Martin
Langer
Pití octa
Praha
2017
1.
vydání
Městská
knihovna v Praze
Půjčujeme:
knihy/časopisy/noviny/mluvené slovo/hudbu/filmy/noty/obrazy/mapy
Zpřístupňujeme:
wi-fi
zdarma/e-knihy/on-line encyklopedie/e-zdroje o výtvarném umění, hudbě,
filmu
Pořádáme:
výstavy/koncerty/divadla/čtení/filmové projekce
Znění tohoto textu vychází z díla Pití octa tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Host v roce 2001 (LANGER, Martin. Pití octa. Ilustr. Ladislav NOVÁK. Vyd. 1. Brno: Host, 2001. 74 s. Edice poesie Host, sv. 57. ISBN 80-7294-035-X.).
§
Text díla (Martin Langer: Pití octa), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.
Citační záznam této e-knihy:
LANGER, Martin. Pití octa [online]. Ilustr. Ladislav NOVÁK. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2017 [aktuální datum citace e‑knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. ISBN 978-80-7532-665-2 (html). Dostupné z:
http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/32/95/76/piti_octa.html.
Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.
Verze 1.0 z 21. 4. 2017.
Pro zobrazení obrázků doporučujeme otevření tohoto dokumentu ve formátech pdf, epub či prc.
každý rybář má mrtvé
začátky
zpřetrhané
vlasce Nepevné
zkoušky z ticha
civění na vodní plochu
ale ten řev žabinců
mezi svištícím olůvkem
a navnaděnou nadějí!
umění pasti
která ho
drží
Mezi
pramenem
ústím
stoupání do kopce
vybělené exkrementy psů
po slezlém sněhu
mrtvičné švestky
s jantarovými strupy
Nemám rád
popisy krajiny
halucinuji když
sestupuji dolů
do své zástupné falangy
do své možnosti nahradit
a být kýmkoliv nahrazen
tedy nebýt hrdinou
Nebýt
tím kdo
se
modlí
v tmavém koutě
ale
tím kdo
vstupuje
do společenství
s
vyrýhlou stopou
černého
klínu
Nejlepší je pohovořit
si
o tom zkrátka
sejít se a hodit do placu téma
nezávazně konečné
otázky tady byly
protože
(příspěvek k Počátkům řeckého myšlení, Vernant)
řine se z tebe
žluč když
procházíš z nepokoje
do pokoje plného věcí
skříň zívá hlady po odloženém šatstvu
lůžko slepené ospalky noci
štelář co čte ti zapadlý dopis: už
přijeď
příteli
je mi dost mizerně
nevím jak
bych
se k tobě dostal
ale já ani nevím
jak dostat se k sobě!
vždycky když
ráno
vstanu
dojdu k javoru na konci zahrady
a šeptám do kůry
všechna svědivá slova
jako když dobytek předává trýzeň kůže
to vezmu kosu
a utínám trsy trávy
nesuším nic
ledaže by mne chtělo sežehnout slunce
je to pět
let co
jsem neplakal
nemilují mne
slzy? nebo
snad
nedojímá mne nic v Slzavém údolí?
ale dojmy jsou často silné
vír tedy víra v ně
stahují
abych se zachránil dělám velká
tempa
na
písčitém břehu
kde
duny jsou sarkasmy
ale ten
pocit kdy
dívám se pod
hladinou na vlastní nohy!
závrať z prostoru — ptačí bezpečí
slzy do Mrtvého moře
osmotické
tlaky zde
nelze být
ani skutečný
možná mne slzy
nechávají čekat
a
toužit pro
své
vědomí ceny
(Kafka v nich viděl zvířecí projevy)
možná se někdy vyplynou
až půjdu po ulici
začnu chytat lidi za rukávy
a radostně křičet: já brečím!
nebo se také skryji
v
paměti že
nemám
být
slaboch
a šílený
JESTLIŽE JSOU POPSÁNY
všechny polohy a tvary
kdo se mnou obcuje
já s kým?
Je znám popis boží
který zahrnuje
vše i
nic
Nauka Buddhova a Kristova je dobrá
Mezi vším a
ničím Já
jako
utkvělé Tedy
co si pamatuji?
Čeho jsem se dotýkal v pupku
matky Bez
jejího ztotožnění?
Musím dát formám za pravdu
abych nepopřel svou?
Toto je květina
toto je strom
vše prodchnuté duchem
zjizveno slovem
myšleno pádem
dopadnuto!
Jako když zloděj jsem
a cizí bolest mou
Můžu snad někdy
uvidět
když provozuji slova
jako umění?!
A nauka básně
je dobrá?!
Jakou chybu v ní můžeš nalézt
MOJE SAMOTA má bezkrvé
rty
zkrátily by se jí žíly
kdyby mnou promluvila
Kdyby mnou mluvila
chodil bych
starobinci
a lízal nepotřebným proleželé údy
lízal bych jejich lůžka
promáčklá viděním
Moje samota je
boží rodina
uvnitř
vně
tedy tady
na zemi — jakýsi výlet
ale není to let
pakliže pták létá jako já
přerývavě k smrti
vyděšený
NAŘÍKÁM SI
už i pro dětství
ta hraniční posedlost otce
který vzal co mu pod ruku přišlo
a
řezal Věděl
jsem
o
tom že
jsem loven
kdo
je lovčí
jeho
dřevění psi
s hrnkem přitisknut na zdi
pakliže dojde i na matku
vír slov a přeryvů
které se doslýchají
co jsem si myslel
a nebyl v tom rozdíl
mezi ránem a
nocí jistý
stav
srozumění:
jestli lež se mnou počítá
a slova se mnou počítají
mohou se strefovat do černého
protože noc už postoupila
a možnosti cílů se v duších zvětšily
narůstá nuda
marnost
šimrání v očích
jako atribut moci
s krvavým kabátem tetřeví krve
od vraždy k sobě chvátám
jako bych nemohl uvěřit
že s každou ránou
mne kalíš ve své péči
jako bych nemohl uvěřit
stoje v
Terezíně nad
bazénem
který stavěli vězni
těsnou hrůzou
pohodlí v šoa
jako bych nemohl
už setrvačností ve svém starém těle
bílým šlemem
tětivou mezi
spodním a horním
rtem
(ghetto)
ŽENA která
mne provází
leptá svůj
akt na
kůru mé mysli
omílá sebou o mé břehy
obrací všechny kamenné smysly
až na
dně mne
stahuje
ve vírech oběti
Ta žena mnou
nenávidí svět
a mateřstvím ho miluje
a miluje tak
že já klesám do hrobu
svědomí
že postrádám svůj odraz
že rukou do hladiny
slepě tuším
Její hra mi
připravila zákon:
Samota si mne bere za muže
za ticho bez věna
když jsem se zrodil
z nepřirozené cesty
cysty pro jakousi schopnost:
klást slova tak
aby mi rozuměla
(Veronice)
chválím alkohol a
psychotropní látky
nikoliv do
nebes ale
za chvíle TEĎ
tady octnutý naprosto při sobě
a
mimo že
mne
zbavují trýzně
úporné mechaniky
myšlení
zneprávněn cokoli
dodávat ke svému
způsobu bytí
křídlem prosekávám hustý vzduch
chceš-li mne
zneužít
rozhodnu vůlí k excesu
chceš-li mi domluvit
nedomluvíš se výčitek
zavěšen
v prostoru
jsem jediným prostorem
uvnitř sebe
JE TO ZÁPORNÁ HMOTA:
sádhuova ruka trčící ve výšce
zmrtvělá dvanáctiletým nápřahem není
ale stálé vědomí funkce!
stálé hlazení vousu
vyplynuté jako plamen
z
moře se deroucí
nepřítomný lingam
(jestliže
nemůžeš
jinak
znehybni
vánek na
zápraží svých očí
neboť
jsem také
toužil
zavařovat
almužny
slov
do
sklenic pro
trosečníky)
ale ne naopak
ale naopak to funguje!
davy
posílají
vzkazy na ostrovy
ve
flaškách od rumu
protože
nevědí
jak rum chutná!
(zbavení
se touhy
po plodech svých činů
zbavení
se
vlastnictví po své nepřítomnosti ruky
nezanechat
otisk myšlenku
ztratit
do
nebes pocity
v necitelnosti
frázi:
všechno
už tu bylo
hynutí
larev když
se rozprší)
nebo sádhuova
hlava zahrabaná
v prsti několik
dnů procházíš
vedle bezhlavého
těla
které
žije
na co
myslí tam uvnitř?
v tom ohromném prostoru
kolem mé hlavy
čeho
se v
nepřítomnosti neodvážíš?!
vysvětluji
prostoru jeho účel
co mne znervózňuje je hlasité zívání
poezii
nelze
definovat při přecházení
ze
zívání do spánku
ale
v okamžiku kdy
se probudíš úlekem
zběsilou
kontrakcí
s
jedinou možností
být
— nevidět!
(ukazuji
ti tušení
plodu
šeredný
květ
neznamená že
tě
neobčerství
krása
nechutná v jistotě
ale
ve své
nepřítomnosti
v
nepřítomné vidině
a
co je logické
v
levitujícím těle
je
šlehané zmáčené
na troud
slunečním proudem
oblékané nabalzamované
chtíčem
je vněulitou vnitřností
zažívající prázdno
bezmasou hostinou slov
ale
o tom přece
sníme!
o
stručnosti až za
hrob!
tříminutové koity hovoří
o tantrických praktikách lásky
mezi stehny
toužení po souloži
nebo být alespoň
kancem
či labutí)
tedy docenit vesmír
a zní to směšně
protože ten si toho nežádá
—
dívej se
davy šílenců sobě přinášejí dary
NA ZDI JE MEDEK —
máchneš
rukou — protože je
sporné
co čte pozorný čtenář:
bílou plochu papíru
či nekonečný sugestivní prostor
černé barvy písmen
— Neměl bych pít
— Kouřit jsem přestal před deseti lety
a zase začal
— Šňupu tabák místo Hadlízu
tu stojí nehezký plac
Asfalt jak
snaživcův Dobrý den
probudí se s nezměrnou blbostí
zanechat stopu
— Aby to byla stopa
nesmíš zametat ty
staré!
Poznámka: v básni je citován M. Medek.
Žít mezi tupci
je daleko těžší
nežli žít se zvěří
Zvěř odhání oheň
zbraň i slovo
se zvířaty lze žít
v pokoře a odříkání
v ochočení sebe sama
ale s tupcem
a mezi tupci?
Nepomůže nic
(Jiří Kolář, Prométheova játra)
DEJ TUPCI SVOBODU
a splní si svůj sen
nízkými prostředky
za každou cenu
jen pro tu cenu
aby tě mohl po svém
provádět královstvím
seznámit s těmi
kteří ho sdílí
s ním
žijí pomalu
otráveni závistí
bledí smrtí
neboť život těká
v území ducha
Zpočátku dává
svobodě jména snů
aby probuzen
povzbuzen možnostmi
změřil svou důstojnost
měřítkem slevy
a slevuje mnoho
stále si naříká
počítá ztráty
v účetní knize
strojí si nulu
Tak najednou u
konce
a zároveň před počátkem
ještě chce užít
toho co nabyl
plave v prostoru
a není mu dáno
dotknout se
jenom sám sebe
Miluje pokrytce
kteří mu zmírňují bolest
staví se osvíceným
a znalým světa
ale nesnaž se připomenout
jeho omyl
je na něj pyšný
z poslední možnosti
své tuposti
Patří mu vše
a nemá nic
jeho slovo utne tvůj život
neboť tupci se sdružují
v mechanismech tuposti
v kafilérkách vědomí
na zítřejší tupost
Pane dej ať mne provází síla!
POZNEJ SVÉ MALÉ ČECHY
jak
mluví za
své
velké
mrtvé Nepochopení
ale i ti kteří žijí
jaksi v rozpacích
jako když v tramvaji
všichni upšouknutí otáčejí
hlavy k tomu
kdo je bez viny
Jakoby vnímáš mezi
dráty
a
zemí na
Petriho
misce své mysli
napnutou trolejí smekáš
vztekáš
se lokty
rozhazuješ
špičaté
mordy vrtné
plošiny
odněkud někam
Když přihazuje
hluchota
a Parkinsonova nemoc
třeba jako ten starý muž
co si hraje s dětmi
mhouří
oči jako
by
neviděl
(skutečně skoro vůbec nevidí)
šmátrá slepecky okolo sebe
a děti radostně ječí:
Voda samá
voda!
(Ladislav
Novák)
— Samá krusta
Ale ještě jsou
nalezené uhlíky
řezavé pigmentem
aurou rozpařené
protože
svatostí (Adriena
Šimotová)
Když za zásluhy
nemohou
zaplatit spropitným číšníkovi
ale mohli by
podobni jasným bytostem
vyjít na ulici
a neděsit se světa?
Mohli
by
jako ta
fotografka
co pro bolest v nohou
nemůže přestát
že domácí odpojil výtah
a
ona v
nejvyšším
patře
svého hledáčku
fotí jen Tančící
dům? (Dagmar
Hochová)
Mohli
by jako
ten básník
mezi
básníky rozhodil
život překladů
a když mu vyměřili rentu
— ta cifra byla směšně nízká
protože nemohl svým jménem
a mrtví
nesvědčí? (Josef
Hiršal)
Mohli by více o
vlasti
než o stáří v Indii?
Jako ten derviš
kterého uznají králem
ježto jim ukázal žezlo coby klacek
a korunu z oslí hlavy jako
svědomí? (Ivan
Diviš)
— Musíš být
silný když
se ho neděsíš
a
sláb když
obdaruješ slabotou
A je to tak
že z neznámých děláš si přátele
aby ti odpouštěli netečnost
a nevůli vyhledat je znova
přijet jako mráz a ráz na ráz
skřehnout jim do vědomí
vyhnít se v paměti
že nikdo tak ničemný
nikdy nebyl?
Že obživneš skrze
duši
pakliže odpočítáš dny
dnem zítřejším
pro svou obživu?
Že potkáván lidmi
si neuděláš čas je potkat?
Že neodpovíš na dopis
který ti někdo poslal?
Že kupuješ knihy
a díváš se po jejich hřbetech
svým hřbetem nepoznán
v jejich tíhu?
Ale už černáš ne
životem!
Sněť zachvátila tvůj svět
od nohou k hlavě bere ti
lhostejnost míru
Ničeho nepřitáhneš
jako ty neviditelné hvězdy
protože nezhustils
nepropad do sebe nebe —
URVAL JSEM DVĚ
MYRTHY ZA STARCE
skrze naslouchání
a skrze konání
umrtvil svou žízeň
abych s Vltavou nepřezval Léthé
abych tolik tolik nehybně popsán
a nebyl těch listů víc
nežli tolik
Vzpomínám na fronty
které doprovázel úžas
nad novým typem škodovky
čekalo se dny
a
noci špalíry
příbuzných
přenechaná místa za obolos
mít TO
doma pod
stříškou
pastovat leštit ležet
pod TÍM a vstávat k TOMU
nevýslovně šťastný z božího kovu
Z
božího bonu
vystát ji na první džíny
druhý den ukazovat tesilovým parťákům
klukům z dílny
aby měli o čem
Nekonečně
zasedá Národní fronta
bezkrké zrůdy šeptají o vědomí
do bezvědomí boříš se
v nudě a ospalosti přemaštěných brambůrek
čekáš nedělně
na sentiment starých filmů
a grotesky!
protože se chceš
občas zasmát
Dědeček psal z
fronty
dlou hé
dopisy — popisy krajiny a zvěře
— lidé
se vytrácejí
měl jsem pocit
že odešel aby nám sděloval
krásu své cesty
z nutkání širšího dechu
jako Gauguin opustil Agonii
až k hijé-hijé
jeho dětství
věrnému houpacímu koníčkovi
Fronty mají své osudy
abys přežil svůj vlastní stud
propad sám před sebou
musíš se s někým bavit
je hradbou proti řeči!
předběhni ji a odpoví jako hradba
dává si načas ačkoliv není
je v těkání za paběrkem
střádaná v srdci
ve starou bídu
Poznámka: v básni je citován P. Gauguin.
VYJU SI
VESNICÍ
Do tmy
opřený podvratným hlasem
— To co mi vezmeš
vezmu si zase
Zase za psa
kterého přejel „náhodný“ traktorista
zase za
brány které
slouží
k zabití prasete
šest ožralých na nich
ženy schovávají děti
otcové zpěněni řeznickou ctí
Zase to se mnou
chtějí
jenom za dobře
abych neselhal
v psychickém koitu
abych zvěstoval Jéžiška
přestože nabízí záda
Ale je to pouze o
ranách
pochlastávám sousedsky
popliju půl
věty půl
slova půl
smyslu
nesmysl!
Přečti si
MILOSTNOU PÍSEŇ
STARÉHO BÁSNÍKA
ve žluté průrvě je pohled
JAK JEŠTĚ ŽÍT
a já ti posílám na dálku
své přátelství
vztek
a šňupavý tabák
(eklektikon)
Protože jsem se
probudil do hrozného snu
tvář odřenou nocí nad ránem
a zíral tím tělem
psychickou hmotou trčel
tak temně
jak jen mrtvolný kmen může —
A po hrudi si
hledá koryto
lepkavá
smola kapička
potu
ruce hmatají v obrysech
po tvarech věcí
a všechna stará slova tlučou
v mém
hmoždíři čísla
devět a
sedm třebaže
nepotřebná
jde-li o lásku
k novému
světu se
nepohybují
ale
točí
S bolavou
hlavou a
šelestným okem
jak maják s přerušovaným světlem
podoben bílé
plachtě píšeš
— Viděl bych Tě raději Théseem
než stvůrou
— Já
pán ty
pán
(helénské spojení?!)
Ale já už jsem v sobě Davida zabil
a nebyla to vražda s krví
protože David nemluvil hrůzou
— Něco Tě však hluboce poznamenalo
jako
stopa která
ulpí
v mysli
nepoznatelným kopancem krutosti
to co
se stane
každou vteřinu
Řekla
jsi ačkoliv
Viola je nástroj strunný
Jako bych to vyryl
tělem do kůry
obtočil zvířetem
vzpomínkou zasyčel
jablkem
A pak se procházím s ohnivým kýlem
šlehám o podlahu nebe
planu
bolestí že
někdo nade mnou
mne
ušetří nebo
přikryje
lopatou
štěrku slzou
projeví účast
— Tohle Tě udrží
v zjitření
to co se stupňuje proti příběhu
ty nevyměněné plachty!
A já jsem vyšplhal po její šíji
a zahlédl všechny mrtvé
a vyšplhal ještě výš
a najednou udělal krok
který neznamenal krok
ale
pocit KAM
NESU
HLAVU!
Ale nebyla to
hlava z které děti vybírají
vši
ani nesmrtelná duše či Azték
který na konci každého cyklu dvaapadesáti let
čeká na hněv svých bohů
nebyla katedrálou ani stúpou
nepřišla na
poušť kde
není nic
krom pocitu ji pocítit
Ta hlava
nebyla ani
mazací
vše vevnitř i ven bylo zhuštěno
velkou ostrostí
neboť nebylo co ztratit
(jako bys natáhl kohoutek
a vystřelil
ten v
kterém ses rozdvojil)
A z té cesty mne
zatížila radost
a nářek
to co jsem dávno nepocítil
mne svalilo do místa
kde jsem se právě nacházel
protože jsem se vzepřel proti Náhodě
proti
té která
mi
odpočítala
tuto báseň
tedy plachty
Poznámky k básni CESTA — LOĎ
— čísla / devět a sedm: posvátná čísla pro Beatrici — Dante (9) a Aurelii — Nerval (7)
— jak maják s přerušovaným světlem (comme un phare à l‘éclipse — Victor Hugo): …tak se potácíme mezi melancholií, veselou myslí a nadšením, a tak to zastane věčně (Vincent van Gogh o V. H., dopis Theovi)
— Viděl bych Tě raději… až …ty pán: dopis Jiřího Kuběny
— Něco Tě však… až …každou vteřinu: rozhovor s Violou Fischerovou
— a najednou udělal… až …KAM NESU HLAVU: Antonin Artaud
— Ale nebyla to hlava, z které děti vybírají vši: vyprávěnka, která v antické tradici souvisí s Homérovou slepotou (příklad negativní logiky)
— nepřišla na poušť… až …ji pocítit: Kazimír Malevič: Umění přichází na poušť,... (Die gegenstandslose Welt, Weimar—München 1927)
— Ta hlava nebyla… až …nebylo co ztratit: polemika s filmovou řečí D. Lynche, resp. s jeho symboly (Eraserhead, 1976)
— protože jsem se vzepřel proti náhodě: Octavio Paz (Nová analogie: poesie a technologie)
— TŘEBA TO BYL OBSAH HRY Vystoupí Prolog:
Všechno se
podobalo zlému
snu pakliže
nejsi němý
od vrbového prutu
Od půl roku se trestají přečiny
pakliže přečníváš světlo narození
jakási temná zuřivost posedne otce
snad bytostným důkazem přistižení
jak odporně se člověk může tvářit
jenom při koitu
— Jak může člověk
vyjádřit nevyjádřitelné
— Děkuji
Byl to
člověk kterému
říkali Ríša
s
matkou která
nemohla zemřít
Opatrně se sunul o
berlích o
slinách
své
pomalosti které
vypouštěl ze stříbrných úst
po třiceti
krocích zastaven aby
hlavou opsal
kývavý
kruh Potvrzoval
své bytí dětskou píšťalkou
zavěšenou na krku
Ale ocitl se vedle něj po závalu
otcovské
lásky aby
soupeřil o míru postižení
aby
mu plivnul coby zrcadlu
flusanec
do rozzářené tváře
Byl to
člověk kterému
říkali
Edýrek štěně
které dostalo boudu s malou skleněnou předsíní
Měl
pocit že
když
utíká
utíká s jeho
nářezy s
ním nic
víc
než malá louže bolesti ho mohla hodit pod kola
Extáze
bití viděl když
jeho tělo
přepadávalo dětské
dlaně a
pak sny
pod
ořešákem kde
kopal hrob
Byl to
člověk kterému
říkali Dr. Ptáček
každý
pátek za
suicidiální pokus dítěte
a když se ho zeptali při pumpování
— Proč jsi to chlapče
udělal Odpověděl
— Tatínek mne nemá
rád Takže
zíral
do černého
zrcadla vedlejší
místnosti své duše
ksichtíky sublimoval do svého chorobopisu
aby tam později než byla snaha třídní učitelky
napsal čitelné: Magor
Ale ty poštovní
známky tam přece byly
jako snaha po
urovnání jako
bolestné
za náhlé narušení otcovy tvrdosti!
A kousaly
smrtí svým
zoubkováním
pakliže může mít smrt svá alba
a katalogy
čili
svědomí
Bylo to
člověk kterému
říkali Dětský
domov když
jenom
tupě civěl
a otec přišel za
svou Co
měl dělat
když
— Už jsem o
něj rozmlátil všechny vařečky?
A pak trpělivě seděli naproti
(matka okusovala nervosně nehty —
nikdy jí nestačily ze strachu narůst)
ukazovali mu jakési vstupní listy
a on
věřil že
rodiče
to s ním myslí
dobře protože
je tam
spousta podobných
I když
později čtyřleté
kartouzy
pasťák a
blázinec jak
přicházel
nemusel
hlásit odchod
Bylo to
člověk kterému
říkali Strana
kde jeho otec působil od
mládí a
jak myslel
lidsky demonstroval na případu faráře
který —
Tak dobře
kopal studně jako by
prohluboval víru
A všechny jeho apoštoly znal od matky
jak lezou do ložnice a krkají návrhy
stoličné Stěhují
konferenční stolky
zašupovací koženkové dveře
diplomy nejlepšího pracovníka provozu
pro rok 1984 až 2984
Bylo to ledové
jako sny o studené válce
z kterých se rozpadal hrůzou
protože ho zapomněli naučit skládat
papírové jeřáby
Byl to
člověk kterému
říkali matka
visíc mu na pažích snažila se oběsit
zvuky rvaného prádla
Už jenom
sípal odkopávaje
od sebe
synovskou hmotu
a když odběhla kamsi do pole
na dotaz definoval lásku k ní
—
Menzes Kde
bylo
vše odporné
čím se jen mohla vůči němu provinit
Veškerá sedlina
tajemství zatěžkala duši
aby pak měsíce šmíroval důvody —
znamení pro něž se stala Kainem
Ale někdy
říkala že
— Ženská zástěra všechno schová
Tedy i nehozený kámen
A bylo to více než
člověk
když rozbil vitrínku Bratrské jednoty
a knihou kterou tam našel
nakrmil kosí mláďata tak
že se nedostala ani k Novému počátku
První Mojžíšovy
Vše zvrtnuto v němohru
v ne-modlitbu za skutečné démony
sám v hlavě hercem Loutkou
naražen na vodící tyči viděl
jak Král vstává!
— Jak může člověk vyjádřit nevyjádřitelné?
Jako nepodřezaný mokrý dům v
mrazech Puká
jako jedlý kaštan hozený do trouby
a jeho děti stojí před okénkem plny radosti
— Kdy už to bude?
Ale
ještě ti dávají chvíli
na některé odpovědi se zapomněli ptát
— Co zbylo z Ježíše po
smrti Duše
nebo Duch?
— Děkuji
Poznámka: v básni je citován Shakespeare a kóan.
MĚSÍC SE OPĚT
ŠKRÁBE přes
okno můj domove
a vše v něm je
asyl jak
jsem se dočetl kdesi
v moudré
knize mé
bytí
je čtyřprocentní citlivost
takzvaná přemnožená bolest čili deprivanství
Deratizátoři všech zemí spojte se!
Otec mne učinil
mrtvou duší
tím že
nevěřil v lásku
mé matky
Na vojně vedl svazácké kroužky a za Šalamouna měl strýce
který coby předseda OV KSČ rozkradl majetek jičínských
emigrantů aby
mohl
soudruhy provádět honitbami
své
moci včelíny
své
tisícileté říše
a když mne přivedla pod srdcem na tuto Zemi
zeptal se nejmenovaný
Kdosi Jestli
si to nechce
ještě rozmyslet
To o poznání
jeho je
jaksi samo
sebou Od
tří let
mne bitím učil maskulinní autoritě
Jednou nás
Šalamoun
pozval do
své dači
Uřezané palice zvěře visící nad mou ještě živou hlavou
Major letectva
Syn katapultován
v koženém křesle
žral sýrové tyčinky arašídy a sušené švestky
Tetička zametala před barákem chodník krvavým koštětem
a jak
plakala vylézaly
všechny její kočky
a ona je
laskala protože
stranická ruka jejího muže
ji legitimací nikdy nehladila
Ale i v této básni
se odehraje
zázrak Jmenování
Krista
an ještě dvacetičtyřletý stává se direktorem fabriky
na ovoce s
bandou šedesátiletých Timurů
Odumřelé tkáně
přeměňuje živé na
mrtvé dosud
žijící
na marodku duší
A má matka stojí starostlivě za oknem
kdy už ten Vyvolený zmáčkne píchačku a služební Volha
přijede na večeři
— Dnes jsem měl
spoustu práce: Plnění Plánu
Bezpečnostní
školení
Návštěvu generálního ředitele Zasedání Závodního výboru
a ona
sedí saponátovýma
rukama hladí na dálku
jeho velikost
a vydechne — Miláčku…
Je
div že
jsem to přežil
Moje zvířata neměla takové štěstí
(minuta ticha za
mrtvé)
Obdivoval se jim vždy z dálky Jediná
blízkost byla povolena
v dokumentárním filmu který jak osobně tvrdil
Velmi miloval
ale když jeli se Šalamounem lesem a z gaziku kynuli
brokovnicí rozšlehávali teplá
těla nedivil
jsem se
na zahradě jsem měl hodně
hrobů pod
každým stromem
a ty koruny byly jeho pýcha
Když odcestovala
matka Na
několik dnů
krčil jsem se pod šicím strojem Minerva
Abych ho nerušil seděl jsem na pedále několik hodin
a vylézal pouze na jídlo
na mastné
výpečky které
dávily ve mně děs
že nepozřením zraním jeho
chuť Být
klidným
Listoval jsem v
knihách Pod
postelí
vypjatě
naslouchal Zda
neslyší
trávu
růst šplouchat
vodu když
vynořím se
v ponorce kapitána Nema
Můj dědeček
vypadal jako Max von Sydow v Pelleho
dobyvateli
Vrátil se z nucených prací a nikdy neztloustl ani o kilo
Pamatuji si ho jako uzlík
provázků
sedě na štokrli
babička před ním klečela a
prosila —
Dej si ještě
knedlík…
Už
vyhasínal a
tu zuřivost kterou pravděpodobně
odkoukal
od krve (sám se narodil Němcem aby si v roce 1938 zažádal
o československé občanství) odsunul sám
čas Ale
babička
říkala
že je to
nespravedlivé protože
Schnittnerovi si to
nezasloužili
ačkoliv měli divnou víru
— Copy děvčat
sahaly pod kolena
Andrea a
Dominika když
jela na kole v plavkách
všechno trnulo
závratí
a piha na tváři jedné z nich
byla jediným
stigmatem když
Franz přišel požádat
ačkoliv věděl kterou
spatřil
před
Bohem byla tou jedinou
jež si chtěl vzít V
Geologické zahradě na hudební slavnosti
mu řekli ať přestoupí
víru protože
jejich Boha odsouvají s kufříky nezbytného prádla
Jenže než k tomu
došlo pana
Schnittnera upálili
coby
kolaboranta Dav
ho hnal přes náves ke kapli
kde polit medem a oválen slepičím
peřím
zasvítil
jasným
plamenem Odešedší
na
věčnost kapsou naditou
glejtem
Nevhodné osoby
Bylo to v
roce
kdy na rodné
Wolfsberg (kde tajně věřím
že zemřel Hesseho tulák Knulp) hodili do rybníčku holku
ana se napíchla zádama na
kosu která
ležela na dně
a když ji
vyvolávali vypadala
jako fotografie Viléma
Reichmana
„statečného německého vojáka od Stalingradu“
jak
mu
říkali
žertem jeho skuteční
přátelé
Ale on se zasekl jako film
až když ten foťák po sedmdesátce nemohl udržet
aby ho odnesl jako utonulce mořem olejových kalužin
zmrzlic a japonských tuší — Ted přicházel v husté
sněhové vánici od Vlčí hory k mlýnu v údolí zasněžen
a na smrt unaven a přesto pořád na nohou jako by musel
skrovný zbytek dnů ještě pořádně využít a běžet
běžet po okrajích lesa a všemi
průseky
Jakkoli byl
nemocen a unaven jeho oči
a jeho chřípí si podržely starou vnímavost
Jako bystrý lovecký pes merčil a větřil ještě i ted
kdy už pro něho nebylo cíle každou vlnu v krajině
každý poryv větru a každou stopu zvěře
Nebylo v tom vůle a nohy ho nesly samy
— Pak by byl můj život krásný a dokonalý jako zralé jablko
Bůh se však neustále usmíval a jeho tvář
leckdy zcela zmizela ve vánici
A děda se přestal
smát protože
si vedl úmrtní knihu
kde mu zbyl jen
jeden
jako viselec či strašák
kterého udělali ze řetězů
— Nevydržel ani do
švestek řekla
paní
která to dědovi
oznámila
Ještě tam zůstal
a přítel
zmizel vylezl
na pětipatrový činžák
a skočil na zem rovnýma
nohama —
Víte
byl
nemocný ke
konci moučný červen
a když ho vylupovali z
chleba šla
jsem
to do krámu
vrátit Kdo
to kdy viděl
jsem mladá za ten důchod?
A do smrti nikomu nic není
Jako před havrany
začlo mu průsvitnět
ucho
sluncem Rozvával
větrem
Poslední co mu zbylo před hřbitovem byla malá zahrádka
pod
ním Měl
radost když
vypěstoval zeleninu
rodilo ovoce
Jednou si za přidělené peníze koupil doutník
a poslal mne k
márnici —
Esli nepůjde bába
ačkoliv sám
nejedl dopřával
druhým síly
jako jeho bratr Josef který prodal ložnici aby mohl povečeřet
se ženou v
restauraci Svaliv
ji
poté na holou zem rozkoše
dobyl si společné bohatství
Opili jsme se jednou
slivovicí a při šesté
řekl
že — Děda nás pěkně
houpal To o
bramborových
slupkách
které si s krví vařili v
Rajchu a
taky o
náckovi
kterého
odzbrojil Návrat
byl ale
pravdou měl
něco s mordou
a při jídle s ní vždycky cvakal jako lágrovou lžící
Vzpomenul na
Tapiése při
čtrnácté
— Smírčí kříže se pohybují do
dálky středu
mého srdce
jako v
Terezíně mne
bolest posadila na lavici
Předměty denní
potřeby jediný
materiál na holicí strojek
kruté vypodobnění „všedního
dne“ Absolutní
málo
v absolutní temnotě
Jenže z Terezína mne přátelé v šoku odtahovali
zatímco za Tapiém
jsem
se
musel vracet!
A slunce hřálo a děda se dusil
hleny jako
životem
probíhají černé
vzpomínky —
Začínal proklínat
den kdy
se
narodil
Jak to řekl lékař
cosi o naději která mizí když už je člověk moudrý
a v okamžiku zjištění
umírá takže
mu je naposledy
upřeno
Dej si ještě
knedlík řekla
moje žena
a já se zadrhl celou
šiškou Špalírem
sousedů
jako když vykrmují
husu a
oni čekají před vraty
s
talíři a
celým životem kručí
Můj dědeček
vypadal jako Max von Sydow
v Lynchově
Duně
Vrátil se jednoho dne z lázní v jakémsi hacafraku
(měl modré oči od koření) bouchnul kufry v předsíni
a zařval na
babičku —
Najde se tady někdo
kdo mi zuje
boty! A
ona šla
protože ucítila pach svobody
prasklinu ve
valše takže
vše úporné
prádlo
došlo žmolků a
hrubosti Tak
nějak to cítila
jako pozbytou
dělnost Ale
trvalo to krátce
kolem půl roka krčil se na nejnižší židli
a ona se
neptala Mluvila
tak jako
by věděla
že o něco stojí
a ten vztek se protáhl přes jeho duši jako Diviš
Ivan který
se vrátil domů po několika letech exilu
a pokálel všechno rodinné
stříbro ačkoliv
— Tak úporně mne bolí anál!
Kdo ho neviděl
řičet
slabostí ana
opeřená přec jen
důkladná
rána jako
když dopadl Ikaros
přijel na Tragédii podívat se sám Poseidon
Kdo ho neviděl nenávidět
ženy jako
Attiku
to když ho některá pohladila
olivou a
on zkulatěl
coby
embryo a
zašeptal
— Nic než
kundu nic než ji
Ale
co přec
mi
už jenom nestojí!
A když jsem mu poprvé podal
ruku a
označil ji za rybu
odvětil
jsem
—
A to si
myslíte že
se z toho poseru
On zazářil
dojetím a
shlédl ze své nicoty
aby se podíval do
hladiny protože
Narcis byl krásný
i když odporný
V Těžkoslovensku
je absolutní básník
ten který
to o sobě
tvrdí
jako by všichni zposranci neměli v duši služebného červa
A oni musí mít
Mistra protože
není nikdo
kdo by ten Dřevomorný klášter
spravoval A
já jsem šel
po bítovském Masakramentu zíraje na Dyji
jestli se v žíznivém
slunci neobjeví věž
kostela kterým zatopili
jakož i
Bítovem který
byl po turistech připraven
na invasi básníků:
Tichých sklíčeně
rozverných s recepty
na zaručené prostředky proti melancholii
Medikamentosněmediálně vraždící
policii Drtiče
slz krve sperma
a mysli
Nejžádanější pátá kola u
vozu s
kterými
se nepočítá
ani jako s náhradními
Spojeni jedním „údělem“ házejí hlínu na živé pohřbené
Jako Wernisch
Ivan který
se
vrátil domů po několika letech bloudění
po
antikvariátech a
pozvali jsme ty
které bychom opomněli
poznat Ano
jako při čtrnácté
slivovici Uvidíš
v sobě koncentrák
a nechceš se už
vrátit
A nejde to zastavit
tvůj život stane se pachtěním po souloži s myslí
Tvým básním
stojí za
to
se pro život udělat!
— Svět
zečtvercovatěl
papírem tak
nějak
by to řekl Černý
kotel přeživší
ze San Creeku
kde vyřízli indiánským ženám
dělohy aby ozdobily hrušky
jejich sedel či
klobouky Nebo
to
co řekl Chivington na skalpování dětí
v
Denveru tedy
— Hnidy dělají vši
Ale jsme jimi jestliže smíření se svou dočasnou křehkostí
být ovlivněn jakoukoliv větou příležitostného kadeřníka
nebo malíře pokojů
Svět se
spokojil se
čtvercem To
co je
stvořil
člověk To
co je kruhem je od člověka pro Boha
ale ne tato kruhová báseň
Tedy když
děda přestal žvýkat gumu
s názvem
Pedro stal
se tapetou o
kterou se nehnutě opíral
při přecházení z
chodby do
kuchyně se vcházelo
zakopnutím
protože
kdo
vnímal
stěnu
vnímal
i dědovy nohy
— Bylo
potřeba
aby
věděl
že v našich srdcích je
slovo
soucit
řekla babička a šla upravit pietní stolek s urnou již
oblýskanou
doteky Nešlo
o
pečlivost ale o vzpomínku
na
jistotu jako
když najdeš předmět na svém místě
a
zmizí-li
je
přítomnější protože
duše odhazuje
pytle s pískem
jedinými mýty o svém
zrození dětství
a jsoucnu
Potom se dotýkáme
zbytečně
protože urna není
úplná
(V tomto okamžiku
sluší se zadrhnout
to okolo dědovy smrti byla pro mne první realita
mechanismy praktických
zvěrstev vyřídit
natisknout
pozvat
a
šetřit emoce
na okamžik kdy sál se naplní
a Prolog odříká cituplné Sbohem
člověku pilnému
statečnému
milému aby
tak
vytvořil ilusi
že každému jsou otevřena nebesa
ale copak jsou taková pro roušku v Démonii?
Copak jsou
nebesa
když si nemohu vzít život
ze
strachu že
nebesa nejsou?
Že zmítám se mezi možnostmi zbavit se jedné a vybrat
si tu lepší
ale která
je ta o níž
soudím že
utrpením volím dobrou?
To co je okolo je vždy
horší
zatíženo dotekem
lidského dobra)
— Poprava
skončila a
my jsme pocítili obrovskou úlevu
Člověku se chtělo zpívat dát se do běhu nebo se hihňat
A ruce všech
zúčastněných se proletovaly jako
vzdušné hroby
Děti začaly křičet a
výskat honit
se
mezi
jmény a
já se schoval za famílii Schnittner
aby mne tam nikdo
nenalezl jako
opakovanou větu
která ztrácí
smysl jestliže
zmizel její adresát
— Dejte si knedlík...
(dědovi k narozeninám)
Poznámka: v básni jsou použity citáty z Hermanna Hesseho a Georga Orwella.
JSEM MÍRNĚ V
DROZE
Drožkou
co ji
vozí
Stahujíc
okénka dámě
(ona se dívá uškrcenou krajinou)
vmotávám kolem vypadlé boa
Hřbetem vystaven
dešti a žáru
Skoku všemi
hledaného
bandity Jako
oj
ukřižován za zuby grošáků
a má vzduchem roztrhaná hlava je mezi koňskými
tou prostřední
Zastavím abychom
načerpali
Uprostřed vodní
plochy kůl
a na něm dřepí starý
sádhu Prý
že až bude ta
válka ten
jeho dům
nebude zbořený
Až naženou celou ves do jeho pokojů
ze strnulosti přehopká po tělech
na vylidněný břeh
Dáma se pomalu
(jak jinak) prochází
Po okolí trhá bahenní květiny
Jak jinak než pro potěchu držet je
zbytek cesty na
klíně Tak
blízko
k uvadajícím
myšlenkám Dříve
než pro někoho
SEBRAL JSEM SE A ŠEL
ne krajinou ne městem
ani tím co
nazývám
nevsí tedy zde
kde žiji VES NIC a E (podobnost s Delfy je čistě náhodná)
Odstavce nabírají vzduch do plicních sanatorií a v každém
pokoji
na každém lůžku
leží jedno zlomené slovo — prázdnota dopisů
domů Kdy
už
mne pustí?
Tak se má slova sebrala a šla jako houby po dešti a Bůh
je
sbíral podřezával
podhoubí aby příští rok opět a věčně rostla aby mne
osvobodila z plísně
a
plískanic Aby
má hlava v plískanicích nezmokla!
(Jiřímu Kolářovi, Ladislavu Novákovi, Josefu Hiršalovi)
CTÍM TŘI MISTRY
tři různé směry jak dojít k sobě zpět
nezaprodaný ničemu nelidskému
vida úsvit před úsvitem
a zatímco se ostatní chvějí ranní zimou
mohu rozdávat polední žár
Stromy popsané
básněmi vštěpy
lípy na lesy zákrsků
tak že
je naše
kmínky nemohou unésti
Ale ani život se
nepodobá břemenu
nelze odhodit z vlastní vůle na počátku
ani dopravit důmyslným mechanismem vpřed
nelze
jinak než
unášen Punkvou
nezaskočen
bouří promočen
se smát
jako
písek který
se zrno po zrnu vyškrabává
z moře na
břeh aby
se dotknul
lidské
nohy aby
se uhnul pod
váhou bytosti
Mistři si
nehledají své žáky
stojí jako ochmýřené pampelišky
a čekají na
hlavu která
mezi ně klesne
jen
vítr který
může mnohé změnit
a
příčina jež
donutí pozorovat oblohu
Jako opuštěné
mechové domky zvou ke hře
zatímco je slyšet smích vzdalujících se dětí
jen pokleknout abychom ve změti
klacíků a zelených pláství uviděli
miniaturní
lože na
které lze klidně ulehnout
a dívat se na stěny z kořenů
ven
parkem z
brusinek a borůvčí
Nutí podobni
škvorům rozpažit ruce
a utíkat k vnitřním uším
usilovat se o labyrint
bez nároku na stříbrnou nit
Být Mistrem
znamená být
uvnitř
bez možnosti chtít zpátky
tedy že
mé oči
ústa a srdce
kývaly na souhlas
a všechno se stává veliké
ten svist nad námi
je Boží tvář!
VĚTŠINA PORNOGRAFIE
končí pokleknutím
ženy k lingamické
modlitbě a
její ústa
do sebe přijímají mužský život
Semeno které
nikdy nevytrysklo
ústa která
nejsou vzrušivá
v polibku
nicoty
Soustředění
na nejhloupější výraz
Série poprav a pohřbů
bez nároku na nečekanou milost
Chlebem udušený oheň
Někdy jako by
chtěli promluvit
ale jejich hrdla jsou stažená
v možný
skřek Skřek
jako střed
nože
jako
do nebe volající rýha
Stačí uchopit nebesa na nůž
a
pak
jediným trhnutím k sobě
ránou si nebesa prohlídnout
Žena: Budu tě
uctívat
ale
jen jako
tebou opečovávaná
bezduchá
loutka
Naznač
mi
pyjem cestu
Muž: Naznač mi srdcem cestu
(naznač
mi
klínem k srdci cestu)
(Historie černé)
2. Hora lidí vyplňuje
údolí
takže hory se stávají
údolími
3. Lidský červ se
dozvěděl o možnosti
zrození
4. Perníkové srdce
dopad meteoritu
rozzářené vřesoviště!
5. Buněčné dělení
(ovšem rakovinotvorné)
buňka je zahlcena černou
6. Možnosti
vnitřního ucha
stabilizace porušené rovnováhy
na
lodi na
vlně
blbě
7. Ještě se vzepjal
k činnosti storuký indický bůh
99 rukou rozpažovalo ruce
k lidem
1 ruka plašila víru
8. Ale ona stála
odjakživa na svém místě
zbytněle zatuhla
ve šnečí ulitě záklopka
zaklapla ve věčnou
díru
9. Tady se to
stalo Zde
na prostoru 10 × 10
cm vidím vesmír
cosi
upadlo Snad
pohled Narcise
žbluňknul do studny
a roztrhl se
v střepy
Pohled kterým
se díváš
je pohled
dna Nad
střepy
vidíš
hladinu a
nad
ní
chladné slunce
Tedy můžeš napsat
Milý Waldesi
Tvůj Kupka
10. Konstituují se
stíny
a
mimikry Zvěř
probuzená k životu
zimničnými
vibracemi
11. Jestliže
přenesu skutečnost
že z okna
se dívám já
mohu
zahlédnout
jiskřice a
jíní
12. Keramika černé
archeologie
černé
muzeum
černé grafiky
13. Pavouk
sobectví opouští naše duše
pohled
i sobectví
před naší hrůzou
v hrůze
prchá
14. Vytvořil se
první dotek
energetický
smysl ve spojení
První těla
se znásobeně vrhají
do pout
15. Jsem u
patnácté komnaty
dveřník mne nechce
vpustit
— má ptačí zoban
Chvílemi netuším
odkud přijde
jeho rána
Rohem pod bradu
(protože je zároveň
hrochem)
nebo zobákem do hlavy?
Už
vím že
jeho
samota
pošle lítost
zmáčknout kliku
16. Uvnitř je
katedrála
s
roztrhlou klenbou
a
černá — všudypřítomná
vyplňuje
temnotu
17. Katedrála se
brání Naposled
bičem
stoletých hlasů věřících
šlehá do
temnoty
aby dosáhla
k boží ruce
ale ty jsou
tvrdé jako
srdce
od práce
18. Zbylé fragmenty
trupy lidí
tlupy Nespotřebovatelné
maso!
Kdosi
nás zve
na Prejsu
abstrakce
Květiny!
Pozn. — číslování je provedeno podle grafických listů F. Kupky z reprintu, které vydalo České muzeum v nákladu 300 ks
— básně na grafické listy 19—26 jsem neprovedl, protone téma černé už nepotřebovalo můj úžas
POSLEDNÍ DNY TOHOTO
ROKU
VALÍ po
rozměklém
lidském
lánu
kola se boří a zuřivě prokluzují mrtvou
zemí Duchovní
obroda
pozdě k ránu
Vše co mohli mi vzít jsem si
vzal vše
co mohli mi dát
jsem
daroval
Jsem bezevšeho vším nadešlá
pochybnost Ne
anděl ne
dábel
dalek jsem lásce k
bližnímu Tady
A tam pro bolest
Mezníkem
mezka
spravedlivé
A i
když i bodlák se chytí jako hloupost
a cuchá mne
cuchá ne pro
mne pro
budoucnost
Na vrcholu všech
koster sedí můj
přítel sedí
a plácá se
do
kolen
Jeho smích je plný jako hora pod
ním a
jmenuje se
Třebíč
jmenuje se louka
konikleců jmenuje
se Acnavi
čili Ivanka
jeho
milá
která mu něžnou rukou otevřela bránu smrti
zatímco druhou ho
hladila (Kdo neviděl
jeho
chlapecké oči
ve
věku stařeckém jiskrné
vnitřní
oči
neviděl
Mistra lidských končin)
Jmenuje se nekonečná
lítost nad
tím
když Deml umíral a sdělil mu
tajemství Zapomenutá světla
chrlila další černou
krev že
nesedl
a nezapsal je místo
školních
prací
že šlo mu o kantorské
místo které
(jako StB) nikdy nespí
jmenuje se jinak pro
jiné pro
mne můj
přítel Ladislav
se vrací
A monstrum se vráží pohybem
vpřed jak
střep nebo dýka
už řine se ze země krev vnitřnosti a
mícha Kdo
ho řídí
když
ne člověk:
Jeho
ego dozblblé
řády za
rozumný
rozum vítězně
směje
se
dalším vozům
Poslední dny
tohoto roku se valí
ještě ten
Advent Zrození
před námi
ZBÝVÁ HODINA PADESÁT
na novoroční předsevzetí
Prožil jsem to nekřesťansky s křesťanskými vrstevníky
What God wants God gets God help us all
What God wants God gets
(a proudy barev dopadají na víčka noci
děti se drží mátožných hraček
tak jako kdokoliv v Jeho moci)
Přišla řeč na konfliktního
chlapce
který drží s matkou
nenávistí
tak pevnou
že nedovede
obejmout bez šlápnutí
políbit bez
úderu promluvit
bez seknutí slovem
Cokoli dobrého se mu příčí
ale jen pro
ni
jen pro
ni
Je
to jeho láska
Viděl jsem ji sedět bezmocně sevřenou křeslem
blízko zešílení
Viděl jsem ji kojící čtvrté dítě v pořadí
jak bez známky radosti říká
— To byla ta nejhorší
zpráva že
jsem
opět
těhotná
a
nejlepší
když se narodila
Dál nemůže dostat se přes
slova protože
obtěžkána
větami
kaků boří
se
její v nemluvě zajetí trpké hamů
(a proudy barev dopadají na víčka noci
ona za
oknem
strach
smejčí o dům
dál a
uvnitř
tak
jako kdokoliv
v Jeho moci)
A to si nepřeji
— On to tak
chce
ačkoliv nemám vřelost
snaží se snad skrze ně
ve mně ten pocit objevit
Ačkoliv nemá vřelost snaží se více
než zklamání
zaklepe pozve
ji
k společné
hostině kde
každý u stolu
sedí ve své kleci
ruce se derou skrze mřížoví
smýkají o kraje
talířů jako
bříškové nůžky
vypnuté chňapavé růžky
A přijíždějí další s Jeho pomocí všech přátelé
s úsměvy bezbrannými prosí mne o urážku
Vybuchují
trpělivostí Oslaveni
bezdůvodným smíchem
oceňují strašidelné kresby v dětských knihách
neznajíce
Trnku jehož
jediný hřích v té chvíli je
že neilustroval Bibli
ale už je
odjištěn Fotoaparát
se stává Svědkem
Všudypřítomným kronikářem Bytí s Ním
okamžik souznění se rázem ocitl v zítřejších albech
Vědomí v
kruhu Je
okamžikem popravy Přirozenosti
kdy to nelze Pozdravit se navzájem
A děti na půdičce
křičí si
hrají
na nádraží
tátu a
mámu samoobsluhu
na dnešní povolenou výjimečnou noc
tak jako kdokoliv
kdo věří v Jeho moc
A to si nepřeji
Poznámka: v básni je citován úryvek písně Rogera Waterse.
KVŮLI NÍ BYCH SE
PŘERAZIL
když přichází s ohnivým pohledem
Vincentovy pastorační služby
přijíždí z Amsterodamu poslední třídou
na
jih do
Paříže
ale havrani jsou ještě dál
jako vnitřní vlasy co zplihle visí
do mozku vkapávají a hladí
místa šílenosti
místa na druhém sedadle staré fordky
která to hasí od Verdunu
a s jejíž řidičkou si můžete popovídat
že máme místo kde zůstat
a jeho jsme nepotkali protože se usídlil
aby
zůstal Když
říkám
usídlil se míním tím usídlil se
aby
zůstal Když
říkám
usídlil se aby zůstal
míním tím usídlil se aby zůstala sobota
Tak ústa jsou
ústa Když
přichází
nedává znát uvaděč
protože je skutečnou Popelkou bez jména
tudíž
neohlášeně
Vstupuje
bezkomentářové slovo bytí
a dámy se zahalují myšlenými vějíři
Nevědí
KDO pouze
CO
a JAK se teprve rodí
(dozvědět se její
jméno
čili titul)
ale máte ho mít
— Laskavost
Poznámka: v básni je citována G. Stein.
Ladislav Novák (1925-1999) byl autorem, který se rovnomocně prosadil na poli slovesného i výtvarného umění. Vyšel ze surrealismu, ale výrazně ho ovlivnila i spirituální tvorba českých autorů. Už na konci padesátých let se začíná věnovat experimentální poezii. V následujícím desetiletí patři spolu s dvojicí Hiršal Grögrová k nejvýznamnějším představitelům experimentálního verše u nás. Pokoušel se o slovesnou paralelu k abstraktnímu malířství. Ve stejném čase se také soustavně začal věnovat výtvarné práci, se kterou se prosadil zejména v zahraničí. Jeho dílo je zastoupeno v řadě významných antologií a expozic. Proslul zejména jako objevitel nové formy gestického umění, takzvanými froasážemi.
Třebíč, únor 1999
Martine,
Posílám Ti čtyři „tuše“ k reprodukci. Kdyby nevyhovovaly, nijak se neurazím. Pokud je použiješ, budu ovšem rád.
Jako ústřední motiv jsem na Tvůj podnět použil kruhu, ale kruhu „ostnatého“ a neúplného (jak naše životy). Dva kruhy jsou otevřeny dolů, dva nahoru.
Tento ústřední motiv jsem doplnil litou ředěnou tuší. Rozhodně jsem pro „řízenou náhodu“. O tom bychom si měli někdy popovídat!
Velmi srdečně
Ladislav
Martin Langer
Pití octa
Edice Oceněná díla
Redakce Jaroslava Bednářová
Ilustrace Ladislav Novák
Vydala Městská knihovna v Praze
Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1
V MKP 1. vydání
Verze 1.0 z 21. 4. 2017
ISBN 978-80-7532-665-2 (html)