Nové canterburské povídky a jiné příběhy

Byla to nejlepší leta našeho života. Mluvilo se o tom tuhle u Freda, který pořádal něco, čemu prý v Americe za války říkali „jam-session“. V podstatě to byla normální slezina několika známých pásků, ale dostali jsme pozvánky se skromným upozorněním „Nápoje přineste s sebou“ a konalo se to ve Fredovic vile v prvním patře. Fred tam má velký pokoj s krbem, gaučem a sedmi nebo osmi fotýlky, stěny jsou olepené fotkama černošských muzikantů a visí tam taky hrozně pestrý portrét jeho hezké zkažené sestry od toho malíře, co s ní chodil minulé léto. Obyčejně tu zkoušíme, hrajem na gramofon nebo posloucháme American Forces Network. Jelikož jsme však dostali pozvánky, bylo vidět, že Fred má za lubem něco mimořádného.

Dveře ten večer otevíral Fredovic sluha – dnes prý jediný v celé republice, – a když jsem vešel do haly, stála nahoře na schodech Zorka, to je ta Fredova sestra, v brokátové toaletě a každého, kdo přišel, oficiálně uvítala.

Dveře z Fredova do Zorčina pokoje byly otevřené a v obou místnostech už dřepělo několik pásků. Byli všichni v černých šatech a moc jim to nesedělo, poněvač obyčejně k Fredovi chodíme docela neoficiálně a podle toho se taky chováme. Vypadali jako shromáždění příbuzných po pohřbu, než se začne servírovat občerstvení. Hned jsem si všiml, že tam je nějaká nová dívka, kterou mi potom představili. Jméno jsem sice zapomněl, ale říkali jí Jessica a bylo na ní vidět, že je židovka, a to v tom nejlepším smyslu. Obličej měla sladěný do tří barev, bílou kůži, jasně zelené oči a pěkné rty, nabarvené hodně výraznou růží. Líbila se mi hrozně a umínil jsem si, že se kolem ní budu celý večer motat. Ale jak se říká, nenaskytla se mi k tomu příležitost.

Jinak tam seděla známá společnost. Ota Stein, který, co se vrátil z koncentráku, příšerně ztloustl a hrozně se potil. Z rukávů kabátu mu koukala bílá košile a zpod ní černé chlupy, kterýma on je porostlý po celém těle. Sahal si pořád ukazováčkem pod límec a bylo na něm jasně vidět, že veškerý zájem upíná k jídlu, které se, vzhledem k pozvánkám, všeobecně očekávalo.

Potom tam byl Joyda Čirhánků s pečlivě nakudrnatělými vlasy. Seděl na gauči a poněvač má dlouhé nohy, trčela mu kolena do výšky a on si pořád starostlivě povytahoval kalhoty, aby se mu na nich neudělaly boule. Vedle u piana stáli Kelbíci a jako obyčejně se hádali o nějakou pasáž v nějakém swingu Benny Goodmana.

No, a potom tam byl ještě Joska a Lojza Blau, který obtěžoval střídavě jednoho po druhém svými sprostými anekdotami. Vypadalo to slibně. Přinesené flašky svítily na psacím stole, seřazené podle druhů. Viděl jsem jedno šampaňské, dvě malaga, dva koňaky, jeden vermouth, tři Old Scotch Whisky, a pak zástup likérů s lidovými názvy. Prozatím hrálo rádio, které nikdo neposlouchal, ale v Zorčině pokoji byl prostřený stůl a tak se dalo něco očekávat.

Asi v půl deváté Fred zatleskal a povídal nám, abychom si sedli ke stolu. Když jsme to udělali a každý už měl v ústech sliny na krajíčku, vyklopil Fred desetiminutovou řeč a vysvětlil nám, proč se vlastně ta jam-session koná. Dostal prý ten nápad na semináři profesora Trnky, když se četl Chaucer. Protože dnes je sedmadvacátého května, rozhodl se uspořádat vzpomínku na Chaucerovo úmrtí, spojenou s programem a hudbou. Namítl jsem, že sedmadvacátý květen nemá co dělat s Chaucerovým úmrtím. Fred mi na to trochu povýšeně řekl, abych se podíval do anglické literatury. Odpověděl jsem mu, že sedmadvacátého to určitě nebylo, co Chaucer umřel. Fred povídal, že mě přesvědčí, přerušil svůj projev a odešel pro literaturu. Vrátil se otráven a oznámil, že se sice v datumu splet, ale večírek už je jednou připravený a tak se bude konat. Potom se konečně dostal k jádru věci. Chtěl, abychom uspořádali jakousi reprízu Canterburských povídek a aby každý z nás vyprávěl nějaký příběh, který se jemu nebo někomu známému stal za války. Došlo k debatě. Joyda namítl, že nás není třicet jako těch poutníků v Canterbury. Já, protože já tyhle věci znám, jsem mu řek, že poutníků v Canterbury taky nebylo třicet, takže to nevadí. Ota Stein povídal, s ním ať nikdo nepočítá, on že je od té doby, co přisel z Terezína, úplně blbý a nic si nepamatuje. Na to Fred odpověděl, že kdo nezná žádnou povídku, musí recitovat báseň nebo zpívat nebo něco zahrát. Starší Kelbík měl námitky proti sloučení alkoholu, Chaucera a swingu v jednom programu a tvrdil, že je to prznění swingu. Mladší Kelbík mu jako vždycky odporoval a řek, že to je spíš prznění Chaucera. Začli se hádat o estetice a jiných nesmyslech, ale když Fred prohlásil, že na to všechno kašle, jestli to je sourodý nebo nesourodý program, hlavně když to nebude otrava, a že komu se to nelíbí, ať jde domů, Kelbíci zmlkli. Nato Fredovic kuchařka přinesla mísu s řízky a vlašským salátem, následkem čehož Fred svou řeč nijak formálně neukončil a pustili jsme se do jídla. To jídlo popisovat nebudu, protože jsou na světě věci, které člověk dobře vylíčit nemůže. Pozornost byla napjatá a zábava prvotřídní.

Potom, když byly odklizeny zbytky a my se rozsadili po Fredově pokoji v jeho pohodlných fotýlkách, přinesl Fred tři sedmiramenné svícny a řekl, že chce vykouzlit co možná dobovou a intimní náladu, abychom se mohli pořádně odvázat. Jeden z těch svícnů postavil na krb, jeden na psací stůl a jeden na piano, zapálil je naplno a zhasl světlo. Pokojem se rozlila báječná žlutá záře a naše obličeje vypadaly najednou zajímavě a ušlechtile. Obzvláště to slušelo oběma holkám a my si začli připadat svátečně a nezvykle. To dělá světlo svíček vždycky.

Chtě nechtě koukal jsem pořád na Jessiku, která do té doby ještě nepromluvila. Musím říci, že jsem na ní chyby nenalezl. Je to bezesporu nejkrásnější ženská, jakou jsem kdy poznal. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči.

Začalo se pít, ale konverzace nějak vázla. Bylo to tím, že obvykle nemáme nic zvláštního na programu a tak se mluví o všem možném snadno a rychle. Fred to taky cítil, a proto navrhl, abychom se rozhoupali nějakým swingem. Přinesli jsme z haly nástroje, necháváme si je pořád u Freda, poněvač u něho zkoušíme, a rozsadili jsme se kolem piana. Člověk sice nemá sám sebe chválit, ale myslím, že máme docela dobrou partu. Fred je z nás samozřejmě nejlepší swingař, fouká trumpetu a je na něm vidět, že má americkou praxi. On je Fred malý a rudý a skoro ještě tlustší než Ota. Člověk by ani nevěřil, že mohl dělat stíhacího letce a jak se vůbec do svého thunderboltu vešel. Při sólech jeho zdravá barva zbrunátní ještě o několik odstínů, takže když se na něj někdo dívá, kdo ho nezná, dostane strach, aby ho neranila mrtvice. Ale tón má nádherný, drsný a sprostý jako Louis Armstrong, a co se týče improvizace, nikdo se mu nemůže rovnat.

Mladší Kelbík hraje na kytaru a starší na klarinet. Jak jsou jinak věčně v sobě, tak se v muzice úžasně shodnou. U klimpru sedí vždycky Joyda, který má koncertní techniku a klasické sklony a je z nás myslím nejlepší muzikant. Do klavíru je úplně zblblý, což mu ubírá na jiných schopnostech, takže na fakultě, študuje matiku a deskripci, každou zkoušku musí dělat dvakrát. No a já hraju tenora.

Začli jsme, jako vždycky, St. Louis Bluesem. To je už nepsané pravidlo a dá nám to pokaždé správnou swingovou náladu. Joyda, který byl okamžitě v transu, povídal, že by Gramoklub měl odhalit pamětní desku Jiřímu Patočkovi, čemuž jsme se dali do smíchu, protože jestli toho génia neznáte, tak vězte, že je to ten, co napsal „St. Louis Blues“ a „Beale Street Blues“ a „Deep River“ a „Liza Likes Nobody“ a krátce všechno, na co si zrovna můžete vzpomenout. Aspoň Němci si to o něm mysleli, neboť na programech jazzových koncertů za Protektorátu byl jako autor všech těchhle a podobných skladeb uveden vždy tento pán.

Potom jsme zahráli Deep Purple a pak I’ve Got A Guy, načež se nás Lojza zeptal, jestli se pamatujeme na tu aféru s brněnskou obchodní akademií. Tenhle swing mu ji prý připomněl, poněvač on znal jednoho páska z Brna, který se toho podniku zúčastnil a jehož oblíbenou skladbou bylo právě I’ve Got A Guy. Já jsem věděl něco o tom, že brněnská obchodní akáda byla za války zavřená, ale nic bližšího mi nebylo známo. A proto nám to Lojza řekl. Povídal: „Mně to vyprávěl ten pásek z Brna, když sem s nim byl totálně nasazenej v Letově. Říkali sme mu Čankajšek, protože vypadal trochu jako Číňan a byl to hroznej lenoch a ulejvák, kterýho makat nedonutilo ani deset werkšucáků. Klukovi bylo teprv asi šestnáct, akádu zavřeli, zrovna když on do ní začal chodit, ale řeči měl zkušený, vo holkách a vo chlastání a byl to úplnej expert, co se týče americkejch letadel. Tak ten mi vyprávěl, jak to bylo. V Brně čekali návštěvu nějaký Reichsführerin bundu německejch holek. Menovala se Frau von Oberhaizl nebo Unterhaizl nebo tak nějak. Měla to bejt velká sláva s vítáním a špalírem těch německejch mádlat v bílejch košilích a dirndlech. No a brněnský pásci z akády dostali recesní nápad. Dyž ta Frau Oberhaizl vylezla z kočáru, v kerym přijela, stála na chodníku před školou, co v ní ten bund byl ubytovanej, dlouhá řada německejch holek a na chodníku za nima eště delší řada brněnskejch pásků v tatrách, s havlama a španělkama, některý měli oranžový ponožky a některý dokonce i monokly a čuměli na tu Frau Oberhaizl tupě a nepohnutě. Frau Oberhaizl zas chvíli čuměla na ně skrz lorňon, ale neřekla nic. Druhej den přišlo do brněnský akády pár nenápadnejch pánů, zabásli několik kantorů a študáků, boudu zavřeli a do tejdne dostali všichni předvolání na pracák. Tak to teda bylo s brněnskou akádou.“

Nato povídal mladší Kelbík, že o tom sice nic neví, ale že ho to nijak neudivuje. „To byli pitomí Němci,“ řekl. „Ale horší bylo, že byli taky pitomí Češi. Moravec například zakázal nosit havly a našli se mezi kantorama volové, který kluky kvůli tomu dokonce honili.“

„Copak to,“ povídal Joyda, „vod kantorů nemohls nic vočekávat. Ale byli taky některý kluci tak pitomí, že vedli morální řeči vo potápkách. A nejblbější byli ty z Kuratoria. To je věčná vostuda českýho národa, že se mezi nima vyskytli takový exempláře. Já sem je kolikrát hrozně nasral, když sem se jim smál, jak si choděj hrát na slepou bábu a podobný idyotštiny. A to voni skutečně dělali. Měli svý instruktory a cvičili s nima jak blbý.“

„Ale nejkrásnější z celý války bylo,“ vpad mu do řeči mladší Kelbík, „dyž měl Moravec v Lucerně ten velkej protibolševickej projev český mládeže. To byla sranda, jakou sem vod tý doby nezažil. Já byl tenkrát u techniše nóthilfe v Praze a na ten projev sme samozřejmě museli jít. Byli tam eště pásci vod luftšucu a pak kluci vod Kuratoria v bílejch košilích, který udržovali pořádek. Moravec si obligátně kecal rozumy, hrozně nadával na bolševiky a na židy, a dyž byl asi v polovině, tak někde vzádu pár pásků začlo řvát: „Dejte nám zbraně, pudeme na ně!“ a za chvíli to skandoval celej sál. Moravec přece jenom nebyl tak blbej, aby nepoznal, že si z něj děláme srandu, a tak tam stál celej rudej a pokoušel se něco řikat do mikrofonu. Ale řev byl pořád věčí a najednou začli ty pospolníci, nebo jak se jim říkalo, vod Kuratoria pískat na píšťalky, kluci v bílejch košilích se chytli za ruce a chtěli nás vytlačit ze sálu. My sme se samozřejmě hnuli proti nim a za chvíli z toho byl úplnej mišmaš. Všechno se tlačilo ven a mezi sebou sme si podávali ty blbečky z Kuratoria a slíkali sme je do naha. No, jak řikám. Sranda, jakou podruhý nezažiješ. A ani to nemělo žádný katastrofální následky. Jenom pár degradovanejch, pár extra štráfů a víc nic.“

O tomhle projevu já věděl taky. Měl jsem několik známých u TN, kteří vykládali, jak tam s nima pan Danke mává. Přijížděli domů hubení a na ježka ostříhaní, snažili se sice udržovat svůj flákačský styl v hovoru a vystupování, ale v očích měli přece jenom něco jako starost či strach. Já to cítil docela dobře, protože jsem taky znal tu proklatou náladu v neděli večer, když slunce protivně romanticky tálo na obloze jako kus medu, lidi zaměstnaní v normálních občanských povoláních a kluci a holky z gymnázia se vraceli, plni legrace a smíchu z výletů, celí svěží a rozradovaní, protože zítra o půl šesté ráno je nečekal werkšucák Herzig s hitlerovským knírkem a blokem na pokuty pro nedochvilnost. Dívali jsme se na ně, závistiví až k vzteku, otrávení, znechucení kratičkým odpolednem a kulečníkem a kartami a bylo nám skoro špatně od žaludku z pomyšlení, že zítra zas, čtrnáct hodin denně, v mizerně osvětlených sálech, na hajzlech a tak podobně. Jak chci říct: proto jsem dovedl chápat tu náladu, s jakou kluci od TN odjížděli v neděli večer do Kolína a Vsetína a do Prahy, do zavšivených kasáren a k hrncům se shnilýma bramborama. Ale vtom začal Joyda na pianě swingovat lehkou a nahozenou improvizaci na Swanee River a tak jsme do toho chutě vpadli, protože tyhle pilulky rytmu jsou příjemnější než roztoužení nad otravnostmi života.

A teď to zas pokračovalo. Dinah, Sweet Sue, standardní čísla našeho repertoáru a mezi tím poslední novinky z rádia a z filmů In The Mood, Candy, Sweet And Lovely, atd., atd. Občas si některý z nás udělal pauzu a šel si zatančit. Ota Stein i Lojza to zřejmě vítali, protože pro ně je tanec utrpením a swing nejvyšší obětí. Trsal jsem taky dva nebo tři kousky s Jessikou a lepil jsem se na ni, jak jen to šlo. Ona tančila samozřejmě dokonale a soustředěně a já pitomě mlčel. Ne a ne mě něco napadnout. Znám tenhle stav moc dobře. Člověk, když si není v tanci moc jistý, a to já nejsem, snaží se obyčejně zachránit situaci žvaněním, jelikož nohy mu zaměstnávají mozek víc, než aby mu něco zbylo na pořádné myšlenky. K tomu z Jessiky vyzařovalo něco, nějaké zvláštní fluidum, které mi zabraňovalo začít s nějakou z obvyklých dvojsmyslností, ale zároveň bylo tak poetické, že znemožňovalo jakýkoliv pokus o obyčejnou meteorologickou konverzaci. Zjistil jsem jen, že zblízka je ještě mnohem krásnější než z dálky. Její pleť je úžasně hebká a bílá jako na plátně v biografu a její zelené oči mají opravdovou hloubku. Vypadají hluboce. Ne snad nějak filozoficky, nebo že by dávaly něco tušit, nějaké myšlenky nebo tragédie či co. To ne. Ale je v nich skutečný prostor, zelený, fosforeskující a smaragdový, aniž bych se snažil o metafory.

Tak se celá chaucerovská jam-session vyvíjela docela normálně a zdálo se, že k proponovaným povídkám ani nedojde. Že však přece jen byly, a byly, myslím, dost povedené a zajímavé, jinak bych se neotravoval s tímhle psaním, to je zásluha někoho, od koho byste to nejmíň očekávali: Oty Steina.

Hráli jsme jeden z našich oblíbených spirituálů Go Down, Moses, když Ota Stein najednou potřeštěně vyskočil a začal řvát, to že je ono, na co si vzpomněl, a to že nám řekne jako svoji povídku.

Přestali jsme a Fred povídal, aby to teda Ota honem vyklopil, než to zase zapomene. Ota se uklidnil a zdálo se, že lituje své unáhlenosti a že bude dělat drahoty, ale když jsme na něj nepřestali naléhat, převrátil do sebe jednu velkou whisky, zkrabatil čelo, jak usilovně přemýšlel, a pak spustil první povídku našeho chaucerovského večera. Ještě než začal, ohlásil Fred pateticky a divadelně precizní středoanglickou výslovností:

Here Begynneth the Jewishe Boyes Tale, čemuž jsme my, kteří študujeme antikvární angličtinu u pana docenta Vachka, snadno porozuměli, ač Fredovy tvary v nás vzbudily jisté pochybnosti.

A Ota začal:

„Byl už sem v Terezíně asi měsíc. Zavšivenej sem byl a dostal sem zrovna ňákej střevní katar, že mně bylo hrozně zle. Do špitálu sem ale samozřejmě nešel, poněvač se říkalo, že se tam doktoři z dlouhý chvíle bavěj vyřezávánim žaludků a podobnym svinstvem. A to si můžete představit, že mě to tenkrát zdrblo, dyž mě eště ke všemu dali z fabriky ven na kopání. V tý fabrice se roztloukaly břidlicový desky a to byla taky práce pro vrahy. Člověk se nadejchal toho břidlicovýho prachu a dostal z toho kašel, až se moh posrat, pořád to ale byla lehká práce, kdežto venku na kopání byla dřina, jakou vám nepřeju. Už ani nevim, co sme to vlastně kopali. Snad sem tak zblbnul, že si to nepamatuju, anebo sem to možná vůbec ani tenkrát nevěděl. Von se ani nikdo nestaral, proč a co se dělá. Hlavně jak to bylo těžký a jak dlouho se dělalo a kerý esmani u toho dohlíželi. Todle kopání bylo na takový mokrý louce, za kerou byl vzádu ňákej les. Se ví že nás to taky svádělo utýct, ale to bylo úplně vyloučený, ponivač esmani chodili pořád vokolo a s psama. Kopali sme na tý louce vod rána vod šesti až do vosmi nebo devíti večer. Žrádlo mizerný, přestat a vodpočinout si člověk nemoh, to vám snad ani nemusim vykládat. A já byl pořád posranej, ponivač, jak sem už řek, měl sem v tý době ňákej střevní katar či co a na hajzl člověk mockrát jít nesměl, voni by si toho bejvali všimli a poslali by mě do špitálu nebo bych taky možná zrovna šel do transportu. Tak sem to rači držel nebo, dyž se náhodou esman zrovna nekoukal, vysral sem se rychle do tý díry, kerou sme kopali a potom sem to zas zaházel. No a dyž to jinak nešlo, tak sem se podělal do kalhot a v noci sem to potom čistil a myl si prdel dešťovou vodou, kerou sme chytali do kádě u baráku. Vostatní sice vobyčejně nadávali, ale voni věděli, vo co de, a stejně každej druhej měl ňáký podobný potíže. Teda ne abyste si mysleli, že tam byla bůhvíjaká soudržnost. Ale vono se to jednak nevyplácelo někomu si jít stěžovat, a člověk nikdy nevěděl, kdy bude moct někoho potřebovat – vlastně možná že ňáká pospolitost v tom byla. Já nevim. Ani sem vo tom tenkrát nepřemejšlel. Jó, byli tam takoví básníci a všelijaký citoví lidi, kerý se slejzali a zpívali a recitovali a všechno možný. Esmani, dyž na něco podobnýho přišli, tak je vobyčejně voddělali. Jenže já sem pro ty poetycký a metafyzický věci nikdy neměl zvláštní pochopení a tenkrát teprv ne. Já byl vždycky tak utahanej a cejtil sem se tak blbě, že sem si leh a s nikým sem ani nemluvil a vo nikoho sem nestál. A taky sem nikomu vůbec nijak nepomáhal, ponivač sem sotva táh svojí vlastní kostru. Ale přece jen sem znal pár těch chlapů, co se mnou makali a co vedle mě leželi. Čas vod času sme taky vo něčem mluvili, jenže už ani nevim vo čem. Pracoval tam s náma taky takovej chlap, kerej vůbec nikdy s nikým nepromluvil. Nikdo ani nevěděl, kdo to je. Byl jako hluchoněmej, pořád jenom zavřenej do sebe. Při práci mlčel jako hrob, večer v baráku si leh a ležel s votevřenejma vočima, nikoho si nevšimal a za chvíli si samozřejmě nikdo nevšimal jeho. Taky se nikdy nemodlil, no zkrátka vůbec nic.

No a tenhle chlap tam byl se mnou vod začátku pořád, spali sme vedle sebe, makali sme vedle sebe a já pořád vo něm nevěděl to nejmenší. Dyž sem si časem zvyk na poměry, začal sem ho trochu pozorovat. Von vám kopal jako stroj, pot se z něj lil a mlčel a mlčel. Dyž sem mu něco řek, dycky jen zavrtěl hlavou a blbě se na mě zašklebil.

Potom sem ale přece přišel na to, že tak docela němej neni. Jednou sme museli něco zvedat nebo co, zkrátka stáli sme vedle sebe a něčim sme škubali – sakra, já si nevzpomenu, co to bylo, sem úplně blbej – no ale to konečně nevadí. Zkrátka stáli sme vedle sebe tak, že sme se jeden druhýho dotýkali ramenama. A já najednou slyšel, jak si něco docela tiše bručí. Ale bylo to tak tichý, že pár kroků vod něj už to nebylo vůbec slyšet. Bručel si to jenom tak, v krku, ňákou smutnou melodii, jenže já sem jí neznal. Ale řek sem si, tak vida, von přece neni němej, a vod tý doby sem si ho všimal pořád víc, ponivač mě to začlo zajímat. Teda abyste si nemysleli, že sem vo ničem jiným nepřemejšlel. To by vypadalo moc plážově. My tak měli sakra jiný věci na starosti, žrádlo a vši a úplavici a géťáky. Já nechci říct, že sem se snažil poznat ňáký jeho tajemství, nebo jak se to vobyčejně v románech řiká. Já sem tenkrát pochopitelně na tajemství jinejch lidí sral a koukal sem, abych se sám ze všeho vytáh. Vono to vůbec teďka vypadá hrozně jednoduše a ani vám to neumím říct tak, abyste věděli, jak člověku vlastně bylo. Bylo mi blbě, to mi věřte. Byls zavřenej a utýct si nemoh. Co se dělo venku na frontách, jak Němci dostávali na frak nebo jak dávali na frak těm druhejm, to sme se jen dohadovali, vobčas někdo něco vodněkud přines a z toho se pak dělala hrozná senzace, jenže nikdo tomu tak na sto procent nevěřil, i když dělal, že věří. V někerejch barákách prej měli rádia. To je možný, ale u nás nic takovýho nebylo. No a taks vlastně žil ze dne na den, jak se řiká, vobčas ses něco dověděl, třeba tenkrát, že to Němci dostali u Stalingradu nebo že se Američani vylodili v Itálii, ale jak řikám, člověk nevěděl, co je na tom pravdy a co né. A taks jenom seděl a chrněl a makal a ráno, dyž tě v pět vyhnali z baráku, bejvala dycky taková mlha nebo co, takový sychravý, vyblitý rána, člověk měl hlad jako pes a tim chlebem, co ti dali, se ti eště zved žaludek a každý ráno to bylo stejný, bylo ti blbě a věděls, že můžeš na beton počítat s tim, že takle to bude eště hezkejch pár měsíců, dyž né roků. To tě někdy popad děsnej stek, něco ti přeskočilo v mozku, zdálo se ti, že jako se na to docela lehce můžeš vysrat, ale hnedka, v tý vteřině se ti zas mozek zasunul do správnejch kolejí a tys věděl, že to je blbost, že se vocať nedostaneš. Že jediný, co můžeš chtít, je, abys to vůbec vydržel, aby tě nešoupli do transportu. Hlava v tom momentě tě děsně zabolela, to jak prostě mozek na chvilku vypověděl službu. Ale potom zas začal pracovat, a moc dobře, takže ani ta jediná naděje, kerous měl, že to Němci přece jen nakonec dostanou a že to bude brzo, že tě pustěj, že zas budeš moct chrnět podle libosti a nic nedělat a nemít vůbec z ničeho strach, že se budeš moct flákat po Václaváku a chodit s holkama – jo, že tohle všechno neni tak docela jistý, protože Němci sou schopný, až budou vidět, že sou v rejži, všechny pobít a postřílet a votrávit. Ta myšlenka, že bys moh v poslední chvíli takle zhebnout, že by hned potom ty vostatní, co by to přežili, mohli bejt zase v bezpečí a jen ty s tou svojí zasranou smůlou bys zhebnul, to člověka tak naštvalo a cítil takovou závist a vztek a bezmocnost, že by až brečel.

Jo – co sem to řikal – jo, a tak si nemyslete, že sem ňák pátral po tom, co to ten chlap vlastně zpívá nebo co. To jen náhodou, dyž sme spolu někde makali a dyž sem byl hodně blízko u něj, že sem ho zaslech, tak sem si na to vzpomněl. A všim sem si, že to byla pořád stejná melodie. Po čase mě to ale votrávilo a přestal sem tomu věnovat pozornost. Myslel sem si, chlap už je z toho asi ze všeho pomatenej a ňáká písnička mu vlezla na mozek. A nebyl bych se na něj asi vůbec pamatoval, po tom, jak sem tam zblbnul, nebejt tý noci v prosinci vo Vánocích v čtyřicátým čtvrtym roce. Možná že ste už vo tom slyšeli nebo četli, protože to určitě někdo popsal. Já ty knížky vo koncentrácích nečtu, to víte, ale dovedu si přectavit, jak se z toho dolujou city a zážitky. Voni tam možná byli básníci, kerý třeba meditovali vo záhadách života, dyž je Pinďa kopal do prdele, já nevim jak kdo, ale ty, co sem já znal, ty všichni měli tu prdel plnou strachu a na žádnou poezii nebo filozofii jim vůbec nezbyl čas. Eště tak se hodně modlili a to breptali a drmolili modlitby tak bezhlavě, že si myslim, že ani nevěděli, co řikaj. Jak povídám: já nevim jak kdo, ale my sme si rozhodně žádný zážitky neuvědomovali.

A tenkrát, bylo to někdy vo Vánocích, jak sem řek, nevim už kerej den, to nás ráno vyhnali společně ze všech baráků, museli sme se seřadit, chlapi, ženský, děti, vod nemluvňat až po starý dědečky, kerý vomylem eště nebyli v transportu, a šli sme na apelplac vzádu za městem. To byla obrovská louka, z jedný strany prudká stráň, na vostatních třech stranách plot a vostnatej drát, v každým rohu věž s reflektorem a s kulometama a na tý stráni nahoře jich bylo několik. Tam sme šli. Já byl v jedný z posledních řad, takže dyž sme přišli dovnitř, byl už celej plac skoro plnej. Stály tam řady, votrhaný, bez čepic, vychrtlý jako herky a všichni byli hrozně zticha. To ticho bylo příšerný. Mohlo nás tam bejt – no nevim kolik tisíc, den byl bílej, na zemi ležel čerstvej sníh a nebe zatažený, takže bylo všude nepřirozený bílý jasno. Na věžích u kulometů bylo vidět esmany, jak se procházej, chvílema se raděj a čuměj na nás a čekaj, až přídem všichni. Apelplac byl čim dál tim namačkanější, protože voni tam vyhnali vopravdu celej Terezín. Dyž konečně všichni přišli, každej čekal, co bude. Nikdo nic neřikal, ale každej si myslel to samý. Vono už se delší čas vědělo, že to s Němcama je hodně nahnutý, a tak každej čekal jen dvě věci. Buď že to praskne, no a potom přijede švýcarskej Červenej kříž a začnou nás krmit a voblíkat a kurýrovat, nebo že se stane to, z čeho sme měli strach. No a teď to vypadalo, že příde to druhý. Všichni mlčeli. Bylo hrozný ticho. Ani větříček, ani žádný řvaní esmanů. Ty jenom stáli na věžích, koukali na nás, bylo vidět, že se vo něčem radí, ale slyšet je nebylo.

Tak sme stáli. A čekali sme to každou chvíli. Já nevim, jak kdo co myslel a jak mu bylo, ale mně bylo blbě. Děsnej stek, že tomu přece po těch třech letech, kerý sem vydržel, že tomu přece neujdu, a bezmocnost a skoro mi bylo do breku. A hned sem zase přemejšlel, jestli by bylo přece možný se z toho dostat. Lehnout si na zem, až začnou střílet, a dělat mrtvýho, protože přece nemohli chodit po všech těch tisícech lidí a dívat se, jestli sou vopravdu mrtvý. Pak zase strach, že mě to trefí jen napůl, že budu chcípat dovíjak dlouho raněnej, to pomyšlení, jak budou raněný lidi kolem řvát a brečet a prosit. A vobyčejnej strach ze smrti vůbec.

To ale eště ráno nic nebylo. Dyž sme už stáli ale dvě hodiny a tři a štyři a celý dopoledne a pořád se nic nedělo, pořád ticho, nikdo neřval, nic se nehnulo, hlad už sem měl až hrůza, každej se třás zimou, každýmu koukala z vočí horečka. Malý děti začly brečet, pak už nemohly, tak jenom tak zívaly hladem a zimou. A to si myslím, že těm bylo eště nejlíp, poněvač nevěděly, vo co de.

Vodpoledne, mohlo bejt brzo po poledni, začli padat první lidi. Po řadách se šeptalo, aby se všichni chytli pod paždim, zvedli ty padlý a drželi je. Celej houf se trochu zavlnil, trochu se sevřel a pak se stálo dál. Ze začátku člověk myslel na dost věcí. V mozku to bylo dost složitý. Ale potom, vodpoledne a kvečeru, už byl každej tak zmrzlej a hladovej a vyděšenej, že už se mu to ani v mozku nehejbalo. Ten strach, co sem měl, byl pak ňákej všeobecnej, beztvarej a ani sem přesně nevěděl z čeho nejvíc, totiž vůbec sem na něj nemyslel. To už sem vůbec nemyslel. A ten strach snad už ani nebyl v mozku. Tělo mě strašně bolelo, nohy, břicho, hlava a ze všech stran sem byl zmáčknutej. Lidi se tiše modlili, jiný kašlali nebo sípali nebo se posrali. Stálo se pořád hůř, ponivač přibejvalo těch, co vomdleli, nebo už prostě nemohli sami stát a vostatní je museli držet pod paždím. A tak to bylo stejný celý vodpoledne, den bílej, tichej, až se začalo stmívat. Esmani pořád na věžích, střídali se samozřejmě, pili čaj, kouřili a koukali na nás. Věčina pořád eště čekala, že začnou střílet. Jen nikdo nechápal, proč už to dávno neudělali, jenže zas každej věděl, že to dělaj schválně, že nás chtěj eště nejdřív pořádně mučit a dohnat k šílenství. Že vědí, že je to pro nás horší, nechat nás takhle čekat na smrt než postřílet nás zrovna. Ale jak řikám, to eště nikdo nepochyboval, že nás nakonec postřílej.

Potom se setmělo, až byla úplná tma. A najednou se rozsvítily všechny reflektory a bylo zas světlo. Byl to hroznej pohled. Vobloha úplně černá, všude kolem černo a jenom apelplac zalitej tou bílou září. Vůbec žádný stíny, ponivač reflektory svítily ze všech stran, lidi bledý, žlutý, s vobličejema staženejma vod hladu a zimy a strachu, drkotali se, zkroucený, namačkaný jeden na druhýho, voslepený tim světlem.

A zase sme stáli. Někde už lidi leželi na zemi, ponivač v řadě bylo víc těch, co byli úplně vysílený, než těch, co se eště udrželi na nohách. Někde už byli mrtví, hlavně starý a děti, ale taky nemocný a hodně zesláblí. Ticho pořád a pořád stejný, jenom některý kašlali a sípali, ale vcelku pořád hrozný, příšerný ticho a bílý světlo z reflektorů a kolem černá hustá tma v nebi. A pořád sme stáli, bez pohnutí, jenom sem tam lidi padali na zem. Viděls, jak se tak drží, pak jim párkrát poklesly nohy, pak spadli na kolena, na všechny štyři, někerý se eště pokoušeli vstát, voči vytřeštěný, vobličeje napjatý a svraštělý, hekali, kašlali a potom si lehli a leželi bez hnutí a my vostatní sme stáli a stáli a čekali nebo už ani nečekali, nemysleli, vevnitř celí stažený, plný zimy a horečky a hladu. Pořád sme stáli. A Němci na nás čuměli za těma reflektorama a čekali, až se hnem.

Potom, dyž už to vopravdu nikdo nemoh vydržet a já sem myslel, že co nevidět padnu taky, rozneslo se, že máme jít. Přední řady, ty nejblíž u brány, maj jít. Maj se hnout. Sebrat živý, co leželi na zemi, a jít zpátky do lágru. Ať se stane co chce. Je to pořád jedno. Máme tu chcípnout hladem a zimou, maj nás postřílet. Ale jít, jít. Hnout se. Vodlepit se z místa. Rozhejbat zmrzlou kostru a vodejít. Vodejít, vodejít. Ani už to nebyl strach nebo už to bylo víc než strach. Přední řady se hnuly. Děsně pomalu. Byli všichni zmrzlí a sotva se táhli a zaklesnutý pod paždím vlekli spolu vysílený. My, co sme stáli trochu vzádu, sme čekali, co bude. Jestli začnou Němci střílet. Nebo jestli je v bráně začnou mlátit kolbama. Ale nic. Šli pomalu, krok za krokem. Sníh chřoupal pod nohama, ale jinak ticho, hroznější než předtim. A tak sme se taky hnuli. Pomalu, s vočima pověšenejma k bráně, viděl sem, jak mezi dvěma reflektorama, zrovna nad bránou, čouhá kulomet. Měl to svý šedivý, lesklý voko votevřený zrovna na nás, vypadal jako zvíře, ani ne jako věc. Jako zvíře, kerý je živý jen proto, aby mohlo zabíjet. Úplně mě to zarazilo. Zrovna sem cítil, jak z toho votevřenýho železnýho voka něco proudí ven, na nás, jak to bodá do těla, čekal sem, že se každou chvíli svalim s kulkou v břiše. Podle všeho se to zdálo každýmu. Všichni šli děsně pomalu, malejma krokama, zmáčknutý v řadě, táhli jeden druhýho pod paždim, voči vyvalený nahoru, nad bránu, na kulomet, u kerýho seděl vosamělej esesák, nehejbal se a vypadal, jako dyby byl s tim kulometem srostlej.

A najednou se do toho ticha vozval divnej hlas. V tý chvíli, asi sem byl v ňákym transu, se mi zdálo, že je to prorok. Starozákonní prorok. Fousatej, fanatickej prorok, kerej zpívá na voslavu Jehovy. Já na to všecko nevěřim, aspoň moc ne, ale v tý chvíli, v tý chvíli – ten hlas se nes, takovej plnej a sytej – a my všichni vostatní byli vochraptělí a krky sme měli zamrzlý zimou – ale ten hlas byl plnej a sytej a vznášel se nad náma tak velebně, tak vítězně a triumfálně, jako ty pozouny vo posledním soudu anebo trouby Gedeona nebo koho před Jerichem. A pořád rost. Jak sme se blížili k bráně, byl pořád víc a víc jasnej a zvonivej a nes se tim příšernym tichem a tim světlem reflektorů do tmy kolem. Víte, já sem vopravdu hrozně nerad patetickej, ale tenkrát, v tý chvíli se vopravdu lidi začli narovnávat a tak nějak napřimovat a šli rychlejc a pevnějším krokem. A ten hlas zpíval pořád stejnou melodii a stejný slova, pořád a pořád, znova a znova a pořád silnějc. Možná že se mi to jen zdálo, ale byl docela neuvěřitelně silnej. A už sme byli u brány, šli sme rychle a křepce, jako vojsko na pochodu, čerství, nezdeptaný, jako dybysme ani nebyli celej den stáli na mraze, jako dybysme vůbec ani nebyli terezínský židi, ale to Mojžíšový vojsko, dyž šlo přes Rudý moře. Esesák za kulometem vstal a zahejbal hlavní. Snad chtěl střílet. Ale já vopravdu neměl strach. Ta melodie byla krátká a pořád stejná, dyž sme došli k bráně, bručeli sme jí už s sebou. A prošli sme klidně bránou a bručení se rozlejvalo za náma a sílilo a rostlo a najednou jako dyby celá ta noc a ta tma se vozývala tou melodií. A z ní jasně a vostře pořád bylo slyšet ten první hlas. Ten jedinej zpíval slova, vostatní bručeli. Vohlíd sem se a uviděl sem ho. Byl to ten praštěnej hluchoněmej chlap. Ale jak vypadal! Měl vobličej děsně bílej a voči vypoulený do neznáma. Kabát u krku rozhalenej a krk se mu napínal děsnou námahou. Potil se a zpíval, zdálo se, jako by proti němu vál vítr, jako dyby von samojedinej kráčel v čele a táh za sebou celej ten obrovskej zástup lidí.

Dyž sme všichni prošli bránou a přišli k barákům, zpěv pomalu slábnul a začalo se nám vracet vědomí. Všechno zmizelo. Začli sme se zase třást zimou a hladem, ale byli sme pryč z apelplacu a rozlezli sme se rychle po barácích. Bylo to za náma. Věděli sme, že to zejtra může přijít znova nebo eště něco horšího, ale tohle bylo za náma. Každej byl tak unavenej, že se svalil a chrněl. Strach, hlad a zima, všechno se smíchalo s vospalostí a vysílenim, najednou to na člověka spadlo a von usnul a spal jako mrtvej.

No a druhej den byl docela normální, museli sme makat jako dycky a Němci dělali, jako dyby se nebylo nic stalo. Ale ten chlap se mnou nešel. Zůstal ráno ležet, a dyž sem ho chtěl vzbudit, poznal sem, že je mrtvej. Bylo toho na něj moc. Vostatně, po tom dni umřelo víc lidí. Zápaly plic, vomrzliny a tak. Já sem to zaplaťpámbu vydržel. No a teď sem si na to vzpomněl, dyž ste tady hráli – sakra, co ste to hráli?“

„Spirituál. Go Down, Moses,“ řekl Fred.

„A jo. Víte, ta píseň, co ji ten chlap zpíval, to bylo právě to Go Down, Moses. To mně to všechno připomnělo. A mohlo by to snad stačit jako moje povídka, ne?“

Ota skončil a jeho povídka měla velký úspěch. „Vidíš, docela fajn, člověče!“ povídal Joska a jeho úsudku je možno si cenit, poněvač on je filozof. Já si uvědomil, že Ota Steinů není přece jen jenom tlustý a přiblblý živočich, za jakého ho obyčejně pokládají.

Ostatně, já si to o něm nikdy nemyslel. Vzpomínám si, jak jsem tuhle byl u něho v továrně a jak on mi vyklopil svoje starosti a problémy docela netovárnicky a důvěřivě. Příslušníci Otovy rodiny totiž všichni zahynuli a on zdědil po nějakém strýci továrnu na podprsenky nebo menstruační vložky či jaké podobné zajímavosti a tak teď dělá továrníka. Dře se, shání materiál a objednávky a je děsně úzkostlivý na dělníky, aby se jim snad nezdál vykořisťovatelem. Když do jeho kanceláře přijde třeba tovární metař, vypoklonkuje ho až na chodbu a má ještě hryzení svědomí, jestli mu snad neřekl něco, co by si metař mohl špatně vykládat. Přitom ho neustále trápí pocit, že si s dělníkama nerozumí tak, jak by měl, že je mezi nima nějaká neviditelná přehrada a nedůvěra či co. Jak jsem byl u něho v kanceláři na návštěvě, řekl mi: „Člověče, já už nemůžu mít z práce žádnou radost. Já nevim, asi to bude ten starej vůl Marx s tou svojí pitomou knihou. Přečet sem si to, člověče, a vod tý doby sem nemožnej. Pořád musim přemejšlet vo dělnících a vo nadhodnotě a vo vykořisťování a připadám si špinavej. Ale pak si zas řeknu: blbost! Já přece nikoho nevykořisťuju, platim svejm pitomejm padesáti dělníkům horentní mzdy a sám z toho mám jen dřinu a starosti a hryzání svědomí. Víš, já Marxovýmu učení moc nerozumim. Na mě je moc filozofický a moc – no, prostě tomu nerozumim, ale tak si někdy myslim, jestli to taky snad neni už ňáký zastaralý, jestli Marx byl vopravdu takovej machr, jak z něj dělaj. Nebo – nebo jestli snad aspoň teď, tady v Československu, továrníci, nebo možná jen já sám, nejsme z nějakýho jinýho těsta. Víš? Z takovýho ňák víc lidskýho. Dyť člověku se nechce věřit, že by sakra ty lidi vykořisťoval a vysával. Člověk by si vopravdu připadal jak krysa. Že třeba snad přece jen – prošel koncentrákem a tak – a bylo mu tam často blbě, že třeba má s lidma víc cítění. Víc demokratický solidarity, i dyž je továrník. Ale sakra, přece se nezřeknu tý fabriky jenom kvůli Marxovi, ne? Já se snažim vyjít s lidma po dobrym a nehonim je kvůli absencím a tak. Dyby tady měli národní správu, maj se možná hůř. Ale někdy mě serou, víš? Voni vědí, že mi to nesedí nějak je skřípat, a hřešej na to. A pak, sem žid a lidi mě už proto moc rádi nemaj. Já jim to nemám za zlý, ale věř mi, dycky mně to milý neni. Bylo mezi náma hodně parchantů, já vim, ale přece jen, člověk prodělal to všechno a ví, co židů tam zašlo, a teď se vrátí, sám a celej z toho nemocnej a s nervama pryč, a čeká přece jen ňáký pochopení a trochu – trochu tý shovívavosti vod lidí, kerý vlastně celou válku nic nezažili až na tu jednotvárnost v žrádle, a voni zatim, jak je na tobě vidět, že seš žid, hned zatočej řeč na židy, a jaký to byli prevíti a jak germanizovali, a pořád řikaj: „To musíte uznat,“ a „To je pravda a nedá se to voddiskutovat,“ a „Je to hrozný, co Hitler udělal se židama, ale na jedný straně voni si to zasloužili,“ a teď viděj, že je to přeci trochu silný, a začnou se z toho vytáčet, že ne snad, že by si zasloužili to mučení a tak, ale že ňáký vomezení a ňákej trest přijít musel, a člověk přitom vidí, jak je jim to úplně lhostejný, že Němci židy posílali do plynu, jak to s nima vůbec nepohne. Ale nejenom utrpení židů. Vůbec celý koncentráky. Jak jenom kecaj při manifestacích a breptaj vo německý bestialitě, a že nikdy nezapomenou, a mluvěj vo utrpení a mukách, a přitom, říkám ti, je jim to tak lhostejný, tak lhostejný, že až to člověka nasere, dyž sám ví, co to je koncentrák.“

Tak Ota mluvil a já s ním musel souhlasit. Mě taky hrozně štvou takoví lidé, a nejvíc ze všeho mě dožerou projevy a přísahy a články v novinách. Vždycky si vzpomenu na jednoho pána, který teď píše patetické úvahy o německé zvrhlosti a sadismu, o úpadku morálních hodnot německého národa a taky o kavárenských flákačích a jehož jsem za revoluce viděl s nesmírným požitkem stahovat kůži z nějakého esesáka. Ten esesák byl živý a řval jako tur, což panem X vůbec nepohnulo, mlátil dál zajaté Němce kolbou do nosu a odbouchával je z revolveru.

No, ale abych se moc nerozplynul v citech; tak teda Otova povídka měla úspěch a protrhla zařezanou náladu. Když opadlo první vzrušení, přihlásil se ke slovu mladší Kelbík a zeptal se, jestli může svůj příběh číst. Má prý náhodou s sebou rukopis jedné svojí povídky a rád by slyšel, jak zní. Fred povídal, že nemá námitek, protože je lepší slyšet věc souvisle než se otravovat nějakou slovní ekvilibristikou ad hoc a spatra. Fred si totiž trochu libuje v literátštině a cizích slovech. Vtom vstal starší Kelbík a řekl, že v tom případě si dojde domů, protože má taky napsáno několik povídek z války, které by rád přečetl. Zmizel a vrátil se za pět minut, jelikož Kelbíci bydlejí ve vedlejší vile. Jeho mladší brácha začal číst. Trochu koktal, ale za chvíli ho to strhlo a přednášel svou povídku hrozně lyricky. Mladší Kelbík je vůbec lyrik. Chodí s takovou zlatovlasou kvintánkou z anglického gymplu a je do ní zblbnut až po uši. Ráno ji doprovází do školy, v poledne ze školy, odpoledne jí dělá úkoly a večer courají po Petříně nebo se drží za ruce v biografu. Ona chce vidět každou americkou premiéru, a protože je z anglického gymplu, má jakési divné pojmy o gentlemanství. Následkem toho musí Kelbík kupovat lístky ze svého a obyčejně do lóže a je neustále samý dluh. Ale miluje ji hrozně a každému o ní vypráví. Mimochodem, študuje chemii a minulý týden ho vyhodili od matiky. Snad to taky nějak souvisí se zlatovlasou kvintánkou. Nevím, rozhodně ta povídka, co četl, byla pro něho typická:

„Po smrti přítelově se Ondra počal cítit osamělý. A z tohoto pocitu vyrostla přirozeně touha po dívce, společnici, přítelkyni a milence. Přesto však zůstalo v Ondrovi příliš vzpomínek na neúspěchy v lásce, na neuspokojení, které mu přinášely ony známosti, hovory a koneckonců i polibky a laskání, do nichž se musel nutit, uvědomuje si svoji katastrofální neerotičnost. Ani jeho nynější touha po dívce nebyla erotická. Ondra obdivoval krásu a měl silný smysl pro přátelství. Snad se jeho erotická vášeň vybíjela tímto způsobem; přál si prostě být vlastníkem dívky (neboť tak pociťoval onen posvátný poměr), hezké dívky, elegantně se strojící a vkusně pomalované. Mít jistotu, že kdykoli se mu zachce, bude moci jít po ulicích, veda si ji pod paží a chlubě se její krásou, a kdykoliv pocítí touhu být sám, dívka poslušně odejde.

Jeho fantasie se v poslední době čím dále tím více zaměstnávala myšlenkami tohoto druhu. Přemítal v jakémsi jemném a snadno porušitelném zasnění o teplé přítomnosti abstraktní dívky, pociťuje ji spíše jako esenci barevných rtů, hebké pleti a umělé dráždivě vůně, než jako skutečného živoucího tvora. Jeho erotika se probouzela v takových chvílích záchvaty nezvyklé síly, které ho někdy znepokojovaly a jindy plnily radostí. Pomíjely však brzo a zůstávalo jen ono křehké téměř estetické zasnění.

Z takové mlčenlivé extase jej jednou vyrušil hlas zvonku. Neočekával nikoho, protože se téměř s nikým nestýkal. Proto zvonek vzbudil jeho zvědavost. Vstal a šel otevřít v lehkém napětí. A potkalo jej něco, co očekával nejméně. Za dveřmi stála hezká dívka v plášti vínové barvy, měla červeně namalovaná a souměrná ústa se rty poněkud smyslně zastřiženými a v kaštanových vlasech se jí usadilo několik paprsků, náhodou zabloudivších skleněnou stěnou schodiště.

Tato esence dívky jeho denního snu proplula beze slova pružným krokem kolem něho – a tu si všiml její ztepilé postavy, štíhlých lýtek a něžného zadečku – a usadila se s naprostou samořejmostí v křesle u okna.

Nebyl schopen něco poznamenat. Hlavou mu ihned blesklo nejpravděpodobnější řešení: omyl. Ale vzápětí počal mít radost z tohoto omylu. Vklouzl střemhlav do pózy herce na jevišti a desítky podobných scén, které byl okoukal v horkých hledištích, se mu současně vynořily v mysli. Romantický nápad o řízení osudu, o náhodě, která svádí lidi dohromady, ho plně zaujal.

Dívka se pomalu rozhlížela pokojem. Všiml si elegantní sukně z kostkované látky, jež odedávna lahodila jeho estetickému vkusu, která se objevila pod kabátem, rozhrnuvším se poněkud, když si dívka sedla, a odhalivším její kolena onoho nepopsatelného tvaru, jenž vyvolává mužům husí kůži na zádech a vzbuzuje svrbění v dlaních.

‚Máš to tu hezké,‘ prohlásila náhle sympatickým hlasem. Ondru to nepřivedlo do rozpaků. Chopil se jejích slov jako nabízené ruky.

‚To si myslím,‘ odvětil, zalykaje se touhou po konverzaci a zvědavostí, jak bude dívka pokračovat.

‚Až na ty záclony!‘ byla její další slova. ‚Tyhle zelené záclony se vůbec nehodí k modré barvě stěn.‘

‚Na prvního je vyměním,‘ ujistil ji Ondra kvapně.

‚A kde budu spát?‘

Ondra se zatetelil radostí. Hle, rozmluva jako z amerického filmu! Pikantnost se vůčihledně vloudila do hovoru.

‚Třeba tady na gauči,‘ mávl nedbale rukou.

‚Aha. To lepší si necháváš pro sebe, viď? ‘ usmála se. Byl to škádlivý úsměv a smysl vět byl dráždivý. Alespoň Ondrovi se tak zdálo. Byl v sedmém nebi.

‚To víš, muži mají těžké sny a já tomu gauči moc nevěřím.‘

Dívka se znovu lehce zasmála a vstala. Položila svůj elegantní kufřík na stůl a otevřela jej.

‚Vezmu si župan,‘ pravila. Jsem po cestě úplně rozlámaná a večer už stejně nikam nepůjdem. Ukaž mi, kam si mám pověsit šaty.‘

Byla-li Ondrova ochota nápadná, děvče to zřejmě nepozorovalo. Ani samozřejmost, s jakou Ondra očekával, co se bude dít dál, a s níž civěl na dívku, ji neudivila. Svlékla vínový plášť a počala rozepínat blůzu. Ondrovým zrakům se objevila bílá neposkvrněná krajkovina, vzedmutá drobnými ňadry, jejichž rozměry a tvar plně odpovídaly Ondrovým představám o dokonalosti této části ženského těla. Komičnost situace dostupovala vrcholu. Ondra si najednou uvědomil, že musí přijít zlom. Aniž si toho byl vědom, jeho myšlení bylo silně ovlivněno filmem. Způsob, jímž reagoval na životní situace, byl více méně kopií románových a filmových reakcí a on se často ocital v roli diváka vůči sobě samému. Bílá krajkovina byla vrcholným bodem jednoho dějového toku. Nyní musil přijít zvrat, který obrátí děj jiným směrem.

Dívka se náhle zarazila.

‚Kdo je to?‘ zeptala se, ukazujíc na fotografii Ondrovy matky.

‚Moje máti,‘ řekl Ondra klidně, netuše nic zlého.

‚Kdo?‘ dívčin hlas se zvýšil. Zaznělo v něm prudké podezření. Její postava strnula.

‚Moje máti,‘ opakoval Ondra nevinně a rovněž zvýšeným hlasem. Ale toto zvýšení mělo jen vysvětlovat.

‚Vy! A kdo jste vy?‘ vyhrkla dívka obranně a nepřátelsky.

‚Ondra Šimon,‘ pokrčil rameny Ondra s úsměvem. Ten úsměv byl svůdnický a povýšený. Hra se vyvíjela podle jeho chuti. Dívka byla právě tam, kde měla být. Nevěděl přesně, co přijde dál, ale cítil, že bude správně reagovat na všechno, co dívka řekne nebo učiní.

A ona si beze slov zapjala blůzu. Prsty se jí při tom horečně chvěly. Ondra toho ani nelitoval. Bylo sice příjemné a dráždivě představit si ji ve spodním prádle, nicméně tato hra měla také svoje přednosti.

Děvče rychle obléklo kabát, zavřelo kufr a obrátilo se ke dveřím. Ondra jí nebránil. Stál tiše, neboť situace nemohla skončit pouhým: dívka odchází vpravo. Něco se musilo stát. Bylo nutné, aby celá věc měla pokračování.

A dívka se skutečně otočila ve dveřích. Pohlédla naň pohledem plným rozkošné nenávisti krásných žen, která nepramení ze srdce, nýbrž je pouhým výrazem trochy konvence a trochy vzteku. V světlém rámu dveří, ověnčena vlasy, náhle pozlacenými světlem ze schodiště, byla zase esencí dívčí krásy a Ondra si opět uvědomil příjemné mrazení v zádech.

‚Sprosťáku!‘ řekla upřímně, otočila se a zabouchla za sebou dveře. Bylo slyšet sladké klapání jejích střevíčků, jak běžela po schodech dolů.

Ondra se nepokusil ji následovat. Místo toho se uvelebil do křesla a počal vzrušeně snít. Kdo byla? Proč k němu přišla? Jaký osudový omyl se skrývá za tím vším? A přitom nebyl vůbec na pochybách, že opět vkročí do jeho života.

Kreslil si znovu situaci toho konkrétního snu a z ní se oddělovaly jiné a jiné, a když už byly příliš spletené, končily rozplynutím.

Druhý den se ohlížel po všech dívkách, které se blížily nebo vzdalovaly davem a měly pěkná lýtka a červená ústa. Nějaký čas byl nápadný tímto ohlížením po kráskách hlavního města. Pokládaly ho asi za zvrhlíka a drzouna; nevadilo mu to. Horší bylo, že jeho jistota počala ztrácet sílu.

Časem se krátily jeho procházky ulicemi, v nichž hledal svoji zmizelou esenci dívčí krásy. Sedával opět v křesle a přemýšlel. Kdo byla? Odkud přišla? Jaká v tom všem byla spojitost? Ale nebylo tu spojitosti. Jasný Ondrův mozek bezpečně poznával, že si s ním zahrála náhoda. A bolest, vyrůstající z onoho poznání, byla větší než kterákoliv jiná bolest. Nezaviněná, neodpovědná hra osudu. Cítil, že miluje neznámou krásku, pro tu nenávratnost její krásy, jež neměla dosti času, aby zevšedněla, pro to temné mizení vzpomínek v chaosu života. Ulice města se stávaly zmatenou a přehlubokou vřavou drobných, bezvýznamných a ztracených lidí, z níž se snad mohla najednou vynořit ona, neboť ona někde byla, někde klapala něžnými střevíčky a její štíhlé nohy hlásaly moudrost Stvořitelovu. Věděl to právě tak, jako věděl, že není možno, aby ji našel. Intuitivní jistota prvních dnů hledání se zcela rozplynula. Ondra poznával, že člověk nemůže žít ve snu, setkal-li se s jeho ztvárněním. Viděl, že je možno kouzlit si nekonečné vidiny života, nekonečné vidiny rozkoše napjaté na konečcích vysoce soustředěných nervů v tichých chvílích samoty, že je možno věřit v záhadné a neomylné dění přivádějící nás s mechanickou jistotou k cílům snů, že je snadné spatřovat symboly nějakého vyššího řízení ve všedních situacích života a v neurčitých pocitech nervózního těla. Ale setkal-li se člověk se ztělesněním snu, nemá více snů, sladkých a utěšujících. Rodí se bolest. Člověk odsouzený k hledání ztracených vidin nachází jen staré vzpomínky. Jsme všichni dětmi nostalgické bolesti, probouzející se ve chvílích dotyku věcí a bytostí přišedších k nám z lůna naší pravlasti, po níž všichni nesmírně toužíme. Ale ty bytosti opět odcházejí, nezanechávajíce nic, jen veliké prázdno v duši, prázdno, jímž se pomalu vzdaluje zlatá záře jiného a lepšího světa.“

„Je to mírně přiblblý,“ charakterizoval Kelbíkův výkon po chvilce mlčení Lojza. „Ale moh bys to s klidem poslat do Hvězdy, kdyby eště vycházela.“

„Ty vole!“ povídal Kelbík. „Sem zvědav na tvojí povídku, ty imbecile!“

Lojza mimoděk vyjádřil pocit nás všech. Ne že by nám to připadalo tak docela pitomé. Naopak, myslím, že v duchu to mnohým z nás docela sedělo. Ale člověk nemá rád, když se někdo moc nahlas ohání sentimentální životní poezií. Fakt je, že život není vůbec poetický, až leda na vzpomínky a sny a básnické povídačky. Když člověk skutečně žije, sentimentalita mu ani nepřijde na mysl. Pamatuju se na jeden hezký příklad. Bylo to loni v létě, chodil jsem zrovna s takovou příjemnou dívkou, která měla hezké oči a chtěla na mně, abych jí pořád povídal o lásce a tajemství lásky a sladkostech lásky, jako kdyby nestačilo praktické provádění těch sladkostí. Když jsem o ní přemýšlel doma, připadala mi hrozně krásná a sladká a vše, co s ní nějak souviselo, bylo plno poezie a romancí. Ulice večer, Václavské náměstí, Letenské sady a biografy a noční tramvaje a podobně. Ale když přišlo co k čemu a já měl dělat to, co se obyčejně, aspoň ve filmu, považuje za krásné a romantické, byl jsem otráven jako náš pedel, když se razítkují tramvajenky. Ona si mně sedala na klín a chtěla, abych ji choval a laskal, a protože byla dobře rostlá, nebyla její váha zrovna zanedbatelná. Já v duchu klel, nohy mě bolely a svaly jsem musil napínat, abych ji udržel a abychom se oba nesvalili na zem, a vyprávěl jsem jí sladce a poeticky o kráse lásky a tajemstvích lásky a jiné voloviny.

Takové a podobné pocity vadí člověku, když slyší někoho nahlas číst lyricko-filozofickou poezii. Našemu životnímu stylu se hodí spíš trochu cynismu než nějaká poetická otevřenost. Víme, že v jádře všech věcí je nesmysl a výsměch, zakrytý ušlechtilou slupkou uměleckých slovíček, výsměch tak směšný, že je to až tragické. Proto Kelbík se svou povídkou pohořel. Snad je to jenom osobní názor. Když o tom přemýšlím, uvědomuji si, že on tam taky něco povídal o tragice života či co, jenže o tragice se právě nedá mluvit lyricky. Jak ji začne člověk zabalovat do melancholických metafor, už to není tragédie, ale něco hrozně dojemného a úchvatného, z čeho má čtenář estetický požitek. Ve skutečnosti tomu nikdy tak není.

O slovo se přihlásil Joska. Je to filozof a největší cynik před Bohem. Hned po revoluci začal vydávat literární časopis pro mládež, psal plamenné články o svobodě umění v době, kdy to ještě nebylo aktuální, protože nikdo nevěděl, co a jak bude, dělal si legraci z literatury pro lid, z optimismu a z kladné tendence. Urazil taky místního policejního náčelníka, prohlásiv ho za fašistu, když ten pán zakázal tancovati boogie-woogie kvůli morálnímu pohoršení místních veličin. Chtěli ho potom zavřít. Z ústředí SČM dostával výhrůžné dopisy kvůli svým článkům o kultuře, a když v Anglii prohrál Churchill volby a Joska o něm napsal oslavný traktát, zavánějící nostalgií, došla kulturním vůdcům z SČM trpělivost, zakázali mu časopis dál vydávat a nařkli ho z fašismu. Joskovi se to ale náramně hodilo, a kdykoliv se teď mluví o politice, vydává se sám za přesvědčeného fašistu a najdou se pitomci, kteří nevědí, co si o něm mají myslet.

„V tomhle příběhu,“ začal Joska vyprávět, „nebudou žádný milostný vztahy. Možná, že vo něj následkem toho ztratíte zájem, ale já do něho prostě žádný milostný vztahy vinterpretovat nemůžu, protože by to pokazilo pointu.

Je to v jádře směšnej příběh, aspoň ve mně vyvolal takovej pocit, když jsem ho prožil. A je to taky cynickej příběh a nihilistickej a čítankovejm lidem by asi pobořil ideály nebo v nejlepším případě by je naštval k nepříčetnosti. Já, jako budoucí profesor, sem si vědom škodlivosti takovejch příběhů na křehký mysle mladejch lidí. Ono je z pedagogickýho hlediska lepší ponechat jim černobílou představu vo světě. Catch them young, jak to říkal jeden jezuita a jak se to teďka všeobecně praktikuje. Neni radno jim svět moc komplikovat. Ty chytrý a inteligentní to přivede k dekadenci – protože, jak pozoruju, všichni inteligenti jsou dneska dekadenti, dyž to zrovna nějak nemaskujou – a ty hloupý, prostý a nefalšovaný to poplete, zneklidní, zblázní a dožene k velkejm duševnim zmatkům a nepředloženejm činům. Jelikož ale vidim, že vy ste všichni dekadenci propadlí a pomoci vám už neni, tak vám ten příběh povim.

Já sem za Německa študoval na gymplu v Náchodě. Je to romantické městečko se spoustou továren a s dělnickou čtvrtí a starým zámkem, za kterým je lipová alej a šeříkový podrost, pro študium a študáky neocenitelný. Jinak je to maloměsto, typické po všech stránkách. Existuje tam taky kultura, kterou provozuje několik pánů a dam, a jinak lidi horujou pro fotbal a pro biograf. Je to kraj Boženy Němcové a Aloise Jiráska. To si můžete přečíst v každém referátu v místních novinách, ať je o čemkoliv. Boženu Němcovou a Jiráska do toho vždycky dovedou dostat. Třeba do vysokovské posvícenské rvačky nebo do plnění plánu.

Jo, o to by ale nešlo. O čem chci vyprávět, je podzemní činnost jedné študentské skupiny, které se zúčastnil můj mladší brácha a moje sestra. Byli sme po matuře všichni nasazení v místní letecké továrně a hrozně otrávení. Denně vstávat v pět hodin ráno a za pět minut šest už zařezávat u šablon, v poledne pauza půl hodiny a pak zas dál až do půl vosmý večer. Co mě drželo, byl tovární hajzl. Scházela se tam recesní parta, študáci a kluci, kteří měli moc mírová řemesla a byli proto taky nasazeni, jako jeden vyučenej hokynář, kterej v dílně vypadal tak nešťastně, že by člověk myslel, že co nevidět spáchá sebevraždu. Jenže von naštěstí v dílně moc nebyl a věčně seděl na hajzlu, s kalhotama staženejma, protože každou chvíli chodili werkšucáci a kontrolovali, jestli přítomný skutečně konaj svou potřebu. Kdo ji nekonal nebo nekouřil, byl zapsanej, dostal pokutu a při vopakování ho předali pracáku. Taky tam byl jeden moc príma koňskej řezník, v tváři celej růžověj, ale soudě podle jeho továrních absencí, musel bejt hrozně nemocnej. S tim sme vedli vždycky těžký filozofický hovory vo základních filozofickejch tématech, vo ženskejch a vo tý votravě, co je život. To mě asi taky pohnulo k tomu, že sem se po revoluci dal zapsat na filozofii. Ten mladej koňskej řezník psal básně a hrál divadlo a každej den, pokud byl v továrně, recitoval nám na hajzlu dlouhý pasáže z Nezvala a Shakespeara. Byl tam eště jeden básník, vyučenej lakýrník, no a potom spousta študáků. Drželi sme besedy v tom smradu a cigaretovým kouři, nadávali na všelijaký ty tovární mistry a hamouny, bavili se vo vojenský situaci a vo těch různejch filozofickejch problémech, jak sem už řek. Teda, v továrně byli vodporný hamouni. Pamatuju se na dva, který vrtali na mesršmitový šabloně v pásu. Jeden dělal levou stranu a druhej pravou. Já sem makal s jednou švadlenou a jednou prodavačkou a jedním holičem na šabloně, co byla v pásu za nima, říkalo se tomu takty, a před náma se pořád hromadila pyramida deklů, kerý ty dva vyráběli vo dvě třetiny rychlejc, než my štyry sme je stačili zanejtovat. Byl to na ně pohled! Dyby se člověku nedělalo špatně z takový zvrhlosti, musel by chcípnout smíchem. Voni na sebe totiž žárlili a předháněli se, kdo víc udělá. Německej mistr je samozřejmě povzbuzoval a chlapi dřeli jak blbí, vod rána do večera, ani vychcat se nešli, pořád vohnutý nad šablonou, s pneumatickejma vrtačkama do ruda rozžhavenejma. Dali jim k ruce učedníka, kerej nedělal nic jinýho, než jim brousil zlomený vrtáky, a byl večer chudák vždycky tak uštvanej, že ho každej tejden museli vystřídat. A ty dva po sobě pořád po vočku pokukovali, kolik už toho má ten druhej, a každou chvíli se začli vo něco hádat, až voba tak zrudli, že sme je museli vod sebe vodtrhávat.

Vo tom sem ale nechtěl vypravovat. Teda muj brácha byl taky nasazenej v tý továrně, a jelikož von je strašnej vlastenec před Bohem a tyhle a podobný zjevy mezi českejma dělníkama ho děsně štvaly, rozhod se, že bude mezi nima šířit osvětu a pozdvihovat jim morálku. Našel pár voptimistů sobě podobnejch, zatáh do toho taky naší Hanku a založili podzemní spolek Bivoj, kerej se scházel u nás v jídelně a poslouchal tam Londýn. Někde, čertví kde, splašili malej cyklostyl a začali tisknout letáky. To by nebylo tak hrozný, horší bylo, že je sami psali. Nic trapnějšího ste neviděli. Byly tam vobyčejně básně, kerý skládal jeden sextán, a potom politickej článek, kde muj brácha vyzýval dělníky, aby se připravovali na den vodplaty a škodili nacistickejm vrahům, kde můžou, a věřili pevně ve vítězství. Prostě takový pořád stejný povídání, nic konkrétního, pochopitelně. No, víte, já sem ty kluky chápal, voni potřebovali nějak uvolnit svýmu upřímnýmu vlastenectví, ale jinak sem je vod toho zrazoval a dělal si z nich psinu. Kluci neměli vůbec žádný spojení s ňákou skutečnou organizací. Myslim, že se ve svym nadšení vo něco takovýho ani nesnažili. Byli zaujatý svejma letákama a věřili pevně, že tim dělaj pro národ něco tak úžasnýho, že jim prostě ta privátní spiklenecká organizace stačila. Z jistý stránky vono to bylo vlastně vod nich úžasný. Byl to velkej výkon. Já sem vo tom pak často přemejšlel a zjistil sem, že i když sem to byl nakonec já, kdo je vytáh z rejže, v kerý se brzo vocitli, že – tak nějak morálně – udělali mnohem víc než já. Jo, já sakra dobře vim, že dyby byli všichni takoví jako já, nebylo by došlo vůbec k žádný podzemní činnosti, ani k tý pitomý, ani k tý vopravdu účinný a důležitý. Jenže byli to prostě kluci, kerý sem znal, a viděl sem, jak si hrajou s vohněm a jak pitomý a naivní to je. Rozumějte, nechci říct, že ten jejich úmysl a nadšení bylo pitomý, to ne, ale způsob, jakým to prováděli, tak zbytečnej, neužitečnej a nebezpečnej. Byl ve mně prostě nějakej rozpor. Nechtěl sem zraňovat jejich city, dyž sem viděl, jak pro tu věc hořej, ale, jak řikám, viděl sem, že to je nebezpečný a neužitečný. Byla to moje sestra a muj brácha a známí kluci – tak sem je prostě chtěl vod toho vodradit. A já to nedovedu jinak, než že sem si z nich dělal psinu.

Voni mě samozřejmě nenáviděli. Musel sem vod bráchy vyslechnout mnoho přednášek vo svý zvrhlosti, vo tom, že nechápe, jak můžu v týhle době tak mluvit, jak se můžu zajímat vo takový věci, jako je jazz a potápky, dyž de zatim vo bytí a nebytí celýho národa. Ve svý naivnosti chudák nechápal, že člověka jeden Golden Gate Quartet z Londýna povzbudí víc než deset jeho trapnejch letáků. Voplátkou snášel zas moje rejpání a ironizování. No, kluci mě prostě považovali za ztracenýho a bezcennýho a taky samozřejmě povrchního dekadenta.

A jednoho krásnýho dne se stalo, co sem vočekával. Sedim zrovna na hajzlu a bavim se s Joskou Vorlem, to byl ten koňskej řezník, vo německym svalnatym umění, dyž vtom najednou příde na hajzl brácha, celej zelenej, a povídá, že mi chce něco říct. Šli sme dozadu do poslední posady a tam mi to vyklopil. Vypadalo to hodně blbě. Dyž šel brácha se Zdeňkem, to byl jeden z jeho spiklenců, na voběd – polední pauzy byly tři, každá skupina dílen měla jinou a já sem teprve čekal – překvapila je u brány nevočekávaně šťára. Werkšucáci ji vobčas dělali, jestli se z fabriky nevodnášej plány nebo nástroje nebo různý fušky. A při tý štáře sebral velitel werkšucáků, vodporná krysa, kerej se menoval Benda a za republiky ho kvůli vydírání vyhodili vod četníků, teda Benda sebral Zdeňkovi jeden leták, kerej von vomylem zapomněl v kapse. Poněvač Benda byl hrozně ctižádostivej – a jak se ukázalo, byla to pro nás klika – neřek nikomu ani muk, jen zatáh kluka do svý kanceláře a tam z něho tahal rozumy.

No, kluci byli v pěkný kaši. To sem věděl a brácha si to uvědomoval taky. Nebyl sem hned vstavu něco říct. Vypadalo to skutečně nerozřešitelně. Brácha mi začal blekotat, abych vyřídil doma, co se stalo, von že se sebere, zalarmuje zbylý kluky a pudou se skovat na Ostaš do skal. Strašila mu v hlavě partyzánská romantika. Přitom muj brácha je takovej stonavej, slabej a věčně náchylnej k chřipce a zánětu středního ucha a k zápalu plic, že by myslim ve skalách nevydržel ani jednu noc. To mi bylo jasný a to sem mu taky hned řek, něco takovýho že je blbost, že bysme ho na Ostaši nemohli zásobovat aspirinem a mimo to Hanka že je taky v tom, a dyby voni všichni nakrásně se dali k partyzánům, za předpokladu že v okolí vůbec ňáký stálí partyzáni z povolání sou, vona s nima jít nemůže, nehledě k tomu, že by otec měl jistě nepříjemnosti, dyby brácha najednou záhadně zmizel. Zkrátka, řek sem mu několik pádnejch důvodů, kerý ho umlčely. Byl teď úplně zhroucenej, bledozelenej a potil se strachem. Nemyslete si, to bych nechtěl, že brácha je ňákej zbabělec. To ne. Ale vono to taky neni žádný hrdinství, dělat něco, dyž vůbec nemám strach. Strach je docela přirozenej a já myslim, že každej hrdina se bojí. V tom je právě to hrdinství, že má strachu plný kalhoty, a přece de a udělá, co chce udělat. Vlastně, to vám jistě neřikám nic novýho. Brácha měl prostě strach a já taky, poněvač přece jen to byl muj brácha a vypadalo to hrozně bledě.

A pak sem najednou dostal nápad. Nápad, s jakým bych se chlubit neměl. Nebyl vůbec heroickej. Byl to takovej typickej nápad, jakýho se člověk chytá jako stýbla, dyž mu vopravdu hoří koudel pod nohama. Řek sem bráchovi, aby držel hubu, nikomu, ani svejm kumpánum vo Zdeňkovi nic neřikal a šel do dílny, já že to zařídim. Pak sem se sebral, houkalo právě moje poledne, a uháněl do města. Šel sem rovnou k Láďovi, to vám musim napřed říct, kdo to byl. Von vlastně eště žije a působí teď v soukromym mezinárodnim vobchodě s valutama. Tenkrát ale se specializoval na vobrazy, lihoviny, cigarety a přepychový zboží. Já s nim kdysi chodil do vobecný školy, byl to největší lotr a sígr. Pak šel do měšťanky, a dyž jí absolvoval, vrh se na vobchod. Byl to báječnej člověk. Co ten uměl dělat s vobrazama, no to bylo prostě neuvěřitelný. Veliteli náchodský německý posádky prodal pravýho Velázqueze za deset tisíc. Toho Velázqueze vyrobil Franta Máček, kerej na nádraží v Náchodě přehazuje výhybky a přivydělává si malovánim, a ten šturmbanfýrer si ho pověsil v ložnici, hned vedle Hitlera, a ukazoval ho všem esesáckejm paničkám a honoracim, kerý ho navštěvovaly. Nebo jednou, to už bylo koncem války, dyž začly nálety na Prahu, nechal si Láďa od jednoho študáka, kerej teď je v Praze na akademii, udělat perokresbu Hradčan, takovou bonboniérovou, natisk toho asi padesát tisíc kusů, a dyž sem se ho ptal, co s tim zamejšlí, vysvětlil mně, že prej počítá s lidskou mentalitou. Ty Hradčany rozešle svejm obchodnim známejm a ty je budou nabízet s narážkama na to, že teď sou nálety na Prahu, a co dyby Hradčany vzaly za svý, a že takovej vobrázek je hezká památka. No a von vám těch padesát tisíc Hradčan do konce války rozprodal, padesát korun za kus.

Tak to jen tak na ukázku, co to bylo za chlapa. A k němu sem teda šel, poněvač von byl muj moc dobrej kamarád, vysvětlil sem mu, vo co de, a sestavili sme spolu plán. Protože tohle se stalo ve čtyřicátym čtvrtym roce, ve Francii byla inváze a těm Němcům, kerý nebyli docela praštěný, bylo dávno jasný, jak to dopadne, existovali v Náchodě lidi, kerý kdysi byli Češi, potom Němci a teď by zase rádi byli vobrátili, dyby to šlo. Nejvýznamnější z nich byl ňákej pan Ceeh. Dřív se menoval Čech a měl vobchod s textiliema. Na toho sme se s Laďkou vypravili a vysvětlili sme mu, vo co běží, samozřejmě děsně vopatrně, a přitom sme mu pořád mazali med kolem huby, jako že my víme, že von je slušnej člověk, a že sme slyšeli, jak používá pořád svýho vlivu k různejm intervencím na gestapu a tak. Nic takovýho sme samozřejmě neslyšeli, ale věděli sme, že mu to bude dělat dobře. A že ty kluci sou mladý a neuvážliví, že nevědi, co dělaj, a tak dále a tak dále. Při tom sme pořád bubnovali na ty jeho zásluhy a intervence, aby se mu zdálo, že my jako bysme byli případně ochotný jednou pro něj svědčit, dyby měl někdy ňáký voplítání – a von nám na to nalít jedna radost. Snažil se samozřejmě, aby to na něm nebylo znát, ale bylo vidět, že touží udělat pro nás nějakej dobrej skutek. Z pochopitelnejch důvodů. Navenek mluvil chladně, kázal nám vo vobtížnosti svý situace a vo nevděku lidí, kerejm prej zachránil život a majetek, vo nebezpečí takovejch podniků a vo svým vlastenectví. Vyložil nám taky svou teorii český rezistence, která se samozřejmě nelišila vod jinejch podobnejch, co se s nima tenkrát začli vohánět lidi jako von. Češi maj zachovat klid, je blbost dělat ňáký sabotáže a povstání, to nemá žádnej význam, protože Němců je moc. Češi maj navenek bejt lojální a spolupracovat, ale v srdci – pan Ceeh přitom ukazoval na svý tučný prsa – v srdci maj zůstat vlastencema. Tohle samý mně v továrně řek jeden českej mistr, dyž mě káral pro ulejváctví. Že prej každej má mít svý vlastenectví v srdci a ne na klobouku. Narážel na syrečky, kerý sme tenkrát začli nosit, podle vobrázku zoot-suiterů, votištěnýho jako vodstrašující příklad americký zvrhlosti v Árijskym boji. A já mu řek, že pokud kdo má svý vlastenectví v srdci, je to dobrý. Horší je, dyž ho má v kalhotech. To mě tak napadlo, dyž pan Ceeh se začal vohánět svým kordiálnim vlastenectvim. Neřek sem samozřejmě nic, jenom sme voba horlivě přikyvovali a čekali, kdy se pan Ceeh rozhejbá. Trvalo to ňákou chvíli, ale pak přece jen povídal, s výrazem člověka, kerej je usouženej starostma, ale přesto se vodhodlává vzít na svoje bedra eště jedno břímě, a to docela nezištně, z čistý lásky k věci; řek, že udělá, co bude v jeho silách, že to u Bendy samozřejmě nebude zadarmo, ale že pan Bém, to je Láďa, jistě potřebný vobstará. Láďa ho ujistil, vo to že žádná starost, a pan Ceeh vodešel s vobličejem staženym do trpitelský grimasy a jeho postava vypadala zezadu tak tragicky a vodhodlaně, jako v biografu. Nechal nás ve svý pracovně s likérem, cigaretama a německou korespondentkou, abysme se mu eventuelně nehrabali v jeho spisech. Byl pryč asi hodinu. Dyž se vrátil, předstíral vysílení, kles efektně do křesla, utřel si suchý čelo a řek, že to byla zatraceně těžká práce, ale že se to podařilo. Chvíli líčil svoje úsilí a Benda záludnost, jenže tak vobezřetně a vopatrně, že sme si z toho nevybrali, jak se asi ty dva vlastně dohadovali. Na tom nám konečně taky nezáleželo. Laďka sice trochu zblednul, dyž mu Ceech řek cenu, za kerou to Benda byl vochotnej ututlat – eště pak kolik měsíců nařikal, jak to porouchalo rovnováhu jeho vobchodů – ale hned to gentlemansky slíbil vopatřit, protože jak von je lotr a šmelinář, tak je jinak charakterní chlap.

No, a z celý aféry nic nebylo. Já si pak eště došel k doktorovi Labskýmu pro vomluvenku na to vodpoledne. Labskej byl mladej doktor a prima člověk. Napsal mi tenkrát ňáký krvácení z nosu či co, nebo hemerojdy, už nevim. Von mně vždycky vyhověl, dyž sem ho potřeboval, a já ho za to pokud možná šetřil. Tak to dobře dopadlo a členove podzemní organizace Bivoj se vo celym případě dověděli, až dyž všechno bylo v suchu.

Nikdy nezapomenu na tu chvíli, dyž sem jim to oznamoval. Představoval sem si, jak si na tom smlsnu, jak je shodim a vosprchuju, ale dyž sem je viděl sedět u nás v jídelně, zaražený a v rozpacích, tak sem neměl to srdce. Jak sem jim řek, že maj za svou záchranu poděkovat Láďovi a panu Ceehovi, nebýt jich, že by celá slavná bivojská společnost teď bručela na gestapu, přišlo mi to najednou tak nějak směšný a – zoufalý, tak nějak trapný, převrácený a paradoxní, že sem nebyl vstavu je dál trýznit. Já mám Láďu rád, protože sem ho odjakživa znal a je to v jádře dobrej kluk, jen celym svym životem předurčenej k takový – šikmý dráze. K podfukářství a šmelinaření. Nenáviděl Němce zrovna tak jako my všichni. Ani ve snu ho nenapadlo, aby jim nějak pomáhal, nebo aby snad dokonce někoho udal. Ale necítil prostě nutnost, kerou cítili normální slušný lidi: nemít s nima vůbec nic. Ani na nich nevydělávat. To mu bylo úplně cizí. Von je vodíral, kde moh, a vytloukal z nich mění, prodával jim mizerný cigarety, špatný kořalky, malířský kýče a padělky za hrozný sumy, a nechápal, že těm tak zvanejm slušnejm lidem se příčí i to. Že ty považujou každej dobrovolnej styk s Němcem za více méně zradu a každou korunu na něm vydělanou za špinavou. Já vim, voni byli takoví šmelináři, kerý ze svýho vokrádání Němců dělali ctnost. To Láďa ne. Von je vohejbal, poněvač byli blbí a dali se snadno vokrást. Ale stejně si podával každýho, kdo mu nalít. I Čechy. Po tý stránce byl naprostej lump. Jenže, jak sem řek, ňákou vopravdovou kolaborací nebo souhlasem s nima se nikdy nepošpinil.

Jednou se dokonce pokusil utýct do Itálie k vosmý armádě. Měl tenkrát zrovna nedorozumění s německym důstojníkem, kerej přece jen nedůvěřoval jednomu Brueghelovi a dal si ho někde vověřit. Jenže v Rakousku ho zavřeli, ale von se z toho záhadnym způsobem dostal a za tři měsíce, dyž už ten německej důstojník byl pryč, vobjevil se zase v Náchodě s vysvědčenim z vídeňský nemocnice, že tam ležel po voperaci žaludečního vředu, ačkoliv na plovárně na něm žádný jizvy nebylo vidět. Jak řikám: pro mě byl Láďa dobrej kluk, ale pro mýho bráchu a jeho nohsledy to byl prostě vodpornej šmelinář, kerej se stýká s okupantama. A vo panu Ceehovi nemusim vůbec mluvit. Teď si představte, že těmhle dvěma prototypům zrady měli bejt vděčný za záchranu před gestapem. Nehledě na mě, kerej pro ně taky nebyl žádnym ideálnim vlastencem. Pro ty kluky to muselo bejt hrozný. V tý chvíli sem to cítil. A – sem dnes filozof, jak víte – cítil sem tu hroznou groteskní skutečnost, špinavou smradlavou a vodpornou, a ten ideální, krásnej, ušlechtilej a hloupej sen, ty dva protiklady a to hrozný probuzení těch zelenejch idealistů do vodporný skutečnosti, tu sprchu, kerou dostali, tu – tu deziluzi a vystřízlivění, dyž si najednou připadali jako malí chlapečkové po vejprasku. Dyž já jim dal najevo, že tu jejich práci považuju za dětinskou pitomost, kerou musí za ně napravovat takoví lidi jako já a Láďa a pan Ceeh. Dyž se jim najednou všechno muselo zdát nízký a špinavý, najednou, jenom pro tu chvíli, ale přece, ztratili svoji jistotu, že dělaj něco velkýho a záslužnýho – a já jim vysvětlil, jak to bylo dětinský a směšný, že se jim to možná zdálo dětinštější a směšnější, než to ve skutečnosti bylo. Ty sextáni a septimáni byli eště moc mladý a v tý chvíli rozrušený a raněný, aby pochopili to, co sem potom pochopil já. Že ten jejich čin, třeba byl malej a dětinskej a neužitečnej, byl koneckonců větší a záslužnější, tak nějak metafyzicky záslužnější, než že my sme jim zachránili život. Protože – no třeba proto, že voni to všechno dělali z idealismu, z vopravdový lásky k vlasti, kdežto my sme je zachraňovali, poněvač šlo vo kůži, poněvač sme přece museli. Byl to přece muj brácha a byli to všechno český kluci.

Tak sem si jich potom začal nějak vážit, začal sem vo tom přemejšlet a změnilo to muj názor na partyzány a na ty různý vodbojníky a konspiranty, kerý jistě z padesáti procent neudělali nic důležitýho a možná dokonce přivedli i jiný lidi do neštěstí. Dřív sem je prostě považoval, a taky sem to všude řikal, za blázny a nebezpečný romantiky. Já, přiznám se vám, v tom strachu v dvaačtyřicátým roce, já nejsem vůbec hrdina, v tom strachu a v tý hrůze sem dokonce vodsuzoval i atentát na Heydricha. Řikal sem, že to sou pitomci, kerý neviděj dopředu, zbytečně drážděj Němce a maj na svědomí spoustu popravenejch. Ale pak sem si timhle názorem už nebyl tak jistej. Vono se to dá vykládat ze dvou stran, každej podle svý potřeby. Kdo byl za Němců zticha, najde svý důvody, aby moh tvrdit, že vodboj byl většinou zbytečnej a stál národ víc, než způsobil Němcům škody. Kdo něco dělal, ten taky bude moct argumentovat, že bylo správný a užitečný a důležitý konspirovat proti Němcům. Jak řikám: ta věc má dvě stránky. Z lidskýho hlediska může člověk vobě pochopit a vomluvit. Ale – metafyzicky – věcně – pod měřítkem morálky nebo něčeho takovýho, nebo snad jen že já sem v jádře idealista, pak, nakonec, ať je člověk cynickej a nic mu neni svatý a ze všeho si dělá psinu, nakonec přece jen cejtí, že větší cenu má ten naivní, třeba neužitečnej a třeba i škodlivej boj, než chytrácká, inteligentní, bezpečná a výnosná a neškodlivá pasivita.

Já vim, vono to zní děsně kazatelsky a mně moc nesedí řikat takový věci, jak mě znáte. Ale, je to tak. Já bych vám to jinak neřek, dyž tady ale vyprávíme takový všelijaký příběhy, a často i dost abych tak řek intimní a choulostivý, tak sem si myslel, tak sem vám to prostě řek. No, a to je celej muj příběh.“

Joska končil v hrozných rozpacích. Nikdo si ho samozřejmě nedobíral. Myslím, že jeho duševní stav všichni známe. V každém z nás dříme nějaká jiskřička idealismu, a když náhodou chytne, tak se za ni člověk obyčejně stydí.

Nikoho tedy nenapadlo přivádět Josku do ještě větších rozpaků. Jenom Ota Stein řekl:

„No bylo to všechno hezký, ale, prosim tě, co na tom bylo tak cynickýho, jaks pořád vo tom zezačátku mluvil?“

Ale než mohl odpovědět, skočila mu do řeči Zorka. Trochu jí svítily oči, neboť ona je poněkud hysterická, a vyprskla vztekle na Otu:

„Ty to nechápeš, člověče?“

„No ne,“ řekl Ota.

„Tak to seš teda opravdu pitomej!“ prohlásila Zorka naštvaně. Ota pokrčil rameny.

„To vim bez tebe,“ pravil. „Ale teď by se mohla vyprávět zas ňáká míň filozofická a rači víc sprostá povídka, dyž chcem, aby to bylo podle Chaucera.“

„To budu já!“ zařval Lojza. „Sem specialista na sprostý povídky.“

Všichni se dali do smíchu a rozpačitá nálada byla přemožena.

„Tak ale pamatuj, že tu sou dámy, Lojzo,“ řekl starší Kelbík a podíval se výmluvně na Zorku, kterou její divná hysterická zlost už přešla, a proto reagovala na Kelbíkovu poznámku strojeně protahovaným:

„Chceš tím snad něco říct?“

„Nééé!“ zazpíval Kelbík a skrčil se, protože Zorka po něm hodila polštářem. Tohle škádlení je známá věc a patří už jaksi k programu našich schůzek. Jsme si všichni vědomi svých, abych tak řekl, morálních kvalit a kvůli podobným dobíráním se nijak nepohoršujem.

Lojza si povytáhl kalhoty, postrčil brýle, napil se whisky, vysunul obočí ve svém muším obličeji a začal vyprávět svoji sprostou povídku:

„V roce čtyřicátym druhym byl jsem pro nemravnost vyloučen z kolínskýho gymplu a odebral jsem se do Českých Budějovic, abych tam svoje studia dokončil.

K tetě do Budějovic jsem přijel v sobotu ráno a ten večer už jsem se zúčastnil tanečního večírku, pořádanýho místním gymplem. Byla to vlastně prodloužená a měla slušnou úroveň. Orchestr hrál stylově, až na tromboňáka, kterej svoje sóla foukal sokolsky, sál by dost velkej a holky ucházely. Nic zvláštního ovšem, ale sem tam se mezi nima dala najít nějaká ta přijatelná lodyha. Vcelku jsem se nudil, jedině že tam měli tajnej bar, do kterýho mě zaved jeden pásek, co jsem se s ním seznámil ten den dopoledne ve vlaku a kterej študoval oktávu. Jak říkám, byla by to bejvala celkem nuda, nebejt toho baru a pak toho, že mě Fred, tak se jmenoval, představil Marii Coulinový.

To byla pravá růže širázská mezi chudobkama. Měla na sobě večerní šaty z hnědýho sametu, krátký samozřejmě, protože tenkrát byly dlouhý sukně zakázaný, zatímco ostatní holky byly oblečený ve všelijakejch bledě modrejch a bledě růžovejch biřmovacích šatech, jak to na malejch městech bejvá. Nádherný, přirozeně zlatý vlasy měla vyčesaný nahoru, oči černý jak kohinoory a veliký smyslný ústa, rudě namalovaný. A namalovaný tam ty holky většinou nebyly, myslely si, totiž nemyslely si nic, jenom papouškovaly babiččiný kázání o mladejch děvčatech, kterejm prej sluší nejlíp jejich přirozená dívčí svěžest. Jo, pokud jsou svěží, to ujde. Ale když jsou od přírody zelený a žlutý a mastný – zkrátka Marie Coulinová byla namalovaná a napudrovaná, měla hlubokej výstřih, až jí bylo vidět za ňadra, když s ní člověk tančil. Šaty jí pěkně přiléhaly k tělu a to tělo nebylo nějaký tuctový tělo.

Já poznal hned, že je to zlatej hřeb večera a jediná věc v celym sále, která stojí za trochu zájmu. Fred se s ní zřejmě znal nějak líp, protože celej večer tancovala jenom s ním, pak s takovym fouskatým nedomrlým, o kterym jsem se pozdějc dozvěděl, že je to profesor angličtiny, a samozřejmě se mnou. Udělal jsem na ni hned příznivej dojem, v tom mám svý zkušenosti.“

Na tomto místě byl Lojza přerušen voláním „Slyšte, slyšte!“ neboť je o něm notoricky známo, že pokud paměť kohokoliv z nás sahá, nechodil nikdy s žádným děvčetem. Ale on se nedal vyrušit a pokračoval:

„Za chvíli už jsme s Marií plytce konverzovali, já hned poznal, že je to správná recesní holka a že má vytříbenej sexuální smysl. Proto jsem jí začal skládat řemeslný poklony, který ona úžasně skvěle přijímala, a asi při pátym tanci jsem jí vyznal lásku. Jednou, když zrovna tancovala s tím fouskatym angličtinářem, měl Fred divný narážky, kterejm jsem tehdy ještě nerozuměl.

‚Zdá se, žes s Marií zadobře, co?‘ říkal významným tónem. ‚Toho si važ, člověče! To je kapitál.‘

Myslel jsem, že přehání, jak se to obyčejně dělá, ale později jsem poznal, že nepřeháněl, ani co by se za nehet vešlo. Tančil jsem s Marií poslední tanec večera, a když hudba skončila, dřív než jsem ji sám moh požádat o dovolení, řekla mi, abych ji doprovodil domů.

Šli jsme zavěšený po mramorovym schodišti k šatně. Tam na nás už čekal Fred a fouskatej angličtinář, Fred držel v ruce Mariin šátek a fouskatej angličtinář její kožich. Oba na ni čuměli tak nějak dychtivě, že mně v tý chvíli připadali jako psi, když větřej. Marie se na ně hrozně mile usmála, dovolila fouskatýmu angličtináři, aby jí pomoh do kožichu, a Fredovi, aby jí podal šátek, a pak povídala sladce a mile:

‚Děkuji vám, pane profesore, a dobrou noc. Tady Louis slíbil, že mě doprovodí domů.‘

Oba maníci sklapli tváře a svěsili hlavy. Vypadali v tý chvíli ještě víc jako psi. Jako spráskaný psi. A já jsem vyplul s Marií zavěšenou pod paží do bílý zimní noci.

Kráčeli jsme, s přestávkama, kdy jsme se líbali, a ta holka uměla líbat, to mi věřte, kráčeli jsme hlubokým sněhem za město do vilový čtvrti. Před jednou moderní bílou vilkou se Marie zastavila, vytáhla klíč a otevřela vrátka. Čekal jsem, že se se mnou rozloučí, ale k mýmu překvapení vešla dovnitř, a když viděla, že se nehejbám, vyzvala mě, abych šel dál. Napadlo mě, že si dáme ještě koktejl nebo podobně, poněvač Marie působila takovym velkosvětskym dojmem. Když jsme se octli v hale a rozsvítili, objevil se najednou nějakej starší plešatej pán v barevnym županu, povídal: ‚Nazdar, Marie!‘ a podíval se tázavě na mě. Marie mě představila. Byl to její tatíček, slavnej malíř Coulin, potřásli jsme si rukama a potom nám dal dobrou noc a zmizel. Marie mě zavedla do jídelny, nalila mi koňak a řekla, bych za chvíli přišel nahoru, do dveří proti schodům, že se jde převlíknout. Vypil jsem ten koňak, a když uběhlo asi pět minut, šel jsem nahoru. Otevřel jsem dveře, ale za nima byla tma. Už jsem je chtěl zase zavřít, poněvač jsem si myslil, že jsem se splet, když vtom se zevnitř ozval Mariin hlas. ‚Pojď dál,‘ povídala a – já to dovedu rozeznat – v tom hlase jsem ucítil hlubokou a vášnivou sexuální touhu. Mnoho věcí mně v tý chvíli nebylo ještě jasnejch, ale jedno mi bylo úplně jasný. Vlez jsem proto dovnitř, zavřel dveře a šmátral v tý tmě rukama dopředu. Najednou jsem ucítil nahý horký paže, který mě vzaly kolem krku, a nahý ženský tělo – no, a probudil jsem se až ráno, byl bílej den a širokým oknem proudilo světlo do Mariiny ložnice. A nic, žádný vysvětlení, posnídali jsme s Mariiným tatíčkem, vůbec žádný poznámky a pozastavování, kde se tu beru tak brzy po ránu, nic, prostě vůbec nic. Bylo mně trapný se na něco ptát, a tak jsem odešel úplně popletenej a hlavou mně začala vrtat ta záhada. O co větší bylo mý překvapení, když jsem se blízko Coulinovy vily setkal s Fredem a s fouskatým angličtinářem, který na mě zřejmě čekali. ‚Tak tě vítáme do trojspolku,‘ povídal Fred. Jaký to bylo?‘ To se ví, já byl úplně neschopnej slova, a proto mě ty dva vzali s sebou na víno do malý sklepní vinárny na kraji města a tam mi pověděli všechno, co a jak.

Ta Marie byla záhadná dívka. Bylo jí teprve sedmnáct, ale už vystřídala milenců, že nikdo přesně nevěděl kolik. A měla několik zvláštností. Předně: nespokojila se jenom s jedním, ale vždycky měla tři najednou. To se ví, ze začátku byly kvůli tomu těžký boje a žárlivý výstupy, pak si na to budějovický pásci zvykli a začali těm šťastnejm, který zrovna byli u vesla, říkat trojspolek. Marie si uměla svý líbhábry vybrat mazaně, že mezi nima bylo hodně málo těch, který si to nějak brali k srdci, když je nechala, a dělali jí kvůli tomu těžkosti. Pak bylo hrozně podivný, a vlastně ještě podivnější než vlastní Mariina zvrhlost, že všechno dělala s naprostým vědomím a zdálo se skoro se souhlasem svýho tatíčka. Všem budějovickejm páskům tyhle věci vrtaly hlavou, ale nikdo tomu nemoh přijít na kloub. Coulin se do Budějovic přistěhoval z Francie, když bylo Marii dvanáct let, a o jeho dřívějším životě se nic nevědělo.

Tak jsem se teda stal členem Mariina trojspolku. Krom těch záhad, bylo to docela příjemný. Střídal jsem se ve svejch milostnejch povinnostech s Fredem a fouskatym angličtinářem, takže mě moc nenamáhaly, ačkoliv Marie byla vášnivá jak Leda. Ve dnech, kdy jsem měl službu, chodil jsem s ní po budějovickým okolí, vedli jsme elegantní milostný hovory, líbali jsme se a rajcovali a večer jsem ji vždycky doved domů a zůstal u ní přes noc. Někdy jsem si ještě zahrál partii šachů s jejím tatíčkem, ale nikdy nepadlo ani slovo o našem poměru. Tatíček jako by vůbec nic neviděl.

Časem mě to začlo v hlavě pálit čím dál tím víc a já si umínil, že se tý věci musím dostat na kloub. Marie byla sladká jako bonbon a žhavá jako Etna, ale mně už to pomalu nestačilo. Pořád se mi do všeho pletla její záhada, ve škole jsem byl tak nesoustředěnej, že jsem o pololetí prask z latiny, a teta psala domů výhrůžný dopisy. Když přišel máj, poznal jsem, že to už nevydržím, a umínil jsem si, že z Coulina musíme tajemství vytáhnout. Radili jsme se v trojspolku, jak na to, ale pořád jsme nemohli nic vymyslet. Až najednou nám nádherná příležitost sama spadla do klína.

Coulin měl jednu slabost, u malířů dost obvyklou. Alkohol. V tehdejší době alkoholickýho hladomoru si člověk za flašku pravý Old Scotch mohl koupit každou pijáckou duši. Jednou v sobotu Marie odjela do Prahy k nějakejm známejm, takže Coulin byl sám doma. Poznali jsme, že přišla naše chvíle. Každej sebral flašku kořalky, já ukrad strejcovi starej Dry Gin, Fred přines dvě Curaçaa a fouskatej angličtinář pravou whisky a navštívili jsme večer Coulina. Seděl sám v ateliéru a snil. Zdálo se, že má radost, když jsme se objevili, a určitě ji dostal, když se objevilo pití. Přinesli jsme si křesla z jídelny a posadili se dokola kolem malýho likérovýho stolku pod skleněnou střechou jeho ateliéru, nad kterou zářila třpytivá jarní obloha. Popíjeli jsme, ale hodně opatrně, abychom zůstali při smyslech. Zato Coulin do sebe obracel jednu whisky za druhou a míchal to s ginem a curaçaem jedna radost. Mluvilo se o všeobecnejch událostech a já, poněvač já jsem určoval směr rozhovoru po psychologický stránce, s tím, jak byl Coulin opilejší a opilejší, pomalu a nenápadně sváděl řeč na Marii. Coulin se nedal moc pobízet, aby se o ní rozpovídal. Byla zřejmě jeho nejoblíbenějším tématem a brzo upad v plačtivý breptání, vzýval ji jako nějakou světici, nazýval ji svým pokladem a svou hvězdou a tak podobně, brečel a pil starou skotskou whisky, smíšenou se svejma vlastníma slzama. Teď přišla naše chvíle a my to z něj začli šroubovat.

‚Couline,‘ povídal jsem mu temně a ponuře. ‚Vy víte, že my všichni, jak tady jsme, milujem vaši dceru. Ale kolem vaší dcery visí nějaká temná záhada, Couline, a protože ji milujem, chceme taky znát tu záhadu. Chceme vědět, jestli nepotřebuje naší pomoci. Chceme poznat to temný provinění, který se prostírá kolem ní, nesnesem to, Couline! Ta láska nás mučí, Couline, a ta záhada nás rdousí! Musíš nám říct všechno, co víš, musíš odhrnout tu temnou roušku z života svý dcery, Couline!‘

Měli jste vidět, jak to na něj působilo. Na ožralý lidi působěj patetický řeči. Nejdřív se rozbrečel jako malý dítě, hlavička se mu třásla a nějakym způsobem měl slzy i nahoře na pleši. Potom se vztyčil a povídal, že nám všechno poví, že musí shodit tu tíži ze svejch prsou, že je bídák a špatnej chlap a jeho dcera ho jednou bude proklínat. Nám že to ale poví, protože musí odlehčit svý hříšný duši, a my jsme prej sympatický, milujem Marii, nám že teda důvěřuje a nám že to poví. Pak se znova napil, pak zas trochu brečel a zase pil a nakonec začal vypravovat třaslavým a nešťastným hláskem. Povídal, že před osmnácti lety v Bordeaux se seznámil s Mariinou matkou. To byla modelka z povolání v tamější malířský škole a Marie je prej její úplně věrnej obraz. A tahle Marie číslo jedna byla hrozně zkažená, byla to běhna prvního řádu a úplně posedlá po mužskejch. Měla pořád tolik milenců, že sama nevěděla, kolik jich vlastně v kterou chvíli má a s kterejma se už rozešla a s kterejma se teprve scukne. Mladej Coulin se do ní šíleně zamiloval. A protože bejval v mládí žhavej a prudkej, Marie se do něj taky zakoukala nějak víc, a než se nadáli, byla v trablu. To se ví, nejdřív si chtěla dát pomoct. Ve Francii si s takovejma věcma prej nedělali těžkou hlavu, ale Coulin najednou ne, začal ji milovat ještě mnohem víc, no a zkrátka nějakým způsobem se mu podařilo ji donutit, že od toho úmyslu upustila a vzala si ho. Jejich manželství muselo bejt hrozně divoký a rozháraný, protože on byl do ní pořád zblázněnější, kdežto ona se ho za chvíli nabažila a začla litovat svýho rozhodnutí. Ale hlídal ji jak Kerberos a pak už se nedalo nic dělat. Marie přesto ještě dokázala bejt mu nevěrná až do tý doby, kdy už její stav byl na ní hodně vidět. Potom mu jednoho dne porodila dceru a sama při tom klidně a mírně vypustila duši.

Coulin byl nejdřív zoufalej, ale pak tu hroznou a vášnivou lásku soustředil na dceru. Jenže když malá Marie dospívala a on viděl, jak roste do podoby svý matce, zrodil se v něm najednou takovej šílenej a zvrhlej plán. Čím byla jeho dcera podobnější starý Marii, tím víc cítil, že v ní vlastně miluje její matku. Sedával prej dlouho u dceřiný postele, pozoroval ji, když si hrála, nebo když se bavila s jinejma dětma, a mazlil a kochal se tou úžasnou podobou. Začal považovat za řízení osudu, že mu bylo dopřáno, najít ještě jednou svoji ženu. A tu si umínil, že iluze musí bejt dokonalá. Zvláštní bylo, a to mě na celym případu nejvíc zaráželo, že vůbec nepomyslel na nějaký krvesmilstvo. Vůbec ne. Snad by šlo jít na to s Freudem a snama. Snad se mu do Marie nějak vysublimovala ta stará Marie, čert ví a já tomu nerozumim. Jistý je, že přišel na jinou myšlenku. Začal dceru záměrně vychovávat k amorálnosti. Lidově řečeno, začal z ní dělat kurvu. A když pozoroval, jak se Marie rychle zaučuje, jak střídá milence a lehce se s nima rozchází, bylo mu prej tak blaženě a viděl v duchu svoji starou Marii, a zvrhlík, zdálo se mu, jako by prožíval všechny milostný slasti s každým jejím novým milencem.

Ale měl prej taky chvíle, kdy na něj přišly výčitky svědomí, kdy byl obyčejnym a slušnym člověkem, a to si umiňoval, že Marii napraví, že jí všechno nějak vysvětlí, kdy si uvědomoval, že vlastně ve svym sobeckym lpění na zvrhlý rozkoši zkazil úplně svoji dceru. Jenže nikdy neměl dost síly, aby svoje úmysly taky proved. Ostatně, bylo na to stejně pozdě.

Seděli jsme nad ním jako zařezaný. Sakra, teď, když jsme věděli, jak to je, nebylo nám nějak do smíchu. Kluci, znáte mě, že nemám žádný morální skrupule a podobně, ale tohle byl přece jenom, jak se říká, silnej tabák.

Coulin ležel ve svym křesle a brečel jako starej paralytik. Obrovský vzlyky mu škubaly tělem a najednou z ničehož nic začal zvracet jako šestnáctiletej Ferdík, když se poprve namaže. To nás probudilo z nečinnosti. Zvedli jsme ho a odnesli do jeho ložnice. Svlíkli jsme ho a umyli a uložili do postele. Celou tu dobu spal jako zabitej. Potom jsme všude zhasli světla a odešli z vily.

Venku jsme všichni mlčeli. Rozloučili jsme se po několika trapnejch pokusech o hovor, pořád s divnym pocitem, že jsme udělali něco, co jsme neměli dělat.

Já, a za to ručim, že Fred a fouskatej angličtinář taky, jsem celou noc a v následujících dnech přemejšlel, co dál. Chtěl jsem Marii pomoct, ale nevěděl jsem v čem a jak. Užíral jsem se timhle novym problémem, kterej byl mnohem tíživější než první, několik dní a pak přišla Marie. Dostal jsem hroznou trému, když jsem měl jít na první rande, ale Marie mě vysvobodila. Nepřišla. Za tři dni jsem se setkal s Fredem, kterej mi řek, že jemu taky nepřišla a fouskatýmu angličtináři taky ne. Tak jsme moudře usoudili, že nás pustila k vodě a sestavila si novej trojspolek. Což, jak se brzo ukázalo, byla pravda.

S Fredem a fouskatým angličtinářem jsem se brzo rozešel. Viselo to mezi námi. Připadali jsme si nějak provinilí či co – prostě cejtili jsme, že se spolu po tom už nemůžem stýkat. Ale hlodalo nás to ještě pěknou dobu, to vám řeknu. Fouskatýho angličtináře jsem pak dostal v oktávě a on mě nechal skoro prasknout v pololetí z angličtiny. Následkem toho jsem z ní musel maturovat, jenže to stejně nevadilo, poněvač po matuře mě šoupli do rajchu a tam jsem našel nový báječný pole působnosti. Moh jsem tam uplatnit svoje příslušný schopnosti v mezinárodní konkurenci.“

Lojza skončil. Pozoroval jsem, že během vyprávění nějak ztratil svůj donchuanský a cynický tón, který ze začátku nasadil. Konec povídky ho úplně strhl. Zdálo se mi, že mluví pravdu. Že vypráví něco, co skutečně prožil, ačkoliv tomu bylo těžko uvěřit.

Hleděli jsme na něho trochu vyjeveně, protože nikdo nevěděl, co si o jeho povídce má myslet. Nejzaraženější byly holky, a to je myslím známka, že to s jejich morálkou není přece jen tak tragické.

Potom se ozval Ota: „A co se stalo s Marií, člověče?“

„S Marií?“ řekl Lojza, zase už svým obvyklým tónem. „Ta si po revoluci vzala nějakýho Američana a odjela s ním do Spojenejch států.“

Napjatá nálada, vytvářející se po každé povídce, jak se mi zdálo, se uvolnila.

„A to myslíš, Louisi, že ti tohle budem věřit?“ zeptal se ironicky Fred.

Lojza pokrčil rameny. „Co se mě týče,“ řekl, „myslím, že to není o nic za vlasy přitaženější než co jinýho. Řek jsi přece, že se maj vyprávět příběhy z války. A tohle je příběh z války. Za války bylo všechno možný. Vždyťs byl za hranicema, člověče, ne? Tebe bych snad nemusel zvlášť přesvědčovat.“

„No dobře,“ řekl Fred a odmlčel se. Po chvíli dodal vesele: „Stejně je to ale volovina.“

Pak povídal Joyda: „Akorát je škoda, že se Marie vdala a nešla študovat do Prahy. Tady by se nám docela hodila.“

„To máš jedno, člověče,“ řekl starší Kelbík. „Takhle zas propaguje dobrý jméno Československa za hranicema. Třeba pozvedne cizineckej ruch. Hlavně mezi bohatejma černochama, jak se prej o to přičinily plzeňský holky.“

„A vůbec,“ vpad mu do řeči jeho brácha, „příští povídka by měla bejt tak trochu v Lojzovym stylu. Aby nebyl moc náhlej přechod k slušnosti. Zorinko, nechtěla bys něco vyprávět?“ otočil se na Zorku. Zorka samozřejmě ví, co se o ní říká, a vůbec jí to nevadí. „Dobře,“ povídala. „Budu. Ale nebude to v Lojzovym stylu, ani si nevymýšlejte nějaký jiný spojitosti, i když je to pro vás hrozně snadný a plně to odpovídá vaší duchaplnosti. Jediná spojitost je, že dívka v mém příběhu se taky jmenovala Marie. Mám to sice z druhý ruky, vyprávěl mi to jeden známý malíř, jenže tady nebyla žádná podmínka o původnosti, a tak vám chci vyprávět právě tenhle příběh, poněvač si myslím, že je nejzajímavější, na jaký si mohu vzpomenout.“

Když se Zorka zmínila o známém malíři, začli kluci významně pokašlávat, ale ona je ignorovala. Každému hned napadlo, o kterého malíře se jedná. Byl to asi pachatel barevného Zorčina portrétu, jenž se stkvěl nad Fredovým psacím stolem vedle Louise Armstronga. S tím malířem měla Zorka nějaký techtlemechtle o minulých prázdninách a zdá se, že ho dlouho nemohla přenést přes srdce. Zorka je vůbec trochu podivný živočich. Má pěkné černé vlasy, je občas trochu hysterická a nejhezčí jsou na ní její hezky vykrojené rty, jak se říkává v románech. Ačkoliv, mám-li na mysli krájení a podobné činnosti, mělo by se spíš mluvit o jejích zubech. O tom bych mohl také vyprávět, ale až jindy. Jelikož je Zorka poloviční neárijka, pochopitelně ji za války vylili ze školy. Nám to samozřejmě vůbec nevadilo a stýkali jsme se s ní dál. Ona sama se nám však začla vyhýbat. Stáhla se nějak do sebe, zavírala se doma a nikam nechodila. Chtěl jsem jí několikrát pomoci, povzbudit ji, ale zřejmě o to nestála. Ke konci války ji sebrali do jednoho z koncentráků pro míšence. Když se vrátila, začala, abych se tak vyjádřil, žít plnými doušky. Už za války se naučila kouřit, myslím, že pila, a teď, bylo jí osmnáct let, rozkvetla do nevídané semitské krásy a měla tak o zábavu postaráno.

Inu, reagovali jsme všichni nějak na válku a její reakce byla docela přirozená. Kromě toho též sympatická, protože jeden čas jsem se na ní též podílel. Ten malíř byl jednou z jejích prvních poválečných akvizic a zamiloval se nějak do goghovské palety, takže její portrét hýří nádherou přímo orientální.

Zorka vyprávěla. Má příjemný a elegický hlas a někdy mluví spisovně. Její povídka se tudíž dobře poslouchala.

„‚Poznal jsem Marii i Boušu,‘ vyprávěl mi ten malíř, ‚na gymnáziu v Křemencové ulici.‘ Marie byla ozdobou ústavu, a což je vždycky politováníhodné, nezůstalo to pro ni tajemstvím. Pyšnila se bohatou hřívou zlatých vlasů, měla smetanovou a hebkou pleť, rty jahodové a oblé a veliké šedivé oči. Celý profesorský sbor ji platonicky miloval, čímž však trochu trpěla, neboť páni profesoři, stydíce se za svoji romantickou vášeň, byli na ni velmi přísní. Dávali jí špatné známky, aby tak zakryli roztoužení, zmocňující se jich, když Marie v námořnických šatech stála u tabule, hleděla prosebně velikýma šedivýma očima a zápasila s latinskou gramatikou nebo s dvěma neznámými. Žactvo ústavu, od nejdrobnějších primánků s ježky až po cynické oktavány s knírky, všichni tajně nebo zjevně leželi u jejích nohou. Přicházela do školy a odcházela domů neustále obklopena houfem svých nejstálejších vyznavačů a obdivovatelů, podělovala je úsměvy a blýskavými pohledy a – s nikým nic neměla. Zdálo se, že tato divoká horská růže vystačí svojí krásou úplně sama sobě, že jí není třeba nikoho, aby ji bral do náručí a mluvil o ní a o světě, velikém a zeleném, v němž jsou jenom oni dva, jenom ona a on a nikdo víc.

Byl tu jeden, Bouša, nehezký a přizrzlý malířský génius. S ním se objevovala častěji než s ostatními, s ním občas vedla dlouhé sextánské rozhovory o kompozicích a o tajemstvích světa a života v něm. Někdy byl považován za jejího chlapce, ale nebyla to pravda. Nikdo neznal Boušu tak dobře jako já, a já jsem proto věděl, že Mariina přízeň není ničím jiným než zcela náhodným rozmarem, jímž obdarovávala a mučila druha svých dětských her. Neboť rodiny Boušova a Mariina bydlely v tomtéž činžáku a zlatovlasé děvčátko si kdysi dávno hrávalo se zrzavým klukem na tatínka a na maminku.“

Fred už to nemohl vydržet. „To zní jako balada z kalendáře,“ pronesl hlubokým hlasem. Několik pásků se dalo do smíchu, ale Zorka se ohradila. „Drž pusu, laskavě,“ řekla. „Anebo jesli se vám to nelíbí, já můžu přestat,“ a tu jsme sebou hodili, abychom ji ujistili, že se nám to báječně líbí. Pokračovala:

„Tak tedy: Bouša zoufale miloval Marii a Marie využívala jeho lásky k různým službám. Musel jí psát domácí kompozice, německé slohy a matické úkoly, za což ho občas podělila svým lhostejným polibkem, který chudáka Boušu doháněl k zoufalství. Jinak nic. Odmítala jeho pokusy o sblížení, naslouchala jeho vášnivým vyznáním lásky, aby ho nakonec vždy zranila lehkomyslným smíchem, znějícím tak sladce a tak bolestně Boušovým uším.

Bouša se mi často svěřoval se svým bolem. ‚To všechno válka!‘ naříkal. ‚Nebýt války, moh jsem dnes sedět na akademii. Moh jsem už něčím být. A až by Marie udělala maturitu, mohl jsem jí něco nabídnout. Snad slávu nebo aspoň dobré jméno. A moh jsem si ji vzít. Ale takhle? Je válka a fabrika a člověk nemá význam, je nic a velká nula.‘

Tak a podobně mluvil Bouša a užíral se. Trvalo to bez významnějších změn až do konce války. Pak odešel na Akademii a já dostal stipendium do Francie. Naše osudy se rozdělily. Po celou dobu svého pobytu v Paříži jsem neslyšel ani o Boušovi, ani o Marii. Bylo plno práce a nových dojmů. Na pražský román jsem úplně zapomněl.

Ale když jsem přijížděl plzeňským rychlíkem do Prahy, spatřil ji zalitou světlem zapadajícího slunce a viděl z okna vagónu její ulice s červenými elektrikami a lidmi a zelenými stromky, vzpomněl jsem si najednou na Boušu a umínil jsem si, že hned zítra ho musím navštívit.

Druhého dne, již před osmou ranní, spěchal jsem na Letnou do Akademie. Představoval jsem si v duchu Boušovu hrbolatou tvář a byl jsem zvědav, jak vypadá po roce odloučení. A zda je Marie stále ještě jeho osudem a světem.

Na Akademii mě přijal profesor Hraba s otevřenou náručí. Nejprve jsem mu musil vyprávět, co je nového v Paříži, a stařík celý zrůžověl upřímným zájmem. Potom jsem se zeptal na Boušu. Zmlkl a zdálo se, že zesmutněl. ‚Ten už u nás není,‘ řekl hlasem, v němž se ozývala lítost. ‚Ten – je mrtev.‘

Oněměl jsem. Bouša mrtev?! Nemohl jsem tomu uvěřit. Byl přece docela zdráv. A pak mně hlavou projela hrozná myšlenka. Sebevražda. Bylo by to možné? Ne. Nebylo tomu lze uvěřit.

‚Pojďte se mnou,‘ pravil Hraba a vstal ze židle. Následoval jsem jej tmavými chodbami mlčky. Vstoupili jsme do starého ateliéru v prvém poschodí, jenž už nebyl používán k práci a sloužil zčásti jako obrazárna, zčásti jako skladiště. Profesor Hraba kráčel přímo k průčelní stěně, zastavil se a ukázal na jeden z obrazů. ‚To,‘ pravil, ‚je jeho poslední práce na Akademii. Portrét dívky se zlatými vlasy.‘

Dívka se zlatými vlasy! Poznal jsem ji okamžitě. Byla to Marie. Stála v modrém kabátě s bílou kožešinou na pozadí zasněžené krajiny a hleděla na diváka. Na malíře, když ji maloval. Její oči byly středem celého obrazu. Zářila v nich podivná, téměř nadzemská a slovy nevyjádřitelná láska a dobrota.

Stál jsem v němém vzpomínání nad tímto obrazem. Kolem, na stěnách šeré síně, visely řady portrétů a studií, běžných, šedivých, nic neříkajících portrétů a studií mnohých generací žáků Akademie. Dávno zapomenuté tváře modelek, chladná těla lhostejně vystavená času a prachu, lhostejně a chladně načrtnutá na žloutnoucí archy papíru. A tady mezi nimi zářilo dílo, skutečné dílo velkého umělce, portrét téměř renesanční síly a krásy. A jeho tvůrce byl mrtev.

Vytrhl jsem se ze svého zasnění a obrátil se k profesorovi. ‚Nemohu vám povědět nic o jeho smrti,‘ řekl, předešed moji otázku. ‚Ale dám vám adresu člověka, s nímž se až do konce důvěrně stýkal a jemuž odkázal svoje poslední obrazy. Je to redaktor Karas.‘

Když jsem se loučil s profesorem, řekl mi ještě: ‚Byl to dobrý hoch a umělec. Největší talent, jaký jsem kdy měl ve svém ateliéru. Myslím, že jeho jsem nemohl už nic naučit. Uměl víc, mnohem víc než já.‘ To byla slova nejvyššího uznání a já znám profesora Hrabu a jeho dílo. Proto jsem věděl, co znamenají.

Druhého dne jsem navštívil redaktora Karase. Bydlil v jednom z moderních domů v Nuslích a měl veliký čtyřpokojový byt. Zavedl mě do své pracovny a já mu vysvětlil, proč přicházím. Když se dozvěděl moje jméno, řekl: ‚Ach, to jste vy. Bouša se o vás často zmiňoval.‘

Požádal jsem ho, aby mi řekl vše o Boušově smrti. Karas se narovnal v křesle, pohlédl na mě dlouhým a zkoumavým pohledem a pravil: ‚Řeknu vám to. Nejsem zrovna ochoten sdělovat okolnosti jeho smrti každému, ale vám o nich povím. Vím, že jste byl jeho nejlepším přítelem a že on sám se vám svěřoval se svými intimními záležitostmi. Znáte jistě Marii, a kdyby Bouša žil, řekl by vám stejně všechno sám.‘ Potom mi vyprávěl tragický příběh posledních dnů malíře Bouši Saniela.

‚Když skončila válka a Bouša vstoupil do Akademie, seznámila se Marie s jakýmsi mladým ruským důstojníkem a Boušu zcela vyloučila ze svého života. Poměr k onomu důstojníkovi byl první její vážnou známostí. Vídali ji ve veselé společnosti vojáků a povídalo se leccos o zábavách, kterými tito lidé, prošedší peklem východní fronty, oslavovali nový mír. S jakými pocity Bouša přijímal tyto zprávy, nemusím snad říkat.

Stalo se, co se v takových případech obyčejně stává. Jednoho dne Marie poznala, že je v jiném stavu. Její ruský důstojníček byl náhle přeložen kamsi do Německa, zmizel a země se za ním slehla. Marie se ocitla v nepěkné situaci. A tehdy se projevila její pravá povaha. Těžko říci, jakými duševními stavy prošla, než se odhodlala k činu. Ale rafinovanost, s níž sehrála svoji komedii, spoléhajíc na nejlidštější slabosti Bouši Saniela, dává tušit, že přemýšlela o svém plánu zcela chladně a vypočítavě.

Přišla do Boušova bytu s očima červenýma pláčem a učinila mu zalykavé doznání. Sehrála mistrně roli potrestané lehkomyslné dívky pozdě poznávající ušlechtilost a pravou lásku odmítaného milence. Vrhla se Boušovi k nohám, vyprávějíc mu lyrickými slovy přičesaný román svojí lásky a svého poblouznění, až Boušu, jenž tonul v citech a vskutku se zalykal láskou, dostala tam, kde ho chtěla mít. Zblázněný jejími slzami, její důvěrou k němu a její zdánlivě upřímnou zpovědí jí prostoduše nabídl sňatek. Byl ochoten přijmout děcko a milovat je, jako by bylo jeho. Milovat je, jako miloval vše, co bylo v nějakém vztahu k Marii. Ta se ovšem zprvu zdráhala, aby jen ještě více utvrdila Boušu v jeho rozhodnutí, a pak, po dlouhých a sentimentálních scénách, svolila.

Několik následujících týdnů bylo nejšťastnější dobou Boušova života. Tenkrát také namaloval svoji dívku se zlatými vlasy. Vídával jsem ho běhat po ulicích, šťastného a rozesmátého, sháněl všechno možné – pro domácnost, jak říkal – a přijímal gratulace přátel s výrazem blaženého dítěte.

Ale Bouša nebyl z rodu šťastných lidí. Či spíše Marie byla horším člověkem, než bylo možno chápat. Krátce po úmluvě s Boušou poznal ji jakýsi bohatý muž ze Švédska, jenž vedl v Praze obchodní jednání. Byl to starý pán, bezdětný vdovec a majitel velkých oceláren. Milionář. Zamiloval se do Marie onou pozdní, melancholickou a prudkou láskou starých mužů a nabídl jí sňatek. Dítě, které očekávala, mu nevadilo. Prohlásil, že nemá předsudků a že Marii miluje celou, se všemi jejími rozmary a chybami. Děcko chtěl považovat za své. Zdálo se dokonce, že vyhlídku na toto otcovství z druhé ruky vítá. Starý pán nebyl už v rozkvětu svých sil a pro svůj majetek neměl dědice.

Čin, k němuž se Marie s lehkým srdcem odhodlala, byl podlejší, než lze slovy vyjádřit. Zmizela jednoho dne z Prahy, bez rozloučení, bez dopisu a jedinou památkou po ní zůstalo skromné oznámení sňatku v novinách.

Krátký čas nato zmizel i Bouša. Nikdo nevěděl, kam. Pátral jsem po něm, ale marně. Opustil svůj byt, sbaliv do kufru jen svoje malířské náčiní a nezmíniv se nikomu ani slovem, kam jde.

Já se však nevzdal. Začal jsem ve volných chvílích systematicky prohledávat všechny mansardy a ateliéry zapadlých pražských čtvrtí. Po dvou měsících byla moje námaha odměněna. Našel jsem ho ve vytlučeném podkrovním ateliéru polorozbitého domu v Libni na pokraji vysílení. Nebyl byste ho vůbec poznal.

Zhubl a zešedivěl, jeho postava se nahrbila a pleť nabyla nezdravého žlutého zabarvení. Jeho ateliér byl prázdný, jen starý rozbitý divan stál v rohu a židle. Neměl ani stůl. A všude kolem stěn obrazy, které během těchto dvou měsíců v horečném chvatu namaloval.

Přišel jsem pozdě. Dopravil jsem ho do nemocnice a zůstal u něho až do jeho smrti. Zemřel den nato. V posledních chvílích života mi vyprávěl příběh svého štěstí a svojí tragédie. Pak upadl do blouznění, volal Marii, ale byl velmi sláb a brzo ztratil vědomí. K ránu druhého dne vypustil duši.‘

Když Karas skončil, vstal ze svého křesla a řekl mi: ‚A teď vám ukáži obrazy, které Bouša namaloval v posledních týdnech svého života.‘

Odvedl mě do prostorného pokoje, přeměněného na obrazárnu. Kolem tří stěn byly rozvěšeny obrazy, na něž padalo šedivé světlo mlhavého dne širokým oknem. Uprostřed průčelní stěny visel obraz, zakrytý rouškou.

Rozhlédl jsem se a strnul úžasem. První plátno, na němž spočinul můj zrak, bylo přesná kopie portrétu dívky se zlatými vlasy a všude kolem po stěnách visely nesčetné kopie téhož obrazu! Dívka se zlatými vlasy, v modrém kabátě s bílou kožešinkou a s pozadím zasněžené krajiny. Jak drahá mu asi musela být tato představa a s jakými city a myšlenkami se asocioval tento výjev v malířově duši.

Kráčel jsem pomalu kolem portrétů zlatovlasé dívky. A náhle jsem si uvědomil jednu věc. Obrazy nebyly stejné! Ne, postava, pozadí, vlasy i tvář dívky se od sebe nijak nelišily. Byly vypracovány přesně, do nejmenších detailů a zcela shodně. Ale oči od obrazu k obrazu měnily svůj výraz! Jako by malíř zápasil s jejich podivným svitem, stále nespokojen s jeho ztvárněním. Na prvních plátnech zářily ty oči ještě laskavostí. Pak jejich výraz přecházel ve strnulou lhostejnost, v úsměv, pak v posměch a cynický posměšek a hned opět v bolest a zklamání, naději a únavu. A přitom každý portrét byl zcela hotov, vypracován do nejmenších podrobností. Neviděl jsem tu pouhých studií její tváře. Jako by malíř byl znovu a znovu puzen podstupovat boj se žhnoucí představou milované ženy, s každou částečkou jejího těla, šatu a tváře, jako by skládal úžasnou stavbu svého snu kámen po kameni a dospěv k jejímu zakončení octl se náhle před záhadou, již rozřešit nedovedl. Vždy znovu a znovu skicoval známé tahy a pokrýval je barvou, propracovával lehké zvlnění šatů a žlutavá okénka v pozadí, zářící z bílých sněhových závějí. Ale s výrazem očí zlatovlasé dívky nebyl nikdy spokojen.

Prostál jsem hodnou chvíli u každého obrazu. Z každého z nich vystupovala ke mně Marie, taková, jakou jsem ji znal, krásná, bílá a hebká. Andělské vtělení lidské krásy, s čímsi takřka neskutečným kolem sebe, co mámívalo hlavy všech, kdož ji spatřili. V jejích očích se střídala úžasná škála lidských citů. Promlouval zde už ne pouze malíř, ale básník, psycholog, umělec, jakých této zemi nebylo dopřáno hostit příliš mnoho.

Láska, něha, bolest, zoufalství, úsměv a strach, lhostejnost, únava, naděje, víra, skepse a zármutek, posměšek, chlad a tvrdost. Čím dále jsem kráčel, tím skutečnější mi připadala Mariina podoba na obrazech. Cítil jsem, jako bych se spolu s malířem přibližoval rozřešení záhady Mariiny osobnosti, odhalení onoho základního pocitu její existence, jímž k sobě vábila a mučila muže, okouzlené její krásou.

Konečně jsme došli k obrazu zakrytému rouškou. ‚Zde,‘ pravil Karas, ‚je poslední Boušův obraz. Poslední dívka se zlatými vlasy.‘ Potom odhrnul roušku.

Zůstal jsem stát v němém úžasu. To byla Marie! Hleděla na mě, krásná z šedivého přítmí houstnoucího obrazárnou, bílá a živá, se zlatými vlasy měděné se lesknoucími na černé zimní obloze, pod níž blikala žlutá okna zasněžených domů, a v jejích očích jsem spatřil vše, co Marie byla a co mi v této chvíli vyjevil štětec mrtvého umělce.

Byla v nich krutost všech žen, jež s chladným srdcem ničí srdce mužů.“

Zorka z ničehož nic přestala. Po chvilce obligátního rozjímavého mlčení ozval se Joyda zkresleným hláskem:

„To byla ale krásná povídka, Zorinko!“

Zorka se okamžitě přizpůsobila. „Viď?“ protáhla, napodobujíc jeho tón.

„A to sis všechno vymyslela úplně sama?“ pokračoval Joyda hlasem dědečka obdivujícího své vnouče, které právě úspěšně složilo první domácí kónu z češtiny.

„Jo. Úplně sama, blbečku. To by sis ty vymyslet nedoved, viď, ty pitomečku?“

„Však počkej,“ odvětil Joyda. „Ještě sem svojí povídku nevypravoval. Počkej, až na mě dojde řada.“

„Tak ji laskavě vyklop, člověče!“ ozval se Fred.

„Ba ne,“ řekl Joyda. „Teď je řada na tomhle básníkovi!“ ukázal na mě. „Já až po něm. On je básník a může nám to servírovat hned. Já si to zatím musím promyslet.“

„Ale já nic neznám, kluci!“ řekl jsem. „Vážně. Já sem lyrik a za války sem nic nezažil.“

„Houby, člověče,“ povídal nevlídně mladší Kelbík. „Každej si tady dělá vostudu, tak ty si ji uděláš taky.“

„Ale já si sakra nemůžu na žádnej příběh vzpomenout,“ bránil jsem se tomu nátlaku. Byla to pravda. Už často jsem se sice pokoušel psát povídky a spáchal jsem dokonce jeden psychologický román, když však jsem si ho pak přečetl, zjistil jsem, že ani v tom románě, ani v těch povídkách se nic neděje. Bylo to prostě dvě stě padesát stránek pokrytých lyrikou a něčím, co jsem pokládal za pitvu vlastního nitra a co teď vypadalo jako zápas s bílým papírem. Nemoh jsem opravdu na nic přijít.

„Člověče,“ řekl mi mladší Kelbík, „když nic nevíš, musíš si něco vycucat z prstů. Každej už tady něco vyprávěl a můžu říct, že to byly celkem slušný věci. Tak se trochu namáhej, jó?“

„O.K.,“ vzdychl jsem rezignovaně, a pak mě přece jen něco napadlo. „Tak já vám teda povim vo jedný věci, vo který toho moc nevim, jen co sem slyšel tůhle u Vaňhy v rybárně.

Usadil sem se tam s jednou treskou v orientální omáčce a proti mně si sedly dvě starší a širší paničky. Začly spolu hned konverzovat.

‚A jakpak se máte, pani?‘ povídala ta menší tlustší.

‚Ále, ani se neptejte. Nestojí to za řeč,‘ odpověděla druhá, ta větší a hubenější, pokud lze při jejích rozměrech vůbec vo hubenosti mluvit.

‚Ale děte!‘ podivila se první.

‚Jo, je to tak. Mám starosti, pani.‘

‚Ale děte!‘

‚Náš Jarka, to je jako muj syn, se voženil za války, to víte?‘

‚Ale děte!‘

‚Jo, jo. A mě se ani nezeptal. To víte. Máma mu za to nestojí.‘

‚Ale děte!‘

‚A dyby si aspoň vzal ňákou pořádnou a k světu. Ale to né. Dyž jí přived, já mu zrovna řekla: Máš, cos chtěl. Teď na mě nechoď. Spískal sis to sám.‘

‚Ale děte!‘

‚Jo. Víte, to je tak, teďka. Na mámu se nevohlíží. Mámy se neptá. Ale já mu řekla: Máš, cos chtěl. Já ti do toho mluvit nebudu. Jak si kdo ustele, tak si lehne.‘

‚Ale děte!‘

‚Von byl Jarka za protektorátu nasazenej v Norsku a tam ji ulovil. Vona je Fínka. Maj už spólu děcko. Vohyzdná je jak noc a česky vůbec neumí.‘

‚Ale děte!‘

‚Jo, jo, pani. A žárlivá je, to si nepřejte! Von se Jarka vůbec nesmí pobavit s jinejma. Je šeredná jak noc, ale žárlivá je na něj, to si neumíte přectavit.‘

‚Ale děte!‘

‚Ale já mu to řekla: Máš, cos chtěl. Já ti do toho mluvit nebudu! Voni se teď chtěj vodstěhovat do Fínska.‘

‚Ale děte!‘

‚Jo. Do Fínska, pani. Ale to má z toho. Mámy se nezeptá, má svůj rozum a teď pude do Fínska. A vona je šeredná jak noc. Já mu to pořád řikám: Máš, cos chtěl. Teď na mě nechoď. Co sis uvařil, to si sněz.‘

Musel sem se zakuckat. Vobě baby se na mě uraženě podívaly a já honem dělal, že mám v krku kost. Nemoh sem to dál vydržet a musel sem z rybárny utýct.

Tak sem ale přemejšlel vo tom Jarkovi. Musí to bejt chudák. Představil sem si ho v Norsku, jak se asi dřel někde v přístavě, vo hladu a v ledovym podnebí a jeho morální matinka zatim doma vykládala, co se nastará a naběhá, aby mu mohla posílat balíky, který nakonec do Norska stejně nedošly. Pak jsem si představoval, jak se asi seznámil s tou Finkou, šerednou a žárlivou. Já vím, že to je stylizovaná představa, ale nějak sem je viděl v zavšivenejch německejch barácích za rybářskou vesnicí, v těch pustejch, smradlavejch barácích, z kterejch čiší beznaděj a nuda a – zkrátka celý totální ovzduší rajchu, dřina čtrnáct hodin denně a v neděli, v kterejch je zima a vlhko. Viděl sem ty kluky, učedníky, študáky, jak se cpou věčnym gulášem ze zmrzlejch brambor a shnilý zeleniny na kavalcích pod tenkejma dekama. A vedle ženskej lágr. Ruský děvčata, zavlečený až na tenhle konec světa, holky, který nevědí vůbec nic vo svejch rodinách, jenom pořád slyšej, jak Němci už sou v Kyjevě, ve Smolensku, v Stalingradu, holky z Norska, z Finska, z Jugoslávie, z Polska a vod nás, holky vyhladovělý a vomrzelý a vystrašený a bez naděje, holky, který se prodávaj za kus chleba se sádlem, za pár cigaret, šestnáctiletý zkažený a zničený holky. Jo, to se mi zdálo. To se mi zdálo. Že vidim celej ten německej zvěřinec, ty fabriky a lágry, pronárody ze všech koutů Evropy, votroky, Francouze, Taliány, Řeky a Rumuny, nakažený, tuberácký, všechny ty chlapy zešedivělý za náletů, buzeranty a mineťáky a vrahy a dobrodruhy – a všechny dohromady nevinný voběti tý hrozný doby.

Tenhle Jarka nemá nic, ani naději, jen hlad a strach, je unavenej a votrávenej a setká se s Finkou, která má nějaký exotický jméno a je z exotický východní země. Ty dva se vemou – a morální matinka doma se rozčiluje, že se jí synáček napřed nezeptal. Potom je po válce, trčej ještě bůhvíjak dlouho ve všelijakých karanténách a shromažďovacích táborech v Norsku, v Německu, v ruskym pásmu, v britskym pásmu, v americkym pásmu, trmácej se v dobytčákách a v nákladních autech domů, do Československa – a přijedou do Prahy – a matince se nevěsta nelíbí, je šeredná, je žárlivá, neumí česky, matinka si s ní nemůže podle chuti zadrbat, podle všeho je taky chudá jako kostelní myš, musej se jí pořizovat šaty a výbava a děcku prádýlko, matinka je uražená, poněvač se jí synáček předem nezeptal, poněvač se jí nevěsta nelíbí. A pak: je to Finka! Lidi, představte si: Fínka! Eště že si nevzal cikánku!

Potom, myslim si, Jarka je snad z toho doma tak uštvanej a votrávenej, a možná že taky procit z válečnýho nostalgickýho snu a vidí, že jeho žena je vopravdu šeredná a že je hloupá, a že se nemůže naučit česky. Matinka ho pořád popichuje, pořád mu dává najevo, že von si vybral, von je zodpovědnej, von si všechno sám spískal, jako kdyby proved nějakej zločin. A přece to nebyl von, nezavinil to von, nespískal si to von. Sakra, byla to válka! Bylo to Německo! Byly to fabriky a lágry a nálety a nostalgie a beznaděj a zoufalství a mladý, zkažený, ztracený holky. Co moh von na tom měnit! Co moh dělat? Jak se měl v tom vyznat a jak měl uniknout! Copak neměl vůbec právo na trochu tý mladický romantiky? A proč musela dopadnout tak prozaicky? A právě jemu? Ale moh se jí zeptat? Byla by ho sakra vůbec pochopila? Viděla vona lágry a Francouze a holky z Ukrajiny a americký bombarďáky? Žrala vona bramborovej guláš a makala čtrnáct hodin denně?

A tak se Jarka rozhoduje vodjet do Finska. Bože, je to šílenej, pitomej nápad. Ale co, je to celkem jedno. Pojedou do Finska. Na světě sou lidi všude stejný a narodili sme se v blbým století.“

Byl jsem hrozně v ráži. Já se pro tyhle věci snadno zanítím a pak nevím, kdy přestat. Konečně jsem si však přece uvědomil, že moje invektivy jdou možná vedle, a tak jsem skončil.

„Promiňte, že sem si trochu zařečnil,“ povídal jsem. „Vidíte, povídka to nebyla a prosím vás, nenuťte mě, abych na nějakou přišel. Já na to nemám hlavu. Sem prostě prokletej lyrik, uměl bych vám básnit vo večerních náladách nebo spřádat surrealistický pásma, ale sesmolit epickej děj nedovedu.“

Tak jsem zakončil svůj proslov. Měl ohlas, který tady nezaznamenám. Změnilo se to totiž ve vášnivý výsměch vší konvenci. Joska prones kratší řeč, kde mimo jiné povídal: „A já si myslim, že přece to budem my, kerý založej novej život, novej styl života. Dyť člověk, já myslim, že je nesmrtelnej, dycky se dovede nějak přizpůsobit stavu svý vlastní duše a najít v něm, i když je cynickej a zvrhlej, něco kladnýho a krásnýho. A de to zas padesát, sto let. Ty další zase si udělaj nějaký nový cíle, něco novýho najdou, z čeho by se mohli radovat. Ano, kluci. Sme starý mladíci, sme dekadenti a votrávený sme, ale dovedeme si svý životy žít zrovna tak, jako to dovedli ty před náma, a hůř ten svět taky nezvoráme, než jak ho zvorali voni. Jenže to máme trochu složitější a tak žijeme taky složitějc. Nejsme jenom černobílí.“

Šlo to tak daleko, že jsem se bál, aby někdo v tom rozhořčení nenavrhl nějaké nekonvenční orgie, nechci říci jakého druhu, a byl jsem proto vděčen Joydovi, když prohlásil, že si už rozmyslel jeden příběh, který se taky týká války, kde vlastně válka hraje hlavní úlohu, a že by ho rád vyprávěl jako svůj příspěvek toho večera.

Joyda je skvělý muzikant. Vypravoval stroze, úsečně, bez velkých filozofických úvah a tak jsem si tu jeho povídku taky zapamatoval.

„Bude to povídka o jednom hrdinnym továrníkovi,“ začal. „Vím, že to je téma dnes nečasový a nepopulární, poněvač tu máme socialismus, ale já si myslím, že socialismus má bejt světovej názor a ne světový zblbnutí. Byl to majitel malý továrny na letecký součástky. Jmenoval se Jan Borodinský, a když přišli Němci, nechali ho na jeho odpovědnym místě, jestli z nedostatku odbornejch sil nebo z rozmaru nebo náhodou, to nikdo nevěděl.

Začátkem války byla továrna zapojena do produkčního plánu říše a Borodinský se oct v hloupý situaci. Byl zodpovědnej za chod výroby a věděl, že neni možný otevřeně sabotovat. A přece, jako každej v tý době, nenáviděl Němce. Dokázal nějakym způsobem držet výrobu na nejnižšim možnym stupni, aniž ho gestapo zavřelo, bejt zadobře s dělníkama, a přitom bejt oficiálně lojální. Přesto ale nesnáze časem rostly a Němci se na něj začali dívat skrz prsty. Snad byl Borodinský příliš dobrej odborník, nebo čekali na vhodnou příležitost, nevim. Jistý je, že heydrichiáda ho zastihla na svobodě, i když mu už Němci moc nevěřili.

Začalo to příšerný zatýkání. Lidi, u kterejch se skrývaly policejně nehlášený osoby, byli střílený po tuctech. Vančura byl popravenej, Lidice a Ležáky srovnaný se zemí. A Borodinský stál pořád v čele továrny, která vyráběla stihačky pro německou armádu.

Tenkrát se stala ta podivná věc, která ve všech svejch rysech mi neni docela jasná. Ale, jak dnes vidim, byla to tragická věc. Borodinský měl víkendovej domek na Sázavě v hustejch lesích, kde pravidelně trávil neděle. Snad tam přemejšlel o boji, o svym boji proti Němcum a proti nepochopení svejch spoluobčanů, proti podezření, který v tý době lpělo na každym, kdo měl význačný postavení. A v tom domku našel jednu sobotu, právě v době nejdivočejšího řádění heydrichiády, vysílenou a hladovou dívku. Dodnes nevim a asi se nikdy nedozvim, kdo vlastně byla. Vim jen, že se jmenovala Jiřina a měla už v době, kdy ji Borodinský objevil, tuberkulózu plic. Jestli byla vyzvědačka, nebo uprchlík z koncentráku, nebo jestli prostě utíkala před gestapem, nevim. Borodinský to nikdy neřekl ani mně, ani mýmu otci. Jistý je, že její život závisel na setrvání v nějakym úkrytu. A ten úkryt našla v Borodinského domě.

Shodou okolnosti se dostavila krize Borodinského poměru k Němcum právě v tý době. Ten čas všeobecnýho zatýkání se jim asi zdál vhodnej. Borodinskýho varoval českej tajnej policista, kterej měl spojení s odbojovym pacovníkem na gestapu, že se Němci chystaj províst prohlídku jeho bytu a nalízt tam revolver. To byl obvyklej způsob, jak se zbavovali nepohodlnejch, ale příliš významnejch osob.

V bytě Borodinskýho byla Jiřina. Nebylo možný ji skrýt ani poslat jinam? Nevim. Jistý je, že Borodinský ji nechal u sebe a zvolil si jinej způsob záchrany. Nechci říct, že to udělal proto, že ji už tenkrát miloval. Celej tenhle případ vypadá, už tak, jak je, moc sentimentálně, a přece je pravdivej. Nevim teda, byla-li to láska nebo pouhej cit národní solidarity, cit gentlemana, co ho přimělo nastoupit cestu, která se v očích všech, kdo neznali pravej stav věcí – a to byli všichni kromě mýho otce – jevila jako cesta zrady.

Borodinský neuprchl a neodstranil Jiřinu ze svého bytu. Namísto toho svolal závodní schůzi všeho osazenstva. Na ní prones řeč, která rázem zabila všechny sympatie českejch dělníků a která postavila zas Němce do podivný situace.

Řek ve svý řeči, že až dosud kolísal ve svý lojalitě, ale po hroznym zločinu agentů vlády v exilu, tim mínil atentát na Heydricha, poznal, kde je jeho místo a místo celýho českýho národa. Tímhle způsobem pokračoval asi půl hodiny a zakončil svou řeč prohlášením, že se rozhodl, očekávaje, že osazenstvo jeho rozhodnutí schválí, prodloužit pracovní dobu na čtrnáct hodin denně a pracovat každou druhou neděli v měsíci. Jeho návrhy se ovšem setkaly se souhlasem překvapenejch Němců a vynesly mu nenávist dělníků.

Co se dělo dál, je těžký vysvětlit. Jiřina churavěla a bylo jí pořád hůř. Musela trávit celý dni v domě a jen někdy a s krajní opatrností odvážil se Borodinský vyvízt jí na neděli do svý víkendový chaty. Snad byl až příliš opatrnej, ale byl takovej. V chatě však nemohla zůstat, protože lesy kolem Sázavy se hemžily vojskem. Bylo tam cvičiště. A v tý době ji už jistě miloval. Nemám o tom ovšem žádný zprávy, protože jak jsem řek, nemluvil o ní Borodinský s nikým, ani s mym otcem, kterýmu tak důvěřoval, že mu svěřil péči o její zdraví. Ale musel ji milovat. Podle mýho otce byla Jiřina hrozně krásná. Byla to krása tuberkulózních lidí. Tak krásná byla asi milenka E. A. Poea, říkával muj otec, kterej byl velkym Poeovym ctitelem. Ale neměla naději na záchranu. Život, kterej musela víst, ji zabíjel.

Život v továrně zatim pokračoval a stával se stále těžší a těžší s horšící se situací na frontách. Borodinsky byl nucen zavádět další a další omezení a zpřísnění, který mu diktovali Němci a úřad práce, a všechny jeho opatření si dělníci vykládali jako další důkazy zrady.

Jednou z těch malejch tragédií byl případ pěti dělníků, který čtrnáct dní nepřišli do práce. Borodinský s těžkym srdcem a na naléhání jednoho ze svejch mistrů musel je hlásit úřadu práce. Všichni byli odvezený do pracovního tábora v Říši a při leteckym útoku přišli o život. Odpovědnost za jejich smrt ležela samozřejmě zase na Borodinskym. Tak se čím dál tím víc stával postavou nenáviděnou a prototypem zrádce. Neuměl se bránit, neuměl o sobě v lidech vzbudit lepší mínění. Snad mu víc záleželo na tom, aby se nedostal do podezření u Němců. Byl sám, bez příbuznejch a vždycky bez přátel. Samotář. A v jeho domě umírala krásná dívka, jejíž život, či co z něho zbývalo, závisel na setrvání v úkrytu. A možnost toho úkrytu závisela na něm. Jak jsem řek a jak znova opakuju, nemám žádný přímý důkazy o jejich lásce. Ale mohlo Borodinskýho přimět něco jinýho k tomu, co dělal?

Celá řada drobnejch příhod, který se v tý době děly v každý továrně a za něž byla odpovědnost svalována na různý lidi, přispívala v Borodinského továrně k nenávisti proti němu. Všecko se svedlo vždycky jen na něj.

Pomalu se přibližoval konec války, až v březnu v čtyřicátym pátym roce byl otázkou dní. A jednoho dne toho jara zemřela Jiřina. Neviděl jsem otce tak smutnýho vod smrti mý matky. Řekl mi, že ji s Borodinskym pohřbili kdesi v lese, ale neoznačil mi přesný místo.

Těsně po její smrti dělníci v Borodinskýho továrně zastavili práci a zajmuli několik německejch úředníků. A tady vrcholí tragédie. Zdála by se možná příliš nepravděpodobná, kdyby nebyla tak pravdivá. Jeden z německejch úředníků dokázal v poslední chvíli zatelefonovat do esesáckejeh kasáren o pomoc. Když se Borodinský dozvěděl, že Němci jsou na cestě k továrně, pokusil se přimět lidi, aby se vrátili do dílen a nechali německý úředníky jít. Pokusil se jim říct, že jsou beze zbraní, že je ještě příliš brzy na povstání. Ale rozvášněnej dav viděl v tom zoufalym úsilí člověka, zlomenýho nedávnou těžkou ranou, pouhej poslední důkaz zrady. Vrhl se naň a lynchoval ho. Můj otec se tomu pokoušel zabránit, ale marně. Vtom vnikli do továrny Němci a vystřelili salvu do davu. Jednim z těch, kdo zůstali ležet na zemi, byl taky muj otec.

Teď jsem ze všech, kdo věděli o tý věci, zbyl jen já. Když však skončila válka, nikdo mi nevěřil. Neměl jsem žádný důkazy, tělo Jiřiny nebylo nalezený a přes výzvy rozhlasem se nepřihlásil nikdo, kdo by ji znal.

Tak zůstal Borodinský zrádcem. A já si přece myslim, že i on byl jednim z hrdinů týhle války. Jeho hrdinství nebylo odměněný řádem. Ale co my víme, kolik statečnějších jich leží zapomenutejch a snad i opovrhovanejch pod zemí, přes kterou se přehnala válka.“

Joyda skončil svou povídku trochu pateticky.

„Jo, takový věci se stávaly,“ řekl mladší Kelbík. „Tohleto je sice učesaný a moc dojemný, že to vypadá, jako by sis to vymyslel, ale já znám taky jeden takovej divnej a trapnej případ, kterej se stal mně samýmu.“

„Houby sem si vymyslel,“ bránil se Joyda, „ale to sem moh vědět, že se to tobě bude zdát vymyšlený. Seš prolezlej socialismem, viď? A proto si myslíš, že každej továrník je parchant. Že žádnej buržoust neni schopnej udělat něco pro vlast. Že?“

„Člověče, nekecej vo socialismu,“ pravil Kelbík uraženě. „Sem přece národní socialista, ne?“

Ale Joyda se rozčiloval dál:

„Děte se bodnout s vašim socialismem. Já už na to dávno kašlu.“

„Ty mluvíš, jako dybyste měli fabriku, člověče,“ vpad mu do řeči Lojza. „Co tě prosim tě na tom socialismu tak sere? Ty přece nemůžeš nic ztratit. Budeš stejně nakonec státnim profesorem, tak co?“

A to byla pravda. Všiml jsem si toho taky už několikrát, jak někteří kluci začnou vždycky vášnivě hájit svobodu podnikání a jejich otcové jsou přitom většinou státní úředníci a oni sami, chudí jako kostelní myši, nemají vůbec vyhlídky na nějaké private enterprise. Nehledě k tomu, že nejvíc se o tu svobodu hádaj takoví, kteří nejen že nemají možnosti, ale chybí jim vůbec sklony ke kšeftování a podobně. Většinou pásci z filozofie, kteří jednou budou stejně smrdět jako kantoři na venkovských gymplech a bylo by vlastně v jejich zájmu, chtít všechno postátnit. Je to, myslím, právě znak jejich idealismu, s nímž se v dnešní době vrhli na něco tak nepraktického, jako je filozofie. Kluci kupujou drahá vydání Aristotela a moderní poezie a beletrie, živí se suchýma houskama a bramborovou polívkou v automatě, jak jim však sáhnete na svobodu, vylítnou a mluvějí jako nejzarytější americký milionář, pro kterého svoboda není pojem, ale docela konkrétní vypolštářované sedadlo v Clipperu, anebo válení na slunci v Nizze či koňské polo v Kalkatě.

Joyda taky tak na Kelbíkovo odhalení reagoval a kázal nám deset minut o svobodě, počal se ohánět příklady, vytáh na světlo Zoščenka a Achmatovou, Kelbík zase šermoval argumenty ze světového formátu o nabobech a finančních magnátech a dolarových paďourech, pak se pohádali o S. K. Neumannovi a my ostatní z toho měli náramný plezír.

Konečně jim starší Kelbík řek, aby drželi hubu, on že chce taky ještě dnes přijít na řadu, a protože jeho povídka je trochu delší, je na čase, aby začal. Vytáhl z kapsy papíry, chvíli jimi šustil, pokašlával, on je si totiž vědom své pověsti jako básník, protože byl kdysi odměněn nějakou cenou pro začátečníky a čas od času mu něco otisknou v novinách, když potřebují zaplnit místo. Píše básně a surrealistické povídky a tahle povídka byla taky tak nějak zmatená.

„Jmenuje se ‚Osvobození od strachu,‘“ začal. „A za motto jsem zvolil Rooseveltův výrok: Osvobození od strachu, toť právo všech počestných mužů a žen chodit po ulicích s hlavou vzpřímenou, aniž se musí ohlížet, toť jejich právo vstupovat do svých obydlí a do obydlí jiných lidí, aniž se musí bát.“ A potom četl dále:

„Spatřil jsem nádraží za deštivého dne s lesklými stopami kolejnic pod těžkým nebem. Šli jsme oba davem zamlklých lidí, nervózně střežících veliké rance, které se válely kolem. Díval jsem se na její opálené nohy v zelených ponožkách, bez erotického vzrušení, přitahován nějakou jinou silou.

Zastavila se a zbavila se svého těžkého tlumoku. Jako očarován hleděl jsem neustále na ni. Všimla si toho a neurčitý úsměv se jí přelil přes tvář. Těžká atmosféra deště ležela nad námi.

Neměl jsem co říci, a proto jsem mlčel. Postavy mužů a žen černaly nevlídností. Mezi nimi se procházela dvojice cizinců, kteří nezapadali do mlčícího kolektivu. Bavili se nahlas studenou řečí, odmlčujíce se chvílemi, když jejich zraky spočívaly se směsicí úžasu, nedůvěry a pohrdání na šedivém davu. Nepatřili sem a byli obklopeni cizím ovzduším berlínských kaváren.

Cítil jsem, že už také nepatřím do tohoto davu. Byl jsem z něho vyloučen. Moje mlčení nebylo mlčením špatné nálady, ale mlčením strachu o život.

Ona tu však stála vedle mě, ve svém nepromokavém kabátě a s vážnýma očima. Její hnědé vlasy lehce vlály ve větru. Světlý lesklý vlhký stín, obtížený napětím vod a omamný tíhou v duši utopených nostalgických nálad, překrýval kývající se jezero klobouků a čepic a v jeho šeru svítily její oči světlem bez záře.

Za zdviženou střechou peronu, odklopenou jako křídlo obrovského havrana, zdvihaly se tovární komíny. Jim jsem dnes ujížděl, očekávaje s úzkostlivou nedočkavostí supění lokomotivy a rachot jejích kol. Stály jako roztažené prsty, absorbujíce v sobě veškeru zatuchlou vlhkost podzemních sálů a ztělesňujíce šedivost, jednotvárnost a výhrůžnost dnů, které mne obklopovaly. Rostly ze samého srdce továrny, ze zdiva klenoucího se nad skladišti, plnými nových strojů, jejichž mechanismus byl zraněn zásahem mojí ruky.

Nenáviděl jsem čtverhranná okna továrny, její kachlíkové zdi a dlouhé studené sály s vyleštěnými soustruhy a frézami.

Nenáviděl jsem je celou silou své unavenosti, protože mi braly volnost života, protože v nich jsem vyráběl součástky zbraní pro vetřelce. A protože v nich jsem vykonal čin, jenž mě dnes plnil strachem.

Musil jsem položit ruku kolem jejího pasu. Nepřivinula se ke mně, ale také neodmítla. Zůstala nehybná a klidná. Blažený pocit se mi rozlil v nitru. Byla mou, mým majetkem, mým útočištěm, a – klesaje vysílen – mohl jsem se o ni opřít.

Hladil jsem ji pohledem. Hezkou, vážnou, samostatnou, v sebe uzavřenou, sálající zvláštní silou, jíž mi bylo tolik třeba. Dav kolem mě tísnil svou jistotou každodenního života. Proň existovaly šibenice jen jako vzdálené a neskutečné pojmy, ale já se octl v jejich stínu a pocítil jeho chlad. Nebyl jsem dosti statečný, abych jej ignoroval. A mezi nimi ona jediná, jako by věděla, co potřebuji, pod čím klesám, krásná, drahá.

Nikdy jsem si takhle nepředstavoval svoje štěstí. Nemělo mít charakter pocitu bezpečí a klidu. Mělo být výbušné, aktivní, zalykavé, vášnivé.

Nuže, toto bylo moje štěstí. Snad to způsoboval laciný nádech zprofanovaného slova. Štěstí s horečkou neklidu v podzemí, omámení, zmrtvení smyslů, neustále číhajících ve střehu, klid vázaný na její fyzickou přítomnost a odcházející s ní. Přeludný spánek k smrti odsouzených, v němž se zjevují líbezné krajiny mládí a vzdálení ztracení drazí promlouvají neslyšnými slovy.

I já jsem neustále toužil po spánku. Po snu a její přítomnost byla snem. Zabořit obličej do jejího klína, do studánky života a smýt v ní tíživý povlak každodenní masky strachu. Schoulit se u ní, těsně vedle ní, v jejím objetí jako zvíře se choulí, ohrazen pevnými břehy tohoto snu, v němž je klid jediným pánem a kde neexistuje smrt. Odsunout skutečnost, budoucnost příštích několika hodin o několik minut spánku, prodloužit jej do nekonečna v přítomnosti plynoucích vteřin, křečovitě se ho držet, lpět na něm, objímat jej, neztratit jej –

Veliká minulost nás obou byla silou mého snu. V ní jsem se mohl skrýt, zbloudit a uniknout. Sen žil. Sen, napájený olověnou temnotou dešťových mraků, mě opájel patologickým klidem, sen-bytost, a já vstoupil do pološera úzkých větrných chodbiček vlaku, plnícího se sladkým ruchem odjezdu pryč, jinam, do klidu, do bezpečí, do daleka –

Usedl jsem do toho kupé, jehož otevřeným oknem šuměl déšť, a zmatené zástupy lidí proudily okolo vlaku. Obloha, šikmá a těžká, zkrápěla lesknoucí se střechy stružkami teplé vody a ti, kdož odjížděli, měli blahý pocit volnosti.

Odejel jsem. A za sebou jsem zanechal přelud strachu, prchaje před ním v zvučícím chladivém vagonu, ujel jsem tomuto nenáviděnému proklatému životu pryč, daleko, ujel jsem mu skalám vstříc.

Usedla vedle mě, nová hvězda, v jejímž světle jsem chtěl nyní žít, jejíž ovzduší jsem chtěl dýchat. Položila nahé opálené a povětřím ošlehané nohy na protější lavici a pohlédla na mě.

Byla to ona. Tisíckrát a znovu byla to ona. Stejně dokonalá, stejně krásná. Chtěl jsem, aby krom ní nebylo nic. Ani lidé, ani věci, ani společnost, města, války, státy a národy. Aby mi nahradila svět, aby zastínila tíži světa. Ona byla Kristus, panenka oka, ona byla vtělením všeho vážného, bezpečného a krásného v mém životě, sama moudrost, sama krása, sama dobrota a laskavost, sama bezpečí, osvobození od strachu.

Tak jsem ji viděl. Byla zcela sama. Pozadí a okolí mizelo kolem ní. Ve starém plášti se zašívanými lokty, v šedivé sukni s tmavou halenkou, obepínající její hrdlo, s hnědým obličejem zlatě zářícím, s gloriolou hnědých vlásků a převelikýma očima.

Krajina se otáčela kolem kolejí, zákruty osamělých lesů tiše hovořily s okny kupé, vlhké louky hleděly pod temnými mraky na vzdálenou mlhu v horách. I domy hleděly, bíle, nově a nezaujatě, kraj se točil kolem nás, něžní bratránci větru vplouvali do nitra vagonů, hladíce mě svojí chladivou dlaní po skráních.

A vítr proklínal za mne minulost a vše, co jsem byl učinil. Běsnil podél vagonových stěn, výsměšný, mstivý, blasfemický, rvoucí dlouhými prsty smítka strachu z čisté tkáně mojí duše.

To byla ona věčnost, po níž jsem toužil, v krátké vteřiny extatické nálady uzavřená věčnost, ubohá, schoulená věčnost zbabělých a přece tak divoce lpících na životě.

A nárazníky taktovaly lehký popěvek věčnosti, která mě unášela mlhavým prostorem krajiny, divokým, bláznivým fičením větru, vlhkými doteky kapek, vržených otevřeným oknem na mou tvář teď konečně volně dýchající, nezastíněnou strachem. Potom k večeru se na chvíli roztrhly mraky a štíhlá zlatá ruka usínajícího slunce se úzkou dlaní položila na opuštěný, klidný a pohádkově prostý kus krajiny, jíž jsme se ubírali Opálovým skalám vstříc.….……..….….…
………………………………………………………………………………
……………………………… moudře a tajemně stály Opálové skály, zality září hasnoucího slunce. Jejich štíty se podobaly hrdým troskám dávno opuštěného hradiska a zdálo se, že hledí za sluncem. Těžká pískovcová přehrada tkvěla v krajině jako obrovská socha, zasazená do zelených strání a tmavých lesů.

Zde před dávnými časy, v době, kdy Evropa byla ještě neobydlená a na březích močálů zaháleli obrovští ještěři, žil veliký národ Karadarů, vtesal mohutné jeskyně do boků skal a rozestřel ještěří kůže nad údolími, chráně je tak před zhoubnými přívaly druhohorních dešťů, a v jezerech, utvořivších se mezi nebem a zemí, pěstoval vzácné rubínové lososy a sladké amonity.

Na čtyřech nejvyšších jehlách stáli dnem i nocí strážci královští, pátrajíce v dalekých hloubkách kraje po pohybech tvorstva. Bezpečně střeženy byly příchody do labyrintu Opálových skal a po terasách, polévaných slunečním paprsky, spěchali a procházeli se muži a ženy karadarští, zaplétajíce učené a milostné rozhovory, sytíce oči pohledem na neobvyklou nádheru měnlivých barev, tvarů a stínů skalního sídliště.

Neboť mužové a ženy Karadaru byli nejvýš moudří a rozumní. Dovedli vidět a vidění skýtalo jim nevyčerpatelný pramen požitku a rozkoše. V Karadaru nebylo malířů, protože všichni viděli obdivuhodný svět a všichni věděli, že vidí. I nebylo třeba zachycovat nedokonalé odlesky vizí na ploché obrazy.

Uprostřed Opálových skal tyčil se Dračí kužel, oltář boha slunce. V nesčetných tvarech kupil se tu šedobílý pískovec, zdobený mechem a klečí, vysoko nad koruny borovic, jeho vrcholek, vždy oblévaný sluncem, byl oblý, kulatý a holý. Na něm upevnili kněží karadarští hlavu hřebenového ještěra, pokrytou zelenozlatými šupinami, jež, symboly slunce, nosili mladíci Karadaru dosáhnuvše dospělosti.

Proti této smělé bílé tváři z pískovce zvedal se v údolí chladu černavý oltář bledého měsíce. Byl mohutný, rozsáhlý, plný spár, průrev, jeskyň a rozeklaných balvanů. V jeho útrobách sídlil Be’el-gu-bab, strašný Požírač Karadarský, jemuž odevzdávali těla svých mrtvých.

Karadarští nebyli nesmrtelní. Žili jen sedmdesát či osmdesát let a poté umírali. Jsouce si vědomi tohoto konce, nezoufali. Jejich život byl naplněn vzrušením, obdivem a dobrotou.

Za měsíčných nocí, kdy bledý bůh koupal svou tvář ve vzdušných jezerech karadarských, projížděli se milenci na lodičkách z obrovských lastur mušlí Pe’el-ladu po tichých vlnkách, obklopeni hvězdami, neboť jezera neměla břehů a visela v prostoru. V šumných drahách pluli za nimi rubínoví lososi, mlčenliví a tiší.

Dole pod jezery plápolaly ohně karadarské, v jejich teplém dechu seděli staří, rokovali a malé děti si hrály s roztomilými drobnými pásovci, moudře podupávajícími po kamenitých plošinách.

Všude po skalách zářily pochodně a ozývaly se zpěvy karadarské. V malých jeskyňkách kojily matky svá nemluvňata a filozofové se procházeli pod stíny skal.

Ze světa, o němž nic nevěděli, zaznívaly stony říjících veleještěrů, řvaní masožravých příšer a šumění nedohledných lesů. Tam opi pojídali plody tvaru banánů a malí poloptáci poloještěři zkoušeli své první lety, upřímně se z nich radujíce. Lesy žily a naplňovaly svět překrásným, líbezným klidem.

Klid panoval nad vodami a země byla prázdná a krásná. Opálové skály zvedaly svá moudrá čela ke slunci ……………………………… …………….. dávno již nežijí karadarští lidé, dávno již mladí muži a ženy nepřipínají hrdě zelenožluté šupiny na svá roucha. Na oltáři slunce neodpočívá hlava hřebenového ještěra a bledý měsíc smutně usedá do prolákliny věže Be’el–gu-babovy. Dávno už neplují moudří rubínoví lososi ve vzdušných jezerech karadarských, provázejíce milence v lasturových loďkách.

Jen Opálové skály, jako jediná obrovská socha, zasazená do zelených strání a temných lesů, podobny troskám dávno opuštěného hradiska, moudře a tajemně stojí, zality září hasnoucího slunce…… ………………………………………………………………………………………… a my jsme se k nim blížili, dychtiví, ve vzrušené a neskutečně volné náladě. Tu však, s ubývající vzdáleností, počala se zvedat nová mračna z útrob skal. Jako by se chmuřily, stáhly do svého nitra, jako by nebyly ochotny přijmout nás do šerých hlubin svých propastí.

Lepkavý pot mi pokryl záda. Byl to poslední kus tohoto světa, kde mi ještě kynul klid. Podivná předtucha se smísila se strachem. Zdálo se mi, že slyším tichou ozvěnu jeho smíchu v bludišti.

Ale ona šla rychle a důvěřivě vpřed. Má naděje a útočiště. Nezbývalo než jít. Šel jsem. A vteřinová věčnost se naplnila cynickou lhostejností, vydal jsem se napospas skalám, které se teď tyčily vysoko nad námi, hrdě, vážně a strnule.

Postavili jsme stan pod převislou stěnou, porostlou vlhkým mechem. Kolem ní vzhůru se pnuly borovice a v jejich korunách svítilo šedé světlo chladného nebe. Pod skalou bylo husté přítmí, téměř tma. Zem, pokrytá rezavým jehličím a uschlými větvemi, se ztrácela v černu, které vstupovalo nízkým otvorem do jeskyně ve stěně.

Zbudovali jsme ohniště z bílých pískovcových kamenů a nad oheň jsme zavěsili kotlík. Plameny vyšlehovaly z kamenného kruhu a osvětlovaly její tvář. V sebe uzavřenou vážnou tvář, jakoby z dalekého snu. Zářila neviditelným zlatem jako slunce na temném pozadí skály.

Odešel jsem do lesa pro dříví. Mezi kmeny, jejichž uschlé větve se vkliňovaly do sebe, tvoříce téměř neprostupné praskající mřížoví, počala se z mokrých kopečků mechu zdvihat jemná pára. Tu a tam padaly veliké blyštivé kapky a jejich údery zaznívaly tichem. Mrtvé kmeny se halily průzračnou mlhou, zahušťující se v dálce.

Slyšel jsem jen tiché kapání vody a praskot svých pomalých kroků. Bylo zde blahodárné, opuštěné mrtvo. Jen občasné bařiny leskly se mezi lišejníky, stříbrné lanoví obrovských pavučin, do nichž se zdál být zapleten celý les, rozpínalo se po větvích. A pohlédl-li jsem vzhůru, spatřil jsem bezobsažné bílo mlhy, sražené nad lesy, a ucítil chladný větřík, jenž pobíhal mezi vrcholky stromů, lehce jimi kymáceje.

Zapomněl jsem na svůj úkol. Očima široce rozevřenýma polykal jsem tyto uklidňující plochy šedavých tónů, vrávoral mezi mlčícími kmeny, které mi připadaly jako živí, rozumějící spojenci v mojí úzkosti, a vdechoval chladný vzduch, naplněný mlhou.

Stál jsem tu sám, nikým neohrožován, na nikom nezávislý a bezpečnost se pomalu vracela, rozhánějíc strach a vzbuzujíc novou důvěru v moc skal. Navracel jsem se, já, občan státu ve dvacátém století, do samého lůna přírody a dávný božský lovec divokých pralesů ve mně ožil. Znenáhla mě začal naplňovat pocit života. Pocit obrovské radosti z pohledu na teplé chladno těchto osamělých míst. Bylo mi, jako by s mlhou a stromy zaobalenými v ní s chladným lehkým větrem plynul do mě nesmírný život, který jsem byl už dávno ztratil. Byl plný, úplný, silný, opojný jako závrať na horách, bezpečný, skvělý a klidný. V mém zraku se počaly otevírat scenérie dávných dnů, hlazené a prohloubené podvědomím. Objal mě pocit skleněné verandy horského hotelu, pocit tabákového kouře nad mramorovými stolky, týž pocit bezpečí a sílivé osamělosti. Spatřil jsem zasněžené stráně, které se svažovaly dolů k městu, černému a zakouřenému v růžici bílých hor. Pocit klidu a bezpečí, posilující a těžký jako horečka, omračující, ubíjející. Cítil jsem, že bílé ruce lesní mlhy drží násilím drápy strachu dole pod povrchem vědomí. Nevěda dobře kam, šel jsem lesem jako ve snách, zraňuje tvář o ostré pahýly větví a noře se do jeho světlé vlhkosti s čelem nastaveným vánku.

Dospěv na okraj lesa, ocitl jsem se na dně údolí, obklopeného pískovcovými masivy skal, zvedajících se v šedivé různorodosti vzhůru do mlhy. Bílý písek, jenž pokrýval úzkou stezku mezi nimi, byl zvlhlý a beze stop. Vydal jsem se touto cestou, chvílemi se zužující v chodbu, jejíhož stropu nebylo lze dohlédnut. Obracel jsem hlavu vzhůru a zastavoval se, vrávoraje pod výškou a smělými výkyvy stěn, zbrázděných škvírami, spárami, převisy a obrovskými uvolněnými balvany, vklíněnými do úzkých strží. Chuchvalce mlhy proudily rychle průrvami a štěrbinami nahoře a v jejich vlnách létali černí havrani, roztahující pernatá křídla a usedajíce na skalní plateau.

Vítr zde nabyl hlubokého hlasu nesmírné dálky a hučel jakoby na píšťaly mohutných varhan. Spatřil jsem, že se bílá cesta svažuje kamsi do hloubky. Mlha se přede mnou rozptylovala a skály nabývaly stále fantastičtějších forem. Čněly po obou stranách jako bílé gotické oltáře s jehlancovitými vížkami. Na obětních stolech se leskly hladiny vod a stíny havranů usedaly pod převislými deskami z pískovce… Klid, který mě sílil, prostupoval bělobou, jejíž intenzity přibývalo. Pískovec bělal a mlhy houstly v hluboké bělostné moře. Vším tím pronikalo alabastrové světlo a plnilo můj klid poznenáhlu děsivostí. Mrtvolnost těchto míst se proměnila v tíži a chladivá, posilující osamělost proměnila se náhle v děs.

Tu jsem se násilím vzepřel bílému fantomu a potřásl hlavou. Dunělo v ní a zdálo se mi, jako by neznámá uvězněná síla probíhala prostory mozku, narážejíc zevnitř na lebeční stěnu, a smýkala mnou ze strany na stranu. Zavřel jsem pevně oči a zachytil se drsné pískovcové stěny. Chvíli běsnily neznámé proudy v mojí hlavě a potom počaly slábnout. Divoké zvíře se uklidňovalo. Uléhalo někam do koutku lebky a do uklidněných prostorů počala se vlévat nehybná tíže, jejíž znovupřítomnost mi sevřela žaludek. Otevřel jsem oči a uvědomil si, že jsem byl obětí přeludu. Křečovitá touha po bezpečí dala vyrůst bílému městu oltářů a zešílela. Namísto ní přišlo vědomí skutečnosti, příšernější než všechny noční můry horečnatých snů.

Stál jsem opřen o vlhký balvan a z bludiště šedivých skal doléhalo ke mně šumění větru. Bílá cesta se svažovala mezi rozeklanými stěnami a rozplývala se na pokraji schnoucího lesa.

Jako bych nesl těžký náklad na bedrech, vstal jsem a vrávoral k lesu. Neměl jsem myšlenek a jenom jediný pocit: Strach. Němý, nesmyslný, hlodavý. Bez uvědomění, bez jasného předmětu, tupý, zvířecí strach.

Les se kýval všemožnými směry a hučel. Najednou jsem si uvědomil, že je už téměř tma. Poslední roztříštěné proudy šerého světla dopadaly na orosené větve okrajových stromů.

Ponořil jsem se do temnoty lesa, hledaje v ní záchranu před strachem. Zapadl jsem hluboko, obklopiv se tmou, v níž mě nebylo vidět, sám spatřuje zcela zřetelně divokou scenérii houštin a kmenů. Ač jsem cítil, že strach je někde blízko, bylo mi šíleně veselo při pomyšlení, že mě nevidí, že mě nemůže najít a že jsem skryt v bezpečí. Slyšel jsem ho. Bloudil divoce temnem, pln nenávisti a vzteku nad mým únikem.

A tu mi mezi stromy zablesklo žluté světlo ohně. Tam byla nová záchrana a útočiště. Jako bych se oddělil od sebe sama a spatřil svou postavu, mizící za temnými pruhy stínů lesa a zlatě ozářenými kmeny na jeho okraji a svoji vlastní tvář, hledící dychtivě z hloubi šera k ohni.

Klečela u něho, v zašívaných teplácích a hrubém kabátě, a míchala ulomenou větévkou v kotli. Strnula mi v nepohyblivý živoucí obraz. Žluté plameny vrhaly prostorový vějíř záře na převislou stěnu nad stanem. Na ní se houpaly stíny větví, dosahujících z nejbližších stromů až nad ohniště, veliký kulatý stín kotle jako černý měsíc na mořské hladině a lehké, plynulé jemné stíny páry, vystupující z něho. Bílé průčelí stanu svítilo na černém pozadí. Světlo se rozlévalo všemi směry do chladného prostoru noci a v jeho středu byla její tvář, vážná, krásná, s milovanou gloriolou hnědých vlásků a zlatavým třpytem na okraji.

Stál jsem skryt v lese a objímal kmen stromu. Zíral jsem na ni jako na zázrak a byl jsem připoután k tomuto stromu, neodvažuje se učinit krok. Tonul jsem v nejistotě. Jít k ní, uchopit ji do náručí a divoce jako zvíře ji milovat, utonout v přívalech vášně – ale pochmurný les nade mnou hučel a duněl nelidskou nadpřirozenou vážností a věděl jsem, že se blízko tyčí město kamenných oltářů – a stříbrné hladiny kalužin – a les, opředený obrovskými pavouky – a někde za chuchvalcem tohoto snu-skutečnosti svět – s celým obsahem svých hrůzných měst – nesmírná postava Strachu – všude kolem této mlhavé bubliny světa skal – a přede mnou ona v zlaté záři ohniště.

Neznámý spojenec Strachu, dynamické zvíře, se znovu pohnul v mém mozku. A zase jsem cítil dupot jeho nohou a nárazy jeho kančí hlavy na vnitřní stěny mé lebky. A znovu jsem pevně uzamkl oči a potácel se pod nárazy jeho síly. Ale nebyla tma a před uzavřenými víčky se objevila ona, nezřetelná, a přece zřetelná, aniž jsem viděl v jakém postoji, v jakém šatě, kde – pouze jakási její idea, esence, absolutní ona, a vtom mě zvíře v mozku srazilo na kolena.

Upadl jsem obličejem do vlhkého měkkého mechu. Zvíře se uklidnilo. V hlavě bylo těžko a prázdno. Ležel jsem v mokru, polozabořen do vodou nasáklých mechů, bez touhy vstát. Vědomí, že musím vstát, bylo zprvu zcela zatlačeno němou nutností ležet. Ležet s údy, z nichž vyprchala každá kapička síly a vůle k pohybu, tak ležet, s tělem mrtvým a jenom s vědomím, se svým vlastním, netělesným a nějak mimo mne stojícím Já, jež chtělo uniknout tělu, zmizet v neviditelnosti a ztratit se Strachu.

Potom se začaly obě síly, síla vědomí, že musím vstát, a síla touhy-nutnosti ležet, prokmitávat a zápasit. Střídavě nabývaly vrchu, ale pohyb se pomalu vracel do mých údů. Skutečnost snu opět vyprchala. Mé Já se muselo vrátit do těla. Bylo nutno vstát a odejít k ohni.

Zvedl jsem se, promočený, unavený a s bolestí v hlavě. Vykročil jsem z lesa a praskot mých kroků ji na mě upozornil. Vzala mne za ruce a pohlédla očima plnýma úzkosti na mou tvář. Usmál jsem se hloupě a bezmocně a nechal se dovést k ohni. Jenom jako z dálky doléhala k mému sluchu její slova.

Ucítiv teplo sálajících plamenů, potřásl jsem znovu hlavou. Přejel jsem vlhkou dlaní po čele, uhladil si rozcuchané vlasy a obrátil se k ní s vyjasněnýma očima. Viděl jsem, že se v jejích očích objevily jiskřičky radosti. Blížil jsem se tváří k její tváři. Bylo to zoufalé, tragické, nesmyslné, opojné a osamělé. Věděl jsem, že se propadám do propastí, jejichž dna nebylo lze dohlédnout. Necítil jsem obsahu své mysli. Nebyl jsem to snad ani já, ani ona, snad jen dva obrazy, dva stíny, dvě duše, dvě ideje, dva sny, rozdrcené strašlivou realitou světa. Ztracené…

A potom, úzce přimknuti k sobě, odešli jsme do stanu……… ……………………………………………………………………………………………………………… znovu jsem se ocitl v tajemných ulicích Londýna, s podivným pocitem něčeho zvláštního a neobyčejného v těchto šerem umělých světel naplněných ulicích, s dokonalou elegancí milionářských sídel, s lesklými limuzínami u renesančních vchodů a teplými, kouřem vonícími kavárnami.

Ujížděl jsem v otevřené limuzíně po asfaltové cestě nábřežím jezera, na jehož pokraji se bělala čela patricijských domů, nemoderních, ale velmi přepychových a sladký jazz proudil z přijímače spolu s větrem kolem mých uší.

V chladném svěžím přítmí na konci cesty vinoucí se mezi strmými břehy skal stál lovecký zámeček s širokými okny, složenými z černých tabulek skla, černých, protože les byl černý a uvnitř milé absolutní prázdno, očekávající mne a má zařízení.

Kdybych nemusil nikdy odjet z Londýna! A ona, která se zde cítí už zcela jako doma, nedbala o mne příliš na závratném vrcholu železné rozhledny ani v kavárenské společnosti, kde jsem já docela bezvýznamným směšným cizincem.

Potýkám se s tím temnem Londýna, které mě láká, ale nevpouští do svého nitra, s velkosvětským větrem slunečných letišť a vůní kožených kufrů a pestrými skvrnami hotelových nálepek. Potýkám se s touhou po ní a po tomto všem, co je uzavřeno v ní a jsem sláb, nemohu zvítězit..…………………………………………………………… ….….….………………………………………………………………………………… pozdě k ránu jsem procitl. Ve stanu bylo šero a ona ležela vedle mě v hlubokém spánku. Její ňadra, podivně bílá proti hnědým pažím, zdvihala se něžnými vzdechy. Přetáhl jsem přes ně pokrývku a vyšel ze stanu.

Venku byl opět chladný den a obloha ocelově šedá. Včerejší les stál klidně a vydychoval vlhkem. Za ním se objevovaly vrcholky skal.

Nájemné zapraskání větviček jsem se obrátil. Stála před stanem a protahovala se sladce a líně. Byli jsme zde zcela sami. Ale chladno bílého jitra nás brzy zahnalo do stanu.

Posnídavše, vyrazili jsme ke skalám, oblečeni v lezecké úbory a s lany, stočenými přes rameno. Před námi se tyčila hladká stěna a jehlancový vrchol Dračího kužele, zdvihajícího se vysoko nad ostatní skály. Připoutali jsme se lany k sobě a já začal výstup. Bylo osm hodin zrána.

Seděl jsem ve smyčce u kruhu, několik metrů pod vrcholem Dračího kužele, když se náhle, z ničehož nic, znovu probudil netvor v mé hlavě. Ačkoliv mě obklopovala nedostupnost a samota, nejlepší spojenec proti strachu, ztratil jsem pocit bezpečí. Přišlo to jenom jako uvědomění, že všechno je marné, že zítra se stejně musím vrátit domů a že celá škrtivá tíže strachu na mne znovu dolehne. Pomyšlení na dny jednotvárné a monotónní strachem, zoufalá rána, dopoledne a odpoledne, rychle prchající večery – můj pocit jistoty byl omezen dnešním dnem, ba pouze několika okamžiky na nedostupné skále, věděl jsem, že zítra po něm nebude ani stopy –

Hluboko pode mnou zela propast skal, rozeklaná, nebezpečná, s korunami vysokých smrků houpajícími se v hlubině, s kolmou strmostí hladké stěny, na níž jsem seděl, nesen jsa smyčkou lana, upevněného v zrezivělém kruhu. Od mé hrudi viselo lano, otírajíc se o skálu, a na jeho konci drobná postavička, jež postupovala nesmírně pomalu stěnou vzhůru. Pod ní stromy, řídké cáry mlh a černající se hloubka lesa. A nad námi jen těžké dešťové mraky, z nichž v tu chvíli začaly dopadat první kapky na zem.

Kolem mě nebylo už skal. Dračí kužel převyšoval všechny svým hladkým kolmým vrcholem. Vzduch byl proto neobvykle čistý a prázdný.

Náhle jsem uvažoval zcela chladně. Bylo jisté, že budu zatčen. Vadné aparáty byly označeny mým kovovým razítkem. Nemělo smyslu se vracet. Nemělo také smyslu prchat, protože fronty ležely daleko, neznal jsem nikoho z podzemí, ukrývání ve městě nemělo vyhlídek a k tomu ohrožovalo ještě jiné. Bez známých, kteří by mě zásobovali, nemohl jsem se skrýt ve skalách. A pak měla přijít zima.

Beznadějnost této situace mi zatočila světem před očima. Musil jsem se uchopit kruhu, abych neztratil rovnováhu. Dole pode mnou postupovala ona. Nevím, jak mě napadla ta myšlenka. Bůhví, zda mě vůbec napadla. Jisticí lano se chvílemi napínalo, to když sklouzla z příliš nejistého stupu nebo přecenila únosnost krajových chytů. Nebyla ještě příliš zkušená na skalách.

A pozítří bude už možná sama. Navždy sama. Ale spíše než navždy sama, přijde někdo jiný – ani to však nebylo důvodem a nevzbuzovalo touhu něco podniknout, nějak vyřešit i tuto beznadějnou situaci. Kdysi dávno jsem této dívce vyznával lásku v dlouhých dopisech. Tenkrát ještě nebyla mým útočištěm. Mým osvobozením od strachu.

Co se s ní stane? Bude ještě žít? A já – moje existence skončí – dnes, zítra nebo v neznámé budoucnosti na neznámém, avšak jistě strašném místě.

Déšť houstl a moje lano se napínalo. Zápasila těžce s vlhkou skalou. Z průrvy mraků dopadl na ni proud bílého světla. Vypadala jako malá hnědá moucha, těsně přitisknutá k hladkému kameni.

Co bude s touto dívkou? Je možné, že její život i po mé smrti bude pokračovat dál? Je možné, že i na ni čeká někde temná doba strachu – temné dunění horečných představ neznámých, avšak jistě strašných míst smrti? Nepociťoval jsem snad již lásku k této dívce?

Už mi nestačila bezpečnost její přítomnosti. Opanoval mě chladný klid. Všechno bylo přece docela jasné.

Pod clonou deště se ztemnila propast pode mnou. Její obličej se otočil vzhůru, visela asi pět metrů doleji na skále a v jejích očích jsem viděl úzkost. Usmál jsem se na ni laskavým úsměvem a pak jsem rozvázal lano. Chvíli se křečovitě držela, hledíc na mě zprvu zoufale, potom její pohled nabýval poznenáhlu výrazu překvapení, smutku a nakonec nesmírné, moudré, smutné a končící krásy. Divoký příval deště smetl ji se skály. Odvrátil jsem zrak a skučení větru přerušilo úder pádu jejího těla.

Nyní jsem seděl sám, ve výši osmdesáti metrů na holé skále bez lana, připoután tenkou smyčkou k zrezavělému kruhu. Neměl jsem pocitů. Jen jakési rozpaky před budoucností. Několik metrů nade mnou končil vrchol Dračího kužele v bílé a olověné obloze. Samota výšin a hlubiny dole mě obklopovala.

Ochablým mozkem začaly automaticky proudit omšelé obrázky minulých dnů. Dny všedního dětství, s pitomými hrami na zablácených dvorcích, dny nudy a strachu ve škole, dny marné lásky a naděje a marných snění o šťastné budoucnosti. Nevěděl jsem, zda byly tragické či směšné. Byly nijaké. Všední, nijaký život. A proti němu veliký stín Strachu a nesmírná touha žít. A potom zase rezignace, lhostejnost k životu. A hned opět lítost nad zmařeným, hloupým, nijakým životem.

Vcelku mi však bylo vše lhostejné. Nevnímal jsem už ani déšť, ani holé vrcholky skal, vztyčující se dole, ani klátivé koruny borovic. Svět, v němž jsou továrny, města a zákony fyziky a přírody přestal existovat. Nerozeznával jsem už mezi sebou a okolím a skalami a větrem. Neviděl jsem tenký kruh a smyčku, na níž jsem seděl v labilní pozici. Věděl jsem pouze, že Strach zvítězil, ale zároveň mi bylo veselo v podivné kontrastující skutečnosti, že jsem unikl Strachu.

Vítr zesílil a déšť mě zahalil chladivou rouškou. V šedobílém světle roztrhaných mraků se hladký vrchol skály náhle odklonil ode mne a zmizel v ocelové ploše oblohy. Všechno bylo nesmírně, nesmírně lhostejné......................................................................................... ............................................................................................................................................................................................... spatřil jsem veliký žitný lán a cestu uprostřed něho. Na jejím okraji usedla, v šedivé poutnické sukni a na klíně rozestřela barevný šátek. Poté vyňala chléb a máslo z torny a počala jíst. Její oči byly opět vážné a hleděly bez zaostření do neurčita. Asi vzpomínala.

Palčivé letní slunce vířilo prach polní cesty. Stanul jsem před ní tak. že můj stín jí dopadl na tvář. Nepřítomnost okamžitě zmizela z jejího obličeje a dvě temně hnědé zřítelnice na mě pohlédly. Trvalo malý okamžik, nežli mne poznala. Potom vztáhla ruku, usmála se teple a líbezně a pravila: ‚Pojď! Posaď se!‘ a poposedla poněkud na mezi, jako by mi uvolňovala místo.

‚To už je let!‘řekla se slabým nádechem smutku. ‚Vzpomínals?‘

‚Vzpomínal,‘ odpověděl jsem prostě, nevěda co jiného říci. Její oči mě fascinovaly hlubokou vážností. Krajina, zvlněná a kopcovitá, rozplývala se směrem k západu v palčivé síti večerního slunce. Bylo pozdní léto, téměř již podzim a pole bramborových natí táhla se do dálky. Po úpatích strání, přes hřebeny hor, po dnech údolí, dlouhá, jednotvárná a krásná. Pruhy lesů dýchaly svěžest do kraje a řídký dým stoupal z ohýnků na mezích. Jako na dlani ležela přede mnou, s šedí pískovcové skupiny skal, s barevnou hladinou řeky leskle plynoucí přímo ke slunci, s hromádkami bílých stavení. Tu a tam pohozené topoly, potoky pod sehnutými vrbami a cesty, pěšiny mezi lány obilí, bramborů, stínem lesů, večerním stínem zapadajícího slunce tekoucí.

Také ona hleděla na krajinu. Žluté slunce zalévalo jemné tahy její tváře. Zlaté chmýří zářilo jí kolem obličeje, měkký, hnědý tón její kůže teple hřál.

Měla ruce složeny na klíně. Prohlížel jsem ty ruce. Byly malé, s jemnými prsty, s tímtéž zlatým chmýřím na hřbetě, s růžovou pokožkou dětských dlaní. Spočívaly nečinně na šedivé sukni. Větrem ošlehané nohy byly drobné v zelených ponožkách. Hleděl jsem na ni. Byla to drahá postava, každá sebenepatrnější maličkost její osobnosti dýchala na mne dechem vzpomínek.

‚Vzpomínal jsem,‘ řekl jsem znovu a přikryl jí ruku dlaní. Vytáhla ji a jemně mě odstrčila. Jemně a něžně. Ale odmítavě.

‚Vzpomínals,‘ pravila zjihlým a neosobním hlasem. Nepohlédla na mě. Jen otočila hlavu blíže ke slunci a její hlas se maličko chvěl. Byl vážný, skoro smutný. ‚Neměls na co vzpomínat.‘

‚Měl,‘ odpověděl jsem tise. ‚Mnoho jsem vzpomínal.‘

Trpký stín úsměvu jí přelétl přes rty. ‚Vzpomínals,‘ zašeptala s povzdechem.

Bylo ticho. Růžové mraky se rozestíraly po obloze a kouř vesnických ohnišť stoupal k nim. Nad skalním městem kroužilo hejno havranů. Jejich drsné hlasy se mísily se šumotem větru, pročesávajícího strniště polí a pohybujícího hlavami trav a rostlin. Osamělé lesíky tiše hučely různými tóny a babí léto odlétalo k jihu, oplétajíc vše svým předivem.

‚Pojď!‘ řekla melodickým, zamyšleným hlasem, vstala a přehodila tornu přes rameno. Spatřil jsem opět její drobnou postavu, na níž mi vše bylo kouzelně krásné. Jako by splývala s večerní hnědí krajiny, kráčela drobnými, vytrvalými kroky ke skalám. Bylo vidět, že je zvyklá kráčet po polních cestách.

Dohonil jsem ji a bylo mi krásně po jejím boku. Zdálo se mi, že je to teprve včera, co jsme se viděli naposled. Naše dvojice, spojená pevně v mé fantazii, byla nerozlučná.

Najednou pozvedla hlavu a zasmála se. Shodila svoji zamyšlenost a bělmo jejích očí vesele zasvítilo. ‚Budeš mým hostem,‘ pravila se smíchem. ‚Pohostím tě ve své vile.‘

Musil jsem se usmívat. Přestože jsem byl velmi starý a šeď polévala mé vlasy, bylo mi lehce a cítil jsem se mlád. Před námi, ve večerních paprscích slunce zasazeny, zvedaly se temné skály s vlajícími větvemi stromů.

V nich končila cesta. Potom jsme začali stoupat a sestupovat po úzkých pěšinkách, kamenných lávkách a ochozech. Škrabal jsem se za ní. Na vrcholku jedné skály se zastavila. Pamatuješ?‘ obrátila se na mne.

‚Pamatuji,‘ pokynul jsem hlavou a rozhlédl se po skalách. Byly opuštěné a holé, šedivé, chladné a tajemné. Jako vždy. Mezi nimi bylo mi zase dobře.

Tu ukázala drobnou rukou na poloskrytý masiv před námi. ‚Tamhle je moje vila,‘ a opsala ukazováčkem kruh a seskočila vesele z balvanu. Dala se do běhu a téměř mi zmizela v houstnoucí tmě mezi stromy a skalami. Běžel jsem za ní. Dostihl jsem ji právě v okamžiku, kdy začala výstup komínem vzhůru.

‚Jinudy se do mojí vily nedostaneš,‘ volala vesele. ‚Zkus, co ještě umíš!‘

Vstoupil jsem odhodlaně mezi dvě pískovcové stěny a opřel nohy v gumových střevících o ostrý povrch skály. Moje tělo jako by ze sebe chtělo vydat všechnu zbývající sílu. Stoupal jsem, rychle, vzpomínaje na dávné výstupy před mnoha lety. Skály voněly mechem a vlhkostí deště, lehký větřík jimi vál a stíny stromů pode mnou a kolem mě se klátily.

Byl jsem už velmi vysoko a komín dole se sbíhal v úzkou štěrbinu. Nahoře, přes okraj skály, nakláněla se její opálená tvář s gloriolou vlasů proti večerní obloze.

Bylo mi zcela lehce, když jsem se vyhoupl na plošinu skály, na níž už seděla ona. Kolem nás byla jen hlubina, naplněná lesem, šerem a vzdalující se krajinou. Západní růžová oblaka promísila se temně hlubokou modří na východě a čisté hvězdy se zaleskly mezi šedými mračny. Několik chladných kapek deště dopadlo na skály.

Vzal jsem ji za ruku jako kdysi dávno a opět mi jemně, ale rozhodně vyňala ruku z dlaně. Při tom na mne nepohlédla, jen drobný mráček jakoby lehké bolesti nebo starosti přelétl jí tvář.

Krajina pod námi byla zcela osamělá. Jediná známka života ostatních lidí, sloupy kouře z vesnických ohnišť, tyčila se ve vzdálené hloubce nad krajem zastřeným mlhou večerních dálav. Obrovský neurčitý obraz, rozplynulý v parách, snopcích paprsků, barvách západu, chvěl se v tichém zurčení před námi, citlivý, tichý, klidný a nehybný a v těsné blízkosti kolem nás masivní chladné skály, v jejichž štěrbinách zněly ozvěny vzdechů tohoto kraje stoupajícími a klesajícími tóny malých meluzín. Jen havrani oživovali prostor skal, jeho trojrozměrné hlubiny, nesplývající v plochu kraje. Havrani, zachumlaní do černého peří, roznášející chlad opuštěnosti těchto míst a zároveň podvědomý pocit tepla, jaké se line z ohně, zaníceného v temném lese, pod skalou, z praskajícího vlhkého klestí, vonícího ohně.

Náhle vstala a zamyšlená starost opustila její tvář. ‚Uděláme si večeři,‘ pravila a zmizela v černém otvoru za mými zády, zejícímu tu proti bílým paprskům nebe.

Odsedl jsem poněkud a opřel se zády o skálu. Nohy maje spuštěny volně nad propastí, přivřel jsem oči a zasnil se. Větřík mi omýval čelo. Vzpomínka, dávno zapadlá v mozku, vynořila se náhle na povrch, bez detailů, bez jasných obrysů, jen jako stín, spíše cítěná než zřená. Hluboký kaňon skal, na jehož dně leží poslední sníh. Nahoře v průrvě olověné nebe, vítr a řídký déšť dopadá na lesy.

Vtom se objevila opět v černém otvoru jeskyně, s otepí suchého chrastí v náručí. Usmála se a odešla na nejzazší konec plošiny, kde jsem spatřil zbytky ohniště, kruhovitou řadu kamenů a dvě vidlicovité větve primitivního rožně.

Sklonila se a zapálila oheň. Červené a žluté plaménky vyskočily ze suchého roští a s dynamickým praskotem vydral se hustý dým, jenž nestoupal, ale plynul jako kalný vzdušný pramen klikatými záhyby nad vrcholky stromů a kolem boků skal.

V měděném kotlíku se počala vařit voda. Sedě stále na pokraji hlubiny, pozoroval jsem ji, jak klečela u ohniště, míchala oloupanou větví v kotlíku, tak zcela soustředěna, samostatná a nezávislá.

Setřásl jsem tíseň myšlenky. Veškerá únava toho uplynulého života, tak rdousivá a smrtelná, zůstala ležet dole pod skalami a nebylo pro ni místa na tomto světě. Bylo mi lehce. Byl jsem sám, avšak nikoliv osamělý. Samostatný, nezávislý, seděl jsem na okraji plošiny, klátě nohama nad propastí a usmívaje se pro sebe. Její postava, ozářená plameny ohně, rýsovala se na obloze, jejíž večerní barevnost přecházela pomalu v temnotu noci. A bílý kouř visel se stíny.

Začalo být chladno. Sejmula kotlík z plamene a zavolala na mne. Následoval jsem ji do černého otvoru skály, leza po kolenou, a ocitl jsem se náhle v dosti prostorné jeskyni, osvětlené klidným světlem louče. Při stěně pod loučí stál stůl a dvě židle, vlevo u stěny široké lůžko a vpravo police s několika tlustými svazky v kůži. V rohu místnosti byla veliká hromada chrastí a ve výklenku plápolal oheň. Byl to jakýsi přírodní krb, jenž naplňoval jeskyni teplem.

Strop mizel kdesi ve výši, v naprosté temnotě. Odtud zaznívala tichá hudba větru chladem kamenných varhan.

Přistoupila ke stolu a nalila do připravených dřevěných talířů polévku. ‚Vezmi si!‘ pravila a s očima sklopenýma usedla proti mně. Míchal jsem v kouřící polévce, nemoha si dobře uvědomit nic z toho všeho. Jen úžasné teplo bezpečnosti, klid, naprostou nepřítomnost strachu jsem vnímal.

Večeře skončila. Odnesla talíře, utřela hrubý stůl a usedla znovu proti mně. Ruce sepjaté před sebou, ňadra klidně oddychující a sklopené oči. Dávná mytická krása naplňovala jí tvář, zalitou bronzovým světlem ohně, téměř neskutečná krása tkvěla v gloriole hnědých vlásků, v opálené pleti a dlouhých sklopených brvách.

Hleděl jsem neustále na ni. Jako by dnešek, tento neuvěřitelný a zázračný, nikdy neočekávaným klidem naplněný dnešek, chtěl mi nahradit všechny dny neklidu, bolesti, strasti a strachu.

Vítr venku nad skalami pěl podivnou píseň. Tajemnou píseň. Nehybný klid krajiny pronikal sem, do jeskyně a naplňoval její tvář nehybným klidem. A přece pod ní pomalu rostl hluboký životodárný úsměv. Ač nebylo vnějších známek, cítil jsem jeho růst, jeho teplo, jež neustále sílilo, jeho jas, který náhle zaplál v krásné tváři.

Zvedla oči a pohlédla na mne zpříma. Veliké teplo jejího úsměvu mě zalilo a přestal jsem dýchat. Její oči na mě hleděly.

A opět dlouhá chvíle přešla. Hleděli jsme si navzájem do očí. Z jejích, hluboce hnědých, proudil intenzivní mír a napájel moje žíznivé nitro. Úsměv rostl a šířil se, zalévaje vše kolem mě.

Potom lehce naklonila hlavu a řekla mi tiše a konejšivě: ‚Já vím,‘ vztáhla malou hnědou ruku a pohladila mě po tváři. Uchopil jsem ji, a tentokrát mi ji ponechala v dlaních, a pokryl jsem ji polibky. Potom jsem vstal, poklekl před ní a položil jí hlavu do klína. Vybuchl jsem v hluboký pláč. Cítil jsem její ňadra, která se tiše vzdouvala, a ruku, jež mě hladila po vlasech. A s těžkými vzdechy ulevujícího pláče uplouvala poslední vzpomínka na minulost z mého nitra…“

Povídka neměla vůbec žádný ohlas, poněvač jí nikdo nerozuměl. Ota Steinů při ní dokonce usnul, zmožen alkoholem, a museli jsme ho odnést vedle, neboť začal chrápat. Kelbíka to samozřejmě urazilo. Nic neřekl, ale bylo to na něm znát. Zachovali jsme zdvořilou úctu. On Kelbík přece jen něco umí a jednou možná, kdož ví, – zamumlali jsme něco, že je to dobrý a tak, a potom Joyda povídal, že teď je řada na Fredovi, protože už všichni něco vyprávěli.

„Mýlíte se,“ řekl Fred. „Jessika dosud mlčela. A já, jako hostitel a svolavatel, bych tuhle chaucerovskou seanci rád zakončil.“

Obrátili jsme se všichni mlčky na Jessiku. Seděla v křesle, v tmavé toaletě, a hrála si se sklenkou červeného vína. Na štíhlých prstech se jí třpytil veliký smaragd jako večernice nebo jitřenka a já si mimoděk vzpomněl na starého rabína, k němuž jsem kdysi chodil na němčinu a který vždycky, jakmile se večernice objevila na obloze, přerušil hodinu a odcházel dolů do modlitebny, odkud pak znělo táhlé apollinairovské loulabim bagoim baleoumim a já mu naslouchal, hledě na ušpiněnou mapu Palestiny v rabínově pokoji a poslouchal a skoro snil a pokaždé měl hrozný vztek, když loulabim skončilo a já se musel vrátit k der gute alte Wein, des guten alten Weines, dem guten alten Weine, na kterémžto památném příkladě mě dobrý rabín učil německému skloňování.

Jessiku náš pohled nepřivedl do rozpaků. Usmála se a ten úsměv byl úsměvem madony nebo ženy z velkého světa, byla v něm ušlechtilost a moudrost nebo taky možná jen sexuální přitažlivost, tyhle věci se člověku často pletou, matou ho a on se v nich buď nevyzná nebo si je vykládá podle svého založení a jak se mu to hodí. Ale byl to hezký úsměv a Jessika řekla:

„Opravdu nevím, jestli vám mám vyprávět svůj příběh. Skoro se stydím. Nepřipadá mi to zrovna správné, odhalovat takhle svoje intimní záležitosti. Ale vy jste, jak se zdá, a nechci vám lichotit, správný kluci, pořádně dekadentní a nekonvenční a nevypadá to, že byste si moje vyprávění vykládali nějak jinak, než jak se jedině vykládat a pochopit dá. Tak mi teda nic jiného nezbude než začít.“

Odmlčela se, narovnala se v křesle a zavřela oči. Vypadala jako Juditha, ačkoliv samozřejmě nikdo neví, jak Juditha vypadala, to mi jen tak napadlo. Za ní na římse krbu stál jeden ze sedmiramenných svícnů, které Fred před zahájením seance rozsvítil. Byla to nějaká solidní stará práce, hodně pozlacená, a sedm žlutých svící vrhalo matné světlo zezadu na Jessičinu skloněnou hlavu. Její černé vlasy se leskly a na ňadrech jí svítila veliká platinová brož v podobě Davidovy hvězdy. Všichni jsme mlčeli a hleděli na ni. Její hlas naplnil místnost zvláštní mystičností. Skoro kostelní ovzduší mezi námi zavládlo, skoro bylo cítit vůni kadidla a slyšet žblunkání harfy.

Připadali jsme si před ní malí a nezkušení. A přece nebyla o nic starší než my. Takový Fred prodělal za války víc než ona, ale ona byla, abych se vyjádřil učeně, skvělým reprezentantem své rasy. Židovské rasy. Bylo v ní něco mystického, vášnivého a hlubokého. Něco starozákonního.

Taky je to možná můj osobní názor, čert ví. Byl jsem za protektorátu trestán jako židomil, já však opravdu nemám rád židy jenom proto, že jsou židi, a nějak nekriticky. Ale když padnu na takového, jako je Jessika, jsem skutečně celý pryč, a to nejenom snad proto, že je to krásná holka.

Jessika chvíli seděla mlčky, pak zvedla hlavu a začla vyprávět:

„Ten rok, než šly Státy do války, byla jsem zaměstnána v jednom obchodě na Broadwayi. Tady, jak jsem zjistila, si lidi myslí, že jsme se přes válku v Americe měli bůhvíjak báječně a že nás souvěrci vydržovali. Ale to jsou na omylu. Kdo měl ve Státech příbuzné, ten na tom byl ještě dobře. My ostatní jsme museli pracovat, a pořádně pracovat, jako každý jiný.

V tom obchodě, byl to jednotkový dům, se dělalo od osmi ráno, s dvouhodinovou polední přestávkou do šesti večer.

Prodávala jsem tam kravaty. Dovedete si představit, jaké to bylo zajímavé zaměstnání. Ale něco člověk musel dělat, protože dolary nerostly na dlažbě, a se svojí mizernou angličtinou bych tenkrát ani do lepšího místa nemohla, nehledě k tomu, že lepších míst není ani v Americe nazbyt. Byla tu snad možnost ještě študovat, jenže já neměla o nic zájem. Chápete to snad. Když člověk utíkal přes celou Evropu jako vagabund, taťka zemřel ve Francii a Magda v Lisaboně v karanténě a neměla jsem v Americe ani známé, ani příbuzné, byla jsem úplně sama a máti nemocná, musela jsem jí platit doktora a – vůbec, připadalo mi, že by nemělo smysl jít študovat, když jsem stejně v ničem zvlášť nevynikala a nic mě nezajímalo.

Samozřejmě, prodavačka na Broadwayi přijde do styku s mnoha lidmi. A když vypadá trochu k světu – prosím, nemíním se nijak chválit – když to prostě není nějaká popelka, nemá nouzi o společníky. Nejsou to ovšem žádní milionáři, ale zrovna tak ti mladíci, kteří doplňují svoji garaderobu v jednotkových obchodech. Úředníci na začátku kariéry, v níž ještě všichni pevně věří, mladí doktoři, advokáti, novináři a taková různá sebranka. No a já jsem ovšem taky měla svého průvodce, který mě brával ve středu do biografu a v sobotu tančit. Víte, když jsem přijížděla do Ameriky, myslela jsem si, že budu žít jako poustevník, a zdálo se mi, že schůzky s chlapci a tancování už pro mě nemají půvab. Ale když tam potom člověk žije, mezi americkými děvčaty, a ony dovedou být hrozně lehkomyslné a veselé a smutné zároveň – koneckonců bylo mně devatenáct a každý večer jsem chodila domů po Broadwayi – a páni se za váma ohlížejí, to víte, jsou hrozně vtipní a duchaplní a Broadway je plná aut a světla a barev, lidi proudí do kin a divadel a night-clubů. No byla jsem opravdu velmi osamělá a tak to moje poustevnické předsevzetí nemělo dlouhého trvání.

Jmenoval se Johnny Smith a říkal, že je úředníkem pojišťovny. Byl to takový seveřan, rozhodně nevypadal na Anglosasa. Vysoký, světlovlasý, s modrýma očima a atletickou postavou. Neuměla jsem tehdy ještě anglicky natolik, abych mohla posoudit jeho angličtinu, mluvil docela perfektně, ale myslím, že měl přece jen trochu podivný přízvuk. Tenkrát jsem si toho ovšem vůbec nevšimla.“

Jessika se odmlčela a vypadala trochu zasněně. Ale hned se zas usmála, drze a cynicky, a pokračovala:

„Obávám se, že budu sentimentální. Jenže, jak víte, o těchhle věcech se nedá mluvit mnoha způsoby. Buď sentimentálně, nebo cynicky. No, a protože naše společnost je dost inteligentní a protože moje vztahy k Johnnymu byly přece jen – no trochu hlubší, budu raději sentimentální než cynická.

Johnny byl opravdu milý chlapec. Sladký a hrozně inteligentní. Tančil jako gigolo a měl smysl pro humor. Chodívali jsme v sobotu do Harlemu, do podniku, který se jmenoval The Silver Moon. Hrála tam správná černošská kapela, pár chlapíků, kteří, když měli den, dovedli improvizovat nepřetržitě třeba hodinu a to člověku tak ulevilo, však to znáte. Jejich pianista, jmenoval se Ulysses, si velmi dobře rozuměl s Johnnym a přehrával nám všechna možná prastará blues, jak jsme chtěli a jak jsme si vzpomněli. Byl to už starý černoch a pamatoval ještě mississipské hudební parníky a pocházel skutečně z New Orleansu. Johnny věděl úžasně mnoho o černošské muzice a vyprávěl mi o ní celé hodiny. Mě taky velmi zajímala, ale myslím, no myslím si, že kdyby byl vyprávěl o něčem jiném, byla bych ho poslouchala stejně. Jeho rodina žila na Jihu, tak mi alespoň říkal, a pěstovala bavlnu. Johnny sám se stal černou ovcí a dal přednost New Yorku, protože prý k životu nezbytně potřeboval kulturu a neón a davy lidí v ulicích.

Líčil mi tu svoji rodinu, prababičku, které už bylo sto let a vládla neomezeně celému příbuzenstvu, jejího papouška a její kočky a chrty, otce, jenž propadl alkoholu, a bledou, jemnou matku, neustále churavou a s pláčem na krajíčku. Měl také dvě tety, staré panny, které ho vychovaly, a čtyři sourozence, bratra, jenž převzal plantáže, a tři sestry, které se všechny vdaly na Jihu. Teď vidím, že tyhle poměry byly až příliš typické, tak typické, že ani nevypadaly pravděpodobně. Jenže, to víte. Zamilovaná holka, která z americké literatury znala jenom Malého lorda a byla sama v úplně novém světě. Johnny to všechno dovedl podat tak upřímně, věrohodně a neliterárně, s lehkou ironií – on vůbec hrozně rád sám sebe ironizoval. Někdy, když jsme sedávali U stříbrného měsíce a táhlo už tak na čtvrtou ranní, vzduch byl zacloněn tabákovým kouřem, jímž se jen matně leskly nástroje muzikantů, a hlavu jsem měla obyčejně trochu těžkou z vína a z koktejlů, zdálo se mi, že je v té jeho sebeironii něco skoro tragického. Jako by něčím prošel, nějakou těžkou zkouškou či neštěstím, jako by byl tažen něčím, čeho se nemohl zbavit a proti čemu těžce bojoval. Často jsem si ho dobírala pro jeho nordický vzhled. Smála jsem se, co by asi říkal Alfred Rosenberg, kdyby nás dva spolu viděl, a tu on se taky smál a říkal, že by Rosenberga ranila mrtvice. Ale vždycky se tomuhle tématu rychle vyhnul. Nezdálo se, že by trpěl rasovými předsudky. Věděl o mně všechno a báječně se shodl s černými muzikanty. Avšak jeho smích, když řeč přišla na Němce, na Hitlera, na rasové zákony a na válku, tenkrát nebylo přece obvyklejšího tématu, jeho smích mi pokaždé připadal trochu nervózní a podbarvený něčím, co čpělo, řekla bych, po nedořešeném problému, špatném svědomí. Nebo, jak už jsem povídala, jako by to, co ho táhlo a s čím zápasil, leželo někde tady, ve sféře současných událostí v Evropě. Konečně, evropské události pálily tehdy nějakým způsobem hodně lidí i v Americe. A vůbec, to všechno jsem si neuvědomovala tak jasně jako dnes, kdy znám pravdu. Ani jsem se o to nestarala. Když jsem viděla, že mu jsou řeči o Německu a o válce nemilé, vyhýbala jsem se jim.

Bylo tolik věcí, o nichž šlo mluvit. Zamilovaní se koneckonců příliš nestarají o témata svých rozhovorů. Týdny ubíhaly, moje angličtina se lepšila a Johnny mi tak – přirost k srdci, že jsem si pomalu nedovedla představit život bez něho.

No, a teď přijdu k té, jak se to říká, katarzi nebo katastrofě svého příběhu. Jak jsem si všimla, ona většina povídek z války zní dnes trochu za vlasy přitažené. Nebo trochu románově. Ale já myslím, že je vůbec těžké, aby nějaký příběh nepřipadal dnes románový. Bylo jich už napsáno tolik, že se mi skoro zdá, jako by už neexistovala situace, která by nebyla nějak využita. A pak, člověk si vždycky trochu literarizuje, nelekejte se toho slova, literarizuje nebo idealizuje minulost. Nepamatuji si všechno, co se událo, dopodrobna, a o citech vůbec nemluvím. Pochybuji, že si kdo vůbec pamatuje, aspoň přibližně, svoje city. Máme-li nějaké, jsou obyčejně tak silné, že v nás v tu chvíli potlačí všechno ostatní. Rozum a paměť a tak. Když potom vzpomínáme a snažíme si je evokovat, vyvoláme už vlastně jenom jejich stíny, nebo spíš něco, o čem se nám zdá, že to odpovídá situaci. Přitom to může být nálada, v níž zrovna jsme, nebo vliv četby nebo cokoliv jiného. Proto ty vzpomínky, aspoň když se je snažíme zachytit, vyprávět nebo napsat, jsou vždycky více méně takovým, učeně řečeno, tvůrčím procesem a tím už jsou zpropadeně blízko literatuře, jestli to vůbec není už literatura.

Ale nebudu teoretizovat. Necítím se dost ve své kůži, když tady sedím vedle lidí, kteří študují psychologii a Freuda a Adlera, ještě bych na sebe mohla prozradit něco, co nechci. Já mám o represích a sublimacích jenom mlhavé pojmy. Abych teda tu povídku, vlastně ten příběh, protože, bohužel, se mi to skutečně stalo, abych to skončila. Bylo to v říjnu. Johnny mě teď vyprovázel každý večer, chodili jsme do malé restaurace na Pětačtyřicáté ulici a pak jsme jezdili podzemní k Central Parku, nebo když pršelo, trávili jsme večery v biografu. Věděla jsem už o Johnnym spoustu věcí, o jeho zájmech a zálibách. Připadala jsem si vedle něho hrozně hloupá, ale on mě trpělivě poučoval o všem možném. Znal skvěle evropskou i americkou literaturu, byl muzikant a miloval Bacha, dovedl mně otvírat oči na výstavách a pomáhal mi s angličtinou. Pomalu jsem v něm viděla toho nejtypičtějšího Američana, pokrokového a ušlechtilého, kterému demokracie je něčím tak samozřejmým, že o ní už ani nepřemýšlí.

Jednoho večera koncem října to přišlo. Seděli jsme na lavičce v Central Parku a Johnny byl nějak neobvykle zamlklý. Vyprávěla jsem mu o nové knize Johna Steinbecka a najednou jsem zjistila, že mě vůbec neposlouchá.

Umlkla jsem taky. Koukal do země a ryl botou v písku. Náhle zvedl hlavu, podíval se na mě zpříma a řekl: „Jessiko, obelhal jsem tě.“ Zezačátku to ovšem mnou nijak nepohnulo, nevěděla jsem ani, v čem mě mohl obelhat. Nejspíše si něco vymyslil o své rodině či o svém zaměstnání a teď najednou tomu začal přikládat veliký význam. Rozhodně jsem se nebála. Byla jsem si tak jistá jeho láskou, že jsem si byla jistá vším. Nic nebylo tak důležité, aby mohlo nějak otřást poutem vížícím nás k sobě. A proto jsem se naň jenom shovívavě usmála a čekala jsem, co řekne.

Řekl toho, pane, tolik, že jsem se za chvíli přestala usmívat. Řekl, že se za prvé nejmenuje Johnny Smith, ale Reinhardt König, že není úředníkem v pojišťovně, ale úředníkem německého konzulátu, a že právě dostal povolání k vojenské službě.

No, byla jsem opravdu ohromená. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl přece, krom toho plavého zjevu, tak americký, tak sympatický a bez předsudků. Ne, nedovedla jsem to vůbec pochopit. Ale byla to pravda. Mlčela jsem a v hlavě mi hučelo. A pak se uvnitř začalo všechno řítit a padat a kácet. Celý ten krásný barevný americký svět, to štěstí a pohoda a klid a z hloubky, z hrozně vzdálené a skoro zapomenuté hloubky se vynořilo všechno neštěstí a zoufalství a bída mého osudu, našeho osudu. Ten útěk z Prahy a trmácení Evropou a strach a nemoc a špína – a potom příšerná osamělost – bylo mi tak hrozně, že jsem se neudržela a začala jsem brečet. Johnny, teď vlastně Reinhardt, mě vzal do náručí, já neměla tolik síly a bylo mi to vlastně jedno, abych ho odstrčila, a jenom jsem brečela a brečela jak sextánka a on začal tiše mluvit, ujišťoval mě o svojí lásce a jeho slova nezněla neupřímně. Ne, i teď tomu věřím. Ostatně, je to docela jisté, že mě opravdu upřímně miloval. Říkal to hlasem, z něhož jsem skoro cítila taky něco jako pláč nebo jako nějaké hrozně, hrozně těžké rozhodnutí, k jakému se odhodláváme jenom jednou v životě a se smrtelně těžkým srdcem, když mi říkal, že budu-li chtít, zůstane v Americe, nepojede, dezertuje, stane se zrádcem – a při těch slovech se mu třásl hlas. Cítila jsem, co ho to stojí, říci něco takového.

Trochu se mi rozjasnilo v hlavě. Nevěděla jsem, co mám dělat, a nevím dodnes, co jsem vlastně tenkrát udělala. Nikdy jsem nebyla konvenční a vždycky jsem si říkala, že věřím v osobnost. Že nikdy nedovolím, aby mně nějaké sebestarší a sebetradičnější předsudky zabránily v osobním štěstí. Ale tehdy se ve mně něco – vzpříčilo, začala jsem říkat věci a současně jsem cítila, že s nimi nesouhlasím. Zeptala jsem se ho přímo, jaký je jeho poměr k hitlerismu a zda chce zůstat jen kvůli mně, nebo zda cítí, že se nesmí do Německa vrátit i proto, že je člověk a demokrat, poněvač nesouhlasí s tím, co se v Německu děje. A teď, teď mně asi nebudete věřit, protože vy študujete psychologii a prožili jste válku tady mezi Němci. Ale – mně je to jedno. Řeknu vám to tak, jak to bylo a jak to umím.

Johnny, vlastně Reinhardt, já mu však pořád raději říkám Johnny – v duchu – zůstal na moji otázku dlužen odpověď. To mě polekalo a tak vyprovokovalo, zkrátka přimělo mě to k tomu, že jsem naň začla naléhat. Byla jsem v té chvíli nepříčetná. Díval se nepřítomnýma očima mimo mne, čelo měl svraštěné a rty stažené jako v nějaké velké námaze. Konečně se ke mně obrátil a začal mluvit:

‚Víš, Jessiko,‘ povídal, ‚já, já ti nemohu na tuhle otázku odpovědět. Aspoň – rozhodně ne docela jednoznačně a zpříma. Já – jestli tu zůstanu, bude to – hlavně – kvůli tobě. Hitler – já nevím, jestli s ním souhlasím, nebo ne – já nevím – tobě je to asi nepochopitelné, ale ty nejsi Němka. Ty jsi dokonce židovka a já jistě docela chápu, že můžeš Hitlera jen nenávidět. Ale já – já jsem Němec, Jessiko. Já jsem přece jenom Němec. Němec. Všichni moji předkové byli Němci. Všichni sloužili Německu. Víš – ono je to těžké – já taky zrovna nesouhlasím se vším, co Hitler dělá. Mnoho věcí se mi příčí. Žil jsem dlouho v Americe a pak, můj otec byl Němec ze staré školy. Mnichovák, měšťan a dobrý katolík. Nevychoval mě k nějaké nenávisti, to ne. Ale, víš – přece jen – byli jsme všichni vždycky Němci – a byli jsme na to hrdi, že jsme Němci. Po minulé válce – já se ještě pamatuji, když jsem byl docela malý, jak se o tom mluvilo, o nespravedlnosti, která byla na Německu spáchána, a že Německo vlastně nikdy nebylo poraženo. Víš, vidím je ještě dnes, ty staré pány v kaiserrocích, jak jim hořely tváře a jak jim hřměly hlasy. Učitel ve škole, když vyprávěl o válce, o Versailles a o mírové smlouvě – byli jsme prostě vždycky Němci a němečtí vlastenci. A viděli jsme, že je v Německu inflace a bída. A nesvornost. Potom přišel Hitler. Zezačátku jsme se mu smáli. Naše rodina ho považovala za blázna a kariéristu a vulgárního chlapa. Ale jeho hnutí rostlo – a pak, pamatuji se, když jsem ho poprvé slyšel mluvit, bylo to v Norimberku na prvním dnu strany, když jsem tam stál – a přišel jsem docela lhostejně – a viděl jsem ty masy lidí, ty formace a vojenskou organizaci a obrovské nadšení těch obyčejných prostých lidí, Němců jako já – a potom přišel on a mluvil, nevnímal jsem dobře, co říká, ale po každé větě zástupy propukly v takový jásot, že – já – mě to taky strhlo. Nemohl jsem si pomoci. Nemohl jsem proti tomu nic dělat. Ty davy, prapory, volání a za tím vším se mi začla rýsovat taková – vidina – sen – nového Německa, velkého a mocného a silného a šťastného – a vládnoucího – a já byl přece Němec. Němec! Chtěl jsem být vlastencem! Chtěl jsem pracovat pro vlast! Ne, nemohl jsem dělat nic jiného. Začal jsem pracovat pro stranu a – stal jsem se tím, čím jsem.‘

Odmlčel se a já jsem taky mlčela. Potom pokračoval tichým a zlomeným hlasem: ‚Já vím, Jessiko, pro tebe je to těžké. Ty to nemůžeš chápat. Ale já, věř mi, já se toho nemohu jen tak vzdát. Jestli zůstanu tady, bude to jen kvůli tobě. Vždyť – my vlastně nemáme nic jiného na vybranou. Já zde – vlastně musím zůstat. Nic jiného mi nezbývá. Nemohu se s tebou vrátit do Německa. Ale – ale nemohu ti také neříct to všechno. Nemohu tě ještě víc obelhávat. Bože, věř mi, Jessiko, já přece nemohu za to, jaký jsem. Nikdo mě nesmí vinit pro to, jaký jsem.‘

Nevím, jak to cítíte vy. Já jsem si však nejasně uvědomovala, že ten hoch pro mě vlastně obětuje všechno. Všechno, co miluje mimo mě, v co věří a pro co žije, a uvědomila jsem si, jaká to musí být láska a jak tragický je jeho životní omyl. Bylo mi ho líto a milovala jsem ho v té chvíli tak hrozně, tak bolestně, protože jsem – tušila nebo co – že je to všechno, všechno marné, že to nikdy neskončí dobře. Ale byla jsem tak bláhová a chtěla jsem mu pomoci. Chtěla jsem ho, já blázen, přesvědčit za těch několik chvil, jak všechno, co v něm po leta rostlo a sílilo, oč bojoval se svými zdravými demokratickými názory, jak to všechno je špatné a zrůdné. Snažila jsem se mu vysvětlit, co znamená hitlerismus pro ostatní národy, chtěla jsem, aby pochopil celou tragickou grotesknost, zvrhlost a nesmyslnost rasové teorie. Vyprávěla jsem mu o lidech, kteří prchali před Hitlerem. O židech, v bídě a špíně se ploužících světem, bez domova a naděje, a o těch, kteří umírají v koncentrácích. O Češích a Jugoslávcích a Belgičanech a Dánech a Polácích, kteří, riskujíce všechno, probíjejí se obsazenou Evropou do Anglie, aby se zbraní v ruce, oni, prostí a malí lidé, bojovali proti naleštěným krvavým SS-divizím. Snažila jsem se mu vylíčit a vysvětlit tragiku jeho obrácení k nacismu, toho šíleného poblouznění, které on si tak poctivě vykládal, které zakládal na svých nejlepších citech, na svém vlastenectví a národním uvědomění, chtěla jsem, aby mu bylo jasné, že to vše lze pochopit a omluvit, ale že není možno to prominout. Že za to musí přijít trest, už jen v čistě obranném zájmu ostatního světa. Aby pochopil, že to všechno je jen krvavý, opojný sen, jenž se zmocnil celého národa. Byli to většinou možná docela poctiví a slušní lidé, kteří dnes řvou na Norimberském stadionu a vraždí politické vězně v koncentrácích. Byli to slušní lidé, ale už nejsou. Jsou poskvrněni. Potlačili v sobě lidskost, tisíciletou křesťanskou tradici a dali se v srdci svést nejhroznějším heslem o účelu světícím prostředky, dali se svést k zločinu. Chtěla jsem, aby chápal, že věřím, jak nesouhlasí se vším, co dělá Hitler, ale že právě to, s čím nesouhlasí, je to podstatné. To, co mělo rozhodovat, když se rozmýšlel. Že zaměnil hierarchii hodnot. Že je jistě krásné být vlastencem, ale nesrovnatelně krásnější – a důležitější a podstatnější – je být člověkem. Marně. Myslím, že jsem nikdy neviděla zlomenějšího člověka. Seděl vedle mě a trpěl. Viděla jsem, že trpí. A po chvíli, ale na mě se už nedíval, začal znovu mluvit. Nemohla jsem ho poznat. To už nebyl on, Johnny Smith, který dovedl vyprávět o Gauguinovi a Melvillovi, o Whitmanovi a Bachovi, který uměl hrdelním hlasem zpívat Grievin‘ Hearted Blues za doprovodu černých prstů starého Ulyssa. Byl to bledý, světlovlasý zničený mladý člověk a mluvil slabě a znaveně:

‚Já vím. Já vím, Jessiko. Ach, já to všechno vím a tisíckrát jsem se s tím pral. Já to vím. Ale vězí to ve mně, nemohu se toho zbavit. Jsem Němec. Němec, snad je to prokletí nebo co. Já si tisíckrát mohu opakovat Jeffersona a Painea a můžu číst Thomase Manna a Shawa a Galsworthyho a můžu poslouchat Mendelssohna – nakonec vždycky, když slyším, když kolem mě začnou lidi mávat praporkama, když vidím formace v šedivých helmách, když slyším zvláštní zprávu z hlavního stanu, – najednou to všechno, všechna ta krásná slova a myšlenky, Jefferson a Paine a humanismus a křesťanství a všechny básně a vůbec všechno ustoupí – ten pocit ve mně to zadusí a já vím jen, že jsem Němec – a tady že jdou Němci, silní a mocní – a krásní – a já musím, musím, musím s nima, není mi pomoci, nemohu se bránit, musím, musím s nima – a pak začnou znovu výčitky a všechno, cos mi říkala, o rasismu, o židech, o okupaci Evropy a těch obyčejných, prostých lidech, kteří se dali svést, najednou vidím, že jednám špatně, chci se toho všeho zbavit, nějak rázně a radikálně. Ale než se k tomu odhodlám, už je tu zas ta druhá síla – a já jsem zas na pochybách – a zase to jde všechno znova a znova – a já nemohu dojít k rozhodnutí – nemohu – nemohu – čert ví, co v tom všem vězí, snad – někdy se mi zdá, že vlastně nikdo nemá pravdu, že je to všechno jen nesmysl a blázinec. Pak zase na to jdu vědecky a říkám si, racionální složky mého vědomí mě vedou sem, do Ameriky, a jenom ty iracionální mě strhávají. Ale, k čertu, nemohu si pomoci. Člověk se přece nemůže na iracionální složky jen tak beze všeho vykašlat, jen proto, že ví, že jsou to právě jen iracionální složky. Vždyť nejsme jenom chodící mozky! Ale já vím, já vím, iracionální svádí, s vášní vždycky roste zlo, neštěstí, bída, špatnost, hnus, rozvrat, zkáza – ale já – já – Bože, já nevím – nevím – nevím – je mi to jedno, nebo ne, není mi to jedno. Jessiko – pomoz mi!‘

Zdálo se mi, že pláče. To byl Němec. Ne, to už nebyl Němec. Či to byl ještě Němec. Ano, nebyl to už jenom nacista. Bohužel, v té chvíli jsem o tom neuvažovala tak klidně jako dnes. Bylo ve mně asi příliš mnoho bolesti a překvapení. Nevím, jak jsem si mohla postavit hlavu, a dodnes vlastně nevím, jestli jsem neudělala přece jen dobře. Řekla jsem mu prostě, že se musí rozhodnout sám. Že chce-li zůstat jen kvůli mně a nedovede se zbavit toho svého iracionálního nacismu, nechci já, aby tady zůstal. A byla to přece taková nemožnost. Věděla jsem, že to je nemožnost. Jak se s tím mohl vypořádat! S takovým problémem a za pouhých pět dnů! Věděla jsem, že ho posílám pryč. Že on, při své naivní poctivosti, se ke mně nevrátí, protože to v sobě nepřekoná. A že se mi neodváží lhát znovu – nebo že snad mě ani nemiluje tolik, aby mohl opustit svůj trýznivý sen.

Vstala jsem a šla k východu z parku. Vstal rovněž a kráčel za mnou. Mlčel a vypadal sklesle a vysíleně. Několikrát se mi zdálo, že chce něco říci. Konečně u východu mě zastavil a podíval se mi do očí. V jeho pohledu bylo něco, zoufalství nebo šílenost, co jsem u něho nikdy předtím neviděla. Pak řekl: ‚Jessiko, miluješ mě ještě?‘ Stáli jsme tiše proti sobě. To zoufalství či šílenost v jeho očích se zdálo růst. Chtěla jsem mu říct, že ho přes to přese všechno pořád miluji, ale nemohla jsem nalézt slova. Zápasila jsem s tím, ale nemohla jsem na nic přijít. Ke všemu se ve mně znovu zvedla vlna opuštěnosti, bolesti a křivdy, nevím odkud byl ten pocit křivdy a čeho se týkal, a já jsem jenom pokrčila rameny a pokusila se usmát. Nahrbil se nějak a zdálo se mi, že se trochu chvěje. Podala jsem mu ruku, a aniž jsem chtěla, řekla jsem mu Sbohem. Znělo to tak – definitivně a jasně – jako by to mělo být navždycky – a také to bylo navždycky. Nastoupila jsem do podzemní dráhy a zanechala ho venku.

Nepřišel pro mě druhý den a vůbec jsem ho už nespatřila. Čtvrtého dne došel dopis. Byl krátký, seškrtaný a většinou nečitelný. Začínal ‚Drahá Jessiko‘ a potom bylo něco jako ‚nemohu‘ a ‚ale přece‘ a ‚jednou‘ a ‚do Německa‘ a ‚v Americe‘ a podepsal se ‚Tvůj Johnny.‘

Johnny, ne Reinhardt. Ale to bylo jedno. Nikdy jsem ho už nespatřila.“

Jessika se odmlčela a z nás se nikdo neodvažoval promluvit. Byla v té chvíli zase hrozně krásná, přestože se ironicky usmívala. Nám všem to nějak vzalo dech. Cítili jsme, že tenhle příběh přece jen snad neměla vyprávět. Byl to moc – zvláštní a podivný příběh a Jessika byla krásná, že jsem se do ní v tom okamžiku zamiloval. Já jsem samozřejmě hodně chytlavý na hezká děvčata, tak myslím, že i tahle láska mě brzo přejde. Nic naplat, krásná ale byla, jak tam seděla u krbu pod sedmiramenným svícnem, s Davidovou hvězdou na ňadrech a s vlasama černýma až do modra a lesknoucíma se.

Pak, nikdo nevěděl, jak to ticho přerušit, Jessika vstala a řekla jasným a veselým hlasem ironicky:

„No, třeba se s Reinhardtem ještě sejdu. Možná, že právě teď kácí stromy někde v Kanadě.“ Šla k likérovému stolku a nalila si jednu whisky.

Mlčení protrhl Joska. Vstal a počal řečnit. Moc jsme ho neposlouchali, protože každý seděl okouzlen Jessikou a mnozí myslím ani nevěděli, o čem vyprávěla.

Řeč přivedla Josku do plačtivé nálady. Ovšem, mimo ni taky alkohol. Povídal:

„Nic neni absolutně čistýho ani špinavýho. Je jenom míchanice dobrejch a zlejch, v každý společnosti a v každým národě. Jenže jedny maji to štěstí, že je ovlivní člověk ušlechtilej, a jiný tu smůlu, že sednou na lep mizerovi. A dyž přídě pár těch mizerů za sebou, zkazí charakter celýho národa, ale i pak sou v takovým národě hodný a poctivý lidi. Ale ty, dyž sou votroci navrchu, musej mlčet, a dyž votroci dostanou vejprask, vezou se s nima. A u nás, jak sem to řikal ve svý povídce, poctiví blázni musej prosit chytrý mizery vo pomoc a eště jim musej děkovat a nakonec se ty chytrý mizerove svezou s dobrejma, ze všeho se nějak vykroutěj. A musí, musí to tak bejt, jinak to neni možný, svět je takovej, neni to možný, neni to jinak možný.“

Svíčky v bronzových svícnech, už značně zkrácené, osvětlovaly Fredův pokoj. Zdálo se mi, že je nějak temněji. Stíny lahví se houpaly po stěnách a kolem nosu mi táhla nakyslá vůně rozlitého vína. To se stává na našich schůzkách vždycky. Z vedlejšího pokoje se rytmicky ozýval Ota Stein. I na Kelbících se už zračila únava. Zorka se houpala v židli a pozorovala husté přesypy tabákového kouře, vznášející se kolem ní. Jen Jessika seděla mlčky, zabořena do stínu pod krbem, a její tvář se nepřítomně usmívala. Byla krásná. Bože, byla krásná a tajemná, jsem sice jen cynický potápka a krom toho studia darmošlap, ale byla krásná a já se zrovna cítil lepší a povznešenější v její blízkosti.

A do toho podnapilého mlčení zazněl Fredův hlas, chraptivý a světem protřelý hlas, a vyprávěl nám poslední canterburskou povídku toho večera.

„Povím vám příběh, který mi vyprávěl Joe Smotlacha,“ řekl románově. „Vy jste Joeho neznali, byl to jeden můj spolužák na gymplu v Plzni. Správný chlapík, jak se říká, ve vědách moc nevynikal, spíš v tělocviku. A hrozně nadšení měl pro vojsko a nenáviděl Němce jako snad nikdo. Nevím, jestli byl nějak zvlášť statečný, on prostě nikdy necítil strach. Z jeho řečí a chování musel mít člověk dojem, že dojde-li k něčemu, půjde do toho tak samozřejmě a bez jakýchkoliv osobních problémů, jako chodil hrát rugby za plzeňský gympl.

Jinak byl velký anglofil, a když to začalo s republikou smrdět, vždycky mi říkal, že při první příležitosti uteče k Angličanům. On totiž nikdy nepochyboval o válce. Nevím, jestli to měl vyčteno z knih, nebo byl-li tak jasnozřivý, ale v době, kdy většina z nás měla rozhled tak po plzeňském okrese, on znal všechno, co se dělo ve Společnosti národů a vůbec v politice. Uměl dobře anglicky. To byl jediný předmět, kromě tělocviku, v němž vynikal a který dokazoval, že není hloupý, ale jenom neschopný dělat něco, k čemu neměl opravdu vřelý vztah.

Okupace nás zastihla v septimě. Já jsem ještě dochodil do konce roku a pak jsem dostal povolení k cestě do Anglie, kde mám strýce, a samozřejmě jsem se už nevrátil. Zorka, jak víte, povolení nedostala, a proto zkejsla přes celou válku tady, jak víte. Avšak ještě dřív, než jsem odjel já, zmizel Joe. Ztratil se jako pára, tiše a nenápadně, nikdo nevěděl kam, ale každý si to uměl vypočítat na prstech.

Když jsem přijel do Anglie, měl jsem tolik starostí, že jsem si na Joeho ani nevzpomněl. Strýc mi pomohl do RAF. Nepřejte si, abych vám vyprávěl, jak to všechno bylo komplikované, no ale začátkem války jsem už byl v letectvu a pak mě brzo, jak víte, šoupli do Řecka. Tam bylo několik jednotek, které ze vzduchu pomáhaly Řekům, když pomalu tlačili Taliány do Albánie. Byl to celkem nepříjemný život, ale dalo se to snést… Nejhorší začlo, když se do toho vložili Němci. Museli jsme se stáhnout na Krétu a odtamtud do Egypta – ale nebudu vám vyprávět svoji anabázi. Zkrátka, když přišla invaze, byl jsem zase v Anglii u Fighter Command a měli jsme plné ruce práce s eskortováním Američanů při denních náletech. Chlapy z Amerického letectva jsme osobně ani neznali. Naše posádky měly svoje letiště a s Yankejci jsme se setkávali vždycky až ve vzduchu.

V prvních dnech invaze jsme byli pořád v práci a naše zaměstnanost příliš nepovolila ani potom, když už byli Spojenci důkladně zakousnuti. Ale já vám chci vlastně vyprávět, jak jsem se v té době znovu sešel s Joem, po pěti letech, když už jsem na něho skoro zapomněl. Byla to hrozně zvláštní a neuvěřitelná náhoda, takových věcí se však tenkrát dělo spousta a ani nám nepřipadaly nějak neuvěřitelné. Dnes to samozřejmě vypadá jinak. Tenkrát – well, abych vám teda řekl, jak to bylo.

Eskortovali jsme sto padesát Liberátorů na železniční cíle ve Francii. Američané právě hnuli frontou před Paříží a Kanaďané se tlačili na sever podél pobřeží. Po celé zemi začal otevřený odboj a Němci byli vzhůru. Eskortovali jsme krátce před tím už několik náletů na francouzská nádraží a zúčastnili jsme se trochu cuchání německých transportů, tak jsme to krásně viděli. Po cestách k Paříži se to hrnulo v různých stupních nepořádku a Paříž byla jako veliký tavicí kotel. To vám vypravuju jen proto, abych vám vylíčil současnou situaci za frontou, protože jsem se s Joem setkal právě v zázemí a trochu jsme se do toho chumlu zapletli.

Tak tedy: nálet toho dne se vydařil podle všech předpisů. Pro nás staré mazáky byly blízké cíle více méně kondiční trénink, protože kdo prodělal Berlín nebo Stutttgart v létě čtyřicet tři, toho už nějaký ten ixypsilon sur Seine nerozházel. Ale čert nikdy nespí. Když jsme se vraceli, setkali jsme se asi dvacet mil východně od Paříže znenadání s letkou Messerschmittů, kteří se do nás pustili. Museli to být šílenci, protože naše formace byla úplně neporušená, ale přiznám se, že jsme se bavili spíš tím, co se dělo na zemi, a že nás to překvapilo. Letěl jsem na levém boku nahoře, úplně poslední, a než jsem se nadál, už jsem si to hasil s hezky podpáleným motorem k zemi. Nebylo to poprvé, co mě sundali, a tak jsem už měl jistou praxi. Nedalo mně moc práce dostat se ven a za chvilku jsem se pomalu houpal na padáku a rozhlížel se, co se děje. Formace se pomalu vzdalovala, klidně, jako by se nic nestalo, a za ní se vařilo klubko stihačů. Viděl jsem, že Němci jsou vedle. Thunderbolty se na ně sesypaly a oddělávaly je jednoho po druhém jako na střelnici. Tenkrát už měli kluci velkou praxi a ještě větší kuráž. Byli napojeni pocitem hrozného vzteku vůči Němcům s vědomím své převahy. Noviny, rozkazy a filmy je dovedly báječně intoxikovat a pozvednout jim náladu. Kdo je znal předtím, když se létalo na Porúří a Střední Německo a kdy se z každého výletu nevracelo průměrně devadesát strojů, jak byli tenkrát skleslí a plni metafyziky a morbidní poezie a nervózní a zestárlí – a jak vypadali teď, byli to ovšem většinou noví chlapci a šli do boje, jako kdyby nastupovali v Harvardu proti Yale. Teď byli zas dobře napapaní, prdelatí, plni vytahování a hulákání – no zkrátka, do těch Messerschmittů se tenkrát pustili s takovou vervou, že z nich myslím moc nezůstalo. A najednou, když se tak kochám tou podívanou, den byl krásný a bezmračný a stroje se báječně leskly proti zelené zemi, zasviští kolem mě, těsně kolem mě, a jen tak tak že mě to minulo, něco velkého. Padák se rozhoupal, oslepil mě smradlavý kouř a já poznal, že si to hasí k zemi jeden z těch Liberátorů, v němž asi posádka taky spala a zadní střelec se opaloval se zavřenýma očičkama na slunci.

Sotva jsem prohlédl, vidím, že vedle mě se houpe ještě někdo. A když jsem se podíval dolů, uviděl jsem čtyři světlé kornouty padáků a trochu dál na východ roztroušeno dalších pět, hezky v řadě, jak chlapíci ukázněně vyskakovali. Zkrátka, celá nádherná jankejská posádka se kývala v jednom klubku, jako přezrálé třešně na jaře. Jinak byla obloha úplně vymetena.

Byli jsem nějakých tisíc metrů nad zemí a padali jsme pomalu do zeleného lesa. To ovšem bylo nepříjemné, ale les byl veliký a nedalo se nic dělat. Chlapík vedle mě, visel hodně blízko, zařval:

‚Hej, bublino, kam letíš?‘

‚Zdá se, že do hajzlu,‘ odpověděl jsem zdvořile.

‚Ta vostuda!‘ pokračoval Jankejčík v hulákavé konverzaci. ‚Seš jedinej stihač, kerýho sundali. Cos dělal?‘

‚Přemejšlel jsem vo Ritě Hayworth,‘ křičel jsem zadumaně. ‚Poslal jsem jí minulej tejden nabídnutí k sňatku. Co bys řek, mám šanci?‘

‚Se ví, člověče. Americký holky se lepěj na Angličany.‘

Chlapík řval ještě něco dál, ale tomu jsem už nerozuměl… Vzdalovali jsme se od sebe a země se blížila, takže mě začlo zajímat, jak to vypadá pod námi.

První čtyři kluky bylo vidět, jak zapadli do lesa daleko vzadu. Teď přišla řada na nás. Američan byl asi těžší nebo co, poněvač už visel nějakých deset metrů pode mnou. Viděl jsem, jak divoce manipuluje s padákem, a najednou, měl z pekla štěstí, objevila se malá paseka a on si sedl právě do ní. To však už jsem byl zaměstnán sám sebou. No, nevím, jaké máte zkušenosti v parašutismu, ale řeknu vám, skákat do lesa není žádná slast. Mně to tenkrát ještě dobře dopadlo, nezůstal jsem viset na stromě a spad jsem do měkkýho, bylo tam všude hodně mechu. Samozřejmě chvíli to trvalo, než jsem se trochu sebral, a pak jsem se hned rozhlížel po tom Američanovi. Neviděl jsem ho. Bylo těžké odhadnout, jak je asi ode mne daleko, ale vyrazil jsem tím směrem, kde jsem si myslel, že asi bude ta paseka.

Les byl pěkný, netknutý válkou, panovalo v něm krásné ticho, takové kanoucí, kde člověk pořád slyší všelijaké jemné praskání a ťukání a pípání s ozvěnami, a pavučinová vlákna se mi lepila na obličej při každém kroku. Bylo pozdě odpoledne, sluneční paprsky vnikaly do toho temného lesa v celých sloupcích, v nich se třpytil jemný lesní prach a všelijaké mušky a motýli tam provozovali svoje rejdy. Zkrátka, hotová letní študentská idyla, ještě Wrighta pod paží a hezkou kolegyni po boku. Já měl tenkrát už poloviční mírovou náladu, čekalo se, že do podzimu budem doma a celý tenhle případ přišel moc rychle, že jsem ani neměl poctivě čas se leknout. Potom ta cesta dolů, ten prázdný vzduch široko daleko a vpředu Amerikáni, dávající Messerschmittům na frak, a to houpání na padáku v mírném povětří, zkrátka propad jsem trochu lyrické náladě, všechno kolem vypadalo hrozně mírově a někde uvnitř vědomí, že pozítří či zítra, anebo možná ještě dnes v noci budem mít Paříž, to všechno mi dělalo báječnou náladu. Ani jsem nepřemýšlel o tom, jak se dostanu zas k našim a že bych se vlastně měl schovat a koukat po Němcích. Děti a blázni mají kliku. Jak jsem se tak plážově procházel tím lesem, vidím svého Američana, jak jde proti mně, ruce v kapsách a kouří cigaretu. Zdálo se, že je ve stejné náladě jako já. Taky takový pocit z manévrů, kdy člověka ‚zajmou‘, a to je to nejpříjemnější, co se může stát, protože to znamená konec dřiny – nebo pocit, že už nám všechno patří, celá Francie, i když tu prozatím ještě brousí Němci, a že se nemusíme už schovávat my, ale spíš oni. Krátce, Američan se líně loudal ke mně a z dálky mě pozdravil zpěvavým haudjudů, flákačsky, že jsem se musil smát. Sedli jsme si na kopeček mechu a on mi nabídl cigarety. Vzal jsem si jednu a zapálil. Bylo to jaksi samozřejmé. Vůbec celé setkání se mohlo odehrát někde na dovolené v Hyde Parku.

‚Budem se muset podívat po ostatních,‘ řekl. ‚Jak jsem viděl, dostali se z toho všichni,‘ potom si sundal leteckou helmu a přihladil si vlasy. A vtom jsem ho poznal. Bylo to opravdu, jako když do mě udeří hrom. BYL to Joe Smotlacha! Joe v jankejské uniformě a s výslovností perfektního zoot-suitera.

‚Joe!‘ zvolal jsem. Koukal se na mě překvapeně, ale nezdálo se, že mě poznává.

‚Hele,‘ řekl duchaplně. ‚Kdopak ty seš?‘

Tu jsem si uvědomil, že mám na hlavě kuklu a brýle přes čelo. Zasmál jsem se a stáhl jsem to. Teď teprve Joe vyskočil.

‚Frede! Ty kluku položidovská! Co tu děláš? Bože, spas mou duši, kam ty se taky nepřipleteš!‘

Chytli jsme se za ruce a chvíli se na sebe zubili. Pak jsme šťastně kecali o všem možném, hlavně o věcech, které neměly vůbec žádnou důležitost ani vztah k situaci, jak už to bývá. A než jsme se mohli dostat k věci, přišla tlupa pěti Američanů, kteří, jak se ukázalo, napadali na nějakou velkou mýtinu do malin a borůvek kus za námi, což jim taky bylo vidět na obličejích. Nebyli tak lyricky rozpoloženi jako my, zato přinesli zprávu, že nedaleko na jih je silnice, po které se trousí německé vozy. Byli otrávení, zvláště jeden, který měl večer schůzku ‚s nejhezčí dívkou, jakou kdy v pitomý Anglii poznal,‘ a naléhal na to, abychom co nejrychleji našli zbývající čtyři z posádky a pak někam zalezli a čekali, až se přižene pátá americká. Podle posledních zpráv měla v té chvíli být někde před Paříží. Jelikož my jsme byli nějakých patnáct, dvacet mil jihovýchodně od Paříže, mohli jsme počítat s tím, že do dvou nebo tří dnů budeme zase žvýkat čerstvou Wrighleyovu gumu. Zaslechli jsme taky hučení od silnice, kde práskala německá obrněná vozba do bot, a to nám trochu zchladilo hlavy a přimělo nás k větší opatrnosti. Plížili jsme se lesem a pískali občas začátek ‚Pivní polky‘, abychom našli zbývající Jankejce. To se nám také podařilo, jenže ještě navíc nebyli čtyři, ale bylo jich šest. Padli cestou na dva Maquis, kteří nás viděli padat a rychle se za náma vypravili. Byli to dva staří hajní a mluvili slušně anglicky. Zavedli nás do velké myslivny, kde nastalo vítání, hoštění a připíjení na vítězství. Hajný měl dvě dcery a Amerikáni se následkem toho octli ve svém živlu. Byly to velmi vlastenecké dcery.

Jak se ukázalo, všichni mladí, též hajného tři synové, se sebrali a odešli do Paříže, aby nezmeškali žádnou legraci. Zbytek obyvatelstva, ženy, děti a starci, žil ve stavu podnapilého nadšení a revoluční nálady. Z Bošů už neměli vůbec strach a neprozřetelně nám předložili všechny zásoby, pravděpodobně v neurčitém domnění, že se s Američany přivalí sudy s masem. Hladová a na přídělový systém neuvyklá posádka Liberátoru ty zásoby řádně poničila. Nedostali jsme se vůbec s Joem k tomu, abychom si něco řekli, protože jsme byli nuceni připíjet a vyprávět dobrodružství a jíst a poslouchat rádio, nemluvě o přízni obou mladých vlastenek.

Ale hlavním bodem programu bylo přece jen rádio. Starý hajný seděl s uchem přitištěným na hlasitě chraptícím ampliónu a přetáčel neustále stanice, Londýn, ABSE, Alžír a nějakou černou vysílačku, která mluvila vzrušeným hlasem a vysílala nadšené a plamenné výzvy k povstání. Přiznám se, že se jejich ztřeštěná revoluční nálada vlila i do nás. Z ABSE nějaký muž s perfektní mezinárodní výslovností a přízvukem fotbalového reportéra předčítal oficiální i neoficiální hlášení o postupu armády, většinou spolu nesouvisela, ale byla vesměs velmi, velmi působivá a podporující obrazivost. Očití svědci záhadným způsobem popisovali náladu v Paříži. Davy lidí prý dobyly kasárna SS. Na Place de l’Opera byla zaplavena ustupující divize, lidé svlékli její důstojníky do naha a zavřeli je ve sklepě. Muž z ABSE byl skvělý. Jeho obchodní a svižný hlas kouzlil nám scenérie pařížských náměstí a bulvárů za slunného letního odpoledne, plných rozjařených a rozzuřených davů s prapory, puškami, šavlemi a holemi, i ulice, kudy prchají Němci, uštvaní a zaprášení a nebezpeční, pozorující nervózně mlčící okna, z nichž co chvíli třeskne zákeřný výstřel. Tisíce zákoutí pařížských parků a uliček, kde smůlovatí kolaboranti a překvapení Němčíci-civilisté dostávají na frak, a nad tím vším, nad povalujícími se mrtvolami, nad davy ječícími Marseillaisu a žhavými řvoucími chladiči nákladních aut, nad převrženými tanky to jediné obrovské nakažlivé nadšení, zachvacující každého bez výjimky, intelektuály i dělníky a kurtizány, modelky a malíře z Montmartru a nás taky, devět Amerikánů, dva Čechy a hrstku Francouzů. Díky tomu muži, věřte mi, chtěl bych ho poznat, nedočkali jsme se oficiální a nevyvrácené zprávy o osvobození Paříže, protože jsme se probudili ráno pod stolem, rozlámaní a s opilými hlavami, nebyli jsme ani v stavu dát nějak zvlášť najevo svou radost, když nám starý hajný radostně zvěstoval, že Paříž už je naše a do večera můžeme čekat Američany. Ukázalo se, že jsme Paříži mnohem blíž, než jsme původně odhadovali.

Ale co bych dál líčil. Po obědě, který už nebyl tak skvělý, nevím, jestli jim vyprchala revoluční nálada nebo došly zásoby, vypravili jsme se, provázeni žehnáním, a jak mám podezření, také tichou úlevou, podle kompasů a mapy k Paříži. Byla to veselá cesta. Namířili jsme si to odvážně blízko silnice a nikdo si nás nevšímal. Zdálo se, že celá německá armáda je v kalupu. Ujížděla, auta, vozy, bryčky, ověšené raněnými i zdravými, se zbraněmi i beze zbraní, jezdci na koních a na kolech, zpocení pěšáci, všechno se táhlo rychle směrem k východu. A každou chvíli jsme se museli krčit, protože jankejská letadla pilně dělala z těch ustupujících zbytků ještě větší zbytky.

Najednou k večeru přejelo kolem nás několik tanků, na nichž bylo vidět, že mají děsně naspěch, a pak nic. Za notnou chvíli ozvalo se jiné bručení, melodičtější, aspoň se nám zdálo, a to jsme už věděli, že jedou Američani. Ano. Byli to oni. Pěkné zelené Shermany s bílými hvězdami a z prvního z nich se zubila černá tvář. Postavili jsme se u silnice a mávali zuřivě a nadšeně. Ve chvilce k nám zajel zaprášený jeep, vyskočil z něho hubený chlapík s křížky na límci a s ním jsme si radostně potřásli ruce. Padlo něco jako ‚good work‘ nebo co, jako bychom si navzájem k něčemu gratulovali. Father Stedman, ten polní kurát, nám opatřil dva jeepy a v nich jsme si to svištěli vlažnou letní nocí, pod oblohou plnou hvězd k Paříži. Proti nám proudily vozy páté armády a zase jsme slyšeli staré známé jankejské písničky, zpívané hrozně sentimentálně a s procítěnou vážností chraplavými a falešnými hlasy G. I.’s. Spali jsme té noci ve stanovém táboře před Paříží a druhý den jsme se šli podívat do města. A tam mi Joe vyprávěl svoje válečné osudy.

Seděli jsme v malé kavárničce, nevím už ani přesně kde. Paříž byla pořád ještě na nohou a v některých částech města dosud pokračovalo čištění. Tam, kde bylo po všem, trvaly všelijaké veselice, pitky a taky rvačky. Naše kavárnička se hýbala lidmi v různých stupních opilosti, ale vesměs na nejvyšším stupni nadšení a my dva seděli pod pruhovaným stínidlem z plátna a bavili se pohledem na tu radost. Potom mi Joe vyprávěl svůj příběh. Začal tím, jak prchal přes hranice, přes Slovensko, Maďarsko do Jugoslávie, zkrátka celou tu cestu až do Francie k československé armádě. Bylo to všechno navlas podobné stovkám jiných vyprávění, které jsem znal od chlapů v Anglii. Ale tam, ve Francii, v létě roku čtyřicátého, se Joeův osud najednou odlišil.

‚Víš,‘ vyprávěl Joe, ‚nedovedeš si představit ten zmatek všude na silnicích. Jistěs o tom četl nebo slyšel, ale musel bys to prožít, aby sis to doved pořádně představit. Vy letci jste prostě ulítli, a notabene tys nebyl u našich, myslím, žes říkal, žes byl v té době někde v Řecku. Ale my, co jsme v tom seděli, v tom zmatku a galimatyáši, my víme, co to bylo. Já si to užil z první ruky. Když se Skopčákům povedl průlom ze severu, zmocnila se naší fronty panika. Rozkazy byly popletený, bylo v tom všem taky hodně sabotáže a pátý kolony, zkrátka prvotřídní maglajs. A ke všemu, jak víš, cesty a silnice byly zacpaný lidma. Všichni prchali před Bošema, většinou pěšky nebo na kárách, celý průvody se jich hýbaly do vnitrozemí, rychlostí asi tak půl kilometru za hodinu. My s naší jednotkou se do toho dostali taky. Táhli jsem se v hrozným horku mezi francouzskejma venkovanama, který měli oči navrch hlavy, vězeli jsme v tom hlemýždím plazení, v tom smradu a potu a dětskym pláči a v tom strachu a nedalo se nic dělat, nešlo jet rychlejc, protože davy se ploužily po celý šířce silnice, flegmaticky a na smrt unavený. Náš šofér klel a nadával, ale za nějakej čas si zvyknul a už jen klímal za volantem a koukal tupě na hubenou kravskou zadnici, která se kolíbala před ním a kterou z jejího rovnoměrnýho tempa nic nevyrušilo.

Nevim, co se stalo s ostatníma z naší jednotky, ale pochybuju, že se v tom davu někam dostali. Někdy kvečeru se totiž přihnalo pár štuk a daly se do práce, jak o tom pak psaly noviny všude v Americe s hroznym rozhořčenim. Začly se trénovat na těch ubohejch a vyhladovělejch vesničanech a pomlátily jich děsnou spoustu, než vyházely svůj náklad. Lidi se samozřejmě rozprchli ze silnice, ženský ječely a my se taky honem dekovali. Jenže já měl ten blbej nápad, nebo možná to byl dobrej nápad, že jsem vyskočil na druhou stranu než všichni ostatní, přeběh jsem celou silnici, místo abych skočil z auta rovnou do příkopu, a právě na kraji cesty jsem to dostal do hlavy. Kámen nebo kus bomby, nevim. Škrtlo mi to o spánek a já se složil do příkopu a nevěděl o sobě. Jak jsem potom zjistil, spadla blízko toho místa jiná bomba a pěkně mě přikryla hlínou až po krk, že mě skoro vůbec nebylo vidět.

Když jsem přišel k sobě, byla noc a kolem ticho. Vyhrabal jsem se z příkopu a vidim, že po silnici už nikdo nejede. Celej kraj úplně vymetenej. Bylo mně samozřejmě špatně, hučelo mi v hlavě a na obličeji jsem měl krev, rozmazanou s blátem. Rozhlížel jsem se po lidech, ale všechno, co jsem moh spatřit, byly mrtvoly, který se válely po obou stranách cesty. Hledal jsem někoho z našich, ale marně. Zřejmě se z toho dostali. Jedna věc mi vrtala hlavou a dodnes si ji dobře neumim vysvětlit: kam se poděl celej ten obrovskej nekonečnej průvod lidí? No, zůstane to asi záhadou. Každopádně tu noc jsem široko daleko nemoh nikoho spatřit. Byla to krásná noc. Taková jako včera, když jsme jeli na jeepu k Paříži. Ticho, jen ptáci pípali v korunách stromů, co stály kolem cesty, a z dálky bylo chvílema slyšet dunění střelby. Slabá záře na obzoru trochu rušila mírovou pohodu tý noci, ale teď, když na to vzpomínám a dovedu si odmyslit všechny nepříjemný pocity, který jsem tehdy měl, byla ta noc vlastně prozářená, abych tak řek, zvláštnim tajemnym světlem hvězd nahoře a hořících měst na obzoru. Hořely a v tom ohni bylo něco symbolickýho, něco proklatě krásnýho a cynickýho a strašnýho zároveň, takovej divnej pocit konce něčeho, co jsem už definitivně ztratil, a teď nemám nic, co bych moh ještě ztratit. Ale tyhle pocity jsem tenkrát asi neměl, ty si do toho teď dávám – každopádně noc byla tichá, světlá a prázdná, letní francouzská noc, a já se vydal sám pěšky, silnicí, která se bílá vinula přede mnou.

Daleko bych se byl nedostal, ale přálo mně štěstí. Šel jsem asi hodinu, když najednou slyšim vzdálenej hukot auta. Přemejšlel jsem, co mám dělat. Bylo to pravděpodobně francouzský auto, ale tenkrát, byl jsem asi vyděšenej a neměl jsem jasnej úsudek, přišlo mi na mysl, že by to mohli být už Němci, a to by bylo děsně nepříjemný, padnout jim do rukou s československejma výložkama. V tom momentě jsem si taky uvědomil, že jsem si měl vyměnit šaty s nějakou mrtvolou. Ale bylo už pozdě. Skočil jsem do příkopu, schoval se za keřem a koukal opatrně na silnici. Štěstí mi opravdu přálo. Kousek dál byla totiž silnice úplně zatarasená rozbitym vozem a dvěma mrtvejma koňma. Neznámý auto se přihnalo velikou rychlostí, pak zaskřípaly brzdy a vůz se zastavil. Bylo to auto americkýho Červenýho kříže. Vylezla z něho mladá holka se zlatými vlasy v uniformě ARC a posvítila si baterkou na tu hromadu vpředu na silnici. Bylo vidět, že neví, co dělat. Stála tam jako hromádka neštěstí, koukala na chcíplýho koně a čekal jsem, že se dá do breku. Byla zatraceně hezká, pokud jsem moh v tý tmě usoudit a jak jsem se ostatně potom přesvědčil.

Vylezl jsem na silnici a zavolal na ni. Obrátila se bleskurychle a posvítila mi baterkou přímo do tváře, takže jsem na okamžik oslepnul. Když viděla mou uniformu, sklopila baterku a zeptala se mě učebnicově, kdo jsem. Řek jsem jí, že jsem Čechoslovák, že jsem ztratil jednotku a chci se dostat co nejrychlejc na pobřeží. Povídala, že to bude těžký, protože Němci už jsou v Paříži, a že ona jede na jih, jestli se jí to povede až do Bordeaux. Moc jsem se jí nevyptával, co tady vůbec dělá sama, a rači jsem jí pomoh uvolnit silnici. Nasedli jsme do auta a ona řekla, že má benzinu dost až do Orleansu, kde prý budou ještě jiní Američané, a jestli se dostaneme tam, máme to v suchu. Zvláštní, když na to teď vzpomínám, vidim, že nepadlo ani slovo o tom, abych jel s ní nebo že se pokusí mi pomoct, ani já jsem se o tom nezmínil. Bylo to všechno samozřejmý. Víš, myslim, že sis toho taky všim. Lidi brali tenkrát takový věci vůbec samozřejmě. Jinak se to tahalo o smlouvy a ujednání a nóty, než se některá vláda nebo velitelství k něčemu odhodlalo, bylo obyčejně pozdě. Ale lidi se neptali a nedohadovali. Amerika přece byla neutrální, ale Jennifer to úplně ignorovala. Jmenovala se Jennifer. Seděl jsem vedle ní, a zatímco ona řídila vůz, byla skvělá řidička, vyprávěl jsem jí o sobě. Nevim, jak jí to znělo. Já tenkrát mluvil ještě primitivní angličtinou, i když doma třeba nikdo tak neuměl jako já, a tak jsem často zápasil se slovíčky a výrazy. Povídal jsem jí o přechodech přes hranice, o plavbě v Dunaji, o maďarských celnících a o Středním Východě, Egyptě a taky o Plzni, tu znala podle piva, samozřejmě, o Praze, pak trochu co jsem věděl o našich dějinách, ty naštěstí neznala vůbec, o Němcích a všech možnejch jinejch věcech, prostě celý to svoje dobrodružství, pokud to šlo. Poslouchala mě tiše a pozorně, bylo vidět, že ji to zajímá. Jak řikám, nevim, jak jí to tenkrát znělo, ale muselo to na ni asi působit. Člověk, když je unavenej a špinavej z bitvy a daleko od domova a neumí moc dobře řeč, kterou mluví, zdá se vždycky hrozně moudrej, inteligentní a ušlechtilej. Já jsem se jí musel zdát taky tak. Mlčela a jen jsme svištěli tou letní francouzskou nocí. Projížděli jsme vesnice, kde se nic nehejbalo, městečka rozbombardovaný, hořící a doutnající, párkrát jsme museli uvolňovat cestu, párkrát jsme študovali mapu a z rozbitejch aut, který se tu a tam povalovaly u cesty, se nám podařilo sehnat trochu benzínu. Jak jsem jí vyprávěl a když jsme se shejbali nad mapou, pozoroval jsem ji. Byla opravdu krásná. Pleť měla jemnou a pěstěnou a ušlechtilej profil. Dlouhý filmový brvy, rudý rty a šedivý oči a kolem obličeje se jí vlnily krásný zlatý kadeře. Když vylezla z vozu, viděl jsem, že postavu má podle všech předpisů a nohy štíhlý a dlouhý.

K ránu jsem převzal řízení. Řekl jsem jí, aby se trochu vyspala. Přesedla na moje místo a za chvilku začla pravidelně oddychovat. Dával jsem pozor na silnici, ale občas jsem se podíval na ni. Měla andělskej obličej. Bílej, čistej a nevinnej. V tý situaci úplně neskutečnej. Nemoh jsem ani uvěřit, že s ní jedu Francií, bojištěm uprostřed války. Vůbec mi nešlo do hlavy, že takový krásný stvoření může přijít s válkou do styku taky jinde než ve filmu.

A pak jsme se octli v kaši. Projížděli jsme právě nějakym lesem a najednou, na silnici před námi, vyběhnou dva skopčáci, postaví se proti nám a za nima z příkopu se začnou zvedat další, ve svejch protivnejch helmách a bagančatech, mířej na nás a řvou. Začal jsem zoufale přemejšlet, co mám dělat. Zastavit jsem nemoh, protože to by byl se mnou konec. Ale plnou rychlostí to taky nešlo, začali by po nás jistě zpředu střílet. Moh jsem udělat jen jednu věc. Zabrzdil jsem trochu, takže to vypadalo, že chci zastavit. Skopčáci vykročili proti nám. Když jsem už skoro stál a skopčáci se chystali vyndat nás z auta, šláp jsem najednou prudce na plyn a skvělej americkej bourák sebou trh jako rozzuřenej býk, skočil dopředu, porazil pár skopčáků a hnal se pryč. Hned začly praskat výstřely a Jennifer se probudila. Okamžitě pochopila situaci. Přikrčila se na sedadle vedle mě a stiskla rty. Ani nevykřikla. Cítil jsem, že v duchu řídí se mnou. Letěli jsme silnicí a v zrcátku jsem viděl, že Němci nemaj žádný motocykly ani auta, a tak se nám brzo ztratili z očí. Chvíli jsme byli oba ještě napjatý a koukali jsme všude kolem silnice, jestli se zas odněkud nevynořej. Najednou jsem dostal takovej divnej pocit. Jako by se něco změnilo. Motor bručel pravidelně a silnice před námi byla prázdná. Jennifer seděla pořád tiše vedle mě, oči upřený na silnici, a potom jsem poznal, odkud se vzal ten pocit. Jennifer byla přitisknutá ke mně, intenzívně a krásně žensky, no jako ve filmu. Bylo to statečný děvče, věděl jsem to a cejtil jsem k ní v tý chvíli velkou úctu. Ta úcta byla tim větší, že jsem věděl, že v jádře je to přece jenom holka, ulekaná a slabá, která potřebuje vedle sebe chlapa, aby se cítila v bezpečí. Usmál jsem se, bylo mně teď po tom napětí hrozně hezky, a řek jsem jí, že jsme se z toho dostali. Odtrhla oči ze silnice, podívala se na mě a taky se usmála. ‚Ano,‘ řekla. ‚Bylo to od vás velmi duchapřítomné.‘ Pak jsme zase mlčeli. To si ale musíte uvědomit, že v angličtině se nevyká ani netyká a mně to její ‚you‘ připadalo tenkrát tak nějak – skoro důvěrný a důvěřivý – no, mlčeli jsme chvíli a pak zas řekla:

‚Doufám, že se z toho vůbec dostaneme. Co by – co by s vámi – co byste dělal, kdyby nás chytli?‘

Cítil jsem, že se snaží upravit tu otázku co nejsnesitelněji. Věděla zřejmě, co já mohl očekávat. Nechtěl jsem ale posilovat její neblahý tušení, a proto jsem odpověděl:

‚Well, zajatecký tábor, myslím.‘ A zase mlčení. Věděla, že pro mě jako pro Čechoslováka měli Němci přichystaný něco horšího než zajateckej tábor, ale uvažovala, má-li cenu o tom mluvit. Jistě si byla vědomá toho, že to pro mě taky neni žádný tajemství, ale přece mě chtěla nějak varovat, nějak vybičovat, abych se nedal ukolíbat důvěrou v německou velkomyslnost, jako by něco takovýho bylo vůbec možný, abych napjal všechny síly a dostal se z toho. Měla o mě strach, aspoň jsem si myslil, že má, a ani jsem se neptal proč. A to mě blažilo.

Potom se ke mně obrátila začala naléhavě mluvit, že se z toho musíme dostat, aspoň do Orleansu, tam že bude americkej Červenej kříž a že mně opatří americkou uniformu a doklady a dopraví mě nějak ven z Francie. Vypadalo to jako přiznání k něčemu, co mi nechtěla říct přímo, ale co jsem v tom moh děsně jasně cítit. Koukala na mě svejma šedivejma očima a mluvila tak upřímně a spíš, jako kdyby mě prosila o nějakou laskavost. A zatím mi nabízela záchranu života. Byl jsem trochu na rozpacích, tak jsem jí jenom řek, že udělám, co bude v mý moci, abysme se z toho dostali. Že jí děkuju za její ochotu, nebo tak nějak blbě jsem to řek. Myslím, že si něco uvědomila, přestala na mě naléhat a zmlkla. Jenže to mlčení mělo teď nějakou jinou náplň. Sakra, řek jsem si v duchu, ta holka se do mě zakoukala. A najednou jsem zjistil, že mi to dělá hroznou radost. Přišláp jsem na plyn, poněvač jsem musel něco udělat, a měl jsem pocit, že jí něco řeknu, něco ohromnýho a upřímnýho, čeho jsem byl plnej, ale nemohlo mě pořád nic napadnout. Tak jsem jenom koukal na silnici a zoufale přemejšlel a bylo mně střídavě krásně, když jsem myslel na to, že mě má asi ráda, a blbě, jak jsem nemoh přijít na žádnej způsob, abych jí dal najevo svoje city a aby se to hodilo do týhle divný situace.

Jak se tak namáhám, najednou proti nám vyjede ze zatáčky kolona skopčáků na motocyklech. A my kolem nich, největší rychlostí, oba polekaný a nešťastný. Takovou sprchu v takový chvíli jste nezažili. V zrcátku jsme viděli, jak Němci otáčej, zase začly praskat výstřely a najednou v zatáčce, právě když jsme ztráceli skopčáky z očí, praskla nám pneumatika. Snad jí prostřelili, nevim. Dostali jsme smyk a už jsme si to hasili stranou a do příkopu. Naštěstí se vůz trochu přibrzdil, než se svalil dolů, takže nás to vyklopilo celkem mírně k jedný straně. Nestalo se nám nic. Pomoh jsem Jennifer rychle ven a utíkali jsme do lesa. A když jsme už byli skoro v lese, dostal jsem jednoduchej a dobrej nápad. Chytil jsem baret a hodil ho směrem k lesu na zem, aby to vypadalo, jako bych ho byl ztratil při útěku. Pak jsem popad Jennifer za ruku a táh jsem jí znova na silnici a přes ní na druhou stranu. Pomyslel jsem si, že se skopčáci asi spíš rozběhnou tim směrem, kde ležel automobil. Jejich motory už bzučely hrozně blízko. Byly to opravdu dostihy s časem, jestli se dostaneme do lesa dřív, než se oni vynoří v zatáčce. Samozřejmě těch pár metrů přes silnici a k porostu nám připadalo jako obrovská vzdálenost, ale stihli jsme to právě včas. Vteřinu nato se přihnali skopčáci. Bylo jich pět. Začali divoce brzdit, když uviděli naše auto. Sekli s motorkama, a jak jsem předpokládal, vrhli se k němu. Když poznali, že je prázdný, začli čumět k lesu, a to zrovna na tu stranu, kde my jsme nebyli. A jeden z nich germánsky blbě zařval to, co jsem se modlil, aby zařval: ‚Dort! Sieht!? Ein französischer Baret!‘ Chlapi popadli automaty a hrnuli se bezhlavě do lesa. Motorky nechali ležet na cestě úplně bez dozoru, byli asi tak zpitomělí svym lacinym francouzským úspěchem. To byla samozřejmě naše chvíle. Popad jsem bajonet a skočil na silnici. V půl minutě měli skopčáci po pneumatikách. Pracoval jsem jak ďas. Jennifer se na mě koukala, ale pak, zlatý děvče, pochopila bez vysvětlování všechno, popadla jednu motorku a postavila ji. Bylo dojemný vidět, jak se pere s tou těžkou germánskou károu, ale postavila ji a otočila se ke mně. Já právě dodělával poslední pneumatiku, a jak jsem se narovnal, setkal jsem se s jejím pohledem. Bože, to byly oči, jaký jsem předtím nikdy nikde ani ve filmu neviděl. Veliký, krásný, čistý, plný obdivu, a sakra, vypadá to blbě, ale lásky. Opravdu lásky. Teď už jsem o tom nemoh pochybovat. Hleděla na mě asi tak, jako se koukaj holky z měšťanky, když s nima chodí študent, ale jak o moc – intenzivnější a – ušlechtilejší nebo – no zkrátka krásnější to bylo. Stála v pocuchaný hezký americký uniformě, zlatý vlasy rozpuštěný a bílá tvářička zamazaná, byla celá zkroucená námahou, jak se snažila udržet tu německou kraksnu. Oči na ní zářily jako ze zlata. A kolem temnej francouzskej les a vítr a bílá prášivá silnice, plná slunce – já k ní skočil a nějak ani jsem o tom nepřemejšlel, políbil jsem jí zprudka na ty její červený rty a ona, jako kdyby na to čekala, jenom na to a na nic víc, usmála se šťastně, já popad řídítka a ona mrštně vyskočila vzadu na blatník, na kterym měl skopčák přidělanou nějakou deku, sukně se jí vyhrnula nad kolena a já ještě koutkem oka zahlíd ty nádherný oblý kolena jako jablíčka a pak jsem našláp německej vehikl a v hroznym rámusu jsme svištěli po silnici dolů. Les kolem nás se jen mihal a já jel jako nikdy předtim v životě. Tak hazardně a přitom tak bravurně a bezpečně a ani jsme si nevzpomněli, co asi dělaj překvapený skopčáci daleko za náma. A to – já myslim, věř mi to nebo ne – já myslim, že to byla vůbec má nejkrásnější chvíle za celou válku. Bylo to bláznivý, jako ve filmu. Jako sen. Já – každej ví, že jsem odjakživa byl velkej anglofil – a teď jsem tu ujížděl francouzskou zemí s krásnou Američankou, která se mě držela zezadu kolem pasu a voněla – nebo se mi to aspoň tak zdálo, cejtil jsem její blízkost – a já, spojeneckej voják a vlastně dobrodruh, bez známejch, bez závazků a odpovědnosti, v tý chvíli tak svobodnej, i když to vypadá paradoxně, ale tak svobodnej jako nikdy. Já nevim. Možná že si to zase jen myslim teď, že si ty pocity idealizuju a vytvářim a promítám zpátky. Možná. Ale člověk, já myslim, žije opravdu a plně vždycky jenom potom, když už na všechny ty věci jenom vzpomíná. Tenkrát, když jsem zápasil s nemotornou německou mašinou, prach mi zalepoval oči a Jennifer vzadu na blatníku nemohla pořádně držet rovnováhu, za náma i před náma se valila skopčácká armáda Francií a naše šance, že se z toho dostaneme, byly pranepatrný, tenkrát možná ten pocit nebyl tak intenzivní. Aspoň teď, když na to myslim a dám si dohromady všechny fakta, celou tu situaci, ty okolnosti, když to tak sestavim a promyslim, zdá se mi, že to ani nebylo možný, abych v tý chvíli byl opravdu tak šťastnej a svobodnej a volnej. Vždyť já – víš, já v podstatě taky nikdy nebyl hrdina. Měl jsem děsnej strach pokaždý, když jsem byl někde v nebezpečí, a těm filmovejm a románovejm povídánim o lásce, která člověka úplně oslepí, že neví, kde je a co dělá, a nemyslí na trampoty a nesnáze, tomu jsem nikdy ani trochu nevěřil. A přece – podle rozumu to tak nemohlo bejt –, a přece já vim, cítim to, že jsem tenkrát byl šťastnej, že jsem byl svobodnej a volnej a že to bylo proto, že jsem se do Jennifer zamiloval.

Já nevim. Vypadá to asi směšně, ale bylo to tak. Já – ale abych se dostal dál. Ono to stejně všechno, když to tak vypravuju, je hrozně nepravděpodobný. Když jsme chvíli ujížděli, napadlo mě, že bysme se mohli zase setkat s nějakejma skopčákama, protože kraj se jima zřejmě hemžil. Proto jsem zastavil a vysvětlil to Jennifer. Přišli jsme zas k sobě. Ten polibek z nás jízdou vyprchal, ale byla to taková – taková pečeť věrnosti, abych tak řek. Bylo mezi náma jasno. Usmívali jsme se na sebe a cítili jsme, že se nám nějak vyjasnily hlavy. Teď bylo nutný dostat se z toho. Dostat se z toho!

Zatáhli jsme motocykl do lesa a hodili ho do nějaký díry v podrostu. Pak jsme se orientovali podle mapy, kterou skopčák na motocyklu zapomněl. Do Orleansu bylo asi dvanáct kilometrů. Rozhodli jsme se, že počkáme, až se setmí, a pustíme se na cestu v noci.

Leželi jsme schovaný hluboko v lese v malinovym křoví. Chvíli Jennifer vypravovala o sobě, chvíli jsme mlčeli, chvíli dělali plány a vůbec, umíš si představit, co jsme všechno dělali, ne? Jennifer byla báječná. Její otec byl milionář a ona byla tedy zhejčkaná milionářská dcerka. Dala se k ARC z nudy. Opravdu z nudy, byla sportovkyně, měla nějakej semestr na univerzitě, zkrátka typická a ideální Američanka. Hledala dobrodružství. Když mě líbala, dělala to tak úžasně smyslně – teď už to vim, ale tenkrát mně to právě připadalo romantický a krásný – pořád tak nějak pózovala, hrála, mluvila větama z hollywoodskýho slovníku – jak řikám, tenkrát mně to nejen vůbec nevadilo, ale naopak, byl jsem do ní úplně blázen. Ne že by to byla nějaká husička. Ba ne, byla docela inteligentní a měla obyčejně hrozně zdravej úsudek. Ale byla romantická. Filmově, balkonově romantická – jenže to jsem poznal až potom.

No, pak už to neni tak zajímavý. Tu noc jsme se dostali do Orleansu a zastihli tam šťastně Američany. Dali mi šoférskou uniformu ARC a nějaký falešný doklady, bůhví, jak je Jennifer splašila nebo jestli je měli už pro takový případy připravený, nevim. Zkrátka dostal jsem se s těma Američanama do Bordeaux, na americkou loď a tam jsem se oženil s Jennifer. Opatřila mi povolení k vstupu do Spojenejch států a za čtrnáct dní už jsme se rozvalovali v koženejch klubovkách našeho bytu na Sedmdesátý druhý ulici.

Bože, musel bych toho vyprávět! O tom, jak docela gentlemansky mě přijal její tatíček a vytáhl ze mě geniálně všechno, co umim a neumim, jak mě potom zaměstnal v jednom ze svejch podniků. A taky o cestě Francií, o tom strachu, jestli to Němci neprokouknou, o tý hrozný, zděšený a tragický náladě všude ve Francii. Ale to je všechno známý a vedlejší. Mě od tý doby zajímala jen Jennifer a kvůli ní to taky všechno vypravuju.

Zezačátku všechno vypadalo krásně. Tak trochu jako ve snu. Měli jsme peněz, o jakejch se mi předtim nezdálo. Strávili jsme líbánky v Kalifornii a loveckou sezónu v Kanadě. No, žili jsme, jak se sluší na americký milionáře. Nejhezčí byla ta samozřejmost, s jakou mě všude přijímala její rodina. Byli to ještě poctiví milionáři, myslim, že teprve druhá generace, zkrátka neměli šlechtický předsudky starejch zazobanejch rodin. A pak, já byl voják z exotický země, zachránil jsem Jennifer život, jak ona nepřestávala tvrdit, a sám jsem prožil celou anabázi přes Evropu a Střední Východ. No, asi jsem je bavil. Jennifer, sladká jak med, mě vodila po nočních klubech a ukazovala svejm známejm a ty se se mnou znalecky bavili o válce, ke který přičichli právě tak v biografu.

Zezačátku mě to taky bavilo. Bylo to pro mě všecko hrozně nový, a přece ne tak nový, abych byl omráčenej. V podstatě jsem to znal z filmů a z románů a tím víc jsem to vychutnával. Ale přece jen, sám bych to o sobě nikdy nebyl řek, přece jen tu bylo něco, co mě nakonec zajímalo víc.

V těch prvních měsících jsem úplně zapomněl na válku. Byl jsem vlastně dezertér, ale vůbec mi na tom nezáleželo. Žil jsem v americkym snu a kašlal jsem na pitomou Evropu. Jsem Američan, řikal jsem si, Američan a kochal jsem se tim pojmem, jako by to bylo bůhví co. Jennifer, jak se zdálo, se nabažila dobrodružství. Neprojevila aspoň touhu po nějaký další akci a zdála se úplně spokojená s normálním programem svýho života.

Ale mě to za nějakej čas začlo otravovat. Pořád večírky, ani jeden večer doma. Pořád kam tonight? a co tonight?, zdálo se, že si Jennifer vůbec nedovede představit večer s knihou v posteli. Před druhou hodinou se nechodilo spát a nevstávalo se před polednem. Celej život příšerně jednotvárnej a pustej. A do toho se mi začaly míchat zprávy z Anglie. Tam bylo zle. Beneš organizoval armádu a Churchill měl plamenný projevy k obyvatelstvu ostrova. Ne, já nejsem idealista, ale tenkrát mě opravdu začlo hryzat svědomí.

Jennifer byla ovšem pořád skvělá a sladká. Jenom už nějak netoužila po dobrodružstvích. To jedno jí asi stačilo. A pak, nechtěla mít děti. Ne že já bych po nich nějak zvlášť práhnul, jenže ono přece jen, když se člověk ožení a má takový možnosti, jaký jsme měli my – a ten život mě utahával. Byl jsem zelenej a scvrklej a měl jsem zánět spojivek od cigaretovýho kouře a trávení jsem si zničil, zkrátka stal se ze mě za pár měsíců milionářskej lazar. Začal jsem si uvědomovat, že tenhle život, ať je sebevíc přepychovej a krásnej, mně nesedí.

Jennifer jsem zase přestal vyhovovat já. Nejdřív snášela mý chování a zůstala kvůli mně pár večerů doma. Ale když se to opakovalo, začlo jí to otravovat. Jednou odešla večer sama a nechala mně vzkaz, kde je. Nešel jsem za ní. Bůhví, myslel jsem si, že jí tím zasadím nějakou ránu či co, a k svýmu překvapení jsem poznal, že jí to vůbec nevadilo. Vrátila se ráno a ani slovem se nezmínila, proč jsem se neobjevil. Mlčel jsem taky. Za několik dní, když jsem přišel ze svýho odpoledního působiště v kanceláři, kde jsem se pro formu pravidelně objevoval, Jennifer byla zase pryč. Vzkaz pro mě ale komorník neměl.

Ten večer mi bylo blbě. Seděl jsem v klubovce před oknem a přemejšlel. Dole blikal New York, barevnej a mírovej – a najednou nějak neskutečnej. Zdálo se mi, že se probouzim. Bylo to všechno bláznovství. A já sám byl blázen.

Přišla mi zase na mysl Anglie a Beneš, jak tam někde sedí a nemá, on, prezident, možná ani tak pohodlný křeslo jako já tady, a bylo mi to hanba. Co jsem vlastně udělal? Pitomý romantický dobrodružství na silnici. A potom, to ostatní? Jinak se to nazvat nedalo než zrada. Ano. Ať jsem se omlouval, jak chtěl. Ale já to ani neomlouval. Uvědomoval jsem si to docela jasně a cynicky. Zrada. Zrada kvůli zdravý kůži a sobeckýmu okouzlení. Bylo mi to jedno. Jenom ten pocit hanby se mi do toho míchal. Koneckonců, kašlal jsem vždycky na všechny vlastenecký ideály, málokdo to o mně věděl, ale bylo to tak. Cítil jsem se vždycky víc Američanem než Čechem. Jako kdybych se ani nebyl narodil v Čechách nebo jako kdyby se ve mně narodila ta druhá země, Amerika. Ne, neměl jsem žádný vlastenecký výčitky svědomí. Němce jsem, pravda, nenáviděl. Byli mi protivný, ale byl to nějakej podvědomej odpor. Odpor ke germánský vizáži, k jejich arogantnímu jednání.

Cítil jsem, že to všechno byl sen. Jo, zní to snad pitomě. Ale já to cítil. Sen, celý to dobrodružství, celá tahle milionářská Amerika, sen dobrej na dvě hodiny v biografu, na denní snění, když je člověku zle a nemá chvíli co dělat, – ale žít v tom –. Nadával jsem sám sobě, ale nemoh jsem v tom žít.

A najednou mi všechno bylo příšerně jasný. To náhlý milostný vzplanutí Jennifer a to její ochladnutí tady, v jejim vlastnim světě. Bylo to přece jako ve filmu. Uvědomil jsem si, že se mi celejch pár minulejch měsíců a celý dobrodružství ve Francii rozpadá na jednotlivý scény, jako ve scenáriu a mezi nima neni nic – nic – skoro se mi zdálo, že jsem se toho ani sám nezúčastnil a že mezi jednotlivejma scénama se herci, který to hráli, baví v ateliérový kantině o válce. Ta noční scéna s autem a kuželem světla z její baterky. Ten únik skopčácký patrole. A pak ta scéna s motocyklem na bílý francouzský silnici a ten rychlej, prchavej polibek na rudý ústa. Všechno, všechno jen film. Všechno neskutečný, prchavý, opojný a mizivý. A já v tom jako hollywoodskej paňák, já, Josef Smotlacha ze z Plzně. Bože, vždycky jsem nenáviděl tuhle vulgární frázi, ale teď mi připadala tak hrozně vhodná – Josef Smotlacha ze z Plzně, v kožený klubovce na Sedmdesátý druhý ulici! Bylo to směšný. Ano, směšný. Jennifer, ta nádherná, sladká americká dívka, odkojená filmem a Broadwayí, Jennifer z dvacátýho století, povrchní, sladká, zkažená, hloupá a krásná. Měla svoje French adventure, měla svůj román. Svýho hrdinu. Ne, nevyčítal jsem jí to, ani jsem jí proto neopovrhoval. Byla prostě taková, jaká jedině mohla bejt. A já byl taky takovej, jakej jsem byl. A věčně jenom snít nemůže nikdo.

Miloval jsem ji pořád. Pořád jsem se cejtil Američanem. Už tenkrát jsem věděl, že se budu proklínat, až uteču. Že budu vzpomínat na ty krásný a přepychový dni s Jennifer, že zase zapomenu na všechno, co mě teď tížilo, a zbude mi jen to kouzelný, po čem budu zase prahnout – a potom už zase marně. Ale zároveň jsem cejtil, že je konec s timhle životem. S timhle snem. Bylo po představení. Jennifer nepotřebovala manžela, kterej nerozuměl broadwayskejm duchaplnostem a kterýho nebavili její známí. A já jsem potřeboval – čertví co jsem potřeboval. Potřeboval jsem odjet do Anglie. Bejt mezi Jankejcema nebo mezi Britama, ale k sakru ne s touhle velkosvětskou barovou sebrankou. Ne že bych byl proti flákání a barum. Ale museli v nich sedět pořádný, hulákavý sprostý Jankejci – nebo snad to jsem poznal až potom, nevim. Ale musel jsem jet do Anglie. Ta nutnost a ten divnej pocit hanby, nevěděl jsem proč a před čim – snad kvůli Benešovi, kterej si nemoh dovolit takovej život jako já, nebo ještě nějaký pozůstatky starý vojenský solidarity – a potom, po válce, vrátit se domů, sem do Ameriky, s medajlema, zkušenej, v hezký uniformě a zase si říct: já, Američan, jenže teď vědět, že mám na to právo, cítit, že jsem něco udělal pro ten svuj ideál, mít to za sebou, to obrovský, impozatní a blaživý břemeno práce –. Nevim, o čem jsem o všem přemejšlel tu noc. Bylo to asi hodně popletený a nejasný. Když se vrátila Jennifer a když usnula, vešel jsem do její ložnice a díval se na ni. Ležela, obličej bílej a krásnej, ňadra pod hedvábnou krajkou sladký a panenský. Ležela ve svý přepychový posteli, neužitečná, sobecká, krásná loutka – ale já věděl, že neni o nic míň užitečná než já nebo kdokoliv z nás. Že hraje, jako my všichni, na tom ohromným světovým jevišti svoji úlohu – tahle pitomá metafora se mi pořád cpala do hlavy – že nikdo nemá právo chtít od ní víc nebo něco jinýho, než co dělá. Stál jsem nad ní, pokornej a sentimentální, a bylo mně do breku. Byl to sen. Přece jenom pouhej sen. Nebo snad bylo krásnější nechat to bejt jako sen než v tom žít, poznávat všechny stránky toho všeho. Měsíc a blikavý světlo z ulice jí zalejvaly tu krásnou bílou tvář a něžný víčka s černejma obrubama. A já – jak jsem cejtil, že se loučim – a že se loučim navždy nebo co – s tim snem – s tou skutečností – s ní samou, sladkou a krásnou, políbil jsem ji sentimentálně na pootevřený rudý ústa a vylez jsem po špičkách z její ložnice.

Pak jsem ještě napsal vymyšlenej filmovej dopis na rozloučenou, s těma obvyklejma důvodama o dvou světech a o hlasu vlasti a tak, a přece jsem věděl, že nebyly žádný dva světy ani žádná vlast, ale zároveň jsem nevěděl, co teda vlastně bylo, proč to dělám, jakej zákon mě nutí to udělat – nic – a sebral jsem pár svejch věcí a odešel jsem z domu. Vstoupil jsem jako dobrovolník do britskýho letectva, a když Amerika vstoupila do války, přešoupli mě k Jankejcům.‘

„Potom,“ pokračoval Fred, „Joe vyprávěl, jak prodělal nejtěžší nálety a po třicítce se dobrovolně přihlásil na další třicítku a teď právě byl v polovině čtvrté třicítky. S Jennifer se rozvedl. Ukázal mi její fotografii v uniformě ARC. Byla to hezká dívka s odbarvenými vlasy a pěstěným obličejem.

Rozloučili jsme se druhého dne. Joe odlétl k svojí posádce a já se také vrátil. Vyměnili jsme si asi dva dopisy a potom, po vánočních svátcích mně přišel můj dopis zpátky s oznámením, že Joe padl v ardenské ofenzivě.

Škoda ho. Neříkám to tak, jak se to vždycky říká o známých. Joeho bylo opravdu škoda. Hlavně proto, že to byl takový upřímný, krajně upřímný a nezávislý člověk.“

Ticho. Většina lidí, zmožená alkoholem a časem, byly už dvě hodiny zrána, klímala ve svých křeslech. Jen Lojza, starý neúmorný piják, já a Jessika jsme byli úplně při smyslech. Jessika se svojí krásnou hlavou opřenou nazad a s očima někde v houstnoucím kouři pod stropem.

„Tak,“ povídal Fred po chvilce. „To bychom teda měli po programu. Spi sladce, Chaucere, z nás asi nikdy Chaucerové nebudou.“ Potom vstal, šel k pianu a zahrál divoce Casa Loma Stomp. Kluci se probírali z dřímoty, jeden po druhém, protahovali se a chystali k odchodu.

S Otou nebylo možná hnout a tak jsme ho nechali spát, kde byl. On je s Fredem stejně příbuzný a pak, je úplně sám, nikde nikdo ho nečeká, takže je celkem jedno, kde se vyspí.

Loučili jsme se v hale s Fredem, se Zorkou a s Jessikou. Byla na návštěvě u Fredů a zítra prý zas odjede do Brna. Když jsem se to dozvěděl, ani mě to nepřekvapilo. Napadlo mi jen, jak to, že ji tak brzo ztrácím, sotva jsem ji poznal, tak nějak hrozně krásně zapadá do stylu celého večera. Neujasnil jsem si sice proč, ale cítil jsem to.

Šli jsme v měsíčním světle po cestičce k zahradní brance. V ní jsem se otočil a spatřil ještě naposled Jessiku. Stála v černé toaletě ve stínu popínavých keřů a veliká hvězda se jí třpytila na ňadrech. Z bílého obličeje svítily temným rudým světlem její rty. Usmál jsem se na ni a zdálo se mi, že se rovněž usmála. Ale bylo to asi jen zdání.

Here taketh the makere
of this book his leve

Hned za rohem se rozloučili Kelbíci a zapadli do svojí vily. Joska a Lojza odešli pak dolů do Vršovic pěšky a já jel s Joydou poslední noční jedenáctkou na Václavské náměstí. Mlčeli jsem a na Můstku jsem vystoupil, kdežto Joyda jel dál na Letnou.

Stál jsem tam, na tom ohromném prázdném obdélníku, a hleděl vzhůru k Muzeu. Rýsovalo svoji známou siluetu proti teplé jarní obloze s hvězdami a jeho kopule se mírně leskla. Najednou jsem se rozhodl jít domů pěšky. Vykročil jsem Národní třídou a začal přemýšlet. Dvojice, přitisknuté k sobě, rozveselení návštěvníci barů i osamělí roztouženci se trousili kolem. Jinak bylo v ulici nezvyklé noční ticho.

A tu, v té noční šumivé náladě pod Petřínem, s černými sochami svatých po obou stranách Karlova mostu a spící Malou Stranou, zvedající na červených dlaních křivolakých střech majestátní a mlčící siluetu Hradčan, najednou mi přišel na mysl Joe Smotlacha a jeho slova. Jeho slova o snu. Ne, vnímal jsem celou nasládlou sentimentalitu slova sen. V duši však, někde docela dole, stranou všech denních obav o reputaci, všeho úsilí neproříci se mezi přemoudrými kolegy z filozofie, nepřiznat se k modrorůžové struně v svém srdci, rostlo přesvědčení o existenci tohoto snu. O existenci nějakého zákona, jenž nás sráží před cílem našich poutí a vztyčuje před námi nedostupné přeludy alabastrových měst. Jak to řekl Kelbík ve své pubertální povídce: „Jsme všichni dětmi nostalgické bolesti, probouzející se ve chvíli dotyku věcí a bytostí, přišedších k nám z lůna naší pravlasti, po níž všichni nesmírně toužíme. Ale ty bytosti opět odcházejí, nezanechávajíce nic, jen veliké prázdno v duši, prázdno, jímž se pomalu vzdaluje zlatá záře jiného a lepšího světa.“

Ano. Lepšího světa. Nikdy tam nedojdem. Nikdy nespatříme žluté minarety pohádkových měst a neuslyšíme muezzinův hlas volající k modlitbě. Snad je to tak dobře. Snad bychom zemřeli, dosáhnuvše svých cílů. Snad by zmizelo kouzlo doutnajících oltářů a hlas muezzinův by byl jen necivilizovaným skřekem drsného barbara. Snad by už nebylo měst, magneticky nás přitahujících, nás bludičky ze všech temných koutů světa. Snad. Ale –

– a myslil jsem na příběh Joydův, na Jessičinu lásku a Zorčina prokletého malíře, na mrtvou dívku ze skal, o níž snil starší Kelbík, i na tu neznámou esenci dívčí krásy jeho mladšího bráchy. Všude, všude totéž. Sen, který se nemůže splnit, který nám uniká pod rukama, jemuž obětujeme všechno a v nějž skládáme všechny své naděje. Smutek, deziluze a trosky. Všude, všude totéž. Tatáž primitivní touha po štěstí. Viděl jsem ušpiněné kluky v lágrech u Berlína, toužící marně po jediné noci bez náletu. Po kokosových ořechách a banánech. Po žloutence a zlomených kostech. Viděl jsem ruské dívky, jež snily o umaštěných balíčcích z domova, které jim nikdo neposílal. Mluvil jsem s židovskými vězni, potloukajícími se zmateným Kladskem, za vidinou dávno neexistujících židovských kolonií v českých městech. S Vlasovovými vojáky, zděšenými a bezradnými. S bezdomovci v namačkaných vagonech, na zaprášených silnicích horkého května, táhnoucími na západ, bez cíle, bez myšlenek, jen s temným přeludem nějakého klidu, nějakého pokoje, míru a štěstí. Táhl jsem s nimi, s lidmi bez vzdělání a idejí, bez uvědomění a síly, s vyděděnci, jejichž jediným snem bylo: žít. Podpíral jsem smradlavého dědka, mluvícího řečí, jíž nikdo nerozuměl. Úplně osamělý v oné nepředstavitelné směsici lidí, neschopný říci, co chce, co ho bolí a kam jde. Nevím, kde skončil. A kolem nás Tommyové ze zajateckého tábora, zarytí, mlčenliví, polykající míle opuchlýma nohama, s představou šedých anglických domků někde v okolí Manchesteru, podřizující se s mužnou důvěrou mým rozkazům a děkující pevným stiskem ruky, když je odnášel z náchodského nádraží vlak, narychlo vypravený na západ, do ještě bojující Prahy. ‚Twas-an excellent work you’ve done for us,‘ řekl mi šedivý, vyschlý sergeant, veterán z první války, a nikdy jsem nebyl v životě šťastnější. A zároveň nešťastnější, neboť s jejich cockneyskými tvářemi mizela v prachu květnového dne moje vidina, můj denní sen, a já se obrátil a spatřil hladové oči otrhanců odpočívajících na beztvarých rancích, a znovu mě obklopila symfonie hlasů, Francouzi, Holanďané, Italové, Srbové a Řekové, hrůzně vyhublé židovky z pracovního tábora u Chudoby, Australci v širokých kloboucích a mongolské tváře sovětských zajatců. A z celé té směsice řečí, tváří, dožadujících se zrníčka jistoty, zrníčka pomoci a přátelského slova, zazněl ke mně znovu jeden hlas. Hlas touhy, zavšivené, pokroucené, zdeformované, nesmyslné a nesplnitelné, pitomé lidské touhy v tomto století světla a pokroku. Růžová města muezzinova visela ve vzduchu daleko, za pásmy rozpadajících se front a nekonečných sběrných táborů, za demarkačními čarami a zónami okupace, za sférami zájmů a oceány plnými min, tam se třpytila v paprscích nesmírně vzdáleného slunce.

Potom zas, hovory s rozčarovanými studenty, syny továrníků, kolaborantů, čapkovských idealistů, hochy posedlými liberalismem, protože právě unikli ze světa něčeho, co bylo pravým opakem jakékoliv svobody. Mozky, otrávené zvrhle krásnou hrůzou slastných vidin nové války, energie, neschopné naplno se vybít, neboť síla zvyku, síla navyklé negace, pesimismu a cynické skepse ke všemu a všem byla silnější než víra – a sladší než víra. Slova nepříčetné politické nenávisti, vyrážející na východ i na západ, s podvědomým přesvědčením, že skutečnost je jiná, že pravda leží jinde, ani napravo ani nalevo, ale že je nějaká temná, mocnější síla, která tě nutí vyplivovat všechnu špínu století mluvícími ústy, bít se v debatách za dravé kapitalisty jenom proto, že miluješ sen, přelud, narkotikum svobodného světa, jen proto, že se ti zdá, jako bys v sobě umrtvoval zcela jasný pocit bezpráví, páchaného na kolečkách výrobního stroje, tím, že si lehneš za slunného odpoledne na plovárnu pod Petřínem, odložíš svoji staroanglickou gramatiku a s ní všechny problémy, problémy sociálního uspořádání světa, problémy lásky, problémy svojí vlastní existence a budeš se kochat polonahými těly dívek, vzpomínkami na rozvrácené pijáky Hemingwayových románů, na morbidní lásku k Célinovi, jehožs nikdy nečetl, ale miluješ ho, neboť píší, že dospěl až k pocitu zhnusení životem – a pak zase opiové obláčky, v nichž si maluješ bílé telefony a chromovaná sedátka newyorských barů, život plynoucí jako plytká konverzace ve flanelových kalhotách a polibcích a koktejlech – a přece v dřeni svého srdce docela jasně a nezviklatelně víš, že jsi tady, v této Československé republice, že je nutno vtloukat si do hlavy indoevropská paradigmata a Kantovy kategorie, abys uhájil svoji existenci, že je nutno jít večer na schůzku s hezkou a konvenční Dinah a líbat ji na nuselských stráních, abys vůbec zůstal člověkem.

To všechno víš, a proto se nemůžeš vzdát svého pocitu. Sen. Sen je podstatou našeho života. Za ním jdeme a jemu obětujeme svoje síly. Jediný veliký nepředstavitelný sen, složený z dvou miliard pitomoučkých snů, sen o světě a míru. O míru ve světě. V milionech omylů se mu přibližujeme, v miliónech hesel se mu vzdalujeme. Nikdy se nám nesplní. Proklatý, mizerný, nemravně monstrózní, pitomý sen.

V uších mi zaznělo slovo generace. Jak jsem je nenáviděl! To heslo, za něž se schovávali impotentní pisálkové, neschopní odvážného pohledu na skutečnost, slovo, s nímž se mazlili nešťastní osamělí básníci na latrinách továren třetí říše, velkohubé heslo těch, kdož nedovedouce sami mluvit dost hlasitě, domnívali se, že je nutno shluknout se v povykující literátskou hordu. Ale v této chvíli jsem, chtě nechtě, cítil svou příslušnost ke generaci, k tomuto podivnému a nikdy neustavenému bratrstvu postižených válkou a rozvratem světa.

Znovu mi proudily hlavou postavy jejich povídek. A viděl jsem, že to všechno byly jednoduché příběhy podle stejného schematu. Život v oněch letech sestoupil až k svému prazákladu, k mysteriu, které osciluje mezi dvěma póly, mužem a ženou, z něhož se rodí život, a proto, v hodinách smrti, kdy vždycky musíme myslet na život, mysleli jsme na ženy, milenky a sny, jak přicházely nebo jak jsme si je sami vytvořili.

Nebylo tu vlastenectví. Toho oficiálního, manifestačního podvodu slavnostních řečníků a bezpáteřních politikářů. Toho hesla, vhodného pro každou zlotřilost. Toho bezhlavého vychloubání sebou samým, jen proto, že mluvím právě tímhle slovanským nebo germánským dialektem a moji rodiče žili právě v téhle zemi. Poznali jsme, že ve chvílích, kdy je člověku zle, zmizí všechny nedůležité maličkosti, jako národní pýcha a češství nebo angličanství nebo židovství a zbude jen a jen lidství, tělo, které dýchá, a duše, umírající s neurčitou, toužebnou bolestí, že musí opustit tohle slzavé údolí, že jenom to zbude a jenom to stojí za to, aby člověk bojoval a zabíjel.

A tu, když jsem stoupal Nerudovou ulicí plnou hvězd v pomačkaných okenních tabulkách, právě pod buržoazními tvářemi tří sluncat, napadlo mě napsat to všechno v knize. Ty povídky, ty podivné příběhy o Marii a Joskovi a o neznámé dívce a o mladém zamilovaném Němci, o překrásné a cizí Jennifer, a já se rozhodl, že to udělám. Už předem, hned jak se mi v hlavě vynořil ten nápad, věděl jsem, že mnozí mou knihu, napíši-li ji, odsoudí. Že jedni ji prohlásí za plod měšťácké dekadence a druhým se bude zdát nemorální. Ale bylo mi to jedno. I teď je mi to jedno. Napsal jsem ji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a chtěl bych jen, aby co nejvěrněji zrcadlila pravdu. Pokud je vůbec člověku dáno chápat pravdu. Je možná dekadentní a nemorální. Nuže, pak i my jsme asi takoví. Jsme takoví, jací jsme. Můžeme se ovšem přetvařovat. Ale nechtěl jsem, aby v této knize byla přetvářka, protože si myslím, že není třeba přesvědčovat přesvědčené, ale je nutno dokazovat zaujatým, že nikdo nemá právo na celou pravdu. Pravda a spravedlnost světa není bohužel v lidských rukou, ale je, zastřená, a jak věřím, i povznešená nad lidskou zlobu, pomstu a omezenost, někde jinde, ve sféře, kde snad přebývá nějaký Bůh a kam člověk může dosáhnout jen srdcem, zbaví-li se nenávisti a zaujatosti a přizná se cele k lásce k lidem, ne k lidu a k lidstvu, ale k lidem, jednotlivým, malým a velkým, dobrým a špatným, chytrým a hloupým, neboť oni všichni mají stejnou cenu před tváří onoho Boha, ať je jakýkoliv, a nikdo nemůže být soudcem, protože nikdo neví, co se skrývá v srdcích jeho bližních. Bože, viděl jsem, že to všechno není nic nového, že to myslili a řekli už přede mnou, a lépe, ale přece jsem to teprve teď cítil, teprve teď, když jsem k tomu došel sám, když jsem to prožil hluboko v sobě, teprve teď jsem byl přesvědčen. Ano. Můžeme číst traktáty a filozofické spisy a o lásce a mravnosti, a přece nejsme proto o nic mravnější ani laskavější. Sami, sami musíme všechno prožít a procítit, po svých vlastních cestách musíme ke všemu dojít. Není nám dáno úlevy, usnadnění na této cestě. Vzpomněl jsem si na svoje komunistické známé, obývající pětipokojový byt, sekýrující služky a rozčilující se nad zvrhlým uměním a zvrhlou morálkou mládeže. Na své křesťanské přátele, kteří jsou zarytými antisemity a jež celá tragédie židovského národa zanechala úplně chladnými a nezměnila ani trochu jejich názory nebo cítění. Myslel jsem na všelijaké ty vlastence, demokraty a spravedlivé, kteří ve svých intimních chvílích, v důvěrných hovorech i hospodském vychloubání projevovali tolik, Bože, tolik fašistického ducha.

Vyšel jsem nahoru Nerudovou ulicí a stanul u zídky nad prejzovými střechami a vztyčenými prsty malostranských komínů. Hleděl jsem dolů na Prahu. Ležela přede mnou, temná a posypaná světly žlutých okének, prosáklá září pouličních světel. Vltava jako chladný slimák protahovala se pod černými oblouky ztichlých mostů a na tmavé obloze, za níž někde v dalekém nitru vesmíru plál hluboký noční jas, blyštěly a třpytily se veliké hvězdy. Z petřínské stráně znělo milostné hučení vánku a odráželo se v štíhlých věžích katedrály –

K ní jsem zamířil. Pohlédnuv vzhůru, k závratné výšce její kamenné noční tajemnosti, připadal jsem si jako vždy nesmírně malý, ale naprosto ne nepatrný, naprosto ne bezvýznamný. Znovu jsem prožíval pocit důležitosti člověka, každého člověka, bez výjimky, před nímž nemá nic, ani město, ani stát, ani tento obrovský kamenný sen mnoha věků, nic, nic z toho všeho na světě nemá před ním důležitosti. Člověk, tělo z masa a kostí a ještě něco, něco, co je vlastně ten člověk, co jej teprve činí nade vše cenným, co z něho září silou větší než všechny energie světa.

Prožíval jsem jej, celým tělem a celou duší, ten obrovský demokratický pocit úcty před člověkem, vražděným po statisících tisíce let jeho existence na zemi, přehlíženým základem všech nadutých státnických koncepcí a zneužívaným heslem demagogických zájmů. Úcty před člověkem, jedincem, živým, trpícím, snícím, toužícím, milujícím, nenávidějícím, pracovitým, rozervaným, líným, krásným, ošklivým a cenným nade vše.

S tímto pocitem jsem vstoupil do chrámu, kde zářily svíce a hlasy kněží zpívaly prastarou litanii v noční adoraci. Tam, vysoko na oltáři, vyřezaném ze žlutého dřeva, trčel jeho symbol a předobraz, přibitý na kříži a trpící. Puzen jakousi neznámou, ale velikou silou v srdci, poklekl jsem před jeho bolestnou tváří a modlil se k němu, pronášeje slovy němé prosby žhnoucí slib, slib že

HEERE IS ENDED THE BOOK OF THE NEWE TALES

OF CANTERBURY, COMPILED BY FRED ERROL,

OF WHOS SOULE JHESU CRIST HAVE MERCY.

AMEN.

1947

Rebekka seděla na gauči, v teplákách, zády opřená o polštář, a vyprávěla mi; byla neděle, sladký den, a i když já si neděli mohl udělat, kdy jsem chtěl, Rebekka ne. Byla neděle, a k tomu pršelo, pod Rebečiným oknem se v deštivém větru houpala pouliční lucerna, bylo slyšet palbu velkých kapek do plechového stínítka, Rebekka vyprávěla či já ležel na gauči, hlavu na polštáři ze skleněných korálků, nohy propletené v Rebečiných nohou. Na kulatém stolku vedle gauče kouřila káva ve dvou otlučených, kdysi parádních hrnečkách. Byly každý jiný, oba pozůstatky nějakých rodinných porculánů nějakých, asi mrtvých, židovských rodin, za oknem se leskla okna protějších činžáků a my jsme v pokoji nesvítili: svítila nám ta pouliční lucerna clonou neustávajících dešťových přepršek a od křižovatky zvonily elektriky. Sladká, cukrárenská neděle, a Rebekka vyprávěla a oči měla jako zasklené. Jako dvě umělé stříbrné ryby ze skla. Vyprávěla:

„Tak jsem šla. Bylo to v sobotu ráno. To udělali schválně, na šábes. Bylo mi patnáct a věděla jsem, že se nevrátím. Věděla jsem, že tam židy zabíjej, a fotr to věděl taky. Ale nešel mě ani doprovodit. Fotr tenkrát věčně seděl v kvartýře, do práce vypad hned ráno a večer se plížil po schodech jako duch. A tehdy měl obzvlášť strach, protože brácha den předtím zdrh, povídal mi, do transportu ať se cpe strejc Ohrenstein a takový pitomci. Když už zaklepat bačkorama, tak aspoň s sebou vzít nějakou svini německou. Víš, Danny, to měl brácha z detektivek, že s sebou někoho veme. Pak ho stejně chytili a vzal s sebou starou belu. Ani těch pár kilo zavazadel, který jsem s sehou táhla já. Ale aspoň se pokusil. Aspoň nedržel hubu. Aspoň nešel jak mezek…“

Můj strýček Kohn

Můj strýček Kohn byl boháč a v životě mu přálo štěstí. Měl auto, tatru Hadimršku, a jezdíval k nám skoro každý týden, protože měl rád mého otce. Chodili jsme mu s otcem naproti a obyčejně jsme ho potkali hodně za městem, když už bylo tma, a on nás ve světle reflektorů vždycky snadno poznal. Nejdřív se na obzoru ukázalo světlo, přejelo rychle po nebi, jak se na druhé straně pod hřebenem kopce silnice zatáčela, a pak nás chytilo do bílého kužele a drželo nás jako v hrsti. Byl jsem vždycky úplně oslepený a ani jsem dobře neviděl na tetu, když mě líbala měkkou sametovou pusou a strkala mi do ruky pytlík s bonbony. Pusa jí vždycky voněla, protože ji měla silně namalovanou.

Ani to neměla zapotřebí, protože byla tak jako tak velmi hezká. Ale takhle byla ještě hezčí. Bylo jí o dvacet míň než strýci Kohnovi, byla veselá a do fotbalu ještě větší blázen než on. Jednou mě vzali na mezinárodní zápas do Prahy a teta tam udělala scénu, protože soudce nařídil nespravedlivou jedenáctku proti Spartě, a ona praštila nějakého cizince deštníkem přes hlavu, protože z toho měla radost. Sebrala nás tenkrát policie, ale hned nás zase pustili, jenže to strýčka asi něco stálo.

Strýček byl lanař. Patřil mu v Praze velký automat, ale byl tak líný, že automat pronajal a dělal soukromníka. A tak, aby neměl dlouhou chvíli, lanařil. Odpoledne sedával v kavárně Paříž, četl cizí noviny, kouřil ze zlaté špičky a prodával a kupoval hráče od jiných lanařů. Měl rád židovské anekdoty, poněvadž byl žid. A rád lidem vyváděl drobné zlomyslnosti, jako že jim nabízel gumové bonbonové atrapy, na kterých si člověk mohl vylomit zub, nebo cigarety s prskavkami uvnitř, které začaly sršet pod nosem, když byla cigareta do poloviny vykouřená. Nebo se objevil s blýskavým odznakem na klopě, a když se ho někdo zeptal, co to má, strčil mu klopu k obličeji a pak mu stříkl do obličeje vodu, protože odznak měl zespodu gumový měchýřek, a když se měchýřek zmáčkl, voda vystříkla odznakem ven.

Tetičce bylo šestnáct, když se seznámila se strýcem, a chodili spolu pět let. Děda jim nechtěl dovolit, aby se vzali. Děda byl antisemita a strýček byl žid. Teta se s ním scházela tajně za městem a jezdili autem do Prahy, aby je nikdo neviděl, a večer ji strýček vozil z Prahy domů. Ale jednou jim na zpáteční cestě zhasl motor a teta přišla domů pozdě. Děda už dlouho tušil, co se děje, a tak na tetu uhodil. Tetička se přiznala a děda ji spráskal řemenem, ačkoliv byla už plnoletá. Ale nebyla by si strýce nikdy vzala, kdyby jí to děda nebyl dovolil. Byla dobře vychovaná, jenže nebyla dobře vychovaná natolik, aby se strýcem vůbec přestala chodit.

Že jí to děda nakonec dovolil, to byla zásluha mého otce. Tetička byla zaměstnaná jako stenotypistka v otcově bance a z práce chodila vždycky okolo nás. Měli jsme nahoře v podkroví pokojíček, kde nikdo nebydlel, a ten jim otec půjčil, aby se měli kde scházet, když jí děda nařídil, že musí být každý den v šest doma, takže do Prahy a zpátky to nešlo stihnout ani autem. Strýček Kohn pak nechával tatru v lese za městem a chodil k nám zadem přes pole a okolo slunečnic až k zadní brance. Tetička chodila předem a slyšel jsem ji vždycky cupitat po dřevěných schodech nahoru. Tam pak spolu byli zticha. Tak to dělali asi rok, protože děda jim pořád nechtěl dovolit, aby se vzali.

Pochopitelně že o tetičku byl zájem; byla hezká jako všechny dívky z matčiny strany. Ale když se rozneslo, že dělá milenku nějakému bohatému židovi z Prahy, nechávali ji všichni pomalu být, až na jednoho, Alberta Kudrnu, který studoval medicínu a zkoušel to i pak, jak mohl, s květinami, a když to nešlo s květinami, začal vyhrožovat, že se zabije, a tetička z toho byla vždycky celá vyděšená, ale on to nikdy neudělal. Nakonec vyčenichal, že se schází se strýcem Kohnem u nás, a napsal o tom dědovi anonymní dopis. Kudrna byl sketa, co nemohl mít sám, kazil aspoň druhým. Za války se dal k Vlajce a studoval v rajchu, potom se seznámil s dr. Teunerem a chtěl prý zorganizovat nějakou českou SS divizi, ale ta se nikdy nesešla, a tak ho poslali s nějakou obyčejnou esesáckou divizí na Východní frontu a odtamtud se nevrátil.

Děda si počíhal na strýčka Kohna mezi slunečnicemi, a když se strýček vracel večer k lesu, kde měl schované auto, vyskočil na něho, popad ho za krk a začal řvát: „Ty žide smradlavá, já tě uškrtím!“ Možná že by ho byl opravdu uškrtil, nebýt toho, že se můj otec právě holil v koupelně, odkud bylo vidět ke slunečnicím, a když uslyšel křik, vyběhl ven, tak jak byl, a odtrhl je od sebe.

Koukal jsem se oknem z kuchyně a viděl jsem, jak si strýček Kohn ohmatává krk a je celý rudý a zpocený a děda je taky celý rudý a bílé vousy mu svítí v obličeji jako vousy z vaty svatému Mikulášovi. Otec rozkládal rukama, v jedné držel namydlenou štětku, a pak všichni tři odešli polní cestou mezi obilím pomalu k lesu, strýček Kohn v švestkově modrém módním gabardénu, otec v pruhované košili bez límečku a děda v mysliveckém klobouku se štětkou. Slunce se jim opíralo do zad, protože byl už večer, a zmizeli mi daleko v polích v zákrutu cesty.

Nějaký čas ještě děda vzdoroval, a pak najednou byla svatba. Byla v Praze, v hotelu Paříž, přejedl jsem se na ní svatebního dortu a bylo mi špatně, takže jsem ze svatby mnoho neměl. Tetička měla béžový kostým a vypadala velice hezky, protože byla taky velmi mladá. Strýc Kohn měl v klopě velikou gardénii a vypadal velmi vyžile.

Velký hrdina strýc asi nebyl. Jednou jsme s ním a s otcem byli v nějaké restauraci v Praze a vedle nás u stolu seděla parta lidí s prušácky ostříhanými hlavami. Dávali si do nosu a za chvíli se opili. Bylo to na jaře, v šestatřicátém roce, asi tři měsíce po svatbě. Strýc byl nervózní a otcem to taky škubalo, toho jsem si všiml, ačkoliv jsem tomu mnoho nerozuměl.

Buršáci začali zpívat Fest steht und treu die Wacht am Rhein. Viděl jsem, že strýc je čím dál tím nervóznější. Jeden buršák si nás všiml, poznal, že strýc je žid, a když na chvíli přestali zpívat, zařval: „Es lebe Adolf Hitler!“ a kouknul se po nás po očku, co tomu budeme říkat. Viděl jsem, že strýc Kohn rudne a potí se. Nerozuměl jsem tomu. Buršáci zase zpívali nějakou píseň a ten, co si všiml, že je strýček žid, zařval zase, když skončili: „Die Juden raus!“ Strýček Kohn vstal a přistoupil k němu celý rudý a řekl: „Mein Herr –“ ale dále se nedostal, protože buršák se rozřehtal, strčil do strýčka, strýček se zapotácel a žuchnul sebou zpátky do židle. „Die Juden raus!“ zařval buršák znovu, ale můj otec po něm skočil a jednu mu trhnul. Buršákovi vypadlo něco z úst, což byl, jak se potom ukázalo, falešný chrup, a on začal rozčileně šišlat. Ostatní buršáci se zvedli jako jeden muž a hnali se po otci. Strýček Kohn mě popadl za ruku a utekl se mnou ven. Na chodníku začal křičet: „Policie!“ za rohem se ukázal strážník a strýček ho poslal dovnitř. Otce odvedli na policii s buršáky, ale strýček šel za ním a hned ho zas pustili.

Strýček měl v Praze činžák a v něm veliký osmipokojový byt. Ve dvou pokojích bydlela jeho sestra, svobodná ženská, o patnáct let mladší než on. Nosila krátké černé vlasy jako muž a obyčejně chodila v pánských kalhotách. Strýček o ní říkal, že je to černá ovce rodiny. Byla komunistka a často ji sebrala policie, protože tropila výtržnosti při demonstracích. Ale pokaždé ji zas pustili.

Když jsem byl jednou u strýce na návštěvě, pozvala mě do svého pokoje. Byl u ní nějaký pán v bílé košili, který vypadal, jako kdyby přišel z tenisu, měl bílé zuby a pořád se smál. Teta kouřila fialovou cigaretu z půlmetrové špičky, říkala mu Julínku a nalila mu víno do sklenice. Pak mi on řekl: „Bobečku, čímpak budeš?“

Řekl jsem, že bankovním ředitelem.

„Jenže bude revoluce,“ řekla ona, „a tebe, buržoustku, zlikvidujou.“

Dívala se na mě upřeně černýma očima, a já dostal strach a nevěděl jsem, co slovo zlikvidovat znamená, ale nezeptal jsem se, protože jsem se bál. A tu pán v bílé kosili řekl:

„Ale no tak, Pavlo,“ a obrátil se ke mně a povídal: „Tak ty chceš být bankovním ředitelem, mladíku?“

„Ne,“ řekl jsem, a díval jsem se ustrašeně na něho. „Potápěčem,“ řekl jsem, a pán v bílé košili se dal do smíchu a řekl:

„Tak to je něco jiného. To je poctivé zaměstnání,“ a smál se na mě a poklepal tetě se smíchem na rameno a teta se taky trochu usmála a já už jsem se nebál, když se ten pán začal smát.

Když přišel Hitler, utekla teta Pavla za hranice a už jsme o ní nikdy neslyšeli. Po válce se nevrátila.

Strýček měl starého jezevčíka, který byl těžce nemocný s očima, ale strýček ho dal operovat ve Vídni v psím sanatoriu a pejsek se uzdravil. Chodíval po tlustých kobercích z pokoje do pokoje, našlapával křivýma nožičkama, pokyvoval hlavou a dýchal. Ke každému přišel, očichal ho a podíval se mu přitom do očí, jako kdyby chtěl požádat o radu. Kdo mu dal bonbon nebo kus salámu, byl jeho: chleba nežral. Spal vždycky na polštáři před krbem a nikdy nikdo ho neslyšel štěkat. Myslel jsem si vždycky, že je němý.

Začátkem března, tři roky po svatbě, dostal strýček Kohn najednou zápal plic. Ležel v ložnici a byla u něj teta a já seděl s otcem v pokoji a dívali jsme se, jak dovnitř nesou kyslíkovou bombu. Ještě než umřel, dostala zápal plic i tetička. Strýček umřel a třetí den po jeho smrti začala tetička těžce dýchat. Máti seděla u její postele, já jsem stál v nohách a díval jsem se na otce, který stál za mátí, a po tvářích se mu kutálely slzy. Tetička taky plakala a říkala tiše a nešťastně: „Pavle! Pavle!“ Tak se strýček jmenoval. Pak přinesli bombu a potom zemřela. Plakal jsem taky, ale nejvíc plakal otec. Nikdy jsem ho neslyšel tak plakat.

V noci začal jezevčík výt. Spali jsme s otcem v hostinském pokoji, protože teta zemřela večer a otec chtěl ráno zařídit pohřeb. Jezevčík vyl a v bytě se to strašidelně rozléhalo. Cítil jsem, že otec nespí. Najednou vstal z postele a začal si oblékat župan.

„Kam jdeš, tati?“ zeptal jsem se ho.

„Jen lež,“ řekl otec, ale já vylezl z postele a šli jsme s otcem přes halu, kam svítil měsíc, do pokoje, kde ležela mrtvá tetička. Měsíc svítil na koberec před postelí a na něm ležel jezevčík a naříkal. Naříkal a naříkal a já si k němu sedl na bobek a začal jsem ho hladit po hlavě, ale pejsek naříkal a vzlykal. Hladil jsem ho po krátkých hladkých chloupkách na malé hlavě a pejsek naříkal a pak najednou vzlykl a zůstal ležet. Cítil jsem, že mi pod rukou rychle tuhne. Umřel.

Na toho vzlykajícího pejska jsem potom, v letech, která následovala, často vzpomínal. Nevím ani proč. Druhý den bylo patnáctého března a do Prahy přijeli Němci. Když strýčka a tetičku spalovali v krematoriu, bylo už na pohřbu jenom několik málo lidí, teta Pavla byla za hranicemi a byt zabralo gestapo.

A já jsem pořád slyšel to tetiččino smutné volání: „Pavle! Pavle!“ a věděl jsem, že je to navždycky pryč.

Vyprávěla o tom; vyprávěl jí to starý penzionovaný policejní strážmistr Baloun, který měl tenkrát službu v Zahradní ulici a viděl je; on, Leo, běžel vpředu, zahnul kolem rohu nějaké zahrady a hnal se s rozepjatým sakem pryč, oči vytřeštěné, že se ho strážmistr v první chvíli lekl, ale pak se v něm probudila služební horlivost. Řekl jí: „Víte, slečno, povídám si, hele ho, nějakej zloděj. Chudák, vypadal hladově a nevyspale, ale zloděj, povídám si, strážmistr, skočej po něm, zloděj je zloděj, i když se to na světě zlodějema hemží, ale na takový voni nemaj gebír. Že jo, slečno, my policajti sme od chytání těch malejch zlodějíčků, a ty velký nás za to platěj, ale na tuhle moudrost sem nepřišel já, slečno, to mi řek nějakej Tonda Řeháček, toho sem chytil štyrykrát. Takovej kapsář, chodil k Ulomenýmu uchu, to ste neznala, vy ste tenkrát byla eště ďoučátko. A tak si povídám, strážmistr, je to nepříjemný, ale musej ho chytit, hergot, sou přece strážce veřejnýho pořádku, i když je to dneskon teda pěknéj pořádek.“ A v okamžiku, kdy po něm skočil, vyhouply se za rohem zahrady tři zelené stíny, pak ještě dva, v uniformách schupo. Byly z docela jiné doby, z jiného věku než ten starý, upovídaný, dobrácký, přísný otec půlnočních oveček, který měl už jen půl roku do penze; z jiného věku, a ta bubenečská vilová čtvrt jako by byla nějakou čtvrtou dimenzí a v ní simultánně existoval starý čas s novým, v němž hypertrofovala krutost. A hned začali řvát a hlasy se strážmistrovi zakousávaly do uší jako buldočí zuby: „Wachtmeister, haftnehmen den Kerl!“ A tak po něm skočil. „Já nevim, jak sem to dokázal, slečno. Trenýrovali nás, jak skákat po lidech. Asi sem se to musel naučit při tom trenýrování. Běžel mi rovnou do náruče, udělal vobyčejnou kličku napravo, stačilo se drobátko nahnout, ale já, v tu ránu, jak sem zmerčil ty zelený, skočil sem po něm jak vožralej, akorát vedle, a žuchnul sem sebou na chodník tak šikovně, že se mi skutálela přilba a začal sem dělat vomráčenýho. Jo, slečno, jenže vono to nebylo nic platný. Na druhý straně se vobjevili taky ty zelený,“ a vyprávěl, jak ten vyzáblý, hladový, štvaný člověk najednou strnul a svaly, ani ne vědomí, jenom reflexy, svaly ho obrátily zpátky, ne rozum, ani vůle, věděl už, že je v pasti, ale obrátil se na druhou stranu a pak se rozběhl přes ulici k plotům protějších vil a strážník, který ležel na zemi jako mrtvý, ho sledoval přivřenýma očima; vypadal jako zajíc, který běží o život přes holé zorané pole a ze dvou stran se na něj řítí smečky štěkajících psů. A strážmistr vyprávěl se stařeckou necitelností, vlastně sám sobě, ne jí, Rebece, sestře, sám sobě, ten strašný film, nejhorší vzpomínku svého života, prožitého mezi kapsáři, holkami, kasaři a pasáky, ale lidmi: „Doběh akorát k tomu plotu, slečinko, a chtěl na něj vylízt. Ale v tu ránu už u něj byl ten nejvyšší šupák, takovej blondýn esesáckej, a ani se po něm nesápal, počkal, až chlapec přehodil jednu nohu přes plot, a pak ho docela pomálu, jako z legrace, chytil vzádu za kalhoty. Zašklebil se na něj, slečinko, takhle se neškleběj lidi, tak se šklebíval jenom inspektor Maduna, víte, to bejval tajnej, fízl na štyrce, pak ho zavřeli, že tejral holky, ten se dycky takhle šklebil a já pokaždý věděl, že za moment dá delikventovi přes hubu. A tenhle, slečinko, ten se taky tak zašklebil a povídá: „Na, Jud, vír hám cajt!“ A držel ho vzádu za ty kalhoty a von sebou škubal, slečinko, víte, kopal, jako kdyby si myslel, že se mu eště povede utýct – vodpusťte, slečinko, ale vypadal jako Čaplín v jednom filmu –“ Jako ve staré, surové macksennettovské grotesce, ten směšný židáček na plotě a ten mohutný blondýn, ten cop, strašlivější než zuřivý Mack Sennett, se schupáckými nárameníky. „Vostatní doběhli a vobstoupili je, slečinko, a čekali. Já ležel, vodpusťte mně to, ale já ležel jak širokej tak dlouhej na zemi, a nedělal jsem nic. Já vím, vono ani nešlo nic dělat, ale snad sem moh vstát a aspoň ho jako před nima zatknout, abych mu ušetřil ty trapný chvíle na tom plotě. Jeden přece má dycky něco dělat. Jeden přece nemá stát a koukat, jak se druhýmu děje násilí, a myslet si, hlavně že je to von, že to nejsem já. Jenomže já z nich měl strach, slečno, docela vobyčejnskej strach.“ A pak žida stáhli z plotu, postavil se jim nejistě tváří v tvář, nešťastný, že nemůže nic dělat, zahanbený, jako je vždycky zahanbený člověk, kterého jako kus jatečního dobytka vedou na popravu, kterého obnažují do nahoty strachu ze smrti, ze vší nahoty té nejvíc zahanbující, těkal očima po tom rozchechtaném kroužku čertů, a pak ho jeden zezadu kopl do zadku, až se natáhl na dlažbu, a ten dlouhý, ten s blond hřívou pod zelenou čepicí ho zvedl vzadu za kalhoty, jako to dělávají cirkusoví klauni jeden druhému, a dal mu neuvěřitelnou, mlaskavou, cirkusovou facku, až se černá židovská hlava otočila na druhou stranu, a jiný se sehnul a podtrhl mu nohu. A pak se znovu rozchechtali, pivním chechtotem prušáckých hospod; ne: chechtotem konce člověka a všeho lidského.

„Táhli ho, slečinko, a v jednom kuse ho fackovali, kopali, strkali do něj, a pořád se přitom tak chechtali, víte, to se ani nedá říct, jak. Eště dneska jako kdybych to slyšel, slečno. Lidi se ani tak nechechtaj. To ani inspektor Maduna. Ten se jen šklebil, a když delikventovi vyrazil zub, tak zbled a z huby měl najednou takovou rovnou čárku, a neřekl už ani slovo a vodešel z kanceláře. Ale tyhle se chechtali, s vodpuštěním, slečno, vopravdu jako v cirkuse. A pořád ho mlátili, kopali, fackovali, že na rohu upad na kolena a vomdlel. Pak ho vzali za nohy –“ a vyprávěl, jak ho táhli, jak černá židovská hlava drhla o pečlivé, jemné dláždění té bubenečské vilové čtvrti a on ze země najednou zahlíd, že z oken vil čumí lidé, a popadl ho vztek a vyskočil a rozkřikl se panovačným policajtským hlasem: „Zavřít okna! Okamžitě! Ménem zákona!“ a rozběhl se těžce, zmateně, vrávoravě za zelenými, ale přišel pozdě, za rohem stálo auto a žida hodili do něj.

A Rebekka vyprávěla. Pil jsem pomalu teplou, hnědou, intimní, voňavou kávu hlubokého míru uprostřed studené války, toho léta Páně 1952, a příjemný déšť stříkal na lucernu. „Starou belu s sebou vzal,“ vyprávěla Rebekka. „Ani ho neodvezli. Umlátili ho ještě ten večer na nějakým esesáckým mejdanu. A pro fotra si přišli druhej den, tak tomu blbec taky neutek, árijská manželka mu byla houby platná.“

„Mluvíš pěkně o svým otci,“ řek jsem.

„Byl to posera,“ řekla Rebekka. „A já nenávidím posery víc – já nevím – víc než co jinýho na světě. Protože oni nakonec můžou za všechno a protože nakonec je jim stejně všecko houby platný, i ta posranost, jako jemu ta árijská manželka…“

Pan doktor Strass

Pan doktor Strass byl vždycky starý, asi padesátiletý, byl malý, křehký a nenápadný. Mluvil tak tiše, že jsem mu skoro nic nerozuměl, a ordinaci měl ve vile nad řekou. Říkalo se tomu vila, ale mně to vždycky připadalo jako zámek, a taky to spíš zámek byl.

Zvenčí byl kolem dokola železný plot ze samých železných oštěpů se špičatými hroty a brána, umělecky vykovaná, a na veřejích brány byl v kování monogram pana doktora Strasse. KS. Z obou veřejí brány vyčnívaly dvě tyče a ty byly asi do poloviny výšky obtočeny dvojicí Aeskulapových hadů, takže když byla brána zavřená, měli hadové hlavy bojovně naježené proti sobě a vyplazovali jeden na druhého pozlacené jazyky.

Za bránou se šlo po široké pískové cestě, kudy sjížděl pan doktor Strass ve svém automobilu na ulici, a vždycky když jel z kopečka s vypnutým motorem, praskal mu pod pneumatikami písek. Cesta se zvolna zatáčela doleva až k vile. Vila měla vysokou věž nahoře s dřevěným trámovím, v němž byly vyřezávané hlavice, chrliče a zvířata. Nad nimi se svažovala špičatá střecha a na ní žerď s plechovou korouhví. V korouhvi byl vysekán letopočet 1900.

Kolem vily bylo ticho a mohutné husté smuteční vrby. Po schůdkách se šlo nejdřív na otevřenou verandu a z ní do velice temné čekárny, která byla celá obložena tmavým dřevem a vedly z ní dveře do ordinace, tlustě vypolstrované lesklou, hladkou, studenou kůží. Kůže byla prošita koženými knoflíky, takže se na ní dělaly chladně blýskavé boule od země až ke stropu. Naproti vchodu nad vyřezávanou lavicí visel veliký obraz od Beneše Knüpfera, znázorňující zelené moře, velice krásný a skutečný. V kožených klubovkách seděli mlčky dva nebo tři pacienti, víc jich pan doktor Strass v čekárně nikdy neměl, a přece se říkalo, že je velmi bohatý. Nemohl jsem nikdy pochopit, jak může být bohatý, když má tak málo pacientů.

Po návštěvách jezdil pan doktor Strass v otevřené lancii, která byla aspoň šest metrů dlouhá, a on v ní seděl vždycky sám, se širokým černým kloboukem na hlavě. Projížděl hlavní třídou po kočičích hlavách a lancia skřípala a nadskakovala, ale pan doktor Strass v ní seděl zpříma a pevně, bezvýrazný obličej pozorně upřený před sebe. „Mami, mami!“ volával jsem. „Pan doktor Strass jede!“ „Ano,“ říkávala máti. „To je zlatý člověk.“

Potom lancia stávala před skleněnými okny kavárny na náměstí, a když jsem přimáčkl nos k tlustému sklu, které mělo matný rám s vyleptanými květinami v rozích, uviděl jsem pana doktora Strasse, jak sedí v šedivém obleku s vestou a řetízkem od hodinek, v tuhém bílém límečku, u mramorového stolku nad černou kávou a hovoří tiše a bezvýrazně s panem Ohrenzugem nebo se šviháckým starým panem Löblem, anebo také někdy s mým otcem, a na bílých rukou s velkým pečetním prstenem na prstě mu v přítmí kavárny zlatě svítí jemné zrzavé chloupky.

Přišel jsem na svět s pomocí pana doktora Strasse a od té doby jsem často býval hostem v mlčenlivé čekárně ve vile, která vypadala jako zámek. A často jsem překročil práh z té tmavé čekárny a vešel jsem do ordinace a bylo to, jako by se člověk z ničeho nic octl z černé noci v bílém dni. Ordinace svítila jako umytá nedělní kredenc ve sluncem zalité kuchyni, chromované kliky skříní s nástroji se studeně leskly, studeně svítila obrovská chromovaná koule diathermie a podivná zařízení vyšetřovacího stolu uprostřed ordinace, potaženého bílou kůží; vypadala jako třmeny koňského postroje, jenomže trčící vzhůru, a já nevěděl, k čemu jsou, ale tušil jsem, že k něčemu velmi nepříjemnému a bolestivému. Pan doktor v bílém plášti sám otvíral vypolstrované dveře, za nimiž byly ještě jedny dveře, také zvenčí a zevnitř vypolstrované kůží, jenomže bílou. Potom mu máti úzkostlivým hlasem sdělila moje potíže a pan doktor bez výrazu poslouchal, pak mi tichoučkým hlasem nařídil, abych se svlékl do půli těla, vytáhl chromovaný stetoskop a jal se mi ho nasazovat sem tam po břiše a po zádech a strašně to pokaždé zastudilo. Potom, jako by stetoskopem dobře neslyšel, vytáhl si ho z uší, stiskl mě chladnýma rukama na zádech a na břiše a začal mi sem tam přikládat na kůži ucho. Když mi je položil na prsa, viděl jsem mu na bílou, trochu svraštělou pleš, a někdy byl pan doktor také neoholený, protože držel nějaké svátky, a po mé jemné dětské pokožce škrábal drsný rezavý vous.

Ve čtvrté třídě jsem dostal zápal plic, sotva jsem se vyléčil, žloutenku, a nakonec znovu zápal plic a pohrudnic a mezitím ještě dvakrát zánět středního ucha.

Ležel jsem ve svém pokoji u otevřeného okna, ačkoliv to bylo v zimě, protože to nařídil pan doktor Strass, – a věděl jsem, že možná umřu. Modlil jsem se od rána do večera, abych neumřel; alespoň v přestávkách mezi chvílemi, kdy jsem v horečce blouznil, a skutečnost a sen se mi pomíchaly v hlavě. Sliboval jsem pánubohu, že se budu pořád, každý den, až do smrti modlit pět otčenášů a pět zdrávasů, když neumřu, a jak mi bylo stále hůř a hůř, zvyšoval jsem tu kvótu na deset, dvacet, třicet otčenášů, až jsem skončil někde u jednoho sta, a pak už jsem byl příliš slabý, abych měl vůbec ještě zájem o nějaké sliby. V příštím roce jsem se pokoušel ten hrozný denní náklad zbožné vděčnosti vláčet s sebou, ale nebylo to možné, tak jsem ho změnil na slib, že ve třiceti letech vstoupím do kláštera, ale když mně bylo třicet, žádné kláštery už nebyly, takže jsem slib nemohl splnit a prostě jsem ho nedodržel.

V těch dnech, kdy se mi pomíchaly skutečnost a sen, vynořovala se z té směsice vědomí a polovědomí často hlava pana doktora Strasse s bezvýrazným pohledem vodově modrých očí, jednou zářila za pleší noční lampička, jindy bodavé, nepříjemné světlo zimní oblohy za oknem. Později mi řekli, že pan doktor Strass nedělal rozdíl mezi dnem a nocí a že ke mně jezdil každé dvě hodiny po mnoho dní. Jeho lancia stála před naší vilou od rána do rána, a když jednou celé odpoledne nepřijel, protože paní lékárníková Holznerová rodila, rozkřiklo se po sousedství, že jsem umřel. To prý mě zachránilo, říkala máti, protože o kom se říká, že umřel, a on neumřel, ten bude dlouho živ.

Ale já vím, že mě zachránil pan doktor Strass. V těch okamžicích, kdy jsem si uvědomoval, že je u mě, cítíval jsem jeho neoholené tváře, jak mě škrabou na prsou a po zádech jako ježek-přítel. Pak se mi často objevoval v onom rozhraní snu a horečky jako ježek, a ježek měl jemný židovský nos a voňavá jablíčka napíchaná na kožiše a díval se na mě lidskýma očima a ty oči mě bezvýrazně a zamyšleně pozorovaly, nevěděl jsem, jestli je v nich starost nebo zájem nebo lhostejnost, nedal to na sobě nikdy znát a nikdy příliš nemluvil. Za ním, v severní záři noční lampičky, uplakaný obličej máti se slzami perlového náhrdelníku kolem krku, a docela ve stínu vysoká postava otce, která se každou chvíli ztrácí ve tmě a na tváři se jí skelně leskne věčná slza, a slza za slzou po ní stéká, slza za slzou, jako vodní hodinky, které mi odměřují čas života.

Potom pan doktor Strass promluvil a já věděl, že říká, že je se mnou zle, a že žádá rodiče o dovolení, aby směl použít nějaký poslední, dosud nevyzkoušený prostředek, který si přivezl z Mezinárodního lékařského kongresu v Londýně, jak jsem se později dozvěděl. A pak pláč, usedavý pláč máti a těšivý hukot otce a potom polohlasný úsečný povel, nebo svolení, nevím co, a šustění sukní naší služebné a pak bílé ruce pana doktora Strasse s rezavými chloupky, injekční stříkačka, bodnutí, a potom spánek, a pak se mi najednou udělalo dobře a slunce ráno svítilo přes zahradu oknem ke mně a na postel a u ní seděl pan doktor Strass s kruhy pod očima a v očích měl poprvé a snad naposled něco jako zájem, radost, účast, triumf, nevím.

Po létech máti říkala, že mi tehdy dával penicilinové injekce, to bylo prý to, co přivezl z Londýna, tam je na lékařském kongrese demonstrovali jako nevyzkoušenou novinku, ale já nevím. Bylo to několik let před válkou, snad je to možné, nevím. Vím jen, že život mi zachránil pan doktor Strass hodinami své obětavé přítomnosti.

Když otec jednou při obědě řekl, že se pan doktor Strass bude ženit, nemohl jsem tomu uvěřit, poněvadž mi na to připadal moc starý. Ale ženil se a odjel s nevěstou na francouzskou Riviéru. Svatbu měli v Praze a otec na ní byl, já ne. Potom otec vyprávěl, že nevěsta pana doktora je krasavice a z velmi bohaté rodiny Karpelesů, kterým patří továrny na léky a chemické výrobky někde v jižních Čechách.

Pan doktor byl na svatební cestě velice dlouho, a když se vrátil, nejezdil už ve staré lancii, ale v černém buicku, ale jinak se vůbec nezměnil a já dál chodil k němu do ordinace a on mě dál studil chladným kroužkem stetoskopu na zádech a na prsou, neboť mi po zápalech plic zůstal silný katar průdušek a byl jsem vůbec pořád hodně churavý.

Jeho paní jsem viděl jenom málokdy, ale byla opravdu velmi krásná. Šel jsem k němu do ordinace a z cesty k vile jsem ji uviděl na břehu řeky, v bílých šatech a s děťátkem v bílé krajkové peřince.

Za nějaký čas po tom, co přišel Hitler, museli jsme k panu doktorovi Strassovi přestat chodit. Otec už byl tenkrát v Arijském boji prohlášen za židomila a v bance seděl jakýsi pan Hesse a dával pozor. Začali jsme chodit k panu doktorovi Labskému, který byl také hodný, ale ordinaci měl v činžáku a plnou lidí na pokladnu a nebylo tam nic krásného ani tajemného, ani žádné zelené moře a lesklá černá kůže v tmavém příšeří. Byly tam jen obyčejné dveře a skrze ně bylo slyšet všechno, o čem pan doktor Labský hovoří s pacienty.

Ale já jsem koneckonců také tolik nepotřeboval chodit k doktorovi, protože jsme založili orchestr a já se místo chorobami začal zabývat nešťastnou láskou k Ireně, která chodila do tercie a měla copy a přistěhovala se z Podkarpatské Rusi a do svého žvatlání páté přes deváté mísila rusínská slova, do kterých hlavně jsem se zamiloval, a pak hodně do těch copů. Brzo jsem si také vymohl na otci saxofon a neměl jsem už vůbec čas myslet na choroby. K máti jsem se začal chovat násilnicky a dělal jsem si, co jsem chtěl.

Židům sebrali auta a zakázali jim chodit do restaurací. Všude visely tabulky ŽIDŮM NEPŘÍSTUPNO, jenom na hospodě, která se jmenovala Port Arthur a stála na samém kraji města u řeky, pověsili štít KAVÁRNA PRO ŽIDY.

Jednou večer v pozdním létě, kdy slunce jako medová poleva leželo na všem, i na duši, šel jsem kolem té kavárny pro židy; právě jsem doprovodil domů Irenu, ona na mě mrkla hnědýma očima, což mi tenkrát ke štěstí úplně stačilo, a napadlo mi podívat se oknem dovnitř. Protože do okna hospody svítilo slunce, musel jsem zase přimáčknout nos na sklo, jako jsem to dělával v kavárně na náměstí, když jsem byl docela malý.

Uvnitř, za stolem s politým kostkovaným ubrusem, seděli pan doktor Strass s panem Ohrenzugem a s panem učitelem Katzem nad třemi šálky bukvicové kávy, všichni neoholení, nemluvili, mlčeli. Jen seděli, nehybní nad tou špinavou kávou, dívali se před sebe a nemluvili. Vypadali sešlí, ošumělí a velmi staří.

Rychle jsem stáhl hlavu od okna a měl jsem najednou po té zamilované náladě, a když jsem uviděl, že proti mně pochoduje četa brunátných, zdravě vyhlížejících německých vojáků a zpívají si nějakou písničku o Lebe wohl, Erika, zabočil jsem radši do postranní uličky, abych se na ně nemusel dívat, protože jsem se nějak styděl, nevím ani za co.

Potom jsem uviděl pana doktora Strasse už jenom jednou. Utíkal jsem se saxofonem průchodem v domě, který vedl do Židovské ulice, a tam jsem vrazil do pana doktora. Pozdravil jsem ho a zůstal jsem v rozpacích stát. Pan doktor se bezvýrazně a jakoby stydlivě usmál a řekl: „Jak se vám daří?“ „Dobře,“ řekl jsem a zastyděl jsem se za to, že jsem řekl dobře, i když to byla pravda, a polilo mě horko, když jsem si uvědomil, že mi pan doktor vyká, ačkoli když jsem s ním mluvil naposled, ještě mi tykal, ale to jsem ovšem chodil teprve do tercie. Odmlčeli jsme se a já nevěděl, co říct. „Co to nesete?“ zeptal se pan doktor a ukázal na dlouhý kufr s tenorsaxofonem. „Saxofon,“ řekl jsem. Pan doktor se na mě udiveně podíval. „Saxofon? Ale –“ ale nedořekl to. Zdálo se mi, že se začervenal, a já se v tom okamžiku začervenal taky, znovu, protože jsem pochopil, proč to nedořekl; věděl, že už nemá právo ptát se po mém zdravotním stavu, po tom, jak se saxofon snáší s mými průduškami, neboť je žid, a tohle je moje, árijská záležitost. A tak se jenom nějak, nevím jak, se mnou rozloučil a odešel, a já věděl, co mi chtěl říct, a věděl jsem, že jednou budu muset saxofonu zanechat, protože to moje průdušky nesnesou.

To byla vůbec poslední diagnóza pana doktora Strasse v našem městečku.

Potom jsem se dozvěděl, že ho v Terezíně oběsili. Za nic. Nepozdravil prý nějakého esesáka. Měl přece vždycky takový slabý hlas, takový, který slyším dosud, kdy už ty silné, zdravé, vojácké hlasy dávno zmizely v opovržení času.

Ale to on tenkrát v sobotu ráno ještě nevěděl. Nevyprovodil ji ani ke dveřím, musela jít sama. Jenom jeho žena ji vyprovodila, ale také jen na roh ulice. Dál se bála. „Měla jsem na kabátě hvězdu a bylo mi patnáct let,“ vyprávěla Rebekka. „Ani ne, čtrnáct a tři měsíce. Na výstaviště bylo od nás jenom asi pět minut. Vlastně míň. A já jsem věděla, ze mě tam zabijou. Ne třeba tam, ale až tam přijdu, jako kdyby už bylo po mně. Šla jsem a chtěla jsem si to užít, ještě těch posledních pět minut, aby trvaly aspoň hodně dlouho, ale nešlo to. Je to, jako když tě vezou na operaci, jenže horší. Ale je to podobný. Jenže když tě vezou na operaci, tak si představuješ, jak tě zas vezou zpátky a všechno máš za sebou. Tohle ne. Já věděla, že až budu mít tohle za sebou, tak ze mě bude mrtvá židovka. Jedině že mi nevylámou zlatý zuby, protože ty jsem ještě žádný neměla. Ale to jsem tenkrát vlastně nevěděla, že mrtvejm lámou zlatý zuby, tenkrát ještě ne.“

Šla, aby jí to dlouho vydrželo, kolem železářství, kde vystavovali struhátka a míchačky na těsto, věci, které lidi asi ještě budou potřebovat, lidi asi, ale ona už ne. Vedle byl cukrář a měl za výkladem chudičké válečné dorty. Vedle instalatér; nad vchodem hlásal nápis, že provádí veškeré instalatérské práce. Bylo jí patnáct let, a už jí to bylo k smíchu, že Ant. Šinták provádí veškeré instalatérské práce. A k čemu je provádí, když přece stejně jednou umře, Ant. Šinták, a nebude už provádět žádné instalatérské práce.

„Šla jsem,“ vyprávěla, „a najednou proti mně jde Andula Malinová, holka, s kterou jsem chodila do školy. Hnala se jak splašená, s deštníkem, a v ruce držela Kinorevui. Asi na rande. A já do koncentráku. Ona do bijáku, já do koncentráku, víš, Danny, já jsem najednou – a proč já? Proč já? Proč ne Andula Malinová? Chtělo se mi otočit se a jít taky. Ani ne na rande. Domů. Do toho našeho zasmrádlýho, ponurýho bytu, kde se jenom fotr potil strachem. Ale ne tam. Ale sotva mi to projelo hlavou. Věděla jsem, že prostě musím jít do koncentráku, i když Andula Malinová může jít na rande, že já musím do koncentráku, a ona ne, protože takhle to na světě je, vždycky jeden jde na rande, druhý do koncentráku, a tak jsem se táhla dál a před sebou jsem viděla strejce Ohrensteina v nejlepších šatech, v koverkotovým svchníku –“ A viděla je všechny, jak se táhli ze všech stran k té bráně, jako vyhnanci bez zastání, k výstavišti, kde stáli dva obrovští muži zbraní SS, podobní jatečním symbolům, žvýkali něco mohutnými čelistmi a prohlíželi si je, pokorné, shrbené, s majetky ulitými a poschovávanými po árijských rodinách, jak jdou v nedělních šatech, s ranci, kufry a balíky, jak se trousí do té brány a někteří se uctivě, ze zvyku, ze strachu, z naděje uklánějí těm esesáckým zvířatům v bráně…

Pan učitel Katz

Když jsem chodil do třetí třídy, dali mě naši učit němčinu, protože ve škole začínala němčina ve čtvrté třídě. Tak to dělali vždycky. V sekundě mě dali na latinu a v kvartě na francouzštinu, jenomže já jsem se tenkrát chtěl učit anglicky, a tak jsem se francouzštinu neučil a koupil jsem si učebnici angličtiny a potajmu jsem se učil anglicky.

Ale na němčinu mě dali k panu učiteli Katzovi, který bydlel v Židovské ulici, v domě, kde dřív byla židovská škola, a byl to učitel židovského náboženství a kantor v synagoze. Byl maličký a holohlavý, ale uměl krásně zpívat a hrát na housle a na harmonium. Bral za hodinu osm korun a to bylo méně než u všech jiných učitelů.

Měl jsem veliký strach, když jsem šel prvně na hodinu a zvonil jsem u zasklené dřevěné přepážky v prvním patře židovské školy, kde byla dřív třída, ale teď byla přepažena tou zasklenou přepážkou, a tak z ní byla na jedné straně předsíň, z které se šlo do modlitebny, a na druhé straně předsíň, z které se šlo do kantorova bytu. Měl jsem strach, ale pan učitel Katz byl hodný a vlídný a odvedl mě do kuchyně, kde seděla na štokrleti u kamen jeho paní ve starém županu a byla tlustá, a pan učitel mě posadil ke kuchyňskému stolu a otevřel přede mnou novou učebnici němčiny, která zapraskala ve hřbetě, a na první stránce byl černobílý obrázek něčeho kulatého a špinavého, což bylo vejce. Pan učitel mi vlídným hlasem řekl, že vejce se řekne německy Ei, a tak jsem se začal učit německy úplně od začátku, od vejce. Das ist ein Ei, říkal pan učitel, a já to po něm opakoval. Ist das ein Ei? ptal se pan učitel, a hned sám odpovídal: Ja, das ist ein Ei, a já to opakoval po něm.

Pan učitel Katz neučil jen německy, ale vyučoval také židovské náboženství. To se učilo hebrejsky, proto musely židovské děti chodit nejdříve na hodiny hebrejštiny. Židé ale musí mít na hlavě klobouk, když se modlí nebo když dělají něco, co má co dělat s náboženstvím. Proto se někdy stávalo, že když jsem přišel na hodinu němčiny dřív, seděli u pana učitele Jonáš Lewithů a Itzik Kohnů a odříkávali velice nahlas tajemné věty řečí, která byla hebrejština, a na hlavě měli klobouky pana učitele Katze, jeden na všední den a jeden na šábes, které jim zapadaly až po uši, protože bylo léto a horko a oni si na hodinu náboženství nepřinesli svoje čepice, takže jim pan učitel musel půjčit svoje klobouky, které jim ale byly veliké. Seděli zpříma na židlích a koukali po mně nafoukaně a opovržlivě, neboť mluvili řečí, které já nerozuměl, a vykřikovali loubalim selah šmé ašboazim nebo tak nějak, ale pan učitel jim stále skákal do řeči a opravoval je, takže asi tu řeč také moc neuměli, jenže já ji neuměl vůbec, proto se mi mohli smát.

To s těmi klobouky se stalo pak ještě jednou, když se vdávala dcera pana učitele Katze Ruth. Brala si pana Isidora Kafku z O., který tam měl malou továrničku na sešity a byl to ortodoxní žid. Svatba byla také ortodoxní a oddával je slavný rabín z Kolína, a protože pana učitele Katze znalo hodně lidí a říkalo o něm, že je to hodný žid, jako to říkali o panu doktorovi Strassovi a jako zase naopak o Mošem Čubkalöblovi říkali, že je to zlý žid, proto přišli na svatbu nejenom židé, ale také mnoho křesťanů. Jenomže to bylo v létě, bylo horko a oni přišli bez klobouků a do synagogy je nechtěli pustit. Bylo to trapné, protože každý chtěl svatbu vidět, ale dovnitř je nechtěli pustit, a tak stáli před synagogou a nadávali, až najednou přiběhl pan Izák Eisner s nůší na zádech a se dvěma košíky, všechno plné klobouků dávno vyšlých z módy, které ve svém obchodě nemohl prodat, všelijakých žirardů a komických buřinek, a začal je půjčovat po koruně a na zálohu deset korun, a za chvilku je měl rozebrané, neboť svatba už začínala a všichni to chtěli vidět a hrnuli se rychle dovnitř. Proto si taky klobouky nevybírali, jenom rychle panu Eisnerovi vrazili zálohu, takže někteří je měli veliké a jiní příliš malé. Můj otec, který měl velikou hlavu a byl velmi veliký a vysoký, měl na hlavě malinkou šedivou buřinku, kterou si musel každou chvíli přidržovat rukou, aby mu nespadla. Musel jsem se smát a dostal jsem od otce pohlavek a ze synagogy mě vyhodili.

Pan učitel Katz vyučoval vždycky v kuchyni a jeho manželka seděla na štokrleti u kamen a poslouchala. První léta neříkala nic, teprve později, když už jsem uměl dobře německy a už jsme jenom četli pohádky a knížky a já vyprávěl obsah, a potom úplně nakonec, když přišli Němci a já ještě asi rok chodil k panu učiteli Katzovi a už jsme mluvili jen o politické situaci, skákala nám paní učitelová do řeči a přizvukovala panu učiteli. Ale první léta jen mlčela.

Pan učitel učil vlastní metodou, pomalu a systematicky. Neustále mi dával skloňovat příklady na skloňování, nejraději der gute alte Wein. Skloňoval jsem správně der gute alte Wein, des guten alten Weines, dem guten alten Weine, den guten alten Wein a pan učitel pokyvoval hlavou a já při tom dostával strašnou chuť na dobré staré víno, které pan učitel tak rád dával skloňovat, ale myslím, že ho sám nikdy nepil, aspoň ne moc, poněvadž byl chudý. Potom když už jsem německy dost uměl, říkával vždycky: Das, was du kannst, Daniel, das kann dir niemand nehmen. Darüm lerne, lerne deutsch. A vyprávěl, jak za první světové války byla bída a lidé ani za peníze nemohli nic dostat, ale on chodil po sedlácích a vyučoval německy, und dafur bekäm ich Approvisation, říkal, Mehl, Butter, sogar Fleisch, říkal, a říkal to pomalu a s důrazem, skoro zbožně, a já zas pokaždé dostával strašnou chuť na Mehl, Butter, sogar Fleisch, ačkoliv jsem jinak moc nejedl, kromě cukroví. Du kannst alles verlieren, Daniel, Geld, alles, říkával. Nur was du da hast – a ukazoval prstem na svou holou hlavu – das kann dir niemand nehmen. Kdyby přišla nová válka, říkával, netrpěli bychom nouzi. Protože lidé by se pořád chtěli učit německy a on prý by jim mohl říct, že nechce peníze, ale Mehl, Butter und sogar Fleisch. Auch Milch, říkával, když si vzpomněl, a spokojeně se přitom usmíval.

Večer v pátek někdy skončil hodinu dříve a poslal mě domů, protože vyšla večernice a začínala modlitba. Příští týden v úterý mi tu chvilku pak pokaždé vynahradil. Ale já nešel domů, ale schoval jsem se do tmavého výklenku na schodech a díval jsem se, jak přes třídu, přepaženou zasklenou přepážkou, chodí židé do modlitebny, pan Abraham Lewith, otec Jonáše Lewitha, pan doktor Strass, pan Ohrenzug, který měl velkoobchod střižním zbožím, a jeho syn, septimán Benno Ohrenzug, i jiní, které jsem všechny ani neznal, a pak se z modlitebny ozval zpěv, to zpíval pan učitel Katz, který byl kantorem, a pak divoká směsice hlasů, že se mi zdálo nepochopitelné, že by to vydávali pan Lewith, pan Ohrenzug, pan doktor Strass a pan Abeles, jehož dcera Sára závodila za S. K. K. v plavání naznak, a hlasy se zvedaly a zvedaly a pan učitel Katz měl najednou hlas silný a lkavý a krásný a já poslouchal a skoro jsem se zalykal nějakou divnou a neznámou a strašnou touhou a vymotal jsem se z tmavého výklenku a po schodech dolů před školu. Nad věží zámku na kopci, na tmavěmodrém nebi, svítívala čistá večernice jako slza, a když jsem vyšel v mrákotách přes náměstí domů, začaly hrát v kostele varhany a mně bylo blaženě a smutno a do pláče.

Vždycky jsem přemýšlel, proč tak lkají, proč tak volají a křičí. Jednou, když jsem šel na hodinu, byly dveře do modlitebny pootevřené. Měl jsem strach, ale přesto jsem vlezl dovnitř a tam jsem uviděl tmavou sametovou oponu s vyšíváním a mezi okny mapu Palestiny s hebrejským nápisem. Jenom ta mapa Palestiny mi utkvěla v hlavě, protože potom přišel do modlitebny starý Arno Kraus, který tam uklízel, a vyhodil mě ven. Snad plakali a volali po té Palestině, odkud pocházeli jejich předkové, byla divná, ta školní mapa, a vedle krásně vyšívaná opona, podobná, jak jsem si myslel, té, která se roztrhla kdysi v Jeruzalémě.

A když se dcera pana učitele Ruth vdávala, bylo před tím mnoho všelijakých obřadů a zvyklostí. Pan učitel Katz mi rád vyprávěl o židovské víře a o zvyklostech. Ukazoval mi malou trubičku na rámu dveří, kterou lakýrník přetřel spolu s dveřmi hnědou barvou, a říkal, že obsahuje svitek s jakýmisi posvátnými slovy, jejichž význam jsem už zapomněl. Jindy zas seděl neoholený a vysvětloval mi, že je doba svátků, že se holit nesmí. Jindy zas nevzal tužku ani pero do ruky, protože nesměl manuálně pracovat. Také mi vykládal, že židé mají jenom Starý zákon, a já býval v jeho přítomnosti najednou naplněn zbožností a říkal jsem, že my katolíci máme ještě také Nový zákon, a pan učitel říkal, že ví, ale že oni neuznávají Ježíše za Vykupitele, a já říkal, že my katolíci ho uznáváme, a mezi námi zavládla pohoda a já byl spokojen, jak jsou věci na světě pestré a zajímavé a každá jiná.

V čas jiných svátků dával mi pan učitel macesy, které přicházely v balících z nějaké továrny, a které pak obyčejně snědl můj otec, který obyčejně snědl všechno. Pan učitel říkával, že jsou zdravé pro nemocné zažívání, neboť jsou z čisté mouky a vody.

V předvečer svatby se uzavřela nevěsta s několika ženami v oddělené místnosti a ony ji prý koupaly a myly a snad jí i potíraly tělo vonnými oleji, ale to se mi možná spletlo s něčím z katolického náboženství. Ale představa nahé bílé Ruth Katzové, která vystupuje z mosazné vany, nahá a bílá a mokrá, a židovské ženy ji trou a natírají vonnými oleji, mě vzrušovala k nepříčetnosti a dodnes mě vzrušuje něčím tajemným a krásným a velice cudným. Byla to nepochybně panna, a jistě i pan Isidor Kafka byl panic, nebyl vůbec hezký, byl zámožný, ale ne příliš bohatý, a byl to ortodoxní žid.

O macesech mluvil pan učitel Katz vždycky rád, jak jsou zdravé, protože měl cukrovku a nesměl jíst domácí pečivo, dorty a vůbec všechny věci, které se nesmějí jíst při cukrovce. Připadalo mi to na něm velice zvláštní a zajímavé a skoro jsem mu záviděl, že to všechno nesmí jíst, zatímco já mohu všechno, ale kromě cukroví mi skoro nic nechutná. Potom jednou mi začalo být nějak špatně a měl jsem divnou moč a pan doktor Strass řekl, že mám něco s ledvinami, a nařídil mi dietu. Ta dieta byla právě opačná než dieta pana učitele Katze. Was? ptal se pan učitel Katz zděšen. Du darfst nicht Fleisch essen, Daniel? Und Fett auch nicht? ptal se a já viděl, že se najednou a velice vyděsil a že o něčem přemýšlí. Byl jsem hrdý, že mám také dietu, a čekal jsem, že o tom budeme vyprávět, ale pan učitel Katz zbledl a najednou řekl a hlas se mu přitom chvěl: Sag nur, Daniel, was würde man essen, wenn man Zucker und Nierenkrankheit hätte? Dann müsste man doch zum Tode verhungern!

Za devět měsíců po svatbě narodilo se dceři pana učitele Katze dítě Hana. Pan učitel měl velkou radost a stále o ní vyprávěl. Je to prý krásné dítě a vlásky má jako andílek. Wie ein Engelchen, říkal. Jednou byl obzvlášť rozradostněný, neboť se vrátil z návštěvy u zetě a dcery a vytáhl ze zásuvky stolu velikou knihu, vázanou opačně, takže začátek byl na konci, a ukázal mi ji. Das habe ich schon für Hannerle besorgt, řekl. Eines Tages wird sie es brauchen. Byl to hebrejský slabikář pro děti, z něhož se měly naučit řeč, kterou je psaná jejich bible. Myslím, že tomu ani neříkají bible. Byly tam obrázky vajec, koťátek, psíků a chlapců ve staromódních pumpkách jako v našem českém slabikáři a já pochvalně přizvukoval a říkal jsem, Hana, das ist ein schöner Name, a pan učitel Katz byl ještě šťastnější.

Potom přišel Hitler a zavedli protižidovské zákony, ale já chodil dál k panu učiteli Katzovi, ačkoliv už jsem německy uměl a už jsem to vlastně ani neměl zapotřebí. Přestali jsme číst pohádky a knížky a vyprávět obsahy a mluvili jsme jen o politice. Nadával jsem na Hitlera a na Němce a pan učitel naříkal a jamroval. Také stará paní naříkala od kamen a já proklínal Hitlera, ačkoliv jsem tenkrát ještě vlastně nevěděl, co vlastně Hitler přesně všechno znamená. Was wir Juden schon alles mitgemacht haben! říkával pan učitel a zdálo se mi, že to neříká mně, ale někomu nahoře nad stropem, v nebi.

Když jsem potom odcházel domů, visely na tabuli náboženské obce v průjezdě seznamy židů, kteří vystupovali ze židovské církve.

Potom napsal nějaký anonym článek do Árijského boje, a psal, že jistý dirigent banky v K. posílá dosud svého syna na hodiny němčiny (to tam bylo proloženě) k židovi Adolfu Katzovi, kantoru židovské synagogy v K. Otec se velice rozčiloval, ale schlípl, a já musel přestat na hodiny chodit. Tím začal otcův pád. Začal platit za židomila, a už to s ním šlo z kopce. Stále se rozčiloval, nadával, a potom u nás jednou o půlnoci zatloukli na dveře a otce odvedli, ani neměl čas pořádně se ustrojit. Zmizel v Belsenu, tatínek, a kdykoli si na něj vzpomenu, vždycky ho vidím v té šedivé buřince, jak se mračí a dává mi pohlavek, anebo celého namydleného v pruhované košili, jak odchází s dědou v mysliveckém klobouku polní cestou k zapadajícímu slunci. Bůhví, jak skončil, a bůhví, jestli pořád nadával, asi ano, měl to v povaze. Už nikdy jsme o něm neslyšeli ani to nejmenší.

Jednou, asi za tři neděle po tom článku, přišel k nám z ničeho nic na návštěvu pan učitel Katz. Přišel v černém svrchníku s umaštěným sametovým límcem, zazvonil, stál v hale, vešel dovnitř, sedl si ve svrchníku ke stolu v pokoji a mírně a zdvořile se usmíval. Was ist mit dir, Daniel? zeptal se mě. Ich dachte, du warst krank! Zčervenal jsem a řekl jsem: Ich – ich darf nicht mehr zu ihnen kommen. Du darfst nicht? podivil se pan učitel. Warum? – Ich – řekl jsem, ale vtom mě přerušil otec, který byl rudý jako rak, a řekl mi, abych šel ven. Pak spolu s panem učitelem v pokoji dlouho mluvili a potom pan učitel vyšel ven a otec za ním a pan učitel měl holou hlavu shrbenou a jemný židovský nos mu vystupoval z obličeje, a podal mi ruku a řekl: Also, auf Wiedersehen, Daniel! Auf Wiedersehen, Herr Lehrer, řekl jsem, a když se za ním a za jeho černým svrchníkem zavřely dveře, začal jsem brečet. Také otci se sklouzla slza po tváři, ale zamračil se, šel a vynadal mé mladší sestře Haničce za to, že necvičí na piáno.

Potom jsem pana učitele Katze dlouho neviděl a pak nařídili židům nosit hvězdy. Jednou jsem potkal na rohu na náměstí pana Vladyku, disponenta z naší banky, který se potom vyšvihl na dirigenta, když otce zavřeli do koncentráku, a který už v té době dělal treuhändera v činžovních domech pana Ohrenzuga. Zastavil se se mnou a na něco se mě vyptával. Na rohu náměstí byla trafika a najednou z trafiky vyšel pan učitel Katz s pohlednicí v ruce a se žlutou hvězdou na černém svrchníku. Když mě uviděl, rozzářil se vlídným úsměvem a asi zapomněl na hvězdu a na všecko, protože začal radostně: Guten Tag, Daniel! Wie geht es dir? Ich habe dich schon lange nicht gesehen!

Odpověděl jsem trochu v rozpacích, ale pocítil jsem taky radost, že ho vidím a že je pořád stejný. Guten Tag, Herr Lehrer. Und wie geht es Ihnen? řekl jsem a podal jsem mu ruku. A tu jsem vedle sebe najednou uslyšel zašustění, otočil jsem se a viděl jsem, jak pan Vladyka honem pospíchá pryč přes náměstí, jen za ním vlají šosy jeho balonového trenčkotu. A najednou jsem dostal zuřivý vztek a obrátil jsem se na pana učitele Katze a zeptal jsem se ho, jestli jde domů a jestli ho mohu doprovodit, a šel jsem s ním natruc přes celé náměstí a on na všechno zapomněl a mluvili jsme o Hitlerovi a o válce a o cukrovce a pak o malé Hannerle, které byly už tři roky a uměla prý už velmi dobře mluvit.

Viděla nás spousta lidí. Možná že otci za to někde připsali čárku. Ale mně to tenkrát bylo jedno, poněvadž jsem měl pana učitele rád.

Pak obstavili některé léky a zakázali je prodávat židům. Mezi nimi byl inzulín. Byl jsem zrovna v lékárně a mluvil jsem s Vláďou Nosálem, který se tam učil na magistra, když si do lékárny přišel pan učitel Katz pro inzulín. Nevěděl o tom, že ho židům nesmějí prodávat. Slyšel jsem ho, jak zdraví, a viděl jsem ho v černém svrchníku se sametovým límcem mezi lahvičkami a křivulemi, za kterými jsme stáli s Vláďou Nosálem v laboratoři. Viděl jsem také pana lékárníka Hesse, jak vytřeštil oči na pana učitele, odkašlal si a řekl: Inzulín? Ano, řekl pan učitel. Jako vždycky; a pan lékárník chtěl něco říct, něco jiného, než pak řekl, protože řekl, že tenhle týden ještě nedostal zásilku. A kdy ji dostanete? zeptal se vystrašeně pan učitel, a tu pan lékárník zrudnul, skoro zbrunátněl, jako můj otec při poslední návštěvě pana učitele, a řekl: Počkejte, a vytáhl zpod pultu krabičku a řekl, že má železnou zásobu pro nemocnici a že mu ji zatím dá a nechá si pak jeho příděl ze zásilky. Pan učitel Katz poděkoval a odešel a pan lékárník, pořád ještě rudý, přišel k nám a nařídil Vláďovi, aby napsal inzulínovou kartu na nějakou paní a aby to vždycky dával panu učiteli Katzovi, ale opatrně, aby to nikdo neviděl, kdyby v lékárně byli lidé.

A potom jednou dali všechny židy z města do transportu. Šli brzy ráno. Vstal jsem, protože jsem celou noc myslel na pana učitele Katze, a šel jsem na nádraží. Byl to sychravý, studený, šeredný podzimní den. U nádraží stála dlouhá řada židů s kufry a ranečky. Schoval jsem se za roh hotelu Hvězda, protože jsem nechtěl, aby mě viděli. Hlídal je nějaký německý voják. Hledal jsem v řadě pana učitele Katze. Poznal jsem bratry Löbly, pana doktora Strasse, Sáru Abelesovou s malinkým děťátkem v náručí, Leo Felda, pana Lewitha, Itzika Kohnů a pak jsem najednou uviděl pana učitele Katze v černém svrchníku a vedle něho tlustou paní Katzovou a Ruth v zeleném kabátě. Vedle ní stál dlouhý, šeredný pan Isidor Kafka, její manžel, a za ruku držela malou holčičku se snědým obličejem a špinavými punčoškami na nohou. To byla Hannerle. Uviděl jsem ji tenkrát vlastně poprvé.

Potom voják něco vykřikl a řada se hnula a já viděl, jak pan učitel Katz sbírá ze země balík, převázaný šňůrou, a jak jde mezi ostatními k nádraží.

Hleděl jsem na Rebekku a vzpomínal jsem, jak jsem také četl Kinorevui. Vzpomínal jsem, jak se lidé v K. prali o lístky na Pandura Trencka. Jak se Hans Albers mužně , cynicky a neodolatelně usmíval na dámy v krinolínách. Vzpomínal jsem, jak jsme ve fabrice stáli frontu na kořalku a jak se mi líbila Heidemarie Hatheyer s plavými vlasy a dobře vyvinutým německým chrupem. A jak mě uchvacovala trojice spinetů ve filmu Friedemann Bach, jaká to byla hudba! Jak zněly pravidelným, dokonale plným pulsem, dokonale zvládnuté hudební myšlenky, přísného, a přece v kázni laskavého německého ducha.

To bylo na podzim a Rebekka šla do koncentráku a bylo to studené podzimní nebe. Studenější pro lidi, kteří neznají sychravou, holou, venkovskou zemi za takových dnů. Kteří znají jen secesní kavárny, velký plyšový salón strýčka Ohrensteina, plovárnu v srpnovém slunci a něžné chlupaté hlavičky siamských tygříků. Studené jako smrt. A ostré hřeby esesáckých hlasů.

Esesáci taky chodili do biografu. Taky se smáli Panduru Trenckovi. A mému strýci, který prodával v pokladně biografu lístky, dal jednou jeden přes hubu, protože strýc mu řekl: „Gehen Sie in die Front!“ protože nevěděl, že „postavit se do fronty“ se německy řekne „Schlange stehen“, a ne „in die Front gehen“, a tak strýc tenkrát urazil vojenskou čest německého esesáka.

„Rebekko!“ řekl jsem.

Takový je tenhle svět, chtěl jsem jí říct. Stojí na lhostejnosti. Dojímáme se leda nad literaturou. Pitomé, potištěné, sentimentální vyprávění nažene nám slzy do očí. Ale skutečnost, to, co se děje kolem nás, teď a tady, to nás nedojímá nikdy.

„Co?“ řekla Rebekka.

Chtěl jsem říct: Kolik milionů lidí denně? Kolik se jich dívá do obzorů smrti? Kolika pořád vyrážejí zuby z čelistí? Kolik jich ztrácí život, muži, ženy, děti, lidská embrya v dělohách? A svět sedí v biografu a chechtá se. Ano, protože je vystavěn na lhostejnosti. Jednou na ni možná zajde. Dobře mu tak.

„Jaks to mohla vydržet?“ řekl jsem. „Že ses nezbláznila?“

„To je pud sebezáchovy,“ řekla Rebekka. „Šla jsem do tý brány, čekala jsem ve frontě před esesákem, hrabal se mi v kufru a sebral mi zrcátko a knížku od Seiferta. A pak jsem sebou nechala strkat a vláčet jako všichni ostatní. Až do Terezína. Pořád jsem čekala, kdy mě zabijou, ale měla jsem kliku. Nejradši jsem spala. To mám dodnes.“

„Co?“

„Že je mi nejlíp večer, když ležím v posteli a usínám. Já myslím, že to je to nejlepší, co člověk na světě má.“

„Ale –“

„Když pomalu, pomalu usíná a říká si, a teď se na všechno vykašlu. Budu spát, a možná že se zejtra ani neprobudím. Třeba v noci umřu.“

„Rebekko!“ řekl jsem.

„Co?“

„Já –“ Ale všichni jsme nebyli lhostejní. Žádný člověk přece není úplně lhostejný. Člověk jenom zapomíná. Jenom je někdy bláhový. Jenom je směšný. Jenom je bezmocný. Skoro bezmocný. Ale přece –

Rebekko, chtěl jsem jí říct, ale pak jsem polkl slzy své duše a nasadil masku saxofonisty z Embassy baru. Rebekko, hele, řekl jsem, pojď sem, nebuď už smutná, heleď, něco ti povím, a vyprávěl jsem jí příběh…

Příběh pro Rebekku

Jsem vždycky vděčný každému, kdo pro mě něco udělá. Takový je u mě kamarád. Ale někdy, nebo vlastně jednou, jsem pochopil i nevděk.

To bylo, když jsem po tom debaklu s koncertem Banditů Rytmu pracoval pro vítězství ve fabrice, které se říkalo Metál a kde se vyráběla křídla ke štukám a dekle s kulometama k mesršmitům stojedenáctkám. Otrava, co bych ti líčil. A to od šesti ráno do půl osmý večer. Co mě drželo, byl WC. Scházel se tam vybraný společenský klub, samozřejmě študáci, jeden koňský řezník, dva zámečníci, kteří předstírali, že jsou holiči, a tři holiči, z kterých udělali zámečníky, sedělo se na reterátech, aby bylo alibi, když přišel werkšuc, protože na WC se směli zdržovat jen potřebu konající.

Pracoval jsem na těch deklech, byla to pásová výroba, rozdělená na takzvané takty. Na mém taktu jsme dělali čtyři. Já tlouk pneumatickým kladivem a ocelovou hrušku mi držela jedna švadlenka, kterou jsem se, potvoru, až do konce války snažil zainteresovat na, smím-li to tak říct, erotickém vztahu, ale zcela bezvýsledně, a pak mi ji vyfouk takový pitomeček, Josef Krátký – no, budiž mu to tedy přáno, štěstí s ní neudělal. Vedle nás na šabloně makala Oldřiška, s kerou chodil můj mladší brácha, poněvadž toho z gymplu vylili kvůli mně, a s ní Venca Stern, moc prima hoch, soustružník a trombonista, který se z vlasteneckých důvodů vydával za zahradníka, aby dělal nekvalifikovanou práci, a pak se jednou v noci, když měl tovární vachu, z neopatrnosti ožral a vynejtoval jim přes celé jedno křídlo od štuky nápis PRYČ S HITLEREM, který potom zvláštní směna musela celý den tajně odvrtávat. Z fabriky ho tenkrát pro jistotu radši vyhodili a místo něj přišel nějaký pásek z Nymburka, Bull Mácha, a ten potom Oldřišku mýmu bráchovi odloudil a obloudil. Jenže nakonec si chtěl jednou vyrobit pikrovou žloutenku; oni ho odkryli a vez se. Po válce se, chválabohu, vrátil a Oldřišku si vzal. Musel.

Na taktu před námi makali jen dva. Hamouni takoví, že v hamounství určitě postavili světový rekord. Nemohli jeden druhýho cejtit, a tak se předháněli, kdo udělá víc. Dřeli, že se z nich kouřilo, německý mistr jim poplácával po hřbetě a dával jim cigarety, pak jim přidělil k ruce učedníka výhradně na broušení ztupených vrtáků a za čtrnáct dní se ten učedník od přepracování zhroutil. Na celém pásu byli všude aspoň čtyři, jenom na jejich taktu pouze oni dva. Švestka a Sicflajš se jmenovali. Ať to každý ví.

Můj bráška se zaměstnával na taktu před nima povětšině nicneděláním. Byl velký vlastenec, a jak jsem řek, vyrazili ho následkem mého účinkování s Maskovanými Bandity Rytmu, o tom ti ještě povím, Rebekko. Byl to první takt, a jeho osazenstvo museli kvůli těm dvěma na druhém taktu rozšířit na šest lidí, aby se jim stačilo, a to ještě ti omezenci rvali bráchovi každý dekl z ruky, aby užuž mohli zase hamounit.

Přirozeně, bráchu to míchalo.

A jak mu bylo šestnáct, byl idealista. Aby pozvedl národní uvědomění těchhle a jim podobných, založil s párma cucáčkama a s naší Haničkou, mojí mladší a oblíbenou brunet sestrou, co teď zpívá v Bulvárce a má podle úsudku jiných úroveň – tak s těma založili ilegální spolek Bivoj, který se scházel u nás v jídelně a poslouchal tam Londýn. Někde taky sehnali malý cyklostyl a začali produkovat letáky. Vždycky tam měli nějakou báseň, ty psal jeden sextán z gymnázia, a pak článek od mýho bráchy, že jak se má Němcům škodit, chystat se na den odplaty, a že každý ve své zahrádce prý pěstuj stromy pro zrádce. Ty že si má každý dobře pamatovat, kolaboranty, hamouny a šmelináře. A brácha je dokonce, takový byl blbec, jmenoval jménem. Jako reprezentanty zrádců nějakého pana Hüneke – a pak ti o něm řeknu víc – jako reprezentanty hamounů duo Švestka-Sicflajš, a jako zářný příklad šmeliny Láďu Béma, o tom se taky dovíš. Tahle nejnesvětější trojice se mu dostala do každýho letáku a ty letáky strkal spolek lidem pod dveře a lidi je rychle strkali do kamen, to si aspoň myslím já.

Tedy o tomhle všem jsem přirozeně neměl páru. Jinak bych to byl zatrhl. Prasklo to tak, že se jednou kolem poledne přižene brácha na WC celý zelený, a že prý když šel Zdeněk – to byl jeden ze spiknutých – na oběd, byla na bráně šťára, jestli se neodnáší materiál, a velitel werkšucu, nějaký Bágler, mu sebral pět letáků. Samozřejmě, hned ho sbalil do kanceláře a teď z něj tahá rozumy.

Tedy vypadalo to blbě. Brácha začal blekotat, abych doma vyřídil, co se stalo, on že zalarmuje spolek a půjdou za partyzány do skal na Osten. Přitom byl brácha lazar, samá rýma a chřipka, chcíp by tam za týden. Vole, řek jsem mu, kdo myslíš, že tě tam bude nosit aspirin? A pak je v tom taky Hanka, a kdybyste se všichni dali k partyzánům, za předpokladu, že o vás nějaký partyzáni budou stát, Hanička k nim nemůže, nehledě na to, že by fotr měl nepříjemnosti, kdybyste se oba najednou záhadně zdejchli. Jdi, vole, makat, řekl jsem, já to zařídím.

Neboť jsem dostal nápad. Vypadl jsem z fabriky, že jdu jako k doktorovi, a klusal jsem k Láďovi. Jo, k tomu, co o něm brácha psal v letácích. On se tehdy specializoval na obchod lihovinama, obrazama, cigaretama a přepychovým zbožím. Co ten uměl dělat s obrazama, je prostě neuvěřitelné. Ale přesto to dělal. Veliteli místní německé posádky prodal pravého Velázqueze, kterého vyrobil podle pohlednice Franta Máček, co na nádraží dodnes přehazuje výhybky a přivydělává si malováním, a ten šturmbanfýra si Velázqueze pověsil v ložnici hned vedle Hitlera. Věřila bys tomu? Já ne. Je to však fakt. Nebo zas jednou, koncem války, jak začaly nálety na Prahu, nechal si Láďa od Rosti Pittermana, co teď učí v K. kreslení, udělat perokresbu Hradčan, takový bonboniérový realismus, skoro jako Gerasimov, víš, natisk toho padesát tisíc nebo kolik kusů, a když jsem se ho ptal, co s tím zamýšlí, vysvětlil mi, že je to špekulace, založená na lidské mentalitě. Ty Hradčany rozešle svým obchodním známým a ti je začnou všude nabízet s narážkama, že jako teď jsou ty nálety na Prahu, a co kdyby vzaly zasvý, a že takový obrázek je hezká památka. A co ti mám líčit, těch padesát nebo kolik tisíc Hradčan on do konce války rozprodal, padesát korun za kus.

Pikantní na tom bylo, že se Láďa pokoušel pálit za Haničkou, jenže ta byla taky vlastenka a ignorovala ho do té míry, že mu dvakrát vrátila čokoládu, kterou jí po jednom štráfovi poslal; potřetí už to na ni bylo moc, tak si kousek ukousla, ale zbytek mu zas vrátila. Ve chvíli, kdy se toto dálo, byl ten vztah na tomto bodě.

Protože tohle se stalo ve čtyřiačtyřicátém roce, těsně než sebrali mýho tatíka, Rebekko – ve Francii právě začala Invaze a východní fronta se svíjela jako had – bylo těm Němcům, kteří nebyli docela praštění, už dávno jasné, jak to dopadne. Nejjasnější to bylo lidem, kteří kdysi byli Češi, pak Němci, a teď by se zase rádi stali Čechama, kdyby to šlo. Nejvýznačnější typ z těchhle typů byl právě Hüneke. Dřív se jmenoval Huňák, jeho tatínek rozvážel maso s bernardýnem pro Masolöbla, a on teď dělal treuhändera v Löblovic obchodě. A právě na tohohle prvního z nejnejsvětější trojice jsme se s Láďou vypravili a vysvětlili mu, oč běží, samozřejmě děsně opatrně, a přitom jsme mu pořád mazali med kolem huby, jako že my víme, že on je slušný člověk, a že jsme slyšeli, jak používá svého vlivu k intervencím na gestapu a tak. Nic takového jsme samozřejmě neslyšeli, ale věděli jsme, že mu to bude dělat dobře. A že ti kluci, vykládali jsme, jsou mladí a neuvážliví, že nevědí, co dělaj, a tak dále. Přitom jsme v jednom tahu bubnovali na ty jeho zásluhy a intervence, aby měl dojem, že my bysme jako případně byli ochotni mu leccos dosvědčit, kdyby snad měl mít někdy nějaké oplítání – a on nám na to nalít jedna radost. Snažil se samozřejmě, aby to na něm nebylo znát, ale bylo vidět, že touží udělat pro nás nějaký dobrý skutek. Z pochopitelných důvodů.

Navenek mluvil chladně. Kázal nám o obtížnosti své situace a o nevděku lidí, kterým prý zachránil život a majetek, o nebezpečí takových podniků a o svém vlastenectví. Vyložil nám taky svou teorii český rezistence, která se samozřejmě nelišila od jiných podobných, co se s nima tenkrát začali ohánět lidi jako on. Češi maj zachovat klid, je blbost dělat nějaké sabotáže a povstání, to nemá žádný význam, protože Němců je moc. Češi maj navenek být loajální a spolupracovat, ale v srdci – pan Hüneke přitom ukazoval na svá tučná prsa – v srdci maj zůstat vlastencema. Poslouchali jsme to expozé o kardiálním vlastenectví a neříkali jsme nic, jenom jsme oba horlivě kývali a čekali, až se pan Hüneke rozhýbá. Trvalo to nějakou chvíli, ale pak přece jen vzdychl a řekl, s výrazem člověka, který je usoužen starostma, ale přesto se odhodlává vzít na svoje bedra další břímě, a to docela nezištně, z čisté lásky k věci, že tedy udělá, co bude v jeho silách, že to u Báglera samozřejmě nebude zadarmo, ale že pan Bém jistě potřebné obstará. Láďa ho ujistil, o to že žádná starost, a pan Hüneke odešel, s obličejem staženým do trpitelské grimasy, a jeho postava vypadala zezadu tak tragicky a odhodlaně jako v biografu. Nechal nás ve své kanceláři s likérem, s cigaretama a s německou korespondentkou, abysme se mu eventuálně nehrabali ve spisech. Byl pryč asi hodinu. Když se vrátil, předstíral vysílení, kec efektně do křesla, utřel si suché čelo a řek, že to byla zatraceně těžká práce, ale že se to podařilo. Chvíli líčil svoje úsilí a Báglerovu záludnost, jenže tak obezřetně a opatrně, že jsme si z toho nevybrali, jak se ti dva asi dohadovali. Na tom nám konečně taky nezáleželo. Láďa sice trochu zblednul, když mu pan Hüneke sdělil cenu, za kterou je Bágler ochotný to ututlat, ale pak slíbil, že to obratem dodá. A když jsme šli od Hünekeho a já mu řek, že se s ním ve splátkách vyrovnám, povídal, že o tom nechce ani slyšet a že to dělá kvůli Haničce. To jsem mu teda věřil, a taky měl plný právo čekat, že mu ta žába bude aspoň vděčná, jak je to mezi slušnýma lidma přece přirozené, že.

A tak z celé aféry nebylo nic. Já si ještě šel k doktorovi Labskýmu pro omluvu na to odpoledne, napsal mi nějaké krvácení z nosu nebo co, nebo snad hemeroidy, už nevím. Byl to správný doktor a vždycky každému vyhověl. Takže všechno dobře dopadlo a členové podzemní organizace Bivoj se o celém případě dozvěděli, až když všechno bylo v suchu.

Přirozeně, čekal jsem, že budou Láďovi vděční, no ne? Je to přece normální lidský pocit, že je člověk vděčný tomu, kdo pro něho něco udělá.

A když je vděčný, tak to nějak dá najevo, nebo mu aspoň jde poděkovat.

Večer jsem si podal bráchu a Haničku a povídám jim žertovně, děti, mlíko vám teče po bradě a zlobili jste. Hodnej strejček vás z toho vytáh.

Kterej strejček, zamračil se brácha.

A to mlíko si nech vod cesty, jo? pravila Hanka.

Děti, děti, povídám a vylíčil jsem jim, samozřejmě ještě pěkně okrajkovaně, jak jsme riskovali osobní bezpečnost a jak pan Bém kvůli jejich blbosti přišel velkoryse o tolik a tolik lahví francouzského koňaku a jak jsou oba pitomí a jak mohli celou famílii přivést do neštěstí a jak mají být panu Bémovi vděční, a že to udělal, ačkoliv Hanka ho nezdraví, ačkoliv Hanka ví, že by pan Bém byl rád, kdyby ho zdravila, a že bude docela na místě, když ho teď začne zdravit, a brácha taky, a v každém případě se zítra seberou a půjdou hezky způsobně panu Bémovi poděkovat.

Přitom jsem na ně pomrkával a viděl jsem, jak oba rudnou a rudnou a vůbec nevypadají vděčně. Rozuměno? řekl jsem nakonec. Zejtra se jde poděkovat, řekl jsem a čekám, jak začnou mumlat něco, že děkujou a tak.

A víš, co mi ta káča řekla?

„To akorát,“ řekla. „Pan Bém mi může políbit šos.“

A brácha:

„Správně. Vyřiď mu, že mu teda mockrát děkujeme, a ať nám vylíže víš co, šmelinář jeden kolaborantská.“

Tak co tomu říkáš, Rebekko?

Pojď sem, řekla Rebekka. Seš teda cynik, Daníčku, ale aspoň s tebou člověku není smutno.

Potom jsme leželi vedle sebe v příjemném tichu. Plechový chránič lucerny za oknem se kymácel v deštivém větru jako loď, zakotvená loď těchto chvil soukromí, těch vždycky tak brzo končících odpolední v neděli, která zbývají člověku. Dole zářily výkladní skříně a slabý odlesk záře stoupal po průčelí protějšího domu k antracitu zataženého nebe, z něhož se lil déšť. Z něhož se lil déšť. Z něhož se lil déšť.

Rebekka mi vyprávěla o svém návratu.

„Utekla jsem před karanténou. Já tyfus prodělala už ve čtyřiačtyřicátým roce a nechtěla jsem tam zůstat už ani den. Nechat se očumovat komisema Červenýho kříže a kolaborantama, který se tam honem slítli jak mouchy, aby se očistili z hříchů.“

Nechtěla už tam zůstat, protože chtěla rychle zpátky, do města. Chtěla se ztratit v tom městě árijců mezi árijci. Toužila po biografu. Chtěla mít nové šaty. Především chtěla zase spát v měkké posteli, pod bílými peřinami, v náručí někoho, kdo ví, s pravděpodobností danou člověku, že ho zítra neoběsí.

„Ale nemohla jsem nikoho najít. V bytě strejčka Ohrensteina se už roztahoval nějakej zámečník, kterej si ho dobyl při revoluci. Měl na rukávě pásku s RG a vykládal mi, že v bytě se zabarikádovali skopčáci a on je vyhnal automatem. Nebylo to teda vidět. Byt byl jako za starejch časů, koberec, záclony, všechno po strejčkovi Ohrensteinovi, i zelenej servis v příborníku s hlavičkama zvířat. Ten rabovací gardista mi dal dvě stovky. Řekla jsem mu, že ten nábytek bude patřit mně, jestli se strejček Ohrenstein nevrátí, ponivač oni neměli děti a on byl jedinej bratr mý matky a mýho bráchu umlátili Němci. Ten revoluční hrdina povídal, že to všechno se musí pečlivě vyšetřit, aby v novym svobodnym státě nevznikly hned na začátku nepořádky, a řikal, že on taky má nárok na nějaký odškodnění, protože bojoval na barikádách a tohle bylo považovaný za německej byt a německej majetek, protože v tom za revoluce bydleli Němci, tak jak by k tomu přišel, aby nasazoval krk a jiný dostali a on ne. Mně bylo do breku. Kdyby mi tenkrát bylo aspoň tak dvacet a byla jsem tak drzá, jak dovedu bejt dneska, ale mně bylo ani ne sedmnáct, bylo mi do breku a v duchu jsem si řekla, Tak si to sežer, gójime, nažer se těch stór a peršanů a z toho zelenýho servisu si udělej guláš. A utop se v koupelně a vypusť se do kanálu. A pak jsem se sebrala a šla jsem.“

Vyprávěla, jak šla do starého bytu a tam se všechno opakovalo. S tím rozdílem, že tentokrát to byl krejčí a říkal jí, že tam přišel pomstít její rodiče, že věděl, že jí Němci zabili bratra i otce i nevlastní matku, a tak že střelil toho Němce do břicha, toho prušáckého úředníka, který se tam nastěhoval s rodinkou, když její rodiče odvezli. „Tady na tom koberci zdechnul, mrcha skopčácká. Vidíte eště ten flek? To je vod krve. A trvalo mu to půl hodiny, slečno, tadyhle na těch hodinkách sem mu to stopnul, na jeho vlastních hodinkách, prima švýcarskej stroj. Beztak to někde ukrad. Prej byl předtím ve Francii.“ Ale když chtěla, aby jí byt vrátil, a potom, aby jí tam nechal aspoň jeden pokoj, začal naříkat, že přišel o byt při bombardování, že má čtyři děti a potřebuje dílnu a byt že je malý. „A to měl pravdu,“ řekla Rebekka. „Byt nestál za nic. Já nevím, proč si fotr nikdy nenašel větší. Ale u nás se šetřilo. My jsme nebyli bohatý židi. Měli jsme pár šperků, a já měla matnou představu, že je fotr dal k někomu schovat. Nevěděla jsem přesně ke komu, ale měla jsem dojem, že k nějakejm Růžičkum ve čtvrtym poschodí, a měla jsem jen ty dvě stovky, co mi dal ten rabovací gardista: A tak jsem tomu krejčíkovi ani v duchu nenadávala, řekla jsem mu sbohem, vyprovodil mě až před dům, strašně se omlouval a moh se přetrhnout informacema, že prej na starý židovský radnici je židovskej národní výbor a ten prej přiděluje byty těm, co se vrátili, prima byty v novostavbách po esesácích. Bylo mně trapný hrnout se hned od něj nahoru k těm Růžičkum, tak jsem šla až k stanici tramvaje a on, blbec, za mnou čučel, dokud nepřijela tramvaj. Bylo mi tak trapně, že jsem do ní nastoupila a jela jsem jednu stanici a pak jsem se vrátila. Ty, člověče, asi nevíš, jaký to je, jít na jaře po pražský ulici, za takovýho jarního dne, kdy eště nikdo nepracoval a všichni si mysleli bůhvíco, ty asi nevíš, co to je, no nemůžeš to vědět, tys nebyl nikdy zavřenej. Pro mě to ze začátku bylo jako ta slunná silnice samá radost, ty nemáš ponětí, co to bylo, ten zaflákanej, zatýfovanej Terezín a potom najednon ta děsně zelená jarní země a Praha celá ve slunci a plná vlajek, a já bez hvězdy, jenže bylo vidět tu nevybledlou látku pod ní a lidi na mě stejně vejrali a já se sem přihnala plná elánu a celá rozdychtěná a myslela jsem si všelijaký nesmysly o novým životě, jak se tím člověk oblboval v Terezíně. A teď na mě ty lidi stejně čuměli, židovka se vrací. Židovka. Ty nevíš, co to je, Danny. Já to sama nevím. Ale připadala jsem si jako prašivá. Já nevím, možná že by na mě bejvali byli hodný nebo pozorný, kdybych se jich na něco ptala nebo něco chtěla, ale já od nich nechtěla nic, po tom rabgardistovi a po tom krejčíkovi už nic. Padlo to na mě. Dřív mi to nikdy nepřišlo, dokud jsem byla malá holka. Teprve když jsme museli začít nosit hvězdu a když mě vyhodili ze školy, když jsem nesměla do parku a do bijáku a do předního vozu tramvaje. Já – a víš, místo abych – začala jsem bejt sama sobě odporná, člověče, Danny, sama sobě. V novinách jsem viděla karikatury nosatejch židů, maloval je nějakej Relink, jestli se pamatuješ. A četla jsem, že židi smrděj česnekem. Hrozný články. Snad si ty, co je psali, ani neuvědomovali, co píšou. Vždyť to bylo strašný. Smrděj česnekem. Přece museli vědět, co židy čeká. To já to tenkrát ještě ani dobře nevěděla, na to jsem byla ještě moc pitomá holka, a trápilo mě hlavně, že tak vypadám. Toužila jsem, abych byla jako Andula Malinová. Chtěla jsem mít tu nosopršku jako ona, a abych byla taky tak slovansky macatá, a ne tak hubená, a dívala jsem se na sebe do zrcadla a nenáviděla jsem tu svou skobu a tu hubu a celej ten židovskej ksicht, a připadala jsem si špinavá. To si připadám pořád. Ještě dnes.“

„Nežvaň, Rebekko,“ řekl jsem, „Co je na tobě špinavýho?“ Políbil jsem ji na ouško. Na růžové, docela árijské, vymydlené, voňavé ouško.

„Nic,“ řekla Rebekka. „Ale vypadám špinavá. A to se můžu drhnout dvakrát za den a každý poledne si dávat sprchu, vypadám stejně pořád špinavá. Ty si sotva umeješ ruce, Daníčku. Mlč, já si tohohle dobře všímám,“ přerušila mě, když jsem chtěl protestovat, protože měla pravdu. „Nohy si meješ jednou za tejden a do lázní chodíš jednou za tři neděle, protože doma nemáš koupelnu a seš choulostivej a veřejný lázně jsou pro tebe ztráta času, ponivač si hned musíš jít lehnout do postele, abys nenastyd.“

A vyprávěla. Jak se teda nikoho na nic neptala, jela mlčky, šestnáctiletá židovička, tramvají k bytu strýčka Ohrensteina, protože na ten měla nárok, tam nemusela nikoho o nic prosit, ale byl tam ten revoluční bojovník a v jejich starém bytě zase ten krejčovský mstitel, kterého vybombardovali, a tak když vystoupila z tramvaje a vracela se zpátky, nebyly vlajky na domech už tak sváteční, nic už nebylo tak nové, nic jí nevítalo do nového života, ani hemžení lidí s páskama i bez pásek, s trikolorama, s rudými praporky, ani provizorní české nápisy a pracovní party dohola ostříhaných Němek a kolaborantů, odklízející trosky barikád. Padla na ni z barevnosti toho cizího světa zase ta strašná samota života, skoro jako tenkrát, když bez pomoci vlekla kufr na staré výstaviště, ta bezmocnost jejího prokletí, i když teď už třeba směla do biografu, ale zůstávala židovkou, a bůhví co to je, je to něco jiného, ať třeba lepšího nebo horšího, ale vyřazovalo ji to zas, navždycky do samoty toho jásajícího všedního dne, do té strašnější samoty siroby, nepředstavitelného náhlého osamění uprostřed města, kde nebyl strýček Ohrenstein, ani fotr, ani brácha, kde jako by vůbec už nebyli židé, jen ona, šestnáctiletá špinavá holka, se zuby zkaženými z Terezína, s dvěma stovkami v kapse šatů z pytloviny, bez potravinových lístků, najednou i bez radosti. „Všechno je iluze,“ říkala Rebekka. „Všechno to jsou jenom takový záchvaty nadšení, a vždycky hned přijde sprcha. Někdy mám pocit, že se mi v hlavě otáčí nějaký kolo, nějaký relé, a zapíná do mě střídavě optimismus a pesimismus. Najednou se na něco strašně těším, a hned nato mi to přijde jako naprostá marnost. Nebo mám z něčeho strašnej strach, a pak si řeknu houby, jako v Terezíně, ještě to není, ještě mám před sebou den nebo dva, možná měsíc k užití, a je mi najednou blaze, a kolo se zas otáčí a já si uvědomím, že to ale asi přijde a že to budu muset podstoupit a k čemu mi bude to žití, a stejně si to ani nebudu umět užít, a to kolo se v jednom kuse točí, někdy jsem z toho šílená. Proto nejradši spím. Jak jsem ti řekla: nejradši mám, když člověk pomalu, pomalu usíná a říká si: A teď se na všechno vykašlu. Budu spát, a možná že se zejtra ráno neprobudím. Třeba v noci umřu.“

„Záviděl jsem těm, kteří byli již mrtví. Ale ještě více těm, kteří se vůbec nenarodili,“ řekl jsem.

„Cože?“

„To je jeden starožidovskej filozof,“ řekl jsem.

„Aha. No já jsem, jak víš, nevzdělaná,“ řekla Rebekka. „Nechodila jsem do školy. Ale kdo tohle napsal, věděl, co je to srab. A já to vím taky. Proto bych taky nikdy neměla odvahu mít dítě. To si radši dám padesátkrát pomoct.“

„Život je lidskej úděl,“ řekl jsem. „A jestli je na životě něco krásnýho, tak jsou to ty první léta.“

„A co já? Co tohleto tady?“ namíchla se Rebekka nelogicky.

„Vidíš,“ řekl jsem, „není to všechno tak hrozný. Já vím, seš pěkně zfackovaná životem, Rebekko, ale tohleto tady, přeci je to taky radost.“

„Je,“ řekla Rebekka. „Asi si říkám o vejprask.“ A otřásla se. A snad opravdu, když brzy potom, ještě před Vánocemi…

„Jistě si taky vzpomeneš na něco hezkýho,“ řekl jsem. „Já když jsem byl pitomej, úplně blbej špunt, a když ještě bylo všude – povím ti to, chceš?“

„Chci,“ řekla Rebekka.

„Je to vlastně teologická historie,“ řekl jsem. „A dnes už náboženství upadlo a mnoho lidí v Boha nevěří. Většina jich soudí, že něco musí být, a v tom mají přesně vzato nepochybně pravdu, ale víc se o to skoro nikdo nestará. Skoro nikdo.

Ale já, když jsem byl malý, hluboce jsem si přál věřit a velice mě trápila nevíra. Chodil jsem s hlavou plnou tajemných a krvavých příběhů z biblické dějepravy, historek o Abrahamovi, který chtěl obětovat svého syna Izáka, o Adamovi a Evě, které pro mlsnost vyhnali z Ráje, o Josefovi, jenž byl mrzce prodán do otroctví egyptského. Vzrušovaly mě ty příběhy, zvláště představa nahaté Evy a nahatého Adama v šeru mezi obrovskými listy ráje, a cítil jsem se často Izákem, k němuž se sklání smrtící ostří Abrahamova nože. Také mě často ze spánku budil děs Kainova prokletí a zdálo se mi, že se z nebes ke mně vyklání vousatý Pán Bůh a já jsem Kainem a on mi nadává zlostným hlasem, řka: „Zlořečený budeš… tulákem a běhounem budeš na zemi…“

Pán Bůh byl mimo jakoukoliv jinou představu vousatý děd v bílé košili. Panenka Maria byla mladá uplakaná dívka v bílém hábitu a modré pláštěnce až na zem. Pán Ježíš byl statný atlet s ručníkem kolem beder a vonělo kolem nich kadidlo, ta zvláštní vůně, která se drží ve starých kostelích. Bylo to všechno velmi krásné a občas velmi hrůzné a můj dětský rozum nechápal mravní ponaučení, která z těch podivných příběhů, doprovázených obrázky v biblické dějepravě, měla vyplývat.

Můj dětský rozum se často trápil rozporem, který byl mezi světem hory Sinaj a káně (a co to vlastně bylo, káň?) Galilejské, a mezi naším městečkem K., kudy mě máti vodívala za ruku na procházky, zámeckou alejí, v níž hučely staleté lípy, a kolem řeky Ledhuje, kde se v podzimním větru kymácely smuteční vrby.

Anebo vlastně ne rozporem, ale tou naprostou, totální nesouvislostí historie, která se zběhla před dvěma tisíci lety v palestinské poušti, a hlavní ulice městečka, kde se před nacpanými výklady svého obchodu se střižním zbožím usmíval velebný papá Ohrenzug, kde mi pan Hunger, cukrář podával s úlisným šklebem přes pult sněhového ašanta, kde důstojný pán Meloun pozvedal v neděli v děkanském kostele pozlacený kalich ke gotickému klenutí, a jak se natahoval, bylo mu pod mešním rouchem vidět černé proužkované kalhoty, tkaničky od bílých podvlékaček a vesnické šněrovací boty, za dešťů vězící ještě v Baťových galoších.

Proto jsem často stával odpoledne v kostele sám, před postranními oltáři klečely dvě nebo tři svíčkové báby, a já se snažil představit si Boha nebo alespoň pocítit Jeho přítomnost. „Bůh je pouhý duch,“ říkával autoritativně velebný pán Meloun. „Těla nemá,“ říkával, a mně bylo líto toho Boha, který nemá těla a je pouhý duch a k tomu je ještě trojjediný, což muselo být něco na způsob siamských dvojčat. Stál jsem v chrámové lodi, kam barevnými okny dopadalo sporé světlo, a ze všech sil jsem si představoval Boha, ale nepředstavil jsem si nikdy nic jiného než dědu v bílé košili, atleta s ručníkem kolem beder a smutňoučkou gotickou dívku v bledě modré suknici.

Také můj styk se služebníky církve byl od samého začátku poznamenán podivným zážitkem. Občas k nám jezdíval strýc Karel, otcův bratr, který byl velebným pánem a arciděkanem v Budějovicích. Byl to hodný pán, s laskavým, trochu naříkavým hlasem, a vždycky mě hladil po vláskách a říkal „Poupátko moje!“ Měl důstojnou hruď, klenoucí se v ještě důstojnější břich, oděný vždycky černě, a pod dvojitou bradou nosil kolárek s fialovou náprsenkou, vyšívanou jemnými hedvábnými květy.

Pamatuji se, a je to jedna z nejstarších vzpomínek, jak sedím sám se strýcem v pokoji, který má na stěnách fialové tapety se zlatým vzorkem vinných hroznů, sedím na otomanu s třemi sametovými polštáři pod sebou, a z druhé strany strýček ve fialové náprsence, jeho měkké, dobrácké oči za brejličkama v zlatých rámech, jeho konejšivý hlas, který tiše a naříkavě říká: „Tumáš, poupátko moje!“ A strýček mi podává obrovskou třípatrovou bonboniéru, plnou pralinek.

A pak se moje dychtivé ručky vztahují po bonboniéře a strýček se zvedá a rychle odchází a já, osamocen s bonboniérou, cpu do sebe plnými hrstmi ty sladké černé hrudky, které se v puse rozpukávají a lahodná hřejivá tekutina z nich prýští přímo do žaludku.

Cpu se a cpu a najednou se pokoj podivně nakloní a já spadnu ze tří polštářů na otoman, ale vydrápu se po sametové pyramidě vzhůru a cpu se a cpu se dál. A pokoj se nakloní na druhou stranu a pak se fialové tapety kolem mě rozhoupají, roztočí, zavíří a mně je veselo a blaženě a začnu padat, klesat, řítit se dolů, do měkké náruče kohosi, čehosi, a pak slyším hukot vody z klozetu a směju se tomu, strýček splachuje na záchodě, a pak se tapety roztočí tak rychle, že vznikne jediná zlatově fialová plocha a z té se náhle vynoří hedvábný vzorek květin a nad nimi zděšená dobrotivá tvář za brejličkami a já slyším strýčkův naříkavý hlas: „Pane Bože, poupátko moje!“, potom těžký dupot nohou na koberci a jiné hlasy, pak se z fialové mlhy vynoří tvář otcova a znovu slyším naříkavý strýčkův hlas: „Nevěděl jsem, že jsou rumové!“ a ještě úpěnlivější: „Odešel jsem na záchod a on je mezitím všechny snědl!“ pak energický hlas otcův: „Zavolám doktora Strasse,“ a potom cinknutí telefonu a otce, jak říká: „Haló, pan doktor Strass?“ a pak už neslyším nic a je mi dobře a pak špatně a zvracím a ležím v posteli a je mi hrozně zle a nechce se mi vůbec žít.

Ale když jsem pak dostal zápal plic a učinil slib jednoho sta otčenášů a zdrávasů denně, stal jsem se velice zbožným. Septimán Blaník mě dokonce získal ke kostelní službě v gymnaziální aule, kde jsem nejprve šlapal měchy a později ministroval důstojnému pánu Melounovi. Byl jsem velice hrdý na svou katolickou víru a podstoupil jsem pro ni také v jistém smyslu mučednictví, v němž jsem bohužel obstál jen napůl.

Ale život je v podstatě vždycky věcí kompromisů a prvního se dopustil už praotec Abraham, když obětoval místo prvorozeného syna obyčejnou ovci.

K mému mučednictví došlo v prázdninovém penzionu Onkla Huberta, kde se mluvilo německy, a kdo byl přistižen při českém hovoru, musel za trest třicetkrát opisovat „Ich soll nicht tschechisch sprechen.“ Díky té metodě rozmohla se tam čeština takovou měrou, že i dítka mocná obtížného slovanského jazyka jen částečně, raději ho namáhavě lámala, jen aby se mohla dopouštět přestupku.

Ferienpensionat Onkla Huberta bylo vůbec pozoruhodné zařízení. Jeho majitel, ředitel i hlavní pedagog Onkel Hubert byl žid, státní příslušnosti anglické, narodil se v Rakousku, žil v Československu a mateřskou řečí mu byla němčina. Penzion byl pro chlapce i dívky od šesti do čtrnácti let a dívčím ložnicím předsedala Tante Verona, manželka Onkla Huberta, energická semitská dáma sportovního těla se zálibou pro ruční práce a kouření, která do němčiny pletla francouzská slova, protože pocházela z Marseille.

Osazenstvo penzionu čítalo asi šedesát dítek, dvacet děvčátek a čtyřicet chlapců, z nichž osmdesát procent byli semité a pětadevadesát procent umělo německy jen velmi částečně. Přesto však Onkel Hubert dovedl vzbudit dojem, ze mládež svěřená jeho péči naučí se během dvou měsíců prázdnin v prostředí jazykově ryze německém řeči sousedního národa.

Zde jsem se seznámil s Quidem Pickem, Alíkem Munelesem a Paulem Bondym. Ti tvořili zbožný trojlístek. V Praze chodili do anglického gymnázia, byli obřezaní a vydávali cyklostylovaný časopis Hvězda Davidova, který mezi mojžíšskou mládeží propagoval náboženství.

Tento triumvirát se modlil s chutí a vášnivě, nebo to alespoň znamenitě předstíral. Vždycky večer před spaním vytáhli všichni tři hošíci z nočních stolků černé krychličky a upevnili si je na čelo, prsty propletli čímsi podobným vyšívané štole, pokorně se zkroutili na postelích a začali se horlivě klanět směrem k východu, volajíce hebrejská slova jedno přes druhé.

Čert ví, možná že to všechno jen hráli, asi ano, ale já jim zuřivě záviděl bohatost a hlasitost jejich rituálu, proti němuž se moje mlčenlivé meditativní klečení nijak nevyjímalo.

Obzvláště snaživý byl tlusťoch Quido Pick, který se stal také hlavní autoritou penzionu ve věcech židovské víry, nebo aspoň náboženských praktik. Od něho jsem se dozvěděl o fantastické komplikovanosti židova života, spoutaného sítí nejrůznějších zákazů, příkazů, zvyklostí, obřadů, modliteb a hlavně a nade všechno půstů.

O půstech mluvil tlusťoch Quido Pick s obzvláštním nadšením. Líčil nekonečnost jejich trvání, vyprávěl o hlavním půstu roku, který se prý táhne celý měsíc, a je při něm dovoleno snísti pouze deset deka macesů ráno, v poledne a večer a zapíjet je neslazeným čajem. Mluvil o půstu masitém, kdy celý měsíc není dovoleno požívati masa, a o půstu moučném, kdy se smějí jíst jen brambory, o půstu tukovém, cukrovém, slaném a celé řadě jiných religiózních sadismů. Naslouchal jsem, zuřivě záviděl a snad proto jsem si vůbec neuvědomoval, že hošík Quidových rozměrů sotva asi může plnit všechny ty barbarské předpisy, a nebylo mi nápadné, že zrovna na letní měsíce ani jeden ten moučný, masitý nebo ovocný půst nepřipadá, a Quido se bez omezení cpe knedlíky, masem a ovocem, co jeho prostorné hrdlo ráčí. Místo toho jsem se žral svým jediným ubohým katolickým pátečním půstem, který, i když jsem ho v penziónu Onkla Huberta dodržoval tak ortodoxně, že jsem se v pátek prakticky nedotkl potravy, vypadal vedle gargantuovských hladovění víry židovské naprosto začátečnicky.

A zatímco mě ti tři neárijští dervišové tahali za nohu, vymýšlel jsem zoufale plán, jak je přetrumfnout.

Samozřejmě, naše náboženská horlivost stala se zdrojem legrace pro ostatní křesťanské i židovské chlapečky, mezi nimiž vynikal obzvlášť jakýsi Emil Holas, syn majitele velkodopravy z Prahy. Náboženský zájem mladých křesťanů se přesně vzato vyčerpával vlastně zájmem o zvláštní stav pohlavního ústrojí některých židovských příslušníků prázdninového penzionátu, a na neodbytné žádosti křesťanů byl tento fenomén v noci po zhasnutí světel v ložnicích tajně předváděn.

Já se ovšem těchto přehlídek nezúčastnil, ani Quido Pick, a v době, kdy se konaly, oba jsme ostentativně dleli na modlitbách. Zatímco z vedlejší ložnice zněl přidušený smích, klečeli jsme na svých postelích, Quido s černou krychličkou na čele, které zbožně říkal směšným slovem cicitl, a já se vzorně sepjatýma rukama a zkříženými palci, vzývali jsme jednoho a téhož Pána Boha, neshodujíce se pouze v názoru, kdo byl jeho synem, a nikdo z nás nechtěl s modlením přestat dřív než druhý, aby se před ním neshodil.

Proto se často stávalo, že se ráno Quido Pick budil s černou krychličkou na nose a omotán dlouhou vyšívanou šábesovou štolou.

Když se mi zdálo, že Quidovo holedbání déle nesnesu, dostal jsem jednou nápad. Leželi jsem, vyčerpáni dvouhodinovým modlením, na postelích, blížilo se k půlnoci a Quido ještě v polosnu blábolil o jakémsi velepůstu, který se koná jednou za pět let a trvá sedm měsíců, a kdy se střídavě nejí jeden den nic a druhý den deset deka macesů a pije se půl litru neslazeného čaje na lačný žaludek. A z té zrůdné představy svitla mi najednou možnost Quida přetrumfnout; prohlásil jsem, že my katolíci máme také půst, a to od nápojů z vody, který trvá tři plné dny a začíná právě zítra. Po tu dobu, řekl jsem, nesmí žádný katolický křesťan pít ani vodu, ani nápoje vyrobené z vody, jako ovocné šťávy, grenadiny, minerálky a sodovky, ani různé nápoje alkoholické. Od zítřka, prohlásil jsem, nesmím ani já po tři dny žádné takové nápoje pít. Quido, vyčerpán a poražen, zmlkl a já jsem usnul s blaženým pocitem triumfu.

Jenže už druhý den ráno se ukázalo, že půst od pití nebude snadná věc. Noc byla srpnová a horká, a když si ráno křesťanští i nekřesťanští chlapečkové podle chuti nalévali z velké kávové konvice uprostřed stolu a já žmoulal housku s máslem a džemem, zakoušel jsem divné pocity. Zvlášť mi vadil Quido, který si dával do nosu, a šálek za šálkem mizel v bezedné báni jeho břicha s provokativním žbluňknutím.

Dopoledne byl lehkoatletický program a na pořadu vrh diskem, v němž jsem vynikal. Mrštil jsem jím do vzdálenosti větší než kdokoliv z chlapečků, ale když v deset hodin přinesli svačinu a k ní velkou láhev sifonu v kbelíku s ledem, uchýlil jsem se do kontemplativního ústraní dozadu za keře, kde stálo veliké mraveniště, a kousky svého chleba jsem mravencům připravil zlatý věk hojnosti.

V poledne jsem myslel, že to nelze vydržet, ale přesto jsem odhodlaně odmítl polévku, protože Quido usoudil, že je to vlastně také nápoj připravený z vody, a já to musel uznat.

Po obědě byl povinný dvouhodinový spánek. Pro mě znamenal dvě hodiny žíznivého bdění, a po něm přišlo odpoledne, předlouhé, vyprahlé, s volejbalem, s protahovaným, nekonečným výletem do skal, a zakončené párkem a bramborovou kaší k večeři.

Nevím, jestli jste někdy jedli párek a bramborovou kaši po čtyřiadvaceti hodinách bez jediného doušku. Jestliže ne, nevíte nic. Soukal jsem ji do sebe po malých soustech, čím dál menších soustech, pranepatrných soustech, a kaše neubývalo, všichni už byli hotovi a Quido Pick škodolibě žbluňkal studeným čajem ve skleněném džbánu na stole, naléval se jím přes míru a vyvalenýma očima sledoval mé útrapy.

I Onkel Hubert si jich povšiml, přistoupil ke mně a pravil: „Ist dir was, Daniel?“ Ale já vše hrdinně zapřel a pak jsem řekl, že už nemůžu, a zbytek párku jsem dal Quidu Pickovi, který ho ochotně snědl za mě, neboť respektoval náboženské zvyky katolických křesťanů stejně jako svoje vlastní. Talíř s kaší jsem odnesl do kuchyně.

Ale nejhorší mě čekalo po večeři. Onkel Hubert ohlásil, že příští den bude věnován celodennímu výletu ke skalní bráně do Hřenska a ráno každý obdrží balíček s přesnídávkou a obědem. Do večeře prý se vrátíme.

Vyslechl jsem tu Jobovu zvěst a odešel nahoru do ložnice, abych strávil noc plnou vidin, podobných vidinám žíznícího na poušti.

U snídaně jsem se omezil na několik lžiček kyselého džemu. Vyprahlé hrdlo nebylo schopno pozřít jediný žvanec konzistentní potravy.

Pak jsme vyrazili.

Byl krásný, horký srpnový den a před námi nějakých deset kilometrů chůze po skalních pěšinkách, které okolo desáté hodiny dopolední začaly sálat nastřádaným slunečním teplem.

V půl jedenácté byly vypity všechny zásoby z termosek a výprava se začala zastavovat. Cestu ke skalní bráně lemovaly hospody, stánky s občerstvením a kiosky, kolem nichž se árijci i neárijci pokaždé s křikem shlukli a prolévali si hrdla barevnou limonádou.

Usedl jsem v takovém případě vždycky opodál do stínu stromů, sepjal ruce, a když se ke mně přiblížil Quido s lahví, aby se mě zeptal, jestli mi není špatně, zavrtěl jsem hlavou a obrátil oči k nebi, abych mu naznačil, že jsem na modlitbách. Quido se pokaždé diskrétně vzdálil, ale nikdy ne dřív, dokud si nedopřál dva nebo tři žbluňkavé loky z láhve a dokud si se starožidovskou nenuceností neříhl.

Bunzírující láhve sodovek mě pronásledovaly celou cestu až ke Skalní bráně, tam se konal oběd, ale já k němu snědl jen maličkou okurku, která byla vmáčknuta mezi řízek a dva chleby v balíčku. O můj řízek se rozdělili Quido a Alík Muneles, a limonádová pitka, která následovala, zahnala mě znovu do ústraní smrkového podrostu. Tam však se mě místo zbožné kontemplace zmocnily rouhavé myšlenky a nezdolný vztek, který kupodivu z jakýchsi důvodů mířil proti zbožnému semitovi Quido Pickovi, jenž přece na velkém katolickém půstu od vody nenesl nejmenší vinu.

Po obědě jsme nastoupili obtížnou cestu zpáteční. A zase defilovaly boudy, kiosky, stánky a hospody, piva, grenadiny, sodovky a limonády, zase mě obklopovaly chumly lokajících chlapečků a vedle mě se kolébal Quido s břichem nafouklým kysličníkem uhličitým z nepřehledné baterie sodovek, které do sebe vlil z náboženské škodolibosti.

Začal jsem zůstávat pozadu, protože pode mnou podklesávala kolena a točila se mi hlava z žízně. A tu Quido zůstával pozadu se mnou, ne však, jak jsem měl podezření, aby mi pomohl nést kříž náročné křesťanské víry, ale aby se mě s židovskou lichometností tázal, není-li mi dosud špatně, a když jsem ho ujistil, že právě naopak, že teprve odpoutáním od tělesných žádostí povznáší se křesťanova duše k Bohu, počal Quido barvitě líčit následky židovských půstů na lidské zdraví, vykládal o bolestech břicha, způsobených seschnutím střev, o záchvatech šílenství, v nichž postící se rabíni křičí velikými hlasy o skývu chleba, a o chorobách vzniklých náhlou ztrátou na váze nebo systematickým nedostatkem vitamínů. Současně si co chvíli přihýbal z orosené láhve zelené limonády a já zbožně obracel oči k nebesům, abych se nemusel dívat na bílé porculánové čepičky dvou dalších lahví, čouhajících z Quidova chlebníku.

Na to vše pražilo slunce, nelidsky kruté, nemilosdrdné, a mně se zdálo, že mezi pískovcovými vrcholky skal lítají ohniví malí čertíci a vyplazují na mě krvavě rudé jazyky, z nichž kapou ledové krůpěje vody. Svatý Aloisi, mumlal jsem, svatý Aloisi, svatý Aloisi, ach, svatý Aloisi, ale na víc jsem nebyl s to se soustředit.

Bylo to utrpení opravdu hodné katolické martyrologie, větší než muka přezbožného světce, jehož jsem ve své úzkosti vzýval. Teď se se mnou točilo všecko: obloha, skály, pěšina, stromy v lese i Quido Pick, mrkající a překonávající sám sebe v konzumu zteplalých sodovek.

Konečně jsme dorazili do údolí, kde ve stínu borovic stála stará dřevěná hospůdka, napůl zemědělské stavení s krávou, která vystrkovala tupý obličej z prkenného chlívka, a se dvěma řadami dřevěných stolků a laviček, zatlučených do země.

Ihned se chlapečkové a holčičky s povykem usadili kolem stolů a mezi nimi i já. Ze stavení vyšla buclatá panímáma, v náručí pět láhví sodovky, a prohlásila, že turisté jí dnes už veškerou zásobu osvěžujících nápojů, inzerovaných na vývěsním štítě hospody, do poslední kapky vypili. Jestli ale slečny a mladí pánové mají chuť, mohou dostat čerstvé mléko ze sklepa.

Mléko!

Čertíci v ovzduší mého očního pozadí se zašklebili a Duch svatý se zachmuřil. Ale nedbal jsem na Ducha svatého. Dychtivě jsem se zmocnil ďábelské vytáčky. Mléko, řekl jsem Quidovi, není nápoj vyrobený z vody. Je to přírodní produkt kravského vemene, boží dar, vzniklý bez přičinění lidského, proto se naň velký katolický půst od vody nevztahuje.

A Quido, prošlý strašlivými půsty židovskými, to uznal.

Mléko! Naplnil jsem se jím, až ze mě přetékalo. Než jsme došli domů, bylo mi špatně, a musel jsem se aspoň pětkrát rychle uchýlit do ústraní, nikoliv však za modlitbami. Ale žízeň mě přešla.

Takový byl tedy můj první náboženský kompromis. Kdo klesne do hříchu, řítí se rychle. Ani já nebyl výjimkou. Druhý den, když mě opět začala trýznit žízeň a v kuchyni mi odmítli nalít mléko, odešel jsem do koupelny a tam jsem z kohoutku žízeň tajně a podvodně uhasil. Tak hluboko jsem klesl, a ještě hlouběji, neboť když končila večeře dne třetího a já požádal o přídavek hrachového pyré, zapředl jsem s Quidem vážný rozhovor o tom, jak očistně působí půst na tělo i duši člověka, jak očištěn a svěží cítí se člověk, přinese-li oběti, které na něm žádá jeho náboženství.

Tak se z člověka stává náboženský pokrytec a jeho duše propadá ďáblu.

Tak jsem i já zhřešil proti Bohu, jenž však ve své nekonečné laskavosti jistě vzal v úvahu nevinnost dítěte a odpustil mně moji pýchu a Quidovi jeho škodolibost.

Ale jenom on ví, jestli mu odpustil. A jenom on ví, zda se Quido stejně horlivě modlil i potom, v terezínském ghettu, kde pro mě končí stopa jeho života.

Takové jsou však úradky boží spravedlnosti a člověku nepřísluší hloubat o tajemstvích Stvořitele.“

„Seš úplnej farář, Daníčku,“ řekla Rebekka a zamyslela se. Na okno bubnoval déšť. Pak řekla: „Ale ty ubohý děti. Co je čekalo. To ty ani nevíš, ale já to vím.“ Zachvěla se. „Jaks to řek? Líp bylo těm, kteří již byli mrtvi. Tak nějak. Ne, když si vzpomenu na ty děti – a na ty pece –“

A já si vzpomněl na jiný příběh.

Mifinka a Bob
Zabiják

Ve veliké dvouposchoďové vile vedle nás bydleli dva bratři Löblové. Třetí bratr, Robert Löbl, měl za městem velkostatek a chmelnice, chodil v zablácených holínkách a jezdil do města bryčkou, která voněla hnojem. Říkalo se mu Močkalöbl. Druhý bratr, Arno, kterému patřilo řeznictví a velkoobchod dobytkem na hlavní třídě, byl znám pod jménem Masolöbl a měl syna Roberta, skoro dvoumetrového chasníka, který navštěvoval obchodní akademii. Robert projevoval sklony a zájmy tak charakteristické pro jihočeské gruntovní selství, že už v útlém věku ztratil úplně fyziognomii synka z lepší židovské rodiny a vzhledem nebyl k rozeznání od kteréhokoliv z čeledínů svého strýce Roberta. Močkalöbl měl zase dceru, říkalo se jí Mifinka, byla to vytáhlá, hubená a uhrovitá dívka a studovala na rodinné škole v městečku. Aby nemusela denně dojíždět ze statku, vzdáleného skoro dvacet kilometrů, bydlila u svého strýce Masolöbla.

Třetí bratr se jmenoval Moše Čubkalöbl.

Ne že by obchodoval se psy. Obchodoval kdysi s cennými papíry, ale to už bylo dávno. Dávno už to také neměl zapotřebí, protože nashromáždil dost a v oboru zacházení s penězi nikdy nebyl hlasatelem samoúčelnosti. Byl to vysoký elegán s bledým židovským obličejem a s vlhkými rty, které měly barvu nasliněného a do růžova opečeného banánu. Chodíval podivně šejdrem a bílé prsty s rezavými chloupky se před ním na stolku v kavárně chvěly. Masolöbl, jenž byl přísný a ortodoxní žid, a nikdo ho nikdy nespatřil v krámě v sobotu, nesouhlasil se způsobem života svého bratra. Jeho bratr byl však ateista a občas v létě, když bylo otevřené okno, zazníval až k nám do vily jeho řezavý, skřípavý smích a hněvivý starozákonní hlas Arna Masolöbla.

Říkalo se, že silný Robert Löbl, Bob Zabiják, jak ho s obdivem titulovali mezi sportující mládeží, bude jednoho dne ženichem uhrovité Mifinky. Zatím nebylo vidět náznaky nějakého takového vztahu, krom toho, že Bob z vlastní vůle trávil celé prázdniny na žních u svého strýce Roberta, a také téměř každou neděli. Soboty nemohl, protože šábes v rodině jeho otce nebylo slovo, ale čin.

Bob Zabiják tak zbožný nebyl, a kdykoli přijela do městečka zápasnická aréna, porážel, opatřen černou maskou, hravě Randolfiho, mistra Evropy, i Panochu, mistra světa a všech vah, takže se zápasníci nakonec začali našemu městečku vyhýbat.

A pak také měla Mifinka jiného nápadníka; byl jím bledý a uhrovitý Arnoštek Liehmů, árijec s krásně semitskými rysy, jehož tatínkovi patřil jediný obchodní dům v městečku. Arnoštek a Mifinka tvořili stálý pár v tanečních a občas spolu byli vídáni na korze. Čas od času pořádala také Mifinka nedělní garden party na zahradě vily svých strýců Arna a Mošeho, a tehdy sedával po jejím boku ve stínu jabloní a třešní vždy z jedné strany Arnoštek Liehm a z druhé její bratranec Bob Zabiják.

Ale šeptalo se také, že to není láska, co pudí uhrovitého Arnoštka do blízkosti uhrovité Mifinky, ale nepřekonatelná stydlivost vůči druhému pohlaví, která pouze v přítomnosti Mifinky jakoby uhasínala. A snad nebylo divu; Mifinka totiž, byla-li ženou, postrádala téměř úplně druhotných znaků svého pohlaví, zato však její horní ret zcela zřetelně nesl nádech panického knírku.

Jednou, velice dávno, mě otec poslal k Mošemu Čubkalöblovi s naléhavým dopisem. Přelezl jsem plot, který dělil naše zahrady, pohladil jsem po hlavě vlídného buldoka Perelese a vyšplhal jsem po mramorovém schodišti vily do druhého poschodí. Tam jsem přiložil ucho na mahagonové dveře a naslouchal. Vevnitř bylo slyšet vysoký smích a skřeky hrdla Čubkalöblova. Zazvonil jsem, a po chvíli tlumeného šepotu a hihňání mi otevřel sám Moše Čubkalöbl, zarůžovělý a rozjařený, a když jsem vykoktal svůj vzkaz a podal dopis, vzal mě za ruku a zatáhl mě do bytu.

Na divanu v pokoji seděla obtloustlá ženská v zeleném hedvábném županu, který se jí na ňadrech rozevíral a odhaloval tak skutečnost, že je toho času jedinou pokrývkou jejího bujného těla.

Po stěnách visely veliké obrazy, nad nimiž se mi zatajil dech. Ze zlatých rámů svítila tu na tmavém pozadí nahá růžová ženská těla s prsními bradavkami jako obrovské kruhy starorůžového pečetního vosku, a krajkové záclony, přetažené přes francouzské okno pokoje, propůjčovaly pozadí ještě větší temnotu a růžovému tónu těl ještě růžovější světlo.

„Pan Daniel ze sousedství,“ řekl Moše Čubkalöbl žertovně a vrazil mě proti mé vůli na divan vedle kypré ženy. „Jak se máme, mladý pane,“ zazpívala kuběna a mlaskavě mě políbila, přehodila potom nohu přes nohu a to odhalilo nejen černý pantoflíček s obrovskou koulí z labutěnky, ale také masité bílé stehno, které pak žena zakryla županem, ale teprve když se přesvědčila, že jsem na ně vytřeštil oči. „Podívejme se na mladíka!“ zahlaholila. „Pozor na voči, mladej pane!“

Moše Čubkalöbl mi podal broušený pohár s červenožlutým vínem. „Na zdraví, pane Daniel,“ řekl, kuběna také uchopila pohár, ťukli jsme si a já, hoře rozpaky, jsem z rozpaků víno vypil až do dna.

„Máte rád dámy, mladej pane?“ zeptala se kuběna.

Zapálil jsem se a neřekl jsem nic.

„Jistěže má,“ pravil Moše Čubkalöbl. „Minulý týden jsem ho viděl, jak jednu svádí v parku.“

To se týkalo jisté Alice, dcery krejčího, jejíž culíčky s růžovými mašlemi na mě v té době eroticky působily.

Znovu jsem se zapálil.

„Milujete ji?“ zeptala se kuběna.

„Ne,“ zachroptěl jsem.

„Ale na její zdraví se napijete?“ řekla a znovu nalila z láhve s cizojazyčnou etiketou do sklenic. Z rozpaků jsem víno opět vypil až do dna, a to mi stačilo.

Začala se mi líbit.

Později mě objala a přitiskla mě na houpavá ňadra, pamatuji se, že jsem škemral o pusu, které se mi po dlouhém chichotání a skřípavém smíchu Mošeho Čubkylöbla dostalo, a pak na studenou sprchu v koupelně, kde jsem stál ve vaně nahý a vůbec jsem se nestyděl před tou masitou ženskou, která mi houbou omývala obličej a tělo a župan se jí rozevíral po celé délce až na zem.

Domů mě s příšernou kocovinou odvedla naše stará hospodyně. A ještě v noci, když jsem už ležel v posteli, slyšel jsem z polospánku hlaholivý smích té dámičky i vrzavé zvuky, které místo smíchu vydával Čubkalöbl.

Bob Zabiják, ačkoliv byl asi o sedm let starší, byl můj kamarád a ochránce. V bukovém lese, kde stál lovecký zámeček, zvolili Boba králem Aztéků a on v té funkci vedl naše aztécká vojska do dlouhé a nekrvavé války se španělskými conquistadory z Hadrnice, která na rozdíl od dějin skončila naprostým potřením conquisty a vyhnáním vetřelců z bukových lesů kolem městečka K.

Bob Zabiják byl při té příležitosti vyzbrojen tomahawkem ze staré hokejky, pomalovaným vodovými barvičkami, na hlavě měl čelenku z barevných husích per a na prsou, přidržovaný kšandami s obrazy aeroplánů a aut, nejskvělejší kus své výzbroje a předmět závisti celého aztéckého vojska – kovový krunýř s mosazným šroubovacím knoflíkem uprostřed.

Tento lesklý krunýř, který se tak královsky klenul přes hruď Boba Zabijáka, pocházel z majetku jeho strýce Mošeho a v mládenecké domácnosti Čubkalöblově sloužil původně jako plechová zahřívací láhev, určená k úlevě střevních obtíží bonvivantových.

Ale to bylo velmi dávno; po příhodě s kyprou dámičkou zaváděl jsem v Bobově společnosti čím dál tím častěji řeč na strýce Mošeho a v duchu jsem Boba nenáviděl za jeho netečnost k tomuto tématu. Bob se totiž více zajímal o březivost krav na statku strýce Močkylöbla než o milostnice svého druhého strýce Mošeho a já z něho nevyloudil nic než kusé informace o tom, že strýc Moše je kurevník, a že má syfla; to alespoň řekl Bob a já mu zcela přesně nerozuměl. A pak mi ještě prozradil, že jeho otec Arno přerušil s Čubkalöblem veškeré příbuzenské styky. A to byla vážná věc.

Neboť Arno Masolöbl byl přísný a starozákonní. Stával v bílé zástěře u pokladny řeznického krámu, zdravil příchozí a promlouval se stálými zákazníky a očima bystře slídil sem tam po krámě. Krám byl moderní, bílé kachlíčky a chromované háky na maso, vzadu obrovská zasklená chladírna, kde bylo vidět růžové šunky, sešněrované mastné salámy a cikánské pečeně. Dostalo se tu vše, i vepřové, a v přísně hygienickém výkladě se neustále cynicky smály vymydlené hlavy vepříků s citrónem v čisťoučkém rypáku. Ale v pravém rohu byl v krámě zvláštní pult, kde se prodávalo košer.

Arno Masolöbl byl významným mužem v synagoze, a když jsem ve staré židovské škole naslouchal večerním modlitbám, rozeznával jsem jasně jeho žalostný hlas, kterým volal přísně a káravě svého Hospodina.

Na jaře jezdíval Moše Čubkalöbl na francouzskou Riviéru a na zimní sezónu do Paříže. U nás se zdržoval hlavně koncem léta a na podzim. Jednoho roku byl pryč dlouho, a když se vrátil, rozneslo se po městečku, že se v Paříži dal operovat od Voronova.

Znělo to tajemně. Zeptal jsem se Boba Zabijáka, jakou to nemocí trpí jeho strýček, že ho musel operovat Voronov, ale Bob Zabiják se posupně zasmál a řekl, že strejc si nechal dát vopičí žlázy. Dál jsem se už ptát styděl.

Tu zimu zůstal Čubkalöbl v městečku, a když jsem za mrazivých zimních odpolední pozoroval z nudy vrabce na Löblovic zahradě, unaven úkoly, které mi moc nešly, viděl jsem často po zasněžené cestičce do vily cupitávat štíhlonohé dámy v kožiších. Přivážela je černá limuzína se šoférem, která zas jindy odvážela Mošeho do Prahy.

Téže zimy vypukl v plesové sezóně skandál, který souvisel se studentským spolkem Brom a s altánkem na zahradě sokolovny, v níž se konaly šibřinky.

Hlavní roli, jak se zdá, sehrála v tom jistá Kristýna Hubálková, dcera akademického malíře, který svými díly zdobil veřejné budovy městečka a salóny soukromých sběratelů. Maloval zátiší, jež připomínala vývěsní štíty lahůdkářství, akty, které vzbuzovaly dojem plastelínových soch, a portréty, podobající se občanům městečka, jenže jakoby právě prošlým kúrou v salónu krásy.

Tato Krista Hubálková, veselá dívčina s dolíky ve tvářích, tenisová přebornice a královna krásy všech plesů toho roku, roznítila, zdá se, v emendovaném nitru Mošeho Čubkylöbla něžný cit. Využila té unfair převahy a vylákala starce, trýzněného šimpanzími žlázami, v šibřinkové noci do altánu na zahradě sokolovny, kde ho s pomocí značně profesionální koketerie přiměla k patetické akci. To všechno ale nikoli z nějaké náklonnosti, nebo dokonce z touhy po radovánkách, které by jí býval makléř mohl snad opatřit, ale výhradně pro potěchu tlupy septimánů a oktavánů, číhajících za nezasklenými okny altánku. Když se Moše Čubkalöbl začal sápat na Kristu v bílém kožíšku, a odmrštěn klesl teatrálně na kolena, čině jakési sliby ohledně šperků a výletu na Riviéru, naplnila se náhle okna altánku vážnými tvářemi a bílými smokingovými náprsenkami a na známou melodii „Sonjo, Sonjo, jediná ty moje…“ zapěl mužský sbor do tiché noci varovný chorál:

Žide, žide, vari, vari, vari!
Ani Voronov tě nespasí.
Styď se, dědku, už jsi na to starý.
Alou! Nebo půjdeš do basy!

Na nebohého Mošeho se snesl déšť sněhových koulí a hnal ho, poskakujícího a komicky šejdrem kulhajícího, přes celé městečko, bez cylindru a ve fraku, až do mramorové vily za městem.

A pak to s ním začalo jít z kopce. Nejen že přestal chodit do plesů, ale přestal dokonce jezdit do Prahy, a brzo se roznesla zpráva, že těžce onemocněl.

„Třetí stadium,“ poznamenal o tom k máti při obědě můj otec, a já už věděl, co to je, i když ne určitě a zcela přesně.

Ale městečko mělo toho jara jiný námět k hovorům. Arnoštek Liehmů, uhrovitý dědic obchodního domu, požádal o ruku Mifinčinu a byl odmítnut. Říkalo se, že důvody byly náboženské a že hlavní slovo v sňatkové při měl Arno Masolöbl. Močkalöbl, který v smradlavé bryčce narychlo přijel do městečka, prý proti tomu ani nebyl, ale ochraptělý a nevýřečný hlas malého sedláka nemohl soutěžit s mojžíšskými argumenty velebného uzenáře. Vyprávělo se také, jak se papá Liehm velice rozčilil a dal se slyšet v tom smyslu, že krvesmilstvo smrdí tomu smradlavému židovi zřejmě míň než močůvka, v které se před šábesem koupe jeho synovec, a že on, velkoobchodník Liehm, děkuje Bohu za to, že Arnoštek neupadl do osidel rodiny, kde se jeden smilstvem už rozkládá a ostatní na krvesmilstvo zajdou co nevidět.

Dal-li se takto nemravně slyšet papá Liehm nebo je-li květnatost jeho vyjádření dlužno přičísti spíše fantazii podzemní pošty dam v městečku, je sporné. Jisté je, že Arnoštek přestal být hostem Mifinčiných five o’clocků a Mifinka chodila nějaký čas po městě s rudýma a uplakanýma očima.

A zatím se starý Moše Čubkalöbl rozkládal smilstvem.

Kolem desáté hodiny večer začal naříkat, jeho nářek se nesl otevřeným oknem přes zahradu a vnikal do mé ložnice. Nebylo nic platné zavírat před ním okna. Nejdřív se vždycky ozvaly táhlé, dlouhé výkřiky, které se rozdrobily v zoufalé ááj-ajaja-jaj-jaj-jaj, a potom nářek pokračoval se zvířecí monotónností dvě, tři, čtyři hodiny, někdy až do svítání, kdy končil ve vysíleném, skoro dětském sténání. Ale až doposledka se co chvíli znovu a znovu vzpínal k zoufalému a bolestnému ááááj-ajajaj-jaj-jaj-jaj!

Moje blond sestra přicházela k snídani s kruhy pod očima a stěžovala si, že si v noci ani na minutu nezdřímne. To je hrozné, proč toho člověka někam neodvezou, naříkala, ale Moše Čubkalöbl zůstával a rozkládal se ve své mramorové vile. Když to trvalo asi čtrnáct dní, uslyšel jsem najednou v noci z jejího pokoje hysterický pláč. Pak třeskly dveře a na chodbě se ozval sestřin vzlykot, zajíkala se usedavě hrůzou, a potom dunivý hlas otcův a máti, která sestřičku konejšila, a sestřiny křečovité vzlyky, provázející tentokrát poctivý a nefalšovaný hysterický záchvat z hrůzy.

A Mošeho Čubkalöbla nikam neodvezli. Dotrpěl mezi svými růžovými akty až k potupné smrti. Trvalo mu to skoro půl roku, a celou tu dobu zněl noc co noc monotónní a stále pronikavější a silnější nářek nad korunami stromů v zahradě, skrze vůni třešňových květů a lahodný vánek srpnových nocí. A pak, když v zahradě začala vonět jablka, vykřikl naposled, nejzoufaleji a s největší bolestí, ztišil se a zanikl.

Prst boží, šeptaly si dámy, ale parte, které v městečku vylepili druhý den po Mošeho smrti, mluvilo o něm jako o milovaném bratru a strýci, který zesnul po dlouhém utrpení a bude pochován na novém židovském hřbitově v K.

Byl to slavný pohřeb a na čerstvý rov vztyčili dřevěnou tabulku s nezvyklým Mošeho jménem Mojžíš Löbl, kterou měl co nejdříve nahradit mramorový pomník první velikosti. Ale k tomu už nedošlo.

Protože jednoho jarního dne příštího roku sundali firmu nad řeznictvím Arna Masolöbla a nahradili ji jménem německého árijce Hünekeho. Jednoho jarního dne přistěhoval se Robert Močkalöbl do vily svého bratra, protože jeho statek nebyl už jeho statkem. Jednoho dne zmizely obě rodiny z vily a nastěhovaly se do staré školy v Židovské ulici. Ve vile bratrů Löblových, v pokojích s růžovými akty ve zlatých rámech, usídlil se pan regierungskommissär městečka Horst Hermann Kühl.

A v té době došlo také k podivným druhým námluvám Arnoštka a Mifinky.

Byl jsem svědkem pouze jejich nešťastného závěru a neslavného ústupu pánů Močkylöbla a Masolöbla přes Liehmovic zahradu. Viděl jsem rudého a rozzuřeného pana Liehma, jak za nimi volá: „Teď by vám byl křesťan dobrej, co? Žiďáci smradlaví!“ právě když jsem se vracel kolem ze zkoušky nedávno založeného jazzbandu.

Oba židé se zdviženými límci tmavých plášťů spěchali rychle pryč, pan Liehm se otočil a strkal před sebou do vily vyjeveného Arnoštka, který za ním vylezl na verandu.

Pak byl Arnoštek odeslán na praxi k obchodnímu příteli pana Liehma do Brna.

Říká se, že krátce po téhle události navštívil ještě pana Liehma velebný pán Meloun a služka v kuchyni slyšela zlostný hlas svého zaměstnavatele, jak se osopuje na kněze slovy: „A vy, velebný pane, vy byste se k takové věci propůjčil?“ Poté se ozval mírný, ale zřetelně popuzený hlas velebníčkův: „Pravost nebo nepravost záznamu v sňatkové matrice nemůže nikdo dokázat. To se provést dá.“ Nato vřískavé ječení domácího pána: „Ale vždyť je to podvod, pane faráři! Podvod!“ a potom hněvivý hlas důstojného pána Melouna: „Podvod, můj drahý, může se za určitých okolností stát skutkem křesťanského milosrdenství!“

To se šeptalo. Lidská fantazie nezná ovšem hranic. Šeptalo se o spiknutí, které mělo zachránit alespoň Mifinku před osudem, jenž se už před ní dost jasně rýsoval, o spiknutí podobném tomu, které zachovalo při životě tlustého Benna Ohrenzuga, jenž v poslední možné chvíli pojal za manželku árijku Anku Vocenilovou, služku v domě Ohrenzugů. Avšak účastníci spiknutí, jestliže vůbec nějaké spiknutí bylo, jsou buď mrtvi, jako jsou mrtvi svědkové Kukačky, nebo zavřeni pro kolaboraci, nebo jsou ze zpovědnice zvyklí zachovávat tajemství, a tak se pravdu asi už nikdo nedozví.

Jisté je, že rodina Löblova, nebo aspoň jeden její příslušník, se šeredně odvděčil za sousedské přátelství, z něhož se v K. po řadu let těšili.

Nedlouho před transportem do Terezína počkal si totiž v noci Bob Zabiják na pana Liehma, a když se pan radní vracel ze schůze Národního souručenství, přepadl ho ve stínu aleje nedaleko jeho vily a naložil s ním jako kdysi dávno s Randolfim, mistrem Evropy, a s Panochou, mistrem světa, jenomže tu nebyl žádný soudce, který by běsnícího catchera zadržel, a tak musel být vážený občan ještě téhož dne převezen do nemocnice.

Bob Zabiják druhého dne odcestoval, spolu se dvěma bratry Löbly, s Mifinkou a se dvěma starými židovskými matkami do Terezína a odtud pak dál, do východních krajů, kde kouřily rozbité válečné stroje a také komíny krematorií a kde jeho popel pohltila mlčenlivá země.

To je tedy historie Mošeho Čubkylöbla, jeho bratrů Arna a Roberta, Boba Zabijáka a surové vraždy, jíž se dopustil vážený velkoobchodník a které snad mohlo být zabráněno.

Bylo však tak zoufale málo milosrdenství.

Plížila se po schodech, kolem krejčíkových dveří, tiše a měla strach, aby krejčík neotevřel. „Připadala jsem si jako vetřelec. Že se na mě všichni dívaj jako na obtížnýho židovskýho spratka, kterej si dovolil se vrátit, když všichni slušný židi šli spořádaně do plynu.“ Plížila se kolem těch známých dveří, za nimiž bylo ticho, činžákem po okopaných schodech s ozdobným litinovým zábradlím do pátého poschodí, kde byla na dveřích cedulka Karel Růžička, prokurista banky Union. Ale dlouho se nemohla odhodlat, aby stiskla zažloutlý knoflík uprostřed mosazného terče u dveří. Stála v šatech z pytloviny a hleděla na ty dveře, ani si neuvědomovala, že jí zmítá kašel a že by tím uvnitř v bytě mohla přivábit pozornost. Stála, a najednou si už vůbec nebyla jistá, jestli to byli tihle Růžičkovi. Tenkrát se o to nestarala, a najednou ji napadlo, jestli by nebylo lepší zazvonit a prostě a jednoduše říci: Prosím vás, pomozte mi, já nemám kde spát, nemám šaty, nemám rodiče ani příbuzný, ale mám hlad, mám tíseň, mám smutek v srdci a v žaludku a v nohách bůhvíkolik kilometrů, prosím vás.

„Jenže proč zrovna u Růžičků. Nikdy jsem s nima snad ani nemluvila. Já nejsem sentimentální, Danny, ale v tý chvíli jsem najednou strašně chtěla, aby mě někdo politoval a pohladil a vzal do náruče a uložil mě do čistý postele. To mi taky zůstalo. Kravina. Ale copak jsem na to neměla právo? Je to blbost, ale copak se člověk nemůže někdy potěšit blbostma? Mně umřela máma, když mi byly tři roky. Pak jsem měla nevlastní, árijskou. Fotr se se mnou nemazlil. Fotr byl strašnej sobec. A brácha mi nejvejš nadával. A esesáci, to si umíš představit. Nikdo v životě se se mnou nemazlil. V Terezíně se mě ujal nějakej Fricek Bondy. Ale tam to k ničemu nebylo. Ani milování. Dělalo se to, aby si člověk ještě užil. A byla to blbost. Asi jako když řeknou odsouzenci k smrti, aby si vybral, co chce k poslední večeři. Ráda bych viděla toho, kdo si takovej mélšpajs umí užít. Je to blbost. Život je boxmač a člověk se musí naučit chytat rány a rozdávat je. Já už bych to taky měla umět. Ale stejně mě to vždycky zas popadne a já chci, aby na mě někdo byl něžnej, na židovku, která za to nemůže, že je židovka, aby mě hladil a spal se mnou. Danny,“ řekla najednou. „Jednou v sobotu spolu odjedem, jo?“

„Kam?“ zeptal jsem se.

„To je jedno. Třeba do Lysý nad Labem, kam chceš. Do nějakýho cizího mrňavýho městečka a najmem si pokoj v hotelu a budem se večer milovat a pak tam budem spolu spát. Jen tak spát. Doopravdy. Až do rána. A třeba se nám povede umřít.“

„To asi ne,“ řekl jsem. „To se nám povede, až nebudem chtít. A rozhodně ne v tak idylickym prostředí.“

„Ale pojedem tam spolu, jo? Tady to není ono. Tady abys měl pořád strach, že tetka bude mít ráno jedovatý poznámky, protože tenhle pitoměj gauč tak hrozně vrže. Mně to bere všechnu radost ze života, tobě ne, Danny?“

„Je to dost trapný,“ řekl jsem. „Jestli to tetka vedle poslouchá –“

„Samo že poslouchá. Má strach, že se vdám a ji že vyštvu z tohohle bytu.“

„A co je to vlastně za tetku?“

„Ale ségra mý nevlastní matky. Není to vlastně příbuzná. Árijka pochopitelně. Myslí si, že ji mazaná židovka nějak podfoukne.“

„Proč sem teda tu mazanou židovku brala?“

„Měla strach, že jí seberou byt,“ řekla Rebekka. „Pořád má z něčeho strach. A pořád ze samejch blbostí…“

Příběh o kukačce

Historii Kukačky nezná nikdo. A snad se ten příběh ani nestal a je to jenom legenda, mýtus. Kdo v něm bude hledat realismus, najde nepravděpodobnost. Ale v téhle historii nejde o realismus. Což není válka spíš fantasmagorie než skutečnost, a je-li to skutečnost, jsme my skutečně lidé? A protože válka je možná, není snad možná historie Kukačky?

Zná ji samozřejmě Sára Abelesová, která žije v Izraeli – jestli žije. Jistě ji znala stará paní Adele Rittenbachová a také Leo Feld, jenomže ti už oba odešli cestou všeho těla; Leo někdy v letech 1943–45, neznámo kde a neznámo jak, paní Adele Rittenbachová roku 1945 v městském starobinci v K.

Stará paní Rittenbachová pracovala léta jako hospodyně v domácnosti pana Husy, obchodvedoucího firmy Arpád Ohrenzug, textil en gros & en detail, který se oženil s Němkou Tildou Schröderovou z B. Paní Rittenbachová byla vlastně součástí Tildiny výbavy; do služby u Schröderů nastoupila několik měsíců před tím, než se Tilda narodila, a dělala tam pak napůl služku, napůl chůvu; její otec byl horský tkadlec, a tak byla na práci zvyklá odmalička. Němka to ovšem byla, jak se říká, jako poleno, a v mých vzpomínkách žije stále v zeleném dirndlu a s velkou nákupní kabelou, s níž ráno co ráno obcházela mlékaře, řezníka a hokynáře a hlaholila silným německým hlasem, ale česky, asi takovou češtinou, jaké užívají kabaretní komici, když chtějí nehybné obecenstvo vyprovokovat k smíchu. „Ja sem Némka a ja se tšéski nenaučila to nejtélši smert.“

Pan Husa naproti tomu pocházel z rodiny ryze české. Měl nosopršku, kulatou, pečlivě vyholenou, švejkovskou tvář a kudrnaté pačesy. Jeho tatínek býval hrobníkem na židovském hřbitově, a pan Husa se od mládí zdatně činil ve střižním velkoobchodě papá Ohrenzuga, kde to od učedníka přes příručího dotáhl až na obchodvedoucího. Uměl buclatýma ručkama převracet na pultě těžké štůčky plátna jako žonglér, a byl kdykoliv ochoten vynést obrovskou roli gabardénu před krám za zákazníkem, aby se kupující na denním světle mohl přesvědčit o žádoucím odstínu a odpovídající kvalitě.

To všechno až do jisté doby.

Sáru Abelesovou jsem znal ze školy. Byla hezká, černovlasá, černooká a závodila za S. K. K. ve skocích do vody a v plavání na znak. Když mně bylo patnáct a jí sedmnáct, začala se mi líbit víc, než se mi líbily ostatní hezké dívky v K., jenomže byla o ty dva roky starší, chodila s Leo Feldem, který byl okresním rekordmanem na sto metrů kraul, a o jazz se nezajímala.

A pak – mně bylo patnáct v roce 1939.

Mezi nejnápadnějšími změnami, které tento historický rok provázely v městečku K., patří jedno z předních míst jistě metamorfóze, jež se udála s panem Husou. Pod nosoprškou mu z ničeho nic vyrašil černý knírek, velice podobný knírku vůdce a říšského kancléře, a tento vůdce se stal i vůdcem pana Husy. Kudrnaté pačesy padly za oběť holičské mašince a zbylo po nich pruské strnisko; kolem úslužných očí obchodvedoucího se vrásky složily do přísného vojáckého výrazu, ohnutý hřbet se napřímil a hlas začal znít ostře, drsně a nevlídně. Změnila se i ortografie jeho jména: nad „u“ se objevily dvě čárky a koncové „a“ se podle ne zrovna lingvistického zákona umlautovalo. Zkrátka z pana Husy se stal Herr Hüsse, obchodvedoucí se proměnil v treuhändera a přítel příručích se stal přítelem pana regierungskommissära Horsta Hermanna Kühla, pana Hünekeho a pana ředitele Czermacka, o němž ještě bude řeč.

Všechny tyto změny odmítl uznat Ruda Husa, můj přítel a spolužák. V dokladech mu sice přepsali národnost z české na německou, ale on se na kompoziční sešity tvrdošíjně dál podepisoval jménem svých praotců, a nakonec odmítl při hodinách německého jazyka mluvit německy. Přirozeně, byl nezletilý, a jako takový byl odeslán proti své vůli na říšsko-německé gymnázium v B., kde se prý při vyučování ideologie dopustil urážky říšského maršála. Dali ho tedy na vychování do Mnichova a posléze byl pedagogicky svěřen říšsko-německé branné moci, která si s ním už nepochybně poradila. Jak, to ovšem nevím. Do K. se Ruda nevrátil. Ale za války mívají lidé divné osudy.

Stará paní Rittenbachová měla od jisté doby kvůli Rudovi víceméně domácí vězení. Když totiž rozhořčený herr Hüsse poslal nepovedeného syna do Mnichova, dala se v mlékárně slyšet větou: „Ten náš Némec, to nény fupec šatna Némec, der ist für mich ein ganz gemeiner Nazi!“ Paní Rittenbachová neuměla mluvit jinak než hodně nahlas, a věta brzo vešla ve známost i v říšských kruzích městečka K. Od té doby chodila na nákupy česká služka – treuhänder si přirozeně mohl dovolit dvě služebné – a stará paní Rittenbachová se omezila na práce v domácnosti.

K těm, na jaře čtyřicátého roku, nečekaně znovu přibyly povinnosti chůvy. Vůdce v té době volal po mužském dorostu, a parteigenosse Hüsse, poslušen vůdcova volání, zplodil s manželkou po mnoha letech ještě jednoho syna, kterému dal, podle kmotra, jímž byl sám regierungskommissär Kühl, říšskoněmecké jméno Horst.

Tou dobou také Sára Abelesová – ale tady už možná začíná jenom legenda, mýtus. A nežli opustím objektivní záznam událostí, bude snad lépe začít z jiného konce.

Musím vám říci ještě několik slov o Tildě Hüssové, rozené Schröderové. Nevím, nebyla-li to svým způsobem femme fatale; jestli za náhlým němectvím pana Hüsseho nestálá vlastně ona. Přirozeně se nepamatuji na začátky jejich manželství, brali se v roce 1920, tedy čtyři roky před mým narozením. Pro mě zůstává Tilda statnou, vysokou blondýnou, nepříjemnou jak činže tou zvláštní hlasitou německou odrůdou nepříjemnosti. Paní Rittenbachová také mluvila nahlas, ale to byl hlas staré Mutter Courage. Hlas Tildy Schröderové byl arogantní, pronikavý hlas dobře živené a problémy nezatížené německé ženy, hlas komandující těch pět nebo šest nešťastných německých holek, které tvořily k-skou místní skupinu BDM. A frau Tilda byla nejenom leiterin nebo snad führerin této místní skupiny BDM, ale duší vůbec veškeré německé činnosti v K., zprvu poněkud chudičké, neboť v K. se k německé národnosti hlásilo všeho všudy osm rodin, ale průběhem války značně zmohutnělé, když byl do městečka umístěn jeden pěší pluk SS divize Hermann Göring a za ním, jako roj včel za medem, přitáhla karavana německých rodin, které obsadily nejlepší židovské byty a nejvýnosnější české sinekury.

Ale dříve, kdysi, prý Tilda taková nebývala. Kdysi dávno to prý bylo červenolící německé mádel, nesmělé a dobře vychované, které se po sňatku s Čechem začalo horlivě učit manželově mateřštině.

Já však frau Hüsseovou česky nikdy mluvit neslyšel. Také prý přestala, po roce 1933, kdy na ni jako na tolik červenolících, červenajících se mädlat začal eroticko-ideologicky působit vůdce. A co se snad kdy naučila z jazyka západních Slovanů, to skryla v hlubině své chladné sudetské duše a nikdy se k tomu nepřiznala.

„Ach, die Tilde,“ svěřila se jednou, ještě před válkou, stará paní Rittenbachová mojí máti. „Die ist schon ganz verrückt. Fite, milospani, še néš te spat, polipí tycky portrét tocho, wie heisst der Kerl, tocho Adolf Hitler? Na was sagen Sie dazu? Copak je tohle normal?“

Tahle stará paní Rittenbachová! Vlastně jediný konkrétní klíč k pravdě o Kukačce mám od ní. Tenkrát byl už pan Hüsse střelcem flaku někde v okolí Hamburku, a stará paní se proto mohla zas ukazovat na ulici. Ale jak bývala dříve upovídaná, jak dříve hlaholila její kabaretní čeština po k–ských hokynářstvích, tak byla nyní zamlklá, s nikým neztratila slovo, kráčela v odřeném zeleném dirndlu městečkem jako stín té veselé staré matky pluku a tlačila před sebou sportovní kočárek s Horstem. Horst klečel na sedačce, obhlížel svět a vřískal nesrozumitelné německé otázky na svou chůvu, a chůva na ně odpovídala polohlasem. Frau Hüsse, jeho matka, neměla už tehdy na Horsta čas. Do roztrhání těla pracovala pro vítězství říše jako vedoucí arbeitsamtu nebo snad už také jako velitelka volkssturmu, protože tohle bylo už někdy na sklonku války.

A tak jsme ji potkali, starou paní Rittenbachovou, na dolní cestě za nádražím, vlastně jen opuštěný kočárek s Horstem, zaparkovaný před hokynářstvím. Horst na nás vypoulil oči jako přezrálé borůvky a strčil si prst do nosu.

„Hele,“ řekl Benny-Přema, první altkař našeho bandu. „Tohle je mladej Husa, ne?“

„Horst Hüsse,“ řekl jsem. „Bráška Rudy Husy, dej mu Pánbu lehký vodpočinutí.“

Benny-Přema si se zájmem prohlížel černovlasé dítě. „Teda bráchovi moc podobnej neni,“ pravil. „Ty voči, ten porost na hlavě – vole, vypadá spíš jako –“

Vtom vyšla z krámu paní Rittenbachová.

„Dobrý den,“ pozdravili jsme ji a já v rozpacích řekl: „Prohlížíme si tady Rudovýho bráchu.“

Staré paní, aspoň se mi to zdálo, se zaleskly oči.

„Ja, ja,“ řekla. „Der arme Rudi. Tepak je s nym konec.“

„Máte o něm nějaký zprávy?“ zeptal jsem se. Stará paní zavrtěla hlavou.

„Je na vychotny fronta.“ Pak dodala s docela zřetelnou ironií v hlase: „Er kämpft für den Fuja und Vaterland.“

„Nojo,“ řekl jsem. „A tak tohle je jeho brácha.“

„Teda na Němce zrovna nevypadá, paní Rittenbachová, aspoň ne na čistou rasu,“ pravil Benny-Přema a pohlédl spiklenecky na starou paní. Stará paní pohlédla zamlženýma, vlhkýma očima na Bennyho-Přemu a po malém zaváhání řekla: „Fšák to táky šatnej Némec nény,“ a pak jako by znovu, a ještě víc zaváhala – aspoň se mi to zdálo – a řekla tiše: „Ale taky šatnej Čech.“

„Jakto?“ zeptal jsem se, ale ve dveřích hokynářství se objevili nějací lidé a paní Rittenbachová se honem rozloučila.

„Tahle bába si to nějak moc bere,“ prohlásil Benny-Přema. „Vsadím se, jestli se po válce Ruda vrátí, tak bude z Horsta Čech jako poleno.“

Tehdy jsem netušil, že právě tohle podvečerní zastavení s paní Rittenbachovou mě jednou přivede na stopu Kukačky.

Ale k čemu vlastně?

Co na tom dnes záleží?

Ruda, jak jsem už řekl, se nikdy nevrátil, a jeho brášku Horsta zastihl konec války bůhvíkde. Pan Hüsse prý padl při náletu na Drážďany na jaře roku pětačtyřicátého a frau Tilde z K. zmizela několik dní před příchodem Rudé armády. Asi měsíc před tím odeslala Horsta k nějakým vzdáleným příbuzným do Würtenberska, nikdo nevěděl k jakým, a nikdo se o to také nezajímal.

Totiž nikdo. Někdo přece. Někomu přece záleželo na osudu rodiny Němce Hüsseho. Neuhodli byste. Sáře Abelesové.

Ano. Mně je to docela jasné. Ale možná, že je to opravdu jenom moje fantazie. Paní Rittenbachová měla přece Sáru ráda. A Sářina matka, která pocházela z Vídně a češtinu lámala jen o málo líp než paní Rittenbachová, bývala prý v mládí nejlepší přítelkyní Tildy Husové. Což bylo docela přirozené; v K. žilo jenom nějakých osm německých rodin, a pět z toho na Hadrnici, s těmi se přece mladá manželka obchodvedoucího stýkat nemohla. Přirozeně že se spřátelila s mladou Vídeňačkou, která byla dosud plná historek z Prátru a z cukráren okolo Am Graben, a stará paní Rittenbachová mívala proto na starosti nejenom Rudu, ale často i Sáru.

Do života těchto mladých žen a matek zasáhly ovšem vyšší, politické a národnostní zájmy, nová ideologie, kterou frau Tilda začala horlivě vyznávat. A tak to skončilo. Pokud moje paměť sahá, nebylo už přátelství mezi Tildou a Alicí Abelesovou, a když Alice v roce 1936 naštěstí zemřela, nešla jí Tilda ani na pohřeb.

Zato stará paní Rittenbachová ano, a její horácký, hlasitý pláč byl žalostným kontrapunktem té žalostné události. Bývala potom hostem v Abelesovic kuchyni až do prvních let říšského panství nad městečkem K. Až někdy do té doby, co se u mlékaře dala slyšet onou osudnou větou: „Ten náš Némec, to nény fupec šatna Némec –“

A Sáře snad, jak to někdy bývá, nahradila do jisté míry matku, nebo možná tetičku, nebo jí snad jenom dětskou asociací připomínala Alici Abelesovou, která zemřela mladá a v povědomí Sářině zůstala patrně spjata s dobrotivou tváří staré služebné. Proto možná nebylo ani tak divné, že první cesta po návratu do K. v červnu roku 1945 vedla Sáru k té opuštěné staré Němce.

Stará paní ležela v městském chudobinci, sklácena mozkovou mrtvicí, a několik k-ských ultraradikálů poukazovalo na to, co vlastně dělá tato Němka v českém ústavě. Proto i počínání Sáry Abelesové, která se vrátila z celé rodiny sama, jediná, nedošlo schválení v očích dam z městečka. Tím spíš, když se rozneslo, že Sára mluvila se starou paní po celý čas návštěvy výhradně německy.

„Vidíte je, židy, co s nima Hitler udělal, ale německy mluvit nepřestanou,“ šeptaly si ty vlastenecké dámy v demokratickém rozhořčení. Ale pár dní po Sářině návštěvě stará paní Rittenbachová zemřela a vyřešila tak sama palčivý problém k-ských ultraradikálů. Na jejím pohřbu, pokud se to dá nazvat pohřbem, nebyl samozřejmě nikdo. Ani Sára, protože ta hned po rozhovoru v chudobinci odjela do Prahy.

A v Praze také jsem náhodou narazil na další – a poslední – stopu Kukačky. To bylo ovšem až po letech, v tom temném podzimu roku 1952, a musím se zmínit o Rebece.

Kdo byla Rebekka? Byla, protože už není? Taková dívka, jaké jsou ve velkých městech. Sama. Měla pokoj nad křižovatkou ulic, v centru Prahy, obzvlášť krásný, když pršelo. Když jsme leželi na gauči potmě a na zelenkavé tváři porculánového Buddhy se střídaly odlesky dopravních signálů z ulice, červená, oranžová, zelená, červená, oranžová, zelená –.

A v jejích truchlivých gazelích očích by člověk vyčetl všechen smutek, strach a úzkost z života a smrti, kdyby Rebekka nevypadala, jako by vyskočila rovnou z písně Šalomounovy. Takže toho smutku si příliš nevšímali; byl ostatně zasklen svitem těch očí, ve vlhkém lesku jiskřila erotická světýlka, a Rebečiny milosti byly utěšené, její prsy jako dvé telátek blíženců srních spatřilo víc malířů, sportovních rekordmanů, básníků, muzikantů a floutků, jako jsem byl já, ve velké Praze, než je pověsti takové dívky zdrávo, – a já jsem strašně žárlil.

Vlastně mě ani nepodváděla; polyandrie byla pro ni normálním stavem. Jenže to já neuznával. Chtěl jsem ji mít, tu růži sáronskou, mít sám pro sebe, šest nebo sedm měsíců, na kolik mi v tom věku obvykle vydržela láska, ale – a to jsem nevěděl, protože jsem byl pitomý – ji děsila blízkost smrti a ubíhavé nožky vteřin, ona prostě neměla čas věnovat šest nebo sedm drahocenných měsíců života výhradně jednomu špatnému tenorsaxofonistovi s charakterem odpovídajícím osmadvacetiletému nočňátku.

A měla pravdu; snad to spíš věděla, než tušila, taková byla, Rebekka. Ani to jméno nebylo její, jenom si tak říkala. A já se žárlivě pídil po každém náznaku nevěry, a míval jsem přirozeně bohatý lov, a potom jsem dělal scény. Dokonce jsem zkusil ji bít, ale prala se jako kočka a pokus pro mě skončil neslavně.

Ale o trošičku jiný než ostatní jsem přece jen byl. Protože se mnou dovedla být smutná. A tohle se stalo někdy před Vánocemi toho temného roku 1952, posledního roku, jehož konce se dožila. Pršelo, do pokoje svítila lucerna z ulice a Rebekka byla v koupelně. Na psacím stole ležela kniha, z níž čouhal cípeček dopisu. Žárlivost mi nasadila ostruhy, vytáhl jsem dopis psaný na leteckém papíře. První mi do oka padl podpis, a žárlivost se uklidnila, protože v rohu dole, pod hustě popsanou stránkou, hleděla na mě slova: Sarah Abeles, Jerusalem, nějaká adresa a číslo.

V úlevě, spojené s poněkud masochistickým pocitem zklamání, mi význam těch slov, toho jména hned nedošel. Už jsem chtěl dopis zase zastrčit, ale najednou nějaká asociace osvětlila šachtu paměti, zasutou lhostejností roků, a já ji spatřil, v mokrém černém koupacím úboru na vršku skokanské věže na plovárně v K., Sáru Abelesovou, a potom její snědé, opálené tělo, jak v modrých a zlatých výškách nad hladinou letí vzduchem a kreslí do toho vzduchu estetické živé obrazce.

Rychle jsem dopis vytáhl a horečně jsem přečetl větu uprostřed stránky, namátkou, protože jsem chtěl nějakou hltavou zkratkou přečíst najednou všechno, co bylo v dopise.

Osud tomu chtěl, že jsem přečetl právě jen tu jedinou větu, vlastně útržky dvou vět. „jsem, že ta smrt bude mít chuť pomsty, a zatím to pro mne bylo dvojnásobné utrpení. A tak už vím, že krev nemůže padat na syny a člověk nemůže nenávidět nevi…“ ale v tom vrzly dveře z koupelny a vstoupila Rebekka.

„Co to čteš? Nech to bejt!“ vyjela ostře, skočila po mně jako lasička a vyškubla mi dopis z ruky. „Tisíckrát jsem ti říkala, aby ses mi v mejch věcech nehrabal.“

„No promiň, promiň,“ řekl jsem. „Čouhalo to z knížky a viděl jsem ten podpis.“

„Tím spíš. Věděls, že od chlapa není, tak co to nenecháš na pokoji.“ Rebekka nahněvaně ukládala dopis do lakované čínské skříňky, od níž klíček nosila na zlatém řetízku kolem krku. Všichni to pokládali za výstřednost, jenže bůhví.

„Tys znala Sáru Abelesovou?“ zeptal jsem se.

„Ty taky?“ otočila se na mě.

„Byla z K., ne?“

„Byla.“

„No, abych ji neznal. K-skou sexbombu,“ řekl jsem cynicky.

„Nech si ty duchaplnosti,“ odsekla Rebekka, kupodivu chladně, ačkoliv jindy jí takové věci vůbec nevadily.

„Promiň,“ řekl jsem, „ale já se na ni dobře pamatuju. Filmovej typ. Měla děcko s Leo Feldem. Tenkrát to byla v K. úplná rarita, v roce devatenáct set čtyřicet, a židovský dítě. V Terezíně o něj přišla, viď?“

Rebekka po mně šlehla krásnýma očima. Jako kdyby se ušklíbla.

„V Osvětimi,“ řekla. „Jediný blond židovský dítě v celým Terezíně. Viděls někdy blonďatýho žida?“

Nechápal jsem, proč se ptá.

„Proč ne,“ řekl jsem. „Třeba Arnošt –“

„Ale znals Sáru a znals Felda, ne,“ skočila mi do řeči.

Rozbřesklo se mi. Hvízdl jsem. Bylo mi ovšem osmadvacet a houby jsem věděl, co je to doopravdy láska a jaké skutečně dovedou být ženské. Hvízdl jsem.

„Jo tak, ty myslíš, že to Sára neměla s Feldem –?“

„Ale ne,“ Rebekka se znovu ušklíbla, „to –“

Vtom zazvonil zvonek. Rebekka se zarazila a zeptala se:

„Co je vlastně dneska za den?“

Připadalo mi to jako nelogická otázka, teprve později jsem pochopil, že byla docela logická. Když jsem si potom uvědomil, že Rebekka je zapomnětlivá, že má tolik známých, že – teprve potom, když jsem se v záchvatu žárlivosti uraženě odešel ožrat do T-Clubu.

Protože za dveřmi, svůdně rozesmátý a s kytičkou vzácných zimních růží, stál slavný básník Jan Vrchcoláb, který měl vlastně přijít až zítra, ve čtvrtek, kdy já měl být na zájezdu, jenomže Rebekka měla v hlavě pořád tisíc věcí najednou a všechno to popletla.

Takže rozhovor o Sáře Abelesové jsme ten den nedokončili. Místo toho došlo k trapné situaci s Vrchcolábem, se rdící se Rebekkou a se mnou, který jsem dosáhl překrásné barvy vařených raků a celý trapas vyřešil nakonec tou opicí v T-Clubu.

Rozhovor o Sáře jsme vůbec nikdy nedokončili, protože brzo nato Rebekka odešla.

A vlastně ani to nebyla poslední stopa Kukačky. Poslední z těch několika málo stop, které po sobě zanechala, jsem objevil v brožuře, jež se mi náhodou dostala do ruky nedávno, patnáct let po návratu Sáry Abelesové z Osvětimi.

Byl to vlastně soupis československých občanů zavlečených do Říše, které se nepodařilo vypátrat. Lidické děti, totálně nasazení, kteří zmizeli v lágrech a zbořeništích, příslušníci technische nothilfe, Todtovy organizace, osamělí nešťastníci, jež pohltila periférie veliké války. Když jsem ta mně nic neříkající jména lidských tragédií přelétával zrakem, trčelo najednou mezi nimi jedno, které jako by se tam dostalo omylem, ale pro mě bylo jediným z těch mnoha jmen, jehož tragédie nebo snad jenom historie měla konkrétní lesk vzpomínek na městečko K., na starou paní Rittenbachovou, na Tildu, na pana Husu-Hüsseho. Neboť to jméno mezi jmény jako Borůvka nebo Sedláček znělo Horst Hüsse, * 5. 5. 40 v K.

A najednou mi bylo úplně jasné všechno. Nemělo smysl chodit na příslušné oddělení ministerstva a ověřovat si, že po Horstu Hüssem pátrali agenti ministerstva na žádost Sáry Abelesové, narozené 1922 v K. Protože to vím. Protože to je ten mýtus, to podobenství, které svou pravdou už přesahuje tuhle detektivku mých vzpomínek.

Ale snad v obrazu dedukce chybí ještě jeden článek. Ten článek je místopis městečka K. a rozhovor, který stará paní Rittenbachová vedla v prvním roce války, po půlnoční mši v roce 1939 s mojí matkou.

Totiž pan Husa, když metamorfózoval v Herr Hüsseho a místo v tmavošedém dvouřaďáku obchodvedoucího začal chodit v černých rajtkách, přesídlil do vily pana Abelese a původního majitele přestěhoval do opuštěného zahradníkova domku ve vzdáleném koutě veliké zahrady, která dům obklopovala; odtud později odešel pan Abeles s rodinou do židovské školy a ještě později do ghetta v terezínské pevnosti.

A v tomhle zahradnickém domku se narodil Sáře Abelesové v únoru roku 1940 syn Abraham, a způsobil tím v městečku jistou senzaci. Mladé židovské ženy už tehdy nemívaly děti, neboť to už i z legálního hlediska bylo pochybné. Rozmnožování rasy, určené k vyhubení – nějaká zákonná opatření, myslím, existovala, nebo se o nich jednalo, rozhodně zákrok andělíčkářky by v takovém případě sotva stačil naplnit skutkovou podstatu trestního činu. Ale Sára Abelesová přesto dítě měla, syna Abrahama, Abrahama snad proto, že s tím jménem spojila jakási zoufalá naděje představu muže, v němž vzalo počátek rozmnožení rodu Izraele.

Rozumíte?

A když jsme toho předchozího roku šli z půlnoční, mrazem a větrem zimní noci, zaslechl jsem úryvky hovoru, který vedla polohlasem máti se starou paní Rittenbachovou. „On to nemuše tak nechat, milospani,“ šeptala jevištním šepotem stará paní. „Ja šikám, že musi pšijit trest. Gottesstrafe. A my se kášty osobně musíme stát pomocnik s tim trest, Frau Dirigent, jinač se Mu nemušem jetnou tivat to óči…“

Tak to tedy bylo. Horst Hüsse spatřil nakrátko světlo světa 10. 2. 1940 a do téhož světa vešel skoro současně Abraham Abeles. Tehdy ještě ženy nerodily v nemocnicích. Večer, a po něm temná noc, a na zahradě tma. Novorozené děti jsou všechny stejné, je třeba jim zadničky lepit leukoplastí se jménem nebo číslem, a tenkrát ještě ženy rodily individuálně, každá sama.

Takže provést to bylo celkem jednoduché; stará paní Rittenbachová vykonala svůj malý čin, jímž chtěla pomoci Bohu. Složitější bylo to vymyslet, odhodlat se k tomu. To je také jediná součást děje, kterou si představit nedovedu; nevím, jak bylo Sáře, jak si to představovala, jak přesvědčila sama sebe, že jí bude lehčeji, že bude dokonce cítit zadostiučinění, slast pomsty, až jí někde v těch tehdy ještě neznámých krajinách hrůzy vezmou dítě a vykonají na něm tu malou částečku velkého plánu se strašlivě úředním názvem Konečné řešení, endlösung, či co si pro to vymysleli. A jak se její vlastní dítě promění v docela jiného člověka, ale bude aspoň žít, kukaččí mládě, které nikdy nepozná svou matku –

Když se mi všechny ty neuvěřitelné, a přesto logické, a proto snad i pravdivé věci začaly skládat v obraz jedné nikoli největší tragédie tehdejšího času, vzpomněl jsem si na věty ze Sářina dopisu. Ze zapomenutých hloubek knihovny jsem vytáhl knihu jejích předků. Četl jsem: Tehdy Herodes uzřev, ze by oklamán byl od mudrců, rozhněval se náramně, a poslav, zmordoval všecky dítky, kteréž byly v Betlémě i ve všech končinách jeho, od dvouletých a níže, podlé času, na kterýž se byl pilně vyptal od mudrců. A dále: Když pak umřel Herodes, aj, anděl Páně ukázal se Josefovi ve snách v Egyptě. Řka: Vstana, vezmi dítě i matku jeho, a jdiž do země Izraelské, neboť jsou zemřeli ti, kteříž hledali bezživotí dítěte. A to už jsem bezpečně věděl, že tady je ta skutečně poslední stopa Kukačky; pramen, odkud kukačka čerpala inspiraci.

Pro zoufalství toho činu mi slova ovšem schází. Nejsem autorita na mateřskou lásku. A o mateřskou lásku mi taky nejde, o vehnání slzí do očí, o psychologii bolesti, o záznam holého faktu. Vůbec mi nejde o lásku, ale o smysl toho poselství, toho nikdy nevyřčeného mýtu, o smysl smrti toho druhého dítěte, tak docela jiný než smysl smrti milionu ostatních osvětimských dětí.

Protože tu bylo ještě to druhé dítě, které mělo být utraceno jako oběť a jako pomsta. To jediné dítě z milionu dětí, jehož smrt měla v matčiných prsou probudit alespoň záchvěv řeřavé libosti, která vždy spočívá na dně dokonané pomsty.

Zalistoval jsem znovu v knize a zrak mi padl na tato slova:

Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto… lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho a pohřížen byl do hlubokosti mořské.

V kralické češtině se nevyznám a nevím přesně, jaký význam mělo pro zbožné překladatele sloveso „pohoršiti“. Já je v tomto kontextu čtu, lingvisticky nepochybně špatně, jako „ublížiti“. Já ovšem čtu patrně špatně celou tu knihu, neboť ve mně dávno okorala dětská víra a nahradila ji skepse. Jenomže ani Sářina inspirace nebyla náboženská, a pak, ani ta kniha není od Boha. Je to lidské dílo, je v něm uložena lidská zkušenost.

Takže i ze Sářiny pomsty zbyly nakonec jenom lidské slzy, snad nejlidštější slzy, jaké kdy prolily matky v Osvětimi. Nebyly to už slzy mateřského pudu, ale slzy lidského soucitu, který je díkybohu snad přece jen hlubší než Macocha naší nenávisti.

Jak jinak si totiž vysvětlit Sářina slova? … jsem, že ta smrt bude mít chuť pomsty, a zatím to pro mne bylo dvojnásobné utrpení… Jak jinak interpretovat jejich smysl než jako – promiňte mi tu rétoriku – potvrzení lidskosti nad atavismem, potvrzení člověka nad válkou, nad bestialitou, nad kostlivou zimou té šílenosti, která je shrnuta ve slově fašismus?

A to je tedy poslední stopa po kukačce. Kdo ví, jak to bylo, a jestli to všechno není jen mýtus ztraceného času? Byla to však lidská kukačka a lidské mládě. Snad z něho někde, bůhvíkde, protože Kukačka je už nikdy nenašla, vyrůstá člověk, který nebude ochoten přispívat svou troškou k jakýmkoli Konečným řešením. Pokud nezahynulo v těch jarních dnech pětačtyřicátého roku, kdy na zem padaly poslední bomby.

Ale kdo to ví? Kdo může říct? Snad je i tato možnost poslední pečetí lidskosti, kterou nikdy, v žádném případě, nelze potvrdit vraždou.

A tak stála toho květnového odpoledne přede dveřmi s lesklou mosazí, a už se chystala odejít, protože nevěděla jistě, jestli jsou to tihle Růžičkovi, ale vtom si všimla, že v zasklené špehýrce ve dveřích se pomalu odsunulo víčko uvnitř a objevilo se v ní pátravé oko. To oko na ni čumělo, zamrkalo, čumělo dál, uvědomila si, že jí otřásají záchvěvy kašle, a to oko čumělo bez pohnutí z útrob gójimského bytu, takže ji popadl vztek a přistoupila ke dveřím.

„Dveře mi otevřela baba jako pyramida, v tom momentě jsem věděla, že ty šperky má,“ řekla Rebekka. „Dobrý den,“ pozdravila jsem ji. „Dobrý den,“ řekla a čuměla na mě, úplně bez výrazu, jenom chladně, jako na židovskýho vetřelce.

„Paní Růžičková?“ řekla Rebekka.

„Ano,“ pravila madam.

„Já jsem Rebekka Ohrensteinová,“ řekla Rebekka.

Tvář se nepohnula.

„Ano?“ řekla madam.

„Prosím vás,“ řekla Rebekka nejistě. „Já – já jsem se právě vrátila z Terezína a – můj otec si u vás schoval nějaké věci –“

„U nás?“ madam vytáhla obočí.

„Aspoň,“ řekla Rebekka, „aspoň to říkal. Aspoň myslím, že to říkal. Víte, já jsem tenkrát byla ještě – nepamatuju si to přesně. Ale mám dojem, že to říkal. Myslím aspoň –“ cítila, že se červená.

„To bude nějaký omyl, slečno,“ pravila madam. „Ale prosím, pojďte dál,“ ustoupila Rebece ze dveří.

Rebekka vešla.

„Nezlobte se,“ řekla ještě mezi dveřmi. „Já jsem dnes přijela a nemám kam jít.“

„Jen pojďte dál,“ řekla madam. Zavedla ji do salonu.

„Račte se posadit,“ řekla. „Okamžik. Řeknu Růženě, aby postavila na kávu. Jistě vám kafíčko přijde k chuti, ne?“

„Jistě.“ Rebekka se zasmála a připadala si v saloně nesvá. Madam odešla. Rebekka se rozhlédla. Salon byl studený, nablýskaný, tmavohnědý, bezvadně uklizený. V příborníku broušená skla, na stole jako kluziště háčkovaná dečka.

V rohu lesklá kachlová kamna. Obrazy krajinek na stěnách. A studeno i za květnovým oknem.

Milostivá vešla dovnitř a posadila se naproti Rebece. „Tak jste se vrátila.“

„Ano,“ řekla Rebekka.

„Přijměte mou upřímnou soustrast,“ řekla madam. V první chvíli Rebekka nevěděla, jak to myslí. „Znala jsem vašeho tatínka dlouhá léta. Ještě i vaši maminku jsem znala. Ta se toho chudák nedožila. A jak je vidět, dobře že se toho nedožila.“

„Ano,“ řekla Rebekka. „Bratra taky – bratr se taky nevrátil. A moje nevlastní matka taky ne.“

„A co váš strýc, pan doktor Ohrenstein?“ zeptala se madam, a to si ještě Rebekka neuvědomila, že za tou otázkou není jen pouhá konvenční zdvořilost. Řekla:

„Toho ani nenechali v Terezíně. Odvezli ho hned dál, do Aušvicu. On byl moc starej.“

„Kam to?“ zeptala se madam.

„Do Aušvicu,“ řekla Rebekka. „To je – to byl takovej likvidační koncentrák.“

„A to že byl už starý?“

„Snad. Některý šli rovnou do plynu.“

„Bože spravedlivý,“ vzdychla madam, a Rebekka měla pocit, a najednou jistotu, že s úlevou. A najednou věděla docela určitě, že tahle milostivá ty šperky má. Jako na potvrzení se madam zeptala:

„A tak jste teď sama? Žádné příbuzenstvo nemáte, ne?“

Rebekka se jí podívala do očí. Madam uhnula pohledem. Ale Rebekka byla šťastná. Poprvé od chvíle, kdy jí na srdce přišili hvězdu, si připadala, že je něco víc než někdo druhý. Mohla by ji otrávit nejistotou. Neudělá to. Pohlédla jí ironicky do očí a řekla:

„Nemám, jsem úplně sama.“

„Ach, to je strašné,“ řekla madam. „Ale – to všechno přejde, dítě. Myslete na to, že jste se vrátila. Jste mladá, máte život před sebou. A teď bude všechno zase v pořádku. Tohle – já vím, jak je to pro vás strašné, ale to přebolí.“

Hovno přebolí, myslela si Rebekka. Co ty víš, ty zlodějko gójimská. Ty gramofone na sladký řečičky.

Služka přinesla kávu a zákusky. Rebekka měla hlad.

„Vezměte si, děvenko,“ pobídla ji madam. „Je to ještě válečné pečivo, ale vám jistě přijdou k chuti.“

„To přídou,“ zasmála se Rebekka. Napila se kávy a dala se do zákusků. Byl jich plný talíř. Asi je mají na neděli, napadlo jí. A bába asi počítá s konvenční návštěvovou slušností. Že si semhle támhle zobnu a dobrý. Rebekka si umínila, že jí je sežere všechny. A pustila se do díla.

„Ty věci, víte,“ začala madam, „ty váš pan otec chtěl původně dát do úschovy k nám. Ale můj manžel o tom uvažoval, a pak se s vaším tatínkem dohodli, že by to bylo nebezpečné. Bydleli jsme ve stejném domě, a kdyby Němci dělali prohlídku, jistě by především hledali u nás. Můj manžel a váš pan otec byli velcí přátelé, to věděl každý. A tak se dohodli, že ty věci svěří do úschovy k panu disponentu Patrochovi na Letné, víte.“

Rebekka se na ni udiveně podívala. Ukřivdila jí snad? Mechanicky natáhla ruku po dalším zákusku, ale pak ji nechala klesnout na stůl.

„K disponentu Patrochovi? A kde ten bydlí?“

Madam smutně pokývala hlavou.

„To je tragický případ,“ řekla.

Ach tak, řekla si Rebekka. Sáhla znovu po zákusku a strčila jej celý do pusy. A zeptala se:

„Mohla bych dostat ještě kávu?“

„Ale s radostí,“ řekla madam a nalila jí z konvice.

„Schovávali jsme ji celou válku. To je pravý Meinl. Pro tuhle slavnostní příležitost.“

„Je výborná,“ řekla Rebekka. „A co se stalo s tím panem disponentem Patrochou? Zabili ho Němci, že?“

„Nejen jeho,“ řekla madam a nasadila tragický výraz. „Víte, on to byl velký Sokol. Starosta jednoty Praha sedm. A za heydrichiády ho s celou rodinou popravili. Bylo to v novinách,“ dodala.

„Celej ten příběh měla naučenej nazpaměť,“ řekla mi Rebekka. „Vymejšlela si ho asi celou válku. Kvůli posranýmu perlovýmu náhrdelníku, nebo co si vlastně u nich fotr schoval. Ale ty zákusky jsem jí tenkrát sežrala všecky.“

Zasmál jsem se. „Rébinko,“ řekl jsem. „To ale velkej kšeft nebyl. Perlovej náhrdelník za mísu válečnýho pečiva –“

Rebekka se ušklíbla. „Stejně jí byl houby platnej. Přestala ho ze strachu nosit, aby mě někde nepotkala. Ale to pečivo bylo tak strašný, že mě z něj bolelo břicho. Stačí, když si na něj vzpomenu, a bolí mě dodnes.“

Eine kleine Jazzmusik

Památce Bedřicha Weisse,
bandleadera „The Ghetto Swingers“
v Terezíně

Každý koncert uzavírala Suzi Braunová svou oblíbenou písničkou:

Jen jednu touhu mám,
svůj život za ni dám,
já bloudím v rytmu melodie,
kterou tak ráda mám…

Zhruba a řvoucími smeary v saxofonové baterii podškrtávali jsme synkopy a žestě ostře poštěkávaly v opožděném rytmu. A Suzi zpívala:

Kdybych žila sto let,
slovo nevezmu zpět,
já bloudím v rytmu melodie,
se mnou zpívá celý svět!

A já při posledním vyznívajícím akordu s vřeštivým svrchním tónem Paddyho trumpety vždycky cítil, že mi stoupají slzy do očí.

Proto je třeba začít od začátku. V té dávné době, kdy jsme já a kluci z našeho pozdějšího bandu objevili milovaného Jaroslava Ježka, v době, kdy veliký Duke za oceánem vyslovil magickou formuli a vyjádřil jí základní pravdou našeho věku:

Ach, dejte si říct:
bez swingu to není nic…

V té době, kdy vojáci rychlých pancéřových jednotek vymazali život a svobodu z mapy Evropy a kdy jsme my, snad právě proto tak tvrdě a dobře, poznali smysl a význam, chuť a vůni, radost, požehnání a prokletí kouzelné skutečnosti, které jsme říkali jazz.

Začátky byly samozřejmě směšné a ani se na ně přesně nepamatuji. Ale v šeru vzpomínek vidím předjarní odpoledne u Paddyho v Nakoncovic vile, kde sedíme v prvních dlouhých kalhotách, a já snad dosud pouze v pumpkách, okolo gramofonu a poprvé v životě slyšíme, jak vlastně mohou znít saxofony, jak se mohou mazlit i divoce řvát, poprvé v životě slyšíme magicku sílu zpěvu, vyslovovaného černými ústy.

Hvězdy nad hlavou
ví, že mám jen jedinou,
svou Sue, sladkou Sue…

Poprvé nás naplňuje štěstím a zoufalstvím Jimmy Lunceford, kterého přivezl pan Nakonec z Prahy omylem a zařadil ho do své diskotéky vídeňských valčíků a berlínských šansonů. Pouštíme ji znovu a znovu, tu desku, znovu a znovu unášeni tygřími skoky Luncefordových saxofonů, které dynamicky tichnou a sílí v přesné, trochu nadladěné intonaci, v rafinovaně protahovaných synkopách, při nichž běhá člověku mráz po zádech.

Toho dne se rozhodl můj život.

Toho dne se, myslím, rozhodl život nás všech.

A začalo to tím, že Paddy, tehdy ještě Pavel Nakonec, vymámil na svém otci jazzovou trumpetu.

Otcové nás všech udělali krátce nato podobnou zkušenost. Na poradě v Nakoncovic vile byly přesně rozděleny úkoly a rozhodnuto, že pro začátek musíme mít od každého nástroje po jednom kuse. Netušili jsme, že tak automaticky vznikne jádro bandu, který trvá dodnes a nese na věčnou paměť jméno svého prvního a nejlepšího trumpetisty a leadera: Paddy’s Dixielanders.

Jenže první nápor otcové odrazili. K zahajovací zkoušce v Paddyho pokoji se proto sešlo kuriózní těleso, sestavené z toho, co dům dal. Byla tu jazztrubka, bylo tu piano, a byla tu basa; ale kolem toho jazzového centra rozsadilo se tamburašské uskupení dvou houslí, mandolíny, tureckého bubnu, který v podkroví městského zámku našel Franta Rozkošný, syn kastelána, jako pozůstatek někdejší knížecí kapely, a konečně zbrusu nového xylofonu, jenž byl hubeným výsledkem mé saxofonové ofenzívy a který jsem se v duchu sám sobě pokoušel vydávat za vibrafon.

Otec s poukazem na moje slabé plíce saxofon rozhodně odmítl. Protože však máti nesnesla, aby nějaké mé přání zůstalo nesplněno, dali mi alespoň xylofon.

Tak tedy vypadaly začátky. Byla to strašlivá muzika, co se ozývala z Nakoncovic vily, kočičí, xylofonová muzika, které dominovaly neumělé kiksy Paddyho trumpety. Kočičí charakter vtiskovalo jí zejména svérázné houslové duo, které se (bez úspěchu) snažilo vdechnout lehkost swingu technice nezvládnuté Malátovy školy hry houslové. Do jejich táhlého vrzotu hřměly rány na turecký buben, tvrdošíjný drnkot mandolíny a moje bezradné a chaotické ťukání po xylofonu. Výsledek byl naprosto nenapodobitelný.

Samozřejmě, mělo to všechno daleko do jakéhokoliv druhu hudby, natož do jazzu. Byla to monotónní mezzofortová zvuková marmeláda, která nás uchvacovala a sousedy uváděla do nepříčetnosti. Nebyl to jazz. Ale někde v tomto podhoubí vzklíčilo semínko, které přežilo atonální příšernosti Paddyho xylofonbandu.

A tak někdy ve čtyřicátém roce byl tu jako svítivý zázrak velký swing-band s pěticí saxofonů, i s třemi trubkami, s triem pozounů, s úplnou rytmikou a se zpěvačkou Suzi Braunovou.

Toto poslední číslo inventáře zatáhl do orchestru Paddy Nakonec. Byla to dívka-siroteček po rodičích, kteří začátkem čtyřicátého roku zmizeli v Oranienburku. Ani židovka, ani Němka, ale jak už to bývá, vzdor tomu jménu Češka. Do K. ji přivezl pan Nakonec, protože její otec dělával políra na stavbách projektovaných Nakoncovou stavební kanceláří. Suzi do té doby bydlela v Praze, a jakmile se objevila v K., měla hned veliký úspěch. Okamžitě se počala okolo ní plazit celá řádka typů z gymnázia i odjinud, nejblíže se však připlazil sám Paddy, který byl ovšem také ve výhodě, neboť Suzi se ubytovala u Nakonců a dělala pomocnou kresličku v kanceláři Paddyho otce.

Nyní je třeba říci, že Paddy nebyl árijec. A když, tedy jen napůl. Jeho nebožka matka se jmenovala Sommersteinová a její o dvacet let mladší bratr Harry Sommerstein působil toho času kdesi mimo hranice tisícileté říše jako stíhací letec. Po otci zdědil Paddy české jméno, po matce mojžíšské tahy tváře. Když ho pak z gymnázia kvůli tomu vylili, pracoval jako kreslič v podniku otcova konkurenta Mojmíra Ströbingera a žil v onom podivném stavu, v němž tehdy existovaly osoby z rasového hlediska problematické.

Tím více přilnul k jazztrubce, tím úže se také vinul okolo Zuzanky. A Suzi, naše sladká Suzi, tím těsněji přilnula k bandu a objevila v sobě příjemný, líbezně trošku ochraptělý alt a geniální smysl pro rytmus a synkopy.

A tak zpívala, v černých septimánských šatech s bílým límečkem, pohupovala se v bocích, rukama kroužila nahoru a dolů a z očí jí jiskřila dráždivá, divoká a sladká duše jazzu:

Srdce v synkopách buší,
zpívat musím však dál,
moje tělo i duši
rytmus swingu jak ďábel si vzal…

Město, alespoň jeho mladší a výjimečně i starší obyvatele, zachvátila hudební horečka. V secesní kavárně na náměstí začala se ozývat jména jako Chick Webb, Andy Kirk, Duke Ellington, Mary Lou Williams, Count Basie, Bob Crosby, Zuttie Singleton, i neklamně neárijská jména jako Benny Goodman, a především ovšem jméno Louise Satchmo Armstronga. Noci u přijímačů rozechvívaly synkopované poryvy ze Stockholmu, kde se v oné době árijských hudeb obzvláště zasloužili o rozšíření jedu, který pro nás, budiž mi dovoleno říci, znamenal život.

Pro nás život, pro ně smrt. Proto jim také naše hudba šla na nervy, a proto tím vytrvaleji jsme ji hráli. Paddy navázal osobní styk s králem české provincie, jenž svého času proslul tím, že i se zafačovaným palcem dovedl obsluhovat kulomet klavíru na monstrkoncertě v pražské Lucerně (jak se vyjádřila tehdejší impresionistická jazzová kritika), a jmenoval se Kamil Ludovít, a zvěčnělý Fricek Schwarz, první altsaxofonista a aranžér Kamilův, napsal pro náš orchestr speciální aranžmá saintlouiského blues, jímž měl vyvrcholit první koncert bandu v městském divadle v K.

Zdálo se však, že k tomuto koncertu nedojde, i když nakonec k němu přece jen došlo.

Spikly se proti nám totiž všechny mocnosti starého světa; ředitel gymnázia i předseda rodičovského sdružení, regierungskommissär Kühl i okresní vedoucí Vlajky a stálý dopisovatel Árijského boje pan Bronzoryp. Obzvláštním bijcem našeho hnutí byl však v tomto spolku pan ředitel Čermák, později Czermack ze státního reálného gymnázia, nadšený obdivovatel apoštolské osobnosti Emanuela Moravce a přísný muž nového pořádku. Tento rázný pedagog nejenže sám při vstupu do třídy zdravil árijským pozdravem a vyžadoval bleskurychlý vztyk všech přítomných, pokud možno se scvaknutím podpatků, ale nutil k árijskému pozdravu dokonce i důstojného pána Melouna před hodinou náboženství. Velebníček, jenž nebyl tak hloupý, jak by se třeba dalo soudit podle jména, prodloužil si však obratně árijské gesto v papežsky rozmáchlý kříž a zatvářil se přitom pokaždé tak nezemsky svatě, že se ani vojácká mysl úsečného čechogermána nezmohla na protest.

Jeho novoevropské snahy se nesetkávaly na ústavě s úspěchem. Legendární v tom směru byl sběr železa a barevných kovů, z nichž měly být ukuty zbraně proti bolševickým hordám na Východě, jak se pan ředitel vyjádřil ve školním rozhlase. Třídní sběrači, zprvu optimisticky určení v každé třídě, vykázali koncem prvního týdne nulu, což donutilo pana ředitele, aby s rukou vztyčenou k árijské zdravici a doprovázen školníkem s kýblem na barevné kovy obcházel osobně všechny třídy. A tehdy došlo v sextě k blamáži. Po naléhavé výzvě hlavního pedagoga, jež byla směsicí uhlazeného fanatismu boschovské fantastiky, zastřeně nebezpečných výhrůžek a krystalické blbosti, povstal Franta Jungwirth, pianista našeho bandu, s hlasitým štkaním vytáhl z držátka silně zanesené pero a vhodil je do nastaveného školníkova kbelíku údajně s úmyslem přispět tak ke kutí zbraní proti bolševickým hrdlořezům. Nato se pana ředitele zmocnil záchvat zuřivosti, který se naštěstí pro Frantu Jungwirtha vybil pouze čtrnáctidenním karcerem.

Obzvláštní námitky měl ředitel Czermack proti orchestru, neboť nejasně (a správně) tušil, že jeho členové jsou v pozadí nemilých překvapení, jež ho čas od času potkávala. Jednou ráno se například k smrti vyděsil, když procitl po noci plné snů střídavě velkoněmeckých (v nichž se plnila jeho největší pozemská touha: vyznamenání Svatováclavskou orlicí) a kolaborantských (v nichž visíval) a spatřil proti studenému podzimnímu nebi za oknem kosmatou gorilu, která ho malýma očkama zlomyslně pozorovala a zřejmě se chystala okno vyrazit a vrhnout se na něho na postel. Tento čin spáchal vskutku orchestr: gorila patřila k inventáři přírodopisného kabinetu a před okno pana ředitele byla spuštěna v noci z oken kvarty B na prádelní šňůře.

Pan ředitel Czermack měl také vzorného syna, árijského mladíka, jenž vynikal v jazyce německém, v latině a ve šplhounství, a tomu se přihodila jiná nemilá věc. Slibný funkcionář Kuratoria se procházel jednoho dne v parku a kochal se obrázkovou reportáží Das Ende eines bolschewistischen Panzers v časopise Signal. Uprostřed této rozkoše byl náhle přepaden maskovanou tlupou, do úst mu byl vražen roubík a v křoví za sochou Karla Hynka Máchy byl na místech viditelných i neviditelných zbaven všeho tělesného porostu. Poté byl přivázán ke stromu a ponechán svému osudu, přičemž na protější strom bylo upevněno velké kuchyňské zrcadlo. Dvouhodinový pohled na sebe sama v tomto zohaveném stavu naplnil ředitelova syna takovým zoufalstvím, že když se mu konečně podařilo z pout vyprostit, použil bez váhání šňůry, jíž byl svázán, k pokusu o sebevraždu oběšením. Vybral si však příliš slabou větev a ta se pod ním ulomila. To mu stačilo k rozhodnutí vytrvat při životě a ve večerním šeru se tajně odplížil do gymnázia. Brzy nato bylo možno spatřit, jak do ústavu spěchá divadelní holič Kavánek s objemnou brašnou. Druhý den objevil se Adolf Czermack v kučeravé paruce. Kristýna Hubálková, předstírajíc obdiv k jeho kučerám, vjela mu do ní všetečnými prsty a tím ho znemožnila. Adolf Czermack, pospolný Kuratoria, syn ředitelův a vzorný žák, byl nucen fingovat měsíční nemoc, dokud stav jeho hlavy nedovolil další jeho existenci mezi septimány.

Nebylo tedy divu, že těsně před koncertem koloval po třídách oběžník zakazující žákům účinkovat v jakýchkoliv divadelních, koncertních nebo jiných veřejných vystoupeních po sedmé hodině večerní bez výslovného svolení ředitele. Pan ředitel Czermack se chystal proti nám zakročit s konečnou platností.

Mraky nad připravovaným koncertem se však stáhly i odjinud. V časopise Reichszeitschrift für Volkstanzmusik byl uveřejněn výnos reichsmusikführera týkající se zábavné a taneční hudby. V poslední době, pravilo se v tom dokumentu (cituji zpaměti a neručím za přesnost formulací, zato však ručím za přesnost neklamně árijského ducha litery) rozmohla se v zábavních místnostech některých říšských žup hudba, která je prodchnuta židobolševicko-plutokratickou nákazou negerského jazzu. Poté uváděl pan reichsmusikführer jména několika nešťastných germánských bandleaderů (pro něž tato čest znamenala pravděpodobně volnou vstupenku do KL), jejichž protistátní kakofonickou hudební činnost kontrastoval se vzorným rasově-melodickým úsilím Petera Kreudera, a nakonec s veškerou přísností nařídil:

1. V repertoáru zábavních a tanečních orchestrů nesmějí skladby rytmu foxtrotového (tzv. swing) přestoupit 20 %.

2. V repertoáru tohoto tzv. jazzového druhu budiž dávána přednost skladbám durovým před mollovými a textům vyjadřujícím radost ze života (Kraft durch Freude) před texty židovsky ponurými.

3. Také pokud se týče tempa, budiž dávána přednost skladbám rychlým před pomalými (tzv. blues), přičemž však tempo nesmí překročit jistý stupeň allegra, daný árijským citem pro disciplínu a uměřenost. Nelze za žádných okolností připustit negroidní výstřednosti v tempu (tzv. hot-jazz) ani v sólovém podání (tzv. breaks).

4. Tzv. jazzová skladba může obsahovat nejvýše 10 % synkop, ostatek musí tvořit hudební pohyb přirozeně vázaný, bez hysterických rytmických zvratů, charakteristických pro hudbu barbarských ras a vzbuzujících temné pudy, cizí německému národu (tzv. riffs).

5. S nejvyšší přísností zakazuje se používání německému duchu cizích nástrojů (např. tzv. cow-bells, flex-à-tone, brushes apod.), jakož i všech dusítek, která ušlechtilý tón žesťových nástrojů mění v židozednářský vřesk (tzv. wa-wa, in hat apod.).

6. Zakazují se tzv. bubnová sóla (drum breaks) delší než ¹/₂ taktu ve čtyřčtvrtečním rytmu (s výjimkou stylizovaných vojenských pochodů).

7. Na kontrabas se v tzv. jazzových skladbách připouští pouze hra smyčcem, zakazuje se strunami škubat. Trpí tím nástroj i árijský hudební cit. Je-li pro charakter skladby nezbytně nutné tzv. pizzicato, budiž při něm přísně dbáno, aby struna nepleskala o hmatník, což se s okamžitou platností zakazuje.

8. Vyzývavé vstávání při provádění sólové hry se zakazuje.

9. Rovněž se zakazuje hudebníkům během skladby povykovat (tzv. scat).

10. Doporučuje se všem zábavním a tanečním orchestrům omezit používání saxofonů všech ladění a nahradit je celly nebo violami, popř. vhodnými nástroji národními.

Podepsán Baldur von Blödheim
Reichsmusikführer und Oberscharführer SS

V této situaci jsme se obrátili o pomoc na našeho patrona Kamila Ludovíta a v jeho pražském příbytku vznikl plán.

Brzy nato objevily se na plotech v K. plakáty, oznamující, že zábavní orchestr Maskovaných Banditů Rytmu z Prahy předvede místnímu obecenstvu pořad radostných melodií z celého světa. Dotazem, k němuž se dlouho nerozpakoval, zjistil pan ředitel Czermack, že Maskovaní Bandité Rytmu je hudební těleso estrádního charakteru, hrající v licenci kapelníka Kamila Ludovíta z Prahy-Žižkova, a musel proto zavřít hubu.

Zato nyní zasáhl pan regierungskommissär Kühl.

Kapellmeister der Maskierten Banditen des Rhythmus dostal německy psaný dopis s hlavičkou regierungskommissära v K., jímž ho podepsaný zástupce říšské moci vyzýval, aby do pěti dnů předložil přesný seznam všech skladeb i případných přídavků, které budou na ohlášeném koncertě provozovány, s přesným označením jejich tempa, tóniny, procenta použitých synkop, obsazení orchestru, jakož i s uvedením národnosti a rasy skladatelovy. V případě neuposlechnutí bylo přislíbeno vyvození blíže neurčených, avšak snadno představitelných důsledků.

Na nové seanci v bytě Ludovítově vznikl program, který by, aspoň tak, jak byl na papíře, neurazil ani nejárijštější cítění samého vůdce a říšského kancléře Velkoněmecké říše.

Pořad měla zahájit skladba „Skočná úvodem“ a po ní následovala řada výtvorů jakéhosi Josefa Patočky, Františka Čecháčka a Güntera Fürnwalda s názvy jako „Neplakej, miláčku“ (Keine Tränen, mein Liebling – pomalá píseň), „Splašil se nám býk“ (Unser Stier wurde aufgescheucht – kvapík), „Na plovárně“ (In der Schwimmschule – charakteristická skladba) nebo „Večerní modlitba“ (Gebet am Abend – píseň).

V programu figurovaly také asi dva slowfoxy a dva foxtroty známých a trpěných hudbířů a pak jakási „Píseň o Řešetové Lhotě“ (Lied über die Rzeschetova Lhota), označená za novinku pražské sezóny. Josef Patočka, František Čecháček a Günter Fürnwald byli charakterizováni jako árijci, v prvních dvou případech čeští, ve třetím případě jako árijec velkoněmecký (grossdeutsch). Orchestr měl podle programu následující obsazení: 3 pozouny snižcové (laděné v C), tři trubky (laděné v B), 5 klarinetů (v B), střídaných v některých náladových skladbách s pěti Sachsovými zvukorohy. Co je Sachsův zvukoroh, program neuváděl. Správně počítal s tím, že pan regierungskommissär, aby se nezdál hloupým, se nebude ptát.

Předložený program byl beze změny schválen. Pouze u skladby „Píseň radostného života“ (Das Kraft-durch-Freude-Lied) připsal pan Kühl vlastní rukou: 5 % Synkopen herauslassen!

Paddy Nakonec projevil však obavy o účinnost triku s maskami. Bál se, že nás neochrání před informačními možnostmi pana ředitele Czermacka, a žádal, aby tento vetřelec číslo jedna byl zajištěn způsobem podstatně důkladnějším.

Definitivní blokádu pana ředitele provedla nakonec Suzi Braunová. S ženskou mazaností si povšimla důležitého detailu: že totiž den koncertu je také náhodou dnem celoprotektorátního svazu Kuratoria pro výchovu mládeže v protektorátu Böhmen und Mähren, v jehož rámci mají být vyznamenáni nejlepší pracovníci státotvorných organizací čestným štítem Svatováclavské orlice. S pomocí svých dívčích půvabů, k nimž nebyl slepý jistý Herbert Stařeček, pracovník sekretariátu Kuratoria, zmocnila se orazítkovaného dopisního papíru Kuratoria a poskytla jej naší dobré věci.

Tak se stalo, že se pan ředitel vzdal potěšení odhalit pod maskami banditů rytmu žáky svého ústavu. Dopis, který mu došel z ústředního sekretariátu Kuratoria pro výchovu mládeže v protektorátu Böhmen und Mähren, mu totiž oznámil, že vzhledem k zásluhám, které si vydobyl svou výchovnou činností v šíření Árijské Myšlenky a Nového Pořádku v rámci Velkoněmecké Říše, byl mu rozhodnutím nejvyššího pospolnictva Kuratoria pro výchovu mládeže v protektorátu Böhmen und Mähren udělen čestný štít Svatováclavské orlice, který mu bude předán na slavnostním celoprotektorátním srazu Kuratoria pro výchovu mládeže v protektorátu Böhmen und Mähren v pátek dne… ve Smetanově síni Reprezentačního domu královského hlavního města Prahy.

Ten den konal se v K. koncert radostných melodií Maskovaných Banditů Rytmu.

Ten den poslechl pan ředitel Czermack árijského volání celoprotektorátního srazu árijců a odjel odpoledním vlakem do Prahy.

A týž den večer zahájili Maskovaní Bandité Rytmu v sále městského divadla v K. svůj pořad skladbou „Skočná úvodem“ (Wir fangen an mit dem Hopstanz). Přítomní znalci rozpoznali ve skočné bez obtíží skladbu Casa Loma Stomp a přijali ji s nervy drásajícím potleskem. Pan regierungskommissär Kühl, který se ve své lóži bez úspěchu pokoušel spočítat procento synkop, se zachmuřil. Zmocnila se ho předtucha, že árijský ráz radostných melodií bude narušen. Na balkoně, do posledního místa obsazeném příslušníky jedné místní jednotky wehrmachtu, kteří si právem vyšší rasy zabrali v předprodeji celý balkon pro sebe, zavládlo zato příjemné vzrušení.

A tu, jakoby unášena mazlivým rytmem tečkované melodie, zvedla se Suzi v černých šatech s bílým límečkem a s černou krajkovou maskou na očích, a pohupujíc se v bocích a s pohyby dlaní přesně a přirozeně odkoukanými všem spatřeným i nespatřeným zpěvačkám blues, spustila lahodným a trochu dráždivě chraplavým hláskem:

Černé stíny halí město
bílých lidí,
oči moje únavou už
sotva vidí.
Ö – óóóó – óóóu,
sama sobě pro radost já
zpívám si hot!

Při posledním slově, obsaženém též v reichsmusikführerově seznamu závadného hudebního názvosloví, pan regierungskommissär zbledl a rozhodl se zakročit. Schizofrenický výron Paddyho trubky, který zapráskal o bubínky nedýchajících znalců v následujícím okamžiku, přerušil však na okamžik zpěvačku a v řadách přítomného infanterieregimentu vyvolal nadšený vzdech. Zpěvačka pokračovala medovým hlasem:

Na Manhattanu světla září
a já jdu sama tmou,
stín padá zvolna do mých tváří
co je se mnou?

Pan regierungsommissär vstal, ale vzápětí se lekl a z leknutí se zase posadil. Unisono žesťů zařvalo fortissimem, jakoby přímo na něho. Před očima se mu zatmělo a v té tmě se objevilo jiné strašlivé slovo reichsmusikführerova výnosu: riff.

A Zuzka Braunová, unášena kvílením klarinetu a povzbuzována řezavým poštěkáváním Paddyho trubky (tzv. mute), pozdvihla lahodný chraplavý hlásek k triumfálnímu last chorusu:

V rytmu swingu radostí
mi srdce bije,
Harlem v dálce synkopuje
melodie,
Ó – óóóó – óóóu –
sama sobě pro radost já
zpívám si hot!

Zvedla se bouře barbarského nadšení, zejména na balkoně, kde pohlavně vyhladovělí příslušníci vyšší rasy, svedeni duchem negroidní hudby a půvabem rasově nižší zpěvačky, zapomněli na cit pro árijskou uměřenost a dupotem a drsným germánským voláním si vynutili opakování.

Pan regierungskommissär se rozhodl, že za této situace raději nezakročí.

Mezitím, rozechvěn slastným očekáváním, seděl pan ředitel Czermack v poloprázdné Smetanově síni a pozorně naslouchal projevu o nutnosti a slávě boje proti asijskému bolševismu a o historickém určení českého národa v rámci Velkoněmecké říše.

Projev držel pán s hlavou podobající se dobře ošetřované biliárové kouli.

Po projevu se přikročilo k dekorování zasloužilých árijců.

Mezitím koncert Maskovaných Banditů Rytmu pokračoval přesně podle ohlášeného programu. Že charakteristická skladba „Na plovárně“ od Josefa Patočky je vlastně Riverside Blues negra King Olivera a kvapík „Splašil se nám býk“ Güntera Fürnwalda k nerozeznání připomíná židonegroidní Tiger Rag, věděla jen zasvěcená část publika a ta tím pohoršena nebyla. Pohoršena však nebyla ani naprostá většina nezasvěcené části publika, zejména na balkoně, s výjimkou pana rady Prudivého, který v botách jednoho z Banditů Rytmu rozeznal nové boty svého syna Horymíra, jehož nutil přehrávat na pianu směsi ze Smetanových oper a kterého bláhově posílal na hodiny hry na dudy k místnímu kostelníkovi.

A my jsme hráli. Bože spravedlivý, který jsi stvořil jazz a všechny krásy světa, jenom ty víš, jak jsme hráli.

Zdálo se mi, že sál v K. zmizel, že zmizel regierungskommissär Kühl a všechno, a je tu jen hudba. Zdálo se mi, že jsem opustil notovou partituru a hraju něco, co ještě nikdy nebylo zapsáno do not a už snad nikdy nebude. Vzlyky saxofonů byly jako vzlyky andělů nebo velice trpícího člověka. Trubky chraptěly jako sbory olympské, zpívající chorál na počest pronásledovaných. A když vstal Paddy a zahrál velké improvizované sólo v „Srdeční záležitosti“, což nebylo nic jiného než Dippermouthovo Heartbreak Blues, připadalo mi najednou, že jsem zaslechl úpěnlivý a smrtelně úzkostný hlas pana učitele Katze, který volá, křičí a prosí…

Pan ředitel Czermack mezitím sledoval netrpělivě a s rostoucí nervozitou řadu jmen, která vyvolával vychrtlý postarší mladík v kuratorní uniformě a jejichž nositelé byli vyznamenáváni na pódiu čestným štítem Svatováclavské orlice.

Čekal, až uslyší svoje jméno.

Čekal, ale toho večera se nedočkal.

Ve chvíli, kdy zjišťoval tuto trapnou skutečnost, vrcholil koncert Maskovaných Banditů Rytmu novinkou sezóny „Písní o Řešetové Lhotě“.

Řešetová
Lhota je domov můj,
odejdu tam,
k svým rodným árijcům…

zpívala Suzi Braunová na melodii skladby negroidního žida či snad židovského negroida W. C. Handyho, známé mimo výsostný prostor Velkoněmecké říše (ale i uvnitř tohoto prostoru, i v městečku K.) pod jménem St. Louis Blues.

Árijci od infanterie textu nerozuměli, ale aplaudovali přesto bouřlivě. Zato znalci v přízemí mu rozuměli. Do potlesku a volání slávy mísil se potměšilý chechtot.

A v té chvíli vstal kdesi v temnotě pohoršený árijec pan Bronzoryp, neboť zpozoroval, že jsou si zde tropeny šašky z jeho rasy, na niž byl hrdý (přičemž si nikdy nepoložil otázku, je-li také jeho rasa hrdá na něho), a počal si razit cestu do zákulisí. A my zaduli k poslední skladbě večera, až praskaly ušní bubínky, až slova ztratila smysl a bylo jedno, jsou-li poetická a duchaplná, nebo kulhavá a banální, a jenom ta hudba měla smysl, jenom to, co bylo v jádru, v srdci, v nesmrtelné duši té provokující, řvoucí hudební bouře.

Tím končí šťastná část vyprávění. Zbývá dopovědět ještě zlou část příběhu.

V nadšení, které nás po koncertě zavalilo, povšimli jsme si mezi rozjásanými tvářemi znalců, kteří se vecpali do šatny, teprve velice pozdě rozběsněných árijských rysů pana Bronzorypa.

V té chvíli také stejně tak rozběsněný pan ředitel Czermack, kterého rozpačitý výbor Kuratoria pro výchovu mládeže v protektorátu Böhmen und Mähren konečně přesvědčil, že nejde o omyl, ale o nevysvětlitelný podvod, sedal do nočního vlaku z Prahy do K. a v duši měl krev a vraždu.

Následky obou skutečností nedaly na sebe čekat.

Cožpak my. Benny-Přema dostal zákonné mravy a kytarista Zábrana byl vyloučen z gymnázia v K. s možností dokončit studium na jiném ústavě. Já a klavírista Jungwirth, syn zaměstnance dráhy, byli jsme postiženi podobně, přičemž u mne byl trest později změněn ve vyloučení ze všech ústavů protektorátu Böhmen und Mähren, neboť mého tatíka odvezli zatím do Belsenu. A tak a podobně byl zruinován a zdecimován historický swing-band gymnázia v K.

Paddy Nakonec, napůl árijec, napůl žid, zaplatil tu srandu životem. Pan Bronzoryp, uražený ve svých nejárijštějších citech, označil toho položida – který však vydá za deset čistokrevných židů, jak usoudil árijský muž – za hlavního původce a inspirátora provokační akce.

Halbjude Nakonec byl uznán provinilým proti árijské cti árijců města K., jak se obával.

Jako s takovým s ním bylo naloženo.

Příběh však zde ještě nekončí. Zbývá ještě Suzi, sladká Suzi Braunová, která byla neoficiální manželkou mrtvého trumpetisty a světlem našeho bandu, kterou jsme všichni ctili a potajmu milovali.

Po Paddyho konci Suzi chřadla.

Pak přišla zpráva, že Paddyho zastřelili. Propašovali ji motákem z Pankráce. A Suzi se zhroutila.

Ale po čase se zdálo, že najednou zapomněla. Byla spatřena ve společnosti, kterou byste čekali ze všeho nejmíň. Ve společnosti árijského muže pana Bronzorypa.

Samozřejmě, město ji odsoudilo.

Kvůli Paddymu ji odsoudil i band.

Nikdo se nestaral, co se děje v Suzi Braunové, v sladké Suzi, která byla teď už naprosto sama na světě.

Protože člověk je někdy pitomec.

Ale příběh ještě nekončí. Nejen Paddy, ale ani pan Bronzoryp se nedožil konce protektorátu Böhmen und Mähren. Našli ho jednoho mlhavého rána v jeho dobře zařízeném bytě rozvedeného muže s prostřelenou lebkou. U postele, na které zemřel, ležela Suzi Braunová a v ruce držela browning, jehož nošení bylo povoleno spolehlivému árijci zvláštním dekretem sicherheitsdienstu. Střelila se do úst.

Tak zemřela, ubohá milá Suzi, a její líbezná ústa už nikdy chraptivým hláskem nezazpívají: Moje tělo i duši rytmus swingu jak ďábel si vzal. Protože její duši odnesli andělé. A její sladké tělo přijala do svého klínu věčně pohostinná země.

A takhle zemřela. Tak zemřel i Paddy Nakonec i Suzini rodiče, tak zemřel můj tatínek i Horst Hüsse i pan učitel Katz, tak zemřel pan doktor Strass, Mifinka a Bob Zabiják. Tak všichni zemřeli, a my tu žijeme.

Ubohá, sladká Suzi. Když sedím za pultkem pod neonovou mušlí v Parku oddechu a hraju svůj tenorový part ve skladbách, které už Suzi neuslyšela a nikdy neuslyší, vzpomínám na ni, na milou, líbeznou Suzi Braunovou, a na všechny, kteří už odešli, a zdá se mi, že do zpěvu saxofonů mísí se i její lahodný chraptivý hlásek a ona znovu zpívá, a já v duchu, v slzách, ve smutku i radosti tohoto našeho života zpívám s ní:

I kdybych žil sto let,
slovo nevezmu zpět…

Spi sladce, sladká Suzi!

Přes šumění lijáku a zvonce tramvají zazněly z kostela za rohem údery věžních hodin. Sedm. Měli jsem lístky do biografu.

„Tak až jindy, jestli tě to zajímá,“ řekla Rebekka.

„Aby ne,“ řekl jsem. „Co ty víš.“

„Co co vím?“

„Ale nic,“ řekl jsem. Nic, myslel jsem si. Jaká jsi, Rebekko, myslel jsem si a ze šumění lijáku se ozvalo šplouchání vesel ztraceného času, na sklonku léta, letos na sklonku babího léta.

„Nechceš se projet na lodičce?“ řekl jsem.

„Hm,“ kývla. V pološeru, které nad světem roztahuje mlha, měla bledou, úzkou židovskou tvář s chomáčkem vlasů rozcuchaných na čele a mlha se jí leskla ve skleněných očích jako ve velikých oknech kavárny Alfa za toho dávného deštivého odpoledne. Šla přede mnou po pěšině k přístavišti a zdála se mi nějak shrbená. Jezero leželo studené, chladné plošky vlnek odrážely jen lesklou šeď oblohy. Zatáhl jsem vesla do loďky a vypluli jsme. Pod mlhou bylo ticho a za chvíli jsme byli sami na malém kroužku studené hladiny a kolem nás mlha. Vesla šplouchala. Ujížděli jsme pomalu mlhou. Rebekka seděla naproti mně, kolena měla u sebe, dlaně zastrčené do rukávů svetru a rozhlížela se po hladině. Větřík hnal mlhu po jezeře. Takhle zblízka to nebyla ta hustá bílá vata jako z terasy hotelu. Vypadala jako řídký bílý kouř, který se v chuchvalcích válí po hladině. A několik metrů od nás to byla neprostupná bílá stěna, ztrácející se do neprůhledné dálky.

V mlze šplouchla rybí ploutev. Rozhlédl jsem se. Na hladině se udělala kola a běžela k nám. V jejich středu leželo cosi bělavého.

„Vidíš?“ řekla Rebekka.

„Ano,“ řekl jsem. „Proč leží tak nízko pod hladinou?“

„Nevím,“ řekla Rebekka. „Zajeď tam.“

Otočil jsem loďku a vesloval jsem proti ubíhajícím kruhům. Brzy jsem brázdil přídí jejich pravidelné řady. Bělavý předmět ležel nehybně. Přestal jsem veslovat a nechal jsem loďku jet setrvačností vpřed. Vlnky slabě šplouchaly o příď.

Rebekka se otočila a hleděla na předmět. Příď loďky ho pomalu minula.

„Co je to?“ řekla Rebekka s odporem. „Podívej se!“

Zabrzdil jsem loďku vesly a nahnul jsem se přes okraj. Leželo to těsně pod hladinou. Nějaká leklá ryba, břichem vzhůru. Pak jsem se podíval blíž a zdálo se mi, že má dva ocasy, na každé straně jeden. Zrůda. Přejela mě ošklivost a skoro hrůza. Naklonil jsem se nad tu věc a pak jsem se pokusil vzít ji do ruky. Ucítil jsem, jak sebou zaškubala, pak se otočila břichem dolů a pomalu, bezmocně, chabě zaveslovala ocasem do hloubky. Nějaká nemocná zrůda. Potom se začala zas vynořovat, a jak se vynořila, obrátila se zase břichem vzhůru.

A pak jsem poznal, co to je. Byli to dva sumčí samečkové, skoro stejně velcí. Jeden v souboji spolkl druhého, jenomže se jím zalkl. Menší sameček vyčníval většímu polovinou těla z tlamy a oba dodělávali. Vtom jsem si všiml, že i ten ocas vyčnívající z tlamy se ještě chabě, ale z vlastní síly hýbe.

„Co to je?“ řekla znovu Rebekka s hrůzou v hlase.

„Dva sumci,“ řekl jsem. „Jeden žere druhýho, ale ten je na něj moc velkej. Chcípnou oba.“

„Jeď pryč,“ řekla Rebekka. „Jeď, já se na to nemůžu dívat!“

Šťouchl jsem veslem do sumce. Ploutev se zavlnila a celé monstrum se znovu ponořilo.

„Nedělej to! Jeď pryč!“ vykřikla Rebekka.

Zabral jsem vesly, ale díval jsem se, jestli se vynoří. Objevili se o pár metrů dál. Břicha se bělala v chladných odlescích vody.

„Jeď!“ křičela Rebekka. „Jeď pryč, Danny. Nedívej se na to!“

Ale já jsem se na to ještě podíval. Zahlédl jsem roztaženou tlamu naplněnou slizkým tělem, které z ní trčelo a hýbalo se. Pak mi zmizela v lesku vodní hladiny. Opřel jsem se do vesel. V mlze se znovu ozvalo plesknutí ploutve o hladinu. Sumci ještě zápasili. Vesloval jsem rychle a pravidelně po jezeře pryč. Za chvíli bylo už zase ticho.

Jenom déšť šuměl, šuměl a Rebekka mlčela. A byl už čas jít. Vstala, oblékla se a šli jsme do biografu. Na nějaký filmový koktejl o manželském trojúhelníku s budovatelskou omáčkou, který mě otravoval, ale Rebečiny skleněné oči pluly celé dvě hodiny v nějakém jiném světě, nežli je tento.

1957–1963

Příběh se stává a zapadá a nikdo jej nevypráví. Potom někde žije člověk, odpoledne jsou horká a marná a přijdou Vánoce a člověk umírá a na hřbitov přibude nová deska se jménem. Dva, tři, muž, bratr, matka nosí ještě několik roků to světlo, tu legendu v hlavě, a potom také umřou. Pro děti je to už jenom starý film, nezaostřená aura rozlité tváře. Vnuci nevědí nic. A ostatní lidé zapomenou. Po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, ani prázdno. Nic.

Ale budova, rekreační středisko, bývalý hotel, penzion, venkovský hostinec či co to bylo, skrývá dosud ten příběh dvojí lidské pošetilosti, a stíny jeho postav lze snad ještě dnes spatřit v místnosti pro masovou zábavu nebo v pingpongovém sále jako zmaterializované představy vlkodlaků v opuštěných starých domech, jež tkví v zajetí mrtvých lidských myšlenek a nemohou se hnout z místa, sto, pět set, tisíc let, možná navěky a navždy.

Strop té místnosti se svažoval, byla to podkrovní komora a okno měla vysoko nad podlahou, nebylo z něho vidět ven, jenom když si člověk přistrčil ke stěně stůl a vylezl na něj. A hned první noc (byla horká, srpnová, pod oknem šuměly jasany a lípy jako vzdálené hučení diluviálního moře a dovnitř proudily noční vůně trávy a kobylek a cikád a cvrčků a lipových květů a cigaret a z městečka zaznívala hudba, cikánská muzika, hrající Glen Millerovu starou In the Mood, ale houpavým cikánským rytmem, a pak Dinah a pak St. Louis Blues, ale byli to cikáni, dvoje housle, basa, cimbál, a ne boogie-woogie, ale cikánský houpavý puls a primáš cifroval v blues tóninách a houpavým cikánským rytmem) začal učitel mluvit o ženských. Hovořil ve tmě, v posteli, chraplavým hlasem a snažil se ze mne vytáhnout, jak na tom jsem já se ženskými. Řekl jsem mu, že se před Vánocemi budu ženit, beru si vdovu, vdova se jmenuje Irena, a myslel jsem přitom na Margitku a na jejího muže, který mi vzkázal, že mě zmlátí, jestli se ještě jednou ukážu v Libni, a na libeňskou pouť a na Margitku s uřvaným červeným nosem jako nos hliněného trpaslíka dole na zanedbané, pohřební zahradě za hotelem, penzionem, rekreačním střediskem či co to bylo. On vykládal pak sám o ženských, slova plná oplzlých představ, vulgární, sprostá se mu valila z huby, z toho králičího mozku, a hluboce mě skličovala. Jako by po mně sáhla smrt z pouště toho venkovského učitele, kterému bylo padesát, měl ženu a tři děti, dvoutřídní školu a žvanil tu o ženských, o pohlavních stycích s mladými kantorkami, které musily opustit matku a odejet s dvěma odřenými kufry bůhvíkam daleko do hor, do pohraničí, do vesnice, kde nebylo kino, jen hospoda, jen pár dřevorubců, pár cikánů, pár osídlenců, které sem zahnaly všelijaké plány a sny a špatná svědomí, a jenom opuštěná fara a předseda národního výboru, bývalý nádeník na švarcenberském panství, jenž si nesl v krvi dědičný vzdor mnoha generací, které svlažovaly půdu vlastním potem, ale samy půdu neměly, a jehož sem po revoluci zahnal ten vzdor, ten hlad po půdě, a nyní ji měl a dřel se na ní zas jako dřív, jako všechny ty generace jeho šlachovitých a neholených předků, ale půda byla teď jeho, a pak učitel, který jediný ze všech uměl hrát na housle a znal slova jako Karel Hynek Mácha a Bedřich Smetana a Fibich, v nichž bylo zakleto kouzlo dívčích vlasteneckých ideálů i poezie učitelského ústavu, kde se mladé ženy připravují na nejkrásnější povolání, a měl ženu a (tenkrát) dvě děti a bylo mu čtyřicet, ale říkal, že ji miluje, psal jí dopisy učitelským krasopisem a básně, které jako by už někde četla (učitel měl starou příručku milostné korespondence s milostnými verši anonymních básníků, které si přizpůsoboval okamžité potřebě), a ráno mívala na katedře kytičku petrklíčů nebo snítku protěže nebo karafiát nebo svazek konvalinek a poslouchala ho, scházela se s ním za vesnicí, v kleči, v borovém podrostu, kde přes holé kopce foukal vítr pozdního léta a městečko stálo studené s kostelní věží trčící k nebi, oprýskané, nažloutlé, napůl opuštěné pod ocelovým mechem podzimních mraků, a potom svolila a vzala ho do svého pokoje a on mi teď vypravoval: „…řekla, že je moc světlo, že se stydí, jenomže tam neměla nic než žárovku na šňůrce, žádný stínítko, nic, tak jsem z ní stáh kaťata, takový modrý, trikotýnový, a pověsil jsem je na tu žárovku a hnedka tam bylo jako za Německa v tramvaji vo zatemnění, a pak jsem jí to udělal…“ Byl to člověk úplně ovládaný smrtí a na mě klesla pustota toho života, pustějšího než život myši nebo polního vrabce nebo pásovce, zavřeného v drátěné kleci v zoologické zahradě, který jen dupe na plechové podlaze a dychtivě a rytmicky frká čumákem a pak se nažere a pak se vykopuluje a zase běhá a frká a dupe a spí, protože je to pásovec, komické zvíře, které žije optimálně podle zákona pásovců, ale tohle byl člověk, donedávna třídní učitel a člen národního výboru, teď z trestu přeložený na dvoutřídku do pohraničí („Zased si na mě inspektor, velkej soudruh, víte, záviděl mi, protože sám je na mladý kantorky levej.“), pokračovatel staré tradice učitelů, kteří kdysi, už dávno, přinášeli knihy a hudbu a krásu a filozofii do horských chalup a do takových vesnic, jako byla tato vesnice, manžel ženy, která zůstala sama ve vnitrozemí a dostávala odlučné, otec tří dětí, a žil podle zákona polních myší nebo pásovců.

Ta dívka (ne učitelka, ale ta, která seděla první den večer vedle nás u stolu v jídelně a poslouchala kulturního referenta, jenž rozvíjel dalekosáhle obsažný plán masové činnosti v našem turnusu) měla postavu, jakou mívají tanečnice, štíhlou jako noční lucerny, chlapecké boky a skleslá něžná ramínka a ňadra podobná ňadrům stylizovaných soch, jež neruší tu štíhlou, mladou symetrii těla v trikotu. A oči mandlové, gazelí, tmavé, vypálená nitra milíře, a vlasy cikánek, až na to, že byly vykartáčované do matně lesklé černě mramoru. Šli jsme vedle ní po celý ten den, byl to výlet do poutního místa Mariatal, kam se dříve sjížděli věřící z celého Rakouska-Uherska nebo snad z celé Evropy, a teď to bylo opuštěné a zanikající lesní údolí a já cítil po jejím boku ostych a všechna témata se mi zdála bezvýznamná a také nepoužitelná. Nebylo možné s ní mluvit o obvyklých věcech, zapřádat konverzaci, kde slova neznamenají nic nebo jen tolik co kohoutí volání nebo hýkání výra, který v korunách borovic láká samičku. Zdálo se mi, že je třeba mluvit o myšlenkách. Nebyla to dívka, jakým se člověk přibližuje v kavárně a řekne Smím prosit, slečno, a potom něco, že hezky hrajou a že má krásné šaty a jaké má telefonní číslo, a pak se na to číslo zavolá a ona buď nepřijde, nebo přijde, a když přijde, jde se zase tancovat a pak se už nemusí mnoho mluvit a záleží na tom, má-li člověk byt nebo garsoniéru nebo alespoň bytnou, která mlčí, a když nemá nic z toho, tedy dost peněz na dva pokoje v hotelu. Tohle však byla hluboká dívka a někde v hloubce její duše ležela ukryta životní filozofie a muselo se mluvit o té filozofii a jenom tak se k ní mohl člověk přiblížit, jinak ne. Učitel to ovšem nevěděl a vyrážel skřeky, prskal vulgárními slovy, oplzlými schématy konverzace z tancovaček, vtipné konverzace venkovských a předměstských seladonů, střídal a zkoušel obraty a triky, které od dívky vyžadují přesné odpovědi a přesné fráze, jako dialog kněze a ministranta, v odvěkém sexuálním rituálu navazování známosti, ale ona nepoužívala oněch petrifikovaných responsorií, mlčela a říkala jen Hej (byla to Maďarka, neuměla česky, mluvila zvláštní řečí smíšenou ze slovenštiny a maďarštiny a nějakého cikánského či podkarpatoruského jazyka), nebo Ne, a učitel brzy všechny své triky a schémata vystřídal, odmlčel se, utrhl nějakou travinu z okraje cesty a strčil si ji od úst, začal ji žvýkat a šel, zmožen a mlčky a s tou travinou čouhající mu z úst rovně dopředu. Vtom přeletěla přes cestu obrovská vážka a já se dívky zeptal, ví-li, že kdysi žily na zemi vážky, které měly rozpětí křídel tři čtvrtě metru. Podivila se a řekla, že to snad ani není možné, a já začal mluvit o třetihorách a druhohorách a o Darwinovi, o vývoji světa, o slepém a nutném běhu přírody, kde slabší požírá silnějšího a živočichové se rodí proto, aby sháněli potravu, měli mláďata a zemřeli, a jiný smysl to nemá, smysl je vůbec lidský pojem a příroda je strohý kauzální nexus a nikoliv barevná smysluplná, mystická teleologie. A tu ona řekla, že nemám pravdu, že příroda má smysl, i život. A jaký? zeptal jsem se a ona řekla Je to Bůh. „Tak už toho nechte,“ řekl učitel. „Slečno, nemáte chuť na pivo? Je vedro jako vo prázdninách.“ Ale ona zavrtěla hlavou a já řekl Vy věříte v Boha? Věřím, řekla, a já řekl Bůh není. Bylo by krásné, kdyby byl, ale on není. Vy jste k němu ještě nedospěl, řekla. Jste dosud fyzický člověk, jste ještě nedokonalý. Ale jednou k Němu dospějete. Jsem ateista, řekl jsem. Já jsem také byla ateistka, řekla, ale prohlédla jsem. Poznala jsem Pravdu. Jak se to stalo? zeptal jsem se ironicky, neboť byla štíhlá jako tanečnice a tanečnice sice často chodí do kostela a klekají a křižují se, ale v Boha nevěří, totiž nepřemýšlejí o něm, mají ho jako pověru, podobně jako na sebe nechávají plivnout, než vstoupí na jeviště, než nasadí profesionální úsměv a vběhnou miniaturními krůčky do záře reflektorů. Když jsem se vdala, řekla, a učitel, který do té chvíle šel zase mlčky a žvýkal novou travinu, procitl ze stuporu pitomců a řekl: „Vy jste vdaná?“ Ne, řekla ona. Jsem vdova. Ale když jsem byla vdaná, naučila jsem se věřit. Váš manžel byl zbožný? zeptal jsem se. Zavrtěla hlavou. Ne, řekla, on byl velmi fyzický, neměl v sobě nic z psychického člověka. „Tak to jste mladá vdova, co?“ řekl učitel. „A vdala byste se znova?“ Ne, řekla Emöke (jmenovala se Emöke, byla to Maďarka, její otec, poštovní úředník, byl po záboru jižních slovenských okresů přeložen do Košic a jmenován poštmistrem, udělal tedy kariéru, na kterou celý život čekal, stal se z něho pán a začal pansky žít, s pianem, salonem, s dcerou na gymnáziu se soukromými hodinami francouzštiny). Já se už nikdy nevdám. Proč jste tak rozhodnutá, zeptal jsem se. Poněvadž jsem poznala, že v životě mohou být vyšší cíle, řekla. Jako vy, pravila, říkal jste, že to jsou jen příčiny a následky. Tak se to zdá vám. Ale já v tom vidím smysl, který vy v tom ještě nevidíte. Jaký? zeptal jsem se. Všechno to směřuje k Bohu, odpověděla. K splynutí s Ním. V tom je smysl všeho života.

Mezi věřícími a nevěřícími není dorozumění, ale hradba, ocelový pancíř, o nějž se argumenty lámou. Dělal jsem co jsem mohl, abych jí vysvětlil, že to je právě jen její lidská představa smyslu a nutnosti nějakého smyslu, kterou si člověk vkládá do toho slepého a nesmyslného přírodního dění, že to je to, o čem jsem mluvil, smysl že je antropomorfní představa, vzniklá z toho, že každé lidské konání má nějaký „smysl“, vaříme, abychom se mohli najíst, jsme na rekreaci, abychom se osvěžili, čistíme si zuby, aby se nám nekazily, a tuhle představu smyslu přenášíme pak do přírody, kde nám chybí, ale ona se jen usmívala a na všechny moje důkazy a argumenty a na bezmocný vztek (nebyl to zlý vztek, ale zoufalý vztek, že ji nemohu přesvědčit o tak zřejmých pravdách, že je tu něco, nějaká schopnost nebo neschopnost, něco mimo logiku, co se suverénně vzpírá důvodům) odpovídala jen mírným, klidným, skoro povzneseným úsměvem a slovy Vy jste prostě fyzický člověk, Jste ještě nedokonalý. Tu jsem se jí zeptal, jestli ke mně tedy necítí nenávist nebo jestli mnou neopovrhuje, když jsem ateista, a ona zavrtěla hlavou a řekla Lituji vás. A proč? Protože snad budete muset prožít ještě mnoho životů, než se stanete dokonalým. A než poznáte pravdu. Mnoho životů? zeptal jsem se. Ano, řekla Emöke. Protože se musíte stát psychickým člověkem, než uzříte pravdu. „To vy věříte na stěhování duší, slečno?“ řekl učitel. Nezáleží na tom, jak se tomu říká, pravila. Ani Bůh nemusíte říkat. Na slovech nezáleží. Ale musíte znát pravdu.

Vkročili jsme do toho lesního údolí Mariatal, kde stál bílý poutní kostel a k němu vedla široká ulice opuštěných pouťových budov, které voněly zadívajícím dřevem. Prkenné pulty, kde kdysi dávno ležívaly hromady perníkových srdcí, svatých obrázků, zrcátek s obrazem kostela a z horního trámu se kývaly černé, bílé a červené růžence, stříbrné a zlaté madonky na řetízcích, miniaturní kropenky s obrázkem boží rodičky, kříže z plechu, ze dřeva s plechovými Kristy, vyřezávané, hladké, boží požehnání na stěny venkovských sednic, obrazy mariatalské Panny, dotýkané obrázky a voskové devocionálie a vedle stála bouda se špalkem tureckého medu a muž v bílé zástěře s fezem na hlavě z něho zakřiveným sekáčkem obratně usekával lepkavé a sladké supiny, a kousek dál byly stánky se žinylkovými šátky, s bavlněnými punčochami, se skleněnou bižutérií, párkařský stánek a zase bouda se svatými obrázky a venkované v černých šatech a černých kloboucích si utírali zpocené obličeje do červených kapesníků a černé šněrovací boty na nohou měli zaprášené od dlouhé cesty a babičky v bílých nedělních šátcích a utahané děti a znavené vesnické párky, které se sem přišly pomodlit za zdar mladého manželství, za početí, které nepřicházelo, a staří lidé za šťastnou hodinku smrti, z kostela zněly varhany a poutní zpěv a cesta se zatáčela lesem po stráni vzhůru, lemována bílými kapličkami, kde na dřevěných oltářích byly ručně malované výjevy ze života světců a světic božích, teď už dávno vybledlé a oprýskané, otřelé mnoha dešti a drsným horským počasím, a na schůdky jedné kapličky si vylezl kulturní referent rekreačního střediska v šortkách a s chlupatýma pavoučíma nohama (první večer vykládal o kulturním plánu turnusu, ale druhý den večer se ožral a třetí den vyspával a nakonec na večírku na rozloučenou se zpil do němoty, svalil se pod pódium s hudbou a muzikanti na něho vylévali sliny ze saxofonů) a začal přednášet o poutním místě a hned z prvních slov mi bylo zřejmé, že neví nic nejen o katolické církvi a dogmatice a liturgii a tradici a katechismu a církevních a biblických dějinách, ale vůbec o ničem, udělal vtip o tom, že si sem do Mariatalu neplodné manželky a impotenti chodili vymodlit mízu, a pak zvážněl a přednesl expozé o náboženství, úžasnou mišmaš nejzoufalejší vulgarizace názorů Engelsových, vědu přežvýkanou pro utěsněné mozky a použitou jako odvedená práce za těch dvanáct stovek měsíčně, které kulturní referent bral, ne popularizaci vědy pro neškolený, ale přirozeně inteligentní mozek pracujícího člověka, ale sprosté polo- a čtvrtpravdy pro příživnické pijavky, kterým je pravda šumafuk, ne vědu, ale pavědu, profanaci vědy, výsměch, urážku vědy, ne pravdu, ale pitomost, necitlivost, necitelnost, hroší kůži, jíž nemohly proniknout šípy té tragické zoufalé poezie zoufalého snu, který prý uskuteční teprve budoucnost ve světě jakési budoucí moudrosti bez ožralých obejdů, štítících se manuální práce a živících se špatně naučenými větami průvodců po starých zámcích, té poezie slunečných poutních dnů, kdy do hlasů varhan vřeští papírové frkačky a vůně jehličí a borovic je prosycena sladkým zápachem kadidla a malí ministranti s červenými nebo zelenými límci a v šněrovacích botách pod komží horlivě kývají kadidelnicí a nádherou lesa a jeho stínů a světel a kukaččích volání kráčí kněz v zlatém ornátě a pozvedá zářící monstranci, v jejímž třpytivém středu je ten bělostný kruh, ten nejdokonalejší plošný tvar starých Řeků, a monstrance pluje nad skloněnými hlavami v šátcích a nad šedinami stařečků, oblitá kouřem kadidel, zatopená září slunce a lesního stínu jako symbol té věčné lidské touhy a naděje, která sotva bude realizována zde a na této zemi, a která není možná, není myslitelná, uskutečnitelná bez této poezie prosté lidové víry v dobro, jež koneckonců světu vládne, v lásku, ve spravedlnost; víry, naděje a lásky, jaké nebyl schopen mozek toho opilého vulgárního, tupého kulturního referenta.

Ten večer v ložnici mi učitel řekl: „Se mi zdá, že to se ženskejma moc neumíš. Copak takhle se de na babu? S řečičkama vo pánubohu a vo dinosaurech a tak? Takhle jí, hochu, za ten tejden do postele nedostaneš.“

Vyprávěla mi potom, jak to bylo. Emöke. Učitel vstával časně a brousil ráno pod jejími okny, cenil na ni žluté zuby a volal za ní svoje seladonské vtipy, jakmile se objevila v okně, aby z napjaté šňůrky sundala bílé ponožky, které si večer vyprala a pak je pověsila do okna uschnout. Učitel říjel pod oknem, když mu jen vlídně a chladně řekla Dobré jitro a on navrhl: „Nechcete si po ránu trochu proprat plíce, mladá pani? V lese je úplnej ozon!“ a ona zavrtěla hlavou a řekla mu Ne a on odcházel sám a pak celý den kroužil kolem ní, s očkama svítícíma v poživačné tváři, v mozku se mu převalovalo těch několik myšlenek, které měl v moci, ne myšlenek, ale konverzačních schémat, a vždycky čas od času popošel k ní a některé z nich vytáhl a použil, neuspěl a zase odešel a zase svítil očkama, pozoroval ji mlsně z dálky a obcházel jako načepýřený kohout kolem nedosažitelné cizí slepice. Vyprávěla mi ten příběh, tu legendu. Byla jako z kalendáře, jako příběhy, které prý svěřovaly prostitutky zákazníkům v nevěstincích, o mládí v šlechtických domech, o pádu a zchudnutí a žalostném prodeji vlastního těla. Jak po válce zůstali v Košicích, ale otec, maďarón, exponent režimu, úředníček a fašista, byl zničen, znemožněn, bez penze, bez možnosti žít, příliš starý a nemocný, aby mohl jít na silnici nebo do lesa k drvoštěpům, a matka sehnutá a odmítající tělesně pracovat, a ona mladá, v sextě maďarského gymnázia, které zrušili, a tu přišel ten člověk, patřily mu statek a vinice, měl v Bratislavě hotel, byl boháč, pětačtyřicátník, a ona svolila, aby zachránila rodinu před bídou nebo smrtí hladem nebo stářím v chudobinci, byl pánovitý, zlý, omezený, na nic nevěřil, na Boha, na demokracii, na lidskou slušnost, na nic, jen na sebe, a chtěl syna pro svůj statek a hotel a vinici, ale neměl národnostní předsudky a nevadilo mu, že je Maďarka. Narodila se jim dcera a tu od ní odešel a zpil se do němoty a týden na ni nepromluvil a pak ji začal také bít, když byl opilý, na statku se scházela bujná společnost, přijížděla auta z Bratislavy, z Košic, z Turčanského Svatého Martina, v jeho pracovně se konaly porady, stal se členem demokratické strany, ale ona na to nemyslela a tenkrát, když k ní v noci přicházel a s dechem páchnoucím jako sklep si na ní vynucoval to, co pro něho snad bylo rozkoší, ale pro ni utrpením a hanbou, tenkrát, když poznala toho muže s býčí šíjí a s těžkým dechem, poznala také pravdu, seznámila se s jiným mužem, zahradníkem, který měl tuberkulózu a pak zemřel, ale začal jí půjčovat knížky o Bohu, o rozvoji duchovních sil, o psychickém a záhrobním životě, a ona pochopila, že to vše tady je jenom nesmírný proces očištění od poskvrny zla a zlo je hmota a člověk se očišťuje od hmoty, od těla, od žádostí a jeho cíl je v Duchu, ale ani tam ne, i to je jen stadium, vyšší než fyzické, ale konečný cíl je Bůh, splynutí s Ním, rozpuštění vlastního já v té nekonečné hladině blaženosti, z níž tryská mystická boží láska a dobrota.

On potom přišel o život. Po Únoru mu sebrali hotel a potom statek a pak ho zavřeli, ale on uprchl, pokusil se přeplavat Dunaj do Rakouska, ale byl zastřelen. Ona dostala místo úřednice, naučila se účetnictví a je dobrou účetní, žije teď v Košicích s malou dcerkou, o kterou se stará, rodiče už jsou mrtvi a ona chce dcerku vychovávat k pravdě, kterou sama poznala.

Půjčila mi potom některé ty knížky. Byly to svázané ročníky jakési metapsychologické a theosofické revue, četl jsem tam článek o účincích amuletů a o prospěšnosti měděného kruhu, jenž nosí-li se v době přísluní Marsu na nahém těle, chrání před revmatismem a krvotokem, a zeptal jsem se jí, není-li jí to divné, že lidé tolik zdůrazňující ducha zároveň tak horlivě pečují o tělo, neboť tři čtvrtiny těch theosofických předpisů týkají se ochrany před chorobami, a věří-li ona tomu všemu. Odpověděla mi, že v každém stadiu existence nutno plnit zákony, které dal Bůh, a zákony fyzické existence vyžadují péči o fyzické zdraví; a co se předpisů týče, nezkusil jsem je, ale popírám jejich účinnost; také jsem ještě nedokonalý a bráním se pravdě, všichni prý se brání pravdě, ale všichni ji jednou poznají, protože Bůh je Milosrdenství. A při těch slovech měla v očích ten výraz, pohled, záblesk úzkosti, jako by se bála, že ji chci o něco okrást, o tu jistotu, kterou má a bez níž by už nemohla žít, nést tíhu vdovské existence, tíhu lesního zvířátka, které očima prosí, aby je člověk netrápil a pustil do jeho lesní svobody, aby je ze své moci nechal odejít.

Učitel se mě ptal, jak jsem s ní daleko. Věděl jsem, že ji mám, jako to lesní zvířátko, v divné moci, v jaké někdy muži ženy mívají, bez zásluh, bez poctivého přičinění, bez přání, prostým neznámým faktem náklonnosti a poddanosti, ale nevyznal jsem se v tom, jako jsem se vyznal jindy, u Margitky, která byla prostá a erotická a nesložitá, a jenom jako by někde mezi mnou a jí na neviditelných spojeních nervových paprsků rostlo jakési drama, jakési možné naplnění, jež by mohlo zrušit tu zoufalou scestnou iluzi, proměňující štíhlé tělo a půvabnou tvář a drobná ňadra tanečnice a tu lidskou tvořivou sílu poctivé práce v mátožnou existenci jejího bludného kruhu.

Učitel se zamračil, zavrčel a prudce se otočil, až postel zavrzala.

Dva dny před skončením turnusu pršelo a rekreanti hráli ping-pong, karty anebo seděli v jídelně, chvíli někoho nutili, aby zabrnkal na piano, chvíli o něčem hovořili, kulturní referent se probral z opice předešlého večera a pokoušel se stmelit jakýsi kolektiv k jakési hře, které říkal francouzská pošta, ale přemluvil jen starší manželský pár, jeho, který byl vedoucím konfekce v Pardubicích a bývalým majitelem konfekce a měl bříško a široké pumpky, a ji, tlustou, hodnou, ještě v padesáti letech vyrážející naivní výkřiky překvapení jako osmnáctileté dívky u kolotoče, která ožívala vždycky u oběda, ale ne proto, že by byla hltavá a lačná jídla, ale protože jídlo bylo jediná věc, které v životě porozuměla, jinak pro ni všechno bylo mlžina života, řízená světly bezpečných staletých konvencí, prvního mateřského poučení, tanečních, rodiči pečlivě vybrané známosti, námluv, svatby, nedělního kostela (ale kdyby se jí někdo zeptal třeba jen na základní pojmy teologické vědy, nevěděla by nic, jen prostě chodila do kostela, zpívala ječivým nehudebním sopránem písně z kancionálu, klekala, bila se v prsa, křižovala se prsty namočenými ve svěcené vodě, světila kočičky a dávala sloužit zádušní mši za mrtvou maminku), dvou nebo tří porodů a kuchyně, která byla ostrovem bezpečnosti a kde se proměňovala v umělkyni, ve virtuosku mající absolutní sluch pro vůně a chutě, jako houslista rozezná čtvrt tónu i osminu tónu, ne mozkem, ale citem, něčím, co ostatní nemají a nikdy nemohou mít, co není výsledkem pěti nebo sedmi let učení v kuchyni u matky, ale darem shůry, kusem nesmrtelnosti, propůjčeným člověku navíc k jeho prostým obvyklým schopnostem a k mdlému mozku, v němž se pomalu pohybuje několik zakrnělých myšlenek, a k srdci, zalitému tukem, které není schopno falše a zloby, ale jen zvířecí, živočišné lásky k dětem, k manželovi, k rodině, k lidem, k životu, a odevzdanosti ke smrti, která je posledním z těch bezpečných světel, lemujících cestu od prvního procitnutí mlžinami života. A pak starou švadlenu, starou pannu, která prožívala svou první dovolenou mimo žižkovský domov, vzornou pracovnici komunálního podniku Pánské prádlo, která celý ten týden proseděla, prostála, prochodila a nevěděla, co má dělat, a neměla o čem mluvit, protože tu nikoho neznala a v životě neznala nic než pánské košile, ale nikdy nepoznala muže a lásku a žila zakleta mezi prózou košil a primitivní poezií staropanenských snů; a páska, jenž se první tři dny marně ucházel o copatou Slovenku, která dala přednost černovlasému technickému úředníkovi, bývalému střelci R.A.F., jenž měl sice ženu a dítě, ale umění, v němž učitel nepřekročil nikdy stadium nejdiletantnějšího amatérismu, dovedl k vrcholu dokonalosti možné v tomto omezeném umění, a pásek se nakrkl, zatvrdil, stáhl se se svými pruhovanými ponožkami a černou hedvábnou košilí do vzdorné samoty sálu masové zábavy a nyní byl napůl získán pro hru francouzská pošta, vzdorný a trucovitý; a konečně neurčitého zamlklého muže, který byl snad mistrem v jakési továrně, ale nikomu neřekl ani slovo, a s těmito lidmi zmítanými pocity téměř povinnosti užít si ten týden, tu výhodně levnou, či dokonce bezplatnou rekreaci, a bezradností, pokud jde o způsob, jak uskutečnit toto užití, neboť všichni podlehli omylu, že je možno užít si čas způsobem jiným, než na jaký jsou zvyklí, lidé, kteří neznali nic než svou práci, a práce se jim stala potřebou jako vzduch a jídlo a nyní přesazeni do života lidí bývalých dob, kteří práci nikdy nepoznali, manželek zámožných úředníků, důstojníků, lékařů, burziánů, akcionářů, synáčků bohatých otců, tenisových, opálených sportovních dcerušek sladké buržoazie, pro něž volno bylo naplněním dnů a zábava povoláním, které ovládali, a kulturní referent teď s těmito lidmi obtíženými břemenem rekreace, sám dosud v kocovině, s šálkem černé kávy, zahájil kolektivní hru, aby udržel zdání výkonnosti, iluzi poctivě zasloužených dvanácti set svého měsíčního platu.

Učitel se potloukal po pingpongovém sále a pokukoval zlýma očima přes zelený stůl a skrze skleněnou přepážku do temného zákoutí rohové lavice v koutě obloženém dřevem, kde jsem seděl s Emöke, pak hrál zápas s brýlatým samoukem a prováděl ukvapené polovirtuózní drivy a smeče, z nichž většina končila v síti, ale když se mu přece některý zdařil, píchl vždycky mlsnýma očima po Emöke, jestli se dívá, a bral dlouhé míče s elegancí plovárenských povalečů nebo plavčíků hluboko pod stolem a s výrazem suverénní útrpnosti utloukal brýlatého nadšence, který hrál se zápalem a ne na efekt, ale pro hru samu, ale neměl nadání a neustále honil míčky zapadlé pod biliárové stolky v koutech sálu.

Já seděl s Emöke v tom zákoutí obkládaném dřevem, kde bylo skoro tma, a pil jsem grog, ale Emöke pila čínský čaj, protože člověk nemá pít alkohol, protože alkohol ho sráží na nejnižší stupeň fyzična, mění ho zpátky ve zvíře, kterým kdysi byl, a vyprávěla o léčení způsobem Paracelsovým, o stromech, které na sebe berou lidské choroby, stačí jemná jizvička v bříšku prstu a krůpěj krve vytlačená do zářezu v kůře a mezi stromem a člověkem vytvoří se pouto jemného vlákna průzračné a prajemné hmoty, jímž člověk zůstává navěky spojen s tím stromem, jako zůstává spojen se vším, co kdy vyšlo z jeho těla, s vypadlým vlasem, s dechem, s nehtem, který si ustřihl, a nemoc protéká tím vláknem do stromu a strom bojuje s nemocí a přemáhá ji, někdy zahyne a uschne, ale člověk ozdraví, zesílí a žije. Vyprávěla o posedlosti zlými duchy, o vymítání svěcenou vodou a modlitbami, o černé magii a zlých mocnostech, které člověku slouží, má-li odvahu postavit se do středu mezikruží, do něhož je vepsáno sedm tajemných jmen Nejvyššího, a modlit se z pekelného žaltáře modlitby, pozpátku, odzadu dopředu, vyprávěla o vlkodlacích, upírech, strašidelných domech a sabatech čarodějnic a její duch se potácel v těch nebezpečných světech, kterým člověk nevěří a posmívá se jim, ale jestliže se o nich jednou dozví, zbude mu v duši vždycky kapička hrůzy, děsu a strachu. Zapomněla na mě a já jsem mlčel, ona mluvila a v šedém světle deště se jí oči leskly jakýmsi horečným, nezdravým, nepřirozeným nadšením a já mlčel a hleděl na ty oči a ona si toho všimla a horečný lesk pohasl a také ze mne spadlo to podivné, zlé kouzlo čarodějné, deštivé chvíle a já se ironicky ušklíbl a řekl jsem Ale vy se snad nechcete proboha věnovat černé magii? Vždyť to je koncentrované Zlo a vy chcete dospět k Dobru. A tu sklopila oči a řekla Teď už nechci, ale kdysi jsem chtěla. Kdy? zeptal jsem se. Tehdy, když už jsem to nemohla vydržet a měla jsem pocit, že Bůh mě neslyší, že na mě zanevřel. Tehdy jsem se chtěla obrátit o pomoc k Zlému, aby – aby mě ho zbavil. A udělala jste to? Udělala jste ty dva kruhy svěcenou křídou? zeptal jsem se. Ne, řekla. Bůh mě chránil. Teď už chápu, že Bůh člověka neustále zkouší, a mnoho lidí neobstojí v té zkoušce. Ale proč ho zkouší? řekl jsem. Aby se přesvědčil, je-li člověk hoden veliké milosti oproštění od všeho tělesného. Je-li už hotov. Ale člověk se přece neprosil Boha o stvoření, řekl jsem. Jakým právem ho Bůh zkouší? Bůh má právo na všechno, řekla, protože Bůh je láska. Je nejvýš milosrdný? zeptal jsem se. Ano, řekla. Proč teda stvořil člověka? Protože ho miloval, řekla. A proč ho teda stvořil? Proč ho poslal do tohohle světa plného utrpení? Aby ho zkoušel, zaslouží-li si jeho milosti, řekla. Ale copak ho tím vlastně netrápí? řekl jsem. Proč ho od začátku nenechal na pokoji, když ho miloval. Nebo když ho už stvořil, proč ho nestvořil hned dokonalého? Hned už k té nejvyšší blaženosti? K čemu celé tohle martyrium putování od Hmoty k Duchu? Ach, vy jste ještě nedokonalý, řekla. Bráníte se pravdě. Nebráním, řekl jsem. Ale chci mít důkazy, anebo aspoň logiku. Logika je též dílo boží, řekla. Tak proč se podle ní Bůh sám neřídí? On nemusí, řekla. Jednou to pochopíte. Všichni lidé to jednou pochopí a všichni budou spaseni. Zlo nakonec zmizí. Ale nemluvte už o tom, prosím vás, řekla a v očích se jí zase objevil ten výraz lesního zvířátka, které se bojí, že přijde o tu svou jedinou jistotu lesní svobody, přestal jsem o tom mluvit a odešel jsem ke klavíru, Emöke se opřela o rezonanční desku a já začal hrát Riverside Blues, který se jí líbil, a pak jsem zpíval St. James’ Infirmary a ze tmy a světla pingpongového sálu přišel učitel a postavil se za Emöke a já zpíval:

Do špitálu svatýho Jakuba
jdu navštívit ženu svou,
vidím ji na bílým stole,
krásnou, smutnou, bledou.

A pentatonická melodie, která kdysi vznikla přímo z toho základního lidského smutku, jenž nemůže vyústit v nic než v křečovitý pláč, smutku dvojice, která se navždycky loučí, vplula do jejího srdce a Emöke řekla To je krásná píseň. Jaká je to píseň? To je černošské blues, řekl jsem a Emöke řekla Ano, černoši jsou prý velmi psychičtí lidé, slyšela jsem je zpívat náboženské písně z desky, u nás v kanceláři má jeden kolega desky z Ameriky. Ano, řekl jsem. Černoši jsou smyslní a potvory, ale mají veliký cit pro muziku. To je jen zdání, řekla. Jsou to psychičtí lidé a já hrál dál a zpíval jsem, a když jsem skončil, řekl učitel: „Hergot, zmáčkni tam něco vod podlahy, ňáký bukibuki, ať si trochu skočíme, ne, mladá pani? Je to nuda k ukousání, a ne rekreace!“ A tu se Emöke zasmála a řekla, abych ji pustil k pianu, sedla si k němu a začala hrát jistými, přirozeně harmonizujícími prsty pomalou, ale rytmickou píseň, ozýval se v ní vzdálený pohyb čardáše, puls maďarské hudby, který je tak neomylný jako blue notes v černošské písničce, a zazpívala altem, který zněl jako rovný hlas pastýřské fujary, jež se nedá modulovat, zesilovat ani zeslabovat, ale je jistý a rovný a primitivně krásný, a ona zpívala tvrdou a sladkou maďarštinou píseň, která nebyla ani smutná, ani veselá, ale jen zoufalá, zčervenaly jí tváře a ta píseň nebyla už skřehotání černého mága v dvojitém křídovém kruhu, ale volání pastýře na pustě, který neví nic o sabatu čarodějnic a černých mších, ale žije přirozeně, živí se ovčím sýrem a mlíkem a spí v dřevěné chýši a zná několik pověr, ale nespojuje je s Nejvyšším ani se Zlým a jednou v životě ho posedne nezdolná touha a on jde a zpívá takovou zoufalou, toužebnou, rovnou, nemodulovanou a hlasitou píseň svou nemodulovanou a sladce tvrdou řečí a najde si družku a zplodí s ní jiné pastýře a žije dál o sýru a žinčici a s večerním ohněm a v pachu kůže a dřevěného uhlí ve své chýši. A tu mně napadlo, jak ji ta vulgární věta smilného učitele jakoby kouzlem vysvobodila z mátožného světa psychiky, a že tahle píseň vzniká z veliké tělesnosti, která v ní je, ale věděl jsem, že to byla jenom učitelova věta, ne učitel sám, a najednou jsem pochopil tu katarzi, k níž směřovalo její drama, to, že Zlý v jejím životě byl ten živočišný pětačtyřicátník, majitel hotelu a statku, který ji zahnal do říše nebezpečných stínů, do toho neskutečného, ale hrůzného světa představ, a ona nyní hledá Nejvyššího, Dobro, Lásku, psychickou, netělesnou, boží lásku, ale že stačí možná málo, a celá ta zvrácená symbolika obskurních metapsychologických týdeníků se může podivným nepochopitelným, anebo spíše víc než pochopitelným zvratem duše postavit z hlavy na nohy, že tím Dobrým a Nejvyšším mohu být docela dobře já sám, že už jím možná jsem, i když si to ona ještě nepřiznává, ještě o tom snad ani neví, ale já už jím možná jsem v těch hlubinných neznámých sklepeních našeho podvědomí, že už se jím alespoň stávám a mohl bych nyní rázem změnit ten příběh, tu legendu, mohl bych se skutečně stát Nejvyšším Stvořitelem a stvořit člověka z tohoto krásného stínu, prchajícího zvolna a jistě do mlhovin šílenství, že tento mozek je dosud, ale ne už dlouho, schopen vrátit se ze slepé koleje neurčitých představ, po níž se ubírá, a vjet opět na pevnou stezku konkrétních věcí, ale už ne dlouho, už brzy se ztratí v šeru oněch oblaků, které se odpoutávají od pevné země a letí potom podle vlastních zákonů do propastí nesmyslných výšek a neznají zákon tíže, a tedy nic, co z toho základního zákona pramení, a mají svou pravdu, která ani není lží, protože je to prostě jiný svět a mezi ním a tímto světem není dorozumění, a z dívky se stává žena a ze ženy stařena a uzavírá se v tom světě, obkličována sítí vrásek, a její lůno přichází nazmar a duše se pomalu stává truchlivou litanií stařeckých hlasů v gotickém průvanu chodby z tohoto světa do toho druhého, o němž nevíme nic a který je možná nic.

„Ohromný, mladá pani!“ řekl učitel, když dohrála, a začal tleskat. „A teď tam hoďte ňákej čardáš, ne?“ Zasmála se a skutečně začala hrát čardáš, rytmus zdůrazňovala celým tělem, oči se jí leskly, ale bez lesklých stínů horečky jako předtím v koutě obkládaném dřevem. Učitel poodešel od klavíru a zatančil diletantskou napodobeninu čardáše, zavýskal (ale zcela mimo rytmus a zadupal mimo rytmus) a Emöke spustila píseň a učitel se směšně kroutil na parketu před pianem, ale její zpěv přilákal skupinku, která hrála hru francouzská pošta, i sportovní mladíky a dívky z pingpongového sálu a zábava se rozproudila, musel jsem zase sednout k pianu a obehrávat šlágry a několik mládenců a děvčat a učitel s Emöke se dali do tance. Emöke se změnila, vyloupla se jako pestré motýlí křídlo z šedivé a mysteriózní kukly a tohle byla ona, ne legenda, ale skutečná Emöke, protože ten primitivní a podvědomý učitel neuvědoměle a primitivně našel správnou metodu k srdci skrytému v hloubce a k cestě do její budoucnosti, ale jemu ta cesta a ta budoucnost nebyla souzena, protože jemu také nešlo o budoucnost, ale jen o přítomnost krátkého rekreačního týdne, jen o oplzlý požitek a oplzlou vzpomínku, která mu měla zůstat. To já měl jít po té cestě, ale ušel jsem už po cestě vlastního života příliš daleko, abych se dovedl bez rozmýšlení vrhnout do budoucnosti. Vytloukal jsem ze žlutých kláves, které se nechtěly vracet do původní polohy, šlágr za šlágrem a díval jsem se na ni, a tu jsem náhle začal, jako učitel, také toužit po tomhle těle, které bylo štíhlé a pevné, po ňadrech, která nerušila jeho symetrii. Věděl jsem však, že je to všechno velmi, velmi komplikované; že je na to recept (a učitel by jej byl jistě hlásal: Vyspi se s ní, a tím se všecko rozřeší), věděl jsem, že je to koneckonců správný recept, ale že tomu cíli, tomu tělesnému aktu musí předcházet něco daleko jemnějšího a složitějšího než učitelova přibližovací schematika, a že vůbec nejde o ten akt, ale o závazek, který představuje a jehož je sám jen dotvrzením, dotvrzením společenství, které lidé uzavírají proti životu a proti smrti, jen stigmatem stvořitelského činu, který bych mohl vykonat, ale já netoužil po tom činu (znamenal by léta a léta života a člověk ví, že každé kouzlo se nakonec rozptýlí po krajinách minulosti a zůstává jen přítomnost, všední den), ale po tom těle, po tom příjemném a od jiných odlišném rekreačním dobrodružství; po ženském klínu v úpatí dívčích stehen; tím bych ji ovšem zničil, kdybych na sebe nevzal také ten celý život, a jak Emöke tančila s učitelem, začal jsem ho z celého srdce nenávidět, toho ne člověka, ale pouhý součet souloží, a na ni jsem dostal primitivní mužskou zlost za to, že s ním tančí, a že tedy není taková, jaká se mi zdála až do nedávné chvíle, ačkoliv jsem nesouhlasil s tím světem stvořeným ze zoufalých přání, ale radši takový svět než učitelův svět.

Proto když jsme se potom setkali na schodech cestou k večeři, zeptal jsem se jí ironicky, proč se tak věnovala učiteli; je to přece zřejmě člověk zcela nízce tělesný a ona řekla nevinně Já vím, je to fyzický člověk, bylo mi ho líto. Musíme mít slitování s lidmi, kteří jsou tak ubozí jako on, a tu já se zeptal, jestli mě jí líto není, jsem přece také fyzický. Nejste docela, řekla. Ve vás je už aspoň zájem o psychické věci, v něm ne; najednou byla zas docela jiná než s učitelem, do tváře jí opět veplul ten oblak z jiného světa, usedla s mnišskou nepřítomností ke stolu a nevšímala si mlsných pohledů učitelových ani pohledů páska, který dosud setrvával v úloze uraženého milovníka samoty, ale síly mu začaly ochabovat.

Potom po večeři, na půl devátou, ohlásil kulturní referent filmové představení úzkých filmů. Emöke odešla do pokoje a já na zahradu. Byla vlhká, plesnivá, zanedbaná, usedl jsem na zpuchřelou lavičku, provlhlou deštěm. Naproti mně stál trpaslík s opršeným obličejem, s uraženým nosem a s fajfkou, z jaké vždycky kouříval můj dědeček; měl v zahrádce také takového trpaslíka s takovou fajfkou a bílý hrad s mnoha cimbuřími a věžičkami a skutečným sklem v oknech a každé jaro pečlivě natíral plechové stříšky hradu červenou barvou, protože ho (sedmdesátiletého starce) snad dosud vzrušovaly představy, které vzrušovaly mě, když jsem byl malý, a vzrušovaly mě ještě teď, když jsem si vzpomněl na ten dědečkův hrad: že ten hrad je skutečný, zmenšený, titěrný, ale skutečný, že po centimetrových schodech vystupuje snad někdy královské procesí třícentimetrových lidiček jako z Gullivera, že za okny ze skleněných střepin jsou komůrky a pokoje a hodovní sály právě tak realistické jako ten hrad sám; nebo pohádka o Palečkovi; snil jsem, že bych byl Palečkem, že bych se mohl projíždět v autíčku na hodinový stroj, které se natahovalo klíčem, anebo v koupelně ve vaně v člunu, do jehož zádě se nalévala jakási chemická směs, a člun plynul tiše a pravidelně po miniaturním moři smaltované koupací vany. Zahleděl jsem se na kvetoucí, poživačnou, otlučenou tvář hliněného trpaslíka a byl jsem to zčásti já, já sám, třicet let starý, dosud svobodný, zapletený do poměru s Margitkou, vdanou ženou, a nevěřící už na nic, nic neberoucí příliš vážně, vidící do karet světu a životu a politice a slávě a štěstí a všemu, a osamělý, ne z nemožnosti, ale z nutnosti, a dosti úspěšný, s dobrým platem, celkem zdravý, celkem bez možnosti nějakého překvapení v životě, odhalení něčeho, co bych ještě nevěděl, ve věku, který se začínal hlásit počátkem drobných nepříjemností stáří, ve věku, kdy se lidé ještě v poslední lhůtě žení s možností dočkat se dětí dost starých, aby také prohlédly a také začaly vidět do karet, a ona, hezká, dosud mladá, s jedním dítětem. Maďarka, a tedy bytost poměrně nová, poměrně neznámá, ale zase přece jen dost stará, bylo jí osmadvacet, s dítětem, to by znamenalo zcela jinou ekonomii, a cizí, Maďarka, nepříliš inteligentní, nahlodaná tím šílenstvím metapsychologie, bůhvíjak svatá, odmítavá, snažící se obrátit jiné na svou víru, ideální objekt pro rekreační dobrodružství, nic víc, nic víc než to, ale s tím strašným pohledem lesního zvířátka, s tou velikou sebeničivou obrannou reakcí proti světu, v mlžinách mystických pověr. Byla to věc života a smrti, ne horkého večera, meze dost měkké, aby se na ní dobře leželo, několika profesionálních slov, správně vystižené chvíle, kdy se touha léta a nálada rekreačního týdne skloubí ve vhodnou konstelaci odhození obav a vůle k riziku a odevzdání, ale věc celého života, lásky nebo sebeobětování, anebo smrti v mlze mystiky, v psychiatrii půlnočních kroužků, které se scházejí okolo kulatého stolku a zvou na zem duchy svých představ, kroužků uvadlých lidí středního věku, podivínů, psychopatů, věřících v tomto dvacátém století v hýkaly a moc žabích chlupů nad rakovinou, opisujících pekelné žaltáře a modlících se pozpátku strašlivé černé modlitby středověkých zaprodanců Ďáblových, kteří neumírali přirozenou smrtí, ale bývali rozsápáni Ďáblem a z cárů těl a šlach a kostí, zlámaných žeber, rozteklých očí, vylámaných zubů, vytrhaných vlasů a cárů kůže byla duše vyrvána a odnesena do věčného žhavého hnilobiště pekel, anebo modlících se zbožné modlitby a nepožívajících maso a líčících choroby, získané neustálým nehybným prodléváním na modlitbách, přikládáním měděných kruhů a líbáním obrázků světců, ačkoli vlastně je žádoucí smrt, neboť smrt je vlastně bránou do dokonalejší životní roviny, která je blíž Nejvyššímu a věčnému Blaženství, taková věc to byla, ne věc jedné noci, ale všech nocí, po mnoho roků, a ne vlastně věc nocí, ale dnů, vzájemné péče, manželské lásky a snášení dobrého a zlého, dokud smrt nerozloučí dva lidi. Takové to bylo s tou dívkou, s tou dívkou, s tou dívkou Emöke.

Ale když jsem pak seděl v zatemnělém sále a kulturní referent (po několika marných pokusech uvést v chod promítací zařízení, a teprve když mlčenlivý muž, snad mistr z nějaké továrny, se věci ujal, seřídil šrouby a převody a promítačka se rozvrčela a pracovala) promítal na malé plátno jakýsi film přesně vypočítaný na největší možnou nezábavnost (a přece to lidi bavilo, protože to byla promítačka na úzký film a stroj jim vrčel hned za zády a oni zde trávili týden rekreace) a místnost se ztrácela v zakouřeném šeru, vzal jsem Emöke za ruku, teplou a měkkou, a protože už zítra byl poslední den pobytu v rekreačním středisku a já musel něco udělat, nebo aspoň jsem podlehl tomu instinktu nebo té společností vypěstované nutnosti svádět v rekreačních střediscích mladé svobodné ženy, vdovy i manželky, požádal jsem ji, aby se šla se mnou projít ven. Svolila, vstal jsem, vstala také, v jiskření promítačky jsem zahlédl učitelův pohled, který ji sledoval, když odcházela z místnosti a se mnou do nočního světla srpnového večera před budovou.

Šli jsme po bílé noční silnici mezi poli, po obou stranách třešňové stromy a bílé patníky a vůně trávy a miliardy hlásků drobných živočichů v trávě a ve větvích. Vzal jsem Emöke pod paží, nebránila se, chtěl jsem něco říkat, ale nic mě nenapadlo. Nic, co bych mohl, směl říct, neboť špatné svědomí mi nedovolovalo spustit stavidla obvyklé srpnové noční výmluvnosti, kterou za takové noci neodmítne žádná žena na rekreaci, je-li mluvčí přijatelně mladý a nepříliš přes míru šeredný, protože jsem si znovu uvědomil tu věc života a smrti a to, že ona je jiná, hlubší, vzdálenější než jiné dívky. Jenom jsem se zastavil a řekl jsem Emöke, zastavila se také a řekla Ano? a pak jsem ji objal, nebo jsem učinil pohyb, jako bych ji chtěl obejmout, ale ona se vysmekla z toho nedokončeného sevření, pokusil jsem se znovu, objal jsem ji kolem štíhlého, velmi pevného pasu a přitáhl ji k sobě, ale ona se vyprostila a otočila se a šla rychle pryč. Pospíšil jsem za ní, vzal jsem ji znovu pod paží, nebránila se, a řekl jsem Emöke, nezlobte se. Zavrtěla hlavou a řekla Já se nezlobím. Ale opravdu, řekl jsem. Opravdu, řekla. Jenom mě to zklamalo. Zklamalo? řekl jsem. Ano, odpověděla Emöke. Myslela jsem, že vy jste přece jenom jiný, ale nejste, také vás ovládá tělo, jako všechny muže. Nezlobte se na mě za to, Emöke, řekl jsem. Nezlobím se, řekla. Vím, že muži jsou většinou takoví. Není to vaše vina. Nejste ještě dokonalý. Myslela jsem, že jste už na cestě, ale vy ještě nejste. Ne docela. A vy, Emöke, řekl jsem, vy už jste – vy už jste se úplně vzdala všeho tělesného? Ano, řekla Emöke. Ale vždyť jste mladá, řekl jsem. Vy už se nechcete vdát? Zavrtěla hlavou. Muži jsou všichni stejní, řekla. Myslela jsem, že bych snad našla někoho, nějakého přítele, s kterým bych mohla žít, ale jenom jako s přítelem, víte, nic fyzického, hnusí se mi to – ne, já tím neopovrhuji, vím, že fyzičtí lidé to potřebují, není to samo o sobě nic špatného, ale pochází to ze špatného, z nedokonalého, z těla, z hmoty, a člověk směřuje k Duchu. Ale teď už nevěřím, že mi bude dopřáno takového přítele najít, a tak budu raději sama, s holčičkou. Mluvila, a tvář měla mléčnou a spanilou ve světle hvězd a měsíce a srpnové noci; řekl jsem: Takového přítele nenajdete. Vy ne. To by musel být leda ten zahradnický tuberák, který vám půjčoval ty knížky, protože ten už nemohl. – Nemluvte tak o něm, přerušila mě. Nebuďte takový, prosím vás. Ale vážně Emöke, řekl jsem. Copak vy nikdy nezatoužíte po člověku – myslím tak, jako dívky, když jsou tak staré jako vy a tak hezké, zatouží? Vážně si myslíte, že byste mohla najít přítele, který by od vás tohle nechtěl a nebyl přitom nějaký nešťastný člověk, mrzák, invalida? Ach, nejde o touhu, řekla Emöke. Každý člověk má pokušení. Ale musí je přemáhat. Ale proč? K čemu? řekl jsem. Taková touha nemusí být přece jen a jen fyzická. Může to být projev lásky, touhy po splynutí. Je na počátku zrodu většiny lidí, pokud se lidé rodí z lásky. Milujete přece svoji dceru. A copak byste už nechtěla mít děti? A vy byste jistě mohla. Chcete se toho všeho dobrovolně vzdát? Vzdát? řekla Emöke. Všechno je vůle boží. Ale brání vám Bůh nějak, řekl jsem. Dal vám toho tolik, víc než jiným. Jste mladá, hezká, zdravá, všichni chlapi nejsou jako ten váš první manžel a všechna manželství se neuzavírají z těch důvodů. Jsou muži, kteří ženy milují, nejenom pro tu tělesnou stránku manželství, i když to je součást lásky. Není to součást pravé lásky, řekla. Pravá láska je láska duší. Ale jak byste potom chtěla mít děti, řekl jsem. Nebo jste proti dětem? Ach ne, řekla. Děti jsou nevinné a potřebují lásku. Ale jsou zatíženy hříchem. A žena musí trpět za ten hřích, když je přivádí na svět. To není odpověď na mou otázku, řekl jsem. A krom toho porod může být dnes bezbolestný. Ale jste vy vůbec pro to, aby se rodily děti? Nebylo by lepší toho vůbec nechat a nepřivádět na svět pořád nové a nové výsledky hříchu či čeho a nové zatížence hmotou a tělem, protože to lidé většinou jsou? Nebylo by lepší nechat lidi vyhynout? Ne, řekla rychle. Je to vůle boží, aby žili. Bůh ve své nekonečné dobrotivosti chce, aby všichni lidé byli spaseni. A všichni budou, jednoho dne. Ale co je to všichni, řekl jsem. Kdy to bude všichni? Nebylo by lepší toho tedy nechat, aby „všichni“ byli „všichni, co teď na světě jsou“? Ach ne, ne, řekla. Ne. Ale vy to nechápete. Vy to nechápete, řekl jsem. Nerozumíte sama sobě. Jste plná rozporů. Nevyřešila jste si jedinou věc, jedinou logickou trhlinku v tom svém mystickém systému. Ach, co je to logika, řekla. Jenom školní předmět. Ne, všechno, řekl jsem. I to, že – se mi strašně líbíte, že – vás mám rád, že – že –. Neříkejte to, řekla, a tím mě zbavila nutnosti říci nakonec tu osudnou větu, která se v jejím případě nedala odvolat, která by znamenala plný svůj význam a nejen nezávazný slib, který lze zrušit, na který lze zapomenout, protože to byla ona, Emöke, ten příběh, ta legenda, ta báseň, ta minulost, ta budoucnost.

Stáli jsme právě před osvětleným vchodem do budovy rekreačního střediska. Dívala se do večerních stínů lesa, v očích ten výraz, ne už lesního zvířátka, ale výraz ženy, která zápasí se svým odvěkým prokletím, jež je příčinou její méněcennosti i obsahem její životodárné hodnoty, jež jí jedinou rudou vlnou zastře mozek i úvahu a rozvahu, ačkoliv na konci je ta bolestná záležitost, a pak třeba ostuda svobodné matky a starosti a riziko ztloustnutí a ztráty půvabu a života a všeho. Ale to prokletí se ženy přesto zmocní a ona podlehne, jako vždycky podléhala a bude podléhat, a z toho prokletí se rodí nový člověk. Dobrou noc, řekla Emöke a podala mi ruku. Emöke, řekl jsem, myslete na to. Dobrou noc, řekla a zmizela v hotelu; na schodech jsem zahlédl její štíhlé nohy a pak už nic a stál jsem ještě nějakou chvíli před hotelem a pak jsem odešel do svého pokoje.

Učitel ležel v posteli, kalhoty, košile, spodky, ponožky, všechno pečlivě rozvěšeno k vyvětrání na opěradle židle a pelesti postele, nespal, ale změřil si mě zlýma očima. „Tak co?“ řekl. Neodpověděl jsem mu, sedl jsem si na postel a začal jsem se svlékat. Učitel mě pozoroval očima, které se podobaly dvěma zčernalým, vyschlým fíkům. „A sákra,“ řekl. „Snad nejdeš spát s tvrdym?“ Ale houby, řekl jsem, zhasil jsem světlo a lehl jsem si do postele. Chvíli bylo ticho. Pak učitel řekl: „Mně se zdá, že ty seš pěknej lemoun. Že to s ženskejma neumíš. Přiznej se!“ Dobrou noc, řekl jsem. Za oknem zakokrhal kohout, vzbuzený zlým snem z nočního spánku.

Na večírku jsem pil červené víno a díval jsem se na Emöke v letních šatech k tělu, s bílým límečkem a nahýma rukama, zcela takových, jaké nosí jiné dívky jejího vzhledu a jejího věku. Rekreanti se pomalu osmělili a vyzývali ji k tanci, když viděli, že já sedím a piju (dřív neměli odvahu, neboť podle zákona rekreačních týdnů utvořili jsme já a ona dvojici a těmto týdenním nebo čtrnáctidenním kolektivům je takový svazek svatý), a tak byla Emöke pořád na tanečním parketu, jednou s kulturním referentem, který byl dosud napůl střízlivý, jednou s páskem, který už přestal vzdorovat, ale ještě nerezignoval na možnost užít si zbytek rekreačního pobytu (to jest užít si s některou ze čtyř nebo pěti mladých dívek v turnusu), jednou s bříškatým vedoucím oděvní prodejny, jehož tlustá manželka na ni hleděla láskyplným pohledem matrón, kterým na mysl nepřijde žárlivost, ale které v mladých ženách plných erotického půvabu spatřují jakési mystické sestry šalebného ženského údělu, jednou s kapelníkem jazzu, který jinak po celý večer neopustil stanoviště za pultíkem a neodložil housle, a s několika jinými, a já seděl nad třetí sklenicí červeného vína, neboť mě posedla zvláštní nerozhodnost člověka, který má v sobě dosud zodpovědnost, ale je příliš člověkem této doby, aby nemusel bojovat s lhostejností, lehkomyslností, neodpovědností. Emöke, víno mi stoupalo pomalu do hlavy, Emöke na tanečním parketu vypadala naprosto jiná než těch pět nebo šest ostatních mladých dívek na parketě, s výjimkou toho, že byla ze všech nejpůvabnější, mladistvá, ale přitom zralá, bez nedokonalostí sedmnáctiletého obličeje, který se ještě nemohl rozhodnout, vymění-li půvab dětství za plochou a nezajímavou krásu dospělosti nebo za půvab mládí, ženský půvab věku zásnub a první plné, přirozené plodnosti, smála se jako ony, měla hluboký altový smích, tančila se samozřejmou jistotou žen, které umějí tančit, jako pták umí zpívat nebo včela stavět plást, tělo tanečnice pod tenkou letní látkou srpnových šatů, hleděl jsem na ni a něha a touha a sympatie k té zoufalé duši a touha po tom těle a ňadrech zesílená vínem, ve mně pracovaly, až nakonec víno, které muž užívá jako náhražku za ženino prokletí, a riskuje otcovství, ženitbu, kariéru, celý život za podvod kratičké chvíle, mě zbavilo všech pout rozumu a rozvahy, a když jsem ještě spatřil, že odněkud z temných koutů sálu se vynořil učitel se zrakem rozsvíceným jako čarodějný kocour a vyzval Emöke k tanci a tančil s ní, přitisknut na její tělo, o půl hlavy menší než ona, satyr bez satyrské bájnosti, jen s poživačným satyrským obličejem, vstal jsem a energickým zrychleným krokem opilců jsem vrazil na parket a přebral jsem Emöke učiteli z kola. Od rána jsem ji neviděl. Celý den jsem byl ve svém pokoji; učitel se vytratil, ale já zůstal v pokoji a spal jsem a přemýšlel o té dívce, o všech těch možnostech, které se otvíraly, a o své nejistotě a nerozhodnosti, ale teď jsem byl s ní, držel jsem ji kolem pasu jako včera, ale tentokrát se mi nevyškubávala, a měl jsem v hlavě víno a jí z očí zmizela mystická mírnost, klášterní odevzdanost uměle umrtvovaných vášní, a byly to oči maďarské dívky, jako souhvězdí nad pustou, a rytmus, který včera rozehrál klávesy starého klavíru, proudil nyní štíhlýma nohama a v bocích se měnil v kruhový pohyb milostné předehry.

Učitel se uchýlil ke stolu, kde stálo dvoudeci bílého vína, a smočil pysky do té nakyslé tekutiny venkovských tancovaček, jejíž pach je pachem nelásky, odbývané ve voňavém sadu za hospodou, s horkým šepotem, slastnými steny a funěním, anebo když není dost ochotných klínů, mění se její osud v osud veškeré vody, vytékající do smrdutých nadehtovaných žlábků na smrdutých čpavých záchodech hospod a odtud do žumpy a odtud do země, která čistí vodu pokálenou tou špinavou neláskou a mění ji znovu v křišťálové pramínky pramene v údolích, a pozvedl těžké, zlé nenávistné oči, podlité krví, k parketu a sledoval mě pohledem outsidera, jak tančím s tou maďarskou dívkou; věděl, že já jsem mladý a svobodný a intelektuál z Prahy, člověk znalý té neurčité nakupeniny útržkových vědomostí, které vzbuzují zdání vzdělanosti, jaké se i on snažil vzbudit, a vyjadřoval se v noci opovržlivě o buranské společnosti, shromážděné na rekreaci, o fabričkách, které jsou blbé, až bučí, o zámečnících, kteří se sotva umějí podepsat, a nepřišlo mu na mysl, že on sám neumí o mnoho víc než se podepsat, usmoleným krasopisem, který je přežitkem ještě z c. a k., a nezná o mnoho víc než čtyři základní početní úkony a trojčlenku a stručný přehled českého dějepisu nabiflovaný kdysi v oné heroicko-vlastenecké podobě buržoazních a idealistických historií hrdinů a národního ducha a pomatený nyní nabiflovaným marxismem, a dovede určit několik jevnosnubných a tajnosnubných rostlin, roztřídit vulgární zvířenu této země na savce, ptáky a bezobratlé, ale neví nic o Dollově zákonu ireverzibility, o podivuhodném vývoji želvích krunýřů a pololegendárních archeopteryxech, a nevěří vám, řeknete-li mu, že brontosaurus měl v páteři dvě nervová centra, a tedy dva mozky, a jestliže napůl uvěří, promění to v nejapný vtip, a přece s výrazem nesmírné učenosti přednáší usmrkaným dětem v okopaných lavicích o tom, že dle anglického učence Darwina člověk povstal z opice, a celý život je zvyklý intelektuálně převyšovat své okolí šesti až jedenáctiletých žáčků a udřených zemědělců v sobotu v hospodě a venkovských podkovářů, jejichž ruka, zvyklá na váhu železného perlíku, nevpraví do úzkého okýnka žákovské knížky týdenní rodičovský podpis, aniž celou stránku pomazala kolomazí a aniž se ten sukovitý podpis nerozleze ven z těsné přihrádky předtištěného obdélníčku; neuvažoval nikdy, v mozku stiženém učitelským slavomamem, že je stejně těžké, ne-li těžší, a stejně záslužné, ne-li záslužnější, a pravděpodobně mnohem krásnější ovládat jemný mechanismus frézy nebo soustruhu, vytvářet na nich stříbrně se lesknoucí šrouby a matice, sledovat mléčný tok olejů a odplavovacích tekutin než opravovat červeným inkoustem přirozené projevy dětí na uniformní znetvořeniny dobrého českého slohu a zasévat školáčkům do duší nevykořenitelné, podvědomé přesvědčení, že před a se nepíše čárka; věděl tedy, že moje vzdělanost (byť to byla jen nakadeřená nevzdělanost, intelektuální podvod, jakého se dopouští devadesát devět procent lidí s maturitou s výjimkou toho jediného procenta, z něhož se stávají teoretičtí fyzikové, astronomové, paleontologové, chemici a experimentální patologové) je větší, působivější než jeho, i moje sako, ušité u dobrého pražského krejčího, kdežto jeho podsaditá postava, o půl hlavy menší než Emöke, vězí v nedělním oděvu onoho střihu, který nepodléhá žádné módě a nikdy není moderní a je doplněn kravatou věčného vzoru nejasných kosočtverců a puntíčků, a proto mě zlýma a bezmocnýma očima slabšího, odstrčeného, handicapovaného sledoval po parketu, kde jsem tančil s Emöke.

Dlouho jsme nemluvili. Cítil jsem její tělo, sálavé vnitřním teplem mladých žen, hudbou, dusnem, vínem a tancem. Nemluvili jsme a pak houslista-primáš spustil nějakou táhlou, ale rychlou cikánskou melodii, pohybující se v onom křečovitém rytmu, nejdříve protahovaný, sílící tón, který pak vybuchne v kratičkou synkopu, téměř příraz, a pokračuje dál v jiné výši, a Emöke začala zpívat maďarskou řečí nějakou tvrdou, krásnou primitivní prehistorickou píseň svých nomádských předků, zase změněná v to, co skutečně byla, v tu mladou dívku, soustředěnou vší energií kolem toho jediného úkolu svého ženského života, a točili jsme se v jakémsi divokém maďarském tanci a kolem nás se točily rozmazané tváře a postavy a stříbrné nástroje hudebníků, jako když se roztočí kamera v prudkém panorámatu.

Nevím, jak dlouho. Dlouho. Potom, k půlnoci, nasadili tklivý a sentimentální slowfox a saxofonista rozvzlykal altový saxofon nejkoncentrovanějším sentimentem, jehož je schopen tento nejdokonalejší plod nástrojového šlechtění, a Emöke přestala zpívat a začal jsem mluvit já, odněkud z podvědomí nesčetných blues, která mě kdy vzrušovala, nořily se mi verše v trojverších, jako se vynořují černým kytaristům, rozsvíceným alkoholem, jako já byl rozsvícen vínem, a říkal jsem Emöke do šťastného, líbezného ouška verše jediného blues, které jsem kdy na světě složil, podmalované tím venkovským saxofonistou, jenž ani neznal tajemství černošské synkopy a proměňoval saxofon v kvílivý nástroj cukerínového sentimentu, zkrásnělého primitivní a odvěkou krásou té křečovité, alkoholické chvíle, v níž alkohol, nepřítel, ale mnohem spíše také přítel člověka dává mu zvědět pravdu o sobě samém, pravdu o Emöke. Jen tahle chvíle je první, jediná a poslední. Ano, paní, jenom takhle krátká chvíle je první a poslední. Čekáme na ni roky, měsíce a řady dlouhých dní, a Emöke zmlkla a zpozorněla, viděl jsem proti kouřové cloně nikotinu a světel nad stolky její dlouhé smolné řasy a pokračoval jsem Život je jako smolný kmen a čekáš, kdy tě zabije, Život je dlouhá smrt a není a ty čekáš, kdy tě zabije, Život tu dlouho není a najednou tu je. Tohle je chvíle – pokračoval jsem – kdy je možné setkání, Tohle je ta jediná chvíle setkání, Poslouchej, natáhni ouška, slyšíš, jak tahle chvíle zní, a na rtech Emöke, které obvykle vadly klášterní růží mrazivé askeze, se objevil úsměv, říkal jsem Buď šťatná, buď ráda, usmívej se celou noc, Buď šťastná, a usmívej se šťastně celou dlouhou noc, Někdo tu nebyl, ale teď přišel a jde ti na pomoc, podívala se na mě, v očích také takový úsměv, na rtech úsměv, saxofon kvílel a sténal. Poslyš, nastraž svá ouška, pohleď, jak světýlko v dálce blikotá, Vidíš, jak v tý černý dálce světýlko lásky blikotá, Skončila vláda smrti, nastává sladká sezóna života, tu se Emöke nahlas zasmála a řekla To je hezká báseň! Kdo ji složil? Ale já zavrtěl hlavou a pokračoval jsem Neptej se, to jsem já a tohle jsou moje verše téhle chvíle, Odnikud přišly, jsou tady, jsou pro radost a úsměv mojí milé, Emöke zvrátila hlavu, saxofon vzlykal a lkal a já říkal dál takové verše, dál a dál, jak mi přicházely z podivné, nikdy předtím a nikdy potom nepoznané inspirace, stejně krásné v té chvíli jako Píseň Šalomounova, krásnější, neboť tato dívka je nikdy v životě neslyšela, nikdo ji nenazval Růží sáronskou, nikdo jí neřekl tu základní Pythagorovu větu lásky, Jak jsi krásná, přítelkyně má, neboť po celý svůj krátký život byla jen koupeným majetkem, termoforem z masa a krve a kostí, ale teď ji slyšela, báseň, kterou na ni složil muž, báseň, která tryskala z mužova srdce, podivnou magií tohoto šíleného věku telekomunikací přesazenou ze srdce a hrdla poloopilého černého shoutera z předměstí Memphisu do hlasivek tohoto pražského intelektuála v této společenské místnosti rekreačního střediska v tomto socialistickém československém státě, ale nevěděla nic o pitoreskní genealogii té písně a vnímala ji jen oním ideálním způsobem recepce básní, neboť každá báseň je vytvářena ad hoc, pro nějakou ženu, a není-li, není to báseň, nestojí za to, aby byla čtena a poslouchána, neboť nepochází z jediné možné a nepředstírané a pravdivé inspirace veškeré poezie, zdálo se, že je šťastná, řekla šeptem Mohu vám věřit? Myslíte to vážně? Ano, Emöke, řekl jsem a z duše, ze srdce nebo odkud mi plynuly nové a nové verše v oněch alkoholických kytarových trojverších blues. Nevím, ale v té chvíli jsem s ní uzavřel manželství, v té chvíli jsem nabyl moudrosti, na niž už tento věk zapomněl, že manželství, život muže se ženou, není, nemůže, nesmí být podivným konglomerátem vášně a sentimentu, špíny a gastronomických požitků, doplňování duší a společných zájmů, že v něm nejde o porozumění, o rovnost intelektu, o doplňování povah a zaopatření a pořádek v jídle a cestu k srdci žaludkem, že to není ten směšný vztah kanonizovaný hollywoodským filmem ve dvacátých letech a tradovaný ještě v románech padesátých let, vztah platný nanejvýš pro pudová vzplanutí postpubertální erotiky nebo pro fosilie biedermeirovského měšťáctví, končící potom v odporných rozvodových procesech neméně směšným vztahem nepřekonatelného odporu, ale že je to vztah samce a samice, pravěkého jeskynního páru dvou rovnocenných, ale naprosto odlišných jedinců, z nichž jeden ovládá kyj a druhý oheň, z nichž jeden přináší zvěř a druhý hněte chleba, kteří spolu přivádějí na svět mláďata podle pravěkých zákonů živočišného rodu, k tomu jedinému smyslu neustálé regenerace, k radosti slunce na nahé kůži a žaludečních šťáv a hormonálních básní a té jemnější radosti srdcí, poslušných toho zákona, že člověk musí dospět zase tam, kde jsou zvířata, ale o zákrut spirály výše, zbavit se té psychoneurotické sentimentálně konvenční špíny, kterou zavalila vztah lidské dvojice staletí válek a loupeží a úchylné mystiky a mužské služebnosti a mužské vyvolenosti (Frauendienst ist Gottesdienst… pod mocí muže tvého bude žádost tvá, a on panovati bude nad tebou).

Ale když jsem se vrátil do sálu (na chvíli jsem odešel a na chodbičce záchodu, kde jsem zpíval blues beze slov způsobem, jakým odvěkou lidskou radost z tance a hudby dávají najevo mladíci, prozpěvováním nesmyslných a neinteligentně znějících slabik v rychlém sledu, jsem se dal do přátelské řeči s kapelníkem jazzu, který tam přišel také a uvítal ve mně bratra rytmicko-mezinárodního bratrství protirasistické, protifašistické synkopované hudby), uviděl jsem Emöke v náručí učitelově, který jí cosi velmi naléhavě říkal, a když mě spatřil (zůstal jsem stát, opřel jsem se o jeden ze sloupů a pozoroval jsem je), objevil se mu na tváři mimovolný výraz někoho, kdo je přistižen při nedovoleném činu, a když kousek skončil, poklonil se Emöke a odešel s neobvyklou ochotou ke svému stolu za své bílé víno a odtud na mě opět upřel černé nenávistné oči člověka, který se mstí za porážku v tom odvěkém zápase. Šel jsem k Emöke a vzal jsem ji do kola, ale ona byla najednou jiná, přes panenky se znovu přetáhla blána klášterní zdrženlivosti. Co je, Emöke? Co se vám stalo? zeptal jsem se. Nic, řekla, ale tančila mrtvě, bez života, podrobovala se trpně mým pohybům jako lhostejné tanečnice lhostejných vyzvání na odpoledním čaji v kavárně, kam zabloudí osamělý muž, sklíčený samotou, a chce se bláhově povzbudit, naplnit prázdnotu osamělého městského odpoledne lhostejným tancem s tanečnicí, kterou nezná a která nezná jeho, odtančí spolu triádu slowfoxů, mlčí nebo prohodí pár konvenčních vět, jeden druhému se nelíbí, pak se ukloní a on ji dovede k jejímu stolku, na němž je limonáda, a řekne Děkuji, ona kývne a rozejdou se a už o sobě nevědí a on pak sedí a dívá se na poloprázdný parket poloprázdné kavárny a už netančí a pak jde sám a osamělý domů a jde spát a je sžírán a rván tou lhostejnou osamělostí velkých měst. Co se vám stalo? naléhal jsem. Něco to bylo. Na něco jste myslela, Emöke, povězte mi to. A tu se na mě obrátila, v očích, kolem očí, v konfiguraci jemných vrásek obličeje, které skládají okamžitý lidský výraz, měla bolestné překvapení, smutně sebeironickou výčitku, jako ženy, které si náhle uvědomí, že se znovu dopustily něčeho, o čem se zapřisáhly, že už to nikdy neučiní, a řekla mi Nezlobte se, ale mohl byste mi ukázat občanskou legitimaci? V tisícině vteřiny mě zarazil, ne bolestně nebo pohoršeně, ale prostě zarazil bez atributů ten téměř úřední způsob a vzápětí jsem pocítil sympatii k té prostotě, přímosti, tuctovosti, čestnosti, která brala mou nabídku manželství tak věcně, a to jest jedině správně, bez filmové mystiky, křehkých citů, a okamžitě jsem věděl, že je to učitel, že učitel jí ve svém bezmocném vzteku namluvil, že jsem podvodník, ženatý muž, který si na rekreaci vyjel odpočinout od manželství, že v tento odporný, a přece logicky přípustný příběh přetvořil jeho oplzlý mozek moji vymyšlenou informaci o chystaném sňatku s vdovou a tu legendu Emöke, a hned zase vlna něžné lítosti k Emöke, která poznala ten druh mužů ve vlastním manželství a nyní ji zděsila možnost, že bych se já proměnil v jednoho z nich. Řekl jsem: Emöke! Kdo vám to namluvil? Samozřejmě že vám mohu ukázat legitimaci, a sáhl jsem do vnitřní kapsy saka, abych vytáhl ten dokument, stvrzující pravdivost mého jednání, mé tváře, a tu mi řekla s nevýslovným smutkem v hlase Proč mi lžete? (Prečo ma cigáníte? řekla v té své maďarské slovenštině). Nemusíte mi nic ukazovat. Já všechno vím. Ale co? Co? Emöke! Není nic, co byste mohla vědět! řekl jsem. Proč to zapíráte? řekla. Myslela jsem, že jste jiný, ale vy nejste. Nejste. Nejste. Jste stejný jako všichni muži. Ale Emöke! Ne, neříkejte nic, já to vím. A proč nemáte alespoň ohled na svou snoubenku, když na mě nemáte. Já jsem koneckonců cizí člověk, znáte mě několik dní. Ale proč na ni – Emöke! To je nesmysl! vykřikl jsem. To vám namluvil ten pitomec, ten učitel. Ale ten lže! Vždyť je to starý sprosťák, copak to nevidíte? Nenadávejte mu, řekla. Od něho je čestné, že mě na to upozornil. Ale vždyť to není pravda! Není to pravda, Emöke! Nelžete, prosím vás. Ukázal jste mu její fotografii. Ale – (ukázal jsem učiteli Margitčinu fotografii s jejím dvouletým synem Petříčkem, nevím proč, snad z nějaké pitomé mužské ješitnosti). Ukažte mi tu legitimaci, když říkáte, že to není pravda, řekla Emöke, a tu jsem si vzpomněl, že ta fotografie je v legitimaci, odtud že jsem ji vytáhl, když jsem ji ukazoval učitelovi, a i to on jí řekl. Margitka s koketní ofinou, s ňadry ve výstřihu letních šatů a s tím sladkým dvouletým blonďáčkem mezi pampeliškami v trávě. Nemohu, řekl jsem chabě. Ale není to pravda. Nelžete, řekla Emöke. Prosím vás, aspoň nelžete. Já nelžu, řekl jsem. Nelžu, Emöke. Ale tu legitimaci vám ukázat nemůžu. Proč? Nemůžu. Protože – Proč? řekla Emöke a zadívala se na mě pronikavě a zase se na mě dívalo to zvířátko, ale tentokrát jako by mu někdo něco bral, nějakou iluzi o lesní svobodě, o bezpečí zelených houštin, jako by se dívalo do tváře divokému dravci, o jehož existenci ve svém zeleném a slunném světě do té doby nevědělo, netušilo. Proč nemůžete? řekla naléhavě, vzrušeným hlasem, na jaký jsem u ní nebyl zvyklý, a oči zvířátka se rozšířily jako v onom posledním a definitivním poznání v záblesku zažloutlých tesáků dravce, a pak klášterní úběl těch tváří pokryl nepřirozený nach a Emöke nervózně, bolestně, skoro s pláčem řekla rychle Pusťte, musím už jít. Musím odejet vlakem v jednu hodinu v noci. Sbohem! a vytrhla se mi a rychle odešla ze sálu, pryč, zmizela, a já zůstal stát, zmizela.

Otočil jsem se a spatřil jsem učitele, jak dřepí u stolu s výrazem uražené spravedlnosti na tváři doutnající zlobou.

Čekal jsem na ni o půl jedné před budovou, ale přišla se svou spolubydlící, také Maďarkou, a ve skupince asi pěti Slováků, kteří všichni odjížděli nočním vlakem. Bylo zřejmé, že tu druhou dívku požádala, aby ji nenechávala se mnou samotnou, protože ona šla celou cestu s námi, a tak já nemohl Emöke nic říct, jenom jsem se jí zeptal, jestli jí smím psát. Jistě, řekla. Proč byste nesměl. A budete psát vy mně? Proč? řekla. Ztišil jsem hlas, aby to neslyšela ta druhá, a řekl jsem Protože vás miluju, Emöke. Věřte mi. Já vám nevěřím, řekla. Ta druhá kousek poodešla, ale byla pořád v doslechu, takže jsem musel dál mluvit tiše. Věřte mi, opakoval jsem. Přijedu za vámi do Košic. Mohu? Proč byste nemohl, řekla. Ale budete mi pak věřit? Neodpověděla. Budete mi věřit, Emöke? Ještě chvíli mlčela. Já nevím. Snad, řekla potom, a to už jsme byli u stanice, u venkovského nádražíčka, kde už stál připravený motorový vlak a u něho řidič v uniformě. Rekreanti nastoupili, nějaký Slovák pomohl Emöke dovnitř s kufrem, a ona se pak objevila jako tmavá kontura v okně vozu. Emöke, řekl jsem vzhůru, jako bych ji zaklínal, jako bych od ní chtěl slyšet odpověď na věčnou a monotónní otázku času svého života, tak nijakého ve věčných variacích milostného rituálu, tak otřelého, tak bez hodnot, bez poctivosti, bez lásky, a přece tak spoutaného pohodlným návykem iluzorní svobody, že jsem se nemohl rozhodnout, Emöke, řekl jsem do tmy vzhůru k té kontuře, k té legendě, která končila, a od ní mi zaznělo slabě a z velké dálky Ano. Věřte mi, prosím vás, zavolal jsem tiše. Emöke! Ano, řekla. Sbohem, ale to už nebylo volání osamělého zvířátka v lesní houštině, ale hlas zklamané a skeptické moudrosti lidské ženy, která se mění v obraz ztraceného času, a motor se rozhrčel a vlak se hnul, z okna zamávala bílá, štíhlá paže té dívky, toho snu té šílenosti, té pravdy Emöke.

Přes noc ze mě vyprchalo víno i moudrost i poznání nebo rekreační okouzlení, nebo co to bylo, a já se vzbudil do střízlivé a chladné skutečnosti nedělního rána a odjezdu z rekreace do Prahy, do redakce, k spolupracovníkům, k bolnému románku s Margitkou, k tomu všemu. Na vedlejší posteli chrápal učitel, spodky, košile, kalhoty, vše zase tak pečlivě rozvěšeno k vyvětrání. Neřekl jsem nic. Byl mi odporný, i s tou hygienou čistě vypraného prádla, protože špinavost jeho duše nemohla vyvětrat z těch spodků, ani z kalhot, ani z košile, on sám nebyl ani člověk, ale jenom oživlá špína, nadutec, blb, chlípník, nepřítel.

Neřekl jsem mu nic. Byl by to možná popřel. Nemohl jsem mu nic dokázat, nebyl bych nic dokázal nějakou rozčilenou konverzací. Mlčel jsem, ale brzy přišla má chvíle, chvíle pomsty, jediné možné pomsty, která ho zasáhla na nejcitlivějším místě: v jeho intelektuální samolibosti profesionálního instruktora moudrosti, pomsty, kterou si jako jámu vykopal sám a do níž se sám beznadějně shodil.

Ale snad to byl Osud, ten mlynář, mstitel, vládce, přítel a pán – snad spravedlivý, který ji vykopal v tom vlaku, ujíždějícím šťavnatým krajem babího léta za klesající dráhou věčného slunce, věčného v mezích lidské věčnosti, jež svou lesklou a rudnoucí nádherou rozsvěcovalo obličeje lidí sedících v kupé jako petrolejové lampy a proměňovalo je v nazlátlé portréty: pár asi třicetiletých bezdětných manželů, on technický úředník projekční kanceláře, ona úřednice Státního úřadu statistického, zamlklý tovární mistr, pásek, vedoucí oděvní prodejny, jeho manželka, já a učitel. A hrála se hra. Navrhl ji projekční úředník a jeho manželka: hráli tu hru velice často, neměli děti a zabíjeli čas po návštěvách u jiných bezdětných úřednických rodin, každý čtvrtek chodila manželka hrát bridž a on mariáš, byli členy Klubu turistů a jarní neděle trávili v trampské chatě ve Skochovicích, kde se scházeli se sousedy z ostatních chat a hráli volejbal, a když se setmělo, společenské hry: ta obecně známá hra, jejíž jméno nikdo nezná, ale kterou každý v životě někdy hraje, jako se pokouší o šach, a tato hra je mnohem lidštější než mrtvá, zrůdná, nanicovatá, feudální logika šachu, vysávající z lidského mozku tolik energie pro nicotný pohyb idiotských figurek: jeden vyjde za dveře a ostatní se shodnou na nějakém předmětu, osobě, zvířeti, papeži, Marsu, konzervě v kufru nebo na něm samém (na tom, který je za dveřmi) a potom ho pustí zpátky dovnitř a on musí pomalu a nepřímými otázkami eliminovat všechno ostatní na celém světě, až logickou cestou dojde k té věci nebo zvířeti nebo člověku. Úředník odešel za dveře a vedoucí prodejny navrhl, podle starého zvyku těch, kteří v životě zakopnou o něco výjimečného, něco, z čeho zasvítí duch do jejich neduchaplného světa denní rutiny a profesionální konvenčnosti laskavých frází a co potom celý život při každé příležitosti uplatňují, jeho samého, úředníka, ale pásek, který neměl ohledy k nejniternějším citům člověka, pravil, že to se dělá pokaždé a každej blbec to hned uhodne; sám žádal, aby za předmět pátrání byl určen levý střevíc papežův. Ale manželka technického úředníka usoudila, že je známo příliš málo znaků tohoto předmětu, jako materiál, tvar, barva a podobně. „Ne,“ řekla. „Musíme mu dát něco lehčího, aby ti z nás, kteří to nikdy nehráli, poznali, jak se to hraje.“ (Učitel a žena vedoucího oděvní prodejny totiž prohlásili, že hru neznají. U manželky vedoucího to bylo pravděpodobné, ne však u učitele. Podíval jsem se na něho; měl výraz tlouštíků, zaskočených hrou na třetího, kteří vědí, že jsou vydáni na milost a nemilost štíhlým ze společnosti a odsouzeni dusat těžce a sípavě okolo kruhu lidských těl, dokud se někomu jejich bezmocnosti nezželí a on se nedá dobrovolně chytit. Lhal. Zcela zřejmě a očividně. Uměl hrát tu hru. Ale hrál ji asi nerad. Věděl jsem, proč lidé neradi hrají tuhle hru. Ne tlouštíci. Lidé pomalí v jiné sféře. Byl nervózní. Pak si všiml, že se na něho dívám, a navrhl svůj kufr, aby vzbudil nějaké zdání).

„Ne,“ řekla úředníkova manželka. „To je zas moc lehké. Dejme mu pingpongový stůl v rekreačním středisku.“

Úředník byl povolán a začal s otázkou po konkrétní či abstraktní povaze předmětu.

„Je to konkrétní,“ řekla jeho manželka. Hned nato kývl učitel hlavou. Manželka vedoucího oděvní prodejny se s nejistým úsměvem tázavě podívala na úředníkovu ženu. V očích měla tolik inteligence jako učitel. Nebyla v nich však nervozita, jenom udivená nevědomost.

„Je to v Československu?“ zeptal se úředník.

„Je,“ řekli učitel, manželka vedoucího, pásek i úředníkova žena sborem.

„Je to v Praze?“ zeptal se úředník.

„Ne,“ řekl sbor, z něhož tentokrát vypadl učitel.

„Je to v K.?“ zeptal se úředník. (K. bylo místo, odkud jsme odjížděli, kde stálo rekreační středisko.)

„Ne,“ řekl rychle učitel.

„Ale ano!“ okřikla ho s udivenou výčitkou manželka vedoucího oděvní prodejny. „Vždyť jsme si řekli, že to je…“

„Pst! paní M.!“ zvolala manželka úředníkova. „Ano, je to v K.,“ řekla svému muži.

„Tak co jste říkal, že to tam néjni?“ otázala se manželka vedoucího oděvní prodejny rozdurděným hlasem naivních lidí. „Když to tam je?“

„Já jen abych ho splet,“ řekl učitel.

„Ale to se nesmí, pane učiteli,“ řekla žena úředníkova. „To by pak ztratilo smysl.“

„To by právě bylo napínavější,“ řekl učitel.

„Ale kdepak,“ řekla úředníkova žena. „Vtip té hry je právě v tom, že se musí odpovídat podle pravdy, ale nesmí se klást přímá otázka. Takže záleží jen a jen na člověku, jak chytře umí otázky klást.“

„Ale kdyby se moh trochu splíst, byla by větší legrace,“ řekl učitel.

„A jak byste to potom chtěl uhodnout, vy chytrej,“ řekl pásek. „Počkejte, až tam budete vy.“

„Tak hrajeme dál,“ řekla úředníkova žena.

„Je to v budově rekreačního střediska?“ pokračoval úředník a potom několika zkušenými otázkami bezpečně určil předmět hledání. Pro nezasvěcence to vypadalo skoro jako jasnovidectví, ale byla to jen dlouhou praxí vycvičená logika a instinkt zkušenosti. Přesto to některé překvapilo.

„Vy jste chytrej, pane N.!“ zvolala manželka vedoucího prodejny.

„To není žádná chytrost,“ řekl skromně úředník. „Musejí se jen správně dávat otázky – od obecnějšího k speciálnějšímu, a za chvíli to máte.“

Potom poslali za dveře páska. Navrhl jsem, aby mu dali trubku Louise Armstronga. Zvedly se hlasy proti – manželka obchodvedoucího oděvní prodejny, protože nevěděla, kdo Armstrong je, a učitel, který to také nevěděl – ale přesto jsem návrh prosadil. Mdlý mozek páskův nenašel sice příliš snadno logickou cestičku k cíli, ale když zjistil přibližnou velikost předmětu a položil duchaplnou otázku, zda se s ním něco dělá, a pak ho napadlo zeptat se, je-li to v Československu, a potom, je-li to na zeměkouli, a konečně třetí otázkou této kategorie zjistil, není-li to v Americe (a mimo Československo, kde byl nucen žít, a zeměkouli, kde jsme nuceni žít všichni, znal a miloval a měl zájem už jen o jedno místo na světě), a náhle byl osvícen, nebo snad ústřední z jeho zájmů mu vsugeroval otázku a on se zeptal, dá-li se na to hrát. Jakmile zvěděl, že ano, byl naprosto doma. Přesnou logikou, která pramenila z hierarchie jeho oddanosti tomuto jedinému smyslu, jaký život pro něho měl, se dozvěděl, že je to nástroj žesťový, že tento nástroj je majetkem vynikajícího jazzového hudebníka, že tento hudebník je černý, a pak vítězně, ale zároveň zbožně pronesl celé to jméno, jako by pronášel dlouhý a posvátnou úctu vzbuzující šlechtický titul: Louis Satchmo Dippermouth Armstrong.

Pohlédl jsem na učitele. Ten se podíval na hodinky a mlčel. Když pásek skončil, navrhl učitel chraplavým hlasem, aby se hrálo něco jiného.

„To teda né,“ řekl pásek arogantně. „Nejdřív se musej všichni vystřídat!“

„Ano,“ řekla manželka vedoucího oděvní prodejny.

„A co kdybyste šla teď vy, paní M., no?“ řekla úředníkova žena.

„Já?“

„No?“

„Ale já to neumím!“ zvolala tlustá paní.

„Vždyť to nic není,“ řekla úředníkova žena. „Snadno to pochopíte.“

„Jejej, já na to nepřijdu!“ řekla tlustá paní a zvedla ruce k ústům. „Kdepak! Já to neumím!“ vrtěla hlavou v panickém děsu prostých žen, které jsou skálopevně přesvědčeny o své hlouposti a nevědí nic o moudrosti života, která je v nich. Všichni ji začali přemlouvat. Tlustá paní vrtěla hlavou, pak začala roztávat. „Když já nevím,“ říkala. „Já to nebudu umět.“

„Tak děte, pani,“ pobídl ji pásek. „Tady sme stejně všichni blbí, no né?“ obrátil se na mě.

Zasmál jsem se a podíval jsem se na učitele. Učitel nepřemlouval. „Tak jen jděte, paní M.,“ řekl jsem. „Nic se vám nestane.“

„Když myslíte, pane doktore,“ řekla manželka vedoucího, těžce vstala, těžce se protlačila mezi koleny v kupé a vyšla ven. Za skleněnými dveřmi bylo vidět její širokou, dobrou a líbezně hloupou tvář v soustředěném úsilí pochytit něco z hovoru uvnitř.

Společnost za sklem se dohodla na sáčku s kávou, který měla paní dle informace manžela ve svém kufru. Manželka vedoucího byla vpuštěna dovnitř, zahihňala se, těžce usedla a otevřela ústa.

„Co – co to je?“ zeptala se po očividném úsilí.

„Tak se nesmíte ptát, paní M.! Musíte dávat otázky jako můj manžel nebo tady pan P.,“ řekla úředníkova žena a kývla k páskovi.

„Ale když já to tak neumím,“ řekla tlustá paní prosebně.

„No tak. Zkuste to. No. Jen pomalu,“ konejšila ji úředníkova žena. Tlustá paní se znovu zamyslila. Krůpěje potu jí stékaly po mastné pleti kulatých lící a po dlouhé chvíli veliké, soustředěné námahy vyhrkla.

„Je to tady?“

„Vidíte, že to jde,“ řekla úředníkova žena. „Ano, je to tady v kupé.“

Tlustá paní se rozhlédla. Očka, poloztracená v té hloupé tváři, tak hloupé, že hloupost ji téměř zdobila, se roztěkala z předmětu na předmět, z osoby na osobu, zastavila se na elegantním kufru páskově, na přenosném rádiu úředníkovy ženy, na mlčenlivé tváři továrního mistra, na mých silonových ponožkách a konečně na zsinalé tváři učitelově, z níž sálaly zlé oči zmnoženou nenávistí.

„Je – je to k jídlu?“ zeptala se potom.

„Ano!“ zahlaholil sbor. Manželka vedoucího se šťastně usmála.

„Tak jsem to uhodla!“ řekla.

„To ano,“ řekla úředníkova žena. „Ale ještě musíte hádat dál.“

„Jak to?“ podivila se tlustá paní.

„Zatím jste uhodla povahu té věci, ale nevíte ještě, co to je.“

„Jak to povahu?“ řekla manželka vedoucího nechápavě.

„Víte, že se to dá zbaštit, ale nevíte, co to je,“ vysvětlil jí pásek.

„Aha,“ řekla paní a znovu se rozhlédla. „Ale tady nic k jídlu není.“

„Nemusí to být vidět, že,“ řekl technický úředník. „Může to být někde schované.“

„Ale jakpak to mám potom uhádnout, když je to schovaný?“ řekla tlustá paní.

„Musíte se právě ptát,“ řekla úředníkova žena.

„Ptát?“

„Nu ano. Musíte přesně zjistit, kde to tady v kupé je.“

„Přesně?“ oči manželky vedoucího oděvní prodejny prosebně spočinuly na tváři úředníkovy ženy.

„No, jestli je to na zemi, nebo na lavici, nebo v prostoru pro zavazadla –“

„Je to v kufru?“ přerušila ji manželka vedoucího.

„Ano!“ ozval se sbor.

„Tak to sou buchty!“ zvolala šťastně tlustá paní. Hned nato ji zdrtilo poznání, že se mýlila. Vyjmenovala pak jedlý obsah svého kufru bez ohledu na protesty, že se nesmí ptát přímo, až na to přišla. Rozesmála se šťastně. „Tak jsem to uhádla,“ řekla blaženě a zazářila bezelstným, hloupoučkým pohledem po společnosti.

„No vidíte,“ řekla žena úředníkova. Tlustá paní vzala manžela pod paží a řekla: „To je ale švanda, tahle hra!“

A teď přišla moje chvíle. Jako bych cítil, že někde jinde, v jiném kupé, a přece skoro tady sedí Emöke, v hrozné samotě, obklopena a štvána už zase duchy křídových kruhů, ujíždí zpátky do světa své minulosti, do hrozné samoty té vyprahlé maďarské výspy, kde je navěky odsouzena k pověrám tuberkulózního zahradníka a k nočním můrám majitele statku a hotelu. Řekl jsem:

„Tak teď by mohl jít tady pan učitel.“

Učitel sebou trhl. Bránil se. Nikdy prý to nehrál. Nezajímá ho to, řekl dokonce, ale tím proti sobě popudil všechny ostatní. Nakonec musel odejít, zabručet a odejít a čekat za sklem s tupou tváří a pokleslým spodním rtem, s tupýma, zlýma očima. Dohodli jsme se na něm samém. Starý trik, a není vůbec těžké ho uhodnout. Tentokrát nikdo neprotestoval. Kývli jsme na něho. Učitel vešel.

„Tak co to je,“ řekl, jako by chtěl vzbudit žertovný a ležérní dojem.

„Jen se pěkně ptejte, pane učiteli,“ řekla tlustá paní.

Učitel si sedl. Viděl jsem, že mu soukolí v mozku, zvyklém na těch několik naučených moudrostí a na nekonečné, neplodné uvažování o opatření tělesného požitku, skřípe. Nebyl schopen ničeho. Nebyl schopen nejprostší logiky. Věděl jsem to.

„Je to – dům?“ vymáčkl ze sebe. Společnost, která ho neznala tak dobře jako já, se octla v rozpacích. Nevěděli, pokračuje-li učitel v žertování; já věděl, že je pitomý.

„Tak neblbněte a ptejte se pořádně,“ řekl po chvíli pásek.

Učitel se začal potit. Na nepříjemných černých panenkách se zračilo úsilí, na jaké nebyl tento organismus zařízen.

„Je to –“ řekl pomalu, „nebo – je to vlak?“

„Co blbnete?“ řekl pohoršené pásek. „Dávejte správný otázky, jo?“

Učitel zrudl vztekem.

„Copak nedávám?“ řekl a z očí mu vyšlehl plamen touhy mít svou učitelskou moc nad tímto frajírkem v barevných ponožkách, který věkem ještě příliš nepřekročil onu lidskou kategorii, nad níž byl zvyklý neomezeně vládnout.

„To teda nedáváte!“ řekl pásek. „Ptáte se pitomě. Nesmíte se ptát přímo, že jo, je to kráva? nebo je to bejk?, musíte se ptát, jaký je to?, kde je to? a tak, že?“

„Kde to je?“ řekl rychle učitel.

„Himl –“ začal pásek, ale žena úředníkova ho přerušila.

„Podívejte se, pane učiteli, musíte klást takové otázky, na které my můžeme odpovídat jenom buď ano, nebo ne, rozumíte?“

„No pochopitelně,“ řekl učitel. Všichni zmlkli. Mlčení se protáhlo. Učitel se topil v trapnosti.

„No tak, pane učiteli!“ zvolala netrpělivě žena vedoucího oděvní prodejny, dychtivá hry, v které sama měla takový úspěch.

Učitel vyvalil oči.

„Je to – je to k jídlu?“ řekl.

Společnost se rozesmála a učitel znovu zrudl. Tentokrát však bylo vidět, že se urazil.

„Ne!“ vykřikly obě ženy.

„Ale jó,“ řekl pásek.

„Jak to?“ zvolala tlustá paní.

„No jasný,“ řekl pásek. „Sou na světě lidi, který to taky jedí.“

„No ano,“ řekla žena úředníkova. „Jenže to nemůžeme brát v úvahu, protože u nás to není zvykem.“

„Co váháte?“ řekl pásek. „Jaký neni zvykem? Von se ptal: ‚Je to jedlý?‘ – já řikám: ‚Je.‘ Dyž to můžou jíst Zulukafři, proč by to nemělo bejt jedlý, ne?“

Všímal jsem si učitele. Těkal pohledem z tváře na tvář, úplně zmatený. Obličej jako by mu puchl zlostí. Spor páska s ženou úředníkovou pokračoval. Učitel nadsedl a řekl:

„Tak já se dám poddat.“

„Ale to nemůžete, pane učiteli!“ zaječela tlustá paní.

„Proč by ne,“ řekl učitel. „Dyť vy ani nevíte, jestli je to k jídlu nebo ne.“

„Páč sme to nevochutnali, že?“ řekl pásek. „Třeba je to moc tuhý nebo to neni dobrý a moh by se nám zvednout žaludek.“ Všiml jsem si, že mu v hlase, krom obvyklého zpěvavého akcentu jeho rodu, zaznívá také nenávist k učiteli, zděděná patrně z let, kdy byl nějakým podobným zástupcem pedagogické vědy pokořován za manifestačně projevenou víru v barevné součásti oděvu a v požitek nejrůznějšího druhu jako jediný možný obsah života (kdežto učitel, nějaký podobný pořízek s měkkýma rukama a skrytou oplzlostí v mozku, zdůrazňoval samozřejmě práci).

„Totiž,“ ozval se tovární mistr (až do té doby mlčel; v dobách mládí pravděpodobně nenačerpal příliš mnoho z toho nepatrného skladu vědomostí, které za slušný měsíční plat prodával učitel, snad vůbec nevychodil školu a musel po celý život dřít, aby uhájil živobytí, ale v těch několika volných chvílích denně přemýšlel, možná četl, pár knížek Kořenského, Vráze a nyní Hanzelku a Zikmunda; člověk nepříliš schopný humoru, ale schopný poctivého, těžkopádného, ale logického myšlení, jemuž pouze scházela slova). „Totiž,“ řekl. „V našich krajinách se to nejí, ale jsou na světě země, kde to dosud někteří lidé jedí. Tak je to.“

Učitel zaostřil nenávistný zrak na nového nepřítele, jenž k němu promluvil s úctou, vštěpovanou mu od dětství rodiči, staršími lidmi – kterou později vštěpoval vlastním dětem – k učitelskému stavu, k učitelově vzdělanosti, moudrosti a spravedlnosti. Ale učitel jím pohrdal.

„Já se poddám,“ řekl znovu otráveně.

„Ale počkejte přece, pane učiteli. Vždyť je to docela lehké,“ řekla žena úředníkova.

„Ne. Já se poddám. To nemá smysl, abych hádal, když dáváte věci, vo kterejch ani nevíte, jestli se jedí nebo ne,“ řekl učitel. Znovu ho zavalili přemlouváním. Tlustá paní téměř plakala nedočkavou radostí ze hry. Učitel, bezmála černý vztekem, nabručený, nakonec povolil a ponořil se znovu do neplodného přemýšlení. Mělo vnější tvářnost téměř aljechinskou, ale bylo to jen šedivé převalování rozviklaného bucharu na prázdné kovadlině.

„Je to – auto?“ vzmohl se konečně.

Pásek se sprostě rozřehtal.

„Ste blbej nebo co?“ vpálil mu do tváře všechno, co k němu cítil, své hodnocení, zpříma, bez vytáčky, jak je to nejvyšší a snad jedinou ctností pásků, kromě věrnosti k falešnému a zoufalému ideálu, který si však sami nevytvořili (ale lidská hloupost, ne jejich hloupost, žízeň po životě na poušti špísbyrgrů, kteří v sobě nemají jiskru pro tento oheň, pro tuto záhadnou, zoufalou poušť). „Slyšel ste, že by někde žrali fára?“

„Nechte si ty výrazy, člověče,“ utrhl se na něj učitel.

„Noné,“ řekl pásek. „Jen nebuďte křehkej jako český sklo. Dyť sem snad tak moc neřek, ne?“

„Já nehraju,“ řekl učitel a dal markantně najevo uraženost. „Nemám to zapotřebí, nechat se urážet.“ Podporován vlnou protestů vložil jsem se do toho.

„Podívejte se,“ řekl jsem. „Jde o to, abyste si otázku logicky rozmyslel, rozumíte?“

Učitel po mně bodl očima.

„Řek sem, že nehraju,“ řekl.

„Ale pane učiteli,“ zakvílela manželka vedoucího. „Přece nechcete mít takovou vostudu!“ Charakterizovala situaci zcela výstižně a přesně, byla pořád ještě dítětem, které neumí vidět císařovy nové šaty.

„Nechte si to vysvětlit tady od pana doktora,“ řekla žena úředníkova. „Přece nebudete trhat partu.“

Učitel zahučel.

„Musíte začít od obecných pojmů,“ řekl jsem, „a otázkami pomalu specifikovat, rozumíte?“

Učitel neřekl nic.

„Chápete,“ řekl jsem sladce. „Nejdřív něco úplně obecného, nejlépe věc lokalizovat, a potom tu lokalizaci určovat stále přesněji, až zjistíte, tak říkajíc, přesné souřadnice,“ pohlédl jsem naň tázavě. Nerozuměl ničemu.

„Nejlépe ovšem je,“ řekl jsem, „zjistit si, je-li to abstraktum nebo konkrétum.“

Učitel mlčel.

„Tak to zkuste. Položte probatorní otázku,“ žvanil jsem. „Pokuste se objekt lokalizovat.“

V nenávisti pohnul učitel rty.

„Je – je to černý?“ řekl.

Pásek vyprskl a v záchvatu smíchu zvedl pavoučí nohy do výše, div že nekopl učitele do nosu.

„To už je velmi konkretizovaná premisa,“ žvanil jsem dál vlídně. „A nedozvíte se z ní nic o lokalizaci. Lokalizovat, lokalizovat, pane učiteli!“ mlel jsem pořád dokola.

„Je to –“ řekl učitel zblble, „je to – vagon?“

„Ach,“ povytáhl jsem obočí, „není. A zase nevíte nic o lokalizaci.“

Pásek zařehtal.

„Hergot, tak se zeptejte, kde to je!“

Učitel si ho změřil.

„To už jsem se ptal,“ řekl hlasem, který vyzýval k hádce.

„Jó, ptal, ale blbě,“ řekl pásek. „To se nesmíte ptát ‚Kde to je?‘“ zaparodoval – velmi zdařile – stupidní melodii učitelových otázek. „To musíte říct: ‚Je to tady?‘ nebo ‚Je to – je to,‘“ hledal rychle něco vtipného. Nenapadlo ho nic než pojem, v němž je jeho druhům, ale i mnoha jiným lidem, snad všem, možná, koncentrován humor světa: „Je to – v prdeli třeba, ne?“

„Ale pane P.!“ zahihňala se manželka vedoucího oděvní prodejny.

„Nehraju,“ řekl učitel. „Dyž se tady lidi neuměj chovat slušně, tak já nehraju,“ prohlásil s učitelskou ctností.

Ale pak přece hrál. Donutili ho, a vydrželo to s ním skoro do Pardubic, kde on i vedoucí oděvní prodejny s manželkou vystupovali. Byla to největší zábava, jakou kdy tato společenská hra poskytla mně nebo páskovi nebo manželce technického úředníka, neboť to nebyla zábava, ale boží mlýn, který ho drtil mezi vantroky. Pomalu, veleřadou nejapných otázek, které nakonec ztratily jakýkoliv stín systému, vpravil se do intelektuálního rozpoložení, označovaného v rohovnických kruzích slovem groggy. Otázkami jako „Smrdí to?“ vzbudil podivuhodně vydatné prameny sarkasmu v duši páskově, jehož barevné ponožky každou chvíli stoupaly jako dobrá slunce ohňostrojů ke stropu. Otázkou „Je to vůbec něco?“ dal námět pro meditaci mně, neboť jak zazněla, opravdu jsem nevěděl, co to je, ten učitel, po celý život hlásající jakousi morálku, neopírající se o žádné zákony, ani Kristovy, ani Marxovy, a žijící bez morálky, i bez morálky lidského živočicha, pro niž platí odvěký zákon stáda, co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim, žijící bez smyslu, bez náplně, pouhý systém střev a reflexů, ubožejší než malý, hedvábný syslík, chycený do klece, který se růžovými drápky marně snaží prohrabat si v plechové podlaze cestu ven, k sladké, jedině cenné svobodě. Tento tvor nepotřeboval svobodu, která je zajisté nejvyšším smyslem našeho života, ale jíž nelze dosáhnout jinde než v moudrosti, jež pochopí naši nutnost, i když se často oháníval slovem Svoboda na volebních schůzích; svobodu, jedinou naši nutnost, jinak bychom zešíleli, jsme-li lidé, protože to nebyl člověk. Zajisté není nadčlověk, ale vždycky se mi zdálo, že je podčlověk. Je, jsou s námi po všechny dny světa jako Ježíšovi chudí, jenomže oni nebývají chudí, nebývají ubozí. Podlidé. Ti malí nebo velcí, podsadití či hubení savci, kteří neznají lásku, věrnost, poctivost, alter-ego, všechny ty ctnosti a nutné vlastnosti člověka, jimiž jedině se udržuje existence rodu zvířat i lidí (uvědomělé u lidí, neuvědomělé u zvířat, pásovců, u bílých myšek, které se nikdy ve svém krátkém životě v přirozeném stavu ducha navzájem nezardousí), kteří zcela samozřejmě, bez rozpaků prosazují absolutní prioritu svého nácku, svého pomyslného (ale jim samozřejmého) práva, slovy o své neomylnosti roztrubují svou pitomost, vždycky hotovi soudit druhé, odsuzovat druhé, ani na okamžik nezapochybují o své samozřejmé dokonalosti, ani na okamžik se nezamýšlí nad smyslem své existence, vysmívají se křesťanství a morálce jako přežitkům, ale v hloubi duše nenávidí komunismus, který jim bere svobodu být příživníky, ale nad nímž přece tak mnozí vítězí, neboť i na něm dovedou příživničit, a nikdy nepřijdou na to, že jsou vlastně kůží a kostmi ohraničenou smrdutou prázdnotou, nechávají po sobě stopy drobných i větších ublížení, zničených životů, rozvrácených životů, zmařených prací, nevykonaných úkolů, ohavných rozvodů, zločinů a tupého a špinavého cynismu. Ti, kvůli nimž musí existovat peklo a věčné tresty, alespoň tresty lidské paměti, nemá-li být všechno na světě jediná gigantická nespravedlnost, neboť snad ani celá budoucnost ráje na zemi nemůže vynahradit oceány utrpení, které ve světě za těch osm nebo devět tisíc let své existence, kdy se vždycky dokázal přizpůsobit a nikdy netrpěl, zatímco jiní trpěli, protože vždycky pohotově hlásal Pravdy, neboť mu byla vždycky lhostejná pravda, způsobil zcela nenápadně, podčlověk, v srdcích zrazených přátel, surově zbitých žen, opuštěných milenek, ztýraných dětí, zničených konkurentů, kteří mu stáli v cestě, obětí jeho zlé nenávisti, která snad ani nepotřebuje důvodu a potřebuje jen krev, jen pomstu, surovou a přímou, nebo oblečenou do legálního verdiktu legální společnosti. Ach, je s námi dosud, spíše než Ježíšovi chudí, jako zlá výčitka a výsměch našim krásným slovům, jako memento naší domýšlivosti, jako výstraha klidu sebeuspokojení, podčlověk náš nepřítel, bořitel, škůdce, podčlověk, vrah.

Nakonec se učitele ujal tovární mistr a prostým rozumem a trpělivou prostotou ho dovedl k pokořujícímu cíli: k poznání, že předmětem jeho pouti za pojmem byl on sám, že on sám byl stupidní odpovědí na celý ten mumraj stupidních otázek, které kladl a které ho stály nejhlubší pokoření jeho života, byl-li to vůbec život. V Pardubicích vystoupil, a se mnou se ani nerozloučil.

Taková to byla pomsta. Ale když jsem pak přijel do Prahy a kráčel v tlačenici nádražního davu podzemní chodbou k východu, kde se rozsvěcovaly hrozny dívčích tváří, těch velkoměstkých tváří, a pak mě přijaly do svých pestrých a temných jícnů hlučné ulice, ozdobené barevnými zvony letních šatů a stísněné hlukem každodenních nepříjemností, když jsem se znovu tajně sešel s Margitkou v modrobíle pruhovaných šatech, v diskrétním boxu u Myšáka, s Margitkou, která se živila karamelovým krémem a otáčela na mě něžné, zamilované oči, když jsem se zase začal účastnit té veliké hry drobných surovostí, klamů, podvodů, přetvářek a lží, v jejímž pozadí je touha po ztraceném ráji, po jiném, dokonalejším člověku, který snad kdysi byl a který prý opět jednou bude, ale já nevím, neznám, nemohu říct, byla už Emöke zase jen snem, jen legendou, která snad ani nikdy nebyla, vzdálenou ozvěnou jakéhosi cizího osudu, v jehož skutečnost jsem téměř přestal věřit. Nenapsal jsem jí, neposlal jsem knihy, které jsem chtěl poslat, filozofii, krátký soukromý kurs myšlení od Sokrata k Engelsovi, do Košic jsem nejel.

A časem, velmi brzy rozhostila se ve mně lhostejnost k té legendě, ta lhostejnost, jež nám dovoluje žít ve světě, kde denně umírají tvorové naší vlastní krve na tuberkulózu a rakovinu, v žalářích a koncentračních táborech, v dalekých tropech na krutých šílených bojištích světa, který zešílel krví, v šílenství zklamané lásky, pod břemenem směšně nepatrných strastí, ta lhostejnost, která je naší matkou, naší spásou, naší zkázou.

Tak se stává příběh, legenda, a nikdo ji nevypráví. A přece někde žije člověk, odpoledne jsou horká a marná, a člověk stárne, je opuštěn, umírá. Zbývá jen deska, jméno. Možná ani deska, ani jméno. Ten příběh, tu legendu nosí ještě několik let někdo jiný v hlavě, a pak také umírá. A ostatní lidé nevědí nic, jako nikdy, nikdy, nikdy nevěděli nic. Jméno zaniká.

I příběh, legenda. A po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, ani prázdno. Nic.

Ale snad někde přece zůstává alespoň otisk, alespoň stopa slzy, té krásy, té líbeznosti, toho člověka, toho snu, té legendy, Emöke.

Nevím, nevím, nevím.

1958

Autorova poznámka

Nové canterburské povídky jsem psal – nebo spíš sestavoval – o prázdninách 1947 u babičky v Kolíně nad Labem. Chtěl jsem dát dohromady knihu, kterou bych poslal do literární soutěže vysokoškolského studenstva, jenže povídek jsem neměl dost. Proto jsem sáhl hluboko do minulosti a z ní vytáhl texty napsané ještě za války; jednak na náchodském gymnáziu (povídka mladšího Kelbíka o nevysvětlitelném omylu krásné dívky, Lojzův příběh o Marii Coulinové a Zorčino vyprávění o malíři Boušovi), jednak za totálního nasazení: story o osvobození od strachu, která jediná v celé sbírce zrcadlí – byť nereálně – skutečnost a osobní zkušenost. Později jsem ji rozvedl v románu Příběh inženýra lidských duší. Zbývající texty jsem napsal těsně po válce.

Většinou jsou to povídky navýsost sentimentální; průhledně se v nich zračí denní sny eroticky neúspěšného teenagera; ačkoliv vypravěči jsou různí – dokonce různého pohlaví –, mluví všichni stejně. A všechny příběhy jsou hodně naivní.

Měl jsem k leckterým už odstup, ale autorská touha sestavit knihu převážila nad kritickým úsudkem. Pokusil jsem se tedy věc zachránit tím, že jsem povídky opatřil „chaucerovským“ rámcem jazzové party, která se později v poněkud jiné podobě objevila ve Zbabělcích a jinde. Její komentáře k přečtenému tvoří jakýsi, řekněme, kontrapunkt, vesměs poněkud inteligentnější než povídky samy. Těmi replikami jsem vlastní artefakty sám shazoval. Ve změněné podobě mi tohle zůstalo.

Povídky zrcadlí mou tehdejší, převážně filmovou životní zkušenost – zkušenost z filmů zcela jiných, než byl pozdější neorealismus nebo česká Nová vlna. Kniha – k mému překvapení – vyhrála tu soutěž vysokoškolského studentstva v kategorii prózy a měl jsem za ni jet na prázdniny 1948 do Anglie. Jel jsem však pouze do Gedele, neboť výsledky vyhlásili pár dní před únorovým pučem a pak zavládl socrealismus, kam by se takovéhle texty nekvalifikovaly, ani kdyby byly mnohem sofistikovanější.

Cena mi však přinesla seznámení s Jaroslavem Seifertem, za nímž mě s povídkami poslal František Halas (k tomu mě zas přivedla báseň Nezoufejte, kterou četl jako porotce soutěže Družstevní práce tuším v roce 1946). Seifert hodlal povídku „Osvobození od strachu“ a příběh o nepovedeném antinacistickém odboji (převzatý později do Sedmiramenného svícnu) otisknout v Kytici, již tehdy redigoval. Ale ani k tomu nedošlo: Seifert sám se stal brzo terčem těžkých kusů tehdejších literárně kritizujících básníků.

Zajímavá jsou jména odměněných v té soutěži: někteří se stali mými přáteli a později vešli ve známost jako uznávaní autoři (Ivan Diviš, Miroslav Holub) nebo filmaři (Vladimír Svitáček). Jiní se stali mými nepřáteli, například Miroslav Kroh, jenž dostal třetí cenu v kategorii prózy, potom psal s Radimem Drejslem operu Jan Želivský (nedopsali ji, protože Drejsl spáchal sebevraždu, údajně po návštěvě země, kde zítra znamenalo středověk), nato vytvořil několik dramat pro E. F. Buriana a nakonec se zúčastnil útoku na Zbabělce. Pak najednou zmizel: prý na něho prasklo něco z války.

Sedmiramenný svícen a Legendu Emöke jsem psal na přelomu padesátých let, v době, kdy filmovou inspiraci mi už dávno nahradila zkušenost, nedávná i dávnější. Podle povídky „Eine kleine Jazzmusik“ ze Sedmiramenného svícnu natočila režisérka Zuzana Zemanová v roce 1995 televizní film a povídka patří, v anglicky mluvících zemích, k mým nejvydávanějším; ne zrovna pro své literární hodnoty, ale protože to je o jazzu. Jinak, myslím, povídky nepotřebují komentář.

J. Š.

Toronto, září 1995