OSOBY
EVA,
krajčířka
TETKA EVINA
MEŠJANOVKA,
KOTLIBOVKA,
selky
MÁNEK MEŠJANÝ
MARYŠA KOTLIBOVÁ
SAMKO
JAGOŠ, kožušník
ZUZKA,
podruhyně
DOKTOR Z HROZENKOVA
NOTÁRIUSKA,
jeho žena
HUSPEKA,
pravotár
z Prešpurka
DANYŠ,
sklinkář
JOŽKA,
šohaj
POLUŠA,
jeho frajerka
ŽIGA,
dělník,
houslista
RUBAČ,
dělník
BARON,
BARONKA, majitelé
dvorce v Rakousích
SPRÁVCE
DRUHÝ STÁREK
Šohaji a děvčata. Dělníci a
dělnice.
První jednání na návsi
pohraniční uhersko-slovenské
dědiny, druhé v komoře Evy v Samkově stavení, třetí jednání na tovarychu
panského dvora
v Rakousích.
Mezi prvním a druhým
jednáním uplyne doba čtyř let.
JEDNÁNÍ
PRVNÍ
Náves slovenské
dědiny. Nalevo hospoda a vpředu v postraní Evina chalupa; napravo
statek
Mešjaných. U hospody v pozadí strom s lavičkou, kde sedí SAMKO, kožušník. Po
jevišti přechází šohaj JOŽKA
s frajerkou POLUŠOU,
již drží kolem pasu. Slaví se hody. Z hospody se ozývá tlumená hudba a
šum. Ze
dveří vyrazí rozjařený DANYŠ,
sklinkář, klobouček
s velikým kosířkem a voničkou v ruce. Zpívá
dle noty z hospody se
ozývající.
VÝSTUP PRVNÍ
DANYŠ, JOŽKA, POLUŠA,
v pozadí
SAMKO.
DANYŠ:
Anička, dušička,
někašli,
(hrozí prstem po notě)
aby ma pri těbe něnašli.
Bo ak ma pri těbe očujú – tú!
(Bujné zavýsknutí,
jež musí být originálně
slovenské, při němž si dá Danyš ruku za hlavu.)
Vezmú mi klobúčik aj šubu – tú!
(Pleští kloboukem o
zem, ale ihned ho zase
zdvíhá.)
POLUŠA
(s Jožkou
přicházející, žertem):
Co tys mne, Danyšu, ani neprovedl?
DANYŠ:
Zavedl ňa k tobě
stárek? Dalas ně voničku? Či mám
já tobě rovný statek? Och, tys mi ta pravá! Ať si ta len podrží tvůj
frajer. (Obraceje se
k Jožkovi.) Jožko, co si
myslíš, že moje dievča na Trenčansku sa tej tvojej nevyrovná? Ba
vyrovná! (Posadí se
z druhé strany na lávku vedle Samka, a
podepra si dumně hlavu, pokračuje.) Ona má moja Ančka takové
uprimné oči, jaké v
celej vašej dědině ižádná němá –
baže ižádná – –
JOŽKA a POLUŠA jdou, držíce se
kol pasu, se smíchem
vpravo.
VÝSTUP DRUHÝ
NOTÁRIUSKA, DOKTOR z Hrozenkova. PŘEDEŠLÍ. Později EVA s MÁNKEM.
Z pravé strany přichází NOTÁRIUSKA zavěšena v
rámě svého druhého muže, DOKTORA,
zastaví párek JOŽKU
s POLUŠOU,
přecházející tu posud v živé rozmluvě.
NOTÁRIUSKA:
Prosím
vás, slaví se zde v této hospodě hlavní hodová muzika?
JOŽKA:
Ano, poníženě
prosím.
NOTÁRIUSKA:
My
bychom se tam rádi podívali; bývá to zajímavé.
JOŽKA:
Včil už
neuvidíte, poníženě prosím, velkomožná paní, mnoho pěkného. To jste
měli dojít
hned zvečera. Včil už sú stárci napilí a stárky od tance pocuchány… Ale
nech sa
jen lúbí tam vejít. Však vás snad ještě zavedú.
DOKTOR
(k své ženě):
Co to, dušičko, znamená „zavedú“ – (žertem)
snad tam nebude nějakých víl?
NOTÁRIUSKA:
Ach, to jsou
starodávné zvyky našeho dobrého slováckého
lidu. K hodům, jež vy u vás v Čechách nazýváte posvícením, zvolí se
vždy čtyři
stárci, kteří ručí za pořádek celé chasy. K nim se přidělí čtyry svižné
družice, zvané stárky, obyčejně milenky těch hochů. Již odpoledne
chodívá
takový vyšňořený průvod s hudbou po vsi, po domech zavádět – to
znamená, že
stárci provádějí ženské, uvádějíce je k tanci na poctu mužům.
Mezi jich tancem
obskakují chlapci s opentlenými lahvicemi vína, dávajíce
poctěným
zavdávat. Však počkej, jakmile nás cizince v hospodě uvidí, hned nás
zavedou oba
do sóla.
Z hospody vyběhne EVA
s MÁNKEM. Oba
trvají chvíli v němém rozladěni.
Eva se opírá sebevědomě a vzdorovitě o veřeje nebo přechází, Mánek
zkroušeně
při ní.
DOKTOR:
Jenom se mi
nesmíš s těmi šohaji dlouho otáčet, abych nemusel žárlit.
NOTÁRIUSKA:
Jen si
dej ty pozor! Z našich slovenských dívek je každá jako kytička. Jen si
prohlédni tu tam – (ukazuje
na Evu)
jak dokonalá to kráska!
Ubírají se do hospody.
POLUŠA
(k Jožkovi potichu a
závistivě):
Já nevím, co ludé na té Evě krásného viďá. Ona
sa zatím jen tak nadnášlivě zná strojit. Však není nadarmo krajčířkú;
najlépe
ušije na sebe. Ale nadutá je ke své chudobě – já ju nemožu ani vidět.
JOŽKA:
No, hezká je,
to sa jí nemože upřít.
POLUŠA
(špičatě):
To já vím, že sa tobě lúbí.
JOŽKA:
Och, to
zrovna ne! Já ju také nemožu vystát, že sa k nám chlapcom vždycky tak
pyšně
chová. Ona zhlíží jenom k Mánkovi; ale to sa přepočítá.
Odejdou do hospody.
VÝSTUP TŘETÍ
MÁNEK, EVA.
MÁNEK:
Nesužuj mě,
Eva!
EVA:
Jaké sužování!
Řekla jsem ti, že dnes nebudu s tebú tancovat, protože jsi sa nechal
zvolit od
chasy za stárka. A víš přeca dobře, že mne chudobné dievča k tobě za
stárku
nedajú. Kde bych já vzala čtyrycet rýnských na ústroj a propijnú? A já
musila
tvojí stárce Maryši Kotlibové šit šaty! – Jsu „krajčířka“! –
MÁNEK:
Proboha tě
prosím, Evuško, já za to nemožu! To bylo z vůle
představenstva; vysmáli by
sa mi, kdybych stárkovství nepřijal, že juž za předního šohaja nestojím.
EVA
(pohrdlivě):
Vysmáli! – A když já jsem Maryšiny šaty slzami kropila – na tom věru
ničeho
nebylo! Jdi mi – ty jaktěživ nic samostatného nedokážeš… Nakázali ti to
mamička
a švagrové, viď?
MÁNEK:
A já si přeca
jiné nevezmu než tebe! Věř mi, Evušo, ty si povíš, žes pro to moje
stárkovství
Maryšiny šaty slzami kropila, a já – já sa pro tebe už dost nenaplakal?
EVA:
Ty tak snadno
pláčeš a nejen kvůli mně.
MÁNEK:
Nevíš, co
jsem zkusil; nepamatuješ sa, jak jsem si ti o pomlázce stýskal a přitom
mi
pláčem srdce usedalo – z hanby, že mi švagr před rychtářem a radním pro
tebe
nadal pochabých
janků a nezdárných synů? A když jsem si to tobě stěžoval, tys tak
pokojně u mne
stála, jako panáček o funuse, tys se mnú jakživa nezaplakala. Och, to
tvoje
divné srdce! Evuša moja! Co si jen taková?
EVA:
Víš, Mánku, tu
té černé země, která najlépe snad ludi zná – anebo Pánaboha sa ptaj,
ale ne mě.
Proč bečí a motá sa strachem poplašená ovca, kdybys na ňu zadupal –
proto, že
má ovčí dušu; a proč sa tě nebojí a jiného než svého cíle si nevšímá bár
– jen ta malá
vlaštovica?
MÁNEK:
Ale ty nemáš
ke mně té lásky, co já k tobě, sice bys mě jakživa nesužovala.
EVA:
Ty si povíš, že
já nemám srdca a lásky k tobě. To by jsi zas mohl sa zeptat naší tetky
a
tatíčka. Ti to lépe věďá vykládat, když mne pro tebe špičkujú, že si
mne
nevezmeš a všecko zlé mi prorokujú… A ještě by jsi sa mohl zeptat
měsíčka, proč
nemožu zdravo spat, tak jako jiní ludé, a když konečně zaspím, proč sa
mi vždy
jen zdává o nebožce mamičce, jak je podlé ní na hřbitově pod břízečkú
pro mne
dost místa…
MÁNEK:
Tož poď se
mnú, duša moja, do kola…
EVA:
Už jsem
pověděla! (Podrážděně.)
Prisámboh, že
s tebú do kola nevejdu, abys už mě nechal na pokoju.
MÁNEK:
A já odběhnu
od muziky dom – ať to potom dopadne na hanbu, že su stárkem, a
nevydržím, jak
sa patří, do rána. To jen pro tebe, pro tu tvoju umíněnú hlavu. (Výhružně.) Já
už idu! (Ale stojí.)
EVA
(chladně):
S Pánembohem! (Ironicky.)
Dobře sa
vyspi!
MÁNEK dopáleně
odběhne do statku vpravo. EVA
se vrací
pomalu k hospodě, kde se ozývá znova tlumená hudba.
VÝSTUP ČTVRTÝ
SAMKO, EVA.
SAMKO
(povstane od stromu a
blíží se k Evě; málo,
nenápadně kulhá):
Dobrý večer,
Evuško, jak sa dnes zabavuješ?
EVA:
Pěkně ti
děkuju, Samko, dobře. Ty sa ideš podívat k muzice?
SAMKO:
Och, ne.
Ještě by sa mi tam kdosi vysmál, že hle: kulhavý si ide tancovat!
EVA:
Ale co sa ti to
zdá; ty přeca tak velice nenapadáš! A pamatuju sa, když jsi byl
školákem, žes
tancovával.
SAMKO:
Ano, to jsem
neměl rozumu. Ale včil sa mi má chyba postaví před každé veselí. Proto
si
raději zalezu někam do kútka, a to mi je útěchu, že to Pánbůh tak
ustanovil. Kdyby
nebylo ludí takovýmto křížem navštívených, nikdo by si zdraví nevážil –
že?
EVA:
Ale jdi, Samko;
to tě nemusí rmútit! Však sa tě ludé dost nachválijú, žes řádný člověk…
Na to
tvoje dobré srdce, na tvoje pořádné jmění a šikovné řemeslo by sa za
tebe vydalo
deset hodných ženských!
SAMKO:
Ale jenom-li
z lásky, Evušo?
EVA:
Proč by ne?
Tuším, že sa ženské vždycky jen z lásky vydávajú! Jakž jinak!
SAMKO:
A potom, Evo,
to je moje těžké neštěstí, že já jsem si vyhlídl zrovna jen jedinú, a
to
takovú, ke které do nejdelší smrti nesmím oči pozdvihnút.
EVA:
To je škoda. Je
snad proti tobě bohatá?
SAMKO:
To ne.
EVA:
A jaká je tedy?
SAMKO:
Na to sa mě
neptej, duša moja, zrovna jenom ty sa mě na to neptaj! Och, kdybys
tušila…
VÝSTUP PÁTÝ
NOTÁRIUSKA, DOKTOR, PŘEDEŠLÍ.
NOTÁRIUSKA
(vyjde s mužem ze
dveří hospody):
Je to roztomilé, viď?
DOKTOR:
Ale horko je
tam k nesnesení. Zaobal se teď do šátku, ať se mi nenachladíš.
NOTÁRIUSKA:
Vždyť je
tak příjemno.
DOKTOR:
Tys však od
tance rozehřátá. Jen hezky poslechni. (Obaluje
ji starostlivě šátkem.)
NOTÁRIUSKA:
Tys si
také musel zatančit, a svrchník si necháš na kočáře.
DOKTOR
(podá jí pravé rámě a
odchází vpravo):
Ale, dušinko, já nejsem takové jemné páperko
jak ty, a jen když ty mi budeš zdravá, mně jakživ ničeho chybět nebude.
NOTÁRIUSKA
(v odcházení):
Ty drahý, ty dobrý!
Odejdou vpravo.
EVA
(jde za nimi, k
Samkovi):
Prosím tě, kdo byla ta velkomožná paní? Ta musí
být dobrá, tak milo na člověka hledí…
SAMKO:
Oh, to mi
pěkná paní! Roba
je to, roba, utečená od muža.
EVA:
To není pravda!
Roba se říká špatné ženské, a ona od muža neutekla.
SAMKO:
Ba už utekla.
EVA:
Však sa s ním
tak srdečně shovárá – slyšel jsi.
SAMKO:
Co je po tom
– to není její první muž. Já ju dobře znám, však jsem jí dával vloni na
hedbávný
kožúšek novú lemůvku. Ona byla notáriuskou v Polné, a že sa
nesrovnávali dobře
s mužem, dala sa rozvést a vzala si tohoto. On prý je doktor, co chodí
k
nemocným; a pochází až odkaďsi z Čech; včil žijú spolu v Hrozenkově.
EVA:
Ona byla naší,
luteránské víry?
SAMKO:
Ano, a on prý
je katolík. S tím notáriusem měla dvě děti a o ty sa při soudě
s mužem
rozdělili. On beztoho byl horší než ona, sice by sa byl s ňú porovnal.
Muž má
mět rozum. Beztoho sa také podruhé ožení.
EVA:
A váží si jich
ludé?
SAMKO:
Co by
nevážili! To víš, ludé jenom když je to panstvo; ale já bych jim žádné
cti
nedal.
EVA:
Vidíš, Samko,
já bych jim to za zlé mět nemohla. Co je po jiných ludech, ti by
kolikráte
člověku srdce z těla vyrvali a pošlapali, kdyby sa jim dal… A jak oni
spolu
vyhlížijú šťastni – tak sa jim oči blýšťá!
SAMKO:
Ale počestnost,
Evo, a svědomí! Co je mi to za řádné ludi, když sa už kvůli těm dětem
nedovedli
překonat.
EVA:
Hůř by bylo,
kdyby sa před dětmi nesnášeli. Možná, že on ju ten první muž týral,
snad jí
vyčítal a bil.
SAMKO:
Snad. Ale
kdyby měla každá žena pro trochu bití od muža utéc, to by byl pěkný
pořádek na
světě.
EVA
(rozhorleně):
Samko, já bych sa od muža uhodit nedala, ani ničeho vyčítat by mi
nesměl. To
bys sa podíval, co bych mu udělala!
SAMKO:
Ale jdi,
dětino! Tobě by jakživ nikdo ublížit nemohl.
KOTLIBOVÁ s DCEROU vyjdou z
hospody. EVA
se SAMKEM
se odvrátí a zajdou.
VÝSTUP ŠESTÝ
KOTLIBOVÁ, MARYŠA, JOŽKA.
KOTLIBOVÁ
(k Jožkovi):
Neviděli jste tu dceřiného stárka, Mánka Mešjaného?
JOŽKA:
On běžel dom.
(Zticha.)
Tuším, že sa povadili s Evú
krajčířkú, ona s ním nechtěla jít tancovat.
KOTLIBOVÁ:
No, to
měl oč stát.
VÝSTUP SEDMÝ
MEŠJANOVKA. PŘEDEŠLÍ.
MEŠJANOVKA vyjde
ze dveří Mešjanova statku.
KOTLIBOVÁ:
Pánbůh ti
daj šťastný dobrý večer, kmotřenko! Co ty jsi letos ani do hospody
nenahlédla!
Já jsem pro tebe donesla trochu alašky,
že když tam tak budeme pospolem sedět, kdyby ti přišlo mdlo. Ty býváš
už taková
slabá. Na, napi sa ode mne. (Podává
jí
lahvičku.)
MEŠJANOVKA:
No,
Pánbůh ti požehnaj, súsedo. Ale co bych já s vámi v hospodě
dělala? Dcera
má už muža, a kdybych šla kvůli Mánkovi, ještě by lidé řekli, že si na
něm
zakládám jak na děvčici. (Napije
se.)
Pěkně ti děkuju. (Vrací
jí lahvičku.)
KOTLIBOVÁ:
Jen se
napij po chuti; alaška je zdravá. A nech si tu sklínku, však jsem ji
beztoho
předevčírem přivezla z města pro tebe.
MEŠJANOVKA:
Ty na mě
vždycky pamatuješ.
KOTLIBOVÁ:
Však jsme
byly odjakživa kamarádky, a stejně nás Pánbůh navštívil vdovstvím.
Jenže tobě
tvůj nebožtík gazda
zanechal spořádanější hospodářství. Ach, Bože, co já jsem sa nastarala,
než
jsem si ten náš půllán pro ty dvě dívky dočista vyplatila… A já vždycky
téhle
starší, Maryšce, říkám: Do žádného jiného domu bych tě tak ráda
nepúštěla jako
na ty dva grunty k Mešjaným – už skrze tu dobračku kmotřenku.
MEŠJANOVKA:
Však já
to vím; a je to také moje myšlení – Maryška by k nám patřila.
KOTLIBOVÁ:
A ona –
že jen tobě to svěřuju – jakživa o jiném ne než o Mánkovi.
MARYŠA si za
této řeči přikrývá fěrtoškem rozpačitě obličej.
KOTLIBOVÁ:
Tobě vím,
že by sa ulehčilo, však dceru máš vydatú, a co s chlapcem – k
tomu jen
pořádná nevěsta. Nač je ti třeba starostí a roboty? Jako mně, dost jsme
už
vykonaly… Ale, Bože můj, on si to Mánek najvíce kazí skrze tu krajčířku…
MEŠJANOVKA: Snad si
nemyslíš, že mu jí dopřeju; – leda na blázny!
KOTLIBOVÁ:
Och, to
já vím. Ale nadělá tobě a celé rodině trápení a mrzutosti. Onehdy
vykládala u
nás Káča drkotnica,
že ho vidí večer co noc tam docházet…
MEŠJANOVKA
(podrážděně):
To je její hanba, ne jeho… Já chlapca hlídat nebudu.
KOTLIBOVÁ:
Ještě ke
všemu je luteránka… Jajbože, jestlipak víš, on kvůli ní utekl od
muziky, že prý
s ním nechtěla jít tancovat. Mú Maryšku tam nechá v hanbě. To máš,
chuděrko, pěkného
stárka. (Hladí
dceru, která se dá do pláče.)
Ne, neplač, beruško, neplač…
Stmívá se.
MEŠJANOVKA:
To že
kvůli ní? Já myslila, že to jen dom pro něco běžel…
KOTLIBOVÁ:
Baže
utekl, utekl jen kvůli ní.
Přicházejí EVA
se SAMKEM.
KOTLIBOVÁ:
Však ju
uvidíš – tamhle ide.
MEŠJANOVKA:
Dočkaj,
co té slotě povím.
Hrne se k EVĚ,
ona odvracejíc se skloní hlavu. SAMKO
snímá
klobouk.
VÝSTUP OSMÝ
EVA, SAMKO, PŘEDEŠLÍ.
SAMKO:
Dobrý večer,
zdrávy zažívaly hody.
MEŠJANOVKA
(Samka si nevšímajíc,
k Evě):
Poslúchaj, ty robsko smělé, dotěrné! Na našem
Mánkovi žádná haňba nezůstane, ale na tobě – ty sloto luteránská –
krajíčky
vyhlídaná. Co ty si lákáš nerovného frajera k té vaší nuzotě! Ani Boha
– ani
víry jaksapatří nemáte.
EVA
(vykřikne bolestně): Och! –
SAMKO:
Vy bosorko
jedna! (Rozpřáhne se
po Mešjanovce holí.)
KOTLIBOVÁ:
Jezumarja
– pamatuj sa, Samo!
SAMKO
(jemuž napřažená hůl
klesne):
Co vy sa na děvče sápete, povězte si to všecko
Mánkovi – to vám lépe přísluší. A víru jí budete vyčítat? Za co vy si
myslíte
toho vašeho Pánaboha lepšího než toho našeho? Pojď, Evo! (Bere ji za ruku.)
Nech pochabú sa jedovat
– snad je zas už
napilá! Pojď, Evuška! (Odchází.)
MEŠJANOVKA
(se dá do zlostného
pláče):
Toho, toho jsem sa dočkala…
KOTLIBOVÁ ji
schvacuje do náručí. Ze dveří hospody vyhrnou se tři stárci s
tříslovými
korouhvemi, za nimi STÁRKY,
MUZIKANTI
a CHASA.
VÝSTUP DEVÁTÝ
TŘI
STÁRCI, STÁRKY, MUZIKANTI, CHASA, MEŠJANOVKA, KOTLIBOVÁ, MARYŠA.
DRUHÝ
STÁREK:
Muziko, zahraj nějakú pěknú, půjdeme si pro Mánka – on nám uběhl. Snad
jsme ho
pohněvali – snad chtěl mít sólo… ať má sólo! Kde je Maryška Kotlibová?
(Maryša se k němu
přitočí a on ji bere kolem
pasu.) Pojď sem, ať má Mánek s tebú sólo! Oj! Tuú… (Zavýskne.)
Všichni TŘI STÁRKOVÉ
se hrnou do Mešjanova statku, ostatní s hudbou, odehrávající národní
píseň,
skočnou.
PRVNÍ SBOR:
Lúčka zelená,
tráva kosená,
v Borušové sú šohajci
ako malena!
DRUHÝ
SBOR (hlouběji,
povážlivěji):
Ale ne všeci,
enom nekeří,
keři majú za klobúčkem
pávové peří…!
Stará KOTLIBOVÁ
s MEŠJANOVKOU se
ztratí, napravo u své chalupy objeví se EVA ruku v
ruce se SAMKEM.
Vidí, jak MÁNEK se stárky vychází, jak mu přidělili
MARYŠU, a on,
objav ji kolem pasu a výskaje s ostatními, bere se zpět do hospody.
Jeviště se úplně vyprázdní.
Rozestře se temná noc s
vycházejícím měsícem.
VÝSTUP DESÁTÝ
EVA, SAMKO.
EVA
(podpírajíc se o
veřeje své chaloupky):
Vyčítala mi haňbu aj lákání a věř, mi, Samko, na
dušu, že jsem sa dost dlúho Mánkovi jako nerovnému frajerovi vyhýbala.
Ona snad
ta jeho rodina myslí, že náš tatíček a tetka šohaje přemlúvajú – a oni
zatím mě
pro něho ještě sužujú.
SAMKO:
Evuško – on
si tě Mánek jakživ nesebere za ženu.
EVA: To mi říkajú
všichni – ale já zase povídám, že on by mne bar proti celému světu
dovedl k oltářu
– já však včil už za něho nepůjdu.
SAMKO:
Proč s ním
tedy mluvíš a veřejně o každé muzice sa vydáváš za jeho frajerku?
EVA:
Protože chcu… (Pomlčka)
Těžko povídat…
SAMKO:
Vidíš, Evušo,
tys divná děvčica – já ti nerozumím. Ale tolik chápu s jistotú, že bys
Mánka
pro tú jinú víru a vyčítání nerovnosti nechtěla za muža. Ale že sa tak
darmo
trápíš? Já, nehněvej sa na mě za to, vždycky si na tebe myslím a nebýt
té mé
chyby, již dávno bych sa byl s Mánkem pro tebe rval, byť mne to aj
život stálo!
EVA:
Samko – (přemýšlí
okamžik, pak rozhodnuta.) Ano, to
vám všem urobím… Samko… nemáš sa čeho bát… já za tebe půjdu…
SAMKO:
Můj Bože, Evo
– ty si ze mne neděláš jen jaše?
Pověz, že ne… Eva!
EVA:
Och, ne, Samko.
Ale co ti tvoji rodičové, nebudú ti zazlívati, že nemám kromě
spořádaných hábú,
které jsem si za
výšivky pořídila, co do stavení donést?
SAMKO:
Och, Evo,
duša moja! Co ti to jen dětinského napadlo! Oni mi ještě povědá:
Hlehle,
dostals takovú pěknú a šikovnú ženskú! A já si tě budu do najdelší
smrti
považovat, že bys sa lépe ani u Mešjanových neměla. Kdy budeme mět
sdavky a veselí?
EVA:
Třeba po Vánocích,
až bych si došila, co mám doma pro cuzí ludi zchystané – a sobě nějaké
čepce.
Peřiny a pěknú plachtu mám také – po mamičce.
SAMKO:
Bar by ani
toho nebylo – ještě bych byl věru radši, abys si nemyslela, že o
hlúpoty dbám…
Ten můj mladší bratr dostal grunt a k tomu Pánbůh mu popřál zdraví a
lepšího
vzhledu než mně – se ženu dostal tisíc rýnských –, ale já sa mu, své
štěstí přirovnávaja,
vysměju! (Směje se
blaženě a tklivě.)
Óch, Evo, u mne sa ti juž bude líbit. Muškát, rozmaryja a majoránek na
mých
oknech zelenajú sa ještě včil jako na jaře – mám na to štěstí. A když
budeš
chtět, zpachtuju si na jaře lúku a kúpím ti dvě krávy, abys
měla s čím
gazdovat…
EVA:
Tys dobrý
člověk, Samko… Ale včil už dobrú noc!
SAMKO:
No, nebudu tě
zdržovat; já bych sám radosťú někam uběhl do samoty a ticha… Dobrú noc,
duša moja,
(podává jí ruku)
nech sa ti něco
pěkného zdá. (Odchází.)
VÝSTUP JEDENÁCTÝ
EVA
sama.
EVA
(otevře dveře
chaloupky, ale zase je přivírá a
posadí se na práh):
Modlit sa včil
nemožu – neumím, a přeca bych si tak ráda na Bohu vyžádala štěstí
tohoto
dobrého člověka a ulehčení Mánkovi i sobě… Celá dědina mi nepřála pro
toho
Mánka, že jsem k němu věrně držela a o jiné chlapce nedbala – myslili
si snad,
že to dělám pro jeho statek… (Prudce.)
Vy nespravedliví ludé – já sa vám nedám ponižovat – já vaše myšlénky
všecky
obrátím! Vy jste mi všichni tak suroví – tak – hlúpí!
VÝSTUP DVANÁCTÝ
EVINA
TETKA, EVA.
TETKA
(vykoukne z chaloupky
oknem):
Eva, Evuša – tos ty? To sas už vrátila od
muziky?
EVA:
Ano.
TETKA:
Já ještě nezaspala.
Hovořily jsme až do včilka v
záhumí s tvú kamarádku Zuzkú… Já jsem ju tak litovala. Ona mi
vykládala,
že nemá na celém světě nikoho na útěchu než tebe.
EVA
(povstane, a opírajíc
se o dveře, hovoří):
Tetka, povězte to, ještě než zaspíte, tatíčkovi,
že jsem sa zaslúbila Samkovi kožušníkovi. Po Vánocích sa sebereme.
TETKA:
Jaj – cože?
EVA:
Už sa stalo; –
však zítra k nám jistě Samko dojde na besedu. Vždycky jste mi
prorokovali, že s
Mánkem do neštěstí padám; tož už budete mět pokoj; – dnes ho odpravím.
TETKA:
Já si jen
pořád myslím, jestli sa mi to jen nezdá; – k neuvěření je mi ta potěcha.
EVA:
Ba, už věřte!
Víte dobře, že já jakživa nadarmo ničeho netvrdím. Vy jste jako ti cuzí
lidé
říkávali, že šohaj ze dvou gruntů pro mne nenarostl. Ale já vám dokážu,
že já o
něho nedbám, třeba on sa rozumem pominul. Alespoň ta jeho rodina uvěří,
kdo koho
lákal.
TETKA:
To je zlaté
řečňování – ty máš múdrý rozum, Evušo. A Samko je naší víry,
tak bude s
vámi požehnání.
EVA:
On si mne bude
považovat. Vykládal mi, že si z mé chudoby ničeho nerobí. Až sa
sebereme, kúpí
mi dvě krávy; budete mět i s tatíčkem u nás pomahaje dost.
TETKA:
Daj Bože! Vidíš, dušičko moja, kdybys to byla s Mánkem až ku svatbě
přivedla,
já bych neměla této radosti. Pravda, má on dva grunty, pohlédnú
tvářnost a za
ten jiný kostel žádný z vás nemohl – jaks někdy říkávala –, ale věru on
není
dobrý člověk! Toho srdca Samkova nemá, ani co by z něho jednú dýchl.
EVA:
Vy ho neznáte,
tetka.
TETKA:
Ba znám. Byl
by jinak kolikráte u nás hovořil s nevážnosťú o vlastní matce?
EVA:
Není on tak
špatný ani surový… Jenže on to pěkné nenechá ludom znat…
TETKA:
Ať je to, jak
chce; které se dostane, nech si s ním zkúší.
EVA:
Včil mne už
nechte, tetko; zavřete okeničku.
TETKA
(zavírá):
Tož dobrú noc!
EVA:
Dobrú noc.
VÝSTUP TŘINÁCTÝ
EVA
sama.
EVA
(obejde chaloupku a
zastaví se znova na straně
odvrácené od hospody, tváří k jevišti):
Jakú to pěsničku zpívala sobě kamarádka Zuzka, když sa chudák vrátila z
kraja
ze služby? (Zpívá
tichounce nebo odříkává.)
Těžko je mi, těžko
na mojem srdečku,
ak by mi ho svázal
hedbávnú šnůrečkú.
Hedbávnú šnůrečku
rozvázat si možem,
na tebe, šohajku,
zapomnět nemožem.
Vejde do chaloupky a objeví
se u okeničky své
komůrky.
VÝSTUP ČTRNÁCTÝ
EVA, MÁNEK.
MÁNEK vyběhne z
hospody, obejde plaše chaloupku a přeskočí plůtek.
EVA
(smutně a chladně): Vítaj mi!
MÁNEK:
Tak jsu nazlobený
jako ďach;
musíš ty mi mysl převrátit, jinak sa ještě na ostudu opiju a cosi
pomlátím.
EVA
(suše):
Proč?
MÁNEK:
Mamička došly
s Kotlibovkú za námi do hospody a tam mi v síni celá rozkatěná i se
sestru
Bětkú začaly šepty s čerty povídat, že musím od tebe upustit a hledět
si
muškatovaté
Maryše. Jářku – iha, a už nic jiného nevíte? No, že prý mi vyhodí ten
podíl,
tisíc rýnských po otcu, a oba grunty že sa připíšú na švagra. Ať to
urobí! My
máme pro náš začátek tisíc rýnských dost; postavíme si pěkně to vaše
stavení
nanovo a já budu chodit třeba k cuzím na výdělek, po práci, a
rád! Ať sa
za mě potom rodina haňbí.
EVA:
Nic takového sa
ti nepřihodí.
MÁNEK:
Co myslíš –
oni nepovolí!
EVA:
Já za tebe
jakživa nepůjdu: my sa po Vánocích sebereme se Samkem, kožušníkem – už
jsem mu
dala záslib.
MÁNEK:
Co to mluvíš
za jaše! Takové si nech; až mne mráz oblil!
EVA:
Žádné jaše –
čistú pravdu mluvím – prisámbóh! Jdi, Mánku, pokoř sa matce a snášej sa
dobře s
rodinú. Třeba Maryša Kotlibová či jiná – jen když bude bohatá a
katolička – buď
s ňú štasten, jako já budu se Samkem.
MÁNEK:
Jakživ ne,
Evušo! Proboha tě prosím, nesužuj mne!
EVA:
Tvoja mamička
mi vynadala krajíčky vyhlídaných a že nemám Boha. Já to už dávno
tušila, že za
tebe jakživa nepůjdu – ale včil ti stvrzuju na dušu, že spíš toto nebe
dolů
spadne, než abych s tebú šla k oltářu. Pověz to každému, že já to
nedopustila –
a jestli mne budeš ještě trochu lúbit – vyhýbaj mi… (Zavře okeničku.)
MÁNEK
(dovrávorá ku prahu,
tam se skleslý posadí a
pokryje oči. Po chvilce pomlčky vrátí se k okénku a ťuká): Eva – Evuška – duša
moja – Eva…!
EVA
(uvnitř):
Mívaj sa dobře, Mánek – Bůh tě opatruj!
MÁNEK vzepře se
u chaloupky a divoce odběhne.
Opona spadne
JEDNÁNÍ
DRUHÉ
Komůrka slovenského stavení
se dvěma lůžky,
prázdnou kolébkou, truhlou, kachlovými kamny, kolovratem, hodinami,
konečně od
trámového stropu zavěšeným bidlem, na němž jsou navěšeny pestré šaty
Eviny.
Poblíže okna stolek a dvě židle. Stěny bílé bez obrázků, kolem oken a
dveří i
zelených kamen pestré, tulipánové, růžicové a hvězdicové malůvky. V
okně
květiny a visící holubička. Kdesi může být umístěna polička s
několika
biblemi a kalendáři. Na stole malá lampa.
VÝSTUP PRVNÍ
EVA, ZUZKA.
EVA, šití majíc
u sebe na zemi, klečí u kolébky vpravo; rukama objímajíc pelesťku, má
na ní
hlavu položenou. ZUZKA
pilně šije na
stoličce mezi postelí a kamny.
EVA:
Všecka útěcha a
posila mého smutného života mi s tebú odešla – děvečka moja malúčká,
líbezná.
Proč jsi mi umřela? Co sa bez tebe ze mne bídné stane – Katuška moja…
VÝSTUP DRUHÝ
TETKA. PŘEDEŠLÍ.
TETKA
(vlevo s talířkem a
sběračkou v ruce):
Eva, Evuša, zas už teskníš nad tú kolébkú? Co
mám Samkovi k té polévce ještě nachystat? Třeba, aby sa na tu noční
cestu k
jarmarku posilnil. Abych snad zasmáhla několik vajíček?
EVA
(netečně):
Navařte si, co chcete.
TETKA:
A ty s ním
nebudeš večeřat?
EVA:
Ne.
TETKA:
Eva – Eva,
nehněvaj Pánaboha!
EVA
(povstane, sebere
šití a bere se ke stolku):
Tetko, čeho mi vyčítáte – slova jsem vám
nepověděla!
TETKA:
No, je dobře,
dcera moja, ale což nemám oči a povážení? Na čtvrtý rok jsi už vdaná a
počínáš
si ještě jako nějaká nerozumná děvčica. Pánbůh ti před čtvrť rokem vzal
dítě,
ale hned tehdy jsem hovořila: Donesu tu Katuščinu kolébku na hůru,
abys ji neměla
stále na očích. – Že nedopustí.
EVA:
Byla mi na
útěchu.
TETKA:
Ba k
zármutku! To si jen odjakživa na každú múdrú radu hlavu postaví, jak
skalisko –
a sužuje sa. Já už myslela, když sa ubírala včera se Samkem na tu
rychtářovu
svatbu, že už zapomněla – překonala sa… Ne – dnes to tuším zase na ňu
došlo!
Jen v samých myšlenkách a té práce věru za celý den nevyšila, co by si
vydělala
na zmrzlé slupky. A takového dobrého muža – takového muža…!
(Odchází.)
VÝSTUP TŘETÍ
EVA, ZUZKA.
ZUZKA:
Neměla bys,
Evuška, tak tesknit.
EVA
(zprudka vyskočí): Zuzka, na mne sa věsí
tesklivosť a hrůza – já
bych sa radši viděla pod zemí!
ZUZKA:
Evuška,
pamatuj sa; dost ti popřál Bůh dobrého.
EVA:
Ty také tak
súdíš? Ona si naša tetka často poví: Šťastnější ženské se nenajde na
celém kraju!
(Ironicky.)
Bože můj, šťastnější! (Přecházejíc
chytne se oběma rukama za hlavu a
přejde z tichého tónu k výkřiku.) A mě nic na světě netěší!
ZUZKA
(skromně, bojácně): Když sa dnes tak
potajmu sejdeš s Mánkem,
připadá mi to jako ještě na větší neštěstí.
EVA:
A víš, proč se
s ním sejdu? Abych té jeho mamě, Kotlibovce a Maryši dokázala,
že je mi
třeba jen prstem kývnút, aby za mnú ještě jako ženáč přišel. Včera na
té
rychtářově svatbě šel mi Mánek tak naschvál s nastrojenú ženú kolem k
tancu, po
frajersku ju opásaje, jak by každému dokazoval, bůhvíjak ju má rád. A
vtom sa
jeho mama s Kotlibovkú tak jedovatě a posmívavě na mne
podívaly, cosi si
na můj úkor šeptajíce, že sa mi oheň chytal v hlavě. To je za všecko,
že jsem
jim Mánka nechala!
ZUZKA:
Prosím tě,
dušička, nekřič tolik, mohla by tě tetka – či nedopúšťaj Pánbůh – Samko
uslyšet.
EVA:
Och, ať uslyší,
mně je to beztoho všechno jedno. Vidíš, já jsem schválně včera při
muzice sa na
Mánka zadívala, aby ke mně došel – jim navzdory!
ZUZKA:
On tě snad
Mánek dodnes lúbí.
EVA:
A on došel,
nechav Maryšu ve druhé jizbě tak – s mamami. Tanec nám spolu nešel, ale
on
zůstal se mnú u kamen stát šeptaje: Jak sa míváš, Evuša? Bůhví, že bych
třeba
byla odpověděla: Na tom ti už nezáleží – ale vtom jsem postřehla
u dveří
Mešjanovku s Maryšú, už sa za ním derúcí, a tak bezděky jsem pověděla:
Včil ti
nemožu ničeho vykládat, přijď zítra o desáté zahrádkú k oknu mojí
komory. Samko
bude na jarmarce v Píštanech.
ZUZKA
(strachuplně):
A už je půl osmé. Samko je posud doma, aspoň bys mohla pomáhat jej
vypravovat
pryč.
EVA
(nevšímajíc si
Zuzčiny poznámky):
Ona Mánkova mama sa zatím už k nám přihrnula a
jedovala sa: Patří sa to pro tebe – ženu nechat sedět, a chytat se
této? Že sa
nehaňbíš! Víš, Zuzka, tak jako bych byla nějaká cigánka.
ZUZKA:
Prosím tě,
Eva, já už půjdu dom.
EVA:
Nechoď ještě! (Přiblíží
se k ní; pokleknuvší, tulí se k ní.)
Vidíš, Zuzka, tys mi jediná duša, které si možu postesknút – nikomu
jinému. Tys
také dost už na světě vytrpěla. Pověz mi, prosím tě, jak jsi to
přestála, když
tě v kraji ten frajer opustil a ty sas musela utíhnút
dom v té hanbě?
ZUZKA:
Smutné to
bylo… Já sa naplakala – a mamička mne za mú vinu bila.
EVA
(vstávajíc):
Já bych byla na tvém místě neplakala. Ale já bych byla šla rovnú cestú
k tvému
frajerovi, a víš, co bych mu urobila?
ZUZKA:
Co?
EVA:
Já bych ho
zabila – nebo sebe!
ZUZKA:
Jójha, Bože
můj, já bych nebyla s to vlasu mu na hlavě zkřivit. Ať si to před
Pánembohem
nechá na svědomí. (Jde
si zase sednout ke
kamnům.)
VÝSTUP ČTVRTÝ
SAMKO vlevo v
městském obleku, který mu nápadně nepřiléhá. TETKA.
PŘEDEŠLÉ.
SAMKO
(nese si hůl a
klobouk, jejž odloží):
Ani jsem si na večeři nepochutil, žes ty se mnú
nejedla. Půjč mi klíček od svého stolíku, já si musím sebú vzít nějaké
peníze.
EVA:
Tuším je
otevřeno.
SAMKO si bere a
zastrkuje něco peněz.
TETKA
(ohlížejíc se po
dveřích):
Kdopak to šramoce za dveřmi? Otevři, Samko!
VÝSTUP
PÁTÝ
MEŠJANOVKA. PŘEDEŠLÍ.
SAMKO
(otvíraje, překvapeně): Ach, strýnka
Mešjanovka!
EVA
(k sobě v překvapení
a hněvu):
Mešjanovka!
MEŠJANOVKA
(nese přes ruku
kožíšek):
Pánbůh rač dat dobrý večer! (K
Samkovi.) Vida, zhodilo sa mi – už jsem
myslela, že vás ani doma nezastanu. Donáším vám tu něco na starost –
pro našu
mladú gazdinu
i pro mě.
SAMKO:
Vítajte nám,
strýnka. Evuša – podaj sem legátku.
Však už jste u nás léta nebula, strýnko.
EVA
(podává židli,
chladně):
Nech sa lubí…
MEŠJANOVKA:
Nebylo
ani čeho obstarávat – tyto kožúšky jsme si kúpily ještě před Mánkovú
svatbú v
Trnavě. Panímáma Kotlibovka to poradila, že je tam řádný kožušník – ale
já
říkám, nad vás, Samko, není.
TETKA:
Za jeho prácú
se ludé po světě ohlížijú – ne abych to pověděla jenom jemu na chválu,
ale zeptajte
sa rychtářky, jak sa po tom jejím svátečním kožúšku ludé na jarmarku v
Plužnavé
obracali.
MEŠJANOVKA: Však já ho
viděla. Ale ona je ta naša rychtářka nehanblivá ciferňa; strojí a choďa pokrucá sa
jako nějaká mladucha.
No, Samko, na takovú módu, jako je ten její kožúšek, bych ráda měla tu
ten můj
přešitý. A pro našu mladú gazdinu urobíte nový – co ta by si nepopřála
už nový!
Ale necháte si na něm záležet; však vám ho Mánek dobře zaplatí.
SAMKO:
O to já sa
nebojím, strýnko.
MEŠJANOVKA
(se stoupající
kousavostí věty rozděluje):
Však já to jen připomínám, že můj syn by pro tu
svoju ženu dušu dal. Modré z nebe by jí strhl. A ona si to Maryška věru
zaslúží. Je dobrácká a z pořádného domu. Ty dvě děcka má jako obrázky.
Hospodářství jim jen kvete. Však já to dobře s nimi zařídila – povedlo
sa mi. (Souvisleji.)
Ono sa na Mánka věšalo
všelijakých ženských – šohaj byl pohledný a ještě včil by tak lecjaká
roba,
nedbaja hříchu, ráda sa na něho, ženáča, lepila. Maryška ale nemusí mět
strach!
On Mánek odjakživa dbá jen matky a rodiny, on by robu jenom zase na
blázny a
ponížení vedl! Tak jen by to dopadalo. (Vstává.)
A včil už musím jít pomahat s večeřú. (Staví
židli ke stolu.) Tož sa tu mívajte s Pánembohem. (Rozhlíží se.)
Vypadá to ale u vás jaksi
zašklebené – smutné.
EVA
(k sobě):
Voso pichavá…
SAMKO:
To se vám
snad, strýnko, jen tak zdá, že my luteráni nemáme po stěnách obrázkú a
památek
z pútí.
MEŠJANOVKA:
I nezdá.
Mě jen tak napadlo, jaký je to rozdíl – ten pořádek a všecko štěstí u
nás. A
podívajme sa, Zuzka je tu také na besedě. No, ony bývaly odjakživa s
Evú
kamarádky, hodily sa tak dobře k sobě… Co dělá, děvčico, ten tvůj
frajer? Inu,
nevezme si tě, pravda, aby dal tomu tvému děcku pořádné jméno. Ba, tak
to bývá,
když člověk na spořádanost nepamatuje. Tož ale už s Pánembohem! (Odchází.)
VÝSTUP ŠESTÝ
PŘEDEŠLÍ
bez Mešjanovky.
SAMKO:
Spánembohem.
TETKA:
Ale má tahle
Mešjanovka nepřívětivú výřečnost; já ju nerada poslúchám.
ZUZKA si potají
utírá slzy, jde k oknu.
SAMKO:
Je to divná
ženská, myslí si, že jenom u nich je to pěkné. Nech si zbůhdarma hovoří
– jenom
když dá vydělat. To už zapomněla, jak jsem jí jednú za Evu dal! Třásla
sa tehdy
zlosťú jako bič. Jojha! (Zasměje
se.)
A včil ještě ráda došla mi donést výdělek.
EVA
(hořce):
Však ona dobře ví, proč došla. Trúfala si… na takového muža! Pravda, z
vás to
nikdo nechápe!
SAMKO:
Baže chápu!
Jiného pomlúvá a sama chce mět parádu! Ale včil už si musím pospíšit,
abychom
dojeli. Zuzka, zajdi k Mičátkovcům, jestli mi už čeledín k naloženému
vozu
zapřahá.
ZUZKA
(odcházejíc):
Mám říc, aby sem dojel?
SAMKO:
Ne, já sa tam
doberu sám.
ZUZKA odešla
středem.
VÝSTUP SEDMÝ
PŘEDEŠLÍ
bez Zuzky.
SAMKO:
Musím ti, Evuša, povědět, že mi ta Mešjanovka není ani tak protivná
jako ten
její syn Mánek. – Žádného povážení nemá. A pamatuj si to, Eva
– ať sa mi
neopovážíš podruhé jít s ním do kola bez opovědi; – chlapisko hlúpé,
ani neví,
co sa patří!
EVA:
Tanec je
veřejný! Já bych ti také jakživa nezbraňovala po vůli si jít s někým
zatancovat!
SAMKO:
Po vůli – ale
tohle je Mánek! Snad bys ještě za ním mohla běhat, jaks to beztoho
robila za
svobody, že ti to Mešjanovka tehdáž o hodech vyčtla… Ne? Ať sa mi
jakživa
neopovážíš s ním shovárat!
EVA:
Nedožíraj ňa! –
Budu-li chtět, půjdu za ním ještě včil!
TETKA:
Eva, Eva, co
je to za řeč! Měj nad ňú rozum, Samko…
SAMKO:
Já mám s tebú
vždycky věru – jen trpělivost.
EVA:
Anebo já s
tebú… Jdi mi už, Samko, radši z očí – věř mi před Bohem, žes mi jen
protivný od
té doby, cos mne připravil o to naše dievča, o moju líbeznú
Katušku.
SAMKO:
Já že tě o ni
připravil! Chceš-li dávat komu vinu, dávej vinu Pánubohu!
EVA:
Tetka na tobě
vždycky vynáší dobré srdce. Bylo to dobré srdce v těle, když jsi viděl,
že je s
našú děvčicú zle, že ju trhá psotník – a já tě posílala do Hrozenkova
pro
doktora.
SAMKO:
Takový
nepočestný člověk, co si vzal robu notáriusku, mně jakživ do domu
nesmí!
Vyhodil bych ho – jak by přes práh vešel – vyhodil!
EVA: Taks mluvil také
tehdy, nedbaje vlastního dítěte – pro tú tvoju divnú počestnost!
Přivedl jsi mi
hlúpé babsko, Kaču drkotnicu, aby ta pomáhala. Ona pomohla Katušce –
ale ke
smrti.
TETKA:
Od psotníka
těžko dítěti pomáhat, dcera moja. Psotník potrhá takové pápěrko.
SAMKO:
Na Kaču
drkotnicu hřešíš, a ona pomohla už mnohokrát nejen dětem, ale i
dorostlým,
starým ludom. Mně samotnému zahnala zlý lišej.
EVA:
Ještě dnes
děvčicu vidím, jak po mně strhané oči obrací. Ten doktor z Hrozenkova
ju mohl
smrti ubránit – je to učený, dobrý pán! (Prudce
s přesvědčením.) A on by ju byl ubránil!
TETKA:
Pánubohu
poručeno, dcera moja… Taková ztráta sa ti može z boží vůle zase
vynahradit,
ještě můžeš mět dětí, že až tě budú mrzet.
ZUZKA
(přichází):
Pacholek má už prý chvílu zapřaženo. (Posadí
se zase na stoličku k šití u kamen.)
SAMKO:
Však já už
idu. (Bere hůl a
klobouk.) Tož sa tu
mívajte s Pánembohem, zítra po půlnoci jsu zase doma. S Pánembohem,
Evuška,
vzpomínaj ně věrně. (Podává
jí ruku, Eva ji
přijímá s očividnou nechutí.) Ty mi ani ruky
jaksepatří nechceš
podat? Eva – (Stane
zamyšleně, pak s náhlým
chvatem.) Tak mívajte sa tu dobře. (Odchází.)
VÝSTUP OSMÝ
EVA, TETKA a ZUZKA.
TETKA:
Copak jsi sa
ani řádně, jako žena s mužem, nerozlúčila, Eva?
EVA
(netrpělivě):
Prosím vás, tetka, jděte si už lehnút – beztak mi ráno vždycky prv
vstanete než
já –
TETKA:
Však já půjdu. Ale já tě chcu, Evuška, jenom pamatovat, jakého ty máš
muža.
Jojhá – takového muža aby na celém kraju pohledal – ruku bys mu měla
každého
rána polúbnút! Máš sa při něm jako nějaká velkomožná paní; jenom před
tebe
všechny peníze položí, a tu máš, Evuška, hospodař si s tím,
jak chceš.
Anebo: Nenamáhaj sa, Evuška, já to sám zastanu. (S táhlým povzdechem.)
Ja-ja – to je
člověk, do rámečka aby ho zasadil.
EVA
(trpce):
Svú česť, tu vedlejší, nadnáší Samko až do krutosti, ale na té pravé
cti si
nezakládá. Vrátí sa mi najednúc z jarmarku přestrojený – poměštěný.
Napovídal
mu tam kdosi, že člověk ve slovenském kroji nemá žádného považování, že
ho drží
za hlúpého – a on nemeškaja skúpí hned městské háby, třeba na něm
visely ku
směšnosti.
TETKA:
Ale jdi, věru
sa domníval, že sa ti tak lépe bude lúbit než ve slovenském. A keď ti
to bylo
proti mysli, proč jsi mu to nerozmluvila?
EVA:
Kdopak sa bude
s takovú slabú dušú hádat, a s vámi, tetko, je také těžko hovořit –
právě tak
jako se Samkem.
TETKA
(sbírajíc se k
odchodu):
Mužský má odjakživa více rozumu, proto bys měla
být na tom přestávající. Važ si jen takového muža, važ si ho! A daj vám
Pánbůh
dobrú noc! (Odchází
středem.)
ZUZKA:
Dobrú noc!
VÝSTUP DEVÁTÝ
ZUZKA
a EVA.
EVA
(vstane):
Zuzko, ta tetka mně tím vynášením Samka jen více ho zprotivuje a ta
Mánkova
mama – že – ta umí člověku jed do srdca kapat! Víš, to si jen s těmi
kožúšky
vzala zábarku,
přemohla sa náš práh překročit, aby mě jen znovu mohla pošlapat. – A
Samka sa
to ani netklo – hu – to je mi muž!
ZUZKA:
Však na mě si
také Mešjanovka začejřila
špičkú. Mně ta hanba tak srdce utiskla… Co je jí po mně – jakživ mi
žíčku vody
nepodala! (Poplašeně.)
Kdosi je u
okna. Snad už to Mánek!
EVA
(zmateně):
Včil jdi, Zuzko – ale ne, prosím tě, zůstaň u nás! Sedni si zticha v
síňce na
lávku – kdyby sa něco stalo – mně je tak hrozně.
ZUZKA:
Tož já tu ve
stavení někde počkám a budu dávat pozor. (Vyklouzne
zticha ze dveří.)
EVA přistoupí k
oknu, a odstavivši květináče, rozevře je.
VÝSTUP DESÁTÝ
MÁNEK a EVA.
MÁNEK
(u okna něžně):
Přece mne čekáš? Já už myslel, že sis tu řeč včera zase zmyslila na
moje
trápení, že bude tvoje okenička zavřena, a ty mne necháš jen tak marně
obcházet.
EVA:
Tys došel
časněji – není ještě deset hodin… A nijaké tmy dnes není – jestli tě
někdo u
toho okna uvidí!
MÁNEK:
Nech mne
raději sejít tú okeničkú k tobě. Bylo by to na veliké neštěstí, kdyby
nás někdo
zmerčil.
EVA:
Tož pojď… Ale
já zastrčím závoru, aby sem zlú náhodú třeba tetka nedošla. (Zastrkuje dveře. Obrátivši
se k Mánkovi, který se
zatím svižně shoupl z okna, rozpačitě.) Ale bylo to ode
mne bez rozumu,
že jsem tě sem vyzvala. (Jde
vlevo ke
dveřím.)
MÁNEK:
A já jsem sa
v duši tak potěšil…! Věř mi, Evuša, mně sa často zle vede. Lépe by snad
bylo,
kdybych tehdáž, když jsi mne od sebe odstrčila, si byl na život sáhl –
jak jsem
chtěl. Jen ten smrtelný hřích, padaja mi na dušu, mne od toho zahnal.
EVA:
Nemluv tak
nahlas!
MÁNEK:
Co mám včil
ze života? Mám ty dvě děti, ale ty mne také nedovedú potěšit. I s
Maryšú
spořádaně vycházím, ale jen tak kvůli ludem; – srdce mi k ní přirůst
nemože.
Nehněvaj sa na mne za tvrdé slovo – ale to všecko ty máš na svědomí.
EVA
(bez staré hrdosti): Já jsem to musela
urobit kvůli tomu pronásledování
– a aby každý věděl, že jsem tě nelákala. Nebožtík otec, vzpomínaja
tebe,
vždycky jen vzdychal a mně s tetkú všechno zlé prorokovali. A včil
každé chvíle
u nás poví si tetka: Tys sa dobře posadila – tak si šťastná – ale
pravdu neví
žádný. (Rozpláče se.)
MÁNEK:
Ty pláčeš,
Eva? – Já jsem tě ještě jakživ plakat neviděl!
EVA:
Samko je dobrý
člověk; ale já mu nemožu přivyknút, protiví sa mi kam dál víc. Večer,
než
odjel, ke všemu mne ještě sužoval; vyčinil mi za to, že jsem šla s tebú
včera
bez jeho dovolení tancovat. Zapovídal mi s tebú ještě jedenkráte mluvit
a vyčítal
mi, že jsem za tebú za svobody běhala. Na to mu povídám: Nedožíraj ňa,
budu-li
chtět, půjdu za ním v tu chvílu.
MÁNEK
(vzrušeně, chvějně): Ty bys ještě včil za
mne šla?
EVA: Ba, kdybys byl naší
luteránské víry, snad bych to udělala, že bych sa dala rozvést a za
tebe šla,
tak jako notáriuska, co sa po druhé vydala za toho hrozenkovského
doktora.
Samko by byl věru s nějakú druhú ženú také šťastnější. Och, Bože můj!
MÁNEK
(horečně):
Evuša, nenechajme sa oba sužovat. Když nedalas srdci zvůlu za svobody,
daj mu
ju včil. Och, já vím, že mne jen jediného lúbíš jako já tebe.
EVA:
Včil už je
pozdě, Mánek.
MÁNEK:
Není. – V
naší víře se to nedá provést, abych já sa dal jen rozsobášit,
ale já bych mohl
přestúpit na vašu víru, a tak by sa to dalo spravit. Vykládali jednú v
hospodě,
že to urobil jeden malíř z Vídňa a šla za něho „tak“ dcera velkého
jenerála! Zatím
pojď za mne tak – co je nám do ludí!?
EVA:
Za tebe – tak.
Ale, Mánku – ty bys musel potom si mne vzít za ženu, za pravú ženu. Já
bych robú
nikdy nesměla ostat!!
MÁNEK:
Vezmu, vezmu,
Eva!
EVA:
A kam bys mne
zatím uvedl?
MÁNEK:
Já jsem sa
letos uvázal na gazdovskú smlúvu do Rakús, že tam dovedu na polní prácu
do
panského dvora dvě stě ludí a budu je tam pořádat nyní od
svaté Trojice až
do poklidu řepných polí. Pobudem tam na pět měsíců a vynese mi to
nanejméně osm
sto rýnských. Moja žena musí zůstat doma obzírat to naše hospodářství.
Chtěl
jsem si s sebú za gazdinu sebrat vdovu Kostelničku – ale proč bych tam
nemohl
raději tebe vydávat za gazdinu a za svú ženu. Pro těch pět měsíců už by
z nás
byli dva šťastní ludé a já bych to zatím s nějakým advokátem podnikl,
abychom
sa za sebe dostali.
EVA:
A co ty tvoje
děti, žena, rodina?
MÁNEK:
Však aj ty
bys donesla skorém stejnú oběti. A Maryša – víš – že mne k ní donutili;
ona to
také věděla, že jen tebe lúbím, proč si mě brala? O děti bych se
staral; však
nejsu z kameňa, abych sa od chuďat odvrátil. Ti notáriusovi také měli
děti a dobře
sa aj s nimi porovnali; žijú ve vážnosti.
EVA:
Proboha tě
prosím, Mánku, jdi už – jdi. Na mne sa věsí veliký strach.
MÁNEK:
Neboj sa! (Obtáčí
kolem ní ruce.) Jakú mi dáš, duša
moja, odpověď?
EVA
(se mu prudce vyvine,
zmateně přeběhne komoru, a
zastavivši se před zastrčenou kolébkou, mocí ji vytáhne vpřed.
Pokleknuvši,
obejme kolébku rukama, horečně):
Andělíčku, můj andělíčku…!
MÁNEK:
Co děláš,
Evuška? Tu líhalo to tvé nebože dívča – pravda?
EVA:
Víš, Mánku,
když ona žila – pro ňu jsem ještě Samka mohla vystát. Ale on mne o ňu
připravil
a s ňú si pochoval všecku moju trpělivost k sobě.
MÁNEK
(smutně, žárlivě): Tys to svoje dievča
měla ještě radši než mě, že?
EVA:
Ba ne… Jenže
tebe jsem lúbila jinak a ju zase jinak. (V
dojemné žalobě.) Ale vy oba jste mi do srdca vešli jen na
bolesť.
MÁNEK
(přiklekává k ní a
znovu se pokouší obejmout ji
rukou):
Eva, duša moja, pojď za mne,
pojď!
EVA
(odstrčivši ho,
povstane):
Ne… nemožu – naše neštěstí už sa dávno stalo…
Ale ode dneška za týden sem k oknu zase přijď. Samo bude zase na
jarmarce v
Jasovém.
MÁNEK: Za týden budu už v
těch Rakúsích; v nedělu na svatú Trojicu odjedu. Ale každé neděle sa
podívám
dom – tu bychom sa mohli vídat. Snad bych tě mohl vidět zítra – pozítří?
EVA:
Tož dojdu zítra
o deváté k turkyňovému poli a seberu si s sebú kolovrat tak, jako bych
šla na
přástku.
Venku šramot.
MÁNEK
(uleknutě):
Tak jako by kdosi zahrkocal u okna.
EVA: Snad je
to Zuzka.
V pootevřené okeničce
zakmitne se na okamžik
Samkova hlava.
MÁNEK:
Ne, to je
mužský… Kriste Ježíši, tuším, že to Samko.
EVA:
Uběhni. O mě sa
neboj!
MÁNEK skokem se
sváží chvatně z okna. EVA
přeběhne zmateně
jizbu.
VÝSTUP JEDENÁCTÝ
SAMKO, EVA, ZUZKA.
SAMKO
(tluče za dveřmi): Otevřete, otevřete –
rozbiju dveře – nežádajte
si mne!
EVA odstrčí
závoru, zároveň se SAMKEM
vběhne ZUZKA
uděšená.
SAMKO
(napřahuje hůl):
Ty sloto, ty robo bídná, kdo to zde u tebe byl?
EVA
(klidně, vzpřímená,
ruce zkřížené):
Mánek Mešjaný!
SAMKO:
A ty to ještě
povíš! Jidášu jeden! (Mrští
po ní holí, jež
se jí neublížíc sveze po sukních.)
ZUZKA
(spínajíc ruce):
Bože můj!
EVA
(zdvihnouc k hrozbě
ruku):
Ještě jednú se odvaž – běda ti!
VÝSTUP DVANÁCTÝ
PŘEDEŠLÍ, TETKA.
TETKA
polooblečena zjeví se ve dveřích.
SAMKO:
A on, psí
duša, utekl – óch, jen počkaj – včil jdu za ním. (Obrací se ke dveřím –
zleknutá tetka ho zadrží za
ruku.)
TETKA:
Pro rány
boží, co to vyvádíš, Samko? Kam chceš jít?
SAMKO:
Mánek tu byl,
Mánek Mešjaný. Ona sa s ním schází. Tu oknem utekl! – Och, já – to
viděl –
nadarmo mne to neobracalo dom! – Já je zabiju – oba – a sebe také!
EVA:
Zabí, ale
špatných slov dávat nebudeš!
TETKA:
Pro umučení
boží – Eva – cos to vyvedla! Samko, Samuško, smiluj sa, odpusť –
neoznam tu
hanbu po dědině! (Padne
na kolena, zdvíhajíc
ruce.) Samuško, ona to udělala ponejprv, já vím, jak v
Boha věříš, ať
mne zatratí – že ponejprv a naposledy.
EVA:
Tetka,
neklekajte před ním.
ZUZKA
(rovněž zdvíhá k
Samkovi sepjaté ruce):
Pamatujte sa, strýčku, nerobte ničeho na
neštěstí! Bylo to ponejprv – já za to také dušú stojím.
SAMKO:
Nechte mne
odsud ujít, abych ju, Jidáša, neměl na očích… Utíhnu sa někam do
samoty, třeba
do sadu. Ať to jen Pánbůh ode mne slyší – jen Pánbůh!
TETKA
(povstala):
Samotného tě nepustím! Ty o sobě nevíš – já půjdu s tebú. Bože můj, co
sa to
stalo, co sa to stalo!
TETKA se SAMKEM odcházejí.
VÝSTUP TŘINÁCTÝ
EVA a ZUZKA.
EVA:
Zuzka, seber sa
a běž k Mešjanovému, Mánek sa ještě dojista na lůžko neodebral, bar ho
někde
potkáš či vyvoláš. Pověz mu, že ještě této noci z domu odejdu s ním tam
do
Rakús na gazdovství a potom že za něho půjdu jako jeho druhá žena.
ZUZKA:
Evuška,
pamatuj sa – co to chceš urobit?
EVA:
Nic
nepoctivého… (Strhne
z bidla velký šátek a
rozprostře ho na stůl.) Podaj mi sem zčerstva moje
sváteční háby, tú
starú kordulku po nebožce mamičce a tam v mém lůžku u hlavy je uzlíček
hábků
mé nebožky Katušky.
Dočkaj, ty si sama vezmu. (Vyňala
z lůžka
uzlíček a běží ke stolu.)
ZUZKA
(strhuje z bidla
vpravo oděv a podává jí ho.
Několik shozených hábků nechá ležet na zemi):
Já jsu jak bezduchá – úzkosťú!
EVA:
Neboj sa. Já
nejsu Jidáš, to sa ve mně Samko zmýlil jako ta Mánkova jedovatá mama,
Kotlibovka, Maryša a všichni ti ostatní, co mi jen zlého přejú. Oni mne
k tomu
sami doháněli, tož ať jsú všichni potrestáni a já budu s Mánkem
šťastná, jako
ta hrozenkovská notáriuska s druhým mužem.
ZUZKA:
Ale strhne sa
nad vámi pohoršení; – celá dědina!
EVA:
Och, nech
strhne! Až to Mánek všechno provede, necháme sa sezdat a potom sa sem
vrátíme.
Ať si třeba námi opovrhujú – hlúpí – my sa jim budeme smát! My jim
budeme na
očích šťastni. – Jaj, Zuzka – (horečně,
jásavě) věříš mi, že tak, jak mne Mánek lúbí a já jeho –
nelúbili sa
ještě dva ludé ve světě! Och! (Zavýskne
blaženě.) Zuzko, běž! (Zuzka se
obrátí pomateně ke dveřím.) Ale ne, počkaj – já poběhnu
sama… Oni by mě
mohli zdržet! Spánembohem, Zuzka. (Zastaví
se u kolébky a políbí ji.) Kolíbečko moja –
spánembohem…! (Odbíhá.)
VÝSTUP ČTRNÁCTÝ
ZUZKA
sama, později
TETKA
a SAMKO.
ZUZKA:
Utekla – a
mne tu nechá tak… Jestli ju uvidí a zastaví… A jak já odsud
vyjdu, nohy
mám jak podťaty. (Chytá
se nejbližšího
nářadí, obracejíc se ke dveřím.)
TETKA
(otevře dveře a vejde
se světlem, ve dveřích je
viděti Samka):
Eva, pojď Samka
odprosit, ovečko nešťastná, poblúděná, pojď – on ti to všecko, duša
dobrá,
promine. (Rozhlíží
se.) Kde jsi,
Evuška? (K Zuzce.)
Kde je?
ZUZKA
(pitomě):
Já nevím.
TETKA:
Kam sa
poděla? Šla do jizby? A co ty šaty jsú tak po zemi rozházeny?
ZUZKA:
Nevím – já
nevím.
SAMKO
(vrazí do komory
vlevo a chytne se bědně za hlavu): Tetuško, tetuško, ona
mne opustila – ona utekla…!
Opona spadne.
JEDNÁNÍ
TŘETÍ
Napravo zdi dvorce, nalevo
stromy sadu, vzadu řeka
a krajina. Jeviště třeba částečně stromy a kouskem zdi přehraditi.
Napravo pod
stromy hrubé stoly, lavice a židle přichystané k slavnosti.
VÝSTUP PRVNÍ
EVA
a ZUZKA.
ZUZKA rovná na
dlouhém stole misky, lžíce a džbánky; EVA
šije rukávce.
ZUZKA:
No, včil už
to bude k té naší požaté všecko nachystáno, jenom už jíst a pít.
EVA:
Ještě musíš
dojít na špižírnu pokrájat chleba. Já bych ti věru pomohla, ale už sa
mi tak
ruce třasú, abych ty rukávce dorobila. Za dne to beztoho nerada šiju,
aby neřekli,
že si co gazdina hovím.
ZUZKA:
Však sa
narobíš a nastaráš dost, Evuška. Doma za celé svobody, ani cos byla u
muža,
tolik sas nenastarala. Není ti to za těžké tu na gazdovství při Mánkovi
tak sa
trápit?
EVA:
Však su jeho
žena – a třeba ještě nejsme sezdaní – už to nebude dlúho trvat… Však tu
v
Rakúsích zatím o tom našem sužování nikdo ničeho netuší…
ZUZKA:
Hen
zas napilý Rubač…
Eva, toho by měl gazda z tovarychu vyhnat. Jen ostudu robí…
RUBAČ
(přichází napilý.
Mezi řečí si blábotivě popěvuje): Jojha – jojha – jojha…
VÝSTUP
DRUHÝ
RUBAČ. PŘEDEŠLÍ.
RUBAČ napilý se
chytá rukou stolku a zporáží některé nádobky. Sedá si naproti Evě.
EVA:
No, pomalu,
Rúbaču, pomalu! Snad sa tu neposadíte – jděte sa vyspat!
RUBAČ:
A na justament si sem sednu
jako pán – jako velkomožný pán. (Natáhne
nohy.) Ještě tuhle cigárku si
zapálím. (Vytahuje z
kapsy kalhot doutník a
sirku.)
ZUZKA:
Jen už sa nám
odsud kliďte…! Kdybyste sa byl neoslopal,
mohl jste tady pokojno hodovat jako ostatní dělníci. Takto byste nám tu
byl jen
na hanbu! Dojdú pan barón s paní barónkú na nás sa podívat, a to by sa
měli na
co dívat.
RUBAČ:
Ticho, ticho,
Zuzička…! Co by sa na mne sápala jako kvočka. Pojď sa tu pěkně podle
mně
posadit; budem zpívat spolem… Ťúú… (Zavýskne.)
EVA
(rozkazujícím hlasem
a napřáhne ruku, ukazuje k
východu):
Rúbaču, hybaj odsud v tu
chvílu…!
RUBAČ:
A cože, vy
bosorko jedna, co vy sa na mě rozglábnete…
ZUZKA:
Rubaču, dajte
si pozor na hubu, ať vás gazda nevypoví z práce – to je
gazdina!
RUBAČ:
To že mi
gazdina? Roba je to muža utečená a s gazdú nesezdaná! Ona si myslí, že
ju
neznáme? – Jojhá, známe po pravdě.
EVA:
Rubaču!
RUBAČ:
Keď já jsem
byl mladým ženáčem, jen co bych býval měl více majetku, taková roba by
za mnú
do Rakús na tovarych také byla šla… Že ne? Že, Zuzička? – Tak jsem sa s
robú nahněval
– pojď – pojď si ke mně sednút…
ZUZKA:
Včil jdu pro
gazdu… To sa podíváte. (Popojde
před Rubačem
vlevo ke vrátkům.)
RUBAČ
(uleknutě povstane): Pro gazdu – cože, nač
– a tož, když jste takové
– mívajte sa tu s Pánembohem. (Odvrávorá,
blábole popěvek.) Jojha…
EVA
(rozčileně):
Roba…! Gazdina roba…! Kdo jim to pověděl? Mánek si nechal záležet, aby
si sem
nepřivedl nikoho z našeho kraja. Všichni naši dělníci jsú až z Kopanic,
koliknácte mil od naší dědiny… Musely jste to vyzradit jenom ty nebo
tvoja
mamička!
ZUZKA:
Prisámboh, že
nevyzradily, ať jsme v tu chvílu života zbaveny!
EVA:
Jak by to tedy
mohli vědět?
ZUZKA:
To nevím –
ale věďá to všichni, hned od začátku, jak jsme sem došli, našli ti
přízvisko
„gazdina roba“… Já jsem ti to chtěla už koliknáctkrát svěřit, ale bála
jsem sa
tě sužovat. Ženské si také onehdy, jak pekly chléb, povídaly, že ten
tvůj muž
Samko – (Zarazí se.)
EVA:
Co, Samko?
ZUZKA:
Jak prý o
tobě někdo počne mluvit, že ujde pryč. –
EVA:
A víš-li,
Zuzka. Mánkovi ničeho nevyčítajú?
ZUZKA:
Kdo?
EVA:
No – všichno ti
ludé.
ZUZKA: Já nevím – ale
tuším, že ne. To víš, mužskému všecko projde.
EVA:
A co ti hlúpí
ludé myslijú, že si mne Mánek nevezme?
ZUZKA:
Což já vím!
EVA:
Zuzka – pověz
mi ihned – na dušu – co ty myslíš!
ZUZKA
(skromně, váhavě): Bože můj – co já
hlúpá možu předzvídat. A ty sa
při tom tak třaseš, jak osiková ratolístka. Eva – Evuška, líto mi o
tebe! (Pokryje si
rukou oči a tiše zaslzí.)
EVA:
Neplač, dětino!
(Sedne si vpravo s
přemáháním.) Vždyť
já už jsu pokojná, vidíš. Ale Mánka mi zavolaj ihned – Běž! Však on toť
jde.
ZUZKA odejde.
VÝSTUP TŘETÍ
MÁNEK
a EVA.
MÁNEK:
Ty už si
všecko pořídila? No, musíme dělnictvu dnes na dožatú dopřát, aby mi
zase
napřesrok všichni na zavolanú došli. Od panstva dostali čtyry vědérka
vína a já
dodám dvě. Bílého chleba také dostali sdostatek – no a to ostatní mně
už
neubere. (Posadí se
k ní vpravo.)
Dobře asi s tím pachtem letos vyjdu, kdyby sa nám povedlo tak jen
každým rokem,
pravda Evuša? Znenazdaja bychom si zachovali pěkné peníze…
EVA:
Ty sa tím
vždycky tak těšíš, a co s mnoha penězi? Mně by jakživ k srdcu
nepřirostly.
MÁNEK:
Mohli bychom
si zpachtovat třeba tu v Rakúsích pěkný panský dvůr… já bych měl rád
pohledný vozík
jen tak na projížďku a pro zimu sáňky. Mojim koňom by sa nesměly
vyrovnat
žádné… Těmi bychom sa vozili spolem.
EVA
(povstane a vezme
šití):
Já zase si jiného nepřeju než k nám do dědiny
bar jen na jeden ten tvůj grunt. Tam si budu gazdovat – a šťastná budu
přede
všemi.
MÁNEK
(povzdychne a
poobrátí se):
Och, mně sa to zase nezdá – já bych nesnesl tak
všeliké to – (Zarazí
se, Eva si zatím k němu
se šitím přisedla.) Prosím tě, co to pořád robíš – ani
dnes na požatú si
nedáš pokoja. Moříš sa tím vyšíváním celé večery a svátky.
EVA:
Však je to moje
bývalé řemeslo a už jen tu několik stehů, pak budu s těmi rukávci
hotová. Mám
už stánek, šatku, fěrtošek – všecko z batistu – všecko jen bělúčké – k
těm
našim sdavkám. (Mánek
pří posledním slově
překvapen trochu odsedne; pak se k ní zase přiblíží.)
Hedbávné fěrtošky
sa mi tak nelúbí… Víš, já bych chtěla být pěkně nastrojena, však ono
přijde
mnoho ludí do kostela sa na nás dívat. Že jistě ta tvoja mama také?! –
Podívaj
sa, takové rukávce bude málokdo mět; na široko hrachůvkovú výšivku a
každý
kvítek jiný…
MÁNEK
(hladě ji po vlasech): Jdi mi – ty dětino.
Ty máš, Evuša, vždy do vlnek
rozčepýřené vlasy; ale zrovna ty vlasy a oči sa mi vždy na tobě najlépe
lúbí.
Jsú tak zvláštní, nevídané…
EVA
(pojme ho za ruku,
hladíc ji):
Mánku, jak to s námi vypadá? Věř mi, je mi to
jaksi těžko sa ptát – však sa toho domáhám dnes poprvé… Dá sa to
všechno ještě
toho roku provést do těch našich sdavek tak, jaks mi to na dušu
zaslíbil?
MÁNEK:
Však víš, že
už jsem toho advokáta z Prešpurka sem zavolal. Odepsal, že dojde, tož
ho čekám
každú chvílu; on to už všechno spraví.
EVA:
Mánku – a kdyby
všichni ludé sa proti nám postavili – pravda, tebe to nepomátne?
MÁNEK:
Och, kdeby!
EVA
(sveze se u něho na
kolena a tulí se k němu
hlavou. Tklivě a steskuplně):
Manuško, věř mi – mně bývá tak někdy těžko… Tu sa mi to všecko na srdce
položí
jak zlá můra – ve dne myšlenky a v noci sny mne
sužují… Dnes k ránu
sa mi zdálo, že jsem byla v naší komoře Samkova stavení a ti moji
nebožtíci, mamička,
tatíček i to moje dievča, všichni u kamen seděli. – A tak už
po kolikáté.
Já na ně zavolala: Jak jste sem došli? A mamička nepohlížaja
na mne, jen
sa ozvaly: Eva, Eva!
MÁNEK:
To byl
nepěkný sen, ale jen když to není pravda.
EVA
(povstane,
přecházejíc):
Mánku – napilý Rúbač mi tu před chvílú do očí sa
odvážil – že – že prý jsu jen gazdina roba… A všichni prý to o
mně – o nás
– věďá…
MÁNEK
(povstane):
Dočkaj, to že ten korhel
řekl? V tu chvílu mi potáhne ze dvora. (Chce
odejít.)
EVA
(ho drží):
Ne, Mánku… on nebyl při rozumu! – Je ženáč a má tolik dětí… A k
ponížení by to
bylo sa o to zastávat.
Přichází ZUZKA.
VÝSTUP ČTVRTÝ
ZUZKA
vpravo. PŘEDEŠLÍ.
ZUZKA:
Gazdo,
poklasný vám donesl psání.
EVA
(poděšeně):
Psání – od koho?
ZUZKA odejde
vpravo.
MÁNEK:
Čeho sa zase
lekáš? Je to z domova – tuším od Maryše; píše mi beztoho, jak to doma
stojí s
hospodářstvím.
EVA:
Čti to nahlas…
MÁNEK
(čte):
Najmilejší můj Mánek! Já tě nastotisíckrát pozdravuju a tú smutnú
vědomosi ti
dávám, že už je toho plná dědina, že tam na gazdovství v Rakúsích žiješ
s Evú
krajčířkú. Já jsem tomu dlúho věřit nechtěla, když si mne na dušu
ujištoval, že
Eva utekla z domu pro mužovo zlé zacházení a je ve vašem dvoře dělnicú
jen jako
druhá jiná – já sa tě před mamičkami ještě zastávala – ale včil už to
na mne
strachem padá.
EVA
(překvapeně):
Tys tam doma na dušu jistil, že mne jinak neznáš než jako každú jinú
dělnicu?
MÁNEK:
Ale, Evuška,
dokud advokát to neprovede, není třeba pohoršení. Já se už dobře
postavil – to
neměj starosti.
EVA:
Čti dále!
MÁNEK:
(čte):
Já sa napláču neustávaja a ty naše
děti za mnú sa batolí jak chuďata kuřata. Ta starší: „Co že je vám,
mamičko?“ –
Mánuško, jestli je to pravda, pro Boha a všecky svaté tě prosím,
rozpomeň sa na
ty děti, rozpomeň sa na moju věrnú lásku a trápení – přijeď hned dom –
nech
toho gazdovství – ať radši přijdeme o bůhvíco – anebo já tam pojedu za
tebú, jen
co sa mamička vrátí. Ona tam k tobě zítra pojede. Zůstávám tvoja věrná,
ztrápená manželka Maryša.
MÁNEK
(jemuž ruka s listem
klesne):
Matka sem za námi dojede.
EVA:
Nech přijde!
Dozví sa jen skorej, co by sa byla dozvěděla o krátký čas
později. Já sa
jí neuleknu. (Zpytavě,
bojácně a výhružně.)
Mánku – snad tě to nepomýlilo?!
MÁNEK:
Och ne… Já od
tebe neupustím, Eva!
EVA
(vděčně):
Mánku, duša moja! (Vášnivě.)
Všecka
ta neposlušnosť a pohoršení, kolikero jsem jich už na světě prohřešila,
přišly
na mne jen z velké lásky k tobě. Ale ta nenávist k tvojí mamě a všem
těm ludom,
co mi vždy jen krve upíjali – ta je spravedlivá na jich povržení!
Ve dveřích se objeví DANYŠ.
MÁNEK:
Podívaj sa,
Danyš – och, kde sa tu ten vzal?
VÝSTUP PÁTÝ
DANYŠ. PŘEDEŠLÍ.
DANYŠ:
Pochválen Pán
Ježíš Kristus a daj vám Pán Bóh šťastný dobrý večer! Kde že já sa beru
– no
jako velkomožný pán jakýsi, který sa može, len co mu napadne, podívat
do Němec,
bar i kraj světa, a nikde sa neztratí… Já půjdu včil rovnú cestú do
Vídňa a
věru němám z toho strach… Už tak – můj gazdo a gazdino – potem až
dojdu, tak po
vinobraní k podzimu dom – buděm sa ženit.
MÁNEK:
S kým?
DANYŠ:
No přeca s
Ančkú. Snad bych ju nenechal!
MÁNEK:
A máte-li být
od čeho živu?
DANYŠ:
Čo by ně!
Chalúpku k býváňú máme a kúsek ovesné a kukuřicové stráňky k tomu… Já
si už
vyrobím něco ve světě – ženě pěkně budu posílat… Len zaplať Pán Bóh za
to, že
ňa páni letos naposledy nesebrali na vojnu.
MÁNEK:
No, na takové
ženidlo zrovna bys nemusel pospíchat.
EVA:
Ono sa ti to,
Mánku, snadno poví – pravda, Danyšu? Každý jen nejspíše uvěří tomu
svému srdcu.
DANYŠ:
Och – jojha –
kde som něhal paměť. Tady si zvolna pleskám a od města som len dechu
popadaja běžel,
abych předběhl strýnku Mešjanovku. Bere sa snad k vám – pěšky od
železnice;
viděl som ju na vlastní oči a napadlo mi, když som sa v našom kraju
dověděl, že
tu tak žijete spolu – aha, to bude asi se strýnkú nějaká zlá domluva.
MÁNEK:
Běž si,
Danyšu, do ratejny, ať ti tam dá Zuzka něco na posilněnú pojest a
zapít. Jdi
zčerstva – zastaneš ju tam.
DANYŠ:
Naděl vám
Pánbůh. (Odchází.)
VÝSTUP ŠESTÝ
EVA
a MÁNEK.
MÁNEK:
Evuška, ty
musíš mamě odejít někam z očí; zajdi si třeba do druhého dvora k
poklasné za
nějakým poptajem. Já už to s ňú tady přestojím.
EVA:
Nač bych sa
před ňú schovávala? Zrovna jí budu hledět do očí, aby sa jedovala.
Dozná
alespoň, že jí to všecko nebylo nic naplat.
MÁNEK:
Evuška,
proboha tě prosím, poslechni. Ještě sa na tebe sesype dost, než to
přestojíme.
Co by si sa neuhla mrzutosti a tu – kde k tomu co chvíla ludé
sa možú
nahodit. Prve si řekla, že pro moju velkú lásku všecko vykonalas, tož
dokaž ju
zase – poslechni.
EVA:
Tož já sa zatím
uhnu – třeba na schodky do sklepa zajdu – ale, Mánku, duša moja, buď
statečný a
pravdě sa neuhýbaj. (Odchází.)
ZUZKA
(přibíhá chvatně s
druhé strany):
Gazdo, strýnka Mešjanovka, vaša mamička, vás tu
hledá.
VÝSTUP SEDMÝ
MEŠJANOVKA, MÁNEK
MEŠJANOVKA
přichází.
MÁNEK:
Vítám vás,
mamičko. – Že jste sem takovú cestu vážila!
MEŠJANOVKA
(vážně, truchlivě): Vážila, chlapče můj –
vážila – a hlavu po
celé cestě jako pod kladivem. (Počne
rukama
lomit a ruce o bok podpírat, po starém tónu.) Pro
rány boží – co sa
to pořád na tvoju hanbu dozvídáme. Maryša, chuděra, vstávaja lehaja
běduje a
plače – já z hanby nemožu hlavu z domu vystrčit – ty děti chuďata
sirotci
opuštění od vlastního otca –
MÁNEK:
Ale koho jsem
opustil, mamičko? Vždyť už jsem byl za ty čtyry neděle dvakrát doma.
Častěji
nemožu jezdit – to stojí peníze.
MEŠJANOVKA:
Doma –
ale cigáníš nás, obelháváš! Nemocná Hrablejovka, co sa vrátila do
Kopanic,
tvrdila na dušu, že tu s Evú žiješ. Odtamtud to k nám donesl papučář,
spolehlivý člověk; však ještě jinak sa to potvrzovalo. Sama tetka Evina
říká:
Nešťastná Eva – to on ju Mánek svedl. A byla by už sem došla, kdyby ji
Samko
nebránil, ten o té robě bezbožné – cigánské nepleše – ani slyšet
nechce. Fuj,
je-li to pravda, Pánbůh tě ztrestá i s ňú.
MÁNEK:
Už je toho
dost. Já si od vás rozkazovat nenechám! Nejsu už žádné chlapčisko –
statek je
psaný na mě.
MEŠJANOVKA
(stojí):
Tak ty jen když máš připsaný statek! Rodičko boží sedmibolestná, čeho
jsem sa
to na synu dočkala? Že jsem pro tebe na púti v Šaštíně, když jsi
maličký
ochoral – po kolenách lezla – ze záslibu po kolik let bez výšivek i
pantlí
chodila jako nějaká klášterní panna. Že si tě raději tehdáž Pánbůh
nevzal,
nežli abys robil otcovi v hrobě hanbu a mně na má stará léta těžkost –
těžkost!
(Dá se do pláče.)
MÁNEK
(pohnut):
K čemu to… Ludé vám jen klevet nanosili.
VÝSTUP OSMÝ
ADVOKÁT
vlevo. PŘEDEŠLÍ.
ADVOKÁT
(přicházeje):
Mám čest – – mohl bych mluvit s panem gazdou Mešjaným? Jsem Huspeka z
Prešpurku,
pravotár.
MÁNEK:
To jsem já. (Potichu
k matce.) Mamičko, ať ten pán
žádné mrzutosti nepozná a ludé to neroznesú – proboha vás prosím, jděte
teď v
deset hodin po železnici zase zpátky. Upokojte zatím Maryšu, já sám
dojedu
zítra na noc dom. Včil mám plnú hlavu – dožínky slavit a s tím pánem
mám cosi
důležitého o gazdovském kontrachtě vyjednávat.
MEŠJANOVKA
(hlasitě):
To všecko može tvoja matka vidět i slyšet. Ani kroku sa od tebe nehnu,
abys mě
zase nějak ocigánil! Já musím dojít na pravdu – do pekla tě padat
nenechám. Nehnu
sa od tebe, kdyby nebesa padaly, dokud to tady nespořádám a ty se mnú
neodjedeš
dom.
MÁNEK
(vzdorovitě):
Tož je dobře. Když vy se mnú tak chcete zacházet jako s chlapčiskem,
uvidíte,
co vyvedu. Ať sa to už všechno vyjeví. Tu toho pána pravotára jsem
zavolal z Prešpurka,
aby mi k tomu dopomohl. Už jsem mu všechno psal. Já s Maryšú žít
nebudu, já
přestúpím na luteránskú víru a vezmu si za ženu Evu.
MEŠJANOVKA:
Aby tě
Bůh v tu chvílu neztrestal, co bys sa do země propadl! Rodičko boží –
já z toho
zamdlím. (Klesá na
lavici ke stolu, ale
vědomí a výřečnosti nepozbývájíc.)
ADVOKÁT:
No, no –
jen se oba mírněte! Dá se to snad ještě rozumně vyrovnat!
MEŠJANOVKA: Nemá
rozumu, nemá, velkomožný pane! Ženu správnú a dobrú jak beránka opustí
a ty
děti, siroty nešťastné –
MÁNEK:
Neměla jste
mě k ní donucovat!
ADVOKÁT:
Dovolte,
pane Mešjaný – a vy, staruško, která jste bezpochyby jeho matka,
nevyrušujte
nás z klidné porady. – Vy jste, pane Mešjaný, před čtyřmi lety, kdy
jste se
ženil, také již nebyl chlapčisko. Tehdy jste se měl nemilému vám sňatku
vyhnout! Nyní se vašemu přání staví vstříc nepřekonatelné překážky.
MÁNEK:
Ale jakpak,
když to v našem kraju jeden malíř z Vídňa – a že to byl velký
pán – tak
provedl. A jakýsi hrabě na dolní krajině, také katolík, že to také tak
urobil…
MEŠJANOVKA:
A ty si
musíš z ludí ďáblem posedlých brát příklad? Že páni! Ty –
ADVOKÁT:
Dovolte,
paní Mešjaná – takhle bychom jakživi k nijakému konci nepřišli. Vy nás
musíte
na chvíli opustit a já vás ujišťuji svým čestným slovem, že budu s
vaším synem
jednat po vašem svědomí.
MEŠJANOVKA:
Tož jdu.
Ale, velkomožný pán, vemte si tu vašu radu na svú dušu. A ty, synu,
pamatuj na
ty siroty. (Odchází
zpátky vpravo.)
VÝSTUP DEVÁTÝ
ADVOKÁT, MÁNEK.
ADVOKÁT: Pane Mešjaný,
dobře to ta staruška připomněla. Vždyť vy jistě nejste člověk zlý…
Mějte před
očima ty milé, dobré děti! Co byste jim nachystal pro budoucnost. Trpké
vědomí,
pro které by si vás jen ošklivily… Hned jak jsem přečetl váš dopis, měl
jsem
pro vás jen jednu upřímnou, nejrozumnější radu: Vraťte se jako počestný
muž do
náručí své rodiny.
MÁNEK:
Velkomožný
pane – to nemožu udělat!
ADVOKÁT:
Můžete!
Jenom kus pevné vůle.
MÁNEK:
Já tu, pro
kterú chcu všechno podstúpit – tak lúbím!
ADVOKÁT:
Rád věřím!
Ale jaký osud vás oba čeká? Pro váš rozvod nemáte žádné platné příčiny.
Léta to
bude trvat – za to vám ručím –, než se domůžete zákonitého povolení pro
sňatek
sedmihradský. A potom – katolická církev ho nikdy neuzná – prstem si na
vás
budou okazovat, budou vámi pro zlý příklad opovrhovat.
MÁNEK:
Však ten
rozdíl v naší a luteránské víře není tak velký.
ADVOKÁT:
Není. Ale
víte, příteli, náboženství přece se nedá zaměniti jako nějaký kroj.
Proto by si
vás, troufám, ani luteráni nevážili. Po mém tušení bude jistě vaše
řádná žena
proti té druhé – světicí…
MÁNEK:
Velkomožný
pane, já su nešťastný člověk! (Přejde
vpravo
a sedne u stolu skleslý.)
ADVOKÁT:
Jen
zmužilost! Kdybyste však nikterak nechtěl upustiti od svého úmyslu a
chtěl
mermomocí provésti těžký ten proces – tož se obraťte již raději ke mně,
než
abyste vlezl do rukou nějakému nesvědomitému zástupci, že byste pro
svoji věc
musel obětovat asi celé své jmění. Mně dáte nyní za moji obtížnou cestu
a
poradu pouze sto rýnských.
MÁNEK
(zaraženě, obraceje
se, vstává):
Sto rýnských?
ADVOKÁT: Vidíte, již to
se vám zdá za celý den mého promeškání, obtížnou cestu a noc, kterou
ještě mi
je nastaviti – mnoho, není-li pravda? Ó příteli, co byste asi říkal
výlohám
celého procesu?
MÁNEK podává mu
mlčky peníze.
ADVOKÁT:
Děkuji vám.
(Podává mu ruku.)
Rozvažte si dobře
moji poradu; upřímněji by s vámi nejednal ani vlastní bratr. Sbohem! (Odchází.)
VÝSTUP DESÁTÝ
MÁNEK, EVA.
Z druhé strany vchází EVA,
váhavé nahlížejíc.
EVA:
Mánku, odešla
už tvoja mama?
MÁNEK:
Ano. Ale
znenazdaja tu zase bude. Ten pán, co včil odchází, byl ten prešpurský
pravotár.
EVA
(chvatně, pohlíží mu
napjatě do obličeje):
A co si s ním smluvil? Jak dlúho bude ještě do
našich sdavků?
MÁNEK
(rozpačitě):
Ba tuším – těžko to půjde…
EVA
(s hrůzou):
Těžko – těžko – tobě?
MÁNEK:
Nermuť sa nad
tím, Evuška! Ale on mi to všecko upřímně jak vlastní bratr vyložil, že
by ten
rozvod s Maryšú leta trval a potom prý by ještě sdavky neměly u
katolíků žádné
platnosti – prstem prý by si na nás ukazovali…
EVA
(opakuje zoufale k
sobě):
Prstem ukazovali – na nás oba – nejenom na mne
jedinú.
MÁNEK:
A všechno
moje jmění by na to mohlo padnút; včil už jsem musel dat za ten jeden
deň sto
rýnských! Jenom si něco se súdy začít – hned je jmění pryč.
EVA:
Jmění – za
pokoj života. (Dívá
se na své dlaně.)
A já ho nemám.
MÁNEK:
Poradil mi,
abychom toho raději nechali.
EVA:
Už nechali…
Mánku, (přetírá si
oči) jak sa na mne
ten těžký sen věsí… Vidíš je? Ty nebožtíky… (Bere
ho za rámě.)
MÁNEK
(obejme ji svobodnou
rukou kolem pasu):
Evuška, já si také myslím, že by už bylo pro ty
moje děti a pro naše jmění k lepší radě, kdybychom si jen tak
před Bohem
náleželi. Když sa do naší dědiny nenavrátíš, nic hanlivého sa tam na
tebe
nedozvěďá. Tady u Dunaja bychom mohli spolu žít každý rok po ten čas
polní
práce, kerú bych si zjednal tady lebo jinde v Rakúsích. A ty ostatní
měsíce
bych k tobě dojížděl a platil ti živobytí, kde bys enom sa chtěla
usadit.
EVA se mu vymkne
a schoulí se k zemi.
MÁNEK:
Nermuť se nad
tím, dušička, nermuť… Co tomu říkáš?
EVA
(tupě pozvedne hlavu): Nic…
MÁNEK:
Do naší
dědiny už sa nevrátíš?
EVA:
Nevrátím.
MÁNEK:
Že, dušička
moja, my budem také tak spolem šťastni?
EVA (povstane): Budem…
(Vrávorá několik kroků od něho.)
Volání za scénou:
Pan barón jedú! A paní baronku s sebú vezú!
MÁNEK:
A, Bože můj,
ten barón s paní. Jestlipak to bude všecko vpořádku? Já včil budu celý
popletený tú radosťú, že jsi ke všemu svolná a že to tak bez mrzutosti
dopadne.
(Odejde.)
VÝSTUP JEDENÁCTÝ
EVA
sama.
EVA
(rozhlíží se):
Tmí sa – všude – je-li to možná?! (Vykřikne.)
Ne – já sa zakopat nedám – Mánek mě musí ubránit! On sa jen pomátl, že
tu byl
sám, tak měkký, ohebný, jak tam u vody to rákosí – že jsem já u něho
nebyla.
VÝSTUP DVANÁCTÝ
EVA, MÁNEK, DĚLNÍCI a DĚLNICE hrnou se z obou stran; dva
z nich přinášejí
housle a jeden fujaru. ŽIGA, ZUZKA.
MÁNEK
(vrací se k Evě): Poklasný už to víno
nechal vynést do síňky k ratejně.
ŽIGA:
Pan barón s
paní barónkú jsú zatím u pana správca. Přijdú za chvílu sem.
DĚLNÍCI
(pozdravují):
Pánbůh daj šťastný dobrý večer!
EVA
se
opře stranou o žebřík a zírá zdrceně kolem.
MÁNEK:
No, scházíte
sa už a muzika sa už také chystá – jakpak by sa to tančilo bez muziky.
Co?
ŽIGA
(houslista):
Ta nám ten psotný život více osladí než všecko pojezení a popití.
Tři ženy se Zuzkou rozdávají
polévku a nalévají
vína. Všecko dělnictvo sedne a jí.
MÁNEK:
No, jen
někomu, milý Žigo – snad jen tak horké hlavě, jako jsi ty… Já na
příklad
bláznil sa co svobodný chasník velice za muzikú, ale dnes bych už věru
pro ňu
hladu netrpěl. (Uchopí
před sebou džbánek a
pozdvihuje.) Tak, děti moje, dokud jste ještě všichni při
rozumu, děkuju
vám jménem panstva a sám také za všecku vašu prácu a
poslušnost. Chovajte
sa jen ještě pořádně až do poklidu řepných polí – ať mi robíte česť!
ŽIGA
(povstav):
Zaplať vám všecko Pánbůh, gazdo! Když nás zavoláte napřesrok znovu na
tovarych,
věru rádi zas za vámi dojdeme.
OSTATNÍ
(volají):
Zaplať Pánbůh! Ba dojdeme!
VÝSTUP TŘINÁCTÝ
MEŠJANOVKA. PŘEDEŠLÍ.
MEŠJANOVKA
(bere se k Mánkovi): No, gazdo, včil už
mne tady snad strpíš? Ten pan
pravotár mne trochu rozebral – potěšil.
MÁNEK:
Všecko to
bude v pořádku, mamičko. Sedněte si tu u nás (vykazuje jí místo podle sebe
vpravo) a
pojezte i napíte sa s námi. Víte dobře, že já mám odjakživa nejradši
být s
každým zadobře.
VÝSTUP ČTRNÁCTÝ
PŘEDEŠLÍ, ZUZKA, později
BARON, BARONKA a SPRÁVCE.
ZUZKA
(k Evě):
Evuša, paní baronka s baronem jdú a ptali sa po tobě. Tuším prý
dostaneš od
paní baronky zlatý křížek – řekla mi to poklasná.
MEŠJANOVKA (zalétne zrakem k Evě a
povstává):
Hlele, toť je ta roba!
Přichází BARON, BARONKA a SPRÁVCE.
ŽIGA
(vykřikne):
Páni už došli!
MÁNEK:
Pozor!
Zahrajte jim tuš!
Všichni povstanou, čtyři
hudebníci spustí krátký
tuš; potom všichni pozdraví.
VŠICHNI:
Pánbůh daj
šťastný dobrý večer.
BARON
(chybnou mluvou Němce): Tobrý véčr! My sme tu
kolem špacírovali a
sluchali, že ste tobrý mysl. Za muzik děkujeme.
BARONKA
(k správci):
Pane správce, kdepak je gazdina?
SPRÁVCE:
Gazdo, kde
je vaše žena?
EVA se k nim
bere do popředí.
MÁNEK:
Hen toť!
BARONKA
(k Evě):
Tu přijmete ode mne na památku křížek. Pozorovala jsem vás již
mnohokráte, vždy
jste se mi tak pro svůj čistý a zajímavý kroj líbila.
EVA
přijme
křížek.
BARON
(prohlíží si se
zalíbením Evu):
Ale je to hezký ženská, pěkný persona ta váš
manželka, gazdo.
MEŠJANOVKA
(rázně se k nim
přidere):
Poníženě prosím, velkomožné panstvo, to není
žádná manželka mého syna. A ten křížek, co jste jí darovali, je jen na
hřích –
ona ani naší víry není – ona je luteránka…
BARONKA:
Co to
znamená? Gazdo – to není vaše žena?
EVA
(horečně přeběhne k
Mánkovi):
Mánku! (Chytne
se jeho ruky.) Pro moju ztýranú, tobě oddanú dušu, na dušu
tvoju, na
kterú si uvázal slib, že si mě vezmeš za ženu, pověz tady přede všemi,
pověz,
že si mne vemeš – a už brzo vemeš.
MEŠJANOVKA:
Nelípni
sa na něho, ty robo jedna, bez víry, bez Boha…! Mánku, synečku
neštastný, nezapíraj
Maryšu – ani ty drobné děti!
MÁNEK
(pokrývaje si oči): Co mně tu vyvádíte
před panstvem, přede všemi…
Evuša, v nešťastnú chvílu jsme sa to po druhé sešli – já už jsem ti to
prve
pověděl, že si tě vzít nemožu… Ale vám, mamičko, tuhle hanbu taky
nezapomenu.
BARON:
Gazdo – to
není váš manželka?
MÁNEK
(zmateně):
Není, není, pane barone…
EVA s výkřikem
prudce odběhne. MEŠJANOVKA
se utíhne ke stolu.
BARON:
Tohle je
zvláštní věc.
BARONKA:
Ba, trapná
podívaná – vzdalme se již odsud…
BARON:
No, tak my
vás tu už prohlídnuli – tak už půjdeme. S Pánembohem. Poručáme se.
MÁNEK
(k odcházejícím): Váš pokorný sluha.
Přeju šťastnú dobrú noc!
LID
(volá):
Pánbůh daj šťastnú dobrú noc!
MÁNEK
(když panstvo odešlo): A včil sem dajte vína
– (pije)
a muziko, zahrajte mi friško, ať sa
mi ta zlost z hlavy vybere. Ale opiju sa dnes – opiju – třeba že jsu
gazda
druhým například!
Sákryš! (Uhodí pěstí
do stolu.)
Ztichlá MEŠJANOVKA
si opře do rukou u stolu hlavu. Hudba spustí tichounkou slovenskou
trávnici:
„Dobrú noc,
má milá, dobrú noc…“ Pod houští stranou se posadí ZUZKA
se šitím, takže světlo se zavěšené na stromě lampy na ni padá. Na
oddělené levé
straně je temný večer s vycházejícím srpem měsíce. EVA
se tiše přiblíží k ZUZCE
se dvěma uzlíky, a
položivši je na zem, přiklekne k ní.
EVA:
Co to šiješ,
Zuzka?
ZUZKA:
Městské šaty
pro to moje dievča, jsú skorej spraveny než slovenské hábky. Ráda bych
je dorobila
do zejtřejška na cestu a šiju to jen tak bez míry – po paměti. Pokaždé,
když sa
vrátíme z práce, na to zapomenu, a po večeři, když šití vezmu do ruky,
ona už
zaspala. A mamička říká: Nevytrhuj to dítě z libého spánku!
EVA:
Ta tvoja
mamička má to děcko tak ráda – jako bys bývala sezdaná.
ZUZKA:
Ba. Zprvu mě
pro to týrala, ale když už děvčica byla na světě, vzala si ju do lásky,
jako by
to byla její.
EVA
(kladouc jí na klín
jeden z uzlíků):
Tu máš; to jsem ti, chystajíc sa na cestu,
vynašla nějaké hábky – je to všechno zánovní.
ZUZKA:
Zaplať ti to
Pánbůh, Evuša…
EVA:
A toť jsem po
nocech ušila pro sebe takový směšný ústroj, že ho jakživa potřebovat
nebudu…
Jsú to ty batysové rukávce, stánek, šatka i fěrtošek – všecko těžce
vyšívané.
Zuzka, proboha tě prosím, rozprodaj všechny ty věci a za ty peníze kup
po
pěkném muškátu a rozmaryji na oba hroby rodičů. A té mojí děvčici daj
celý
hrobeček posázet kvítím, které jen po kraju ke koupi dostaneš, aby sa
to nad ňú
po celé léto rozvíjalo. Tetku ode mne pěkně pozdravuj a Samkovi vyřiď,
aby mně
to všechno odpustil, že mu přeju všeho dobrého na zemi a po smrti
království
nebeské.
ZUZKA:
Což nevrátíš
sa nikdy dom – zůstaneš kdesi tu?
EVA
(povstane, vrtí
hlavou):
Nevrátím… Zůstanu tady. (Zajde
několik kroků.)
ZUZKA:
Co to
myslila? V těch očích jako kdyby měla červené mušečky – to nejsú slzy –
ona
plakat nedovede. Sužuje sa, chuděra.
EVA
(se k ní chvatně
vrací):
Zuzka, ještě mám ten křížek od paní baronky.
Zprvu jsem ho chtěla poslat také té své děvčici, abys jí ho tam do
hlíny
zahrábla – ale ne… Jdi, hned běž a daj ho do ruky Mešjanovce, že jí ho
posílám
se slovy toho, jenž nad hříšnicú pověděl: Kdo sám jsi bez viny, hoď na
ni první
kameň…
ZUZKA se bere k MEŠJANOVCE, hovoříc s
ní potichu. Na břehu Dunaje
objeví se DANYŠ
a dle hudby roztoužené
zazpívá. EVA
se vrhne v horečném štkaní na
kolena k opuštěnému sedátku Zuzčinu.
DANYŠ:
Dobrú noc, má
milá, dobrú noc!
Nech je ti sám Pánbůh na pomoc!
Dobrú noc! Dobré spi!
Nech sa ti zdávajú o mně sny…
MÁNEK
(křičí):
Nenotujte takovú smutnú! Čardáš mi zahrajte! A kdo chce
tancovat?
Hudba počne čardáš a dva
párky jej počnou tančit,
ostatní se pohyblivě rozjařují. MÁNEK
si dá
ruku za hlavu a sám po notě poskakuje.
EVA
(sama):
Točí sa to všechno, točí – ten hlúpý svět! A pro mne není nikde
místečka, (shýbajíc
se, hmatá po zemi) které by jako
oheň nepálilo. Mamičko moja, tys darmo ke mně s Katuškou a tatíčkem
nedocházela
– já nevěděla, že jsem byla jen gazdinú robú – že mne Mánek zradí –
nechá v
ponížení k pošlápnutí. (Přeběhne
nazad ke
břehu a vznese ruce nad hlavu.) Bude moja svatba s Mánkem
– bude veselí
– a moje vítězství! Bože, smiluj se nad bídnú dušú…!
(Vrhne se do řeky.)
VÝSTUP PATNÁCTÝ
DANYŠ. PŘEDEŠLÍ.
DANYŠ
(volá):
Gazdino, Kristušku ukřižovaný! Gazdino! (Přiběhne
k hodovníkům. Hudba zanikne): Gazdina skočila do
Dunaja! Kde už je
– kde už je!
ZUZKA:
Jezú Maryjá –
moja dobrá Evuša! (Běhá
zmateně po břehu.)
MÁNEK
(přestane tančit, v
zoufalství):
Evuša! Evuša! Duša moja! (Klesá
ve mdlobě.)
Opona spadne.
