Prolog
Chci se pohádat se sousedy,
a proto jsem začal se psaním teď, kdy dorůstající měsíc a sametová
noc, kdy dům spí anebo se převaluje z boku na bok a nemůže spát pro
bušení psacího stroje. Mám vztek, a běda tomu, kdo zaklepe na dveře mé
garsonky, aby mě rušil z posvátné práce; neboť nyní jsem svatý a zemskou
pakáž drtím Slovem. Svatý, svatý, svatý!
Předsíň je nesmyslná, společná. Sousedi přes den bez
ustání cvakají dveřmi, a nevěřili byste, jak je nepříjemné, když přijde
Alenka, chceme se natáhnout, a ti šustilové upocení bloumají předsíní sem
tam, jako by neměli co na práci. Jsou to důchodci, stejně jako já.
Začali bušit na zeď. Kéž by si zatloukali skoby na
oběšení! Zabušil jsem také. To je zaskočilo. Ztichli, ale chvíli nato se
rozezněl zvonek. Kdo to může být tak pozdě, pomyslel jsem si.
V předsíni stáli staříci.
„Nemohl byste přestat psát? Nemůžeme usnout.“
„Cože? Víte dobře, že mě tím bušením na zeď rušíte,
a navíc mě vytrhujete z práce. Mám zavolat policii?“
„Ano, oni si na vás posvítí.“
„Nikoliv, abyste věděli,“ a prásknul jsem dveřmi.
Zase zvonek. Předsíň už byla vyklizená, tedy návštěva. Pomalu bude půlnoc.
„Kdo je?“
„To jsem já,“ prozradil sladký, přesladký hlas Alenky.
Jako se réva po olivě pne, mě objala a políbila
ústy od likéru. Uvedl jsem ji do svého kabinetu a začal sklízet ze stolu.
Stála u dveří, lehce se kymácela.
„Chceš něco k jídlu?“
„Nejdřív bych se osprchovala. Venku je strašně dusno.“
Šla ke koupelně, cestou se vyzula ze střevíčků.
Alenčina nenucenost mě pokaždé odrovná. Zdvihl jsem černé střevíčky ze země,
rozkošnicky přičichl a pustil se za ní jako chrt za králíkem.
„Rozepni mě,“ otočila se. Usmála se na mě do zrcadla.
Sedl jsem si na okraj vany a začal ji sprchovat.
Vystavovala vlažnému vodnímu proudu k polaskání chvíli to, chvíli zas ono –
věru, příjemné chvilky! Na Alenčiny něžné prsy přesně padne číška na šampaňské –
to jsem vyzkoušel a víc už řeknu jen málo.
„Co jsi dělal celý den?“ chtěla vědět.
„Ále…“
… probudil jsem se až před polednem. Snídaní jsem se
nezdržoval, s prázdným žaludkem jsem běžel na poštu, prostě jsem nedbal na
zdraví.
I stál jsem v kanceláři a ucházel se
o místo.
„Máte hezký životopis,“ probírala se mými dokumenty
sympatická úřednice, „jakže se jmenujete?“
„Ota Král,“ četla nahlas z dotazníku.
„Král Ota,“ opravil jsem ji. Nevšimla si toho.
Přemístil jsem váhu z levé nohy na pravou a dal ruce do kapes.
Nahmatal jsem klíče, krabičku zápalek a matici.
„To je hezké jméno.“ Listovala v papírech.
„My vás ale přijmout nemůžeme. Váš psychiatr tady
píše, že můžete pracovat jako strážný beze zbraně, a takové místo u nás
není. Bohužel.“ Podala mi doklady…
„… Alenko, já bych tak chtěl bouchačku čili
stříkačku,“ stříkala sprcha mezi ramena, „ne moc velkou, s perleťovým
vykládáním pažby,“ stříkala sprcha zepředu mezi ramena, „jinak barvy oceli, na
hlaveň bych vypilovával vroubky za každého nepřítele, pak bych ji také
rozebíral a ošetřoval jemným olejem,“ stříkala sprcha do hedvábného
podbřišku.
„Chtěla bys také bouchačku?“
„Samosebou,“ zdvihla ruce, abych ji mohl namydlit,
„malou, do kabelky. Chromovanou; úplně ji vidím. Nenamoč mi vlasy.“
„Dny se strašně vlečou.“
„Cože?“ podívala se na mě.
„Povídám, že se dny táhnou.“
Vstala z vany.
„Utři mě, prosím.“
Dal jsem si záležet, aby nezůstalo místo vlhké. Alenka
se opět usmála.
„… a usedli jsme k tabuli,“ otevřel jsem dvě
lahvičky piva.
„A to jsi byl jenom na poště?“
Strýce mám velezrádce. Poškodil československé gumárny
tím, že odjel do Rakouska i s tajnými gumovými projekty, předal je
Američanům, odešel do Spojených států vytvářet Nové Pneumatiky.
A:
Úhledného kádrovacího úředníka tiskové agentury
Meridian zajímalo, z jakého důvodu si strýc nezažádal o legalizaci
statutu vystěhovalce.
„Asi nemá zájem,“ pokrčil jsem rameny, zabořený do
přepychového koženého křesla.
„Nevadí, nevadí. Jak tady čtu, předpoklady pro práci
u nás jinak máte, takže se půjdeme podívat na pracoviště.“
Peníze, peníze… kádrovák šel přede mnou, sestoupili
jsme o podlaží níž, a zatímco on zabočil doprava, já pokračoval po
schodech a z budovy ven. Nikdo za mnou neběžel, nikdo na mě nevolal.
Co je to za setrvačnost, která mě stále pohání do práce, mezi lidi? Důchod mi
sice přílišný komfort nedovoluje, ale po zaplacení nájmu si mohu dovolit
i jednu pečínku měsíčně, o střídmém požívání mírně lihových nápojů
ani nemluvě. Copak mi tolik chybí rozhovory spolupracovníků bezmyšlenkovité?
Jsou elegantnější způsoby ubíjení času, než plebejská otročina. Kostelník Ryba
vytloukal poledne, posadil jsem se na lavičku v parku, zdvihl se vítr
a byl cítit bzdinou.
Šumem listoví ve spánek ukolébán.
Vzbudil jsem se zásluhou jakéhosi všetečky s holí.
„Spíte, mládenče?“ zatřásl se mnou.
„Ne, už ne,“ zabručel jsem, „co chcete?“
„Nic nechci,“
přisedl si na lavičku, „myslel jsem si, že vám něco je.“
Na pískovišti zpupní trpaslíci hloubili chodby,
vyšňořené kvočny snily s otevřenýma očima zpocené příběhy beze slov.
„Je hezky, že?“ zapřádal děd hovor.
„Ano, ale mohlo by být lépe.“
„To je pravda. Co studujete?“
„Já? Nic.“
„Vypadáte na studenta. Máte takový přemýšlivý pohled.“
„To se vám jen zdá. Já jsem důchodce. Penzista.
A co jste vy?“
„Takový mládenec,“ překvapeně zvolal, „skály by mohl
lámat!“
„Proč bych měl lámat skály? Vždyť je to strašná
dřina.“
„Ve vašich letech
jsem už vydělával na rodinu a vy jste důchodce!“
„Ve vašich letech byla jiná doba. Vy tedy máte
rodinu?“
„Dva syny; oba jsou inženýři.“
„To byl můj táta taky.“
„Vy už otce nemáte?“
„Ani matku.“
„To je mi líto.“
„Vám to líto být nemusí, vy za nic nemůžete.“
Po celoživotní dřině mu chvíli trvalo, než si v hlavě
seřadil, co jsem řekl. Na protější lavičce se ceckatá žena pitvořila do
kočárku. Jak byla předkloněná, odhalila úžlabí svých vnad. Nemohl jsem se
vynadívat a s mírným rozladěním jsem přijal další vyrušování přísedícího
zvědavce.
„A s čímpak jste v penzi? Srdíčko?“
„Hlava. A nechce se mi pracovat.“
Podivné úkazy na nebi: napříč barevně žebrované pásy,
po způsobu hadů se kroutící. Přes čáru obzoru přetéká smetanová pěna, cosi se
vaří. Z napěněné čepice se plazí ony pruhované hadice, v zenitu se do
jednoho klubka stáčejí, nevidí je nikdo než já.
„Vidíte tu zvláštní duhu?“
Vítr zesílil.
„Kde ji vidíte, mládenče,“ kroutil krkem stařec, „kde
ji vidíte?“
„Támhle přece,“
sledoval jsem prstem čáru rorýsova letu, „vidíte?“
Nespatřil nic. V Alenčiných očích zelenomodrý
úsvit.
„Jak dlouho jsi z něj dělal troubu?“
„Snad hodinu. V zahradní restauraci mi koupil dort.“
Zašklebili jsme se na sebe přes pivní lahve; v mé
lahvi se zažehlo pět jisker. Jiskry se do věnce seskupily a s nenápadným
pulsováním kroužily ve věnečku. Odtrhl jsem od nich zrak.
„Co jsi říkala?“
„Ptám se, jestli něco píšeš?“
„Jo. Začal jsem psát o dnešním dni. Nuda a zmar.“
„To jsme už slyšeli.“
„A ještě uslyšíme, neboj.“
V hovoru nám rozkošně plynul čas.
Balvany v ústech, navždy tvůj.
Tu a tam jsme si pohladili ruce.
Ani stopa po nás nezbude.
Ráno se přiřítilo na popelnici, když jsme ulehli do
lůžka. Laskali jsme svá těla velmi, tropili jsme různé necudnosti, Alenka si
však šetří nevinnost pro manželství. Usnuli jsme zlíbaní od hlav k patám.
I.
„Babičko, je čas vstávat!“
oslovilo děvčátko v růžových šatečkách kosmatou hlavu, zabořenou obličejem
do polštáře. Babička sebou ani neškubla. Teprve na druhou výzvu muž v posteli
otevřel oči a zívl. Bezcílně bloudil zrakem po místnosti: popraskaný
strop, otlučený nábytek, jedno špinavé okno s výhledem do světlíku. Nic
víc. Vcelku však možno říci, že ručka, která pokojík zařizovala, byla vedena
jen a jen jemným vkusem; v prostředku stál rokokový stolek bíle
lakovaný a dvě křesílka s rudým sametovým potahem. Každého
návštěvníka (a nebylo jich mnoho) hned při vstupu zaujalo plátno, visící nad
mramorovým stolkem v rohu. Plátno zpodobňovalo horskou krajinu –
v podstatě miniatura. Nesmírně dramatické zátiší! Ve spleti rostlin se míhali
početní zástupci hmyzí říše – drapčíci, střevlíci et cetera. František od
tak skvělé podívané nemohl odtrhnout oči.
„Co tam zase máš?“ zaburácel znenadání otcův hlas.
„Broučky, tatínku.“
„Pojď mi radši pomoci okopávat řepu. Ráno se nejlépe
pracuje. U maminky si vyzvedni pracovní pomůcky a řekni jí, ať ti
vydá proviant na celý den. Sypej, dělej, mazej! Už ať jsi zpátky!“
Křivičnatá postavička se zdvihla ze země a čiperně
odběhla k vilce na obzoru.
Otec sledoval hošíka zamyšleným pohledem. Utvrdilo se
v něm přesvědčení, že je nutné dát hocha pryč. Příliš hloubá nad samozřejmostmi,
a k ničemu to nevede. Půjde dělat ševce, ať chce nebo nechce. Je to
práce jako každá jiná a hoch alespoň zapomene na ty své skopičiny. Studie
stojí příliš mnoho peněz, chlapec je navíc líný a pochytil od spolužáků
nezdárné způsoby. Zrovna dnes ho při rozednění přivedli karabiniéři. Přivedli –
spíš přinesli, protože se při zatýkání bránil – když mu nasazovali železa,
vytrhl se svým protihráčům a pokusil se o útěk.
Teď abych zařizoval pohřeb. Podívám se do kůlničky na
dvoukolák, jestli nepotřebuje spravit, a večer hocha odvezu za humna.
Když se chlapec vrátil, prostřeli si s otcem ke
snídani. Stoly se prohýbaly pod tíží lahůdek, zaprášených lahvic, beden
doutníků. Na halabala postaveném jevišti předváděla hodovníkům čtveřice lékařů
v bílých trikotech živý obraz „Paridův soud“. Společnost ohromeně
sledovala odvážnou exhibici s noži a sekerami, a když výstup
skončil, zarachotil neutuchající potlesk. To byla jediná odměna umělcům. Ach
ano, prastará kuchařka jim ještě v čeledníku naplnila košík polévkou.
Když pak vyšli do sněhové bouře, nějakou chvíli
nemohli najít své psy. Ti se choulili pod verandou a teprve zakňučení ze
sna jednoho prozradilo úkryt skupiny. Pak už šlo všechno ráz na ráz – psi
zapraženi, zavazadla upevněna na saních. Zapráskání bičem psi pochopili jako
povel k opření se do postrojů. Sníh se stopami saní už dávno roztál, ale
ještě dlouho zněly kolem ohňů zkazky o čtveřici taškářů, kterým se
podařilo obalamutit samotného guvernéra. V té chvíli však guvernér neměl
ještě ani tušení, že byl napálen. Rázným krokem přistoupil ke dveřím a otevřel
je.
Z chodby se okamžitě dovnitř vecpal houf
prosebníků. Pracovna se naplnila rykem a vřískáním. Jeden tvor cpal
guvernérovi před obličej kornout s usmoleným cukrovím, ale vzápětí byl
odstrčen jiným, ještě ohavnějším chlapem, který zas bezostyšně nabízel svou
matku, prý ještě pannu. Z jeho páchnoucího dechu a pohledu na vyžrané
zuby se Jarmile udělalo nevolno. Otočila se a vběhla do salónku. Ani tam
nebyl.
„Copak se mi to zdálo?“ pomyslela si, „vždyť jsem
slyšela jeho hlas.“
Tu ji zezadu objaly silné mužské paže s hrubými
ryšavými chlupy. Hrůzou vykřikla – uvědomila si, že je s tímto
osvobodivším se hrbáčem sama v autobuse a že nemůže odnikud očekávat
pomoc. V poslední chvíli přivezl kurýr omilostňující dekret; pak už si
jenom pamatovala, že jí vedli kaštanovou alejí a že stále nemohla uvěřit,
že je konec příšernému – všechna „že“ se chytla za pacičky a v chorovodu
kroužila kolem ní.
Na ulici se udiveně rozhlížela na všechny strany.
Tolik se toho změnilo, a „… slunce buď svědkem mého zoufalství.“
II.
Protijdoucí kolemjdoucí byl nahý
kromě svářečské kukly, kterou si pravou rukou přidržoval před obličejem. Na
prsou a na předloktích byl tetován. Právě se vracel z úřadu, kde se
pohádal s vedoucím. Dostal výpověď a nyní v duchu počítal, na
jak dlouho mu vydrží úspory.
„Když se uskrovním, mohu si ještě přikoupit soustruh,“
pošeptal slepci v průjezdu.
„To by se mi líbilo,“ zakřičel osleplý pouliční
architekt. Opička radostně křepčila a metala kozelce.
„Koupíme ji,“ sborem pronesli kopáči a vytahovali
z kapes absurdní předměty. Když nenašli to, co hledali, omluvili se
a spěšně nasedli na pestrobarevné bicykly.
„Něco jste tu zapomněli,“ volalo děvčátko a mávalo
čímsi hnusným; kopáči se ani neohlédli a usilovně šlapali do pedálů, aby
už byli pryč z toho prokletého místa.
Bonboniéru na konci roku dostává ten, kdo nejvíc řve –
o šťastném výherci tak bylo rozhodnuto a ostatní už mohli s hulákáním
přestat. Klid rozvířen příchodem námořníků, rozkurážených lacinou pálenkou.
Nehorázně se smáli, když spatřili celý výjev – převrácené lavice a uprostřed
krčmy na podlaze dvě zubožené přístavní kurvy v objetí. Mariňáci je
několika kopanci probudili, dívky se mátožné zvedly a chystaly se k odchodu.
K tomu už nedošlo – musely na exkurzi do vodárny.
V kavárně usedají prostitutky až dozadu k oknu.
Lehce ho pohladila po ruce, v úsměvu povystrčila jazyk porostlý jemnými
vousky. Promluvila hlasem vichru:
„Kde mám navršit mohylu na paměť našeho setkání?“
Překvapeně vdechl čerstvý venkovský vzduch.
„Na zřetelném místě,“
odpověděl. Nečekal, že se rozhovor dostane na tak intimní notu, jakou
vyměšování bezesporu je.
„Lituji, že jsem tehdy nebyl na jeho
místě – ze situace bych vytěžil vše, co by se dalo.“
Nemilosrdný čas – čím
vzdálenější jsou nenaplněné příležitosti, tím rychleji se rozjíždějí sáně
směrem k naplnění. Vezměme si třeba rakouskou říši: bídné pronárody,
včleněné do impéria, svou mrzkou touhou po problematické samostatnosti
roztříštily skvost na čele Evropy, moudrého a laskavého mocnáře dohnaly ke
smrti stářím; co zbylo z božské Vídně? A výpovědi o magické
atmosféře města Prahy jsou pouhými žvásty – co je magického na ospalosti
provinciálního hnízda, kde hrstka vzdělanců spřádá pavučiny zhovadilých snů
o nezávislosti a rozkvětu subnároda, odsouzeného tak jako tak k zániku?
A později? Razítko, podpis.
„Co to tu vykládáš
o svobodě ženy v současnosti? Vždyť člověk, jenž je svobodný, je také
ušlechtilý – nebo snad ne? Kéž bych se mýlil; zatím jsem však potkal jenom
takové, kterým šlo o nasycení svého věčně hladového pekáče, a to tak,
aby to stálo co nejméně energie. Moje chyba – už je čas přestat kreslit
pekáče po zdech.“
To se dětem líbilo –
takhle si exkurzi do vodárny nepředstavovaly. V dešti hořících trámů se
rozskotačily, s jásotem vhodily muchlováním zpustošené štěně do kádě
s louhem a kde jim byl konec? Rozprchly se jako hejno vrabců. Před
vodárnou se opět sešikovaly do útvaru a s učitelkou v čele
vyběhly pozpátku k lesíku – vodárna v plamenech se nevidí každý
den. Dělostřelci vyčkali, až se děcka dostatečně přiblíží, a pak spustili
kanonádu. Útvar byl v minutě rozsekán na maděru. Dlouho poté, až co se
fronta vzdálila, vyšly mlčenlivé stařeny na bojiště a pohřbily cáry trupů.
„Jdi se tam podívat, chvíli postůj
v tichém zadumání. Větřík ševelí v korunách břízek, údolím se šine
vlak. Zdálky vypadá jako hračka, ale když ho vidíš zblízka, to je něco? Macatý,
podobný klobáse.“
Tak tedy vypadá místo, kde do
posledního dítěte zahynula jednotka n-ských školáků.
Rejdař stále neměl
dědice. Důvod? Stáří a vše, co ke stáří patří. Vyhledal tedy v jedné
z mnoha přístavních krčem mladičkého námořníka a uložil jej do lůžka
vedle své mladičké manželky. Potom diskrétně opustil sirkárnu a ucházel se
o místo konferenciéra. Bezdůvodně nebyl přijat. Jeho dny podobny jeden
druhému – dopoledne procházky kolem řeky, odpoledne bezvýsledné čekání
před obchodem s nedostatkovým zbožím.
Pozítří se mu způsob, jakým tráví volný čas, začal
zajídat. Připadalo mi nespravedlivé, že ostatní pracují jen tak, aby se
neřeklo, zatímco on zůstává v modelárně ještě dlouho přes konec směny, aby
mohl způsobit na modelech co nejvíce škod, víc než jeho spolupracovníci. Vrhal
modely proti zdi, drtil je ve svěráku, bušil do nich perlíkem – přesně
podle mistrových vysněných požadavků. Teprve když se zcela vyčerpal, snědl
dětem svačinu. Hned nato ho závodní stráž, s dámskou punčochou navlečenou
přes znetvořený obličej, postrašila a v panickém děsu opustil provoz.
Před továrnou ho jako každý den očekávala plačící rodina jako každý den. Opodál
stál dětský kočárek bez koleček.
„Zedníci hodili Matýska do míchačky s betónem!“
Vytáhl betonovou hroudu z kočárku a vrátil
se do modelárny, kde Matýska osvobodil. To, co zbylo, přinesl zpátky.
Nemňoukalo to.
„Deme!“
Šlo se? Plavalo se.
Proplul zahradou a ještě před vrátky si v plné míře uvědomil, že
v tomto životě se mu už nikdy nepodaří strávit ani minutu s takovou
bytostí, s jakou prožil celou minutu. Rudá stružka se doplazila muzejní
hajzlbábě k nohám, až když se bezbranná duše uhnízdila v novorozeněti,
které se v osudem mu vyměřených dnech s žádnou osudovou ženou určitě
nesetká.
„Petro, Běto, Ivo, Květo – věčně
nehybná souhvězdí cirkumpolární! Určitá osoba podobna povětroni protíná pomyslné
linie, které žhavou stopou nepohnuty, zatímco bolid skomírá v hustohusté
atmosféře jisté planety. Jste některá s to překonat svou pýchu a zchladit
rozpálené čelo zmíněného obkladem nacucaným smetanou? Pokud vám padne šatstvo
dohadů, buďte zapomenuty! Ona osoba vás uvězní v kbelíku s pomyjemi;
tam budete plnými doušky hltat její moč a chrchle, abyste v průběhu
vegetačního období dodaly výživu kořenům celeru, které požity v syrovém
stavu podpoří čerstvou i ochablou mužnou sílu.
Jsi schopen chraplavým hrdlem
krvežíznivce zatroubit cituplnou fanfáru, ohlašující příchod skvrnitého
milovníka opředeného pověstmi? Pokud ano, nic nebrání tomu, aby byla dále
spřádána vlákna všemožných barev a z nich potom kobereček do předsíně
tkán.“
„A co na tom koberečku?
Jaký bude mít vzor?“
„Kobereček zjeví všechno svinstvo, vyplňující
mozkovice teoretiků – děvku, která hostila mezi stehny celou Alexandrii;
stromovou abecedu; al- Masúdím zmiňovaný chrám v severní Číně – kdo
chrám jen jedinkrát spatří, na nic jiného již nemyslí, zachvácen je smutkem
a k bělostným zdem je do konce života mocnou silou puzen.“
„Takže v jeho komůrce nebyla ani dlaň volné
plochy?“
„Ano – stěny, strop i podlahu, vše pokrývaly
koberečky. Spánku tkadlák věnoval pouhé čtyři hodiny; zbývající čas tkal. Bába
odvedle mu za úplatu vařila prosté a výrazně ošizené pokrmy; také ho zásobovala
čpavými cigaretami; těch vykouřil nesmírné množství; otráven nikotinem prožíval
agónii kardiaka; vetkával do osnovy temné věštby; bez oddechu vytvářel statky,
ospravedlňující tvůrcovu existenci.“
„A to je všechno? Jenom dřít jako kůň a pak
na pár hodin upadnout do spánku tvrdšího než smrt?“
„Ne! Spát se nebude! Z načaté lahve dne plnými
doušky loká rolnictvo, dělnictvo, vojsko, úřednictvo, školáci. Všem zdar!“
více informací o Bajkalu!
Noviny odložila a pozorně se
zaposlouchala do zvuků zvenčí. Přistoupila k otevřenému oknu; vyhlédla,
cvrnkla cigaretu na chodník.
Prostředkem jízdní dráhy
táhl houfec ožralých školáčků. Učitel zavedl děti do kavárny, kde se zlinkovaly
sladkými likéry. Za výskajícím hloučkem se plížili otlemení zvrhlíci, větřící
snadnou kořist. Mnohému dítěti dnes zhořkne sladko v ústech; bude bito,
podvedeno, okradeno, nepovšimnuto, opuštěno, postrašeno, zprzněno, nenasyceno –
každý syčák si na něj troufne. Tehdy se čtenářův zrak obrátí mezi čtyři stěny,
spočine na pavoučí chaloupce v koutě u stropu, zatímco noviny
pohodlně nataženy na stolní desce. Je jim dobře? Cítí se šťastny? Ano. Zato
čtenář, naplněný smutkem vstává, opírá se o dveře a nečeká. Všichni
jeho drazí zesnuli nebo opustili tento svět. V krabici na horním regálu,
až vzadu v magacínu, v pachu kyselého zelí, nakládaných ryb, splašků
z jímky v podlaze, tam má uschovány blyštivé cetky, jimiž se zdobil
při slavnostních příležitostech. Ale teď? Když vysedává na rozviklané stoličce
za ulepeným pultem a vyčkává zákazníka bohatšího než on sám, je mu jasné,
že skvělý svět radovánek a rozkoší, jímž se v mládí pohyboval, rozražen
je na kusy, pokálené střepy matné odlesky vrhají.
Vše ztraceno, jen kreatury
ztichlými ruinami bloudí.
Svit luny line se shůry,
vše ztraceno – mumlají stvůry
ve světle, co z nebes proudí.
Dříve dobrodruh a dandy, ztělesnění arogance
a hazardu, teď bědný kupčík a víkendový záhumenkář. Na pohřbu mu
nebude nikdo, a i ten bude rozprášen jízdní policií za nedovolené shromažďování
a vytváření buřičských nálad v pohnuté době. Humpolácké a ošklivé
mechanismy, které později nebožtík vytvářel z kovového šrotu proto, aby je
s velkými obtížemi vnucoval uhrovitým mladíkům s nezdravým leskem
v očích, se postupně rozpadávaly; rezavé trosky byly vykoupeny volenou
komisí, nabity do hmoždíře a ve Svátek Utracených psů vystřeleny s pekelným
hukotem do močálu za vsí. Mračna vodních ptáků zastínila oblohu, a v nastalé
tmě, naplněné šuměním tisíců křídel se zdálo, že nastal Soudný den.
„Co však ona malachitová dóza se
šperky, dokonale skrytá před zvědavými zraky?“
„Klenote mého bdění! Nechť
jsi ochraňován všemi dobrými mocnostmi před tím, co nechceš! Duchové železnic
nechť pečují o hladkost přepravy! Duchové zavazadel nechť postihnou
každého nenechavce uschnutím ruky! Duchové času nechť zkrátí dobu potřebnou
k přepravě odtamtud sem! V okamžiku, kdy tě uvidím sestupovat se
schůdků vagónu, postarám se o další!“
Břicho plný, flašku
žitný po jedný ruce a po druhý kudrnatou běhnu – co víc si moh Kulhavej
přát?
„Je ti fajn, zlato?“ povotočil hlavu ke kudrnatejm
pačesům.
„Bezva, poklade. Seš vohromnej,“ vydechly malinový
pysky. Idyla.
Za stěnou bylo slyšet, jak se Zjizvenej hádá s tou
svojí, a pak najednou jako když utne, a hned nato se tam rozvrzalo
kanape.
Vzdálený houkání
šífů Kulhavýho uspalo a prej se mu zdálo tohlencto: šlape po
ksichtech, který sou mu povědomý. No jasně! Dyť to sou držky, se kterejma je na
lodi! Tenhle tiše ječí, neblbni, vole, ty bombóny jsem ti nechtěl sežrat, jinej
zas, za tvojí starou nemůžu, další, kdybys to řek ty, rozsekal bych ti hubu,
a zas další, když neumíš hrát, tak nehraj; furt něco, a pak s nim
Zjizvenej zatřás, ksakru, dělej! starej zas bude řvát.
Každá zábava jednou skončí, Kulhavej nechal na stole
pětku a výběh za Zjizveným k lodi. Starej zase řval. Ježišmarjá, já
ho jednou vykuchám, pomyslel si Kulhavej a slez do podpalubí zašívat chlapum
podělaný podlíkačky.
„To nic není,“ konejšivě zamručel pantáta Ambrož,
„naše holka je vám tak líná, že než aby ráno udělala těch pár kroků na hajzl,
pustí to radši do postele. Nejdřív jsem ji řezal bejkovcem, ale teď jí s mámou
vždycky chytneme, vodneseme do prasečáku a tam jí vostříkáme hadicí.“
„Ale pěkná je, to se musí nechat,“ vmísil se hostinský
do Ambrožova líčení.
„Bať, bať,“ pantáta na to, „u nás v Podkrkonoší
sou holky jako srny.“
Zdvihl se, cinkl
o pult mincí, tu zasunul do kapsy. Se slovy: „Přijďte pobejt, hospodo!“
vyšel do slunečního jasu. Bang, bang – vrzaly pantátovy škorně sflikované
z kůží Pěti Savců Podkrkonošských. Kde se vzala, tu se vzala, na rtech se
usadila písnička. Popěvek „…žádnej neví jako já…“ však stejně náhle odezněl do
ztracena.
Ambrož si vzpomněl na syna.
Prachsprostý český knedlík, nezaslouží si ani slůvko
politování; až se vrátí, zabuší na zešedlé dřevo dveří, vstoupí do seknice,
plaše se rozhlédne, udělá pár váhavých kroků, matka mlčky postaví na stůl mísu
naplněnou zelím s poctivými klobásami poctivicemi, Ambrož usedne, syn, aby
neurazil, po chvíli také. Při jídle se na sebe ani nepodívají. Po svačince
špatné zlé vyjdou obhlédnout grunt; ze vsi doléhá dudákova snaha.
„To všechno je tvoje,“ rozmáchlým gestem opíše Ambrož
rukou kruh, do nějž patří vyhaslé sopky vzepjaté k blankytu, dýmající
elektrárna, kosodélníky chmelnic, stuha řeky, úzký pásek lesů srostlý s obzorem.
„Otče, nechci z toho všeho ani proužek hlíny za
nehtem, nechci z toho ani slzu. Jím trpký chlebíček lodníka – snad
moře bych ještě přijal. Moře té nejjemnější kořalky – to by byl pro mne
dar! Pojď, stlučeme z borových fošen bárku, napneme plachty a nikdy
nás již žádné suchozemské krysy nespatří. Sebou vezmeme jen dalekohled,
housličky a bednu sucharů. Na sluncem rozpálené palubě se budeme vztekle
milovat, podobni opilým bohyním. Žádná práce, žádné starosti – jen láska,
pití a zpěv za doprovodu houslí. Půjdeš se mnou, Vlasto?“
Ambrožova tvář zřetelně vyjadřovala zmatek a rozpaky.
Má opustit rodinu i hospodářství kvůli nejisté lásce drobného rusovlasého
stvoření, které před ním stojí s hlavou mírně zakloněnou, rty rozevřené
k polibku a o němž ví jenom to, že se jmenuje Zdeněk?
„Vždyť bych mohl být tvůj otec…,“ a ještě než
dořekl, uvědomil si svou chybu. Měl odpovědět Ano – Ne, nikoliv nemístně
hloupě nepřímo. Tím Zdeňka ztratil.
Ten ustoupil před otcovou rozepjatou náručí a zavzlyknuv
odskotačil. Počínající odchod tajného romanopisce básníci a překladatelé
nezpozorovali: „K čemu jsou mi diamanty Sibiře…,“ byly poslední
zaslechnuté zvuky básníků a překladatelů, podtržená prásknutím dveří;
a zde se začíná příběh.
„Můj čas byl tehdy zjitřován občasnými znameními,
která mne nenechávala na pochybách; již nejsem časem pouze nesen, ale navíc
jsem vichřicí do zad poháněn. Ze sna, v němž se nade mnou skláněla dívka
se stínem v tváři, jsem se probudil do svítání naplněného šeptáním sněhu;
sen byl natolik voňavý, že se mi zdálo nepochopitelné, jak jsem se ocitl
v rozryté posteli a sám, když ještě před okamžikem jsem byl v nejtěsnější
blízkosti milostiplné bytosti; a smutek, který jsem cítil, nebyl smutkem
nad probuzením, ale smutkem, který tě ovládne, když pestrá ryba vyklouzne
z hrsti a nenávratně mizí v hloubi tůně. Bylo mi jasné, že
budoucnost se mě ve spánku dotkla, že jsem zažil skutečnost, která ještě není
stvořena. Také den, kdy ke mně přiběhlo nenadále ježaté psisko, opřelo se mi
předními packami o nohu, zvedlo hlavu a bezostyšně mi pohlédlo do
obličeje – jen chvilku; stejně náhle odpelášilo – to Prozřetelnost
zjišťovala, zdali jsem připravený; avšak jestli už nebo ještě ne, to si nechala
pro sebe. Za to jí buď jenom dík: vždyť plod ze stromu nepadá hned, jak dozrál,
ale až tehdy, když slunce zajde za mrak nebo pták usedne na větev. Že mi
v ruce z ničeho nic praskla sklenice? Že přede mnou spadl na zem
horký kámen z oblohy, přestože v nebi kameny nejsou? Není ovšem
nemožné, že znamení znameními vůbec nebyla; snad mne očekávání naplňovalo
natolik, že jsem musel přikládat význam každému důraznějšímu dotyku skutečnosti.
Dni míjely, uplynul den. Otázka, jestli znamení nebo
ne, mi připadala úplně bezpředmětná; zatímco ostatní u stolu řešili
otázku, jestli znamení nebo ne, naproti mně blýskly vlčí oči a pěnkava usedla
na větev.“
Pod šafářovým bičíkem počali živáčkové pilně odhazovat
tisíciletý nános usazenin, překrývající erotogenní zóny; lopatky se jen míhaly.
„Šéf má čuch,“ letělo od úst k ústům, když se
objevily první hroby. Až zadlouho, až když téměř celé předvěké pohřebiště bylo
odkryto a zakresleno, přerušilo práci zemětřesení. Bezedný jícen zemský
pohltil vykopávky i s nicotnými vykopávači. Tam, kde donedávna zněl
radostný halas, rozprostřelo se zrcadlo jezera.
Zpočátku se k jezeru lidé báli i jenom
přiblížit, ale když se proslechlo, že se v něm nebývale rozplemenili šupinatci,
bázeň šla stranou.
Onehdá jsme tam vyrazili i my. Slavýši už měli po
výtěru. Toužili jsme po úlovku – Eliščina maminka peče ze slavýšů lahodná
cukrlátka, která se na jazyku jenom rozplynou. Rozplynou se, ale víc nic.
Eliščin tatínek zase vyrábí ze slavýšů paklíče; je bytařem a rozsévá
smutek a zoufalství mezi bohatými a chudými; bere všude.
Donedávna mu to vycházelo,
ale kosa na kámen přece jenom dopadla. Z pěti dcer, které měl, se mu
podařilo zneuctít jednu. Zbylé čtyři se mu provdaly – ta za architekta, ta
za lékaře – samí vzdělaní lidé – a tak otec neměl již do jejich
ložnic přístup. Postupně se smířil s odsunutím na vedlejší kolej; vždyť
nezřízený způsob života, spočívající v neustálé konzumaci
propylénalkoholu, mu vyradýroval mozek natolik, že zapomněl i číslo svého
bankovního konta, výnosu to smělých loupeží, konaných za nelidských podmínek.
Z arcizlosyna se stal slintající podčlověk, z houštin vousů občas
brumlající „bumtarata“.
na bubínek hrál
kdekdo se mu smál
I lidé mají své osudy.
Ve skladišti bojových látek náruživce nalezl noční hlídač; manželka ho bránila:
„Vždyť on žádné věci nekradl, jenom je nosil domů.“ Nene, nic to nepomohlo.
Biřic nedal na nářky a prosebně sepjaté kmotřiny ruce, bezcitně odvlekl
Svatavu do šatlavy.
Tam jí sešvihal zadničku proutkem. Nabídnuté mektadlo
neodmítla, ale ostříhat nehty na biřicově pravici – ne, to nechtěla. Aby
si dala říci, musel jí poprosit metličkou. To pomohlo. Bleskově biřicovi provedla
manikýru, a sama od sebe i kyretáž. Cestou domů – to už zase
svobodná – si uvědomila, jaké výhody má hřebík oproti šroubu: nemusí se
zašroubovávat, ale stačí jej zatlouci; a naopak, hřebík se nemusí vyšroubovávat,
lze jej snadno vytáhnout kleštěmi; navíc nemá závity.
„Kmotřičko, já už vím, oč je lepší hřebík od šroubu!“
„Probůh,“ zalomila rukama stařenka, „ti tě zřídili!“
Opravdu – na první pohled vypadala uboze –
vlasy slepené do mastných provázků, uvozhřené chřípí, krk rozedřený řetězem. Dírami
v pytli však zářilo drahocenné roucho z portugalského brokátu a sešmaťchané
křápy jen zvyšovaly půvab nožek… ale vždyť má čtverečkované nohy!
„Ti prosťáčci vůbec neznají hedvábné punčošky,“
prolétlo jí hlavou, když na požádání objasňovala kovářovi, co má navlečeno na
nohách. Předepsal jí koňské léky, a hlavně – „Teď se alespoň měsíc
nepřetěžujte, mohlo by se to vrátit. Nikomu nepište, zamkněte se doma, nejezte,
nepijte a uvidíme, co to udělá.“
Sestupovala ze schodiště polikliniky a zamyšleně
si rozrýpávala furunkl na zátylku. Svědil. Povytáhla vlas, obsah vytekl.
„Už to mám,“ vzpomněla si, „Robert, dnes má narozeniny
Robert. Zítra má narozeniny Vladěna, pozítří Bohuna, potom Móňa, po ní lokotka,
pak milivolt a potom lino. Zastavím se u Bertíka, popřeju mu a bude
to z krku.“ Dohodnuto, ujednáno, když ale po nějaké chvíli klepala na
Robertovy dveře, klid na druhé straně dřevěné desky naznačoval, když ne
Robertovu nepřítomnost, tak jeho nechuť nebo neschopnost otevřít. Párkrát si
přehodila úd z dlaně do dlaně.
„Mám počkat, nebo odejít?“
„Něco ste ztratila?“ zaduněl za Ivonou děsuplný hlas.
V mžiku se otočila a pohlédla do tváře nakynuté domovnici.
„Ztratila jsem naději,“ šeptla.
„To je vzlyk. Koperníkův současník se ulekl seznav, že
nestojí v průsečíku všehomíra s paprskem své existence, že jistota
pythagorejsko-aristotelského řádu byla pouhým fantomem, že úhoři se nerodí
z bahenních výparů; seznal, že je toliko smítkou zmítanou v mnohoznačných
vírech neuchopitelného nepochopitelna. Naději ve spočinutí vprostřed sfér však
člověk ztratil až tehdy, kdy ocitnuv se v neproměřitelném lůně, naplněném
bezcitnými stálicemi, ocenil své schopnosti spravedlivou mírou. Teprve tehdy,
až tehdy měl důvod k úleku – vždyť k útěku se mu nedostávalo sil
a ke stržení náplasti dost vůle.“
Od brány suchých rtů, lemovaných černými štětinami
vedla cestička jemného, třpytivého písku. Sytě zelený pažit se táhl do nedohledna,
skvrnami vřesu občas přizdoben. Nikde známka života… avšak! V dálce na obzoru
oslnivé záblesky! Než stačila domovnice opět promluvit, vkročila Ivona na
nejistou půdu. Ani se neohlédla.
Z hloubi se ozval řev zuřivosti a kamení
začalo vyletovat přes okraj rokle.
Ivona se dychtivě optala svého zachránce: „Kdo jste,
ctihodný? A kdo jsou ti lidé?“
„Málem ses stala obětí primitivů. Co se mne týče,
povím ti o sobě hned, co se posilníš.“
Stařec rozepnul mošnu, rozprostřel sepraný klůcek
a na něj vyložil malé občerstvení – ovoce, bábovičku a malou
termosku s bílou kávou. Ivona něco pojedla, opřela se o loket tváří
k svému dobrodinci.
„Jméno, které mi dali rodiče, ti sdělit nemohu. Otce
ani matku jsem nepoznal, a oslovil-li mne někdo jako Lóju, chápal jsem
toto jméno pouze jako funkční provizórium. Mít děti, jistě by mne pojmenovaly
přesněji než ‚Lója‘. Orientovat jsem se začal ve čtyřiceti letech na palubě
nákladní lodi.
Jednoho dne si mne zavolal kapitán do kajuty, a když
jsem stál před ním, cosi zahučel. Dotklo se mne to, a tak jsem se ho
zdvořile optal, jestli nechce přišít pár přes hubu. On na to, že ne, ale pokud
já chci, může mi posloužit stejným způsobem. Než bych s ním besedoval,
natankoval jsem mu jednu na rypák. Vstal z podlahy, zatřepal hlavou
a levačkou mi šel na ohryzek. Vykryl jsem a rovnou mu šlehnul přes
ucho. Chňapnul po těžítku, mrsknul ho po mně, ale já skočil do strany, chytil
jeho španělku se stříbrnou psí hlavičkou a natřel ho přes ledviny. Hned
jsem byl u něj, nabral ho kolenem mezi nohy, takže se sklopil, kolenem
jsem ho zase zdvihnul za bradu a znovu ho kopnul do rozkroku. Pak už
ležel, já mu skočil na břicho a vtom po mně zespoda střelil. Kulka mě
škrábla po krku, vykopnul jsem mu berettu z ruky, sáhnul jsem na stůl po
noži na dopisy a zasunul mu ho do krku. Jakmile se přestal kroutit, šel
jsem se pochlubit ostatním. Že mě zvolili kapitánem, rozumí se samo sebou.
Jen co se posádka druhý den probrala, nařídil jsem
kurs na severoseverosever. Za necelou hodinu jsme dopluli k rákosí.
Zkoušeli jsme jím prorazit, ale loď hned uvízla. Nezbylo, než bidlovat zpátky
na volnou vodu. Poslal jsem pět chlapů do vsi na druhém břehu. Zbytek mužstva
se opaloval na palubě, někdo si přepíral prádlo – mí muži si prostě
udělali rast. Proč se ale nevracejí muži s nákupem? Už jsme je nikdy
nespatřili, dal jsem rozkaz k odplutí.
V omámení všichni
chápali, že jsem nemohl jednat jinak, a ten den mi to nevyčítali. Přítok
byl objeven až navečer. Nechtěl jsem plout za tmy, spustili jsme tedy kotvu
a posádka se uložila ke spánku, každý podle svých tužeb. Stál jsem na
kapitánském můstku, dýmku mezi zuby, a pokoušel jsem se odhadnout běh věcí
příštích. Také jsem vzpomínal na ženy, které mi v životě zkřížily plavební
dráhu.
Jmény jsem označit hvězdy chtěl,
však obloha mi malou byla.
S druhou hvězdou jsem rozryl hřiště, třetí měla flek na beranici,
čtvrtá chtěla jenom ve spánku, pátá mi vyčítala pití, šestá zaďour, sedmá
pobírala starobní důchod už od revoluce, osmá držela kasu, devátá devátá, zelenovočka
desátá, jedenáctá šla k přístavu a já za ní.
Ze vzpomínání mě vyrušil plavčík, tichý, přemýšlivý
hoch. Přistoupil ke mně na zaďoura, odkašlal si.
„Kapitáne, nevyrušuji vás?“
Ubezpečil jsem jej, že nikoliv.
„Mohu se vás tedy na něco optat?“
Přisvědčil jsem.
„Chtěl bych se spřátelit s kormidelníkem…“
„To je chvályhodné, chlapče,“ skočil jsem mu do řeči.
„… avšak on se mi posmívá, že ani nevím, kde na obloze
svítí Severka. Mohl byste mi ji, prosím, ukázat?“
Napřaženou rukou jsem onu hvězdu plavčíkovi ukázal,
pak jsme se spolu ještě chvíli bavili – hlavně jsem se vyptával, jestli
posádku něco nepálí a v čem by bylo možno ještě více zlepšit práci s lahví.
Plavčík nakonec odešel na kutě, spokojenější než kotě, a mně před očima
upřenýma na severní hvězdu počala se odvíjet, a to od počátku, historie
vášně i lhostejnosti, krutosti i něhy, vzteku i spánku; historie
lásky mezi mnou a Královnou sáňkařů, historie první a jediné mé
lásky.
Neubránil jsem se pohnutí – útlý mladíček s právě
rašícím knírem, broskvovou pletí a smaragdovýma očima, vstupuji do tanečního
sálu, a zahalen pachem potu a tabákového dýmu rozhlížím se po známých
tvářích. Přátelé hlučí pár kroků od jednoho z nápojových pultů, tísní se
v koutě, do žump hrdel vlévají lihové nápoje.
Tehdy byla ještě vyhledávána dějiště společenských
událostí širšího dosahu, avšak znenáhla počali jsme navštěvovat spíše nápojky
a občerstvovny, ve kterých nebyl bezpodmínečně požadován oděv tanečníka-valčíkáře
a kde bylo i za méně peněz dostatečné množství v chřtánu pálící
muziky.
Co bude, bude – já však jen zahlédl černého oka
černý lem a již jsem se rozhodoval: pokud bych vstoupila na ženský
oddělení, ach. Ani jsem se nerozhlédla, poslali mě pro pyžamo s tím, že
svačinu už mám odpoledne zajištěnou. Doma ještě nakrmila kočku. Zalila kytky-jazyky.
Vzít si košili dlouhou, přes kalhoty, nebo přijmout andělíka? Jentaktak přes
kejty zapálený?
Oči černé celý půlrok neviděl. Když už mi zas vrněl
Moureček na klíně, shodil jsem ho, oblékl se a vyšel slídit po tom stářím
ztmavlém špalku ženství, po té černooké.
Sklenář mi šeptl, rozhlížeje se kolem: „Bydlí v Plátenický
ulici. Rozbíjí sestře okna o hlavu a jejich nemohoucí babička je sem
pak vláčí. My ty rámy vyhazujeme, protože tu nemáme kamna.“
Dva večery jsem vartoval v Plátenické bez
jakéhokoliv úspěchu. Má touha byla naplněna až ve středu. Plátenická ulice
ztichla, za okny se začalo zhasínat. Postával jsem v průjezdu od pozdního
odpoledne. Zrovna jsem si balil cigaretu, když se ulicí ozvala rozverná píseň,
zpívaná vzrušivě skřípavým altem.
Píseň ta mi byla známá ještě z let mého
vojančení; usedl jsem ke klavíru, hrábl do kláves a přidal se. „Rád“ jsme
zpívali již tváří v tvář. Obličej s úzkým, delikátně křivým nosem,
ústa zrovna tak na jednoho, tmavé, lesklé vlasy po ramena a oči temné tak,
jak je nemá žádný člověk ani zvíře.
„Kyselá prdel?“
„Nejsem odtud, bydlím na Vinohradech.“
Prošla kolem mne ke klaviatuře a prstem začala
vyťukávat prostou melodii.
„Pamatuju si na tebe dobře. Choval ses nepříčetně.
Koušeš každou, která se ti líbí?“
„Rád bych tě zas viděl.“
Odemkla a vešla do domu.
S piánem v ruce jsem bloumal městem, dusil
se steskem a doma jsem poprvé nařezal kytkám – co se do nich vešlo.
Den nato vyšla z domu s gotickým chrličem na
řemínku. Pohlédla na mě s neskrývaným výsměchem. Několikrát jsem střídavě
předsunul levou nohu před pravou a naopak.
„Chceš mě doprovodit?“
Během procházky mi líčila všední psův den. Nabyl jsem
přesvědčení, že spánek, přerušovaný přijímáním potravy, ohryzáváním kostí
a pohráváním si s míčkem je optimálním způsobem bytí. Kočka musí
pryč!
Při loučení jsem žádný příslib dalšího setkání
nedostal; ještě ten den mě navštívila. Přestoupila přes práh: „Kudy?“
metafyzická obruč
Podal jsem jí hůl s okovaným
bodcem: „Pojď za mnou.“ Stoupali jsme příkrou stezkou, pět set stop pod námi se
pěnil Insalven.
„Tudy chodíváš každý den?“ udýchaně se zeptala na
skalní plošině, kde jsme si krátce odpočali.
„Jenom když mi bába odvedle přinese zásoby –
jednou za dva týdny scházím ke brodu.“
„Půjdeme ještě dlouho, viď,“ žadonila mezi klečí.
„Až do setmění,“ vydechl jsem.
Dlouho jenom supěla – vždyť pro ni, uvyklou
životu v poduškách, musela být chůze po horské stezce namáhavou. Náhle
však mlčení přerušila, objala mne rukama nohama a její metafyzická obroučka
se několikrát sevřela. Opláchli jsme se smetanou.
Poté jsme usedli na pařízek; ona, růžově skvrnitá,
pozorně si vrývala do paměti důstojné štíty v kruhu kolem nás –
ukázal jsem jí mons Veneris, dvě křesílka s rudým sametovým potahem,
rokokový stolek bíle lakovaný a stolek kuřácký mramorový, do zadku
studící.
„Krása celé scenérie však bledla před křehkým půvabem
mříže v okně. Byla slepena z bezpočtu dřevěných segmentů tak zručně,
že mřížování působilo dojmem jemné tkaniny. Omar by neváhal užít bičíku, pokud
by mě přistihl, jak se dívám skulinkami v mříži do zahrady.
Neviděla jsem ještě
odpudivějšího člověka – čpěl pižmem, hroudy hnoje mezi prsty u nohou.
S oblibou mě vlastnoručně krmil, a to tím způsobem, nad nějž odpornější
není: oblepenými prstíky mi vkládal předžvýkané kousky masa do úst. Prý projev
přízně.“
Osudu tvrz nedobytná
pouhá chýše proti tobě.
Krutá touha neodbytná
nezemře, ač budu v hrobě.
„Fakt máš dítě s Arabem?“
„Jo,“ nemůžu mu přece říct, že to nebyl beduín, ale
poloopice z Hradce Králové, co v Praze studovala architekturu, měla
plnou hubu bajek a znaménko na tváři! Než pláchnul, stačil mě nakazit úpornou
kapavkou. Pátrala jsem po jeho rodičích, a co jsem nalezla? Otec byl
nádražní prostitut, matka pucovala zespoda kanálové mříže. Svinská cháska!
Dítěti bude lépe na věčnosti.
„Jo! Měla jsem dítě s Arabem, ale při porodu
umřelo!“
Tak, a je to.
Zjevně neměla chuť ve
vyprávění pokračovat; zdvihla se na loket a ukazovákem mi lehce přejela po
klíční kosti. Se zalíbením jsem hleděl na její pevné, téměř bezvadné prsy –
dvorce bradavek velikosti současné pětikoruny, dudlíky široké jak cigareta
a stejně tak dlouhé.
„Co?!? Dlouhé jako cigareta?!?“
„Široké jak dlouhé.“
„Fujtajbl, tys mě vyděsil!“
Chytil jsem jedno ňadro a zkusmo potěžkal –
dobře dvě kila.
Na přibitým netopejrovi hlasitě šukaly mouchy, vzal
jsem prak a vypálil po nich hroudu hlíny z květináče nad postelí. Ve
vzduchu se cosi zablýsklo. Vstal jsem, přešel ke dveřím s netopejrem,
shýbl se a uchopil mezi dva prsty průzračný korálek.
„Žádná mě neobdarovala jako ty!“
„Bláhovci!“ hřměl
hlas, nad nějž silnějšího není, „vpleteni do sítě svých pošetilostí směňujete
hrsti drahokamů za přehršle mámivých střípků vyžbrundaných lahvic a osleplých
zrcadel! Jste jak ony ostrohranné zlomky – jen prchavý mžik vůně přejemného
likéru, pouhá črta tváře v šeru!“
Jak jsem se přes něj natahovala pro cigarety na mramorovém
stolku, vydechl mi do tváře se zvířeckým zamlaskáním oblak zatuchliny a smradu
vinné sedliny. Znala jsem ho pohlednějšího, ne tak zmačkaného a olepeného;
až jsem se zpotila ošklivostí nad jeho vzhledem a ohavnou pachutí na
patře.
„Zlovolní psi s masem v hubě, toužící
oloupit svůj odraz na hladině! Chrapouni, zahnívající ve slámě chlívků!
Kratičkou chvíli plamen předsevzetí a hned zas čicháte k hovnisku na
rohu! Ulehčení od vředů svých prohřešků nacházíte v tom, že boláky
rozdíráte tak dlouho, až jste jeden mokvající strup!“
„Sklapni už fekál!“
„Nepopřáváte sluchu slovům, leč bzdění!“
Ležel stočený v mé náruči jako plaz v lihu.
Co jsem na něm vlastně měla krom toho, že mi s ním bylo dobře? Zatímco já
zaznamenávala do skicáře poševně laděné výpovědi svého já, on nikdy nevystoupil
z lyrického skafandru makrokosmonauta.
Nechal si narůst vousy a hodiny vysedával na
toaletě; ale když se mě snažil získat, byl rozkošný; na to budu odteďka
vzpomínat, protože dopiju a půjdu.
Markétka brečela, táta se vztekal. Společně s Fricem
drželi praseti nohy, máma chytala krev do pekáče a když byl téměř plný,
přelila jeho obsah do hrnce. Usilovně jsem míchal a sekal krev, prsty mi
dřevěněly od zimy a prácičky. Fric utěšoval Markétku.
„Jedno prase tam nebo sem, víš, co jich eště bude?
Tohle do měsíce sežerete a já vám zas přivedu novýho Mikeše. Přece nebudeš
brečet kvůli jedný svini.“
„Vejvar musí bejt jak volej, maso vyuzený dřevem
z rakví – můj ty smutku!“ Sádelnatí štětináči přicházejí a odcházejí;
Markétka se stihne vyplakat, ještě než bude ovar na stole. U talíře bude
držet stráž láhev piva, opodál miska s nastrouhaným křenem – snídaně
pro jednoho.
„… úplně sám, leda jednou za čas jsem prohrábnul
popelník asistentce z kabinetu technických materiálů. Mahagonové vlasy
měla, v něčem podobné černooké hysterce jménem Sedformosa Nigrasum.
Poslední podlaží, štětinaté hlty masírované smíchovskou desítkou, hvizd vichřic
světlíkem, zbytkový pach Jiřího Hrůši, na rámech obrazů usedala výtrusová zrna
Myriostomy coliforme společně s prachem z perutí Ardeoly ralloidey, nepravidelně
se převracely listy foliantů.“
Odplivl si, plácnul se do
stehen, vzhlédl k oblakům a spustil.
„duchové betónu pějí:
Pouť luny vuřtu podobna,
stejně tak oblouk sluneční –
– pohlédni: Vuřty se křižují
tam, kde náš domov k nebi ční.
Sténání, vzlykání, nikdy klid.
V třináctém patře nad zemí
naslouchej – kdo to může být?
To nejsou lidé – to jsme my!“
Bez bublin nepohnutý času
kvas; bod protnutí oblouků nebeských světel se jevil společným bodem kosmické
kupole a projekce bodu mého bytí do této; neodvratný bod vesmírného stroje
posouval…
„Já ti synku nerozumim,“ zašvitořila stařenka.
Choulila se na lavici u kamen, něčí synek seděl na židli pár kroků od ní,
nad sebou jízdní řád. Okno čekárny zadrnčelo pod nárazem vánice.
„Často jsme jedli jenom chleba ze šrotu. Jindy byl
k snědku polosyrový brambor, zapíjený zkyslým podmáslím. Ano, mívali jsme také calty, hrubě ohozené sádlem se škvarky –
k těm se bafalo pazdeří z vydlabaných tuřínů. Na stole nesměly
chybět blbouni a společně s nimi kusy masa přes celý talíř; snad
nikdo by nespočítal všechnu tu drůbež – co té se spořádalo! Tatíček
k ní musel mít jedině burguňský trunk. Jen si to považ – nechal si ho
posílat až od Paukerta z Prahy! O posvícení nám zas posílal starosta
výslužku – koláčky, nějaké to jelítko a kližky, ze kterých se vařil
sulc. Přes rok se jídala pohanková kaše, omaštěná lojem ze svíčky – tím se
ale muselo šporovat, tatíček si rád šňupnul a potřeboval lůj na rozetření
sušeného jalovce. Když už pak nebylo zbytí, chodívala nejstarší Lidka pomáhat
správcovi na seník a vždycky přinesla košík řípy. Té jsme se najedli tak,
že nás bříška bolela třebas celý týden. Představ si to!“
„To teda muselo bejt,“ povzdychl jsem.
„To teda muselo bejt, to bylo!“
Pan Fric přestal kopat, kývnul směrem k Ingrišovi.
Ingriš seděl na okraji výkopu, soustředěně rýpal nohou obutou v holínce do
keltské urny, kterou jsme včera zčásti odkryli.
„Ingriš!“ houkl Fric, „zrovna tady mladýmu vyprávim,
jak si nahazoval tý mařeně u třešňovky chlívek!“
„Vona si ho tam
pozvala,“ otočil se ke mně, „že prej tam všecko má, tak ať si Ingriš nic
nebere. Ten chlívek, to byla taková psí bouda, tak to bylo hned hotový. Vona už
chvíli předtim kouká z vokna, a jak Ingriš skočil, vyběhla ven,
zapumpovala mu, ať se umeje a poďte Ingriš dovnitř, ať se vyrovnáme. Dala
mu voběd, von sní řízek a kouká: vona si k němu přistrčí židli
a jak prej vám Ingriš chutnalo. Von se ani nestačil porozhlídnout, vona ho
přešmikla a vyvalenýho Ingriše vystrčila ze dveří, Jéžiš, tenhle Ingriš –
místo aby byl zticha, tak to hned večer vyklopil chlapům v hospodě a na
druhej den se to dověděla jeho stará. To ale neni všechno, žejo, Ingriš?“
Ingriš si prohlížel čerstvě ulomený střep z urny.
„Tahleta mařena
hrála s ochotníkama a tam u nich přišla ke společenský nemoci,
takže to Ingrišová měla jedna dvě. Vod ní k tomu ale přišel Ingrišův
brácha a za chvíli i druhej. To ale neni jasný, jak to moh dostat ten
druhej, Franta, protože to byl takovej vocas, ze kterýho měl každej leda prdel.
Ingriš, co myslíš, jak to dostal Franta?“
„Íčko je tam nějak zamlžíno,“ ukázal Ingriš do údolí.
Pan Fric si odfrknul, vzal krumpáč a než se
napřáhl, zabručel ke mně: „Ten už to má v tý makovině vypulírovaný.“
Začal kopat, pak se na chvíli zastavil.
„To už může bejt takovejch čtyřicet roků; a nehoň
se, zakuř si,“ mrknul na mě, když jsem sahal po lopatě.
„Tak voni tě pozvali cikáni na mejdan?“ zeptal se.
„Jó. Kytáry, holky uzený a tak.“
zastavení u napajedla
Pod bezcitným pohledem Sluneční
Tváře tráva zešedla, vodní hadi se skryli, řeku bylo možné přejít suchou nohou.
Zaprášené děti bubnovaly poleny na vedrem nafouknuté mršiny dobytčat. Říční
proud odnesl popel stařeny mrtvičnaté tváře – slibovala déšť, všichni, co
mohli na nohy, tančili celou noc, ale nespadla ani kapka vláhy. A já?
Odbočil jsem ze silnice, opřel velociped před krámkem
na návsi.
„Máte desítku?“
Prodavačka přikývla.
„Kolik?“
„Dejte mi basu.“
Z rozpálené návsi se mi dělaly mžitky před očima.
Dvěma řemeny jsem připevnil náklad na nosič a vyhoupl se do sedla. Za
vesnicí klesala silnice lipovou alejí. Když jsem přejížděl most, přibrzdil
jsem. Co jsem si rozmyslel, nepovím – přestal jsem však brzdit a šlapal
dál, do kopce mezi poli s řepkou, kolem třešňovky, přes přejezd a pěšinou
podle Ohře. Na rovince před chatou jsem se opřel do pedálů, kousek před brankou
zabrzdil, oblouček smykem, vrátka otevřít, náklad sejmout, uložit do
chladničky, po čase vypít – běžná rutina.
K pivu jsem si zapálil dýmku. Prohodil jsem pár
slov s hlídkou na zádi, dopil a zamířil do své kajuty. Po nočním
výletu vyhládlo, uvařil jsem si k snídani nasolené mléko a nahlédl do
knihy, kapitánem ukryté na nezvyklém místě.
Novomanželka se dopustila nevěry s druhem z dětství,
který pracuje jako pokladní v exkluzivní národní restauraci, má plnou
pokladnu peněz a těmi prostoduchou kadeřnici omámí natolik, že mu v předvečer
svatební noci nabídne v plen svůj klín; oddá se svému przniteli se
živelnou náruživostí a krevní podlitiny na těle neuniknou následující noci
láskyplné pozornosti manžela po ukončení hostiny a odchodu na svatební
lůžko; novomanžel si vyčítá nucenou předsvatební zdrženlivost a pošetilé
odříkání si desertů – novorozeně, zrodivší se té noci a ještě v plodových
obalech osmažené oním pokladním, který vše sleduje zpoza příborníku, je vyvrcholením
úsilí, vynakládaného novomanželem v touze po šťastné rodině – opoře
státu; sám jako odchovanec dětského domova nepoznal péči rodičů, sebere však
sílu na to, aby se vymanil z klece ukované vedením výchovného zařízení,
a nastoupí do provozu v severočeské chemičce; tam je obklopen
množstvím šlendriánů, které v závislosti na posunu ve společnosti počíná
odstraňovat; setkává se s volným seskupením vyvrhelů, náruživých
inhalátorů těkavých látek; mezi ně je přijat až po složitých ceremoniích, které
ho trvale znetvoří; nebrání mu to však ani ve výkonu náročného povolání, ani
v pravidelných „dýcháncích“ nad butelkou rozpouštědla; s obtížemi je
s to vznikající návyk držet na uzdě; vysvobozením je mu smrt všech
„kamarádíčků“ a „pardů“, společníků při toluenových tazích; začíná zas žít
poloprázdným životem, angažuje se ve fotografickém kroužku při závodním klubu
odborářů a při jedné ze svých výprav za fotokořistí naváže známost se svou
budoucí ex-manželkou; k setkání dojde za tajuplných okolností, vysvětlených
až po čase; do té doby čtenáře zaujímají půvabná líčení pochůzek po zaplivaných
umývárnách, kde hrdina tráví valnou část neúprosně plynoucího času vydatným
popíjením vody a debatami; hovor se točí zvláště kolem nutnosti vytvořit
odbojovou organizaci, která by v týlu fronty mírumilovných občanů
prováděla záškodnickou činnost, spočívající převážně ve vyhazování mostů
a nádraží do povětří, fyzické likvidaci i jen trochu nesympatických
osob, zapalování stohů, seníků, skladů a garáží, v provokacích,
znehodnocování vodních zdrojů, v krádežích zbraní a vynuceném
přechodu hranic republiky; hrdina přijde na rozhodující schůzku pozdě, hromadné
zatýkání se jej netýká; na oslavu zázračného vyváznutí odcizí automobil,
majetek všemocného spekulanta s valutami, nekorunovaného cara sídliště,
a okradený jej stíhá spícím městem s celou kamarilou pohůnků; honička
končí hromadnou havárií u motelu za metropolí, šmelinářům kořist uprchne
a skrývá se v příkopu, zatímco nepřátelé projdou dva kroky od ní;
když je vzduch čistý, vstane, opráší se a podle potoka se vrací k městu;
malé údolíčko na předměstí je dočasným domovem několika trampům, se kterými
čtyři dny žije; naučí se něco málo akordů na mandolinové banjo, a když si
je u ohně přehrává, cosi za ním v křoví zapraská, otočí se a ve
tmě rozeznává, že Neviditelný vystoupil ze skrytu čili Nesahej na mne, já to
nesnesu; dokud nevyřeším s plukovníkem případ, nečekej vůbec nic; myslíš
jenom na své blaho, zatímco v okrese přibývají případy nevysvětlitelných
ochmatik, osamělé ženy se probouzejí vprostřed noci, aby zamženýma očima
zahlédly šerý obrys dětské postavy mizející oknem; dutiny, rozšklebené dík
nástroji nevídané mohutnosti; cenzura pustí do světa podloženou fámu, že
i mezi muži řádí onen noční fantom, a tak jen díky plukovníkovi,
který nám mimo jiné dovolí nahlédnout do kriminalistické kuchyně, můžeme ustrnout
při rozuzlení historky nad rafinovaností plukovníkova syna, jenž prováděl při
svých toulkách za požitkem nestydatosti s bezvládnými trupy samotářů; otec
mu při zatčení uznale poklepe na rameno a obdaruje jej novou, ještě
nepřeloženou dvacetikorunou; za ni si mladistvá oběť policejní zvůle pořídí
hrst kokosových suků a tubu zubní pasty; aby si mladík ukrátil dlouhou
chvíli, vypouští ze zamřížovaného okna papírové vlaštovky-motáky, v nichž
líčí ponuré dětství v rodině, ovládané Radou Čtyř: předsedou, místopředsedou,
tajemníkem a poslíčkem anobrž: Prezidentem, Viceprezidentem, Sekretářem
a posluhou čili: Kvartet tlustých, nerudných chlapů odulých tváří,
protkaných prasklými žilkami; Čtyřjediný bandur, pyšnící se průkazkou, v níž
rubrika SYNOVÉ obsahuje jméno jedno, ale zato echt; echt ne proto, že jedno,
ale proto, že bandurovo, což je dostačující příčina nekonečného řetězce oslav,
„sešlostí“, úmorných mejdanů, kdy šéf vykořisťuje sekretářku, uklízečka
vrátného, údržbáři kolektiv kuchařek; chuchvalcem poloobnažených postav se
prodírá synek, stírá si z líce pot a šťávy, klopýtá a sténá:
„Pusťte mne ven – JÁ CHCI VEN!“; kdovíjaká osoba ho čapne za pačesy,
přitiskne si jeho obličej na hruď; otcovi už teče kořalka z uší, spí na
břiše, syn přichází na jeho zádech o zbytek iluzí; nemyslete si však, že
mladíkův pohon přijde nazmar – né!; ženština, co zaslouží jen soucit,
čepuje flegma do křišťálových číšek, zdobících stoly lokálu Jméno růže a také
Horký kmíny, kde hýždě v záběhu nejsou, kde Kuběna sborem zní, kde hospodský
oltář neustále čerstvými květy pokryt, kde nepěkný chlapec dostane studenou
večeři a eféb po prvém doušku moselského rozráží číši o utrápené čelo
náruživce a nutí jej ke komickému výstupu; nasloucháš šepotu listí ve
větvích, stehno vlhne a zrzka ti posílá přes rameno pana doktora vzdušný
polibek; dopíjíš, dotýkáš se rtem nějaké tváře, číšník se ukloní a ty
nestačíš ani uspořádat myšlenky – za tebou klapou jehlové podpatky; zahrada
napjatě mlčí, nechávám se táhnout do rozděleného bytu, lehnu si na kanape,
zatímco rudovláska chrastí v koupelně; místo toho, co odložila, na sebe
pověsila hedvábný župan – zbývá mi už jen týden, než mi úplně nahému lví
hlava zastíní slunce a drápy mi zlinkují kůži; a tak pryč, co nejdál
od černých stepních ďáblů a jejich živoucích bohů; prcháš po rozbahněném
břehu, sleduje tě útloboká Etiopka s rancem na zádech a bez únavy
v tváři – utíká s tebou – ještě by té knize slušelo jako
jedno z jmen jméno Huňatá bačkorka, leč o utrpení dětí lidských již
dosti.
„Zavřete oči i uši své, ponurým myšlenkám dejte
výhost; prám žití připoutejte úvazem rodinného štěstí; oharek pochybností
nechte zhasnout v temné tůni pod svýma nohama.“
avšak…
Navzdory tušení budoucích útrap
jsem se ráno cítil po dlouhé dobé opět šťastný. I v těch
nejrozkošnějších chvílích na pašeráckém škuneru se mi totiž usilovně vtíral
pocit, že nepatřím mezi tu podloudnickou sběř, vymetenou z kdovíjakých
učilišť, že mé místo je v ústraní, ne uprostřed hlučícího davu, ale na dně
studny osamění; teď jsem měl možnost svým sklonům jaksepatří povolit otěže.
Opřel jsem se do vesel a proplul zátokou, u jejíhož
ústí skončil dík nedbalosti kuřáka škuner „Chinchard“ plavbu za protizákonným
ziskem.
Příď veslice se dotkla země. Zhnuseně jsem si odplivl,
když jsem otevřel skřiňku pro trosečníky – potraviny zčásti pozřené,
zčásti znečištěné kýmsi neznámým (stihla jej spravedlivá odplata!), udice
zamotané do jednoho klubka, ostatní serepetičky tak či onak na nic.
Mít potřebu útěchy,
namluvil bych si v řadě ostatních bláhovostí také nesmysl
není rozdílu mezi tebou a největším
zbohatců světa,
ale jak bych na to přišel,
nevím, ač namáhám hlavu sebevíc.
Přes pobřežní duny, pěsti v kapsách, jsem došel
k polozřícené hájence, když slunce stálo na polednách. Hájenka hájenkou
však vlastně nebyla, a polozřícená teprv ne; proč vnucovat skutečnosti romantický
ráz? Došel jsem spíše k otlučené maringotce, naplněné chundelem
hašteřivých rolnic. V přestávce mezi okopáváním okrasných rostlin pojídaly
vysloveně nezdravé uzeniny s chlebem; pobídku k občerstvení jsem
neodmítl – vždyť už mi vyhládlo. Po obědě, špikovaném hloupými hádkami
a přisprostlými vtípky, jsem se s ulehčením rozloučil. Jen co jsem se
vzdálil z dosahu jejich kleteb – nepřipojil jsem se k daremnému
bezúčelu dekorativního zahradničení – utrhl jsem si sedmikrásku, kvítek
heřmánku, a skromnou voničku si zastrčil do klopy. Hned se mi pochodovalo
radostněji! Skřivan nad přímořím! Rozechvělé meze! Opálové krůpěje borové
pryskyřice, hnětené mezi prsty; trnutí dásní! Veršovačky o horkem
zemdlených bůžcích, ve stinném úkrytu naznak ležících? – to já tak lehávám!
Pavučinové dojmy při průhledu korunami stromů!
A opět polozřícená hájenka nad potokem, puklý
štít, korunovaný omšelým parožím. Fořti, flinty, facky! Tři! Pryč! Pryč,
a sedl jsem si.
Napnuté plachty – to
mi napadlo, když se auto měkce rozjelo k Řečici.
„Na tichu ve voze nebylo nic
křečovitého? Bylo ti příjemné houpání vozu na polní cestě?“
Lehce zvlněná hladina mlhy se v měsíčním světle
prostírala až ke stínu lesa.
„Spíš tušenému než viděnému?“
„Přespíme ve známém
hanbinci,“ řekl Mercedes, „jestli ti to nevadí.“
„Nevadí,“ ujistil jsem ho,
„známé znám.“
„Dojeli jste k jistému tomuto,
světla téměř ve všech oknech; Mercedes vypnul motor a nezatroubil?“
„Páčidlo! Šperhák! Překvapíme je!“
„Dveře jsou dveře, řeč je řeč,
ukradené šperky paní domu – vlasy hebké jako saze, pleť jemnější než
peněženka; zář očí bys připodobnil k blesku ošoupaných loktů, klenutý nos
ke křivce spáru, rty k mladinkým okurkám?; šíji bys porovnal s násadou
keseru, souměrnou postavu se štípacími kleštěmi a skryté s kuchařskou
knihou?“
„Lampa vína omítla tváře
ruměncem uvařených korýšů, rty chvěním pochybovaly o věčném rozloučení,
jež přislíbily. Pleť jak čisté stříbro, čelo jak půlměsíc jasný, ústa soupeřila
s nachem korálů, paže nad mléko bělejší – v loktech bych raději
svíral démona dětských nemocí. Bolestná potěcho!“
Proud zanesl naparáděnou měchuřinu do víru pod
přívozem. Zduřelou uzenicí se zachytila v ponořeném křovisku. Vřískání racků;
zobáky otevřely cestu ševelivému pšouknutí, z útrob scípliny puch. Stačilo
klackem postrčit a vida!; klesá, vydlabanou dýní naráží na dno. Sune se
líně, mizí v šeru – a mává! Ona mává! Šťastnou cestu!
Mistři! Řeky lásky proud kolem vás jde dál, myšlenka
stejně jako dřív létá podobna motýlu nad paloukem; dotknete-li se kamene,
otvírá se puklinou, kreslíte do prachu prstem; tichý randál – myslíte si,
že se příběh odehrává?
Milenko! Ať už jsem pro tebe starší bratr nebo chlápek
odvedle – k ránu se vrací manžel od manželky, já tě opouštím nedlouho
předtím; načas přibíráme další půvabné a něhychtivé persóny – myslíš
si, že příběh pokračuje?
Ty! – hlavu plnou
špásů nebo trýzní,
„ó, den je dnem, ó, hodina je dnem,“
kráva se nám otelila nebo luštíš hádanku, dunění laku přes viadukt,
umouněné svítání, na křižovatce auto s tramvají do sebe, nikomu se nic nestalo;
polospící les, čerstvý sníh skřípe, „poměrně dekorativní houští, že?“, pěkný
roští, jo; vrtačky kvičí, brzo do fabriky, brzo z fabriky, – přes
kolikero úst se doslechneš otázky: tohle je příběh?
Příteli!
„jakmile
zážitek nastává, batolatům vstup zakázán?
do hájků vstup! a neuškoď!
veškerý zážitky tajný tvý sou pro klidný
sezení stvořený.
pohyb? to je to, vo co de.
stanice? vlas vane přes obzor.
do hájků vstup? a neuškoď?
v závěji manželka – toť on.
navzdory rodinám, závazkům
příteli, staň se ženou mou.
do hájků vstup? a neuškoď!
v zátiší manželka – toť my?“
pískání v uších
„Čeho si žádáš v temných
zákoutích?“
III.
„Již vím, čeho si žádáš; do
čtvera směrů vysíláš opeřené posly, vzhlížíš k nadhlavníku, čicháš k hlíně.“
IV.
V dopise: „Toužím po tobě!“
Nelákej mne do svých kotců! Odsuň se do řeznictví,
starožitnictví, hračkářství; mě do svých tužeb NEZATAHUJ! Nenarodila jsem se
proto, abych po sobě nechala toužit!
Myslívala jsem si „ne, pitomosti netáhnou s podzimem
na jih, honí se mozkovnou, pečují o pokolení mladých;“ jak jsem se
mýlila!, vždyť „políčků Božích nikdy dost na hlavu hříchu pitomost, vichřici
facek zaslouží, kdo přijal pýchu za hrdost.“ Víc už k tomu není co říci.
ázije blábolí
„Abych nezapomněla – v karagan-golské
oblasti se již po několik věsen rodila jehňata s lidskou hlavou. Umírala
záhy. Znepokojený oblastní sovět doporučil sovchoznicím, aby častěji zajížděly
na pastviny se zprávami z domova.
A víte, že Bajkalské jezero je největší
zásobárnou pitné vody na světě? V nejhlubším místě od hladiny ke dnu má
bratru sedmnáct set metrů. Sladkovodní tuleň něrpa se vyskytuje pouze a jenom
zde. Uprostřed „Perly Sibiře“ vyčnívá z vod velikánský balvan, na němž
burjatští šamani prováděli pošetilé obřady k usmíření zlomyslných bůžků.“
pondělí
Sedím v pokoji, žvýkám chleba.
Dodnes mě nenapadlo, ať si s chlebem pohraji, ať z něj žmoulám
figurky a podobně. Chléb si takové zacházení nezaslouží. Stejně tak mi
připadá vhodné, aby se přinejmenším z piety dočista obíraly kosti pečených
zvířat. Co všechno je jim dáno vytrpět, než jsou připravena k pečení, to
na paměti dlužno mít.
Jsem spona mezi budoucím a minulým, ze záchoda
slyšet ptáci, nerušeně odcházím.
úterý
Ploužil jsem se pěšky ulicemi.
Cítil jsem se jako zaměstnaná matka dětí. Doma bylo lépe, cítil jsem se jako
zralý muž. Asexuál. Věřící. Opovrženíhodný. Mistrovský kus.
středa
„Víš,
za co upálili Koperníka? Že řekl: ‚A přece se točí!‘.“ Dopoledne co
dopoledne poslouchám nemocné rádio. Psychiatrie. Sebevrah ze zvědavosti.
zavadlá růže v kalhotách
vše je ničím v těchto zdech
kde skrze mříže trpký dech
kde zvučí mlčení hvězd
vše je ničím v těchto zdech
kde skrze mříže trpký dech
kde zvučí mlčení hvězd
kde ve snu
kde skrze mříže trpký dech
kde zvučí mlčení hvězd
kde ve snu
čtvrtý den
„Na jejím zevnějšku bylo patrno,
že je chudá vlastní vinou, což nevzbuzovalo důvěru pozorovatele.“
V.
1. Probouzí se.
2. Škrábe se na břiše, hledí do stropu.
3. Vstává.
4. Jde do koupelny, čistí si zuby, omývá obličej.
5. Obléká se.
6. Nesnídá.
7. Nekouří.
8. Ale kouří! Má štíhlé prsty.
9. Cvrnkne cigaretu otevřeným oknem na ulici.
10. Zdvihne se, opouští byt.
11. Na slunci kýchne.
12. Čeká na tramvaj.
13. Nastupuje zadními dveřmi a veze se.
14. Potí se.
15. Na určité stanici opouští tramvaj, proplétá se
mezi chodci, míří k neznámému cíli.
16. Vchází do žluté budovy, stoupá po schodech.
17. Klepe na dveře, otvírá mu sličná zdravotní sestra.
18. Po chvíli vychází a opět stoupá po schodech,
na nohou pantofle, pod paží složené prostěradlo.
19. Usedá na lavici před dalšími dveřmi.
20. Dveře rozráží sestřička s tváří vampýra, oba
mizí za dveřmi.
21. Pokládá se na
lůžko, pod sebou prostěradlo, kolem v horečném spěchu pobíhají lidé
v bílých oděvech, obsluhují podivné přístroje z oceli a skla.
Připínají mu na spánky jakési elektrody či co.
22. Čísi ruka otáčí vypínačem na jednom z přístrojů.
Žárovičky na přístrojích potměšile blikají.
23. Tělo na pohovce leží zcela nehnutě.
24. Vampýr otevírá dveře; do místnosti vtančí dvě
princátka. Tlačí káru o čtyřech kolech.
25. Tělo odjíždí.
26. Probouzí se v nemocniční posteli. Škubání
víček.
27. S pomocí vstává.
28. Pohybuje se jako omámený střevlík.
29. Loučí se s půvabnou sestřičkou, schází po
schodech, z nemocnice ven.
30. Čeká na tramvaj.
31. Nastupuje a tak dále.
32. Vchází do bytu.
33. Nasnídá se.
34. Na jedné ze světových stran kdesi daleko na obzoru
za hradbou vzdálených hor vylétá k obloze zlatý šíp, za ním druhý, třetí,
čtvrtý a tisíce dalších. Jsou to první sluneční paprsky, jež pozlacují
růžové červánky a září sametově modrou oblohou, posypanou posledními
vyhasínajícími jiskrami hvězd, tzn. že svítá. Z hlubin pak počíná
vystupovat nad obzor zlatá sluneční koule, která vrhá do prostoru mezi oblohou
a zemí, do nesmírné vzdušné tůně ze všech stran otevřené a neohraničené
nesčíslné paprsky, tj. geocentrismus.
VI.
Kulhavý
Zdeněk si plivl do dlaní, opláchl si ruce ve škopku s mořskou vodou
a v kalném svitu kahanu se mu hned napoprvé podařilo navléci nit do
ouška jehly. Bez stopy trpkosti v duši myslel na svého zjizveného tátu, se
kterým se překvapivě setkal v hampejzu. Táta se teď opaloval na palubě
a bafal pašované havana. Ale co všechno se muselo přihodit, než se syn
s otcem ocitl na jedné lodi!
Zdeněk se celkem pohodlně dostal od Místa Rozloučení
k nejbližší železniční stanici. Zakrátko mu jel vlak až do přístavu. Otec
však zůstal stát na Místě Rozloučení jako opařený, hlavou mu hřměla jeho
neuvážená slova: „Vždyť bych mohl být tvůj otec…,“ jež vmetl synovi opatrně do
tváře.
Ztěžka usedl na mez. Dudák
ve vsi pod kopcem umlkl a již nerušil šestinohé houslisty v trávě.
zemřely humory, zemřely do pekel
peníze dřevěný musím vás pracovat
vážení zloději? vcházíte nezváni
hádanky skrývají smutek a žal
Týdny a týdny mu bude
manželka mlčky vyčítat nevhodné chování k synovi. Nezbude zas, než v hospodě
vyprávět o dceři, jež se nepotatila. Zázraky se nedějí. Vstal a loudavě
kráčel k domovu. Vrátka zaskřípěla, když se do nich váhavě opřel. Za
stodolou bylo slyšet vyklepávání kosy.
Po zádech mu přeběhl mráz. „Seká manželka králíkům,
nebo je to ta kostnatá zubatá? Už?“
Vešel do seknice. „Kde je holka?“ zeptal se stísněným
hlasem ženy.
„Někde na táčkách,“ ani nezdvihla Marie hlavu od
malování kraslic.
„Nech těch pitomých vajíček a radši mi připrav
pohřební rubáš,“ zasténal Ambrož.
Klepání kosy ustalo. Krátké ticho bylo ukončeno
zaťukáním na dveře. Než by řekl „prd“, vyskočil Ambrož z okna na náves
a pelášil stejnou cestou, po níž se před nedávnem přivlekl. Minul vrcholek
Místa Rozloučení a utíkal dál, dál po stopách Zdeňkových.
Srdce na poplach bušilo smrt, smrt – smrt, smrt, když
se zastavil u mostu přes řeku. Uřícený skočil do ledové vody, což se nemá.
Dostal křeč do nohou. Nemohl plavat. Kolem kotníků ho uchopily dvě silné zelené
paže s ryšavými chlupy na předloktích a stáhly jej do vymleté tůně.
Vodník! Ambrož zoufale bojoval s mocným nepřítelem, před očima se mu rozplývaly
a vybuchovaly rudé čtverce. Pak poznenáhlu usnul.
Procitl údery pěstí do tváře. Otevřel oči. „Sláva!“ řekl
muž, co jej tloukl. „Nehněvej se, že tě mlátím takto, ale pod vodou by byly políčky
na procitnutí příliš slabé.“
„Kde to jsem?“ rozhlédl se Ambrož po tůni.
„Přece u mne,“ zaskřehotal muž se žabí tváří. „Zůstaneš
tu, než se zotavíš,“ skučel konejšivě.
Vodník byl oděný do zeleného večerního kompletu, od
límce hráškové košile povlávala červená kravata. Obutí: rudé boty, zašněrované
žlutými pentlemi.
„Málem jsem se utopil… ale cožpak jsem se neutopil?“
„Neutopil.“
Na poličkách z vodou nasáklého dřeva stály v řadách
hrnečky s dušičkami.
„Co budeme jíst?“
„Bémácký knedlíky.“
„Ty si tady vaříš, chlape?“
„Ne. Už běž.“
Zamávali si, a na břehu se Ambrož usušil. Nezemře
tedy, dokud nebude chtít, byl závěr, jejž si z toho podivuhodného setkání
učinil. Vstal a hned se mu pochodovalo radostněji.
V chůzi se dloubal v nose, pojídal
holoubata; nelitoval, že se připravil o vodníkovo pohoštění.
Cesta se zarývala úvozem do lesnatého chlumu. Vzduch
byl cítit solí. Ambrož stoupal, mezi stromy již bylo vidět nebe, stoupal
a pak… MOŘE!!! MOŘE!!! Rybník, když se podíval pozorněji. Ke Zdeňkovi bylo
ještě daleko, předaleko.
I stanul pantáta Ambrož na břehu rybničním.
VII.
Nejen
v této kapitole se dozvíme, jakou chuť mají vousy, zdánlivé že je otcem
skutečného a smrt je matkou hlíny – spustil se déšť a ve
světnici zavládlo vlhké přítmí. Kolik hořkosti v jediném polibku! Peklo na
zemi!
„Zasmušilý kostlivče hříšníka starého,
obměkči kámen a srdce světa našeho.“
aneb
„Hle, starý bídný hříšník, kostlivec
houpavý,
kéž novotářům mysl i srdce napraví.“
čili
„Smutná kostro ubohého hříšníka,
obměkči srdce a mysl nynějších potomků lidských.“
a též
„Nešťastný umrlče, skořápko hříšná,
pokorou naplň srdce lidí pyšná.“
item
„Před námi leží bezbožník kostlivý:
výstrahou nemravným navěky buď!“
Mnohé se událo v tom
rozkošném koutě severoamerického kontinentu. Slunce tehdy zalévalo hojností
svých paprsků háj ztepilých cykasů, z něhož se ozýval hlomoz a praštění
lámaných větví. Hluk stále sílil, až se na půvabný plácek, situovaný do svrchně
křídového období, vykolébalo stádo nestvůrných stegosaurů. Byly to obludné
bytosti, jejichž vláda se již chýlila ke konci. Trup pokrytý bradavičnatou koží
barvy hadru na podlahu, po obou stranách hřbetu se táhla řada kostěných štítů.
Dokonalé brnění! Na konci ocasu výhružně trčely dva páry mohutných trnů, jež
dokázaly zasadit neurvalým masožravcům důrazné rány. Na útlém krku byla posazena
malá hlava s tupými očky. Člověk v kocovině nemá oči bystřejší než
tato chodící pevnost a čtenář těchto řádků se stěží tváří jinak, nežli
onen dávno vymřelý veleještěr.
Drahý čitateli! Touha, již u tebe předpokládám,
je pomálu ukojena; ta touha jest touhou po anarchii a nezkrotnosti
myšlenek. Více nalezneš na stránkách denního tisku – tam se vaří polévka
dojmů a pocitů; tam budeš nasycen. Pisatelem oněch dobrodružných sledů
písmen je sám život, hercem oněch velkolepých scén jsme my, čtvrtohorní lidé.
To jsme nevěděli: teď to víme.
Zachovaly se však jisté dokumenty, v nichž se
tvrdí, že mravenčí hlava, od těla oddělená, naživu vydrží čtyřicet dnů. To už
tedy víme také. Mravenec, jenž zabloudí, umírá šokem z osamělosti, osamělé
myšlenky ne. Ty bludné myšlenky působí potěchu osamělcům, které nepostihl osud
zbloudilých mravenců. A to je dobře.
VIII.
„Pojďme se proskočit do noci,“
požádala mě jedna z milenek.
Oblékli jsme se a jako zázrakem se dostali skrz
křížovou palbu nezraněni do ulic.
„Máš rád zimu?“ chtěla vědět.
Boj se přesunul do plenéru, fialovou oblohu s rozesmátým
měsícem křižovaly svítící střely.
Naše známost trvala už pěkných pár pátků, vzájemné
rozmluvy o svatbě a společném spoření byly čím dál tím řidší. Stejně
jsme neměli kde bydlet; já jsem doteď chudý jak kostelní myš. Štěstí by nám
vbrzku uvadlo v haluzně, kde živořím; to sem ale patří jen tak, na okraj.
Tiskli jsme se ke zdi. Střelba zesílila. Na ulici moc
živých nebylo. Kdo ví, jaké zájmové organizace si zrovna dnešní noc vyřizovaly
účty. Nám nejblíž – asi deset kroků – se na zemi zmítal pořízek
s prostřeleným břichem – svíral si ho oběma rukama, samopal pohozený
opodál.
Šťouchl jsem loktem do milenky. „Seber ho.“ Byla blíž.
Skočila po samopalu, a když skrčená běžela
zpátky, dávka z okna na druhé straně ulice mi ji hodila k nohám.
Zatáhl jsem ji do dveřního výklenku. Přerývaně dýchala, samopal jsem jí musel
násilím vykroutit ze sevřené dlaně. Odjistil jsem nýtovačku a čekal.
Tiše mi umírala u nohou.
Okno se začalo pomalu otvírat, vylétla nedokouřená
cigareta a pak se z okna spustil provaz. Tak polez, zašeptal jsem.
Přes okenní rám se přehoupla postava v kombinéze, a jako pavouk,
automatickou pušku v pravé ruce, se soukala ve stínu okapu dolů. Pokropil
jsem ho na úrovni druhého patra. Automat dopadl s třesknutím na dlažbu, on
se křečovitě držel a pak s výkřikem přistál vedle něj.
Kopnutím jsem vyrazil dveře do domu. Na chodbě jsem
milence položil kabát pod hlavu a klekl si. Něco šeptala. Políbil jsem
chladné rty.
„Máš rád zimu, milý?“ porozuměl jsem.
Byl jsem spokojený, že jsem ji nemusel zastřelit já.
„Mám rád zimu, mám. Až se uzdravíš, pojedeme do hor…“
„Já už nikam nepojedu,“ vzdychla.
Zavřela oči. Uchopil jsem ji za zápěstí; puls jsem
nenahmatal. Zhasla…
Zvenku sílilo hučení. Vyhlédl jsem pootevřenými
dveřmi. Ulicí jela kolona obrněných vozů. Národní garda obsazovala klíčové body,
konečně začala čistit čtvrť od znesvářených bitkářů. Lehl jsem si na mrtvou.
Za kuropění, když jsem míjel zachmuřené hlídky na
nárožích, padal sníh s deštěm. Jeden z ozbrojenců se mnou vyměnil
žvýkačku za zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru měsíčního srpku. Žvýkačka
byla jahodová, zabalená do papírku i stálo na něm: Spojené státy kryjí
dovozem z Latinské Ameriky 50 až 60 procent své spotřeby surovin –
správně.
Správně. Budu plivat z okna po lidech, aby
procitli z letargie a neplodného snění.
IX.
Ambrož sedl u rybníka na
vlak. Konec jalovému mudrování při práci! Konec spánku po obědě – „odříkat
si pár veršíků,“ jak se říká! V náruči duchů cest k tobě mířím, má
lásko!
Čeští pivaři tvrdí: „Vláda, která zdraží pivo, padne!“
a svědčí to o tuposti jejich pivem promývaných mozků.
Duše rozbitá! Milosrdný měsíc! Trať vedla krajem
rybníků. Chýlilo se k večeru, když vlak zastavil. Ambrož přistoupil
k oknu a otevřel ho. Do kupé zazněl cvrkot cikád, skřehotání žab, kvákání
kvakošů, zvuk statisíců křídel hmyzu. Ambrožovi se chvělo chřípí rozkoší –
to jak vdechoval vlahý, ach, tak vlahý vzduch, vůni vychládající země. Vlak se
rozjížděl. Měsíc stoupal. Náhle průvodčí.
„Jízdenky, prosím.“
„Nemám,“ Ambrož vece.
„Zaplatíte příplatek. Kam jedete?“ tázal se průvodčí
nevzrušeným hlasem.
„Nevim – mně stačí, když slyším, jak ty pražce drncaj,
dudlajdá.“
Svět ještě neviděl takový políček, jaký Ambrož dostal
od průvodčího.
„Tady v nížině nejsme na kašpařiny zvyklí,
horale! A netvař se jak puchejř!“
„To mi zaplatíš, ničemo!“ vstal Ambrož a už už se
chtěl po průvodčím rozehnat. Jak dopadla Lójova potyčka s kapitánem, máme
ještě v paměti – ale jak by dopadla potyčka Ambrožova s průvodčím
v expresu, ženoucím se šedesátikilometrovou rychlostí krajem jezer?
Postavami si byli přibližně rovni; Ambrož, ač o dva prsty nižší, byl
v ramenou podstatně rozložitější, oproti tomu průvodčímu dodával na
důstojnosti úctyhodný břich.
Za tebou spěji, má lásko!
ze záchoda jsou slyšet ptáci
Z chodby
přes předsíň na záchod mého bytu se trousí nenápadní chlapi. Teď! Lezou okénkem
do světlíku, odkud jsou slyšet ptáci. Průvan za nimi přibouchl dveře. Cítím se
nesvůj. Nemám jim rychle upéct koláč? Mohli by se spokojit se zbytkem výživného
vývaru z hovězích kloubů? Ťukám na dveře od toalety.
„Nemáte hlad?“
Žádná odpověď. Jen polohlasy a zvuky kutění.
Jmenovala se Ivona.
Skočila z půdy do světlíku – jako služka. Zrovna jsem tlačil. Uštípl
jsem. Stoupl jsem si na mísu a okénkem spatřil zkroucené tělo v odpadcích,
co vyhazují nepořádníci do šachty.
„Ksakru,“ zaduněla rakev na chodbě.
„Je to tady?“ tázal se hrubý hlas.
„Můžu vám nabídnout chleba se sádlem a cibulí,“
ale nikdo nic nechtěl.
„Tu myšlénku ti vnukl ďábel sám!“
„Pro lásku Boží, monsignore!“
„To smrdíš ty nebo já?“
Pathos ukrytý za peň olše, napětím téměř nedýchal.
„Ještě jednou a nahlas řekni: pro lásku Boží,
monsignore!“ ozvala se postava s mečem.
To smrdím já nebo oni? Nemohl se Pathos rozhodnout.
Zpod chuchvalců mračen vykoukl úplněk a osvítil
závěrečné dějství děsného dramatu.
„Pro lásku Boží…,“ dolehlo z druhého břehu; to
ona klečící osoba se vztyčenou hlavou.
„Řekni ještě: monsignore,“ zarachotilo přes řeku.
Zdvihal se vítr.
„Neřeknu, nemohu!“ vztyčil se člověk klečící –
byla to žena – a rozběhl se k řece. Na příkrém břehu uklouzla
a natáhla se jak široká tak dlouhá. Postava s mečem – byl to muž –
meč zarazila do země a vrhla se za ženou. Několika skoky ji dostihl,
uchopil za vlasy. Dovlekl ženu zpět k meči, jenž se proti ztemnělým
nebesům tyčil. Pathos již vůbec nedýchal, a tak nemohl spatřit
vyvrcholení. Muž meč vytrhl ze země, smýkl ženou a ležící jedním rázem
uťal hlavu. Hromově se zachechtal. Odhodil meč do řeky. Zahvízdal. Jako by
z trávy vyrostli, náhle byl obklopen hordou kompaňonů ve škraboškách. Za
uzdu přiváděli dva z nich ztepilého hřebce.
„Bravo!“ znělo tmou. Pathos se probíral z mdlob, zaslechl
slábnoucí dusot kopyt.
Zaplál oheň. Kolem něj do kruhu se sesedla sebranka.
„Co s ní?“
„Spálit a do řeky popel vhodit!“
„Bravo!“
„A co ji do vody vhodit rovnou?“
„Ještě lépe! Uděláme tak! Chachacha!“
Vrhli hlavou, vrhli trupem. Hrůzné pozůstatky přelétly
vodní tok a dopadly poblíž Pathose.
„Hrome!“ zahřmělo sborem, „přeplavme a vrhejme
menší silou!“
Zlotřilci, přeplavavše říčku s hořícími poleny
v zubech, jali se hledat žalostné zbytky ženiny. Pathos, hrůzou nedutaje,
krčil se v kořání.
„Jaká hrůza, budu-li objeven,“ myslel si.
Tak se i stalo.
„Hle, zde je jakýsi ptáček!“
„Poznávám jej! Tento muž, jsa námi pronásledován
stokou a předměstím, jako zázrakem unikl. Kde se tu bereš? Mluv!“
„Jaképak vybavování! Je to špehýř! Do vody s ním!“
„Ne! Pohrajeme si s tím nebožákem! Okusí české
mučení! Vezmeme si jej do parády!“ takové i jiné výkřiky se ozývaly.
Po krátké, veselé honičce Pathos polapen. „Nechte mne!
Já vám nerozumím! Jsem cizinec!“
„My ti dáme – cizinec! Vždyť mluvíš po našem! Kde
ses to naučil, mizero?“
„Opravdu vám
nerozumím! Nechte mne, prosím! Nic jsem neudělal!“
„Ale budeš dělat! Naučíme tě tančit třasáka!“ a bili
Pathose pochodněmi, až jiskry létaly.
„A nyní předveď, jak umíš plavat,“ vhodili
ničemové Pathose, navlečeného v ženský oděv, do vody. Kusy mrtvé letěly za
ním.
„Pomoc!“ I kamenovali jej. Klesl pod hladinu
a již se nevynořil. Lotři přeplavali nazpět k ohni, kde se usušili.
„To jsme se potěšili,“ pochvalovali si, „až začne
bouře, zmizíme.“ Jak řekli, tak učinili.
Vznášel jsem se nad dějištěm tragédie; oheň vyhasl pod
přívalem valícím se z nebeských stavidel. Mé nehmotné tělo bezpočtukrát proťaly
blesky. Nepronikajícím zrakem jsem patřil na Pathosovo tělo, spočívající na dně
říčním. Plíživě se počínal rozklad, zmar. Nechal jsem se unášet větrem ve
směru, jímž se ubírala horda zbojníků. Pak mi však připadlo nezáživné sledovat
jejich cestu ke konopnému nákrčníku a rozplynul jsem se.
X.
„A nyní odvahu! –
vstupujeme do kaple. Vidíme: není zde žádná výzdoba. Hlas se rozléhá s lehkým
dozvukem od klenutého stropu a obílených stěn.
Pokusíme se pohnout s kamennou deskou v podlaze.
Jde to. Zatuchlinou vydechuje vchod krypty. Se zažehnutými voskovicemi scházíme
po neprošlapaných schodech. Stíny tančí kolkolem, prodlužují se a zkracují.
Je tu chladno. Kamenná deska se zaskřípěním zasunuta zpět. Již není možnost
návratu; ani naň nemáme nárok.
Stojíme na dně krypty. Ve výklencích jsou zasunuty
prosté rakve z nehoblovaných prken. Vytahujeme je, pokládáme na zem
a odklápíme víka. Rakve jsou prázdné. Mlčíme, chybí důvod k hovoru.“
„Já tomu nerozumím.“
„To nevadí. Romány jsou škodlivé.“
„Zepředu jsou tvé trenýrky skvrnité, v místě, kde
se stýkají půlky, si otíráš rezavou kudlu.“
„To nevadí. Tato krypta po staletí sloužila jako místo
posledního odpočinku členů loupežnického rodu. Jejich ostatky jsme vyzdvihli
a uložili do lepenkových škatulí.“
„Já trenýrky nepoužívám. Kalhoty nosím naostro.“
„To nevadí. Kéž by naše rakve byly alespoň černě
natřené a se stříbrnými ozdůbkami; toho nám však nebylo dopřáno. Dlouhé poslední
týdny, co jsme byli drženi v kobkách zamořených krysami, jsme o důstojné
schrány žádali.“
„Tak tomu ale vůbec nerozumím.“
„To nevadí. Náš žalářník nám dal na vybranou: buď
živořit v celách a do konce žití naslouchat vytí krvežíznivé luzy,
nebo se pohřbít zaživa v ústraní. Vybrali jsme si pohřební komoru a nyní
tu. To odměna za dobro, které jsme si navzájem prokázali ve službách lidu. Teď
už vám to, ministře, mohu říci: byl jste vždycky lump. Chcete se šermovat
svícemi? Jako by to nebylo jedno. Ulehněme raději všichni, jak tu jsme, do
dřevěných penálů. Blaze tomu, kdo první vydechne naposled! Kdo se bude příliš
úpěnlivě držet při životě, nevyhne se olizování vlhkých stěn a pojídání
zamřelých mršin. Hlad jej k tomu donutí spolu s žízní. Ze zrádců jsme
dopadli ještě nejlépe; mnozí byli odsouzeni k pobírání nejnižšího důchodu,
jiní musí žít v rozdělených bytech; další musí pracovat dolními končetinami;
někomu byla potetována oční víčka, jiným byl nozdrami provlečen kroužek se závažím.
„To není možné. Já mám místo gumy v trenýrkách
provázek.“
Výš měsíc stoupal a sněžil čas. Ambrosio,
odstraniv železničáře z jedoucího vlaku kamsi do tmy za železničním
náspem, lokl si pálenky z náprsní lahve. „Jako rejžák!“
Cestování je nudné, není-li po ruce drink. Na četbu se
nelze soustředit nikdy, natož v nějaké plechové krabici, co se řítí. Dobré
je mít s sebou píšťalku o třech dírkách – na ni lze vyhrávat
prostinké melodie, když našince omrzí polykání tekutiny. A jakmile omrzí
slabomyslné pohvizdování, možno zas pít a civět do prázdna. Ale i to
je otrava, nic než otrava.
Jindy byl Ambrosio při noční toulce obtěžován četníkem,
aby prý prokázal svou totožnost. Četník, zločinecký typ s nahoru se
zužující hlavou, mu svítil baterkou do tváře. Ambrosio vytáhl z kapsy
pasport, pak jej zasunul zase zpátky.
„Ukázat? Tak ukázat. Stačí?“
Hlupoň máchl svítilnou, Ambrosio uhnul a turistickou
botou jej kopl do holeně. Chytl ho za ruku, zkroutil, vytrhl mu z ní
baterku. Potom – jaká radost! – uhodil zločince svítilnou do spánku;
sesul se jako podťatý. Ve tmě či snad záři úplňku Ambrosio vycenil tesáky
v úsměvu, odepjal četníkovi vysílačku a vrhl ji ležícímu proti lebce.
Plivl a vymočil se na něj.
K tobě mířím, má lásko!
XI.
Copak
je celá Země zalidněna jenom monstry? Jaké neštěstí být šťastný! V putování
útěcha nenalezena, na dně sklenice také ne; duši rozbitou utěší snad vytržení?
Žiji, dokud se ptám.
práce je trest čili kriminál
šéfa mám pičuse atakdál
Snad chápeš. Mysli si
alespoň, že chápeš. Domnívej se alespoň, že si myslíš, že chápeš.
Nu, a není-li již co na práci, vraťme se z lesa.
Uvaříme si houbový guláš pro čtyři osoby.
Ve velkém hrnci osmahneme
na vepřovém sádle nejméně pět cibulí jako pěst, nakrájených na kolečka. Až cibulka
zesklovatí, nasypeme do hrnce na hrubé nudle pokrájené houby, jichž byl plný košík;
zamícháme, přikryjeme poklicí, houby pustí šťávu. Zatím si připravíme brambory –
oškrábeme je a nakrájíme na kostičky.
štěstí? spánek, plný břich,
smět střeva v klidu vyprázdnit
Vkus, Rodina, Movitosti
a nemovitosti, Životní pohoda – to vše spolu s chorobami vylétlo
ze skříňky Pandory, ženy Epimétheovy.
Kostičky bandor vsypeme k houbám, sdostatek
osolíme, opepříme a pokmínujeme. Těšíme se, až bude hotovo. Oheň budiž
mírný. Průběžně podléváme bujónem až do chvíle, kdy oblakem vonných par hrnec
vydechne: „Již je čas! Kruh se uzavřel!“
Za dvě hodiny nám začíná být špatně od žaludku, potíme
se a točí se nám hlava. Podlamují se nám nohy. V chalupě není
telefon, abychom zavolali záchrannou službu. Podlamují se nám nohy ještě více,
celkově nám je doopravdy mdlo a zle. Kdo dojde pro pomoc? Takový člověk
mezi námi není. Ležíme, jak se kdo svalil, a zvracíme hořkou pěnu. Asi už
je pozdě, už asi mykotoxiny poškodily játra a dále je poškozují.
Je nám smutno, že se loučíme se světem tak nepříjemným
způsobem. Do smutku je však přimíšena trocha zvědavosti: jaké to bude? Ptej se
dětských očí… Ptej se měkkých sýrů…
za dobrotu na žebrotu
Jen pro sebe na loutnu tesknou
bagatellu hrám. Pakáž se shromáždila na nádvoří, volá po mé krvi. Na čele mne
zranil kámen, vržený některým z těch ubožáků, co se ještě včera devotně
ohýbali před mou tváří až k zemi.
Nejspíše jsem ve věži zůstal osamocen. Železné dveře,
jež zabraňují vstupu, ještě nějaký čas vydrží nápor bědnoty. Až zaslechnu na
točitých schodech krvelačný řev a dupání desítek párů nohou, odložím
loutnu, opustím podobizny předků, opustím erby nad branou, vystoupím na
cimbuří, odletím s havrany na zimoviště; houfují se v lesích ti
požírači očí; odrazím se, rozepnu ruce, pode mnou bledé terče obličejů s temnou
skvrnou úst, pěsti zdvižené v hrozbě poklesnou, dlaně zastíní oči;
zakroužím kolem věže – však co to zřím?, můj věrný černobílý pes se
zkrvaveným čumákem od rány holí vybíhá přes most, běží pode mnou, zdvíhá hlavu,
letím tak, aby mne neztratil z dohledu; z lesa se zdvíhá hejno
havranů, míří ke mně, jsem jimi obklopen, hovoříme jednou řečí, pes běží údolím
cestou podle potoka, kroužíme nad ním, peřeje probleskují mezi stromy, noci
a dny se střídají, usedáme k mršinným hostinám a jako černý
oblak se ženeme s mraky k jihu, pes stále pod námi, ráno je tráva
pokryta jinovatkou, v noci měsíc chladne víc a víc, letíme pomaleji
než mráz, já tomu nerozumím!, co to má znamenat?, den co den se vleču do zaměstnání,
běloruští havrani krákají do jiskřivého dne, chodník je slizký námrazou, ledový
vzduch štípe v čumáku – ať mi ještě naroste hrb, aby příděl trestů na
mou hlavu byl vyčerpán do dna!
XII.
Nikoliv nečestné místo zabíral
v Ambrosiových zavazadlech váček s hřbitovní prstí. Krom toho
obsahovala A. bagáž balíček z voskovaného plátna, převázaný měděným
drátkem. Co ukrýval v nitru? Na drť roztlučené moudí umrlcovo, sušený pár
kavčích nožek, snítku vřesu, křídu, rybí šupinu, prstýnek ze zimostrázu; to
spáleno, smíšeno s hřbitovní hlínou, rozděláno krví a semenem a pojedeno
přislibovalo Ambrosiovi klid a nehnutelnost srdce.
Takový neřád vzít do huby? – tfuj! Otevřeným
oknem pytlíček spolu s balíčkem vylétl za odpraveným železničářem.
Ten všivák pojedl to, co po sobě ani prase nesežere,
přikryl si hlavu kabátem a začal klímat. Po svinstvu mu připadalo, že
dostal od Neviditelného zvedák do brady, takže mu hlava stoupala jak vystřelený
meloun k oblakům. Ruce a nohy se prodloužily a bezbolestně se
oddělily od zrezivělého trupu, jako ochlupení červi z mořského dna se
plazily po kupé, opatrně ohledávaly podlahu a prostor pod sedadly,
nenaleznou-li něco k snědku.
Před očima se mu zjevil rozplizlý cár mlhy barvy pleny
prané v louži. Na povrchu se promítala sdělení, psaná Morseovou abecedou,
jež nebyl s to přečíst. Je to lodní plachta! Visí v prostoru. Spodní
polovina uhelnatí, plameny zahalují zbývající část. Obrysy se rozostřují. Je to
poušť, obzor a rudé nebe! Po dunách se šinou velbloudi z krabiček od
cigaret, siluety se pohybují rychlostí hodinové ručičky. Slabé, silněji a zase
slabě rachotí kulomet. Hodinky. Vichřice! Zprava doleva zahaluje písečná smršť
karavanu bez konce. Černorudá tma. Kdo hledá, najde – červi se shromáždili
kolem ohryzku pod lavicí. Na dně mořském platí zákon silnějšího a obratnějšího,
v potyčce si vedly ruce lépe nežli nohy, pravá pak lépe než ta, co koření
nad srdcem. Pohltila okusek. Funebráci? – ano, pohřební zřízenci! Stříbrem
zdobená havraní křídla, křídové obličeje, skelné oči, ulízané vlasy s pěšinkou
uprostřed defilují, roztahují bledé rty a ukazují zuby zažloutlé od
nikotinu, v koutcích čokoládu. Vida – oni stojí na kolotoči! Proto
jsou tváře za čas povědomé! Kolotoč se překlápí – je to vztyčená kulatá
deska, funebráci zarývají nehty do desky, vždy když se dostanou do nejvyššího
místa, padají po hlavě a mizí v zemi, krovky za nimi vlají, když se
řítí střemhlav k hlíně.
Odplivni si.
Dej ruce v bok.
Nadechni se.
Zakloň hlavu.
Spusť říkačku:
ten den
chodím cimrou tam a sem
ten den
já všecky věci potřebný sem vzal
ten den
je podzim dnem, ó, hodina je dnem
ten den
máma vzteklá kletby šeptá
v ten den
balaton
Válet
se můžu doma a nemusím nikam jezdit. Ctihodný řekl: „Paprika pálí
dvakráte. Poprvé: když vstoupí; podruhé: když vychází.“
Houbový guláš zaprášíme
paprikou nepálivou. Tím získáme omáčku hnědé barvy. Půjdeme si sednout do
vězení v údolí. Tam dostane život řád – těstoviny či brambory čili
kartofle čili erteple čili bandory čili tambory čili zemčata čili koroptve
motykou střílené s hnědou omáčkou, procházky po dvoře, prostocviky,
šachové figurky uhnětené z chleba, sprchy a co já vím ještě. Říkám
„my“ – koho tím myslím?
a/ spisovatele špionážních románů o dr. Sorge
b/ mluvky a křiklouny
c/ listonošku
Konečně spravedlnost. A naopak – kdo si sednout
nepůjde?
a/ kojící matky
b/ příznivci trampingu
c/ dr. Dufková, moje ošetřující lékařka
d/ páni faráři, ať
už se to protestantům líbí nebo ne; protestujte si.
Prohnané tváře obchodníků s lebkami se podlézavě pitvořily; trhovci
nabízeli s halasným vychvalováním své bělené zboží. Hrdlo se mi svírá
úzkostí, když vzpomenu na pestrý trh. Mí přátelé se rozešli mezi boudy kramářů,
doufajíce ve výhodnou koupi. Zůstal jsem stát osamocený v záplatami oděné
tlačenici. Neznámý sprosťák nechal zavěsit na kostelní věž, co vévodila
náměstí, rudou hvězdu, blikající v pravidelných intervalech. Ostře jsem
pracoval lokty, prodíral se davem, jako se prodírá šalupa proti vichřici,
houpaná a otloukaná vlnami, maják rozkomíhaný, pobřežní oheň, rozsvícený
dům nad útesem.
Kolikrát již mi byl vysloven dík za to, jak zdatně si
vedu v milostném zápolení! Skromně zdravice odmítám, když nastupuje ranní
směna. To si tak ležíme, dozněla symfonie supění, vzdechů a sténání. Ušlechtilá
hlava odpočívá na mých prsou. Vypustím větry – „… to z hloubi země
zahřmělo či co?“ A ještě, a ještě. Hruď mi smočí slza.
„Tobě je smutno?“
„Jsem šťastná, ach.“
Pronikavě se liším od ostatních lidí, ale dokážu být
shovívavý, pokud stojím ve sprše spojený s jednorukou ženou a ta mne
mydlí a drhne kartáčem.
„Óóch! Óóch! Ach! Jaj!“
Na schodech ani žebrák. Oběma rukama jsem vzal za kruh
na bronzových kostelních dveřích. Odemčeno. Neslyšně se otevřely.
Kolikrát již jsem šťouchal nosem do ženských zadnic!
Kolikrát již jsem celoval vousatou štěrbinu mezi dvěma masitými polokoulemi,
jazykem rejdoval! Manželé kráčí na vycházku, děti jako trabanti krouží kolem.
Vcházejí do stínu věkovitých listnáčů. Hovoří.
„Ranní sraní si bez viržinka nedovedu představit,“
brání se muž a bafá, „to pochop!“
„Mámo, tady je mrtvý ježek!“
Čaj je hustá, olejovitá
tekutina. Pije se o samotě. Přitom je vhodné pokuřovat. Ženy, nechte si
své zákulisní triky!
„… vždyť rachotem vesmír naplněn,
vzlykáním konkubín.“
I řekl jsem: „Budiž ticho!“
I bylo ticho. Jenom mé kroky se rozléhaly chrámovou lodí. Hluk jarmarku do
posvátného domu nedoléhal.
„Jéje! Jéště!“
Ženská pánev krouží ve
směru hodinových ručiček, krouží protikladně pánev mužská – jéjé!
„… rachotem vesmír naplněn,
vzlykáním konkubín.“
Píst s mlaskáním vymílá
čep, kolomaz odstřikuje na krok daleko. Smrž se dere humusem. Palice drtí
štěrk. Slunce prozařuje mlhu.
Však zpoza sloupu vystoupil chrámový sluha. Naše
pohledy se střetly. Přistoupil a strčil mi pod nos košíček s penězi.
Zatřásl jím, až mince zacinkaly. „Na chrám,“ řekl. V druhé ruce pohupoval
zapálenou kadidelnicí.
„Co to pálíte?“ lovil jsem v kapse hodnoty.
„Jantar, sumatránské doutníky, rašelinu, hořký ušní
maz…“
„Ponechte mne o samotě, ano?“ položil jsem do
košíčku cennou bankovku. V dlouhé suknici, jež zakrývala i boty,
odjel. Po chvíli kdesi zadunělo dřevo o dřevo.
Jak již bylo řečeno a ještě řečeno bude, dny
podobny jeden druhému jak vejce vejci, noci sobě podobny jak slepici slepice.
Cíle se vzdalovaly, večery byly promarňovány karetními hrami bez konce. Smysl
všeho pokryt neprůhledným šlojířem, toho smyslu jméno zůstávalo nevysloveno,
neboť nevyslovitelné; pokusme se mu však přiblížit pojmenováním pojmu, který,
ač neúplný, přece jen v obryse obrysu nám vytvoří zdání terče, v jehož
středu je terč, a tento terč při bližším zkoumání úvodem k dalšímu
terči bude, téměř do nekonečna.
„Sprchuji se kvůli tobě, nehty si stříhám, zuby
čistím, tobě pro potěchu se převlékám do čistých oděvů – co po mně ještě
chceš?“
„Táto, tady je mrtvá houba!“
Kráčíme zasněženým lesem, sníh skřípe, míjíme
dekorativní houštinu.
„Nejlepší je zajíc s vyboulenýma očima; už tam
budeme.“
U vysokého pařezu vedle cesty odbočujeme, jdeme
průsekem k louce. Skrz mlází vede zvířecí stezka, stružka stop.
„Visí.“
Ambrož se sklání a vyprošťuje zajíce z drátěného
oka. Zajíc je ztuhlý, na vousech a kolem tlamky má jinovatku, zakalené oči
poulí do světa. Od úst nám jde pára.
„Macek, alespoň čtyři kila.“
Stmívá se, obloha fialoví odrazem světel blízkého
města. Začíná se slabým ševelením padat sníh, skrze něj i v něm tepe
zvonění tramvají z nedaleké smyčky.
„Vidíš, říkal jsem, že nepůjdeme s prázdnou.“
Zajíce jsem uložil do aktovky k formulářům,
vracíme se k tramvajové zastávce. Nenápadné boty se boří do kyprého sněhu,
snažím se šlapat do Ambrožových stop jako Podiven do stop Václavových. Kráčíme
mlčky. Pochybnosti se mi rojí hlavou.
„Ambroži, určitě je to zajíc?“ Žádná odpověď. „Není to
náhodou kočka?“
„Ty zkazíš člověku každou radost; to se ví, že to je
kočka. Teď v zimě jsou dobrý! Je to kocour?“
Byl to kocour. Zavřel jsem aktovku.
„Tak musíš dát hodně česneku. A špikuj ho.“
Seděli jsme v tramvaji, neóny velkoměsta nám zabarvovaly
tváře tu do modra, tu do ruda.
kocour na slanině
Kočičí kůži jsme odložili k pozdějšímu
vydělání – návodů je dost a dost. Z vnitřností uchováme játra
a srdéčko, zvící posledního článku mužského palce. Kocoura vytřeme
česnekem, nasolíme vně i v útrobách a necháme odležet alespoň
hodinu. Dvě housky rozmočíme v mléce, přidáme nadrobno rozsekané oříšky,
naškrábaná jatýrka a rozkrájené srdéčko, majoránku, žloutek a důkladně
prohněteme. Česnekem provoněného kocoura naplníme nádivkou, zašijeme nití.
Prošpikujeme jej nudličkami špeku, úlomkem špejle rozevřeme kocourovi tlamku
a do vyprázdněných očních jamek zatlačíme olivy. Ocas omotáme drátkem tak,
aby byl zakroucený směrem k hřbetu. Vložíme na pekáč do rozpálené trouby,
kontrolujeme, podléváme, povrch potíráme pomocí peroutky. Za oknem noc, černé
skutky bloudí ulicemi.
Na poslední chvilku pozveme váženou osobu. Krmíme ji
kousky kocouřího masa, které trháme kleštěmi. Plechem krájíme nádivku, hněteme
ji s vypečenou šťávou a vkládáme vážené osobě do úst. Pijeme těžké
rudé víno – mnoho těžkého rudého vína. Kdesi kdosi tluče z dlouhé
chvíle kladivem do traverzy. Jak se to rozléhá nocí!
Váženou osobu objímáme, žvýkáme jí ucho, šeptáme
bláhovosti, mizející hned v šachtě zapomnění. Rozpršelo se – ve městě
nesněží – a zní to, jako by na okno zlehounka škrábal dvoumetrový
kocour a dožadoval se vstupu.
XIII.
Kostel se nadechl. Omítka
popraskala. Zvon pokývl. Uhodil jsem se o zeď do temene hlavy.
Kostel si odkašlal. Po podlaze přeběhla vlna. S ozvěnou
o sebe třeskly lavice. Vyběhl jsem do exteriérů. Kolem věže s tleskáním
křídel kroužili holubi. Na schodech ležela roztříštěná makovice. Pergameny mi
zachrastily pod podrážkami, když jsem sestupoval na náměstí.
Mezi nakřivo stojícími či převrženými stánky bouřil
var. Kupující rabovali majetek kramářů a snažili se z nich udělat
nuzáky. Z míst, kde škvířili své zboží párkaři, linul se hustý dým, kterým
prošlehovaly plameny. Sílilo chroptění raněných a umírajících.
Co se stalo s mými přáteli?
„Růži pokryji tisícem paprsků, tisícem polibků. Je to
poprvé, cos mi odhalila šťavnatý květ; předtím v příšeří sám se opájel
svými vůněmi. Hleď! – svítání; má tvář vychází nad obzor, ohnivé biče
ještě zplihle visí, kůži však již zalévá omamné teplo a krůpěje rosy na
rozvitém poupěti září opálem. Ale skončeme tu polovičatou zábavu – žhavé
karabáče s práskáním vyhánějí za hranice světa horečnaté vidiny, průvodce
v tvé osamělosti. Rozviň se doširoka a vystav všechny své okvětní
lístky přívalu oplodňující síly!“
Jak hřejivé by bylo znát svůj účel v soukolí
vesmírného stroje! Nemohu se smířit s představou, že jsem pouhopouhý
počtář v pivovaru, že nejsem sedadlo, píšťala nebo šoupátko.
Přátele jsem zahlédl, jak se probíjejí ke kostelu.
Mávali kolem sebe latěmi, až krev stříkala. Všimli si mne a zvolali
hromové: „Salve!“ Kosili šejdíře jako ženci zralé žito.
Na mezi se tak sladce ve stínu klímá, když kosy
odpočívají! Ze džbánu jsem si přihnul zteplalé kyšky a říhl. Děti hnaly
obruče po polní cestě směrem k nám a radostně vřískaly.
„Ičko je tam nějak zamlžíno,“ překulil se Ingriš na
druhý bok.
„Prd je zamlžíno,“ řekl Fric, „bude pršet, to je
všechno.“
„Pane Fric, podívejte,“ podal jsem mu kobylku s rozmáčknutou
hlavou, „na křídlech má napsáno ‚trest za vaše hříchy‘.“
„Nojo,“ podivil se Fric, „kdo by to byl řekl? Ale za
čí hříchy? Vždyť jsme nevinní jak nemluvňata. Mohlo by to být za Ingrišovu
blbost.“
„A podívejte,“ podal jsem mu za chvíli další
kobylku, „tahle má zas na křídlech vzkázáno ‚na každého jednou dojde‘.“
„Strč si ty kobylky někam, mladej.“ Protáhl se.
A ještě další kobylka měla na křídlech napsáno „zahálka jest matkou
hříchu“, ale ani to neplatilo nám. Děti zmizely za ohbím cesty v mračnu
prachu. Ženy se vydaly pod omšelé krovy.
„Pustíme se do práce!“ vzdychl Fric.
Zas klesala stébla pod ostřím kosy, zas padala
bědující chamraď pod údery latí. Čmoud, páchnoucí po pálícím se sukně, dřevu,
kostech, uzeninách, zčásti zakrýval dějiště bojů.
„Všichni ke mně!“
zvolal jsem do vlnobití výkřiků. Odklopil jsem kanálovou mříž, obklopen hrdinnou
družinou, sestoupil jsem do tmavého sopouchu jako první, mne pak následovali
další, další, další.
Shromáždili jsme se nad stokou na vyvýšeném místě.
„To byla řež!“
„Dlouho jsem si tak nezabojoval!“
„Jsme všichni?“ chtěl jsem vědět.
„Ano!“ mnohohlasá odpověď.
„Máte všichni svítilny?“
„Ano!“ zaznělo taktéž.
„Kdo má provaz?“
„Já! Já! Já!“
„Musíme se k sobě připoutat – alespoň první
čtveřice, aby nedošlo ke ztrátám!“
„Moudré rozhodnutí!“
Za svitu lampiček povel vykonán.
„A teď za mnou!“
„Nechoď první,“ žádal jeden z blízkých, „ano,
nechoď prvý,“ žádali další.
„Půjdu! Žádné reptání! Vzhůru za mnou!“
Brodili jsme se páchnoucí vodou. Světelné kužele
klouzaly po klenuté chodbě kanálu, ticho nebylo rušeno než šploucháním či občasnou
polotlumenou kletbou. Tu a tam nad námi prosvitlo zamřížované světlo. Vody
bylo po kolena.
„Na mně už nezáleží, hlavně aby se přátelé dostali do
bezpečí a mohli pokračovat ve svých rejdech. Vždyť kolik škod už natropili
a kolik jich teprve budou moci napáchat, až se dostaneme na světlo!“
„Zhasnout! Ke zdi!“ sykl jsem dozadu. Před sebou jsem
zahlédl letmé zabliknutí.
„Připravte si pistole!“ poručil jsem šeptem.
„Je nás víc, vzdejte se – prásk! prásk!“ zabzučely
odražené kulky pod klenutým stropem.
„Až po vás! Chacha, prásk, prásk!“ promluvily naše
bouchačky.
„Ustoupíme?“ zaznělo za mnou.
„Není kam, hrome! Mám však plán!“
„Jaký?“
„Všiml jsem si, že kus přede mnou je výklenek nebo co –
nejspíš přítok. Pojď za mnou, ale opatrně!“
Nehlučně jsme se brodili ve splašcích, až jsem ve
stěně vycítil prázdný prostor.
„Tady to je?“ šeptem. Občas hvízdl projektil.
„Vyndej z kapes všechny ořechy a svíčky, co
máš u sebe,“ vydal jsem rozkaz, „nasvítíme si je!“
„Koho si nasvítíme?“
„Ty gangstery přece!“
Naloupali jsme ořechy, vsadili do skořápek svíce, zapálili
je a svítící lodičky pustili po proudu. Vyhlížel jsem zpoza rohu, jak se
plaménky prodlužují a jak osvěcují bezútěšnou chodbici, světlo jak se
ztrácí ve tmě… náhle pohyb! Rozžehnutá zápalka! Prásk! Výkřik a hlučné
plácnutí do vody! Měli jsme je jak na dlani. Tiskli se ke stěnám s vyděšenými
krysími obličeji, padali jako figurky na střelnici. Než stačili ustoupit –
už neměl kdo ustupovat.
„Potkani budou mít co žrát; jdeme!“ houkl jsem stokou,
„ale tiše, vpředu budou stráže!“ Opatrně jsme postupovali. V dálce
vyústění, konec tunelu. Dolehlo k nám rozpačité pohvizdování.
„Vezmeš si ho na starost, viď?“ požádal jsem komplice.
Stiskl si nos a ponořil se.
Donesly se k nám zvuky zápasu.
„Vzduch je čistej.“
Seřadil jsem družinu na louce u řeky. „Teď máte
hodinu volno. Nevzdalujte se však příliš daleko, je možné, že vás budu
potřebovat. Mám tu poblíž důležitou schůzku s jednou rádobydámou a potřebuji
si s ní vyřídit účty – ne tak, jak si myslíte! Jedno zahvízdnutí –
ke mně! Dvojí hvízdnutí – rychle ke mně! Jasný? Volno!“
Křoviny se za mnou zavřely, jako bych tam nikdy nebyl.
Teď, když vzpomínám na doby minulé, mi připadá, že jsem nikdy nikde nebyl. Také
jsem nejspíš nikdy nic nezažil – vzpomínky jsou jen chimérami, plodinami
mysli, jež stravuje sama sebe. Znamená to, že jsem astrální stvoření, bytost,
skládající se pouze z duchovních magnetických částic? Pravděpodobně ano.
Podle své libosti mohu prostupovat hmotnými objekty a vládnu schopnostmi,
pro které lidský jazyk nemá výraz: například nejsem někdy schopen se soustředit.
XIV.
úděl otroka I.
Před rozedněním budí otroka
surovým vrčením budík. Otrok si vzteklým, pomalým pohybem vytírá mazlavý spánek
z očí. Omývá obličej studenou vodou.
Bezduše přežvykuje housku s margarínem. Pije
studený čaj z předešlého dne. V břiše se mu převaluje štěrk a jíl.
Při chůzi v sychravém počasí tlačí ramena
dopředu, ruce v kapsách. Vlhnou mu vlasy, ledové mžení je skrápí.
V tramvaji se lepí na otroky a otroci se
lepí na něj. Otrokům je dáno tvářit se nepřirozeně, nezúčastněně, nemilosrdně.
Otrok čte brožovanou knihu, předloktí přitisknuté na hruď.
legenda o ukradeném velocipedu
Velociped přijel k restauraci
deset minut před televizními zprávami. Sesedl z něj dvanáctiletý chlapec
se džbánem a vstoupil do výčepu. Ve vchodu se minul s rozcuchaným
opilým mužem.
„Jak je venku?“ ptal se muž. Hoch neodpověděl. Štítil
se opilců.
„To je vejška,“ vzhlédl opilec ke hvězdám. Lehce se mu
závratí zatočila zakloněná hlava. „Venuše! Měsíc. Polárka,“ mumlal, „Sírius.“
Strčil do vrátek, vyšel ze zahrádky na chodník.
„Kolo! Řidítka, sedlo, řetěz. Pedály.“ Nerozhodně
koukal na velocipéd, opřený o plot. Pohladil si tvář, strnisko zašustilo.
„Dneska se oholím,“ zvedl kolo, „já se dneska doopravdy oholím.“ Nasedl, rozjel
se, opřel se do pedálů.
„Oholím se, oholím, nikomu to nepovím,“ zpíval do
větru; kolo nabíralo rychlost. Muž předjížděl svůj stín a ten jej zase
doháněl, stín se chvilku hnal před ním a pak mu opět zmizel za zády.
Vzbudil se na prsou světlovlasé dívky, oholený a vymydlený.
Hlava jej trochu pobolívala. Zlehka poodhrnul dívce kadeř z čela.
Zavrněla. Byl si jistý, že mu dívka úzkými otvory způsobila rozkoš – tím
si byl jistý, ale vzpomínka byla zakalená a neměla začátek ani konec.
Obrátil se na druhý bok.
Rozpaky se zahustily: na podlaze položený bicykl,
přední kolo bylo hrubě zkřivené. Několik drátů bylo uvolněných, naježených.
Zadní kolo se výsměšně točilo. Zavřel oči, otevřel oči, svraštil čelo.
„Včera v kině? Byl. Horníkovi ve stříbrném dole
předák odmítl dát výplatu – dluhy. Horník předáka v noci vzbudil,
v jedné ruce kahanec, v druhé nůž, a světlem oslepenému
skrblíkovi na rozloučenou řekl: ‚Chci, abys byl vzhůru, než chcípneš!‘ Horník
prchl, stal se banditou a později obchodníkem s otroky. Se ztepilými
černoškami měl přes šedesát dětí. Unikl hrozbě kruté smrti, ale obchodnímu
krachu neunikl a ani té smrti nakonec ne; sám se jí vydal vstříc do
mořských vln. Kam mne to ukradené kolo zavezlo? Musel jsem přijet před chvílí.“
Zaklepání na skleněnou výplň dveří. Škvírou nahlédlo
dovnitř děvčátko v šatečkách s růžovým volánem. „Babičko, je čas
vstávat!“ Dívenka zavřela, zmizela.
To patřilo mně, vyděsil se muž, to určitě patřilo mně:
musím se vytratit, vytratit – ale kudy! kde to jsem? hlava bolí, vstanu;
kde mám šaty? jsem nahý jako prst; nemám šaty! mám, jsou zmuchlané pod postelí –
nesmím tu ženu probudit – co bych jí říkal? kdo bylo to děvčátko? moje
vnučka? – ne, nejsem ničí babička! co když na mne ten růžový spratek číhá
za dveřmi? kolo! je rozbité, neodjedu na něm – nechám ho tady; ale cožpak
se neříká Nepokradeš? musím kolo vrátit k hospodě, ať si ho tam majitel
vyzvedne; ale co když mě cestou potká, jak se s tím bicyklem vleču? budu
bit, já budu bit kolem! zasloužím si to za zlou mysl a zlé skutky, krást
se nemá, to ti řekne každý; koukám, že je to starý krám, nestojí ani za pár
šupů; ten kluk ale určitě dostal doma nařezáno a za to můžu já, obyčejný
zloděj. Obyčejný zloděj.
Vzal kolo na rameno, rozrazil dveře, povalil dítě na
čekané, skácel jednonohý stolek s porcelánovými drobnostmi a věšák
v předsíni, vyběhl na chodbu a řítil se po schodech.
„Stát! Stát!“ volaly za ním hlasy.
„Hlavně neztratit kolo!“ prchal, „to by byl malér!“
Než se v ulicích povyznal, trvalo to chvíli.
„Tam je kulturák, tam koupaliště, tam hotel, tam
park.“
Zastavil se a hleděl na televizní věž. Ranní mlha
stoupla, takže úpatí věže bylo zřetelně vidět. Větší část roury však mizela
v mléčném oparu – to ta zatracená mlha, co stoupla – a až
špice jako zjevení se tyčila nad mlžným příkrovem. Hlasy jej pobídly k běhu.
Tlustí lidé, ploužící se na pracoviště, ani nevzhlédli od dlažby, když je
v klusu míjel.
úděl otroka II.
Otrok si vydělává na živobytí
v jednom sále s tlustou blondýnou a malým mužem šimpanzí tváře.
Blondýna má podbradek, při řeči se nelidsky šklebí, ohrnuje pysky, mrská
jazykem. Opičákovi ustupují vlasy, často si čistí palcem nosní dírky; když
v nich už nic nemá, je nevrlý.
Počítač chce na otrokovi, aby mu posluhoval a plnil
bez odmlouvání jeho příkazy. Hučení klimatizace otupuje, otrok však zjistil prostředek,
jak si únavu zpestřit. Při konání bezúčelně účelných pohybů soustředěně vychutnává
dojmy z práce svalů, tlaky, stahy, záškuby; dojmy z chůze a dojmy
ze sezení.
V malátnosti je sám sebou. „… chceme vás mít
unavené,“ ke konci pracovní doby únava otroka osvobozuje z pout myšlenek,
pociťuje nejvyšší slast.
Únava se mu stala návykem. Po návratu do komory, která
slouží k bydlení, se nají – ale jak se nají! Spořádá, co jen lze.
Souká do úst chléb, koláče, sýr, salám, rybičky; ještě ne úplně přemletá sousta
násilím protlačuje jícnem, plní břich až k bolesti. Je. Ačkoliv únavě by
slušel odpočinek na lůžku, otrok, aby vybičoval slast, putuje do vzdálené
prodejny potravin, tam se obtěžkává jídlem na večer a příští den. Měsíc
dorůstá a ztrácí se, listí raší a opadává, smutek prchá před únavou,
vyčerpání se ztrácí v tupé bolesti; peníze, ovoce muk, jsou prostředkem
k prohlubování těchto. Srdce zarůstá špekem, obaluje se lojem srdce raba;
tytam jsou honičky lehkonohých faunů a riskantní výpravy horkokrevných
dobrodruhů. Povznášející zábavy opuštěny, zapomenuty, opovrhnuty, potraceny.
lečo pro Karla Čapka
Naše malé životy jsou zabydleny
obyčejnými věcmi, málokdy života klidný chod naruší událost, která by stála za
zmínku v hovoru vedeném šeptem. Nechci se vyvyšovat, avšak připadá mi, že
v mnoha ohledech mou odlišnost od ostatních potvrzují někdy více, někdy
méně tajemné úkazy. Nejlépe bude, podpořím-li své tvrzení zatím poslední
záhadou, jež na sebe bezvýhradně poutá mou pozornost, pokud ji vzpomenu.
Vracel jsem se domů ze zapadlého lokálu, v němž
proběhlo setkání s mými spřeženci. Nalitý pivem pohybuji se raději pěšky,
vyhnu se tak potížím s močením, které zákonitě nastanou při nekonečném
cestování vozem elektrické dráhy přes město. Obvykle si cestu v závěru
zkracuji přes park; tak i tentokrát. Ze tmy po mně kdosi vypálil kuli.
Nepřekvapilo mne to – střílí se na mou osobu nezřídka, sebral jsem tedy
pouze mitru, již mi výstřel srazil z hlavy, a došel k pohostinnému
domovu.
Dveře do bytu mi uličníci zapečetili kramlemi. Nehmoždil
jsem se s nimi dlouho, pivo dává sílu, hřeje, i když nešatí.
Jak smutno musí být bytu, opuštěnému majitelem! Nikdo
neotevře okno, aby se podíval na ulici, kdo to tam z nudy řve, nikdo nebuší
smetákem na podlahu, do stropu, aby se o něm vědělo! Bytu je jistě lépe,
potlouká-li se po něm otrávená persona v plstěných bačkorách.
V břiše mi škrundalo, chrčelo, skřípalo, vrčelo,
praskalo, bučelo, třaskalo, kňučelo, řehtalo, fňukalo, mňoukalo, lomozilo,
chraptělo, bublalo, cvakalo hlady. Ve spíži jsem nalezl poslední konzervu. Před
drahnou dobou jsem výhodně koupil celou krabici. Abych si konzervu mohl ohřát,
zapnul jsem elektrický vařič.
Vytrysklo trochu šťávy, když jsem do víčka zabodl
otvírák. Vyklopil jsem obsah na pánev.
V zeleninové změti okrouhle lenošily náramkové
hodinky; pavouk na prostěradle! Vylovil jsem hodinky lžící z červenohnědé
břečky a otřel je dlaní, na hlad jsem dočista zapomněl. Porovnal jsem čas
s nástěnnými hodinami – ty i ony šly přesně, jinak řečeno, postavení
ruček těch souhlasilo s postavením ruček oněch.
Knihu zavřeme a příběh zhasne jak svíce pod
nočníkem, otevřeme knihu a příběh se odvíjí. Zaletujeme hodinky do
konzervy… a co se změní? Jak opustit tento čas, aby si člověk v klidu
mohl rozmyslet, co dál?; ocitnout se v zavřené knize. Marné touhy, naivo!
Svou představu Marc Chagall pojmenoval „Čas je bezbřehá řeka“ – plout tak
na kocábce pod hvězdným nebem! Čas by plynul a stál.
Koupil jsem si k hodinkám nový řemínek, ten
původní byl nasáklý omáčkou. Tik tak, špitaly hodinky do ucha. Otrocký úděl byl
obohacen o další odstín černé – vesla pleskala o hladinu,
hvězdy.
XV.
Tuto kapitolu nepsal autor, ale
jeho nejlepší kamarád z komory.
Tedy: za posledních mnoho desítek let se mi ve světě
rozmohla jedna nepěkná věc. Po jevištích divadel se procházejí postavy, o nichž
nevím zhola nic a nic se o nich ani později nedozvím, z pozadí
promlouvají ústa bez tváře, světla zhasínají v nevhodnou chvíli. Na
stránkách knih jednají stíny, hrdinové hovoří pouze o sobě, pitvají
myšlenky a galvanizují je; popelář v zakouřené místnosti diskutuje
s krčmářem o tmářské kosmologii Platonově. Hromadí se epizody nebo
příběh pokračuje konce nevidět a já mám vysledovat smysl toho všeho. Oč je
čtivější „Robinson Crusoe“! Žil na pustém ostrově a i jinak je to zajímavá
kniha. Jistě ji každý četl. Nebo „Supové Mexika“!
V „Supech Mexika“ bojují odvážlivci s tlupou
lupičů, kteří odstraňují tyče, vodítka to poutníků skrz poušť; zbloudivší
nešťastníky pak olupují a utrácejí. Při přestřelkách nepadne ani jedno
zbytečné slovo.
Jsem rozmrzelý, že
na mne nikdo nemyslí; jistě, nejjednodušší by bylo číst stále dokola Karla
Maye, jednou za rok si udělat svátek, jít na operetu a myslet si své, když
na mne, jak jsem už napsal, nikdo nemyslí. Mám už dost cizích sebevýpovědí! Copak
svět stojí na hlavě?
Až do snídaně ležíme s autorem na postelích
v komoře a čteme noviny, co nám přináší posluhovačka z oddělení;
houpá se při chůzi jak hajný. Navzájem porovnáváme jemné rozdíly mezi články,
které se týkají stejné události, a sledujeme, zda nějaká zpráva chybí, či
je odbyta jen krátkou poznámkou. Ze zámlk, lží a polopravd si tak
vytváříme chvějící se představu přítomnosti. Nebo skutečnosti?
K snídani pojídáme rohlíky s máslem, snadno
klouzají do krku. Navíc bývá vejce či sýr, k pití mléko nebo bílá káva.
Po jídle jdeme do koupelny, do kuřáckého koutku.
Z kapes vytahujeme kuřivo, sedáme si a zapalujeme, hovoříme a těšíme
se. Znenadání se ozve zdáli výzva, abychom šli ke svým lůžkům, a jdeme
tam. Dochází k setkání s lékařem. To je to, nač jsme se těšili. Každý
má něco málo minut na promluvu. Lékař klade otázky.
Kdo je neschopný, zmůže se pouze na přitakávání. Je
brzy odbytý a zbývá mu už jen čekat na oběd. K rozhovoru na úrovni je
nutná příprava. Vhodné je ovládat srní pohled, mnout ruce, až klouby třaskají.
Kratičce pohovořit o práci střev, pak o snu z poslední noci –
ten vyprávět celý, o procházce zahradou, o miláčkově návštěvě; zmínit
se o knize, co čteme, o ptácích, kteří se slétají na drobky za oknem.
Nemluvit o závrati a barevných kolech před očima. Zdvořile se
rozloučit.
XVI.
Ambrožová pouštěla v neděli
po mši prase na dvorek. Smělo se rýpat v hnoji až do lidského oběda, pak
bylo zahnáno zpátky do chlívka ke korytu.
Té neděle vařila Ambrožová kočičí tanec. Zůstala na
gruntě jenom s ničemnou dcerou a tak jí velké vyváření připadlo
zbytečné. Míchala šťouchané brambory se zelím, přisypala škvarky. Odsunula
hrnec na kraj plotny.
„Kde je holka? Co dělá prase?“ řekla si pro sebe.
Vyšla na zápraží, rozhlédla se po dvoře. Plaňková vrátka do zahrady se houpala
v pantech pod poryvy větru.
Stála v zahradě nad povaleným plotem, s dlaní
nad očima se rozhlížela po praseti. Vydala se po stopách vtisknutých do
oraniště. Přešla potok, vynořila se před ní Fricova chaloupka.
Snadno se dalo uhádnout, že Fric žije sám; zpustlý
dvorek, vypadané tašky ze střechy, rozbité okno, opuštěná psí bouda. Dveře zely
dokořán, na schůdcích otisknuty ještě vlhké otisky prasečích kopýtek.
„Frici!“ Žádná odpověď.
V tmavé chodbičce zakopla o položené boty.
Odněkud zazněl vzdech a zapraskání postele, jako by se něco velmi těžkého
převalilo z boku na bok.
„Kdo to přišel?“ slyš vyčerpaný hlas! Odkud? Z pootevřených
dveří před!
Prase a Fricův kozel, každý z jedné strany
lůžka, stáli nad Fricem. Z peřiny mu koukalo jen zpocené čelo.
Fric se pozvedl na lokty a klesl zpět. Holubička,
symbol míru, poplašena vylétla oknem.
„Vodpusť, Frici, vařila sem oběd a prase nikdo nehlídal.
Potřeboval bys tu uklidit.“
I kdybys mi dala pěstí, budu ti vděčný jako za
pohlazení.
„Frici, proč tady máš na zdi přibitou podprsenku?“
„To je kouzlo na přilákání žen.“
„Ambrožko,“ když jí položil hlavu na klín a ona
mu vískala šediny, „nevadí ti, že jsem nebyl na vojně?“ Prach vířil v paprscích.
„Škoda,“ řekla; to jí Fric pohladil splasklé ňadro.
Zvířata soptila v chlívku.
„Pamatuješ, jak jsem tě hodil do rybníka?“
„A pamatuješ, jak jsem na tebe vylila nočník?“
„Pamatuješ, jak jsem ti rozbil kamenem hlavu?“
„A pamatuješ, jak jsem tě bodla vidlema?“
Políbili se a setrvali v dlouhém objetí.
„Pamatuješ, jak jsem ti strčil žábu za krk?“
„A pamatuješ, jak jsem ti hodila špačka do piva?“
„Tys nosila nos nahoru.“
„Tys byl moc do větru.“
„Když jsi o mě nestála?“
„Já o tebe stála! Moc!“
„A jak jsem to měl poznat? Z vajglů v pivě?
Všeho s mírou!“
Poznej sebe sama.
Oko – do srdce okno.
Kolik děr, tolik syslů, kolik hlav, tolik smyslů.
Jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti naplno
léta.
Náš panáček není vybíráček, jídá marcipán i nemalovaný.
Ve mlýně, když melou, nehuď a opilce, když spí,
nebuď.
Babský pláč a jarní sněhy brzy pominou.
Každé pachole plno svévole.
Kde děti, tam radost.
Častovali se příslovími, každé stvrdili hubičkou. Tak
jim čas utěšeně ubíhal.
Jen tři slova v srdci měj: miluj, trp a odpouštěj.
Po ničem se neohlížej, co tě v srdci rmoutí,
raděj slunci vstříc se dívej, vesel se jak v pouti.
Květinka prostá vzpomínky vábí do doby sladké našeho
mládí.
Jakh vi-dyiim, mah-te fšhe-khny dru-hi kniykh:
his-to-rits-keh, huh-moris-tits-keh romah-nyi, e-se– yě, hri, pahm-nyěti,
žhi-vo-to-pi-si, dob-ro-družh-neh prshyi-bye-hi. Gdo ye aou-thor? Neh-vim. Tho
seh ukha-žeh.
XVII.
„Už musím jít,“ pohladila
Ambrožová Frice po skráni, „máš tu někde motouz na prase?“ Vstala z postele,
oblékla se, přehodila přes sebe vyšívanou jupku.
„Provaz je támhle,“ mávl Fric rukou k polici, ani
se neobtěžoval vstát, lazar.
„Měj se hezky,“ zaleskly se Ambrožce oči. Vytáhla
vepře z chlívku, uvázala mu smyčku kolem tučného krku, vylomila tyčku
z plotu a hnala prase cestou zpátky.
Živly bouřily se silou jim vlastní. Nejenže déšť
bičoval ženskou tvář, vítr i prasetem zmítal. Boty a spárky se nořily
do mokré oranice. Nad hlavami jim přeletěl vrtulník.
„To jsou hrdinové,“ pomysleli si, „v takovém nečase
pečují o ostrahu hranic. Naše vlast je předmětem zájmu nepřátel. Ti ruší
náš pokojný spánek. Chceme pracovat v klidu a nebýt nikým vyrušováni –
chceme si pracovat na svém, pořád po svém.“
„Když mluvím,“ mysleli si dále, „kdo vlastně mluví?“ Vepř
se odevzdaně zastavil. Žena škubla provazem. Pokračovali v namáhavé chůzi.
Po bytě se válí ožralý chlap, skrz okenní tabulku se krutě
usmívá úplněk. Co tu ten chlap dělá – je špinavý, zarostlý, oblečený do čehosi,
hovoří o vesmíru – co tu ten chlap dělá? Měsíc – proč se tváří
tak nebezpečně? V čem spočívá půvab ženského obličeje – v soustech
masa, nalepeného na lebku?
Našinec se ožere, zažije dobrodružný sled příhod;
probouzí se a počítá šrámy, ohmatává bolavé klouby a potlučené kosti –
ty hrůzyplné historky proběhly mimo něj; dr. Šimsa věděl, před čím varuje.
Lihoviny jsou dárci
skvělých zážitků. V poušti všedního života, kde vědomí úpí pod perlíkem
skutečnosti – nebo přítomnosti? – jsou lihové nápoje podstatnou
vzpruhou cestovateli po přímce dějin. Pěvecký sbor „Homo Sapiens“, zmiňovaný v XII.
kapitole, nechť naplní mou vůli a rozezní povětří rozmarným popěvkem –
tramtadá!
A pak mi napadlo: píši-li, kdo vlastně píše?
Nevyplňuji vlastně formu už od počátku danou? totiž: nejsem dělník, který plní
Úkol blahosklonně uložený Stvořitelem? Pokud tomu tak je, tedy vládne světem
slast a požitek – pokud tomu tak není, unáší řeka nafouknutou mršinu
a rákosiny šumí zcela bez účelu.
XVIII.
Na návrší stojí ty sochy,
odrážejí světlo do daleka. Párek postav se objímá v nepřehledném
propletenci, tváře od sebe odvracejí. Jsou zhotoveny z kovu mně neznámého,
vlivům počasí nepodléhajícího. Veškeré putování se zastávkami na občerstvení
směřuje k zářivému památníku.
Úbočí výšiny je porostlé keříky myrty a majoránky,
temeno kryté vysokou travou. Sem nezabloudí onanista pobledlých lící, ani obojetník
se rty sešpulenými do růžičky. Osmahlí poutníci s pokorně skloněnými
hlavami přistupují. Je jim dáno poznání o totožnosti kovových figur,
svírajících se v milostném zápase. Tvůrce a Dítě! Sobě podobni
a nepodobni, tvoří bytost o čtyřech rukách a nohách – ne
obojetník, ale dvouhlavec. Spojeni jedním Záměrem, odlišní Vladařskou Vůlí,
tisknou se k sobě a pronikají jeden v druhého – žádné
necudnosti čísla šedesát devět!
Žižkovem, tou ponurou dělnickou čtvrtí města Prahy,
také chodívával dvouhlavec. Potkávali jsme jej obvykle za podzimních večerů –
my oblečeni do černých trikotů, rukavic a škrabošek, on v dlouhém
zimníku pod kolena, nádor klimbající se nad levým uchem. Uctivě jsme přecházeli
na druhý chodník, když se vynořil zpoza rohu a s vyhaslým pohledem,
upřeným na sám kraj věčnosti, pílil kamsi do temných prostor.
V ulicích se líně převalovala mlha a kotouče
čoudu, výkladní skříně zhasínaly, znělo s ozvěnou rachocení kovových rolet
obchodů. Z lokálů se ozývaly výkřiky pijáků a třeskot skla.
„Dvouhlavec! Dvouhlavec!“
Chtěli jsme zjistit, kde bydlí, i stopovali jsme
jej. Tiskli jsme se k domovním zdem, vskakovali do průjezdů – hlavně
neztratit z očí dvě hlavy! Nesmí nás zahlédnout!
„Co mu uděláme? Zapálíme dveře? Ucpeme zámek?
Vytlučeme okna? Pokadíme rohožku? Zbijeme ho? Utrhneme hlavu? Kterou?“
Zašel do otlučeného domu, předtím se rozhlédl.
„Za ním!“
Průchodem osvětleným holou žárovkou jsme po špičkách
prošli do dvora. Uprostřed stála nachýlená bouda z prken. Za rozsvíceným
oknem se mihl dvouhlavý stín.
V průchodu se ozvaly kroky. Splynuli jsme s tmou.
Cvaknutí zamykaného zámku napovědělo, že jsme v pasti.
Okno v dvouhlavcově chatce zhaslo. Do ticha se
příšerně zařízlo skřípění pomalu otevíraných dveří.
„Je tu někdo? Jestli jo, tak ho najdu,“ zasípěl dvojhlavec.
Našimi svěrači bys, Markéto, v té chvíli hrůzy neprovlékla ani žíni.
„Dojdu si pro světlo a pak se uvidí.“ Trefné!
Znovu vyšel… a svíčku držel pod bradou! Ta hrůza! Mihotavé světélko ještě
více zvýrazňovalo bestiální vizáž fantastického netvora. Stíny se mu svíjely po
tváři jak dračí ocasy, nestvůrná boule se matně leskla a slibovala pekelná
muka dopadeným nebožákům.
Cítím teď odpovědnost za osud chlapců, tehdy
ohrožovaných obludou. Budou hoši křičet hrůzou, zburcují obyvatele okolních
domů, ti jim přijdou na pomoc a zaženou dvojhlavce zpátky do chatrče?
Budou snad naopak mládenci strachem oněmělí, budou se krčit při zemi a dvojhlavec
jednoho po druhém vybere jak holátka z hnízda, odvleče je a bude na
nich postupně páchat neslýchané nehoráznosti?
Mé sympatie patří nezletilým borcům ve ztemnělé aréně.
Tolik toho ještě mají před sebou! Z Ríši je narkoman – už jen leží
doma, příručí mu nosí peníze a odnáší věci, co Ríša uvaří; z Míši je
automechanik policejních vozů a jeho žena vydává identifikační průkazy;
z Mirka vyrostl prodavač potravin; já píši vzkazy. Ferda zemřel. Přesto:
palec vzhůru!
Úzkým okénkem, jakým by se protáhla leda kočka, jsme
se postupně spustili do sklepní místnosti. Šmátrali jsme po stěnách, snažili se
nalézt východ. A pak!… v okénku zablikala svíčka a za ní se nám
zjevila vztekem zrůzněná tvář.
„Já vás dostanu!“
Postavil plápolající svíčku a začal klacíkem
vyškrabovat maltu ze spár.
„Zvětším si tento otvor!“
Co bylo podivné, ve světle svíčky byla sice zřejmá
jeho ohavná tvářnost, nikoliv však prostor, v němž jsme se ocitli. Tápali
jsme tedy dále ve tmě; prsty se dotýkaly slizkých stěn, vlhkých prken ve zdi,
firhaňků pavučin, východu však nebylo lze nalézti. Prostor ubíhal dál a dál,
jen z velké dálky k nám doléhalo skřípění vyviklávaných cihel,
dvouhlavcovo klení. Podlaha znatelně klesala. Zaslechli jsme slabé šumění vody,
přiškrcené hlasy, vzduch zavoněl splašky.
„Jak dlouho se již prodíráme temnotami? Snad samu
věčnost? Cesta konce nemá. Hrůzou pronásledováni, před sebou neznámo, jež možná
ještě větší hrůzy skrývá!“
Klopýtali jsme poslepu dále. Ozvěnou zazněly výstřely,
pach zesílil.
„To smrdíme my, nebo vesmír?“
Počali jsme se brodit smrdutou vodou. Štěkání výstřelů
se rozlehlo prostorami, v nichž jsme se nalézali.
„Mám zápalky!“
Po výstřelu Ferda sirku upustil a voda se za ním
zavřela. Kolem nás náhle plula flotila ořechových skořápek s rozsvícenými
svíčičkami.
„Vánoce! Staré nechť zhyne a nové se nezrodí!“
„Kdo chce přežít, ponoř se!“
Objala nás chladná náruč kanálií. Hlavy tak skýtaly
těžko zasažitelný terč bzučícím kulkám. Dvojhlavcovi jsme snad unikli, z ostré
palby také vyklouzneme, co nám však řeknou rodiče, až se vrátíme promáčeni smradlavou
vodou?
My pluli dál a dál, tma zas zhoustla, střelba
umlkla, na dno nohy nedosáhly.
„Copak musíme vyhledávat dobrodružství za každou cenu?
Oč příjemnější by teď bylo škrabání úkolů pod lampou! Tatínek by opravoval
klacek, maminka by zašívala ponožky. Po napsání úkolů bych vyleštil boty celé
rodině a šel spát s medvídkem – ó, zuby bych si vyčistil!“
Nad temeny se nám rozvinulo hvězdné nebe. Vypluli jsme
ze stoky. Z obou stran strměla navigace s železnými žebříky kamsi.
Nuže, vylezli jsme po nich a stanuli za fotbalovým hřištěm.
„Co řekneme doma?“
„Každý za sebe – já řeknu pravdu!“
„Mám v hodinkách vodu!“
„Já taky!“
„Já taky!“
Chlad nás rozklepal. Poklusem jsme se vydali k domovům,
zvrhávali jsme popelnice, které nám vroubily cestu.
XIX.
V komoře visí nad krbem
zkřížené sukovice. Pomáhají vytvořit kolorit selské jizby a jsou také
připomínkou neurvalosti domorodců. Po obědě je naši nejlepší kamarádi sejmou ze
skoby a jdou se provětrat do zahrady. Štěrk pěšinek křupe pod jejich
kroky, když v rozšafném hovoru potulují se tam a sem zahradou,
vysokou zdí obehnanou. O čem hovoří dnes?
„Hrabalova hospoda už neexistuje. Vstoupíš do ratejny,
kde tě obtékají vlhké zraky; pivénko není radostí, ale zárukou těžkého spánku.
Nemluví se proto, abychom se domluvili, ale proto, abychom vyprázdnili krechty.
Nakládačku dostaneš z nudy.“
Pracoval s námi také Aksamit; byl to bývalý
ochotník a líčil se.
„Pane Fric, kolik jste měl ženskejch?“ chtěl vědět. „Já
čtyřicet.“
„Kolikrát jsem byl hotov,
nespočítá nikdo – nezajímá mne to.“
měl jsem chlapů pět – vzali mi
můj svět
svět jsem zpátky chtěl – ale bohužel
pak jsem měl pět žen – všechny ve snu jen
za pár něžných vět – svět jsem dostal zpět
Polem se k nám blížila
štíhlá postava archeoložky.
„Tý bych se ani nedotk,“ odplivl si Fric, „moje babička,
bejt chudák naživu, by byla stejně vrásčitá, ne-li míň.“ Vrchní archeoložka
byla vysušená horkým větrem travnatých plání, ploché prsy, samá šlacha a kůže,
co chrastí jak zpuchřelý pergamen.
Na hromadě vykopané hlíny přistála kobylka barvy
prachu. Počala housti. Slunce žhnulo, vzduch nad polem se tetelil. Aksamit
nechápavě koukal, jak si šel sednout k horkem zmoženému Ingrišovi. Špitali si,
mozky se jim pod čepicemi vařily.
„Hele mladej, je poledne, poď do boudy, něco ti
řeknu.“
Zdvihli jsme se, kobylka skokem zmizela. Bouda stála u
silnice, od vykopávek k ní vedla prošlapaná pěšina v obilí. Fric odemkl visací
zámek, vešli jsme do rozpáleného příšeří.
„Sedni si,“ řekl Fric a vybaloval svačinu, „dostal
jsem nápad.“ Mazal na chleba sádlo se škvarky. Přidal jsem se, otevřel si
konzervu s kambalou v tomatě – oh, tučné maso! Fric mluvil o archeoložce.
„Už mi leze krkem. Vymyslel jsem, co jí uděláme,
koukni se, jestli někdo nejde.“
Vyhlédl jsem. Po pěšině nešel nikdo, pole nehybně
zrálo.
„Vzduch je čistej.“ Ať na tom, či na onom světě,
jedenkráte musí dopadnout trestající pěst.
Pokračoval s plnými ústy: „Víš, co se stane, když
nasypeš do nádrže cukr? Chvíli to jede, pak v motoru začne chrchlat a pak šlus.
Musí se rozebrat karburátor a vyčistit tryska, která je naprosto ucpaná. Považ
si, jak se bude hrabat v motoru a zuřit, než na to příde. Pokud na to ovšem
příde. Co tomu říkáš?“
„Jo!“ slavnostně jsem vyřkl.
„Chtělo by to práškovej cukr, aby se co nejdřív
rozpustil. Zejtra ho přinesu,“ a když jsme se vydali opět odkrývat prach
předků, poplácal moped, opřený o boudu, po nádrži.
Krumpáče se zasekly do hlíny.
„Kde’s k nim přišel?“ chtěl vědět Fric.
„Popíjím s nima před obchodem. Říkají mi ‚doktore‘.“
„A je nějaká jejich pěkná?“
„Pár pěknejch mladejch se tam motá kolem.“
„To bych ti přál, abys nějakou sbalil. Ale bacha, aby
se k tomu nepřidal vejprask.“
„Asi se přidá.“
večer
Odpoledne se chýlilo ke konci,
popíjel jsem na lavičce s Alexem, Kolomanem a Jankem. „Kvatre pivos!“ ale možná
jinak řekl Alex synovi Jankovi, aby došel do obchodu pro další čtyři piva.
„Doktor, přídeš?“
„Přijdu, už se těšim,“ a zasyčely zátky.
Meiner, Sudeťák s obličejem poďobaným od
neštovic, bělovlasý, vyšel z domku a namířil k nám.
„Já ohlásím, že tu chlastáte!!“
„Ale, pán Meiner, čo na tom?“ bránili se cikáni
s potlačovaným smíchem.
„Pane Meiner, máme po práci, chceme si popovídat při
pivu, vy nám to nepřejete?“
„Doktore, tak je to každý den.“
„Někdo pije doma, někdo pije venku, pane Meiner.“
„Zas budete večer zpěvat.“
„Pane Meiner, nebudeme. Slibuju za všechny.“
„Slib chyb, doktore,“ mávl rukou, „vy ste doktor, měl
byste rozum mít.“ Odploužil se. A pak Jolana! Čokoládové nohy v botičkách
na podpatcích přes náves k nám, Kolomanova vnučka.
„Dědo, poď k večeři,“ blýskla po mně očima.
„Pojděm, len čo dopijem!“ smál se Koloman a my
s ním.
„Doktor, přídeš?“ zeptal se, když do sebe vlil zbytek.
„Přijdu, Kolomane, samosebou.“
Sledovali jsme ty dvě postavy, jak odcházejí. „Líbí se
ti Jolana?“ protáhl se Janko a zívnul.
„Je pěkná,“ nic nedávat najevo.
„Taky už půjdu,“ zdvihl jsem se, „večer.“
„Jó, večer. Maj sa.“
Archeoložka třídila nálezy, okno její pracovny svítilo
za polem. Zul jsem si boty a šlapal chladnoucí prach. Na zdejším nebi jsem
už spatřil čtyři úplňky, na pátý jsem nechtěl a nemohl čekat, měsíc přibýval.
Hodinu nato jsem vyhodil batoh z okna, vylezl za
ním, nechal jsem chatu Archeologického ústavu za zády. Cukr do nádrže mopedu
jsem vytrousil. Batoh jsem ukryl ve stohu, u řeky plápolala vatra.
„Doktor je tady,“ volal Koloman, Jolana se usmívala,
Janko se upřeně díval, Alex mlátil do kytary, další jsem znal alespoň od vidění –
všichni nějak příbuzní, uzené a špek, pablesky plamenů na lahvích u břehu,
hovor se na chvíli ztlumil.
„Doktor, sedni si ke mně,“ plácnul Koloman do trávy
vedle sebe. Odsunul se.
„Díky, Kolomane.“ Podal mi lahev.
„Domáca.“ Jako by hltanem projela rašple.
„Dobrá.“ Vzal mě za rameno.
„Napij sa eště.“ Cudně jsem si lokl.
„Teď ty.“ Polkl doušek a hlasitě vydechl.
„Jej!“ Znovu mi přistrčil láhev.
„Až za chvíli, Kolomane.“
„Dobre.“
„… bul, bul, phuter tu ávri,
o khul žávri andaj bul!…,“
„Tu sal o majbáro
bálo…,“ ztrácel se zpěv za řekou.
„Ty jsi ta největší sviňa,“ překládal Koloman, „to nemyslí
Alex těba, doktor.“
Jen jestli. Jolanka se zdvíhá z místa vedle
Janka, Janko ji sleduje bezvýrazným pohledem, jak se blíží k nám, obchází
ohniště.
„Dědo, o čom si povidáte s doktorem?“
Postavila se před oheň, útlá postava na plamenném pozadí. Zdvihl jsem hlavu;
Jolančina tvář ve tmě – kdy jen jsem ji tak viděl? V zimě, pokoj
zešedl svítáním, vzbudil jsem se snem, snažil se upamatovat na tvář zahalenou
stínem, potkám ji někdy? Bezesporu, na každého muže, který je toho označení
hoden, čeká žena tváře nic, výsledek píle a štvanic. Stála přede mnou,
skutečná, z masa a kostí.
„O práci si povídáme s doktorom, Jolanka.“
„Kolomane, kolikrát jsem ti už říkal, že nejsem
doktor. Doktorka je doktor, já ne.“
„Čo táraš, doktor? Děláš s doktorkou? Děláš, tak
si doktor.“
„Nejsem doktor, jenom vykopávám kosti a doktorka
je prohlíží.“
„Fúúj,“ zazpívala Jolanka, „to bysem nemohla.“
„Na tom nic není, ty kosti jsou spálený a roztlučený.
Občas najdu taky korálek.“ Vylovil jsem z kapsy skleněný hrášek.
„Podívej.“
Vzala korálek mezi prsty a podívala se proti
ohni.
„Hezký,“ položila mi ho do nastavené dlaně, lehoučce
mi dlaň pohladila prstem. Setkáš se s ženou tváře nic.
„Dědo, já se ti opřu o kolena,“ posadila se
Jolanka.
„Kolomane, zítra odjíždím.“
„A kedy sa vrátiš?“
„Odjíždím nadobro.“ Jolanka hleděla do ohně.
„Doktore, máš nějaké dievča?“
„Nemám, Kolomane, nemám. To jsou jenom starosti.“
Jolanka nakrátko otočila hlavu a dál se dívala do plamenů.
„Přijedu se na vás podívat.“
„Kedy?“
„Na jaře. Líbilo se mi tu, před krámem, když jsme
popíjeli. A na Frice budu vzpomínat.“
„A, pan Fric! S tím sa dá užít! Napij sa,
doktor.“
„Nebude vadit Jankovi, že si tu s náma, Jolanko,
povídáš?“
„Co by mu vadilo? Já si povídám, s kým chci.“
„Nerad bych, aby se naštval.“
„Aťsi.“ A já to odnesu. Řeřavé poleno zapraskalo,
přelomilo se, vylétlo hejno jisker. Janko nás upřeně – víme co. S nepříjemným
tlakem kolem žaludku jsem vstal a došel k němu.
„Janku, pojď si k nám sednout.“
„Mně tu je dobře,“ tak jsem pokrčil rameny a vytratil
se do tmy ulevit si.
Zapínal jsem si poklopec, už je to tady! – „Prokousnu
ti krk, doktore!“ Janek těsně za mnou, nikdy neříkej cikánovi „neblbni“.
„Tak to zkus!“ skrčil jsem se, skočil do strany. Voda
mě přijala ve svou mokromokrou náruč, proudem unášen k místu, kde se
chladily nápoje. Jen jsem se nadechl a zase ponořil. Pár temp a dotkl
jsem se rákosin. Postavil jsem se, vystrčil oči a nos. Romové s planoucími
klacky se rozběhli po břehu.
„Doktóór! Kde si?!?“
Ulomil jsem uschlý rákosový stvol a sevřel jej
v ústech. Blížily se tři světlušky, než mě světlo zachytilo, potopil jsem
se a dýchal stéblem. Pak voda ztmavla. Vyhlédl jsem.
„Doktore!“ ozvala se polohlasem Jolana.
„Psst!“ sykl jsem.
Kráčela po břehu, sledoval jsem ji vodou. Tři
světlonoši se vraceli zpět. Zastrčil jsem si stéblo do ucha a pod vodou
naslouchal, jak se s Jolankou cikánsky domlouvají. Pak ticho.
„Doktore, už můžeš!“
Po způsobu vydry k vrbám temným proti nebi
a vyškrábal jsem se po slizkých kořenech na břeh. Jolanka se zjevila jako
stín.
„Doktore, ty seš úplně promočenej,“ vzala mě za ruku,
„musíme zmizet.“
„Dneska spíme ve stohu, Jolanko, pojď.“ Jak jsme se
vzdalovali, hulákání sláblo.
„Zejtra musíš říct, že jsem se neutopil.“
Sláma šustila, svlékl jsem
se, vlezl do spacího pytle, stočil se do klubka, „tobě musí bejt zima,“ začala
mě přikrývat náručemi slámy, „tobě musí bejt hrozná zima,“ zalezla pod slaměnou
peřinu, „můžu se přimáčknout, jó?“ a přitiskla se, „já se svlíknu, aby sem
se k tobě vešla.“ Sláma šustila, „hvězda padla,“ šustila sláma.
„Hej, doktore? Nebodej prstem do
oblohy, neparceluj nebe, nevyprávěj o mrštných světlech – nejsi
středem sfér, nepopíšeš ten řád, to se spíš do ucha kousneš?“
„Chtěl jsem prodloužit tu krátkou chvíli do východu
slunce!“
„Ona se na tebe tiskne, mezi vámi by žiletka
neprošla a ty zíráš do zenitu?“
Tedy jsme se unavili, a když
jsme pookřáli, unavovali se opět a zase.
Slov se ráno nedostávalo, na dívčích kalhotkách srdce
proťaté šípem, přes emblém napsáno „I love you!“, v upomínku ten
kousek prádla do zavazadla jsem přibalil, navlečen ve vlhký oděv bez ohlédnutí
cestou jsem se dal.
V cípu lesa k řece vybíhajícím dřímala osada
„Zlatý blesk“ – Globus, Čuňák, Hadr, Pytloun zachumlaní v houních.
Zváleli jemný lesní pažit, jejich osobní věci kolkol v nepořádku. Perly
rosy, navlečené na pavučinách, metaly duhové paprsky. Čiřikání ptactva ve
chvojí nedovolovalo tichu zavládnout, cvrlikot zdobil prostor, stejně i laškovně
zvonivá hra přítomné řeky vlnek na oblázcích. Tu je houba a tam druhá!
Vzbudím ty chlapce polibkem! Uštědřil jsem každému po kopanci a zmizel,
než se vymotali z kukel. Stále za nosem, mosty za sebou pálit! Nikam se
nevracet, Bůh žene splašeného koně k cíli!
XX.
Uvítají ho s rozevřenou
náručí?
„Táto, mámo tady jsem!“ Rodiče sedí u stolu. Proč
mlčí? Otec opravuje klacek, maminka štupuje ponožky.
„Vrátil jsem se! Vy nemáte radost?“ Ani hlavu od práce
nezdvihnou.
„Kdes byl a cos tam dělal?“ odloží přece jen po
chvíli tatínek suchou, olámanou haluz.
„To by bylo dlouhý vyprávění.“
„Tak vyprávěj.
Potom uvidíme,“ klepl otec klackem o desku stolu.
Čím začít? Co vynechat a co zapomenout? Co vylhat
a co vymyslet? Vyprávět o úkladech osudu, léčkách života? – Z toho
vyrostl, cesty jsou vyrovnány.
setkání na moři
Kulhavý Zdeněk seděl s tátou
Ambrožem na zádi bárky, co si stloukli. Housle ve Zdeňkových rukách hovořily
o různých druzích náklonnosti mezi lidmi. Ambrož si broukal do vousů,
popotahoval udicí. Větřík dorážel slabými poryvy.
„Slyšel jsi?“
„Co, Zdeňku?“
„Pomóc, pomóóc!“ znělo vícehlasem slabě od přídě.
Vstali, podívat se šli. Před lodí se pohupovala
flotila černých maňásků. V každém seděl jeden muž. Mořeplavci pádlovali
dlaněmi k bárce, jak se přiblížili, bylo zřejmé, že plují v otevřených
rakvích, oblečeni že jsou ve společenských oblecích, bílých košilích s šedou
hedvábnou kravatou.
„Vezměte mě na palubu! Ne, mě! Mě! Mě! Mě!“ volali
opřekot jeden přes druhého. Ambrož uvolňoval provazový žebřík.
„Počkej, táto: jsme jenom dva. Co jste zač?“
„Vezměte nás na palubu, pak vám to řekneme,“ nechal se
slyšet zarudlý tlusťoch.
„Tak to ne, panáčku,“ Zdeněk, „nejdřív řekněte, kdo
jste.“
„Nestyď se,“ povzbudil Ambrož tlusťocha.
„Už jsme na moři mnoho dní.“
Nikdo se nepředstavil.
„Ve jménu hmotného i nehmotného, vyzývám vás:
prokažte svou totožnost!“
„Nemůžeme, byly nám odebrány průkazy, sestoupili jsme
do loupežnické krypty, z ní jsme se prolámali do stoky a v rakvích
odpluli. Nelítostné proudy a vichry, jež jsme nemohli ovlivnit, zanesly
nás na tuto pustou vodní pláň. Projevte soucit se ztroskotanci!“
„Vezmeme vás do vleku a odtáhneme k nejbližšímu
archipelu,“ tlumočil Ambrož závěr porady, „ale žádné hlouposti!“
Jásali, výskali trosečníci, poutali rakve k provazům,
povolovali si kravaty, cákali po sobě.
„Přemítám nad bohyní odplaty a nad jejími
navýsost spravedlivými úradky, táto,“ Zdeněk seděl na bortu, „troufal by sis
vůbec někdy představit, že sekerníci a lháři, usazení v černých
loďkách, se budou hemžit za zádí našeho plavidla? Hodím jim suchary a bečku
zatuchlé vody. Změřím souřadnice, je nutné v každý čas znát svou
zeměpisnou polohu.“ Probouzí se vítr, plachta se napíná, rakve se pohupují
a narážejí o sebe.
„Hrdost a soucit,
rozumíte?“ křičel Zdeněk na funkcionáře, „hrdost a soucit!“
„Rozumíme, rozumíme!“
Vítr sílil, loď se pohupovala a hnala se vpřed.
„Nabíráme vodu!“ vřeštěly posádky rakví, „vezměte nás na palubu!“
„Táto, odřízni je.“
Zoufalci se mleli
ve svých plavidlech, chytali se lan, přitahovali se, vlny rostly, provaz jim
prokluzoval dlaněmi; padali střemhlav tam, odkud není návratu. Hlavy jako bójky
pohupovaly se na vlnách, mizely, rakve postupně odřezány.
„Máme na palubě ženy?“
„Nikoliv.“
Obloha jasná, vítr stále zprudka dul.
„Země!“ ze strážného koše.
„Slez, ať nesletíš! To ono zmiňované souostroví?“
„Táto, jo.“
„Najdeme místo k přistání? Bude pobřeží ploché,
písčité? Či se proti nám zpupně budou pnout skaliska příkře klesající, o paty
jichž se příboj hněvivě tříští? Nalezneme poklidnou zátoku? Odpověď na sebe,
Zděndo, nedá dlouho čekat.“
„Moc se těším.“
Muž z přídě zkoumal dalekohledem pobřeží.
„Žádná známka života!“
kdo to byl?
Přistáli na konci úzké zátoky,
sevřené útesy. Potok padal skrze husté houštiny na úzký břeh, vodopád se
tříštil o balvany porostlé mechem.
„Nebojíš se hmyzu?“ když vystoupili na břeh, ptal se
táta.
„Pche,“ mávl syn rukou.
„Neříkej pche, to by se ti nemuselo vyplatit.“
„Co? Pche.“
Pustili se do křížku. Štěstěna se přikláněla střídavě
na obě strany. Váleli se po zemi, častovali se štulci.
„Necháte toho!“ volal kdosi z výšin.
„Nenecháme!“ Nechali toho.
Škrábali se hložím, kamení se sypalo, ruce rozedřené,
nehty olámané a za nimi špína, krůpěje potu na čele, zrychlený dech
a tep.
Stanuli na úzkém skalním hřebeni. Stěží znatelnou
stezkou do vnitrozemí? Nechat loď bez ostrahy? Vrátit se. Mohli být však bez
obav – to jim ale neznámo.
Pod převisem vystavěl si chýši ten tvor. Dávno, dávno
tomu, svět tehdy světem nebýval. Chodidla se bořila do čehosi mazlavého, výhled
zastírala popelavá mlha. O tvář se velmi často otřely slizké závěsy,
upevněné neznámo jak vysoko – na tom nezáleželo a nezáleží. Podle
nesmělých očekávání se ve chvíli, stejné jak ostatní, mlha počala rozplývat,
závěsy byly nepozorovaně vytaženy. Krok se stal pevným. Obrysy věcí, bytostí,
útvarů zřetelný; žena s očima daleko od sebe posazenýma, snědá –
Nigra sum, sed formosa – v červených šatech, vlny odplavují písek
zpod nohou, boří se, noří se; lze ji oslovovat jako Jolanku.
Ale k čemu jméno? Slyšíš slovo, dotýkáš se tváře;
slovům konejšivého hlasu nerozumíš, prsty klouzají po tváři jak voda po vodě –
je jméno k čemu?
„Ha! A jak si v bezčasí chýši vystavěl ten
tvor? Na špičku nosu neviděl, šlemovité záclony mu laskaly líc, bahnem se
brodil.“
„Klíčem k odpovědi na otázku jsou vlastnosti
magnetu – vše, čeho se dotkl, žehnal svou přitažlivostí, co bylo v onom
světě skutečného, uléhalo mu k nohám. Stěny přístřešku vystavěl z kdovíčeho,
podlahou hladina mořská, střechou měňavá horstva oblaků.“
„Pobývá tam stále?“
„Co chceš od literatury? – žije tam stále, věř.“
„Klec světla je prý duši těsná.“
„I kdyby se duše rozpínala po věčnost, do mříží
nenarazí, Bohu díky.“
„A jak to dopadlo s již dříve zmíněnou
polotajnou organizací, co se prostřílela stokou, opustivše předtím maloměstské
tržiště? Jejich pohlavár předtím navštívil dům Páně.“
„Ať to dopadlo, jak to dopadlo, tak to dopadlo.“
tajný romanopisec
Honil slečnu po lese, zlomil si
nohu. Vysedával pak v restauracích, končetinu obalenou v sádře.
Zaplétal se do rozhovorů s rozličnými stvořeními.
„Tak já se třeba jmenuju Hořčák.“
„Poeta Hořčák? Četl jsem
vaši báseň ve vývěsní skříňce v Italské ulici.“
Snad už
kat hlavice useká
všem raketám.
Pak
vstupenky otrhám.
Dětí smích na kolotoči míru
to bude daň
za klidný spánek.
„Přesně!“ šklebil se vousáč
se zanícenýma očima, „ty čteš poezii. Nikdo ji už nečte. Ale přesto, představ
si, dostal jsem za poslední básnickou sbírku státní cenu. Pět tisíc korun.
Koupil jsem rodičům kotel,“ blýskal očima v rudých obroučkách.
„Mně připadá,“ napil se tajný romanopisec piva, „že
básně o zbrojení…“
„Co máš proti básním o zbrojení?“ zeptal se ostře
Horčák.
„… že básně o zbrojení se moc číst nebudou nikdy;
nebo jinak: člověk by si měl moc rozmyslet, jakou krávovinu hodí na papír. Rozumíte
mi?“
„Politika a poezie musí vzájemně prorůstat! Do
boje vpřed! Zkusil jsi už někdy napsat báseň? Asi jo, lidi jako ty si píšou
básničky. Známe to.“
„Klec světa je duši těsná.“
„Co říkáš?“
Sálem procházel číšník.
„Pane vrchní!“ zavolal naň tajný romanopisec, „buďte
tak laskav a vysypte nám popelník!“
„Cože?“ ptal se Hořčák, „vysypat popelník? Kde myslíš,
že seš?“
„V hospodě, mistře. Mám za to, že číšník je tu od
toho, aby mě obsloužil.“
„Mluvíš jako knížka,“ zkřivil Hořčák ústa, „co by ti
to udělalo, kdybys vstal a popelník si vysypal sám? Támhle jsou odpadky,“
mávl rukou směrem k odpadkovému koši.
„Pane Hořčák, proč bych se měl obsluhovat, když je tu
od toho někdo jiný? Platím za pivo a za služby.“
„No dovol, obtěžovat číšníka takovými samozřejmostmi…
co seš zač? Moje básně znáš, otravuješ s popelníkem, nechceš pár facek?“
„Hořčáku, ty hnido, vřede, svině prašivá, přes hubu
dostaneš podle všeho ty. Škodíš v manéži slovesnosti, jak jen můžeš, obtěžuješ
poctivé lidi, co očekávají od poezie úlevu; kdyby jenom to! hnuse, ty otravuješ
hosta, který utrácí zákonně nabyté peníze za ředěný patok! Mlč, zrůdo! S velkým
sebezapřením jsem poslouchal svinstva, která se ti řinou z tlamy; už toho
mám dost! Špinit se s tebou nebudu, jenom chci připomenout, že tě vídám,
jak chodíš do parku s otylým psem, a ten pohled že ve mně vyvolává
beznaděj nad tak zuboženými živočichy!“ Zaplatil u výčepního pultu,
rozrazil dveře – k čemu by mi byly diamanty Sibiře? – s ulehčením
vdechl mrazivý vzduch, až se rozkašlal.
„Bouchačku mít a skrytou zárukou pořádku být;
bouchačky patří těm nejmoudřejším! Bouchačky v kapsách moudrých jsou
zárukou plodného klidu v zemi. Vyjící lumpeninteligenci zkrotí jediný argument –
s naléhavostí hledící oko bouchačky; jazyk ztěžkne, ústa zmlknou a hlavou
se začnou míhat pro a proti, předtím v koutě zasutá. Duchovní obnova
národa bude úspěšně završena jen tehdy, opásají-li se pastýři nábojovými pásy
a budou-li žehnat zástupům nejen slovy, ale i spolehlivými
bouchačkami, žádnými rouráky nejistého původu a nespolehlivé konstrukce.
Odemkněte oči i uši své, z úst nechť
vykvetou plamenné kytice, pusťte se do tance, při němž staré vesmíry zanikají
a nové zůstávají nesplněným přáním, nevysloveným veršem, jalovou možností!
Hrnčíři, chyťte se kolem ramen, podupávejte v kruhu po střepech tvarů, ať
poslední křivka džbánu zmizí, rozdrcena v prach!
Odchází Pán a již se neohlédne! Všechnu svou mzdu
věnujte na výstavbu psích útulků, opusťte domov, následujte svůj šíp, cesty
jsou vyrovnány, přímé jak pohled k horizontu.
Vaše noci ozáří světlo
odnikud, Pán vás posílí větrem do zad – toť vše. Vřesem, vodou, mračny,
křovím, bahnem následujte svůj šíp! A slyšte marš, jenž už nezmlkne! –
třesk kamenů, praštění větvic, vrzání sněhu, hučení vichřice, šum písku, řev
příboje, mlčení mlhy. Zapomeňte, kde vrchol a kde dno; kde třeba, staňte
se rybou, kde třeba, staňte se ptákem – více vám netřeba.“
„Kamkoliv kráčíš – ve šlépějích
Pána kráčíš.“
„Ni zisk, ni slávu; ten, který tluče na šedé dřevo dveří, ten, který nemá
kam hlavu složit, ten, který nemá čím zaplnit břich, a ten, který pije z dlaní,
přichází v nevysloveném jménu, ba co víc, ten, co se odívá do hadrů
z obchodů partiovým textilem, ten, který se zadarmo řítí vozidly městské
dopravy, ten, který se krmí chlebem a špekem, ten, který mlčí a nedívá
se lidem do tváře, ten, který dostává v kriminále nakládačku
a v pakárně hrst prášků a stovku plegomazinu – pohlédni! –
přichází v převlečníku z nejjemnější vlny, kolem nohou mu skotačí
opuštění psi… … pečeť smutku zlomena, pochopit na tom není co.“
„Teď sehnat bouchačku a dostatek munice k tomu!“
zasnil se romanopisec a šel s blaženě přivřenýma očima, „bouchačku“,
otevřel oči.
Potuloval se parkem, noha v sádře, žádný spěch,
park má obvod přes kilometr. V nejzazším cípu stojí jesle, obehnané
cihlovou zdí, po cestě u zdi se dojde k pískovišti, zpustlému domku
s prázdnými otvory namísto oken a dveří, kout je obehnaný zdí jeslí
a plotem, křovisky. Z domku se linul kouř, byl slyšet rozhovor, kozlí
smích, ha!, oni tam pálí lavičky, tajný romanopisec se přiblížil – „Můžu
se ohřát, hoši?“
Postavil se k ohni, ohříval si ruce v plamenech.
Výrostci mlčeli, čtveřice.
„Nemáte cigáro?“ postavil se jeden, patka mu padala do
očí. Pohodil hlavou.
„Mám.“
Prohlédl si sešlost. Mladé obličeje, nehybné obličeje,
posměšné, vyzývavé oči, mastná pleť s pupínky.
„Fakt bysme si moc rádi zakouřili,“ vytáhl mu zmetek
cigarety z ruky a strčil ho do prsou. „Co do mě strkáš?“
Je to zásnubní
tanec nenápadných opeřenců, nebo tam někdo někomu kroutí ruce za záda, aby se
musel předklonit? Podívejme, jsou to lidé, kolenem do obličeje kope někdo
někoho, a teď je vidět i tvář potřísněná krví – vždyť někdo
někoho chytil za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu! Podivné, na zkrvavenou
tvář dopadají políčky, někdo se někomu směje, na prstu má někdo nasazenou
žiletku, a jakoby prstem kreslil do prachu, pomalými tahy někomu rozřezává
čelo, líce.
„Já tomu nerozumím! Nebolí to?“
Nejspíš to byla nějaká zábava – krev kape z obličeje
na prsa, člověk s tváří pomazanou krví pomalu odchází za veselými kumpány,
ti odběhli za jiným rozptýlením – podívejme, on má nohu v sádrovém
obalu, jinak by se svými hbitými spoluhráči jistě utíkal.
ta krásná červená lokomotiva
„Doporučuji co nejméně slov
a smíchu.“
„Nic nového, nesměji se a nemluvím už dlouho.“
„Bylo by pro vás nejlépe, kdybyste se uchýlil do svého
malého království, do komůrky, jež vám byla v dávných dobách přidělena.
Oknem lze hledět do světlíku. Důrazně žádám – nevycházejte, nepřijímejte návštěvy.
Tvář se zhojí, rány zajizví, vzpomínky zůstanou, lze se jimi zdarma těšit.“
„A mohu se jít ještě podívat na lokomotivy?“
„Nezdržujte se v prostoru nádraží moc dlouho.“
„Ach, povězte mi,“ zalomil rukama, „je v minerálních
pramenech život? A tam má smysl?“
„Nyní se vzdalte.“
Hlavní nádražní hala se
rozléhá do daleka, do široka. Mramor, šedivý matný vzduch. Ve dvou okénkách
pokladen se svítí, na lavičce mezi kolejemi vojáci, pivní lahve u úst jak
polnice – jistě signál k ústupu; zloději kufrů v občanských
oděvech; obejdové vyhlížejí vlak – přiváží amnestované ženy; sekretářka
odjíždí na pohřeb strýce ze vsi o dvou rybnících; a jak to voní! –
prachem.
pohyb! to je to, vo co de.
stanice? vlas vane přes obzor.
kde vpřed a kde vzad?
za světlem stoupá prach.
Podle řady vagónů se vydal
nesprávným směrem, došel na chvost vlaku, tam rudě zářily koncové lucerny.
Vlak si vydechl – aby mi tak odjel, než najdu
lokomotivu!
Tichoučká, sebevědomá, hladká, lesklá, vínově červená –
za dne krvavě svítí. Patero očí, výhružně napřažené nárazníky a milé,
černé kabely na přídi. Zpod nárazníků vybíhá šikmo dolů štít na odhrnování drzostí.
Pohladil lokomotivu po skráni, přiložil ucho k plechu, naslouchal bručení
elektřiny ve střevech. Pak se rozhlédl, seskočil z perónu, lokomotivu
objal, co nejvíc mohl. Svíral ji a drtil, laskal šrouby a výstupky,
jako vánek listu dotýkal se oblin nárazníků, hnětl kabely.
S hučením se rozechvěla slastí. Ohlušující třesk
doprovázel vzestup z dusných temnot, lampiónové průvody, bručení
revolucionářů, letouny s plamenným chvostem v pádu, stoh zpracovaný
klubem žhářů, světélkující brázda za lodí. Neznámý ovčák nesměle dýchl do
šalmaje. Lokomotiva sebou trhla. Tajný romanopisec padl na záda, ležel mezi kolejemi,
ta krásná červená lokomotiva nad ním sunula členité břicho, skřípala, vzlykala;
ležel, vagóny duněly rychle, rychleji, až k poslednímu.
Vrhli se k němu, zdvihli jej, táhli po
nástupišti, ze schodů, do schodů, ke stolu, na židli, pleskali ho po rozřezaných
tvářích.
„Promluv, promluv přece.“
„Stalo se mu něco?“
„Mluv!“
pokračování
Vystupuje.
V přítmí vidí přibližně deset mužů stojících
v kruhu u paty žebříku. Chápe se ho několik paží, zasouvají ho na
sedadlo vozu mezi dva hromotluky.
On a on se bere za ruce, a že od sebe
nepůjde; ať prý ho nechají pohromadě. Poručík mu domlouvá. Ne dlouho. Znechucen
vydává rozkaz, muži se na něj vrhají a trhají ho od sebe. Není mu nic
platné, že se brání, za okamžik sedí i on mezi hostiteli, o pár šrámů
bohatší a limuzína vyráží.
Z boudy na
kraji letiště vyjíždí nákladní vůz, plně obsazený automatčíky. Řadí se před
osobní automobil. Nelíbí se mu to – jak ale odvrátit příští nepříjemnosti?
Snaží se rozluštit kratičce osvětlené směrovky, ale nedaří se, nelze zjistit,
kudy auto projíždí.
Bylo po dešti, mraky se protrhly, auto jelo lesem,
bylo to v horách, pod úplňkem modrostříbrné lesy, údolí se zužovalo.
Dojeli k závorám a dozorčí je pustil dál.
Zastavili před nevelkým domem, asi bývalou hájovnou.
Vystoupil z auta, zavedli ho do pokojíku s postelí,
skříní a děravým křeslem. Řekli mu, aby si sedl nebo lehl. Raději si sedl.
Seděl do svítání; u okna, s automatem na římse jeden muž, u dveří
druhý.
Ráno vyšel k bystřině. Ve větvoví věkovitých
jedlí hřadovalo několik civilů, ale nechali ho na pokoji. Stáhl si galoše
a ponořil nohy do ledové vody, vypral si ponožky, pověsil je na keř.
Svlékl zimník, svetr, košili a klackem se důkladně podrbal na zádech. Také
si vydrhl zuby zlatonosným pískem, zlepšila se mu nálada a potěšeně naslouchal
cinkotu nádobí z chalupy. Kdy naposled jedl? – sušenky na nádraží,
a to bylo… před čtyřmi dny.
Žitný chléb, slanina, tetřeví vejce, ovčí sýr, jahody
s cukrem a smetanou. A čaj, slazený černým lesním medem.
Pak přišel elegán s prošedivělými licousy.
Uctivý, pozorný, mnoho otázek kladl a naslouchal odpovědím. Za dlouho se
ho z ničeho nic zeptal, jestli chce se sebou mluvit.
Vedl ho po rozvrzaných schodech do špeluňky v prvním
patře. Tam seděl on sám v červených trenýrkách a zasmušile zíral do
údolí. Elegán nabídl procházku.
Vyšli ven, mohl se sebou hovořit, ale nebyla s ním
kloudná řeč – průvodce to vidí, vracejí se a jako zábavu jim nabízí
kulečník. Kdo by ale v takové situaci měl náladu na šťouchání tágem?
Čaj si vypili, housku pojedli, do svých pokojíků se
rozešli. Tajný romanopisec usedl do starého ušáku a seděl do rána. Nesměle
se ozval drozd. Přinesli mu kartáček na zuby.
V poledne opět na procházku. Přijíždí automobil,
vylézá z něj ohava a mluví s průvodcem – ten se po chvíli
vrací a změněným hlasem mu nařizuje, aby se bezodkladně vrátil do domu.
Usedl do křesla, hleděl do údolí – vtom zazněla
s ozvěnou krátká salva.
Přichází muž s neklidnýma očima a zve ho na
čaj.
„Mohl bych dostat nějaké noviny?“
Nelze vyhovět, alespoň tedy pozvání na televizi. Běží
pohádka o veverkách.
Odchází do pokoje, usedá do křesla. Ráno u snídaně
mu rozhořčený automatčík vyčítá – co jsi za člověka, po nádraží se válet,
tvůj táta bojoval na barikádě, okupanty střílel – přichází muž roztěkaných
očí, vyzývá automatčíka k mlčení a následnému odchodu.
„Kolik času potřebujete k přípravě na cestu?“ ptá
se.
Pokrčení rameny.
„Mohu hned.“
Odcházejí k autu.
„Počkat!“ odbíhá muž a vrací se s košíkem
ovoce, pálenka, šrůtka špeku, chléb.
Auto se žene úzkými silnicemi, vrcholky hor klesají.
Letiště, letadlo. Posádka u schůdků salutuje.
Procházel uličkou mezi sedadly, patřil na méně i více
známé tváře. Ze skrytých reproduktorů se linuly vřeštivé latinsko-americké
melodie. Usedl na sedadlo. Obrátil se k sousedovi. Nedlouhé mlčení.
„Co tu děláte celý den?“ chtěl vědět čerstvě příchozí.
„Sedíme, někdy si sklopíme sedadlo a ležíme.“
„A nějakou zábavu provozujete?“
„Jsi hluchý? Posloucháme hudbu spřátelených
kontinentů, před usnutím zpíváme večerku. Když se nám donese, že slezl sníh
a vykouklo osení, slavíme svátek plodnosti. Hledáme v žurnálech obrázky
žen, vzpomínáme na děti, řinčíme nádobím, srkáme kávu, vyprávíme si.“
„Nedávno měl přijet strýček za prací do Prahy
a v dopise nás nevybíravými slovy vybídl, abychom jej přišli na
nádraží přivítat. Velmi jsme se těšili, obtěžovali jsme maminku, kolik času prý
zbývá do příjezdu vlaku. Maminka věděla, jak jsme nedočkaví, smilovala se nad
námi malými lotry a vyšla s námi o celé dvě hodiny dříve.
Setmělými živými ulicemi proudily davy veselých, povídavých osob a kolony
vojenských automobilů, obrněných transportérů, tanků. Nezvyklý večerní pouliční
ruch nás udivil – a což teprve na nádraží! Každou chvíli chrčel
místní rozhlas výzvy k rozchodu, do toho se mísil jek lidí, hvízdání
lokomotiv, průvodčí troubil na trumpetu. Nestačili jsme se divit blýskání
světelných signálů a obratnosti výpravčího – kdo se k němu
přiblížil na dosah ruky, šel k zemi. Čas nám prohlížením všech zajímavých
věcí plynul jako voda.
Nádražní rozhlas
oznámil, že strýčkův vlak přijede za tři minuty. Zamířili jsme na druhé
nástupiště, abychom strýčka brzy uviděli. Kolem nás se valily zástupy cestujících,
smýkaly námi jak proud nafouklými zdechlinami. Broněvik – pancéřový vlak
přijel. Sešli jsme se s příbuzným, radostně se přivítali a odvezli
proklatého strýčka domů.
Uprostřed stolu stála mísa se zelňačkou, vystupovaly
z ní kotouče dýmu, měnily svou tvářnost v podobu mýtických oblud,
libá vůně zaplnila zamaštěnou kuchyňku. Strýc si nabral bohatýrskou porci
a zabořil do národní polévky dřevěnou lžíci.
„Předsevzal jsem si
založit ve městě buňku odporu,“ mluvil plnými ústy, „a chci, abyste mi v mém
díle pomohli.“
Moc jsme strýčka neposlouchali, hltali jsme vřelou
polévku, až se nám dělaly boule za ušima a jazyk dřevěněl.
„Netahej kluky do svejch kšeftů,“ zavrčela maminka.
„Po půlnoci vyrážíme do akce,“ přeslechl ten divný,
neznámý strýček maminčin protest.
Nekonečné hodiny! Cpali jsme se zelňačkou, pak už se
v ní jenom rýpali, žaludky plné, přeplněné k prasknutí.
Hodina H se přiblížila, oblékli jsme se do černých
teplákových souprav, navlékli černé rukavice. Strýc významně zachrastil krabičkou
zápalek a zasunul ji do kapsy.
„Hoši, rozlučte se s maminkou, možná ji vidíte
naposledy!“ Už nešlo couvnout.
Ze stínu do stínu hnali jsme se kolem zdí.
„Kde je tu nejbližší restaurace?“
„My nevíme,“ zalhal bratr Jeník.
„Nežvaň a veď nás!“
U první, druhé, třetí hospody – nevím, kolik
jich dohromady tu noc bylo – jsme s Jeníkem hlídkovali a strýc
strkal do zámků sirky – ráno budou pípy mlčet, bary zůstanou ztichlé.
„Národ musí povstat a svrhnout chomout
samozvaných mocipánů! Zítra půjdeme na operu.“ Těšili jsme se.
Při prvních tónech slavnostní předehry nás ovládlo vytržení
a zcela jsme se zaposlouchali do Smetanovy hudby. Tu se mihl motiv
Libušin, tu zase Přemyslův. Slavnostní a vznešené melodie vyrůstaly jedna
z druhé, navazovaly na sebe, prolínaly se a vyznívaly v mohutný
hymnus oslavy vlasti. Nevycházeli jsme z obdivu. Silně na nás působily
výkony pěvců, uvědomovali jsme si vzájemnou souhru orchestru. S lítostí
jsme sledovali představení blížící se ke konci. Když dirigent odložil taktovku,
zavířil celým hledištěm silný potlesk. Tak se odměňovali vděční posluchači svým
milým umělcům, kteří jim připravili krásný večer.
Před divadlem se shlukovali vyčerpaní diváci,
debatovali o představení, nezvykle zamlklý strýček nás však vlekl pryč.
„Vypravíme se na prohlídku sbírek starého umění,
a to hned!“
Procházkou jsme došli na Pražský hrad. Stráž omámil
strýček kapesníkem namočeným v chloroformu, protáhli jsme se škvírou ve
vratech a doplazili se ke starobylému paláci, kde jsou sbírky uloženy. K okapu
vylétla skládací kotvička na lanku, zkusmé trhnutí – „de to!“ Vyšplhali
jsme, ze střechy opatrně odstranili tašky a po špičkách prošli půdou do
sálu. Pozorně jsme si ve tmě prohlíželi nejstarší památky malířského umění.
Strýček nám vysvětloval náměty i způsoby, jak je malíři zpracovávali.
Upozorňoval nás na výběr barev, na neobvyklé nazírání starých mistrů i na
sílu jejich vyjádření. Pomalu jsme nabývali představy, jak asi jednotliví
mistři cítili a pracovali, stále víc a víc jsme si začínali vážit
jejich vysokého osobitého umění. Ani jsme nepozorovali, jak čas zatím prchá, až
nás strýček vyzval k návratu. Vypařili jsme se stejnou cestou, strýček
uvolnil kotvičku, chytil ji v letu, složil, smotal šňůru. Z Hradu nás
odvezl popelářský vůz, zahrabali jsme se do vyhřátých odpadků, tiše si
prozpěvovali sbor z Libuše.
„A co škola, mládenci?“ položil strýček
překvapující otázku.
„Chodíme do ní rádi. Kromě pěstitelského a sportovního
kroužku máme i kroužek pěvecký. Trvá sotva několik měsíců a již má za
sebou pět úspěšných vystoupení. Založit kroužek bylo poměrně lehké, ale
svědomitě a obětavě v něm pracovat, to už je jiná. Zpočátku šlo vše
dobře, strýčku, většina z nás si dobře uvědomovala svou povinnost. Ale pak
nastala změna. A jaká! Pinkavův Ivan si začal tropit ze zpěvu posměšky.
Kdoví, co to do něho vjelo. Viděli jsme jej běhat po městě, každou chvíli se
objevil na jiném konci. Když uslyšel z oken školy náš zpěv, zvědavě se
zastavil, ale po nějaké době zase odběhl.
Nedalo mi to a po jedné ze zkoušek jsem se
u Pinkavů zastavil. Ivan přišel loudavě otevřít. Věděl, že zapomněl na
svou povinnost. Pak se mi však upřímně svěřil, že měl strach vrátit se do
pěveckého kroužku.
„Pochop, děsně sem se bál.“
Několikrát záměrně vynechal a teď se bál
posměchu. Vědomí, že nejednal správně a že mu nikdo nevěří, jej změnilo.
„Kluci, musíme Ivanovi pomoci.“ Domluvili jsme se za
garážemi, že Ivanovi věnujeme jednu zkoušku; musí si zopakovat to, co už snad
zapomněl.
Nastal den zkoušky. Ivan nepřišel sebevědomě jako
jindy, nýbrž skromně. Oznámil nám, jak ho mrzelo, že přestal do zpěvu chodit.
Všichni jsme mu rozuměli. A Ivan se reálně změnil – kromě zpěvu se
začíná věnovat i hře na kytaru.“
„Teď já, Jendo, jo?“ chtěl jsem se také pochlubit.
„Pan učitel nám někdy ukazuje hvězdy, stálice i oběžnice.
Čekáváme netrpělivě na setmění. Dalekohled, učitelem sestrojený, má v opatrování
zvědavá Věrka. Když se objeví první hvězdy, pobízíme učitele ke spěchu a vydáváme
se na objevnou cestu. Objemný dalekohled nese učitel. Snad jsme na nic
nezapomněli. Míříme za trať, tam, kde se vypínají haldy škváry.
Pečlivě postavíme dalekohled, abychom mohli
opět a opět měnit jeho polohu. Nyní jsme už trpělivější a rozumnější,
i když jsme zvědaví a těšíme se na krásnou podívanou. Nasloucháme
roztržitě učitelovu vyprávění o nově objevené kometě, o hvězdném
dešti, o mlhovinách. Tajně kouříme, a když se učitel dívá do dalekohledu,
děláme posuňky. Domů nepospícháme, zapomínáme na spánek, směle bychom vydrželi
venku až do rána; sladké je to na haldách!“
„Hoši, hezky vyprávíte. To já měl od pěti let svou
skříňku na knihy. Neuměl jsem tehdy ještě číst, ale znal jsem nejpěknější pohádky
a uměl si je v knize najít. Pak přišla škola. S napětím jsem
sledovával výklad a doma jsem pečlivě a svědomitě obětoval každou
volnou chvilku četbě. Mnohým věcem jsem ještě dobře nerozuměl, mnohé jsem
zapomněl. Ale dík mé trpělivosti dostavil se i první úspěch.
Na konci školního roku jsme se z oběžníku
dozvěděli, že bude ve škole uspořádána čtenářská soutěž. Úkolem bylo určení
jména spisovatelů podle krátkých ukázek z knih. Poctivě jsme měřili své zkušenosti
a živě rokovali. Výsledky soutěže byly poměrně velmi dobré. Téměř většinu
ukázek jsme úspěšně a spolehlivě poznali. Přibližně nejlepší čtenáři byli
odměněni knihami a drobnými uměleckými předměty. Já dostal jako druhou
cenu holicí strojek, opravil jsem ho a oholil nevlastnímu otci papachu.“
Zeptal jsem se strýčka, jestli rád vzpomíná na
dětství.
„Ano. Ve škole jsme velmi litovali nedoslýchavého
chlapce. Nemohl s námi na lyžařský zájezd; dozvěděli jsme se o té
milé perspektivě v listopadu. Všichni jsme si připravovali lyžařské boty,
oteplovačky, lyže a všechno, co patří k výstroji správného lyžaře.
Před Vánocemi konečně přišel slíbený lístek a jelo se.
Lidka neklidně počítala stanice a rozplývala se
chválou lyrické zimní krajiny. Konečně jsme ve známém rekreačním středisku vystoupili
a zjistili, že sníh je hebký jako plyš. Lipovou alejí jsme šli k hotelu.
Sněhové vločky se blyštěly ve slunci, zalykali jsme se zdravým horským vzduchem
a pochvalovali si pěknou vyhlídku. V blízkém hotelu nám nabídli nejen
ubytování, ale po delších tahanicích i stravu. Byli jsme velice hladoví
a rychle jsme polykali poživatiny. Do našich vyhladovělých žaludků se
vešlo všechno – biftek, lívance, limonáda, šrouby, knihy; jen Láďa, který
si den předtím zkazil žaludek nakládanými rybami, se musel spokojit s pelyňkovým
odvarem a keksy.
Už aby bylo ráno! Připneme si lyže, poletíme s větrem
o závod. I když nás budou večer lýtka bolet, bude se nám tu líbit.“
„A co jste, strýčku, ještě vyváděli za
lumpačiny?“
„O prázdninách, to jsme se nadováděli a naskotačili!
Celé dny jsme měli jen pro sebe. Běhali jsme, závodili, hráli nejrůznější hry.
Dívky se usadily na trávníku a svlékaly a oblékaly své panenky. Často
jsme pořádali společné výpravy na houby. Ani rodiče se o nás nestarali
tolik jako ve školním roce a popřávali nám více volnosti. Jeden za druhým
ubíhaly prázdninové dny. Pomalu jsme se chystali do školy. Poslední snopy
zmizely z polí, ve vesnici zarachotily poslední vozy s úrodou. Ráno
se objevovaly mlhy. Dovádívávali jsme, jak by nás posedl sám ďas, ale radost…
radost, ta se vytrácela.
Poslední večer osudných prázdnin nám rodiče výjimečně
povolili sledování televize. Vidím to jako dnes – nízká seknice, na hrubě
vyřezávaném příborníku televizní přijímač, my, děti, se k sobě tiskneme
pod peřinou, tetelíme se děsem. Šedomodrá obrazovka zprostředkovává styk
s choromyslným baronem ve zpustlém zámku. Cosi ťuká na stěny – to
jsou zazděné milenky, nespokojené se svým údělem, zpupní poddaní, řemeslníci,
kteří požadovali mzdu. Mřížovím v obličeji železné panny sténá… kdo?
Poznat nelze. Z klenutých stropů kape narůžovělá voda, kroky kamery
navzdory strachu vedou k zvrásněným závěsům, zpoza nich řev a barbarská
hudba – hromování bubnů, kvílení strun, chrchlání trub.
Protější stěna sálu se ztrácí v kouři, od stropu
visí bronzové obruče, vosk poprchává na nedohlednou řadu stolů.
‚Zamkněte oči a uši své, ponurým myšlenkám dejte
výhost; oharek pochybností nechte zhasnout v temné tůni pod svýma nohama!‘
Sál působí jako vypuštěný
bazén, sestupuje se doň po širokých schodech. Nově příchozího si zdánlivě nikdo
nevšímá, ale o tom, že je bedlivě pozorován, svědčí napřažené paže
nabízející číše, když na dně poháru ani kapka a číšník kdesi; třeba by se
chtělo odejít, avšak pevná ruka stlačí rameno – zezadu – zpět na
křeslo dosedne zadnice. Z hluku, smradu, světla se před očima jiskry rojí,
ksichty se tváří lhostejně, přitom se s nezúčastněným výrazem vnucují,
tebe oslovují zprávami pro jiného, dívají se ti do očí a poučují souseda;
obličej v dlaních hovoří do popelníku – rachocení, hvězdy, oči, tvář,
kůže a útroby: co slova značí? To hlasy větru, hlasy vody, hlasy kroků, hlasy
plamenů, tudíž:
zapomeň na mne, fortuno
dočista na mne zapomeň
ať mám zas hlavu plnou blech
ať mám zas hlavu plnou hvězd
rachotem vesmír naplněn, křikem hvězd
uprostřed jasu temný zjev, děs
hrst mrtvých much, pokrm umrlců
sbohem a zapomeň“
Veškeří ptáci původně dovedli
létat. Převážná většina si dodnes tuto schopnost podržela, někteří se však
změnili v ptáky nelétavé; běhají nebo se potápějí. Létání umožňuje ptákům
unikat z dosahu nebezpečí, lovit potravu, překonávat vzdálenosti.“
Popelářský vůz hladce svištěl po silnici, lačně jsme
lapali dobrodruhovy třesky plesky.
„Viďte, hoši, že mi věříte?“
„Ano, věříme ti na slovo, strýčku.“
„Ach, hoši, kdyby vy jste věděli! Trápí mě už dlouho
dojem, že mimo skutečnost viditelnou je skutečnost ještě jedna, nám nedosažitelná,
jevy zřejmé mají původ v jevech skrytých – když se ryba žene pod
hladinou, zahlédneme vlnu, ale o barvě a velikosti ryby se můžeme jen
dohadovat; zmatené příběhy jsou vyprávěním o něčem prostém a přehledném,
úsměv zakrývá úšklebek a z nepodstatného klíčí budoucnost. Hoši,
kdyby vy jste věděli! Chcete vědět, hoši, jak jsem se dostal až sem?“
„Chceme, strýčku, ano, ano!“
„Krutá touha neodbytná mne hnala druhého večera
v přístavním městě do proslulého hanbince u lesíka na periferii.
Vyběhl jsem jak splašený po prošlapaných schodech, zabušil na dveře, za kterými
se mi předešlého dne dostalo mnoha poučení. Nikdo se neozval, do dveří jsem
začal kopat a zuřivě tlouci.
‚Obsazeno.‘
Srdce se mi zastavilo. Přitiskl jsem ucho ke dveřím,
slyšel jsem šramocení a chropot. Nohy mne zanesly do přijímací místnosti.
Ze stoličky vstal výčepní, postavil přede mne sklenici a láhev a opět
začal klimbat.
Má vyvolená se čubčí s neznámým chrapounem, obnažena
leží na gauči a přiopilý kanec sprostý, chlípný si s jejím tělem
nakládá jak libo, nevkusně žertuje a že se ukojil, dá najevo hlučným vypuštěním
větrů. Žádat od běhny věrnost… vždyť mi však naléhavě kladla na srdce, abych
chápal její zaměstnání jako každé jiné; práce pro ni není ani v nejmenším
zábavou, i třeba náročnou.
Rozum se vzpíral přijmout chladné stanovisko, na čele
krůpěje potu ztěžka jsem dýchal, pach vychladlého tabákového kouře a levných
voňavek střídavě jsem vnímal a nevnímal.
Zaklapaly podpatky, celá rozevlátá vběhla do salónu.
Tváře jí jen hořely.
‚Drahý příteli! Vy zde? Celý den jsem na vás myslela.‘
Usedla na protější židli, podívala se do zrcátka, nalíčila si rty, sevřela je
a mlaskla.
‚Mračíte se jako kakabus.‘
‚Aby ne!‘
‚Co se vám stalo?‘ Vstala, uchopila mě za ruku.
‚Pojďte do mého budoiru.‘
Pomalu jsem vstal a následoval ji. Zamkla, usedla
k mramorovému stolku. Napřáhla ke mně obě ruce. Něžně se usmívala.
‚Už se nechmuřte. Jsme sami.‘
Opíral jsem se o stěnu a vyčítavě se na ni
díval.
‚Před čtvrt hodinou jsem na tebe klepal. Nebylas tu
sama.‘
‚To byl starší pán, jenom si tak trochu hrál.‘
Zaryčel jsem.
‚Hrál! Dovedu si představit, jak! Nahá těla, žhavé
sliznice, šťávy, pot – dobře znám ty hry! Při naší svaté lásce, tos ho
nemohla odmítnout?‘
Zúžila oči, sevřela ruce, až klouby zapraskaly.
‚Myslím, že chápu vaše pohnutí.‘ Vzdychla. ‚Mé tělo
patří jenom vám. Je těžké, mám-li ho propůjčit kterémukoliv příchozímu.‘
‚Příchozího dědka jsi měla vykopnout!‘
‚Vykopnout, dobrá… a z čeho budu živa? Kde
budeme bydlet?‘
‚Nějaké místo se najde a bydlet budeme zatím
v námořnické noclehárně.‘
‚Je v té noclehárně zaručeno soukromí pro nás
dva?‘
‚Jak bych to řekl… naše noclehárna je úzká prkenná
bouda, po délce jsou vypnutá lodní lana a když v noci přijdeš, tak se
o to lano opřeš, zaklesneš si ho v podpaží a můžeš spát. Ráno
nás budí správce tak, že lano rozhoupá, co nejvíc může. Ne, soukromí zaručeno
není.‘
‚To pro mne nelze.‘
‚Najdu byteček, malý, levný, v něm na mne budeš
čekávat. Našetřím na svatbu.‘
Zakryla tvář dlaněmi.
‚Takové štěstí! Ale kdy! – Nesnesu už dále svůj
otrocký úděl, stále budu mít před očima kněze, jak žehná při oltáři našemu
svazku. Odveďte mne! Prosím!‘ zaštkala.
‚Mrzuté je,‘ pokračovala, ‚že visím hostinskému pár stovek
za galanterii a pestré hadříky. To bych musela zaplatit buď penězi, aneb
klínem.‘
‚Klínem v žádném případě!‘
Sám jsem měl peněz málo. Značný obnos z mého
platu pohltily výdaje za doutníky, pamlsky, hrubé destiláty, kávu, magazíny. Nevěděl
jsem o nikom, kdo by mi půjčil – známá firma.
‚Chudoba má ti je známa. Vzíti si tě však za choť chci
jako nic na světě. Desátého dostávám cirka jedenáct set, čtyřiadvacátého pět
set. Veškerý svůj majetek schraňuji v odřeném vulkanfíbrovém kufříku –
převážně zbraně; těch se nezřeknu.‘
Mlčeli jsme jak pozůstalí nad čerstvě nasypaným rovem.
‚Má nejdražší, když odpočívám na laně mezi soudruhy,
myšlenka na tebe mě odnáší do rajských zahrad dětství. Vyvrhel, bandita, budižkničemu,
ten, kterým každý pohrdá, já žízním po tvé milosti tak, že jsem již blízek
šílenství! Cítit tvé objetí, laskat tvé kučery, celovat tvé líce, hledět do
tvých kukadel – není pro mě vyšší slasti! Takže teď už jen otázka financí.‘
‚Vladaři milostný, čeho nám třeba krom nevychládajícího
citu? Budu se odívat nadmíru prostě, co dobří lidé dají, za pokrm mi poslouží
okoralý chléb a co dobří lidé dají, v naší komůrce bude čisto, já
budu na bedýnce sedět a čekat na tebe. Pravdou však ještě delší čas
zůstane, že neumím zhola nic. Domácí práce ode mne nebyly nikdy žádány, naučit
se vařit jsem neměla příležitost. Mé tělesné ustrojení je slabé, drhnout
podlahu nebo tahat uhlák je nad mé fyzické možnosti. Za vaši mizernou almužnu
si posluhovačku pořídit nemůžeme. Tak tedy,‘ ukazovala na prstech, ‚zařízení na
dluh, nádobí na dluh, sklenka piva a štipec masa pro vás – já se
uskrovním, o mne nejde – ne, peníze nám nevystačí ani na to
nejskromnější živobytí.‘
‚Nechce se ti, chápu,‘ řekl jsem podrážděně, ‚pivo,
maso, nádobí – a láska?‘
Vztyčila se a odhodlaným hlasem pravila: ‚Bez vás
můj život nemá smysl! Patřím vám! Copak ještě nevěříte, že péče o vás je
mým osudem? Jste slaboučký, křehký! Máte vydatnou stravu, přivykl jste silným
nápojům, a přesto stále odkašláváte do hrsti, naříkáte na pochroumané
zdraví. Rozkazujete mi, abych se již neoddávala cizím chlapům. Kéž by to bylo
možné! Jako nevěstka mužům sloužím, ale patřím jen tomu jedinému, vyvolenému –
vám. Ale… k penězům by bylo možno přijít, nemusel byste se namáhat. Náš
společný život by byl oddálen – ne však příliš. Zapřu se a budu
vydělávat osvědčeným způsobem! Ne, nepřerušujte mne,‘ zdvihla ruku, ‚vyslechněte
můj plán do konce! Obejděte ještě jednou své věřitele a vypůjčte si
částku, kterou dokážete bez větší újmy splatit. Nakoupíte mi nádherné oděvy!
Vystavím svou nádheru ještě více na odiv; bude nutné přestěhovat se do rušnější
čtvrti, kde je klientů více. Peníze se budou sypat, láska mne bude pohánět,
abych odborně plnila i ta nejzvrácenější přání zákazníků. Nastřádám na výbavu!‘
‚Zahynul bych!‘
‚Pak ovšem nevím,‘ chvěl se jí smutkem hlas, ‚jak
otázku vyřešit. Jiné cesty není. Polibky nás nenasytí.‘
‚Trpěl jsem strašlivě, když se v tvé přítomnosti
vybíjel stařec. Zoufalství by mě zabilo… požitkářům lepší sorty bys sloužila
k ukojení, a ač bych věděl, že spoříš pro naše lepší příští, před
očima bych měl ty nejhnusnější obrazy! Zabiji se! Hned, a tebe zabiji
také!‘
Strnuli jsme. Zpečetit lásku smrtí! Velebná chvíle
neměla konce. Tu žena přistoupila a opřela mi hlavu o rámě. Plakala
a šeptala:
‚Ano, veliteli, vyslovil jste, na co jsem vůbec
nepomyslela. Světu dáme vale ruku v ruce.‘
‚Nebojíš se?‘ slíbal jsem jí slzy.
‚Po vašem boku ne. Jako manželé na lůžko ulehneme
a nikdy víc se nevzbudíme.‘
Dravě jsme se políbili.
‚Pojď,‘ šeptala, ‚než se ztratíme v nicotě, chci
se ti poskytnout.‘
Roztrhla mi košili, až se knoflíky rozlétly do všech
koutů, stáhla bagančata, kalhoty, vysvlékla se z kimona; uchopila mne
kolem pasu, zavedla k lůžku, ulehli jsme. Rozechvělí objímali jsme se vší
silou, jeden pro druhého byl veškerenstvem.
‚Můj kormidelníku, veď mne směrem, který jsi zvolil!
Manželi, radostně přijímám tvé jařmo! Zmocni se mne jako vichr slaboučké
holubice!‘
Došlo k očekávanému. Zaujati krkolomnými chvaty,
nezaujaly nás rány na dveře. Srdce se zklidňovalo, malátnost opanovala údy. Řvaní
z chodby rozprášilo pohodu.
‚Dělej, frajere, sic vyrazím dveře!‘ Krčmářův hlas se
přidal: ‚Slečno, přidejte, Hans je pod parou!‘
Vztyčili jsme se. ‚Hans je můj nadřízený,‘ pronesl
jsem polohlasem.
‚Tak to máme společné známé, Hans zde pobývá často. Je
neurvalý.‘
‚Hans, počkej na mne ve výčepu, ano?!‘ obrátila se ke
mně, ‚uprchneme.‘“
„Abych to zkrátil,“ křičel strýček, když nás vyklápěli
spolu s odpadky, „ze sebevraždy sešlo, zkuste plavat jako v lavině
a pozor na hlavu!“
Bratr zůstal v lůně hromady. Hrabali jsme,
doufali, že ho nalezneme. Strýček si setřel rukávem pot z čela.
„Už je to marné.“
„Marné!? Nemůžu domů přijít bez bratra!“
„A co já! Nemůžu přijít k sestře bez
synovce!“
Poodešel několik kroků a vrátil se.
„Nedá se nic dělat,“ poplácal mě po rameni, „podívej,
jak je tu hezky.“
Pláň pokrytá odpadky obklopovala oválnou kotlinu. Na
jejím dně se krčila cihelna v troskách, hladinu čtvera různobarevných
jezírek brázdily divoké kachny. Mezi břízkami hopkoval zajíc. Sklouzli jsme po
srázu, prázdné plechovky se kutálely s námi a rozhodli jsme se, že
v kotlině zůstaneme, dokud se něco – cokoliv – nezmění.
„Dobře nám tu bude, chlapče, o to nemám strach.“
Prozkoumali jsme cihelnu a našli suchý kout.
„Tady budeme spát,“ rozhodl vedoucí, „natrhej traviny
na voňavá lůžka a já se projdu.“
Naškubal jsem několik hrstí trávy, připadlo mi to
marné. Nuda se mnou tloukla. Zaplnil jsem kapsy kamením a vydal se na lov
živočichů, abych dosáhl rozptýlení. Největší naději na úlovek skýtalo blízké
okolí jezírek, které, jak jsem si z výšky všiml, bylo hustě zarostlé
hložím. Podle čeho jsem poznal, že jsou houštiny tvořeny hlohem? – přece
podle nezaměnitelného odstínu červeně kvítků!
Přikrčen blížil jsem
se k jezírku. Škvírou mezi větvemi se mi naskytl pohled na strýce, an
rejdí po hladině. Prásknu ho kamenem! Vykřikl bolestí, utíkal jsem zpátky do
cihelny. Pustil jsem se do trhání trávy, na závěr se mi vydařilo svázat dvě
otýpky coby polštáře.
„Hezky ses činil, hochu. Dojdi ještě pro dřevo,
ulehnu, nějak se necítím ve své kůži.“ S hekáním se natáhl a zavřel
oči. Když jsem se vrátil s náručí otopu, ležel na boku a držel se za
břicho.
„Rozdělej oheň.“ Provedl jsem.
Strýc zaúpěl.
„Co se tak najednou s tebou stalo?“
„Napil… jsem se… vody a nedošlo… mi… že je o…
otrávená.“
Nebylo co dodat.
„Tady… jsem… skončil,“ vzdychl.
Přiložil jsem potravu plamenům.
„Než… odejdu, mu… musíš vědět… všechno.“
„Co všechno?“
„Všechno. Nejsem… nejsem tvůj… strýc. Bratr… nebyl…
tvůj… bratr. Tvá… matka… není… tvoje matka.“
„A čí teda jsem?“
„To… se neví. Já… ani nejsem… bratr… tvé… matky.“
„Dobře, dobře, ale čí jsem co já?“
„Jedné… zimní noci… tě… nalezli… v parku…
čerstvě… porozeného. Osvojili… jsme tě… s mou… ženou. To… je tvá…
náhradní… matka. A… tvůj… nevlastní… bratr… byl můj… bratr… tedy… tvůj…
nevlastní… strýc.“
„Proč jsi nás nechal opuštěné? Kde ses potloukal?“
„Křižoval… jsem… oceány…, zbrousil… jsem… všechny… světa…
světadíly…, zachraňoval… lidi ze… svízelných… situací…, i tobě… jsem…
z dálky… pomáhal…, ač o tom… nevíš. Teď… si musíš… poradit… sám.
Sbohem… a ne… za… po…“ Duše se rozžehnala s tělem. Mohl jsem ho
nechat ležet tak, jak byl, ale jako projev vděčnosti za předsmrtné doznání jsem
mu zatlačil oči a bez velké námahy strhl na nebožtíka zeď.
Po srázu jsem se vydrápal na skládku. Příjezdová cesta
mezi černobýlovými poli vedla k silnici. Do města mě
zavezl kamión se zamlklým řidičem.
pravdu má jenom
bouchačka
„Nikdy už je neuvidíš. Na jejich
smrti nemám nejmenší podíl.“
„Jak se to stalo?“ zeptala se žena zlomeným hlasem.
„Nešťastné náhody. Ale prosím, nechtěj vědět víc. Pro
tvůj klidný spánek.“
Sklopila hlavu.
„Dozvěděl jsem se všechno. Ten druhý mi to stačil před
smrtí říci.“
Položila dlaně na desku stolu.
„Zjistím, kdo za tou špinavou záležitostí stojí.“
„Odpusť.“
„Nemám co. Chápu, žes… měla ohledy.“
Vstala a otevřela malachitovou dózu na poličce.
Přešla zpátky ke stolu, položila před něj šperk na řetízku.
„To jsi měl té zimní noci na krku.“ Řetízek byl
spojený zlatavým plíškem ve tvaru měsíčního srpku.
„Má punc?“ prohlížel si zblízka plíšek. „To nepřečtu,“
po chvíli zkoumání. „Zajdu zítra ke zlatníkovi. Dobrou noc.“
Převaloval se na lůžku – zavolám na své
klimatizované pracoviště, ať se mnou týden nepočítají, ať mi strhnou týden
z dovolené – v tomto důležitém čase nemůžu mrhat třetinou dne;
ať mne třeba vyhodí, zbytečné práce je všude dost.
Probudil se do pošmourného rána. Z kádě pod
okapem si vchrstnul studenou vodu do obličeje, v kuchyni snědl něco
okoralého, spláchl to trochou žbrundy a opustil domek na předměstí, aby se
už nikdy nevrátil.
U přístřešku
zastávky obejdovali budižkničemové, tropili si posměšky z usoplenců, co
čekali na tramvaj. Okřikl je – ztichli, vyměňovali si mezi sebou zahanbené
pohledy, zajíkavě vyráželi slova omluv.
„Je nám smutno z toho, že jsme se vám vysmívali;
pochopte ale, jak nás mohlo napadnout…“
„Smažme to, mládenci – vaše neznalost vysvětluje
ledacos, včetně vašich nejapných vtípků. Slibte ale, že už nikdy nebudete dělat
takové klukoviny, ano?“
„Můžete se na nás všichni, jak tu stojíte,
spolehnout!“ zdvihli posměváčci prsty k přísaze, „jede vám tramvaj, mějte
se!“
Každé pachole plno svévole, mladí nectí staré, neobšťastňují
rodiče vděčností. Ale copak rodiče plodí potomka, aby jim byl vděčný? – Pochybuji,
že si říkají při zažíhání nového života, „děláme to proto, abychom byli zahrnuti
vděkem“, neplodí dědice spíše z pomstychtivosti?
Rozum zůstává stát. Rozum
vždy zůstával stát, rozum byl vždy bludičkou, která sváděla poznání z pravé
cesty, svět se řítí do zkázy a důkazy na požádání předložím.
„Kdo důkazy předloží? Autor? Některý,
nebo každý z hrdinů příběhu? Hlasy?“
Tuto knihu by bylo žádoucí
chápat jako nešlechtěný, neroubovaný úvod do hermetických nauk – viz:
|
O
|
H
|
A
|
N
|
I
|
|
H
|
R
|
I
|
M
|
N
|
|
A
|
I
|
A
|
I
|
A
|
|
N
|
M
|
I
|
R
|
H
|
|
I
|
N
|
A
|
H
|
O
|
Dále je třeba si povšimnout klíčových rolí amuletů,
měsíčních fází, skrytých gest, pohledů, nesrozumitelně mumlaných formulí, tváří
za oknem, střepů votivních nádob – vyber si co vyber, vznikne ti
souvztažnost, že se z ní vlasy zježí, konečník vyhřezne, uši zkroutí do
kornoutů.
Rozhodl jsem se, že
odnaučím přítele notorickému pití stůj co stůj – to patří tobě.
„Ty má dobroto? Ten chlapík to bere od
podlahy.“
V tu chvíli se schůze
úplně zvrhla a židle létaly všemi směry. Řečník tloukl botou do stolu:
„Nedělejte vtipy! Věc je příliš vážná!“ Kluci se krčili na peci, prakem
zhasínali lampu za lampou.
„Dej, ať neupadnu do
žádných zmatků!“
„Dám, povedu tvé kroky až ke strůjci
tvých nesnází; postavím ti ho před bouchačku.“
„Žádnou bouchačku nemám.“
„Nemáš, ale budeš mít. Dočkáš se.“
Prorocký hlas zmlkl, vystřídal ho druhý, ten dávno
známý:
„Odvrhni kuklu hmotaře! Čichni si
k dlaním – už ne páchnoucí pot, libovonné sekrety z dlaní ti
prýští.“
„Skutečně, ta vůně!“
„Je ti určen hrdinský úděl, jsi
vyvolen k titánskému činu. Osvobodíš lidstvo od Temného škůdce. Všechny
smysly měj napnuté, všedními znameními vyznačil jsem stezku.“
„Vždyť já ale jedu ke klenotníkovi.“
„Všechny smysly měj napnuté. A nezapomeň
zavolat do práce.“
Tramvaj se valila úzkou ulicí
z kopce, projela pod viaduktem, zastavila před křižovatkou. Tlustý chlap
v oranžové kazajce držel na rohu bábu za vlasy a fackoval ji. Lidé se
nahrnuli k oknům, pohoršeni krutým chováním k ženě.
„Ať ji nebije!“ přáli si cestovatelé, nosy namáčknuté
na skle; a vezli se.
Na první zastávce
vystoupil a rychlochůzí se pustil zpět podle nádražní zdi. Nesčetná
pokolení železničářů nechala na té zdi po sobě stopu – ve výšce upažené ruky
byla do omítky rýha vyrytá převálcovaným hřebíkem, který vláčí každý železničář
s sebou. Když mají kolegové dlouhou chvíli, zplacatělými hřebíky jako
šavličkami šermují – inu, klukovina. Zvolnil krok, zapíchl do rýhy klíč
a zavřel oči. Hned se mu pochodovalo radostněji a s větší
jistotou, však rýha nebyla rovná, ruka s hrotem nepravidelně klesala
a stoupala.
Svět beze zbraní – dobrá, Hořčákova touha snad
bude jednou splněna. Ale aby byla rovnováha zachována, musí se vyzbrojit jednotlivci:
už jednou zmínění mudrci. Nezůstane ovšem jen u toho, pod vládou
pistolníků – filozofů bude státní dozor nad občany slábnout, zbraněmi se
nejprve začnou vybavovat gauneři, na obranu před těmito si bouchačky najdou
cestu do kapes mírumilovných občanů; situace nastane taková, že slaďoučkých
jablíček demokracie a volného trhu budou užívat arzenálem po zuby
vyzbrojená individua, ze kterých se národy skládají. Po povrchu glóbu potáhnou
hordy zabijáků i osamělí střelci, budou se spojovat k dosažení společných
cílů ve smečky vzdělaných šelem; loučení budou krátká, rychlá. Život bude
levnější nežli žiletka, přirozená smrt vzácná a potupná. Nůž? Nůž se bude
fasovat se slabikářem. Co je vznešenějšího než klesnout v boji?
Rýpl klíčem do prázdna. Skončí kdy ta avantýra? Za
otevřenou branou se krčily přízemní baráky – nádražní dílny. Prosťáčci
chtějí všechno TEĎ, leč jinak než odříkáním dosáhnout nelze vyplnění tužeb. Na
zanedbaném pruhu trávníku pod zdí se váleli zámečníci v montérkách, na
lavičce klimbal nádražní strážník, všeobecně uznávaný terč posměchu. Nohy měl
rozhozené, hlavu zvrácenou přes opěradlo, odepnutý opasek vedle hýždě; na
opasku jako perla na niti navlečené pouzdro s pistolí ráže 7,62 mm.
Zul si boty a po špičkách a se staženým
hrdlem šel k ležícím pracovníkům. Toho, kdo kouří, čeká i po smrti
slast. I překračoval je, jak nejopatrněji dokázal. Tu ten či onen zamumlal
ze spánku, když stín sklouzl po oděvu, neprobudil se však žádný; hnali by ho
s ostudou, a to jsem nesměl dopustiti.
Obchvatem se dostal strážníkovi do zad, předklonil se
a vztáhl ruku po pistoli. Zápěstí mu bleskově stisklo klepeto, jinak se
okrádaný nepohnul, hlavu měl stále zvrácenou, oči zavřené.
„Mám tě!“
„Co mi chcete?“ škubl paží. Sevření zesílilo.
„K čemu potřebuješ pistoli?“
„To vám nemůžu
povědět, ale potřebuji ji opravdu nutně – alespoň půjčit. Nešlo by to
nějak zařídit?“
„Kdybys přišel a slušně požádal, dalo by se
o zapůjčení přemýšlet. Ale takhle? Vždyť jsi mi ji chtěl ukrást.“
„Vrátil bych ji.“
„Na takovou výmluvu neskočím. Chtěl jsi mě okrást.“
„Doopravdy bych vám ji vrátil, přísahám!“ Pustil ho.
„Posaď se a řekni mi, k čemu je ti pistole.
Umíš s ní vůbec zacházet?“
„Umím,“ sedl si, „to se udělá tak a tak a je
to hotovo.“
„Mluvíš rozumně, to se musí nechat.“ Poprvé se na něj
podíval. „Neznáme se odněkud?“
„Známe, určitě! Dvojhlavec – vzpomínáš?“
„Dětství! Věděli jsme, co je čest a spravedlnost!
Praky! Rvačky! Draci! Vzpomínáš?“
„Vzpomínám, a uplynula celá věčnost. Víš, co
dělají kluci? – Ríša si píchá a Mirek prodává v samoobsluze.
Půjčíš mi pistoli?“
„Že to seš ty,“ rozepnul pouzdro, „ale nesmíš jí
ztratit. Měl bych průšvih.“ Podal mu šedomodrou krásu. „Co s ní budeš
dělat?“
„Projdu se s ní.“
„Buď tady v půl devátý, v devět mi končí
služba.“
„Jasně že jo.“ Už se nikdy neuvidíme. „Musím letět.
Dopovíme si to večer.“ Vstal a odcházel.
„Dneska má být zatmění Měsíce!“ volal za ním kamarád
z dětství.
„Já vím,“ zakřičel v odpověď přes rameno, „měj
se! Kudy teď, do prdele?“ Rozhlédl se po ulici, nikde ani noha, žádné vodítko,
nic. Až na vzdáleném rohu, kam neozbrojené oko jen stěží dohlédlo, blikal
a hrubě páchl lidský neřád. A do toho hudba.
„Co je to za hudbu?“ kroutil hlavou, „čí prsty se
dotýkají strun citery, čí brada tiskne gajdy, kdo fouká do šalmaje? Aťsi jsem
chudičký,“ odplivl si.
Zpoza rohu vyběhl chlapec a nakopl hromadu,
třpytivá tříšť vylétla nad sloupy osvětlení. Za ním!
„Ničíš, co jsi nestvořil!“ křičel v běhu. Hoch
zmizel za rohem.
„Nehledej a nalezneš, neptej se a dostaneš
odpověď.“
V epochách, kdy jeho mysli vládl smutek, se
zabýval ideou operace sebe sama – amputace, transplantace, resekce.
„Já vašemu stavu rozumím,“ říkávali lékaři, „sníh se
ztrácí, mrtvá žlutohnědá tráva nedává žádnou záruku znovuvyrašení, hlína je
studená a jalová; pochopte ale, že je to období mezičasu, jednoho dne se
vzbudíte ze spánku hlubšího než smrt a vzduch bude plný neurčitých
příslibů, stydlavých výzev, vojáčky řízených povelů.“
„Vy zase pochopte,“ říkal jsem doktorům, „že se nebudu
mýt, dokud nebudu šťastný.“
„My to bereme,“ říkali lékaři, „a proto vás zavřeme
a napícháme, abyste byl co nejdřív šťastný!“ Tak se i stávalo a stalo.
Ale jaké neštěstí být šťastný, z kolotoče není úniku.
Utíkali, utíkali mezi zdmi, chlapec volal: „Táto,
pomoc!“ ze dvířek ve zdi vylezl hromotluk, v každé ruce po kladivu.
„Co děláš mýmu klukovi?“ zdvihl kladiva nad hlavu
a rychlým krokem se blížil. Mával kladivy, až výhružně svištěla.
„Už ani krok!“ vytrhl pistoli z náprsní kapsy
a namířil kovákovi na čelo, „pamatuj na dítě!“ Vazoun nechal kladivům
klesnout podél boků, zastavil se.
„Čelem vzad, do díry se ztrať!“ Hoch se chytil kožené
zástěry. „Von mě honil.“
„Buď zticha, nebo ti jednu švihnu!“ utrhl se na něj
táta. „Poď.“ Hoch vzlykl, vytrhl se otci a prchl.
Počkal, až se za kladivounem zavřou oplechovaná
dvířka, a pak pokračoval v chůzi. Když je přešel, zaskřípěla. Otočil
se, během obrátky poklekl a střelil obra do kořene nosu; kladiva mu
vypadla ze vzpažených kýt, sesunul se jako žok. Nahlédl do otevřených dvířek.
Vtáhl mrtvého lamželeza do dílny. Vrátil se pro kladiva. Zamkl. Kolem hlavy mu
prohučel svěrák. Vypálil po muži, který odskočil do strany, a ten vykřikl.
Obešel ponk a zastavil se nad soupeřem. Držel se
za paži, úpěl – nic obzvláště vážného, jen hladce prostřelený sval; rána
byla ošetřena, uvařili si dobrou hořkou kávu a sedli si proti sobě.
„Nečekal jsi mě tady, viď?“ Zavilé mlčení odpověď.
„Odhadoval jsem, že se dostanu na horkou stopu až u klenotníka, ale tobě
nevydržely nervy a poslal jsi toho usmrkance na roh, aby mě pak tvoje
gorila odrovnala. Nepočítal jsi s tím, že seženu bouchačku tak brzy
a snadno. Prohrál jsi.“
„To se eště vokáže. Vládnu jistejma prostředkama,
pomocí kterejch tě můžu totálně vodvařit.“
„Zapomínáš na můj výcvik. Tvoje rozmary mě vehnaly do
daleko nebezpečnějších situací, než je posezení u kafe s postřeleným
pisálkem.“
Položil pistoli před sebe. „Nečekám, že mi vysvětlíš
všechno, ale to podstatné z tebe dostanu, i kdybys kdovíjak nechtěl.“
Rozsvítil stolní lampu a nasměroval ji tak, aby svítila autorovi do tváře.
„Tak začneme.“ Zapálil si a vyfoukl na něj kouř. „Kdo ti dal právo dělat
ze mne od dětství pitomce?“
„Na pitomce ses pasoval sám.“
„Špatně jsi mi rozuměl,“ uchopil pistoli, vstal,
nahnul se přes stůl a pažbou ho udeřil do čelisti. Autor sykl skrz zuby,
otřel si krev dvěma prsty a podíval se na ně. „Zdá se, že tě útrapy
zocelily.“
„Ševcovina není žádný med, a když tě mistr
otlouká od rána do večera, vyroste z tebe houževnatý chlapík.“
„A pak ses vrátil domů, do rodné chalupy.“
„Vrátil, ksakru! Byla to úplně jiná chalupa a cizí
lidé v ní! A jako by to bylo málo, změnila se má přirozenost.“
„Musel jsi uprchnout!“
„Musel, samosebou, že musel! Lákal jsem otčíma k rozkoším,
on se však, tvrdá selská palice, nedokázal rozhoupat.“
„Setkali jste se však o něco později v hampejzu.“
„Tam mne nepoznal, chtěl spojit svůj život s mým,
a když jsem mu předestřel hmotné nesnáze, které by naše soužití
doprovázely, vyzýval mne k sebevraždě.“ Plivl autorovi do obličeje.
„Ponižoval jsi mne, jak jen to šlo!“
„Tak to zase ne!! Mým přičiněním jsi zažil chvíle
štěstí, jaké skýtá upřímný zájem krasavic; podnikal jsi namáhavé procházky po
horských hřebenech a potýkal ses s peřejemi; kocábky tě unášely
k travnatým břehům…“
„… a tam jsem se potkával s primitivy,
vyžadovali na mně otupující spolupráci na záhumencích; v nejchoulostivějších
situacích se mi vracela ženská přirozenost a já musel sloužit smyslníkům
jako nádoba. Často jsem ani neměl kdy si přeprat prádlo.“
„Kladeš mi za vinu i to, na čem jsem neměl za mrť
účasti. Bezhlavě ses hnal do nejhazardnějších dobrodružství a já jen
trnul, zda se nezřítíš, nedostaneš zásah, neonemocníš. Že se ti tak ondy či
jindy stalo, přičti na vrub sobě.“
„Je ti jasné, že teď už nastal konec zvratů a nenadálých
proměn? Nebo jsi mi ještě něco chystal?“
„Chystal – umístil jsem tě do jedné pěkné povídky –
je o drogách, přátelství, soucitu, sebepoznání. Přečtu ti ji.“ Chtěl
vstát.
„Sedět! Kde máš ty papíry?“
„V tašce u kanape.“
„Nehýbej se. Dojdu tam
sám.“ Vstal, s pistolí v ruce přešel k lehátku, otevřel tašku
a s papírovými deskami se vrátil ke stolu a sedl si. Posunul je
před autora. „Čti.“
„Můžeš už zavřít okno?“ zeptal se
Josefa.
„Jasně,“ vstal Josef ze židle.
„Už jsem zkusil Dex, a dobrý.“
„A vzals ho, jak jsem říkal?“
„To byla právě asi chyba. Ne. S Lenkou
jsme se navečeřeli, a já si za hodinu říkal, že už si ho vezmeme –
půl na půl.“ Svítila petrolejka v chatě pod skalou, řeka šuměla, vítr
hučel v komíně.
„Bála ses tu někdy?“
„Nikdy jsem tady nebyla sama.“
Vyprávěla mu, jak jezdí do chaty s tatínkem v zimě na jeden den,
večer, když se vrátí domů, na sporáku hrnek horké vody a matka hned podává
grog. „Jednou šel otec po řece a probořil se pod ním led.“
Vstal z postele, sáhl do kapsy
batohu u dveří. Otevřel tubu; vysypal si bílé tablety na dlaň. Rozdělil
stádo na dvě polovice. Vlezl si zpátky pod peřinu.
Zapili dexfermetrazin vlažným čajem.
Položila mu hlavu na hruď. Zavřel oči, poslouchal srdce, řeku, šustění listí.
Za chvíli se pohnul.
„Promiň, musím jít ven.“ Zdvihla hlavu
a podepřela si ji rukou. Vyšel na verandu. Padal sníh s deštěm. Prkna
byla mokrá, studila do nohou, pomáhalo to při močení. Se stisknutými zuby za
sebou zabouchl dveře, vběhl do postele.
Ležel na zádech, hladila ho a dýchala
mu do vlasů.
Brnění v prstech. Zadržel dech
a snažil se zachytit, jestli se v pocitu objevuje něco cizího. Nebyl
si jistý – srdce, řeka, vítr.
Políbila ho. Otočil se na bok,
přitiskl se k ní. Pevně sevřel víčka. Hladil ji po zádech a po krku,
tam, kde pramení vlasy. Špičkou jazyka mu olízla semknuté rty.
„Josko, všechny zvuky se slily v jeden
a přitom každý byl hlavní. No, to je vždycky, ale normálně si nevšímáme…
záplavy zvuků, je to jenom… zmatek šumů.“ V rozpacích se poškrábal za
uchem. Napil se.
„Nebo, hm: představ si změť hlasů jako
chuchvalec motouzů, klubko, a to, co jsem slyšel, jako stejnoměrně
spletený provaz… to pořád není to ono, já nevim.“
„Měls ho vzít na lačno, s plným
žaludkem to nepůsobí tak silně.“
„Už nemáš?“
„Víc už ne.“
Josef otevřel zásuvku psacího stolu.
Chvilku se v ní přehraboval, vytáhl plochou krabičku, otevřel ji. Na stůl
položil skleněnou ampuli.
„Co to je?“
„Tubarin. Nebo kurarin.“
„Kurare?“
„Ne, kurarin. Hlavní složka kurare.
Syntetická.“
„K čemu to?“
„V anesteziologii; k umrtvení.“
„Počkej – to dostane člověk
injekci a ztvrdne?“
„Neztvrdne, když se mu do plic hadicí
vhání kyslík. Dochází k interakci s acetylcholinem – kurarin
obsadí na nervosvalové ploténce nervové zakončení místo acetylcholinu a nemůže
dojít k přenosu vzruchu.“
„Takže sval se nestáhne.“
„Takže sval se nesmrští. Ve škole jsme
to píchali krysám.“
„A proto se strká hadice do
plic.“
Josef přikývl: „Jinak by ses zadusil
při plným vědomí.“
„Jósko, co s tím chceš dělat?“
prohlížel si ampuli s bezbarvým obsahem.
„Nic, klidně si to vezmi.“
„Ale co s tím?“ otáčel ampulkou
mezi prsty, „můžu i tu krabičku?“
„Zvíře, nějaký zvíře,“ pokračoval,
„ale jak se k němu dostat, abys mu kurarinek píchnul? Leda šíp, aby měl
u hrotu vatu. Jenže když šíp zasáhne kost, tak se vata nedostane do rány
a nestane se nic.“
„A kdyby se připevnila na šíp
stříkačka se širokou jehlou?“ zatřepal ampulí, „šíp by při nárazu stlačil píst
a muflon…“
„Mufloni! Za konečnou metra jsou
mufloni, chodí večer po sídlišti… Josko, na kolik kilo je jedna dávka?“
„To záleží na tom, jestli píchneš do
svalu nebo do žíly.“
„Jo, do svalu!“
Josef listoval.
„Tady – dvě desetiny miligramu na
kilogram intravenózně, devět desetin miligramu na kilogram intramuskulárně.
Půjč mi ji,“ četl údaje z ampule, počítal, „asi na sto padesát kilo.“
„Máš atlas zvířat?“ Muflon bývá těžký
čtyřicet až padesát kilogramů, z toho šest kilogramů váží rohy čili
toulce.
„Jeden toulec tobě, druhý toulec mně!“
Samostříl.
„Jednoduchá skládací konstrukce,“
nakreslil Josef.
„Jósko, už je čas jít,“ podíval se na
hodinky, v předsíni si zul bačkory, „zítra, jen co obstarám staříky,
zajedu do sportu a ve tři jsem u tebe,“ oblékl si sako, „to je sáčko
od Pecový – prima tvíd.“
Pecovou si nechal nakonec. Dlouho po
zazvonění se přišourala ke dveřím, zacvakala bezpečnostními zámky, vstoupil do
nevětraného bytu. Postupně na ubrus pokládal: „Pět rohlíků, švestkový kompot,
eidam neměli, tak jsem vzal primátora, to je totéž, dvoje marsky, a stálo
to…“
„Dvě koruny si nech.“
„Paní Pecová, s vaším důchodem!“
„Ale jen si je nech, sou to moje
peníze!“
„Dobře,“ spustil dvoukorunu do kapsy,
„ale nerad.“
„Jen nepovídej. Vezmi si cigaretu.“
„Vždyť víte, že nekouřím.“
„Pro jednou tě to nezabije. Sedni si.“
„Ale jenom na chvíli, dneska mám
honičku.“ Sedl si, zapálil si – chutná to jak doutnající kobylinec.
„Jo, a jogurt?“ položil kelímek
na stůl.
„Jogurt! Kdes ho koupil?“
Zavrtěla se v křesle, spokojeně
pokuřovala.
„Někdy příští týden bych chtěla jít ke
kadeřníkovi, ale to se dohodneme, jak budeš mít odpoledne čas. Přijede mi neteř
s manželem. Já ti řeknu. Žádný potíže?“
„Paní Pecová, žádný, už musím,“
zamáčkl cigaretu zpola dokouřenou, „co chcete zítra koupit?“
„Ty seš hroznej, ani nedokouříš,“
znechuceně vydechla kouř. „Utíkej, já za tebou zamknu. Jenom pořádně zabouchni
dveře.“ Koupil dětský luk a sadu dřevěných šípů. K Josefovi přišel.
„Nemusíš se zouvat,“ přivítal ho
Josef.
„A zuju, mám úplně promáčený boty.“
„Pojď do dílny;“ malá místnost vedle
Josefova pokoje – pracovní deska, stojan s vrtačkou, nářadí a skříňky
po stěnách.
„Muáá,“ zahučeli dvojhlasně mufloní
pozdrav Josefovi bratři.
„To budete koukat,“ odpověděl, „Lenka
mi je dneska odpoledne ukáže. Pasou se jí pod oknem.“
Pustili se do práce. Luk zkrátili
a rozpůlili. Na jednom konci tyček vypilovány vruty pro upevnění tětivy,
druhý konec potřen syntetickou pryskyřicí a zpola zasunut do matic jako
palec dlouhých. „Lať na pažbu,“ zdvihl Josef z podlahy dřevěný hranol.
„Spoušť uděláme z pantu,“ – Josef. Popis má být stručný. Samostříl
a šíp s injekční stříkačkou na špici.
„Večer ho vyzkoušíme ve sklepě.“
„Dobrá, dobrá. Přijedu hned, jak
obhlídnu loviště.“
V těch nehostinných končinách
psanci bloudí, břečkou se brodí, vzteky supí; monolity domů k nebi ční, za
nimi se rozléhají pole a lesy.
Šli, drželi se kolem ramen. Lenka
svírala v hrsti cípy límce liščího kožíšku. Občas mezi domy protáhl ledový
vítr. „Alespoň konečně uvidíš, kde bydlím. Už to není daleko.“
Široká ulice se otvírala do bílé
pláně, na které stálo roztroušeně několik zemních strojů. Téměř k posledním
domům dosahoval výběžek lesa, během roku pustošeného rodinami s dětmi;
před obzorem napnutý příkop dálnice.
„Půjdeme nahoru?“ stanuli u posledního
domu, „rodiče jsou pryč.“
„Nerad bych je potkal. Jindy. Tady
bydlíš?“
„V devátém patře.“
„Kde máš okno?“ Obešli panelový kolos.
„Spočítej si to.“
„A mufloni?“
Namrzlý sníh jim chroupal pod nohama.
Za opuštěným buldozerem se zastavila. „Podívej,“ ukázala. Sněhem vedla
vyšlapaná stezka od lesa k dálnici, spárkatá kopýtka jedno přes druhé, tu
a tam bobek. „Před půlnocí se vracejí zpátky do lesa.“
„Kdy vycházejí?“
„Při soumraku. Doopravdy nechceš jít
k nám?“
„Ušetřím si případné setkání.“
Rozhlédl se.
„Budeš zítra večer doma?“ zeptal se.
Přikývla.
„Zavolám ti. Pojď se ještě projít.“
Nenuceně ji vedl podle zvířecí stezky,
potom zabočili do sídliště, nechal se doprovodit k metru.
Ve sklepě opřel Josef slamník o zeď.
Vrátil se zpátky na chodbu.
„Střílej.“
Šíp proletěl obloukem pod zaprášenými
žárovkami a odrazil se od slamníku. Další v něm zůstal trčet. „Jósko,
střílej.“
Rozložili samostříl, díly zasunuli do
pouzdra od rybářského prutu. „Stojí tam buldozer. Za ním budu číhat. Je to
přibližně stejná vzdálenost jako dole ve sklepě.“
„Počkej,“ řekl Josef, „ještě pilníček
na sklo. Hlavně aby tě nezvětřili…“
Střílet na prvního.
„… v jednu přijedu k metru.
Když tam nebudeš, pojedu ti naproti.“
„Josko, jo.“ Šoupneme ho na zadní
sedadlo a přikryjeme dekou.
Mám vzít nůž, nebo nemám? přemýšlel
před usnutím. Nechat ho udusit? Když podříznout, tak elegantně, jako řezník
prase, proříznout jenom tepnu, ale jak ji ve tmě najdu? Ne, určitě
nepodřezávat, zašpinily by se potahy v autě a na sněhu by zůstaly
skvrny. Vylezl z postele, rozsvítil. Otevřel krabičku s ampulí. „Sto
padesát kilo. To je na dva mne.“
Lehl si. Zadržel dech. Do ticha
vstoupilo šumění, které stále sílilo. Silou se bránil nadechnutí – uvidím
červené kruhy, uslyším hřmění? Sevřel dlaně v pěst a tiskl je víc
a víc.
S ulehčením zhluboka vdechl. Šum
zeslábl, nedlouho cítil tlak v hlavě. Ospalost ho přešla. Listoval v magazínu
zajímavostí, ale ač se soustředil, jak chtěl, nedokázal pochopit, co je
zajímavého na samozřejmostech. Budíku netikání, ale dunění.
Mrzne,
hvězdy ztuhly mrazem v černé, stříbrným světlem kráčí zvířata s něžnou
rohatou hlavou, spíš skvrny ve tvaru zvířat, kroky vrzají, slabounké frknutí,
z nozder obláčky páry, pod voňavou srstí hedvábné svaly a hladká
krev, lidé v teplé tmě dech slabý jak vánek nad skomírajícím plamínkem
a tělem nevládnou. Pecová odemkla.
„Kde ses zdržel? Já už myslela,
kdovíco se ti nestalo!“
„Ále, v pekárně byla fronta na
čerstvej chleba.“
„Tos mohl koupit v samoobsluze.“
„Já si kupoval koláče, tak jsem to
vzal naráz.“
„Koláče? Ty nesmím kvůli cukrovce.“
„Takže: chleba, dietní salám, dva
jogurty, eidam zase neměli, tak jsem koupil primátor; a marsky.“
„Vem si dvě koruny!“
„Už zase? Nevezmu!“
„Neštvi mě! Za ochotu ráda zaplatím.“
„A já si za ni nenechám platit!“
„Víš, že jsem po mrtvici!“
„Tak dobře. Kdy máte narozeniny?“
„Žádný narozeniny nemám.“
„Ne, doopravdy, kdy je máte?“
„Já to už neslavím. Není s kým.“
„Se mnou.“
„Tak já ti řeknu, až to bude. Koupíš
víno, ale přírodní, slazený já nesmím.“
„Co vám dělá noha?“
„No, byla tu dopoledne Šporková,
říkala, ať si zkusím příplatek za nemohoucnost, tak si to musím promyslet.“
„Na tom není co k promýšlení!“
„Taky si myslím, ale abych to nějak
nepodělala.“
„To by chtělo někoho, kdo se v tom
vyzná.“
„Víš o někom?“
Zamyslel se. „Paní Pecová, já se
poptám.“
„Poptej se. Nějak na ně vyzrajeme.“
„Co kdybyste si tu někdy vyvětrala?“
„Je zaseklá klika na okně.“
Vstal, přistoupil k oknu, otočil
mosaznou klikou.
„Víte co? Já otevřu dveře na chodbu,
minutku uděláme cukluft a pak to zase zavřeme.“
„Jo, ale zůstaň u dveří. Budeme
na sebe křičet.“
„Co budeš dělat dneska večer?“
„Čeká mě velký dobrodružství.“
„Ty už nechodíš s tou blonďatou
slečnou?“
„Skončili jsme. Ale jiný dobrodružství
mě čeká, někdy vám to popíšu.“
„Někdy! Zejtra! Hele, už zavři, táhne
na mě!“ Mnohokráte byly přesýpací hodiny obráceny.
„Paní Pecová, už je skoro tma, musím
letět.“ Sebral se stolu seznam a peníze.
„Zabouchni dveře a měj se.“
Spodky bavlněné ke kotníkům, bavlněný
nátělník s dlouhým rukávem, jeden pár podkolenek, jeden pár ponožek silných
vlněných, košile flanelová, slabý svetr PAN/PES/VL ke krku, slabý svetr ACRYLIC
100 % s výstřihem do V, kalhoty manšestrové, kašmírová šála, plátěná
větrovka s kapucí, kožené prstové rukavice s králíkem uvnitř –
„Krucifix!“ píchl se, když zašíval rozpáraný šev; vojenské boty, šel. Pouzdro
pod paží.
Zavolal Josefovi sedm čtyři dva sedm
sedm šest. „Jdu!“
Volal Lence čtyři sedm jedna devět osm
čtyři pět, ať na něj čeká před domem. Telefon zdvihla její matka. Představil
se.
„Dobrý večer, mohl bych mluvit s Lenkou?“
„Nemohl. Vážený pane, nevím, kde se ve
vás bere odvaha k nám telefonovat. Ani já, ani můj manžel nepociťujeme
nadšení nad tím, že se s vámi Lenka doposud stýká. To ovšem není všechno.
Nikdy jsme naší dceři nepředpisovali, kdo je pro ni vhodná známost a kdo
ne. Předevčírem jsme se dozvěděli, že jste s ní pobýval na naší chatě.
Vyprošuji si, abyste k nám kdy vůbec ještě volal, neřkuli užíval našeho
majetku. Buďte tak laskav. Sbohem.“
Sídliště vymetené, okna září modře
nebo pestře, bliknou a září dál. Psi podřimují.
Vstoupil na zaslíbenou planinu.
Skrčil se u promrzlého stroje.
Čekalo ho čekání. Čekal.
Mrzne, ledové jiskry utopené v bezedné
výši, čtyřnohá stvoření s něžnou rohatou hlavou loudavě táhnou přítomností,
do sněhu vpisují jméno; končí ta stezka?
Pitvořením zaháněl štípání mrazu,
jinak se neodvažoval pohnout. Snad jak se hvězdy se zaskřípěním posunuly,
vyplouvala před něj skvrna ve tvaru zvířete. Zdvihl samostříl. Ve spáncích mu
hřmělo. Stiskl spoušť. Než ztuhlý vstal, dozněl útěk, stádo se rozplynulo
v noci. Došel k tomu místu. Na sněhu nesvítila plochá skvrna, ale
skutečné zvíře, bytost, která se nemohla nadechnout.
Přehodil si teplé zvíře přes krk
a ramena, dobrý pastýř se zbloudilou ovečkou.
Stoupal schod za schodem, propocený,
v devátém patře zmáčkl zvonek. Napřímil se, nadhodil si břemeno. Zpola
otevřenými dveřmi vykoukl pomuchlaný muž, za ním žena, oba oči jak talíře, do
úst by jim prošla kobliha na jeden ráz.
„Vyřiďte Lence, že má u mne muflona.
Ale toulce si uříznu.“
„Jak se ti líbila?“ zvedl autor tvář od posledního listu. Vyjící
lumpeninteligenci zkrotí jediný argument – s naléhavostí hledící oko
bouchačky; jazyk ztěžkne, ústa zmlknou a hlavou se začnou míhat pro
a proti, předtím v koutě zasutá. Cvakl kov. „Co chceš dělat?“ zeptal
se namířené bouchačky. „Ukázal jsem tvou odvahu, velkomyslnost, fantazii –
počkej, co chceš dělat?“
„To už není tvoje starost. Je to moje starost,“
a zmáčkl jsem spoušť.
Příteli! Zapomněl jsi již na náš noční rozhovor
v odpojeném vagónu na Hlavním nádraží? Připomenu ti jej. Hovořili jsme
o tom, co všechno bychom chtěli stihnout v přicházejícím dni,
hovořili jsme také o tom, že jestli zemřeme (s tím počítej), bude to
v čase, kdy vzduch smrdí sněhem, noc ztrácí barvu a ptáci se
probouzejí do letního úsvitu.
Toto je KONEC lodního deníku.
