Vraní zpěvy

* * *

Po ránu je Měsíc zpitej voják z Bosny
co se vrací z baru, bílej jako křída
Vrávorá a škytá, zakopává o sny,
naštvanej a smutnej, že zas musí střídat

Že zas musí couvnout před mírovou misí
Před sluneční pumou Před tím strašným světlem
Do rozbřesku křičí zoufale hlas čísi,
že jednotky IFOR bombardujou Betlém

Po ránu je Měsíc obzvlášť neúprosný
Voják, kterej ztratil důstojnost a cíle
Vrávorá a škytá, zakopává o sny
Podíváš se do něj
a hned začne střílet

No pasaran!

Ty mi chceš kázat Zrovna ty
Sám vím že mi to škodí
Vyhryzlý nebo kulatý
Jseš jak se ti hodí

A po mně chtěl bys abych byl
co říkáš? Vyrovnaný?
No myslim že jsem pochopil
ty tvoje tajný plány

Podívej Stromy
hajlujou ve větru
větvema

No dobře Promiň
No dobře Promiň
No
No pasaran!

Žádnej podzim
Žádný listy
Žádná radost ze života

Skutky
Smutky
No
No pasaran
!

Měsíci, zajdi!

Měsíc je velkej Hvězdy nepadají
I kdyby Stejně přání mám jen jedno:
Spíš dřív než pozdějc nenápadně zhebnout
Zmizet jak srnka v javorovým háji

Zmizet jak inkoust pod zmizíkem mizí
a nemuset to tady zkoušet znova
Nanejvejš jako vrána, vlk či sova
Člověk mi nejde Role je mi cizí

Noc tančí tango s přivřenými víčky
Život je sen, však mně se dávno nezdá
Hryže jen a zebe

Měsíci, zajdi! Zajdi na spalničky!
Ať aspoň jedna malinkatá hvězda
utrhne se z nebe

* * *

Zas kolem Měsíce tryskají tryskáče
Zas jen to cigáro je mi co platný
Snad smysl života Snad z polí přiskáče
Ó odraz v kaluži bledý a matný

Snad žiju Snad jen sním Zítra je úplněk
Co z toho? Pozítří nebude dávno
Snad tedy pozítří pochopím úplně
Vezmu si taxíka — stačí jen mávnout

Zas kolem Měsíce tryskají tryskáče
Ó odraz v kaluži chorý a matný
Jsi-li muž, pak buď chlap, a chlap, ten nepláče
Jsi-li chlap, sklapni zrak a zuby zatni

* * *

Pohřběme iluze
Vzešla Luna bílá
Potřeba transfuze —
kdyby tu tak byla…

Potřeba opia
(dávno žádné není)
Můj život — plagiát
Verše — kurvopění

Potřeba kontaktu
Víry v to, že žiji
Noc dupe do taktu
Mraky hvězdy míjí…

Stanice Praha, 27. 1. 2002, 22.54

Moudrá paní hovoří
klidným hlasem o hypnóze,
Měsíc svítí v Malém voze,
krajem jdou tři tamboři.

První trpí depresí,
ten druhý se pomočuje
a ten třetí? Copak mu je?
Nic. Jen srdce nese si

v dlaních horkých, zpocených.

Jeden Měsíc — jeden dukát.
Koupíš za něj málo.

Tři tamboři. Strach jde z nich.
Jedno srdce sebou cuká.

Slyšíme se?

Haló?

Tanec 28. 1. 2002

Kulatej Měsíci
Máme si co říci
Mlčící Měsíci
Měsíci snící

Hej! Tančim! Oranžový cáry mraků
Ony jsou bílý Může za to město
Hej! Tančim
přesto

Ech Luno holohlavá
Tobě ten vítr nezkřiví ni vlas
V každým tvým kráteru je Lhasa
Ten vítr vlahý jižní zas
nese zvuky zvonů

Tobě na počest
škrtím tu děvku Desdemonu

Měsíci Bože Tvá matka byla coura
Tvůj otec tulák Marné modlení
Už nezabírá Jak by mohlo
Hej Tančim
To věc nemění

* * *

Ne Měsíc bahno nevysuší
co všude zbylo po dešti
Jenom ho stříbrem přeleští
A ječí A krev hučí v uších

Tak není divu, že jsme hluší
Sevření bahnem do kleští
Tak proč si pro mě nejdeš, ty
krkavče malých lidských duší!

Divoké kmeny táhnou z buší
Zvuk bubnů srdce nepřehluší
co leží v louži po dešti

Tvář pokreslená černou tuší
Ne Měsíc bahno nevysuší
Jenom ho stříbrem přeleští

* * *

Venku se setmělo
uvnitř to lepší není
Soumrak hrá na cello
nokturno osamění
Venku se setmělo
uvnitř je na zvracení

Na sirém sídlišti
tam mezi psími hovny
slunce se roztříští
o výraz nespisovný
Na sirém sídlišti
našel jsem sobě rovny

Ta lejna psů a fen
ty chodníkové vředy
jsou jak já — prosta změn
Tvrdnouce k nebi hledí
Ta lejna psů a fen
jsou jak já — hovno vědí

Zrůžověl obzor

Zrůžověl obzor Za chvíli však zčerná
a na trůn sedne unavená tma
Světla jí škrábou Mý město je herna
jen pravidla hry sotva někdo zná

Jákobův žebřík Nalomená příčka
Koukni Už padaj Trapní andělé
Noc z neonů má zanícená víčka
Siréna ječí Mráz jde po těle

Noc je zlá Vypíchala oči sovám
Ten pleskot křídel… Někdo kráčí sem
Zrůžověl obzor… Bože Kam se schovám
v ulicích slepých
před ním —
před městem?

Den práskl do koní

Den práskl do koní Tma se řítí krajem
Nachová oblaka Patos a smíření
A máme ze tmy strach Tak na co si hrajem
Vteřinou zrození zaživa pohřbeni
Jsme kusy ledu Tajem

A potom vyrostem Tmy se nebojíme
Zombies a fantomy Monstra a mumie
Ze tmy jsme vzešli a v tmu se obracíme
Když oči zavřeme, ta tma tam taky je
Není kam zdrhnout Víme

Den práskl do koní Vítr mu rve vlasy
Ten stařec plešatej Jdem za ním Za světlem
Jdem hledat ohně hvězd Tma však hvězdy hasí
Jedna z nich bláhová zalítla nad Betlém
sníc o tom,
že svět
spasí
?

* * *

Nebe má šedou uniformu
dozorců ve vězení
A Bůh v něm není Bůh v něm není
a zase překračujem normu

povolenýho ještě smutku
Však ani normy nejsou dány
Jen vrány jsou Jen vrány
hladové vrány našich skutků

Slunce to vidí růžově
Měsíc to vidí černobíle
Komu z nich Komu dá se věřit spíš?

Jsme kříže v jednom krchově

Jsme starý pán, co ztratil brýle

Hej, Bože!
Zemřel jsi
či jenom spíš?

Lobeda-Ost, Trakl

V městě se dřív než jindy stmívá,
nemocné slunce chrlí krev.
Šílená dívka v okně zpívá,
nad frontou na hovězí vývar
tříští se bezdomovců řev.

V purpuru plave srpek Luny,
po střechách bloudí lunatik.
Neonacistů kroky duní
periferií s hořkou vůní.
Ze sklepů ozývá se křik.

Přízračné šero a v něm vrány.
Nemocné slunce chrlí krev.
Kristu se otvírají rány.
Jeptišky blouzní, zvoní hrany
a dusný vítr tiší hněv.

Podzim im botanischen Garten

A listí svistí mezi mišpulema
A listí na vodě A v nás a všude
Jen ve sklenících podzim šanci nemá
A když ne podzim Tak co se mnou bude

Mlha se líbá s havraními hejny
Astry se třesou Kurvy zmalované
Jen ve sklenících všechno furt je stejný
A když ne podzim No tak co se stane

A když ne podzim No tak proč mám brečet
A proč mít trauma z botanických zahrad
Choď po hřbitovech když chceš někde klečet
Však ve sklenících musíš bolest zahrát

Pohřeb mouchy 7. 10. 2000

Přilítla ke mně promoklá moucha.
Zemřít. To teď je módní.
Netřeba nosit smuteční roucha.
Podzim je má. Den po dni.

Přilítla zemřít do mýho hnízda.
Výš než je zapotřebí.
A už jsem nestih zeptat se jí, zda
chtěla být blízko k nebi.

Je podzim, a tak umírá leccos.
Zas jenom člověk žije.
A čeká. Tak kdy? Napřesrok? Letos?
Bože, ta ironie.

Nebožku šoupnu na starý hřbitov
za pomník Karla Zeisse.
Zapálím svíčku a zapiji to.
Je podzim. Kdo chceš, kaj se.

Weimar, 29. 10. 2000

V zeleným soumraku s růžovou polevou
V německý kavárně tisící zleva
S mizernou útratou S nesmírnou úlevou
Vypouštím do mísy přecpaný střeva

Později nad kafem Bez cukru Bez mlíka
(to aby ladilo k náladě dnešní)
řikám si Podzime Seš smutná fabrika
na blázny Z dortu pak vydloubnu třešni

Strčím ji do kapsy Hodím ji havranům
až bude o žrádlo na poli nouze
Zaplatím Spropitný nedám těm buranům
Pod sochou Herdera zívnu si dlouze

Koukni jaks dopadl A to buď ještě rád
Goethe je na tom hůř Každej ho vidí
Kdejaká pěnkava teď na vás může srát
a koneckonců to dělaj i lidi

1. 11. 2000

Mrtváci vylejzají z hrobů
Maj na to svatý právo
Dnes ano

Živáci modlejí se Probůh
Ať skončí tenhle závod
Ať už je ráno

Jenže
je psáno:

Tato noc nebude krátká

Tak sakra bratříčku
zavřel jsi vrátka?

Jena, 15. 11. 2000

Hučí a tančí a svůdně se vlní
čisticí vozidlo, majáček na stranu.
Hltavě slizuje z cest listí platanů,
kterýho zase jsou ulice plný.

Krmil jsem na polích pohublé ježky.
Tramvaj mi ujela. A další nejede.
To zní jak symbol. Che, symboly, to mně jde.
To je však na prd, když musím jít pěšky.

Kdovíkam vedou mě slzama deště
bludičky na špicích továrních komínů.
To, že jsem kacíř, si snad někdy prominu,
nikdy však ne to, že žiju. Furt ještě.

Lobeda, 25. 11. 2000

Vy, bílé hvězdy nad kostelem
Vám věřit se snad ještě dá
když s chladným srdcem, s horkým čelem
koukám, jak má se Lobeda

Snad ještě teda žijou city
v Německu — no kdo by to řek
když hvězdy nad půlnoční City
jsou pravý, a ne z žárovek

Jedem das Seine

JEDEM DAS SEINE.
Ale co?
To už je tajné.
Ale co.

ARBEIT MACHT FREI.
Ajaj.
Ajajaj.

Es ist mir trotzdem kalt

Buchenwald, Osvětim
Svým černým svědomím
Já, velké Německo,
Tě, kluku, posvětim
Tak pojď blíž
Se přece nebojíš
Viď?

Osvětim, Buchenwald
Zima je Zmrznu ti
Zatop si Přidej plyn
Es ist mir trotzdem kalt
Tak pojď blíž
Se přece nebojíš
žít?

Buchenwald, 28. 11. 2000

Vyhřezlý listopad
Něžně mží z šedých mraků
Den vhodný leda snad
k návštěvě koncentráku

Přivstal sis po flámu
Vnímáš to nonkonformně:
Sto koster v pyžamu
Pár bohů v uniformě

Márnice ptá se tě
jestlis už viděl pece
Jen vzhledem k pietě
nezvracíš Vzchop se přece

Ve dvoře stojí kůl
Ty u něj A krev cáká
Je v tobě Žida půl
a půlka esesáka

* * *

V podstatě šťastný Němec z Berlína
cucá své velmi malé pivo
Opodál nad čajem Čech proklíná
svůj velmi usoplený život

Doch ohne oder mit Problemen
Žiješ a dejcháš, máš co jíst
Man muss das Leben eben nehmen,
wie das Leben eben ist

* * *

Mráz chodí sídlištěm
Orion plane
Dnes večer slíbíš těm,
co potkáš ráno,
že co je psáno,
se stane

Že přijde Mesiáš
a hodné spasí
Ach, to mě děsí, až
v kostech to zebe
Spasí i sebe?
Co asi?

* * *

Městem bloudí hovnocuc
Zimní jitro jako nůž
Z diskotéky Duc Duc Duc
Pro ně ještě Pro něj už

Jen velmi zvolna svítá
Městem se zmítá
zasněný hovnocuc

Jak puberťačka colu
hovnocuc stéblem srká
to co lidi spláchli dolů
A zní to jako když orchestr smrká

Už i ty nejjasnější hvězdy blednou
K východu ukazují střelky
A jestli učitelka ještě jednou
se zeptá Čím chceš být až budeš velký
řeknu napůl vážně napůl z trucu

Řidičem hovnocucu

Trochu Germán

Šmarjapanno To je kouře
Zase hořim? To je děs
si tak řikám oči mhouře
přes dým cigarety

Ale cestu proflušu si
přes hořící přesto les
Starý může Mladý musí
poznat ony světy

Poštvali jste na mě psy
To jste teda poštvali
Jenže psi se ohně bojí

Hořim A co? Zpívám si
Pošlu pohled z Walhally
neb mám štěstí Chcípám v boji

Weimar, 27. 2. 2001

Pan Herder stojí tu jak tehdy, stále týž.
Bez vrásek překonal ten posun v čase…
Koho by napadlo, že znovu naletíš?
Německá kavárno, máš mě tu zase.

U stolku s výhledem na kostel, na sochu
stylově zkrášlenou ptačími lejny,
ve stejným městě a ve stejným kutlochu.
I holky za pultem zdaj se být stejný.

Idyla. Správně se ale ptáš: Kdo je ten,
co zrakem kritickým vše si tu měří?
Je to ten, co byl tu v říjnu, tak zaslepen?
Sochy se nemění.
Lidi — jak kteří.

Poslední večeře, 5. 3. 2001

Dvě marky šedesát Víno a bageta
Jinýho opravdu není mi třeba
Najíst se opít se Vrátit se do ghetta
Dvě marky čtyřicet Víno a chleba

Ten chléb to tělo mé To víno má je krev
První a poslední večeře Páně
Najíst se Opít se Překřičet v sobě řev
Kolena odřený Sepnutý dlaně

Dvě marky postačí na víno v krabici
Víno, jež večeříš, bez chleba snídáš
Dvě marky postačí na slušnou opici
Dneska jsi za koho — Kristus či Jidáš?

Je těžší zradit a nebo být zrazený?
S dvanácti věrnými dnes se tu bratříš
Už zítra bude film z programu stažený
Zapřou tě Zbičují Přitlučou na kříž

Necivět do zdi a nehledět na nebe
Můj Bože, co na tom, jestli se minem?
Vrátit se do ghetta Vrátit se do sebe
Najíst se Opít se Chlebem a vínem

Stralsund, 10. 3. 2001

Jdu po molu, jehož konec se v mlze ztrácí
Jdu pomalu a velmi velmi sám
Už delší dobu lidma vlastně pohrdám
I sebou Samo sebou Ozvěna mi kroky vrací

Jdu… to je silný slovo; kloužu po ptačím trusu
Labutě kejhaj a chleba zas došel mi
A maso došlo Maso pro šelmy
jež trhaly mě na sto tisíc kusů

Chtěl jsem si zakřičet, a hlas se škrtí
v úzkostném třaslavém tremolu
Vítr ho odnesl, slaný jak buráky

Obavy? Z čeho? Z života či smrti?
Ale jsem nad vodou, namol a na molu
Už neztroskotám Vidím majáky

Rügen, Kap Arkona, 11. 3. 2001

Husita na Baltu? Čecháček u moře,
co píše dopisy, netuší komu.
Žili tu Slovani. Tím faktem podpořen
nezdrhám na sever. Vracím se domů.

Na pláži schýlení hledači jantaru.
Tohle snad smysl má. Jdu hledat s nima.
Slovanské hradiště vzpíná se v oparu
a nic jsem nenašel. A je mi zima.

Svět ještě spí a já s ním, v sobě ponořen.
Sbíral jsem oblázky. Drží mě při dnu.
Husita na Baltu? Čecháček u moře.
Sezóna začíná za sedm týdnů.

Rügen, Bergen, 11. 3. 2001

Bůh Svantovít měl čtyři hlavy
a všechny mu je uťali
Já jednu mám Jsem prozíravý
a čtyřikrát víc zoufalý

Tož pozdrav pámbu Svantovíte
Proboha! Brečíš? To snad ne!
Snad to víš… pardon… snad to víte
že hlavy nejsou podstatné

Schaprode, 12. 3. 2001

Zapadá slunce Rozsviťte majáky
vy, co jste nocí prolezlí
Ať se vám lodě vyhýbaj a taky
ať víme provždy, kdo je zlý

Kdo z nás je ostrov s mělčinou, s útesy
Kde číhaj miny v přístavu
Rozsviťte maják… Ach moře, slané jsi
Slunce se drží za hlavu

Rügen, Jasmund, 13. 3. 2001

Na baltským pobřeží je tolik kamení…
Šutr tam seberu Mrštím ho po vás
Riskuju víc než sval natrhlej v rameni
Dáte mi na výběr — kulka či provaz,

křeslo či injekce, katyně nebo kat?
Snad házel v afektu Snad podnapilost
Jsem zcela při smyslech Prostě vás nemám rád
Havlovi vzkažte, že fakt nechci milost

Rügen, Binz, 13. 3. 2001

Jakkoli natvrdlý, dneska jsem naměkko
Proboha na nebi, co tady dělám?
Vždyť četbou průvodců sotva se vzdělám
Státnice na krku Přátelé daleko

Komu jsem utekl A probůh před čím?
Co mi kdy scházelo k životu, ke štěstí?
Boje a bojkoty? Stávky a protesty?
Vrtám se v sobě V tom leckoho předčím

I kdybych zítra snad neměl mít na chleba
Ať děti v Africe umíraj hlady
Dneska to roztočím, když už jsem tady

Možná to tak má být Snad je to potřeba
Snad mi zas ujel vlak, už když jsem nasedal
Číšníku! Kafe sem! A zítra zase dál

Rügen, Binz, 14. 3. 2001

Šeří se. Kalné moře líže pláž,
lastury drtí boty samotáře.
Křik racků zní tak zoufale, tak staře.
Mží; maják mrká. Kdo v něm drží stráž?

Muž běží, v očích šílenství a vztek.
Přístavní jeřáb spí na jedné noze.
Znamení zmaru tančí na obloze,
bílé a rudé blesky z diskoték.

Po promenádě se had světel plazí.
Z hotelu Savoy modrý klavír zní,
lázeňští hosté do jídelen vchází.

Na molu zmoklá dívka tiše sní.
Moře a písek, dva milenci nazí.
Šeří se. Zbývá už jen málo dní.

Zingst, 14. 3. 2001

Hledání přístavu… Zase ty symboly…
Ale co nadělám Hvězdy mě matou
Za místo u břehu dal bych už cokoli
Zakotvit někde Byť s drobnější ztrátou

Se ztrátou svobody O té se hovoří
a hvězdy jsou tu tak proklatě jasné
Narazí moje loď? Uvízne na moři?
Obroste řasami, až maják zhasne?

Pramort, 15. 3. 2001

V mokřadu chvěje se vyzáblé rákosí
Netřep se Nebuď srab To se teď nenosí

Pastviny rozryli bagry a krtci
Rákosí chvěje se Píchlo mě v srdci

Snad v pravé předsíni Snad v levé komoře
Snad moje loď taky dopluje do moře

Snad se mi jen špatně dovřela chlopeň
Doktoři na to jen: ŽIVOTA SCHOPEN

Zingst, 17. 3. 2001

Je ticho. Obrovské. Je doba po moru.
Pohublý tygr jen zaskučel hlady
To někdo otevřel svou temnou komoru
To někdo probudil své spící hady

* * *

Vybuchlo jaro. Na sever táhnou ptáci.
Zkusil jsem aspoň kousek táhnout s nima.
Pak zrádně ztratili se kdesi v mracích.
Bylo tam zima.
Ale jinak
fajn

Stralsund, 17. 3. 2001

Ve větru nechám vlhké vlasy schnout,
vytřepu z kapsy osm zrnek písku.
Přístav mě vítá dlaní pevnou v stisku
a stejně nevím — stisknout? Nestisknout?

Osm dní spláchlo moře. Na tom molu
jak tehdy stojí. Ale je to on?
Ticho. Jen kdesi cinknul lodní zvon
jak psací stroj na konci protokolu

A teď jen podpis vpravo dolů píši.
To ticho jednoho až vyleká.
I rackové jsou tady nějak tišší…

Už jdu. Vždyť čeká cesta daleká.
Už končím. Zdá se, když si nepospíším,
zas přijdu pozdě. Můj vlak nečeká.

Král vran

Nad hřbitovem se rozkřičely kavky
a úplněk, ta zrůdná hostie
v ovečkách budí bestie
z beránků dělá Franze Kafky

Do korun posedali havrani
Stříbrňák Měsíc čeká na Jidáše
Psí víno zaštěkalo plaše
a mlčíc vlčí v ústraní

Král vran se opíjí
zvlčelým vínem
a mluví se svým synem:

Skousni tu hostii
Seber tu minci
Můj smutný vraní princi

* * *

Na starém hřbitově pomníky líže nach
listů, jež ostychem ze smrti rdí se
Nahnilé ulehnou na žlutý písek
A břečťan pne se Strach ozve se v ozvěnách

zvonů, jež vyzvání Vyzvání klekání
Klečící postava od hrobu vstává
Chvíli tu postává Rozmoklá tráva
promlouvá Rozmlouvá to marné čekání

na zmrtvýchvstání
které se nekoná
Na happy story

Běž domů, paní
Maucta, poklona
Memento mori

* * *

Ve studni na hřbitově zmrzla voda
a když jsem konví zkoušel rozbít led
tak jsem ji zkřivil Asi je to škoda
Vždyť mohla mrtvým sloužit řadu let

Co však je horší — jak teď pozalívám
hroby svých blízkých, přátel, rodiny?
Snad není tak zle Stejně, jak se dívám,
jsou na nich plastikové květiny

Snad není tak zle Jenom, jak se dívám
po hrobech,
         prázdný
                   zbyl
                      jen jediný

* * *

Kulisy těžce romantický
Kostelík, hřbitov, Měsíc k tomu
A já dnes chtěl bych domů
Ale kam?
A tak je to vždycky
Už se znám

Vím, jinýho nic nezbude mně
než uhnít v tomhle mrtvodromu
A tak moc chtěl bych domů
Ale kudy?
Stelu si a země
do zad studí

* * *

Už kvetou na hřbitově sněženky
Už únor dodělává a tak co by
Už sedí na lavičkách stařenky
a kochají se rozkvetlými hroby

Už hlínu rozrazily bledule
a země rozevřela náruč matky
Pohledy z fotek sladce strnulé…
Zpod sněhu vylézají černé skládky

Už křičí pod břečťanem sasanky
Kvetoucí hřbitov — odraz téhle doby
Zelený vítr vráží do branky
a zasmušilým vlídně kynou skoby

* * *

Dejte mi, drazí, za státnice hrobku.
Může být starší, klidně po Němcích.
Budu z ní v zimě odhrnovat sníh
a zmrzlým ptákům sypat hrsti drobků.

Dostanu titul! Bude veselice!
Kupte mi hrobku. Nechci počítač.
Vždyť myslím na budoucnost. Proč ten pláč?
Hrobka je velmi jistá investice.

Přál bych si hrobku. Malou, ale moji,
a příjemné se s užitečným spojí,
když mi ji dáte. Proč to zastírat?

Mgr. Malý… To je komedie.
S titulem před jménem se snad líp žije,
rozhodně však se s ním líp umírá.

Předjarní modlitba
u hrobu Schopenhauerovy matky

Johanno Schopenhauerová
jestlipak četla jsi svůj snář?
Hrob vlastní ve snu viděti…
Tvůj syn křičí ze spaní
Skučící vítr rozbil okno

Johanno Schopenhauerová
Synek se ti toulá po nocích
Počítala jsi vrány na topole?
V kamnech ti vyhaslo Podívej

Ne To neběží po nebi hvězdy
To se jen valí mračna rozervaná
Sepněme ruce Modleme se

Bože
Můj Bože

Puknu

* * *

Od deště slizká hřbitovní studna
směje se Skončil dlouhý půst
A neví, že jí páchne z úst
Hnije v ní listí Tam kdesi u dna

Jízlivý je ten tichý smích
Zrcadlo vody rozbily kapky
Břečťan se drží ostrými drápky
stromů a puklin v pomnících

V hřbitovní studni včela se topí
Dětský hlas náhle proniká
tím tichem jako stříbrné kopí

Sestřičko! Žízeň! Veliká!

Ivánku Nepij z té kozí stopy
Proměnil by ses v kozlíka

* * *

Měsíc jak citrónová zmrzlina
pod sluncem podvečerním rozpouští se
Na sněhu pod podrážkou skřípe písek
Den bez hrdinů znaven usíná

Mizí jak čára za tryskáčem
Na poli sláma hnije v balících
Rampouchům kanou slzy po lících:
Jde jaro Proto kurva pláčem

Nebrečte Všechny nás to čeká
Tunel a světlo nebo řeka
Proč v březnu myslet na zánik?

Nebrečte Já v tom taky jedu
Měsíc se změnil v horu ledu
a země je náš Titanic

* * *

Hlava mi třeští jako z litru vína
Není v tom víno Žádnej alkohol
I když to ten stav trochu připomíná
Hlava mi třeští Jaro přišlo z hor!

Divoký jaro Vítr vane z jihu
Sníh taje V řece křičí z peřejí
Zima se chvěje naložená v lihu
V regálech archívů a muzeí

Bláznivý jaro Vlasy rozcuchaný
Na dolním toku hlásí záplavy
Na polích u měst houfujou se vrány
Hlava mi třeští
Dnes mě popraví

* * *

Šest malých černoušků koupilo peugeota
Pět malých černoušků zašlápl medvěd
Vyplivnut vaginou do stoky života
zbyl jeden
Tak teď se, chcípáčku, předveď

* * *

Život a smrt jsou jak martini s olivou
Drahá a nedobrá libůstka snobů
Máš prachy, tak seš pán Zítra tě poplivou
Život a smrt jsou jak martini s olivou
Piješ ho v kočárku Zaplatíš z hrobu

Život a smrt jsou jak siamský dvojčata,
co v boží děloze přirostly k sobě
Bratříček nekňuba Sestřička zubatá
Život a smrt jsou jak siamský dvojčata
a když je oddělíš, zabiješ obě

Život a smrt jsou dvě spojený nádoby
na stole v pracovně divnýho vědce
Mrtví jsme naoko Žijeme rádoby
Život a smrt jsou dvě spojený nádoby
a lidi pokusem, co nepoved se

* * *

Až bude třetí světová
tak vrátím modrou knížku
S šípy a lukem
odejdu s plukem
bláznů a bazilišků

Až bude třetí světová
tak půjdu, vyzbrojený
prakem a bosý
do boje s bossy
před spásou spasit Zemi

Až bude třetí světová
vzpomenu v poli na vás
       Mé Nagasaki
       Má Hirošimo
Maria Panno…
                        Zdrávas?

* * *

Chrlení krve Linka nedůvěry
Srdeční šelest Zácpa Průjem Vřed
Duchovních mistrů zástup Ale který
konečně ukáže mi kudy vpřed?

Už umím dávno výti s vlčí smečkou
V pochybách ducha rovněž netonu
Však marně hledám Mistra se sbíječkou
jenž vyseká mi nohy z betonu

* * *

Napsat ti dopis? Možná zítra.
Už jsem se dneska týral dost.
A navíc — bylas vždycky chytrá.
Prokoukneš každou okatost.

Napsat ti dopis. Měl bych? Musím.
Co šlo, to už jsem pokazil.
Co na tom, že se ti zas zhnusím
škemráním o pláč, o azyl?

Napsat ti dopis — o tom žádná.
Napsal bych. Ale komu? Kam?
Písmo je maska. Slova zrádná.
Už mlčím. Ani nedutám.

* * *

Tenhle svět není z veselých,
kdo říká však, že měl by?
Rohy mu trčí ze lbi,
křičí a v ruce nese líh.

Tenhle svět nemá sex-appeal
a křídla už ho tíží.
Už nejde, jen se plíží,
chvílemi zvrací — zase pil.

Tenhle svět není pro lidi.
Sám se sebou si neví rady.
No ale tak co s náma?

Vím, andělé nám závidí…
Jsme smrtelní, jen pár let tady…
Bože, dej,
ó Bože, dej,
ať to není fáma!

Johance

Zas se ti zdálo o andělech
a není s tebou kloudná řeč
a rozválela jsi si pelech.
Dneska mě taháš po kostelech
a prosíš, ať ti dají meč.

A jestli pomůže to, sekej.
A jestli pomůže to, breč.
Buď tvrdá, když já jsem ten měkkej.
Bláznivá… Ještě chvíli čekej,
pak zemřeš.
A já taky.
Heč.

Kyrijé Mordyjé

Možná se pokřižovat
u šípkového keře
Možná se někam schovat
Někam, kde nejsou dveře
Kyrijé
Mordyjé
Na cucky hadry

Možná jít do armády
Myšlenky pěstí přebít
Možná být věčně mladý
a možná taky nebýt
Kyrijé
Mordyjé
Krychle a kvádry

Možná se podminovat
Kohouta vínem podlít
Možná se někam schovat
a tam se tiše modlit
Kyrijé
Mordyjé
Na cucky hadry

* * *

Málo je na světě důvodů k radosti
Snad jen, že zemřeme, těšit nás může
Je příčin k radosti málo, ba nedosti
Snad bude nejlépe, když bude hůře

Vždyť kdyby bylo líp, jen bychom měli strach,
kdy cesta zmizí v tmách, kdy z koně spadnem
Není se čemu smát — je to snad k smíchu? Ach
Jak kostky z domina padá den za dnem

Pijáci absintu v podzemní nálevně
vidí svět přes láhev a vědí svoje
Smějí se, tancují a slyší barevně
Utekli životu, utekli z boje

Bože, dej mi sen

Z úst mi stoupá dým
a pak se v mlze ztrácí.
Popel vítr vzal,
má cigareta hasne.

Vím dost. A co s tím?
Hnije to pod matrací.
Umřu. A co dál?
Tak to mi není jasné.

Pohřeb tuctový,
nebo spíš salva, výbuch?
Nechci zaspat den
Příchodu věrozvěstů!

Možná Bůh to ví
a možná neví. Ví bůh.
Bože! Dej mi sen,
ukaž mi z mlhy cestu!

Zapni si nebe

Zapni si nebe. Vylaď si stanici.
Co dneska dávaj — estrádu? Revue?
Anebo doják? Proč nikdo neví,
jestli má brečet, či cvičit bránici?

Zapni si nebe. Běží tam dokument
O jednom takovym… pomlčme radši.
Nejde zvuk. Co má bejt? Dívat se stačí.
Nejde proud. Mlč už! To není argument.

Tvá vůle k životu pod čarou ponoru.
Ještě to překousni. Koukni se nahoru.
Tam jeden takovej motá se v kruhu.

Tahle noc — půvabná. A přesto stařena.
To je sen… Tahle noc je jako stvořená
pro blízká setkání třetího druhu.

* * *

V krvi a v bolestech vrženi do světa
Že nechceš? Půjdeš ven císařským řezem
Nezvaní Zbyteční Tak co sem lezem?
Semínka pelyňku do duší zasetá
Zbyteční Nezvaní A už se vezem

V slzách a v zápachu jódu se rodíme
Krvavý uzlíčky řvoucího masa
Černě je značená závodní trasa
A proto bloudíme A proto nevíme
Nečisté svědomí Nečistá rasa

Bez fanfár člověk je vyvržen do světa
Otevře oči a už jenom žasne
Není to dojemné Není to krásné
Na nočním nebi se zjevila kometa
Znamení zmaru—jen to je snad jasné

Anděl Zoufalej anděl

Anděl Zoufalej anděl na kostelní věži
Křičí Já skočim Já vážně skočim
Se přece nedá
takhle žít
mujbože navěky

Policajti, hasiči a sanitky
A jedna zkušená
psycholožka

Megafon
Člověče neblázněte
Nemá to cenu

No právě Nemá No právě
Razdvatřiteď
Anděli Můj anděli
Zkurvený
Zkurvený křídla

Verše o Praze

Praha se válí v šedých peřinách,
nádraží brázdí ostrý zápach moči.
Okradli jste mě. Nikdo nezakročil.
Obzorem roztrženým běží nach.

Kdopak to přijel v 7.36
v jednom z těch strašně strašně dlouhých vlaků?
Kdopak si přijel skočit z Nuseláku?
Něco tu smrdí. Je to matka měst.

Něco tu smrdí. Okoralá slova
zvířená křídly holubů z nádraží.
Kdo vsadil na mě, špatně investoval.

Kdo přijel pro smrt, nikam nespěchá.
Ani to slunce vyjít se nesnaží.

Praha je tlustá krutá macecha.

* * *

Našel jsem ve vaně rozmrzlou kachnu
Mrtvola po ránu Snad se to poddá
Krev míří k odpadu Spláchnu ji Spláchnu
Zkouším to Nejde to Neteče voda

Tak civím v extázi na rudou stružku
Na hrozný labyrint, v kterém se motám
Na moji růžovou bezhlavou družku
Na drůbky opodál
A svět je v…
(Jo, tam)

* * *

Mé bytí tady — Rosettská deska
Luštím ji dlouho Nechápu nic
A jen si řikám Zítra? Ne, dneska,
snad už dnes večer pochopím víc

Probdělý noci Ztrhaný rysy
Podivný řeči Zkaženej zrak
Jiným už vyšly sebraný spisy
Já neznám ani jediný znak

Všichni jsou na mě tak strašně hodní
až je mi zima Jde z toho strach
Jiní maj děti A já den po dni
Z kamene v poušti sfoukávám prach

Mé bytí tady — Rosettská deska
Zmítám se mezi bděním a snem
Nespal jsem včera Neusnu dneska
Nežiju Přesto — plus mínus — jsem

* * *

Napolo v spánku, napůl ještě bdělý
zvracím své verše. Škoda papíru.
Vtom náhle vzpomenu si, rozechvělý,
kam před sebou jsem ukryl sekyru.

Napolo celý, rozpolcen již zpola,
obraz své duše vidím v zrcadle:
Rozťatý shůry, avšak srostlý zdola.
A smát se nesmím. Vždyť jsem v divadle

na tragédii o jediném aktu,
s jediným hercem, prý pod vlivem drog.
Věřím vám. Tleskám, zmožen tíhou faktů,
napolo světec, zpola zcela cvok.

Štvanice

Přikován bezmocí k náměstí Hrdinů
přihlížím divadlu, chápu jen stěží.
Koná se štvanice na boží rodinu,
po třídě Svobody Madona běží.

Madona s Ježíškem ukrytým v loktuši.
Madona s výrazem raněné laně.
Josef jde k večeři. Josef nic netuší.
Dneska jsme v přesile. No tak hrr na ně.

Marie doběhla. Zakopla o nohu
žebračky na prahu kostelních schodů.
„Paní, chceš do nebe? Já ti tam pomohu!"

Jezule letí a křičí svou ódu
na radost, na život, na čistou oblohu
a mění ve víno svěcenou vodu.

* * *

Až se mnou Charón přepluje řeku,
kdo za mou rakví pokluše?
Babička? Přítel? No to je breku
pro jedno tělo bez duše

Než tu mou truhlu donesou k hrobu,
udělaj si pár mozolů
Pak už jen tanec… Aspoň pár snobů
provětrá šatník od molů

Hrobaři snědí přihnou si z flašky
Vemte si kabát, pánové!
Chytrej pán z TV předvídá srážky,
od středních poloh sněhové

* * *

Po cestě z divadla šlápl jsem na šneka
Byla tma Pršelo Potom to chruplo
Potichu Možná víc, kdyby se duplo
Neduplo Chruplo to Pak mlasklo do měkka

Z divadla spěchám sám v kruhu svých nejbližších
s měkkýšem v podrážce sváteční boty
Truchlohra nekončí Je tu dál pro ty,
kteří nic nehrají Jen v sobě dusí smích

Chruplo to Mlasklo to Šlápl jsem na šneka
Ale kdo zašlápne tohodle člověka?
Dnes bude na cestách proklatě kluzko

Šlápl jsem na šneka A to se nedělá

Kdybyste, kmotřenko, jenom tak věděla,
jak někdy k večeru bývá mi úzko

* * *

Jakkoli nevesel, v zásadě smířený
jsem s tím, že křídla jsou výsadou ptáků
Všechno to jiskření? Jenom prach zvířený
posledním vagónem spěšnýho vlaku

Jakkoli přesmuten, vlastně jsem smířený
s faktem, že Měsíc jen dík Slunci svítí
Všechny ty výkřiky? Jenom kal, zvířený
růžovým brčkem v mé kofole žití

Koncert

Vyžilá dáma ve středních letech
je tato chvíle kvílící před orchestrem
v lodičkách, v rouchu snad příliš pestrém
O čem že zpívá Prý o lepších světech

Smýkání smyčců Dny Týdny Měsíce
Housle a violy Cella a basy
Znuděná holčička zula si střevíce
Kde jsou ty roky No kde jsou ty časy

Vojáci koupili si celou pátou řadu
Kdosi hrá na hoboj A je pozdě k ránu
A za orchestrem Tam dočista vzadu

Věčnost, ten šedivý plešatý pán
tluče do tympánů
tan — tadan — tadan

Olomouc, 2. 4. 2001

Značení přejezdu Ondřejské kříže
v 22.35 rozetnul vlak
Půlměsíc v kaluži máchá bílý frak
O koleje brousí bodec vycházkové hole

A zas nás cosi hryže
Nás dole

Z polí jde mlha Z duší chlad

* * *

Do města vtrhly mažoretky
Bičuj se Křižuj Hudbo hraj
Dechovka řízná
Kdo se v tom vyzná
Haj husičky haj
přes zelený háj

Městem zas táhnou mažoretky
Modli se Zdrhej Kaj se Jak
Flétny a činely
Co po kom, zhyne-li
Haj husičky haj
přes zelený háj

Bulvárem kráčí mažoretky
Oněměl hrůzou celý kraj
Přízemní mrazíky
Sněhové jazyky
Haj husičky haj
přes zelený háj

Slunovrat 2001

Mademoiselle Olomouc dnes večer rozbolely zuby
      tak spolkla prášek Růžový ibuprofen
              anebo Slunce?
Vyplivla na nebe krvavou slinu Rudý rubín
      anebo Měsíc?
              Účes jí zničil déšť Poslala si pro fén

Vojácké panence Olomouci vítr suší vlasy
      slepené svěcenou vodou z misek chrámů
              anebo krví?
V kankánu neonů oranžovou sukni nazdvihla si
      anebo rubáš?
              Olomouc Jeptiška, která hraje dámu

Rio de Janeiro

Jak Ježíš Kristus nad Riem
rozpíná víra paže
a chce svět obejmout, leč nedokáže
a Mozart na klavír brnká si Rekviem

Jak v Medžugorje Marie
Zjevená Vyjevená
je plachá ozvěna božího jména
Je po mši Padáme Buď sbohem Adieu

Jsme padlí andělé Dršky si naryjem
Večer nás zametou čističi pláže
Ne Mozart Řve tu R. E. M.

O lásce, o míru Marie káže
A Ježíš Kristus nad Riem
na město granát háže

Egypt

O slunce opřený hovnivál soumraku
zadníma nožkama tlačí ho dolů.
Vlastně svým způsobem tlačíme spolu,
jenom s tím rozdílem, že já jsem ve vlaku

na hnusným záchodě rychlíku doby.
Za sklem se míhají měňaví chrobáci
a z věku do věku ve snách se potácí
a v těch snech tyčí se egyptské hroby.

Farao! Den už sílu nemá!
Slunce šlo vyhledat lůžkový vůz.
Farao! Hvězdy jsou popravčí četa!

Co po vás zůstalo? Sedmý div světa.
Co zbude po mně? Jen rozmázlý trus
v tunelu mezi kolejema.

Smolíčci

Od prstů zebe
Smím si je ohřát? Hned zase půjdu
Sundejte ze mě nebe
Už ho dál neunesu
Už hodný budu
Za hory Za doly
Za doly Za hory

Duše je rozbředlá jak hlína v dešti
po další lekci děsu
srdce se trhá Hlava mi třeští
Tak pryč s ní Už ji neunesu
Za hory Za doly
Mé Zlaté parohy
Kde se pasou?

Už dvakrát se ti řeklo
Skřípls jim prsty?
Ne
Pálí mě chodidla
Sundejte ze mě peklo
Slibuju Už se naučím pravidla
Za hory Za doly
Za doly Za hory

Smolíčci jsou němí
Jezinky ječí z lesů
Ach zima, zima je mi
Sundejte ze mě zemi
Už ji dál neunesu
Za doly Za hory
Mé Zlaté parohy
Kde se pasou?
Kde se pasou?

* * *

V polostínu půlměsíce
vzlétla šedá holubice
z vikýře kostela.

Bílé pole leží ladem
a na hřbitov vchází zadem
nevěstka Anděla.

Holubice do tmy vzlétla
Pod kostelem křičí světla
Night Clubu Marilyn.

Bílá těla v rudém plyši
leží ladem. Když se ztišíš,
uslyšíš syčet plyn.

* * *

Červnovej úplněk Červivá hrouda
sýra či spíše tvarohu
Červivej úplněk Děsně se loudá
Přidal bych Vážně Nemohu

Kulhavou nocí zní dost nepatřičně
smích kachen z parku od řeky
Když se ti uleví Posluž si Znič mě
anebo zmlkni navěky

Na celým hřbitově jenom dvě svíčky
Zbytečný ptát se za koho
Měsíc má ve tváři jizvičky Flíčky
Takový dělá alkohol

Vůně jak v bordelu To kvetou bezy
Úplněk visí nad kinem
Vlkodlak? Úchylák? Jsem něco mezi
Anebo možná taky ne

Černobýl

Krhavý pohled půlměsíce
tak lačně hledí Na mě sice
Spíš se však tváří, jak by snil
a z polí voní černobýl

Ševelí vánek postříbřený
a šeptá: Ty jsi vyvolený
No a co na tom, kdybych byl
Když ve mně kvete černobýl

Počítám svíčky u hřbitovů
Tak rád bych dostál svému slovu
Jsem loutkou ve hře temných sil
U mých cest roste černobýl

Lekce francouzštiny

Zalži mi žlutým želvím žalem
Zalži mi, lásko, že máš žal
Znáš mě Já vystačím s málem
Zalži mi prosím Dívej Svítá
Znáš mě Jen kývni Já půjdu dál

Sedm let budu žít jak eremita
Rozjímat o věcech zemské tíže
Ten čas však bude mi mžikem pouhým
Pak vstanu Pojedu vlakem velmi dlouhým
na velmi dlouhý výlet do Paříže

Bonjour
Je ťaime
Je ťaime

Vlkovlak

Máry
Máry topolů
Dvě dlouhý černý máry
a jedna bílá zatoulaná ovce

Necinká rolnička
To zvoní zvonek
na vlčí oháňce
a do tmy divoce Divoce mrkají
červené oči
dvě rudé oči vlčí
a stádo bečí Pastýř klečí
K přejezdu řítí se vlak

Vlkovlak

Jemand ist gierig nach Blut
Aber wer?
Dieser Wolf?
Man ist gut
Aber Werwolf?
Wer weiss…?
Wer schwarz…?

Máry
Máry topolů
Dvě dlouhý černý máry
U ovčích stezek černobýl

Vlk žere berana Měsíce ubývá
Buď sbohem v podsvětí Schizoidní Lůno
Vlk žere berana Nikdo se nedívá
Není to video Není to kino

brr

Ovečko zbloudilá Kudy jsi chodila?
Lesem a dolinou Polem a roklinou
Ovečko má milá Co jsi tam viděla?
Vlka a člověka Ďábla a anděla

Máry
Máry topolů
Dvě dlouhý černý máry

Beránek Měsíc bolem bečí
a jeho odvrácená tvář
ta vlčí
mlčí

Bouřmo

Blesky jak čáry na boží dlani
Divně se Divně klikatí
Dusno je Dusno po vinobraní
Žádná z těch vin spát nedá ti

Blesky jak čáry na boží dlani
Co jenom Co jen říkají?
Že často léčí to, co tě raní
Že pusto Pusto po kraji

Hromy jak rány z minových polí
Déšť jako voda z křtitelnic
A bouře bouří Ještě to bolí
Pak ještě chvíli…
Pak už nic

Déjà vu

Už mě to nebaví Zase mám déjà vu
Snad život, co žiju, není můj vlastní
Zase mám déjà vu Už mě to nebaví
Skřípe to Vrže to Jak v blbé básni

Kým jsem byl před sebou? Čí život vykrad jsem?
Mácha či Jirásek? Hitler či Gándhí?
Jeden krok k nirváně Nebo kruh a já v něm?
Slyšíte, sudičky? Dost bylo srandy!

Už mě to nebaví Zase mám déjà vu
Z budoucna derou se vzpomínky matné
Dost dlouho čekal jsem, až se tma unaví
Pusťte mě z kola ven Já jsem tu špatně

Srpenec

Jen jeden kombajn Bludný Holanďan
v sírovém slunci k tajným dálkám míří
Holubi nad vsí zmrtvělý vzduch víří
Holubář kouří dýmku, zadumán

Prasátka ultralehkých letadel
se v šicích tříští vzdory všem a všemu
o makovice bílých vodojemů
Z oblohy duní salvy zlatých děl

Na pohřbu zpívají jiřičky ve fracích
Prý letos naposled Prý musí na jih
A tak svý rekviem řvou z plných plic

Cosi se pohnulo v březových hájích
Ve stínu božích muk vítr se obrací
Tak taky táhneš pryč, podzimu vstříc

Broumov, 29. 8. 2001

Pomalu valí Měsíc stíny skal
přes bílá pole směrem k Broumovu
A není třeba dlouhých proslovů
Je třeba sedět zpříma jako král

Střípky hvězd v očích řežou jako nůž
Broumovská světla žárlí na Měsíc
A není třeba dívat se mu vstříc
Je třeba vidět, jako vidí muž

Ochromen chladem zachvívá se vzduch
Zní štěkot psů Zní šepot křídel sov
A není třeba žádných plytkých slov
Je třeba mlčet, jako mlčí Bůh

Poroučím víno

Poroučím víno všem, co tu sedí
Jen ať se ve zpěv změní náš hněv
Proč netančíte? Proč jste tak bledí?
Poroučím víno Ať teče krev

Poroučím víno, jak se to patří
když není důvod a chce se žít
Poroučím víno, sestry a bratři
Na zdraví světa bude se pít!

Poroučím víno všem, co tu sedí
Červený víno Ať spláchnem žal
Poroučím víno Ať všichni vědí
Že nejsme mrtví Že žijem dál

Pacifista podzim

To jsou mi zbraně
granáty jeřabin
meče mečíků
Podivný zbraně

A zase podléhám

* * *

Podzim nám začal masakrem
a pokračuje v témže duchu.
Zahnívá všechno včetně vzduchu,
rok do vrásek si patlá krém.

Scénář jak z černé grotesky:
svět leží v tratolišti krve.
Šílená dobo, věčně trvej!
Podzim nám začal nehezky.

Je po všem. Bůh to odpískal.
Těch mrtvých kolem… A těch živých…
Zní disonance tónů tklivých,
svou violu jsem roztřískal.

* * *

O půl sedmé ráno
jsou okna nevěstince zavřená
Hosté to mají spočítáno
Anděla pláče, pod dekou schoulená

A jitru krásně krvácejí dásně
Začíná další podzim Další kratší den
A Bůh to schválil Jednohlasně
A nás se zase neptal Zůstal utajen

Andělo
obzor je zalitý vínem
které jsi včera večer pila
Andělo Zašeptáš růžovým šípkům
s kým jsi byla?

* * *

Omamně voní netýkavky
Ty jako maso růžový
u řeky Odraz černé lávky
je matně kovový

U řeky tiplice se rojí
a padají jak opona
Ještě den stráví v marném boji
a léto dokoná

Kačeny rvou se o rohlíky
Nad městem plují balóny
Kavárna v parku šeptá díky
Je konec sezóny

* * *

Připíjím si se svým stínem
ještě živým žlutým vínem
na zdraví rozpuklýho podzimu

kterej jede rychlým vozem
Listy sebou třískaj o zem
což image tichošlápka kazí mu

Prasklý kaštanový hlavy
do cest tlučou To je baví
Najatí sebevrazi Tajná zbraň

Hnědá brečí Rudá ječí
     Žlutá křičí Tak dost řečí
           Lazare Je čas sklizně
                                      Pravím: Vstaň!

* * *

V závětří hrabošího podzimu
Sejdem se Meine sanfte Liebe
Ulicí běží pes Nikomu nepatří
Eins Zwei Drei
Raz dva tři
V závětří hrabošího podzimu
Je mrtvo Přesto Něco se tam hýbe

V závětří hrabošího podzimu
Za městem na polích vykřesáme oheň
Budeme tančit vídeňský valčík
Raz dva tři
Eins Zwei Drei

Blízký východ duše

Hlas ze zpráv odříkává suše:
Sýrie Palestina Izrael
Tak co ty na to, že bys zítra jel
na Blízký východ svojí duše?

Jehova s Alláhem se nepohod
Tam kdesi v tobě začli střílet
Tak spi už Vždyť tě čeká výlet
do tvé sic, přesto Země Nikoho

Jenom noc s náma hraje na pravdu
Dáváš fant Pod dekou ale často mrazí
z potoků otázek, do kterých nás hází

Jenom sny s náma hrajou na pravdu
Dáváš fant K ránu pak zpocení a nazí
v zákopech hledáme cestu z pásma Gazy

* * *

Do zmrzlých jiřin žluklá mlha padá
jak do zákopů poblíž Ypres plyn
Vezdejší život — pole plné min
Nasaď si masku a tradá!

Dým z bramborové natě stoupá k nebi
Nebe však není Zkysnem v očistci
Tíží mě kniha, kterou dočíst chci
Tíží mě myšlenka nebýt

Vichřice skučí Břízy rvou si vlasy
Ze dvora kafilérky znějí duté hlasy
Dvě bílá křídla hnijí na hnoji

Rozbitý boty, ze sekáče svetr
Bojištěm zamořeným bloudí svatý Petr
a v blátě hledá klíč
Je po boji

Deep desire

Pes štěká na tuláka, co jde kolem plotu
Manekýn podzim se v loužích zrcadlí
Deep desire
být jedním z listů, co ještě nespadly
být tlustou dýní, která přijde do kompotu

Chtěl tady pobejt — však řekněte sami: Co tu?
Na světě, kde už i blíny povadly
Deep desire
přeskočit s ránem to trapný zábradlí
s granátem v ruce — to jenom tak, pro jistotu

Má prsty hnědé od šťávy z ořechů
Má v sobě hnutí Taliban
a má s ním ostrý spory

Kolik mu ještě povolíš nádechů?
Nečesán Nemyt Nelíbán
Deep desire to die
I´m sorry

* * *

Od kříže ke kříži člověk se potácí
V ruce luk, v druhé šíp. Svrbí ho dlaň.
Od kříže ke kříži bludištěm frustrací.
Je mlha. Otče, jsme tví, tak nás chraň!

Je mlha.
Přes cestu jde bílá laň.

Jsme? Nejsme? Slova? Stíny? Masky?
Žít? Nežít? Měsíc vyšel v tmách…
Netrhám lístky sedmikrásky
Svou duši škubu
Žádný strach

Mlčíme. Říjnovou mlhou jsme zalknutí.
Šeptáme do stromů svá tajná přání.
Křičíme do korun, malí a nadutí.
Nikdo nás nenutí jít za tou laní.

Jsme smečka bez pána.

Jsme zatoulaní.

* * *

Kafilerie Kalvárie
Věřil bych Ale které z nich?
Pluh nejistoty do mě ryje
a pochyby jsou taky hřích

Antikrist Antrax Anarchie
Pár silných slov a silnej čaj
Pět kostek cukru Kdo ho pije?
Komu se týdny hořký zdaj?

Exodus Exit Existence
(obzvlášť ta naše nemá kaz)
Zameťme hroby Vijme věnce
Málo je mrtvých Málo nás

Sloky z listopadu 2001

Mám toho odžito na čtyři životy
a večer v putyce směju se tomu
Účet jsem vyrovnal Teď platíš pivo ty
Bože můj Skonči to Já musim domů

* * *

V regálech marketů hovězí jazyky
Lascivně vyhřezlé Jsou jich tu tucty
To Bůh je vypláznul na špatné komiky
Nemysli U něj se nedočkáš úcty

* * *

Je život vezdejší slzavé údolí
Horší než držet stráž u lůžka s mrtvým
Tak dlouho bolí to, že už to nebolí
Tak dlouho na světě… a stejně prd vím

* * *

Je třeba tančit uprostřed polí
když Měsíc v Lůnu roste
Je třeba křičet, když něco bolí
Umět se proklít
Na násep padnout
Dívat se do hvězd
Umět být mostem

Mý město má věnec Věnec ze světel
Ale jen se dělá Není Není panna
Není v něm místo pro havrana
Uletěl

Je třeba šeptat tajemné zvuky
na ty, kdo koleje překročí
Je třeba dívat se, kdo jede ve vlaku

Ještě dva dlouhý mocný šluky
z cigárka soumraku

Hlava se zatočí

Padneme do hlíny

Přiběhnou vlci

Tančete Ještě je listopad

Památka zesnulých

Na kandelábru chraptí chromá vrána,
pod kandelábrem zvrací starý pes.
Mlha mu šeptá: nedožiješ rána.
Sám to ví nejlíp. Otevřená rána
je duše města, samý fantom, běs.

Bohyně ticha jedou hlavní třídou
a voda stříká od kol kočárů.
Tušil jsem dlouho, že si pro mě přijdou.
Tedy dnes v noci… Posvěcenou křídou
znamení kreslím na tvář bulváru.

Komtesy chmurné! Nerušte mé kruhy!
Nemějte péči. Půjdu sám a rád.
Pes usnul. Takže — zase budu druhý?
V obchodech vyprodali všechny černé stuhy.
Ctěte své mrtvé! Padá listopad.

* * *

Do trsu aster tristně poprchává.
Trapnou to tryznu rok si vystrojil.
A cesta klouže. Louže, bahno, jíl.
Všichni mi lhali. Já vím. To se stává.

Strhnuty ploty. Boty rozbity.
Nad tůní dní led. Tváří se tak křehce.
Zčernalé šípky. Nikdo už je nechce.
Všichni mi lhali. Gellnere, i ty.

Do sebe lesa čelem. Zády k masám.
Nejvíc jsme cizí, když chceme být sví.
Vyzáblý rákos zimničně se chví.
Všichni mi lhali. Nejvíc lhal jsem já sám.

* * *

Počítám listy, jež musely padnout,
aby i letos přišla zima včas.
Je tolik dívek… Netěším se s žádnou.
Je tolik padlých… Srazili si vaz.

Můj bledý anděl mžourá světloplaše
ze stínu hradeb v parku pod palbou
palčivých světel. Na kus řeči zašel
sem Měsíc. Krysy o krajíc se rvou.

Voda je v řece tmavá, neprůhledná.
Má oči černé, oči havranů.
Je tolik pěšin… vlídná ani jedna.
Po všech jsem viděl kráčet Moranu.

Mlha jde parkem

Excentrik Měsíc, kulhavý
taneční mistr v prostěradle,
políbí letmo dnešní padlé
a zpitý padne do trávy.

Noc belhá z osmých tanečních,
na patě puchýř. Žmoulá lístek
od šatny. Tváře hyzdí jí vztek,
účes jí krášlí první sníh.

Po strunách větví kloužou smyčce.
Smích žlutých světel. Můry na nich
se hřejí, než je skosí mráz.

Mlha jde parkem. Na lavičce
mesiáš sedí, hlavu v dlaních
a v kapse pro rodinu vzkaz.

* * *

Jsou hvězdy v parku Jsou ženy padlé
Necudně tančí bolero
na ledu řeky ve spodním prádle
Ó, vzdouvá se jim panděro!

Jsou lampy v parku Jsou vejce hadí
Až puknou, už tu nebudu
Jiní tu budou, šťastní a mladí,
drceni mlýnkem osudu

Jsou stromy v parku Jsou lidé dobří
Stojí a mlčí do noci
Ze světel hledí zlé oko kobří
Ne Světu není pomoci

Periferní

Už dlouho sedím v nuzné base dnů
Už slyším troubit vlak, co jede k moři
Na mostě zpomalil Tam do něj nasednu
za jekotu modrých sirén —
zase někde hoří

Půlnoční vítr nese zpoza řeky
stíny řvoucích úst z ústavu pro kojence
A v kupé sedím sám Páchnou tu léky
Světla se míhají Bez touhy Bez invence

Všichni jsou nemocní To proto ty nářky
Bůh pustí světu žilou A za mořem je ráj
Kam posadí nás krátkozraké biletářky?
Bůh suď
A ty hudbo hraj

Imprese večerní

Rád večer chodívám dívat se na vlaky
Křičet Kam jedete? A co tam chcete?
Dívat se do oken… Zrak se mi plete…
Spočítat vagóny Spočítat přízraky

Rád večer chodívám pohladit koleje
Říkat si Tady ti stačí dva kroky
Taje sníh Ostře sem vane pach stoky
Vajgl se utopil v kaluži oleje

Rád večer postávám pod náspem Tak i dnes
Mávám těm postavám Neptám se komu
Mně nikdo nemává Vracím se domů
Měsíc je za mrakem Za plotem štěká pes

Zafičel severák

Zafoukal severák Srdce mi tuhne
Mám v hrudi měsíc Šutry a led
Zafičel severák Kdo z nás dvou uhne?
Já ne Já couval dvacet pět let

Než zmrzneš docela Prozraď mi srdce mé
Kolikrát v životě Kolikrát zemřeme?

Zafičel severák A tahle válka
bezmála trvá století čtvrt
Píšťala kostěná v nejasných dálkách…
Krysaři, vítej!
Co neseš
?

Zašeptej srdce mé Než zmrzneš docela
Kudy
Ach kudy do Země sedmihradské?

Mrazyrána

Havraní rána Rána rozjitřená
Raněná jitra Jitra havraní
Gloria in excelsis Deo
a řada topolů jak průvod pohřební
Ó rána raněná Raněná o hřeb dní
I.N.R.I.

Živá a černá mršina v poli
v peřinách bělostných
Rozjitřená rána bolí
vrážena na ostny zobanů havranů
na trny vran
Gloria in excelsis Deo
Zní rány hran
Na kříži křičí
divný nahý pán

Holubice chlemtají
krev z otevřených stigmat
Je ti zima Jezu Kriste? Roste roste led
Ó Bože podle jakých paradigmat
skloňuje se svět?

* * *

Na konci cesty kaluže
a pak už pole jen.
A běžel by, však nemůže.
Tak stojí, zaražen.

V těch kalužích se zrcadlí
hvězd třináct miliard,
jež Bozi Zemi ukradli
a hrají billiard

s cigárem v koutku bledých úst
pro obdiv lehkých žen.

A chtěl by trochu povyrůst.

A stojí.

Poražen.

Sépie

Sépie sépie
ty prcháš ve svém inkoustu
můj mne neskryje
(F. Halas - Sépie)

Všichni jsou za vodou Jen já tady trčím
se svými pavouky v koutech černé duše
Všichni už odjeli Už jim hrají tuše
a já tu hnípu dál No už radši mlčím

No vlastně nemlčím Nemám na to Hele
jak šumím do větru Soudnost dávno žádnou
Jak listí na dubu co ne a ne spadnout
Za každou cenu žít Čekat spasitele

Splynout tak s mořem jak inkoust za sépií
Na chvíli splynout… A proto zase piji
Ve flašce vidím Floridu

A všichni jsou už v Mexiku
Tak buenos dias Buenos dias
Já taky jdu

Konec masopustu

Co zmůže člověk proti stádu volů?
Co Měsíc zmůže v záři sluneční?
Co zmůže jeden, kde jiní jsou spolu?
Ne Pivo nechci Čekám na kofolu,
na nápoj slabých Nápoj smuteční

Funebrák Únor do dlaní si dýchá
a zkouší zmrzlou hlínu rozehřát
Držím s ním za svět půlminutu ticha
a pak se vydám na pouť do Jericha
modlit se Tady není o co stát

Jsem O. K. Já jo To svět kolem šílí
Kam koukneš, všude zuří karneval
Bílí jsou černí Černí chtěj být bílí
Nejlepší převlek zatím nezvolili
Masopust končí Noste masky dál

* * *

Na hradbách posedávaj pankáči,
prolívaj hrdlem teplý pivo.
Jeptišek ptejte se, kde je pravý život!
Jeptišek ptejte se, zda v noci nepláčí.

Pankáči tančí tance dobové
za městem, pobláznění jarem.
Proboha! Pro Boha klášter je harém
a lampy podél cest jsou svíce hrobové.

Vysmátý vítr hladí hladinu,
soumrak si nad kaluží hryže nehty.
A jsi sám. Tomu říkám pech. Ty

však jsi rád. Tak rád hraješ hrdinu.
No ale co to — proč do polí běžíš?
Pryč z cesty…
    Kristepane…
                          Proč
                                 se Ježíš?

* * *

Přijel cirkus Berousek
Za hradbama vlaky duní
Teatrální srpek Luny
do soumraku sebou sek

Potácí se z parku sem
Nezvládl to A tak rád by
přeskočil ty městský hradby
a odjel s tím cirkusem

V šapitó je nabito
Měsíc má dnes vypito
Co se sebou počít?

Rychlej rychlík od Brna
troubí Divná obrna
zas
mi brání
skočit

Na bodáky

Na řece Marně Tam se děly věci
A na Piavě A u Ypres taky
Nemocný svět si pustil žilou…
Krev tekla marně Málo chtěla téci
Znělo zemí přiopilou
Na bodáky!

Svět nevyzdravěl Sieg Heil Můj ty světe!
Leningrad, Dukla zdraví Nagasaki
Pláč matek? Dětí? Ale jděte
Jděte
na bodáky!

Můj praděda padl na haličské frontě
Červená stébla trav…
Byl frajer A jaký!
Spěte sladce hrdinové A vy zvony zvoňte
Svět není zdráv
Dál nabíháme
na bodáky

* * *

Je první jarní den
a šneci opustili domky
netušíce, že nevědomky
je vystavili chodcům v plén

Der erste Frühlingstag
lacht böse aus dem alten Garten
Im Friedhof spielen Geister Karten
und ihre Schatten — zag und vag

Auf Landschaft mit verrückten Leuten
zelený padl stín
Brutální jaro hledá svou oběť

Ich weiss nicht, was soll es bedeuten
dass ich so traurig bin

Havrane vrať se Skřivane odleť

Sloky z března 2002

Svět smrdí mršinou Z parku zní flašinet
Jen Měsíc dívá se na život bídný…
Co? Umřít? No prosím! Ale tak radši hned
než chcípat staletí, roky a týdny

* * *

Šťastní a smíření jak mladí křesťané
Vrháme úsměvy Pravda v nich není
Zoufalost pod maskou Kdy už to přestane
Tyhlety pašije, smích z donucení?

* * *

Sám sebe poplivat No to seš hrdina
Jen vítr Jaromír šeptá mi Zdechni
Zasel jsem macešky Nevzešla jediná
Zasel jsem kopřivy Vzešly mi všechny

To není život

To není život, to jsou hvězdný války
vedený věčně na ulicích měst.
To není dlaň, jež hladí. To je pěst.
To není zpěv. To skřípou katafalky.

Vycházíš z domu… Neprohlédlas lest.
V zákopech ulic číhá na neználky
pavouk Strach. Svírá baseballový pálky
a směje se ti, že ses dala svést.

Mlčíš a vkládáš závěť do obálky.

To není život. To jsou hvězdný války.
Padnout v nich? Za mír? Bože, jaká čest!

Jen někdy k ránu ze strašlivé dálky
je slyšet moře, křik racků a alky,
jsou vidět jizvy dávno padlých hvězd.

Totálně nasazen

Ne Není snadné být dobrý v zlém světě
Být dobrý Přitom nezaprodat rozum
Jít bosý proti obrněným vozům
a vědět, že jsem tu jen na výletě

Ne Není snadné nepoddat se touze
odejít tiše do království bláznů
Zešílet Bloudit v něžném liduprázdnu
Neslyšet Nebýt Existovat pouze

No Zatím žiju Dobrý to ale není
Co chci víc? Nevím Zní to jak klišé,
že ryba smrdí od hlavy

Jo, ještě žiju V totálním nasazení
Jo, ještě makám pro blaho Říše
jen mě to strašně nebaví

Sloky z července 2002

V mé lahvi od vína Luna je zelená
No to se nedivím Po tyhle břečce…
Troubili halali Uštvali jelena
Však moje vnitřnosti hodili smečce

* * *

Slunce jak Temelín Ten výkon A co s ním?
Proč mlčíš? Nepadej O mě se opři
V očích máš studánky Jsi víla nebo sním?
Sedmero krkavců Košile z kopřiv

* * *

Je bouřka Vypli proud Na hlavní třídě tma
Dnes bude narváno v divadle Globe
Dávají Hamleta To prý se vidět má
Je bouřka A s Krylem klesáme hloub

Na chandru vodka

Na chandru vodka, nebo chandra z vodky?
To už je jedno Pít Jen pít Jen pít
A hlavně neprohlížet starý fotky
Dopisy nečíst Vážně Chce to klid

Na chandru vodka, nebo chandra z vodky?
Za oknem vrány Měsíc osaměl
A hrál jsem pokra Měl jsem čtyři spodky
Co je to platný Brácha esa měl

Na chandru vodka, nebo z vodky chandra?
Komu bejt svící Světlem v temnotách?
Komu bejt krásnej? Chodím jako vandrák

Votkakoj durak.
Volga duní.
Strach.

Klínem klín

Úplně zbytečný jak Jitka Zelenková[1]
úplně zbytečně ze sebe páčím slova,
která nic neřeknou Která nic nevyřeší
Mlčet už neumím Mluvit je čím dál těžší

Vytloukám klínem klín Vymítám čerta ďáblem
Přebíjím nocí stín a trabl větším trablem
A je mi přece fajn Vždyť ještě nejsem tuhej
A jsem tak trochu Kain A trochu i ten druhej

Nasrat a rozmazat! Na pláních ohně planou
Vytloukám klínem klín A tak to bude vždycky
Nasrat a rozmazat! Odejít s karavanou!
Po otci bez víry Po matce patetický

Čas píše nekrolog

Cesta je daleká Ne To nás neleká
Ne Nejsme smíření A tak se perem
Severák haleká: Zabili člověka
Čas píše nekrolog havraním perem

Není nám do smíchu Není nám do breku
Čas píše nekrolog a smrt se sekla
Do rakve hodí nás v svatebním obleku
Je život vezdejší horší část pekla

Čas píše nekrolog každičkou vteřinou
našeho bloudění Berlínem bytí
Co na tom, že z očí slzy se neřinou?
Čas píše nekrolog… a Měsíc svítí

Kéž by smrt

Kéž by smrt… a ne žebrota
o lůžko vhodné k umírání…
Což málo je hrůz života?
Jsme málo žitím potrestaní?

Kéž by Bůh… tenhle nelida
buď není, nebo je to ďábel,
co k ukojení libida
stvořil svět Dal mu jméno Bábel

Kéž by smrt… tohle chcípání
by smrtí nazval leda cynik
Jsme důstojní až k posrání
Den krátký, dlouhé chodby klinik…

[1] Tento verš nechť není chápán jako výraz osobní zášti. Jmenovaná je autorovi ukradená.

Radek Malý

Vraní zpěvy

Edice Oceněná díla

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 7. 4. 2017

ISBN 978-80-7532-709-3 (html)