Povídky z rajského údolí

Letní povídka

Textu jsem nerozuměl. Napsala jej dívka z městečka Timmins v severním Ontariu, jak se zde mezi krajánky říká, plejnová, to jest ani krasavice, ani ošklivá: vypadala jako dost hezký kluk.

Nesrozumitelné texty mi vždycky vadily: problém je v tom, že porozumět Beckettovi vyžaduje stejné úsilí jako porozumět textu Mary McNeillové z Timminsu. Intelektuální zisk je při tom velmi rozdílný, ačkoliv někdy nevím.

Maryin text, zdálo se, byl o psech nebo snad o vztahu mezi neurotickými milenci, možná o plavbě do Antarktidy, ale nejspíš o baseballu. Smysl to prostě nedávalo a mým úkolem v kurzu tvůrčího psaní (Creative Writing) bylo naučit mládence a panny (překvapivě mnohé byly skutečně panny, aspoň mi to tvrdila moje třídní fízlině Wendy MacFaddenová) základům prozaické techniky. Předpokládalo se, že já jako spisovatel známý na obou stranách velké louže ji ovládám, a za ten předpoklad jsem dostával plat univerzitního profesora.

Vysvětlil jsem tedy Mary McNeillové, blondýně s vlasy, jimž se v Praze kdysi mezi zpustlými mladíky říkalo „pochcaná sláma“, že její text s titulem „Kruh v pětiúhlém čtverci lásky“ (The Circle in a Pentagonal Quadrangle of Love) je příliš experimentální, a proto příliš pokročilý (advanced), aby se na něm dala trénovat technika nespolehlivého vypravěče (unreliable narrator), již jsem třídě uložil, a řekl jsem jí: „Jak vypadá život v Timminsu? Obyčejný každodenní život?“, a aby uběhl čas, pronesl jsem expozé o tom, jak Jiří Kolář zachycoval poezii všedního dne ve verších, což od něho v próze pak pochytil Bohumil Hrabal. Protože děti z Edenvaleské koleje o těch dvou jakživy neslyšely, nemohly mě přistihnout při nějakých bludech.

„Popište jeden den v životě Mary McNeillové z Timminsu,“ pravil jsem pedagogickým tónem, „a aby to mělo nějakou cenu jako cvičení, napište to z hlediska (point of view) svého boyfrienda.“ Od Wendy jsem věděl, že takové zařízení Mary momentálně nemá, ale jsou to konec konců studenti prozaické techniky, tak ať namáhají fantazii.

Na příští seminář přinesla dívka z Timminsu dost dlouhou prózu se solženicynovským názvem „Jeden den v životě Cecily Maud O’Gradyové“ (One Day In The Life Of Cecily Maud O’Grady). Otvíral ji popis milování, z něhož nešlo poznat, má‑li to ze zkušenosti, z minimalistické literatury nebo z blue movies, jež jsou díky moderním vymoženostem k zhlédnutí po celé téhle širé zemi, snad i ve vesničkách věčně oblečených Eskymáků. Popisy milování jsou samozřejmě vždycky zajímavé, jenom se v nich těžce dá rozlišit, kde končí estetika a začíná to pouze zajímavé. Aby uběhl čas, pronesl jsem rozklad o definici pornografie u Henryho Millera a pak jsem pokračoval v četbě.

Po souloži a cigaretě následovala snídaně popsaná takhle:

„Kávu?“ zeptala se Cecily.

„Ano,“ pravil Brian.

„Smetanu a cukr?“

„Obojí.“

„Dvě kostky?“

„Tři,“ atd. Podobně se vyptala Cecily na vajíčka, jestli naměkko, sluneční stranou vzhůru nebo míchaná, zda buřtíky nebo šunku, sekané brambory anebo zelené hrášky. Nato se informovala o topinkách: z pšeničného nebo žitného chleba? Prošlé toustrem či ne? Máslo? Margarín? Anebo marmeládu, džem, med? Celá konverzace zabrala půl druhé stránky a byla nesporně taková, jaké takové konverzace bývají v reálném životě Timminsu.

„Well,“ užil jsem slova ideálního pro situace, kdy člověk neví, co vlastně říct. „Je to realistické, určitě je (it sure is). Jenom víte, slečno McNeillová,“ a abych z toho vybruslil, zapřednášel jsem o hemingwayovském dialogu, a jak je jako ledová kra, vyčnívá nad hladinou pouze špičkou. Neměl jsem dojem, že dívce s těmi vlasy z Timminsu je to příliš jasné, ačkoliv takovou abecedu, soudě podle jejího pokročilého textu, měla mít dávno za sebou. Jenže z vlastní dávné zkušenosti jsem věděl, že začátečníkům se pokročilé texty píšou mnohem líp než jakýkoliv druh realismu.

„Tenhle dialog,“ řekl jsem, „je fajn (fine) – přesně odposlouchaný. Takhle lidé v takové situaci mluví. Ale aby to dávalo smysl jako literatura, musí za tím dialogem něco být.“

Nastala pauza, poté se dívka z Timminsu nadechla, její velmi drobná ňadra poněkud nadzvedla týšértku se záhadným nápisem LET’S FORGET ABOUT NUNNALLYS! a Mary řekla:

„Co?“

Dodal jsem tedy konkrétní případ. „Dejme tomu,“ řekl jsem, „že Cecily se rozhodla Briana u snídaně otrávit. Nabídne mu kávu, protože ví, že Brian pije čaj, kterého navařila celou konvici a rozpustila v ní půl paundu jedu na krysy –“

„To by poznal,“ pravila Mary.

„Tak nějakého jedu bez chuti. Uvádím to jen jako příklad. A Brian dostane chuť na kávu, která otrávená není. Celému dialogu to dodá napětí, protože čtenář ví, co má Cecily za lubem –“

„Ale já jsem to napsala, jak jste chtěl, sire (pane? pane profesore?), z hlediska Briana.“

„Well, není problém to přepsat z hlediska Cecily,“ atd.

Jestli dívka McNeillová pochopila princip hemingwayovského dialogu, nevím. Odpoledne jsem zašel na whisku do studentské putyky The Lame Duck (asi nejspíš Kulhavá kachna), kterou si vymohli přímo na kampusu, protože kampus je značně daleko od civilizace a jejích discos, a je v něm proto otrava. Tomu odpomáhá Lame Duck, kde třikrát týdně vyrábí nesnesitelný rachot pokaždé jiný asi z třiceti mississaugských rock bandů, takže putyka se večer mění v tančírnu a v atak na sluchový nerv. Odpoledne je tu však klid a u baru si ke mně přisedla Mary McNeillová.

„Přemýšlela jsem o tom, sire, co jste nám říkal o dialogu. Máte pravdu,“ pravila a objednala si lehké (light) pivo. Pak se podívala na hodinky a zvolala: „Gosh! (nevím, jak se to překládá) Musím vlastně utíkat. Mám v knihovně džob od pěti do sedmi. Hej! (Hey!)“ zamávala na bartendra, ale ten se už blížil s odšpuntovanou lahví Molson Light.

„Nech to, Mary,“ bar mě pohnul k tykání, jemuž jsem se ve třídě vyhýbal, „vypiju to za tebe. Mám žízeň. Kolik ti v knihovně platí?“

„Tři baky.“

„Well,“ řekl jsem. „Podívej, Mary. Ty psát umíš. Jseš přírodní (natural) talent. Jenom to potřebuje víc té techniky. Mrkni se na tohle.“

Podal jsem jí dopis, který mi přišel z Harlequin Romances. Chtěl jsem seznat jejich technické požadavky na výrobu literárního sladidla a napsal jsem si o ně. „Nechceš to zkusit? Když se ti to povede, vynese ti to víc než tři baky za hodinu.“

Dívka z Timminsu vzala dopis, přelétla ho očima a opět pravila:

„Gosh! (podle Velkého anglicko‑českého slovníku Academie se to překládá „Sakryš!“, ale to se mi nelíbí) Myslíte, že bych to svedla?“

„Myslím, že ano. Jenom musíš ty dialogy trochu varírovat, aby to nebylo jen o jídle a aby za nima bylo vždycky ještě něco jiného.“

„Thanks!“ pravila Mary McNeillová (asi „Ď“) a odběhla jako dobře trénovaný kluk.

Nalil jsem si whisku do lehkého piva, takže ztěžklo. Technické požadavky Harlequin Romances byly velmi konkrétní a přesně specifikované. Toho roku se vyžadovala bruneta, 23–25 let, povoláním dietetička, k ní blondýn, 30–34 let, dentista (nebo „zubní lékař“?). Prostředí Toronto – New York – Paříž a Rocky Mountains (kdekoliv). Rozchody (před závěrečným happy endem) dva až tři. V ceně $ 5000.

Vytáhl jsem z aktovky Maryinu povídku „Jeden den v životě Cecily Maud O’Gradyové“ a poučoval jsem se o dnu mladé dívky v Timminsu. Protože to bylo o prázdninách, sestával z nudy, z níž Mary, podle návodu Henryho Jamese, s nímž jsem seminář seznámil, vyčlenila celkem tři vybrané příležitosti (discriminate occasions): oběd v Kentucky Fried Chicken plukovníka Sanderse, fajvoklok v coffee shopu (kavárna to není, celé odpoledne vás tam sedět nenechají) a večeři u McDonaldů. Dostalo se mi tří dalších rozhovorů mezi Cecily a Brianem: zda si přeje tři kousky nebo pět (Kentucky Fried), na který ze tří standardních kondimentů k hamburgeru má zálusk, a v coffee shopu další variace na téma kávy se smetanou nebo bez, se dvěma či třemi kostkami cukru atd. To vše spojeno skutečně pěknými popisy kanadské přírody kolem Timminsu, kam si vyjeli na Brianově Harley‑Davidsonu, ale o ničem tam nemluvili, jen se dívali. Dívali se pěkně. Aspoň Mary.

Uplynul podzim, potom Vánoce a v lednu za mnou Mary přišla do kanceláře. Byla smutná.

„Dostala jsem od Harlekýnů rejection slip (asi: ‚Zamítli to.‘),“ pravila.

„Erskine Caldwell jich dostal sedmdesát tři, než mu vzali Boží políčko,“ řekl jsem s úmyslem klukovskou dívku utěšit, jenže Erskine Caldwell dávno vymizel ze všech univerzitních kurzů, a kolikrát zamítli Faulknerův Vojákův žold, jsem nevěděl; stejně to bylo jedno, protože v univerzitních kurzech se ani tenhle raný Faulkner nevyskytoval. „Můžu si to přečíst?“ zeptal jsem se Mary.

„Vy byste chtěl?“ řekla s nedůvěrou a podala mi svazeček, krásně svázaný do vazače (nebo jak přeložit binder: „vázačka, vazačka, sešívačka, samovazač“ – všecko dle výše zmíněného slovníku; taky „břišní pás pro rodičku“, ale takový význam to v tomhle kontextu nemá).

Well, technicky vzato, Mary sepsala příběh přesně dle specifikací redaktorů Harlekýnských romancí. Hrdinka byla čtyřiadvacetiletá dietetička Abbie Ruth Connellová, bruneta a hádejte odkud; hrdina dvaatřicetiletý blondýn Hugh McDiarmid, zubař z Etobicoke. V Torontu se Abbie pokusila Hugha otrávit arsenikem namíchaným do manhattanu, přičemž přílišnou hořkost koktejlu vysvětlila tím, že jí ujela ruka, jak do něho lila angosturu. To byl jediný pokus s jedem. Hugh koktejl zvrhl a víc arseniku s sebou Mary neměla. Zato si vzala k srdci mou radu varírovat, a tak pokus vraždy v New Yorku se udál pomocí najaté vražedkyně (vliv feminismu), jež se však zdrogovala a čekala na Hugha v hospodě Green Swan místo Blue Hog, tedy bezvýsledně. V Paříži nařízla Abbie zábradlí před vchodem do pokoje v nejvyšším poschodí hotelu v názvem Hôtel de Ville, o něž se Hugh rád opíral, když se díval šachtou točitého schodiště sedm pater dolů, neboť měl v oblibě pohrávat si se závratí (vliv Hitchcocka). Jenže na stav zábradlí přišla pokojská, dala je opravit, takže když se o ně Hugh opřel, nic se nestalo. V Rocky Mountains panovaly tuhé mrazy a Abbie vpravila do Hughova grogu uspávací prášek; když na procházce usnul, nechala ho tam v naději, že zmrzne. V noci však nastala obleva. Každému z těch vražedných pokusů předcházela klasicky timminsovská konverzace, jenže s „něčím“ za dialogem: nejzdařilejší v případě dramatu v hotelu Hôtel de Ville, protože o pečlivé pokojské se čtenář dozvěděl až potom. Vysvětlit, proč Abbie tak vytrvale usiluje o úmrtí zubařovo, ačkoliv ten jí neustále vyznává lásku, Mary zapomněla, příběh však po čtyřech homicidních pokusech dospěl k požadovanému happy endu. Snad to Abbie vzdala.

Vložil jsem artefakt dívky z Timminsu do obálky, odeslal jsem jej na adresu Hitchcock Mystery Magazine a šel jsem učit tvůrčí psaní. Ve třídě na mě čekalo dvanáct hromádek rozxeroxovaných opusů mých studentů na téma „Vypravěč jako svědek“ (The Narrator as Witness). Mezi nimi i příběh Mary McNeillové nazvaný „Oběd ve spirále nenávisti“ (A Dinner in the Spiral of Hatred). Přečetl jsem první tři věty, jež pokrývaly skoro celou stránku.

Mary zřejmě realismus vzdala.

Zakrátko vzdala i můj kurz.

Waynův hrdina

Anglistická povídka

Wayne Hloupee popíral, že by měl české předky. Sám se vyslovoval „Hlupí“ a etymologii slova neznal. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, sire,“ odpověděl, a zdálo se mi, že uraženě. Můj zvěd Wendy mi prozradila, že v kafetérii se Wayne o mně po semináři vyjádřil: „On vidí Čecha i v Jamesi Fenimoru Cooperovi –“ což ukazuje, jak můj patrně krajan poslouchal mé přednášky levým uchem. Český původ jsem přisoudil dle – možná nevěrohodných – pramenů nikoli romanopisci, ale předloze pro hrdinku jeho románu Zvěd (The Spy), která se za svobodna jmenovala Phillipseová.

Možná však Wayne jenom sledoval můj rozhovor s blonďatou kráskou Lindou Wessely, jíž jsem se rovněž zeptal na etnický původ, a ona se mi málem omluvila za to, že je asi Němka, protože její lidé (her people) se do Kanady přistěhovali z Meklenburska.

„Ale už v minulém století,“ pravila Wesselá důrazně, „takže rodina nemá nic společného s Horstem Wesselým, německým předsedou vlády za panování (reign) kancléře Führera Hitlera.“

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, sire,“ odpověděl mi tedy Wayne Hloupee a dodal: „Jedna moje babička byla Shawnee.“ Snad tím chtěl vysvětlit dvojité „e“ v příjmení, anebo mě upozornit na své hluboké severoamerické kořeny (roots).

Když brzy nato přišel Wayne na seminář tvůrčího psaní s kovovým kruhem v levém uchu, neměl jsem proto odvahu zeptat se ho na sexuální orientaci, ačkoliv tou dobou se taková zvědavost už nepokládala za impertinentní. Značkovali se tak hošani a Wendy mě poučila, že kruh v levém uchu znamená „ona“, kdežto v pravém „on“, nebo snad naopak, to už jsem zapomněl. Potom stejně začali kruh v uchu nosit všichni, někteří i v obou uších, a Jake Wasserman se na kampusu objevil dokonce s kruhem v nose, který si však cestou domů vyndaval, pravila Wendy, neboť je to a nice Jewish boy (asi „hodný židovský chlapec“). Už před Jakem začala sice nosit kruh v nose Fatima Smythinová, jenže to byla napůl Afgánka a evidentně ženská, takže mi to tak nepřišlo. A časem jsem si pomyslel, že Wayne patří prostě k prvním vlaštovkám té módy, nikoli k teplému bratrstvu.

Jinak byl Wayne typický kanadský mladík: přes pásek džínsů mu přetékalo třaslavé břicho, na obličeji měl strnisko – snad si chtěl vypěstovat plnovous, jenže mu vousy víc nevyrostly, takže strnisko bylo permanentní. Vlasy měl zato až na ramena a nemyté, zkrátka vypadal jako Harry The Horrible z televizních zápasů v (americkém) volném stylu (wrestling). Že by mohl mít nějaký sex‑appeal pro pohlaví vyznačující se jemným vkusem, se mi nezdálo.

Že vzdor kruhu je Wayne heterosexuál, potvrdila mi první věta povídky, kterou pro můj seminář zkomponoval na téma „Napište příběh o začátku nebo o konci nějakého vztahu a vyprávějte jej z hlediska opačného pohlaví: muži z hlediska žen – to už nebylo politicky korektní (politically correct) říkat studentům ‚hoši‘ a ‚dívky‘ (boys and girls) – a naopak.

Za vzor k tématu jsem třídě doporučil Hemingwayovo ‚Něco skončilo‘ (The End of Something), ale tím se Wayne zřejmě neřídil, protože šel rovnou na věc: „Když jsem na party Grace Greersonové prvně uviděl studentku prvního ročníku (freshman) Romulu, zatoužil jsem po ní tak prudce, že jsem se k ní rozběhl a užuž jsem ji začal muchlat (almost cuddled her).“ Wayna – nebo spíš Waynova nepojmenovaného hrdinu, který příběh vypráví v přísné ich‑formě – vláčela pak Romula celý večer jako pejska na řemínku a on tak dokonale nevnímal okolí, že kromě Romuly zaznamenal jenom jakousi dívku v průhledné blůze a bez podprsenky, ale i to pouze tak matně, že odvést mu pozornost od magické freshmanky ten záznam nestačil. Jinak splynuly všechny dívky na party v šedivé pozadí, a chlapci jako by tam vůbec ani nebyli.

Na sémiotiku – myslel jsem si – byl jsem tenkrát už příliš starý a věřil jsem, že na undergraduáty (studenty prvních ročníků?) vystačím s tradičním přístupem, založeným na literárně teoretickém eklekticismu. Měl jsem však tu postmoderní vědu prostudovat aspoň letmo. Anebo si přinejmenším vzpomenout na Stoutův esej o sexuální orientaci dr. Watsona – anebo zcela přinejmenším na kruh ve Waynově uchu. Jenže nevzpomněl jsem si a studium sémiotiky jsem zanedbal, takže jsem si nepovšiml znaků (signs), které mi měly napovědět. Mladík zasažený Amorem, jenž se k dívce doslova „rozběhne“ (I ran up to her) a málem ji začne „muchlat“?

Povídka potom dost podrobně probrala tři pozdější Waynovy pokusy o sexuální sblížení s Romulou, obdařenou vynikajícími a dost v textu zdůrazňovanými druhotnými (pohlavními, ne sémiotickými) znaky. Ty mé pozornosti samozřejmě neušly, zato jiný znak jsem dokonale nezpozoroval: Waynův hrdina byl značně přilnavý – „Sahal jsem na ni všude po těle (I pawed her all over – mezi zpustlými mladíky se tomu říkávalo ‚obírat‘)“, „Tulil jsem se k ní (I snuggled close to her)“ apod. – to všechno na přednášce z náboženské vědy, kterou (patrně jedním uchem) poslouchali na sousedních sedačkách – a to všechno k tomu v době, kdy jsme už na kampusu měli důstojnici (officer) přes sexuální harašení (sexual harassment) a kdy se muži (ve skutečnosti boys) báli třeba jen zašilhat netykavé mohamedánce Smythinové za mimořádně nápaditý výstřih, aby je u důstojnice nepráskla. Taková byla skutečnost na naší koleji, a skutečnost a literatura jsou, pravda, dvě někdy – jako třeba právě ve Waynově povídce – dost různé věci. Ale přesto.

A já místo na sémiotiku myslel nad Waynovým příběhem o krásné Romule na vlastní dávné a ne o moc úspěšnější pokusy o sblížení s Irenou; jen velice zřídka přesáhly stadium „dotyků“, jak jsem se z té činnosti zpovídal velebnému pánu Melounoví, a těch pár hubiček, co mi povolila, bylo jenom přes skleněnou výplň dveří v domě jejího otce, pana rady. Tulení v mých sexuálních manévrech scházelo: Irena byla energická sportovní dívka a takovou věc by mi netrpěla.

Proto mi taky nepřipadalo nijak zvláštní, že po třetím pokusu se Waynův hrdina nervově zhroutil. Za keřem v kolejním parku odvážil se svou vytouženou obejmout a Romula začala lapat po dechu, jako by měla astmatický záchvat. Waynův hrdina se vyděsil, nabídl dívce, že doběhne pro lékaře, ale dusící se Romula nabídku odmítla a vzala do zaječích.

Waynův nepojmenovaný hrdina byl dle vlastního přiznání „mírně obézní“ (somewhat obese – znak zřetelně autobiografický): rozběhl se sice za Romulou, ale hbité dívce nestačil. A tak se nervově zhroutil. Rozložil se na kousky (went all to pieces), a skryt za keřem, zoufalstvím doslova vyl (howled). Tím přilákal tři zvědavé a dobrosrdečné dívky Grace Greersonovou, Trudi Eisencrackerovou a Paolu Fentoliniovou, jimž trvalo hodně přes půl hodiny, než hysterický hrdina přestal mít hlasovou křeč a vzchopil se natolik, že se děvčatům (oslovovala ho všelijak: darling, sweetie, honey apod.) podařilo odvést ho do jeho dormitoře.

Zase mě nic netrklo, opět následkem autopsie. Kvůli Ireně ani kvůli její sestře a jiným kosteleckým dívkám jsem sice nikdy nevyl, ale jednou v zimě, v záchvatu zoufalství, vykradl jsem se po půlnoci neslyšně z bytu spících rodičů a vykonal jsem několikakilometrový pochod zasněženým lesem na Černou horu, pak do Pekelského údolí, podél zamrzlé Ledhuje zpátky do města a krátce před šestou ranní potichu domů. V sedm jsem vstal do školy a v půl deváté už mi Bivoj udělil nedostatečnou z exponenciálních rovnic. Ty exponenciální rovnice mi uvízly v hlavě, takže noční pochod mohu datovat: muselo to být v sextě.

Vzpomenout jsem si měl spíš – jenže nevzpomněl – na Dobroslavu, jak na dívčí koleji v noci vyla a její kamarádky mi telefonovaly, že snad abych radši přijel, nebo si snad Dobra něco udělá… a já to vytí v pozadí v telefonu slyšel a popadl mě strach (to už bylo dávno po období polibků přes zasklené domovní dveře), skočil jsem na tramvaj a jel na Větrník. Jenže Dobroslava se mezitím uklidnila a dívčí siluety v okně mi vesele pravily, ať si dám čelem vzad a že mě Dobra už nechce ani vidět.

Měl, avšak nevzpomněl. Waynův hrdina se rovněž uklidnil a krátce po zhroucení potkal Romulu v poloprázdné edenvaleské kafetérii. Pila kávu s amaretovou příchutí, ale když si Waynův hrdina chtěl přisednout, rázně ho odmítla.

„Ne! Přisednout si nemůžeš (You can’t join me!)!“

„Proč, Romulo?“

„Já na takové věci nejsem!“

„Ale vždyť já bych jenom – jenom bych chtěl být v tvé blízkosti –“

„Jo v blízkosti,“ pravila Romula. „Já tě znám. Říkám ti, že na tohle nejsem. A nech mě bejt!“

Mohl jsem si snad nevzpomenout na Irenu a na její řečičky? „Já to mít nemusím.“ „Na to jsem si tě sem nepozvala.“ „Já tě znám,“ a podobně. Waynova povídka mě prudce vrátila o víc než čtvrt století zpátky a k té nedobytné dívce. Jak jsem si mohl nevzpomenout? A taky to její: „Nech mě bejt!“ A ne jednou.

Waynovu hrdinovi ten pokyn stačil jednou. Konec povídky byl elegický a skutečně krásný, byť pod silným vlivem Ernesta Hemingwaye:

„Otočil jsem se. Několik děvčat se na mě dívalo od perkolátoru. Bylo mi to jedno. Vyšel jsem z kafetérie a šel jsem k dormitoři v dešti.“

Druhý den jsem odjel domů a už nikdy jsem se nevrátil na Smith College.

A teprve teď se mi v hlavě rozsvítilo! Teprve v samém – jako podle Poea – závěru povídky mi naskákaly nepovšimnuté znaky a seřadily se do smysluplného vzorce.

„Jak jste chtěl, sire,“ slyšel jsem Wayna Hloupeeho, „je to o začátku i o konci milostného vzplanutí (amorous infatuation) a vyprávěl jsem to z hlediska opačného pohlaví –“

Pohlédl jsem na něho. Ovšem. Z hlediska opačného pohlaví. A měl jsem si uvědomit, že angličtina, při vší dnešní přesexualizovanosti života, je jazyk gramaticky asexuální a v ich‑formě se pohlaví nepojmenovaného vypravěče poznat nedá, protože angličtina nemá ženské koncovky.

„Sire,“ slyšel jsem Wayna domáhat se pozornosti.

„Promiňte, pane Hloupee, zamyslel jsem se.“

„Já jsem ten úhel pohledu ještě spojil s technikou překvápka na konci (twist in the tale), jak jste nám ji vysvětloval minule – O’Henry a ve vážné poloze Faulknerova ‚Růže pro Emilku‘ a tak.“

To se ti povedlo, Wayne, pomyslel jsem si, zatímco student se odmlčel. Na jedničku.

„Jenom si nejsem jist, sire,“ pokračoval Wayne, „totiž já to vím, protože moje sestra tam studovala. Ale myslíte, sire, že v Kanadě lidé vědí, že Smith College v Massachusetts je dívčí kolej? Protože jinak by asi pointě neporozuměli.“

Podle Poea

Freudovská povídka

„Hnětl jí ňadra, olizoval bradavky, Aimée ucítila, jak jí jeho penis bloudí v pubickém ochlupení. Vlna vášně jí zalila mozek, otevřela se mu. Palcem a ukazováčkem vedla Jamesův penis do své vaginy. Byl veliký, ztopořený, ale do lůna jí vklouzl snadno, protože je orosila vlhkost.“

Přestal jsem poslouchat povídku, kterou bez známek rozpaků nahlas předčítal James Gordon Buchanan, a pohlédl jsem z okna. Jako vždy v tuhle dobu kráčel po zasněžené pláni od krčmy The Lame Duck k zamrzlé tůňce edenvaleský havran. Co by se mi – ve věku Jamese Gordona Buchanana – asi bylo stalo, kdyby mi Vojta v sešitě na domácí kompozice objevil takovouhle pornografii? Vojta byl nejen češtinář, nedostudovaný, protože Němci zavřeli univerzitu, ale taky pastor Jednoty Chelčického. Žádná svíčková bába – v jeho církvi se ten lidský typ snad nevyskytoval –, nemravnosti však rád neměl. Jednou o přestávce uviděl otevřenými dveřmi sexty A mapu Velkoněmecké říše, připravenou na stojanu pro hodinu zeměpisu, vešel dovnitř a začal na ní hledat Lešno. Irena si ho za tou mapou nevšimla, a jak umývala tabuli (po latině, za trest), postříkala si špinavou vodou z houby nové šaty a ulevila si úslovím, jež pochytila od horolezců. Vojta se dal spatřit, neřekl nic, ale pozval si do školy pana radu. Irena přestala chodit na skály. Já taky.

Havran se otočil a půlkruhem šel zpátky ke krčmě. V čerstvém sněhu za sebou zanechával stopy, a jak se nyní vracel, přeťaly šlápoty předchozí stopu, jíž bílou pláň označil cestou k jezeru. Potom si to zas rozmyslel, obrátil se a novým půlobloukem se vydal opět k tůňce. Na sněhu vznikl symbol nekonečna, vyťapkaný tříprstými nožičkami.

Nestalo by se asi tak moc. Vojta by si do školy pozval otce, ten by mi pornografii zabavil, na nějakou dobu by mi zarazil apanáž a dílo by polohlasem dával k lepšímu v restauraci Sokolovna, kde se scházela jeho stolní společnost. Horší by bylo, kdyby na takový text přišel pan profesor Hrubec. Tomu jednou padla do ruky báseň o rytíři Smilovi, tradičně připisovaná Jaroslavu Vrchlickému, a někdy taky Svatopluku Čechovi, jíž se pod lavicí těšil Josef Krátký, básník z kvarty A. Na Hrubcovo udání vyloučili Krátkého z našeho ústavu, takže musel gympl dochodit v Mýtě a vlastně na tom vydělal: Mýto nebyl takový palác hrůzy jako kostelecké reálné gymnázium. Jenže to se stalo před válkou. Za protektorátu by si i pan profesor Hrubec jenom pozval pana disponenta Krátkého do školy. Němci tvrdě prosazovali mravnost a za rytíře Smila by se Krátký vez do rajchu, ne‑li rovnou do koncentráku. Jaký byl pan profesor Hrubec netvor, život českého studenta by si na svědomí nevzal. Nebo spíš nevěřil na vítězství Říše a bál se, že by se mu taková forma mravnosti po válce nevyplatila.

Vrátil jsem se k Buchananovi. Pořád bezvýrazným hlasem předčítal svůj opus a ti dva se stále zabývali děláním lásky (love‑making). Po nějakém jiném ději ani stopy. Jenom technika se změnila. Aimée nyní vykonávala fellatio a dovedla je až k ejakulaci: chuť tělesného mlíčí přirovnal Buchanan ke kokosovému mléku. Sám jsem tu tekutinu nikdy neokusil a zauvažoval jsem, jestli to má Buchanan z autopsie, když vtom se ozvala Viviana Damianiová s kritickou připomínkou:

„Žádné kokosové mlíko. Je to nahořklé.“

„Nechte pana Buchanana, ať to dočte, slečno Damianiová,“ umlčel jsem debatu dřív, než se mohla rozvinout. „Dělejte si poznámky a pak o tom budem diskutovat.“

Buchananova povídka byla na téma „Napište milostný příběh“ (Write a Love Story), čtvrté téma (topic) z dvanácti, které jsem dal sekretářce oddělení přepsat na stroji a rozxeroxovat pro členy svého semináře. Sekretářka proslulá děravou hlavou udělala jen pět kopií, proto se muselo číst nahlas. Od tématu jsem očekával líčení citových zmatků charakteristických pro dospívání. Projevil se generační rozdíl. U mých studentů, pokud se nějaké zmatky vůbec vyskytovaly, byly převážně technického rázu.

James Mitchell a Aimée si vyměnili role: prováděli nyní cunnilingus. Technický popis pokryl půl stránky, nato se Aimée nachystala k souloži cani modo (z kontextu jsem pochopil, že šlo o soulož zezadu; Buchanan se na povídku dobře připravil). A jinak se v příběhu pořád nic jiného nedělo. Po další půlstránce přešel James na jiný tělocvik, ten mu vydržel jen na krátký odstavec, ale Buchanan byl vskutku dobře připraven a jeho repertoár byl hoden obdivu. Žádný jiný děj však povídka prostě neměla a to jsem se mu chystal v závěrečné diskusi vytknout. Skončila naráz: Jamesovi – správný překlad by snad byl „zvadl pyj milostnou únavou“ – prostě James’s penis became limp from amorous fatigue. Za to napsal Buchanan THE END. To měl asi z biografu nebo spíš z televize.

Nedostatek jiného děje jsem Buchananovi nakonec nevytkl. Tou vadou se vyznačovaly i další povídky toho dne. Jak jsem jim naslouchal, zmocnil se mě komplex z mé nemodernosti, jímž – jak se později ukázalo – jsem trpěl neprávem.

Diskusi se mi podařilo zabránit tím, že jsem si vzal slovo, a místo abych naslouchal výměnám názorů mezi členy semináře – což byla moje obvyklá vyučovací metoda – zopakoval jsem výklad o henrymillerovském pojetí erotické prózy, a jak se liší od pornografie, která nevzrušuje esteticky, nýbrž pouze pohlavně. Třída poslouchala mlčky, asi s takovým porozuměním, jako kdybych mluvil o teorii množin. Vystačilo mi to na dvacet minut, jež zbývaly do konce hodiny, a pak jsem třídu bez diskuse rozpustil.

Stižen komplexem, uvažoval jsem, že mám ty zábrany, asi následkem katolického vychování. Potom jsem si vzpomněl, jak jsem jednou Přemovi půjčil předmanželskou příručku s obrázkem ženských rodidel (tak se tomu víceúčelovému zařízení v knize říkalo) a Přema mi potom vynadal, ať prý si takové manuály strčím za klobouk, on se chce jednou oženit a z toho obrázku se mu udělalo špatně. Snad jsem mu skutečně způsobil trauma. Ani po letech, už dávno v Austrálii, se neoženil. Umřel, ani mu nebylo padesát. V mládeneckém domku v Perthu ho našel, už v pokročilém rozkladu, parťák, jemuž bylo divné, že přestal chodit do práce. Kamarád Přema…

Studenti se vytráceli na chodbu, ve třídě otálel už jenom James Gordon Buchanan s Aimée Teopoulusovou, a mně blesklo hlavou, že to všechno má asi opravdu ze zkušenosti: křestní jména se přece shodovala. Možná že si repertoár jen trochu obohatil z příručky. Ovšem spíš z předmanželského videa.

Aimée se zeptala:

„Sire, myslela jsem si, ony ty povídky jsou dost monotónní, a to jsme jich probrali teprv polovinu –“

„Vy už jste je přečetla všechny? Vždyť nemáte dost kopií?“

„Čteme si je navzájem v kafetérii. Máme před vaším seminářem všichni dvě hodiny volno –“

Takže otázku kokosového mléka už zřejmě prodiskutovali. Pořád se mi nějak nechtělo věřit, že by kolej tak blatantně ilustrovala tezi o přeerotizovanosti západní mládeže. Viviana Damianiová možná. Byla jak vystřižená z italských filmových komedií a anglicky hovořila prestissimo, jako by to bylo její mateřštinou, kterou ovšem už neovládala. Autoritativně rozhodla toho dne nejen problém, jak chutná mlíčí, ale udělala i ostudu Freddiemu Hamiltonovi, když dokázala, že soulož zezadu a vestoje, jak ji Freddie vylíčil v povídce studované předevčírem, je nemožná, stojí‑li žena pod sprchou ve vaně, kdežto muž se o ni pokouší mimo vanu. Zkusila to prý po semináři se svým boyfrendem a prostě to nejde. Rozvití debaty jsem opět zabránil výzvou o dělání poznámek, a zrudlého Freddieho Hamiltona, usvědčeného z fantazírování, jsem tak zachránil před větší ostudou.

Ano, Viviana možná. Ale Wendy? Ta pihovatá, podle vlastního přiznání, panna a útočnice kolejního týmu pozemního hokeje? Nebo Krystýna Tarkowská, podle národnosti a podle mnišského kříže kolem krku bigotní katolička?

„Tak jsem si myslela, sire, kdybyste proti tomu nic neměl.“

Od úvah o morálce jsem se vrátil k patrně autentické Řekyni.

„Myslela jsem si…“

„Ano?“

„Čistě jen kvůli varírování tématu – aby to nebylo pořád to samé…“

„A o čem byste chtěla napsat?“

„O hošanech (gays – v Praze se prý dnes říká ‚o gejích‘) –“

Katolické zábrany zafungovaly, když jsem si představil technický popis tohoto druhu sexu.

„Napište o lesbičkách,“ pravil jsem a odešel jsem ze třídy.

I příští dva semináře vyplnil popis všemožných souloží. Jak pravila Aimé, bylo to skutečně monotónní, jenom Prachna Dewittová zpestřila jednotvárnost aspoň jazykově. Dívka v její povídce vydávala povely vyjádřené termíny z Kámasútry, jimiž se pak oba řídili (dívčin partner byl africký Američan – African‑American: jak tohle přeložit, když název Afroameričan je v Americe tabu, stejně jako černoch, tj. Negro?). V přestávkách mezi útěky do líbezného Kostelce a návraty do drsné skutečnosti jsem měl dojem, že povídka popisuje milování akrobatů, ale byl to jen indický sex.

A protože Krystýna Tarkowská se z obou seminářů, jež následovaly po usvědčení Freddieho Hamiltona z neznalosti, ulila, kleslo na mne zoufalství, asi zpátečnické. Opravdu se milostné vztahy mláďat z prérie vyčerpávají směšnými pohyby lorda z britské anekdoty? Vypadalo to, že ano. Žádný text nešlo definovat jinak než (s Henry Millerem) jako pornografii. Mdle jsem se na konci semináře pokusil připomenout poeovské pravidlo o kardinální důležitosti silného konce, protože příběhy končily jeden jak druhý milostným zvadnutím, nanejvýš zapálením postkoitální cigarety. „Moje povídka silný konec má!“ namítl Jake Wasserman z Heidelberku (Ontario) a já musel připustit, že opravdu má, a pomlčel jsem, že moje výtka se týkala literární techniky. Wassermanovu mileneckému páru (Žid a Japonka) se podařilo dospět k orgasmu současně, takže „jejich slastné vzdechy zněly jako dueto nějaké divoké a barbarské milostné písně (some wild and barbaric love song)“. „Nedovedu si představit silnější konec pro povídku tohoto druhu,“ (this kind of story) pravil vzdorně dobrý žák. Skutečně: pro povídku tohoto druhu to asi možné nebylo.

Kostelecká vzpomínka mi přivedla na mysl román Bedřicha Böhnela Zvěřinec, který v době mého mládí platil za těžké porno, ačkoliv Böhnel byl taky autorem společenských katechismů. Četl jsem román tajně a velmi dychtivě v očekávání, co budou provádět hrdinové charakterizovaní titulem; dychtivost však brzy ustoupila nudě. Příběh líčil utrpení gymnaziálního profesora, jenž uzavřel nerovný (sexuálně, nikoli společensky) sňatek s pohlednou rozhoďnožkou, vůbec však neobsahoval to, kvůli čemu jsem knihu začal číst. Nejblíže se tomu autor přiblížil ve scéně, kdy těhotná manželka skáče po hlavě z věže do plaveckého bazénu a manžela jímá děs, aby jeho dítě nepotratila. Přemáhat nudu bylo pracné, ale naděje mě neopustila ani na str. 324. Na té stránce trýznily hrdinu už nejen obavy, zda manželka nezanedbává dvouměsíční dítě, které přes skoky z věže přišlo na svět, ale také to, je‑li dítě vůbec jeho. Hnán tím podezřením, vrátil se profesor neočekávaně před polednem domů, uslyšel podezřelé zvuky v ložnici, ale když otevřel, nikdo tam nebyl, jenom manželka v posteli (prý migréna) a okno do zahrady dokořán. Veden dost divnou předtuchou, odešel hrdina na záchod, do něhož se vcházelo z ložnice, a v záchodové míse objevil nespláchnuté corpus delicti. Böhnel to označil jako „gumový předmět“ a já si to domyslel. A to bylo všechno. Kvůli gumovému předmětu jsem se musel pročíst třemi sty čtyřiadvaceti stranami a ani jsem se nedozvěděl, co vlastně předmět vypovídal o paternitě. Román jsem odložil, jak se výstižně říká, v znechucení.

Opus předčítala Aimée. Trochu se od předchozích opravdu lišil a vyskytoval se tam jiný gumový předmět než v ostatních povídkách; v Praze by mu za Husáka asi řekli dvojhubertek. Byl to masážní strojek na baterii ve tvaru dvou ztopořených pyjů mířících na opačné strany, takže to autorčinu lesbickému páru (Kanaďanka a Američanka) umožňovalo simultánní vaginální masáž. Nebylo mi jasné, jak to s oběma Anglosaskami vlastně je, když jedna má být tak řečeno muž a druhá žena. Katolické zábrany mi nedovolily, abych se na to zeptal.

Konečně přišla na řadu Wendy a nezklamala mě. Přednesla líbeznou baladu, umístěnou na jezero Tasso v severním Ontariu, plnou stříbřitě se lesknoucích vlnek, kánoí, prázdných rodičovských chat (ulili se na to ve všední den ze školy) a vodních ptáků zvaných loons („papuchalk“ podle slovníku Academie, ale to je asi stejně jasné jako loon), kteří – uvedla Wendy – jsou pozoruhodní doživotní věrností druha družce a tím, že svá dvě mláďata vozí po jezeře na zádech. Rozkošný příběh, zarámovaný tichem hlubokých kanadských lesů – jenom patrně z jiného století. Lorraine a Graham, studenti Edenvaleské koleje, místo detailně popsaného koitu v prázdné chatě Lorraininých rodičů pouze bez cíle pádlují po vodní hladině, buď mlčí (to většinou, a potom potřebnou délku Wendy docela zdařile vyplnila hrami looních rodičů a jejich líných dětí), nebo si povídají o románu The Serial (a tady se povídka měnila v literární rozbor, v němž Wendy se „svým profesorem“ o kvalitách knihy polemizovala). Protože se setmí, vrátí se Lorraine a Graham k mlčení a k šplouchání vesly, přirozená tendence mládí je však k sobě přitáhne, jejich rty, jak se v takových romancích psávalo, se setkají – jenže na to setkání se Graham musel v kánoi otočit, ztratil rovnováhu, loďka se převrhla a užuž skuteční milenci spadli do studených vln jezera Tasso.

To Wendy zřejmě považovala za předepsaný silný efekt na konci, přesně podle Poea, neboť tím povídka skončila. Rukou bylo na konci připsáno, že „zmáchaní milenci jen s největším vypětím sil doplavali na břeh“, patrně abych si nemyslel, že se utopili. Wendy odložila printout (výstup – to aspoň uvádí slovník), pohlédla na mě zelenýma očima, jaké měla i Lorraine – „dva smaragdy v souhvězdí Andromedy vytvořeném z pih“ – a pravila omluvně:

„Sire, já vím, že to není na to téma, které jste nám dal. Ale já jsem tematický list (topic sheet) přečetla nedbale nebo co, prostě jsem to nepřečetla pořádně a myslela jsem si, že máme napsat milostnou povídku (love story).“

„Well, a nebylo to vaše téma? (Wasn’t that your topic?)“

„Ne. Tady stojí Write a love‑making story.“ Wendy ukázala prstem na tematický list. „Ale pokud na tom budete trvat, tak o souložení napíšu pro příští seminář.“

Rezolutně jsem jí řekl, to že nemusí, na příště ať napíše téma číslo pět – pohlédl jsem na oxeroxovaný seznam námětů – „Vyprávějte příběh o sobě samých, ale jak se asi jevíte svým rodičům. V třetí osobě.“ A jak jsem návod četl, zavadil jsem pohledem o téma číslo čtyři. Opravdu tam černé na bílém stálo: „Write a love‑making story“.

Protože byli zřejmě dobře vychovaní nebo proč, poslechli mě do jednoho. Jenom katolička Twardovská se ulila.

Ale vrtalo mi to hlavou. Já je přece k takové nemravnosti…

A najednou se mi rozbřesklo. Představil jsem si sekretářku Tinheadovou, parádivou a oparfémovanou blondýnu, jak čte můj tematický list levým okem, pravým kouká na fotografii svého momentálního kance v pozlaceném rámečku na psacím stole, prsty s nehty nalakovanými na zeleno mechanicky přepisuje můj seznam a dopouští se významuplného freudovského přehlédnutí (Freudian slip). Po ní se stejného, jenže opačného, přehlédnutí dopustila Wendy, kdežto ostatní přečetli můj požadavek pozorně.

Napadlo mě, že celý seminář byl vlastně podle Poea: to nejlepší na konec.

Jezábela z Forest Hillu

Milostná povídka

Jako vždycky v takových situacích věděl jsem od začátku, že neodmítnu. Jenom jsem nevěděl – a nikdy jsem si to sám pro sebe nevyřešil –, jestli to dělám z dobroty srdce, nebo z blbosti. Asi je to jedno a totéž.

Učinil jsem pouze nijaký pokus z věci se vykroutit.

„Já nejsem dramatik, slečno Steinerová. V životě jsem divadelní hru nenapsal. Nevím, jak se to dělá.“ Na příkladech (Henry James, Hemingway, Sinclair Lewis) jsem málem anorektické brunetce marně dokládal, jak málo úspěšných prozaiků bylo zároveň autory zdařilých her. Asociace mě přenesla do Reduty: světoznámý dramatik mi tam zhodnotil dramatický potrat, předložený mu k posouzení: „Je to zajímavé – jenom by to chtělo –“ Co by to chtělo, jsem se nedozvěděl. Ani to nebylo třeba, věděl jsem to sám: chtělo to na věc zapomenout. Světoznámý dramatik mi to nedoporučil, neboť k němu přiběhla Marcela Janů, básnící herečka, která mu své lyrické drámo rovněž svěřila k posouzení. Světoznámý dramatik na mé dílo v mžiku zapomněl a se slovy: „Poslyšte, to není úplně špatná věc, co jste mi…“ se s kráskou, v tehdy naprosté novince – minisukni –, odebral k baru.

„Já jsem žádala pana profesora McMountaina,“ říkala s náznakem zoufalství v hlase Lea Steinerová, „a paní profesorku O’Sullivanovou, ale oni mají každý už dva studenty. Nevím, na koho jiného bych se měla obrátit. V Edenvale zbýváte jenom vy, sire, a paní profesorka O’Sullivanová povídala, že vy jste snad zatím žádné studenty na individuální projekt nepřijal…“ Přijal jsem už tři, avšak Lea Steinerová na mě upírala gazelí oči a já měl v sobě tři whisky. „O.K.,“ pravil jsem nešťastné kandidátce bez pedagoga, ochotného pomoct jí s divadelní hrou, a podepsal jsem lejstro.

„Díky, sire,“ pravila s vřelostí snad nefalšovanou. „Synopsi vám přinesu za týden, O.K.?“ Na moje O.K. nečekala a zamířila k Freddiemu Hamiltonovi, jenž seděl u jednoho stolu zabrán do knihy s titulem Nordic Sagas na obálce. O židli měl opřenou kytaru, neboť v příštích dvou hodinách hodlali Edenvale Earwarmers akusticky naplnit Lame Duck čímsi, co mělo s hudbou společné jen to, že to bylo slyšet, a to hodně. Zvedl jsem se a vypadl z hospody.

Cestou do Toronta jsem si v duchu nadával, jenže bylo pozdě.

„Individuální projekt“ byla akademická disciplína tak trochu z kategorie kurzů, které, jak se krásně idiomaticky říkalo, učil Myšák Mickey. „Estetika comics“ (The Esthetics of Comics), „Dramatické strategie televizních situačních komedií“ (Dramatic Strategies of TV Sitcoms), případně „Buzerantská teorie literatury“ (Queer Theory of Literature: nevím jak jinak to přeložit) anebo Sexual and Racial Politics of African American Women Novelists (česky to jde stručněji: „Pohlavní a rasová politika afrických amerických spisovatelek“) apod. Ne že by se u individuálních projektů předpokládala stejná vědeckost, neboť ty měly na vědu příliš intimní ráz. Student si prostě něco vymyslel, např. sbírku ekologické poezie nebo novelu o postavení žen v americké patriarchální společnosti, našel si mezi profesory dohlížitele (supervisor) ochotného k takovým věcem a během školního roku ho občas informoval, jak mu to jde. Nevím, jak to dělali mí kolegové: někteří prý kandidáty nutili k týdenním schůzkám (často v Lame Duck) a podrobovali jejich díla kruté konstruktivní kritice – tak mi to aspoň tvrdila Wendy, kterou McMountain v individuálním projektu zfejloval (psala na téma „Kdo zavraždil Edwina Drooda?“ a nepodařilo se jí to zjistit). Já byl liberálnější: požadoval jsem jedno pokračování měsíčně a k němu jsem se vyjadřoval globálně, nikoli v detailech. Synopsi studenti odevzdali, ale žádný nikdy projekt nedodělal. Aspoň ne pod mým vedením.

V těch měsíčních intervalech mi stačilo deset stránek ob řádku – zdůrazňoval jsem kvalitu před kvantitou – neboť takovou dávku jejich prózy jsem ještě snesl: kandidáti individuálních projektů bývali mimořádně bez inspirace, spíš skoro všemi mastmi mazaní, a po koleji se rozkřiklo, že jsem měkký známkovatel (soft marker). Závěrečné zkoušky se nedělaly, vše se konalo mezi čtyřma očima.

Dokud nenastala doba sexuálního harašení, prý si takhle opatřovaly známky studentky, které se s projekty obracely na pedagogy mužského pohlaví. Díky dobrotě srdce nebo blbosti jsem to z vlastní praxe nepoznal a ta idylická éra v Edenvalu stejně skončila, když si sofomorka Cricket Jasonová stěžovala u sexuální důstojnice (Sexual Harassment Officer) na kolegu Tysona z klasické filologie, jenž ji nechal propadnout, že jí nabízel jedničku (A) výměnou za neakademické služby. Dokázat přirozeně nešlo nic, a tak podle Tysonem vytvořeného hesla Condemnat mares, parcit cunnis male iudex (moc mu nerozumím, ale je prý nemravné) nevzala sexuální komise v úvahu, že Cricketina průměrná známka na konci druhého semestru byla D (čtyřka), a Tyson rezignoval. Otevřel si pak na Queen Street restauraci Caupona Tysonis hned vedle české hospody U Vlastičky (The Heart of Europe) a tam vlastnoručně vařil podle Apicia. Nějaký čas mu to šlo, pak se z toho pokusil udělat chain (založit filiálky?) a zkrachoval. Cricketa se po jiném individuálním projektu vdala za svého poradce.

Synopsi divadelního kusu slíbila Lea Steinerová do týdne a stihla to za tři neděle. Zato se dostavila s elegancí, jakou jsem i já zaznamenal, neboť na pozadí kolejní uniformy, týšértek a džínsů, podobala se růži na zabláceném chodníku. Wendy tvrdila, že to má od Schiaparelliové, jenže později jsem zjistil, že podle Wendy (sama nosila uniformu ozvláštněnou pouze umělými dírami na kolenou) pocházelo od Schiaparelliové všechno, co se nedostalo u Poctivého Édy (Honest Ed), torontské spásy módychtivých, ale nemajetných žen.

Lea prostě přišla v šatech, tj. v sukni, nikoli v unisexu, a pivním pachem Lame Duck pronikl příjemný parfém. „Hledám vás už týden v kanceláři, sire,“ řekla drze, abych jí nevyčetl nedochvilnost, „ale vy tam nikdy nejste,“ pravila, asi podle pravdy, neboť v hospodě – pokud tam neprovozovali tzv. hudbu – se mi líbilo líp. „Přinesla jsem vám tu synopsi.“

Synopse sestávala ze tří krátkých řádků:

Drama o složitém vývoji citových vztahů mezi dvěma muži a jednou ženou, v jehož průběhu žena opustí prvního muže a emocionálně se sblíží s druhým.

„Well,“ tzv. jsem odtušil. „Moc jste toho nenapsala.“

„Měla jsem… problémy,“ pravila Lea a bílými zoubky se jakoby zakousla do spodního rtu. Byla to vlastně docela hezká dívka, kdyby neměla tělesnou konstituci Olivy, přítelkyně Námořníka Pepka. Šaty, jak jsem si ji prohlížel, od Poctivého Édy rozhodně nepocházely.

„Nevíte, jak na to, co?“ pronesl jsem a hned jsem se v duchu ulekl, aby mě nepožádala o dramaturgii, protože hry jsem skutečně neuměl. Poštou jsem si zakoupil nejnovější příručku z Kalifornie, Plots Guaranteed. An Inventive Source for Generating a Practically Limitless Number and Variety of Story Plots and Outlines for Writing Short Stories, Novels, Plays, Film Scripts and Other Literary Artefacts (přibližně: Zaručené zápletky. Vynalézavý zdroj pro výrobu prakticky nevyčerpatelného množství variant zápletek a osnov pro povídky, romány, divadelní hry, filmové scénáře a jiné literární artefakty). Byl jsem však příliš líný, abych si dal práci porozumět složitým návodům v tom manuálu:

/272/

(250) (259-1) (22b ch Sheila Lauře).

Laura přísahá, že bude celibátní, Jim se zamiluje do Sheily (55) (134 a, b)

xxx

/273/

(139) (24b)

Jim se zamiluje do Sheily, která se zaplete s jeho přítelem Derekem (122 ch Gary Derekovi)

(157) (211) (294 a, b) atd.

Čísla a písmenka byly odkazy na komplikovaná dešifrování zápletkových šarád. Dal jsem si práci jen s jednou a vyšlo mi: „Sheila se zamiluje do Jima a její žárlivý přítel Derek Jima a) zavraždí, b) zmlátí, c) spáchá sebevraždu, d) pustí Sheilu k vodě, e) uvědomí si, že jeho sexuální preference je gejská, takže 1) naváže známost s Garym, 2) svede Jima 3) vstoupí do armády.“ Takovýhle výsledek mi nestál za námahu s dekódováním, jež znamenalo neustálé listování knihou zepředu dozadu a naopak.

Pohlédl jsem tedy na dívku v krátkých šatech od Schiaparelliové na barstoličce vedle sebe a pravil jsem vlídně:

„Váš problém je, že nevíte, jak tuhle abstraktní synopsi naplnit konkrétním obsahem, že?“

Lea na mě upřela neštěstím naplněné oči a řekla:

„To není můj problém (Thats not my problem), ale… ono je to ve skutečnosti naopak,“ a z ničehož nic se rozvzlykala a přitom očividně šilhala po mé whisce. V Lame Duck už mě znali, stačilo mi ukázat na svou sklenici a vztyčit dva prsty. Lea se neupejpala ani náznakem a nešťastně usrkla whisku smíšenou s vlastními slzami.

Takže ve skutečnosti ne jedna žena mezi dvěma muži, nýbrž naopak. Chudák holka.

„Well, nebudu na vás chtít, abyste se mi zpovídala,“ pravil jsem v naději, že to udělá, „ale tu synopsi musíte naplnit konkrétním obsahem. Kdo jsou ti dva muži, čím jsou, jaké mají povahy, přirozeně ne oba stejné, co je to za dívku, jak vypadá – prostě obléct tu kostru masem reality,“ pokračoval jsem a pořád jsem doufal, že se milostné tajemství pohledné anorexky dozvím pokud možno s podrobnostmi. Avšak Lea pravila pouze „Ano, sire,“ dosrkla whisku a ve sklence nechala jen slzy, svezla se ve svých krásných šatech z barové stoličky a řekla: „Napíšu to konkrétně do příštího týdne.“ Pak jsem ji měsíc neviděl.

V mysli mi uvízla brož, která se jí zajiskřila na ňadrech, jak se svezla z té stoličky. Ani tu si nekoupila u Poctivého Édy.

Za měsíc přišla, tentokráte do kanceláře. Na sobě měla jiné krásné šaty, na ňadrech jinou brož.

„Máte krásnou brož.“

„Děkuji. Tu jsem dostala od rodičů k narozeninám.“

„Ale je jiná, než co jste měla posledně v Lame Duck?“

„Tamtu jsem dostala od rodičů loni. Sire…,“ podívala se na mě úpěnlivě, „mohla bych svůj projekt ještě trochu pozměnit? Já vím, půl semestru už je za námi, ale –“

„Ale“ s pomlčkou samozřejmě signalizuje naprostý nedostatek argumentů.

„O čem teda chcete psát?“ řekl jsem rozmrzele, protože mě napadlo, že její zajímavý problém patří minulosti a žádná zpověď nebude.

„Můj námět (subject) je stejný, jenom bych chtěla – s vaším svolením, sire – změnit žánr.“

Snad ne z psychodramatu detektivka? Hned se však ukázalo, že to myslí jinak.

„Myslela jsem, že bych místo divadelní hry napsala na stejný námět novelu.“

Téměř stydlivě položila přede mne na psací stůl nepatrně popsaný papír. Stálo tam:

Děj se odehrává v Krakově. Studentka medicíny Rebeka miluje Petra, advokáta z Lodže, avšak Petr má citový vztah k Ester, dceři rabína z Katovic. V průběhu děje Petr opustí Rebeku a emocionálně se sblíží s Ester.

Pozvedl jsem oči k její opalizující broži a pak k očím adeptky nyní krásné prózy.

„Byla jste někdy v Polsku?“

Lea zavrtěla hlavou.

„Umístit děj do země, kterou z vlastní zkušenosti neznáte, je ošidné,“ pravil jsem moudře. „Proč jste si vybrala Polsko?“

„Moji rodiče jsou z Polska.“

Oči se vlhce zaleskly. Zaraženě jsem se zeptal: „Odešli z Polska před Hitlerem?“

Opět zavrtěla hlavou. I v ušních lalůčcích se zatřpytilo. Takhle ošperkovaná nechodila na kolej ani Margaret Dribble‑Thomsonová, dcera hlavního akcionáře a ředitele pivovaru Grail. Přesně řečeno, ta milionářská dcerka chodila v kolejní uniformě, na týšertce s nápisem PIJTE MOLSONA!, což byl její způsob vzpoury proti rodičům. Molson byl druhý největší pivovar v Ontariu a její otec tam žádné akcie nevlastnil.

„Ne. Oni zůstali v Polsku. Poslali je do Aušvicu. Tam se seznámili.“

Vzlykla.

Užuž jsem jí chtěl gestem útěchy položit ruku na ramínko, ale vzpomněl jsem si na sexuální důstojnici. Lea se smutně zeptala:

„Můžu to napsat jako novelu, sire? Jinak to bude stejné, jenom je to… naopak.“

„Můžete,“ pravil jsem chlácholivě. „Dokonce to uvítám. Jak víte, jsem prozaik. Budu vám spíš moct poradit.“

Lea viditelně bojovala se svým citovým problémem, ale jestli to byl Aušvic jejích rodičů, mi nebylo jasné.

„Vy jste se narodila v Kanadě?“

Kývla a popotáhla nosem.

„Tak opravdu můžu, sire?“

„Můžete. A –“ zarazil jsem se. Lákat z ní, jak to stojí s jejími city, mi v těchhle souvislostech připadalo nevhodné.

„Přijdu za týden,“ slíbila.

Podle mého odhadu to znamenalo za měsíc.

Sáhl jsem po začátku jiné novely, kterou pro mne v rámci individuálních projektů sepisoval Ewan Kennelly z koleje sv. Trojice na hlavním kampusu ve městě. Má pověst ke všemu ochotného dobráka a měkkého známkovatele pronikla už i tam, takže aspiranti snadno získatelných známek (credits) vážili dvacetimílovou cestu nepohodlným univerzitním autobusem do Edenvale. Kennelly měl ovšem vlastní vůz, De Soto ročník 1959, a to v takovém stavu, že jízda univerzitním autobusem byla proti tomu komfort. Svatá Trojice patřila anglikánům a synopse Kennellyho projektu slibovala proto směs dobrodružství a náboženských zážitků v brazilské džungli. Pojítkem motivů byla osoba televizního kazatele Jima Dohertyho, jenž slovo boží hlásal přes zesilovače, oblečen ve flitrovém saku a v zlatých kalhotách. Na anglikánského faráře nevypadal. Zběžně jsem očima přelétl kratičkou synopsi a zeptal jsem se:

„Vy jste byl v Brazílii?“

„Ne. Ale loni jsem bral kurz latinskoamerického filmu.“

První pokračování novely mi přinesl už za týden. Leiny problémy zřejmě neměl.

Jim Doherty stál na pódiu gigantického stadiónu v Riu, impozantní postava ve (svrchu popsaném ústroji). Naposled se rozhlédl po davu v hloubce pod sebou, dychtivě očekávajícím jeho slova. Pak kývl na tlumočníka a hlasem, jejž mnohonásobně znásobovaly amplióny, začal kázat:

„Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh skrze proroky, v těchto pak posledních dnech mluvil k nám skrze Syna svého.“

Text (po přečtení mi jej identifikoval jako Epištolu sv. Pavla k Židům, 1; 1) pokračoval přes dvě stránky, až skončil slovy: …kterakže my utečeme takovému spasení?, což byl 3. verš 2. kapitoly.

Tady končilo i první pokračování. S výrazem člověka, jehož bolí břicho, mi Kennelly začal vykládat, že na tomto místě jej stihl spisovatelský blok (writer’s bloc). Další, abstraktně pojatý děj rozvíjel už jen ústně a já, přemožen dlouhou chvílí, pochopil jsem z děje jen tolik, že Dohertyho helikoptéra musí nouzově přistát v pralese a kazatel má vidění. Čeho, autor zatím nerozhodl.

Drmolil spánek povzbuzujícím hlasem o problémech, jaké s sebou přináší rozvíjení zápletky, kterou zatím ani nezapletl. Vzpomněl jsem si na Leu, protože pomyšlení na tu dobře oblečenou dívku bylo příjemnější. A pak bůhvíproč na Hanku: taky byla hubená a dokonce bosá, když přibelhala do Kostelce mezi prvními účastníky pochodu, jakým se pak začalo říkat pochody smrti a jimiž se esesáci, zahnaní do rohu, nesmyslně pokoušeli snad zahladit stopy, anebo prostě nevěděli kudy kam, a tak šli a hnali hladové Židy na západ. Hanka ovšem nebyla hubená následkem anorexie a táhla s sebou ještě vyhublejšího Arpáda. Její sestra, provdaná za árijce jménem Svatopluk Kebrle, a proto vyňatá z transportů, ho potom vykrmila, až se z něho stal oplácaný mladík, a Hanka si ho vzala. Taky romance z Aušvicu.

Uslyšel jsem, že Ewan Kennelly se odmlčel. Honem jsem řekl:

„Well, doufám, že neočekáváte, že zápletku zapletu za vás (that I’ll plot your story for you). To musíte sám. Můžete ovšem použít příručky,“ a podal jsem zablokovanému spisovateli mně neužitečný manuál Plots Guaranteed.

Přestal se tvářit jako stižený žaludeční křečí, vřele mi poděkoval a vypadl.

Jak jsem odhadl, Lea se objevila za měsíc. To už byl konec listopadu, začínalo sněžit. Pokračování nepřinesla žádné, místo toho:

„Sire… já vím, že už jsem promrhala víc než polovinu semestru (promrhala přesně čtyři pětiny), ale byla jsem nemocná.“

„Doufám nic vážného?“

„Deprese,“ odvětila bez uzardění. Dnešní model byl snad opravdu od Schiaparelliové. Kolem krku, přes černou hedvábnou blůzu, smuteční perly.

„Už jste z ní venku?“ pravil jsem dost tvrdě, aby si nemyslila, že mě tak snadno dojme. Zavrtěla hlavou.

„Ale chtěla jsem vás požádat… já vím, že na vás chci moc, sire – ale –“

Zdůvodnění, že nic nemá, opět zahladila spojkou s pomlčkou.

„Hodláte zase změnit žánr?“

Gazelíma očima, krásnýma a neuhýbavýma, mi pohlédla do očí.

„Ano.“

Taková přímočarost mě odrovnala. Užil jsem opět vytáčky z nouze:

„Well?“

„Chtěla bych – kdybyste mi to dovolil…“

V krásných očích takovou důvěru, že mě to proti předsevzetí vzalo za srdce.

„Chtěla bych napsat povídkový triptych. Každá povídka bude mít –“ z kondicionálu přešla do autoritativního futura, „– jiného vypravěče. První Petra –“

„Toho advokáta z Lodže?“

„Vy si to pamatujete?“ řekla překvapeně.

„Nenapsala jste toho zatím tak moc.“

Oči zamířily k podlaze a pod nimi se vytvořil ruměnec. Ten snad nelze simulovat.

„Já vím. Moc se vám omlouvám, sire. Ale –“

„Měla jste vážné důvody, o tom nepochybuju.“

Lea mlčela.

„Tak pokračujte!“

Váhavě pravila: „Druhou povídku bude vyprávět Ester a třetí by měla vyprávět Rebeka.“

Pozdvihla oči ke mně. Svědomí měla snad čisté, depresi si možná nevymyslela.

„Rebeka by měla ty – ty vztahy víceméně nějak shrnout a dovést je ke klimaxu.“

Požehnal jsem jejímu záměru, Lea – pokud to v jejím postdepresívním stavu šlo – se rozjasnila a zmizela z kanceláře. Oknem jsem viděl, jak jde po zasněženém trávníku, ohleduplně se vyhýbá málem posvátnému edenvaleskému havranovi, jenž se pere s poloprázdným pytlíkem od smažených brambůrků, pak potkává Maggii Dribble‑Thomsovou, ta ji bere v podpaží a Lea klade hlavu na dost statné rameno pivovarnické dcery.

Den nato jsem k Maggii Dribble‑Thomsonové přisedl u baru v Lame Duck. Pila Molsonovu plzeň (pilsner) a byla víc než ochotná ke konverzaci. Mimo jiné potvrdila můj odhad, že Lea mi nelhala.

„Ne, sire, ona se vám nevymlouvá. Má opravdu velké problémy,“ říkala nadšeně. „Ona je taková hodná židovská dívka (Nice Jewish Girl – v ženské variantě jsem tu frázi dosud neslyšel), ale Chaim vůbec není hodný židovský chlapec.“

„Bije ji?“

„Och, to ne! Mučí ji čistě mentálně. On je strašný Lotario.“

Podrobně mě seznámila se životním stylem nehodného židovského chlapce, velice populárního na hlavním kampusu, že jsem pochopil Leinu depresi. Byla to celkem banální historie dítek z Forest Hillu: dobře vedené, monogamní dívenky a hocha vybaveného patrně Portnoyovou potencí, jenž zasíval svůj divoký oves (wild oats) mezi studentkami katolické koleje sv. Michala, anglikánské sv. Trojice i pokrokové Nové koleje. Mezi židovskými studentkami tolik ne, protože na kampusu žádná židovská kolej nebyla. Pokaždé, když zasil, vrátil se osvěžen k Lee a bylo mu odpuštěno. Taková věčná historka.

„Já mám Leu moc ráda,“ říkala Maggie. „Snažím se, aby se z toho vztahu dostala (quit that relationship), ale všechno málo platné. Minulý weekend jsem ji vzala na severní točnu a ona se rozbrečela (burst into tears) přímo nad pólem.“

Hospodu Severní točna jsem neznal: kromě Lame Duck jsem znal jen málo studentských knajp. Pak se ukázalo, že Maggie nevzala Leu do žádné krčmy, ale skutečně na severní pól. Otec Dribble‑Thomson získal kanadskou licenci na nějaký bavorský ležák a oslavil to tím, že pro ředitelskou radu pivovaru Grail najal nadzvukovou Concorde a letěli na severní točnu, nad níž se na bavorský ležák připíjelo kanadským šampaňským. Svou vzpurnou dceru vzal na ten lustrajs s sebou, a když přivedla Leu, nic nenamítal. Koneckonců do Concorde se vejde víc než třicet ředitelských radů a jejich manželek. Aby se výlet vyplatil, lítali kolem severního pólu skoro dvě hodiny, až se sťali. Lea ten čas strávila nářkem a prý se taky pokusila vyskočit z okna, jenže v Concorde nejdou otevřít.

„Lea je beznadějný případ,“ pravila Maggie. „Já jenom doufám, že ji Chaim otěhotní.“

Ukázalo se, že tou nadějí myslela tzv. shotgun wedding neboli svatbu s brokovnicí namířenou na ženicha. Takové staromódní přání mě překvapilo. Edenvaleský feminismus zřejmě dosud nezapustil příliš hluboké kořeny. Aspoň ne v židovské komunitě, ale to nebylo nic divného. Židi jsou v průměru odjakživa chytřejší než my.

Ewan Kennelly přišel za týden a byl nadšen.

„Vynikající kniha, co jste mi půjčil! Nalil jsem kapitolu ‚Superzápletka‘ do svého osobního slovního procesoru (personal word processor) a velice mi to pomáhá. Vidíte (See),“ a začal mi ukazovat ve vypůjčené knize. Stálo tam:

Superzápletka Zaručených zápletek sestává ze tří paragrafů: A, B, C. A je paragraf protagonisty, B zakládá a udržuje akci, C pokračuje v akci a řeší ji. Kterýkoliv paragraf lze použít ve spojení s kterýmkoliv jiným paragrafem. Pokyny jak rozvíjet zápletku podle zvolené Superzápletky najdete v kapitole Konfliktní situace. Konfliktní situace jsou uvedeny pod záhlavím Povídkový typ a Povídkový podtyp a jsou dále rozčleněny v úplném textu reprezentativního B-paragrafu.

Snad tomu Ewan Kennelly opravdu rozuměl. Byl z kompjůtrové generace. Já byl z jiného věku a na inspiraci jsem neměl příručky, tím méně na tvrdém disku.

Zatím mu to však bylo poněkud houby platné. Předložil mi nové, přepracované první pokračování. Úvodní odstavec se nelišil od předchozí verze, stejnými slovy popisoval Jima Dohertyho ve třpytivém ohozu. Když však začal kázat, kázal:

„Prosím pak vás, bratři, skrze jméno Pána našeho Jezukrista atd. přes dvě stránky až k Aby, jakož jest napsáno, kdo se chlubí, v Pánu se chlubil.“ Kennelly prostě nahradil Epištolu k Židům Epištolou ke Korintským, 1; 10-31, a použil ji bez jakékoliv vlastní omáčky.

Upřeně mě sledoval, jak čtu apoštolova slova.

„Myslím, sire, že Epištola ke Korintským bude pro mou zápletku vhodnější než Epištola k Židům.“

„Jsou to oba velice krásné texty. A jaká bude zápletka? Ale dbejte na to, aby váš vlastní text nebyl, v kontrastu s Epištolami, příliš – abych tak řekl – nevýrazný.“

„Máte úplně pravdu. To nebude snadné,“ pravil starostlivě Kennelly.

„A jaká je tedy ta zápletka?“

Vzdor „Zaručeným zápletkám“, osobnímu slovnímu procesoru a tvrdému disku zápletka nepokročila za havarovanou helikoptéru a nespecifikované vidění.

Vzpomněl jsem si na Leu Steinerovou, snad že taky měla blok, a potom, bůhvíproč, na těhotnou Hanku, jak jí věšeli manžela. To už za socialismu. Potkal jsem ji pár dní po tom – jak psali ve stranickém tisku – tvrdém, ale spravedlivém trestu, měla z pusy čárku, ale nebrečela a byla zřetelně nejmíň v osmém měsíci. A nepotratila. Adam se narodil a byl pohrobek.

Zatřásl jsem hlavou, abych z ní vyhnal tohle specifické vidění.

„Well, teď vám to půjde snadněji. Prostudujte si příručku a přijďte zas za čtrnáct dní.“

Kennelly vstal, ve tváři starostlivý výraz, v ruce přenosný slovní procesor a odešel zápolit s blokem.

Přešly Vánoce a Lea se neukazovala. Na Edenvaleskou kolej přijel pouze Kennelly v kloktající desotce a přinesl mi další verzi superzápletky. Uváděl ji odstavec použitý už dvakrát beze změny, následoval nový text kázání – z Epištoly sv. Pavla k Efezským, 2; 1-22 – a pokryl téměř tři stránky. Po něm však přišla nová, původní Kennellyho věta: „Den nato seděl Jim Doherty v helikoptéře a hleděl na dešťový prales (rain forest) hluboko pod sebou.“ Nato se autor opět zablokoval a písemně se zápletka nedostala ani k havárii, natož k vidění.

Začátkem jarního semestru udeřily mrazy, a tak jsem byl čím dál častěji hostem v Lame Duck, kde barman skutečně uměl skutečně dickensovský punč a hot toddy. A jako duch objevila se tam Lea. Měla tmavomodrý svetr posázený skleněnými brilantky, které možná nebyly ze skla, ale to by na kolej snad přece jen nevzala. Až na to, že u Ley už jsem začínal věřit i nepravděpodobnému. Smutně si přisedla a pohlédla na mě tak, že se to nedalo interpretovat jinak než provinile. Učinil jsem příslušné gesto a barman obratem ruky postavil před mou studentku nápoj, z něhož se linula vůně rumu a mísila se s dívčiným parfémem. Lea neříkala nic.

„Well,“ pravil jsem, míše v to nikoliv četná slova francouzská, nýbrž v duchu mnohé významy, z nichž si má studentka vybrala ten správný.

„Mně je hanba, ale –“

„Byla jste nemocná?“

„Musela jsem obden chodit k svému psychoanalytikovi. Někdy i denně. Jinak bych to nepřežila.“

„Co?“ zeptal jsem se téměř bezcitně. Okružní let kolem točny mě bůhvíproč naladil proti rozmazlené dcerunce z Forest Hillu, ale hned jsem se opanoval. Utrpení je stejně strašné, ať je v sedmnácti způsobuje štěněcí láska, anebo v padesáti smrt milované maminky. Obojí mě potkalo a obojí bylo k nepřežití.

„Víte,“ zalykala se Lea, „moje interpersonální vztahy se strašně zkomplikovaly a moje emocionální zkušenost jim nebyla práva,“ říkala žargonem odvozeným z populární vědy a já se opět zatvrdil. Proč sakra nedokáže říct, že je nešťastně zamilovaná? Nebo když to chce opsat, že má zlomené srdce? Jenže Lea – podobně jako Kennelly – byla z generace vybavené jiným slovníkem. Přesto jsem cynicky prohlásil:

„Chcete říct, že váš boyfriend chodí za jinýma?“

Zamýšlel jsem to jako něco na způsob terapie šokem, jenže Lein pohled na mně bolestně ulpěl a já byl v mžiku na měkko.

„Dalo by se to tak říct,“ připustila smutně. (You could put it that way.)

„O.K.,“ pravil jsem smířlivě. „Takže jste asi neměla myšlenky na ten triptych.“

Lea zavrtěla hlavou.

„Well – no tak přijďte za čtrnáct dní a přineste mi aspoň první verzi té první povídky. Něco mi přinést musíte, víte, když chcete známku.“

„Já vím, sire,“ pořád ty krásné a bezelstné oči. „Já se vám to ani neodvažuju říct, ale…“

„Ale co?“

„Já bych…“

„Well?“

Čekal jsem, jak na to bezobsažné, ale mnohovýznamové slůvko odpoví.

„Já bych napsala sbírku básní.“

„Cože?“

„Místo toho triptychu. Sbírku básní. Takové… monology.“

Pamatoval jsem se na podobný poetický výtvor. Jenže ten Lea znát nemohla.

„Myslíte něco jako různé hlasy? Hlas Rebeky, hlas Ester –“

„Ano.“

„Já nejsem básník, jak víte. Nepokládám se za odborníka –“

„Vy básním rozumíte. Loni jste v Anglické literatuře 112 krásně vykládal Eliotovu Popeleční středu –“

Podle příručky. To jsem ale nahlas neřekl. Úpěnlivé oči se na mě upíraly a moje tvrdost pukla.

„O.K. Ale za čtrnáct dní mi od každého hlasu musíte přinést aspoň jednu báseň. Chápete přece, že když chcete známku, něco od vás prostě mít musím.“

„Já vím. Já to přinesu, sire.“

„Za čtrnáct dní,“ řekl jsem.

Počítal jsem, že za tři neděle tu bude jako na koni.

To bylo v půli ledna. Ewan Kennelly se od předvánoc neukázal. Snad mu dávaly zabrat složité návody manuálu „Zaručené zápletky“, a přestože si je nalil do kompjůtru, takže nemusel listovat sem tam jako já, s blokem, jak to vypadalo, nehnul.

Skutečně nehnul. Zastihl mě až začátkem února v krčmě, protože do Edenvale dorazil až po páté hodině – desotka tři míle před naším kampusem vydechla naposled a Ewan musel dojít pěšky. Ale když jsem sáhl po další verzi jeho díla, požádal mě, jestli by ji nemohl přečíst nahlas. Výborná, i když náročná pomůcka „Zaručené zápletky“ to prý doporučuje. Stylové neobratnosti se při akustickém vnímání vyjeví lépe než při optickém.

A dal se do čtení. Obvykle mluvil, řekl bych, rozšafně, teď ale začal drmolit, že mu skoro nebylo rozumět. Přesto jsem rozeznal odstavec začínající slovy Jim Doherty stál na pódiu gigantického stadiónu a napadlo mě – měl jsem v sobě už třetí bourbon – jestli nejsem obětí akustického ekvivalentu vidění dvojmo, jenže ten se u mě po pouhých třech bourbonech nedostavoval. Ne. Byl to toliko čtvrtý rozběh k novele, která nyní měla název (pokud jsem Kennellyho drmolení rozuměl) Havárie Krista Ježíše (The Aircrash of Jesus Christ); rozběh stejný jako všechny předchozí verze, jen po něm následoval jiný text, bohužel opět nepůvodní: Kdo má uši, slyš, co praví Duch církvím atd., až po I vyšel jiný kůň ryzí. A sedícímu na něm dáno jest – celkem celých pět stránek, nepřerušovaných nějakými mezitexty nebo komentáři, všechno Zjevení svatého Jana Theologa 3; 6 až 6; 4.

Řekl jsem:

„Velmi dobrý citát. Zejména když se čte nahlas. A jak jste rozvinul zápletku?“

No, nerozvinul.

„Držím se té výborné knihy, kterou jste mi půjčil. Ale nějak… Mně jde, víte, o adekvátní zachycení toho intenzivního prožitku vidění, ovšem,“ vytáhl z exekutivního kufříku (executive attaché case) printout a četl nahlas: „Na straně bezprostředně následující po Superzápletce je rejstřík Konfliktních situací seřazených podle paragrafu B – typy děje nebo b) podtypy děje.“ Odložil printout a pronesl ponuře: „Ani v paragrafu B – typy děje, ani v Konfliktních situacích jsem podkategorii Vidění nenašel. Třeba to není Konfliktní situace. Ale potom –“

Přerušil jsem ho:

„A helikoptéra – je tam?“

Pohlédl na mě s podezřením, zdálo se mi, že bolestným. Přehnal jsem to. Rychle jsem řekl:

„Víte, pane Kennelly, dal jsem vám asi špatnou radu. Ta příručka je určena autorům stories psaných podle formule (formula story). Vaše story je příliš originální.“

„Myslíte?“ pravil sotva slyšitelně. „To by snad vysvětlovalo ten blok.“

Seděl vedle mě, jak se česky výstižně říká, jako hromádka neštěstí.

„Vraťte mi tu knihu, pane Kennelly. A jestli uvěříte zkušenému autorovi, na blok je mnohem lepší tohle –“ pozdvihl jsem sklenku, „– ale spíš v támhleté velikosti,“ a ukázal jsem na láhev Jacka Danielse v řadě podobných inspiračních zdrojů za barmanem. Barman si moje gesto vysvětlil po svém.

„Já nepiju,“ řekl Kennelly. „Jako novoroční dobré předsevzetí jsem se alkoholu odřekl.“

„Nebudete pít pro neřestný požitek, ale aby vám líp šlo psaní.“

Kennelly se tedy napil. Kvůli psaní, jak nezapomenutelně pravil Faulkner, byl zřejmě hotov zavraždit vlastní matku. V průběhu další hodiny prorážel blok čtyřmi Jacky Danielsi, ale nevadilo to, protože auto měl nepojízdné a do města musel autobusem. Tam ho odvedl Wayne Hloupee, jenž v Lame Duck hrál poker. Nějak jsem pochyboval, že v Kennellyho případě se moje tvůrčí metoda osvědčí.

Zima se schylovala ke konci a v polovině března se u mě objevila anorektická básnířka. Přišla jako Hamlet celá v černém, v jedné ruce nesla drobný raneček knih, v druhé bílou fotbalovou helmu. Helmu postavila na můj psací stůl.

„Vy máte bratra?“

„Nemám. Jeden můj – kamarád si ji zapomněl v Edenvalu v šatně, když tu jeho kolej hrála s Edenvaleskými idioty (Edenvale Idiots). Tak jsem mu slíbila –“

Chaimova fotbalová helma zářila opravdu jako Yorickova lebka. Love’s Labours Lost?

Zeptal jsem se:

„A sestru taky nemáte?“

Nevím, proč jsem se na to ptal. Zavrtěla hlavou. Asi proto, že na její sbírku básní jsem se ptát nechtěl, neboť jsem ze zkušenosti usoudil, že nenapsala ani verš.

Sebrala helmu ze stolu a položila si ji na klín.

„Já už nemám odvahu… je to ode mne drzost, sire, a máte plné právo mi říct ne –“

„Vy jste ty básně nenapsala, že?“

„Ne.“

Nadýchl jsem se a sáhl do šuplete pro doutník. Bylo to ještě před všeobecným mravním pominutím Severní Ameriky a s doutníky se nemuselo na mráz.

„Slečno Steinerová,“ hluboce jsem nasál dým, „já vím, že jste tenhle školní rok prožívala, abych tak řekl – vlastně jak vy byste řekla – interpersonální emocionální problémy. Chápu vás. Jenže pochopte taky vy mě. Jak už jsem vám řek, musím mít od vás něco písemného v ruce. Hru, novelu, sbírku básní – to je celkem jedno, ale něco.“

Pohled čistého svědomí, rovnou do očí.

„Myslela jsem si, sire, že kdybyste byl tak laskav –“

„Byl jsem k vám někdy nelaskav?“

„Nebyl.“ Upřímné zraky sklopila zahanbeně směrem k podlaze. „Myslela jsem si, kdybych napsala jednu delší báseň –“

„To snad ne!“

„Rýmovanou,“ pravila tiše, tichounce. „Mám na to doma Moderní rýmovník (The Modern Rhytming Dictionary) a –“

Vlastně proč ne? Když Zaručené zápletky, proč ne Moderní rýmovník?

„Víte, já píšu texty pro Foresthillské Jezábely –“

„Pro co?“

„To máme takový dívčí rock band u nás ve Forest Hillu. Ale samozřejmě –“ bledá líčka polil upřímný nach, „– tu báseň bych samozřejmě napsala vážnou –“

Vzdychl jsem.

„Proč mi nepřinesete pár těch rockových textů? Jedničku vám za ně asi dát nemohu, ale –“

„To nejde, sire. To se nehodí!“

Nach prudce zrudl. A hele – co to asi zpívají? Foresthillské Jezábely. A tahle křehká květinka, která místo v něčí posteli si boyfriendovy zálety léčí na psychoanalytickém lehátku? Je to zřejmě trochu složitější architektura, než by se zdálo. Foresthillské Jezábely!

Ale zrudla tak, že byla jako tuřín.

V duchu svého dobráctví jsem jí podal pomocnou ruku.

„Chcete říct, že ty texty nejsou dost akademické?“

„No to nejsou,“ pravila a začala vybledávat.

„Dobře, slečno Steinerová,“ opět jsem vzdychl a vypustil jsem z úst kouř. „Napište tedy delší báseň. Ale musí být, rozumíte, opravdu delší. Abych měl od vás něco v ruce. A pokud to bude možné, tak rýmovanou.“

Otočila se, i přes svoje hulení jsem ucítil lahodný závan parfému. Vzpomněl jsem si, jak se Hančin pohrobek narodil, jak v osmašedesátém odjeli do Izraele a v sedmdesátém třetím na jom kipur Adámek zahynul. Bůhví proč. Bůhví proč jsem si na to vzpomněl, myslím.

Nastal první den dubna. Kennelly už nepřišel, snad proto, že za Apokalypsou v bibli už nic není a on blok neprorazil, ani podle mé rady.

Zato přišla Jezábela.

Jarní šaty, žluté květinky na modrém podkladu, ve výstřihu zlatá Davidova hvězda něčím posázená, asi opravdu brilianty. Tvář utopencovy milé.

Už mě to mírně namíchlo.

„Nenesete nic?“

Zavrtěla hlavou, vykartáčované vlasy se zavlnily, oči k podlaze. Pak pevně upřené do mého přísného pohledu, upřímnost sama. Ale tentokrát jsem neroztál.

Ne moc.

„Myslela jsem si…“

„A co si mám myslet já?“

„Já vím…“

„To sotva. Budu vás muset zfejlovat.“

„Prosím vás, sire – prosím vás ne!“

„To vám na té známce tolik záleží?“

„Řekla jsem rodičům, že…“

Nemohl jsem si vybavit ekvivalent idiomu o lezení jako z chlupaté deky.

„No tak mi řekněte, co jste řekla rodičům!“

Jako z chlupaté deky z ní vylezlo, že fakt, že letos dropla (dropped – jak to říct?) všechny kurzy – „Měla jsem ty emocionální problémy, sire. Opravdu strašné!“ –, vysvětlila rodičům tak, že se musí plně soustředit na velmi obtížný projekt románu pod mou supervizí.

„Vždyť jste žádný román nepsala?“

„Chtěla jsem. Jenom jsem neměla odvahu vám to říct, protože jsem se bála, abyste mi neřekl, že se přeceňuju. Tak jsem vám řekla, že budu psát jenom divadelní hru.“

„Ale nenapsala jste ji!“

„Měla jsem –“

„Emocionální problémy. Jenže vy jste nenapsala nejen hru, slečno Steinerová, ale ani triptych povídek, ani sbírku básní, ani jednu delší báseň, ani třeba kratší, avšak rýmovanou – vy jste, slečno Steinerová, nenapsala vůbec nic! Za prakticky celý školní rok! Co jste si myslela?“

„Já jsem si myslela, sire,“ oči k vlastním střevíčkům, pak je pozvedla ke mně, „vy jste na podzim měl polední přednášku (noon lecture) v common roomu (společné místnosti? To asi ne.) o Chandlerových wisecrackách… hodně jste jich citoval – máte je rád, to se pozná.“

„A co má být? (So what?)“ Už jsem se skoro rozčilil. „Chcete si snad vymyslet wisecrack? (Jak to přeložit? „Slovní žert“? To sotva.) A to má být celoroční individuální projekt? Wisecrack?“

„Wisecrack ne. Myslela jsem si, že napíšu epigram… Jako Martialis –“

Opravdu jsem se rozčilil. Co je moc, to je moc. Já vím, že mám pověst měkkého známkovatele. Já vím, že Jezábela není první, kdo na mně loudí známku za skoro nic. Přesně vzato za nic. Pomalu jsem se uklidňoval. Jezábel přede mnou stála pokorně, moldánky napůl spuštěné. Je tak křehká, ta květinka? Nebo tak mazaná? Nebo jaká?

Byla docela hezká.

„O.K., slečno Steinerová,“ řekl jsem. „Ale máte na to už jen týden. Lhůta k dokončení individuálních projektů je čtrnáctý duben.“

Po Kennellym se slehla země. Čtrnáctého ráno – byl teplý, téměř letní den – se objevila Jezábela, v bílých šatech s jakýmisi modrými kamínky v náhrdelníku a s vůní fialek, a tentokrát nikoli s prázdnou. Podala mi jediný list.

Četl jsem:

Žena se nikdy nezamiluje do muže, pokud o něm nemá mínění lepší, než si zaslouží.

Byl to – v kontextu toho akademického roku a jeho emocionálních komplikací – epigram téměř tragický. Taky to byl možná trochu zušlechtěný verš z nějakého songu Foresthillských Jezábelí. Ale epigram to byl hezký. Jak jsem v průběhu akademického roku tu anorexní dívku poznal, zněl mi mnoha ozvěnami.

„O.K.,“ řekl jsem. „Je to dobrý epigram, i když na individuální projekt trochu krátký –“

„Nezfejlujete mě, sire?“

Ty upřímné oči.

„Musím si to rozmyslet.“

„Well… přeju vám hezké prázdniny, sire.“

„Já vám taky.“

Jezábel se otočila. Něco mě napadlo:

„A co řeknete rodičům?“

„No když mě nezfejlujete –“

„O to nejde. Ale přeci jste jim nalhala, že píšete román?“

Stála opět čelem ke mně, z očí do očí. Všiml jsem si, že se nějak začíná vyplňovat. Šaty jí přes ňadra šponovaly. Konec emocionálního problému? Pochopila pravdivost vlastního epigramu a vyvodila z toho důsledky?

Nebo se probůh splnilo přání Maggie Dribble‑Thomsonové?

„Víte, sire, on můj táta (Dad) nic nečte. Je celý den v businessu, a když je večer doma, jenom kouká na televizi –“

„A co vaše máti (Mom)?“

„Ta číst nemůže. Za války ji někdo kopl do hlavy a na to ona po letech, až tady v Kanadě, prakticky oslepla. Ona vidí, ale ne na písmenka.“

„Hm,“ řekl jsem. „Tak se mějte o prázdninách hezky. A pozdravujte rodiče.“

„Budu, sire!“

Otočila se, rozběhla se chodbou ke kafetérii. Ještě nikdy jsem ji neviděl běžet. Bílá sukně za ní vlála jako prapor nového života.

Jezábelin epigram mi ležel v hlavě. Něco mi říkalo…

Šel jsem do knihovny, vytáhl jsem Bartlettovy citáty (Bartlett’s Quotations) a nalistoval jsem heslo „Láska“. Moc práce mi to nedalo. Byl to asi pátý citát odshora na třetí stránce:

No woman ever falls in love with a man unless she has a better opinion of him than he deserves.

Zklamalo mě to. A opravdu jsem se rozzlobil.

Za účelem vyplnění známkovacího formuláře jsem se odebral do Lame Duck. Krčma zela prázdnotou, všichni si cpali hlavy, příští týden začínalo zkouškové období. Jenom v rohu seděl Jacques Saint‑Dupuis, jenž o kredity nestál a kurzy, o něž měl zájem, většinou pouze auditoval. Vlastnil na Bloor Street obchod s velocipédy, který nedávno začal prosperovat, protože jízdní kola kvůli zvýšeným cenám benzínu přišla do módy.

Jezábelo, oslovoval jsem v duchu podvodnici a vyprazdňoval jsem sklenku. Zklamalas mě. A mám vztek. Dospěl jsem ke dnu, mávl jsem na barmana. Mám vztek. A co! Zežulověl jsem a energicky jsem do formuláře vepsal velké a zřetelné F pro FAIL. Tužkou. Už začalo pracovat podvědomí.

A tak jsem to vzápětí vymazal. Vzpomněl jsem si na Hanku, na její aušvickou romanci, kterou završila pražská šibenice. Pak na Adámka, na jom kipur. Mávnutím ruky jsem přivolal dalšího Danielse a místo vyradýrovaného F jsem tenoučkou linkou vepsal D. Zaváhal jsem. Vyradýroval jsem D. Maminka osleplá až v Kanadě, ale následkem evropského kopance. Zatraceně! (Damned!) Načal jsem novou sklenici.

Krátce a dobře, pod chápavým zrakem Jacquese Saint‑Dupuise, jenž si – patrně kvůli Pernille Gunnarsdóttirové – taky dával do nosu, jsem to odpoledne do formuláře vepsal dvojité A. AA.

To byl ovšem známý optický klam.

Ewan Kennelly definitivně zmizel, tomu jsem s klidným svědomím napařil NC – že kurz nedokončil.

Svou známkovací metodou jsem se na koleji nechlubil.

Jacques a Pernille

Romance

Pernillu Gunnarsdóttirovou jsem poznal už rok před tím, než si zapsala můj seminář „Tvůrčího psaní“. Upozornila na sebe zvláštním akademickým způsobem.

Ke svému repertoáru kurzů jsem ten semestr připojil seminář „Science Fiction: studium a interpretace metaliterárních přístupů“ (Science Fiction: Study and Interpretation of Metaliterary Approaches). Učeností se název nelišil od jiných podobných a člověk, který se s naší kolejí seznámil jen četbou Kalendáře (Calendar), musel nabýt dojmu, že jde o učiliště na úrovni předválečného Oxfordu. Rozdíl byl v tom, že požadavky pro přijetí na tu prastarou univerzitu, jako šlechtický titul nebo IQ nad hranicí geniality, nahradil u nás systém financování: škola dostává od provincie subvenci tím vyšší, čím víc má studentů. Propadnout v Edenvale je následkem toho velmi obtížné.

Seminář o metaliterárních přístupech, omezený (mnou) na třicet posluchačů – číst papíry většího počtu aficionados bylo nad mé síly – si jako jeden muž zapsali členové edenvaleského Sci-Fi Fan Clubu Isaaca Asimova, takže na nečleny nezbylo místo. Pernille Gunnarsdóttirová však instinktivně vytušila, čeho sémiotickým znakem je název semináře, přihlásila se na poslední chvíli do Fan Clubu a tím se jako třicátá dostala mezi fanatiky interstelárních ideologií. Ostatních sedmdesát zájemců jsem odmítl; jeden z nich, Jacques Saint‑Dupuis, mě požádal, zda může seminář poslouchat (audit): to jsem mu dovolil, neboť pohostinští posluchači se neznámkovali a mně tím nepřibyla práce. Jeho zájem o můj kurz Myšáka Mickeyho mě však překvapil – Saint‑Dupuis byl jedním z pouhých čtyř studentů, kteří loni absolvovali nepopulární (protože těžký) seminář Jo‑Anny Morrisonové nazvaný „Stará angličtina“ (Anglo‑Saxon).

Islanďanky jsem si povšiml, když předčítala referát o metarománu Kurta Vonneguta ml. Jatka č. 5 (Slaughterhouse Five). Uvedla jej únavnou sérií citací ze sbírky esejů o Vonnegutovi, čímž nedokázala udržet mou mysl v prostoru edenvaleské posluchárny. Patrně inspirován severskými pačesy jinak dost plejnové (plain) Pernilly, dovolil jsem mysli pádit časem nazpátek, až se zastavila na podobných pačesách Marie Dreslerové. Cestou z Lázní Bíloves, kde byla pro vostrou vodu (pod baterií jejích flašek jsem se prohýbal já), udělovala mi lekci z logiky.

„To se musíš rozhodnout, Daníčku. Buď já, nebo Irena.“

„A když se rozhodnu, budeš se mnou chodit?“

„To bych tě musela milovat.“

„Takže ty mě nemiluješ?“

„Mám tě ráda.“

„A když se rozhodnu pro Irenu?“

„Tak to už tě ráda mít nebudu.“

„Proč ne, když mě nemiluješ?“

„Kdybych tě milovala, tak bych tě prostě milovala a nic by mi na tobě nevadilo.“

„Ani že sem se rozhod pro Irenu?“

Zavrtěla hlavou.

„A protože mě máš jenom ráda, tak ti to vadí?“

„Vadí. Je to důkaz, žes lhal. Kdybys mluvil pravdu, že mě miluješ, tak by ses pro Irenu nikdy nerozhod.“

A měl jsem to. Ženská logika nebo co. Než jsem stačil objevit, kde je chyba, pronikla mi do vědomí slova, která v Edenvale pronášela blonďatá Pernille.

„…lze Jatka č. 5 interpretovat jako protiválečný metaromán proti angloamerickému imperialismu. Bestiální teroristický nálet na Drážďany –“

„Mohu vás přerušit?“ zeptal jsem se.

Pernille na mě pohlédla očima, pro něž mě napadlo epiteton buličí. Pronikavá inteligence z nich nekoukala. „Co víte o druhé světové válce?“

„Jak to myslíte, sire?“

„Kdybyste měla ve zkratce vyjádřit, oč v tom konfliktu šlo – co byste řekla?“

„Byla to válka, kterou vedly západní kapitalistické mocnosti –“ v tomhle bodě se Pernille odmlčela a koukala, co tomu řeknu.

Řekl jsem:

„Pokračujte.“

„– kterou vedly západní kapitalistické mocnosti proti socialistickému Německu.“

„Socialistickému?“

„Well… v Německu tehdy vládla Socialistická strana dělnická.“

Upřesnil jsem to:

„Národně socialistická německá strana dělnická.“

Odkud to má? Že by Quebečan Saint‑Dupuis, jenž seminář co seminář seděl vedle ní, byl neonacista? Pokud jsem věděl, byl to Žid, i když semitské rysy neměl. Uviděl jsem ho v synagóze s jarmulkou na hlavě, když mě tam pozval profesor Schornstein na bat micva své dcery Eliany.

„Četla jste nějakou historickou práci o druhé světové válce?“

„Nečetla. Ale beru ‚Historii 221‘.“

„Tam vám to takhle vykládal váš profesor?“

„Ano, sire.“

Napadlo mě, není‑li to jedno z nevyhnutelných zjednodušení příliš sofistikovaných teorií, které si mysl undergraduátů z konce severoamerického století upravuje do podoby srozumitelné, jak se říkávalo v Praze, i členům politbyra. Jednou jsem Wendy McFaddenové uložil vypracovat referát o knize profesora Leslie Fiedlera Láska a smrt v americkém románu (Love and Death in the American Novel), a Wendy mi radostně oznámila, že konečně ví, proč paní Twainová cenzurovala knihy svého muže: Huck a negr Jim jsou homosexuální milenci! Počkej, Wendy, řekl jsem tehdy. Jak to potom, že to manželka Twainovi vůbec dovolila vydat? Well… Wendy se zamyslila, ale vyřešit problém jí nedalo práci. Paní Twainová, řekla, asi z rukopisu vyškrtala explicitní popisy toho, co ti dva spolu dělali na voru na Mississippi.

Habent sua fata profesorské teorie.

„Kdo vás učí ‚Historii 221‘?“

„Profesor Gansebrat.“

Je možné, aby Izraelita takhle vykládal nedávné dějiny? Jenže Gansebrat byl taky místopředsedou kanadské kompartaje. Snad je tohle nejnovější stranická linie. Ve světě marxismu nemůže člověka překvapit už nic.

„Zapamatovala jste si to dobře?“ zeptal jsem se Pernilly.

„Ano. Well… aspoň myslím.“

Věnoval jsem tedy zbytek hodiny standardně reakčnímu výkladu o druhé světové válce. Měl jsem v tom už praxi i z jiných seminářů.

Sotva jsem v kanceláři usedl za stůl, objevil se ve dveřích Saint‑Dupuis a bez vyzvání se usadil v křesle pro návštěvy.

„Co tomu říkáte?“ zeptal se, jako bychom se odjakživa znali.

„Čemu?“

„Těm nesmyslům o světové válce.“

Pohlédl jsem na něho a zauvažoval jsem, proč se o ty nesmysly zajímá.

„Rád bych věděl, jestli jim tohle profesor Gansebrat skutečně říkal.“

„Ona je pitomá,“ pravil Saint‑Dupuis s hlubokým citem.

„To se mi nezdá.“

„Vy ji neznáte. Je to kráva,“ řekl a zapálil si cigaretu, protože to bylo v dávných dobách, kdy nikotin na koleji ještě nedali do klatby a kouřilo se i při přednáškách. Pohlédl jsem mu do očí:

„Měl jsem dojem, že o ni máte zájem?“

„Zajímá mě, jak může takhle blbá ženská na univerzitě obstát.“

Saint‑Dupuis vytáhl kapesní láhev, napil se a nabídl mi. Ze zdvořilosti, a protože jsem byl alkoholik, jsem neodmítl. To se ovšem i v těch dávných dobách smělo pouze v krčmě Lame Duck.

Zeptal jsem se:

„Jak to Gansebrat přesně říkal?“

„To už nevím.“

„Ale na jeho kurz chodíte?“

„Chodím,“ pravil Saint‑Dupuis a dodal s hlubokým opovržením: „Abych nevycházel z údivu.“

Co vykládal o druhé světové válce kolega Gansebrat, jsem se tedy od Saint‑Dupuise nedozvěděl. Usoudil jsem proto, že Gansebratovy marxistické výklady prošly v mozku Islanďanky podobným procesem, jaký přivedl Wendy McFaddenovou k objevu o cenzurních zásazích paní Clemensové.

Gansebrat byl první a jediný kanadský komunista, jejž jsem znal. Dřív než osobně, seznámil jsem se s ním přes televizi. To jsem bydlel v pětatřicetiposchoďové budově nazvané Město svatého Jakuba (St. James Town), kde v suterénu měli plavecký bazén. Z něho se dalo vyjet výtahem rovnou do postele, kam jsem si vždycky bral termosku s whiskou rozředěnou čajem, abych se zajistil, že v zimních blizzardech neonemocním chřipkou.

Ten večer běžel na obrazovce předvolební program, v němž měla každá strana vyhraženo pět minut. Byl to docela slušný kabaret. Za stranu Hrochů (Hippopotamus Party) vystoupil vousatý mladík s tváří Bustera Keatona a promluvil o nutnosti ochrany hrochů v Austrálii, protože tam už vyhynuli. Po něm napochodovali stoupenci Bílé síly (White Power) v čele s abnormálně malým mužem v uniformě podobné víc stejnokroji diktátora Hinkela z Tomanie než strůjím, v jakých chodili historičtí nacisté. Přes hitlerovský knírek vypadal i mužík spíš jako Chaplin.

Potom mě obrazovka, ze surreálných prostorů ideologie, probudila do reality: „Za Komunistickou stranu Kanady,“ ozval se hlasatel, „promluví její místopředseda Edward Gansebraten.“

Nejdřív mě napadlo, že to je tou termoskou. Neměl jsem tušení, že poslední předinvazní předseda Svazu spisovatelů ve staré vlasti, revizionista, antisemita, renegát, sionista a alkoholik (a ještě mnoho jiného) Éda Gansebraten je exulantem v Kanadě jako já. Že si nedá pokoj! I tady se plést do politiky, která ho doma málem přivedla na šibenici.

Pak za Édou vztyčilo jeho presidium transparent s nápisem VOTE FOR ED GANSEBRAT! a já poznal, že termoska může pouze za koncovku.

Seminář tvůrčího psaní si Saint‑Dupuis řádně zapsal. I na něm seděl vždycky vedle dívky s buličíma očima. Díval jsem se na ně, když jsem jedním uchem naslouchal povídkám, jež předčítali členové semináře, a uvažoval jsem, jaké má sex‑appeal všemožné podoby: od viktoriánského kotníčku pod nadzdviženou sukní až po mindrák, jakým mě plnívala kalokagatická Irena, když na vrcholu pískovcové jehly zvané Ukazovák hovořila o Balzacovi. Sexuální přitažlivost blbosti jsem však zatím nepoznal.

„Ona neví, kdo byl Chateaubriand, neví, kdo byla Marie de France, neví, kdo byl Abbé Migne,“ žasl Saint‑Dupuis u mě v kanceláři. „Neví prostě nic. A to si zapsala Rosenbaumovu strukturální analýzu trouverské poezie!“

Pomlčel jsem, že o Chateaubriandovi vím jen, že napsal novelu Atala, o Marii de France, že existovala, a o Abbé Migneovi že nevím nic. Místo takové konfese jsem se zeptal:

„Jaké má u Rosenbauma známky ze semestrálních papírů (term papers)?“

Saint‑Dupuis se zachechtal, jak se kdysi psávalo, posupně.

„Áčka.“

„Když neví, kdo byl Chateaubriand a –“

„Ona je má od Billa Sanchéze.“

Španěla, jenž nikdy nebyl ve Španělsku (ani jinde, kde se mluví španělsky, a ani tu řeč neovládal), jsem znal. Byl to obr, navzdory rasovým očekáváním zlatovlasý, a velmi vynikal ve všemožných sportech, což se o jeho vědeckých výkonech říct nedalo. Přesto mi byl v mém kurzu „Amerických klasiků“ (American Classics) předloni k užitku.

Někdo z profesorů, kteří se učení vyhýbali tím, že se věnovali administrativě, vymyslel si nový systém známkování, a klasifikační komise (Marking Committee) jej přijala za povinný. Spočíval v tom, že ve všech kurzech o více než dvaceti posluchačích muselo rozvrstvení známek odpovídat Gaussově křivce. Známky A se očekávalo nejméně deset a nejvýš pětadvacet procent. B + C dohromady nesmělo překročit sedmdesát procent a D + F muselo být aspoň pět a ne víc než patnáct procent. Jestliže výsledek neodpovídal maršrůtě, provinilý profesor byl povinen podat známkové komisi písemné vysvětlení. Komise měla právo si ho předvolat na kobereček.

Jednou, na počátku vlády Gaussovy křivky, jsem se komisi pokusil objasnit, proč v kurzu čítajícím devětadvacet studentů jsem dal devět áček místo přípustných sedmi a čtvrt. Pravdivě jsem anomálii vysvětlit nemohl: vlastnost „měkký známkovatel“ mě neomlouvala, neboť systém zavedli právě proto, aby se taková subjektivita vyloučila a nahradila statistickou objektivitou. Přemýšlel jsem proto o nejlepším z nepravdivých vysvětlení a zjistil jsem, že existuje pouze jedno: měl jsem letos ve třídě nadprůměrnou úrodu géniů. To jsem vyjádřil slovy „výjimečně vysoké procento mimořádně nadaných posluchačů“ (exceptionally high percentage of extraordinarily gifted students) a komise to spolkla. Skoro jsem litoval: na koberečku bych se snad dozvěděl o jiných možných lživých vysvětleních.

Ze čtrnácti studentů kurzu „Amerických klasiků“ v kategorii B + C jich dvanáct dostalo B a dva otrlí flákači s devětadevadesátiprocentní absencí obdrželi C. Bill Sanchéz mi zachránil statistiku: jeho sólové D představovalo (zaokrouhleno) pět procent. Ve třídě jsem ho ten rok málem neviděl, všechny čtyři papíry však napsal; první tři na jasné F. Když jsem posluchačům tedy uložil poslední papír, pozval jsem Sanchéze do kanceláře a doporučil mu, aby použil kolejní instituce zvané Laboratoř psaní (Writing Lab). Asistentka výuky (Teaching Assistant) Doremila Youngsterová tam ukazovala bídným myslitelům a zoufalým pravopiscům jak dobře psát tím, že jim papíry zgruntu předělávala a v extrémních případech je psala za ně. Sanchéz byl extrémní případ.

Od Youngsterové přinesl papír, který jsem mohl směle poslat do Studií o americké literatuře (Studies in American Literature), a vřele mi děkoval, že nebýt mě, o instituci by se nebyl dozvěděl.

Nezdálo se mi však, že by ovládl umění psát papíry natolik, aby je mohl Pernille Gunnarsdóttirové – navíc u přísného profesora Rosenbauma – psát na A.

„Od Billa Sanchéze?“ podivil jsem se. „V mém kurzu Amerických klasiků zásadně speloval Stephen Crane Steve Krain. O obsahové stránce pomlčím.“

„Sanchéz jí je nepíše. Dává jí je psát ve svém podniku Papíry, spol. s r. o. (Papers Incorporated – český termín však myslím není papíry),“ řekl Saint‑Dupuis.

Tak jsem se dozvěděl o Sanchézově činnosti podobné tomu, co provozovala Doremila Youngsterová. Na rozdíl od zařízení placeného provincií byla Sanchézova aktivita ryze soukromopodnikatelská. Jeho dílna dodávala studentům, kteří na to měli, papíry napsané na míru tak šikovně, že za ně zákazník dostal áčko nebo béčko, podle vlastního výběru.

„Kolik stojí takový papír na A?“ zeptal jsem se Saint‑Dupuise.

„Nemám tušení. A ona mu je neplatí.“ Saint‑Dupuis si halil hlavu do podezřele voňavého kouře. Všiml si mého pohledu a nabídl mi šluka ze své cigarety. Přirozeně to nebyla cigareta. Řekl jsem:

„Neplatí mu snad – ehm (ustálený přepis fonému) – v jiné měně?“

Saint‑Dupuis zhluboka nasál drogu a tzv. ucedil mezi zuby:

„Pitomá je na to dost!“

Znova do sebe vpravil mohutného šluka a pravil:

„Myslí si, že Chateaubriand je postava z legendy o svatém Grálu!“

Někteří kolegové vyučující „Tvůrčí psaní“ nechávali studenty psát, co je napadne. Zkusil jsem to taky a výsledek bylo dvanáct variací na téma Káva, Dívky/Chlapci a Kentucky Fried Chicken. Pro nepřekonatelnou únavu jsem jich dokázal přečíst jen sedm, ostatní jsem si domyslel. Od té doby jsem ukládal témata povinná. Inspirovala studenty o něco málo víc než vlastní životní zkušenost.

Na téma „Napište příběh o seznámení z hlediska muže a pak tentýž příběh z hlediska ženy. Jednou vyprávějte v první osobě singuláru, podruhé užijte techniky centra vědomí“ dostal jsem jedenáct cvičení, literárně sice nijak povedených, zato zajímavých jako zrcadla nastavená ideologiím na kampuse módním. Linda Wesselá, Viviana Damianiová a Aimée Teopoulusová zosnovaly dvoupříběh z hlediska politické korektnosti (political correctness) modelový. Všem třem vyšli hrdinové jako chlípníci, pohlížející (v první osobě singuláru) na osoby opačného pohlaví jako na sexuální objekty, nikoli ženy. Objekty se koupaly v kolejním bazénu v bikinách druhu, jaký sestává ze šňůry kolem pasu, na níž je vpředu připevněn trojúhelník látky stěží vystačující zakrýt ohanbí. Úbor vyžaduje holení v rozkroku a zezadu je vůbec neviditelný. V příbězích Lindy a Aimée obsahovala tento popis plavek „mužská“ vyprávění; v „ženských“ verzích, napsaných celkem slušně pochopenou technikou centra vědomí (centre of consciousness – vypráví se ve třetí osobě, čtenář má přístup pouze k vědomí hlavního hrdiny), nebylo o plavkách zmínky. V povídce Viviany Damianiové se naproti tomu koupačky vyskytovaly v obou verzích, obšírněji v „ženské“ polovině, jež uváděla i detail o nutnosti holení.

Muži se, na rozdíl od vlastnoručně vymyšlených námětů, rozrůznili. Překvapil mě zejména Freddie Hamilton, jehož jsem znal ze svého kurzu o detektivkách „Hlubinné (in depth) studium historie a narativních typů britského a amerického románu o zločinech“. Očekával jsem flirtování hrdiny á la Marlowe se slečnou jakoby Fromsettovou. Místo toho jsem četl krví nasáklou miniságu o jakési Gudrun, jež se plavila se Zrzavým Erikem (Eric the Red) do nedávno objevené země zvané Vineland na západ od Grónska. Tam potkala domorodého jinocha, takže příběh skončil mystickou vizí kontinentu zabydleného plavovlasými Vinelanďany, koncipovanou podle závěru Velkého Gatsbyho (The Great Gatsby).

James Gordon Buchanan se projevil jako poputčik feminismu a jeho zvrhle heterosexuální protagonista si nakonec zapsal kurz „Vědomí citlivosti“ (Sensitivity Awareness), kde ho ze sexismu vyléčila profesorka Steinemová. Co si po uzdravení počal ve světě děvčat v bikini, o tom už Buchanan nevyprávěl.

Ještě než došla řada na Islanďanku, objevil se u mě Saint‑Dupuis.

„Zítra čteme Gunnarsdóttirovou,“ řekl, jak si zapaloval cigaretu, tentokráte skutečnou. Dávno mi neprojevoval úctu, jaká příslušela mému postavení bojovníka proti totalitě a bránila ostatním studentům oslovovat mě křestním jménem jako jiné profesory bez podobné minulosti.

„Je dobrá?“ (Is she good?) zeptal jsem se.

„Je to kráva,“ pravil stručně Saint‑Dupuis, ale k rozvedení obvyklého tématu se neměl. Strčil jsem mu proto pod nos papír, jemuž jsem na kompjútru dal tučné záhlaví Petice Jeho Excelenci Gustávu Husákovi, prezidentu Československé socialistické republiky.

„Mrkni se na tohle. Podepíšeš to?“

Saint‑Dupuis přelétl očima text a bez váhání vytáhl propisovací pero. Petice se týkala pražského procesu, v němž právě na řadu let odsoudili do vězení skupinu šílenců v čele s mým starým známým, světoznámým dramatikem. Saint‑Dupuis podepsal petici a zeptal se: „Dáš to taky členům profesorského sboru?“

„Jistě. Podepsali mi už několik podobných peticí.“

Saint‑Dupuis se zamyslil.

„Víš, na koho bys měl jít?“

Nato jsem se přesvědčil, že Quebečan má politické znalosti na kampuse nevídané. Položil přede mne číslo studentského týdeníku Varsity a ukázal na rubriku dopisů redakci. Uvádělo ji psaní, jehož autorem byl profesor Edward Gansebrat a reagoval v něm na nedávnou petici židovských studentů, vinící SSSR z antisemitismu.

„Půjdeš s tím na něj?“ otázal se Saint‑Dupuis.

„To by byla škoda času. Takové typy znám. Říkají si lidé zvláštního ražení.“

„Jakže?“

„People of special coinage,“ řekl jsem. „Překládat komunistické termíny je těžké. Angličtina pro ně nemá adekvátní idiomata. Komunismus se tu neujal.“

„Nešlo by to…,“ Saint‑Dupuis se zadumal, „… přeložit jako Superman? To je termín v Kanadě známý.“

„V mé staré vlasti by se asi nelíbil, i když mezi lidmi by se možná ujal. Jak jsem řekl: škoda času. Gansebrat mě s peticí vyhodí.“

Saint‑Dupuis se zamyslel. Potom ukázal na časopis:

„Ty nečteš Varsity?“

K tomu jsem se přiznat nechtěl, tak jsem řekl:

„Občas mi některé číslo ujde.“

Saint‑Dupuis se zvedl a vyšel z kanceláře.

Zavzpomínal jsem na světoznámého dramatika, nyní v šatlavě, a jak se pod jeho vedením radikální žurnál pro literaturu Ciferník tak odchýlil od sebenepatrnějšího náznaku loajality k režimu, že se nad ním stáhly bouřkové mraky a světoznámý dramatik obcházel s peticí. Jako vše, co dělal, připadalo mi to naivní, i když, mnoho let poté, tedy á la longue… Obrátil se i na mě a dostal mě tak do trapného dilematu. Po průšvihu s románovou prvotinou, nad níž se stáhly podobné mraky a z nich razantně šlehaly blesky, netoužil jsem po nové pozornosti kulturního oddělení Ústředního výboru lidí speciální kojnáže. Světoznámému dramatikovi jsem se vymluvil, ale hru o mně nenapsal. To postihlo jiného spisovatele, za nímž zašel s jinou peticí a až o několik let později, kterou jsem rovněž nepodepsal, protože tou dobou jsem už byl za velkou louží.

Teď světoznámý dramatik bručel v Praze a obíhat potenciální petičníky jsem se chystal v Torontu já.

Saint‑Dupuis se objevil s jiným výtiskem Varsity. Článek měl titulek „Teror v Jižní Africe“ a pojednával o jakýchsi zavřených komunistech, kryptokomunistech i o lidech, kteří to s demokracií v Jižní Africe mysleli snad vážně. Mimo jiné autority citoval článek i Gansebrata, jenž se k věci vyjádřil obvyklými tezemi své strany, ale nechal se jimi unést tak, že mu ujela věta: „Musíme bojovat za svobodu nevinně uvězněných všude na světě.“

Vzhlédl jsem od té neprozřetelnosti na Saint‑Dupuise a nevycházel jsem z překvapení. Mladík, který nic z toho nepoznal na vlastní kůži…

Cestou do Gansebratovy kanceláře – jmenoval jsem Saint‑Dupuise do petiční komise jako zástupce studentstva – odhalil mi Quebečan jednu z mnoha mezer v mých znalostech života mladých Kanaďanů. Ukázalo se, že je kanadským reprezentantem ve sportu v zemi prakticky neznámém.

Už dvakrát jsem narazil na podobnou mezeru ve vědomostech: přišel za mnou Buck Reynolds, posluchač kurzu o metaliterárních přístupech v science fiction, a požádal mě o odklad pro napsání závěrečného papíru. Musí na čtrnáctidenní soustředění do Banffu v Horách Skalistých a pak na týden do Garmisch‑Partenkirchenu, kde pojede za Kanadu v soutěži čtyřsedadlových bobů. Povolil jsem Reynoldsovi odklad a jenom jsem zauvažoval, jak asi obstojí v boji s amatéry z vlasti socialismu. Za necelé čtyři týdny mi odevzdal odložený papír a já se dozvěděl, že mezi osmdesáti účastníky se jeho bob umístil na sedmašedesátém místě, které Reynolds pokládal za čestné. Všechny medaile připadly závodníkům z NDR, kteří jeli na vynalézavě zkonstruovaném bobu, v ceně (v přepočtu na dolary) asi tří rolls‑royců.

Podruhé mě o odklad žádala dívka jménem Lillette Brown‑Stillwellová, o jejíž sportovní zdatnosti jsem rovněž neměl tušení, neboť byla velmi parádivá. Ta reprezentovala Kanadu na letní olympiádě v běhu na osmdesát metrů překážek a vyhrála. Ale to mě nepřekvapilo, protože to byla černoška.

Saint‑Dupuis si vybral silniční cyklistiku. Nejel za Kanadu na olympiádě, nýbrž jenom v závodě Varšava‑Berlín‑Praha, a do Prahy dorazil jako druhý od konce (pomalejší byla jen rarita závodu: pětasedmdesátiletý účastník z Lichtenštejnska). Přiznal se mi ovšem, že mu nešlo o závod: chtěl se podívat zadarmo do Evropy, a protože o tak únavnou disciplínu není v Kanadě zájem, kvalifikoval se celkem snadno. Tři lidové demokracie uviděl tedy ne z rychlíku, nýbrž ze sedla závodního bicyklu. K politickému prozření mu to kupodivu stačilo.

Gansebrat měl nad psacím stolem portrétní galerii, jaké jsem v Praze viděl naposled před smrtí Josipa Vissarionoviče. Dnes ji mívali v bytech jenom humorem obdaření exulanti, kde trio Marx‑Engels‑Lenin doplňoval Myšák Mickey. Gansebrat je měl doplněné Brežněvem a nějakými černochy, takže když jsme vstoupili a Gansebrat se k nám obrátil na otáčecí židli, utkvěl hlavou mezi Angelou Davisovou a Frederikem Douglasem.

„Yes?“ řekl. Tím však nemyslel slib, že petici podepíše.

Vysvětlil jsem mu, oč jde a že Saint‑Dupuis je tu za studenty. Vypadalo to, že Gansebrat text dlouho studuje – ve skutečnosti přemýšlel, jak z toho vybruslit.

Po úvaze pravil:

„Je mi líto, pánové. Tuto petici podepsat nemohu.“

„Ale profesore Gansebrate,“ řekl jsem jako překvapeně. „V minulém čísle Varsity jste byl citován, že říkáte (quoted as saying): Musíme bojovat za svobodu nevinně uvězněných všude na světě.“

„To –“ pravil Gansebrat s pomlkou, „– je pravda. Ovšem pan –“ nahlédl do novin „– Šavel a ostatní jsou vězněni v socialistickém státě. To znamená, že pracovali proti socialismu. Jako celoživotní socialista nemohu podepsat nic, co by, třeba implicite, kritizovalo socialistický stát. Od toho,“ dodal s významuplnou ironií, „jsou tu jiní,“ a pohlédl na mě, ale očima hned uhnul.

„Chápu,“ řekl jsem. „Vy bojujete za svobodu nevinně uvězněných. Pan Šavel kritizoval socialismus, takže sedí právem.“

„Je to věc filozofického přístupu,“ pravil Gansebrat a snad to myslel i doopravdy. „Otázka soudního rozsudku nad panem Šavlem není něco, co by se dalo poměřovat našimi kanadskými mravními a politickými měřítky. Jde spíš o to, že jedna společnost nechápe fungování jiného společenského systému.“

„Máte pravdu, profesore Gansebrate,“ řekl jsem. „Je to věc filozofického přístupu. Všichni ptáci létají –“

„Co to je? (What’s that?)“

„– a je tedy filozofická otázka, zdali pštros je pták.“

Uklonil jsem se a vyšel jsem z Gansebratovy kanceláře. Saint‑Dupuis se neuklonil a vypadl za mnou. Zatoužil jsem po zdravém vzduchu a stroj času v hlavě se mi roztočil, unášel mě do končin, kde rovněž panovala logika.

„Tebe já miluju, Marie. Jenže Irena mi slíbila, že se mnou pude do biáku.“

„A kvůli tomu, že s tebou Irena pude do biáku, seš ochotnej mě pustit k vodě?“

„Když mi slíbíš, že se mnou pudeš do biáku ty, pustím k vodě Irenu.“

„To je ale vyděračství, Daníčku! S Irenou bys do biáku jít neměl, ani když já ti neslíbím, že s tebou pudu do biáku.“

„A když s Irenou nepudu, pudeš se mnou ty?“

„Nepudu.“

„Tak proč bych neměl jít s Irenou?“

„Protože mě miluješ.“

To mě umlčelo. Nakonec se mnou do biáku šla, ale po představení se k nám připojila Zuzka Princová a schválně nám dělala slona až k Dreslerovic vile a pak jsem ji ještě musel doprovodit k nim. To připravilo návštěvu biáku o zamýšlený efekt. Cestou domů jsem vrazil do Rosti a až do půlnoci jsme v Beránku uvažovali, jaké jsou holky kurvy, že nám nechtějí dát.

Prostě cvičení v logice.

Druhý den jsem si v kanceláři uvařil whisku s kávou a začal jsem zkoumat povídku Pernilly Gunnarsdóttirové.

V „mužském“ vyprávění byl centrem vědomí – to jest jedinou postavou, jejíž myšlenky autorka sledovala – Quebečan François Dupin. Jeho přítel Jack fungoval jako technický prostředek, kterému Henry James říkal ficelle: informoval Françoise o událostech, jichž François nebyl svědkem. Na party v Massey College reportoval proto Jack svému příteli o chování hrdinky jménem Dagmar Johanssonová v disku Heavenly Hell (François tam nebyl), kde po dívce před týdnem vyjel Henry Sanders, quarterback Mississaugských idiotů (Mississauga Idiots). Tentýž Sanders učinil další pokus o pás (pass) na Dagmar i na party v Massey College, a tam ho přítomné dívky překřtily na „pěkný kus hovězího“ (a nice chunk of beef). Na této party v Massey François s Dagmar vůbec nepromluvil (kromě dvojího „Hi!“), zato se vytrvale ohlížel po jiných studentkách. Ty svlékal očima.

„Ženská“ verze příběhu měla dvě části. V první, rovněž v ich‑formě (první osoba singuláru), vyprávěla Dagmar o seznámení s kusem hovězího v Heavenly Hell. Námluvy tam Sandersovi na chvíli zkomplikoval Françoisův ficelle Jack, neboť po Dagmar rovněž vyjel (Françoisovi to v reportu zamlčel), ale odmrštila ho. Sanderse pak odmrštila před bránou koedukační dormitoře.

Druhá polovina „ženské“ verze se odehrávala na party v Massey College, a pokud šlo o kus hovězího, skončila rovněž tím, že Sanders dostal před bránou dormitoře povel čelem vzad. François se ve vyprávění pouze mihl; až před odchodem z party na něho Dagmar letmo pohlédla, „aniž věděla proč“.

Kdyby Pernille uměla psát, mohlo to být zdařilé cvičení v jamesovské metodě. Tu schopnost jí Bůh odepřel. Celý opus měl pouhé čtyři stránky a připomínal scénář, jaké prý psali autoři dvoudílných filmových grotesek v éře němého filmu.

Na rozdíl od recenzí, jaké je člověk zvyklý číst v novinách, byli studenti na autory seminárních povídek hodní. Jestli to způsobovala vrozená laskavost dětí z prérie, nebo jestli si chtěli u třídy šplhnout, aby i na ně byla třída hodná, těžko říct.

Takže Viviana Damianiová pochválila erotický aspekt Pernillina vyprávění, Fatima Smithinová práci s konkrétními detaily – nikoli Dagmařina blůza, ale Dagmařina „Bloomswoody (ho? ovská?)“ blůza. Lindě Wesselé se líbil dialog – asi jsem text četl nepozorně, protože kromě dvojího Hi! jsem žádný nenašel. Stejně tak jsem neobjevil vliv Edd, který v Islanďančině vyprávění zjistil Freddie Hamilton. Krystýně Tarkowské musely být nahromaděné erotismy proti srsti, a tak pochválila atmosféru. A tak dále, až po Jake Wassermana, jemuž se zdálo, že příběh dává tušit (foreshadows) erotický konflikt, vyjádřený však pouze podprahově (subliminally).

Kdybych Pernillin výtvor nečetl a kdybych z podobných předchozích analýz neznal kritický styl členů semináře, musel jsem nabýt dojmu, že v povídce je vše, co se na krásné próze – aspoň mezi literárními kritiky – žádá.

Saint‑Dupuise jsem si nechal na konec.

„Nikdo si nevšiml,“ pronesl Quebečan nikoli s náznakem, ale vyloženě s opovržením, „že – ehm – povídka slečny Gunnarsdóttirové neodpovídá profesorovu požadavku. Téma (topic) říká jasně: Napište příběh o seznámení z hlediska muže, a pak tentýž příběh z hlediska ženy. Jednou vyprávějte v první osobě singuláru, podruhé užijte techniky centra vědomí. Kde –“ Saint‑Dupuis se rozhlédl, „– tady máte příběh o seznámení z hlediska muže a pak tentýž příběh z hlediska ženy?“

Mlčení nevydržela Viviana Damianiová.

„Profesor žádal vyprávět každý z obou příběhů jinou narativní technikou. Pernille – slečna Gunnarsdóttirová – to tak přeci napsala.“

„Nemluvím o narativní technice, ale o tom, že obě verze se mají týkat téhož příběhu.“ Saint‑Dupuis si Italku změřil takovým pohledem, že by se to snad dalo pokládat za urážku. „Co napsala slečna Gunnarsdóttirová není přece týž příběh o seznámení. V kontextu – ehm – povídky takové seznámení neexistuje: centrum vědomí – François – se s Dagmar prakticky neseznámí. O Dagmar sice usiluje Sanders, ten ale ani v první, ani v druhé části vyprávění není centrem vědomí –“

„Který to je?“ Wendy horečně zalistovala v čtyřlisté povídce.

„To je další z mnoha neobratností – ehm – povídky slečny Gunnarsdóttirové,“ pravil Saint‑Dupuis s metrákovou ironií. „Jméno Sanders se v celém textu vyskytuje pouze jednou. Je tedy pochopitelné, že slečna McFaddenová se na postavu nepamatuje. Autorka o ní – s tou jedinou výjimkou – mluví jako o kusu hovězího.“

„Jo ten,“ řekla Wendy. „Ten je z celé Pernilliny – teda slečny Gunnarsdóttirové – povídky nejlepší.“

Staroevropská oslovení se v Edenvale dávno nepěstovala, pouze já na nich trval, a to ne zcela vážně. U mě to byla reakce na dvě desetiletí povinné familiarizace slovem „soudruhu“, stejně pravdomluvným jako „milostivá paní“. Tu hru třída přijala, takže v mém semináři se všechny Jane a Jackové proměňovali ve slečny a pány.

„Sanders,“ řekl Saint‑Dupuis, „není nikde centrem vědomí, a proto jeho příběh není týž příběh, který líčí centrum vědomí François, jak to požaduje profesor –“

„Jak to že není?“ ozvala se Viviana. „V obou verzích se Sanders snaží dělat lásku s Dagmar.“

„Ale z čího hlediska?“ pravil Saint‑Dupuis.

Třída začala listovat ve čtyřech listech slečny Gunnarsdóttirové.

„V první z hlediska Françoise,“ pravila vzdorovitě Viviana, „v druhé z hlediska Dagmar.“

Opět listování. Saint‑Dupuis posupně mlčel. Ozval se Jake Wasserman.

„Slečno Damianiová, vy se domníváte, že když je v první části svědkem pokusu o erotické sblížení mezi Dagmar a Sandersem François a v druhé o něm vypráví Dagmar, že to splňuje profesorův požadavek téhož příběhu. Ale tak to není –“

„Proč ne?“ vrhla se do diskuse Linda Wesselá. „François Dagmar s tím – druhým vidí, takže to je viděno z jeho hlediska, a Dagmar zas vypráví o svém seznámení s tím – jak se jmenuje –“

„Kus masa,“ řekla Wendy.

„Kus hovězího,“ opravila ji Prachna Dewittová, jako by mluvila o nějaké obscénnosti.

„Ano, s tím,“ pravila Linda. „Takže to máme týž příběh, poprvé z hlediska muže, Françoise, podruhé z hlediska ženy, Dagmar –“

„Je tu ještě třetí hledisko,“ ozval se Freddie Hamilton. „O Dagmar a Sandersovi vypráví Françoisovi jeho přítel Jack –“

„To je ficelle. Ne skutečná literární postava.“

„Ale hledisko má,“ pravil Jake.

„Je to zajímavé,“ Freddie se zamyslil. „Máme tu vlastně jakoby hru hledisek. François v první části vidí Dagmar se Sandersem, Dagmar vidí, že je Françoisem viděna se Sandersem – to je skoro jako Lacanův seminář o Ukradeném dopisu (The Purloined Letter) –“

Freddie chodil ten semestr na McMountainovy přednášky o sémiotice amerických klasiků.

„V první části Dagmar nevidí, že je viděna se Sandersem,“ pravil Wayne. „Nic tam nenaznačuje, že by si Dagmar všimla, že je viděna –“

„V druhé části si ale všimne!“ prohlásila Aimée.

„Ale François si nevšimne jí, když odchází s kusem hovězího,“ řekl Wayne.

Tak a podobně diskutovali hezkou chvíli, kdo je kým viděn a kdo koho vidí, zatímco já mlčel. Napadlo mě, že dekonstruktivisté mají pravdu. Na kvalitě textu nezáleží. Každý a kdejaký poslouží za odrazový můstek k debatě, z níž se ta kvalita nepozná.

Do přítomnosti se mi opět začala plést Irena.

„Seš pěknej lhář! Mně vzkážeš, že do biáku nemůžeš, ponivač máš chřipku, a naše Alena tě tam viděla s Mařenou Dreslerovou.“

„Hrozilo mi nebezpečí, že když pudu do biáku s tebou, Mařena mě přestane mít ráda.“

„Nevadí ti, že teď tě teda přestanu mít ráda já?“

„Mám polehčující okolnost, Ireno.“

„To chci slyšet jakou!“

„No já jsem to Máně řek, že s tebou jdu do biáku, a ona mi řekla, že v tom případě ať počítám s tím, že mě přestane mít ráda. Kdežto tobě jsem jenom zalhal.“

„A kde je ta polehčující okolnost?“

„Máňa věděla, že s tebou mám jít do biáku, takže kdybych šel, vysvětlila by si to, že ji pouštím k vodě, a přestala by mě mít ráda. Kdežto tys nevěděla, že jdu s Máňou, protože tobě jsem zalhal, takže tebe se to nedotklo a nemělas důvod přestat mě mít ráda.“

„A že vás Alena viděla –“

„No ale to není má vina. To je vinou toho, že vaše Alena šla taky do biáku. To je úplně jinej případ, než kdybych šel do biáku s tebou.“

Logika byla vždycky moje silná stránka. Až na to, že Irena řekla:

„Mě se nedotklo, žes byl v biáku s Marunou Dreslerovic místo se mnou. Mě se dotklo, žes lhal a máš hřích.“

A měl jsem to.

„Protože tě mám ráda – víš, Daníčku?“ dodala sladce a už utíkala za Pivonkou, který se vynořil z Berana.

„Zavřete klapačky (shut up)!“ probudil mě Saint‑Dupuis. „Profesore! Vyložte jim, kde dělají chybu!“

Nebylo to poprvé, co se ode mne očekávala intelektuální arbitráž. Ze zkušenosti jsem věděl, že nejlíp je kápnout božskou. Řekl jsem:

„Zamyslel jsem se. Diskutovali jste o hlediscích?“

„Takzvaně diskutovali,“ řekl Saint‑Dupuis. „Profesore – vaše téma číslo čtyři znělo: Napište příběh o seznámení z hlediska muže a pak týž příběh z hlediska ženy. Je to tak?“

Připustil jsem, že to tak je.

„Jenže tomu – ehm – povídka slečny Gunnarsdóttirové neodpovídá. Nemám pravdu?“

Pravil jsem:

„Well…“

„Mužova verze je vyprávěna z jeho hlediska pomocí techniky centra vědomí. Ale co se vypráví, je seznámení Pernilly s třetí osobou – s kusem masa!“

„Hovězího,“ opravil jsem ho.

„Hovězího. A ženina verze se zabývá zase tím – kusem hovězího, kdežto o muži – o centru vědomí – z mužovy verze se pouze zmiňuje zcela nepodstatnou poznámkou.“

„Well…“

„Což znamená, že to není týž příběh o seznámení z hlediska jednou muže, podruhé ženy!“

„Well…,“ pravil jsem potřetí. „Je to zajímavý problém…“

Hlásila se Krystýna Tarkowská, tak jsem ji vyvolal.

„Myslím, že povídka slečny Gunnarsdóttirové vaše požadavky splňuje, sire. Není to sice to, co na toto téma očekáváme, ale přesně vzato, o seznámení Françoise s Dagmar to je. Pravda, většinu času se mluví o jiném muži, tedy o něčem jiném –“

„Slečna Gunnarsdóttirová nepochopila,“ vpadl jí do řeči Saint‑Dupuis, „že to má být dvojí pohled na touž věc ze dvou rozdílných hledisek určených opačným pohlavím. Na touž věc, a ne na něco jiného!“

„Ale vždyť tam seznámení je, a z těch dvou žádaných pohledů,“ ozvala se Viviana Damianiová.

„Můj Bože!“ pravil Saint‑Dupuis, ne však zbožně.

„Je to jako v italském neorealismu,“ poznamenal Jake Wasserman, který jezdil na filmové kurzy na hlavní kampus. „Pořád o něčem jiném, samé digrese –“

„Laurence Sterne,“ pravil Wayne Hloupee.

Chvíle mlčení.

„A je tam jistá tenze…,“ pokračoval Jake Wasserman. „Subliminálně – ale je tam…“

„Je tam nanejvýš ženská logika,“ pravil jedovatě Saint‑Dupuis.

Místo výbuchu z řad feministek ozvala se Tarkowská:

„Nejsem si jistá – ale chci říct –“

„Nemluvte, když nevíte, co chcete říct!“

„Já vím, co chci říct, pane Saint‑Dupuis. Jenom si nejsem jistá.“

Přispěl jsem Krystýně na pomoc:

„Čím si nejste jistá?“

„Jestli ta povídka nepřímo – nebo jak říká pan Wasserman subliminálně – nevypovídá něco –“

Krystýna se snad začervenala. Aspoň to tak vypadalo.

„O čem, prosím vás?“ zabručel Saint‑Dupuis.

„O té Dagmar. Totiž…“

„Blbost (bullshit)!“ pravil Saint‑Dupuis.

Najednou autorka analyzovaného textu vstala a vyběhla z posluchárny. Otevřenými dveřmi bylo vidět, jak do ní na chodbě vrazil nahý mladík. Pernille vyjekla a pak se zahleděla za ubíhající zadnicí.

„Kdo to streakuje?“ uslyšel jsem Wendy.

„Budd Shapiro,“ řekla za mnou Linda Wesselá. „V poledne se vsadil, že bude streakovat po chodbách kolem dokola kolem celé koleje.“

Seminář tvůrčího psaní byla to odpoledne moje poslední pedagogická povinnost, a tak jsem zašel na obvyklou whisky do napajedla. Cestou do Lame Duck jsem sebral hrst studentských časopisů, jež financovala univerzita a ležely volně k použití v lobby koleje.

V krčmě byla příjemná, nikotinem provoněná atmosféra. V rohu se studenti věnovali oblíbené karetní hře honáků krav a za nimi seděl šéf našeho oddělení Dick Van Gossen s manželkou a s dvěma nesmírně krásnými dcerami. Jedna studovala tělocvik, druhá náboženskou vědu, a ta se držela za ruku s Jake Wassermanem. To byla pro mě novinka. Pozdravil jsem šéfa zdvižením ruky a šéf mi odpověděl podobně.

Van Gossen byl příjemný člověk, s rodokmenem táhnoucím se do předanglických dob, kdy se New York ještě jmenoval New Amsterdam. Do Kanady jej z Longislandské univerzity v Brooklynu vypudil strach o jeho příliš krásná děvčátka, neboť když začala dospívat, sahala už džungle téměř k branám univerzity. V Kanadě děvčátkům hrozil leda alkoholismus, ale ten byl v šéfově rodu endemický a držený v mezích přikázaných metodistickým náboženstvím. Podle Rosemary O’Sullivanové vyžadoval Van Gossen denně rodinné shromáždění v hodinu zvanou five o’clock, při němž se místo čaje podávala whiska. Po druhé whisce následovala večeře a po večeři ještě dva drinky, takže rodinný život byl u Van Gossenů poklidný a do hajan se chodilo v dobré náladě.

Měl jsem Van Gossena rád. Respektoval můj status spisovatele a nedával mě do žádné z mnoha komisí, jejichž hlavním smyslem byly schůze. Jednou se mi svěřil, že ve své třídě je dva týdny pozadu s rozborem Joyceova Odyssea (Ulysses) a neví, jestli to do konce semestru stihne. Bude asi muset Odyssea přetáhnout do letního semestru. Takovou schopnost jsem obdivoval. Mně Odysseus vydržel na čtrnáct dní, a to stěží. Jenže Bůh ví – kdybych mohl učit v jazyce, kde potíže mi dělá zmlknout, vystačil bych celý rok zkoumáním Psa baskervillského.

Ten večer přednášel v Edenvalu slavný znalec Shakespeara z Harvardu a Van Gossenovým se nevyplatilo jet na whisku domů.

Uchýlil jsem se k baru a ve Varsity mi hned padla do oka další lekce kolegy Gansebrata, tentokrát o mojí staré vlasti. Byla to odpověď na článek mladíka, jenž právě držel za ruku Van Gossenovu překrásnou dceru, a psal tam o jakýchsi potížích ruských Židů. Nějak do toho zamíchal vpád sovětských vojsk do střední Evropy. Na Gansebratově odpovědi bylo pozoruhodné, že ji psal Žid. Jenže tolik jsem věděl z historie toho zdatného národa, že jednou z jeho chronických nemocí je výskyt židovských antisemitů, a z té choroby jej nevyléčil ani holocaust.

Gansebrat tedy ve studentském časopise vysvětloval Wassermanovi, jak to tenkrát ve střední Evropě bylo. Podobně jako můj student zamíchal do vydávání víz sovětskou invazi roku 1968, zapletl Gansebrat do české kontrarevoluce Jankejce a jejich bestialitu, kterou demonstroval na známém náletu na Drážďany. Pernille Gunnarsdóttirová se tedy patrně nepřeslechla. Kdežto ze strany Jankejců byla válka v Pacifiku, dle Gansebrata, „vedena snahou o pomstu (vengeance)“, Japonci ji „chápali jako válku obrannou, jež měla ochránit jejich jedinečnou (unique) kulturu proti americkému imperialismu“. Jakou kulturu ochraňovali národní socialisti v Drážďanech, Gansebrat neuvedl. Sunt snad certim denique fines.

Vzhlédl jsem od tištěných déjà vu k cestičce za oknem, která spojovala dvě hlavní budovy koleje. Cestičku lemovaly jilmy, jejich zelené koruny filtrovaly světlo zapadajícího slunce a na tváře chodců vrhaly zlatozelené přísvětlí. Vždycky to ve mně probouzelo pocit kanadské pohody, bezpečí tohoto rajského údolíčka, kde jsem poklidně žil a nic se tam nedělo. Na cestě stál Saint‑Dupuis s Pernillou Gunnarsdóttirovou. Na přátelský pohovor se z jejich tělesného jazyka (body language) usuzovat nedalo, tím méně, že by šlo o milostné hrátky. Podobným tělesným jazykem mluvila před mnoha a mnoha lety Irena s Pivonkou, když jsem je pozoroval z mostu přes Ledhuji. Rozhovor tenkrát skončil tím, že Irena prudce odešla vlevo a Pivonka stejně energicky vpravo. Toho jsem využil, neboť Irena musela jít přes most, a jazykem nikoli tělesným jsem ji oslovil: „Ahoj, duše!“ a ona řekla: „Duši si strč za klobouk a mě nech bejt!“

Nyní jsem hleděl na dvojici, snažil jsem se porozumět jejich tělesné řeči, a protože je internacionální, porozuměl jsem jí. Pernille se prudce otočila vpravo, Saint‑Dupuis stejně energicky vlevo a já čekal, že toho využiju, neboť cestička vlevo nevedla nikam jinam než do Lame Duck.

Dovedla ho tam a měl problém. Objednal si koňak a zadíval se na mě:

„Taky to tak čteš?“

Mezi koncem semináře a Saint‑Dupuisovým příchodem do hospody jsem v duchu dlel v jiných oblastech. Řekl jsem:

„Musíš mě naplnit (fill me in). Co a jak jestli čtu?“

„Jako Tarkowská?“

Opět mi chvíli trvalo, než jsem si vybavil postřeh své polské studentky, ale vybavil jsem si ho. Taky to, že se začervenala.

„Well, podle ní povídka cosi vypovídá o autorce. To lze říct prakticky o každém textu, takže Tarkowská má pravdu.“

„Je to kráva!“ řekl Saint‑Dupuis neanglosasky zuřivě. Nebyl ovšem Anglosas.

„Tarkowská?“

„Ale ne! Gunnarsdóttirová!“

„Well…“ Pohlédl jsem na svou vyprázdněnou sklenici a vybojoval jsem krátký boj. Jenom potvrdil Chandlerovo pozorování, že když muž zápasí s flaškou, flaška vždycky vyhraje. Z literatury jsem získával převážně takováhle poučení. Mávl jsem na barmana. „Well – psát Gunnarsdóttirová neumí. Literární kritéria bych na její text nepřikládal. Na druhé straně bych přespříliš nepodceňoval její intelekt –“

„Intelekt!“ Saint‑Dupuis do sebe bez vnitřního boje zvrhl zbytek koňaku.

„Pokud to ovšem, jak řekl Wasserman…“

Druhý koňak spolkl Saint‑Dupuis na jeden zátah a mávl. Povzbuzen, mávl jsem taky.

Saint‑Dupuis zrudl:

„Je to nevzdělaná koza!“

„Předtím jsi použil výrazu kráva.“

„Je to píča (cunt)!“

V jeho věku bych se takové slovo neodvážil použít, ani když jsme s Rosťou v hlubokém soukromí proklínali kostelecké holky do kurev. Tempora mutantur. Dnes bylo slovo broad[1] mezi feministkami považováno za nepřípustnější než výraz pro ženské přirození. Ten ostatně používaly samy, i když obvykle v nepřeneseném smyslu.

Barman nám nalil dvě nové dávky a já řekl:

„Podle Nových kritiků a příbuzných evaluačních přístupů se literární díla mají posuzovat výhradně v rámci své vnitřní estetické zákonitosti, nikoliv ve vztahu k autorovu životu, k možným modelům ze skutečnosti, a vůbec mimo kontext geneze z reality. Přesto by mě zajímalo, kdo byl modelem pro – jak mu říká slečna Gunnarsdóttirová?“

„Kus hovězího. To má z nějaké detektivky. Četli ji v tvém kurzu o krvácích,“ pravil Saint‑Dupuis a tím zhodnotil můj seminář uváděný v Katalogu jako „Hlubinné (in depth) studium historie a narativních typů britského a amerického románu o zločinech“.

Oba jsme se podívali sklenicím na dno a barman už nečekal na zamávání.

„Sublimace,“ zeptal jsem se, „nebo aktualizace?“

Saint‑Dupuis nebyl v náladě na literární vědu.

„Píča! Musí to roztrubovat po kampuse! Přece ho znáš. Hraje centra Edenvaleských drtičů kostí (Edenvale Bone Crushers). Taky k tobě –“

Skočil jsem mu do řeči:

„Drtičů kostí? Snad Edenvaleských idiotů?“

„Tam by se hodil spíš,“ řekl Saint‑Dupuis vztekle a opět zamával. „Drtiči kostí jsou lacrossové mužstvo.“

„Na lacrosse nechodím –“

Saint‑Dupuis polkl, chtěl něco říct, ale neřekl nic. Buď nebyl zvyklý pít, nebo v sobě měl víc koňaků, než jsem stačil spočítat. Odrazil se od barpultu a zamířil k Mužům. Od Van Gossenova stolu, kde právě zvedali druhou sklenici, sledovali ho s pohoršením.

Vstal jsem, ale nechal jsem ho běžet. V takových chvílích není pomoc vítaná, nehledě na to, že pomoci nelze. Jak jsem se vztyčil, uviděl jsem však za oknem Pernillu. Stála na špičkách a snažila se nahlížet do nálevny, jenže do okna se opíralo zapadající slunce.

Otevřel jsem dveře a gestem ruky jsem dívku pozval dovnitř. Poslechla, vešla za mnou, usedla na barstoličku a poručila si coke. Vyhrnula se jí sukně a objevila se kolena. Buď je měla sexuálně velice lákavá, nebo to bylo příliš stouplou hladinou.

Zeptal jsem se:

„Co jste si udělali s Jacquesem?“

Neznělo to takhle střízlivě, neboť jsem přitom škytl.

„On – vám o mně říkal – škaredé věci?“

I buličí oči měly náhle sex‑appeal.

„Well – nechválil příliš vaše intelektuální schopnosti.“

„On si o mně myslí, že jsem pitomá kráva (stupid cow), a říkal to i vám, že?“

Zalhal jsem:

„Takový výraz nevypustil z úst.“

„Tak proč –“ skoro vykřikla, nebo tu větu aspoň načala zvýšeným hlasem. Jenže ji nedokončila. Z mužské místnosti se vypotácel Saint‑Dupuis, uviděl nás, a zahnul k baru. Dostal jsem strach, že dá Pernille facku, ale vliv života v anglosaském prostředí ho umírnil. Řekl pouze:

„Ty…“

Pak se otočil a na vratkých nohách se vzdálil z Lame Duck.

„Já jsem s ním nic neměla!“ pravila Pernille a spustila moldánky.

S kusem hovězího? Se Saint‑Dupuisem? Váhal jsem, jak se jí na to zeptat. Moldánky spustily naplno, pak spolkla slzy a řekla:

„On si to vyložil špatně!“

„Co?“ Efekt otázky poškodilo nové škytnutí. Buličí oči zkrásnělé slzami na mě pohlédly, odhadly mě a rozhodly proti svěřování.

„Je to pitomej francouzskej katolík!“

Pernille se svezla ze stoličky a vyběhla z krčmy. Coke zůstala na pultu netknutá. Nebránil jsem jí, ve svém stavu jsem ani nemohl. Vybojoval jsem a prohrál další kratičký boj. Ale zařekl jsem se, že bude poslední, tak jsem si sklenku šetřil.

A ponořil jsem se v úvahu. Slunce za oknem už napůl spolkl horizont edenvaleských kopců. Jasně jsem si vybavil Saint‑Dupuise v rosendaleské synagóze s jarmulkou na hlavě, jenže já ji tam měl taky. Půjčovala se hostům. Saint‑Dupuis se však modlil. Anebo se mi to jen zdálo? Nebo se před Islanďankou vydává za katolíka? Islanďani snad ale nemají rasové předsudky.

Přemýšlel jsem, pokud mi to šlo. Van Gossenova rodinka s Wassermanem v závěsu prošla kolem mě a Van Gossen se zastavil.

„Půjdeš na přednášku?“

Otázka se týkala harvardského učence a jeho „Poznámek k textologické kritice kvartového vydání“.

„Sure,“ řekl jsem. „Jenom si ještě musím někam zavolat.“ To proto, aby na mě nečekali. Vsedě na mně nebyla whiska tak vidět.

Nakonec jsem však na přednášku šel. Aby si dobrák Van Gossen neudělal u mého jména čárku? Ne, toho dědictví ze staré země jsem se už zbavil. Prostě jsem svého dobrého šéfa nechtěl zklamat, když se na textologickou kritiku tak těšil.

Tak jsem tam seděl v zadní řadě, co říkal harvardský učenec, mi šlo jedním uchem tam, a nevadilo to, protože bych tomu stejně málo rozuměl. Myslel jsem na svoje věci a jako obvykle přišla mi na mysl Irena a jiná povídka.

Jejím autorem jsem byl já a podle požadavků postmodernistických kritiků byla jistě zcela nezajímavá. Přesto Irenu zajímala. Ne že bych jí text půjčil. Vyčenichal ho Bertík Moutelíků, který do Ireny byl taky udělaný a snažil se jí imponovat sportovními výkony, neboť správně odhadl, že ty na ni zapůsobí spíš než moje dudání na tenorsaxofon. Jeho sportovní výkony byly však toho druhu, že se před Irenou spíš shodil. Tak se aspoň snažil shodit i ostatní uchazeče o přízeň té čarodějky z pískovcových skal. U mě se mu to mimořádně zdařilo.

Povídku mi zveřejnili v nedělní příloze Českého slova, kde byl redaktorem bratr manželky mého biřmovacího kmotra. Ten bez mého vědomí provedl nějaké emendace, a zejména jistým způsobem velice zvýraznil konec. Musel jsem si přiznat, že jeho konec je silnější než můj, jenže já ho tak silný mít nechtěl. Krátce a dobře, v přepracování bráchy ženy mého kmotra nešla povídka interpretovat jinak, než že mladík jménem Přemek s dívkou jménem Isabella v chatě ve skalách přezvaných na Opraš v noci po výstupu na jehlu přejmenovanou Prsteník s partou horolezců, mezi nimiž byl i vypravěč povídky překřtěný na Sammyho – jak to říct? „Dělat lásku“ se tehdy neužívalo, ale přesně to Přemek a Isabella v té chatě spolu dělali. Navíc jsem opus velice neopatrně podepsal pseudonymem, pod nímž mi v Kosteleckých listech otiskli ódu na lezení na skály, kterou Irena po výstupu na tu jehlu ve skutečnosti známou jako Ukazovák posměšně a hodně nahlas recitovala směrem k úpatí. Tam jsem ponuře seděl já, neboť jsem se o výstup pokusil, ale brzo jsem jej vzdal. Bertík si to pitomé pseudonymum – Josef Krátký – pamatoval a podstrčil České slovo Ireně při náboženství.

To jsem ovšem nevěděl, protože jsem chodil o dvě třídy výš. Irena na mě čekala před školou. Něco takového jsem předtím nezažil, ale tušil jsem, že nic dobrého to nevěstí.

Irena řekla:

„Berta Moutelíků mi dal Český slovo.“

„Jo?“

Musel jsem zrudnout, neboť jsem pocítil silné horko ve tvářích.

„Jo. Nedělní přílohu.“

„Ireno, já to nenapsal! Já –“

„Tak kdo to napsal? Že by se v Kostelci eště někdo podepisoval na svoje výtvory Josef Krátký?“

„No to ne. Ale von mi to přepsal.“

„Kdo?“

„Ten redaktor. Já to tam neměl takhle na plný pecky.“

Tím jsem si příliš nepomoh. Irena na mě dlouze pohlédla očima barvy bílé kávy, v nichž pluly jarní obláčky. Proud z gymplu se už vytratil, stáli jsme před školou sami. Kolem přešel Bivoj a podíval se Ireně na zadek. Já to viděl, ale ona ne, protože Bivoj ji obešel zezadu. Bivoj viděl, že já jsem to viděl, a dělal, že si toho nevšiml. Lacan, jak by řekl – o tu dlouhou řadu let později – Freddie Hamilton.

„Tak jaks to napsal?“ zeptala se Irena jako inkvizitor.

„No –“ Že jsem to tam měl jen subliminálně, by mi nepomohlo vůbec. Mimoto jsem to slovo tenkrát neznal. „Já – ten konec jsem tam neměl –“

„A jakejs tam teda měl?“

„Podle pravdy… víceméně. Že ten Dan – Sammy, když vylezou na vršek, se – se odváže – a – a spadne – a – a – zabije se…“

„Nepovídej, žes napsal takový melodrámo. Já tě znám!“

„Já na ten Ukazovák ani nevylez.“

„Protože spads už před první karabinkou. Nanejvejš sis nabil.“

Pak si uvědomila, že její literární analýza k ničemu nevede.

„A nezamlouvej to! Jaks to tam teda měl, kdyžs to tam neměl na plný pecky?“

„Já to tam vůbec neměl!“

„Co ‚to‘?“

„No – jak mi to tam ten redaktor připsal…“

Kávové oči zkoumaly mou duši. Irena mě, jako vždycky, prokoukla.

„Povídali, že mu hráli!“ vytáhla ten pěkný idiom ze své bohaté zásoby lidových rčení. „Měls to tam! Nanejvejš ti to slohově upravil. A to sotva. Slohy ty píšeš dobrý.“

„Neměl –“

„Lež jako věž!“ vybrala jiný idiom ze zásobnice. „Daníčku, nelži! Ale že seš takovej sprosťák, to sem si nemyslela!“

„Nejsem, Ireno! Von mi to ten redaktor –“

„A pozorovatel seš na spisovatele mizernej,“ pravila. „Na tý chatě k ničemu nedošlo!“

„Já vím, Ireno. Ty bys přeci –“

„To bylo až o měsíc pozdějc, a ne na skálách. Na skálách! To zrovna! Abyste to kluci všude roztroubili!“

A otočila se, kráčela ve svých krátkých šatech – dnes by jim řekli „sexy“ – a na svých sportovních nohách, o nichž by dnes řekli totéž, pryč ode mne. Ze školy přeběhla kolem její sestra a posměšně na mě zavolala: „Ahoj, Daníčku!“ Tak mi ovšem říkala jenom Irena, a potom taky Marie, ale ne Alena. Proto jsem věděl, že se mi posmívá.

Než jsem si Ireninu informaci srovnal v hlavě, byla pryč.

A teď jsem si na textologickém pozadí v Edenvaleské koleji na ten dávný čas vzpomněl.

Michael Schomstein mi potvrdil, že Saint‑Dupuisova účast v rosedaleské synagóze byla pouze pohostinská – jedna bat micva byla dcera jeho bratra, oženěného do židovské komunity – a jarmulku mu stejně jako mně půjčil šámus.

V sobotu jsem se šel podívat na zápas Edenvaleských drtičů kostí s týmem Brockovy univerzity, který se neimaginativně jmenoval Brock University. Lacrosse jsem nikdy předtím neviděl a nepochopil jsem, proč vůbec někdo tak surovou hru hraje. Jenže mě na ni nepřivedl sportovní zájem.

Nejmíň tři surovci ozvláštnění helmicemi odpovídali výrazu z detektivky. Pak jsem si všiml, že v rohu hřiště se na zápas dívá Wendy. Stála tam s Jake Wassermanem, takže to nemohlo být rande; předevčírem se přece Wasserman držel za ruku s překrásnou Beatrix Van Gossenovou. Wendy si mě všimla a zamávala. O přestávce jsem šel k pojízdnému stánku s občerstvením a Wendy tam stála sama. Wasserman asi musel močit.

„Vás jsem tu ještě neviděla, sire,“ pozdravila mě, jak bylo jejím milým zvykem, jásavě a přátelsky.

„Nejsem tu ze zájmu o tento barbarský sport.“

„Já vím, proč tu jste. S támhletím chodím já,“ ukázala na jeden z kusů hovězího, kteří se na hráčské lavičce osvěžovali softdrinky.

Pominul jsem dnešní účast Wassermana, snad jenom pohostinskou, a v duchu jsem dal Wendy áčko za pozorovatelskou schopnost, ačkoliv jako spisovatelka za moc nestála. Spíš za nic. „Takže slečna Gunnarsdóttirová chodí s jedním z támhletěch dvou.“

„Nechodí,“ pravila moje informátorka. „On se jí ani nelíbí.“

„Který to je?“

Wendy se zadívala k lavici hráčů.

„Ten blonďák, co vypadá jako Schwarzenegger, jenže je blonďák.“ Blonďák si sundal helmu, a já ho poznal. Byl to Bill Sanchéz.

„Ale jako modelu ho použila?“ prohlížel jsem si svého urostlého někdejšího posluchače.

„No ano. On je Jacques katolík, ale spíš je, jak říká Jake –“

Zmlkla a viditelně se proměnila. Přes hřiště k nám klusal její kus hovězího a Wendy metamorfozovala v koketku. Od záchodků se loudal Jake Wasserman.

Jak říká Wasserman katolíku Saint‑Dupuisovi, jsem se nedozvěděl.

Na hřišti se objevila překrásná Beatrix Van Gossenová, připojila se k Jakeovi a k Wendy a hned nato zápas pokračoval. Blonďatý Sanchéz přerazil jednomu hráči Brockovy univezity nohu a na oplátku jeden spoluhráč zmrzačeného přetáhl Wendin kus hovězího pálkou přes obličej, takže obr se svalil a do papírového kapesníku smrkal roztříštěnou kost. Hra prvních národů (First Nations) mě přestala zajímat. Obě holky se bavily o vyhlídkách Edenvaleských gepardek (Edenvale Cheetahs) na nastávajícím utkání v pozemním hokeji s Kobylkami (Grasshoppers) z Waterlooské univerzity. Wasserman jim oběma přizvukoval a chvílemi jednu, chvílemi druhou a chvílemi obě bral kolem pasu, takže co tu přesně pohledával, jsem nezjistil. Nebylo ani vyhlídek, že bych se doslechl, jak říká Saint‑Dupuisovi. Odložil jsem to na jindy a jel jsem autobusem na hlavní kampus.

Večer se leskl v pozlacených mrakodrapech torontského downtownu, posuvná střecha skydomu se zrovna rozevírala, jako když…

… zase vzpomínka. Tentokráte na Marii Dreslerovou. Jak jsem ji na Pittermanovic chatě chtěl opít, ale opila ona mě, protože zjistila, že já v čaji nic nemám, kdežto její čaj je rozředěný rum, a donutila mě obrátit tu cuba libre do sebe. To byl konec mé erotické podnikavosti. Takže Rosťa neměl pravdu, když mě druhý den našel na chatě s velice těžkou kocovinou a řekl mi, abych fakt, že jsem s Irenou tu noc nic neměl (Myslel si, že jsem na chatě měl Irenu, a já ho přitom nechal. Za Irenou on nepálil, kdežto u Marie jsme byli sokové. Nebo přesně řečeno, sdíleli jsme stejný osud. Jemu taky nedala. Nikdy.), nesváděl na Meinlův rum, když jsem nemrcouch…

Na kampusu se to jaro rozmohlo streakování, až se z něho stal závodní sport. Začalo nevinně: do malé posluchárny vpadl uprostřed přednášky naháč, často i ženského pohlaví. Než se kdo stačil vzpamatovat, prolétl místností a zmizel na chodbě. Postupně se běžecká dráha prodlužovala, až startující obíhali kolej kolem dokola. V té době už univerzita nepokládala ani mimomanželský sex za něco příčícího se kolejnímu kódu a morální arbitři z univerzitní rady (University Governing Council) váhali, jak hodnotit takové rajské chování. Potom se hambaté běhy začaly prodlužovat, zapisovaly se rekordy, pár podnikavců přijímalo peněžité sázky. Následovaly skupinové běhy, jichž se zúčastňovalo až třicet lidí obého pohlaví. Obrat nastal, když na anglikánské koleji sv. Hildy zjistila profesorka Howardová, že ji ve třídě očekává skupina vysvlečených studentek. Zděšená profesorka utíkala na principála koleje, jenž v mládí hrával profesionálně ve vaudevillech, ten se sice nerozčilil, ale věc vzal na schůzi univerzitní rady, kde žádal zákaz nahých sprintů a nahatosti vůbec. Ze sprintů se mezitím staly přespolní běhy.

Debata univerzitní rady se táhla skoro dva měsíce a přelila se z hádek za zavřenými dveřmi do všech kampusových časopisů. Šlo samozřejmě o svobodu a s ní spojenou prastarou otázku, kde tato věc začíná a kam až sahá, a tu nikdo nevyřešil. Pak se zjistilo, že na koedukační dormitoři Morrise Laughtona nutili streakeři k adamitskému běhu skupinu dívek, jež se hlásily k hnutí Znovuzrozených křesťanů (Newborn Christian). Místo morálně zmatených duchovních ujaly se jejich kauzy feministky a prohlásily streakování za agresivní formu mužského voyeurismu, ačkoliv adamitek bylo mnohem víc než mužů a většinou to byly nadšené dobrovolnice.

Překvapilo mě však, že ve Varsity zamítl nahatost profesor Gansebrat. Zda ho k tomu vedly mravy povinné v tehdy ještě existujícím Sovětském svazu, nebo snaha dostat feministky pod vliv Strany, jsem nevěděl. Spíš to druhé: Sovětský svaz byl v té době na kampuse už nepopulární.

Rada nakonec podlehla nátlaku a streakování zakázala. Zpestření kampusového života tak zaniklo.

Po kritickém rozdrcení svého díla přestala Pernille na můj seminář chodit a současně ztratil zájem i Saint–Dupuis. Ani v kanceláři už se neukázal.

Jednou jsem ho zahlédl s Pernillou u stolu v kafetérii. Něco jí ukazoval v tlusté knize, Pernille na něm visela očima, ale přitom se škrábala na lýtku, což Saint–Dupuis nemohl vidět. Pozoroval jsem taky, jak Pernille nervózně poposedává, a když Saint‑Dupuis na chvíli přestal s výkladem, aby se napil coca‑coly, docela zřetelně potlačila zívnutí.

Asi dva dny nato jsem na chodbě vrazil do Saint–Dupuise, jak se v pruhovaném dresu ubíral na trénink kolejního mužstva evropského fotbalu (soccer). Zeptal jsem se ho, proč na mě zanevřel. Popřel to a druhý den se skutečně objevil v kanceláři. Porokovali jsme o čerstvém zásahu proti svobodě streakování a Saint‑Dupuis sám zavedl řeč na Pernillu. Úsudek o Islanďance zmírnil, obsahově i terminologicky.

„Ta ženská je blázen. Vzala si do hlavy, že se bude specializovat na filozofii!“

„Viděl jsem vás nedávno v kafetérii –“

„To jsem se jí pokoušel objasnit rozdíl mezi indukcí a dedukcí. Psali na to téma polosemestrový (mid–term) test. Pochopitelně z něho dostala kuli. Proč si zapisuje filozofii, když má v hlavě vylízáno?“

„Proč ty jí pomáháš, když to má v hlavě tak vzduchoprázdné?“

Pokrčil rameny. Řekl jsem:

„Stejně je mi líto, že vypadla (dropped out) z mého semináře.“

„To se ti stýská po jejím býčím trusu (bullshit)? Nepochopí ani –“

V kanceláři se objevila Aimée Teopoulusová, kterou jsem pozval na konzultaci a zapomněl jsem na to. Saint‑Dupuis toho využil a vypařil se.

Ontarijské jaro se prudce schylovalo k létu a na fotbalovém hřišti, upraveném pro evropskou kopanou (před velká H pro americký fotbal postavili přenosné branky na soccer) zápolily spolu dvě pruhované jedenáctky. Na soccer jsem se pamatoval ze staré vlasti, sice jenom z televize, ale to mi stačilo, abych poznal, že se tu hraje asi tak šestá liga. Skupiny mladíků pobíhaly v houfu za míčem, jako kdyby hráli rugby (většinou je rovněž hráli) nebo spíš zvrhlost, v niž dva staré dobré britské sporty zfúzovaly na tomto kontinentu a ukradli pro to staré dobré britské slovo football. Na jejich snahu se dívaly celkem tři dívky, které asi patřily některým hráčům.

Šel jsem kolem Mark Housu, kde byl fakultní klub (Faculty Club), podél severní strany hřiště ke kampusovému knihkupectví a koukal jsem po hráčích. Centrforvarda modře pruhovaných hrál Saint‑Dupuis, se zuřivou energií, již mařila neschopnost trefit se kopačkou do míče. Z opačné strany kráčel podél hřiště profesor Gansebrat a neustále se rozhlížel. Nevypadalo to, že má zájem o hru. Spíš jako by někoho hledal.

Minul jsem ho, pozdravili jsme se dvojím „Hi – Hi“, jakému se říká odměřené, a já zahnul kolem rohu hřiště na jih. Na chvilku mě oslepilo krásně zářící slunce a zavalil mě prudký pocit štěstí: že jsem v Kanadě, že semestr za týden končí, že nastanou dlouhé univerzitní prázdniny, jež strávím zčásti na Cozumelu, zčásti psaním detektivky, kterou vykážu jako vědecké bádání (research). Z centra paprsků znemožňujících vizuální orientaci jsem zaslechl dívčí hlas:

„Sire!“

Zaclonil jsem si oči rukou, rozhlédl jsem se, a opět hlas:

„Sire!“

Pak jsem v pootevřených vrátkách kůlny na nářadí uviděl blond hlavu Pernilly Gunnarsdóttirové.

„Co to tam děláte?“

Pernille přivřela dvířka, takže dál mluvila jen škvírou.

„Sire, ještě tam obchází profesor Gansebrat?“

Rozhlédl jsem se. Gansebrat se mezitím obrátil a pomalu kráčel směrem k rohu hřiště, který já před chvilkou obešel.

„Ano,“ řekl jsem.

Škvíra se zúžila, hlas se úzkostně zeptal:

„Jde sem?“

Gansebrat se na rohu zastavil, otočil se a pomalu se ubíral zpátky. Přitom se pořád všelijak rozhlížel a ohlížel.

„Ne, jde na druhý konec hřiště.“

Přistoupil jsem k vrátkům a zkusil jsem je otevřít. Pernille je však pevně držela přivřené.

„Prosím vás, mohl byste pro mě něco udělat?“

„Jestli mohu, udělám to.“

„Sire, jděte prosím vás na jižní stranu hřiště. Je tam takový malý stan –“

Opravdu tam byl. Bílý a maličký.

„Já tam mám šaty,“ řekl hlas. „Mohl byste mi je přinést?“

Situace mně začínala zajímat. Rozednívalo se mi.

„Vy jste streakovala?“

„Well…“

„Tak proč si nedoběhnete pro šaty sama?“

„On profesor Gansebrat vyšel zrovna z Mark Housu. Já jsem mu utekla, ale on za mnou volal – a teď mě tam vyhlíží –“

Napadlo mě, zda tam Gansebrat obchází proto, aby splnil povinnost pedagoga, jenž přistihl studentku při činu odporujícím platnému kódu chování, anebo proto, že se na ni chce kouknout. Došel jsem k závěru, že to asi dělá z obou důvodů. Patřil k lidem zvláštního ražení.

„O.K.“ řekl jsem. „Tak se zavřete. Já na vás zaťukám. Jako S.O.S. Tři krátké, tři dlouhé, tři krátké.“

„Děkuju vám, sire.“

Vrátka zaklapla.

Vydal jsem se podél západní strany hřiště na jih, a zrovna když jsem zahnul kolem rohu na východ, abych se dostal k Pernillinu stanu, odpískali zápas. Modře pruhovaní ze sebe vydali jakýsi krátký ryk a začali se loudat na jih, kde měli šatny. V cestě jim stál Pernillin malý stan, který obcházeli.

Došel jsem ke stanu. Propocený Saint‑Dupuis se loudal proti mně.

„Jacquesi,“ řekl jsem skoro šeptem. „Něco ti potřebuju říct.“

Saint‑Dupuis se zastavil. Přistoupil jsem ke stanu a rozhrnul jsem chlopně.

„Vlez dovnitř!“

Poslechl a já ho následoval. Dva se do stanu sotva vešli. Museli jsme se posadit s koleny u brady. Než se usadil, odstrčil Saint‑Dupuis hromádku šatstva, aby si na ni nesedl. Věděl jsem samozřejmě, co je to za šatstvo, a sebral jsem je ze země. Zpod zmuchlané týšértky vykoukl bílý kus oděvu, jaký muži nenosí.

„Podívej,“ zašeptal jsem. „Odnes tohle za branku na západní straně hřiště. V kůlně na nářadí je Pernille Gunnarsdóttirová. Já jí to přinést nemůžu. Kdyby mě s ní uviděl Gansebrat, moh bych skončit u důstojnice pro pohlavní harašení.“

Saint‑Dupuis vzal šatstvo ode mě a zaklel:

„Píča! Potřebuje streakovat!“

„Tys ji viděl?“

„Kličkovala mezi náma přes hřiště. Pak se někam ztratila.“

„Gansebrat ji začal honit. Schovala se do té kůlny.“

„Koleduje si o vyhazov ze školy, píča,“ řekl, ale vstal, zmačkal šatstvo do malé koule, ženské části zabalil do unisexové týšértky a vypadl ze stanu.

Vylezl jsem taky a díval jsem se, jak v lehkém pruhovaném odění kráčí ke kůlně na nářadí.

Profesor Gansebrat si zastínil oči a podezíravě zazíral na Saint‑Dupuise. Ten však obešel kůlnu a zmizel.

V ní.

Naplnil mě hřejivý pocit splněné povinnosti a šel jsem na whisku do Lame Duck. Tam jsem se přiopil s Wendy a s jejím kusem hovězího, který měl hlavu zafačovanou tak, že mu koukaly jen oči a whisku pil stéblem prostrčeným skrz dírku v místech, kde asi měl ústa.

Krásné prázdniny rychle utekly, stihl jsem Cozumel i detektivku, a když jsem se vrátil na kolej, čekala mě v kanceláři kupa korespondence. Jak jsem se jí probíral, ukázala se Wendy. Po krátkých referátech na téma, jak jsme se měli o prázdninách (byla doma v Peterborough), jsem se zeptal:

„Co dělá tvůj kus hovězího?“

„Kdože?“

Zřejmě se jí „Tvůrčí psaní“ už docela vypařilo z hlavy.

„No ten lacrossák.“

„Ten?“ pravila, jako by mluvila o nějakém zcela bezvýznamném prastrýci. „To už mě přešlo.“

„Ale!“

Wendy se zasmála.

„On měl křivej nos, pamatujete se? Uhnutej doleva.“

„Moc jsem si ho neprohlížel.“

„No měl. A jak mu ten nos rozbil Herman Shanks z Brockovy univerzity, tak si na něm dal udělat plastickou operaci. Narovnali mu ho a mě to přešlo. Pamatujete se na Ligeiu? Jak jste nám to citoval? A pořád jste nám vykládal, jak měla ta vaše girlfrendka nohy do o –“

„Ligeia“ byla zřejmě to jediné, co si z „Tvůrčího psaní“ pamatovala, a to ještě jen proto, že jsem z pedagogických důvodů použil jako příklad pravdivosti Poeovy ideje Ireniny končetiny.

Zacitoval jsem:

„Není opravdové krásy bez nějaké zvláštnosti v proporcích?“ (There is no exquisite beauty without some strangeness in the proportion.)

„No to.“

„Jestlipak si pamatujete – třeba… narativní formy tak dobře jako tohle, McFaddenová?“

Wendy udělala obličej a vztyčila palec:

„Vševědoucí vypravěč – pak je – jak se to jmenuje –“ a nevěděla.

Upoutal ji cíp nějakého dopisu ve štosu na mém psacím stole.

„Taky vám to poslali?“

„Co?“

„Tohle.“

Vytáhla dopis. Byla to velice luxusní (fancy) obálka, v jakých se posílají procovská svatební oznámení.

„Už jsem si myslela, že se k tomu nerozhoupe,“ pravila. „Ona z toho byla vyloženě nemocná. A on byl takový –“

Řekla to slovo, co o mně užil kdysi, před mnoha a mnoha lety, Rosťa Pitterman na chatě, kde mě večer předtím zlomyslně opila Marie Dreslerová.

Napadlo mě – kdyby si Irena byla dala své poněkud do hokejky stavěné sexy nohy nějakou plastickou operací narovnat –, jestli by mě to taky přešlo?

Nepřešlo. Takové lásky má člověk na celý život.

Toronto 1994–95

[1] Slovník Academie uvádí pro broad „ženská, rajda, coura“. Peprníkův Slovník amerikanismů „ženská, buchta, štětka“. Podle Random House Dictionary to znamená „a woman, a promiscuous woman“. New World Dictionary definuje výraz jako „a woman; a vulgar term of contempt", a konečně The Bias‑Free Word Finder (Nepředsudečný vyhledávač slov) Rosalie Maggiové kategoricky říká: „broad (woman) – no“. Slovo cunt tato normativní příručka vůbec nezná: z toho soudím, že pokud jde o feministickou lingvistiku, není proti němu námitek.

Josef Škvorecký

Povídky z rajského údolí

Edice E-knihovna

Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 28. 4. 2017

ISBN 978-80-7532-761-1 (html)