Vodní hry

Vlak

Vlak krajinu krájí a ona očima mi teče: vlak nevleče se háji, lukami, lesy — sviští. Očima obraz příští proteče mi: jak vlak můj zemi krájí a mezi mezemi se žene, jsou siločáry vzduchu sluncem obtažené: po bocích vlaku tekou a za ním uplývají s vánkem snoubíce se, jenž lesy háji nad lukami vane…

Již ženy námi milované za zády zůstaly nám, za ocasem vlaku, jenž krajinu jak krajta krájí: ty ženy v háji jsou: cizina zcizila je nám a naše srdce nesnesou byť i jen letmo vzpomenout si na ně: my vyhlížíme nezamilovaně.

Vlak krajinu krájí jak ostří meče záhyb látky: ona očima mi teče do palice a za mnou padá zpátky v sebe samu… a ženy námi milované vzdáleny nám víc a více podléhají: sebeklamu.

Koníky

Německy koníky nehovoří — u trati pasou. Jede-li vlak tudy, neleknou. Německy nehovoří koňové kolikeří, neleknou klnouce, jede-li vlak. Potřesou hlavou — německy ne ale, německy koníky nehovoří.

Kolik je v německu koní a koníků? Kolik je v německu tratí? Nevíme, my ne: v trávě se stopa ztratí, neděle plyne, německy pravicí pán nám kyne — koníky ne: ne německy mluví ty koně, neleknou klnouce, jede-li vlak — kolikeří už lidé stáli o ně, od trati do trávy je chtěli popohnat… my ale nebyli to, my ne: v trávě se stopa ztratí, střevíc šlépěj mine… koníky ku trati se vrátí: my pojedeme kolem, o koních ani ponětí, budeme státi o ně —

oni se budou však jen pást: ty koně.

Jezero

Znovu se vracet na ony břehy, zas vlnám naslouchat: pod patou pláž a průsmyk nadohled: ledovců led teď blesky žíhá vzduch…

Znovu se vracet na ony břehy, kroky opisovat kruh… zas vlnám naslouchat zraky napřažený v přítmí postupujícím: průsmyk z dohledu, pod patou: pláž. V srdci: jiné ženy stín…

Rychleji vlnobití ke břehům se hne: znovu se vracet sem: na břehy osudné: ledovce temné a neplanoucí zřít zas v proudech šera, průsmyk již rovněž neviděný, v srdci: stín jiné ženy: s ním přít se v přítmí u jezera…

Den D

Den dé: dolu dem. Do hlubin snášíme se. Hází to, ach, jak to hází: opory nenachází srdce mé… Navzdory gravitaci — v souladu s ní: dem dolu, dolu dem v den dé. Hlubiny vzdušné, vodní pod námi: dem dolu v tento den: navzdory gravitaci — v souladu s ní: obojí zároveň. Hází to, ach, ale jak! Hází to jak jen házet lze letadlem v proudech vzdušných. Do hlubin snášíme se: mne šidit nezkoušejte, mne zkuste nepřelhat: dem dolu, do hlubin, dem směrem vlny mořské, dem směrem pobřeží, dem dolu za dne dé, za noci en: nad kanály sněží — sedáme ve vichřici…

Později v Kodani: zadokujem.

Luna

Jak Luna jen je zdrženlivá,
jak voda popůlnoční zrcadlí ji němě…
Měnívá-li se tehdy cosi, pak:
ve mně.
Svět tkví bez hnutí.

Smutečních hájů stín se klade v stínu jezerním,
mosty uzamčeny a teskná její ústa…
Jak Luna jen je zdrženliva,
když do vod popůlnočních dlouze dál se dívá:
noc je pustá,
jas jakýkoli stíny nezahřívá…

Teskná její ústa,
když zadumána dál dlí v okolí těch vod,
do jejichž hladin Luna dlouze hledí…
Odmítne doprovod,
mé nápovědi,
odchází
a pak až k ránu snad
se vynadívá dost
ke břehům na druhé straně,
k hájům, kde jenom v zármutku lze dlít…

Jí vydán na milost nepoznám klid —
ona však nezamýšlí zle, toliko:
neočekávaně.

Ticho v těle

V těle ticho. Ticho v tělo vtěleno. Prsty spletu v znak, jímž ticho vyjevím ti… Jméno ticha: tělo.

Tělo: ticho vtělené a ztělesněné… Prsty spletu v znak, jímž ticho vyjevím ti tiše: znám ona údolí, ty říše, do nichž zrak můj klesá pronikaje zdmi: ticho je předjitřní, vstřícně se prostor těla dotýká, vstřícně se mysli rozevírá těla vnitřní stav… Znám ona údolí a svahy, podél nichž pohled můj je sledovav se žene: znám ony krajiny vtělené v souřadnice těla, znám ony reliéfy tělem ztělesněné, znám: kterak skrze sebe tobě prospěti: v tichu, jež tělo skýtá, zjevím ti svá okamžitá tělová napětí.

Temnot střed

Kde leží temnot střed, když na návrší stoje v světle měsíčním sním s vazem zalomeným vzad: kudy se s mračny cínovými k cíli jejich brát? Ať zrak můj souběžný je s během perspektivy: ví srdce mé a vítr napoví mi snad: kde leží temnot střed, jestliže z úbočí, jež Lunou ojíněno žhne, pozvednu k obloze svůj zrak: nic se nepohne: naopak otáčí se mračen popelavý vír: návrší v jeho středu: nedovedu si vzpomenout, ač hledím směrem tím: kde leží temnot střed? Vaz lámán vzad dál vzhlížet k mračnům cínovým a ticho vdechovat: kde leží…?

Zde. Snad.

Zde na tom návrší, kde srozuměn jsem s démonem i archandělem svým.

V lázni

V nádrži, v podřepu, kůži dřu vida i poslepu: po plechu prach a pot smýván stéká: nádrže dno je řeka kalu. Pohodlí pomálu mám v dřepu na dně dřezu: po plechu popolezu jak ještěr pomalý. Vzápětí povalí se po svazích mých svalů proud vody téměř vřelé: s rozkoší vyvrhele, jenž pro cit ještěří se zřekl lidské kůže, vodě a páře nastavím svá záda: ach… takhle to měla ráda — pokud si dobře pamatuji zvuk, jejž do uší mi kdysi dávívala… Ten tam ten čas: ni stín té ženy nedlí vůkol vany…

Poněkud rozdělaný v lázni sklouznu níž…

Zvolna se rozpomínám již: pod pasem pohnou se mi jiných svalů svahy — ty nikdy neznavené…

Čas k ustavení rovnováhy: ať voda ledová se po páteři žene!

Břehy větrné

Ach, břehy větrné, ach, břehy prosluněných luk: kam oči obracím, tam srdce ustrne: zvuk polnic plní sluch a řeky zlata, jimiž zaplaven je vzduch, jsou k oslepnutí jasné: míra mých smyslů vrchovatá, oko žasne: vítr štve po návrších hbité stíny stromů, pak vpadne do lesů…

Já návrat domů dnes neunesu snad: na lukách strávit den a v teplém větru stát pak, hledět k večernici: srdce pukající, slzy na řasách: ach, břehy soumračné, ach, ticho v tepnách mých…

Ticho…

Čas ustrne: zní šum perutí andělských.

Štít vod

Déšť: štít vod se snáší údolím. Šumění deště: úvah doprovod, když v světle kovovém, jež pod hladinu moře stráně umisťuje, dovolím zraku svému mezi nimi plout: štítem vod pomalých kout údolí je zatarasen zcela: jestliže dříve na sítnici chvěla se mi světelných skvrn síť — o co se nyní oko opřít může?

Je zúžený můj úhel zorný: vlnami perspektiva ohýbána: ponorný kraj se táhne, kam až zřím: volný pád vodních spoust, přílivů pnutí napříč údolím lze vsedě sledovat a chladem zachvívat se zpola…

Déšť: jeho šumění je úvah doprovod, když domu kol jak kolem kovového mola putují vlny vod…

Lovecká scéna

Řev v lese, v lese řev… Patami v podrostu se zapři: ať nespatří nás: ať slepotou je stižen náhle, proklatec…

Zas mazec v lese, v lese řev: patami v prachu ostré rýhy ryty: okolí pročesává nás však neuzřev: naše siluety skryty: alespoň zatím… Minuty tikají… Zkus zkusmo ostří: jak zdobila by jeho hlava brány naše…

V lese po zápase: vlečeno čísi tělo: prach hrdlo drásá… Ven z téhle kaše! — avšak zvolna: větři, slyš, čti stopy v prachu a svému strachu čel…

Stín přeletěl…

My nablízku jsme již…

Tu zazní jeho hlas, zápasu zvuk zas lesy rozléhá se: on vztyčen na zadních nás očekává: vzduch páchne po spáleném mase…

Teď nože ven! Ať slepotou je stižen náhle v záři našich luceren! Teď ostřím po něm, ohněm… Po něm a zpět: ať na nože se sám nám žene, ať klesne ostřím otvírán: ať hlava oddělena hned: s ní na vrcholky bran!

Luhy

Lícní svaly mé na kostech lebky volné spočívají. Tělo dlí, tvář večernici tváří v tvář pije její záři, její chlad.

Jak v hájích tělo dlí, jak na luzích, kde andělé jen smějí luzné škály přehrávat…

Nikoli na tváři jen, leč po krajině celé těla dlícího zde svaly spočívají…

Zář večernice večer krájí: jako by šalmají zvuk shora padal na kosti mé lebky: ta píseň v úsměv rty mi ohne: zde cíl mé snahy

mou mysl prostoupí šumění řeky

stav rovnováhy.

Akvarel

Oblaka jako by maloval: barvami blednoucími… Jako by za soumraku na úbočí stál, odstíny bledých barev koloroval nebe… jako by mnou byl, jak já jím bývával: oba dva tebe chtěli po boku jsme mít… Oblaka mír, krajina klid nám vdechovala: ta byla temná, nebes temnější… Oblaka barev blednoucích zatím k obzoru se v běhu brala: byl třpytem růží jejich třpyt, do hlubin noci nořilo se nebe…

Jako by ani nedýchal, když po svém boku na úbočí přál si tebe mít —

já zatím jinudy jsem šel a ze dna údolí k obloze zvedal hlavu: noc zhášela ten akvarel…

V zátiší

Jsem v zátiší: společně s konví, kávou, kytkou kapradí. Zátiší kontury však vítr rozrušuje, neboť jsme v plenéru a na rozhraní lesa. Zde obtížné je téměř povětří: kávu k ústům nesa rozhlédnu se zas: ten čas je větrný, jejž trávím v zátiší: věrný té instalaci, jíž klamné kontury jsou znovu větrem rvány, neboť jsme v plenéru a na rozhraní lesa: to proto stíny hrany věcem vlastní cupují tu: být v bytu, jinak bylo by: bezvětří by bylo a světlo setrvalé…

V zátiší namále má ale věcí setrvalý vzhled: chvíli je klid, avšak co nevidět ten obraz bude jiný: zas znovu ohlásí se vítr a obrys konve, kapradiny rozletí se v stíny rotující na rozhraní lesa…

V zátiší strnu: kávu k ústům nesa.

Dusno celý den

Dusno celý den.

Ovzduší dusí.

Jestliže lesy nadejdu si, pleť vlhne mi jak mech.

Dech zadušen: pleť vlhne mi: stromy jak němí stojí: ať při mně všichni svatí: to ticho tíží mysl moji…

Nad lesy mračna par: jak v dýmu stráně proplouvají…

Nad lesy nehybnými znehybnělý pták: tohle se bouří skončí a oné nehybnosti tlak vytryskne vzhůru mezi kovovými mračny…

Soumračný přísvit trvá celý den, ovzduší dusí. Jestliže lesy nadejdu si, pleť rázem vlhne mi: být němý, tím tlakem proměnit se v pružný táhlý tvar, jenž stráně křižoval by drápy drtě mech — ne dech leč mračna par prohnat si pecí plic a lesy letět proměněn…

Zatím však: ovzduší dusí.

Dusno celý den.

Tetování

Záclona stínem tetuje mne: jak světla proud se dere skrze ni, vyvstane na mém rameni rotující znak: síť vrstevnic, jež tělo číhající činí připraveným k boji: je výhružný ten tvar.

Naopak víří vějíř siločar: obojí nyní, stín i svit, záclonou zalomeno tetuje mne…

Po ploše pleti pluje pole temné: to venku nad údolím přesouvá se mrak…

Pak znovu onen pohyblivý znak zmapuje pleť mou sítí vrstevnic: záclonou tetované tělo číhajíc se hne…

Však: o boji snít je nemístné, má-li být veden proti stínu: zácloně kynu gestem chápavým: je to jen mapa. Vím.

Tuhletu

Tu. Tu chci. Tuhletu. Pěst olíznu si po hřbetu… Tu: ty vlasy barvy popela a písku, ty oči, které nablízku mi hoří, když její siluetu minu podoben stínu, jenž vůni blínu žluči krve v držce cítí…

Tu chci. Tuhletu.

Téhleté toužím vysoustružit rukama v pase nový tvar…

Tu. Tuhletu. Pěst olíznu si po hřbetu: jak pálí na jazyku žár, jímž kůže sálá mi: jak mezi skalami, jež o polednách pukají a planou, jít za tou zrakem dotýkanou a z dálky vida ji dál syčet: tuhletu: zní to jak vyhlášení války: čelisti drápy paže mé za letu ukřižují tělo archanděla: pode mnou celá otevři se jako poušť a nebe… Chci tuhle, tu: to jest:

tebe.

Paměť

Tělo si pamatuje, tělo ví: všechny ty dcery draci, všechna ta těla tělo uloví, neboť ví, neboť si pamatuje, kterou se mu ráčí: všechny ty dcery dračí, všechny ty orchideje, květy sněhobílé, zlaté, všechny ty ohně v údolích, všechna ta těla křídla na půlnočním nebi…

Jestliže ulovit je máte: tělo se rozpomíná už, jak nůž, jenž po letech se znovu v krvi máčí: všechny ty dcery žen, všechna ta těla dračí, rybí… Všechny ty sliby: slova, jež porušovat tělo v srdci ráčí…

Tělo si pamatuje na ni, tělo ví: takhle ji uloví:

nikoli spárem —

dlaní.

Plaz

Plaz se podél ní, tam, kde se mračna svíjejí…

Plaz se hlínu polykaje, plaz se podél ní, až odezní to hřmění, jež hrdlo, nozdry drtíc rozorává…

Plaz se podél ní, ústa si šlemem plň, jejž chrlí její hlava: jí z očí vytéká a kane, jestliže v duchu nevídané zří…

Vytí, jež napříč krájí povětří, až tam se nese, kde mračna ztěžka převracena jsou: vrací se ozvěnou ten kvil: ona zří tváře nestvořených tvorů…

Čas se zastavil.

Ohnuta vlnou temné něhy zvolna se k tobě skloní: mračna letí, přílivem břehy rvány…

Plaz se přes hrany její pleti:

po ní.

Barvy pouště

V bílém, v šedém si hovím zahalen flanelem pastelovým. Jestliže jím jsem oděn, zvlní mi táhlé vlny oční pozadí: to poušť, to duny písečné přesýpá vítr plyna. Pohybem plynulým zde světlo vzlíná: oko si v šedích, v okrech hoví pohlceno jím…

Zas oční pozadí mi zvlní táhlé vlny: to výhled k pouštím, k dunám písečným je barev pastelových plný…

Když v běli, v šedích oděn prodlím v pouštním kraji a poušť se do flanelu halí, lze jenom s obtížemi zdáli rozeznat mne v ní. Já i můj stín jsme: neviditelní.

Tady nebudu

Tady nebudu. Pryč du. Ne do nebe. Do nebe ne. Pryč: gde nejste. Ne tady. Kolem vody du. Sám…

Tady nebudu. Du tam gde nejste, gde nigdo neni, du gde bude vosamění, du kolem vody: vodchod: vod bot bláto lítá: vodchod kolem vody, pěšky po pěšině: cesta za plotama skrytá: bláto, louže, vrby, řeky: pěstě vzteky zaťatý, na paty se smůla lepí, vod bot bláto lítá: du jak slepý: vodchod: pěšky po pěšině: cesta skrytá za plotama, hubu boulit, bulit do bláta:

gde je máma?

Sedím v lehátku

Sedim v lehátku, čtu knihu. Sedim v lehátku — nelžu, nelyžuju: čtu knihu, listuju… Čte se bez hovoru kniha, v klidu… Mám kliku: v létě v lehátku jsem, v zimě lyžuju — nelžu: lyžuju z hory dolu: ne v lehátku: ve sněhu… Teď ne, teď v lehátku jsem vleže, čtu knihu, listuju…

Ten klid v okolí! To léto!

Vtom: vítr vane, vychyluje stvoly a za mrak sluníčko se schová: zamračím v lehátku: to se nedělá, to neni klid, když vítr vychyluje stvoly stožáry stany vo sto fix: volky nevolky vyjdu do okolí… lehátko zatim vítr láme, listuje listy knihy…

To léto zrádný! Ty platany ploty zbouraný! Kdo to zaplatí? Já ne! Já nedělám! Já v létě v lehátku jsem, v zimě lyžuju — nelžu: lyžuju z hory dolu… Ne v lehátku — ve sněhu…

Teď ne… Teď nahrazuju škodu…

Živelnou pohromu.

Kachní domky

Todleto sou kachní domky, to sou domečky kačen. Znáš je? Znáš kachní domky? Voni sou tady na potoce, tady voni sou. V nich bydlej kačky, kačeři: k snídani k večeři kopřivy maj: vlez do domku a kachny tě uštípaj! Do domečku nesmíš: tam bydlej káč, káč: to neni kačen pláč: v domcích je legrace: nad vodou hladce obrace kačky maj vzdušný rej…

Navečer v domečku: hají: kačky a kačeři usínají… Káč! vozve se ze spaní… Domečkům liška nahání děs… Tak teda: v noci pak: pán s flintou a pes dou kolem domků směrem: les. Pejsek nezahálí, větří v šeru… beng! — pán pálí…

Zas je ticho v lese… Liška dekuje se: nechce bejt na maděru a jinam se de skovat: kačky maj klid: si můžeš skontrolovat.

Kašu

Kuš. Kuš, neruš: vařim. Kašu. Kam? Kastrol. V kastrol vařim kašu. Kam? Ty, nevěřím… Ty, ne… Až dovařim. Nehovořim. Nehovořim — nažeru. Nažeru kašu. Teď kuš. Teď vařim kašu, kašičku. Vařim a nandám. Až nandám: nažeru. Udávím se kašu — na tebe kašlu. Sám kašu nažeru… Sám nažeru až udávím se kašu, kašičku, kašičiči, ka… Kočka? Kočka ku kaši sedne? Tu chytim za vrkoč… za dveře vyrazím kočiči nezpůsobu… pak nažeru: na tebe kašlu, nažeru pomalu, pak šluka… a kuš, kuš, bestija, kočka blbá, kuš, kurva, kuš… A di. A táhni už.

Listí

Lesy listí plné. Jak by ne, když podzim bije. Listí plné lesy: list další shora k jiným přemístí se: terén se zimy jako dítě děsí…

Dík za ten list, jímž terén zaobalen více, dík…

List další zase shora slétne jako létavice.

Lesy plné listí: blízko již okamžik, kdy další list se nepřemístí shora: vždyť všechny přemístěny již: uhlídat snadno lze teď kostelíka kříž, neb větve velikánů: holé. Terén je zaobalen tedy, holá pouze pole.

Lesy listí plné víc, než téměř dá se snésti. Jestliže po pěšině jdeš botama listoví to hrna, syčí list stý, syčí tisící: pod podrážkou pergamen a kosti: sto tisíc listů, jež sypají se v prach, sto tisíc spících lesů, v nichž podzim bije:

na poplach.

Klid stromů

Stromů klid je známkou klidu mysli. Mysl má, je-li zaujata v něm, jen jeden vjem: bezvětří: klid stromů…

Obdobně bývá tomu, jestliže na procházce v lese stanu vprostřed chůze. Tehdy mne zamrazí: tomu se nevyhneš, prodlí-li tělo naráz v středu ticha. Zhluboka dýchá, slechy nastraženy: sem se nedonese kvil, jenž kdesi v dálce, za lesy, doprovodil právě průjezd nákladního vlaku. Ne. Zde ani hlasy ptáků svévolně nesmějí znít. Pro chvíli zastavení ustaven stromů klid, klid těla. Zde ticha úplného propast pojednou se rozevřela. Tehdy mne zamrazí: před bojem tichu to ticho podobá se: stromy i tělo — slechy nastraženy — stojí bez pohnutí zase.

Vítr ví

Vítr ví a zpívá víc. Ta píseň srdci napoví, byť hlava netušila nic. Vítr a srdce jsou: jedna ruka, když přes soumračná luka letím, vítr brání mi a nad nimi zas zpívá: ta píseň srdci napoví, byť v hlavě nic se neozývá: srdce se v kleci kostí tluče sténajíc, však onen sten mi mezi rty jde ven jak zpěv, jejž srdce na ústech si vynucuje…

Větrno na lukách, když srdce tělo plachetnice letí tam, kde bezvětří se nikdy nerozhostí: větrem vykradena kostí klec, má hlava ubohá: já pitomec: vítr ví, ví víc než já o srdci mém…

… srdce tělo: plachetnice hnaná: podzimem.

Lesy

Teskno v lesích říjnových: teskno v nich, teskno na lukách, jež leží mezi nimi, jež leží lemovány lesy říjnovými…

Teskno tam, teskno na březích: jdu podél nich: mlha tlumí kroky: bez konce lesy kráčet tich…

Dny týdny měsíce roky vždy k témuž místu mířit v lesích říjnových, přes luka mezi nimi: vždy totéž místo obkličovat kroky nejistými, stesk nový jako víno pít: nový a přece týž. Pro neklid srdce kráčet lesy těmi — odkud: si nevzpomínám již — však kraj ten povědomý je mi: ta údolí, ty svahy, na nichž vidělas mne kdysi snad: v soumraku stát.

Říjen

Říjen: výheň, v níž roztaveny lesy.

Luka práchnivějí rzí…

Mne omrzí jít údolím, když stráně nad mou hlavou planou: jít nad ním, stranou cest, tvář omývanou mědí, neboť je říjen: výheň, v níž roztaveny lesy, když přes údolí zahledím se k nim: oči mi planou světlem měděným…

Již jednou kdesi stál jsem právě tak: spálený zrak, cest stranou, tvář mědí omývanou, neboť byl říjen: jeleni vědí: výheň, v níž roztaveny lesy, smysly, těla, neboť byl temných nápovědí čas a srdce krvácela: mědí…

Byl říjen zas.

Konec

V lesích soumrak. Po celé dny se bráti jím: nikde duše živá…

V lesích soumrak věčný, však v oknech svíce, když míjím na samotách domy jak jim snad povědomý stín: když míjím životy stočené do kružnice jda podél jejich tečny: stín v plášti zahalený zpola, v cípu dýka skryta…

Odkudsi pianola, když míjím na samotách domy, jak přízrak povědomý tomu, kdo, nikým neviděn, do lesů se dívá… v lesích soumrak, nikde duše živá…

V lesích věčný déšť: plášť jako pláčem napitý: v cípu skryta dýka: ať ti se za mne modlí, kterých se to týká… Do lesů soumrakem se brát, od samot pryč: si přeji. Poslepu dýku v cípu nahmatat a, v očích déšť, ulehnout kdesi v lesích: na hrot její.

Žhne žena

Žhne žena žíhána žaluzií, žhne, je ožehavé přiblížit se, lži, léčky pomocí se plížit savanami, jež oživeny námi mořím jsou podobny.

Žhne žena žíhána žaluzií stínu tak zpola jen využívajíc. Nechci nic víc, než pnutím její pleti sytit smysly své, myšlenky ožehavé tajit jak jen lze, žhnout jako ona, avšak uvnitř skrývat žár, tak aby neoslňoval, jestliže žíhána žaluzií v polostínu dlí, jestliže jí jsem posedlý, jestliže venku: za žaluzií: poledne míjí…

Žhne žena žíhána žaluzií: stínem se boky tygřic sunou, poledne větrné je, listy netkví, leč víří žár a světlo: skrze ten vír je žíhán těla tvar, takže můj zrak ji v šerosvitu míjí, jestliže leží a žhne žíhána žaluzií…

Stínem se boky tygřic sunou, ze savan přináší sem vítr horkou vůni, zatímco tvary spočinuvší v tůni stínů jsou téměř chladné: dvojí mi tedy plane na sítnici: prudké a nesouladné: světlo a stín, jímž žaluzie žíhá tělo mé oči žíhající.

Slyš zpěv

Slyš zpěv žen písečných, slyš sluch napínaje, o milost slunce prose, na rtech prach a patro na troud zprahlé, když tu: zpěv vítr přináší: slyš…

Slyš zpěv žen písečných, slyš píseň prachu bez konce tekoucího, svištění saní, plachetnic a těl: ona vedle něho: čela ošlehaná, žhavá, v očích oheň moří: ulehla po boku mu: letíme domů: vítr v zádech…

Slyš zpěv žen písečných: tím směrem otoč hlavu: nádech: ústa zakrývaná šátky: vítr je nelítostný…

Otočit saně o milost slunce prose.

Vrátit se zpátky.

Slyš zpěv žen písečných, viz oči jejich modré ohněm moří, viz kadeř v tanci větrem dotýkanou: pod vlnou šatů vlna těla, ve vzduchu dým…

Jako by tamburína zněla, když dělá úkrok stranou a stehna pleť se zvlní pnutím svalu…

Pomálu vody, rty troudem chutnající, na líci horké slzy: slyš zpěv žen písečných, viz oči jejich modré ohněm moří: plameny slunce palčivější: v ústech ocel, sůl, když zrak můj ponoří se na dno oněch vod…

Slyš zpěv žen písečných…

Slyš…

chorovod.

Luna putuje

Luna parami putuje, květy pálí, v srdci krev mi hnije: temná energie odtud vyvěrá: ze srdce a pak: ústy: vzhůru k Luně, jež parami se žene jako zmaru znak.

Ze srdce a z tlamy cosi vyvěrá mi: purpurové vlny, jež šikmo k Luně míří: vzduch houstne, štíři běsní…

Nesni. K nebi hleď: teď Luna parami se žene, květy pálí, cosi bezejmenné v srdci hnije, vůkol jen temná energie, štíři běsní…

Nesni, ksichte: teď prostor ohledávej zrakem: viz Lunu putující purpurem zalévánu.

Viz, tanči, vyj…

Ona pohasne až k ránu.

Luna parami putuje. Kde tančit chtít: pár pat se boří.

Luna parami se žene, močály napříč, skrz. Kde tančit chtít, tam rytmů vzdálených jen slyšet klus. Pár pat se boří, břicho zataženo, nebe jak uhlí hoří rozžhavené…

Rtů sten, když Luna parami se žene… Pár pat se boří na dno blat, boj trvá: břicho zataženo, nebe jak uhlí hoří větrem rozžhavené. V lebce tvou tvář, která souzena mi močály bez konce mne žene…

Za námi rytmy slyšené jen z dálky, navěky v lebce tvoji tvář: trvá čas války…

Teď Luna nad močály matní a rytmů vzdálených jen slyšet klus…

Břicho zuby zatni:

na březích tančit zkus.

Roh hojnosti

Měl jsem klisnu. Měl jsem klisnu za ženu. Žal můj zažehnávala, za nocí zimních hledívala na mne: bylť jsem v tom čase z jediného kusu, bylť jsem hladký, sametový, smavý…

Měl jsem klisnu. Klid svůj vnukala mi, vdechovala za nocí lednových, hledíc na mne spočívala s boky složenými: povolná, v dechu volná, po myrze, pryskyřici vonná, chutnající…

Měl jsem ji. Směl ji mít. Do klisny zaklesnut být v lednu noc co noc: smělý, smějící se, rýhovaný jí… Noc co noc do klisny se klást, klesat, plynout podél, na ní, v ní; ovinut jím vnímat tělo těžké: oba jak hadi ohební noc co noc bili jsme se líbíce se sobě, láskou, říjí řvouce: tak moc jsme chutnali si…

Měl jsem klisnu za ženu…

Tu zimu: kdysi.

Mloci

My jsme se milovali, my jsme líbili se: libá byla, byl jsem milý na ni; byl jsem hodný, hodně zlý — byl jsem smířlivý…

My jsme se milovali, líbili se ústy: co bylo lze, jsme upíjeli, co nebylo lze: žrali. Byl jsem milý na ni, uctivý… Milovali jsme se jako mloci: mloci maso rvoucí: my smekajíce se jsme líbili se sobě v řece, na kameni: sliz ústy proudil nám, jestliže políbení naše libá byla; kdejaké dýmající maso žhnulo v jiném mase, zas hlava syčící se za ocasem otočila: vířili jsme v proudu, milovali se: mně milá řvoucí, němá byla: sibyla hadí hlava useknuta mrcha milována k smrti chutnala mi: líbilo se jí, co jiným ne…

V proudu vířili jsme, smekali se v něm:

maso horké, řvoucí…

maso nevinné.

Jsme v namimbii

Jsme v namimbii, v žáru poledním si ovíjíme hlavy…

Jsme v namimbii: vysoko vyklenuto rozpálené nebe, z dálky bubny bijí: hlavami o zem královny černolebé: patami pozvedají popelavý prach: jsou naše hlavy ovíjeny jím jak orchideje: co tvoje bylo, nyní mé je…

Dým připomínajíce pnou se naše těla: cos chtěla —máš: pode mnou zazmítáš se jako ve vlnách: prach námi pozvedaný zvířaty je zřen a z dálky bubny bijí…

Jsme v namimbii: vysoko vyklenuto rozpálené nebe: královny černolebé patami ryjí prach v žáru poledním: jsem skrze něhu k zuřivosti dohnán tělem tvým: zvířaty zřen je nahé požírám…

Pomine den, je noc: jsme tady, v namimbii…

Každý:

sám.

Měl sem holku…

Měl sem holku: na hrudi hadi holce uléhali. Měl sem holku: na zimu sem ji měl slíbenou, pučenou. Na hrudi psi, hadi, holubice uléhali jí, na hrudi hřála si je, na hrudi hřadovat je nechávala: skrze ně zaslíbena byla mi, mně líbila se…

Bral sem ji v pase: hadi, holubice pozvedali hlavy a hlavy naše líbajíce se se srážely jak pěsti: jak psi sme dělali to propleteni, jak psi a hadi: až nebyli jsme rádi: příliš toho bylo: to nebylo lze snésti…

Bylo k nesnesení za hodin těch hledět na ni, hladov hledět, hleděn být: šátkem si oči zavázati dala: mnou oddělávána mne pak oddělávala ta holka…

A teď tu neni.

Klisny stáda pohlcují

Klisny stáda pohlcují. Stáda, národy, státy.

Klisny zkázu, zmar, žár Marsu přinášejí: nechtěj hledět tam, kde klisny spočinuvše leží, kde k běhu napínají svaly. Malý v dálce proti tělům těm: zakryj si oči: klisny stáda pohlcují, stáda pohlcena hoří v ohni jejich náklonnosti…

V poušti ticho rozhostí se, až ustoupí ten žár: sežehnuta stáda: klisny sálajíce leží, k běhu novému zas napínají svaly. Pomalý, malý v dálce proti nim: dým zrak zacloní mi: nespatřím klisen těla — uvidím Mars a dole: stáda pohlcená jimi.

Larva

Měl jsem klisnu. Klisnu, larvu: ta se zakuklila: proběhla změna neviděna: z klisny se tanečnice stala: ta: odtančila. Na dveřích šála zavěšena: zbyla. Šála, šaty: klisny kůže, larvy šarm: šak ty se vrátíš, mrcho! Ty eště zamňoukáš mi pod oknami! Šál, larvu, šaty do krabice… Tu do šatníku narvu — jen kdyby šla: vkleče klít… Dveře od šatníku: přirazit, a znova, víc: aby se kukly klisen najád tanečnic mi neplazily ven…

Byl sem vošálenej! řvu… Takovou: víckrát nenajdu… Takovou tanečnici… mrkací pannu: takovou larvu jako malovanú…!

Kůže

Kůže klisny: v spánku převracet se, klít: zas spatřit ve tmě úplet boky napínaný, kůži, krajky — jakoby její šál mi hrdlo stahoval zas po celou noc: v spánku převracet se, spát jen zpola — zpola snít: z kůže vysvlékat se vidět klisnu krajtu zmiji: těla v kouři snoubící se na japanerii… obrys Lunou vyznačený zas po celou noc: vlna boku, břicha: v těle žár: nemoci spát — hodiny převracet se v řece ticha; klisny nepřítomné dotýkat se dlaní: zas jako včera hledět na ni oči rozpáleny vlnou kůže, krajek tříští…

Noc k ránu natočí se…

a k noci příští.

Šaty

Ty šaty: to, co kol lokte ovíjím si mysle na tě. Ty šaty, šál: v palici, v těle vrchovatě šťáv, jež pohnou-li se jím, je to jak kdyby trefoval mne šlak, jak kdybych bolehlav si dal… to nezdá se mi — bdím: ty šaty pálí na dotek, ten šál je k zešílení hebký: to, co kol lokte pomalu si ovíjím, co kolem lebky jako dým se samo vine mi… Zrak vzplane, ústa oněmí: šál svíjí se jak had, pod šaty těžkne tělo… Hlad: hlad po něm mi krkem kroutí, v pase láme mne: vichřice křik odervou ti: tělo nepřítomné, tajemné jak v tichu pouště pohyb písku: úprkem přes ni ke mně leť… přijď: zvláčnět při mém stisku.

Vzdálenost

Tobě panuji, mně vládneš…

Déšť, tratě, krajiny nás dělí: my bdělí byť: rozděleni. V krajině dělící nás leží noc — není však v její moci vzdálit mi tě: zas tuším stáda skrytě tryskem půlit pláně, zas slyším těla svolávat se tóny kvílivými, zas vidím čela žhnout, hvězdy padat na ně: v srdci žár se vzedme: lebku zaplaví mi…

Krajiny, pouště, pobřeží nás dělí: v soumraku horcí, bdělí hledíme si vstříc, když pláně stády přepůleny lámou se jak led: síť souřadnic se slévá v jeden bod: jsi nadohled: pouště tonou v proudech vod, jež z moří sem se řítí…

Mně vládneš, já panuji ti.

Předehra

Chci pěstí podebrat tě: pak uležet tě nechat noc a den: chci žrát tě teprve až změknou tvoje šlachy, kůže, klouby… pak: pohlcen. Ty stejně pohlcena něhou být bys měla, víc chvět se, víc být zkoprnělá, když přiblížím se k tobě: a ne již pěstí — prsty semknutými objevovat chci tě vprostřed uvnitř dole: teď sneseš všechno: všechno budeš chtít, co v srdci zamanu si: tak touží chvět se struna na viole — máš husí kůži — ode rtů odervu ti dech, jenž voní po krvi: to kňučení, v něž strach a něha hlas ti úží, mám rád… tvé tělo moje pomrví teď hned: dej si záležet: chci zajít pod tebou či: chcípat noc a den: tělem, jež sám jsem rozdělal, budu teď: pohlcen.

Souboj

Andělem skrz se snaží prožrat vlk: co anděl má, mu dává. Anděla tělem vlčí hlava prodírá se vpřed a konce nevidět: netušit, neznat, jak s vlkem anděl naloží — kam prožere se vlk… Ten tělem andělským se rve obracev na ruby mu údy: krvavo, sladce na loži: jak dudy hrdla vyjí…

Vlk hledá dno a znovu nachází ji…

Anděl: bledá maska tváře plane slastí rozpálena: na rtech pěna, vlčí šlem: ze šelem všech, které kdy anděl měl, to tahle mrcha nejlíp umí: krk vyvrácen řve anděl, libuje si: párej a ber mě do huby, obracej na ruby mi údy: běsi ať těly letí nám, ať dudy vyjí, bubny jdou: ať stane se to tobě, ať se udělám…

Vlk — znovuzrozen — potom nachází ji vedle sebe: znovuzrozenou.

Měl sem mrňu…

Měl sem mrňu: malou holku: koníka. Nebyla strašpytel, nebála se potmě, ne, depak: vona neřikala: já se potmě bojím… Já sem se bál víc…

Teď nemám nic.

Měl sem mrňu: malou, ale heskou: koukala se hesky: jako pejsky sem si jí nosil domu nebo vokolo: to se líbilo: mně a mrně taky: dělali sme věci různý, pajduláky, vobličeje, plivali sme po ulici: lidi zlobili se: my sme utíkali domu nebo vokolo: to se líbilo tý mrně mojí, tomu koníkovi — kdo to na mě ale poví doma, uvidí…

Měl sem mrňu mojí malou: dyž sem nebyl doma dycky v okně zapálila svíčku abysem se nebál večer nebo v noci dyž sem chodil venku…

Kde mám druhou podkolenku?

Tady.

Vemu čepici a du.

Dokuď nenajdu tu mrňu, domu nepřídu.

Pole

Jak pole leží pode mnou: tak žírná, ladná, spočinuvší; jak pole povolná je: pod ploutví větroně plující oblohou…

Uši napínaje nakláním se k ní: o čem je šepot její? Oč prosí? Jakoby: odemkni mne polohlasem pole šeptalo si…

Ta plocha pojednou se prolamuje: větroně stín teď střemhlav seče lány: dotykem toho stínu švy jsou rozvírány v její pleti… Kde vlna boku v příboj obilí se vlévá — jen těžko lze mi říci: víří v šroubovici vír jejího těla: v bod jediný ta krajina se zavinula: v střed hojnosti a vláhy, kam nahý vpluji jako do ulity…

Jak pole leží pode mnou —

já: jako v poli:

skrytý.

Zas

Pistole pták má dýka do krku ti patří: tvar táhlý, hadí: na tři. Ne já — ty z něj upíjíš: já vcházím do Valhally: ta rozkoš hlavu trhá: hrály kdys horny vzdálené přes humna k hájům až… Ukaž se mi: ta rozkoš ryje smysly… Mně pohyb svislý vyhovuje: pistole pták má dýka krájí vlahé maso: pod bradou loket jak laso utáhnu ti: ta rozkoš k trysku nutí, hlavu trhá zas: andělé s pýchou na nás hledí, kterak si obrábíme těla: co’s chtěla, chtěl jsem taky: lež: z toho se nevylžeš… Obrať se: ke mně zády: najády nedočkavé do příboje zvou… Zvolna, zvolna… anebo ne: můj řev je moře ozvěnou…

Bjesove

Sme zapasovali se do sebe jak psi, sme zapasovali se pod pasy. Jak psi, jak bjesove sme zapasovali se do sebe: ty do mě pěkně, já do tebe jak kel, jak kozel, kerej z rohů voctřikuje kref — ničehožnic sem neželel: měl jsem tě tobě náležef…

Co chtělo se nám, dělali sme spolu: zapasovaný jak psi sme podebírali se násilníce sebe; sme zapasovaný se znamenali spáry, sliníce jak psi se štvali, f trysku požírali: já tebe hodně, ty mě moc…

Vo pomoc prosilas, já tebe: přálo nám nebe přezmoc slasti: sme noc co noc až na kost v ráji ryli…

Sme časem měli toho dost…

Chvíli.

Roh hojnosti II

Měl jsem klisnu. Měl jsem klisnu na zimu. Nelituju ničeho. Měl jsem se s ní. Měl, poměl.

Měl jsem klisnu. Měl jsem klisnu na zimu. Stáj jí byla plná: lýtka samý sval, stehna jak žraloci hřbety… Jak já ji chtěl, stál o ni: co jsem se nastřežíval stájí leden celý…

Zvony odezněly…

Měl jsem klisnu, měl jsem klisnu na zimu, na spaní a hry… Měl, poměl jsem se s ní, s ní snídal obilí: obilí, mlíčí, krev: drásaly držky naše se po leden celý den co den: tehdy zvony zněly jako boží hněv: utrhnuvše se… dopadajíce. K lásce svolná byla klisna, lvice andělská, k lásce nachystaná ve dne v noci; zrána hledět na ni oslepen jsem směl po leden celý, den co den ty zvony…

Zvony odezněly.

Koně zneklidněli v stájích z kamení jiskry vykřesávajíce.

Pak klid zas na luka se položil…

Měl jsem klisnu… měl… s pomocí její poměl jsem se měkce.

Zima ustoupila.

Já: zapomněl.

Anděl

Nad lící andělskou dvé očí andělských:
nastav mi ústa, milá…
To anděl zkouší měkce, ladně mě tu:
jako by růže za svítání porozvila na dně luk ulitu květu.

Nad lící andělskou: štít čela: oblouk luku. Slyš:
stěna hluku půlí noc: to klisny klus se blíží…
Nastav mi bok, má milá…
Drcena země těla tíží.

Nad lící andělskou: nadlidský jas:
v ten čas, kdy žehnalas mi, jak ty jsem jasný byl:
jako by růže za svítání porozvil se kalich na dně luk,
jako bych pil ten hluk a sálal ticho ven…
Tak stáli jsme tu: květ — stín květu:
ty mírná, já:
nermoucen.

Led

Den ledový. Neladný. Ledový den. Jak kdyby byl: leden.

Přitom však ne snad ledem přes lada se ubírám: beru se květy, travinami — však za námi se tyčí hory dštící chlad dobrý tak pro přeslici, pro kapraď…

Šelmy šavlozubé brát se lesy zřím; dech sterých zim z hor vane: medvědi mastodonti sestupují sem, údolím sníh se žene… a svaly tvoje nedolehnou k mým, teplo nerozlije se tu: tělo spřátelené postrádám v ten den, sám sobě neladný se zdám být jako led: neladný, dálný: v zrcadle vidím jen svou:

siluetu.

Kapradina

Kapradina: krajka pradávná, rostlina krutá: rostlinná kostra: páteř, žebra strohá: ostrý tvar: tvář, kterou neodvažuji se zřít… to nelze ani: kde tělo z žeber těch, kde kůže švy tou lebkou napínané? Kapradiny krajka, kostra strohá, neodvětí — ve větru se kýve, který vane tudy…

Kde tvor ten trvá, v kterém čase, místě?

Přes palouk vzduch proudí prudce zase a čeří světlo stínem vlnivým…

Ach, ano, jistě, vím! Ty údy, kosti, žebra tlaku bránící se, páteř pružně ohýbaná podle běhu vln: voda! Voda chybí! Zde proudy světla, vzduchu, pluje přes palouk jak krajka kostra: ryby.

Vlny

Vlny postupují nocí: vlna za vlnou se valí ke břehům… vlny signály, vlny písně temné: ty slýchávám, když potápí se dům: já sním v něm uvězněn…

Vlny postupují nocí: já bez pomoci na dno písčin klesám spolu s ním: sny vlny písně temné v hlavě otáčím v něm uvězněn, v něm němý: v prostoru temném temný tvar, jejž vlny pozvedají hřbety, jejž vlny vynášejí nad propasti vod: z nich vynořím se omyt, proměněn: had hladkých šupin, hlava ještěří: národů temných lodivod…

Vlny postupují nocí: vlny velryby a lvouni, vlny těla ohýbající se těžce ke břehům: nevidět dům… Ke břehům temná — shora bílá vlna: v pohybu boulíme k ní bulvy: nad břehy hoří: Luna.

Jezy

Zde ztichlé jezy, tůně nad nimi…

Zde vody nezčeřeny lovícími tvory:

zde čas se neodvíjí vpřed…

Zrcadla hladin nezrcadlí hory, modré nebe — zrcadlí propast hvězdné noci vodní svět.

A přejde-li přec vlna k protějšímu břehu, pak tebe spatřím obracet se břichem k Luně bledé: tvé tělo vodu rozlomí jak vlnu sněhu, než ponoříš se zpátky na dno tůně…

Zas ztichlé jezy: hořká vůně:

každou noc kolem krok můj vede…

Ohně

V údolí hoří ohně neviděné: jen odraz jejich v ovzduší je znát: v oblacích par, jež dolinou se valí nad požáry ukrytými kdesi…

Přeletí jestřáb nad útesy do údolí vlamujícími se: hlava temná, břicho světlem rudé… Hodiny nyní kroužit bude: on z výše ví, kdo ony ohně pálí.

Tep strojů z dáli…

Dravec zpět se vrací.

Zdymadla v chodu — však nikde žádná loď…

a ohně neviděné znovu vzplanou výš: výš vzplane nad údolím sloup par nachový: ty zas jen odraz odtud uvidíš — však dravec vidí víc: on z výše ví…

Socha

V mé lebce mží světlo měsíční… Čas míjí, světlo měsíční mi proudí do očí: je noc. Mé tělo v zahradě jak socha ční: tím tělem ne však svit — dech jím proudí bez ustání…

Už nevím ani, kdy sestoupil jsem do zahrady: teď sedím tady jako socha svalstvo světlu měsíčnímu nastavující: a ono po něm stéká: po šíji, čele, do očí… Stíny stromů — jak měsíc míjí — otočí se zvolna přes zahradu: teď mám je po levici…

Už nevím ani, kdy sestoupil jsem sem a sochou stal se svalstvo světlu měsíčnímu nastavující… a ono po něm stéká a jím: dech zas bez ustání proudí…

Jako by nocí znělo ozvěnou: jdi dál! Z té sochy ven! Nech v zahradě ji stát…

Já však: nevydám se dál než do zahrad.

V mé lebce světlo měsíční je uzamčeno — já: v těle uzamčen.

Lekce bojových umění

paní Song-Vojtové

Kluk cvičí čínský cviky: cíl kýžený je…

Harmonyky!

Ne: harmonie.

Kluk se rozcvičuje na zahradě, kleje, rovnováhu ztrácí — pak zas se jako čáp či ptáci jiní pohybuje v táhlých obloucích… Kluk cvičí: kýchne, kleje: cvičí bos a rosa studí… Kluk rukama a hrudí prostor rozhrnuje: k míči myšlenému jen zamíří pohledem a paží: nepřítel nepřítomný zaútočí naň: kluk ukročí a očima jej stíhá: do prostoru boří dlaň, pak dlouze uniká: cíl kýžený je…

Energetyka!

Ne! Energie vnitřní vyladěná s kosmem vůkolním: kvůli tomu cvičí kluk ty čínský cviky…

Čím chce být až velkým bude? Ne hráčem: horny, harmoniky málo jsou mu znělé — být umělcem chce.

Bojovým.

Iluminace

Je po bouři: povětří zklidnilo se…

Tu náhle mračny skrz jak nůž se dere světlo kosé: udeří do zahrad až listy vzplanou: zřít náhle nečekanou scénu smím: vodopád perel zdá se listovím se lít… Tím světlem totiž mračny deroucím se kose krůpějí z listů kanoucích na tisíc rozžalo se naráz: strnulý, oči oslněny stojím jak do kamene vbit: mezi stromy řeka světla, proud planoucí a měkký tak, že spíše pít než zřít jej chce se mi…

Mně za zády však po zemi jde stín: mračna se hnou a vzápětí: vše zmizí: ty stromy přede mnou jsou temné náhle: cizí…

Vše trvalo jen krátce: je konec: iluminace.

Mír

Jsem tichý. Pokojný. Jsem tichý jak pramen luční, pramen lesní… Jsem tichý, pečlivý: co chybí, doplním; co sloužit přestalo mi, toho odříci se smím: smích tichý na rtech mých se zlomí…

Pokojný jsem, po kolenou jsem kolemjdoucí, neboť jen tak zřít věci zblízka lze, jichž odříci se smím a musím, chci-li být zachován, zadostiučiněn… jsem tichý, nenápadný pán: v tišině těla mého srdce tlukoucí lze slyšet tiše znít…

Jsem tichý, pokojný, přepečlivý; po kolenou kol věcí jsem jdoucí, nad nimi klonící se tiše, neboť jen tak lze zaujmout se jimi: ony chybějící doplňovat těmi chybějícími až dosud…

Můj osud: tichý být, zachován, zadostiučiněn: v tišině těla mého den se mění v noc a naopak… Skrze vnitřní zrak svůj sleduji ten děj…

Venku: věcí tříšť.

Venku: beznaděj.

Bezvětří

Krajina nepohybuje se: zde vítr přestal přes meze se přelévat: zde vítr snad nevál nikdy ani: nezní zvuky v lese: doubravami nenese se šum: stromy jeden od druhého odděleny stojí samy v tom bezčasí a šeru, jež od svítání trvá…

Krajina nepohybuje se — já ano: skrze ni… To bezčasí a šero je zmaru znamení, jež kryje vše jak kal: pustá pole, svahy, které plahočí se od pat svých až sem: stín mračen zatěžkal je jako kovadlina…

Krajina nepohybuje se: ty stromy, světlo, vzduch se v čase nepromění — já ano: já svahy vystoupav a stromy němé mina měním se: skrze osamění.

Potápěč

Nebesa ocelí zvoní: o luka ostří se jejich meč: tam oblouk úbočí se pne, kde ocel samet svahu páře: jaké světlo! Záře z nadhlavníku! Tudy neutečeš, chceš-li lesů stíny pít: ten klid je nadosah, leč nedosažitelný…

Kde oblouk úbočí se pne, tam ocel nebes samet svahu páře: světlo jak vlna vyvázaná ze sta stavidel se řítí z nadhlavníku… Tudy neutečeš, chceš-li lesů stíny pít, pln díků kráčet jimi skryt jak potápěč, jenž hledav klid se do hlubiny noří…

Zde o úbočí zvoní nebes meč: ona oceánu, pláži úbočí je podobno…

Luka pevnina jsou, lesy: moří dno.

Tlak

Prostor šerosvitný, temný, žlutavý: táhlý sál odtud tam: já ani nedutám hledě napříč jím. V čalounu dřepím jak v břiše velrybím a nepodivil bych se ani málo, kdyby to tělo, v němž se lapen cítím být, hlubinou se mnou proplouvalo: prostor šerosvitný, temný za okny: prostorem prostor ponořen se sune: stvoření či snad stroj…

Tenký sten krájí tmu, jak prostor vůkolní se na ten uvnitř tlačí. Kdoví: snad stačí vydechnout: trup, vzpěry povolí a hlubina mne stiskne jako lis…

S čalounem splynuv v plochý vlys teď ani nedutám…

Prostor šerosvitný, temný, žlutavý: táhlý sál odtud tam…

Jeskyně

Žiji v jeskyni. Vdechuji vodu — vydechuji dým. Komu podoben jsem, zvím z podobenství: korábu v jeskyních kotvivšímu, korábu, krabu, kralevici…?

Žiji v jeskyni, v jeskynní sluji jsem tvor bdělý, spící…

Vdechuji vodu — vydechuji dým: oblaka par se valí podzemím: oblaka par jak z moří plných ledu: dým lodí vyhořelých za kalného rána…

V podzemí bdím se srdcem ztemnělým:

kralevic? krab? říci nedovedu…

Mým bděním krajina však:

podminována.

Vodní svět

Sám ze sebe se líhnu: bolesti nevyhnu se. Hnus: kůže mi praská pod náporem svalů: kat aby to spral: sprostoty dávím: dál a dál se tlačím z larvy ven rván svalovými stahy… Je z míry možná vyveden, kdo sleduje, kterak sám ze sebe se syče líhnu nahý, ano, i hnusem hne se to v něm snad. Chm: měl by se zdekovat…

Sám sebe opouštím trhaje nožem spáru krunýř kůže: ach, jaký žár! Z etuje bortící se vplynu v nový tvar: jak kov, jejž zpevnit může zas jen chlad…

Ach, jezera a řeky s jezy ledovými! Pod plochu vašich hladin hladce vklouznout smět… Plout proudy pružný, jednolitý s nimi… šerosvit vůkol.

Vůkol: vodní svět.