Krajina s Ofélií

Všechno jsem vybrala
     co bylo nejlepšího
Nejdéle nemocniční ticho
V bílých spárách
      (nemohu za to o čem se mi zdá)
     zní jednočárkované fis
     útěšný kohout ranní smrti

Zarůstání

Špiním si ruce od země nahoru
     až po korunu
Tloustnou mi paže
     sílí jak zdivočelé pně
     po té zemi kořeněné pachem
     rostou překotně
     zamknou vlhkou kulatost úst dlaní
Neútěšně

Melodie štětců

Pro lásky mrtvých malířů
     jsem se narodila
     pro lásky bestií
     s lokty zmazanými okrem
     modří
     karmínem
Ty cizí ženy s lhostejnýma očima
Mužové v tuhých límcích
A děti
     ach ano děti
     s idiotským úsměvem
     sešněrovaným v krajce
     zvířecí ctnosti

Další a další běsi
Ti na plátnech trvají
A já mezi nimi ubývám

Pohyby

To bylo tenkrát
     když uletěli všichni havrani
Mamka řekla
      – lidi možou pozdychat –
A ty ses po prvním porušení zákazu
     ptal
     jak na mě máš mluvit

Nevím kdy si vytřu oči
Jenom tečou málem do krve
     klouby obou rukou útočí
     na slzné kanálky
A mám tě za zády
     tam tě snesu
     musíš se mě ale často dotýkat
Pro kontrolu

Rytmy

Vrací se ke hrám veršotepci
     rytmus života a umírání
     ve lžích pravdách
     pravdách lžích
     dýchání
     tep
     soulože
     stále týž

Roční doby

Jaro zachřestí náramky
     a s nečekanou chutí
     naváže na rozpálené krby
Žena s odhalenými koleny
     sedí na schodech
     a muž se k ní blíží
     s napřaženou rukou

A od krbů vyjdeš do výhně léta
Sukně bezděčným pohybem
     odkryje stehna
     ruka na okamžik ustrne v pohybu
     a zlehka vklouzne mezi ně

Žena mívá svatozář
z granátových jablek
a ústa stejná

Po sklizni zakloní hlavu
pomalu přehodí nohu přes nohu
a zasměje se
Krátce
Lačně
Muž se dívá
Z uvězněné ruky odchází cit

Zase až v létě

Milovat budu zase až v létě
     až lišky se svázanýma nohama
     nebudou mít srst pokrytou
     jinovatkou
     a ztuhlé čumáky
Milovat budu ne divoce
     ne krotce
     dlouhou střední láskou
     utopenou v mléce
Pozdě ráno skoro k polednímu
     ve stálosti vstávání ve dvou
Až se naučím odpovídat

Dívenka z předměstí

Dívenka z předměstí
     si drží na ňadrech dlaně
Ještě to umí tvářit se vlídně
     a špičkou šněrovací botky
     rozpačitě okopávat
     kamennou kočičí hlavu
     vysunutou z dlažby
Ještě to umí
Ale kdybys věděl
     jak to bolí růst
     kdybys věděl
     jak to vůbec všechno bolí

nedíval by ses na ni tak zpříma

Maličkosti

Maličkosti
ty se říkají snadno
leč rostou pod neustálým hlazením
A vykvasí
Víš to

Drž se rytmu holka
Tobě to dneska sluší
A mám udávat takt
nebo se nechat vést

Doprovodná kapela se překonává
(Tleská i klavírista)

Jak plynou dny

Soudím podle tebe
Pokud to není nutné
     nevycházím ven
     nezavírám oči
     neprobouzím se
Dnešním večerem
     mám už tři děti
     vražené v nervu předloktí
Potřetí přetínám uzel
     ze sebe samotné
     cítím tvé prsty na kůži
     obvyklým stiskem
Tak plynou dny

Trubadúrská

Co jsi
     na milence ze středověkých písní
     nevypadáš
Příliš se ztrácíš
     v mých pěstních klínech
     a syrová pára mi tě spolkla docela
Kam jdeš když obracíš hlavu po větru
     na mísách nouze
     střádám půst

Kapka XVII.

V čase umlčení mi podávej ruku
     a vychutnám si tě
     prudkým stiskem zubů
V čase umlčení si nevšímej orby
     a zasévej
Kladu ti bolest do varlat
     v čase umlčení

Pohádkáři

Kdo chce vyprávět
     – to je tam
     daleko
     až tam –
     a dětské vyvalené oči
     ještě jednu strejdo
     ještě jednu

Kdo chce vyprávět
     jak chutná
     přítmí šestiletých holčiček
     a světlo stejně starých kluků
     jak chutná křik
     slíznutý z bříšek prstů

Pohádkáři chodí naslepo ulicemi
a matky dětem
příliš často myjí ruce

Pandora

Je ospalá
A přece nechce zavřít oči
     a kávu odmítá
Tajná schránka pro všechny
     kteří najdou odvahu vstrčit prst
     do včelích úst
Je ospalá
V hlavě nevídaný hukot
     tisíců sladkých dělnic
     malých jako ona jen smrtelnějších
     po kávě s medem

Igor Kitzberger: Malé gesto

Do štipců provázej myšlenky
     pavouků
     do štipců přitiskni
     a proražená záda se stáhnou
     v úzkosti
Klín zabolí
Mrákotné bdění
     na tenkém křivém soustu dne

Nelásky

Zastavím se uprostřed těla
     a vlezlá neláska mě předběhne
     jako na kolotoči
To tělo žensky ukrývá
     Romeovu hanbu z nasycení
     že nešlo jen o pokus
     ale o vypočítaný proužek rozkoše
Dnes hloupne pod balkónem
     zítra vejde hlavními dveřmi
     zcela samozřejmě
     o noc lhostejnější

O Roxaně

Kristián říká
     co na ní vidíš
     nebyla panna
     v noci chrápe
     pije třezalkový čaj
      (ten já nesnáším)
     mívá migrény
     nechává otevřené dveře
     srká
     a okázale se nudí
Cyrano přivře oči
     tohle všechno se mě netýká
Já byl pod balkónem

Jarní tíha

Únava se mi rozlévá v kotnících
     a táhne k mojí zemi
     k popršené hnědé hlíně
     prorostlé kořínky zbrklých trav
     k tomu jádru všeho dobrého
     vůně a milování

Jestli mě chceš

Jestli mě chceš
     hmátni po mně levou rukou
     tou slabší
     a nechoď tmavými ulicemi
     nevěra ti nesluší
Rytmické zaříkávání do tebe
     třísky pod nehet
     jestli mě chceš
     střídej se s pošťákem u dveří
     na rohožce kotví úspěch
Tvrdím měkce zůstaň stát
     ráda tě vidím

Marc Chagall: Já a vesnice

Na pomezí hlavy býka
     si stavím domy
     já kladivoun domácích půtek
A hořčicí ti natřu víčka
     a podojím
     a poklidím
     a umřu
Trocha zplozených lásek pro tebe
     abys moc nevětrala
     nenastydla
Noci jsou chladné
Ano
A mám tě rád

Požitky

V nedbalkách
     chodím otevírat kočce
     trochu lhostejně
     a trochu pro pobavení
     lidem na ulici
Kořist malé šelmy
     se ještě třepetá na prahu
     peří bije o schod
     když mi černý stín
     ovijí kolem nohou
     čerstvě upředené vlákno
Za chutí mléka vlažným
     pružným krokem
Ještě u snídaně slyším
     jak o dveře mlátí
     uzpívaná lítost

Co se mi stalo zlého

Co se mi stalo zlého utopím
Co se mi stalo dobrého utopím
Co se mi stalo chytne mě za krk
Jak jedovatého hada
dvěma prsty
těsně za hlavou

Kočičky 2000

Milá slečno s očima bez očí
nedržte se vyskočte a řvěte
Přestanu vám říkat vy

Pár minut odtud siamka na kolečkách
šedivá klátivka kočičího prohnutí
váš hřbet

Milá slečno s lagunou kolem krku
     nedržte se
Ve výstřihu škrábance
     neudrží
     drápky

Kapka XVIII.

Moje tělo už neprosí o základy krásy
     a chtíč asketa si chodí sám
Svedla bych tě zachvěním jedné řasy
     a vědomí razí cestu odporu
     k ústupu zbrklému jak jarní vody
     jak přívalové deště
Mé lásky mají jepičí život v doteku
Ve vzdálenosti se však podobají
     želvám

Myrrha

Muž který mě miloval
     byl můj otec
     stále na to myslím
     vypouklá těhotenstvím v kůře
A bohové
     nedosáhnu si na břicho!
Kéž by měl jeho podobu

To hladce známé tělo od mala
     a neříkej že ne
     šeptám ti do ucha
     tresty nepřicházejí hned
     až potom

Mezihra

Hanblivě sedím naproti tobě
     na klopení očí si připadám ostrá
     mezitím mluvíš
     čím se ti plete jazyk
     a oči krvaví
Až svíčka odejde dohoříme

Pro G.

Zapřu se rukama do bílé pěny
     až mě odtud potáhneš
     ovinu se ti kolem kotníků
Jsi moje chřestýši hlasitost
     suchá jak poušť
     jako pole přehnané mrazem
Jsi moje hlasitost
     barvená falešnými brýlemi na růžovo
     výřečná a důrazná
Po těle ohně zkratek
     pomalu se blížím k hrudi
     shrnutá kůže v rukou
     kdo jsi že mě neslyšíš
     když tebou křičím

Místo snídaně

Místo snídaně
     drtím v zubech horko baroka
     prsty přejíždím po římsách
     a mimoděk se podle nich křivím
Místo večeře se mi zpotíš v posteli
A mezitím čas vyteče
     jako poraněné oko

Podpírám si hlavu nad kávou

Na mříži

Před branou
V dlaních kovové mříže
V zubech stisk
Jazykem ochutnávám
     cestičky rzi v ohybu
     trne mi v čelistech
     a mráz po zádech
     z té sladkosti
Voda voda hrne se mi hlavou
     splachuje trvalky
     až kolena podlamuje
Oběma rukama
     břichem do mříže
     příchuť slabých chvil
     a náhod
     unavených

Oidipus

Jakákoliv ženo
podej mi svoje břicho

Potkal
     a žena byla zběsilá jako roj včel
     žena jej ovinula hadími údy
     žena jej spolkla
     a mokrého vyplivla klínem
     pupeční šňůru přeťala
     jehlovým podpatkem

Řekla mu
     přitiskla jsem se nahá
     na kované mříže starého domu
     a vzala kliku do zubů
Ostrá bolest projela mými čelistmi
     má ňadra se prolila chladnými pruty
     a na mém těle zůstala mříž rzi
Kolem šli lidé
     každý něco štěkl
     od žen co odvracely hlavu
     po muže kteří dusili růst

Řekla mu
projdi mnou a nezůstávej

Procházel břichem té ženy
     cítil jak jej hněte a mačká
     usnul v ní
     kolébán sladkou vůní rzi a krve

Žena ztrpkla
zalila klín voskem
a zkřížila nohy

Velký úklid

Drhnutí podlahy pískem mezi zuby
Skřípot do svačiny
     odpolední svazek lhostejnosti
     stejnosti
Únava odhazování vlasů
Písnička cezená skrz hadry
Před dům kaluž špíny
     vnitřek čistoty

Změna času

Ptám se tě
     už dýcháš
     nebo ještě dýcháš
     a ty říkáš
     ještě dítě
     nebo už žena
Každou noc
     se dotýkám tvých zad
     mám pusu
     plnou tvých slin
     a noci jsou teď dlouhé
Po změně času

Dárek

Našla jsem na zemi
     starý řemen
     a donesla ti ho
     jako dárek
Abys mi odpustil
     nebo mě konečně zbil

Výslovnost a kroky

Nechci nic
Jen být dívkou
     která se občas prohne v bocích
     sní čokoládu
     a nechá si zaplatit u baru
Cvičím si výslovnost a kroky
Valčík
Trylek
Choroba

Vyplázla jazyk

Vyplázla jazyk
     jako neutěšenou krajinu
     a oči se změnily
     v Mariánský příkop
Zhasla jsem
Kolik místa jen potřebuje
     na takový výpad

Africké slunce

Africké slunce k ránu vysuší
     co v čekání na něj utopilo hlavu
Psí čenichy v konzervách
     běží o závod sousta
     žaludky vybrané
     křečovitým ranním zvracením
Vpadlá břicha
Sedím uprostřed, chudoby
     s rukama na špinavém písku
A čekáním na africké slunce
     ztrácím souvislost

Pláž

Moře jak svlečený psík
     mi běží k nohám
Tak krotce mi už nikdo ruku nepodá
U něj se neslyším ani polykat
     a pohyblivé písky
     se každým krokem otevírají
Co já vím
Až budu pokorná jako to moře
     přitlačím

Kapka XXV.

Večer pití v noci slabost
     ráno sklesle visí za šestou
A u oběda
     – Mrcha chlap že? –
Jak by ne
     polykám sousta
Jak by ne
     lehce se vzdávám
     kopce něhy z noční záležitosti
Jak by ne
Ona a já děláme všechno
     napříč porodní bolestí dne

* * *

ZDÁLO SE MI
JAK JSEM SESTŘE PŘEJELA
OSTRÝM NOŽEM PO ČELE
A TEPLOU KREV OBĚTOVALA
V KOKOSOVÉ MISCE
Ta oběť se mi nezdála dost velká
Vrazila jsem nůž do kmene stromu
a lízala u jeho ostří smůlu
Teď nemohu mluvit

Rubensovy Grácie

Rubensovy Grácie snídají chřest
     a pečeni
U třínohého stolu tři nahé ženy
     klíny a ňadra
     ňadra a klíny
     (olizují mastné prsty
     a zhluboka zapíjejí vínem)

Mají obuté vysoké šněrovací boty
     široce rozevřená stehna
     a na židli po nich zůstane
     upocený otisk

Vyprávějí o nocích stejně vlažných
a kluzkých
A všichni bez dechu naslouchají

O času

Celý horký čas čekám
kdy na mně ulpí
aspoň stopa lásky

Celý ten čas chutnal lepkavě
po marcipánu
A těžko něco říct
slepenými ústy

Teď se topím
v chladné čisté vodě

Voněl

Voněl jako mokrá hlína
     saze
     a bolestivá menstruace
Měla jsem ho plnou hrst
     a tak si říkám
     ano nebo ne
     každopádně
     mívám alibi na určité chvíle
     a teď musím chodit
     s odhaleným krkem

„Potom se,
     každý jiným směrem,
     dívali do písku
     a nadmíru se styděli.“

Hořící město

Některá města budou hořet dlouho
Skleněné urny rozplynulé v dýmu
     hořící lásky
     prsty
     kameny
A mrtvá města vyprávějí
     jak to praskalo
     sypalo se
     škvířilo
     vrčelo
     obnažovalo

Je to výšivka červenou a šedou nití
     ulice
     po které jde mladý muž se psem
     vlasy v culíku
     a trochu vlažné oči
Každé ráno čte stěny čelem a rukama
     některým městům hoří zdi zevnitř
Skleněná urna
     zhášedlo vysokých svíček

Mladému muži to praská pod nohama
     pomalu klikatě a něžně
     zajíždí do něj jizva chodníků
V tu chvíli bych se na něj chtěla dívat
     jak zvedá pomalu hlavu
     očima od svých nohou dopředu
     jak mu klesají ramena

     a ochabují ruce
     jak se mu rozjíždějí
     koutky do vědoucího úsměvu
     a pomalu padá naznak
     do otevřené země
V tu chvíli
     v tu chvíli bych ho milovala

Můj milý
     pálíš kolem prvních vrásek
     už s tebou hoří celá postel
Některá města začínají uvnitř
Ve skleněných urnách
     vyschlí milenci spojení břichem
Vidím tě
Sedíš na schodech a z očí ti teče hrůza
     červená a šedá
Někdo tě zasadil do krajiny chodeb
     a sedíš tu jako napořád
     trochu unavený
     na břiše klikatou něžnou ránu
A města hoří právě teď
Sesunou se jedno po druhém
     tak pomalu a vláčně
     že ani hromady suti nebudou
     jen velká kaluž
Černisko k nepřehlédnutí

Zapálila jsem ti lem kabátu
Chci abys zemřel a já tě mohla oplakávat
Do smutku
Už ti ji chystám
Docela malou broušenou

V tu chvíli bych se na něj chtěla dívat
     jak se mu rozjíždějí koutky
     do vědoucího úsměvu
Mrtvá města vyprávějí
     jak to praskalo
     sypalo se
     škvířilo
     vrčelo
     obnažovalo
Ve skleněné urně se schovám
     až na dno

Města vyplazují jazyk červený a šedý

Potajmu

Potajmu měníš tvar
Když jsem ti barvila vlasy
už jsi byla v pátém měsíci
Na nahých prsou
kapky mahagonu
Zákeřná i v mateřství
Odvážně voníš
Teď po mléku

Veřejně I. (žena)

Usíná s otevřenými ústy
Past
Rty ještě vlhké
     spojené vláknem sliny
A pramen vlasů
     hozený přes půl tváře
     bezoká
     uřícená
     hřejivá

Usíná uprostřed města

Veřejně II. (muž)

Muž v černém hledá úkryt
Hledá zběsile oběma rukama
Posedlost veřejností
I muži v černém si píší
     ufňukané deníky
     a za pevně stisknutými rty
     je pekáček pětiletého děcka
I muži v černém se třesou nadšením
     najdou-li dopis na rozloučenou
     předčasně
I muži v černém souloží
V noci obracejí ruce dlaněmi vzhůru
(Z lovců jsou lovná zvířata)

Spí s otevřenými ústy
a z koutků jim teče
tenký pramínek slin

Mistr

Mistr odchází od plátna
     aby mhouřil oči
Mistr se dívá jedním okem
     a krčí nos
Mistr provádí
     mušketýrské výpady štětcem
     brouká odrhovačky
     nebo výhružně mlčí

Žena se blahosklonně zaklání v póze
     (na břiše lunapark)
     počkej večer neřáde
     já ti dám mistra
     neusneš

Paul Gauguin: Copak, žárlíš?

Dva se svezou po mé kůži
     dva prosebníci
V ohybu lokte je držím
     jazykem zahřívám
Srdce moje
     ty
     moje ústa pro tebe
     moje nohy pro tebe
(Zívá)

Lolita

Nádhera letící sopky
Bere s sebou kus země
plastové lahve
naplněné pískem

Má krásné nohy
     hanblivě seskládané
     pod stolem
     dlouhé k bolení

Včera se procházela po náměstí
     a okenní tabule praskaly
Překypovala hmatem a čichem
     a muži se plazili v řadách
     po dlažbě
     s hlavou vystrčenou
     do řevu pohlaví

Jedna její noha nesla mládí
druhá boky

Protimluv

On je jak borovice
     udrží se všude
Pak se polichoceně usmála
     prohrábla si vlasy
     a dodala
     je to hrůza
     pořád ho potkávám
     on to snad dělá naschvál

Mokře barbarsky

Mokře barbarsky
     ale něžně
     olízla dlaň
     a otiskla ji na zeď
     jako známku
Posadila jsem ji na čestné místo
     a obě jsme se chvilku
     jenom dívaly

Ohlédnutí

Ustrnutí před bílým plátnem současnosti
Vystouplé obrysy lidských těl
     hmatem čteš bez barev
     rukama kloužeš po potřebě vidět
     těla se pohybují
     v jednotném rytmu
Výstava cudnosti
     uspěchané jak polední pauza

Mé ruce

Mé ruce se křižují
     čelem
     hrudí
     rameny
     o závod pohybu
Refrénem víry

Amnonova modlitba

Sestro Támar dcero Davidova
     obemkni svými pažemi
     unavenou hlavu bratrovu
Tvé tělo bude mým domem
     tvůj klín mou studnou
     semeno v tobě mým zasazeným stromem
Ty jsi mě rozedrala obludnou krásou
     tvé vlasy hrubá rybářská síť
     tvé oči hloubka propastí
     tvá ústa otevřená rána
     tvůj hlas zpěv Sirén
     tvůj krk cesta k zapomnění
     tvé ruce dravčí pařáty
     tvá ňadra útesy
     tvé břicho válečný buben
     tvé boky oblost balvanů
     tvé nohy hadí těla
Chyť mě
     ohluš mě
     roztrhni mě
     rozbij mě
     utop mě
     zatrať mě
Pojď a lež se mnou sestro má
     jen ty mě můžeš uzdravit

Po pravdě

Ode dneška do zítřka
     mě tahá Ariadnina nit
Ze zatáček příjemně oblých
     se neozývá řev zvířete
     ale volání tepla
     a po odvinutém klubku
     se nevrátím zpátky
     protože začátek nesu v ruce
     a o konci nevím
Po pravdě se ukáže
A do ní čas

* * *

MYSLELA JSEM
     NA NEMOŽNÉ
     a ladilo to
     jak vřeštění králíků
     před zabitím
Hladila jsem břicha
     zbavená kůže
     teplá životem
     a ono to nebolelo ani uvnitř
     ani zvenčí
Tak se tiše směju v chůzi
     a muž za mnou napíná uši

Marina

Fouká a olejové hřbety vln
     marnivě rozlízly plátno
     jak ležím na zádech
     i postel už se houpe
Ve vzduchu štiplavý pach barev
Dnes večer jsem moře
     stejně bílá na okrajích

Habanera

Mladíci s pusou podobnou
     růžovému čumáku štěňat
     přihlížejí tanci cikánských žen
A potom ve stanech
     nahoru dolů
     cikánky je hladí po zádech
     a berou jejich obličeje do dlaní
Prázdných

Tango

Ať se argentinské tanečnice
     prospí
     z únavy po koupání
Zpod víček šlehá prchlivost
     ale nohy a ruce
     vzácně líné
Mocné žádosti
Po zlatých tělech
     jen se ohlédnout

Mezi jarem a podzimem

Až ke mně přijdeš
     bude podzim
     dutý a křiklavý
     bláznivá kantiléna pádu
A kde ses utratil
     že tak pozdě
     a kde jsem já zapomněla
     svoje klíče
     a šifrovací mřížky
Kde jsem se rozdala

Milostnost a zbytky studu
Obejmu tě
     jako by nikdy nebyl ten čas
     mezi vším a vším
     mezi tebou a mnou
Mezi jarem a podzimem

Královská hra

Před deštěm domácí pohody
     do ulity
     prsty na prsty
Mat
Ve špičkách chvění chladný úskok
     pěšáci odkryli dámu
Prvním tahem

Stavidla

Viděla jsem
     jak povolila stavidla
     a pět tisíc ryb
     se rozprchlo po kraji

Na druhém břehu
     stála něčí matka
     a s vážnou tváří
     chystala udici

Až mě potkáš

Až mě potkáš
     řekneš mi
     dítě
     co děláš venku v noci sama
     pojď se mnou na vinici
     vzduch je tam lehký
     a víno těžké
Řekneš mi
     dítě
     a cukne ti koutek
My si to můžeme povědět
     viď
Řekneš mi
     dítě
     skloníš hlavu
     a nasaješ vzduch nosem
     sháněje do stáda
     všechny své příběhy
Znám je
Pokaždé je lžeš trochu jinak

Za ocas

Za ocas chytím plamínek svíčky
     za ocas kouře a dívčího šepotání
Do hukotu vět
     příjemně provokujících
     jak pojídání avokáda
A lesklou bradu
     utřít horkou dlaní
Navzájem

Biblický námět

Kdyby se Judita
     s těžkým nákladem v náručí
     neblížila tak lehkým krokem
     neutekla bych
Ale v očích má tolik nevědomí
     a blaženosti
     že se ukrývám za nejbližším keřem
     a počítám klapání jejích sandálků

Spěchá

A služka za ní
s brumláním
podobným vrčení ledničky

ujídá hrozny z nesnědené večeře

Ležela jsem

Ležela jsem opřená
     o břicho tvého života
     a myslela na to
     že už tě
     vážně
     moc často nevidím
A řekla jsi
     je to tak dobře
     tohle je tvoje zastávka
     vystup si

Porážka

Srdce jako kus
     hovězího dobytka
     lovím v horké polévce
     naběračkou
     čerstvé maso
Pára se sráží ve vzduchu

Otáčím se
v druhé ruce krajíc chleba
na pozadí stažená kůže

A možná se i usmívám

Pokrčení rameny

Můj zvláštní miláčku
levá ruka u tvého pasu
se mi divně kroutí
Mám křeč
To se mi asi příčí objímání

Čaj s citrónem

(Ve zlosti jsem na tebe vymyslela
     dva kusy kovových plátů
     na hraně spojených
     do hrudi zaražených
     pomalu rozevíraných)
Ale díváš se na mě docela klidně
     jako když citrón tančí
     ve sladkém čaji
     s vírem uprostřed
(Proto je schovávám za zády
     a snažím se zachovat klid)

Máš to

Máš to zlé
Už i hrnce mají tvoji podobu
a hrnčíři tvrdýma rukama
ti prohmatávají břicho
Po trošce červené hlíny

Dva kusy
toho v tobě našli

Příchutě

Trhnutím ramene odpovídám
     když mi otevřenými ústy
     přejíždíš po zádech
     od krku po pás
Parapetu se držím
     jak posledního lana
     a od kolen nahoru se dere
     bolavá slabost

Mívám chuť na okurky
A na med

Francis Picabia: Španělská noc

On:
S uchem na bílém terči
     tvého břicha
     proposlouchám noc
     tvá ňadra prostřílím
     dobře mířenými slovy
     k ránu mé boky obejme
     vítězná šerpa tvých nohou

Ona:
K smíchu

Plesová sezóna

Na podzim zbývá z listu
     síťka na vlasy
     když dlouho leží v kaluži
Vlasy dostanou kaštanový nádech
A z jablečných jadérek
     si dívky navlečou korále
     (jadérka derou do krku
     ostrým koncem
     nechat je
     zapustily by tam kořeny)
Vytrvalé je podzimní krášlení
Plesová sezóna za rohem
     a v nízkých botkách
     začíná být zima

Dáma se posadí

Dáma se posadí
Ano
Lastury v negližé
se kloužou po talíři
a pán uvolnil kravatu
Dál už se jen šeptá

Dáma se posadí
Ano
Baví se pohybem
     nohy v polobotce
     a pán (smích)
     pán dělá prostocviky
     pro její potěšení

Dáma se posadí
Ano
U olejových lamp
     i žena z kusu kamene řekne
     proč ne
Po kávě zbude
     kolečko na ubruse
Zákusek

Listopadová

Čím dál jsem od tebe
     tím kratší mám vlasy
     až se jich zbavím docela
     jak strom když setřepává listí
Podíváš se na mě
A já budu před tebou nová a tichá
     řeknu ti
     pořád ještě
     ale jen docela málo
     a protože pokrčíš rameny
     půjdu se obléknout

Boky

Křivka houslí
     samosebou ženská
     z tebe mě ale bolí hlava
Křivka houslí
     hlasitá až po strop
     pod rukou se vlní synkopy
Křivka
     hrome
     oči se mi klíží
     ale tebe vidím
Jo křivka boků…

Klekání pro holuby

Můj milý rozmilý jazyk má napadrť
     napadrť naruby smějte se holubi
Žilou si protekl jazykem vyskočil
     už se jde můj milý rukama uvláčet
     provazem oběsit sekerou umlátit
Smějte se holubi na římse kostela
Až on se uvláčí šediví holubi
     tak budu veselá
Žárlivě veselá

Navečer rozemnu větvičky pelyňku
     na rozum na žízeň
     na hořkou záminku
Pelyňkem říkání do rytmu únoru
     do slibů vymrzlá ozima v úhoru
Vemte ho zobáky do větru rozneste
     já půjdu posbírat co zbude na cestě
Na cestě ani ta hořkost mi nezbyla
     pro lítost holubí že jsem ho zabila

Zírání

Ta otevřená rána
     jsou nejchladnější
Když křídla oken mlátí o zeď
     v přitahování límce
     se ztrácíš

Bez hrdla

Jako stín
který nemá
za co bys chytil

Hejna

Ptáci dlouhým letem
     si tě pamatují
Ptáci jako já po tisíc let
Přeletí nad zemí jen jednou
     zpátky je nevolám
Paměť křídel
     co nikdy neuslyšíš

Hejna táhnou

Šípkový čaj

Štěstí dnes přeje milenkám herců
     s přehledem vyhrávajícím
     nad červení šípků u trati
V článcích bulvárních plátků
     se červená stane
     obžalobou spodního prádla
     nehtů
     rtů
     krátkých sukní

A u trati
šípky zhnědnou k nepoznání

Rut

Sklízím žito rovnodennosti
Každý sekáč dlouhý krok
     jen já jim to kazím
     nezvyklá držet tempo s kýmkoliv
A dopadne to jako každý rok
Mezi snopy sbírat zbylé klasy
     a nespoléhat na Boaze
     kteří schválně nechávají
     obilí ležet

Je to ale

Je to ale surovost
     dostat se ti pod kůži
     zadrat se ti tam
     s představou tepla
Trhlina celkem nepatrná
     se časem otevře
     a vysypeš mě po troškách
     jak zbylý tabák
Amen

Biblické krásky

Biblické krásky ztrácejí tváře
protože se jim všichni
dívají jen na nohy
– Vypadáš jako Ester
Jako Judita
Jako Ráchel –
Dávají si květiny do výstřihů
Ve vlasech by zbytečně vadly
Přestaly se líčit
A mlčí

Krasobruslař

Rukama v rovnováze
sčítám vyceněné zuby
Zatni

Amatér ledových ploch
     přejet tě hranou brusle
     zataveného ve skle
     po rtech
     ospalče
     i stěny mlčí

Dvakrát

Proč by to nemohlo
     být dvakrát
     no proč
     řekni
     dvě ovce přes most
     před usnutím
     dvě kyselé okurky
     ráno
     dva čaje
     večer
     dva panáky

     protože už i já
     pod tíhou všech těch
     šťastných manželství
     a obtěžkaných břich
     začínám
     (pomalu)
     stárnout

Dotýkání

Všechno se tě týká
Všechno včetně mlčení
A ruce
     šílená zvířátka
     pod peřinou ulamují
     hroty jehlám

Výstřihy

Na konci času v kavárně
     muž vypráví o spánku
Říká to potichu
     rytmicky
     i skleničky cinkají podle něj
     a dámy se pomalu sesouvají
     s barových židlí
Sametové
Hladké
Snadné

Citlivé prsty opatrně rozepínají
knoflíčky u výstřihů
Je noc
A vzduch houstne

Sny

Jak odcházejí v té tmě
     dávivé a vleklé
     bez ohonu žádostivosti
     podobné mlčení
Jednohubky snů s čerstvou pažitkou
     slabé pípání hodinek
     sloní paměť trvalých nářků

A v nich se dávám

V paměti utkvívají
očima nafocené snímky neřestí
Mezi stehna noci šátrání
slabého ptáčete vypadlého z hnízda

Záchytné body

Znám klouzavé lechtání volného konce
     řetízku tenkého jak vlas
     v zrcadle marným pohybem
     chytám nahý krk ulekaná odvahou
     slovy
     je to dost

Záchytné body

A někdy zůstane na malíčku
zachycený lesk
vkročení do večera
Kam se zas chystám

Vincent Van Gogh: Rozsévač

Jak je tu ticho vedle řeky
Slunko už syčí o její okraj
     nehlučně
     jen jako když se oči zavřou
A tma naráz
     že stín se narovná
     rukou si přejede čelo
     a třikrát
     zmateně
     se otočí kolem své osy
Kam jen to odhodil
     poslední hrst zrna

Ukolébavka

Vytrhnu ti vlas
     a zub
     a trn
     a radost
     přivřu ti oči
     učešu tě
     a uspím
     na přadénku jemné nitě
To se ti jen zdá
     že zatínáš prsty do kolébky
V mém dechu
     budou zlé sny bez hlesu
     tiché a průsvitné
     jak by měly

Kaleidoskop

Cvakne to a lampa udělá tmu
Na stěně pořádají stíny
     komíhavou slavnost
     a ty rukou pod sukní
     horečně hledáš
     pravdu o původu obecné duše
Zakláním hlavu
Pach z ulice těžkne
     tma je zkalená
     všechny obrazy se tiše rozplynuly
Tlačím si na víčka
Kaleidoskop
Lehkomyslná mozaika
Beru ti koleny dech

Apokryf

Usedám ke stolu v domě
     kde ochraptělý
     nenasycený Kristus
     dává zástěru Marii
     a za pravdu Martě

Bez názvu

Až na mě tma namíří ukazováčkem
     seschnu a zešedivím
     víc života stará
     černého bezu přesycená
     nakradená pod létem

Namíří na lásky
     změklé mezi kořeny
     na strach
     na ruce
     ano hlavně na ruce
     na jeden prst
     co se vymrštil proti jejímu
     a ukládají na sebe
     identická bříška čar
     před dlaní
     ňadry
     klínem
     dechem
     před vším co mě dělá tělem

až na mě namíří

zbude po mně
jeden velmi tenký vlas

Bilanční

Jsme o rok smrtelnější
O celý rok
A sníh venku neroztál
padá dál
bílým výsměchem všedností

Krajina s Ofélií

Vůně opia
se vznáší nad vanou
a Ofélie spí

po těle květy
vypálené sluncem

Přes okraj vany
visí urousaný cop