Odjakživa
se mi zdálo,
že
spisovatel je na prahu
senility, začne-li si sám připadat natolik interesantní, že ponenáhlu
změní
styl svých soukromých dopisů, aby jednomu mohly vyjít tiskem. V každém
autorovi, a v každé umělecké činnosti, je myslím kus narcisismu: ten
vyeliminovat
nelze. Všechno, co se asi dá dělat, je odhadnout, kam až takové
samožraní může
jít, aby bylo ještě zajímavé pro normálního čtenáře. Když mi tedy
Daniel Strož
napsal, abych dodal nějakou poezii do jeho edice, musel jsem vybojovat
minibitvu s vlastní ješitností. Přestal jsem totiž poezii psát někdy v
roce
1948. Od té doby jsem udělal pouze, svého času dost populární, Ódu na
Evu Fitzpilarovou
a několik blues, jenže to by Strožovi
na knížku nestačilo. V mé spisovatelské minulosti je však dlouhý hřích
nazvaný Nezoufejte
– lovosovicovitá lyricko-epická báseň o čtyřech
zpěvech ve
whitmanovském volném verši (alespoň jak si malý Moricek představoval
whitmanovský verš), která pro mne měla ten význam, že mě seznámila
nejprve s
Františkem Halasem, a přes jeho deník pak s vykonavatelem jeho
literární
pozůstalosti Jindřichem Chalupeckým, přes něho s Jiřím Kolářem,
Bohumilem
Hrabalem, a last but not least,
s Lizetkou.
Poslal jsem to dílo v roce 1946 do literární soutěže Družstevní práce,
kde jsem
se sice neumístil (vyhrál to tehdy Eduard Petiška), ale zato jsem
dostal dopis
od Halase, jenž byl v porotě, že by se mnou rád mluvil, a abych k němu
přišel
na ministerstvo. Byl tenkrát jedním z příslovečných sekčních šéfů.
Šel jsem tam jako na první
rande: se všemi
psychosomatickými příznaky takové situace. Halas seděl za širokým
šéfovským
stolem; když jsem vstoupil, vstal a zmizel za stolem (což je samozřejmě
hyperbola); byl malý. Objevil se pak za rohem toho velikého stolu
a pravil:
„Vaši sbírku jsem k vydání nedoporučil –“ načež já ze sebe neuroticky
vylil
dlouhou tirádu o tom, jak jsem to samozřejmě vůbec nepsal proto, aby to
vyšlo…
proč jsem to teda vlastně psal, jsem nevysvětlil. Halas mě chvíli
poslouchal,
pak netrpělivě mávl rukou a pronesl větu, která mě omráčila. Žil jsem
tehdy v
domnění, že jemní lyričtí básníci jistých slov nepoužívají, a neměl
jsem
tušení, že Halas býval přispěvatelem do Erotické
revue.
Halas řekl: „Jen nepovídejte!
Jednou ta deflorace
přijít musí.“ Přišla, když chudák Halas byl už dávno pod drnem. A
nepřišla
skrze poezii. A teď po letech jsem se snažil posoudit, zda výron mého
mladického srdce je natolik objektivně zajímavý, abych se odvážil jej
publikovat.
Jedno je jasné: mnoho poezie v
něm není. Ale když jsem
si ty verše po sobě přečetl (patřím k těm, kteří své staré věci čtou,
jen když
je k tomu okolnosti přinutí), zdálo se mi, že ač poezie je to dost
trapná, je
tam zato poměrně dost věcí, které snad dobře zachycují rozpoložení
studentské
duše v těch krátkých dvou letech práce v továrně za totálního
nasazení.
Takže je to vlastně dokument,
snad nikoli jen jednoho
postpubertálního nitra cloumaného obvyklými vášněmi. Tady to tedy máte.
Nikdy
to nebylo otištěno. Jenom v roce 1967 Evald Schorm zrežíroval ve Viole
jakýsi
průřez čtyřmi zpěvy velebásně. Její titul, mimochodem, je parafrází
magického
verše z magické knihy Jindřicha Heislera Na
jehlách těchto dní.
Strojte se, strojte se rychle a
opakujte se mnou:
Škoda každé
která padne vedle
Škoda každé
která padne vedle
Škoda každé
která padne vedle
A buďte veselí.
JOSEF ŠKVORECKÝ
Toronto, duben 1979
I.
Já
Přicházeje ulicemi města
Z minulosti navždy ztracené
Do budoucnosti kterou neznám
Já snílek buřič a zpátečník
Přicházeje k vám těmito slovy
Pozdravuji vás
II.
Přicházím
Abych zazpíval píseň o životě
(Ačkoliv toto téma je dosti otřelé)
Píseň o chlapcích děvčatech dnech věcech a ulicích
O lidech a myšlenkách a vědě a náboženství
Píseň o sobě samém a o vás
A abych vám řekl:
Nezoufejte!
III.
V pasáži Lucerny
Před obchodem pana Hostinského
Potkal jsem docela hezkou dívku a ta mi řekla:
Jaryjaryjaryjaryjaryjary
Tak jako my říkáme boogie woogie
Boogie woogie boogie woogie
A znamená to
In the mood
IV.
Ó můj Winstone!
Sedávali jsme s Čankajškem na mokré převrácené bedně
A dělali si legraci z pitomých dělníků
Kteří dřeli a dřeli Kteří neustále potápěli
Olejové nádrže do teplé vody
Ohlížejíc se ustrašeně
Přicházejíce k nám s prázdnýma rukama aby nám řekli:
Tak… dáme se do toho… musí to bejt
A přece to nemuselo bejt
A přece to nemělo bejt
V.
Ach já a Čankajšek!
Spřádali jsme plány do budoucnosti
Jak já budu kasařem a on zase sňatkovým podvodníkem
Mluvili jsme hodně nahlas aby nás slyšeli
A koukali na nás nevědouce co říci a co si pomyslet
Bouřila se v nich právě ta hloupá měšťácká konvence
Které se posmívali
A my mluvili sprostě a cynicky o ženách
Nemajíce v úctě žádnou slávu
Ale naše srdce plakala bolestí
A touhou po jiném životě
VI.
Ach můj Čankajšku!
Už tě asi nikdy nepotkám v životě
Snad odjedeš umřeš nebo se zabiješ na vojně
Nevadí
Můžu potkat jiné lidi hochy a děvčata
(Tenkrát jsme se váleli s holkama
ve
výplachovně pod stolem
A ty už taky nikdy nepotkám)
Stačí se dívat kolem sebe a ve městě je dost lidí
Všichni mají význam automobilu
Který mě málem přejel včera
V životě nemá nic většího významu Každý jdeme
zcela
sám
Já a Čankajšek
Naše cesty nikdy nesplývají
VII.
Nespřádám si plány
Včera jsem ztratil lásku dnes možná ztratím hodinky
Anebo nachytám nějakou pitomou filozofku na svoji vážnost
(Možná že taky na svá široká ramena)
Zítra se může zbořit celý svět
Žijeme přece jenom pro okamžiky
Krátké silné omamné okamžiky
Jako když kráčeje po schodech lesem vzhůru
k
výletní restauraci
Díval jsem se na pěkně formované nohy dívky
která
šla přede mnou
Tančilo se Jak jsou dívky sladké když tančí
Miluji ty napudrované namalované z nichž stoupá vůně
pražených
mandlí
Ty dívky v hedvábných šatech s průhlednými místy
Kudy prosvítá nahá pleť
Pro takové okamžiky žijeme
Ne pro jiná poslání v životě
Ne pro dřinu pro práci pro díla nikdy nedokončitelná
Jen pro krátké silné okamžiky
Které zůstávají stávajíce se minulostí
VIII.
Čankajšku věděl
jsi všechno o letadlech
Já jsem miloval létající pevnosti
Nevím jak se to stalo ale stalo se
Jsem humanista a na záchodě ve fabrice
Čítával jsem Hovory s Masarykem
Ale pocítil jsem divoký obdiv – nebo lásku – souhlas
K muži od Murder Inc.
Který zabíjel
Zabíjel Němce Taliány a Francouze
Chudáky ruský zajatce ve fabrikách v Německu
(A ty bomby přitom hrály vánoční koledy)
Tak to bylo nejkrásnější cítění vůči Němcům
A víc než totální nasazení mě rozčilovaly
zákazy
surrealistických knih
Buďte veselí!
Už nikdy víc!
IX.
Protože ti druzí
nosili na rukávech pásky
s hákovými kříži
Zadnice měli nadité do černých kalhot
Na nich pouzdra s revolvery
A pořád chodili v řadách oddílech
a
nejrůznějších formacích
My ne
Měli jsme svoje saka a havly a bílé kamaše
A každý vypadal jinak
Někdo měl zelené ponožky a druhý oranžovou kravatu
Život je někdy těžký a čím více studujeme tím je
nesrozumitelnější
Proto je často lépe strávit odpoledne hraním karet
S hezkou zlatovlasou dívkou a jejím chlapcem
Kdož ví
Možná že mu bude docela ráda nevěrná s vámi
To je totiž život
X.
Život
Nakonec jen několik okamžiků
Několik milých dívek a hudba a kraj
Nakonec jen smrt která hladce zakončí
Dny týdny měsíce a roky
Tohoto života
Tak mi napadá
Ta dívka co povídala jaryjary
Ta mohla být docela dobře sestrou té plavovlásky
Nedivte se
Když člověk prožil válku umírání strach
otroctví
nadšení a zklamání
Když prožil tuto šílenou dobu dvacátého století
A spolykal všechnu vědu
Všechnu politickou moudrost a ideologické zmateniny
Vrátí se nakonec k takové dívce
Nakonec jen mladá hezká zlatovlasá dívka
Ne příliš inteligentní a ne příliš hloupá
A rozhodně velmi obeznalá s uměním milovati
Má vlasy oči rty hrdlo ňadra boky lůno stehna a lýtka
K čertu potom s biologií
K čertu s estetikou mravností a politikou
která
prý je důležitější
Není důležitější!
Není důležitější než život!
XI.
Vzpomínáš milý
Tommy
Jak jsme se po břiše plazili k obvazišti
A kolem nás šli hoši z osmé v krátkých kalhotách
Měli placaté helmy a bodáky a dudáci jim
vyhrávali
do kroku
Tenkrát jsme umírali
Bylo to nutné
A pak ať někdo řekne že život je důležitější!
XII.
Hlupáci!
U Stalingradu – ale to nebyla
Taková humanitní demokratická pohádka
Tam bylo chmurno Nad námi jako nad nima
Tam ani nebyla obvaziště
Kdepak! Umíralo se v tisících
Konečně můj strejc umřel taky v koncentráku
Poslouchal Londýn a tenkrát zrovna padl Stalingrad
XIII.
Strejčkové bývali
neopatrní
XIV.
Nakonec po tom
zápase
Přijde nějaký pan profesor prostuduje to a napíše knihu
O válce jakožto přirozené regulaci lidstva
Potom hákový kříž a vlajky a emblémy jakéhokoliv druhu
Budou jenom obrazovými přílohami tlustospisů
A chudáci študenti se budou šprtat:
Že příčinou války 1939–45 bylo ohrožení
demokracií
fašismem
Výsledkem jejím pak úbytek pětadvaceti miliónů lidí
Zvýšená zaměstnanost a dočasné odstranění
hospodářské
krize v Americe
Docela v duchu materialismu
Zatím ale žila sladká děvčata
Osmnáctiletí snílci četli Máj a Šrámka a Jiřího Wolkera
Lidi úpěli v koncentrácích
Muži vzdálení ženám na práci v Říši
My ztráceli svá nejlepší léta v továrně
Nezoufejte!
Všechno je komedie!
XV.
Miluji stará
náboženství
Dokud člověk věří není aspoň na pochybách
Možná že je omezenější nežli biologové
Ale možná že je právě proto chytřejší
Mě alespoň z celé války nejvíce povzbudilo
Když jsem viděl pana Nováčka z Arijského boje
U sv. Ignáce kořiti se Židu Ježíšovi
XVI.
V Protižidovské
čítánce jsem našel tyto
úžasné verše:
Nezemřu na lásku nezalknu se bídou
Zemřu syfilidou
Protižidovská čítánka byla nejúžasnější kniha
Z doby protektorátu
XVII.
Zničím zničím
zničím
Budovu času
History is bunk!
Vysměju se filozofům a státníkům
Vysměju se bohům
(Já sám jsem třeba bůh)
Bůh
Stařec s bílými vousy vznášející se nad vodami
(Tma byla na počátku
A duch boží vznášel se nad vodami)
Na počátku
Bylo slovo a slovo bylo u Boha
A Bůh byl slovo
Lepší byl Bůh vousatý stařec
Nežli biologie
Nežli skepse filozofie materialismus
Nežli ty hromady nic neříkající moudrosti
Nikam nevedoucí učenosti
Oč lepší byla nevědomost nežli bezradnost
(Tohle není báseň ale život)
Nic není důležitější než život!
Nezoufejte!
XVIII.
Jsou přece místa
všude na světě
Parky biografy schodiště a lůžka
A jsou také dívky
Proto nezoufejte
XIX.
Zpívám život
Tak jako není věda in usum delphini
Není život pro pokrytce
Život je zcela jednoznačný
Třeba se mnou nesouhlasíte
(A neznamená to že by byl jednoduchý)
Je to nakonec vždycky jen
Muž a Žena
Tak tomu chce
Život
XX.
Už vás neuvidím už
vás nepotkám
Jiří Chrůmo z Bašky v roce pětatřicátém
Kvido Hirschi který jsi asi skončil
v
plynové
komoře někde v Osvěčimi
Rudolfe Ceeh německý vojíne kdovíkde v zajetí
Herberte Siddelle jenž jsi přišel od Dunkerque
A teď mizíš kdesi v Londýně
Ty Badogliovče (neznám tvé jméno)
Kterému jsem pomáhal přes hranice
Vasile Ivanoviči těžce raněný na operačním stole
Bezejmenný esesáku s rozbitou čelistí pak tě odstřelili
Josefe Lofe vesnický kluku někde v horách
Čankajšku možná už bůhví kde
Otto Uippelte zpupný germánče bohdá už mrtvý
Toni z Terstu vždy opilý vždy zamilovaný
Černochu z Meinlovy prodejny kdes vaříval kávu
Už vás neuvidím už vás nepotkám
Takový je život
Nezoufejte
XXI.
Milovali jsme taky
podivnou hudbu
Dovedla nás opít svojí primitivní vášní
Možná že za dvacet let už nebude
(A kdoví budeme-li my)
Snad byla stvořena jen pro nás
Ta hudba
To bylo víc než věda a všechno umění
Víc než náboženství a politika
Víc než bolest a tíseň a strach
Doposud zní v kavárnách!
Doposud zní v kavárnách!
Proto nezoufejte!
XXII.
Zemře
s náma
Jen my jsme byli dost melancholičtí
Jen my jsme byli dost nekonvenční
Já
Zlatovláska
Dívka co povídala jaryjary
Jarýk Celbů
Tlustý milý chlapec s trumpetou
Několik jiných potápků
Po nás už nikdo nebude
Nezoufejte
XXIII.
Tohle je filozofie
našeho pana rektora:
Život je soubor schopností odolávati smrti
Život je neustálé přizpůsobování
Vnitřních vztahů vnějším vztahům
Život je schopnost těles býti podrážděny podněty
Život je intramolekulární energie molekul bílkovinných
Život je cyklický vývoj fyzikálně chemické energie
Život je zvláštní tvar pohybu molekulového
Proto nezoufejte!
XXIV.
Toto je filozofie
dívky ze swingového
parketu:
Život je hezký ale musí být parta a gramofon
Musí být dobrý tanečník (a polibky!)
Kluci jsou prima a vůbec život je prima
Potom se někdy člověk vdá a potom –
Ale ještě zní jazzy v kavárnách!
Ještě zní jazzy v kavárnách!
Nezoufejte!
XXV.
Ještě zní jazzy
v kavárnách
Ještě zní sirény na střechách továren
Ještě zní varhany v chrámech
Hurá! Lidé se hrnou řítí letí
Průvody průvody lidí
Navzdory filozofii
Navzdory vědě
Navzdory skeptikům a pesimistům jako jsem já
Lidé! A milují se pracují dřou umírají mají děti
Trpí a radují se a vůbec nemyslí
Radují se z párků z pečené husy
Radují se také z fotbalových zápasů a biografů
Stačí jim sobota a neděle
Stačí jim že nic nevědí
Stačí jim všechno
Stačí jim téměř nic
Nezoufejte!
XXVI.
Nezoufejte!
Neboť vždy budou nedělní korza a dancingy
na
chatě odpoledne
Vždy budou prázdné nijaké a přece tak zajímavé konverzace
Vždy budou drobná dráždění
Vždy budou hudebníci a saxofony a kytary
Vždy budou mladí plni výstřednosti a staří plni konvence
Vždy budou okamžiky štěstí uprostřed beznaděje
Neboť vždy budou dívky!
Nezoufejte!
XXVII.
Smějte se smrti!
XXVIII.
Snad se flákat po
ulicích
Spřádat nijaké hovory a smát se
Snad být cynický snad nemít v úctě žádnou slávu
Rouhat se každé moci boží i světské
Nedělat vůbec nic Cizopasit
Nemít plány Nemyslet na budoucnost
Nestudovat Nehloubat
Být mělký být mělký
Spát Chodit Hrát karty Tančit Spát
Každý den Den za dnem
Po měsíce a roky
Po mnoho roků
Po celý život
Nezoufejte!
XXIX.
I takoví prý musí
být
XXX.
A tenkrát
s Čankajškem
Opíjeli jsme se do němoty
Cynizmem svých slastných vizí
Být gangsterem
Být lupičem
Uniknout
Uniknout
Nezoufejte!
XXXI.
Pozbyl jsem své
funkce
Neboť v tom světě nebylo místa pro nepracující
V tom světě bylo dovoleno žít jen nemyslícím
Těm kteří od rána do večera a plných čtrnáct hodin denně
Zatloukali duralové nýty do leteckých konstrukcí
Kazili si oči a plíce nad svářečskými hořáky
Cítili posvátnost takové práce
(Já zatím cítil její zoufalost
A tu hrůzu plnit život takovou prací)
Samozřejmě vím že jim se to nezdálo
A proto mohli třeba i s chutí pracovat
Ale já ne a přece jsem musil
A nebylo Baudelaira nebylo Keima a Nezvala
Nebylo Freuda a surrealismu a zamlklé slečny Toyen
Nebylo nikoho z těch kdož pouze myslili
Pouze bojovali s hrůzou zmatkem a nesmyslností světa
Rdoušeni světem tíhou světa
V tom světě nebylo pro mě místa
XXXII.
A pak už vás nikdy
nepotkám
(A nic mě neutěší)
Nikdy s vámi nebudu rozmlouvat se smíchem a šťastný
Nebudu vás líbat Ba ani myslet na vás nebudu
Jenom nějaký mrtvý pustý ráj
S blaženstvím asketů a extatiků které mě nablaží
Jenom tma spánek a nic
Nebo kdovíjaká ještě nejasnější biologická záhada
ve
čtvrtém rozměru
V každém případě smrt To znamená
Cokoliv jen ne život
(A já právě nic jiného nechci)
A přece v hodině smrti to bude nikdy víc
Never more!
Nezoufejte!
XXXIII.
Říkejte si často
tato sladká slova:
Miluji tě
XXXIV.
Miluji vás
Hoši od osmé západní
Jarýku Joydo Pápene Stézo
Luďku Boužo Mirku Čóčo Přemku
Hennie Dášo Mileno Věrko Helenko
Josko Vláďo Honzo Vašku
Slávku Mildo Zdeňku Evo Vráťo Pedro Lumíre
Miluji vás
Proto nezoufejte!
XXXV.
Toto je můj život
Více otázek nežli odpovědí
Každá záhada nakousnuta
Ale nezoufejte!
Přijde léto přijdou bílé plovárenské dny
Pak zase deštivá odpoledne karty a gramofon
Tanec a krátké okamžiky lásky
Přijde skepse a pochybnosti
Knihy věda filozofie umění náboženství
Taky horečka nemoc a nedělní výlety
Jednou třeba budete profesory inženýry
nebo
obchodními zástupci
Vším možným a jiní lidé budou dělníky
žebráky
a nespokojenci
Pořád budou lidé umírat na rakovinu
I ti ještě nenarození jednou umřou
Ale je ještě příliš mnoho dní
Jsou ještě dívky aby je naplnily
Jsou možná milióny chvilek pro než žijeme
A snad i jakási práce a jakési úkoly
Množství setkání a hovorů úsměvů a karetních partií
Lahví vína a knih a polibků
Výletů procházek souloží večerů příhod
Nemocí a zotavení úrazů a překvapení
Milióny milióny okamžiků
Ještě není smrti!
Ještě nemá moci nad vámi!
Proto nezoufejte!
XXXVI.
Já
Možná že jsem neřekl nic možná že všechno
Snad jste mi nerozuměli a snad mi porozumíte
Tak tomu ale bylo vždy buďte bez obav
A nezoufejte!
