Pulchra

I.
Planeta s růžovou korónkou

Druhý den poté, co jsme se zkratkou dostali do naší oblasti, objevil se u mě hned ráno Ben. Vešel mlčky, ale neměl ten svůj výraz, kterým mi vždycky zkazil náladu.

Sedl si vedle mě.

„Něco ti ukážu.“

Na obrazovce přiblížil obraz zahnědlého asteroidu. Hezká podívaná na ně většinou není, ale tenhle vypadal obzvlášť nepěkně. Ben zamkl obraz a zvětšil jej. Kus zmačkaného papíru, potřísněný zelenavou omáčkou. Zvedl se mi žaludek.

„Letí do kolize,“ řekl Ben. „Kalkulaci sem protáh kompjůtrem třikrát a ještě sem řek Martinovi. Je správná.“

Zavřela jsem oči. Ben řekl:

„Je větší než půlka Měsíce.“

Pootevřela jsem oči, asteroid mi znova zvedl žaludek. Řekla jsem:

„Kdy tam bude?“

„Asi půl hodiny před náma,“ pravil Ben a mlčel. Pak: „Ukázal sem to nejdřív tobě. Co tomu řikáš?“

„Věděl o tom Duncan?“

„Co myslíš?“

To bylo před skoro dvěma měsíci. Loučili jsme se s Duncanem, s Geraldinou, s Pernillkou, s celým štábem observatoře: „Nashledanou!“ My i oni. Jenom Duncan pozdravil: „Sbohem.“

Věděl to? Pulchra byl přece Jeho druhý pokus. Co to znamená?

„Jdi s tím k Patrickovi,“ vybídla jsem Bena. Sotva zmizel, ještě jsem zvětšila obraz. Po zmačkaném papíru – věděla jsem, že je to železo – se rozlézal hnis.

* * *

Nebyla to zásluha nějakého mého zvláštního nadání, mít oči otevřené a pozorně naslouchat. Strejček byl však poslední Mohykán. V New Yorku byl biskup a jeden stařičký kaplan, fary ale fungovaly už jen v několika velkoměstech v Evropě. U nás jen sem tam na Jihu, v Alabamě, v Georgii, přežívalo na venkově pár baptistických kongregací, většinou černých. Jinak nic. Spíš než služby boží byly jejich bohoslužby turistická atrakce. Stejná atrakce bylo pár kazatelů na obrazovkách, kteří citovali bibli. Četl ji někdo? To jsem nevěděla.

Myslím – kromě strejčka.

Místo v Patrickově expedici jsem si musela vybojovat. Konkurence byla velká, ale vybrali mě. Později mi Patrick řekl, že takové názory v životě neslyšel. Ale nebyla to moje zásluha. Strejček Anastáz byl to jediné, co jsem na světě obdivovala. Všechno myslel vážně. Jiného takového jsem neznala.

* * *

To bylo v devítce. Zezadu mi položil ruce na prsa Ben. Už jsem měla prsa.

„Nech si to!“ ucukla jsem vztekle, vzala jsem ho za malíčky a musel mě pustit. Jenže mi při tom upadly brejle na zem a Ben se k nim dostal dřív než já.

„Dej to sem!“

Nasadil si brejle na nos a uhnul hlavou.

„Hele, hele, Magdalénko!“ pravil ironicky a uhýbal hlavou. Byl o dvě hlavy vyšší než já, nemohla jsem na brejle dosáhnout.

„Dej mi je, Bene! A nech si to!“

Ben řekl jako zamyšleně, ale vážně to nemyslel:

„To je divný. Buď sem krátkozrakej, nebo mám astigmatismus…“

„Vrať mi je, Bene!“

„Protože skrz ty tvý brejle,“ sundal si je, „vidim úplně normálně. Jako bez nich. A ve vobouch případech seš sexy, Magdo!“

Podařilo se mi vyškubnout mu brejle z ruky. Už se nebránil.

„Trhni si nohou!“ Vyplázla jsem na něj jazyk a utíkala pryč.

„Tomu nerozumim!“ zavolal za mnou posměšně. „Rozumíš tomu?“

Vběhla jsem do dívčí šatny a lomcoval mnou vztek. Vztek, ne hnus. Ben se mi docela líbil. Jenže byl stejný. A strejček by mi vyčítal.

* * *

Rodiče zmizeli, když mi byly tři roky. Čekala jsem na ně u tety Bernardy. Měli se vrátit pět let po startu, ale když se dostali do Moorovy konstelace, Centrum s nimi ztratilo kontakt. Nikdy se nevysvětlilo proč. V předvečer zmizení bylo všechno v pořádku, Robertson pouze potvrdil lokaci, pak se něco stalo a Robertsonova loď s celou expedicí se vypařila.

Od tety Bernardy jsem se to dozvěděla, když mi bylo šest. Na rodiče jsem mezitím zapomněla, na otce úplně. Když jsem zavřela oči, viděla jsem mamku. Byla blond jako já, divně průhledná, nic se ve mně nepohnulo. Teta Bernarda pravila:

„Tvoje mamka jsem teď já. Taťku nemáš.“

„O.K.“

Snad jsem tetě měla říct ještě něco, nic mě nenapadlo. O půl roku později se tetička zabila ve skrumáži šestnácti automobilů na autostrádě Chicago-New York. Z celé rodiny jsem zůstala jen já a strejček Anastáz.

Později mi řekl, že za mě musel zaplatit. To mi už bylo deset.

„Zaplatit? Komu?“

Strejček se usmál. Měl tvář jako měsíc a v ní červený nos jako vyhynulá opice, o které jsme se učili v paleontce. A velice laskavě se usmíval. Jinak to nedovedl.

„Inu, přesně řečeno, Magdalénko, podplatil jsem správného člověka v Adopcích. Stálas tisíc dolarů.“

„Tolik?“

„Vlastněs mě přišla lacino,“ strejček se nepřestával laskavě usmívat. „Měl jsem u toho člověka protekci. On totiž jednou v antikvariátě našel výtisk Nového Zákona z poloviny třetího tisíciletí a myslel si, že je to právnická příručka. Vestoje přečetl pár stránek a – no, jako když rybář lapí rybu na udici. Na Adopcích uviděl můj kolárek a zeptal se, kde se taková košile dostane. Sám byl samé Gucci Pucci, nebo co, a já mu řekl, co kolárek znamená. Tak se mě nejdřív vyptával a potom ke mně začal chodit,“ strejček se zachechtal, „vlastně na katechismus. Přečetli jsme epištoly, Skutky apoštolské, ale než jsme se ve Zjevení sv. Jana dostali k šesté kapitole, kdosi ho zavraždil.“ Strejček vzdychl. „Pak vraha chytli a odseděl si dva roky. Teď sedí znova, zase za vraždu, a protože to udělal už počtvrté, vyfasoval čtyři.“

„Já se u tebe odpracuju, strejčku,“ řekla jsem. „Budu ti dělat kostelnici, když pan Burnaby teď zemřel.“

A taky jsem ji dělala. I ministrantku. K přijímání chodili tři věřící, všichni starší než strejček: paní Piccoli, pan Vasquéz a paní Moreau.

V neděli byl kostel plný jako v Alabamě. Turisti.

Všechny tři komunikanty strejček přežil. Když umřel ten poslední, chodili do kostela už jenom turisti.

* * *

Klony obvykle posílali do jiné školy, ale úředník na Školském úřadě byl asi lajdák, nebo se nakouřil, a tak Henrik s Erikem seděli v jedné třídě s námi. Všimla jsem si, že spolu nikdy nemluví. Vypadali stejně, oba jako kdyby je postavili do voskového muzea Madame Tussaudové.

O velké přestávce jsem si sedla se sendvičem k Henrikovi. Jedl nízkotučný jogurt.

„Proč se nikdy nebavíš s Erikem?“ řekla jsem mu. „Myslela jsem, že dvojčata jsou nerozlučný. Vy ani nesedíte v jedný lavici.“

„Nejsme dvojčata!“ zavrčel Henrik.

„No, já vím, ale…“

Z ničehož nic Henrik vybuchl:

„Jak se s nim mám bavit? Nebo von se mnou! Nevíš? Vopakuje všechno, co řeknu já! I otázky! Nikdy mi nevodpoví.“

„A ty mu odpovíš?“

Vztekle zahodil kelímek od jogurtu do tréninkového koše na basket, kelímek propadl na zem. Henrik se hned vzpamatoval, šel ho zvednout a pak ho strčil do nádoby na odpadky. Když se vrátil, řekl pořád nabručeně, ale taky jako by z toho byl – snad zoufalý? Bezmocný?

„No nevodpovim. To je právě to. My se prostě bavit nedokážem! I dybysme nevimjak chtěli!“

„Byls u psychiatra?“ zeptala jsem se. Ve škole jsme jich měli čtyřicet.

Podíval se na mě, zaťukal si na čelo a řekl: „Nejsi blbá? Mám se nechat zavřít do výzkumu?“

* * *

Ten týden, kdy mě konečně pozvali ke konkursu, Kongres zrovna zahájil debatu o legalizaci nekrofilie. Hned první den schválili návrh na zařazení do kategorie volby, nikoli deviace. Nyní probírali dodatek, aby lidé, kteří své mrtvoly dávají k dispozici lékařskému výzkumu, měli možnost odkázat je nejen doktorům, ale taky těm, kteří si zvolili nekrofilii za svůj způsob pohlavního života. Mělo se tím zabránit vraždám způsobeným legalizací volby. Patrickovi jsem řekla, co si o tom myslím.

Za tři roky nato jsem ležela ve startovním lůžku J. B. Templetona a opakovala si v duchu pořád dokola: „Sbohem, Země!“, až Patrickův hlas oznámil, že jsme na cestě. To už jsem o Patrickovi věděla hodně. I o jeho manželce Peggy a o jejich pěti dětech. Nebyla to paterčata, ale kdyby mezi nimi nebyly roční rozdíly, nedalo by se to poznat.

Teď, na cestě zpátky, jsem hleděla na asteroid, v uších Duncanovo „Sbohem!“.

* * *

Bůh mi dal krásu, stačí se podívat, říkal strejček, a pokaždé se na mě zkoumavě podíval.

O něm to říct nešlo, ale já byla nešťastná, že se mu nepodobám. Po jeho smrti, i dávno před ní, když jsem s ním každý den ráno chodila do barevného šera naší katedrály a přisluhovala mu při mši. Svět jsem viděla jeho očima. Byl jiný než svět spolužáků v devítce McDonaldovy veřejné. Strejček byl tlustý, maličký a měl červený nos jako ta vymřelá opice. A byl krásný. Nemohla jsem přijít na to proč. Když jsem se ptala jednoho z mcdonaldských psychologů, nevěděl, co myslím. Tak mi došlo, že strejčkovu krásu by mi nikdo nevysvětlil, i kdybych se ptala. Nikdo ji ani neviděl.

Moje krása, ta, co se stačí podívat, byla všude. Obvykle zdokonalená kosmetikou nebo přímo vyrobená plastickým chirurgem.

* * *

Zpočátku jsem ve škole zaváděla řeč na věci, které mě učil strejček. Na Boha. Jenže nikdo nechápal, o čem mluvím. Učitel biologie se zeptal:

„Kdes na to přišla?“

Vysvětlila jsem mu, že mi o něm vypráví strýček. Učitel užasl, a když jsem mu sdělila, že strýček Anastáz je katolický kněz, v Chicagu poslední, zeptal se mě, jestli ho zaměstnává ministerstvo turistiky. Řekla jsem mu, že strýček hraje na burze, a on zdvihl obočí a pravil:

„Dobře se uč a sama objevíš, že je to nesmysl.“

To mi bylo dvanáct. Strejček umřel den po mých sedmnáctých narozeninách. Nikdy jsem se nedozvěděla, proč to měl být nesmysl.

* * *

„Mě stvořila – jestli tomu tak chceš řikat – společnost Cloning Limited,“ pravil Henrik Latour, co seděl v lavici vedle mě.

„Houby Cloning Limited,“ odsekla jsem. „Stvořil tě Bůh, jako mě. Jenom tvoje stvoření je z druhý ruky. Ale On stvořil všechno, víš?“

„Nevim,“ řekl Henrik. „Nepotřebovala bys spíš ty k psychiatrovi?“

Tak jsem přestala.

* * *

V Henrikově obličeji a postavě nebylo stopy po nějaké úchylce od modelu, podle něhož byla střižena uniforma. Nosili ji všichni, aspoň ti krásní. Mě začaly zajímat spolužačky (bylo jich málo), s jejichž ohyzdností si chirurgové nevěděli rady. Schválně jsem nosila drátěné brýle a v nich obyčejné sklo, abych se s nimi mohla skamarádit. Jenže mluvily jako všechny ostatní. Všechny prahly po Vztahu. Láska, to jsem od nich nikdy neslyšela. Od nikoho ve škole. Jenom doma od strejčka, když mi četl třináctou kapitolu Prvního listu sv. Pavla Korintským.

„Tady to ale neznamená,“ pravil, „co je nejkrásnější mezi mužem a ženou, Magdalénko. Tady –“

„Vztah?“ skočila jsem mu do řeči. Divně na mě pohlédl a řekl:

„Vztah je jenom obecné slovo. Láska je vztah zvláštní. Je to víc než vztah.“

Vzpomněla jsem si na strejčka, to už byl mrtvý, když jsem u zkoušky na Astronautickou akademii uviděla Patricka.

Ale ve škole se tomu říkalo vždycky jen Vztah. Dobrý, nebo špatný. O klucích místo Líbí se mi se říkalo: Je obrovskej! Nikdy Ano, pokaždé Absolutně! Nikdo snad neznal nic než superlativy. A holky jako kluci, za vším obscenity, jak tomu říkala slečna Clemmová, kterou jsme měli na američtinu. Nikdo ji neposlouchal. Máte s nimi šetřit! Nic ostřejšího nikdy neřekla.

Všichni a všechny. Všechny jako kdyby se nabiflovaly jedinou roli v mizerné hře. I ty, co si s nima chirurg nevěděl rady. A strejčkovi se nepodobaly. Odříkávaly dobře naučenou roli ve špatné frašce. Kvůli nim se o mně začaly ve škole šířit řeči.

Unikla jsem tomu až po letech konkursem, a tím láskou. Taky jsem brzy poznala, že Patrick nosí uniformu jen do práce, anebo když je s rodinou. Přede mnou ji svlékal. Nebyl krásný jako strejček, ale taky ne jenom jako spolužáci. Živí, i ti, co je vyrobila Cloning Limited.

* * *

Cílem expedice byla planeta A10E749-O-119-E-09P v galaxii C. D. Snodgrasse, protože na bioscreenu se občas objevovala slaboučká růžová koróna. Pokaždé sice opět vybledla, jenže jinde v našem vesmíru takový jev nikdy nikdo nezpozoroval. Nestálá růžová korónka mohla znamenat, že v našem prostoru není Země jediná planeta, na které je život. Já jsem doufala, že je to omyl. Strejček by to asi vysvětlit uměl, já ne. Jenom pokud jsme sami, umím si všechno vysvětlit.

Blížili jsme se k planetě A10E749-O-119-E-09P, jež na nás občas růžově zamrkala. Měla jsem z toho strach.

* * *

Jméno Magdalena mi nedali naši, ale strejček. Naši mě do knihy narozených dali zapsat jako Marii, ale když mě strejček adoptoval, pokřtil mě a přidal jméno Magdalena. Marie Magdalena. Vysvětlil mi, že Magdalena byla třináctý apoštol.

To mi vrtalo hlavou. V žádném evangeliu jsem to nenašla. Tam bylo apoštolů vždycky dvanáct. Strejček se usmál a řekl:

„To byl takový svět, Magdalénko. Marie Magdalena, stejně jako všecky ostatní, s výjimkou Ježíšovy matky, nesly stigma Evina apetitu, víš? Podle evangelií bylo apoštolů dvanáct. Ale kdo napsal evangelia? Matouš, Marek, Lukáš, Jan. Z Marie Magdalénky udělali tichého partnera. Ačkoliv podle všech evangelií s Ním byla pečená vařená, ani slovo o tom, že při poslední večeři taky seděla u stolu. Prostě to tehdy nikoho ani nenapadlo.“

„No ale když –“

U dveří někdo zazvonil. Paní Piccoli. Strejček zapomněl, že se s ním vždycky v pátek chodí modlit růženec. Nedořekla jsem svou otázku. Chtěla jsem namítnout, že když evangelia napsali ti čtyři z božské inspirace, jak je možné, že Maří Magdalenu vzali takhle na hůl? Bůh přece vůči ženským předsudky nemá!

Jenže Eva. Patrně není předsudek říkat o ní, že byla mlsná.

Ale ten trest? Za jedno jabko? A k tomu jen nakousnuté, jinak ho celé snědl Adam. Aspoň myslím, jak znám kluky ze školy.

Strejček řekl:

„Ona věděla, že riskuje víc, než co kdo po ní bude riskovat. Než co kdo bude moct riskovat. O vyšší sázku potom už nikdo hrát nemoh.“

* * *

Skoro každý den a samozřejmě v neděli, kdy tam lomozili turisti, jsem byla v katedrále. Okna dávno nemytá, taky dost vytlučená, ale barevnou špínou vnikalo do tmy světlo. Po strejčkově smrti mě svět nakazil; bránila jsem se a v barevném světle zářícím tmou jsem se pokaždé ubránila. JE. I když obklopen bajkami a názory dávných dob, JE. A rozhodl i o zákonech, které odhlasoval Senát, i o tom klonování. O tom možná zlomyslně, jako když strejčkovi někdy v hlase zazněla slaboučká ironie, třebaže se nepřestával laskavě usmívat. Kloni, které vychovávali do uniformy, vypadali jako plastikoví Darwinové nebo C. D. Snodgrassové, co je prodávají čínské kornerstóry. Poznala jsem je na první pohled a myslím, že i mí spolužáci je vždycky poznali, přestože uniformu nosili stejnou.

Plynuly roky. Absolvovala jsem historii a paleontologii na Miskatonické universitě. Dozvěděla jsem se tam, že války v Západní půli Země ustaly před polovinou třetího tisíciletí, jinde se prý válčí pořád. Vždycky, když naši zvědi zjistí, že se tam někde staví atomová nebo mikrobiologická zařízení, vyřídí to státní sekretář bezposádkovými bombardéry. Přistěhovalectví zamezili už na počátku třetího tisíciletí po Kristu, jak říkal strejček. Jinak je to třetí tisíciletí moderního letopočtu.

Proto je u nás klid.

Do katedrály jsem přestala chodit, protože astronautický tábor byl v nevadské poušti.

* * *

Hned první den jsem na chodbě vrazila do Bena. Vycenil na mě zuby – to se tak usmíval. „Kde máš brejle, Magdalénko?“

Tenhle starý fórek opakoval, kdykoliv a kdekoliv mě potkal. Zvykla jsem si odseknout, že nosím kontakty. Pak po mně vždycky vyjel, ale v poslední době spíš jen symbolicky. A řekl, že jsem krásná, nebo kdy si dám říct a takové pitomosti. Vztek už mnou dávno nelomcoval, hnus už vůbec ne. Bylo mi to jedno, zejména poté, kdy jsem přišla do Akademie dělat ten konkurs. Řekla jsem:

„Máš děravou paměť, Bene. Nosím kontakty.“

„To je ale překvapení!“ zazubil se jako vyhynulý tasmánský čert. „Taky J. B. Templeton?“ Zaopičila jsem se po něm.

„Překvapení je na mý straně.“ Otrávil mě. Sice po mně nevyjel, ale to už nic neznamenalo.

Naštěstí ho nedali do stejné skupiny. Nic mi nestálo v cestě. Ben by na mně jinak určitě visel očima a já bych o Patricka nemohla ani zavadit pohledem.

* * *

Tři roky v astronautickém kursu utekly sprintem. V Nevadě žádný kostel nebyl. Teprve v Chicagu, na týdenní dovolené před odletem, jsem znova seděla před vysokým oltářem a světlo z oken ještě zašpiněnějších odhalovalo na zašlém obraze obrysy dvou nahých těl s fíkovými listy. Hryzalo mě svědomí, ale Conscientin jsem nepotřebovala. Zato jsem si vzpomněla na strejčka Anastáze a nebylo mi dvakrát blaženě.

Jenom jednou.

* * *

Planeta A10E749-O-119-E-09P seděla jako barevná perlička zamknutá v obrazovkách. Růžovou korónu už neměla. Zvětšovala se. Ve sluchátkách se ozval Henryho hlas:

„Oceán, masy země, kontinenty. Vidíte to?“

„Co?“ řekl Ben.

Obraz pomalu rostl, až jsem to uviděla. Zabolelo mě zklamání. Po modrém oceánu plul drobný kousek něčeho, a když se obraz zvětšil, viděli jsme, že je to loď, která pomalu míří k masivu země.

„Podobá se to –“ Henry zaváhal. „– ano! Vypadá to –“

Planeta na obrazovce se nejprve ponořila do stínu a potom do tmy, z níž blikala hnízda světýlek. Města?

* * *

„Odkud Zlo?“ usmál se strejček. „Dal lidem svobodnou vůli. Jako má sám. Učinil je k obrazu svému. Mají na vybranou.“

„On přece ale –“ zarazila jsem se.

Strýček se díval z okna. Stmívalo se, slunce nad obzorem ještě svítilo. Průčelí domu naproti faře, na kterou padal stín katedrály, pokrývala obrazovka. Vysílali populární talk show. Že je populární, jsem věděla, protože v tuhle dobu, než zapadlo slunce, nebyli mí spolužáci k zastižení ani na telefonu. Nezvedali ho ani jejich rodiče. Když jsem některému zavolala, ozval se záznamník: „Čumíme na Lindy Windey. Zavolejte za –“ a mechanický hlas oznámil, jak dlouho ještě budou čumět. Strejček televizi měl, ale zapínal ji pouze na programy o divokých zvířatech. Ty byly vesměs historické, protože divoká zvířata žila už jenom v chráněném parku na Madagaskaru a bylo jich maličko.

Obrátil se od okna. „Chceš říct, že On na vybranou nemá?“

„No já –“ rozbolela mě hlava. Byla jsem už v sedmičce, dřela jsem matematiku, která mi nešla, někdy jsem úporně přemýšlela tři čtyři dny, jednou i týden, než jsem s příkladem pohnula. Ale hlava mě bolela jenom nad strejčkovým katechismem. „On přeci nemůže páchat – zlo?“

„Může,“ řekl strejček, ale hned se opravil. „Mohl by. Ale nechce.“

A kdyby chtěl?

To jsem se nezeptala. Na obrazovce přes ulici nějaký debatér prohlašoval: „Každý lže. Dyť je na tom postavená celá společnost. I prezident lže. Proč by to mělo bejt něco špatnýho?“ Ve studiu zazněl potlesk. Účastníci diskuse mlčeli. Jeden potom řekl: „Prostě – lhát se nemá, protože –“ Na žádný argument nepřišel. Posluchači se rozesmáli.

Hlasy hlaholily tichem podvečera a strejčkovi kamsi odvedly myšlenky. Pak byla přestávka pro reklamu na Conscientin, lék proti špatnému svědomí, a strejček řekl:

„Magdalénko, víš, od koho pochází lež?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Od hada v Ráji.“

„To je přece mýtus. Nebo symbol,“ ohradila jsem se. „Sám jsi to říkal, strejčku! Nestalo se to!“

Strejček pokrčil rameny a zavřel okno, protože přes ulici se začali hádat o křivé přísaze.

* * *

Uplynula léta, strejček už nežil. V knihovničce, kterou jsem si po jeho smrti odnesla do internátu, protože ji nikdo jiný nechtěl, jsem našla tlustý Katechismus vydaný někde v Evropě skoro před dvanácti sty lety. Četla jsem ho po večerech dlouho, a pak znova několik měsíců, ale nikde tam nestálo, že by On, kdyby chtěl… Ale strejček to říkal.

Hleděla jsem na titulní stránku tlusté knihy, kam někdo – asi už před mnoha lety, protože inkoust zrezivěl – napsal věnování. Filia mealege! Mater tua. Nevěděla jsem, kdo to napsal, ale rozuměla jsem. Uměla jsem latinsky líp než strejček. Strejček jenom sloužil latinskou mši, ale latinsky uměl pramálo. Když studoval, měli v semináři latinu jen jeden semestr. A strejček už byl mrtvý.

Jenže v sedmé třídě jsme dostali na američtinu slečnu Clemmovou a já ji milovala skoro jako strejčka. Tolik ne, ale skoro. Jinak. Slečna Clemmová dávala soukromý kurs latiny pro žáky, kteří se chtěli věnovat studiu historie. Byli jsme v tom kursu tři. Já, Disco Clarková a Bendix Darwell, který ale brzy odpadl. My dvě jsme chodily k slečně na latinu tři roky, potom slečna taky umřela. Zbyla mi po ní jen ta latina, ani její fotku jsem neměla, protože umřela náhle. Latinu jsem však nezapomněla. Četla jsem dokonce strejčkův starý breviář, který on nepoužíval, jenom ho zdědil po svém prastrýčkovi. A taky Catulla, protože ho slečna Clemmová měla moc ráda. Nakonec jsem ho uměla nazpaměť.

* * *

Výčitky se jmenovaly Patrick. Vlastně, říkala jsem si, jsem ho svedla jako Eva Adama, jenže spíš svými názory, které on nikdy od nikoho jiného neslyšel. Jako bych jedla ze Stromu poznání a nenechávala si to pro sebe. Tak se to stalo, a strejček už nebyl, abych se vyzpovídala, ani biskup a jeho kaplan v newyorské diecézi. A znova a znova, pomoct jsem si nemohla. Museli jsme si dávat pozor, protože Patrick měl žárlivou ženu. Vyprávěl mi, jak ho málem zastřelila, když na něho praskla aféra s Kristýnou Puluczovskou, počítačovou elévkou v Astronautickém ústavu.

Ukázal mi fotku té Puluczovské. „Nebyla klonovaná?“ podivila jsem se, protože tak vypadala, a já necítila, co má prý ženská v takové situaci cítit.

„Ne,“ řekl Patrick. „Na klona by Peggy nežárlila. Puluczovská se narodila v Chicagu a oba její rodiče pocházeli z rodu nějakejch tvrdošíjnejch etniků. Proto měla tak divný příjmení.“ Ještě jednou jsem se podívala na fotku, kterou si Patrick pečlivě schovával mezi léky. „Jen do hloubky kůže?“ zeptala jsem se ho. Nerozuměl mi. „Proč sis s ní začal?“

„Musela bys znát Peggy,“ řekl, a tím to vysvětlil. A ještě: „Jsem jenom člověk. Neudělal jsem nic, co by nedělali všichni.“

Chtěla jsem říct: Jak to víš? A i kdyby? A že když obdivuje moje názory, proč má na tohle názor, jaký já nemám! Ale bodlo mě svědomí. Byla jsem přesvědčena, že všichni to nedělají.

Jenže já to udělala. Rozhodla jsem se, že s tím přestanu, a hned druhý den jsem se přesvědčila, jak slabá je lidská vůle. Napadlo mě, že bych si přece jen měla v lékárně koupit Conscientin, a hned jsem se zastyděla. Patrick tenkrát řekl:

„Málem bylo po mně. Střelila mě do prsou, naštěstí kulka prolítla hrudí nad srdcem, nepřetrhla žádnou důležitou cévu, a Peggy hned dostala záchvat výčitek svědomí. Sama mě odvezla na pohotovost.“

„Jen aby,“ řekla jsem. „Neměli bychom…“ Chtěla jsem říct, jestli bychom s tím neměli přestat, ale byla jsem k sobě poctivá, tak jsem jen chabě pravila „Neměli bychom se scházet… míň často… nebo…“

Patrick se zašklebil:

„Asi máš pravdu. Do startu schází jen měsíc, nějakou aféru s ostrostřelbou bych zrovna teď nepotřeboval.“

Nelíbilo se mi, jak a co řekl. Peggy se expedice nezúčastní. Má pět malých dětí.

* * *

Kroužili jsme v orbitu kolem planety A10E749-O-119-E-09P. Už o tom nešlo pochybovat. Kdykoliv jsme vlétli do noci, rozzářily se droboučké chuchvalce světel jako hnízda skleněných vajíček. Města to asi nebyla, jenom vesnice. Všechno ve mně znejistělo. A bojovala jsem se zklamáním.

Přece to nemohl opakovat na téhle A10E749-O-119-E-09P, které jsme ani nedali pořádné jméno?

Patrick zapnul teleskop. A10E749-O-119-E-09P se přiblížila do detailů. Viděli jsme, že kontinenty šněrují dálnice. Z vesnic k nim vedou prašné cesty. Nikde žádná města. Nezdálo se, že dálnic je tolik jako na Zemi, ale vidět byly jasně. Ujížděla po nich auta.

„Na baterie,“ řekl Henry. „Nemaj vejfuky!“

„Támhleto, vidíte?“ ozval se Ben a světelným ukazovátkem zamířil na obrazovku. Červená tečka se dotkla nějakého ostrova. „Anglie! A vedle Irsko!“

Měl pravdu. Zklamání ve mně vystřídal zmatek. Ostrov se Anglii skutečně podobal!

Letěli jsme nad oceánem, pod námi pluly lodě.

„Taky na baterie?“ vykřikl Henry. „Patricku, dej tam filtr!“

Moře zešedlo, ale zelený obláček se za loděmi neobjevil. Hluboko pod námi letělo opačným směrem letadlo, taky bez ohonu zelených plynů.

Podél rovníku se táhl pruh lesů, sahal až tam, kde jsou na Zemi obratníky.

„Dávejte pozor,“ pravil Jeffrey. „Tenhle kontinent –“

Přiblížili jsme se ke břehu velké masy země. Byl tam den a v dalekohledu jsme snadno rozeznali pobřeží.

„Severní Amerika,“ řekl Jeffrey. „Panamská šíje.“ Červená tečka překryla úzký pruh země, který spojoval kontinent na severu s kontinentem na jihu.

„Hele, Jamajka!“ pískla Gerta.

Zavřela jsem oči. Za chvíli se mi na víčka položila tma. Vlétli jsme do noci toho kontinentu.

Ve sluchátkách se ozval Ben: „Já se na to vyseru!“

* * *

„Leda –“ pravil strejček a zamyslel se. Dlouho mlčel, potom otevřel svou potrhanou bibli. Snažila jsem se ji přečíst, ale uvízla jsem na izraelských rodokmenech. Tak jsem je přeskočila. Strejček zamyšleně četl: „Není dobré člověku býti samotnému. Učiním jemu pomoc –“ Opět se zamyslel.

„To je o tom, jak stvořil Adamovi Evu ze žebra?“ Už jsem bibli dočetla mnohem dál než k První Mojžíšově. „Ten mýtus?“

Strejček pokrčil rameny a mlčel. Tak jsem taky nic neříkala. Slunce zapadalo, obývák opět naplnily stíny. Po velice dlouhé době – tak dlouho nikdy nepřemýšlel, když byl se mnou – pravil strejček zamyšleně:

„Není dobře…“ svraštil čelo. „Když si to domyslíš, že teprve když už byl Adam na světě –“ Zase zmlkl.

* * *

Patrick se pokoušel navázat spojení. Obyvatelé A10E749-O-119-E-09P znají elektřinu, mají dopravní letadla. Neobejdou se tedy bez radiovysílaček. Jeffrey vysílal kód, který vymysleli lingvisti a psychologové. Byla to jednoduchá pětitónová melodie zahraná na klávesy. Předpokládalo se, že právě takhle bude možné dosáhnout počátečního dorozumění s něčím živým, pokud to někde jinde než na Zemi vůbec existuje.

Naprostá většina lidí na mimozemský život věřila. Ačkoli věřit není to správné slovo; v naší škole to třeba všichni – kromě mě – pokládali za vědeckou nezbytnost. Hádali se jen, jestli na některé planetě můžeme čekat inteligentní tvory, nebo jen mikroživot, anebo zvířata, nebo něco mezi tím. Někdy se při tom dokázali rozčílit tak, až se porvali. Klon Erik vyrazil při jedné takové příležitosti oko Else Dombeyové; Elsa je naštěstí sebrala ze země a na oftalmologii jí ho nalepili na zrakový nerv. Potom šilhala a čekala, kdy a jak se Erikovi pomstí. Povedlo se jí to na konci školního roku, když se odevzdávaly práce z astrobiologie. Erik byl na astrobiolku zabedněný a práci mu tajně napsala Elsa. To se dělalo často. Else se podařilo do textu propašovat nějaký nesmysl, nebo prostě něco, co profesorka Wellmanová zuřivě pokládala za nesmysl, a sice že v blízkosti velkých a vysoce aktivních hvězd se může hmota proměnit v nehmotu, nikoli v antihmotu (to by Wellmanka nepokládala za takovou botu), ale v cosi, co existuje nezávisle na nejmenších částečkách. A tak Erik propad. Tehdy ještě neobjevili planetu s růžovou korónkou, předpokládalo se tedy, že je vědecky nezbytné, aby někde na planetách žily aspoň stonožky.

Kód nefungoval. Jeffrey projížděl všemi tóninami a nic.

Pak nám ve sluchátkách zazněl zpěv. Ženský hlas. A americky!

„Tento rok je nouze
o polibky sladké.
Nelíbáš dost dlouze –“

„Já se poseru!“ ozval se Ben. „Co to má bejt? Muzika?“

Chvíli jsme poslouchali. Zpěvačku doprovázely divné zvuky, jaké jsem v životě neslyšela, ale bylo to docela pěkné. Ne. Bylo to docela krásné, jenže to rychle skončilo.

„Na Zemi se dávno nepoužívají,“ řekla Priscilla. Než se dala na astronautiku, studovala dějiny hudby. „To jsou saxofony!“

„Co?“ pravil Ben.

Hudba dohrála, ozval se hlas:

„V hodince pravěké pozemské hudební historie jste slyšeli –“

„Do prdele!“ pravil Ben.

* * *

„To znamená,“ pravil strejček, „že to neměl v úmyslu. Poznal to, teprve když viděl, jak se Adam v Ráji sám nudí.“

„Ale ze žebra?“ řekla jsem odmítavě.

Strejček se usmál:

„Chápej to jako první klonování.“

„Klonování? Čeho? A nač?“

„Kusu Adamova těla,“ pravil strejček. „Na líbezný nápad toho božího okamžiku.“

* * *

„Přistanem,“ rozhodl Patrick. „Všichni na svý místa!“

Rozsadili jsme se do křesel a na obrazovce jsme sledovali, jak se pod námi odvíjejí kontinenty, tak podobné Zemi, když se na ni člověk dívá z nadstratosféry.

Ne docela. Zelený pruh lesů kolem rovníku na Zemi není. Všude jsou tam města; v noci září jako hnízda skleněných vajíček. Tady jsou jenom vesnice. Oblétli jsme planetu A10E749-O-119-E-09P podruhé. Patrick hledal vhodné místo a nemohl se rozhodnout.

„Co tady?“ zeptal se Ben a červenou tečkou ukázal nějakou obdélníkovou pláň asi v polovině kontinentu, který vypadal jako Severní Amerika. Pohlédli jsme tam teleskopy.

„To je hřiště, krávo!“ řekl Jeffrey.

„Na co, vole? Vždyť je to dlouhý tři a půl kilometru. Změř si to!“

„Nemá to v rozích branky?“ řekl nejistě Jeffrey. „Jako na australskej fotbal?“

„Eště řekni basketbalový koše, miláčku!“ pravil Ben.

Hřiště, nebo co to bylo, nám uteklo z obrazovek, zešeřilo se a my jsme vstoupili do tmy. Pod námi zazářila světla řídce rozesetá na ostrovech v oceánu, který se podobal Pacifiku. Potom světla zhoustla; letěli jsme nad Asií planety A10E749-O-119-E-09P. Potom nad Atlantikem.

„Zkusím to hřiště,“ ozval se Patrick. „Bacha všichni!“

Objevilo se pobřeží s velikou vesnicí. New York? Bylo mi smutno. Pak jsme uviděli hřiště a Patrick opakoval:

„Bacha všichni!“

Ve sluchátkách se ozvalo:

„Vítejte na planetě Pulchra, Pozemšťané!“ Nezdálo se mi, že je to tlumočnický kompjůtr.

* * *

„Ale co zvířata?“ zeptala jsem se tehdy naléhavě. „Zvířata přece nejedla žádné jablko ze Stromu poznání!“

Strejček řekl velice tichounce:

„Nemají duši.“ A ještě tišeji: „Praví se v katechismu.“

V duchu jsem uviděla svého bostoňáčka Lucy. Dívala se na mě vyboulenýma hnědýma očima, nevydala ani hlásek, jenom se dívala. Nemohla jsem si pomoct. V očích měla výčitku. Přestože jsem věděla, že se to nemá, ukousla jsem kousek hotdogu a podala jí ho, potřísněný mými slinami. Pejsek ho spolkl nerozkousaný.

Ale v očích měl výčitku. Očima se na mě koukala vyčítající – dušička?

„Tomu nevěřím, strejčku!“ řekla jsem rozhodně. „Myslím, že to taky spískali Eva s Adamem!“

II.
Na planetě

Všichni jsme strnuli. Ticho. Potom Ben:

„To má bejt fór?“

„Vůbec ne,“ řekl hlas ve sluchátkách. „Já jsem Bill Duncan, ředitel hlavní observatoře planety Pulchra.“

Pohlédla jsem na Patricka. Ostatní taky. On byl velitel.

Hlas pokračoval:

„Když dovolíte, převezmu kontrolu. Navedu vás na letiště observatoře.“

Nebyl to tlumočnický kompjůtr. A Duncan mluvil stejnou američtinou jako my. Jenže spisovně.

Patrick se po nás rozhlédl. Nikdo nic neřekl. Patrick se otočil k obrazovce:

„O.K., pane Duncane.“

„Výborně!“ pravil hlas. „Nebude vám vadit, když vás povedu ještě jednou kolem naší planety?“

„Ne,“ řekl Patrick zaraženě. „Prosím.“ Tohle nikdo nečekal. Na CD jsme měli ten pětitónový kód, ale už nebyl zapotřebí. Všichni jsme zkoprněle seděli, nikdo ani nedutal. Sklíčil mě smutek a zklamání mě přemohlo.

„Právě jsme nad západním pobřežím Západního kontinentu,“ pokračoval hlas. „Observatoř je na východ odsud. Přeletíme pobřeží a já vás budu upozorňovat na zajímavé objekty.“

Ben si sundal laryngofony a řekl tiše, kupodivu bez obscenit:

„To se mi snad zdá, nebo co?“

Pan Duncan to asi neslyšel. Vznášeli jsme se nad planetou Pulchra, nad Velkým oceánem, jak ho pan Duncan nazval, přes souostroví, jemuž říkal Sluneční, přes velký ostrov, který vypadal na Japonsko, ale jmenoval se Šiška. Potom přes Velký kontinent, přes Západní oceán a zpátky na Západní kontinent. Všichni jsme napjatě sledovali zem pod námi. Zase mě sevřelo to hrozné zklamání.

Výška na altimetrech klesala, pod námi byla planeta vesnic spojených dálnicemi. Všechno připomínalo Zemi, jenom ta města tu nebyla. Mezi dálnicemi se táhla obrovská pole žlutozlatého obilí, střídaly je louky, na nich šedobílý dobytek. Zapnula jsem zoom. Objevilo se velké stádo ovcí, kolem nich pomalu běžel pes. Připadal mi divný. Zaostřila jsem na něj. Na žádnou takovou psí rasu jsem se nepamatovala. Běžel klidným, houpavým krokem. Napadlo mě, že tohle je první, co je tu jiné než na Zemi.

Ne. Ještě tu nejsou města. Jenom vesnice.

V dálce před námi se objevila hora porostlá sadem ovocných stromů. V teleskopu se podobaly velkým hrušním. Hora mi připomněla Stolovou horu v Jižní Africe. Měla plochý vrchol, na něm budovy a za nimi snad hřbitov s mnoha pomníčky. Nad centrální budovou kopule, stejná, jaké mají hvězdárny na Zemi.

„Hlavní observatoř,“ pravil pan Duncan. „Letiště je na úpatí.“

Ztlumil naše motory. Klesali jsme, slunce svítilo na nepřetržitou zeleň kolem hory a zeleň protínala rovná tlustá čára tarmaku.

„Atmosféra na Pulchře je stejná jako u vás,“ uslyšeli jsme ze sluchátek. „Také neobsahuje žádné škodlivé bakterie. Nemusíte si oblékat skafandry.“

Podívala jsem se na Patricka. Ben řekl:

„To je sakra past!“

„Není, přátelé,“ ozval se hlas pana Duncana. „Na Pulchře lidem škodlivé bakterie nikdy nebyly. Máte přece sondu. Přesvědčte se sami.“ Patrick už na tom pracoval. Z lodní přídě se vysunula tenká roura s hlavicí ze sensitinu.

Všichni jsme na ni napjatě hleděli. Pan Duncan měl zřejmě pravdu.

„Dal bych si majzla,“ pravil potichoučku Ben.

Pan Duncan to stejně slyšel. Řekl jenom: „Nebojte se. Máte mé čestné slovo.“

Co to je? Nikdy jsem nic takového neslyšela. Čestné slovo? Jaké je to slovo? Patrick však řekl:

„O.K., pane Duncane.“

* * *

Přistáli jsme.

V bočním okně jsem spatřila řadu lidí, seřazených jako fotbalové mužstvo před zápasem. Ben hvízdnul. Mrkla jsem po něm, upřeně hleděl na tu řadu na kraji tarmaku. Asi z poloviny to byly ženské v sukních. Tohle zahvízdnutí si Ben nikdy neodpustil, když viděl ženskou, přestože na Zemi ho žádná nemohla ničím překvapit; všechny byly krásné a střižené podle jednoho mustru. Na Zemi by z téhle dálky nikdo nerozeznal skutečně hezké holky od těch, jimž ke kráse pomohla chirurgie.

Vrátila jsem se k řadě na kraji tarmaku a napadlo mě, že tentokrát měl Ben přesvědčivý důvod. Všechny ženské z Pulchry byly krásné, jenom každá jinak. Zarazilo mě to, byla jsem zvyklá na biouniformy. To se tak narodily? Nebo měli chirurgové na Pulchře bohatší paletu? Jsou snad každá z jiného Adamova žebra?

Na chvilku jsem zapomněla na zklamání, pak se zase vrátilo. Vzpomněla jsem si na mimozemšťany z filmů. Neviděla jsem jich mnoho, brzy mě přestaly bavit. Návštěvníci z dalekých galaxií v nich občas vypadali stejně jako Pozemšťané: aby však nebyli úplně stejní a herci se přitom nemuseli potit pod mejkapem, který by z nich nadělal vlkodlaky, odlišili je odpornými nádory z plastiku na hlavách. U sympatických postav byly docela maličké, protože hvězdy se nesměly tolik hyzdit.

Někdy v těch dramatech vystupovaly mluvící opice, jindy monstra, příšery žvýkající rozkousané Pozemšťany, až se jim z tlam řinula krev. Taky obrovští pavouci, mravenčí vojáci v lidské velikosti, gigantické chodící chobotnice, žravá tekoucí protoplazma – vesměs biologické nesmysly. Kam až má paměť sahala, návštěvníci z vesmíru se většinou snadno rozeznali od lidí a na Zem přilétali s nekalými úmysly.

Tady, na skutečné planetě ze skutečné, velmi vzdálené galaxie, byli mimozemšťané k nerozeznání od nás. Až na to, že mezi nimi nebyla žádná tlustá Gerta Seelichtová, nad níž plastičtí chirurgové na Zemi dávno zlomili hůl.

Vrátila jsem se k podívané v teleskopu. Zatajil se mi dech. Všichni muži byli svérázné variace na mužskou krásu, stačilo se podívat.

* * *

Vlezla jsem do adaptační komory s Patrickem. Musela jsem se ho zeptat.

„Co je to za slovo? Já ho neznám.“

„Jaký slovo?“

„Čestný.“

„Můj táta to občas používal,“ pravil Patrick. „Znamenalo to, že nelže.“

„Ale jaký to bylo slovo?“

Patrick pokrčil rameny.

„Říkalo se mu čestný.“

Proč ho nepoužíval strejček? Asi nemusel. Strejček nikdy nelhal, a když mě někdy chytil při „hrdlouhání“, jak tomu říkal, jenom mě napomenul, že mám hřích. Žádné čestné slovo po mně nechtěl.

„Jak ti zaručí, že nelže?“ zeptala jsem se.

„Seš přeci historička,“ řekl Patrick. „Mám dojem, že tady panujou starý předsudky. Jako ten šlágr, co sme chytili. Risknem to.“

Byl velitel.

* * *

Vystoupili jsme do zářivého slunce planety Pulchra a z něho do stínu tabulové hory. Kolem seřazených Pulchřanů projelo bílé auto, vyskočil z něho vysoký muž a šel nám vstříc.

To byl ředitel hlavní observatoře, kterého jsme předtím slyšeli ve sluchátkách. Pan William Duncan.

První v řadě stála blondýna skoro stejně vysoká jako ředitel, tu nám představil jako hlavní matematičku hvězdárny a svou manželku. Za ruku se jí držela holčička, která snad byla kýč. Na nic tak dokonalého jsem se ze Země nepamatovala. Zlaté vlásky, veliké oči, zelené jak světlo v semaforu, nožičky v bílých ponožkách – jména dalších členů štábu observatoře, které Duncan po řadě představoval, jsem neslyšela. Hleděla jsem na ten boží výrobek jako uhranutá.

Dítě udělalo pozemské pukrle a řeklo sladkým hláskem:

„Já jsem Pernillka Duncanová.“

Nešlo tomu odolat. Sehnula jsem se k Pernillce a dala jí pusu na čelo.

„Jste její,“ pravila Geraldina Duncanová. „Strašně ráda se mazlí.“

* * *

Výtah byl starobylý, historický, jako ten šlágr, který jsme chytili v rádiu. Viděla jsem takové na fotografiích v knihách o starověké technologii. Zasklená kabina, vyzdobená ornamentálními květinami z kovu, který se leskl jako měď. Nebyl to rychlovýtah. Pomalu stoupal nitrem tabulové hory a z oken na všech čtyřech stranách bylo vidět skálu, skrze niž prorazili výtahovou šachtu. Ve skále nebyly geologické vrstvy jako na Zemi, nýbrž lehce odstíněné vlnovky, trochu jako umělý mramor s pravidelným vzorem.

Pernillka mě držela za ruku. Na Zemi jsem děti moc v lásce neměla. Byly samozřejmě roztomilé, ještě neoblečené do uniformy vzhledu a řeči. Ale nikdy jsem nedokázala zahnat vtíravou představu, jak asi budou vypadat za deset, patnáct let. Teprve tady, na planetě, o níž jsme ještě nic nevěděli, mě vize nevábné Pernillčiny budoucnosti opustila.

Kráčeli jsme chodbou s nekonečným oknem po levé straně. Za ním se táhla ta zelená a žlutá země k horám na obzoru. Ve světle odpoledního slunce visely na obloze dva šedostříbrné měsíce, jeden velký a druhý mnohem menší. Pod námi přistávalo dvoumotorové letadlo s vějíři roztočených vrtulí na křídlech. Zmizelo pod okrajem okna.

V čele průvodu šel pan Duncan v obleku, který se podobal dobře střiženým montérkám, za námi jeho štáb. Budeme prý Duncanovými hosty na večeři v kantýně observatoře. My tři, Pernillka, já a Pernillčina matka ve skotské sukni – skutečně, ve skotské sukni – jsme šly v první řadě. Ohlédla jsem se, za námi šli Patrick a Ben. Ben doslova visel očima na skotské sukni a na tom, co skrývala. Pohlédla jsem na Patricka. On – taky? Obrátila jsem se, Pernillka se mě pustila a odběhla k matce.

„Mami! Můžu dámám ukázat Billyho?“

„No –“ Geraldina nejistě pohlédla na poskakující dcerku, potom, pořád nejistě, zavolala na jejího otce:

„Bille!“

Pan Duncan se zastavil a s ním i celý průvod. „Co myslíš? Pernille chce hostům předvést bratříčka.“

Ředitel sjel pohledem k holčičce a Pernillka zaškemrala:

„Tati, prosím! Prosím!“

Pan Duncan se zasmál:

„Proč ne? Jednou to tajemství musí ven.“ Geraldina se otočila k nám.

„Dámy, chcete vidět našeho synka?“ Všechny jsme rozhodně chtěly.

„Jak si přejete…“

Zatvářila se divně a ukázala na dveře ve stěně napravo od nás: _„Pouze dámy, prosím!“

Neznělo to jako rozkaz, ale… Ohlédla jsem se. Přirozeně. Ben se vloudil mezi Gertu a Priscillu a schovával se za nějakou ženskou z Pulchry. Teď se zašklebil na Geraldinu a zeptal se drze:

„Proč, madam?“

Na chvíli ji tím umlčel. Jako kdyby se setkala s něčím, co nezná. Hleděla na Bena překvapeně, nebo snad přímo vyjeveně. Ben se šklebil a hlas paní Duncanové zazněl, jako by nechápala.

„Je to přece ženská záležitost!?“

Tenhle pojem na Zemi neexistoval. V kursu pravěkých dějin na Miskatonické universitě jsem se dozvěděla, že až skoro do konce druhého tisíciletí se tak říkalo všemu, co se týkalo těhotenství, rození dětí, ženské anatomie a hygieny a takových věcí. Já byla zvyklá, že holky předváděly v televizi dámské vložky a tampóny a jak je aplikovat. Dnes to byla samozřejmost, kdysi dávno to možná chápali jako osvobození od předsudků. Když strejček jednou náhodou zapnul televizi na takovou demonstraci, pravil: „Nestydy!“

Přeladil na kanál divokých zvířat, tam zrovna měli taky reklamu. Nějaká Barbie si pochvalovala příjemné účinky projímadla Diarrhol a hned je také předvedla. Její zadek na loutku hubené holky nevypadal.

Strejček televizi vypnul. Tehdy jsem nevěděla proč. Trvalo to několik let, a teprve když umřel a já přemýšlela o jeho slovech a jednání…

Geraldina otevřela dveře ozdobené podobnými ornamenty, jaké jsme viděli v tom starobylém výtahu, jenomže zde byly s motivy nahatých děťátek. Z jejích rozpaků, když nám Pernillka chtěla ukázat bratříčka, a z toho, co na to řekl pan Duncan, jsem usoudila, že Pernillčin sourozenec je nějak postižený. Na Zemi by to rodičovské svolení nepotřebovalo.

Tak jsme vešly do dětského pokoje.

Tam jsem pochopila Geraldininy rozpaky. V pokoji nestály žádné postýlky, neválely se tam žádné hračky, po dětech tam nebylo ani památky. Několik přístrojů se skleněným panelem nahoře připomínalo inkubátory. Dítě je nedonošené.

Pernillka přiběhla k prvnímu inkubátoru nalevo od velkého okna a zavolala na nás:

„Podívejte se na něj! Jmenuje se Billy!“

Přistoupila jsem blíž a skleněným krytem jsem nahlédla dovnitř.

„Dámy, dámy!“ smála se Geraldina. „Vidím, že vás to překvapilo. Nebo dokonce šokovalo?“ Měla pravdu. Gerta zírala do inkubátoru s otevřenými ústy. Podívala jsem se tam znova.

V inkubátoru leželo vejce a vypadalo jako husí.

* * *

Po chvíli Geraldina pravila:

„Náš nejbližší příbuzný na Zemi, milé dámy, je to divné zvířátko v australských řekách. Ptakopysk!“ A se smíchem dodala: „Ale je to velice zaostalý příbuzný. Jedině že snáší vejce jako my a také svá mláďata kojí.“

Stály jsme kolem plodu Geraldinina manželství mlčky. Konečně Priscilla řekla:

„To dítě – až se –“ zarazila se. Jak to nazvat? „Vylíhne,“ napověděla Geraldina.

Priscilla polkla:

„…vylíhne, nebude – nebude trochu – moc maličké?“

„Bude. Kolem pěti deka. Ale pozemská novorozeňata brzy dohoní. Za tři měsíce z něho vyroste osmikilový cvalík, protože je to chlapeček.“ Pořád jsme zaraženě stály kolem inkubátoru. „Můžu vás ujistit, dámy,“ Geraldina už zvládla smích, „že snášet vejce je pro ženu mnohem výhodnější než chodit devět měsíců s břemenem, které neustále přibírá na váze. A pak ty bolesti. Nás na Pulchře nic takového nečeká. Snést vejce je velice příjemná záležitost.“ Pernillka pravila hrdě:

„Billy se vylíhne za čtrnáct dní!“

Něco mě napadlo, snažila jsem se ze všech sil, pak to vyplulo na povrch vědomí. První kniha Mojžíšova, třetí kapitola. Strejčka jsem se na ni neptala, asi bych ho uvedla do rozpaků.

* * *

Šly jsme si umýt ruce.

„Jak to že mluvěj americky?“ zeptala se Priscilla a obtáhla si pusu rtěnkou. Gerta i Deirdre dělaly totéž. Záchody v nich probouzely podmíněnou reakci.

„Asi je to spojené s anatomií,“ řekla Gerta. „Vypadají úplně jako my.“

„My nesnášíme vejce,“ řekla Priscilla.

Zůstala jsem zticha a první jsem odešla na chodbu. Patrick tam na nás čekal.

„Vostatní už sou v kantýně. Ale, Magdo,“ pravil udiveně. „Je to vopravdu přesná kopie Země! Visí tam mapa Pulchry. Stejná velikost, kontinenty, oceány, všechno je tu stejný.“

„My nesnášíme vejce,“ řekla jsem.

Ženské se začaly trousit z toalety.

* * *

Sotva si Gerta sedla za stůl, sáhla do mísy s ovocem a zakousla se do nádherného jablka s leskle růžovou slupkou. Trpěla chorobnou mlsavostí, taky s ní žádný plastický chirurg nic nepořídil. Po obličeji se jí rozlil výraz požitku a hned nato vyvalila oči odporem. Z nakousnutého jabka vylézal červ.

Můj soused, Viktor Hoffstein, jeden z astronomů observatoře, se naklonil přes stůl a jemně vzal Gertě jablko z ruky. Položil je na menší misku vedle mísy s ovocem, otočil se na číšníka a ukázal na jablko. Misku tam asi měli připravenou pro podobné případy. Číšník si rozvážně navlékl bílé rukavice, sebral misku s nakousnutým jablkem a s výrazem úcty v obličeji je odnášel pryč. Všimla jsem si, že červík zalezl zpátky do jablka.

„Nese to jak svátost,“ řekla jsem Hoffsteinovi. „Prosím?“

„Proč si na to vzal rukavice?“

„Vaše kolegyně ho málem zabila.“

„Číšníka?“ užasla jsem.

„Číšníka?“ zeptal se Hoffstein nechápavě. „Řekl jste, že ho málem zabila?“

„Ach tak!“ Hoffstein se usmál. „Vaše kolegyně málem připravila o život jablečného červíka!“

* * *

Rozhlédla jsem se po kantýně. Kantýna se tomu sotva dalo říkat. Stěny obložené mramorem se stejným vzorem vlnovky jako ve výtahové šachtě. Jedli jsme ze stříbrných talířů, ale co jsme jedli, mi zůstávalo záhadou. Chtěla jsem se na to zeptat souseda, jenže vtom jsem si všimla konce stolu po mé levici. V čele Geraldina, přes roh vedle ní Patrick. Cosi jako elektrický proud mi projelo tělem. Tohle se mi ještě nestalo. Koukal na ředitelovu ženu stejně jako Ben! Geraldina něco vyprávěla, smála se, chrup, s nímž by mohla na výstavu, svítil bělobou potaženou perletí. A Patrick na ni zíral jako oběť hypnotizéra na kouzelnickém představení.

Nic ani vzdáleně podobného jsem s ním nezažila. Vzpomněla jsem si na představení v kantýně astronautického kursu, kde Patricka prvotřídními implantáty lákala naše astrochemička Deirdre O’Tallywoodová. Pusa jí tenkrát jela stejně jako Geraldině, ale Patrick jenom přikyvoval, občas zajel pohledem ke mně, usmál se, přikyvoval, a zničehonic nediskrétně zívl.

Chvíli jsem žasla nad svou novou zkušeností, potom se mi do úžasu přimíchal jiný pocit, taky neznámý. Zavřela jsem oči. Došlo mi to jako rána do hlavy.

Žárlivost!

Honem jsem odvrátila zrak od Patrickovy nechutnosti, přelétla jsem řadu stolovníků rozsazených tak, aby vedle každého člena naší posádky seděl vždycky někdo z Pulchry, až k čelu tabule, kde se s chutí cpala Geraldinina holčička. Její otec ji právě napomínal a pokoušel se jí otřít pusu. Obrátila jsem oči vzhůru. Přímo nad panem Duncanem mě upoutal veliký portrét krásné ženy ve večerní toaletě. Přesně řečeno, ne že by mě upoutal: soustředila jsem se na malbu, abych přemohla znechucení. Žárlivost. A zeptala jsem se svého souseda:

„Kdo je ta dáma?“

„Jmenuje se Millicent Brownová,“ pravil Hoffstein.

„Ale kdo to je?“

„Nevím,“ řekl. „Potřebovali jsme obraz na průčelní stěnu a tenhle se nám líbil. Máme ho z obrazárny v Storyville. Na dolním rámuje destička, že jde o portrét Millicent Brownové.“

„V obrazárně vám neřekli, kdo je Millicent Brownová?“

Ne že by mě to zajímalo, ale potřebovala jsem konverzovat, abych zamluvila žárlivost. Hoffstein se podivil:

„Proč by nám to měli říkat?“

„A vy jste se neptali,“ pravila jsem, a už to nebyla otázka.

„Ne,“ řekl Hoffstein. „Proč?“

* * *

Věnovala jsem se tedy jídlu. Mělo chuť dobře okořeněné haše. Silou jsem ovládala nutkání podívat se na to, jak kousek ode mě začíná aférka mého milého s ženskou, která snáší vejce.

Později nám pan Duncan sdělil, že ta haše je směs dvou plodů, které rostou na stromech a říká se jim hrušky a jablka.

III.
Den nato

Observatoř vypadala jinak než hvězdárny na Zemi. Nestál v ní žádný mohutný refraktor ani jiná astronomická zařízení. Byla však do kruhu a měla kopuli, která se skládala z několika pohyblivých pásů. V každém z nich byl výřez pro dalekohled na pevném podstavci se dvěma kukátky, ústícími do jednoho teleskopu. Nezdál se větší než astronomické dalekohledy, jaké na Zemi kupují rodiče dětem. Před každým teleskopem bylo napevno přišroubováno dvojité sedadlo.

Skoro všechny dalekohledy byly už obsazené lidmi z naší výpravy, každý měl instruktora z Pulchry vedle sebe. Protože pohyblivé pásy s výřezy nebyly stejně vysoko, lidé na sedátkách viseli v různých výškách nad podlahou.

Pan Duncan mi pokynul na prázdnou polovinu sedadla:

„Dáma napřed.“

Zase zdvořilost z pravěku, nadbíhající ženským. Mrkla jsem po Patrickovi a všechno se ve mně sevřelo. Dřepěl v kruhu vysoko nade mnou a samozřejmě čučel jako uhranutý na Geraldinu.

Vybrala si ho ona, nebo to byla jen náhoda?

Dostala jsem chuť dát mu do nosu. Sledovala jsem pantomimu: Geraldina mému milenci něco vysvětlovala, pak mu několikrát musela důrazně ukázat na kotouče a tlačítka jeho teleskopu, aby se věnoval přístroji. Slyšet je nebylo, ale pantomima byla názorná.

Odtrhla jsem oči od těch dvou, pohlédla jsem níž. Nade mnou se vznášel Jeffrey Preston, zoolog a jediný hošan z Templetona, s nějakým krasavcem z Pulchry. V duchu jsem se ušklíbla. Kousek nad ním, těsně pod kopulí observatoře, se Ben McMurty, pravý opak našeho zoologa, snažil obvyklým způsobem okouzlit sexbombu z téhle planety, a ta na něho vyjeveně hleděla. Ale jinak než včera u tabule Patrick na Geraldinu. Řekla bych hloupě. Později jsem si na Marilynin výraz vzpomněla – to už jsem věděla, že výraz byl nechápavý, a věděla jsem taky proč.

Ještě jednou jsem přelétla dvojice v různých výškách nad sebou. Nebyla jsem určitě sama, kdo si všiml Patrickova chování už při obědě. Z naší posádky to ovšem nikoho zvlášť nezajímalo, protože to nebyl ani potenciální skandál.

Na výpravách do jiných galaxií manželství přechodně neplatilo.

Jestlipak si ale Patrickovy hypnózy všiml ředitel observatoře?

Usadil se vedle mě a pravil:

„Na co byste se chtěla podívat, slečno Peabodyová?“

„Tady tím?“ ukázala jsem na dětský dalekohled ve výši očí.

Všiml si? Nevšiml? Jenže nevěděl, že s Patrickem spím. Usmál se:

„Asi vám připadá jako hračka. Funguje na principu zkratky, podobně jako manévrovací systém vaší lodi. Je pouze aplikován na optiku.“

Aplikován na optiku? Jak? Ale neptala jsem se. Uvědomila jsem si, že mě to ani nezajímá, a dostala jsem na sebe vztek. Ze vzteku jsem řekla koketně:

„Můžu na Zem? Na naši – faru v Chicagu?“ Na pana Duncana koketérie nezabrala. Pootočil naším pásem kopule a zapnul zoom. V zorném poli jsem viděla světelný proud prudce tekoucí někam dozadu. Zpomalil, zastavil se. Objevila se mi Země, asi tak z výšky satelitové zóny. Pan Duncan zapnul jiný zoom, Země se zvolna přibližovala, na ní Amerika, Chicago, až se obraz zastavil na stařičké budově strejčkovy fary. Ach, strejčku! Přístroj zřejmě fungoval i na jiných principech.

Hleděla jsem na oprýskané stavení, v očích mě začaly pálit slzy. Požádala jsem pana Duncana:

„Můžete zaostřit na zahradu vedle fary?“

„Poradím vám, jak dostat zahradu do ohniska.“ Na kontrolní desce pod dalekohledem mi ukázal dva kotouče, jimiž se dal přístroj ovládat vertikálně a horizontálně. Připadalo mi to technicky strašně zastaralé, ale šlo to lehce. Vzápětí jsem zírala na naši zanedbanou zahradu, na strejčkův hrob pod smuteční vrbou.

„Ohnisko lze zaměřit až do mikrokosmu,“ pravil pan Duncan. „Stiskněte zoom a pusťte ho, až v ohnisku bude přesně to, co chcete vidět.“ Udělala jsem to. Čísla klesala. Do ohniska vstoupila deska na strejčkově hrobě:

P. ANASTÁZ PEABODY
poslední duchovní správce farnosti Winnetka
A. D. 3050-3128
R. I. P.

* * *

Kdy mi to strejček citoval? Přes obraz v dalekohledu roky, roky, bylo mi šest, skoro sedm, strejček seděl vedle mě v rozpacích a já se ho zeptala na tetičku Bernardu.

„Proč umřela, strejčku?“

Věčná otázka. Když tehdy na autostrádě Chicago-New York havarovalo šestnáct automobilů, viselo Proč spíš jako vykřičník nad celým Chicagem. Strejček si mnul čelo, já dorážela: „Proč, strejčku? Proč?“

„Nevím,“ řekl strejček.

„Tetička byla hodná,“ řekla jsem. Strejček si mě posadil na klín a mručel, skoro jsem mu nerozuměla. Opakoval to, a pořád jsem nerozuměla. Ne proto, že tak mručel. Nerozuměla jsem tomu, co říkal:

„Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář…“

„Co to znamená?“ zeptala jsem se.

Strejček mi to vysvětlil.

* * *

Roky, roky, strejček už mi nemusel nic vykládat. Věděla jsem, že to tak je. Ve škole to nechápal nikdo. Tam věděli všichni všechno. Nic.

„Váš – příbuzný?“ letem let zazněl hlas pana Duncana.

„Strejček,“ odpověděla jsem, utřela jsem slzu.

I tady Proč? Jak to, že už dávno nepřiletěli na Zem? Takhle jako tady na Zemi nevidíme ani superrefraktorem na Jehlové Hoře na Garygrantově ostrově!

„Měla jste ho moc ráda.“

Nebyla to otázka.

„Promiňte,“ stiskla jsem zpětné tlačítko zoomu, takže Země se vzdálila, až byla jako hlavička špendlíku v modré noci prostoru. „Víte, co nechápu, pane Duncane?“

„Bille,“ pravil. Proč je jindy tak staromódní a najednou se chová jako každý Američan?

„Bille,“ řekla jsem. „Jak to, že jste už dávno nepřiletěli na Zem? Když umíte zkratku aplikovat na optiku? Na Zemi to neumíme!“

Pan Duncan, tedy Bill, řekl:

„Byla to otázka nákladů. Za cenu jedné intergalaktické lodi jsme vyrobili asi půl miliónu takovýchhle teleskopů. Na Pulchře je má každá škola. A každý, koho baví koukat vám do kuchyně.“

„Jenom nám?“

„Komu jinému?“

„Br!“ řekla jsem. „Voajéři vesmíru! A vůbec: jak to, že mluvíte americky? Nemáte nějakou mateřštinu?“

„Na celé Pulchře se mluvilo vždycky stejným jazykem. Kdysi třeba latinsky. Teď už je více než tisíc let naše mateřština stejná jako vaše.“

Pohlédla jsem mu do obličeje. Byl strašně hezký, z očí mu hleděla inteligence, ale zároveň něco jako hloupost. Záhada.

„To jste tu neměli Babylónskou věž?“

Zkusila jsem narážku, abych zjistila, co neví. Zeptal se: „Babylónskou věž?“

„Ano. Zmatení jazyků. Od té doby, co v Babylóně stavěli věž, po které se chtěli vyškrábat do nebe, zmátly se jim jazyky. Původně mluvili všichni stejně a najednou mluvil každý jinou řečí.“

Bill zkrabatil čelo.

„V Babylóně takovou věž nikdy nestavěli,“ řekl. „Na to byli příliš dobří astronomové a architekti.“

„Jak to víte?“

„Pozorovali jsme je od začátku. Věže stavěli, ale do nebe? Vyšší než kde jinde, to je pravda, ale například Kolos rhodský sahal výš než nejmohutnější babylonský mrakodrap. Lodě mohly projíždět pod jeho rozkročenýma nohama.“

„Toho jste taky viděl?“

„Já přirozeně ne,“ řekl Bill. „Ani babylónské věže. Kolos rhodský, to bylo…,“ zamyslel se, „…dobrá tři tisíciletí před mou generací.“

Kopulí hvězdárny se rozlehl smích instruktorky Bena McMurtyho, asi jako když ženskou v rámci namlouvání lechtá chlap.

* * *

„Možná, že Lucy duši má,“ pravil sklesle strejček. „Stejně to, myslím, není článek víry.“

Už když jsem vyslovila pejskovo jméno, otevřel oči, posadil se, nastražil krásně špičaté uši a olízl se. Lucy byla vždycky při chuti.

„Svobodnou vůli ale přece nemá?“

Hustě pršelo, proto Lucy spala doma. Jinak trávila čas na zahradě a obávám se, že tam čůrala na náhrobní kameny, protože jiné pro tu činnost vhodné objekty tam nebyly. Ale neměla ráda déšť a déšť bubnoval na barevná okenní skla ve strejčkově obýváku.

„To asi nemá,“ odpověděl strejček. „Nebo hodně omezenou.“

„Vidíš. A když kolem letí čmelák, rafne po něm a slupne ho.“

Strejček mlčel.

„A kdyby na zahradu skočil pardál, tak Lucy zakousne.“

„Unde malum inter animantes!“ zabručel strejček zamyšleně.

Déšť bubnoval, Lucy si zklamaně lehla, žádné pochoutky z toho nekoukaly.

Řekla jsem:

„Třeba se splet. Jako když stvořil Adama bez ženské.“

„Možná, Magdalénko.“

„Jenže to pak opravil. Myslím to s tím žebrem. Ale Lucy pořád chňapá po čmelácích, a kdyby na zahradu vlez pardál…“

Déšť se proměnil v liják, zahřmělo. Strejček vstal a otevřel okno. Liják hučel tak, že se nedalo mluvit. Znova zahřmělo, Lucy však klidně spala. Hrůzy na nebi ji neděsily.

* * *

Dormitoř observatoře měla saunu. Pozvala nás tam Marilyn, astronomka z Pulchry. Obvykle prý chodí do sauny společně s muži, jenže pan Duncan jim vysvětlil, že na Zemi to není zvykem. Muži proto musí počkat, až my se vypotíme.

V duchu jsem se tomu ušklíbla, ale vzápětí jsem si uvědomila, že je to vlastně záhada: Jak jim mohl Bill sdělit takovou hloupost? Pozorují Zemi už pěkných pár tisíciletí a tohohle si nevšimli? Nikdy neviděli plovárnu, nikdy neviděli, jak se tam lidi koupou? Nikdy neviděli bazén, který je v rezidenčních čtvrtích u každého domu?

Nerozuměla jsem tomu. Rozsadily jsme se v sauně, oděny, jak tomu říkával stydlivý strejček Anastáz, v rouše Evině. Když jsem Marilyn zalichotila, jakou má v rouše Evině nádhernou figuru, podivila se:

„Vždyť jsem nahá!“

„No ano…“

„Nepovídalas něco o šatech?“

„To se tak na Pulchře neříká?“

Na Zemi to říkal jenom strejček.

„Co?“

„Že je někdo nahej jako pramáti Eva?“

„Tvoje pramáti? Do sauny se přece chodí takhle. A ve vaší zeměpisné šířce je obvykle příliš chladno, než aby se tam venku mohlo chodit bez šatů.“

Vysvětlila jsem jí, že „v rouše Evině“ byl kdysi takový idiom, který na její planetě patrně neexistuje. To zas nevěděla, co je idiom.

„Hele, Marilyn,“ vmísila se do mých lingvistických nesnází Priscilla Kazima. „Čím to, že mluvíš americky?“

Marilyn pokrčila rameny, záviděníhodná ňadra se jí mírně zvedla a vůbec neztratila tvar.

„Nevím. Vím, že u vás se někde také tak mluví. Na Pulchře se takhle hovoří všude.“

„Tolik miliónů světelnejch let vod Země? Jak to?“

„Asi že vypadáte stejně jako my,“ pravila Gerta.

Na Pulchře jako ona rozhodně nikdo nevypadal.

„Taky divný,“ řekla Priscilla.

„Třeba Tvůrce udělal všechny, nás i vás, podle stejného vzoru,“ pravila Marilyn.

„Kdo?“ zeptala se Deirdre.

* * *

V knihovně, velkém sále s mnoha kompjůtry, žádné knihy nebyly. Přesto jí říkali knihovna. Dozvěděli jsme se, že texty ze starých vázaných knih převedli po vynálezu kompjůtru na hard disky a všechny tištěné materiály zničili. Knihám říkal Bill Duncan „tištěné materiály“. Brzo jsem přišla na to, že „kniha“ v pozemském smyslu je na Pulchře pojem pouze historický. Většina Pulchřanů si pod ním představuje kompjůtr.

Když se Martin Smith zeptal, kdy se to stalo, Bill to zpaměti nevěděl. Musel se posadit ke klávesnici, rozsvítit obrazovku a dotknout se ikony. Pak nám sdělil, že první kompjůtr začal na Pulchře pracovat před šesti tisíci osmi sty šedesáti lety, převod tištěných materiálů provedli o sto let později, v roce tři tisíce šest set dvacet. V roce tři tisíce šest set dvacet před Kristem, jak říkal strejček. Ve škole bych musela odpovědět: „Před moderním letopočtem.“

Zeptala jsem se:

„Jaké je dnes vlastně na Pulchře datum?“

„Dvacátého června tři tisíce sto čtyřicet.“

Na Zemi bylo dvacátého června tři tisíce sto třicet pět. Pět let rozdíl. Nebylo mi to jasné.

Na obrazovce jsem hledala ikonku Historie, ale žádnou jsem nenašla. Zato tam byla ikonka vejce. Klikla jsem, objevil se nápis:

3974 př. r. 0. – pravděpodobný rok Stvoření

Pod tím seznam vesměs technických záležitostí:

3883 př. r. 0 – parní stroj

3865 př. r. 0 – výbušný motor

3860 př. r. 0 – akumulátorový motor

3720 př. r. 0 – computer

3580 př. r. 0 – prostorová zkratka

3550 př. r. 0 – aplikace na optiku

Přeskočila jsem asi šest dalších položek a zastavila jsem se u údaje:

3348 př. r. 0 – stavby na Menším Měsíci

Stavby? Kdo je tam stavěl? Dostali se z Pulchry na menší z obou satelitů? Jak? Interplanetární lodi přece nemají?

Anebo jsou na Menším Měsíci nějací jiní obyvatelé a z Pulchry je ti voajéři vesmíru jenom pozorují?

Naklonil se ke mně Hoffstein, jestli mi může s něčím pomoct. Podívala jsem se na něj zblízka. Semitské rysy, černé oči. Jeden z Lidí Knihy, jak jim říkal strejček Anastáz. Tak mě napadlo:

„Pod kterou ikonkou najdu Literaturu?“

„Záleží na oboru.“

„Krásnou literaturu.“

V černých očích se nezatřpytila ani jiskřička porozumění.

„Příběhy,“ pomohla jsem mu. „Zamilované, dobrodružné…?“

Nerozuměl.

Zjistila jsem, že písemnictví, na Zemi už taky dlouhou dobu skomírající, na Pulchře nikdy neexistovalo.

A pomyslela jsem si: Co se tu vlastně stalo v roce nula?

IV.
Pes

Z oken ložnice byl výhled na krajinu kolem tabulové hory. Ložnici jsem měla jen pro sebe a ten večer jsem stála u okna dlouho do noci, zírala na dva podivné Měsíce, jeden menší a druhý velký, větší než náš. Už jsem věděla, že ten menší není o mnoho menší než jeho pustý druh, ale je od Pulchry mnohem dál.

Plnilo mě divné neštěstí, na Zemi jsem takové nepoznala. Z něho se vylíhl zase ten smutek. Dívala jsem se na menší z obou satelitů, stříbrem odražených paprsků tam prosakovala zeleň. Menší Měsíc nebyla poušť, rostla na něm zelená prérie. Potom jsem se rozhlédla po krajině. Ve dvojím světle zářila dlouhá pole jasnou žlutí jako pláty zlata. Uprostřed obrovské černavé louky ležela bílá skvrna: stádo ovcí, které odpočívalo po denním hraní. Od svého souseda u tabule Hoffsteina už jsem věděla, že ovce nespásají trávu, ale živí se sladkými bobulemi nízkých keříků.

Od bílého kruhu se oddělil pes, zasvítil zlatou srstí, mohutně zívl. Obloha byla bez mráčku. Na ní hvězdy, souhvězdí jiná než doma. Patrick. Asi trest. Kdyby žil strejček Anastáz, musela bych se z Patricka vyzpovídat. Zatoužila jsem po tom, jako tenkrát, když jsem jela do New Yorku a zjistila jsem, že biskup i jeho kaplan jsou už mrtví. Ale tady, na planetě s divným jménem, co jsme jí dali my, s krásným jménem, které jí dali domorodci, nikdy duchovní neměli. To už jsem taky věděla.

* * *

„Proč zvířata?“ dorážela jsem na strejčka, to mi bylo dvanáct, třináct, za pár let nato umřel. „Takový krutý svět! Strejčku! A v Mojžíšovi stojí: »I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů«, strejčku! »A viděl, že je to dobré.« Dobré! Co je na tom dobrého! Když si Lucy na čumák sedne čmelák, schlamstne ho. Strejčku!“ říkala jsem úpěnlivě.

Strejček Anastáz seděl shrben v křesle, ztrácel se, ztrácel, v poslední době se ztrácel. Bylo mi ho líto, přestala jsem na něho dorážet, jenom mi to nedalo a zeptala jsem se:

„Protože to slízly za Evinu mlsavost?“ Neodpověděl.

Na Pulchře číšník v bílých rukavicích…

Vrtalo mi to hlavou. Co? Nevěděla jsem.

Trest?

Zaklepání na dveře, tiché, sotva bylo slyšet. Naposled jsem pohlédla na louku, na níž se protahoval zlatý pes s dlouhým ocasem, a šla jsem otevřít.

Za dveřmi stála Geraldina.

„Je pozdě, že?“

„Ale ne, Geraldinko. Stejně nemůžu spát.“

Vešla, sedla si do křesla, já naproti. Zeptala se:

„Proč nemůžeš?“

„Nevím. Nových dojmů je na mě moc.“

To jsem lhala. Věděla jsem, proč nespím, a Geraldina vložila ohleduplný prst do mé rány.

„Řekl ti to?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Nejsem slepá.“

„Já ano,“ pravila Geraldina. „Nic takového jsem nezažila. Na Pulchře to nikoho nenapadne.“

„Chtěl tě –“ zaváhala jsem. Proč sem vůbec přišla?

„Řekl, že mě miluje!“ pravila Geraldina udiveně. Pohlédla mi do očí a vzala mě za ruku.

„U vás je to jinak, to já vím. Sledovali jsme to několik generací. Intenzivně, když jsme zjistili, že letíte na Pulchru. Jenže, Magdalénko, teorie bez prožitku na to člověka nepřipraví. Překvapilo mě to.“

„A ty ho –“ zase jsem zaváhala. To je přece nesmysl. „Tobě se líbí?“

„Jistě,“ řekla Geraldina. „Jenže u nás to neznamená, co tak často u vás.“Odmlčela se, v hlavě se mi honily myšlenky. Že s tím přišla za mnou? Je to divná planeta. Mlčela jsem taky. Trest? Patrickovi zřejmě dala košem. Geraldina vzdychla.

„Budu ti to muset vysvětlit. Uděláme o tom přednášku. Vám všem. Ale já ti to řeknu hned, když se mě to přímo týká.“

Pohlédla mi do očí: „Ty ho miluješ?“

Kývla jsem hlavou, ačkoliv jsem nechtěla. Jenže mi připadalo, že mi vidí do duše. Trest?

„Je ženatý,“ pravila Geraldina tiše. „Vím, že na Zemi se to stává, ale pro mě je to taky jenom teorie.“

„To –“ selhal mi hlas. „Na meziplanetárních výpravách to neplatí. Ale –“

„Ale?“

„Já –“ zaváhala jsem. Pak jsem jí to vysypala. „Pro mě je to hřích. Pro mě je to hřích, ať to pro astronauty platí nebo neplatí. A tohle je asi trest.“

„Trest?“

Pokrčila jsem rameny.

„Že tě zradil?“ řekla Geraldina. „Znám to z výzkumu. Musí se to ale poznat na vlastní kůži a toho nejsem schopná. Tak poslouchej, děvče!“ řekla.

Mlčela jsem. Geraldina tiše vyprávěla:

„My jsme asexuální bytosti. Když je nám pětadvacet, rodiče nám určí partnera. V letech dospívání sledují, jaké máme sklony, a podle toho se rozhodnou. Pak je svatba, někdy partnera vidíme poprvé, někdy ho známe už z let dospívání. Potom odjedeme na čtrnáct dní na svatební cestu.“

Myšlenky se mi honily hlavou. Na Zemi nám taky vybírali – ne, nevybírali. Na Zemi nám schvalovali ženichy. Laboratorně. Podle genů, podle dědičnosti, podle predispozic k nemocem. Většinou to bylo houby platné, geny negeny, milenci si řekli, že Amerika je svobodná země, a žili spolu bez schválení.

A tady: podle sklonů! Copak tu neznají genetiku? Takové teleskopy a –

Geraldinka se zasmála. „Tobě to bude připadat legrační. Na svatební cestě souložíme do vysílení těla. Od rána do noci. Neděláme nic jiného. Po čtrnácti dnech si ženské udělají test, a když je vajíčko oplodněné, na příští dva roky se souložením skončíme a jedeme domů. Rodiče nám mezitím připraví byt a v něm začneme spolu žít. Ale neznamená to, co u vás.“ Myšlenky, myšlenky. Něco se mi dralo do vědomí. Co?

„První dítě je holka nebo kluk,“ pokračovala Geraldinka. „Po dvou letech jedeme na druhou svatební cestu, a je z toho zase holka nebo kluk, jenže opačně.“

Nebylo mi do smíchu, ale zasmát jsem se musela. Znělo to jako fraška. Z jiného světa.

„A potom už žádný…“ – nešlo mi to přes rty – „žádný sex nemáte?“

„Není to už zapotřebí. Tím končíme, Magdalénko. Jenom když se stane, že jedno nebo druhé dítě přijde o život, třeba při nějaké nehodě, máme ještě třetí svatební cestu. A je to kluk nebo holka, podle dítěte, které zahynulo.“

„Potom už nikdy?“

„Není to už zapotřebí,“ řekla Geraldina. „Máme se rádi až do smrti.“

Poprvé jsem na Pulchře slyšela slovo smrt. Vyhrkla jsem:

„Vy taky musíte –?“

Geraldinka se usmála.

„Jistě. A nevíme dne ani hodiny, jako vy. Ale odejít musíme. K Tvůrci. On to tak zařídil.“

„Bůh?“

Geraldinka pokrčila rameny.

„Tvůrce. Co nás stvořil už před víc než sedmi tisíci lety.“

Vstala jsem, šla jsem k oknu. Trest. A odpuštění? Pochopení? Je to divná planeta. Sklíčil mě strašný smutek. Pohlédla jsem z okna na žlutá pole, na tmavozelené louky, na hory na obzoru a na ty dva Měsíce nad nimi.

Zlatý pes na louce zívl, znělo to jako zařvání, a lehl si ke svým ovečkám.

Obrátila jsem se k ženské, co se do ní Patrick zbláznil.

„Řekni mi, Geraldinko, ví se na Pulchře, kdo byl Kristus?“

„Jistě,“ pravila Geraldinka. „Viděli jsme ho – myslím naši astronomové ho viděli, jak hrozně trpěl na kříži. Hrozně!“

Zachvěla se.

„Ale na Pulchru nepřišel?“

„Ne. Proč?“ pravila udiveně Geraldinka. „My neměli žádné ovoce zakázané.“

Ještě jednou jsem pohlédla z okna. Zlatý pes pokojně chrupal na tmavozelené trávě.

Hlavu jsem náhle měla plnou matematiky.

* * *

Ráno, jak mi slíbila Geraldina, vysvětlil Bill lidem z Templetona sexuální zvláštnosti téhle planety. Já jsem na přednášku nešla, stačila mi Geraldinčina noční lekce. Místo abych sledovala, jak její manžel pořídí s lidmi, jimiž bez přestávky cloumá, co Pulchřané zažívají jen dvakrát v životě, odešla jsem do svého pokoje trápit se tam matematikou.

* * *

Pořád a pořád jsem odečítala ta dvě data: 3140 – letošní rok na Pulchře, 3135 – letos na Zemi. Hlavou se mi honilo úplně všechno. Mrtvý strejček Anastáz, živý kapitán, který mi proved tu ošklivou věc, nesrovnalost dat, vzpomínky na mcdonaldskou jedenáctiletku, pejsek Lucy, jeho krásné hnědé oči, jak se na mě koukaly věrně a nechápavě, všechno. Chaos.

Že hrozně trpěl? Opravdu astronomové z Pulchry viděli Jeho? Zdaleka přece nebyl sám, kdo skončil smrtí na tom příšerném zařízení. Zdaleka ne. Nemohli se splést?

Nic jiného se ale ten rok třicátý třetí na Pulchře nestalo.

* * *

Na Zemi se v tom půlstoletí, kdy se narodil a potom zemřel na kříži, přihodilo mnoho věcí.

Pohroma římské armády v Teutoburském lese. Císař Augustus, tvůrce impéria, zemřel, nastoupil Tiberius. Ovidius napsal Proměny a císař ho vypověděl z Říma. Anglie dostala prvního skutečného krále, když Augustus uznal Cymbelina a dal mu titul Rex Brittonum, a ten pak Ovidiovi poskytl přístřeší. Zavraždili Caligulu. Dějepis pravěku mě vždycky zajímal. Znala jsem ho dobře.

Tohle všechno a mnoho jiného. V Číně vládla dynastie Han. Událost na Golgotě potom, historicky brzy potom, změnila svět. Na příští skoro tři tisíce let.

Na Miskatonické universitě jsem platila za pošahanou, protože o tyhle věci neměl nikdo zájem, jenom já a ještě jedna holka. Ale milovala jsem slečnu Clemmovou.

* * *

Znova jsem v duchu přepočítala jednoduchý příklad. Nevycházelo to. 3140, letošní rok na Pulchře, minus 3135, letošní rok na Zemi. Nevycházelo mi to. Přece –

Pes na louce, kde spaly ovečky, ze spánku znova zařval. Jako lev v některých titulcích prastarých filmů, které nám ukazovali v Dějinách kinematografie. Pod ním bylo absurdní motto Ars Gratia Artis a na ty filmy se často nedalo koukat.

* * *

Uplynulo několik dní, odvezli nás do vysokých hor, kde byl sníh, začalo se lyžovat. To mně šlo, na mcdonaldské jedenáctiletce to byl jediný sport, který jsem měla ráda.

Z Pulchry mě trumfnul jenom Hoffstein, když přede mnou bravurně přeskakoval kopečky, které já jsem objížděla. Krajina pod horami byla pořád zelená, sníh se držel jenom na nejvyšších loukách a stráních v úpatí hor. Na obloze, než slunce zapadlo, dva bledé měsíce, které se brzy rozsvítí jako bílá slunce.

Večer ve vyhlídkové kavárně horského hotelu si Hoffstein přisedl ke mně. Rozhodně má o mně zájem, ale asi jiný, než by měl takový Hoffstein u nás na Zemi.

Jaký? Pokusila jsem se mu vysvětlit svůj problém.

„Spočítalas to správně, Magdaleno. Proč tě to tak trápí?“

„Protože Kristus se narodil v roce nula. A u vás i u nás se letopočet počítá od roku nula. Chápeš?“

„To vím,“ řekl. „Kdo byl Kristus?“

„Podle jeho narození se označuje rok nula.“

„Aha. Ale kdo to byl?“

Co jsem mu měla říct? Podobal se mnoha specialistům na Zemi, kterým čím dál víc okrajují obor, až zbude hrozně málo, skoro nic. Ale na to nic jsou zato na slovo vzatí odborníci.

„Nevadí, kdo to byl,“ řekla jsem vyčerpaně. „My i vy počítáme od jeho narození letopočet. A přesto se letošní letopočet u vás a na Zemi liší o pět let.“

„Hm,“ pravil Hoffstein. „O tom jsem nikdy nepřemýšlel.“

Vztekle jsem vstala.

„Tak si tím lam hlavu přes noc, a až ráno vyjedem na lyže, tak mi řekneš, cos vymyslel!“

„Co že mám v noci dělat?“ pravil zcela nechápavě.

No jo. Úsloví. Přece jen o nás nevědí všecko.

„Přemejšlej!“ odsekla jsem a šla jsem spát.

* * *

Buď jsme udělali chybu my, nebo oni. Někdy v těch mnoha staletích po Jeho narození. Byl snad oběh Pulchry okolo jejího slunce rychlejší?

Neuvědomili si to?

Nesmysl. Astronomové jsou lepší než my.

Poprvé jsem na Pulchře vzala Nocturnal, aby mi chaos v hlavě nezabránil usnout.

* * *

Jenomže druhý den z lyžování sešlo. Ohlásili, že se pojede domů, ale teprve po další povinné přednášce ředitele observatoře. Téma neoznámili, když jsem však přišla na snídani, najednou nebylo těžké si domyslet, proč nás šupem posílají zpátky na tabulovou horu.

U tabule už seděl Ben McMurty a na oku měl tmavý monokl. Chtěla jsem chytit Geraldinu a znova si s ní promluvit, jenže když jsem spatřila zmalovaného Bena, musela jsem se usmát. Ušklíbl se na mě. Chyběla mu jednička vpravo nahoře a měl napuchlý ret.

Zeptala jsem se:

„První zkušenost zvláštního ražení na Pulchře, Bene?“

„Běž se vycpat, miláčku,“ pravil nevrle.

„Nebo ses naboural na sjezdovce? Viděla jsem tě, jak tam metáš něco jako kozelce!“

„Utrhni si nohu, jo?“ zavrčel Ben. „Rozbij si brejle!“

„Snad sis všim, že tady na Pulchře je nenosím. Chci se líbit zdejšímu sortimentu opačnýho pohlaví,“ pravila jsem ironicky a píchlo mě u srdce.

„Di na pokoj a zašij si klapačku! Jehlu a nit máš, ne?“

Do jídelny s vyhlídkou vešel Bill s Geraldinkou a rychle se začali trousit ostatní. Číšníci se pustili do práce. Pozdravila jsem Hoffsteina, potom Marilyn, která si sedla vedle mě z druhé strany. Vypadala zaraženě.

„Stalo se ti něco?“

„Ano,“ pravila. „Musela jsem se poradit s Billem,“ pravila nervózně. „On vám to po snídani řekne.“

* * *

Na to, co nám řekne Bill, jsem nebyla zvědavá. Stačil pohled na Bena a věděla jsem, že to bude repríza, pronesená patrně s větším důrazem. Svrběl mě jazyk kvůli těm datům, jenže při snídani se nedalo nic dělat. Nemohla jsem vstát a přisednout si ke Geraldince. I kdybych mohla, vypadala divně posmutnělá, takovou jsem ji neznala. Asi bych se neodvážila otravovat ji svým problémem.

Při jídle dnes nikdo nemluvil. Když jsme mlčky odložili příbory, Bill vstal, ale proti mému očekávání nám neprozradil, co provedl Ben McMurty. Vyslechli jsme přednášku o pohlavním životě na té divné planetě.

Jenomže tentokrát Bill zabrousil do genetiky a vysvětloval, proč se výsledek pohlavního spojení Pozemšťana a ženské z Pulchry nedá předvídat, že by to ale mohl být mutant, anebo života neschopná chudinka.

Najednou jsem pochopila, proč ženským i chlapům z Pulchry namluvil, že na Zemi není zvykem koupat se nazí společně. Obával se právě toho, oč se pokusil Ben.

Všichni o tom zapřemýšleli, na některých bylo vidět, že je to nepotěšilo. Gerta se dokonce přihlásila s poznámkou, která mě u ní nepřekvapila. Měla jsem ji v živé paměti z astronautického kursu:

„My ze Země máme kondomy, které zaručují absolutně bezpečný sex,“ vykládala důležitě. „K nějaké graviditě nebo infekci dojít nemůže. Naše kondomy jsou výsledek dlouhého a mnohokrát ověřeného výzkumu kvůli AIDS. Nikdo nemusí mít žádné obavy.“

Zdálo se mi, že Bill je v rozpacích. Ale vzmužil se a řekl:

„Děkuji za vysvětlení. Nejde však jen o nebezpečí gravidity a jejích nepředvídatelných následků. Už posledně jsem vám naznačil náš reprodukční cyklus. My jsme v životě schopni sexu pouze dvakrát. Před pětadvacátým rokem věku vůbec ne, proto se ženíme a vdáváme, teprve když tohoto věku dosáhneme. V sexu se poněkud podobáme některým divokým tvorům na vaší planetě, kteří mají takzvaná údobí páření rovněž víceméně přesně vymezena. Nám je sex vymezen toliko na dvě údobí života.“

Mně neřekl nic nového, vlastně nikomu, protože tohle všichni slyšeli už na první přednášce způsobené tím, že se Patrick zabouch do jeho ženušky.

Bill docela tiše pokračoval:

„Já vím, že na Zemi je to zařízeno jinak. Ale každý pokus z vaší strany…“ Odmlčel se. „… z vaší strany by mohl být úspěšný jedině…“

Pochopila jsem. Přestala jsem Billa poslouchat a otočila jsem se k Marilyn, které se rozčilením třásla brada. Pak k Benovi. Většině z naší posádky Benovy pohmožděniny neušly. Když Bill vykládal o nebezpečích soulože Pozemšťanů a lidí z Pulchry, seděl Ben zamračeně a rudnul. Bill však nikoho nejmenoval, přednášel věc jako ryzí teorii. Teprve po Gertině extempore začali lidé z posádky pokukovat jeden po druhém, až si všimli zoologa. Když Bill Gertě tlumeným hlasem odpověděl, a já už věděla, co přijde, a přestala jsem sledovat, co říká, ostatní poslouchali napjatě a nakonec se všichni naráz obrátili k Benovi.

Ben se zvedl a utekl ze sálu. Hned po něm prchla i Marilyn a všem bylo všechno jasné.

* * *

Udělalo se mi strašně smutno. Z Bena, z toho letopočtu, z Patricka. Takové kontrasty!

Zamířila jsem ke Geraldince, ignorovala jsem Billův úsměv a Patrickův úpěnlivý pohled, a požádala jsem ji o pár slov.

„Až večer. Až se vrátíme domů,“ řekla. Byla divně smutná. „Večer mi bude líp. Totiž…“ Pohlédla mi do očí, měla v nich spíš děs než smutek. „Lepší to bude večer!“

* * *

„Bylo mu přeci třiatřicet!“ řekla jsem.

„Ano,“ pravila Geraldinka. V salónku, kam mě pozvala, byl jiný, ale také krásný výhled na louky a pole pod observatoří. „Jenže se to stalo sedm let před smrtí Tiberia, toho nadlouho nejlepšího císaře,“ pokračovala. „Po něm zavládly v Římě zmatky, teprve stojednatřicet let po události pod Pontským Pilátem nastoupil Marcus Aurelius, a potom –“

„Já vím, znám tu historii. Ale evangelisti –“

„Měli to spočítáno špatně,“ řekla Geraldina. „Bylo mu třiatřicet, když ho přibili na kříž, jenže se to stalo o pět let dřív. My jsme to viděli. Totiž naši hvězdáři té doby to viděli.“

Mlčela jsem. Ovšem. Jejich astronomové ho viděli, jak trpěl. Evangelisti psali až sto a víc let po Jeho narození. Pulchřané nic nepřipočítávali z nějakého astronomického důvodu. Pulchra obíhá své Slunce přesně stejně jako Země naši hvězdu.

V duchu jsem se zasmála jednoduchému vysvětlení. Rozdíl mezi očitým svědkem a zbožným pisatelem zprávy, který sbírá nespolehlivé vzpomínky stařičkých pamětníků.

Ulevilo se mi.

A hned zas nový problém:

Proč ale oni počítají letopočet od Jeho narození? Na Pulchře přece nikdy nebyl. Jeho oběti tu nebylo zapotřebí.

Než ten večer Geraldina odešla, pravila: „Pošlu ti ho do pokoje. Chce se s tebou usmířit.“ Než jsem stačila pochopit, koho myslí, zmizela.

Zůstala jsem sedět. Za oknem salónku už svítily ty dva Měsíce, jasnější než na Zemi. Bílé stádo olemoval z jedné strany tmavý stín. Pes se držel v tom stínu.

* * *

Nechtěla jsem ho vidět. Neměla jsem v tom zkušenosti. Když vstoupil, vyhrkly mi slzy do očí, ale hned jsem si je utřela a byla jsem klidná.

Zůstal stát, nevěděl, co říct.

„Nemoh jsem si pomoct, Magdo,“ ozval se, pořád stál. To byla na Zemi standardní výmluva. Všichni byli tak strašně slabí, že si nikdy nemohli pomoct. Vůle jim zakrněla, slábli čím dál víc. Strejček Anastáz říkal, že On dal lidem vůli právě pro takové zkoušky. A desatero.

Poznala jsem, že Patrick má přece jen uniformu. Potrhanou, ale má ji.

„Nepovídej, Patricku,“ pravila jsem chladně jako gangsteři v těch prastarých filmech, když odkopávali nějakou milenku. „To jsou jen řeči. Standard, přece to víš.“

Otevřel ústa, vzpomínky mu je zavřely. Mlčení. Řekla jsem klidně:

„Mě už nemiluješ, že ne?“

Pokrčil rameny. Byla jsem klidná, jako z ledu, jenom smutek zůstal, ale blednul.

„Když mám bejt upřímná, milej,“ řekla jsem, „je mi to volný jak vytahaný tričko. A jdi pryč!“ Poslechl mě.

* * *

Několik příštích dnů nás vodili na všelijaké podniky, aby nám ukázali život na Pulchře. Chodila jsem jako bezduchá. Přitom jsem věděla, co se mi děje, rozum se mi nijak nezakalil. Napínala jsem vůli. Každou chvíli mi vstoupily do očí slzy, předstírala jsem, že mi něco padlo do oka, a nenápadně jsem si je utírala malíčkem. Už to však nebylo kvůli Patrickovi. Kvůli tomu, co jsem udělala, a pak ten věčný smutek na Pulchře…

Odpoledne nás vzali na stadion, kde se hrálo finále mistrovství Pulchry ve fotbale. V Americe se mu říká evropský. Stadion nebyl velký, vešlo se tam snad tisíc lidí, všechna místa k sezení. Bill nám řekl, že na finále se sjeli z okolních vesnic, jinak je vysílá televize. Fotbal je na Pulchře vůbec nejpopulárnější sport, vykládal Bill. Mají tu tým skoro v každé vesnici. Mistrovství proto trvá pět let, ačkoliv se hraje vylučovacím způsobem, a televize vysílá nejenom finále, ale všechny zápasy družstev, která se dostanou do závěrečného turnaje.

Den byl krásný, ale to byly na Pulchře všechny. Prší prý, jen když je potřebí zavlažit pole, povídala Geraldinka. Od karambolu s Patrickem se mi věnovala. K takové věci, jaká potrefila mě, na Pulchře dojít nemohlo. Jenže Geraldinka měla oči všude, všimla si, že mi nějak často něco padá do oka, ačkoliv vzduch na Pulchře je čistý jako sklo. Rozumět mi však nemohla. Nevěděla, že to není kvůli Patrickovi. Myslela si, že mě tak vzala Patrickova faleš, a soucit na její planetě znali.

* * *

Nemocemi Pulchřané netrpěli. Při obědě mi Hoffstein vysvětlil, že lékaři studují pouze chirurgii úrazů, nic jiného není zapotřebí. K úrazům občas dochází, srazí se automobily, horolezec spadne ze skály a – Hoffstein zvedl nohu a vyhrnul si nohavici – někdy si člověk zlomí nohu na lyžích.

A lidé jsou smutní, když jim zemřou rodiče.

„Manželé netruchlí jeden pro druhého?“ zeptala jsem se.

Viděla jsem Hoffsteinovi na obličeji, že mi nerozumí.

„Umřou přece oba,“ řekl. „Smutné jsou obě děti a jejich manželé a manželky.“

„Na Zemi truchlí manželé jeden pro druhého. Totiž – někdy.“

„Jak to?“ podivil se Hoffstein.

„No, ten, co zůstane naživu…“

Hoffstein užasl.

Neřekla jsem nic. Pochopila jsem. Hoffstein ani nevěděl, kdo je Kristus. Nevěděl o Zemi skoro nic. Ne jako Geraldinka.

„Nikdy ses nedíval na Zemi, Viktore?“

Zavrtěl hlavou. A to je astronom?

„Já hlídám asteroidy,“ pravil.

„Ano, ale copak jsi nebyl zvědavý? Věděl jsi, že letíme na Pulchru?“

„Bill nám to oznámil. Byl jsem zvědavý, jak vypadáte.“

„Stačilo se podívat na Zem dalekohledem, ne?“

„To mě nenapadlo,“ pravil Hoffstein.

* * *

Den byl tedy stejně krásný jako všechny dny, kdy nebylo zapotřebí zavlažovat pole deštěm, a kolem stadionu vlály pestrobarevné vlajky klubů, které se dostaly do závěrečného turnaje. Bylo jich snad padesát, možná víc. Nevěděla jsem toho moc o evropském fotbale, v Americe ho hrálo jen pár tlustých ženských kvůli zhubnutí. V kursu dějin sportu na Miskatonické universitě jsem slyšela o první lize v Anglii, kde v dávných dobách hráli fotbal i muži. Kolik klubů v té soutěži hrálo, jsem si nepamatovala. Padesát jich nebylo.

Nastoupily jedenáctky, Pulchřané je uvítali jako na Zemi, když se hrálo finále Poháru.

V americkém fotbalu samozřejmě; mě nebavil, ale jednou za rok se na finále díval strejček Anastáz. Jako seminarista prý hrával za kolej sv. Ignáce na Loyolově universitě, a protože katoličtí bohoslovci na jedenáctku počtem nestačili, spojily se všechny bohoslovecké koleje a ještě k nim museli přidat dva z veteriny. Vždycky jsem si představovala strejčka s vycpanými rameny a v helmě s chráničem přes ten jeho velký nos, to mi nešlo a strejček mi řek, že tenkrát ještě neměl nos tak velký, když hrál za kolej sv. Ignáce. Jeho ročník byl poslední, který na koleji absolvoval. Potom ji zavřeli pro nezájem.

„Proč ti tak vyrost, strejčku?“ zeptala jsem se naivně.

„Inu tak. To víš.“

„Věkem?“

„No – ano,“ řekl. „To taky.“ Teprve později a náhodou jsem zjistila, že mešní víno zdaleka nepije jenom při mši. Na faře jsme ho měli velikou zásobu, každý rok strejčkovi posílal několik beden pan Vasquéz, jeden z jeho posledních farníků. Jednou po večeři mě strejček poslal spát a já nahoře zjistila, že jsem si zapomněla vzít sklenici vody na noc. Sešla jsem tiše dolů a dveřmi obýváku jsem z kuchyně viděla, jak strejček právě vyžahl velký pohár na jeden doušek.

Ráno jsem se o tom nezmínila, ale ve škole jsem se zeptala Lorrainy, to byla tak trochu, ale jen trochu moje kamarádka, jestli ví, proč má její otec nos jako rudou bambuli.

„No přeci že chlastá! Jako tvůj strejček. Jenže whisku.“

Tak jsem se dozvěděla, že strejčkův nos, jako měla ta vyhynulá opice, je od mešního vína. Hřích nestřídmosti. Uvažovala jsem, komu se strejček zpovídá. Do New Yorku nikdy nelítal a jinde už katoličtí faráři nebyli. Jenom pár v Evropě a pak v Římě, tam byl ve Vatikánu pořád papež a asi tři kněží, všichni už věkem pokročilí.

Asi se zpovídal sám sobě. Anebo možná někomu telefonem do New Yorku, to jsem nezjistila. Spíš mi začalo vrtat hlavou, proč tak pije.

Tak jsem mu tu otázku položila:

„Proč?“

Seděl shrben, ztrácel se. Už se mu třásl hlas, po chvíli, po dlouhé chvíli mi odpověděl: „Pamatuješ, Magdalénko, jak jsme mluvili o tom, proč stvořil Evu?“

„Pamatuju. Z Adamova žebra.“

„Nikdo, víš, Magdalénko,“ pravil a hlas se mu třásl, něco strašného. „Nikdo nedokáže – po tom, co vyhnal Evu s Adamem – tak – nikdo nedokáže…“

Věděla jsem, že se mu netřese jen hlas. Třásla se mu duše.

Najednou, na tom stadionu, jsem si vzpomněla na psa, který hlídá ovečky.

* * *

Na hřiště vběhly oba týmy, jeden mužský, druhý ženský. Ženské měly růžové dresy, chlapi bleděmodré. Přišlo mi to k smíchu. Jako neviňátka v peřince.

„Podívejte se!“ slyšela jsem pohoršený hlas Deirdre O’Tallywoodové. Ukazovala na velkou tabuli nad východní tribunou stadionu, kde právě naskočilo skóre, ačkoliv zápas ještě nezačal. Pět nula.

„Oni dávají ženským náskok!“ pravila zlostně Deirdre.

* * *

Seděli jsme dole na jižní tribuně a po zápase za námi přišli pořadatelé. Neslyšela jsem, co vykládají, byla jsem myšlenkama jinde. Ten pes, co neštěká, mi ležel v hlavě. Teprve když mě Ben vzal za rameno, pochopila jsem, že zítra máme hrát fotbal proti mistrům Pulchry a že mistři jsou ti v růžových dresech.

Vůbec, ale vůbec se mi nechtělo. V životě jsem nic takového nehrála, jenže to z nás nikdo a na Zemi pouze tlouštice.

„Nekaž partu, Magdo!“ napomenula mě Gerta a Jeffrey, náš hošan, pravil mazlivě:

„Nemůžeš to, Magdi, našim milým hostitelům udělat!“

* * *

Druhý den jsme tedy nastoupili k zápasu.

Vznikl problém. Evropský fotbal hraje jedenáct lidí a nás z Templetona tolik nebylo. Problém vyřešili tím, že k nám přidali Pulchřana z poraženého týmu. Aspoň mi rozpaky vyhnaly psa z hlavy. Oblékli nás do dresů, holky do růžových a chlapy do bleděmodrých, jedenáctka ženských z Pulchry hrála v bílém. Pravidla nám museli vysvětlit, přesto jsme nakonec vyhráli. Držela jsem se stranou, kopání do míče mi ani trochu nešlo, zato jsem pozorovala, jak hrají fotbalistky z Pulchry. Bylo to průhledné. Nechaly nás vyhrát.

Když rozhodčí odpískal naše vítězství, zvedl se potlesk těch zdvořilých lidí z Pulchry, jako kdyby jejich ženské porazily na hlavu nás.

Ben se pokusil zfaulovat střední útočnici Pulchry, chtěl jí zezadu podrazit nohy, ale svalil se sám a zlomil si ruku v zápěstí. Druhý den už byl v pořádku. Stal se pro mě názornou ilustrací toho, co mi o zdejší medicíně vyprávěl Hoffstein.

* * *

V noci jsem pořád musela myslet na toho psa a stádo jeho oveček.

* * *

Den po fotbale nás vzali na koncert na úpatí tabulové hory. Na sever od letiště ležela velká vesnice nazvaná Storyville. Řekli nám, že je to jedna z největších obcí na Pulchře: má 528 obyvatel.

Na návsi měli koncertní síň pod širým nebem. V době, kdy déšť zavlažoval pole, nafoukli prý nad celým prostorem stan, jak to sem tam ještě bylo vidět na Zemi, jenže tam se v zimě hraje tenis.

Pulchřané seděli v řadách na rovince před velkou mušlí, orchestr měl hrát na stupních, kde byly připravené stojánky na noty. Přišli jsme dost dlouho před začátkem, mě svíral smutek. Přes noc ve mně vzklíčilo přesvědčení, že na Pulchru nepatříme. Jsme z jiného světa, přestože mluvíme stejnou řečí.

Ten pes? Jako moudrý praotec mezi přitroublými ovečkami?

* * *

Měl to být koncert skladatelů planety Pulchra na naši počest a Priscilla chtěla vědět, jaká hudba se dnes na Pulchře skládá. Pokládala se za hudebně vzdělanou. Asi byla, když na universitě studovala dějiny hudby a jednou za rok jezdila do Bostonu na koncert Bostonské populární filharmonie.

„Archtonika? Metadisleatorie?“ naléhala na Billa. Uvedla ho tím do rozpaků, patrně taky netušil, o čem mluví. Jako já. A pravil:

„Pro patnáctičlenný orchestr.“

„Tak malý?“ podivila se Priscilla. „Ale jaký směr? Diafonika? Demiharmonie? Co?“

V té chvíli přišel orchestr na scénu a Priscilla na otázku zapomněla.

O hudbě nemám ponětí. V kostele jsme měli varhany, na které nikdo neuměl hrát. A já nejezdila každý rok do Bostonu jako Priscilla, ani jsem moc nechodila tancovat. To až po strejčkově smrti, předtím jsem na to byla moc mladá. To říkal strejček. Moje spolužačky byly v disku denně, už od osmé třídy, mě to nelákalo. Ani když už byl strejček po smrti, tancování mě nechytlo. Zato jsem se zabouchla do Patricka, jenže s tím jsem tancovat nechodila, on mohl jedině s Peggy, a to zas nešlo, abych s nima chodila já.

V disku hráli repromuziku a jednou v nějaké kavárně jsem i viděla takovou kapelu, která repro nahrávala. Samé kytary, jak mě poučila Lorraina, která tam zapadla se mnou. A bubny. Dělali strašný rámus, mluvit se nedalo, to však byla výhoda, mluvit mě stejně bavilo jenom se strejčkem. S Lorrainou trošku, a potom s Patrickem. S tím byla v disku vždycky Peggy, ta se mohla utancovat.

Nic jsem od koncertu nečekala. Orchestr seděl v bleděmodrých a růžových sakách, muzikanti a muzikantky, a kytaru měl jenom jednu. Z ničeho nic mě muzika udeřila do uší. Muzika z Pulchry.

Byla nepochopitelně krásná. Přestala jsem myslet, až mě vyrušil Martin vedle:

„To jsou saxafony?“

„Saxofony!“ opravila ho z druhé strany Priscilla. „Podle Arnolda Saxe, co je vynalez.“

Muzikanti, kteří na ně hráli, seděli v první řadě. Saxofony se stříbrně leskly, měly zlatou patinu, byly různě velké a tekla z nich melodie, která mi, bůhví proč, připomněla med. Plástve medu. Z těch houkaček se krásně táhnul, houpal, někam odvanul můj smutek. Dlouho, dlouho. Potom mi na mysl přišel pes. Med byl z Pulchry, ne od nás ze Země.

Měla jsem pocit, že se v něm rozpouštím. Najednou mě vyděsila myšlenka, že by snad mohli – kvůli nám – začít s tím, co jsem slyšela v kavárně. Chtěla jsem plout, rozpuštěná.

Obávala jsem se zbytečně. Celý večer jenom takovéhle zvuky, zvuky z dalekých dálek vesmíru. Na Zem snad nikdy nedolehly.

V noci jsem měla sen. Byla jsem v disku, jenže tam nehráli, co tam na Zemi hrávali, ale tu muziku plnou medu z Pulchry. A se mnou tam byl strejček Anastáz. A tancoval! Nedovedla jsem si ho představit, že by sám tancoval, když mi říkal, že jsem na tancování moc mladá, ve spánku mi však najednou bylo patnáct a strejček tancoval, a se mnou, poklesával v kolenou, držel si mě od těla, kolem kluci přehazovali holky přes rameno, to strejček nedělal, ale tancoval tak vytrvale, že jsem mu přestávala stačit, pak už jsem mu nestačila a nakonec na mě padla nesnesitelná únava a já se probudila.

Posadila jsem se na posteli a pohlédla jsem z okna.

Pes se procházel ve světle dvou Měsíců.

V.
Výprava do Středního pásma

V noci mi vlezl do pokoje Patrick a šeptem se zeptal, jestli spím. Stála jsem u okna v rohu za záclonou, on civěl na postel. Pes už spal, i stádo oveček. Oba Měsíce zářily jako každou noc.

„Jdi pryč!“ řekla jsem mu. Čekal, že mu odpovím z postele, a lekl se.

Tak jsem vstoupila do měsíčního světla. „Odpusť mi, Magdo. Nemoh sem si…“

Odbyla jsem ho: „Standard.“

Nepřestávala jsem se divit, jak je mi najednou volný. Ale byl. Šumafuk, řekl by strejček. Sedla jsem si na postel a opakovala jsem:

„Jdi pryč.“

Stál v měsíčním světle a vypadal jako klon. „Fakt sem si, Magdo, nemoh…“

„Já taky ne. A já věděla, že to je hřích.“

„Tohle, Magdo, je – horší. Já…“

„Nic není horší než hřích. O tom ty víš houby. A jdi pryč!“ pravila jsem už vztekle.

Otevřel pusu a zase ji zavřel. Otočil se, zmizel. Jako klon.

Lehla jsem si na nerozestlanou postel a zadívala se na ty dva Měsíce. Zářily víc než na Zemi Slunce. Byly dva.

* * *

Ráno jsme letěli do Středního pásma. Výpravu vedl Hoffstein. Pořád jsem měla dojem, že se o mě zajímá, ale jak a proč, byla záhada. Lidi z Pulchry na to přece nebyli dělaní. Asi ze zvědavosti, pomyslela jsem si, a to mi vyhovovalo. Letěla s námi i Geraldinka s Pernillkou, Bill ne.

Seděli jsme ve čtyřmotorovém vrtulníku, kterému cesta do Středního pásma trvala dvanáct hodin. Pulchra měla techniku, o jaké se nám na Zemi nesnilo, jako ty dalekohledy. Ale byly tu taky věci, které už člověk na Zemi neviděl. Vrtulové letadlo. Nebo ta ovocná dieta. Na Zemi něco podobného jedly jenom tlusté ženské kvůli zhubnutí. Ale jejich dieta nebyla zdaleka tak dobrá. Anebo strejček: „Co On svázal na Zemi, člověk nerozlučuj.“ Tady to zřejmě bylo železné pravidlo. Na Zemi?

Musela jsem se zasmát.

Hoffstein seděl mezi mnou a Benem. Z Benovy přítomnosti jsem dvakrát šťastná nebyla, ale karambol s Marilynkou ho asi poučil. Byl zticha a dával pozor, co vykládá Hoffstein. Střední pásmo, říkal lovec asteroidů, je rezervace, národní park pro tropickou faunu a floru.

Pod námi jiskřil a modral se Západní oceán, kopie Atlantiku. Přede mnou seděl náš klon Frank C. Stonewall a taky koukal z okna na třpytivé vlnky klidného oceánu. Oceán byl nedohledný, vlny v hloubce monotónně jiskřily. Usnula jsem a ve snu jsem se jako obvykle vrátila do pokoje strejčka Anastáze s barevnými kostelními okny, strejček v příšerně prosezené lenošce, hlavu ve voňavém dýmu z oslintané lulky. Slyšela jsem, jak se ho ptám, nejistě, protože jsem ho nechtěla ranit, jenže vědět jsem to musela.

Učitel biolky si dobře pamatoval, nač jsem se ho jednou ptala. Já jsem si zase pamatovala, jak mi řek, abych se dobře učila, a sama přijdu na to, že je to nesmysl. Uvízla jsem mu v hlavě. Kde mohl, zabrousil na Něho a tvrdil, že neexistuje. Jedině člověk. A kloni, které stvořil člověk, a tím dokázal –

Tak jsem to pověděla strejčkovi Anastázovi. „Učinil je z prachu?“ zeptal se strejček.

„Ne. Klonoval je z něčí kůže. Proč z prachu?“

„Protože lidskou kůži stvořil taky On. Všechno. Všechno v člověku i v přírodě. A člověka z prachu země a vdechl mu do nosu život.“

Asi to není mýtus, když strejček tomu tak věří. „Všechno stvořil On. Člověk může jenom bádat, jak je co uděláno, ale stvořit sám nemůže nic.“

Pořád jsem mlčela.

„Rozumíš tomu?“

Kývla jsem.

„Creatio je toliko ex nihilo,“ pravil strejček.

* * *

Najednou jsem se probudila. Pod letadlem se odvíjel koberec saharského písku, letělo nízko, snadno jsem rozeznala skupinu velbloudů kráčejících pouští, bez jezdců, bez karavany lidí. Hoffstein vedle vykládal Benovi:

„Jistě, tygři jsou tam taky. I lvi, leopardi –“

„Všichni v jednom tropickým pralese?“ udivený hlas Bena McMurtyho. „Dyž eště na Zemi byli tygři, vyskytovali se jen v Asii. V Africe nikdy! A tady zas jenom v Africe?“

„U nás to tak bylo odjakživa, všichni pohromadě ve Středním pásmu,“ pravil Hoffstein. „S výjimkou lvů. Ty pastýři naučili hlídat stáda, takže je můžete vidět i na severu. Přímo pod naší observatoří hlídá jeden takový ovce.“

Na jižním obzoru se objevila zelená čára toho pralesa.

Vzpomněla jsem si na psa a jeho ovečky.

Rozhlédla jsem se. V zadní polovině kabiny bylo letadlo prázdné, odpočívaly zde jen dvě letušky. Nikde stopy po nějakých zbraních. Taky jsem je tu nečekala.

Zelená čára za okénkem se proměnila v okraj pralesa. Z něho vyšel veliký nosorožec s mládětem a mně se zdálo, že zvědavě koukl vzhůru na nás a zavrtěl ocáskem jako v očekávání zábavy.

* * *

V osmičce jsme měli dějiny pravěké filosofie, které vykládal stejný učitel jako paleontku. Bylo to taky o vyhynulých věcech, jenom nehmotných. Učitel se snažil vysvětlit nám Kanta a věci an sich a nikdo tomu nerozuměl. Kant se domníval, říkal učitel, že člověk nemůže poznávat věci samé o sobě, jenom přes jakési čtyři kategorie. Nikdo nechápal, po třídě ticho. Učitel se namáhal, ale neuměl nám to vyložit, možná tomu nerozuměl sám. Řekla jsem do ticha nahlas:

„Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance –“

„Cože?“ zeptal se učitel.

Zašeptala jsem:

„Tak mě to napadlo. Nevím proč.“

A hned jsem si uvědomila, že lžu.

Když jsem přišla domů, rovnou za strejčkem: „Mají kloni duši, strejčku?“

„Jistěže, Magdalénko.“

„Ale ty přece nestvořil On?“

Strejček se díval na televizi, kde hráli nějaký starý film. Poznala jsem to, protože byl černobílý a nebyl ani plastický. Nějaký tlouštík tam mrštně pobíhal po pláži v ženském přestrojení, aspoň to tak vypadalo, a muž s obličejem jako hráč pokeru ho kopal do zadnice. K filmu bylo přikopírováno audio, takže po každém kopnutí se ozval sborový smích z konzervy. Strejček slzel, ne smíchem. Stýskalo se mu asi po dávných časech. Film právě končil a naskočila reklama na orgii v lázních Ráj, homosexuální, bisexuální, lesbickou i heterosexuální, a skupina naháčů předváděla, co se dá od toho podniku očekávat. Strejček vypnul televizi a zeptal se:

„Kdo je tedy stvořil?“

„Podle učitele člověk.“

„Jenom je udělal. Přece jsem ti to vykládal, Magdalénko,“ řekl strejček. „A když už se to stalo, On jim dal duši.“

„Proč?“

„Protože člověk je udělal podle Jeho receptu,“ řekl strejček Anastáz.

* * *

Přistáli jsme. Nosorožec přiběhl k letadlu a díval se na dveře, jako kdyby věděl, že právě tudy vylezeme.

Deirdre koukla z okna a pravila ustrašeně:

„Ať s nim něco udělaj! Nebo nás trkne nebo něco!“

„Připravte se, že je tu horko,“ ohlásila letuška.

Otevřela dveře a do letadla dýchl tropický vzduch. Nikdo se neměl k vystupování. Hoffstein se mě zeptal:

„Proč se bojí?“

„Myslí si, že po nás skočí a sežere nás.“

„Proč?“ pravil Hoffstein udiveně. „A řekla jsi »sežere«?“

Pernillka mě vzala za ruku a zaškemrala:

„Pojď se mnou, Magdo! Já si chci hrát s tím mrňavým!“

Ohlédla jsem se po její matce.

„Můžu?“

Geraldina se usmála a přikývla. Pernillka vyskočila ze sedadla a táhla mě k východu. Nechtělo se mi, ale pomyslila jsem si, že nosorožec je asi ochočený, tak jsem vstala a sestoupila po schůdkách s Pernillkou. Šly jsme jako první.

Mládě se k nám rozběhlo, mě zamrazilo v zádech, ale Pernillka mi pustila ruku a rozběhla se. Chvíli kličkovala před miniaturním nosorožcem, až ji drcl a ona se svalila se smíchem do trávy. Deirdre na schůdkách letadla vyjekla. Velká samice sledovala hru dítěte s mláďátkem a zdálo se mi, že se směje. Pernillka vstala, rozběhla se znova. Z pralesa se vynořila tygřice se čtyřmi potomky, ti se hned přidali k honičce. Pernillka chytla jedno mládě za ocas, mládě se obrátilo a Pernillka se znova ocitla na zemi. Nepřestávala se smát.

Z lesa vylézali další: vlčice s mláďaty, pardál, ještě jeden tygr, stádečko paviánů a tři gorily, všichni se rozsadili do kruhu a bavili se hrou dítěte s mláďaty. Podívanou doprovázeli řevem, takže Deirdre se na druhém schůdku otočila a zalezla zpátky do letadla.

Poznání mnou projelo jako blesk. Roztřásla jsem se po celém těle.

Už jsem věděla, co je Pulchra.

A taky že sem nepatříme.

Smutek mě opustil. Na Zem se mi ale nechtělo.

Co tam.

VI.
Výprava na Menší Měsíc

U snídaně mi řekl Bill, že se dnes poletíme podívat na menší z obou satelitů Pulchry. Podivila jsem se, protože nám přece řekli, že raději než do astronautiky investovali do vývoje teleskopu na principu zkratky, a zeptala jsem se, jestli poletíme naším Templetonem. Bill pravil, že nás omylem špatně informoval. Loď, která nás tam dopraví, je pouze pro čtyři pasažéry a dvoučlennou posádku. Vlastně ji nepovažují za meziplanetární letadlo, protože její akční rádius stačí právě jen k oběma Měsícům a zpátky. Protože se tam vejde tak málo lidí, vybral náš kapitán mě a Gertu, a ostatní se na cestu vypraví ve skupinách po nás.

S námi poletí Bill a samozřejmě náš kapitán. Příjemné mi to nebylo. Nenáviděla jsem ho, ne proto, že mi dal košem, ale že mě svedl k tomu těžkému hříchu. A já se neměla komu vyzpovídat.

Ani v myšlenkách pro mne kapitán už nebyl Patrick.

Loď měla na přídi nápis VLAŠTOVKA. Byla maličká, ale stejně rychlá jako Templeton.

Na Zemi jsme měli meziplanetárních lodí víc. Druhá se jmenovala Gordon F. Manning, ta zmizela v Moorově konstelaci a s ní moje mamka i táta. Třetí, C. Blix van Haakon, se pár dnů před startem Templetona vrátila s nepořízenou ze spirální galaxie v souhvězdí Selena. Kdo byl Gordon F. Manning nebo van Haakon, jsem netušila, nevěděla jsem ani, po kom pojmenovali souhvězdí. Když se mě ráno Bill zeptal na J. B. Templetona, nevěděla jsem ani, kdo byl Templeton. Možná slavný výrobce podprsenek, pomyslela jsem si ze vzteku, že budeme mít na palubě našeho kapitána. Kdo byl J. B. Templeton, nevěděla ani Gerta, ani kapitán, a to už jsem se ušklíbla. Přede mnou si vždycky hrál na encyklopedický slovník. Strejček takovým říkal „Děda vševěda“, a to jsem taky neměla tušení, kdo byl ten děda. A zeptat se strejčka mě tenkrát nenapadlo.

Nevěděla jsem mnohem víc, než kdo je Děda Vševěda, J. B. Templeton, Manning nebo van Haakon. Z hlavy mi vypadlo, jen tak namátkou, jak se počítají odmocniny, všechny chemické vzorečky kromě H₂O a bůhvíco ještě. Na to, že jsem měla doktorát z historie na slavné Miskatonické universitě, kde se pyšnili nejlepším ženským družstvem amerického fotbalu, zely mi ve znalostech povážlivé díry. Jenže stejně děraví byli všichni, co jsem je znala, studenti i profesoři.

* * *

Hodinu po startu už jsme letěli kolem Většího Měsíce, abychom ho prý viděli zblízka, a já si najednou vzpomněla. J. B. Templeton byl snad někdy v polovině třetího tisíciletí prezident Spojených států, jehož zavraždila milenka se svým novým milencem, když ji Templeton opustil kvůli jiné ženské. Co vykonal jinak, se mi z hlavy vykouřilo. Kdo byl J. B. Templeton, jsem proto Billovi radši nevysvětlila.

Na Větším Měsíci nebylo moc k vidění. Krátery po sopkách a jednotvárná šeď země bez rostlin.

„Kolik je na Pulchře sopek?“ zeptala se Gerta v křesle vedle mě. Bill se k nám otočil:

„Žádná.“

„Čím to? Tady jich musela být spousta.“

„Větší Měsíc byl původně planeta,“ řekl Bill.

„A Menší Měsíc?“

„Menší Měsíc byl satelit Většího Měsíce. Když Tvůrce udělal Pulchru, proměnil se Menší Měsíc v satelit naší planety. Proto na něm roste tráva.“

„Tvůrce,“ zeptala jsem se, „to je Bůh?“

Bill na mě pohlédl:

„Kdo je bůh?“

„Stvořitel nebe i země.“

Zamyslel se a pravil:

„Vy mu na Zemi neříkáte Tvůrce?“

„Jsou to synonyma.“

Co jsou synonyma, se nezeptal. To věděl.

* * *

Menší Měsíc byl zblízka zelený jak sejra, zapomněla jsem už, jak se jmenoval, ale strejček ho měl hrozně rád. Přistáli jsme na rozjezdové ploše a uvítala nás dvojice, chlap a ženská. V dohledu přistávací plochy byl kopec a na něm stavba, k níž vedlo kamenné schodiště. Věděla jsem už, že obyvatele Menší Měsíc nemá, třebaže je tu atmosféra jako na Pulchře; ti dva jsou manželé a odbývají si tu prý dobrovolnou roční službu.

Stavba na kopci byla kamenná, přímo nad ní visela obrovská Pulchra s pásem tmavé zeleně kolem rovníku a sem tam všude po povrchu. Ostatní planety soustavy vidět nebylo, zakrývaly je paprsky Slunce, jež na Menším Měsíci žhnulo ještě víc než na mateřské planetě.

Vydali jsme se ke schodišti. Schody byly velice nízké, vystavěné buď pro lidi podstatně menší, než jsme my, nebo pro lenochy. Na Pulchře jsem nikoho tak mrňavého neviděla, ani žádné tělesně postižené, a jestli tam žili nějací lenoši, Pulchřané k nim nebyli tak ohleduplní, aby jim v domech stavěli takováhle pohodlná schodiště. Aspoň ne v budově observatoře.

Stavba na kopci byl kamenný kruh, na něm kamenná deska a na ní taky kamenná vidlice na lesklém kamenném sloupu. Průměr desky byl menší než průměr kruhu její základny. Proti sobě z ní vyčnívala dvě kamenná držadla. Bill jedno popadl a desku roztočil.

„Spočívá na precizně opracovaných žulových koulích, které se pohybují ve žlabu,“ řekl. „Vylezte si na ni.“

Deska se zastavila. I na obrubník vedly pohodlné schody. Stanuli jsme nahoře kolem vidlice na sloupu. V obou ramenech vidlice zely uvnitř kulaté důlky. Před vidlicí bylo kamenné sedadlo.

Bill znovu roztočil kulatou základnu. Chytli jsme se sloupu vidlice, protože odstředivá síla by nás jinak vyhodila z kola. Z Čertova kola. Ten název mě v přednáškách z historie zábavy tak zaujal, že se mi náhle vynořil v mysli.

Když se kolo konečně zastavilo, zeptala se Gerta:

„Nebyl tu dalekohled?“

Bill pokrčil rameny.

* * *

„Patrně. Nenechali ho tu. Materiál ke stavbě vylámali tamhle ze skály,“ ukázal k obzoru. Táhlo se tam skalnaté pohoří, holé, bez vegetace. Jenom na úpatí rostla sytě zelená tráva.

Připomnělo mi to včerejší otázku, kterou jsem položila Billovi, ale hned jsem věděla, co mi odpoví.

„Máte někde na Pulchře paleontologické muzeum? Na Miskatonické universitě byla paleontologie můj druhý obor.“

Řekl:

„Na Pulchře neexistoval žádný prasvět. Stvořil ji současně s námi.“

Nezklamal mě. Sevřela mě však tíseň, když jsem se ohlédla po kamenném podstavci dalekohledu, protože mi svitlo, že tohle museli zbudovat návštěvníci z neznámého světa. Čertovo kolo. Gerta se zeptala:

„Kdo to tu vystavěl?“

Bill zase jenom pokrčil rameny.

Rozhlédla jsem se. Z druhé strany se pod kopcem prostírala rovina k velkému jezeru, jež sahalo až k obzoru. Za mnou Bill pravil:

„Chtěli jsme Menší Měsíc kolonizovat. Jenže obilí nevzešlo, ať jsme dělali, co jsme dělali, a dobytek odmítal tuhle trávu žrát. Přitom, jak jsme zjistili v laboratoři, je úplně stejná jako na Pulchře.“

Podívala jsem se vzhůru. Ve sluneční záři svítila jediná hvězda.

„Bydleli támhle,“ ukázal Bill na kamenné stavení za letištěm, na opačné straně, než stál domek manželské dvojice, která tu měla službu. „Co byli zač, to je veliký otazník. Chcete se tam jít podívat?“

Tíseň zesílila. Ze Země se před námi na Pulchru nikdo nedostal. Jak jsem měla paměť děravou, tohle jsem věděla jistě. Taky by nám to řekli v astronautickém kursu, kdyby se to stalo někdy dřív, v předešlém tisíciletí nebo tak.

Svitla mi malá naděje. Snad byli neznámí astronauti stejní jako lidé na Pulchře a nebylo třeba –

Proč však nedoletěli až na Pulchru? Anebo se sem dostali v době, kdy ještě Pulchra neexistovala a Menší Měsíc byl satelitem Většího?

Proč by však On stvořil hned dva světy bez hříchu?

Postavili tu to kolo.

* * *

Stavení mělo lomenou střechu a v trojúhelníkovém průčelí vytesanou hvězdu. Měla jen čtyři cípy. Ve vchodu jsme se museli sehnout. Uvnitř stála čtyři kamenná lůžka, v každém prohlubeň pro něco měkkého na spaní. Nebo spali na kameni? Zamrazilo mě. Uprostřed místnosti byl stůl a čtyři kulatá sedátka, všechno ze žuly. Ze dvou stran okna. Ta byla zasklená a barevná, vypadala jako okna ve starých gotických chrámech, které jsem znala z historických knih. Dávno už žádné nestály. Náš kostel pocházel z počátku třetího tisíciletí a ze starých dob měl jenom ta barevná okna, už hodně rozbitá. Na stěně naproti vchodu zase ta čtyřcípá hvězda, jestli to byla hvězda.

Okna v domě neznámých návštěvníků byla to jediné, co tu neudělali z kamene.

„Lůžka měří rovný metr,“ zasmál se Bill. „Tihle astronauti byli snad liliputáni.“

„Písemnosti tu nezanechali žádné?“

„Žádné.“

Po chvíli jsem řekla:

„Nemáte tušení, kdo to byl?“

Bill zavrtěl hlavou.

„Všechny planety v dohledu našich teleskopů jsou neobydlené, bez zvířat a bez rostlinstva. Museli přiletět doslova z nedohledné dálky, nebo z nějaké jiné dimenze.“

Rozhlíželi jsme se kolem dokola. Místnost zela prázdnotou, ale byl v ní příjemný chládek. Slunce na Menším Měsíci žhnulo jako v tropech. Gerta zvedla ruku a ohmatávala lomenicový strop.

„Jiná místnost tu není,“ pravil Bill. „Vařili si patrně na lodi. A tohle je jediné stavení na Menším Měsíci.“

„Jak daleko dohlédnou vaše teleskopy?“ zeptala jsem se.

„Ty dva nejsilnější skoro devět set miliónů světelných let.“

Cestou zpátky na Pulchru jsem měla husí kůži. Tak jsem vzpomínala na strejčka, jak v neděli kázal kostelu plnému turistů, pod kazatelnou já v ministrantském a turisti po mně koukali s otevřenou pusou. Asi přemýšleli, jestli snad nejsem vystrojená podle nějaké módy, kterou ještě neznají.

* * *

Výletem na menší z obou satelitů prázdniny na Pulchře skončily a začínala práce.

Požádala jsem Billa, aby mi doporučil nějaké dějiny Pulchry.

„Najdeš je v knihovně pod ikonkou vejce.“

„Na tu jsem už klikla.“

„Jiné dějiny nemáme,“ pravil Bill.

„Nikdy tu nebyly – třeba nějaké války?“

Bill se zasmál.

„S kým bychom válčili? Na Pulchře nejsou rozličné národy jako na Zemi. Nikdy tu nežily. Tady jsme všude jen my.“

Takže zatímco ostatním začínala práce, já neměla co dělat. Požádala jsem Billa o jeep, abych se aspoň trochu podívala po Pulchře, a on se mnou poslal holku z blízké vesnice. Jmenovala se Andrea Baloonová.

„Abys poznala taky někoho, kdo nemá co dělat s astronomií,“ řekl, když jsme se loučili.

* * *

Rozloučit se s námi přišla Geraldina s Pernillkou. Zdvihla jsem holčičku a políbila jsem ji na tvář, na rozloučenou, a Pernillka se rozbrečela a nebyla k utišení. Nepodařilo se mi ji ukonejšit snad ani po půlhodině.

„Takhle nikdy nevyváděla!“ podivila se Geraldina.

„Ono ji to přejde. Vrátíme se až za šest neděl, do té doby na mě zapomene.“

„Nezapomenůůů!“ kvílela Pernillka.

Jakž takž se uklidnila, teprve když ji brekot vysílil.

VII.
Sem tam po Pulchře

Andrea byla samozřejmě krasavice s důlky ve tvářích a bylo jí už skoro pětadvacet. Měla veselou povahu jako všechny Pulchřanky, jinak se však nepodobala žádné ženské, se kterou jsem zatím na Pulchře přišla do styku. Povoláním byla pozounistka a vezla si s sebou nástroj v červenobílém pouzdře. Kdykoli jsme vyjely na nějaký kopec nebo vylezly na nějakou horu, rozbalila nástroj a krásně troubila, aby nevyšla ze cviku. Hlas pozounu zněl údolím daleko pod námi.

Vyrazily jsme dva dny po výpravě na Menší Měsíc. Během šesti týdnů jsme projely velký kus Pulchry, ovšem pouze mezi oběma oceány. Andrea většinou mlčela, jen když jsme se blížily k nějaké vesnici, pověděla mi, jak se jmenuje a co tam lidé vyrábějí. Nikde v těch vesnicích neměli divadla ani biografy. Jenom sportovní stadiony a koncertní síně pod širým nebem.

Schválně jsem se zeptala:

„Chodíš často do kina?“

„Kam?“

„Co děláváš večer?“

„Jdu na koncert, cvičím a tak.“

„A přes den?“

„Různě. Každý den mám zkoušku, potom hrajeme volejbal, házenou, fotbal, chodíme na výlety…“

Už jsem se neptala. Dál jsme jely mlčky, Andrea mi ukazovala výrazné hory, na nichž se nikdy nic nestalo, a jezera, v nichž se nikdy nikdo neutopil a kde jsme si na břehu obvykle postavily stan. První den u jezera jménem Labutí – bylo opravdu plné na dálku krásných ptáků, kteří se živili plody vodních rostlin podobnými švestkám. Marně jsem si lámala hlavu, o čem si s Andreou vyprávět. Nakonec jsem jí oznámila, že si půjdu zaplavat. Andrea pravila, že se ráda přidá. Kus dál od nás se koupali nějací nudisté, samí chlapi. Svlíkla jsem se za jeepem, natáhla plavky a pak jsem zjistila, že Andrea už na mě čeká – nahá.

„Ty se koupeš oblečená?“ zeptala se udiveně.

„To jsou plavky.“

Hleděla na moje bikiny nechápavě.

„Koupací úbor,“ řekla jsem.

„Proč?“ užasla. „Ve vodě tě šaty nezahřejí. A až vylezeš, budou tě studit.“

Kývla jsem hlavou směrem k naháčům na břehu ani ne deset metrů od nás a zeptala jsem se: „Ty se před nimi nestydíš?“

„Proč?“ užasla znovu Andrea.

Ovšem. Bill poučil Pulchřanky – schválně nesprávně – jenom o pozemských zvycích v sauně. A jsme na Pulchře. Nikdy tu nebyla žádná Eva ani žádné jablko, které by pro Evu a pro všechny po ní mělo zlé následky.

Rezignovaně jsem se tedy zbavila bikin a nejistě jsem pokukovala po naháčích. Nikdo se za námi ani neohlídl.

* * *

Pulchra byla krásná. Šněrovaly jsme ji křížem krážem přes několik vysokých pohoří, vyjely si lanovkou na Zelenou horu, která podle mých chatrných zeměpisných znalostí odpovídala pozemskému Mont Blancu, ale mohl to taky být některý nižší vrcholek Himalájí. Jenomže jsme jezdily pouze po severní půlce Nového kontinentu, a ten odpovídal Severní Americe, takže žádná taková hora to být nemohla.

V hloubce pod Zelenou horou se prostírala zelená a žlutá krajina posetá lesy, jezery a vesnicemi až k jiným horám na obzoru. Den byl krásný, slunečný jako všechny dny na téhle v pravém slova smyslu požehnané planetě. Na nebi několik bílých obláčků, asi aby nebylo monotónní.

V tuhle dobu tu nepršelo.

S Andreou jsem měla jen ten jediný problém. Když zrovna neukazovala na hory pozoruhodné tvarem nebo výškou a nesdělovala mi, že ve vesnici, jíž právě projíždíme, se vyrábějí plastické kolíbky, mlčela jak zařezaná a já zoufale hledala nějaký námět ke konverzaci. O muzice jsem nevěděla nic – Andrea mi dokonce musela ukázat, nač vlastně pozounistka hraje – a žádnou společnou minulost jsme přirozeně neměly. Na vrcholku Zelené hory, když dozněl Andrein pozoun a jeho božský hlas se ještě chvíli ozvěnou vracel z překrásného kraje pod námi, napadlo mě se zeptat:

„Budeš se už brzo vdávat, že?“

„Ano. Za tři měsíce.“

„A kdo je tvůj vyvolený?“

„Naši mi ještě žádného nevyvolili. Na to je dost času.“

Tím konverzace skončila.

Po čase jsem se tedy začala nudit a přes všechnu tu krásu kolem mě stále víc a víc skličovala tíseň a smutek. Pak jsem si pomyslela: A co! Proč by Stvořitel ve své nekonečné štědrosti nemohl stvořit víc takových planet jako Pulchra? Někde v černé tmě vesmíru plné planoucích hvězd, kde taky nikdy žádná mlsná Eva nekradla žádné ovoce ze žádného stromu.

Tou myšlenkou jsem se chvíli utěšovala. Nebyli stavitelé kamenné observatoře na Menším Měsíci z takové planety?

Proč nedoletěli až na Pulchru?

Ovšem, Menší Měsíc byl původně satelitem Velkého Měsíce. Až do roku, kdy Bůh stvořil Pulchru.

* * *

Když jsem vyslechla asi třicátou Andreinu přednášku o tom, co se vyrábí ve vesnici, kterou právě projíždíme, napadla mě další otázka: „Ve které vesnici má sídlo vaše vláda?“

Jak se po všech zkušenostech z Pulchry dalo očekávat, Andrea se zeptala udiveně:

„Vláda?“

„Skupina lidí, kteří na Pulchře vládnou.“

„Na Pulchře nikdo nevládne,“ pravila Andrea. „V Gasville, kam tak za hodinku dojedeme, je ředitelství všech plynáren. A v další vesnici je ředitelství textilního průmyslu.“

„Nikde není žádné ústřední ředitelství Pulchry?“

„Ne.“ Andrea zavrtěla hlavou. „To přece není k ničemu zapotřebí.“

* * *

Celou cestu zpátky jsem se nemohla zbavit myšlenky, kdo byli návštěvníci Menšího Měsíce. Míjely jsme vesnice, pořád stejně krásné, pořád stejné. Někde jsme zašly na koncert, dvakrát nás pozvali na svatbu, stály jsme v obřadní síni, nevěsta vystrojená jako na Zemi, ženich v černém, ale oddával je nevěstin otec v obřadní síni, kde nebylo ani stopy po kříži.

Ani po čtyřcípé hvězdě.

Jednou jsme dokonce viděly pohřeb. Za pomalu pochodující kapelou vezli v širokém pohřebním voze dvě rakve. Za vozem kráčeli pozůstalí v černém a stejně oblečený houf přátel. Na hřbitově žádný kněz, u hrobu promluvily obě děti, obě velmi krátce. Pak se všichni všem na očích převlékli do každodenních šatů, kapela se zařadila dopředu a netruchlící vesele odpochodovali domů.

Připomnělo mi to zvyk, který se uchoval z pradávných dob v New Orleansu a stal se taky turistickou atrakcí. Jenže tam před veselými účastníky pohřbu cestou ze hřbitova dávno nechodila žádná kapela. Jel před nimi prázdný pohřební vůz se dvěma reproduktory a veselý pochod zněl z pravěké nahrávky.

* * *

Tak jsme ujížděly, mlčely, občas se mi dostalo informací, úplně zbytečných, sem tam jsme se vykoupaly v jezeře, někdy nás někdo pozval, abychom přespaly u něho v domě, čas se vlekl, ale já se na Zem vůbec netěšila.

Pomalu uběhlo šest neděl.

Na Zemi budu za dva, za tři měsíce. Podle toho, jak budou ostatní hotovi s výzkumem. Nejmíň práce měl asi felčar Henry Mandelcorn. Nebo možná ne. Sice se musel omezit na zlomeniny, ale felčaři na Pulchře zato dovedou spravit i zlomený vaz.

Já jsem chabý výsledek svého výzkumu znala nazpaměť.

VIII.
Na konci cesty

Konečně se nad obzor vyhoupla tabulová hora, cíl našeho návratu. Jeep zastavil u letiště, políbila jsem Andreu na tvář a výtah mě vynesl vzhůru pravidelným žebrováním ve stěnách šachty. U budovy observatoře jsem potkala Franka, někam utíkal.

„Nač ten spěch?“ zeptala jsem se.

Zastavil se.

„Průser, holka!“

Ukázal na hřbitov opodál, kde leželi pracovníci observatoře, jejich psi a kočky a jiná zvířata, která měli Pulchřané pro radost. Než jsme se s Andreou vypravily na cestu, byla jsem se tam podívat. Hřbitov zabíral celou polovinu hory a na každém hrobě byla destička, pokaždé jinak tvarovaná, se jménem manželského páru nebo zvířete. Kolem bzučeli čmeláci a pili nektar z vonících květin.

„Někdo umřel?“

Frank zavrtěl hlavou.

„Ne. Gertě se už zajídala ta zdejší ovocná dieta, tak zakroutila krkem nějaký důvěřivý holubici, že si v noci v lese udělá vohýnek a nacpe se masem. Samo sebou, dva zdejší vegetariáni zmerčili vohýnek, přišlo jim to divný, šli tam a přistihli Gertu, zrovna dyž vokusovala stehýnko. Hroznej průser, holka! Hoď sebou, dem na schůzi!“

Cestou jsem si vzpomněla na červíka v jablku, které Gerta nakousla, i na číšníka, který jablko s červíkem odnesl ve stříbrné misce. Všechno už bylo jasné.

Až na to kolo.

Ve společenské místnosti už všichni zaraženě seděli u několika stolečků se šachovnicemi. Na Zemi šachy dávno nikdo nehrál. Na Pulchře asi ano, protože žádné další stoly a židle tu nebyly. Patrick stál u průčelní stěny a o něčem vykládal. Když jsme s Frankem vstoupili, na chvíli se odmlčel. Sedla jsem si vedle Deirdre a upřela pozornost na našeho kapitána. Byl rudý jako rak a právě se zakoktal. Už ale končil.

„Takže bohužel odlet jsem musel přeložit o měsíc dřív. Vím, že jste nestačili dokončit práci,“ polkl a ještě víc zrudl, „aspoň většina, ale nedá se nic dělat. Duncan na tom trvá a nehnu s nim.“

Zarachotily židle, vypadli jsme ze společenské místnosti, která, pokud šlo o nás, se hodila právě jen na schůze. A tohle byla naše první bez Pulchřanů.

A poslední.

* * *

Letělo se pozítří. V noci před odletem mi někdo zaťukal na dveře ložnice. Když jsem otevřela, stála tam Geraldina, omlouvala se a požádala mě, jestli může vstoupit. Prý jenom na chvilku.

Trochu jsem se lekla.

„Co se zase stalo?“

Napadlo mě, že to možná nevydržel taky Jeffrey. Nemyslím tu bezmasou stravu. Myslím jinou chtivost.

Geraldinka pravila:

„Pernillka se do tebe asi zamilovala. Aspoň mám ten dojem. Sotva se dozvěděla, že letíte domů dřív, než jsme si mysleli, rozbrečela se jako tenkrát při loučení, víš? Nezapomněla na tebe. Opravdu jsem ji takovou jakživa neviděla. Nebaví ji ani starat se o bratříčka!“

„Už se na – už se vylíhl?“

„Je mu pět neděl. Chtěla jsem tě požádat, jestli bys k nám zítra nepřišla. Snad se ti zase povede ji ukonejšit.“

Zítra, v poslední den našeho pobytu na planetě, si ostatní ženské chtěly jít do krámu ve vesnici pro nějakou módu z Pulchry. Hned první den nám dali něco jako poukázky, nikdo zatím na nic takového neměl čas, odložilo se to na poslední týden před odletem zpátky na Zem. Mně se nezdálo, že by zdejší ženské chodily v něčem jiném než my doma, tak jsem lehce oželela výpravu za ohozením, které jim na Zemi stejně nikdo nebude závidět.

„Samozřejmě,“ ujistila jsem Geraldinku. Vypadala zamyšleně.

„Nikdy se mi to s ní nestalo,“ řekla. „Když nás třeba přijel navštívit bratranec Tom nebo Jim Carson, to je Billův nejlepší přítel, a zas odjeli, nikdy takhle nebrečela. Než jste se s Andreou vrátily, seděla celý den u kolíbky a zpívala Billymu.“

Odmlčela se. „To je bratříček,“ dodala, pohlédla mi do očí a řekla, jako by tomu nemohla uvěřit:

„Teď od rána brečí. A to tě neviděla celých šest neděl.“ Odmlčela se. Potom na mě znovu pohlédla, v očích otazník:

„Říká, že jsi jiná než všechny ostatní.“

„Já přijdu,“ stiskla jsem jí ruku.

Geraldinka vstala. Na něco jsem si vzpomněla. Na jiný otazník, který mě už dlouho pálil v myšlenkách. Chtěla jsem se na to zeptat Andrey, pak jsem si pomyslela, že pozounistka to sotva bude vědět, a nechala jsem to, až se vrátíme na observatoř. Tu žhavou otázku jsem chtěla položit Billovi, teď však už na to nebyl čas. Jedinou příležitost mi poskytla Geraldinka. Řekla jsem:

„Můžu se na něco zeptat?“

Zarazila se, ale kývla.

Najednou jsem zaváhala. Otázku by jistě zodpověděl Bill. Jenže proč ne. Už jsem to stejně nakousla a Geraldina není pozounistka. Je to hlavní matematička observatoře. A tohle je patrně poslední šance.

Ještě jsem zaváhala. Proč to vlastně chci vědět?

Věděla jsem proč. Zeptala jsem se:

„Geraldino, jak to, že počítáte letopočet od stejné události jako my? Na Pulchře se to přece nestalo?“

„Já nevím,“ řekla Geraldinka. „Nikdy mě nenapadlo o tom přemýšlet.“

* * *

Byla už půlnoc, zase někdo zaklepal. V první chvíli jsem se chtěla zeptat: „Kdo je to?“, ale včas jsem si uvědomila, že na Pulchře mi žádná půlnoční vražda ani znásilnění nehrozí. Vstala jsem z postele a otevřela jsem dveře beze slova. Stál za nimi Hoffstein.

„Pojď dál! Co tě ke mně přivádí tak pozdě?“ Vstoupil, sedl si na židli, já proti němu. Věděla jsem, že má o mě zájem. Proč a jaký, nedovedla jsem si představit. Vypadal ztrhaně, snad –

Strašně váhal, ale po chvilce řekl:

„Magdalénko, nevracej se na Zem!“

„Proč, Viktore? Já přece musím.“

„Zůstaň na Pulchře. Já…“

Jako by měl strach. Strach? Nemohl přece překonat tabu, které tu na Pulchře měli. Nebo mohl? Měl manželku, která pracovala někde ve vesnici. Pernillka taky brečela, tím ale neporušovala žádný zákaz. Ne, zákaz ne. Spíš žádnou přirozenost. Na Pulchře zákazy neměli.

„Proč, Viktore? Víš přece…“

„Ale ty nevíš!“

Vykřikl to zoufale. Takových zoufalých výkřiků byli schopni jenom milenci z pravěkých románů, co jsme je měli za povinnou četbu v kursu literární historie na Miskatonické universitě.

„Ale vím,“ pravila jsem chlácholivě.

Hoffstein vyskočil, vzlykl, znova vykřikl:

„Nevíš!“

Pak se obrátil a vypadl z mé ložnice. Ještě na chodbě jsem slyšela vzlyky.

Probůh, napadlo mě v duchu. Copak na Pulchře se vůbec dá hřešit?

A proč si vybral mě, abych Hoffsteina svedla? Skoro jsem kvůli tomu nespala. Až pozdě k ránu.

Na Pulchře už svítalo.

Krásný den jako každý jiný.

IX.
Na Zem

Zase stáli seřazeni jako fotbalové mužstvo. My jsme postupovali od jednoho k druhému a objímali jsme se na rozloučenou. Gerta na to pochmurně zírala bočním okénkem Templetona.

Očima jsem hledala Hoffsteina, ale v řadě nebyl. Ach Bože! Pernillku se mi včera po mnohahodinové námaze podařilo ukonejšit, ale když jsem ji teď zvedla a políbila na obě tváře, ucítila jsem slanou chuť slz, které holčičce doslova tekly proudem. Jenomže tady jsem ji už konejšit nemohla.

A Hoffstein nikde.

Objala jsem Geraldinku, políbily jsme se.

„Nashledanou,“ řekla a taky se jí leskly oči. Všichni, jeden po druhém, se loučili slovy „Na shledanou!“ Ženské z Templetona rozloučení taky dojalo, Priscilla i Deirdre utíraly slzičky.

V duchu jsem se ušklíbla. Aby ne! Je jim tak zatěžko opustit tenhle ráj krasavců, kteří na jejich koketérii nezabírají. Dobře jsem si pamatovala, že v astronautickém kursu Deirdre nenechala na pokoji jediného chlapa, a u obou ostatních se to dalo předpokládat taky, i když třeba v menší míře.

Kam se ale poděl Hoffstein?

Mě loučení k slzám nedojímalo. Snad to byla úchylka, protože frigidní jsem nebyla. Pitomá aféra s Patrickem to prokázala. Od smrti tety Bernardy jsem brečela vlastně jen dvakrát. Když umřel pejsek Lucy a když mě na věky opustil strejček Anastáz.

* * *

Byl to strašlivý týden. Strejček ležel v nemocnici, přestalo mu tlouct srdce. Sice ho vzkřísili, ale zjistilo se, že potřebuje nějaký složitý bypass. Pět dní ho připravovali na operaci. Celý ten čas jsem seděla u něj, v noci jsem klimbala v křesle u jeho postele, spánek se to nazvat nedalo. Byla jsem zoufalá.

A do mého zoufalství strejček zašeptal. Nemohl už mluvit nahlas, musela jsem se k němu naklonit, až jsem se mu vlasy dotýkala tváře.

„Magdalénko,“ zachraptěl. „Zavolej monsignoru McCormanovi do New Yorku. Chtěl bych se vyzpovídat.“

V duchu jsem si řekla, že strejček se přece nemá z čeho zpovídat. Neplatí o něm ani úsloví o světci, co sedmkrát denně hřeší. Ale poslechla jsem ho.

Monsignore McCorman byl biskup u sv. Patricka v New Yorku. Nebyl to původní sv. Patrick, jenom novostavba z třetího tisíciletí. Monsignore McCorman byl už kmet, starší než strejček Anastáz, a měl u sebe věkovitého kaplana. Biskup slíbil, že pošle kaplana, pak přijel sám. Strejček se vyzpovídal.

Když ho odváželi na sál, zdálo se mi, že září. Úsměvem? Ne. Jako by měl kolem sebe svatozář. Jako Panna Maria na oškubaných svatých obrázcích, které strejček uchovával v brevíři. Dávno už se nevyráběly.

Operace trvala sedm hodin. V čekárně před operačním sálem mi hlavou táhly vzpomínky. Jak mi strejček vyprávěl o třináctém apoštolovi. Jak mi prozradil, že mě koupil za peníze, které turisti platili jako vstupné na mši a ze kterých strejček žil a potom živil i mě, neboť jiný příjem neměl, na burze všechno prohrál. Jak mi smutně sdělil, že ženské přišly na svět jen proto, že se Bůh spletl, když ho hned nenapadlo, že Adamovi samotnému bude v Ráji teskno. Jak Evě a Adamovi kladl za vinu, že krutost na světě existuje nejen mezi lidmi, ale i mezi zvířátky, a proto hodná Lucy schlamstne čmeláka, když ho na zahrádce za farou najde. Vzpomínala jsem, vzpomínala, vzpomínala, slzy v očích, a najednou se otevřely dveře a přiváželi strejčka Anastáze bledého jako smrt.

Ten večer umřel a já brečela den, dva, tři k nezastavení.

Nakonec mě přemohl hlad a starosti o strejčkův pohřeb. Monsignora McCormana jsem se podruhé volat neodvážila. Byl už křehoučký, další let z New Yorku k nám do Chicaga by nemusel přežít. Obřad vykonal zaměstnanec pohřebního ústavu, který nad hrobem oddrmolil řeč neustálým opakováním zdokonalenou k nesrozumitelnosti. Pršelo, na pohřeb nikdo nepřišel, strejčkovi tři farníci ho na věčnost předešli a pro turisty byl pohřeb podívaná jedině v New Orleansu.

Začala jsem turistům dělat průvodkyni po naší katedrále, ale jen do té doby, než jsem strejčkovi našetřila na náhrobní kámen. Pak mě přijali na Miskatonickou universitu a já dala strejčkově staré faře Sbohem.

Teď jsem si vzpomněla, kdy jsem naposled viděla strejčkův hrob a pomníček nad ním. Requiescat in pace.

Uvědomila jsem si, že stojím před Billem. Objal mě a řekl mi:

„Sbohem.“

Teprve ve startovním lůžku v Templetonovi jsem si vzpomněla, že neřekl „Na shledanou!“ jako všichni ostatní.

A Hoffstein se vůbec rozloučit nepřišel.

* * *

Seděli jsme v pozorovatelně a úzkostlivě hleděli na ošklivý asteroid, který před námi směřoval k Zemi. Následovaly ho dva menší, které jsme objevili poté, co za mnou Ben přišel s tou zlou zprávou.

Proto se Viktor nepřišel rozloučit. Spletla jsem se jako nějaká domýšlivá Barbie. Ale že o mě měl zájem, to už jsem věděla jistě. I na Pulchře znali přátelství. I přátelství mezi mužem a ženou.

Úzkostlivě jsme všichni hleděli na asteroid. Věděla jsem, že na Pulchru nepatříme, a na Zem mě nic netáhlo. Jediné dvě bytosti, které jsem skutečně milovala, už tam nebyly. A co mohlo změnit přátelství s Viktorem? Byla jsem jenom Pozemšťanka.

Místo na tři ohyzdné asteroidy jsem hleděla na podivně jasnou hvězdu, nevysvětlitelně zářící v pravém horním rohu obrazovky. Kolem ní svítila aureola nějaké mlhoviny.

Hvězda tam být neměla, kapitán, Jeffrey, Priscilla, Gerta, Deirdre ani Ben, Henry, Frank a Martin si to neuměli vysvětlit. Hvězda tam být neměla, jenže tam byla. A nemizela, jak jsme se řítili k rodné planetě.

Kapitán nám sdělil, že pro zpáteční let na Pulchru nemáme dost energie, a rozdal nám ampule cyankáli. Všichni zbledli, Gerta vykřikla a omdlela. Henry jí položil stetoskop na hruď a po chvilce oznámil:

„Konec.“

Pohřbili jsme ji v kosmickém prostoru a pokračovali k Zemi, nic jiného se nedalo dělat.

V noci nikdo nespal, naplno zněly pozemské radiostanice. Na Zemi už zjistili, co je čeká, na všech vlnových délkách byl zmatek. Chystali se asteroid rozbít raketami s atomovou náloží.

V Templetonu všichni hystericky doufali, že se jim to povede. Byla to jediná naděje. Věděla jsem, že marná.

* * *

Apokalypsa se podobala utopickým kýčům na filmovém plátně, které najednou nabyly prorockého rozměru. Kolem nás začaly létat chytré rakety, které měly zasáhnout odporný asteroid, ale všechny ho minuly. Hlasy v rádiu se změnily v zoufalý křik, potom na Zem narazil první, největší asteroid a hlasy rázem zmlkly. Země v dálce před námi se rozlomila, vysoko do prostoru vyrazily žhavé plameny uvolněné lávy a dva zbývající asteroidy, jeden po druhém, rozbíjely obě trosky naší planety.

* * *

Do té podívané zařval Ben jako zvíře, prudce škubnul obrazovkou vlevo, objevil se čtvrtý asteroid, na který jsme předtím nepřišli. Byl ze všech nejmenší.

Hlavou mi bleskla vzpomínka na nečekaného katechumena z antikvariátu, který dočetl až k šesté kapitole Zjevení sv. Jana.

Všechno, všechno bylo jasné.

Zavřela jsem oči a v pološeru za víčky se mi objevil strejček Anastáz, vedle něho poskakoval pejsek.

Pak se udělala tma.

Pejsek odněkud vesele štěkal.

Toronto, ON – Venice, FL 2001–02