* * *
Ona není dost
pokorná
poslední měsíce
se česala dvakrát denně
a bůh ví
co by na to řekla
snad že je jediná
pošetilá na světě
Zrcadlo
Tamtu
znám taky
mává řasami
znetvořená vědomím
půvabu
Přespříliš jemná
gesta
usekává jak turecký med
Znám ji dlouho
a najednou je mokrá
parou mého dechu
a nedává
nejmenší naději
na úspěch
* * *
Mramorové obložení
je chladnější než peklo
zmodralé rty a mráz pod nehty
nic nenahání takovou hrůzu
jako zestárlá frigidní Venuše
V koupelně mi
prohmatává tělo
— sáhni si na tuhle jizvu
a tenhle záhyb
a tuhle bouli
zdravá jsi
zdravá
plodná jako zvíře —
zůstávám s očima dokořán
a s rukama rozpaženýma
* * *
Jsou ženy
které v herbářích
nasliněnými prsty
hledají laskavec
aby jim bylo dobře
Nebo bývaly takové
Co se mění
když ne prsy břicho a klín?
Co se mění
když ne podlaha domu
do které zašlapávají
vodu dní?
Jsou ženy
které od hlavy k patě
obrostly mateřídouškou
tím silným bolehlavem
pro plné náruče
* * *
Ženy ztvrdnou ve
výběru slov
znehybní
a zhrubnou
třikrát svlečená kůže se stane novou
nalezená v koutě
Ženy chtějí
zarazit ruce hluboko dovnitř
a roztrhnout si břicho bez krve
všechno jde ven přes prsty
ve stisku i v laskání
zarazit se do sebe samy
bez krve
Vyronit se
z ran
a neubýt
* * *
Jako
když si
hřbetem ruky
rozetřeš rtěnku
taková síla
taková vášnivá potřeba
a pak se za tebou něco otevře
a vysypou se na tebe
všechna zrnka vypité kávy
Řeknou si
byla to ona
Řekneš si
byla jsem to já
* * *
Před neskrývanou
nahotou
cudných dívek
musím přivírat oči
Vyprávíš mi o nich
a říkáš tím nejsi taková
svlékáš se neochotně
a neumíš ani
pořádně roztáhnout nohy
A já říkám
pravda
nic jiného
* * *
Abych mohla do úst
nabrat
dostatečné množství hlíny
potřebuji muže
kteří mě potáhnou za ruce
a ženy
které se po mně svezou
Od začátku
je možné říznout se o papír
propálit košili
a všechno vyplivnout
* * *
Dlouho jsi
neohrnul ret
a nechytil mě za vlasy
Voskovky ve všech
barvách
na dětské kresbě
napřažený prst
a otisk rtěnky
Mám všechno
v paměti
už dlouho
jsi mě nekousl do ramene
* * *
Zajímají tě moje
nohy
když přivírám oči
v osudových ženách
vidíš dekoltovaná ňadra
a možnost dostat se jim pod sukni
Včera jsem taky
myslela
na možnosti tvého těla
ale jen na vteřinu
jsem tak ustrnula
jako pára
nad plným talířem
Zrcadlo
Držím si vlasy
abych konečky nenamočila
do inkoustu
ptáš se mě na černovlasou dívku
a já říkám ano
dnes ji bolelo břicho
ale zítra by se dala svést
Za tu zprávu jsi
mi daroval
pět metrů červené krajky
a zaplatil za mě útratu
* * *
Elektrické ocásky
vylekaných koťat
srší v nejvzdálenějším koutě
přišla jsem
a hned ode dveří
se dívám po posteli
jako by byla nutná
k tomu všemu
Vedle tebe slyším
tiché praskání
cítím jemný pach mláďat
* * *
Neslyšet kov o kov
třískání domovních dveří
šum poloprázdného kostela
zvuky
odepínání koženého pásku
s kovovým koncem
lehké ťukání o knoflík
Mohu být otočena
zády
a vím k čemu se chystáš
Věci mezi začátkem
a koncem
slepé a oslepující
Války
Až mrštím kamenem
Goliáš ustoupí
a pak spolu budeme spát
odvěké nepřátelství
se vybouří v pohybu beder
bez ozvěny
Ráno kámen položím
do řady na parapet
a uvařím kávu
černou
silnou
spokojenou až po okraj
Stínohra
Už nedosáhnu na
okenice
to znamená
nikdy tu nebude teplo a tma
ze stínů odezírám
jak se dnes cítíš
a že nemáš náladu
Zkouším potichu
chytat
tvůj stín do pastí
* * *
Muži
s kufříky
usedají do červených křesel
a dívky přes ulici
prolévají krkem horkou kávu
Z mých pokusů
kreslit
ty surové výpady
zbyla tenká čára
podle linie jejich obočí
Ruce
Bez uvážení nabízím
dívce naproti
svoje ruce
bere si je
češe se jimi
zakrývá si jimi oči
říká
nesnáším když na mě muži mrkají
jedním okem
je to směšné
Všechno je takové
* * *
Dívky sfingy chodí
pomalu
a nikdy se neohlížejí
Nejkrásnější jsou
na nich místa
mezi prstenem a náramkem
mezi punčochou a sukní
mezi rtěnkou a koutkem oka
Nenaléhám na ně
* * *
Roztrhané sukně
prosévají pohledy jak mouku
v rytmu chůze
a v míhání opálených lýtek
je zakletý začátek světa
Chodím za dívkami
a snažím se
nedívat se nahlas
* * *
Už na tebe nemyslím
tehdy jsi měla prsa
ruce
nohy
pusu
a hlas
teď máš dítě
jsi tichá a nehybná
jako země
A už tě nedohlédnu
* * *
Dívka s červenými
vlasy
mi klade ruku na tvář
dlaň jí voní žitnou kávou
a směje se
uříceným smíchem před bouřkou
pod prsy je čarodějka
a na břiše krasojezdkyně
* * *
Přímo uprostřed
ulice
se převléká dívka z džín
do krepdešínových šatů
Hudba mezi slovy
se rozemílá v prstech
na drobenku do polévky
Dívka na ulici
udělala první krok
* * *
Umíš všechno
proměnit v past
i úterý
i talíř
nad vším kreslíš
kruh dokonalosti nerozumu
a čaruješ
se sprostotou bab kořenářek
a elegancí Sibyl
* * *
Dneska ráno jsi
vypadala líně
měla jsi plnou pusu
a teplé dlaně
zdálo se ti o polštářích
Dneska ráno z tebe
bylo měkko
volno
a hladko
mňoukání koťat
mléko
vlasy
Objevila ses na
jiném místě
v jiném čase
a okamžitě tam patřila
* * *
Korálky
nesvázané k sobě
drží kolem krku silou vůle
a potáhnout za kalhoty
spadnou přes boky
V bílém
když odchází
má na zádech
drobné kapky potu
drží se na chmýří kolem páteře
a mám strach
že odejde sama
Myslím
na Evu
Učím se chodit
jako gotická panna
myslím na Evu
jaká byla
než poprvé svedla
svou nejlepší přítelkyni
bradu na prsa
vystrčit pánev dopředu
ruce cudně podél těla
Eva
voda
popálenina let
Ztroskotala jsem
uprostřed tichého oceánu
* * *
Do černé jarní země
zasadit natrvalo peří
není to beznadějné
jak jarní sníh
kryje rozpaky v koutku úst?
Ta beznaděj se
zavrtala
do dětských hlav
přesně na temeni
při doteku je dlaň lepkavá
a plná
Myslím
že jaro je bohyně
která si zapomněla
nasadit ňadra
Namířím
prst
Mám z tebe radost
a je to dokonce trochu dojemné
naproti stahují rolety
mladý cikán se frajersky houpavým krokem
blíží k vystaveným obrazům
ale nedojde
protože si není jistý
a pořád se ohlíží
Dnes jsem mnohokrát
přešla ode dveří k oknu
a nemůžu se dočkat
chci vidět
kam nakonec namířím prst
* * *
Je to v očích
malých zvířat
v mlýnku na kávu
v kelímku od smetany
i v kapkách do nosu
je to ve mně
tak jednoznačné a silné
že i ty si všimneš
* * *
Kuřecí medailonky
s broskví
a balkánským sýrem
po ránu vůně sušených hub a vína
formy myšlenek
jako kamenina horké
sesouvají chutě na dno
chlebové kůrky
Říkáš vezmi si
budeš mě mít víc ráda
první tři noci
se chci jenom dívat
* * *
Tvoje rukávy
se rozpínají po straně
jako pytle na úschovu křehkých předmětů
úzké pruhy na předloktí
modřiny pod nimi
Poslouchám tě
protože dýchám
* * *
Tvoje tělo je
vlhký příděl zimy
pojíš se s ročními dobami
jako ředidlo s barvou
nikdy jsem tě neviděla
umírat v létě
a jen na jaře mi lámeš nohy
Ta doba teď přišla
* * *
Svět se směje
takovým větám
jsou jako vazelína
jako vyleštěné boty
víc nebezpečné
než soucit na jatkách
plížím se kolem zdí
abych se vyhnula ohňům
zažíhají krátce
sykavě
ale zákeřně
A já
podívej
dlaně popálené
* * *
Málo místa mám pro
tebe
plnou pusu prázdna
s úspěchem
lovíš levou rukou za zády
mezi prsty zachycený
utajený hvizd
* * *
Nad stolem s
trochou medu
tvé vlastní ticho
místo rána
místo zvuků jen barva
jen nehlučný tón
trvání paměti
jahelník neslyšných sesuvů půdy
Jak poprvé mávnutí
rukávem
a z něj se vynoří jistoty
třaslavé
v plenkách
ale jistoty
a v mé kůži doznívá
noční kvartet doteků
Zatím jen hrou
polovážně
s prstem na spoušti
* * *
Na stráži jsem a
dýchám
z každé vázy se učím
ale každou minutu bych chtěla
prásknout do bot
Tiché nepřátelství
(mám ruce na dveřích
a venku je svírám v pěst)
je nejhorší
Ale odkud se bere?
* * *
Spíš bych jedla
než vymýšlela tresty
pro uprchlé milence
úhybné manévry se rozplývají
v chutích
a v dotecích
plynulost celku se přelila
do mých rukou a nohou
a stala jsem se neschopnou
pokračovat ve hře
* * *
Jen prostrčit ruce
nad sílu podzimu
k slabosti jara
A proteklo to
přes síto ostychu
dovnitř těla
Nenásilnou smrtí
* * *
Při hledání
dokonalého milence
jsem vlastně zapomněla
na sebe
Přišel jsi
a chytil mě za kotníky
Přišel jsi
a tahal mě za zápěstí
Přišel jsi
a únavou jsem upadla
rovnou na tebe
* * *
V boji mezi tvým
dnem
a mým pojetím odpoledních čajů
přišla o život řada nemluvných
na potvrzení ztrát jsme čekali
dlouhé roky
A teď setrvačník
vrčí
Modely skutečnosti
ztrácejí směr
* * *
Uprostřed těla
je odrazový můstek
pro skok do kamení
houpací křesla
pro porušování rovnováhy
Jazýčky vah
přesnost pohybu
i houpání je nebezpečné
nebo spíše bez rozumu
* * *
Ten den se nám
pohříchu vyplatil
ani pocukrovaná slepená víčka
se nenadřela při otevírání
jarní groteska
z nosu olíznutá smělost
Stromy mají
vápenné nohavice
mladíci s příchutí čpavku
hádají tajná znamení
vdaných žen
Včera bylo dost
dnes je vrchovatě
* * *
Odcházím
z tebe
tekutá síla
po kapkách
Dlouho
Večeře po večeři
bez nejmenšího
pocitu hladu
* * *
Budeš se lítostivě
ukapávat
až zbude jen obrysová linka
proplížím se kolem tebe
a jen tak zlehka se dotknu
špičky tvé boty
A až na ni položím
prst
bude jasné
že já jsem to jediné
co z tebe zůstalo
* * *
Vytěžila jsem
z tebe
zinek a olovo
(Jsi jako římské doly v Sardinii)
Zahřívám tě
a polévám vodou
pukáš
(Jsem jako římský otrok
v sardinských dolech)
* * *
Ne zapomínání
vzpomínání se noří nejhlouběji
když po rameno vězíš
v úzkém hrdle
prsty lovíš
po hladkém dně cosi
stále dokola
Vzpomenout si
jaké měla jméno
co říkal když po ní sahal
a že to znělo klidně
jako cvakání berlí
po nemocničním dvoře
Zásoby
Nahlížíš do mých
zásob
do pramene
až na dno
U rozkvetlých
stromů to voní
já opadávám jako pláňka
barvy šatů vlastně nevyváží
barvu těla
Ať už zaháníš
spánek
nebo jezdíš prstem po špíně stolu
mysli na to
jak jsem se ztratila
* * *
U dvou stolů dvě
řady zubů
cos myslel slovy
plot
lžička
žebřík
řekla jsem já nahlas
ve dvou krátkých větách
už půjdu
dnes to nebude
a vidíš
domluvili jsme se
jen jaksi mimo smysl
toho večera
* * *
Když od matky
k matce
od prsu k prsu
zatínám prsty
jak břečťan
u sedmého prsu zarážím
zdrženlivost v ohni
Přišla jsem kvůli
něčemu
a musím se smát
když na to myslím
* * *
Na něčí posteli
léčím zimní šrámy
jen povrchová škrábnutí
včera to byly
lahve čirého jásotu
dnes mě dojímají
i písně starých dam
a reklama na piškoty
Na něčí posteli
něčí nebe číslo čtyři
u stropu prázdné bubliny
místo snídaně káva
a kolem postele
ranní bludný kruh
* * *
Ať už moje oči
vidí co vidí
neumím se dívat
holubi odletí
rytmus se rozprskne
římsy oprýskají
a já
užasle zůstanu u okna
Akty
Stojí nade mnou
stará žena
a neumí říct co chce
barví si vlasy
a šedý centimetrový pruh pěšinky
ji usvědčuje
ruce drápky
ostré prsty se zachytávají
na jemných tkaninách
když se letmo dotýká vnuček
a zůstávají povytažené nitky
stojí
usmívá se
ale neřekne
Papírová kůže
starý kartáček na zuby
černý hřeben
napjatá papírová kůže
jen otevřít ústa
a zakousnout se jako do jablka
s tichým lupnutím praskne
a smrští se k obličeji
barvím matce vlasy
a ona mi vypráví
co dnes dělala
A taky ženy
s hřebínky
mírně předklonit hlavu
volnou rukou přidržet vlasy
hřebínek v protisměru zasunout
a obrátit
uhladit nad čelem
matčina matka na fotografii
okamžik
zástěra
jistě modrá
Některé staré ženy
už se nestydí při svlékání
dokonce si ani nevzpomenou
jak se svlékaly kdysi
s jakou chutí a pro koho
každý den
která není lakomá
a nepřeje nic zlého
nemá už se ani
z čeho zpovídat
* * *
V rovině očí
nevidím žádná slova
jen číselné nabídky
tři páry rukou smotaly prostěradlo
modré a červené
odtikávání
dvojí měření času
ode zdi ke zdi se táhnou
rybářské vlasce
a včera to bylo nejhloub
a nejvíc po povrchu
* * *
Jaké to bylo?
ptáš se
a vlastně nejsi zvědavá
stejné
stejné jako vždycky
jen aktéři se vymění
stejné
zpocené
upachtěné
A bude se to
do nekonečna opakovat
Taková
vášnivá potřeba…
Most
je jak vášeň nebo slast:
To věčné zatím. Mezi břehy.
(Marina Cvětajevová)
Titul této
knížky je šťastně
nápaditou synekdochou textu: absolventka dějin umění na Ostravské
universitě
Marie Šťastná (1981) do své třetí sbírky poezie uzavřela na prvním
místě proměnlivé
a těkající ženské tělo-impresi, rozechvělou soustavu linií a barev,
která lační
po dotyku, touží se vydat a být uchopena, stejně jako v ní spočívá
symbolické
odhodlání popálit si dlaně.
Smyslovost a smyslnost jsou
výsostnými tematickými konstantami
nové vlny ženské poezie minimálně od debutu Kateřiny Rudčenkové Ludwig
(1999),
přes její další knížky, ale také sbírky přibližně ve stejný čas do
literatury
vstupujících autorek Terezy Riedlbauchové, Pavly Šuranské, Kateřiny
Piňosové
nebo o něco později Ireny Václavíkové. Tělo je v této poezii
ovšem
vydáváno napospas jak odlišným poetikám, tak různým úhlům pohledu:
zatímco
Rudčenková, Piňosová nebo Václavíková dospívají na vlnách syrové
exprese a
probuzené imaginace k tělu coby torzu míjenému nebo zapomenutému ve
městě či v
krajině, tělu, které ochotně podléhá deformacím, je vystavováno různým
trýzním
a bolestem, a tedy vesměs neguje samo sebe, Riedlbauchové slouží
prožitek a
metamorfózy vlastní fýzis k demonstraci harmonie; ve svých textech,
zvláště ze
sbírky Velká biskupovská noc (2005), se autorka se vší senzitivitou
vlévá do
nitra přírody i do těla milence, přičemž oblouk, který se nad jejími
milostnými
verši sklání, ústí v naději, v nový život.
Akty Marie Šťastné náležejí
právě k této
harmonizující, sálající, ale také vtahující tvůrčí poloze: představují
soubor
rýmově i rytmicky uvolněných básní, které rády prodlévají,
spočívají v zahlédnutích,
zdržují se v okamžicích. Smysly se tu nederou brutálně na povrch a
nezanechávají za sebou pustinu jako v šestákové pornografii,
jsou v
nejlepším slova smyslu erotické – skrznaskrz plné
živočišnosti, ale
zároveň prosté exhibice; projevují se v mimice, trvají v nenápadných
gestech,
jejichž přirozenou součástí jsou pokora a starosvětská cudnost. „Taková
síla /
taková vášnivá potřeba“, kdy „všechno jde ven přes prsty / ve stisku
i v laskání“
je u básnířky silou očistnou a konsolidující, vášní, pro niž neexistují
žádné
zábrany, žádné morální či ideologické meze – byť je tu od
počátku, jak
Damoklův meč, přítomné vědomí, že „je možné říznout se o papír /
propálit
košili / a všechno vyplivnout“, čili propadnout se na dno, do bytostné
marnosti, která je úhelným kamenem básnířky Ludwiga.
Marie Šťastná však zatím svá
pozorování, svoje
poetická svědectví o elektrizujících mezilidských setkáních v přítomném
čase a
prostorách bytu, kavárny anebo ulice, formuluje ponejvíc
s bezelstnou
dychtivostí, stále spíš mile dívčí než vyzrále ženskou. Nepospíchá,
raději vyčkává,
až ji přizvou do hry, než aby spoluurčovala její pravidla („nenaléhám
na ně“, „snažím
se / nedívat se nahlas“, „první tři noci / se chci jenom dívat“). Ale
než ji
přizvou, stihne aktéry na place ovinout svojí senzualitou, okem
impresionisty
zachytit strukturu a barevnost skutečnosti, jež se před ní náhle
obnažuje. Krátký
záhled dívek, které „chodí pomalu / a nikdy se neohlížejí“ a
„nejkrásnější
jsou na nich místa / mezi prstenem a náramkem / mezi punčochou a sukní
/ mezi
rtěnkou a koutkem oka“, vyvolá existenciální prožitek:
básnířčin tanec
smyslů přetaví objekt v „dívky sfingy“ – mýtus, který dosedne
do veršů. A
když ji konečně přivolají, pocit smyslové nasycenosti je natolik
intenzivní („včera
bylo dost / dnes je vrchovatě“), že hra samotná pro ni představuje už
jenom
pozvolné vydýchávání odcházející slasti.
Polooficiální debut Jarním
pokrytcům (1999) představil
autorku nadanou schopností pozorovat, a to především iracionální rozměr
všedních dějů, byť zatížený konkréty – její magické, snové
příběhy, v
nichž lyrický subjekt vnášel „zvláštní atmosféru / do zaběhlého klidu“,
posunovaly kupředu „sklenění ptáci“, „dvě bílé bytosti“ anebo prostá
„socha“.
Titulní „jaro“ v textech spouštělo obrazotvorné pučení, zatímco
pomyslné „léto“
v nadcházející Krajině s Ofélií (2003), knížce, za kterou byla Šťastná
o rok
později dekorována Cenou Jiřího Ortena, a v přítomných Aktech zastihuje
plně
rozvitý květ, který vydatně žije sám sebou, pro nějž prožitek vlastní
existence
rovná se medově táhlému odpoledni na verandě příměstského domku, v
jehož
zahradě kdosi zanechal stojan s aktem. Mohl by to být výřez z
Manetovy
Snídaně v trávě, některý olej Tamary de Lempicky anebo slavný obraz
Courbetův…
Radim Kopáč
