Předehra
Budeme doma.
Budeme doma celý den:
oholím se, ty si zdřímneš: budeme žít rodinným životem.
Pomalá budou naše objetí: pomalá, opatrná, mírná…
Když vtom
tobě v těle dítě zamele
se měkce:
to vnese rozruch do pokoje, to bude divné, veselé…
Pak spočine zas
syn můj, dcera moje.
Mezi zdmi znovu zpomalí se čas.
Budeme doma celý den
— svět bude obkličovat nás.
Rodinný život
Rodinný život je
život v rodině.
Rodinný život je vrozen.
Rodinný život je sladký jak hrozen…
Rodinný život je hrozný:
krutost na krutost,
život po životě.
Jen rodič rodilý
jej může — já mám dost:
jak kotě stulen kňourám o milost.
Z frajera hajným,
nádeníkem, otcem…
Mně život rodinný
je kotcem:
já, který plachtíval jsem,
kudy se mi chtělo,
nač měl jsem chuť,
jsem žral…
Ticho!
Hoch ze sna zakňoural.
Jak jemný je:
spí stulen jako kotě:
jakoby právě zrozen.
Rodinný život je život po
životě.
Hrozný,
leč sladký jako:
hrozen.
My rodičové I
My rodičové nikdy
neodpočíváme:
pro děti lopotit se bývá nasnadě.
My rodičové bez oddechu bdíme, neležíme v lese —
my rodičové dítě, prtě zříme uneseni:
tu pokňourává, tu zas
přivine se zasmušile
vrně…
Dítě nermoutí se
dlouze —
pohne po zásluze:
prohne:
hop!
My rodičové, žel,
již nestihneme polapit
je,
nejsme u něj včas —
jen mezi prsty plíny cíp:
a to je málo.
Přivineme
prtě řvoucí,
ono chlácholeno zmlkne…
Pak přijde na
přetřas:
příště kšíry
nutné,
aby nehapalo.
V ložnici
V ložnici nad
schody můj malý anděl spí:
spáč ne snad rozměrný leč dítě: drobný tvor.
Fňukaje trochu procitá, nad sebou uvidí tě:
stín přátelského pána, příšeří nečeřené:
bez lomozu klid — jen hlas:
hajímajú
přede pán poslepu…
V ložnici nad
schody pán u postýlky
stepující:
jej na sliznici lechtá zrnko prachu:
ach bože, teď snad ne:
snad nezalomozím nechtěným kýchnutím…
Ach, jak je nesnadné zadržet to pšík
když chlapec jako
kolibřík se vrtí usínaje
kdovíco ve snu vida:
cizí
kraje,
chrty
při chuti
či
lesy napěněné,
žluklé…
he —
pčí!
a je to v čudu!
To člověk neuhlídá!
Hoch ošije se,
jako by se ptal:
co
je to za
kravál?
Co
za ostudu?
Podoben koťátku či kukle,
však bez ohledu na ten ruch
usíná, zaplať pánbůh,
dál…
Tichý chod
Konečně ticho:
tichý chod.
Hoch usnul: konec zmatků.
Pozpátku poběží teď čas:
do ticha jako do pomalých vod
klesáme zvolna
hledíce jeden na druhého:
tohle z
nás zbylo
na konci všeho toho povyku a chvatu,
hleď:
vyřízené
rodiče
hoch usínaje zanechal tu v tichu…
Pozpátku
poběží teď čas.
Pobřeží,
vlny mimo nás:
my
do nich zvolna,
čím
dál víc při chuti:
já
prudký —
ty
svolná spíše k plutí do pomalých vod…
Konečně
ticho.
Tichý chod.
Venkov spí
Venkov spí.
My u nás na venkově spíme celou zimu.
My se nečvachtáme sněhem: to o rýmu je — jíme.
Pak, když vše vyjedeno: spíme sníce.
Spím s ní, s tou svou, kluk spí s námi.
Snad někde v
dálce, za horami,
svět je
v pohybu a proměnlivý —
my u nás na venkově, v lesích, spíme zatím, sníce:
snů nivy napříč ložnicemi v
domě…
A zbylo-li nám ještě cosi z životů,
jež tekou, sice jinudy, leč povědomě,
pak snad jen:
vyjedené spíže.
My nevyjednáváme —
jen stále níže v
slastnou dřímotu
se propadáme přituleni jako tuleni a sobi k sobě…
Ach: drobná vibrace:
svět znovu hnul se kdesi.
Však mezi ním a námi: lesy.
A my v nich jako
v hrobě.
Zimní scéna
Jdu pro poleno.
A co víc: prozkoumat lem lesa, záliv pole.
Tam odtud: ke stodole.
Cesta doubravou mne vede:
jdu štandopede
vpřed.
Jdu pro poleno lesy postupuje:
lem jejich na dohled:
dál jsou jen pole, vítr, sníh…
Já nejdu na jih,
ale na sever:
ke stodole,
pak polem pro poleno…
Povětří se horší:
vše sněhem propojeno:
dřív bych se strachoval — teď nic.
Jdu dál a sněhu přibývá: vidět ani ň.
Opři
se, větře! Do bouře mne zaviň!
Ohněte
se, sněhem skryté stromy!
Jdu dál jak
nevidomý muž, jenž holí
oťukává fujavici:
na mé vybělené líci taje sníh a hned zas přimrzá…
Ach,
při mrzáku stůjte, andělé, i při dítěti,
jež
dřeva doufá dočkati se dnes…
Jdu přes pole, jež
s lesem propojeno:
tam ladem polen pár —
pokud je někdo neodnes’.
Sounáležití
Má žena je pomalá
socha.
Pomalu plá, prohořívá. Nikoli naplano —
pro slast pomalou, pro pomalé bytí
v ohni pomalém…
Tu ženu sochu
rozevříti táhlým pohybem
si za cíl kladu do ní pomalu se suna:
ona prohřátá jak duna vstříc mi vyjde
napínajíc údy…
Řadu chvil pak
proudí slast: tudy,
tímhle průplavem jde jako vlna skrze nás,
kde prolnuti jsme spolu: vzlétnu nad propast,
pak dolů do té sochy zas,
do plástve tajícího těla
se nořit řadu chvil,
bych splynul s ní,
jí byl…
Dosud jsme
tu zvolna
prohořívajíce.
Nikoli naplano, leč pro slast pomalou, pro pomalé bytí…
Nikoli dvě, leč dosud jedna socha.
Dosud jsme:
sounáležití.
Tenkrát I
Tenkrát to
bylo, kdy naše věci v
sebe kloubily se,
kdy seli, sklízeli jsme — nebo naopak.
To jsme pak sice bez síly, leč nezesláblí chodívali spát
pod Lunou vysokou až tak, že jako na dně propasti
bylo nám usínat…
Tenkrát to
bylo, kdy pes se z lesů
samovolně vracíval
a Lilo nelovila; shora se na dům, na zahradu záře lila
jako mžení, však přesto prostor obsahoval jas, ano
snad téměř zrcadlení, jež od těch dob nevídal jsem pak
po celá léta…
Tenkrát
to bylo, tak bylo psáno:
jazyk
se do
pohybu dával, byl a posouval se tiše —
já
usínal
jen v náznaku tu jsa…
Už nebyl,
kdo by psal,
na psa zavolal:
ještě že pes se v onom čase z lesů
samovolně vracíval…
My rodičové II
My rodičové máme
běs: to prtě stíhat dnes
a vždy jak o závod, zas s ním se příti, plísniti je:
den za dnem je to k nesnesení stejné,
vysilující…
Pes vyje, my
rodičové máme rozlícenou
líci,
jestliže zas to prtě v louži vyválí se,
zas psem je povaleno v lese, zas znova leze z dohledu…
Vždyť je to
chvilka: teď tu bylo a
zmizelo nám zas.
Kde je ten smrad?
Voláme prtě, na psa řveme —
Ach, Bože můj, kde
jsou…?
Celý čas stojí
támhle za cestou a čučí do
potůčku:
kluk má hučku dole, nudli u nosu: pes ho olizuje.
Di vod něj, dobytku,
kopnu psa do huby a chytnu kluka:
Maxi, to nemůžeš se
vozvat, dyž táta volá?
Padej domu, di, a víckrát nebudu to vopakovat.
Když kluk pak s brekem pochoduje, líto je mi:
víckrát nerozlítím
líci…
Jen kdyby nebylo
to den za dnem tak
stejné,
vysilující.
Daleko
Jsme daleko.
Daleko v údolí.
Daleko od měst, jež valí světlo kolmo do oblak…
Jako bych za nocí
se vzdaloval jim v
chůzi,
ač nejdu dál než na terasu.
Vzdal jsem to staré, opustil tu trasu,
po níž dokola jsem tolik let se točíval.
Jako bych nevládl již ústy, jazykem:
jako bych zapomněl ten prstoklad a noty…
Jsem
daleko. Daleko v údolí: na
jeho dně.
Padám do temnoty.
Nojou
zahradě vonehdy
šlo vo život: nojou.
Byli sme tří: já, Maks a pes.
Voni podobný případy sou známý, teda jako že už dříve takle k něčemu
došlojou?
No. My taky: ten den, ensme vyšli z domu, usme viděli: bumho,
je zle.
To nešlo jen vo to, že plot byl doulejou? Sme viděli
hned, že je jako na zemi. Šlo vo to, a to bysem chtěl tady zdůraznit,
co bylo
vokolo! No. Vokolo, hlavně jako
ten beton, to bylo plný mrtvej ch myší, potom těch, veverekjou? Všade
krev, ty
drůbkyjou? No hrozný.
Plot padlejou? No.
A já povidám hned, kouknu na Makse, na psa, a povidám:
se mi zdá, že si kočka teda užila, co? Já povidám: halej,
ta byla v práci celou nocné? Já povidám:
to jeale mrcha ta Lilo…
Co? No Lilo,
naše kočka, nojou…
V jednom kole
Jsem v jednom kole:
zametu na terase,
přidrátuji cosi:
ach, já toho mám:
dokud jsou stráně holé,
neseču — smýčím, zametám…
Jsem v jednom
kole: okolo domu rejdím jak
podle mapy: jsem tam i tady: hned zdím, hned z dýmu vynořím se,
hned smetí metu do zahrady: kolik jen věcí nezbytných…
Už slezl
sníh,
mraky jdou jak řeka…
Ach,
já toho mám:
zde zdím,
pak přidrátuji cosi,
a tam
hned zas jiná práce čeká…
Nemelmitu
Podej pilu.
Čum: kde řežu: řez.
Řežu dřevo: de to — dyšutr: křešu. Na, zkus…
Pusť, di votoho, čum: takle, ne? Řež, kde řez, ne? Na.
Bacha. Bacha!
Šutr křešeš! Šutr!
Kurva: krev!
Di votoho! Kreténe! Vo krk demi! Dycmi říz!
Podej pilu. Dej, nemel. Nemelmitu. Mášlus.
Tovižejoty: trávudisíc.
Hoch
Můj sladký hoch je
anděl bařtipán,
ach ano, nevídáno: jak jemné maso má.
Když pohne nohama, pudingu na pochodu podobá se.
Má krajáč mléka másla v pase, ten naducaný pán,
a pupek jeho: rovněž nevídán: spíše než dítě — děd.
Jdeme-li na výlet
a chlapec rozběhne se:
les duní,
země roztřesena sténá: je to buldozeru, bonvivána cval:
jako by divan nadívaný buřty do běhu se dal…
Ach, ten je
legrační, ten hoch, hleď, jak
se žene:
hledí vytažené, škobrt!
a jde k zemi:
les duní, země roztřesena sténá…
Leč hoch můj
přesto přátelí se se
zvířátky všemi.
Půda
Prolezu půdu,
zaštrachám: jen vzpomínky
tu,
různé předměty: co chcíplo před lety
anebo v skrytu rádo žilo by si osaměle:
kanapátka, zešeřelé
kino:
pach jako víno nasládlý…
Za madly: krámy: hlavolamy, mlýn
a jiné věci:
pistole, plechoví
šneci…
a pozor! copak je to tady?
spínačů řady,
reproduktor, dráty:
To by tak táty pozeptat se mělo cenu
— kdyby ještě byl:
krámy:
to bylo — podle mámy — jeho.
Prolezu půdu,
zaštrachám:
táta tu možná někde je
od šestasedmdesátého.
Pomalá okružní jízda
Pán se psem na procházce.
Poklidný krok je náhle v sázce:
pes nepokojný chytí stopu:
malý leč vytrvalý boj: pes táhne
— pán klopýtaje do pitomců spílá psisku.
Les se nahne: ze
svahu opulentní běh:
pán nestačí se ani nadechnout.
Za sebou zanechali lesní kout i vísku…
Budu ti holí vískat srst!
Ty pudeš na řetěz, ty tlamo,
křičí pán, leč přesto dál a dál je čoklem rván:
přes sedmera luka, další les: na další lesní cestu…
… zde
toto místo není neznámo mi
zde
les se lomí
zde
povědomý dům…
Zde onu dámu měl jsem za
nevěstu!
Krásného jinocha s ní znal
jsem odmala!
Kudy jsi mě, pse, ved’?
To jenom zdánlivě byl let —
byla to
okružní
jízda:
velmi pomalá.
Slabikář
Max nese medvěda,
a my, ach ano:
rovněž rádi bychom svého nesli…
Náš medvěd ale dopad’ zle:
byl srsti nazrzlé a psi si podali jej
kdysi
rozlíceni.
Ne, tak to neni, ten
medvěd skončil v
strouze:
byl pouze zapůjčen nám jednou na neděli…
Na každý pád: my
bychom měli vzít medvěda
Maximovi, vždyť cápek, nevěda co s ním, za ucho jej vleče.
Počkej,
to se poví mámě:
takhle mučit němou tvář…
Co myslíš? máma dá na mě
— mně medvěda dá,
tobě:
slabikář.
O veselých věcech
Konečně usmyslili
jsme si o veselých
věcech:
smích milený rty zprohýbával nám.
A i kdybychom přece chtěli lítostivi být —
nebylo za kým, nebylo kam…
Nebylo, nelíbilo
se.
Jen my
jsme byli pohromadě.
Jak jsme si usmyslili, bylo navždy nám:
rodičové, mládě.
Tenkrát II
Tenkrát
jsme ustavili souručenství
sobě navzájem,
bychom silní byli, bychom snáze nepřízně číst, ano
čelit jim též směli čely, číselnými sledy čili česny…
Sny naše
šly ložnicemi; my tenkráte
jsme vyspávali
nevidouce jich, těch stínů, stinných míst, na něž zavítat
jsme zasnívajíce se kdysi toužívali…
Jícny svými
zasnoubeni, ve spánku
z úst do úst
dozlatova vdechujíce, dyšní snad též drobet jsouce,
jsme v mezičasí procitali do té běli, jíž slynuly vždy
atmosféry, volné kony, plynutí, slast jednoty;
té jsoucí či i postrádané…
To tedy
tenkrát bylo, když
souručenství své jsme ustavili,
bychom spíše odolávali zdola od lamp olej dolévajíce,
by sídlo své i spíže spíše, ano lépe strážiti jsme mohli
proti strázni rázu, proti stráni, ano srázu:
proti nepohodě…
To tedy
tenkrát bylo, kdy sceleni
jsme byli
v souručenství: víceméně v ustálené shodě.
Letadlo
Tys’ jako anděl
tehdy krásný byl.
Čas volněji se odehrával,
nebo se zastavil:
světlo ti
probleskuje vlasy
na bobku sedíš u terasy
neseš šneka
povalí tě pes
vzhlédneš ulekaně, když větrem jako řeka zazní les
Nad ním letadlo se
sune:
Tati, letlo,
ukážeš…
Aby se to
nepopletlo:
to řek’ on mně, ne já jemu.
Já tehdy sloužil jen anděli spanilému…
My rodičové III
My rodičové pro
povinnosti nevíme co kam:
obručí proskočíme bručíce na prtě,
hned kámen do kamen, hned sýpek povlékám,
a ještě později zas v kaši brady smočit
a na sousedy dostatečně sočit stačit dřív
než na kutě se klouček vydá otce matku zulíbané odhodiv
řka: vystemi
pár! rači bych
prachatýho chlapa
otcem měl a mámu: nóbl dámu!
rači bych se sumci se paktoval
než s váma dvěma!
A vskutku věru, že
nám vědma předvídala
tak:
Bude
to rošťák, nezvedenec:
pro
povinnosti nezvíte co kam:
obručí
proskakovat skrz semtam
vám
soudem bude do soudného dne
A budou vaše jícny bezedné
a vaším domem stan.
Však přesto večer před
usnutím zaprosíte vždy:
chci
zítra
být jím znovu zulíbán…
Krb
Noc vně domu.
Krb: srdce jeho.
Žár z ohně
ohraničeného
sálá do místnosti,
a prostoupí nám kosti jak proud pryskyřic.
Prohřáta
naše těla přilnou k sobě víc.
Za mým čelem příliv: tvůj dech,
když na zádech se prohneš vpůli praskajíc…
Krb: srdce domu.
Vně domu: nic.
Sova nepřiletí
Celý den dítě na
zadní se staví:
máti mučí, otce odstrkuje,
a zvečera je toho náhle moc!
Pojď, sovo!
řve rodič rozzuřen,
a
běsa
přivolává z lesa na pomoc:
pojď, popadni to dítě a
vytřes z něj ty nekalosti!
Kluk si kryje oči
ručičkama:
to ho máma čapla, až zachrastily kosti…
Sova nepřiletí,
zadrmolí dítě, je
hodná…
Máma měkne jako za
svobodna:
To
víš, ze ne —
jen
nesmíš už mě zlobit…
To
víš, že nepřiletí.
Je konec. Rodič
dobit.
Zvítězily:
děti.
Záliv
Oblouk louky,
výseč luhu:
okruží hráze, stezka, val:
záliv, jejž hodiny jsem srpem tvaroval:
běh vln, dráha slunce:
čas míjející k západu…
Kameny přemisťuje
proutí vytrhav
získal jsem zvečera
břeh, příboj:
zahradu.
Noc
Chlad luny
kamenuje plech.
Plech popraskává, střecha žhne.
Je nemožné zrak na plech upřít bez ochrany černých skel:
střez se zimní luny,
střez se plechu střechy lunou
kamenovaného
— jinak:
oko na popel.
Byl
kdysi muž, jenž v planoucí plech směl
se
zahledět, aniž by zasažen byl jeho zrak
To zázrak
připomínalo mi…
Vždyť vždy když proudy světla praží do střech luny prak
a ono o plech rozlomí se,
je tomu naopak: zlomyslný účin svitu je nepřehlédnutelný…
On
však jak anděl plachtil nad okapy:
jak
z kazatelny lil se jeho chladný dech
Od
domu vzdaloval se zvolna údolím
Zvon
zněl…
Pak zas jen
popraskával střechy plech.
Nyní
terasa
kočka
Konev
v níž voda na zalévání se hřeje
Čas stojí
To vše nyní mé je.
Les I
Jak nikdy byl les napěněný, žluklý!
Jak nikdy dřív se kukly draly ven!
My na les útočili s ostatními hochy
pomalým pochodem.
Jak nikdy nikdo
byl les rozevřen.
Vřel: uvnitř rezavý a mezi lomy puklý.
My se psy urvanými útočili jím
na ony kukly.
Jak nikdy dřív les
křičel vysvlečen!
My z kapes ven jsme kudly táhli hned
My nešli na výlet,
leč z měkkých oněch kukel
pomalu
mačkat:
med.
Zahrady
Zahrady omyty
dešti přečetnými
dovolávaly se znovu našich zraků:
nad stromů vlnami
vlnolam skal
Stáli jsme v soumraku
ohromeni jimi.
Terasa
Terasa za noci je
loď:
vítr listí mete, lampou točí…
Terasa bouří bičována: mhouřím v dešti oči.
Terasa bouří zatarasena,
lana orosená bijí o dlaždice…
Jen ještě
více této změti, toho kvapu!
Vodopády letí ze
střech do okapů,
déšť šrotuje plechy.
Zrak do zahrad si vycivěti,
skrze lomoz nastraženy slechy —
a přece jako slepý hluchý
bez opory vláčen být tím hlukem, bouří, povětřím…
Terasa za noci je loď,
a zemi:
nezvětřím.
Les II
Les se zařezával:
byl duben:
Žár duněl jako buben.
Pole byla prudká tak,
že ta druhá
naopak se derouc jimi
připomínala mi pstruha.
Vzduch stál jak
kaluž kovu,
jenž zase znovu tekl námi
anebo nám nad hlavami
když u kořenů skrze zemi
šli jsme neviděni.
Kdes’ byl?
Kdes’ byl, můj
milený?
Kde, v kterém lese my míjeli se
sebe nevidouce?
Kde popásal ses,
stopoval ovečky a hříbky,
ach, kde to bylo, kde,
v čí zátočině,
na které že louce?
Kde?
Kdo ví…
Milený můj mi
nepoví.
Neklid krve
Vítr jde jako
příboj k domu.
Terasa: ostrov v středu toho víru,
jejž vítr ryje v trávě,
a dumný krasavec tu, pochýlena právě
hlava jeho nad stránkami knihy:
on nyní mírumilovný
Neklid —
to dávno již…
Nad tím v duchu kříž.
Zdali je namoknuto
dost
či nutno zalévat:
to nyní mívá na starost.
Vítr jde
jako příboj k domu.
Kéž by tomu bylo tak
jak uvedl jsem prve
Vítr však v trávě ryje vír
a ve mně zvedá
neklid: krve.
Před a po
Byli jsme před a
budeme i po.
Byli jsme nezadržitelní, lační:
začni,
pro
pět ran:
projdi
mnou
pronásledován:
tak
horstvo
trhá mraky skrz
lámajíc
vrstvy, kterés’ nerozeznal dřív:
srst
hryzni pamětliv
mé
jméno nová luna ano
srdcervoucí
ryk
jak
zlehka kolibřík mne
neslýcháno
pro
pět ran…
Proleť
mnou pronásledován: tak horstvo mraky
drtí
led na konci tvých nevýslovných vět…
Byli jsme před —
a po budeme taky.
Květy
Přičísnu se,
uhladím, usednu mezi květy:
hře na kastaněty se podobá to tím,
že též vzduch, vzdechy, vůně
chutnám chřípím palčivým…
Hlavu mi květy
spalují:
zahradou proudy par a silic,
do nichž vypluji nevstávaje z křesla…
Slast seslaná mi květy leptá tkáně,
dech se přerývaně
dere držkou ven:
zahrady
hroby chrámy
vrstvení
světla nad horizontem
co
vždy jsem přál si, chtěl,
by
měla dračí hled
propasti
archanděl
by
prošly mnou nikdy neděleny víc
jabloně
kovadliny koně kastaněty,
staniž
se slast seslaná mi květy
nechť
proudy silic par
a
zahradami dým…
Pak přičísnu se
zase, uhladím.
Píseň
Úžasné hříbě, kam
tvůj krok?
Kudy se pleť tvá smeká?
Kudy své údy pokládáš plynulé jako řeka?
Do zahrad,
do zahrad
Tam, kde se potkáváme
Tam, kudy ohlédat po sobě se známe…
Úžasné hříbě, kam
tvůj cval?
Kudy tvé údy zrakem proplétat,
jež rád bych miloval?
Tam, kde se
potkáváme:
do zahrad, do zahrad.
V tvou náruč navečer pospíšit spát…
Dračí setba
Být rychlý jako
on, být stejně bystrý.
A stejně jako on jen jikry jíst: moci tak jist si být,
že ony nezrozené ryby jen mnou skrz poplovou
mne propalujíce jak třaskající jiskry:
ať
živé maso na popel se peče,
ať
utrpení, slast
je druhým jménem mým…
Být rychlý jako
on, byť vkleče pomalu se
dít:
vám zdálky zdát se být chrličem kamenným —
jen jícnem skrz ty nezrozené ryby jako proud:
níž se
propadnout a ještě dál:
jak
on být v pádu
bleskurychlý.
Pak
pomalu se dít:
klást jikry pod krypty
katedrál.
Hájemství
Smysl
je zmaten.
Zmatek: žal vdov, stesk matek. Žalm:
Lán žat den za dnem byl, lán
lnu, lán bez břehů…
Až teprve když smysl zas znovu se ustavil, byl dán,
teprv se dával znovu noci žnec, oddával:
až tam, kde nad obilím oblohy
se setkávaly,
kde matky královny a vdovy
sytily své smysly,
ačkoli byly lány,
což značí: láno bylo jim…
Ony
však nenasytny byly:
zas
znovu lánům
nevýslovných květů lačnost věnovaly:
odkud
kam vinuly se
vlastně, kam pokládaly stín,
bylo
k nerozeznání:
kde která svalstva zvláčnělá
se chvěla ulaskána k
smrti,
kde která ústa byla ústy
pojídána.
Jemu oddanou se zdála —
leč oddělán byl jí.
Smysl byl ustaven:
královen hájemství.
Nastav uši
Pták v buši zpívá
štíhlý tón —
on sám však v listoví k vidění není.
Pták v buši zpívá: nastav uši:
zlehka zatrne ti pro to znehybnění:
ani stvol se nezachvívá…
Vertikálně letí
onen tón
a v buši nic jej nenaruší:
žádný shon.
Je ticho.
Jen pták zpívá.
Zvuky
Slova vyvázána,
vyvázány zvuky:
volání sluky nad
vodami:
osamělý tón, jenž trvá za úsvitu.
I vítr v rákosí
lze zaslechnout jak
větu:
vždyť slova vyvázána, vyvázány zvuky…
Tak tedy nářek sluky, vítr mezi stvoly,
tak tedy roje v
podzemí a laně na předpolí:
to jsem byl mlád, když to vše lehce k uslyšení bylo:
stačilo vztáhnout smysly, nadechnout se noci,
vypálených
luk:
chtě nechtě slyšel jsem i zřel:
hnula se nad
rybníky hejna sluk, když
obzor nachověl
a vítr v rákosí byl o bezejmenném…
Mne jménem volalo však něco nelidského…
Má něho, zběsilosti: ty tehdy nestála jsi tam,
kde dotknout chtěl jsem se tě: naslouchal sám jsem větru
jako větě…
Les III
Zas znělo léto:
žárem šedivěly lesy.
Byl praskot srn tam u náhonu,
zaumné na kameni hadi smyčky
vili
My mlčky zahleděni stáli jsme tak kdesi:
nehybní
uvnitř toho
shonu.
Zavoláno
Čas přimykat se k
zemi.
Čas pařenišť a úlů.
Kdo nenahlédl dosud, stojí jak ťululum:
Naštětěný, bez rady.
Ten um je v tomhle: nevzdálit se zemi, úlům, pařeništím…
Být nakloněn a slasten věcem příštím.
Při vší úctě:
kdo z vás se k zemi přimknut proměňuje s ní?
Co?
Neslyšim!
Bylo to málo,
málo zavoláno — vždyť
jsme v lese: jím se neponese kňourání:
to skály stromy mraky cestou rozeberou na malé a menší.
Řvát se
musí zlostí slastí znovu, zas
a zas,
víc být,
jasně slyšet sebe říkat:
Ne.
Málo.
Málo zavoláno.
Být nakloněn a
slasten věcem příštím,
zas znovu se k pařeništím, úlům, k zemi přimykat,
hle:
pole páří,
úly
zní,
zní
sýpky v podzemí
a
duní mlat…
Tak! Ano! Takhle
zavolat!
Po dešti
Ochladilo se:
už nepůjdeme ven.
Les potemněl a ztěžkl.
Listy chrlí
oxygen.
A přijde zas ten čas…
A přijde zas ten
čas:
mraky nízko hnou se, vítr s nimi.
Zas jiná srdce chvět se budou vlnami ztemnělými.
Zas jiná srdce
chvět se budou
(a přijde zas ten
čas).
Luny nach v mracích utone, jako když na mne myslilas’.
Luny nach v
mracích utone…
Zas jiným bude, jako bylo nám.
Jiní mít budou, jako my jsme měli,
krev v očích,
u zobáků,
tlam.
