Spravedlnost

Zabil.

Zabíjel. Jestliže docent Lada nelže a skutečně v nás s každým úředním úkonem umře jedna báseň, potom jich Ryt pobil aspoň pět set, ne-li všechny. Masakr, jatka. Polomrtvé trocheje a daktyly vrávoraly na podlahách přepážek a kanceláří a on je drtil podrážkami svých trpasličích mokasínek, cupoval je a dupal po nich tak dlouho, dokud se z mrtvolek nevydrolila písmenka. Nacpal si je do kapes, narval si jimi kufřík, že se nedal zavřít.

Počkal, až se setmí a všichni odejdou domů. V klidu si to vyskládal na svůj Pracovní Stůl, urovnal. Příjemně se tím zahřál. Pustil si k tomu Vangelise.

Dobytí ráje.

A ještě Soumrak bohů.

Teď začala skutečná práce: úplně se tím odrovnal, pot stříkal na všechny strany, záblesky rotující Bílé labutě byly čím dál rychlejší, barevnější. Když už se to nedalo vydržet, mrsknul nůžky do kouta, ještě se tomu trochu pověnoval, a to bylo pak najednou štěstí a smutku! Rozmázl to botou, našel zase ty nůžky, ale nebylo to ono, Ryt mířil výš, mířil přímo k Ní, potřeboval slyšet Její hlas, hovořit s Ní o své tajné mimořádnosti, o mimořádnosti myslitele a dost možná i státníka, potřeboval Ji občas navštívit v Jejích síních a doufal, že Ona to jednoho dne bude, kdo uzná, že… zkrátka všechno, co Ryt bude chtít, uzná. (Protože Ryt chce jedině pravdu.)

Jenže ať se Ji snažil zaujmout jakkoli, zůstávala chladná a nepřístupná, brala na sebe podoby starších žen (jako je moje maminka, myslel si Ryt) anebo čtyřicetiletých chlápků se zlatými hodinkami a vypaseným břichem, nechávala si říkat „paní předsedkyně“, „pane doktore“ a tak.

Zvláštně voněla (střelným prachem?), řinčela řetězy jako o Mikuláši, a tak to bylo správně, tak to měl rád. Její protokoly zvonily ryzím kovem jak – pravdivé básně, něžné i kruté, netečné i morbidní.

Ty svině, ty čubko, já tě kopnu do prdele, až mi posereš špičku, říkával Jí zamilovaně a pak vzal klepeta, která měl pro vlastní potřebu (býval soudním vykonavatelem), soukromě pozlacená docela slušným zlatem (i zlatníkem býval), přicvakl Ji k trůnu, oči Jí nechal zavázané, ale než Ji přivázal za tlusté zrzavé vlasy k lenochu, selhaly mu trenýrky, no tak znovu: Ňamňamňamňam, povzbuzoval se, klepeta rozvalit, kopyta rozhodit. Tady toto je ten dřík, ta osa světa, to koukáš, ty ludro. Žena jako oliheň! Žena jako, jako. Křehké nerozumné bytůstky jsou to, povzbuzoval se. Ucho, nosní dírka, knoflíková dírka. Ženy jsou jako děti, šupšupšup. Žena je slunce a muž je v její přítomnosti jako máslo, není-liž pravda? Ližliž. Co tam hledáš, Rytku? Nezlob maminku, nebo dostaneš facičku!

Voněla nenávistí stran, kolikrát už jen Ji prosil, aby mu půjčila tu dlouhou středověkou kudlu, párkrát se i pokusil Jí ji sebrat. Vždycky odněkud vyndala náhradní, nikdy nad Ní nevyhrál. Ale nikdy se o to nepřestal snažit, a nikdy ani nepřestane, tak si to slíbil. Člověk je přece zvíře, které může slíbit, no ne? Tím se liší od ostatních živočišných druhů, od nějaké pitomé kočky třeba…

„Už je to hotové, pane Ryt?“ zeptala se laborantka v bílé říze a nakoukla za plentu.

„Ano, sestři,“ probral se Ryt. Podal sestře zkumavku, odložil použitý toaletní papír do smaltované misky a nepoužitý časopis do bílého stojánku na časopisy. Počkat!

No jo, jó, to sem si moh myslet: Sliznice!

Polejvaj si je prej před focením olejem, aby se jim leskly. Nó, ty seš teda smyslná. Kdepak, to není nic pro Ryta, takový mršiny ordinérní. Nižší bytosti, řekl bych…, ale už musíme jít, že jo.

Vrátil trenýrky, kde byly, zipek a knoflík, pásek, ruce do kapes. Osa světa, hehe-hé.

Za odměnu ji přes podšívku pohladil, osu. Byl s ní dnes velmi spokojen. Udělala mu radost, píšťala. Co si člověk neudělá sám, to nemá, hehehe-hé. A o radosti to platí dvojnásob, že jo. Sako, kufřík, vyšel za plentu.

Slouží takový časopis životu? No mohl by, za určitých okolností, snad. Každej časopis za určitých okolností slouží životu, jinak by nevycházel, ne? Mohl by si takovej někdy sehnat domů, jen tak, pro zajímavost. Pořádně si ho prohlédnout. Co by nemohl? Je přece svobodný občan…

„… svobodný, narozen 30. srpna 1965 v Praze,“ vyplňovala zatím laborantka nějaký papír. „Pročpak to vlastně děláte, pane Ryt, trpíte nějakou nemocí, u které hrozí nebezpečí impotence?“

Ryt se zarděl. „Ne, sestři. Jsem zdráv jako řípa. Ale jistota je jistota, hehe-hé. Mám v plánu mít rodinu až hodně pozdě. A co my víme, že jo? Pak už by to nemuselo být tak kvalitní. A já chci mít kvalitní potomky.“

„To je prozíravé,“ pochválila ho laborantka. Tady to podepište, a platí se vždy na rok dopředu.

„Nó, sestři. Na to nesmíme zapomenout!“ zaševelil žoviálně.

„To nesmíte, pane Ryt. To bychom to pak museli vylejt a všechno úsilí by přišlo vniveč,“ usmála se laborantka a zacvakla ten papír do desek.

I. ČÁST – ZRÁNÍ

O Kosákovi

Kosák byl šéf, ale na první pohled se to na něm nepoznalo. Miloval jen své básně a všechny ty děvenky, co za ním chodily se svými blitíčky a doufaly, že si tím pomůžou ke slávě, mu marně visely na rtech. Chodil zmačkaný a smrděl tabákem na sto honů – zvíře. Možná i prase. Nebo blázen? Říkal, že jeho svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiných. Mluvil tedy pro svobodu i proti svobodě, a to se Rytovi nelíbilo. Čest, moc a láska žen – to je to, co člověk chce, myslel si Ryt. Oč má člověk usilovat. Slouží to životu? Slouží, a tak je to správné.

Kosákovo umění nesloužilo životu. A nesloužilo-li životu, sloužilo smrti.

Smrti se Ryt bál, jéje, kdo by se nebál. A bál se i Kosáka, jejího sluhy. Smrt a její přisluhovači mu jdou po krku.

Někdy si říkal, že by bylo fajn dostat se Kosákovi na kobylku. Když někdo omezuje mou svobodu, omezuje můj život, že jo?

„Když uvidíš spasitele, tak ho kopni do prdele,“ řekl jednoho dne salónní asociál Kosák a myslel to tak všeobecně.

„Když uvidíš spasitele, tak ho kopni do prdele,“ souhlasil aktivista Ryt a myslel tím hlavně Českou národní banku a ještě pár dalších lidí.

Tehdy si definitivně porozuměli.

O názorech v časopisu Sběr

Časopis Sběr, kterému šéfredaktoroval Kosák, byl časopisem literárním. Leckdo Sběru vyčítal, že nemá žádný názor. Že znevažuje literaturu pubescentními srandičkami a nerediguje.

„Jakej názor, kurva,“ rozčiloval se Kosák. „Má názor knihovna? Copak sme ňáká partaj? Mně teda stačí, když má názor každej zvlášť.“

A taky jo, Kosák tiskl všechno, co bylo gramotně zformulované a nepřitakalo to například koncentrákům, nebo tak. Tiskl dokonce i to, s čím nesouhlasil, a byl na to jak náleží pyšný.

I to s těmi pubescentními srandičkami byla čistá pravda. Redaktoři se v pravidelných intervalech potili tak dlouho, dokud nějakou takovou nepřivedli na svět a neotiskli. Byli v tom důslední a zároveň i zákeřní: měnili žánry, formy, způsoby. Nejraději měli mystifikace. To byly takové srandičky, jimž se smáli jen oni sami – čtenáři si toho většinou vůbec nevšimli a přečetli to jako kterýkoliv jiný článek. Tak se třeba Sběru podařilo do dějin české literatury vpašovat několik zbrusu nových klasiků. Nebo jednou ročně – a na to se všichni těšili jako malé děti – vytáhli z klobouku jméno některého českého kritika, a jeho jménem pak podepsali úplně všechny články, které v čísle byly. Atd. atd., však si to sami dokážete představit.

Další problém byl s redigováním.

„Ctít autora, přečíst větu třikrát, a když ji pochopíš, nechat!“ radil Kosák.

To byla teorie. V praxi to vypadalo tak, že si své autory rozdělili do čtyř kategorií: A, B, C a Pedres. Áčka, to byli autoři, kteří ovládali nejen čárky, ypsilony a přechodníky, ale i umění zbytečně neplkat – takoví byli jen s úctou přečteni (bylo jich na celém světě asi šest). Béčka tyto věci ovládala rovněž, ale byla roztržitá. Céčkům tu a tam unikal podmět a přísudek, pletli se ve významech některých slov. No a Pedres – to byl pan Pedres. Nad jeho texty vždy seděla půlka redakce, zuřivě kouřila, hodiny si lámala hlavu a hádala se. Čtenáři pak psali pochvalné dopisy, jak pan Pedres nádherně píše. I pan Pedres byl spokojený – své články po vytištění ani moc nečetl.

Tohle redigování se týkalo srozumitelnosti, pravopisu, větné stavby. Názory Sběr nechával bejt – ty prostě neredigoval. A byl na to jak náleží pyšný.

O Demarchovi

Demarcha byl vládce Hyperborejské demarchie, země, která nebyla ani demokracií, ani monarchií. Byla demarchií. Její obyvatelstvo žilo v dostatku bez válek a nemocí, pěstovalo ve sklenících lahodnou zeleninu (okurky a rajčata), s přebytky pak obchodovalo v zahraničí. Každý z občanů musel vydávat své vlastní peníze, aby nebyl podoben lupiči, psu či hadu.

„Raději zůstanu dlužen,“ říkávali občané po jednom filozofovi, který se později dost nechutně zbláznil, „než abych platil mincí, která nenese můj obraz.“ Různé peníze pak spolu navzájem vstupovaly do konkurence, soutěžily na trhu peněz. V těch nejlepších (nejkrytějších, nejdůvěryhodnějších) se uzavíraly smlouvy a vyplácely mzdy. Nebyly to žádné bezcenné papírky, ale kartičky s magnetickým zápisem o tom, kolik majiteli kartičky zbývá peněz. Bankovnictví bylo v Hyperboreji naprosto svobodné, banky se netrpěly. Inflace v Hyperboreji nebyla možná – naopak, Hyperborea počítala s deflací. S penězi, ale i s půdou, majetkem, čtverečními metry a nároky to bylo tak, že na počátku bylo Jedno, a to bylo rovným dílem rozděleno mezi jednotlivé obyvatele. V obchodním styku se to pak různě přelévalo – ten víc utrácel, ten víc pracoval – jak kdo pracoval, tak žil. Pokud se v Hyperboreji navýšil počet obyvatel porodem, museli se ostatní Hyperborejci s přírůstkem rozdělit o svůj zlomek jednotky kapitálu a o svou výměru. Rádi to udělali. Když někdo zemřel, propadl naopak jeho kapitál (a půda) státu, což znamenalo, že všem ostatním Hyperborejcům jejich podíl na půdě a majetku automaticky vzrostl. (Porody byly o něco méně oblíbené než úmrtí.) Stát totiž nevydržoval žádnou armádu, neziskový sektor, školství ani zdravotnictví – demarcha na to měl svůj názor, takže nevybíral daně a nepotřeboval tedy ani státní rozpočet. „Stát má za úkol pouze chránit život a majetek svých obyvatel. Co nadto činí, jest legitimizovaným násilím,“ říkával a měl pravdu.

Horší to ale bylo s půdou, to v Hyperboreji trochu nefungovalo. Jak už bylo řečeno, každý Hyperborejec potřeboval k svobodnému životu půdu a také jí příslušný díl vlastnil. Hyperborea byla zpočátku rozdělena na stejnoměrné čtverce a ke každému patřil jeden Hyperborejec. Jak ovšem občané svou půdu dělili a dědili, vznikala nepřehledná situace, která hrozila přerůst v chaos: stačilo, aby pár lidí zemřelo a pár se narodilo, a už jste vlastnili například: 80 cm čtverečních na levém břehu Sázavy, 10,5 m čtverečních v Aši, 9,5 m v Měcholupech, 195 cm na Lhotce a 40 cm ve Stříbře. To je k uzoufání, že?

Hyperborejské noviny byly plné inzerátů na výměnu pozemků, ale výměny byly tak komplikované, že se žádná nikdy neuskutečnila.

Hyperborejská demarchie vznikla v roce 1992, při rozpadu Československa: Stejně jako se rozdělila Československá státní banka, respektive peníze, které jí příslušely, na českou a slovenskou (přičemž poměr dělení byl dán počtem obyvatel). Podle stejného receptu se tedy od nově vzniklé České republiky (a to se málo ví) odloupla Hyperborejská demarchie. Bohužel území, které si tento stát vymínil, nebylo celistvé, nýbrž rozdrobené mezi sedm lokalit v navzájem spolu nesousedících okresech ČR, vždy po několika desítkách centimetrů čtverečních. To byl patrně jeden z mála geniálních politických tahů, kterého se kdy profesor Klaus dopustil ve funkci ministerského předsedy a za který mu ještě generace Čechů budou vděčit.

Jmění České národní banky tehdy bylo rozděleno v poměru 10 000 000 : 1, protože Česká republika měla deset milionů obyvatel, zatímco Hyperborejská demarchie měla obyvatele jednoho. (Demarchu.)

Demarcha, to byl Ryt. A celá tahle transakce se odehrála zejména v jeho hlavě.

O tiché sympatii

S tím se však Ryt nespokojil a vytrvale bombardoval guvernéra státní banky výzvami, aby převedl na konto Hyperborejské demarchie to, co jí náleží, a nenechával tento potenciální mezinárodní konflikt bobtnat. Zároveň bombardoval dopisy i vládu ČR a parlament, aby schválily dodatek k ústavě o tom, že žádný parlament nevydá zákon, který by znemožňoval komukoliv vlastnit a vydávat jakékoliv peníze a vynucovat si v nich smluvní plnění.

Všude ho vyhazovali. Doopravdy si popovídal jedině s Kosákem – ten jediný ho nevyhazoval, naopak: se zájmem a tichým porozuměním salonního kverulanta naslouchal Rytovým příhodám s politickými držkami. Možná se i nevědomky obdivoval jeho vytrvalosti a důslednosti. Tak uplynula trocha času – poměrně spokojeně.

O Justýně

Jenže Kosák měl v redakci Justýnu – takovou nenápadnou, lstivou rajdu. Strašně pomalu mluvila, což bylo svůdné, stejně jako když s našpulenými pysky potahovala z cigarety – to bylo také svůdné. Justýna nejen že Ryta (podobně jako Kosák) nikdy nevyhodila, ale když přišel, všeho nechala a věnovala se mu. (Později zjistil, že takhle to dělá úplně s každým, kdo do redakce zabrousí, a přičetl jí to k tíži.) Byl jejím zájmem velmi uchvácen (konečně žena, která mi rozumí!), a aby se jí odměnil, pořádal pro ni takové menší osvětové přednášky, když byl Kosák mimo pracoviště.

„Když s někým mluvím, řeknu mu: pane, vy jste pro mne nyní jedna polovina vesmíru, protože já jsem ta druhá. Rozhraní, to je prostor pro naši komunikaci,“ vyprávěl například. To se Justýně líbilo, byla to básnířka.

Někdy se Ryt až sám sobě divil, jakých obětí je kvůli ní schopen. Jednou si třeba přišel popovídat ve chvíli, kdy všichni usilovně olepovali ten svůj plátek (koneckonců, i to je prostor pro komunikaci, že?) štítky s adresami předplatitelů a svazovali to do balíků.

Justýna sice poslouchala a přikyvovala, ale tak nějak na půl ucha, nesoustředěně – měla plné ruce těch lepivých papírků. Ale po pár hodinách si docela zvykl. A když ho zčistajasna požádala, aby na jeden štítek napsal nějakou adresu, vykasal si rukávy a chopil se i takové práce.

Na Justýnu to udělalo obrovský dojem. Takovýhle rukopis ještě neviděla. Ty příšerné poryvy energie v každém tahu! Ale každej jsme ňákej a někdo je i třeba dysgrafík, co má bejt? smetla ten úlek ze stolu nakonec.

Jednou zase Ryt přišel ve chvíli, kdy utekla Terejka. Terejka byla redakční ekonomkou a utekla s nějakými penězi, které potřebovala na drogy. Už to samo o sobě byla dost nepříjemná šlamastyka. Ke všemu teď neměli nikoho, kdo by se jim staral o účty a o čísla – Kosák s Justýnou se v podstatě zajímali jen o písmena.

Vyděšená Justýna se toho dne každého, kdo tam přišel, zeptala: „Nechceš nám dělat ekonomku?“ A zakroutila přitom očima, oblízla si rty nahoře i dole a zavrtěla se na židli.

Leckdo by odolal, Ryt tuplem, ale protože měl dobré srdce, na místě se slitoval a rozhodl, že těm dvěma (nebo kolika) pomůže z loje. Ještě téhož dne dal výpověď ze svého zaměstnání soudního vykonavatele, kterému mimochodem nedávno docela přišel na chuť. Protože brát lidem jejich videorekordéry, auta a mrazáky, to chce buď silný žaludek (který tedy Ryt neměl), anebo filozofické zdůvodnění (které si právě nedávno vypracoval: Stát je legitimizované násilí a já jsem jeho nástrojem. Tím, že zabavuji lidem jejich movitý majetek, působím jim sice nesmírné utrpení, ale zároveň je chráním před násilím a utrpením mnohonásobně větším, ke kterému by pravděpodobně došlo, kdyby se jejich věřitelé rozhodli zajistit si vyrovnání vlastními silami). Ryt uspokojivě zodpověděl všechny přijímací dotazy týkající se zkušeností s čísly, ba i kradmými testy inteligence ze strany Kosáka a Justýny prošel výtečně. Hyperborejství, o kterém se něco nejasného tušilo, nebylo považováno za překážku zásadního charakteru, spíše za neobvyklý druh filozoficko-politické ekvilibristiky. Tj. za docela povedenou taškařici.

O pochybnostech

Justýna se špatně vyspala, protože celou noc přemítala o tom, zda to s tím Rytem přece jen nebyl hloupý nápad. Vrtalo jí hlavou hlavně to, s jakou rychlostí Ryt řekl své „ano“. (Rychlost jí nikdy moc neimponovala.)

„Udělali jsme to dobře, Kosáku? Byl to dobrej nápad?“ zeptala se ráno.

„Ale jo,“ na to Kosák rychle. „Inteligentní je, takže to účetnictví rychle pochopí,“ přesvědčoval oba, „a to, že studuje práva, se nám může jedině hodit.“ Zmáčknul knoflík a Rudé oko se rozsvítilo. Výtah byl na cestě.

„Myslím si, že mezi nás zapadne, je to básník,“ uzavřel to Kosák ve výtahu. „Básník českého bankovnictví.“

O Mistrhrátovi a jeho inženýrovi

„Tenhle paškleb tady teď s váma bude pracovat?“ zeptal se Mistrhrát toho dne, kdy mu představili Ryta.

„Je to blázen. Je to blázen a vy dva,“ ukázal přísně na Kosáka s Justýnou, „jste šulíni.“

To bylo znepokojivé.

Mistrhrát byl vědecký orientalista, nepíšící básník a částečný redaktor Sběru. Byl také ředitelem, ale někde jinde.

„Jsem sběrový referent. Jak to, že neotvíráte dopisy? Du si k vám odpočinout od šílence,“ hlásil vždycky hned ve dveřích.

Tam někde jinde, kde byl ředitelem, řídil inženýra Dodala, který si celé dny prozpěvoval byzantské chorály, byl čistotný, opatrný a šetrný. Ale všechno to přeháněl. Třeba: „Mílan, Mílan, Míláán, /Mííláán už je tú,“ rezonoval ve všech kancelářích už od úsvitu. To bylo do určitého počtu hodin ještě docela pěkné.

Čistotný byl inženýr tak, že svůj dezinfikovaný hrnek obaloval igelitem a schovával na tajném místě ve svém psacím stole, aby se mu nezasviňačil.

Opatrný byl inženýr tak, že když zkazil nějaké lejstro s razítkem podniku, vzal nůžky a rozstříhal ten papír na proužky široké čtyři milimetry. Proužky pak rozstříhal příčně na čtverečky.

Mistrhrát inženýra schválně zlobil: Udělal třeba na připravené lejstro úplně jiný podpis, než se od něho, Mistrhráta, očekávalo. Smutná chvilka zamyšlení – a šup: už se šlo pro nůžky!

Šetrný byl inženýr tak, že když byly volby, stihl za den obejít všechny guláše a přinesl i své ženě (která také zpívala byzantské chorály).

Mistrhrát ho schválně zlobil: Navedl svou sekretářku Jarunu, aby napekla buchty, vyložila je na tác a řekla: Berte si. Pak se spolu popásali na tom, jak inženýr neví: Moc rád by si byl vzal (možná i pro ženu na ochutnání), ale každé té buchty se nejméně dvakrát dotkla Jarunina (čistá?) ruka. Nakonec si tedy nevzal. Ale bylo mu to líto.

„A já mu řek – Milane, vemte rudl, dofoukněte to prázdný kolo a přendejte ty knihy vocaď táámhle,“ vyprávěl Mistrhrát Kosákovi a Justýně. „A co myslíte? Vzal hustilku a hustil a hustil, až to kolo prasklo! Šukomrd jeden. Šukomrd tupolev! Vykurv! Jednou ho zabiju,“ zasnil se Mistrhrát a pak si trochu zahrál s počítačem mariáš.

„Du pryč. S váma nic není – jste klub lysek. Du vytvářet hodnoty,“ říkával, když měl mariáše, Justýny a Kosáka dost. A šel.

„On je na něm svým způsobem závislej,“ mudrovala Justýna. „Kdyby ho neměl, nevim, co by dělal – je to jeho zvíře omega.“ Zvíře omega byl ten nejposlednější tvor, kterého všichni ostatní z tlupy směli beztrestně mlátit, čímž se sami udržovali v dobré náladě. (Odborně o tom ve svých spisech Konrad Lorenz a docent Lada.)

O Martině

„Měla takovou medovou barvu vlasů, ne zrzavou.“ Při slově medovou Ryt vystoupil na špičky. „To mám vlásky, heč, to není jako ty tvoje chrouny…, a takhle mě zatahala, Martina,“ žaloval. „Kvůli svému… tenisu, věnuje se tenisu, hehehé, se mi pak smáli kamarádi. Zlatníci – to jsou hrozný prasata. Její táta byl tenisovej trenér a ona na něj byla příšerně drzá, Martina. A on ji mlátil, Martinu. Teď má miminko, Filípka.“

Co? Jaký miminko? Táta. Aha. Nebo ne? Kosák z toho najednou byl zmaten.

„Říkala, že ten porod a to kojení,“ pokračoval Ryt, „že se bála, ale nakonec že to bylo docela příjemný. Nemá byt, tak jí ho pomáhám shánět. Kdybys měl domeček, vzala bych si tě. A já na to: Nejsem šnek, ty krávo. Filípek už leze a je to čipera.“

„Chudák Ryt, potřebuje lásku,“ říkala pak Justýna Kosákovi soucitně. „Má na ty ženský hroznou smůlu.“

O rockerovi

Jednou šli Kosák s Justýnou z večírku a na stanici noční tramvaje se stalo toto: Z nějakého jiného večírku jel tou dobou bývalý rocker, ožralý jako ťava. Svlíkání už měl ten večer za sebou, a kdovíco ještě. Jen se s hrůzou koukali, když se začal sunout a už ve vzduchu tulit k Justýně.

„Pane, co si to dovolujete?! To vůbec nezkoušejte!!!“ zaječelo to ze tmy nekompromisně.

Rocker strnul. Lekl se. Jednak nikoho neviděl, jednak – takhle s ním ještě nikdo nejednal. (On byl přece rocker a rocker si s každým tyká, a najednou tohle!)

Přijela třiapadesátka. Než si to všechno sesumíroval ve své červené hlavě, byla tramvaj i s nákladem pryč, kiš!

Ujížděla s nákladem a Rytem přes Karlák. To byl on, Ryt, ten zachránce. Propaloval Justýnu zrakem, žádajícím odměnu. Justýna po chvíli nejenže si toho všimla, ale začalo jí to být i nepříjemné.

„Jsem chlap,“ zkusila Ryta zaklít jedním ze svých nejmagičtějších veršů.

„Ano! A já jsem žena!!!“ zařval Ryt a přisál se jí na lícní torbu.

Tfuj, myslela si Justýna uraženě, když uskočila až ven z tramvaje a ta jí ujela. No toto? Ostatní, kteří zůstali v tramvaji, říkali si: Vida, takový maličký, a jakou má kuráž! A uznale plácali Ryta po zádíčkách. (Kosák vůbec nenastoupil. Stál ještě pořád na stanici a tykal tam rockerovi.)

„Chudák Ryt,“ říkali si nazítří Kosák s Justýnou, když míchali kávu. „Měli bychom ho oženit. Anebo se mu aspoň k narozeninám složit na kurvu. Ale kuráž – tu tedy má!“

O ekonomickém řediteli

„A tak jsem procházela tim podnikem skrz, protože jsem potřebovala najít ředitele,“ vyprávěla Justýna v redakci v nějaké hluché chvilce. „Byl to takovej papírovej teskobarák s dlouhou chodbou. Přijdu k prvním dveřím, a tam je napsáno: Technický ředitel. Jenže to nebyl on, jmenoval se jinak. Další dveře: Výrobní ředitel. A pak: Ředitel ekonomického oddělení. Provozní ředitel. Obchodní ředitel. Ředitel distribuce. Ředitel managementu. Pochopila jsem, že tam mají asi dvacet zaměstnanců a každej je ředitel. Teprve na konci chodby jsem našla to jméno, co jsem hledala, a bylo tam napsáno: Generální ředitel.“

„Propracovaná organizační struktůra,“ poškleboval se Kosák.

„Připadají si důležitější, když mají na vizitce ředitel, víc potom lnou k podniku a víc se snaží, když se jim říká pane řediteli, než kdyby se jim říkalo třeba pane účetní,“ usmíval se Ryt.

„Asi jo,“ přemýšlel nahlas Kosák, který měl za manželku psycholožku, „nedovzdělaný blb musí mít co nejvíc titulů, aby se mohl honosit. Pak možná ani nepotřebuje moc velký plat – a je vděčný, pracovitý a loajální.“

Ryt to ponechal bez komentáře.

„Takže ty jsi vlastně ředitelka rozhovorů,“ řekl Kosák Justýně. „Ředitelka oddělení komunikace s básníky a autory příležitostných statí. Mistrhrát je ředitel styku s autory příloh. Já jsem ředitel ředitelů. A ty, Ryte, ty jsi ředitel ekonomického oddělení – to zní dobře, ne?“

„No, když někdo jedná přímo s ekonomickým ředitelem,“ zamyslil se Ryt, „má asi lepší pocit, než když jedná s účetním. A nikomu zvenku stejně není nic do toho, kolik má ekonomické oddělení pracovníků. Pro jednání s úřady je to lepší, na prosté referenty to dělá dojem… Jako že si jich firma více váží, a proto s nimi jedná prostřednictvím svých zástupců na nejvyšší úrovni.“

„No jasně! Ostatně hajzlbába, když se to tak vezme, je ve skutečnosti ředitelka oddělení distribuce sanitárního materiálu a zároveň ředitelka oddělní styku s veřejností,“ rozdivočila se Justýna.

„Pochopitelně,“ řekl jemně Ryt.

O zlatnících a právnících

Jeden mladičký zlatník v podniku Skvost, s. r. o., se stal – pro značnou oblíbenost v kolektivu a koneckonců i pro svou inteligenci – vedoucím. Pak se něco semlelo, od nějakého zlata nebyly papíry nebo od nějakých papírů nebylo zlato – to už nikdo pořádně nezjistí. Vedoucímu zlatníkovi vylili perka a napsali do novin bědující článek, jako že „to jsou dneska lidi“.

Urazili přitom zlatníkovu čest. Zlatník cenu své cti vyčíslil na 500 000,– a o tuto čest se dodnes soudí.

Mezitím se ale stal Hyperborejcem, exekutorem a ekonomickým ředitelem Sběru a zlatníkem být přestal. Pro koho letovat řetízky? Pro nějaké zdobivé báby? Ženy by se neměly přespříliš parádit, s paráděním žen zlatník prostě nesouhlasil. A když s něčím nesouhlasím, nebudu tomu svou činností přitakávat, jsem přece svobodný člověk, a ne otrok! Pravé hodnoty leží nad říší peněz. Možná později zase někdy něco udělá. Pro někoho, na svým, v Hyperboreji. Ale ne teď a ne tady, ještě nedozrál čas.

„Ostatně – zlatníci jsou příšerný prasata,“ vyprávěl bývalý zlatník Ryt. „To už v učňáku – my jsme měli takovou učitelku ruštiny, která když bylo vedro, nenosila pod pláštěm nic – ale vůbec nic! A jednou můj kamarád (kterej pak propad) povídá úplně nahlas: Ta má dudliky, co? A ona vyběhla ze třídy a on už pak na ruštinu nechodil. Jó, takoví jsou zlatníci, bacha na ně. Taky o Vánocích vařili punč a vždycky se strašně vožrali. Ostatně, soudci nejsou o nic lepší,“ navázal soudní vykonavatel Ryt. „Ti chlastají v jednom kuse. Jednou jsme museli vyklidit budovu, protože tam byla bomba, a jedna soudkyně byla tak ožralá, že nemohla chodit. A tak ji dva soudci popadli mezi sebe a vlekli ji přes dvůr, až jí kolena drncala o dláždění. Tak jsem jí řek: Bomba, paní doktorko. A ona se na mě podívala jako ropucha a řekla: Jaúbá hu omba, bé? A prdla si a poblila mi botu.“

A pak to má v našem soudnictví k něčemu vypadat. „Jednou jsem zase šel po ulici a koukám – jeden právník si vyndavá něco z auta,“ pokračoval Ryt. ‚A tak mu říkám – dobrý den, pane doktore. A on položil tu bednu, šel ke mně a beze slova mi vrazil pár facek. Jsem jim prostě nepohodlnej,“ tvrdil spokojeně, „z područí státu je třeba se produktivně vymanit!“

O prasatech

„Když jsem byl malej,“ vyprávěl Ryt, „jezdili jsme ke strejdovi na venkov. Pamatuju se, že jednou jsme tam přijeli na zabijačku. To prase viselo na trámu a dospělí byli někde v kuchyni a pili a my jsme tam s bratrancem pobíhali.“

Justýna s Kosákem měli nohy na stole a svačili kávu a kouř. „To prase, to byla vlastně svině. Prasnice. Měla na břiše takové ty bradavky,“ pokračoval Ryt.

Kosák zneklidněl. Justýna zkušeně zamíchala kafe bez lžičky. (To ji naučil Kosák.)

„A my jsme s bratrancem – za to se dodnes trochu stydím – vzali takové ty zahradnické nůžky, a…“

Kosák vytušil, co bude následovat, a všechno se mu uvnitř stáhlo jako plž, když se ho dotkneš prstem.

„… a všechny jsme jí je ustříhali!“ neušetřil Kosáka Ryt.

„Ryte, hraješ mariáš?“ snažila se obrátit list Justýna.

„Ne,“ zamyslel se Ryt poctivě. „Já nejradši hraju hry, které si sám vymyslím,“ odpověděl podle pravdy.

O organizačních strukturách

„Tak ještě jednou, Ryte,“ snažila se Justýna. Utrhla kus papíru a vzala do ruky tužku – vždycky měla dojem, že nakreslené je to názornější. „My jsme redakce časopisu Sběr,“ kreslila Justýna. „Šéfredaktor je Kosák,“ řekla Justýna a nakreslila Kosáka. „Jenže redakce a vydavatel, to jsou dvě různý věci, to snad chápeš, ne? Vydavatel je něco jako majitel. A v případě Sběru je to občanský sdružení – valná hromada asi tak šedesáti spisovatelů. A předseda toho spolku je dr. Jan Koloušek. Koloušek je tím pádem nejvyšší šéf, chápeš?“

Ve filmech, kde novináři vždycky něco vypátrali, to tak nebylo. Tam byl maximálně jeden šéfredaktor a jeden majitel. Ryt to Justýně taky hned řekl.

„Jo, Ryte. Ale snaž se pochopit, že tenhle časopis – a nejen tenhle, ale úplně všechny literární časopisy jsou nekomerční. To znamená, že se samy neuživí a žijou ze státních dotací. Neuživí se proto, že literatura je záležitostí menšiny.“ Justýna si uvědomila, že sklouzla do rétoriky jiného žánru – do žánru Žádosti o sponzorský dar. Ale co, ať si Ryt zvyká. Taky takovéhle kecy bude muset psát. A navíc je to pravda.

„Takže na pár elitářů doplácí stát, jo?“ zeptal se Ryt dost nečekaně. „A z čeho myslíš, Justýnko, že to ten stát platí? Stát má jenom ty peníze, které sebere daňovým poplatníkům. Ale ti je nedávají dobrovolně, oni jsou pod pohrůžkou násilí donuceni je odevzdávat, aniž mohou ovlivnit, co se za ně nakoupí,“ vysvětloval Ryt zaníceně.

Ten konec nechala Justýna bez komentáře, rozladili ji ti elitáři:

„Někdo má asi pořád dojem, že existence literatury je dobrá pro všechny, kdo mluví daným jazykem, víš?! A dokonce i pro ty, co ji nečtou. Ale chtěla jsem říct, že ty časopisy nevydělávají, dokonce se ani neuživí, takže žádný jednotlivý majitel je nechce vlastnit. A kromě toho existuje nějakej předpis, že zažádat o grant na časopis může jenom občanský sdružení, soukromník nemůže. Takže všechny časopisy mají nad sebou nějaký občanský sdružení. Některý sdružení jsou spíš formální, některý ne.“ Teď to byl zase jiný žánr – Apologetika významu a postavení literárního časopisu v současném světě. Justýně to bylo jedno.

To je toho, říkal si Ryt. Založit občanský sdružení umí každej, na to stačí tři lidi. (Sám jich už pár založil.) Ale to s těma dotacema, to se mu nelíbilo. Má tedy nakonec přece jen on, Ryt, sloužit nějakému režimu, s kterým nesouhlasí? Vždyť Sběr žije z peněz násilím sebraných občanům, ano, i jemu, Rytovi. Žije prostě z „berní“! Jak může být takový časopis hodnotný? Násilí přece plodí jedině zase násilí. Má tedy teď on, Ryt, najednou přitakat existenci časopisu, který násilí iniciuje? To si musíme ještě pořádně promyslet, slíbil si Ryt.

„Hehé-he,“ řekl zatím, aby Justýnu uklidnil.

O pracování

Justýně vůbec bylo divné, že když ekonomickému řediteli vysvětluje nějaké technické detaily jeho práce (a měla to nacvičené, necelý rok předtím to vysvětlovala Terejce), úporně jí hledí do očí, místo aby si dělal poznámky. Třeba má tak abnormální paměť, myslela si. Ale kdepak, samozřejmě že měl paměť úplně normální, zdravě vyvinutou, jako každý jiný člověk. Byla smířená, Justýna, že než se ekonomický ředitel zapracuje, bude se jí chodit na různé věci ptát. Nebyla však smířena s tím, že se jí bude chodit ptát na věci pořád stejné! A skutečně. Velmi brzy – už po čtrnáctém vysvětlení, kam se zapisují faktury, k čemu slouží a že je zcela lhostejné, zcvaknou-li se kolmo či vodorovně –, padla kosa na kámen:

„Rytku, už mě s tím prosím tě neotravuj,“ zaprosila rádoby pokorně, ale nosní dírky se jí vztekle zvětšily a bylo vidět chlupatou sliznici a nějaký zelenohnědý kousíček.

Jak – NEOTRAVUJ? urazil se Ryt. Fúrie! Ještě ke všemu se k tomu připletl Peršing a všechno to viděl a slyšel… Jakápak „Justýnka“. Obyčejná ordinérní štěkna je to!

Rytovi se skoro udělalo špatně a musel jít na záchod.

Žena je nižší bytost, toto byla názorná ukázka, tesknil pak na záchodě a nevěděl, zda najde sílu se ještě někdy vrátit. Takhle s ním ještě nikdo nejednal.

„Takhle se mnou ještě nikdo nejednal!“ tvrdil, když se vrátil. Justýnu pak týden trestal tím, že na ni nepromluvil ani slovo, a protože to nezabíralo (některé děvky jsou obzvlášť bezcitné), třískal kufříkem, uraženě funěl a ve vhodných chvílích utrušoval drobné, ale velmi přísné výčitky. Když se mu však Justýna třikrát docela slušně omluvila, dovolil jí, aby mu zase vyprávěla to o těch fakturách.

Ale ženy jsou skutečně nižší bytosti, a jako takové jsou neflexibilní, nepoučitelné, necitelné a neumějí se radovat z drobných věcí. Z drobných věcí se přece skládá život, ne? A co neslouží životu, slouží smrti.

Neuběhly ani dva týdny od incidentu a Ryt, jak měl ve zvyku, se zezadu přišoural k Justýně, která právě něco psala na počítači, a chvíli naléhavě přešlapoval.

„Co je?!“ vyštěkla po pěti minutách nezdvořile. Ryta zamrazilo, ale nevzdával to. Třeba jenom špatně slyšel.

„No, tak si představ, Justýnko,“ zašeptal tajemně, „že nám PNS snížila remitendu!“

Ale toto – toho by se málokdo nadál: Zase rozšířené nozdry, odhalená sliznice, z očí jedovaté škvíry, celkově se začala nadouvat… Rytovi bylo jasné, že asi bude muset na záchod, ale zajímalo ho, co bude dál.

„To je tvoje záležitost,“ řekla nakonec po tom všem úplně chladně. Teď už ale šel, protože to byla silnější káva, než by si byl pomyslel.

„Tak moje záležitost, jo? Já ti jdu oznámit zprávu, která by tě měla těšit, když tvrdíš, že ti jde o blaho tohodle časopisu, a ty do mě takhle kopneš!!!“ fňukal, když se vrátil, a Justýna se vylekala, čímž se (toho dne už po třiadvacáté) vyrušila od práce. Ale utěšování, odprošování a jakékoliv její kydy byly tentokrát marné.

„Ty teda umíš udělat kolem sebe na pracovišti atmosférku. Za chvíli se tu začnu bát! Jsi zlá a vulgární. Zklamala jsi mne. Už to mezi námi nikdy nebude jako dřív,“ řekl Ryt tragicky.

Ale bylo, nebojte se.

O odstávání

„No, jestli nosí trenýrky,“ radil Ryt Justýně, „kup mu hedvábný. Já je taky nosim. Jsou sice trochu dražší, ale ten požitek, ta rozkoš z toho hedvábí stojí za to, aby si ji člověk dopřál.“

„Hedvábný trenýrky? To teda nevim, jestli by z nich měl radost. Neodstávají? A kromě toho se asi musej prát v ruce, ne?“

„No-to-ví-žejó, Justýnko! Ale mně to za to stojí, hehehé,“ vyplazoval špičku jazyka Ryt a usmíval se na ni polou jako králíček, polou jako smrt.

(Můžeš si šáhnout, jak to stojí za to v těch hedvábnejch trenýrkách, střík střík, dopověděl si do vousů Kosák.)

„Mimochodem,“ nasadil Ryt vyčítavý tón, „ráno jsi zalila kytičky úplně studenou vodičkou z vodovodu. To nesmíš, Justýnko. Já tady pak s nima musim sedět a voni pláčou a říkají: Ta Justýnka, ta nás vůbec nemá ráda, když je na nás tak zlá a leje na nás vodu rovnou z vodovůdku!“

(Příště by jinak bylo baci baci, glosoval tajně Kosák. A taky moc moc veliký a zlý stříky střík!)

Já jsem ji včera zapomněla dát odstát,“ omlouvala se Justýna intaktně.

Kosákovi to celé od začátku do konce najednou připadlo nesmírně debilní a začala ho pálit žáha. Při té příležitosti si vzpomněl, že Ryt někomu ráno nadšeně vyprávěl do telefonu, že škrtil malou holčičku a že to bylo úplně úžasný a doporučoval tomu někomu, aby to taky zkusil. A jak se přitom hihňal! Jako kdyby někoho fakticky škrtil! A to si ještě Kosák zapomněl vzpomenout na to, že mu Ryt před týdnem ukazoval několik variant účesu, které mu navrhl počítač v předním vlasovém studiu. A taky že si koupil slznej plyn a nosí ho v kufříčku. („Ani nebyl tak drahej!“) Ach jo.

O myslivosti

Myslivost vznikla před lety proto, že její zakladatel a šéfredaktor doktor Michael Archanděl napsal zásadní stať, ale žádný z existujících časopisů mu ji nechtěl otisknout. Byla to stať nazvaná Legrace v Sběru a psalo se v ní o tom, že časopis Sběr vychází z peněz daňových poplatníků a přitom znevažuje literaturu, nehyjejarchizuje (sic!), nerozpozná pravé hodnoty a tiskne příspěvky všech možných lidí bez ladu a skladu, aniž by se blíže zajímal o morální postoje těchto lidí v minulosti.

Doktor Jan Koloušek, osobnost morálně zainteresovaná v Sběru, se velice rozhněval, když tuto stať uviděl, a odpověděl na ni polemicky v článku nazvaném Ipsace v Myslivosti, čímž všechny námitky, vznesené proti Sběru, potvrdil.

„Milý vole, jestli si myslíš, že nedovedu vymyslet název článku, hluboce se mýlíš. Já ten název nechtěl, a už vůbec ne takový,“ napsal tehdy Kosákovi na dveře oranžovým fixem ještě více rozhněvaný doktor Jan Koloušek. A skutečně: název Ipsace v Myslivosti vůbec nebyl Kolouškův! Ale už se s tím nedalo nic dělat.

O myslivosti ještě jednou

Na rozdíl od Sběru byla Myslivost časopisem hluboce zásadovým. Přísně dbala na morální profil svých přispěvatelů, ale i autorů, jejichž knihy byly v Myslivosti pochvalně zmíněny. Morálním profilem byla míněna láska k pravdě a zejména postoje ke komunismu v období totality. U mladších autorů pak nutně hrály roli i jejich vztahy s okolím, tj. stýkají-li se přátelsky, nepřátelsky či vůbec nějak s těmi, kteří v období totality pravdu zradili.

Jedině literatura morální, pravdivá a autentická, uvažovala Myslivost, může být kvalitní. Nerada proto viděla fabule či metafory, věci již z podstaty neautentické, smyšlené, lživé. Dále se snažila očišťovat českou literaturu od kýče. A protože poměrně spolehlivým indikátorem kýče je veřejné uznání, měla obzvlášť spadeno na ta literární díla, která byla zfilmována či za která jejich autoři obdrželi nějakou cenu. Stejně jako sup na poušti starala se Myslivost o zdravý růst a hygienický vývoj v české literatuře.

Postoje Myslivosti prošly několikerou revizí. Už od počátku bylo jasné, že pravdivá a autentická literatura sídlí hlavně v memoárech a denících za komunistů perzekvovaných spisovatelů. Potom však doktor Jan Koloušek ve svém Sběru zlomyslně otiskl stať, ve které zpochybnil pravdivost mnohých deníků tvrzením, že ačkoliv se tváří jako autentické, stejně jsou stylizované. (Později doktor Jan Koloušek přiznal, že to byla jedna z jeho obzvlášť povedených mystifikací, ale už se s tím nedalo nic dělat.)

Nic netušící doktor Michael Archanděl tuto potíž operativně vyřešil tak, že za kanonická díla prohlásil deníky Jana Hanče a Jana Zábrany, které před tím jeho tým podrobil chemické a textologické analýze a nezvratně jejich pravdivost a autenticitu prokázal. Od té doby se pravdivost a autentičnost poměřovala jimi.

Další drobná změna smýšlení se týkala poezie. Jak už bylo řečeno, Myslivost na poezii hleděla s podezřením: jako na žánr skrz naskrz prolezlý kalkulem a metaforou (až na pár výjimek – poezii asi dvou pánů, kteří svou čestnost a pravdomluvnost dostatečně prokázali jinak). Zpočátku se na lživost poezie snažila Myslivost poukazovat, nastavovat jí zrcadlo, a tím ji prostě zahnat na ústup. Bohužel se to neosvědčilo: Jedna obzvlášť horlivá slečna napsala Dlouhou recenzi a zkritizovala v ní Justýninu básnickou sbírku tak ostře a precizně, že se jí nejen Justýna, ale celá ta neobolševická sebranka kolem Sběru smála ještě dva roky a dodnes z této skvělé práce posměšně cituje. Horlivá slečna z pluku Archandělova se jmenovala Desátková a napsala, že jestliže lyrický subjekt tvrdí, že má na obličeji miliony muších nožiček, je to jednak neestetické, jednak lživé. A zběžným propočtem (dva miliony nožiček děleno šesti – to máme počet masařek – plocha, kterou zaujímá jedna masařka, krát počet masařek) zjistila, že obličej lyrického subjektu by musel mít výměru nejméně čtyři metry čtvereční, což není možné. Ostatně prolhanost a nemorálnost Justýny byla v oné analýze prokázána i jinými metodami (viz to o kýčích a také o nevhodných přátelích, potažmo zaměstnavatelích) – pomocí nepřímých důkazů.

Archanděl nevěděl přesně jak a proč, přesto nějak vycítil, že tudy cesta Myslivosti nevede. Na odhalování lživosti poezie se tedy ve svém listu prozatím vykašlal a napříště se přidržoval jistější půdy – otázky lživosti edičních poznámek, záložek, slovníkových hesel, bibliografií a časopisu Sběr.

O sběru ještě jednou

Sběr na oplátku nevynechal příležitost si z hesel na praporech i na pažbách Myslivosti vystřelit. Archanděl měl pravdu: byla to junta hravých, bezzásadových neřádů, a takoví nemají v české literatuře co pohledávat. Dokud takové neúplatná kritika nevymýtí, nevymaní se česká literatura ze své krize, ze své provinčnosti a nestane se světovou.

Jsou to majitelé pravdy, paranoidní a impotentní,“ utrušoval o Myslivcích na oplátku Kosák.

„No to je úplně jasný,“ tvořivě přizvukoval Ryt, „když je někdo něčeho majitel, tak se bojí, aby mu to někdo nevzal. No a jestliže je to věc tak vzácná a ryzí, jako je pravda, snadno pak propukne paranoia, ne?“

„Hehe-hé,“ udělal pak ještě Ryt, zatímco se Kosák smál. Tak to má bejt, ne? Jsme přece lidi, tak se spolu můžeme hezky pobavit a trochu se i zasmát, když si spolu rozumíme, ne?

O inspirování

Nicméně přes to všechno je talentovaná, tahle Desátková, říkal si jednoho dne zálibně Archanděl v šatně kavárny, kde měla mít tentokrát Myslivost schůzi, a skoro ještě když bral za kliku lokálu. Průrazná, evidentní, ambiciózní, tak to má bejt… Stačí ji maličko nainspirovat, maličko ukázat cestu, a ona se hned, bez říkání, po ní sama pustí, / smělá, mladá, silná / snaživá a pilná//, zarýmoval si potají.

„Ahoj,“ řekla mu talentovaná Desátková od stolu. Řekla to ale nějak divně, pomyslel si Archanděl, holčina brýlatá, hezká. Archandělovi se líbila po všech stránkách. Byla však studentkou na fakultě Niobára a on byl učitelem na fakultě Niobára, a to by nebylo košér, nesnášel to principiálně a kolegům podobné zhovadilosti na poradách nemilosrdně vytýkal, takže… Leda až dostuduje. To by pak eventuelně… Archanděl si skoro poskočil. Zatím mi nezbývá než být jí „pouhým“ guruem, stýskal si v duchu hořkosladce.

Desátková se ale tvářila pořád nedobře. „Hele,“ řekla a vytáhla z knihy kus Sběru, hnusný článek barevně podtrhaný a opoznámkovaný, plus excerpta vztahující se k tomuto materiálu – několik stran. Skoro „erotické“, zasmál se v duchu potěšený guru.

„Sou to pitomci, já to čet,“ řekl nahlas, „nic si z toho nedělej.“

Slečně Desátkové začaly opatrně téct slzy.

Archanděl se najednou cítil hrozně. Vzpomněl si, že to byl náhodou zrovna on, Archanděl, kdo Desátkové dal tu knihu, o které se tam taky psalo, a pak jí hotovou Dlouhou recenzi moc moc pochválil a taky fortelně zredigoval.

„Jak teď před lidma vypadám? Chtěj mě zničit! Kdoví, jestli to nenapsala Justýna, protože půlka toho textu jsou beztak narážky a parafráze té mojí Dlouhé recenze,“ lkala zatím Desátková.

„Výsměch a urážky jsou zbrojí slabých a neschopných,“ řekl guru pro útěchu a spokojeně si zamnul nožičku od brýlí. To si budu muset zapamatovat a někde to použít, to je totiž docela dobrý. „Neschopných polemizovat, či vůbec jakkoli smysluplně argumentovat,“ vylepšil to ještě trošku.

Slečna Desátková si však vedla svou: „Jak teď před lidma vypada-a-ám? Béé!!“

Archanděl se podíval, jak slečna Desátková vypadá, a shledal, že takhle ubrečená skoro ještě líp než obvykle, a otřel se jí pod stolem kolenem o koleno.

Prošlo mu to – brečela dál jakoby nic.

Seděli u stolu sami dva, stůl měl dlouhý ubrus a byl v takovém tmavém koutě, ajajaj. Fér-nefér, košér-nekošér… ostatně, nikdo o tom nemusí vědět, řekl si nakonec rezignovaně Archanděl a vykasal své duševní rukávy.

Pak ji doprovodil domů, vypili sedmičku červeného a zhasli. Pak rozsvítili a ona zase se rozbrečela. Protože co je to láska? Tohleto teda ne, toto je tak maximálně leda bojová soudržnost. Ta sama o sobě není špatná, to jistě ne, ale… tímto způsobem ji deklarovat, to je naprostý lapsus. Co si teď o mně panebože Archanděl pomyslí? A co všichni ostatní? Béé!!

„Tak se na ty veršíky vykašli, když ti působí takový utrpení,“ říkal zatím Archanděl provinile. „Dám ti něco jinýho: Mám tam teď na recenzi takovej slovník, sice jsem to chtěl udělat sám, ale kdybys mu mimořádně natrhla ,prdel‘, a to ty umíš moc pěkně,“ říkal ten lichometník, „s radostí ti ho přenechám.“

„Jo?“ usmála se Desátková a bylo to, jako když vyjde slunce. „No tak jó!“ Sebedůvěra se vrátila na své místo. Bylo to mnohem lepší.

„No, takhle je to vlastně mnohem lepší, než kdybych to psal já,“ přemítal inspirátor Archanděl v noční tramvaji, když si znovu v hlavě probíral ten dlouhý seznam otitulovanců, kteří se na slovníku podíleli a s nimiž (aspoň s některými) se na své pozemské pouti vzhůru určitě nejmíň několikrát setká, Archanděl.

„Jsem chlap,“ zaslechl najednou nad sebou. Ale neříkal to chlap, a to ho upoutalo. Zvedl oči. Ale fuj: Nad ním se kinklala Justýna a sápal se na ni přitom nějaký jurodivý trpajzlík. Fuj, řekl si Archanděl. (Bylo to, jako když se pekingský palácový uchází o dogu.) Usilovně se díval z okna. Jenže tam zase stál Kosák, a, světe div se, s rockerem! Kde se ti dva dali dohromady?! (Na rockera tedy ovšem raději pozor.) Je to poslední dobou o strach cestovat na noc tramvají.

Doufejme, že umí mlčet, řekl si ještě, jen tak, pro potěšení (to je jasný, že umí, jestli chce u mě udělat tu zkoušku, není hloupá přece). Přestal kontrolovat svou mimiku a usmál se (Justýně skoro do obličeje). Smál se: ó snaživá, ó pilná! Hlavně aby to nevyslepičila, to bych ji musel zabít! A sebe taky, usmíval se Archanděl… Usmíval se ach tolik moc moc, že málem přejel.

O smrtící intenzitě

Kosák s Justýnou si přisedli k Rytovu stolu v restauraci U Trpajzlíka, kam všichni chodili (většinou jednotlivě) obědvat poloviční smažený sýr. Ryt byl ten den dobře naložen, a tak začali s Kosákem probírat obvyklé hyperborejské věci.

„Kdyby bylo referendum,“ zabrousil Ryt na tenký led, „o tom, jestli mi má Česká republika vydat jednu desetimiliontinu území, jak bys hlasoval?“

Kosák se poctivě zamyslel a pak řekl:

„Člověče, asi bych byl proti. Mně by se to asi nelíbilo, kdyby si mohl každej vymyslet svůj stát a zabrat si třeba území před mým barákem.“

Ryt se lekl, že špatně slyšel.

Ale ne, slyšel dobře.

Chtělo se mu zaplakat, a taky na záchod.

Kosák není přítel, ve skutečnosti je to nepřítel, který se pouze půl roku za přítele vydával. Vlastně mě obelhal, vodil mě za nos! Bože chraň mne přátel, ti jsou nejhorší. Proti nepříteli ale musíme rázně zakročit, v boji za svá práva se nepřítele nebojíme, kampak bychom přišli. Jsme snad otroci?

„Cože???!!!“ zaječel, když nabral dech, „tak ty mi upíráš základní lidský právo? / Právo člověka na půdu? / Právo člověka na svobodu? / Ty omezuješ moji svobodu? / Bráníš mému životu? / Když ale někdo omezuje moji svobodu, / když ohrožuje můj život, / já pak mám právo bránit se / se SMRTÍCÍ INTENZITOU!!! //“

A pak vyletěl z lokálu a už se nevrátil. Justýna s Kosákem si objednali dva velké myslivce, ačkoliv obvykle před setměním nepijí a teď bylo teprve poledne. Do redakce se už toho dne nevrátili – běželi na druhý konec města, usedli tam do co nejnepravděpodobnějšího baru a přemýšleli, jak se bude Ryt bránit se smrtící intenzitou. Přemýšlení bylo čím dál horečnější, nemohli už vydržet ani v tom baru, a tak utíkali na fakultu utěšit se k docentu Ladovi. Naštěstí na ně neměl čas, ve spěchu je vyslechl a se svým skotačivým odstupem zaňufal:

„Fm, vskutku specifický chlapec.“

Kupodivu je to obrovsky utěšilo.

Druhý den ostražitě nastoupili do šichty. Ryt byl neobvykle veselý a přátelský. Netrestal ani trochu. To bylo znepokojivé.

O rušení

„Pochop to,“ nabádal Justýnu Kosák. „On si myslí, že když na tebe šeptá, tak že tě neruší.“

„No jo, ale já takhle nic neudělám, když mi pořád špitá za krk,“ namítala Justýna. „To jsou věci, který jsou jasný i Vlčkovi.“ Vlček byl Justýnin šestiletý syn.

„Já mu to zkusím vysvětlit,“ sliboval Kosák.

„No to sem ráda,“ prskala Justýna.

„Pořád se mě chodí na všechno ptát! To už bych to mohla dělat rovnou za něj, a ušetřila bych spoustu nervů,“ fňukala. „Mimochodem – všimni si, že taky potom, když něco splete, neřekne: Já jsem to udělal blbě, nýbrž: My jsme to udělali blbě. Rozumíš? My. My jsme to udělali blbě.“

„My jsme to udělali blbě,“ opakoval Kosák.

O Peršingovi

„Ten človíček potřebuje lásku,“ tvrdil Peršing a házel brýlemi divoká stříbrná prasátka jako vždycky, když měl dojem, že do něčeho, na rozdíl od těch ostatních, vidí. „Nechápu, proč seš na něj tak zlá, je to chudáček!“

Peršing byl redakční grafik, detašovaný na Smíchově. Vypadal jako tmavá dvoumetrová mumie s obrovitým nosanem a mnoha stříbrnými náramky. Byl to grafik až starobyle laskavý. Typický mutrzón (viz článek o mutrzónech docenta Lady). Poslouchal rádio Mramor a vykazoval latentní sklony k dobročinnosti. Při sedáncích nad korekturami z nitra bytu tiše vycházela jeho žena, matka nebo jiná z domácích žen a přinášela stříbrný podnos se smutnou, vlažnou kávou. Peršing se staral o tlustého psa Blombu, který trpěl alergickou vyrážkou a děsivě prděl.

„Neni to chudáček. Je to kurva zasraná,“ oponovala Justýna. A protože každý z nich trval na svém, toho večera se už nic zajímavého nestalo. A neřeklo.

Od jisté doby však Ryt řešil hyperborejské věci raději s Peršingem, když je Kosák takový.

O semenech

Jednou Ryt přišel do redakce tak šťastný, tak hopsavě šťastný, že se Kosák vyděsil a tajně zatelefonoval domů manželce, aby se podívala z okna, zda se jim na dvoře neustanovil nějaký nový neznámý stát. Ne.

„Co je to láska?“ otázal se z ničeho nic Ryt a hned také odpověděl:

„Někdo je dutý a potřebuje naplnit. A někdo je plný a potřebuje vyprázdnit!“

Ukázalo se, že byl v Bance pro ukládání semene nechat si uložit své semeno.

„Hyperborejci se začnou rozmnožovat až v sedmdesáti, tak pro jistotu,“ upřesnil celou záležitost.

To nás čekají pěkné věci. Vidíš, osle: Budoucnost Hyperborejské demarchie je stejně nakonec v rukou banky, pomyslel si Kosák jízlivě.

O vyhození

„Je to blázen!“ utrousil Mistrhrát, který si přišel odpočinout od šílenců.

(Ryt mu právě přečetl nějaký svůj nový opus o svobodném bankovnictví bez centrální banky, která násilím vnucuje občanům své bezcenné papírky, o ústavním dodatku, Nietzschovi, von Hayekovi, nositeli Nobelovy ceny, a o inženýru Kinkůrkovi, který to také správně podotkl a který nyní překládá filozofický spis jedné zesnulé americké myslitelky, který naprosto změní náš svět. „Je to ale ruská židovka,“ pošeptal Mistrhrátovi spiklenecky. Pak odešel na záchod pustit pižmo.)

Tam, kde byl Mistrhrát ředitelem, nebyl ředitelem nejvyšším. Velel mu celý tým nadředitelů a ten vymyslel reorganizaci – takovou vnitropodnikovou razii.

„Nejenom že jsem musel dát výpověď všem kromě sebe a sekretářky,“ bědoval, „ale ještě tam budu muset s nima dva měsíce bejt. Víte, co teď musim poslouchat?“

Nikdo nevěděl.

Mistrhrát udělal, že jako drží v ruce telefonní sluchátko, přiložil si ho k hlavě a ostře zakuňkal:

„Tady inženýr Dodal, jsem právě vyhozenej na dlažbu!“

„To máš z toho, že vyhazuješ lidi na dlažbu,“ řekla Justýna a okamžitě si uvědomila, že by se to hodilo spíš do nějakého takového toho vtipňáckého seriálu, jak si tam po těch největších peckách pouštěj smích publika. Tady nikdo žádnej smích nepustil. Justýna se styděla. Za svou prostořekost.

„Je to tragédie, má pět let před penzí,“ řekl Mistrhrát. „Kde sežene práci? Kdo zaměstná takovýho kreténa? Takovýho šukomrda tupoleva?“

„Pane doktore,“ vmísil se Ryt tichoučce, „naše věc je na dobré cestě!“

„Jaká věc?“ lekl se Mistrhrát.

„Liberální institut mi slíbil, že uspořádá seminář o svobodném bankovnictví!“

„Du pryč. Du vytvářet hodnoty,“ zastesklo se najednou Mistrhrátovi po inženýru Dodalovi. Po jeho byzantském zpěvu a po jeho sedmnáctiletých záznamech tahů sportky, kterou si v životě nevsadil.

„Dyť jsem to řikala, že ho má rád,“ vzpomněla si Justýna.

O fyzickém napadení

Vždycky když se vyskytlo nějaké akutní nebezpečí práce, dostával Ryt záchvaty filozofování. Tak tomu bylo i před koncem roku, kdy měl udělat účetní uzávěrku (Má umění sloužit životu? Život versus bankovní sektor), a nebylo tomu jinak, ani když se blížila doba daňového přiznání.

„Už to máš vyplněný?“ zeptala se Justýna asi tak měsíc předtím.

„No to budeme mít hned, Justýnko,“ na to Ryt chlácholivě a pronesl delší projev o tom, že stát, který vybírá daně (které se dříve mnohem upřímněji označovaly jako „berně“), aby z nich financoval kulturu a školství, je státem zločinným. „Z tohoto neudržitelného systému se musíme produktivně vymanit, Justýnko. Mělo by to být jako ve starém Řecku,“ rozohňoval se. „Stát by měl občanům rozdat talony a těmi by se platily kulturní požitky. Mohla bys je utratit za časopisy, za knihy, za divadlo – jak bys chtěla. A kulturní instituce by je pak vyměňovaly se státem za peníze. To by bylo spravedlivé, protože by se ukázalo, které z těch institucí jsou životné, o které z nich je zájem. Ty ostatní by vychcípaly.“

„Ale jakej by v tom byl rozdíl?“ skočila na špek Justýna. (Jak – to budeme mít hned? Vrtalo jí zatím hlavou.) Tak to bylo po tři týdny.

„Justýnko, co je to duše? Mají zvířata duši? Třeba ta tvoje kočka?“ nastoupil osudného dne Ryt skoro hystericky.

„No jó, určitě jó,“ řekla Justýna bojácně.

„To je ale mysticismus!“ zlobil se Ryt. „Člověk má duši. / A člověk se odlišuje od zvířete tím, že může slíbit. / Copak ta tvoje kočka může něco slíbit? / Slíbila ti už někdy něco? //“

„Neodlišuje!“ zapletl se do toho Kosák nešťastně.

„Jak to?!“ řval Ryt a trochu při tom poskakoval. „Ty mi teda tvrdíš, že člověk a zvíře je jedno a to samý??? / To je demagogie! / To jsou pořád nějaký humanistický kecy, a hele, co je za nima! //“ štěkal spokojeně aktivista.

A ještě: „Ty teda jinými slovy říkáš, že s člověkem se může zacházet stejně jako se zvířetem?! / To potom teda nemáš žádnou úctu k životu člověka! //“ Bouchl přitom trochu pěstí o futro.

„A znamená to teda taky, že… /“ položil si ruku na prsa jako operní pěvec, „… ŽE SCHVALUJEŠ KONCENTRÁKY!!! //“

To bylo na Kosáka trochu moc.

Ryt stál u dveří a Kosák vstal a udělal krok.

Ryt by byl seanci nejraději přerušil a šel na záchod, ale dost dobře to zrovna nešlo.

„No! Tak pojď!“ zapištěl na Kosáka tedy. „Když ti došly argumenty, tak mi dej klidně facku, ty kultůrní činiteli! Třeba mě i zabij!!!“

Zatímco toto Ryt říkal, ustupoval drobnými poskoky do vedlejší místnosti.

Kosákovi se chtělo blít. Místo toho nohou odsunul židli, která strašidelně zavrzala, a pomalu se vydal za Rytem, aniž za sebou zavřel dveře – jediný průchod papírovou stěnou.

Justýně se napětím zpotily papíry.

Vedle bylo hrobové ticho. Skoro bylo slyšet, jak vteřiny odkapávají. Nakonec neznatelně zašustil hrubý potah polorozpadlého křesla, které s nimi sdílelo redakci.

Pak vyšel Kosák a sedl si zase ke svým písmenkům.

Pak se vyřítil bělorudý Ryt, pištěl a zuřivě mával rukama. Koulel očima.

Kosák se znovu zvedl a udělal krok a celé se to opakovalo.

Pak Ryt zaklapl kufřík a práskl dveřmi, aniž přestal kvičet.

Justýna hořela zvědavostí.

Ukázalo se, že Kosák šel a šel a Ryt ustupoval a ustupoval, až za ním bylo křeslo.

V tom okamžiku se Kosák Rytovi dlouze zadíval do očí a dvěma ukazováčky ho brutálně srazil do křesla.

„Jakej boxovací pytel?“ nechápal Kosák do sluchátka. „No promiň, asi sem se nechal unést,“ chlácholil Ryta snad až příliš.

„Ha ha ha,“ řehtala se Justýna hodně nahlas, protože jí bylo smutno. Ryt si druhý den samozřejmě opatřil týdenní neschopenku s diagnózou blíže neurčené bolesti krční páteře.

O daních

Daně (dříve mnohem výstižněji a upřímněji nazývané „berně“, od slovesa brát, že?), to je legitimizované násilí páchané státem na člověku, uvažoval Ryt.

Kultura, která je financována z peněz násilím odejmutých občanům, nemůže být hodnotná kultura, protože násilí plodí násilí.

Proti násilí máme právo bránit se se smrtící intenzitou, nemůžeme mu svou činností přitakat – ostatně, ten formulář by mohli mít vyplněnej hned, kdyby chtěli, to se nedá nic dělat, když mám tu neschopenku. Neměl mě Kosák zmlátit. (Z toho ještě může mít pěknou polízanici.)

O verbálním napadení

Ten den, co si Ryt opatřil tu neschopenku, byla Justýna na Strahově dělat rozhovor s dr. Nadjou a měla s sebou diktafon. Nadja vyprávěla:

„A tak jsem včera potkala na stanici autobusu toho vašeho Ryta. Byl strašně vožralej a já mu říkám: To jste se tak ožral v redakci? A on cosi mektal, a tak jsem radši dělala, že hrozně pospíchám, a šla jsem pryč.“

Zajímavé vyprávění, myslela si Justýna. Moc zajímavé.

„No! Tady Ryt!“ uslyšela druhý den Justýna z telefonu.

„Tak mě ta krční páteř přes noc nějak rozbolela, radši ještě zajdu na rentgen,“ svěřoval se Ryt.

„Cože???“ chtěla slyšet ještě jednou.

„No nediv se, dyť mi Kosák málem zlomil vaz.“

„Ty se teď sebereš, ty hajzle vyděračskej, a přesně za hodinu budeš tady a uděláš to daňový přiznání!“ řvala Justýna jak pominutá.

„A ty seš kdo? Ty seš ňáká moje vedoucí, abys mi něco rozkazovala?“ zajímal se Ryt. A měl koneckonců pravdu.

„Ne,“ odpověděla Justýna taky podle pravdy a pověděla mu všechno, co věděla od Nadji i co nevěděla, a co si o tom všem myslí.

Ryt byl za hodinu v redakci a dělal to daňový přiznání – nic naplat: literaturu, jak je vidět, ovládá násilí tak děsné a obrovské, že mu zatím nedovede vzdorovat. Bude to muset pořádně promyslet, ty čubko sprostá.

O Janu Kolouškovi

Jan Koloušek byl tedy zdejší nadšéf. Nadšéf Kosáka, Justýny a dalších, i Ryta. Protože byl nadšéf čestný (tj. nedostával za to peníze), živil se jinde a nebýval v redakci k vidění často.

Byl to šéf autoritativní, ale laskavý jako otec. Justýna se vsadila s Kosákem, že po tom incidentu s přiznáním dá Ryt výpověd. Prohrála. Koloušek, Kosák a Ryt se v redakci sešli jako chlapi a jako chlapi si to vyříkali.

„Co sme si, to sme si, ne?“ pravil Ryt a hlas mu přeskakoval.

„Kosáku, podejme si tady teď před panem doktorem ruce. A zůstaňme přátelé. A pak se rozbrečel,“ vyprávěl Kosák.

Tfuj, ještě že jsem u toho nemusela bejt, říkala si Justýna.

„Dyť sem to říkal, ten človíček potřebuje lásku. Je to chudák,“ mlel pořád dokola Peršing.

O vyhazovu

„Jsem doktor Mistrhrát a právě jsem vyhozenej na dlažbu!“ zatelefonoval jednoho dne Mistrhrát. „Musím dát sám sobě výpověď a zůstane tam jenom sekretářka. 20, slovy: dvacet let v jednom podniku. A teď tohle!“

„To je tragédie. Máš dvacet let před penzí – kdo teď veme takovýho ředitele? Co tvoje děti?“ staral se Kosák, když pak Mistrhrát přišel osobně.

„Pane doktore, tak si představte, že Liberální institut uspořádal tu besedu o svobodném bankovnictví, ale bez…“ začal něco Ryt, ale Justýna ho zpražila tak zlým pohledem, že zmlknul a úplně mu poklesla čelist. Pizda. Co si o sobě myslí? Že tady bude všem poroučet, nebo co?

„Teď mě tu uvidíte často,“ potlačil pohnutí Mistrhrát. „Budu sem chodit hrát tak dlouho, dokud něco nenajdu.“

O pásovém oparu

Také je třeba se zmínit, že Justýna dostala pásový opar. Zpočátku to nebylo tak pregnantní: týden se choulila u počítače a bylo jí neurčitě zle. Zdálo se jí, že na ni jde infarkt. Nebo tuberkulóza – bolelo ji na prsou a tak všelijak okolo.

Ke konci týdne doma potřebovala podrbat na zádech a požádala manžela.

„Fuj, mámo. Nějak se ti zhoršila ta vyrážka. Ale fuj! Di s tim k doktorovi!“ na to manžel.

„To je pásovej vopar,“ řekla MUDr.

„A co se s tím dá dělat?“ ptala se opatrně Justýna.

„Nic. Trvá to tak šest neděl. Můžeme vám každej den píchat vitamín B.“

„Pomáhá to?“

„Ne. Chcete to?“

„Ne.“

Zoufale prospala několik dní. Pak si nalistovala v Dethlefsenovi tu kapitolu o kůži. Protože když se nemoc správně prožije a pochopí, její úkol je splněn a fyzických příznaků není již potřeba. Kůže. Hranice, na hranicích hrozí vpád. Ohraničení. Doteky, útoky. Obrana. Infekce. Vpád vetřelce. Konflikt. Nebolí to na hranicích, ale uvnitř. Celé tělo paralyzováno, znemožněno mu chodit do práce. Vetřelec pronikl do vnitrozemí. Musíme se bránit. (Se smrtící intenzitou.) Aha. Aha, aha.

Justýna nevěděla, jestli přesně toto od ní pásový opar žádal, avšak zmizel takřka úslužně.

„Tak ty si jako myslíš, žes to dostala kvůli MNĚ?!“ otázal se Ryt přísně, když skončila vyprávění o zajímavém ústupu poměrně těžké choroby. „To je ale mysticismus! Je mi tě líto.“

„Né, to jsem říct nechtěla, ale…“

„No proto, už sem se lek!“ řekl Ryt, sklapl kufříček a odešel.

O ženách

Co je to láska? Nic, někdo je plný a potřebuje vyprázdnit. Ženy jsou nižší bytosti, kterým je odepřen smysl pro čest. Mají za úkol pečovat o domácí krb, rozhodovat by za ně měl muž. Jsou jako děti. Děti jsou majetkem svých rodičů, uvažoval Ryt, zatímco psal jednu ze zásadních statí, kterou mu ale tentokrát otisknou. Otisknou ji Literární noviny (když už to Kosák nechce tisknout ve Sběru), Ondra Vaculík mu to slíbil. O svobodném bankovnictví, taky co řekl von Hayek, nositel Nobelovy ceny, o ústavním dodatku, a jak na to správně upozornil inženýr Kinkůrek, o minci, která nenese můj obraz (Nietzsche), podoben lupiči, psu, hadu, kdo půjčuje na úvěr. Stát je násilí.

To už přestává všechno! Konec humanismu! Konec civilizace a všech kulturních hodnot, bědovala v duchu ve stejnou chvíli Justýna. Už týden měla podezření, které se jí nyní potvrdilo: RYT CHODÍ NA DÁMSKÝ ZÁCHOD! (Žena by nikdy nenechala zvednuté prkénko. Ženy také mají ve zvyku splachovat a málokdy vytvoří na podlaze kaluž.)

Ani ho nevyndavej a vypadni. Toto je území dam, vytáhla po zralé úvaze a konzultaci s Mistrhrátem vytištěné z počítače, šla na dámský záchod a přilepila to na zeď, asi tak ve výši případných Rytových očí. Nechtěla být nespravedlivá.

Jestliže je podezření liché, neuvidí to. Jestliže je tušení správné, pak… Znovu se jí udělalo mdlo při pomyšlení, co tam Ryt asi tak může dělat. A proč zrovna tam. (Chodí tam i s kufříkem.)

O rámečku

„Už jste četla/tl Literární noviny, paní doktorko?/pane doktore? A nevšimla/ml jste si ničeho? No vyšel mi tam článek, musím se s vámi podělit o svou malou radůstku. Konečně se v naší věci ledy pohnuly,“ otravoval Ryt každého, kdo toho měsíce vešel do redakce.

„V jaké naší věci?“ nechápala druhá polovina vesmíru.

„No, v svobodném bankovnictví. Peníze by přece měly zajímat každého, ne? Nejen jak je získat a co si za ně koupit, hehe-hé,“ pižmo bylo zřejmě na krajíčku, „ale zda jsou kvalitní! To, co zatím používáme, tomu já říkám Tošovského papírky. To jsou inflační peníze, nekryté vůbec ničím, a stát je nám, občanům, vnucuje násilím,“ vřeštěl Ryt na celé kolo. A ještě si dopřál: „A tohle, tomu zase řikám Klausovy podložky,“ zacinkal názorně drobnými, které měl pro tyto účely v kapse (jinak používal peněženku – jako civilizovaný člověk).

„Á-ha. No tak já si to přečtu,“ slíbila osoba neurčitě.

Ale bylo hůř. Ryt dostal za svůj článek od Literárních novin honorář.

„Ondra Vaculík mi poslal honorář! A pak že se my, časopisy, nemáme navzájem rádi, hehe-hé. Jsme přece všichni lidi, viďte, paní doktorko/pane doktore.“

Útržek z té složenky od honoráře si nechal zvětšit na barevné kopírce, zarámovat, zasklít. Rámeček pozlatit docela slušným lístkovým zlatem, od kamaráda, zlatníka. „Člověk si někdy musí udělat takovou malou radůstku,“ šišlal na docenta Ladu, který se k tomu také připletl.

„Specifický chlapec, opravdu velmi specifický. Ale být s ním celý den v jedné místnosti, to vyžaduje pevné nervy, že?“ zeptal se Justýny, aniž očekával odpověď.

Artefakt od té doby visel nad Rytovým Pracovním Stolem. Redaktoři mu přezdívali Hovno v rámečku, a když Ryt nebyl na pracovišti, ukazovali ho příchozím sami. Ale ta pravá radost v tom chyběla.

O nedobrých pocitech

Stíha to ještě nebyla, ale moc k ní nechybělo. Začaly se objevovat zlověstné podmíněné reflexy. Na zašoupání Rytových mokasínek, klapnutí zámků jeho kufříčku nebo určitá klíčová slova Justýna bledla a odcházela na záchod. Na „Tošovského papírky“ vždy sebrala peněženku a odešla si koupit určité nebezpečné karty nejmíň za šest set. Z „bytůstek“ a „radůstek“ dostávala škytavku. Na „ženy nemají smysl pro čest“, případně „ženy jsou nižší bytosti“ vždy pocítila nutkavou potřebu stáhnout Rytovi tesilky a brutálně ho fyzicky napadnout. (Odrazovala ji jedině představa bledého mločího epithelu a také nechuť umožnit Rytovi vypuštění pižma tak lacino.) Byla den ze dne melancholičtější, plašší a tlustší. Sužovaly ji výbuchy zuřivosti.

Úplně nejvíc ji ale rozhodilo, když řekl „ňamňamňamňam“, anebo když citoval její nebo Kosákovy verše. „Zachránit svět. Ty seš teda dobrá, prej: Zachránit svět!“ poškleboval se ten nic netušící Ryt, zatímco si Justýna seděla na rukou a do pusy si nabrala kávu, aby něco nevyvedla.

Ryt už se s filozofickými diskusemi obracel výhradně na ni, Peršing byl detašovaný moc daleko a s Kosákem byla nuda. Kosák totiž od oné události s fyzickým napadením odpovídal střídavě ano-ne bez ohledu na to, zda byla položená otázka zjišťovací či doplňovací, a s takovým tvorem nemá smysl diskutovat.

Kosák se tím docela dobře bavil, ale Justýny mu bylo líto.

„Nesmíš se nechat vytočit,“ radil jí. „Musíš s ním souhlasit a najednou – lup! Nečekaně mu něco nakukat.“

Fungovalo to. Když si druhý den Ryt vynutil debatu o smyslu života, tvrdila mu, že duše se po smrti scházejí na Marsu, pak se vracejí na Zem a politika že s tím nemá nic společného. Proto ji také nezajímá. Ji zajímá jenom to, že se má ona, Justýna, snažit být co nejdokonalejší, nejlepší: To je ten skutečný, smysluplný smysl života… Sežral jí to, hlavně ten Mars. Bavilo ji poslouchat, jak se jí to snaží vymluvit – prej: takový mysticismus!

Potřeboval si potvrdit svou teorii, že ženy jsou nižší bytosti, jako třeba Martina. Justýna ho svou zběhlostí v diskutování iritovala (její rozzuření si počítal aspoň jako remízu).

Ale přece jen: Nakukat, to od Justýny vyžadovalo soustředění. Pokud přitom však pracovala, často se jí stávalo, že Rytovi skočila na špek: Začala z nepozornosti odporovat ve chvíli, kdy skutečně nesouhlasila. Ryt jí pak snadno nasadil ohlávku – kauzální řetěz – tak si to Kosák pojmenoval.

Řetěz začínal kdekoliv a končil u plynových komor a u práva bránit se se smrtící intenzitou, tak to měl Ryt rád. Pak si pustil zaslouženého Vangelise. A Soumrak bohů. Pižmo. We are the champions. Dobytí ráje! Báru Basikovou: Hehe-hé, už je tu soumrak bohů, bohů a bohyní.

O Niobáře

Na fakultě Niobára, kde Michael Archanděl vyučoval budoucí učitelky literatury lásce k literatuře, rozhodla se Společnost F. X. Svobody (spolek kritiků, jehož byl Michael Archanděl členem) uspořádat cyklus šesti diskusních večerů o šesti literárních časopisech – Sběr a Myslivost nevyjímaje.

Justýna s Kosákem studovali program. Datum konání, název časopisu, o kterém bude řeč, a jména jednoho či dvou nezávislých a nezaujatých kritiků, kteří o daném časopise přednesou referát tak jaksi zvenčí.

„To je snad kompletní Archandělova jízda,“ posteskla si Kosákovi Justýna nad těmi jmény. „Není to bezzásadové a falešné kamarádíčkování, když o Myslivosti bude referovat jejich kámoš?“

„Jak to víš, že je to jejich kamarád? Je snad napsanej v jejich tiráži? Má na čele jejich razítko?“

„V tiráži napsanej určitě není, tam neni napsanej ani jejich kamarád telefon,“ řekla Justýna vtipně, ale zároveň i podle pravdy.

„Hehe-hé,“ vmísil se Ryt, aby řeč nestála, „jsou to sráči, a paranoidní k tomu!“

Proč se tomu Kosák nesměje, vždycky to na něj zabíralo, divil se Ryt. Jsem pro něj úplnej vosk. Moje názory ho nezajímaj. Ani se na mě nepodíval, slušnej člověk prej. Nepřítel. Je to zkrátka nepřítel, každá dobrá vůle marná, shovívavost není na místě – nejsme přece otroci. Jsme svobodní lidé a máme svobodnou vůli, ne?

„Budou to pravdivé, nezávislé a morální debaty, uvidíš,“ řekl nepřítel Justýně. (O Ryta přitom skutečně ani okem nezavadil, všiml si Ryt.)

A taky byly. Ale až za měsíc.

O podceňování

Bylo vedro a Justýna se odněkud vrátila. Vzala si sukni, že jí bylo vidět až nosem ven, čubka nemytá. Jó, ty to uměj. Pizda. Jak tu bylo bez ní příjemně. Ryt šel raději na záchod. (Kdoví zda se tenkrát vypravil na pánský, nebo na dámský. Jestliže na dámský, víme dobře, co ho tam čekalo!)

Justýna s Kosákem připravovali otázky, chystali se dělat rozhovor s Ministrem.

„Tak mě snad k tomu přizvete, né? Budete se ho přece taky ptát na finance a na kultůrní politiku!? A když mám na starost finanční otázky redakce…“ pověděl Ryt, když se vrátil.

To určitě, myslel si Kosák.

„No, proč by ne,“ řekla Justýna opatrnicky.

Kosák mezitím ty otázky dal do obálky a obálku zalepil. A to už bylo trochu moc.

„Takhle se mnou ještě nikdo nejednal!!!“ vypískl Ryt, když to uviděl.

„Já jsem tady úplnej vosk! Makat jak barevnej, na to jsem vám dobrej. Ale moje názory nikoho nezajímaj!“

Dej si nohu za krk, myslel si spokojeně Kosák.

„Dávám okamžitou výpověď a dělejte si to sami!!!“

Jupí, radovala se tiše Justýna, a protože právě telefonovala s Kolouškem, předala Rytovi telefon, aby tato novina získala oficiálnější platformu a nedejbože v redakčním provozu nezapadla.

„Jaký k tomu máte důvod, Ryte?“ tázal se taťka doktor Koloušek.

„Jsem podceňován!!! Zachází se tu se mnou jako s onucí.“

Ruka byla v rukávě. Ještě týž den se Koloušek dostavil a sepsal s Rytem dohodu o rozvázání pracovního poměru k 30. 8. 30. 8. mělo nastat za pět dnů.

„Založte to, Ryte,“ řekl doktor Koloušek laskavě. Blbec doktor. Blbec blbá – prej: založte to někam.

„Ještě jsem si vzpomněl, Ryte, tady toto připravte na předání, už jsme za vás našli náhradu,“ dodal o dva dny později.

„To nestihnu za tři dny,“ přiznal Ryt plačtivě. Ukázalo se, že od ledna neudělal do peněžního deníku ani čárku.

„Dobře, můžeme to o měsíc posunout. Za tu dobu to stihnete,“ řekl laskavý Jan Koloušek naivně, ne zcela pochopiv hyperborejskou válečnou strategii.

O Zazi

Zazi byla mimopražskou studentkou Niobáry. S Justýnou se skamarádila hlavně proto, že ji nebavilo s ostatními studenty Niobáry pořád po čajovnách rozebírat dokola ty dva kanonizované spisy.

Zato Justýna byla okouzlena. Začínala být na Zazi skoro závislá. Na tom, že Zazi přijede, a znovu Justýně vysvětlí tak nějak všechno. Justýně se líbilo, jak Zazi přikládá do ohně, jak si lakuje nehty, jak se jen tak válí a popíjí čaj. Všechno si Zazi dovedla užít, její den byl složen ze samých vzrušujících rituálů. Pohlcovala informace úplně mimochodem, snad povrchem kůže – a okamžitě je bezděky vyhodnocovala. Knihy ji nebavily, Justýna pro ni schovávala spíš sběr: staré noviny, reklamní letáky supermarketů a všechen ten póvl, co jim kdo kdy narval do schránky.

Když Zazi přijela Justýnu do Prahy informovat, vypadalo to třeba takhle:

„Těhotenství je teď v módě – podivej! Podivej!“ ukazovala Zazi kolem sebe na lidi v metru, na obálky časopisů, které drželi v rukách, a na plakáty, když Justýnu prováděla po Praze. Třískala při tom podpatky. „Stryje se teď nosí. Tratar pod šest tisíc nekoupíš. Teda takovej, aby ho nikdo neměl a aby bylo vidět, od koho je!“

„Vážně, jo?“ divila se Justýna.

„Všechno se dá zkonzumovat, ty blbče, i děti. Nejlepší maminkovský příběh z porodnice – soutěž čtenářek o ceny. Přiložené pemprsky zdarma. Můžeš se zdarma na ukázku jednou posrat!“

Justýna ožila – v tomhletom taky nebyla špatná. „Slosovatelná miminka. Miss šestinedělí,“ smočila si trošku.

„Vicemiss Šeredová by do myčky nejraději každý den, ale kartáče jí nahánějí strach!!!“ navázala Zazi.

„Jaký je asi denní režim Miss Migréna 98? Vše, co nás zajímá o slavných lidech: Záliby Miss Úplavice!“ rozlumpačila se Justýna.

„Miss Pervitin!“

„Miss smrti!“

„Sbírejte body! Za padesát čárkových kódů z kočičího žrádla automaticky jedno struhadlo zdarma a zařazení do slosování o vrtulník!“

„I muži rádi mlsají! Udělejte mu báječné jahodové pochutnání podle… našeho receptu…“

„Co je?“ zeptala se Zazi. Z Justýny totiž najednou jako by někdo vyndal baterky. Otočil vypínačem.

„Tam,“ řekla.

„Buďte konkrétní, pani,“ povzbuzovala Zazi.

„Ten maličkej s tim kufřičkem. S černejma vláskama, v žlutým sáčku s kravatičkou.“

„Myslíš toho s tim pláštičkem přes ručičku?“

„Jo, toho. S tim deštničkem v druhý ručičce.“

„Toho v těch mokasínkách?“

„Jo, jo. Jojo. Tak to je Ryt.“

Zazi oddusala blíž, aby si to nadělení důkladně prohlédla. Justýna si sedla vedle Vlčka a dělala, že čte knihu a tak vůbec – že tam není.

„Jo, tak ten by moh bejt Hitlerem, kdyby nebyl tak posranej,“ hlásila Zazi, když se vrátila. „Taky je to vášnivej onanista. Slizký, podlý, umanutý ksindl.“

„Zazi, ach Zazi, ty seš monstrum, ty seš… psycholožka,“ štkalaJustýna závistivě. „Jaks to tak hned poznala?“

Zazi se zamračila: „Já teda nepřeju nikomu nic zlýho. Ale fakt si myslíš, že ten Glum jen tak z ničeho nic ze Sběru vypadne?“

„No počkej, příští tejden to má předat Ing. Arance, to už je hotová věc,“ na to Justýna nejistě.

O válečné poradě

Byla to válečná porada. Koloušek přinesl fax, který dostal od Ryta. Ryt v něm poukazoval na zjištěné nedostatky. Zjistil totiž, že Terejka uprchla s obnosem, aby se intoxikovala.

„To jsme vám, Ryte, řekli, už když jste nastupoval,“ nedal se Koloušek.

„To se ještě uvidí,“ řekl Ryt.

Dále fax požadoval svolání valné hromady Sběru a neprodlené zakoupení softwaru, který je schopný komunikovat přímo s bankou a přes telefon převede údaje o pohybu na účtech přímo do Rytova počítače.

Čímž se samočinně vygeneruje peněžní deník, myslel si Ryt.

„Nevygeneruje, Ryte,“ řekla Justýna před několika týdny, kdy o tom slyšela poprvé. „Na účtu se něco pohne maximálně jednou za tejden, software je hovadina a zásadně protestuji proti jeho zakoupení.“

„Ty do toho nemáš co mluvit. To není tvoje záležitost,“ řekl odstupující ekonomický ředitel přísně a měl pravdu. Přesto k zakoupení softwaru z nějakých příčin stále nedocházelo a nedocházelo.

Hanebný komplot, správně tušil Ryt. A proti komplotu se musíme bránit (se smrtící intenzitou).

„To je hanobení kulturního dědictví,“ řekl jednoho dne nahlas, „dobře že mu to zakázali.“

„Jak – dobře?“ skočila jako vždycky na špek Justýna. „Jak mohli vědět dopředu, že to bude špatný? Poserové, snobi a zaprděnci jsou to, nic víc…“

„Tak ty mi tvrdíš,“ radoval se Ryt, „že kdokoliv může přijít, vykuchat z Dalibora pět dějství a ještě si za to nechat zatleskat v Národním? Takhle okleštěné dílo nemůže být nikdy dobré!!!“

„Proč? Může. Nemusí. Ale hlavně: nikdy se to nedá rozhodnout předem, ještě než to kdokoli viděl nebo četl, Ryte!“ Justýna už začínala zuřit.

„To je neúcta ke klasikovi. / A kdo schvaluje svévolné nakládání s dílem klasika, / schvaluje svévolné nakládání s člověkem. // To je pak už jenom krok k plynovým komorám! //“ vypískl triumfálně a očička mu zářila. (Pižmo?)

„Ryte, neser mě,“ řekla unaveně Justýna a vstala od počítače.

„Neser mě, nebo co?“ vyložil si ten pohyb po svém ekonomický ředitel. Nožky mu hrály jak plnokrevníkovi.

Justýna se mu však nevěnovala tak, jak by rád, ukázalo se, že si jde jenom nalít sodovku. Potřebovala ještě trochu povzbudit.

„Nebo mi dáš facku, jo? Du pryč. Nebudete si ze mě dělat boxovací pytel.“

„Jo,“ řekla Justýna nepřesvědčivě. „Vypadni, nebo ti tu facku skutečně dám,“ a zavřela opatrně dveře, aby Ryt už přestal být vidět.

Od té doby se v redakci neukázal. Jenom zatelefonoval Kolouškovi, že rozhoduje ten, kdo drží kasu. A že je ochoten funkci ekonomického ředitele dále zastávat, pokud Koloušek vyhodí Kosáka. V odpověď se Koloušek vypravil do banky a změnil podpisový vzor.

„Zákoník práce ztrátu důvěry nezná. Budu mu muset poslat důtku, že nechodí do práce. A vyzvat ho, aby své absence doložil lékařským potvrzením,“ uzavřel Koloušek válečnou poradu.

Justýna s Kosákem pak odjeli na hrad Bítov – setkáním s ostatními básníky osvěžit svou mysl a odpočinout si od šílence.

O Bítově

První noc se málem vydařila. Justýna tančila v hradní komnatě vířivé tance. Venku si pak zahrála na křížovou cestu a Kosák tomu nedobrovolně přihlížel. Jste šulíni a přijdete do pekla,“ vyčinil jim nespravedlivě Justýnin moravský nakladatel, když mu to někdo vykecal.

A taky jo. Za chvíli je oba najednou málem zadávila nějaká mladá básnířka. Ráno pak Kosáka otravoval ožralý učitel básnění (omlouval se, že byl večer ožralý a že ho otravoval), a Justýně přišla udělat scénu učitelová básněníová – za to, že se prý učitel básnění před ní předvádí a Justýně se to prý líbí. To celkem stačilo.

Zbylé tři dny se Justýna krčila v koutech a mluvila šeptem – výhradně s Kosákem. Těšila se do Prahy – že si zase aspoň na rok odpočine od šílenců.

„Volal ňákej Rot nebo Ret! Že v pondělí ráno přijde později, protože veze maminku do nemocnice,“ hlásila tchyně vzorně hned u dveří, když Justýna dorazila domů. V tu chvíli Justýna nechápala ale už vůbec nic, nedokázala to prostě dešifrovat. Vždyť na pondělí se Ryt dohodl s Ing. Arankou, že jí předá funkci, klíče, razítko, dokumenty a tak. Pak ale začal s tím svým odbojem, „držením kasy“ a nechozením do práce. A k tomu, že sám chtěl odejít, se úplně přestal hlásit. Kdyby se přece jen vzpamatoval a rozhodl se, že vypadne (jak Justýna doufala), proč si to nedomluví s Arankou na jindy a otravuje tím právě moji tchyni? Copak je to moje záležitost? Nebo záležitost mojí tchyně? Kdepak, to bude něco moc moc divnýho. A tím spíš: proč se volalo právě mně – jako kdybychom byli největší kamarádi? Válečná lest. Ale jaká? Já přece nejsem žádná jeho vedoucí, a ani on můj. K čemu to je? Slouží to životu? Neslouží… Slouží to smrti? Taky neslouží… To jsem blázen… Má blázen duši? Může blázen slíbit? Zazi, ach Zazi… To už ale Justýna spala.

O tom, jak to mělo být

Naše věc je na dobré cestě, říkal si Ryt vlastně spíš trochu mechanicky, pro povzbuzení. Koloušek pude pryč, Kosák pude pryč. A Mistrhrát bude šéfredaktorem, uvažoval Ryt, když si z redakce odstěhovával počítač. To bylo ve chvíli, kdy Kosák s Justýnou právě dorazili na Bítov odpočívat od šílence.

Mistrhrát, uvažoval Ryt. Mistrhrát je nezaměstnanej, určitě by byl rád šéfredaktorem, uvažoval Ryt. Sehnat těch pár článků, co jsou potřeba do čísla, to by s Justýnou zvládli. Mistrhrát by mě nemlátil, kdepak. A Justýnu by dokázal udržet zkrátka. Štěknu, uvažoval Ryt. Štěknu.

Kdepak, Justýně výpověď nepošlu, he-héhe, uvažoval Ryt.

O dni barikády

Ráno po Bítově šli Kosák a Justýna do práce každý jinam: Kosák šel k Peršingovi na Smíchov zkontrolovat vydání, Justýna do redakce.

„Jak to že jste vyměnili zámek a nikomu nic neřekli?“ zaútočil na Justýnu místo pozdravů Vrátnej.

„Cože?!“

„Ráno tu ječela uklízečka jak protržená, že se k vám nemůže dostat,“ rozvyprávěl se Vrátný muž. „A světlo svítilo celou noc. Možná celej víkend.“

Zajímavé, moc zajímavé vyprávění, myslela si Justýna a nerozuměla ničemu. Rudé oko zaplálo – výtah byl na cestě. Ve výtahu si z kabelky vyhrabala klíče.

Když přišla ke dveřím, klíče ztratily smysl. Nepoznala dveře. Byly na svém místě, to ano, ale byly bílé a neprůhledné, ne skleněné jako obvykle. Zámek zářil nerezem. Místo kliky byl teď čudlík.

Zpitoměle se do nich opřela – nic. Byly zamčené. Buch buch buch, udělala Justýna. Nic.

Za dveřmi se ozýval jemný šramot a dva hlasy. Jeden byl Rytův.

Maminku do nemocnice… vzpomněla si Justýna. Tohle teda byla ta lest! Ale v čem spočívala, to Justýna pořád ještě nechápala a už nikdy nepochopí.

Nebylo co dělat, sjela zpátky do vrátnice.

„Tak co?“ zajímal se Vrátný.

Nevěděla.

„Tak děte domů,“ radil bodře.

Vyšla do průjezdu si to rozmyslet. Vrátila se a poprosila o telefonní aparát.

„Cože?!“ zařval Koloušek na druhém konci drátu. „Hned jsem tam. A něco ti přinesu ukázat, to se pobavíš.“

Zapálila si cigaretu a čekala, co bude.

Bylo: přistál výtah. Vyšel Ryt s nějakým staříkem a zářily mu oči.

„No to by takhle nešlo,“ říkal právě stařík Rytovi. Ryt se na Justýnu svůdně usmál, téměř vítězoslavně. Než stačila kníknout, dvoučlenná suita zmizela.

Justýna vyjela znovu do šestého podívat se, jestli náhodou neodemkli. Neodemkli. Sjela zase dolů.

„To je ďábel, hele, co mi dneska přišlo,“ řehonil se Koloušek a rval z kapsy nějakou obálku s modrým pruhem. Ukázalo se, že ekonomický ředitel Ryt s ním okamžitě rozvázal pracovní poměr pro hrubé porušení pracovní kázně. Ani mu nevadilo, že Koloušek (jsa voleným funkcionářem) nikdy žádný pracovní poměr neměl.

Koloušek pak vykopl ty cizí dveře a přistál na hromadě hoblin. Šli pak s Justýnou ohlásit na policii, že se dopustili násilného otevření dveří vlastní kanceláře. Dalo jim dost práce to orgánu vysvětlit.

„Aha, to je dobrý, takže zaměstnanec vyhodil svého šéfa,“ zasnili se policisté, když byl protokol sepsán.

Ukázalo se, že Ryt odnesl všechny mzdové listy, bankovní výpisy, zápisy z valných hromad Sběru. Svou složku s pracovní smlouvou a razítko.

Naopak Hovno v rámečku, své filozofické spisy, náhradní mokasínky, deštníček a Vangelise, Dobytí ráje, tam nechal, uvědomila si Justýna. To nahánělo hrůzu. Zazi, ach Zazi…

„Dobrý den,“ přišel nějaký přísný pán do té spouště. Byl tenký a štětinatý. Vypadal, že by taky klidně mohl mít v jedné botě místo nohy kopyto. „Mám tomu tedy rozumět tak, že kvůli vašemu zaměstnanci se musí vyměnit klíče v celém domě, čímž utrpí všechny partaje?“ V celém domě byly partaje pouze dvě: Redakce Sběru a právník Bigben. Ten pán tedy nemohl být nikdo jiný než právník Bigben.

„Ano,“ doznala Justýna.

„Aha,“ nevěděl pán najednou, jak pokračovat. „No, ale kdybyste potřebovali právníka, tak tady je moje vizitka,“ řekl nakonec.

„Ano,“ řekla Justýna.

II. ČÁST – BĚSI

O pratématech člověka

I slečna Desátková měla svá tajemství, o kterých se nikdo, dokonce ani Michael Archanděl, neměl dozvědět. Byla neděle.

Desátková vstala časně a hned – šup do vany. Několikrát zadržela vzduch, pravou rukou si stiskla nosní dírky a potopila hlavu, hlava je důležitá a musí být čistá. Náladu měla výtečnou, těšila se. Trochu si pohrála s plastikovou kachničkou, kterou měla v tajné skrýši pod vanou. Myšlenky divoce vířily, ale na óm už nebylo kdy: Utřít, vyfénovat, obléct, nasnídat, Svět podle Garpa a tradá na tramvaj!

V zahradách hnědlo listí. Cvak, cvak, cvak, padaly ořechy. Vůně studených, nahnilých jablek. Ještě pár dnů a přiletí havrani. Slečna Desátková zarazila u jedné branky a zazvonila.

Chvíli se nic nedělo – bylo skoro slyšet, jak zvonek drnčí útrobami domu.

Po stromě stekla tlustá kočka a změřila si slečnu Desátkovou prázdným pohledem. Mají vůbec zvířata duši? napadlo maně slečnu Desátkovou.

Pak se otevřelo okno, vykoukla rozcuchaná stařena a řekla: „Von už de,“ a zase okno pečlivě zavřela.

Kočka si jediným nacvičeným švihnutím omotala ocas kolem nožiček. Zaskřípala vrata od garáže, houpavým krokem vyšel mladý muž v rozervaných montérkách. Usmíval se na slečnu, usmíval se na celé kolo, zářil. Cestou k brance mimoděk pohladil kočku.

Kočka se nasupeně přikrčila a začala si čistit kožíšek, čerstvě zmazaný od šmíru. (Eště jednou do mě utřeš takovej hnus a vyškrábu ti oči, slíbila.)

„Převrtávám písty,“ řekl slečně Desátkové mládenec. „Poď si poslechnout, jak bručí! Nádhera!“

Desátková nechápala nic, ale šla. Vrtalo jí trochu hlavou: Není to přece jen – nějak moc „neformální“ uvítání?

Čpělo to tam šmírem, temnotou a ještě něčím. Uprostřed místnosti, zaplněné hrůzostrašným harampádím, se skvěl malý prostůrek, taková mýtinka, na níž stál jakýsi nekompletní motocykl. Slečna Desátková se zarazila. Rozhodla se omezit pohyb na minimum, štítivě se sunula po milimetrech vpřed a snažila se při tom být co nejmenší, hrozila se, aby nezavadila o ty špinavé věci tam.

Hlučně se zabouchly dveře. Zadunělo to – něčím definitivním. Nějaký masitý kus kovu opustil své místo, sytě zazvonil o betonovou podlahu. Past? Muž s gustem nakopl motorku, přidal trochu plynu a s přivřenýma očima se oddal rozkoši z bručení. Místnost se začala plnit jedovatým modrobílým smradem.

No to už bylo trochu moc!

Slečna Desátková dostala vztek. Opatrně se otočila na podpatku, otevřela dveře a hnala to pryč.

Muž se probral, zastavil motor a hurá za ní. „Co je? Počkej!“ nešikovně ji chytil do své zašmírované náruče.

Desátkové vytryskly slzy: „Křupane! Čuně!“ syčela (ale tiše, aby stařena neslyšela) a snažila se mu vysmeknout. „Hrozně sem se na tebe těšil,“ řekl smutně mladý muž a odtáhl ji do domu, do svého bytu. Něžně ji omyl pískem na nádobí, a pak se šel umýt i on sám.

Trvalo to nějak dlouho. Toho rána už podruhé omytá slečna Desátková seděla v polorozpadlém křesle a snažila se nějak smysluplně uchopit, eventuelně pojmenovat, co právě prožila. Čas od času vyletěl mol. Čekala. Ale na co vlastně? Až se mladý muž vrátí z koupelny? Že potom jako něco bude? Ale co jako? Odporná situace. Neuvěřitelná. Zarážející. Nesmysl, nesmysl, nesmysl, říkala si a začínala znovu zuřit.

Zjevil se ve dveřích, celý růžový, v strašidelných záplatovaných(!) trenýrkách. „Nechceš čaj?“

„Třeba ano,“ odpověděla škrobeně, a přelud zase zmizel. Tohle že je ta láska? Tohle toto tadyhle to? děsila se slečna Desátková. Óm, óm, zavřela oči, tadyhle to?

Vrátil se za chvíli s dvěma hrnky, již relativně čistě oblečen, loktem zavřel dveře. Podobal se teď už mnohem víc tomu sympatickému chlapci, který se jí dvořil v posluchárně, posílal jí papírky s neohrabaně komplikovanými lichotkami, k svátku jí daroval ty hezké náušnice s měsíčními kameny a dovedl poměrně brilantně diskutovat o poesii třicátých let…

„Ty se na mě zlobíš?“ zeptal se dětsky a upřel na ni své hnědé, psíkovské oči.

„Usměj se,“ loudil, a hbitýma rukama montéra vysoukal slečnu z bot, kalhot a svetru, než by řekla švec. Zaplavila ji něha.

Nejdřív se ale pustilo cédéčko a zatáhla roleta.

Když cédéčko dohrálo a slečna Desátková, omotaná prostěradlem (nebo nějakým hadrem zkrátka), roletu zase vytáhla, uviděla nehezkého mladého muže, stočeného do klubíčka. Spal jako pařez. Strašidelné trenýrky (skutečně byly záplatované!) měl na půl žerdi a vykukovala mu z nich obrovská, chlupatá, uhrovitá „prdel“!

Slečna Desátková se cítila podvedena. Podvedena, zneužita, zneuctěna. Zároveň jakési déjà vu nebo co. Kolikrát už něco podobného zažila? A ještě zažije, neučiní-li tomu přítrž rázně? Ve směsi zoufalství a vzteku konečně toho dne našla řeč. Tónem medovým sic (jsme přece civilizovaní lidé), za rámeček by si to však patrně byl nedal. Tohle že je láska? To nebyla něha, to byl soucit. A pěkně falešný. Falešný soucit!

Ani se neprobudil. Jenom se převalil na záda a zachroptěl. Z nosu mu čouhaly dva chlupy a nazelenalý holub.

Desátková v návalu rozhodnosti střelhbitě posbírala svršky, náušnice do uší a prchala, prchala z těch otřesných míst, plna skepse. Co je to vlastně láska? Nic. Někdo si potřebuje ulevit – na úkor toho druhého. Tomu se pak ve špatných básních říká láska. Slovo láska v podstatě pouze legitimuje všechny ty čuňačiny, které musí žena snést. Tak!

Never more. A toto, toto se nikdo (Archanděl zejména) nesmí dozvědět, slíbila si ještě, a tím to bylo snad už vyřízené. A nejenom tohle, ale i všechno, co by se snad tomuto podobalo. Sedla si na místo pro invalidy a zanořila se konečně do toho Garpa.

O kartách

Justýna měla nervy ale už opravdu nadranc. Sedávala doma svému manželovi na klíně a nechávala se nepřiměřeně dlouho chovat. Začínala šišlat a budila se ze spaní. Chřadla.

„Hudryhudryhudry… – nebylo?“ ptával se jí starý, do věci zasvěcený opravář domu a naznačoval přitom rukama rohy.

„Nebylo,“ odpovídala Justýna, když nebylo, a „bylo,“ když bylo. „Bylo“ znamenalo třeba telefonní rozhovor s Rytem. Ani ten už nezvládala. Stačilo úvodní úlisně-bojovné zašeptání „No! Tady Ryt,“ a měla co dělat, aby nezcepeněla hnusem.

V pátek a v pondělí po setmění vždy uklidila v kuchyni, na stůl dala černou hadru a vytáhla ty karty za šest set. „Kdo je Ryt?“ ptala se jich. „Co po mně chce? Jak to dopadne? Co mám dělat?“ A tak všelijak pořád dokola. Karty odpovídaly, ale Justýna si nebyla jistá, co to znamená. „Seš oběť,“ řekly třeba. Nebo: „Ryt je mečové páže.“ Nalistovala si, co znamená mečové páže. Znamenalo třeba: Nebezpečné dítě. Vyzvědač. Nebo také něco úplně jiného. „Co chce?“ otravovala dál Justýna. „Spravedlnost,“ na to karty lakonicky. A ještě: „Čest, moc a lásku žen.“

„Dostane to?“ na to Justýna už skoro konverzačně. „Nevim,“ řekly karty, „je to blázen. Možná se umlátí sám.“ Nebo: „Poslední soud.“

„A co já s tím, do prdele práce?“ zoufala si Justýna. „Nic, kurva. Řikám ti, že seš oběť,“ zuřily karty. „No sory, já to tak nemyslela,“ brala zpátečku Justýna. „Dobrou noc.“

Přes den na pracovišti denně pročesávala Rytův Pracovní Koutek, nenajde-li aspoň jeden jediný vlas. Jeden jediný nehet. (Nebo kus ztvrdlého pižma, dobírala sama sebe.) Naprosto vážně: Udělala by takového voskového panáčka a zasadila by to do něj. Čarodějnice. Nenašla nic.

O scénářích

Ke všemu neštěstí se přiblížil termín niobarských rozprav. Moh by tam přijít Ryt, představovala si Justýna masochisticky. To by byla mela! Moh by jim to tam přijít vysvětlit. To o umění, o kultuře financované z peněz daňových poplatníků (dříve mnohem případněji nazývaných „berně“), o iniciaci násilí a že jediné řešení je svobodné bankovnictví. A taky to o Sběru, že šéfredaktor bije všechny zásadové a poctivé zaměstnance, kteří si dovolí upozornit na jeho podivná pochybení, některé i zkope. To by bylo krásné. Jestli by však Justýna snesla pohled na Rytí vpáčený čumák a potící se tesilky, to si nebyla jistá. Mohla by udělat nějakou ostudu – třebas omdlít, nebo začít ječet. Pro jistotu si před spaním chystala scénář. Když tam bude, tak… Když se zeptá, jestli… tak… Když řekne, že… tak Justýna na to, že…

Bylo to dost nezdravé.

O první diskusi niobárské

„Proč si redakce Literárních novin, když už má touhu psát o zemědělství, nezajede na venkov a neudělá reportáž na nějaké nově založené farmě?“

První referát skončil a Ryt nikde. Kde sakra je, ten diskutér? Ten filozof?

Poté vystoupil Archanděl osobně.

Konstatoval, že Literární noviny NEHYJERARCHIZUJÍ a že to je velká chyba. Hněval se, že počet recenzí na jednu knihu není konstantní: některá kniha je recenzována třikrát, jiná vůbec. V Literárních novinách se objevují nicotnosti (vyjma parádní recenze na Pravidla českého pravopisu).

„Je to skupinka,“ shrnul to nakonec, „která se VYHÝBÁ OTEVŘENÉ VYARGUMENTOVANÉ KONFRONTACI, MYSLÍ S RUKAMA POD STOLEM, NEMÁ PŘEHLED O TOM, CO VYCHÁZÍ, A ČEKÁ, AŽ AUTOŘI PŘIJDOU SAMI!“

„Hosana, halelujá!“ volali Archandělovi žáci.

Je to vůbec umění? Slouží životu? dumala Justýna a nenápadně se rozhlížela.

Pak nastala diskuse. Rozběsněný redaktor Literárních novin Slomek povstal a podle pravdy řekl, že do závodů jezdit nebude, že to se dělalo v padesátých letech. V odpověď mu bylo připomenuto, že je na akademické půdě, tak ať nikoho neškolí. Sedl si a až do konce besedy dělal: ts, ts.

Druhý redaktor – Ondra Vaculík – poděkoval za podnětné a podstatné připomínky a omlouval se, že tíživý souběh okolností mu nedovoluje se podle nich zařídit. Mrzí ho to. Vyrazí do terénu, slíbil. Všem přítomným pak rozdal letáčky s objednávkou předplatného. Po jednom z nich chmatl Ryt. Anebo někdo hodně podobný.

Příště se mělo jednat o časopisu Most.

O Ní – o Osmě

Je třeba na to jít od lesa, říkala si Justýna. V přípravě interviewů nebyla tak špatná. Umetla černou hadru a dala se do toho:

„Kde seš? Existuješ vůbec?“ zeptala se zrzavé dámy.

„Vidíš, ne?“ na to Ona. „Jsem vždycky a všude.“

„Tak mi vysvětli, za co mě trestáš,“ chtěla Justýna.

„Netrestám, jsem.“ Nepohnula ani svalem. „Jsem nekonečná,“ dodala, když se to Justýně zdálo málo.

„Jsi teď?“ zkusila to Justýna odjinud.

„Ne. Teď nejsem nikdy a nikde,“ na to Ona.

„Jak to jde dohromady?“ vyděsila se Justýna.

„Tak znova: Jsem Spravedlnost, jsem číslo Osm. Jsem Rovnováha. Jsem DOHROMADY: vždycky, všude, nekonečná, zatímco každé teď – je ZVLÁŠŤ. Teď jsem koneckonců taky, ale jinak, teď se jmenuji Štěstí, Neštěstí, Láska, Nenávist, Ryt, Nemoc, Smrt – jak pro koho. Už chápeš?“

„Nevim.“

„Tak heleďse,“ začala zrzavá dáma ztrácet trpělivost, „prohlídni si už konečně tu Osmičku. Je spravedlivá? Je rovnovážná? Je nekonečná? Je!“ odpověděla si sama nekompromisně. „Ale jeď po ní prstem. TEĎ – se zastav. Je moc napravo, a moc nahoře, že jo? Pokračuj – TEĎ! Je nalevo a dole…“

„Co když je v prostředku?“ zachytračila si Justýna. Dáma se zatetelila. Aha, pomyslela si Justýna. To je nějaký zajímavý bod. Moc zajímavý. Vstala, podala si lupu a namířila ji na místo, kde se dvě čáry křížily. Podala si větší lupu. Mikroskop.

Byla tam další malá osmička. Té se Justýna chytila: „Chceš říct, že všechno je součástí spravedlnosti, i když to tak v danou chvíli nevypadá?“ Zavadila trochu o mikroskop a ten se posunul. Osma mlčela.

„Dobře, zeptám se tě jinak. Neexistuješ v TEĎ – to jsme si vysvětlily. Existuješ… teda… uděláš tu osmičku DŮSLEDNĚ v každém životě každého člověka?“

Mlčela jak zařezaná a meč jí slabounce svítil.

„Máš teda aspoň nějaké přijatelné vysvětlení pro holocaust?“ zkusila to po rytovsku.

Nic. Dáma na ni ledově civěla svým černým a bílým okem. Justýna byla bezradná, rozhovor nejspíš uvázl na mrtvém bodě. Podívala se ještě jednou do posunutého mikroskopu, než ho uklidí. Radost z malé osmičky v tom zajímavém bodě ji přešla. Celá osma byla udělaná ze Samých malých osmiček. Každé TEĎ bylo malou osmičkou. (Považuje mne za blbou, pomyslela si smutně Justýna a měla pravdu. Zjednodušuje až moc, pomyslela si ještě.) Opustila ji chuť dál zkoumat, z čeho jsou udělané ty malé pod-osmičky.

Dáma definitivně ztratila zájem o jakoukoliv další konverzaci.

„Děkuju za rozhovor,“ vzpomněla si ještě Justýna.

Co jsem se to vlastně dozvěděla? dumala pak smutně, zatímco uklízela všechen ten bordel na stole. Něco určitě jo. Ale co?

O dalším vyhazovu

Ještě v Den Barikády se ukázalo, že výpověď z pracovního procesu pro hrubé porušení pracovní kázně vypracoval ředitel zeměkoule Ryt nejen pro Kolouška, ale i pro svého nižšího šéfa – pro Kosáka. Důvodem byla výhrůžka fyzického napadení poté, co Ryt upozornil na zjištěné nedostatky v administrativě Sběru.

„Ale tu facku jsem mu slíbila já!“ drala se o upřenou zásluhu Justýna. „A za něco úplně jinýho!“

„Jak to že jsem tu výpověď nedostala taky já?“ nechápala pořád.

„Protože někdo by tu práci dělat musel, huso. Musela bys ho poslouchat a ve všem mu být po vůli. VE VŠEM!“ vysvětloval jí Kosák.

Tfuj, myslela si Justýna. Tfuj, tfuj, tfuj, a vzpomněla si na uonanovaný stůl, který asi budou muset vyhodit. Tfuj.

„Jaký pořád administrativní nedostatky?“ zuřil zatím Koloušek. „Poslední administrativní nedostatek byla Terejka, a na tu jsme upozornili MY JEHO, když nastupoval. Dál moh páchat nedostatky jedině on, když byl jedinou administrativní silou…“ Nechal tuto záhadu nerozluštěnou, sedl a napsal Rytovi okamžitou výpověď z pracovního procesu pro hrubé porušení pracovní kázně neustálými absencemi, odcizením dokumentů a znemožněním přístupu ostatních zaměstnanců na pracoviště, což muselo být řešeno vykopnutím dveří. Poslal to do Hyperboreje v obálce s modrým pruhem.

„Docela nám to ulehčil,“ pochvaloval si Kosák týden nato a maně se vrtal v počítači. „Co to tady je za blbost?“ ožil najednou.

(Během toho týdne několikrát telefonoval s Rytem. Klíčová slova těchto rozhovorů byla: vrátit dokumenty, rozhodne soud, jakej soud, uvidíš, nevrátím, potřebuju je jako důkaz k soudu, k jakýmu, uvidíš, boxovací pytel, smrtící intenzita a holocaust. Jednou si taky popovídal s Rytem seniorem. „Já kdybych věděl, kde to má schovaný, tak bych vám to dones,“ řekl nakonec starý Ryt plačtivě. Kosák ho nechal bejt.)

„Cos našel?“ otázala se Justýna vyděšeně.

„Na valnou hromadu všech členů Sběru, která se bude konat 7. 10. 1998 v kavárně Academie, vás srdečně zve Ryt, ekonomický ředitel Sběru,“ přečetl Kosák. „Von to napsal na mým počítači, protože ten svůj už si odnes! A neuměl to smazat!“

„No počkej, valný hromady snad odjakživa svolává předseda, ne? A předseda je Koloušek. Maximálně možná tak ty, kdyby ho přejelo auto nebo tak,“ opakovala si subordinační struktury Justýna.

„Jenže my jsme přece vyhozený, ne? Tak to musel udělat on,“ pochechtával se Kosák.

„Spíš by mě zajímalo koho – vás?“ řekl nezaměstnaný Mistrhrát, který se tam připletl jako divák.

„To tu néjni,“ pravil Kosák a už vytáčel čísla členů Sběru. Nikdo o ničem nevěděl.

Jestli chceš, zavolám panu Padevětovi,“ nabídl se nezaměstnaný Mistrhrát. Když má na starost tu kavárnu, měl by o tom něco vědět.

„Ne, žádnou rezervaci tam hlášenou nemá,“ hlásil, když položil telefon.

„Nepůjdem tam jako zvědové?“ snažila se Justýna. Začínala si připadat trochu jak seržantka Mejkpísová.

„Proč by? On se může v hospodě scházet, s kým chce. Seru na něj,“ zkazil to Kosák a měl pravdu. „Kvůli nějaký jeho zpravodajský hře nebude v pozoru celá redakce,“ dodal a měl pravdu jen zčásti. Pro jistotu přece jen obeslal tiskárnu a všechny dodavatele varováním, že muž jménem Ryt v redakci už nepracuje a aby si jeho případných pokynů stran časopisu nevšímali.

To, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou, zapsala tehdy příhodný citát na redakční tabuli Justýna. Ryt po nich šel, ale nebyl vidět. Z toho šla hrůza.

O mostu v Niobáře

Referát večera držela slečna Desátková, Archanděl se bude jen dívat. Justýna si o tom pravdivě a autenticky zapsala do svého deníku toto:

12. 1. 98 (to se ale nějak spletla – tehdy to být nemohlo)

– recenze tiráže

– zdrcující kritika počtu rubrik a nadpisů poučovatelským tónem

– co je to „redigovat“, ty zpózovaná mažoretko?

– neuvěřitelná kniha kritika Lady (?)

– redakční kuchyně v koncepci člověka mimo

Desátková mluvila hlubokým, sametovým hlasem. Až moc sametovým, myslela si Justýna. Obrovské náušnice s obrovskými modrými šutry se jí však podivně chvěly. Nervozitou, že by?

„Líbí se mi,“ hlásil před začátkem představení Justýnin moravský nakladatel a šéfredaktor časopisu Most.

„Nelíbí se mi,“ řekl po jeho skončení.

Začala diskuse. Justýna už skoro šilhala, jak vyhlížela. Ledabyle a nestrukturovaně přitom zapisovala, co se říká:

– Falešnej mýtus rozšiřování, protože impuls je v rámci člověka na hraně.

– Archandělova betonová „prdel“

– vztah k zániku jerů

– Sešli jsme se tu proto, abychom Most tak nějak vyhranili.

– Gravitačně stavět. Humor není (podtrženo) kořením nefundamentalistického přístupu k literatuře!

– Sebeironický, humorný kritik = podezřelý kritik.

– Ty si blbý subjekt! Jestli mu jednu nelištíte?!

– Moc brzo vytahuješ transparenty! (To už sem ale nepatří, protože to řekl Mistrhrát, který tam byl jako divák, až cestou z Niobáry do hospody.)

Kde je ten Ryt? vrtalo hlavou Justýně.

O přednášce docenta Lady

Musím jednat, říkal si Ryt. Jednat, jednat, jednat… Když někdo ohrožuje mou svobodu, zmlátí mě a pak mi ještě upírá právo chodit do práce, mám právo se bránit. Nejsem přece onuce. Boxovací pytel! Intelektuálové prej. Básníci. Koneckonců jsem ředitel a oni mají výpověď – oni tam nemají co dělat! Jejich chyba, měli v tom mít pořádek. To by tak hrálo, aby si každej dělal, co ho napadne. Nepustili mě ani přes vrátnici, svině. To je násilí, to je… znemožňování výkonu funkce!

Přijela tramvaj. Jela. Zastavila. Jela. Zastavila. Ryt vystoupil, nadechl se a srovnal si kravatku.

„Vůbec ho neposlouchejte,“ řekl studentům. „Tenhle člověk, který v Sběru číslo 9/1998 na straně 8 v prvním odstavci hanobí profesora Bělohradského, vám o literatuře vůbec nemá co vyprávět.“

Neuvěřitelný kritik Lada za katedrou nevěřil svým uším. Zavolat ochranku? Nechat ho vyhodit? Trochu se zpotil.

Studenti se zatím shlukli kolem Ryta a kladli mu doplňující otázky. Ryt byl šťastný. Pozval je všechny do kavárny Academie na besedu s filozofem Bělohradským (profesůrek určitě přijde, mluvil s ním do telefonu docela hezky; a v televizi se taky tak mile usmíval). Kultůra financovaná státem. Násilí, „berně“. Talony, svobodné bankovnictví. Kinkůrek překládá. Už brzo změní svět. Fon Hájek, nositel Nobelovy ceny. Nýče.

Studenti pozorně poslouchali, někteří potleskávali, někteří začínali volat Hurá. Člověk je zvíře, které může slíbit, řekl jim za odměnu. A ještě to o ženách: Ženy jsou nižší bytosti. Nemají smysl pro čest…

Studenti jásali. Za neutuchajícího potlesku, skandování a ryku vyšel vítězný Ryt ze dveří posluchárny a bez nejmenších problémů nalezl záchod.

Fujtajxl, pomyslel si kritik Lada. Fujtajxl, a začal přednášet zase to o těch předválečných fejetonech.

Chraň nás před přáteli, uzavřel to Ryt. Přijela tramvaj a odvezla ho do víru velkoměsta. Ryt tam měl ten den ještě spoustu práce. Kdo totiž drží kasu, ten rozhoduje o všem. Raději zůstat dlužen než platit mincí, která nenese můj obraz. Hehé-he! Nejsme žádný lupiči, psi nebo hadi, ne? Jsme lidi, že jo.

O poplachu na ministerstvu

„Vy jste změnili číslo bankovního účtu Sběru?“ ptala se do telefonu dr. Jituše z Ministerstva.

„Nikoliv,“ řekl Kosák.

„Mně se to zdálo nějaké divné,“ na to Jituše. „Už týden sem chodí, píše, faxuje a telefonuje a vyhrožuje nějaký pan Ryt. Chce, abychom tu poslední splátku dotace poslali na váš nový účet u IPB. Tak jsem se chtěla ujistit, zda jsem udělala správně, že jsem ho vyhodila.“

„Velice správně,“ pochválil Kosák a vyprávěl Jituši celý ten příběh.

„Pošlete mi, paní doktorko, prosím, všechno, co o tom máte písemně,“ pravil ještě pomstychtivě Kosák.

Ukázalo se, že Rytova schůze v kavárně Academia proběhla v konstruktivním duchu. Sešli se oba dva Rytovi přátelé ze Spolku pro předcházení šikanování, který Ryt před časem založil, a Ryt. Oba dva vyslechli Rytovu zprávu o tom, že existuje určitý vynikající časopis Sběr, který je třeba zachránit před jeho redakcí, o administrativních nedostatcích a o zacházení s Rytem, který na nedostatky upozornil a byl za to brutálně fyzicky napaden, a jednomyslně v nepřítomnosti sesadili celý patnáctičlenný Správní výbor Sběru včetně jeho stávajícího předsedy Jana Kolouška a šéfredaktora Kosáka. Vyhotovili zápis, usnesení a prezenční listinu. Novým předsedou se stal stařík, jednatelem a výkonným tajemníkem Ryt. Usnesli se též o založení účtu u IPB. I o tom dokument vyhotovila schůze Třívšechčlenů Sběru. (Hehé-he. Občanský sdružení, to je toho. Na to stačej tři lidi, ne?)

O misi v myslivosti

„… peníze musejí být hlavně kvalitní, ne nějaké podezřelé papírky. Někteří filozofové se přiklánějí ke zlatu, ale já na to mám jiný názor, jako bývalý zlatník, hehe-hé,“ rozkládal Ryt.

Slečna Desátková seděla proti němu, mile se usmívala a náušnice se jí slabounce houpaly. Chtěl, aby to dělala dál, aby to nikdy neskončilo.

„Prej básnířka,“ pokračoval. „Když mi volá do práce můj kamarád ze soudu a ona vezme telefon, vždycky se mě pak ptá, ten kamarád jako, co to tam máme za nepříjemnou babiznu. Prej intelektuálové. Majitelé pravdy to jsou! Když uvidíš majitele, tak ho kopni do… hehé, že jo.“

Slečna Desátková jemně zvedla obočí. Ryt to zrychlil: „A když mluví, je to samá kurva, prdel, mrdat a tak! Prej kultůrní pracovníci! Prasata to jsou, kouřej tak, že si někdy nevidím ani na tužku, kterou držím v ruce. A jak chlastaj! Jednou jsme museli vyklidit barák, protože tam byla bomba, a Justýna byla tak vožralá, že jsem ji musel s Kosákem vléct po schodech. Tak jí říkám: Justýnko, bomba, a vona: Huáube é? Omba? A prdla si a poblila mi botu. A Kosák, to je zase explozivní psychopat. Kdo s ním nesouhlasí, toho zkope. Já už se tam bojím o život, radši nosim v kufříku slzný plyn, podívejte se, ani nebyl tak drahej. A pak to má v české literatuře k něčemu vypadat! Měli bychom tu literatůrku zachránit – vždyť je to naše jediné bohatství, viďte? Největší hodnoty totiž leží nad říší peněz.“

Slečna Desátková neměla dotazů. Uklízela si papíry do kabelky. Archanděl seděl u okna a celé se mu to nějak nezdálo. Neříkal nic, nerad se hádal. Ryt tedy požádal, zda by nemohl vykonat jeden krátký místní hovůrek, na Ministerstvo. Mohl. A to je dobře. To by byl účtík za telefon, jéje. Člověk přece má právo mluvit, s kým chce a jak chce. A když je něco moje právo – např. žít, dýchat, pít, jíst, – nebudu za to platit nějakému nadnárodnímu monopolu, ne? (Mincí, která nenese můj obraz – doplnila by si Justýna do deníku, kdyby o tom byla věděla.)

„No, tady Ryt, to jste vy, paní doktorko?“ řekl Ryt prozatím líbezně, ale za chvíli bude moc moc nekompromisní, s takovejma to totiž jinak nejde.

„Tak co s tím uděláme?“ řekl Ryt.

‚Abyste to věděla, podal jsem stížnost k Ministrovi,“ řekl Ryt.

„No protože vaši úředníci nerespektují legitimní zápis z valné hromady Třívšechčlenů Sběru. A to je překračování kompetencí…“ řekl Ryt.

„Nene kdepák! To je úřednická zvůle a bezpráví. Kde bysme to byli, paní doktorko? Jsme snad policejní stát?“ řekl Ryt.

„Vměšujete se do interních záležitostí nezávislé organizace Sběr, a proti tomu máme právo se bránit…“ řekl Ryt. A zavěsil, „… se smrtící intenzitou,“ dopověděl směrem k publiku. Jenže slečna Desátková už byla pryč. Archanděl mu ukázal, kde je tady záchod.

„Buď jsem blázen já, nebo on,“ poznamenal si sám Ministr na okraj desetistránkové zprávy, kterou si nechal prostřednictvím dr. Jituše vypracovat. Úředníky nepotrestal, naopak je pochválil za iniciativu a bdělost při výkonu jejich funkcí, a měl pravdu.

O úvahách v tramvaji

To je neuvěřitelné, myslela si slečna Desátková, sedíc v tramvaji.

Chce mne zničit, o tom není sporu. Znemožnit. Je prý zlá a vulgární. A pije. Možná je schopná všeho. Ostatně na tom diskusním večeru Společnosti F. X. Svobody, na Niobarské fakultě, se tvářila dost podivně. Vysmívat se, to je jediné, na co se zmůžou.

Od té doby, co slečna Desátková napsala tu Dlouhou recenzi na sbírku (básní?) od Justýny, neslyšela o Justýně (ale ani o Sběru) nijak zvlášť ráda.

Zaráží mne, proč nám do redakce pořád posílají toho divného člověka. A on tvrdí, že je jejich ředitel, v tiráži je ale uveden jako tajemnice, a říká o nich nepěkné, i když asi pravdivé věci.

Jen aby to nebyla lest, napadlo slečnu Desátkovou najednou. Ale jaká? Nerozumím, říkala si slečna Desátková, ještě když si zouvala boty a vařila čaj. Určitě to byla lest! Ale v čem spočívala, to slečna Desátková pořád ještě nechápala a už nikdy nepochopí.

Ke všemu se bude příští týden na diskusním večeru Společnosti F. X Svobody na Niobarské fakultě posuzovat Myslivost. Určitě se na mne sesypou a budou mne urážet…

Nemohla usnout, ani Vivaldi, ani Zuzana Vega nezabírali. Začala si v duchu dělat takové přípravy – co by případně řekla, kdyby ona řekla. A když se zeptá…, tak já odpovim… Když…, pak… Ale jestli se začnou vysmívat nebo mě urážet, tak opravdu… Mám tam vůbec chodit? Je to moje povinnost? Jsem svobodná bytost přece… Nemusím na každou jejich sprostotu reagovat přece… Když nepřijdu, dám jim vlastně jasně najevo, že… Ale to už slečna Desátková spala (ani si nevyndala z uší ty dlouhé nové náušnice s měsíčními kameny).

Bylo to dost nezdravé.

O tom, jak konečně přijel Ponka,
zapíchl kopí do země a řekl: boj!

V Niobáře došla řada na Myslivost. Kde je sakra Ryt? divila se Justýna. Že nepřišel na Literárky a na Most, to je vlastně pochopitelné, ale kde je teď??? A kde je Desátková? Kmenová autorka Myslivosti? všimla si ještě.

„Vážení přátelé, já jsem tu dnes v trochu schizofrenní pozici. Já tady sice jsem, ale zároveň nejsem,“ překvapil všechny hned na úvod Michael Archanděl.

Ukázalo se, že Archanděl tam sice je, ale pouze jako člen katedry a člen Společnosti F. X. Svobody. Zatímco jako šéfredaktor Myslivosti jako takové tam Archanděl chybí.

Archanděl přečetl dopis od redakce Myslivosti, že ona, Myslivost, zdraví toto shromáždění a vítá tuto přínosnou akci, ale že nebude přítomna, protože by jí to připadalo nefér a neví ostatně také, co nového by se zde mohla pro svou redakční práci dozvědět.

No to už bylo trochu moc! „Pomóc,“ zařvala Justýna, „je to skupina, která se VYHYBÁ OTEVŘENÉ VYARGUMENTOVANÉ KONFRONTACI! MYSLÍ S RUKAMA POD STOLEM!“

Nikdo ji v té vřavě neposlouchal.

Když se židle narovnaly, přihlásil se o slovo Mistrhrát, který tam byl jako divák, a řekl:

„JSTE SRÁČI, PANE ARCHANDĚLI. PAN FOGLAR BY Z VÁS NEMĚL RADOST!“

Kopí se ještě chvíli chvělo a slabě drnčelo.

Archanděl se naklonil k dalšímu pánovi, který tam zároveň byl a zároveň nebyl, a polohlasem se radili:

„Budeme na to reagovat?“

„Ne, na takovou sprostotu nebudeme reagovat. Jsme přece na akademické půdě.“

A nereagovali. Kopí však (v akademické půdě) zůstalo zapíchnuto jako rozcestník a leckdo se podle něj začal orientovat. Bezbřehost přitakávání by totiž byla neúnosná, a proto je třeba říct: toto (anebo toto – dopsala si do deníku Justýna) – nemá být.

O měsíc později se v Niobáře přetřásal i Sběr. Ryt ztratil paměť i diář, jinak to není možné.

Referující dívka si postěžovala na zásadní nedorozumění s časopisem Sběr, zvláště s jeho úvodníky.

„Nemáme úvodníky,“ přihlásil se později o slovo Kosák. Nikdo mu to ale neuvěřil, a stupidní nesmyslnost Sběrových úvodníků byla v diskusi doložena ještě několika vynikajícími argumenty, „… je deklarativně antipražský, antiintelektuální a antikapitalistický!“ žalovala dále v referátu dívka.

Flek, re, tutti, spočítala to tajně Justýna. Teď asi začne jít o boty a kalhoty. A taky jo: „… JE TO PROBLEMATICKÉ, PODEZŘELÉ, ZAVÁDĚJÍCÍ BRATRSTVO!“ zvolala ta osoba.

„KOČIČÍ PRACKY!!!“ doplnilo bratrstvo sborem, čímž potvrdilo předchozí.

„Je mi všechno jasný,“ chlubil se tiše Ponka. „Je vošklivá a nemá žádný prsa.“ Justýně nebylo jasný nic, ale byla ráda. Že se na této akademické půdě definitivně vyhnula zásadnímu nedorozumění a otevřené konfrontaci s Rytem.

O svobodném bankovnictví

„Tak jsem přišla do banky a chtěla jsem výpisy z účtu,“ vyprávěla zdrcená Ing. Aranka, nová ekonomka Sběru, „ale oni se se mnou odmítli bavit s tím, že právo manipulovat s účtem má prý jedině pan Ryt!“

„Cože?!!“ vyděsil se Kosák.

„No jo, Ryt.“

Kosák okamžitě vynašel Kolouška a běželi i s Arankou do té svobodomyslné banky. Na účtu nic nechybělo – naopak, přibyla tam ona poslední splátka ministerské dotace. Ukázali vylekaným klotům své papíry a podpisový vzor nabyl své původní podoby.

„A nestane se, že by sem teď přišel pan Ryt, vytáhl na vás zase ty svoje lžipapíry a vy jste to zase převedli zpátky?“ žertoval Koloušek bodře.

„Ne, samozřejmě ne,“ dušovali se kloti, zarudlí studem a děsem, že pochybili a půjdou na koberec. Otázka byla na místě: v křesle pro čekající klienty seděl Ryt a hodlal patrně uskutečnit bankovní operaci.

„Ani to nezkoušejte, Ryte,“ zahlaholil na něj odcházející Koloušek. Ryt by byl nejraději odešel na záchod, tím však banka nedisponovala. Seděl tedy dál jako přibitý, i když se bál. Protože kdo drží kasu, rozhoduje o všem.

„Fuj, to jsme měli kliku,“ odplivla si venku Ing. Aranka. „Představte si, že by přišel na řadu dřív než my!“

„Cože??!“ nevěřil svým uším manžel Justýny, a v tutéž chvíli v jiné části města i manžel Aranky. „Jak si to ta banka mohla dovolit? Měli byste ji žalovat,“ řekli oba manželové naráz.

„Serem na to,“ pravil druhý den Kosák a šel podat trestní oznámení na Ryta pro pokus o podvod.

O tajemství

Ale i Ryt měl svá tajemství. Fronta na hlavní poště postupovala pomalu. Hajzlové vyděračský. Chtějí za poslání faxu takový peníze, ale aby si za ně koupili rychlejší mašinu, to ne. Ryt chtěl poslat fax, tak jako už mnohokrát. Dříve je posílal ze Sběru či ze soudu. Teď musel z hlavní pošty, jako úplnej chudák, jako nějaká nicka… Jako ten nejposlednější houmlesák. Člověk pro ně nasazuje duši, a místo vděku do něj nakonec takhle kopnou.

Tenhle tejden měla bejt ta Niobára, vzpomněl si Ryt.

Ne že by se bál tam jít, to ne. A nešel by tam sám, šel by tam se svědkem, není blázen. A kdyby něco, tak má přece taky ten plyn.

Mohl jim leccos říct, to je fakt. Mohlo by tam bejt klidně přes padesát lidí. Těm všem by mohl on, Ryt, říct, že Sběr je jeho, Ryta. Ale zatím je to jeho tajemství. Překvapení, kterým všechny překvapí, až mu to potvrdí ten soud. Že on, Ryt, je ekonomickým ředitelem (a tedy nejvyšším, protože kdo drží kasu, rozhoduje o všem, tak je to přece všude na světě, ne?), a žádný jiný ředitel tam ani není.

Dostali totiž výpověď, hehe-hé, to je bez debaty.

Jejich chyba, neměli soustavně hrubě porušovat pracovní kázeň, s tím on, Ryt, nikdy nesouhlasil, a nemohl s tím nic jiného dělat, když na jeho upozornění nereflektovali.

Nemohl je přece krýt, ne? To by byla falešná solidarita.

A pak by nakonec ještě řekli: Kdepak, my nic, za to ručí Ryt, to je náš ekonomický ředitel. Známe takový lidi, lidi jsou hrozný prasata a víme, čeho jsou schopný.

A literáti obzvlášť, to je pořád svoboda, humanismus, otevřenost, a hele co je za tim. Prej respektujou každej názor. Ani to o svobodném bankovnictví mu neotiskli, musel s tím jít až do Literárek za Ondrou Vaculíkem.

Úplnej vosk jako by byl, Ryt.

A přitom Sběr je, když se to tak vezme, teď v podstatě jeho, Ryta, jeho je i Mistrhrát (stejně tam moc nechodí), jeho je i Justýna, to by jim všem v tý Niobáře byl řekl.

Justýna výpověď nedostala, jsme přece lidi, nějak se s ní dohodneme, hehe-hé, ne?

A stejně není ničeho žádná ředitelka, to byla tehdy jen taková legrace.

On, Ryt, je teď šéf a má svůj Sběr, takový malý, maličký státeček ve státečku. Malé, malinké územíčko. Prostůrek, platformičku pro své svobodné myšleníčko, pro nové a převratné názůrky – pokud tedy jsou gramotně zformulované a neschvalují například koncentráky.

Niobára by se mu nesmála jako ta neuvěřitelného Lady fakulta, ani by nemohla, nesměla – je přece svobodná, a ne žádný otrok.

No, ale z jiného úhlu pohledu je to určitě moc přínosná akce, v Niobáře.

Ale Ryt je v trochu zvláštní pozici. On by tam býval rád byl, ale zároveň by tam i rád nebyl.

Nemá to přece zapotřebí, ať si tam plácaj, co chtěj, intelektuálové.

Nepude tam. Připadalo by mu to jednak nefér, jednak neví, Ryt, co převratně nového a smysluplného by se tam mohl pro svou práci ekonomického ředitele dozvědět. Počkáme si na soud.

Ryt poslal ten fax. Naše věc je na dobré cestě, hehé-he. Skočil do tramvaje a ta ho odnášela pryč. Měl dnes ještě fůru zařizování, zvláště v těch chrámech moderní doby, kde se lidé klanějí a modlí k těm bezcenným papírkům. Protože raději zůstanu dlužen, než abych byl podoben lupiči, psu či hadu, ne?

O nesvobodném bankovnictví

„Tak jsem přišla do banky a chtěla jsem zaplatit to, co dlužíme tiskárně,“ vyprávěla zdrcená Ing. Aranka, ta ekonomka, „ale oni se se mnou odmítli bavit s tím, že účet je zablokovanej!“

„Jak to?!!“ vyděsil se Kosák.

„Ryt tam zase přišel a vytáhl na ně svůj zápis ze schůze Třívšechčlenů Sběru a Stanovy Sběru, kde není jmenovitě napsáno, kdo je předseda. Tvrdil jim, že teď je předseda on, a oni nevěděli, tak to zablokovali.“

„No to je v prdeli,“ řekl Kosák a šel na záchod.

„Dají to prošetřit svým kontrolním orgánům a do třiceti dnů se rozhodnou, komu to odblokujou,“ pokračovala Ing. Aranka vztekle. „To znamená, že tiskárna nedostane zaplaceno, a kdoví jestli budou vejplaty!!!“ rozzuřila se a začala jednat.

Vydala se do ústředí oné banky a zjednala si audienci u vrchního kontrolora. Do týdne byl účet odblokován. Ukázalo se však, že Stanovy Sběru jsou děravé jako cedník – s Rytem se při jejich výrobě nepočítalo. Je třeba je předělat. A nechat schválit valnou hromadou Šedesáti všech členů Sběru.

Nastal čas vytáhnout vizitku doktora práv Bigbena. Aranka zatím ze zoufalství otěhotněla a bylo potřeba sehnat za ni náhradu.

„Neni to chudáček. Mělas pravdu, je to kurva zasraná,“ doznal pak Peršing, když mu bylo vyprávěno o nejnovější Rytově akci. I jemu, Peršingovi, se zdržela výplata.

O psaní

Dlouho se nic výjimečného nedělo, až na to, že se literárním časopisům rozdělovala státní dotace. Myslivost dostala stejně peněz jako Sběr, a to byla Nespravedlnost.

„Neobolševické buranství pana Kosáka nesmí stát podporovat z peněz daňových poplatníků!“ psala Archandělova jízda všemi svými pery i tužkami.

Kosák s Kolouškem otiskli několik statí polemických, ale nemělo to cenu.

Justýna pak napsala krátké poděkování za účinnou reklamní kampaň, vedenou zcela nezištně soudruhy z Archandělské jízdy, díky níž stoupl Sběru náklad o 300 výtisků.

Nebyla to pravda.

Náklad ve skutečnosti stoupl o 400 výtisků, ale Justýna se bála, že by jí to nikdo z čtenářů neuvěřil.

Naše věc je na dobré cestě, radoval se v soukromí Ryt. Konečně na to přišel i někdo jiný, že kultůra financovaná z peněz odejmutých násilím občanům je špatná kultůra. A plodí násilí. (Kosáky plodí.) Stát má povinnost proti násilí občany chránit, a ne je svou činností ještě iniciovat. Sedl a napsal zásadní stať, kterou podepsal pseudonymem Jeff Havlas. Když můžou používat pseudonymy nějací básníci, proč by nemohli filozofové, hehé-he? Co není zakázáno, je dovoleno, ne?

Dám to do Sběru, uchichtával se Jeff Havlas.

Uvidíme, jestli jsou tak přístupní a otevření, jak tvrdí. Prej že tisknou i názory, s kterými nesouhlasí, pokud jsou zajímavé a gramotně napsané. No tak uvidíme.

O žalobě

Dlouho se v redakci nic výjimečného nedělo, až na občasné výslechy v Bartolomějské – kvůli Terejce i kvůli Rytovi.

Kosák se pokoušel spojit s lžipředsedou, který své lžipředsednictví posléze delegoval na Ryta, a varovat ho, že se žene do průšvihu. Bylo to marné – bývalý lžipředseda byl stařík přísný a nedůvěřivý. Měl o Kosákovi své informace od Ryta – a s nějakým explozivním psychopatem, který mlátí své podřízené, vlastně nadřízené, se prostě nemá smysl vybavovat.

Ryt občas navštívil pana Vrátného (který ho dál bez dozoru nepustil) a zanechal u něj polemickou stať, podepsanou třeba Jeff Havlas. Stati byly o tom, že umění má sloužit životu stejně jako ústavní dodatek, který ostatně doporučuje i nositel Nobelovy ceny von Hayek, a o tom, že literaturu nemá financovat stát, zvláště když ona, literatura, produkuje takové potraty jako například… (následovaly citace z Kosákových básní).

V březnu 1999 konečně přišla modrá obálka, kde byla kopie žaloby:

Ryt v říjnu 1998 zažaloval Sběr za neoprávněné vyhození.

„Jachá,“ řval smíchy Koloušek. „Události sklenuly oblouk.“ Ryt zažaloval Sběr v téže době, kdy se jednomyslně (počtem Tří všech hlasů) zvolil jeho předsedou. Takže vlastně zažaloval sám sebe.

Podle jiné logiky, té, která existenci Třívšechčlenů Sběru neuznávala, musel však Koloušek s Kosákem k soudu jít.

„Kdybysme byli v Anglii,“ fňukal Kosák, „bylo by všechno jasný. Ale tady, v tom zasraným právním pozitivismu, kde jsou papíry důležitější než lidi, je možný všechno – to právo prostě neslouží životu!“

Ryt v žalobě požadoval zrušení výpovědi (tj. přijetí zpátky do redakce) a ušlou mzdu.

„Dovedete si představit, že bysme ho museli vzít zpátky?“ řekl někdo. Justýna musela odejít na záchod.

Ryt si také jednoho dne přišel do Sběru pro své Hovno v rámečku a pro pět kilo hyperborejských a svobodněbankovních spisů, které do té doby hnily v koutě. Přišel se svědkem – kvůli fyzickému napadení. (V kufříku měl slzný plyn, ani nebyl tak drahej.)

„Eště si vem svou sklenici na víno, sklenici na pivo, šálek na čaj, šálek na kávu a lžičku,“ poradila mu Justýna – která tuto sadu půl roku štítivě obcházela a v nouzi kafe míchala raději prstem, než aby ho intoxikovala Rytovou lžičkou.

„To si tu nechám,“ pravil Ryt vyzývavě. „Protože až vyhraju soud (jako že ho vyhraju!), tak se sem vrátím.“ Očka se mu blyštěla. Justýna cítila, že se jí začínají rozpojovat klouby.

„Až se vrátíš, tak si to sem zase přineseš,“ podařilo se jí nakonec.

O faxu Tošovskému

Než nastalo soudní přelíčení, bylo třeba vypracovat vyjádření k žalobě a přiložit oxeroxované důkazy.

„Dáme tam i tohle?“ zajímal se Kosák.

To „tohle“ byl blahopřejný fax, který Ryt před časem z redakce odeslal Josefu Tošovskému. Blahopřál mu ke zvolení do funkce premiéra. Dovolil si připomenout, s odkazem na dřívější jednání a korespondenci, že stávající systém je třeba produktivně rozložit. Čemuž ve své práci přitaká i F. A Hayek, nositel Nobelovy ceny. Podepsal se plným titulem jako Hyperborejský demarcha Ryt v. r., kancelář Hyperborejského demarchy s měkkým i po ch.

„Ukažte,“ chtěl dr. Bigben.

„Dejte to tam!“ doporučil, když se dost vynasmál.

O tomtéž faxu ještě jednou

„Volal mi Ryt,“ přišel jednou dosti popletený Peršing. „Mlel něco o tom, že Kolouškovi řek Tošovský na nějakém večírku high society: Hele, tam u vás pracuje Ryt. Vyhoď ho. A tak ho Koloušek vyhodil. A taky řikal něco o nějakým faxu.“

„To je sebevědomí!“ řekl Kosák skoro závistivě, když mu to došlo. „Von dostal to vyjádření k žalobě! Normálního člověka by napadlo, že ten fax zapomněl v redakci. Ale Ryt si hned začne myslet, že se stal předmětem státních zájmů!“

„A odkud volal? Nesvěřil se ti, kde teď pracuje?“ napadlo Justýnu.

„Jo, řikal, že v nějakým malým časopejsku!“ řekl Peršing.

„Kristova noho! Měli bychom je varovat, že se ženou do průšvihu,“ vyděsil se Kosák.

„Jo, ale koho?“ na to Justýna moc moc pochybovačně. „A i kdybychom to věděli, myslíš si, že někdo uvěří explozivnímu psychopatovi, který bije své podřízené, kteří objeví administrativní nesrovnalosti?“

„To je fakt,“ řekl Kosák a zamkl. Vydali se směrem k Niobáře, měli tam sraz. Proč zrovna tam, nikdo pořádně nevěděl: Diskusní večery už dávno pominuly. Sběrařům však přece jen stačily vštípit určitý pravidelný režim.

O divných věcech –
možná i zužujících se kruzích

Michael Archanděl přišel do kavárny, měl se tam s někým sejít. Vzadu seděla studentka Zazi (ano, ta nadaná Zazi z Klatov!) s Justýnou, a něčemu se ty dvě právě smály jak hyeny.

Znejistěl, neměl takové věci rád. Vždycky když se někdo začal na veřejnosti příliš hlasitě smát, zdálo se mu, Michaelovi, že se směje jemu. A to bylo nefér. Kdyby se byl nestyděl (a možná i trochu nebál, že se mu někdo vysměje), inicioval by vyhlášku, zakazující takovéto hlasité, neartikulované a matoucí hlasové projevy na veřejnosti. Nebo aspoň na akademické půdě… prozatím.

„Co máš s Justýnou?“ zastavila na schodišti niobarském druhý den slečna Desátková Zazi.

„Tři děti a společnou vkladní knížku,“ odsekla Zazi zhnuseně. Co je ti po tom, ty zpózovaná mažoretko? divila se v duchu.

„Aha,“ na to slečna Desátková opatrně.

Se Zazi dnes nebyly žerty, dr. Archanděl jí právě odmítl dát zápočet. Modré šutráky se Desátkové roztočily jako stroboskopy, všimla si ještě Zazi maně.

Justýna ji zpracovala, smutnila sestupujíc po schodišti slečna Desátková. Takhle sprostě by se mnou Zazi nikdy dřív nebyla jednala. Kdo ví, co jí o mně všechno navykládala… Nenávidí mě, chce mě zničit, teď už je to naprosto zřetelné. Bohužel je zatím v mlhách, jaké k tomu hodlá použít prostředky, říkala si trpce a při té příležitosti si vzpomněla, že její přátelé v posledních dnech několikrát zahlédli Sběř, jak se trousí směrem k fakultě, jak pokuřuje a pochechtává se v podloubí. Zkrátka: jako by se houfovali!

A přitom nikdo z nich není ani učitelem, ani asistentem, ani doktorandem, ba ani studentem Niobáry! Hrůzné, otřásla se slečna Desátková. Hrůzné, a… zarážející. (Ještě dobře, že Niobára platí tu ochranku, ta do budovy jen tak někoho nepustí.)

Zavřela na chvíli oči a pokusila se soustředit na óm. Óm, a všechna tíseň zmizí, říkala si.

Nezmizela, naopak: Měla pocit, že se na ni někdo dívá.

Co tím ta Justýna sleduje? A ten jejich podivný ředitel! U šílenců je nejhorší, že člověk naprosto neví, co od nich může očekávat. Ještě že jsou naprosto neschopni smysluplně argumentovat, utěšila se a vzpomněla si zase na tu svou Dlouhou recenzi. Na okamžik jí začalo být Justýny až skoro líto, musela to pro ni být hrozná rána dozvědět se po všech těch ovacích a kamarádíčkovském poplácávání po ramenou o svých veršících konečně pravdu. Ostatně, jestli se jí něco nelíbilo, klidně mohla polemizovat…

Nepropadej falešnému soucitu, pokárala se přísně, když si uvědomila, co se jí to všechno vlastně honí hlavou.

Byla u východu z budovy. Někdo otevřel dveře a ledový vzduch ji nevybíravě očenichal. Projela tramvaj a z troleje se odpáraly čtyři sírově žluté jiskry. U čtvrtého sloupu ve tmě a oblaku kouře zahlédla na okamžik rozčepýřené siluety. Zaslechla i útržek krákavého řehotu. Skoro zkameněla leknutím. Rychle se otočila a ve zmatku začala jakoby horlivě číst vzkazy na nástěnce. Jano. Čekáme od tří v Konviktu, Dušan a Martin. Ohnutého narovná vé žet ká gé válcovna. Havraní koncert v kostele svatého Měchura. Všem. Akademický senát pátrá…

No ale co by mi tak mohla udělat? Beztak by všichni věděli, kvůli čemu to bylo, napadlo konečně zcela správně slečnu Desátkovou. Úplně by se tím znemožnila. Co jsem napsala, bylo pravdivé a vyargumentované, všichni to říkali. Neuvedla jsem nic nedoloženého, závěry z důkazů jasně vyplývaly. Napřímila se a nekompromisně vykročila do černočerné tmy, hotova bít se za pravdu a třebas se nechat i poplivat – spravedlnost prostě musí být.

A v literatuře obzvlášť, vždyť je to to jediné, co na světě máme.

O perspektivách poezie
za časů globalizace

„Poezie v původním smyslu slova „znamená tvorbu. Tvorba je činnost dobrovolná, přičemž završením tvůrčího procesu je vytvoření nové hodnoty, „psal Ryt a vzpomněl si na ty náušnice, jak se leskly a houpaly.

Hodnota je to, co chci získat, udržet, mít, pomyslel si Ryt a napsal to.

A ještě: „Pozitivní hodnoty jsou ty, které podporují život. Ten je absolutní hodnotou. Hodnoty lze dobrovolně směňovat.“ Houpy hou.

Nadskočil na židli, šili s ním všichni čerti. (Škoda že tu nemá Vangelise, Dobytí ráje.)

Hehéhe-héhe. Vyndal ruku z kapsy a psal dál: „Zdá se, že těmto názorům přitaká i Antoine de Saint-Exupéry.“

Zas tu ruku do kapsy strčil. Heh.

„Němečtí fašističtí etatisté při posledním bojovém letu Exupéryho zřejmě sestřelili a zabili. Etatisté, ať jsou levého či pravého vyznání, dovedou každého bytostného individualistu rychle rozpoznat a pěkně pevně zavřít do duchovního koncentráku. Osobnost a její dílo se přece nejlépe rozkládá a ničí v izolaci,“ ťukal jednou rukou Ryt, později bezpečně rozpoznaný etatisty v Sběru i přes krycí pseudonym Jeff Havlas.

Ostatně minulý článek Jeffa Havlase Peníze a umění: Ano, či ne? v Sběru, pokud on, Ryt, ví, taky neotiskli.

Duchovní koncentrák!

Ryt zase trochu nadskočil. Teď přijde to hlavní: „Nezasloužíte si nic než klamat / zažívat a zlenivěle dlouze chcípat / Kolik vás tam ještě je? // Konec humanismu!, napsal v etatisty blahovolně podpořené sbírce veršíků současný český básník L. A. Kosák.“

To si Kosák za rámeček nedá, hehé-he. S tou svojí štěknou. Štěkna!

„Čím jsme se to provinili? Proč nám tzv. lyrický subjekt přeje takové nepěkné věci? Možná že nekupujeme v dostatečném množství autorovu literární produkci?“

Ryt zaváhal. Má tam být otazník, nebo ne? No, to je jedno, od toho jsou redaktoři, hehe-hé, aby překlepy opravili.

Redaktoři, Justýna třeba, když má tak ráda písmenka… Tentokrát se podepíše zase jako Jeff Havlas. Jestli to zase v Sběru nevyjde, bude to jen další důkaz. Zajímavé názory ano, ale jenom ty, který se nám hoděj do krámu, že jo. Čubka jedna nestydatá. Čub-ka-jed-na-nes-ty-. Ách. Hehe-hé?!

Konečně Ryt našel papírový kapesníček. S vůní jablek. Jablíček, zašišlal si v duchu, jen tak, pro osvěžení.

„Třeba i tím jsme na sebe mohli přivolat ony nízké a urážlivé výlevy, blitíčka.“

Hehé-he. To je paměť, blitíčka, radoval se Ryt. Co o jiných říká, o něm bude řečeno. O Kosákovi.

„Sama o sobě by byla celkem lhostejná, autor se prostě jen neřídí poznatkem –co nemohu milovat, míjím.“

Kdo to vlastně řekl? znejistěl najednou Ryt. Nietzsche? Nebo já? No, to je jedno, koneckonců.

„Konec konců,“ psal dál, „řečeno esotericky – co nám přeje, to ať se jemu stane!“

Tak. Nám a jemu označil myší a ztučnil.

Ne, ještě tomu něco chybí. Znovu to označil a dal do kurzívy. Do tučné kurzívy.

Ne… Ještě jednou to označil a dal do tučné a podtržené kurzívy. Tááák, to je ono.

Ale nebylo to ono, bylo to už trochu moc.

Ne, to už je trochu moc, uvědomil si Ryt. Znovu to označil myší a podtržení zrušil. Tak.

„Pozornost si však zasluhuje,“ pokračoval, „že kniha, ze které je citováno, byla vydána s podporou Ministerstva kultury ČR. Zde se tedy jedná o naše společné veřejné zdroje a s nimi je takto marnotratně a svévolně nakládáno. Autor nás neoblažuje svými blitíčky za své peníze, ale za státní dotaci, a proti tomu je třeba protestovat.“

Ryt se zvedl ze židle, vypnul monitor, známe lidi, co dovedou, zavřel kufřík a šel na záchod. Hehé-he, pomyslel si cestou.

Vrátil se, odložil kufřík, zapnul monitůrek, sedl si na židli. Zhluboka se nadechl a rychle naťukal poslední odstavec: „Dalo by se dokonce říci, že podpora od etatistických byrokratů je poměrně spolehlivým indikátorem negativních hodnot.“

No jistě, jedině za kýče se dávají literární ceny a státní dotace, že jo?

„Těžko tomu může být jinak, vždyť současná kultura industriální je nejnižší formou bytí, jaká doposud existovala. Zde působí prostě zákon nouze: člověk chce žít a musí se prodávat, což rozpoznal již například F. Nietzsche. A tak koho chleba jíš, toho píseň zpíváš. Věru, milostná služba všem kazatelům smrti. A nejlépe slouží ten, kdo neví, že slouží, onen pověstný fachidiot.

V ekonomice jsme ještě na dno nedopadli, v literární produkci už asi ano. Teď již můžeme pouze vzhůru. S důvěrou proto očekávejme básníky, kteří se znovu stanou těmi, kdo vidí a jsou s to nám cosi vyprávět o možném.“

Ryt vypnul tiskárnu, udělal hehé-he a odnesl vyargumentovaný příspěvek do domu, kde byla redakce Sběru. Nechal ho ve vrátnici.

O soudu

Půl hodiny před začátkem soudu se sešel Koloušek, Kosák a Justýna s dr. Bigbenem. Na střídačce seděl Ryt a tetelil se. Těšil se. Těšil se na Ni. Po očku ho pozorovali.

„Napočítal jsem zatím čtyři,“ hlásil Kosák. „On to má místo ženskejch,“ dodal a měl pravdu.

Soud strávili Justýna s Kosákem na chodbě, protože čekali, že je budou volat jako svědky. Nevolali. Ukázalo se, že celou dobu hovořil pouze Ryt.

„Kosák bil,“ žaloval Ryt paní předsedkyni.

„Bil vás, protože jste mu nechtěl dát klíče od redakce?“ snažila se předsedkyně stočit řeč na klíčový Barikádní den. „Ne. V diskusi o smyslu života,“ říkal Ryt.

„Tak to sem nepatří,“ ulevilo se předsedkyni.

„Jak to že ne???“ vyskočil Ryt. „Smysl života je přece jedna ze základních otázek člověka. A prosil bych to do zápisu.“

„Předsedkyně měla co dělat, aby ho nezačala bít,“ vyprávěl Mistrhrát, který byl v soudní síni jako divák. Jednání se protáhlo o půl hodiny.

A pak to má v našem soudnictví k něčemu vypadat.

Den nato volal Ryt těhotné ing. Arance.

„Vy už v redakci nepracujete?“ zajímal se.

„Pracuju,“ lhala Aranka statečně. ‚A co je vám do toho?“

„Snad se můžu zeptat, ne? Všiml jsem si, že už nejste napsaná v tiráži. Proč tam nejste?“ vyzvídal.

„Co je vám po tom!“ nedala se Aranka.

„No já až vyhraju ten soud (a vypadá to pro mě dobře!), tak bych chtěl znát stav svých zaměstnanců.“

Aranka znechuceně zavěsila.

„Hledá spojence, kretén,“ rozumoval Kosák. U toho zůstalo. Další stání mělo být na konci června.

„Vidím to celkově tak na pět stání. A pak se odvolá,“ věštil dr. Bigben.

„No potěš prdel,“ řekl sprostý Kosák.

O aktech X

„Co sleduješ?“ zeptala se Justýna svého manžela, než šla spát.

‚Ani nevim, teď sem to zapnul. Myslim, že vopakujou takovej ten přiblblej seriál.“

Po obrazovce se honili plastikoví muži a ženy a občas někdo někoho zastřelil.

„A co mám udělat, když přijde?“ zeptal se jeden z nich.

„Potom máte právo bránit se SE SMRTÍCÍ INTENZITOU, Máldře!“ odvětil učesaný pán pateticky.

„Cože?!!“ zařvala Justýna. V ložnici jako by se náhle rozjasnilo.

O domlouvání se

„No! Tady Ryt!“ uslyšel zase jednou Kosák, když zvedl telefon. „Měli bychom se dohodnout – jsme přece lidi, ne?“

„Jak?“ zajímalo Kosáka.

„Já stáhnu žalobu, a moh bych pro vás shánět ty peníze. Dotace, granty, sponzorské dary a tak. Třeba jen na čtvrt úvazku… A to účetnictví, to neni skoro žádná práce, to byste zvládli s Justýnou…“

„My tady máme ale už novou ekonomku,“ bavil se Kosák. „To ji mám zase propustit?“

„No, s tou bysme se nějak dohodli,“ pravil vstřícně Ryt. „Ostatně – já jsem ji ani nepřijímal.“

„Tak já to nanesu,“ řehtal se Kosák.

„Tak co, jak to dopadlo?“ zajímal se za týden Ryt. „Dohodnem se? Jsme přece lidi, ne?“

„Mohli bychom se dohodnout takhle: ty stáhneš žalobu, vrátíš doklady a my už tě nikdy neuvidíme. Za to nebudeš muset platit našeho právníka – to by šlo, ne?“

„No to by teda nešlo.“ A následoval monolog s klíčovými slovy: násilí, život, práva člověka, bránit se se smrtící intenzitou (Máldře, doplnila si pak Justýna samostatně) a holocaust.

A ještě: „Tak jsem čet tu polemiku o dotacích. Ty vám to nandali, co?“

Kosák zašustil vousy o sluchátko: „Ani ne. Ale tomu zlatník nemůže rozumět.“

„Hehe-hé,“ uchechtl se Ryt provizorně. Měl však mlhavý pocit, že byla zase nějak pošramocena jeho čest. Jeho čest za 500 000,–.

O tom, jak to bylo dál

Ryt nebyl nikdy žádný planý žertéř. Byl to hráč Vabank. Ve svých vabancích potřeboval vyhrávat. Vyhrávat Ji, aby konečně byla aspoň na chvíli jeho. A aby to měl černé na bílém, pěkně se štemplem. Ale i když nevyhrával TEĎ, věřil, že nakonec to jednou provždy vyhraje všechno DOHROMADY. A byla v tom i radost ze hry, vzrušení dostihového koně. Už jenom pohled na Ni napěchoval každou buňku Rytího bledého tílka neuvěřitelnou energií. Ruce se mu potily víc než kdy jindy, docházelo k únikům tělních tekutin. Jednotlivé zápasy o Spravedlnost ho bičovaly k těm nejúžasnějším rétorickým výkonům, jaké kdy byl člověk (to úžasné zvíře, které může slíbit, hehé) schopen podat. Jeho aura v takových chvílích zhoustla v děsivé světélkující mračno, a vyplnila by taneční sál, kdyby byl k dispozici. Viditelné i neviditelné publikum hynulo vysílením z viditelného i neviditelného neutuchajícího aplausu, za který by se nemusel stydět například Hitler. Nebo aspoň Karel Gott. Miriády viditelných i neviditelných rukou se k němu natahovaly a rvaly se o viditelné i neviditelné kusy šatstva, které v duchu tu a tam odhazoval. V okně na světelné krychli (pozlacené lístkovým zlatem) seděla Ona.

V záři slunečních paprsků byla vidět jen její silueta – a dýka, jež vrhala nadpozemský jas. Zatím Jí nebylo vidět do tváře, ale čekala na něj, občas graciézně pohnula štíhlou rukou, roucho se jí svezlo a odhalilo jemný, křehoučký kotník. Ryt se potácel blahem. Náhlé poznání, vnuknutí, bláznivý nápad (ale možná ani ne tak bláznivý): Vždyť to jsem já! Já jsem Ona! Malý človíček Ryt, to děťátko schoulené, očekávající teplo a pohlazení a inkasující místo toho jen rány, urážky a kopance, a ta věčná nadpozemská osmičelá Ona jedno jsou! Jsou jedné krve – Ona i on! Splynutí s vesmírem, splynutí s veškerenstvem a jeho sešikování v Rytenstvo. Všerytenstvo. Masy, přistupte ku mně blíž, ať vám požehnám, já dobrý, dobrotivý, laskavý Ryt, váš pán, váš demarcha a vůdce, já, dítě Spravedlnosti, manžel Spravedlnosti, já, milenec Spravedlnosti! Otec Spravedlnosti! Přistupte blíž, vy svobodné masy, masičky svobodných autonomních bytostí a nechte se ode mne vést, nechte se ode mne ošetřovat, aranžovat, nechte si ode mne poradit! Čelem k masám!!! A výš! Až k nebesům! Od Šumavy k Tatrám! Stříhat a holit! A ještě jednou do kola! Flek! Re! Tutti, boty, kalhoty!!!

Když ho vyváděli ze soudní síně, ještě stále mluvil. Rozsudek zněl sto devadesát proti a k tomu v červenejch, jak by řekla Justýna, ta literární konkubína, ta salonní mariášnice, ale nevadí. Příště bude odveta – tam se to ukáže.

Pět stání, odvolání k vyššímu soudu a ještě vyššímu, a k nejvyššímu, do Haagu (ostatně jde přece o mezinárodní spor Česká republika versus Hyperborejská demarchie, ne?), oni nejsou lidé, oni nejsou ani zvířata, jsou to Mimozemšťani! Je to meziplanetární spor pro meziplanetární soud…

„Na Marsu, tak přece na Marsu, zase jsem měla pravdu,“ chechtala se Justýna, a ještě výš, až k nebesům – Mezigalaktický soud…

Ale ten už redakční tým Sběru ztratil z dalekohledu, stejně jako Ryta.

Ryt mezitím povýšil na velitele Archandělské jízdy mezigalaktických soudců a spokojeně žil v Hyperboreji, obklopen příjemným parkem, ženami v prostých bílých řízách a masami svobodných autonomních bytůstek, které, když měl dobrou náladu, tak trochu vedl a aranžoval, občas i zápočtík namázl. Ženy (mezi nimi Zazi Desátková s Justýnou, horlivá slečna Nadja, Michaela Kosáková, ing. Aranka Mistrhrátka, dr. Jituše z Ministerstva, dokonce i docentka Lada, Martina Koloušková a Nietzsche von Hayek, nositelka Nobelovy ceny za pravdu, prostě všechny do poslední) byly pokorné, něžné a upravené, nikdy mu neodmluvily.

Poslední Soud však bylo třeba tak nějak zapít U Trpajzlíka.

„To je teda úleva, děcka!“ řekl doktor Koloušek a objednal si další pivo.

„No. Jako dát si palec na kovadlinu,“ řekl nezaměstnaný Mistrhrát, „devětkrát do něj třísknout kladivem a podesátý se netrefit. To je pak obrovská úleva!“

„Chudáček,“ řekl Peršing. „Ach jo. Kdyby každej takovejhle Ryt, co jich po světě chodí, dostal hned, jak se narodí, svou Hyperboreu s okurkovým skleníkem, byl by na světě pokoj.“

„Svět by žil spokojeně bez válek a nemocí,“ přisadila si Justýna.

„Až do smrti!“ válel se smíchy Kosák.

„Amen,“ uzavřel celou věc JUDr. Bigben.

EPILOG

Když potom v šedesátých letech tehdy již stařičká slečna Desátková, poslední žijící legenda někdejší Archandělovy jízdy, definitivně zvítězila nad poezií a nad literaturou vůbec (viz podrobná a velice jasnozřivá věštba v časopisu Sběr z konce dvacátého století pod názvem Z dějin archandělismu), nebylo již na intelektuálním bojišti co dělat. Měla nyní dostatek volného času, a rozhodla se proto založit rodinu, a to prostřednictvím umělého oplodnění ejakulátem od anonymního dárce. (Protože co je to láska?)

Ale jak to udělat? Vypravit se do Semenné banky a vybrat intuitivním losem, tak se to v té době dělalo. Laborantka v bílé říze otevřela sejf a ukázala na šiky termosek. „V klidu si vyberte,“ vyzvala laskavě slečnu Desátkovou a diskrétně poodešla za plentu.

Desátková si bez váhání vybrala tu největší, pozlacenou docela slušným lístkovým zlatem. To nemohlo být jen tak od nějakého hejnebopočkej, a o to slečně šlo především: aby její potomek byl cenným členem lidské společnosti.

No to ste si, madam, vybrala, myslela si laborantka. To je tak anonymní dárce, že jeho jméno nezná už ani náš ústav. Měli jsme to dávno vylejt, myslela si laborantka. Ale teď už jí to říct nemůžu – ještě by to někde rozmázla v novinách, víme, co takové dovedou. Je to ňáká dost divná vykopávka, ta termoska. (Ostatně když se tak dívám na madam, bude z nich pěkný pár, zavtipkovala si v duchu obhrouble.) Jenže to zlato, že jo. Moh by to bejt třeba Myk Džegr, říkaly si někdy s holkama v laborce. Nebo Karel Got. Elvis Presly, nebo tak někdo.

Bylo to celé tak trochu proti předpisům.

Ale co, takový věci vydržej staletí. A když ne, tak nic, prostě se oplodnění nepovedlo a hotovo. To si klidně na triko vemu, napřímila se laborantka srdnatě.

Jenže dobrá věc se podařila a stařičké slečně Desátkové se krátce nato narodil malý čipera. Když vyrostl, stal se politikem-filozofem a změnil svět pod heslem: Pravda o lásce vždycky zvítězí nad lží o nenávisti. Na tu pravdu o lásce přišel jednou úplně sám a znamenalo to něco v tom smyslu, že láska je, když někdo je plný a potřebuje vyprázdnit, zatímco někdo jiný je prázdný a potřebuje naplnit. A když se ti dva potkají, způsobí si pak navzájem tu lásku. A to je spravedlnost.

Autorská poznámka

Postavy a instituce vystupující v tomto příběhu jsou fiktivní. Pokud jsou užita jména osob či institucí existujících (např. prof. Klaus, prof. Bělohradský, Ondřej Vaculík, Česká národní banka, Bílá labuť, Literární noviny, Nietzsche, von Hayek ad.), děje se tak pouze z důvodu potřeby zasadit příběh do určitého konkrétního časového a prostorového rámce.

V souvislosti s psaním této knihy nezemřelo žádné zvíře ani nebylo znečištěno životní prostředí.

Děkuji pánům Luboru Kasalovi a Michalu Benčokovi za cenné a podnětné připomínky.

Božena Správcová