Vdavky Nanynky Kulichovy II

34. Na rozloučenou

Byla sobota, a byla to poslední Nanynčina sobota v šití u slečny Pazderkovy. Dnes rozloučí se s dobrou slečnou Agátou, se všemi družkami, a odejde, aby se tam nikdy nevrátila. Přijde snad někdy, jako host, třeba jako zákaznice, ale již nezasedne v ten důvěrný kroužek švadlen jako tovaryška, jako pouhá Nanynka. Dnes nevstoupila do dílny vesele jako jindy; mlčky přisedla ke svému stolku, mlčky se chystala ku práci. A když před ní mistryně položila jakýsi spíchnutý živůtek a řekla: „Nemůžu jí pomoci, Nanynko, ale tohle mně musí dodělat – v pondělí nám už nepřijde a jinému to dát nemohu, to je její specialita,“ – tu teprve jí nebylo do smíchu.

„Přišla bych, slečno, s radostí bych přišla, potřebujete-li mne ještě.“

Chvěl se jí hlas, a chvělo se v ní vše, když to pronášela.

„Ne, ne, Nanynko,“ odpírala slečna Agáta. „Jenom tohle – na tom nejvíc záleží. S ostatním si již poradíme. Tohle je jen pro její prsty.“

Nanynka se chopila kusu a do poledne byla hotova.

„Tak, dítě,“ řekla slečna, „pěkně děkuju. – A nezapomněla, že odpoledne taky ještě musí přijít, ať doslouží do poslední chvíle. Je to pro pořádek.“

„Toť se ví, že přijdu,“ řekla Nanynka horlivě. „Jak jinak bych mohla!“

„Tak, tak, Nanynko. Ale hodinku jí přece odpustím – dnes může přijít až ve tři.“

„Proč to, slečno?“

„Protože je to naposled. Nějaká výminka musí být. Jak povídám, dnes až ve tři, Nanynko.“

A jak se Nanynka otočila po svém paletku a kloboučku, přelétla slečna Agáta všechny ostatní tovaryšky úsměvným pohledem a významně zamžourala. Tovaryšky opětovaly ten pohled na znamení, že rozumějí, aniž Nanynka co zpozorovala.

Prodloužená ta přestávka polední skoro jí byla zdlouhavá. Právě dnes byla by tam nejraději zůstala přes oběd, nechtěla však jednati na odpor slečně Agátě. Na novoměstské věži právě odbíjela třetí hodina, když Nanynka vstupovala do krámku a z krámku do dílny.

Jaké překvapení tu na ni čekalo! To nebyla švadlířská dílna, to byla světnice jako z jiné domácnosti vypůjčená. Po nějakém šití, po rozkladených, rozešitých kusech ani památky. Podlaha byla čistě umetena, všechny ostřižky pečlivě sebrány. Veliký stůl uprostřed dílny, na kterém jindy slečna Agáta přikrajovala, byl pokryt starodávným fialovým ubrusem ještě z výbavy Agátiny nebožky matky, na něm stála váza s velikou kyticí a kolkolem byly rozestaveny šálky na kávu. Po jedné straně vázy byla na okrouhlé míse čerstvá bábovka, posypaná hustě cukrem a vonící vanilkou, po druhé straně veliký německý koláč, na němž bylo vrchovatě sladké jíchy. Kolem stolu židle, za židlemi stály tovaryšky podle svých šarží, vyčkávajíce již Nanynky. Byly svátečně oděny a každá měla na ňadrech malou kytičku. Křeslo v čele stolu bylo připraveno pro slečnu Agátu, židle po její pravici pro Nanynku. Tu stál nejparádnější Agátin šálek, z něhož slečna pívala jen ve významné výroční dny a veliké svátky. Dnes byl uchystán pro nevěstu, kterou mezi sebou měly naposled.

Nanynka vstoupila a rázem pochopila: hostina na rozloučenou! Proto musila přijíti o hodinu později, aby ostatní měly dosti času vše zchystati!

Něčeho takového se nenadála, ani potuchy neměla. Teď viděla jen velikou kytici na stole, viděla kytičky na ňadrech tovaryšek svých, připadala si jak obklopená samými družičkami a nemohla se ubrániti překonávajícímu dojetí. Nikdo slova nepromluvil, a toto ticho jen zvyšovalo svátečnost výjevu v prostoře, naplněné jindy od rána do večera samým repetěním, vyprávěním, laškováním a pozpěvováním – někdy i drobnou vádou, když mistryně Agáta na chvíli odskočila.

Bylo na čase, že z pokoje svého vstoupila vážně slečna Agáta, provázená učednicí Marčou a přinášející na tácu konvice s kávou a smetanou. Ihned postihla zavládnuvší náladu.

„Nu, co to? Stojíte tu všechny jak u katafalku! Honem, Nanynko, shodila to se sebe, sedla si, a vy ostatní taky. Betyno, podávala mi šálky, pěkně po řadě, a trochu allegro, holčičky, ták!“

Jejím příchodem, jejím oslovením změnila se rázem smutečná nálada v rozpoložení veselejší. A ještě více snad účinkovala na čivy[1] děvčat vůně silné kávy, kterou se dílna naplnila. Když slečna Agáta své tovaryšky častovala, nikdy neskrblila, to znaly starší její dělnice ze zkušenosti. A když častila, na tu chvíli nebyla zaměstnavatelkou, nýbrž pravou štědrou hostitelkou a jako matkou veškeré té mladé čeládky, ostýchavé i prostořeké, skromné i divoké. To nebyla káva modračka, slévaná z cikorky a sbíraného mléka. Tu bylo přidáváno „fíkové“ jen pro barvu a smetana bývala s máslovým škraloupem, že v něm lžička stála.

Naproti tomu zas takovéto chvíle bývaly dobré slečně Agátě náhradou za vše, čeho jí život nedopřál. Byla starou pannou, ale bylo v ní mnoho nevybitého mateřství. Všechny ty „uličnice“, jak jim někdy v dobrém rozmaru a žertem říkávala, byly jí tu jako vlastní rodina, a nejedna z dívek lpěla na ní více než na vlastní mámě. Doma bývaly křiky, mrzutosti, u slečny Agáty šlo vše po dobrém. Doma padla mnohá herda do zad, slečna Agáta působila důrazněji pouhým slovem. Ani nejdivočejší učednice neodnesla nikdy rány. Ale nebylo-li s takovým nezbedou v sukních naprosto pořízení a řekla-li slečna Agáta v sobotu večer: „Tak ví co, Pepino (Maryno, Terino), když s ní není porady, může zůstat v pondělí doma a k nám už nechodila!“ – bylo to potrestáním nejtěžším, byl to téměř ortel. Tu i nejpaličatější, nejvzdornější spratek padl na kolena a prosil za milost. A jestliže slečna Agáta rozsudek svůj odvolala, pak se každá žába měla na pozoru, neboť podruhé odpuštěno nebylo.

Nanynka zasedla na vykázané místo. Betyna Havránkova, kterou matka Kulichová podezírala, že ujídá posnídávky a svačiny její dceři a nazývala ji proto mlsnou kozou, postavila před ní památný šálek s kávou, jiná podala bábovky, a Nanynka se vzchopila, aby si z cukřenky na stole osladila.

Tu jí slečna Agáta zadržela ruku.

„Počkala, Nanynko.“

A teď se blížila vyčouhlá Betyna s druhou nejstarší tovaryškou, Gustynou. Obě přicházely rozpačité, s neobvyklým výrazem na tvářích. Byla to deputace všech švadlenek Agátiných. Betyna nesla na malém tácku blyštivou, zbrusu novou cukřenku, na pohled stříbrnou, která byla po kraj naplněna cukrem.

„Slečno Nanynko,“ mluvila Betyna, „prosíme vás, abyste si osladila z téhle cukránky, a prosíme, abyste tuto maličkost přijala na památku do své nové domácnosti od nás všech kamarádek, jak vám ji z upřímného srdce podáváme. Přejeme vám, abyste z ní sladila padesát let sobě a mužíčkovi a celé rodině, a přejeme, aby vám byla – –“

Tu se Betyna zakoktávala, nemohouc vzpomenout slova dalšího.

„– zdrojem sladkosti –“ našeptávala Gustyna.

„– zdrojem sladkosti celého vašeho života až do nejdelší smrti!“ doháněla Betyna rychle svůj přetržený proslov a dodala: „Tak, milá slečno Nanynko!“

Nanynka se byla vzchopila, dívala se jak u vyjevení na blyštivou cukřenku, na mluvčí deputace Betynu, a tvář její novým a nenadálým tím překvapením se zardívala, ruce se jí zachvívaly.

„Betynko, Gustynko,“ mluvila ze stísněného hrdla, „kterak jsem si toho zasloužila!“

Její zraky letěly taky po všech ostatních děvčatech, která na zvýšení slavného odevzdání daru ještě stála.

Betyna postavila tácek s cukřenkou před Nanynku a podávala jí ruku. Nanynka však jí obemkla šíji, upřímně družku políbila, a potom Gustynu.

„Děkuji vám, děkuji – a všem vám, přítelky milé. Připravily jste mi radost, ale zároveň lítost, že jste si způsobily takovou útratu. Jak se vám odvděčím!“

„Dávno jste se nám odvděčila, Nanynko drahá, svým přátelských chováním vždy a ke všem,“ řekla Gustyna. „Jen těší-li vás to. My jsme si nalámaly hlavy – a kdyby nám nebyla poradila tamhle slečna –“

Nanynka pohlédla vděčně na slečnu Agátu.

Agáta se usmála.

„Je to nádobíčko, kterého mladá hospodyňka vždycky může potřebovat – vždyť bude taky někdy mít vizitu, Nanynko. – Ale teď už sedněte, děvčátka, a svačte. Vystydlo by vám.“

Židle zarachotily, dívky usedly. Betyna posouvala mísu s koláčem, švadleny chápaly se úkrojků a chutě se daly do kávy. Těšily se na to celý týden, ode dne, kdy slečna Agáta tuto hostinku byla opověděla. Hlavně se na to těšily ode dneška rána, a nejedna se v poledne ani řádně nenaobědvala, jen aby dosyta užila svačiny Agátiny.

V tom ruchu naklonila se Agáta k Nanynce a mrsknuvši očima po cukřence zašeptala:

„Je to pravý Christofl, Nanynko, pařížský – to je jak stříbro, nikdy nezčerná, a když trochu do modra naběhne, jen vlažnými mydlinkami opláchnout, jirchou[2] otřít, a vždy bude jak nová.“

Nanynka skromně a vděčně pohlížela na dárek – na první svatební dárek. Ach, to maminka vykulí oči!

Lžičky cinkaly, šálky cvakaly, čelisti pracovaly, děvčata o závod chroupala a popíjela, neboť kynul ještě druhý a třetí šálek. Betyna blahobytně se rozložila a přijímala gratulace sousedek i protějších, že to tak pěkně vyřečnila. Vlastně však takovéto slavnostní proslovy nebyly jejím oborem, vážné věci nesvědčily jí. Betyna byla ženským komikem v této malé švadlířské republice. Nebyla vzorem ženské krásy, ani prostřední. Byla prosta žádoucích půvabů ženských, postavy hnátité, neměla skoro žádných boků, hrudník její byl plochý, ústa široká, její nosík trčel všetečně a jaksi uštěpačně. Ale měla hnědé, živé, šibalské oči, bohaté kaštanové vlasy a ku podivu hezké malé uši, jako z ruky mistrného sochaře, pravá vábidla k šeptání. Na její tváři vždy spočíval jakýsi poťouchlý a zároveň dobrosrdečný úsměv, který ji činil příjemnou, ano roztomilou, zvláště když jí oči vnitřním ohněm zazářily. A měla výbornou paměť a znamenitý hudební sluch. Její vášní bylo divadlo, jejím eldorádem aréna na hradbách. Tam chodila na poslední galerii za desetník. Živila sice s bratrem sazečem chorou matku vdovu, ale šesták na nedělní představení vždy nějak uškudlila, mimořádně přivydělala, a každé pondělí přicházela do šití s novými vtipy ze včerejška, s novými kuplety z Offenbachových operet, které tehdy byly lákadlem obecenstvu a spásou divadelní pokladně. Uměla mluviti po Mošnovi, Frankovském a Šamberkovi. Družky v šití říkaly jí taky „Kolenatá“, ne snad pro nějaká zrůdná kolena, nýbrž pro její „anglickou fazónu“ a snad proto, že jednoho dne – když slečna Agáta vyšla na koupi látek – zmizela na chvíli z dílny, a pak vyběhla z vedlejšího pokoje v krátkých sukénkách, opásaná červenou šerpou, a zatančila kamarádkám balet ze včerejšího představení – á la slečna Hentzova, jak povídala, která byla tehdy baletní mistryní Zatímního divadla. Balet její působil takovou komikou, že se děvčata mohla smíchy potrhati. Ač toto „vystoupení“ mělo zůstati hlubokým tajemstvím, dověděla se o něm přece slečna Agáta, a po jejím přání a vyzvání musila Betyna jednoho sobotního odpoledne zabaletit i před principálkou. Slečna Agáta smíchem až slzela a z vděčnosti při večerním vyplácení mzdy tajně přidala Betyně čtvrtzlatník, ježto prý jí způsobila lepší zábavu než samo divadlo.

Taková byla Betyna. Přidejme k tomu, že jí bylo devatenáct let a že přes hubenost svou a přes domácí trampoty kypěla radostným mládím. Hochů vystřídala za rok půl tuctu, ale pravého milence neměla jediného. Byli to rytíři jen pro společnost, pro průvod na laciné výlety v blízké okolí pražské nebo do arény, a byli to samí kamarádi jejího bratra, o dva roky staršího. Pravá vášeň lásky a milosti ještě o ni nezavadila, což bylo v jejím skrovném postavení a starosti o matku vlastně darem nebeským.

„Mám-li se na někoho dřít, budu se dřít na sebe,“ říkávala svým družkám, „a ne abych někoho oblíkala!“

Věděla dobře z vypravování vrstevnic, že se mnozí jejich rytíři dávají „oblékati“, čemuž arci neslušelo vždy doslovně rozuměti. Stačilo, že se kavalíři ti z vymozolených šestáků svých panen přiživovali, že za sebe nechávali platit nedělní útratu. A desetník byl v očích Betyniných štědrým darem, zlatka jměním, desítka snem o čemsi nemožném.

„Za to by mi frajer stál!“ pohodila Betyna vždy hlavou, pyšná, že zachovává svoji samostatnost a nezávislost na nikom. Zatím ještě srdce její se neprobudilo.

Teď byla ráda, že měla z krku proslov k Nanynce, a šila sebou na židli, jako by seděla na jehlách. Nastával jí úkol, ponenáhlu se k němu chystala. Zábavný program tohoto milého sobotního odpůldne byl její starostí. Měla za lubem nová čísla.

Když bylo po třetím šálku kávy, povolil ostych, dobré koření slečny Agáty účinkovalo. Počáteční vzájemné švitoření změnilo se v hlahol, jenž vybuchoval často v hlučný smích. Chvílemi toliko utichal ten ruch, když v krámku zachřestil zvoneček a kdosi ze sousedství přicházel nakoupit knoflíčků nebo kalounů, nití nebo jehel, což souviselo se živností slečny Agáty. Byly to samé ženské návštěvy. Takový kupec byl co nejrychleji obsloužen a prodavačka kvapem se vracela do hodovny, aby nic nepromeškala.

Později odpoledne Betyna zmizela od stolu a vyběhla za chvíli ze slečnina pokoje v krátkých dětských šatečkách, pod nimiž vyčnívaly dlouhé bílé cočkované kalhotky, sahající až po kůtky. Copy měla svinuté v „kočičí zahrádku“, uši byly zakryty velikými šajtlemi[3]. V levé ruce kytku, v pravé šáteček. Již ten ústroj byl komický, nepoměr jejích končetin k drobným šatečkám popouzel k smíchu. Ale když se poklonila, jako by ji nalomil, a pronesla písklavým hláskem: „Deklamace malé Pepičky“ – tu všechny dívky vyprskly.

Betyna podruhé se nalomila, a jako zaražená tím přivítáním a rozpačitá z tolika pohledů pronesla ještě písklavěji:

„Dívka bez chyby! Báseň od Boleslava Jablonského:

Krásné dítě! Všechny cnosti
srdcejemné spanilosti
bytost tvoje spojuje – – –“

Podívala se při tom na Nanynku, jako by to oslovení náleželo jí, a snad i Betyna od počátku tak zamýšlela. Nanynka se zapýřila a přimhouřila v rozpacích oči, ježto pocítila, že po těch slovech taky zraky ostatních k ní zaletěly, ale hned zas k Betyně se vrátily. To bylo pro „malou Pepičku“ Betynu vítaným vyrušením. Škobrtla v deklamaci, zakoktala se, znova se poklonila, a jako by nabírala do pláče, žalostnými hlasem přednesla:

„Dívka bez chyby! Báseň od Lojeslava Bablonského:

Krásné tídě! Všecny chnosti – – –“

Děvčata se rozesmála, a malá „Pepička“ tím teprve hodně zmatena, počínala znova a znova. Pletla a motala slova i verše, páté přes deváté, pokaždé jinak, a pískala stále plačtivěji.

Pouhé dvě sloky má „Dívka bez chyby“, pouhých deset veršů, ale „malá Pepička“ jich odříkala alespoň padesát a v líčených úzkostech jen se třásla, šátek do úst cpala, pocucávala na něm, rozpomínala se, šklebila se v dětských nesnázích, až se zdálo, že má hubu od ucha k uchu, a teď již opravdové slzy jí tekly po tváři, jak se do své úlohy vpravila.

Slečna Agáta otírala oči smíchem oslzelé, Nanynka na židli až poskakovala, švadlenky řehotem se svíjely a zrzavá Terina s očima přetékajícíma bila pěstí do stolu a křičela:

„Dost, Ježíšmarjá, dost – bude tu mokro!“

„Malá Pepička“ se na konec žalostně rozbrečela a nanejvýš zdrcena se odplížila do slečnina pokoje, ale bouřlivý potlesk ještě několikrát ji vyvolal na poděkování.

35. Ženich také zavítal

Betyna Havránkova byla nevyčerpatelná a neúnavná ve svém taškářství. Po prvém úspěchu, když se byla zas převlékla a na své místo usedla, ztichla v líčené a snad i pravdivé skromnosti „umělecké“, jako by k sobě nechtěla další pozornost upínati, ale za chvíli rozehrálo se zas celé její tělo, oči blýskaly, tváře jen hořely, ramena poskakovala, ústa švadronila. Teď se Betyna ukryla v koutě za oponou, pořízenou nakvap z postelní pokrývky pomocí smetáku, a předvedla svou paní domácí z Dlouhé třídy, starou šňupavou a dýchavičnou dámu, v rozmluvě s jejím papouškem.

„Kdopak to zde sedí v kleci?“ ptá se stará panička.

„Lóórrra!“ skřehotá papoušek.

„Co pak budeme mít k snídaní?“

„Čokko-ládu!“ skřehotá pták.

„Lórinka taky?“

„Fuj!“ prská papoušek.

„Copak je to!“ hněvá se panička. „Čokoláda – a fuj?“

„Když do ní paničce kape z nosu!“ skřehotá papoušek.

Toť se ví, že si takovéhle odpovědi Betyna vymýšlela, že papoušek tolik mluviti neuměl. Ale žádoucí úspěch se dostavil. Švadlenky se řehtaly.

„On je uličník!“ káže domácí paní. „Za to nedostane žádnou hubičku.“

„To mě nehne,“ šklebí se papoušek, „já si namluvil něco lepšího – Kačenku od hejtmanů. To je holka jako fík, a budeme mít spolu děti. Kačenka už snesla vajíčko.“

„On je náramný nemrava!“ zlobí se domácí paní. „Od kohopak se tohle naučil?“

„Od mladého pána – máme Kačenku na polovic!“

Teď se ozývají rány, uražená ve svém synu domácí paní tříská po prostořekém papouškovi vším, co jí do ruky padne – Betyna mává střevícem, z něhož se rychle byla vyzula – a v ten hřmot se mísí skřeky zděšeného papouška, bití křídly a výkřiky ptákovy: „Parrdon, parrdon! – Lóórra hodná! – Nechá Kačenku mladému pánu celou!“

Švadlenky rozkoší z komedie jen řičí.

Taky slečna Agáta nemůže se ubrániti smíchu, ale aby bezuzdný řehot poněkud zkrotila, pronáší káravě:

„Naše Betyna zas má dnes roupy! – Kdepak bere takovéhle věci?“

Betyna odestřela oponu a s nejnevinnější tváří odpovídá:

„Já za to nemohu, slečno. Náš mladý pán skutečně chodí za Kačenkou hejtmanovic a paní domácí mu hrozí, že ho vydědí.“

„Tak si sedla zas ke stolu,“ pobízí slečna Agáta. „Já nevím, je-li tohle Nanynce vhod, když tu s ní sedíme na rozloučenou…“

„Ale, slečno,“ ujala se Nanynka konejšivě Betyny, „vždyť je to naposled. Budu na Betynku vzpomínat – kdybych mohla, vzala bych si ji sebou, to by mi bylo veselo.“

„Tak ano, slečno Nany,“ vyskočila Betyna, „půjdu k ní za chůvu, ale ať je to brzy!“ Nanynka zčervenala jako karafiát.

Slečna Agáta pokrčila rameny a řekla k Nanynce:

„Tak ji viděla, uličnici, každé slovo je marné, ta je nepolepšitelná!“

Betyna zatvářila se jako zahanbena, přisedla ke stolu a položila na něj ruce po způsobu malých školaček, kladoucích dlaně na škamnu před sebe. Ale roupy jí nedaly. Seděla tak jen chvilenku, a náhle spustila vážně a káravě:

„Tak už ticho, děvčátka, a hleďte si každá své práce, slyšíte?“

Teď mluvila na překvapení všech švadlenek po slečně Agátě, jak hovořívala, když právě nebyla v nejlepší míře. Rády by se byly hlučně rozesmály, ale úcta k zaměstnavatelce potlačila ten výbuch. Skoro s jistou obavou očekávaly, jak to přijme jejich mistryně. A Betyna pokračovala: „Už bylo dosti toho hihňání a šplechtání. Takhle bychom to nepotrhaly. – Podívejte se na Nanynku, jak si hledí svého. Ta svoje peníze vydělá, ba předělá. – Čas k dílu, čas k jídlu a čas na kratochvíli! A tu si nechte na neděli, holčičky, ta je vaše. Ale i v neděli se máte chovat solidně, abyste mi nedělaly žádnou hanbu. Slyší tam ona, Betyno zatrápená?“

Děvčata zakusovala smích a hleděla po očku na slečnu Agátu, brzy-li vyhrkne. Ale slečna Agáta dívala se jenom na zbojnici Betynu, hryzla se ve rty, aby sama nevyprskla, a naslouchala. Právě teď nesmí nezbednici vyrušiti, aby se neřeklo, že je nedůtklivá.

„Tak, tak, holčičky,“ pokračovala Betyna, napodobujíc vždy odvážněji slečnu Agátu, „docela nic sebou nevrťte, ať mi nezcucháte žíně v seslích. Vidím sice, že vám to hubami škube, ale nic naplat, teď musíte pracovat rukama, v sobotu chcete každá své, toť se rozumí. Chutě k dílu, děti. – Tuhle je život slečny Upejpavé, ten musí být – Pepino, chopila se ho. A nezapomněla kus vypustit, aspoň o čtyry čísla po stranách – slečna Upejpavá doufá, že v prsou povykyne, když bude v životě místa dost. Ták. – Paní Ukašlaná si posledně stejskala, že měla malou turnýru vzadu – nikdo pak za to může, že ji Pánbůh tak stvořil – Gusty, vyšpendlila to pak hodně na té plátěné opici (Betyna tak nazývala modelovou loutku na zkoušení), ať má panička turnýru podle chuti, vždyť si to zaplatí. Prý je člověk stvořen k obrazu božímu, ale kdyby nebylo krejčových, to by běhaly pěkné pozitury[4] po světě. – A Ježíšmarjá, ty flanelové kalhoty pro paní Starou od Fabiánů mají být večer, dělá se chladno, do stolice prý na ni fučí, stěžovala si paní Stará. Tak jsem je střihla jak na balony, docela nic na nich nezakládala, Fando – jak se paní Stará ohne, všecko na ní popraská. Té se nemusí na turnýře přidávat, ta je kolem do kola samá turnýra od nátury – – –“

Slečně Agátě potrhávalo každou žilkou v tváři, oči jí mžikaly, přetékaly.

„Je to hudrmanice, tahle Betyna!“ zvolala v líčeném rozdurdění. „O kompak já takhle mluvím? Kde to bere, ona skotáku?[5]“

Betyna ani nemrkla a řekla zcela nevinně:

„To je tak zvaná parodie, slečno, to byste měla vidět v divadle.“

„Vždyť ona je taky učiněná komediantka! A já vždycky myslila, že z ní bude dobrá švadlena.“

„A nejsem?“

„No je, to jí musím nechat. Ale pro tu svou hubu bude mít na světě mnohou mrzutost – pamatovala na mě!“

Zatím co děvčata štěbetala, naklonila se slečna Agáta k Nanynce a pošeptala jí:

„Vlastně má ta holka náturu k závidění. Když člověk pomyslí, jak u nich doma bylo, ani nechápe, kde se to v ní bere. Ale povídám, ta by měla hrát divadlo.“

„Vždyť ona ochotničí,“ odpovídala Nanynka – taky šeptem. „Je ve spolku, mají u Kléblatů jeviště, jednou v zimě v neděli jsem ji viděla hrát, – a byla ze všech nejlepší. Ani poznat jsem ji nemohla.“

Nanynka byla velmi povděčna, že veškeru pozornost poutala k sobě Betyna; obávala se zpočátku, že bude hovořeno o ní, o Novákovi, o jejích vdavkách, a byla by se ostýchala. Ještě Betyna zazpívala kuplet z Princezny Trebizondy a potom s nesmírným úspěchem předvedla kapitána Bramarbasa s jeho opěšalými[6] dragouny z Banditů. Arci se jí nedostávalo bezedného basu páně Musilova, ale její posluchačky byly u vytržení.

Zábava plynula, čas utíkal, Nanynka pošilhávala po hodinách. Schylovalo se k večeru, měl pro ni přijíti Novák, a mohl tu býti každé chvíle. Zamýšlelať Nanynka původně, že se u slečny Agáty odpustí večer o půl hodiny dříve, což nyní nemohla učinili, aby nezmařila zábavu. A Jindra snad čeká… I byla stále roztržitější. Dnešního večera chtěla s Novákem promenovati až do tmy. Dnes již může ji potkati kdokoli, ano dnes ji může viděti celý svět. Je jejím ženichem, od zítřka za týden bude jeho paničkou – dnes chtěla se jím pochlubiti a zapyšniti před celou Prahou.

V krámě zacinkal zvoneček, nějaká dívka si přicházela pro paletko, které jí bylo na neděli slíbeno. Radostně s ním odcházela. A jen vyšla z krámu, vlítla do dílny Terina všecka udýchaná. Hledíc po očku na Nanynku, oznamovala slečně Agátě:

„Slečno, u masných krámů přechází nějaký pán a pořád se k nám dívá – – –“

Řekla „nějaký pán“, ale dobře věděla, kdo to jest.

Nanynka se zapálila.

Betyna vletěla do krámku, odhrnula cíp záclonky na skleněných dveřích, vyhlédla, a skokem byla zpátky.

„Kristáčka!“ vykřikla. „Slečno, to je on – Nanynčin pan ženich – ať si pro ni přijde!“

A třásla se dychtivostí, jako by ho byla celé odpůldne vyčkávala.

Slečna Agáta pohlédla na Nanynku, zdvihla se vážně, vyšla z dílny, z krámku, a tu kráčel Novák právě proti dveřím.

Slečna k němu popošla, uklonila se a zvala: „Neračte se hněvat, ale způsobil byste nám potěšení, kdybyste na chvilku vešel. Loučíme se s Nanynkou, uvidíte, kde několik let pracovala a kde byla dobře schována. Potom se Nanynka oblékne a nebudeme ji zdržovat. Prosím!“

Pronesla své pozvání způsobem, že Novák nemohl odmítnouti, ač jej to uvádělo v rozpaky, že si přál, aby raděj byl čekal na druhé straně masných krámů.

Slečna jej vpustila napřed, potom i krámkem, a vstupujíc v patách za ním, přelétla vážným a výstražným pohledem všechny dívky v dílně, jako by napomínala: Teď žádné hlouposti, děvčata!

Ani toho nebylo třeba. Švadlenky již stály za svými židlemi jako pěny a byly taky plny ostychu. Návštěva muže v této místnosti byla něčím nevídaným. Pokud pamatovaly, krom nějakého řemeslníka nikdy tu pána neviděly. A že to byl ženich – ženich jedné z nich, dodávalo vstupu jeho cosi téměř slavnostního. Každá se lehounce zachvěla při pomyšlení: Přijde-li sem někdy za mnou i můj ženich! – A krom toho to byl učitel. Děvčatům se zdálo, že má nějakou záři kolem hlavy. To byl člověk jako z jiného světa, když jej srovnávaly se svými rytíři.

Novák se poklonil, popřál dobrého večera, potom přistoupil k Nanynce, políbil jí dvorně ruku.

Nanynka všecka zapýřená skoro jen šeptem jej uvítala, a její pohled jakoby odprošoval: Nehněvejte se, za tohle já nemohu. – A náhle z obavy, aby nenastala nějaká trapná pomlčka, chopila se cukřenky před sebou, povznesla ji k Novákovi a honosila se:

„Pohleďte, Jindro, co jsem dostala od svých družek – tak mě překvapily!“

„To je roztomilé, překrásné,“ pochválil Novák. „Slečny mají výborný vkus.“

„Pane učiteli, prosím, sedněte na chvíli,“ pobídla slečna Agáta, „není-li vám naše společnost nepříjemná.“

Novák na sobě cítil desaterý pohled. Uklonil se.

„Ctěná slečno, slyšel jsem o vás tolik milého, že si jen vážím tohoto seznámení s vámi; o vašich slečinkách pak vždy jen vše nejlepší. A vás i všechny ostatní prosím za odpuštění, že vám Aninku odvedu.“

Toto jeho proslovení všem náramně zalahodilo. Švadlenkám se zdálo, že jsou v tu chvíli o celou píď větší a lepší, slečna Agáta mateřsky se usmála, potleskala Nanynce na rameno a řekla: „Nerady se s ní loučíme, věřte tomu, pane učiteli.“

„Vím to, slečno, a je mi, jako bych se něčím prohřešoval, že vám ji odvádím, ale bez ní nebylo by pro mne života. Vy ztrácíte, ale já drahou Aničkou svou vše vyzískám. A vždyť ji neodvádím ze světa.“

Slečna Agáta zvážněla. Snad že té chvíle všechna její minulost před ní vystoupila, všechny ty zapadlé dni tužeb a nadějí, kdy by taky byla kohosi ráda následovala – a vše se zhroutilo. Nepromluvila, jen ještě jednou pokynula, a Novák tedy usedl vedle Nanynky.

Snad by teď byla nastala trapná přestávka. Ale bodrá skotačka Betyna zachránila situaci. Zmizela z dílny hned, jak vstoupil Novák, do světnice za dílnou, a nyní přicházela, přinášejíc na tácku šálek kávy, kterou byla rychle zhřála. S čipernou úklonou postavila jej před Nováka a podala mísu s bábovkou:

„Snad nepohrdnete, pane učiteli. Škoda, že jste nepřišel dříve, dokud bylo vše čerstvé – –“

„A škoda, že jste nepřišel, abyste byl viděl, jak nám tu naše milá Betyna vyváděla!“

Slečna Agáta pronesla to ne štiplavě, nýbrž vděčně, že Betyna učinila, nač sama hned nevzpomněla. Byla v těch slovech pochvala pro Betynu, i za to její dřívější vyvádění.

„To by pan učitel nebyl viděl docela nic,“ řekla Betyna, zdrženlivě se usmívajíc. „To bych se byla chránila.“

„Co se zde dělo? Oč jsem to přišel?“ vyzvídal Novák.

„To vám povím cestou,“ slibovala Nanynka. Betyna sepjala ruce:

„Slečno Nanynko, snad byste to neudělala! To bylo jen mezi námi děvčaty – ale před panem ženichem nesmíte mě zahanbit.“

Teď to nebyla taškářská Betyna, jak se jevila odpoledne. Tato slova pronesla Betyna jiná, pojednou vážná, a jak upírala zraky na Nanynku, vězela v tom pohledu jiná duše. Byly v Betyně také jiné struny.

Když o hodinu později Novák odváděl Nanynku, objala ji slečna Agáta a políbila tak vroucně, jako by propouštěla vlastní dceru.

Nanynka v upřímném pohnutí utkvívala na všech předmětech v dílně, tiskla ruku družkám, švadlenky ji celovaly, stíraly slzičky z tváří. Nikdy si Nanynka nepomyslila, jak těžké jí bude toto loučení.

Když vyšla s Novákem a kráčela níže Širokou ulicí, dlouho nepromluvila.

Posléze řekl Novák:

„Bude se vám tuze stýskat, Aničko?“ Nanynka vzhlédla k němu, rozuměla otázce. „Jindro, budu s vámi. Ale nedivte se, že neodcházím se smíchem. Loučím se s milou slečnou Agátou. Kdybyste věděl, čím ta dobrá duše mi byla! Mám ráda maminku, náramně ráda, vím, že mě má na světě nejradši – kromě vás, Jindro. Ale kdybych neměla naši maminku, chtěla bych, aby byla slečna Agáta mojí matkou. V ní je srdce, Jindro, srdce, jakých není mnoho ve světě…“

36. Vizita páně Dundrova

V tu dobu, kdy ve švadlírně slečny Agáty Pazderkovy hlaholila domácí hostinka na počest Nanynčinu, zásluhou Betyny tak veselá, udála se v jiném konci Prahy jiná vizita, naprosto odlišná, nepřipravená a nehlučná, důvěrně ztlumená, rázu zcela rodinného. Hlavní osobou této nepředvídané „slavnůstky“ – aniž sám se nadál – byl pan Chrysostomus Dundr.

Víme, že pan Dundr, když včera, v pátek, odcházel od Kulichů, byl vyprovázen otcem Kulichem, a že se při tom Kulich zmínil o panu domácím a jeho dcerách. A víme taky, kterak pan Dundr po zmínce Kulichově několika jen slovy projevil záměr, že se k domácím také podívá. Týkalo se to nedělního dýchánku.

Na tu věc pan Dundr nezapomněl. Připomenul si ji hned večer ještě, když se vrátil z veselé společnosti v Renthauze, a připomenul si ji pak i druhý den v úřadě.

Na vizitu, kterou chtěl u Myslíkovských vykonati, byla by slušela arci doba dopolední mezi jedenáctou a dvanáctou. Ale byla sobota, a to byl parný den nejen pro hlavní zastavárnu na Novém Městě, nýbrž i pro filiálku na Malé Straně. Na neděli každý potřeboval peněz, a tu do pražských zastaváren bylo zanášeno vše, čeho kdo nazítří nezbytně nepotřeboval, aby bylo na nedělní pečeni. Naopak zase bylo horempádem vypláceno, čeho lidé na neděli potřebovali, a to byla hlavně zjevná paráda a rodinné stříbro. Řetízky, prsteny, ženské jehlice, náušnice, příbory k jídlu. Byly rodiny, jejichž stříbrné náčiní putovalo co týden do „amtu“, vždy v pondělí, a v sobotu zase vracelo se do rodinných přítruhlíků, aby nazítří posloužilo při svátečním obědě. Věčné stěhování takových několika památných kusů z domácího zařízení obstarávaly vzorné matky a hospodyně, arci bez vědomí mužů. Mnohý tatík, kdyby si náhodou byl zamanul jísti stříbrem taky v některý den všední, nebyl by se ho dohledal, a drahá panička byla by upadla v největší rozpaky. Někdy z toho mohl býti rozvod.

Pro tento sobotní překot ve filiálce pan Dundr naprosto nemohl vypláchnouti z úřadu dopoledne. Nemohl však taky návštěvu svou odkládati na zítřek, kdy úřad odpočíval. Zítra by mohlo býti pozdě. Pan Dundr byl všímavý člověk a znal trochu lidské nátury. Tomu ho naučilo jeho povolání. Na počátku jeho kariéry byl mu fant jako fant a hlavy v okénkách cenitele i kasíra zdály se mu všechny stejné. Byl z toho všeho jen „celej pitomej“, jak říkával. Ale znenáhla se naučil čísti v těch tvářích, zjevujících se u zaskleného pažení, pozoroval ruce, jež kladly zástavu na prkénko, tu masité a hrubé, necitelné, tu zas upracované a zmozolené, tu tenké, kostnaté, chvějící se ruce ostýchavých matek, vdov, starých slečen, nemohoucích se rozloučiti s památným nějakým šperkem, do něhož vkládaly nesmírnou cenu, ruce tenkých prstů, jako ze samých nervů spletených. A znenáhla pan Dundr z těch tváří, z těch rukou a nabízených zástav i ze zástavních lístků, tuto umolousaných a již se rozpadávajících, tuto pečlivě složených a starostlivě uchovávaných, uměl čísti jak ve slabikáři. Jeho zrakům odestíraly se ponenáhlu celé kroniky rodin lehkovážných a labuživých, pro něž byl jen dnešek a žádný zítřek, a zas rodin chudých, sklíčených, plných ostychu a studu, že musí taky s něčím do zastavárny. Přinášené fanty vyprávěly historie rodičů, dědů, pradědů. Pan Dundr sám si nebyl vědom, z jakých nahodilostí a nepatrných podrobností umí odhadnouti celého člověka. Náleželo to k jeho úřadu, rozumělo se to samo sebou. Tyto dlouholeté zkušenosti přenášel pak i do života soukromého a málokdy se omýlil. Ani se tím nikterak nehonosil. Jen v kroužku známých prohodil časem: „Jo, jo, pánové, kdo se chce vyznat v lidech, toho jen posaditi do zastavárny. Tam člověk prokoukne bylinu života.“

Tak i zcela správně usoudil, že jest nebezpečenství v průtahu, pokud se týkalo zdaru nedělního dýchánku. Z nějaké poznámky Kulichovy, z několika slov paní Knedlhansové, z celé situace vytušil, že třeba získati domácí paní, aby obeslala dýchánek taky svými slečnami, aspoň jednou z nich. Na tom účastenství záleželo mu nejen proto, aby „paní tetinka“ Knedlhansová nebyla zahanbena, ale aby taky sám neutrpěl na reputaci. Tušil pod hladinou nějaké úskalí. Třeba jednati bez odkladu.

Ve filiálce zastavárny bylo dnes jako v úle, ale po hodině z poledne mírnil se nával, a než udeřila druhá, byly vyplacené základy vydány, úřadování skončeno. Pan Dundr zastavil se na krátký oběd u Montágů, spěchal domů, oblékl zase včerejší černý oděv a chvátal na Nové Město. K domu pana Myslíkovského přijede ve fiakru, na tom se rozhodl, když se snášel ulicí Ostruhovou. Takový příchod vzbudí náležitý dojem. V tom se pan Dundr vyznal. Ale fiakr z Malé Strany až někam do Kateřinek stál by mnoho peněz.

V tom byl pan Dundr honěný praktikus. I kráčel trpělivě, odměřeným pochodem, proplétaje se uličkami Starého Města, dívaje se chvílemi na hodinky. Však někde na rohu Ječné u svatého Ignáce nebo ještě výše na rohu Štěpánské najde prázdný vůz, který jej několik těch zbývajících kroků za maličkost k cíli odveze.

U svatého Ignáce nezastal ani koňského kopyta, musil výše. Ale štěstí mu přálo. Bylo asi půl čtvrté, když došel na roh Štěpánské. Tu se kupila spousta lidí, zrovna před kostelem čněl ze zástupu andělový pohřební vůz, před ním se kýval křížek v rukou ministrantových. Ze všech stran sjížděly se povozy.

Pan Dundr přelétl řadu fiakrů a zamířil k poslednímu, nejúhlednějšímu. Cestou navlékl rukavice.

„Máte chvilku času?“ oslovil kočího.

Kočí, sotva že shlédl z kozlíku, a odpověděl mrzutě:

„Dyť viděj, že sem na funuse!“

Pan Dundr svraštil čelo, vytáhl hodinky, pro všechno se podíval taky na věž kostela a řekl úsečně:

„To vím já nejlíp, kde jste. Jsem tu taky.

V kolik máte funus?“

„No ve štyry hodiny!“

Toto řekl kočí již méně mrzutě. Pán je v černém oděvu, v cylindru, pán je nejspíš taky účastníkem pohřbu – a možná, že je to pán od města nebo vůbec od nějakého úřadu. Člověk nikdy neví.

„Tedy máte dobrou půlhodinu času,“ řekl pan Dundr přísně, „a já musím na chvíli jen tamhle do Kateřinek – obraťte!“

Povelel takovým způsobem, že se fiakrista již neodvážil ani slova námitky. Pan Dundr otevřel dvířka, vlezl do vozu, přibouchl dvířka a řekl jediné slovo:

„Forvérc!“

Fiakrista mrskl očima na věž, uznal, že jest opravdu času dost, pomalu obrátil koně, vymotal se s vozem ze zástupu, a než uběhlo pět minut, byl na místě, před domem pana Myslíkovského.

Když zmlklou ulicí zahrčela prudkou jízdou kola fiakru a když před vraty rázem utichl dusot koní i hrkot, vyhlédla z okna prvého patra ženská hlava. Pan Dundr nezpozoroval toho. Sáhl pro tobolku, podal kočímu čtyři šestáky, mávl rukou, a povelel:

„Jeďte!“

A vůz hrčel ulicí zpět.

Ve vratech pan Dundr podíval se po sobě, oprášil nějaké smítko, které se naň ve voze přilíplo, popotáhl kabát, utěsnil všechny prsty rukavic, sňal cylindr a zase jej pevně nasadil, a stoupal kupředu. O minutku později zazvonil v patře u domácích.

Služka Tonička vyletěla z kuchyně jak na koni, odemkla.

„Pan domácí doma?“ otázal se host.

„Ne, prosím, milostpán odešel,“ zněla odpověď.

„A milostpaní?“ zněla další otázka.

„Milostpaní je doma, a slečny.“

Pan Dundr sáhl pro vizitku.

„Odevzdejte milostpaní, a že prosím za odpuštění, že obtěžuji. Že prosím o několik slov rozmluvy.“

Tonička kvapila s navštívenkou.

V pokoji nastal již před tím rozruch hrkotem povozu, jeho zastavením právě před vraty, vystoupením neznámého pána, jak slečna Málka referovala. Neboť ona byla vyhlédla oknem. Teď přišla Tonička s vizitkou.

Všechny tři dámy seděly právě u svačiny. Paní Myslíkovská sáhla po vizitce, četla jméno nahlas, i celý příslušný úřední charakter pod ním. „Kdo je to?“ otázala se slečna Klotylda. „To je jistě ten pán, kterého fiakr dole vyklopil,“ zvolala Amálka.

„Tiše!“ napomínala paní Myslíkovská šeptem. „Jméno je mi nějak povědomé. Byl by to snad – – ?“

Byla všecka rozčilena touto nenadálou návštěvou v neobvyklou hodinu. Byla sice v čistém domácím župánku, ale přála si, aby vězela v nedělním tureckém, s velkými „esy“, který k uvítání hostů byl příhodnější. Mrskla očima po dcerách. Nu, jsou celkem v pořádku. Jen pro boha, co s tím nádobím tady na stole? Kéž by měla kouzelný proutek, aby jediným švihnutím zmizelo. Než na to nebylo času. Nemohla nechati pána čekat.

„Že prosím, aby pán vstoupil.“

Tonička odkvapila a paní domácí vzchopila se, rychle na sobě urovnala župan. Slečna Klotylda chtěla odejíti do vedlejšího pokoje. Zvědavé Amálce ovšem se o tom ani nezazdálo. Dychtila zvěděti, oč běží.

„Zůstaň tu,“ povelela stručně panička. „Obě tu zůstaňte. Nevím, co ten pán – – Vyndej tu lžičku z kávy, polož ji na tácek. – Pozor, máš vyhrnutou sukni.“

Jedno napomenutí svědčilo Amálce, druhé Klotyldě.

Vše to, příchod služčin, otázky, vzchopení z židlí, povely a napomenutí – vše se událo rychle jako na divadle. Jen panička dořekla poslední slova, jen slečna Klotylda shrnula sukni, bylo na dveře zaklepáno.

„Dále!“

A vstoupil pan Dundr. Poklonil se, učinil několik kroků k dámě nejstarší, poklonil se opětně, chopil se její ruky, poceloval ji.

„Milostivá paní!“ poklonil se po třetí, a mírněji po čtvrté taky slečnám.

Jestliže se mohl nějak příznivě uvésti, stalo se tak tím políbením ruky. Na to byla paní Myslíkovská velmi citlivá a dle toho odhadovala lidi. Tolik věděla už teď, že pan Dundr je velmi inteligentní člověk.

„Milostivá paní, především prosím snažně za dobrotivé prominutí, že přicházím v nevhodnou chvíli. Byl bych se osmělil předstoupiti dopoledne, ale bylo mi naprosto nemožno. Moje úřední povinnost mi trvá bez výjimky do dvou hodin. Ale protože moje poslání netrpí odkladu, odvažuji se odpoledne. – Vidím, že milostivá paní a slečny ráčí svačit. Snažně prosím, abyste se nedaly vyrušovati, abyste ráčily usednout zas k svačině. Vynasnažím se, abych dlouho nezdržoval. Milostivá paní, snažně – snažně prosím!“

Prosba páně Dundrova byla tak naléhavá, že panička bezděky uposlechla, usedla, dříve než hosti židli nabídla. Zatím se dovtípila Amálka, přisunula křeslo, nutila pána, aby „vzal místo“.

„Až dámy, až dámy – –“ usmál se jemně pan Dundr.

Usedly tedy slečny. A teď teprve, odsunuv zdvořile křeslo své dále od stolu, aby neseděl v blízkosti tak příliš důvěrné, posadil se i pan Dundr a položil cylindr na kolena.

„Jsem Dundr, milostivá paní. – Ano, měl jsem již jednou čest, ale na to se milostivá sotva pamatuje. Je tomu pěkných několik let, a bylo to jenom na mžik. Tenkráte Albínka chodila ještě do školy. Jsem totiž Dundr, poručník Albínky Knedlhansovic – milostivá paní ví snad aspoň podle jména – poručník před úřadem, arciť, protože jinak paní tetinka Knedlhansová vede všechno v pořádku, a tak nebylo třeba, abych často přicházel. – Ale smím-li podotknouti – dámám vystydne káva, a to by mě velmi mrzelo, to bych byl posečkal dole…“

Kdokoli jiný a za jiných okolností byl by se dosti nevhodně uvedl zmínkou o paní Knedlhansové, jejíž jméno pro paní domácí nemělo zvuk příliš příjemný. Ale v tu chvíli viděla a slyšela jen pana Dundra a dychtila zvěděti, co ho přivádí. Po jeho závěrečném připomenutí usrkla skromně kávy a stejně učinila i Klotylda. Amálka rázem dopila, co měla v šálku a vyklepávala poslední kapku kávy na jazyk po dětském způsobu, začež ji stihl přísný pohled matčin. Amálka spolkla pohled a ucpala jej kusem buchty od oběda. Před hostem ji matka pokárati nemůže.

Z obavy, aby si host nepovšiml této neslušnosti dceřiny, spěchala panička promluviti:

„Můj bože, ano, pan ředitel Dundr, ovšem, paní z Knedlhans nejednou se zmínila, kterak si pana poručníka váží. Jak bych nepamatovala. To jen člověk v roztržitosti hned nevzpomene. – A smím-li prosit, čím můžeme posloužit?“

„Ach, milostivá paní, k službám jsem tu já. Přicházím jen prosit za velkomyslnou přízeň. Týká se to svatby slečny Nanynky Kulichovic – požádala mne paní tetinka Knedlhansová, abych se toho ujal, jaksi aranžmá celé věci. Pan Kulich je výborný člověk, ale to dá rozum, že se tak celkem nevyzná ve všech ceremoniích, a kde by to taky vzal. Každý rozumí svému. S radostí jsem se uvázal, již paní tetince k vůli, Albínka jde za družičku a tuhle milostivá slečinka jde taky za družičku, jak mi řekli. A tak jsem pokládal za povinnost představiti se milostivé paní, abych potom nespadl jako z nebe. – Nu a paní tetinka měla za to, že by jako ještě před svatbou neškodila schůzka pro všeobecné seznámení svatebčanů. Bývá to někdy o svatbách jako zamrzlé, když se lidé vidí ponejprv. Schválil jsem to paní tetince, a ten dýchánek je tedy zítra, u Knedlhansů, prosím. Kulichovi sice mají příbyteček jako hnízdo, ale přece jen malý, nepostačitelný. A tu jsem pokládal za povinnost, abych milostivou paní o tom uvědomil a jménem slečny nevěsty a pana ženicha vyprosil, aby se taky slečna družička zúčastnila, a vrcholem by bylo, kdyby taky vzácná slečna (pan Dundr uklonil se tu směrem ke Klotyldě) dala čest své návštěvy. Slečna nevěsta je velmi slušná dívka, jak jsem seznal, a pan ženich je výborný muž, cvičený a vzdělaný. Bylo by vyznamenáním, kdyby milostné slečny neodmítly účastenství, ale taky zaslouženým vyznamenáním a pro příklad jiným, že se tak odměňují věrné služby rodičů, když samy dámy domácích pánů poctívají dceru. A tak jsem pokládal za povinnost, abych jménem snoubenců tuto nejuctivější prosbu přednesl.“

Pan Dundr domluvil, a jak seděl, hluboce se před paní domácí uklonil.

Amálka, div že radostí nevybuchla, rukama nezatleskala. Přísný pohled matčin ukrotil ji. Slečna Klotylda – zdálo se – naslouchala dosti lhostejně.

Teď spustila paní Myslíkovská:

„Je to pro nás veliká čest, že přišel pan ředitel sám. Veliká čest! A co se mě týká, neměla bych nic proti tomu. Ale škoda, že není manžel doma. Ponechávám takové věci vždycky pánovi. (Pan Dundr se uklonil.) A pak věru nevím – dcery nejsou docela nic připraveny – taková vizita – čas je krátký – mně nic takového nepřipadlo – za mých časů to nebývalo – je to nová zavedenost – –“

„Ale mami – –!“ vpadla do řeči Amálka. „Jaképak přípravy…“

Matčin umlčující pohled potlačil další slova prostořeké dcerky. Jako by chtěla všetečku omluvit, řekla shovívavě k hostu:

„No, ano, děti jsou vždycky hned hotovy, pane řediteli. Jaképak přípravy, řeknou. Ale kdyby za ně člověk nemyslil! Znáte to snad z vlastní zkušenosti, pane řediteli.“

„Račte odpustit, milostivá, to neznám,“ usmál se pan Dundr.

„Vy nemáte rodinu?“ řekla panička živě. „Nikoho na světě, milostivá paní,“ usmál se opětně pan Dundr. „Jakpak rodinu – bez ženy!“

„Pan ředitel není ženat?“ podivila se dáma. „Pan ředitel je svoboden?“

Panu Dundrovi neušlo, jak jeho odpověď paničku vzpružila. I řekl zcela vážně:

„Svoboden jako lesní pták, milostivá paní – ani nevím, mám-li říci bohudík anebo spíše bohužel! A sám jako milník na křižovatce…“

A pan Dundr povzdychl.

Ňadra paní Myslíkovské vzdouvala se, jak plíce její nabíraly dechu. Všechny její smysly, jako by se byly zbystřily jediným tím slovem svoboden, její zraky hleděly mnohem pozorněji, pronikavěji. Když pan Dundr byl vstoupil, viděla v něm staršího, výborně zachovalého a dobře postaveného pána. Ale náhle před ní seděl zralý muž, toliko pokročilejšího věku. Vyřknuv slovo svoboden, shodil pan Dundr se sebe rázem asi deset let – v očích paní Myslíkovské.

Aniž se příliš rozpřáhla, spráskla dáma ruce a řekla jako s výčitkou:

„Inu když takovíhle páni zůstávají v rezervě, když takovíhle páni se nežení! Pak je s námi ženskými arci zle!“

„Milostivá paní,“ započal pan Dundr zhluboka, „vedlo by náramně daleko, kdyby se vždycky pátralo po příčinách. Není to sladký osud, potáceti se tak životem jako loď bez kormidla. Jistě jsme všichni chtěli a jistě nebylo vždy jenom naší vinou, že jsme nedošli. A teď arci nám nezbývá nežli zazpívat písničku: Dopij ten pohár pěnivý – dožij ten život měnivý!“

Pan Dundr sám se podivil, jak pěkně se vyjádřil, zrovna jako básník, tou lodí bez kormidla, a jak se mu zdařilo udati zde dvojverší, které se často ozývalo ve veselé společnosti v Renthauze, když si o půlnoci na rozchodnou poroučeli poslední sklenici piva.

Dopověděv zadíval se na cylindr a pohladil jeho dýnko.

Toto odvrácení jeho pozornosti stačilo paničce, aby mrskla po slečně Klotyldě. Ta již nejevila lhostejnost, ať skutečnou nebo líčenou, jako dříve. Povzdech páně Dundrův zburcoval také ji. Upřela zraky na hosta – a jen zase zraky matčiny postřehly a srdce mateřské porozumělo, co ten pohled znamená.

Teď pan Dundr, jako by již se svým posláním byl u konce, vzhlédl zase k paní domácí, vypjal hruď a řekl:

„Smíme se tedy těšiti, milostivá paní – –“

Panička byla náhle pojata úzkostí, aby tento zajímavý host příliš brzy neodešel, a zvolala: „Věčná škoda, pane řediteli, že náš papi není doma, ale kdybyste se chvilinku pozdržel, dočkal byste ho. Nebývá dlouho venku. Snad nemáte tak tuze naspěch?“

„Nesmím dlouho zdržovat, milostivá paní,“ odpovídal skromně pan Dundr. „A krom toho – rád bych zašel se zprávou k paní tetince, aby věděla, jak se přichystat, a pak jsem očekáván v kavárně…“

„Ach, arci, svobodní pánové nemohou být bez kavárny!“ zasmála se shovívavě paní domácí. – „A co se týče paní z Knedlhans, to bychom jí vzkázali. – Ale hlavně myslím, že manžel – a to je nejdůležitější – Račte poshovět, prosím – –“

Dáma se vzchopila, chvátala z pokoje, jako by se chtěla podívat, není-li manžel někde za dveřmi nebo na schodech. Ale kvapila do kuchyně:

„Tonči, semel honem lot kávy, nalej vřelé vody, ale nenacmírej toho putnu – slej šálek silné černé. A pak, až to bude, otevři jen dveře pokoje a mrkni na slečnu Klotyldu, rozumíš? Cikorky jen za nehet – nenadrob jí půl libry. Dělej!“

Vrátila se do pokoje.

„Musí zde býti co nevidět, kde by chodil – právě že nám slíbil, že pak půjdeme všichni. Neračte nám utéci.“

Pan Myslíkovský sice nepřicházel, ale za chvíli pootevřela Tonička dveře, kývla za zády páně Dundrovými na slečnu Klotyldu, slečna se podívala na matku a matčin pohled odpovídal: „Jdi!“ Vyšla tedy slečna a za kraťoučko byla tu s tácem, na tácu šálek černé kávy. A slečna Klotylda řekla:

„Smím prosit?“

Pan Dundr byl nesmírně překvapen, div že slečně kávu z ruky nevyrazil. Ale v mžiku věděl docela jistě: slečny na dýchánek přijdou.

Amálka měla nesmírnou radost a jen sebou na židli šila. Rázem taky pochopila.

„Vzácná slečno – –“ upejpal se host. „Prosím, prosím,“ pobízela taky matka. „Nestojí to ani za řeč. To jen abyste tak tuze nespěchal do té kavárny,“ dodala škádlivě. „A račte svléci rukavičky.“

Pan Dundr postavil cylindr na koberec, aby mohl přisednouti ke stolu. Amálka však vyskočila a odnesla cylindr na pohovku.

Paní Myslíkovská měla dvacet otázek, pan Dundr usrkával kávy a svědomitě odpovídal. Ani se nenadál, jak uběhla hodina, a ještě půl, a teď se vrátil pan domácí.

Panička mu představila pana Dundra již jako starého známého, a pověděla taky, proč přišel.

„A jen čekáme na tebe, many, co tomu řekneš.“

„Co tomu řeknu? Ale bože, aby tedy děti jen šly.“

Amálka již v pokoji nevydržela. Musila aspoň na chvíli do kuchyně, tam popadla Toničku a roztančila se s ní. Dýchánek u Knedlhansů – Ježíš Marjá, to je něco nového!

Potom seděl pan Dundr ještě hodinu, neboť zas pan Myslíkovský s ním chtěl pohovořiti a přinesl mu taky doutníky ze své zásoby. A konečně až někdy k šesté hodině odcházel pan Dundr z návštěvy, na kterou si byl počítal patnáct, dvacet minut.

Jako by sem byl nanesl zcela jiného vzduchu, vše bylo po odchodu páně Dundrově podivně rozjařeno. Amálka se hrabala v šatníku a v prádelníku, vybírajíc na zítřek, slečna Klotylda přecházela jako nesvá, paní Myslíkovská chodila z pokoje do pokoje, sama nevědouc ani, co hledá.

A když pak večer vešla do ložnice, začala znova o panu Dundrovi, a než sfoukla svíci, zněl její závěrečný úsudek o novém známém:

„Solidní člověk, many, tuze solidní člověk ten pan Dundr! Ein höchst solider mann das!“

37. Důvěrné slůvko a přípravy paní Myslíkovské

Návštěva páně Dundrova u Kulichů nezůstala nepovšimnuta. Takových pánů mnoho se tam nevystřídalo, a vlastně sotva kdo pamatoval, že by do toho kouta byl zabloudil host v úboru skoro bálovém, se slunečnicovými rukavicemi! Ale když se pan Dundr objevil po druhé a ve fiakru, to již způsobilo značný rozruch. Byl sice prázdný průjezd, nepotkal pan Dundr taky na schodech nikoho, ale jsou domy, kde každé okno má oči, každá pavlač je pozorovací stanicí, každá zeď má uši, a takový byl i dům pana Myslíkovského. Pan Dundr byl viděn, bylo zpozorováno, že zapadl k domácím, a nad pochybnost zjištěno, že tam hodně dlouho pobyl. Takové události byly by zavdaly podnět ke všelikým domněnkám a výkladům i v nižší, rušnější části Prahy. Kterak by zůstaly lhostejné v odlehlé končině, v domě, kam listonoš zabloudil jednou za týden a host z jiné čtvrti jednou za měsíc.

Kulichovi sice o chystaném dýchánku nemluvili, paní Knedlhansová taky sotva se svěřila sousedům, přesto již v sobotu večer po celém domě „letělo echo“ – abychom se po pražsku vyjádřili – že něco nastává. Přes noc uleželo se to, uzrálo, a v neděli ráno viděl kdekdo, že se cosi strojí.

Nepokojnou noc měla paní Myslíkovská. Večer bylo již pozdě na nějaké přípravy, ostatně měla plnou hlavu pana Dundra. Tisíc úvah, nápadů, domněnek, tajných přání letělo jí hlavou. Příchodem páně Dundrovým zburcováno bylo všechno její myšlení o věcech, jež na čas byly zmizely z denního pořádku. Zjevem páně Dundrovým náhle se vyhouply, dorážely na ni. Snad – snad je v tom nějaký prst boží!

Sfoukla sice petrolejku, dala dobrou noc choti svému, ale neusínala, třebaže se zatmělo. Teď pracovala střída[7] čiv, o kterých ve dne nevěděla. Rozehrávaly se a plašily do daleka spánek, který se jindy dostavil po jediném dlouhém zívnutí. Dnes paní Myslíkovská nezívala. Potmě skoro viděla a taky bystřeji slyšela. Slyšela, že ani choť nespí. Znala výborně každý odstín jeho oddychování.

„Many?“ pronesla tiše.

„No?“ ozval se pan Myslíkovský.

„Má ta Nany dolejších štěstí!“

Jindy říkávala „Nany hausmistrovic“ nebo ještě stručněji „ta hausmistrovic“. Události poslední doby nutkaly ji, aby změnila obvyklé označení, v němž spočívalo cosi povržlivého, jak dobře cítila. Zvláště však nyní, když se s celou rodinou Kulichovou octla v důvěrnějším styku, pociťovala správně, že by ponižovala sebe i rodinu, kdyby Nanynce odpírala příslušnou šetrnost.

„Má,“ řekl pan Myslíkovský, „ale zaslouží si toho.“

„Many?“ pronesla zase panička.

„No?“

„Kolik by dostaly naše dcery, kdyby se vdávaly?“

„Vždyť víš, Katynko, že po dvaceti tisících.“

„Ale to není všecko, viď, many?“

„Víš dobře, že ne. Po naší smrti dostanou všechno, co tu bude. Vždyť je dům. Ale musíme pamatovat i na sebe, a jestli odejdu dříve – jako že odejdu – musím pamatovati na tebe.“

„Many, neříkej, že odejdeš dříve,“ pronesla panička lítostně. „Co bych tu sama dělala?“

„Máš dcery.“

„Můj bože, věčně je doma mít nebudu!“

„Budeš mít Klotyldu.“

Panička povztyčila hlavu.

„Což Klotyld se nemá vdát?“

Znělo to skoro trpce, jako výčitka.

„Kéž by se vdala!“ řekl manžel. „Ale takhle – –“

Panička na chvilku pomlčela. Rozuměla příliš dobře, co znamená manželovo „ale takhle“. Snad tím pan Myslíkovský právě tentokráte nic nezamýšlel, ježto mezi ním a paní Kateřinou nejednou to bylo vyřízeno a pan Myslíkovský nerad se té bolesti znova dotýkal. Nebyl zlomyslný a nechtěl choť zbytečně raniti. Ale panička vždy v tom pocítila jakousi výčitku.

Jindy bylo by ji to vydráždilo, byla by odpověděla břitkým slovem, ale teď mlčela. Nechtěla manžela popuditi, potřebovala, aby zůstal v dobré míře, aby hovořil dále.

„Many,“ řekla po chvilce, „jak ráda bych viděla, aby byla nevěstou!“

Znělo to měkce, toužebně.

„Já taky, Katynko, já taky.“

„A šťastně aby se vdala, many.“

„Toť se rozumí, Katynko. Kdopak by chtěl nešťastně!“

„Many!“

„No?“

„Kdyby se stalo, že by se Klotylda vdávala, neměla by dostat o pět tisíc více?“

„Jak to myslíš, Katynko?“

„No, many, Klotyld je starší.“

„Bohužel, bohužel.“

„A kdyby dostala pětadvacet tisíc – –“

„Tedy – –?“

„Tedy snad by se spíše vdala.“

„Vidíš, Katynko, v tom se rozcházíme. Kdyby si ji bral někdo jen pro peníze – a snad jen pro ten mizerný nádavek pěti tisíc, nebyly by to právě šťastné vdavky.“

„Mohl by to býti taky hodný člověk, many. Myslím jen, že by spíše zabral.“

„A což Amálka, Katynko? Tu bych měl o pět tisícovek zkrátit? Není to taky dcera?“

„Máli je žába. Než na tu dojde – –“

„Možná, že dřív, než na Klotyldu. Jak bych to zodpovídal?“

„Máli se vdá jako čert, many. Ta nám doma nezůstane.“

„A dobře udělá, Katynko – když to bude pořádný člověk, rozumí se samo sebou. – Jen si pomysli, abys byla na jejím místě, abys ty byla dostala míň než sestra. Rozuměj mi, mně by to bylo bývalo lhostejné, víš dobře, že jsem tě měl rád, ale ty bys na to byla do smrti pamatovala. Jsou hněvy a nevůle po hrob – ani nebožtíkům se to nezapomíná.“

Panička byla v nesnázích.

„Vždyť já nemyslím na nějaké zkrácení, many. Amálce bys to přidal někdy později.“

„Tedy to máš pěšky jako za vozem,“ řekl manžel, který byl přesvědčen, že přece jen choti dobře porozuměl. A po přestávce dodal:

„Abychom o tom dlouho nerokovali, Katynko, řeknu ti zkrátka: dobrá, dostaly by tedy obě holky po pětadvacíti tisících.“

Chvilka ticha, a potom se pan Myslíkovský otázal:

„Máš ty snad někoho pro Klotyldu? Řekni zrovna.“

„Kéž bych měla, many!“ vzdychla panička. „Byla by to nejšťastnější chvíle mého života. – Nemám. – Ale když už hovoříme – no vyslechnout mě můžeš, many, já taky poslouchám, jak ty soudíš a mluvíš – napadlo mi, když jsem viděla pana Dundra – ale nezlob se, many – o všem se může mluvit – napadlo mi, že by to nebyla zlá partie – –“

Panička se odmlčela, aby choti dopřála času.

Pan Myslíkovský hned neodpovídal. Potom řekl:

„Pozorovala jsi něco?“

„Pozorovala jsem jen jeho, many – copak jiného bych pozorovala? Vždyť tu byl poprvé. Je to nějaký spořádaný muž, inteligent, many, žádný větroplach. Jeho způsoby, jeho řeč náramně se mi líbila. Má hezké postavení, možná, že půjde ještě vejš, na stará kolena bude penze. Toť se ví, nic jiného neříkám, kdožpak ví, jak on smejšlí. Ale neušlo mi: dvakrát se tak podíval na Klotyldu – ale víš, tak – ne jako se člověk dívá na kandelábr nebo na plakát – docela jinak, tak nějak zkoumavě. Ty bys třeba nepozoroval nic, many, ale ženská má jiné oči, a matka teprv. Matka vidí, co nikdo jiný na světě nevidí. A v tu chvíli bylo ti mně – ani nevypovím, jak mi bylo. Kdyby tak pan Dundr –! Tomu bych Klotyld svěřila.“

„Posoudilas jeho leta, Katynko?“

„Jakápak leta!“ řekla panička horlivě. „Usedlý, rozumný muž, to je pravda.“

„Myslím, že nemá daleko do padesátky,“ poznamenal pan Myslíkovský.

„Nemyslela bych,“ mírně odpírala panička. „A pak ti řeknu, many, jsou muži, kterým leta stojí, abych tak řekla, kteří dlouho nestárnou. – Neměla bych to říkat, many, ale jen tak na příklad – ty! Tobě by taky tvá leta nikdo nehádal.“

„Kéž by ses nemýlila,“ povzdechl pan Myslíkovský. „Já je cítím.“

„To se ti zdá, many, že o nich víš. Ale to musíš ponechat mně, many. Já vím nejlíp, jak nestárneš, ačkoli máš velké dcery. A vidíš, právě takový by mohl být pan Dundr.“

Panička se na mžik odmlčela, načež řekla: „Ty bys nebyl s panem Dundrem srozuměn? Měl bys proti němu nějakou námitku?“

„Ale ani za nehet, Katynko. To by záleželo jenom na Klotyldě.“

„Inu právě,“ řekla panička skoro radostně. „Vždyť já bych ji do ničeho nenutila. Dospělá je –“

„Je,“ vmetl manžel.

„– má rozum –“

„Aspoň by mohla mít,“ přidal zase manžel. „A když se to tak náhodou všechno shluklo

– věř mně, many, teď jsem ti tak ráda, že si dolejší vyprosili Máli a pak i Klotyld –“

„Vidíš, vidíš, Katynko, a málem žes nebyla uražena, když se pro Málku opovážili. Člověk nesmí nikým pohrdat.“

„Vždyť jsem ti to ponechala, many.“

Z lůžka pana Myslíkovského ozvalo se teď dlouhé zívnutí. Znamení, že na něj táhne spaní.

„Tak spi, many, spi. Zejtra je neděle, myslím, že bude co dělat.“

„Dobrou noc, Katynko,“ řekl pan Myslíkovský v novém zívnutí.

„Dobrou noc, many,“ zašeptala panička. Zabořila hlavu do podušky, ale spánek byl daleko. Panička byla plna radosti, že s chotěm tak mírně pohovořila. Připadalo jí, že jedné hradby dobyla. A tím, že manžela učinila účastníkem a důvěrníkem svého tajného přání, zdálo se jí, že jest o hodný kus cíle blíž. Posilovalo ji to, má v něm oporu pro další své podnikání. Zítra dýchánek u Knedlhansů, za týden svatba, to jsou dva důležité dni, dvě příležitosti k útoku, arci nenápadnému. Jen matky jsou mistry v této politice. Válečným heslem paní Myslíkovské bylo po této noční rozmluvě s chotěm jediné jméno: Chrysostomus Dundr.

Byla tím pomyšlením všecka rozjařena. Ani jí nepřipadlo, že před spaním nesáhla po větrových kapkách nebo po životním balšámu doktora Rosy, kterýchžto elixírů střídavě užívala, ani nevzpomněla na lahvičku s opodeldokem[8], kterým si natírala lýtka. Zanedbati to jindy, byla by se zrána probudila s vědomím týravých bolestí ať v životě, ať v nohou. Dnes měla krátkou a potrhanou noc, a přece procitla svěží.

Tonička přinesla s mlékem zprávu, že jsou u Kulichů od páté hodiny vzhůru, že je tam všechno dávno v parádě a že Kuliška nosí ke Knedlhansovům do druhého patra všeliké nádobíčko.

Do paní Myslíkovské jako když trkne. Bylo sedm hodin. Amálka musila z postele, k umyvadlu, nasnídat se, a když byla oděna, vyslala ji matka na výzvědy. Jindy by to byla spravila Tonička. Ale takovýmhle věcem Tonička nerozumí. Krom toho jest Amálka zadobře s Nanynkou. Amálka vyšetří, oč běží.

Když se Amálka vrátila se vším, co vytáhla z Nanynky, zamyslila se paní domácí a rozednívalo se jí.

„Vida, nic by člověku neřekli! To dá Kuliška – to dá paní Knedlhansová. Ale pak je to vlastně piknik, ten dýchánek nahoře. A když od nás jdou hnedle dvě, nemůžu je poslat, aby jen vyjídaly. – Toničko, doběhneš pro kvasnice a zaděláš na bábovku. Tak.“

Tonička běžela a přiletěla s kvasnicemi. Panička zatím hledala v prádelníku, ve svých receptech kuchařských, za léta nastřádaných, co jen kde v rodinách sebrala, a bedlivě si zopakovala recept na sváteční bábovku, na bábovku, která by se byla mohla postaviti na knížecí tabuli. Když bylo zaděláno, nahřála vlastníma rukama čistý ubrousek a pokryla mísu s těstem, aby zdárně vykynulo.

„To je jedna věc. A teď, Máli, vzala klobouk a šla s Tončou do Žitnobranské[9] ulice, k Pavlíkovi, že se dávám poroučet, aby mi poslal šunku, z mladého, šesti, nebo sedmiliberní. – Než půjdeš, Tončo, postav na plotnu velký železňák s vodou. – Nezapomeň přiložit. – Jděte a vraťte se. – Počkala, Máli! Šunku s malou kostí, ne hnát jako ze slona. Taková bývá tuhá jako vrba. Tak.“

Paničce bylo dnes jako do tance. Po nějaké migréně ani památky.

Když slečna Klotylda ukončila svou ranní nedělní toaletu a přišla k snídaní, vypadala o několik let mladší. Tváře její nebyly tak modravé a průsvitné, mírný ruměnec je poléval, zraky svítily jiskrněji. Ba, zdálo se, jako by se byl nadobro ztratil i rys kolem úst, jenž bývá příznakem nějakého vnitřního utrpení.

Matka sama přinesla jí kávu a neušlo jí, kterak se vzezření dceřino změnilo. Pocelovala ji, otázala se:

„Vyspala ses dobře, Klotyld?“

„Výborně, mamá,“ jemně se usmála dívka.

„Hlava nebolela?“

„Ne, mamá. Spala jsem jako zabitá.“

„To je dobře, dítě. Ó, spaní je štěstí.“

Řekla spaní, ale myslila cosi zcela jiného. Její zraky utkvěly na dívce s láskou. Ó kéž by, kéž by – – !

Klotylda sklopila oči.

„Kde je Málka?“ otázala se, míchajíc lžičkou v kávě.

„S Tončou, nakoupit. – Považ si, on je to vlastně u Knedlhansů piknik! Ještě že jsem na to přišla.“

Několika slovy pověděla, co vypátrala a co zařídila. –

Vyzváněli poledne, když paní Myslíkovská vyklopila z formy bábovku s červenou kůrkou, bezmála výstavní kus domácího pečiva. Za horka posypala ji dokola cukrem s vanilkou a postavila na stůl v saloně, aby zvolna vychladla. A spěchala zas do kuchyně, přihlédnout, aby se šunka nerozvařila. Píchala do ní čistou třískou z louče a pochvalovala:

„Tončo, dostaneš prémium. Výbornou jsi přinesla – bude jako mandle.“

„Copak Tonča?“ hlásila se Amálka. „Vybíraly jsme ji obě. Dávali nám jinou, ale já viděla, že má tahle tenkou kůži.“

„Kdo by to do ní řekl!“ usmála se paní domácí. „Tedy taky dostane prémium. Budou se páni olizovat!“

O chvíli později běžela Amálka na dvůr a zvěstovala matce Kulišce, že matinka pošle na dýchánek bábovku, konvici kávy a konvici smetany, – a taky pro pány něco na zub. Šeptem svěřila Nanynce do ucha, že to bude uzená kýta.

Zatím však vůně vařící se šunky táhla celým domem a paní Knedlhansová poznamenala k Albínce:

„Panečku, u domácích dělají k obědu halušky s uzeným. – Neškodila by mísa studené šunčičky dnes na večer. – No, housky se sardelovým máslem nejsou taky nic špatného.“

Ještě netušila paní Knedlhansová, jaké překvapení se jí chystá. V její skrovnější domácnosti byly housky se sardelovým máslem nejslavnějším číslem programu. Bylo to dobré a nestálo to příliš mnoho.

Ale jak vyvalila oči, když se o hodinu později dostavila dvoučlenná deputace – Amálka s Toničkou – přinášející v těžkém damaškovém ubrousku (toť se ví, že s monogramem pod korunkou) talíř s bábovkou, a když Amálka zvěstovala, že později přijdou ještě konvice s černou kávou a smetanou a potom taky mísa uzené kýty.

„Ještě je horká, ještě se nemůže krájet,“ poznamenala Amálka.

Soudil sice pan Myslíkovský, že by choť měla poslati kýtu celou, ale paní Myslíkovská odvětila: „Ne, many, nóbleji vypadá nakrájená – na míse s tím zlatým štráfkem (na níž arci byl taky monogram s korunkou), a krom toho: na kosti zbude ještě tolik, že i my budeme míti večeři.“ Načež pan Myslíkovský již nic neříkal.

38. Hosté se scházejí

U Knedlhansů byli na štěstí již po jídle, když přišla Amálka se svým poselstvím. Jinak by paní Angelina radostným rozčilením nebyla mohla sousta pozříti. Paní domácí, vysokomyslná, pyšná paní Myslíkovská, účastní se tímto způsobem! O takovém triumfu se paní Angelině nesnilo.

U Knedlhansů toho dne byl oběd krátký, skromný. Polévka, kousek hověziny a k ní knedlík s cibulovou omáčkou. Když to panička přinášela na stůl, těšila milého podnájemníka:

„Dnes musíte vzít za vděk tímhle, pane Saloupku. Předně na to nebylo času, a pak odpoledne si to vynahradím. Když čekáme tu vizitu, není dobře se přejíst. Člověk zůstane při chuti.“

„Ó prosím, prosím,“ odpovídal Saloupek skromně. „Vždyť já dnes nemám ani tak příliš – – –“

Však ačkoliv ujišťoval, že nemá dnes „ani tak příliš…“, nabral si přece knedlíků dosyta. Znal náruživou zálibu paní Knedlhansové pro žemličky se sardelovým máslem, užil jich při každé význačnější příležitosti, a věčná ta sardelová chuť ho ponenáhlu přemáhala. Zas kdyby jednou bylo něco jiného. Proto se v něm knedlíky jen ztrácely. Zabezpečoval se tak pro všechny případy. Ale když pak přišla Amálka se vzkazem paní domácí, zmocnila se ho nesmírná lítost. Šlakovitá žába! Měla s tím přijití před obědem. A když pak ve tři hodiny přinesla Tonička mísu se zlatým štráfkem, na níž bylo do pyramidy narovnáno pokrájené šunky, zadíval se na ni unyle. Růžové řízky kýty, vroubené bílým tukem, slibovaly vzácný požitek, líbezná vůně rozestírala se celým bytem – a on se najedl na tři dni, jak se mu zdálo!

Taky paní Knedlhansová zahleděla se na mísu zálibně a radostný dojem ji překonával. Podobného přepychu její domácnost již dávno neviděla.

Dívala se, dívala, očima v duchu ochutnávala.

„Všechna čest,“ řekla vděčně, „to se paní domácí vyznamenala! – No ovšem, kde je takové bohatství – –“ povzdechla tišeji.

Slečně Albínce jazyk jen plaval, jak se jí v ústech slévalo. Albínka pro knedlíky s cibulovou omáčkou nehorovala a vstávala od oběda nepřesycena. A teď je tu tohle!

Hltala očima to nadělení a pronesla záludně:

„Jen bude-li dobrá – není-li tuhá…“

Doufala, že matka řekne: Vezmi si kousek, okus.

Ale paní Knedlhansová neřekla to.

„Ne, holka, ta nebude tuhá, to je na ní vidět. Ale teď ani dotknout! Ať ji slečny domácích uvidí tak, jak ji matka poslala. Dočkáš se.“

A pro větší jistotu zanesla mísu do vedlejšího pokoje.

O půl čtvrté přinesla Tonička velkou konvici černé kávy a druhou menší se smetanou. A vyřizovala, že se paní domácí dává poroučet, aby milostpaní postavila větší konvici do kastrolu s vřelou vodou, aby káva nevystydla.

Paní Knedlhansová zářila.

„Že dávám paní domácí tuze mnohokrát děkovat,“ ukláněla se, „a naše Albínka že dává ruku líbat. Můj Bože, takovou škodu si milostpaní dělá!“

Dole v nádvorní své světničce stál otec Kulich, svátečně vyparáděn již od dvou hodin, a jsa kryt květinami na okně pozoroval netrpělivě pochody Toniččiny s proviantem přes dvůr k paní Knedlhansové. Již ve tři hodiny byl by nejraděj vyrazil nahoru. Ale ještě nebyla u konce matka Kulichová se svým výstrojem, ještě tu nebyl ženich Novák, a hlavně tu nebyl pan Dundr, který měl celou výpravu vésti. Nikdy se hodiny otci Kulichovi tak neploužily jako dnes. A stále napomínal ženu:

„Tak jen dělej, matko! – Trvá ti to parádění. – Pojednou tu všichni budou – a ty se točíš pořád skoro jen v košili. – Hoď už na sebe ten povlak!“

„Ale, tatínku,“ chlácholila Nanynka, „vždyť jsou tři hodiny. Nemůžeme tam být první.“

„Ale taky ne poslední, holka nemoudrá. Vždyť jsme hlavní osoby!“

Nanynka nebyla netrpělivá. Nanynka vůbec nevěděla, má-li se těšili na věci nastávající. Nebude-li Jindra přece jen rozmrzelý. Kéž by se čas hodně protáhl. Ale jí zas minuty a hodiny jen letěly.

Schylovalo se ke čtvrté. Tu se Kulich popotáhl za tuhou, naškrobenou pikovou vestu, vypjal prsa a řekl:

„Tak do čtyř hodin ještě čekám, mámo. Ale nebudou-li tu, vyrazím vám. Jazyk jen se mi na patro lepí – zajdu si k Čejkovům.“

„Já bych ti dala, tatíku!“ odpověděla matka, podrážděná již nedočkavostí a naléháním netrpělivého. „Pak by sis tam svatě moh zůstat – a nepřej si vědět, co by tomu řek pan domácí.“ Jindy matka panem domácím nehrozívala, stačila na svého Bartoloměje sama. Ale od onoho večera, kdy si Kulich tak pansky poseděl s panem Myslíkovským u Fáfů, vycítila Kuliška, jak na muže působí jen pouhé jeho jméno a že by v očích pana domácího za nic na světě nechtěl vypadati jako ludrák.

„Maminko!“ ozvala se prosebně Nanynka. „Vždyť tatínek to tak nemyslí.“

„Myslí nemyslí, ale blafá pro zlost, a mně tuhle praskla pertle na životě.“

Došněrovávala si právě tmavomodré, hedvábné šaty, nejnádhernější to kus garderoby své, šaty, jež oblékala jen o velkých svátcích a které nepodléhaly žádné módě, ačkoli již desaterou módu přečkaly. Byly nové o křtinách Nanynčiných. Matce Kulichové za ta léta v pase po coulu přibývalo, ale pořád ještě stačily záložky, předvídavou švadlenou pořízené, aby se roucho mohlo vypouštěti. Kuliška nemohla míti každé dva roky nové a počítala bezpečně, že v těchto modrých šatech ulehne jednou taky do rakve.

Chybělo málo do čtyř hodin, tu vstoupil Novák a s ním čiperný, nevysoký mladík, hustých kaštanových kudrnatých vlasů, hnědých očí, s mladými knírky pod nosem.

„Kolega Vejlupek,“ uváděl jej Novák rodině, „náš druhý mládenec – pro slečnu Amálku.“ Kolega Vejlupek přicházel beze všech rozpaků vesele, jistě, jako by tu již byl po desáté. Potřásl rukou starým, dvorně políbil ruku Nanynce.

„Vítám vás, pane učiteli,“ pronesla Nanynka s ostychem.

Vejlupek upřímně se jí podíval v oči a řekl: „Slečno, kdybych byl závistivým člověkem, tedy bych příteli Novákovi záviděl. Blahopřeji srdečně – totiž jemu blahopřeji, abyste mi rozuměla. Dlouho nikdo z nás kolegů nevěděl, kam se ztrácí, proč se nám uhýbá – teď to chápu. Ale kohopak by to bylo napadlo, že v těchto končinách – – naším revírem je Staré Město – a vida Nováčka! On směřoval k svatému Apolináři!“

Novák za ním se usmíval.

„Anoušku, pozor! Kolega Vejlupek vás umluví.“

„A to je v pořádku,“ liboval si Kulich nového známého. „Jen efetu[10] na pravém místě. Bez té se člověk nikam nedostane.“

A hned se mládence zmocnil.

Novák se přitočil k Nanynce a všeptl jí do ucha:

„Nu, vybral jsem pro Amálku dobře? Bude spokojena?“

„Lépe jste nemohl, Jindro,“ stejně odpovídala Nanynka. „Ten je k ní jak stvořen.“

Již byl Vejlupek s Kulichem v horlivé rozprávce. Posuzoval mu fuchsie na okně, radil mu, aby pěstoval taky aloe, to že roste jako z vody, a hned sliboval, že mu přinese odnož. Byl jako rtuť, řeč mu plynula jak voda. V celém jeho zjevu bylo cosi šibalského a mladicky svěžího. Smál se nejen ústy, ale taky očima, kudrnatými vlasy svými, zpupnými knírky, vším svým vzezřením.

„Vejlupek se jmenuje?“ otázala se Nanynka Nováka pro bezpečnost, zdali dobře slyšela.

„Vejlupek,“ potvrzoval Novák. „Má jméno jak na sebe ušité. Ani by se nemohl jinak jmenovat. Je to z celého sboru největší taškář.“

„Mám z něho radost za Amálku.“

Odbíjely čtyři hodiny, když před domem zarachotil povoz – přijížděl pan Dundr. Nebylo jisto, jede-li až z Malé Strany nebo vypůjčil-li si fiakra zase z nějakého funusu, ale příchod jeho po nápravě způsobil náležitý dojem. Pan Dundr vedl to nóbl a vypadal při tom, jako by vůbec pěšky nechodil.

Vystoupil a sáhl ještě do kočáru po nějakém předmětu v zelenavém obalu. Vypadalo to jako hudební nástroji – byla to kytara páně Dundrova. Jako drahou mast nesl ji průjezdem do dvora, a když vstoupil ke Kulichovům, postavil ji šetrně do kouta v kuchyni.

„Copak to má pan ředitel?“ otázal se zvědavé otec Kulich, který byl vyšel hostu v ústrety.

„Zpěvnou nádobu pro strýce Příhodu,“ odpovídal žertovně pan Dundr. „Musí nás vytrhnout, selže-li všechno ostatní.“

Rád by se byl otec Kulich na neznámou věc podíval, ale zatím spěchal za panem Dundrem, aby nezmeškal jeho setkání s mládencem Vejlupkem. Čiperný mladík velmi se mu zalíbil, a Kulich skoro litoval, že nemá ještě jednu dceru. Měl by to pak dokonalé dva zetě. Příchodem páně Dundrovým se v jizbě rozjasnilo. Rodiče i Nanynka vítali ho jako kapitána, za jehož vedení kyne všem plavba docela bezpečná, a Novák již od předevčírka byl prost odporu, jejž k němu v prvé chvíli byl pocítil. Seznamoval pana Dundra s Vejlupkem a při tom se objevilo, že si oba páni nejsou tak zcela cizí, že se již kdysi o nějaké malostranské zábavě setkali, ale nikdo z obou nerozpomínal se, kdy a kde to bylo.

„Tak tedy, vážená společnosti,“ řekl hned potom pan Dundr, „nečekáme-li již na nikoho, můžeme pomaloučku nahoru. Nebo přijde ještě někdo?“

„Jsme všichni,“ řekla Nanynka. „Chybí sice ještě pan Přetrhlo, ale ten přijde rovně nahoru.“

„Pan Přetrhlo?“ tázal se pan Dundr. „Kdo je pan Přetrhlo?“

„To je podnájemník z domu,“ vysvětloval otec Kulich.

„Sochař – akademický sochař,“ doplňovala Nanynka.

„Mladý, potřebný člověk,“ vysvětloval Kulich jako mecenáš.

„Ale solidní, tuze solidní,“ vmísila se matka Kulichová. „Má velkou úctu k naší Nanynce a krásně mluví. Je na tom světě opuštěn jako sirotek a umí se chovat. Tedy jsme ho pozvali.“

„Aby taky něco užil,“ dodal zase Kulich. „Kdypak se takový člověk k něčemu dostane.“

„Trochu jako přemrštěný,“ dodala ještě Nanynka, aby jeho obraz doplnila, „ale dobrý zábavník.“

„Nu, to je výborné,“ liboval si pan Dundr. „To nám jenom prospěje. – A teď tedy, vážené panstvo, půjdu nejdříve já se slečnou nevěstou a s panem ženichem. A prosil bych, za pět minut po nás páni rodiče s panem Vejlupkem. Pan Vejlupek ještě není nahoře znám, tedy musí mít zvláštní vstup s pány rodiči – ne abychom přišli všichni najednou. Ale za pět minut, pěkně prosím.“

A při tom se pan Dundr podíval na hodinky.

Kulich vyprovodil první tři členy výpravy ze dveří kuchyně, jsa rád, že se může pozdržeti. Když za odcházejícími dovřel, rovnou cestou zamířil ke „zpěvné nádobě“ páně Dundrově. Sáhl jí na krk, uvnitř zadrnkaly struny.

„Koukej, koukej,“ povídal si; „ono to hraje – já myslel, že to zpívá.“

Po pěti minutách vycházela druhá část výpravy. Kuliška zůstala naposled, a než překročila práh, pokřižovala se. Potom zamkla a doháněla muže a Vejlupka.

U okna schodiště předního domu stála na stráži Tonička. A když spatřila, že společnost je na cestě, že Kuliška zamyká, vpadla chvatně do předsíně, z předsíně do pokoje.

Tam stály obě slečny, dávno taky připraveny, a paní Myslíkovská ještě obcházela dcery a zkoumala, je-li na nich vše v pořádku.

„Už odešli, milostpaní!“ zvěstovala Tonička chvatně a bez dechu, jako by hořelo.

„Dobře,“ pronesla paní domácí.

A když Tonička ještě sečkávala, pokynula jí: „Můžeš zas do kuchyně.“

„Tak, děti,“ pronášela panička poslední slova, když za Toničkou dveře zapadly, „pomalu tedy taky jděte. – Nezapomeňte – – ne tuze familiárně, ale přívětivě. Měj oko na Málu, Klotyld, ať není jako divoch. – A nebuďte tam poslední, nevypadá to dobře. Ne do noci, děti. – No, a kdybyste něco potřebovaly, ať sem holka doskočí. – Máte kapesní šátky?“

Všechno bylo v pořádku. Ještě chvilku pomeškaly, ačkoli slečna Málka byla jak na trní. A pak tedy šly.

Když vyšly z pokoje, vzhlédla paní Myslíkovská ke stropu a povzdechla:

„Pánubohu poručeno!“

Tonička stála v kuchyni u okna a poulila zraky do dvora. Když se jí slečny objevily, sledovala je toužebným pohledem, až zmizely na schodech zadního stavení. Jakživa nezáviděla Barušce službu u Knedlhansů – dnes jí záviděla. Ta uvidí, uslyší všechno, co se tam bude dít. Kéž by slečny byly něco zapomněly, aby později mohla za nimi!

39. V dýchánku

Bylo sice ke Knedlhansům do druhého patra v nádvorní budově necelých padesát schodů, ale pro slečnu Amálku neměly konce. Dychtivostí jen hořela, aby tam již byla, o nic nepřišla.

„Neleť, Máli,“ napomínala ji sestra Klotylda, „vždyť dojdeme. Udýcháš se, nebudeš moci mluvit.“

Přece jen byla Amálka nahoře první a tu čekala na sestru. A ještě zbývaly slečně Klotyldě as tři schody, když se Amálka nedočkavě tázala:

„Ty půjdeš první, viď, Tyldo?“

Ale měla se co ovládati, aby již sama nevpadla do dveří.

Zatím první pokoj u Knedlhansů, změněný tentokráte v přijímací salon, ponenáhlu se plnil. Když přišli manželé Kulichovi s Vejlupkem, seděli Novák a Nanynka již na pohovce, potažené černým voskovaným plátnem. Pobízel sice Novák pana Dundra, aby tam usedl, ale ten mu řekl do ucha:

„Jen si sedněte, pane ženichu. To je pro mladé horkokrevné lidi. Měl jsem taky takový zpropadený divan, ale dal jsem ho prezentem našemu sluhovi. Když jsem si na něm po obědě chtěl zdřímnout, nastudil jsem se za největšího vedra. A když na tom chvíli sedíte, přilepíte se svým tělesným teplem, že se sotva utrhnete. To jsou pěkné patenty!“

A sám tedy se uvelebil ve staré ušaté lenošce, ve kteréž paní Knedlhansová co den se oddávala svému rozjímání.

Slečna Albína a Saloupek neseděli. Přešlapovali v protilehlých koutech světnice a nějak rozpačitě se usmívali. Nejraději by byli stáli u sebe, ale vadila jim přítomnost hostů. Netroufali si dáti najevo, jak rádi se mají.

O pět minut později přicházeli Kulichovi s Vejlupkem. Paní Knedlhansová vítala je blahosklonně, zpytavými zraky spočinula na Vejlupkovi. Již věděla od pana Dundra, koho Kulichovi přivedou.

„Ach, pan Vejlupek! To mě tuze těší, že mám čest… Račte, prosím…“

Představila dceru i pana Saloupka, který se blížil, jako by ho za vlasy tahal.

„Náš věrný pán, bydlí již přes rok v našem třetím pokoji. (Zvláštní důraz položila na třetí pokoj.) Ani nevím, co bychom si bez něho počaly, když jsme tak samy.“

Vejlupek oběma mladým lidem potřásl rukou.

„Znám již pana Saloupka z vyprávění. Je mi potěšením, že se s ním seznamuji.“

Rozpaky Saloupkovy se množily. Byl to plachý mládenec, nechápal hned, kdo o něm Vejlupkovi mohl vyprávěti. Byl to „jakýsi ulekanec“, jak se o něm jednou vyjádřila slečna Amálka, která bystře vypozorovala, jak rozpačitě pozdravuje, když se s kýmkoli v průjezdě setká, a jak je rád, když může proběhnouti nepozorován.

Otec Kulich použil chvíle, kdy se Knedlhansovic obíraly Vejlupkem, přitočil se k ženě, zasupěl nosem a broukl k ní:

„Cejtíš, mámo? Voní tady šunka.“

„Vždyť jsi po obědě!“ odbroukla káravě Kuliška.

„Ale kdy už – a po jakém!“ zahučel Kulich. „Moh bych začít znova.“

„Tak se dočkáš, tatíku, a nečmuchej do všech koutů.“

Přece jen Kulichovi nedalo a nos jeho větřil do druhého pokoje, odkud vůně vycházela.

Teď se v kuchyni ozvaly nové zvuky a Baruščino dvojí hlasité „Rukulíbám!“ Přicházely slečny domácích.

Paní Knedlhansová navlékla nejslavnostnější výraz a spěchala dívkám v ústrety. Vzápětí vzchopila se taky Nanynka, aby slečny uvítala.

Vstoupila slečna Klotylda, kteráž sotva se kdy nadála, že se v této domácnosti octne, a lehkým úklonem pozdravila všechny přítomné.

„Jaká vzácná čest pro nás!“ rozplývala se paní Angelina. „Ponížená služebnice, slečinky!“ A vedla Klotyldu k uprázdněné pohovce. První ke Klotyldě přistoupil pan Dundr s dvorným pozdravem. Kulich šoupal nohama, matka Kulichová snažila se Klotyldě políbiti ruku, čemuž slečna jen stěží zabránila.

Potom pan Dundr předvedl Nováka, Albínu, Saloupka.

Amálky byla se ujala Nanynka.

„Jéjej, už jsou tu všichni!“ špitla Amálka, těkajíc očima po světnici. Teď shlédla Vejlupka, vyčkávajícího, až na něj dojde, a kvapně se otázala Nanynky:

„Kdo je tam ten, u okna?“

„Pan Vejlupek, Jindrův kolega, váš mládenec, Amálko.“

Dívčiny zraky zajiskřily.

„Jéžiši, to je hezký klouděra![11]“

„Líbí se vám?“ usmála se Nanynka.

„Jakpak by se mi nelíbil, takový kudrnáč!“ vyznávala Amálka upřímně.

V tu chvíli Novák přistoupil k Vejlupkovi, jenž nyní upíral zraky na mladší slečnu domácích, a vdechl mu do ucha:

„Vaše družička, kolego.“

„Roztomilá žabka!“ šeptl Vejlupek. „Děkuji vám, kolego.“

Popotáhl vestu, pohladil si mlaďoučké kníry, pročísl rukou kučeravé vlasy.

„Díval se na mě!“ šeptla Málka k Nanynce všecka u vytržení.

„Tedy pojďte!“

Nanynka ujala Málku pod paždím a vedla slabě se zdráhající k Vejlupkovi.

„Pan učitel Vejlupek – pane Vejlupku, slečna Amálka domácích, vaše družička. Svěřuji vám ji. Buďte jejím rytířem.“

Mladí lidé podali si ruce a milá Amálka se až zachvěla, jak upřímně jí Vejlupek stiskl pravici. Byl by rád buclatou tu ručku déle podržel, ale již byl zavolán, aby se poklonil slečně Klotyldě, a taky Amálka se musila podrobiti obřadu seznamovacímu.

Teď vpadl kdosi do předsíňky a hned potom do pokoje mnohem bouřlivěji než všichni předešlí, a to byl sochař Maksa Přetrhlo. Přichvátal vyšňořen, jak jen se vyšňořiti mohl. Nic na něm nebylo nového, skvělého, a přece byl ve svátečním úboru a tak dokonale sladěn, jak jen se shodovalo s jeho sochařstvím. Nejnádhernější ze všeho byla modrá vázanka pod širokým límcem, jejíž konce byly prodlouženy třepením. Taky rukavice měl. Neříkaly mu sice pane, byly vypůjčeny od kamaráda, ale velmi jej zvelebovaly.

Paní Knedlhansová neměla veliké lásky k umělcům ode dne, kdy ji nezbedný jeden učeň Apellův na zdi průjezdu červenou hrudkou vymaloval. Znala sice Přetrhla od pohledu, věděla, že bydlí v domě, ale nikdy ho „neviděla“, a kdyby se jí býval pod rukama protáhl. Poněvadž to však byl host Nanynčin a Novákův, uvítala jej taky s náležitou vlídností, arci mnohem stručněji, a hned potom jej odevzdala společnosti, sama chvátajíc do kuchyně.

Přetrhlo se ukláněl na všechny strany, div se nepřerazil, a vždy zas mrštil hlavou nazad, aby své dlouhé umělecké vlasy vpravil, kam náležely, neboť mu při každé pokloně spadly přes oči.

Pan Dundr, když byl dole zaslechl o Přetrhlovi, umiňoval si, že jej při obsazování tabule přidělí slečně Klotyldě za rytíře. Sám jako aranžér chtěl zůstat přespočetný. Ale teď seznával, že to nepůjde, že by se slečně nezavděčil. Předně mu byl Přetrhlo příliš mlád, a krom toho po jeho mínění trochu splašený. Přesto se mu mladík líbil. Mělť pan Dundr jistou náklonnost k umělcům. I v jeho úřadě se časem některý objevil, ale málokdy. Takoví umělci neměli mnoho co zastavovati. Za to kdykoli některý přišel, snažil se pan Dundr, aby dostal na svůj základ co nejvíce. Arci když pak zástava propadla a přišla do dražby, musil ji obyčejně koupiti sám, ale to ho nermoutilo. Říkával si: „No, Chrysostome, deset jich ti to nechalo na krku – možná, že z některého bude slavný mistr. A za to těch pár zlatek stojí.“

Po odchodu paní Knedlhansové – a když milý Přetrhlo poslední svou poklonu vysekl – hrozilo zavládnouti mrazivé ztišení, jako vždy, když se poprvé sejdou lidé neznámí a tak nesourodí, jako bylo tuto. Lidé nevědoucí, o čem by začali, a nemající, v čem by pokračovali. Zazníval toliko hlas jediného pana Dundra, kterýž se usilovně pokoušel, aby „rozproudil“ nějaký hovor, ale tyto pokusy tříštily se beznadějně o všeobecnou zaraženost.

Proto se pan Dundr chvílemi ohlédl po dveřích do předsíňky, do kuchyně, jako by tam odtud očekával pomoc. Tato záchrana dostavila se v pravý čas. Dveře dokořán se otevřely a Baruška, červená jak pivoňka, vnášela svačinu do pokoje.

V patách za ní postupovala paní Knedlhansová a šeptem napomínala děvče:

„Pozor, Barčo! Neklopýtni! Nevyklop to na podlahu!“

Nic takového se nestalo. A teď pan Dundr tleskl do dlaní:

„Vážená společnosti, libo-li, odebereme se do vedlejšího pokoje. Račte každý podati ruku své dámě.“

Sám se uklonil slečně Klotyldě, a ježto nikdo z oslovených se posud nehýbal, kráčel první se svojí společnicí do hodovny. Teď si dodali odvahy také ostatní.

Z tří stran dlouhého, trojdílného stolu stálo osm židlí, u zdi starobylá pohovka, na které by se bylo mohlo hráti v kuželky. Na tu poukázal pan Dundr ženicha s nevěstou a rodiče Kulichovy, zbývající rozsadil zcela strategicky pár vedle páru, až na milého Přetrhla, jemuž zbyla židle vedle paní Knedlhansové. Byl to arci skromný člověk a v útěchu měl po druhé straně slečnu Amálku. Kulich jen dosedl a naklonil se k ženě: „Povídal jsem ti, mámo, že tu voní šunka. Koukej ji – támhle!“

A vítězně ukázal na kredenc, kde stála mísa s kopečkem růžových řízků. Ale pokrájené žemličky se sardelovým máslem byly tam taky.

Silná vůně menáda s jávou[12] rozestřela se pokojem, cukr se utápěl v líbezném moku, pečivo kolovalo, pan Dundr i paní Angelina horlivě pobízeli, otec Kulich již srkal a zamlaskal.

Mrtvý bod byl šťastně překonán. Společnost měla se čím zaměstnávati, silná káva příjemně rozjařovala, ledy se lámaly. Když se koflíky naplnily po druhé (paní Knedlhansová z opatrnosti pořídila druhou várku z vlastních zásob), šumělo a zvučelo to již pokojem zcela nenuceně, oč arci velikou zásluhu měl pan Dundr. Stále povstával, stále navazoval, podněcoval, chvílemi obcházel stolující, našeptávaje tomu onomu žert nějaký. Ani netušil, jak ho při tom sledují zkoumavé zraky, a to byly zraky slečny Klotyldy. Srovnávala, srovnávala. S kým? Kdož z účastníků by to byl uhodl, byť i byl slečnu pozoroval! Ale ze všech toliko Nanynka zachytila chvílemi pohled, neboť seděla právě proti Klotyldě, a pak se úkradmo rozhlédla kolem, pozoruje-li i někdo jiný. Ale Saloupek si hleděl Albínky, Vejlupek neměl očí než pro Amálku, paní Knedlhansová se zhlížela v dceři a Saloupkovi a v obraznosti své vyvolávala si chvíli, až taky jednoho dne tyto její „děti“ budou seděti na pohovce jako ženich a nevěsta. Matka Kulichová všecka blažená hleděla před sebe a opájela se tím šumem „dýchánku“, jakého ještě nikdy nebyla účastna, otec byl zabaven panem Přetrhlem, který se na tatíka nemohl vynadívat a přisedl až k němu. Snad již si jej v duchu modeloval. – A když pan Dundr zas dosedl, tu se s uctivostí obracel ke slečně Klotyldě a vyprávěl – vyprávěl, až se hory zelenaly. O svém úřadě, o svém mládeneckém hospodářství nahoře v Hluboké cestě, o svých večerních společnostech. Ale ať se dotkl čehokoli, i když líčil své „poustevnické doupě tam vysoko nad Prahou“, a jak jest ošetřován starou kopuletou[13] babou z dolejška, vše bylo podbarveno lehkým žertem. Nešetřil ani sebe a vyzradil mnohý příběh, v němž bezděky sehrál partii komickou.

Slečna Klotylda naslouchala pozorně a zas chvílemi se zamýšlejíc, a pojednou se otázala pana Dundra:

„Tak se zdá, pane řediteli, že svoji samotu ani příliš těžce nenesete?“

„Na mou věru, slečno, teď už ne. – Nu, abych neselhal, jsou někdy chvíle, kdy si myslím, aby kat všecko spral, ale vždy to zas přejde, přejde.“

„Dovolte, pane poručníku,“ zaznělo za ním. To byla paní Knedlhansová, která s Albínkou sbírala nádobíčko po kávě, neboť všichni hosté jako jedním hlasem proti třetímu šálku se vzepřeli, a tak hospodyně sklízela, aby to na stole nepřekáželo.

„Prosím, paní tetinko!“ a pan Dundr chápal se dvorně i koflíku Klotyldina a podával jej domácí paní.

Za chviličku byl stůl prázden, i zbytky pečivá zmizely. Paní Knedlhansová sbírala z červeného ubrusu poslední drobty, aby nic nerušilo volnou zábavu.

„A je-li nejhůř,“ doplňoval pan Dundr, když panička byla odstoupila, „tu se chopím své staré niněry[14] a zahučím si k ní nějakou ludráckou písničku.“

„Co je to niněra?“ podivila se slečna Klotylda.

„I tak já říkám své kytaře – niněra je s klikou.“

„Vy jste hudebník?“ ptala se se zájmem.

„A jaký!“ zasmál se plam Dundr. „Však mě –“

Zarazil se. Málem by byl dodal: však mě uslyšíte! Ale to by se podřekl. Jeho produkce měla býti překvapením.

„Promiňte na chvíli,“ odpouštěl se, a vzchopiv se zamířil ke Kulichovi.

„Pane otče,“ šeptal k němu, „půjčte mi na chvilku klíč svého bytu, doskočím si tam.“

„Pročpak?“

„Pst – neříkejte nic – pro to zpěvavé dřevo – rozděláme to trochu.“

„No to já mám taky nohy, vašnosti pane řediteli – –“

„Ne, ne, půjčte mi klíč a seďte.“

„Ale, vašnosti,“ šeptal Kulich šeptem hodně brumlavým, „vždyť já se náramně rád projdu. Nalili do mě kávy, až mi v žaludku žbluňká, a jak počítám, eště na nás něco čeká.“

A mrskl okem po míse se šunkou, po sardelových žemličkách.

„Tedy půjdeme spolu,“ rozhodl pan Dundr, který měl starost, aby mu Kulich z jedné kytary neudělal dvě.

Na cestu nabídl Kulichovi doutník.

„A to ano, vašnosti, to udělá dobře.“

Jeden za druhým vytratili se z pokoje.

Za chvíli vrátil se Kulich sám a opatrně kladl rozkouřený doutník na okno. (Pan Dundr v kuchyni ladil kytaru.)

Saloupek přichvátal.

„Jen račte kouřiti, pane Kulichu, já si taky zapálím, abyste nebyl sám.“

Pozornost hostů byla teď upřena k Přetrhlovi, který se před chvílí byl zmocnil všech drobečků z buchet, uhnětl z nich žmolek a teď z něho cosi formoval. Posléze nabodl svůj, výtvor na sirku a podával věc kolem.

„Ježíši!“ vykřikla Amálka. „To je čert!“

„To není obyčejný čert, to je Mefisto z Fausta,“ opravila slečna Klotylda.

Na prahu objevil se teď pan Dundr s kytarou za zády. Vyčkával klidně, až se všichni nadívají na sochařský výkon Přetrhlův, a když hlavička obešla celý stůl a vrátila se k tvůrci svému, zaznělo krátké zadrnkání úvodem a hned potom zpíval pan Dundr:

„Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře,
bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo lépe,
za našich mladých let
bejval svět jako květ,
bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře!“

Všichni se rázem otočili, hleděli na pana Dundra, který upíral oči kamsi do neurčita a pěl celou duší, jak se zdálo.

Taky slečna Klotylda překvapena se ohlédla. Ale ponenáhlu zas obrátila tvář a zírala před sebe, nic a nikoho nevidouc.

Novák stiskl ruku Nanynce, naklonil se k ni a zašeptal:

„Nám bude svět jako květ, viďte, Andulko?“

Nanynka opětovala stisknutí a šeptla:

„Doufám, Jindro.“

A vidouc, kterak zraky Novákovy bezděky teď zabloudily ke slečně Klotyldě, posunula se blíž k jeho uchu a všeptla mu, sotva rty pohybujíc:

„Rozpláče nám ji – to dobře nezačal… Pan Dundr dozpíval a udeřil hlučně závěrečný akord. Pokojem zapraštěl potlesk, paní Knedlhansová klátila rukama nad hlavou jako větrný mlýn. Pěvec ukláněl se žertovně, rozesílaje po prstech hubičky na všecky strany, a přisedl zas i s kytarou ke Klotyldě.

„Nuže, slečno,“ zasmál se, „takový jsem já muzikant. Kdyby prsty netuhly a tenor nepřeskakoval, to bych dokázal věcí! Ale pro moji domácí potřebu je toho dost.“

Slečna Klotylda, byvši oslovena, nemohla jinak než obrátiti tvář k panu Dundrovi. A tu jeho smích pomíral, až docela ztichl a utopil se v jakémsi rozpačitém pokusu o pouhý úsměv. Zíraly naň zraky, zalité vlhkým leskem.

40. Taneček – Rozchod

Slečna Klotylda pocítila, že se jí řasy orosily, zpozorovala, že to panu Dundrovi neušlo, a hněvala se na sebe, že právě před ním neobstála. Neboť právě před ním chtěla býti pevná, zdánlivě i lhostejná. A tu pojednou nepatrné slůvko „bejvávalo, bejvávalo…“, provázené zádumčivými zvuky kytary, vyvrátilo ji z rovnováhy. Ach ano, bejvávalo! Když jí nadcházel Švalbenšvanc! Když se domnívala, že jest jí souzen! Kterak všechny její naděje oprchaly, sotvaže byly vzklíčily! A jak dávno je všemu tomu!

Rychle sklonila hlavu ke kytaře, spočívající teď na klíně páně Dundrově, a sbírajíc všechnu sílu, aby se jí hlas nezachvěl, otázala se tiše: „Je to těžký nástroj, pane řediteli?“

Pan Dundr horlivě vykládal, ukazoval nejlehčí akordy, podal slečně kytaru, položil prsty její levice na hmatník a svými pevně je přidržoval. Musil při tom cítiti, že se jí ruka chvěje.

„A teď, slečno, těmito prsty pravice udeřte v struny. – Ale výborně! Hrála byste velmi brzy, máte jemnou ruku, štíhlé ohebné prsty – hrajete na klavír, pravda-li? Nu tak, dvě, tři lekce, a půjde to. – Takto a takto – znamenitě, vzácná slečno!“

Klotylda zabrnkala, usmála se, vrátila nástroji a požádala:

„Zahrejte ještě něco, pane řediteli, něco veselého.“

Pan Dundr se chopil kytary a zpíval:

„Když si náš dědeček babičku bral, bral,
babička plakala, děda se smál, smál…“

Píseň právě tehdy zaznívala po celé Praze, ve všech zábavách tanečních, kvikala a vrčela ze všech kolovrátků, měla i teď úspěch. Když ztichl potlesk, otázala se paní Knedlhansová, hledíc na Nanynku a téměř přetékajíc blahovolným úsměvem zkušené vědoucí matróny:

„Bude naše milá Nanynka taky plakat?“

„Cožpak je Nanynka nějaká babička?“ vyhrkla Amálka. „Babičkou bude tamhle paní Kulichová.“

Všichni se rozesmáli, Nanynka se rděla.

„Co se smějete!“ durdila se Amálka. „Vždyť to tak bude!“

Smích se znásobil, paní Knedlhansová až zaslzela. Amálka se rozhlížela vykulenými zraky. Což řekla něco hloupého?

Aby rozpaků Málčiných a Nanynčiných nepřibylo, zpíval pan Dundr a hrál, písničku za písničkou, společnost víc a více se rozjařovala.

Jeho úspěchy dráždily Maksu Přetrhla. Hledě do stropu, pohyboval rty, jako by něco odříkával. Skutečně si cosi zopakovával a patrně jsa s výsledkem spokojen, zamířil ke Kulichovi a šeptal:

„Vašnosti (jindy mu říkával prostě pane domovníku), potřeboval bych figuru na jeviště, nebyl byste tak laskav –?“

„Jakoupak figuru?“ ptal se Kulich.

„Na malou komedii pro společnost. Zasmějete se při tom taky.“

„Ale já žádnou komedii neumím,“ namítal Kulich.

„Já umím,“ šeptal Přetrhlo. „Vy jen postojíte a já budu hrát. Račte se mnou do vedlejšího pokoje. Bude to náramná psina.“

„No, psinu já žádnou nepokazím,“ svoloval Kulich. Zdvihl se, šel za Přetrhlem. Sochař ho nechal zatím vedle, vrátil se do hodovny, poklonil se, oznamoval:

„Vážená společnosti! Z vysokého povolení sehrajeme slavnou tragedii o doktoru alchymie Faustovi, jeho služebném čertu a spanilé Margarétě. Začátek co nevidět.“ Uklonil se panu Dundrovi a řekl: „Prosím o malou předehru.“

Pan Dundr spustil jakési preludium.

„Co to se mnou budete dělat?“ ptal se Kulich sochaře.

„Jen se račte rovně postavit, zády ke mně, tak. Docela rovně, prosím.“

Kulich stál jako svíce. Přetrhlo se oň opřel, náhle se sehnul, popadl Kulicha pod koleny, zdvihl si jej na hřbet jako pytel a vnášel jej do hodovny, volaje při tom:

„Prosím, představení započíná!“

Složil Kulicha na podlahu, čelem k divákům, a skrývaje se za ním, pohyboval zezadu střídavě jeho rukama a deklamoval po způsobu principálů loutkových divadel, s falešným důrazem, hlasem jako z břicha nabíraným:

„Tady jsem, já doktor Johan Faust,
ten světoznámý slavný učenec,
kterýžto prošel všechny kouty zemmně,
kterémuž známo každé lidské plemmně!
No kuncurgút, já jsem ten doktor Faust!“

Každá věta Přetrhlova zněla, jako by ji končil otazníkem. K tomu vyjevená tvář Kulichova, kterýž nikdy nevěděl, za kterou ruku ho Přetrhlo teď popadne – pitvorný dojem byl dokonalý a diváci se smáli. Neodolala ani matka Kulichová, jejíž obličej se zakabonil, když viděla, jak Přetrhlo jejího muže přivlekl. Že se ten starý blázen ke všemu propůjčí!

Sochař byl by arci potřeboval figur více a zvláště měl zálusk na paní Knedlhansovou, která se mu zdála jak ušitá na drbanou důvěrnici Markétinu, vystupující se slovy:

Jsem trafikantka, vdova počestná,
mé jméno Marta Kleprtáčová…

Ale netroufal si, jako by pudem vyciťoval, že mu tato dáma není příliš nakloněna a že není radno žertovati s ní.

Zatím jeho zraky padly na Vejlupka, který sledoval vesele počínání Přetrhlovo, skoro jako by měl tisíc chutí taky se zúčastniti. I skočil pro něj Přetrhlo, přivlékl jej: vedle Kulicha a představil:

Paničky, páni, se mnou žádný žert,
já jsem ten zatracený Faustův čert!“

Vejlupek chápal úlohu lépe než otec Kulich. Koulel divoce očima, klapal ústy a vrčel ďábelsky. Amálka zastírala si rukama tvář, jako by Vejlupka takto se šklebícího ráda neviděla, ale skrze prsty dívala se přece.

Přetrhlo spokojil se tedy s dvěma figurami. Když potřeboval paní Martu, chopil se Kulicha, když Markétku, posunul kupředu Vejlupka. Co při tom hovořil, opakoval dílem, jak slyšel od kolegů na akademii, ale více přidával ze svého. Nakonec odnáší čert Fausta, a tu se Kulicha chopili oba, Přetrhlo i Vejlupek, a vlekli jej až do kuchyně. Baruška, která hned na počátku se byla přikradla do prvního pokoje a odtud celý děj sledovala, prchala před nimi s výkřikem, jako by také jí pekelníci hrozili, a teď teprve Přetrhlo viděl, kde měl hledati Markétku. Ale již bylo po komedii.

Když se pak všichni tři vrátili zas do hodovny, aby se poděkovali za potlesk, z Přetrhla jen se lilo, jak horlivě hrál. Paní Knedlhansová mrkla na dceru a vyšla s ní do kuchyně. Za chvilku byly tu obě se sklenicemi a s láhvemi křižovnického piva.

„Pánové, když jste se tak namohli, neuškodí malé posilnění – a nám taky vytrávilo.“

Albínka nalévala, panička postavila na stůl mísu se šunkou a mísu žemliček se sardelovým máslem, přinášela malé talířky, příbory.

„Prosím, vážená společnosti! Račte si posloužiti. Komu libo šunky – komu libo žemliček…“

A panu Dundrovi šeptala v ucho, ale tak, aby slečny Myslíkovských slyšely:

„To je šunka od naší drahé paní domácí – takovým vzácným příspěvkem vzpomněla – berte si, pane poručníku.“

Kulichovi svítily oči, když mu hostitelka kladla na talíř, a Přetrhlo jedl horlivě jak obr z pohádky, střídaje spravedlivě šunku a žemličky. Pan Dundr položil si na talíř taky řízek, ale ještě vyčkával. A když přede všemi stály již naplněné sklenice, vzchopil se a proslovil:

„Sešli jsme se k malé slavnůstce, která jest, abych tak řekl, pouhou předehrou důležitého aktu ode dneška za týden. Dnes tu tvoříme kruh kolem páru šťastných snoubenců, kterým za týden kyne sňatek manželský. Prosím, abyste všichni připili na štěstí a zdraví těchto našich milých přátel – a nechť je nepotká žádné protivenství osudu. Pane učiteli Nováku, slečno Nanynko, ať žijete!“

„Ať žijou!“ vykřikla paní Knedlhansová a spěchala za panem Dundrem, který vážně kráčel, aby snoubencům přiťukl.

Matka Kulichová držela pravicí sklenku, levicí zamnula v očích. Ruka s pivem se jí chvěla, sotva že sklenici donesla, aby Novákovi a dceři připila. A potom přicházeli ostatní.

Pan Dundr vyčkal, až skleničky všech zazvonily a všichni usrkli, a poznovu promluvil:

„Druhý přípitek budiž ctěným rodičům, kteří mohou právem býti hrdi na dcerušku tak roztomilou a na zetě tak zdárného. Ať žijí dlouhá léta, aby se dočkali všech radostí, které jim nová mladá domácnost připraví!“

„Do třetího kolena!“ vykřikla zas paní Knedlhansová. A když přiťukávala s matkou Kulichovou, dodala k ní hlasitým šeptem: „Vnoučátek abyste se dočkala, milá paní, krásných vnoučátek.“

Teď už matka Kulichová pro slzy neviděla docela nic a nikoho, vrážela skleničkou naslepo a polovinu piva rozlila.

„Bartoloměji,“ štkala, „to je na mě mnoho; to já nepřečkám!“

„A což teprv za týden, matko,“ mručel Kulich, „to bude ještě horší. To poplaveš!“

Ruce se napřahovaly, sklenice zvonily, hlasy hlučely. Saloupek s Albínkou octli se pojednou za všemi ve stínu kamen, a tu Saloupek popadl a tiskl k sobě Albínku, která se marně bránila. Jen jediné zraky zaletěly v ten kout – zraky paní Angeliny, – a bleskly blaženým výrazem. Saloupek dnes poprvé se neostýchal! Až se v paní Knedlhansové srdce zatetelilo. Získala-li jen tolik, aby se konečně ústa Saloupkova otevřela, převyšuje to všechny oběti, jež pro Nanynku a její vdavky přinesla.

Amálka v radostném i šťastném zmatku z obecného rozrušení chopila se pevně ruky Vejlupkovy a šeptala:

„Jako ten čert jste nebyl hezký, tolik jste se šklebil…“

Vejlupek vyprostil ruku, obemkl Amálku v pase, a dívka přitulila se k němu jako ptáče.

Slečna Klotylda stála jako socha, zírajíc přes stůl k Nanynce, k níž se právě skláněl Novák. Pan Dundr se chopil kytary a plným zvukem zahrál cosi jako fanfáru, podbarvuje důrazně všemi basovými strunami, načež rázem uťal – a tím celou společnost z náhlého opojení probudil.

„Škoda, že si nemůžeme zatančit!“ povzdechla po krátkém odmlčení Amálka.

„Pročpak ne, slečno?“ řekl pan Dundr, ukazuje na kytaru. „Do sytosti, libo-li. – Slyšíte, pane Vejlupku?“

Bez okolků odklidil s Vejlupkem tři nebo čtyři židle, které nejvíce překážely, usedl v koutě vedle okna a jal se hvízdati polku s průvodem kytary.

Vejlupek se poklonil Amálce – a již tančili.

Přetrhlo mrštil hlavou, střásl všechnu svou hřívu vzad a sáhovými kroky zamířil pro Nanynku.

„Smím, krásná slečno, sobě zdáti – – ?“ zadeklamoval, pořád ještě věze ve Faustu.

Nanynka pohlédla tázavě na Nováka, a vidouc v jeho očích svolení, podala ruku Přetrhlovi. Novák vyzval slečnu Klotyldu, Saloupek se odhodlal s Albínkou. Paní Knedlhansová zářila blažeností z tohoto improvizovaného plesu a ze široka se rozložila na pohovce.

Pan Dundr hrál a hvízdal jako zjednaný, po polce spustil valčík. Páni vystřídali tanečnice, Novák popadl svou Nanynku.

„Nejste unavena, Nanoušku?“ tázal se dívky již v kole.

„S vámi ne, Jindro, vždyť jen sklouzáme.“

A po chvilce řekla s úsměvem:

„Mám radost z Amálky. Té jste se zavděčil, Jindro. Všímáte si, jak se v panu Vejlupkovi jen zhlíží?“

„Jen se obávám – –“ napověděl Novák.

„Čeho?“

„Že jí Vejlupek poplete hlavičku. Je taškář.“

Nanynka zmírnila tempo, vzhlédla k Novákovi a řekla vážně:

„Ujišťuji vás, Jindro, že dnes nemyslí na žádné taškářství. Amálka mu učarovala.“

„Tím hůř, Anoušku. Je ještě mlád…“

„Snad tím lépe, Jindro. Vždyť ona taky.“ Bylo po valčíku. Pan Dundr otíral čelo, mnul rukama. Konečky prstů pozbývaly znenáhla citu, brněly ho. Ještě dva, tři tance – a naskočí mu puchýřky. Dávno již se tolik nenahrál.

„Chudák pan poručník,“ politovala její paní Knedlhansová. „Jen muzicíruje a sám se dívá.“ Po těch slovech Přetrhlo se vytratil z pokoje na síň, hřměl ze schodů, letěl do předního domu, do svého bytu. A za chvíli všecek uřícen byl zpět, skrývaje cosi za zády.

„Dovolíte, vašnosti? Vystřídám vás, abyste si taky mohl skočit.“

Usedl na židli páně Dundrovu v koutě a pojednou měl na klíně – harmoniku.

„Prosím!“

A spustil na svůj vřískavý nástroj mazurku. Teď arci šel pan Dundr pro slečnu Klotyldu. Objevilo se, že je tanečníkem ze staré, dobré školy. Vážně, elegantně roztáčel kolo, každý jeho obrat byl učiněnou arabeskou. Slečna Klotylda povznášela se v jeho náručí lehce, bezpečně, plna grácie a zároveň odevzdanosti. Zdálo se, že tento pár tančí jakýsi koncert, a trvalo chvilku, než se ostatní do kola odvážili. Teď si dodal kuráže i sám Kulich a šel pro paní – Knedlhansovou.

„Výborně, výborně!“ jásal do vřesku svého nástroje Přetrhlo a bil v taktu kramfleky do podlahy.

V tu chvíli Vejlupek, jenž měl v náručí zas Amálku, přenesl se s ní přes práh do prvního, prázdného pokoje. Baruška, která tam chtivými zraky přihlížela k tanečnímu reji, sotva měla času, aby zmizela v kuchyni. – Uhýbal Vejlupek ostatním, aby měli více místa? – Teď se jen kolébal a skláněje se k Amálce, tázal se:

„Tančíte ráda, slečno Amálko?“

„Ach – ráda!“ vydechla dívčina.

„Taky se mnou?“

Místo odpovědi pevněji se k němu přivinula.

„Slečno Amálko!“

Oči Vejlupkovy jen hořely, rty se mu chvěly.

„Kdybych směl, Amálko drahá…“

Amálka odklonila hlavu nazad, vzhlédla k tanečníku pohledem plným žáru, načež oči přivírala, až je pevně semkla, a hlava její zůstala odchýlena. Nemohlo býti zřejmějšího pobídnutí: Stane-li se teď něco, nic nevidím!

A na jejích rozpálených, žádoucích a zvoucích rtech ulpěl dlouhý, horký polibek Vejlupkův.

Nikdo z obou nevěděl, jak a kudy se vrátili mezi tančící páry.

Bylo po tanci. Odmlčela se vřískavá harmonika Přetrhlova i kytara páně Dundrova. Tanečníci byli zchváceni, dámy nezchvácené sice, ale uhřáté. Rozšafný pan Dundr povelel příměří, paní Knedlhansová obcházela se zbytky šunky a žemliček, Saloupek doléval piva z posledních láhví.

V kuchyni byla Tonička domácích. Přinesla vlněné šátky pro slečny, aby se cestou domů nenastudily. Ale spíše to byla záminka paní Myslíkovské, aby dcerám připomenula včasný návrat.

Páni již jen postávali. Paní Knedlhansová mnohomluvně děkovala panu poručníkovi za všechnu obětavost, děkovala i Přetrhlovi za jeho přispění k zábavě. Slečna Klotylda seděla zamyšlena.

Tu pan Dundr posledně se chopil kytary, zašel do třetího, tmavého pokoje páně Saloupkova, a náhle se odtud ozvalo zastaveníčko:

„Luna jasně svítí,
pojď, milenko, ven,
hvězdičky se třpytí,
opusť plachý sen.

Poslechni, jak tobě
má kytara zní
v této noční době,
kdy již všechno spí…“

Všechny čtyři dívky naslouchaly s pohledy ztracenými, ale arci každá s jinými pocity. Amálce se rozjiskřily oči.

„To je krásné!“ opakovala několikráte šeptem.

Zpěv dozněl, struny se dochvěly, pan Dundr se vracel ze tmy a vkládal kytaru v pouzdro. Píseň naladila všechny tak naměkko, že nikdo netleskal. Nastal rozchod. Slečna Klotylda podávala ruku panu Dundrovi:

„Děkuji vám, pane řediteli, za požitek, který mi dnes připravila vaše kytara.“

„Ale moje prsty,“ zasmál se pan Dundr. „Zítra na nich budou skleničky.“

Všichni odcházeli jedním vrzem, Tonička odnášela prázdnou mísu.

Amálka úmyslně se opozdila, zadržela i Nanynku. A když všichni mizeli dole ve tmě schodiště, popadla na první přestávce Nanynku, objala ji bouřlivě, zlíbala ji a šeptala:

„Nanynko zlatá, Nanynko drahá, má mě rád!“

Nanynce nebylo třeba ptáti se, kdo, ale stejně tiše řekla:

„Mějte rozum, Amálko, mějte rozum.“

„Jakýpak rozum,“ šeptala dívka horoucně, „když mě má rád! Co pak jste vy a Novák dělali s rozumem?“

U bytu Kulichových bylo druhé loučení, v průjezdě u schodů k domácím třetí. Pan Dundr políbil ruku slečně Klotyldě, Vejlupek oběma dívkám, a díval se vzhůru, až mu Amálka z očí zmizela.

Ještě čekali na Nováka, kterého všichni doprovodí domů na Staré Město. Přetrhlo se nabídl, že panu Dundrovi ponese kytaru.

„Líbí se vám ten inštrument?“ zeptal se ho pan Dundr.

„Ale jak!“ zvolal Přetrhlo. „Právě si myslím, kde bych takovou liboharfu splašil.“

„Tak vám řeknu, mladíče: mám ještě jednu takovou nádobu – koupil jsem ji u nás v dražbě, ani jsem nevěděl, proč. Teď to vím. Máte ji mít ode mne na památku.“

„Hrome, to mi budou v ateliéru závidět!“ vykřikl Přetrhlo.

Již tu byl Novák a celý čtverlístek nastoupil cestu směrem ke Karlovu náměstí.

Z otevřeného okna tmavého pokoje v prvém patře hleděla dívčí hlava a zamilovaná dívčí dušička letěla za odcházejícími…

41. Sesterská ukolébavka

Slečny domácích, když se vrátily z dýchánku, našly doma jen matku. Pan Myslíkovský se vybral z večera na procházku.

„Tak už jste šťastně doma,“ řekla paní, když dívky všustily do pokoje. „Zahalily jste se pečlivě? Zdá se mi, že je chladný večer. Nic naplat, april je april.“

Otázka svědčila sic oběma dcerám, ale starost matčina týkala se hlavně a snad jedině slečny Klotyldy, k níž se panička vždy obracela. O mladší Amálce platilo nejspíš pokaždé, že mráz kopřivu nespálí.

„Už jsme tu,“ vydechla slečna Klotylda, jako by ji těch dvacet schodů do patra bylo nesmírně unavilo. Shodila z ramen šátek, skládala jej mnohem svědomitěji než jindy a položila přes lenoch židle. Amálka svůj šátek zanesla do vedlejšího pokoje. Víme proč. Tam bylo tma, otevřené okno – Amálce nedalo, aby se nepodívala za vzdalujícím se Vejlupkem. Celým srdcem letěla za ním. Bylo jí, jako by s ním odcházelo, co se nikdy nevrátí. Teprve když čtverlístek mužů zmizel v temnu a kroky dozněly za rohem, vzdychla zhluboka, přitiskla ruku pod levé ňadro a vešla zas do pokoje.

„Chcete večeřet, nebo počkáme na fatrla?“ otázala se paní Myslíkovská.

„Já počkám,“ řekla Klotylda, „nemám na nic ani pomyšlení.“

„Já taky,“ přidala se Amálka.

Paní Myslíkovská byla by ráda vzala dcery na paškál, ale ovládala se, aby neprojevila nedůstojnou zvědavost. Běželo jí arci nejvíc o to, jak starší dcera byla spokojena. Jak se Amálce v dýchánku líbilo – co na tom záleží!

Slečna Klotylda byla matce vděčna za její zdrženlivost. Nebylo jí do řeči. Ještě více vážila si málomluvnosti matčiny Amálka. Měla nedobré svědomí, ani se neodvážila přímého pohledu na matku, chodila po temnějších koutech pokoje. Stále jí hořel na rtech polibek Vejlupkův, při každém pomyšlení na to zalily se jí horkem i tváře. Obávala se, aby na ní neutkvěl pronikavý pohled matčin, aby matka neuhodla, co se událo při té krásné mazurce v prázdném prvním pokoji. Ale sotva že v ní tato obava vznikla, odhodlávala se Amálka srdnatě: všechno zapře, zalže! Kdo jí může co dokázat? – Přes toto odhodlání nemohla se dočkati chvíle, až bude po večeři a po rodinném besedování, až zazní z úst matčiných: Půjdeme spát! – až políbí otce i matku na dobrou noc a uchýlí se s Tyldou do společné ložnice, kde se v útulném lůžku skryje a zachoulí jak sysel s mladým, do dneška nepoznaným štěstím prvého zamilování. Jen svým bílým poduškám může bez obavy důvěrně pošeptati, koho dnes ve světě našla. Jen v jejich měkkém a mlčelivém objetí může ztutlati blažený smích nebo taky blažený – pláč.

Čím dále více dráždila paní Myslíkovskou dychtivost, kterak u Knedlhansů bylo. Stále doufala, že dcery spustí samy. Ale dívky otalujíce shledávaly domácí obleky, aby mohly svléci sváteční šaty. Paní Myslíkovská zamířila do kuchyně, aby přihlédla k večeři, spíše však, aby zatím vyzpovídala Toničku.

Tonička ještě měla plnou hlavu „jasného svitu luny“, neboť si byla zastaveníčko páně Dundrovo s Baruškou Knedlhansovic svědomitě vyslechla, a teď si polohlasem a jak do sebe prozpěvovala. Připadalo jí, že nikdy nic tak rozkošného neslyšela. Bylo jí při tom něhou až do pláče a jen se zlobila, že si veršíčky do slova nepamatuje. Ty musí mít a zapěje si je plným hrdlem, až bude věšet na půdě prádlo. Poprosí Nanynku, aby na tom pánu „písničku“ vymámila, pak si ji opíše.

Paní Myslíkovská vstoupila do kuchyně a zaslechla ještě na prahu kousek nápěvu, načež Tonička rázem umlkla.

„No, no, holka, ty jsi nějak rozezpívaná. Bylo tam nahoře veselo, co?“

„Ach, milostpaní, bylo! Ale tohle není veselá píseň, milostpaní, ta je pohnutlivá, jako když do srdce krájí. ‚Luna jasně svítí, pojď, milenko, ven –“ zanotovalo děvče klokotavým hlasem. „Až by se člověk rozplakal.“

„Kdopak ji zpíval?“

„Ten pán, co u nás včera byl. Hrál na kytáru a zpíval zrovna jak na divadle. Ach, ten krásně hraje, a zpívat umí, že člověku srdce usedá. Byl v zadním pokoji sám, jako za kulisama, a všichni poslouchali jak v kostele. – A před tím hrál do tance, a ten sochař tady z hořejška zas na hermoniku a páni a slečny tančili – povážej si, milostpaní, taky pan domovník tancoval s milostpaní Knedlhansovou, a všichni mu tleskali, a pak měl sólo – to byla podívaná. A dobře tancuje, takový dědek – měli ho vidět, milostpaní!“

„Vida, vida, tak tedy se i tančilo?“ otázala se panička. „A naše slečny taky?“ prohodila jakoby nic.

„Ale, Ježíšmarjá, bodejť by ne!“ ujišťovala Tonička horlivě. „Slečna Klotylda s tím pánem – ale jak, milostpaní! Tancuje ten pán tak po starodávnu, šoupavě, ale jako tancmistr! To na ně bylo podívání. A pan učitel Novák s Nanynkou dolejších, a slečna Amálka s tím svým mládencem – byl to učiněný bál.“

Paní Myslíkovská naslouchala zdánlivě lhostejně, dívajíc se pod pokličky na plotně, ale sotva té chvíle věděla, co je pod kterou. Jen hltala dívčin referát a radovala se, že výprava Klotyldina nebyla marná. Tančila! S panem Dundrem! Ó, tanec působí zvláštním kouzlem, tanec bývá počátkem dalekosáhlých následků. Druh se tu k druhu přivine, z těla do těla přechází podivné chvění, teplo, vůně, nová a nová žádost vroucnějšího přilnutí – paní Myslíkovská vzpomínala na vlastní mládí. Vždyť taky ona v tanci našla svého Stanislava.

„A jakýpak je ten Amálčin mládenec?“ otázala se zcela ledabyle.

„Ó, milostpaní, tuze roztomilý mladík. Kdyby slečna sama byla vybírala, lepšího si vybrat nemohla. A taky učitel, povídala Baruška. To bude hezký párek do kočáru.“

„Škubalo to tebou, co?“ usmála se paní.

„Jakpak ne, milostpaní!“ přiznala se Tonička. „Však my s Barčou jsme v kuchyni taky křepčily,“ dodala rozpustile.

Panička věděla dost – a byla skoro šťastna. Klotylda se bavila, tančila. Jestliže Pánbůh sesílá příležitosti, tu se stalo něco takového. Požehnané vdavky Nanynky Kulichovy!

O chvilku později, když se vrátila do pokoje, řekla k Amálce:

„Mohla bys prostřít, Máli.“

Vždy k tomu volávala Toničku z kuchyně, ale právě teď nepřála si, aby tu děvče příliš okounělo a každé slovo lapalo. Chtěla býti na chvíli s dcerami, a vlastně taky Amálku by nejraději vystrnadila, aby byla jen s Klotyldou. Dobře však bylo pro ni i pro Klotyldu, že tu byla Málka. Paní Myslíkovská snad příliš brzy by byla zvěděla nebo uhodla, jak vzdálena je žádoucího cíle.

Aby se její otázky nepodobaly výslechu, přecházela, vyndavala z kredence stříbrné příbory, kladla je na desku, snášela všeliké drobnosti, a přitom jen jako mimochodem trousila:

„Tak tedy vzadu nahoře všechno dobře dopadlo, děti? – Povídá Tonča, že se tančilo. – Nu ano, kde se sejde několik mladých lidí…“ Byla to hlavně Amálka, která tento způsob rozpravy uvítala. Prostírala horlivě ubrus, potahovala za cípy, a obskakujíc úmyslně tak, aby jí matka neviděla do tváře, spustila ochotně: „Taky se trochu tančilo, mamá. Ale před tím byla i komedie, ten pan sochař Přetrhlo z hořejška hrál Fausta, s živými figurami, mamá. Pan Kulich byl Faustem, to bylo náramně k smíchu. Hrál ti to právě tak, jako hrávají v jeslích[15] – hned by mohl s těmi panáky chodit.“

„S živými figurami?“ podivila se matka. „Jak to bylo?“

Amálka ochotně a horlivě vykládala počínání Přetrhlovo. Zdržovala se nejvíce při postavě Kulichově, přes účastenství Vejlupkovo vždy jen letmo překlouzla. Matka neměla míti ani potuchy, že Vejlupek Amálku nějak zvláště zajímal.

„Jen bych byla ráda viděla, aby k tomu byl vzal paní Knedlhansovou. To by byla znamenitá figura pro komedii.“

Slečna Klotylda naslouchala zcela lhostejně líčení Amálčinu, jak se zdálo. A když pak matka zas odešla na chvíli do kuchyně, usedla ve vedlejším pokoji ke klavíru a jako šeptem přehrávala první takty zastaveníčka páně Dundrova.

Hledala tóny, zastavovala se, nápěv se jí rozplýval v jakousi samodílnou fantasii. Amálce se zdálo, že se Klotyldě vydral z hrdla i hluboký vzdech.

Stanula na prahu, naslouchala do temna salonu a pronesla tiše:

„Ale viď, Tyldo, to bylo krásné! A jaký hezký hlas má pan Dundr. Zrovna jako tenorista…“

Klotylda seděla nad klávesy se schýlenou hlavou. Teď ji sklonila, oběma dlaněmi přejela spánky, na nichž, jako by se jí byla zachytila pavučina, a pronesla:

„Mýlíš se, je to baryton. Tenor byl vynucený.“

A postřehnuvši, že matka přichází, vstala rychle od klavíru, vrátila se do pokoje. Tvář její byla pobledlá, nyjící.

„Bylo té šunky dost pro všechny?“ otázala se panička.

„Dost, mamá,“ hlásila Málka. „Ještě jí zbylo. Vždyť byla před tím káva a paní Knedlhansová připravila mísu sardelových žemliček. – Ale pana Přetrhla jsi měla vidět, jak jedl! Ten asi neobědval.“

Stále a stále odpovídala jen Amálka, slečna Klotylda mlčela. Tato zamlklost starší dcery byla by matku snad znepokojila, kdyby zprávy Tončiny nebyly vyznívaly tak uspokojivě.

Bylo zchystáno k večeři, Amálka posedávala z židle na židli, Klotylda neklidně přecházela. Matka stíhala dceru pohledy a tyto její pohledy byly plny mateřské něhy. Jako by jimi dceru po lících hladila, jako by ji nedočkavou chlácholila, jako by ji utěšovala: Dočkej, dceruško, dočkej! Šťastně ti to začíná, šťastně ti skončí. – Jak ráda by se byla dcery přímo zeptala: Nu, pověz, co se mezi vámi událo? Kterak jste se rozešli? – Ale přirozený ženský pud ji varoval, aby se nedotýkala nejjemnějších strun nitra dceřina. Však nastane chvíle, kdy Klotylda sama přijde, spočine hlavou na mateřských ňadrech a zašeptá své veliké tajemství. A pak ji matka uchopí, hlavu jí stiskne, zlíbá toužebné, unylé její oči, které se kdysi tolik naplakaly, a ve vlastním nesmírném štěstí jí požehná.

Venku skříply dveře, pan Myslíkovský přicházel.

„Právě včas, many!“ vítala jej panička. „Všechny již čekáme, děvčata jsou dávno doma.“

„Soudil jsem tak, a proto jdu,“ odpovídal choť. „Potkal jsem na Karlově náměstí čtyri besedáře. Byl mezi nimi taky ten Zadrhlo nebo jak se jmenuje, v ruce nějakou kytaru, a břinkal a zpíval jak splašený – myslím, že ho ještě seberou.“

Obrátil se k dcerám:

„No, zdá se, že to bylo hodně divoké?“

„To ne, papá,“ odpovídala Málka rychle, aby ji Klotylda nepředešla, „ale veselé to bylo. Vydařilo se to Nanynce“

Tonička vnášela večeři. Když vyšla z pokoje, poznamenala paní domácí:

„Tu kost ze šunky jsem nechala na zítřek, many. Myslila jsem, že děvčata mají dnes uzeniny dost.“

„Mně je to jedno, Katynko.“

Dívkám ani teď ještě nebylo do večeře, Amálka však se nutila kvůli mamince. Nad Klotyldou paní Myslíkovská vždy a ve všem shovívavě přimhouřila oko, Amálce nepromíjela. Když se to tam dusí, peče a škvaří, má se jíst, říkávala. Málka tedy jedla přes moc, aspoň se tak tvářila, ale více při tom vyprávěla. A ježto vše, co s dýchánkem souviselo, matku nesmírně zajímalo, zavděčila se jí Amálka svou hovorností.

Lhostejněji naslouchal pan Myslíkovský. Jenom když Amálka poznovu líčila faustovskou komedii, prohodil žertovně:

„To bych sám byl rád viděl. Zvláště Kulicha jako Fausta. Měl by to jednou pan Přetrhlo zahrát u nás.“

„Ježíšmarjá, tatínku!“ zatleskala Málka. „To by bylo hezké. U nás nikdy nic tak veselého není.“ Paní Myslíkovská prominula tentokráte káravý pohled Amálce, upřela jej však na chotě a řekla:

„To snad nemyslíš vážně, many. Co se hodí ke Knedlhansům, nehodí se k nám.“

„Pravda,“ řekl pan Myslíkovský peprně, „my jsme domácích.“

„Ne proto,“ namítla panička, „ale vůbec!“

„Vím, vím, Katynko, co to tvoje vůbec znamená. A proto je u nás vůbec všecko jako zastuzeno. A když jsem před chvílí ty čtyry tam v parku potkal, i s tím rozházeným Přetrhlem, pomyslil jsem si, že by nám časem šla k duhu nějaká taková čertovina – a to jsem ještě ani nevěděl, co všechno tam u Knedlhansů tropili. Kousek čipernosti do toho našeho sulcovaného života, Katynko!“

Tato neočekávaná poznámka pana Myslíkovského, vyzněvší na závěrku poněkud přitrpkle, probudila i slečnu Klotyldu. Vzhlédla s účastenstvím k otci a pojednou se jí zazdálo, jako by byl otevřel okénko do toho jejich odlišného, uzavřeného života. Zaměstnávajíc se stále vlastními, skutečnými i domnělými bolestmi, a hledíc na vše matčinýma očima, neměla ani času a spíše schopností, aby chápala taky život okolí svého a všechny jeho stránky. Netušila, že mohou býti šťastni a veselí také lidé, kteří nemají pět pokojů v prvním patře, spižírnu vždy plnou a kredenci nacpanou sklem, porcelánem, stříbrem, šatníky a prádelníky drahými látkami a garniturami nadosmrti. Teď vzpomínala: proč u Knedlhansů za to odpůldne pocítila několikráte tak úplné teplo a z toho jakousi závist – ne, závist není pravé slovo – spíše jakousi tesklivost, ač neklamně poznávala, že tam chybí ledacos, čeho je doma nadbytek?

Teď se podívala na Amálku, na její rozpálené tváře, když otci vyprávěla, čeho odpůldne užily. A teď náhle pocítila: kdyby v těchto pěti pokojích nebylo nespoutané Amálky, bylo by zde zoufale studeno. A teď taky pochopila otcovo slovo o zastuzení všeho. Jednoho dne však Amálka odejde – a pak zde zbude sama. S matkou sice, s otcem, ale sama. Otci se odcizila, v rukou matčiných byla pouhou loutkou.

Duchem letěla vpřed. Léta míjejí, zestarává matka, zestarává otec, jeden po druhém odejde, a tu sedí kdosi v tomto vymřelém bytě, se zraky vpadlými, s vlasy prokvetalými, noře se ve vzpomínky na dávné dětství, na bezradostné panenství, kdosi, v němž bez užitku a rozkoše zaschlo vše, co mohlo býti taky šťavnatým, plodným životem, a tato opuštěná bytost jest – ona. Zatím Nanynka Kulichovic v té budoucnosti jest obklopena dětmi, život raší a plyne dále, všady se ozývá smích i třeba pláč, ale vše to je život.

Slečna Klotylda se zachvěla. – – –

Paní Myslíkovská v tu chvíli neměla sluchu a smyslu pro nic jiného než pro štiplavou poznámku chotě svého. Jižjiž chtěla břitce odpověděti, chtěla zdvihnouti rukavici, manželem vrženou, ale jako vždy rozmyslila se po svém způsobu. Zaťala rty a mlčela, vzdorně mlčela. V tomto vzdoru byla její síla, jak se domnívala. Vždy se snažila vybojovati jen vzdorným mlčením, o čem se domnívala, že jest jejím právem, a nechápala, jak tím vše kolem sebe zabíjí.

Tímto mlčením taky byl zabit zbytek večera, družný hovor, další vyprávění Amálčino. Pan Myslíkovský chopil se ranních novin, aby dočetl, co mu snad ráno ušlo, paní Myslíkovská vyhledala lorňon[16] s dlouhou rukojetí a ponořila se v obrázkový časopis. Tonička sklidila se stolu, nedopité pivo ve sklenicích teplalo.

„Jděme spát!“ řekl pan Myslíkovský, když dočetl.

Dcery daly dobrou noc a odešly do společné ložnice.

„Myslila jsem si dnešní večer jinak, Tyldo“ řekla Amálka, rozepínajíc halenku.

Klotylda neodpovídala.

„Šťastná Nanynka, že bude ve svém!“ vzdychla zas Amálka.

Klotylda mlčela.

Amálka zula botky, shodila sukni, rozpletla vlasy, stála tu celá bílá, hleděla na sestru. Potom k ní přistoupila, ujala ji za ruku a tázala se: „Tyldo, hněváš se na mě?“

„Proč bych se hněvala?“

„Tedy mi dej hubičku!“

Klotylda políbila Málku, a ta cítila, jak se chladné rty sestřiny chvějí.

Ještě by Amálka ráda byla hovořila, ale mlčení Tyldino ji zaráželo. Shodila teď i spodničku a vklouzla do postele.

„Dobrou noc, Tyldičko!“

„Dobrou noc,“ zašeptala Klotylda. Usedla na pelesť, sfoukla svíci, dolehla.

Amálka nemohla usnouti. Pojednou se jí vybavil nápěv mazurky – té šťastné mazurky, za jejíchž zvuků snesl se jí na rty opojný polibek Vejlupkův, celý nápěv, od začátku do konce. Marně na něj před chvíli vzpomínala, teď se rozezvučel plnou silou. Kudrnáči milý, drahý! Ach, ode dneška za týden! – Ano, ale pak je konec, bude po svatbě, po všem. – Ne, nebude, říkala si Amálka. Uvidí ho zas a zase. Budou se scházeti, umluví si s Vejlupkem dostaveníčko, a další a další. – Amálka již teď počala vymýšleti lsti a záminky, jak se vytáhne z domova, aby mohla letět naproti milému hochu, který jest vyvolencem jejího srdce. A to drobné její srdce bušilo pod pokrývkou prudce a nedočkavě.

Tu se jí po chvíli zazdálo, že ve zvuky mazurky, nad niž nyní neznala nápěvu krásnějšího a sladšího, mísí se zvuky jiné, kdesi zblízka. Povytáhla uši z podušky a naslouchala. Kdosi štká! Zde v ložnici, blízko ní.

Již rozeznávala a neklamala se. Klotylda na lůžku pláče.

Amálka odhodila svrchnici, vztyčila trup, naslouchala. Sklouzla s postele, učinila po paměti několik kroků, přiblížila se k lůžku Tyldinu, sedla na pelesť.

„Tyldo,“ šeptala, „Tyldičko!“

Její buclatá, měkká, teplá ruka hledala hlavu sestřinu, pohladila ji po tváři.

„Sestřičko drahá, proč pláčeš?“

„Málko!“ vybuchlo náhle z úst Klotyldiných v usedavém pláči. „Málko!“

„Co je ti, sestřičko?“ naléhala Málka všecka zlekána.

„Ach, Málko,“ štkala Klotylda, „všichni jste a budete šťastni! Nanynka se svým Novákem, Albína se Saloupkem, ty taky budeš kdysi šťastna – jen já – jen já – –“

Pláč jí zdusil další slova.

„Ale, Tyldičko, drahá,“ chlácholila ji Amálka, „vždyť ty taky! Vždyť pan Dundr…“

„Ach, Málko, vnucujete mi Dundra, ale cožpak víte, jak on smýšlí? Vždyť mohu být zahanbena, když mě na něj líčíte a sám nemá o ničem zdání…“

„Já myslila – –“ namítla Málka v nesnázích.

„Cos myslila? Co může mamá, co můžeš ty mysliti? – Ať si myslíte cokoli, já k němu necítím žádné náklonnosti! Kde srdce mlčí, nedá se nic vynutit.“

„Takový hodný a ještě pořád hezký člověk, Tyldičko…“

„Hodný, snad – ouhledný taky, Málko, ale není to Švalbenšvanc, Málko, není to Švalbenšvanc – a já jen toho měla ráda!“

Vybuchlo to z Klotyldy, utopilo se v usedavém pláči. Vztáhla obě paže k Amálce, objala ji, vymrštila se k ní a líbala ji v tváře, v ústa, na oči, na čelo. Teď byly její rty horké, ale tu horkost chladila slzami, jimiž zároveň Amálku skrápěla.

„Což ty víš o lásce, dítě! Ještě nikoho jsi nemilovala, srdce tvé se neznepokojilo, srdce tvé – –“

„Taky už miluje, Tyldo,“ vyhrkla Amálka. „Ode dneška miluje, sestřičko drahá, ale neprozraď mě!“

A jen to vyřkla, zalekla se, že sama na sebe pověděla.

Klotylda se nezarazila, nepodivila, netázala se. Rázem pochopila a uhodla, koho srdce Amálčino miluje. Poznovu přivinula sestru bouřlivě, až se ňadra obou stiskla, a líbajíc Amálku a horkým dechem sálajíc volala tlumeně:

„Miluj, dítě, miluj, dokud srdce hoří, a buď milována! A přijde-li a požádá-li tě, následuj ho a buď s ním šťastna. Je-li ti souzen, neustane, dokud tě neodvede!“

Pustila sestru, sklesla zas do podušek, a bylo patrno, že zakrývá ústa dlaněmi, aby ztlumila křečovitý pláč.

„Tyldičko, pro Boha tě prosím, utiš se. Vždyť ani já nemohu být šťastna, vidím-li tě takto zoufalou.“

Pláč Klotyldin umirňoval se, tichl ponenáhlu, potom již jen vzlykala. Amálka ji hladila po tváři a jako stará rozumná chůva chlácholila zpěvavě:

„Hajej, dadej, sestřičko milá, hajej, dadej, Tyldičko má…“

A když Tyldin vzlykot nadobro ztichl, když se zdálo, že usnula, přikryla ji Amálka až k bradě a odkrádala se po prstech do své postele. Rozčilení a noční chlad způsobily, že ji pod kůží lehce mrazilo. A teprve když dolehla a ukryla se, rozdrkotala se jí brada a celé tělo se roztřáslo jak v zimnici. Amálka schoulila se pod peřinou jako zimomřivé kotě.

42. U slečny Agáty

Bylo ve středu večer po dýchánku u paní Knedlhansové, tři dni před svatbou.

Dveře krámku slečny Agáty Pazderkovy v Lazarské ulici v delších i kratších přestávkách se otvíraly, zvoneček drnčel a zvuk jeho zněl vždy spíše jako řehtačka než jasný kov. Byl to arci zvoneček, který sloužil již celá desítiletí, snad od prvého dne, kdy starý ten barák byl zbudován, všem předchůdcům i předchůdkyním Agátiným, a měl i po ní sloužiti všem následníkům až do dne, kdy nízkému domku bude souzeno, aby se rozloučil se světem.

Kdykoli se dveře otevřely a zvonek zachřestil, vždy z krámku vyšla dívčí postava, a to byly švadlenky Agátiny.

Opodál, ve stínu tehdejších masných krámů, které Lazarskou ulici téměř vyplňovaly, procházeli se dva mladí lidé. Zdálo se však, že jejich účelem není pouhá procházka. Neboť kdykoli skříply dveře krámku, otočila se ženština a hleděla bystře, kdo vychází. A když se tak stalo po páté nebo po šesté, obrátila se chvatně ke svému průvodci a řekla:

„Teď odešla poslední, Jindro, Terina. Za chvilku slečna Agáta zavře…“

„Nuže, pojďme, Aninko,“ řekl mladý muž. „S kuráží!“

Byli to naši snoubenci, Novák a Nanynka. Ještě ho Nanynka zadržela.

„Jindro, skoro se ostýchám. Jdeme tak pozdě večer a jdeme pozdě vůbec. Jak mě přivítá, že jsme se tak omeškali?“

„Vždyť jste měla příčinu, Nanoušku. Zpozorujeme-li nějakou rozmrzelost, vyznáte ji.“

„Ano, pravda, mám příčinu, ale právě u ní, která ke mně byla vždy tak vlídná, laskavá, mateřská. Mrzí mě teď, že jsem stále odkládala. To vyznání mohla jsem taky dříve učiniti.“

„Anoušku, sama ujišťujete, že je to dáma rozumná, bez předsudků, bez pretensí.“

Z krámku vyšla nyní sama slečna Agáta v kartounových šatech, opásaná bílou zástěrou, s bílým čepečkem na hlavě. Odepjala levou veřej, ode zdi, přirazila ji na výkladní skříň, zacvakla závorkou dole i nahoře. Ještě se podívala směrem k ulici Vodičkově a pokročila, aby odepjala a zavřela veřej pravou.

Tu se Nanynka rozhodla. Ujala Nováka za ruku a chvátala ke krámku.

„Dobrý večer, slečno!“

Agáta se ohlédla, spráskla rukama.

„No, to je neočekávaná návštěva! Nanynka – pan ženich! Tedy jen dále, dále!“

Vpustila je do krámku a řekla:

„Již jdu za vámi, jenom zavru a zabedním z téhle strany, aby nás nikdo nevyrušoval. Pak vás pustím zadem. Tak.“

Řekla, vykonala, pobídla hosty do švadlírny a dále do světnice za ní, svého to staropanenského příbytku, k němuž náležela i malá kuchyňka. Ještě se vrátila, aby zhasila petrolejku v krámě i v dílně, a pobídla hosty na pohovku.

„Tak, děti, tu si sedněte a povězte, co mi hezkého přinášíte.“

Byl to přívětivý, spořádaný, čisťoučký pokojík, právě tak postačitelné bydlo pro osamělou duši, jako byla slečna Agáta. Zde žila již léta a zde jí po denním zaměstnání bylo nejlépe. Zde taky – umiňovala si – setrvá až do smrti. Neměla v životě žádných dalších záměrů, neměla zvláštních tužeb. Jen aby měla dosti sil zachovati si tento tichý kout, tuto poustevničku na klidné stáří. Ale přece jen kdesi hluboko v duši vystupovala starost, bude-li míti tolik pružnosti, aby až do smrti pracovala. Co by si počala s krámem i dílnou, kdyby jí jednoho dne vypadly těžké nůžky krejčovské z rukou, kdyby jí zrak ochabl?

Nanynka byla rozpaky červená, dech se jí krátil.

Slečna Agáta zpozorovala to a pobízela:

„Nu, copak má naše milá nevěsta na srdci? Ven s tím!“.

„Drahá slečno Agáto,“ vyhrkla Nanynka, „jdeme vás pozvat – Jindra a já – na svatbu. Prosím, snažně prosím, neodepřete nám tu radost!“

Slečna Agáta pohlížela vážně na Nanynku, na Nováka.

Nanynce trvalo mlčení Agátino příliš dlouho.

V obavě ze záporné odpovědi nutkala Nováka: „Jindro, mluvte taky – pomozte mi.“

Její hlas nasvědčoval, že je s vlastní politikou na holičkách.

„Mohu jen zesíliti ujištění Andulčino, že by nám slečna způsobila veliké, upřímné potěšení,“ řekl tedy Novák, „a pevně doufáme, že slečna přijde.“

Agáta se usmála jaksi pokušitelsky a řekla: „Tak, Nanynko! To mně přijde říci ve středu večer, za tři dny je svatba, a já nemám – –“ Nanynka sepjala prosebně ruce, jako by chtěla další výtku Agátinu umlčeti.

„Slečno drahá, vím, že jsem chybila, vím, že jsem k vám měla jíti nejdříve, a taky že jsem neměla přijít až večer. Ale chtěla jsem sebou tuhle Jindru, a Jindra nemá ve dne času, a tušila jsem, že jsem vám dlužna vysvětlení, proč jsem se tak opozdila, a to jsem nechtěla před děvčaty. Dávno jsme tu přecházeli, čekali jsme, až všechny odejdou, abychom jen s vámi…“

Slečna Agáta byla žalostivým zvukem Nanynčiným zjevně překvapena, i nedokončila věty, v níž byla přerušena. Ale byla i zvědava, proč je Nanynka tak stísněna. Stalo se doma něco?

Usmála se zcela vlídně a povzbudivě, jako se jindy usmívala, a pobídla:

„To jsem věru nemálo dychtivá. Mluvila, Nanynko!“

Nanynka polkla dvakráte a pokračovala: „Věřte mi, drahá slečno, že kromě Jindry tuhle není již nikoho, na koho bych poslední dobu byla tak mnoho a často vzpomínala, jako na vás. Vlastně je to pochopitelno, mám vám tolik děkovati –“

Slečna Agáta mávla rukou, jako by chtěla Nanynku umlčeti.

„Ano, slečno,“ pokračovala Nanynka s rostoucí horlivostí, „je tomu tak a tuhle Jindra ví všechno, jemu jsem svěřila, čím jste mi byla a jak vás mám ráda. A vás, drahá slečno, tolik jsem si přála míti vedle sebe o svatbě, tolik jsem se na to těšila. Chápu, že je vám divno, proč jsem si vás nechala naposled. Ale může-li mi někdo porozuměti, jistě to zase jen vy, slečno drahá. – Nechtěla jsem – nechtěla jsem, zlatá slečno –“

Nanynka se zajíkala. Bylo jí patrně nesnadno vysloviti vše.

„Co tedy nechtěla, Nanynko?“ povzbuzovala slečna Agáta.

Nanynka pohlédla na Nováka, dodala si odvahy.

„Nechtěla jsem, drahá, milovaná slečno Agáto, abyste si pro mne dělala nějaké útraty, nechtěla jsem, aby na mně ulpěl jenom stín podezření a domněnky, že jdu s pozváním, abyste mi věnovala nějaký svatební dar – nechte mě domluvit, slečno drahá! – Znám vaše dobré srdce a proto mi pomyšlení takové bylo tím nesnesitelnější. Povím vám i proč. Kdybych například byla dcerou našeho pana domácího, ani by mi cosi podobného na mysl nevstoupilo. Chodila bych jistě dům od domu, zvala bych všechny příbuzné, tety a strýce, kde koho bez rozpaků, a rozumělo by se samo sebou, že by mě zahrnovali dary a dárky. Ale jsem z chudoby, slečno drahá, Jindra tuhle mě odvádí z posledního příbytku v domě, takořka z doupěte – – – (teď Jindra vzhlédl udiven, nebyv na tento obrat připraven, a učinil záporný posunek; Nanynka však s jistou tvrdošíjností pokračovala, jako by jeho hnutí nebyla pozorovala) – ano, slečno, z doupěte znevažovaného, odvádí si mě beze věna, tak jak jsem, ač by se mu jistě bylo podařilo, aby si našel družku vhodnější, ze zámožnější rodiny! Ano, slečno drahá, vůbec z rodiny, čemu se tak říká. Cítím předobře, jak mě tím pozdvihuje z mé posavadní nicoty, a nikdy, nikdy toho Jindrovi nezapomenu, drahá, zlatá, milá slečno Agáto! – A chudoba bývá vždy v podezření, že chce každého vykořistit. U vás chtěla jsem zůstati čista, beze stínu sobectví a vypočítavosti!“

Jako vysílena dlouhou tou řečí Nanynka zhluboka vydechla a povznesla k očím šáteček. Hruď se jí mocně zdvíhala.

Novák skoro v nesnázích hleděl na bývalou mistryni Nanynčinu, a v jeho zracích spočívalo ujištění: „Nevěděl jsem sám, o čem všem chce Nanynka hovořiti.“

Slečna Agáta přisouvla se s židlí blíže k Nanynce, ujala ji za ruku a mluvila konejšivě: „Nanynko, Nanynko, je nějak rozcitlivělá, skoro až rozbolestněna! Ani mi to není ku podivu, nevěstám připadají někdy zvláštní myšlenky. Ale kdybych na to vše měla odpověděti za pana Nováka, řekla bych: Nanynko, její pan ženich je zralý muž, který zas dobře ví, koho si odvádí z toho doupěte, když to tak nazývá, a měl času dost, aby to u sebe všechno rozvážil. A kdyby nevěděl, Nanynko, tedy bych mu pověděla, že si nemohl vybrati lépe. Taky ona má rodinu, Nanynko, a kdyby mohla nahlédnouti do těch rodin nad sebou, jaké má na mysli, užasla by mnohdy, co by v nich shledala. – Než vraťme se k jejímu pozvání – vždyť mi nedala ani domluvit. Chtěla jsem říci, že mě zve tři dni před svatbou, a já nemám ani žádné svatební toalety! To jsem chtěla říci, Nanynko.“

Slečna Agáta se nutila do smíchu a potleskávala Nanynce dlaní na ruku, za niž ji držela. Ale jestliže někdo dovedl chápati duševní rozpoložení dívčino, byla to právě ona, dobrá Agáta, které v životě tolikráte selhalo.

Nanynka z nenadání oběma rukama se chopila pravice Agátiny a pocelovala ji.

„Nehněváte se na mě, slečno drahá?“ zavzlykla.

„Kdež bych se hněvala, dítě nemoudré! Proč a zač?“

„Přijdete nám na svatbu, slečno?“ upřela Nanynka zraky na Agátu ještě zaslzené.

„Přijdu, dítě. S radostí.“

„A smím prosit, slečno: přijdete sama, bez dárku?“

„Přijdu bez dárku,“ řekla slečna s důrazem.

„Děkuju vám, děkuju, slečno!“ řekla Nanynka vroucně, tisknouc ruku Agátinu na ňadra posud rozbouřená. Potom stále držíc Agátinu pravici, ponesla ji k Novákovi a řekla:

„Jindro, pocelujte tu dobrou ruku!“

Novák tak učinil.

„Děkuju vám, za sebe i za Nanynku.“

Zraky Agátiny spočinuly na něm významným pohledem.

„Buďte kliden,“ hovořil ten pohled, „za několik dní – ode dneška za týden – bude to zase stará Nanynka. Srdce ženské divně bouřívá.“

„A co se té svatební toalety týče, slečno milá,“ řekla teď Nanynka, „vždyť máte ty krásné brokátové šaty s kouzelnými květy, na něž se člověk nemůže vynadívat.“

„Myslí, Nanynko?“ pronesla slečna Agáta zálibně. „Mohu v těch?“

„Zdali můžete, slečno! Nikdo se vám nevyrovná.“

„Obléknu tedy brokátové, Nanynko, jí k vůli.“

Ještě chvíli poseděli snoubenci v útulném hnízdě Agátině. Nanynka vyprávěla taky o dýchánku, slečna se zájmem naslouchala, ujišťovala, že se na tu společnůstku těší. Stmívalo se, když odcházeli. Nanynka byla již v chodbě domovní, když Agáta ve chvatu loučení pošeptala Novákovi: „Rostou v doupatech divné květiny, viďte? Těšte se, šťastný ženichu.“

Novák vděčně jí stiskl ruku. – –

„Co vás tak zjitřilo, drahá Andulko?“ řekl tiše k nevěstě, když kráčeli vzhůru na Karlovo náměstí.

„Vy se tážete, Jindro? – Vy jste klidný, lhostejný? – Vám se nezdá, že je svět nějaký jiný a že se cosi tajemného nad námi vznáší?“

Skoro mlčky kráčeli potom vzhůru Ječnou ulicí. –

„Ale že jdeš, holka – že konečně jdete!“ přivítala je Kuliška na prahu kuchyně. „O čtvrthodinky – o chvíli kdybyste byli přišli dříve…!“

„Jo, jo, máma je už celá žhavá,“ vrčel na prahu světnice otec Kulich. Kdybych to tady nebránil, byla by se mi do toho dobyla, aby se podívala.“

„Táto, neblafej, jak ty vždycky říkáš,“ kárala jej matka Kulichová. „Kdopak by se toho dotkl, když je to tak pěkně na pentličku svázáno a když to patří nevěstě a ženichovi!“

„Co se stalo? Kdo tu byl?“ zadychtila Nanynka, jejíž zvědavost náhle byla probuzena.

„Kdo tu byl?“ opáčil Kulich. „Terinka tu byla od slečny Agáty, že se dává pěkně poroučet a pozdravovat, a abyste to ve zdraví roztrhali.“

„Ale ty hovořile!“ zvolala Kuliška. „To už neřekla, to si přidáváš! To asi není na roztrhání.“ Nanynka se zahleděla na Nováka.

„Tedy jsme přišli přece pozdě…!“ zašeptala. Chvěly se jí prsty, když rozvazovala hedvábnou tkanici, když rozvinovala nejdřív obal papíru tuhého, potom hedvábného. V obalech tajilo se obdélné pouzdro z červeného safiánu. Nanynka stiskla péro, otevřela pouzdro, uvnitř vyložené blankytným atlasem, z něhož se zatřpytily dva těžké stříbrné příbory. Na střenkách nožů a vidliček i na řápcích[17] lžic byly vyryty umné, splétané monogramy A N, J N.

„Kriste Ježíši, to je nádhera!“ řekla Kuliška. „To je nóbl!“ chválil Kulich, který se chtěl tvářiti lhostejněji nežli žena, ale jen oči vyvaloval. „A heleďte, tuhle ňáká cedulka.“

Byla to navštívenka slečny Agáty, na jejímž rubu bylo pevnou rukou prostě připsáno:

„Chléb náš vezdejší dejž nám dnes a požehnej Vám Pánbůh každé sousto k nehynoucímu zdraví!“

Nanynka stála ještě překvapením něma, teprve po chvilce zašeptala: „Jindro! To jest ona, drahá slečna Agáta!“

„Seděla tu slečna Terina hodně dlouho,“ oznamovala matka, „chtěla vidět, až to otevřeš, chtěla se s tebou poradovat –“

„A taky snad od cesty,“ přidal otec Kulich. „Tatínku!“ vzhlédla Nanynka. „Jak to mluvíte!“

Zdálo se tatíkovi, že řekl cosi nevhodného. Aby zakryl rozpaky, sáhl v pouzdro, chopil se jedné lžíce, potěžkal ji, prohlížel, a povídá:

„Mámo, to je čisté stříbro! Má to cejch! Sakralente, lidi…!“

Nanynka ještě stála, ničeho se nedotýkala, uchopila Nováka za rameno a šeptala:

„Proto mi s takovým důrazem odpověděla: přijdu bez dárku! Teď ovšem bez něho! Jak jsem si toho zasloužila…“

Dávno již seděli po večeři, hovořili o návštěvě u slečny Agáty, ale jen tak polohlasem, na půl huby. Její nenadálý, drahocenný dar všechny ohromoval. – Ale tatíku Kulichovi nedalo. Vstával chvílemi, popocházel k prádelníku, na němž pouzdro leželo, odklápěl víčko, zahlížel se na stříbro a pobručoval:

„Panečku, to by nám tak pověděl pan ředitel Dundr, zač to stojí – ten tomu rozumí. – Hezky vám to začíná, děti. Jsem žádostiv na ostatní věci.“

Novák pokolébával ruku Nanynčinu, usmíval se poznámkám Kulichovým, a Nanynka poznovu šeptala:

„Pozdě jsme přišli, pozdě…“

43. Opět na Hradčanech

Toho večera Nanynka dlouho neusínala. Dávno již otec Kulich byl pohroužen v spánek spravedlivých, taky matka zhluboka a volně chrupala, z věže svatoštěpánské odbila již půlnoc – Nanynka posud bděla. Z neproniknutelné temnoty stále jí vybleskoval třpyt Agátina daru. Nanynka přenášela se v duchu z chudobného příbytku rodičů v novou domácnost na Pohořelci, viděla sebe i Nováka u stolu ve vlastní jídelničce, a před nimi na bílém ubruse leží skvostné stříbrné příbory. Je den sváteční – Nanynka již teď si umiňovala, že těmito příbory okrášlí stůl jen ve dny zvláště slavné, v neděle a velké svátky výroční. Jinak se spokojí obyčejným náčiním o rohových střenkách, kterého nakoupila matka. A kdykoli tu nádheru položí vedle talířů, vždy bude vděčně vzpomínati dárkyně, milé slečny Agáty. – Proč té dobré duši nedopřál osud, aby založila vlastní domácnost? Proč právě ona zůstala v životě a ve světě sama, bez rodiny? Ona, která by jistě kterémusi dobrému člověku byla připravila život spokojený, plný útulného tepla, štěstí? Proč právě jí kyne chlad a stesk stáří v opuštěnosti, v poustevnickém odumírání? A je-liž u ní tak naprosto pozdě na vše, na zbudování skromného, veselého bydla po boku vážného, rozšafného muže? Ale kde jsou takoví muži, stejně osamělí, stárnoucí a rozptylující život svůj beze stopy, kteří by dovedli oceniti jen vzácné vlastnosti dobré a pečlivé ženštiny, aniž by dychtili po bohatém věrně a pohodlném, blahobytném, bezstarostném životě?

V duši Nanynčině potuchlo na chvíli vědomí vlastního štěstí a v srdce její se vkrádal upřímný a veliký stesk nad osudem Agátiným. Srovnávala s ní sebe a dospívala k závěru, že kyne-li jí blažená budoucnost po boku Jindrově, dávno a stokrát více zasluhovala takového štěstí slečna Agáta. Z hrudi vyplynul jí hluboký vzdech. Oslňující třpyt vzácného daru pohasínal, tma pokrývala vše, znenáhla obestírala i všechno její myšlení, matčin chrupot víc a více tichl, tikání hodin vzdalovalo se, až oněmělo, Nanynka usínala, usnula. –

Ještě měla Nanynka pocítiti tepla měkké dobré ruky slečny Agáty, stále pečující a nezapomínající. Druhý den večer přichvátala vytáhlá Betyna.

„Vzkazuje vám slečna Agáta, abyste si zítra k poledni uprázdnila chvilku a přišla zkusit šaty. Jsme s nimi hotovy!“

Byly to šaty svatební. Když byl ustanoven den sňatku, požádala Nanynka mistryni svou o radu a kroj na svatební roucho. Chtěla si je ušíti sama. Ale slečna Agáta řekla jí tehdy:

„Nanynko, tu starost přenechala mně. Má jiné práce dost. Šaty ušijeme u nás. Žádnou zbytečnou a vyzývavou nádheru. Znám její vkus, vím, co jí přísluší a co jí bude slušet. Bílé, to se ví.

Látku si vybere – úpravou a vším ostatním spolehla se na mne.“

Nanynka ráda se spolehla a již do toho nepromluvila. A teď tedy, jsou šaty hotovy.

Betyna luskla prsty, sešpulila ústa a řekla s mlsným výrazem svou pražskou hantýrkou:

„Slečno Nanynko, kvádro ajfoch, ale něco nóbl! Podle toho budou šít všechny nevěsty, které vás v něm uvidí.“

Nanynka chvátala v ustanovenou hodinu k Agátě, a když ji dívky s překotnou ochotou oblékly, každý záhyb na ní upravily a před zrcadlo ji dovedly, zatajil se v ní až dech radostným překvapením. Za léta, jež strávila v dílně Agátině, ozkoušela sama mnoho šatů, vězela ve mnoha úborech, které potom nosily a trhaly vzácné dámy, ale takto ještě nikdy se nespatřila v zrcadle. Věděla o sobě dobře, že jest hezká, ale že bude jako nevěsta tak půvabně vypadati, sama se nenadála.

Chvíli postála před zrcadlem, přivírajíc ostychem oči, jako nejkrásnější panenka v hračkářském krámě. Nad bílým rouchem plála její zardívající se tvář, a jakmile to Nanynka zpozorovala, víc a více krve vlévalo se jí v líce. Tak půjde do kostela, takto ji od oltáře povede Jindra! Srdce se jí rozbušilo, až jí živůtek nestačil.

Jako loutka zdvíhala paže na povely slečny Agáty, která ještě tu a tam cosi rovnala, tu steh povolila, tu přitáhla a sešpendlila, načež řekla: „Všechno v pořádku, Nanynko, může se svléci. Zítra dopoledne je má doma. Je spokojena?“ Nanynka uchvátila ruku Agátinu.

„Slečno!“

Oblékla zase všední šaty své a dopínajíc je na sobě, otázala se šeptem, plna rozpaků:

„A co – slečno – co budou stát?“

Agáta se usmála:

„O je! Mnoho! – Účet pošleme po svatbě, aby jí to nepokazilo slavnostní náladu.“

Betyna stála za Agátou, vykulovala oči, mrkala na Nanynku, zdvíhala ramena, kroutila hlavou. Vše to dohromady mělo znamenati: „Neptej se po tom, bláhová! Neznáš slečnu Agátu?“

Než Nanynka byla radostí i rozpaky tak roztržitá, že té němohře nerozuměla, snad ji ani nepozorovala. Hleděla na Agátu, vyčkávala.

Slečna Agáta popleskala ji po pleci a řekla: „Dobře, dobře, Nanynko, domluvíme se o tom. O těch šatech jí nemohu říci, aby je ve zdraví roztrhala, poněvadž svatební se nedotrhávají. Ale šťastně v nich nastoupila své panování.“ – –

Bylo sobotní odpůldne. Nanynka se chystala na Hradčany s posledními drobnostmi, a krom toho aby tam vše uspořádala, srovnala, byt vyvětrala. Zítra sotva na to bude času – a zítra večer již vstoupí tam se svým chotěm. Zachvívala se při tom pomyšlení.

Amálka domácích věděla teď skoro o každém kroku Nanynčině. Buď sama se dorozumívala s nevěstou, nebo k ní vysílala Toničku. Paní domácí tvářila se, jako by nic nepozorovala. – Amálka tedy zvěděla o vycházce Nanynčině již před polednem a potom pošeptala slečně Klotyldě:

„Nanynka dnes půjde do svého, Tyldo. Chtěla ses tam někdy podívat – nuže, půjdeš? Mami řekneme, že jdeme na procházku.“

Klotylda byla srozuměna. Dávno po tom toužila. A sotvaže u domácích poobědvali, již se dívky chystaly na cestu.

„Kampak?“ tázala se paní Myslíkovská.

„Rukavičky na zítřek, mamá, a ještě všelicos.“

Chystala-li se na ulici slečna Klotylda, nikdy ji panička nepodrobovala výslechu jako Amálku. Klotylda byla dospělá, na Klotyldu se mohla spolehnouti, že netěká po zapověděných cestách. A s ní jest Amálka pod bezpečným dozorem. Tak tedy milé slečinky vytíhly z domu bez překážek. Amálka jen zaběhla na dvůr a všeptla do kuchyňky slovíčko. V Ječné ulici počkají na Nanynku. Má-li toho Nanynka plné ruce, Amálka s radostí něco ponese. A někdy ke třetí hodině měla naše trojice Karlův most již za sebou.

Když prošly strmou ulicí Ostruhovou a zahýbaly vlevo do Hluboké cesty, hodně udýchány, sotva si povšimly pána několik jen kroků před sebou, kterýž vážně, odměřeně stoupal stejným směrem nahoru. Když jej předešly, zaznělo za nimi náhle zvučné pozdravení a velikým obloukem kmitl se cylindr:

„Moje úcta, dámy! – A to je k nám nahoru vzácná návštěva!“

Překvapené dívky se ohlédly, bezděky se zastavily. Byl to pan Dundr. Měl po sobotním úřadě a vracel se od oběda do svého mládeneckého příbytku.

„Kampak, vzácné slečny, v tyhle končiny?“ Amálka ochotně pověděla, že doprovázejí Nanynku.

„Ještě kousek, tamhle nahoru.“

„A dovolí dámy, abych se na ten kousek přidal?“

Slečna Klotylda skoro byla jata podezřením, že je to smluveno. Pohlédla na sestru, na Nanynku, ale viděla na tvářích obou stejné a nelíčené překvapení. A pan Dundr již se dvorně přitáčel.

Když míjeli dům se soškou Panny Marie, vztyčil pan Dundr hůlku a řekl:

„Tu je můj domov, dámy. Trochu vysoký, hodně starobylý, schody jak do komína, ale vyhlídka k nezaplacení. Desetkrát již jsem chtěl někam níže, ale kdykoli se pak termín přiblíží, neodhodlávám se. Zvyk je velká věc, železná košile. A tak tu nejspíš uváznu až do pense a nadosmrti. Pro hospodyňky arci jsou tu obtíže, pro všechno musí dolů na tržiště – ne-li dokonce přes most. Ale já – starý mládenec – nosím jen sebe, a pořád ještě se unesu.“

Nebylo již daleko do bytu Nanynčina a celý ten kus cesty hovořil vlastně jen pan Dundr. Slečna Klotylda cítila na sobě několikrát jeho pohled, ale upírala zraky před sebe, a byvši přímo oslovena, odpovídala jedním, dvěma slovy.

U „Pěkné vyhlídky“ se pan Dundr dvorně loučil. Naklonil se k Nanynce a všeptl jí skoro v ucho:

„Šťastná nevěsta! Dnes posledně panenkou, zítra paničkou!“

Hlasitě dodal:

„Zítra se všemi ctěnými dámami na shledanou!“

Dívky zahnuly vpravo za roh, pan Dundr svižně se vracel níže Hlubokou cestou.

„Nádherná holka, slečna Klotylda!“ hučel si cestou. „Ale mladá, kamaráde, trochu tuze mladá – pro tebe. Taková ženitba je vždycky na pováženou. Ano, kdyby sis tak mohl desítku let urazit. Ale za nějaký rok na tebe vycení zuby Abraham – a ona bude pak teprve kolem třicíti… A to je velmi nebezpečné. Zdá se holka inteligentní, ale trochu jako umučená. Jo jo, milej Dundře, to jsou ty rodiny! Kamelie ze skleníků!“

Pobručoval, pohvizdoval, zastavil se, podíval se do Strahovské zahrady, tonoucí v plné jarní nádheře. Cosi mu zúžilo prsa. Rozepjal svrchník, jako by chtěl nabrati svěžího vzduchu, a pak zapadl ve starý dům s Mariánskou soškou. – –

Jako Amálka o prvé návštěvě své, byla i slečna Klotylda překvapena veselým, slunným příbytkem budoucích manželů Novákových. Ale její překvapení neprojevilo se jásavými, nadšenými výkřiky. Vážně, přemítavě rozhlížela se útulnými pokojíky, stanula u okna, zadumala se nad svěžími zahradami, zaletěla pohledem ku Praze, ztopené v jarním slunci. Byl to pro ni nový, neznámý obraz. Připadlo jí srovnání, že jejich byt na druhé straně tam s okny do těsné ulice podobá se skoro klášteru – tyto veselé pokojíky že jsou jak otevřená ptačí klícka nad šumným sadem. Teď chápala onehdejší nadšení Amálčino, jemuž tehda nerozuměla, a pocítila cosi jako závist. Ale nikoli pustou, žravou a nepřející závist sobeckou. Připadala si proti té do nedávna nevšímané a skoro nepozorované Nanynce jako odstrčená. Od zítřka tu bude paničkou se svým Novákem. Nastane-li taky jí kdysi takový zítřek? Její srdce ve stísněné hrudi tiše poplakávalo. Hle, ona, dcera bohatého domácího pána, a hle, Nanynka, dcera ze dvorečku. Myslí prolétla jí pojednou slova, jež pronesla při prvé zvěsti o Nanynčiných vdavkách: Já bych učitele nechtěla. Teď jí to připadalo jako rouhání. Co znamená vůbec takové povržlivé slovo: já bych nechtěla? Ji musí někdo chtít – a kde je ten Někdo?

Amálka by byla u Nanynky zůstala nejraděj do večera, ale Klotylda viděla, že má Nanynka dosti práce. A krom toho: přílišné štěstí blahé nevěsty ji skoro vyhánělo. Je to zde hezké, rozmilé, ale není to její. Vše v ubohé Klotyldě bylo rozkolísáno, všechny struny v duši a v srdci rozechvěny, nitro pobouřeno touhou, žalem, beznadějí. Bude jí lépe, až se octne zas na ulici, mezi domy, v šumu lidí a všeho toho všedního života.

Přece pobyly dívky půldruhé hodiny – a tenkráte přinesla svačinu z Pěkné vyhlídky Amálka. Těšila se na to od rána, vybrala ze své pokladničky šestáky a teď častovala Nanynku a sestru. Měla z toho nesmírnou radost a tvářila se velmi vážně. Sama si při tom připadala jako nějaká zkušená hospodyně.

„Ale, Amálko milá,“ zdráhala se Nanynka, „co vám to napadlo? Doprovázíte mě, pomáháte mi, a ještě si působíte útratu. A jak úskočně jste mě předhonila! Podat vám svačinu bylo mojí povinností.“

„Však mi to oplatíte, Nanynko drahá! Až se tu usadíte, přijdeme k vám na kávu obě – no ne hned, Nanynko, až budete mít po líbánkách, viď, Tyldo? Ačkoli si myslím, že budete mít líbánky hodně dlouhé.“

„Ty vám nebudou překážet, Amálko,“ usmála se Nanynka. „Jindra má odpůldne školu a já budu sedávat sama doma – –“

„A v líbánkách budete pokračovat až večer, viďte?“ vyhrkla Amálka. – Zamyslila se a po chvilce dodala:

„Vlastně si nedovedu pomyslit, jak to je, takové líbánky. Viďte, Nanynko, až to zkusíte, povíte mně pak, co se to děje?“

„Máli!“ napomenula malou štěbetalku sestra Klotylda. „To jsou nápady! – Nezlobte se na ni, Nanynko.“

„Co by se zlobila?“ bránila se Amálka. „A jaké nápady? Tohle mi nenapadlo teprv dnes, to mi dávno hlavou vrtá, ještě když jsem chodila do školy… Tys na to nikdy nemyslila?“

„Jsi ty kvítko!“ řekla Klotylda a zarděla se jemně. „Taková žabka!“

„Žabka?“ durdila se Amálka. „Sedmnáct let pryč a žabka? Každý mi říká slečno – a tohle jsou poslední moje krátké šaty, abys věděla, sestřičko. Až mi bude osmnáct, nanejvíc devatenáct let, vdám se vám. A proto si pospěš, sestřičko, abych ti nehodila do trní groš. Ty dřív – ale já hned za tebou! Na dlouhé lokte to nepotáhnu. Vezmi si tuhle příklad z Nanynky. Jedna, dvě!“

Amálka hodila rozhodně hlavou.

„Ale ty žamputářko![18]“ zvolala slečna Klotylda. „Aby tě tak mamá slyšela!“

„Až bude čas, však já si s mamá promluvím,“ řekla Amálka. „Tos ty měla taky dávno udělat.“ Nic naplat, Amálka se nedala. Nanynka vypukla v upřímný smích a Klotylda nechtíc musila přizvukovati.

Amálka rozhlédla se po obou a pronesla vážně:

„Ale, dovolte, dámy, tohle není docela nic k smíchu. Vždyť jsme všechny ženské a musíme držeti dohromady. Možná, že jsem byla do nedávna hloupá žába, ale už se mi otevřely oči – a teď, Nanynko, teď, milá sestřičko, jsem slečna na vdávání. Basta!“

Zardělá, rozjařená, rozohněná Amálka byla v té chvíli k pomilování. Zraky jí plály, drobná buclatá ručka šermovala ve vzduchu. Dokončila: „A teď, prosím, račte přikusovati!“

Klotylda pohlédla na Nanynku.

„Je to divná věc. Jsme z jedné matky, ale tahle žába je docela jiné jádro než já. A teprv to bude jadýrko. Pomoz mu Pánbůh!“

„Komupak?“ vykřikla Amálka.

„Pij, čírtě!“

Amálka se zhurta napila, až v šálku zabublalo.

44. V předvečer

Když dívky posvačily, Nanynka vynesla nádobíčko po kávě do kuchyňky a chvíli se tam pozdržela. Vracejíc se do světnice, omlouvala se: „Nehněvejte se, slečny, že jsem vás tu nechala. Musila jsem se převléci, budu pak ještě trochu uklízet.“

„Cožpak?“ divila se Amálka. „Vždyť to zde máte jak ve škatulce!“

„Ano, milá Amálko! Ale podívejte se, co na mne ještě čeká!“

Otevřela dveře druhé světnice a kynula dívkám, aby vešly. Tu blíž okna stál psací stolek, proti němu v druhém koutě prázdná skříň s podélnými přepážkami.

„Hleďte, tu musím naplnit.“

„Co je to?“ tázala se Amálka.

„Jindrova knihovna – a tuhle, podívejte se…“

Na podlaze v protějším koutě za dveřmi, na rozestřených starých novinách stály sloupky knih vázaných i nevázaných, i celé balíčky ještě spoutané motouzem a tkanicemi.

„To je Jindrovo bohatství,“ řekla Nanynka skoro pyšně. „To mu sem chlapci nanosili ze starého bytu, a snad ještě dnes něco přinesou. Všechno musím srovnati tam do té skříně, abychom zítra přišli do čista. Snad mi Jindra později přijde pomoci.“

„Kriste Ježíši,“ užasla Amálka, „to je knih!“

Sedla si na bobek a jala se prohlížeti.

„Matice lidu – Jablonský – Erben – Karolina Světlá – Chocholoušek – Zapova kronika – Vocel – Knihy veršů – Hálek – Dějepis národu českého – Spisy Tylovy – Labyrint světa – Máchův Máj – Kodymova živlověda – Spisy Matice České – –“ přeříkávala jednotlivé nápisy na hřbetech. „Ale pro Boha vás prosím, Nanynko, kde to všechno sebral? My taky máme doma knihy – almaru na ně ovšem nemáme, jen takovou štelážku[19] – ale tohle jsem jakživa neviděla!“

„Vy nic nečtete, Amálko?“ otázala se Nanynka s jistou výčitkou.

„Jakpak bych nečetla! Ale papá má samé knihy německé, ještě ze svých svobodných časů, a to jsem už skoro všechno přečetla. Ráda bych taky zas něco nového, ale marná hubuje vždycky, že se v tom drží jen prach a že je za to škoda peněz. – Pro Pánaboha, tuhle jsou Šekspírovy komedie – to se taky čte? – A jéje, tuhle je Tetinka Rozmarinová – to jsem četla, Nanynko, ale německy, Täntchen Rosmarin – to je vám krásná povídka, četla jste?“

„Četla,“ přisvědčila Nanynka.

Amálka zamžourala vzhůru k Nanynce jako zkušená a vědoucí a řekla mlsně:

„Viďte, to je zajímavé, jak nikdo nevěděl, kterak slečna Růženka přišla k malému Pompejovi.“

„Velmi zajímavé,“ řekla Nanynka vážně.

„A poučné,“ připojila slečna Klotylda, shlížejíc na sestru káravým pohledem. „Zvláště pro takové prostořeké a nedočkavé všetečky, jako jsi ty!“

Amálka se vzchopila, třímajíc knížku. Zraky jí zaplály, když zvolala:

„A vidíte, někdy je to nejjistější prostředek, aby se holka dostala pod čepec.“

„Jenom někdy, milá Amálko,“ řekla Nanynka. „Obyčejně však to selže.“

„Pamatujete, jak potom baron Růženku unesl, když mu ji tetinka Rozmarinová nechtěla dát?“ volala Amálka vítězně.

„Zapomínáte na utrpení, jež předcházelo, Amálko,“ řekla Nanynka. „A pak je to přece jen román.“

„Kdyby mamá věděla, co ty vytahuješ a čteš,“ usmála se Klotylda, „to bys dostala!“

„Vždyť jsem to našla ve tvém stolku!“ vykřikla Amálka. „Snad bys na mě nežalovala?“

„Ne, Amálko,“ vmísila se Nanynka, „slečna nebude žalovat. Vlastně je to příkladná kniha pro dívky a hlavně pro takové tetičky.“

„Nanynko,“ žadonila Amálka, „tu mi musíte půjčit, prosím vás. Četla jsem to německy, některým slovům jsem dobře nerozuměla, zopakuji si to po česku.“

„Ze srdce ráda, Amálko, ale dřív o tom řeknu Jindrovi. Nerada bych bez jeho vědomí jeho knihy rozpůjčovala. Jistě nebude nic namítati, ochotně vám půjčí, po čem kdy zatoužíte, jako půjčoval mně.“

„A prosím vás pro Boha, váš nastávající všechno tohle již přečetl?“ tázala se Amálka.

„Jistě všechno, milá dušičko, a ještě mnoho krom toho, ne pouhé povídky. Chodívá do Náprstkovy knihovny a přináší si knihy domů.“

Teď se Nanynka nějak zamyslila a hledíc na hromadu knih řekla jako pro sebe:

„Taky já už mnoho jeho knih jsem přečetla, ale když povážím, co všechno Jindra ví, o čem všem vypráví, přepadá mě obava, že pro něj nejsem dosti – –“

Nanynka se odmlčela. Po malé přestávce dodala skoro šeptem:

„– že pro něj nejsem dosti vzdělaná, vědomá. Nebo jen v těch povídkách a románech se to nenajde…“

Amálka udivením vypoulila zraky.

„Pro Boha vás prosím, Nanynko, copak by chtěl? Dostane švarnou ženušku, která ho má ráda a kterou má rád on – a to snad stačí každému muži? A vy, když se tak pěkně obléknete, jak umíte, vypadáte jako slečna z nejlepší rodiny.

– Cožpak my obě nejsme taky vzdělané?“ obrátila se ke slečně Klotyldě.

Nanynka se sklonila, políbila to dítě plné nevědomosti, ale taky přirozeného půvabu, a všeptala jí v ucho:

„Amálko, o tom všem promluvte si někdy upřímné slovo s panem – Vejlupkem. Snad vám poví, jaké ženušky on by si přál.“

A nahlas řekla:

„Doufám, že se od Jindry ještě mnohému přiučím. Vím dobře, čeho se mi nedostává. – Chodila jsem málo do školy, Amálko drahá – dcery domovníků nechodí do vyšší dívčí. Ach, mnohokráte jsem to oplakala.“

Amálka se dívala na Nanynku všecka vyjevena. Na to neměla žádné odpovědi, a teď již vůbec Nanynce nerozuměla. Zato slečna Klotylda, jako by se probouzela, přistoupila k Nanynce, ujala ji za ruku, stiskla ji a řekla tiše: „Nanynko, jestli jsem se k vám vždycky nechovala, jak bych byla měla, všechno mi odpusťte a věnujte mi přátelské smýšlení. Tento váš příbytek, vše, co u vás vidím, co od vás slyším, otvírá mi nový svět. Šťastný váš Jindra! Snad ani u mne není pozdě – –“

Její oči zaslzely.

Nanynka sklopila zraky, ale tiskla vroucně jemnou ruku Klotyldinu.

„Všechen život váš, Nanynko,“ pokračovala Klotylda, uchvácena náhlým poznáním, „minulý a teď i budoucí, pro který jste se nepřipravovala a nebyla připravována, kterého jste se nenadála, ale do něhož takto vstupujete – jak se to liší ode všeho, v čem já jsem vyrůstala, nač jsem byla od dětství připravována, o čem jsem stále slyšela! Jak že bude šťasten muž, který mě dostane! Jak bude šťasten člověk, kterému dám sebe! O jiném se ke mně nemluvilo. Málem že se mi nezdálo o princích. Na to všechno si domýšlejíc, mnoho jsem očekávala, a dožila jsem se jenom hořkého zklamání. Závidím vám, Nanynko, a závidím vašemu Jindrovi. Kde se to všechno ve vás vzalo!“

„Slečno Klotyldo!“ pokoušela se Nanynka rozbolestněnou Klotyldu uchlácholiti. „Dáma jako vy, z takové rodiny.“

„A to je taky všechno,“ řekla Klotylda trpce. „Ale ta rodina zůstane doma, odejdu-li ještě sama kdysi s někým, a zůstane prázdným zvukem pro každého, a pak mám tvořiti rodinu já. A ta rodina nedovedla mi dáti, co přinášíte svému nastávajícímu vy ze své! Rozumíte mi teď, když pravím: kde se to všechno ve vás vzalo?“

Amálka, slyšíc takto sestru, vidouc její zalité oči, sepjala ruce jako k modlitbě a dívala se na Klotyldu s lítostí, na Nanynku s jakousi zbožnou úctou. Takto Klotyldu ještě nikdy neslyšela, takto ji nikdy neviděla. V tu chvíli připadalo jí, že se starší sestra podobá bolestné Madonně, která visí doma nad postelí matčinou. Vzpomněla na noční rozmluvu s Klotyldou po dýchánku u Knedlhansů a pocítila jakýsi zmatek.

V její duši proklovávalo se cosi jako pochopení nového, neznámého. Podnes pokládala vdavky jen za uniknutí z dívčí nesamostatnosti, z povinného poslušenství k rodičům, z domácí kázně a nevolnictví, za útěk do volného života. Ale co tu pronáší Klotylda, v tom – zdálo se jí – tají se nějaký smysl jiný. Jen jaký, jaký? Jest ještě něco krom svatebních šatů, krom svatební hostiny, a co po té následuje, nač třeba mysliti a k čemu se připraviti? A co závidí sestra Jindrovi? Je-li tu komu záviděti, tedy jenom Nanynce! Byla zmatena Amálka, velmi zmatena, a v tu chvíli umiňovala si, že vyčíhá zas takové důvěrné chvíle za noční temnoty v ložnici, aby vzala Klotyldu na sesterský potaz. –

Amálce nechtělo se domů, ale Klotylda neměla již stání. Byla pobouřena, sama se sebou nespokojena, naléhala na odchod.

„Nesmíme Nanynku déle zdržovati, vidíš, co tu má práce!“

„Vždyť bychom jí mohly pomoci,“ namítala Amálka.

„Zapomínáš, že máme ještě obstarávky na zítřek, Máli. A doma čeká mamá.“

Amálka lítostivě se rozloučila.

Když vyšly z domu, když zahnuly zas do Hluboké cesty, obrátila se Amálka k sestře:

„Tyldičko, že Nanynce závidíš Nováka, tomu rozumím. Ale pročpak jsi řekla, že závidíš taky Novákovi?“

„Poněvadž kdybych byla mužem, chtěla bych takovou ženu, jako je Nanynka.“

„Vidíš, to mi nepřipadlo.“

Po odchodu slečen domácích Nanynka vykasala rukávy halenky až k ramenům a dala se do práce. Knih na podlaze ubývalo, knihovna se plnila. Horlivostí a přebíháním z místa na místo Nanynka jen hořela.

O šesté hodině bylo na dveře kuchyňky zaťukáno. Přicházel Novák s dvěma odrostlejšími školáky, kteří přinášeli poslední zbytky jeho knih ze Starého Města. Nanynka spěchala odemknout, chlapci složili své břímě na plotnu v kuchyni… Novák odměnil každého desetníkem a zamkl za nimi.

„Tak Andulko drahá, a teď se do toho dáme.“

„Do čeho?“

„Srovnáme knihy.“

Nanynka se šibalsky usmála.

„Tedy pojďte, Jindro.“

Novák sebral knihy z plotny, kráčel do druhé světnice. Rozhlédl se, na podlaze již mnoho nezbývalo. Podíval se na knihovnu.

„Ale Andulko milá, to jest proti úmluvě. Měla jste počkati, až přijdu, a jen mi pomoci, ne se s tím sama ondati.“

„Už je to!“ jásala Nanynka.

„Hněvám se na vás. Co jste se nashýbala! To byla práce pro mne – byl bych vám podával.“

„No, neubylo mne,“ odpovídala Nanynka. „Máme to jako nalezeno. – Ostatně, Jindro, práce s tím bude ještě hodně, srovnala jsem to jen podle velikosti, sotva byste se v tom takhle vyznal. Až zde budeme, přerovnáme to z gruntu, vždy ve středu a v sobotu odpoledne. Teď jen ještě, co jste přinesli, a pak půjdeme domů.“

„Ano, Andulko, přerovnáme. A při tom si sepíšu katalog. Chystám se k tomu dávno, ale nezbývalo mi času, když jsem musil choditi – za Andulkou a s Andulkou. Teď na to bude více klidu.“

Nemohl se ubrániti, aby ji nepolíbil po obnaženém rameně. K tomu neměl ještě příležitosti, tak se mu Nanynka ještě nikdy nezjevila.

„Jsem plna prachu,“ bránila se Nanynka a shrnovala rukávy halenky.

„Ne, ne, Andulko, tak vám to překrásně sluší,“ odpíral Novák a zas Nanynce rukávy kasal.

„Tedy dobře, Jindro, ale podávat knihy!“

Nanynka žertovně tak povelela a Novák uposlechl.

„Měla jsem tu hosty, Jindro. Hádejte, koho?“

„Amálku –?“

„A ještě někoho.“

„Neuhodnu.“

„A Klotyldu! – Kdybyste byl viděl, jak se jí tu líbilo. Až se mně málem rozplakala. – Hleďte, nyní se mohu přiznati, Jindro; vždy jsem slečnám domácích skoro záviděla jejich byt, domácnost, všechno to pohodlí, snad i drahé šaty, slovem vše – ale již dávno nezávidím. Jindro, Klotylda není šťastna, není spokojena. Dnes to v ní propuklo, až mne nad ní lítostí srdce bolelo. A tu jsem se tázala sama sebe: v čem je štěstí, Jindro? Bohatství tam je, žádná starost, ale ze všeho čiší studeno a sychrá vina. – Jindro, bývala jsem taky nešťastna, před časem, když jsem vás poznala a ještě nevěděla, jak to se mnou dopadne. Když jsem nevěděla, máte-li mě opravdu rád, vydržíte-li mě mít rád, vezmete-li si mě. Ó, Jindro, bývaly to večery zoufalé, když jsem po práci u slečny Agáty sedávala doma, bez přítelkyně, bez duše, které bych se byla svěřila! S umozolenou, mrzutou maminkou, s bručivým a někdy velmi nevrlým tatínkem. Srdce mi usedalo steskem a beznadějí. Duší, srdcem letěla jsem za vámi, nevědouc, kudy chodíte, s kým hovoříte, stále se strachujíc, že je vaše náklonnost ke mně pouhé zmámení, pouhá libůstka snad na chvíli, a pak že kdesi v zábavě, v divadle poznáte dívku z lepší rodiny, vzdělanou, s příbuzenstvem, a jednoho dne že vás domovníkova dcera bude marně očekávat, že nepřijdete ani zítra, pozejtří, nikdy již – ó, Jindro, nedovedete si pomyslit a pocítit, jak mi tu bývalo! Byl jste mi čímsi nedostižitelným, vznášel jste se vysoko nade mnou. Kolem sebe neviděla jsem nic utěšeného. Ne snad bída, nedostatek, toho jsem nikdy nepokusila. Ale cosi jiného, co vám ani nedovedu vypovědět. Jakási nuzota jiného rázu – připadala jsem si jako Popelka v pohádce. Pomyslete, že byste se byl zamiloval do kněžny, do princezny, a marně, beznadějně po ní toužil ve svém pokojíčku mládeneckém. Tak, Jindro, tak bývalo mně. Ale potom později – –“

„– později,“ přejal hovor Novák, „když už Andulka mohla věděti, že to Jindra myslí zcela upřímně a že nemá nad ni – kterak bylo později?“

„Ach, Jindro,“ objala jej Nanynka, „zase nedovedete pochopiti, jak tu mi bylo. Sedávala jsem v tom našem kutlochu, v duchu jsem si opakovala každé vaše slovo, srdce poznovu mi usedalo, ale blažeností. A když pak maminka vyklopila na mísu hrnek zemčat na loupačku, k nim tvaroh mlékem rozdělaný, když v kamnech praskalo a všichni jsme zasedli ke skrovné té večeři, nebyla bych ji dala za královskou tabuli!“

„A bude-li taky u manželů Novákových na Hradčanech někdy jen mísa zemčat na loupačku, Nanynko?“

„Budu šťastna, Jindro, že je sdílím s vámi.“

„Hle, Andulko zlatá, snad v tom je štěstí.

V malých, skromných požadavcích.“

„Ale vy, Jindro, vy jste mi byl tehda velikým, neskromným požadavkem! Pro děvče z nádvorního zákoutí!“

„Jindra byl šťasten, že to nádvorní zákoutí našel, věřte mu!“

Novák bouřlivě přivinul Nanynku na prsa, zlíbal ji, a skloniv se, poznovu líbal obnažená, růžová ramena dívčina. V očích mu žehlo, jeho ruce se třásly!

Nanynka pocítila to chvění, vyvinula se mu z objetí, smekla rukávy halenky, zapínala je. Dlaněmi přetřela čelo, spánky, a řekla:

„Jindro, jsme hotovi. Obléknu se a půjdeme.“

„Nespěchej, dítě drahé. Je krásný večer. Hle, jak se slunce sklání. A cítíš, dušičko, jaká vůně večera sem vane ze sadů?“

Táhl Nanynku k oknu. Vanula vůně ze zahrady strahovské, ale Novák cítil taky vůni mladého, kyprého těla Nanynčina. Podivné opojení obloudilo jej.

„Ano, jen co se obléknu,“ šeptala Nanynka a jemně se vzpírala.

Zraky Jindrovy plály, Nanynka byla zmatena i znepokojena. Jeho zdrženlivost, přirozená i naučená, celým životem ukázněná, podléhala čemusi jinému, co se v něm náhle rozbouřilo a prolamovalo všechny umělé hráze.

„Nanynko, pobuďme ještě chvíli, abychom viděli, jak vypadá to naše hnízdo za soumraku,“ „Jindro, zítra to poznáme,“ šeptala Nanynka.

„Počítejte, už jenom čtyryadvacet hodin – –“

„Věříš mi, dušičko milá, že je to nejdelších čtyryadvacet hodin v mém životě?“

„Uběhnou, ani se nenadějete.“

„Andulko!“

Nanynka se vymkla, spěchala do vedlejší světnice, ze světnice do kuchyňky. Jindra stanul jak opojen, zhluboka vydechl, chvátal za Nanynkou. Dveře do kuchyňky byly zamčeny.

„Andulko – srdéčko milé!“

„Už, už!“ odpovídala Nanynka.

Slyšel jen dusání kramflíčků, slyšel šustot šatů a slyšel bušení vlastního srdce. Prsty pravice pročísl si vlasy, poťukával na kliku.

Za malou chvíli ozvala se Nanynka.

„Tak, jsem hotova, Jindro!“

V zámku zaskřípělo, dveře se otevřely. Nanynka stála v kuchyňce zas oděna, jak byla přišla.

V klobouku, v paletku, v rukavičkách, se slunečníkem v ruce. Zardělá jak višně pohlížela přimhouřenými zraky pod clonou dlouhých řas na Nováka.

„Trvalo vám to dlouho, Jindro?“

Jindrovi připadalo v tu chvíli, že je k zbláznění krásná. Nanynka skutečně vypadala jako poupě růže stolisté v poslední chvíli před rozpukem.

„Tak, Jindrouši milý, zavřete tam okna, aby se v noci nic nestalo. Počkám tady. – A jdeme. Doma budou čekat.“

Když se Jindra vracel ze světnice, držela již Nanynka dveře na chodbu za kliku. A po malé chvíli kráčeli oba Hlubokou cestou podél zdi nad zahradou strahovskou. Daleko a hluboko pod nimi tonula již Praha v soumraku večerním.

45. Štandrle [20]

Novák šel podle Nanynky zamlklý, zamyšlen. Když vyšli z domu na Loretánské náměstí, pominulo podivné opojení smyslů, jímž se před chvílí dal oblouditi, svěží vzduch večerní je odvál. Ale uvázlo na něm cosi jiného, jako pavučina babího léta, co se mu stále přilínalo na tváře, na čelo i na oči, a co nemohl se sebe střásti. Byl to ostych před Nanynkou. Od rána těšil se na tu podvečerní chvíli, na drobné to zaměstnání v novém hospodářství s Nanynkou. Teď litoval, že ji raději nezmeškal. Po dnešní den cítil při vší své lásce k Nanynce značnou převahu nad ní. Teď mu připadalo, že v krátké chvíli té nahoře jí pozbyl a že tu Nanynka osvědčila převahu nad ním. Hnětlo jej to i zahanbovalo.

Ani Nanynka nehovořila. Zardělá do hluboka jako višně zírala zpříma před sebe, stále přemítajíc, kterak by začala. Aniž se na Nováka podívala, pociťovala neklamně, jak mu jest. Jeho duševní rozpoložení přenášelo se i na ni. Jdouce beze slova, přece spolu hovořili. Novákovy tiché kroky, jimiž sotva došlapoval, jako by žadonily: Nanynko, zapomeň! – A dusání kramflíčků Nanynčiných, jako by mu odpovídalo: Ale vždyť již o ničem nevím, na nic nemyslím!

Teď sestupovali Hlubokou cestou, teď minuli strahovský „Starý pres“, malý ten domek, na obrubu ulice jako přilepený a ze všech stran větrům přístupný, kynoucí příjemným chladem v parné léto a studený jak psinec v zimě, a Nanynka byla povděčna, že konečně našla nit hovoru.

„Hleďte, Jindro, tu v tom domku s Mariánskou soškou bydlí pan Dundr – o něco málo níže jsme ho dnes odpoledne předhonily.“

Novák obrátil zraky vlevo, nepromluvil však. „Co myslíte, Jindro, bylo by štěstí pro slečnu Klotyldu, kdyby si ji pan Dundr vzal?“

Poprvé teď odvážil se Novák povznésti zraky k Nanynce.

„Jedná se o to?“ otázal se s podivením. „Projevil se nějak?“

„Pan Dundr asi sotva,“ řekla Nanynka. „Ale Málka se prořekla, že by to paní domácí ráda viděla.“

„Byl by to arci sňatek tak zvaný rozumový,“‚ odpovídal po chvilce Novák. „Nesnadno tu posouditi, zdali šťastný; znám příliš povrchně pana Dundra a ještě méně slečnu Klotyldu, povahu uzavřenější. I takové sňatky bývají někdy uspokojivé, lidé si přivyknou, jestliže vášně mládí vyhořely. Jako zas mnohdy bývají velmi nešťastné sňatky, které byly uzavřeny z lásky nejžhavější. Ale věřte, Aničko, v obojím případě každá předpověď selhává. Šťastné manželství! Jak veliké to slovo! Ptejte se všech, kdo v něm jsou nešťastni, a zvíte, že každý byl svatě přesvědčen o svém budoucím štěstí.“

„Ale Jindro – –“ hlas Nanynčin zachvíval se poněkud, „jestliže se dva lidé berou z náklonnosti vzájemné, vzrůstající a zesilující se, jestliže se znají měsíce, rok, léta, jestliže každým dechem žijí pro sebe, vždy připraveni, aby se navzájem sobě obětovali, pak je snad manželství jejich šťastné?“

Novák neodpověděl hned, jako by přemítal, co říci.

„Jindro, tak asi je s námi,“ naléhala Nanynka. „Jste jist, že my spolu budeme šťastni?“

Nečekajíc odpovědi, ujala Nováka za ruku, její rámě se dotklo ramene jeho. Novák pocítil teplo, proudící jejím tělem, vzhlédl k dívce, jejíž zraky spočinuly na něm plny lásky a jako zacloněny závojem z přediva neskonale jemného. Pocítil, oč výmluvnější je všechen její výraz v tomto mžiku než každé slovo další, než jakékoli slovo vůbec.

„Aničko,“ vydechl, „pevně tak doufám!“

Jeho zraky dívku líbaly.

„Jindro,“ šeptala Nanynka, „jdeme tak spolu dnes naposled. Chtěla bych, aby tento večer byl dlouhý, nekonečně dlouhý. Jsme mezi dvěma domovy – mezi starým a novým. Jestliže vás nebo mě čeká nějaké zklamání, kéž je tato naše cesta nekonečná!“

„Ne, dušičko; ale kdyby bylo čaroděje, kterýž by mohl učiniti skutkem přání vaše poněkud změněné, tedy bych řekl: kéž jest bez konce naše cesta společným životem, kterou zítra nastoupíme.“

Na kterési věži rozezvučelo se klekání velebným hlaholem, nesoucím se přes malostranské střechy, rozechvívající vlahý večerní vzduch, zaléhající mocným duněním v ulici Ostruhovou. Chvění to vlilo se i v nitro Nanynčino, proniklo všemi čivami, vší její bytostí. Bylo jí v tu chvíli, jakoby velebný ten hlahol zvonů přisvědčoval slovům Novákovým, jakoby jeho přání posvěcoval. Rty její beze zvuku se pohybovaly. Nanynka se modlila modlitbou neznámou, nenapsanou, ale nejvroucnější, která v tu chvíli z duše její vytryskla. –

Slunce bylo již zapadlo, když se octli na mostě Karlově. Proudy lidí valily se oběma směry. Nad Starým i Novým Městem bledla modř oblohy, jsouc přemáhána sinavou záplavou jasné, průhledné zeleně jako mořem, které se po celé polovině báně nebeské rozlévalo. Nanynka otočila hlavu, západní obloha rděla se ještě záplavou oranžovou, vysílající na svém okraji poslední růžové vlny v sinavou zeleň. Něco málo stříbrných obláčků nad Petřínem plálo zlatým lemováním, jako by za nimi vyšlehovaly požáry. Zdálo se, jako by celý západ hořel, ale pod jeho plápolem stál jako nepřestupná hradba královský hrad s chrámem svatovítským, a mocná, velebná ta skupina, rýsující se ostře na žhavém obzoru, odívala se barvou modrošedou, temnější a temnější, shlížejíc vážně na město pod sebou a jako by hovořila: Budiž klidno, jsem ti pevnou hrází! Tok Vltavy, jako by se byl zastavil, hladina její byla tichá, nepohnuta. Toliko staroměstský jez šuměl a hučel na svědectví, že Vltava žije starým svým životem a proudí korytem, jež věky vyhlodaly a jímž další věky poplyne.

Na mostě i na Nábřeží postávali jednotlivci a potom celé hloučky lidí, vyčkávajících, až soumrak zhoustne a až na některém návrší nad Vltavou vzlétnou do večerní oblohy první čarodějnice, neboť bylo posledního dubna, a tehda ještě vídali Pražané výroční rej pohádkových těch zjevů. Děti poulily nedočkavé zraky. Kterýs uličník skotáckým výkřikem: „Tamhle letí!“ svedl pozornost lidí v opačnou stranu, ale vzápětí byl ztrestán pádným pohlavkem od blízkého uraženého diváka.

Nanynka se nemohla ubrániti úsměvu.

„Hleďte, Jindro, i čarodějnice budou lítat na oslavu našeho zítřka. Počkala bych na ně, kdyby nebylo tak pozdě a na čarodějnice zas časně.“

„Nic naplat, Aničko, ale doma vás očekávají naši. Aby neměli starosti.“

Nanynka se přitulila těsněji k Novákovi:

„To je od vás hezké, Jindro, že jste řekl naši. Od zítřka jsou skutečně nejen moji, ale i vaši. Vím dobře, Jindro, jsou prostí, jsou nevzdělaní, ale jsou dobří. Kdybyste věděl, jak mi bylo tehda, když nás matka tak přepadla, na slovíčko vás volala! Myslila jsem, že hanbou shořím, bylo mi k utopení. Ale i to udělala z lásky ke mně. Jen způsob nebyl pravý. Mám radost, že z mého štěstí budou mít spokojený závěrek života, kéž hodně dlouhý. A doufám, že nám nejednou ještě mohou býti prospěšní.“

Nanynka skoro s obavou vyčkávala, odpoví-li Novák na ta slova.

Hledě před sebe, jako by se zamýšlel v minulost, řekl Novák:

„Dobří, milující rodiče, Aničko drahá, jsou dětem prospěšní do posledního dechu života, již pouhým bytím svým. Jaká bolest mě prochvívá, že již nemám nikoho, ke komu bych vás přivedl a se šťastnou pýchou, s dětinskou radostí řekl: Pocelujte ji, to jest moje budoucí žena! – Poznal jsem příliš záhy sirobu. Čím dále bolestněji pociťuji tu ztrátu. Ale byť i člověk pozbyl rodičů v šedinách, vždy osiří. Nejen v mládí, i v mužném věku vynořují se v člověku otázky, na něž by mohl odpověděti jen otec, matka – ach, matka! – a zatím ústa jejich oněměla. – Budeme míti rádi i ty naše společné prosté rodiče, duše milá. Ať odejdou kdykoli – až odejdou, bude dlouho prázdno a sychravo bez nich.“ Nanynka uchvátila Nováka za ruku. Připadalo jí, že ještě nikdy tak lehce nekráčela, nikdy tak volně nedýchala. – –

U domu Novák se zastavil, tiskl Nanynce pravici, dlouhým polibkem na ní přilnul.

„Dobrou noc, dušičko…“

„Nu, cožpak, Jindro? K nám nepůjdete?“ tázala se v podivu.

„Smím, Aničko?“

„Co znamená ta otázka? Dnes byste nesměl? Dnes – v poslední večer?!“

Novák upřel na ni zraky, Nanynka porozuměla.

„Jindro! Jindro! Co by řekla maminka, tatínek, kdybych přišla bez vás! Myslili by, že jsme se nějak pohněvali.“

Nanynka se ohlédla. V tu chvíli v celém okolí nekmitla se živá duše, bylo ticho, hlucho, slepo. Nanynka přichýlila se k Novákovi, popadla jej za hlavu a všeptla mu v ucho:

„Nebylo to mojí zásluhou, hochu milý, ne mým vítězstvím. Byla to tetinka Rozmarinová…“

A přitiskla planoucí tvář na tvář Novákovu, aby se po těch slovech vyhnula jeho pohledu.

Když jej pustila, byl obličej Novákův jediným otazníkem. Nechápal.

„Později, později vám vysvětlím, Jindro,“ zašeptala ještě Nanynka a chvátala průjezdem do dvora. Novák stále ještě se svým otazníkem spěchal za ní –

„Že konečně jdete, děti!“ vítala je matka Kulichová v kuchyňce. „Ale prosím vás, počkejte tu chvilku – táta má v sednici náramnou ceremonii.“

„Co se děje?“ podivila se Nanynka.

„Hned uvidíš. Poseďte zatím.“

Ze světnice ozýval se čísi neznámý hlas, jemuž notovalo mručení Kulichovo, výraz uspokojení, jak se zdálo, potom několikeré silné zadupání na podlahu.

„Kdo tam je, maminko?“

Kuliška se přiklonila:

„Krejčí, dítě, starý Boubela.“

„Tatínkovy šaty!“ uhodla Nanynka.

„Jo, dítě. Ale s tátou je jak s dítětem.“ Teď se dveře pootevřely, ale ještě je kdosi uvnitř držel za kliku, a cizí hlas mluvil:

„Jak povídám, pane sousede, kdyby něco nebylo just akorát, po zejtřku to popravíme. Ale povídám, že je všecinko jak ulito, já nevidím nikde vadnýho štychu. Takovejch tovaryšůch aby bylo, jako je můj syn. Dyť mi ho z vojny nechtěli pustit; chtěli, aby tam zůstal cušnajdrem při lidech!“

To byl mistr Boubela, který bodře hovořil češtinou let padesátých a šedesátých a zvlášť svědomitě zachovával tehdejší krásný pražský druhý pád.

„A zdrávi roztrhali, pane sousede!“

„Já bych vám dal roztrhali!“ vrčel otec Kulich. „Tohle mně musí vydržet už do rakve.“ Mistr Boubela, drobný, oholený mužík, vyporoučel se a vypoklonkoval Kulichovi, v kuchyni ostatním, vyklopýtal přes vysoký práh, mizel v temnu dvora. Teď Kulich otevřel dveře světnice dokořán, a tu stál všecek ztopořen uprostřed v záři petrolejky, v novém černém oděvu, s pravicí v záprsí šosatého kabátu, v postoji malého Napoleonka. Nevítal, nepozdravil, ale se slavným výrazem v štětinaté tváři oslovil rodinu do kuchyňky:

„Čubrníte, pánové a dámy, na tátu Kulicha, jak šestoperácky je vyšlohnut! – To jsou potápky, co? (Kulich ukázal na nohavice.) – To je závin, jak? (Poklepal si na kabát.) – A ta vrbka? (Rozepjal kabát, ukázal vestu, přičemž nadmul břich.) – Ale tady se podívejte, ty trubky k tomu! (Kulich okázal na nohy, které vězely v lesklých perkách ze silné ruské lakýrky.) Na ty jsem dlouho stonal[21], Nando, ale máma nikdy nechtěla, že prý je to pro hausmistra zbytečný luxus. No pro Boha vás prosím, něco na nohou mít musím, a když taková kůže mohla vyrost na dobytčeti, proč by jí nemohl nosit našinec?“

Všechno to pronášel Kulich v nesmírném nadšení nad novými šaty, nad skvělou obuví.

Novák se usmíval, Nanynka se upřímně smála, ale matka popošla do světnice a s výrazem studu zahuhlala k muži káravě:

„Jak to mluvíš, táto! Jako bys byl rovnou přišel od svatého Václava!“

Mínila tím trestnici v Podskalí.

„Co si pomyslí pan Novák, zpozdilče stará?“

„Pan Novák, maminko,“ ozval se ženich Kulišce za zády, „všechna ta slovíčka si od tatínka Kulicha opíše, neboť neví, kdy jich může potřebovati.“

Kulich mávl rukou k ženě s výrazem sebevědomí a převahy, zamžoural na Nováka a řekl vznešeně:

„Neposlouchejte ženských, zetíčku. Es e se – a my dva si rozumíme! Vy jste tu jediný moudrý člověk, s kterým se může pohovořit. – Ale že vám hanbu neudělám, co? Vypadám jinač než dyž s pometlem defelíruju po dvorečku, co? – Dyby mě tu neznali, myslili by, že jede na svatbu sám pan domácí. Ať mi dá někdo dům, a uvidí, že v ňom taky dovedu šťourat. – A teď bych měl chuť podívat se takhle k Čejkovům. Těm by tam visely oči na šťopkách.“

Teď toho měla Kuliška přes chlácholení Novákovo právě dost. Rozepjala Kulichovi všechny knoflíky kabátu a řekla zvukem, jenž nesnášel odporu:

„Ne, Bartoloměji, teď se slíkneš a zuješ a zůstaneš doma. Máme Nanynku poslední večer, slyšíš, poslední večer, tatíku, od pozejtřka tu budu sedávat jak mučednice Bibiána sama, a ty bys chodil po hospodách? Což se ti u srdce nic neozejvá? Že tě tak musím před nastávajícím panem zetěm napomínat!“

Tvářnost Kulichova rázem se změnila. Rozmarný, lišácký výraz jeho se náhle rozplynul, jako by se byl propadl v několik hlubokých vrásek, zraky hleděly měkce i vyčítavě na Kulišku, brada se mu roztřásala.

„Ozejvá-li se mi něco u srdce, mámo? Byl bych to táta, aby se neozejvalo? Myslíš si, že se toho sám nebojím?“

Vztáhl ruce k Nanynce, pokročil k ní, ujal ji za hlavu a vtiskl jí na rty políbení.

„Nando, Nando, ty nám zejtra odejdeš! Tobě bude dobře s tvým panem Jindrou, ale nás tu necháš, stakrahelské dítě, a co pak my dvě staré křížaly tu spolu, co?“

Teď to nebyl starý hlas domovníka Kulicha, posměvavý a honosivý, pitvorný a výšklebný, vyposlouchaný a napodobený po mnoha lidech z krčmy u Čejků, jako ťuhýk napodobí zvuk ptáků jiných. Teď to byl hlas prostý všech příměsků cizích, chvějný zvuk hrdla, jímž klokotalo vzhůru vše, co zjihlo v nitru otcovském připomínkou matčinou.

Kuliška stála za mužem, smáčela zástěru slzami, Nanynka zatínala rty. Novák, jenž se nenadál takového plačtivého obratu, v rozpacích pokrucoval si kníry. Zdálo se, že poslední ten večer se rozplyne v slzách.

Nikdo nepostihl, nezaslechl, že dveře kuchyňky zlehka skříply, jako když zloděj: otvírá. A postava za postavou vkrádala se dovnitř. První, druhá, třetí – šest stínů vtáhlo se tam kočičími kroky. Poslední, v širáku, s kytarou v jedné, se smetákem v druhé ruce, přitiskl zas opatrně dveře. A čísi šepot velel:

„Až řeknu tři!“

Právě byla ve světnici dozněla slova Kulichova, a když se dále nic neozývalo, zazněl šeptem povel:

„Jedna – dvě – tři!“

A teď se tmavá kuchyňka naplnila neslýchanou směsí zvuků. Řinkotem puklic, jekem trumpety a řehtačky, drnkotem kytary, vřeskem harmoniky. A hlasy mužské i ženské zpívaly k tomu slavnostní, patrně před chvílí na dvorečku skládané verše:

„Ženichovi, nevěstě
na sto let a na dvě stě!
Jindřichovi, Andrle
přinášíme štandrle.
Bum, bum, bum!
s námi celej dům!“

Matka Kulichová pustila pomáčenou zástěru, skoro se zapotácela.

„Pánbůh s námi a zlé pryč!“

„– šmarjá Jozefe!“ vyjekl Kulich.

„V tomhle má prsty Vejlupek!“ zvolal Novák.

Nanynka přiskočila ke dveřím, otevřela – tu stál Vejlupek s velikým plecháčem, do něhož bil dlouhou vařečkou, vedle něho Amálka, foukající ze vší síly v dechovou harmoniku, paní Knedlhansová třískala poklicemi, Albínka zvonila na pohrabáč, pan Saloupek trhal struny Přetrhlovy kytary, Přetrhlo sám roztahoval a srážel zas měchovou harmoniku.

„Ať žije slečna nevěsta! Ať žije pan ženich! Ať žijou tatínek a maminka Kulichovi! Sláva, sláva, sláva!“

Volali tak jako posedlí a paní Knedlhansová jevila nesmírnou chuť zatančiti jakýsi podivuhodný a nevídaný balet, na nějž však těsný prostor kuchyňky nestačil.

A skoro touž chvílí šlehla ze dvora do okna světnice rudá záplava, až se v Kulišce úlekem krev srážela. Ale nebyl to požár – plálo tam asi deset červených lampiónů. To byl hold ostatního domu. Taky Tonička domácích třímala lampión, a z oken chodby v přední budově dívala se na všechen ten spektákl paní Myslíkovská se slečnou Klotyldou. Možno, že v pozadí stál i sám pan domácí. – A kde jaké okno do dvora, všechna byla obsazena.

Nanynka, spatřivši lampióny, zašeptala k ženichovi:

„Posledního aprile, Jindro – hleďte, čarodějnice máme taky.“

A potom na pozvání Kulichovo vhrnulo se šestero hudebníků a pěvců z kuchyňky do světnice. A matka Kulichová klusala k Čejkovům pro pivo. Ne se džbánem, nýbrž aby je z krčmy sami poslali. A Tonička z ochoty letěla pro uzenky a křen do Lipové ulice.

Takový byl závěrek posledního dne před svatbou Nanynčinou.

46. Nanynčin den

Dobouřilo štandrle snoubencům, dozněly hovory malé společnůstky, shromážděné v příbytků Kulichových, který se tak rázem proměnil v útulný kout, v němž se líbilo zejména Amálce vedle taškařivého (ale chvílemi se zamýšlejícího a jako lehkou zádumčivostí obestřeného) Vejlupka, vyzněly mudroslovné projevy paní Angeliny Knedlhansové. Společnůstka vytratila se, poslední odcházeli Novák a Vejlupek, dům utichal, až ztichl nadobro. Zalehla jej temná noc posledního dubna, padl na něj spánek.

Avšak z trojice rodiny Kulichových spal zdravým a hlubokým snem toliko jediný. Otec Kulich to byl, jehož čivami nic neotřáslo, jehož celá soustava byla tak pevná a zdravá, že by byl zaspal i zemětřesení. Zamkl za Novákem a Vejlupkem, vrátil se s lucernou a řekl k ženě a dceři:

„Aby dnes dal Pánbůh svatej pokoj, holky, aby na nás v noci nikdo nešturmoval! Kdo je z domu – je-li – ať tam zůstane do rána. Vzal čert jeho šesták! Dnes abychom se vyspali – zejtra toho budeme potřebovat. A ty, Nando, si dej něco hezkého zdát.“

Potom šukal ještě chvilku v almárce za prádelníkem – to hledal baňatku se slivovicí. Jindy by ho byla Kuliška přeplašila, neboť chovala slivovici vlastně jako lék, vedle svého neomylného „sajfngajstu“. V ten věřila nezdolně, když bylo třeba natírati nějakou bolavou končinu zevně, slivovice pak byla jí spolehlivým křisitelem, bylo-li třeba užívati uvnitř. Ale dnes – dnes neříkala matka ani slova.

„Nějak mi není tento – –“ bručel Kulich jako na omluvu, šmátraje v koutech almárky.

Kulichová to znala. Častěji tatíkovi nebývalo „nějak tento“. Dnes jen se podívala na dceru, přimhouřila oči, otočila se, a Kulich bez překážky zvrátil do hrdla číšku svého elixíru.

Mlčení ženino dojalo jej takovým vděkem, že jí dal na rozloučenou hubičku.

„Dobrou noc, holky!“ a vykolébal se do kuchyňky.

Snadno říci dobrou noc, ale matka Kulichová ještě dlouho, dlouho bděla, než zhasnula, a Nanynka vůbec neusínala. Kteráž pak nevěsta usne pevným spánkem v předvečer svatby své! Tisíceré myšlenky honí se Nanynce rozčilenou hlavou, tisíceré očekávání, a zas nejedna obava. – Dnes posledně pod otcovskou střechou! Posledně na tomto lůžku! Poslední dívčí noc! Co bylo do dneška, nikdy již ani jediná chvíle ze všeho se nevrátí. Jak dnes uléhá, nikdy již neulehne. Zítra náhle před ní vyroste strom poznání, zítra poprvé požije plodu jeho v bolesti i rozkoši, zítra odestře se před ní opona, zakrývající posud veliké to tajemství lásky, zítra již nebude náležeti sobě, ale někomu jinému, a pak po všechny dny života. Zítra pozná, co jest býti ženou. Ale bude to drahý, milovaný Jindra. Vysněný, vytoužený Jindra! Jediný a jen její Jindra! Jméno to letělo jí stokráte hlavou a bušilo ve spánky, až se Nanynce zdálo, že je kdosi vedle ní hlasitě pronáší. Matka již zhluboka chrupala, a Nanynka náhle zašeptala do tmy ji obklopující: „Jindro!“

Skoro ji zamrazilo.

Teď vzpomněla na dnešní podvečer v bytě na Pohořelci, a náhle jí bylo Jindry až k pláči líto. Celým srdcem letěla za ním v příbytek staroměstský, ponesla se nad jeho lože, v duchu jej uchvátila za hlavu, líbala jej v ústa, na zavřené, spící oči, a šeptala mu v uši:

„Jindro, Jindro, Jindro, jsem s tebou! Tu jsem, všecka tvá, dnes a na věky…!“

Bylo dávno po půlnoci, když usínala, ale spala tak neklidně, že slyšela odbíjeti každou hodinu nad pohovkou. – –

Rozednívalo se, chladné jitro májové nalilo studeného světla do dvora, když Nanynka dávno zase bděla. Již by se ráda byla vzchopila, ale matka spala takovým zdravým, posilujícím spánkem, že jí bylo líto vyrušiti ji. Z kuchyňky zaléhal sem odměřený, rezavý a chrčivý chrupot otcův, jako by tam pracoval nějaký přesný, neselhávající stroj. Tatínka nic nevzbudí.

Než chvíle ubíhaly. Bylo po páté hodině, dnilo se víc a více. Nanynka konečně shrnula lehkou svrchnici, potichu sedla, spustila nohy na podlahu. Zachvěla se chladem, chvatně oblékala punčochy, vklouzla do střevíců, ovázala sukni, po prstech se kradla k umyvadlu. Co nejtišeji ponořila ruce do vody, ale matka vzbudila se přece, usedla na posteli.

„Copak to, Nanynko? Kolik je hodin?“

„Půl šesté, maminko.“

„No, a kampak spěcháš?“

Nanynka se domyla, chopila se ručníku, a zčervenalá studenou vodou přistoupila k posteli matčině.

„Pomodlit se, maminko. Na ranní.“

„A to chceš bez snídaně, holka?“

„Nemám hlad, maminko, a pak mi bude tím lépe chutnat.“

„Ale Ježíšmarjá!“ zvolala matka, rozpomenuvši se teprve teď, jaký je den, a rázem byla z postele. „A tatík ještě chrní!“ děsila se.

„Nechte ho spát, maminko,“ přimlouvala se Nanynka. „K čemu ho burcovat? Aspoň hezky poklidíte, vyvětráte, aby bylo vše v pořádku, až přijde Betyna.“

Betyna ze šití měla přijíti hned po snídani, aby Nanynce byla nápomocna, později aby ji oblékla. Slíbila to Nanynce dávno a těšila se na to jako dítě. „Budu se učit na nevěstu,“ povídala tehda, „taky snad nezůstanu věčně na ocet.“ A Nanynka její pomoc ráda přijala. Betyna uměla s hebkými, choulostivými věcmi, jako je roucho nevěstino. Matka Kulichová měla na to tvrdé, neohebné ruce, a krom toho čekalo na ni jiné práce dost.

Než se Nanynka dostrojila, byla taky matka se svojí úpravou hotova. Zatím arci jen tak, na parádu do kostela je času dost. Vždyť jsou oddavky až v jedenáct hodin.

Nanynka navlékla rukavičky, v prádelníku vyhledala modlitby, přistoupila k matce.

„Ruku líbám, maminko.“

Matka pokřižovala dceru trojím křížkem.

„Jdi s Pánembohem, dítě, jdi. Pomodli se, ale dlouho nemeškej, ať tu nejsem sama.“

A potom hleděla za Nanynkou, jak se vzdaluje. Vzpomínala, jak sama kdysi před lety chvátala do kostela, aby se tam posilnila na tu cestu novým, neznámým životem, na které jí vyrostlo hodně trní, ale nakonec taky hodně radosti. A teď již nemyslila na minulé strasti a těžkosti, teď jí tanuly na mysli jen chvíle jasné, a vše bylo převyšováno pohledem do šťastné budoucnosti dceřiny. Jdi, Nanynko, jdi!

Nanynka spěchala, po neklidné noci lehce se zachvívajíc v ranním chladu. Teď však nešla na Větrník, ke svatému Apolináři. Zamířila níže do kostela Štěpánského, kde je neznáma, kde zůstane nepovšimnuta. Chtěla býti naprosto sama se svými myšlenkami. Cestou potkávala jednotlivé chodce i celé hloučky lidí, svátečně vystrojených. Byla nejenom neděle, ale i prvního máje, a tehdy první máj a Stromovka byly pro Pražany jediným pomyšlením. Ve Stromovce hrávala vojenská hudba již od šesté ranní, ba někdy dvě hudby, a „celá Praha“ musila býti toho koncertu účastna. Pokazil se nejeden takový máj zimou a deštěm, přesto putovaly tam vždy zástupy lidstva. Dnešní jitro slibovalo krásnou pohodu, jasný den vylákal i spáče lenivější. Nanynka pevně byla přesvědčena, že se jí tak vybírá na svatbu, na Stromovku ani nemyslila.

Měla sice modlitební knížku, a když v kostele stranou poklekla, vyhledala svědomitě modlitbu pro nevěsty. Ale všechno její myšlení brzy se odvrátilo od slov tištěných, která si v poslední dobu tolikráte byla přeříkala, řádky přeskakovaly. Nanynce bylo podivno, že v nich nikde nenalézá milého jména, které celou její duši naplňovalo. Již se nemodlila z tištěného, nýbrž jakousi modlitbu samodílnou, jejíhož počátku ani konce by nikdo nebyl v knížce nalezl. –

Matka Kulichová doma zatopila, postavila vodu, mléko, mlela kávu, po očku se dívajíc na muže, kdy procitne. Ještě chvíli šel jeho stroj: stejným chodem. Ale potom, jakoby pod kotlem uhasínalo nebo docházelo mazání v čepech a ložiskách, měnilo se hluboké jeho chrápání v divný vrzot, skřípot, vždy vyššími zvuky, až to vytáhl v ostré zapísknutí, jako by se bylo kdesi něco polámalo, a náhle všechny ty zvuky uřízl. Vyvalil oči, posadil se.

„Co tě, mámo, všichni čerti berou! Dyť je neděle!“

„A zejtra bude pondělí, tatíku. Požehnej ti to Pánbůh, vychruněl ses, a teď bys moh’ z peří. Snídaně bude za chvilku – Nany, je dávno z domu.“

Kulich se rozkoukal, vzpamatoval, sedl na postranici.

„Že bych snídal, o to nic. Mám v břiše duto jako ve sklepě. Máš housky doma?“

„Jen co se mlíko svaří, poběhnu pro ně. Leda že mi na ně dáš pozor.“

„To tedy můžeš jít, mámo.“

Kulichová napěchovala kávy do mašinky, podívala se na mléko, zašťárala v peci, přiložila lopatku uhlí, vyběhla z domu.

Nu arci že tu chtěla býti hned, ale to by nebyla směla nikoho potkati. A poněvadž potkávala tu kohosi z domu, tu ze sousedství, od každého uslyšela nějakou otázku, na niž musila odpověděti, stalo se, že se přece jen omeškala, a když se vrátila, shledala muže již v čisté košili, v černých spodkách, obouvajícího se do lakýrek.

„Pro Boha tě prosím, tatíku, to se v tom budeš ometat od božího rána? Uválíš to, pomačkáš, boty zamažeš. Shoď to, povídám, oblékni se jako jindy.“

Kulich, jako by neslyšel, obul perka, vdupal se do nich, rozkročil se, sáhl po černé vestě, rázem v ní byl, zapjal všechny knoflíky, a teď teprve se podíval na ženu.

„A já zas povídám, ženo a mámo, že mě dnes do těch starých hadrů nedostaneš, rozumíš? Těch jsem užil dost – a dnes má Nanda svatbu!“

„Ale skoro až v poledne!“ durdila se matka. „A kdyby až o půlnoci!“ odsekl Kulich.

„A co kdyby nám přetýkal kanál na dvoře a tys musel zdvíhat mříž, co! V tomhle tom?“

„Tak ho dnes nechám přetýkat, a kdyby tek‘ až do prvního poschodí. Tohle jsem si dal dělat za své peníze, mámo, a chci toho užít. – Mléko máš svařené, dávej snídani.“

Matka Kulichová viděla, že s tatíkem není pořízení, a ve slavný ten den nechtěla vyvolati sporu. Řekla tedy:

„Tak si v tom dej pozor, starý.“

„Ale mámo drahá, ty se mnou vedeš řeči jako s dítětem! Rozumí se, že si v tom na půdu nelehnu. Nalej kafe, potom si vyjdu trochu na vítr, a ty dáš salón do pořádku. Je to tak, mámo?“

„Je, tatíku.“

„Tak vidíš, a mohlas ušetřit pantů.“

Když mu přinesla ucháč kávy a dva důkladné rohlíky, potleskal jí Kulich po zádech a řekl: „Abys ty si, mámo, na mně nevylejvala! A teďkon teprv tě užiju, když s tebou zůstanu sám. Ale buď se mnou zadobře, matko – taky tě ještě povedu k oltáři, o naší stříbrné. Ale to si pak uděláme veselejší svatbu, než byla první, budeme mít vycvičenost!“

„Dej pokoj,“ bránila se Kuliška lichocení, „dnes máme jiné věci na starosti.“

„Jen volnou, mámo, volnou, neuchvátej se hned zrána,“ napomínal Kulich. „Ty jsi takové přetrhdílo – a pak se ti roztřesou nohy. A to je nejhorší, mámo, ženská s roztřesenejma nohama, to si dej sloužit.“

Kuliška jen odbroukla, vlastně však byla ráda, že je tatík v dobré míře. A běžela, aby spořádala kuchyňku.

K sedmé hodině byla tu Nanynka z kostela, čilá, rozjasněná, na tváři klid a mír. Bylo zjevno, že je spořádána se světem i s Pánembohem. Když jí matka přinesla snídani, otázala se:

„A nechala jste trochu kávy taky Betyně? Nezapomněla jste?“

„Kterak bych zapomněla, dítě! Hrnec jí tam je, a dobré.“

„Cožpak slečna Betyna doma neposnídá?“ podivil se Kulich.

„Aby nesnídala, táto. Ale z Dlouhé třídy je sem kus cesty, takové děvče může snídat i třikrát.“

Potom se naklonila k Nanynce:

„A cožpak, dítě, to tě Betynka jen učeše, oblíkne, a potom ji pošleš domů?“

„Ne, maminko, potom zde zůstane s námi se všemi ke stolu. To je hodný kamarád, Betyna, a nebude nikomu překážet – naopak, zveselí ostatní. Už to máme se slečnou Agátou tak umluveno. A bude to něco pro pana Přetrhla, do páru.“ –

Kulich oblékl černý kabát, otáčel se před zrcadlem, rovnal na sobě, potahoval se, vytáhl bílý šátek, zastrčil jej, ale zas vytáhl.

„Ty, Nando,“ otočil se, „ty máš jistě v těch svých šarapatkách nějaké pačuli, viď? Tu máš, nabryndej mi toho trochu do šátku, ať taky jednou voním.“

Nanynka nakapala otci do šátku, stříkla mu i na kabát.

„Tak, holka. Ať si taky čuchonec polibuje. Svarebčan[22] má vonět jako karafiát. – A teď jdu. Kdyby něco tento – jsem před domem.“

Opatrně nasadil klobouk a vážnými kroky zamířil do trafiky na rohu.

„Prosil bych nějaký smotek,“ řekl slavnostně.

Trafikantka podala mu krabici s krátkými, jako obyčejně.

„Ne, paničko, dnes něco lepšího.“

Trafikantka podala krabici kuba.[23]

„To ano, ale ňáké puntičkované a hezky tlusté.“

Vybíral, vybíral, jako by kupoval koně do kočáru, položil na pult čtyrák, zapálil si, a vážnými kroky vracel se před dům. Postavil se na slunce a vykuřoval.

Chybělo něco málo do osmi hodin, když se z dolejška blížila Betyna, s malou kabelkou na ruce, v níž měla své švadlířské náčiní. Ve svátečním vyšňoření, spěchem zardělá, byla teď Betyna skoro hezká. Zdaleka již viděla Kulicha a oči se jí rozehrály.

„Pěkně vítám, slečinko,“ pozdravoval Kulich. „No, Nanda čeká, ta bude mít radost.“

Dvorně se přitáčel a provázel Betynu do dvora.

„Tak tuhle vedu Betynku!“ oznamoval již na prahu.

„Dobře, dobře, tatíku, ale zas můžeš jít,“ odbývala ho matka. „Tebe zde teď nemůžeme potřebovat.“

„Abych vám to neuřk!“ zdánlivě se durdil Kulich. Ale ochotně šel zas před dům. Deset, dvacet známých ze sousedství půjde mimo, všichni ho uvidí v nových černých šatech – a v lakýrkách. Ať se podívají, jak umí vypadati nevěstin tatík. Kulich si přál, aby dnešní dopoledne trvalo aspoň dvanáct hodin.

47. Pro slečnu Agátu!

Když otec Kulich vypáchl z příbytku, přispěchala Kuliška s hrníčkem kávy, postavila jej před Betynu:

„Tak, Betynko milá, tuhle je krapet kafíčka a tuhle housky. Poslužte si.“

Betyna chvilku se upejpala.

„Vždyť já snídala doma, paní Kulichová. K čemu pak tahle škoda!“

„Jaká pak škoda,“ odmlouvala Kuliška. „Uvařeno to je, někdo to sníst musí! A my už snídali. Bodejť, o krapet kávy, to stojí za řeč.“

Betyna třískla kloboukem na postel, shodila paletko, a již seděla u kávy a snídala s horlivostí, jako by dva dni byla nejedla. Mžourala po Nanynce a mlsně pomlaskávala:

„No ano, slečno Nanynko, takováhle káva! To je něco jiného než ta naše šmolka doma. To bych se okradla, abych nejedla.“

Nanynka se k ní naklonila:

„Poslouchala, Betyno, nechala tu „slečnu“ pod stolem. Jsme přece staré kamarádky ze šití.“

„Byly jsme,“ odporovala Betyna plnými ústy, „ale teď je slečna Nany nevěstou a za chvíli paničkou – a na mě čeká u frajln Agáty zas jen ta robota za čtyry zlatky za tejden. To je rozdíl. Betyna pořád jen chudým tovaryšem, a Nanynka paní učitelovou, milostpaní…“

„Ale pro vás vždycky starou Nanynkou, Betyno.“

„Jste vy dobré stvoření, slečno Nanynko, řekla Betyna s vděčným pohledem. „Kdybych vám tolik nepřála, že budete vlastní paní, řekla bych, že jste nám od slečny Agáty neměla jakživa odejít. Je tam po vás pusto, a bude to dlouho trvat.“ Povzdychla si.

„Aspoň kdyby člověk mohl doufat, že to s naší matkou pluku dlouho potrvá. Ale konečně taky jednou nadobro zestárne – a kam se pak my všechny od ní rozletíme!“

Betyna dosnídala, odnesla prázdný hrneček do kuchyně, a vracejíc se volala vesele:

„Ale teď do práce – tedy milá Nanynko! Nejdříve uklidit, potom oblékat a pak zas uklidit! Abychom byly fix, až se to všechno sejde.“ Pořádek byl brzy, neboť matka Kulichová byla již dříve zhruba poklidila.

„A teď svléci šaty, Nanynko, budeme česat.“

Nanynka byla ve chvilce jen v nedbalkách a seděla před zrcadlem mezi okny.

Betyna otvírala kabelku se svým náčiním.

„Ježíš Marjá – – na to bych byla zapomněla!“ Vyňala z kabelky kytičku fialek, podala ji Nanynce.

„Tak, tohle do ruky. Nevěsta má být od rána obklopena kvítím. Nic jiného jsem nesehnala, Nanynko, ale fialky jí k tomu bílému prádlu tak sluší.“

Nanynka stiskla Betyně ruku.

„Vy jste taky dobrá duše, Betyno!“

Betyna zvolna vytahovala Nanynce vlásničky z hlavy, aby jí rozpustila vlasy. Pojednou se sklonila a políbila Nanynčinu obnaženou šíji, políbila i její bílá ramena. Líbala ji prudce a horoucně jako milenec.

„Vy jste jako z alabastru, Nanynko,“ pronášela při tom nadšena. „A voníte jak lesní mařinka – v čem jste se to koupala? – A večer šťastný pan Novák – –!“

Nanynka kvapně se otočila, zakryla Betyně dlaní ústa.

„Česala, Betyno!“

„Učešeme, učešeme naši zlatou nevěstu. – Ach, Nanynko, pomyslím-li, že by tak jednou mě česali…“

„Taky se dočká, Betyno, a pak jí to přijdu oplatit.“

Betyna sáhla po lahvičce s vonným olejem, ukápla si na dlaň a jemně natírala kaštanové vlasy nevěstiny.

„Tak, a teď trochu hlavu naklonit a pevně držet – uděláme cestičku.“

Betyna rozčísala, žvatlala, uhlazovala, pevnila jehlicemi. Pod jejími útlými prsty vyrůstal prostý, ale půvabný účes.

„Tak,“ řekla konečně „jsme hotovy. A teď, naše milá princezno, vklouzněte do svého svatebního prádla. Pozor na hlavu, nerozcuchat mi moje mistrovské dílo!“

O chvilku později stála tu Nanynka ve sněhobílé košilce a spodničce jako Sněhulka z pohádky.

„Teď by tu měl být pan Novák,“ řekla Betyna, jako by na nic nemyslila.

„Betyno,“ durdila se Nanynka, „že ji pošlu domů!“

„No takhle ještě do kostela nemůžete,“ škádlila Betyna, chápajíc se svatebního roucha, na posteli rozloženého.

V tu chvíli vešla matka Kulichová podívat se, jak strojení pokročilo. Spatřivši Nanynku, stanula v upřímném obdivu nad zjevem dceřiným, ruce jí klesly k bokům. A zároveň pocit jakési lítosti zvlnil jí hruď.

„Nanynko,“ zvolala, „když si pomyslím – když si pomyslím, že tě tak navždy dávám z rukou – – a když si pomyslím – –“

Pláč jí zalomcoval.

Nanynka sklopila hlavu, tvář její zasmušila se. Jako by lítost matčina i na ni byla přeskočila.

Betyna přitočila se ke Kulišce.

„Tak se s ní ještě polaskejte, matičko, pak už vám ji nepůjčím, abyste mně ji nepomačkala.“ Matka přistoupila a celovala dceru, která tu stála nebráníc se, neodporujíc, ale polibky neopětujíc. Stála stoudně a trpně jako první žena v ráji, když po ní vztáhl ruce první muž.

„Tak, matičko, dost,“ napomínala Betyna, „poslzíte mi ji. Teď vám ji obléknu.“

Opatrně, zlehoučka, aby o vlasy nezavadila, sunula jí sváteční roucho přes hlavu.

V kuchyni se ozval rachotivý hlas Kulichův: „Tak, holčičky, pozor! Pan ženich už se žene.“

Skokem byla matka v kuchyňce a Betyna za ní domykala dveře.

„Toho bychom zde tak potřebovaly!“ povídala při tom. „To bychom věčně nebyly hotovy. Ať si zatím pohovoří s pantátou.“

Ale Novák dostal brzy společníka. Ulicí vzhůru hrčel vůz, a to přijížděl pan Dundr. Po kavalírsku nedbale a vznešeně se rozkládal v otevřeném fiakru, ve svrchníku žemlové barvy, pod nímž měl frak, na hlavě arciť cylindr. Lehce, pružně vyskočil z vozu. Svrchník rozhrnul se při tom, a v knoflíkové dírce fraku objevila se maličká trojbarevná kokardička hedvábná – pan Dundr byl majetníkem nějakého vyznamenání. Vetkl si v kabát jen tu kokardičku, ježto se mu zdála být výmluvnější než cokoli jiného a mohlo z ní býti hádáno i na vyznamenání hodně vysoké.

„Vy tu zůstanete,“ velel kočímu.

Prošel průjezdem, a tu se střetl s Kulichem a Novákem.

„Dobré jitro, pánové. Nu, jak daleko jsou dámy?“

A nečekaje na odpověď, vytáhl zlaté hodinky.

„Máme půl desáté, času hundrt! – Abychom věděli, pane ženichu, program je takový: Až budou dámy ažúr, odvedeme je nahoru k paní tetince, tam odtud pak vyjdeme špalírem. Kočáry tu budou. Svážet nemáme koho, co? Všichni jsou v domě.“

Novák v pochopitelné svatební roztržitosti jen přitakával, na nic nemysle.

„Kde máte kytici pro slečnu nevěstu?“ otázal se pan Dundr.

„Bude zde za chvíli, květinář ji dovazuje,“ odpovídal Novák. „Mrzí mě teď, že jsem na ni nepočkal. Času bylo dost.“

„Nemějte starosti. Moje taky zde bude co nevidět. Zastavil jsem se tam – a to tedy byla vaše, kterou jsem viděl hotovou. Nechtěl mi šelma říci, pro koho je. Jen pro nevěstu prý, povídal mi, Ale myslil jsem si.“

„A pro koho vy, pane řediteli?“

„Pro koho? Pro slečnu Klotyldu – nevím, jestli na to kdo pamatoval. – Zdali pak nezapomněl pan Vejlupek?“

„Jistě že nezapomněl,“ ujišťoval s úsměvem Novák. „Objednávali jsme současně.“

„Výborně! Nu a – byl jste už nahoře, u paní tetinky?“

„Teď jsem přišel,“ řekl Novák.

„Podívejme se tam – což pan otec?“

„Postojím tady ještě chvilku, abych nepropásl pana Vejlupka, kdyby přišel.“

„Pravda, pravda,“ schvaloval pan Dundr. „Aby tam nevpadl mezi dámy – –“

A plavnými kroky tanečního mistra zamířil v nádvoří, za ním Novák.

„Jenom na chvilku,“ vykládal pan Dundr na schodech Novákovi, „jen abychom složili kompliment. Bude mít asi tetinka taky plné ruce s Albínkou. Tahle ženská toaleta – to jsou větší starosti než s vepřovými hody. No, půl desáté pryč – doufám, že bude všechno včas. Jak přijdou pugéty, učiním poklonu u domácích. – Věru jsem nevěděl, jak s tou kyticí pro slečnu Klotyldu – nedomluvili jsme se – ale jinak jsem nemohl. Je to skoro trochu ženantní, abych řekl dokonce intimní – jí – pugét ode mne – ale zdá se mi, že slečna Klotylda nemá jiného do páru – a radš o pugét víc než míň. – Panečku, milý pane ženichu, to jsem byl jednou na svatbě, a tam družba zapomněl na kytku pro družičku – měl jste vidět, jaký to byl shon v poslední chvíli! Na konec musel jsem dát pugét svůj – a pak mi vrazili pro moji dámu takové oprchalé koště – stálo po bále už tři dni za oknem. Já vyhodil pětku za kytku, a pak jela moje dáma s takovým herbářem do kostela – málem že nezůstala doma. – Vidíte, rozházelo mi to celou partii, než se historie řádně vysvětlila; myslel jsem, že se zfamfrním. Později jsem arci nelitoval, ze všeho dohromady nic nekoukalo – ale než jsem se tím prostonal! A ještě bych vám mohl vyprávět jinou historii – ale to až později – jsme nahoře.“

Na prahu vítala hosty paní Knedlhansová v hedvábných šatech zelené barvy, až se tím pohledem ústa stahovala.

„Páni se jdou podívat…“

„Kystyhant, paní tetinko! Jenom na skok tuhle s panem ženichem. Dolejší dámy budou taky hned. Což naše Albínka?“

A tu vyšla z druhé světnice slečna Albína v plné parádě, v šatech barvy pomněnkové. Za ní se vynořil pan Saloupek, rozpačitý, ostýchavý jako vždy, ve fraku, v bílé vestě.

„Výborně!“ pochvaloval pan Dundr.

Bytem paní Knedlhansové vanula čpavá vůně – to Baruška před chvílí po návodu své velitelky vykuřovala potpurim[24] od materialisty[25], praženým na rozpáleném želízku. V pokoji bylo rozestaveno asi patnáct židlí všelikého tvaru, jak je paní Knedlhansová ke svým ze sousedství sehnala.

Pan Dundr na chvilku pobesedoval, načež se poroučel, aby zaskočil k domácím. Hnětlo ho trochu, že jde zatím bez kytice, neboť posel ještě ji nepřinesl – o pět minut později byl tomu nesmírně povděčen. Neboť co mu u domácích nejdřív padlo do oka, byla nádherná kytice, přichystaná pro slečnu Klotyldu. Amálce přinese ji Vejlupek – kytice páně Dundrova bude přespočetná.

„Zatrápené pugéty!“ řekl si v duchu Dundr. „Kdyby člověk byl jak Metuzalem, nikdy se nedoučí – vždy to s nimi nějak zmehne[26]. Tak tedy svůj nabídnu panímámě Kulichové – bude to nesmírná noblesa, arciť nezamýšlená.“

Amálka byla jako poupě bílé růže na rozpuku, slečna Klotylda měla šaty nádechu zelenavého, ale jenom nádechu tak jemného, jako bývá jarní obloha před východem slunce. Byla to barva, jež k její průsvitné pleti znamenitě slušela.

Pan Dundr sotva se otočil, sotva se posadil, sotva několik dvorných průpovídek pronesl – a přiharcoval Vejlupek. Tedy ještě malá chvíle, ještě něco dvorností, něco sladkých blahovolných úsměvů paní Myslíkovské, a oba kavalíři odváděli dámy ke Knedlhansovům.

Všechna okna v nádvoří byla jediným okem. Vážnými, odhadujícími pohledy sledovaly dvojici párů matky, toužebně i závistivě provázely je zraky děvčat. Kéž by taky všechny mohly v patách za slečnami domácích!

Potom přivedl Novák Nanynku, zardívající se a zas blednoucí, mlčelivou, neodpovídající, cítící na sobě všechny pohledy domu a zas nevědoucí o nich.

A Kulich vedl matku Kulichovou.

„Dej pozor, matko, neklopejtni – nejsi na tyhle brynelky zvyklá. Na schodech si nešlápni na podsazení, nevytrhni si sukni z faldů. – Stakramente, ty lakýrky mi vržou…“

Napomínal, varoval, a vždy se pozastavil, aby Nanynce neušlápl vlečku.

A za párem Kulichových kráčel Maxa Přetrhlo s Betynou. Pýřila se ubohá Betyna, že je tak mezi všemi jako šedivý vrabec, jako přílepek, a byla šťastna, když ji pohltila zadní budova, když už byla se svým rytířem na schodech. – Bylo čtvrt na jedenáct, všichni již byli shromážděni u Knedlhansů, a tu náhle Nanynka s úzkostlivým výrazem zašeptala k Novákovi:

„Pro Pánaboha, Jindro – slečna Agáta! Není tu slečna Agáta!“

„Slečna Agáta – ovšem,“ vydechl Novák. „No, to musí pan ředitel…“

A protlačil se k panu Dundrovi.

„Pane řediteli, nehněvejte se, chybí nám ještě jedna dáma, slečna Agáta – –“

„Agáta?“ pan Dundr vyvalil oči, sáhl v záprsí fraku, vyňal plochou tobolku, z tobolky destičku ze slonoviny, snad vsuvku tanečního pořádku z minulých dob. Na té měl napsána jména všech Účastníků svatby.

„Slečna Agáta? Nemám tu žádnou Agátu – –“

„Ale ovšem, pro Boha, slečna Agáta, u které Anička šila – slečna Agáta Pazderkova, v Lazarské ulici, číslo – – snažně prosíme, buďte tak laskav, dojeďte pro ni, jistě už čeká – –“

„Mondyé!“ řekl Dundr. „Slečna Agáta? Pazderková? To bude něco antik – co?“

„Jak to?“

„No, nějaká princmetálová – –“

„Nerozumím, pane řediteli – –“

„No, něco ze starého sekulum, když je to inháberka švadlířství.“

„Ne, pane řediteli, velmi vážná dáma,“ odpovídal Novák.

„To jistě,“ poznamenal pan Dundr dvojsmyslně. „To bývají vážné dámy.“

„A velmi inteligentní – snažně prosím, neračte meškati.“

Pan Dundr již neodpověděl. S nakyslým výrazem oblékl žemlový svrchník, sáhl po cylindru, a již byl na skoku, když jej Novák ještě zadržel.

„Pane řediteli – zbyla vám kytice, račte ji vzíti sebou, pro slečnu, nahradím vám ji, nevzpomněl jsem na to dříve. Aničce velmi na té dámě záleží, ale mně také.“

Pan Dundr byl vyškolený společník a obřadník, utajil tedy svoji nevrlost, sáhl po kytici – díky Bohu, že jí dosud nenabídl matce Kulichové (a když ji Novák zaplatí, je taky dobře!), spěchal dolů, vskočil do vozu, v němž byl přijel.

„Do Lazarské ulice, tatíku, číslo – –, vemte to zostra, ať jsme v letu zpátky!“

Pan Dundr rád hovořil s každým podle povolání, aby mu bylo rozuměno.

Natáhl nohy, opřel se o zadek sedadla a bručel v sobě:

„Tisíc elementů! To je kondice! Svážet strašidla! Frajlajn Agáta Pazderková… To bude nějaká památná antikvita… A právě na mě to čekalo… V půl jedenácté na prvního máje – a já pojedu s takovou rodinnou raritou! Ještě díky Bohu, že to není v naší končině. – Ctihodná dáma! No ano, něco tak od šedesátky… Panečku, ta nám tu svatbu obveselí – – –“

Fiakr hřměl po kolenaté dlažbě jako bouřka.

„Chlape stakramentská,“ bručel pan Dundr, zíraje na kočího, „vždyť mi utrhneš slezinu!“

Fiakr již zahýbal kolem Kamenného stolu níže k ulici Vodičkově.

48. Do kostela

Povoz páně Dundrův sjížděl z hrbolatého návrší pod Novoměstskou věží, kolem domu Tusarova a nároží „u Helmů“, provlékl se těsným chobotem mezi Masnými krámy a lahůdkářstvím Krásovým, a tu již kočí zdržoval koně, pátraje po domě, před nímž měl zastaviti.

„Dost!“ povelel pan Dundr, který již zdaleka byl zočil štít s nápisem Agáta Pazderkova.

„No ano,“ zamručel opovržlivě, niťařství! – Ale na to stačil také pan Přetrhlo!“

Seskočil s vozu, srovnal na sobě oděv, nedbale sáhl po kytici do kouta sedadla. Tu zase vzpomněl na původní její určení, že měla zdobiti slečnu Klotyldu, a zamumlal nevrle:

„Sem by byl stačil pugét z Uhelného trhu…“ A když si takto ulevil, když se srovnal a vzpřímil, obestřel se přece jen slavnostním vzezřením, zamířil ke krámku, otevřel dveře. Chraptivý zvoneček, který mu zařehtal nad hlavou, připomněl mu poznovu „směšnost“ poslání jeho, a když i jeho nový cylindr zavadil o nízký rámec dveří, div že se nepromáčkl, podráždilo to znova pana Dundra. Kam ho to poslali? Sklonil hlavu, rázně vpadl do krámku.

Zadrnčení zvonku přivolalo z dílny Terinu. Přiběhla všecka poplašena a spatřivši pána v cylindru a s kyticí, uhodla hned účel návštěvy, neboť slečna Agáta očekávala, že někdo pro ni přijede.

„Milostpanička doma?“ otázal se pan Dundr úsečně.

„Prosím vašnosti,“ odpovídala Terina, „slečna jest připravena. Ještě oblíká rukavičky.“

„To si myslím,“ hovořil pan Dundr u sebe a nevážně, „ta je připravena jistě od rána! Kdypak se jí trefí, aby jela ve fiakru… Nanejvýš o funusech… To bývají pro takové škatule jenerální zkoušky na vlastní pohřeb…“

Terina zdvihla odklápěcí desku pultu a pobízela:

„Račte dále, vašnosti, vedle, posadit se – –“

„Snad bych mohl zde – –“ zpěčoval se pan Dundr, kterého pojímala nechuť, aby pronikal hlubší útroby tohoto závodu. A sám u sebe domyslil: „Kampak ještě polezu!“

Ale Terina pobízela tak důrazně a vytrvale, patrně se řídíc rozkazem, že pan Dundr chtě nechtě musil uposlechnouti. Obešel tedy za pultem, vstoupil do dílny.

Byl skoro příjemně překvapen. Zde bylo nedělně uklizeno, vše ve vzorném pořádku, i křeslo pro hosta bylo přichystáno. To jej poněkud usmiřovalo.

Za nedovřenými dveřmi v nějaké další místnosti – ve známé nám komnatce slečny Agáty – ozýval se šust hedvábu a střídavě i dva hlasy. Příjemný hlas hlubší, lahodný alt Agátin, a jasnější mladý soprán. To byla Gustyna, která byla obeslána, aby slečnu Agátu pomohla ustrojit.

Netrvalo dlouho, dveře se otevřely dokořán, a do dílny vstoupila slečna Agáta. Pan Dundr překvapen se vzchopil. To nebyla „stará škatule“, jakou očekával. To byla dáma. Tu vešla, v krásných brokátových šatech, jejichž látka snad byla staršího původu, ale kteréž byly přizpůsobeny kroji a módě právě panující. Prostý, vážný účes vlasů temně kaštanových a jen lehounce prokvétajících byl pokryt půvabným zavřeným kloboučkem, jaký nosívaly vdané paničky, ramena byla zahalena drahým plyšovým pláštíkem hluboké višňové barvy, kovového lesku. Tvárné ruce vězely ve vysokých, bělostných rukavičkách o šesti knoflících. Bystré a zkušené zraky páně Dundrovy postřehly jediným pohledem, že má před sebou dámu vybroušeného vkusu a dobrého vychování. Nebyla to „niťařka“, jak očekával; byl to zjev. Dáma čtyřicátnice, snad o nějaký rok starší, ale svěží, kyprá a nikoliv „ubrečená“, kterýmžto slovem pan Dundr označoval všechny unylé a stálou útrpnost vyžadující a vzbuzující letnější[27] svobodné ženštiny.

„Vítám vás,“ oslovila přívětivě hosta. „Mám čest – –?“

„Moje úcta!“ ukláněl se vyslanec. „Jsem Dundr, milostivá, správce malostranské filiálky zástavního úřadu, poručník rodiny paní Knedlhansové, v tuto chvíli jaksi dožádaný aranžér dnešní svatby slečny Nanynky Kulichovic, a pokládám si za čest, že mám přivézti slečnu do domu nevěstina – svěří-li se mi vzácná dáma – –“

„Každému, kdo přichází jménem Nanynčiným,“ odpovídala slečna Agáta s úsměvem, prostým veškeré koketnosti. „Je mi potěšením a vyznamenáním, že jste ráčil přijíti sám. Domnívala jsem se, že pan učitel Novák – –“

„Vložil na mě ten milý úkol, vzácná slečno,“ řekl pan Dundr, „a ráčíte-li býti hotova –“

„Gustyno,“ obrátila se slečna k tovaryšce, „podala mi kytici.“

Pan Dundr skočil po své kytici, kterou byl odložil na stůl při okně.

„Milostivá slečno, osmělil jsem se sám – – a prosím, abyste ji laskavě přijala.“

A v duchu si dodal: „Zpropadené pugéty, všady je můj: pátým kolem u vozu!“

Slečna Agáta zdrženlivě, zdráhavě sáhla po kytici.

„Když nelze jinak, pane, ale věru jest příliš nádherná. Opatřila jsem se kyticí skromnější, mně přiměřenou, lépe řečeno kytičkou, abych nečinila v průvodu výjimku. Díky vám, pane.“

Gustyna již tu byla s kyticí Agátinou, v pravdě skromnější, než byla páně Dundrova, ale půvabnou, uvitou z bílého šeříku.

„Co teď s ní?“ usmála se Agáta.

„Nemáte-li námitky, milostivá, aby tu marně nevadla, dovolte mi, abych ji odnesl pro matku nevěstinu. Ta nemá žádné.“

„Ale s radostí, pane. Přece tedy i moje kytička půjde na svatbu. A je mně dokonce milé, že ji ponese paní Kulichová. Zaslouží toho jako matka naší milé, dobré nevěsty Nanynky!“

Pronesla ta slova vroucně i něžně. Pan Dundr vycítil z nich, jak ráda má tato dáma svou bývalou tovaryšku.

Na odchodu ještě se slečna obrátila.

„Tak tedy, děvčátka, prosím, aby zde bylo vše v pořádku. Na oběd máte vše zchystáno, svačinu taky. Již mi dnes tu neděli musíte obětovati, aby zde nezůstalo prázdno. Doufám, že se přes večer nezdržím, počkáte na mne. – Však vám to jindy nahradím. Opatrujte mi dobře moje hospodářství.“

Pan Dundr doprovodil Agátu k vozu, dvorně jí pomohl na sedadlo, co nejšetrněji usedl vedle ní, s kyticí šeříku v ruce. A v duchu odvolával vše, co si byl myslil a hučel o svém poslání cestou sem, v nitru odprošoval slečnu Agátu za všechny úštěpky, jichž se byl proti ní dopustil.

V ulici dříve prázdné pojednou byl zástup diváků, v oknech nízkých domů objevovali se sousedé a sousedky, z nichž nejedna přívětivě pozdravovala slečnu Agátu. Pan Dundr posmekával cylindr, sedě zpříma, pyšný na svoji společnici, která ho rázem byla podmanila. –

Terina se dívala za kočárem, až za Masnými krámy zmizel, vskočila do krámku a zvolala nevrle ke Gustyně:

„To je dobré, slečno Gusty! A my nemáme Nanynku vidět? Takhle jsem si její svatbu nemyslila.“

„Ona je hloupá Kačena!“ odsekla Gustyna. „Bodejť bychom neviděly. Hodila se do pucu, tady to zavřeme – já doskočím k hausmistrovi, aby na to dal chvílemi bacha (pozor), a poběhneme dolem ze Slup – musíme tam býti dřív než celá kopulace. – Budou tam všechny, abychom scházely my! – A pak si tu zahospodaříme. Přinesla jsem karty, budeme si vykládat, a odpoledne přijdou děvčata na kafe. To ví, člověk musí být čiman (chytrák).“

A za chvíli obě dívky metly to vzhůru na Karlovo náměstí, dále ke Slovanskému vršku a níže do Slup, aby strmou Apolinářskou ulicí dospěly kostela před průvodem svatebním. –

Fiakr páně Dundrův hrčel vzhůru Ječnou ulicí. Neměl dalekou cestu, cíl jeho byl blízký, a tak pan Dundr měl jen tolik času, aby pronesl několik zdvořilých otázek, několik poznámek o Nanynce, o jejím ženichu, o rodičích nevěstiných. Slečna Agáta odpovídala, jako by se s panem Dundrem dávno znala a jako by pokračovala jen v nějaké rozprávce již dříve začaté. Kdykoli a s kýmkoli byla řeč o „její“ Nanynce, tu hovořilo vždy všechno srdce Agátino. Pokládala ji tak napolo za svou, byla si vědoma, že má podíl na jejím vychování, zakládala si na jejím vzestupu, těšila se upřímně z jejího štěstí a těšila se na její nejbližší budoucnost.

Pan Dundr měl chápavá tykadla pro toto vniterné teplo Agátino. Vyrozuměl správně, kterak neuspokojené mateřství, dřímající v Agátě jako v každé ženě vůbec, kromě povah studených, vylévalo se na Nanynku, kterou šťastná náhoda přivedla do rukou stárnoucí slečny. Nebyla to pouhá zaměstnavatelka, která tu hovořila o Nanynce, byla to spíše pěstounka. A v okolnosti, že slečna Agáta svým vlivem byla dokonávala vychování Nanynčino, aniž si toho dívka snad sama byla vědoma, spatřoval pan Dundr jakési nepochybné řízení osudu. S větší a větší úctou díval se na slečnu, která v jeho očích náhle omládala. A když jeho zraky zavadily o lehounký poprašek na jejích vlasech, o ty stříbrné nitky, jež se leskly jako vlákna babího léta v záři slunečné, tu mu připadalo, že jsou nezbytny ke všemu zjevu Agátinu, že by bez nich neměla toho divného půvabu slečny stárnoucí srdce nestárnoucího. – A jak se mu myšlenky v hlavě rozplétaly a proplétaly, vzpomněl teď, že před malou chvílí v duchu posílal pro slečnu Agátu Přetrhla. Vypeskoval se za to nevážné pomyšlení a odbyl to nyní pomyšlením jiným: „Kam pak takového tajtrlíka pro tuto ženštinu!“ Stalo se s panem Dundrem, co se v životě stává s tolika lidmi: ze Šavla rázem byl Pavel.

Před domem stály již čtyři povozy, když přihrčel fiakr páně Dundrův. Všichni kočové byli ozdobeni zelenými snítkami. U povozu, jenž měl odvézti nevěstu, byli ozdobeni i koňové. Na protějším chodníku již se tvořil špalír diváků.

Pan Dundr pružně seskočil, podepřel slečnu Agátu, aby bezpečně slezla, načež jí podal rámě a odváděl ji do domu.

Nahoře u otevřeného okna stála paní Myslíkovská, a když zdaleka zahrčel povoz, vychýlila hlavu z okna jenom natolik, aby viděla, kdo přijíždí. Neznala slečny Agáty, ale uhádala, kdo to jest. Hovořila o ní dcera Amálka. Spatřila usměvavou tvář páně Dundrovu, viděla jeho kavalírskou dvornost k dámě. Odklonila se zas do pokoje a přes její tvář přeletěl stín, mráček nevrlosti. Připadalo jí v tu chvíli, jako by se na obloze bylo trochu zakabonilo. –

Příchodem Agátiným dovršila se společnost svatebčanů. A když se skončil obřad uvítání a vzájemného seznamování, vyňal pan Dundr svou destičku ze slonoviny, přelétl vůdcovským pohledem shromážděné, odvedl Nováka stranou a řekl k němu:

„Nevím, jak jsme to počítali, pane ženichu, ale máme celkem jen pět fiakrů. Namačkat je nemůžeme, pojedeme jen po páru. Ostatně žádná nehoda. Do kostela je pár set kroků, než dojede poslední vůz, budou tu první dva zpátky. Tak tedy do prvního sedne pan Saloupek s Albínkou. Za ním pojedete vy se slečnou Amálkou. Za vámi já se slečnou Klotyldou. Za mnou páni rodičové – k těm na přední sedadlo přisedne slečna Betynka; hodí se to výborně, je dobrá kamarádka slečny nevěsty, a jako by napolo patřila k rodině. Potom tetinka Knedlhansová s panem Přetrhlem. – Dva kočáry se v letu vrátí, já s nimi. Potom pojedu já se slečnou Agátou a v posledním voze slečna nevěsta s panem Vejlupkem. – Z kostela pojedete v prvním voze vy s nevěstou, pan Saloupek s Albínkou, pan Vejlupek s Amálkou a tak dále, a zas obrátím dva vozy, abych přivezl ostatní. Je to tak dobře, co?“

Ale pan Dundr nečekal na schválení Novákovo. Pronesl jen otázku, aby si sám přisvědčil, že všechno správně stanovil. Věděl, že nemůže býti námitky.

Rafije hodin posunovala se výše. Bylo na čase. Pan Dundr pokročil do středu pokoje a oznámil svůj pořad hlasitě, obraceje zraky ke každému, jak jej právě jmenoval. Dokončiv, tleskl zlehka do dlaní a pronášel povýšeným hlasem: „Prosím tedy pana Saloupka, Albínku…“ Saloupek s Albínkou chtěli rovnou ze dveří. „Prosím, ne!“ volal pan Dundr. „Až budeme všichni v řadě. – Prosím teď pana ženicha, slečnu Amálku… Prosím slečnu Klotyldu…“

Pan Dundr podal Klotyldě rámě, postavil se s ní za Nováka. A hledě přes rameno za sebe, volal dále:

„Prosím teď pány rodiče a slečnu Betynku… A teď paní tetinku a pana Přetrhla. – Tak, prosím. – Pro vzácnou slečnu Agátu, pro slečnu nevěstu a pana družbu Vejlupka vrátím se s dvěma vozy. – A teď, prosím kupředu!“

Saloupek již držel za kliku, rázem otevřel dveře, Albínka vyklouzla z pokoje, průvod se hnul.

Kroky dusaly, šaty šustěly, podsazení sukní brousila se o hrany schodů, ale nikdo nepromluvil. Bylo cosi vážného a slavnostního v tomto ztlumeném pochodu. Rozličné voňavky dam směšovaly se a naplňovaly celé schodiště. –

Okna do dvora byla obsazena jako divadelní lóže o nedělním představení, na dvoře strkaly se všechny služebné dívky z domu.

Za oknem prvého patra přední budovy stála paní Myslíkovská, vyčkávajíc, až se svatebčané objeví. Hleděla vážně, snad vzpomínala na vlastní průvod svatební dávno před lety. Teď vyšel Saloupek s Albínkou, teď Novák s Amálkou. A když se objevil třetí pár, pan Dundr a její Klotylda, tu se tvář panina zjasnila, zruměnila. Mateřské její zraky viděly poznovu, jak je Klotylda krásná, jak se ve svých zelenavých šatech nese jako v obláčku, a jak jí sluší i její průvodce, který byl zanechal žemlový svrchník nahoře a kráčel teď jen ve fraku. Srdce matčino mocněji tu zabušilo. Zdaliž pak jednoho dne i tento párek nastoupí společnou cestu, jakou dnes nastupuje Nanynka – – –? Paní Myslíkovská pocítila tlak v hrdle, oči se jí zamžily.

Když vyšla paní Knedlhansová s Přetrhlem a za nimi nikdo již, pochopila paní domácí, že svatba pojede na dvakrát – neboť dávno již taky byla spočítala vozy před domem a co se do nich vejde – a spěchala teď k oknu do pokoje, aby sledovala vstup do kočáru. Tam již stál pan Myslíkovský a klidně pokuřoval.

Zástup diváků na ulici zatím zhoustl. Všechno okolí bylo vzhůru. Kde kdo znal Kulichovy i Nanynku, a dnes je chtěl vidět ve slavném lesku svatebním, a všichni dychtili spatřiti ženicha, jejž znal málokdo. Když se objevil první pár, ztichl tlumený hovor, ale za to celým zástupem projelo cosi a zvlnilo jej, jako když náhlý závan větru zčeří tichou hladinu vodní. Jakési mnohohlasé a přece nevyslovené „áááh!“ zašumělo špalírem. Bylo vyjádřeno ne ústy, ale hnutím všech diváků. Tu tedy jsou!

Který z pánů je ženich? Kde je nevěsta? Nanynky neviděti.

A v napjaté ticho zazněl teď hlas páně Dundrův stručnými povely.

„Prosím pana Saloupka, sem – pana učitele, sem (áááh, to tedy je ženich, s mladší dcerou domácích!) – pana Kulicha – paní tetinku, tam, tam, prosím. – Počkat, kočí, až všichni dosedneme! – Vy dva první hned se vrátíte, pojedu s vámi, pro slečnu nevěstu a ostatní panstvo! Počkat!“

Všichni již seděli, když pan Dundr pomáhal slečně Klotyldě. Potom vstoupil sám, přirazil za sebou dvířka a zvolal své obvyklé:

„Forverc! – A pomalu!“

Teď mu připadlo, aby vzhlédl do patra, a již strhl cylindr s hlavy, velikým obloukem pozdravil paní domácí i pána, a po něm otočila hlavu i slečna Klotylda.

Pan Myslíkovský kynul kamarádsky rukou, panička milostně a jako z nejčistšího oleje se usmála, na dceru i na pana Dundra. V tom úsměvu letělo za oběma její mateřské, nadějeplné, ždavé[28] srdce.

Odměřeným klusem tepali koňové dlažbu. Zástup diváků ztenčil se o něco mladších junáků a děvčat, chvátajících za povozy, aby dostihli kostela, než přijede druhá část svatby. Ostatní trpělivě vyčkávali, a sousedky byly by čekaly třeba do večera. Nevěsty promeškati nesmějí. – O chvíli později dočkaly se.

Dva vozy vrátily se, pan Dundr křepče vyběhl do druhého patra, chvatně vstoupil a již ve dveřích volal:

„Tedy prosím, dámy – pane Vejlupku! Pan farář čeká již v sakristii!“

Podal ruku slečně Agátě a pohledem nutkal Vejlupka. Ve dveřích kuchyně stála Baruška, tiše plačíc, jak ji vše dojímalo. Teď v náhlém hnutí skočila, chopila se ruky Nanynčiny a vášnivě ji celovala.

„Slečinko, slečinko,“ zajíkala se, „provázejí vás Pánbůh, buďte šťastna, blažena do nejdelší smrti se svým znejmilejším pánem. Vždyť si toho zasloužíte!“

A skryla hlavu v zástěře.

Chvěla se Nanynka, když sestupovala, a když kráčela přes dvůr a pohlédla na příbytek rodičův, nyní prázdný, opuštěný, na posavadní příbytek svůj, kynoucí jí teď v poslední pozdrav květinami za okny, zvlnilo se nitro její neskonalou lítostí. Tak tklivě na ni hleděla okna, čistě umytá a lesknoucí se, za nimiž prožila dětství i mládí, prosnila chvíle touhy a nejistoty, za nimiž vyčkávala první návštěvy Jindrovy. Všechen její minulý život letěl jí v tu chvíli myslí. Světničko drahá, kam jsem se pokaždé vracela se srdcem přeplněným! Kterou rozjasňoval Jindra svými příchody! Kam vnášel každým objevením svým tolik radostí! Světničko milá, za jejíž okno kdysi svatý Mikuláš kladl drobné, laciné dárky své, v níž stával ve štědrý večer malý, šestákový a přece krásný stromek vánoční a pod ním tři planoucí voskové třínožky, z nichž matka věštívala délku života, jak dohořívaly! Světničko, jakým nevděkem ti odplácím, že nevycházím z tebe na tuto cestu, za kterou leží všechen můj osud budoucí! Ale není to moje vina, drahá, zlatá, útulná světničko má otcovská a mateřská! Vždy se do tebe budu vraceti s vděčností a láskou!

Nanynka pevněji se opřela o rámě Vejlupkovo, nevidouc již na cestu. Oči se jí zalily slzami horkými, hlava jí sklesla k ňadrům, srdce usedalo. Již byl dvůr i světnička za ní, již kráčeli průjezdem, již pan Dundr podpíral slečnu Agátu při vstupu do vozu, již popojel i vůz, jehož koně byli zdobeni zelenými snítkami a kterýž prve byl odvezl pana Saloupka s Albínkou.

Vejlupek cítil její chvění, cítil, jak její prsty, obmykají křečovitě jeho ruku, viděl slzy, a v tu chvíli ani jemu nebylo do smíchu, ač do nedávna stále žertoval, aby svatební náladu povznesl.

„Ta je krásná!“ zašumělo to v zástupu diváků.

Ale Nanynka neslyšela, ba ani neviděla. Kmitalo, jiskřilo jí v očích, množství hlav poskakovalo před ní, a jedna druhou jakoby pohlcovala, až se jí ze všeho utvářela nezřetelná směsice.

Koně zadusali, kola se rozhrčela. Nanynka se pokusila pohlédnouti vpřed, ale bylo jí, jako by viděla rozvodněnou řeku, jejíž vlny vlévají se jí až v oči. –

Paní Myslíkovská nahoře opřela se o podušku v okně a hleděla za oběma vozy, až jí zmizely za rohem. Potom se vzpřímila a v zamyšlení patřila do ulice, kteráž se vyprazdňovala a za chvíli ztichla docela; poponesla zraky nad protější domy a hleděla kamsi do modravé dáli, se rty pevně semknutými. Hlavou táhlo jí pomyšlení, které v tu chvíli bylo pro ni velikou záhadou: „Jaký to osud rozděluje lidem podíly života? Dle jakého seznamu a pořádku vybírá? Čím se řídí? Proč nesedí v posledním tom povoze její milá, hezká a přece posud neuspokojená dcera Klotylda? Nemá-liž stejného a svým původem dojista většího práva na stejně šťastný úděl?“

Hluboký vzdech vydral se jí z hrudi. A jako naléhavá, důrazná, neodbytná žádost linulo se jí vzhůru: Snad že dnešek tedy rozhodne o budoucnu Klotyldině!

Taky pan Myslíkovský se byl vypjal z okna, podíval se za průvodem, a snad i v něm se vyhoupla vzpomínka na jistý svatební den, v němž jemu byla přidělena hlavní a důležitá úloha. Odklonil se, rozdmýchal svůj doutník a řekl suše:

„Podívám se trochu na vzduch, Katynko. – To dnes budeme mít tichý oběd, bez děvčat – dávno jsme tak sami neobědvali.“

„A myslím si, many,“ řekla panička tklivě, „že zase tak budeme obědvávat, že nakonec zůstaneme sami…“

A po malém odmlčení dodala:

„Ani si nemůžeme nic jiného přát, many!“ Pan Myslíkovský rozuměl. Ach ano, taky by si toho přál. Pohleděl na choť, a tu mu z jejích zraků zasvitlo, na mžik zablesklo cosi, co mu z očí těch svítívalo kdysi dávno, v líbánkách a v prvních dobách manželství, než prožil všechna ta léta, která jej dovedla až k dnešku.

Jako by se byl zalekl, aby tato chvíle nevyzněla v žalný zvuk, chopil se svrchníku, klobouku, a políbil choť.

„Pá, Katynko. Do hodiny jsem tady. Udělej nám taky něco dobrého, svatebního.“

A vyšel z domu. Snad ještě před chvílí sám nezamýšlel, co teď bezděky učinil: zamířil směrem ke kostelu sv. Apolináře.

49. Paničkou!

V blízkém okolí svatého Apolináře bylo mnoho ústavů, ve kterých vznikaly a rozvíjely se těžké kapitoly životních dramat lidských, počínajíc neutěšeným vstupem drobných, nevítaných bytůstek do světa, až po hrozné tragédie zaživa pohřbených a v černých mrákotách duševních do posledního dechu trpících. Avšak svateb, těchto růžových a radostných počátků mnohých dramat rodinných, nebývalo tam hojně, zvláště však ne takových, jakou byla dnešní svatba Jindřicha Nováka s Nanynkou Kulichovou. Dávno se byla ve všem okolí rozšířila pověst, že prvního května bude tam oddána dcera domovníkova, kterou potkává vzácné štěstí, že si ji odvede učený pán, jakého se do smrti nenadála, a že ji na té cestě budou provázeti dcery samého pana domácího. To byla událost v končině neobyčejná, i kdo tedy měl nohy a nemusil právě doma vařiti nebo v dílně dodělávati, nesměl o takové podívání přijití. A tak neveliký kostel svatého Apolináře byl naplněn zvědavci, a tak před kostelem stál zástup lidí. Rozumí se, že převládaly paničky a dívky jako vždy. Bylo tu i mnoho kolegů Kulichových, domovníků ze sousedství, domovnic a dcerek domovnických. Ženy této vrstvy společenské byly naplněny povznášejícím pocitem, že příslušnici jejich stavu dopřáno je takového štěstí, ale nejednu užírala i nesnadno utajitelná závist. Proč právě Nanynka Kulichova? Proč ne její dcera? Jsou všechny z pytle stejně chudého! Tušila-li Nanynka, že jí závidí bohatí i nebohatí?

Když přijely poslední dva kočáry, se slečnou Agátou a panem Dundrem, s nevěstou a Vejlupkem, byl vstup do kostela zvědavci téměř utarasen, ježto mnozí se domnívali, že jest v chrámě již svatba celá. Bylo třeba všeho důrazu páně Dundrova, aby si proklestil cestu. Konečně se utvořila ulička, a závěrečné dva páry postupovaly vpřed, k oltáři.

Poslední kráčela Nanynka s Vejlupkem. Desatero, dvacatero tváří usmívalo se na ni, dvacatero hlav ji vlídně pozdravovalo, ale Nanynka sotva koho v tom tlumu poznávala, vše bylo nejasnou směsicí. Teprve vpředu, poblíž oltáře, rozeznala povědomé postavy, družky ze šití, které si byly přispíšily, aby se domohly příznivějšího místa. Usmívaly se na ni plny radosti. Děkovala jim pokyvem hlavy, chtěla se také usmáti, ale její bledá tvář byla jako ztuhlá, svaly neposlouchaly její vůle.

Teď se octla v prostoru volnějším, před oltářem. Páry, které ji byly předešly, tvořily tam polokruh. Tu ji ovanul chlad kostelní, lehce se zachvěla.

Slečna Agáta uchopila teď pevněji rámě Dundrovo, naklonila se k průvodci a zašeptala:

„Pane řediteli, ženich a nevěsta odešli z domu bez požehnání rodičů…!“

Znělo to skoro jako uleknutí.

Pan Dundr se usmál jako vždy, když věděl nejlépe, co zamýšlí, a šeptem odpověděl:

„Docela podle programu, milostivá. Rodiče požehnají zde. Je to předně slavnější, a za druhé se to odbude při jednom pláči, kterému se tak jako tak nevyhneme. Doma by se nám byli zbytečně všichni ubrečeli.“

Bylo zřejmo, že pan Dundr nebyl právě milovníkem plačtivých výjevů a pamatoval na vše. Teď šetrně vyvlékl rámě, poklonil se slečně Agátě a spěchal ke kostelníku, který přešlapoval u vchodu do sakristie.

„Že prosím jeho důstojnost ještě o maloučké strpení, jen co rodiče snoubencům požehnají.“ Kostelník zmizel a pan Dundr připojil se ke slečně Klotyldě. Raději by se byl vrátil k Agátě, ale nesměl porušiti pravidel dvornosti. Byl původně ustanoven a sám se ustanovil za rytíře Klotyldina, musil tedy při ní vytrvati aspoň do návratu z kostela. Byla to mladá dívka, jež nemohla zůstati lichá, bez kavalíra. A slečna Klotylda ráda se opět zavěsila.

Teď pan Dundr povelem několika slov a významným pohledem semkl těsněji polokruh svatebčanů kolem snoubenců a rodičů Kulichových, aby byli zakryti před zraky diváků.

„Pane ženichu, račte se slečnou nevěstou před pány rodiče…“

A ke starým pronesl:

„Prosím, račte snoubencům požehnat…“ Nanynka porozuměla. Jako poslušné dítě kráčela podle Nováka, přistoupila k rodičům:

„Matičko – tatíčku – za všechno vám vroucně děkuju – jestli jsem vás kdy pohněvala, všechno mi odpusťte, zapomeňte – a prosím vás – požehnejte – –“

Sklonila hlavu k ňadrům. Rty její pohybovaly se ještě, ale zvuku již z nich nevyšlo. Uchvátila pravici matčinu, potom otcovu, zlíbala je, a již sklesla na kolena. Novák poklekl vedle ní.

V prsou matky Kulichové zabouřilo to jako příval. Pohled na uslzenou dceru, veleba kostela, skupina svatebčanů, upírajících na ni zraky – vše ji překonávalo. Slzy jako hrachy vyřinuly se jí z očí. Ale sebrala se a šeptala:

„Dceruško má drahá, požehnej ti Pánbůh nebeský, požehnej vám oběma, jako vám žehnáme my! Kráčej šťastně za svým vyvoleným! Nanynko, dítě moje, buď hodná, jako jsi byla doposud. A vy, pane synu, buďte s ní šťasten – a nikdy ji neopouštějte!“

Hrdlo se jí sevřelo. Pokřižovala dceru i Nováka na čele, sklonila se, políbila hlavu oběma.

V pohnutí svém se až zapotácela.

Bylo na Kulichovi. Vydechl zhluboka, roztáhl tuhé prsty levice i pravice nad Nanynkou a Novákem, kolísal. Bylo mu k zadušení. I vzdychl poznovu, oči jeho zamžikaly, brada se mu roztřásla. Náhle sepjal ruce a z rozechvěných rtů linulo se mu:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé a buď vůle tvá – buď vůle tvá – buď vůle tvá, jediná, přesvatá – –“

Hlas jeho pojednou zdrsněl a selhal.

Slečna Agáta sklonila hlavu a zašeptla:

„Buď vůle tvá!“

Kulich již drkotal bradou, když dokončil:

„Tu vám ji před Pánembohem odevzdáváme, naši drahou, zlatou, jedinou Nánu – –!“

A rozplakal se jako dítě.

Zaslzeli všichni, Amálka až vyškytla. Snoubenci se vzchopili. Nanynka zlíbala ruku otci, matce, Novák vroucně stiskl pravici Kulichovu, Kulišce ruku poceloval.

Sotva kdo z diváků postihl, co se událo ve skupince, zastírající jejich zrakům ženicha i nevěstu. Všichni jen tušili. Ale z řady nejpřednější, kde stály družky Nanynčiny, vykypělo zaštkání. Stačilo to, aby se pojednou na všech stranách zabělely šátečky a nosíčky něžné pleti nořily se v ně. Ozvalo se několikeré zakašlání. Vlna pohnutí přeletěla všechno shromáždění, až zanikla u dveří kostelních. Avšak lehké chvění jemných strun citových, jako by se vznášelo nad hlavami, neulehlo již.

Paní Knedlhansová, majíc plné oči slz a potahujíc nosem, přiblížila se k slečně Agátě:

„To bylo krásné!“ povzdychla. Paní Knedlhansová z duše milovala takové pohnutlivé výjevy.

Slečna Agáta němě přisvědčila. Byla dojata.

„To bylo dojemné!“ šeptla Amálka k Vejlupkovi, utírajíc batistovým šátečkem oči i nosíček.

Vejlupek v odpověď silněji stiskl rámě družičky své.

Jediný pan Dundr stál podle slečny Klotyldy pevný, ovládající se, a jen zašeptal:

„Výborné to bylo. Krátce a dobře.“

V sakristii ozvaly se odměřené kroky. Pan farář vcházel do kostela, za ním dva malí ministranti. A Novák odváděl Nanynku ke klekátku. Polokruh svatebčanů rozestoupil se na obé strany, aby ostatním divákům nezacláněl vážný výjev oddavek. –

Zazněla slova farářova, pronášejícího obvyklé otázky, zaznělo dvojí přisvědčení v odpověď. Štola ovinula pravice snoubenců, zlaté kroužky, posvěceny, navlečeny – Nanynka byla paní Novákovou.

Potom kněz pronesl stručnou řeč k novomanželům. Zraky jeho střídavě hleděly na ně a zas ponášely se k manželům Kulichovým. Dotkl se tvrdého, skrovného života starých rodičů, a jak při všem tom vychovali zdárnou dceru, sobě k radostné pýše a na radost i štěstí muže, který ji odvádí dnes pod svůj krov. Matka Kulichová rozeštkala se při té zmínce. A pan farář končil: „Viděla jste tuhou práci od samého dětství, vážená nevěsto, a sama jste pilně pracovala, jak mi známo. Nebyla jste zhýčkána sladkostmi a vděčně jste přijímala i černý chléb z rukou rodičů. Nezapomeňte jim nikdy, kterak vás dovedli až k tomuto oltáři, kde přijímáte odměnu za jejich i za svou práci. Vážený muž ozdobí si vámi všechen život budoucí. Matička vaše pláče, ale jsou to slzy radosti. Přeji vám, kdykoli vaše oči zapláčí, aby to rovněž byly jen slzy radostné. Putujte šťastně poutí společnou! Pane ženichu, najdětež v milé manželce své všechno štěstí dalšího života svého. Amen!“

Z kruchty ozvaly se varhany.

Pan Dundr cítil, jak se paže Klotyldina chvěje. Pohlédl na ni úkosem a viděl, kterak upřeně pohlíží na párek mladých manželů zraky jako skleněnými, strnulými. Rozuměl tomu.

Paní Knedlhansová naklonila se k slečně Agátě:

„Slavné to mají, slavné! Vždycky jsem říkala, že milá Nanynka dobře pochodí. Za tu bych byla šla do ohně.“

Albínka se tulila k Saloupkovi. V budoucnosti vystupoval jí na mysl den, kdy půjde touž cestou. Pan Saloupek rozpačitě pokašlával.

Amálka hleděla skrze záplavu slz jako zvětšujícím sklem, ale všechno před ní tančilo. Dívala se na klekátko, z něhož oddaní vstali. Jazyk jen jí plaval, jak měla ústa plná; otřela přetékající rty a zašeptala k Vejlupkovi:

„Věřte mi, hned bych si tam klekla po Nanynce, kdyby to mohlo být, a již bych se domů nevrátila! Klekl byste se mnou?“

A veliké její, zpola ještě dětské oči dolehly výmluvně a ždavě v tvář mládencovu.

Vejlupek jí stiskl ruku, až ji v prstech zabolelo. Ale byla to bolest neskonale sladká. Srdce její se vznášelo ke klenbě kostelní. Poklonila se k oltáři, požehnala se křížem. Vyjádřila tím dík i nejvroucnější prosbu zároveň.

Pan farář kráčel do sakristie. Za ním Novák s Nanynkou. Dundr pokynul rodičům, aby následovali. Potom šel s Klotyldou taky, neboť byl svědkem Nanynčiným. Za druhého svědka požádal ženich kostelníka, který již mnohokráte dosvědčoval manželství a ještě častěji stál zdejším novorozencům za kmotra.

Když duchovní vpisoval do matriky, pan Dundr vystřídal s Novákem rychle několik slov, a když byl zápis ukončen a pan farář opětně popřál novomanželům štěstí a požehnání, promluvil k němu pan Dundr:

„Důstojný pane, tlumočím přání a prosbu pana ženicha a slečny nevěsty: velmi by je poctilo a potěšilo, kdybyste ráčil – aspoň na nějakou hodinku – zavítati mezi nás a tak přispěl na oslavu jejich šťastného sňatku. Netroufali si dříve – nehněvejte se, že teprv teď – –“

Duchovní se usmál.

„Ale ano, s radostí přijdu. Jen musím říci, že obědvám doma podle starého zvyku, a tak tedy až odpůldne, řekněme ve čtyry hodiny, budete-li ještě pohromadě.“

„Toť se ví, že budeme,“ ujišťoval pan Dundr. „A zas mě brzy propustíte, viďte? Mám pak ještě nějakou funkci.“

„Zcela podle přání důstojného pána…“ Tovaryšky ze šití nemohly se dočkati návratu novomanželů ze sakristie, aby Nanynce blahopřály. Když pak se objevila, obklopily ji, láskou by ji byly snědly.

A tu bylo velmi těžko u srdce Gustyně a Terině, které se nesměly odvážiti ze svého úkrytu, aby taky Nanynce stiskly ruku, neboť nemohly na oči slečně Agátě. Jenom nevolky se posunuly blíže, jak je zástup zvědavců tlačil kupředu. Všechny ostatní mohou Nanynce přáti, všechny uloví její vlídný úsměv, stále ještě jiskřící slzami, všechny uslyší její díky – jen ony ne! Gustyna lítostí se rozplakala.

Průvod svatebčanů již se šikoval k odchodu. Gustyna a Terina již nestřehly se tak bedlivě, aby nebyly spatřeny, cpaly se také ke dveřím kostelním. Snad aspoň tam utkají nevěstu! Aspoň jejího roucha se dotknouti!

Tu náhle položila se na rameno Gustino čísi ruka:

„No, vy mně dobře opatrujete hospodářství!“ zazněl hlas polo káravý, ale i polo dobromyslný. „Na vás je spolehnutí!“

V Gustyně hrklo. Poznala hlas Agátin – již jí nemohly uniknouti.

Gustyna se otočila, zahanbením všecka zardělá, sepjala ruce a prosila:

„Nehněvejte se, drahá slečno! Všechny měly vidět Nanynku, jen my ne! Zamkly jsme dobře – a hlídá tam pan Brabec. A v letu jsme zas doma.“

A sápala se po ruce Agátině, aby ji na udobřenou políbila.

„Tak tedy šupito, běžte k Nanynce!“ velela slečna Agáta s odpouštějícím úsměvem utečenkám. Kdyby byla všechno tak jistě věděla, jako že ty dvě žáby po jejím odjezdu z domu prásknou do bot a poletí do kostela!

U dveří kostelních průvod uvázl. Zastavil tam Nováka a jeho nevěstu hlouček jeho známých a kolegů ze školy, i sám ředitel se dostavil,

„Pořídil jste si to hodně stranou a na druhém konci Prahy,“ prál k němu blahosklonně, „měli jsme co spěchat, abychom nezmeškali. Gratulor, pane kolego! Mnoho štěstí, mladá paní! Teď vás budeme mít blíže.“

Soudruzi Novákovi viseli očima na Nanynce. „Zatrolený Novák,“ tlumočily výmluvně jejich pohledy, „vybral si!“

Některý zcela upřímně potřásal Nanynce rukou, jiný nesměle a ostýchavě se jí dotýkal, nejmladší se ukláněli v nesmírných rozpacích. Kdy také na ně dojde! Tou chvílí byli zatímními podučiteli, ženitba jejich kdesi v dalekém budoucnu, třeba že by se byli ženili s chutí v tu chvíli. Posléze byli všichni svatebčané venku.

Paní Knedlhansová špitala cosi panu Dundrovi. Ten vyčkal Nováka a řekl k němu:

„Pane ženichu, je zde návrh, a myslím, že zcela rozumný. Abychom se teď netrhali nadvakrát, ale abychom se všichni sesedli najednou. Máme landaury[29], šlo by to – jde o chvilku, a jsme rázem doma. Co říkáte?“

„Ale ovšemže,“ vítal to Novák. „Vždyť by tu čekající vychladli.“

Již se pan Dundr otočil „Forvérc!“ velel. „Vůz pana ženicha a nevěsty!“

Předjel kočár s ozdobenými koňmi, do něho vstoupili mladí manželé. Do druhého Saloupek s Albínkou, Vejlupek s Amálkou.

„Krokem!“ volal pořadatel Dundr za prvým vozem. „Není naspěch.“

Když se hnul první kočár, tu pán, stojící opodál, smekl klobouk, uklonil se, vlídně do vozu pozdravoval, blahopřál:

„Mladá paní, pane učiteli, mnoho zdaru!“ Byl to pan domácí Myslíkovský.

Pozdravil i do druhého vozu, v němž seděla Amálka, a přidal napomenutí:

„Nevypadni! Pane mládenče, pozor na ni!“ A vyčkával dalších.

Do třetího vozu usadil pan Dundr paní Knedlhansovou, slečnu Agátu, Přetrhla, Betynu. Potom vsedl sám se slečnou Klotyldou a do posledního pomáhal Kulich matce a šplhal se pak vedle ní. V tom jej žena upozornila, že tu stojí pan domácí. Rázem byl Kulich zase na dlažbě, otočil se:

„Ježíš Marjá, pan domácí! – Snad ne pěšky, milostpane? Neráčili by k nám přisednout – svézt se?“

„Děkuju, děkuju, otče Kulichu,“ usmíval se pan Myslíkovský. „Přišel jsem se jen podívat, ještě se chci projít. – Ale krásné jste to měli, můžete si toho vážit. Ať je Nanynka hodně šťastna – a bude šťastna. Buďte hodně veselí!“

Podal Kulichovi ruku, přistoupil k vozu, podal ruku i Kulišce. Šťastná matka všecka zčervenala tím vyznamenáním, div že domácímu pánu ruku nepolíbila. Ještě tu stál veliký zástup diváků, všichni tu poctu viděli! Sám domácí pán! Srdce v ní se blažeností tetelilo! Pomaloučku odjížděl poslední kočár. Kulich s nesmírnou pýchou pozdravoval známé v zástupu. Byl ještě roztřesen, všechny svaly obličeje se pohybovaly. Na tváři ještě mu dosychaly poslední slzy.

A když teď vůz poskakoval po hrbolaté dlažbě, až se oba staří houpali na pérách, potleskal Kulich pravicí ženě na koleno a ve šťastném smíchu, který již nadobro zastíral nedávný pláč, pronesl sebevědomě:

„Ale pořečnili jsme si to dnes, mámo, co?“ Kuliška popadla muže za ruku.

„Táto, táto, já jsem v devátém nebi! Naše drahá Nanynka je paničkou, paničkou!“

A toto pyšné pomyšlení vyloudilo jí nové, blažené slzy z očí již tak pláčem zarudlých.

50. Dobrodružná výprava –
S čím se slečna Klotylda shledala

Polovina domu pana Myslíkovského byla na oddavkách Nanynčiných v kostele, druhá polovina spokojila se pouhým díváním z oken. To byli staří, neduživí nájemníci, kteří dávno již nehořeli žádnou zvědavostí a touhou po ničem světském, a hospodyně, které nemohly od svých krbů.

Tonička domácích arci byla v kostele. Jednak z popudu vlastního a zároveň v zastoupení paní domácí; ne sice s výslovným jejím plnomocenstvím, ale dobře vědouc neb aspoň tušíc, jak tato svatba její velitelku zajímá. A když tedy se do kostela dovolovala, pokývla paní domácí hlavou:

„Jen abys tam nezkejsla, holka, abys tu zas byla. Musíme vařit. A dobře si všechno pamatuj – taky tě jednou někdo povede k oltáři,“ dodala.

Hlavně však panička sama chtěla věděti!

Přiběhla pak Tonička všecka uzípaná,[30] a jen co dechu nabrala, vypověděla za malou chvíli vše, co se událo před kostelem, v kostele samém, jaké byly oddavky. A duše paní domácí naplnila se uspokojením, když zvěděla, že pan Dundr slečnu Agátu jen do kostela dovezl, dovedl, a potom zase její Klotyldy se ujal.

Za to Baruška Knedlhansovic nesměla z domu. Musila pečovati o kuchyni. Arci ne sama samotinká.

Bylať ještě jedna dáma, která po všechen ten čas měla nesmírné trhání, a to byla sousedka paní Angeliny, Vovísková, rovněž „držitelka“ podnájemníků. Jak litovala v poslední dobu, že nepěstovala důvěrnějších styků s Kulichovými! Pak by ji pozvání na svatbu sotva bylo minulo. Nebylo však v jejím srdci hořkosti. Moudře chápala, že Kulichovi nemohou pozvati celý dům. Byla to duše dobrá, jiného zas rázu než paní Angelina. Aby taky svou náklonnost k nevěstě osvědčila, zaťukala u Kulichů hned zrána, když Nanynka byla odešla k svatému Štěpánu, a proslovila skromně k matce:

„Nemějte mi za zlé, paní Kulichová, ale já mám taky Nanynku ráda a ze srdce jí přeji všeho nejlepšího. A tuhle prosím, aby ode mne přijala maličkost do hospodářství, a kdyby to bylo jen pro památku.“

Podávala Kulišce cosi v hedvábném papíře. Zvědavě a žádostivě rozvinula Kuliška papír, a měla v dlani malou stříbrnou slánku. Byla to stará dobrá práce úhledného tvaru, byla sama památným kouskem paní Vovískové, snad po rodičích, snad už po dědech.

Matku Kulichovou bodl trn výčitky. Hle, nepozvali ji, a přece přináší dárek.

„Drahá paní, jakpak to, taková škoda!“

„Ne, pro Nanynku ničeho není škoda,“ odpírala paní Vovísková. „Je to stará věcička, ale dlouho v naší rodině. Ať je Nanynce požehnána.“

„Ani není doma,“ omlouvala Kuliška, hledíc na vyleštěnou, uvnitř vyzlacenou nádobku. „Však se pak přijde sama poděkovat.“

A po odchodu dárkyně svěřila se s tím nahoře paní Angelině.

„A nebyla pozvaná,“ dodala.

Paní Knedlhansová měla nesmírnou protekční vášeň. Ať na vlastní, ať na cizí útraty ráda prokazovala úsluhy, pozornosti, milosti. Oči jí zasvítily. Ejhle, tuto zase příležitost.

„Jako by se bylo stalo, paní Kulichová! Taky jsem už na to myslila. (Ač nemyslila, ale chvíle jí přinesla nápad.) To spravíme.“

A potom zaskočila k paní Vovískové.

„Drahá paní sousedko, prosila bych o velkou službu. Abych scházela v kostele, nemůže dokonce být. A teď mám při vaření nechat Barču! Holka dobrá, ale přece jen kopyto. Aby mi něco nechala spálit, Ježíši Kriste! Pečeme k obědu telecí kejtu, špikovanou, a druhou menší na večer, ta bude studená s křenem. Usjednotily jsme se na tom s paní Kulichovou. Jdu tedy k vám: nebyla byste tak dobrá a nepobyla u nás v kuchyni, co budeme v kostele? Abyste mi dala pozor na polívku, na pečeně, na omáčku, všady dohlídla? Budu vám velkou dlužnicí.“

Paní Vovísková radostným překvapením se zapýřila, začervenala.

„Božínku, jak bych to neudělala – jen jestli vyhovím?“

„Vy? Taková kuchařka?“ lichotila paní Angelina. „Na vás mohu se spolehnouti líp než na sebe! Tuze, tuze prosím.“

Kterak by paní Vovísková byla odolala! Potušila při tom, že nesetrvá jenom na chvíli oddavek, pevně doufala, když tam jednou bude, že už ji domů nepustí – a tedy zůstane na celou svatbu. Jen se za paní Angelinou zavřely dveře, shodila se sebe šaty, převlékla se od košile do nejsvátečnějšího, převázala bělostnou širokou zástěru s náprsenkou, vlastní oběd svěřila dceři, a když prvá část svatebčanů odešla z domu, vklouzla do kuchyně a ujala se vlády nad hrnci a pekáči. Když pak se svatba vracela z kostela, tu vítala na prahu a první blahopřála nevěstě i ženichovi, chvatem a péčí zardělá, a vypadala při tom jako pravá hospodyně. Radost měla i matka Kulichová, jak se to všechno dobře rozřešilo.

Teď se opásala i paní Angelina, a v kuchyni bylo jak v úle.

Lehký chlad, který zavládl po návratu z kostela v jídelně, jak o svatbách vždy, drobné rozpačitosti shromážděných, vyhýbajících se navzájem a vrážejících do sebe, nedostatek slov, kdy nikdo nevěděl, s kým a jak začít – vše bylo rozplašeno, když paní Knedlhansová vnesla do hodovny nádobu s kouřící se polévkou a když pan Dundr rozsazoval hosty. Sám velemoudře usadil se mezi slečny Agátu a Klotyldu, aby oběma rytířsky sloužil.

Podíval se na talíř a řekl mlsně:

„Mondijé, makrónková[31] – to já rád!“

„Já taky,“ přisvědčil z druhé strany Kulich, „ale něco takového máma nám doma nedělá!“ Paní Knedlhansová naklonila se k Agátě: „Jsou domácí, slečno, dělala je Albínka, ach, na makrónkách si nebožka matka zakládala. Ale míváme žlutší – tentokrát nám nějak žloutky nebarvily.“

„Vždyť nemohou krásněji vypadat,“ chválila slečna Agáta. „A polévka jak esence!“

„Ano, polívka je základ všeho, říkávám¹ vždycky Albínce. Na ničem tak nezáleží. Ale masíčko bude taky jako dort – paní Kulichová přinesla náramně krásný kus.“

Paní Angelina nelhala, nepřepínala. Vše bylo výborné, jak s důrazem při každé míse dokládal pan Dundr.

„To máme děkovat naší milé paní Vovískové,“ vynášela paní Angelina. „Ta nám tu hospodařila.“

Paní Vovísková skromně se upejpala.

Když pan Dundr poprvé sáhl po sklenici, vzchopil se a pronesl přípitek novomanželům. Vychválil nevěstu, ženicha, a končil vzletnou hymnou na stav manželský, na domácí krb, opěval radosti rodinné. Když všichni sklenicemi zazvonili, přejíce zdar a štěstí mladému páru, naklonila se slečna Agáta a zašeptala k řečníku žertovně: „Ale po všem, co jste tak pěkně pověděl o manželství, je věc podivná, že jste se mu sám opatrně vyhnul.“

„Ó, já se nevyhýbal, milostivá slečno. Ono se vyhýbalo mně!“

„Ještě jste všechno nepromeškal,“ řekla slečna Agáta.

„Ale všechno, co nikdy nedohoním, drahá slečno.“

Po panu Dundrovi vytasil se s přípitkem Vejlupek. Byla to vlastně dlouhá řeč, divoká i šprýmovná_, do které nacpal všeliká manželství mytologická i historická, Abelarda a Heloisu, Abrahama, Jakuba, Sáru a Rebeku, hraběnku Jenovefu i pohádkovou Meluzinu, čerta i Káču, až nevěděl kudy kam a byl vysvobozen jen mísou špikované telecí kýty, kterou paní Knedlhansová vnesla do hodovny. Otec Kulich vyvaloval oči jako výr, o čem všem to Vejlupek povídá, a pošeptal ženě:

„Posloucháš, mámo? Ten má bibli v malíku!“

„Jdižiž, starej, Meluzina v bibli není.“

Po telecí ujala se poháru paní Angelina, a slavnostně i velebně, s úsměvem a s klokotáním pláče v hrdle slavila mladý párek, kladouc jej na závěr za vzor všem neženatým a nevdaným, aby jeho příkladu následovali. Obešla pohledem všechny přítomné, ale největší díl jejího ponaučení jistě si měl vybrati pan Saloupek, který pod stolem tiskl ruku Albínčinu.

„Kdypak vy do toho praštíte?“ ptala se Betyna poťouchle Přetrhla, který se neohroženě potýkal ještě s kusem pečeně.

Nevěda, o čem je právě řeč, odpověděl Přetrhlo plnými ústy:

„Jen co dojím!“

Podruhé se vznesl pan Dundr a připil rodičům Kulichovým, že vychovali tak milou nevěstu a přichystali mladým manželům útulné hnízdečko. Zraky všech obrátily se ke Kulichovi, bylo na něm, aby odpověděl.

Kulich otřel ústa, nos, čelo i krk, jako by chtěl povzbuditi všechny své schopnosti, vstal, odkašlal a propověděl:

„Uctivě děkuju, vážená společnosti, já i tuhle manželka. No, dělali jsme, co jsme mohli. Nanynka nás nikdy nezarmoutila a přeju milému panu zeti nápodobně. Pánbůh dej oboum zdraví a štěstí a Panna Maria všechno do hospodářství!“

„Výborně!“ zahlaholil pan Dundr. „Krátce a dobře!“

* * *

Bylo dávno po obědě, poháry stále jsou doplňovány nejlepší chmelovinou od Čejků – krčmář na ten den uchoval vědro vyleželého. V záloze stálo několik lahví bílého vína, šedesátikrejcarového, sama paní Angelina je obstarala. Pro dámy bylo připraveno sladké se štítky „Ruster Ausbruch“, největší lahůdka pro paničky. Sladký tento samotok rostil a pěstil kupec Panděra v Ječné ulici, který je vlastnoručně svářel z obyčejného kyselého stolního s příslušným přídavkem cukru a žlutých, průhledných sultánek, a láhev stála celou zlatku. Paní Knedlhansová nemohla se dočkati, až na ně dojde, a kdykoli šla kolem kredence, vyšlehla jí koutkem úst špička jazyka.

Z kuchyně už zaváněla káva a mdlý, sladký pach vanilky. Ale se svačinou čekáno na příchod páně farářův, a když se schylovalo ke čtvrté, jevila se tu a tam roztržitost, netrpělivost očekávání. Přijde-li, jak slíbil? Pan Dundr již po půlčtvrté poslal před faru Saloupka s kočárem.

Pan farář nezapomněl. Sloupkové hodiny na prádelníku odbily čtvrtou, pan farář tu byl. Jeho příchodem se zdvihla nálada, povznesla se až k jakémusi zbožnému nadšení. Jeho účastenství dodávalo hostině jistého posvěcení. A když byl usazen mezi ženicha a nevěstu, vytáhla paní Knedlhansová vítězoslavně z kuchyně s konvicemi kávy a smetany, provázena jsouc paní Vovískovou a Baruškou.

Pan farář byl v nitru překvapen. Sice již ráno viděl, že to není obyčejná svatba domovnická a nemohl si srovnati, jak se celá ta společnost vejde do nějakého nádvorního kutloušku. Ale když jej Saloupek vedl do druhého patra a když vstoupil do prostranného bytu a shledal společnost u dlouhé tabule, posázené kyticemi, pokryté starobylým porcelánem, stříbrnými lžičkami, skoro politoval, že nepřišel dříve.

Silná vonná káva rozjařovala mozky. Zahlaholil smích, probleskovaly žerty. A když koflíčky podruhé se vyprázdnily, a pozornost všech byla obrácena k panu faráři, jenž vyprávěl jakýsi veselý příběh svatební, naklonila se Amálka k Vejlupkovi a zašeptala:

„Nu, a kytaru dnes pan Dundr nemá? Nezahraje nám?“

Vejlupkovi to postačilo. Vzchopil se, přikradl se za pana Dundra a šeptem tlumočil mu přes ramena tužbu Amálčinu.

„Ba ne, mládenečku milý, kytara odpočívá doma.“

A litoval v duchu, že na to sám nepřipadl. Jak se mohl uměním svým blýsknouti před panem farářem. Kam dal hlavu!

Náhle se rozpomenul:

„Stakra, vždyť tamhle štukatér Přetrhlo má moji starou kytaru! Ať ji přivalí.“

Vejlupek tedy na Přetrhla.

Přetrhlo vyvlékl hnátitou postať[32] svou, vyplížil se ze světnice a řítil se se schodů, hřměl do svého bytu v předním domě, a brzy tu byl s kytarou.

Pan Dundr se podíval na nástroj:

„No dobře, kumštýři, ale čtyry struny jsou tu strhány.“

„To včera pan Saloupek na ni hrál štandrle,“ vysvětloval Přetrhlo úzkostlivě.

„Ale jak na ni mám hráti já beze strun_} kumštýři pošetilý!“ smál se pan Dundr, vraceje mu kytaru.

Přetrhlo se náramně styděl.

Amálce bylo skoro do pláče, když Vejlupek stavěl němou kytaru do kouta vedle prádelníku. „Tedy se nebude hrát?“ potáhla nosíčkem. „Jakpak?“ odpovídal Vejlupek, rovněž zklamán. Nedosedl však, zamířil zase k panu Dundrovi.

„Pane řediteli, nemohli bychom poslat pro vaši kytaru?“

„Kohopak? Mám tam zamčeno, klíč v kapse. A kdož ví, jsou-li naši doma. To bych zrovna musil jen sám – –“

„Ježíši – tak ano!“ špitla Amálka, zaslechnuvši tu odpověď.

„Před domem je kočár,“ upozornil Přetrhlo ve snaze, aby svoji zpozdilost nějak napravil.

„No vida, – pravda,“ řekl pan Dundr a usmál se.

Ten úsměv byl nějak podezřelý Saloupkovi. Naklonil se k Albínce a povídá:

„Tomuhle nevěřím. Pan ředitel nám ujede – a už se nevrátí. To já znám. Tomu se říká poroučet se po anglicku.“

„Ježíš Marjá, to ne!“ ulekla se Amálka. „Ať zde zůstane.“

„Lehká pomoc,“ vmetl Vejlupek. „Já bych jel s ním.“

„Tak ano!“ zaradovala se Amálka. A pojednou jí kmitl hlavou dobrodružný nápad. „Jela bych třeba s vámi, abyste nám oba někde neuvázli!“

„Máli!“ ozvala se káravě slečna Klotylda, která všemu tomu šuškání naslouchala. „Jak bys mohla ty, sama?“

„Sama?“ odporovala Amálka. „S dvěma pány – to je sama?“

Klotylda upřela na sestru významný pohled, druhým jen zavadila o Vejlupka. Bylo v tom pohledu zesílené pokárání, ale i jakási starost, a dokonce snad i žárlivost.

„No tak pojeď s námi!“ vybuchla Amálka. „Ale Máli!“ řekla Klotylda rozhorlena, jak ji zbrklé vyzvání sestřino překvapilo. „Blázníš?“ zasykla šeptem. Na něco takového nebylo lze ani pomysliti. – Než tento zápor trval u Klotyldy pouhý mžik. A náhle byl vystřídán odhodláním: tedy pojede! Co by do té chvíle byla pokládala za nemožné, jevilo se jí pojednou možným. Zachvátila ji všeobecná rozjařenost? Zatoužila zas po zastaveníčku páně Dundrově o luně, která jasně svítí? Zachtělo se jí nahlédnouti do mládenecké jeho domácnosti? Doufala, že si z toho utvoří úsudek o jeho životě minulém i přítomném? Snad jí na mysli nezatanulo ze všeho nic. Nerozvažovala o tom. Stejně náhle a neočekávaně, jak bylo vyřčeno vyzvání, zaklovalo v ní podivné zanutkání, aby uposlechla. Byla to snad jen pouhá dobrodružnost výpravy? Sama nevěděla. Přece však vyslovila ještě námitku:

„Takhle, Máli?“ a okázala na svatební úbor svůj i sestřin, který arci tou chvílí se nehodil na projížďku Prahou.

„Vezmeme palleta nebo pláště,“ rozhodla Amálka. „Doskočím pro ně.“

„A co mamá?“ namítla Klotylda.

„Mamá není doma!“ zašuškala Amálka vítězně. „Šla s papínkem na procházku, povídala prve Tonička.“

Tonička totiž použila chvíle. Sotvaže její páni vytáhli paty, zamkla a vklouzla ke Knedlhansovům, aby v kuchyni vypomohla. A přišla paní Angelině jak na zavolanou.

Amálka sama doběhla do bytu, vydrancovala šatník, odnesla pláště. Chvátala jako zloděj, aby nebyla dopadena. Pojavši jednou ztřeštěný záměr, nechtěla od něho upustiti.

Již se do světnice nevrátila, čekala na Klotyldu v kuchyni. Několika slovy zasvětila jen paní Knedlhansovou, zapřísahajíc ji, aby tajemství zachovala. Ostatní tři účastníci vytratili se z hodovny druh za druhem. Když odcházel Vejlupek, zarazil ho Kulich:

„Kampak, mladý pane? Tady už jsou tři židle prázdny!“

Vejlupek položil prst na ústa.

„Pst – nějakou švandu…“

„A to jo, pro švandu jsem vždycky. Nemám taky snad…?“

„Zatím ne, vašnosti. Zavolám vás pak.“ Slečny se kvapně oblékaly, paní Angelina vynesla pánům svrchníky z pokoje. Vše se dálo ve chvatu, jako by prchali z hořícího domu. Amálka se pokřižovala. Jen pro Boha, aby se v průjezdě nebo před vraty nesetkali s rodiči!

Na ulici bylo mrtvo. Lidé trávili buď po obědě a svačině doma nebo byli kdesi na procházce. Pan Dundr povelel kočímu, aby zavřel střechu kočáru. Netřeba buditi pozornost mimo jdoucích. Usmíval se všemu, ale pod tím úsměvem jako by pronikaly nějaké rozpaky. V prvé chvíli pokládal vše za žert. Vida, že jde do tuha, uvažoval, jak tu společnost dostane bez povyku do bytu. Nebyla to žádná maličkost přivézti si domů hnedle dvě dámy. Takové věci se v Hluboké cestě nepřiházely. Byl sice povznesen nad všeliké malichernosti, ale tohle bylo přece poněkud kudrnaté; znal dobře své všetečné a klevetivé okolí. Ještě že jede taky Vejlupek. Ale přece jen – – V duchu děkoval aspoň Pánubohu, že dal doma ráno poklidit, než odešel. Přesto se rozpomínal, jestli tu a tam cosi neleží, nestojí, co by nesvědčilo o velikém pořádku a mohlo se nemile dotknouti ženského jemnocitu. Což o tu žabku Amálu! Ale slečna Klotylda!

Nebylo pomoci. Kočí práskl do koní, jeli. A jako dřív Amálka, křižoval se nyní pan Dundr, aspoň v duchu. Vejlupek byl cestou samý šprým, Amálka jediný řehot; slečna Klotylda tiskla se do kouta, sotva že slovem nebo dvěma odpovídala a přisvědčovala panu Dundrovi, který teď sám sobě nemohl trefiti do noty. Mnohem výmluvnější bylo, co si tito dva lidé nepověděli. Klotylda pojednou jasně usuzovala, že je to prapodivné dobrodružství, a pan Dundr pomýšlel, že měl nechati slečny doma. Bylo pozdě.

Fiakrista vzal to zhurta, za dvacet minut zastavil v Hluboké cestě.

„Pomozte slečnám,“ kázal pan Dundr Vejlupkovi, „běžím napřed, abych odemkl.“

A chvátal na schody, skákal přes dva, přes tři, odemkl byt, rozhlédl se dokola, otevřel okna, aby vyvětral pokoj. A již slyšel ostatní tápati tmavým schodištěm. Otevřel dveře dokořán, vítal hosty.

„Takovouto vzácnou návštěvu můj příbytek ještě neviděl,“ řekl úmyslně. „Vůbec dáma sem nevkročila, co tu bydlím – podškrtnu si dnešní datum v kalendáři červenou tužkou.“

„Ježíši, vy to zde máte hezké!“ podivila se Amálka. „A vyhlídka! To je zahrada, do níž se budou dívat Novákovi, ale shora.“

Byla poprvé v mládeneckém příbytku a vše jí bylo nové. Staré obrázky na zdi, plesové fábory a taneční pořádky, žertovné diplomy stolových družin z hostinců, vše ji vábilo a naplňovalo obdivem. A co pan Dundr zašel do alkovny, aby sňal kytaru a zkusmo na ni zadrnkal, co shledával struny do zásoby, kdyby některá praskla, obcházela Amálka s Vejlupkem, všeho se dotýkala, vše obracela. Bylo u nich doma taky všelikých šarapatek a památných drobnůstek, ale tu bylo vše jiné, na pohled neobyčejné, a všechno nesmírně zajímavé.

Slečna Klotylda na pobídnutí páně Dundrovo byla usedla v křeslo. Taky se rozhlížela, ale zdrženlivě, nenápadně. Taky ji zajímalo přístřeší Dundrovo, a byl okamžik, kdy jí projelo hlavou: Zde tedy anebo kdesi jinde na blízku měla bych býti paní – po přání naší mamá. S ním (a zabloudila pohledem za Dundrem do alkovny) bych měla sdíleli podobné bydlo. – Ale byl to pouhý mžik, a již zase zraky její putovaly po všelikých předmětech. A myslí slečny Klotyldy táhla při tom dlouhá historie takovéhoto mládeneckého života, od jinošských let až podnes, pokud stačila její obraznost, podporovaná vším, co kdy o mládencích slyšela nebo četla. A bezděky srovnávala, jaký jest rozdíl v životě stárnoucí a konečně staré panny a starého mládence. Dojista jsou chvíle a dni, kdy oba žijí stejně poustevnicky. Ale kdežto svobodný muž může vyraziti ze své poustevny kdykoli a kamkoli se mu zlíbí – osamocená dívka, stará slečna má jen vycházky za světla a vždy se soumrakem vrací se ve svou samotu. Jemu však náležejí i noci…

Teď stanula Amálka u stolu před pohovkou, na němž leželo album.

„Tady budou slečinky!“ zašeptal jí Vejlupek. „Staré lásky v krinolinách, s žihóny na hlavách, komické postavy. Podívejme se!“

Otevřel album, přemítal tuhé listy. Bylo to album čtvercové, po každé straně objevily se vždy čtyři podobizny. Samé tváře neznámé, ztopořené figurky, hledící strnule na pozorovatele, jak pohlížely na objektiv, až řekne fotograf „teď – prosím – tiše!“ – jako v obavě, že vyletí rána; a zas pouhá poprsí osob sedících, s křečí v krčních svalech, s rukou na knize, jak jistě doma nesedávaly. Malé panoptikum, anebo malá „menažerie“, jak řekl se smíchem Vejlupek.

Byly tu slečinky, byly tu starší dámy, byli pánové, mnozí v úřední neb vojenské uniformě, lidé cizí, bezejmenní. Vejlupek byl skoro již na konci a již chtěl přemítnouti list, když na něj Amálka položila ruku, naklonila se a pojednou tlumeně zvolala:

„Jessus – Klotyld! Komm hér – –“

Klotylda se vzchopila, přistoupila, hleděla přes ramena Amálky a Vejlupka.

Amálka se otočila a zašeptala všecka překvapena, poulíc oči:

„Švalbenšvanc…!“

Tvář Klotyldina strnula, zraky její upíraly se na podobiznu mladého muže. Opřela se levicí o rámě sestřino, Amálka pocítila, jak se ta ruka chvěje.

V tu chvíli vrátil se ke skupině pan Dundr s kytarou v ruce. Vida účastenství dívek, otázal se:

„Znají tu slečny někoho?“‚

„Toho pána!“ vyhrkla Amálka. A jen to vyřkla, prsty Klotyldiny téměř se jí zaryly do masa.

„A – to je náš pan Švalbenšvanc,“ prohodil pan Dundr, „jeho nejnovější podobizna.“

Podíval se na Klotyldu. Tvář její byla pobledla, rty se svíraly, aby přemohly a potlačily chvění, které se jich zmáhalo. V tu chvíli nebyla s to, aby se na Dundra podívala.

„Znají ho slečny?“ otázal se, ale již věděl, že se neměl tázati. Nemohlo býti pochyby.

„Známe,“ zašeptla Amálka zdráhavě, jako by to přiznání z ní bylo vynuceno.

Klotylda víc a více skláněla hlavu, aby skryla tvář před zraky Dundrovými. A tu pan Dundr, jat náhlým tušením, z chování Málčina a zaraženosti slečny Klotyldy pojednou uhádal, že mezi tímto mladým člověkem a slečnou Klotyldou je nějaká souvislost. Byl starý kozák pan Dundr, přehlédl v životě mnoho; bylo skoro pochopitelno, že padl na správnou stopu.

„To je náš pan Švalbenšvanc,“ opakoval teď hlasem úplně lhostejným.

„Jak to, náš?“ otočila se Amálka.

„Nu, je v hlavním úřadě na Novém Městě. Arci, dlouho tam není. Byl dříve praktikantem u místodržitelství, a přesedlal, nemoha se tam dočkati postupu. Zde to snad půjde rychleji –“ Klotylda vztyčila poněkud hlavu, jako by se byla již dosti nadívala, pravicí sáhla k albu, přemítla list, hleděla pozorně na další obrázky, jako by ji velmi zajímaly.

Ale všechno její nitro rozvlnilo se a rozbouřilo, jako když náhlý vichr zaduje v klidnou hladinu. Tohoto setkání dnes a zde, pod střechou Dundrovou, nenadála se. Byla by ráda cosi pronesla, jakoukoli poznámku o podobiznách, větu sebe lhostejnější, ale cítila, že by jí selhal hlas, že by jí přeskočil, že by snad vyvzlykla.

Švalbenšvanc! Zapadlý, dlouho nezvěstný, zmizevší po jistém utkání s otcem Myslíkovským beze stopy, nikdy se neozvavší Švalbenšvanc! Tu se s ním setkává, v Nanynčin den, kdy od rána stokráte na něj vzpomněla! Teď chápala, proč uposlechla vyzvání Amálčina, proč se sem vydala. Bylo v tom cosi magnetického, soudila, co až na druhý konec Prahy účinkovalo. Bylo to znamení, kterého se jí dostává od neznámé moci právě dnes, kdy mělo uzráti o svatbě Nanynčině, co by rozhodlo o její budoucnosti. Byl to prostě osud, který ji sem přivedl.

A lítost jí sevřela hrdlo. Sama nemá podobizny Švalbenšvancovy – pan Dundr ji má!

O chvilku později slézaly dívky se schodů. Vejlupek chvátal napřed k povozu, pan Dundr domykal nahoře byt.

Amálka jako hříšnice vzhlédla k sestře.

„Hněváš se, Tyldo?“

„Proč – na koho?“ zašelestilo z úst Klotyldiných.

„Že jsme sem šly…“

„Ne.“

„Tyldo,“ uchopila sestru za ruku, „já za to nemohu.“

Amálčin hlas vyzníval žalostně, odprošoval.

Klotylda uchvátila sestřinu pravici a přitiskla si ji pod levé ňadro, kde srdce bouřlivé bušilo.

„Máli, Máli! Právě dnes!“

Klotylda zavzlykla.

Shora ozvaly se kroky páně Dundrovy, dusající se schodů.

Po malé chvíli hrčel povoz nazpět, zabrzděná kola skřípala s vrchu strmé ulice Ostruhové.

51. Amálčiny výzvědy –
Betyna a Přetrhlo jedou s večeří

Trvalo přece jen hodinu a déle, než se kytarová výprava vrátila. Z počátku čtyři účastníci svatební nebyli pohřešováni, a jestliže si kdo povšiml, jak se vytráceli, bylo očekáváno, že co chvíle se objeví zas na prahu. Ale čím dále prázdná jejich místa byla nápadnější, a když hovor na chvíli utichal, hledaly zraky pozůstalých, kam se dva páry poděly. A jistě by byl vznikl nepokoj, kde tak dlouho meškají, kdyby pohled paní Knedlhansové nebyl nasvědčoval, že je dobře zpravena, co se děje. Tvářila se sice nevědomou, ale činila to tak nápadně, a pod její předstíranou nevědomostí probleskoval úsměv tak honosivý, kterak je zasvěcena, že všichni byli přesvědčeni o jejím spolčení s nepřítomnými.

Ale posléze tu byli. Pln vítězoslávy vstoupil Vejlupek, chovaje kytaru jako nemluvně, za ním Amálka, Klotylda, a nakonec pan Dundr. Kromě slečny Klotyldy všichni se čtverácky usmívali.

„Kde jste chodili?“ volala paní Knedlhansová. „Málem že jsme vás nedali vybubnovat!“

„Tu ji nesem!“ volal Vejlupek již ode dveří. „Bez kytary páně ředitelovy nemohli jsme dnešní slavnost zakončiti. Navnadil nás tak o dýchánku dnes týden.“

„Můj bože,“ pronesl pan farář, „tedy tenhle nástroj posud žije? Kde jsou ty doby, když jsme na ni hrávali.“

A jeho tvář rozjasnila se jako milou vzpomínkou.

„Vy také, velebný pane?“ otázala se slečna Agáta.

„Lépe řečeno, slýchal jsem na ni hráti,“ odpovídal kněz. „Sám jsem na veliké umění nevyzrál. V Hradci to bylo, v milém Hradci, kam jsem dávno před lety zajížděl. Majstroval tam v semináři můj, synovec, ach, tam byli veselí hoši, a měli kytar několik. Brnkával jsem na to v mládí taky, v naší rodině byla kytara od nepaměti. A hradečtí hoši naučili mě tam písničku, pro kterou měli dost mrzutostí, ač byla celkem nevinná.“

Pan farář zadíval se před sebe, noře se hlouběji ve vzpomínku.

„To bych byl žádostiv,“ řekl pan Dundr, sedaje ke stolu.

Vejlupek již spěchal k faráři, podával mu kytaru a pobízel žadonivě:

„Prosím, prosím, velebný pane!“

Zdráhal se sice pan farář, ale ruka jeho přece sahala po nástroji.

„Počkejte, mládenče,“ zarazil pan Dundr Vejlupka, „cestou asi povolily struny, rozladila se.“

Vzchopil se, spěchal k pohovce, ujal se kytary, zabrnkal, otočil některým kolíčkem.

„Teď je v pořádku. Prosím!“ a s úklonou podával faráři nástroj.

Velebný pán sáhl po něm, a zraky jeho přelétly celou společnost pohledem, který žádal za shovění.

Chvilenku probíral se strunami, hledaje příslušné akordy, a když oblomil prsty, zahrál a zazpíval tichým a jako žalobným hlasem:

„Ó, ó, ó, in seminario
bekommen wir knedlíky
tvrdý jako perlíky,
ó, ó, ó, in seminario!“

„A to je náramně výborná písnička!“ vykřikl otec Kulich.

„Věru hezká písnička,“ notoval pan Dundr. „Vida, budu mít něco nového pro svůj repertoár.“

Farář vracel kytaru Vejlupkovi a řekl:

„Ano, ano, tu tam zpívali na sklonku padesátých a na počátku šedesátých let. A bylo dost vyšetřování, kdo ji složil, poněvadž to trakter považoval za nesmírnou urážku své kuchyně. Ale tuším, že viníka nedopadli. Hoši mlčeli jako ryby.“

„To byli chlapíci,“ chválil s důrazem otec Kulich. „Ostatně to není nic zlého – takovou písničku bych já byl mohl naší mámě tuhle často zazpívat. Bejvaly, panečku, knedlíky –“

„Aby ti jich Pánbůh do smrti nadělil, ty rouhači jeden,“ durdila se Kuliška. „Byli jsme při nich všichni zdrávi!“

Jak Vejlupek odnášel kytaru, aby ji vrátil panu Dundrovi, sáhla po ní slečna Agáta.

„Jakže, slečna také?“ podivil se pan Dundr.

„Taky, taky, pane řediteli. V mé světničce našel byste její sestru, společnici v mé samotě, když moje děvčata odejdou.“

Uchopila kytaru, zkusila, a příjemným, tlumeným altem zazpívala:

„Dříve než jsem Minku seznal,
chodil jsem s ní do školy – – –“

Všichni naslouchali skoro nábožně, pan farář se zálibným úsměvem. Znal všechny ty písničky, které bývaly zpívány v letech šedesátých, znal i mnohem starší, a zalétal vzpomínkami ve vlastní mládí.

Slečna Klotylda zírala před sebe jako ve snění, a když doznívaly poslední verše poslední sloky,

„nic mé srdce nebolí,
jak dřív trpké, tak teď sladké
je mi slovo: nikoli!“

tu jí skanuly po tváři dvě slzy. Jako by jich necítila, nehnula brvou, nesáhla po šátečku, neosušila jich. Jen hlavu sklonila.

Toliko Amálka pohlédla v tu chvíli na sestru a jen ona porozuměla, co se v Klotyldě děje, a bylo jí bezmála taky do pláče. Srdcem pohnul jí neskonalý soucit se sestrou.

Amálka vůbec neměla pokoje od chvíle, kdy vykročila z pokoje páně Dundrova. Taky jí nešla z mysli podobizna nešťastného Švalbenšvance, která jí a Klotyldě přetrhla svatební náladu. Ráda by byla pana Dundra zahrnula otázkami, než ve voze, ve společnosti sestřině a Vejlupkově nebylo na to pomyšlení. Ale takto nemohou se rozejíti. Musí něco zvěděti. Pokládala to za povinnost a dobře tušila, jak se zavděčí sestře, až jí pak večer v ložnici bude moci podati zprávu nějakou. Musí se s panem Dundrem domluviti.

A příležitost se jí naskytla, když o hodinu později se společnost rozjařila, že již neseděli všichni stále u stolu, ale povstávali, přecházeli od souseda k sousedu, pošinovali židle, tvořili malé ostrůvky po celé světnici. Již byl zahrál i pan Dundr, potom se chopil kytary Přetrhlo a sám ještě málo uměje dával první lekci Vejlupkovi, Saloupek šeptal s Albínkou, Betyna poškubávala Přetrhla za rukáv, Nanynka s Novákem seděli jak všeho světa vzdáleni, a staří Kulichovi s paničkami Knedlhansovou, Vovískovou a slečnou Agátou obklopovali pana faráře, vypravujícího bez únavy.

Pan Dundr právě byl dolil paničkám a slečnám sladkého vína a odnášel prázdné láhve do druhého pokoje.

Náhle stála vedle něho Amálka s číškou v ruce.

„Na vaše zdraví, pane řediteli, a na poděkování, že jste nás tak mile pobavil.“

Její zraky utkvěly na něm.

„Na vaši krásu, slečno Amálko, a na splnění všech vašich přání!“

Amálka se zapýřila.

„Chce se slečna posadit?“

A již přisouvl židli, sám usedl na druhou. Amálka teprve teď usrkla vína, postavila číšku, usedla a zadívala se na pana Dundra. Má se odvážiti?

Pan Dundr vyčkával, ale když dívčina plna rozpaků mlčela, sám promluvil:

„Víte, slečinko milá, jak teď vypadáte?“

„Nu?“

„Jako byste se chtěla na něco zeptati.“

„Hádáte jako cikán, pane řediteli,“ vyhrkla Amálka překvapena, „a tedy nesmím zapírat. Ráda bych!“

„Jsem k službám, slečinko.“

„Pane řediteli,“ Amálka ztlumila hlas, „viděla jsem u vás podobiznu známého pána…“

„Pana Švalbenšvance.“

„Ano. Co mi o něm povíte?“

„Co chcete věděti, slečinko?“

Amálčiny rozpaky množily se. Co říci? V tváři jen hořela.

„Nuže, slečinko,“ hovořil pan Dundr sám, aby děvče dlouho netrápil, „náš pan Švalbenšvanc je takto velice pasábl človíček, asi třicetiletý.“

„Čím jest u vás?“

„Adjunktem, slečinko milá.“

„Znáte jej zevrubněji?“

„Toť víte, slečinko, že se tak navzájem dosti známe. Přichází k nám na druhou stranu někdy na revizi, někdy zas já musím na Nové Město. A co o sobě nevíme z osobního styku, můžete si pomysliti, že se dovídáme od jiných. Je nás tam hodně, a tedy se časem dokonale pomlouváme.“

„Jaký je to člověk, pane řediteli?“

„Můj Bože, slečinko milá, jako tak mladí lidé bývají. Koná svou povinnost.“

„Má pevné postavení?“

„Nu, jako my všichni, a dá-li mu Pánbůh dočkati dlouhého věku a bude-li dělati dobrotu, může se někdy státi mým nástupcem, ba mohl by se stát i náměstkem ředitelovým v hlavním úřadě.“

„Řekl jste, bude-li dělati dobrotu. Což ji někdy nedělal? Nebo je takové povahy –?“

Amálka nedokončila, nevěděla jak. Tu ji pan Dundr pojal za obě ruce a hledě jí v oči, hovořil: „Milá, drahá slečinko, když se mi tak svěřujete, budu zcela upřímný a povím vám, ale jen vám, rozumíte? Aby vaše srdéčko mělo pokoj. A především: nemohu a nesmím říci docela nic zlého. – Tak tedy. Nemohl se dlouho na ničem ustanoviti, pro nic rozhodnouti, snad myslil, že jen tím životem tak proklouzne. Bylo chyba, že měl maminku, která se v něm zhlížela, na synáčka nedopustila. Chudáček, už je ta tam, pod zemí, a to snad bylo pro mladého pána štěstí. Dostal ho pak do rukou strýček, a to je nějaký bratranec našeho ředitele. Vyšlapal mu místo, dostal ho k nám, a řekl mu: Chlapče, víš, že mám peníze, a tys nejbližší můj příbuzný. Ale proto ještě dědit nemusíš, rozumíš mi? Veliký plat nemáš, ale já ti měsíčně dvacet zlatých přidám, dokud se budeš dobře držet, a kdyby se stalo, že by ses oženil, taky víc. A potom uvidím, co mám do testamentu napsat. – A slečinko, od těch dob dělá Vojtíšek dobrotu. A snad by dělal ještě větší, kdyby – – Povídá se totiž – –“

Pan Dundr uvázl.

„Co se povídá, pane řediteli?“ naléhala Amálka.

„Povídá se – ale přísahat na to nemohu, drahá slečinko – povídá se, že měl taky nějaký malý románek, nu, rozumíte mi, známost, ale byl prý infámně vykvitován. A na to prý šel nějak do sebe. – A tu se mi zdá, slečinko, kdyby on se nějak moudře oženil, kdyby dostal vážnou, rozumnou paničku, kterou by měl rád a která by ho dovedla držeti, že by byl hotovým člověkem, jak říkáme.“

„Děkuju vám, pane řediteli,“ šeptla Amálka.

V tu chvíli zašelestilo cosi za oběma židlemi.

Pan Dundr se otočil, tu stála slečna Klotylda. Pan Dundr byl všecek jak opařen. Z výrazu Klotyldina uhodl, že slyšela aspoň závěrek jeho řeči:

„Tys nás ulekla, Klotyldo,“ pronesla Amálka, zmatena nenadálým zjevem sestřiným.

„Odvedla jsi nám pana ředitele,“ překonávala Klotylda sama sebe, „a kytara zahálí – totiž pan Vejlupek na ni břinká, až uši bolí. – Vy nám již nezahrajete?“

Vzchopil se pan Dundr, vzchopila se taky Amálka. Všichni tři vraceli se ke stolu. Pan Dundr ujal se kytary, hrál a zpíval, po chvilce zpívala všecka společnost s ním. Jenom sestry nezpívaly. Klotylda seděla nyní vedle Amálky, její zraky těkaly neklidně po všem okolí a vždy zas vracely se k sestře.

Jako by je na sobě cítila, Amálka pojednou vzhlédla a zašeptala k sestře prosebně:

„Tyldo, nedívej se tak na mě! – Hněváš se?“ Klotylda stiskla na klíně silně ruku sestřinu a rty její, sotva že se pohybovaly:

„Ty zlé – ty dobré dítě! Nehněvám!“ – Šestá dávno minula, ba, minula i sedmá, ale pan farář domů nespěchal. Líbilo se mu ve veselé společnosti, a jako na omluvu své poslední poznámky, že přijde jenom na hodinku, řekl k ženichu Novákovi:

„Měl jsem ještě funkci, chtěl jsem domů, ale pro všechny případy jsem požádal pana kaplana, aby mě zastal, kdybych se zdržel – kdož za to, že je mezi vámi tak milo?“

Nanynka byla by pana faráře hned pocelovala, tak ji to těšilo.

Do dvora zaléhalo šero a vkrádalo se pomalu i do světnice. Paní Knedlhansová připravila na kredenci dvě lampy a dva parádní svícny, každý o třech svících. Sochař Přetrhlo nemohl se dočkati večera, tmy, neboť měl zas nějakou komedii za lubem.

Baruška vyvolala svoji velitelku do kuchyně. Přišla Tonička domácích se vzkazem paní Myslíkovské, brzo-li již přijdou slečinky k večeři.

„A co pak vás napadá, Toničko,“ bránila se paní Knedlhansová. „Že se dávám uctivě poroučet a že slečny nepustíme, že povečeří s námi, aby se paní domácí nehněvala!“

Slečna Agáta byla neklidná, vzpomínala na svá děvčata doma.

„Pane řediteli,“ obrátila se k Dundrovi, „musíte mně být nápomocen, abych se mohla beze všeho povyku vytratit. Zabavíte nějak společnost, odejdu bez loučení, jenom Nanynce slůvko pošeptám.“

Paní Knedlhansová měla všude oči, uši, vytušila záměr Agátin.

„No, vás už dokonce nepustíme, drahá slečno! To byste nám roztrhala svatbu.“

„Mám tam děvčata hlídačky, musí taky domů, vážená paní, aby rodiče neměli starosti.“

„Ále – ty se jim neztratí, a jistě by to nebylo poprvé, co se trochu opozdí,“ odbývala paní Knedlhansová starost Agátinu.

„Ne, ne, musím,“ vzpírala se slečna Agáta. „Jaký by to byl pořádek. Ještě kdybych je na to byla připravila, mohly by u mne přespati, a to by nebylo poprvé, v dílně je místa dost. Ale nic nevědí. Večeři nemají.“

„Večeři? Božínku, to je nejmenší. Večeři jim pošleme.“

Zraky paní Angeliny zabloudily k Betyně.

„Vždyť by tamhle slečna Betyna mohla k vám doskočit – a je tu kočár, ať ji tam doveze! – a vezme jim večeři, a láhev piva – –“

Paní Knedlhansová již nevyjednávala. Chvátala do kuchyně, sehnala kastrol a košíček, nandávala kusy pečeně od oběda, sýra, a korunou všeho sardelové housky, neboť bez těch u ní nebylo slavnosti, ty chystala i dnes před večeří.

Jak uslyšela Betyna, že pojede, byla rázem přihotovena. To vyvalí holky oči, až přihrčí ve fiakru a zas odhrčí!

Přetrhlo se nabídl, že Betynu doprovodí. Záviděl to již dříve Vejlupkovi – teď taky užije kočáru. A Betyna byla děvče po jeho chuti.

„Slušně se chovat, mladíče!“ napomenul jej žertovně pan Dundr.

„No, račte dovolit, vašnosti,“ vypjal Přetrhlo prsa.

„O to se postarám sama,“ řekla Betyna k panu Dundrovi kurážně. „Jinak ho na cestě ztratím z kočáru.“

Výslužka byla zchystána, navrch nakupeno něco cukrovinek, a párek mladých těch ztřeštěnců pyšně odjížděl do Lazarské ulice.

Když vsedli do vozu, řekl Přetrhlo:

„Slečno Betyno, kdybyste znala španělské romance, věděla byste, že králové kladli mezi své dcery a jejich rytíře nahý meč. – Meče nemám, ale tuhle je můj klobouk…“

„A tuhle moje nehty!“ zasmála se Betyna a roztáhla proti němu všech deset prstů.

„No, ale hubičku byste mi mohla dát, slečno Betyno.“

„A copak o hubičku,“ smála se Betyna, „ta mě nezabije a vás nespasí. Utřete si mluvnici!“

A vlepila Přetrhlovi upřímnou, mlaskavou hubičku.

„Co z tohoto máte!“ řekla.

„Sladkou vzpomínku na májové dobrodružství, slečno Betyno,“ zahoroval Přetrhlo. A deklamoval:

„Ten pocel vroucí na mých rtech – bude mi hořet ještě po letech – –“

„Cožpak vy se ráno nemejete?“ posmívala se Betyna.

Jako by neslyšel, deklamoval Přetrhlo dále:

„A kdybych v poušti žízní zmírat měl, svou sladkou vláhou vždy by k životu mě napájel.“

„Vy jste skromný piják, ale nahoře jsem to nepozorovala,“ dobírala si Betyna.

„A kdyby zoufalství mě někdy schvátil spár,

– jím zhasím sopku, zmrazím pekla žár!“

„Vy toho načvaňháte za jednu hubičku,“ vybuchla teď Betyna řehotem, „podruhé se budu chránit.“

Ale těšilo ji, kterak jediný její pocel nadchl Přetrhla k veršování.

„Betyno, božská Betyno!“ zahoroval teď Přetrhlo a objal dívku, aby ji zase políbil.

„Krynda pána, Ježíš Marjá, pozor!“ vykřikla Betyna. „Mám tu kastrol s večeří!“

„Posaďte ho tamhle na přední sedadlo, dívko z rajských palouků,“ řekl Přetrhlo vážně a jako z hrobu.

„Vidíte, to jsem mohla udělat hned – jsem to taky jeden chomout. – Ale chovejte se moudře!“

„Můj Bože,“ pronesl Přetrhlo žalostivě. „Vznášeti se s dívkou v oblacích a chovati se moudře! Jaká to strašná ironie!“

„Tomuhle říkáte oblaka? Hrká to s námi a skáče po dlažbě, div si jazyk nepřekousnu!“

Za nedlouho stanul kočár s touto druhou výpravou v Lazarské ulici.

52. Nanynka odchází

Táhlo na osmou, lampy a svíce již hořely. Paní Angelina, paní Vovísková i Baruška prostíraly k večeři, kladly talíře na stůl, přinášely opláchnuté příbory, rozkládaly karafinky a slánky.

Pan farář se odmlčel, rozpačitě hleděl na ty přípravy, jevil nepokoj. Naklonil se k Novákovi, zašeptal k němu:

„Pane ženichu, nevykládejte mi ve zlé, ale je na čase, abych se odebral – –“

„Důstojný pane,“ zdržoval Novák, „snad nemíníte vážně – –“

„Míním, ba míním,“ odpovídal farář. „Jsem tak uvyklý, v tu hodinu doma večeřím, přijde pan kaplan, očekávají mě. Pobyl jsem s vámi hodně dlouho, líbilo se mi tu, ale všechno má konec. Vytratím se potichu, abych nepůsobil výtržnost, jen vám a slečně nevěstě stisknu ruku. Vy zůstaňte sedět, a prosím vás, čiňte, jako byste nic nepozorovali.“

Nanynka zaslechla to tiché vyjednávání. Skoro se ulekla. Přítomnost páně farářova byla jí jako záštitou v tom ruchu. Pozornost svatebčanů obracela se po všechny ty hodiny spíše k němu než k ní a Novákovi. Připadalo jí, že tu vše zpustne, odejde-li.

„Snad byste nám to neudělal, velebný pane?“ řekla prosebně a sepjala k němu ruce.

Rozpaky farářovy vzrůstaly.

„Nerad, nerad, ale musím. Blíží se moje hodina.“

„Soustečko s námi!“ žadonila Nanynka.

„To právě,“ odpovídal potichu farář. „Uznáte, že se nemohu navečeřet a potom utéci. Podivně by to vypadalo. A dlouho zdržeti se nemohu. Mám ranní mši svatou, musím se vyspati.“

„Přece ještě chvíli s námi pomeškejte,“ prosila Nanynka. „Pak vás příliš nezdržíme, vždyť my taky brzo po večeři půjdeme, viď, Jindro?“

„Půjdeme, dušičko,“ přisvědčil Novák. „Máme daleko domů.“

Tak slovy i pohledem Nanynka uprosila faráře, že slíbil ještě na chvíli se pozdržeti.

Dveře se rozlétly, vracela se Betyna s Přetrhlem. Betyna přicházela rozjařena. Přetrhlo za ní plížil se, jako by neměl dobré svědomí. Ještě před domem, než vylezli z kočáru, uloupil Betyně zatím poslední hubičku, nepočítanou již, a nebyl tak zcela bezpečen, zdali to na něm neviděti. Betyna však vypadala, jako by se nechumelilo, a tak v nikom nevzniklo podezření.

Jenom zkušený pan Dundr viděl bystřeji než ostatní. Zkoumavý pohled na Přetrhla – a tušil něco.

Přitočil se k Betyně a zeptal se škádlivě: „Nu, choval se váš kavalír po rytířsku?“

„To si myslím!“ řekla Betyna.

„Nezneužil příznivé příležitosti?“

„Já bych mu dala!“ zasmála se taškářsky Betyna. „Strčila jsem ho do kouta – a tam seděl jako oukropeček.“

Přetrhlo upřel na dívčinu vděčný pohled.

Pan Dundr se naklonil k dívce a zašeptal jí v ucho:

„To je matěj, Betynko!“

Betyna se podívala na pana Dundra, přitáhla si jej za límec fraku blíže a taky mu zašeptala v ucho, ale s důrazem:

„Není, vašnosti!“

Neboť poznámka páně Dundrova skoro ji urazila a donutila, aby se Přetrhla ujala, aby ho nezůstavila znevažujícímu úsudku. S „matěji“ ona ráda neměla.

„No proto!“ zasmál se pan Dundr. „To by taky zasloužil!“

Slečna Agáta volala Betynu k referátu. A Betyna vyprávěla, jak shledala Gustynu i Terinu v nejlepším rozpoložení, jak si vykládaly, jak tam odpůldne byla děvčata, jak všechny hodovaly na zdraví Nanynčino a ženichovo, oplývajíce kávou a limonádou. Tušily, že se slečna Agáta brzy nevrátí, a již si ve švadlírně zchystaly nocleh. Teď se daly s chutí do jídla, a po večeři mají připravený krásný román o Babinském.

„Hned bych tam byla zůstala,“ ujišťovala Betyna, „kdyby to zde na svatbě nebylo ještě hezčí.“

„Tak, tak,“ prohodil pan Dundr, „a copak by dělal tuhle náš Přetrhlo?“

„Ten by se utěšil,“ odsekla Betyna. Ale dráždivý pohled, jejž při tom vyslala k Přetrhlovi, přece nasvědčoval, že ví, kterak by byl opuštěn.

„Jen ať mi dají pozor na světlo,“ řekla starostlivě slečna Agáta.

„To jsem jim připomněla,“ ujišťovala Betyna. „Vždyť víte, slečno, kolikrát už jsme u vás přespaly.“

„Ano, ale to jsem byla doma.“ –

Paní Knedlhansová vnášela do jídelny mísu žemliček se sardelovým máslem, Baruška za ní otevřené krabičky se sardinkami, a paní Vovísková slavně se hrnula s mísou pokrájené studené telecí kýty. Otec Kulich roznášel čerstvé sklenice piva. Pan farář dostal památný korbílek po „nebožtíku pánu“ Knedlhansovi. Slečna Albína obcházela s omáčníkem, v němž byl křen s octem, hojně oslazený a nastrouhaným jablkem zlahozený.

„To jsme měly shon s jablíčkem,“ šeptala paní Angelina slečně Agátě. „Po celé Praze ne jablíčka! Až k Švertáskovi do Martinské ulice jsme pro ně musily. Ale pak jablíčko nóbl, prý až tyrolské.“

Slečna Agáta pokývla hlavou, pochválila: „Všechna čest, krásné aranžmá máte. Zrovna, jako byste vy vdávala vlastní dceru.“

Paní Knedlhansová zalétla pohledem k Saloupkovi, který právě sahal po druhé sardince, a zašeptla všecka blažena:

„Taky to bude, doufám, taky. A to nám pak drahá slečna zase dá čest, není-liž pravda?“ „Nu, budu-li živa a zdráva,“ usmívala se Agáta.

„Můj Bože, již to nemůže dlouho trvat,“ šeptala paní Angelina. „Pan Saloupek má povýšení tak říkajíc v tahu. A teď doufám, že taky velebný pán ztratí slovíčko – na záduší jistě má váhu – a pan učitel Novák taky má dobré oko u vyšších pánů, jak jsem vypozorovala. Člověk musí hledat všecky cestičky, třeba si toho dávno zasloužil. Jó, kde by už Saloupek byl, kdyby ještě nebožtík pán byl živ. Ten měl ve všech ouřadech dobré známosti. Jemu pan prezident neříkal jináč než majn líbr Knedlhans!“

Slečně Agátě znenáhla vzcházelo světlo, jak milá paní z daleka razila nastávajícímu zeti cestu, proč se tak ujala svatby Nanynčiny.

„A pak náš pan poručník, pan ředitel Dundr,“ špitala panička dále. „Ten mi byl vždycky ve všech starostech nápomocen. A známostí má! S jedním panem radou na místodržitelství si tyká, a kdyby vrchní pan ředitel císařské zastavárny neměl tak tuhé živobytí, snad by už dávno byl na jeho místě. Ale nakonec ho to nemůže minout.“

Několika stručnými slovy tak objasnila panička své nepřímé vztahy a styky s velikány tohoto světa.

„Pan Dundr zdá se být rozšafný pán,“ prohodila slečna Agáta, jen aby něco řekla.

„Náramně!“ ujišťovala paní Knedlhansová. „Chtěli ho do Vídně, ale nešel. Nemůže být bez Prahy. Mluví sic pořád o penzi, má nějaký kapitálek po rodičích, ale nepůjde do penze. To jen tak ze skromnosti. Byl by taky blázen. Je v nejlepších letech, plný života, ten může sloužit ještě dvacet let, a dotáhne to na císařského radu. – To je člověk! Můj Bože, kdyby přec jenom nebyl takový rozdíl věku, tomu bych s radostí byla dala některou svou dceru.“

„Říkal o některou?“ prohodila slečna Agáta.

Paní Knedlhansová upřela významný pohled na slečnu Agátu a šeptala:

„Drahá slečno, mně nikdo nemusel o dceru říkat, a nemusí. Komu já uznám za dobré, tomu ji dám a ten ji dostane. – Vám to mohu říct: peněz u nás mnoho nebylo, za to jsem dala holkám, co je nad peníze: dobré vychování, a krom toho všecky byly světu podobny. – Peníze nemají trvání, kdo s nimi neumí hospodařit. A kdo umí, nahospodaří. Ale domácká a vychovaná žena, jako jsou moje dcery – to je grunt manželství a rodiny. Mám dva zetě, Saloupek bude třetí, ale žádný si nechodí na ženu stěžovat. – Říkával vždycky nebožtík pán: Andělíno, ty jsi žena, že bych si tě byl vzal třeba třikrát. A jen ti odporoučím ty chudáky holky sirotky, až tu někdy nebudu. –. Až se s ním na věčnosti sejdu, řeknu mu: Knedlhans, můžeš pokojně spát. Holky jsou zaopatřeny, a dobře! – Nebo s něčím jsem přišla tak říkajíc na svět, drahá slečno: s mateřským srdcem. A to je velká věc, slečno. Některou mámu aby čert po poli honil, jak své děti zanedbává. A to bychom ani nemuseli jít příliš daleko.“

Slečna Agáta nerozuměla, koho sdílná dáma míní, a paní Knedlhansová, jako by se obávala, že řekla příliš mnoho, chvatně se chopila mísy s kýtou a podávala slečně:

„Prosím, račte, ještě kousíček. Je jako dort – ještě lepší, než byla ta v poledne. Však jsem ji pomáhala paní Kulichové vybírat, a byly jsme u našeho řezníka.“ –

Bylo po večeři, a po stručném, polo žertovném, polo vážném přípitku páně farářově rozbujela nová zábava. Maxa Přetrhlo chodil kolem, jako by hledal včerejší den. Zpozoroval to za chvíli pan Dundr a zeptal se:

„Co šlaka tu, mladíče, obcházíte?“

Přetrhlo naznačoval posunkem, aby ho pan Dundr neprozrazoval, a šeptal tajemně:

„Nějaké prostěradlo bych potřeboval, vašnosti, hodně veliké…“

„K čemupak?“

„Pst, vašnosti, rád bych předvedl stínové obrazy.“

„No a myslíte, že tu mají prostěradlo pod stolem? To musíte k domácí paní.“

Přetrhlo zamířil k paní Knedlhansové.

„Milostpaní, nějaké prostěradlo bych – neračte se hněvat – hodně veliké…“

„Pro boha vás prosím – –! Nač?“

„Pro zábavu společnosti – –“

„Nepropálíte mně ho?“

„Ne, milostpaní, ale musíte dovolit, abych je namočil – je to na stínové obrazy – jinak by neprosvítalo.“

Panička spěchala do druhé světnice, kam byla přestěhovala nábytek z hodovní síně, přinesla z prádelníku prostěradlo. Přetrhlo šel do kuchyně namáčet je. To bylo lze utajiti. Ale když se s namočeným a vyždímaným vrátil a když se jal zavěšovati je a připevňovati napínáčky na dveře mezi pokoji, tu arci všechna společnost sledovala jeho počínání. Vejlupek, jenž patrně byl zasvěcen, pomáhal mu. Chápal se světel a přenášel je vedle.

„Račte odpustit,“ vysvětloval, „ale zde musí býti tma a vedle světlo, jinak by z toho nic nebylo.“

Všichni očekávali, co mladíci chystají, a slečna Agáta poznamenala k panu Dundrovi:

„Myslím_; že přípravy budou delší než podívaná, to bývá obyčejně.“

Posléze byly dveře vlhkým prostěradlem zastřeny jak oponou a Vejlupek prosil hosty, aby na chvilku vstali, že musí židle srovnati jako v hledišti divadla. Všichni uposlechli a Vejlupek stavěl židle do řady.

„Zatím volná zábava, prosím!“ volal přitom. „Až začneme, zazvoníme.“

„To si počkáme,“ zasmála se Agáta.

Panu faráři bylo všechno to hrkání a rámocení velmi vhod. Přikročil k ženichu a nevěstě, kteří stáli v temném koutě, omlouval se:

„Teď je pro mne vhodná chvíle, nehněvejte se. Zmizím, ani si nikdo nevšimne. Pozdravte ode mne všechny – a vy, vy buďte hodně zdrávi a šťastni. Na shledanou, pane ženichu a mladá paničko!“

Stiskl oběma ruku, Nanynku požehnal.

„Neutíkejte, důstojný pane,“ zadržoval jej Novák, „My taky půjdeme, přisedněte k nám do vozu, zajedeme před faru – –“

„Ne, pane ženichu,“ odpíral farář. „Mně ta krátká procházka dobře poslouží, a nesmíme se ztratit všichni najednou.“

Novák tedy vyprovodil pana faráře po špičkách ze dveří. Ale hned se vrátil a pošeptal Nanynce:

„A teď, srdéčko drahé, zmizíme my. Zítra mám školu.“

„Ano, Jindro,“ přisvědčila Nanynka. „Kde je maminka?“

„Maminka sběhla dolů. Měla již starosti, jak to tam vypadá. – Zastavíme se u ní.“

Vykrádali se ze světnice.

„Kampak, mládeži?“ zastavil je venku otec Kulich.

„Tiše, tatínku, a dobrou noc,“ skláněla se Nanynka, aby mu ruku políbila. „Musíme domů – Jindra má ráno školu.“

„A to nám to vyvedete, stakvalenti!“

„Nejde to jinak, tatínku,“ řekl Novák. „Nemůžeme zůstati do posledka. Považte, jak daleko máme.“

„To je pravda, děti. Provázej vás Pánbůh.“

Nanynka již vyklouzla na síň. Novák spěchal za ní. Šaty měli dole u rodičů.

Matka Kulichová, jako by jejich příchodu vyčkávala, byla rozsvítila ve světnici a teď stála v kuchyňce.

„Už nás opustíte?“ otázala se lítostivě, když mladí manželé vstoupili.

„Nehněvejte se, maminko drahá. Jednou to být musí. Později bychom se tak snadno nevypletli.“

A Nanynka chvátala do světnice pro plášť. Novák chtěl za ní, matka však popadla jej za rukáv.

„Pane synu,“ zašeptala, „pane synu, vzdala jsem vám dítě své – –Mějte s ní slitování, synáčku milý, pomyslete, že každý začátek je těžký – –“

Ústa již drmolila ta slova v pláči, její ruce se chvěly.

„Maminko –“

„Ano, synáčku drahý,“ klokotalo z hrdla matčina. „Vím, že jde Nanynka za svým štěstím, ale přece si nemůžete ani pomyslit, jak je matce, když se dcera na tuhle cestu vydává. Srdce mé jde s ní, s vámi, a budu se za vás oba modlit.“

Otřela oči, ruka její vznášela se k Novákovi a slzami vlhké prsty znamenaly její křížem na čele, na bradě, na prsou.

„Jindro!“ volala Nanynka ze světnice. „Kde jste?“

Novák dojat vstoupil, shledával svrchník.

Za ním přicházela matka. Bylo patrno, jak zápasí, jak se přemáhá, aby neztížila dceři odchod z domu otcovského.

Zraky Nanynčiny proletěly mžikem celou světničkou a jen zavadily o její lůžko, na němžto ve bdění snívala o svém Jindrovi, na němžto včera posledně přespala. Co jí tou chvílí hlavou letělo, zamrazilo ji, neboť se lehce zachvěla.

Teď se obrátila k matce.

„Maminko…“

Jen to jediné slovo pronesla. Sklonila se a popadla ruku matčinu, jako by se chápala záchranné kotvy, líbala ji a zase líbala.

„Pánbůh tě provázej, dceruško,“ drtila Kuliška, „a přesvatá patronka všech nás žen stůj při tobě, dítě.“

Objala dceru, horoucně ji celovala a šeptala jí:

„A trp, dceruško, trp.“

Rty Nanynčiny posledně se přisály na ústa matčina. Potom kvapně se odtrhla a spěchala ze světnice, za ní Novák.

Matka Kulichová dosedla na pohovku, chvíli hleděla do prázdné kuchyňky, jako by doufala, že se ještě někdo vrátí, že se dcera ještě jednou objeví, ale tu již ozval se vzdálený rachot kočáru, odvážejícího Nanynku s Novákem. Hlava Kuliščina sklesla na zkřížené ruce na stole, hruď se roztřásla bouřlivým pohnutím, usedavý pláč mocně zalomcoval jejími rameny.

Tak shledal Kulich ženu ještě za hodnou chvíli, kdy sešel do dvora a domů podívat se, proč se máma nevrací nahoru.

53. Hosté se rozcházejí

V ruchu, jejž Přetrhlo způsobil přípravami ke své stínohře, toliko dva z hostí zpozorovali útěk mladých manželů. Slečna Agáta a pan Dundr.

Agáta pohledem něhyplným a skoro mateřským sledovala Nanynku, když vyklouzla za Novákem. Ještě v poslední chvíli chtěla ji zadržeti, aby jí ruku stiskla, aby ji pocelovala, ale ovládla se. Jen tím dlouhým pohledem loučila se s ní, aniž o tom Nanynka věděla, a zírala na dveře, ještě když dávno zapadly. Bylo jí v tu chvíli, jako by s Nanynkou unikalo i kus jejího vlastního života. Kolika nevěstám již pořizovala výbavu, kolik přítelkyň provázela v mladou domácnost, a potom vracela se vždy samotinká v opuštěný staropanenský příbytek, se všemi vyhaslými touhami, vždy s novým odříkáním. – Mnoho nevěst viděla, další osud nejedné naplňoval ji starostmi, a její obavy taky nejednou se splnily. O Nanynku se nebála. Nanynka jest na společný ten život dostatečně obrněna, aniž si toho sama jest vědoma. Nevstupuje do něho s lehkou myslí a vychází z okolností tak prostých, bez přemrštěných požadavků, že si dovede vážiti všeho, co dobrého a lepšího jí přinese, než bylo doma. A Novák zase ví, koho si přivádí pod střechu. – Jdi, děvče, opakovala si Agáta v duchu, snášej oddaně vše, co tě očekává. Neunikneš ani trudům, jež i v manželství spokojená zaléhají, ale jsi z oněch, které vděčně přijímají každý kousek štěstí – kéž je ho v tvém budoucím životě více než stínů!

Nejraději by se byla uchýlila v samotu. Svatba Nanynčina rozechvěla v ní zase všechny struny hlubšího nitra, které již dávno byly jako uspány. Pokud zde seděla Nanynka, vznášelo se nade vším cosi jako duše. Jejím odchodem vyprchalo to, a všechno okolí jako by nějak bylo zpustlo. Přetrhlo lítal z pokoje do pokoje všecek udychtěn, stále něco hledaje. V patách za ním byl Vejlupek, chytaje sochaře za kabát a ptaje se již po desáté, co ještě chybí, a za oběma střídavě se rozbíhaly Amálka i Betyna, mohou-li snad pánům v něčem pomoci? Obě hořely nedočkavostí, co se ze stínohry vyklube.

V nejtemnějším koutě seděl Saloupek s Albínkou. Tiskli si ruce, šeptali si, ale někdy taky hodnou chvíli mlčeli. Agáta jen časem a zcela bezděky zavadila o ně očima, a vše, co viděla, utvrzovalo v ní úsudek, jejž si o těchto milencích utvořila hned na počátku a jejž by byla vyjádřila slovy: párek jako panádlová[33] polívka. – Opodál seděla slečna Klotylda a bylo zjevno, že je duchem někde jinde. Ano, tam nahoře, v Hluboké cestě, nad albem páně Dundrovým, v němž se skrývala podobizna Švalbenšvancova.

Panička Knedlhansová a Vovísková sklízely se stolu. Jednak proto, aby zbytky telecí kýty zbytečně neosychaly, jednak i z obavy, aby Přetrhlo a Vejlupek při svém shonu neporazili a nerozbili nějaký vzácný porcelán. Vždyť tu byly i kusy vypůjčené. A krom toho dámy chystaly další požitek, čaj.

Posléze projevil Přetrhlo, po čem se pídí. Potřeboval za oponu kus vyvýšené podlahy, pódium, na němž by osoby stínohry vystupovaly. A tu tedy Betyna věděla rady. Zavedla oba mladíky do kuchyně a brzy potom vlékli odtud do pokoje prkno s kuchyňské postele Baruščiny. Ještě pak Betyna vyšťárala dvě podnožky, ukryté kdesi pod postelemi, nějakou bedničku a v kuchyni železný hrnek, neboť pódium potřebovalo čtyři nohy. A Přetrhlo stavěl.

Teď se vedle Agáty ozvalo tlumeným hlasem:

„Kdyby ten kumštýř věděl, že mu hlavní dvě osoby utekly! Pachtí se, chudák, a manželé ujíždějí – –“

Byl to pan Dundr.

Agáta se otočila:

„Pst, pane řediteli! Ani muk! Nezkazte mládeži radost A jsme tu my – diváků bude dost.“

„Šťastní mladí lidé,“ pokračoval pan Dundr, „jsou na cestě k svému hnízdu! – Věřte mi, vzácná slečno, skoro bych si přál, aby dnešní svatba byla poslední, kde jsem figuroval.“

„Proč?“

„Každá ve mně zanechává jakousi hořkou záchuť – a někdy cosi jako závist. Víte, závist odstavených.“

„Byl jste pánem svého osudu, pane řediteli.“ Pan Dundr na chvíli se odmlčel. Potom přisouvl dvě židle, naznačuje tak slečně, že by mohli usednout. Agáta však neuposlechla, postál tedy také.

„Řekla jste, vzácná slečno, že jsem byl pánem svého osudu. Chyba, slečno, chyba! Trvá náramně dlouho, než je člověk tím pánem osudu – a zatím s ním osud bývá hotov. Na všechno je pak pozdě.“

Slečna Agáta zamýšlela se. Pozdě! Opakovala si v duchu. Jaké truchlivé slovo, zvláště pro nás ženštiny, kteréž musíme čekati, až se komu zlíbí, a kteréž často přečkáme vše, vše, až nakonec není čeho vyčkávati!

Bezděky teď usedla, a pomalu a tiše snesl se na židli vedle ní taky pan Dundr. Čekal na odpověď, aspoň na poznámku nějakou, aby mohl pokračovati, Agáta však mlčela. Těšil se na chvíli, až s ní bude moci pohovořiti zcela sám a nenuceně, prostě, ale viděl, že té chvíle již nenajde. Překážel mu šumot kolkolem, a nějak jej spoutávala i blízkost slečny Klotyldy. Stále cítil, že mu okolnosti ukládají za povinnost, aby byl jejím rytířem, a vždy zas vynořila se mu otázka: Ale proč a nač?

Z těchto rozpaků vytrhl jej příchod rodičů Kulichových. Dveře se otevřely, a táta Kulich strkal ženu do pokoje.

„Kde jste se toulal?“ přivítal ho pan Dundr. „Ale vašnosti, pro mámu jsem byl. To s ní bylo těžkostí!“

Kuliška se pokoušela o úsměv, ale bylo zřejmo, jak je jí to nesnadno. Na tváři posud stopy nedávného pláče, zraky nevesele zíraly.

Agáta povstala, ujala se jí.

„No pojďte, maminko, mezi nás. Bude nám veseleji.“

„Jaképak veselo,“ šeptala Kuliška. „Když nám odešla Nanynka, nic už mě netěší. Nejradš bych lehla a tři dni spala.“

„To bys tomu dala, mámo,“ broukal Kulich. „Teď teprv si popřejeme!“

Viděl na stole pohárky na čaj.

Avšak Agáta rozuměla panímámě.

„Pojďte, maminko, sedněte tu vedle, tak, a tuhle pan Kulich.“

A pošeptala jí:

„Však za chvíli půjdeme všichni.“ – Konečně – konečně tedy Přetrhlo dokonal své přípravy. Z pokoje ozval se zvonek, pódium zapraskalo, na oponě zjevil se černý stín, postava to Vejlupkova. A hlas Přetrhlův kdesi vzadu deklamoval:

„Stíny, pouhé stíny,
každý jiný.
Sám vám neozve se.
Jak se třese,
hádejte a bádejte,
čí jméno nese.“

Při tom Přetrhlo za Vejlupkem pohyboval svítilnou napravo, nalevo, zdvíhal ji a zase spouštěl, čímž dociloval, že stín provozoval na prostěradle pitvorný tanec.

Kulich se rozesmál a zavrčel do ticha:

„No, tohle nemůže bejt nikdo než pan Vejlupek!“

„Toť se ví, že pan Vejlupek!“ volala Amálka.

Stín seskočil z pódia, zdráhavé vystoupila ženská postava. I na pouhém stínu bylo patrno, že se rozpačitě usmívá – byla to Albínka, kterou si Přetrhlo na druhé číslo připravil. Potom předvedl pana Saloupka. Koho odbyl, propouštěl do obecenstva, a zas odváděl jiné. Stín každého provázel veršíky, narychlo smolenými a vděčně přijímanými.

Tak Přetrhlo vystřídal všechny, otce Kulicha nejdéle tam podržel. Toliko na dvě dámy si netroufal. Na slečny Agátu a Klotyldu.

„Ó, to ne, pane umělče,“ vzepřela se Agáta. „Jeden za všecky a všichni za jednoho! Když jsme se dívaly na jiné, musíme tam taky.“

A srdnatě se protáhla za oponu, aby vystoupila na pódium. Pak arci nezbývalo ani Klotyldě, než aby taky šla. Vejlupek dvorně pomáhal slečnám na vratkou podlážku.

Došlo i na Barušku z kuchyně. Hihlala se, když ji tam Vejlupek odváděl, a vstoupila před diváky s cípem zástěry v ústech.

Nakonec vystoupil Přetrhlo sám a Vejlupek přednášel verše, které mu sochař o sobě připravil:

„Mladík, který právě je tu,
bydlet by moh’ v klarinetu,
samá noha, samý nos,
Přetrhlo je tento kos!“

„Výborně, vašnosti!“ vykřikl Kulich a mocnými dlaněmi strhl k potlesku celou společnost. Matka Kulichová zapomněla na chvíli všechen svůj smutek, paní Vovískové zaslzely oči smíchem z nového toho divadla, paní Knedlhansová zářila, že se to tak vydařilo. Věděla jistě, že o tomhle bude zítra mluviti celý dům a že jí budou záviděti.

Ještě jednou se vyhoupl na pódium stín – to Přetrhlo za potlesk se ukláněl divákům. Při tom kynul rukou svému spolupracovníku Vejlupkovi, aby se k němu připojil. Vejlupek uposlechl, vyskočil, ukláněl se – a něco prasklo. Příklop z postele nesnesl osoby dvě.

„Ježíš Marjá!“ vykřikla vzadu v parteru[34] Baruška „Moje prkno z postele.“

„A to je hezké!“ zapomněla se paní Knedlhansová, hned však dodala: „No, každý žert něco stojí – prkno nemá duši.“

„A vedle v domě je truhlář,“ chlácholil Kulich. „Za kousek prkna to stálo.“

Mladíci strhli oponu, vnesli lampy do večeřadla,[35] vynesli raněné prkno do kuchyně a paní Knedlhansová pobízela do čaje.

To byl závěrek svatební slavnosti, program byl vyčerpán. Paní Knedlhansová plnila kornouty cukrovím, chystala obvyklou výslužku pro dámy. Nejkrásnější kousky vybírala pro slečny domácích a pro Agátu. Větší dávku dostala Betyna, ale byly v tom také „zlomky“, což však Betyně bylo zcela lhostejno. Zítra podělí družky v šití.

Odbíjela jedenáctá, když se společnost rozcházela.

Nejdříve pan Dundr a Vejlupek doprovodili slečny domácích až do patra – sama paní domácí jim odmykala a blahosklonně se usmála na pana Dundra, dokonce i žertovně mu zahrozila: „Dlouho jste nám je tam zdrželi, dlouho, pane řediteli!“

„Milostivá paní – svatba!“ omlouval pan Dundr. „Pokud mne se týká, musím říci, že je to první svatba, která tak časně se skončila. Pokaždé jsem odcházel po půlnoci – někdy až k ránu.“

„Nu ano, ale je to svědomí, novomanžely tak zdržet,“ usmívala se panička.

„Ti nečekali – ti nám dávno utekli, mamá!“ hlásila Amálka.

Ale to paní Myslíkovská taky dávno věděla. „Tak, mladíče,“ řekl pan Dundr k Vejlupkovi, když slézali se schodů, „teď odvezeme slečnu Agátu. Bydlíte daleko, svezete se s námi.“

Zbývala ještě Betyna. Pro tu sice nebylo tu kočáru, ale byl zde Přetrhlo, a ten jí byl v tu chvíli milejší než fiakr.

„Šlechetný rytíři,“ promluvila k němu, když se chystal na cestu, „ještě si to můžete rozmyslit. Já bydlím daleko, až v Dlouhé třídě – chvíli vám potrvá, než se dostanete do postele!“

„Slečno Betynko, s vámi bych šel třeba do Štraspurku v Karlíně,“ a šeptem zahořoval k ní: „Neboť jest první máji – jest lásky čas.“

Betyna schválně zívla.

„No ano, rytíři, ale mně se chce spát, rozumíte?“

Svítila na cestu paní Knedlhansová, dolů vyprovázela hosty se světlem Baruška, kdež přijímala štědrou odměnu od pánů (kromě Přetrhla), a ke vratům vyprovázeli všechny oba manželé Kulichovi.

„Slečno,“ tiskla Kuliška ruku Agátě, ba i líbat ji chtěla, „tuze vám děkuju za vaše oučastenství. Do smrti vám toho nezapomenu.“

„Spěte dobře, maminko, dobrou noc.“

„Vašnosti pane řediteli,“ řečnil zas otec Kulich k panu Dundrovi, „hezké to bylo, poníženě za všecko děkujeme. A tak ještě jedné svatby kdyby mi Pánbůh dal dočkat.“

„Čí pak, tatíku milý?“ otázal se pan Dundr, což by nebyl učinil, kdyby byl tušil, jaké odpovědi se mu dostane.

„Jejich, ráčej dovolit, vašnosti pane řediteli!“

„To si počkáte, otče Kulichu,“ smál se pan Dundr, ale byl to smích trochu nucený a rozpačitý. Neboť dva kroky od něho stála slečna Agáta, a pan Dundr nevěděl, jak si to může vykládati. Vždyť doprovázel domů slečnu Klotyldu.

Kulich odemkl vrata, posečkal, až slečna Agáta s pány Dundrem a Vejlupkem zmizela v kočáře, podkovy zacvakaly, kola zarachotila, domovní vrata zaduněla, klíč zaskřípěl.

„Pámbu dej, aby nás dneska nechali spát,“ řekl Kulich, když se vrátil domů.

„Dejž to Pámbu!“ přisvědčila Kuliška.

Když kočár odhrčel a dva pěší svatebčané – Přetrhlo a Betyna – kousek cesty popošli, zastavil se Přetrhlo a řekl:

„Slečno Betynko, dejte mi ten kornout – máte toho plnou náruč – ponesu vám jej, a vy se zavěste. Smím, krásná slečno, sobě zdáti – ?“

„Tu máte, neste si to. – Ukažte ruku – takhle – a slušně se chovejte, jak říká pan Dundr.“

„No, a hubinku od cesty nedostanu?“

„Cožpak se platí napřed?“

„To chci jen závdavek, Betynko. Ostatek si vyberu, až to donesu k domu.“

A tulil se k Betyně, aby ji políbil.

„Počkejte aspoň, až přijdeme do stínu!“ plísnila ho Betyna. „Tuhle hoří plyn – a tamhle někdo plave. Co by si pomyslil?“

„To je mi docela jedno, Betynko, ať si myslí, co chce!“ a Přetrhlo poceloval Betynu, až to mlasklo.

„Dobré chutnání přeju!“ ozval se neznámý chodec.

„Děkuju uctivě!“ odpovídal Přetrhlo.

„Tak vidíte,“ durdila se Betyna. „Taková ostuda!“

„Jakápak ostuda, dítě milené,“ povídal Přetrhlo. „Naopak, to je zdvořilý človíček, který ví, co se sluší a patří.“

Teď vstoupili do hlubokého stínu. „Kdybyste byl počkal až sem, zpropadený pane Přetrhdílo!“

„Betynko, to se dá napravit!“

Přetrhlo popadl Betynu za hlavu a líbal ji, líbal, až se mu cukroví v kornoutě drtilo.

A potom svorně kráčeli dále.

54. Svatební dozvuky

Paní Myslíkovská sotva se mohla dočkati návratu dcer. Byla jako na trní, a jen za pány Dundrem a Vejlupkem uzamkla, spěchala za slečnami do pokoje.

„No, děti, pobyly jste si tam!“ volala ještě v předsíňce. „Ani se vám domů nechtělo.“

„Nemohly jsme utéci,“ horlivě vykládala Amálka. „Právě my ne, mamá; divně by to bylo vypadalo.“

„Vždyť nic neříkám,“ hovořila paní domácí. „Svatba je svatba. No, a dobře jste se bavily, co?“

Otázka svědčila oběma dívkám, ale panička dívala se při ní jenom na Klotyldu. Dlaní jí potleskala na rameno, pohledem vyzvídala.

Klotylda jistě rozuměla, čeho se otázka týká, ale neodpověděla. Smekla z ramen plášť, přehodila jej přes židli, rozhlédla se, jako by někoho hledala, a zeptala se:

„Papá není doma?“

„Ne, papá si dnes vyšel mezi pány – bylo mu zde nějak prázdno. – A jaképak tedy to bylo?“

Otázka její byla teď důraznější, pohled naléhavější.

Ale Klotylda, jako by neměla tuchy, na čem tak matce záleží, ani teď neodpověděla. Sebrala plášť, zamířila s ním do ložnice. Matka cítila, že se jí dcera vyhýbá. Upřela tedy zraky na Amálku. Nerada sice s ní projednávala věci důvěrnější, zvláště rodinné, byla jí posud příliš dítětem, žabkou. Ale když unikala Klotylda, nezbýval jiný. Domnívala se, že se Klotylda ostýchá.

„Tak jakpak, Máli? Nelituje Klotyld, že taky šla na svatbu?“

„Myslím, že nelituje, mamá,“ odpovídala Amálka poněkud nejistě.

„Což – pan ředitel – Dundr – choval se k vám?“

Pronášela to váhavě, v přestávkách. Řekla „k vám“, ale znamenalo to „ke Klotyldě“.

„Ale to je velmi šarmantní pán, mamá,“ odpovídala Málka horlivěji. „Ten je dvorný ke všem.“

„Já myslím – jestli jako zvlášť ke Klotyld –– Neřekl například, že nás navštíví?“

Amálka upadala v rozpaky. Ohlédla se, a vidouc, že Klotylda posud se nevrací, musila nějak odpověděti. Přivřela dveře pokoje a skoro jen k matce pošeptala;

„Mamá, musím ti něco říci. – Nehovoř s Klotyldou o panu Dundrovi – myslím, že z toho nic nebude – –“

„Ty myslíš –?“ podivila se matka, skoro užasla. „Jak to můžeš myslit?“

„Mamá – byly jsme odpoledne u pana Dundra –“

Panin úžas vzrůstal.

„Vy jste byly u pana Dundra? Pro Boha tě prosím, kterak jste se tam dostaly?“

Amálka stručně vypověděla, jak se udála dobrodružná výprava a s čím se tam Klotylda shledala.

„Prohlíželi jsme si album – tu najednou – považ si – najdeme tam Švalbenšvance.“

„Švalbenšvanc!“ vydechla matka.

„Ano, mamá, a v tu chvíli, myslím, byl u Tyldy konec s panem Dundrem. Tylda se zas na všechno rozpomenula – nu, vždyť rozumíš, mamá, stará láska nerezaví.“

„Copak ty o tom víš?“

„To se zeptej Tyldy, mamá, anebo se ani neptej. Ale hlavní věc, mamá: Švalbenšvanc je ve stejném ouřadě s panem Dundrem, v Půjčovní ulici, a dělá dobrotu. Můžeš si pomyslit, mamá, má-li si Tylda vybrat, že si vybere Švalbenšvance. Teď snad ani papá nebude proti tomu, když pevně sedí.“

„A jak ty, to všechno víš?“

„Vyptala jsem se pana Dundra.“

„Ty ses vyptala – – –“

Paní Myslíkovská nepřestávala se diviti, žasnouti. Již počítala téměř bezpečně, že milá její Klotylda bude paní ředitelovou, a pojednou všechno se před ní hroutí. Ale na druhé straně vystupuje zase Švalbenšvanc, jemuž přála od počátku, jakmile se na obzoru objevil, a Klotylda má Švalbenšvance ráda. Je-li pravda všechno, co povídá Amálka, tedy by přece jen Švalbenšvanc –

Paní Myslíkovská otevřela dveře a zavolala přes pokoj do ložnice děvčat:

„Nu, Klotyld, cožpak tebe dnes ani neuvidíme?“

„Vždyť už jdu…“ ozvala se slečna Klotylda. Znělo to spíše stísněně než nevrle. Klotylda dobře věděla, čeho je matka nejvíc dychtivá, a bylo jí trapno, že má vysvětlovati, zpovídati se. Kéž by mohla rovnou ulehnouti na lůžko, beze všeho vyptávání a dohovoru, a kéž by minul týden ode dneška, než se probudí.

Trvalo přece ještě chvíli, než se odstrojila a oblékla domácí župánek. A potom tedy vracela se do salónu, – ale jako by ji za vlasy táhl.

Tu stála paní Myslíkovská, upírajíc oči na dveře. Zraky matčiny a dceřiny setkaly se. Chviličku čekala paní domácí, ale když Klotylda setrvávala v mlčení, řekla matka:

„To je nenadálá novina, Klotyld! Povídá mně tu Máli – –“

Klotyldě se ulevilo. Ví tedy matka vše, nemusí sama vyprávěti.

„Ano, mamá. Nemohu za to.“

Těžce linul se jí zvuk ze stísněného hrdla.

„A já myslila – –“ řekla matka.

Klotyldě vyhrkly slzy z očí. Pojednou vrhla se matce na ňadra, obemkla jí šíji, zaštkala.

„Já taky myslila, mamá, že jsem zapomněla, že je všemu konec – klamala jsem se. Švalbenšvanc, mamá! – Mamá, ráda bych ti byla vyhověla – byla bych šla i za Dundra – ale nemohu. – Neprodávejte mě, mamá! – Srdce moje náleží jinému člověku, Švalbenšvancovi. Chce-li ještě on – jestli nezapomněl – jestli to kdy upřímně myslil –půjdu za ním – beze všeho, jak tu jsem – a budu s ním šťastna nebo nešťastna – ale s ním! A jestli papá nepovolí ani teď, tedy vám uteču – k němu – a pak mě musíte dát – –“

Hlava její v usedavém pláči zarývala se v ňadra matčina.

Paní Myslíkovská byla tímto výbuchem dceřiným skoro postrašena. Takto Klotyldu ještě nikdy neviděla. Hrozí útěkem! Klotylda, o níž se domnívala, že ji vychovala ve svých tradicích, v názorech své rodiny, ze které sama byla vyšla. Tu z dcery nemluví již její krev, nýbrž cizí příměsek, z krve jejího manžela Myslíkovského!

Panička vztáhla ruce, aby se zmocnila hlavy dceřiny, aby jí popatřila v oči a tím pohledem ji vzpamatovala, ale nezdařilo se jí. Klotylda nedala si hlavu od ňader matčiných odtrhnout.

„Klotyld, jak to mluvíš! Kdo tě chce prodat! Jaký to zpozdilý nápad! Do ničeho tě nenutím. Je-li všechno pravda, co tu Máli o Švalbenšvancovi povídala, a vrátí-li se, jsem vždycky na tvé straně, to víš dobře. Ať ho máš a on tebe, ale ve vší počestnosti, jako jsem šla z domu já. Utéci k němu! Kde tě to napadlo! A ztiš se. Papá může přijít každou chvíli.“

Jen dořekla, dole třaskla vrata domovní. „Papá je doma!“ zvolala paní Myslíkovská. „Honem, jděte do postele, holky, ať vás nezastane.“

Amálka již dříve se byla vzdálila, jako by ji tížilo nedobré svědomí, že snad pověděla příliš mnoho. Klotylda chvatně pocelovala matku a zmizela za sestrou a paní domácí rychle odnášela petrolejku do manželské ložnice.

Když tam vstoupil pan Myslíkovský, byla již na polo odstrojena a přivítala chotě dlouhým, umělým zívnutím.

„Děvčata doma?“ otázal se stručně otec. „Hodnou chvíli,“ odpovídala panička, „a v postelích. Bude se jim dnes asi spát – –“

„Svatba byla hodně veselá?“

„Můžeš si pomyslit, many. Kde je několik párů mladých, veselých lidí, a taky inteligentních – –“

„Zdá se mi, že jsem v Ječné ulici potkal toho sochaře z hořejška, vyprovázel nějakou slečinku.“

„Ano, šli všichni jedním vrzem,“ odpovídala panička, zdánlivě zcela lhostejně.

Pan Myslíkovský již se nevyptával. Ulehl, sáhl po nějaké knize na nočním stolku, jal se čísti. Vždy se tak ukolébal ve spánek. Po chvíli knihu odložil, sfoukl petrolejku.

Avšak paní Myslíkovská dlouho neusínala. Bylo jí, jako by stála nad zříceninami. Předivo jejích záměrů strhalo se jí ve chvíli, kdy myslila, že osnovu pevně drží v rukou. Žádoucí pan Dundr mizel kdesi v dáli, a jí nastával nesnadný úkol, aby obnovila styky s nápadníkem kdysi odmítnutým. A nejtěžší starostí bylo, kterak chotě na ten obrat připraviti.

Vzpomněla na domovnici Kulichovou. Ach, zaklovalo v ní pomýšlení skoro závistivé, ta má již po všech starostech mateřských, dceru provdánu, zaopatřenu! – Vzpomněla i na paní Knedlhansovou. I ty jsi matka šťastnější! Pomyslila. Vybyla jsi dvě dcery, vybavíš i poslední. Nikdy snad jsi neměla velikých pretensí, a šťastně ti všechno dopadalo. Než co hlavního, matko Knedlhansová: jsi samotná žena, nikdo ti do toho nemluví. – Neměla ji ráda paní Myslíkovská, pokládala se za vyvýšenu nad ni, ale teď by chtěla býti na jejím místě.

Pravidelný, odměřený dech pana Myslíkovského měnil se znenáhla v dlouhé chrupání, do něhož se mísila fistulka tenkého hvizdotu. Paní Myslíkovskou náhle pojala neskonalá touha, aby ležela vedle Klotyldy, aby ji laskala, hladila, aby ji chlácholivými slovy uspala v klidný sen. Teď teprve, když od ní byla vzdálena přes tři pokoje, cítila nad dcerou nesmírnou lítost, až jí bylo do pláče. Její drahá, milovaná Klotylda! Kde jsou všechny ty blahé mateřské sny a vidiny, kteréž paničku obletovaly, když houpávala drobné broukající robě na klíně, když jí šila prvé šatečky, když ji poprvé provázela do školy, když ji vedla do první taneční hodiny. Její Klotylda bývala tehda královnou těch večírků, svým útlým zjevem odlišovala se ode všech dívek ostatních. Ztepilou postavou, průhlednou pletí podobala se cizokrajné květině, v tanci se ponášela jako krásný motýl, všemi mladíky byla obletována, všichni se za ní fantili. Ale nikdo z nich nebyl jí hoden, říkala si vždy matka, byli to sami nezralí hoši. Muž Klotyldě usouzený objeví se teprve později, a v duchu již viděla ji jako šťastnou nevěstu vzácného, vybraného člověka. – Kde to všechno jest!

Paní Myslíkovská stáhla si pokrývku přes hlavu, neboť tu se jí zalily oči slzami, bála se, aby nezaštkala. V těch svých snech předbíhala kdysi budoucnost – a ta budoucnost jí zůstala všechno dlužna.

Ještě se zachvěla při pomyšlení na pohrůžku dceřinu, že uteče za Švalbenšvancem. V nočním tichu, rušeném jen chrupotem manželovým, ve tmě, kteráž ji obklopovala, v rozčilené obraznosti vystoupila před ní zoufalá myšlenka dceřina plnou hrozivostí. Zdali se k činu tomu neodhodlává již dnes, zdali nesbírá již oděv a šperky své, zda nevyčkává, až Amálka tvrdě usne, aby uprchla ještě této noci?

Paní Myslíkovská rázem shrnula pokrývku, vztyčila se napolo, naslouchala, neskřípnou-li kdesi dveře, srdce jí hlasitě bušilo.

Způsobený šelest dotkl se nějak sluchu spícího manžela, chrupot jeho náhle se přetrhl, ani dech se neozýval. Mrtvé ticho rozložilo se světnicí, v to ticho byl ponořen celý byt, všechen dům.

Snad i Klotylda již spí. Ano, jistě že spí, utěšovala se matka. Přesto naslouchala všemi smysly do ticha, otevřené zraky její hleděly do tmy, ze které ponenáhlu vystupovaly obrysy jednotlivých předmětů. A když zapraskalo tu staré dřevo stolu, onde prádelníku, tepot srdce jejího vždy se zrychlil. Kdesi v bytě nad ní odbíjely hodiny prvou z půlnoci. Kéž je ráno!“

* * *

Dívky v ložnici slyšely přicházejícího otce, a tu Klotylda skočila a sfoukla svíci v obavě, aby snad nebyla poznovu zavolána. Když potom kroky otcovy zanikly, dotápala se po prstech k lůžku Amálčinu, popadla sestru za hlavu a náruživě ji líbala.

„Tyldo!“ zašeptala překvapená Amálka. „Děkuju ti, Málko!“

„Zač mi děkuješ?“

„Za vše. Za to, žes u Dundra otevřela album – že ses Dundra vyptala na Švalbenšvance – žes to všechno pověděla mamá. Já bych nebyla mohla. A teď, když všechno ví, a když taky jsem řekla, co ve mně vřelo, čeho jsem plna, je mi volněji. Věř mi, dítě, nepůjde-li to po dobrém, seberu se, opravdu vám uteču.“

„Tyldo! Co mluvíš! Považ jen, mamá, papá –“

„A co já? Půjdu za svým – a nebudu první ani poslední. Má-li mě rád – a vím, že má – přijme mě, jak přijdu. Nechte si všechno, bude to tvé, Málko. A bude-li mi někdy zle, Málko, a já přijdu, abys nám pomohla – ty mě jistě nevyženeš, viď? Jsme sestry z jedné matky.“

„Ale Tyldo, ty mluvíš, až je mně ouzko,“ třásl se hlas Amálčin. „Co pořád máš s tím outěkem? Rozpláčeš mě!“

Potom přemáhajíc se, aby zůstala klidná, hladila sestru po tváři a promlouvala k ní mateřsky: „To si myslím, že by tě přijal, takovou hezkou hodnou slečinku. Ale kdepak zůstává? To ty nevíš. A v jakém pokojíčku se tísní? – A jistě má jen jednu postel. Kde by si spala? A pomysli si, kdybys k němu utekla: budete mít děťátko – tomu bys neušla, a pak druhé a třetí. Jen si považ, Tyldičko, pět dětí bys měla, v takovém malém pokojíčku, a neměla bys pro ně prádýlka a na kasičku. A domů bys nesměla – jak byste to žili! Rozházela bys nám celou rodinu. A když byste byli bez kopulace,[36] poslal by tě jednou domů, ano, takové věci se dějí,“ hovořila Amálka jako stará matróna. „Ale kam bys šla domů, kdyby na tebe papá zanevřel? Na to nepomyslíš. Mamá by žalostí umřela, tatínek by se třeba zas oženil, co bych já si tu počala? Ale dobře, Tyldičko: utečeš-li ty za Švalbenšvancem, uteču já za Vejlupkem – a pak máš na svědomí tři nešťastné rodiny. Naši, svou a moji. To bys to vyvedla! Ale já ti povím něco jiného, Tyldičko. Teď, když víme, kde ten zatrápený Švalbenšvanc je, počkám si tam na něj. Víš, potkám ho, jen jako náhodou, a řeknu mu, že ho pozdravuješ – uvidíš, jak vás oba svedu zas dohromady. A potom Švalbenšvanc přijde k nám, řekne o tebe, mamá a papá dají vám požehnání – a to pak bude svatba! Já ti půjdu za družičku – s Vejlupkem, to se rozumí, a pozveme taky Nanynku s Novákem a třebas i pana Dundra – Ježíš Marjá, to bude veselé. Potom už zbydu jen já, a pro mě si přijde Vejlupeček – ach, to je ti dobrý, milý chlapec – uškrtila bych ho, jak ho mám ráda – a to bys mi všechno svým outěkem pokazila. No řekni, nebude to tak dobře?“

Bylo tma, avšak Amálka, jako by viděla, kterak na tváři sestřině vzchází úsměv, když chvějícím se hlasem pronášela:

„A víš ty, Amálko, že bude všechno tak, jak povídáš?“

„Ježíš Marjá, sestřičko, bude, bude!“ radostně slibovala Amálka. „Jak by jinak mohlo být? Vždyť si nás mamá a papá nedají za rámeček! S Vejlupkem to mám už jako uděláno – a to je ti chytrý kluk – ten taky nám pomůže s tím Švalbenšvancem. Jen co se s ním sejdu, všechno mu vypovím.“

„Ty se s ním sejdeš?“ otázala se Klotylda s náhlým zájmem.

„Krynda pána, jak bych se nesešla?“ smála se Amálka. „Ne-li dříve, ode dneška za týden jistě. Ale co na mně, tedy už v tejdnu – do neděle bych to nepřečkala.“

„A kde?“

„Tyldičko, nehněvej se, ale to ti říct nesmím. Na to jsem se zadušovala.“

„Jsi ty malá intrikánka!“ řekla Klotylda a políbila zamilovanou žabku tak upřímně, jako ji snad ještě nikdy nepolíbila.

Amálka byla všechna blažena obratem v náladě sestřině. Uchvátila ji buclatýma rukama za krk a líbala Klotyldu po šíji, po ramenou, po ňadrech a šeptala radostně:

„Vidíš to, sestřičko, že nemusíš utíkat. Uvidíš, jak dobře všechno dopadne! A teď se po dnešku šťastně vyspi!“

Než ani Klotyldě ani Amálce nebylo po tomto dohovoru do spaní. Ulehly sice, ale ještě hodnou chvíli mluvily spolu z lůžka na lůžko, o mladých manželech, o slečně Agátě, o Přetrhlovi, Betyně, o Saloupkovi, Albíně, o panu Dundrovi a o milém – Vejlupkovi. A třeba že bylo potmě, viděla tu Klotylda vždycky, jak se Amálka blaženě, šťastně usmívá – ba, jak se směje celým tělem.

„Šťastné dítě,“ letělo jí vždy myslí, „žije svou první lásku!“

Jak šťastně a spokojeně byla by usínala paní Myslíkovská, kdyby jen jedním uchem byla mohla naslouchati tomuto smiřujícímu souzvuku obou svých dcer!

55. Dozvuk skřípavý

S pocity naprosto jinými než paní Myslíkovská ukládala se na lůžko paní Angelina Knedlhansová. Vlastně na pohovku, ježto obě postele – matčina i dceřina – byly časně zrána rozebrány a vyneseny na půdu, aby v bytě nepřekážely.

Posvítivši odcházejícím svatebčanům na schody, vracela se plavnými kroky do bytu. Veliká slavnost, kterou chystala celé neděle a na niž vynaložila všechno své umění, byla zdárně skončena. Její hruď se dmula uspokojením přímo královským. Viděli nejen všichni účastníci svatby, ale zítra taky uslyší a dlouho si o tom bude vyprávěti celý dům, co ona dovede.

Na prahu setkala se s paní Vovískovou, která na velikém tácu odnášela něco sklenic a koflíčků, jež byla na svatbu zapůjčila.

„Copak, drahá paní? Proč se s tím taháte? Vždyť to není ani umyto. Nechte to zde, Barča hned ráno vše opláchne, abychom to vrátili čisté, jak jsme to dostali.“

„Pánbůh zachraň!“ odmítala paní Vovísková „Baruška bude míti práce po krk, a vody, máme doma taky dost.“

„Tedy, vám aspoň posvítím, paní drahá, abyste nezakopla. To by tak scházelo – za všechnu vaši dobrotu!“

Doprovodila sousedku dlouhou chodbou až do kuchyně, a tu dámy, loučíce se, zasypávaly se navzájem horlivými díky za vše, co si dnes byly prokázaly.

„Máte velikou zásluhu,“ chvalořečila paní Vovísková. „Žádná vlastní matka nemohla by to vyvést líp. Ale co říkám líp – nedovedla by to vůbec!“

Paní Knedlhansová byla pro každou pochvalu velmi vnímavá.

„Chvála Bohu,“ řekla s líčenou skromností, „dobře to dopadlo, beze vší nehody.“

„Krásné to bylo, tuze krásné, paní Knedlhans. Ani u Meningrů ani u Švertásků[37] nemohlo by se to lépe vydařit.“

Tvář paní Knedlhansové zazářila blaženým sebevědomím, vítězoslávou.

„Když je člověk z toho, paní sousedko – –“

řekla podruhé s předstíranou skromností. „A to jsem vdova. Což teprv, kdyby žil nebožtík pán!

Ten si potrpěl na takové věci – a jazyk měl vybroušený!“

„Je vidět rodinu,“ povzdechla paní Vovísková, povaha skutečně skromná. „To musí s člověkem vyrůst… – A když pomyslím, až budete strojit veselku slečně Albínce a panu Saloupkovi…“

„Myslíte, paní sousedko?“ zatvářila se paní Angelina zdrženlivě. „Ještě se nevyjádřil – a ještě si musím všechno rozvážit.“

„Můj Bože, já myslím, že je to jako uděláno! Vždyť dneska – – jen se v Albínce shlížel.“

„Což o to,“ řekla paní Knedlhansová. „Mladá, ouhledná holka – s vychováním – ale všechno záleží na tom, jak bude v ouřadě.“

Paní Angelina úmyslně tak brzdila. Není třeba, aby věděl každý, jak se na ženicha pro dceru jen třese. Trochu drahoty nikdy neškodí.

„Takový hodný člověk,“ chválila dále paní Vovísková.

„Hodný je, o to nic. Ale trochu nesmělý. Kdyby on měl jen o něco víc kuráže, čím pak juž moh’ být! Aspoň správcem. Teď musí každý mít lokty, trochu se prodírat kupředu. Vůbec je ostýchavý – k ženským zrovna tak. Ačkoliv – to zas je dobrá vlastnost. Muž to bude hodný.“

„To bude,“ přisvědčila Vovísková, zamýšlejíc se. „Božínku, kdyby moje dcera takového dostala!“

„Taky dostane, taky,“ slibovala paní Knedlhansová. Než v duchu pomyslila: „To věřím, dušičko, brala bys. Ale kam to míříš se svou putičkou slepičkou! Pro takové Saloupkové nerostou.

Dámy se rozloučily; paní Vovísková upřímným stisknutím ruky, paní Angelina medovým úsměvem. Když Vovísková za šťastnou sousedkou domykala, povzdechla si z hloubi duše:

„Bože nebeský, kdyby takový člověk zavadil o moji Klárku, nečekala bych ani minutu na správcovství. Však by to ženatý taky vzal. Mnohé se čekání nevyplatilo.“

Když se paní Angelina vrátila do pokoje, Saloupek rychle položil na stůl krabičku, z níž byl vyškrábl poslední tam zbylou sardinku. Albínka chroustala nějaké cukroví. Baruška sklízela z tabule, odnášela do kuchyně.

„Toho teď nech, Barčo,“ velela panička. „Je na to pozdě – ještě aby ses do toho v kuchyni nepřevalila. Zejtra to rovnou cestou z dřezu složíme do kredence. A kampak mě položíš, holka, když máme postele na půdě?“

„Ustelu tuhle na dývan, milostpaní,“ odpovídala Baruška. „Slečince jsem ustlala na dývaně vedle – ten by byl pro milostpaní krátký.“

„To je dost, že tě to napadlo, holka,“ schvalovala panička.

Přece však, jako by měla ještě nějaké pomyšlení, pokročila, nahlédla do sousední světnice. Ale potom řekla rozhodně:

„Půjdeme ležet – půlnoc je na krku.“

„Ruku líbám, šťastnou dobrou noc přeju,“ ukláněl se Saloupek a kráčel do třetího pokoje.

„Má tam pan Saloupek sklenici vody?“ otázala se paní Angelina.

„Ruku líbám, všechno, milostpaní,“ odpovídal Saloupek za Barušku.

Dveře za Saloupkem zapadly. Albínka odešla do prostředního pokoje, aby se odstrojila.

Paní Knedlhansová pomalu rozepínala atlasový život, zívla, potřepala si dlaní na ústa, až to zabubnovalo, a pozorovala Barušku, jak přenáší peřiny a podušky, jak ustýlá. Pojednou vzpomněla, nachýlila se k děvčeti:

„No, holka, dneska jsi pobrala tuzérů, co?“

Baruška se lišácky usmála, přikývla.

„Kolik?“ vyzvídala panička.

„Asi pětku jistě,“ přiznávala Baruška.

„To jsem počítala víc,“ řekla panička.

Však taky Baruška nanejmíň tři zlatky ulhala. Neboť pan Dundr, slečna Agáta, Vejlupek, slečny domácích jí dali po zlatce – a ženich sám dvě.

„To budeš mít pěkné šaty, památku na svatbu,“ řekla paní Knedlhansová velikomyslně, jako by na ně dávala z vlastní kapsy. „Jenom nenastrkej: všechno tomu svému hasiči.“

„Dyť já žádného nemám,“ bránila se Baruška durdivě.

„Já vím, že ne – a Tóna domácích taky ne,“ řekla paní Knedlhansová. „To je sem pan Lammer[38] posílá nejspíš na vartu.“

Slečna Albína přišla dáti dobrou noc.

„Jdi, jdi, holka, a vyspi se z toho. Blýskají ti oči po víně. Ta hlava zejtra!“

„Nic jí nebude, mami.“

Albínka odešla.

Paní Knedlhansová se rozhlédla pokojem. „No vypadá to zde – hotová republika,“ řekla k Barušce. „Kampak se taky neděje! Ale Kuliška přijde ráno na pomoc – do poledne zas budeme v pořádku. – Můžeš jít ležet, Barčo.“ Panička osaměla, rozhlédla se po stole, na zbytky hostiny.

„Šupali, panečku, chutnalo jim. Kam pak u Švertásků, u Meningrů! Mnoho peněz a málo muziky. Není nad svatbu domácí. Tam všeho polovičku ukradnou, co se zaplatí. Vína jistě!“ Podívala se na hodiny.

„Hele, hele, bezmála dvanáct. Dnes musíme čerstva spát – a dneska si to zasloužíš, Andělíno.“

Panička shodila poslední spodničku a kráčela k pohovce. Ještě však se zastavila.

„Spíš už, Albi?“ zašeptala silně do druhého pokoje.

Žádná odpověď.

„No arci! Ta má ještě jednu nohu na podlaze a juž je v limbu! – Spi, holka, spi. Dej Pánbůh, abych taky tobě brzy strojila…“

Usedla na pohovku, rovnala podušky, a hned poposedla o kousek dál.

„Čouhá tu nějaké divoké péro, potvora – a zrovna tuhle – No, snad je zaspím.“

Ještě vstala, foukla do lampy na stole, setmělo se.

Než oči její posud nebyly unaveny. Do oken svítil měsíc, zraky paniny těkaly po stropě, který se zatemňoval, když nějaký obláček měsícem přeplul, a znova se jasnilo. Mátožně obrážel se na zdi i nábytku venkovský noční děj na obloze jako nepodařené mlhové obrazy. Za to tím živěji rozvíjelo se před očima paní Knedlhansové všechno dnešní divadlo, od chvíle dopolední, kdy se v těchto prostorách shromažďovali hosté svatební. Poznovu se kupí páry, nastupují pochod a slavnou jízdu do kostela. Skončen obřad oddavek, zaznívají varhany. Obrazivost paní Angeliny byla tak mocna, že podlehla sluchovému přeludu. Připadalo jí opravdu, jakoby kdesi v blízkém sousedství znělo dunění velebného kostelního nástroje. – Nastává zpětný pochod, páry se prodírají davem a šumem diváků. Kočové potrhováním opratí probouzejí koně k čilosti, aby pohodili hlavami, zatepali kopyty; o svatbě výborně se vyjímá taková bujnost valachů, jindy schlíplých. Ach, pan Vondráček má koně! – Do prvého, kvítím zdobeného kočáru vstupuje nevěsta. – A teď se v tom obraze udála podivná změna. To není Nanynka Kulichova. Rázem proměnila se její postava v Albínku Knedlhansovou, a za ní vstupuje ženich – ne Novák, nýbrž pan Saloupek. Albína – Saloupek! Srdce paní Angeliny blažeností prudce buší, dech se úží – zraky všech diváků před kostelem obracejí se pojednou k ní, ústa se pohybují, a všem čte na rtech dvě slova: Matka nevěstina!

To paní Knedlhansová usínala, a tento počátek spánku překouzlil jí postavy novomanželů ve vlastní dceru a Saloupka. Nemohlo býti přeludu krásnějšího, zakončení dneška utěšenějšího. Panička spala.

* * *

Chvíle míjely, noc táhla neslyšným pochodem, v celé domácnosti zdály se bdíti jen opakovací hodiny na kredenci, kteréž tlumenými zvuky svědomitě každou čtvrt odbíjely.

Paní Knedlhansová měla vždy pevné, zdravé spaní. Jak ulehla, tak se ráno probouzela. Ale dnešní její spánek trhal se. Dvakráte, třikráte se zdálo, že procitá. Bylo to nezvykem, že neleží ve své posteli? Bylo to „divoké péro“ v pohovce, které ji dráždilo? Pracovala i teď ještě vznícená její obraznost? Dlouhé, hluboké oddychování krátilo se, na chvilku zcela ztichlo, jako by zaškobrtlo, a náhle se panička probrala. Připadalo jí, jako by nějaký šust ji byl vzbudil. Zdálo se jí to jen? Bylo to teď nebo již před chvílí? Panička si nemohla uvědomiti. Cítila jen, že je kupodivu vyspalá. Dní se již? Vždyť je tma.

Paní Angelina pozvedla hlavu, naslouchala. „Albi,“ zašeptala do tmy, „chceš něco?“ Neboť se jí zdálo zcela určitě, že cosi slyšela. Snad není holce dobře.

Žádná odpověď.

„Albi,“ zašeptala poznovu, „volala jsi?“ Byla to snad ozvěna jejích vlastních slov, že se domnívala slyšeti cosi.

„Tak tedy mluv, Albi.“

Ticho. Panička naslouchala, nikde ani dechu. Znepokojila se trochu. Beze šustu sklouzla s pohovky. Zraky pronikaly šerem, rozeznávaly. Bosýma nohama, beze zvuku tápala do druhého pokoje, podobajíc se přízraku Bílé paní. Tu se přišárala k pohovce, naklonila se.

„Není ti dobře, Albi?“

Nikdo neodpovídal, nikdo nedýchal.

Panička sáhla na pohovku, hledajíc hlavu dceřinu. Nebylo tu hlavy. Poduška byla vychladlá, pohovka byla prázdná.

Paničku skoro zamrazilo. Kde jest Albi? Jako stín se vrátila do svého pokoje, sáhla po sirkách, rozžehla svíčku. Knot zaprskal, zaplál, ale hned zas plamének se smrštil, jako by domíral. Pomalu, pomaloučku se rozhoříval. V kalném, žlutém světle vypadalo to v nespořádané světnici přímo strašidelně.

Paničku zamrazilo podruhé. Popadla spodničku, přehodila přes hlavu, ovázala kolem pasu, vklouzla do trepek. Chopila se svícnu, mířila do předsíňky. Z kuchyně se ozývalo chrupání Baruščino, jako by se chtěla dveřmi prořezat. Paní Knedlhansová stiskla kliku na chodbu, bylo zamčeno. Nejenom na klíč, ale i závorka byla zastrčena.

Panička pozdvihla svícen, rozhlédla se po koutech, otočila se a zaletěla zraky do temna pokojů, až k poslednímu, až k Saloupkovu. A v záři svíce šlehl jí tváří podivný úsměv, jako vítězný, jako by vyjadřoval jediné slovo: „Konečně!“

Pojednou však, jako náhlým znepokojením jata, kroky dlouhými a tiše jak lasice vracela se. Třásla se jí ruka, třásl se i svícen, a paní Knedlhansová cítila, jak jí na prsty kape roztavený stearin[39] a tu stydne v bílé koláčky. Spěchala zase do dceřiny ložnice, a hle, tu Albínka ležela na pohovce.

Paní Knedlhansová postavila svícen na stolek.

„Albi! Kdes byla?“

Zdálo se, že Albínka tvrdě spí.

Teď ne zima, ale horko rozrazilo matku.

Dvěma kroky byla u pohovky, sáhla po dceři, zaryla se jí kloubnatými prsty v rameno, až dcera zaúpěla, a sykala:

„Však ty nespíš, Albi! Bylo tu před minutou prázdno. Kdes byla?“

„Neštípej, mami!“ zakvílela Albína.

„Kdes byla?“ sípala matka z hrdla jak zaškrceného.

Slečna Albína vzlykla.

Paní Knedlhansová se podívala ke dveřím pokoje Saloupkova. Uzoučká škvíra ukazovala, že jsou pootevřeny. Prve byly zavřeny.

Paní Angelina se dohádala.

Pustila rámě dceřino, přiskočila ke dveřím, otevřela je dokořán. Na pelesti postele seděl Saloupek odstrojen, zraky jeho hleděly vyjeveny na paní jak na strašidlo. Zdálo se, že ji očekával.

Paní Knedlhansová stála na prahu, vztahujíc všech deset prstů k Saloupkovi. Neblahý milenec schýlil hlavu, ale zraků nemohl od paní odvrátiti.

„Pane Saloupek!“ vykřikla matróna a spráskla ruce. „Pane Saloupek!“

Saloupka zalilo to dvojí zvolání jak žhavou, spalující lávou. Třásla se mu brada, když drtil mezi zuby odprošujícím hlasem:

„Milostpaní – povídali jsme si s Albínkou – –“

Spletl prsty obou rukou, pošinul se na pelesti. „Jen povídali?“ vřelo z úst paní Angeliny. Saloupek se svezl s pelesti, padl na kolena. „Milostpaní – nehněvejte se! – Nemohu za to, že mám Albínku tak rád – ona mě taky – vždyť já nechci nic jiného…“

Saloupek se šoural po kolenou k paní Knedlhansové, stále jako v obavě před úderem, ale až k ní si netroufal.

„To jste měl říci nejdříve, pane Saloupek,“ odpovídala paní Knedlhansová, načerpávajíc k pláči, „ale takhle se na námluvy nechodí! – Vždyť bych vám ji dala, ale ve dne.“

Z vedlejšího pokoje, z pohovky Albíniny ozvalo se opětné vzlyknutí.

Paní Knedlhansová se otočila a zaťavši pěsti zahrozila k pohovce:

„Ty – ty –!“

„Milostpaní!“ zajektal Saloupek, taky již nabíraje, „neubližujte drahé Albínce. Ona za nic nemůže – a my vůbec…“

Saloupek vztyčil tři prsty pravice.

Paní Knedlhansová zhluboka oddechla, výraz její tváře ponenáhlu se měnil, a teď promluvila jiným zvukem než prve:

„Pane Saloupek, uznáte, že po tomhle nemůžete udělat nic jiného, nežli si zítra sehnat ohlášky.“

„Ano, milostpaní, ano,“ přisvědčil Saloupek pln radosti, že se věc tak smírně obrací. „Hned ráno! Dovolím se z kanceláře, vyběhám to.“

„Pěkně byste se mi byl za všecko odsloužil, pane Saloupek,“ uzavírala paní Knedlhansová dramatický výjev. „Za to, že jsem vás chovala jako syna. – Ale já vím, že jste solidní a počestný člověk a že mě neuvrhnete v hanbu.“

„Nikdy, milostpaní, nikdy!“ ujišťoval Saloupek.

Paní Knedlhansová se otočila, přistoupila k pohovce dceřině:

„Ty vstaň – a jdi si lehnout vedle, na mé místo – –“

Albínka již mizela.

Panička ještě se vrátila, přitáhla dveře pokoje Saloupkova, pevně je dovřela a přitiskla, jako by je pečetila. Potom usedla na pohovku, kterou Albínka uprázdnila.

Na stole hořela svíce žlutým kalným světlem. Panička ji nezhášela. – Chladný noční vzduch ji mrazil, až se roztřásla jako v zimnici. Teprve teď zamáčkla hořící knot, zvrátila se na pohovku, přitáhla svrchnici až po bradu a hleděla do stropu. Sepjala ruce pod peřinou a rty její zašeptaly:

„Andělíčku, strážníčku drahý, děkuji ti na tisíckrát, že jsi mě tak včas probudil…“

56. Ve vlastním hnízdě

Jindřich Novák odvážel si Nanynku do vlastního, útulného hnízda.

Kočí, který na kozlíku skoro již byl klímal, vzpružil se křepce, když spatřil, že z vrat vycházejí mladí manželé. Seskočil, smekl cylindr a s hlubokou úklonou otevřel dvířka povozu. Pečlivě srovnal vlečku svatebních šatů nevěstiných dovnitř, aby jí neuskřípl, šetrně zavřel, vyhoupl se na kozlík, zamlaskl, švihl do koní a povoz rachotil ztichlou ulicí. Tento kočí byl z nejspolehlivějších svého podnikatele a zpravidla vozil mladé páry do kostela a do nových bytů. Dnešní jeho jízda byla zvláště významná, ježto měl svědomitě spočítáno, že je to již třicátý pár, jejž odváží k vytouženému cíli. Jeho kočár byl zánovní, čistě lakovaný, s nejlepšími péry, jeho valaši byli tahouni vybraní. Jako by věděli, koho vezou, pyšně tepali v dlažbu, až se od podkov jiskřilo, ba, chvílemi odvážil se některý z nich i hlavou pohoditi. Vezou – vezou třicátý pár!

Novák usedl v koutě, položil klobouk na protější sedadlo, zhluboka vydechl. Skoro ostýchavé sáhl po ruce Nanynčině, stiskl ji a řekl:

„Jak jsem rád; Andulko drahá, že jsme již vyvázli, že jedeme, že jsme sami!“

„Ano,“ přisvědčila Nanynka šeptem, ale vyřkla to zcela bezděčně, jako v zasnění. Měla ještě plnou hlavu loučení s matkou a myšlenkami stále se k ní vracela. Uhádala na vlas, co se nyní doma děje. Matka usedla – a pláče. Jediné dítě měla, to jí navždycky odchází. Vždy z rána se probouzely dvě, kutily společně ve skrovné té domácnosti, polohlasem i šeptem hovořily, aby otce nevzbudily. Viděly se zas o polednách na hodinu, na půldruhé, a slézaly se ve světničce na večerní besedování, když otec pomeškával v krčmě u Čejků. Teď chudák matka osamí. Samojediná zrána procitne, samojediná bude tráviti mnohý večer, sama se bude ukládati ve světnici na lůžko. Nanynčino srdce bylo zachváceno upřímnou lítostí nad matkou. A všechno toto pomyšlení bylo přitrpklou krůpějí do radosti, že odchází za svým a se svým Jindrou.

Radosti? Vlastně nelze říci, že Nanynka v tu chvíli byla naplněna radostí. Obklopovalo ji i v nitro jí vnikalo něco cizího, neznámého a neproniknutelného. I tato jízda byla jí nová. Krom dnešního dopoledne nepamatovala Nanynka, že by kdy byla jela v kočáře, a dokonce tak daleko. Dnes přeměří skoro celou Prahu. Cosi jako chlad ji objalo, těsněji se zavinula v plášť.

Novák byl ztichl po svých několika slovech a po stručné odpovědi, které se mu dostalo, vyčkávaje, že Nanynka ještě cosi řekne. Ale její mlčení skoro jej studilo. Tušil, čím se Nanynka v duchu obírá, a toto ticho bylo mu trapné. Přerušil je:

„Musím se přiznati, Andulko zlatá, že jsem se nejprve všeho toho ruchu a hluku poněkud obával. Ani nevíte, kolik večerů mi to pokazilo, jak rád bych tomu byl unikl. Ale hezké to bylo, nad očekávání se vydařilo. Přesto jsem rád, že jest konec a že již jedeme domů. Což vy, Andulko?“

„Ano, Jindro, ano,“ šeptala Nanynka. Než i v tom šeptu hlas její se chvěl.

Novák se přiklonil, pohlédl Nanynce v oči – byly plny slz.

„Andulko! Dušičko!“

„Maminka!“ zasteskla si Nanynka.

„Duše drahá,“ chlácholil Novák, „to jest osud všech maminek. – A to máš maminku, srdéčko mé zlaté, kdežto já dávno jí nemám… Mám teď jen tebe, děvenko milá, a ty mi nahradíš všechnu někdejší rodinu. A naše společná maminka? Kdy se ti zachce, zas ji uvidíš, a ona tebe. K čemu plakati?“

Nanynka se nutila v úsměv, když vzhlédla k Novákovi, jako by jej odprošovala, že se tak roztesknila.

„Víš co, dušičko?“ řekl Novák vesele. „Ve středu odpůldne mám prázdno. Zítra nebo pozejtří dojdeš domů a pozveš maminku, aby k nám přišla na svačinu. Tatínek zatím sám doma ohlídá.“

„Jindro!“ zvolala Nanynka a přitulila se. „Ano, ano!“

Novák horoucně ji objal a slíbal jí poslední slzy z tváří.

Bystře klusali koně po rovině. Ale když vůz přejel Karlův most a když cesta vedla vzhůru Ostruhovou ulicí, tu povolili a jejich podkovy tvrdě deptaly v dlažbu a čtyři páry noh usilovně napínaly všechny svaly a šlachy, aby překonaly strmý kopec.

Posléze byla ztečena i Hluboká cesta, koně zadusali zas po rovině a na znamení Novákovo stanul vůz před domem. Novák vyklouzl, oběhl kočár, pomohl s druhé strany Nanynce, odměnil kočího a sáhl pro klíč, chystaje se odemknouti vrata domovní.

„Jindro, posečkej,“ žadonila Nanynka, jako by se strachovala vkročiti v temnou chodbu domu. „Chvilenku posečkej, prosím.“

Kolkolem bylo ticho. Tato část, odlišující se veškerým svým rázem od ostatní Prahy a vypadající jako zvláštní městečko pro sebe, dávno byla ponořena v noční odpočinek. Toliko starobylá hospoda napříč náměstí byla osvětlena a z jejího nitra zazníval vzdálený, okny tlumený zpěv, provázený harmonikou. Kočí uctivě posmekl, popřál dobré noci, švihl bičem, dusot koní se rozléhal po pustém náměstí třaskavou ozvěnou. Kočár sjížděl ulicí Loretánskou ke hradu.

Nanynka pohlížela za ním. Tu mizí poslední věc, která ji do té chvíle aspoň zdánlivě pojila s posavadním domovem. Teď kočár zmizel nadobro a ponenáhlu tichl hrkot jeho a dusot koní. A mezi Nanynkou a končinou pod Karlovem rozestřela se nesmírná vzdálenost a prostora. Celá Praha!

„Dušinko,“ pronesl Novák, chápaje se ramene Nanynčina, „noc chladne, pojď – –“

„Ano.“

Ještě se rozhlédla pustým náměstím a vstoupila za Novákem do domu. Novák zamykal a šeptal do černé hluché chodby za Nanynkou:

„Počkej, dušičko, rozsvítím sloupek, abychom nezakopli.“

Avšak Nanynka znala tu cestu již dávno, měla ji vyměřenu na kroky, i šla kupředu a vzhůru. Její šaty šustily již na schodech, když Novákovi selhala druhá sirka, jak se mu ruce spěchem chvěly. Když vystoupil do patra, Nanynka stála již u dveří se skloněnou hlavou.

„Tiše, Jindro,“ zašeptala, když se chystal odemknouti dveře bytu. „Všechno spí…“

Novák odmykal jako zloděj, beze šustu, posvítil Nanynce, vklouzl za ní, zamkl dveře. Tu byla připravena svíčka, vedle ní petrolejka. Novák rozžehl svíčku i lampu, kterou vnesl do světnice. Chvatně hodil klobouk na pohovku, strhl se sebe svrchník a horoucně sevřel v náručí Nanynku, která jaksi ostýchavě za ním vstoupila.

„Tak tedy tě vítám u nás, dušičko drahá, zlatá, jediná! Ať mi tvůj příchod přinese štěstí celého života, ať jsi tu šťastna a spokojena se mnou! Nu, rci, děvenko milá, líbí se ti zde – u Nováků?“

Tiskl Nanynku bouřlivě na prsa, vášnivě ji celoval.

„Mluv, miláčku, líbí se ti u nás?“

Nanynka semkla víčka očí a vydržela prudký ten výbuch Novákův, déšť jeho polibků. Potom zdráhavé vyvinula se mu z objetí:

„Jak mohu mluvit, Jindro, vždyť mě udusíš, a hleď – celé šaty mi pomačkáš.“

„Pravda, zapomněl jsem,“ usmál se Novák. „Shoď je, dušičko…“

Nanynka vznesla dlaň na čelo, jako by se na něco rozpomínala. Nehledíc na Nováka pronášela:

„Podivná věc, Jindro. Byla jsem zde včera naposled – byli jsme tu spolu – byla jsem tu tolikráte před tím – a dnes mi připadá, jako bych sem přicházela poprvé. Není ti také tak?“

„Ne, děvčátko moje. Mně jest, jako bych byl před chvílí odešel. – Tobě je tak, že se vracíme v noci. Všechno jinak vypadá. Pojď, srdéčko drahé.“

Poznovu ji chtěl uchvátit, ale Nanynka spěšně mu proklouzla k oknu, otevřela je a pobízela Nováka:

„Pojď, podívej se, jak vypadá naše končina v noci. Vzpomínáš, včera? Jak bylo všechno pod námi na stráni v květu? Hle, jaká vůně sem proudí ze zahrad.“

„Ale také noční chlad, Andulko,“ hovořil Novák, a hlas jeho se při tom rozechvíval; ne však chladem, před nímž varoval.

„Hleď, Jindro, hvězdičky se nám dívají do oken,“ šeptala Nanynka. Teď ukázala na skupinu pěti hvězd. „Vidíš to kolečko, Jindro? Říkali jsme tomu korunka, a to je moje souhvězdí, Jindro. K tomu jsem se modlívala. Když jasně zářilo, měla jsem radost, že se moje přání splní. Když jsem ho nemohla nalézti, když bylo zakryto mraky, bývalo mi smutno, až do pláče. Zdálo se mi, že se štěstí ode mne odvrací.“

„A co sis přávala, duše drahá?“ šeptal Novák a líbal tvárné ouško Nanynčino.

„To neuhodneš, Jindro?“ obrátila k němu roznícené zraky. „Nevíš, v čem bylo moje štěstí?“

„Tuším to,“ tiskl Novák Nanynku k sobě. „A dnes tedy ti kolečko září jako skutečná zlatá korunka, naznačujíc ti, že se vše splnilo. Znám je, znám dávno. Víš, jak se tomu souhvězdí říká? Je to Trůn – a ty v jeho znamení budeš zde kralovati. – Pojď, dceruško milá. Noční chlad by nám zalehl celý příbytek. Pojď, duše má.“

A něžně ji oddálil, okno zavřel.

„A teď, Andulko drahá, jsme zde jako v malém království. Ode světa uzavřeni, bezpečni, se vším štěstím svým. Nic k nám zvenčí nedolehne, a tu pod námi tiché klášterní zahrady. Jsi spokojena s tím hnízdem?“

Nanynka stála posud v prvé světnici. Zatím sňala závoj svatební i myrtový věneček, jejž naň šetrně položila. Novák beze slova přistoupil, sklonil se a věneček políbil. Když povznesl oči k Nanynce, viděl, že její líce zahořelo ruměncem. Novák pojal ji za ruce, střídavě je celoval. „Duše má drahá! Co jsem se po tobě natoužil! Zdá se mi, že nelze uvěřiti, že tu jsme sami spolu, že si již navždy náležíme, že mi tě nikdo neuloupí, že jsi má, jen má jediná!“

Nanynka chopila se hlavy Novákovy, pokrývala ji polibky.

„Tvá, Jindro, vždycky tvá, ode chvíle, kdy jsem tě poprvé spatřila a kdy jsem pocítila nesmírnou bolest při pomyšlení, že bys mi neměl náležeti. Dnes ti to mohu říci.“

„Proč jsi to myslila, duše drahá?“

„Pokládala jsem se za nehodnou tebe. Byl jsi tak vysoko nade mnou, a já – chudá švadlena pouhá…“

„A dnes tedy svého Jindru máš!“ zajásal Novák.

Nanynka hleděla na něj zraky zaslzenými. Rty se jí rozechvěly.

„Jindro, že mě dnes máš rád, věřím ti a cítím to. Ale řekni mi ještě: budeš mě vždy míti rád? Budeš mě mít i rád, až ti ovšedním, až ti zestarám, až mi vlasy prokvetou, až dávno zmizí, co tě dnes uchvacuje – všecko mládí mé?“

„Jak tě mám přesvědčiti, dítě drahé? To ti poví budoucnost, která také moje mládí odnese. A dnes teprv jsme na prahu společného života. Hleď, já se netáži, zdali mě budeš vždy milovati. Doufám v to, a co více, vím to!“

„Nehněvej se na mne pro tu otázku, Jindro,“ prosila Nanynka, hladíc Nováka po tváři. „Ptal se to všechen můj posavadní nízký, pokorný život. Jsem z takové chudoby.“

„Ale srdcem jsi bohata, Naničko drahá, a láskou. Jsi má zlatá žena!“

Nanynčina ňadra se dmula mocným pohnutím. Bezděčně rozepínala knoflíčky těsného živůtku a nebránila, když jí Novák chvějící se rukou pomáhal.

Již nehovořili.

Jsouc nepozorována, Nanynka ze svého vínku rychle utrhla lupínek myrty a vložila jej do úst. Novák zhasil svíci a něžně nutkal mladou žínku do druhé světnice. Zachvěla se lehce, když vkročila na práh a spatřila v záři lampy dvě bělostná lůžka. Nanynka sklonila hlavu, že Novák ani nezpozoroval, kterak se chvatně pokřižovala.

Po malé chvilce setmělo se i v ložnici a jen drobounké, třepotavé a mlčelivé hvězdičky pluly dále tichou poutí svou po nebeské báni.

Nanynčin slavný den schyloval se k poslední hodině. Jeho nástupce náležel již Novákovi.

57. Pan Dundr vyvrací domněnku Agátinu

Než pan Dundr vlezl do vozu za slečnou Agátou a Vejlupkem, otázal se kočího:

„Nu, tatíku, šťastně jste dovezl mladé manžely?“

„Šťastně, milostpane,“ zavrčel kočí z vysoka. „Ani jednou jsem nemusil zarazit, nikoho jsem nepřejel, nikdo nám nevjel do cesty.“

„Tak dovezte šťastně i nás, tatíku!“

„Kampak teď, prosím?“ ptal se kočí. „Nejdříve do Lazarské, tam vystoupí slečna. Potom zajedete do Celetné, tam složíme toho mladého pána, a pak se mnou do Hluboké cesty.“

„Ještě jednou nahoru, milostpane?“ protáhl kočí. „Stakramente, dnes dostanou valaši pro vítr.“

„Jeďte,“ řekl stručně pan Dundr a vlézal do vozu.

Teď ho skoro zamrzelo, že pobídl Vejlupka, aby se svezl. Když tak učinil, nepomyslil, že je to poslední chvíle, kdy bude se slečnou Agátou sám, kdy by s ní mohl důvěrněji promluviti. Připadlo mu, že by nebyla žádná nehoda, kdyby se protější dvířka otevřela a Vejlupek jimi vypadl. Ale Vejlupek již pevně seděl a byl z lidí, kteří tak snadno nevypadnou.

Pan Dundr vlezl, kočár se rozjel.

Vejlupek neodolal, aby se nepodíval ještě vzhůru do oken domácích; toužil, toužil spatřiti tam někoho. Než okna byla zavřena, ani stín se v nich neobjevil. Víme, že Amálka v tu dobu skládala raport mamince.

Na chvíli zavládlo ticho, jako by na všech třech osobách ležela únava dne a večera. Slečna Agáta pozdvihla kytici, přiváněla k vadnoucím květům. Panu Dundrovi neušlo to a skoro mu to zalichotilo. Bylať to jeho kytice. A slečnin posun povzbudil jej, aby promluvil.

„Smím se zeptati, vzácná slečno, jak jste spokojena?“

Tázavý pohled Agátin utkvěl na něm. „Totiž s dneškem, vzácná slečno, s Nanynčinou veselkou – a nelitujete-li, že jste nám tak celou neděli obětovala?“

„Nikterak nelituji, pane Dundře. Byť i nebylo toho, že si Nanynka malé té oběti zasloužila, vytrhla jsem se na chvíli ze své samoty a přišla jsem zas na lidi. A dobře jsem se pobavila. – A právě teď jsem pomýšlela, že skoro každá svatba má v sobě zárodek svateb jiných, kterak na každé započínají nové a nové historie milostné, někdy třeba již dozrávají. Myslím na příklad, že nebude dlouho trvat, a pan Saloupek a slečna Albínka…“

„Ó, to je skoro jak uděláno,“ zasmál se pan Dundr. „Myslím, že k tomu ani nebylo třeba vdavek Nanynčiných. O tom již tetinka Knedlhansová ustanovila.“

„Zdá se, že je to dáma velmi rozhodné povahy,“ poznamenala slečna Agáta.

„Jest,“ potvrdil pan Dundr. „Takové matky jsou štěstím pro dcery, zvláště pro sirotky. Považte si, tři holky! To není malé zápolení. Dvě jsou z domu, Albínka na skoku. Ostatně pan Saloupek nepochodí tak zle. Od světa a života mnoho nežádá, Albínka je k němu jako stvořena. – Ale máte pravdu, často na svatbách to začíná. Myslím, že tuhle náš pan Vejlupek taky bude mít památku.“

Vejlupek naslouchal posud jenom na polo. Stále ještě zalétal nazpět v dům, od něhož se víc a více vzdalovali, stále se vracel k Amálce, k poslední tajné hubince od ní a k ujednání, kdy a kde se sejdou. Teď teprve si uvědomil, o čem je řeč, a vyhrkl:

„Jak to, prosím?“

„Jak to!“ opakoval pan Dundr. „Slečna Amálka je přece roztomilé dítě. Bylo by to nějaké neštěstí?“

„Jaké neštěstí, prosím?“ otázal se zas Vejlupek, tváře se, jako by naprosto nerozuměl. „Nevím vůbec…“

Věru nevěděl, jak dopověděti. Do té chvíle domníval se, že ničí zraky nepronikly jeho sladké tajemství. Vejlupek naprosto nebyl povahy bojácné a sentimentální, aby prožíval nějakou lásku nekonečného skrývání a bolestného utrpení. Přece však věděl, že mu rodiče nepoloží Amálku beze všeho zdráhání do náručí, a nemohlo mu býti lhostejno, vyzradí-li se věc na samém počátku. Byl jen jediný člověk, kterému se chtěl svěřiti, ve své tajemství jej zasvětiti, a to byl Novák. Než Novák sám tone zatím v opojení milostném a nemůže mít pravého porozumění a účastenství pro jeho srdeční starosti. Na to je tedy času dosti. Ale pan Dundr? Nevězí v jeho otázce nějaká léčka?

A Vejlupek opakoval zcela bezděky:

„Nevím vůbec, pane řediteli…“

„A to je chyba, mládenče, když nevíte,“ řekl škádlivě pan Dundr. „Myslil jsem, že je ruka v rukávě. Vždyť slečinka zrovna vyrůstala, když jste se na ni podíval, když jste na ni promluvil. A když jste se nedíval, div že vás očima nesnědla. To tedy musíme ubohou Amálku zavčas vyrozumět, aby si vás nebrala do hlavy, když o ničem nevíte…“

Bylo sice šero ve voze, ale v zásvitu venkovských luceren a plynových kandelábrů přece bylo patrno, jak se Vejlupek po slovech páně Dundrových ve tváři zapálil. Ani teď se nevzmohl na odpověď. Hleděl v nesnázi na trapiče Dundra a zraky jeho přeskočily pak na slečnu Agátu.

Slečna Agáta rozuměla jeho rozpakům a promluvila.

„Pan ředitel má skutečně pravdu, pane Vejlupku, nebylo by to žádné neštěstí. Amálka se zdá dobrým, nezkaženým, přirozeným děvčátkem, z něhož bude někdy dobrá ženuška, dostane-li se do pravých rukou. Není-li vaše náklonnost pouhým chvilkovým vzplanutím, kotví-li hlouběji, vytrváte-li přes všechny překážky – a vyskytnou se nepochybně překážky, pane Vejlupku,“ řekla Agáta vážně, „pak budete blahořečiti panu Novákovi, že vás s Amálkou svedl.“

„Vidíte, mládenče,“ řekl pan Dundr vítězně, „že jsme vás všichni prohlédli!“

Vejlupek se schoulil do koutku. Vědomí, že jeho náklonnost k Amálce je tak rázem odhalena, připravovalo mu rozpaky, a ještě spíše budilo v něm obavy. Nebál se o sebe, ale bylo mu trapno pomysliti, že by Amálce hrozily domácí půtky. Ujal pana Dundra za ruku a řekl:

„Pane řediteli, doufám v šetrnou vaši mlčelivost, ať je vaše domněnka správná nebo ne. Na mně nezáleží, ale jde o dívku, o její duševní klid, o její pověst – –“

Slova Vejlupkova vyznívala poněkud stísněně.

„– a pokud milostivé slečny se týče,“ obrátil se k Agátě, „tu ani neprosím, tu jsem přesvědčen, že dovede cítiti se mnou a s drahou Amálkou.“

Rázem uťal, polapiv se při tom, jak se podřekl.

„Pane Vejlupku,“ promluvila slečna Agáta, „říká se o starých pannách, že jsou zlomyslné a že rády maří štěstí, kterého jim samým se nedostalo. Ale nevěřte tomu, že jsou všechny takové. – Ostatně pan Dundr jistě vaše tajemství zachová. Byla tam ještě jedna dáma, ke které zase jeho zájem se upíná – –“

Pan Dundr vytřeštil zraky.

„Kterápak, prosím, vzácná slečno?“

V jeho pohledu i zvuku se obráželo skoro uleknutí.

„Myslím – slečna Klotylda.“

Zdálo se, že to Agáta pronesla beze všeho úmyslu, a nejméně tušil Vejlupek, že tu slečna odpovídá panu Dundrovi oplátkou za něj.

„Pardon, slečno,“ zvolal pan Dundr, „v tom jest omyl – ale kolosální omyl!“

Bylo to ohražení téměř úzkostlivé.

„Omyl, pane Dundře?“ tázala se Agáta, a zvuk jejího hlasu vyjadřoval překvapení. „Tedy prosím za prominutí. Ale nebyla jsem sama v té domněnce.“

„Tááák, slečno?“

Pan Dundr sice toužil po příležitosti, aby Agátě mohl naznačiti, že nemá žádných závazků ke Klotyldě, ale nenadál se, že slečna sama takovýmto způsobem na choulostivou věc udeří. Zasmál se rozpačitě a řekl:

„Je to šlakovité a fatální, vzácná slečno, do čeho se člověk dostane následkem pouhé ceremonie, čestné funkce!“

„Nu a bylo by to taky nějaké neštěstí, pane Dundře?“ usmála se Agáta, opakujíc vlastní jeho slova před chvílí k Vejlupkovi.

„Pro mne snad ne, vzácná slečno,“ odpovídal pan Dundr, „a zdali pro slečnu Klotyldu – tu bychom se jí musili zeptat. Neračte zapomenout na má léta a na její. Nebylo by to rovné a tedy šťastné spřežení. Krom toho však – –“

Pan Dundr se zarazil.

„Krom toho – – ?“ otázala se potichu slečna Agáta.

„Vzácná slečno,“ rozpakoval se pan Dundr, „nerad bych u vás upadl v podezření z nediskrétnosti – arci mi nebylo nic svěřeno – je to pouhá moje kombinace – ale z jistých okolností mohu soudit, že slečna Klotylda v záležitosti srdce svého jest opatřena. Byl bych tu naprosto přespočetným faktorem. Pro slečnu Klotyldu nejsem, neexistuji.“

„Jak se člověk mýlí,“ řekla slečna Agáta. „Teď teprv chápu, čemu jsem dříve jinak rozuměla. Její občasné zamyšlení, její zamlklost, její pohledy kamsi v dáli. Vše to náleželo tedy někomu, kdo na veselce Nanynčině nebyl – –?“

„Ano, vzácná slečno, ten tam chyběl,“ potvrdil pan Dundr. A jako v myšlenkách dodal: „Škoda, že nebyl taky pozván. Pak bychom byli bývali komplet.“

Fiakr zastavil.

„Pro Pánaboha,“ zvolala slečna Agáta, „už jsme u nás! To nám cesta uběhla. Pánové, děkuji vám za doprovod.“

Pan Dundr otevřel, vyskočil, pomáhal slečně z vozu.

„Prosím vás, nezdržujte se již,“ řekla Agáta a podávala panu Dundrovi ruku. „Jsem doma, je pozdě, vy máte ještě daleko.“

„Slečno,“ uklonil se pan Dundr, „jsem do poslední chvíle vaším sluhou. Právě proto, že jest pozdě, posečkám, až vám cerberus[40] otevře.“

A spěchal, aby zazvonil.

Agáta pozdravila ještě Vejlupka do vozu, a když došla pana Dundra, naklonila se k němu a řekla:

„Musíte pana Vejlupka zase trochu povzbuditi, pane Dundře. Šel jste na něj příliš zhurta – můj Bože, jsou ti zamilovaní někdy k smíchu. Myslí skutečně, že nikdo nic nepozoruje.“

„Nic mu nebude, slečno,“ ubezpečoval pan Dundr, „to jen tak v prvé chvíli ho zarazilo. A šťastný člověk! S jakým nevyčerpatelným pokladem vrací se dnes pod střechu, kdežto já tam nahoru do té poustevny zas jen sám a sám.“

„Jako já, pane Dundře,“ řekla prostomyslně slečna Agáta. „Byl nám souzen společný osud.“ Pan Dundr se sklonil, poceloval Agátě ruku a pronesl s vroucností, které by se do něho nebyla nadála:

„Slečno, vyřkla jste veliké slovo…“

„Jaképak?“ podivila se Agáta.

V zámku zarachotilo, domovník odmykal, vrata se rozevřela.

„Dovolíte-li, odpovím na to někdy budoucně, vzácná slečno.“

„Ale to se těším,“ usmála se slečna Agáta. „Tedy dobrou noc a na shledanou.“

Jestliže pan Dundr chtěl ještě něco říci, domovník to přetrhl; přirazil vráteň,[41] zarachotil klíčem.

Pan Dundr se vracel k opuštěnému Vejlupkovi.

58. Pan Dundr uzavírá

Dan Dundr se vrátil ke kočáru, jehož dvířka po jeho vystoupení s Agátou byla zůstala otevřena.

„Tak tedy, pane Vejlupku, tu jsem,“ řekl zvesela a zdvihl pravou nohu na stupátko. Ale hned zase ji postavil na dlažbu, naklonil se a vykulil oči do temného vnitřku vozu. Kočár byl prázdný.

„Kam se poděl?“ zvolal na kočího.

„Prosím, kdo?“ otázal se kočí.

„Ten mladý pán, který s námi jel!“

„No, není-li ve voze, milostpane, tedy nám útek’. Šak se mi jen teď zdálo, že něco ťape po tratuáru. To byl on.“

„Zatrápený – – – !“

Pan Dundr nedořekl. Několika chvatnými kroky byl na rohu, za rohem, hleděl níže do Široké ulice. Skutečně, tam se černala nějaká postava, spěchající kupředu.

„Hej!“ houkl pan Dundr za uprchlíkem.

Chodec, jako by neslyšel, tíhl dále.

„Hej, co to tropíte, pane Vejlupku!“ houkl pan Dundr podruhé.

Pan Dundr byl by mohl desetkráte zvolati své „hej!“ třeba hlasem tuřím, nebyl by uprchlíka zastavil. Ale jméno jeho, provolané tak důrazně v noční ticho, že zaletělo někam až k Pasířské ulici, zarazilo kroky Vejlupkovy. Za nic na světě nedopustil by, aby je pan Dundr vykřikl podruhé. Slyšel kdysi, vraceje se pozdě domů ze schůze, kterak honili nějakého nočního výtržníka a řvali za ním „chyťte ho!“ – načež se z kterési ulice vynořila policejní hlídka, zadržela stíhaného i stihatele, odvedla všechno na strážnici. Vejlupek ještě nebyl uvykl takovým pustým výjevům pražským a tehdy mu vjelo leknutí do celého těla, až se pod ním nohy třásly, a dlouho na tu noční štvanici nezapomněl. Aby teď pana Dundra napadlo vykřiknout „chyťte ho!“ Aby ho taky popadla a vedla policejní hlídka! On – mezi dvěma nasazenými bodáky, jak tehdy patroly Prahou za noci procházely! A zítra pan ředitel, potom pan inspektor, potom snad okresní školní rada, disciplinárka! A to všechno teď, sotvaže jest na prvé stránce svého milostného románu s drahou Amálkou!

Vejlupek tedy zarazil, váhavě sice, jako by se rozmýšlel, nemá-li přece utéci, a pomalu se obracel. Zatím ho pan Dundr dohonil.

„Co to tropíte, zpropadený Vejlupku,“ opakoval, chápaje ho za rukáv, za rameno. „Proč jste mi utekl?“

„Račte odpustit, ale už nemám daleko domů…“ odpovídal Vejlupek,

„Vždyť jsem vám řekl, že vás dovezu,“ káral ho pan Dundr. „Pojďte, staframente, ať fiakrista nemyslí, že mu chceme se spropitným oba utéci!“ Vejlupek šel jako jehně a cestou rozpačitě vykládal:

„Nestojí to za zbytečnou zajížďku, pane řediteli. Byl bych došel. Myslil jsem, že se ještě zdržíte. Zatím jsem mohl býti doma.“

„Kde bych se zdržoval,“ řekl nevrle pan Dundr. „Musil jsem počkat, až domovník otevře. Ze svatby chodit pěšky! Kdo to jakživ slyšel?!“

„Slečna Betyna s panem Přetrhlem taky – –“ namítl Vejlupek.

„Pan Přetrhlo moh’ zůstat doma, a slečnu Betynu byli bychom taky dovezli. Však oba věděli, proč. Ale vy jste družba. Ostatně se slečnou Amálkou šel byste i vy třeba na konec Prahy, to věřím!“

Vejlupek sepjal prosebně ruce k panu Dundrovi, aby ho již netrápil.

„No, dobrá, tedy jen pojďte, mladíče nemoudrá.“

Došli, pan Dundr vstrčil Vejlupka do vozu, vlezl za ním, ještě se nahnul ven a zavolal na kočího:

„Jeďte!“

Potom se pohodlně opřel do kouta, položil Vejlupkovi ruku na koleno a řekl chlácholivě:

„My dva se nemůžeme jen tak rozejít. Máme si ještě ledacos povědět.“

Kočár se nehýbal.

„Copak to?“ zvolal pan Dundr. „Snad nám chlap neusnul?“

Poznovu vylezl – a pravdu byl děl. Kočí na kozlíku chrupal. Byl již přemožen.

„Tatíku,“ zatřásl jím pan Dundr, „tady jsme, jeďte!“

„Jo, jo, milostpane,“ protrhl se kočí, a když slyšel, jak dvířka zacvakla, práskl do koní, kola zarachotila.

„Tak vidíte, mladíče, už jedeme,“ řekl spokojeně pan Dundr. A když Vejlupek neodpovídal, pokračoval:

„Abyste mi rozuměl, pane Vejlupku, když jsem se před slečnou Agátou zmínil o vaší slečince – Amálce – nemyslil jsem nic zlého. Holčička se vám líbí, a to neškodí. Zdá se, že ona vám taky srdíčko otevřela. Buďte rád. Slečinka je hezké zvířátko, bude s ní radostný život. Věčně nezůstanete podučitelem, půjdete výš, a nechcete-li děvčátku jen hlavičku poplést a jít zas po svých, dočkáte se jí. Řeknete-li si: tu holku chci, ta musí být má – bude vaše. Věřte mně zkušenému. Ale kdybyste ji chtěl jen mámit, pro zábavu na několik neděl, pro kratochvil, to bych vám neradil. K tomu by jí bylo škoda – a vždycky to stojí bolest. Vy snad ještě nevíte o takových bolestech a zklamáních – já o nich vím. A teď mi řekněte: máte Amálku opravdu rád?“

Vejlupek popadl pana Dundra oběma rukama.

„Pane řediteli! Jak ji mám rád!“

„Tuze náramně?“

„Nade všechno na světě!“

„Chcete si ji vzít?“

„Dají-li mi ji – –“

„Když vytrváte, dají. Zpočátku bude trochu drahoty, jako vždycky, toť se rozumí. Nemyslete si, že vám ji posadí na klín. Musejí vás poznat a slečinka musí vydržet. Pak je vaše. Mohu-li vám pak nějak pomoci, všechno udělám, na to se spolehněte.“

„Vašnosti,“ řekl Vejlupek vroucně, „jak bych vám byl vděčen!“

„No dobře,“ odpověděl pan Dundr.

Odmlčel se. V duchu se vracel do Lazarské ulice, vzpomínal na slečnu Agátu. V tuto chvíli, kdy sliboval pomoc Vejlupkovi, aniž věděl, jakým způsobem ji může poskytnouti, pocítil bezděky, že by sám něčí pomoci potřeboval. Snad Vejlupkovy. Neuvažoval o tom. V tu chvíli snad si neuvědomoval, že čině se důvěrníkem Vejlupkovým, připoutávaje ho k sobě a sebe k němu tím, že se stal účastníkem jeho tajemství, koná vše to z pouhého pudu vzájemnosti. Aby měl pro všechny případy spojence. Dnešní několikahodinný styk se slečnou Agátou rozjařil jej. Ozvalo se v něm cosi jako zbytek mládí, ba hovorem s Agátou skutečně jako by omládl. Již se v něm neozývala pochybnost, není-li na všechno pozdě; již jej skoro překonávalo bezpečné pomyšlení, že není pozdě. Když dlel nablízku slečny Agáty, připadalo mu, jako by ji znal mnohem déle než teprve ode dneška poledne. Obklopoval jej dech jara a v nitru jeho zvlnilo se cosi příbuzného s tímto jarem zvenčí. Když promlouval s Vejlupkem, mizel před ním znenáhla rozdíl věku obou. Vejlupek zdál se mu starším, on sám sobě mladším. A když se poddával tomuto klamu, uvědomil si náhle, že oba tíhnou za stejným cílem, a potřeba vzájemnosti s Vejlupkem zesílila se tím. Takový byl myšlenkový i dojmový pochod, který se pozvolna udál v duši páně Dundrově. Pan Dundr tehdy ještě nemohl slyšeti starého generála, zpívajícího v Oněginu: Láska kvete v každém věku – ale jeho duší táhl jakýsi samodílný nápěv, vyjadřující cosi velmi podobného. A nebyla-li to určitě láska, byla to náklonnost. Pocítil to pan Dundr ve chvíli, když za Agátou zapadla vrata domovní, která jej od ní oddělila neprostupnou přehradou. Prudce a silně uchvátila ho tu touha, aby mohl v patách za ní, aby byla jeho. Naposledy snad ozvalo se tu a promluvilo, co bylo dávno pohřbeno pode vším jeho staromládeneckým životem. Ještě v tom popelu zmařených nadějí mládí doutnala jiskra, aniž sám o ní věděl, a rozhořívala se znenáhla. Čeho se dávno byl odřekl, nač léta již nepomyslil, poznovu se rozháralo. Touha po sdílné, družné bytosti, po společnici života. Pan Dundr ve snách se nenadál, že k takovým koncům přivede ho svatba Nanynčina, na kterou byl pozván jako ceremonář z ochoty. Ale bylo tomu tak.

Vůz hrčel, hrčel, lucerny kmitaly se, jednotliví chodci míhali se mimo jen jako stínové postavy a zas mizeli. Oba svatebčané byli pohrouženi v myšlenky, hodnou chvíli nikdo z nich nepromluvil. Teď se setmělo, vůz mocně rachotil a duněl pod nějakým hlubokým obloukem klenby. Projel a hned potom zamířil ostře vlevo, koňové napjali síly do vršku, projeli nějakou branou, a tu se rachot kol mírnil, jako by se ztrácel do šira i do výše.

Pan Dundr vzhlédl a poznal, že jsou na Karlově mostě. Již sahal po kaučukovém balónku, aby jej smáčkl a písknutím zarazil kočího, jenž patrně v rozespalosti byl zapomněl, že má jeti do ulice Celetné, a zamířil přímo na Malou Stranu. Ale pan Dundr jinak se rozmyslil. Také tak dobře. Doveze jej kmotr nahoru a pak se vrátí s Vejlupkem a složí jej v Celetné. Fiakr je beztoho z Nového Města, musí nazpět.

Než teď probral se z myšlenek i Vejlupek, rozhlédl se, a zpozorovav kamenné zábradlí mostní, skupiny svatých na něm, zvolal v úžase:

„Vždyť mě vezete na Malou Stranu!“

„Nic nevadí, mládenče. Za chvíli pojedete zpátky.“

„Ale kdy se dostanu domů! Zítra mám školu.“

„Nedělejte si z toho nic. Já taky. A raděj bych šel místo vás do školy než do amtu. Měl byste vidět v pondělí ten tábor bab, co nás tam obléhají. Dnes každý projedl a propil, co včera domů přinesl, a zejtra seberou doma kde co a zanesou nás tam. Přijďte se někdy na to podívat.“ Přejeli po mostě, projeli Mosteckou ulicí, přes náměstí, a tu se strmila ulice Ostruhová. Popojeli nedaleko, a teď se zdálo, že koním dochází dech. Splnila se předpověď kočího, kterou pronesl, když mu pan Dundr před vraty domu Myslíkovských určoval, kam koho zaveze. Valaši skutečně dnes dostali pro vítr, dříve ještě, než svůj úkol dokonali. Tepali podkovami v dlažbu, až z ní jiskry vykřesávali, péra sténala a skřípala, vůz lezl jako hlemýžď – a pojednou se zastavil. Kočí rychle utahoval brzdu, aby mu kola pozpátku nesjela.

Pan Dundr čekal půl minuty, načež vystrčil okénkem hlavu a zahoukl:

„Tak co, tatíku, pojedeme nebo vás máme do vršku vytlačit?“

Kočí mávl rukou ke koním a řekl s výrazem malomoci:

„Milostpane, jsou trop! Nebyla to maličkost, všechny ty dnešní ryty. Nohy se jim třesou, musejí si trochu odpočinout.“

„Jakpak dlouho k tomu potřebují?“ otázal se pan Dundr pichlavě. „Půl hodiny – hodinu?“ Fiakrista pokrčil rameny.

„Těžko říci, milostpane. Možná, že je na tu kalvárii dnes už vůbec nevyženu.“

„To nás chcete vysypat?“ rozhorlil se pan Dundr. Než sotva že to vyřkl, rozmyslil se. Ťukl do Vejlupka. „Nic naplat, mládenče, musíme ven, valaši nemohou dále.“

Vystoupil z vozu a řekl ke kočímu:

„Dobře, tatíku, netýrejte již ta hovada, doběhneme to. Tu máte na pivo a obraťte. Buďte s Pánembohem!“

Vejlupek taky již stál na dlažbě, fiakrista obracel koně, a Vejlupek se na to díval jak u vyjevení. Pojednou zvolal:

„Ale pročpak mě jste taky vytáhl, vašnosti? Vždyť tu nemám co dělat – já bydlím v Celetné!“

„Tak tedy šupito, mladý pane,“ vykřikl fiakrista, „vlezou tam zase! Z kopce jich uvezu.“

„Na sklenici piva byste se mnou nešel, mládenče, na malé posezení?“ řekl pan Dundr s chabou nadějí, že ho pozvaný uposlechne.

„Vašnosti, dnes už ne,“ odpovídal Vejlupek v rozpacích, že musí odmítnouti. „Zítra, pozejtří, kdy budete chtít, ale dnes už je pozdě. Škola, škola!“

„Tedy jděte k šípku!“ vzdával se pan Dundr malomyslně. „Zůstanu zase jako kůl v plotě. Ale platí: přijdu si pro vás, až se ze všeho dokonale vyspíte. Posedíme spolu, pohovoříme si. Máme si mnoho co povědět, a teď vám dobrý kamarád nebude na škodu. Na zdar, mládenče!“

Vejlupek stiskl mu ruku, vpadl do dvířek, přibouchl za sebou, a vůz hrčel níže k mostu, na Staré Město

Pan Dundr chviličku za ním pohlížel. Potom se obrátil, švihl rukavičkami do vzduchu a řekl k sobě:

„Nakonec tedy zase sám, jako vždycky. Zatracená mizerie!“

A jda výše, hovořil u sebe zcela potichu, slova nemluvě:

„Novák si odvezl Nanynku, Saloupek má svoji Albínku – a hezky pohodlně, pod jednou střechou – splašený Přetrhlo vyhrál frajlajn Betynu, tenhleten si odváží plné srdce Amálky, jen já plavu jak eremita[42] do té své poustevny nahoře – sedím tam jako křižák v pavučině – mouchy mi lítají kolem nosu – –“

Pan Dundr se podíval na hodinky.

„Hleďme, ještě není tak pozdě, půl jedné. To bych v Renthauze ještě někoho zastihl.“

V tesklivosti, jaká ho přepadla po rozloučení s Vejlupkem, bylo to skoro utěšující pomyšlení.

„Podíváme se tam,“ rozhodl se.

Popošel ještě výše, nad Morzinský palác, a tu zahnul vlevo do starého průchodního domu, v oblíbený přístav, ve kterém trávil své mládenecké večery mezi druhy stejného osudu, do starého Renthauzu.

Prošel hlubokým průjezdem, přes dlouhý dvůr, jedinou lucernou osvětlený, vpadl do šenkovny a zamířil do „kasina“, které bylo útulkem jeho společnosti.

Nezklamal se. Ještě tam seděli tři nebo čtyři pánové, kteří ho nesmírným halasem přivítali. Pan Dundr se na ně přívětivě usmál, ale již politoval, že sem vlezl. Světnice byla zakouřena i zakyslá; všeliké zbytky večerního stolování, zápach po sardinkách, slanečcích i cibuli a nedopitky piva na stolech protivily se mu.

Pověsil cylindr, svlékl svrchník. A když se objevil v černém úboru, ve fraku, v jehož dírce ještě vězela snítka rozmarýny, byl zahrnut přívalem otázek a vtipů, na něž mu bylo nechutno odpovídati. Jaký to rozdíl ovzduší, onde pod Karlovem ještě před hodinou, v domácnosti rozjařené veselou svatbou, kde to vypadalo, jakoby všichni byli jediná rodina – a tuto po půlnoci, kde ho páni rudých tváří vítají rachejtlemi vymrskaných vtipů, které vyslechl stokráte. Jindy, když s nimi sedal od počátku, od časného večera, ani nepozoroval, jak nálada každým dalším pohárem vyzrává až k blábolení a nevkusnému výrazu. Ale dnes, když sem zapadl na zbytek stolování, kdy všechno již dýše přesycením i znavením a pronáší nejapnosti, naplnilo ho to rozmrzelostí a steskem.

Povelel si pivo a peskoval se v duchu, proč nešel přímo domů. Pro tyhle splašky a tlachy sem zapadl? A měřil jednoho po druhém. Nejmilejší členové společnosti byli již dříve odešli, co zbylo, o to věru nestál.

A teď před ním vytanula postava slečny Agáty. Aby ho tak viděla, jak ten večer skončil. Již spí ve svém skromném a jistě čistotném, útulném příbytku, jemu se ještě zachtělo tohoto požitku! Fi, Dundře, řekl sám k sobě, měl jsi jít domů. Však půjde, jen co dopije. A tak taky učinil.

Když zase vyšel na ulici, vydechl několikrát zhluboka, jako by chtěl z hrudi vyhnati vše, čeho se tam uvnitř byl nalokal. Zlobil se na sebe, že si tak pokazil milý dojem a závěrek dneška.

Stoupal do vrchu a pomalu okříval na chladném nočním vzduchu. Hospoda zapadala za ním jako v mlhy a na mysl vynořily se mu zase chvíle u Knedlhansů, odchod, jízda s Agátou, jeho poslední hovor s ní i její slibné vyzvání „na shledanou“.

„Ano,“ povídal si pan Dundr, rázně vykračuje a pevně dopadaje na podpatky, jako by tím pečetil svoje odhodlání, „ano, shledáme se zase – a brzy. Na odklady není mnoho času – a jsou zbytečné.“

Byl nahoře, zahnul do Hluboké cesty. Již minul svůj dům, ale ještě se chtěl podívati v zahrady, ozářené měsícem, i na stráň Petřína. Zastavil se blíže „Starého presu“, opřel se o zeď, hleděl v širou kotlinu pod sebou a dýchal plnými plícemi.

„Samo sebou se rozumí, milá slečno Agáto, že se shledáme,“ hovořilo v něm.

Teď mu připadla na mysl slečna Klotylda.

„Hleďme, hleďme, tedy slečinka byla na mě políčena! – Hezká holčička, hodná holčička – ale pokazilo se to staré paní. Křehotinka sama o mne jistě nestála, bude jí lépe s panem Švalbenšvancem. I kdybych se byl přehmátl a vzal si ji, nikdy by vedle mne na něj nezapomněla. Ale za to uctivě děkuju. Bude-li to milá slečna Agáta, spokojí se jen se mnou nadobro…“

Pod měsícem přeplul mrak, na chvilku se zatmělo. Pan Dundr bezděky pohlédl vzhůru k Pohořelci, vzpomněl na mladé manžely. Kdesi odbíjely hodiny druhou z půlnoci.

„Ale teď domů, Chrysostome,“ tleskl si rukavičkou do dlaně, „je čas do postele.“

Došel k domu, a nemaje dnes klíče, zazvonil.

Než mu babka přišla otevřít, rozhlédl se pan Dundr ulicí vzhůru i dolů. Všady bylo pusto. A tu pan Dundr posledně zhluboka vydechl, a jako by se obával, že v chodbě domovní, na schodech nebo snad i doma u něho nebude dosti prostoru na to, co si ještě chce říci, zašeptal široce, jako by sděloval nočním vánkům na všechny strany:

„Já tak nezůstanu, já se přece ještě ožením. Povídám: ožením se!“

V zámku zaskřípěl klíč. Pan Dundr se otočil a vpadl do tmavé chodby domovní.

Tím dořekl a ve tmu zapadl poslední účastník dnešní svatby a jím taky uzavírá se historie vdavek Nanynčiných i všeho, co se kolem nich událo v onom čísle popisném pod Karlovem, odkud si Novák Nanynku odvedl. Arciť osudy všech účastníků měly pokračování, veselé i rmutlivé. Ale pro dnešek učinil pan Dundr důraznou tečku celé historie. Kéž se po svém kurážném odhodlání dobře vyspí!

Konec dílu druhého, posledního.

Ediční poznámka

V knize Vdavky Nanynky Kulichovy a co se kolem nich sběhlo jsme se pokoušeli text jazykově přiblížit dnešnímu čtenáři. Upravili jsme již nepoužívané varianty psaní slov a nahradili je těmi, které jsou současnému čtenáři známé (např. psaní s/z). U zastaralých nebo dobových výrazů jsme pro vysvětlení využili možnosti poznámkového aparátu. V dialozích jsme se snažili přiblížit co nejvíce originálu. Pozměnili jsme pouze ty výrazy, ve kterých se odlišuje výslovnost a pravopis (např. spat/spát), abychom zachovali přirozený tok dialogu a vnitřního monologu. Naším cílem bylo, aby si současný čtenář knihu užil tak, jako si ji mohli užít tehdejší čtenáři.

Redakce MKP

[3] Vlasy sčesané do kulata do patky, zpravidla na spáncích. Pozn. red.

[7] Vnitřek, skryté pod povrchem (od slova „střed“). Pozn. red.

[8] Rosolovité mýdlové mazání s kafrem. Pozn. red.

[12] Potravinářské zboží dovážené z Jávy, zvláště káva nebo čaj. Pozn. red.

[13] Velmi starou (expr.), mající nejméně 60 (kopu) let. Pozn. red.

[15] Tehdy ještě kvetly v Praze „jesle“, zvlášť u hokynářů, ale i v některých nemajetných domácnostech soukromých. Bývaly zřizovány hned po sv. Mikuláši a trvávaly až do masopustu. Byly to skutečné jesličky s Betlémem a vším příslušenstvím, ale tvořily zároveň jeviště, na němž podnikatelé hráli loutkové divadlo. Někdy v letech osmdesátých všechny takové podniky z Prahy vymizely.

[23] Hranatý doutník, střední jakosti. Pozn. red.

[29] Kočár se střechou dozadu i dopředu sklápěcí. Pozn. red.

[31] Pečivo připravené z kokosové moučky, mandlí nebo oříšků. Pozn. red.

[34] Hlediště v přízemí divadla. Pozn. red.

[35] Velká místnost určená pro večeře. Pozn. red.

[37] Tehdejší proslulé lahůdkářské závody pražské, v jejichž salonech bývaly pořádány bankety a hlavně nádhernější svatební hostiny.

[38] Tehdejší velitel hasičského sboru pražského.

[39] Vosku podobná látka, používaná na výrobu svíček. Pozn. red.

[40] Zde hlídač (Kerberos = trojhlavý pes, střežící vchod do podsvětí). Pozn. red.

[42] Poustevník. Pozn. red.

Ignát Herrmann

Vdavky Nanynky Kulichovy II

Edice E-knihovna

Redakce Kateřina Kováčová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 17. 3. 2017

ISBN 978-80-7532-601-0 (html)