—
Můj
milý poslední
růžový až skoro béžový
drobnými kopýtky drobně mi zadupej
silný jak autobus LEŤ!
Neboť tvé sestry tvé těkavé tiché střely
brzy už zatnou své zlodějské chcípy
Samota dáma všech sazí se vztyčila —
MASTNĚ A MRSKAVĚ VYCHÁZÍ.
* * *
Dlouho už chystám se
k večeři.
Dlouho už chystám se k chystání.
Podzimní řetězy
dávno už chladí má vína,
vína jsem vybrala,
pro ně, mé přátele, krásné a chytré pány,
mé bratry.
Dlouho už chystám
se k večeři.
Večeřadla tonou v dusivých kakofoniích,
tonou a dusí se, vyjí
a
oni už
jdou!
Za pasem pasy
a lasa
a losy
a lyry.
Jen abych radost jim
nezkazila.
Jen aby proboha dobře
mi rozuměli:
Vína jsem vybrala,
večeřet pomalu
pomalu do hlavy,
do hlavy,
do palice.
Oni už jdou. Jen aby proboha
radost je nesrazila. Jen aby…
(Snadno se pomatou.
Snadno se rozutečou.)
* * *
Pozor,
jsem améba. Visím —
dlouhá a řídká.
Můj bratr manžel?
On je traktor. Traktor — zabiják.
Občas mu podržím za kofilu
a přivodím si tak mořskou nemoc
z komihů pařátovité větve.
Nemoc. Hle,
stromy
rozvěsily choboty.
Vrzavě houpají choboty, aby mi bylo trapně.
A hnízdí v nich lampy —
takové malé čiřikavé pizdy.
Budou si v závěsech
řasit a soukat své zpozdilé komůrky
pro postrašení.
Pro postrašení mne.
Cizotu do cizí sklenice tak, aby cvakala o sklenici.
Tak, aby cvakaly zubaté zuby z hor.
Rampouchy ve větru hlasitě vlály —
do dvorů, do slojí chovatelkám sazí.
Do prstů, čelistí
chovatelkám houslí.
Chovatelkám bájí.
Jako ty dámy
i já
jsem chovatelka.
* * *
Dlouho už chystám se
k večeři.
Dlouho už chystám se odhalit pomník.
Má večeře je noční
pomník.
A možná,
že přijede koník
a dá si se mnou sklenku mléka.
Možná, že přijede lumík
a možná, že přijede moskyt
a dají si se mnou sklenku mléka.
A já je pohostím,
neboť jsou to přátelé, co u mne posedí
a pak se rozloučí, odcházejí.
Má večeře je ranní,
je odpolední pomník
— POMALU SRDCERYVNĚ ODCHÁZEJÍ
— ve vzduchu jsou
ještě díry
po jejich tělech,
po jejich hlavách,
prázdnýma rukama stahuji roletu,
prázdnýma rukama odnáším prázdné talíře,
někdy zas zavítám já do jejich pomníků,
do jejich bezedných betonových pomníků.
Na oplátku zas
(moje žvatlání
sklouzne zde po stěnách).
* * *
Pravím vám: Pozor
úzká jsou večeřadla
mlčí a posupně statují.
Blízko se scházejí popelnice.
Co chtějí as?
Chtějí jíst, polouskat, požužlat víky,
v plechových panděrech zakletá koťátka.
Myšátka.
Zvířátka.
Kůžičky, lakomé
tvářičky.
Hnědolesklé urny, kdo je v nich?
Ten, který nedojed vařený sýr.
Ten, který dojedl vařený sýr.
Saze se lísají, ošklivě vplétají pod nohy.
Blízko je okénko s okenicí.
V okénku chovají chycenou bábu —
bábu-sud.
Sem tam jí podstrčí špinavý talíř.
Ona si přehrává kňouravé stupnice,
stupnice vidličky, olízané hrníčky.
Vlastně už těší se
na další šprým.
Že zase nakoukne ven. Uvidí —
podzimní řetězy
dávno už chladí má vína,
vína jsem vybrala.
Sedím zde, na večeřadle,
přiklopena lavicí, takovým nějakým věrným
svým deklem.
Úzká jsou podpěradla,
saze v nich honí a mastí své čmuchy.
Nechte mě, mládenci,
mám tady práci,
chovám a střežím zde večeři,
bezpočet hodin
a let budu tak čekat
— vyztužena ocelovou
trubkou,
vyztužena nerozbitným motorkem.
Bezpočet hodin a let budu zde,
bezedná,
trpělivá.
* * *
Ráno řve jak světlem zřezaná
můra.
Ocasy zářivek sviští a skotačí
hodina otvírák, vyprošťovák.
Hodina mágů, těch pijáků práce,
hodina chytání na zvadlé brukve, na chcíplý
střevíc.
Hodina pelíšků, očí a odběrů,
hodina řinčení kočičích kopyt —
— jen co se
vypoulí blanité slunce,
jen co můj poslední,
růžový až skoro béžový,
jen co až ušima zaklektá.
Můj milý
poslední,
růžový až skoro béžový,
drobnými kopýtky na obzor vyklusej,
krásný jak autobus LEŤ:
Neboť tvé sestry, tvé těkavé tiché střely
brzy už zatnou své
zlodějské oči.
Samota, matka všech sazí se vztyčila
— MASTNĚ A MRSKAVĚ VYCHÁZÍ.
* * *
Ach, on je eféb,
je mlsout, je starý a slaný.
Občas mi přihřeje komih
a přivodí si tak filé (?!)
upadlé
z větve.
Uhůhí.
Duté a tragické filé.
Myslí si, kdy už
mu konečně dám.
Nejspíš se mýlí,
to něha šušňů mě
ovíjí, opájí.
Nejspíš se mýlí i se svými chmatáky, klektáky,
šroubováky.
Mýlí se, zatímco
mládenec musí.
Už musí do říše salámů, uvádí výstavu
salámů,
kantilénu hraje
na příčný lovecký:
Salámy harfy
a salámy varhany,
salámy flauty se houfují
tak, až se vztyčují, hoří
a volají po větru s ním,
tak snivě, ach bože,
tak nabádavě.
Ráno pak řve
světlem zřezaná můra,
stromy se vzájemně šťouchají choboty,
osahávají se choboty.
Je mu
z nich nanic.
Hnízdí v nich loutny
— takové
malé, čiřikavé hlavy.
Budou si v závěsech soukat
svá určitá sítění.
Smradlavě pelichat
do zpěvu sazí
a houslí a bájí.
Všechny ty
chovatelky jsou také
hostitelky.
I já jsem.
* * *
Bratr je manžel
a manžel je traktor,
traktor — zabiják.
Mládenec — zabiják.
Občas mu podržím kofilu v krku,
až lapá po dechu,
až seschle šermuje svými pařátovitými
větvemi o pomoc.
Hohóu: pomoc.
KDO JE KDO?
To už těžko
zjistím.
Složitý radostný mruk vysoukala země.
Rozkozlený angrešt přivádí sám sebe do
rozpaků —
inu, takový je večer,
večer samý květ.
Měla jsem veliký hlad a už nemám.
Sežrala jsem měsíc, přestože plakal a nechtěl.
Sežrala jsem dub, přestože byl tvrdý.
Kde já mám bratry
své,
vlky šedé, balvany?
Oni tam stojí,
odnepaměti tam stojí,
říkají směšná
a nesmějí se.
Budu se snažit jim do očí hledět tak
jak se zvěři hledí.
Jako se do očí
popelnici hledí.
Aspoň než jeden z nich zafuní,
než víkem zašumruje.
Co když jen
chamraď zachraňuje chamraď
před chamradí.
Co když ten skutečný koník si ve skalách
zoufá.
Utíkám.
Můj milý
poslední,
růžový až skoro béžový,
měkkými kopýtky vysuň se na obzor,
mocný jak autobus LEŤ!
Neboť tvé sestry, tvé těkavé tiché střely
zatnou už brzy své zlodějské chcípy:
Samota kocouří matka se vztyčila,
MASTNĚ A MRSKAVĚ VYCHÁZÍ.
* * *
Kde já mám bratry své,
vlky šedé, šakaly?
Vydal se jeden
z nich vyhrabat
důležitý hnát,
zatímco druhý zde, poněkud pánovitě
listuje gazetou:
Říká seš směšná
a nesměje se.
Nabízí mi moskyt.
Chci moskyt.
Už dlouho se na moskyt třesu.
Je podivný večer — hamižný.
Rozkozlená zem přivádí kavky a parkové
psíky do rozpaků.
Ech, ty, rozkoši svědění podrbání,
tvé jméno Poroba a máš sto tváří.
On jenom lhostejně září, lhostejně přetrvává.
Nemůžu blíž,
neboť jen neotrok
může sát z jeho dlaní,
a mé jméno Poroba, sto dravcích tváří,
pohrdavčí hnát.
Měla jsem veliký hlad,
jemu však vystačí jediná pracička.
Pracička-sračička.
(Ech, ty,
rozkoši svědění.
Podrbání dlaní o měděný drát.)
Mé jméno Hlad.
* * *
Temnota v pelechu tasí
mé sestry,
tasí mé zlodějské chcípy.
Hnízdí v nich lyry
— takové menší
čiřikavé loutny.
Kde já mám bratry
své, bratry šedé?
V křoví se zalyká podivná hlava — ne,
to se jen jeden z nás
válí až tisy
obrůstají,
oka a pasti si vyklepává,
čistí
a svazuje
chrupadly
k sobě a do balíků.
V poháru
šelestí šedivá masíčka
obraná — ne,
to jenom jeden z nás
zmatlaný do vidle
vystydle krákorá,
letos už nikoho nechce.
Podivná Dohoda
s větvemi o pomoc,
s větvemi v krku.
Potupený kocour víří v síni: Hohóu.
Není to
moc pěkný pohled.
Zítra nás vykouše
blanité slunce.
Zítra nás vykouše veliká bílá.
Zítra se vztyčí a MASTNĚ A MRSKAVĚ
vysyčí.
* * *
Jdem do hor rozpřádat chorály,
korály
jasné jak noc.
Chová-li žena sazi, řve to.
Saze jsou kočky. Bydlí teď všechny u mne.
Bydlí teď všechny v popelnici.
* * *
Září, můj monolit, stožár.
On je můj bratr, je slunéčko zlaté,
zná o sobě stovky písní.
Asi si ho nechám zjistit.
* * *
Můj bratr mládenec vyhlíží
jezdce,
můj bratr mládenec je zatoulaným
koníkem
čtvrtého jezdce.
Déšť chlístá s nebe a mládenec vrčí.
Kapky s ním lomcují, mládenec chrčí.
Má velké starosti, mnohem větší
než kterýkoliv jiný mládenec.
A až se s tlustými prameny deště spojí,
až jeho kmeny se rozchechtají,
pak možná kráter promění se v KUNU (!?)
a tma vše pohltí.
Rozkozlený rozpak
přivádí sám sebe do
angreštů —
dneska je mládenec obzvláště něžný.
Můj bratr září,
že může sát z jeho dlaní.
Jméno je Poroba, sto dravčích tváří,
pohrdavčí hnát.
Měla jsem veliký
hlad, v parku,
a nemám:
Sežrala jsem dům, přestože plakal
a nechtěl a byl tvrdý.
Sežrala jsem haluz,
a haluz a haluz a ještě další haluz.
* * *
Je to jak nemoc.
Je to jak barák, průhledný ve své
zbytečnosti.
Ještě tak v noci, kdy stěny ožijí.
Ještě tak v noci: To bratr
se navrací domů.
Vejde a celý ten automat,
celá ta domácí Dohoda mrkne
a frkne
a feťácky přítulně ZAZÁŘÍ.
* * *
Mládenče,
čím dál víc úsilí
stojí mne komíhat pařátovitou větví.
Ženeš mě do zahrad pánovo pyžamo prát.
Ženeš mě procházet padesát komnat,
rozsvěcet světla a pak zhášet světla.
Ponudíš mě chvíli
s drabařem,
pohádáš, popereš.
Ve snu si navzájem koušeme vlasy.
Večer je v tahu, slyšíš?
Je v tahu už desítky let.
Jaké je počasí na večeřadlech?
(Zastaň mne, mládenče,
doneseme vodu z řeky, ZABIJEM.
Budem se pak spolu hihňat na podlaze.)
* * *
Anebo půjdeme do hor,
půjdeme zastřelit noc.
Chová-li saze dáma, řve to.
Vždycky když prší, tak ony pijí
a pláčou pak lasa
a losy
a lyry.
A když se
milují, tak nikdy nemyslí
na toho, s kterým se milují.
Na zlatý zub třeba myslí.
* * *
Strom padl a zpřerážel
si všechny choboty
o večeřadlo.
Malé mrtvé večeře popoběhly parkem.
Zahřátá babizna ocákla pot
a přivolala tak roje
dalších stejných
babizen.
Rujně se šťouchaly, hulákaly.
(Hnus.)
Jako jeden muž zasedly nám všecko večeřadlo.
Kdo jsem? To už
těžko zjistím.
Kofila, nemoc či větev.
Jedeme v traktoru do hor,
hnědých a červených hor.
Lampy jsou nezvykle hbité,
stromy nás chytají za choboty.
Čím výš, tím útulněji.
Jedem se přátelit.
Přitulit.
U chýše
čekají. Určitě čekají.
Anebo něco se změnilo?
Něco jsem zapomněla?
Každý
z těch horalů
najednou čumí jak
tukan.
Tukan — renegát.
Rampouchem do cizí sklenice tak aby cizota
cítila.
Pálila. Smála se.
Jako ty zuby
i já jsem zub.
* * *
Můj bratr zabiják často mě
pouští,
draky on pokaždé pouští. Pokouší.
Aby se škubali, hráli si, dováděli.
Má pasti na
holky — chytá do
nich holky.
V pastích jsou návnady, co holkám voní,
co se holkám líbí.
Holky se nasytí, zaklapnou do pastí.
Můj bratr škuban.
Má plné pasti holek,
krásných a tlustých holek.
Jenomže, propána, co s nimi?
Mám pasti na
hochy, staré a krásné
hochy.
Chytám do nich hochy.
Hochy, co nesmrdí syrovým masem.
Hochy, co smrtí voní.
Co je pak vyměním za tlusté cvičené holky.
Jenomže, propána, co s nimi?
Kdo jsem? To už je
jedno.
Postarší ošklivý čertík třeba.
Občas se přidržím za ocas ve větvích
a přivodím si tak komih.
Z pařátů skapává hmota.
Hmota,
co obrousí hlavy.
* * *
Hledání brachů v tom
prachu a listí
je nechat si ledacos líbit
— jenom je nezahnat,
nevynechat.
Ze všech sil vracet se do města, do hadrů,
vrhat se, útočit,
aby to nakonec vyznělo falešně,
pitomě,
turisticky.
* * *
Můj bratr manžel?
On asi nebude bratr. Bude spíš SYN (!?)
Nevadí.
Ale trochu to vadí.
* * *
Hledání brachů v tom
prachu a listí
je hledání synů,
hledání synů zlých, studených,
Synů samoty, synů smrti.
Ostatně Saze už dávno se vztyčila,
dávno se vydala
slepičit se nad rybník.
Hledání brachů v tom prachu a listí je
řezejte krutě, milí
moji,
bijte mě holí,
to je má poslední prohnanost,
kterou vám vzkazuji.
* * *
Řezejte krutě,
něha je sníh…
To ona přivedla do
města klauny — zlé
hudry.
Dutozvuk bubnů tak dávno zde zasetý
rozdírá, párá a lebkuje,
dutozvuk okousal ulici,
klauni se šikují — házejí
ruce a kůže a řepy
— já už se neschovám,
nejsem, kdo může.
Příště snad do
hor, bílých a kamenných
hor,
tam něha vydrží možná i na slunci,
tam se snad uchová,
určitě,
tam se snad určitě uchová.
* * *
Chladnýma rukama odnesu talíře.
Odnesu hlavy,
chladné a prázdné hlavy.
Hlavně to nepoplést.
Hlavně to nepoplést
můj bratr mládenec rube uhlí ve své lebce.
Mládenec vzdoruje, Nechce a Není.
Miláček mládenec.
Mládenec — vzor.
Hlavně to nepoplést
můj bratr vrápenec Letí a Není.
Můj bratr z hor. Nechci a Chci
letět s ním
tak, až to nejde.
A je to stesk,
jak jíst piliny.
Držím se míst
a držím se trámů
a dveří a zvyků:
Pověsit lampy,
houpavé lampy,
na stromy, terasy, ať ve tmě najdete cestu,
širokou, šikovnou, tu,
co se jmenuje cesta.
* * *
Však už se za městem
pakují večeřet
podzimní řetězy
o sklenici.
Jenomže večeřet,
to se tak jen jmenuje,
víno se stejně při tom nepije,
nepije.
Marně, ó přemarně
rousáte ramena,
svá rachitická ramena rournatá:
Saze už vychází,
mastně a mrskavě chladí má vína,
vína, jež vybrala
pro krásné bratry, mé pány.
A všechny ty rýhy ty rány mi tykají,
aby mne trápily,
aby mne týraly.
Vlákna jsou bílá a sílí a už jsem jak BURLAK (!?)
Saze je uprostřed, opratí práská
— bude nás jíst.
(Čeká nás večeře,
večeře v parku,
rok od roku bělejší,
bělejší a krásnější.)
* * *
Už je tu máme, už jdou,
za pasem pasy a lasa
a losy a lyry.
Do hlavy
zvon:
Jdeš s námi,
jdeš s námi — směšná,
jdeš
s námi, jdeš s námi —
můj milý,
poslední,
růžový,
až skoro béžový,
drobnými
kopýtky na obzor vyklusej,
pilný
jak autobus LEŤ,
neboť
už brzy se vypoulí blanité slunce,
brzy se
vypoulí veliká kočka —
Zatím však sedím
zde na místě,
střežím tu večeři,
leštím to večeřadlo. Leštím a chladím
ta červená probratryvína.
* * *
Už je tu máme, už jdou
Pod jejich kopyty psi lezou po čtyřech
— chobotem
v chod! Poštěkem v štěk!
Za lesem seřadit,
seřadit komihy, kofily, housle a větve.
Už je tu máme, už
jdou
— za pasem lasa
a struny
a vercajky,
pily.
Jen aby nakonec
dobře mi rozuměli.
Jen abych nakonec radost jim nezkazila.
Jen aby
nakonec
nedošlo k nějaké
mýlce.
