Manévry

Malý Lucifer a Štír

Zde podzim, jenž proměňuje věci, a Malý Lucifer je jím pojednou zbaven své jistoty, měl-li kdy jaké. Zde podzim, panství mlh a úsvitů jen kalných, zde podzim, kraj vzdálené hry klavírní a alejí hůře než teskných. Zde podzim a zde Malý Lucifer a na obloze znamení Štíra. A Štír, jenž nemiluje chladu nynějších dní a nocí, opouští stráně a výspy jindy slunné. Štír odchází z vinic a Štír odchází z luk.

Naposledy se obrací k měsícům letním a naposledy k pobřežím. Naposledy vše.

Nyní již Štír nikoli na skalách, leč Štír v podzemí, neboť ke spánku zvou a vyzývají soumračné měsíce tyto. Štír odchází a převrací se nad obzorem, míře maskou k obratníku. Štír, tedy nikoli již na skalách, leč Štír pod krajinou spící, a Štír, jenž tápe ve tmách podloží.

Chvilka v kavárně

Tvář Malého Lucifera je ohnuta dle tvaru kterési číslice, on sám pak sedí v kavárně a pojídaje kompot, takto uvažuje: Jsem dobře a vyváženě oděn, lze mi dopřávati si kompotu, rovněž cigarety leží nadosah a čaj s mlékem již objednán, a přesto jsem smuten. Proč asi? Proč asi harfy jen teskně dnes zní a srdce usedá?

Věru, že znám odpověď: Verunka čela bílého, kadeří temných, a rovněž Verunka pružných ňader a paží a lýtek oble tklivých, Verunka, španělská kytara, je mimo město, mně vzdálena. Tehdy jsem smuten, neboť tehdy je mého bytí, života a úsměvů jen polovic a právě jen tolik. Tehdy je polovic jen Malého Lucifera a tento je smuten.

Takto uvažuje a kompot již sněden a poznenáhlu i čaj s mlékem dopit a ničehožnic nezjasní tvář Malého Lucifera, jenž nevida jiné alternativy, odchází odtud i odjinud, a co si bere s sebou k ruce, je jen cestovní vějíř, břitva, pero a sešit básní.

Malý Lucifer v parku

Malý Lucifer, ten štíhlý tanečník, tančí tváří k zrcadlu a toliko sám na sebe tehdy myslívá a nemyslí již tedy na ni a je tomu rád. Malý Lucifer tančí členě prostor spirálou hadí a vlnou přílivovou, neboť je tanci nakloněn a rovněž v. Tančí-li v prázdném pokoji, je tento pro chvíli tuto soumračným parkem, kde teplý vítr korunami stromů vane a skrze listoví lze spatřit Slunce v ústupu nízkém již a žhoucím.

Malý Lucifer tedy tančí zde i tam a poznovu prostor ovíjí svou páteří, jeho pohled není z přítomných a oči se v přivření řasami zakrývají. Malý Lucifer nemyslí tedy na ni, tančí-li a myslí-li přec, pak hladce oble.

Když hudba dohraje a ustane otáčení věcí, není zde již více stromů, ani jejich planoucího listoví, ani zlatých a nachových kaluží, ani jiných vůní soumračného parku. Toliko prázdný pokoj a v něm Malý Lucifer, jenž zanechav tance, je náhle znovu smuten, myslí na ni, avšak nikoli již hladce oble.

Nástin strategije

zní: pravice čeká a ruka levá nevícočiní. Ač srdci blíž, leží bez citu. Pravice se zdá být potencijonálně zdrcující a v následcích neoblomná, ruka levá, toť slepé kladivo. Pravice si je jista vítězstvím a skrze ni i Malý Lutzifer.

Ruka levá je lhostejná a o to strašlivější pak v závěru, neboť – jak již řečeno – postrádá citu.

Rovněž Malý Lutzifer je nyní citů prost. Všech vyjma jednoho: egzaltace. Egzaltace je však cit-necit. Je to bezvědomí. Lze ji navodit blízkostí boje: čelist lutzifeří větří krev, vnitřnosti lutzifeří se chvějí v tensi, pravice se připravuje k demonstratzi moci a ruka levá je lhostejná. Lhostejná k bolesti.

Neviditelný nepřítel

Malý Lucifer tuší, ale neví co. Přes plochu zrcadla se přelije vlna a na vzdáleném pobřeží ustoupí písek náporu neviditelné paty. Tehdy si Malý Lucifer ihned pomyslí:

To je neviditelný nepřítel.

A vzápětí již ráz na ráz: útok skrze šíp, útok skrze laso. Obojí v rychlém sledu. Ráz prvý, ráz druhý. Malý Lucifer je již zpola lapen, šije sebou a hmatá, maje boltec protknut, hrdlo ovinuto. Nelze spoléhati na zrak, neboť Neviditelný není okem viditelný a ve výhledu rovněž brání rudá kola. Toť zástava dechu.

Malý Lucifer však přesto dosud smí být zván málo vypočítatelným. Nahmátnuv torzo, vede útok vpřed, zavádí malou obranu a opět útočí. Již obnoven lucifeří nádech a dech a zlomeno čísi předloktí. Již také měsíc stojí nad střechami a jeho světlo zrcadlem zalomeno zjeví náhle lucifeřímu zraku lidskou siluetu v oparu stříbrosvitu: zde ramena, zde čelo, zde v lucifeří pěsti křišťálové těžidlo, nápřah a úder.

Dvojí tedy nyní krvácí, a sice ucho již známé a čelo neznámé. Dvojí krev stéká do čalounu, dvojí krev se mísí a nebude možno zváti mne lhářem, řeknu-li, že jde o svého druhu pokrevní narovnání. Jen, že ten druhý je mrtev.

Letmé libosti

Poprvé, podruhé sám sebe Malý Lucifer umisťuje a sám sebe nalézá uvnitř libosti.

Jsem oukej, myslí si a dále upřesňuje, řka: Prima.

Tak smýšlí Malý Lucifer – nebo snad i sám autor? Voba.

Voba tak smýšlejí, avšak ten, kdo hovoří, je Malý Lucifer.

Autor toliko odezírá a sedě opodál, pokrývá stránku slovy. Poprvé, podruhé sám sebe Malý Lucifer nalézá uvnitř libosti dvojí, z níž ona prvá je tvá, leč opačná, a má svůj podnět v soustavě tvých pružných zvlnění: toť oblost zde statická, jinde dynamická, toť území prvé libosti lucifeří, toť střed otáčení zvěrokruhu – tvé rameno, tvůj kotník.

Ona druhá libost, libost párová, spočívá v sobě sama, neboť sám k sobě ji Malý Lucifer pociťuje. Jeho vázanka je pouštní a skráň autorova zalita tedy náhle potem, jeho košile je bílá, knoflíků hnědých, a nejen tedy chladný dech sněhových polí, ale i vůni olivových hájů odkudsi vítr vzápětí přináší.

Potud libost dvojí, potud Malý Lucifer, ona a autor, potud jejich oči, ústa a srdce, jež v prostoru vyznačují rudý trojúhelník.

Či přímku.

Malý Lucifer číhá v kavárně

A dívka tato a pohled šikmo vržený. A Malý Lucifer, jenž cítí pohyb vašeho jazyka nízko pod pasem. A toto odpoledne, horečnaté a podivné, v jehož čase zády k sobě ona a Malý Lucifer prodlévají. Ještě jeden nádech a úhoz srdce trojí dřív, než odcházíte, vy, která tak horce a dobře vládnete jazykem svým a ústy, ještě jeden pohled než. Ano.

Již je Malý Lucifer v kavárně opět sám, opět ono stále nízké slunce, opět cigareta zvolna uhořívající. A dívka tato již, ano, nepřítomná, a palčivé chutnání, jež uhasíná na lucifeřím patře.

Vyběhnout z kavárny, dostihnout, sevřít její loket…

Platit, sakra, platit – za lucifeřím čelem posté doutná úmysl.

Malý Lucifer číhá jinde

Ach, Malý Lucifere, kde je ti konec, když a jestliže večer na mostě potkáš tuto vznosnou ženu v pevně utaženém plášti, když a jestliže potkáš jinou, temnovlasou a bělostného čela. Kde je ti konec a kde tvým úmyslům a tvým předsevzetím. Nemiluješ žádnou z nich, ani tu třetí, ani tu čtvrtou, nemiluješ, a tedy bloudíš ulicemi smuten, abys je po řadě či porůznu potkával, a zalykáš se za pružností jejich, za jejich čely a kadeřemi a jsi tedy znovu smuten a znovu podzimu blíž a opět téměř již zcela nablízku.

Ach, Malý Lucifere, kožíšku hebký, králičí tlapko, růže unylá, rte milostný, ach, ubohý Malý Lucifere.

Noční motocyklista

Malý Lucifer rozvažuje jda alejí, jda pod hvězdou klenební, jda pozdní hodinou a takto se nesou myšlenky jeho jakože: Kterou z dívek oněch? Tak přemítá Malý Lucifer, jsa přitom rušen hřmotem motocyklu. Znenáhla se pak jeho úvahy přemístí: Kdože to asi brázdí aleje v čase popůlnočním? Kdože a proč v koženém plášti a brýlích žabího muže to křižuje moji stopu stehem křížovým?

Je to vrah, domyslí Malý Lucifer a již zpoza živého plotu, zahalen v lomozu a dýmu, útočí temný motocyklista, míře chodci do tváře ústím roury: proud chlóru tryská pod tlakem. Muž v žabí kápi se chechtá skrze ochrannou roušku. Je to zabíječ. Malý Lucifer, zdušen poněkud, přezkou bije. Nyní prudký smyk a vrah po hlavě: špicí kápě do příkopu vlevo. Zatímco pak opodál motocykl točí naznak koly, chlap se hrabe. Tehdy je přepaden Malým Luciferem.

Tam dříve plyn, zde nyní kožený řemen. Ve chvíli, kdy Malý Lucifer vstane z příkopu, ceně se masce, je noční motocyklista nehybný a vypoulen.

Chlór dosud jemně žlutí mlhu. Opět ten dotaz, jejž sám k sobě Malý Lucifer vznáší: Kterou tedy z dívek oněch, ach, kterou, či žádnou snad?

Přemítaje takto, míří Malý Lucifer k příštímu východu z aleje.

Krátce o systému malého Lucifera

Malý Lucifer, muž soumračného čela a rysů číselných, toliko svůj vlastní systém přijímá, neboť jen v něm je zbudován a silný. Malý Lucifer rovněž nepřijímá jiných projevů síly kromě následků své vlastní slabosti.

Malý Lucifer, muž soumračného pohledu a mírného úsměvu, prochází neznámou krajinou, jsa toliko sám sobě společníkem. Netřeba mu přítomnosti jiného, než přítomnosti sebe sama. Jen sobě po boku prochází Malý Lucifer neznámou krajinou, směřuje jí a nocí napříč a k domu v údolí posledním směřuje a k sídlu v údolí ztraceném.

Realizace strategije

Nebezpečí, říká si potichu Malý Lutzifer, nebezpečí je přítomno dnes večer. Nebezpečí černější mých černých polobotek, nebezpečí zákeřné jako hrazda.

Vědomím nebezpečí pak zpevněn a vztyčen v míšní ose, otáčí tvář proti černému větru. Vzápětí chvat spěšných dlaní; zde těžký opasek, zde pancíř chránící růži, zde břitva, jež před nocí bude kralovat. Nyní však již jen v černé, v černé vyčkává Malý Lutzifer a jeho srdce uhnívá záští. Nízko sklání hlavu a věci toliko z nízkého podhledu nahlíží. A zde již nebezpečí a tedy se vlna nenávisti pomalu vylije přes lutzifeří rty: zde kladivo prodlužující zběsilost mé paže, zde maska, kterou zuřivost nasazuje tváři. Brány egzaltace se otevírají, mé srdce srdce vlčí, a odtud vytí úst rovněž již nepodobných lidským. Zde nad mou hlavou měsíc horce planoucí a zde, viz, můj strašný útok.

Znovu v kavárně

Malý Lucifer, puzen nevyslovitelným, ohlédne se přes rameno právě včas, aby v hladině šikmého zrcadla zahlédl profil neznámého muže. Jak vposled vynesené eso karetní hry, tak chutná onen letmo zachycený pohled, a již je zde projektil více tušený než viděný, a snad ani to ne. Kulka prolétá nad lucifeřím temenem neškodíc závažněji, toliko skrze vlnu tlakovou hladí vlnu vlasovou, a z plochy zrcadla již hbitě mizí pánské torzo, zápěstí a revolver v nápřahu. Střelec nyní prchá, oplétaje stolky dráhou útěku. Marného.

Je dostižen krok od dveří a lucifeřím chňapem ihned sejmut. Mihne se tvář v úleku a nad ní jiná, číslicovitá, ohnutá dle ohbí zlosti. To ale trvá jen chvilenku a vzápětí pistolník prolétne sklem. Zkrvaven uléhá, je podruhé dostižen, a zatímco Malý Lucifer hledá jeho srdce dosud tlukoucí, duše se hotoví k odletu čiříkajíc. Posléze je chlap již mrtev, stropem odlétá holubice bílá a Malý Lucifer si odtud v dlani odnáší cizí srdéčko.

Kornélie

Zde je ono dopoledne, v jehož časnější hodině Malý Lucifer procitne a procitaje ihned si pomyslí: Nemiluji již jen sebe sám, ale i kohosi ještě zcela jiného, kohosi zde nepřítomného, neboť není v loži jiných těl, vyjma tohoto lucifeřího.

Zde je pak ono podzimní dopoledne, v jehož pozdější hodině sedí Malý Lucifer u stolu, a sedě, pomyslí si podruhé:

Miluji Kornélii a miluji ženu podobnou Kateřině a ženu podobnou kosatci a ženu podobnou moři a miluji patrně tedy Kateřinu.

Tak přemítá Malý Lucifer směrem k podvečeru a již je zde onen podvečer, v jehož ústřední hodině kráčí Malý Lucifer městem v tmavém plášti.

Jde přes most, za řeku, jde nevida jiného než. Malý Lucifer jde ulicí a přes náměstí a s tváří plnou deště zabočí k alejím a později k nábřeží a nepřestává v dešti směřovat a nepřestává ji v dešti milovat.

Malý Lucifer v Štíru poprvé

Něco mi stahuje lícní svalstvo k bolesti a pláči, shledává Malý Lucifer a pátrá po příčině. A hle, dřív nežli autor stačí dokončit větu uvozovací, dřív než Malý Lucifer stihne vyjmout břitvu a vějíř, je rozuzlení nalezeno.

Nejsem milován, totiž, nejsi milován, tak Malý Lucifer sám sobě odpovídá.

Již podzim uhodil podruhé i do třetice, Štír v celé hrozivosti a nádheře své je přítomen v rozmístění planet, slunce dodýchává, a já nejsem milován a sám stojím před prahem nocí. Mé lícní svalstvo i svalstvo mimické je staženo k bolesti a pláči a rovněž, tuším a obávám se, k nenávisti. Tam, kam dopadne stín vějíře, chryzantémy k modlitbě rozkvétají, tam, kam ulehne čepel břitevní, rudě zahřmí, neboť nemohu, nesmím a nejsem milován.

— — Podruhé

Pohleď, Štíre, hlavo kosá, masko výhružná, pohleď a viz a odpověz: odkud a kam, když ztracena je náhle modlitba a víc než po jiném, po spánku toužím, neboť nelze bdít bez letících labutí a mostů vzepjatých mezi břehy, nelze bdít bez vědomí sledu nocí a dní a kde je ono, kde je píseň, kde modlitba, odpověz, Štíre, kam odezněla slova, jež sytí srdce, kam odešla královna a kde leží ztracené. Tak se táže Malý Lucifer hladiny noční řeky na počátku měsíce listopadu. Zatímco žal láme jeho srdce, nastavuje zrcadlu své pyšné čelo, neboť je-li nešťasten, nezbývá než být vznešeným.

— — Potřetí

Nežádej si Štíra, nežádej si Malého Lucifera, nežádej si jeho pohledu, a jestliže přece, pak. Tak, jako se sekera sklání k šíji, tak pokrývá autor stránku slovy, tak usedá Malý Lucifer, tak žije tyto minuty a rovněž tak i jeho srdce usedá. Jako když ostří dopadá a andělé nenávidí. Tak směřuje a tíhne Malý Lucifer za těchto dní a nocí podzimních. Teď již neodvrátíš pohled, avšak jen z poloviny je zřetelná má tvář, neboť ústa svá vějířem zakrývám. Teď již neodvrátíš pohled, a jestliže přece, pak.

Malý Lucifer sám se sebou samým

Jaká rozkoš z podhledu zřít věci a z podhledu se věcí zmocňovat. Jaká rozkoš vpouštět zvíře branou jižní a opět je koridorem černých praporů propouštět směrem severním. Malý Lucifer činí to i ono, to za zvuku praskajících paží, ono tváří k nízkému měsíci, a tedy Malý Lucifer v černé zaujat a v lůně noci setrvávaje, lícní svaly napřahuje. Toť Malý Lucifer sám sebe ničící a noční krajinou napříč stíhající, toť Malý Lucifer, jenž neustává, a nikoli již slovům modlitby, leč svému vlastnímu vytí naslouchá. Před ránem pak, vysílen k bezvládnosti a žalu, uléhá uprostřed chladných luk.

Toť Malý Lucifer, jenž za úsvitu potisící podléhá přílivu pokory, a dotýkán vlnou třetí, oči zality slzami, spočívá na hraně noci.

Sídlo

Malý Lucifer prochází sídlem. Prochází chodbami, přes dvůr a do zahrad. Tam, kde světlo dopadá na zlatá pera ulovených ptáků, tam, kde víno houstne dokrvava v hliněných džbánech, a tam, kde pohyb silných těl a dusot plní teplé šero, tam se Malý Lucifer zastaví, ohledávaje prostor čichem, sluchem a zrakem. Malý Lucifer ve dveřích ramenem opřen. Později vyjde na dvůr a vyjde do zahrad. A zde již zahrady v mlze a ojíněné ovoce. Zde Malý Lucifer ohledává opět. Pářící zem a tlení, jež vzlínavě prostupuje vrstvy půdní.

Malý Lucifer z vikýřů hledí do polí, z polí zpět ke stodolám. Zde nehybné stroje. Zde již podzim, a tedy sýpky, hůry i sklepy plné. Míra hojnosti daná péčí sklizně. Zde pak tedy znovu Malý Lucifer a jeho oči zimě vstříc a zimním nocem vstříc zlatě zářící.

Mlžný pokoj

Malý Lucifer čeká a mlha naléhá. Již jsou jí okna zvenčí zavalena, avšak Malý Lucifer i nadále čeká. A tam, kde okno otevřeno – byť jen úzce zpola – mlha ihned vtéká, aby sjednotila prostor vnitřní s vnějším okolím. Pokoj se stává kouřovým, Malý Lucifer čeká na zcela. A nyní téměř již a o chvíli později již zcela: obdélníky oken se staly výsečemi bledého světla, tak jako je tomu u sídel plujících v noční mlze, jako je tomu u potopených lodí i kajut jejich. Skrze mlhu a světlo, skrze dým vzdálených ohňů a zemdlený svit lunný, je tedy znenáhla sjednocen prostor vnitřní s vnějším okolím. Šachtou proměnlivých okolností vzdušných, povětrnostních a světelných, chodbou, jež vjedno váže temný pokoj s noční krajinou, smí Malý Lucifer tedy nyní odejít nepozorovaně, utajen, a nezanechav dopisu.

Toť útěk, mlha, noc.

87; 91 – 2. verze

Autor v situacích /

Já tam jdu jako vlevo a to je rozhraní ulic. Tam jsem nejistý, na rozhraní, tam jsem neklidný a zakouším disproporci mezi prostředky a cíli. Pak tam jdu víc vlevo a pozorně obcházím kanál v pořadí pátý. Tam jsem si to rozmyslel a vědomě pokračuji od tohoto k jinému kanálu. Za chvilenku – to musím ještě vpravo a pak vlevo – tam už se pomalu otevře volný prostor, a to asi teda budu nucený jít nechráněn. Nikde v ulicích není mé útočiště, nepočítám-li své srdéčko. Projdu prostranstvím napříč, poblíž diagonály. Nikde není v dohledu nic, co by se podobalo jejímu stínu, tak jsem teda zase neklidný, jsem nejistý chlapec. Neklidný ženich.

Autor v situacích //

Tak tedy potom ze všeho na konec postrádám nějakou konkrétnější informaci a zřejmě tedy znovu odejdu do pelechu. V pelechu je peřina, přehoz a polštářů bezpočet. Celkem pět. Tam, a totiž v pelechu, tam se asi svinu jak slimáček a budu spát, aniž bych se vyrušoval absencí nějaké konkrétnější informace. K tomuto problému navždy zaujímám polohu svinutou. V pelechu pak sním svůj sen, dokud Měsíc nevyjde a trumpeta nespustí. Když spustí trumpeta, Měsíc vyleze, rozvinu se v pelechu a hledě z okna, znovu postrádám nějakou konkrétnější informaci. Znovu jsem nejistý, byť méně než mé srdce v ulicích. Znovu jsem ženich.

Autor v situacích ///

Kromě pozice v ulicích, kromě pozice v posteli, kromě pozice ve spíži a kromě pozice v kuchyni nemám dalších pozic a jiných rovněž neovládám. V ulicích se mé srdéčko v neklidu zachvívá, ve spíži šátrám po regále. Je tam kompot. V kuchyni je maminka, sedím tam na židli. V ulicích jsem sám s dětmi a psy, ve spíži stojím na stoličce, na štokrleti. V kuchyni sedím u stolu a dívám se z okna. Tehdy jsem zneklidněn disproporcí mezi prostředky a cíli, a tedy ani v příštích dnech neobdržím dopis, neobdržím telefonický rozhovor. Ani v příštích dnech, ani dnes neučiním rozhodnutí, nepodniknu kroky, nebudu postupovat ve věci. Budu sedět v kuchyni, dívat se z okna, budu říkat slovo mluvené.

Budu hodný ženich.

Jedno odpoledne

Tady je jedno odpoledne, hm. To je ňáký odpoledne v únoru, to je ňáký divný odpoledne, se mi zdá. To je odpoledne, že sluníčko slabě svítí přes mraky, si připadám jak vábnička. To teda nevím, kde je někdo jiný. Jenom je odpoledne a píšu větu, hm. To je ňáký divný, se mi zdá, že sluníčko jen tak slabě svítí přes mraky. Se dívám ven někam jinam, než kde jsem. Někam jinam, kde je někdo jiný, kdo příde přes most. To bude asi ňáký člověk z cizí země. To bude ňáký exotický jedinec, cizinec, hm. Si připadám jak ňáký unavený člověk. Si připadám jak ospalý pozoun. Si připadám jak kámen, ámen.

Podezřelá osoba ve městě

Jsem podezřelá osoba ve městě. Tady totiž čtu v detektivním románu o podezřelé osobě ve městě, tak to jsem já. Podezřelá osoba, která má diskrétní poslání. Mám poslání, tak teda jdu po ulici a čekám na znamení, čekám na příhodný okamžik. Tady po ulici jezdí auťáky, tramvajka zvoní, motor dělá hen, hen. To se mi nezdá. To je podezřelý. Jsem osoba, která jde po přechodu. Jsem podezřelá osoba, která pátrá po spící kněžně, a teda očumuju v různých podnicích, protože spící kněžna je maskovaná za servírku nápojů. Spící kněžna podává kávu, já podávám pomocnou ruku. Kněžna vystupuje inkognito. Je to též podezřelá osoba.

Policie dává signál

Pozor, hé, tady je policije. Policije dává signál pravicí, všichni běžíme po hřbetě zebry. Hé, to je útěk na zebře. Tady pak za chvilenku policije dává signál píšťalkou, hé, všichni prcháme opačným směrem. Je to honička na safari. Je to útěk do zahrad Semiramidiných. Policije se rozmýšlí a dává jiný signál. Je to signál parním šroubem. Zlekáni ustupujeme skrzevá velrybí játra, skrzevá želvovinu. Je to znovu úprk, je to plíženíčko. Policije se znovu rozmýšlí, zdymadlo je neprůchodné jak vycpávka. Policije si uvolní ramenní kloub, následuje nový hvizd a signál pravicí, vytuhujeme celí zkopmělí, a hé – probíhá stádo slonů!

Nářek

Kde je má motyka, jež čas od času spustí? Kde je má motyka, kde je ropucha? Kde je má brambora? Někde se spolu bezúčelně snoubí, smuten jsem z duše hloubi. Kde je má motyka a hodina zahradního tance? Kde je mé tajemství? Kde je roztodivná ropucha, má princezna? Někde v ústraní se asi oddává úlitbě. Úlitbě nesmrtelným bohům. Jde o úlitbu ve tři čtvrti na buben. A zde je již rovněž motyka zasnoubená až k vyčerpání. Motyka útočí na buben, na tři čtvrti. Je bezúčelná a o to bezohlednější. Je to ropucha, má princezna. To je celé mé tajemství, to je hodina zahradního tance. Je to tajemství státní arbitráže.

Malá povídka

Jak jen to sluníčko bezvýchodně září, ach. Září na římse, září v táflování. Jaká máš strašná lýtka, Marie, ne, proboha. Strašná lýtka, divná květina. Ode dneška bez zájmu pohlížím, od včerejška zhloupnu natřikrát, a bez konce jsou lesy. V hloubi lesů malá víska. Na kalounu uvázaný psík, psíka tluče holí pan Koloman. Je to hňup. Marie dřepí na zápraží, staví na odiv svá strašná lýtka. Je to machna. Spolu s Kolomanem, tím hňupem, tvoří bezpříkladný tandem. Nikde nezáří sluníčko tak bezvýchodně jako zde, v hloubi lesů, v malé vísce, na zápraží. V podvečer však Marie dostane, co zasluhuje. Psík ji chňapne za lýtko.

Machnu jednu.

Měsíc volavek

Jsem podivuhodný jak ponorka, jako ona dřepím na dně oceánu a čekám na křižníky, vejrám do chaluh, hovořím s rybami. Jsem zde, na dně oceánu, držím si hlavu v dlaních, prsty putují po obličeji, sám sebe zaměřuji, sám sebe mazlím. Jsem podivuhodný nejen jako ponorka, ale i jako mazlič. Mazlič na dně oceánu, mazlič, jenž obrací pohled k hladině vod, k obloze hvězdné noci, k měsíci volavek a chladných vln. Bolí mne šíje – vejrám tedy znovu do chaluh, hovořím s rybami. Jsem podivuhodný jak ponorka, jako ona dřepím na dně oceánu, král železný a černý, čihač, mazlič, volavka poletující v rotundě. Volavka zavinutá v mušelínu.

Nalézač pod únorovým sluncem

Jsem na pochodu krajinou. Je to krajina v mé oblibě. V oblibě mé je odstupňování svahů, pustý sad i únorové slunce. V mé oblibě je i černý les, stráň ovinutá stezkami, mé pomalé boty, mé chladné stopy, únorové slunce. Jsem na pomalém pochodu krajinou. Jsem z nejpomalejších majitelů, kteří kdy zvolna vlastnili, zvolna vládli pod mrazivou oblohou. Jsem ztracený v topografii, ztracený na pochodu. Jsem pomalý nalézač radosti, radosti táhlé jak stezka nepřítomných zvířat. Jsem na pochodu krajinou lebeční, krajinou srdeční. Jsem v pohybu mezi skálou a svahem, mezi souřadnicemi, jsem na pochodu kolem transformátoru. Jsem osamělý nalézač pod únorovým sluncem. Nálada mého těla je chladná, nehybná.

Spánek

Probouzím se a znovu upadám do spánku, znovu se vracím nad krajinu, jejíž soumrak lze ohledávat letem klouzavým a hladkým. Procitám a opět usínám a vzhled věcí je nejasný a tedy se znovu vracím nad krajinu, jejíž čas je pomalý, souřadnice pohyblivé a poddajné, vstřícné vůči mé neschopnosti rozhodnout se, citlivé k proměnlivé situaci mého těla. Procitám a opět usínám, klidný a uvolněný v pomalém pohybu, od jedné minuty k minutě budoucí, napříč územím hodin a vln, jež zvolna směřují. Napříč, mimo hlavní osu, podél pohyblivých souřadnic.

Zápas na japonský způsob

Mám vlhké dlaně jak chlápek na útěku. Jak ryba říční. Je to marný útěk. Vždy znovu se skrze prstenec lesních cest vrátím ke břehu jezera, k oknu s výhledem na šedou frontu domů, ke stolku v kavárně. Vždy znovu se vracím, abych tě potkal na Hlavní třídě, navždy pamětí připoután k hodinám, které jsme strávili mlčíce tváří v tvář. Tento stav věcí je neúnosný a přesto jej vždy znovu přijímám a navozuji: posté naslouchám téže písni, unaven a sám v sobě zaklesnut, pasívní jak tlustý zápasník na japonský způsob. Posté se vracím přes most, zneklidněn přecházím po nábřeží, vyhlížím. Je chladno, jsem zkřehlý, bledý, zachumlán v plášti vyhlížím. Mám vlhké dlaně. Posté, potisící rackové v povětří, labutě na řece, pod hladinou ryba říční. Posté chlápek na útěku, zápasník na japonský způsob.

Ležím na posteli

Ležím na posteli, jsem barevně sladěn s potahem, ležím na posteli. Ležím na posteli, dívám se na záclonu, na roletu, na květinu, ležím na posteli, putuji pohledem. Zde ležím na posteli, jinde jdu po ulici, sledován měsícem, jenž letí po hladinách kaluží, po vlhkém asfaltu, po obloze. Nad Radlicemi stojí dvě hvězdy diagonálně, na mostě u divadla leží mrtvá labuť. Ležím ve Strašnicích na posteli, putuji pohledem, jinde jdu po ulici, přes most, obcházím po nábřeží, donekonečna obkličuji tu temnou krajinu s řekou, která se sune korytem navigace, navždy k tobě čímsi připoután, ležím ve Strašnicích na posteli, putuji pohledem, ležím na posteli, jsem barevně sladěn s potahem.

Tělo v prostředí

Vystoupím z vlaku. Vystoupil jsem z vlaku, ba ne, vylezl. Vylezl jsem z vlaku a lezu po perónu, ba ne, já stojím, leze tělo. Tělo má náladu lézt po peróně. Tělo se smutné pohybuje v prostředí, ba ne, ono není smutné, já jsem. Tělo leze v prostředí, pohybuje se po peróně, úchvatné, mobilní. Jsem smutný, stojím odpojený, tělo leze. Pohnu očima sem tam, až mne píchne v hlavě. Později sedím na lavičce, kouřím, tělo si tiše šeptá. Šeptá si: Anežka. Anežka, Marie. Později omdlévám. Tělo rovněž omdlí, ba ne, ono ne, ono jen vyčkává. Pak znovu leze.

Autor ve městě

Já jsem tady, co jezdějí auťáci, a já jsem tady na chodníku a potichu si prozpěvuju písničku, a ta písnička je: Verú, Verú – jako dyž holoubek kňourá. A tady kolem jezdějí auťáci a nad domama letí letadlo, tak si teda znova prozpěvuju, koukám se a bolí mě hlava. A dyž du jinam, tak to je sem, co je most a řeka Vltava, a amplión vysílá hlášení, tak poslouchám hlášení a zase si prozpěvuju, protože svítí sluníčko a pudu do kina. Pak jsem zase tady, co jezdějí auťáci, a koukám a po chodníku de nějakej chlápek. Potom stojíme oba dva tady, co jezdějí ty auťáci, a bolí mě hlava. Pak du do kina.

Želé

Ano, já jsem si ten krém po holení koupil. Krém po holení s tukem. Vlastně želé. Želé po holení s tukem. Želé. Jak pěkně to zní. Jako když se hlouček dívek rozstříkne po parketu, jako když odložíš negližé a natáhneš si úplet. Ach, negližé, totiž: Ach, želé, došlo k omylu. Zatímco jindy je želé zelené a čiré, tentokrát bylo mléčně bílé a neprůsvitné. Nechutné. Smutné. Ach, želé, želé původní a svěží konzistence, věz, že tě želím nad jiné, mé želé bezmála již oželené. Od jistého dne hledám dřívější podobu želé, hledám ji v údolí, bloudím po škarpách, větřím kolem hadic, bloumám jak nezkojený milenec, jak hranostaj, hledám želé a nenalézám.

Nehty

Nikdo si neumí tak pěkně ostříhat nehty jako já. Do masa, aby nedrhly. Aby se nezachytávaly. Potom mne neohrozí tkanina, neohrozí mne beton. Neohrožen vymyslím další pěkné formulace. Nikdo si neumí vymyslet tak pěkné formulace jako já. Formulace, jež zaoblí hrany objektivní reality. Zaoblí jak polstrování. Do takto polstrované reality se navěky uložím i se svými do masa ostříhanými nehty. Nezachytím se ani v polstrování. Nikdo se neumí tak pěkně nezachytit jako já. Nezachytím sám sebe, nezachytím tebe, nezachycen budu volně vlát jak prapor nad střechami, do větru rozhodím své ostříhané nehty. To proto, abych nesvinil v obýváku.

Několik slov o autorovi

Autor je můj člověk. Je to můj spojenec, můj tajný agent. Autor pochoduje, jak já hraji na buben. Autor seje, já sklízím. Autor je můj zlomený hoch, můj celibát. Autor postupuje ulicí, vystřižen, upraven, v novém kvádru, v nových polobotkách. Zde jej provázím nyvým pohledem, jinde trpkou invektivou. Autor je můj velvyslanec, sec mazec, můj pomíjivý idol, a jako takový je nadán kůží hroší, zlatavou a zobákem kachním. Je to hráč ve velkém stylu, tvůrce v pastózní malbě, v sádře, v útlé perokresbě. Hráč na bendžo, svižný tanečník, svižník. Je to prominent. Tajný agent v ulicích, tajný agent v posteli. Moji matku, střídmě dekoltovanou, doprovází do opery, mne do podniků. Autor je můj zaměstnanec.

Slunečno ve městě

Vejdu do průchodu: Tma se opře. Panenky se rozevírají, mohu spatřit věci, postavy. Procházím průchodem jako jeskyní, jako šachtou. Vyjdu na ulici. Světlo se opře. Panenky se smršťují, sešklebím obličej k zatrpklosti, ke kyselosti. Mhouřím, mhouřím, mhouřím jako koťátko. Vejdu do předsálí, do příšeří. Panenky se rozevírají, vyroluji tvář. Vidím věci, postavy, nápisy i písmeny. Projdu tudy, tam vylezu. Světlo se opře. Panenky se smršťují, jsem seškleben, jsem krtek, stahuji líce, stahuji rolety. Projdu tudy, tam vstoupím. Tma se opře. Projdu tamtudy, jinde vylezu. Světlo se opře. To je slunečno ve městě.

Lyžař

Jsem lyžař v lese. Nikoli již ve městě chodec, leč v lese lyžař. Ono za mnou uplývající je má stopa. Stopa lyžní. Přede mnou je plocha sněhová dosud neporušená. Plocha sněhová, zvlněná a ztuhlá. Mezi stromy zas jen opět tatáž plocha, vpředu zákrut zimní řeky. Sněžné ohbí. Sleduji jeho oblouk dráhou lyžní. Zde opět sněžná vlna, ach, malé zhoupnutí. Sleduji tedy ohbí, sleduji rovněž i terén. Zkoumám jej zrakem jak zkoumač nebo agent. U vodárny zabodnu hůlky po stranách, uprostřed mezi pak kouřím cigaretu a znovu zkoumám. Cigaretu zajím rozinkou. Později překročím řeku ze břehu na břeh. Zde se terén podobá spíše lesíku, hájku zelenému. Jedu mezi stromy a ono za mnou uplývající je opět má stopa. Stopa lyžní ve vlnovém terénu.

Zcela nečekaně

Hudba zní dlouho do noci a tam, kde lampióny zeleně a rudě září, posunují se tiché páry v pomalém rytmu. Šumění splavů sem z dálky zaznívá, spíše tušené než slyšené. Zde květy jabloní voní k zapomnění a vítr jen teplý vane. Patrně ne více než dvé srdcí tu hovoří: spím, sním.

Ještě jiný lyžař

Lyžař směřuje k městu. Jede úvozem, mezi hřebeny sněžných vln, jede po lesní cestě. Pracuje rukama nohama, pracuje směrem k městu. Úvoz je temný i sněžné vlny po stranách, neboť večer již pokročil a do hor klesá noc. Tam, kde v ohbí cesty stojí velký smrk, se lyžař modlí pln úzkosti. Jeho úzkost vyvěrá z večerního lesa, jenž zaplaven sněhem a mlhou není místem vhodným pro promenádu bázlivých člověků. Později míří i nadále k městu. Obzor počíná pláti světlem okrovým a teplým a ono sílí za každým dalším zákrutem cesty, jako by lyžaři bylo blížiti se k chrámu a grálu. Lyžař pracuje rukama nohama, pracuje ke zdroji světla a milosti, leč stopa jeho lyží je hádankou pro všechny lišky a vraníky.

Interiér

Můra leze po lampiónu, po květech třešňových. Mašíruje v tichém pochodu. Sedím pod lampiónem, růžový a tyrkysový v proudu anilinového světla, exotický jak čínský masér. Ach, gongy a činely, ach, blankytná křídla serafů. Skousnu dýmku a přisunu si flakón. Mísím vůně, činím střídmě. V zásuvce nočního stolku přechovávám revolver. Zahřívám jej svou přízní pro zlé časy. Nyní a později opět však střídám jen vůni tabáku s vůní kolínské. Naslouchám gongům, naslouchám činelům. Sedím pod lampiónem, růžový a tyrkysový, vůkol jen sněžení okvětních plátků a blesky křídel serafích a proud anilinového světla šikmo shora, nakoso interiérem.

Přes náměstí

Na náměstí je obloha sevřena domy. Jdu mezi nimi a tedy přes náměstí, napříč. Posunuji se jak rameno jeřábní, jak jeřáb sám: letky tisknu k hýždím. Přes náměstí jdu, přes oblohu táhnu. Obratle mi dosedají, kam gravitace poručí. Jak v chůzi, tak v tahu se pohybuji gravitaci navzdory. Navzdory gravitaci přepravuji své svaly a kosti přes náměstí. Všechny převody, všechna má vahadla a táhla pracují volně a bez námitek, a to jak na náměstí, tak v přilehlých ulicích. Záhy již ostatně opustím náměstí a ocitnu se v přilehlých ulicích. Zde si promnu týl, zakroužím palicí a pustím se směrem k mostu.

Jaro ve městě

Opakuje se to: světlo, vůně. Je konec dubna a věci počínají svůj tichý život. Na konci dubna slavím jaro, neboť věci se otevírají, pak leží a tiše žijí. Totéž světlo, tytéž vůně, nové variace. Namaluji ptáka, dům, člověka, namaluji několik tichých věcí, namaluji znak diskrétního významu a křivku nehlučného spočívání. Budu stokrát opakovat siločáru, stokrát, třistakrát zobrazím dynamické dění, které se zvolna odehrává mezi stěnami mého pokoje. Budu dbát formální čistoty, budu dbát svých smyslů, budu slavit jaro hlubokým nádechem a pomalým výdechem. Budu točit prsty, větřit nozdrami. Budu přítomen uvnitř, budu putovat mimo. Budu v krajině. Budu doma. Budu hodný a nebudu zlobit.

Skloněna pokorně jak růže

Skloněna pokorně jak růže
jste ženě podobna
jež do snů vcházela mi
potichu šeptajíc: Mon ami
což česky znamená „Můj příteli“
Žel, dnes již slova jak dřív se nedělí
— na slabiky a ještě menší části —
nezbývá proto nežli klásti
švy štíhlých šlépějí nakoso vzpomínkami.

Soumrak se snáší

Soumrak se snáší
Soumrak se snáší
Sám sebe posedmé se táži
co bych a kdeže snad
posedmé mohl natrhat
anebo narvat neurvalou rukou
— hodiny šesté půl
nad městem právě tlukou —
anebo narvat neurvalou dlaní
nečekat na večer
nečekat na svítání
nečekat jako blb
jenž bez ducha jen civí
jak blb, kterému civění
se vůbec neprotiví
Anebo narvat anebo pověsit
anebo posté oči nikam upírat
Půl šesté večer je
Okamžik rozhodnutí
Okamžik podivný
Zívnu
Mám hlad.

Koloušek

Koloušek tančí po papíře
a k bledým hvězdám zvrací krk
Nikde ni hlesu ani vrk
jen stinnou doubravou
já
nesu snítku vřesu

Jen stinnou doubravou
maličká zvířátka
na píšťalky hrají
Koloušek zvrací krk
Nikde ni hlesu ani vrk
Jen stinnou doubravou
já
mířím k loukám
k háji

Nikde ni hlesu ani vrk
Koloušek k bledým hvězdám
zvrací krk
a vzhledem k tomu patrně
že píšťal tón již zmlk
vůkol se více nerozprostře
ni tón
ni hles
ni vrk.

Třískačka

Chci třískat paličkami
malé věci po hlavě
Veda si tudíž téměř bezhlavě
udeřím zprudka i váhavě
malé i menší věci do hlavy
a hodlám tlouci
dokud neznaví mne
ta drobná hra
ta skopičina
Vždyť čí je mlácení jen paličkami vina?
Jistěže vaše ne
to spíše má být zdá se
Roztřískám paličkami malé věci zase
a dokud nezastře mi čelo
peruť únavy
zas znovu hodlám věci
tlouci
do hlavy.

Terárium

Plavuně pod hladinou plovou
Klínem svým milá má
se se mnou zasnoubí
Zasnoubí podélně
pod čarou ponorovou
Na vlny úbočí
Ve stinném podloubí.

Dal jsem si na hlavu lívanec

Dal jsem si na hlavu lívanec
a kolem huby obtáh pevný mul
To abych obstál ve tvých očích
abych tě uhranul.
Dal jsem si na hlavu štoudev dehtu
kol huby obtáh mul
či obinadlo
To aby —když klesáš na sedadlo
zanechávajíc na něm stopy nehtů —
chybně tě náhodou nenapadlo
že jsem snad hajdalák
který se pominul
Dal jsem si na hlavu věrtel vzduchu
To abych došel tvému sluchu
Dal jsem si na hlavu dalajlámu
Udělal do zrcadla tlamu
Dal jsem si na hlavu věrtel slámy
To abych —až budeme sami —
pomuchlal tě tak ukázkově
tak téměř umělecky
že tak je možno pomuchlat tě
jen mám-li na hlavě ty věci všecky
o nichž jsem dříve hovořil
o nichž jsem snil
abych tě uhranul
abych tě ohromil:
dehet
slámu
tyl.

Krajiny

Krajiny krajty ovíjejí
Krahujci pátrajíce plachtí nad savanou
však savan krajkoví je tíží krajtích těl
slehnuto v krajku plisovanou.

Linie

Do středu prostoru jsem soustředěn
v němž zcela nečekaně
vyvstane tvého pasu tvar
Tam spočinou mé dlaně
Tam spočinou
Pak přilnou…
Vdechneme přerývaně
vzduch sladký chutí vilnou.

Za kloboukem

Za kloboukem vetknuto mám krutibrko
mosaznou pentli a šalvějový sléz
Slezina zoufá si že šneček nevylez
já —kouře mimochodem —mám trochu sucho v krko
é, totiž v krku
Holoubek na pentli usedá
a „vrků“
vypouští do světa jak něžné říhání
Ach, býti holoubkem a míti krutibrko
namísto za kloboukem
vetknuto do dlaní
Ach, býti holoubkem
a na mosaznou pentli již nikdy nemyslet
Být holub, šneček, brouk
přeji si spontánně
Však zatím na klobouk
—namísto do dlaně —
k té pentli mosazné
připnu si ještě druhou:
zbarvenou došeda
protože ocelovou
pokrytou jemně mletou tuhou.

Salto

Kočáru rachot: na zeď hrách
Ve vzduchu zůstal po ní
tichý harfy tón
a v klíně palčivost
Bylo to božské
a ještě nemám dost:
teď přemet vzad
pak ústy na beton.

Zátiší

Motyka v upolínu rezaví
a kašna stínem labutě se kryje
Za vraty malý psík k měsíci nezavyje
neb tento nevyšel
tak nač ty obavy
že bys snad zneklidněn
se vytrhával ze sna
a dosud zasněn jsa
na kvítek pupavy
zíral jsi
postrádaje náhle kontextu

Beze vší dvojakosti
temných podtextů
smíš klidně spát
a ve snu rotyku
bezuzdně realizovat
aniž bys cítil vinu

Vždyť i tu motyku
jež křehne v upolínu
pod tíží rzi
Vždyť i tu kašnu
z níž labutě stín
k ránu vymizí
zkolébal noci čas
v poduškách únavy

Smíš klidně spát
a sníti o rotyce
zatímco v upolínu
na motyce
kalená ocel
nocí
rezaví.

Nokturno

Ach, nebýt spánkem přistižen
a k ránu ptačí vzlyky
mapovat
či soustředit sluch poněkud
na slova některá
a na dotyky
a nenaslouchat tónům dud
s nimiž noc souzvučí
jak citera

Smím tedy — nejsa spánkem přistižen —
soustředit sluch svůj na dotyky
a rovněž na některá slova
Jsem tomu rád
neboť tak mohu poněkud
a rovněž stále znova
nikoli tóny dud
leč ptačí vzlyky
znenáhla
k ránu
mapovat.

Za prvé

Jsem plachý jako srna
jak díže
jak dívka povětrná
již kdesi v nóbl čtvrti
očekává kníže
tma.

Za druhé

Jsem zuřivý jak býk
jak nůž
jak kajícnice
která když použije přechodník
převrhne tuš
a nevrátí se více.

Za třetí

Jsem mírný jako Pú
jak flétna
na kterou hraji v podřepu
Na nebi měsíc
pod ním Etna
Hle, smutek medvídkův
toť touha bezpředmětná.

Za čtvrté

Jsem okrouhlý jak růž
a pod ní ústa
Jak hadí žena tlustá
Jak hadí muž
jenž hůlkou popohání
přes pole pustá
ekliptiky skruž.

Za páté

Jsem smutný jako psík
jak ovečka
jak páv
jenž v říjnu podivný má zvyk
odívat duhu v šedý dešťů háv.

Zimní

Letím lesem leskem nesen
nesen leskem očí svých
lesem nesen jako bleskem
letím na saních

Letím lesem leskem nesen
Nesen leskem barvy nachu
Letím lesem steskem nesen
avšak beze strachu

Letím lesem steskem nesen
Lesem snícím v stínu sněhu
Na saních jak mezkem nesen
stinných sněhů stíhán leskem
nesu v letu snícím lesem
láskám svým svou něhu.

87–91

Tajemství

V té tváři je tajemství. Tajemství oáz zářících v poušti, tajemství písečných dun zvlněných mezi obzory směřováním větru. V té tváři je tajemství soumračných zahrad, tajemství chrámů, jejichž prostorem procházejí vlny ticha. V té tváři je uloženo tajemství mého srdce, v ní leží střed mé touhy, mého úmyslu. Do tvé tváře se uzavírám, do tvého kroku, do tvé pětipružné šíje. Do tvých očí klesám jak ponorný člun, pro oblost tvého čela opouštím zdi sídla, abych za tebou odcházel a sdílel s tebou ona tajemství. Pro jantar tvé pleti, pro letmost tvého úsměvu. Opouštím, odcházím, abych sledoval tvůj stín ulicemi města, pokorný a s ústy plnými něhy. Opouštím, odcházím, abych od břehu prvního zamířil k poslednímu, abych brány útočišť zaměnil za světla vzdálených přístavů.

Tanec

Tam, kde se přímky sbíhají, a tam, kde vlny souběžně plynou v rytmu pomalého dostihu, tam se obracím.

Obracím hlavu po větru, po směru vlajek, po směru lodí. Střed mé pozornosti leží v rovině, v níž oceán prolne architekturu. Oceán sám je však nepřítomen, toliko mezi stěnami lze zaslechnout vlnobití. Jen v dotyku dlaní souběh zaznívá a zní, příboj souběžný, šum zasnoubených perutí, diskrétní ano a ne, vlny tepelné, vlny světelné a rovněž hybnost tance, skrze jehož úkroky zmapujeme pláně. V tichu úmluv naznačíme body výchozí a body cílové. Úkroky tance a křivky páteří namísto vět, jež nebudou vysloveny. Uprostřed plání a mezi stěnami, na pobřeží a v ulicích vybudujeme řád trvalého plynutí a trvalého spočívání. V tichu úmluv vyznačíme souřadnice pásem a území, v nichž naslouchajíce znehybníme.

Vodotrysk

Královna je před nocí na číhané. Číhá u vodotrysku, číhá zprava a podél balustrády. Číhá na moji tvář v úhlu tříčtvrtečním. Později – měsíc již stojí mezi věžemi – začíná dostih našich pohledů. Opět jsme u vodotrysku, noc je naplněna sedmi vůněmi a osmou úzkostí. Tehdy již královna není na číhané a rovněž se neúčastní dostihu. Tehdy rozpíjí zeleň svých očí v té něze, od níž je k lačnosti jen krok. Rozpíjí tedy, rozpíjí, lační a podél mé zuřivosti se v oblouku ohýbá. Pružná jak pružnost sama, podél mé zuřivosti ohýbána a posléze ohnuta, podél mé lačnosti, podél mé něhy: nehtem po tvé lícní kosti, čelistí ti mezi zuby, tvá šíje v mém lokti a kolem mého předloktí, po spirále hladké tělo hadí, zatímco Měsíc stojí mezi věžemi a vodotrysk zprava valí vodní tříšť.

Slunečník

Jsme v krajině nad údolím, v krajině, jež se zvolna otáčí kolem slunečníku, kolem vlajky. Hrdlem mi stoupá soustředění. Povzbuzován tvými úsměvy kladu slova volně na stránku: je větrno, slunečno, jsme v krajině nad údolím, v krajině, jež se zvolna otáčí kolem slunečníku, kolem vlajky. Povzbuzován tvými pohledy kladu slova volně na bílou stránku: je větrno, slunečno, vzduch proudí měkce ohříván, stoupá vertikálně a vrací se nad zahrady, proudí zástěnami z rákosu, laská vlajku, slunečník, tři řeky v dálce. Povzbuzován tvou přítomností kladu volně na bílou stránku slova, chválím tento čas a setrvávám a po tvém boku setrvávám.

Královna v černém

V okamžiku, kdy sluneční světlo odrazem od mramoru dopadá na černá skla královniných brýlí, není ona sama přítomna. Není přítomna za protislunečními skly a není přítomna na terase, neboť putuje v myšlenkách podél břehů, kolem splavů a nad říčním ohbím. Kolena zkřížena, sedí nehybná. Kolena zkřížena, sedí vzpřímena, nezatížena. Kolena zkřížena, lýtka pozhověna, paže složeny, zápěstí zakloubena. Zde nechvátám a tichnu. Zde panuje mír čínské komnaty, paravánu s ptáky v letu nehybnými, vějíře strnulého uprostřed oblouku gesta: černá a zlatá. Zde prodlévá královna vzpřímená a královna černoskvoucí.

Hry parkové a sadové

Nejoslnivější dobrodružství laní, pávů a lvic se odehrává před půlnocí v královnině ložnici. Jde rovněž o nejoslnivější dobrodružství vlků a lasic, jde o avantýru. Tato se odehrává před zrcadlem, u klavíru a v posteli skrze zuby a nehty. Jde rovněž o avantýru svalstva. Předehrou k této avantýře jsou všechny hry parkové a sadové. V hodinách her parkových tančím přes asfalt k nádraží a alejemi volaje: „Dej! Dej, čapni, zkruť!“ V hodinách her sadových pak čapnu a zkroutím: královna povolí. Ze zákrutu cesty, stínem pod stromy vyrazí pružné tělo, královna více povolí, hlavu zvrátí, tělo letí, srst ježí a uprostřed se zuby srazí. V ohbí dásně mi zasyčí pět psích slin a měsíc zapadá za kopec. Posléze se stmívá nad hodinami her parkových, her sadových.

Dobrodružství

Okrouhle mne královna uchvacuje, obkličuje. Dlaní krajinu jejího břicha posté přemodeluji, do písku ulehnu a proti vlně: královna kraluje na mé pánvi směrem k úsvitu. Zatímco kolmo koňmo přijíždí, něhou dáven něhu dávím. Splav prolne královnina záda, podruhé zrozen opustím její střed; pak znovu zpět: uchopím tě v podkolení, uchopím tě v nártu. Zde pěti prsty v pěsti uchopím, jinde sápnu nehtemnožem a zpět: posté podél tvého boku ulehnout do písku a proti vlně, posté s tebou směrem k úsvitu.

Přes den

Holím se zrcadlu tváří v tvář. Královna vysílá pohledy jen kosé. Odcházím s úsměvem, znovu zpět se holím a ostřím jedu v záhybu. Další kosý pohled královnin. Holím se vyorávaje v pěně mořské, holím se bez překotu a zvolna. Královna – vztyčena z pánve své vzhůru jak z číše kostní – i nadále kose hledí. Odnyní se přeholuji a později do třetice. Odnyní náhle královna nechává vzejít úsměv na svých rtech: zvlní je vlnovkou. A již je zde ledová voda, moje tvář fontána, mé líce horské splavy, královna napřažena jak větrolam a v záři svého úsměvu napřažena, toť téměř již vítězství, zde kamenec, zrcadlo, královniny zuby v ráně úsměvu, toť vítězství již zcela úplné.

Dostih

Dostih se odehrává za slunného odpoledne na náměstí. Jsem stíhán párem labutí jak dvaadvacítkou, jsem stíhán párem kos. Lokty si klestím průchod od severu k jihu. Jsem stíhán královnou a sestrou královninou a tváře té i oné se objevují střídavě vpravo vlevo. Je slunečno a tedy královna i její sestra měří prostor náměstí skrze skla černých brýlí. Vpravo vlevo jejich tváře jak masky, uprostřed můj únik odpadovou šachtou. V podzemí znovu stíhán párem kos. Již již mne čelist za cíp čapne. Oženu se, až šarlat lije. Znovu volný pak po schodech do plného jasu. Opět klestím lokty, avšak nyní napříč poledníky. Zde již volný prostor a tedy přebíhám nechráněn. Náhle znovu zleva kosa a smích přes rudé rty. Zalknu a do pasáže. Zde v přítmí zcela nečekaně královnina náruč. Činím pět nejistých kroků, pak pád na dlaždice: konec dostihu: šlus.

Malá roztržka

Nártem se střetnu s chodidlem královniným a splav pod terasou se odmlčí. Královna pohlédne uhrančivě a ještě více. Ztratím nit naslouchaje řece. Náhle se světla na nábřeží prudce rozžíhají. Dívám se tím směrem a podél královniny skráně. Znovu se nártem střetnu a vzápětí se – v židli nahrben – vzdálím s omluvou. Královna upije kávy a nahradí ánfas profilem. Dým splyne z jejích rtů a řasy doznají přivření. Ihned pak je cigareta zamáčknuta a královna nabírá k zlobě.

Později soumrak více ztemní a nejen korály lamp na nábřeží, ale i světla vodárenské věže vzplanou.

Do kina

Chodím s královnou do kina, jdu s královnou do kina a později tedy sedíme v kině jak v pasti. Sedíme, hledíme, neboť v hledišti a čely k plátnu. Čely k plátnu a se zraky ponořenými do soumraku. V soumraku se pohybují jiné milostné páry: ani bez tebe, ani s tebou. Sedím s královnou v hledišti jak v pasti a ve tmě opuštěn. Sleduji film. V soumraku, uvnitř souřadnic palčivých žádostí a krvavých rozuzlení, se pohybují jiné milostné páry. Ani bez tebe, ani s tebou, neboť jeden v druhém jak v pasti.

Později stín můj a královnin na domovní zdi a na asfaltu. Jdeme z kina, soumrakem, večerem a nocí a lampy vrhají naše siluety daleko vpřed.

Deštivé odpoledne

Promiluji se s královnou odpolednem skrz, naskrz jeho deštivými hodinami, jeho tichým časem. Rolety zůstanou staženy, budeme jíst, kouřit cigarety a znovu uléhat, naslouchat dešti, hudbě, spát. Den zetlí bledým světlem mimo stěny pokoje, neboť rolety zůstanou staženy a jen my budeme jeden druhému mírou. Pak znovu jíst, pít, kouřit cigarety, naslouchat hudbě a dešti, jenž zalévá okenní tabule. Odpoledne se stane večerem a večer nocí, kontury věcí se rozpíjí jak křídová kresba na vlhkém asfaltu a my zůstaneme v objetí, chráněni sídly svých těl, vlazí a vláční, podobni páru přimknutých larev, ostrovu tepla uprostřed deštných lesů, podobni páru.

Plavba

Pohybuji se slizem královnina lůna podoben slepé rybě. Proplouvám středem její měkkosti. Dlaně nořím do vod pomalého splavu, do vln vláčných a vlahých. Setrvávám i nadále a setrvávám podélně. Neopustím střed měkkosti, neopustím hlubinu okrové noci. Proplouvám královnou podélně, pružný a s ní jednolitý. Neopustím hlubinu okrové noci, neopustím pramen tmy. Dlaň nořím, tlak chutnám. Uprostřed zdvihu činím táhlý odraz a napříč úbočím vlny putuji, napříč proudy pomalého splavu, souběžně s tvými tepnami a svaly. Přímý, pružný a s tebou jednolitý.

Zatmění

Posté zalknut chutí, jež na patře hořce vyhasíná. Posté v páteři lámán a znovu zalknut, když nevstřícná a zakloněna na mne hledíš. Posté ústa přetékající hořkou vůní hořkého konce, k němuž vidím sám sebe jít po tvém boku. Ohlédnu se směrem k tvému pohrdání, a ještě palčivěji ať chutná blízkost porážky, tvé semknutí, má žluč. Posté si zarazím tvůj pohled do srdce, mezi zuby vydávím zvuk a zkroutím. Jen ještě strašlivěji ať chutná tvá přítomnost, blízkost šíje královniny a zběsilost těl, jež skrze zaklesnutí míří k smrti.

Bez tebe

Automatické rytmy, teskné melodie a královna: vlasy staženy v jantarovou vlnu sršící elektřinou, oči podobné mořským hvězdám, čelo vznosné, zuby dračí, jazyk hadí. Nikdy před a nikdy po, toliko nyní a v jejím objetí. Automatické rytmy, teskné melodie a královnina silueta v dálce na mostě a v dálce na pobřeží. Žádostí a něhou svíjen, tvým pohledem a krokem uhranut. Královna vychází nad mořem podobna luně, labuti a lani. Letí nad plání mého čela, oči mi rudým svitem zažíhá a za nocí, za nocí, zas něhou dáven dávit zoufalství, spílat tvé kráse, své závrati. Automatické rytmy, teskné melodie, naposled a navždy a za nocí, za nocí, pod vířícím vesmírem, u dna svého srdce, bez tebe.

Sen

Převracím se na posteli, a od půlnoci k úsvitu mne sen činí neklidným: kráčíš ve výši po laně, černé labuti podobna a zář ohně modeluje tvoji siluetu měkkými stíny. Převracím se na posteli směrem k říjnovému ránu. Noc zalévá má semknutá víčka a kleká mi do slabin. Tančíš na laně ve výši za okny a ze stěny tmy vystupuje tvoje tvář, tvá ramena, záda, záda pružnost sama, břicho sladká lastura, paže křídla a kopí, klín zrození a zapomnění, nohy kleště, ňadra kladiva, blesky srážejí věže do propastí, zvířata prchají savanami, od půlnoci do úsvitu.

Most

S královnou uprostřed mostu, v proudech nočního větru, jenž omývá naše čela. Lampy klesají na dno řeky, nábřeží jsou liduprázdná, a když se uprostřed mostu přiblíží jedna druhé naše tváře, chvěje se vzduch v tónině mollové. Jasněji hvězd září královniny oči a vzestupné víry čeří jejich zlatozeleň, což chvění řas zpola zakrývá. Naše rty v opozici. Znenáhla se pak ústy zaklesneme, uprostřed mostu a v proudech nočního větru. Měsíc je nepřítomen, naše hlavy probořeny do tvé má, naše šíje k závrati ohýbány, k závrati, z mostu dolů a na dno řeky.

Noční let

Putuji vyššími vrstvami atmosféry, proplouvám vzdušnými proudy a mé tělo se chvěje v zimnici lásky, jejíž výpary stoupají z povrchu planety. Proplouvám vzdušným vlněním bez konce dotýkán, ohýbán a laskán nesčetnými říjemi, jež v každém dalším okamžiku zachvacují těla lidí a zvířat v hlubině prostoru pode mnou. Těla zaklesnutá v močálech, na jejichž dnech leží zapomnění, těla ohýbaná v pralesích, kde dlouhé deště zastavují čas, těla modelovaná jedno druhým v propastech moří a na pevninách. A všechny vzlínavé šťávy uzamčené ve skalách, všechny oleje proudící květy a listovím se slijí a naráz uvolní, aby ztišily palčivost horečky stravující těla, která si náležejí. Putuji tedy – nyní opět – proudy vzduchu a vod, souběžně s jejich vlnami, souběžně s královnou.

Soumrak

V soumraku unášen vozem po dálnici, vstříc příští vteřině a minutě, vstříc budoucím hodinám. Na dně prostoru, který letadla křižují po stoupavých drahách, ohledáván a zjišťován vzdálenými radary, prostoupen svazky radiových vln a s vlasy, v nichž přeskakují jiskry statické elektřiny.

Nehybný v polstrování, nehybný v pohybu, s královninou tváří před očima a se srdcem planoucím. Zde ono, horké a rudé, mé srdce každým úderem směřující k úderu příštímu, skrze lásku vstříc smrti, skrze prudkost běhu k míru nehybnosti, skrze soumrak a noc k novému úsvitu, skrze jas královnina úsměvu k vzdáleným údolím a k vzdáleným mořím.

Moře

Lodě vyplouvají za nocí, aby pozbyly svých plachet. Pod vysokým měsícem vlny putují k pevnině hnány trvalým tíhnutím. Vlny a lodi ve svém směřování, čely proti nám a nám po boku, když s královnou za soumraku vyplouváme do noci jako na moře. Za zády pásmo příboje, jímž oceán na břehy naléhá, letíme střemhlaví a vstřícní, a naše těla zní jak pár chvějících se strun. Za zády pásmo příboje a nyní napříč hlubinou ponorných barev. Vzhůru propastí vod ke stříbrným hladinám a modelováni jejich napětím po boku bok ke břehům, k horkým středům krajin ležících ve tmě. Podobni ptákům a rybám, tváře zalévány hvězdným deštěm, ústa praskající pod nápory libosti, a ani úsvit, ani den nás nedostihnou.

Kornélie

Stínu jsem podoben, stínu s vlčí tváří, jenž městem za večerů stíhá stín Kornéliin. Po třech letech ji znovu tuším nablízku: minu ji na nábřeží, usednu naproti ní v podniku, kde mám schůzku s královnou, a jediný pohled, který ke mně Kornélie vyšle, jediná vlna, jež ohne její rozpité rty, mne dokáže královně vzdálit právě o tři léta. Tažen čehý a hot, s čelem vpůli rozraženým jsem ztracen kdesi ve městě, bledý, s tváří zprava zleva zalitou světlem rudým a modrým.

Královně po boku podoben cizinci s nehybnými ústy. Královně po boku a ztracen kdesi ve městě, stínu s vlčí tváří podoben, nestálý jak nějaký zkurvysyn, jak hochštapler, jenž si objednává jsa bez peněz.

Zima

Labuť bílá, hvězda jasná, u jejího pasu v myšlenkách prodlévám ze strany na stranu se kolébaje, smuten a zpitomělý, v týle žárlivost, kloubem si ohrnuji ret a u jejího pasu v myšlenkách prodlévám, u jejího pasu, u jejích zad, na lukách, v zahradách. Navždy, a ne-li, tedy jistě do konce této zimy maskován roletami, rty přitisknuté k okenní tabuli: na lukách, v zahradách pomalá zvířata sunou své hlavy a boky, svá čela a ocasy, k branám je sunou, k maštalím, pomalí komoňové s gejzíry páry u vlhkých nozder, když odhrnu lem rolety, kterou kryt a maskován jistě do konce zimy a jistě do konce.

Všechna zvířata

Nad tímto smutkem ještě jiný, neboť mne právě v chůzi míjí křehkost kotníků dvojmo prolamovaných, štíhlost nártů, jejichž ohbí jsou s mými dlaněmi souběžně tvarována. Tvá pleť k mé, horké vzlínání napíná vzduch, oči pálící a zalévané slzami, jak jsi pružná, nad tvá záda neznám vlny pružnější. V běhu podél plavného boku, po stezkách a průhledy hájů, jejichž ostrobřité listoví pokrývá kůži ranami, tvá kopyta do sudého počtu, mé paže, vítr ve vlasech, hlavy zvrácené vzad, z mých úst náhle ptačí ryk. Pokryti potem, bezvládní, zaklesnutí. Nad tímto smutkem ještě jiný, neboť šlachy povolené a oči nevidoucí. Horká, avšak chladnoucí. Večernice na mrazivé obloze. Nad tímto smutkem ještě jiný: stále tytéž žádosti, tytéž věty.

Všichni andělé

Všichni andělé na planinách, strmými čely k soumračnému obzoru, všichni andělé v chrámech: v přítmí ponořeni, stojíme vzpřímeni. Tvůj pohled vzhůru: klenba, proud světla shora: všichni andělé: tvé čelo, úběl pleti: jako nikdy zářící, jako nikdy teskná. Do chrámu zahnaná. Moje tvář v zrcadle tvých očí, můj pohled hlubinou chrámové lodi a přes údolí. Jeden v druhém v pasti, naše srdce prolnuta, naše žlázy zasnoubené. Všichni andělé, všechna zvířata. V chrámech, na planinách, ulicemi, den po dni stíhat tvoji siluetu, noc za nocí se na posteli svíjet, tvé nepřítomné rty, tvé nepřítomné paže, navždy s tebou a bez tebe.

Číhaná

Vystoupí ze stínu, objeví se v proudu světla s cigaretou v prstech, otočí tvář ke mně a zpět. Objeví se v proudu světla, zakloní hlavu, vydechne dým. Vystoupí, objeví se, blesk mi sjede do, vystoupí, srdce mi vynechá a rozletí se o překot. Stojí v proudu světla a zbavuje mne dechu. Podoben potápěči: krev dunící v uších. Pomalu se: krýt, zamaskovat. Nebýt vystaven tvému. Splynout s. Oční pozadí, levá komora. Vystoupí ze stínu, pohne hlavou: otočí. Světlo jí: kontura čela, čela, čelisti. Vlna něhy: pohyb, nápřah, pak vzteky: s kým se, kdy, kde.

Přes dvůr jak nebezpečným pásmem, z boku světlomet: rameno zachyceno. Otočí mne, o zeď udeří. S kým se. Kdo. Ani bez tebe, ani.

Stíhaná

Jsem tuhý jako tajný agent, jsem nepoddajný jak podešev. Mám ihned naspěch, mám kvalt. Kvalt, neboť: královnu stíhat ze střední vzdálenosti. Naspěch, kvalt. Stíhat. Napříč čtvercem D. Za hranicemi čtverce D pak jiné nebezpečí: platit, prosím, totiž: jednu kávu. Nicméně: kvalt: ústa si horce spařit, jazyk ochromený, dá, dá, dá, dáseň. Horké. Cigaretu: směle vpřed. Zap, zap, zap, zapálit, zapnout plášť a límec vzhůru: ať mne nikdo. Tím méně má krá, krá, královna. Průchodem za rohem. Ihned kvalt, čtverec D. Nejde. Kolem domovního bloku: zvonky, zvonky, telefony: centrála: ano, spojím vás. A nejD. Klouby do zuby a skous, jinak chladný: plášť zap, ústa sta, sta, sta, stažena. Ústa stažena. Průchodem za rohem, tvář nehýb. V rychlé chůzi: kdy už konečně, kdy už. Konečně.

Manévry

Něco si zapne: sukni na boku: zip drnčí, zatnu zuby: skříp. Tvoje, moje: mezi skousnout zkus. Zapne a dopne nadoraz. Obemknuta nyní od hrdla po kotníky. Ohnout: nepoddajná, pružná, hadí. Ohnout, přes šaty vymodelovat. Naplnit si dlaně: jak jsi. Úsměv přes rameno, zpod řas. Jazyk mezi rty: chlíp. Se z boku na bok uprostřed noci.

Úplet pevně, kolem a podél: linie, vlna: paže. Manévry: násilí: zuby, nehty braň. A spárem. Spářen: svíjí a ohýbá se v slabin ohbí: vlajky vzhůru. Uprostřed mne horce vztyč. Břicho pevnost, klín past. Shodné dojmy, totožné emoce: řeka. Souběžně, pomalu a ještě pomaleji. Vykrývej, vykrývej, stíhej po boku bok. Vykrývej a stínem stíhej. Přes pláně, řečištěm a úvozy: vítr: vlajky. Sounáležitost: vlna, břeh, vlna, břeh, vlna, vlna. Se z boku na bok uprostřed noci. Se z boku na bok noc za nocí, za nocí, za nocí.

Hodiny a hodiny

Hodiny a hodiny dlaní rybí kost: nové kalhoty, 84 kolem pasu. Oholit se, do pleti vetřít vodu po. Oholen a po pás hladký odnést královnu na postel. 84 kolem. Lachtani v příboji: kůži hladce: dlaň. Paže: přes moře k půlnoci. Hodiny a hodiny dlaní rybí kost, křehkost, páteř. Hodiny a hodiny dlaní vláčně pleť královninu. Odnést na postel, odnést, odnášet, nést. Hodiny a hodiny přes moře k půlnoci, královnu pod sebou, před sebou, na sobě.

O půlnoci kouřit u okna: měsíc převrácený nad frontou domů. Na stěně stín s cigaretou v prstech: oholen, po pás hladký, s pletí usedavou, s klínem tichým. Královna na posteli, spící, v ústech fontánu dechu. Dokouřit. Měsíc nad frontou domů.

Zrcadlo: poslední světlo nad propastí ulic, u zrcadla na kost přeholit: po krku krev. Žiletka, pinzeta, kamenec, voda po. Zhasnout. Vedle ní: pár vlahých těl.

Zpěv

Podélně hladká a okrová, navěky splývá údolími a v údolích spočívá. Bratři a sestry skrze rozkoš svoji sobě zaslíbeni na vlahých lučinách. Nepozvedneš kladivo a nepozvednu štít za zvuku sirén, ve strážních věžích a na předmostí.

Nevyslovím jméno té, která podélně hladká a okrová navěky splývá údolími a v údolích spočívá. Ženy a muži skrze těla svá v čase podzimů a zim i nadále setrvají v sounáležitosti. Napřen útok a vztyčena obrana, dlaně však navěky kladiv a štítů postrádají a toliko plavnou vlnou se jedna s druhou v útoku a obraně zasnoubí. Prodlévat podél tvého pohybu, zaujat v souhře svalstev a šlachoví, vyzbrojen srdcem svým jak vlajkou a lačností svou jak mečem. Ve strážních věžích a na předmostí. Pod klenbou hvězd.

Záznam

Je vstřícná, vstřícná. Mně vstříc se pomalu a ještě pomaleji pohybuje, od kyčlí vzhůru nehybná, avšak ramena zvolna vytáčející. Dlaň v prostoru zavěsí a za

obzor ji skloní, dlaní se dotkne a uniká. V chůzi i v běhu přes písčiny rovinu mých sítnic zvlněním svých svalů proloží a za odpolední, přes linku břehů k soumraku překlápěných, i nadále po písčinách kráčí, v písčinách uléhá a podél mých šlach uléhá. V pohybu plavném zamíří napříč večerem a pobřežím, napříč plání, jen samohlásek dlouze znějících užiji při psaní, zatímco spí a vláční,

zasadím si mezi rty cigaretu, zatímco spí, tichým potem pokryt píši.

88-89

Zde na dně údolí

Zde, na dně údolí, obklopen temnotou, již naplňuje hřmění krve, na dně prostoru, ukryt v lůně plném teplých vln a měděných soumraků, jejichž svit omývá mé zvolna se otáčející tělo, zde, na dně údolí trvám, zatímco přes pláně sevřené kleštěmi obzorů si amplióny podávají neslyšné signály v obloucích souběžných vln. Zde, na dně údolí, ponořen do proudu tepla připravuji své čelisti a paže, zatímco přes pláně vysoko nad údolím letí ocelové vlaky vstříc úsvitu. Zde na dně údolí.

Žár

Žár je téměř neúnosný, ačkoli se zahradou procházím jen v bílých šortkách, bílých cvičkách, černých brýlích. Procházím se, slunce se shora kolmo opírá a žár je téměř neúnosný. Procházím se zpěněn, splaven, potem zalit. Do mých vařících útrob jeden po druhém hustý doušek cigaretového dýmu zamontován – já za brýlemi schován. Posléze zpoza brýlí zrakem pročesávaje, dokuřuje, dlaní ve vzduchu uviji volán. Žárem slunečním jak foto jsem vyvolán.

Aby

Aby se to uskutečnilo. Aby se to stalo ještě jednou. Abych za poledne rozbil rybí tělo o rozpálenou skálu. A ryba aby byla ledová, ledovým proudem řeky na dně údolí ledová. Aby se to uskutečnilo, abych to udělal stíhán mračny hmyzu, rdoušen vůní rododendronů. Aby mi po zádech stékala pryskyřice. Aby se to stalo na mýtině sluncem žhnoucí jak ocelový plát. Abych letěl po úbočí, napříč vlnami horkého vzduchu, aby se to stalo, abych to ucítil, abych rybu naruby obrátil, kouřícími útrobami ven a o rozpálenou skálu. A ryba aby byla led.

Jedu na kole

Jedu na kole. Jde o kol pár. O pár cyklů, o cyklů dvé, o bi. Jedu na nich: ven z údolí, ven do plenéru, jinam a do krajiny. Tam nebudu chráněn a nechráněn pojedu po dně otevřeného prostoru. Tam nebude jiných opor pro mé tlapky nežli šlapek. Tak tedy tlapky, šlapky, pár cyklů: opouštím údolí, jedu nechráněn po dně prostoru, po náhorní planině, jedu zcela mimo uzavřený prostor údolí, jedu jiným územím, jinou oblastí a nablízku není jiných opor pro tlapky, packy nežli šlapek, uzdy a páru cyklů.

V zahradách

V zahradách navečer setrvávám a jimi procházím, hvězdy po svých drahách klesají do teplých polí, a zatímco sleduji jejich let pohledem, v domě za mými zády putuje po zdech její stín, vzduch zlátne čeřen její chůzí, dlaždice v síni ustoupí něze jejího chodidla, náporu křehkého vahadla jejího kotníku, tlaku svalstva, jež se sladkou vlnou přelije modelujíc pleť. Zde i tam se jí dotknu pohledem jak dlaní, pokorný před obloukem, v němž se její šíje se zálivem ramene snoubí, příboji naslouchám, v zahradách navečer setrvávám.

Cvičí

Cvičí, rozcvičuje, leč ani stéblo neohne, vzduchem nepohne. Cvičí, rozcvičuje, svalstvo své modelujíc, zuby tisknouc. Předloktím okruží učiní a skutkem je učiní: klouby prolomím, čelist zapřu. A ona cvičí, zvolna, kontinuálně, v pohybu plavná, v kadeři temná, v očích se jí moře přelévá, v očích jí mží. Potem se pokrývá, vlhne a vláční, celičká je vlhkostí potažena jak letka racčí, jak kámen před bouří. A cvičí, cvičí, svalstvo a šlachoví své námaze vystavuje, leč ani stéblo neohne, vzduchem nepohne.

Letím po dně údolí

Letím po dně údolí, sám sebou zvečera a po dešti vypuštěn z domu jak ze řetězu, letím pod hladinou vegetace, podél říčního ohbí, vystupuji po úbočí, hledím do prostoru sevřeného stěnami strání: vzduch je hustý parami vod a míz, jež lije každý list. Činí perspektivu podmořskou. A všude, zde i tam, sloupy par, jež dáví vegetace deštěm omytá. A všude, zde i jinde, tlení a pnutí, které přesunuje svahy a pozvedá dna. A všude, tam i tam, držku trvale plnou a praskající, oči zaplavené chlorofylem, pod nohama stříkající maso hlemýžďů a v dlaních vodu, oblost kamenů, ostří travin.

Vody černé

Klesám do černých vod. Jejich chlad drtí kosti. Klesám, kužel par nízko nad hladinou chrlím. Zuby mi chřestí jak perly, má lebka jehlan, mé oči dvé hvězd ledových. Vztyčím se v proudu po pás a pára mne zahalí: jsem obojživelný. Vodou zamířím k ohni, jenž ze břehu po hladině klade pruh mědi: jsem obojživelný, jsem pížl.

Já tady sedím

Já tady sedím, paže vyvěšeny, z ramenních kloubů rozvinuty jak požární hadice, sedím uvolněn jako už dlouho ne, sedím, v sedu dřepím, v dřepu hledím a sedím bez přestání, bez pauz, sedím jak v hnízdě, ovinut čalouněním jak obtočením, jak pobřežím, na němž si poležím, sám o sobě poněkud čalouněn v sedadle čalouněném, v hnízdě, v doupěti lvím, neboť jak párem těl lvích se ovinut cítím být, když z jedné strany na druhou, od hlavy k ocasu si lebedím a sedím uvolněn jako už dlouho ne, paže visuty, vyvěšeny, lebku dutou, dutou: jak pěkně to zní, jako když na buben: dutou, dutou, sedím, hovořím.

Nějaká

Nějaká, nějaká když kose hlédne, když kose upře, hmm, to pak nějaká krásná, nebo. Nějaká nádherná, že, nebo jak. Když se kose. Natočí jak dlask. Perlou oka blýsk. Spánkem matným, stříbrem náušnic, hmm, nějaká jako by, dlask. Dlask se, hmm, nějaká jako by se dlask a perlou oka blýsk a třpyt, hmm, to se pak zase znova, hmm, hmm, jako by dlask dlaní tlesk, bleskem bělma blýsk a třpyt, to pak bude již jistě zcela co nejdříve a co teprve až dlaní tlesk a v chůzi krok, steh vedle stehu a stehen stah. V chůzi krok, pak stehen stah, pak sten, hmm, hmm, to pak zcela krásná, že, to pak nádherná. To pak bude, že. Vleže.

Večer co večer

Večer co večer tě dobývat, být dobíjen, večer co večer se plazit podél útesů tvých lícních kostí vystaven úderům tvé něhy, večer co večer dobíjen dobývat, šlachy svíjet, nože brousit. Večer co večer nehty. Večer co večer zuby a rty, jež nemilujíce lační, večer co večer horké řeky v našich slabinách, krvavé soumraky v našich očích, a nikdy nebudeš dobyta, nikdy nebudu dobit, neboť pouze lačním a jsem lačněn, večer co večer.

Od nártů vzhůru

Od nártů vzhůru se otáčí, údy jak z měkkého dřeva vyřezány: křehká v siluetě, pružná v objemu. Od nártů vzhůru přes boky otáčí se v sladké piruetě, v objemu pružná, křehká v siluetě. Od nártů vzhůru po linii lýtek a stehen, přes boky, přes břicho vlnou plavnou, pohybem čelným jak člun, jenž čelem kýlu vlně čelí. Ona však od nártů vzhůru po linii lýtek, líně jak po linii polí, jak po linii, jež lýtka s boky v jedno pojí, od nártů vzhůru úkrok učiní a paží v ovzduší křivku vyznačí.

Malátný

Malátný a horký, vleže malátný, jak den podzimní, jak jeho barvy horký. Malátný vleže, horký břehům nadohled. Tam, na písčinách, se za soumraku po pás obnaženým ženám u hrotů ňader krůpěje jantaru zavěšují. Malátný a v malátnosti horký, rtů zprahlých a víček těžknoucích, révu chutnám, cín větřím.

Malátný jak slech kolouší na teplý písek se pokládám, u tvého břicha prodlévám, jak slech kolouší měkký, plavný, měkce polevuji, dýchám, za odpolední, jež jako vějíře se k nocím otáčejí kol osy tvého zápěstí.

Ve švech

Jako by to chtělo povolit. Ve švech. Ve všech. Ve všech švech naráz. Jako by to chtělo povolit neúnosným jsouc. Jako by si to žádalo vymknout, vysmeknout, za zvuku pozounů zoufat si. Neúnosným jsouc, jevit se, neboť ve všech švech naráz jako by náraz. Náraz na raz a dva: vymknout, vysmeknout, dokud žhavé kout, neboť neúnosným jsouc. Pak odejít. Jinde jít a dojít. Do jiný kout. Za zvuku pozounů oněmit. Ve všech švech naráz umlknout.

Kušnu povolím

Kušnu povolím a přezku upnu. Sleduj. Sleduj mý nový boty. Sou takzvaný rakváče. Takzvaný rakváče černý botice. Sleduj. Sleduj, hošánku: kušnu povolím a přezku up. Přezku up a kušnu down. Sleduješ, jo? Sleduješ, chlapečku, mý nový boty, ty takzvaný rakváče černý botice, jo? Takový si eště ne. Takový si eště v životě ne. Takový si eště v životě nesledoval, s přezkama, který si up a kušnu down. Že ne? Žes takový eště v životě? Tak teda down. Kušnu down nyní. Protože ospalý.

Jde po straně

Jde po straně, stínem, světlo jen čas od času její tvář ze tmy vyjme, neboť jde stínu po hraně, svaly svých stehen v chůzi napíná a jejich napětím mne uhrane a uhrane mne jejich hrou, jak hranou mne shrne ke straně, jde stínu po hraně, hrnouc mne hranou před sebou, svaly svých stehen napíná, hruď napřahuje, šíji vztyčenu má a ramena nehybná, stínem jde, stínu po hraně jde a přichází, středem a středem do středu.

Noc se sama sebou zalyká

Noc se sama sebou zalyká, svou palčivostí, svým žárem, týmž, jemuž vsedě čelím, po pás hladký, nazad sčesán. Vsedě žáru čelím, pot vycezuji a sám sebe již téměř, nehybný a přece potem zalit, cigaretu mezi rty vsazenu jak zašroubovánu, po pás hladký, hlavní. Noc se sama sebou zalyká, svou palčivostí, svým žárem, týmž, jemuž vsedě čelím, po pás hlavní, hladký jak elizabet, jak lanýž. Noc se sama sebou zalyká, lanýž lasturu laská, pot vycezuje a sám sebe již téměř, oku lahodí, ocasem pláže bičuje, lasturu laská, po pás nahý, nahodilý.

Tady

Tady je to místečko, tady se stočím s pěstí pod bradou, tady se stulím, v tom teploučku, v tom místečku. Tady hají, tady hají teď hned. Tady se stočím, svinu, jak tuleň stulím, s pěstí pod bradou se propracuju do malátna, do plyšova. Tady to je totiž to místečko, jak jsem si vždy ždál, jak jsem si maloval: tma, oheň, od ohně měkko, měkko po kostech, měkko, plyšovo; tak už hají jako když muflon zív, jako když muflon nebo mazel. To je to místečko, jak jsem si vždy ždál, jako jsem si maloval: temné místo uvnitř, uvnitř okolí, v samém jeho středu, nejtemnější a nejteplejší, pomalé místečko uvnitř, pomalé, měkké, mě, zív, hají.

Hmyz

Hmyz: sklo drnčí, skelet postrojen. Hmyz: téměř pilot: pružina, podvozek. Sklo drnčí, skelet postrojen. Tu odraz: nikoli sklo, leč vzduch: síť drátů. Hmyz nyní: zcela pilot. Přede v prodlevách: pružm. Chm. Ano. Nikoli sklo. Vzduch drnčí: drrrát. Sviští: sssíť. Síť: oky skrz. Pilot bravur.

Motor chod, přede v prodlevách: pružm, pružm. Skelet perfekt postrojen. Chm. Ano. Skelet perfekt a pilot bravur. Bravur, avšak neznám. Ani teď, ani po. Let oky skrz síť a pryč.

Zvolna: pružm, pružm, pružm v dál. Toť pilot. Bravur.

Neznám. Hmyz nyní v dál a němý drát. Němý vzduch. Nikoli drnčí, leč drama končí. Teď však jiný hmyz. Jiný pilot: zvuk pil. Ani teď neznám, leč rovněž bravur.

Mží

Mží a pijí haluze, mží a pijí plavuně i listy. Pijí, nasakují. Podrost pán. Pleť vlhne a vlhnouc vlhkost sráží. Nejen podrost, ale i řeka páří. Páří, odpařuje, v proudech vlhkost chrlí, a tedy pijí haluze, pijí plavuně i listy. Kdo jde nyní při březích, cítí: pleť vlhne a vlhnouc vlhkost sráží. Podrost, řeka, pleť i květy: vše páří do povětří, vše horce dýše, dusnem zalyká. Kdo jde nyní při březích, cítí: rovněž zalyká. A zalyká-li, lapá…

Mží. Podrost páří. Mží a pijí haluze, mží a pijí plavuně i listy. Všechen podrost pije. Pije a zároveň páří. I řeka činí obojí dvojí. Podrost, řeka, pleť i květy. A na pleť mží.

Umístím se nasycen

Umístím se nasycen. Do křesla se umístím. Do křesla umístím se a v něm pak jsa jak v míse umístěn, dotknu se. Hladkého dřeva dotknuv se přemítám, přemýšlím, nozdrami dým upouštím. Přemýšlím do křesla umístěn a ani v myšlenkách nemstím se, leč pokojně dlím, tak jako vždy, když nasycen do křesla se umístím: na stěně můj vlastní němý stín. Bylo by nemístným i snad v myšlenkách jen mstít se. Ne, dlím pokojně, hladkého dřeva dotknuv se jak hladiny, v níž svit lampy měkce žhne. Pokojně dlím, nozdrami dým upouštím, a ačkoliv mstít se – byť i jen v myšlenkách – bylo by nemístným, přeci jen v křesle umístěn vydávím občas tichý sten: místnost, v níž dlím, je osmistěn.

Pokoj je tišina

Pokoj je tišina. Tělo se těší na v pokoji spočinutí. Pokoj je tišina za nocí, pokoj je vodní. V něm zeleně lampa plane, zeleně deska stolu hárá, neboť je zeleně lakovaná. Světlo je zelené, a skrze ně i prostory pokojové. Jimi kráčeje jsem rovněž takový: ponorný, tlumený. I tělo se těší, tiší, utišuje. Jen zvolna se ve vlnách zeleného světla kráčeje pohybuje. Zvolna se převrací, tišiny nečeří. Činí tak měkce, jako měkkýš činí. Zde proudy mírné jsou, vánky šarmantní. Tělo kráčeje rotuje, světlo lak rozpíjí. Pokoj je tišina, ne však mokřina.

Rojí se roje

Rojí se roje, ve výši víří: netopýři. Z výše dolů svit luny a dole pak: šiky ježků, zmijí, žab. Rojí se svištíce, hlavy svitem luny stříbřeny, pochodem drc a stát. Větři, oko pouli: podrost: cosi číhá. Ve výši víří netopýři, ježci přešlápnou, zmije funí. Pak vpřed: podrostem skrz jak tank a válcuj cizí těla: rojí se svištíce: hlízy, bledé čumáky. Trhej až chcíp. Pak odstup. Postup. Větři, oko pouli: zas vpřed a trhej znova: hlavy svitem luny stříbřeny rojí se svištíce. V podrostu poprask, praskot hlíz, dupot larev. Zmije funí, ježci přešlápnou. Pak postup.

Venku prší

Venku prší, plenér neurčitý. Prší a v plenéru chlad. V okolí sídla, vně jeho stěn: déšť beze změn. Zde je to však jiné než vně. Zde je to uvnitř. A uvnitř sídla krajina jiná. Krajina věcí, jež spočívají. Dlí v rozmístění. I já v rozmístění prodlévám. Nejen tedy uvnitř sídla, ale i uvnitř svazků, jež v rozmístění moji mysl s věcmi vjedno váží: klid v mysli, v klidu smysly. Skrze věci se sídlem a skrze sídlo s okolím jsem tedy svázán, neboť sídlo svým teplem vyvažuje chlad okolí a mírem rozmístění nepokoj lesů. A lesy jsou vně.

Být zas v lesích

Být zas v lesích, v lesích být. Do vln tlumených se ponořit. Vpravo vlevo vějíře listoví a mechů. Vpravo vlevo stvoly mízu chrlící, mízou pukající. Vzduch je plný vody – sem slunce neudeří. Údolí se rozevře do vodní krajiny: zde pomalé ryby proplouvají a ptáci drží huby. Umístím se k tůni: vodní krajinu přehlížím, a oděv odkládaje, naháčem se učiním. Rybám tamtěm podoben proplouvám tůní kolem. Na kameni osychaje dřepím pak jak mlok: mé maso je vychlazeno. Nad tůní se sbírá mlha, les temný, já úzkostný. Z lesů pryč: já nepřítomný.

89–90