Noc na Arnwaysu

„Gipsy měl už dávno viset,“ řekl soudce Forsyth. A Sol Glenhart zdvořile přikývl.

„Celý Hamptonville i s okolím je poctivé místo, pane Glenharte. Jedině Gipsy nám to kazí. Posledních pět let mám práci jenom s ním. Nejde o to, rozumíte, rád pracuji. Ale tenhle Gipsy…“

Policejní soudce Gideon Forsyth vypadal jako dobrácký starý pán. Sol Glenhart měl alespoň takový dojem, když se mu před pěti minutami představoval. Jakmile začal mluvit o Gipsym, jeho tvář zpřísněla a oči mu planuly rozhořčením.

„Je to zločinec, ale ještě se nám nepodařilo pořádně ho potrestat. Nenávidím ho na dálku. Zkušenost mi říká, že je to darebák, a zkušeností mám za těch pětadvacet let působení hodně, pane Glenharte. Řekněte sám, Windermaine…, co vy soudíte o Gipsym?“

Windermaine stál skromně v koutě zašlé úřadovny policejního soudce. Před chvílí přivedl Gipsyho, který čekal pod dohledem za dveřmi.

„Zajisté, Ctihodnosti,“ přisvědčil, „Gipsy je darebák. Co já jsem se s ním jen nazlobil…,“ mávl rukou, „a kolikrát jsem tu s ním už byl…“

Sol Glenhart zdvořile mlčel, jak by učinil každý slušně vychovaný mladík za podobných okolností. Serióznímu policejnímu soudci a neméně serióznímu správci Windermainovi nebylo proč nedůvěřovat. Gipsy byl asi opravdu darebák.

„Musíte ho už jednou jaksepatří zavřít, Ctihodnosti,“ Windermaine rozkročen pohupoval svým měkkým slaměným kloboukem, „máme teď na polích spoustu práce, a kdo s ním má běhat ze zámku až sem? Už za to by zasloužil…“

Hospodářský správce se tak rozčílil, až prudce uhodil sukovitou holí do dřevěné podlahy. Sol Glenhart sebou trhl.

„Zavřít,“ řekl policejní soudce, „správně. Ale jestli je to s ním zase takové jako obvykle…“

„Asi to tak bude,“ řekl Windermaine rozpačitě, „ale kdo si má vědět rady, když ne vy, Ctihodnosti?“

„Čert ho vem,“ ulehčil si pan Forsyth, přecházeje sem a tam s rukama na zádech. „Co vlastně provedl?“

„Co provedl? Nic, jako vždycky. Aspoň zdánlivě nic. Ale slečna Jenny se polekala tak, že si musela dát obklad na hlavu.“

„Slečna Rowleyová?“ vmísil se Sol Glenhart do rozhovoru.

„Ano. Znáte ji, pane?“

„Osobně ne. Ale jsem tu služebně, abych s ní něco projednal.“

„Ach tak. Tam je co projednávat, chápu. Jste patrně advokát?“

„Ne,“ odpověděl krátce, „nejsem advokát.“

Glenhart sem byl poslán ze Scotland Yardu, ale nepovažoval za vhodné zmiňovat se o tom nikomu jinému než zástupci venkovské spravedlnosti panu Forsythovi, ačkoli Windermaine byl správcem velkostatku Jenny Rowleyové, a měl tedy trochu právo být zvědavý.

„Nechte toho, Windermaine,“ řekl soudce, „co provedl Gipsy?“

„Gipsy neprovedl nic, jak už jsem řekl. Ale byl při tom, když ta socha spadla.“

„Když spadla socha?“ otázal se pan Forsyth zamračeně. „Jaká socha?“

„Apollona, nebo jak se jmenuje. V parku. Pár kroků od slečny. Slečna Jenny říká, že slyšela výkřik, trhla sebou a to bylo její štěstí. Takový kámen něco váží, to si dovedete představit.“

„A ta socha vykřikla?“

„Socha ne – Gipsy.“

„Podívejme se, Gipsy. A co tam dělal?“

Windermaine pokrčil rameny.

„To je právě to. Kdekdo mu už zakázal, aby chodil do zámeckého parku, protože tam nemá co dělat.“

„Tři dni vězení pro přestupek policejního zákazu,“ zavrčel policejní soudce, „čertův chlapík. Jak to, že ta socha spadla?“

„Byla podkopaná. Stála tam od nepaměti a najednou se převrhne. Gipsy je od toho pár kroků v křoví. Co si pak o tom má člověk myslet?“

Soudce Forsyth byl malý, tlustý a asi dvakrát tak starý jako Sol Glenhart. Vyňal skřipec z černého pouzdra a nasadil si ho na nos. Když se přes něj podíval, vypadal ještě přísněji.

„Přiveďte ho sem,“ řekl a obrátil se k Solu Glenhartovi, „počkáte laskavě s vaší záležitostí, než to s tím chlapíkem vyřídíme, pane Glenharte? Bude to hned. Žádné dlouhé procesy s ním nepovedeme. Windermaine! Á, už odešel. Dobrá, dobrá. Hrozný člověk, tenhle Gipsy, pane Glenharte.“

Sol Glenhart se posadil na židli u okna. Mohl počkat. Neměl naspěch. Muž podezřelý z toho, že shazuje sochy na dívky, budil jeho zvědavost.

„Je to cikán, Ctihodnosti?“

„Prý je. Kdoví? Vypadá tak. Jeho bratr tvrdí…“

Sol Glenhart se nedověděl, co tvrdí jeho bratr, poněvadž Windermaine otevřel dveře a nepříliš něžně pobídl dovnitř ramenatého mladíka. Provázel ho jiný muž, který vypadal, jako by svého zajatce pevně svíral. Byl to nějaký sluha, měl úžasně vychrtlé ruce a dodával si mužného vzezření silně vatovanou prošívanou vestou. Kdyby Gipsy chtěl, mohl se mu snadno vytrhnout, ale neudělal to. Nechal do sebe dokonce několikrát strčit, než došli před soudcův stůl.

„Postav se sem, Gipsy,“ řekl Windermaine rázně, „a dívej se panu soudci do očí. Tentokrát tě zavřeme, aby ti zašla chuť hrát si se sochami.“

„A toulat se po parku,“ kývl soudce. „Sejměte klobouk, Louisi Randolphe.“

Mladík poslechl. Sundal svůj komicky kulatý, nízký černý klobouk a točil jím v rukou. Stál s pootevřenými ústy a čekal, co se bude dít.

Stůl policejního soudce byl jako vyvýšená katedra. Pan Forsyth vystoupil po třech stupních a posadil se na vysokou židli. Z této výše vypadal značně impozantně. Hlavu Louise Randolpha měl čtyři stopy pod sebou. Hmátl po paměti po dřevěném kladívku a udeřil jím silně do stolu. Glenhart přihlížel se zájmem.

„Jste Louis Cleith-Randolph, zvaný Gipsy?“

„Ano,“ řekl Gipsy neochotně, „to přece víte.“

„Jen se na něho podívejte, jak se mu darebáctvím lesknou oči,“ soudce se naklonil přes katedru a hrozil mu kladívkem. „Co jste dělal v parku slečny Rowleyové, Louisi Randolphe?“

Tázaný pokrčil rameny a netvářil se příliš duchaplně.

„Jste obžalován, Louisi Randolphe,“ hřměl soudce, „z pokusu ublížení na těle. Jak se obhájíte?“

Gipsy zdvihl hlavu k soudci a hloupě se usmál. Tak hloupě, že Sol Glenhart upravil definitivně své mínění o jasnosti jeho mozku.

„Co jste dělal v parku?“

„Nic, Ctihodnosti.“

„Nic? To se podívejme. A přece spadla Merkurova socha…“

„Apollonova, Ctihodnosti,“ podotkl Windermaine uctivě.

„Tedy Apollonova. Vy jste ji shodil?“

„Já,“ řekl Gipsy a díval se při tom na své ruce, „neshodil. Spadla sama.“

Soudce se zamračil a Gipsy sjel zrakem na špičky ostře žlutých střevíců, nepatrně vyčuhujících pod zvonovitě rozšířenými nohavicemi kalhot z tmavého manšestru.

„Křičel jste na slečnu Rowleyovou?“

Gipsy bloumal pro změnu zrakem po stropě.

„Křičel jsem, že to padá. Křičel jsem utečte!“

Dal si klobouk na hlavu, patrně z roztržitosti, ale zase si ho sundal, protože ho správce nešetrně dloubl.

„Tak vy jste křičel. A byl jste schovaný v křoví. A že je přístup do zámeckého parku zakázán, to si nepamatujete, co? Co jste tam dělal? Odpovězte!“

Gipsy mlčel.

„Z něho nic nedostanete, Ctihodnosti,“ řekl Windermaine, „jako jste z něho nedostal, co dělal v Potterově rokli, když se pod slečnou probořil můstek.“

„Nebo na dvoře, když měl slečnin kůň pod sedlem ty bodláky,“ poznamenal křaplavě sluha ve vatované vestě.

„Pět šilinků pokuty,“ pravil soudce a znovu udeřil kladívkem, „nebo tři dny vězení. Nepodmínečně.“

„Nemám peníze,“ řekl Gipsy.

„Tak půjdete do vězení. Zeptám se ještě slečny, jak to vlastně bylo. Bůh vás chraň, Randolphe, jestli vás tady ještě jednou uvidím. Pak s vámi bude opravdu zle.“

Sol Glenhart prostudoval cikána Gipsyho podle všech pravidel. Vypadal opravdu dost podezřele, ale že by musel zrovna viset, to si Glenhart nemyslel. Pochyboval vůbec, že by Gipsy křičel, kdyby byl nastražil ten útok na Jenny Rowleyovou, a považoval to tedy spíše za náhodu. Ale přesto se divil, jak rychle to s ním skončili. Skoro lehkomyslně, říkal si. Soudce Forsyth se tvářil docela tak, jako by to bylo definitivně odbyto, a sestoupil ze svého trůnu. Zdálo se, že i ostatní jsou spokojeni. Glenhartova záležitost to nebyla, a proto mlčel. Za jiných okolností by však do toho zasáhl.

„Dobře si ho prohlédněte, pane Glenharte, co je to za typ,“ řekl soudce Forsyth a ukázal na Gipsyho.

„Zajímavý typ,“ dosvědčil Sol Glenhart a usmál se, když viděl, že Gipsy vycítil jejich upřený pohled a v rozpacích těká očima na všecky strany.

„A teď ho na tři dny zavřeme,“ dotvrdil soudce Forsyth nakonec. „Kde mám klíče?“

Sol Glenhart měl už nějaké zkušenosti, ale nebyly patrně příliš velké, poněvadž ještě nikdy neviděl podobný případ. Gipsy sám byl vtělená ochota. Klátivě vykročil ke dveřím. Nohavice mu plandaly kolem nohou, z ramen mu visel krátký zimník s límcem z králičí kožišiny, přestože bylo počasí, jaké obyčejně bývá uprostřed léta. Soudce Forsyth ho nechal jít napřed a hledal po kapsách svého staromódního oděvu klíče. Gipsy otevřel dveře a chystal se vyjít. Ale najednou se zarazil. Na prahu stál muž v kněžském oděvu.

„To jsem si myslel,“ pronesl policejní soudce, „otec Rafael. Pojďte dál, důstojnosti. Právě jsme odsoudili vašeho bratra ke třem dnům vězení nebo k pěti šilinkům pokuty.“

Zajímavé divadlo tedy patrně ještě neskončilo.

Sol Glenhart vstal, když nový návštěvník vešel. Správce Windermaine se poklonil a sluha kývl vznešeně hlavou. Gipsy ukázal v úsměvu bílé zuby a zavřel dveře.

„Dobrý den, Ctihodnosti,“ pozdravil pastor.

„Dobrý den, důstojnosti,“ odpověděl pan Forsyth a podával mu ruku.

Jestliže tento služebník boží s přísnou tváří s hlubokými vráskami byl bratr Gipsyho, pak to byla jistě podivuhodná věc. Především byl nejméně o dvacet let starší a za druhé se mu vůbec nepodobal. Vysoký a vzpřímený přes své stáří kráčel důstojně k soudci a na Gipsyho se ani nepodíval.

„Dovoluji si vám představit pana Glenharta, důstojnosti,“ řekl soudce, „právě sem přijel za jistou záležitostí a…“

„Jsem Rafael Randolph, zdejší pastor. Těší mne velice, mladý muži.“

Otec Rafael byl oblečen v dlouhý kabát černé barvy a jeho tvář tak vypadala ještě žlutší, než byla ve skutečnosti… Šedivé vlasy se mu vlnily v husté kštici. Černý, klobouk držel v ruce.

Jak pastor pronášel své jméno, změnil tvář jako kouzlem v jediném okamžiku do vlídného úsměvu. Přeměna byla tak náhlá, že Sola Glenharta zaujala. Napadlo ho, že se ten muž dovede virtuózně ovládat. Pastor se otočil zase k soudci a Glenhart ustoupil stranou, aby nevyrušoval.

„Gipsy něco provedl, Ctihodnosti?“

„Provedl,“ kývl soudce smutně, „byl jsem nucen ho odsoudit…“

„Máte s ním kříž, důstojnosti,“ řekl Windermaine soustrastně, „jako by ani nebyl vaším bratrem.“

„Je to nevlastní bratr,“ podotkl soudce, „to ho poněkud omlouvá. Ale přesto…“

„Stydím se za tebe, Louisi,“ káral pastor Gipsyho, „prý ses opět toulal v parku. Řekni mi, cos tam dělal? Nezakázal jsem ti už tolikrát…“

„Nic jsem neprovedl, Rafaeli,“ bránil se Gipsy mnohem živěji než za pastorovy nepřítomnosti, „oni mě chytli. Tenhle,“ prohlásil a ukázal prstem na soudce, „mi napařil tři dny.“

„Kdo?“ řekl pastor přísně.

„Soudce.“

„Jeho Ctihodnost,“ zahřměl pastor.

„Tak tedy Jeho Ctihodnost,“ kývl Gipsy zarytě, „ale hledal už klíče od Hobo.“

„Od čeho?“

„Od vězení pro tuláky,“ vysvětlil pan Forsyth skromně, „říkají mu Hobo, víte. Ale místo toho může zaplatit pět šilinků pokuty.“

Otec Rafael hmátl do kapsy.

„Zde jsou, Ctihodnosti.“

„Děkuji, důstojnosti,“ uklonil se soudce a zastrčil mince bez počítání do vesty, „jste volný, Louisi Randolphe.“

„Ale je to naposled,“ řekl pastor, „příště tě nechám beze všeho zavřít, Louisi, a vás prosím, Ctihodnosti, abyste byl co nejpřísnější.“

„Budu,“ odvětil pan Forsyth, „příště to bude deset šilinků.“

„Příště dostane především holí,“ pravil správce Windermaine upřímně, „nestydíš se, Gipsy, tahat takhle svému bratrovi peníze z kapsy?“

„Běž domů, Louisi. A dnes se z domu ani nehneš,“ pokáral ho otec Rafael.

„Nu“, podotkl soudce chlácholivě, „zanedbaná výchova, důstojnosti. Měl jste ho dostat pod svou ochranu již dříve.“

„Neudělal žádné pokroky za ty dva roky, co je u mne, Ctihodnosti,“ pravil pastor starostlivě, „byl příliš zkažený. Ale že by chtěl ublížit slečně Rowleyové…“

Soudce pokrčil rameny.

„Podle mého,“ pravil, „bych ho odsoudil nejméně k padesáti šilinkům. Jedině ohled na vás…“

Dveře bouchly. Gipsy zmizel bez pozdravu.

„Sbohem, Ctihodnosti,“ loučil se otec Rafael.

„Sbohem, důstojnosti. Dejte na něho dobrý pozor.“

Pastor se uklonil a zmizel za Gipsym. Windermaine a sluha rovněž odešli. Soudce zamnul rukama.

„Tak a teď můžeme přistoupit k vaší záležitosti, příteli, když jsme s Gipsym hotovi. Je to darebák, co? Všimněte si vždycky, pane Glenharte, jaké nosí lidé kalhoty. Příliš široké kalhoty u kotníků nosívají obvykle lidé špatné povahy. Podívejte se, otec Rafael je také cikán, ale jak ten chodí oblékaný. Stal se kazatelem, protože je ušlechtilý.“

„Gipsy je jeho nevlastní bratr?“

„Ano. Narodil se někde v severní Anglii. Otec Rafael měl sám svých starostí dost, ale ujal se ho, když viděl, kam to s ním spěje. Ale znovu opakuji, je to darebák, nenapravitelný darebák. Nepracuje, jen se toulá a nechává se živit.“

„Toulá se po zámeckém parku?“

„Tam i jinde. Nejraději v blízkosti slečny Rowleyové. Je to blázen. Snad je do ní zamilován, kdoví… a každou chvíli na ni něco nastraží, jen aby ji mohl zachraňovat. Není to dávno, co slečna Rowleyová jela na koni přes dřevěný můstek v Potterově rokli. Než na něj vjela, Gipsy odněkud seskočil a trhl jejím koněm tak, že mu slečna padla do náručí a byla z toho dva dni nemocná leknutím. Jak se později ukázalo, můstek byl podpilovaný. Jsem přesvědčen, že to udělal Gipsy. Odsoudil jsem ho tehdy také ke třem dnům v Hobo…“

„Nebo k pěti šilinkům.“

„Ovšem. Jednou zase slečna Rowleyová vsedla na koně, kůň se splašil…“

„Protože měl pod sedlem bodláky…“

„Ano. A Gipsy chytil klisnu v pravý čas a pomohl slečně dolů. Uznáte přece, že jsou to podezřelé věci. Kdyby útočil na to děvče někdo jiný, nemohl by se k tomu Gipsy tak pravidelně naskytnout. Když není nablízku, nestane se nikdy nic.“

„Máte jistě pravdu, Ctihodnosti,“ přikývl Sol Glenhart zamyšleně, „ale pak je podle mého pět šilinků rozhodně málo. Takový úklad vyžaduje přísnějšího potrestání.“

„Však já mu ukážu…,“ řekl soudce a zahrozil pěstí ve vzduchu.

Glenhart obrátil rozhovor jiným směrem.

„Slečna Rowleyová mě zajímá, Vaše Ctihodnosti.“

„Pamatuji se,“ přisvědčil soudce, „snad vás neposlal Scotland Yard kvůli Potterově rokli?“

„Ne,“ usmál se Glenhart, „Scotland Yard o tom patrně neví.“

„Pak je velice zajímavé, co tu vlastně pohledáváte,“ řekl soudce, posadil se a nabídl místo rovněž Glenhartovi. „Řekněte mi, čemu mám děkovat za čest vaší návštěvy?“

„Přišel jsem si vlastně pro informace. Lépe řečeno, pro předběžné informace, než zahájím vlastní pátrání. Týká se to zemřelého otce slečny Rowleyové.“

„Leicestera Rowleye? V jakém směru?“

„Týká se to jeho smrti, Ctihodnosti.“

„Ale vždyť je to už pět let, co uhořel ve srubu v Highawském lese.“

„Ano, vím o tom,“ kývl Sol Glenhart. „Nešťastnou náhodou.“

Soudce Forsyth rozpřáhl v údivu ruce.

„Pak tedy… Domnívají se snad v Metropoli, že to nebyla nešťastná náhoda? To by bylo trochu pozdě, pane Glenharte.“

„Věc se má ve skutečnosti tak,“ vysvětloval Sol Glenhart, „je to práce, která se hodí právě tak pro mne. Nechtějí, abych zahálel, a zatím nemají nic vhodnějšího. Jsem ještě velmi nezkušený detektiv, absolvoval jsem školu teprve nedávno. Tohle je můj první praktický případ, jak bych řekl…“

„Ach tak,“ přerušil ho policejní soudce, „vyšší technika, co? Rozumím. Máte sehnat stopy, které ještě zbyly, a sebrat pokud možno všechny informace. Bezpochyby vám za to vystaví ve Scotland Yardu vysvědčení?“

„Prosím za odpuštění, Ctihodnosti. Není to přesně tak. Kdosi totiž poukázal na podrobnost, která stojí za uváženou.“

„Jaká je to podrobnost, milý příteli?“ otázal se soudce zvědavě a pozorně se na něj zadíval.

„Pokud vím,“ vykládal Sol Glenhart ochotně, „Leicester Rowley dohlížel osobně na kácení stromů. V Highawském lese, tuším. A protože je to místo dosti vzdálené od Hamptonvillu, rozhodl se přespat tu noc ve srubu, bylo to…“

Sol Glenhart si začal prohledávat kapsy.

„Mám to datum napsané, Ctihodnosti, Hned to najdu…“

„Neobtěžujte se tím, pane Glenharte. Pamatuji se na to. Co se týče té podrobnosti…“

„Uhořel tedy jedné noci,“ pokračoval Glenhart, „a nebyla ani bouřka, ani příliš suché počasí nebo vyschlé dřevo a pan Leicester Rowley ani nekouřil, ani neměl s sebou zápalky, nýbrž elektrickou svítilnu, žádné hořlavé látky nebyly ve srubu uskladněny a tak dále. Zkrátka, jak se zdá, oheň vznikl z ničeho nic.“

„To je pravda,“ zamyslel se soudce, „kdo přišel na tuto zajímavou podrobnost?“

„Já,“ odvětil Sol Glenhart skromně, skoro s provinilýma očima, „v zápiscích je totiž udána příčina ohně jako neznámá.“

„A vy jste se na to přeptával?“

„Jak jsem mohl nejdůkladněji, Ctihodnosti, a dosáhl jsem toho, že mě sem poslali na státní útraty.“

Soudce Forsyth se zadíval do okna a zamyšleně chrastil pěti šilinky otce Rafaela v kapse. Sol Glenhart snadno uhodl, že se snaží vybavit si v mysli vzpomínky na tehdejší neštěstí.

„Budete mít hezký letní byt, pane Glenharte. Já si myslím, že Leicester Rowley musel přece jenom s sebou mít tenkrát sirky nebo něco takového. Ledaže by…“ Obrátil se na mladého muže a dodal:

„Ledaže by ten srub byl zapálil někdo zvenčí.“

„Tak vidíte,“ živě přitakal Sol Glenhart.

„Ale kdo? Kdyby tu byl už tenkrát Gipsy…“

Sol Glenhart zavrtěl hlavou: „Kdyby tu tenkrát byl Gipsy, patrně by zaplatil pět šilinků pokuty, čímž by to bylo odbyto.“

„Někdo mohl jít kolem,“ pokračoval soudce přemítavě, „mohl odhodit oharek doutníku nebo vyklepat dokouřenou dýmku…“

„V Highawském lese?“ Glenhart zdvihl udiveně hlavu. „Ale ne, Ctihodnosti. Bylo mi řečeno, že do Highawského lesa by se v noci jen tak někdo nepustil.“

„Je velmi hluboký, pravda,“ přisvědčil soudce, „skoro jako prales. A co dřevorubci?“

„Dřevorubci měli tehdy tábor pod širým nebem skoro o tři sta yardů dále.“

„Ale nějaká jiskra z jejich ohně…“

„Bylo bezvětří, Vaše Ctihodnosti. A potom, taková dálka. To by byla prazvláštní náhoda.“

„Pak nevím,“ řekl soudce, pokrčiv rameny, „vzal jste na sebe těžký úkol, pane Glenharte. Chtěl bych vám pomoci, ale nevím skutečně jak.“

„Můžete mi pomoci, Ctihodnosti,“ pronesl Sol Glenhart nesměle, „jestliže mi odpovíte na některé otázky a budete mne informovat o podrobnostech, které neznám. Míním tím okolnosti, za kterých se neštěstí stalo. Dohady mi nejsou nic platné.“

Soudce Forsyth vstal a přešel místnost od okna ke dveřím a zpět.

„Máte pravdu, pane Glenharte. Vyznám se výborně ve výslechu zločinců, ale pátrání po nich, to je zase váš obor.“

„Totiž…,“ řekl Sol Glenhart se zdvořilou námitkou. „Ptejte se, příteli. Vzpomínám na okolnosti, o nichž jste mluvil. Ale myslím, že by vás slečna Rowleyová mohla informovat daleko lépe.“

„Chystám se ji navštívit.“

„To udělejte. Nuže, jak zní vaše první otázka?“

„Jak?“ přemýšlel mladý muž. „Například, kdo byl v té době nejblíže toho nešťastného srubu.“

„Dřevorubci,“ odpověděl soudce bezprostředně, „asi deset lidí, pokud se pamatuji. A strýc Ambrose, ovšem.“

„Strýc Ambrose?“

„Ambrose Rowley, pane Glenharte. Vlastní bratr uhořelého Leicestera.“

„Vida,“ podivil se Sol Glenhart, ale ve tváři soudce Forsytha se objevila nelibost.

„Pomalu, příteli. Neukvapujte se. Strýc Ambrose je znamenitý muž a z něčeho takového ho nemůžete podezřívat. Nepodobá se ani v nejmenším Gipsymu…“

„Nepodezřívám ho, Vaše Ctihodnosti. Můžete mi o něm říci ještě něco jiného kromě toho, že se nepodobá Gipsymu?“

Soudce Forsyth nepostřehl v jeho slovech ironický tón a ochotně přikývl.

„Víc vám toho poví on sám nebo slečna Jenny. Já jenom vím, že Ambrose Rowley přišel na Arnways asi rok před smrtí svého bratra a je tam dodnes. Zbožňuje svou neteř a nahrazuje jí otce. Ona ho má také velice ráda. Oba truchlili dlouho nad Leicesterovou smrtí.“

„Kde byl pan Ambrose předtím, Ctihodnosti?“

„To vám musím vyprávět, pane Glenharte,“ řekl soudce a znovu se usadil, „je to velmi zajímavé.“

„A možná, že i důležité.“

„Pro váš případ? Pochybuji. Detektiv má mít hodně fantazie, mladý muži, ale přitom musí být nadmíru střízlivý. Zní to jako paradox, ale je třeba, abyste se snažil najít správnou cestu ve svém uvažování.“

Sol Glenhart přijal poučení s uctivým výrazem. „Ambrose Rowley měl statek daleko odtud. Leicesterův je tady. Ambrosovi se na jeho statku stýskalo, a proto přijel sem.“

„Nebyl ženat?“

„Ale byl. Jenže mu žena umřela. Měl syna, a ten se mu ztratil. Dost příčin tedy, aby se člověk vyhýbal samotě, to uznáte.“

„Kam se ztratil jeho syn?“

Soudce pokrčil rameny.

„To neví ani on. Byl to nějaký ošklivý případ, poněvadž strýc Ambrose o tom nerad mluví a všem podobným narážkám se vždycky vyhne. Poslouchejte dál. V jejich rodině jsou velmi zajímavé okolnosti. Ale znovu upozorňuji, že s uhořením Leicesterovým ve srubu to nemá vůbec co dělat.“

„Jen pokračujte, Ctihodnosti.“

„Existuje totiž úplně pohádkový zlý dědeček, příbuzný Rowleyů. Sídlí daleko ve starém hradě Chrilsholmu a jmenuje se Josuah.“

„Proboha,“ zděsil se Sol Glenhart, „co je to za divoké jméno?“

„Josuah Chrilsholm, ano. Osobně ho neznám, to se rozumí, ale domnívám se, že to musí být nějaké příšerné strašidlo. Je nesmírně bohatý. Chrilsholm je hrad bývalých pirátů. Odtud patrně také pramení jmění Chrilsholmů. Mořští lupiči shromažďovali poklady a starý Josuah se z toho asi zbláznil.“

„Zbláznil?“ opáčil Sol Glenhart se zájmem. „Proč myslíte?“

„Poněvadž si vzal do hlavy, že jmění Chrilsholmů nesmí být rozděleno. Ale dědicové byli dva, rozumíte. Leicester a jeho bratr Ambrose. Poslední Chrilsholm je nechtěl podělit rovným dílem, a tak jim raději nedal nic. Byli chudáci oba. Starý Josuah seděl na svých penězích jako čert. Vlastně sedí pořád, jenže závěť už má hotovou. Leicester mu kdysi oznámil, že se mu narodila dceruška. Jenny, víte? A Josuah Chrilsholm jí věnoval do vínku celý Arnways se zámkem, s parkem, lesy a polnostmi. Ta zdvořilost se tedy Leicesterovi znamenitě vyplatila. Začal tu hospodařit a po čase se sem přijel podívat jeho bratr Ambrose. Přijel prý vlastně na radu. ‚Bratře,‘ řekl prý ‚já mám už dávno syna. Nemyslíš, že bych to měl oznámit na Chrilsholm?‘ ‚Zajisté,‘ odpověděl mu Leicester, ‚a proč nemáš syna s sebou?‘ ‚Není hezký, bratře,‘ řekl prý tehdy Ambrose a plakal. ‚Nevím, snad z toho vyroste.‘ A oznámil to na Chrilsholm. Dostal statek na druhém konci Anglie. Vyprávím vám to tak, jak se to tu povídá, pane Glenharte, a myslím, že je to přibližně tak.“

„Slečně Jenny je jednadvacet let,“ podotkl Sol Glenhart.

„To je možné, pane Glenharte. Když jí bylo asi pět, přijel se na ni Josuah Chrilsholm podívat. Jenny se dosud pamatuje, jak se ho bála. Tehdy jsem tu ještě nebyl, víte, to se tady tak traduje. Starý Chrilsholm je asi zatracený pirátský dědeček. Odtud prý jel na statek strýce Ambrose, a když se vracel zpátky na sever, napadlo ho něco podle jeho zdání náramně chytrého. Přišel na to, jak odevzdá jmění právoplatným dědicům, aniž by majetek rozdělil.“

„To si dovedu domyslet,“ podotkl Glenhart, „patrně chce z mladých lidí učinit manžele.“

„Ano, uhodl jste,“ přitakal soudce, „Jenny si má vzít Ambrosova syna a jako svatební dar dostanou chrilsholmské jmění. Ale má to háček.“

„Řekl jste, že Ambrosův syn se ztratil, Ctihodnosti. V tom snad vězí ten háček?“

„Právě. Ale o tom nevím nic. Snad strýc Ambrose něco ví, ale jak jsem řekl, nerad o tom mluví. Říká jen, že jestli syna nenajdou, bude se muset Jenny spokojit s Arnwaysem, a Jenny docela souhlasí. Arnways je pěkný majetek. Co se týče statku Ambrosova, hrozil prý Josuah Chrilsholm, že s ním nemůže Ambrose volně disponovat, když se jeho syn nevrátí. Strýc Ambrose je muž každým coulem a hrozně ho to rozzlobilo. Vrátil statek a starý Chrilsholm ho nestydatě přijal, špinavec. Strýc Ambrose říká, že u Jenny je mu veseleji a že kus jídla se tam pro něho vždycky najde. Teď žijí spolu úplně spokojeně, Jenny spravuje svůj majetek řádně a strýc Ambrose jí svědomitě radí. Jenny je sirotek a strýc Ambrose je taky sám. Říká však, že starého Chrilsholma okamžitě vyhodí, kdyby ho snad napadlo zavítat na Arnways, a to i v tom případě, kdyby Jenny protestovala. Co říkáte tomu příběhu, pane Glenharte?“

„Je hodně zajímavý, Ctihodnosti.“

„Opravdu. A Jenny vám snad bude moci sdělit podrobnosti. Musíte mi odpustit, že jsem vám jen stručně naznačil…“

„Je toho až dost, děkuji vám. Navštívím slečnu Rowleyovou. Zajímají mne hlavně detaily z oné noci, kdy vyhořel srub. Slečna Rowleyová to bude mít jistě v dobré paměti.“

„Bezpochyby se tu zdržíte déle, příteli?“

„Patrně. Ostatně za pár dní mi začíná dovolená, a když se mi tu bude líbit, zůstanu zde ještě. Mohl byste mi poradit nějaké vhodné ubytování, Ctihodnosti?“

„Nejvhodnější by pro vás byl pobyt přímo na zámku,“ mínil soudce, „a jak Jenny znám, pozve vás sama, zvláště když chcete pátrat v jejím zájmu. Mají tam už jednoho letního hosta, který vypadá náramně spokojeně. Svědčí mu zdejší dobrý vzduch a výborná zámecká kuchyně. Je to takový milý, společenský člověk. Hraje znamenitě bridž. Chcete se tam vydat hned?“

„Samozřejmě. Zdržel jsem vás už beztak dost dlouho.“

„Tak to nemyslím, pane Glenharte,“ omlouval se soudce, „jsem vaší návštěvou velmi potěšen.“

„Přesto bych…,“ pronesl Sol Glenhart váhavě, ohlížeje se po svém zavazadle, které postavil při svém příchodu do kouta.

„Na Arnways je půl hodiny cesty, pane Glenharte. Půjdete téměř samými alejemi, jakmile vyjdete z Hamptonvillu. Rád bych vám ukázal…“

Soudce kývl na Sola Glenharta a přistoupil k oknu. Pod oknem, jež bylo ve výši prvního a jediného patra domu, stoupala mírně zaprášená silnice, lemovaná na druhé straně hustým sadem.

„Půjdete podle domů nalevo, pane Glenharte, do vršku. Jakoby zpět cestou k nádraží. Ale ještě před nádražím se dáte napravo a…“

Zarazil se a vyklonil se z okna.

„Máte štěstí,“ dodal, „zrovna tamhle jde letní host slečny Jenny. Vsadil bych se, že jde na Arnways. Dohoňte ho a svezte se s ním. Vidíte ho?“

„Děkuji vám srdečně, Ctihodnosti, a poroučím se vám…“

„Na shledanou, příteli, na shledanou. Pozdravujte. Doufám, že se zase brzy uvidíme.“

Sol Glenhart popadl svůj kufřík a rázně vyšel; nesnažil se však, aby letního hosta slečny Rowleyové dohonil, protože si chtěl všechno nejdříve dobře rozvážit. Toho muže znal. Byl to John Sears, zvaný Chi Slim, nejobratnější ze všech soukromých detektivů střední a jižní Anglie.

Po všem tom, co Sol Glenhart věděl, slyšel a viděl, začaly ho nesmírně zajímat příčiny, které Chi Slima přivedly na Arnways. Jistě musely být vážné. Chi Slim se nikdy nezabýval nepatrnými věcmi. A proto Sol Glenhart poklesl na mysli. Kde působil geniální Chi Slim, tam se začátečník Glenhartova druhu musel ztratit jako zrnko písku v moři.

„Utíkejte,“ křičel policejní soudce z okna, „zmizel vám už na cestě k nádraží.“

„Mám příliš těžké zavazadlo, Ctihodnosti,“ lhal Sol Glenhart.

„Pískněte tedy na něho v aleji, pane Glenharte. Můj bože, jaký vy jste ještě nepraktický. A nevybafněte hned, že jste detektiv. Mohl byste ho polekat.“

Sol Glenhart to slíbil s milým úsměvem.

Kdo se chtěl dostat k malému nádraží nebo na cestu k Arnwaysu, musel ze silnice odbočit. Sol Glenhart pospíchal až na rozcestí. Pak už šel pomalu a opatrně, zakryt vysokým a hustým porostem sadu před zraky policejního soudce. Asi sto yardů před sebou viděl muže v bílé košili. Kabát si nesl přes ruku. Muž kráčel pohodlně a ani jednou se neohlédl. Patrně neměl o Glenhartovi ani tušení.

Sol Glenhart byl ve svém oboru ještě kůzle; říkali mu Kid. Detektivní dráhu si zvolil za své životní povolání, protože se mu zdálo nejvhodnější. Od malička byly v jeho životě prvky dobrodružnosti. Narodil se kdesi na severu, ale nevěděl kde a kdy. Povodeň snesla jeho kolébku značně níže, jako kdysi kolébku Mojžíšovu, a dobří lidé ji vylovili. Glenhart je malé městečko, podle něhož dostal Kid své jméno. Protloukal se životem, jak mohl. Aby získal vzdělání, vstoupil do válečné akademie a sloužil pak povinných pět let, aby se odvděčil králi za jeho péči. Nezůstal však v armádě ani o den déle, než bylo zapotřebí, a jako poručík vypadl ven, kde se teprve začal rozhlížet, čeho se chopí.

Po delším přemítání připadl na to, že by se mohl stát detektivem. Podal si žádost a byl přijat do školy. Po dvě léta pak se zabýval výhradně kriminalistikou, prohlížel voskové figury uměle zkrvavené, hledal stopy, které na něj jeho učitelé sami nalíčili, a hloubal často „v pokoji hrůzy“ nad nepořádkem, v němž vyznat se bylo jeho úkolem. Navštěvoval také malé divadlo v podzemí Scotland Yardu. Na jevišti vystupovali kapsáři a jiná cháska, kteří se poslušně otáčeli v ostrém světle reflektorů. Policejní úředníci zůstávali ve tmě a dbali na to, aby si vryli jejich podoby do paměti. Kid doprovázel starší a zkušenější kolegy na jejich pochůzkách, někdy ho pověřili, aby něco méně důležitého vypracoval dokonce sám. Teď už byl definitivně přijat do vládní policie a měl nejlepší úmysl dokázat něco velkého. Ale jako začátečník měl malou příležitost. Výjimečné případy svěřovali rutinovanějším úředníkům a na něho zbyly úkoly zcela podřadné.

Sol Glenhart čekal na příležitost a nikdy na nic nehuboval. Byl jedním z nejmladších a jednali s ním podle toho. Ustoupil vždycky rád a zdvořile, poněvadž slušnost byla jeho přední ctností. Mnozí to neoprávněně pokládali za důkaz méněcennosti či neschopnosti, ale Kid si byl dobře vědom, co dokáže, třebaže to nikomu nevykládal. Měl dost síly tělesné i duševní, ale nedával to najevo, když to nepokládal za nutné. Byl skromný, milý a pohledný mladík, který šel světem s kloboukem v ruce, ale netvářil se přitom poníženě. Nebyl drzý a zvědavý byl jen tehdy, když to bylo právě zapotřebí.

Slunce pálilo, protože bylo skoro poledne, a Solu Glenhartovi se šlo špatně. Zavazadlo ho tížilo. Ale téměř si to neuvědomoval, protože myslel na Chi Slima. Nepochyboval, že muž před ním je skutečně geniální John Sears. Chtěl-li se někdo stát pořádným detektivem, nesměl se nikdy mýlit. Gideon Forsyth Chi Slima patrně neznal, tomu nebylo třeba se divit. Ale Kid ho znal až příliš dobře, hlavně z úspěchů, kterých byla celá řada. Dávaly mu právo, aby se vysmál ubohému začátečníkovi, který doufal ve svou příležitost při pátrání po něčem, co se stalo před pěti lety, a co velmi moudří mužové považovali už dávno předtím za skončené. To byla hlavní a jediná příčina, pro kterou se Sol Glenhart za Chi Slimem dychtivě nerozběhl. Bál se, že se ho zeptá, co tu chce. Ostuda by byla příliš velká, kdyby v jeho logice objevil John Sears nějakou mezeru. Ve Scotland Yardu Kid říkal „uvidíte, jen mne nechte jít“. Usmívali se jeho slovům a nechali ho. Ale s Chi Slimem to bylo něco jiného. Zapřít se Johnu Searsovi pak se rovnalo obratnosti, s jakou schovává pštros hlavu do písku. Sol Glenhart kráčel zamyšleně, hypnotizován svítící skvrnou Chi Slimovy košile. Chvíli šli po úzké silnici, pak alejí, která odbočovala v ostrém úhlu a o níž byl Kid přesvědčen, že zkracuje cestu na Arnways. Stoupala mírně, ale stále, a tak na jejím konci mohl Kid přehlédnout celý Hamptonville v záplavě zeleně, s bílou stuhou silnice, se svítícími kolejnicemi a žlutým nádražíčkem napravo. Byl to rozkošný pohled, Sol Glenhart si ho však popřál jenom na okamžik; Chi Slim si ho nepopřál vůbec. Cesta pokračovala modřínovým lesem. Protože vedla trochu šikmo k dosavadnímu směru, zmizel Chi Slim Kidovi z dohledu, jakmile se ponořil do jejího stínu. Kid šel za ním, stále ještě nerozhodnut.

Tam, kde les končil, se Kid zastavil, položil zavazadlo na zem a sundal si klobouk. Ne že by byl unaven, nýbrž proto, že mu jeho detektivní instinkt našeptával, že něco není v pořádku. Neviděl totiž před sebou postavu v bělostné košili a šedých kalhotách. Chi Slim se propadl do země.

Cesta byla rovná, porostlá tenkou, živě zelenou travou. Jen v prostředku byl úzký pruh světlé země, pokryté bílým prachem, smíchaným se suchým jehličím. Byla tu spousta stop a Sol Glenhart se v nich nemohl vyznat, ačkoli se o to snažil. Vidět bylo odsud dost daleko. John Sears nemohl utíkat tak rychle, aby najednou zmizel.

Kid byl rozpačitý a v hlavě se mu divoce honily myšlenky. Sebral kufřík a šel ještě kousek dopředu, než ho napadlo, aby se otočil. Muž v bílé košili kráčel za ním stejným způsobem, jako to činil on po celou cestu, jenže tentokrát ho Sol Glenhart viděl zpředu.

Chi Slim patrně věděl o jeho přítomnosti, skočil hned na kraji modřínové aleje stranou do lesa, počkal, až Kid přejde, a dostal se mu tak do zad. Jinak to nebylo možné.

Kidovi nezbývalo než popřát Slimovi dobrého poledne.

„Dobrý den, Kide,“ řekl Chi Slim vlídně, „kde se tu berete?“

Kid upadl do rozpaků. Chtěl právě překvapit Chi Slima tím, že ho zná, ale Chi Slim ho předešel. Znal Sola Glenharta, což bylo mnohem podivuhodnější.

„Jdu na Arnways, plukovníku,“ odpověděl tedy Kid ochotně.

„Na Arnways?“ opáčil Chi Slim. „Ale to jdete špatně, příteli.“

„Cože?“ vyhrkl Sol Glenhart udiveně.

„Měl jste se dát po mezi kolem lesa.“

„Copak vy nejdete na Arnways?“

„Ovšem že jdu. Jak to víte?“

„Soudce Forsyth mi to říkal. Ale pak vy jdete také špatně, plukovníku.“

John Sears byl ve válce plukovníkem. Ti, kdo si ho vážili, ho tak titulovali dál.

„Šel jsem na Arnways z Hamptonvillu už tolikrát, že si trochu pamatuji cestu,“ odpověděl s úsměvem, „to není tak těžké si to zapamatovat, Kide.“

„Ať mě vezme čert,“ řekl Kid upřímně, „jestli vám jen trochu rozumím. Odpusťte.“

„Milerád. Slyšel jste někdy něco o bludičkách? Já jsem byl bludičkou a vy poutníkem, který se dal zlákat. Myslím totiž, že v této aleji se nám bude dobře hovořit. Je tu chládek, a když si sedneme tady na kraj lesa… můj bože, jaká rozkoš.“

Chi Slim se pohodlně rozvalil na měkký mech. Kid však stál nespokojeně dál.

„Posaďte se vedle mne, mladý muži, a podejte mi ruku. Jak je vidět, tak se známe a nemusíme se navzájem představovat. Promiňte, že už ležím. Jsem přece jen starší člověk a ten vrch mě unavil. Když jsem byl ve vašich letech, běhal jsem s kufry v poledním slunci zrovna tak dobře jako vy.“

„Moc dobré to nebylo,“ usmál se Kid, usedaje vedle něho, „rád si odpočinu. Patrně jste v mých letech běhal mnohem líp než já.“

Sol Glenhart viděl poprvé velikého Chi Slima tak bezprostředně a těšilo ho to. Stejně tak ho potěšilo, že Chi Slim ho zná. Zmínil se o tom, ale John Sears mu vysvětlil, že zná ze Scotland Yardu kdekoho až do posledního sluhy. Sola Glenharta však tato poznámka nemrzela, protože Chi Slim dal najevo, že to nemyslí doslova.

„Bude asi nutné, abychom se trochu domluvili, Kide. Vy jste bystrý hoch a uhádnete asi, že tu nejsem pro osvěžení. Rovněž já si myslím, že tu budete hledat něco jiného než houby.“

„Pravda,“ přisvědčil Kid, „ale o mé bystrosti nemůžete mnoho vědět, plukovníku. To se teprve musí ukázat.“

„Přeji vám, aby se to ukázalo hodně brzo,“ odvětil Chi Slim, „mám rád mladé, snaživé lidi. Vaše skromnost je ve Scotland Yardu známá.“

Nápadně nenápadný člověk, to byl Chi Slim. Spokojený, nevelký a obtloustlý měšťák, obchodník střižním zbožím nebo cokoli podobného chcete. Měl zdravý, nejobyčejnější kulatý obličej na světě s plavými kníry pod nosem. Trochu pleš, nebo spíše trochu vlasů neurčité barvy. Nic neprozrazovalo jeho genialitu. Sol Glenhart se v duchu upřímně divil jeho téměř triviálnímu vzezření. Představoval si, že při bedlivém pozorování, ke kterému neměl až do této chvíle nikdy příležitost, spatří alespoň značně oduševnělý lesk očí, ale něco takového marně hledal. Chi Slimovy oči byly jasně modré, upřímné, a některou chvíli dokonce strnule nehybné.

„Odpočineme si tady, Kide, jestli s tím souhlasíte. Pak vás dovedu na Arnways. Přijdeme tam zrovna k lunchi, což vám bude jistě milé.“

„Zajisté, děkuji vám. Jste hostem slečny Rowleyové?“

„A jejího strýce. Vás jistě také tak přijmou, Kide. Jsou velmi milí a pohostinní. Vaše pátrání se jistě protáhne.“

„Moje pátrání?“ otázal se Kid udiveně. „Jaké pátrání myslíte, plukovníku?“

„Myslím, že jste přijel po něčem pátrat,“ řekl Chi Slim líně, „či nikoli?“

„Ovšem,“ přisvědčil Kid mrzutě, „ale…“

John Sears se usmál do modrého nebe, ale na Sola Glenharta se nepodíval.

„Překážím vám, Kide?“

„Co vás napadá, plukovníku,“ odvětil Kid stále stejným tónem, „myslím si jenom, že jsem zbytečný tam, kde napínáte mozek vy. Nemíním to urážlivě, ale kdybych byl věděl, že jste tu, byl bych zůstal doma.“

„Tak,“ řekl Chi Slim a posadil se, „to by od vás nebylo moc rozumné, kdybyste zůstal doma. Na Arnwaysu je práce dost pro oba.“

V modřínové aleji bylo krásně ticho, někde na mezi vrzal cvrček a Sol Glenhart přemýšlel. „Dost práce“ pro oba, to už musela být pořádná robota.

„Co tu vlastně hledáte, Kide,“ ozval se Chi Slim, „po jakých stopách chcete jít? To mi musíte předem říct, poněvadž tady může jít detektiv hned po několika stopách najednou.“

„Po několika stopách?“ opakoval Kid rozpačitě, poněvadž Chi Slim mu opravdu položil otázku, jíž se tolik bál.

„Ano.“

John Sears se usmíval. Prohlédl Kidovy obavy.

„Především se můžete zajímat o ztraceného syna Ambrose Rowleye. Přijel jste možná proto, abyste se na to zeptal strýce Ambrose. Já se o to také zajímám.“

„Já ne,“ oddychl si Kid, „proč se o to zajímáte, plukovníku? Odpusťte, že jsem tak zvědavý.“

Chi Slim pokrčil rameny.

„Najali si mě. Nesmíte zapomínat, mladý muži, že jsem soukromý agent, který je odměňován za své služby.“

„Byl jste,“ pravil Kid pomalu, poněvadž se mu nechtělo použít výrazu, jakého použil Chi Slim, „byl jste pozván panem Ambrosem Rowleyem?“

„Původně nikoli. Původně mě sem poslal pair Josuah Chrilsholm. Předpokládám, že vás ten starý dobrák soudce Forsyth informoval?“

„Částečně,“ odvětil Kid, „alespoň tolik, že vám mohu rozumět. Onen ztracený syn se má stát manželem slečny Rowleyové, tuším.“

„Ano,“ řekl Chi Slim prostě.

„A vy ho proto hledáte?“

„Zajisté. Blíží se nebezpečně doba sňatku stanovená starým Chrilsholmem.“

„A hledáte ho v okolí Arnwaysu?“

John Sears přikývl.

„S vědomím strýce Ambrose a slečny Jenny. Nikdo jiný kromě vás nemá tušení, kdo jsem. Budu tu pomalu měsíc a s pátráním jsem už dost daleko. To vás ale nemůže zajímat, Kide. Sám jste řekl, že na Arnways jdete za jiným účelem. Jsou to snad útoky na slečnu Rowleyovou?“

John Sears se přitom díval přes cestu na druhou stranu do lesa a mluvil klidně a vyrovnaně. Vůbec se zdálo, že má ve zvyku nedívat se na osobu, s kterou hovoří.

Byl ovšem holý nesmysl tvrdit Solu Glenhartovi, že ho něco podobného nezajímá. Ale protože se zdálo, že Chi Slim to přešel úmyslně, odpověděl Kid přímo.

„Útoky páchané Gipsym Randolphem?“

„Útoky, při nichž Gipsy Randolph obyčejně bývá,“ opravil ho John Sears mírně, „vy o tom něco víte?“

„Byl jsem právě u policejního soudce, když Gipsy dostal pokutu pět šilinků…“

„Které zaplatil Rafael Randolph, duchovní.“

„Ano,“ přitakal Kid, „jak jste se o tom dozvěděl, plukovníku?“

„Stává se to pravidelně,“ odvětil Chi Slim nepřítomně, „ale původcem útoků není Gipsy.“

„Možná. Nezkoumal jsem to blíž.“

„A chcete to zkoumat?“

„Nikoli.“

„Ostatně to patří ještě do mého resortu se ztraceným synem strýce Ambrose, Kide.“ Chi Slim se odmlčel, podíval se zkoumavě na Kida a náhle pokračoval. „Nu, pak jste tu tedy jedině proto, abyste pátral po podrobnostech smrti Leicestera Rowleye.“

„Uhodl jste,“ povzdechl Kid a začervenal se.

Chi Slim vstal, sehnul se pro kabát a podíval se na Sola Glenharta s úsměvem.

„Co říkáte tomu, abychom pokračovali v cestě?“

„Nemám nic proti tomu,“ odpověděl Kid rozpačitě, „myslíte, že mám přece jít na Arnways? Nepatří to do vašeho resortu, plukovníku?“

„Začněte ve vyhořelém srubu, Kide,“ řekl John Sears místo odpovědi, „pojďme. Je to nádherná procházka.“

Kid radostně popadl svůj kufřík. Chi Slimova záležitost byla ryze soukromá. Najít bratrance slečny Rowleyové, aby se mohla za něho vdát a získat pohádkové jmění Chrilsholmů. Docela všední věc. Jeho vlastní úkol, týkající se smrti Leicestera Rowleye, se mu zdál mnohem vznešenější.

Ale přesto mu vrtalo hlavou, jak srovnat záležitost ztraceného syna strýce Ambrose s útoky na Jenny a s podivnou úlohou cikána Louise Randolpha. Chi Slim přece řekl, že to patří všecko pod jednu pokličku. Ale aby si mohl utvořit správný úsudek, musel by znát víc podrobností. Ostatně, bude-li to nutné, dovede si je zjistit.

Chi Slim šel velmi zamyšlen. Patrně měl plnou hlavu starostí o syna strýce Ambrose z Arnwaysu. Vyšli z modřínové aleje a dali se po mezi podle lesa. Teprve když ušli hezký kus cesty, Chi Slim se náhle zastavil a promluvil:

„Veverka, vidíte ji?“

„Veverka?“ divil se Kid.

„Ano, veverka. Moje známá. Bylo mi už divné, kde se dnes toulá. Přemýšlel jsem o tom.“

„Vy jste přemýšlel o veverce, plukovníku?“

Chi Slim upíral zraky do korun stromů a sledoval rezavé zvířátko, jak hbitě poskakuje po větvích.

„Rád bych věděl,“ odvětil klidně, „proč bych nemohl přemýšlet o veverce?“

Sol Glenhart poznal v Jenny Rowleyové půvabnou a rozumnou dívku, která vedla svůj dům s moudrostí starého hospodáře. Kid jí dal hned od počátku nezakrytě najevo své sympatie. Na druhé straně se zdálo, že i Jenny je potěšena jeho přítomností. Chi Slim je nechal o samotě, jakmile Kida představil, a odešel do parku, aby vyhledal strýce Ambrose. Jenny totiž řekla, že pastor Rafael Randolph přišel na Arnways omluvit svého bratra a že si právě se strýcem šli prohlédnout skácenou sochu, nikoli však Apollona, jak tvrdil správce Windermaine, ani Merkura, jak se domýšlel policejní soudce, ale bohyni Minervu.

Po odchodu Chi Slimově neupadla do rozpaků Jenny, nýbrž Kid. Až dosud měl Windermainovou zásluhou představu fňukajícího bledého a vylekaného děvčete, a zatím proti němu nyní stála zdravá, inteligentně vyhlížející tmavovláska. Následkem toho řekl několik nesmyslů, ale Jenny je přešla s úsměvem a počkala, až se vzpamatuje.

Místnost, kde se Kid seznámil s Jenny, byla halou, jídelnou, přijímacím pokojem, salónem nebo snad tím vším dohromady; měla jen jedno okno, a to po celém průčelí jedné stěny, od stropu až na zem. Sklo bylo nyní vytaženo až nahoru, takže vznikl široký východ rovnou na nevelké prostranství, posypané žlutým pískem. Když tudy Kid pohlédl, měl pocit, že se dívá na krásně vypravené jeviště. Tento dojem ještě zdůrazňovalo zářící slunce, které zbarvovalo sytou zeleň listoví do teplé žluti a kreslilo na písku světlé skvrny. Do mohutně vzrostlého parku v pozadí se ztrácela klikatá cestička. Byla oddělena od písečné rovinky třemi širokými nízkými kamennými stupni, ohraničenými po každé straně čtverhranným sloupem. Na každém sloupu stála kamenná váza s květinami.

Kid si zhluboka oddechl, když si vzpomněl na šedé a zapáchající ulice Londýna. Seděl s Jenny u kulatého stolu na staromódní těžké židli, poněkud malé, měkce vycpané a potažené zeleným sametem. Na stěnách visely obrázky v elipsovitých rámech. Docela vzadu v koutě stálo brnění středověkého rytíře a kolem byly rozvěšeny starobylé zbraně. Kid si zkoumavě prohlížel největší obraz, představující přísného holohlavého starce s šedivými licousy. Jenny sledovala jeho zájem s úsměvem. Kid zatím vůbec neřekl, proč vlastně přichází, a Jenny se ho na to ze zdvořilosti nevyptávala. Nevěděl, jak začít, a byl rád, že si všiml starcova portrétu.

„Myslím, že vím, kdo je ten muž na obraze, slečno Rowleyová,“ začal naivně.

„Josuah Chrilsholm,“ odpověděla Jenny, „můj nevlastní děd. Uhodl jste?“

„Ano,“ přikývl, „strýc vašeho pana otce?“

„Asi tak, pane Glenharte. Můj otec…“

„Váš pan otec zemřel nešťastnou náhodou,“ řekl Kid, odvrátiv se od obrazu, „odpusťte, že vám to připomínám, slečno Rowleyová. Já jsem vlastně…“

V Jenniných očích se objevil stín smutné vzpomínky. Neměla patrně tušení o tom, co Kid vymyslel. V té chvíli Sola Glenharta zaručeně mrzelo, že nezůstal doma. Jak jí má říci, že o smrti jejího otce soudí jinak, než jak bylo oficiálně shledáno, a nepovažuje ji proto za nešťastnou náhodu?

„Kdo vlastně jste, pane Glenharte?“ zeptala se náhle. „Smrt mého otce před pěti lety byla velmi smutnou událostí, ale už na to nemyslím. Svého ubohého otce tím nevzkřísím. Ale tenkrát jsem hodně plakala.“

„To věřím,“ řekl Kid upřímně. „Odpusťte.“

Odmlčel se, a když ani Jenny nepokračovala, začal z trochu jiné strany.

„Já vlastně jsem také odněkud ze severu.“

„Odkud, pane Glenharte?“

„To sám nevím.“

„Co jste říkal?“ ptala se Jenny domnívajíc se, že přeslechla.

„Říkám, že nevím, odkud pocházím. Jsem nalezenec.“

„Odpusťte, pane Glenharte.“

„Vy odpusťte, slečno Rowleyová. Říkám to proto, poněvadž…“

Podíval se na ni a usmál se; ale rychle odvrátil zrak, když úsměv opětovala. Odmlčel se, ale po chvíli se vrátil k původnímu rozhovoru.

„Něco bylo opominuto při policejním vyšetřování smrti vašeho pana otce, slečno Rowleyová. Dostal jsem za úkol přezkoumat to. S vaším dovolením…“

„Co by byli opomněli?“

„Nelekejte se, prosím. Něco docela bezvýznamného, myslím. Chtějí to vědět,“ pokrčil rameny, „jistý druh formality, víte?“

„Jsem vám k službám, pane Glenharte. Já i můj strýc. Bude to trvat dlouho?“

„Nějaký den.“

„Doufám, že přijmete naše pohostinství, pane Glenharte?“

„Ale,“ rozpačitě odporoval, „jak bych mohl…“

„Ujednáno,“ řekla roztomile, „bude nás velice těšit.“

„Děkuji vám mnohokrát. Buďte ujištěna, že nezneužiji vaše pohostinství, slečno Rowleyová. Několik otázek, prohlídka místa, kde…“

„Doprovodím vás tam sama, pane Glenharte.“

„Do Highawského lesa?“ zeptal se příjemně překvapen.

„Ano. To je celodenní výlet koňmo, pane Glenharte. Umíte jezdit na koni?“

„Byl jsem poručíkem v armádě, myslím, že jsem ještě nezapomněl jezdit. Ale nemám koně, to je to.“

„Samozřejmě vám ho půjčím, i nějaký vhodný oblek pro vás seženeme. Strýc Ambrose jich má velkou zásobu. Chcete-li, pojedeme tam hned zítra ráno.“

„Děkuji vám, děkuji,“ opakoval, „jste skutečně velmi laskavá, slečno Rowleyová. Plukovník Sears nelhal, když vás tak chválil.“

„Že mě chválil?“ řekla Jenny. „To nemám ráda.“

„Vás a vašeho pana strýce. Plukovník lidem rozumí, slečno Rowleyová.“

Jenny nejevila přílišnou zvědavost. Pochopila, že je na Kidovi, aby se vyptával, a to jej potěšilo. Nenaříkala ani nevypadala zděšeně. Jenom trochu zvážněla.

„Máme tu zvláštní věc, která by vás mohla zajímat, pane poručíku,“ začala Jenny, opouštějíc jakoby úmyslně rozhovor o plukovníku Searsovi.

„Neříkejte mi poručíku, prosím,“ ohradil se zdvořile, „byl jsem špatným poručíkem. To řemeslo mě vůbec nezajímalo. Co máte za zvláštní věc, slečno Rowleyová? Nějakou stopu?“

„Nikoli stopu, vy detektive,“ usmála se, „což nemůže pány ze Scotland Yardu zajímat opravdu nic jiného než stopy? Je to dýka, co visí tamhle na té zdi,“ ukázala a povstala, „vidíte ji?“

„Dýku?“ otočil se. „Vidím. Co je na ní zvláštního, slečno Rowleyová?“

Kráčel za ní k matně se lesknoucímu rytíři v koutě salónu. Jenny vztáhla ruku a sňala úzkou dlouhou zbraň. Prohlédla ji zběžně a podala ji Solu Glenhartovi.

„Něco velmi starého, že?“ zeptal se, obraceje dýku v ruce.

„Patrně, pane Glenharte. Vidíte na ní skvrny?“

„Ano,“ přikývl, „ale už velmi staré, zabroušené a vyčištěné. Je to snad krev?“

„Možná, že je to krev. Ta dýka je, abych tak řekla, zázračná, pane Glenharte.“

„Jděte,“ podivil se a počal se zbraní zacházet mnohem opatrněji, „nějaký jed nebo péro?“

„Nic takového. Prorokuje smrt.“

Sol Glenhart se na Jenny nedůvěřivě zadíval. Dívka se však tvářila úplně vážně. „To snad ne, slečno Rowleyová,“ řekl s úsměvem, „slyšel jsem už o kamenu, který se začal potit, když měl někdo z rodu zemřít, nebo o studánce, která vysychala ze stejné příčiny. Ale dýka… co ta by mohla dělat? Spadne snad z hřebíku?“

„Nespadne z hřebíku, pane Glenharte. Je to majetek strýce Chrilsholma. Po několik set let se udržuje pověst, že zkrvaví, má-li někdo z Chrilsholmů zemřít.“

„Tak? To je ovšem jenom pověst. V praxi…“

„V praxi se osvědčila,“ pokračovala Jenny a Sol Glenhart upadl do rozpaků.

„Vysvětlete mi to blíž, slečno Rowleyová.“

„Mile ráda. Bylo to před smrtí mého otce.“

„Před smrtí?“ řekl rázně.

„Před smrtí,“ potvrdila.

„Myslel jsem, že při smrti,“ pravil neopatrně, ale zamrzelo ho to, když si všiml, že Jenny trochu zbledla.

„Totiž,“ dodal, „myslel jsem… promiňte. Říkáte-li před smrtí, bude to asi tak. Pravá červená krev se na ní objevila?“

„Čerstvá krev nikoli, pane Glenharte. Ale skvrny ztemněly tak, že byly z dálky viditelné. Tak markantně, že byste si toho musel všimnout.“

Pochybovačně vrtěl hlavou a prohlížel si dýku z obou stran. Rukojeť měla ze zlata, umělecky tepanou. Na ocelovém ostří byly sotva znatelné stopy skvrn.

„Můj otec spal oné osudné noci ve srubu, pane Glenharte, jak asi budete vědět. Měli jsme tenkrát hodně práce. Vyřizovala jsem nějaké účty dlouho do noci tady v tomhle pokoji. Pamatuji se dobře, že jsem šla spát až k půlnoci. Přitom jsem si všimla, že skvrny jsou tmavé, jak nikdy nebývaly. Přičítala jsem to vlhku z parku, poněvadž v létě je tu stále otevřeno, a nakázala jsem hned, aby dýku co nejdříve vyčistili. Nevěřila jsem té pověře, jako jí nevěříte teď vy. Ale ještě než jsem pořádně usnula, přiběhli pro mne dřevaři se zprávou, že v Highawském lese hoří srub jako pochodeň.“

„A jindy, když sem jde vlhko z parku, tak to dýce nevadí?“ tázal se Kid zamyšleně.

„Jindy ne, jak vidíte.“

„To je zvláštní,“ řekl odevzdávaje zbraň, „ale může to být ovšem také náhoda. Teď nejsou skvrny skoro znát, a proto snad vám Minervina socha neublížila.“

Jenny zavěsila dýku na místo, a když se obrátila, byl v jejím obličeji opět úsměv.

„Gipsy, viďte?“ řekla. „Myslím si, že Gipsy je do mne zamilován. Chudák, nemá to v hlavě v pořádku…“

„Nu,“ zamračil se Kid, „jestli se do vás zamiloval, nemusí to ještě znamenat, že to nemá v hlavě v pořádku.“

„Ale Gipsy je takový, pane Glenharte, a já ho chápu. Blázni jsou jako děti. Byl jste zamilován, když vám bylo deset let?“

„Byl,“ odpověděl, „mnohokrát a na smrt.“

„A netoužil jste po tom, abyste mohl dámu svého srdce zachránit z velkého nebezpečí a projevit se coby hrdina?“

Sol Glenhart se rozesmál:

„Skutečně, máte pravdu. Dokonce se pamatuji, že jsem přemýšlel o nebezpečí, které bych jí nastrojil. Ovšem v deseti letech nemá člověk možnost podkopávat sochy. Soudce Forsyth říkal, že je to už několikátý útok na vás.“

„A tak prostý,“ doplnila Jenny, „že nemůže být zločinný.“

„Ale jsou to hloupé žerty,“ zamračil se.

„To nepopírám,“ zasmála se, „ale dávat Gipsymu pět šilinků pokuty, tím se nic nespraví.“

„Těch pět šilinků mě také notně dopálilo,“ přiznal se Kid. „Máte-li tu tak výtečného muže, jako je plukovník Sears, mohlo už by se to Gipsymu nějak rozumně vyložit nebo ho odstěhovat na druhý konec Anglie nebo něco podobného. Soudce Forsyth na to nestačí. Podezírám ho, že mu moc záleží na těch pěti šilincích.“

Jenny se smíchem souhlasila. Rázem zapomněli oba na dýku a její proroctví.

„Proč bychom se nešli do parku podívat na tu sochu?“ navrhl Kid. „Zajímají mě nesmírně takové věci.“

„Můžeme jít, pane Glenharte. Než se vrátíme, bude prostřeno k lunchi.“

Vyšli tedy ven a Kid se ještě ohlédl. Neviděl nikde tak dokonale vyřešený salón. Promluvil o tom s Jenny.

„Všechny místnosti v zámku nejsou takhle zařízeny, pane Glenharte,“ smála se, „nemějte obav. I váš pokoj má jen obyčejné okno.“

Obrátila se a jednou rukou ukázala na průčelí zámku.

Řada oken se leskla na slunci. Zámek z této strany byl jednopatrový, s prohnutou střechou z kulatých tašek. Celek byl stavěn do čtverce, v každém rohu s věžičkou. Sol Glenhart si už při příchodu na Arnways všiml, že zadní trakt je hospodářskou částí zámku. Zde byly patrně jen obývací místnosti.

Park sám byl jedním z nejkrásnějších, jimiž venkovská anglická šlechta proslula. Sol Glenhart konstatoval, že je velmi rozlehlý a pečlivě pěstovaný. Viděl trávníky, jež mohly sloužit za hřiště a které byly obklopeny starými stromy – úctyhodnými velikány. Mezi nimi prosvítala stříbrná hladina rybníka, kde – jak mu Jenny vyprávěla – mají několik labutí, a tam docela vzadu že stojí starý panský mlýn. Všude po cestě nacházeli do šeda omšelé sochy mytických postav, pavilónky uprostřed trávníků, skládající se jenom ze čtyř sloupů a kulaté střechy, vodotrysky a záhony květin.

Po chvilce spatřili malou skupinu lidí. Na úzké žluté cestě něco dělali dva dělníci nebo zahradníci. Vysoká, vzpřímená postava otce Rafaela Randolpha stála vedle menší postavy staršího pána, jímž byl bezpochyby strýc Ambrose Rowley. Přes cestu ležela přeražená kamenná socha. Na její hlavě seděl pohodlně Chi Slim a nic neříkal, kdežto pastor se strýcem Ambrosem o něčem živě hovořili.

Jenny Kida představila. Strýc Ambrose držel pod paží nějakou knihu, neboť čtení bylo jeho koníčkem, jak se Kid později za podivuhodných okolností přesvědčil. Stiskl Kidovu ruku srdečně a pevně. Měl šedivé vlasy, rozdělené pěšinkou, a husté kníry. Tváře měl zdravé, opálené, téměř bez vrásek, svědčící o výborném zdraví. Jeho oči, tak ostře hnědé, že nápadně kontrastovaly s cihlovou barvou pleti a stříbrem vlasů, byly živé, jasné a pohyblivé. Se Solem Glenhartem jednal od prvního okamžiku tak, jako by ho už dávno znal. Choval se nenuceně a mile; nyní se mu však obočí stahovalo nelibostí.

„Nehledě na škodu, důstojnosti, je to jedna z nejkrásnějších soch. Musíte na Gipsyho pořádně dohlédnout. Co kdyby byla Jenny opravdu přišla k úrazu?“

„Naštěstí se to nestalo,“ odvětil otec Rafael svým vážným hlasem, „prosím znovu o prominutí, pane Rowleyi. Co se týče Gipsyho, nechce se mi přece jenom věřit…“

„Zde máte muže, který se vám znamenitě hodí,“ pokynul Chi Slim líně rukou, „ten pán je ze Scotland Yardu, důstojnosti. Může to blíže objasnit.“

„Pojďte sem, mladíku,“ řekl strýc Ambrose upřímně, „co tomu říkáte?“

„Co tomu říkám?“ Kid se zatvářil rozpačitě. „Napřed si to tady podrobně prohlédnu – s vaším dovolením.“

Ale v duchu si myslel, že by Chi Slim nemusel na něho upozorňovat. Pastor netušil, jaký obratný chlapík je plukovník, ale strýc Ambrose a Jenny to věděli. Nemohl jim tedy ničím novým zaimponovat. Jenny musela mít dojem, že Chi Slim Kida zkouší, a to nebylo příjemné vědomí.

„To je docela jednoduché,“ řekl po chvíli, „sochu někdo strhl drátem z druhé strany cesty a předtím ještě uvolnil podstavec. Zatím nemohu říci nic jiného. Neznám podrobnosti.“

Podíval se krátce na Jenny, ale dívka se tvářila vážně. Patrně ho tedy nepodceňovala, jak se domníval. Ostatně, když o tom přemýšlel, neměla opravdu příčiny pochybovat o jeho schopnostech.

„To víme,“ řekl Chi Slim, „nic jiného nám nemůžete říct, Kide?“

„Jak to – Kide?“ podivila se Jenny.

„Říkají mi tak, slečno Rowleyová,“ odpověděl Kid rozpačitě.

„Soudíte,“ řekl otec Rafael a změnil svým obdivuhodně rychlým způsobem tvář ve vlídný úsměv, „že sochu svrhl můj bratr?“

„To je předčasná otázka, důstojnosti,“ Kid pokrčil rameny, „podívám se ještě za keře na druhou stranu.“

„Výborně,“ zvolal Chi Slim, „jen to tam dobře prozkoumejte.“

Kid se prodral ostrým křovím a dva dělníci se opět začali hmoždit s podstavcem pomocí sochoru a provazů. Zatím Jenny pozvala všechny na lunch.

„Našel jsem tam tohle,“ řekl Kid, když vylezl, „chumáček chlupů z kožišiny. Jsou rozhodně z límce vašeho bratra, důstojnosti.“

Pastorův úsměv se bleskurychle složil v hluboké vrásky.

„Ano,“ přitakal, „ale slečna Jenny říká…“

„Gipsy z toho křoví vyšel,“ potvrdila Jenny, „vykřikl a pak mě chytil do náručí:“

„To ovšem nepotvrzuje…“ odporoval pastor.

„Hračky, důstojnosti,“ pravil strýc Ambrose rázně, „nebezpečné hračky. Musíme ovšem na Gipsyho upozornit kompetentnější osoby, nejen policejního soudce. Nesmíte se zlobit, důstojnosti. Jde tu o bezpečnost mé neteře.“

„Budu na něho dávat ještě větší pozor a promluvím mu do duše, pane Rowleyi. Doufám pevně, že se to už nebude opakovat.“

„Potřebovali bychom vědět,“ pronesl Kid zamyšleně, „časové rozmezí té události. Kdy Gipsy vykřikl a vyrazil z křoví a kdy se skácela socha. Nemyslíte, že by to bylo důležité, plukovníku?“

Chi Slim přikývl.

„Jste bystrý chlapík, Kide. Gipsy tvrdí, že viděl padat kámen, a proto vykřikl.“

„A slečna Rowleyová?“ otočil se Sol Glenhart.

„Netvrdím nic,“ usmála se Jenny, „příliš mě to překvapilo. Instinktivně jsem uskočila, když jsem zaslechla výkřik.“

„To se stává,“ potvrzoval John Sears a tvářil se, jako by ho to vůbec nezajímalo.

Kid přemýšlel, čeho by si tak měl ještě povšimnout. Ale Jenny už byla netrpělivá a vybízela je k návratu. Měli víc než na čase, pravidelnou hodinu k lunchi už dávno zmeškali.

Pro Sola Glenharta to byl nejkrásnější lunch, jaký kdy zažil. Jenny i strýc byli příjemní hostitelé. Obvykle nemluvný Chi Slim se rozpovídal a otce Rafaela opustil nadobro jeho přísný výraz. Kid byl ve výborné náladě. Na svůj úkol si vzpomněl až pozdě odpoledne, když zůstal se strýcem Ambrosem sám. Otec Rafael odešel domů do Hamptonvillu, Jenny měla něco na práci ve dvoře a plukovník se dal ve svém pokoji do studování obsáhlé pošty, jež mu právě došla. Kid využil této příležitosti. Vždyť Ambrose Rowley byl blízko srubu, když tam stihlo to neštěstí jeho bratra. Sol Glenhart ho tedy zdvořile požádal o dovolení, může-li mu položit několik otázek. Seděli u krbu v salónu a popíjeli výbornou černou kávu. Nic nerušilo klid, jen v parku švitořili ptáci.

„Ode mne se příliš nepoučíte, mladíku,“ vrtěl hlavou strýc Ambrose, „teď po pěti letech pídit se po tom, jak to všechno bylo, je hrozně těžká věc. Jako začátečník jste vzal na sebe příliš nesnadný úkol. Bůhví, jestli za tím vším vězí nějaký zločin. Já osobně si myslím, že ne.“

„Ale pane Rowleyi, už jenom vznik požáru je sama o sobě důležitá otázka. Jakmile si ji ujasníme, budeme moci posoudit, zda šlo o zločin, nebo nešťastnou náhodu.“

„V tom s vámi souhlasím. Ale není to jasné. To je to.“

Odpolední slunce vnikalo na okraj parketové podlahy salónu a kreslilo ve vzduchu zářivé sloupy, v nichž se vlnily kotouče modrého dýmu z dýmky strýce Ambrose. Sol Glenhart do nich zamyšleně pohlížel.

„Vy jste opouštěl Arnways onoho osudného dne se svým bratrem, pane Rowleyi?“

„Ovšem. Dohlíželi jsme tehdy na velké lesní práce. Vyrazili jsme koňmo časně ráno. V poledne jsem opustil Leicestera u highawského srubu a jel jsem dál. Počítali jsme dříví také v Blackfithu. O smrti svého bratra jsem se dověděl až druhého dne, když jsem se vrátil oklikou na Arnways.“

„Mám poznámky o podrobném výslechu, ale opravdu nikdo nemůže říct nic určitého. Doufal jsem, že alespoň vám utkví v paměti nějaká maličkost…“

„Žádná, mladíku,“ pravil Ambrose Rowley po chvíli přemýšlení, „to je také těžká věc. Nikdo nebyl nablízku. Když zpozorovali oheň, bylo už pozdě.“

„A jak vůbec ten oheň vznikl?“

„Opravdu, to se nedá vysvětlit. Srub lehl popelem do poslední třísky. Našli jsme jen do černa ohořelé kosti z mého ubohého bratra. Nerad na to vzpomínám.“

„Odpusťte,“ pravil Sol Glenhart.

„Nu nevadí, mladíku. To víte. Stačí, když vám zemře někdo milý docela přirozeným způsobem. Natož takhle.“

Ozvaly se kroky a ve dveřích se objevil Chi Slim. Usmál se na Kida a hned se obrátil na strýce Ambrose:

„Že z vás ten ubohý hoch vytahuje podrobnosti o Leicesterově smrti?“

„Kdo?“ naježil se Kid.

„Vy, Kide. Je to velká a nevděčná práce. Co řeknou ve Scotland Yardu, přijdete-li s prázdnem?“

„Nepřijdu s prázdnem, plukovníku,“ pravil Kid mírně, „vysvětlím to tak jako tak. Buď přinesu nezvratné důkazy o zločinu, nebo o neštěstí. Ale něco přinesu.“

„Dej vám bůh štěstí,“ řekl Chi Slim.

Strýc Ambrose začal hledat knihu, kterou předtím někam odložil, a Chi Slim mu pomáhal. Když ji našli v náručí omšelého rytíře v koutě, vydal se Ambrose do parku s poznámkou, že při procházce se mu velmi dobře čte. Plukovník na to něco řekl, Kid však zapomněl odpovědět, protože byl velmi zamyšlen.

„Podívejme se,“ řekl Chi Slim, „jak vám to leží v hlavě, Kide.“

Glenhart si vzpomněl na Chi Slimovu veverku.

„Jenny je velmi roztomilá dívka, plukovníku.“

„Jenny?“ opáčil plukovník udiveně. „Vy jste přemýšlel o Jenny?“

„Ano, o Jenny,“ odvětil Kid zasněně, „rád bych věděl, proč bych nemohl přemýšlet o Jenny?“

Sejdou-li se dva Angličané, hrají poker. Sejdou-li se tři, hrají poker. Sejdou-li se čtyři, hrají bridž. A protože na Arnwaysu se sešli čtyři, protáhla se jejich večerní partie až do půlnoci.

Přesto se však Kid necítil ani trochu unaven, když se časně ráno vydal koňmo na cestu po boku slečny Rowleyové. Byla to vyjížďka orosenými lučinami, podél lesů a měkkou půdou, již Kid postrádal od té doby, co vystoupil z armády. V milé společnosti Jenny Rowleyové pak byl dvojnásob šťasten a nikterak se tím netajil. Jenny plně oceňovala jeho upřímnost i jeho jezdecké umění. Toto uznání Sola Glenharta těšilo, poněvadž se ukázalo, že Jenny sama je výborná jezdkyně. Nadjížděli si neschůdnými cestami. Získali tak čas, který využívali k odpočinku a jímž přeměnili cestování v příjemný výlet.

K polednímu vjeli na travnaté, místy hluboce vyježděné cesty Highawského lesa. Soudce Forsyth říkal, že je to vlastně prales, a měl pravdu. Koně museli někde přeskakovat padlé stromy nebo je obcházet, přes cestu ležely spousty uschlých nebo shnilých větví, stářím zešedivělých. Vzduch v lesním stínu byl přímo opojný a Sol Glenhart, který si v posledním čase ničil plíce londýnskou smíšeninou, jej dýchal s rozkoší.

Jenny zvážněla a Kid se nesnažil pokračovat v nenucené zábavě, poněvadž věděl, že se blíží k místu smrti jejího otce. Byl krásný den. Všude kolem bylo ticho, jen někde klepal datel nebo chvílemi zakřičel nějaký pták.

„Blížíme se k cíli, pane Glenharte,“ řekla Jenny, když projížděli různými lesními cestami téměř hodinu, „vyjedeme za chvíli na mýtinu, kde stával srub.“

Cesta se opravdu rozlila ve vykácená prostranství a klesala potom dál ze zalesněného vrchu. Jenny zastavila. Kid hbitě seskočil z koně a pomohl jí dolů. Stanuli na prahu lesa. Koně uvázali u stromu a pak sešli z cesty, na mýtinu.

Smutné spáleniště poznal Kid na první pohled. Bylo nedaleko cesty, ještě plné černého popraskaného dříví a obklopeno na zadní straně ožehlými stromy, z nichž některé se vůbec již nevzpamatovaly. Horké polední slunce ozařovalo osm stop vysoký bílý kámen, na jehož vrcholku byl vztyčen pozlacený kříž.

Sol Glenhart přistoupil mlčky k tomuto pomníku. Jenny stála opodál bez hnutí, pohlížejíc na spáleniště, srovnané ohněm téměř se zemí. Kid přečetl nápis:

Zde zemřel v noci na 18. května 1927 Leicester Rowley.

Obrátil se na Jenny. Spatřil vážný výraz v její tváři. „Mrzí mě, že jsem ve vás oživil tyto vzpomínky, slečno Rowleyová,“ pravil rozpačitě, „ale teď, když jsme vzdali úctu mrtvému, musíme se na to všechno podívat z praktické stránky.“

„Co hodláte podniknout?“ zeptala se Jenny, pokoušejíc se o úsměv.

„Všechno, co se dá,“ odvětil, „ale obávám se, že to nebude mnoho.“

„Co se toho týče, pane Glenharte, není tady s ničím hnuto. Měl tu stát nový srub, ale já jsem to nedovolila. Ať příroda zahladí sama, co způsobila.“

„Pokouší se o to,“ řekl Kid a ukazoval na mech a trávu, jež se prodírala mezi spálenými trámy, „za dalších pět let nebude po spáleništi ani památky. Co se tu stalo, bude připomínat jen pomník.“

Obcházeli toto smutné místo a Kid si je pozorně prohlížel. Nedoufal, že najde přímou stopu, ale chtěl si utvořit o tehdejší události vlastní úsudek.

„Dovolila byste, abych si podrobněji prohlédl spáleniště, slečno Rowleyová?“

„Ovšem, jen jděte. Ale dejte pozor. Pod srubem býval sklep a jestliže se dosud neprobořil, mohlo by se vám to stát teď.“

Vstoupil na zčernalou půdu a odhrnul nohou trosky:

„Myslím, že se neproboří. Hliněná podlaha byla udusána, jak vidím. Je místy vypálená, ale ještě něco vydrží.“

Vlastní spáleniště nebylo příliš velké. Srub sám, dokud stál, měl jen jednu větší místnost.

„Hledám dveře do sklepa,“ volal Kid, „doufám, že tu byly nějaké, slečno Rowleyová?“

Jenny ho následovala:

„Snad tam dosud jsou padací dveře. Tady někde. Uprostřed.“

Našel je pod hromadou trosek. Byly částečně prohořelé, snadno je zdvihl a několik prken mu přitom zůstalo v ruce.

„Nadělám tu škody, slečno Rowleyová,“ omlouval se, „a ještě nevím, jestli to vůbec k něčemu bude.“

Naklonil se do tmavého otvoru.

„Podívám se dovnitř. Je tu žebřík.“

„Není to nebezpečné, pane Glenharte?“

„Doufám že ne. Žebřík je snad v pořádku a není to tu hluboké.“

Usmál se na ni a vytáhl z kapsy elektrickou svítilnu. Když však vstoupil na první příčku, s praskotem se pod ním zlomila. Naštěstí se zachytil rukama okraje padacích dveří.

„Vidíte,“ řekla Jenny vyčítavě.

„To nic,“ smál se Kid. „Ta příčka byla zpuchřelá. Nebudou-li další pevnější, spustím se po postranních tyčích. Jsou dost silné. Zkusím to.“

Zmizel v otvoru. Sestupoval opatrně a brzy se dostal na dno. Sklep nebyl hluboký ani tři metry.

„Poslední příčka je rovněž zlomená,“ volal zdola. „Ale to jsem já neudělal.“

Jenny se sklonila nad otvor.

„Jak je to možné?“

„Počkejte, prohlédnu to.“

„Zdá se,“ řekl potom, „že se to stalo před velmi krátkou dobou. Rozhodně ne před pěti lety. S vaším dovolením ulomím naštípnutou příčku docela a hodím vám ji nahoru. Při denním světle to prohlédneme.“

„Tam přece nikdo nevkročil, pane Glenharte. Co by tam dělal?“ divila se Jenny.

„Okamžik,“ křičel Kid, „už to praská. Tak. Pozor, slečno Rowleyová. Nerad bych vás tím uhodil.“

Jenny trochu ustoupila a Kid vymrštil vzhůru dva kusy zlomené příčky. Zdvihla je a prohlížela.

„Poohlédnu se zde,“ zvolal Kid znovu, „mějte chvíli strpení. Nebude to dlouho trvat.“

Sklep měl téměř takové rozměry jako kdysi srub nad ním. Kid si svítil do všech koutů, po stěnách, z nichž vyčnívaly kořeny stromů, a po podlaze, vydlážděné velikými plochými kameny. Najednou zaujalo něco jeho pozornost. Bylo to malé bílé kolečko na kameni hned pod žebříkem.

Kid si klekl a posvítil si na kolečko zblízka. Bylo namalováno křídou a Kid je prohlížel celých pět minut. Jenny už byla netrpělivá.

„Jsem tu,“ hlásil se Kid, „a našel jsem něco, ale tentokrát vám to nemohu hodit nahoru.“

„Co je to, pane Glenharte?“

„Představte si kámen z dlažby, slečno Rowleyová. Na tom kameni je malý vytlučený dolík, jako by si někdo hrál s kamenickým kladívkem, a kolem toho dolíku je namalován křídou kroužek. Ostatně, můžete se podívat. Posvítím vám.“

Ale Jenny neviděla nic. Jas venku byl příliš silný a Kidova svítilna vypadala shora jako mdlé žlutavé světélko.

„Už se vracím,“ hlásil, „prohlédla jste si to dřevo, slečno Rowleyová?“

„Ano,“ odvětila váhavě, „zdá se, že máte pravdu, pane Glenharte.“

Byla zamyšlena, takže ani nepozorovala, když Kid stanul vedle ní.

„S dovolením, slečno Rowleyová. To dřevo vypadá opravdu jako čerstvě zlomené, že?“

„Docela.“

„Vidíte. A přece vím jistě, že jsem je nezlomil já.“ Kidovi se zachvěl hlas. „Možná, že jsem sem přece jenom nejel nadarmo.“

„Ale vždyť to nemůžete vysvětlit, pane Glenharte.“

„Prozatím nemohu, samozřejmě. Ale budu o tom přemýšlet. Zlomená příčka je důkazem, že sem někdo před nedávnem lezl. Kolečko křídou by pak mělo dosvědčit, co tam dělal. Ale kolečko křídou, to je moc neurčitá věc. Co vy o tom soudíte, slečno Rowleyová? To tam také není dávno. Dole je vlhko a za měsíc by se muselo trochu rozmazat, nemyslíte?“

Jenny váhavě přikývla. Patrně jí něco působilo starosti. Sol Glenhart pozoroval, že o něčem přemýšlí, nedovedl si však představit o čem.

„Doposud jste mluvil velmi neurčitě, pane Glenharte,“ řekla se zvláštním výrazem v tváři, „nechtěla jsem se vás ptát…“

„Nemohu říct nic určitého. Zlomenou příčku jste měla před chvílí sama v ruce, slečno Rowleyová, a co se týče té podivné kresby…“

„To nemyslím, pane Glenharte,“ přerušila ho.

„Tak?“ otázal se udiveně. „A co tedy?“

„Myslím,“ pravila vážně, „že jste se dosud nevyslovil jasně o smrti mého otce.“

Sol Glenhart se na ni tázavě podíval. Něco jasného o smrti jejího otce si nedovedl zatím ani v duchu představit, natož aby o tom mohl něco říci. Pokrčil rameny.

„Slečno Rowleyová…“

„Abyste mi rozuměl, pane Glenharte. Je důvodné podezření, že můj otec byl zavražděn?“

„Totiž,“ odvětil rozpačitě, pohrávaje si s oběma kusy dřeva, „důvodné podezření není. Jak jsem už řekl plukovníku Searsovi, vznik tehdejšího požáru se zdá moc podivný…“

„Komu, pane Glenharte?“

„Komu? Mně přece.“

„A komu ještě?“

„Nikomu, slečno Rowleyová. Myslím si totiž…“

Vzhlédl k ní a zarazil se. Ve tváři Jenny Rowleyová se nápadně zračilo ulehčení. Cítil se tím trochu dotčen.

„Neříkám zrovna, že musel být zavražděn, ale vzal jsem na sebe úkol, že se pokusím jeho smrt vysvětlit. Prosím za prominutí, jestli vás to znepokojuje. Je to zvláštní, ale vás se člověk nemůže bezohledně vyptávat, odpusťte.“

Jenny se zasmála. Ten milý mládenec stále prosil za odpuštění.

„Nechme toho, pane Glenharte. Naopak je od vás velmi hezké, že se tak staráte. Jsem spokojena.“

„Jste spokojena,“ řekl mrzutě, „protože si myslíte, že jsem hlupák a že z toho nic nebude. Možná, že jsem, a pak by mě to mrzelo jen kvůli vám.“

Kid opravil padací dveře a vydali se opět na cestu.

„Ta zlomená příčka a kolečko na kameni, to je náramně podezřelé, slečno Rowleyová. Mám o tom jakousi představu. Jestliže vašemu otci někdo zákeřně ublížil, je jenom správné, abychom to vypátrali.“

„To je samozřejmé, pane Glenharte,“ řekla Jenny opět trochu zamyšleně, „ale já pevně doufám, že tomu tak nebylo. Snad máte příliš bujnou fantazii. Možná, že je nebo bylo něco skryto pod kamenem, který je označen kolečkem.“

„Ne,“ pravil Kid rozhodně.

„A proč ne?“

„Jaké byste udělala znamení, kdybyste si chtěla označit nějaké místo, slečno Rowleyová? Myslím, že byste jednoduše nakreslila čáru nebo nanejvýš křížek. Cokoli, ale sotva byste se pečlivě malovala s kolečkem.“

„To je pravda,“ přiznala s úsměvem, „ale co když se dostal do sklepa nějaký tulák, který ho právem považuje za vhodnou a nenápadnou skrýš?“

„To by ovšem bylo možné,“ přikývl, „ale dole to na podobnou návštěvu nevypadá, slečno Rowleyová. Jak vidím, podceňujete můj objev, ale zatím ho nemohu proti vám úspěšně hájit.“

Kráčeli po cestě zpátky ke koním, kteří se popásali ve stínu lesa. Kidovo první nadšení z úspěchu vyprchalo, Jenny je ostatně považovala za velmi problematické. Dokonce to patrně pustila vůbec z mysli, poněvadž projevila zájem o něco k snědku.

„Pojedeme malý kousek zpět a utáboříme se.“

„Výborně,“ odpověděl, „mám už také hlad.“

Jenny na to pamatovala včas. Koně byli ověšeni brašnami se zásobami. Sol Glenhart uvolnil řemení a pomohl dívce do sedla. Navrhovala, aby jeli zpět jiným směrem, a to přes Potterovu rokli, u níž prý je studánka s výbornou vodou.

„O Potterově rokli jsem už něco slyšel,“ poznamenal Kid, „tuším, že tam byl na vás rovněž spáchán nějaký útok, slečno Rowleyová?“

„Nevím, jestli právě na mne. Je tam krátký dřevěný můstek a někdo si s ním dal práci, aby se probořil pod sebemenší vahou. Gipsy mě zachránil před vážným úrazem.“

„S tímhle Gipsym,“ mínil Kid zadumaně, „je to také podivná věc. Nesmíte se zlobit, slečno Rowleyová, ale vy si vykládáte všechno náramně prostě a nevinně.“

„A vy,“ odpověděla dívka s úsměvem, „máte na všecko názor jako ten nejčernější pesimista, to bych do vás neřekla.“

Sol Glenhart se cítil dotčen. Za svou snahu sklízel nedůvěru a posměch.

Jeli bez řeči vedle sebe. Teprve po chvíli se Kid zeptal: „Je to daleko k Potterově rokli?“

„Ne, není to daleko, pane Glenharte.“

Jenny ho vedla jinou, málo používanou cestou, hlubokým a tichým lesem. Netrvalo však dlouho, úvoz se zatočil doleva a les se rozestoupil. Highawská houština tu byla prorvána jakoby velikou hlubokou vráskou, která ústila v mohutnou strž. Byla to Potterova rokle a dřevěný můstek se přes ni klenul hned v místech, kde ještě nebyla širší než deset yardů. Stromy nad roklí rostly po srázném vrchu a lesní cesta jej přes můstek jaksi obcházela.

„Pokusíme se to přejet?“ ptal se Kid. „Doufám, že můstek bude tentokrát v pořádku. Ale pro všechny případy pojedu první.“

Nebylo to snadné dostat koně na otesané klády můstku, ale přejel bezpečně. Jenny ho následovala.

„Pobídněte trochu koně,“ řekla potom, „jakmile vyjedeme nahoru, jsme na místě.“

Za můstkem cesta stoupala. Vlhký stín Potterovy rokle se opět změnil v příjemnější chlad lesa na stráni. Jenny jela ještě malý kousek a pak seskočila. Nacházeli se na pokraji lučiny, obklopené ze všech stran kopcovitým lesem. Kid prohlásil to místečko za rozkošné.

„To bude druhý nejlepší lunch v mém životě,“ tvrdil, „první byl včera. Kde je vaše zázračná studánka, slečno Rowleyová?“

Ukázala mu ji. Byli přímo u ní. Křišťálová voda vyvěrala s jemným bubláním do malé přirozené nádržky mezi kořeny stromů. Tenký stříbrný potůček pospíchal zpět směrem k rokli.

„Vaším úkolem je nabrat vodu, pane Glenharte, ale pozor, nezkalte ji,“ pobízela Jenny Glenharta žertem a podávala mu dvě skládací nádobky.

„To dokáži snadno,“ chlubil se, „připravíte zatím tabuli?“

Posnídali trochu opožděně, přesto však ne s menší chutí. Sol Glenhart byl naprosto spokojen a také se tím netajil.

„Jako bych byl věděl, jaké rozkoše skrývá detektivní povolání, slečno Rowleyová,“ smál se, polykaje spoustu obložených chlebíčků, „opravdu. Volil jsem výborně.“

„Jste teprve na začátku,“ připomněla mu Jenny se smíchem, „někdy prý skýtá vaše povolání hodně nepohodlí.“

„Prozatím to nepozoruji. Podívejte se. Sedíme na louce, slunce a modré nebe nad hlavou, kolem vůně a ticho a před námi dobré jídlo. Tvrdím, že nemůže být nic lepšího. Plukovník Sears se také nemá špatně, dokonce jistě lépe, než se někdy mívám já. Jestlipak také ochutnal tuto báječnou chladnou vodu z vaší studánky, slečno Rowleyová?“

„Pochybuji, že měl k tomu příležitost.“

„Proč by neměl? Jistě tady byl.“

„Myslíte, pane Glenharte?“

„Ledaže by byl volil jinou cestu. Když nebyl zrovna tady, byl jinde. Všude je krásně. Vede hodně cest od highawského srubu na Arnways?“

„Dost,“ odpověděla Jenny, točíc pohárkem v ruce, „proč vás to tak zajímá?“

„Pro něco velmi jednoduchého, slečno Rowleyová, nikdo jiný než plukovník nemohl to zatracené kolečko křídou namalovat. Plukovník váží něco přes devadesát a jsem si jist, že příčka praskla pod ním.“

Jenny vyšplíchla trochu vody z nádobky na pokrývku.

„To není možné, pane Glenharte. Plukovník nemá ve srubu co pohledávat.“

„A kdo tedy, s dovolením?“ naklonil se Kid. „Soudce Forsyth? Pochybuji. Váš pan strýc, Gipsy, nebo důstojný otec Rafael? Ze všech přece jenom nejvíc plukovník Sears.“

„Kromě jiných lidí!“

„Kterých?“

„Nevím. Ale do sklepa může sestoupit každý, kdo chce. Nikdo spáleniště nehlídá, a vidíte sám, že jsme cestou nepotkali ani človíčka.“

Sol Glenhart vrtěl hlavou.

„Zeptám se na to. Když jsem prozradil plukovníkovi, co tu hledám, hned mi doporučil, abych začal ve srubu. Víc mi neřekl, protože je odjakživa tajnůstkář. Myslím si, slečno Rowleyová, že jsem přišel do sklepa až po něm, ale to není vůbec rozhodující.“

„Plukovník Sears,“ řekla Jenny vážně, „má na Arnwaysu jinou práci.“

Sol Glenhart změnil tón.

„Vím o tom,“ řekl suše.

Jenny se podivně usmála a ulehla naznak, ruce pod hlavou. Kid se na ni díval se zalíbením.

„Hledá mi ženicha, pane Glenharte,“ pokračovala s pohledem upřeným do modrých výšek, „až ho najde…“

„Než ho najde,“ pravil Kid neopatrně, „odjedu já z Arnwaysu.“

„V tom nevidím souvislost,“ odvětila Jenny po malé chvíli.

Sol Glenhart uznal za vhodné položit se rovněž do trávy. Přemýšlel, co má říci. Rozhovor o ženichovi Jenny Rowleyové mu působil neoprávněnou nelibost.

„Vašemu strýci utekl syn, slečno Rowleyová?“

„Ano… Snad, vím jen to, co řekl strýc.“

„A víte, kdy se to stalo?“

„Před mnoha lety. Ztratil se mu nevysvětlitelným způsobem, když byl ještě docela maličký.“

Hovořili spolu a dívali se přitom oba vzhůru, takže před sebou neměli než sytě modré nebe.

„Jste odhodlána se popřípadě provdat za syna strýce Ambrose?“

„Ano.“

Kid se odmlčel.

„To je divné,“ řekl potom váhavě.

„Proč by to bylo divné?“

„Divné u vás. Dívky vašeho druhu volí obyčejně srdcem.“

„Volím rovněž srdcem, pane Glenharte. Mám strýce Ambrose velmi ráda. Jeho syn musí mít podobnou povahu jako on.“

„To nemůžete vědět. Možná že nemá. Slyšel jsem, že prý kdysi strýc Ambrose plakal nad svým synem. Soudím podle toho, že…“

„Co soudíte, pane Glenharte?“

„Řekl prý, že jeho syn není hezký.“

Kid postřehl tichý smích.

„Na tom přece nezáleží, pane Glenharte.“

„To jsem rád,“ pronesl Kid vážně, „ale jestli to strýc Ambrose skutečně řekl, půjde patrně o něco jiného než o pouhou krásu. Otcové obyčejně nepláčou, nepodobá-li se jejich syn Apollonovi jako vejce vejci. Obávám se právě, aby to nebylo něco horšího. Objektivně míněno, slečno Rowleyová. Strýc Ambrose prý o tom velmi nerad mluví.“

Jenny hned neodpověděla. Teprve po delší době zdvihla trochu hlavu a podívala se na svého společníka. Kid však měl oči upřeny stále k nebi. Jako prve on ji, pozorovala nyní ona jeho. Pak znovu položila hlavu zpátky.

„Strýc Ambrose o tom opravdu nerad mluví, pane Glenharte.“

„A co říká plukovník?“

„Plukovník se o tom zmínil jen jednou. Náhodou mluvil shodně s vámi. Říkal, že syn strýce Ambrose je velmi podivný chlapík a že se nehodí pro sňatek.“

Kid se rychle posadil.

„To že řekl? Snad ho dokonce našel?“

„To nevím,“ usmála se Jenny a také se posadila, „zeptejte se jeho. Doba sňatku je přesně stanovena strýcem Chrilsholmem.“

„Oním pánem s příšernými licousy,“ přikývl Kid.

„Právě. A jestli se neuskuteční sňatek včas, připadne jmění dobročinným účelům.“

„Můžete být spokojena s Arnwaysem, slečno Rowleyová. Soudce Forsyth to také říkal.“

„Záleží na tom, zda mi ho nechají. Snad víte, že strýc Ambrose o svůj statek přišel?“

„Vím. A myslím si, že váš dědeček na Chrilsholmu je mírně řečeno podivín. Bez urážky, slečno Rowleyová. Jak byste si asi představovala svého příštího ženicha?“

Jenny přijala jeho vybídnutí s úsměvem. Utrhla hrst trávy a hodila ji směrem k němu.

„Asi jako vás, pane Glenharte,“ odpověděla nenuceně, „inteligentního mladého muže, jemného vystupování a ohleduplného k ženám. Ale nemusel by být tak zdvořilý a stále se omlouvat jako vy.“

Kid to přijal jako dobrý žert.

„V tom případě,“ zasmál se, „bych měl prozradit, jak já bych si představoval svou příští nevěstu. Mám tu představu už od včerejška přesně vyhraněnou.“

„A jak, pane Glenharte?“

„To vám povídat nebudu, prosím za odpuštění, slečno Rowleyová. Byla by to nejzbytečnější věc na světě.“

Ještě než vyjeli, prošli se trochu po okolí. Sem tam se našla nějaká strouha, přes kterou Kid Jenny přenesl, a den plynul zcela tak, jak o tom Kid kdysi sníval. Když pak Jenny pobídla k návratu, zatvářil se lítostivě.

„Neplačte, pane Glenharte,“ smála se, „zítra je také den. Zítra mám zase nějakou práci, a když budete hodný, vezmu vás s sebou.“

„To mě moc potěší, slečno Rowleyová. A kam mě chcete vzít?“

„V rybníku je párek ondater, který nám působí velké škody. Dlouho se na ně chystám, a tak můžete teď spojit příjemné s užitečným. Půjčím vám ručnici a půjdeme, chcete? Nebude to ovšem celodenní výlet. Konečně, můžete mě doprovodit i do polí. Máme spousty práce a chtěla bych na to dohlédnout.“

„Všechno udělám rád, když to nebude na úkor vaší nebo mé povinnosti. Tak nasedat, slečno Rowleyová.“

„Nasedat, Kide. Jste velmi dobrý kamarád.“

„Snažím se jím být,“ odpověděl, „ale být vám dobrým kamarádem není těžké, slečno Rowleyová.“

„Říkejte mi Jenny, Kide,“ vyzvala ho s úsměvem, „od vás to bude docela milé.“

Seděla už na koni, ale Kid jako by se ani neměl k odjezdu, stál a díval se na ni.

„Chcete jít pěšky, Kide?“ tázala se, když se stále nehýbal.

„Chraň bůh,“ odpověděl, „ujela byste mi.“

A vyšvihl se na svého koně.

V jistém směru nebyl Sol Glenhart vůbec odvážný. Slůvko „Jenny“ spolkl. Ale říkal si ho prozatím alespoň v duchu.

Kid řekl Chi Slimovi o své návštěvě ve srubu. Ale Chi Slim mu odpovídal vyhýbavě.

„Hledejte dál, Kide. Máte přece také spoustu nápadů a já bych nechtěl, aby se moje pátrání tříštilo.“

„Kromě myšlenek o veverkách, plukovníku?“ zeptal se Kid poněkud ironicky.

„Ovšem. Řeknu vám své mínění, až budu hotov se svou záležitostí. Spěchá to, víte?“

Chi Slim posílal a přijímal neustále dopisy, spoustu dopisů ve velkých žlutých obálkách. Někdy měl v ruce i zeleně orámovaný list telegramu. Teprve když šel už dávno po svém, Kid si uvědomil, jak obratně se plukovník vyhnul přímé odpovědi na otázku, zda byl ve srubu, nebo ne.

Jinak strávili opět příjemný večer, mluvilo se však jen o běžných věcech. Chvíli Jenny vyjednávala cosi se strýcem Ambrosem, jenž slíbil pro zítřek odložit čtení své oblíbené beletrie ve prospěch záležitostí statku, ale Kid nenašel příležitost uhodit na Chi Slima přímo. Konečně si uraženě umínil, že nebude mluvit o svých starostech s Chi Slimem vůbec, poněvadž to beztak vypadá, jako by se dožadoval jeho pomoci.

Po desáté hodině stáhl sluha velké trojité okno salónu a brzy nato Kid blaženě usnul ve svém pokoji se zlomenou příčkou žebříku pod polštářem. Plán na druhý den měl v hlavních rysech určený.

Ráno se vydal na prohlídku hospodářských budov. Správce Windermaine ve vysokých botách, jezdeckých kalhotách a v košili s krátkými rukávy dirigoval uprostřed rozsáhlého dvora koňské potahy a několik traktorů a tak hbitě se točil, až se mu kývala střecha širokého slaměného klobouku. Jenny tu Kid neviděl, ačkoli se po ní pečlivě rozhlížel. Byla kdesi v kanceláři, prý se strýcem, a měla svou práci.

Sol Glenhart ovšem neměl v úmyslu se nechat zabavit. Prohodil několik slov s Windermainem, který si ho dobře pamatoval z předvčerejší návštěvy u soudce a po způsobu venkovských vtipálků ho zval, aby jim pomohl. Kid se zdvořile omluvil a poptal se po několika mužích, jejichž jména měl pečlivě zapsána a kteří byli na Arnwaysu zaměstnáni před pěti lety. Sehnal jenom dva; z těch pouze jeden nocoval blíže srubu při požáru onoho nešťastného dne. Našel ho při kolářské práci v jedné z mnoha rozmanitých budov a vyptával se ho půl hodiny bez zvláštního úspěchu. Když se vracel, zabavil ho opět na chvíli Windermaine nadšeným líčením, že letos je jejich oves hustý jako kožešina a že ho bude téměř dvakrát tolik než loni. Zdvořilý Sol Glenhart by se byl od něho tak brzy nedostal, kdyby byli správce neodvolali. Zahlédl ho později, jak klusem vyjíždí na koni z brány dvora. Sol Glenhart se tedy vydal na obchůzku kolem zámku a zvědavě si prohlížel všecko, co stálo za to; tak přišel k salónu zvenku a vešel jeho širokým oknem dovnitř.

Chi Slim seděl u elipsovitého stolu a probíral se v nějakých listinách. Před sebou měl láhev whisky a sodu. Salón byl místem stvořeným ke klidné práci. Bylo tam ticho a chládek.

Sol Glenhart se přece jen rozhodl Chi Slima vyrušit a zasvětit ho do své záležitosti. Rozmyslil si to dobře a uvážil, že se nemůže nechat odbýt tak jako včera, chce-li se někam dostat. Požádal za prominutí a usedl proti němu.

„Nerad vás ruším, plukovníku. Ale jak se jistě pamatujete, vyprávěl jsem vám včera o svém nálezu ve srubu. Mám důvodné podezření, že jste tam byl přede mnou.“

„Byl jsem tam,“ přisvědčil Chi Slim a složil listiny, „proč vás to zajímá?“

„Nakreslil jste vy ten kroužek křídou?“

Chi Slim přikývl, ale neřekl nic.

„Kroužek, kterým jste si něco označil?“

„Ano, Kide. Na tom kameni bylo něco, co jsem potřeboval dostat ven. Byl jsem tam dokonce dvakrát. Podruhé jsem se tam vrátil s kladívkem a z označeného místa jsem vytloukl kousek, který jsem potřeboval.“

„Co bylo na tom místě?“ zeptal se Kid. „Nějaká značka nebo znamení…“

Chi Slim ťukal prsty do stolu, nedíval se na Sola Glenharta a usmíval se.

„Myslím,“ řekl Kid mírně, „že jsem tady jako úřední osoba, plukovníku. Snad vám to nemusím připomínat. Máte, abych tak řekl, povinnost mi odpovědět. Nechci se toho samozřejmě dovolávat, protože doufám, že vy sám budete tak laskav a vyhovíte mi.“

„Ovšemže, Kide. Jste znamenitý hoch. Ale místo odpovědi vám přímo ukážu to, co jsem ve srubu našel.“

Chi Slim vyňal z kapsy malou krabičku, do níž patrně uschoval svůj poklad, a opatrně otvíral její plechové víčko.

„Rozumíte, Kide, i bez vás by se to nějak skončilo, upřímně řečeno, trochu mi tady překážíte. Snad ani nepřekážíte… ale pletete se mi do věcí, tak je to. Méně obratnější chlapík by mi byl vítanější. Nemusel jste zrovna uhodnout, že jsem byl ve srubu já. To znamení křídou vám mohlo vrtat libovolně hlavou a já jsem zatím mohl v klidu dokončit svou práci.“

„Vy přece hledáte syna strýce Ambrose, plukovníku,“ namítal Kid s mírnou výčitkou.

„Ano,“ odpověděl Chi Slim nepřítomně, „ale když jsem poznal všechny okolnosti, tak jsem začal považovat smrt Leicestera Rowleye za nedostatečně vysvětlenou.“

„Ach tak,“ pronesl Kid zklamaně.

„Jenže jsem tu byl dřív než vy. To je moje výhoda. Ostatně, snad si nemyslíte, že hledám budoucího manžela slečny Rowleyové v blízkém okolí Arnwaysu? Potloukám se tu už dost dlouho, aby vám to mohlo být podezřelé. Ale přesto jsem tak nezištný, že vám ukážu tuhle věcičku, které byste si možná ve sklepě srubu ani nevšiml.“

Chi Slim se naklonil přes stůl a položil otevřenou krabičku přímo před Sola Glenharta.

„Zacházejte s tím opatrně,“ připomněl, „je to velmi důležitá drobnost.“

Sol Glenhart se dychtivě sklonil. V krabičce byly tři ploché úlomky kamene, veliké jako drobné mince a uložené pečlivě ve vatě jako drahé kameny. Kid je opatrně vyjmul a bedlivě prohlížel.

„Mají být čtyři,“ řekl Chi Slim, „jeden jsem roztříštil kladivem. Nebylo to snadné. Naštěstí se kámen odštěpil dost dobře.“

Úlomky měly jedny plošky tmavší, jiné světlejší. Vypadaly jako každé jiné a Kid ani při největší pozornosti na nich neshledal nic zvláštního. Přistoupil s nimi blíž ke světlu, ale ani potom na nich neobjevil nic podezřelého.

„Nic na tom nevidím,“ řekl upřímně.

„Složte je,“ řekl Chi Slim, vstal a přistoupil k němu, „podívejte, takhle, a čtvrtý si snadno domyslíte.“

Vzal od Kida úlomky a jemnými prsty s nimi manipuloval na natažené dlani. Pohyboval jimi tak obratně, až to Sola Glenharta překvapilo. Tak obratné prsty se vůbec nehodily ke Chi Slimově téměř korpulentnímu zjevu. Byly citlivé jako oči hlemýždě.

„Co vidíte teď, Kide?“

„Hvězdici,“ odpověděl Kid a napínal zrak, „opravdu je možné, že bych si toho byl ve srubu nevšiml. Jak vás může zajímat ta hvězdice? Řekl bych, že je to hříčka přírody, příliš nepatrná, než aby zasluhovala pozornosti.“

Tmavší hvězdice na kameni byla naprosto pravidelná jistě i v onom kousku, který chyběl, což Chi Slim potvrdil. Nebyla větší než půlpenny. John Sears držel trpělivě napřaženou dlaň, dokud Kid nezdvihl hlavu. Pak vložil odštěpky kamene zpět do krabičky a pečlivě ji zavřel.

„Nuže?“ pravil.

„Nuže,“ odpověděl Kid zarmouceně, „nevím, co si mám o tom myslet.“

„Přemýšlejte, Kide. Nebude vám to na škodu. Podívejte, tady v náprsní kapse mám podrobné zápisky s nápisem ‚Arnways‘. Stávají se stále cennějšími. Slibuji vám, že jakmile pod nimi učiním čáru na znamení, že jsou skončeny, dám vám je podrobně přečíst. Pak se rozdělíme o slávu.“

„Děkuji,“ odpověděl Kid zdvořile, ale chladně, „rozhodně nechci žít z cizího důvtipu, plukovníku, odpusťte. Budu raději přemýšlet.“

„Ale ať uvažujete dobře, nebo ne, raději se mi svěřte, než vyjdete na světlo s něčím, co by mohlo celé věci uškodit, Kide. Doufám, že jste dost rozumný.“

Kid přikývl a Chi Slim se omluvil, neboť ještě nedokončil práci, z níž ho Kid vyrušil. Sol Glenhart odešel pak rychle do parku, poněvadž plukovník Sears chtěl být s hromadou svých dopisů o samotě.

Jenny dodržela svůj slib a vyhledala odpoledne Kida, provázena vousatým hajným, který za ní nesl dvě pušky. Kid byl ještě zabrán do myšlenek o hvězdici plukovníka Searse a Jenny hned vesele prohlásila, že je na něm na dálku vidět, jak přemýšlí.

„Jsem tu přece pro to, abych přemýšlel, slečno Rowleyová,“ odpověděl s kyselým úsměvem, „ale teď toho s vaším dovolením nechám.“

„Nikoli s mým dovolením, Kide,“ napomenula ho, „nýbrž přímo na mé přání. Vezměte si jednu ručnici. Doufám, že poručíci Jeho Veličenstva umějí střílet?“

„Jistěže ano. Ale někteří velmi špatně.“

Přesto však Jenny viděla, že prohlíží zbraň znaleckým okem. Přijal od hajného rovněž několik patron a potěžkal je v ruce, než je vsunul do kapsy.

„Srnčí broky?“ zeptal se.

„Zaječí, Kide. To na ondatry stačí.“

„Myslel jsem podle váhy…“

„Omlouvám vás,“ řekla Jenny, „patrně se v armádě nestřílí broky. Jinak by byl váš omyl neodpustitelný.“

V Jennině společnosti zapomněl Sol Glenhart během deseti minut na Chi Slima i jeho zápisník. Kráčeli parkem jako předevčírem, jenže za třemi schody se dali hned nalevo pod vysoké stromy, které byly tak košaté, že slunci dalo hodně práce, aby proniklo na žlutou písčitou cestu, tvoříce na ní několik rozzářených skvrn.

„Ondatry se touhle dobou rády vyhřívají na sluníčku,“ poučila ho Jenny po cestě, „stačí, když budeme zticha, a pak jistě některá vyleze na kameny.“

„Ale pro všechno střílejte vy první, slečno Rowleyová,“ odpověděl, „mou ranou není úspěch zaručen.“

K rybníku došli za dvacet minut. Byl dosti rozsáhlý a obklopen stromy, mezi jejichž zelení vykukovala na protější straně červená střecha malé chalupy se zkříženými trámy ve štítu. Dno rybníka pravděpodobně klesalo směrem od nich ke mlýnu. Několik velkých plochých kamenů vyčnívalo z klidné hladiny nedaleko od břehu. Kid spatřil opodál nehybnou bílou skvrnu – to na vodě odpočívala labuť.

„Několik labutí nám ondatry zadávily,“ řekla Jenny, když zpozorovala jeho zájem.

„Mor na ně,“ dodal Kid krvežíznivě, „kde zaujmeme stanoviště?“

Jenny ho vedla mezi stromy, až se dostali na rozměklý břeh. Vyhledali kámen, na který mohli usednout a odkud měli dostatečný přehled a přitom byli kryti ze strany od rybníka. Vsunuli patrony do hlavní a položili zbraně přes kolena.

„Konec povídání,“ poručila Jenny, „snad se dočkáme.“

Okolní ticho uklidňovalo. Časem přešla po břehu kolébavým krokem černonohá labuť, harašíc větvičkami a listím. Jinak se neozvalo ani ptačí pípnutí. Všechno v odpoledním horku odpočívalo.

Jenny se jednu chvíli dotkla Kida loktem, upozorňujíc ho na rychle se šířící brázdu na hladině nedaleko nich. To plula ondatra, vystrkujíc špičku čenichu z vody. Uprostřed se otočila a zmizela v rákosí. S křikem pak odtud vzlétla pestrá kachna a rychle se vzdalovala.

Vyprahlé ploché kameny zůstávaly dlouho prázdné. Střelci čekali téměř hodinu, než spatřili, jak se tmavé ondatří tělo hadím pohybem vytáhlo na kámen a složilo se v lesklou skvrnu, která rychle na slunci schla a stala se méně nápadnou. Jenny pobídla Kida posunkem, ale Kid zavrtěl hlavou a ukázal na její ručnici. Zamračila se, až se polekal a tiše zdvihl zbraň. Úsměvem naznačoval, že za nic neručí.

Než však stačil zalícit, stalo se něco nečekaného. Blízko nich se ozval šelest rozhrnovaných větví a cosi malého a černého vyletělo velkým obloukem a spadlo na hladinu nedaleko kamene, na němž ondatra právě zahájila svoji siestu. Plesalo to do vody a vzápětí plavným skokem zmizelo zvíře, potopivše se jako prudce hozený oblázek. Kidova ručnice poklesla. Jakási postava v krátkém kožichu vstoupila do rybníka a brodila se směrem ke kameni.

„Gipsy,“ řekla Jenny a povstala, „Gipsy Randolph!“

Sol Glenhart vyskočil a otočil se. Jeho pohyb byl impulzivní a vynucený podvědomím, spojujícím postavu cikánovu s nebezpečím pro Jenny.

„Hej… vy tam,“ zavolal, zdvíhaje zbraň, „pojďte sem, slyšíte?“

„Hned, hned,“ křičel, „jen co si vylovím klobouk.“

Jenny se na něj překvapeně dívala, ručnici skloněnou hlavní k zemi. Kid obešel kámen, na němž ještě před chvílí bezstarostně seděli. Ale neviděl nic podezřelého.

„Dám mu jednu za uši, Jenny,“ řekl rozhořčeně, „připravil nás o úlovek.“

„Konečně jste mi řekl Jenny,“ otočila se s úsměvem, „nemusíte žádat za prominutí.“

Kid se ohlédl v rozpacích.

„Slyšel jsem toho o Randolphovi tolik, že jsem se důkladně poplašil, Jenny, odpusťte. Zdá se, že ho pravidelně vídáváte jenom tehdy, když vám hrozí nebezpečí. Přistupte blíž, vy posle smrti, pojďte si pro výprask.“

Gipsy už držel svůj mokrý klobouk v ruce a obrátil se opravdu směrem k nim.

„Jestliže uvažuji správně,“ obrátil se Kid k Jenny, „tedy vám hrozí nebezpečí jedině z vaší ručnice. Půjčte mi ji laskavě.“

Jenny mu ji podala a Kid z ní vysypal oba náboje.

„Říkal jsem vám, že jsou těžké,“ připomínal, když je znovu potěžkával, „a snad ani ne těžké, ale mají takovou divnou váhu.“

Vytáhl z kapsy nůž. Jenny beze slova přihlížela, zatímco Gipsy Randolph se brodil mělkou vodou a byl už docela blízko.

„Dva kousky železa,“ prohlásil Kid zlostně, „to se nepodobá ani v nejmenším brokům. A dvojnásobná dávka prachu. Kdybyste byla zmáčkla kohoutek, rozletěl by se zámek na kusy.“

Gipsy stanul tiše vedle nich a upřel prázdný pohled na Jenny.

„Co to říkáte, Kide?“

„Pochopte, Jenny. Měla jste střelit po té ondatře, proboha. A ručnice sama… podívejte se hlavní na toho taškáře. Vsadím se, že ho neuvidíte. Hlaveň je zalita cínem nebo něčím podobným. Určitě by se to bylo roztrhlo.“

Jenny vzhlédla ke Gipsymu. Sol Glenhart ho chytil za klopy kabátu.

„Kolikrát už za tebe zaplatil tvůj bratr pět šilinků pokuty, Louisi Randolphe? A pořád nedáš pokoj! Proč jsi hodil klobouk po té ondatře?“

„Bylo mně jí líto,“ odpověděl suše Gipsy.

„Koho ti bylo líto?“

„Krysy.“

Sol Glenhart netrpělivě dupl nohou.

„Mluv, darebáku. Věděl jsi, že hlaveň ručnice je ucpaná?“

„Jaká hlaveň, pane?“

„Louisi,“ řekla Jenny jemně a vzala ho za ruku. „Copak by ti bylo jedno, kdybych zemřela?“

„Nebylo,“ odpověděl Gipsy zarytě, s pohledem upřeným do země.

„Proč tedy neřekneš, kdo mi chce ublížit?“

„Nic nevím,“ zahučel, „a za nic nemůžu.“

„Nechte ho, Jenny,“ pravil Kid netrpělivě, „na to se musí jinak. Vypadá to skutečně tak, jako by byl vaším andělem strážným. Však já to z tebe dostanu, hochu…“

Gipsy si ho nevšímal. Pohlížel na Jenny s naivním a nelíčeným obdivem. Kid se zle mračil. Jenny v obavě, aby se nedal unést zlostí, na něho upřela chlácholivě oči. Ale ještě než Sol Glenhart stačil otevřít ústa, změnila se jeho zlost v úžas. Několik okamžiků pohlížel strnule na klobouk, který držel Gipsy v ruce, a pak zděšeně pohlédl na Jenny.

„Už to mám,“ vydechl.

„A co máte?“ zeptala se vzrušeně Jenny, ale Kid mávl rukou.

„Teď vám to nemohu říct, Jenny. Ale ať mě vezme ďas…“

Z mokrého klobouku Gipsy Randolpha skápla voda a utvořila na kameni tutéž hvězdici, jakou vlastnil Chi Slim. Jenže tahle rychle zmizela, kdežto tamta byla docela dobře znatelná ještě po pěti letech. Chi Slimova hvězdice byla krůpěj krve.

Dohonil jsem Johna Searse, uvažoval Kid, dovedu si smrt Leicestera Rowleye představit stejně jasně jako on.

A začal rekonstruovat celý případ. Byl-li Leicester Rowley zavražděn, byl zavražděn nad padacími dveřmi do sklepa a trochu krve přitom steklo dolů. Vrah potom zapálil srub. Záleželo ovšem především na tom, zda Chi Slim skutečně našel krev, nebo zda je to něco bezvýznamného. Ale Chi Slim byl natolik moudrý, že by se nenamáhal se zbytečnostmi. Ostatně v kriminální laboratoři se v tom museli dobře vyznat a bylo docela možné, že Chi Slim čtvrtý úlomek kamene nerozbil z neopatrnosti, nýbrž že ho zaslal k prozkoumání.

Kid se z těchto úvah rychle probral. Ta záležitost s ručnicemi byla nyní rozhodně důležitější. Stejně jako Chi Slim nezůstal při svém jediném úkolu, který mu na Arnwaysu svěřili, musí i on rozšířit okruh pátrání. Opustili tedy Gipsyho a vrátili se na Arnways. Tam se Kid hned sháněl po hajném, který jim ručnice přinesl. Do všech čtyř hlavní bylo nalito olovo, které přilnulo tak znamenitě, že se nedalo ničím vyrazit. Nebylo ho příliš mnoho, takže to na váze ručnic nebylo ani znát, ale stačilo by to k tomu, aby i obyčejný náboj roztrhl hlaveň. Zvláštní patrony, které jim byly připraveny, by působily jako granát.

Zaměstnanci Jenny Rowleyové bydleli ve zvlášť přistaveném křídle zámku. Hajný Bombery nepatřil k lesnímu personálu. Byl spíše polním hlídačem, a proto ho Kid snadno našel ve dvoře, kde vypomáhal při různých pracích.

Ale od hajného se nedověděl nic zvláštního. Prohlásil, že pušky podle rozkazu prohlédl už včera a řádně je připravil. Na otázku, zda mu náboje nepřipadaly divné, odpověděl, že je sám dělal a že hned nato je vlastnoručně ukládal do kožené brašny.

Kid ho upozornil na to, že odpovědnost za lovecké zbraně je na něm a že slečna Rowleyová musí mít spolehnutí na to, že má své věci v pořádku.

„To je mi líto,“ ozval se Bombery hlubokým hlasem, „ale takové darebáctví nemohu předvídat.“

„A kde jste měl pušky přes noc?“ pokračoval Kid ve výslechu.

„Visely doma na hřebíku!“

„Mohl se k nim někdo dostat?“

„Docela snadno. Bydlím sám a celou noc jsem byl pryč. Hlídám úrodu na polích.“

Kid tedy vyslechl několik lidí, bydlících s Bomberym pod jednou střechou. Uprostřed vyšetřování ho překvapil strýc Ambrose.

„U všech čertů, mladíku. Jak jste daleko?“

„Na začátku, pane Rowleyi,“ odpověděl Kid zdvořile.

„A napadlo vás, kde se asi vzalo to olovo?“

„Ještě ne, ale budu o tom přemýšlet, jakmile tady s tím budu hotov.“

„Možná, že byste na to sám nepřišel, ale ta dávka v nábojích není z čistého olova. Prohlížel jsem to. Je to slitina, jaké se užívá do ložisek kol. Mám právě v kanceláři účet. S tou slitinou se u nás pracovalo.“

„Kde?“ vyhrkl Kid.

„Na ložisku vodního kola. Pojďte se tam podívat.“

Kid nechal neúčelného vyptávání a dal se vést strýcem Ambrosem k nepříliš širokému potoku, který tekl dřevěným korytem a mizel uvnitř velké betonové nádrže, v níž to hučelo a šumělo. Přešli koryto po úzkém prkně a vzadu za nádrží spatřil Kid ohromné dřevěné kolo s lopatkami, podepřené dvěma břevny. Dva dělníci rozpalovali v kádi stříbřitý kov.

„To je ono,“ ukázal strýc Ambrose, „jak dlouho na tom pracujete, hoši?“

„Začali jsme včera odpoledne, pane Rowleyi,“ odpověděl jeden z nich, „do večera s tím budeme hotovi. Vylévali jsme obě ložiska.“

„V noci jste to nechali bez dohledu?“ vyhrkl Sol Glenhart.

„Samozřejmě. Ale nic se neztratilo.“

Kid se rozhlédl. Místo bylo opuštěné a ve vysoké budově byla jen malá, zaprášená okénka. Kdo chtěl, mohl si tu nerušeně vzít, co potřeboval. Dokonce mohl v primitivním ohništi z několika cihel nepozorovaně rozdělat oheň. Strýc Ambrose se začal rozčilovat a huboval dělníky, že se jim určitě část kovu ztratila a co že je to za pořádek, když o tom nevědí. Kid ho začal chlácholit:

„Pane Ambrose, nechte je. Ti dva za to nemohou. Začnu přece jenom od Gipsyho.“

„Gipsy vám nic nepoví,“ zabručel strýc Ambrose, „znám toho darebáka dobře. To jistě on zacpal ty ručnice. Zasloužil by už jednou pořádně na pamětnou.“

„Pojďme,“ radil Kid, „tady už nejsme nic platní, podívám se do Hamptonvillu.“

„Půjdu s vámi,“ rozhodl se strýc Ambrose.

„Prosím vás, zůstaňte v zámku, pane Rowleyi. Rozčilení nám vůbec nepomůže.“

„Vezmu si s sebou hůl, mladíku, a napráskám Gipsymu na místě. Jsem přesvědčen, že nikdo jiný než on…“

Když přecházeli koryto, dělníci u kola se za nimi dívali a kroutili hlavou. Strýc Ambrose vyhrožoval celou cestu. Na dvoře se sešli s Jenny.

„Nevíme nic, Jenny. Tenhle mladík se chce vyptávat Gipsyho. Řekni mu, prosím tě, že je to nejzbytečnější věc na světě.“

Jenny pokrčila rameny.

„Chcete-li jet do Hamptonvillu, Kide, můžete použít našeho nákladního auta. Pojede za chvíli na nádraží.“

„Dvě místa by tam nebyla?“ otázal se strýc Ambrose. „Chtěl bych jet také.“

„Nebyla,“ prohlásil Kid s významným pohledem, „viďte, Jenny?“

„Obávám se, že ne, strýčku. Nech pana Glenharta, ať jedná sám.“

„Jen jestli si bude umět poradit, Jenny. Začíná to být vážné.“

„Opravdu,“ přikývla Jenny zamyšleně, „budu se pomalu bát vyjít z domu.“

„Té starosti vás zbavím,“ ubezpečoval ji Sol Glenhart rozhodně, „spolehněte se na mne, Jenny.“

Chi Slim se neukázal. Sol Glenhart si na něho vzpomněl, teprve když už se házel na sedadle těžkého nákladního automobilu po úzké silnici dolů k Hamptonvillu. Že by byl John Sears neměl vůbec zájem na bezpečí Jenny Rowleyové? Kid si umínil, že s ním promluví hned, jak se vrátí. Šofér ho vysadil na křižovatce s poznámkou, že on teď musí odbočit k nádraží, a naznačil mu dosti podrobně, kde najde dům otce Rafaela. Kid se pustil tedy spěšně z vrchu. Bál se, aby už Gipsyho neměl ve spárech soudce Forsyth.

Sluneční světlo sláblo. Začalo se ochlazovat. Kid bez potěšení konstatoval, že odpoledne rychle uběhlo. Dům, v němž úřadoval soudce Forsyth, spěšně minul. Rady tohoto zkušeného pětišilinkového kriminalisty nemohl teď potřebovat.

Bílé stavení otce Rafaela se chlubilo malou zahrádkou. Kid vešel bez rozpaků dovnitř a překvapil pastora ve skrovné světnici u psacího stolu. Gipsyho neviděl. Otec Rafael byl docela sám.

Kid zdvořile pozdravil a otec Rafael překvapeně povstal a odložil pero. Kid se zeptal po Louisi Cleith-Randolphovi.

„Ptáte se po mém bratru?“ podivil se pastor. „Myslím, že je doma. Stalo se něco?“

„Váš bratr spadl patrně do rybníka, důstojnosti,“ odvětil Sol Glenhart, „nevrátil se domů celý promočený?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou otec Rafael a tvář se mu složila do drobounkých přísných vrásek.

„Pak se tedy usušil na sluníčku,“ oddechl si Kid, „poslyšte, důstojnosti, co se stalo.“

Posadil se na židli, kterou mu pastor nabídl, a vylíčil celou příhodu u rybníka. Čelo otce Rafaela se chmuřilo stále víc.

„Jste policejní úředník, pane Glenharte,“ řekl nakonec, „řekněte mi sám, co o tom soudíte. Já už opravdu nevím, co si mám o tom myslet.“

„Podle mého soudu zná váš bratr nějaké tajemství, důstojnosti, a to tajemství osoby, která ohrožuje slečnu Rowleyovou. Z nějakých záhadných důvodů nebo snad vinou nedostatečně vyvinutého rozumu nechce toto tajemství prozradit.“

„Vy tedy nevěříte, že Louis je pachatelem úkladů na slečnu Rowleyovou?“

„Ne,“ odvětil Kid pevně.

„Děkuji vám, pane Glenharte. Soudce Forsyth je však přesvědčen…“

„Strýc Ambrose také,“ přerušil ho Kid, „je to konečně nejpřirozenější vysvětlení. Na koho jiného by mohlo padnout podezření?“

„Louis k tomu nemá příčinu, pane Glenharte!“

„Neříkám, že má,“ odvětil Kid, „ale jedině on by mohl podat vysvětlení. Jestliže ví o chystaném útoku, ví také o tom, kdo ho chystal. Chtěl bych, abyste mi ho laskavě zavolal, důstojnosti.“

„Počkáte-li chvíli, podívám se po něm,“ otec Rafael povstal, „bylo by skutečně zapotřebí, aby řekl, co ví, ví-li ovšem vůbec něco.“

Kid tedy na chvíli osaměl a rozhlížel se po střízlivě zařízené pracovně. Kde žil Gipsy Randolph, tam nemohlo být na škodu dobře se rozhlédnout. Glenhartův pohled sklouzl na psací stůl, po němž byly rozloženy různé listiny. Týkaly se výhradně církevních záležitostí otce Rafaela. To ovšem Kida zajímalo pramálo. Pohlédl na proutěný odpadkový koš, o kterém ze zkušenosti svých starších kolegů věděl, že mívá někdy důležitý obsah. Protože ho měl na dosah ruky, vzhlédl opatrně ke dveřím a odhrnul svrchu několik banánových slupek. Vyňal dva nebo tři bezvýznamné papíry a chtěl je právě vrátit zpátky, když zahlédl inkoustem napsané jméno „Louis“ na pomačkaném archu papíru. Za jménem byl velký vykřičník, jako by jím začínal dopis.

Sol Glenhart tuto papírovou kouli rychle vylovil a strčil do kapsy. Než se ozvaly za protějšími dveřmi kroky, byly banánové slupky opět navrchu jako dřív.

Když otec Rafael strčil svého nevlastního bratra dovnitř, pozvedl Kid jen nepatrně hlavu a díval se po něm pátravým pohledem. Gipsy Randolph byl jen ve vestě a stanul před ním se svěšenýma rukama. Hloupě se usmíval. Kalhoty měl už suché, ale pomačkané, a světle žluté střevíce provlhlé.

„Pojďte sem, Louisi Randolphe,“ pronesl Kid úředně, „nebojte se, trestán nebudete. Slečna Rowleyová měla být dnes zavražděna, zastřelena vlastní ručnicí. Bylo by vám líto, kdyby se jí něco takového přihodilo?“

Ústa Gipsy Randolpha se rozšířila ještě víc.

„Bylo,“ odpověděl, „ale nic se jí nestalo.“

„Vy sám jste zabránil neštěstí tím, že jste hodil svůj klobouk do vody.“

„Hodil,“ zahučel Gipsy, „byl to můj klobouk. Se svým kloboukem si můžu dělat co chci.“

„Ovšem, Louisi Randolphe. Ale udělal jste to úmyslně?“

„Co říkáte?“

„Jestli jste věděl, že se právě chystáme vystřelit?“

„Nevěděl, hodil jsem po kryse.“

Otec Rafael stál opodál a sledoval jejich rozhovor. Nyní však přistoupil ke Gipsymu a položil mu ruce na ramena.

„Dobrá, Louisi,“ pravil zamračeně, „ale co když jednou nebudeš náhodou při tom, až bude mít Jenny potkat nějaké neštěstí? Co když ji někdo zabije, zavraždí?“

„Budu při tom,“ trval na svém Gipsy a uhýbal pohledem, „a zabráním tomu.“

„Z toho chlapíka to musíme dostat, důstojnosti,“ vzkřikl Sol Glenhart. „Je jisté, že o každém útoku na Jenny ví předem.“

Poposedl na židli a chrlil ze sebe řadu křížových otázek. Gipsy Randolph odpovídal dost ochotně, někdy s bezduchým úsměvem, někdy urputně. Sol Glenhart nabyl pevného přesvědčení, že Gipsy je o útocích dokonale informován, ale že se přes svůj chabý rozum drží vůdčí myšlenky nic neprozradit. Kid se ho snažil zdrtit faktem, že sám nebude moci zabránit neštěstí, ale Gipsy se sebevědomým výrazem v očích na to jen tvrdošíjně vrtěl hlavou. Když už výslech trval hodinu, měl Kid na čele krůpěje potu, kdežto Gipsy byl klidný a usměvavý. Otec Rafael se tvářil zachmuřeně.

„Můžeme toho nechat,“ povzdychl si Sol Glenhart zoufale, „jste podivínský chlapík, Louisi Randolphe!“

Bylo už šero, když Kid zamyšleně kráčel podél domů nahoru k nádraží. Uvažoval. Gipsy byl tou osobou, kolem níž se točilo všechno ostatní. Sol Glenhart změnil proto své původní rozhodnutí a zastavil se u policejního soudce, aby si s ním promluvil. Soudce Forsyth však nebyl doma. Řekli mu, že je na své obvyklé večerní procházce – chodívá vždy sadem směrem k nádraží. Kid to měl při cestě, a tak za nedlouho spatřil policejního soudce, jak rozvážně kráčí s holí v ruce a s omšelým cylindrem na hlavě. Sešli se poblíž nádraží a soudce Forsyth měl z tohoto setkání nelíčenou radost.

„Vracím se už domů, milý pane Glenharte. To je ale náhoda, že vás potkávám. Budete tak laskav a doprovodíte mne?“

„Jistě,“ přisvědčil Kid, „ale že se setkáváme, to není náhoda. Vyhledal jsem vás úmyslně, Ctihodnosti. Jdu od otce Rafaela.“

„Od otce Rafaela? Podívejme se. Co jste tam dělal? Jdete na Arnways? V tom případě nežádám, abyste mne doprovodil. Doprovodím spíše já vás. Je už pozdě a na Arnways je daleko.“

Kid mu cestou vysvětlil, co pohledával u otce Rafaela. Soudce Forsyth ho pozorně vyslechl a přísně prohodil: „Gipsy, pořád jenom Gipsy. Přece jen ho nakonec budeme muset zavřít…“

Kid učinil netrpělivý posunek.

„Právě bych vás chtěl snažně poprosit, Ctihodnosti, abyste Gipsyho nezavíral. Je to jediný člověk, který je zatím jakousi zárukou bezpečnosti slečny Rowleyové. Vypadá to velmi podivně, ale je to tak. Naopak, Gipsy musí mít co nejvíce volnosti.“

„Tak?“ otázal se soudce přemítavě, ale k uspokojení Kidovu projevil moudrý názor.

„Zdá se, že máte pravdu, pane Glenharte. Ale nechcete se přece omezit pouze na to, že Gipsy nebude pokutován?“

„Může dostat pokutu dodatečně,“ řekl Kid ochotně, „ale rozumí se samosebou, že prozatím ne. Spíš bych potřeboval někoho, kdo by mu mohl být stále v patách.“

Soudce Forsyth se zastavil a sňal cylindr z hlavy.

„To je v Hamptonvillu těžká věc, pane Glenharte. Jak jistě dobře víte, nedisponujeme četou detektivů.“

„Nějaký kluk by stačil. Rozumíte-li mi, co tím chci docílit…“

„Ovšemže rozumím,“ odpověděl policejní soudce dotčeně, „rozumím kriminalistice, pane Glenharte. Ale v našich poměrech se podobné metody neosvědčují. Hamptonville není Londýn. Tady každý hned pozná, že je sledován, obzvláště, potlouká-li se stále v polích jako Gipsy.“

Kid to musel uznat.

„Ale přesto by se to mohlo nějak zařídit,“ řekl prosebně. „Snadno můžete vyzvědět, co Gipsy dělá. Zatím se o něj nikdo nestaral. Chtěl bych, aby byl tak trochu pod dohledem, Ctihodnosti, chápete?“

„Chápu,“ odpověděl Forsyth, „postarám se o to, pokud to bude možné. Slibuji vám to.“

„Děkuji, Ctihodnosti, a všechny výdaje s tím spojené hradím. Kdyby se něco dělo, dejte mi zprávu na Arnways. Ostatně, i kdyby se nestalo nic zvláštního, můžete mi dát vědět, co Gipsy dělá.“

„To mohu zařídit,“ slíbil soudce Forsyth rukoudáním, „ale vy sám dávejte rovněž bedlivý pozor.“

„Na Arnwaysu a v jeho okolí,“ přikývl Sol Glenhart na rozloučenou, „ale co se týče Hamptonvillu…“

Soudce Forsyth se pak vrátil a Sol Glenhart pokračoval v cestě nahoru. Poslední záblesk dne ho zastihl na konci aleje, v níž se před několika dny setkal s Chi Slimem. Tady se zastavil a vyňal z kapsy zmačkanou kouli papíru. Pečlivě ji narovnal, přejel hřbetem ruky na zdviženém koleně a dal se do čtení. V listině stálo:

Louisi, odcházím asi na dva dny na školní vizitu do Greenvillu. Poněvadž se do té doby, než se vydám na cestu, pravděpodobně nevrátíš, připomínám Ti znovu, abys dal dobrý pozor na Jenny Rowleyovou. Její bezpečí je v Tvém zájmu, nezapomeň na to. Nemůžeš přece milovat mrtvou ženu, kdyby Ti ji nějaká stvůra zavraždila.

Rafael

Kid to přečetl dvakrát a nebyl z toho vůbec moudrý. Připadalo mu však, že otec Rafael není zcela upřímný. Proč by bylo bezpečí Jenny Rowleyové v Gipsyho zájmu?

Kid složil zasmušile papír a strčil ho do kapsy. Když vykročil opět na cestu, vzpomněl si na jistou soudcovu větu a znovu se zastavil. Gipsy Randolph prý pocházel ze severu. Na severu byl i statek strýce Ambrose a starobylý hrad Chrilsholmů. Kida se zmocnilo vzrušení.

Podíval se nepřítomně před sebe, ale teprve za chvíli si uvědomil bílou skvrnu na tmavější mezi. Odpočíval tam Chi Slim a trpělivě čekal, až k němu Kid dojde.

„Haló, Kide. Táhnete se jako hlemýžď.“

„Opravdu?“ odpověděl Sol Glenhart. „Snad nečekáte na mne, plukovníku?“

„Právě na vás,“ řekl Chi Slim a povstal, „zdržel jsem se trochu na poště a za chvíli bude tma. Ve dvou je cesta na Arnways bezpečnější.“

„Snad se nebojíte jít potmě?“

Chi Slim bez rozpaků přikývl.

„Mám strach z těch úkladů na Jenny Rowleyovou.“

„Ale to se přece netýká vás, plukovníku,“ řekl Sol Glenhart s podivným pocitem.

„Částečně ano,“ odvětil Chi Slim, „v okolí Arnwaysu se pohybuje jakási stvůra, jejíž zájmy, jak se zdá, jsou v prudkém rozporu se spravedlností.“

Kida překvapilo, že Chi Slim použil téhož výrazu jako otec Rafael ve svém dopise Gipsymu.

„Stvůra?“ podivil se.

Chi Slim se rozhlédl po krajině, na níž ležely modré stíny. Dole v Hamptonvillu štěkalo několik psů.

„Myslíte nějaký zločinec?“ vyptával se Kid dále.

„Něco takového,“ odpověděl Chi Slim, „ale slovo stvůra se na syna strýce Ambrose hodí líp.“

„Na Gipsyho,“ dodal Kid, ale hned si uvědomil, že se s úsudkem poněkud ukvapil.

„Na Gipsyho ne, Kide. Co vás to napadlo? Přemýšlejte přece.“

Kid se snažil zastřít rozpaky a obrátil hovor jinam:

„Mám u sebe něco, co vás může zajímat. Je to dopis, který jsem našel v koši na papíry v pracovně Jeho důstojnosti otce Rafaela.“

Chi Slim jej od něho vzal a beze spěchu přečetl; pak mu ho vrátil.

„Neříká mi to nic nového, Kide,“ řekl unaveně, „doufám, že jste se dovtípil, co znamená ta hvězdice na kameni ve srubu. Nechci, abyste si myslil, že jsem k vám neupřímný. Chci jen, abyste se naučil větší obratnosti.“

„Dovtípil jsem se to,“ přisvědčil Kid, „je to kapka krve, plukovníku.“

John Sears přikývl.

„Správně. Kapka krve Leicestera Rowleye.“

Když se na plukovníka Kid podíval, zpozoroval s údivem, že uvolňuje pojistku svého browningu a natahuje pero. Pak vzhlédl udiveně zase John Sears a Sol Glenhart se usmál s klidem odvážného mládí. Pero jeho automatu rovněž klaplo.

„Šestnáct spolehlivých ran,“ pronesl Kid, „pojďme. Dostatečný počet pro vaše bezpečí, plukovníku.“

Sol Glenhart se nikomu jinému o výsledcích svého pátrání nezmínil. V následujících dnech pobýval stále v blízkosti Jenny Rowleyové, ohlížel se po všem, co by mohlo být podezřelé, a byl ve své obezřetnosti tak vynalézavý, že se Jenny často srdečně zasmála. Nedovolil, aby vzala při psaní pero do ruky, dokud je pečlivě neprozkoumal. Nedovolil jí nikam vejít napřed. Byl až komicky opatrný, ale Jenny to nebrala tak vážně jako on. Nesnažil se jí to vymlouvat, naopak byl rád, když mu žertem nadhodila, že mu rozumí. Podle jejího mínění byly násadky s perem jen záminkou. Nechal ji při tom, aspoň se tolik nebála. Po pravdě řečeno, nehádala příliš špatně, ale i Sol Glenhart s tlukoucím srdcem pozoroval, že ráda prodlévá v jeho přítomnosti.

Někdy ji ovšem nechal samotnou, a to tehdy, když se mohl spolehnout, že její bezpečí hlídá Chi Slim nebo strýc Ambrose. Strýc Ambrose byl téměř tak opatrný jako Sol Glenhart sám. Ale kromě toho měl ve svých živých hnědých očích podezřívavý pohled, který vždycky Kida poněkud ochladil. Strýc Ambrose rozuměl kradmým pohledům Glenhartovým snad ještě lépe než Jenny. A několikrát se stalo, že na to svou neteř důtklivě upozornil. Jenny to však přecházela se smíchem. Kid přičítal Ambrosovu podrážděnost blížícímu se datu Jenniny svatby s jeho synem. Ale nikdy se o tom nemluvilo, alespoň ne před ním, a Kid se nesnažil na to myslet, protože to byla záležitost Chi Slimova.

Nepřemýšlel dokonce ani o smrti Leicestera Rowleye. Zajímal se jedině o Jennin osud. Leicester Rowley byl dávno mrtev, a teď šlo přece o Jennin život.

Přijímal zprávy, jež mu v zapečetěných obálkách soudce Forsyth posílal denně po různých lidech na Arnways. Nebylo v nich nic důležitého. Dověděl-li se soudce Forsyth, že Gipsy Randolph štípal po celý den dříví pro svého bratra do zásoby na zimu, svědomitě to napsal. Posílal za Gipsym houfy kluků a nezapomněl nikdy připomenout, kolik pencí dostali. Sol Glenhart se často hrabal ve své hubené peněžence, dával od cesty a po poslechu hradil policejnímu soudci jeho výdaje. Chi Slim si všiml jeho korespondence a při jedné podobné příležitosti mu řekl:

„Pokračujete pomalu, ale jistě, Kide. Dal jste se dokonce na korespondování. Ale to je při pátrání na Arnwaysu jediná možná metoda.“

Chi Slim to tak dělal už dávno. Glenharta to potěšilo.

„Tahle metoda vede k úspěchu,“ pokračoval Chi Slim, „já už mám všechnu poštu pohromadě a přestanu konečně obtěžovat listonoše v Hamptonvillu. Svou práci pomalu končím.“

„Už je vám všechno jasné, plukovníku?“

„Zajisté.“

„Tak ven s tím,“ pobídl ho dychtivě Sol Glenhart, ale Chi Slim jen vrtěl s úsměvem hlavou.

Procházeli se v odlehlé části parku, jak měli v poslední době ve zvyku, aby mohli nerušeně projednat, co bylo potřeba.

„Přijdu se svým mletím v pravý čas, Kide,“ pronesl zvolna John Sears, „chvíle určená ke svatbě ještě nenastala.“

„Ale už se blíží,“ namítl Kid, „je zapotřebí ledacos připravit.“

„Proč?“ pokrčil Chi Slim rameny. „Otec Rafael oddá snoubence za hodinu po tom, co o to bude požádán. Nemohu a nechci přivést ženicha k nevěstě za límec. Musí se přihlásit sám, protože je to velmi důležité.“

„Velmi důležité?“ pravil Kid stísněně.

„Ano. Potom nastane jistý obrat. Jinak by se všechno rozplynulo ve vzduchu a neměl byste koho zatknout.“

„Já?“

„Ovšem, že vy. Já nemám právo zatýkat. Jsem jen soukromý agent. Ve chvíli, kdy se ženich přihlásí, bude vysvětlena i smrt Leicestera Rowleye, i řada útoků spáchaných na Jenny. Pak se může naše nevěsta s klidem vdát a vy se můžete vrátit do Londýna.“

„Bez klidu,“ podotkl Sol Glenhart a vzdychl.

„Ach tak,“ řekl Chi Slim, „tyhle věci…“

„Myslíte,“ přerušil ho Sol Glenhart, „že se Jenny provdá? Pokud vám rozumím, jde o podvodníka, kterého chcete chytit při jeho špinavém činu.“

„Ano, Kide. Ale ten pravý bude nedaleko. Jenny se určitě vdá.“

„Chtěl bych být synem strýce Ambrose,“ povzdychl si znovu Sol Glenhart.

„To pusťte z hlavy,“ prohlásil Chi Slim bezohledně, „vy nejste syn Ambrose Rowleye, i když jste se narodil také někde na severu.“

„Říkám to jen tak,“ odpověděl Kid zkroušeně, „ale záleží na tom, jestli se Jenny bude ženich líbit.“

Sol Glenhart sklopil oči a zdálo se mu, že se Chi Slim nějak podivně směje. Zdvihl hlavu a spatřil, že plukovníkův obličej je vážný. Smích přicházel odjinud, z pravé strany, od čínského pavilónu. Pod jeho prohnutou střechou, která stínila hořejší verandu, vyhlížel strýc Ambrose. Smál se a mával v ruce nějakou knihou.

„Říkám to Jenny už dávno,“ volal, „že tenhle mladík je do ní zamilovaný až po uši. Musíme s vámi počítat při sňatku, není-liž pravda, mladíku?“

„Není,“ vyhrkl Kid uraženě, „proč byste se mnou měli počítat při sňatku, pane Rowleyi?“

„Jenny ví, co má dělat,“ odpověděl strýc Ambrose, když utišil smích, „ale není to snad komické? My se tu bůhví jak dlouho sháníme po mém synovi, a nakonec si Jenny vezme vás. Namáhal jste se nadarmo, plukovníku.“

Kid přes všechnu svou bystrost nemohl uhodnout, kolik ironie se skrývá v řeči strýce Ambrose, a rozzlobil se.

„Pane Rowleyi,“ řekl, přemáhaje rozhořčení, „myslil jsem, že jste u Jenny. Někdo z vás tří má u ní vždycky být. Co když…“

„Ale nemějte tolik starostí, mladíku. Jenny je stále mezi lidmi. Má práci ve dvoře.“

„Co to čtete, pane Rowleyi?“ zeptal se Chi Slim, aby obrátil řeč jinam.

„Cassiovu Pomstu,“ odpověděl strýc Ambrose ochotně, „výborné vydání s doplňky a vysvětlivkami. Nejraději čtu v čínském pavilóně. Byl jste už uvnitř, mladíku?“

Sol Glenhart tam dosud nebyl a ani neprojevil touhu podívat se tam. Naopak měl v úmyslu se vrátit a vyhledat Jenny. Chi Slim ho však uchopil s úsměvem pod paží a vedl ho k pavilónu.

„Je to zajímavý pavilón, Kide, teď nemusíte mít o Jenny obavy. Strýc Ambrose by ji neopustil, kdyby nevěděl, že je v bezpečí.“

„To si můžete myslet, mladíku,“ podotkl strýc Ambrose a šel jim dolů naproti.

„Na Arnwaysu je vůbec ohromně bezpečno,“ pronesl Sol Glenhart s jistou dávkou nelibosti, „pročpak nosíte v posledním čase browning ve vnější kapse kabátu, plukovníku?“

„Vy jste si toho všiml?“ odpověděl Chi Slim ledabyle. „Mám ho tak po ruce, víte?“

„A co váš zvyk chodit s kabátem přes ruku?“

„Odvykám si to, Kide.“

Chi Slim strčil do dveří. Strýc Ambrose rozhrnul korálový závěs za dveřmi a zval je dál. Přízemní místnost pavilónu byla naplněna drobnými předměty v čínském i japonském slohu. Bylo tam i několik kusů stylového nábytku. U zdi stálo široké lehátko, pokryté spoustou hedvábných polštářů. Okna zdobily po stranách pestré závěsy a od stropu visela čínská lampa se skrytou žárovkou. V koutě viděl Kid točité schodiště, které vedlo na verandu, odkud patrně před chvílí sešel strýc Ambrose.

„Je to tu hezké, co tomu říkáte, mladíku?“ řekl strýc Ambrose. „A když právě není dobré počasí, jsem tady dole. Když je pěkně, povaluji se nahoře.“

„To je divné,“ pronesl zamyšleně John Sears, „není to dlouho, co jste si oblíbil tento pavilón, že Ambrose?“

„Máte pravdu. Dříve jsem rád čítával při procházce parkem. Posaďte se, Johne. A vy se, mladíku, vraťte k Jenny, chcete-li. Ale upozorňuji vás, že tady je to důležitější.“

„Tomu nerozumím.“

„Myslím tím, že jsem přišel na objekt, který zasluhuje víc pozornosti než Jenny.“

„Snad ne tento pavilón?“ podivil se Chi Slim_.

„Zajisté.“

Strýc Ambrose pokyvoval moudře hlavou a kroutil si své stříbrné kníry. Jeho hnědé oči se dívaly vážně a důležitě.

„Vysvětlete nám to,“ požádal John Sears a posadil se na lehátko.

„Když jsem šel včera kolem pavilónu,“ začal vyprávět strýc Ambrose, „zastavil jsem se právě nad zvláště zajímavým místem v Cassiově knize. Stojím, přemítám a najednou vidím Gipsyho.“

„Gipsyho?“

Chi Slim se pousmál a otočil se k Solu Glenhartovi.

„Co o tom říká soudce Forsyth a jeho slídilové, Kide?“

„Soudce Forsyth říká, že Gipsy včera nevytáhl z domu ani paty,“ odpověděl Kid zlostně.

„Pak jeho příštího posla vykažte ze dveří. Pokračujte, pane Rowleyi. Copak tu Gipsy prováděl?“

„Nic,“ řekl strýc Ambrose a pokrčil rameny, „právě proto pěstuji svou četbu nyní zde.“

„Jak tomu máme rozumět?“

„To je docela jasné. Gipsy otvíral dveře pavilónu, a protože se v poslední chvíli ještě ohlédl, spatřil mě. Rozumí se, že toho hned nechal a utíkal pryč jako splašený. Z toho mohu usuzovat, že tu něco nekalého chtěl a že se sem vrátí.“

Chi Slim neříkal nic. Sol Glenhart se nepatrně zamračil.

„Jenny nesmí k pavilónu,“ řekl rozhodně, „upozorním ji na to sám.“

„Správně,“ potvrdil strýc Ambrose, „a vy, Johne, když jste před chvílí tomuhle mladíkovi tak pěkně vyložil, že už máte všecko v malíčku, nám teď řekněte, co tu mohl Gipsy pohledávat.“

„To zatím nemohu vědět,“ odpověděl zvolna Chi Slim a upřeně se díval do okna.

„Ale uznáváte, že je nutné, abychom se to dověděli?“

„Uznávám, že je to zajímavé,“ odtušil John Sears, „byl jste tu také v noci? Gipsy mohl navštívit pavilón v noci.“

„Nebyl jsem tu v noci. Ale zamkl jsem pečlivě. Gipsy se nemohl dostat dovnitř. Jsem tu od rána.“

„Ale nemáte to dobře zorganizované,“ poznamenal Kid.

„Tak tu službu zorganizujeme,“ navrhl Chi Slim. „Vraťte se klidně k Jenny, Kide, a dávejte na ni pozor. Já se porozhlédnu tady.“

Kid neodporoval, poněvadž John Sears byl mnohem starší a zkušenější. Přesto však se cítil trochu dotčen, a proto řekl, že to udělá hned, jen co si prohlédne pavilón, což pokládal za svou povinnost. Skutečně jej pak celý prošel. Chi Slim ho netečně pozoroval a strýc Ambrose netrpělivě čekal, až bude hotov.

„Myslím,“ řekl John Sears potom, „že se na nás můžete spolehnout, Kide. Vaše místo je rozhodně u Jenny. My si tu už dáme na pavilón dobrý pozor sami.“

„Dobrá,“ odpověděl Kid, „ale rád bych už jednou slyšel něco jasného o vašem synu, pane Rowleyi.“

„Přišel jste snad na Arnways kvůli tomu, mladíku?“ otázal se strýc Ambrose podrážděně.

„Nikoli. Ale zdá se mi, že to souvisí s mou záležitostí.“

„To se vám ovšem jenom zdá. Nemluvte nikdy přede mnou o mém synovi. Žádám vás o to důtklivě.“

Chi Slim mu dával znamení, aby mlčel. Sol Glenhart pokrčil rameny a odešel.

Očekával ho posel soudce Forsytha, který jako obvykle přinesl dopis ve žluté obálce. Kid do něho zamračeně nahlédl, a když poznal, že Gipsy nepodnikl naprosto nic podezřelého, zapomněl na své dobré chování, zmačkal papír a hodil ho po poslovi s poznámkou, že může jít a že prosí Jeho Ctihodnost, aby se už nenamáhal. V duchu počítal šilinky, které tak zbůhdarma vyhodil.

Pak vyhledal Jenny. Okamžitě jí oznámil pozorování strýce Ambrose, poněvadž o tom dosud nevěděla, a dodal, že strýc Ambrose nadále odmítá mluvit o svém synovi.

„Chtěl bych vědět, Jenny, zda se k vám chová také tak?“ pravil zamyšleně, „je to velmi podivná věc. Máte se provdat za někoho, kdo…“

Jenny se usmála a ukázala na podobiznu zachmuřeného Josuaha Chrilsholma.

„To všechno zavinil strýc Josuah, Kide. On sem plukovníka poslal. Strýc Ambrose naprosto nežádá, abych se provdala za jeho syna. Naopak, několikrát mi naznačil, že z toho patrně nic nebude.“

„Tak?“ otázal se Sol Glenhart. „A přece se obává, abych neměl vliv na vaše rozhodnutí.“

„Tomu nerozumím,“ vzhlédla Jenny překvapeně a Sol Glenhart upadl do rozpaků.

„Totiž… domnívá se, že vás budu přemlouvat… patrně… co se týče vašeho rozhodnutí…“

„Provdat se za strýcova syna?“

„Ano.“

„Ale o tom nejsem naprosto ještě rozhodnuta, Kide.“

„To je také nejsprávnější,“ přikývl s pocitem náhlého ulehčení, „až se vám ženich představí, pak se teprve…“

„Pak se teprve o tom může začít uvažovat. Ale to ještě dávno nebude rozhodnuto.“

„Příliš mnoho času mít nebudete, Jenny. Leda, že by váš příšerný dědeček povolil odklad.“

„To je naprosto nemožné, Kide. Dědicové v druhé řadě, myslím, že jsou to nějaké veřejně prospěšné instituce, se budou držet testamentární smlouvy zuby nehty. Jestliže se do určité doby neprovdám…“

Sol Glenhart se na chvíli zamyslil.

„Rozumím tomu stále míň,“ přiznal se, „víte snad vy něco o synu strýce Ambrose kromě toho, že si ho máte vzít za manžela?“

„Naprosto nic,“ usmála se.

„Pak nechápu váš klid.“

„Můj klid má dobré příčiny. Netoužím prostě po chrilsholmském majetku a nedám se nikým donutit ke sňatku, který by se mi nelíbil.“

„Znamenitě, Jenny. Provdáte se tedy jenom z lásky?“

„Nemusím se popřípadě vůbec provdat, Kide. V Hamptonvillu není příležitost a shánět ženichy po světě se mi nelíbí.“

„To jistě nemáte zapotřebí, Jenny. Myslím, že dostáváte dost nabídek…“

„Ano, ale házím je do koše. Zajímají se o mě muži, kteří by si chtěli vzít především Arnways a mě jako nutný inventář. Copak to tak nebývá?“

Usmála se na něj, ale Kid se díval jinam. Teprve po chvíli přisvědčil. Jenny mu dobře rozuměla.

„Všichni muži ovšem nejsou takoví,“ dodala smířlivě, „co myslíte, Kide?“

„Snad ne,“ odpověděl, „ale většinou ano. Přesto však mám za to, že vás by si zamiloval i ten největší prospěchář.“

„A vy jste prospěchář?“

„Já? Proč já?“ zeptal se zmateně. „Doposud jsem o tom nepřemýšlel. Ostatně,“ dodal, „je zbytečné o tom přemýšlet. Jsem tady proto, abych se staral o docela jiné věci.“

Jenny lehce vzdychla.

„Někdy mi Arnways překáží,“ prohodila zarmouceně.

Kid však tuto poznámku ani nepostřehl, uvažoval o věcech, které se mu zdály nyní důležitější. Bezpečnost Jenny Rowleyové musí zajistit co nejdůkladněji.

V parku se od toho dne neprocházeli, to bylo nebezpečné místo. Ale často vyjížděli koňmo do okolí, které si svou krásou s parkem nikterak nezadalo. Třebaže Sol Glenhart nebyl zpočátku rád, že na Arnwaysu pracuje Chi Slim, nyní tomu byl povděčen. Mohl se daleko více věnovat Jenny a střežit sám její osobní bezpečnost. Utěšoval se tvrzením, že všecko už je vysvětleno v zápiscích Johna Searse, a jeho další pátrání že by tedy bylo nošením dříví do lesa. Konečně, prodlévat po boku Jennině byla také část povinnosti, což uznával dokonce i strýc Ambrose. A Kid setrvával v blahém zmatku, podmalovaném jakýmsi napětím z příštích událostí, jejichž tajemství bylo skryto pod téměř holou lebkou geniálního Chi Slima.

Jenny dávala Kidovi příležitost, aby jí mohl dát najevo své sympatie a prokazovat jí něžnou pozornost.

Stalo se třeba, že křivě našlápla na kámen, a Kid jí potom láskyplně ošetřoval kotník. Nebo se nechala přenášet přes překážky, které mohla pohodlně sama překročit nebo obejít.

Jednou usnula na svahu lesa, nebo se alespoň tak tvářila. Sol Glenhart zpozoroval, že neleží příliš pohodlně, a proto podsunul ruku pod jejím tělem, aby ji trochu pozdvihl. Nebyl příliš obratný a hodně vzdychal, Jenny se však neprobudila. Dýchala jemně s pootevřenými rty. Sol Glenhart se naklonil a bleskurychle ji políbil. Potom ovšem Jenny bezohledně pustil do ještě nepohodlnější pozice a odsedl si stranou. Jenny si pak protřela oči a pravila, že se jí něco zdálo, Kid však nechtěl ani slyšet o tom, co to bylo.

Sol Glenhart žil jako ve snách a na Londýn a policejní budovu poblíž nábřeží si ani nevzpomněl. Bylo to jeho první opravdové štěstí v životě. Dokonce měl nepříjemný dojem, když spatřil Chi Slima. Chi Slim však mluvil jen velmi málo. Jeho tvář ztratila výraz spokojeného měšťáka. Čelo mu brázdily starostlivé vrásky, ale Sol Glenhart, pokud si toho všiml, to přičítal jeho tajnůstkářství a nepolitoval ho, poněvadž John Sears se patrně nechtěl o své starosti s nikým rozdělit. Avšak i strýc Ambrose kabonil svou brunátnou tvář víc než kdy jindy. Sol Glenhart se jich přece jenom jednou zeptal na záhadu čínského pavilónu, ale jak Chi Slim, tak strýc Ambrose odpověděli jediným slůvkem „nic“. Protože šlo pravděpodobně o ztraceného syna, Sol Glenhart se dál neptal. To byla především záležitost strýce Ambrose a Chi Slima. Co se týče Jenny, počal Kid věřit, že si nevezme za manžela muže, kterého jí nadiktoval pair Josuah Chrilsholm. Kid se procházel s Jenny ruku v ruce letní krajinou a jejich vztah se vyjasňoval bez velkých řečí.

Shon a zmatek přišel jednoho večera, kdy to Kid nejméně očekával. Octl se uprostřed víru bez pomoci a bez opory a s hrůzou poznal, že se musí spolehnout jen sám na sebe. Tehdy si teprve uvědomil, že kaboní-li se Chi Slimova tvář, jsou k tomu vážné příčiny. „Stvůra“, o níž Chi Slim mluvil, ozbrojen proti neviditelnému nebezpečí browningem, a před níž varoval otec Rafael svého bratra, tvrdě zasáhla, sama neviditelná a neznámá jako dosud, a popletla důkladně Chi Slimovy plány.

Toho večera se vrátili Kid a Jenny z procházky jako obvykle v příjemné náladě a usadili se v salóně. Tam nebyl dosud ani strýc Ambrose, ani Chi Slim, ale mladí lidé je nepostrádali. Partie bridže ostatně již opomíjeli, poněvadž jeden z nich měl pravidelně co dělat s čínským pavilónem. Kid nevěděl, čí zásluhou, zda strýce Ambrose, nebo Chi Slimovou, je pavilón tak vytrvale hlídán. Ale rozhodně to Chi Slim považoval za důležitou věc, jestliže se pro to tak exponoval.

Malý stolek pod rytířem v koutě salónu byl prostřen. Jenny však navrhla, aby se podávala večeře, až přijde některý z jejich společníků. Kid s tím ochotně souhlasil, a tak tedy zasedli k elipsovitému stolu a Jenny se vytasila se šachovnicí. Když učinili pět tahů, prohlásila Jenny, že je na figurky špatně vidět, a povstala, aby otočila vypínačem. Solu Glenhartovi ani ve snu nenapadlo, že jejich partie zůstane jednou provždy nedohrána. Jenny rozsvítila a zůstala strnule stát. Kid se po ní ohlédl:

„Jste na tahu, Jenny.“

„Podívejte se sem, Kide,“ řekla místo odpovědi a z jejího hlasu Sol Glenhart poznal, že její zájem o šachovou partii beznadějně ochabl.

Zdvihl hlavu, zrak ještě mechanicky upřen na šachovnici a zeptal se, co má vidět. Jenny ukazovala na dýku, visící na zdi. Byly na ní temné skvrny, zřetelně viditelné i z místa, kde Kid seděl. Sol Glenhart překvapeně odstrčil šachovnici a rychle povstal. Okamžitě se mu v mysli vybavilo neblahé proroctví o této dýce. Jenny ji sňala chvějící se rukou se zdi.

„Co to má znamenat?“ zeptal se, protože nepřišel právě na nic moudřejšího, a Jenny k němu ustrašeně vzhlédla.

„Pamatujete se, Kide, jak jsem vám vyprávěla…“

„O předzvěsti úmrtí vašeho otce? Pamatuji,“ mávl rukou, „ale myslím, že to nemá smysl. Půjčte mi to, Jenny. Jste rozechvělá vzpomínkou, to je všecko.“

„Věřím…,“ řekla.

„Hlouposti,“ přerušil ji, „zvláštní atmosférické vlivy, jistý stupeň vlhkosti nebo něco podobného. Jaké bylo počasí… tenkrát… když váš otec…“

„Bylo tak jako dnes,“ odpověděla Jenny tiše, „sucho a teplo. Cítíte zápach krve, Kide?“

„Co vás napadá,“ smál se, obraceje dýku v ruce, „přijde déšť. Ve vzduchu se shromažďují páry. Podívejte se na to blíž. Zdá se, jako by se staré skvrny jen obnovovaly. Jestliže na ostří byla někdy skutečně krev, zapůsobila chemicky na ocel hodně hluboko. Dejte dýku zbrousit a budete mít pokoj jednou provždy. Dohrajeme partii?“

„Ne, Kide, nemám náladu,“ odpověděla, „pověste zase tu dýku.“

Poodešla a usedla na pohovku s hlavou v dlaních. Kid nejenže pověsil dýku na její místo, ale zhasl i světlo. Ve velikém okně se otevřel zase výhled do šerého parku, neboť Kid nechtěl, aby byli s Jenny vystaveni v prudkém světle úkladům houstnoucí temnoty zvenčí. Usedl vedle ní a objal ji kolem ramen.

„Co si myslíte, Jenny?“ zeptal se.

„Myslím si, že mi hrozí velké nebezpečí, Kide. Mně nebo strýci Ambrosovi.“

„Dýka je dýka,“ odpověděl, „a barometr je barometr. Dýka nemůže být barometrem. Snad nevěříte v čáry, Jenny?“

„Nevěřím, ale přece je to podivné.“

„Zítra hodíme dýku někam do skladiště, aby vás neděsila. Tam ať rezaví podle libosti. Vám se nic nestane, protože jsem u vás, a o strýce Ambrose nemusíte mít strach. Je bezpochyby někde s plukovníkem, a jsou to dva stateční a opatrní lidé. Plukovník…“

Plukovník nosil svůj browning na nejpřístupnějším místě. Kid si na to vzpomněl a zarazil se.

„Byla bych raději, kdyby tu strýc už byl,“ řekla Jenny a položila hlavu na Kidovo rameno.

„Přijde, Jenny,“ hladil ji něžně, „jen se upokojte. Mám někoho zavolat, aby vám bylo veseleji? Můj bože, taková hloupost…“

„Nevolejte nikoho, Kide. Nevím, čím to je. Ale když jsem s vámi, cítím se v úplném bezpečí.“

„To je tím,“ odpověděl Sol Glenhart, „že vás mám hrozně rád, Jenny. Dobře víte, že bych raději obětoval život, než abych vám nechal ublížit.“

„Opravdu, Kide?“

„Na mou duši, Jenny. Miluji vás. Můžete se na mě zlobit podle libosti. Miluji vás. Nemohu za to, odpusťte.“

Jenny vydechla a přitiskla se k němu ještě víc.

„Já se nezlobím, Kide,“ řekla tiše, „jsem ráda.“

„Opravdu, Jenny?“ zaradoval se Kid a políbil ji na chvějící se rty.

Šťasten opřel Jenninu hlavu o svou a mlčky se dívali do parku skrytého již v nehybných stínech, v nichž se slabě rýsovaly kamenné vázy za písčitou rovinkou.

V naprostém tichu a klidu umírajícího dne zaslechli po chvíli kroky na cestě někde v parku, jež zpočátku byly téměř nepostřehnutelné, a stále se blížily. Ačkoli pod stíny stromů za třemi kamennými stupni nebylo možno dohlédnout, mohli přece jen soudit, že to jdou dva lidé, a patrně míří rovnou sem. Jenny zdvihla hlavu a usmála se na Kida. Vytušil v šeru její úsměv a také se usmál.

„Strýc přichází s plukovníkem, Kide,“ řekla vstávajíc, „zazvoním na večeři.“

„Počkejte ještě, Jenny,“ požádal, „myslím, že to není strýc Ambrose s plukovníkem.“

„Jak to?“

„Nelekejte se, Jenny. Nevidím je sice, ale vím, že John Sears nikdy nechodí takhle rychle. Jestliže to je strýc Ambrose, pak přichází s někým jiným.“

Mezi vázami na třech širokých a nízkých stupních se objevili dva muži. Tma již tak pokročila, že vypadali jako pouhé dva pohybující se stíny. Když však sešli na rovinku, padl na ně paprsek světla. Kid vzhlédl tázavě k Jenny, jejíž postava v bílém šatě se neurčitě odrážela od pozadí. Strýc Ambrose přicházel v doprovodu Gipsyho Louise Cleith-Randolpha.

„Je tu někdo?“ houkl strýc Ambrose na prahu. „Rozsviťte.“

„Jsme tu, pane Rowleyi,“ odpověděl Kid a povstal z pohovky, aby rozsvítil.

Jenny se nehýbala. Sol Glenhart otočil vypínačem a světlo zalilo její bledý obličej. Strýc Ambrose strčil Gipsyho hrubě dovnitř s nějakou hlasitou poznámkou. Cikán stanul před Jenny se svým obvyklým přihlouplým úsměvem a Jenny se obrátila ke Kidovi jako o pomoc. Sol Glenhart se postavil mezi ni a Gipsyho.

„Přestaňte se smát,“ zahrozil, „co zas jdete zvěstovat?“

„Nic nejde zvěstovat,“ strýc Ambrose měl čelo stažené do kolmých vrásek, „chytil jsem ho při činu.“

Jenny neměla odvahu dívat se do snědého obličeje mladého cikána. Upírala strachem zamžené oči na Kida, který docela chápal, že duchaprázdný úsměv Randolphův ji po dosavadních zkušenostech může vylekat.

„Žádný strach, Jenny,“ chlácholil ji strýc Ambrose, uchopiv ji jemně za ruku, „tentokrát je to jiné. Gipsy by sem nepřišel, kdybych ho nepřivedl takřka za límec. Vaše teorie plave, mladíku. Jak jsem řekl, chytil jsem Gipsyho při činu.“

Jenny si oddychla. Obrátila se opět s úsměvem k Solu Glenhartovi, jako by se omlouvala za svou přestrašenost.

„Je tu John Sears?“ zeptal se strýc Ambrose.

„Dosud ne,“ odpověděl Kid, „měl by zde být?“

„Předpokládal jsem, že tu bude,“ pravil strýc Ambrose, pozorně se rozhlížeje. „Měl jsem vždycky svůj názor o Gipsym. Tentokrát nevyklouzneš s pěti šilinky pokuty, darebáku. Ať darebák, nebo blázen, dovedeme se postarat o to, aby sis hleděl svého. Čert tě vem, lotře.“

„Co provedl, pane Rowleyi?“

Strýc Ambrose blýskl očima.

„To se teprve ukáže. Je v tom čínský pavilón, pochopitelně.“

„Vy jste hlídal uvnitř, pane Rowleyi?“

„Nikoli. Byla řada na plukovníkovi. Ale John pravděpodobně celou tu věc podceňuje a běhá někde po svých. Naštěstí jsem šel okolo, je to tak, ty lotře?“

Gipsy zkroušeně přikývl. Jenny Rowleyovou už opustil strach a teď si Gipsyho zvědavě prohlížela.

„Něco připravoval v pavilónu,“ hartusil strýc Ambrose, „překvapil jsem ho ve chvíli, kdy lezl z verandy po dvojitém provaze. Je to tak, Gipsy?“

„Lezl,“ odpověděl Gipsy zarputile, „ale nic jsem nepřipravoval.“

„Nic jsi nepřipravoval?“ rozzlobil se strýc Ambrose. „To se teprve ukáže. Cos tedy dělal v čínském pavilónu, ty strašáku?“

„Nic jsem tam nedělal.“

„Lezl jsi tam pro zábavu?“

Gipsy ukázal opět své bílé zuby v úsměvu a díval se na Jenny.

„Pro zábavu,“ přisvědčil a strýc Ambrose zlostně sykl. „Je pořád stejný lotr. On nikdy nic, slyšíte ho, mladíku? Podíváme se hned ráno, cos v pavilónu dělal. Do té doby tě někam zavřeme. Zazvoň, Jenny, ať zavolají někoho ze dvora.“

„Počkejte,“ řekl Kid a podíval se ostře na Gipsyho, „půjdu do pavilónu hned. Počkáte-li tu s ním…“

„Ne, Kide,“ přerušila ho Jenny prudce, „nechoďte do pavilónu. Nechte to na ráno.“

„Opravdu,“ přisvědčil strýc Ambrose, „myslím, že by bylo skutečně lépe s tím počkat. Čert ví, co je tam přichystáno.“

„Půjdu,“ řekl Kid.

„Počkejte aspoň na plukovníka, mladíku.“

„Ne. Pusťte mě, Jenny. Ráno by bylo možná pozdě.“

Jenny držela Sola Glenharta pevně za ruku, ale neměla tolik síly, aby ho udržela. Vymkl se jí. Přiskočila tedy ke Gipsymu a zdvihla proti němu své drobné pěsti. Louis Randolph se polekal a ustoupil o dva kroky.

„Mluv, Gipsy! Jaké tajemství skrývá pavilón? Proč nechceš říct…“

„Nic nevím,“ pravil Louis Randolph polekaně, „ale nechoďte tam vy. Ať jde on,“ pokynul hlavou, „ať jde sám.“

„Nepustím vás, Kide, slyšíte? Nepustím vás. Něco tam je. Gipsy to říká.“

Sol Glenhart se obrátil ke strýci Ambrosovi.

„Je přestrašená, pane Rowleyi. Na dýce se ukázaly skvrny. Uklidněte ji nějak a hlídejte Gipsyho.“

„Kide!“

Vyběhl. Považoval za nedůstojné policejního úředníka, aby váhal. Slyšel ještě uklidňující hlas strýce Ambrose a nový Jennin výkřik. Běžel až za tři kamenné stupně a potom zmírnil krok. Jednak byla už čirá tma a pak opatrnost byla na místě.

Kid nebyl nikdy pověrčivý. S proroctvím dýky si nedělal starosti ani teď. Ale mohlo ho právem zajímat, co pohledával Gipsy v čínském pavilónu. Strýci Ambrosovi se nebylo třeba divit, že se omezil na předvedení Louise Randolpha. Tím vykonal víc než svou povinnost a teď byla řada na Solu Glenhartovi.

V setmělém parku se mu šlo špatně. Ani paprsek světla nepronikal pod husté koruny stromů. Čínský pavilón byl dost daleko a Sol Glenhart často rozvažoval, kudy se má dát, ačkoli měl výborný orientační smysl. Jeho kroky nepříjemně skřípaly po písku. Kde mohl, tam šel Kid po trávníku a nelitoval ani záhony květin, které mu přišly do cesty. Browning si vsunul do vnější kapsy kabátu, jako to v posledním čase činil Chi Slim. Kde jen mohl John Sears vězet? Vrátil se už do salónu? Kida zajímalo, zda plukovník nosí zbraň při ruce jen z opatrnosti jako on, nebo zda k tomu má vážnější příčinu. Nahmatal v kapse elektrickou svítilnu a vzal ji do ruky. Při návštěvě pavilónu musel být obezřelý. Kid souhlasil s Jenny, že tam může být připraven záludný útok podobný těm, kterých už byl přímým či nepřímým svědkem. Snad tam na Jenny nastražila léčku „stvůra“ Chi Slimova. Ale mohl do ní padnout on, Kid, kdyby nedával dobrý pozor.

Sol Glenhart místy hmatal kolem sebe, zkoušel nohama půdu a raději se snažil upamatovat, jak to zde vypadá za denního světla, než aby bleskl svítilnou. Věděl, že čínský pavilón stojí na dosti volném prostranství poblíž cesty, a byl přesvědčen, že jeho siluetu bezpečně rozezná.

Ale pavilón se prozradil sám do značné dálky. Pestrá okna v kulaté stavbě byla ozářena. Uvnitř bylo světlo a Sol Glenhart se zarazil, poněvadž se nepamatoval, že by strýc Ambrose o něčem takovém mluvil.

Kid šel ještě blíž. Už nebylo pochyb, že je to skutečně čínský pavilón. Pak se zastavil, aby si všechno uvážil. Kolem něho bylo naprosté ticho. V parku se nic nehýbalo. Nikdo za ním nešel. Dva nebo tři netopýři poletovali klikatě jako černé skvrny a občas se mihli mezi osvětlenými okny pavilónu a stojícím mužem.

Kid se tiše pustil dál. V kapse svíral zbraň. Napjatě pozoroval okna, ale neukázal se v nich žádný stín. Jedno z nich bylo obráceno přímo proti němu, ostatní dvě z úhlu, protože pavilón byl stavěn do šestiúhelníku. Sol Glenhart proklínal neprůhledné závěsy, poněvadž kromě pravděpodobnosti, že v pavilónu nikdo není a že Gipsy pouze zapomněl zhasnout, uvažoval i o jiné možnosti. Přesto však došel nerušeně až ke čtyřem stupňům přede dveřmi a mohl slyšet nárazy můr na okenní sklo.

Bedlivě prohlédl všecko, co se dalo. Než vložil ruku na kliku, obalil ji cípem kabátu. Nebylo zamčeno a Kid si položil otázku, proč tedy Gipsy lezl po provaze, který předtím přehodil přes hořejší zábradlí, když mohl pohodlně vejít dveřmi. V duchu chválil svou obezřelost, poněvadž nepovažoval za vyloučené, že je do kovové kliky zaveden elektrický proud. Nebylo to však nic takového, jak se brzy přesvědčil. V malé mezeře mezi dveřmi a korálovým závěsem se rovněž neskrývalo žádné nebezpečí. Ale závěs zabraňoval rozhledu do vnitřku. Sol Glenhart jej opatrně rozhrnul. Jakmile však nahlédl dovnitř, bylo mu okamžitě jasné, že už se nemusí ničeho obávat. Tajemství pavilónu leželo před ním.

Solu Glenhartovi se v obličeji nepohnul ani sval. Na podobné pohledy byl zvyklý z „pokoje hrůzy“ ve scotland-yardské škole. Jenže zde místo uměle zkrvavené loutky ležel v polštářích lehátka Chi Slim a krev na něm byla opravdová.

Sol Glenhart si důkladně uvědomil všechna pravidla pátracích metod, než začal pracovat. Především si vryl do paměti polohu mrtvého. Když se na něj díval, napadlo ho, co všechno je ztraceno smrtí tak výborného muže, a přepadl ho nával lítosti a zlosti proti vrahovi. Neboť že Chi Slim byl zavražděn, o tom se nedalo pochybovat. Sol Glenhart vzdal tiše úctu jeho památce, setřel si pot z čela a přistoupil blíž, učiniv první krok ke spravedlivé pomstě.

John Sears ležel na zádech v kupě polštářů a zíral skelnýma očima na lampu visící ze stropu. Pravou ruku měl podivně vztyčenou, kdežto levá klidně spočívala podle těla. Dva prsty pravé ruky ukazovaly vzhůru. Sol Glenhart měl okamžitě dojem, že umírající chtěl tímto gestem cosi říci, něco naznačit, co se velmi pravděpodobně týkalo bezprostřední příčiny jeho smrti. Vztyčená ruka byla důtklivá, naléhavě upozorňující a důrazně nehybná. Sol Glenhart odvrátil zraky od obličeje zalitého chladnoucím potem a zasychající krví z úst a podíval se ke stropu. Odtud přišla smrt.

Gipsy tam lezl po dvojitém provaze. Sol Glenhart si umínil, že na to nezapomene. Uchopil ruku Chi Slimovu a vrátil ji do normální polohy. Pak, protože pod zakrvácenou bílou košilí neviděl žádné rány, obrátil tělo Chi Slimovo na druhou stranu. Na zádech bylo krve víc, polštáře jí byly prosáklé. Kid viděl, že Chi Slimův kabát je roztržen. Nožem obnažil ránu.

John Sears byl bodnut zezadu k srdci. Smrt mohla nastat vnitřním krvácením do plic, poraněním srdce nebo prostým vykrvácením. Sol Glenhart o tom mnoho nepřemýšlel. Ať to bylo jakkoli, tělo Chi Slimovo bylo již chladné a Kid si utvořil úsudek: bodnutí zezadu, poněkud zdola, hned pod lopatkou, vedené s velkou prudkostí. Zákeřná vražda přímo na tomto místě. Chi Slim byl patrně v osudném okamžiku obrácen tváří k lehátku a teprve po bodnutí se otočil. Neměl však již sil, učinil krok a klesl. Sol Glenhart nahmatal v postranní kapse jeho kabátu browning, z něhož nebylo vystřeleno. Chi Slim byl přepaden zcela neočekávaně. Nebylo nejmenší stopy po zápase.

Přesně podle předpisu se Kid ohlížel po vražedném nástroji, ale nenašel nic. Opodál se válel hedvábný polštář jakoby pohozen. Poněvadž byl v nelogické vzdálenosti od ostatních a přímo pod točitým schodištěm na střechu, Kid si ho všiml. Konstatoval neklamně, že vrah do něho utřel nůž a odhodil ho na cestě. Na cestě vzhůru po schodišti.

Protože nenašel nástroj, začal Kid podrobně prohlížet ránu, očistiv ji trochu kapesníkem. Vzpomínal usilovně na vzorky takových věcí v policejním muzeu. Kůže byla proříznuta ve tvaru kosočtverce ranou téměř palec dlouhou, která jistě dosáhla až k srdci. Vražedným nástrojem tedy nebyl nůž, ale dýka. A Sola Glenharta bleskem napadlo, která dýka.

Vztyčil se a přimhouřil oči. Snažil se představit si rozměry dýky, kterou měl před krátkou dobou v ruce a na níž se objevily záhadné temné skvrny. Rozměry by asi odpovídaly. Ale dýka visela na zdi v salónu. Vrah by ji tam musel vrátit. Sol Glenhart přemítal, je-li to možné, a řekl si, že ano. Salón byl většinu dne opuštěn. Chi Slim byl zavražděn ještě před večerem. Rozhodně byl již dávno mrtev, když Gipsy lezl po provaze z verandy. Je-li Gipsy vrahem, pak musel navštívit pavilón dvakrát. A navštívil-li jej jen jednou, pak vraždil někdo jiný, kdo mezitím vrátil dýku na místo.

Sol Glenhart položil v přemýšlení ruku na čelo. Ocel dýky byla rozrušena jakousi starou krví. Při styku s novou se mohlo snadno stát, že se do mikroskopicky vyhlodaného povrchu vsály stopy, které nešlo odstranit pouhým setřením, a v drsných částech zůstaly tmavé skvrny.

Nebylo nic záhadného na příšerném proroctví starobylé zbraně. Neprorokovala, nýbrž dokazovala. A srub v Highawském lese před pěti lety viděla rovněž. Vraždila tam možná stejným způsobem jako dnes a založený požár potom zničil stopy zločinu, až na malou krůpěj krve, již objevil Chi Slim.

Co věděl geniální John Sears o tom všem? Věděl toho dost, aby se stal určitému člověku nebezpečným? Velmi pravděpodobně. Sol Glenhart byl odhodlán vsadit krk na to, že vrah ze srubu a vrah z čínského pavilónu jsou jedna a táž osoba. Ostatně Chi Slim mluvil o zápiscích a ťukal tehdy na svou náprsní kapsu. „Až učiním pod nimi čáru na znamení, že jsou skončeny, rozdělíme se o slávu,“ řekl. A Kid se rychle shýbl, aby mrtvého prohledal.

Nenašel nic. Zápisky zmizely. V Chi Slimových kapsách byly zcela obyčejné věci. Sol Glenhart si snadno dovedl představit, že Chi Slim nenechal své důležité poznámky nikde ležet. Nosil je jistě stále s sebou. Vrah je ukradl při svém odvážném skoku zpět do temnot. A v hlavě Sola Glenharta přes všechnu logiku vznikl zmatek. Bylo to přece jenom hodně jiné než školní příklady se zakrvácenými loutkami.

Jediný, kdo mohl vnést trochu světla do této temnoty, byl Gipsy. Ale Gipsy byl blázen. S blázny je práce velmi těžká.

Sol Glenhart vystoupil po schodech nahoru. Rozsvítil baterku. Prohlížel zábradlí, ale až na rukojeti padacích dveří našel téměř neznatelnou stopu krve. Jinak nic, ani na ploché střeše, ačkoli ji prohlížel velmi podrobně. Z ozdobného zlaceného zábradlí visel provaz přehozený prostým způsobem, takže oba jeho konce splývaly patrně dole k trávníku, a ten, kdo šplhal, se v tom musel dobře vyznat, neboť aby nespadl, byl nucen šplhat po obou pramenech najednou. Sol Glenhart vytáhl provaz nahoru a kousek po kousku jej bedlivě prohlížel.

Byla na něm krev. Nepatrné známky krve, jež však Kidovy neušly. Hodil provaz na betonovou podlahu verandy a pomyslil si, že Gipsy musel být určitě někde zakrvácen, když přišel do salónu. Litoval, že si ho lépe nevšiml, ale omlouval se tím, že se nedalo něco takového předpokládat. Ostatně, může si ho prohlédnout dodatečně. Strýc Ambrose ho jistě nepropustí, dokud se on nevrátí.

Sol Glenhart sestoupil opět dolů. Chi Slim se nepohnul, a ačkoli to bylo přirozené, Kid z toho měl zvláštní, nepříjemný dojem. Obešel ho a zamířil ke dveřím. Trochu se mu chvěly ruce, když rozhrnoval korálový závěs. Nechal rozsvíceno a vyšel co nejrychleji ven.

Park byl ponořen v temno a ticho. Můry stále dorážely na pestrá okenní skla. Sol Glenhart zavíral pevně oči, aby si zvykl na tmu. Když se mu to částečně podařilo, přidal do kroku. Občas si posvítil baterkou. Pavilón se ztrácel mezi stromy. Kid rozladěn a s napjatými nervy přemítal, co nejdříve učiní. Nevěděl o tom, že je bledý. Na čele mu stál pot. Neutřel jej, poněvadž měl kapesník zakrvácený, jak ohledával Chi Slimovu ránu.

Docházel ke kamenným schodům s vázami. Byl přesvědčen, že už musí být hodně blízko, ale neviděl dosud světlo salónu. Patrně odešli jinam, protože jinak velká zářící skvrna okna byla zdaleka viditelná. Sešel až na písčitou rovinku, ale všude byla tma. Jestliže Jenny dala stáhnout trojité okno, bude muset vejít vchodem, který byl o něco dále napravo. Chtěl již obrátit kroky tím směrem, ale ještě si pro jistotu posvítil. Žádné sklo se nezalesklo. Naopak, sloup světla vpadl bez překážek na parkety, zavadiv o zelený samet těžké židle, stojící blízko vchodu. Sol Glenhart tedy vešel dovnitř s kuželem světla své lucerny před sebou. Jak jej zdvihl směrem k vypínači, upoutalo ho na zemi něco zvláštního. Znovu si tam posvítil.

Na podlaze blíže stolku pod omšelým rytířem ležel strýc Ambrose na tváři, s rukama roztaženýma, a ani trochu se nehýbal.

Kidovo světlo začalo divoce skákat.

„Jenny,“ zavolal úzkostlivě.

Nic se neozvalo. Jeho výkřik se odrazil od stěn salónu a udusil se v korunách stromů.

„Jenny…! Jenny!“

Překročil ležící tělo a otočil vypínačem. Salón zalilo klidné světlo. Ale kromě nehybného strýce Ambrose a Kida tu nebyl nikdo. Kid zmáčkl zuřivě několikrát za sebou tlačítko zvonku. Pak se naklonil k Ambrosi Rowleyovi a obrátil ho naznak jako před chvílí Chi Slima. Strýc Ambrose byl udeřen ranou tupým předmětem, která ho důkladně omráčila. Jeho obličej byl bledý, ústa pootevřená a hlava mu bezvládně klesala. Pod jeho tělem našel Sol Glenhart osudnou dýku. Strýc Ambrase byl udeřen její zlatou rukojetí. Několik šedivých vlasů slepených krví na ní dosud lpělo. Kid povstal s dýkou v ruce. Sotva to učinil, vpadl dveřmi vedle krbu vytáhlý sluha, poplašen Kidovým zuřivým zvoněním. Na prahu zůstal vyděšeně stát.

„Proboha, pane,“ zalomil rukama.

„Poplach,“ křičel Sol Glenhart, „Jenny byla unesena Gipsym Randolphem. Pošlete sem ihned správce Windermaina. Zalarmujte celý dům. Nemohou být daleko. Pošlete někoho pro lékaře. Hněte se, nešťastníče!“

Strčil ho zpátky do dveří a vrátil se k Ambrosi Rowleyovi. S námahou pozdvihl bezvládné tělo a posadil je jakžtakž na židli.

Hmátl po karafě s vodou, namočil svůj zakrvácený kapesník a snažil se omráčeného přivést k sobě. Ale obličej strýce Ambrose zůstával stále bledý a jeho ruce visely mrtvě k zemi. Rána byla důkladná. Sol Glenhart se marně pokoušel strýce Ambrose vzkřísit. Vtom přiběhl vyděšený Widermaine, provázen ještě několika lidmi.

„Je pan Rowley mrtev?“ křičel. „Kde je slečna? Co tu dělal ten pekelný cikán?“

„Pan Rowley není mrtev,“ řekl Kid, „poslali jste někoho pro lékaře?“

„Připravují auto. Hned tam pojednou. Ale slečna…“

„Ať na mě počkají. Chtěl bych také do Hamptonvillu. Vy znáte dokonale okolí, Windermaine, doufám…“

„Jako své boty,“ odtušil správce, ohlížeje se zmateně na všecky strany, „Gipsy někam slečnu odvlekl?“

Sol Glenhart zoufale přikývl.

„Nechám to na starosti vám. Zorganizujte to, Widermaine. Rozdělte své lidi a vyšlete je na všechny strany. Ať prohledají všecko, každou díru v parku, v lesích, v polích, rozumíte? Já sám…“

„Rozumím,“ pravil Windermaine, „vy sám byste spíše překážel. Je nás dost a známe to na Arnwaysu výborně. Prokletý cikán. Mám dát odnést pana Rowleye na lůžko?“

„Ano. Ale pospěšte si. Je naděje, že Gipsyho dopadnete. Nebude moct rychle běžet. Jenny mu překáží.“

Řada mužů s Kidem v čele se hlučně hrnula ze dveří. Na místě zůstali jen tři vyděšení sluhové, z nichž jeden rychle spouštěl trojité okno a zbývající dva si vzali na starost bezduché tělo Ambrose Rowleye.

„Ať nikdo nevstupuje do čínského pavilónu v parku, Windermaine,“ pravil Sol Glenhart po cestě, „připomeňte jim to důkladně.“

„Proč by tam neměl nikdo vstupovat?“

„Leží tam mrtvola plukovníka Searse.“

„Co pravíte?“ Windermaine se v úžasu zastavil.

„Byl zavražděn touto zbraní.“ Sol Glenhart ukázal Windermainovi dýku, již držel v ruce. „Na vysvětlování není čas. Postavte tam někoho ze svých lidí.“

„Můj bože, udělal to Gipsy?“

Sol Glenhart neodpověděl. Vyběhli na špatně osvětlený dvůr. Reflektory malého nákladního automobilu vrhaly světlo na široká vrata. Po dvoře pobíhali vzrušení lidé. Windermaine začal spěšně udílet rozkazy a lidé se se skupovali okolo něho. Sol Glenhart odběhl k automobilu.

„Můžete jet,“ volal na řidiče, „do Hamptonvillu, rozumí se. Vyhledáte lékaře a vrátíte se na Arnways. Na mě čekat nebudete.“

Někdo jim uvolnil cestu a vyrazili. Řidič jel, jak nejrychleji mohl. Sol Glenhart se netrpělivě díval dopředu.

Ani v nejmenším nepochyboval, že Gipsy z nějakého podivného důvodu omráčil strýce Ambrose, využiv příhodné chvíle, a unesl Jenny. Zda k tomu měl pádný důvod, nebo jen na popud svého chorého mozku, to nemohl v tuto chvíli přesně uvážit. Při hledání únosce nemohl být Kid skutečně mnoho prospěšný. Spoléhal na Windermaina a jeho lidi, kteří se rozlétnou po krajině a jimž těžko někdo proklouzne. Ostatně řidič mu řekl, že ve dvoře je několik psů, dobrých stopařů, které Windermaine jistě neopomine vzít s sebou. A tak Sol Glenhart trochu ovládal svůj neklid, poněvadž se domníval, že Gipsy nemá v úmyslu Jenny ublížit, a začal opět přemýšlet o vrahovi Johna Searse.

Logicky se vnucoval názor, že je jím Gipsy. Ale mnoho okolností tomu odporovalo. „Stvůra“ Chi Slimova byla jednou z nich. Když pak dojížděli k cestě na nádraží, Sola Glenharta napadla ztřeštěná myšlenka, že ani strýc Ambrose nebyl omráčen Gipsym, nýbrž někým jiným, neznámým zločincem, který má na svědomí všecko podivné, co se na Arnwaysu dálo. Kidovi se nahrnula krev do hlavy. Nemohl klidně uvažovat, když pomyslel na neurčitý osud Jenny Rowleyové.

Vystoupil z automobilu, jenž odbočil někam stranou k obydlí lékařovu, a přeběhl zbývající vzdálenost k bílému domu otce Rafaela Randolpha. Za zahrádkou svítilo malé okno. Sol Glenhart vyrazil vrátka a vešel do úzké chodby. Zaklepal na dveře pastorovy pracovny a vstoupil, nečekaje na vyzvání.

Pastor opět něco psal jako při první Kidově návštěvě. Zdvihl hlavu, poznal Sola Glenharta ve stínu dveří, a jeho obličej se změnil známým kouzelně rychlým způsobem v úsměv. Ale Sol Glenhart se tvářil tak, že pastorův úsměv ihned zmizel. Otec Rafael odsunul židli a povstal.

„Vypadáte nějak podivně, pane Glenharte,“ pravil, vycházeje mu vstříc, „stalo se vám něco?“

„Ne,“ odpověděl Kid a mávl dýkou, „jde o Gipsyho.“

Pastor polekaně ustoupil.

„Pane Glenharte…“

„Počkejte, důstojnosti. John Sears, letní host slečny Rowleyové, byl právě zavražděn touto dýkou.“

„John Sears?“ pastor učinil zděšený posunek. „Velký bože! John Sears byl zavražděn?“

„Ano,“ přisvědčil Kid tvrdě, „ale to není všecko. Strýc Ambrose byl omráčen tak, že ho nemůžeme vzkřísit.“

„Mluvil jste o mém bratru, pane Glenharte,“ řekl váhavě otec Rafael, „domníváte se snad…“

„Domnívám se různé věci. Ale jednu vím jistě. Že váš bratr byl na místě, kde zemřel násilím John Sears, a to v osudnou chvíli, a že John Sears sám se snažil v posledních okamžicích ukázat, kudy zmizel vrah. A Gipsy odešel tím směrem.“

„To není možné,“ pronesl pastor namáhavě, odvrátil zrak od Kida a klesl do křesla, „to není možné.“

„Mám dále důvodné podezření,“ pokračoval Sol Glenhart, „že váš bratr rukojetí této dýky omráčil Ambrose Rowleye. A pak, vrchol všeho, unesl Jenny Rowleyovou.“

Pastor vzhlédl. Jeho tvář nebyla složena ani v přísné vrásky, ani se neusmívala. Měla třetí výraz, který Sol Glenhart ještě neznal. Vyjadřovala údiv, strach, překvapení, úzkost i bolest takovou měrou, že i nejslavnější herec by mu mohl závidět bezděčnou mimiku jeho obličeje.

„Pane Glenharte… vy tvrdíte, že se Louis dopustil zločinu?“

„Netvrdím to,“ odpověděl Kid a zavrtěl hlavou, „ale zato je v podezření hned z několika na jednou. Snad jste nezapomněl, důstojnosti, že jsem zde jako policejní úředník. V této funkci jsem také k vám přišel.“

„Ale Louis musí být doma,“ řekl pastor neobvykle prudce, „odpoledne jsem s ním mluvil. Říkal, že už neodejde. Snad spí.“

„Podívejme se,“ pravil Sol Glenhart štiplavě, „ale upozorňuji vás, že jsem ho viděl na vlastní oči na Arnwaysu.“

„Pojďte, pane Glenharte. Louisův pokojík je nahoře v mansardě.“

Otec Rafael vyšel protějšími dveřmi a Sol Glenhart ho následoval s dýkou v ruce. Dostali se po dřevěných schodech nahoru a pastor otevřel jakési dveře. Hmátl dovnitř a rozsvítil malou žárovku. Kid spatřil nevelkou místnost se skoseným stropem, v němž bylo malé okénko. Prosté železné lůžko bylo netknuté. Nikdo tu nebyl.

„Zbytečná cesta,“ prohodil Sol Glenhart podrážděně, „Gipsy běhá někde po lesích. Ale když už jsme zde, porozhlédnu se tu trochu. Vejděte, důstojnosti.“

Pastor ochotně vyhověl. Sol Glenhart přistoupil k lůžku a rozházel na něm pokrývky. Otevřel skříň, jež byla poloprázdná. Nahlédl do zásuvky stolu. Otevřel zásuvku jednoduchého nočního stolku, na němž stála svíce, a vytáhl odtud tvrdým papírem podlepenou fotografii. Představovala Jenny v jezdeckém úboru.

„Zabavuji to,“ řekl zlostně, „kde k tomu váš bratr přišel?“

„Nevím,“ odpověděl pastor, „ale pochybuji, že by mu ten obrázek dala slečna Rowleyová.“

„Bezpochyby jej ukradl,“ otočil se Kid, „pojďme.“

Vrátili se do pastorovy pracovny. Otec Rafael nabídl, že si může prohlédnout celý dům, ale Kid to odmítl. Odpovídal mu úsečně a podrážděně.

„Řekněte mi, důstojnosti,“ ptal se, když byli dole, „co víte o útocích na Jenny a jaký na tom máte zájem? Úřední otázka.“

Tvář otce Rafaela projevila naprostý údiv.

„Já, pane Glenharte?“

„Vy, důstojnosti. Abychom se s tím příliš nezdržovali. Našel jsem před časem ve vašem koši na papíry list, ve kterém upozorňujete svého bratra, aby dával na Jenny dobrý pozor ve vlastním zájmu. Nemám ten dopis u sebe, ale můžete se spolehnout, že mluvím pravdu. Psal jste o tom, že odcházíte na několik dní na školní vizitu do Greenvillu.“

Otec Rafael sklopil na několik okamžiků hlavu. Když ji opět zdvihl, byl jeho obličej stažen přísnými vráskami.

„Nemáte-li dopis u sebe, pane Glenharte,“ pravil, „máte u sebe zajisté něco jiného.“

„Co?“ otázal se Kid s jistou dávkou překvapení.

„Vaši legitimaci,“ řekl pastor s pevným pohledem.

„Moji policejní legitimaci?“

„Ano,“ přikývl otec Rafael vážně, „vaši policejní legitimaci. Než k vám budu upřímný, chci se přesvědčit, že mám co dělat opravdu s policejním úředníkem, a nikoli…“

„Nikoli…,“ opakoval Sol Glenhart, neboť se mu zdálo, že se pastor zarazil.

„Nikoli s někým jiným, pane Glenharte.“

Sol Glenhart se na něho pátravě podíval. Položil dýku na stůl a sáhl volným pohybem do náprsní kapsy.

„Moje legitimace je zde, důstojnosti,“ pravil o mnoho mírněji, „ale tuším, že máte na mysli určitou osobu, za kterou mne považujete.“

„Nepovažuji vás za nikoho, pane Glenharte,“ odpověděl otec Rafael, napřahuje ruku po destičkách z tvrdého papíru, jež mu Kid podával, „ale není možné důvěřovat někomu, koho dobře neznáme. Což kdybyste byl oním podivným neznámým šílencem, který zavraždil Johna Searse a omráčil Ambrose Rowleye?“

„Stvůrou,“ vydechl Sol Glenhart.

„Stvůrou?“

„Nazval jste ji tak sám ve svém dopise Gipsymu.“

„Možná. Říkám tomu stvůra. Gipsy plukovníka nezabil, pane Glenharte.“

„Nebyl to Gipsy?“ uvažoval Kid vzpomínaje, jak Chi Slim natahoval pero svého browningu jednou večer nahoře v aleji.

„Ne. Rozhodně ne. Zde je vaše legitimace, pane Glenharte. Děkuji vám. Posaďte se, prosím. Něco vám chci sdělit.“

Kid se posadil s rostoucím zmatkem. Naproti tomu otec Rafael byl již úplně klidný.

„Můj bratr není zcela normální, pane Glenharte, to jste jistě pozoroval. Ale není nepříčetný. Může se docela dobře pohybovat na svobodě. Pocházím z cikánské rodiny, a protože jsem měl nadání, dostal jsem se vlivem okolností, na kterých příliš nezáleží, na školy a mohl jsem studovat. Před několika lety jsem přišel do Hamptonvillu. Zde jsem se dověděl o podivné závěti, týkající se slečny Rowleyové.“

„To je mi známo,“ přerušil ho Kid.

„Víte tedy, jaký je určen manžel pro slečnu Rowleyovou?“

„Ano,“ řekl Kid podrážděně.

„A že se ztratil kdysi syn Ambrose Rowleye?“

„Ano,“ kývl znovu Kid.

„Nuže, moje rodina patřila mezi kočující cikány. Jistě trochu znáte takový život, pane Glenharte. Během let jsem vyšetřil, že syn Ambrose Rowleye se ztratil v téže době, ve které cikáni rozbili tábor nedaleko statku strýce Ambrose. Tehdy se u nás octl Louis a já jsem již tenkrát přemýšlel o jeho záhadném narození, třebaže jsem se příliš často se svou rodinou nestýkal.“

Kid udiveně zdvihl hlavu.

„Syn Ambrose Rowleye byl unesen cikány?“

„Myslím, že nebyl unesen, pane Glenharte. Spíše byl svým otcem prodán nebo darován. Něco takového.“ Otec Rafael vážně pokyvoval hlavou.

„Dovolte, ale to je nesmysl, důstojnosti. Který otec by dneska prodal dítě cikánům?“

„Představte si, že Louis až do svých deseti let nepromluvil slova. Že nebyl schopen samostatného pohybu. Že ho museli krmit, oblékat, svlékat a tak dále. Že to byla živá mrtvola, na niž pohled musel být pro otce příšerný. Lehko si pak člověk může domyslit, co se stalo.“

Kid vzpomínal, co kdysi slyšel. Strýc Ambrose prý plakal, když mluvil o svém synu. A vůbec o tom nemluvil rád. Jaký div! Otec Rafael mohl mít pravdu, až na to, že Ambrose Rowley svého syna prodal. V tom bodě mohl krýt svou rodinu, která se tehdy dopustila únosu.

„Jaké důkazy pro to máte, důstojnosti?“

„Různá data, úřední i neúřední, pane Glenharte. Několik fotografií, když se moje rodina pokoušela učinit z Louise atrakci svých kočovných podniků. Ale úplně to ještě nemám pohromadě. Jediný muž, starý uherský cikán, jakýsi Jojo Šandór, jenž byl současníkem a mohl by vydat přímé svědectví, se ztratil někde ve světě. Sháním ho pomocí jisté detektivní agentury v Londýně. Až se objeví, budu teprve moci říct, je-li Louis synem Ambrose Rowleye, nebo nikoli.“

„A chcete za něho provdat Jenny Rowleyovou?“ otázal se Kid s hrůzou.

„Nikoli, pane Glenharte, co vás napadá? Jenny by si ho nikdy nevzala. Ukázalo se však,“ otec Rafael byl velmi vážný, „že je tu ještě jiný příšerný činitel. Louis se naskytl u toho, když byl na Jenny Rowleyovou proveden první útok, a od té doby…“

„Ví o tom něco?“

„Myslím, že neví. Určitě neví. Ale slyšel jste někdy, že méněcenní lidé mívají jakýsi dar jasnovidectví? Nemohu to vysvětlit v Louisově případě jinak. Doposud měl vždycky štěstí, že se stal slečně Rowleyové prospěšným. Přes všecky názory Jeho Ctihodnosti policejního soudce ponechával jsem Louisovi naprostou volnost a raději platil stále pokuty. Gideon Forsyth by to do smrti nepochopil.“

„Nechápu to rovněž,“ řekl Sol Glenhart zamyšleně, „jak myslíte, že to skončí?“

„Jak?“ usmál se otec Rafael svým zvláštním způsobem. „Docela dobře. Myslím, že Louis je skutečně synem Ambrose Rowleye. Ukáže se to již brzy, doufám. Pak s tím vyjdu ven a tuším, že to bude mít vliv na konečné rozhodnutí o jmění Chrilsholmů. O Louise snad bude postaráno, nebo se o něj postarám já. Co se týče mne, budu požadovat postavení hezkého kostela v Hamptonvillu a nový dům pro duchovní. Dále, aby mi bylo ponecháno jednou provždy místo pastora v Hamptonvillu. Líbí se mi tady velmi a jsem už dost starý, abych dlouho nepřekážel.“

Sol Glenhart ho poslouchal roztržitě. Byl zklamán. Ještě než otec Rafael domluvil, sebral dýku a Jenninu fotografii.

„Sbohem, důstojnosti,“ řekl. „To všechno nám nepovídá nic o tom, kdo zavraždil Johna Searse.“

„Pravda,“ přisvědčil otec Rafael, „ani kdo omráčil strýce Ambrose, jak jste říkal, a odvlekl slečnu Rowleyovou.“

„Byl to Gipsy,“ vyjel Kid prudce, „musel to být Gipsy.“

Otec Rafael povstal, aby ho vyprovodil.

„Přál bych jí,“ pravil vážně, „aby to byl Louis, protože Louis jí neublíží. Miluje ji a já, když jsem to zpozoroval, jsem mu to nikdy nevymlouval. Má o to víc chuti ji ochraňovat.“

Sol Glenhart pozdravil jen krátce a vyběhl ven. Hamptonville byl už ponořen v klid a nikdo si nevšiml rychle jdoucího, chvílemi poklusem běžícího Kida. Mířil k domu policejního soudce, ale ještě než tam došel, srazil se se skupinou mužů z Arnwaysu. Bylo jich pět, poznali Sola Glenharta a na okamžik se s ním zastavili.

„Hamptonville jste mohli vynechat, hoši,“ řekl jim, „zde to zařídím sám. Jeho Ctihodnost musí také něco dělat, ne?“

„Ten tlustý soudce?“ otázal se kdosi. „Na toho nespoléhejte. Když nemá komu vyměřit pokutu…“

„Tudy,“ zavolal vůdce výpravy, „nemůžeme se zdržovat.“

Kid se za nimi krátce ohlédl. Zorganizoval-li Windermaine všude takto svůj stíhací aparát, pak jej zorganizoval dobře a výsledek se musí dostavit.

Policejní soudce nespal. V oknech jeho bytu bylo světlo. Na Kidovo zazvonění přišla rychle otevřít nějaká starší žena.

„Hledám Jeho Ctihodnost v důležité věci,“ řekl Sol Glenhart, „probuďte ho, jestli spí.“

„Pan Forsyth nespí, pane. Byl tu před chvílí lékař. Odjížděl automobilem na Arnways. Stalo se něco?“

„Ovšem, že se stalo,“ odpověděl Kid netrpělivě, „ale ať vám to vypráví někdo jiný. Které dveře vedou k Jeho Ctihodnosti?“

„Ty vzadu,“ ukázala babka neochotně.

Soudce Forsyth se oblékal. Když Sol Glenhart vešel, hledal právě s klením něco ve skříni, šlapaje si na šle.

„Nemám rád takový spěch, pane Glenharte,“ omlouval se za svou nepohotovost. „Ale nebude vadit, když automobil přijede až sem.“

„Jaký automobil?“ zeptal se Kid.

„Řekli, že nám přijedou naproti, jakmile dovezou lékaře. Čert vem Gipsyho. Jednou mu to přece pořádně napařím…“

„Měl jste někdy ve svém okrese případ vraždy, Vaše Ctihodnosti?“ přerušil ho Kid.

„Nikdy, pane Glenharte. Prokletý knoflíček. Právě když nejvíc pospíchám…“

„Jestliže vám mohu radit, nechte límec límcem, zapněte si šle a půjdeme.“

„Nějakou chvíli zavražděný počká, ne?“

„Zavražděný ano, ale jiné věci ne. Chci být co nejrychleji na Arnwaysu. Jde o Jenny.“

„Dal jste ji přece hledat, pane Glenharte. Skřipec. Kde mám skřipec? Ach, v kvítkované vestě. Počkáte-li okamžik…“

Sol Glenhart netrpělivě přikývl. Policejní soudce odběhl do druhé místnosti, ale vrátil se obdivuhodně brzy i s cylindrem na hlavě a s holí v ruce.

„Můžeme jít,“ pravil, „podrobnosti si řekneme cestou.“

Sol Glenhart ho hnal nemilosrdně do vrchu. Soudce si však naříkal velmi málo a snažil se, aby nezůstával příliš pozadu. Netázal se po žádných podrobnostech, poněvadž sotva vystačil s dechem, a byl rád, když je oslepila světla protijedoucího automobilu, který se řítil dolů tak rychle, že je málem minul.

„Počkat!“ křičel vyšetřující soudce. „Obraťte!“

Rychle nasedli a ujížděli k Arnwaysu.

„Co je nového?“ ptal se Kid řidiče.

„Nic nevím, pane,“ odpověděl tázaný, „obrátili jsme hned. Ale slečnu ještě nenašli.“

„Čert vem Gipsyho,“ naříkal soudce a otíral si velikým kapesníkem zarosené čelo, „vraždu provedl on?“

„Nevím,“ odpověděl Sol Glenhart, který myslel na Jenny.

„Budete mi muset pořádně zodpovědět všechny otázky, pane Glenharte. Vezmu to jaksepatří do ruky.“

„Předběžné šetření jsem provedl, Vaše Ctihodnosti.“

„To jste ovšem neměl dělat. Mohl jste mi zmařit stopy.“

„Nezmařil jsem nic,“ odsekl Kid.

„Přesto však…,“ pravil soudce důležitě, ale Kid si nevšímal, co říká dál.

„Nejde to rychleji?“ ptal se řidiče.

„Bohužel, nejde, pane. Je to nákladní vůz.“

Ale dostali se nahoru poměrně brzy. Kid sám si za chvíli uvědomil, že spěchat nemá smysl a že tím nic nezíská. Ve dvoře vyskočil z vozu, ještě než úplně zastavili. Nějaký dělník přecházel spěšně dvůr. Kid na něj zavolal. Muž se obrátil, ale ještě než mu Sol Glenhart stačil položit úzkostlivou otázku, ozval se nedaleko drnčivý, táhlý a nepříjemně zesílený zvuk lesního rohu.

„Co to bylo?“ zeptal se Kid.

„To myslivec troubí konec honby,“ odpověděl muž.

„Konec honby?“

„Ano. Před chvílí dávali znamení z lesa. Něco našli.“

Sol Glenhart zůstal stát jako kamenný sloup. Něco našli!

„Nevíte, co to je?“ tázal se chraptivě.

„Nevím. Běžím jim naproti. Přicházejí z této strany.“

„Pane Glenharte…,“ volal soudce Forsyth naléhavě, ale Kid se mu vytrhl. Ve spáncích mu bušilo, nervy měl napnuty k prasknutí. Něco našli! Co našli?

Běžel za dělníkem bledý, s rozcuchanými vlasy a zaťatými rty, vzpomínaje na událost v čínském pavilónu. Znovu se ozval lesní roh. Někde mu odpovídali jako slabou ozvěnou. Nebo to skutečně byla ozvěna?

Potkali se na polní cestě. Napřed šel jeden muž s velikou lucernou a na řemeni vedl udýchaného honícího psa. Za ním mezi dvěma muži klopýtal Gipsy, potrhaný a ztlučený. A konečně vzadu nesl Windermaine na statných rukou štíhlé dívčí tělo. Paprsky několika elektrických svítilen šlehaly po cestě.

Sol Glenhart odhodil baterku do žlutého obilí při cestě a rozběhl se k nim.

„Tady ji máte,“ volal Windermaine radostně, „je úplně zdráva a vůbec nic jí neschází. Ten lotr Gipsy ji skrýval na kraji lesa. Dali jsme mu co proto.“

Kid ho ovšem neposlouchal. Velmi něžně mu vzal Jenny z náručí. Byla bledá, ale usmívala se. Přitiskl svou tvář na její a Jenny šťastně vzdychla a ovinula mu ruce kolem krku.

„Děkuji vám, Windermaine,“ řekl Kid tiše a zůstal stát.

„Rádo se stalo,“ odpověděl správce srdečně, „pojďte, hoši. Vyrazíme.“

Kid šel s Jenny pomalu za nimi. Vtom se k nim připletl soudce Forsyth s cylindrem na hlavě a s holí v ruce a volal:

„Jste to vy? Musíte odpovědět na moje otázky. Dal jsem už rozkaz, aby Gipsyho zatím někde zavřeli, než ho budu moci vyslechnout. Kde je ten prokletý čínský pavilón se zavražděným? Myslím, že…“

Jenny srdceryvně vykřikla. Nevěděla doposud o smrti Johna Searse. I Sol Glenhart si to uvědomil teprve nyní.

„Tiše, Jenny,“ pravil jemně, „na tom nemůžete nic změnit. Vaše dýka prorokovala správně. Někdo neznámý ji vbodl Johnu Searsovi zákeřně do zad.“

Sol Glenhart svěřil Jenny péči dvou žen a doporučil jí, aby zůstala ve svém pokoji. Sám navštívil strýce Ambrose, kdežto soudce Forsyth považoval za důležitější čínský pavilón.

Noc na Arnwaysu, pravidelně klidná i tichá, změnila důkladně svůj charakter. Skupiny lidí, které vyslal Windermaine, se postupně vracely, ale nerozcházely se. V parku, hlavně poblíž pavilónu, se míhala světla a rozčileně se debatovalo. Dovnitř nevpustil soudce Forsyth nikoho kromě Windermaina, k němuž choval zvláštní důvěru a který stejně jako on považoval Gipsyho Randolpha za zločince. Policejní soudce doposud nevěděl, že Gipsy lezl po dvojitém provaze. Ale přece s určitostí tvrdil, že cítí Gipsyho ve všech koutech, a správce Windermaine horlivě přikyvoval. Nelibost pana Forsytha vzbudilo poznání, že Sol Glenhart v pavilónu už pracoval. Nehybné tělo Chi Slimovo jistě neleželo v téže poloze jako původně, a pan Forsyth, který byl zpočátku trochu rozechvěn a snažil se to zakrýt, zle huboval.

„Čert vezmi celý Scotland Yard. Myslí vždycky, že jsou moudřejší než my. Jejich detektivové obyčejně hledají záhady tam, kde nejsou, a všechno zkomplikují. Tohle je případ nad slunce jasnější. Gipsy je šílenec, vraždí a unáší mladé dívky. Jakmile se ho zbavíme, bude v Hamptonvillu pokoj.“

„Tak jest, Vaše Ctihodnosti,“ přizvukoval Windermaine.

Potom ho policejní soudce poslal pro dýku k Solu Glenhartovi, aby se přesvědčil, zda byla smrtelná rána opravdu zasazena tímto nástrojem. A zatímco správce odešel, vyšel pan Forsyth na čerstvý vzduch před pavilón, poněvadž tam stála skupinka lidí a nebylo tam tak smutno.

Sol Glenhart byl v pokoji strýce Ambrose ve společnosti venkovského lékaře, který se ze všech sil snažil, aby vrátil pacientovi život. Podařilo se mu to, ale vážné obavy o pacientovo zdraví ho neopustily.

Windermaine požádal o dýku a Kid si vzpomněl, že ji nechal v autě.

„Snadno ji najdete, Windermaine. Vyřiďte Jeho Ctihodnosti, že prosím za prominutí. Ve voze je také fotografie slečny Rowleyové. Vezměte ji laskavě zatím k sobě. A co říká pan policejní soudce?“

„Je přesvědčen, že to udělal Gipsy, pane Glenharte.“

„Aspoň to má jednoduché. Gipsyho mi neodvádějte. Chci si s ním ještě promluvit.“

Windermaine pochyboval, že na to Jeho Ctihodnost bude brát ohled. Naznačil, že pan Forsyth se už stejně na Glenharta zlobí, že se mu plete do řemesla. Sol Glenhart však neměl čas o tom příliš debatovat. Jennina komorná mu přišla vyřídit, že se Jenny ptá po strýcově zdraví.

„Vyřiďte, že se strýci Ambrosovi daří lépe,“ odpověděl, „a jestli nepůjde slečna ještě spát, že přijdu za chvíli k ní. Potřebuji se jí na něco zeptat, když dovolí.“

„Nemá na spánek ani pomyšlení, pane Glenharte.“

„Tomu se vůbec nedivím,“ zabručel Sol Glenhart a opět se obrátil k lůžku.

Windermaine odešel, když viděl, že si ho nikdo nevšímá. Děvče rovněž odešlo. Kid se obrátil s otázkou na lékaře.

„Může promluvit, doktore?“

„Snad může,“ pokrčil doktor rameny, „zkuste to a zeptejte se ho na něco.“

Jak dalece byl Ambrose Rowley při vědomí, nedalo se dobře rozeznat. Byl bledý a pootevřené oči se mu divně leskly. Sol Glenhart ho několikrát oslovil, ale strýc Ambrose jen nesrozumitelně hýbal rty a díval se do stropu.

„Jestliže to byl Gipsy, kdo vás uhodil, kývněte, pane Rowleyi.“

Snad strýc Ambrose kývl. Ale tak nezřetelně, že se na to nemohl spoléhat.

„Zdá se, jako by chtěl vyslovit jméno Gipsy,“ řekl lékař, „nakloňte ucho k jeho ústům.“

Sol Glenhart poslechl. Strýc Ambrose vydechl skutečně nějakou slabiku, ale pak zavřel oči a doktor položil ruku na Kidovo rameno.

„Teď bych byl rád,“ pravil, „abyste ho nechal v klidu. Zítra už bude moci odpovědět lépe.“

„Jsem si téměř jist, že to byl Gipsy,“ řekl Sol Glenhart zamračeně, pohlížeje na nemocného, „doufám, že mi to zítra určitě potvrdí. Zůstanete zde, doktore?“

„Rozhodně. Ale pošlete mi sem někoho, kdo by byl schopen zastávat funkci ošetřovatele. Musím se na chvíli podívat také do parku.“

„Poptám se po nějaké ženě. Velmi pravděpodobně za vámi přijde za chvíli Jeho Ctihodnost.“

„Soudce Forsyth? Přijde marně, jestliže se bude chtít vyptávat jako vy. Nepustím k nemocnému alespoň do rána nikoho.“

„To mi bude velmi milé,“ řekl Kid ve dveřích.

Soudce Forsyth měl jistě právo vzít případ Solu Glenhartovi úplně z ruky. Scotland Yard neměl do toho co mluvit. Ale Kid neměl právě dobré mínění o pátracích schopnostech soudce Forsytha.

Spěchal ven, aby si promluvil s Gipsy Randolphem, než mu to soudce překazí.

Poptal se po něm. Gipsyho pečlivě hlídali dva muži v jakési kolně se starým nářadím, osvětlené malou žárovkou. Louis Cleith-Randolph seděl na obráceném sudu zcela apaticky. Klobouk kdesi ztratil, byl rozcuchaný a košili u krku měl roztrženou. Kid si ho prohlížel s politováním.

„Louisi,“ řekl mírně, „pan Rowley právě říká, že jste ho uhodil rukojetí dýky, až padl do bezvědomí.“

Gipsy se na něho podíval, ale neodpověděl.

„Slyšíte?“

„Neuhodil,“ řekl Gipsy tvrdě.

„Proč jste ho uhodil?“ zeptal se Sol Glenhart rychle a Gipsy netrpělivě poposedl.

„Říkám, že jsem ho neuhodil,“ prohlásil urputně, „zeptejte se Jenny.“

„Jenny mi to poví, máte pravdu. Kdo ho tedy uhodil?“

Gipsy trhl ramenem.

„Nevím,“ řekl.

„Běda vám, jestli jste to byl vy. Je to těžké ublížení na těle. Co jste dělal v čínském pavilónu?“

Louis Randolph se obrátil zády a začal se na sudu točit. Kid ztratil trpělivost, přiskočil k němu a prudce s ním zatřásl.

„Mluv, Gipsy. Nebo ti to mám vytlouct z hlavy?“

„Už jsem vám řekl. Nic jsem tam nedělal.“

„Zabil jsi pana Searse?“

„Nezabil,“ odpověděl Gipsy klidně, „už tam ležel.“

„Proč jsi lezl po provaze?“

„Bylo zamčeno. A dejte mi pokoj.“

Kid přemítal. Když tam vešel on, nebylo zamčeno.

„Lžeš, Gipsy.“

„Nelžu. Ležel tam takhle. Ukazoval na mě vzhůru. Utekl jsem.“

„A pak tě chytil pan Rowley?“

„Pak mě chytil pan Rowley a cloumal se mnou, až mu upadla kniha.“

„Viděl jsi vraha?“

„Jakého vraha?“

„Vraha pana Searse,“ řekl Kid trpělivě.

„Nic jsem neviděl. A nic už neřeknu.“

Sol Glenhart se pak už nedočkal žádné odpovědi, ani když vyhrožoval a tvářil se přísně. Gipsy mlčel, díval se do země a klátil nohama. A obzvláště nepřístupně vypadal, když se ho Sol Glenhart tázal, kam unášel Jenny a proč. Nechal ho tedy a celý mrzutý odešel.

Na dvoře spatřil skupinu lidí. V jejím středu křičel policejní soudce a otec Rafael jen otevíral ústa, aniž se dostal ke slovu.

„S vaším bratrem je konec, důstojnosti. Váš bratr se dopustil vraždy, pokusu vraždy, únosu a tak dále. Lituji, že to nemůžete srovnat pokutou. Gipsy bude postaven před řádný soud jako podezřelý.“

„Ale Vaše Ctihodnosti…,“ namítal otec Rafael.

„Všecko marné,“ pan Forsyth mával před pastorem dýkou jako prve Sol Glenhart, „tato dýka se hodí přesně do rány pana Searse. Ledaže by byl Louis zavřen do blázince. Ale já tvrdím, že není takový blázen, aby…“

„Dal jste prohledat důkladně okolí, Vaše Ctihodnosti?“ vykřikl pastor z plných plic.

„Okolí? Nač okolí?“ rozčiloval se soudce. „V okolí není žádný vrah. Vrah je zavřen tamhle v kůlně. Jsou lidé, kteří se dobře vyznají v tom, jak vytáhnout z viníka pravdu, buďte ubezpečen, důstojnosti. Já jsem jedním z nich. Gipsy se zpotí do poslední nitky pod knutou mých otázek.“

„Louis…,“ šeptl otec Rafael.

„Lituji. Všecko marné. Nemám ostatně čas, odpusťte. Musím vyslechout pana Rowleye a jeho neteř.“

„S dovolením,“ řekl Kid a protlačil se skupinou.

„Ach, pan Glenhart,“ štiplavě prohodil soudce Forsyth, „přeházel jste mi to v pavilónu důkladně.“

Kid mu jeho pochopitelné rozhořčení odpustil.

„Promiňte,“ řekl, „snad vám budu moci prospět jinak. Co se týče pana Rowleye, vyjádřil se lékař, že pro dnešek už žádné rozmluvy s nemocným nedovolí.“

„Tak?“ pravil pan Forsyth zlostně. „Tak? Ale já s ním potřebuji mluvit.“

„Je mi líto, ale snad to tak nespěchá? Promluvte raději s Gipsym, Vaše Ctihodnosti. Snad budete obratnější. Já sám jsem z něho nic nedostal.“

„Jakže? Vy jste ho vyslýchal?“

„Ovšem. Co na tom, Vaše Ctihodnosti?“

„Ale nemáte přece právo, pane Glenharte. Já jako policejní soudce…“

„To mi nevadí,“ odpověděl Kid trochu nezdvořile, „a vy, než začnete mluvit s Gipsym, si uvědomte jistá fakta, Ctihodnosti.“

„Jaká fakta, prosím?“

„Že není úplně jasně prokázáno, že by byl Louis Randolph vrahem.“

Otec Rafael se živě pohnul. Přesto, že dokonale ovládal své rozčilení, stoupla mu krev do tváří a šedivé vlasy měl v nepořádku přilepeny potem na čele.

„Vidíte, Vaše Ctihodnosti. Pan Glenhart tvrdí…“

„Pan Glenhart nemá co tvrdit,“ odsekl soudce, „nejsou-li důkazy, je tu alespoň podezření.“

„Právě naopak,“ řekl Sol Glenhart, „můžete Gipsyho zadržet pro únos nebo cokoli podobného chcete, ale k tomu druhému by se musel teprve přiznat.“

„Přizná se,“ mávl dýkou policejní soudce.

„Ale jak,“ pronesl Kid přemítavě, „dýka visela v salónu. Byl jsem při tom. V okamžiku, kdy byl Gipsy chycen v pavilónu nebo u pavilónu, nemohla být vražda spáchána.“

„Protože dýka visela na zdi…,“ pravil otec Rafael, aby to zdůraznil.

„Vraždilo se tedy dříve,“ řekl pan Forsyth, „to na věci nic nemění. Gipsy byl v pavilónu dvakrát. Mezi první a druhou návštěvou vrátil dýku na místo.“

„To je docela možné,“ pousmál se Sol Glenhart, „jenže při první návštěvě Gipsyho nikdo neviděl. A protože druhá návštěva nemá s vraždou co dělat, nemůžete ho přímo obvinit.“

„To je jasné,“ pravil otec Rafael s trochou naděje, „nezdá se vám, Vaše Ctihodnosti?“

Ale soudci Forsythovi šlo jen o to, aby mu nevzali zločince.

„Uvidíme, uvidíme,“ opakoval, „nerad se mýlím. Gipsyho zasáhnu tvrdou rukou spravedlnosti tak jako tak. Cožpak nebylo řečeno, že omráčil pana Ambrose Rowleye? K tomu ostatnímu už se přizná, ručím za to.“

„Gipsy říká,“ pravil Sol Glenhart, „že strýce Ambrose neuhodil.“

„Cože? A kdo ho tedy uhodil? Co říká pan Rowley?“

„Nic, protože není schopen mluvit.“

„A co říká slečna Jenny? Hned se k ní podívám.“

„Podíváme se tam spolu,“ prohlásil Sol Glenhart, „pojďme.“

Soudce Forsyth něco namítal, upozorňuje Kida, že jeho návštěva má být návštěvou úřední, při níž mívá ve zvyku hovořit s dotyčnou osobou nerušeně.

„Vás povedu jako hlavního svědka, pane Glenharte. Ale musíte počkat, až budu mít víc času. Pak vám položím otázky, které…“

„Které ochotně zodpovím,“ přitakal Sol Glenhart, „ale teď jdu k slečně Rowleyové. Chcete-li, pojďte se mnou, Ctihodnosti. Nechcete-li, nechoďte. Jsem tu rovněž úředně a nedám se odstrčit. Chci právě s Jenny mluvit o své záležitosti.“

Sol Glenhart vykročil a soudce Forsyth rychle spěchal za ním.

„Počkejte na mne, pane Glenharte. Sbohem, důstojnosti, na shledanou. Lituji, že nemohu jednat jinak.“

Když procházeli chodbami domu, aby se dostali k Jennině pokoji, Sol Glenhart se snažil odvrátit soudcův zájem od Gipsyho, ale s malým výsledkem. Vykládal mu podrobně všechno, co sám věděl, jen zamlčel, co mu svěřil otec Rafael. Ale soudce vrtěl hlavou.

„Nechte to být, mladý muži. Až budete mít moje zkušenosti, budete mluvit jinak. Třebaže některé okolnosti zdánlivě svědčí v Gipsyho prospěch, jsou jiné, které ho kompromitují. Ale hlavní je můj dojem, moje tušení. Ze žaláře půjde Gipsy přímo na šibenici. Gipsy měl viset už dávno.“

Tento názor Sol Glenhart už kdysi slyšel. Ale jestliže tehdy o jeho oprávněnosti pochyboval, nyní ho považoval za úplný nesmysl.

„Sám říkáte,“ pokračoval soudce, „že ten ubohý letní host slečny Rowleyové ve chvíli smrti ukazoval nahoru, kudy Gipsy odešel. Co tedy chtěl naznačit svým zoufalým gestem?“

„Určitě něco jiného. Víte přece, že Gipsy lezl po provaze až po vraždě. Musel tam lézt až po vraždě. Dýka…“

„Já vím. Visela na zdi. Ale co jiného by chtěl ukázat?“

Sol Glenhart pokrčil rameny.

„Aha,“ řekl soudce významně, „vidíte. Tady jsou dveře slečny Rowleyové, tuším. Pojďme.“

První slova, která Sol Glenhart při vstupu pronesl, byla slova omluvy, že ještě ruší v této pozdní hodině. Ale jestliže Jenny nebylo něco vhod, pak to byl soudce Forsyth, jenž vešel za Kidem a nemotorně přešlapoval s dýkou, cylindrem a holí ve svých rukou.

Jenny byla bledá a rozrušená, čemuž se ostatně nikdo nedivil. Seděla v pohodlné lenošce pod vysokou lampou. Soudce Forsytha úmyslně přehlížela. Věnovala svůj pohled výhradně Kidovi, který se nad ní sklonil a něžně jí pohladil vlasy.

„Jak je vám, Jenny?“ otázal se. „Necítíte se vyčerpaná?“

„Raději o tom nemluvme, Kide,“ odpověděla, „chtěla bych, abyste byl u mne celou noc.“

„Dle možnosti vám vyhovím,“ řekl konejšivě.

„Jak je strýci?“

„Není to valné,“ odpověděla Jeho Ctihodnost, „nemůže s námi ani promluvit.“

„Potřebuje klid, Jenny,“ pravil Sol Glenhart, vrhaje zuřivý pohled na soudce, „doufám, že ráno…“

„Ráno bude mít pořádnou horečku,“ řekl pan Forsyth tvrdošíjně, „to se nespraví tak hned. Ten pekelník Gipsy…“

„Přicházíme se vás právě zeptat,“ přerušil ho Kid, „na ten případ, Jenny. Je to velmi důležité. Chápete…“

„Ovšem, Kide,“ řekla opírajíc se oběma rukama o lenošku, „ptejte se.“

„Jde o to, co se přihodilo v salónu, když jsem odešel do parku, Jenny. Gipsy odpírá o tom vůbec mluvit a tvrdí, že on vašeho strýce neuhodil. Snad budete vědět…“

„Konečně se to dozvíte,“ řekl pan Forsyth, „pan Glenhart totiž nechce věřit, že to všecko způsobil Gipsy Randolph.“

„Nemohu to potvrdit, ani vám, ani jemu,“ Jenny se slabě usmála, „vůbec tomu nerozumím. Seděli jsme a můj strýc zahrnoval Gipsyho výčitkami. Najednou byla tma. Oba vyskočili, nevím ani kdo dřív. Omdlela jsem, protože se ve tmě kolem mne ozývaly výkřiky a strhl se zápas.“

„Řekla jste, že vyskočili?“

„Ano.“

„Mohli vidět něco nebo někoho, koho vy jste nespatřila?“

„Snad,“ odpověděla po chvíli neurčitě.

„Neviděla jste tedy, že by Gipsy strhl dýku ze zdi a pana Rowleye s ní…“

„Naprosto ne, pane Forsythe.“

Soudce Forsyth měl velkou práci s kloboukem, dýkou a holí.

„Čert vezmi Gipsyho. Udělal to tak obratně, že…“

„Že to nikdo neviděl,“ doplnil Sol Glenhart, „nemůžete ho zatknout.“

„Zatknu ho,“ prohlásil policejní soudce, „cožpak vás potom nevzal do náručí a neodnesl bez vašeho svolení?“

„Ano. Ale stejně byste mohl vyčítat zachránci tonoucí ho, že ho vytáhl bez předchozího ujednání, pane Forsythe.“

„To je strašné, slečno. Nakonec budete tvrdit, že Gipsy jednal správně?“

„Nevím, zda jednal správně. Ale mám takový dojem.“

„Nezatknete Gipsyho, Vaše Ctihodnosti,“ opakoval Sol Glenhart jedovatě, „naopak, ihned ho z kůlny propustíte. Ani pět šilinků pokuty nemůže dostat. Jenny ho z ničeho neviní.“

„Ale je podezřelý,“ křičel soudce se zničujícím pohledem, „cožpak jste se zbláznil, pane Glenharte? Můj smysl…“

„Váš smysl vás může klamat, Ctihodnosti. Jenny se na Gipsyho nezlobí. Mějte strpení alespoň do té doby, než vám bude moci něco říct strýc Ambrose.“

„Proklatě,“ vykřikl soudce, vrazil si cylindr na hlavu, zapomněl na dýku a upustil ji na zem, až zazvonila. „Gipsy má na své straně všecky ďábly. Říkám vám…“

„Dobrou noc, pane Forsythe,“ řekla Jenny, „jsem velmi unavená.“

„Na shledanou,“ odpověděl soudce, „ale neskončili jsme. Lituji, že vás budu muset ještě obtěžovat, jakmile se trochu zotavíte. A znovu opakuji, ještě jsme neskončili.“

Sol Glenhart se za ním díval. „Ještě dlouho ne,“ dodal. „A je pravda, co jste mu řekla, Jenny?“

„Ovšem, Kide.“

„Myslel jsem, že na mně vidíte, jak bych byl rád, kdyby byl Gipsy propuštěn, a že mi chcete pomoci.“

„Ne, Kide. Myslím, že strýce opravdu neudeřil Gipsy. Byl to spíš někdo třetí.“

„Někdo třetí?“ tázal se zamračeně. „Ale musel to být silný muž. Rána je pořádná.“

Přecházel po místnosti, přemítal a něco si pro sebe bručel.

„To je zvláštní, Jenny, odpusťte. Byl bych vsadil krk na to, že rána pochází od Gipsyho.“

„A proč chcete, aby byl Gipsy na svobodě, Kide?“

„Protože,“ podivně se usmál, „jediný Gipsy nás může dovést ke stvůře, která řádí na Arnwaysu, Jenny.“

O něco později soudce Forsyth opravdu propustil Gipsyho z kůlny.

„Táhněte,“ řekl mu a obrátil se k otci Rafaelovi.

„Kdyby byl měl u sebe zápisník Johna Searse, už by nevyšel na světlo boží, leda k šibenici.“

„Jaký zápisník, Vaše Ctihodnosti?“

„Zápisník, o němž pan Glenhart, mimochodem podle mého soudu ještě zelenáč, tvrdí, že se ztratil z kapsy zavražděného. Rád bych věděl, jaké v něm byly důležité věci, aby stály za ránu dýkou. Co může být v zápisníku letního hosta, důstojnosti?“

„Nevím,“ odpověděl otec Rafael zamyšleně, „snad se mýlíte, Vaše Ctihodnosti.“

„Mýlím se jen velmi nerad, důstojnosti,“ řekl pan Forsyth podmračeně, „můžete si vzít zatím svého čistého bratra s sebou. Lituji, že se musím tak vyjadřovat. Ale nesmíte se zlobit, když si pro něho vzkážu dodatečně.“

A tak se Arnways nakonec přece jen trochu uklidnil.

Sol Glenhart přemýšlel téměř celou noc o Chi Slimově zdvižené ruce, ale ráno ho již našlo na cestě do Hamptonvillu.

V ranním, ještě chladném slunci se mu dobře šlo. Kid se opatrně vyhnul soudci Forsythovi, jenž byl svědomitě na svém místě a zařizoval převoz mrtvého Chi Slima. U toho již nemusel být.

Jenny spala, přemožena únavou. Kid u ní proseděl celou noc v hlubokém křesle. Jak je s Ambrosem Rowleyem nevěděl, zatím se po tom ještě netázal. Považoval jiné věci za důležitější. Co Chi Slim pracně vystavěl, musel on udržet. Tajemný stín na Arnwaysu, Chi Slimova „stvůra“ nabývala převahy a Sol Glenhart ji nemínil nechat zvítězit.

Otec Rafael byl vzhůru. Kid ho našel v zahrádce, kde bezstarostně pracoval, jako by se nic nestalo. Ostatně kromě Gipsyho boulí bylo u nich opravdu všecko v pořádku, alespoň prozatím. Ale Gipsyho vidět nebylo.

Pastor odložil rýč, když spatřil Sola Glenharta, a pozval ho do domu. Při šálku čaje se Kid rozpovídal.

„Pravda je v zájmu všech poctivých lidí, důstojnosti, a na Arnwaysu není všecko docela jasné. A proto musí ven s pravdou každý, kdo něco ví. Jedině tak se dají věci zkombinovat dohromady, že se v tom vyznáme. Myslím, že byste se měl domluvit se strýcem Ambrosem. Záležitost jeho syna je onen styčný bod, z něhož pocházejí všechny nesnáze a všechno zlo. Vsadil bych na to krk.“

„Pomýšlel jsem na to, pane Glenharte,“ odpověděl otec Rafael ke Kidovu údivu, „skutečně by bylo na místě, abych s panem Rowleyem promluvil.“

„A učinil konec těm tragédiím, důstojnosti. Jen si představte, že hodně lidí je přesvědčeno, že Gipsy zranil Ambrose Rowleye a že to mají být podle vašeho tvrzení otec a syn.“

„Podle mého tvrzení, pane Glenharte? Dosud nemohu nic takového tvrdit. Čekám teprve dopis od agentury. Co se týče toho útoku…“

„Dobře, důstojnosti,“ pravil Kid netrpělivě, „také bych soudil, že Gipsy strýce Ambrose uhodil. Ale Jenny byla při tom a o ničem takovém neví. A vůbec, kde je Gipsy?“

„Ve svém pokoji. Myslím, že spí. Chtěl byste s ním mluvit?“

„Ne,“ odmítl Kid rázně, „s ním se nelze domluvit.“

Otec Rafael se rozhodl, že se vydá na Arnways hned, a Kid byl docela rád.

„Snad se Ambrose Rowley už trochu vzpamatoval,“ uvažoval, „tuším, že by nám mohl říct důležité věci, takže bychom snad ani Chi Slimův zápisník nepotřebovali.“

„Ten zápisník doufal pan soudce najít včera u Gipsyho, pane Glenharte.“

Kid mávl rukou.

„To jsem si myslel. Pojďme.“

Občané z Hamptonwillu se po nich zvědavě dívali. Zpráva o události nebyla přirozeně tajemstvím.

Sol Glenhart vykládal po cestě zcela otevřeně svůj názor. Podle jeho mínění bylo nutné přimět strýce Ambrose, aby se vyjádřil o svém synu s plnou určitostí. V tom směru spoléhal hlavně na otce Rafaela. Jinak nebylo možné doufat ve výsledek, protože se prostě nevědělo, kde začít.

„Předpokládám ovšem, že jste mi řekl všechno, důstojnosti. Nechci vás podezřívat z neupřímnosti, ale mohlo se stát, že jste nějakou důležitou maličkost náhodou opomněl.“

„Nic jsem nezamlčel, pane Glenharte,“ vrtěl hlavou otec Rafael, „víte všechno, co já.“

„Proč jste například ve svém dopise Gipsymu použil výrazu ‚stvůra‘?“

„Proč? Můžete najít případnější jméno pro bytost, která působí všechny ty hrůzy? Kdyby jen chtěl Louis promluvit…“

„Je chyba, že nechce,“ podotkl Sol Glenhart starostlivě, „s blázny jsme ve scotland-yardské škole nepočítali.“

Ale Kid se nezmínil o highawském srubu ani o tom, kdo vlastně je, nebo spíše byl Chi Slim. Nepovažoval za nutné to rozhlašovat, když se po tom žádný neptal. Otec Rafael pak nepřipadl na otázku, proč Sol Glenhart vychází při řešení případu ze záhady Ambrosova syna. Pro Kida to bylo logické, poněvadž věděl, že John Sears po této záhadě pátral.

Cesta na Arnways jim trvala téměř dvakrát tak dlouho, jako když šel Kid dolů sám. Když tam přece jen konečně došli, nemohli se vyhnout soudci Forsythovi. Jak se zdálo, přímo tam na Kida čekal. Jeho oděv byl poněkud v nepořádku a zejména cylindr nesl stopy prachu. Ale oči policejního soudce se leskly a zdaleka na Kida volal, mávaje nějakým papírem.

„Považte si, pane Glenharte. Tento telegram mi pověděl zajímavou věc.“

„Kam jste telegrafoval, Vaše Ctihodnosti?“ zeptal se Kid ustrašeně.

„Na příslušná místa,“ odsekl soudce, „na tom nezáleží. Ale víte, kdo byl John Sears?“

„Kdo?“

„Soukromý detektivní agent velmi slavného jména. To jméno budete patrně znát. Říkají mu Chi Slim.“

Solu Glenhartovi se podařilo zahrát si na překvapeného. Soudce Forsyth se sebevědomě usmíval a otec Rafael byl překvapen opravdu.

„Co tomu říkáte, pane Glenharte? To staví celou věc do jiného světla, nemyslíte?“

„Ovšem. Ale do jakého světla?“

„To se ukáže, jakmile se dovím, co tu Chi Slim chtěl.“

Kid dal otci Rafaelovi znamení očima. Pochopil-li pastor, proč zde Chi Slim prodléval, nebo nepochopil, to se nedalo usoudit, ale tak moudrý byl, že ani nemukl.

„Zdá se mi, že tu byl plukovník na letním bytě, Ctihodnosti.“

„To se vám ovšem jen zdá,“ odtušil policejní soudce zchytrale, „ale já mám o tom jiný názor.“

„Budiž,“ pravil Kid, „mluvil jste už s panem Rowleyem?“

„Mluvil. Ale on mi toho mohl říci jen málo. Má horečku. Poslali jsme znovu pro lékaře.“

„Smím se vás zeptat, co vám řekl?“

„Ale proč ne,“ mávl soudce velkomyslně holí, „přestože mi řekl jen několik slov, mohu s určitostí soudit, že vlastně dobře neví, kdo mu způsobil tu hroznou ránu.“

„Podívám se k němu,“ řekl otec Rafael, „vidíte, Vaše Ctihodnosti, že jste Louise nařkl poněkud ukvapeně.“

„Ale kdepak, kdepak,“ smál se pan Forsyth zlostně, „co vás napadá. Jen jděte klidně k panu Rowleyovi. Snad mu bude vítána duševní útěcha. Ale já mám svou teorii, buďte ubezpečen, důstojnosti.“

Otec Rafael vešel do domu hlavním vchodem, protože okno salónu bylo zavřeno, a policejní soudce uchopil Kida pod paží.

„Víte, co jsem nařídil?“ sdělil mu tajemně.

„Co jste nařídil, Vaše Ctihodnosti?“

„Aby prohledali okolí v místech, kudy Gipsy unášel slečnu Rowleyovou. Zejména tam, kde ho chytili.“

„A proč?“ ptal se s předstíranou naivností Sol Glenhart.

„Mladíku!“ pan Forsyth si zaťukal na čelo. „Přece hledají Chi Slimův zápisník. Gipsy ho odhodil po cestě.“

„Ach tak,“ vykřikl Sol Glenhart a omluvil se, že by rád navštívil Jenny.

Ale Jenny Rowleyová ještě nevyšla ze svého pokoje. Dopoledne ostatně příliš nepokročilo a Kid sám doporučil, aby ji nerušili, dokud sama nezazvoní.

Práce ve dvoře stála. Windermaine nařídil na svou vlastní odpovědnost klid. Ale přesto byla spousta lidí zaměstnána. Velký počet jich vyslal soudce Forsyth do polí hledat zápisník. Jiné potřeboval zase jinde. Ale všude bylo vidět, že tu chybí vedoucí ruka.

Otec Rafael se vrátil od lůžka Ambrose Rowleye s novou starostlivou vráskou. Nemohl Kidovi říci nic uspokojivého.

„Ještě nemůže moc mluvit, pane Glenharte. Několik dní musíme počkat. Sotva mě poznal.“

„To je chyba,“ dodal Sol Glenhart mrzutě, „kdo tady něco ví, s tím se nedá mluvit, ať už je to strýc Ambrose, nebo Gipsy. Je to tu jako zakleté.“

Když se později procházel parkem s rukama složenýma na zádech a přemýšlel znovu o zdvižené ruce Chi Slimově, spatřil Jenny u okna jejího pokoje. V ruce držela šálek s čajem a dívala se přes koruny stromů do dálky, takže Kida ani nespatřila. Už na ni chtěl zavolat, ale pak si to rozmyslel. Jenny zatím posnídá a obleče se, než se on vrátí. Dal se na cestu k čínskému pavilónu. Chtěl důkladně prozkoumat místo, na něž mrtvý plukovník ukazoval. Stále více byl přesvědčen, že poloha Chi Slimovy ruky nebyla náhodná. Na náhodu to bylo příliš určité a nepřirozené.

Zdržel se tím půl hodiny. Pavilón byl stále ještě hlídán, ale tělo zavražděného dal soudce už odnést.

Na stropě neshledal nic zvláštního nebo nápadného a na střeše také ne. Po půl hodině si musel přiznat, že je to nevysvětlitelná záhada, ledaže by byl chtěl Chi Slim skutečně naznačit, že vrah přišel shora. Gipsy? Nesmysl. Nebo někdo jiný? Ale co záleželo na tom, kudy přišel? Ubohý John Sears patrně marně spoléhal na jemný cit pro určité věci, jímž se sám vyznačoval, u jiných lidí. Například u Sola Glenharta.

Kid odcházel z pavilónu rozladěn a se špatným míněním o svých schopnostech. Bůhví kolik důležitých maličkostí ještě opominul. Teď se nedalo už nic napravit. Co nepřeházel on, přeházel policejní soudce. A Chi Slim zůstane nepomstěn, jako zůstal nepomstěn Leicester Rowley, a Jenny bude i nadále v nebezpečí.

Vrátil se k zámku a vešel do salónu oknem, které zatím otevřeli. Soudce Forsyth tu klečel na podlaze a pečlivě ji prohlížel. Po Kidově příchodu se vztyčil a obrátil se k němu:

„Rád bych znal přesnou polohu tří osob, které zde při včerejším konfliktu seděly. Jestliže přišel opravdu někdo čtvrtý, sebral ze zdi dýku a zaútočil s ní na Ambrose Rowleye, pak to musel učinit až do určitého okamžiku nepozorovaně. To jest, ti tři seděli takto,“ policejní soudce posunul jednu židli, „například slečna Rowleyová zde, pan Rowley tuhle a ten pekelník Gipsy tady. Nebo takto,“ přestavil židle na jiné místo, „ano, to je pravděpodobnější, uvažujeme-li, že pan Rowley Gipsyho vlastně hlídal a huboval ho. Jenny mohla sedět tady. Útočník vešel z vnitřku domu. Kdyby byl vešel z parku, nebyl by mohl nepozorovaně přejít celou místnost a sejmout dýku ze zdi. Skupina seděla poblíž tohoto rytíře. Vrah sáhl po vypínači…“

Sol Glenhart ho mlčky pozoroval. Pan Forsyth hlasitě uvažoval a přestavoval židle na různá místa, a tak na Kida docela zapomněl. Zdvihl hlavu, až když vešla Jenny Rowleyová. Tu se také poprvé živěji pohnul Sol Glenhart.

„Tady slečna Rowleyová vám přesně řekne, jak židle stály, Vaše Ctihodnosti. Dobré jitro, Jenny.“

„Viděla jsem vás přicházet parkem, Kide,“ odpověděla s milým úsměvem, „měl jste tam něco na práci?“

„Ano, Jenny.“ Ale zatvářil se mrzutě a neřekl co.

Soudce Forsyth pozdravil a obrátil ihned Jennin zájem na své židle.

„Takhle, pane Forsythe. Prostřední trochu blíž. Na té jsem seděla já. Naproti ta druhá, ano.“

„Tak?“ vyptával se soudce několikrát za sebou. „Nebo tak?“

Když byli hotovi, podíval se spokojeně na židle a pronesl vítězně: „Neříkal jsem to, pane Glenharte? Musíme to zakreslit.“

Kid s Jenny trochu poodešli, zatímco soudce Forsyth rýsoval půdorys salónu na list papíru.

„Byla jste u strýce, Jenny?“ ptal se Kid.

„Ještě ne, Kide.“

„A půjdete tam?“

„Nechce se mi. Bojím se,“ odpověděla váhavě, „a lékař říká, že potřebuje klid.“

„Proč byste nechtěla jít ke strýci Ambrosovi, Jenny?“ řekl překvapeně, „myslel jsem…“

„Co jste myslel, Kide?“

„Jak říkám,“ přerušil je pan Forsyth, „je jasné, že útočník přišel dveřmi z domu podle krbu, a nikoli zvenčí. Co myslíte, slečno Jenny?“

„Zdá se,“ odpověděla unaveně a lhostejně.

„Vida, už jsme o něco moudřejší,“ prohlásil soudce, „že by vás to nenapadlo, pane Glenharte?“

„Sotva,“ přiznal se Kid bez váhání a myslel na něco docela jiného.

Pan Forsyth ještě prohlížel skupinu židlí, když vešel lékař se starostlivou tváří.

„S dovolením,“ řekl a posadil se na místo, kde si policejní soudce právě živě představoval Gipsyho.

„Panu Rowleyovi není dobře, slečno. Vypadá to na komplikovaný otřes mozku. Potřeboval bych nějaké léky z Hamptonvillu. Kdybyste mohla zařídit, aby tam dojeli autem…“

Jenny vzhlédla ke Kidovi s podivným výrazem v očích. Zdálo se mu, že se polekala. Vzal ji jemně za ruku.

„Je v bezvědomí?“ tázal se.

„Naopak,“ doktor vrtěl hlavou, „má jasné chvilky. To je právě nebezpečné. Potřebuji led a ty léky. Led snad budete mít ve dvoře.“

„Zařídím to,“ řekla Jenny tiše, „dojdu tam. Pojedete také, doktore?“

„Napíši recept. Jen jděte napřed, prosím. Přijdu za vámi.“

„Počkejte, Jenny,“ zastavil ji Kid, „má-li pan Rowley jasné chvilky, musí sem přijít otec Rafael.“

Policejní soudce pustil ze zřetele svoje židle a prudce se obrátil.

„Proč by musel přijít otec Rafael, pane Glenharte?“

„Musí přijít. Buďte tak hodná, Jenny, nezapomenete na to?“

„Řeknu, aby ho vzali s sebou, Kide.“

Sol Glenhart se za ní díval, když odcházela, zatímco se doktor zabýval receptem a pan Forsyth vypadal, jako když se chce opravdu rozzlobit.

„Má-li pan Rowley jasné chvilky,“ pravil podrážděně, „musím s ním mluvit především já.“

„Kdo vám v tom brání, Ctihodnosti?“ odpověděl Kid ledabyle a odvrátil se.

Ambrose Rowley zemřel kvečeru, krátce po návštěvě otce Rafaela. Jenny se uzavřela ve svém pokoji. Soudce Forsyth byl zamyšlen, Sol Glenhart rovněž. Na zámku bylo ticho. Tvář otce Rafaela vypadala jako temný mrak a lékař se s netečným výrazem chystal k odchodu.

„Naplnila se vůle Páně,“ pronesl posléze otec Rafael.

„Ano,“ přisvědčil policejní soudce, „ale naše vůle zůstala nevyplněna.“

Na sklonku dne se sešli tito čtyři muži v salónu. Sol Glenhart ještě pozdržel lékaře, protože chtěl znát přesně příčinu smrti.

„To se ukáže při pitvě, pane Glenharte,“ zněla odpověď, „bezprostřední příčinou je jistě rána do spánku. Nastaly však nějaké nepředvídané komplikace.“

„Obávám se,“ vmísil se do toho otec Rafael, „že nemocnému se přitížilo mou vinou.“

„Vaší vinou, důstojnosti?“

„Ano, pane Glenharte. Hrozně se rozrušil, když jsem zavedl rozhovor na jeho syna.“

Pan Forsyth zalomil rukama.

„To snad ne,“ prohlásil klidně Sol Glenhart.

„Proč ne?“ otázal se policejní soudce. „To je docela možné. Pan Rowley byl vždycky rozčilený, když se mluvilo o jeho synu. Nemyslíte, doktore…“

Doktor, který už byl připraven k odchodu, pokrčil rameny.

„Nevím,“ pravil, „byl pan Rowley hodně rozčilený?“

„Dost,“ odpověděl otec Rafael.

„Pak je možné, že nastala mozková komplikace,“ řekl doktor, „jakýsi druh mozkové mrtvice.“

Soudce Forsyth potichu huboval.

„To je hrozné pomyšlení, důstojnosti. Cožpak i vy se musíte vměšovat do mé práce? Stačí tady pan Glenhart Pročpak mluvíte o takových věcech s člověkem na smrt nemocným? Mně bylo doporučováno, abych sečkal s výslechem několik dní. Jaký měla vlastně účel ta vaše rozmluva?“

„Odpusťte, Ctihodnosti,“ omlouval se otec Rafael, „ale stalo se tak na žádost pana Glenharta. Domnívám se totiž, že jsem našel syna Ambrose Rowleye.“

„Cože?“ vyhrkl soudce. „Vy že jste…“

„Ano. Jenže pan Rowley jen řekl, že to není možné, a pak upadl do takového stavu, že jsem považoval za lepší ponechat ho v klidu a zavolat pomoc. Bohužel…“

„Vy že jste našel syna Ambrose Rowleye?“ opakoval soudce. „vVy že jste ho našel?“

„Totiž…“

„Okamžik, prosím, okamžik,“ soudce si položil rozčileně ruku na čelo, „něco mě napadlo. Je skutečně možné, že Gipsy není vrah, jak tvrdí pan Glenhart. Máme tajemnou čtvrtou osobu, která se vplížila do salónu, aby omráčila pana Rowleye a před níž Gipsy unesl slečnu Jenny do bezpečí. Je to tajemný syn Ambrose Rowleye.“

„Myslíte?“ řekl pastor překvapeně.

„Ale ano. Pochopte to. Kdo jiný by padal v úvahu? Sem s informacemi, důstojnosti. Kde je syn Ambrose Rowleye?“

„Zeptejte se spíš, kdo je to,“ pronesl Sol Glenhart ledově.

„Totiž,“ řekl otec Rafael rozpačitě, „domnívám se to pouze. Konečný důkaz nemám doposud v ruce. Jak jsem již vykládal panu Glenhartovi, myslím, že Louis…“

„Nepleťte sem Gipsyho, důstojnosti.“

„Promiňte. Právě Louis je to.“

„Kdo? Syn Ambrose Rowleye?“

„Ano,“ oddechl si otec Rafael.

„Čert ho vem,“ pravil policejní soudce a usedl na židli, „ale to je nesmysl. Co to povídáte, důstojnosti?“

Otec Rafael pokrčil rameny a klidně snesl ostrý pohled pana Forsytha, v jehož mozku se opět odehrávalo něco geniálního, poněvadž to bylo vidět na jeho obličeji. Zraky policejního soudce se vyjasňovaly a ústa se mu roztáhla do křivého úsměvu.

„Výborně,“ řekl, „podezříváme-li Gipsyho zvlášť a syna Ambrose Rowleye také zvlášť, a ukáže-li se, že Gipsy je syn Ambrose Rowleye, pak není pochyby…,“ zamlčel se prudkým dojetím a dodal:

„Gipsy je přece jenom vrah, důstojnosti.“

„Ale to je nesmysl,“ zvolal Sol Glenhart a byl velmi bledý.

Otočili se po něm, Kid stál u omšelého rytíře, zrovna pod místem, kde ještě nedávno visela osudná dýka. Byl tak rozrušen, že si toho všichni povšimli. Otec Rafael zdvihl udiveně obočí. Policejní soudce vstal ze židle a jadrně zaklel, protože se mu zdálo, že Sol Glenhart právě něco objevil.

„Co vidíte,“ ptal se dýchavičně, „co jste vymyslel? Našel jste něco?“

„Nic,“ pronesl zvolna Kid a odstoupil od rytíře, „jenom jsem si na něco vzpomněl. Opravdu, Ctihodnosti. Gipsyho by měl vzít čert. Bylo by stačilo, kdyby byl řekl jediné slovo. Slovo, které je kamenem mudrců.“

„Jaké slovo, pane Glenharte?“

Ale to Kid neprozradil. Nejprve si všechno musel dobře rozvážit. Omšelý rytíř v koutě držel v náručí knihu, kterou tam strýc Ambrose často odkládal. Kid si této knihy náhodou všiml a obrátil ji. Byla to poslední četba Ambrose Rowleye, vychvalovaná Cassiova „Pomsta“. Obrázek na obálce byl nanejvýš zajímavý. Představoval zdviženou ruku s dvěma prsty trčícími vzhůru, právě tak, jak trčely mrtvé prsty Chi Slimovy.

Vrahem Johna Searse byl Ambrose Rowley sám.

V noci se vynořil na Arnwaysu Stín. Vyšel do setmělé chodby přímo z pokoje, kde ležel mrtvý Ambrose Rowley.

Opuštěnou chodbou kráčel podle jednotlivých dveří, nakláněl k nim pokaždé hlavu a pozorně naslouchal. U dveří Jenny Rowleyové se zastavil. Přikrčen rozhlédl se na všechny strany. Dlouho prodléval, ucho přitisknuto na výplni, a pak zmáčkl zvolna a opatrně těžkou kliku.

Vklouzl dovnitř a zavřel za sebou bez nejmenšího hluku. V čiré tmě za dveřmi zůstal opět stát. Nic se nehýbalo. Stín učinil několik tichých kroků. Světla nepoužil, zřejmě se zde dobře vyznal. Hmátl před sebe a přesvědčil se, že stojí těsně u jiných dveří, jež vedly z předpokoje do ložnice. Našel kliku a opět ji opatrně stiskl. Dveře se pootevřely, ale i v ložnici byla tma, třebaže ne tak hustá. Silueta mosazného lůžka v rohu byla poněkud znát. Šeré světlo hvězd vnikalo otevřeným oknem, tvořilo na nábytku černé stíny a odráželo se dvěma téměř neznatelnými skvrnkami na mosazných tyčích lůžka.

Jenny ve spánku lehce oddechovala. Stín došel až k ní a snažil se rozeznat její obličej. Bylo možno vytušit černé vlny jejích vlasů na bílém polštáři. Neprobudila se, ale Stín se s tím nespokojil. V jeho ruce zazářila elektrická svítilna. Zamířil ji k zemi a zaclonil rukou. V rozptýleném světle vynikla hlava Jenny Rowleyové úplně zřetelně. Ale ani pak se dívka nepohnula. Oddechovala stále stejně, ruce složeny pod hlavou.

Paprsek svítilny opsal po zemi kruh. Stín se obrátil na druhou stranu. Osvětlil zběžně nábytek a pak se dal do práce.

Opatrně otvíral zásuvky a svítil si jen polozacloněnou svítilnou. Pracoval zcela nehlučně, a když přece jen trochu nepatrný zvuk zašramotil, zhasil rychle světlo a otočil se k lůžku. Jenny se však neprobudila. Pouze jednou, když byl zcela zaujat obsahem prádelníku, zasténala ze spánku a pohnula se. Tu Stín vyskočil pružně a tiše jako kočkovitá šelma a přitiskl se ke zdi v hlavách lůžka. Ale Jenny zaujala pouze jinou polohu a ležela opět klidně jako dřív. Stín se odvážil rozsvítit a v polosvětle pečlivě zkoumal dívčin obličej, jenž jevil stopy těžkého snu a jakoby utrpení. Pak se teprve upokojil a dokončil to, co začal. Když vyšel zpět do předpokoje, bylo v Jennině ložnici opět všechno v pořádku. Ani jedna zásuvka nezůstala pootevřena, s ničím jako by nebylo hnuto.

Stín se opět plížil prázdnou chodbou tiše jako duch, přikrčen až k zemi. U jiných dveří se zastavil. Stejně opatrně jako prve vešel i nyní. Byl to pokoj Sola Glenharta a Stín v něm něco hledal stejně dlouho jako u Jenny Rowleyové. Pak vyklouzl opět neslyšně na chodbu a tiše za sebou přitáhl dveře.

Arnways odpočíval, unaven událostmi. Stín prošel nerušeně, opatrně se zastavuje jenom v záhybech cesty. Před zámkem se ohlédl. Ani jedno okno nebylo osvětleno. Pak se Stín plížil těsně podle zdi, několika skoky přeběhl do stínu stromů a kráčel rychle alejí dolů k Hamptonvillu.

Po celou cestu nebylo třeba, aby se někomu vyhýbal. Před Hamptonvillem přelezl nízký plot sadu, aby mohl nechat stranou malé nádraží, v němž blikalo několik světel. Než vyšel ze sadu na druhé straně, přesvědčil se, že žádný opožděný chodec nejde po svažující se silnici.

Spěchal dále, až se octl u zahrádky před bílým domem otce Rafaela. Tady se zastavil, neboť došel k cíli, a ze stínu lípy těsně u domu pátral, kudy by se dostal dovnitř. Věděl, že dveře bývají na noc zamčeny. Po chvilce se rozhodl. Zachytil se nejnižší větve a vyšplhal se do koruny stromu.

Pohyb listí a větví ho mohl prozradit. Ale v okolí nebyl nikdo a v pastorově domě jistě spali. Silná větev vyčnívající směrem k domu mu při trošce odvahy mohla být nápomocná. Byla ještě několik palců nad úrovní prvního a jediného patra a blízko mansardového okna ve střeše, před nímž bylo jakési zábradlí ze tří vodorovných tyčí pod sebou. Stačilo postavit se přímo na větev, vrhnout se kupředu a zachytit se rukama tyčí. Stín odhadl vzdálenost a pak skočil, spoléhaje se na pevnost hořejší tyče.

Kus omítky spadl hlučně na zem. Stín se rychle přikrčil na římse a čekal. Ale zdálo se, že si toho nikdo nevšiml, třebaže okno v mansardě bylo otevřeno. Uvnitř odpočíval na svém prostém lůžku Louis Randolph.

Stín tedy přelezl zábradlí a po okenním parapetu sklouzl jako úhoř na podlahu. Ještě měl ruku položenou na římse, když se Gipsy na lůžku pohnul. Pohnul se a pak se vztyčil. Stín se přikrčil pod okno. Ale byl zpozorován. Gipsy vyskočil proti němu z lůžka s napřaženýma rukama.

Tu stín uskočil stranou a Gipsy hmátl do prázdna. Když se rychle otočil, oslepilo ho světlo elektrické svítilny. Zastavil se. Než se rozhodl k dalšímu, světlo zhaslo.

Gipsy byl stále ještě oslepen, ale přesto postoupil vpřed odhodlán se bránit.

„Stůj, Gipsy,“ ozval se Stín tlumeným hlasem a Gipsy se opravdu znovu zastavil.

Pruh světla opět šlehl po stěnách. Ozářil přímo obličej vetřelcův.

„To jsem já, Gipsy,“ řekl Stín.

„Přijdete-li zítra v deset hodin, Ctihodnosti,“ řekl Sol Glenhart ještě večer policejnímu soudci, „pohovoříme si důkladně o našem případě.“

„Proč zítra?“ otázal se pan Forsyth. „Vy jste něco objevil, pane Glenharte?“

„Ano. Ale zasluhuje to důkladné úvahy.“

„Uvažme to spolu,“ navrhoval policejní soudce, ale nepochodil. Sol Glenhart se zdvořile omluvil s tím, že k odkladu ho vedou důležité příčiny, sebral osudnou knihu a zmizel ze salónu. Brzy potom odešel i soudce Forsyth, provázen otcem Rafaelem a lékařem. Jelikož si naříkal na únavu, dal připravit zamlklý Windermaine kočár pro všecky tři. Odjeli, aniž měli příležitost rozloučit se s Jenny, která nevycházela ze svého pokoje. Šero lehalo na krajinu, kočár drkotal po nepříliš rovné cestě, podkovy občas zazvonily o kámen a soudce Forsyth hlasitě a rozhořčeně pomlouval „toho zelenáče“ ze Scotland Yardu pro jeho uzavřenost. Otec Rafael pokyvoval hlavou, rozhlížeje se vážně po žloutnoucích polích.

Sol Glenhart se procházel se smíšenými pocity pod odkvétajícími kaštany na kraji parku. Všechny jeho myšlenky směřovaly k Jenny. Ať to bral z jakékoli stránky, šlo přece jenom o jejího strýce, a nemohl tedy hned bezohledně hodit objev kompromitujícího obrázku na obálce knihy na pospas soudci Forsythovi. Musil si o tom nejdříve promluvit s Jenny. Učinil to až druhého dne ráno, protože toho večera už Jenny nespatřil.

Prvním jeho ranním počinem vůbec bylo, že hluboce vzdychl. Pak se ustrojil a vyšel na chodbu. Před dveřmi pokoje, v němž ležel mrtvý Ambrose Rowley, se zamyšleně zastavil. Vychrtlý sluha ve vatované vestě šel kolem a tázal se, kam má pánovi přinést snídani. Kid si ji objednal roztržitě do salónu, a když už chtěl sluha odejít, zavolal na něj.

„Poproste slečnu Rowleyovou, aby přišla rovněž do salónu. Řekněte, že jde o velmi důležitou věc.“

Jakmile sluha zmizel, Kid přistoupil ke dveřím, otočil dvakrát klíčem, vytáhl ho a strčil do kapsy. Pak sešel po schodech a ještě se ohlédl.

Veliké okno bylo otevřeno a dovnitř se linula vůně z parku. Sol Glenhart se díval do té zelené krásy a se smíšenými pocity přemýšlel o tom, že jeho práce zde je skončena. Na stole mu chladla snídaně.

Jenny ho vyrušila, pokládajíc mu s mdlým úsměvem ruku na rameno. Skoro se lekl a prudce se obrátil. Pak vzal Jenny do náručí a políbil ji. Teprve potom ho napadlo, že to neměl dělat, a zmateně ustoupil.

„Je to snad ta důležitá věc, Kide?“ řekla s jemnou výčitkou.

„Ach ne,“ koktal, „promiňte, Jenny. Myslel jsem… Bože můj, jaký jsem to hlupák.“

„Proč, Kide? Myslíte-li především na mne, je to od vás velmi hezké.“ Vzala ho pod paží a vedla ho ke stolku. „Vy jste ještě nesnídal?“

„Ještě ne, jak vidíte. Úplně jsem zapomněl.“

„Já také, Kide,“ řekla tiše a oči se jí nějak zamžily. Kid to zpozoroval, odstrčil podnos s čajem, usadil Jenny do křesla a zatvářil se velmi vážně.

„Musíme si spolu promluvit, Jenny, je mi vás líto.“

„Proč?“ vydechla a sklopila zrak k zemi.

„Vy víte. Náhodou jsem se stal vlastníkem vašeho tajemství. Pouze o den později než vy, Jenny. Líbí se mi, že chcete zachovat neposkvrněnou památku svého strýce, ale…“

Tu si Jenny zakryla obličej dlaněmi a propukla v pláč. Kid se k ní naklonil, zmateně ji hladil a bylo mu úzko.

„Neplačte, Jenny. Spravedlnosti musí být dán průchod. Šlechetnost se nesmí přehánět. Všechno, co se přehání, je nezdravé. A vy přeháníte. Jestliže byl Ambrose Rowley darebák, nesnažte se z něho učinit světce. Jeho smrt nemůže vykoupit jeho činy, protože by musel mít několik životů a pokaždé zemřít. Smiřte se s tím, že byl dvojnásobným vrahem, dokonce bratrovrahem, což je ještě horší. Nemůžete mít s ním soustrast, poněvadž on ji neměl s vámi. Jen zázrakem a přičiněním toho chudáka Gipsyho jste unikla smrti, kterou vám chystal. Jste-li rozumná dívka, musíte uznat, že nemáte plakat, ale naopak mít radost, že ta stvůra zmizela z povrchu zemského.“

„To je pravda, Kide,“ odvětila tiše, „ale je mi líto…“

Srdceryvně se rozvzlykala. Kid ji chápal. Zahrnovala svého strýce láskou a pohodlím a dočkala se podivné vděčnosti.

„Podle mého soudu,“ pokračoval, když se trochu uklidnila, „šlo strýci Ambrosovi o jmění vašeho prastrýce. Ve skutečnosti,“ obrátil zrak k přísné stařecké tváři na obraze, „je ten pán vlastně nepřímou příčinou všech nepříjemností s tím svým ztřeštěným nápadem o nerozdělitelnosti jmění. Váš otec je mrtev, a kdybyste byla mrtvá i vy, stal by se univerzálním dědicem Ambrose Rowley.“

„A jeho syn,“ dodala Jenny pohlížejíc zaslzenýma očima rovněž k obrazu.

„A jeho syn,“ přisvědčil Kid, „ovšem.“

Obrátil se rychle a usmál se.

„Celkem nenalézám důvod, abyste byla smutná, Jenny. Spíše bych měl na vašem místě radost, že jste z toho vyvázla, nemyslíte? Na tragické okolnosti se časem zapomene a budete mít pokoj jednou provždy. – Teď už zbývá jen jedno. Abyste mi vysvětlila, co se vlastně přihodilo mezi vámi zde v salónu, zatímco já jsem běžel do čínského pavilónu. Vy jste nemluvila pravdu, Jenny, když jste tvrdila…“

„Nemluvila, Kide,“ pravila pomalu, „ovšem, že jsem nemluvila pravdu.“

„To Gipsy uhodil strýce, viďte?“

„Ano.“

„A jak se to stalo?“

„Strýc vinil Gipsyho, že prováděl v pavilónu něco nekalého. Gipsy dlouho mlčel, ale když strýc nepřestával, a dokonce ho uhodil do tváře, prohlásil, že v pavilónu leží mrtvý John Sears. Strýc vyskočil, strhl dýku ze zdi a křičel, že Gipsy je vrah. Gipsy se bránil a ustupoval. Nevím, ale myslím, že strýc byl odhodlán Gipsyho zabít. Byla jsem velmi poděšena, Kide, a ze všech sil jsem se snažila strýce uklidnit, když Gipsy tak rozhodně prohlásil, že nevraždil on, nýbrž strýc, a že už dávno chtěl zavraždit i mě. Nemohla jsem se ani pohnout. Jako v mlhách jsem viděla, že spolu zápasí o dýku. Pak jsem cítila, že mě někdo zdvihá. Pomyslela jsem si, že je to strýc Ambrose, který mne chce také zabít, ale byla jsem tak slabá, Kide…“

„Tiše, Jenny, tiše. Už je to pryč. Myslil jsem si, že tak nějak se věci mají. Vida. Strýc Ambrose prohlašoval, že hlídá Gipsyho činnost v pavilónu, a zatím to bylo docela obráceně, jak se zdá. Ubohý plukovník byl vlákán do pasti. Musel hodně vědět. Jeho zápisník…“

„Jeho zápisník mám já, Kide. Vzala jsem ho tajně strýci. To on mu ho ukradl, ale neměl už čas ho zničit.“

„Přece jen jste tedy strýce navštívila?“

„Při nejbližší příležitosti. Ale ta šlechetnost nebyla na místě, Kide, jak jste řekl.“ Usmála se trpce.

„Rozhodně nebyla,“ přisvědčil.

„Mám pro něj dojít?“

„Pro zápisník? Ale ne, Jenny. Zatím ho nepotřebujeme. Potom mi ho dáte. Dívala jste se do něho?“

„Ne,“ otřásla se odporem. „Listy jsou slepeny krví.“

„Máte pravdu, je to hrozné, krev na kameni ve srubu nebo v listech zápisníku. Jsem rád, že to není vaše krev. Když si pomyslím, jak mě vodil Ambrose Rowley za nos, když jsme vyšetřovali případ s ručnicemi…“

„A jak vinil ze všeho Gipsyho…“

Nebylo ještě deset hodin. Soudce Forsyth svatosvatě slíbil, že dříve jak v deset nepřijde. Ale náhle vletěl do salónu. Otec Rafael vešel vážným krokem za ním. Soudce se tvářil vyjeveně, otec Rafael chmurně.

„Dobré jitro,“ volal pan Forsyth, „dobré jitro. Málem bych byl zapomněl popřát vám dobrého jitra. Mám nový důkaz, pane Glenharte.“

„Jaký důkaz, Ctihodnosti?“ otočil se Kid k němu.

„Důkaz o vině Gipsyho. Totální důkaz.“

„Dovolte…“ řekl otec Rafael.

„Okamžik,“ křičel policejní soudce mávaje holí, „okamžik, důstojnosti. Lituji, že vás nemohu pustit ke slovu. Lituji, že musím dát rozkaz na okresy, aby zatkli vašeho bratra. Obžaluji ho…“

„Jaký důkaz máte, Ctihodnosti?“ opakoval Kid mnohem důrazněji.

„Důkaz, který ho zničí,“ řekl soudce vítězně. „Gipsy sebral dnes v noci celou svou skrovnou hotovost a zmizel. Zmizel a zanechal za sebou stopy, že se nehodlá vrátit. Není to dostatečné přiznání k vině?“

„Skutečně zmizel,“ pravil otec Rafael zachmuřeně, „nedovedu si to vysvětlit. Nic neříkal o tom…“

„Bodejť by říkal,“ vítězoslavně vykřikoval soudce Forsyth, „bodejť by říkal. Lituji, že jsem ho tehdy večer propustil z kůlny. Ale stejně bude zatčen. Váš strýc bude pomstěn, slečno Rowleyová, postarám se o to. A stejně i Chi Slim.“

„Počkejte,“ řekl Sol Glenhart, „s dovolením, Ctihodnosti.“

„Lituji. Váš náhled, pane Glenharte, není správný. Gipsy měl už dávno viset. Hřál jste hada na svých ňadrech, důstojnosti.“

„Ctihodnosti…“

„Lituji, důstojnosti…“

„Počkejte,“ vykřikl Kid a dupl, „je to nesmysl.“

„Co?“ vyjel policejní soudce podrážděně.

„Posaďte se, Ctihodnosti. A vy také, důstojnosti. Bude lépe, když mě vyslechnete, než dáte Gipsyho zatknout.“

„Vyslechněme ho tedy,“ obrátil se policejní soudce na otce Rafaela s pohrdavým výrazem ve tváři, „podívejme se, co ve své nezkušenosti…“

„A vy,“ přerušil ho Sol Glenhart, potlačuje zlost, „obohaťte své zkušenosti starého kriminalisty, Ctihodnosti.“

„Na to jsem zvědav,“ odtušil soudce Forsyth ledově.

A Kid jim řekl, jak to bylo.

Otec Rafael se zatvářil mírněji a několikrát zhluboka vydechl. Soudce Forsyth se točil na židli jako korouhvička, hledaje potvrzení Kidových slov u Jenny. Když viděl, že Jenny s Kidem souhlasí, vrtěl hlavou a tvářil se zahanbeně.

„Čert vem Gipsyho,“ řekl nakonec, „proč tedy utekl? Ten člověk by měl viset už jen za to, co nám způsobil.“

„Mohu vám to vysvětlit, chcete-li,“ pravil Sol Glenhart.

„To bychom prosili,“ odvětil policejní soudce kousavě.

„Gipsy už tu nemá nic na práci. Muž, který Jenny ohrožoval, je mrtev.“

„To je jednoduché, pane Glenharte. Ale jasné to není. Mohl tu tedy zůstat a nedělat nic. Můj bože, jsem z toho úplně zmatený.“

„Zmatený jste byl, Ctihodnosti,“ řekl Kid zdvořile, „ale teď je to naopak jasné. Odpusťte, že se vám musím trochu divit. Jste si vším jist, když panuje opravdu zmatek, a upadáte do zmatku, když se jasní.“

„To je skutečně podivné,“ přidal se otec Rafael.

„Lituji,“ pravil soudce zlostně, „ale zdá se mi, že tu někdo tvrdil, že Gipsy je syn Ambrose Rowleye. Proč by utíkal, když má vlastně požádat slečnu Rowleyovou o ruku, a právě je k tomu nejvyšší čas?“

Jenny o tom ještě nevěděla. Tvářila se podle toho, Kid se k ní na okamžik obrátil a usmál se.

„To vám vysvětlím, Ctihodnosti. Máte už důkaz o Louisově totožnosti v ruce, důstojnosti?“

„Ještě nemám,“ odpověděl otec Rafael a pokrčil rameny, „ale každý den čekám, že mi agentura zašle definitivní zprávy.“

„Ať tak nebo tak,“ řekl Sol Glenhart, „mám své pochybnosti o tom, že by se Jenny za Gipsyho provdala.“

„Ovšem, že bych se za něho neprovdala,“ prohlásila Jenny důrazně.

„V tom případě ale…,“ váhavě pronesl otec Rafael.

„Přijdu o dědictví, důstojnosti. Co na tom?“

Sol Glenhart se na ni vděčně podíval.

„Nepřijdete o dědictví, Jenny,“ usmál se, „naopak.“

„Jak to?“ zvolal policejní soudce, kterého debata velmi zajímala.

„V závěti je určitý dodatek, Ctihodnosti. Nebude-li jeden ze sobě určených manželů chtít přivolit ke sňatku, připadne celé dědictví druhému. Tedy tomu, kdo by byl ochoten sňatek uzavřít.“

„Ale Kide,“ řekla Jenny s úsměvem, „já přece nechci přistoupit na…“

„Dobře, Jenny. Ale Gipsy není syn Ambrose Rowleye.“

„Že není?“ pravil otec Rafael pochybovačně. „Proč si to myslíte?“

„Myslím si to, důstojnosti.“

„Ale kdo by byl pak synem Ambrose Rowleye?“

„Nikdo,“ odpověděl Kid chladně.

„K smíchu,“ řekl soudce Forsyth pohrdavě, „děláte si z nás blázny, mladíku? Řešíte to strašně jednoduše.“

„Když říkám, že nikdo,“ odpověděl Kid vážně, „myslím tím, že Ambrose Rowley nikdy žádného syna neměl. Ale vymyslel si ho, aby dostal do vínku statek, jako ho dostala Jenny. Sňatek se tedy nemůže uskutečnit. Leicester Rowley je mrtev. Jenny bude dědit a jmění nebude rozděleno.“

„A kdyby byla mrtva Jenny,“ řekl soudce, nepřestávaje se divit, „a Ambrose Rowley zůstal živ…“

„O tom je zbytečné debatovat,“ usmál se Kid, „Ambrose Rowley nezůstal živ.“

„Ale Gipsyho budu muset přece jen zatknout,“ prohlásil s uspokojením soudce. „Ta rána do hlavy strýce Ambrose…“

„… byla v sebeobraně a nebyla naprosto příčinou smrti,“ dodal Sol Glenhart, „Ambrose Rowley byl zavražděn dodatečně.“

„Dodatečně…“

Glenhartova slova vyvolala zděšení. Jenny povstala a zbledla.

„Ano, Jenny. Měl-li váš strýc zájem na tom, aby zmizel jeho bratr a vy, měl někdo jiný zájem na tom, aby zmizel strýc Ambrose, protože se mu hodila pohádka o ztraceném synovi.“

„Gipsy,“ řekl soudce tvrdě.

„Ne, Ctihodnosti. Nebuďte umíněný. Gipsy je blázen. Poloviční blázen. Gipsy byl pouze použit jako nástroj. Ten, kdo ho chtěl vydávat za syna Ambrose Rowleye, kdo počítal, že se Jenny za něho neprovdá a pak celé jmění připadne jemu, ten, kdo zavraždil Ambrose Rowleye, využiv včera odpoledne příležitosti, když s ním měl promluvit o jeho synu, je otec Rafael.“

Všichni se prudce otočili k otci Rafaelovi. Ten seděl strnule. Tvář měl staženou v nejhlubší vrásky, jaké kdy u něho Kid spatřil.

„Důkazy,“ zaječel policejní soudce.

„Jsou zde,“ odvětil Sol Glenhart, sahaje do kapsy, a díval se při tom omluvně na Jenny, „v zápisníku plukovníka Searse. Vysvětluje se v něm, jakým způsobem se dopátral podvodu Ambrose Rowleye. Jestliže Chi Slima už jednou napadlo, že Ambrose Rowley neměl žádného syna, mohl si to snadno potvrdit u příslušných úřadů. Je zde vysloveno podezření, že jeho důstojnost otec Rafael zamýšlí jiný podvod s tímto synem. Dnes v noci jsem navštívil pokoj Ambrose Rowleye, abych se poohlédl po zápisníku. Nenašel jsem ho, poněvadž jej ukryla Jenny, aby nekompromitovala památku svého strýce. Našel jsem však něco jiného. Bodnutí jehlou a malou oteklinu po injekci. Tato stříkačka,“ Kid zdvihl do výše injekční stříkačku, naplněnou ještě do jedné třetiny tekutinou, „přivodila smrt Ambrose Rowleye. Nalezl jsem ji v domě otce Rafaela dnes v noci za pomoci Gipsyho, který konečně promluvil, když viděl, že o všem vím. V stříkačce byl jed. Konečně, to ještě ověří odborníci. Pokoj, v němž mrtvý leží, zůstane uzamčen až do příchodu komise. Gipsy není bratr otce Rafaela, ani nevlastní. A Chi Slim čekal, že se jeho důstojnost vytasí s Ambrosovým synem, protože zatím proti němu jiné důkazy neměl. Já je však mám. Žádám vás, Ctihodnosti, abyste jako policejní soudce zdejšího okresu zatkl Rafaela Cleith-Randolpha, duchovního z Hamptonvillu.“

Otec Rafael povstal. Soudce Forsyth povstal rovněž.

„Lituji…,“ pronesl stísněně.

„Nelitujte,“ pravil otec Rafael zamračeně, „máte-li s sebou pouta, Ctihodnosti…“

Ale soudce Forsyth pouta s sebou neměl.

„Zatýkám vás ve jménu krále,“ řekl smutně, „co vás to napadlo, důstojnosti?“

Jenny prudce zvonila. Přiběhl vychrtlý sluha.

„Kočár,“ zvolala Jenny hlasem, v němž se chvěl nový pláč, „rychle. Pánové odjedou.“

Opřela se o Kida, jako by u něho hledala ochranu před tolika překvapivými, děsivými událostmi.

„Jděte, důstojnosti,“ řekl policejní soudce, „přijdu za vámi.“

Otec Rafael se otočil a bez pozdravu vyšel. Jeho vždycky napřímená postava byla nepatrně shrbena. Soudce Forsyth přistoupil k Solu Glenhartovi.

„Víte jistě, pane Glenharte, že se nemýlíte?“

„Jistě, Ctihodnosti.“

„Pak je to od vás dosti obdivuhodné. Je vidět, že i ztřeštěné mládí může někdy vykoumat dobrou věc. Jste romantik, a až budete mít moje zkušenosti, může z vás být dobrý kriminalista. Ale lituji, že již musím odejít. Na shledanou za klidnějších okolností.“

„Na shledanou, Ctihodnosti.“

A jakmile soudce zmizel, zdvihl Kid Jenny na ruce jako děcko.

„Jestliže mě máte ráda, Jenny,“ řekl něžně, „uděláte mi jednu věc k vůli.“

„Všechno na světě, Kide,“ odpověděla Jenny se zavřenýma očima.

„Tak co nejdřív zapomeňte na okolnosti, za jakých jsme se poznali. Ale stejně myslím, že je to naposledy, co o tom spolu mluvíme,“ pronesl tiše Kid a dlouze se na Jenny zadíval.