Jonáš
Hájek
Suť
Praha
2017
1.
vydání
Městská
knihovna v Praze
Půjčujeme:
knihy/časopisy/noviny/mluvené slovo/hudbu/filmy/noty/obrazy/mapy
Zpřístupňujeme:
wi-fi
zdarma/e-knihy/on-line encyklopedie/e-zdroje o výtvarném umění, hudbě,
filmu
Pořádáme:
výstavy/koncerty/divadla/čtení/filmové projekce
Znění tohoto textu vychází z díla Suť tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Agite/Fra v roce 2007 (HÁJEK, Jonáš. Suť. Vyd. 1. Praha: Agite/Fra, 2007. 51 s. ISBN 978-80-86603-60-1.).
§
Text díla (Jonáš Hájek: Suť), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.
Citační záznam této e-knihy:
HÁJEK, Jonáš. Suť [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2017 [aktuální datum citace e‑knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. ISBN 978-80-7532-689-8 (html). Dostupné z:
http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/32/95/57/sut.html.
Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.
Verze 1.0 ze 17. 3. 2017.
* * *
Se mnou se do
brnění schováš
v náruči starých, zplstnatělých dek —
do básně, jež jak pevný podpalovač
zahoří bíle. Na plný úvazek.
Stárnoucí muž se
vleče plískanicí.
Hrbí se v hruškách. Chtěl by ke kamnům.
Nastydlý podzim kašle. Smyčce, bicí.
V orchestru mlhy hledá vlastní dům.
Na vrata fouká.
Bláto… Nedojde k nim?
Uťatá větev. Listy. Žluté stáje.
Po cestě zemře. Padne podchlazením.
Ve sklepě nový se sklem v ruce zraje.
Estétsky ses
kochal vyléváním džbánu:
každou kapku jsi pak chtěl slíbat zpět.
Rovná poušť kolem však zřejmě žízní víc.
Náhle si vzpomněl
na nebesa.
Vykřikl: „Bože! Utonu!“
Kameněl vědomím, že klesá,
a o to víc se blížil dnu.
I sochu škrtil v
pozdní víře
drát, který trestat nepřestal.
A kolemjdoucí pyšné zvíře
bez povšimnutí kráčí dál.
Vyhaslá kamna
příjezdu a černá zrnka
myší.
Náznaky plísně koberců. Zahradou tání slyšíš.
Na stole tramín vypitý. Světnice zešeřelá.
Zápraží hostí pozvolna dvě dýchající těla.
Vyhlídka do vsi
mlhavá. Krajina poztrácená
děravou kapsou všednosti, kde ty
je
tvrdá měna.
Ráno i pod peřinou snuje plevelnatá zima.
Prostřeno. Nečekaný svit starostem otisk snímá.
V ruce se těší
rozevřené nůžky:
blíženci po stranách a mezinoží jedno.
Napjaté magnety, na povel mužských
prstů čekají, kdy k sobě sednou.
Naše loďstvo,
stlučené řeckými nýty!
Stojíme na místě, s klidem v žaludku.
Moře je zatuhlé a z jeho sítí
nevyveslujem ani s bubny předsudků.
Ptáme se, kdo
ukrad vítr plachtám —
mezitím k dlani připalčuje Bůh
a s panáčky si krátí dlouhou chvíli.
Jak se tak všechno
zvolna cachtá
hladinou, nuda bezvládnosti ještě sílí
a z nebes plandá rozstříhnutý vzduch.
Včera šel parkem,
viděl sem ho,
byl to jedináček tmy. Jak palimpsest,
vyškrábnutej každým ránem, poslední,
co zapisoval, bylo tlustou čárou:
„Prolnutí sebe se
samým,“ mlel si,
„já — totožnost… ať aspoň chvíli…“
Předtím zas v hospodě: „Žena… a srdce…“
„Vypadni,
nevzdychej tady,“ vrchní na
něj,
„voběma trvá, než je rozpumpuješ, co?
Teď si můžeš honit akorát tak bycha!“
Jó, pravdy
půllitrů a jejich dna,
čísi smrad, ulice — domovy naruby,
člověk by si to taky kolikrát… Je u potoka.
Hlásil bych to, ale sem bez dokladů.
U stolu sedí
piják, jenž si právě
pěstuje tragédii jako fazoli.
Dřív brankářem na vnitřním hřišti —
znavený genitiv schne opodál
a nebolí.
Bývalý chlast na
podlaze prýští
ze střepů: sovice třikrát pálená u kamen.
Bytem jde dotaz, který loket dal
podpírané hlavě —
zda budu ještě někdy někde přítomen.
Nedaleko
konzervatoře
jsme spatřili cosi zcela bezlakého.
Být jen se sebou, je v tom ptaní
a žádá odpověď.
Kde sebral náš
vypečený kraj
špatnou parafrázi oběda?
Třeba byl v křídlech ještě život
a v něm i vzlétnutí bolesti navzdory.
Nebo se naskytla nějaká kola,
mrštila zbytek přímo nikam
a tohle poslala na chodník.
Že jsme však tři,
zdá se nám akorát směšné
to nevědomé neštěstíčko.
Osamocený pařát, který průkazně
nevyrostl bez těla.
Co když na tebe
svět něco ví, o čem nemáš
zdání?
Na pánvi hlavy máslo jako sníh ti taje,
tvé vnitřní slunce každým hnutím zahřívá je,
a život nehýbat se brání.
Pozor na výduť,
hladový oko, kontrolovat
měrku…
Nemáš rád řemen? Užívej zbylých ampérhodin!
Náš čtyřtakt poháněný starostmi… Svou herku
žeň dál, ať se nenadýcháš vlastních zplodin.
Načteno v
postřikovačích, jedeš aspoň
stem
po dálnici s jedním exitem.
Na břehu vězí plno
skrytých drátů.
Plody i trny překážejí blátu.
Výpověď všemu, aspoň na hodinu!
Podivná změť se zatím změní v hlínu.
Sobota, bílé víno,
z hráze nás hostí
pohled na dvě strany. Narcis a Goldmund.
Nazítří na mši duní aleluja místních,
koupíme vajíčka, nařežeme pruty.
Přiložit pár
polen. Výhoda skutečnosti,
horko, trocha hantecu a pak zas domů.
Chci něco říci, jak bych to jen vystih…
K ránu připluly ledy. Spousta němé suti.
Ukazuji své milé,
jak umím řídit. Auto se třese.
Pokrývku rozkládáme roztouženě —
Znovu se našly i
brýle,
odložené v lese.
Byli jsme, tak přirozeně!
Jsi ponechaný.
Uvidíš holičky,
jak zručně zastřihují tvá příčestí.
Snad tvá povaha, sklíčená políčky,
jednou odemkne, co bylo zaseto.
Kdo nejdřív okusí
nohou, možná se vyznává
z ochutnávek osudu. Stejně tam sestoupíme.
Jordánsky se ponořujeme, zlepšujeme záběry,
narážíme na sebe při znaku. Odevzdáváme se.
Včerejší
podvojnosti, znalost klamných
spojů,
vše věrně plave s námi: jsme stále oblečeni.
Pokud pak máme, již uschlí, zčervenalé oči,
je to snad proto, abychom nezapomněli pláč.
Ptáci probouzejí
vzdušné město, ulice
rezonují.
Spánek se modlí za tři muže v rozích čekárny.
Panonské svítání. Ty se soustředíš jen na jedno:
že jsi tady, že dnes odpočíváš od psaní pamětí.
Vyndat špunt,
pustit vodu. Líně
zkoumat svůj obraz na hladině.
Vír poznání tě pije ze všech stran.
Jak stojíš na dálnici. Vyčerpán.
Při sestupu ze
žhnoucí pláně
stromy náhle zestárly.
Na lukách pihy
posečené trávy,
za městem stojí fara s lipami.
Krajina spoří.
Srpek skutečnosti,
krátce přikrytý oparem.
Na plátno kolejí
tma se promítá.
Lež,
nic nepojede,
dokud jsem jen tvá.
—
Odhodíš titulky,
tma je spolyká.
Běž,
předem jako film,
za trať, budeš sám!
Přišli jsme na
louku, den sušil
dobromysl,
rod tažných ptáků lekal ve stínu.
Na vlhkém místě, kdes to sotva čekal,
byl v Dyji brod, jenž rozděloval tmu.
Oddáni proudu jako
vodní tráva,
stojíme uprostřed a nohy mrznou nám.
To nevadí, vždyť není přesně ono,
vždyť není úplně a
možná ani kam.
Tři kachny ještě
tvoří pravdu — nebo ne?
Vesla jsou příbor, kterým rozumíme hladině.
Sousedi z blízké
chaty
dnes ještě nepřijeli.
Vypínám stiskem bdělým
šustivý recitativ.
Plyn 2x
zkontrolován.
Uši mi zaléhají.
Až vstanem, zítřek dá jim
někoho slyšet znova.
Srpnové pašije na
přehradě:
hlava hráze je zahalena lešením.
Na břehu kalvárie chat,
v zátoce hejno
spících plachetnic.
Voda se neproměňuje.
„Vzpomínáš?
Vyhlídka, zmrzlinový dort,
snad někde v Itálii, v létě…
Tvůj výstřih — jak dominantní septakord
mé touhy, která probodne tě.
Neříkám pravdu? Ó
nehraj krutě
na moji mysl jako na nástroj…
Uznávám, drahá: così fan tutte.
Pohled se ztupil, roztál. Klamný spoj.“
Od kopce přijmout
výzvu:
řeka se mění v jizvu,
již v noci zhojil chlad.
Její tón zůstal
stejný,
jak bzukot z kazatelny.
To luční Písmo znát!
P. H.
V mokré trávě
plave pod nohama
chřestýš ořechů —
páchnou oddělením
resuscitace v blízkém
městě.
Obzory prázdnem
zotvírané.
Jen pařez trčí. Minulý.
Naléhá šíře, na nás kane:
kdy jste se prolnuli?
Ač země kolem
popraskaná
nevlastní žádné z mnoha jmen,
je koruna a je tu pátá strana —
strom je přítomen.
Město, jež
opouštím, se zvolna rozpíjí
a duše zaťatá dál vrhá rozhovory.
Lepidlo vteřiny jak zpomalený poryv
mne chytá za šíji.
Snad jednou
rozmotá síť dosavadních činů
šikovné zápěstí, jež zastavilo mne,
a vchrstne mezi nás, v pavoučím polostínu
blízké i vzdálené,
jas porozumění…
Kéž křehkost rozhostí,
jíž obraz tištěný jsme pracně gumovali —
vždyť občas, po kapkách, už prosakuje zdáli
akvadukt milosti.
Širokým úsměvem
oken
probouzí slunce. Vrány
opět rekonstruují někdejší
fotbalový zápas.
V přestávkách
poslouchám
stropního klavíristu,
nebo stojím před vchodem:
mlčí celkem sdílně
tohle sídliště.
Jen ústřižek hovoru
občas náhle doloží
všechny omyly.
Nepoškodit žluč,
neujídat.
—
Napadl.
Věci trnou ve výkladech.
—
Vlak razí les.
—
Chůze
stopami auta,
každý jednou,
stejným směrem, spolu, zcela odděleně.
—
Svařák.
Podhorký.
Příležitost
trochu se porozhlédnout.
Ráno je hřiště
dokonale šedé,
barvy i lidé vylézají z děr,
štěrk a jinovatka zvou k příměru
prvotního vzplanutí, zůstávám na koleji,
na stole se válí diář s přesahy,
Xiao Yu vynáší smetí, mohl bych
koupit koblihy, tvář paneláku zobrazí,
jak zraje odpoledne, mohl bych
udělat pár fotek ve městě,
deponovat kus paměti,
mohl
bych
zajít
na poštu.
Nadarmo se
vždy v sobě samém
koupáš,
jen v jiných můžeš omýti si tvář.
A. József
Do badatelny
vstoupili
dva muži s tlumočnicí.
Při prohlížení scénických návrhů
v paprscích tekla okolo stolu
řeč —
což připomíná
usínání nad kaštanovým pyré,
secesní žár Akademie,
táhlý výstup na budínský hrad
nebo ranní zkoušku amatérského orchestru
nad rušnou zasněženou ulicí —
jeden z nich
vylezl na stůl
v paprscích dopoledne
a začal provozovat
zpomalený národní tanec
kolem stativu.
Sníh tlačí na
střechu, odvádí od práce,
nutí jít odhazovat.
Z výletu na hřeben v pořádku navrať se,
žár křesla tě schová.
V jedlové mýtině
objevíme jednou
zapadlé napajedlo.
Křížovka-tajenka.
Nezamrzli jsme snad?
Stejně zůstaneme kalní.
Stařena vypráví o strachu z klád.
Celá bifokální.
L. Z.
Území nikoho —
celnice před vstupem do pokojů.
Není tu člověka.
Pocítíš společnost zvěřiny,
jejíž pach vyplnil prostor.
Koberec trvale
zašpiněn.
Na zemi vykřikne vypadlý zouvák.
Pod tímto obrazem
spatříš,
než vstoupíš do jícnu domova,
ostatní, spící boty.
Zůstávám v
předsíni:
zevnitř jde renesanční zpěv,
zpoza vrat kašlání žebráků.
Být mezi tím a hlídat kasičku.
Strnulý splávek
postřehnutý z boku:
dočasně zavřený park u soutoku.
Kam zmizel rybář s udicí?
Poblíž se semkla
jako v někom plachém
neznámá úzkost labutí a kachen.
Pohledem kreslíš proudnici
a lovíš petláhve,
než peřej sevře je.
Vypnuté topení tě sotva zahřeje.
Rozsvítím nápis warte
na opačné straně přechodu.
Však místo, kam jdeme, tichý dům,
cítíme už teď na rtech.
Dirigent ukazuje,
jak správně pít z
mikrofonu.
Zpíváme: jaký šťastný den, jak se cítím dobře.
Někde uprostřed je i ona. — Němci říkají obvykle:
cosi leží ve vzduchu. Poznáš ten kámen, zvedneš jej?
Už dlouho se
nezjevuje. Jen občas, místy
zahlédneš
úlomek mezi řečí, při změně poloh, střídání gest…
V hrdle přesypu. Co však visí: neděle v sandálech
venku v parku, kabel zároveň napjatý i uvolněný.
Slyšíš to pnutí?
Obzor puká,
k ostrovu stín se přiblížil.
K moři se chýlí seschlá ruka —
nabrat ji plnou. Krev do žil.
Podivná schrána
zkamenělá
touží se dotknout, splynout v břeh.
Ze země vzešlá, zpět by chtěla,
nesmí však. Ustal koloběh.
Trhání švestek
před obzorem jakéhokoli
města.
Slibné začátky. Náměty, výčty a hluk letadla.
Tělo-průrva. Sny, kterých by ses měl děsit.
„K děravým roštům,
z nichž se teď stavějí
rozhledny
a únikové východy, jako je tento, dají se připodobnit
i vzácné chvíle setkání, jakož i to, co jsme si zvykli
nazývat skutky. V prázdnotě se neliší od ostatního,
řekl bych: neboť
jsou a pak teprv
pozvolna se stanou;
až zdáli se jeví zaplňovat mezery, na nichž stojíš.
Unesou tě.“ — „Co hrozného by se určitě přihodilo,
kdybys povolil kolena a přestal myslet zábradlí?“
Vestojes to měl nějak radši.
Vleže se vlečeš s
prázdným pytlem,
odněkud slyšíš — ten má výtlem…
Vtíravý pocit, že to stačí.
Básně Příběh jezírka, Krajina s obráceným stromem a Imaginární krajina jsou inspirovány fotomontážemi Jana Šplíchala, kterému tímto děkuji.
J. H.
Jonáš Hájek
Suť
Edice Oceněná díla
Redakce Jaroslava Bednářová
Vydala Městská knihovna v Praze
Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1
V MKP 1. vydání
Verze 1.0 ze 17. 3. 2017
ISBN 978-80-7532-689-8 (html)