Dvě vraždy v mém dvojím životě

Kapitola I.
Dvě z mnoha dívek v mém životě
a moje žena

Z otevřených dveří své kanceláře jsem viděl otevřenými dveřmi Dooleyho kanceláře tu hvězdu naší koleje, jak si miniaturním hřebínkem na vousy češe gableovský knírek. Potom mi výhled zakryla dívčí záda v pepita sáčku, jež se dívce na bocích rozvíralo do zvonu. Dívka měla čerstvě umyté a vykartáčované blond vlasy, které jí v klasických křivkách sahaly na ramena, a jmenovala se Rosemary Quentinová. Podařilo se mi ještě zahlédnout štíhlé nohy čouhající z černé sukně po kolena a pak mi všechny ty zajímavosti zakryly dveře s cedulí professor James F. Dooley.

To bylo neobvyklé. Od té doby, co kolej přispěchala na pomoc profesorům mužského pohlaví brožurou Prevence obvinění z pohlavního obtěžování, dveře kanceláří (pokud za nimi neseděla žena) zůstávaly dokořán, a kdykoli je nějaká studentka za sebou zaklapla, netrvalo pět vteřin a profesor je zase otevřel.

Dooley tak neučinil. Pohlédl jsem na hodinky a to jsem opakoval v krátkých časových intervalech celou čtvrt hodinu, ale dveře zůstávaly zavřené. Po čtvrthodině k nim přišel obrýlený studentík se zachmuřenou tváří naplněnou obavami, zaváhal, velice nesměle zaklepal, a protože Dooley takový pianissimo klepot nemohl slyšet a dveře zůstaly zavřené, pootevřel je brýlatec opatrně sám a vzápětí zvolal hlasitým šepotem: „Pardon! Já přijdu později.“ Z kanceláře zazněl Dooleyho diktátorský hlas: „Přijďte zítra, Browningu!“ Browning hlesl: „Ano, pane profesore!“, dveře zavřel a schlíple se vzdálil. Interiér Dooleyho kanceláře se mi zahlédnout nepodařilo. Znovu jsem mrkl na hodinky, a činil jsem tak v krátkých časových intervalech deset minut, až mi to překazila seržantka Dorothy Sayersová, která se sice neohlásila, ale přišla zřejmě v naději, že mě zastihne v pracovně.

Obvykle jsem tam nebyl – konzultace jsem studentům uděloval spíš v kolejní krčmě Kulhavá kachna –, ale tentokrát měla Sayersová kliku. Ihned jí využila a já musel pozornost věnovat jí, nikoli Dooleyho dveřím, i když jsem po nich Sayersové přes rameno pokukoval. Právě když seržantka dokončila zprávu o svém projektu slovy: „Já s tím nemůžu hnout, pane profesore!“, Dooleyho dveře se rozlétly a mně se naskytl pohled na slzící Rosemary Quentinovou, jak kvapem opouští Dooleyho pracovnu a nechává za sebou otevřeno. Spatřil jsem ještě Dooleyho, jenž z psacího stolu sebral nějaký magazín, zřejmě akademický, a strčil si do úst lulku. Nezapálenou, protože pod nátlakem feministek prohlásila děkanka kolej za budovu „prostou kouře“.

Příští půl hodiny jsem se musel věnovat seržantce Sayersové, která nemohla hnout s třetím tématem mého semináře psaní detektivek, jímž se posluchačům dávalo za úkol vymyslet si a vyřešit záhadu zamčeného pokoje.

* * *

Obě dívky, Quentinová i Sayersová, si seminář zapsaly ze zcela odlišných důvodů, a kdybych o tom rozhodoval já, důvody by si musely prohodit. Quentinová předpokládala, že můj kurs bude učit Myšák Mickey, a tak si jej zvolila místo „Shakespearových historických her“ nebo „Restaurační komedie“, kde se vyžadoval vědecký přístup a psaly se čtyři papíry za semestr. Potřebovala jenom jeden anglický kurs, neboť v podstatě studovala přírodní vědy a zejména matematiku, kterou brala u Dooleyho. Sayersová si kurs detektivek zvolila pod záminkou, že jím doplní učivo kriminalistických přednášek, jež navštěvovala kvůli policejní kariéře. Ve skutečnosti se do mě zamilovala.

Stejně jako jejich důvody byly i ty dvě dívky velice odlišné. Quentinová patřila do kategorie kolejních krásek, Sayersová z mississaugské policejní stanice, kde byla seržantkou, na kolej džogovala, protože byla mírně obézní. Skutečně jenom mírně, jenže přesvědčení o vlastní obezitě je asi ženská nemoc. I kráska Quentinová, kterou jsem jednou v kafeterii přistihl nad beztučným jogurtem, mi sdělila, že musí shodit pět paundů. Proč takový nesmysl potřebovala, bylo mi záhadou.

Sayersová o mě jednoznačně usilovala, moje žena jí nevadila a nechápala, že mně by měla vadit existence manželky. Mé ženě zas nevadilo, že v hrdince románku, který jsem právě sepisoval, snadno poznala hlavní krásku edenvaleské koleje. Ráda poslouchala má vyprávění o studentkách a já jsem o nich rád vyprávěl. Moje žena Sidonie byla moudrá a vzdor nemodernímu jménu taky moderní. Anebo spíš byla jenom moudrá. Měla mě prokouknutého a věděla, že moje posluchačky nejsou pro mě sexuálními objekty, jak by usoudila – a patrně tak skutečně usuzovala – profesorka Ženských studií Ann Kate Boleynová. Tu jsem několikrát přistihl, jak na mě hledí, když jsem koukal po holkách. Moje žena Sidonie věděla, že přestože píšu jenom detektivky, jsem v podstatě básník, jako byl Chandler, a hezké mladé holky nejsou pro mne to, co podle profesorky Boleynové mají být. Řečeno s Hemingwayem, byly hezké jak obrázek. Měl jsem rád takové obrázky. Proto Sidonii nevadily ani milostné ataky seržantky Sayersové, o nichž jsem ji pravidelně informoval, neboť to ráda slyšela a o mně věděla své.

* * *

A já věděl své o ní. Věděl jsem, jak to bylo tenkrát před čtyřiceti lety, když se mi svěřila, že za ní chodí fízl. Proto jsem taky věděl své o Seznamech agentů StB, které možná naivnímu, možná zavilému panu Mrkvičkovi podstrčili k zveřejnění estébáci, a bylo mi brzo jasné, proč to udělali.

Bohužel byla na nich moje žena, a přes svou moudrost podlehla smrtelné depresi. Odhalení o její minulosti přišlo brzo nato, kdy jí světoznámý dramatik udělil metál za pětadvacet let dřiny v nakladatelství, které si vymyslela a kde před zapomenutím zachraňovala ineditní rukopisy, jako byly ty, co je v přestávkách mezi vězněním psal světoznámý dramatik. Zásluhou historických událostí se ukázalo, že činnost mé ženy byla zbytečná, a navíc ji pan Mrkvička interpretoval nečekaným způsobem. V článku „Kápněte božskou, paní Sidonie!“ načrtl tajnou kariéru mé ženy: byla odedávna agent, mě uhnala na příkaz StB, která nade mnou jako nad podezřelým spisovatelem – psal jsem detektivky podle amerických vzorů – potřebovala mít dohled čtyřiadvacet hodin denně. Z podobného důvodu mě donutila k exilu a nakladatelství založila, aby StB mělo kontrolu přes exilové protistátní tiskoviny. Ediční plány podniku se schvalovaly na ÚV KSČ v Praze, kam moje žena pravidelně tajně dojížděla pro instrukce. Podle zásady o šprochu, který i nejsmělejší imaginaci propůjčuje příchuť skutečnosti, začaly mé ženě docházet anonymní dopisy doporučující jí zmizet z Toronta, a když jsme brzy po odhaleních pana Mrkvičky letěli do Prahy, mukl Jiroušek z torontského Klubu K234 vyhrnul před Sidonií rukáv, významně ukázal jizvy po hořících cigaretách a sdělil jí, že tohle s ním StB dělala, když ona dělala pro StB.

Myslel jsem, že Sidonie do Prahy živa nedoletí, ale podařilo se mi neustálým hukotem do ouška, že o tom o všem vím své, udržet ji při životě.

V Praze ji potom málem zabil dost obskurní herec Emil Konrád, který po sametové revoluci začal používat predikát „rytíř“ a za příjmení si připisoval „z Hrádku“. Ve Filmovém klubu jí sdělil, že s fízly se nebaví.

O tom všem ovšem kolegové na Edenvaleské koleji neměli tušení. My byli lidé dvou světů a oni znali jenom ten svůj.

Kapitola II.
Jak jsem svezl jednu z dívek v mém životě stopem

Dooley byl hvězdou naší koleje proto, že měl dostat Nobelovu cenu, ale připravil ho o ni protestantský člen švédské poroty, jenž katolíkům odměnu zásadně upíral. I bez ceny však sebe i kolej proslavil víc než kdo jiný, a to čímsi, co se po něm jmenovalo Dooleyho teorém a zcela přesahovalo moje chápání. Dooley byl odjakživa náfuka, mezinárodní věhlas ho však nafoukl do rozměrů libeňského plynojemu. Když jsem mu vážně míněným žertem ve Fakultním klubu řekl, že přece nemůže nechat puknout nejhezčí holku edenvaleské koleje, prohlásil, že nevidí důvodu nehodnotit snahu Quentinové písmenem F jen proto, že vypadá a strojí se jako filmová star. Potvrdilo mi to, že Anglosasové eroticky zabarvenému žertování dodnes příliš nerozumějí, ačkoliv ve snaze nevypadat jako puritáni přijali i akademici do svého slovníku lidový výraz pro kopulaci.

Jednou mi kolega McMountain nad whisky sdělil, že F. reprezentující middle name v Dooleyho jménu, znamená dle jeho studentů právě ten lidový termín. Mínění o anglosaské neschopnosti porozumět žertování jsem si poopravil, ale interpretace McMountainových studentů se mi nezdála: Dooley neměl pověst prznitele panen. Nebo to možná jenom zatím utajil. Připomněl jsem si slzičky kolejní královny krásy. Taky se však o něm říkalo, že je hošan. Ani milé toho druhu, zdálo se mi, však neměl.

* * *

Žert vůči Dooleymu jsem si dovolil pár dní poté, co jsem chybně interpretoval ty Rosemaryiny moldánky. Omyl, řekla mi moje fízlině Wendy McFarlaneová. Nemá s ním nic. Dal jí F ze tří posledních písemek v kursu diferenciálního počtu a vypadá to, že pokud nenapíše závěrečnou zkoušku aspoň na B+, F13 jí na závěr kursu napaří sardel. F13 bylo označení profesora Dooleyho mezi studenty matematiky, odvozené z titulu populárního hororového seriálu Friday the 13th. Proč jí na tom tak záleží? podivil jsem se. Věděl jsem, že Rosemaryina otce uvedl týdeník Maclean’s na devětačtyřicátém místě v seznamu nejbohatších občanů Kanady, a ona proto není závislá na dobrých známkách kvůli studentské půjčce. Quentinka chce na práva, vysvětlila mi Wendy, a tam se dělá zkouška z matiky. Jestli jí F13 dá zas kuli jako v minulém semestru, ke zkoušce ji vůbec nepustěj.

Proč ale Quentinka za sebou zavřela dveře, když šla k Dooleymu podle všeho na konzultaci? Nemýlila se Wendy spíš než já v odhadu motivace naší kolejní krásky? Brečela snad proto, že jí náfuka Dooley sdělil tónem stejným jako mně ve Fakultním klubu, že nevidí důvodu nedat jí sardel? Ale proč by se ho vůbec ptala, když tři efka ze tří posledních písemek mluvily jasně? Uměl jsem si bez obtíží představit, jak ji skorolaureát Nobelovky oznamuje, že s ní nemá o čem mluvit.

* * *

Tu noc jsme se vraceli z party u profesora Kellyho, jenž se, jako vždy, nakonec opil, a v tom jej, do jisté míry, napodobila Sidonie, i když z jiných důvodů. Bylo kolem půlnoci a noc připomínala standardní metráž, jež se stříhá do jednoho laciného hororu po druhém, aby se věc vešla do rozpočtu. Hromy, blesky a zuřivý hollywoodský vítr. Míjeli jsme zrovna viktoriánské sídlo profesorky Matherové a já poznamenal, že vypadá jako Batesův dům z Hitchcockova Psycha. Sidonie zabručela v tom smyslu, že mi všechno připomíná biograf, a v tom měla dost pravdu. Kdysi dávno řídil můj otec sokolské kino v Kostelci a já v jeho biografu vlastně prožil mládí. Co člověk prožije v mládí, rozhoduje o celém pozdějším životě. Nevím, jak obecnou platnost má nebo nemá tenhle bonmot, ale na mě, bohužel, platí.

Najednou se mi do světla reflektorů dostala vrávoravá dívčí postava a já prudce zabrzdil. Dívka se otočila, zastínila si oči, jenže já ji poznal. Quentinová. Otevřel jsem dvířka a vystoupil jsem z auta do deště.

„Proboha, co tu děláte?“

Pohlédla na mě a já, snad proto, že mi všechno připomíná biograf, spatřil tvář hrdinky kterékoliv epizody seriálu Friday the 13th, jež právě unikla noži nezničitelného vraha.

„Naskočte si!“ vyzval jsem kolejní krásku. Ani nezaváhala. Když seděla na zadním sedadle, už ovládla svůj děs, anebo jen strach, že jí zmokne nový ohoz.

Ačkoliv zrovna jí by taková nehoda asi nevadila. Co však dělala sama v noci pěšky a v bouřce?

Hned to vysvětlila.

„Vybouch mi motor, nahoře na Cresthillu, a na nikoho jsem se nedozvonila. Tak jsem šla pěšky a doufala jsem, že mě někdo sveze.“

To znělo logicky. Zeptat se jí, co dělala na Cresthillu, by bylo nevhodné, protože byla dospělá a mohla si dělat, co chtěla.

„Co jste dělala na Cresthillu?“ zeptala se moje žena.

„Byla jsem tam na nějaké otravné party,“ odpověděla Quentinová.

„Kdo v Edenvale dává otravné party?“ zeptal jsem se chytře, ale Rosemary byla chytřejší.

„Víte, že ani nevím?“ pravila s nádechem ironie. „Zapadly jsme tam s nějakýma žábama, které byly tancovat v Kulhavé kachně. Ani nevím, jak se jmenovaly. Byly myslím ze Scarborough.“

„Velice pozoruhodná party,“ řekl jsem rovněž s nádechem ironie. „Znala jste tam vůbec někoho?“

Jakým mě obdařila pohledem, jsem nevěděl, protože seděla na zadním sedadle a v autě bylo tma. Taky jsem otázkou nic nemyslel. Jenom mě to tak napadlo, že to musela být zvláštní party, když královna krásy edenvaleského kampusu, a následkem toho nejpopulárnější dívka v těch končinách, se octla mezi samými cizinci.

„Ale ano, bylo tam pár kluků z Edenvale. Freddie Hamilton, myslím, Wayne – ne ten ne. Mám dojem, že Pat McCormicková. Ale přísahat bych na to nemohla. Hlavně tam byla strašná otrava.“

Přejeli jsme most přes mississaugskou říčku a blížili jsme se ke kampusu. Pořád zuřila hollywoodská bouře.

„Kam vás mám zavézt?“ zeptal jsem se.

„Dorm 15 A, když budete tak hodný,“ pravila Quentinová.

Seznámil jsem se s ní, když se rozhodla naučit psát detektivky, to jest získat snadný kredit; byla příliš chytrá na to, aby se domnívala, že taková věc se dá naučit. Nějaký čas mi vrtalo hlavou, proč krásná a nikoli hloupá dcera devětačtyřicátého nejbohatšího občana Kanady nestuduje na Harvardu, ale jen na Edenvaleské koleji, nikterak přehnaně prestižní. Vysvětlení bylo snadné: byla to tatínkova alma mater, neboť v době studií na obchodním oddělení koleje tatínek – nyní největší boháč v Lethbridge – bohatý nebýval. Jako tak mnozí Severoameričané choval však ke své Kojící Matince severoamericky sentimentální pocity.

Zmoklá Quentinová zapadla do brány dormitoře a Sidonie mi řekla:

„Máš dobrou komplikaci do novýho krváku. Tvoje nejhezčí študentka právě někoho zavraždila.“

„Má alibi,“ řekl jsem.

„Na to bych nepřísahala,“ pravila Sidonie.

* * *

Touhle cestou jsem nedávno, a v lepším počasí, ujížděl s Vojtěchem Kyselým. Nikdy bych o takovou společnost nestál, ale přihlásil se mi sám, když se rozneslo, že moje žena dává dohromady antologii Seznamem nevinně osočených. Protože fáma se mění, jak jde od člověka k člověku, domníval se Kyselý, že Sidonie chce vydat spis o agentech StB, a telefonicky mi nabídl své služby. V jakém smyslu? zeptal jsem se ho a on mi bez zachvění nebo jiné známky rozpaků v hlase sdělil, že než emigroval do Kanady, byl plukovníkem Státní bezpečnosti.

Sešel jsem se s ním potom v hospodě na Golf Club Road a on mluvil o svých lumpárnách jako o příslovečných houskách na krámě. Poněkud mě obcházela hrůza. Uvedl se svým životním příběhem: obecní sirotek ve vesničce v Nízkých Tatrách, ve věku čtrnácti let se dal k partyzánům atd., až k rozhodujícímu obratu v nuzném, avšak heroickém životě: soudruhu, seš proletář, vstup do Strany. Tedy motivace věrohodná. Sirotek nabídku přijal, ale byl inteligentní a odněkud, snad z kostela, v něm utkvělo jakési morální reziduum.

V roce pokusu o kvadraturu kruhu měl toho už plné zuby a utekl do Kanady. Tam se mu dobře daří, syn i dcera vystudovali vysokou a založili rodiny, on sám se dal do podnikání a má vlastní kompany.

Oh, Canada, our home and ne zrovna native, ale přesto our land, chtělo se mi zapět v té hospodě, kde mě atypický selfmademan seznámil se svým curriculum vitae. Místo zpěvu jsem jen poslouchal, a ani po dvou hodinách jeho monologu jsem nepochopil, čeho vlastně má plné zuby. Mluvil, ne–li s nadšením, tedy aspoň se zaujetím, asi jako když mi dr. McCormack před operací vysvětloval techniku výměny kyčelního kloubu za umělý. Jeho historky mi zablokovaly mysl, jako se motor někdy zahltí benzinem, a uvízla mi v ní jen jedna: „… Nakonec to byla naše nejlepší agentka,“ udělal Kyselý spokojeně tečku za historií paní Kováčové, která začla tak: slavnému skladateli Septimovi zemřel jediný syn. Kyselý, přilepený na Septima služebně, a taky proto, že mu lichotily známosti se slavnými lidmi, projevil upřímnou soustrast a Septimus vzdychl: „No co. Mám ještě dva. Všichni mi neumřou.“ Zemřelý byl ovšem jedináček a Septimus byl vdovec. Přesto, že měl ještě dva, byl po smrti jednoho ze tří synů naměkko a Kyselý služebně využil jeho žalu. Byl profík a tragédii té paní mi popsal profesionálně: „Když jsme ji konfrontovali s fakty, složila se. Ale pak byla poddajná jako vlna. Nakonec to byla naše nejlepší agentka.“ A nic. Ani stopa po nějakých plných zubech, anebo čeho že byly plné. Ty dva zbylé syny měl Septimus s manželkou svého přítele Kováče, s nímž kdysi proháněl bratislavské slečny, až ho jedna uhnala na to, nač ženské často, ne-li obvykle muže uženou. Byl z toho jediný syn, který pak zemřel, když předtím zemřela jeho matka.

Kováče neuhnala žádná; vedle něho byl Septimus břídil. Ilonu uhnal sám, jak se to někdy stává i největším umělcům v tom oboru, a sedm let bylo manželství bez přirozených následků. Pak se Ilona svěřila Septimovi, a z toho byli ti dva syni. Kováč byl potentní muž, jenže potenci si nedokázal spojit s neplodností, a tak neměl tušení. Jelikož Ilonu uhnal na lásku, byla jejich. „… Nakonec to byla naše nejlepší agentka. Žádná jiná nám nedodala tolik perfektních informací jako ona.“ A nic. Ani známečka něčeho, čeho by Kyselého zuby byly tak plné, že opustil málem čtvrtstaletou lukrativní kariéru a odešel do nejistoty exilu v Kanadě.

Ovšem odešel. Kyselý byl jedna ze záhad našeho pitoreskního věku. Svezl jsem ho na Bloor Street, kde měl nějaké obchodní jednání, a už jsem se s ním potom neviděl. Ke schůzce stejně došlo na základě fámou pokřivených informací a já neměl čas ani chuť řešit záhadu jeho plných zubů. Doma mi umírala žena na zoufalství.

Než jsem tu noc šel spát, a když jsem se přesvědčil, že Sidonie je už v limbu, odešel jsem po špičkách do její pracovny. Měla tam vedle word processoru úhledně narovnané své písemnosti, zatím nedokončený rukopis nového románu, přerušený zveřejněním dokumentu pana Mrkvičky, a pod ním, jak jsem věděl, tiskovinu vhodnou pro použití v místnosti pěších výletů císaře pána. Tak se vyjádřil Sidoniin starý přítel, nyní prezident, ale třebaže byl oblíben, značná část národa s ním v tomhle bodě nesouhlasila. Sám jsem se tiskoviny štítil a kvůli tomu, co udělala s mou ženou, jsem ji taky nenáviděl. Ignoroval jsem ji, už když vyšla a ještě jsme nevěděli, že Sidonie tam je taky. Nezajímala mě, třebaže přítelíčkové mi telefonovali, že je tam můj drahý kamarád Lester. Ta skutečnost stačila, abych k tiskovině pojal nedůvěru. Poté, co se Sidonie dozvěděla, že nebožtík Sedláček ji tam zapsal, hluboce, ač nerad, jsem o dokumentu přemýšlel.

Nikdy, ani tehdy, jsem nebyl stoupencem teorií spiknutí, oblíbených nejvíc právě mezi tou částí národa, která nesouhlasila s prezidentem. Došel jsem však k přesvědčení, jež mi celou záležitost osvětlilo. Snad to bylo osvícení shůry nebo kvantita mých zkušeností se stranovládou, již jsem sdílel s celým národem: mnohým se ale toho osvícení nedostalo. Snad se kvantita mým nynějším usilovným přemýšlením změnila v kvalitu. Nebo prostě jsem si vzpomněl na maximu, z níž jsem jako autor detektivek mnohokrát vycházel, když jsem zmáhal nepříjemnou dřinu vymýšlení negativu zápletky předcházející slasti psaní. Cui bono. Odpověď byla v tomhle případě jednoduchá a jednoznačná. Seznamy prospěly dělnickému hnutí, jak se tím líbivým označením kamuflovala strana. Od chvíle, kdy list pana Mrkvičky Zničte komunismus! seznam otiskl, ztratila veřejnost zájem o faráře Toufara a dalších snad pět set, snad víc nešťastníků, kteří srbská kola svazáckých funkcionářů zaplatili životem, a s chutí se pustila do hry, kdo tam je a kdo tam není. Protože členové strany – kromě vyloučených – tam z principu nebyli, stranického cíle bylo zveřejněním dosaženo. Být komunistou v nedávných dobách zločinu přestalo být hanba; za tou dobou se udělala tlustá čára. Hanba se přenesla na všemožné oběti strany.

Nenáviděl jsem ten dokument. Ale tu noc, v Sidoniině pracovně, jsem ty mizerně potištěné stránky vyhledal a udělal jsem, k čemu jsem se zatím nikdy nesnížil. Šlo však o ověření faktu, který mohl taky být jen chlubivou fantazií bývalého fízla. Zalistoval jsem v seznamu, našel jsem písmeno K. Byla tam. Takže nikoli chlubivá fantazie. Kováčová, Ilona, krycí jméno „Iločka“, narozená 19. srpna 1920 v Humpolci.

Jenže Sidonie tam byla taky, a ta –

Byl tedy seznam koktejl faktů a podfuků?

Zavřel jsem jej, položil ho pod nedokončený románový rukopis své ženy a odešel jsem spát.

Moc jsem tu noc nespal.

Kapitola III.
Čeho si všimla moje chytrá,
ale smutná žena v Common roomu
Edenvaleské koleje

Sidonie byla ženská bez jakékoliv androgynie, snad až na to, že na ženskou jí to někdy příliš myslelo. Ale hlavně jako pravá ženská byla všímavá.

Anglické a matematické oddělení oslavovaly konec každého semestru, jehož se ani profesoři, ani studenti nemohli dočkat, na společné party v Common Roomu, protože oba departmenty byly na stejné chodbě. Manželky členů sboru přinášely na tu party americkou zvláštnost zvanou cookies, které studenty ponoukaly k podmíněnému reflexu nutkavé konzumace, protože to u nich byl návyk z mládí. Cookies byly prachobyčejné sušenky slepené v krámě koupeným džemem a pokryté syntetickou šlehačkou: moji soukmenovci, ze staré vlasti zmlsaní domácím vánočním pečivem a nedělní frontou na rumové řezy, by se jich ani nedotkli. Jenomže každá kuchyň má své chuťově nesdělitelné zvláštnosti a ženy profesorů cookies vlastnoručně pekly. Jo? zeptala se mě moje všímavá žena Sidonie. A proč je teda nosí v krabicích od Cakemastera?

Cakemaster byla kanadská odpověď pražskému Myšákovi, jestli se to česky dá tak říct, a zdarma nic nerozdával: člověk musel nakoupit, aby dostal škatuli s firmou. Když jsme před mnoha lety šli na naši první semestrální party, Sidonie vzala lži profesorských manželek za bernou minci a vyrobila pišingr, na nějž sehnala oplatky – po bezvýsledném pátrání v Torontu – až v Heidelbergu (v Ontariu). Pišingr se stal departmentální legendou, nepodmíněnou žádnými reflexy. Sidonie dost holdovala kulinářskému umění, a mimoto úspěch zalichotil jejímu vlastenectví. Vadilo jí jenom, že úspěchu dosáhla německým dortem, a tak si zvykla nosit na semestrální parties střídavě vlastnoručně upečené buchty a koláče. Ty podle receptu získaného v české vesnici Yukon v Oklahomě, kde jsme byli navštívit Sidoniinu pratetu. Recept byl napsán stařenčiným třaslavým písmem a měl nadpis Bohemian Stuffed Kolache. Byly to koláče.

Večer po poslední party před Seznamy se mě Sidonie doma zeptala, jestli frajer ve svetru se želvím krkem byl opravdu Dick Parnell, manžel Mary Parnellové, která si však ponechávala dívčí jméno, neboť pocházela z rodu salemských Matherů, proslulých pálením čarodějnic. Probůh, Sidonie! Snad se ti nelíbí? řekl jsem a Sidonie pravila: „To ti Bůh řek, že se mi líbí. Jsem jenom ženská, a Parnell se musí líbit každý ženský.“ „Zabiju ho,“ řekl jsem vesele a Sidonie se zeptala: „Proč bys riskoval šibenici? To udělá některá za tebe. Patrně nějaká vaše študentka.“ Šibenici bych neriskoval, protože poslední kanadský kat byl už dvacet let v penzi, když se z výčitek svědomí oběsil. Přesto jsem se zeptal: „Seš si tím jistá, Sidonie?“

„Absolutně, a aby ses uklidnil, neptala jsem se na něj proto, že bych měla sklon podlehnout jeho šarmu. Chtěla jsem vědět, jestli to je opravdu manžel profesorky Matherové, protože se pod stolem držel za ručičku s tvou žákyní jménem, tuším, Janice Whitfordová. Což manželé profesorek, myslím, normálně nedělají. Nebo ty to děláš taky?“

Řekl jsem Sidonii, že to nedělám, i když Janice Whitfordová se mi líbí. To byla pravda. Janice vynikala zrzavou hřívou, o niž každý třetí den pečoval majitel koncese Vidala Sassoona v Sandbridge Mali, takže Janice za tu svou ozdobu utrácela týdně asi dvě stovky. Nebyl to pro ni problém, neboť ve zmíněném žebříčku týdeníku Maclean’s skončil její tatínek na místě sedmadvacátém. Jednou si u mě v kanceláři zapomněla módní katalog; vzal jsem jej domů Sidonii a ona v něm ležela tři dny. Je to katalog, poučila mě, který se zřejmě rozesílá pouze na velmi vybrané adresy, a Sidonie třídenním studiem jeho nabídek zjistila, že nejlacinější zboží v něm byly pánské domácí trepky z krajtí kůže za čtyři sta padesát dolarů, a nejdražší dámská večerní kreace za šedesát tisíc. Co na těch šatech tolik stálo, jsem nepochopil. Snad je ušil nějaký vynálezce a měly efekt císařových nových šatů. Svěřil jsem se s hypotézou Sidonii a ona pravila, že v tom případě je chce k ježíšku, jenže ježíšek jí přání nesplnil, protože příliš pila. Alespoň jsem však, díky dírám v zrzavé hlavě Janice Whitfordové, nahlédl do životního stylu padesáti nejbohatších občanů Kanady.

Potom v Praze pan Mrkvička otiskl Seznamy a Sidonie propadla trudnomyslnosti. Na semestrální party nechtěla, ale stál jsem na svém v představě, že když přijdeme mezi lidi, kteří znají jen svůj svět, Sidonie se rozveselí. Na party se však nemluvilo o ničem jiném než o tragédii, jež pár dní předtím postihla kolegyni Matherovou, a Sidonie spíš ještě zesmutněla. Chmurně se rozhlížela po shromáždění, jež bylo naoko zdrceno neštěstím v našem okruhu, ve skutečnosti bez sebe radostí, že zas jeden semestr je, jak jednou na vojně pravil seržant Krajta (ale ne o semestru), v p…

Na druhé straně stolku se Dooley, bez ohledu na teoretický smutek, vytahoval poctou, jíž se mu nedávno dostalo od nejstarší univerzity anglo-amerického světa. Na party přišel v saku z Harris tweedu, koupeném u Harrodse v Londýně, s knoflíky v podobě fotbalových míčů: myslím míčů na evropskou kopanou, ne šišatých balonů amerických hřišť. Vedle Dooleyho seděla Rosemary Quentinová, ta, co ještě nedávno utekla v slzách z jeho kanceláře. Dnes vypadala spokojeně, a dokonce se usmívala, když se Dooley nafukoval čestným doktorátem z Albionu. Taky nejevila stopy nějakých následků po nedávném promoknutí na silnici z Cresthillu, až na trochu začervenalý nos. Toho jsem si všiml, protože Quentinová byla hezká holka; jinak jsem si to odpoledne nepovšiml něčeho jiného a důležitějšího. Dooley udělal pauzu a nadmul se, aby se nadýchl, a vtom se k němu přes stůl naklonila Sidonie, vzala ho za jeden fotbalový míč a řekla: „Men!“ Dooley zůstal nadutý a Quentinka, vládnoucí obličejem schopným výrazů jak z herecké etudy, pohlédla překvapené na Sidonii. Jala mě obava týkající se procenta alkoholu v krvi mé ženy, ale v nastalém tichu Sidonie pouze škubla Dooleyho knoflíkem a ten jí bez viditelné námahy zůstal v ruce. „Měl ho viset na niti,“ řekla mi potom doma a já, autor detektivek, jsem se jako mnohokrát předtím zastyděl za svou nevšímavost ke všemu, co nesouviselo s mladými osobami opačného pohlaví. „Zřejmě si ho přišíval sám,“ pravila Sidonie. „Inu chlap,“ a chopila se plné lahve whisky, kterou před odjezdem na party sotva načala. Pokusil jsem se zabránit jí v sosákování, jak tomu neologicky říkala, ale odbyla mě větou „Nech mě bejt!“ a odešla do své pracovny. Kdysi tam napsala krásný román; od Seznamů však v pracovně pouze pila. A já propadal zoufalství, neboť její zoufalství jsem měl na svědomí já.

* * *

Hned jak odešla na druhou schůzku s tzv. Sedláčkem, došlo mi, že moje rada byla ryzí blbost. Co jiného mohla být? Ve spárech střídavého pominutí z té blbosti jsem si ani nedal dohromady Sedláčka se svým nepříliš dávným pokusem Sidonii pomoct; až později, po mnohém přemítání. Jenže Sedláček se potřetí už neobjevil. Blbost mi pořád zatemňovala malé šedé buňky a napadlo mi, že ze Sidoniiny písemnosti vyrozuměl, že za ni žádnou pochvalu nesklidí. Zanedlouho jsem však jeho nezájem o mou ženu připsal na vrub modliteb, jimiž jsem obtěžoval Pána Boha u Panny Marie Sněžné. Sidonie totiž objevila stručnou zprávičku v Černé kronice – což byla jediná úlitba senzacechtivosti čtenářů socialistického denního tisku – s titulkem „Tragédie na silnici“. Uvádělo se tam, že pětadvacetiletý Milan Nárožník nezvládl na pelhřimovské silnici svůj motocykl západní výroby, porazil a na místě usmrtil dvanáctiletou X. Y., sám najel na patník a po převozu do okresní nemocnice v Pelhřimově skonal. Sedláčka, jenž se už čtrnáct dní neozval, ačkoliv předtím Sidonii zval na výlet ve svém bavoráku, jsem si s Milanem Nárožníkem tenkrát dohromady dal. „Ale on se přeci jmenuje Sedláček,“ namítla Sidonie, která tehdy ještě nebyla tak moudrá, nebo spíš tak zkušená jako později, a tak jsem ji poučil, že „Sedláček“ je jedno z generických jmen agentů StB. Zbožné přání se mi potvrdilo: Sedláček se neozval ani po dvou měsících. Oddechli jsme si, a protože na všechno špatné se snadno zapomíná, pustili jsme epizodu se Sidoniinou písemností z hlavy.

Jenomže ještě před skonem na pelhřimovské silnici stačil Sedláček, ve funkci řídícího orgána, Sidonii zaregistrovat a o té funkci ani o té registraci jsme nevěděli. Dozvěděli jsme se to až o čtyřicet let později z časopisu Zničte komunismus! pana Mrkvičky.

* * *

Od nepříjemnosti se Sedláčkem jsem už nikdy neměl s policií co dělat, až teprve v Edenvaleské koleji, když si můj kurs o tvůrčím psaní detektivek vybrala seržantka Sayersová. A ta se dva dny po vraždě Dicka Parnella objevila v mé kanceláři.

Byl jsem o případu dost podrobně informován z místního i provinčního tisku, neboť vražda v kampusu je vždycky zajímavá a na rozdíl od pražské Černé kroniky před málem půl stoletím mississaugští reportéři se neomezovali na tři řádečky. Ono taky, pokud by některý nedokázal napsat o mordu v místním kampusu víc než tři řádečky, mohl se s džobem rozloučit. Takže jsem věděl, že Parnella vrah uškrtil, patrně nylonovou šňůrou, v pracovně jeho manželky; že manželka tu noc dlela na chatě na Simcoe Lake, a má tedy alibi; a že policie vyšetřuje několik podezřelých. Z kampusové šeptandy jsem zase znal identitu aspoň jednoho podezřelého: ožraly Kellyho, profesora psychologie, jehož nějaký kolegáček práskl, že ve Fakultním klubu, ve stavu zvaném under the influence, prohlašoval, že Parnella vlastnoručně uškrtí, protože mu svedl manželku. Nyní jsem se od seržantky dozvídal další podrobnosti.

„Poslyšte, slečno Sayersová,“ přerušil jsem tok výřečnosti své mírně obézní studentky, „snad byste mi takové věci neměla říkat. V novinách o tom ještě nepíšou. Dokud se to neobjeví v tisku –“ „Normálně bych vás o tom informovat nesměla, pane profesore,“ pravila seržantka a pohlédla na mě přimhouřenýma očima, „ale napadlo mě, víte, že bych místo té zamčené místnosti – to je stejně strašná abstrakce, ne? Ten Strejček Abner a puška, která vystřelí, protože –“ převyprávěla mi obsah klasické povídky o zbožném šámusovi, kde do místnosti zamčené zevnitř pronikne Hospodin v podobě slunečních paprsků a zapálí rozbušku zbraně, jež se tak stane nástrojem Jeho trestu. „Radši bych se pokusila o něco na způsob Záhady Marie Rogetové, jestli víte, co myslím.“ Věděl jsem, co myslí, a posedla mě zvědavost. „Seminární povídky se stejně nikde neuveřejňují,“ dodala. „Takže chcete zpracovat skutečnou vraždu do povídky. Jako Poe.“

„Ano,“ pravila Sayersová. „A pokusím se najít vraha dřív, než na to přijde kapitán Baxter. Jako Poe. Zatím nejdůležitější stopu jsem stejně objevila já.“

Kapitán Baxter byl její šéf a stop bylo dost málo. V plechové skříni na kartotéku byla jedna zásuvka povytažená a složky vevnitř otevřené na svazku nadepsaném Pasternak, Mortimer. Někdo se v ní zřejmě hrabal a v mezeře před svazkem Mortimera Pasternaka našla seržantka kousek odloupnutého laku na nehty. Usoudila, že jej tam zanechal někdo, kdo se tu noc v hitchcockovské vile profesorky Matherové patrně sešel s jejím manželem. Z dlaně uškrceného, poněkud pootevřené, vytáhla seržantka knoflík, jaké se přišívají na tvídová saka. Význam laku na nehty kapitán Baxter okamžitě zlehčil: Parnella vrah uškrtil a k tomu je třeba značná síla, již těžko předpokládat u majitelky laku. Za druhou stopu kapitán Baxter seržantku pochválil: vraždil muž v tvídovém saku.

O knoflíku, který z takového saka utrhla Sidonie, jsem seržantce neřekl. Byl jsem zvědav, jestli na to přijde sama.

Kapitán ponechal význam kartotéční skříně zatím otevřený. Když se od profesorky Matherové dozvěděl, že skříň často sama zapomínala zavřít a že po vraždě zkontrolovala důležité listiny v kartotéce, a žádná nechyběla, vyloučil i tuhle stopu.

Kapitola IV.
Jak jsem selhal,
když byla Sidonie v úzkých

V zemi, kde jsme žili předtím, jsme já i Sidonie měli maléry, jaké v zemi, kde jsme žili nyní, lidé neznali, a proto je nezajímaly. Totiž: když o takových malérech člověk promluvil na party, přítomní zájem projevili, ale ten byl asi tak opravdový jako interes, s nímž jsem já na téže party vyslechl zprávu, že v letošním Super Bowl zvítězili Baltimore Oriols nebo někdo takový. A naše maléry? Já jsem napsal román a Sidonii odjel tatínek do Ameriky. Román na příkaz ÚV strany propadl u kritiky a Sidoniin tatínek vycestoval bez povolení. Pro mě měl poklesek následky celkem snesitelné – degradovali mě ze zástupce šéfredaktora dvouměsíčníku Literatura v zahraničí na pomocného redaktora v angloamerickém oddělení a celkem značně mi snížili plat. Sidonii, která byla zpěvačkou ve státním souboru Sedmikrása, přestali pouštět do ciziny.

Zájezdy do ciziny byly hlavním raison ďêtre souboru Sedmikrása. Byl to podnik exportní a Sidonie byla mladá a jako všechny mladé holky v té zemi, odkud vyjet vůbec nebyla záležitost cestovního pasu, toužila po cestování do ciziny. V době, kdy soubor cestoval do ciziny, držela však Sidonie, následkem poklesku svého tatíka, službu v kanceláři, kde s výjezdem do ciziny všechna činnost ustala.

Podobná nečinná zaměstnání mělo v té zemi mnoho lidí – můj líný bratranec Arnošt Lustig například, sekretář okresního výboru de iure existující Socialistické strany – jenže takoví lidé nastoupili do takových zaměstnání s vědomím, že tam nebudou nic dělat. Sidonie se stala zpěvačkou v Sedmikráse nikoli z lenosti jako bratránek Arnošt, nýbrž jednak proto, že někdo musel živit nezletilou sestru a matku, která jako manželka amerického rezidenta byla nezaměstnatelná, jednak proto, že chtěla cestovat do ciziny. O cestu do ciziny se pokusil i její starší bratr, rovněž bez povolení, takže dostal patnáct let a Sidonii přitížil. Mimoto na rozdíl od jiných podobných placených nezaměstnaných, které jejich nečinnost neohrožovala, Sidonii hrozilo, že jako nevyužitá síla, navíc špatného třídního původu, dostane vyhazov. A tak jsem se z blbosti zachoval dle rady líného bratrance Arnošta, o němž se říkalo, že se v tlačenici té země vyzná – což se jeho velmi dobře placená nezaměstnanost zdála potvrzovat –, zašel jsem na Vnitro a požádal o rozhovor se soudruhem, jenž má na starosti Sedmikrásu. Tomu jsem chtěl vysvětlit, že to se Sidoniiným třídním původem je omyl.

* * *

Už před Arnoštovou pitomou radou jsem uvažoval o románu o životě své ženy, který bych napsal s úmyslem nikoli literárním, ale abych jí kádrově pomohl. Tatínek v Americe a bratr v base jí totiž změnili vzorný proletářský původ na de iure buržoazní, a ten přispíval k jejím malérům. Měl to být dickensovský román o tom, jak se za Velké světové hospodářské krize narodila v hodinovém hotelu, protože nezaměstnaného tatínka z bytu soudně vystěhovali. Do toho jsem chtěl zamontovat dickensovské figurky s funkcí humorného odlehčení: dědečka horníka, jenž se živil špekem a rumem a ve třiceti zemřel na cirhózu jater, takže Sidoniina matka Evženie osiřela v šesti letech; babičku sociálnědemokratickou sufražetku (komunistická strana ještě neexistovala, takže tehdejší sociální demokrati se nepočítali za sociální fašisty), která na schůze strany vodila svých sedm dětí, aby si opatřila klaku, atp.

Z románu – jako z mnoha mých románových úmyslů – zbyla nakonec jen povídka a cenzura ji zabavila pro nedostatek marxistického přístupu. Povídka začínala větou: „Můj malér je, že jsem buržoazního původu. Kdysi to bývalo terno, jenže tenkrát já buržoazního původu ještě nebyla.“ Cenzor mi vysvětlil, že podle marxleninského učení je třídní původ neměnná konstanta, a doporučil mi prostudovat Engelsův spis O původu rodiny.

Na Ministerstvu vnitra se mi dostalo podobné lekce: soudruhovi, jenž mi dost znechuceně nebo snad zachmuřeně naslouchal, jsem přednesl story o životě své ženy, doma do detailů namemorovanou, včetně nepřijetí do obecné školy pro těžkou podvyživenost a otcovy dlouholeté nezaměstnanosti, která skončila tím, že ho zašilo gestapo. Prostě nanášel jsem před estébákem tlusté vrstvy naprosto módních barev štětcem přímo socrealistickým, a když mi došel dech, pravil příslušník „Mno,“ před sebou na stole otevřel fascikl, kde měl cosi založeno ukazováčkem, a zeptal se mě: „Skončil jste, soudruhu?“

„Ne docela,“ pokusil jsem se ho umlčet, ale soudruh jel ukazováčkem po nějakých řádkách, zastavil se a položil mi další otázku: „Jak ale potom vysvětlíte, že matka vaší manželky, údajně hornická dcerka, dne dvanáctého května devatenáct set padesát čtyři v prodejně Masna v Karlínské ulici číslo třicet sedm prohlásila, že soudruh prezident je vůl?“

To vysvětlit nešlo. Nemohl jsem říct, že Sidoniina matka má pravdu.

Sidonie dále úřadovala v zavřené kanceláři, a pak se objevil Sedláček. Se svým marxistickým selháním na cenzuře a na Vnitru jsem si to tenkrát nedal dohromady.

* * *

Ve vylidněné kafetérii jsem pozdě odpoledne zastihl seržantku Sayersovou ve hnědé studovně nebo jak zní český idiom. Koukala se nezaostřenýma očima na televizní obrazovku, co chvíli propukající v protivný smích, a já si pomyslel, že je smutná, protože se jí zatím nepodařilo chytit vraha nebožtíka Parnella. Jako obvykle jsem byl vedle.

„Pamatujete se, jak vypadala Oprah ještě před měsícem?“ otočila se ke mně se smutkem v očích, které se po mém příchodu zaostřily.

„Kdo?“

„Oprah.“

Žádná studentka tak zvláštního jména se mi nevybavila v mysli a seržantka místo odpovědi ukázala na obrazovku. Na ní se pěkná černoška vyptávala dvojice opačného pohlaví na nějaké sexuální důvěrnosti. Došlo mi, že jsem byl opět jednou přistižen při televizní negramotnosti.

„Jako já!“ pravila seržantka tragicky a v očích, které nešly popsat jako velké, se jí zatřpytily slzy. „A jsem už tři měsíce na Rapidredukční dietě jako ona.“

Sjel jsem pohledem z černošky na seržantku, ta mezitím vstala a otočila se ke mně en face. Byla stejná jako vždycky od chvíle, kdy se poprvé objevila v mém semináři, a ve stejných džínsech fest na tělo. Měla evidentně poněkud nad váhu.

V jejích očích asi ne poněkud, když z toho byla tak smutná.

„Nevidím rozdíl mezi váma a tou –“ pohlédl jsem na obrazovku, „– Operou.“

„Oprah,“ opravila mě trpce. „Já vím, že vy jste hodný, ale nemusíte mi lhát. Mně je jasné, že vypadám jako hroch.“

Anglicky to znělo líp: hippopotamus.

„Počkejte, seržantko Sayersová.“

„Když se postavím mezi Quentinku a Whitfordku, tak vypadám,“ pravila seržantka a papírovým kapesníkem si utřela slzy. Potom kapesník zmačkaný do kuličky virtuózně hodila do koše na odpadky na druhé straně místnosti, jak se slušelo na pivotmanku ženského týmu mississaugské policie. Basketbal byl jednou z metod, jak zeštíhlet. Věděl jsem, že zcela marnou, jenže to si Sayersová nepřipouštěla. Dříve se tomu říkalo osud, později metabolismus, dnes DNA a vycházelo to na stejno.

„Dorothy,“ řekl jsem tónem, o němž jsem věděl, že jí v jejím žalu nepomůže, a ona taky můj soucit policajtsky odmítla.

„Never mind!“ řekla. „Kellyho jsme museli pustit.“

* * *

„Sidonie!“ pravil jsem tenkrát zděšeně.

„No, protože mi bylo hned jasný, proč zrovna Julie,“ řekla Sidonie nejistým hlasem. „Ona chodí s tím medikem Markovičem, proto po mně chtěl na ni posudek. Markovič je Srb.“

Markovič byl příjemný chlápek, ale byl Srb. V těch dobách to bylo skoro jako být Žid v dobách jen poněkud vzdálenějších.

„Tak mi napadlo, že Julče pomůžu, a až na mně bude chtít zas nějaký posudky, řeknu mu, ať mi vleze na záda,“ pravila Sidonie tím samým nejistým hlasem, který se jí trochu začal třást. Třesu jsem rozuměl zatraceně dobře. Sám jsem se uklidnil teprve tříhodinovou procházkou po břehu Vltavy, když si mě podali kvůli Websterovu slovníku, který mi na mou žádost poslal Sidoniin tatínek z New Yorku, a bez mé žádosti přibalil Partisan Review s článkem o roztržce Moskvy s Markovičovým prezidentem.

„Jak jí chceš, prosím tě, pomoct?“

„No, napíšu, že chodí s nějakým Bulharem. Proti těm nic nemaj,“ pravila Sidonie. „A vylíčím ji jako dobrou soudružku, což vona pitomec je, a aby to nebylo nevěrohodný, že z ní dělám takovou vzornou osobu, napíšu, že je někdy líná a málo si meje vlasy. To na ni vrhne příznivý světlo.“

Politicky měla pravdu. Bylo to v době kampaně proti buržoazní fintivosti. Mou sestřenku Evu právě vyhodili z medicíny, protože při biologickém praktiku docent Vorel, přední československý lysenkovec, z medičky ucítil voňavku.

A tehdy jsem žalostně selhal. Místo abych Sidonii poručil, ať Julče ani žádné jiné nepomáhá, schválil jsem pošetilý projekt, neboť mi bleskla hlavou pitomá myšlenka, že co nedokázaly moje povídka a výprava na Vnitro, dokáže Sidoniina ochota vyhovět pracovníku MV, i když poněkud jinak, než si přál. Pak jsem musel odejít na školení nestraníků, na něm mi moje nebetyčná pitomost došla, ale když jsem se vrátil domů, byla už Sidonie pryč a Sedláček měl v ruce posudek o vzorné Jůlince, která si příkladně nemeje vlasy a milence si volí podle politického klíče.

V hrůze jsem čekal, co na Sidonii bude chtít Sedláček příště a co na ni vytáhne, když odmítne podepsat. Utěšoval jsem se, že nemá co vytáhnout, protože nic horšího než bráška v koncentráku a tatínek ve Spojených státech se Sidonii nemůže stát, a o těch vnitráci vědí. Pokud jde o mě, zapletl jsem se před Sidonii s Geraldinkou, ale pouze milostně; o jejích stycích s britským vyslanectvím jsem nevěděl nebo, popravdě řečeno, věděl, ale pro jistotu jsem se jí na ně neptal. Mimoto to taky bylo už dva roky, co ji zašili, a mě vynechali. A pokud šlo o Oatisovu tiskovou agenturu, kde jsem se informoval na místo, to byly už dobré čtyři roky a zůstalo jen u ústní informace; proto jsem opět vypadl ze hry, když den nato zalígrovali i Oatise. Na zařazení do Oatisovy nebo Geraldinčiny skupiny bylo tedy snad už pozdě a nezdálo se mi, že by kvůli mně dávali dohromady nějakou zvláštní novou skupinu. Můj malér s románem byl všeobecně známý, tím se vydírat nedalo.

Přesto jsem měl drahnou dobu žaludeční potíže, a že k další schůzce nedochází, mi spíš ubralo, než přidalo na klidu. Ale když se nic nedělo ani měsíc poté, co zahynul Milan Nárožník na pelhřimovské silnici, uvěřil jsem vlastní identifikaci Nárožníka se Sedláčkem, uklidnil jsem se, zapomněl jsem na své selhání a vůbec na všechno nepříjemné. Zůstalo jen mladé manželství se Sidonií, která byla čím dál hezčí. Asi jí prospíval sexuální život, ačkoliv tím to sotva mohlo být, protože ten měla už přede mnou, a ne chudý. Spíš to tedy bylo to duševní, i když Sidonie byla pohan a do kostela se mnou nechodila.

Jůlinka?

* * *

„Vy jste věřili, že to myslel vážně?“ podivil jsem se. „Kelly není žádný prchlivec, jenom alkoholik. Možná že žárlí, ale není italský zedník, nýbrž irský profesor psychologie.“

„Zásada je prozkoumat každé podezření,“ řekla seržantka. „Bohužel Kelly měl alibi, které nám jednou ranou rozbilo dvě hypotézy.“

„Vyjádřete se jasně, seržantko Sayersová,“ řekl jsem.

„Byl v inkriminovaném čase nevěrný své ženě s Jennifer Brownovou, a ta mu to alibi potvrdila…“

„No a?“

„Copak to nechápete, pane profesore? Brownová byla přece sama podezřelá.“

* * *

Sidonie a Jůlinka byly kamarádky, jak se mezi děvčaty říká, nejlepší. Politicky to snad nebylo nevhodné: Jůlinka mohla svůj kamarádšoft se Sidonií vysvětlit ideologicky správně, že totiž na Sidonii tzv. působí. Spíš to bylo divné: Sidonie platila v Sedmikráse za černou ovci, kdežto Jůlinku při každé příležitosti vyvěšovala Marie Sochová, politická pracovnice souboru, na tabuli cti. A Jůlinka se o takové pocty ze všech sil snažila – byla to tehdy pravověrná svazačka a Sochová byla pro ni něco jako osobní zástupkyně s. Stalina v Sedmikráse. Poctami Sochová cílevědomě připravovala předsednici souborové skupiny ČSM na členství v KSČ – čest nejvyšší.

Nakonec však udělali politručce čáru přes rozpočet dva muži: Markovič a Sedláček. Markovič pro svou politicky nepřístojnou národnost a Sedláček, protože se zabil dřív, než mohl na vyšší místa nahlásit, co mu o národnosti Jůlinčina milého písemně nakukala Sidonie. Markovič svůj etnický původ odvolat odmítl, zabásli ho a pak vypověděli z republiky. Předsednictvo partajní organizace dospělo poté k názoru, že sexuálně Jůlinka na nejvyšší poctu zatím nedozrála, takže Sedláček ji svou smrtí zachránil před vstupem do strany. Kdyby Sidoniin falešný posudek před osudným výletem v bavoráku postoupil, kam měl, byla Sidonie vinna Jůlinčiným životním neštěstím.

Brzo nato se Jůlinka seznámila s bezpartijním, mezi lidem však krajně oblíbeným filmovým komikem, spustila se s ním, začala si mýt vlasy, pod komikovým vlivem se dala na pití, přišla s ním do jiného stavu, vzala si ho, přestala pít, povila mu tři děti a začala na něj působit, aby alkoholu rovněž zanechal. Jenomže u komika neexistovaly biologické důvody, jež jsou příčinou abstinence u žen, ztloustl a zemřel předčasně na cirhózu jater. Členkou strany se Jůlinka nikdy nestala.

Ale před manželstvím a všemi jeho následky byly Jůlinka se Sidonii nejlepší kamarádky a těmi zůstaly bez přestávky pořád, přes všechny Jůlinčiny kotrmelce i přemety doby. Vázala je k sobě intimita, jaká bývá mezi mladými ženami: hned jak jsem Sidonii bez zvláštní námahy svedl, musela se s tím asi svěřit Jůlince. Jistě to nevím, ale přišel jsem náhodou do kavárny, kde Jůlinka seděla s populárním komikem, a sotva jsem vstoupil, nespustila ze mě oči, a dokonce se na mě usmála, až po mně komik šlehl nevlídným zrakem. Pokus o flirt to nemohl být, ačkoliv nejlepší kamarádky k tomu mívají sklon.

Ne, byla to ta intenzivní intimita, jakou těžko rozeznat od homoerotického vztahu, aspoň pozorovateli z vnějšku. Léto předtím, než jsem Sidonii sbalil, strávily nejlepší kamarádky spolu pěší túrou po východním Slovensku, kde zapisovaly lidové písně, neznámé, protože dost drsného charakteru. Večer spolu hleděly na hvězdy z okének stodol, kde je nechávali přespat, a povídaly si až do rána, kdy je obvykle vzbudil čeledín cestou pro seno na podestýlku. Takové noční dialogy mladých žen spojených svazkem intimního přátelství jsou jednou ze záhad lidského rodu. O čem proboha obě holky dokázaly kecat noc co noc až do svítání skoro tři neděle. Jenom skoro, neboť když jim dovolená užuž končila, musely ze Slovenska uprchnout. Čeledín v poslední stodole místo ráno přišel v noci, a ne pro podestýlku. Skončil se zlomenou nohou, jak spad ze žebříku, a nejlepší kamarádky se raději vytratily.

A Sidonie, pro to věrné přátelství, jen taktak že nespískala Jůlince životní neštěstí.

Kapitola V.
Jak seržantka Sayersová opustila úmysl
následovat Poea a rozhodla se pro strýčka Abnera

Byl to vlastně dobrý gag. Vážně pracující kriminalisté nejsou však milovníky gagů a seržantku Sayersovou pohoršilo, že jsem se zasmál. Ihned jsem se omluvil, aby mi studně informací nevyschla. Nic takového se nestalo.

„V detektivce by to bylo možná komické, i když ne moc,“ pravila seržantka. „Ale vyšetřujem skutečnou vraždu.“

„Máte pravdu. Pokud jde ovšem o mou nechápavost, tady pravdu nemáte. Neměl jsem tušení, že paní Brownová je taky podezřelá.“

„Vždyť jsem vám to řekla!“ seržantka zaváhala. „Nebo neřekla?“

„Neřekla.“ Užuž jsem chtěl vyjádřit názor, že by mi to snad ani neměla říkat, zvědavost ovšem zvítězila.

„Ve věcech zavražděného se našlo pornografické video. Je na něm Brownová s profesorem Kellym.“

Donedávna se u vyděračů nacházely pouze pornografické fotografie, dlouho jenom černobílé. Technika pokročila. Napadlo mě, jak by se k vydírání přes sex dal využít kompjůtr. Jistě by to šlo, jenže podobně jako vysoká matematika byla i tahle věda mimo okruh mých vědomostí.

Gag ale nabyl nové kvality.

Seržantka řekla:

„Z toho dedukujeme, že nebožtík Parnell Brownovou vydíral, a domnívali jsme se, že ho zavraždila ona. Jenomže Kelly jí poskytl alibi, a to potvrdili v motelu Xanadu. Úředník v recepci si je pamatoval, když si tam v inkriminovanou noc najímali pokoj, a Brownová byla při tom, když ráno Kelly pokoj platil.“ Seržantka se zamračila. „To zároveň poskytlo alibi Kellymu.“

Odmlčela se, ani já jsem nepromluvil.

„To jsou jediní dva podezřelí,“ pravila po chvíli zachmuřeně. „Aspoň zatím.“

Přišla mi na mysl podezření, na něž neexistují alibi. Alespoň ne v tom světě, kde jsme žili dřív. Poté, co tam padl režim někdejších revolucionářů a pozdějších fízlů, Sidonie si tam jela pro metál.

Pak jsem si vzpomněl na dvě pozorování své zoufalé ženy, a zase jsem je seržantce zatajil.

* * *

Už před koncem toho režimu, jenž nezahynul explozí, ale zakňouráním, upadla Sidonie v Torontu v podezření. Z toho se dostala, neboť pan Krtek se pod tíží svědectví přiznal.

„Že Sidonie jezdí do Prahy?“

„Každej druhej měsíc,“ pravil Klecanda… „Z Kanady večer odlítá na kanadskej pas a do Prahy ráno přilítne na československej. Na letišti ji čeká černá limuzína, odveze ji na Vnitro, tam vona podá hlášení, limuzína ji zas odveze do Ruzyně a odpoledne odlítne do Kanady. V Torontu je ve čtyři hodiny zdejšího času, takže to celý stihne za necelejch čtyřiadvacet hodin.“

„A to říkal tobě? Nemáš to z druhý ruky?“

„Mně osobně,“ kývl Klecanda.

Asi šest let nato, po Seznamech pana Mrkvičky, jsem si na Sidoniiny údajné cesty do Husákova vzpomněl. Že by existovalo nějaké spojení mezi drbavým panem Krtkem v Torontu a použitým panem Mrkvičkou v Praze? V jeho fiktivní biografii mé ženy „Kápněte božskou, paní Sidonie!“ se přece taky vyskytovaly tajné lety do Prahy za účelem podávání fízlovských raportů. A pan Krtek měl důvod, aby kvůli mně Sidonii nenáviděl.

„Seš ochotnej mi to dosvědčit?“ zeptal jsem se Klecandy.

„Samo. Slyšel jsem to vod něj na vlastní uši.“

Klecanda byl kolega Sidoniina bráchy Mirka, s nímž deset let horničil na Jáchymovsku, ale nápravné snahy toho nápravného zařízení se u něho minuly účinkem, stejně jako u Sidoniina bráchy.

„Tak pojď,“ vyzval jsem ho a zapadli jsme do podzemky.

Toho dne totiž v Torontu zasedalo předsednictvo snad nejvelezrádnějšího ze všech velezrádných spolků exilu, Rady svobodného Československa. Poúnorový pan Krtek byl členem jako funkcionář sociální demokracie, já – díky nedávno vyšlému překladu mé detektivky Kupa mrtvol do finštiny – jako mezinárodně známý spisovatel. Byli jsme tedy s Krtkem bratři.

Klecanda zachmuřeně reprodukoval Krtkovu story o mé ženě a já jsem se zalíbením pozoroval, jak bratr růžoví, pak rudne a potom si klasicky otírá čelo kapesníkem.

„Bratři a sestry, to je omyl!“ pravil nešťastně a předsedající bratr Horn se přísně zeptal:

„Jaký omyl, bratře?“

Filtrem chlupaté deky z pana Krtka vylezlo, že nemyslel paní Smiřickou, nýbrž paní Židličkou. Byl to od něho dobrý tah. Paní Židlická skutečně do Prahy jezdila, neboť měla upravený vztah, a dost možná se i stavovala na Vnitru, i když černou limuzínou ji tam sotva vozili. Na druhé straně status upravené jí de facto bránil v příliš nekompromisní apologii vlastní cti. Bratr Horn se po Krtkově přiznání trochu zarazil, potom však prohlásil, že šířit takové pomluvy o paní Židlické je skoro stejně závažný poklesek jako šířit je o sestře Smiřické. Manželu upravené Židlické, který byl vzdor jejímu cestování bratr, a dokonce člen širšího předsednictva, nabídl bratr Horn čestný soud s provinilým Krtkem. Soud bratr Židlický odmítl – s ohledem na upravený vztah své ženy, což samozřejmě neuvedl – a oznámil, že jeho žena se spokojí s ústní omluvou. Krtek z maléru vyklouz a Sidonii navrhl bratr Horn, aby ji Krtek taky poprosil o odpuštění. Sidonie řekla, že jí stačí ta veřejná satisfakce na schůzi, a tak se Krtek vyvlíkl i z toho. Ne úplně – s tím však už Sidonie neměla nic společného: podroušený Klecanda mu v hospodě Mourek Inn dal přes držku a odůvodnil to lehké ublížení na těle zcela neideologicky. Chtěl mu prý už dávno rozbít hubu, protože ji má od ucha k uchu a Klecandu to svádí k násilí.

Ale vztek bratr Krtek měl, a kdoví –

* * *

„Takové alibi nemá podle mě velkou cenu,“ řekl jsem seržantce.

„Jsou oba ochotni přísahat na bibli,“ pravila Sayersová bezradně. „Co s tím chcete dělat?“

„Slečno Sayersová, nebudete mi, prosím vás, vy, studentka kriminologie, říkat, že nevíte, proč takové alibi nemá cenu?“

„To já vím,“ řekla seržantka. „Když odešli do pokoje, mohl on vylézt oknem, odjet do domu paní profesorky Matherové, zavraždit Parnella, vrátit se k motelu a vlézt zpátky do pokoje oknem. Stačila by mu na to slabá hodinka.“

„No vidíte,“ řekl jsem.

„No vidím,“ řekla Sayersová. „Jenže bychom mu to museli dokázat.“

Inu ovšem. Ve světě, kde jsme žili teď, se k přiznání podezřelí donucovali důkazy, nikoli za použití intenzivních výslechových metod. Od Sidoniina bráchy jsem se dozvěděl, že tak zněl v nápravných zařízeních terminus technicus pro rozbití huby a jiné intenzity.

„Já si asi radši budu vymýšlet tu záhadu zamčeného pokoje,“ pravila seržantka dost sklesle. „Jako strejček Abner.“

To taky učinila, a nevymyslela nic. Stejně jako ani pod vedením svého šéfa kapitána Baxtera nezjistila, kdo odkrouh Dicka Parnella. Mělo to jeden vedlejší následek: po svém profesionálním neúspěchu nepřestala sice seržantka chodit ke mně do kanceláře, avšak konzultovala jenom detektivní abstrakce s devaterem známých řešení a služební tajemství mi – málem – přestala vyzrazovat.

* * *

Tři dny po jejím velkém rozhodnutí jsem jí rozmluvil metodu, kterou ty tři dny vymýšlela. Když se to odpoledne dostavila na konzultaci, svěřila mi s nadějí v očích, že její šéf kapitán Baxter neřekl ještě k aféře Parnell poslední slovo, ale hned to zamluvila příběhem opice vycvičené vrahem, která po jeho odchodu dveřmi pokoj zevnitř zamkne a sama unikne krbovým komínem. „Je to metoda bohužel nepůvodní – pouhá varianta čtvrtého řešení definovaná J. D. Carrem – a navíc vzhledem k té těžce uvěřitelné situaci zamčené místnosti krajně nepravděpodobná,“ řekl jsem seržantce smutně a ona ještě smutněji pravila, že můj kurs asi nechá plavat a pokusí se přemluvit profesora Cunninglawa, aby ji ještě vzal do semináře o identifikaci uřezaných hlav a údů. Pokrčil jsem rameny, ale když sebrala své papíry a hotovila se k odchodu, v poslední chvíli jsem se jí zeptal:

„Víte, co mně vrtá hlavou?“

Zastavila se.

„Myslíte –“ a zmlkla, protože se přece rozhodla, že se mnou bude mluvit výhradně o literárních abstrakcích.

„Myslím to pozoruhodné chování Dicka Parnella v noci.“

Zapřemýšlela a odpověděla klasicky:

„Parnell byl doma.“

„To je právě to pozoruhodné chování,“ řekl jsem. „Využil snad nepřítomnosti manželky k tomu, k čemu se takové situace využívá ve fraškách? Jenomže fraška skončila vraždou a člověk, s nímž měl Parnell v manželčině domě rande, byl podle všech příznaků muž.“

Seržantka otevřela ústa, chtěla něco říct, ale neřekla nic.

Kapitola VI.
Co dělal Parnell sám doma a jak jsem si vzpomněl na jednu konferenci

Zdálo se, že Sidonie udělala chybu, když dala interview redaktoru Mladé fronty dnes. Protože měla čisté svědomí, vylíčila svou zápletku s estébákem podle pravdy. Měla si patrně vzpomenout na přísloví, že mlčet je zlato, jenže o taktice nepoučilo Sidonii ani to desetiletí, které prožila jako vdaná žena v zemi lidově zvané Absurdistán. Tam to staré české přísloví přeložili do němčiny jako Maul halten und weiter dienen a Sidonie moc německy neuměla. Vysvětlila redaktorovi Pískalovi, že raport o Jůlince Sedláčkovi napsala, aby rozptýlila mraky podezření, které se nad její nejlepší kamarádkou stahovaly proto, že se dala svést Jugoslávcem. Proti mimomanželskému sexu měla sice Strana v těch dobách rovněž výhrady, avšak pouze morální; jelikož svůdce byl podle Sidonie Bulhar, nikoli příslušník reakčního národa, nelpělo na Jůlinčině obcování stigma politické nesprávnosti. Z morálních důvodů mohli Jůlinku donutit pouze k manželství – jako svazačka se měla nejdřív vdát, když chtěla obcovat –, ale nikoliv k jiným formám spolupráce. Ty by jí hrozily, kdyby to bylo s Jihoslovanem.

Jeden příjemný následek Sidoniina pravdomluvnost měla: po čtvrtstoletém odmlčení se jí nejlepší kamarádka ozvala. Dopisovat si s emigranty nebylo v éře Gustáva Husáka do té míry nebezpečné jako známost s Jihoslovanem v dobách Jůlinčina mládí, ale kvůli dětem Jůlinka pro jistotu se Sidonií korespondenci nevedla. Sotva však vyšlo interview, dorazilo do Toronta psaní, kde se nejlepší kamarádka, jak to mezi nejlepšími kamarádkami má být, pohoršovala nad drzostí, že estébák dal Sidonii na Seznam. Z psaní vyšlo taky najevo, že v době, kdy jí Sidonie chtěla pomoct přes estébáckou konexi, Jůlinka se už na radu politručky Sochové s Jugoslávcem rozešla a navázala styky s bulharským studentem filozofie. Sidonie to nevěděla a její snaha byla tedy de facto zbytečná. Většinu Jůlinčina dopisu vyplnila lamentace nad vlastní minulostí: vlivem populárního komika i vlastním zmoudřením stala se z Jůlinky velmi agresivní reakcionářka, a nyní se nejlepší kamarádce v nepředstíraných výčitkách svědomí omlouvala, že svým dávným aktivismem pomáhala upevňovat režim, který nejlepší kamarádce provedl tohle svinstvo. Větší část viny za mladistvou pitomost svalovala přitom na bedra Sochové, zejména proto, že jí rozmluvila Jugoslávce, takže jsem měl dojem, že toho rozchodu lituje, a to nikoli z politického hlediska svého nynějšího reakcionářství. Markovič jí koneckonců případným sňatkem mohl umožnit odchod do země, kde učení všech učení příjemně zdeformovali; Amerika to sice nebyla, ale nebyla to ani země socialismu, dle lidové charakteristiky tuhého jako řemen. Ovšem po Jugoslávci a po kratičké epizodě s Bulharem přišel populární komik, s ním měla děti a byl to člověk moudrý a lidový jiným způsobem, než lidovost definovala strana. Proto měl celý krátký život, jak se v tom státě říkávalo, potíže.

Zastyděl jsem se za vteřinové podezření, podle všeho mužsko-šovinistické, a připsal jsem k Sidoniině odpovědi srdečnou doušku. Mezi nejlepšími kamarádkami se rozvinula intenzivní korespondence a ta Sidonii držela nad propastí zoufalství, do níž padala, a já jsem jí byl houby platný.

* * *

Neboť ostatní následky interviewu nebyly tak příjemné. Jakýsi doc. dr. Adolf Hrabě, DrSc., v dopise redakci časopisu Zničte komunismus! kategoricky prohlásil, že naprosto nezáleží na nějakých dobrých úmyslech: slušný člověk měl jakékoliv (kurzíva byla v dopise) námluvi (sic, ale to možná byla chyba sazeče) zločinecké organizace rozhodně odmítnout. Tím, že se Sidonie snížila k vypracování posudku o Jůlii Tyburcové, stala se de iure a de facto agentkou StB.

Oborem dvojnásobného doktora byla historie, kterou učil na Universitě Karlově, a akademické tituly rámující jeho jméno, zdálo se mi, nenaznačovaly, že by se rozhodně vyhýbal všemu, co mělo co dělat se zločineckou organizací, jež zavedla akademický titul i za jménem. Později v Praze jsem se dozvěděl, že pod tlakem studentů odešel docent Hrabě do důchodu, a málem mi ho bylo líto. Dopis do novin byl asi pokus obrátit kabát, a nevyšel. Mě život poučil, že každý radikalismus má pouze tři zdroje a tři součásti: blbost, špatné svědomí nebo nezvládnutelnou nenávist.

* * *

Seděl jsem s Wendy McFarlaneovou u baru v Kulhavé kachně a reprízovali jsme dialog už mnohokrát přeříkaný.

„Neměl byste tolik pít,“ ukázala Wendy na sklenku bourbonu přede mnou, ani jsem nevěděl, jestli třetí, nebo čtvrtou.

V tom jsem spoléhal na barmana, který účty vedl přesně, a doufal jsem, že poctivě.

„Já vím,“ odpověděl jsem.

„Tak proč tolik pijete?“

„Já nevím.“

„Ale víte. Jste profesor, tak abyste nevěděl.“

„Stydím se,“ řekl jsem. „Tak neinteligentně bych neměl odpovídat inteligentní sofomórce, jako seš ty.“

„No neměl byste,“ řekla Wendy. „Jste alkoholik jako můj táta. Taky to nemá zapotřebí, taky neví, proč to dělá, a přesto pije.“

„Protože je alkoholik,“ uzavřel jsem malé cvičení v logice. „Tomu se říká circulus vitiosus.“

Wendy se zamyslila. Pak řekla:

„Co je circulus, to vím. Ale co je vitiosus?“

Wendy chodila na Začátečnickou latinu, protože se chtěla stát kněžkou anglikánského vyznání. Pohoršil jsem se:

„McFarlaneová! Vždyť jste minulý semestr brala srovnávací lingvistiku!“

Brala, neboť, jak se mi jednou přiznala, líbil se jí mladý a velice učený profesor McLeod. Přesto se zastyděla, a protože měla ráda histrionská gesta, udeřila se pěstí do čela.

„Samozřejmě! Vitiosus. Bludný kruh.“

Moje zvýšená potřeba nebyla tou dobou výsledkem bludného kruhu, opisujícího křivku mezi vědomím škodlivosti a neschopností přestat si škodit. Propadl jsem se do vlastní studny zoufalství, neboť jsem nevěděl, jak zoufalou Sidonii utěšit. Ji utěšoval alkohol, ale když jsem přišel s kázáním podobným exhortaci anglikánské kněžky, odbyla mě krutými slovy „Nech mě bejt!“, v mém životě tak často užívanými, nikoli mnou. Byl jsem jí houby platný, neboť jsem nabízel pouze pomoc z lásky. Sidonii drtila zloba historie.

Jenže s tím jsem se Wendy nesvěřoval. Do Kulhavé kachny vešla Janice Whitfordová a zamířila ke stolu obsazenému kolejními fotbalisty. Oba jsme ji provázeli pohledem. Jako vždy kráčela v lati, aby zdůraznila sportovní dokonalost svého těla, ale zrzavou nádheru na hlavě měla nějakou zplihlou. Asi vynechala obtřídenní seanci u Vidala Sassoona.

„Vypadá ubrečená,“ poznamenal jsem.

„To ji tak vzalo, že oddělali Parnella.“

„Ale! A proč?“

Wendy na mě pohlédla pohrdavě:

„Povídal jste něco o inteligentních otázkách. Nebo odpovědích.“

Vzpomněl jsem si, čeho si všimla Sidonie na departmentální party. Přesto jsem vypočítavě dělal hloupého.

„Takže to ví celá škola?“

Wendy zavrtěla hlavou.

„Vím to jen já. Jely jsme spolu vlakem do Montrealu a ona se nalízla.“

„Ona se?“ zeptal jsem se s důrazem na anglický ekvivalent zvratného zájmena. Wendina formulace byla z hlediska gramatiky její mateřštiny neidiomatická. „She got herself plastered?“ podivil jsem se.

„Well,“ pravila Wendy. „Viděla jsem, že je něčeho nadržená, tak jsem si dala taky whisku.“

„A ona si dala druhou?“

„Dala si jich několik. Proto si nevšimla, že já jsem zůstala u první.“

„A svěřila se ti.“

„No. Na zpáteční cestě jsem jí musela slíbit, že to nikomu neřeknu.“

„Proč’s to neřekla mně?“

Čekal jsem, že se odvolá na dívčí slib. Přepočítal jsem se.

„Protože nejsem drbna,“ pravila Wendy.

Na chvíli mě to umlčelo. Rychle jsem zapřemýšlel, existuje-li nějaká definice drbny. Asi ne. Wendy jenom ráda vyprávěla o lidech svého dost malého světa. Neměla však fantazii, proto nebyla schopna si něco vymyslet. Měla tedy pravdu. Drbna nebyla, přijmeme-li jako důležitý prvek definice představivost.

Řekl jsem:

„Proč mi to tedy říkáš?“

Opět se zamyslila. Aspoň to tak vypadalo. Ve skutečnosti bojovala s pokušením. Boj, podobně jako v případě mužů boj proti Chandlerově láhvi, dívky jako Wendy vždycky prohrajou.

„Protože teď už je to jedno. Už si ji neveme. Je mrtvej.“

„Takže to roztroubíš po koleji, co?“ řekl jsem.

Wendy můj vulgarismus poněkud urazil.

„Já nikdy nic neroztrubuju!“

„Ale mně to říkáš.“

„No říkám,“ pravila Wendy.

„A proč ne celé koleji.“

„Protože když to řeknu vám, nemám už potřebu to říkat jinýmu.“

Nejdřív mě její replika zarazila. Z lingvistické logiky by vyplývalo, že pokládá za drbnu mě a že špinavou práci roztrubování po koleji vykonám za ni já. To by však byla interpretace nezakotvená v realitě. Wendy dobře věděla, že její informace o malém světě, kde žije, si nechávám pro sebe a používám je k vlastním cílům, většinou spisovatelským.

Ne. Nic takového svou syntaxí nemyslela. Naznačila mi něco mnohem intimnějšího, nikoli v sexuálním smyslu. Tím, co řekla, řekla mi, že jsem její vrba. A v té funkci jsem se jí osvědčil. Nikdy jsem si vůči ní nic nedovolil, ačkoliv byla u mě v kanceláři pečená vařená, a dokonce už za starých časů, kdy dveře nemusely zůstávat otevřené. Ani ona toho nezneužila. Snad to bylo jejím studijním cílem, stát se kněžkou anglikánské církve. A já byl ženatý a Sidonie umírala žalem.

Tak mi vyklopila, co se během šestihodinové jízdy vlakem z Toronta do Montrealu od Janice dozvěděla. Přesně řečeno, dozvěděla se to během prvních tří hodin. Potom Janice usnula a na jednání konference anglikánské mládeže, jež se zahajovalo odpoledne, přišla až druhý den ráno. Den nato, cestou z Montrealu do Toronta, zůstala střízlivá, zapřísahala Wendy, aby nikomu nic, a protože asi Wendy znala, nakonec vytáhla z kabelky kolibří vydání Písma svatého a na ně jí to Wendy musela odpřisáhnout.

Wendy se tedy možná dopustila křivopřísežnictví, ledaže pro vrby to neplatí. Dozvěděl jsem se, že manžel profesorky Matherové se vůči Janici dopustil slibu manželství a že Matherová návrhem rozvodu nebyla nadšená. Jedním z vedlejších následků ženského osvobozovacího hnutí bylo, že v soudnictví padly staré buržoazní předsudky jako vina nebo nesouhlas, a Parnell se tedy mohl na mínění Matherové vykašlat a jednoduše vyměnit starou zámožnou manželku za mladičkou velmi bohatou. Vymoženost feministické justice zároveň umožňovala rozdělit společný majetek napůl.

I když to by asi nešlo tak hladce, možnost to byla, a pokud se dalo soudit z Parnellova charakteru, přes bohatost nové manželky by o polovinu jmění své staré choti téměř zaručeně usiloval.

„Wendy,“ řekl jsem dívce, která tak dokonale prohrála boj s ekvivalentem Chandlerovy láhve whisky. „Znáš Dorothy Sayersovou?“

„Myslíte tu spisovatelku, nebo tu tlustou policajtku?“

„Myslím tvou kolegyni z mého semináře tvůrčího psaní detektivek,“ pravil jsem a přes vyčítavý pohled své mladé přítelkyně jsem mávl na barmana. Nato jsem svlažil rty a pokračoval jsem: „Jako inteligentní žena chápeš, že tohle si nemůžeš nechat pro sebe. Já taky ne. Musíš to říct seržantce Sayersové.“

„Nojo – ale,“ začala Wendy, a neřekla, co chtěla říct. Došlo jí, že na přísahu na bibli se nemůže odvolávat, když ji právě porušila.

„Nebo jí to povím já,“ řekl jsem.

Zase chvilka přemýšlení. Kdybych to seržantce řekl já, musel bych ji taky informovat, odkud to mám. Wendy by vypadala jako drbna, a takovou vlastnost ona popírala. Domnívat se, že rázná seržantka rozliší nuanci mezi vrbou z legendy a drbnou ze skutečného světa edenvaleské koleje, bylo pošetilé.

Wendy vzdychla:

„Dal byste mi drink? Nemám s sebou dost peněz.“

Mávl jsem na barmana, ukázal jsem na svou sklenku a vztyčil jsem dva prsty.

„S radostí,“ řekl jsem.

„S radostí byste neměl,“ pravila Wendy. „Škodí to na zdraví.“

Barman pohotově přisunul dvě sklenky plné ohnivé vody.

„Ale jsem sotva zletilá,“ pravila Wendy, „a gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus.“

Ačkoliv sotva zletilá, byla to už dost vzdělaná dívka.

* * *

Ve svém zoufalství se Sidonie rozjela do Prahy. Jůlinka jí napsala, že jediná cesta k rehabilitaci z nařčení, že Sidonie byla fízl, je žalovat Ministerstvo vnitra. Rozjel jsem se s ní, třebaže na její duševní stav, přes všechnu snahu, neměl jsem tehdy nejmenší vliv. Bývalý kamarád, jenž byl nyní hlavou státu, jí dohodil svou advokátku, a Sidonie se vší silou svého zoufalství upjala na tu zatím neznámou ženu. Na letišti před odjezdem vyhrnul před Sidonii bývalý mukl Jiroušek rukáv a ukázal jí stopy po estébácké cigaretě. První den v Praze, ve Filmovém klubu, kde jsme měli rande s Jůlinkou, vyjádřil se jí do očí Emil rytíř Konrád z Hrádku, že s fízly se nebaví, a odsedl si s největším možným množstvím ostentativnosti. Sidonie zbledla a poručila si dvojitou whisky. Protože tehdy ještě ve Filmovém klubu neměli led, sťala se hned po druhé dávce, a když dorazila Jůlinka, nešlo už dělat nic než dovézt Sidonii do hotelu a uložit ji do postele. Rozbírali jsme s Jůlinkou situaci a Jůlinka vytáhla papír, na nějž si ze Seznamů pana Mrkvičky vypsala všechny osobní přátele a veřejně známé osobnosti. Byla to pozoruhodná skupina lidí, dalo by se říct výkvět pražské společnosti, od kardinála katolické církve přes mého starého přítele Očenáše, autora science fiction, přes mého drahého kamaráda Lestera, jenž ve svinské době, jež předcházela svinské době, v níž jsme prožili pozdní mladý věk, vydával ilegální jazzový časopis O. K., kolportovaný kristýnkami na kolech po všech městech a vesnicích protektorátu Böhmen und Mähren, kde existovaly jazzové buňky v podobě velkých swingových bandů. Přes mnohé takové a podobné až k nějakému Tomáši Tyburcovi, což však nebyl oblíbený lidový komik stejného jména, Jůlinčin nebožtík manžel. Seznamy uváděly data a místa narození a tenhle Tyburc se narodil 8. 12. 1943 v Praze. Jůlinčin choť přišel na svět sice taky v Praze – jenže Praha je velkoměsto, takže takový údaj nic nedokazuje –, a to 12. 8. 1934.

Tyburc byl komik nejen oblíbený, ale přímo slavný a velice lidový: proto se autoři dopisů týdeníku Zničte komunismus! soustředili na něj. Antikomunista ozdobený akademickým titulem pouze před jménem, dr. Rudolf Hrouda, přišel s hypotézou, která se v myslích církve věřících v pravost a neporušenost Seznamů stala prostopravdou.

Jak jsem později zjistil, byl dr. Hrouda jedním z autorů měsíčníku Rébusy pro každý den, a tak vyškolen na rébusech nezvratně dokázal, že jednoduchou přesmyčkou v datech narození mladšího Tyburce z 8. 12. 1943 na 12. 8. 1934 vznikne Tyburc starší, oblíbený komik a Jůlinčin manžel. Číselná magie zapůsobila na věřící jako logický důkaz.

Jůlinka okamžitě dala nebožtíka lustrovat a z ministerstva přišel dekret podepsaný ministrem, že Tomáš Tyburc, narozený 12. 8. 1934, registrován není. Protože šlo o velice známého herce, otiskly nález ministerstva všechny noviny a Jůlinčin nebožtík byl z obliga.

Ne ovšem úplně. Do týdeníku Zničte komunismus! poslal dr. Hrouda nový dopis s novou teorií: ačkoliv Seznamy jsou naprosto spolehlivé, mohla se do nich vloudit chybička, jako ta, kterou on svým rozborem opravil, takže teprve teď jsou Seznamy zcela spolehlivé a neporušené. Uvedl tím do hry další element, na němž zanedlouho jiní antikomunističtí badatelé vybudovali jiné teorie. Ačkoliv ty byly výsledkem mnohého zamýšlení, nikdo z badatelů si nevšiml, že členové strany na Seznamech chybí. Kromě ze strany vyloučených, kteří tam naopak jsou téměř v úplnosti.

A ještě ten den, co se Sidonie sťala ve Filmovém klubu, uvedla televize do hry ještě jeden základní prvek.

* * *

Uložili jsme Sidonii do postele, a zatímco spala, vyprávěla mi Jůlinka o mnohých pokusech estébáků nějakým způsobem chytit oblíbeného komika do svých sítí. O všech komik manželce referoval. Protože byl herec, předváděl je ve formě scén a s použitím naturalistického slovníku. Všechny končily tím, že komik poslal státní bezpečnostní pracovníky do té části lidského těla, jež je tradičním hieroglyfem pro odmítnutí. Znal jsem Jůlinčina manžela velmi dobře, i když ne osobně; býval i mým oblíbeným komikem. Doc. dr. Slaměný z Divadelního ústavu napsal po jeho skonu rozsáhlou studii o komikově jevištní technice, analyzoval příčiny jeho oblíbenosti a uvažoval o tajemství jeho umění. K čemu došel, jsem bohužel nepochopil. Podle mě spočívalo Tyburcovo umění v tvůrčí žvanivosti. Není to asi poznatek vědecký, a nikdy jsem o něm neřekl Jůlince, abych se jí nedotkl. Ale byl to fakt: Tomáš Tyburc skutečně povýšil žvanivost na krásné umění. Dokázal mnoho, třeba i vyprávět tall tale o lidském výkalu, nad níž by se, v jeho interpretaci, nepohoršily ani příslovečné chovanky penzionátu. Ukažte mi člověka, který tohle dovede, a já vám ukážu umělce.

Věděl jsem, že komik své ženě říkal pravdu. Dr. Hrouda a jiní však veřejnosti neúnavně předkládali Pilátovu otázku.

* * *

Nevím proč a kdo z nás zapnul televizi. Jako ďábelským zázrakem objevila se na obrazovce pohledná blondýna, již Jůlinka odhadla na třicet. Představili ji jako advokátku Ministerstva vnitra, která promluví o žalobách v poslední době podávaných pozitivně lustrovanými osobami, a dívka se pustila do výkladu. Protože to zařídil čert, Sidonie, jež se právě chystala takovou žalobu podat, se probudila. Pokusil jsem se přístroj vypnout, ale to se nezdařilo. Sidonie visela očima na obrazovce a ve tváři začala opět nabývat barvy utopencovy milé.

Uvědomil jsem si, že pan Mrkvička svým šikovně podstrčeným dokumentem nabyl vlastně postavení oficiálního mluvčího vlády. Ačkoliv jiní vládní mluvčí ze začátku zdůrazňovali, že Mrkvičkovy seznamy nebyly nikým schváleny a ověřeny, a nemají proto pražádnou platnost, poznenáhlu takové hlasy utichly a týdeník Zničte komunismus! se tak de facto stal vládním bulletinem. Blondýna z Vnitra aspoň nečinila rozdílu mezi registry dosud tajnými a seznamy přístupnými každému a říkala různé zajímavé věci. Většinu dosavadních žalob vyhráli žalobci a dosáhli tím toho, že Vnitro je muselo ze seznamů/registrů vymazat. Tu skutečnost vykládala právnička neznalostí specifické problematiky registru svazků, kterou bohužel trpí málo informovaní soudci, a navrhovala pro soudce jakési školení. Pamětník jako já, jehož mohla být blonďatá právnička dcerou, a nebyla tedy pamětnicí, nedokázal si nevzpomenout na doby, kdy podobně málo informované soudce školili o specifice procesů pracovníci strany. Nedostatek usvědčujících dokumentů, jenž znemožňoval Vnitru vyhrát, vysvětlovala blondýna tím, že neinformovaní soudci odmítají uznat platnost xeroxových kopií takových dokumentů, a také tím, že značnou část registru svazků odcházející vnitráci zničili, což se dřív nevědělo, ale nyní se to ví.

Jak snadno se dají zfixlovat xeroxové kopie, jsem věděl z vlastní praxe: ne jednou jsem opravil známku už zapsanou do registrárových formulářů na lepší, obvykle proto, že špatně klasifikovaný student byl ženského pohlaví, a proti tomu já byl vždycky bezmocný. Dělalo se to tak, že známka se zabílila bělicí tekutinou, přepsala, a dokument se předložil registrárovi koleje v xeroxové kopii. Na originále se taková operace snadno poznala, na kopii po ní nebylo stopy. Argument, pokud jsem tomu rozuměl, spolu se zjištěním, že registry svazků, jak se dnes ví, ačkoliv dřív se to popíralo, jsou zčásti zničené, a proto neúplné, se rovnal prohlášení, že rozsudky soudů jsou platné pouze de iure, nikoli de facto. De facto nedokazuje nepřítomnost kompromitujících dokumentů v registrech, že žalobci v nich vedení jako tajní spolupracovníci MV jimi nebyli.

Sidonie se roztřásla a pracovnice právního oddělení Ministerstva vnitra se zatvářila uraženě a vytáhla poslední kartu. Tou dala všem lidem ze Seznamu nepřetrumfnutelného fleka.

Sidonie zaúpěla a spadla z postele a já tomu nemohl uvěřit. Jůlinka neslušně zaklela, jak se to naučila od svého nebožtíka.

* * *

Večer po rozhovoru se seržantkou, v němž mi dala na vědomí, že napříště se v mém semináři zařídí nikoli podle Poea, ale bude následovat příkladu Strýčka Abnera, jsem jel domů už za tmy. Cesta mě vedla do kopce, kde jsem nedávno svezl Rosemary Quentinovou, a kolem sídla Mary Mather-Parnellové. Dnes nezuřila filmová bouře, zato zářil měsíc v úplňku jako v nejlepší romanci s nebožkou Hedy Lamarrovou. Napadlo mě, jak biograf všechny tyhle přírodní krásy zprofanoval, takže dnes už spisovatel, který nechce, aby literární znalci nad ním ohrnuli nos, musí je ze svého repertoáru efektů škrtnout, ačkoliv nepocházejí z jeho představivosti. Nebyl jsem si však jist, co vlastně znají literární znalci. Snad měl pravdu Chandler, moje dávná autorita, když napsal, že obecenstvo i hráči na hřišti, kde se hraje americký fotbal, znají pravidla té hry. Ale jsou to dvě různé znalosti.

Tu noc však, nemohl jsem si pomoct, skutečně svítil měsíc v úplňku a busby-berkeleyovskou iluminací ozařoval matherovské sídlo, které se tyčilo k mráčkům jako Batesův dům v Hitchcockově pořád populárním filmu o mordu pod sprchou. Nemohl jsem si pomoct: tak to všechno vypadalo a nemohl jsem si ani pomoct, že moje asociace pocházely z dávného kina mého nebožtíka otce.

Dům Mary Matherové se tedy tyčil k obláčkům nasvíceným měsícem, a v mysli mi přirozeně vytanula ta postarší kolegyně, jež se dopustila stejné neprozřetelnosti jako tolik jiných žen. Teď její manžel, o dobrých dvacet let mladší než ona, ležel v márnici.

Mary nebyla nijak stará, ale kdekoli se objevila po boku svého sotva pětadvacetiletého muže, nevypadala na svůj věk, a nikoli ve svůj prospěch. Mým amerikanistickým sklonům imponovalo, že měla rodokmen ničím nepřerušený až ke Cottonu Matherovi, zpopularizovanému Arthurem Millerem. Ale rád jsem ji moc neměl. Rodokmen příliš čišel z jejího chování, skoro jako v případě Emila, rytíře Konráda z Hrádku.

Kdysi jsem letěl na konferenci o populární literatuře v Chicagu a řízením osudu seděla Mary na vedlejším sedadle. Řízením stejného osudu – jak jsem si později uvědomil – konaly se na chicagské univerzitě současně konference dvě: jedna o detektivkách a science fiction, druhá organizovaná Americkou matematickou společností.

Jezdil jsem na konference rád: v tom jsem se stal stoprocentním severoamerickým profesorem. Všichni na ně jezdili rádi. Mně sice vyhovovalo hlavně, že jsem se setkával se starými přáteli-krajánky, občas až z Austrálie, a setkání se bohatě zalévala bourbonem, bez něhož jsem si už nedovedl svůj život představit. Ale občas člověk slyšel i nezvykle zajímavé přednášky a mnozí kolegové jezdili na konference hlavně pro takové výjimečnosti. Ještě víc se tam ovšem objevovali proto, že jim vejlet zaplatila jejich univerzita, a aby tam sami přečetli referát. Pro mladší kolegy to byla do značné míry záležitost bytí a nebytí akademikem, neboť přednášky na konferencích se započítávaly do publikační činnosti nutné k dosažení definitivy. Pro kolegy s definitivou byly konference syndromem složeným z popíjení a turistiky, spojených s poslechem přednášek, většinou ezoterických. Jenomže profesoři stejného oboru byli koneckonců bratrstvo, a ne každý se podobal Šťastnému Jimovi.

Tak jsme letěli na svoje konference, já a Mary Matherová na sousedních sedadlech. Do konverzace se mi nechtělo, ale promlčet půl druhé hodiny vedle kolegyně z Edenvaleské koleje nešlo. Takže když přinesli drinky – mně bourbon a Mary V8 – musel jsem něco říct.

„Budete na konferenci číst nějaký referát, paní profesorko?“ otázal jsem se s dobře zahraným zájmem.

„Budu,“ pravila odměřeně. Nabyl jsem dojmu, že už se nemusím namáhat. Chvíli jsem mlčel, pak mi to přece jen přišlo trapné.

„Zeptal bych se vás, o čem to bude, jenže radši to neudělám. Obávám se, že váš obor je pro mne španělská vesnice.“

Matherová se zasmála:

„Jen se bez obav zeptejte. Můj referát bude jen velmi málo o matematice. I když ovšem matematika mu jaksi dodá – jak říkáte vy, profesoři literatury – pointu.“

„Radši se teda nezeptám.“

„K porozumění té pointy nemusíte rozumět matematice.“

„Ne?“ Ačkoliv jsem si od konverzace s postarší matematičkou nesliboval žádnou zábavu, začalo mě to zajímat.

„Ne,“ pravila Mary.

„O čem to tedy bude?“

Mary vzdychla.

„Možná že jste slyšel o tragickém skonu mého drahého přítele Mortimera Pasternaka z Cornellovy univerzity?“

Přikývl jsem. Nebylo sice pravděpodobné, že bych byl slyšel o úmrtí nějakého profesora z úplně jiného oboru na jiné univerzitě, ale na Cornellu učil matematiku krajánek, manžel bývalé sazečky v podniku mé ženy Sidonie: majitel brilantních malých šedých buněk a patologický hypochondr. Někoho mi připomínal, asi z literatury. Nakonec, vzdor kariéře, která se před ním jasně rýsovala, vedla hypochondrie k rozvodu. Jeho hezká žena dala přednost nekvalifikovanému mladému muži s naprosto nezajištěnou budoucností, která se před ním nejen rýsovala, ale počala se uskutečňovat. Zachránila ho však sametová revoluce: v Praze si otevřel soukromou školu angličtiny a do dvou let byl milionář. Matematik si brzo nato vzal jinou mladou a stejně hezkou krajanku, jež vzdor původnímu povolání operetní subrety byla mateřský typ a všude s sebou nosila plastikový kontejner o mnoha přihrádkách. Tam měl její manžel svoje prášky, které musel brát v nejrůznějších denních dobách, pevně přesvědčen, že bez nich by na místě zemřel. Protože byl zapomnětlivý, pověřil ženu péčí o plastikový kontejner, a pokud přednášel a kontejner měl u sebe, neboť na přednášky žena odmítla chodit, také službou u telefonu. V tom případě seděla doma u hodin, a kdykoli nastal čas něco polknout, brnkla mu do kanceláře.

Takto zajištěn, zhrozil se, když kolegu o rok mladšího, než byl sám – jemu bylo jednatřicet – ranila bez jakéhokoliv lékařského varování srdeční mrtvice. Napsal mi o tom dopis v naději, že mu rozmluvím obavy, o což jsem se pokusil. Tak se stalo, že Mortimera Pasternaka jsem znal. Neočekávaná smrt ho zastihla v jeho kanceláři, kde ho objevil přítel matematik. Ležel obličejem na stole, na rozpracovaném matematickém problému. Hypochondr mi napsal, o jaký problém šlo, ale tomu jsem nerozuměl.

„Slyšel jsem o té tragédii. Kamarád z Cornellu mi o tom psal.“

„Můj referát bude vlastně vědecký nekrolog Mortimera Pasternaka,“ pravila Mary. „Mortimer byl můj bratranec. Vyrůstali jsme spolu v Salemu a zůstali jsme si velice blízcí. Mortimer byl jedním z nejlepších znalců teorie množin v Severní Americe, vlastně vůbec nejlepším. Několik minut před smrtí mi napsal…“ Mary polkla a na okamžik se odmlčela. „… velice dojemný dopis. Pokládám za svou povinnost připomenout matematickému světu, kdo byl Mortimer Pasternak, a budu citovat z jeho psaní. Na mrtvé se tak často rychle zapomíná.“

Zahrál jsem, měl jsem dojem, že úspěšně, hereckou etudu upřímné účasti a Mary mi poděkovala.

„Ale paní profesorko Matherová,“ řekl jsem po chvíli. „Mluvila jste o jakési matematické pointě svého referátu.“

Matherová nějak ztuhla. Chvíli neřekla nic a potom odměřeně:

„Obávám se, že byste ji nepochopil.“

„Před chvíli jste tvrdila, že k porozumění té pointy člověk nemusí mít o matematice páru.“

Těmito slovy se Mary nevyjádřila. Smysl však byl stejný. Mary váhala, a vtom jsme od letušky dostali povel k připoutání. Snášeli jsme se do Chicaga. V konverzaci nastala přirozená pauza a po ní jsem se připomněl:

„Jak to teda je s tou pointou.“

Matherová mlčela jako zařezaná, letadlo s mohutným třeskem přistálo, a teprve když jsme dostali povolení se odpoutat, řekla mi:

„Myslím, že před smrtí učinil Mortimer velký objev. Ale tomu byste zcela určitě neporozuměl.“

Potom jsme se seřadili v uličce a harmonikou jsme vešli na O’Harovo letiště. Na Matherovou tam čekala brýlatá studentka s cedulí profesorka Mary Y. Matherová, na mě nečekal nikdo. Napadlo mi, jaké má asi Matherová prostřední jméno, a nemohl jsem si vzpomenout na žádné puritánské, které by začínalo ypsilonem.

Kapitola VII.
O úspěšných zkouškách
z matematiky a jak Sidonie málem umřela

Brzo po vraždě Dicka Parnella nastalo zkouškové období. Návštěvnost Kulhavé kachny poklesla pod hranici rentability a často jsem v krčmě seděl sám s barmanem. Barman rovněž vyrostl v biografu, částečně jiném než já, měli jsme však mnoho společného. Zavedl jsem řeč na mord, k němuž se tehdy stočila každá konverzace v kampusu, a barman koutkem úst projevil názor, že vražda má erotické pozadí. Jména nejmenoval, uchýlil se k metafoře: kolej je jedna velká vagína, stejně jako celá kanadská společnost. Parnell, ačkoliv neměl v tom ústrojí co dělat, trávil v něm většinu času, a teď na to doplatil.

„Chcete říct, že ho má na svědomí některá z našich studentek?“ zeptal jsem se.

„Vsadíte se?“

„Ne. Máte patrně, snad nepochybně pravdu. A která?“

Barman se ušklíbl jako Bogart v Casablance.

„Věděl bych přinejmenším o pěti,“ pozvedl pěst se vztyčeným palcem. Ale než se pustil do výčtu, vešla do Kulhavé kachny Rosemary Quentinová.

Kývl jsem na ni vztyčeným ukazováčkem, ona se usmála a vyšvihla se na barstoličku. Bylo vidět, že to umí. Ačkoliv jsem byl alkoholik, umístit se pohodlně celým zadkem na tom americkém trůně mi vždycky dalo práci.

„Co si dáte?“ zeptal jsem se.

„To mě zvete?“ otázala se kolejní kráska.

„Jistě,“ řekl jsem. „Ale každý za své. Tak je to politicky korektní. Nebo ne?“

Neměla tady co dělat. Zítra psal Dooleyho kurs závěrečnou zkoušku a při jejích čtyřech nebo kolika efkách z písemek by člověk čekal, že bude dřepět v knihovně a ládovat si do hlavy množiny, či oč v Dooleyho kursu šlo.

Místo toho seděla v prázdné Kulhavé kachně u baru a poručila si režnou.

„Korektní nebo ne, pane profesore,“ pravila s úsměvem, pod nímž já v postavení zkoušejícího vždycky tál, „budete to muset za mě zatáhnout. Mám s sebou jenom dolar pade na coke.“

Barman před ni postavil sklenici a přede mne, bez ptaní, taky.

„Nalejete slečně Quentinové na sekyru?“ zeptal jsem se. Barman se zazubil.

„Vy jste mi gentleman!“ řekla kráska s pohrdáním a usrkla polovinu drinku.

„Co tu vlastně pohledáváte, slečno Quentinová?“ řekl jsem. „Vím, že zítra píšete závěrečnou zkoušku z předmětu, v němž, pokud vím, jste se zatím nevyznamenala.“

„Jak to víte, že píšu zkoušku? A jak to víte, že v matice plavu?“

„Budu zítra váš invigilátor. A to druhé o vás ví každý. Jste v kampusu velice populární mladá dáma.“

„Žena,“ řekla, „abych byla politicky korektní.“ Invigilátor byla funkce, kterou mohl zastávat každý, i když měl o matematice znalosti ještě menší než kolejní kráska. Protože zkouška trvala čtyři hodiny, střídali jsme se po půl hodině, aby neumdlela naše bdělost a neušlo nám, že někdo pod lavicí čerpá vědomosti z taháku. Byli jsme jakoby akademičtí drábové.

„A děkuju za poklonu,“ pravila Quentinová. „Aspoň se budete zítra dívat jinam, až budu opisovat z taháku. Viďte, že budete?“ Nový úsměv jako lučavka královská. „A ještě jednu žitnou,“ obrátila se na barmana.

Barman tázavě pohlédl na mě. Ukázal jsem na sebe a pak oběma rukama na obě sklenky. Takže jsem dceři devětačtyřicátého nejbohatšího občana Kanady zaplatil drink a později ještě jeden.

Po třetím drinku sjela ze stoličky jako půvabná opice a já jsem nad dalším drinkem a pak ještě dalším dumal, co to znamená. Připravovat se na zkoušku chlastem…

Na nic jsem nepřišel.

Potom jsem musel jít na konzultaci se seržantkou Sayersovou.

* * *

„Tomu mechanismu nerozumím,“ řekl jsem jí.

„Well, ono je to trošku složitější,“ pravila. „Ale ne zas tak moc. Pořád je to lepší než zapálit střelný prach v ručnici ve stojánku u stěny tím, že sluneční paprsky se tam soustředí jako do ohniska, jak procházejí flaškou whisky na stole vedle zavražděného.“

„To je jednodušší.“

„Ale je to nesmysl. Kdyby nakrásně flaška whisky soustředila sluneční paprsky do ohniska, bylo by to ohnisko podlouhlé a nemělo by dostatečnou teplotu. A ukažte mi ručnici, která by šla takhle odpálit!“

Ve střelných zbraních se nepochybně vyznala líp než já. Pokračovala:

„Já vím, že záhada zamčeného pokoje se v praktické kriminalistice nemůže vyskytovat. V samé své podstatě hraničí s nesmyslem. Ale vyložené nesmysly v tom být nesmějí.“ Odmlčela se, já jsem se podrbal za uchem. „Můj mechanismus není tak složitý, jak možná připadá vám,“ pravila tónem člověka, který ač v podřízeném postavení, má některé znalosti, které přesahují profesorskou moudrost. „A při vší nepravděpodobnosti by mohl fungovat.“

Její mechanismus snad nebyl složitý, ale do jednoduchosti mu leccos scházelo. Když vrah splnil svou povinnost opatřit čtenářům mrtvolu, přimontoval na zámek dveří zařízení na dálkové ovládání, odešel z pokoje, zvenčí otočil na dálku klíčem a po uzamčení pokoje naprogramovaný mechanismus odpadl. Vrah potom vylezl na střechu a krbovým komínem spustil do nebožtíkova pokoje miniaturního robota na šňůrce, opatřeného klepety. Do těch robot uchopil odpadlé dálkové ovládání zámku a vrah všechno vytáhl na střechu. Líbilo by se mi víc, kdyby vrah robota ovládal rovněž bezdrátově, ale to by vyžadovalo strojek schopný vyšplhat se krbovým komínem. Seržantce jsem to ani nenavrhl, zdálo by se jí to možná technicky nesnadno proveditelné.

„Má to jednu vadu,“ řekl jsem.

Seržantka na mě skoro vyjela:

„Jakou?“

„Vadu, kterou povídka o Strýčku Abnerovi a flašce whisky nemá.“

„Jakou?“ opakovala seržantka popuzeně.

„Každá záhada zamčeného pokoje navodí magické očekávání. Je to přece něco nadpřirozeného – zavražděný v místnosti, odkud vrah nemohl utéct. A jelikož řešení jako vaše není magické, pouze založené na současném stavu elektrotechniky, povídka zklame. Nesplnila magické očekávání začátku.“

„Mě zklamal Strejček Abner,“ odsekla seržantka.

„Protože jste ho nečetla pozorně,“ poučil jsem ji, jak se na mě jako na profesora slušelo. „Flaška proměněná v čočku a střelný prach zapálený sluncem je samozřejmě nesmysl. Jenomže ze všemožných náznaků, které vám nemusím vypočítávat, je pozornému čtenáři jasné, že pachatelem téhle vraždy je Bůh, jemuž nic není nemožné. Povídka je tedy magická nejen na začátku, ale i na konci, a proto nezklame.“

„Takže mi dáte efko,“ pravila seržantka zamračeně.

„Nedám,“ řekl jsem. „Pokud mi povíte, proč byl Parnell v den vraždy tak necharakteristicky sám doma.“

„Vy to víte?“

„Přece bych se vás neptal, kdybych to věděl.“

„A jak víte, že já to vím?“

„Čistě dedukcí,“ zazubil jsem se na obézní kriminalistku.

„Ta zrzavá, že, pane profesore?“ pravila ironicky.

Dedukovat uměla. Na tuhle dedukci ovšem nemusela být detektivkou. Můj kamaráčoft s McFarlaneovou byl v kampusu celkem znám.

„Ryzí dedukcí,“ řekl jsem.

Samozřejmě věděla své, ale efko dostat nechtěla. Pověděla mi, co vyšlo najevo poté, co jim Wendy dala tip, a potom se rozhodla, že přesedlá ze Strejčka Abnera zpátky na E. A. Poea.

* * *

Šel jsem v zamyšlení po cestičce spojující dvě hlavní budovy Edenvaleské koleje. Bylo už jaro, slunce filtrované korunami javorů ohřívalo několik laviček postavených mezi kmeny stromů. Všechny byly obsazené dvojicemi, jenom na jedné seděl sám Freddie Hamilton a četl si v objemném svazku.

Dovolil jsem se ho, můžu-li si přisednout, a Freddie se na lavičce pošoupl trošku k levému kraji. Pohlédl jsem mu do knihy a nad stránkou tisku jsem jasně přečetl hlavičku Nordic Sagas. To bylo divné. Kolej vůbec nenabízela kursy severských jazyků ani literatur a jediný Nor, jehož jsme ve sboru měli, se narodil v Decorah v Iowě, kde přišli na svět i jeho otec a dědeček. Norsky neuměl a na koleji učil biologii. Vedle Freddieho ležel na lavičce paperback s křiklavou obálkou Dashiell Hammett: The Continental OP.

Nedalo mi to:

„Co čtete zajímavého?“

Mlčky mi ukázal titulní list knihy. Nordic Sagas. Originál Old Norse Texts with English Translations.

„To berete nějaký kurs v hlavním kampusu?“

„Ne,“ řekl Freddie. „Ale na něco jsem přišel. Asi o tom napíšu Mistrovskou esej.“ Zaváhal, pak řekl: „Vás to možná bude zajímat. Učíte ten kurs o psaní detektivek.“

„Má to souvislost?“

„Myslím, že má,“ pravil Freddie se zaujetím. „Domnívám se, že zdrojem stylu a vůbec inspirací Dashiella Hammetta byly severské ságy.“

„Skutečně? Obvykle se má za to, že ho ovlivnil Hemingway a drsná americká skutečnost.“

„Neříkám, že ne,“ pravil Freddie, jako by už obhajoval zamýšlenou Mistrovskou esej. „Ale hlavní zdroj inspirace byly severské ságy.“

Příští hodinu jsem strávil na té lavičce a Freddie Hamilton mi za pomoci citátů z Písně o Zrzavém Erikovi a z povídek o detektivovi zvaném Continental Operátor názorně předváděl, jak v obou těch odlehlých dílech vystupují stejní zabijáci s poker face a jak autoři zaznamenali jejich brutální krveprolití bez jakéhokoliv komentáře.

Přesvědčil mě. Dost jsem žasl. V mých kursech se Freddie zatím neprojevil jako vědec.

Pohlédl jsem na hodinky. Bylo už pozdě. Slunce dospělo až nad západní budovu koleje a musel jsem domů. Vstal jsem.

Pak mi něco napadlo:

„Freddie, kde jste byl, když zavraždili manžela profesorky Matherové?“

„Doma,“ pravil Freddie. „To si pamatuju přesně, protože den potom se to rozkřiklo po kampusu.“

„A co jste dělal?“

„Četl jsem.“

„Co?“

„Píseň o Zrzavém Erikovi. Poslyšte, pane profesore, vy mě podezíráte, že jsem ho zavraždil?“ zvolal nadšeně.

Zklamal jsem ho:

„Nikoliv. Ale nejdřív se musí vyloučit všechno nemožné, a pak, jak snad víte z mého kursu, je pravda to, co zbývá, jakkoli je to nepravděpodobné.“

* * *

Vždycky mi vrtalo hlavou, jestli osvobozující výrok poroty v nesčetných detektivkách a v některých viktoriánských románech, skutečně zbavil obžalovaného podezření z vraždy. Zdali nezůstalo nějaké reziduum, vždyť přece je známo, že existují justiční omyly. Ale zdálo se, že hrdina očištěný z vraždy krkolomnou argumentací pana Poirota nebo Elleryho Queena se ve vědomí všech osob nějak zúčastněných ve frašce i v jednoznačném přesvědčení veřejnosti proměnil v lilii. Stejně tak jejich předchůdci, k jejichž očistě vedla věda devatenáctého století, věřící na somnambulismus, frenologii a podivné účinky opití laudanem. Snad to bylo nevinností starých věků, dosahujících až k éře, již Linda Wesselá v mém kursu označovala za „panování kancléře Führera Hitlera“, neboť se domnívala, že Führer je německé křestní jméno. Nebo byl důvodem folklór. Nevzpomínal jsem si na přesný ekvivalent českého úsloví o šprochu, na němž je troška pravdy. Snad, vzdor Shakespearovi, v angličtině neexistuje.

Potom došlo k příhodě ve fakultním klubu. Normálně jsem tam nechodil, ale tentokrát jsme šli všichni. Oddělení dávalo oběd na počest nové kolegyně, která se přijela představit a uspěla, ne pro svůj vzhled, jak se často stávalo, ale protože ve věku sedmadvaceti let měla už čtyři vydané knihy. V nich zničila reputaci nejméně čtyř amerických klasiků feministickou reinterpretací.

Při obědě se ke mně naklonil McMountain:

„Četl jsem v Timesech, že tvoje paní je na seznamu konfidentů komunistického režimu.“

Zažil jsem šok, podobný tomu, jímž se prý léčí schizofrenie. Do té chvíle jsem žil ve vědomí bezpečí, pramenícího z existence dvou světů, toho, v němž jsem žil se Sidonií, a toho, v němž jsem existoval mezi kolegy. Ty dva světy se zatím nikdy nepřekryly, až teď.

„Jméno sice hláskovali chybně,“ pokračoval McMountain. „Sniricki. Ale připojili doušku, že je to manželka známého českého spisovatele detektivek, žijícího v Kanadě.“

Podcenil jsem americký žurnalismus. A pochopil jsem význam fráze o neschopnosti vyrazit ze sebe slovo.

„Je to zřejmě nějaký omyl,“ pravil McMountain a nová kolegyně počala recitovat jakousi blbou básničku. Nemusel jsem tedy nic říct a McMountain okamžitě ztratil zájem o věc, která mě v srdci palčivě bolela. Nebo ztrátu zájmu McMountain jenom předstíral? Snad ne. Doufal jsem, že ne. Pro něho to byla jenom zpráva mírně zajímavá tím, že znal lidi, jichž se týkala. Saul Bellow o tom napsal: „My Američani jsme nejinformovanější lidé na světě. Následkem toho nevíme nic.“

Anebo byl McMountain tak ohleduplný gentleman, že se o choulostivé záležitosti přede mnou nechtěl dál šířit?

Bůhví. Tiskem proběhla taky zpráva – ne, neproběhla: setrvala na stránkách novin delší dobu – že slavná spisovatelka z bývalé NDR byla odhalena jako agentka Stasi. V Americe ji zasvěcenější lidé znali z mnoha mezinárodních konferencí, kde si získala sympatie levých liberálů, tedy v akademickém světě většiny. Ztělesňovala jim ideál: komunistka, která, zdálo se, neohroženě kritizuje režim, ale přitom neodchází do exilu a nelpí na ní proto podezření z reakčnosti. Ve světě, kde jsme nyní žili, jenom několik málo konzervativních zatvrzelců tvrdilo, že Gertruda je pouze exportní artikl a nemá nic společného s lidmi, jako byl kamarád mé ženy, nyní prezident.

Proto většina listů zprávě věnovala víc než jednu řádku: některé dokonce celý článeček. Mimoto byla Gertruda právě hostem slavného kalifornského výzkumného ústavu, který sice sotvakdy něco vyzkoumal, ale našli v něm dobře placený klid různí komunisté, jak Gertrudina typu, tak lidé jako profesor Gansebraten, jehož komunismus dvakrát málem připravil o život, ale on se s ním přesto nedokázal rozloučit. Navíc polský exulant Dobrinski, rovněž spisovatel, ale v exilu, zveřejnil v kulturním týdeníku The New Capitol velice dlouhý článek o Gertrudě a jím kredit, který Gertruda měla u pokrokových Američanů, značně poničil. Vypočítal podrobně mnohé její hříchy a vyplnil tak širokou mezeru v amerických vědomostech o vývozní disidentce. Causa Gertruda se tak udržela na stránkách tisku déle, než je v USA obvyklé – celé tři dny –, a poté se přestěhovala z deníků do kulturních žurnálů, kde jsem leckde měl známé. Přinutilo mě to k obsáhlé korespondenci s těmi známými, neboť se na mě počali obracet jako na experta – přes odhalenou Sidonii – na komunistické fízlounství. Díky odpovědím na ty dopisy jsem se skutečně expertem stal, ale do jaké míry jsem známé přesvědčil, že moje žena je v tom nevinně – přestože mi všichni odpověděli laskavými dopisy –, jsem nevěděl. Možná že doména českého šprochu se díky publicitě Gertrudina případu rozšířila i na tyto břehy.

* * *

A když Jůlinka v hotelovém pokoji neslušně zaklela a bledá Sidonie se podnapilýma očima zavěsila na vnitráckou blondýnku, udělalo se mi nevolno. Ne z toho, že Sidonie je na seznamu – z toho už jsem měl jenom noc co noc noční můru –, ale z toho, co blondýnka počala na obrazovce vykládat. Naivně jsem si myslel, že polopravdy a pokrytectví se na ministerstvech věku sametové revoluce nemohou vyskytovat. Tu iluzi mi asi vštípil do mozku Sidoniin kamarád, nyní prezident, který šířil takové názory. Blondýnka mě z iluze vykurýrovala.

Říkala, s onou nezaujatostí a přísnou objektivitou těch, kteří rozhodují o smrti, a sami nejsou v nebezpečí smrti:

„K dnešnímu dni bylo ministerstvu doručeno přes čtyři tisíce žalob. Není mi jasné, co chtějí žalobci docílit.“ Shrnula si neposlušnou platinovou kučeru z čela a přišel topper: „Zápis v registru svazků, nebo chcete-li do seznamu, přece nedokazuje, že zapsaný se choval jako agent a vykonával agentskou činnost. Dokazuje pouze a jedině to, že byl zapsán do registru svazků.“

To říkala s klidem, jakým se údajně vyznačují jen božstva, a říkala to v zemi, kde panoval Šproch, který přežil všechny diktatury a vládl i v Sametové demokracii.

Jůlinka znova použila výrazu ze slovníku svého nebožtíka. Sidonie neřekla nic, jenom zalezla pod peřinu.

V noci jsem ji slyšel plakat.

* * *

Na chicagské konferenci byl taky cornellský hypochondr s hezoučkou manželkou. Nosila za ním velikou kabelu s prášky, ale hodinky už nesledovala. Měli zlepšovák. Z kabely se co chvíli ozvalo něžné elektrofonické znamení zvonkohrou, že na řadě je další léčivo.

Pozval jsem je do hotelové cocktail lounge a hypochondr se k mému úžasu nachmelil pivem. Když byl právě na jedné z četných cest do místnosti mužů, Marcelka mi to vysvětlila a já jsem pochopil, co mi nedošlo, když si poroučel jednu láhev za druhou.

„Oskar si nedá vymluvit, že mu to prospívá. Napsal kamarádovi do Prahy, že má ledvinový kámen.“

„A jé!“ řekl jsem. „To mu ještě scházelo – k tomu všemu,“ ukázal jsem na kabelu. Právě lahodně zazvonila, ale Oskar byl dosud v místnosti mužů.

„On samozřejmě žádný kámen nemá,“ pravila Marcelka. „To byste ho musel znát. Právě tak jako nemá srdeční vadu, cukrovku, hypertenzi,“ vypočítávala na prstíkách. „Ani zánět močového měchýře, ani kolitidu, ani artritidu, ani astma. Má jenom hemoroidy, jak pořád sedí nad lejstrama.“ Marcelka vzdychla. „Ale kamarád mu napsal, že na kameny je nejlepší pít plzeň, aspoň tři litry denně, a on mu věří na slovo. Je to přední pražský odborník na jaterní nemoce.“ Teprve teď jsem si všiml, že polovypitá láhev na stole před Oskarovou židlí je Pilsner Urquell. Odborník na játra tedy šířil populární pověru, která byla patrně součástí reklamní kampaně plzeňského pivovaru v Americe. Protože v Čechách zavládl nyní kapitalismus, asi mu za to zaplatili.

„Ale já jsem ráda, že mu to poradil. Plzeň mu neuškodí zdaleka tolik jako všechna tahle svinstva.“

Marcelka zatřásla kabelou a ozvalo se zvonění jako hudba sfér. Oskar se vrátil z místnosti pro muže a mě napadlo, že o neškodnosti kúry pivem by se dalo pochybovat. K našemu stolu se přiblížil vrávoráním, a sotva dosedl, převrátil do sebe zbytek doporučeného léku.

Abych odvedl jeho pozornost od vyzvánějící kabely – nezdálo se, že si jí všímá, a Marcelka mu to nepřipomínala –, zeptal jsem se, jak se mu líbí na konferenci.

„Bezva,“ řekl Oskar. „Nejmíň jeden stoprocentně zajímavej papír. To se nestává.“

„Myslíš asi papír Mary Matherové z naší univerzity?“

„Mary – jaký?“

„Četla papír o díle Mortimera Pasternaka.“

„No – to byl – takovej nekrolog.“

„Nic zvláštního?“ zeptal jsem se. „Nepřines něco – novýho?“

Oskar zavrtěl hlavou.

„To bych ani neřek. Ale člověče,“ mávl na číšníka, a když mu přinesl novou plzeň, pravil nadšeně: „Ale člověče, ten z vaší koleje. Hooley nebo jak –“

„Dooley.“

„Dooley. To byla senzace, člověče. Von dokázal, že –“ tomu jsem už nerozuměl. Ani Marcelka. Kabela opět zazvonila, Oskar ji však neslyšel, jak se ho zmocnilo nadšení.

To, čemu jsem nerozuměl, vešlo nedlouho po chicagské konferenci ve známost jako Dooleyho teorém.

Nepochopil jsem to nikdy. Zato když Dicka Parnella odvezli do márnice, začalo mi svítat.

* * *

Invigilátorem při písemných zkouškách Dooleyho kursu jsem byl celkem dvakrát. Střídal jsem se s profesorem Froggybottomem, kolegou z oddělení, který učil teprve první rok a pauzy mezi drábovskými povinnostmi trávil horečnou četbou Faulknerova Když jsem umírala. Dělal si četné poznámky na okraji knihy, různé věty podbarvoval různobarevnými tonery, až stránky připomínaly malby abstraktního impresionisty Pollocka, jehož obdivoval jiný kolega-invigilátor, Randy McRandall. Froggybottom se snažil najít přesvědčivou interpretaci slavné kapitoly skládající se z jediné Vardamanovy věty: My mother is a fish. Wendy mi později referovala, že ji nenašel, protože při výkladu kapitolu přeskočil.

Randy se na koleji proslavil tím, že jednou v noci vyrobil gigantického panáka z plastikových pytlů na odpadky a opřel ho o stěnu budovy, kde měl kancelář principál. Někteří panáka interpretovali jako satirický šleh na principála, neboť ten přicházel do práce oděn do anglické elegance známé z románů, kde hlavní postavou je hrdinův krejčí, a po chodbách chodil jako pruský důstojník ve šněrovačce. V jeho případě však zdání naprosto klamalo. Principál byl obdařen darem v severoamerických akademických kruzích dost vzácným: rozuměl humoru. Podle něho panák neznázorňoval nic – byl to jenom dadaistický žertík. Randy ho opravil, že nejde o dadaismus, ale o věcnou realitu či něco takového. Randyho technický termín jsem zapomněl.

Na zkoušky z matematiky si Randy přinesl novou hračku. Položil před sebe na stůl dva staré tisky, nad ně upevnil zařízení ve starých dobách používané k padělání podpisu na šecích, ale opatřené jakousi optikou; do té Randy brejlil, zatímco posunoval ramena strojku po řádcích starého tisku. Zajímalo mě to, Randy mi dovolil nahlédnout do svých okulárů, a jak šoupal rameny, dala se sazba, v mírném zvětšení, dobře číst.

Pochválil jsem mu jeho reading machine, jenomže Randy mi řekl, že to není reading machine, nýbrž collating machine, a vyzval mě, abych šoupal rameny stroje dál. Po chvilce, mezi dobře zaostřenými slovy, objevilo se jedno jakoby rozmazané. Pochopil jsem princip vynálezu: místo únavného ježdění prstem po řádcích a neustálého skákání z jednoho starého tisku do druhého strojek prostě oba tisky uvedl do transpozice, kde se textové variace okamžitě objevily jako rozmazané slovo nebo pasáž. Dostal jsem opět jednou mindrák z vědecké neerudovanosti a gratuloval jsem Randymu, že na vynálezu hodně vydělá. Randy však na výdělek nepomýšlel a za čas si identické zařízení patentoval někdo z Computer Science. Randy se tehdy jako invigilátor do hraní se stroječkem tak zabral, že Rosemary O’Sullivanová musela třídu nechat bez dohledu a připomenout Randymu, že ji má vystřídat. Udělala to dost nevlídně, opravila si ústa jásavou červení a někam odspěchala. Měla na to, cokoliv to bylo, skoro hodinu, a to se dá stihnout i rande, jak mi kdysi, velmi dávno, velice dávno řekla v Kostelci Irena, když jsme na ni s Rosťou v jeho chatě nastražili past.

Pátý invigilátor byla profesorka historie Margaret Allinghamová. Ta si v pauze mezi povinnostmi četla v tlusté knize s titulem A Semiotic Approach to the Variants of History in the Early Years of Greek Confederacy. Pro mne to nebylo o nic jasnější než Dooleyho teorém.

Invigilátoroval jsem tedy dvakrát, poprvé hned na začátku zkoušky, pak když měli už víc než půlku martyria za sebou. Slovníkový význam slovesa to invigilate je vykonávat dozor u písemných zkoušek; o to se snažil pouze nováček Froggybottom a vědkyně Allinghamová. Jak mi sdělila Wendy – zkoušku z Dooleyho kursu pořídila za udivující D –, ti oba trávili půlhodinu drábování na neustálém pochodu mezi lavicemi a zrakem přisuzovaným dravému ptáku pátrali po tahácích, napovídání, šepotu mezi zkoušenými a jinými projevy života. Já seděl celou dobu za katedrou a bavil jsem se pozorováním holek, jak předstírají, že úporně myslí. Aby to znázornily, dávaly si pero do úst, obracely oči ke stropu, mnuly si čela a podobně. Bylo to zábavné.

Rosemary Quentinová se toho divadýlka nezúčastnila. Když jim rozdali papíry s otázkami, vytáhla z kabelky drahé pero Mont Blanc a jala se plynule psát. Vzbudilo to mou zvědavost, a tak jsem porušil tradici a vydal jsem se na procházku mezi lavicemi. Postál jsem nad Rosemary, chvíli jsem vnímal jemnou vůni dýchající z jejích vykartáčovaných blond vlasů a potom jsem nahlédl do její matematiky. Pravda je, že papír pokryla vzorečky a číslicemi, jenže těm jsem rozuměl asi tak, jako když jsem dávno, velice dávno učil Irenu exponenciální rovnice a pan rada mě při tom přistih. Šel jsem si zase sednout za katedru a pozoroval herecké etudy zkoušených.

Když jsem dráboval podruhé, Rosemary velice ostentativně podloudným pohybem hodila sousedce přes uličku papírek. Okamžitě jsem se vztyčil, došel jsem k Rosemaryině sousedce Smileyové a papírek jsem zabavil. Odnesl jsem si ho za katedru, kde jsem si přečetl poselství nikoli matematické. He’s not souced today stálo na papírku, a to sic, a nebylo těžké si domyslet, kdo má být ten dnes nenachmelený. Pohlédl jsem na Rosemary, ale ta právě, a velmi ostentativně, předváděla hereckou etudu myšlení s pomocí pera v ústech.

Měla však pravdu. Od té doby, co se dennodenně sosákovala ze zoufalství Sidonie, omezil jsem konzumaci.

* * *

Sidoniin dies irae nastal v rámci velice příjemné návštěvy z Prahy. Přijela Suzi Kajetánová koncertovat ve společenské hale kostela svatého Václava a pozvali jsme ji na večeři do hostince Poctivého Edy. Hostinec byla nádražní hala, vyzdobená lustry od Tiffanyho a zvětšenými fotografiemi popzpěváků a hereček, kteří všichni tam údajně jedli rostbíf. Suzi vynikla v životě ve třech oborech. Byla to zpěvačka světové úrovně, protože však žila za železnou oponou, její svět se scvrkl na země socialistického protektorátu a na Kubu, kde se prý stala milenkou Fidela Castra. Tomu jsem věřil jen o trochu víc než zprávě šikovně hozené do veřejnosti pracovníky ministerstva vnitra, že při jakési mírové konferenci v Karlových Varech čurala z balkónu hotelu Pupp na lid, který přirozeně nemohl být jiný než pracující. Vedlo to k ročnímu zákazu veřejného vystupování a také k článku, který jsem napsal a uveřejnil na Slovensku pod titulem „Koupají se v šampaňském“. Ve složitém politickém vývoji poststalinského státu se období oblevy a přitužení střídala nejen časově, ale také zeměpisně, a v době, kdy Suzi údajně močila, kam neměla, byla obleva na Slovensku, kdežto v Čechách přituhlo: proto taky dostala tu dištanc. V článku o šampaňském jsem podrobil známou metaforu analýze socialistickou realitou s výsledkem – no, nic to nezměnilo, jedna paní povídala dál, jak se ta kurva z Břevnova denně koupe v nápoji dovezeném ze Sovětského svazu, a Suzi si rok nečinnosti odseděla v jednopokojovém bytě v Břevnově. Ale stoupl jsem u ní v ceně, a to nesmírně, a když se obleva převalila ze Slovenska do Čech, uveřejnil jsem na ni v denním tisku ódu, a to už by mi, jako řádná popzpěvačka, měla být po vůli.

Nebýt toho, že druhý obor, v němž vynikla, bylo manželství. Nemyslím tím skutečnost, že byla vdaná celkem šestkrát, ale že pokaždé, když byla vdaná – a to bylo skoro pořád –, zachovávala jako správná katolička manželovi naprostou věrnost. Takže po vůli mi nebyla, namísto toho vzniklo přátelství, které Sidonie tolerovala, neboť pro Suziny náboženské zásady neměla proč je netolerovat.

Třetí obor, jímž se Suzi proslavila, bylo jídlo. Nemyslím jenom, že byla velký jedlík. Byla taky kuchařka úrovně stejně světové jako její zpěv. Jenže jedlík byla taky, proto jsme ji pozvali k Poctivému Edovi.

Seděli jsme tam s jejím šestým manželem, příjemným chlapíkem ne víc než o deset let mladším než Suzi, jenž tuto – podle mínění mnohých – nevýhodu kompenzoval svým typem. Byl z kategorie manželů ženu na rukou nosících a Suzi byla šťastná. Někteří z předchozích jí dokonce způsobili lehké ublížení na těle, i když jim to odpustila.

Sidonie Suzinku netolerovala: měla ji ráda. Patřily ke stejné branži, ačkoliv Sidonie vynikla spíš v mém než v Suzině oboru, i když její slavný román tíž lidé, kteří rozšiřovali žvást o Suzi na balkóně hotelu Pupp, připisovali, přes moje četné protesty, mně samému.

Pátý host u stolu byla Sidoniina neteř Lucka, jež jako devatenáctiletá dívka opustila. Tohle sloveso v normální gramatice vyžaduje předmět, ale podobně jako kdysi v černošské angličtině to pass jej ve svém specifickém úzu nemá. Lucce bylo nyní už sedmadvacet, ale dosud neztratila úctu k idolům svých náctých let, k nimž Suzi prominentně patřila. Proto na ní visela očima, aniž měla odvahu připojit se ke konverzaci.

Konverzace se, bohužel, stočila na předmět v Praze právě velmi žhavý, to jest na seznamy pana Mrkvičky. Suzi, ovlivněná svými zkušenostmi s estébáctvem, prohlásila s naprostou jistotou zkušených, že je to zas nějaké komunistické svinstvo. Její manžel byl stejného názoru, jenom se pokusil věc specifikovat tím, že rozřízl dvojjedinost stranovlády. Je to spíš estébácké svinstvo, řekl, a Suzi pravila: To máš za jedny drobný. Dal jsem k lepšímu dopis přítelíčka z Prahy, který mi sděloval, že Lester je na seznamu, a poznamenal jsem, že přítomnost tohohle jména seznam přinejmenším uvádí v pochybnost. Suzi Lestera znala osobně z písničkového zákulisí i proto, že ji zařadil do své knihy Od folklóru k pop a beatu; proto se mnou souhlasila. Sidonie, která Lestera znala mnohem líp, prohlásila, že když je na seznamu Lester, to by tam už rovnou mohl být Svatý otec. Svatý otec tam není, řekla Suzi, zato je tam pan arcibiskup. A vtom neteř Lucka ztratila trému, obrátila se k Sidonii a vyhrkla: „A ty seš tam taky!“

Nevím přesně, co se dělo potom. Suzi se myslím rozčilila na komunistickou stranu a všechny klasiky marxismu-leninismu, její manžel bezbožně proklel pana Mrkvičku, že sedl na lep estébákům, Lucka – neboť pochopila své faux pas – počala zmateně vysvětlovat, že kdosi ty seznamy přinesl do torontského českého divadla, a nevěrohodně tvrdila, že jim tam ale stejně nikdo nevěří, a já – mně se rozsvítilo, co mi všechna ta léta jenom doutnalo v lebeční dutině. Že vede přímá a logická spojnice mezi mým amatérským pokusem vysvětlit pracovníkům, že Sidonie je proletářka, a entrée pracovníka Sedláčka, jemuž naštěstí brzo nato režisér všehomíra předepsal exit. Ne však dost brzo, takže Sidonii ještě stihl zapsat do registru. Do jejího svazku, vyšlo najevo před soudem, nezařadil však nic než kladný posudek na Jůlinku, později Tyburcovou, neboť to byl jediný plod Sidoniiny spolupráce s Vnitrem. Při veškeré nejlepší vůli, kterou jsem měl, jsem tenkrát všechno vlastně zavinil já.

Sidonie neřekla nic, jenom poprvé, co jsem ji znal, se barvou v obličeji připodobnila utopencově milé.

Ještě nějaký čas se všichni ze všech sil snažili vrátit jí barvu, ale bylo jasné, že ten večer se to nepodaří. Suzi nás nakonec vysvobodila, neboť si vzpomněla, že má zítra koncert ve Waterloo a musí brzo vstávat, a rozešli jsme se. Sidonie se vzchopila a chtěla Suzi odvézt do hotelu, ale Suzi se vymluvila na skutečnost, že Sidonie měla ten večer tři martini, a že jí tedy manžela nesvěří. Bylo to milosrdné pokrytectví, neboť ve starých časech Sidonie ve felicii, již jsem jí koupil z honoráře za vzápětí zakázaný román, často se Suzi křižovala Prahu mnohem podroušenější než ten večer u Poctivého Edy. Nicméně si najali s manželem taxíka a nabídli svezení Lucce, která bydlela za rohem od jejich hotelu, takže se Sidonie nemohla vzchopit k protestu.

Odvezla mě domů a nastala první noc mého a jejího očistce.

* * *

Quentinovou jsem pár dní po zkouškách zastihl v Kulhavé kachně. Seděla u stolu s dvěma mladíky s kruhy v nose, jeden měl taky procvočkované levé ucho a druhý pravé, ale oběma dala fleka Rosemaryina společnice Gwendolýna Downwrightová, již jsem znal z kursu Hlavních amerických autorů. Ta měla uši procvočkované obě. Navíc k té opulentní výzdobě dala si dolní ret provléknout dost tlustým zlatým kruhem a já se zájmem sledoval, jak pojídá pizzu pokrytou pálivým salámem a zapíjí to z láhve červeného vína. Pizzu i víno sdílela s ostatními, ale zejména pohled na ni byl zajímavý. Kruh v dolním rtu jí vadil a jednu chvíli jí v něm uvíz lo kolečko salámu z pizzy, takže si je musela vyndat prsty. Gwendolýna nebyla k srovnání s kolejní kráskou Quentinovou, i když byla pohledná. Pohlednost ovšem okoukala z módních magazínů, a její tvářička se vyznačovala příslušnou oduševnělostí. Na rozdíl od chytré, třebaže ne v matematice nadané Rosemary proslula však Gwendolýna v kampusu jako prostřední skládačka časopisu Playboy v čísle starém teprve měsíc, takže se na to ještě nezapomnělo. O to se starala i její mamá, která prostřední skládačku, vyříznutou z Playboye, nosila v kabelce a všude se s ní vychloubala. Gwendolýna měla na fotce pouze průhledný růžový pásek kolem břicha, jenž všechny zajímavé součásti jejího těla ponechával zcela viditelné, zejména přirození; na něm by se dala demonstrovat anatomie toho orgánu. Moje konzervativní předsudky mi nedovolily pochopit, čím se Gwendolýnina mamá vlastně chlubí. Orgán zachycený na barevné fotografii se případ od případu příliš neliší. Ostatně ani Gwendolýnina dokonale dokonalá tvářička, dyzajnovaná patrně podle Barbie, nebyla od jiných loutek k rozeznání.

Jediná ze čtveřice nevylepšená kočičím zlatém v různých partiích hlavy byla Quentinová. Po študentsku se cpala pizzou, a když zachytila můj pohled od barpultu, usmála se na mě s největší možnou zářivostí. Tentokrát jsem neroztál; měl jsem na ni vztek kvůli tomu kousku s psaníčkem, jež jsem mylně pokládal za tahák. Shodil jsem se, minimálně před ní a před její sousedkou, ale patrně před mnoha jinými, neboť se nedalo předpokládat, že obě holky si to nechají pro sebe. Quentinová se otočila ke své společnosti, něco řekla, všichni se zachechtali a zavejrali na mě; kromě Gwendolýny, jíž v kruhu opět něco uvízlo.

Zamračil jsem se, sjel jsem z barové stolice – zdaleka ne s bravurou cvičené opičky jako před nedávnem Quentinka – a vyšel jsem z hospody.

Buď si Rosemary ze zkoušek nic nedělala, nebo se stal zázrak.

* * *

Zamířil jsem k hlavní kolejní budově a zapadl jsem do Fakultního klubu. Seděla tam, jak jsem doufal, profesorská společnost. Jako já byl štamgast v Kulhavé kachně, tak byli edenvaleští akademici denními hosty v mnohem neútulnějších prostorách profesorské jídelny. Přisedl jsem s dovolením k nim, vedle Dooleyho, který pozorně naslouchal Matherové. Ta vyprávěla s obvyklým profesorským humorem o žertovných příhodách na sjezdu severoamerických matematiků v Los Angeles, jejichž žertovnost mi ušla; snad proto, že jsem její angličtině, ozvláštněné jakýmsi, snad salemským, přízvukem, beze zbytku nerozuměl.

Sotva Matherová zmlkla, nastala pauzička, po níž se slova ujal tlustý symbolický logik Brendan Brindan. Zeptal jsem se tiše Dooleyho:

„Jak dopadly zkoušky tvého kursu?“

Pohlédl na mě překvapeně nebo snad podmračeně:

„Co tě to zajímá?“

„Dělal jsem při nich invigilátora. Jednu studentku jsem málem přistihl při opisování.“

„Opravdu? Kterou?“

Nebyl jsem si jist, zda mu v hlase zní zájem, nebo nějaké podezření.

„Quentinovou,“ řekl jsem.

„Jak to myslíš? Málem?“

Zasmál jsem se.

„Obávám se, že jsem se znemožnil. Přistihl jsem ji, jak hází nějaký papírek přes uličku. Ten jsem zabavil, ale ukázalo se, že to tahák nebyl.“

„Co to bylo?“

Opět jsem se zasmál.

„Bylo na něm: ‚Já už jsem hotová. Ty taky?“

„Trapas,“ doslova odtušil Dooley a se zájmem se zaposlouchal do jiného vyprávění o žertovných příhodách na sjezdu severoamerických matematiků v podání Brendana Brindana. Brindan se tomu sám smál, až mu pod břichem vytekla z pásku košile, a já jeho humoru opět nerozuměl, ačkoliv Brindan žádný přízvuk neměl. Využil jsem další pauzičky:

„Mě to překvapilo.“

„Co?“ zeptal se Dooley nevrle.

„Že je Quentinová hotová už na konci třetí hodiny, když zkouška trvá čtyři. Pokud vím – říkala mi to jedna studentka z tvého kursu – neměla zatím v integrálním počtu velký úspěch.“

„V diferenciálním,“ opravil mě Dooley, aniž projevil zájem o mou fízlini. „Celkem neměla. Ale zkoušku napsala na čisté A.“

„Zázrak?“

„Spíš ke mně pilně chodila na tutoriály. Quentinová má dobrou hlavu. Jenom je trochu lajdák, jak takové hezké dívky bývají.“

„Co jí dáš jako výslednou známku?“

Říkat mi to nemusel. Zatím to bylo tajné, dokud studenti nedostanou výsledky zkoušek písemně. Přesto mi to řekl:

„A minus, myslím. Musím to ještě zvážit.“

Za deset minut mi začínala konzultace se Sayersovou, tak jsem se vytratil, uprostřed nových záchvatů smíchu nad žertovnými příhodami ze života severoamerických matematiků. Cestou jsem z hlavy počítal. Podle kolejních předpisů představovala známka ze závěrečné písemné zkoušky třicet pět procent známky výsledné. Čtyři semestrální písemky po patnácti procentech tvořily šedesát procent, takže zbývalo pět procent na „účast v třídních diskusích.“ V těch možná kolejní kráska vynikala. Ale i kdyby účast vyšla na A plus, nezdálo se mi, že by, při čtyřech patnáctiprocentních efkách ze semestrálních písemek, mohla závěrečná známka vyjít na A minus. Vypočítávat procenta mi sice vždycky dělalo potíže, ale tenhle odhad, i bez použití kapesního kalkulátoru, mi připadal správný. Nebo že by se Dooley přepočítal? To by pak musela být chyba přímo einsteinovská.

Vzpomněl jsem si na konzultaci, nebo co to bylo, za zavřenými dveřmi Dooleyho kanceláře, která skončila slzičkama kolejní krásky v obzvlášť slušivém sáčku.

Nikoliv. Nevěřil jsem, že se Dooley přepočítal. Vězelo za tím něco jiného.

* * *

Když vyšel článek „Kápněte božskou, paní Sidonie!“ v časopise Zničte komunismus!, vydal jsem se na jednu ze svých neuvážených výprav za účelem pomoct Sidonii. Došel jsem si za panem Mrkvičkou.

„Zdroje našich informací zásadně neprozrazujeme,“ pravil ctnostně, neboť citoval svatou zásadu. Býval to donedávna bezpartijní marxista; ještě ve vězení, kam se dostal za prodej rokenrolových kazet, utahoval si ze zbožného pátera Vyklouze Olšiny ohledně svaté Trojice. Současně školil hloupého disidenta Vrabčáka o třech zdrojích marxismu tak intenzivně, až od něho dostal na hubu. Finanční základnu pro časopis získal otištěním tajných Seznamů, jichž se prý prodalo půl milionu. Odkud získal tiskovinu oficiálně prohlášenou za přísně tajnou a důvěrnou, neřekl, neboť zdroje svých informací, jak jsem se právě dozvěděl, zásadně neprozrazoval.

„V tom případě,“ pravil jsem s vlídnou odměřeností, „budu nucen žalovat vás jako šéfredaktora. V tom článku je řada tvrzení o mé ženě, která nejsou pravdivá a umožňují mi podat na vás trestní oznámení pro porušení práv osobnosti.“

Ve starých dobách, kdy byli mladí moji rodiče, se tomu říkalo urážka na cti, jenže čest se v novém poststranovládním státě zatím tolik nenosila. Můj tatík žaloval podle toho paragrafu jakéhosi pana Hrabala, který o mamince roztrušoval, že má u dědečka schovaného nemanželského parchanta. To byla částečně pravda, až na to, že to nebyl žádný parchant, ale moje velice hezká sestra, již tatínek nakonec adoptoval a vzal ji k nám do Kostelce, kde se okamžitě, se slušným úspěchem, dala do lámání srdcí. Přesto tatínek při vyhrál, pan Hrabal se musel omluvit v novinách a zaplatit soudní výlohy. Přivedl sice k soudu svědka, jenž nepoužil výrazu „parchant“, ale potvrdil věcnou podstatu páně Hrabalovy informace; soudce, Irenin otec pan rada, však pana Hrabala poučil, že urážka na cti platí i v případě, že informace je pravdivá, avšak osoba, jež se cítí uražena na cti, využívá práva okolnost tvořící předmět žaloby, pokud ta není porušením zákona, zatajit. Maminčina čest byla tedy obhájena a pan Hrabal zatáhl soudní výlohy. Taky se omluvil, a to dvakrát, neboť první omluvu pokládal můj tatík za příliš vágní, a pan rada, jako právní znalec, mu to potvrdil. I tak přečin, za nějž byl pan Hrabal odsouzen, splnil účel, kvůli němuž pravdivá tvrzení o mamince šířil. Maminka měla ostudu: bylo to v dobách, kdy bylo hanba mít nemanželského parchanta, třebaže to byla krásná dívka. Pana radu nedlouho nato zatklo gestapo, Irena i její mladší sestra Alena se odstěhovaly k tetě do Prahy a já měl s namlouváním utrum.

Ovšem maminka moji sestru za svobodna skutečně měla, kdežto Sidonie si mě vzala z lásky, ne proto, že by jí to nařídilo Vnitro. A taky nakladatelství založila a dřela se v něm ne proto, aby Vnitro mělo přehled o exilové literární činnosti.

„A co její tajné cesty do Prahy?“ pokračoval jsem. „Na československý pas, jak v tom článku tvrdíte?“

„Na to máme spolehlivý pramen.“

„Jeho identitu mi ovšem neprozradíte?“

„Ovšemže ne.“

„Budu vás tedy žalovat,“ řekl jsem. „Máte tam černé na bílém, že moje žena byla dlouholetá agentka StB, na což spolehlivé svědky nemáte, a dokonce tvrdíte, že prezident jí dal vyznamenání, protože sám byl agentem StB. ‚Estébák prostě odekoroval estébáka.‘ To je doslovný citát.“

Pan Mrkvička pravil s ironií v hlase:

„Přehlédl jste, že všechna tahle tvrzení o vaší ženě jsou předkládána jenom jako hypotézy. Článek přece uvádí vylíčení její biografie slovy: ,O životě paní Sidonie mohou existovat různé scénáře. Například ten, že paní Sidonie je starou agentkou StB‘ a tak dále. Tím, že autor mluví o různých scénářích, jasně naznačuje, že tenhle je pouze jeden z možných, a nikterak netvrdí, že je to pravda.“

Pan rada byl dávno mrtev. Usekli mu hlavu. Být agentem StB rovněž nebyl zločin, jenom ostuda, a podle pana Mrkvičky to nebylo žalovatelné, ať už to byla pravda, nebo lež. Pan rada byl soudce, jakým se brzo po jeho smrti začalo říkat „buržoazní“. U něho by to panu Mrkvičkovi asi neprošlo. O buržoaznosti soudců postkomunistické éry jsem pochyboval.

„Dobře,“ řekl jsem. „Ale tvrdíte, že na tajné cesty mé ženy máte spolehlivého svědka.“

„Pramen, ne svědka,“ opravil mě pan Mrkvička. „Buďme přesní.“

„Tak pramen,“ řekl jsem. „Mně ho tady prozradit nemusíte. Ale protože to je vážné obvinění, budete asi muset –,“ a neodpustil jsem si ironii, „kápnout božskou u soudu.“

„Myslíte? Já nemyslím.“

„No uvidíme,“ vstal jsem a bez pozdravu jsem odešel z redakčních místností týdeníku Zničte komunismus!

Když jsem vycházel z domu, v průjezdě jsem málem vrazil do torontského krajánka pana Krtka. Dělal, že mě nevidí, ačkoliv jinak měl vždycky oči jako příslovečný dravý pták. Ten den mi však konverzace s panem Mrkvičkou stačila a pomyslel jsem si, že snad i v novém soudním systému, byť ještě ne zcela buržoazním, existuje něco jako soudní obsílka. Jenom se tomu patrně říká jinak.

Kapitola VIII.
Sayersová vyzrazuje
úřední tajemství
a Sidonie dostává čestný doktorát

Cestou na konzultaci se seržantkou jsem přemýšlel, jak ty dva světy, ten, v němž jsme se Sidonii žili nyní, a ten, kde jsme žili kdysi a v němž jsme nyní napůl žili zas, se málem překryly a nakonec nepřekryly. McMountain se dočetl o závanu ze starého světa, ale Faulknerova krásná věta se na situaci na univerzitě aplikovat nedala: „Krvavým zářijovým šerem… proběhla jako oheň v suché trávě ta pověst, ten příběh nebo co to bylo.“

McMountain byl charakter, anebo ho to nezajímalo. Nejspíš, jako doleva nakloněný liberál, získal téměř instinktivní nedůvěru k jmenování jmen, a proto se plně stavěl za Sidonii, aniž s ní o tom mluvil. Článeček v Timesech snad nikdo jiný nečetl, nebo spíš byli všichni podobně kondicionovaní jako McMountain. A tak Sidonie dostala psaní od prezidenta univerzity, otevřela je s obavou, a pak si sedla. Prezident jí sděloval, že jí univerzita udělila čestný doktorát za dlouholetou obětavou kulturní činnost pro českou etnickou komunitu v Kanadě. Tím mysleli nakladatelství. I já jsem dostal čestný doktorát. Snad za detektivky. Většina profesorů trpí tou neřestí, že je čte, i když v kursech vykládají o Shakespearovi. Jenže ten vlastně taky psal krimi. Tak o Dickensovi – i Boz byl však autorem několika trháků. Mark Twain? Jasný případ – Pudďn head Wilson, Tom Sawyer detektivem. Faulkner? Well, sepisoval je rovněž. Na chvíli se mi zazdálo, že detektivky vyráběl v angloamerické literatuře kdekdo, kromě anglických viktoriánských autorek. Ale tu vadu odstranily jednak Britky v dvacátém století, jednak Yankejky brzo po Poeovi.

* * *

Záhy po tom, co se Sidonie dozvěděla, že je na seznamu, objevila se v Trónu – a ubytovala se u nás – Kleopatra s kameramanem. Přijeli natáčet film o Sidonii, o mně a o našem společném díle, nakladatelství zakázané české literatury. Byla to dívka s obrovitou hřívou černých vlasů a patřila k podnikatelské třídě, která se po rozpliznutí starého režimu vynořila, aniž kdo čekal, že jich bude tolik. Vlastnila firmu na výrobu dokumentárních filmů, jež prodávala státní České televizi a pak i několika jiným stanicím, podobně nečekaného soukromo-kapitalistického původu. Kameraman byl mlčenlivý hoch, který se brzo po rozbřesku vytrácel a lovil videokamerou torontskou atmosféru. Zřejmě to byl nadprůměrný řemeslník, neboť naše velkoměsto nad jezerem zářilo na obrazovce ničím neporušenou krásou, asi jako se za denních jízd z Edenvaleské koleje jevilo mně.

U mě získala Kleopatra kredit tím, že byla manželkou výborného jazzového trombonisty, pro můj zpátečnický vkus sice příliš moderního, ale přesto příslušníka bratrství. Sidonii si naklonila ještě snadněji: v té době byla Sidonie vděčná za každé pohlazení po duši a toho se jí od Kleopatry hojně dostávalo, zejména ve společnosti láhve whisky. Kleopatra i Sidonie byly alkoholičky; Kleopatra, pokud jsem mohl posoudit, ne z tak dobrého důvodu jako Sidonie. Ovšem o důvodech bližních víme většinou pramálo.

Když nadešel Sidoniin slavný den, Kleopatra a kameraman nás i s kamerou sledovali do univerzitního sálu konvokací v prezidentově sídle. Sidonii ustrojili do taláru a na hlavu jí nasadili doktorský baret, já byl pověřen navlíknout jí kolem krku doktorskou pláštěnku. Ubírali jsme se v průvodě otalárovaných kolegů, přede mnou obrovitý McMountain a vedle něho Dooley, za námi Rosemary O‘Sullivanová, která si baret nasadila obráceně, protože jí tak líp slušel. Mary Matherová-Parnellová měla přes svůj kroj černou šerpu, snad na znamení smutku po zavražděném manželovi; v těch věcech jsem se nevyznal. V průvodě byl každý talár jiný a většinou si je kolegové vypůjčili z univerzitní půjčovny, kde je přidělovali podle velikosti a v případě ženských podle elegance. Pod taláry bylo vidět různobarevné boty a střevíčky na jehlových podpatcích, profesor Schornstein kráčel, pod nádherným zlatorudým přehozem, v adidaskách. Profesoři se měli dostavit v talárech svých různých almae matres, jenže jaký je vlastně stejnokroj akademiků na Montanské státní univerzitě, která udělila doktorát McMountainovi, nevěděl už ani on sám. I procesí při jeho doktorátu se patrně podobalo karnevalu, v jehož rámci se mnou šla Sidonie. Kameraman natáčel, zněla hudba univerzitní dechovky a v čele průvodu nesl pedel sto let staré žezlo univerzity; měřeno zdejším kontinentem, neobyčejně dávnou relikvii.

Viděl jsem, jak se Sidonie vedle mě klepe trémou, jež ve spojení s jiným jejím očistcem hrozila, že Sidonie omdlí. Moje žena nikdy nenabyla akademického vzdělání, ne pro nějakou hloupost, protože hloupá nebyla, ale jelikož jí přisoudili třídní původ, který jsem se na své dávné výpravě na Vnitro bez úspěchu pokusil korigovat. Čestný titul zahrnoval povinnost pronést projev k shromáždění profesorů a studentů, jimž měl hned nato prezident udělit doktoráty za vědomosti, ne za zásluhy. Sidonii to uvedlo do stavu málem kataleptického. Kráčela vedle mě jako Frankensteinova nevěsta, taky tak v tváři zbarvená; ale nakonec – což se stává lidem, kteří, jak kdysi dávno říkávali študenti na kosteleckém gymplu, jsou dutí jak bambus, dutinu však, místo vědy, vyplňuje život podobný románu – Sidonie v příliš velkém baretu přistoupila k lekterně a jasným, nechvějícím se hlasem a angličtinou, jakou jsem u ní nepoznával, přednesla krásné vyznání lásky ke Kanadě. Kanada, pravila, je moje macecha; moje vlastní matka je Československo. Někdy však je macecha mnohem hodnější než vlastní matka. Nikoho nenechala na pochybách, že to je její případ, a mně proběhl před vnitřním zrakem film jejího života a uvědomil jsem si, že seznamy jsou jen poslední, klimaktickou kapitolou v dickensovském románu její existence. Na jeho počátku stálo narození v hodinovém hotelu, protože rodinu vystěhovali pro neplacení nájemného; nepřijetí do první třídy obecné školy pro podvýživu, jak jsem to všechno vylíčil v expozé předneseném na Vnitru agentovi, jenž pak zalistoval ve svazku její matky. Později vystěhování, jménem pracujícího lidu, z krásného bytu, na který se po válce vzmohl tatínek, do smradlavého pavlačového minidoupěte v Karlíně, kde jsem si uhnal chronickou noční můru, když jsem tam jednou musel jít na záchod; vidina toho strašlivého hajzlu mě pronásledovala ve snech řadu let. Potom první rande, na němž mi málem zmrzla, protože sestry měly jediný svetr, a tu neděli na Sidonii nevybyl. A tak dále, a jak potom agent přečetl ze svazku její matky, že se v Masně v Karlíně dopustila urážky hlavy státu, nebo snad svatokrádeže, anebo rouhání. Ano, Seznamy byly jenom jedna, i když klimaktická kapitola života, typického nebo atypického pro naše století v naší zemi, dvakrát zbabrané historií. Text Sidoniina krásného projevu si vyžádalo množství kolegů a profesor Schornstein jej uveřejnil v novinách své koleje.

Dva světy se tedy nepřekryly.

A ten večer Sidonie, rozradostněná svým úspěchem a v náladě vylepšené ohnivou vodou, dala Kleopatře na kameru interview. V něm opakovala, co už před časem řekla redaktorovi Mladé fronty dnes: jak to bylo se Sedláčkem a s posudkem na Jůlinku, který ji měl zachránit před politickou perzekucí, a způsobil politickou perzekuci Sidonie samé.

I když tu, úplně na začátku, jsem způsobil já. Ohnivá voda byla na expertně nafilmovaných záběrech vidět.

Škodlivý účinek jsem si uvědomil až v jiném filmu, než byl ten, co o mně a o Sidonii natočila Kleopatra u nás doma.

* * *

Večer, který si měl původně užít v posteli s Janicí Whitfordovou v motelu Mountain Breeze na břehu jezera Ontarijského, trávil Parnell v domě své choti Mary Matherové a hlídal telefon. Janici vysvětlil, že manželka čeká důležitý telefonát. Mary pracovala na svém vědeckém díle v chatě na Huronském jezeře, a požádala prý ho, aby byl určitě doma, až se očekávaný hovor uskuteční. Janice ho volala z motelu Mountain Breeze, kde byla už připravená ke kopulaci, a on ji ujistil, že jakmile telefonát vyřídí, pojede za ní. To bylo čtvrt na devět večer a Parnell žádal o půlhodinku strpení; podle Matherové měl neznámý volat kolem deváté.

„Ona nemá na chatě telefon?“ zeptal jsem se.

„Má,“ řekla seržantka. „Snad nechtěla volajícímu prozradit číslo, protože na chatu přece jezdila, aby se soustředila na svou knihu.“

„Kdo ji měl volat?“

Seržantka pokrčila rameny.

„Matherová popírá, že by nebožtíka žádala, aby hlídal telefon. Ten večer žádný hovor nečekala.“

„Proč byl tedy Parnell doma místo v motelu Mountain Breeze?“

Pohlédla na mě pohrdavě. Zazdálo se mi, že u ní ztrácím autoritu, již jsem měl, ještě když jsem jí vysvětloval magický účin dobře vymyšlené záhady zamčeného pokoje.

„Buď Matherová lže, pane profesore, anebo Parnella zdrželo doma něco jiného. V druhém případě, protože Brownová má snad alibi, když trávila celou noc s Kellym v motelu Xanadu, by to byla nějaká jiná, nám dosud neznámá žena.“

Ušklíbl jsem se:

„Myslíte ten kousek sloupnutého laku na nehty?“

Seržantka opět pokrčila rameny.

„A že ho tedy ta neznámá oddělala?“

„Ne,“ řekla seržantka, „měl v dlani utržený knoflík od pánského tvídového saka. Ale mohla za ním přijít, když už byl mrtvý.“

Zamyslel jsem se, jenom kratičko:

„Parnell byl možná nadsamec – ale je logické, seržantko Sayersová, že by takhle riskoval? Měl šanci přiženit se po rozvodu do rodiny, jejíž hlava je sedmadvacátým nejbohatším mužem v Kanadě.“

„Právě,“ pravila Sayersová. „Od Whitfordové víme, že se s Matherovou chtěl rozvést, ale té se to nelíbilo. Takže pokud jde o ten telefon, patrně lhala.“

„Když lhala, jak to, že bajku o telefonu vyprávěl Parnell Whitfordové?“

„Možná si ji vymyslel on. Chtěl být ještě chvíli s tou neznámou.“

„V tom případě Matherová nelhala.“

„Mohla lhát. Parnellovi skutečně nařídila zůstat doma. Třeba pod nějakou jinou záminkou.“

„Proč by pak Parnell říkal Janici, co jí říkal?“

Seržantka se začervenala.

Opět jsem se zamyslel:

„Dovedete si představit, že by Parnell manželku poslechl, když manželství už prakticky neexistovalo a ona ho už jenom nenáviděla?“

„Ale on ji třeba ne,“ řekla seržantka. „On se jenom chtěl dát rozvést, aby se mohl oženit líp.“

„Jenže ona ho nenáviděla. Do morku kostí. Žena ve středním věku, které se podaří provdat za manžela o deset let mladšího, než je sama –“

„Myslíte ve stereotypech,“ pokárala mě seržantka, poučená patrně nějakým kursem Ženských studií.

„Dá se o motivech vraždy myslet jinak?“

Neřekla nic.

„Možná že jí vadilo i to, že ztratí nejen manžela, ale i půl majetku.“

„O ten by Parnell nestál, když měl udělat takovou partii. Taky to u rozvodu není právě jednoduché.“

„Zůstaňme tedy u žárlivosti, jež vyústila v bezmeznou nenávist.“

Nyní se ušklíbla seržantka.

„Nezapomeňte na ten knoflík od pánského saka, pane profesore. Mimoto má Matherová alibi, které jí potvrzují sousedé. Byli u ní na večeři a potom až do půlnoci hráli bridž. Parnell byl zavražděn kolem deváté večer.“

Myslela si, že v souboji intelektů mě trumfla. Ušklíbl jsem se do třetice:

„Jistě jste slyšela o instituci nájemného vraha, slečno seržantko.“

Otevřela ústa, jako kdyby to bylo v románě, a nevydala hlásku.

„Tak mi ukažte, co jste napsala,“ vyzval jsem ji.

Podala mi tři listy papíru pokryté printoutem. Přečetl jsem je, a potom jsem její argumentaci roztrhal na cucky.

* * *

V neděli nato umývala Sidonie auto. Ne proto, že by bylo špinavé: potřebovala něco dělat v naději, že jí to odvede myšlenky k radostnějším věcem. Myšlenky nejsou ovšem němá tvář, která se s důvěrou tře o nohu pánovi s řeznickým nožem, a v Sidoniině životě nebylo nikdy příliš radosti, zejména ne v poslední době. Tu neděli však měla štěstí.

Přišla za mnou do pracovny, na kleenexu něco malinkého, růžového.

„Kdybys nevozil holky z koleje tak často, řekla bych: Hele, stopa!“ pravila. „Kterýms dal lifta v poslední době?“

Do legrace jí nebylo; i to, že mluvila, jako mluvívala před seznamy v době řídce se vystihujícího štěstí, byla kamufláž. Do legrace jí nebylo. Ale byl jsem rád. Mohli jsme aspoň hovořit na téma bezpečně jiné, než bylo to, o němž jsme mluvívali v noci.

„Stopa čeho?“ řekl jsem.

„Toho mordu v nezamčeném pokoji. Podle té tvé študující seržantky našli tam přece právě takovýhle kousek odloupnutého laku na nehty.“

Ohledně vraždy Dooleyho neměl jsem před Sidonii tajemství. Sidoniina hypotéza o souvislosti dvou kousků laku vypadala divoce, ale moje dedukce z té stopy parádivosti divoká nebyla.

„Tak kterýs svez v posledních dvou dnech?“ zeptala se Sidonie.

„Počkej,“ řekl jsem a začal jsem vypočítávat na prstech, ačkoliv takový taxíkář ve službách dívčin z edenvaleské koleje jsem samozřejmě nebyl. Nechtěl jsem jenom zkazit hru a tím radost Sidonii. „Počkej,“ řekl jsem tedy a jal jsem se na prstech počítat své údajné zákaznice: „Janici Whitfordovou, seržantku Sayersovou, Wendy McFarlaneovou, Rosii Quentinovou, profesorku Ann Kate Boleynovou, Gwendolýnu Downwrightovou –“

Sidonie mi skočila do řeči:

„To je ta s kruhem v nose?“

„V dolním rtu,“ řekl jsem. „A v prsních bradavkách.“

„Nepovídej! Odkud víš tohle?“

„Jednak je to vidět přes týšértku, jednak mi to povídala Wendy McFarlaneová.“

„Ta si nehty nebarví. A Downwrightová si je dělá na modro,“ řekla moje všímavá žena. „Takže to může být Whitfordová nebo Quentinová. Ta vaše kolejní sufražetka si je taky nelakuje.“

„Někdy lakuje. Podle toho, jaká je zrovna stranická linie v ženském hnutí.“

Tak jsme plácali. Aby měla radost, vyjmenoval jsem ještě pět dalších možných majitelek uloupnutého laku, z nichž dvě vůbec neexistovaly, a Sidonie se dala ošálit. Ale snad na chvíli přišla na jiné myšlenky.

* * *

Myšlenky se ovšem vrátily a vracely se vytrvale, ve dne a zejména v noci, až do dne soudu. Měl rozhodnout, je-li platná Sidoniina žaloba na Ministerstvo vnitra, že byla do registru svazků zařazena neoprávněně. Advokátka, již Sidonii dohodil její starý přítel, nyní prezident, byla sice vtělením nekolísavého optimismu, ale Sidonie si naprosto nebyla jistá výsledkem. Nejistota pramenila nikoli z viny, nýbrž ze zkušeností, které jsme měli všichni, kdož jsme žili v tom státě; Sidonie je měla jenom větší než třeba já. Bála se, že se proti ní odněkud vynoří nějaké důkazy, falešné, avšak těžce vyvratitelné, neboť na rozdíl od snadno prokazatelných alibi v případě vraždy, na podezření, jež padlo na ni, šlo sotva odpovědět nějakou kriminologickou technikou. Před svou smrtí mohl Sedláček do registru svazků napsat, co chtěl, a svědci na to se nevyskytovali. Ani ti, co se jim v zemi, kde jsme žili nyní, říkalo character witnesses a kteří z charakteru podezřelého dokazovali, že takový zločin nemohl spáchat. Podle Seznamů, proměněných v de facto vládní bulletin, stejného zločinu se dopustil i pražský kardinál. Co byla proti němu Sidonie, bývalá zpěvačka lidových písní?

A existoval ještě jiný zdroj nejistoty. Argument doc. dr. Adolfa Hraběte, DrSc., mezitím na nátlak studentů z univerzity vyloučeného a uchyceného v soukromém sektoru, převzal v týdeníku Zničte komunismus! muž, o jehož jméně jsme se s advokátkou nemohli shodnout, je-li to pseudonym, nebo ne. Jmenoval se Ame Vnebibyl. Ten opakoval Hrabětovo tvrzení, že slušný člověk jakékoliv námluvy zločinecké organizace musel odmítnout, a Sidoniino tvrzení, že chtěla posudkem pomoct kamarádce, prohlásil za absurdní. Nevysvětlil proč, ale jeho dopis redakci vyprovokoval k činnosti hned tři muže, a ti všichni vylíčili, jak oni, na rozdíl od Sidonie, odolali nátlaku StB a spolupráci odmítli. U všech použilo Vnitro hrubého násilí, jednomu dokonce zlomili ruku. Jak jsem pročítal ty heroické story z pradávných let padesátých, uvědomil jsem si, že ani tady nelze použít kriminalistické techniky a dedukce jako v případě vraždy. K přiznání, že si to vymysleli, by se ti tři dali přinutit jenom hrubým násilím, které stěží mohlo být hrubší než lámání končetin, jemuž odolali. A nová justice se k němu neuchylovala.

Tváří v tvář takovým charakterům Sidoniin charakter obstát nemohl.

* * *

Čím dál větší úlohu hrál v jejím životě alkohol. Ne už červené víno let, kdy byla zpěvačkou, ale tvrdé anglosaské nápoje. Posílila se jím i ráno v den soudu, až jsem měl strach, že před soudkyní nebude mocna řeči. Naštěstí to dopadlo jako o čestném doktorátu: Sidonie načerpala energii snad ze skrytých rezervních zdrojů, snad z toho chlastu. I před doktorátem si dala do nosu. Ke všemu přišla Kleopatra k soudu s malou lahví rumu v hokynářském sáčku a z toho si Sidonie několikrát přihnula, než ji zavolali. Mimo rum přinesla Kleopatra taky kazetu svého nového filmu, který nás prý bude zajímat. Nebyl to dokument o našem životě v Torontě. Ten už jsme znali. Já i Sidonie jsme v něm opakovali stokrát zopakovaný interview, s tím rozdílem, že se konal na břehu jezera Ontarijského a u nás doma místo v Kleopatřině pražském studiu a v exteriérech hlavního města Prahy. Sidonie taky zopakovala, jak to bylo s posudkem na Jůlinku.

* * *

Čekali jsme v nepatrném hloučku, Sidonie, já, brácha Mirek a Jůlinka, my tři předvolaní jako svědci, Kleopatra a starý kamarád Lester. Ten se tu objevil z kamarádství; jako svědka jsme ho nevolali. Ačkoliv svědčit by mohl. Vzpomněl jsem si na jednu letní noc ještě za vlády stranovlády, kdy byl Lester u nás a kdy se Sidonie z přepracování čítankově zhroutila. Při večeři jsem udělal blbý žertík o jejím kulinářském umění, na které byla netýkavá, a Sidonie se sebrala a odjela do noci. Pozdě jsem své blbosti litoval, a to jsem v té době ještě neuvažoval o jiných a důsažnějších blbostech svého života, protože to jsem ještě neměl tušení o Seznamech. Počkal jsem asi čtvrt hodiny a zatelefonoval jsem do redakce. Bylo osm. Nikdo to nebral. Zavolal jsem taxíka a jeli jsme s Lesterem do nakladatelství. Měl jsem klíče, otevřel jsem, vešli jsme dovnitř a vylezli po schodech do třetího poschodí, kde měla Sidonie svůj jediný luxus: krásnou a světlou kancelář, vybavenou rádiem a gramofonem s deskami Edith Piaf, a klecí s dvěma australskými papoušíky, Titusem a Pepinkou.

Sidonie ležela na zemi, zachumlaná v dece, která obvykle byla na redakčním kanapi a kde si někdy dávala šlofíka, když ji opustily těžce vykořisťované síly, nahrazované červeným vínem. Když jsme vstoupili, zahvízdal Titus první tři takty písničky „Utíkej, Káčo, utíkej,“ jak ho to Sidonie naučila, a pokračoval vlastní improvizací, neboť na víc než na tři takty jeho papouščí schopnost nestačila.

Vzal jsem Sidonii za ruku, vyškubla mi ji. Potom do ní začal hučet Lester a střídali jsme se. Trvalo nám to tři hodiny a omílali jsme stále stejné argumenty, protože co se taky dalo vymyslet. Že ji lidé mají rádi, že dělá ohromné věci pro záchranu ohrožené české literatury, neboť jsme tenkrát ještě nevěděli, jak dobře to s českou literaturou dopadne. Připadal jsem si jako ta hovorná televizní dívka s vizáží Pepiny Rejholcové ukecávající na buffalské PBS diváky, aby poslali prachy výměnou za hrnek s logem stanice.

Bylo půl dvanácté v noci, když se Sidonie vybalila z deky a nechala se odvézt naším autem, které řídil Lester, k nám domů. Jak jsem byl po odhaleních s rozumem v koncích, zadoufal jsem, že tuhle noční scénu dá Lester do hlášení. Jenomže jsem věděl, že Lester podává hlášení jenom svému šéfovi v Hudebním nakladatelství, jenž ho na tyhle obchodní cesty vysílal, a v těch uvádí toliko nezávadná jednání s hudebními agenturami a se zástupci hudebních společností.

Cesta do Toronta byla výjimka: nebyla to cesta obchodní. Byla výsledkem ochabnutí víry v učení i na nejvyšších místech stranovlády, a spiknutí, jež jsem zorganizoval já. Rozeslal jsem dopisy přátelům na různé univerzity a nalil jsem jim čisté víno: Lester, přední československý jazzový kritik, jenž nikdy v zemi jazzu nebyl – stará písnička o odbornících na kultury různých zemí v té zemi, kde jsme kdysi se Sidonii taky žili –, chtěl by se do vlasti krásné muziky, o níž celý život psal, podívat. Nabízí přednášky o českém, sovětském a vůbec východoevropském jazzu, ale i o jazzu v západní Evropě a neočekává v dnešních finančně stísněných dobách honorář, stačí mu pozvání. Pozvání od vědeckých institucí jsou conditio sine qua non takových cest; jenom na jejich základě je ouřady možná povolí.

Povolily je, na základě spíš výše zmíněného ochabnutí než na základě invitací, a já byl překvapen: kolegové, přátelé i pouze známí, Češi, Američani i Kanaďani, do jednoho poslali Lesterovi do Prahy srdečná psaní na oficiálních papírech svých univerzit a všichni nabídli uhradit cestovné. Tři univerzity mu později dokonce poskytly miniaturní honorář.

Tak se Lester poprvé v životě octl v Americe. Uviděl ji skoro celou z okének letadel, a mohl taky vydat svědectví o té noční patálii se Sidonií. Nebyla to první noční patálie z vyčerpání, jenže o těch ostatních jsem věděl jen já. Lester však mohl potvrdit věrohodnost mého případného svědectví. Jenže to by bylo svědectví, které by soud jako irelevantní pro Sidoniin zločin nepřipustil.

A Lester se po zveřejnění Seznamů sám stal předmětem řady hypotéz v časopise pana Mrkvičky i jinde, v nichž ve všech byly fakta a imaginace asi v takovém poměru jako v článku „Kápněte božskou, paní Sidonie!“

* * *

Zašel jsem do Kulhavé kachny, tentokrát ne především za whisky. Hospoda mě nezklamala. Uprostřed lokálu byl hlouček obklopující jakousi podívanou, a stála v něm i Rosie Quentinová. Přistoupil jsem k nim a Rosii přes rameno jsem spatřil Gwendolýnu Downwrightovou, od ňader nahoru, protože níže mi ji zakrývala záda Freddieho Hamiltona, jenž cosi zblízka zkoumal v nižších partiích dívčina těla. Ulekl jsem se, zda Gwendolýna nepředvádí, co stejně už celá kolej viděla na střední skládačce v Playboyi, ale bylo to něco zajímavějšího. Gwendolýna měla týšértku vyhrnutou až k ňadrům a vystavovala na odiv tetování na bílém bříšku, zřejmě zcela čerstvé. Měla tam štíhlý ženský akt s biblickým motem: Toto všechno tobě dám… Nad blasfemií se mi trochu zatajil dech, ale právě promluvil Wayne Hloupee, ukázal na kresbu na jejím žaludku a pravil:

„Dělal ti to Charlie Lim v Etobicoke, že?“

Gwendolýna přisvědčila.

„Vyrábí je podle jednoho mustru. Podívej se!“

Wayne vyhrnul týšértku s nápisem Kiss me – I’m Not Bohemian! a objevilo se statné břicho. I na něm byl akt ženy, ale tlusté a divně neforemné. Shromáždění mlčky zazíralo na tu nepěknost a Wayne pravil s omluvou v hlase:

„Původně byla stejná jako ta tvoje.“

„Chceš mě strašit?“ pravila Gwendolýna. „Jenže já se necpu jako ty. V prvním ročníku byls poloviční. Mně tohle nehrozí. Já držím hollywoodskou dietu.“

„A co když otěhotníš?“ ušklíbl se Wayne potměšile. „Ukážeš nám ji?“

„Ukážu,“ pravila Gwendolýna „Těhotenství je pouze přechodný stav. Až porodím, vrátím se do původního tvaru a ona taky,“ a položila prst na modré obrysy štíhlé dívky na bílé kůži.

„Slečno Quentinová,“ oslovil jsem kolejní krásku před sebou, „můžu vás pozvat na skleničku?“

Vzbudilo to dost pozornosti a Wendy řekla jevištním šepotem:

„Máte u sebe někdo číslo na sexuální důstojnici?“

Rosie Quentinová pohoršení davu ignorovala a usmála se na mě tím druhem úsměvu, pod nímž jsem jihnul nejen já.

Dnes ale ne.

U baru mi řekla:

„Čemu vděčím za tu pozornost, pane profesore?“

Barman před nás postavil dva bourbony.

„Tomu, jak vám výborně dopadla zkouška, při které jsem dělal invigilátora,“ řekl jsem. „Dělal jsem ho rád. Jenom škoda, že jsem vás nepřistih při opravdovém opisování.“

„Neurazil jste se?“

„Byl to milý studentský žertík.“

„Jednou jsem něco takového provedla profesorovi McMountainovi a ten se urazil.“

„McMountain nepije.“

„To se netýkalo pití.“ Zdálo se mi, že Quentinová, přes svou na odiv stavěnou sofistikovanost, poněkud zrůžověla.

„Aha,“ řekl jsem. „Na žerty tohoto druhu je McMountain alergický.“ Odmlčel jsem se. „Taky je to v dnešní době nebezpečné. Jistě jste slyšela, nač se klasickým jevištním šeptem ptala před chvilkou slečna MacFarlaneová? A to jsem vás jenom pozval na nevinnou whisky a vám už je osmnáct.“

„Wendy je šašek.“

„Takže na váš úspěch v matematické vědě.“ Zvedl jsem skleničku a přiťukli jsme si. Rosie na mě pohlédla velice inteligentním pohledem. Dal jsem znamení barmanovi, jenž se zachoval podle skautského hesla, a zvedl jsem další skleničku:

„A na váš úspěch ve studiu práv! Teď už vám v cestě nic nestojí. Výsledná známka z Dooleyho kursu bude nepochybně výtečná.“

Inteligentní oči mě zkoumaly, ty bych neošálil. Taky jsem nechtěl. Stejně však mě překvapilo, jak mi vzala vítr z plachet.

Pravila: „Ačkoliv jsem ze všech písemek dostala od pana profesora Dooleyho efka? Celkem čtyři?“

„Udělala jste na kolegu Dooleyho dojem.“

„Umíte přece počítat, pane profesore. Víte, že závěrečná zkouška je jenom za pětatřicet procent. I kdybych dostala stovku, nebude výsledná známka nijak mimořádně slavná.“

Mlčel jsem, oči upřené do inteligentních zřítelnic proti sobě. Brala mi vítr z plachet? Proč? Spíš to vypadalo, že mi nahrává na smeč. Za velice dlouhou chvíli jsem zašeptal:

„Já to na vás neřeknu,“ a kývl jsem na barmana. Za chvíli, snad ještě delší, než byla moje pauza, pravila:

„Neřeknete přesně co?“

„To si přece domyslíte. Viděl jsem vás, jak jste za sebou u Dooleyho zavírala dveře.“

„Ach tak.“ Nová pauza, ne tak dlouhá. Vypadalo to, že si oddychla. „Ale vy to na mě neřeknete, že?“

„Máte mé slovo.“

Zdvihla sklenku ke rtům. Dřív než usrkla, položil jsem prst na nehtík ukazováčku. Měla ho nalakovaný zvláštní barvou, jakoby měděnou.

„Máte nový lak na nehty. Ten jsem na vás ještě neviděl.“

Zřítelnice mě opět prozkoumaly. Nato přede mnou roztáhla všech pět prstů:

„Schválíte mi ho?“

„Je hezčí než ten, co jste měla, když jsem vás tenkrát v noci svezl z Cresthillu do dormitoře. Pamatujete se?“

„Vy jste všímavý!“

Zasmál jsem se.

„Já ne. To moje žena, slečno Quentinová,“ a rozloučil jsem se s výmluvou na konzultaci. Ve dveřích jsem se ještě otočil. Hleděla za mnou, v očích zase ten zkoumavý, inteligentní pohled člověka, který nemá čisté svědomí.

Kapitola IX.
Kleopatřin film a co mi řekl Oskar

Ministerstvo vnitra mělo u soudu svého právníka a ten předložil soudkyni Sidoniin svazek. Oddychl jsem si, když se zjistilo, že obsahuje jediný list zažloutlého papíru; její dávný pokus dostat svou nejlepší kamarádku z možné politické šlamastiky. Falešný dokument, který by se nedal vysvětlit, tedy Sedláček podvrhnout nestihl. Sice už opět platila, stranovládou kdysi jako buržoazní zavržená, presumpce neviny a z ní vyplývající povinnost soudu dokázat, ale vhodně nastylizovaný podvrh by usvědčil a vyvrátit by se to nedalo.

Uvědomil jsem si, že proces je vlastně naruby. Kdyby se ve svazku našlo něco silnějšího, než co se tam našlo, metamorfózovala by Sidonie ze žalobkyně v obžalovanou. Zvláštní situace. V zemi, kde jsme už nežili, stačil jediný padělek, sepsaný estébákem lačným prémie nebo povýšení, a nevěděl jsem – jak bych mohl –, zda něco takového bylo v doméně pracovníků možné, nebo dokonce časté, anebo zda to jsou pouze chýry zplozené generickou situací národa, k němuž jsme já a Sidonie kdysi patřili.

A v noci v Torontu, v mnoha nocích, mi Sidonie zoufalým hlasem opakovala, že se toho nikdy nezbaví, že je to jako plivnutí jedovatou slinou, kterou si člověk setře z tváře, jed však už vnikl kapilárami do mikrostruktury kůže a zůstane tam jako neviditelné, jenže všem známé Kainovo znamení.

V těch torontských nocích jsem ji utěšoval, že soud ji očistí, ale ona jen vrtěla hlavou. A tak jsem vyrukoval s argumentem tehdy užívaným hodnými lidmi ze země, kde jsme žili kdysi: že tam se to nejí tak horké, a mimoto se na to za chvilku zapomene. Zapomnění však Sidonii neutěšilo. Byla známá osobnost, exilové čtenářky ji milovaly, rozhodně bylo víc těch, které ji milovaly, než těch, které jí záviděly a pomlouvaly ji, a ona v torontských nocích mluvila o Sabinovi, jenž ještě po století a půl je v tom národě, k němuž jsme kdysi patřili, synonymem špicla, fízla, morální spodiny, třebaže napsal libreto ke znárodnělému muzikálu. Zapomene, pravila Sidonie, ale když se to bude hodit, uvidíš…, jak jsem pak skutečně viděl, k ostudě národa, k němuž jsme kdysi patřili. Ne na osudu Sidoniině, protože ta po soudu od nikoho nic nechtěla, ale na osudech jiných lidí, na základě jména v seznamu zavržených bratránky, kteří se nejdřív přesvědčili, jestli tam nejsou taky, a když se nenašli, vytáhli do boje. A nejde o zapomenutí, říkala v těch nocích v našem krásném městě nad jezerem Ontarijským Sidonie. Nechci, aby se zapomnělo. Chci být čistá. A nikdy už nebudu, nikdy v životě.

Tak se trápila, moje žena, táhlo mi to hlavou u soudu, a všechno to předtím, co jsem se kdysi pokusil popsat v projevu v kachlíkové stavbě a z čeho ona sama udělala svůj krásný román. Jenže to táhlo hlavou jen mně, něco možná Lesterovi, jenž se na chodbě v soudní budově krčil v zimníku a z něho mu trčel knírek, něco málo Jůlince, která však toho moc nevěděla o Sidoniině životě v baráku s úděsným hajzlem, protože byla tenkrát mladá a navíc v brýlích, co jí je nasadila politručka Sochová. Potom Mirkovi, Sidoniinu bráškovi; ten čouhal ze zimníku vedle Lestera a povolali jsme ho za svědka.

Byli jsme svědci-nesvědci. Nejspíš ještě tak já, protože jsem to všechno zavinil a soudkyni jsem řekl celou story, jak se skutečně stala. Ovšem dokázat, že Sidonie agentovi nic nepodepsala, mohl jen nebožtík Sedláček. Já jsem pouze mluvil, i když podle pravdy; pravda je však obyčejně nerozeznatelná. Ti tři – soudkyně, zástupce Vnitra a koneckonců i naše sympatická advokátka – si možná mysleli své.

Mirek řekl ještě mnohem míň. Co taky mohl říct, když v době Sidoniina zločinu seděl, a seděl skoro deset let před tím zločinem a skoro tři roky po něm. Byl vlastně jenom character witness; svědčil, jak sestřička, kterou viděl naposled, když jí bylo patnáct, a potom znova, a to už jí táhla třicítka, byla odjakživa hodná holka, že se s ním dělila o jablko, když na ně matka sehnala drobné. Vyprávěl prostě z jiného úhlu ten dickensovský román, jak jsem jej vyprávěl kdysi i já v kachlíkárně. Čtyřicet let partajního líčení někdejší sociální bídy udělalo však v myslích lidí z faktu pochybnou legendu. Soudkyně, zástupce Vnitra a naše advokátka, všichni narození asi tak v roce nastolení stranovlády, hleděli na Sidoniina bráchu-mukla jako na postavu z té pochybné legendy.

Jůlinka? Většinou taky character witness. Sidonie byla vždycky výborná kamarádka atd. Přece však obsahovalo její svědectví jeden fakt: Jůlinka skutečně chodila s Markovičem, mládencem politicky nesprávné národnosti. Nic se jí za to sice nestalo, ale stát se jí mohlo, neboť to byla taková doba. Trojice, jež o věci měla rozhodovat, se v té zvláštní době nanejvýš držela máminých sukní, anebo spíš se ve školce učila modlitbičky ke světcům té zvláštní doby.

To mi táhlo hlavou. Soudkyně zamračeně studovala zažloutlý papír a konečně se obrátila na zástupce Vnitra.

„Máte ještě něco, pane doktore?“

Neměl. Ani žádné character witnesses jako my. Jenom ten jeden list, a soudkyně nepatřila k radikální škole doc. dr. Adolfa Hraběte, DrSc. Po velice krátké úvaze vyhlásila rozsudek jménem toho státu, kde jsme už se Sidonií nežili. Posudek na nejlepší kamarádku prohlásila za nezakládající důvod k zamítnutí žaloby, a tak Sidonie soud vyhrála. S Jůlinkou, s Lesterem a s Mirkem jsme to šli zapít do hospody, na jejíž existenci jsem si matně vzpomněl, hlavně díky vrchnímu, který tam byl už tenkrát a jenom – jako já v té jiné zemi – zestárl.

* * *

Mířil jsem k chlastostóru, jak tomu říkali krajánkové, v mallu v podzemí Hudson Bay Company, kolem jiného obchodu, určeného taky k útěše smutných. Jmenoval se Antiaging Store, krajanky mu zatím neříkaly nijak, a sliboval, že zastaví biologický proces, jehož následkem jsou vrásky, stříbro ve vlasech, ňadra příliš podléhající gravitaci a kolem pasu, a jako vedlejší džob odstraňoval tetování. Zastavil jsem se, hleděl na osamělou tubu s krémem v té poslední baště žen politicky nekorektních, již obklopovala krajně esteticky vyřešená výkladní skříň, navržená patrně nějakým absolventem umělecké školy. Hlavou mi proběhl útržek myšlenky, jak většina výtvarníků v Americe jenom vlastně vyrábí prefabrikáty pro Edwarda Hoppera, anebo pro Kamila Lhotáka v zemi, kde jsme žili dřív. Rozhlédl jsem se po zářícím mallu plném podobné estetiky z neonu, mosazi a umělých palmiček, který ten útržek nerozvedené myšlenky potvrzoval, a vrátil jsem se k tubě, kvůli níž se neznámý akademik tolik namáhal. Slibovala odstranění vrásek během tří dnů a nabízela vrátit peníze. Koutkem oka jsem spatřil, jak se zablýskalo mosazné držadlo dveří, a v nich se objevila studentka psaní detektivek v hezké uniformě kanadských policajtek. Do obchodu proti stárnutí zašla patrně kvůli pneumatice kolem pasu, anebo snad měla někde na těle tetování, které postihl osud ozdoby břicha Waynea Hloupeeho. Spatřila mě a zasalutovala směrem k elegantnímu kloboučku, který měla na hlavě. Zdálo se mi, že zeštíhlela.

„Copak?“ zeptal jsem se. „Dala jste si odstranit tetování, seržantko Sayersová?“

„Od koho to víte?“ zamračila se seržantka a zrudla.

Tetování bylo patrně v partiích těla ukazovaných pouze intimním přátelům.

„Od své obvyklé informátorky,“ řekl jsem. „Té zrzavé.“

Seržantka si očividně oddychla a pravila:

„Žádné tetování. Chodím sem kvůli svému problému. Vy ho přeci znáte, pane profesore.“

Galantně jsem objel pohledem její zmenšené proporce.

„Moc velký problém už nemáte.“

„Děkuju,“ řekla podle galantního zvyku země, kde jsme žili. „Prodávají tady novou dietetickou metodu a zdá se mi, že funguje. Nezdá se vám?“

Chtěla znovu slyšet, že je štíhlejší.

„Velmi funguje,“ ujistil jsem ji. „Můžu vás přesto pozvat, abyste se mnou vypila šálek kávy?“

V kavárničce, jež byla taky plodem nového amerického výtvarnictví, mi pak vysvětlila, že základem diety je pilulka, sice drahá, avšak účinná, která se polyká třikrát denně, a jinak se jí jen mrkev a večer dvě celerové tyčky.

„Zkusila jste jíst mrkev a celerové tyčky bez té pilulky?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou.

„To by dieta nefungovala.“

„Ale zkusila jste to?“

Provinile řekla:

„Ano.“

„A co?“

„Měla jsem strašný hlad. Neovládla jsem se a musela jsem si dát snack.“

„Po pilulce vás hlad přejde?“

„Nepřejde. Ale vydržím nejíst.“

„Mimochodem,“ řekl jsem, „kolik vás to stojí?“

„Dost. Týdně mi to přijde na třicet dolarů. Ale fungujou.“

Bylo to tedy značně předražené placebo. Změnil jsem téma:

„Povídku už máte napsanou?“

„Skoro.“ Odmlčela se. Moc toho asi nenapsala.

„Zas tam bude dálkové ovládání?“

Pohlédla na mě, jako bych jí ublížil.

„Přeci jste mi dovolil, že se od Strejčka Abnera můžu vrátit k Poeovi.“

„To že jsem vám dovolil?“

„Ano. Říkal jste mi, že záhada zamčeného pokoje má jen devět řešení a vás už nuděj.“

„To že jsem vám říkal?“

„Podezíráte mě ze lhaní?“ pravila úředně. „Říkal jste to!“

Nechtěl jsem upadnout v podezření, že si o ní myslím nehezké věci. Honem jsem se zeptal:

„Tak co ta poeovská povídka? Ta skoro hotová?“

Seržantka chviličku mlčela. Potom pravila:

„Čekám ještě na potvrzení klíčového faktu.“ Opět se odmlčela a zadívala se do zbytku kafe v hrníčku. Nato pozvedla zrak ke mně:

„Měl jste pravdu. Je v tom nájemný vrah.“

Udivilo mě, jak jsem se strefil. V té chvíli jsem si nedokázal vzpomenout, co mě přivedlo k té hypotéze.

„Už ho máte?“

Zavrtěla hlavou.

„Víme, kdo by to mohl být. Čekáme jen, až nám San Francisco dá vědět, jestli na tu noc má alibi.“

„Nenapínejte mě,“ řekl jsem. „Kdo to je?“

Najednou jsem si vzpomněl, koho jsem měl na mysli. Jenže ten by to nedělal za peníze.

„Jmenuje se Cotton Mather,“ pravila seržantka. „Je to mladší bratr paní profesorky Matherové.“

* * *

Zjistili to tehdy novou technikou: vyskočil jim z kompjůtru na FBI. Nosil jméno slavného předka, ale byla to dost běžná černá ovce rodiny. Přesně řečeno to ani nebyl nájemný vrah. Jako osmnáctiletý mladík zatoužil po cadillacu se stahovací střechou, neměl na něj, otec mu pomoc odmítl, neboť ten rok koupil už dva vozy Cottonovým dvěma starším sestrám. Naštěstí se však v sousedství vyskytl bohatý spolužák s problémem, Mike MacBeth. Cotton jej znal z fotbalového mužstva školy, kam oba chodili a kde byl spolužák s problémem fotbalovou hvězdou. Na pivu v knajpě naproti škole, kde se chodilo pro marihuanové cigarety, se mu MacBeth svěřil, že krásná spolužačka Veronica Martenová, kterou oba obdivovali, je v jiném stavu s ním. A přihodila se mu prostá a obehraná věc: jakmile k němu staromódní Veronica přišla s rozkazem, že si ji musí vzít, přesvědčil se o pravdivosti rčení, podle něhož krása je v očích toho, kdo se dívá – spolužačka zošklivěla a láska, nebo co to bylo, ho okamžitě přešla. Navrhl jí samozřejmě potrat: ne v potratové klinice, kam chodily hlavně místní černošky, ale v soukromém andělíčkářství slavného gynekologa v hlavním městě státu, neboť pocházel z rodiny starých peněz a měl na to. Jenže dívka věřila v křesťanského Boha a nedala si namluvit, že blbý živok, který jí vznikl v děloze, je člověk asi tak jako dešťovka. Takže se tenkrát v té knajpě naproti škole dohodli na výměnném obchodě: spolužák se potřebuje zbavit nevěsty, Cotton potřebuje auto. Vlastně ne zbavit se nevěsty: jenom důvodu k ženitbě. Cotton, řádně zamaskovaný punčochovou škraboškou, jak to oba znali z televize, měl si na dívku počíhat a praštit ji baseballovou pálkou přes břicho, aby živok vyšel ven.

Všechno proběhlo podle televize, až na to, že živok nevyšel, zato dívka ze šoku zemřela. Pitvou zjistili velkou krevní podlitinu na břiše a že Veronica měla srdeční vadu. A taky že byla těhotná. Místnímu šéfovi oddělení vražd, nějakému kapitánu Webberovi, nedalo moc práce a případ hravě rozpletl, když se obdivovatelé nebožky, o nichž to ve škole každý věděl, dokonale zapletli do navzájem si protiřečících výpovědí.

Takže Cotton nebyl doslova nájemný vrah, ale na šest let mu to vydalo; pustili ho po třech. Jeho nejstarší sestra Mary se v rodném městě od té doby neukázala: hned po Harvardu dostala místo na naší koleji, a kostlivce měla ve skříni dobře zamčeného.

„No, já nevím,“ řekl jsem seržantce. „V podstatě to naši hypotézu potvrzuje. Jenom identita toho nájemného vraha – já nevím.“

Protože jsem myslel na jiného, a ten by to za peníze nedělal. Měl mnohem víc než slušný plat a nabídky míst od několika univerzit.

* * *

Nasosákovali jsme se, tentokrát z radosti, a nasosákovaní jsme jeli s Jůlinkou, která řídila Lesterovo auto, neboť měla nakoupíno nejmíň. Opustila nás přede dveřmi domu, kde na ni čekaly děti. Po krátkém sporu o tom, komu se máme svěřit na další pouť, sedl si k volantu nasosákovaný Mirek, někdejší pražský taxíkář, a na nábřeží nás málem převrátil. Seděl jsem vzadu s Lesterem, Sidonie vedle svého brášky a Lester mi líčil teorii, jak se asi dostal na seznam.

Při jednom obvyklém hlášení šéfovi, který se jmenoval Servác a byl, jak se takoví lidé charakterizovali, sice soudruh, ale jinak fajn člověk, seděl v šéfově kanceláři mladík, jehož Servác představil jako soudruha Procházku. Lestera při tom generickém jméně nic nenapadlo a v obvyklých prefabrikovaných frázích hlásil o průběhu jakési obchodní schůzky, na níž se mu podařilo uzavřít kšeft s nějakou výrobnou CD, specializovanou na barokní hudbu. Zastupoval ji jistý Arnulf Berholz z Mnichova, kulantně, a jak zněl neologismus v zemi, kde jsme se Sidonií už nežili, vstřícně.

A najednou se ozval soudruh Procházka:

„S tím jste, soudruhu, jednal loni na Fedaso v Cannes, nemám pravdu?“

Měl pravdu. Lester mu to potvrdil a napadlo ho, že Servác Procházku při představení blíže neidentifikoval a že Procházka je nějak informovaný. Aby získal čas na rychlé zapřemýšlení, pravil nechápavě:

„Fedaso?“

„Festival of Dance Songs,“ pravil soudruh Procházka českou výslovností. „A sešel jste se tam s Plantnerem.“

Lester si úporně vzpomínal, kdo ještě tam tenkrát byl z Prahy, aby ho práskl. Na nikoho si nevzpomněl.

„Opravdu?“ zeptal se zblble.

„Máme to zjištěný.“

„Myslím, že Plantner byl na party, co ji pořádal Steinmetz Verlag.“

„To byl. A pak jste ho pozval k sobě do pokoje.“

Jako zaměstnanec Svobodné Evropy byl Plantner pro občany státu, kde jsme kdysi žili, nebezpečná osoba. Pozvání do pokoje proto Lester popřel. A zároveň si vzpomněl, že do pokoje ho přišel navštívit taky Berholz, a protože u toho nepředpokládal jiná než obchodní spojení, představil ho Plantnerovi. Potom, jak napsal Lester do hlášení, z něhož ovšem Plantnera vynechal, setrvali v družném rozhovoru. S redaktorem Svobodky, jemuž, než se objevil Berholz, podal zas jiné hlášení, ho v Cannes jinak nikdo neviděl, a Plantner byl příliš zkušený, aby se k Lesterovi hlásil na veřejnosti.

O schůzku požádal telefonem a na zbagování canneského Grand Hotelu estébé sotva měla fondy. Nato si Lester uvědomil, že Berholz je pomalu víc v Praze než v Mnichově, a pražské kšefty mu nápadně dobře vycházejí.

„A loni, jak jste byl v úesá, soudruhu,“ řekl fízl, „na tý soukromý cestě na pozvání, sešel jste se s Plantnerem v Kalifornii.“

„Přišel, myslím, na mou přednášku,“ řekl Lester a soudruh Procházka se o redaktora Svobodné Evropy přestal zajímat.

Za dva dny dostal Lester pozvání do budovy, kde jsem se před dávnými časy pokusil pomoct Sidonii. Pořád fungovala. Schůzka to byla věcně zajímavá. Soudruh Procházka a ještě jeden soudruh mu předčítali jeho hlášení Servácovi a sem tam je porovnávali s nějakými jinými hlášeními. Ze srovnání vyšlo najevo, že Lesterovy raporty jsou neúplné. Chybí v nich lidé jistého druhu, ne však zvláštního ražení.

„Čoveče,“ vzdychl jsem a zalila mě vlna nesmírného smutku. „Taks jim to podepsal?“ řekl jsem tiše, aby to Sidonie neslyšela.

„Čoveče,“ pravil Lester, „posral jsem se až za ušima, ale vejš ne.“

„Taks jim to nepodepsal?“

„Ne,“ řekl Lester. „Ale, čoveče,“ pravil můj starý kamarád, „jak jsem byl blbej, tak jsem netušil, že Servác dává ty hlášení dál. Byl to odjakživa soudruh, ale jinak fajn chlap,“ použil Lester známého klišé.

A já jsem si v opilém korábu, řízeném Sidoniiným bráchou-muklem, uvědomil, že Servác na seznamu není. Že lidé jeho zvláštního ražení tam vůbec nejsou. Kromě těch, jako byl, kdysi pošetilý, dramatik Vrchcoláb, které ze spolku vyloučili.

Servác na seznamu agentů zcela správně nebyl. Nebyl agent; jistě nikdy nic nepodepsal. Konal pouze stranickou povinnost.

Mirek, někdejší taxíkář a předtím mukl, projel zavřenou brankou Lesterovy vily a zastavil se pět centimetrů před schodištěm.

* * *

Ze mě najednou alkohol vyprchal.

Dívali jsme se na film, který nám Kleopatra přinesla k soudu na videokazetě. V úvodním záběru, jakým se anglicky výstižně říká establishing shot, protože naznačují základní tón filmu, se objevil krásný exemplář podivného zvířátka, jež, jak ví každé školní dítě, mění barvu. Zvířátko naznačilo základní tón filmu. Navenek se ten film přísně držel zásady audiatur et altera pars, jenomže ta paradigmatická zásada objektivity se dá snadno obejít střihem. Načervenalá americká televize objektivně ukáže Reagana, ale střihem mu nedovolí dokončit větu, takže americký prezident vypadá, jak to kdysi v řeznictví pravila Sidoniina matka o jiném prezidentovi. Metoda je blízce příbuzná triku v literatuře známému jako vytrhávání z kontextu.

Kleopatřin film to předvedl na Sidonii. Do nového díla si Kleopatra vypůjčila záběr z dokumentu o Sidoniině doktorátu, který natočila léto předtím v Torontě. Pamatoval jsem se na tu událost: krátce před ní se při večeři se Suzi Sidonie dozvěděla, že je tam taky. Následkem toho setrvávala většinu natáčení ve stavu silně poznamenaném symptomy, jaké v lidech vyvolává whisky. V záběru vybraném pro film o chameleonech bylo to jasně vidět.

Znal jsem dost dobře krajánky i krajany ze země, kde jsme kdysi se Sidonií žili. Nachmelená slavná žena, k tomu na obrazovce, nepůsobí dobře, třebaže zdaleka nejoblíbenější komický styl v té zemi, jako všude na světě, je umělé předvádění symptomů vyvolávaných v lidech lihovinou. Nepříznivý dojem o slavné ženě vzbouzejí takové symptomy i v divácích, kteří jsou osobně dobře obeznámeni s dvojitým viděním a s obtížemi při udržování rovnováhy. Nachmelená Sidonie na obrazovce prostě nepůsobila dobře.

Koutkem oka jsem se na ni podíval. Svírala v ruce sklenku s tekutinou vyvolávající ty symptomy a hleděla na vlastní obraz vytřeštěnýma očima. Když záběr skončil, Lester zabručel, neboť se pamatoval na dokument o Sidoniině doktorátu, a Mirek, jenž po matce zdědil otevřenost, řekl nahlas: „Ta svině!“ I on se pamatoval na film, odkud to pocházelo.

Šlo o filmový střih. Ve starším filmu Sidonie vyprávěla, jak ji Sedláček přemlouval, aby mu napsala posudek na Jůlinku, podezřelou z třídní mesaliance, a jak si náhle uvědomila, že by mohla Jůlince pomoct. Kleopatra šikovně vystřihla větu: „A mně najednou došlo, že bych mohla Julče píchnout,“ ponechala větu: „Tak jsem mu to napsala!“ a ustřihla závěrečnou sentenci: „A z Markoviče jsem udělala Bulhara.“ Výsledek byl podle Einsteina.

Přemohli jsme to odpoledne vystřízlivění a večer jsme všichni, Sidonie, já i Mirek, odjeli do hotelu taxíkem. Ne proto, že by se nám Lester bál půjčit vůz. Byl tou dobou mimo veškeré obavy a ležel na zemi pod pianem.

* * *

Kapitán Baxter ani jeho asistentka s případem zatím nehnuli, neboť alibi Cottona Mathera se ukázalo být dost komplikované. Svou nepřítomnost v San Francisku v den vraždy a tři dny po vraždě i před ní vysvětlil Cotton návštěvou u přátel na Vancouverském ostrově, kde měli v hlubokých lesích chatu. Čím se celý ten týden v hlubokém osamění zabývali, nevysvětlil a sanfranciští policajti, jimž to bylo jasné, se ho neptali. Bohužel oba jeho hostitelé odjeli z chaty den po něm, neznámo kam. FBI po nich zahájilo pátrání, zatím bez výsledku.

Případ se octl v slepé uličce. Alibi Kellyho a Brownové, kteří spolu osudnou noc strávili v motelu Xanadu, se rozbít nepodařilo; potvrdil je opilec, jenž se bušením na dveře v půl desáté večer omylem domáhal vstupu do jejich pokoje, až mu otevřeli. Byli tam oba a společnými silami ho dovlekli do správného čísla, kde ho v posteli čekala netrpělivá manželka. Žádné jiné muže s přijatelným motivem se nepodařilo objevit, kromě Roberta Browninga, jehož Dooley nechal puknout, a seržantka Sayersová proto vyslovila domněnku, že Browning by mohl být tím námezdným vrahem.

Užasl jsem:

„Browning?“

Vzpomněl jsem si na obrýleného studentíka, jak pootevřel dveře Dooleyho kanceláře, když tam cosi prováděli s Rosií Quentinovou, a hned zas vycouval se slovy: „Pardon! Já přijdu později.“

„Browning,“ pravila seržantka jako pan Mrkvička, „měl řekněme na Dooleyho vztek, svěřil se s tím Matherové a ta mu slíbila, že příští semestr dostane v jejím kursu áčko pod podmínkou, že jí zavraždí manžela.“

„Nepřipadá vám to poněkud nepravděpodobné?“

„Říkal jste nám přeci, že po vyloučení všeho nemožného platí to, co zbývá, jakkoli je to nepravděpodobné,“ pravila vzdorně.

„To jsem neřekl já, ale Chevalier Dupin. A ještě jen údajně.“

Seržantka se křečovitě držela své krkolomné hypotézy a dosáhla toho, že kapitán Webster dal předvést k výslechu vystrašeného Browninga. Sotva jej spatřil a uslyšel první jeho slova, pronesená hlasem vibrujícím v maximálním rozkmitu, kapitán Browninga vyhodil a seržantce řekl cosi velmi nepříjemného – a nespravedlivého, poznamenala – ale proč, s tím se mi nesvěřila.

* * *

Vešel jsem do fakultního klubu, a seděl tam jediný návštěvník: Mary Matherová. To mi umožnilo přisednout. Zdvořile jsem se otázal, zda tam na někoho čeká, a když řekla, že na kolegu, jenž má přijet z Cornellu jako examinátor při nějaké doktorské obhajobě, drze jsem se nabídl, že jí tedy zatím budu dělat společnost, a na povolení jsem nečekal. Pohlédla křivě na můj manhattan a já jí projevil účast nad nedávnou tragickou ztrátou, k čemuž jsem zatím neměl příležitost.

Poděkovala mi a řekla:

„Navíc mě ještě obtěžuje policie. Podezírají mě, že jsem v Dickově smrti měla prsty.“

„To snad ne!“ zahrál jsem etudu zděšení.

„Proč bych jinak musela prokazovat alibi?“

„To je pouhá formalita. Po vraždě se alibi zjišťuje u všech, kdo se zavražděným měli něco společného. Nic to neznamená.“

„Ovšem,“ řekla Matherová. „Vy učíte detektivky. Přesto mě to uráží.“

Ujistil jsem ji, že to chápu, ale že zjišťování alibi pro dobu zločinu je rutinní záležitost. Pak jsem se napil manhattanu a zasnil jsem se:

„Když jsme spolu mluvili naposled, byl váš manžel ještě naživu.“

„Nepamatuji se.“

„V letadle. Letěli jsme do Chicaga. Vy i já jsme tam měli konference.“

„Ach ano,“ zamyslela se. „To už je dávno.“

Bylo to sotva půl roku, ale nechal jsem ji při tom.

„Mluvili jsme tenkrát o referátu, který jste chtěla na konferenci přečíst.“

„To už si nepamatuji.“

„Říkala jste, že to v podstatě bude nekrolog na kolegu Pasternaka a že budete citovat z dopisu, který vám váš bratranec napsal těsně před smrtí.“

„Z dopisu?“ pravila udiveně. „Ale ano. Ovšem. Nějaké pasáže jsem z něho citovala.“

„Referát měl vyvrcholit, jak jste se vyjádřila, matematickou pointou.“

„Skutečně? Na to si opravdu nevzpomínám. Můj referát nekrolog byl, ale žádnou matematickou pointu neměl.“

Tolik jsem věděl od Oskara. Paměť však mi sloužila líp než jí. Podívala se na hodinky, vzdychla a pravila:

„Musím už jít. Mám důležitou schůzi, kterou nemohu zmeškat. Smím vás požádat o laskavost?“

„Zajisté.“

„Až přijede kolega z Cornellu, kdybyste mu vyřídil, že jsem tu na něho čekala půl druhé hodiny, ale pak jsem musela odejít. Kdyby laskavě šel do recepce Hart Housu, pokoj má zajištěný.“

Vstala.

„Doufám, že kolegu z Cornellu poznám.“

„Doprovází ho vždycky jeho hezoučká žena. Té si jistě všimnete.“

Byla opravdu schopna ironie? Anebo naopak nebyla a nepřišlo jí, že takovou poznámku si nemohu vykládat jinak než jako posměšnou zmínku o mé zálibě v kočkách?

„Jmenuje se profesor Oskar Plawetz,“ pravila suše, takže jsem nevěděl, a odebrala se z klubu.

Ani ne za pět minut se objevila hezoučká Oskarova žena s velkou kabelou. Hned mě uviděla, neboť jsem v klubu seděl sám, a přisedla si. Vyřídil jsem vzkaz.

„Oskar měl záchvat,“ pravila. „V Hart Housu jsme se už ubytovali, ale Oskar dostal záchvat, a nemohl přijít dřív.“

„Doufám, že nic vážnýho?“

„Prosím tě – copak neznáš Oskara? Namluvil si, že dostal infarkt, a nevymluvila jsem mu to. Musela jsem volat záchranku. Samozřejmě že infarkt neměl. Přejed se v letadle buráků a dostal pálení žáhy.“

„Leží?“ zeptal jsem se.

„Ne. Je na záchodě. Smíchal svoje normální prášky s nějakým sajrajtem, co mu dali na tu žáhu, a teď sedí na záchodě. Však on přijde.“

Sotva to dořekla, objevil se Oskar Plawetz mezi dveřmi.

* * *

Časopis Zničte komunismus! se zachoval podle mého předpokladu. Sidoniino soudní vítězství bylo pro ně neplatné a snesli pro to sbírku argumentů z různých zdrojů. Neodpustili si ani klasické argumentum ad hominem: o povaze žalobkyně nejlépe svědčí, napsal nový dopisovatel periodika určeného k boji proti komunismu Jan Koec, že v dokumentárním filmu, který ji měl představit v nejlepším světle, vystoupila nejméně v jedné scéně očividně nestřízlivá. Dopisovatel Vnebibyl, mně už známý, spojil vývody blonďaté právničky z Vnitra s argumentem nyní mlčícího doc. dr. Adolfa Hraběte, DrSc., a dovozoval, jednak že problematice Seznamů soudci nerozumějí, jednak že Sidonie už napsáním posudku, byť kladného, se stala agentkou. Koecovy a Vnebibylovy soudy zdokonalil čtenář podepsaný jako P. S.: podle něho soudci problematice Seznamů rozumějí zatraceně dobře, ale jsou to sami komunisti a žalobcům nadržují, protože chrání své lidi proti dnešnímu Vnitru. Z toho jsem usoudil, že podle čtenáře P. S. na dnešním Vnitru žádní komunisti nejsou, což by odporovalo převládajícím teoriím časopisu. Podle těch byl komunistou a zároveň agentem StB i Sidoniin starý přítel, nyní prezident. Faux pas redaktorovi asi uniklo. Jiný čtenář, dr. Otto Skořený, měl za to, že podle několika zpráv za posledních pět let porůznu zveřejněných v tisku, když hořela estébákům sametová koudel, značnou část registrů zničili. Jako důkaz použil básnického obrazu černého sloupu kouře, stoupajícího prý z budovy StB v Brně. Protože registry jsou nyní neúplné, domníval se Skořený, okolnost, že v Sidoniině svazku se nenašlo nic jiného než posudek, o němž hovořila v několika interviewech, naprosto nedokazuje, že původně (důraz dr. Skořeného) ve svazku nebyly i dokumenty jiné, mnohem méně nevinné, např. podepsaná dohoda o spolupráci. Ale protože, jak známo, estébáci svoje lidi dodnes chrání, je pravděpodobné, že tyto závadné dokumenty ze Sidoniina svazku některý příslušník odstranil a ponechal tam jen posudek na Tyburcovou, aby tím podpořil věrohodnost Sidoniiných výpovědí.

Tahle hypotéza byla z rodu článku „Kápněte božskou, paní Sidonie!“ Proti možnosti, že Sidoniin svazek je neúplný, nešlo však z logického stanoviska nic namítat. Že úplný je, věděl jsem pouze já, a posílat do Zničte komunismus! místopřísežné prohlášení se mi nechtělo. Už proto, že by se třeba doc. dr. Adolf Hrabě, DrSc., vynořil z přechodného odmlčení a vmetl mi do tváře, že taková přísaha nemá právní platnost, protože jde o manželku. Vstoupit do diskuse s autory týdeníku Zničte komunismus! znamenalo vstoupit do bludného kruhu. Nic v tom státě, kde jsme kdysi se Sidonií žili, nešlo dokázat ani vyvrátit, a porot se tam nepoužívalo.

I kdyby se nad Prahou objevil Kristuspán, jako se v jednom krátkém filmu Woodyho Allena objevila nad New Yorkem hrdinova jiddische momma, říkal jsem si v duchu, a prohlásil, že na Sidonii viny nenalézá, šprochisti by ve Zničte komunismus! napsali, že jiný Sidoniin dávný přítel Milošek, nyní slavný americký režisér, jí dodal hollywoodské mistry filmových triků a ti Kristuspánovo zjevení nad Václavákem už nějak zfixlovali.

Antologii časopisu Zničte komunismus! redakce uzavřela další výpůjčkou z vnitrácké blondýny. Jako ona nechápal ani pan Mrkvička, co chce Sidonie „a jí podobní“ docílit. Zápis do registru svazků, nebo chcete-li do Seznamu, přece nedokazuje, že zapsaný se choval jako agent. Dokazuje pouze a jedině to, že byl zapsán do registru svazků.

Doslovný citát advokátky z Vnitra pan Mrkvička dále nerozvíjel. Co dokazuje zápis v registru pro zemi, kde jsme se Sidonii kdysi žili a kde vládne diktatura soudruha Šprocha, dokazoval jeho časopis týden co týden.

Z karnevalu těchto pošetilostí si však Sidonie už moc nedělala. Co ji zasáhlo do srdce jako trhací granát, stalo se už před vyhraným soudem, a časopis pana Mrkvičky s tím neměl nic společného.

* * *

Oskar Plawetz mi řekl Ahoj a zničeně klesl do křesla vedle své ženy.

„Marcelko, vyndej mi Kaopectate!“ zaúpěl. Marcela pravila chladně:

„Posledně ti udělalo dobře živočišný uhlí.“

Podala mu flaštičku s černými prášky a Oskar se jal studovat drobný tisk na vinětě.

„Nesmí se to brát, když se berou jiný léky. Neutralizuje to jejich účinek. Dej mi Kaopectate!“

Na plastikové láhvi se střevním cementem byl však rovněž návod k použití a ten studovala Marcela.

„To je přesně to samý,“ řekla potom. „Neutralizuje to účinek jinejch léků.“

„Co budu dělat?“ zaúpěl její manžel.

Poradil jsem mu:

„Měl by ses nacpat čokoládou. Ta ti zacementuje vnitřnosti jako kaopektáta, ale nezablokuje ti účinek medikamentů kromě penicilinu.“

„Ten neberu.“ Oskar se rozhlédl. „Myslíš, že tu budou mít čokoládu?“

„Mají tu Bolsův čokoládovej likér.“

Následující hodinu jsme s Marcelou strávili v srdečném rozhovoru. Znala kdekoho od divadla a kupodivu – nebo možná ne kupodivu – i od literatury, takže bylo o čem povídat. Oskar si mezitím zacpával střeva Bolsovým likérem. Přivodilo to amnézii a on zapomněl brát prášky, ačkoliv kabela zvonila a likér jejich účin neblokoval.

Když jsme se na chodbě loučili – klub byl v budově Hart Housu – něco mě osvítilo, třebaže jsem moc nepil, a zeptal jsem se Oskara:

„Poslyš, kdo vlastně našel Mortimera Pasternaka? Noviny psaly, že ho v jeho pracovně mrtvého objevil nějaký kolega. Nebyls to ty?“

Oskar zakolísal, ale Marcela ho držela pevně.

„Já ne,“ řekl svázaným jazykem. „To ten od vás. Ten co – je po něm ten teorém… herdek, nemůžu si vzpomenout…“

Kapitola X.
Anketa literárek a případ se vyjasňuje,
aspoň mně

Šlo sice o pochybnou informaci, pokoutně zveřejněnou, ačkoliv ji vláda klasifikovala jako důvěrnou a tajnou, ale to nevadilo redakci Literárního týdeníku uspořádat anketu o vině spisovatelů na seznamu. Překvapilo mě, jak mnoho inženýrů lidských duší se ankety zúčastnilo a jak, až na malé výjimky, radikální bylo odsouzení kolegů, kteří, podle Seznamu, fízlovali pro StB. Od spisovatelů by člověk čekal opatrnější zacházení se slovy a s jejich významem v konkrétním historickém kontextu. Nikdo, ani já jsem neměl rád estébácké fízly. Jenže ve stínu informace, poskytnuté bulvárním týdeníkem, nabylo morální rozhořčení, platné obecně, konkrétní podobu: inženýři duší nekompromisně zatracovali nikoli kolegy, kteří se stali fízly, neboť ty nikdo s jistotou neznal, ale kolegy, kteří se octli na nikým neověřeném seznamu, které s jistotou znal každý. Nikdy jsem nestudoval sémantiku, ale byl jsem spisovatel, třebaže jsem psal jen detektivky. Sémantický posun, trapně demonstrovaný anketou spisovatelského týdeníku, byl mi jasný.

Vzpomněl jsem si nad pohotovými soudy kolegů, kteří kdysi bývali i mými kolegy, na Grahama Greenea, svého slavného přítele, na jeho slova, že spisovatel – protože je spisovatel – má se zaměřit nikoli na postavy každému sympatické, ale na hrdiny, jimž nedrží palce nikdo. A vzpomněl jsem si na Ilonu Kováčovou, matku dětí jiného manžela, jejíž fízlovskou činnost vysoce cenil Vojtěch Kyselý, bývalý plukovník StB a později úspěšný soukromý podnikatel v zemi, kde jsme se Sidonií žili nyní. Ovšem inženýři o jejím případu nevěděli; byla to pouze moje informace, soukromě získaná od tajného, v němž se snad něco hnulo. V inženýrech – aspoň ve většině účastníků ankety – se nehnulo nic. Nevěděl jsem však, jestli jak se horšili nad morálními zločiny, pro něž nebylo důkazů, selhalo jejich morální vědomí, nebo spíš představivost, ačkoliv je trademarkem jejich řemesla. To, čemu romantici říkali vcítění a co starým ošklivým dědkům, jako byl známý ruský hrabě, umožnilo vstoupit do ženské duše. Jenže na to možná inženýři neměli diplom.

Bylo to strašné selhání. A jako granát vybouchlo v Sidoniině duši, co napsali její autoři. V doslovném potu tváře pomáhala donedávna na světlo boží jejich dickensovským dětem, když je v zemi, kde jsme se Sidonií kdysi žili, zavrhla stranovláda. Všechny nacházely útulek v jejím sirotčinci. Byla jako dobrá macecha z projevu, o jehož kopie ji žádali profesoři v zemi, kde jsme žili nyní. Ačkoliv vlastní matkou těch dětí nebyla, měla radost z jejich úspěchu u zákazníků, rozstříknutých po světě úderem obrněné pěsti. Trápila se, když nenašly porozumění v očích zákaznic. Ačkoliv byla jenom macecha, ty děti byly její život.

* * *

Otec dvou takových dítek měl pověst myslitele. Promyslel se k dlouhému článku ve spisovatelském týdeníku a ten měl v kontextu situace sémanticky stejný účin jako filipika básníka z ankety, jenž zcela nekompromisně posílal spisovatele na seznamu do pekel, neboť to byl katolík. Možná že si autor-mudrc uvědomil – když viděl, co napsal, černé na bílém, a tedy pozdě – sémantický účin svého mudrování. Mluvil o zřízení čehosi na způsob čestných soudů, jež by posoudily provinění a udělily trest. Snad to bylo dávným myšlenkovým tréninkem, jímž prošel, než se stal spisovatelem: reziduum nějakého školení, neboť býval také člověkem, pro jakého spolek vládnoucí zemi vymyslel sebechlubný termín lidé zvláštního ražení.

A v těch pradávných dobách, kdy jsme se starým kamarádem Očenášem stáli na terase nad Prahou a hleděli na inženýry shromážděné tam na večírku tehdejšího vůdce té země a uvažovali jsme, proč nejsme taky lidmi onoho ražení, Očenáš řekl, že oni byli tenkrát mladí a blbí, a já mu odpověděl otázkou, jestli my tehdy byli staří a moudří? Doma jsem potom došel k názoru, že jsme taky byli mladí a blbí, jenže naše blbost, při troše smůly, zničila život jen nám samým; nepřispěla ničím k ničení životů našich bližních.

Sidonie o takových věcech nikdy nemluvila, ačkoliv spolek poslal na dvanáct let jejího brášku do uranových dolů a jejího tatíka vyhnal do Ameriky. Pochovali ho tam do společného hrobu, a když po něm později Sidonie pátrala, nenašla už ani stopu. Spolek rovněž poťapal život jejím sestrám: odešly do života bez vyššího vzdělání, staly se dělnicemi, a to se v té zemi ovládané lidmi zvláštního ražení pokládalo za trest. Jejich osudu Sidonie sama unikla, neboť jak se domníval pan Mrkvička, si na příkaz StB vzala mě, a přese mne pronikla do světa inženýrů. Jeden, tehdy profesor na Filmové škole, kamarád, ji provedl třídními nástrahami na školu, odkud ji pak vyrazila pancéřová pěst. Kamarád později zemi rovněž opustil a stal se světoznámým romanopiscem. Především však jejím autorem, neboť ona se stala macechou všech jeho dětí, dokud mluvily mateřským jazykem. Slavný kamarád měl Grahama Greenea přečteného; nehrozilo u něj nebezpečí, že by nechápal sémantický posun. Nikdy Sidonii nezklamal. Nebyl už dávno inženýrem.

* * *

Leonie byla dcerou muže, který většinu života byl taky člověkem toho ražení, a tak jí nehrozily tresty, jaké dopadly na Sidoniiny sestřičky. Mezi lidmi svého druhu dosáhl její otec nejvyšších met, pravidelně dokonce hrával na hradě mariáš, až se zrodilo lidové rčení o Čapkovi, jehož kvality závisejí na kvalitách momentálního Masaryka. Potom ho taky knokautovala pancéřová pěst; jenže Leonie měla už vzdělání, když se za trest rovněž stala příslušnicí tehdy vládnoucí třídy, v marxistickém pojetí nepříliš cennou: uklízela v biografu, pracovala bez životodárného kolektivu proletářů.

Sidonie na takové věci nikdy nemyslela, Leonie jí je však připomněla. Sidonie byla macechou i dvou jejích dítek, věnovala se jim víc než jiným: snad z ženské solidarity, která existuje stejně jako ženská řevnivost, ale je silnější; snad proto, že z ženské řevnivosti nacházely Sidoniiny zákaznice na Leoniiných – dle takových řevnivých čtenářek nepovedených – dětech pihy.

A Leonie, podle svého vědomí a svědomí poslala Sidonii dopis, a ten v ní explodoval jako granát. Dopustila ses poklesku, milá Sidonie, psala, ale my ti odpustíme. Bylo to podle Leoniina nejlepšího vědomí a svědomí: po pádu svého tatíka z hradu dvacet let uklízela biograf a takovému osudu Sidonie ušla – když tamti přišli do země, kde jsme se Sidonií žili, my jsme odešli. Jenomže odpustit, když celá její vina byl hloupý pokus pomoct kamarádce? A znamenalo Leoniino my lidi, kteří kdysi přispěli ke krutému postihu Sidoniina brášky, tatíka a vůbec celé rodiny? Nabídka odpuštění, zhořklá oběma otázkami, odhalila automatismus, jaký nemůže být reflexem spisovatele, a je-li, musí ho silou intelektu zničit, jako se kyselinou vypalují kancerózní stroupky na čele.

V Sidonii se vzbouřilo, o čem dřív nikdy nepřemýšlela, co nepatřilo nikdy do repertoáru jejích pocitů; od nešťastného dickensovského dětství, jaké mudrc i Leonie znali jen z literatury, až k strašlivému reterátu, z něhož se v Sidonii vyvinul reflex štítivosti ke každému veřejnému hygienickému zařízení. Jakým právem jí mudrc zvláštního ražení a dcera hradního mariášníka odpouštějí? Neměla by odpustit ona jim? Vždyť se podíleli na činech, anebo z těch činů žili na výsluní společnosti, zatímco Sidonie, předtím než poznala mě a moje protekční konexe, existovala v té společnosti z milosti poskytované žebrákům.

Oběma, mudrci i Leonii, napsala Sidonie dopisy druhu, na něž se hodí idiom o rámečcích. Nakonec jim oběma odpustila, protože to byla, jak ji vylíčil její brácha-mukl, vždycky hodná holka.

* * *

V davu dívek, které se ve foyeru biografu tísnily kolem slavného režiséra, jsem zahlédl edenvaleskou kolejní krásku. Přistoupil jsem k ní:

„Představím vás. Chcete?“

„Ach ne!“ vydechla a zrudla. Byl to velice slavný režisér. A když žena řekne ne, někdy to znamená ano; v tom případě je to výjimka z přírodního zákona objeveného feministkami.

Světoznámý režisér byl jiný z mých starých kamarádů. Kdysi jsme spolu napsali scénář a ten zástupce stranovlády zakousl. Režisér si mě, kromě starého kamarádství, získal zejména tím, že za motto k svému prvnímu zfilmovanému scénáři zvolil citát z mé detektivky, podle tehdejších přísných měřítek téměř nemravný. Dílo, pro mne ozvláštněné mottem, mělo mezinárodní úspěch, který si zasloužilo: Nikdy předtím takový film neexistoval. Událo se to v době, kdy popukaly politické ledy, a proto následovala kariéra, měřeno tehdejším naším očekáváním, v pravém slova smyslu závratná. Režiséra angažovali v Hollywoodu, ozdobili ho dvěma Oscary. Za léta, která od filmu s mottem uplynula, svedl nadlidské množství žen, chráněn proti nebezpečí repetitivního hollywoodského sňatku manželkou, již zanechal v Praze a která se s ním nikdy nerozvedla, neboť to byla chytrá česká dívka.

Nyní byl v Torontu na kanadské premiéře svého nového filmu, a třebaže se všude objevoval s novou, tentokrát čokoládovou milenkou, věděl jsem, že představením naší kolejní krásky ho neurazím. Usmál se na ni hypnotickým úsměvem kinematografického úspěchu a přidal ji ke své enturáži, z níž jsem se omluvil. Tu noc však jistě k ničemu nedošlo, neboť čokoládová milá se ho zaručeně nepustila.

Přesto kráska vstoupila druhý den odpoledne do Kulhavé kachny pořád s výrazem dívenky, jíž ze srdce trčí symbolický šíp. Zakýval jsem na ni prstem ze svého trůnu u baru, a ona přispěchala s úsměvem, který mně tentokrát neučaroval, neboť byl upřímný.

„Jak se vám líbil pan režisér?“ otázal jsem se a na barmana jsem už ani nemusel kývnout; přítomnost edenvaleské krásky vedle na barstoličce působila jako rozkaz.

„Moc se mi líbil, pane profesore! Odkud ho znáte?“

„Vyrůstali jsme spolu v jedné polepšovně.“

„Opravdu?“ vydechla a hned se ovládla. Hollywoodskou hypnózu přemohla sofistikace.

„Český fórek,“ pronesla mezi zuby a skrze rty zkřivené do opovržlivého obloučku. „Jako když jste vykládal, že Lily Marlen je nacistická písnička. To vám nespolknu.“

Nepustil jsem se do diskuse s cílem vyvrátit jí iluzi o anglosaském původu ženy, co stávala pod lucernou, a šel jsem na věc:

„Asi to na vás řeknu.“

„Co, prosím vás?“ Oblouček se ještě víc zaoblil.

„Nic o vašem nenadálém prospěchu z matematiky. To se nebojte.“

„Nebojím se. Nic na mě nevíte,“ napila se a řekla sebejistě: „Váš přítel režisér se celý večer držel té africké Američanky,“ pravila politicky správně. „Mají společný pokoj.“

„Třebaže neustále poučován o současných mores, tohle mě, přisámbůh, vůbec nenapadlo.“

„Kdybych chtěla šoustat vašeho přítele, neudělám to v Torontě. Říkal mi, že má farmu v Connecticutu.“

O tempora!

„Nedoporučoval bych vám návštěvu té farmy.“

„Já vaše doporučení nepotřebuju.“

Ale nesebrala se a neodešla ke svým kumpánům s procvočkovanýma ušima, s nimiž seděla Gwendolýna, s kruhy dnes nikoli v dolním rtu, ale v obou chřípích. Místo toho mávla na barmana, já taky. Dlouho jsme oba mlčeli, kráska si natáčela na prst pramínek vlasů. Konečně, po uplynutí nekonečna, se zeptala:

„Tak co na mě řeknete? A komu?“

„Že Freddie Hamilton na té party nebyl.“

Komu to řeknu, jsem jí nepověděl. Byla však chytrá jako liška, a pokud jsem se ve své dedukci nezmýlil, nepotřebovala to slyšet ode mě.

Ale rozhodla se zapírat.

„Na jaké party?“

„Ten večer, co zavraždili Dicka Parnella.“

„Já jsem byla na nějaké party?“

„Nebyla. Ale tvrdila jste, že jste byla. Říkala jste, že tam byl Freddie Hamilton.“

„Nemám tušení, o čem mluvíte. Na žádnou takovou party se nepamatuju.“

Zapřemýšlela a vylepšila svou výpověď:

„Ne že bych ten večer na nějaké party měla nebýt. Ale, abych tak řekla, pane profesore, jsem společensky velice činná.“

„Ale jak jsem vás svezl do dormitoře, na to si vzpomínáte.“

„To… ano.“

Vzpomínky měla logické. Nějaká party jí při její společenské činnosti mohla vypadnout z hlavy. Ale že ji kolem půlnoci na cestě z Cresthillu svezl její profesor, to se v takové topografické konstelaci nestávalo každý den.

Pak udělala chybu:

„Řekla jsem vám, že nevím jistě, jestli tam byl Freddie Hamilton.“

„Takže na té party jste byla?“

„No… ano.“

„Nebyla, slečno Quentinová.“

* * *

Večer, když Sidonie už spala – usnula po šesté a po láhvi ginu –, jsem si znova pustil Kleopatřino dílo přivezené z Prahy. Opět jsem viděl blondýnu, která, ač mazaná advokátka, nechápala, oč těm lidem jde. Opět jsem prostudoval Kleopatřin střih, podobně jako střihy jejího sovětského mistra falšující historii, aniž to vypadalo jako nepravda. Poslouchal jsem výpovědi lidí ze seznamu, ve spravedlivých proporcích střídané s hypotézami pana Mrkvičky, jenž je prezentoval jako fakta, a s jinými hypotézami nějakého ulízaného pracovníka Vnitra. Ten demonstroval složitý a proti falzifikaci naprosto zajištěný systém estébáckých zápisů do registru a diváka promyšleně vedl k závěru, že ve státě, kde jsme kdysi se Sidonii žili, byly všechny instituce prolhané, jenom ta, co ji nyní reprezentuje ulízaný pracovník, vzdor divákovým zkušenostem, podobala se vždy svatému Janu Zlatoústému.

Následovala vdova po muklovi zastřeleném při pokusu o útěk, jenž na seznamu nebyl, a po ní, kvůli objektivitě, matka mukla, který na seznamu byl a rovněž ho zastřelili při pokusu o útěk. Občas se v prostřihu objevilo zvířátko s očima šejdrem, pokaždé v jiné barvě. I lidem ne tak cvičeným v chápání symbolů jako profesoři literatury musel ten stále se připomínající živočich vštípit do mysli, že někdo tady lže. Jistě ne vdova po zastřeleném, jenž nebyl na seznamu, protože ta měla úmrtní list. Matka zastřeleného rovněž měla úmrtní list, ale ten dokument nevypovídal nic o tom, proč se její syn octl na seznamu. Tak objektivita neznatelně přecházela v něco jiného, a i lidé bránící se proti nařčení a soudem osvobození, protože jejich svazek zel prázdnotou, se neznatelně začali podobat zvířátku s očima šejdrem.

Pan Mrkvička vyprávěl v Kleopatřině filmu o pánovi – ale já jsem to nebyl –, jenž ho rozhořčeně navštívil v redakci jeho listu Zničte komunismus! a vyhrožoval, že ho za zveřejnění seznamu bude žalovat, avšak zmlkl, když ho advokát Vnitra konfrontoval s obsahem jeho svazku. Pán sice přísahal, že si to estébák vymyslel, jenže instituce se podobala svatému Janu Zlatoústému a po obvinění estébáka rozčileným pánem objevilo se zvířátko znovu, tentokrát strakaté.

O mé návštěvě v redakci týdeníku Zničte komunismus! se pan Mrkvička nezmínil. Ani o tom, že já svou výhrůžku splnil a podal jsem na něho žalobu za to, jak v článku „Kápněte božskou, paní Sidonie!“ obvinil mou ženu z ježdění na Vnitro do Prahy. Advokátka taky poslala obsílku panu Krtkovi do Toronta.

* * *

Na obrazovce se objevil jiný vnitrák s prořídlými vlasy a předvedl negativ pozitivu, jak jej předtím vysvětlil jeho ulízaný kolega. Netvrdil, že by v registrování tajných dobrovolných agentů nemohlo dojít k chybě. Dovozoval však s logikou, již jsem, jakkoli na detektivkách vytrénovaný, stačil sledovat jen přes půl záběru a pak jsem se v jeho sylogismech ztratil: že dnes už není možné pražádnou metodou s naprostou jistotou zjistit, zda zápis, o němž je tvrzeno, že je sporný, byl, anebo nebyl zanesen do registru oprávněně či neoprávněně. Ani před plešatým pracovníkem, ani po něm se ve filmu neobjevil nikdo, kdo by stejnou absolutní nemožnost aplikoval na zapsané, o nichž, jak krásně česky tvrdil pracovník, je mnohými tvrzeno, že byli do registru zaneseni oprávněně, a nikdo se taky nezmínil o šprochovi. Ani blonďatá právnička, ani matka zastřeleného mukla, ani profesor práv, jehož vystoupení bylo nejzajímavější. Opakoval, jenže vylepšil vývody blondýny z Vnitra odborným názorem, že lustrace vypovídá pouze tolik, že ten který občan byl pozitivně lustrován, nic víc. Jestliže se takový občan domnívá, že se tak stalo neprávem nebo omylem, je na něm, aby dokázal, že lustrace měla být negativní.

Kleopatra nepoužila ve filmu žádného znalce sovětské historie, aby publiku vysvětlil soudní teorii Vyšinského; jenom do montáže dokumentů na vhodných místech prostříhávala různobarevné zvířátko.

* * *

Zhasl jsem televizi a odešel jsem do ložnice. Sidonie spala spánkem tvrdým z ginu. Lehl jsem si a v duchu jsem si pustil jiný, velice starý film. V něm jsme se Sidonii zmokli na hřebenech Krkonoš cestou do tepla a absolutní útulnosti Petrovy boudy. V jiném záběru jsme spolu tancovali na plese v Juldě Fuldě, Sidonie ve večerních šatech pošitých stuhami z flitrů, jaké se tenkrát v Praze nedostaly, a já dva vzácné dny v Paříži strávil nikoli v Louvru nebo u Deux Magots, ale v obchodních domech, kde jsem sháněl stuhy s flitrem, protože jsem Sidonii miloval. Další záběr: u chaty na Chlomku, Sidonie biflovala stručné dějiny filmu poté, co ji přítel z profesorského sboru Filmové akademie a později světový romanopisec provedl třídními překážkami přijetí, a já s obavami četl výzvu spisovatele-mudrce, aby lid povstal a odstranil z funkcí profláknuté členy spolku; jako by neznal zemi, jež pro něho ještě včera znamenala zítra. To pro mě neznamenala nikdy, ale znal jsem ji dobře, snad líp než mudrc, a padal na mě strach. Bál jsem se, že členové spolku, kteří Sidonii už jednou málem zničili, když byli mladí a blbí, udělají to nyní jako staří a pořád blbí znova.

Nemohl jsem usnout. Tiše jsem vstal a odešel do Sidoniiny pracovny. Rozsvítil jsem obrazovku jejího kompjůtru a v mdlém světle jsem uviděl rukopis jejího nedokončeného románu. Bylo mi do breku. A brečel jsem. Asi proto, že jsem byl už starý a bezstarostná zmoklá cesta do tepla a absolutní útulnosti Petrovy boudy se už nikdy nemohla opakovat.

* * *

„Šla jste ten večer k profesorce Matherové snad pro útěchu nebo pro soukromou konzultaci, protože Dooley vás s nabídkou, kterou jste mu učinila, vyhodil.“

„S jakou nabídkou?“ zamračila se na mě.

„S takovou prastarou. Když ji muž ženě odmítne, opustí ho, jak se píše v románech, se slzama v očích.“

Mračila se nyní do sklenice.

„Jsou to slzy vzteku a bezmoci, nikoli zklamané lásky. Známky, jimiž vám Dooley hrozil, by vážně ohrozily vaše zamýšlené studium práv.“

V rohu hospody začal někdo hrát na kytaru. Spíš bušit do nástroje, aby z něj vytloukl monotónní rytmus. Ohlédl jsem se. Byl to jeden z mládenců ozvláštněných neuvěřitelným množstvím kruhů v ušních boltcích a Gwendolýna Downwrightová se dala do zpěvu. Spíš do vřískání, které souhlasilo s rytmem kytary, ale nebylo mu rozumět. Otočil jsem se zpět ke Quentince:

„A ejhle!“ řekl jsem jako na divadle. „Proti veškerému očekávání jste závěrečnou zkoušku napsala na á plus a Dooley si vás v klubu pochvaloval, jak jste se v matematice zlepšila.“

„Zlepšila jsem se!“

„Ano. Dokonce tak, že vaše výsledná známka byla taky á plus, a to je při zachování předepsaných procent matematická nemožnost. Jak jistě víte, když jste se tak zlepšila.“

Na to neřekla nic.

„Leda že vám Dooley zpětně přepsal efka na všech vašich seminárních písemkách na áčka.“

Zase nic. Jenom Downwrightová ječela.

„Vaše nepravděpodobné zlepšení souvisí s tím, co jste ten večer, co jsem vás svezl, dělala v domě profesorky Matherové. Nebo spíš co jste tam viděla.“

„Byla jsem tam naposled vloni,“ ozvala se konečně Rosemary. „Když mi paní profesorka dávala soukromé hodiny.“

„Nikoli. Naposled jste tam byla tu noc, co tam někdo oddělal jejího muže.“

Uchýlila se k ironii.

„Nevysvětlil byste mi laskavě, kam celou touhle teorií míříte?“

„Hypotézou, slečno Quentinová. Teorie se opírá o zjištěná fakta. Hypotéza je pouhý dohad.“

Nic. Ke Gwendolýně se připojili dva okroužkovaní silnými, ne však nejlíp vyladěnými hlasy.

„Hypotéza se ovšem může změnit v teorii, když se podaří zjistit některá fakta. Například kdo se probíral kartotékou profesorky Matherové a nechal tam kousek sloupnutého laku na nehty. Stejný, jaký moje žena Sidonie našla v autě, když je luxovala. V autě, kterým jsem vás svezl.“

„Máte pravdu, pane profesore. Je to pouhá hypotéza.“

„Může z ní ale být teorie. V dlani zavražděného Parnella našla policie knoflík v podobě míče na evropskou kopanou, jaké se přišívají na tvídová saka. Má je na saku taky profesor Dooley. Na nedávné party mu jeden knoflík visel na niti, jak byl špatně přišitý. Toho si všimla moje žena Sidonie.“

Ječení a řev v rohu hospody mi začaly vadit. Řekl jsem:

„V kartotéce profesorky Matherové – a to je zatím nejslabší článek hypotézy kde se našel uloupnutý kousek laku na nehty, nechala majitelka toho laku svazky otevřené na jméně Mortimer Pasternak.“

Quentinová pravila otráveně:

„Jde mi na nervy, jak Gwenda ječí. Pojďte ven.“

* * *

Sidonie měla den předtím kocovinu, která mě zděsila. Léčila si ji homeopaticky, jenomže místo malé dávky svého jedu užila další láhev ginu. Na faxu jsme ráno našli vzkaz od advokátky, že k prvnímu stání ve věci Sidoniiny žaloby na časopis Zničte komunismu! se svědek Krtek z Kanady nedostavil. Podle divného zvyku té země, kde jsme se Sidonii kdysi žili, soudce odložil při na neurčito. Advokátka soudila, že to znamená nejmíň půl roku, pravděpodobně víc, a jestli se svědek zase neobjeví, odklad snad do konce století. Krtkovi bylo pětasedmdesát, koncem století by mu bylo jednaosmdesát, takže se opět nedostaví, z důvodu vysokého věku nebo úmrtí.

Když jsem odcházel do školy, zmohla už Sidonie půl láhve.

* * *

Na ranní konzultaci přišla seržantka v dobré náladě: napadlo mi, že vraha asi chytli a moje hypotéza padne. Nálada však nepramenila ze služebního úspěchu, ale ze stavu její služební uniformy. I já jsem si všiml, že je jí velká, takže jí musela být hodně velká.

„Mrkev a celerové tyčky v kombinaci s pilulkou?“ zeptal jsem se a podařilo se mi vložit do hlasu radostné překvapení, ačkoliv mi do smíchu nebylo.

„Přesně tak,“ rozzářila se. „Dvacet paundů! Jako Oprah!“

„Na kolik vás to přišlo?“

„Čtyři sta dvacet sedm dolarů a sedmdesát sedm centů!“

Vytáhl jsem ze šuplíku kapesní kalkulátor, na němž jsem rok co rok na konci školního roku zápolil s procenty, a vyťukal jsem její údaj. Hleděla na mě napjatě.

„Dvacet jeden dolar a třicet osm centů. To je podstatně víc než za paundový sirloin.“

Rozesmála se, jak jsem ji snad ještě neviděl se smát, a řekla vesele:

„Ušetřila jsem to na jídle.“

„Otočte se, ať se na vás podívám!“ Zašilhal jsem po dveřích, ale zely podle předpisu dokořán. Seržantka se počala otáčet; uniforma jí visela i vzadu, kde ji dřív vyplňoval ženský zadek. Otáčela se kolem a kolem, abych se mohl dostatečně vynaobdivovat jejímu úspěchu, který Oprah patrně předčil. Kolem otevřených dveří přešla profesorka Ann Kate Boleynová, sexuální důstojnice koleje, zastavila se a zamračeně se podívala z piruetující dívky na mě.

„Že seržantka Sayersová zhubla, viďte, profesorko Boleynová?“ pravil jsem pohotově. Sayersová se přestala otáčet a zazubila se na sexoficírku.

„Nezdá se mi,“ řekla důstojnice zlomyslně. „Mimoto máte na dveřích rozvrh hodin, podle něhož máte mít nyní konzultaci.“

Udělala čelem vzad a odešla se vztyčenou hlavou.

„Opravdu to na mně není vidět?“ zeptala se seržantka nešťastně.

„Uniforma na vás visí jak na strašáku. Toho by si měla všimnout, když je žena.“

„Vy jste si všimnul?“

„Hned jak jsem vás uviděl. Mezi náma,“ ztišil jsem hlas, „profesorku Boleynovou jsme zklamali, že jsme nechali dveře otevřené. Nemůže vyvinout činnost.“

„Mám je zavřít?“

„Radši ne. Uvidíte, že půjde zpátky. Kdyby byly zavřené, podala by na mě hlášení. A sedněte si.“

Seržantka usedla vedle mého psacího stolu a mlčky jsme čekali. Odhadl jsem ideovou pracovnici správně. Za chvilku přešla kolem dveří opačným směrem.

„Tak mi ukažte, co jste napsala.“

„Nic,“ pravila poctivě. „Víte, pane profesore, ten případ se nevyvíjí podle vaší hypotézy. Nemohla bych zas z Poea přesedlat na strejčka Abnera?“

„Nevyvíjí se podle mé hypotézy?“

„Ne. Víte, ten nájemný vrah – oni našli ty dva, co s nimi byl Cotton Mather na chatě na Vancouverském ostrově. A ti mu potvrdili alibi.“

„Hm,“ řekl jsem.

„Můžu se, pane profesore, pokusit zas o tu záhadu zamčeného pokoje?“

„Když chcete. Ale neházel bych flintu do žita. Alibi neznamená víc, než že nájemný vrah byl asi někdo jiný.“

„Ale kdo?“

„Pátrejte, přemýšlejte, dedukujte. Víc vám neřeknu.“

Seržantka odešla nerozhodnuta, jestli se přidrží Poea, nebo Strejčka Abnera. Na příští konzultaci však přinesla předělanou záhadu s dálkovým ovládačem zámku, vymyšlenou směrem k takové nepravděpodobnosti, že ani po vyloučení všeho nemožného nemohla zbýt pravda.

* * *

Když jsem v poledne přišel domů, Sidonie spala a na stolečku u chesterfieldu stála dopitá láhev. Nebudil jsem ji a za hodinu jsem odjel zpátky do Edenvalu. Vrátil jsem se až večer. Sidonie byla vzhůru a na kuchyňském stole před sebou měla láhev ze tří čtvrtin prázdnou. Pokusil jsem se o kázání, samozřejmě bezvýsledné.

V noci jsem vzpomínal, jak jsme za letních večerů sedávali na terase, kam ústily dveře její krásné kanceláře, zapadající slunce zářilo čisťounkou severoamerickou oblohou, Sidonie četla korektury, já kouřil veliký doutník a bylo nám v těch řídkých chvílích na terase dobře nad společným dílem.

Pak v Praze vybouch komunismus, Sidoniino nakladatelství bylo najednou redundantní a Sidonie najednou neměla co dělat. Ale dostala řád. Ale přišlo odhalení. Nespal jsem, jenom jsem ležel v posteli, Sidonie vedle mě těžce dýchala, a výčitka svědomí mi na mysl opět a opět přivolávala můj blbý pokus o pomoc, který po hiátu víc než čtvrt století vedl k odhalení.

Zatřásl jsem hlavou a jako každou noc viděl jsem Sidonii v odřeném manšestráku se šedivým baretem na hlavě, jak jde od tramvaje ke mně na rohu u City na naše první rande. Jak se na mě usmívá velkýma hnědýma očima.

Slzy se mi draly do očí, zalezl jsem pod peřinu, aby mě neslyšela.

Kapitola XI.
Dvě vraždy

Šli jsme s Quentinovou po cestičce zvané Eight Minutes Walk, neboť se po ní mělo dojít od vedlejší budovy koleje k hlavní za osm minut. My jsme nespěchali. Předváděl jsem Rosemarince svou hypotézu, zčásti už proměněnou v teorii. Po očku jsem občas pohlédl na dívčinu líbezně mladou tvář; iluminace sluneční záře, filtrované v nepravidelných intervalech zelení javorových listů, ji krášlila filmovým efektem; vzpomněl jsem si na Sidoniinu tehdy stejně mladou tvář, líbeznou ve světle neonů a luceren na rohu u City. Dávno, dávno.

„Profesor Dooley byl v osudnou noc v domě Mary Matherové. Zanechal za sebou Parnellovu mrtvolu a knoflík v Parnellově ztuhlé ruce. Vy jste tam byla taky. Vy jste zanechala lupínek svého laku na nehty v kartotéce profesorky Matherové. V kartotéce otevřené na složce Mortimer Pasternak.“

„Pořád jenom hypotéza,“ řekla Quentinová.

„Opírá se ale o dva právě vyjmenované body: knoflík a lak na nehty. V mnoha detektivkách se tak hmatatelné stopy ani nenajdou. Hypotéza je už napůl teorie.“

Kolem přešla profesorka Ann Kate Boleynová, ale byl jsem s krásnou studentkou všem na očích, takže s tím nemohla nic dělat.

„Přišla jste tam patrně požádat Matherovou o soukromé hodiny nebo o přímluvu, to víte vy, já ne, Quentinová. Byla už tma, a sotva jste vjela na příjezdovou cestu k budově, uviděla jste Dooleyho vůz. Je to nový mercedes-benz. Dooley je náfuka a snob a vydělal si na to nákladné autíčko přednáškami. Všude ho zvali a on nebral míň než pět tisíc za štaci.“

Proti nám se v záhybu pěšiny objevil Freddie Hamilton s tlustou knihou pod paží, a když nás zahlédl, zmizel v křoví za lavičkami. Řekl jsem:

„Dooley proslul přednáškou na konferenci Chicagské univerzity, v níž formuloval svůj teorém. Proto ty opulentní honoráře. Dooley se stal hvězdou.“

Rosemary šla mlčky. Měla na sobě blůzu s květinkami a obyčejnou modrou sukni. Jako všechny opravdu hezké holky věděla, že ozdobu, kterou má všude po těle, nemusí vylepšovat zadrátovanýma ušima a volským kruhem v nose anebo tetováním na intimních místech. A Sidonie přišla tenkrát v odřeném manšestráčku a se šedivým baretem na hlavě, na Petříně mráz, takže krystalky sněhu praskaly, a když jsem ji zavedl do Loretánské vinárny a ona sundala manšestráček, měla pod ním stejnou kvítečkovanou blůzu, jenomže barchetovou, a modrou sukni jako Rosemary. Svetr neměla, ačkoliv krystalky sněhu praskaly mrazem jak prskavky. Vlastnily jenom jeden svetr a tu neděli na Sidonii nevybyl. Řekl jsem:

„Na téže konferenci četla referát profesorka Matherová. Byl to vlastně nekrolog za jejího předčasně zemřelého bratrance Mortimera Pasternaka. Ale šla fáma, že bude obsahovat nějakou senzační matematickou pointu. Ukázalo se, že to byla jenom fáma.“

Líbezná dívka kopla do oblázku.

„Víte, kdo našel mrtvého profesora Pasternaka v jeho pracovně?“

Pohlédla mi do očí:

„Dooley?“

„Správně,“ řekl jsem. „A Dooley četl na té konferenci v Chicagu svůj senzační referát den před profesorkou Matherovou. V letadle cestou do Chicaga mi Matherová řekla, že Pasternak jí těsně před smrtí napsal dojemný dopis.“

Zahnuli jsme záhybem pěšiny a tam stála Gwendolýna přisátá na muže s oholenou hlavou a s ušima zářícíma kočičím zlatem. Kruh ze spodního rtu si na to snad vyndala, to jsem nepostřehl.

„Kartotéka v pracovně kolegyně Matherové, v níž se někdo hrabal, byla otevřena na jméně, které už znáte, Quentinová.“

Neřekla nic. Na pěšině před námi se objevil McMountain, rovněž s krasavicí. Když přišli blíž, poznal jsem Janici Whitfordovou. Už tedy netruchlila. Brzo. Ale takový je život.

„Opravte mě, kde se mýlím, Quentinová: byla jste zvědavá, co dělá Dooley u Matherové. Obešla jste dům na terasu, kam vede francouzské okno z její pracovny. Uviděla jste Dooleyho při činu, a když se vytratil, vešla jste dovnitř, prohledala jste kartotéku a našla jste v ní Pasternakův dojemný dopis. V době, kdy ho psal, nebyl dojemný. Tak se jenom jevil jeho sestřenici, když jí ho po smrti odesilatele pošta doručila. Pasternak i Matherová jsou matematici. Byli si velice blízcí. Co je přirozenějšího, než že bratranec se jako prvnímu člověku svěřil milované sestřenici, že objevil cosi, co se pak mělo stát senzací jejího referátu v Chicagu, ale nestalo.“

„Teď bych asi měla říct, jako říkají vrazi ve To je vražda, napsala: ‚Na to nemáte důkazy, pane profesore‘,“ ušklíbla se kolejní kráska. Byla opravdu, jak říkají Yankejci, a cool customer.

„Některé mám, některé nemám. Některé jsou materiální, jiné nehmatatelné. Na ty se usuzuje z chování. Jako třeba z náhlé změny v Dooleyho hodnocení vašich matematických schopností. Co chybí, doplňte si sama.“

„Ano, pane profesore.“

Chovala se atypicky. Měla buď mlčet a nenávistně po mně šlehat očima, nebo se zhroutit, něco takového. Jenže jsme nebyli v detektivce. Byli jsme ve velmi vážném románě, ačkoliv to Quentinová nevěděla.

„Vydírala jste Dooleyho buď proto, že jste ho přistihla při činu, nebo tím, že jste v kartotéce našla Pasternakův dopis, anebo obojím. Právě tak jako Mary Matherová mu dala nůž na krk. Chtěla se pomstít nevěrnému manželovi, který na ní žádal rozvod a možná půl jejího značného majetku. K urážce přidal finanční poškození a to Mary nesnesla. Najala si tedy vraha, který jí spadl z nebe. Nezaplatila mu v penězích. Zaplatila mu Nobelovou cenou. Kdyby tu mzdu nepřijal, mohla ho v akademickém světě zničit. Je to ctižádostivec, náfuka, snob, jeho vlastnosti si taky doplňte, znáte ho líp než já. On měl v ruce ukradený referát, který Pasternak připravoval na chicagskou konferenci, když ho nad ním zastihl infarkt. Ona měla v ruce dopis, který neobsahoval jenom nějaké fráze o radosti z objevu. Oba byli přece matematici. Pasternak jí v tom psaní vyložil, v čem jeho objev spočívá. To měla být ta matematická pointa, o níž se mi Mary zmínila v letadle. Jenže v první den konference Dooley přednesl objev jako svůj a Matherová věděla, že jejího mrtvého bratrance našel v kanceláři on. V té době už přemýšlela o krutém trestu, jímž postihne manžela, který ji tak zklamal. A najednou jí spadl z nebe nájemný vrah.“

Další zákrut pěšiny odhalil scénku podobnou výjevu v Kulhavé kachně, když tam Wayne Hloupee demonstroval, jak nestřídmost zohavila krásný akt na jeho břiše. Na pěšině stál hlouček a uprostřed něho se otáčela seržantka Sayersová, jak jsem ji zatím nikdy neviděl. Měla na sobě nové a zcela dívčí šaty a v nich vosí pás, vytvořený pilulkou a celerovými tyčkami. Vedle ní se tyčil Wayne Hloupee v její policejní uniformě, která mu bezvadně padla. Co si studenti nevymyslí! Aspoň v té zemi, kde jsme se Sidonií žili nyní. V zemi, kde jsme žili dřív, padělali si studenti doklady o třídním původu a cpali si do hlav vědu věd. Kamarád Luděk Rus, medik v posledním semestru, jenž právě vykonal zkoušku ze soudního lékařství, s vypětím všech sil úspěšně složil i závěrečné examen z té vědy věd. Sestávalo tehdy z Dějin VKS(b) naučených nazpaměť. Druhý den přestala věda věd platit, protože se na tom v Moskvě usnesli, a Luďku Rusovi předepsali na medicíně zkoušku z Leninova spisu Materialismus a empiriokriticismus, kterou zdolal na dostatečnou.

Rajská podívaná nám brzy zmizela v záhybu cesty. Řekl jsem:

„Jak jste se dopídila existence dopisu obsahujícího senzační matematickou teorii, kterou Dooley ukradl z pod rukou mrtvého Pasternaka? I to si doplňte sama.“

„Ano, pane profesore,“ opakovala, a dál nic.

V záhybu cesty se objevila profesorka O’Sullivanová a velice zvědavě si nás změřila. Věděla, že Quentinová už žádný můj kurs nebere, a přesto se s ní procházím po kampusu zabrán v hovor vypadající na důvěrný. O’Sullivanová nebyla však práskač ani drbna, takže se moje tête-à-tête s Quentinkou nerozšíří po kampuse jako ta pověst, ten příběh, nebo co to bylo.

„Povíte to na mě?“

„Ještě nevím. Co kdybyste to na sebe pověděla sama? Vy jste Parnella nezavraždila. Jenom jste zatajila, co víte.“

„Vyloučí mě z koleje?“

„Patrně. Vlastně určitě.“

Quentinová se zastavila. Jarní vánek jí čechral vlasy. Řekla:

„No tak se vdám.“

„Chtěla jste přeci vystudovat práva? Dělat profesionální kariéru? S Dooleym jste zatočila tak, že byste zřejmě byla prvotřídní právnička.“

Pokrčila rameny:

„Budu mít děti.“

A já si vzpomněl na všechny ty krásné dívky, jak zazářily jak jepice, pak měly děti, pak zmizely v minulosti mých vzpomínek. A na Sidonii, která děti neměla a nezmizí nikdy, pokud budu nějaké vzpomínky mít.

„Rozmyslete si to,“ řekl jsem, „a přijďte ke mně zítra.“

Rozešli jsme se.

* * *

Jestli přišla, jsem se nedozvěděl. Když jsem dorazil domů, bylo Sidonii zle. Vedle postele stály dvě prázdné flašky, Sidonie byla v obličeji bílá a nebyla při vědomí. Zavolal jsem záchranku, odvezl jsem svou ženu do nemocnice. Tam jsem seděl v čekárně, až mi přijde doktor říct, že Sidonie je těžce nemocná. Celá ta léta, kdy jsme žili v krásné zemi, která nám dala budoucnost, měla Sidonie kamarádku Beryl. Profesorku ruštiny, s níž – než se naučila anglicky – rozmlouvala jazykem našich nepřátel. Beryl byla dost stará, aby mohla být Sidoniinou matkou, a tou se taky stala. Sidonie nikdy neměla matku, jako byla Beryl. Její vlastní máma byla opotřebovaná žena, již ubil a nakonec zabil život z dickensovského románu v zemi, kde jako zlý pánbůh o ní věděli i to, co jednou řekla v Masně ve Vítkově ulici. Po letech se Beryl odstěhovala do Virginie, kde ona i její muž dostali lepší místa na staré Jeffersonově univerzitě. Nešlo o lepší místa: Kathryn byla Američanka a vracela se domů. Jenomže domů se člověk vrátit nemůže. Když jsme jednou přijeli do Virginie za Sidoniinou matkou Beryl, zbyl z ní jen hubený stín polykající cigarety. V přístěnku na zahradě, kam šla natrhat květiny na kuchyňský stůl, objevila Sidonie obrovské množství půlgalonových amerických lahví. Byly prázdné, ale předtím v nich byla vodka. Zašel jsem za Beryliným manželem, starým vysloužilým profesorem, jenž se nemohl rozloučit s univerzitou, a ten mi hlasem, v němž zazníval bezmocný pláč, ve své kanceláři řekl: „Her liver is gone!“

Otevřely se dveře, objevil se lékař. Vstal jsem. Doktor pravil věcně:

„Her liver is gone.“

* * *

Sidonie ještě nějaký čas žila. Povolili jí jeden drink denně a celý den se upínala k tomu cíli. Pak ani to ne. Pořád jsem si v duchu přehrával ten film, přehraný už tisíckrát, desetitisíckrát. Jak jsme spolu táhli zemí, kde zemřela Beryl, před sebou žádnou budoucnost, ale v tom jsme se mýlili. Když jsme však dosud nevěděli, co nás čeká, a přítel Gibian mi dohodil tříměsíční angažmá v Berkeley, seděla Sidonie den co den na zahradě vilky, kde jsme si najali pokoj, a psala svůj krásný román. Četl jsem rukopis, den po dni, a třebaže jsem tehdy byl mladý a zcela nesentimentální, plakal jsem nad ním jako stařec. Byl to Sidoniin mizerný život, krutý, ubohý, ošklivý, protože se proti ní spikla historie, ale proměněný jejím plynulým rukopisem v Keatsovu radost. Na věky. Ujížděli jsme pak v ojetém desotu křížem krážem překrásnou americkou zemí do Toronta, kde mi Beryl obstarala na rok pozvání. Protože jsem byl anglista, přenášel jsem, pamětliv Hemingwayovy ztráty, rukopis napsaný v amerických školních sešitech večer co večer z desotky do motelu v Sidoniině síťové tašce, jaké v téhle zemi už neznají. Potom, díky krásné zemi, kde jsme se Sidonií žili nyní, rozesmálo se na nás štěstí. Pozdě, ale přece. Táhli jsme spolu o prázdninách po krásných karibských ostrovech, aby Sidonie ze slunce nabrala sílu pro nakladatelství, které založila a kde pracovala až do chvíle, kdy starý režim v zemi, kde jsme žili kdysi, zanikl s fňuknutím. Pak dostala od starého kamaráda, nyní prezidenta, řád. Potom pan Mrkvička pokoutně zveřejnil seznamy.

Tisíckrát obehraný film. K procesu s časopisem Zničte komunismus! za Sidoniina života nedošlo, protože Krtek se opět nedostavil a proces odložili na rok 2000. Sidonie se však o tyhle události už nezajímala; žila pro ten jeden podvečerní drink denně, pak ani pro ten ne. Byl jsem zoufalý. A nemohl jsem nic dělat.

* * *

Vraha Dicka Parnella policie nikdy nenašla. Rosemary Quentinová neřekla, co věděla. Rok nato se vdala a měla krásné děti.

A já jsem na ni nepověděl, co jsem věděl. O jednoho nepotrestaného vraha víc nebo míň, co na tom záleží?

Redington Shores, Florida, únor–březen 1996

Deo gratias!

Poznámka autora

Román Dvě vraždy v mém dvojím životě by měl vyjít vlastně až na konci řady mých próz, protože jsem jej napsal teprve letos (1996) na jaře. Ale abych se vydání ještě dožil, zařadili laskavě editor i nakladatel knihu do letošního podzimního programu.

Text je myslím natolik jasný, že nepotřebuje nějakou moji explikaci: autorské vysvětlování, co vlastně chtěl básník říci, je problematická záležitost, i když ne asi tak úplně zbytečnost. Krásnou prózu čtou někdy i lidé, kteří nejsou vybaveni literárním sluchem a autorský záměr prostě nepochopí.

Exil je zkušenost jistým způsobem schizofrenní. Čím déle žije člověk v cizině, tím víc se vzdaluje původní vlasti, a tím víc se přibližuje vlasti nové. Stará vlast mu ale nikdy nezmizí v nedohlednu, a nová pro něj nikdy nebude otevřená kniha, aby si v ní bez potíží mohl číst, jak to umějí tamní rodáci.

O tom je tedy tahle detektivka v první řadě. Je ovšem taky o vraždě, ve staré i v nové vlasti. Obě jsem se pokusil charakterizovat rozdílnou literární formou, která vyplývá i z výše naznačeného rozdílu. Události z Edenvaleské koleje jsou detektivka ve smyslu „provinilé farnosti“, jak říkal nereálným příběhům britské školy W. H. Auden (v eseji The Guilty Vicarage). Pražské události jsou o jiném zločinu.

Ten lidé v Severní Americe bohudík nikdy nepoznali, ačkoliv ve světových statistikách kriminality zaujímají bezpečně první místo. I když na tenhle totální zločin zahynuly stovky a ve větších zemích i miliony lidí, nepadá mu za oběť především tělo, ale duše: charakter společenství, jemuž se říká národ. Proto je vražda v Praze bez obvyklých detektivkářských parafernálií, jaké se najdou v edenvaleském dějovém pásmu knihy. Její postavy, říká vypravěč, nejsou v detektivce, ale ve velmi vážném románu.

J. Š.