Pití octa

Zpřístupňujeme: wi-fi zdarma/e-knihy/on-line encyklopedie/e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu

každý rybář má mrtvé začátky
zpřetrhané vlasce Nepevné
zkoušky z ticha
civění na vodní plochu

ale ten řev žabinců
mezi svištícím olůvkem
a navnaděnou nadějí!

umění pasti
která ho drží Mezi
pramenem

ústím

stoupání do kopce
vybělené exkrementy psů
po slezlém sněhu
mrtvičné švestky
s jantarovými strupy

Nemám rád popisy krajiny
halucinuji          když sestupuji dolů
do své zástupné falangy
do své možnosti nahradit
a být kýmkoliv nahrazen
tedy nebýt hrdinou
Nebýt tím          kdo se modlí
v tmavém koutě
ale tím          kdo vstupuje
do společenství
                           s vyrýhlou stopou
                           černého klínu
Nejlepší je pohovořit si
o tom          zkrátka
sejít se a hodit do placu téma
nezávazně          konečné otázky tady byly
protože

(příspěvek k Počátkům řeckého myšlení, Vernant)

* * *

řine se z tebe žluč          když procházíš z nepokoje
do pokoje plného věcí
skříň zívá hlady po odloženém šatstvu
lůžko slepené ospalky noci
štelář co čte ti zapadlý dopis: už přijeď příteli
                                                    je mi dost mizerně
                                                    nevím          jak bych
                                                    se k tobě dostal

ale já ani nevím
jak dostat se k sobě!
vždycky když ráno vstanu
dojdu k javoru na konci zahrady
a šeptám do kůry
všechna svědivá slova
jako když dobytek předává trýzeň kůže
to vezmu kosu
a utínám trsy trávy
nesuším nic
ledaže by mne chtělo sežehnout slunce

* * *

je to pět let          co jsem neplakal
nemilují mne slzy?          nebo snad
nedojímá mne nic v Slzavém údolí?
ale dojmy jsou často silné
vír tedy víra v ně
stahují
abych se zachránil    dělám velká tempa
                                     na písčitém břehu
                                     kde duny jsou sarkasmy

ale ten pocit kdy dívám se pod
hladinou na vlastní nohy!
závrať z prostoru — ptačí bezpečí
slzy do Mrtvého moře
osmotické tlaky zde
nelze být
ani skutečný

možná mne slzy nechávají čekat
a toužit pro své vědomí ceny
(Kafka v nich viděl zvířecí projevy)
možná se někdy vyplynou
až půjdu po ulici
začnu chytat lidi za rukávy
a radostně křičet: já brečím!
nebo se také skryji
v paměti že nemám být
slaboch
a šílený

—

JESTLIŽE JSOU POPSÁNY všechny polohy a tvary
kdo se mnou obcuje
já s kým?
Je znám popis boží
který zahrnuje vše          i nic
Nauka Buddhova a Kristova je dobrá
Mezi vším a ničím          Já
jako utkvělé                    Tedy
co si pamatuji?
Čeho jsem se dotýkal v pupku
matky                               Bez
jejího ztotožnění?
Musím dát formám za pravdu
abych nepopřel svou?
Toto je květina
toto je strom
vše prodchnuté duchem
zjizveno slovem
myšleno pádem
dopadnuto!
Jako když zloděj jsem
a cizí bolest mou

Můžu snad někdy uvidět
když provozuji slova
jako umění?!
A nauka básně
je dobrá?!
Jakou chybu v ní můžeš nalézt

* * *

MOJE SAMOTA má bezkrvé rty
zkrátily by se jí žíly
kdyby mnou promluvila
Kdyby mnou mluvila

chodil bych starobinci
a lízal nepotřebným proleželé údy
lízal bych jejich lůžka
promáčklá viděním

Moje samota je boží rodina
uvnitř
vně tedy tady
na zemi — jakýsi výlet
ale není to let
pakliže pták létá jako já
přerývavě k smrti
vyděšený

—

NAŘÍKÁM SI už i pro dětství
ta hraniční posedlost otce
který vzal co mu pod ruku přišlo
a řezal          Věděl jsem
o tom            že jsem loven
                      kdo je lovčí
                      jeho dřevění psi
s hrnkem přitisknut na zdi
pakliže dojde i na matku
vír slov a přeryvů
které se doslýchají
co jsem si myslel
a nebyl v tom rozdíl
mezi ránem a nocí          jistý stav
srozumění:
jestli lež se mnou počítá
a slova se mnou počítají
mohou se strefovat do černého
protože noc už postoupila
a možnosti cílů se v duších zvětšily
           narůstá nuda
           marnost           šimrání v očích
           jako atribut moci
s krvavým kabátem tetřeví krve
od vraždy k sobě chvátám
jako bych nemohl uvěřit
že s každou ránou
mne kalíš ve své péči
jako bych nemohl uvěřit
stoje v Terezíně          nad bazénem
který stavěli vězni
těsnou hrůzou
pohodlí v šoa
jako bych nemohl
už setrvačností ve svém starém těle
bílým šlemem
tětivou mezi
spodním a horním
rtem

(ghetto)

—

ŽENA          která mne provází
leptá svůj akt          na kůru mé mysli
omílá sebou o mé břehy
obrací všechny kamenné smysly
až na dně          mne stahuje
ve vírech oběti

Ta žena mnou nenávidí svět
a mateřstvím ho miluje
a miluje tak
že já klesám do hrobu
svědomí
že postrádám svůj odraz
že rukou do hladiny
slepě tuším

Její hra mi připravila zákon:
Samota si mne bere za muže
za ticho bez věna
když jsem se zrodil
z nepřirozené cesty
cysty pro jakousi schopnost:
klást slova tak
aby mi rozuměla

(Veronice)

* * *

chválím alkohol a psychotropní látky
nikoliv do nebes ale za chvíle TEĎ
tady octnutý naprosto při sobě
a mimo že mne zbavují trýzně
úporné mechaniky
myšlení

zneprávněn cokoli dodávat ke svému
způsobu bytí
křídlem prosekávám hustý vzduch

chceš-li mne zneužít
rozhodnu vůlí k excesu
chceš-li mi domluvit
nedomluvíš se výčitek

zavěšen v prostoru
jsem jediným prostorem
uvnitř sebe

—

JE TO ZÁPORNÁ HMOTA:
sádhuova ruka trčící ve výšce
zmrtvělá dvanáctiletým nápřahem není
ale stálé vědomí funkce!
stálé hlazení vousu
vyplynuté jako plamen
          z moře se deroucí nepřítomný lingam
          (jestliže nemůžeš jinak
          znehybni vánek na zápraží svých očí
          neboť jsem také toužil
          zavařovat almužny slov
          do sklenic pro trosečníky)
ale ne naopak
ale naopak to funguje!
          davy posílají vzkazy na ostrovy
          ve flaškách od rumu
          protože nevědí
                     jak rum chutná!
          (zbavení se touhy po plodech svých činů
          zbavení se vlastnictví po své nepřítomnosti ruky
          nezanechat otisk                myšlenku
          ztratit do nebes                  pocity
          v necitelnosti frázi:
          všechno už tu bylo
          hynutí larev                        když se rozprší)

nebo sádhuova hlava zahrabaná
v prsti několik dnů procházíš

vedle bezhlavého těla
které žije na co
myslí tam uvnitř?
v tom ohromném prostoru
kolem mé hlavy
čeho se v nepřítomnosti neodvážíš?!

vysvětluji prostoru jeho účel
co mne znervózňuje je hlasité zívání
          poezii nelze definovat při přecházení
          ze zívání do spánku
          ale v okamžiku kdy se probudíš úlekem
          zběsilou kontrakcí
          s jedinou možností
          být — nevidět!
          (ukazuji ti tušení plodu
          šeredný květ neznamená          že tě neobčerství
          krása nechutná v jistotě
          ale ve své nepřítomnosti
          v nepřítomné vidině
          a co je logické
          v levitujícím těle
je šlehané          zmáčené na troud
slunečním proudem
oblékané          nabalzamované chtíčem
je vněulitou vnitřností
zažívající prázdno
bezmasou hostinou slov
          ale o tom přece sníme!
          o stručnosti až za hrob!
tříminutové koity hovoří
o tantrických praktikách lásky
mezi          stehny
           toužení po souloži
nebo být alespoň kancem           či labutí)

tedy docenit vesmír
a zní to směšně
protože ten si toho nežádá
— dívej se
davy šílenců sobě přinášejí dary

—

NA ZDI JE MEDEK — máchneš
rukou — protože je sporné
co čte pozorný čtenář:
bílou plochu papíru
či nekonečný sugestivní prostor
černé barvy písmen

— Neměl bych pít
— Kouřit jsem přestal před deseti lety
a zase začal
— Šňupu tabák místo Hadlízu
tu stojí nehezký plac

Asfalt jak snaživcův Dobrý den
probudí se s nezměrnou blbostí
zanechat stopu

— Aby to byla stopa
nesmíš zametat ty staré!

Poznámka: v básni je citován M. Medek.

—

Žít mezi tupci
je daleko těžší
nežli žít se zvěří
Zvěř odhání oheň
zbraň i slovo
se zvířaty lze žít
v pokoře a odříkání
v ochočení sebe sama
ale s tupcem
a mezi tupci?
Nepomůže nic
(Jiří Kolář, Prométheova játra)

DEJ TUPCI SVOBODU
a splní si svůj sen
nízkými prostředky
za každou cenu
jen pro tu cenu
aby tě mohl po svém
provádět královstvím
seznámit s těmi
kteří ho sdílí
s ním žijí pomalu
otráveni závistí
bledí smrtí
neboť život těká
v území ducha

Zpočátku dává
svobodě jména snů
aby probuzen
povzbuzen možnostmi
změřil svou důstojnost
měřítkem slevy
a slevuje mnoho
stále si naříká
počítá ztráty
v účetní knize
strojí si nulu

Tak najednou u konce
a zároveň před počátkem
ještě chce užít
toho co nabyl
plave v prostoru
a není mu dáno
dotknout se
jenom sám sebe

Miluje pokrytce
kteří mu zmírňují bolest
staví se osvíceným
a znalým světa
ale nesnaž se připomenout
jeho omyl
je na něj pyšný
z poslední možnosti
své tuposti

Patří mu vše
a nemá nic
jeho slovo utne tvůj život
neboť tupci se sdružují
v mechanismech tuposti
v kafilérkách vědomí
na zítřejší tupost

Pane dej ať mne provází síla!

—

POZNEJ SVÉ MALÉ ČECHY
jak mluví za své
velké mrtvé Nepochopení
ale i ti kteří žijí
jaksi v rozpacích
jako když v tramvaji
všichni upšouknutí otáčejí
hlavy k tomu
kdo je bez viny

Jakoby vnímáš mezi dráty
a zemí          na Petriho misce své mysli
napnutou trolejí smekáš
vztekáš se          lokty rozhazuješ
špičaté mordy          vrtné plošiny
odněkud někam

Když přihazuje hluchota
a Parkinsonova nemoc
třeba jako ten starý muž
co si hraje s dětmi
mhouří oči jako by neviděl
(skutečně skoro vůbec nevidí)
šmátrá slepecky okolo sebe
a děti radostně ječí:
Voda samá voda! (Ladislav Novák)

— Samá krusta

Ale ještě jsou nalezené uhlíky
řezavé pigmentem
aurou rozpařené
protože svatostí (Adriena Šimotová)

Když za zásluhy nemohou
zaplatit spropitným číšníkovi
ale mohli by
podobni jasným bytostem
vyjít na ulici
a neděsit se světa?
Mohli by           jako ta fotografka
co pro bolest v nohou
nemůže přestát
že domácí odpojil výtah
a ona          v nejvyšším patře
svého hledáčku
fotí jen Tančící dům?                                     (Dagmar Hochová)

Mohli by          jako ten básník
mezi básníky          rozhodil život překladů
a když mu vyměřili rentu
— ta cifra byla směšně nízká
protože nemohl svým jménem
a mrtví nesvědčí?                                                      (Josef Hiršal)

Mohli by více o vlasti
než o stáří v Indii?
Jako ten derviš
kterého uznají králem
ježto jim ukázal žezlo coby klacek
a korunu z oslí hlavy jako svědomí? (Ivan Diviš)

— Musíš být silný když se ho neděsíš
a sláb když obdaruješ slabotou

A je to tak
že z neznámých děláš si přátele
aby ti odpouštěli netečnost
a nevůli vyhledat je znova
přijet jako mráz a ráz na ráz
skřehnout jim do vědomí
vyhnít se v paměti
že nikdo tak ničemný
nikdy nebyl?

Že obživneš skrze duši
pakliže odpočítáš dny
dnem zítřejším
pro svou obživu?
Že potkáván lidmi
si neuděláš čas je potkat?
Že neodpovíš na dopis
který ti někdo poslal?
Že kupuješ knihy
a díváš se po jejich hřbetech
svým hřbetem nepoznán
v jejich tíhu?

Ale už černáš ne životem!
Sněť zachvátila tvůj svět
od nohou k hlavě bere ti
lhostejnost míru
Ničeho nepřitáhneš
jako ty neviditelné hvězdy
protože nezhustils
nepropad do sebe nebe —

URVAL JSEM DVĚ MYRTHY ZA STARCE
skrze naslouchání
a skrze konání
umrtvil svou žízeň
abych s Vltavou nepřezval Léthé
abych tolik tolik nehybně popsán
a nebyl těch listů víc
nežli tolik

* * *

Vzpomínám na fronty
které doprovázel úžas
nad novým typem škodovky
čekalo se dny
a noci          špalíry příbuzných
přenechaná místa za obolos
mít          TO doma pod stříškou
pastovat          leštit          ležet
pod TÍM a vstávat k TOMU
nevýslovně šťastný z božího kovu

Z božího bonu
vystát ji na první džíny
druhý den ukazovat tesilovým parťákům
klukům z dílny
aby měli o čem

Nekonečně
zasedá Národní fronta
bezkrké zrůdy šeptají o vědomí
do bezvědomí boříš se
v nudě a ospalosti přemaštěných brambůrek
čekáš nedělně
na sentiment starých filmů
a grotesky!
protože se chceš
občas zasmát

Dědeček psal z fronty dlou hé
dopisy — popisy krajiny a zvěře
— lidé se vytrácejí
měl jsem pocit
že odešel aby nám sděloval
krásu své cesty
z nutkání širšího dechu
jako Gauguin opustil Agonii
až k hijé-hijé jeho dětství
věrnému houpacímu koníčkovi
Fronty mají své osudy
abys přežil svůj vlastní stud
propad sám před sebou
musíš se s někým bavit
je hradbou proti řeči!
předběhni ji a odpoví jako hradba
dává si načas ačkoliv není
je v těkání za paběrkem
střádaná v srdci
ve starou bídu

Poznámka: v básni je citován P. Gauguin.

—

VYJU SI VESNICÍ Do tmy
opřený podvratným hlasem
— To co mi vezmeš
vezmu si zase

Zase za psa
kterého přejel „náhodný“ traktorista
zase za brány které slouží
k zabití prasete
šest ožralých na nich
ženy schovávají děti
otcové zpěněni řeznickou ctí

Zase to se mnou chtějí
jenom za dobře
abych neselhal
v psychickém koitu
abych zvěstoval Jéžiška
přestože nabízí záda

Ale je to pouze o ranách
pochlastávám sousedsky
popliju          půl
věty               půl
slova             půl smyslu
nesmysl!

Přečti si MILOSTNOU PÍSEŇ
STARÉHO BÁSNÍKA
ve žluté průrvě je pohled
JAK JEŠTĚ ŽÍT
a já ti posílám na dálku
své přátelství
vztek
a šňupavý tabák

Cesta — loď

(eklektikon)

Protože jsem se probudil do hrozného snu
tvář odřenou nocí nad ránem
a zíral tím tělem
psychickou hmotou trčel
tak temně
jak jen mrtvolný kmen může —

A po hrudi si hledá koryto
lepkavá smola              kapička potu
ruce hmatají v obrysech
po tvarech věcí
a všechna stará slova tlučou
v mém hmoždíři          čísla
devět a sedm                třebaže nepotřebná
jde-li o lásku
k novému světu           se nepohybují
                                       ale točí

S bolavou hlavou          a šelestným okem
jak maják s přerušovaným světlem
podoben bílé plachtě          píšeš
— Viděl bych Tě raději Théseem
než stvůrou
— Já pán          ty pán
(helénské spojení?!)
Ale já už jsem v sobě Davida zabil
a nebyla to vražda s krví
protože David nemluvil hrůzou
— Něco Tě však hluboce poznamenalo
jako stopa          která ulpí v mysli
nepoznatelným kopancem krutosti
to          co se stane každou vteřinu
Řekla jsi          ačkoliv Viola je nástroj strunný

Jako bych to vyryl tělem do kůry
obtočil zvířetem
vzpomínkou zasyčel
jablkem
A pak se procházím s ohnivým kýlem
šlehám o podlahu nebe
planu bolestí          že někdo nade mnou
mne ušetří          nebo přikryje
lopatou štěrku          slzou
projeví účast

— Tohle Tě udrží v zjitření
to co se stupňuje proti příběhu
ty nevyměněné plachty!
A já jsem vyšplhal po její šíji
a zahlédl všechny mrtvé
a vyšplhal ještě výš
a najednou udělal krok
který neznamenal krok
ale pocit KAM NESU HLAVU!

Ale nebyla to hlava z které děti vybírají vši
ani nesmrtelná duše či Azték
který na konci každého cyklu dvaapadesáti let
čeká na hněv svých bohů
nebyla katedrálou ani stúpou
nepřišla na poušť          kde není nic
krom pocitu ji pocítit
Ta hlava nebyla          ani mazací
vše vevnitř i ven bylo zhuštěno
velkou ostrostí
neboť nebylo co ztratit
(jako bys natáhl kohoutek
a vystřelil ten          v kterém ses rozdvojil)

A z té cesty mne zatížila radost
a nářek
to co jsem dávno nepocítil
mne svalilo do místa
kde jsem se právě nacházel
protože jsem se vzepřel proti Náhodě
proti té která mi odpočítala

tuto báseň
tedy plachty

Poznámky k básni CESTA — LOĎ

— čísla / devět a sedm: posvátná čísla pro Beatrici — Dante (9) a Aurelii — Nerval (7)

— jak maják s přerušovaným světlem (comme un phare à l‘éclipse — Victor Hugo): …tak se potácíme mezi melancholií, veselou myslí a nadšením, a tak to zastane věčně (Vincent van Gogh o V. H., dopis Theovi)

— Viděl bych Tě raději… až …ty pán: dopis Jiřího Kuběny

— Něco Tě však… až …každou vteřinu: rozhovor s Violou Fischerovou

— a najednou udělal… až …KAM NESU HLAVU: Antonin Artaud

— Ale nebyla to hlava, z které děti vybírají vši: vyprávěnka, která v antické tradici souvisí s Homérovou slepotou (příklad negativní logiky)

— nepřišla na poušť… až …ji pocítit: Kazimír Malevič: Umění přichází na poušť,... (Die gegenstandslose Welt, Weimar—München 1927)

— Ta hlava nebyla… až …nebylo co ztratit: polemika s filmovou řečí D. Lynche, resp. s jeho symboly (Eraserhead, 1976)

— protože jsem se vzepřel proti náhodě: Octavio Paz (Nová analogie: poesie a technologie)

—

— TŘEBA TO BYL OBSAH HRY Vystoupí Prolog:

Všechno se podobalo zlému snu pakliže nejsi němý
od vrbového prutu
Od půl roku se trestají přečiny
pakliže přečníváš světlo narození
jakási temná zuřivost posedne otce
snad bytostným důkazem přistižení
jak odporně se člověk může tvářit
jenom při koitu

— Jak může člověk vyjádřit nevyjádřitelné
— Děkuji

Byl to člověk          kterému říkali Ríša
s matkou          která nemohla zemřít
Opatrně se sunul o berlích          o slinách
své pomalosti          které vypouštěl ze stříbrných úst
po třiceti krocích          zastaven          aby hlavou opsal
kývavý kruh          Potvrzoval své bytí dětskou píšťalkou
zavěšenou na krku
Ale ocitl se vedle něj po závalu
otcovské lásky          aby soupeřil o míru postižení
                                    aby mu plivnul coby zrcadlu
                                    flusanec do rozzářené tváře

Byl to člověk kterému říkali Edýrek štěně
které dostalo boudu s malou skleněnou předsíní
Měl pocit že když utíká

utíká s jeho nářezy s ním          nic víc
než malá louže bolesti ho mohla hodit pod kola
Extáze bití          viděl          když jeho tělo
přepadávalo dětské dlaně          a pak sny
pod ořešákem          kde kopal hrob

Byl to člověk          kterému říkali Dr. Ptáček
každý pátek           za suicidiální pokus dítěte
a když se ho zeptali při pumpování
— Proč jsi to chlapče udělal          Odpověděl
— Tatínek mne nemá rád              Takže zíral
do černého zrcadla          vedlejší místnosti své duše
ksichtíky sublimoval do svého chorobopisu
aby tam později než byla snaha třídní učitelky
napsal čitelné: Magor

Ale ty poštovní známky tam přece byly
jako snaha po urovnání          jako bolestné
za náhlé narušení otcovy tvrdosti!
A kousaly smrtí          svým zoubkováním
pakliže může mít smrt svá alba
a katalogy
                   čili svědomí

Bylo to člověk          kterému říkali Dětský
domov          když jenom tupě civěl
a otec přišel za svou          Co měl dělat
když           — Už jsem o něj rozmlátil všechny vařečky?
A pak trpělivě seděli naproti
(matka okusovala nervosně nehty —
nikdy jí nestačily ze strachu narůst)
ukazovali mu jakési vstupní listy
a on věřil          že rodiče to s ním myslí
dobře          protože je tam spousta podobných

I když později          čtyřleté kartouzy
pasťák a blázinec          jak přicházel
                        nemusel hlásit odchod

Bylo to člověk          kterému říkali Strana
kde jeho otec působil od mládí          a jak myslel
lidsky demonstroval na případu faráře
který          — Tak dobře kopal studně jako by
prohluboval víru
A všechny jeho apoštoly znal od matky
jak lezou do ložnice a krkají návrhy
stoličné          Stěhují konferenční stolky
zašupovací koženkové dveře
diplomy nejlepšího pracovníka provozu
pro rok 1984 až 2984

Bylo to ledové jako sny o studené válce
z kterých se rozpadal hrůzou
protože ho zapomněli naučit skládat
papírové jeřáby

Byl to člověk          kterému říkali matka
visíc mu na pažích snažila se oběsit
zvuky rvaného prádla
Už jenom sípal          odkopávaje od sebe
synovskou hmotu
a když odběhla kamsi do pole
na dotaz definoval lásku k ní
— Menzes          Kde bylo vše odporné
čím se jen mohla vůči němu provinit

Veškerá sedlina tajemství zatěžkala duši
aby pak měsíce šmíroval důvody —
znamení pro něž se stala Kainem

Ale někdy říkala že
— Ženská zástěra všechno schová
Tedy i nehozený kámen

A bylo to více než člověk
když rozbil vitrínku Bratrské jednoty
a knihou kterou tam našel
nakrmil kosí mláďata tak
že se nedostala ani k Novému počátku
První Mojžíšovy
Vše zvrtnuto v němohru
v ne-modlitbu za skutečné démony
sám v hlavě hercem Loutkou
naražen na vodící tyči viděl
jak Král vstává!
— Jak může člověk vyjádřit nevyjádřitelné?
Jako nepodřezaný mokrý dům v mrazech          Puká
jako jedlý kaštan hozený do trouby
a jeho děti stojí před okénkem plny radosti
— Kdy už to bude?           Ale ještě ti dávají chvíli
na některé odpovědi se zapomněli ptát
— Co zbylo z Ježíše po smrti          Duše nebo Duch?

— Děkuji

Poznámka: v básni je citován Shakespeare a kóan.

—

MĚSÍC SE OPĚT ŠKRÁBE          přes okno můj domove
a vše v něm je asyl          jak jsem se dočetl kdesi
v moudré knize          mé bytí je čtyřprocentní citlivost
takzvaná přemnožená bolest čili deprivanství
Deratizátoři všech zemí spojte se!

Otec mne učinil mrtvou duší tím          že nevěřil v lásku
mé matky
Na vojně vedl svazácké kroužky a za Šalamouna měl strýce
který coby předseda OV KSČ rozkradl majetek jičínských
emigrantů          aby mohl soudruhy provádět honitbami
své moci          včelíny své tisícileté říše
a když mne přivedla pod srdcem na tuto Zemi
zeptal se nejmenovaný Kdosi          Jestli si to nechce
ještě rozmyslet
To o poznání jeho          je jaksi samo sebou          Od tří let
mne bitím učil maskulinní autoritě

Jednou nás Šalamoun pozval          do své dači
Uřezané palice zvěře visící nad mou ještě živou hlavou
Major letectva Syn          katapultován v koženém křesle
žral sýrové tyčinky arašídy a sušené švestky
Tetička zametala před barákem chodník krvavým koštětem
a jak plakala          vylézaly všechny její kočky
a ona je laskala          protože stranická ruka jejího muže
ji legitimací nikdy nehladila

Ale i v této básni se odehraje zázrak          Jmenování Krista
an ještě dvacetičtyřletý stává se direktorem fabriky
na ovoce      s bandou šedesátiletých Timurů Odumřelé tkáně
přeměňuje živé na mrtvé          dosud žijící
na marodku duší
A má matka stojí starostlivě za oknem
kdy už ten Vyvolený zmáčkne píchačku a služební Volha
přijede na večeři
— Dnes jsem měl spoustu práce: Plnění Plánu
                                                                        Bezpečnostní školení
Návštěvu generálního ředitele            Zasedání Závodního výboru
a ona sedí          saponátovýma rukama hladí na dálku
                                                                                   jeho velikost
a vydechne — Miláčku…

Je div          že jsem to přežil
Moje zvířata neměla takové štěstí
(minuta ticha za mrtvé)
Obdivoval se jim vždy z dálky  Jediná blízkost byla povolena
v dokumentárním filmu který jak osobně tvrdil
                                                                                    Velmi miloval
ale když jeli se Šalamounem lesem a z gaziku kynuli
brokovnicí rozšlehávali teplá těla          nedivil jsem se
na zahradě jsem měl hodně hrobů         pod každým stromem
a ty koruny byly jeho pýcha

Když odcestovala matka            Na několik dnů
krčil jsem se pod šicím strojem Minerva
Abych ho nerušil seděl jsem na pedále několik hodin
a vylézal pouze na jídlo
na mastné výpečky            které dávily ve mně děs
že nepozřením zraním jeho chuť            Být klidným

Listoval jsem v knihách            Pod postelí
vypjatě naslouchal            Zda neslyší
trávu růst            šplouchat vodu            když vynořím se
v ponorce kapitána Nema

—

Můj dědeček vypadal jako Max von Sydow v Pelleho
                                                                                     dobyvateli
Vrátil se z nucených prací a nikdy neztloustl ani o kilo
Pamatuji si ho jako uzlík provázků             sedě na štokrli
babička před ním klečela a prosila              — Dej si ještě
                                                                                     knedlík…
Už vyhasínal            a tu zuřivost kterou pravděpodobně
                                                                                      odkoukal
od krve (sám se narodil Němcem aby si v roce 1938 zažádal
o československé občanství) odsunul sám čas      Ale
                                                                                   babička říkala
že je to nespravedlivé            protože Schnittnerovi si to
                                                                                       nezasloužili
ačkoliv měli divnou víru

— Copy děvčat sahaly pod kolena
Andrea a Dominika            když jela na kole v plavkách
všechno trnulo závratí             a piha na tváři jedné z nich
byla jediným stigmatem            když Franz přišel požádat
ačkoliv věděl kterou spatřil        před Bohem byla tou jedinou
jež si chtěl vzít     V Geologické zahradě na hudební slavnosti
mu řekli ať přestoupí víru            protože jejich Boha odsouvají s kufříky nezbytného prádla
Jenže než k tomu došlo            pana Schnittnera upálili
coby kolaboranta            Dav ho hnal přes náves ke kapli
kde polit medem a oválen slepičím peřím             zasvítil
jasným plamenem        Odešedší na věčnost kapsou naditou
                                                                                             glejtem
Nevhodné osoby

Bylo to v roce           kdy na rodné Wolfsberg (kde tajně věřím
že zemřel Hesseho tulák Knulp) hodili do rybníčku holku
ana se napíchla zádama na kosu            která ležela na dně
a když ji vyvolávali            vypadala jako fotografie Viléma
                                                                                     Reichmana
„statečného německého vojáka od Stalingradu“            jak mu
                                                                                                 říkali
žertem jeho skuteční přátelé             Ale on se zasekl jako film
až když ten foťák po sedmdesátce nemohl udržet
aby ho odnesl jako utonulce mořem olejových kalužin
zmrzlic a japonských tuší — Ted přicházel v husté
sněhové vánici od Vlčí hory k mlýnu v údolí zasněžen
a na smrt unaven a přesto pořád na nohou jako by musel
skrovný zbytek dnů ještě pořádně využít a běžet
běžet po okrajích lesa a všemi průseky             Jakkoli byl
nemocen a unaven jeho oči
a jeho chřípí si podržely starou vnímavost
Jako bystrý lovecký pes merčil a větřil ještě i ted
kdy už pro něho nebylo cíle každou vlnu v krajině
každý poryv větru a každou stopu zvěře
Nebylo v tom vůle a nohy ho nesly samy
— Pak by byl můj život krásný a dokonalý jako zralé jablko
Bůh se však neustále usmíval a jeho tvář
leckdy zcela zmizela ve vánici
A děda se přestal smát            protože si vedl úmrtní knihu
kde mu zbyl jen jeden             jako viselec či strašák
kterého udělali ze řetězů

— Nevydržel ani do švestek            řekla paní
která to dědovi oznámila             Ještě tam zůstal
a přítel zmizel            vylezl na pětipatrový činžák
a skočil na zem rovnýma nohama            — Víte
byl nemocný            ke konci moučný červen
a když ho vylupovali z chleba            šla jsem
to do krámu vrátit            Kdo to kdy viděl
jsem mladá za ten důchod?
A do smrti nikomu nic není

Jako před havrany začlo mu průsvitnět ucho
sluncem            Rozvával větrem
Poslední co mu zbylo před hřbitovem byla malá zahrádka
pod ním            Měl radost            když vypěstoval zeleninu
                                                                                     rodilo ovoce
Jednou si za přidělené peníze koupil doutník
a poslal mne k márnici            — Esli nepůjde bába
ačkoliv sám nejedl            dopřával druhým síly
jako jeho bratr Josef který prodal ložnici aby mohl povečeřet
se ženou v restauraci        Svaliv ji poté na holou zem rozkoše
dobyl si společné bohatství
Opili jsme se jednou slivovicí     a při šesté řekl
že — Děda nás pěkně houpal     To o bramborových slupkách
které si s krví vařili v Rajchu       a taky o náckovi
kterého odzbrojil            Návrat
byl ale pravdou               měl něco s mordou
a při jídle s ní vždycky cvakal jako lágrovou lžící

Vzpomenul na Tapiése            při čtrnácté
— Smírčí kříže se pohybují do dálky           středu mého srdce
jako v Terezíně            mne bolest posadila na lavici
Předměty denní potřeby         jediný materiál na holicí strojek
kruté vypodobnění „všedního dne“            Absolutní málo
v absolutní temnotě
Jenže z Terezína mne přátelé v šoku odtahovali
zatímco za Tapiém          jsem se musel vracet!
A slunce hřálo a děda se dusil hleny            jako životem
probíhají černé vzpomínky            — Začínal proklínat
den            kdy se narodil             Jak to řekl lékař
cosi o naději která mizí když už je člověk moudrý
a v okamžiku zjištění umírá            takže mu je naposledy
upřeno

Dej si ještě knedlík            řekla moje žena
a já se zadrhl celou šiškou            Špalírem sousedů
jako když vykrmují husu            a oni čekají před vraty
s talíři            a celým životem kručí

Můj dědeček vypadal jako Max von Sydow v Lynchově
                                                                                             Duně
Vrátil se jednoho dne z lázní v jakémsi hacafraku
(měl modré oči od koření) bouchnul kufry v předsíni
a zařval na babičku            — Najde se tady někdo
kdo mi zuje boty!        A ona šla protože ucítila pach svobody
prasklinu ve valše       takže vše úporné prádlo
došlo žmolků a hrubosti            Tak nějak to cítila
jako pozbytou dělnost            Ale trvalo to krátce
kolem půl roka krčil se na nejnižší židli
a ona se neptala            Mluvila tak            jako by věděla
že o něco stojí
a ten vztek se protáhl přes jeho duši jako Diviš
Ivan            který se vrátil domů po několika letech exilu
a pokálel všechno rodinné stříbro            ačkoliv
— Tak úporně mne bolí anál!

Kdo ho neviděl řičet slabostí            ana opeřená přec jen
důkladná rána            jako když dopadl Ikaros
přijel na Tragédii podívat se sám Poseidon
Kdo ho neviděl nenávidět ženy            jako Attiku
to když ho některá pohladila olivou            a on zkulatěl
coby embryo          a zašeptal           — Nic než kundu nic než ji
Ale co           přec mi už jenom nestojí!
A když jsem mu poprvé podal ruku           a označil ji za rybu
odvětil jsem            — A to si myslíte           že se z toho poseru
On zazářil dojetím           a shlédl ze své nicoty
aby se podíval do hladiny           protože Narcis byl krásný
i když odporný

V Těžkoslovensku je absolutní básník ten        který to o sobě
                                                                                                  tvrdí
jako by všichni zposranci neměli v duši služebného červa
A oni musí mít Mistra           protože není nikdo
kdo by ten Dřevomorný klášter spravoval           A já jsem šel
po bítovském Masakramentu zíraje na Dyji
jestli se v žíznivém slunci neobjeví věž kostela kterým zatopili
jakož i Bítovem           který byl po turistech připraven
na invasi básníků:
Tichých           sklíčeně rozverných           s recepty
na zaručené prostředky proti melancholii
Medikamentosněmediálně vraždící policii           Drtiče
slz           krve           sperma                                    a mysli
Nejžádanější pátá kola u vozu           s kterými se nepočítá
ani jako s náhradními
Spojeni jedním „údělem“ házejí hlínu na živé pohřbené
Jako Wernisch
Ivan           který se vrátil domů po několika letech bloudění
po antikvariátech           a pozvali jsme ty
které bychom opomněli poznat           Ano
jako při čtrnácté slivovici           Uvidíš v sobě koncentrák
a nechceš se už vrátit                          A nejde to zastavit
tvůj život stane se pachtěním po souloži s myslí
Tvým básním stojí           za to
se pro život udělat!

— Svět zečtvercovatěl papírem           tak nějak
by to řekl Černý kotel           přeživší ze San Creeku
kde vyřízli indiánským ženám dělohy    aby ozdobily hrušky
jejich sedel či klobouky           Nebo to
co řekl Chivington na skalpování dětí
v Denveru           tedy — Hnidy dělají vši
Ale jsme jimi jestliže smíření se svou dočasnou křehkostí
být ovlivněn jakoukoliv větou příležitostného kadeřníka
nebo malíře pokojů
Svět se spokojil           se čtvercem           To            co je
stvořil člověk           To co je kruhem je od člověka pro Boha
ale ne tato kruhová báseň

III

Tedy           když děda přestal žvýkat gumu
s názvem Pedro       stal se tapetou o kterou se nehnutě opíral
při přecházení z chodby          do kuchyně se vcházelo
                                                                                       zakopnutím
protože            kdo vnímal stěnu            vnímal i dědovy nohy
— Bylo potřeba         aby věděl        že v našich srdcích je
                                                                                       slovo soucit
řekla babička a šla upravit pietní stolek s urnou již
                                                                                       oblýskanou
doteky           Nešlo o pečlivost ale o vzpomínku
na jistotu           jako když najdeš předmět na svém místě
a zmizí-li           je přítomnější           protože duše odhazuje
                                                                                   pytle s pískem
jedinými mýty o svém zrození           dětství            a jsoucnu
Potom se dotýkáme zbytečně                protože urna není
                                                                                                  úplná

(V tomto okamžiku sluší se zadrhnout
to okolo dědovy smrti byla pro mne první realita
mechanismy praktických zvěrstev           vyřídit natisknout
                                                                                         pozvat
a šetřit           emoce na okamžik kdy sál se naplní
a Prolog odříká cituplné Sbohem
člověku           pilnému statečnému milému           aby tak
                                                                                   vytvořil ilusi
že každému jsou otevřena nebesa
ale copak jsou taková pro roušku v Démonii?
Copak jsou nebesa            když si nemohu vzít život
ze strachu                           že nebesa nejsou?
Že zmítám se mezi možnostmi zbavit se jedné a vybrat
                                                                                         si tu lepší
ale       která je ta o níž soudím      že utrpením volím dobrou?
To co je okolo je vždy horší            zatíženo dotekem
                                                                              lidského dobra)

— Poprava skončila           a my jsme pocítili obrovskou úlevu
Člověku se chtělo zpívat dát se do běhu nebo se hihňat
A ruce všech zúčastněných se proletovaly jako vzdušné hroby
Děti začaly křičet a výskat           honit se
mezi jmény           a já se schoval za famílii Schnittner
aby mne tam nikdo nenalezl           jako opakovanou větu
která ztrácí smysl           jestliže zmizel její adresát

— Dejte si knedlík...

(dědovi k narozeninám)

Poznámka: v básni jsou použity citáty z Hermanna Hesseho a Georga Orwella.

—

JSEM MÍRNĚ V DROZE Drožkou
co ji vozí Stahujíc okénka dámě
(ona se dívá uškrcenou krajinou)
vmotávám kolem vypadlé boa

Hřbetem vystaven dešti a žáru
Skoku všemi hledaného bandity Jako oj
ukřižován za zuby grošáků
a má vzduchem roztrhaná hlava je mezi koňskými
tou prostřední

Zastavím           abychom načerpali
Uprostřed vodní plochy           kůl
a na něm dřepí starý sádhu           Prý
že až bude ta válka           ten jeho dům
nebude zbořený
Až naženou celou ves do jeho pokojů
ze strnulosti přehopká po tělech
na vylidněný břeh

Dáma se pomalu (jak jinak) prochází
Po okolí trhá bahenní květiny
Jak jinak než pro potěchu držet je
zbytek cesty na klíně Tak blízko
k uvadajícím myšlenkám Dříve
než pro někoho

—

SEBRAL JSEM SE A ŠEL ne krajinou ne městem ani tím co                                                                  nazývám nevsí tedy zde
kde žiji VES NIC a E (podobnost s Delfy je čistě náhodná)
Odstavce nabírají vzduch do plicních sanatorií a v každém                                                                  pokoji na každém lůžku
leží jedno zlomené slovo — prázdnota dopisů domů      Kdy                                                                                    už mne pustí?
Tak se má slova sebrala a šla jako houby po dešti a Bůh
                                                                       je sbíral podřezával
podhoubí aby příští rok opět a věčně rostla aby mne
                                                                         osvobodila z plísně
a plískanic           Aby má hlava v plískanicích nezmokla!

—

(Jiřímu Kolářovi, Ladislavu Novákovi, Josefu Hiršalovi)

CTÍM TŘI MISTRY
tři různé směry jak dojít k sobě zpět
nezaprodaný ničemu nelidskému
vida úsvit před úsvitem
a zatímco se ostatní chvějí ranní zimou
mohu rozdávat polední žár

Stromy popsané básněmi vštěpy
lípy na lesy zákrsků
tak že je naše kmínky nemohou unésti

Ale ani život se nepodobá břemenu
nelze odhodit z vlastní vůle na počátku
ani dopravit důmyslným mechanismem vpřed
nelze jinak           než unášen Punkvou
nezaskočen bouří           promočen se smát
jako písek           který se zrno po zrnu vyškrabává
z moře na břeh           aby se dotknul
lidské nohy                 aby se uhnul pod
váhou bytosti

Mistři si nehledají své žáky
stojí jako ochmýřené pampelišky
a čekají na hlavu           která mezi ně klesne
jen vítr           který může mnohé změnit
a příčina           jež donutí pozorovat oblohu

Jako opuštěné mechové domky zvou ke hře
zatímco je slyšet smích vzdalujících se dětí
jen pokleknout abychom ve změti
klacíků a zelených pláství uviděli
miniaturní lože na které lze klidně ulehnout
a dívat se na stěny z kořenů
ven parkem z brusinek a borůvčí

Nutí podobni škvorům rozpažit ruce
a utíkat k vnitřním uším
usilovat se o labyrint
bez nároku na stříbrnou nit

Být Mistrem znamená být uvnitř
bez možnosti chtít zpátky
tedy že mé oči ústa a srdce
kývaly na souhlas
a všechno se stává veliké
ten svist nad námi
je Boží tvář!

—

VĚTŠINA PORNOGRAFIE končí pokleknutím
ženy k lingamické modlitbě           a její ústa
do sebe přijímají mužský život
Semeno           které nikdy nevytrysklo
ústa                 která nejsou vzrušivá
v polibku nicoty            Soustředění
na nejhloupější výraz
Série poprav a pohřbů
bez nároku na nečekanou milost
Chlebem udušený oheň

Někdy jako by chtěli promluvit
ale jejich hrdla jsou stažená
v možný skřek           Skřek jako střed
nože         jako do nebe volající rýha
Stačí uchopit nebesa na nůž
a pak        jediným trhnutím k sobě
ránou si nebesa prohlídnout

Žena: Budu tě uctívat
           ale jen jako tebou opečovávaná
           bezduchá loutka
           Naznač mi pyjem cestu
Muž: Naznač mi srdcem cestu
           (naznač mi klínem k srdci cestu)

Fragmenty abstrakce

(Historie černé)

2. Hora lidí vyplňuje údolí
takže hory se stávají
údolími

3. Lidský červ se dozvěděl o možnosti
zrození

4. Perníkové srdce
dopad meteoritu
rozzářené vřesoviště!

5. Buněčné dělení
(ovšem rakovinotvorné)
buňka je zahlcena černou

6. Možnosti vnitřního ucha
    stabilizace porušené rovnováhy
    na lodi         na vlně
    blbě

7. Ještě se vzepjal
    k činnosti storuký indický bůh
    99 rukou rozpažovalo ruce k lidem
    1 ruka plašila víru

8. Ale ona stála
    odjakživa na svém místě
    zbytněle zatuhla
    ve šnečí ulitě záklopka
    zaklapla ve věčnou
    díru

9. Tady se to stalo           Zde
     na prostoru 10 × 10 cm vidím vesmír
     cosi upadlo           Snad pohled Narcise
     žbluňknul do studny
     a roztrhl se v střepy
     Pohled           kterým se díváš
     je pohled dna           Nad střepy
     vidíš hladinu           a nad ní
     chladné slunce
     Tedy můžeš napsat Milý Waldesi
     Tvůj Kupka

10. Konstituují se stíny
a mimikry Zvěř probuzená k životu
zimničnými vibracemi

11. Jestliže přenesu skutečnost
      že z okna se dívám já
      mohu zahlédnout
      jiskřice a jíní

12. Keramika černé
archeologie černé
muzeum černé grafiky

13. Pavouk sobectví opouští naše duše
      pohled
      i sobectví před naší hrůzou
      v hrůze prchá

14. Vytvořil se první dotek
      energetický smysl ve spojení
      První těla se znásobeně vrhají
      do pout

15. Jsem u patnácté komnaty
     dveřník mne nechce vpustit
     — má ptačí zoban
     Chvílemi netuším odkud přijde
     jeho rána
     Rohem pod bradu
     (protože je zároveň hrochem)
     nebo zobákem do hlavy?
     Už vím           že jeho samota
     pošle lítost zmáčknout kliku

16. Uvnitř je katedrála
       s roztrhlou klenbou
       a černá — všudypřítomná
       vyplňuje temnotu

17. Katedrála se brání           Naposled
      bičem stoletých hlasů věřících
      šlehá do temnoty
      aby dosáhla k boží ruce
      ale ty jsou tvrdé           jako srdce
      od práce

18. Zbylé fragmenty
trupy lidí
tlupy Nespotřebovatelné maso!

      Kdosi nás zve
      na Prejsu abstrakce
      Květiny!

Pozn. — číslování je provedeno podle grafických listů F. Kupky z reprintu, které vydalo České muzeum v nákladu 300 ks

— básně na grafické listy 19—26 jsem neprovedl, protone téma černé už nepotřebovalo můj úžas

—

POSLEDNÍ DNY TOHOTO ROKU VALÍ        po rozměklém
                                                                                    lidském lánu
kola se boří a zuřivě prokluzují mrtvou zemí           Duchovní
                                                                                                obroda
pozdě k ránu
Vše co mohli mi vzít jsem si vzal           vše co mohli mi dát
                                                                                     jsem daroval
Jsem bezevšeho vším nadešlá pochybnost         Ne anděl ne
                                                                                                  dábel
dalek jsem lásce k bližnímu           Tady A tam pro bolest
                                                                             Mezníkem mezka
spravedlivé A           i když i bodlák se chytí jako hloupost
a cuchá mne
cuchá ne pro mne           pro budoucnost

Na vrcholu všech koster sedí můj přítel        sedí a plácá se
                                                                                             do kolen
Jeho smích je plný jako hora pod ním           a jmenuje se                                                                                                  Třebíč
jmenuje se louka konikleců      jmenuje se Acnavi čili Ivanka
                                                                                            jeho milá
která mu něžnou rukou otevřela bránu smrti
zatímco druhou ho hladila     (Kdo neviděl jeho chlapecké oči
                                                     ve věku stařeckém jiskrné
                                                                                         vnitřní oči
                                                  neviděl Mistra   lidských končin)
Jmenuje se nekonečná lítost           nad tím
když Deml umíral a sdělil mu tajemství    Zapomenutá světla
chrlila další černou krev           že nesedl a nezapsal je místo
                                                                                   školních prací
že šlo mu o kantorské místo        které (jako StB) nikdy nespí
jmenuje se jinak pro jiné        pro mne můj přítel         Ladislav
se vrací
A monstrum se vráží pohybem vpřed       jak střep nebo dýka
už řine se ze země krev vnitřnosti a mícha           Kdo ho řídí
                                                                                když ne člověk:
Jeho ego         dozblblé řády za rozumný rozum         vítězně
                                                                                             směje se
dalším vozům

Poslední dny tohoto roku se valí
ještě ten Advent Zrození
před námi

—

ZBÝVÁ HODINA PADESÁT na novoroční předsevzetí
Prožil jsem to nekřesťansky s křesťanskými vrstevníky
What God wants God gets God help us all
What God wants God gets
(a proudy barev dopadají na víčka noci
děti se drží mátožných hraček
tak jako kdokoliv v Jeho moci)
Přišla řeč na konfliktního chlapce            který drží s matkou
nenávistí tak        pevnou že nedovede obejmout bez šlápnutí
políbit bez úderu           promluvit bez seknutí slovem
Cokoli dobrého se mu příčí
ale jen pro ni            jen pro ni            Je to jeho láska
Viděl jsem ji sedět bezmocně sevřenou křeslem
blízko zešílení
Viděl jsem ji kojící čtvrté dítě v pořadí
jak bez známky radosti říká
— To byla ta nejhorší zpráva           že jsem
opět těhotná            a nejlepší
když se narodila
Dál nemůže dostat se přes slova           protože obtěžkána
větami kaků           boří se
její v nemluvě zajetí trpké hamů
(a proudy barev dopadají na víčka noci
ona za oknem            strach smejčí o dům
dál a uvnitř            tak jako kdokoliv
v Jeho moci)
A to si nepřeji

— On to tak chce            ačkoliv nemám vřelost
snaží se snad skrze ně
ve mně ten pocit objevit
Ačkoliv nemá vřelost snaží se více
než zklamání zaklepe           pozve ji
k společné hostině           kde každý u stolu
sedí ve své kleci
ruce se derou skrze mřížoví
smýkají o kraje talířů           jako bříškové nůžky
vypnuté chňapavé růžky
A přijíždějí další s Jeho pomocí všech přátelé
s úsměvy bezbrannými prosí mne o urážku
Vybuchují trpělivostí           Oslaveni bezdůvodným smíchem
oceňují strašidelné kresby v dětských knihách
neznajíce Trnku           jehož jediný hřích v té chvíli je
že neilustroval Bibli
ale už je odjištěn           Fotoaparát se stává Svědkem
Všudypřítomným kronikářem Bytí s Ním
okamžik souznění se rázem ocitl v zítřejších albech
Vědomí v kruhu           Je okamžikem popravy Přirozenosti
kdy to nelze Pozdravit se navzájem
A děti na půdičce křičí           si hrají na nádraží
tátu a mámu           samoobsluhu
na dnešní povolenou výjimečnou noc
tak jako kdokoliv
kdo věří v Jeho moc
A to si nepřeji

Poznámka: v básni je citován úryvek písně Rogera Waterse.

—

KVŮLI NÍ BYCH SE PŘERAZIL
když přichází s ohnivým pohledem
Vincentovy pastorační služby
přijíždí z Amsterodamu poslední třídou
na jih           do Paříže
ale havrani jsou ještě dál
jako vnitřní vlasy co zplihle visí
do mozku vkapávají a hladí
místa šílenosti
místa na druhém sedadle staré fordky
která to hasí od Verdunu
a s jejíž řidičkou si můžete popovídat
že máme místo kde zůstat
a jeho jsme nepotkali protože se usídlil
aby zůstal           Když říkám
usídlil se míním tím usídlil se
aby zůstal           Když říkám
usídlil se aby zůstal
míním tím usídlil se aby zůstala sobota
Tak ústa jsou ústa           Když přichází
nedává znát uvaděč
protože je skutečnou Popelkou bez jména
tudíž neohlášeně            Vstupuje
bezkomentářové slovo bytí
a dámy se zahalují myšlenými vějíři
Nevědí KDO           pouze CO
a JAK se teprve rodí

(dozvědět se její jméno
čili titul)
ale máte ho mít
— Laskavost

Poznámka: v básni je citována G. Stein.