Lišák

OSOBY

VOLPONE, bohatý Levanťan

Veliký muž ostrých tahů v tváři, v drahých šatech

MOSCA, cizopásek (příživník)

Benátčan, štíhlý, černě oděný, domýšlivý a mrštný mladík

VOLTORE, notář

Černě oděný, důstojný, trochu patetický

CORBACCIO, starý lichvář

Prastarý, třaslavý muž, chromý, s kostnatou tváří

CORVINO, kupec

Lump, bez skrupulí

LEONE, kapitán, syn Corbacciův

Vousatý, velký, urputný křikloun, který přehání své vojáctví

COLOMBA, choť Corvinova

Hezká, mladá paní

CANINA, kurtizána

Bujná, vyšperkovaná nevěstka, lichotně přítulná

SLUHOVÉ, BIŘICI, VELITEL BIŘICŮ a SOUDCE

Děje se v Benátkách v době renesance.

Jména osob jsou italská jména zvířat, vyjadřující symbolicky
povahy hrajících:

VOLPONE … lišák
MOSCA [moska] … masařka
VOLTORE … sup
CORBACCIO [korbačo] … jestřáb
CORVINO [korvino] … krkavec
LEONE … lev
COLOMBA [kolomba] … holubice
CANINA [kanyna] … psice

Buď hráno jako commedia dell'arte,
lehce, bystře, spíš karikaturně než naturalisticky.
Tempo: allegro con brio.

PRVNÍ DĚJSTVÍ

OBRAZ PRVNÍ

Volponův pokoj v benátském paláci, prostranný a okázalý. Vlevo široké a rozkošnické lože nemocného Volpona, které může být záclonou ukryto zrakům hrajících, publiku však je stále viditelno.

Časné ráno, záclony jsou napolo spuštěny.

MOSCA: (Vřítí se sem postranními dveřmi, tleskaje si do dlaní.)
Hej, hola! Pán je vzhůru!

(Sluhové ve zmatku druh přes druha vpadnou.)

Je zemdlen a churav, ubožák, bojím se, že už neuslyší benátských zvonů. Ale vy všichni jakoby nic, točte se kolem něho, dělejte veselé obličeje, bude-li naříkat, poslechněte ho. Víte, že nestojí o soucit. Nu tak, zčerstva, hoďte sebou tam k posteli. Snídani! Přivedu ho sem!
(Vrátí se zas do pokoje vedle.)

PRVNÍ SLUHA: Myslíš, že je messer Volpone opravdu tak nemocen? Nevěřím tomu při všech sedmi lvech. Vždyť ještě předevčírem tu měl Caninu a roztancoval s ní postel tak, že mi celou noc praskal strop nad hlavou.

DRUHÝ SLUHA: A to se s ní bavil asi ten příživník. Chlastá jeho víno, hrabe se v jeho měšci, mlaská u jeho stolu, proč by nespal také s jeho ženskými –. Věřím tomu, že je messer Volpone nemocen, má to špatné se žlučí a pod žlučí sedí smrt.

TŘETÍ SLUHA: (Hudebník, postavil se k tomu a zpívá k mandolíně.)

Mince je oblá odjakživa,
a proto je tak pohyblivá,
i když ji schováš v tajnou skrýš,
než řekneš – a – je venku již.
Jen prachy, prachy světem vládnou,
svět před královskou mocí žádnou
se neplazí tak bez mezí
jak před zlatem a penězi.
Bůh ví, co svět světem stojí,
vše kolem peněz jen se rojí.
Tak bylo, jest a bude zas,
v každičké zemi, v každý čas
jen jedna stejná píseň zní,
jež všecko lidstvo poblázní,
by tancovalo nocí, dnem
před zlatým, zlatým teletem.

(Vejde VOLPONE a vleče se těžce k posteli, podporován MOSCOU.)

VOLPONE: Děkuji vám, moji milí. Ach, to byla noc – nedoufal jsem už ani, že se dočkám rána! Jsem tak zemdlen. Děkuji vám za vaši péči, nechte mě o samotě.

(Sluhové se pokloní a odejdou. VOLPONE se ohlíží ještě na posteli.)

Jsou pryč?

MOSCA: (Jde ke dveřím.)
Tak. Závora je zastrčena. Ted buďte hezky zdráv, pryč s nemocí a dobrý rozmar sem!

VOLPONE: (Vyskočí, běží k oknu a rozhrne prudce záclony.)
Ach, slunce, ranní slunce na kanálech,
sem, ve svém zlatě vykoupej mou tvář!
Sem, na ramena, na ruce je vylij,
bych mohl sát je všemi cévami.
On, zlato – to je vše – toť elixír,
jenž nervy, tepny světa obrozuje.
Dej, dej se mi!
(Odvrátí se náhle a spustí záclonu.)
Ne, nepotřebuji tě,
ty záře matná, kterou snáší noc,
ty dáš se každému, kdo vztáhne ruku.
Jen dej si jiným svoji zlatou lež,
já nepotřebuji tě, své mám světlo.
(Jde k truhle a otevře ji. Je plná zlata a pokladů. VOLPONE zhluboka vzdychne.)
Ty, moje slunce, ty mě ozařuj.
Ó, rozsviť, rozsviť zlatou zřítelnici,
tvůj mistr klečí před tebou, ó slunce!
Ó zlato, zlato, slunce mé, mé zlato.
Ach, ruce naplň mi a zazvoň v nich!
Dukáty, zněte! Drahokamy, plaňte!
Ach, cítím tě, bytosti poslušná,
a tuším ve tvé přítomnosti Boha.
Ó bohatství, ty bože, pane světa,
ty, jenž jsi vše a který nejsi nic,
ty němá abecedo, ve které
jsou všechna slova země skryta,
kdo tebe zná, je pánem života.
(Vstane, obrátí se k MOSCOVI, který lhostejně přihlíží.)
Nu, Mosco, nepozdravíš mé zlato?

MOSCA: Je mi ho líto, pane.

VOLPONE: Líto? Proč?

MOSCA: Protože je zavřeno v truhle.

VOLPONE: A ty – co bys udělal? Dal bys mu svobodu?

MOSCA: Kdybych mohl, dal bych mu i křídla.

VOLPONE: Blázne! Dal bys svobodu zlatu, božstvu, které ovládá svět? Je třeba napnout svaly, abys je držel na uzdě, aby se ti jeho rtuťovitá podstata nerozběhla mezi prsty. Je třeba se s ním laskat, aby ti neuteklo, aby se množilo! A ty bys mu dal svobodu? Co bys udělal s těmi zlatými vlaštovkami, kdybych ti je – řekněme – dal?

MOSCA: Co bych udělal? Dovolte, abych si to rozmyslil. Nejdříve bych si připomněl všechna svá přání a touhy; kulaťoučké dukáty kutálely by se tak dlouho, dokud by všechna ta přání a všechny touhy neležely splněny u mých nohou. Dal bych si zadeklamovat celou abecedu radosti – jak tomu říkáte vy. Tohle –
(Sáhne do truhly a zazvoní hrstí dukátů.)
– to by byla rozkošná noc s donou Marií. –
Tohle –
(Zase sáhne do truhly.)
– to by byla noc s veselými kumpány, těžká noc a divoká. – A tohle, to by byl brokátový šat, který nosí císař francouzský, aby lákal ženské. To – báseň Aretinova, duchaplná, vtipná, která by mě proslavila i u papeže. Toto – obraz malovaný messerem Tizianem, nesmrtelnost. Tohle sto křivých hřbetů, hrbících se přede mnou. To – dýka, která vjela nepříteli do vnitřností. To – cesta do Turecka na ověnčené Caravelle, a za tohle by mě papež jmenoval šlechticem, a – za tohle –

VOLPONE: Dost, dost – zadrž! Teď už bys byl na dně a byl bys zase jen ubohým, vysmívaným chlapcem, chudým jako kostelní myš. Čekal bys, až tě nějaká stará baba vezme k sobě do postele, a až ti nějaký kapucín dá trochu polívčičky. Ach, Mosco, ty chytré štěně, jaký jsi ty blázen, jak málo ses u mne naučil! Myslíš opravdu, že zlaťáčky musí lítat, abys všechno měl? Nikoli, blázne, nech je hezky pohromadě, nech je blýskat, a lidé už přijdou sami a nabídnou ti všechno: ženy polezou k tobě do postele, básníci budou lichotit. Osm neděl už se u mne přiživuješ a viděls jediného zlatohlávka vylézat z truhly?

MOSCA: Neviděl, naprosto ne, pane! Viděl jsem naopak, jak tam noví a noví lezou.

VOLPENE: A žiji si snad špatně? Je mé falernské křtěno vodou, chodím snad po prošlapaných kobercích a jsou mé příbory z lehčího stříbra?

MOSCA: Nikdy jsem si nepřál žíti lépe. Žijete rozkošnicky jako Armén, máte rád šťavnaté věci a nezapomínáte přitom na ženy.

VOLPONE: A dřu se při tom? Handrkuji se snad s kramáři na Rialtu, lichvařím snad, posílám chlapce do sirných lomů, aby tam zežloutli? Pokřikují na mne vdovy: lichvářský supe? Jedu‑li gondolou, úpějí a vyjí na mne dlužníci z olověných komor o milost?

MOSCA: Naopak. Kdekdo vás uctívá, navštěvuje, obletuje. Lidé se předhánějí jako hřebci, aby byli dříve u vás.

VOLPONE: A čím to docílím, marnotratníku! Suchým kašláním a sedmi vzdechy. To je to, co rozhazuji, ale zlato, mé dobré, teplé zlato zůstane tu.

MOSCA: Dovedete lidi skvěle bláznit a přitahovat je sem za nos.

VOLPONE: Cože, tlachale utrhačný, já že je sem přitahuji? Lež! Zlato je přitahuje. Já nedělám nic jiného než to, že říkám: Jsem bohat. A hřbety se hned ohnou v hluboké úctě. A potom jim povím, že nejsem ženat a nemám děti. Krky se natáhnou. Pak se stavím na smrt nemocným. Ach, to už jim tekou sliny z koutku a už tancují kolem mého zlata. Muži přicházejí s penězi a ženy s lačnými klíny. – Kdo, řekni mi, v celých Benátkách, má lepší obchody? Co nám to včera vyneslo?

MOSCA: Soused poslal tři sudy vína, které mu právě přivezl koráb z Cypru. Abyste se po něm uzdravil, vzkázal. Sto dukátů jako podíl na zisku od kupce Battisty, dvě mísy od Giovanna zlatníka, a licenci od segretaria, kterou můžete prodat za tisíc dukátů.

VOLPONE: A to všecko za hodinku kašle a skomíravé řeči. Ach, milý Mosco, co jsou zlaté doly Ophirské proti lidské hlouposti a hrabivosti? Těším se už zas, až vyrukují. Roznesls to pořádně, že je mi bídně, že umírám?

MOSCA: Vytroubil jsem to z plných plic.

VOLPONE: Pak tedy čety brzy přitáhnou. Jsem připraven, abych je přijal, jak náleží. Rozstřílím vaše naděje, odsekám šavlí chapadla vaší chamtivosti, ale hlavně zplením vaše zásobárny, vy marodéři, záškodníci –

(Klepání.)

Hola! Předvoj už je tady? Přivstal si. S lakotou se to špatně spí, je to stará babka, tak stará jako svět. Podívej se opatrně, hochu, koho to tak časně vylákalo z postele.

MOSCA: (Odejde, ale brzo se vrátí.)
Pan Voltore, notář. Ale teď pryč s pamlsky, sem dáme rebarboru, sem tinktury, lektvary a mixtury. Tak – oblečte se a teď:
(Slavnostně.)
Slabosti a nemoci a všechna neštěstí padnětež na hlavu vaši.

VOLPONE: Ale zatopíš jim pořádně? Pohneš jim jaksepatří žlučí a vylechtáš jim jazyk z tlamy, až budou slintat po podlaze? Seštípáš je kleštěmi? Budeš je smažit a péci?

MOSCA: Jako holomek svaté inkvizice.

VOLPONE: A vyplundruješ je, jak náleží?

MOSCA: Jako žoldnéři město, před kterým se osm měsíců váleli v blátě.

VOLPONE (se natáhne na loži): Tak, teď si lehnu. Aby se zdálo, že mám před posledním pomazáním. Vy jste si přišli na mistra, holomci! Tak! Ach! A teď spustíme záclonu!
(Spustí záclonu, která dělí lože od jeviště.)
Komedie se může začít!

MOSCA: (Přivádí VOLTORA.)
Jaká šlechetnost, pane notáři, že věnujete svůj čas – a celé Benátky vědí, jak je vzácný! – našemu ubohému pánovi. Buďte jist: pán dovede oceniti tuto čest, má vaše jméno stále na rtech. „Jak se má přítel Voltore?“ to je vždycky jeho první otázka. Je‑li člověk tak sám v hodince smrti, bez manželky, bez dítek, tak samotinký a opuštěn – pak ovšem myslí jen na své přátele.
(Náhle tiše, důvěrně.)
Přinesl jste závěť, kterou mu mám dát podepsat?

VOLTORE (rovněž tiše): Nezapomenu nikdy na nic. Tu je vše vyplněno, jen podpis chybí.

MOSCA: Bude tam, nepochybujte o tom.

VOLTORE: A potom… tady… vynechal jsem jméno dědicovo. Víte, kdybych tam byl vlastní rukou napsal svoje… mohlo by se říci, že jsem ho k tomu přemlouval.

MOSCA: Spolehněte se na mne! Vyplní to sám!

VOLTORE: Ale nenaléhejte naň příliš… vím, že je to umírajícím mnohdy nepříjemné, připomínáme‑li jim smrt. Přinesl jsem zlatý pohár, ukažte mu jej a řekněte, že jej věnuji…

MOSCA: Oh, jaký jste znalec lidského srdce! Ale je to div při vašich zkušenostech, illustrissime? Uvidíte sám jeho radost. Vzbudím ho.
(Jde k loži a zvedne záclonu.)
Messer Volpone, pan notář přišel, první jako vždycky, aby se poptal po vašem zdraví…

VOLPONE (tiše): Díky… vřelé díky!

MOSCA: Považte, přinesl vám zlatý pohár s přáním, abyste byl zdráv po prvním doušku z něho.

VOLPONE: Šlechetný přítel! – velikomyslný – řekni mu, že ho chci často vidět.

MOSCA (VOLTOROVI): Slyšel jste? Měl jsem pravdu?

VOLPONE: Sem… dej sem… oči kalné… ale ruka ještě udrží…

MOSCA (mu podává pohár): Počkejte! Nejdříve pohár!

VOLTORE (přistoupí): Jak se vám daří, vážený příteli?

VOLPONE: Zlato… ach… těžké, těžké… dobré zlato… Ach, drahý příteli… pamatujete i na umírajícího…

VOLTORE: Kéž bych vám mohl místo zlata přinést zdraví!

MOSCA (stranou): To tě bude stát ještě moc peněz!

VOLPONE: Nebude to se mnou dlouho trvat… aby mi bůh odpustil mé hříchy… lpěl jsem příliš na zlatě, a to mě teď tlačí na duši – šidil jsem své bližní…

VOLTORE: Vy? Nikdy! Jste první šlechtic benátský!

VOLPONE: Smýšlíte se mnou dobře… budu na vás pamatovat… uvidíte – ale potom dejte sloužit mše za mou ubohou duši… ach, jsem znaven… tolik znaven…

MOSCA: (Spustí záclonu, k VOLTOROVI.)
Vidíte, že jsem vám vše upřímně řekl.

VOLTORE: Jsi hodný hoch.

MOSCA: To říkáte teď. Ale zítra, až ubohý pán bude mrtev, vyženete z domu ubohého Moscu!

VOLTORE: Budu tě chovat jako své vlastní dítě. Tu –
(Podává mu peníze.)
– závdavek na můj slib.

MOSCA (mu políbí ruku): Oh, velikomyslný pane! Ještě dnes vám přinesu inventář, abyste znal svůj majetek. Budu vám jej střežit. Jakmile posledně vydychne, poletím k vám.

(Klepání.)

Ó je! Někdo klepe. Bude to lékař nebo kněz, snad také nějaký kazimír. Uděláte lépe, půjdete‑li, aby vás tu nikdo neviděl. Mohlo by se říci… Víte, co si lidská ničemnost může vymyslit. Jděte tudy dolů a s nikým v domě mluvit, je to tu samý donašeč a pasořitník.

(VOLTORE rychle odchází.)

VOLPONE: (Vyskočí.)
Tys můj zlatý malý lotřík, Mosco, dobře ses u mne učil. Který lump je nyní na řadě?

MOSCA: Corvino.

VOLPONE: Ten si aspoň nebere pláštík, je to holonahý lump. Ale já mu tu nahotu zvalchuju – Stáhni ho z kůže, Mosco, dobře ses u mne učil. Ať vidím pořádnou práci.

MOSCA: A vy pořádně kašlat a kroutit očima. Vzdychejte jako měch, vyplatí se to!
(Vezme pohár a postaví jej na stůl.)
Zde stůj a rozmnožuj se!
(Ke dveřím, přivádí CORVINA.)
Tiše, tiše, právě trošku usnul.

CORVINO: Chtěl bych, aby usnul na věky.

MOSCA: Nu, nu, pročpak ta netrpělivost! Víte přece, že všechno dostanete a že dávám pozor na vás.

CORVINO: Ale jistota je jistota. Bude brzo konec?

MOSCA: Celou noc si naříkal bolestí a prosil boha, aby ukrátil to trápení.

CORVINO: To by měl pánbůh udělat. Poslouchej, Mosco, přinesl jsem lahvičku, dal mi ji lékař a říkal, že se po tom moc dobře spí…

MOSCA (stranou): Až na věky věkův…

CORVINO: Dej to ubohému Volponovi do vína, až bude chtít pít. Nač se má trápit?

MOSCA: To půjde stěží, messer Corvino, má velkou nedůvěru v léky a v lékaře. Často jsem už chtěl zavolat nějakého znamenitého…

CORVINO: Jen ne lékaře! Oni někdy přece pomohou.
(Zuřivě.) Má‑li člověk umřít, ať umře. Bez dlouhých průtahů a útrap. K čemu to prodlužování života – mělo by to být zakázáno. Hrom do těch mastičkářů, fušujících pánubohu do řemesla. Ať tě nenapadne sem přivést nějakého takového žvanila. Testament je snad hotov.

MOSCA: A tím to právě smrdí. Zrovna teď jsem chtěl běžet pro vás. Napsáno to má, ale ne podepsáno, a jméno dědicovo také není vyplněno…

CORVINO: Tisíc láter a hromů, závěť že není podepsána? Vždyť může každé chvíle natáhnout bačkory! Hned běž pro lékaře, honem, honem, musí ho ještě na chvíli přivést k vědomí! Nepodepíše závěť! To je přece darebáctví! Smrt mu ji naposled vytrhne z ruky! Nepodepíše testament. Ale teď zrovna jsem viděl pana notáře jít odtud.

MOSCA: Pan notář… hm, hm, pan notář… No, to je mi divný pavouk, dříve o panu Volponovi nevěděl, a teď se náhle o něho tak stará. Přišel nezavolán, napsal mu závěť a napsal ji zadarmo. Zadarmo ji opatřil pečetí a intabuloval…

CORVINO: Zadarmo? Ten krkavec chce rychle přijít k zobu, krkoun nenažraný!

MOSCA: O ne, mýlíte se! Je to velkomyslný, štědrý pán. Vidíte tady ten pohár? Přinesl jej dnes panu Volponovi.

CORVINO: Aby se vetřel za dědice.

MOSCA (skromně): To nevím.

CORVINO (zlostně): Ale já to vím. Hyena cítí mrchu. Vždycky, když to někde začne páchnout, poletují tam takovíto černí ptáci. Ale Volpone ho hnal, co? Co mu řekl?

MOSCA (prostodušně): Oh, pane, staří lidé jsou někdy divní! Podívejte se, leží tu, už skoro ani nedýchá, a místo, aby myslil na pánaboha a na poslední soud – co tomu řeknete – raduje se jako malé dítě z toho poháru. „Těžké,“ povídá, „těžké zlato, dobré zlato, dobrý přítel.“ Už se mu asi smysly pomátly. Pokládá za přítele jen toho, kdo mu co dá, i kdyby to byl vrah vlastního otce. Staří lidé jsou jako malé děti, však to víte.

CORVINO (se chvěje vztekem): Proklatě, všichni dávají, darebáci, všichni mají peníze. Ale i kdybych měl být zavřen pro dluhy, toho zkrouceného paragrafa musím dostat ze sedla, ten je nejnebezpečnější.
(MOSCOVI) Myslíš, že jsem Volponovi nic nepřinesl? Je účastníkem na mých obchodech. Prozatím tedy dvě stě zecchinů[1].

MOSCA: Nu, to je přece působivý lék, jediný, který ho rozveselí. Hned mu jimi zazvoním o uši. Když uslyší ten starý škrta cinkat dukáty, prolomí třeba i víko rakve. Dávejte pozor, jak bude ještě jednou vesel.
(K loži, křičí.) Messer Volpone, je tu vás přítel Corvino!

(VOLPONE se ani nehne, MOSCA řinčí dukáty.)

Tu… zecchiny… zlato… tři sta zecchinů… messer Corvino vám je přinesl!

VOLPONE: (Vzbudí se.)
Ach Corvino, tři sta zecchinů… tři sta, povídáš… moc peněz…
(Kašle.)
Ach… dobrý přítel… šlechetný… že mu děkuji.

MOSCA: Slyšel jste: dobrý přítel. To ještě nikomu neřekl. Teď mu rychle na ty dukáty omažte pár sladkých slov kolem úst.

CORVINO: Ach, messer Volpone, ta bolest vidět vás takto trpět! Kdybych vás mohl uzdravit. Má choť se za vás modlí celý týden.

VOLPONE (dojat): Tolik dobroty.
(Kašle.)
Tolik přátelství mně, nemocnému ubožáku.
(Kašle.)
Hleďte, vykašlávám svůj život.
(Kašle.)
Mosco, šátek!

MOSCA (tiše): Už má slzy v očích!

VOLPONE: Ale odvděčím se vám (kašle), budete jednou dobrořečit ubohému nebožtíkovi Volponovi.
(Kašle.)
Budete říkat: Přece jen na mne pamatoval… oh, oh! (kašle) na své smrtelné posteli…

(Klepání.)

CORVINO (vyjede): Hrome, kdo to je! Už to bylo všechno tak krásně připraveno – dvě minuty ještě, a byl by měl péro v ruce –

SLUHA: Pan Corbaccio je dole, nemůže sám do schodů, pomáhají mu.

MOSCA: Přiveďte ho pro mne za mne!

CORVINO: Co tu chce ten prokletý lichvář, ten pětasedmdesátiletý kostlivec? Padesát roků už neudělal kroku bez výdělku – co chce tady?

MOSCA: Přišel odhadnout vaše klenoty. Chce tu ještě něco začachrovat. Jděte již, messere Corvino.

CORVINO: Chci vidět, co ten kostroun tu bude dělat, zůstanu tady.

VOLPONE (se prudce rozkašle v posteli a volá): Mosco!

MOSCA (přikročí tiše): Ten darebák nechce jít!

VOLPONE: Vyžeň ho! Musí pryč! Zkazí nám výdělky! Zpocen už je, teď ho můžeš polít studenou vodou.

MOSCA: Počkejte, však ho dostanu ven. Dám mu rychle narůst pár křídel nad biskupem. Je žárlivý jako Turek, za tenhle ocásek ho chytnu.
(CORVINOVI) A teď ještě, vážený příteli, slovíčko o ušlechtilejších věcech. Jak se daří vaší spanilé krasavici, pýše Benátek, paní manželce?

CORVINO (nemile dotčen): Kdo říká, že je krásná? Jak to „pýcha Benátek“? Co je to za žvást?

MOSCA: Aj, celé město přece zná spanilou Colombu. Nikdy není svatý Marek tak nacpán jako v pátek ráno, když ona je tam na kázání, a nikdy není mezi věřícími tolik kavalírů. Sám už jsem měl kolikrát laskominy podivovat se jí – a jen z vypravování přátel –

CORVINO (blekotá vztekem): Co ty se jí máš co podivovat, lumpe… Na kázání, povídáš?

MOSCA: Každého pátku, to přece ví celé město, na kázání…

CORVINO: Na kázání… no, já ti dám kázání… celé město… celé Benátky… ah, podívám se sám.

MOSCA: Půjdu s vámi.

CORVINO: To by ještě scházelo, lumpe! Zpřerážím ti všechny kosti v těle. Tady zůstaneš, u pána. Budu teď mít sám kázání.
(Utíká pryč, u dveří se srazí s CORBACCIEM.)
(Posměšně CORBACCIOVI) Pan Corbaccio in persona[2]! Jakže, vy jste ještě živ? Slyšel jsem, že jste zchroml na nohy, že se nemůžete hýbat, a najednou vyběhnete tady do schodů! Bude to asi dobrý obchůdek, stoprocentní výděleček, když jste kvůli němu opustil na hodinu své truhly na peníze. Nu, přeji vám štěstí, přeji štěstí!

CORBACCIO: Děkuji… živ… děkuji… známe vaše smýšlení… není lepší než vaše schopnost úvěru… Vám bych nepůjčil ani zlámanou grešli.

CORVINO: Nepotřebuji vašich půjček. Ještě nikdo nezůstal na živu, komu jste svou úrokovou míru položil na krk. Ale dejte si pozor, však vám je také může někdo vyfouknout.

CORBACCIO: Nebojím se, hlídám je dobře… Jako vy svou paní.

CORVINO: K ďasu, co je vám po mé paní?

CORBACCIO: A co je vám po mých obchodech?

CORVINO: Co se všichni starají o mou paní? Vem vás čert!
(Hrne se ven.)

CORBACCIO (MOSCOVI): Nepříjemný člověk. Mnoho zloby, málo peněz. Co tu chtěl?

MOSCA (podivuhodně prostoduše): Co tu chtěl? Vtíral se za dědice. Kdopak jiný přichází k umírajícímu boháči mezi lékařem a hrobařem?

CORBACCIO: Já… hehe… já… hehe… rád se dívám na umírající… viděl jsem jich už moc. Je mi pětasedmdesát. Čtyři bratři mě předešli, sestry, přátelé, nepřátelé… a já jsem pořad živ. Starý Corbaccio stojí nad nimi a má ještě krev v prstech… Chodí… pracuje… dělá prachy… hehe… je mi dobře, když to vidím, všechny přežiji… a teď také toho ještě… hehe… vesele žil, je to mladík, mohl by být mým synem a už je v posledním tažení… chci ho vidět… hehe… jak je mu dnes?

MOSCA: Špatně, moc špatně.

CORBACCIO: Dobře. Tep?

MOSCA: Slabý, jako muší nožička.

CORBACCIO: Dech?

MOSCA: Píská jako varhany.

CORBACCIO: Moč?

MOSCA: Červená jako burgundské.

CORBACCIO (si mne ruce): A jazyk?

MOSCA: Tlustý, tvrdý, žlutý – podešev.

CORBACCIO: A pot: horký nebo studený?

MOSCA: Jako hadí ocas.

CORBACCIO: Heh, to už bude brzo… znám to, často jsem to viděl. Teď už to půjde vesele. Nebude dech… hehe, eh, eh, eh, nechytne ho, pak zmodrá, zesiná… hehe… pak ztuhne… nic už nepoznává… neslyší… víčka zežloutnou, hehe, já to znám… brzo to bude.

MOSCA: Tak, jak to líčíte, je to už teď. Přesvědčte se!
(Křičí na VOLPONA) Neřáde z Lavanty, poslouchej, už jsi chcíp? Už jsem se tě konečně zbavil, kurevníku, vydřiduchu, držkomlate, smradlavý kozle?
(Ke CORBACCIOVI) Vidíte, řekněte, co chcete, neslyší nic, sáhněte na něho, necítí.

CORBACCIO (s výsměchem přikročí k loži a dotýká se VOLPONA holí): Hej… vstávej, mrtvolo, z úcty před stářím… Jsi přece mladší, máš mladší nohy… Často ses smál starému Corbacciovi, že je lakomec, že nic nedopřeje ani sobě, ani jiným… hehe, kdo se směje teď, ty břichopásku, zhýralče, žráči, děvkaři… všechny vás přežije starý Corbaccio.
(Spustí záclonu. MOSCOVI) Připrav testament. Chci mít rychle své peníze… Čtrnáct set zecchinů jsem dal, s úroky jsou to tři tisíce, hehe, věděl jsem to, že ho přežiju. Starý Corbaccio se nepouští do nejistých obchodů… Byla to dobrá zástava… hehe…

MOSCA (se škrábe za uchem): Testament… ovšem… ale nevíte, že si dal messer Volpone zavolat na dnešek notáře, chce ještě… jakpak to řekl… napsat dovětek k závěti…

CORBACCIO (rozčilen koktá): Novou závěť? Což jsem to neviděl, že mi odkázal dvacet tisíc zecchinů? Dělám jen jisté obchody.

MOSCA: Pohleďte, pan notář mu dal tenhle zlatý pohár a pan Corvino tři sta zecchinů. Chce na ně také něčím pamatovat.

CORBACCIO: A mně chce ubrat? To nesmí být!

MOSCA: Chudák, blázen starý, měří přátelství podle toho, co mu kdo dá. Kdybyste měl Filipa, dal byste také ještě rychle něco, aby ten dovětek dobře dopadl.

CORBACCIO: Ó, ti marnotratníci!
(Prohlíží si dary.)
Zlato, pravé zlato… Tři sta zecchinů… a já nemám nic… jsem chudák…

MOSCA: Snad tenhle prsten…

CORBACCIO: Prsten! Třicet karátů… cena tisíc zecchinů… sám jsem dal za něj sto dvacet. Ne, ne, to je moc…

MOSCA (tiše, lichotivě): Je to přece jen na několik hodin. Jakmile vychladne, stáhneme mu jej z prstu.

CORBACCIO: Pravda, už je beztoho ze tří čtvrtin mrtev. Tu máš… ukaž mu jej, procitne‑li ještě. Ale hned… až umře, tak mi jej vrátíš… A tady, pro tebe.
(Dává mu peníze. Bojácně.)
Krásný prsten‚ krásný, oheň, zář, počkej, počkej, vyměním jej ještě… odpoledne přinesu jiný, prasklý… on už pranic nezpozoruje.

MOSCA: Je už tupý jako mlýnský kámen. Ale teď už jděte, nebo to zpozorují jiní.

CORBACCIO: Nejlépe, kdyby teď hned umřel. Rozčiluje mě to… zase tisíc zecchinů. Krásný prsten… jsou to těžké obchody.
(Bruče odchází.)

VOLPONE (se vzpřímí v posteli): Je pryč?

MOSCA: Čert ho vzal.

VOLPONE: Zavři dveře!
(Vyskočí a odhodí pokrývky.)
Byl nejvyšší čas, žes ho vyhnal! Naše ranní práce byla dobrá. Počkej, podívám se na dárky. Do poháru, do daru Voltorova, mi naliješ až po okraj vína, ty, prstýnku, pojď hned na prst, aby ti nebyla zima, a vy, mé zlaté zecchiny, budete nám hrát při jídle, neboť věz, Mosco, slaďoušku, že budeme po vykonané práci snídat. Budeme jíst jako Římané, pít jako Němci a lenošit jako Španělé.

MOSCA: (Přitáhl stůl, usednou.)
Že jste konečně také v dobré míře a chcete si popřát! Teprve teď mě to těší, být u vás příživníkem!

VOLPONE: Víš, chlapče, mně chutná teprve, když mám podrážděný jícen, po takovém opepřeném darebáctví mám teprve pravý apetit. Na mé zdraví, messere Corvino, na mé zdraví, messere Corbaccio!

MOSCA: Tak vás mám rád, tak vás rád vidím.

VOLPONE: Chlapče, vím to, že mi nepřeješ, abych dostal červy do břicha a abych šňupal hlínu. Chlastáš se mnou, cpeš se se mnou, děvkaříš se mnou a se mnou podvádíš! Ale že tamti mě nevidí, jak si tu trunčím, to mě vlastně žere. Psi prolhaní, dostat se vám na kožich, padouši!

MOSCA: Pijte, pijte, rozpalujte se vínem, a ne žlučí.

VOLPONE: Ale proč nejsou poctiví, padouši? Proč sem nepřijdou a neřeknou:
(Pokloní se před truhlou.)
Milujeme tě, zlato Volponovo,
chceme tě mít, zlato Volponovo!
Proč u mne nežebrají, proč mi dávají dary a nalžou toho tady vždycky plný pokoj, lumpové, koňaři všiví, spratci, drbani…

MOSCA: Ale, pane, už se zase zlobíte! Chtěl jste přece být veselý, počkejte, dám něco zahrát a přivedu ženské.

VOLPONE: Ne, nebude mi dobře, dokud těm mrchožroutům pořádně nezasolím. Byl jsem k nim příliš dobrý, příliš něžný. Štípali jsme je jenom a lechtali, ale musejí být řezáni a páleni jako galejníci. Mosco, drahoušku, přemýšlej, co bychom jim udělali, přemýšlej…

MOSCA: Nejdřív si musím propláchnout ústa vínem po tolika lžích. Pro dnešek jim dejte pokoj.

VOLPONE: Ne, nebude mi dobře, dokud nebudou mít propálené chřtány.

MOSCA: Počkejte, Corbaccio a Corvino. Za který konec chytit toho Corvina. Tam, kde je nejlechtivější, za peníze? Ne. Toho červa jsme mu už vytáhli nosem. Ale žárlivý je… povídám, jako Turek. Počkejte, co kdybychom ho tak dlouho bláznili, až by vám přinesl sám svou ženu do postele?

VOLPONE: Svou ženu? Není možná!

MOSCA: Myslíte? Dokáži to. Je tak chtivý vašich peněz, že by prodal vlastního otce na galeje, proč by vám nepůjčil svou krásnou Colombu na jednu noc? Oč, že ji přivede a bude vás prosit, abyste si posloužil, ba že vám ji dokonce sám vstrčí do postele?

VOLPONE: Skvostné, skvostné! Dám ti dvacet zecchinů, jestliže toho lumpa k tomu dostaneš! A Corbaccio… vymysli nějaké darebáctví i na toho kostrouna!

MOSCA: Corbaccio? Nechte mě přemýšlet. Peníze už z něho nevyrazíme… ale počkejte! Co tomu říkáte: přemluvit ho, aby vás udělal svým dědicem, má-li podle benátského práva dědit po vás. Tak vám po něm spadne naráz do klína, a jeho syn, ten držkomlat kapitán, bude žrát cucky a sušené slanečky.

VOLPONE: Dej se obejmout! Dokážeš‑li to, dostaneš polovičku a budeš si pak moci vydržovat příživníčky zrovna tak bystré a chytré, jako jsi sám. Takové šťavnaté darebáctví! Skvělé! Ale teď chutě k dílu, chlapče, do toho!

MOSCA: Cože? Přece snad ne už dnes ráno! Dneska jsme se, pánbůh ví, už dost nadřeli!

VOLPONE: Ne, ne, hned! Už vidím toho žárlivého blázna, jak mi cpe manželku do postele. Vlastníma očima se bude dívat, jak mu nasazuji parohy. Nádherné, skvělé, mně je tak svinsky dobře, že bych se dal do tance.

MOSCA: A já už mám teď hned zas lítat? Mějte soucit se mnou i s nimi!

VOLPONE: Kdybych byl měl soucit, neměl bych peněz. Soucitní lidé končí v chudobincích a u dobrých lidí se nepije tak dobré víno jako u mne. Chutě vzhůru!

MOSCA (zívá): Oh… už zase mám běhat… zase lhát… oh…

VOLPONE (zuřivě): Vzhůru! Řekl jsem vzhůru! Sršni, bzuč! Sice ti pomohu na nohy!

MOSCA (líně): Oh, kdy si zas jednou odpočinu! Pánbůh rač vám dát jinou žluč a mně – jiného příznivce!

(Klepání.)

VOLPONE: Kdo je to už zase? Podívej se!

MOSCA (nahlédne ven):
Hned, hned! Dám mu jen ještě klystýr!
(Jízlivě mžhourá.)

VOLPONE: Kdo je to?

MOSCA: Vaše vysoko a blahorodá nevěsta Canina.

VOLPONE: Nevěsta – děvka!

MOSCA: Aj, aj, vždyť si vás chce přeci vzít! Udělala pro vás víc než kdo jiný. Třikrát se s vámi zadarmo vyspala. To neudělala dosud nikdy – od svých dvanácti let.

VOLPONE: Nechci ji vidět, děvku dotěrnou. Pošli ji pryč.

MOSCA: Zkuste to, poslat pryč ženskou, která je dívá po vdavkách. Ani devadesát čertů to nedokáže.

VOLPONE: (Dupne.)
Nechci ji, nechci, pijavku!

MOSCA: Ach, jen se trochu zlobte, abyste věděl, jaká zlost chutná jiným. Už jde, rychle do postele.

VOLPONE: Lumpe, tropíš si ze mne šašky. Ale ona se přepočítá. Budu předstírat spánek a slova neřeknu, dokud neodejde.
(Lehne si zuře na postel a zatáhne záclony.)

CANINA: (Rychle vejde.)
Dobré jitro, příživníčku!

MOSCA: Dobré jitro, kurvičko!

CANINA: Jak se daří našemu veliteli?

MOSCA: Všivě, všivě. Teď usnul. Přišla jste marně.

CANINA: Eh co, počkám, až se vzbudí. Našinec se naučí mít trpělivost s mužskými.

MOSCA (tiše): To mu přeju.
(Nahlas.) Řekni, horlivá služebnice bohyně Afrodity, co ti to vjelo do kotrby, že si chceš mermomocí vzít toho starého rozbroukaného, dodělávajícího kujóna? Jsi přece bohatá, peněz máš jako smetí, každý večer máš tři něžné hosty – děláš lepší obchody než papež – co tě posedl čert, že chceš dát ruku takovému bručounu, s kterým se budeš smrtelně nudit?

CANINA: Ach, příživníčku, tomu ty nerozumíš. Nudit – myslila jsem zprvu také, že je to nudné, mít stále téhož muže – Ale má‑li člověk po dvanáct let každé noci jiného, a každý říká, chce a dělá totéž, je to nakonec už také nudné. Mám toho už dost. A tu mě napadlo, že to zkusím s jedním, nejlépe s nějakým nemocným, který by sice vedle mne v noci spal, ale nechal by mě na pokoji – víš, spát sama, tomu už nezvyknu. Nu, a starý, ubohý Volpone nebude už dlouho živ, proč bych to tedy nezkusila?

MOSCA: Tohle není hloupé

CANINA: A potom – tobě to řeknu, příživníčku – není to se mnou docela v pořádku. Před třemi měsíci, když se vrátilo naše vítězné loďstvo z Cypru, kde jsme potřeli Turky, byl to takový vír a takové vlastenecké nadšení, že jsme všichni tak trochu ztratili hlavy. No, a tenkrát jsem byla o poznání nadšenější a ne dost opatrná – a tak za pár měsíců bude mít stát o jednoho malého vojáčka víc. Podívej se. Moje babička byla nemanželské dítě, moje matka také a já také. Tomu musím přece už jednou udělat konec. Viď, že mi rozumíš a pomůžeš mi, aby si mě vzal – víš, jen tak, tak, viď, že mu domluvíš…

MOSCA: Ale jistě.

CANINA: Potom se budeš smět také u mne trochu přiživovat. Jsi hezký chlapec, a když mu pomáháš při víně, můžeš mu být užitečným také při manželce. Viď, že ho přiměješ – co bych si počala, kdyby umřel? Byl sice statný dost, když se mnou spal. Ale teď – bože, co bych si počala, kdyby umřel?

MOSCA: Seženeš tisíc jiných.

CANINA: Nevím o žádném.

MOSCA: O jednom ti řeknu. Starý Corbaccio. Je bohat jako straka, stár jako Metuzalém a po ženských ještě jako čert. Rozhodně jdi k němu také, ukaž mu své šperky, ty mu polahodí – a máš tak dvě želízka v ohni…

CANINA: Jsi správný kluk, mám tě ráda – věř mi, že bys byl první, s kterým bych se pomilovala zadarmo. Výborně, od Volpona běžím hned ke Corbacciovi a ty dostaneš jako závdavek hubičku. Chceš‑li víc, dostaneš víc…

MOSCA: Musím bohužel pryč. Mám službu. Nutné věci – obchodní! Ne tak sladké jako tvoje rty.

CANINA: To tu mám zůstat sama?

MOSCA: Sedni si na postel.

CANINA (se blíží k posteli): On se ani nehne, ukazuje mi hřbet. A spí. Poslouchej, jak chrápe. Mám tu sedět a čekat, až se vzbudí, veš líná – oh, jak chrápe!

MOSCA (už u dveří): Tak udělej si pohodlí, uč se být zticha, když někdo spí, seď a zvykej si včas – teď aspoň vidíš tak trochu, jak vypadá manželství s dědkem.

OPONA

OBRAZ DRUHÝ

Corvinův dům. Pokoj prostě zařízený. COLOMBA, choť Corvinova, sedí u vyšívacího rámu a šije.

CORVINO (vejde, plíží se tiše za jejími zády a náhle zhurta na ni): Kdes byla dnes ráno?!

COLOMBA (polekána): Panenko Maria!

CORVINO: Aha, lekla ses! A zbledlas!
(Chytne ji.)
Kdes byla, podvodnice? A s kýms byla, nebeská kozo, čuhajdo!

COLOMBA: Pro všechny svaté… kde bych byla… tady, doma.

CORVINO: Haha, tady, doma! Proč jsi tak zbledla? Leknutím ses prozradila!

COLOMBA: Kdo by se nelekl, když po něm skočíte jako tygr!

CORVINO: Doma jsi byla? Odpřisáhni to, hned, nebo tě uškrtím… Přísahej, že jsi dnes nevyšla z domu.
(Táhne ji ke kříži.)

COLOMBA: Co je vám? Přísahám ráda na kříž našeho Spasitele, na jeho bolestné rány, přísahám při milostné jeho matce, že jsem dnes nevyšla z domu!
(Pláče.) Věříte teď?

CORVINO: Čert ti věř! Má‑li ženská čerta v těle, odpřisáhne všechno na nebi i na zemi. Ale mne nepřelžeš!
(Chytne ji.)
Kdy jsi viděla naposledy Moscu?

COLOMBA (pláče): Ó, to bolí, bolí! Neznám žádného Moscu!

CORVINO: Neznáš ho! Haha! Práší se ti od huby! A jak to, holoubku, že on zná tebe, říká ti spanilá, bílá, ví, že chodíš v pátek do kostela na kázání? A jak ten chlap mžoural. Ví jistě ještě více!

COLOMBA: Ježíši, to je utrhačství! Co jsem mu udělala, cizímu člověku, že mi takto na cti utrhuje! Tady jsem seděla celé ráno, tady, u okna…

CORVINO (v novém záchvatu zuřivosti): U okna! A je otevřeno!
(Přibouchne okno.)
Nezakazoval jsem ti nejméně stokrát, ukazovat se u okna?

COLOMBA: Bylo dusno, otevřela jsem trochu.

CORVINO: Aby ses ukazovala hňupům, abys s nimi mohla mluvit, házet na ně očima, lovila jejich psaní. Kde se ukáže u okna ženská, tam hned ta líná holota zvoní kordisky a brnká na mandolínu. Jsou to lenoši, a proto také vilníci, a vilníci se líbí ženským. Že ještě nejsou šibenice na ty rošťáky! Kolik jich tu bylo? Mluvilas s někým? Neposílají ti sem kuplířky? Jak dlouho jsi byla u okna?

COLOMBA: Ale, pane, ani jsem z něho nevyhlédla – věřte mi přece! Tady jsem seděla u šití, tak jak jste mě našel.

CORVINO: Sto tisíc coulů v těle máš lež. Ach, kdybych měl peníze, kdyby ten Volpone už chtěl skápnout! Člověk musí být bohat, jenom chudákům kradou ženy. Peněz třeba mít, potom zazdít okna, koupit dům jen s vyhlídkou do zahrady. Ach, ten Volpone, kdyby už byl bradou vzhůru! Čubči se v myšlenkách, když už se musíš čubčit, ale ne očima!

COLOMBA: Ale, pane, nikdo o mne nemůže slovíčka říci…

CORVINO: Usmíval se, psovsky se usmíval… a nikdo se nesmí usmívat, mluví‑li o mně.

(Klepání.)

COLOMBA: Mám otevřít?

CORVINO: Hajdy sem, do pokoje! Jak to s ní jen hraje, když tuší nějakého muže. Hajdy tam a čekej, až tě zavolám.

(COLOMBA odejde uražena postranními dveřmi. MOSCA vstoupí.)

Umřel?

MOSCA: Naopak.

CORVINO: Co to znamená? Děláš si blázny?

MOSCA: Je živ. A jakpak si poskakuje! – Bojím se, že vaše dukáty už vzal čert!

CORVINO (blebtá): Jak je to možné… vždyť jsem ho dnes viděl… neměl už ani za groš dechu v krku…

MOSCA: A teď je mu docela dobře, kypí zdravím, září a skví se, je plný života. Považte, byl už všecek modrý v tváři. Ale najednou napadlo sluhu, pitomce, že dojde pro židovského lékaře. Ten mu dal pozřít nějaké orcanum, zamumlal k tomu polovic kabaly a najednou hop – messer Volpone vyskočí a je zdráv jako vy a já.

CORVINO: Neříkám pořád, nejdříve upálit a pak vypovědět proklaté Židy! Do všeho se musí plést! A je mu opravdu dobře?

MOSCA: Svinsky dobře, povídám, je jako zoun. A pomyslete, sotva si setře smrtelný pot z čela, co byste řekl, že chce? Ženskou chce, hned, hned. Musí prý zkusit svou sílu, všecko ho svrbí, cítí, jak jím lomcuje chtíč. Starý Žid lékař zavolá si mě stranou a mumlá: to by bylo nebezpečné po takové magické kúře a nic prý tak nezeslabuje jako rozkoš se ženou. Mohlo by prý to mít za následek apoplexii – mrtvice myslím se tomu říká – ale ten chlípný kozel nedá pokoje, řehtá jako hřebec. Ještě dnes musí mít ženu. Řekl mi, abych mu nějakou opatřil, nějakou něžnou, chutnou…

CORVINO: Ale uškodí‑li mu to, proč ne! Slyšel jsem, že apoplexie postihuje často staré lidi, právě když jsou v nejlepším. Přiveď mu nějakou vydatnou, nějakou z Mercerie, bojovnou, vypráskanou honculi, a hleď, aby uměla něco francouzského…

MOSCA: To nemusím v Benátkách daleko běhat, abych takovou našel! Ale znáte ho, je to lakomec, chtěl by ji mít zadarmo…

CORVINO: Zadarmo… nu, to se načeká!

MOSCA: Jste na omylu… Neznáte lidi, jací jsou hrabiví chamtivci. Kramář vedle nás, slyše to, přiběhl, že pošle dnes večer dceru, devatenáctiletou, čistokrevnou jako pardál, jednu ze sedmi zaručených panen benátských… dnes večer mu ji chce přivést, něžnou a poddajnou, vykoupanou a mastmi napuštěnou. A pak sbohem, dědictví! Víte přece, že pánbůh dal ženským mezi nohy argument, který je výmluvnější než Demosthenes a který spolykal už víc dukátů nežli všichni milánští vévodové…

CORVINO (jak omámen): Hrome… hrome… dnes večer… dceru… dědictví… zblázním se! Ten pohan – a vlastní dceru – pro peníze!

MOSCA: Hehe, poslouchá přikázání: Nemocné uzdravovati. A následuje příkladu z Bible. Což nešla ctnostná Judita smilniti s krvelačným pohanem pro dobrou věc? A našeho Holoferna nebude ani třeba zabíti, zcepení sám na svém chlípném loži.

CORVINO: Nerouhej se svatému Písmu, vyvrheli! Zasluhuje být souzen svatou inkvizicí a upálen, ten smrtelný hříšník, ten…

MOSCA: A venkovskou pannu Ruth vlastní matka poslala, a sama v noční čas prosím, aby se pomilovala s bohatým Boscem pod hvězdami, tak říkajíc veřejně, jak líčí Písmo.

CORVINO: Záhuba pohltí naši republiku, przní‑li tak lehce benátští měšťané čest vlastní rodiny.

MOSCA: Časy jsou zlé, messer Corvino, a pro peníze dnes každý sám sobě do tváře naplivá.
(Se stále stejnou lhostejností.) Nu, řekl jsem vám, co jsem vám musel říci… Teď buďte zdráv!

CORVINO (chvatně): Ne, počkejte!… Zůstaňte tu! Okamžik… proboha… řekni panu Volponovi… ne! Neříkej nic! Počkej!

MOSCA: Tak brebtejte rychleji! Všechno už to beztoho nemá smyslu. Volpone myslí teď jen na ženské…

CORVINO: Pro všechny svaté… počkej… Copak nevidíš, že prodělávám duševní boj? Myslím, že jste řekl o mé ženě… mé ženě…

MOSCA: Nuže, co je s vaší ženou?

CORVINO: Že je krásná, že je mladá… snad by bylo mou povinností… totiž… abych ho uzdravil… abych, abych…

MOSCA: Tak co, abych…

CORVINO: Abych ji k němu poslal. Co udělá nějaký dotěra pro cizího, mohu já také udělat pro přítele. Je lepší Volpone než nějaký takový šlechtický kluk, který by s ní zkoušel všech osmačtyřicet způsobů Aretinových. Aby věděl, jakým já jsem přítelem, řekni mu, že mu dnes večer přivedu Colombu.

MOSCA (se staví udiven, objímá ho): To chcete učinit? Oh, božský nápad, nedostižný nápad! Jste nejchytřejší ze všech! Celý život být bohat – za jedinou hodinu – a mrtví nemluví. Mistrovství!

CORVINO: Běž napřed a řekni mu… řekni mu, jak jsem šťasten, že se uzdravil, řekni… že první má myšlenka byla…

MOSCA: Všechno vím.

CORVINO: Nabídnout mu nejdražší, co mám. Dáti mu všechno…

MOSCA: Abyste všechno dostal… všechno už vím. Dovedu mluvit. Ale nepřicházejte příliš brzy, musím jít ještě pohnout žlučí Corbacciovi. Ach, kdybyste věděl, jaký je to požitek, doběhnout takové krkouny, když se třesou na dědictví!

CORVINO: To si myslím.

MOSCA: A největší psina je, že to nikdo z nich nepozná. Tak za hodinu s Colombou! Jste přeci jen nejchytřejší ze všech. Vy jim dovedete vypálit rybník. Buďte zdráv!
(Rychle pryč.)

CORVINO: (Přechází posupně sem a tam, potom ke dveřím pokoje; přivede něžně a milostně COLOMBU.)
Ach, Colombo, ty pláčeš! Ublížil jsem ti, holubičko – odpusť mi. Trápím‑li tě, je to jen z lásky! Ti zlí lidé mě štvou a popichují, a já potom řádím jako blázen. Ale vím přitom dobře, jakou mám v tobě sladkou, dobrou ženušku, hrdličku milou. Odpusť mi, Colombo, že jsem tě trápil.

COLOMBA: Konečně zas jednou se mnou mluvíte vlídně! Oh, co jsem se namodlila k Marii Panně, aby vás uzdravila z té bezmezné žárlivosti!

CORVINO: Já že jsem žárliv? To bys měla vidět jiné muže! Já že jsem žárliv! Teď uvidíš, jsem‑li žárliv! Pojď, ustroj se, okrášli, ozdob – dokážu ti, že Corvino není žárlivec. Pojď!

COLOMBA (ustrašena): Kam mám jít?

CORVINO: K příteli Volponovi. Budeš ho ošetřovat v nemoci. Poznáš, jak málo je žárliv Corvino. Nechám tě dnes samotnu u Volpona.

COLOMBA: Nejsvětější Trojice, mám být sama s cizím mužem!

CORVINO: Je nemocen a sláb. Budeš jej ošetřovati na loži.

COLOMBA: On v posteli? Maminka mi vždycky říkávala, že nemám být nikdy sama s mužem v pokoji, kde je postel nebo lehátko.

CORVINO: Čert vem tvou mámu! Chci, abys šla, a basta!

COLOMBA (plačky): K cizímu muži a do cizího domu! Jaká to hanba!

CORVINO: Když nikdo nic neví, není to hanba! Vezmi si šátek, ňadra si odhal a rukávy vykasej a sem nějakou květinu…

COLOMBA: A což ublíží‑li mi na cti?

CORVINO: Tvoje čest je mou ctí. A ostatně chudáci nemají cti. Až budu bohat, budu mít sluhy, gondoly, koně, stříbrné příbory a tedy také čest. To je věc přepychová pro boháče. Ale k čertu s tím žvaněním. A radím ti: tvař se vesele! A teď vzhůru k Volponovi!
(Odtáhne ustrašenou COLOMBU.)

OPONA

OBRAZ TŘETÍ

Dům Corbacciův, prostý nábytek, skříně a železné truhlice.

CORBACCIO (brýle vysunuté na čele, SLUHOVI): Povídals, že je to vznešená dáma? Co jen chce u mne? Přinesli ji na nosítkách, peněz tedy nepotřebuje. Jen opatrně! Nemám rád nejistotu. Zavolej ji!

(SLUHA přivede CANINU.)

CANINA: Messere Corbaccio, nevyrušila jsem vás ze spánku?

CORBACCIO: Není čas k spánku… obchody. Mohu vám posloužit?

CANINA: Dovolte, abych si sedla. Jsem unavena. Ach, jsem tak unavena životem. Co je ten život? Jsem bohatá, ale to není štěstí. Říkají o mně, že jsem krásná, ale krása uvadne. Odpusťte, že o tom všem mluvím, ale než odejdu do kláštera zbožných sester, chci se zbavit všech šperků, chci si vykoupit dobrými skutky místečko v ráji. Vím, že benátští klenotníci jsou všichni zloději a šejdíři. Hledám poctivého muže, který by mi ocenil šperky. Žádného mrchožrouta, ale poctivého křesťanského obchodníka. Doporučili mi vás.

CORBACCIO: Doporučili mne… to se divím. Rád bych věděl, kdo to byl… k službám… ale ne abyste myslila, že půjčím nebo vyplatím plnou sumu, ne, ne, nejvýše polovic…

CANINA: Jak jste moudrý! A jak spravedlivý! Jak jemně všechno člověku vyložíte! Nu ovšem, zkušenost! Jen stáří ji má. Tedy nejdříve tenhle prsten.
(Položí mu ruku na jeho.)
Jak studené ruce máte, proč nenosíte kožich – vidím, že se o vás nikdo nestará… pošlu vám svůj kožich…

CORBACCIO: (Spustí brýle na nos.)
Ach, teplá, teplá…
(Rozpomene se a prohlíží kámen v prstenu.)
A kámen… dobrý kámen… pravý, krásný, oheň… indický diamant…

CANINA (skromně): Je z těch menších. Zítra vám ukážu ostatní.

CORBACCIO: Vzácný, drahý… dva tisíce zecchinů, bratrovi…

CANINA (předstírá údiv): Tolik peněz, Pane Ježíši, za tak malý prsten! A teď se podívejte na řetízek!
(Rozepne šaty a odhalí ňadra těsně u něho.)

CORBACCIO (zavrávorá a zablekotá): Zlato… těžké zlato…

CANINA: Ale tady, přívěsek… kde… Vyndejte mi ho… pojď, ptáčku, pojď z teplého hnízdečka!
(Vytáhne přívěsek ze záňadří.)

CORBACCIO (jí civí na ňadra): Teplá… eh… teplá, bílá… oh… oh… (Roztrhne si šátek na krku a hledí na ni strnule.)

CANINA (těsně u něho): Co říkáte, můj milý! Líbí se vám?

CORBACCIO: Krásná!
(Vzpamatuje se.)
Řetěz je také velmi pěkný… tři tisíce zecchinů… osm tisíc přívěsek.
(Přiblíží se žádostivě.)
Smím jej tam dát?

CANINA: Jen jej tam dejte, nalezenečka, mezi dvě sestřičky.
(Odhalí ňadra, CORBACCIO vkládá do nich přívěsek rozechvělou rukou.)
Jsou to jen maličkosti, mnohem lepší věci mám doma. Ale všechno prodám. Musíte mi pomoci. Co bych s těmi krámy dělala? Člověka netěší život, nemá‑li nikoho, ani muže, ani děti, ani sester, jen peníze, bezcitné, chladné peníze…

CORBACCIO (těsně k ní): Vy že nemáte nikoho? Ani příbuzných, chudých příbuzných?

CANINA (žalostivě): Nikoho, nikoho!

CORBACCIO: A chcete jít do kláštera?

CANINA: Co mám dělat? Mohla jsem se vdát, mnozí mě chtěli, ale nestojím o takové chlapce, holobrádky, chvastouny, kterým jde jen o mé prachy. A kde dnes člověk najde vážného, ctihodného, zkušeného muže?

CORBACCIO: Nu, najdou se také.
(Odkašlává.)
Ale nechodí po ulicích, hledí si práce.

CANINA: Ach, jak moudře hovoříte!
(Blíží se k němu důvěrně.)

(Klepání.)

CORBACCIO (zuřivě): K ďasu, kdo to už zas je? Pošli je pryč… důležité obchodní věci…

SLUHA: Je to Mosca, pane, velmi naléhavé…

CORBACCIO: Mosca… ah… už umřel… ah… ah…
(CANINĚ) Odpusťte, přijdu zítra… důležité obchodní věci…

CANINA: Už jdu… Na shledanou. Můj zlatý, dobrý!
(Ve dveřích potká MOSCU.)

MOSCA (hluboce se ukloní):
Ah, Excelenza[3], jaká čest! Nejponíženější služebník.

CANINA (ho vznešeně přehlédne a odšumí): Vyřiďte pozdrav svému ctihodnému pánu!

CORBACCIO: Znáš tu dámu?

MOSCA: Tak, jak může znát našinec vznešené panstvo. Necítím nohou, jak jsem k vám letěl, abych vám to řekl: teď jde o všechno! Za dvě hodiny přijde notář, všechno je připraveno a objednáno – teď jde o všechno –

CORBACCIO: Dal jsem přece už… svůj prsten… za tisíc zecchinů…

MOSCA: Zlatník Hattista jej viděl a horempádem přines řetěz s perlami, a Corvino ještě pět set zecchinů – oh, štvou se teď jako jeleni, cítí, že mu stojí smrt v hlavách…

CORBACCIO: Řetěz s perlami… pět set zecchinů… oh, ti marnotratníci… co mám dělat? Pomoz mi… co mám dělat? Nic už nemám… jsem chudák.… 1400 zecchinů, s úroky 3000 a prsten… víc nemohu…

MOSCA: Vidíte, přec jsem přiběhl… měl bych nápad a nebude to stát nic.

CORBACCIO: Nic stát… dobrá… dobrá…

MOSCA: Hleďte, uděláte závěť u notáře a jmenujete v ní Volpona jediným dědicem…

CORBACCIO: Volpona?

MOSCA: Vezmu závěť, přinesu mu ji, nadmu tváře a řeknu: „Hleďte, to je přítel, syna kvůli vám vydědil, vidíte, jak vás miluje!“ A co udělá on? Odkáže vám všechno, všecičko!

CORBACCIO: Rozumím… dobře… velmi dobře… ale vydědit syna…

MOSCA: Ale jen na deset hodin, do té doby je Volpone mrtev, a váš syn dvojnásob bohat. Děláte to pro něho. Vy přece Volpona přežijete!

CORBACCIO: To si myslím, hehe… to si myslím! Oh, znamenitě a zadarmo! Běžím k notáři… hned ti to přinesu… hned…
(Chce pryč.)

MOSCA: Něco jste zapomněl!

CORBACCIO: Zapomněl?

MOSCA: Na těch deset zecchinů pro notáře…

CORBACCIO (sténá): Moc peněz… moc peněz… tu jsou.

MOSCA: A dvacet pro mne za tu dobrou radu!

CORBACCIO: Později, později… dám ti třicet, až umře.
(Odpajdá.)

MOSCA (posměšně za ním): Syp se, syp se, kostroune! Jak dovedou prachy lidi potřeštit! Jako psi čenichají si k ocasům, pokud jsou živi! Ten prodá syna, onen ženu! Prodali by i pánaboha, kdyby se jim dostal do pazourů! Peníze, peníze, jen peníze!
(Klepá na truhlu.)
Peníze, páchnoucí potem a krví, zavřené, uvězněné
(Klepá do skříně.)
v temnotách, lidské duše neohřejí, studené, na sobě, přes sebe, vedle sebe, všude, všude, v celém městě, v celém světě, všude peníze, zakopané, ukryté, zazděné, pohřbené. Oh, člověk má chuť rozbít vám hlavu o hlavu, blázni, roztočit vás jako smršť, abyste dostali posunčinu! Nemám vašich peněz, kašlu na ně, ale psinu z vás mám a chechtám se vám!

LEONE: (Vstoupí do pokoje z vedlejšího. Zpozoruje MOSCU.)
Co tu děláš, lumpe?

MOSCA (s výsměšnou zdvořilostí): Nemám čest znáti vás!

LEONE: Tím lépe znám já tebe, jak vidíš, jinak bych ti neříkal lumpe. Jsi přece pasořitek Volponův, jeho našeptávač, donašeč, kuplíř. Co tu chceš? Kopl tě do zadku a hledáš si nový žlab u otce?

MOSCA: Haha, u vašeho otce? Jste tedy Leone! Jste chytré děťátko, opravdu. Máte bradu zarostlou jako smeták, řvete jako býk, je vám čtyřicet let a neznáte ještě vlastního tátu. Z toho bych nevyrazil ani měděnou findu!

LEONE: Co tu chceš?

MOSCA: Rád byste to věděl? Správně jste řekl: nedělám nic zadarmo, ergo to také nepovím, už proto ne, že vy nemáte dost úcty k mému povolání, které je – bůh ví – tak poctivé jako vaše.

LEONO: Cože? Ty prdelkáři, chceš se srovnávat se mnou, kapitánem, jmenovaným republikou?

MOSCA: A my jsme jmenováni samým pánembohem, aby peníze nezplesnivěly. Kdyby nás nebylo, měšce by pukaly, děvky by to musely dělat jen z lásky, hospodští by musili chlastat vlastní víno a boháči by se dusili ve vlastním sádle. My popustíme žilou, staráme se, aby prachy tekly od hlupců k chytrákům, z truhel do ulic. A k tomu musí mít člověk něco v hlavě, to nestačí mít na ní vojenský fedrpuš!

LEONE: Zdá se, že jsi sprosťák!

MOSCA: Zdvořilost si schovávám pro boháče.

LEONE: Nejsi hlupák. Ale takový chytrák přece nejsi, abys dovedl ze mne vymačkat peníze!

MOSCA (pohrdavě): Z vás? Hravě!

LEONE: Haha! Tady si hrej, dětátko!
(Klepe se přes kapsy.)
Vymačkej mi odtud peníze!

MOSCA: Nu – na příklad: nedal byste mi ze srdce rád pět šest set zecchinů, kdybych vám jich opatřil třikrát sto tisíc?

LEONE: Opatř si je sám. Je přece lépe mít tři sta tisíc než pět set. Znám takové žerty z vojny, zakopané poklady atd., hehe, to známe‚ my vojáci, my jednou, když jsme leželi pod Veronou –

MOSCA: Zůstaňte u věci. Dáte mi pět set toho dne, kdy dostanete tři sta tisíc.

LEONE: Proč ne?

MOSCA: Čestné a vojenské slovo?

LEONE: No, čestně to jistě nepůjde. Nemáš za lubem nějaké darebáctví?

MOSCA (uraženě): Tak hloupě se ptáte! Ovšem že darebáctví. Co jiného? Kdyby se takové peníze daly vydělat poctivě, nikdo nebude zedníkem nebo písařem. Ovšem že je v tom darebáctví.

LEONE: Patrně chceš, aby ti v tom někdo pomáhal?

MOSCA: Je to docela obyčejné, nekrvavé darebáctví. Prozradím vám tajemství. Ale přísahejte, že ho nevyužijete předčasně.

LEONE: Přísahám.

MOSCA: Nuže, váš otec je boháč, pravda. Je velký vezír všech lichvářů, papež vysavačů. Ale myslíte také, že to všechno dostanete, až starý umře?

LEONE: Kdo jiný by to dostal?

MOSCA: Mýlíte se, vždyť není vůbec vaším otcem.

LEONE: Cože, chceš utrhat mé matce?

MOSCA: Je sice otcem – ale vy už nejste synem. Vydědil vás. Právě z tohoto místa běžel k notáři a odkázal tam všechno jinému.

LEONE: Jinému? Mne vydědil? Který lump tohle spískal?

MOSCA: Jste hned jako ze řetězu! Já jsem to byl, na rozkaz svého pána, který ho chce udělat svým dědicem. Ale jak jste správně poznamenal, jsem lump a říkám vám to, abych si vydělal pět set zecchinů.

LEONE: To není možně. To by musel ten krkoun sjet za živa do pekel a já bych mu k té jízdě dal první kopanec. Nevěřím.

MOSCA: Podceňujete naše umění!

LEONE: Jestliže jsi lhal a já otci křivě nadával, máš dýku v žebrech!

MOSCA: Schovejte si svůj rožeň na Turky. Pojďte se mnou k panu Volponovi, schovám vás do komory, všechno tam uslyšíte. Ale abyste se tam zase neutrhl, přísahal jste! Pojďte!

LEONE: Už jdu, už letím! Počkej, jen co si vezmu s sebou –
(Jde na okamžik do vedlejšího pokoje.)

MOSCA: Myslím, že jsem se dopustil malého darebáctví, jenže nevím jistě, zdali jsem je udělal Leonovi nebo Volponovi nebo Corbacciovi. Co je mi po tom, osolil jsem polévku, ať si ji snědí. Když člověk všechno nejlépe roztancuje, přijde náhoda, nezvaný tanečník, a strčí levé doprava a pravé doleva. Mají pravdu, každý po svém. Ze všech dohromady budu mít já psinu. Tenhle lamželezo nám scházel do hry. Teď jsme všichni a teď teprve poznáte, zač je loket téhle nemilostné komedie!
(Pryč s LEONEM.)

OPONA

DRUHÉ DĚJSTVÍ

OBRAZ PRVNÍ

Pokoj Volponův. Téhož dne.

MOSCA (opatrně nakoukne, LEONOVI): Vejděte, ale tiše! Příliš nebřinkejte ostruhami. Tady vedle je chodba, tam počkáte a všechno uslyšíte. Ale neodvažujte se dříve ven, dokud vás nezavolám. Váš tatínek má naspěch, nebudete čekat dlouho.

LEONE: Jdu, jdu, ale tahal-lis mě za nos, pak bych nechtěl být v tvé kůži. Rozpíchám tě, že budeš jako řešeto a žádný krejčí tě nespraví.

MOSCA: Dobře, dobře. Ale jen tiše. Volpone má jemné uši…

LEONE: Zkrátím mu je, má‑li v tom prsty.

MOSCA: Dobře, dobře!
(Vystrčí ho. Sám.)
Jednoho blázna jsem se zbavil, ale druhý stojí už jistě na schodech. Kde jsou peníze, tam nejsou blázni daleko. Božínku, mám strach, že pro samé lži řeknu také jednou pravdu. Měl bych si vlastně přivázat jazyk. Člověk se nakonec ze všech těch bláznů poblázní sám.

VOLPONE: (Vejde.)
Konečně! Kde vězíš tak dlouho? Běháš za ženskými, couráš se po piazze[4], a já tu mohu shořet nedočkavostí! Navnadils je pořádně? Povídej!

MOSCA: Za chvíli tu budou oba tancovat. Ale kromě toho jsem ještě něco provedl.

VOLPONE: Co? Co ještě?

MOSCA: Překvapeníčko, ohňostroj s hromem a raketami, který bude vypálen až nakonec.

VOLPONE (u okna, hlasitě se směje): Mosco, haha… už ji vede, skvostné, skvostné!

MOSCA (tiše): Hrome, zpropadeně, teď je tu Corvino dříve než starý, říkal jsem mu přece, aby přišel za hodinu.

VOLPONE: Jak ji táhne a strká! Hrome, teď jí dal štulec – dva couly scházely a byla by v kanále – rozkošný párek! Nemůže se dočkat parohů – počkej, dvanácteráku, nasadím ti je!

MOSCA: Už ji vtáhl do domu. Nuže, teď rychle do postele a pěkně naříkat.

VOLPONE: Brzo bude také ona naříkat v mé postýlce.

MOSCA: Jen žádný hluk, ať sluhové nic neslyší. Tak, a teď krásně chroptět a kašlat, jakmile zvednu oponu.
(Postaví se stranou.)

CORVINO (strčí Colombu, myslí, že je sám): Žes konečně přestala s tím vřeštěním! Co si lidé pomyslí!

COLOMBA (plačky): Co si pomyslí? Mám strach před tím cizím mužem!

CORVINO: Jakýpak cizí muž? To už dávno není vůbec muž, ale ubohý pytel nemocí!

COLOMBA: A co když mne zneužije?

CORVINO: Nu, tak tě zneužije! Ale teď už dost kdákotu, brekotu, šátek dolů a hezky něžně stát!

COLOMBA: Ó bože, co by to mu řekla maminka!

CORVINO: Nedopouštěj bůh, aby ta to byla věděla! U všech benátských necek by se to rozneslo! Hubu držet, kvočno, nedělej mi ostudu!

MOSCA: (Vstoupí, ukloní se.)
Buď pozdraven, Corvino… Pozdravena Monna Colomba, klenot Benátek, právě tak spanilá jako cudná.

CORVINO: Mlč, tlučhubo!

COLOMBA (bojácně): To je on? Ale ten je ještě mladý a nezdá se být nemocen.

CORVINO: Trdlo bláznivé, to je jeho šantala a pudivítr. Ať tě nenapadne s ním mluvit! Má čerta v těle!
(k MOSCOVI) Vyřídils to Volponovi? Jak to přijal? Jak je mu?

MOSCA: Orcanum přestává působit, leží už zase vyčerpán a sláb. Ale vaše choť ho snad leště oživí.

CORVINO: A pak mrtvice, dá pánbůh…

MOSCA: Ale jak vám byl vděčen. Tak obětoval Izák své dítě, povídal, a slzy na palec tlusté mu tekly potokem po tváři. Jmenoval vás dědicem s podpisem i pečetí, pohleďte, vosk je ještě měkký. Ale slyšte sám.
(Nahlas.) Messere Volpone, váš přítel Corvino přišel…

VOLPONE: Ach, dobrý přítel…

MOSCA: A přivedl svou choť Colombu, aby vás ošetřovala.

VOLPONE: Ach, jaký přítel!… Ale příliš pozdě… ta tam je síla, ale aspoň mi ukažte Colombu…

CORVINO (COLOMBĚ): Pojď! Vidíš přece, že už ani nohou nepohne!

COLOMBA: Ach, ubohý nemocný, jak je mi ho líto!

CORVINO: Vidíš, jaká jsi byla hloupá.
(VOLPONOVI) Moje choť Colomba, přivedl jsem ji, aby bděla nad vašimi sny.

COLOMBA: Budu se modliti k Marii Panně, aby vás uzdravila.

VOLPONE: Ó, šťastný Corvino, jste zdráv, máte dobrou ženu… já osamělý, umírající stařec… Mějte soucit… neopouštějte…

COLOMBA: Ne, zůstanu u vás… budu vás ošetřovat, chudáčku.
(CORVINOVI) Chudinka, jak je mi ho líto!

MOSCA (tiše CORVINOVI): Pojďme!

CORVINO: Zůstaň, holubičko, a buď hodná na něho. Přijdu hned zase, buďte zdráv, zlatý příteli, moje choť vás ošetřuje! (Pryč.)

(COLOMBA si chce odsednout od lůžka.)

VOLPONE: Ne, zůstaňte, dejte mi ruku! Jak hřeje! Krásná, mladá, ruka teplá, mladá krev! Král David to dělal, když zestárnul a bylo mu zima. Teplo dělá dobře.

COLOMBA: Ano, má babička ve Fusině si dávala vždycky králíky na nohy, když měla mrazení, a vždycky jí to pomohlo. Počkejte, přinesu vám přikrývku, ta vás zahřeje.

VOLPONE: Ne, ne přikrývku – ruku. Chcete, abych se uzdravil?

COLOMBA: Ovšem, že to chci, a hned se za to pomodlím tři Otčenáše.

VOLPONE: Chceš to opravdu?

COLOMBA: Povídám, že ano.

VOLPONE: Pak budu ihned zdráv. Je to kouzlo. Položí‑li ctnostná žena nemocnému ruku na srdce a řekne třikrát: buď zdráv, je zdráv a vstane.

COLOMBA: Bůh ví, tohle jsem ještě nikdy neslyšela.

VOLPONE: Stojí to v Dekameronu nebo v jiné posvátné knize. Zkuste to – jste přece cnostná, to je vám vidět na očích, holubičko, polož mi ruku na srdce, tady… tak… eh, dobře, a teď řekni třikrát: Budiž zdráv, Volpone!

COLOMBA (bojácně): Ale jak… Budiž zdráv, Volpone!

VOLPONE: Tak ano… ještě dvakrát!

COLOMBA: Budiž zdráv, Volpone!… Budiž zdráv, Volpone!

(VOLPONE odhodí pokrývky a vyskočí, COLOMBA ustupuje.)

COLOMBA: Zázrak! Matko boží, zázrak!

VOLPONE: Ach, jsem zdráv, zdráv, a tys mě uzdravila!

COLOMBA: Neuvěřitelno… musím jít, musím to říci Corvinovi!

VOLPONE: Ne, zůstaň, však on ten svůj zázrak ještě včas uvidí! Och, jsem tak mlád, svěží, mohl bych tančit!

COLOMBA: Och, pane, mějte se na pozoru, ať se nenastudíte, tak náhle z teplé postele… mohl byste se znovu rozstonat.

VOLPONE: Ne, nikdy, pokud jsi u mne. Dej mi ruku, je má ruka slabá, studená?
(Obejme ji.)
Mají tato ramena svaly?
(Políbí ji.)
Nejsou horké tyto rty?

COLOMBA: Bože, bože, co to děláte?… Máte horečku… prosím vás, lehněte si… mám strach…

VOLPONE: Jsem zdráv, holubičko, jako dva nosiči nákladu.
(Obejme ji.)
Obejme tě tvůj Corvino pevněji, když po tobě zatouží?

COLOMBA: Prosím vás, pane, pusťte mě.

VOLPONE: Tys mě uzdravila. Poděkuji ti přirozeně a po staru – a poděkuju ti ne jednou, ale dvakrát, třikrát, pojď, holubičko!

COLOMBA: Pro pánaboha, co chcete?

VOLPONE: Dej mi zobáček!

COLOMBA: Pusťte mě! Corvino… kde je můj muž?

VOLPONE: Ten je daleko!

COLOMBA: Corvino!

VOLPONE: Myslíš, že to neví, k čemu tě chci – prodal tě, začachroval, holoubku…

COLOMBA: Oh, co to říkáte, tak ničemný nemůže být…

VOLPONE: Ničema je. Pojď, pomstíme se mu, uděláme z něho jelínka, pojď, Colombo, uděláme mu to.

COLOMBA: Pusťte mě! Budu křičet o pomoc!

VOLPONE: K ďasu s tebou, upejpalko! Ale řvi si. Nikdo tu není.

COLOMBA: Pusťte mě… nebesa… budu křičet!

VOLPONE: U všech čertů honem, ovce hloupá!
(Sevře ji a hodí ji na postel.)

COLOMBA (křičí, až uši zaléhají): Pomóc! Pomóc!

LEONE: (Vyrazí dveře a srazí VOLPONA pěstí. VOLPONE se zapotácí a padne na lože.)
Tu máš jednu za ucho, ty levantský lumpe, vyhojím tě ze všech tvých nemocí! Šibeničníku!
(Řítí se k oknu a prudce je otevře.)
Hola! Zavolejte stráže! Násilné smilstvo! Levanťan chce znásilnit Benátčanku! Biřici, rychle, zavolejte je.
(COLOMBĚ, kterou vede k židli.) Odpočiňte si tu, nebojte se už.

MOSCA: (Vrazí sem.)
Mamlase, co tě to napadlo? Nepřísahals, že budeš zticha?

LEONE: To by se vám hodilo! Ale budu řvát, pokud budete lidem řezat kapsy a prznit ženy. Ten Levanťan bude viset, ale dříve dostane tolik ran, kolik má zecchinů.

CANINA: (Vběhne.)
Je mrtev? Oh, on ho zabil, zabil mi ženicha!

LEONE: Tvého ženicha? Kdybych měl všechny tvé ženichy v regimentu, chtěl bych s nimi dobýt Indie!

CANINA (oplakávajíc ležícího VOLPONA): Ach, žije! Bohu dík! Žije!

LEONE: Pro šibenici.

(VELITEL BIŘICŮ s dvěma BIŘICI vstoupí.)

VELITEL BIŘICŮ: Někdo tu volal o pomoc.

LEONE: Pojďte, pojďte, je tu násilník!

CANINA: Je tu vrah!

MOSCA (přiskočí): Ach, ‚pánové, nic se nestalo, omyl, politování hodný omyl, malý domácí svár, zcela bezvýznamný… Prosím, pánové, nenamáhejte se… vše je urovnáno…

LEONE: Zůstaňte! (Představuje se.)
Leone, kapitán loďstva. Volal jsem o pomoc proti tomuto Levanťanu, pokoušel se znásilnit Benátčanku. – Žádám, aby byl souzen.

VELITEL (se uklání): K službám, kapitáne. Tento muž se tedy pokoušel znásilnit tuto ženu.
(Ukáže na CANINU.)

LEONE: Ne, tuhle, manželku občana Corvina. Tam u té to stojí jen pět zecchinů. Dosvědčím to přísahou.

VELITEL (COLOMBĚ): Dosvědčíte to také?

COLOMBA (plačíc): Oh, ta hanba, ta hanba…

CANINA: Jen se styďte. To je z toho, když se běhá mužským do domu…

NÁČELNÍK (MOSCOVI): Vy to také dosvědčíte?

MOSCA: Bůh uchovej. Nevím o ničem. Spal jsem v jiném křídle domu. O ničem nevím…

VELITEL BIŘICŮ: Jinak tu nebyl nikdo?

(CORVINO vejde.)

MOSCA (rychle k němu, tiše): Stavte se udiveným, nevíte o ničem!

CORVINO (udiveně COLOMBĚ): Aj, jsi tu ještě, holubičko! Čekám na tebe a jsem netrpěliv. Pojď hned domů…

VELITEL BIŘICŮ: Stát! Všichni stát! Nikdo se nehni! Všichni půjdete se mnou. Ať soud rozhodne!

LEONE: Doufám, že dnes večer bude už mít oprátku na hrdle!

(CORBACCIO pajdavě vešel s listem papíru v ruce. LEONE skočí po něm jako tygr a vytrhne mu papír z ruky.)

CORBACCIO: Aj, aj, pomoc… pomoc…

CANINA: Chce zabít otce, zuřivec? Otcovražda!

LEONE (čte list papíru): Tu… tu… tu… je důkaz! Ten si bude moci soudce přečíst. Psaný důkaz o šalbě a úskoku. Na šibenici s Volponem, na nejvyšší benátskou šibenici. Ó ty kozle, zloději, loupežníku, teď tě máme!

VELITEL BIŘICŮ: Nerozčilujte se, kapitáne… Prokurátor vynese soud.
(všem) Kupředu! Všichni před tribunál!

(Všichni jdou kromě MOSCY a VOLPONA, BIŘICI za nimi.)

(MOSCOVI) Vy rovněž a obviněný především!

MOSCA: Nevím o ničem. A messer Volpone, jak vidíte, nemůže přece chodit.

VELITEL BIŘICŮ: Budete‑li dlouho okolkovat, předvedu vás v řetězech.
(Odejde za ostatními.)

(Krátká pauza.)

MOSCA (sám sobě): Člověk nemá doma přechovávat ohňostroje, vybouchne to předčasně a spálí prsty. Už jako bych cítil konopný nákrčník.
(VOLPONOVI, který tu leží zkroucen a třese se.) Nu, tak se sbírejte!

VOLPONE (se chvěje zimou a strachem): Nejdu, ne – nejdu… budou mě mučit – vhodí mě do olověných komor… do studně. Ó, já blázen, sám bych se zaškrtil. Místo abych užíval svých peněz, posedne mě čert, abych trýznil ty štěnice. Oh, jestliže z toho vyjdu, budu žít jinak, založím církevní nadace, budu rozdávat almužny… Mosco, Mosco, pomoz mi, budou mě mučit, oběsí mě, jsem tu cizincem, jsem Levanťan, a tu neznají Benátčané milosti… Pomoz mi, Mosco, pomoz mi!

MOSCA: Neklesejte na mysli, každý proces je jen partie karet. Má‑li člověk mrštnou ruku, přehodí si kartu, jak chce. Corbaccio a Corvino visí s námi na jednom provaze, však my je přetáhneme. To by byl pěkný soud, aby dal za pravdu poctivci.

VOLPONE: Ne nejdu před tribunál… Vím, jaká je to inkvizice, mučidla, strappado[5], viděl jsem to kdysi, jak točí hřídelí a v roztrhaných kloubech to praští a křupe… Palečnice… rozžhavené kleště na trhání nehtů… jak to páchlo spáleným masem, ach… ne, nejdu… Mosco, pojď, seber rychle peníze… pojedu domů do Smyrny k ženě a dětem, mám tam dům, budu tam tiše, žít… oh, oh, jen ne k soudu. Jen žádné mučení.
(Přehodí si plást přes rameno.)

VOLTORE: (Vejde.)
Co se stalo? Slyšel jsem u soudu…

MOSCA: Oh, pane notáři! Vaše dukáty žerou psi! Leone nás obvinil, Volpone bude mrskán, oběšen a nepomůžete‑li mu z toho, strčí stát vaše peníze i váš dům do kapsy.

VOLPONE (na kolenou): Illustrissime[6], znáte všechny finty a fortele. Budete mým jediným dědicem a polovic svého jmění dám vám už za živa, jen mučení ne, jen žádné strappado… pomozte mi!

VOLTORE (vážně): Důvěřujte mi. Tato causa je turpis causa[7], ale buďte bez starosti. Je věcí naší vědy dělat zmatky a míchat čistou vodu tak dlouho, až se zkalí – Znám zákony. Není zákona, který by se nedal obejíti. Soudcové republiky jsou bohužel nepodplatitelní… bohužel… proto je nutno házet jim na hlavu argumenty tak dlouho, až se přestanou dívat rovně, a pletou si pravé s levým. Věřte praktikovi.
(VOLPONOVI) Neříkejte ani slova buďte němý. A vy –
(MOSCOVI) ho upravte tak, aby vypadal spíše jako mrtvola než živý člověk. Přijďte hned za mnou, musím ještě poučit svědky, jak mají vypovídat.
(Pryč.)

VOLPONE (se ještě chvěje): Mám strach, mám strach. Myslíš, že mi pomůže?

MOSCA: Jistě, jistě. Je to hlupák i chytrák, nejlepší směs pro dobrého advokáta. A potom: myslí, že jde o jeho peníze. V takovém případě i osel zmoudří.
(Jde ke stolu s mixturami.)
Ale teď už neotálejme. Dám vám pijavky, že zblednete jako utopenec. Tu –
(Podává mu plnou lžíci.)
– psí žluč – to vám pokroutí žaludek, budete jako zelená sedma…

VOLPONE: (Pozře a uplivne si.)
Brr…

MOSCA: Pamatujte si to, jak chutná žluč. Podruhé pijte raději Lacrime Christi[8]. Letím napřed, namydlím Corvinovi a Corbacciovi řádně chřtány, aby lži spíše proklouzly. Vy se dejte za mnou přinésti na nosítkách. Teď jen odvahu, odvahu! Bůh je s těmi, kteří mají prachy; a to by mi byl pěkný soud, který by bohatému člověku konečně nedal za pravdu!
(Rychle pryč.)

OPONA

OBRAZ DRUHÝ

Senátní scrutinio[9]. Stůl soudců. Židle pro svědky.

VOLTORE (mluví s CORVINEM): Rozuměl jste?

CORVINO: Nebudou na mne ukazovat prstem?

VOLTORE: Vy přece můžete odpřisáhnout, že jste od Volpona nic nedostal?

CORVINO: Ožebračil mě! Všechny kapsy mi vyprázdnil!

VOLTORE: Pak jste čestný muž, bez poskvrny. Pamatujte si tedy! Budou‑li se vás ptát…
(Jdou do pozadí.)

MOSCA (s CORBACCIEM z druhé strany): Mějte se na pozoru před svým synem, přísahal, že vám vypáčí pokladny za to, že jste ho vydědil…

CORBACCIO: Mé truhly… mé peníze…!

MOSCA: Bude dědicem, ale musíte Volponovi pomoci proti svému synu… bude‑li odsouzen… je všechno ztraceno… a vaše tři tisíce…

CORBACCIO: Ztraceno! Tři tisíce! Ne! Budu mluvit, jak mi radíš!

SOUDCE: (V rozhovoru s VELITELEM BIŘICŮ;
vstoupí, za ním LEONE, COLOMBA, CANINA a BIŘICI.)
Nuže, začněme!
(Usedne za soudcovský stůl.)
Jsou zde všichni zúčastnění in causa contra Volpone[10], obviněného Leonem, kapitánem loďstva, z pokusu násilného smilstva, spáchaného na benátské měšťance, a ze zločinu mnohonásobného podvodu?

VOLTORE: (Vstane.)
Jsou zde. Jen mi budiž dovoleno, abych mluvil za Volpona, nešťastníka, který nemůže sám brániti své neprávem napadené cti, neboť – ať bůh mu odpustí! – tento ztřeštěnec napadl ho zřejmě in accessu dementia[11], v opilosti smyslů, a tak ho poranil, že lékaři o něm pochybují!

SOUDCE: Dopravte ho sem přece. Ať se zodpovídá.

VOLTORE: Rád bych to byl zamezil, neboť pouhý pohled na něho už odzbrojuje. Jeho nehybné, zsinalé rty vykřikují jeho nevinu lépe než všechna slova. Budete hluboce dojat, až ho, chudáka, spatříte. Kdyby měl žalobce kouska studu v těle, styděl by se za to, co udělal.

LEONE: Kolik ti slíbil za každé slovo? Tři dukáty, viď? Ale tlachej si jen dál, tlučhubo!

SOUDCE (LEONOVI): Neudělil jsem vám slova.
(VELITELI BIŘICŮ) Než sem bude dopraven obžalovaný, řekněte nám, jak to bylo…

VELITEL BIŘICŮ: Já i ti zde (ukáže na BIŘICE), seděli jsme jako obvykle ve vinárně… totiž seděli jsme podle rozkazu s podezřelými ptáčky a naslouchali, co si povídají při truňku, nemluví‑li o prokuratuře a inkvizici. Najednou však na ulici řev. Myslím si, to nic není, někdo mlátí ženu, nebo se to hádají dvě pouliční doroty. Zůstaneme tedy klidně sedět. Ale tu někdo křičí z okna: Znásilnění! Násilné smilstvo! Vyskočíme, to se rozumí, protože jsme ještě nikdy neslyšeli, že by bylo v Benátkách zapotřebí znásilňovat ženskou, a běžíme horempádem nahoru. Tam stál tenhle…

SOUDCE: Leone, kapitán loďstva?

LEONE: K službám.

SOUDCE: Slyšel jsem o vás, jste statečný voják a ve službě spolehlivý.

VELITEL BIŘICŮ: A švihal kordiskem. Z násilí jsme, bohužel, neviděli už nic, jen tuhle ženu…

SOUDCE (COLOMBĚ): Colombu, manželku kupce Corvina, nejctnostnejší paní Benátek?

(COLOMBA vzlykajíc do kapesníku, přikývne.)

VELITEL BIŘICŮ: Plakala, ale nebylo možno zjistit, zdali bylo násilí již učiněno, nebo ještě ne. Možná, že plakala proto, že byla znásilněna, možná také že jen ze strachu, že nebude –

LEONE: Nebýt mne, jistě by byla. Srazil jsem toho chlípníka na zem.

VELITEL: Ano. Na zemi někdo ležel, poškubával sebou ještě jako tele, když dostane palicí.

VOLTORE: Volpone, nešťastná oběť tohoto ochlasty…

VELITEL BIŘICŮ: A potom se tam ocáskoval ještě tenhle…

SOUDCE (listuje ve spisech): Mosca, Benátčan. Povolání?

LEONE: Kuplíř, pasořitník, povaleč a hovnivál, který má prsty ve všech těch darebáctvích.

SOUDCE: Mírněte se a neurážejte svědka.

MOSCA (pokorně): Jsem ošetřovatel svého ubohého, nemocného pána.

VELITEL BIŘICŮ: Ten nám všem mazal něčím teplým kolem hub a chtěl nás, což jsem hned zpozoroval, co nejrychleji vystrnadit.

VOLTORE: Od lože, na němž zmíral Volpone. To je pochopitelné.

VELITEL BIŘICŮ: Vtom přiběhla tahle.

SOUDCE: Canina.

CANINA: Je mi ctí, že mě ráčíte znáti.

LEONE: Pěkná čest! Za pět zecchinů ji může každý znát zevně i uvnitř.

SOUDCE: Povolání?

CANINA: Soukromnice.

LEONE: Haha! Soukromnice! Veřejnice co nejveřejnější! Stoka Benátek!

SOUDCE (teď už zlostně): Mlčte!

VELITEL BIŘICŮ: Přiběhla tam, a pak přišli ještě tihle, křičeli na sebe i na mne, až mi uši zaléhaly. I řek jsem si: Sebereš to všechno a tady to je!

SOUDCE: Děkuji vám. Věc tuze nejasná, podivná, zmatená. Teď mluvte vy, Leone, jste žalobce!

VOLTORE: Je obžalovaným, Excelenza! Obviňuji ho před senátem z utrhačství, z vloupání, z těžkého ublížení na těle, ano, bojím se – ježto jeho ubohá oběť tu stále ještě není – že budu nucen obviniti ho i z vraždy!

LEONE: Cože, ty všivý knihomole, paragrafový kejklíři, ty budeš obviňovat mne, oblezlá, vypelichaná paruko?

SOUDCE: Urážíte důstojnost soudu.

VOLTORE: Říkal jsem přece: utrhač na cti – snad jedině opilství ho omlouvá.

SOUDCE (netrpělivě LEONOVI): Rychle. Mluvte k věci.

LEONE: Přišel jsem do domu toho Levanťana…

SOUDCE: Proč? Pozval vás?

LEONE: Styděl bych se, kdyby mě pozval takový lump. Přišel jsem tajně.

VOLTORE: Slyšíte, tajně! Budiž zaznamenáno v protokolu!

LEONE (ještě prudčeji): Mlč, paruko… Co jsem to povídal… Přišel jsem tajně, protože tenhle druhý darebák…

VOLTORE: Poznámku! – Kdekdo je darebák, jen on je poctivec!

LEONE: – mi donesl – ovšem za peníze – že můj tatík, ten starý trulant, mě vydědil.

VOLTORE: Excelence, takto nazývá otce, vlastního otce, před soudem. To je neslýchané.

LEONE: Bohužel, že mám otce, který se dá oblafnout takovým všivým klukem, aby vydědil vlastní dítě.

VOLTORE: Měl jistě důvody, vážné důvody.

LEONE (zuřivě): Mlč! Pojdi!
(SOUDCI) Pořád mě plete! Ano… čekám, abych ho vyčíhal, až přinese testament… najednou slyším ženu, která nechce, a kuplíře, který jí domlouvá. Pak je zase ticho. Ale z čista jasna někdo volá o pomoc.

VOLTORE: V opici.

LEONE: Vrazím tam – zrovna včas. Držel ji a hodil už přes postel…

VOLTORE: Umírající člověk – mladou ženu.

LEONE: Vrazil jsem mu jednu.

VOLTORE: První pravda, kterou dnes řekl!

LEONE: A volám o pomoc.

SOUDCE: Můžete dosvědčit, Colombo, že tomu tak bylo? Pokoušel se Volpone vás znásilnit?

COLOMBA: Bože, Bože… oh, stydím se… Prosím Vaši Milost, aby mě pustila domů.

SOUDCE: Vzácná paní, chápu váš stud, ale právo chce, aby bylo jasno. Dopustil se ten Levanťan na vás násilí?

COLOMBA: Nevím, Milosti.

SOUDCE (zlostně): Jak to „nevím“? Kdo to má vědět? Ptám se vás znovu: chopil se vás oplzle? Dotkl se vás necudně?

COLOMBA: Ne. Já se ho dotkla první… Musela jsem mu – položit ruku na prsa… a potom se stal zázrak.

SOUDCE: Jaký zázrak?

COLOMBA: Vstal. Byl uzdraven.

SOUDCE (VELITELI BIŘICŮ): Je asi slabomyslná.
(COLOMBĚ) Mluvte jasně… Chytil vás tak… jako vás chytá manžel, když…

COLOMBA: Manžel? Corvino?… Ne… to je docela jiné… to já sama… je to přece můj muž…
(Pláče.)
Oh… stydím se, prosím Vaši Milost, aby mě propustila domů.

SOUDCE: Co si s ní počít… Mluvte za ni sám, Corvino. Jak se dostala vaše choť k Volponovi?

CORVINO: Ze soucitu, pane! Slyšela ode mne, že je na smrt nemocen, můj ubohý drahý přítel Volpone, modlila se za něho v kostele a šla pak k němu pro mne, neboť jsem po celý den seděl u jeho lože…

LEONE: Lžeš! Zavlékl jsi ji tam, skuplovals mu ji!

CORVINO: Pane, znám ho, je to mazavka, ochlasta…

VOLTORE: Utrhač, zlopověstný utrhač!

LEONE: Přísahám při korouhvi a kostech svatého Marka: skuploval mu ji, vlastní ženu!

VOLTORE: On, největší žárlivec Benátek!

CORVINO: Utrhá mi, Excelenza, ale obrátím mu tu lež ve vlastních ústech. Ptám se tě, Colombo. Posílal jsem tě někdy k mladým mužům a dovoloval jsem ti styk s nimi?

COLOMBA: Och kdež, je tak žárlivý, že mě stále zavírá.

VOLTORE: Vidíte, prokázaná lež.

LEONE: Kdo lže, ty pitomče? Rozmlátím tě na cucky!

SOUDCE: Leone, varuji vás naposledy. Urážíte beze všech důvodů svědky a snižujete důstojnost soudu. Kromě toho nejsou vaše výpovědi nijak doloženy… Ledaže by vám pomohl otec…

VOLTORE: Otec? Vždyť ho chtěl zavraždit! Dosvědčí to biřici!

VELITEL BIŘICŮ: Ano, hnal se po něm jako čert!

LEONE: Protože jsem potřeboval tuto listinu, důkaz jeho darebáctví, tu –
(vhodí závěť na stůl před soudce)
– tu máte nad slunce jasnější důkaz toho padoušství. Vymyslil někdo na širém světě horší zlodějnu? Vlastní otec vydědí syna kvůli nějakému přivandrovalému Levantinci! – Nu… co říkáte? Není to zlodějna? Není to lumpáctví?

MOSCA (dá CORBACCIOVI štulec): Nuže, teď zatrubte vy!

CORBACCIO: (Vstane a kašle.)
Dovolte… hehe… je to omyl… bezcenný kus papíru, docela bez ceny… slyšel jsem, že ubohý přítel Volpone je v posledním tažení… řekl jsem si: potěšíš ho trochu… posílíš… bude myslit, že tě přežije… dopustíš se té zbožné lži, abys umírajícího potěšil…

MOSCA: A já – bohužel – ztropil jsem si žertík, pobláznil Leona. Spustil na mne sprostě, šlo mu to od úst jako z vantrok, pomyslil jsem si: Počkej, z tebe si vystřelím. Byl to jen pouhý žertík s tím testamentem, Excelenza.

LEONE: Hezký žertík! Oloupit jste mě chtěli, rošťáci. Já i Colomba jsme viděli váš žertík!

(VOLPONE na nosítkách, nesen sluhy, zsinalý ve tváři, oči zavřené, vybadá jako nebožtík.)

VOLTORE: Zde vidíte, Excelenza, toho svůdce, zpustlíka. Hleďte! Je tvář chlípníkova takto strhána, je tvář smilníkova tak ledová, tak už nadzemská? Ó, ubohý, ctihodný příteli, zápasíš se smrtí, a my ještě zápasíme o tvou čest. Oh, bohužel, nemáš slov, abys rozdrtil utrhače, ležíš tu bez hnutí…

LEONE: Bez hnutí, chacha, dovolte, Excelenza, polechtám ho trochu, přísahám, že vyskočí a bude tancovat jako savojský medvěd.
(Vrhne se s kordem na nosítka, ostatní ho zadrží.)

CANINA: Chce ho zavraždit podruhé!

SOUDCE (zlostně LEONOVI): Ani o krok dál! Kord do pochvy, tady není krčma!

VOLTORE: Zavleč ho do mučírny, katův holomku, který se ani před smrtí neskloníš! Ale je tu ještě jedna svědkyně, Canina, jeho nevěsta! Odvržte stud, ctná panno, jde o čest umírajícího. Dosvědčte, žádal‑li Volpone po vás někdy nějakou nepřístojnost!

CANINA (stydlivě): Stydím se o tom mluvit… jsou tu muži…

LEONE: Ona se rdí… ha… kup si lepší líčidlo…

CANINA: Ačkoliv jsme byli zasnoubeni… byla jsem… jak to jen říci… byla jsem mu jen sestrou, přítelkyní… byl velmi sláb… zejména v noci, mohu to odpřisáhnout… že se mne nikdy nedotkl po mužsku…

LEONE: Ty bys odpřisáhla, i že jsi panna.

VOLTORE: Slyšeli jste ten hlas, boží hlas! Ó příteli všech přátel, nemůžeme ti vrátiti zdraví, ale postavíme ti náhrobek z lesklého mramoru. Očistíme tvou čest od rzi pomluv. Táži se vás všech: Žil Volpone kdy jinak nežli počestně?

MOSCA: Byl to pán ze všech nejdobrotivější!

CORBACCIO: Vzácný přítel… dobrotivý… nepůjčoval peněz…

CORVINO: Nejvěrnější z věrných…

CANINA: Ach, co v něm ztrácím… já ubohá!

LEONE: Nejprohnanější lump!

VOLTORE: Vidíte, všechny pomluvy jsou odváty, nic tu neobstálo. Ale pospěšte si, Excelenza, tep mu už umdlévá – Líce blednou, rozsudek, Excelenza, rozsudek! Vraťte mu čest, jediné, co měl v tomto světě, nechť tento dobrý, poctivý muž zemře ve cti!

SOUDCE: (Vstane a pokryje hlavu.)
Protože obvinění, vznesená proti Volponovi, Levanťanu, pronesl pouze jediný svědek a protože toto obvinění nesouhlasí s výpověďmi ostatních svědků, protože dále zdravotní stav obviněného činí jakékoli násilné jednání pravdě nepodobným a protože všichni svědkové, vesměs občané benátští, mezi nimi i vlastní otec žalobcův, dosvědčili výtečnou pověst svrchu uvedeného Volpona, budiž tento bez průtahu propuštěn na svobodu. Kéž útrapy, jichž zakusil při nařízené dopravě před soud, neuškodí jeho zdraví a nechť nás omluví, že jsme tuto dopravu nařídili, jak kázala povinnost. Vás pak, kapitáne, varuji pro budoucnost, abyste nepronášel podobných obvinění o počestných mužích. Čtyři ctihodní svědkové tu vypovídali…

LEONE (ho zuřivě přeruší): Ctihodní svědkové? Čtyři bídní, mizerní prášilové, sehraní, aby vám tu malovali straky na vrbě, lichvář, čuchujda, ludař a kuplíř, všichni čtyři v jeho službách a žoldu. Jediné mé slovo platí víc (uplivne si) než všecky jejich svinské výpovědi a přísahy. Všechny si je koupil a vás patrně také, aby ušel oprátce.

VOLTORE: (Spráskne ruce.)
Koupil! Benátské soudce!

LEONE (ještě divočeji): Všechno si koupíte, všechno dostanete za své peníze, vy pijavice, rasové, dříči. Koupíte si ženské, soudce, úřady, čest, právo, hodnosti, všechno. Jediný provaz vás drží pohromadě. Nahoře pevně visí a dole jej omotáváte lidu kolem krku. A my, blázni cedíme za vás krev. Turky bychom měli na vás štvát. Šavlí do vás, hlava nehlava, psát vám zákony pěstí pod nos.

SOUDCE: (Zvoní, BIŘICOVÉ vejdou.)
Chopte se ho. Potupil poctivé lidi, svědčil křivě a nazval benátský tribunál prodejným. Protože jako voják statečně hájil republiku a zdál se být vínem podroušen, buď potrestán na výstrahu utrhačům jen pranýřem až do západu slunce!

LEONE (se brání biřicům): Cože, na pranýř mne, a tyhle lotry ne? Mor na vás! Oheň a síru na vaše střechy! Prach pod celý stát, shnilý a zpuchřelý!

SOUDCE: Odveďte ho rychle, sice přijde o hlavu.

(LEONE je odvlečen.)

CANINA: Půjdu tam za ním k pranýři a pomažu mu nectnou tlamu medem, že se mu všechny vosy slétnou na tu jeho uslintanou bradu.

SOUDCE: Přelíčení je skončeno.
(Odejde s BIŘICI.)

(Všechno se shlukne kolem VOLPONA, který tu leží se zavřenýma očima.)

CORVINO: Znamenitý soudce! Laskavý a spravedlivý! Byla vám vrácena čest, otevřete oči, vzpamatujte se!

VOLTORE: Vaše nevina zvítězila!

CANINA: Choti můj milený, podívej se na mne!

CORBACCIO: Příteli Volpone… jsem tu u vás!

CORVINO: Vše jsem pro vás udělal, ctihodný příteli, i život bych byl obětoval. Oh, uzdravte se!

COLOMBA: Chudáček… jak je mi ho líto! Budu se za něho modlit.

VOLPONE (tiše): Děkuji, přátelé… tolik lásky… tolik laskavosti, čím jsem si toho zasloužil, já ubohý, nehodný člověk?

VOLTORE: Celé Benátky vás znají jako poctivce.

CANINA: Miláčku, dobráčku, jsi pomstěn!

CORVINO: Utrhač už pyká.

(Všichni ho obklopí a pomáhají VOLPONA vynášet. Podobá se to skoro apoteóze.)

MOSCA (si utírá pot): Pojď, pojď, konečně si oddychnu. Až dosud jsem se potil jen dovnitř; ale byl to dnes svátek. „Darebáctví“ dostalo od Benátek šlechtický diplom. Ten protivný mamlas se dostal na pranýř. Jaká to pitomost, mluvit pravdu. Kam by svět přišel, kdyby si tohle chtěl každý dovolit!

VOLTORE: (Přistoupí k němu.)
Co říkáš mé řeči! Rozumím právu?

MOSCA: Znamenitě. Umíte se točit jako holub na báni.

VOLTORE: Ale teď už dost okolků! Přijdu, připrav testament. Teď mám Volpona v rukou a nepustím ho hned tak!

MOSCA: Přijďte, přijďte jen, jste přece univerzální dědic.

(VOLTORE odejde.)

CANINA (z druhé strany): Mluvila jsem dobře? Tak falešně ještě žádná před soudem nepřísahala. Viď, chlapečku, že si mě teď vezme?

MOSCA: Jisté, jistě, jako že jsem poctivý chlap.

(CANINA odejde.)

CORBACCIO (z druhé strany): Ubohý, ubohý syn na pranýři! Ale přísahali jste… zdědím všecko… chci vidět závěť… chci to mít v ruce, černé na bílém… sice žaluji…

MOSCA: Bez starosti, máte to jisté, jste univerzální dědic.

CORVINO (z druhé strany): Než Volpone zhebne, chci mít něco v ruce, chci to konečné vidět na vlastní oči, s kolkem a pečetí. Řekni Volponovi, aby mě očekával za hodinu, sice do toho praštím.

MOSCA: Nebojte se, vše je hotovo, jste přece univerzální dědic.

SOUDNÍ SLUHA: Opusťte místnost! Další přelíčení!

MOSCA (zcela pohřížen v myšlenkách, nepohlédne na něho, mechanicky): Jste univerzálním dědicem, sám, samojediný.

SOUDNÍ SLUHA: Cože?

MOSCA (se lekne): Odpusťte!
(Sám k sobě.) Jsem už docela popleten, ale je to div? Ve spaní i ve bdění pořád jen: umřít, dědit, umřít, dědit, peníze! Peníze! Jsem docela popleten a kromě toho mě svrbí levá dlaň. Myslím, že to znamená, že budu do večera buď boháč, nebo budu viset. Jak jen to teď zaonačit? Už vím! Půjdu, ano, půjdu, pánové, k sv. Markovi a na kolenou vzdám díky Bohu, že ráčil jednou ochránit spravedlivého!

OPONA

TŘETÍ DĚJSTVÍ

Volponův pokoj v benátském paláci. Týž den odpoledne; VOLPONE leží bez hnutí na loži.

MOSCA: (Rychle vejde.)
Ah, už jste tu, messere Volpone, zdráv a pokryt vavříny! Nejprve doušek vína, pálí mě jazyk po všech těch lžích asi tak, jako Leona pálí hřbet na pranýři. Tak. Teď si zazpíváme a dukáty ať při tom tancují!

VOLPONE (úpí): Oh, běda… jsem nemocen… unaven.

MOSCA: Ale, pane, dveře jsou zavřeny. Dejte pokoj s tím hekáním. Vzhůru z postele. Napijeme se na zdraví benátských soudců, na zdraví nejmoudřejšího ze všech tribunálů, byla to psina, co?

VOLPONE (těžce vstává): Divná psina, pro mne. Žaludek mi tancuje a kolena se mi třesou. A ten blázen tomu říká psina! Pro tebe snad, ale pro mne! Ne, věř mi, když se po mně ten mamlas hnal s kosinkou, aby mě polechtal, byla ve mně tuze malá dušička. Po celý život mi nespadlo tak hluboce srdce do kalhot.

MOSCA: Všiml jsem si, jak přirozeně jste to dělal.

VOLPONE (se otřese): Oh… strach, strach, to je příšerný vynález. Mnohem horší než chudoba.

MOSCA: Ale zato zase máte od soudu úředně stvrzeno, že jste poctivec.

VOLPONE: Na mou duši, to mě překvapilo. Měli by mi vlastně ten atest dát písemně, pověsil bych si to na zrcadlo. A vždycky, když by se mi zdálo, že jsem lump, podíval bych se na to a řekl: „Volpone, jsi poctivec!“

MOSCA: Ale lehce to nešlo, musil jsem vytlačit pořádnou tasemnici lží! Ti tři čachráři také dobře hráli!

VOLPONE: Oh, ti lumpové, bandité!

MOSCA: Vytáhli vás z bryndy, proč jim nadáváte lumpů?

VOLPONE: Nebylo to lumpáctví, pomáhat mi z bryndy, místo aby mě v ní nechali? Oh, vy psi, však to ještě ode mne slíznete!

MOSCA: Mně se zdá, že ta psí žluč teprve teď účinkuje. Pojďte, pojďte, pijte, buďte vesel, radujte se!

VOLPONE: (Pije.)
Ah, báječné… Ještě jeden!
(Vyskočí.)
Teď jsem zase v pořádku. Ah, to je blaho, stát na zdravých nohou jako čestný člověk se soudním atestem. Mám už zase svou sílu a vtip!

MOSCA: Budete mít obojího brzo zapotřebí, za chvilku jsou tu s vystrčenými drápy jestřáb, sup a krkavec. Jsou všichni už zuřiví, nevěří vám. Chtějí to mít černé na bílém!

VOLPONE: Všechno uvidí, všechno dostanou, všichni tři. Udělej všem po závěti, udělej, a třeba třináct, nebo třiadvacet nebo tři sta, vždyť stojí každá jen půl unce inkoustu a kousek oslí kůže. Vlastní rukou jim to podepíšu. Každý bude míti svou, krásně potvrzenou, s pečetí a může trpělivě čekat – až umřu – dočká‑li se toho! Bojím se jen, že se to ještě protáhne. Dostanu zase zdravou barvu, červené tvářičky, budu den ze dne zdravější, a vy, krkavci, budete se žrát chamtivostí a chrchlat žluč!

MOSCA: A stane‑li se vám – nedopouštěj Bůh – něco lidského, budou dědit všichni.

VOLPONE: Všichni současně, a to bude teprve psina, Mosco. Představ si, co to bude za poprask. Lebky si rozmlátí! Ach, a potom poletí k soudu, mezci… už je vidím, jak odtamtud táhnou se schlíplýma ušima…

MOSCA: Ale, messer Volpone, jak to chcete vidět, v rakvi přece není oken.

VOLPONE: Hrome, pravda, to mě bude ještě v rubáši žrát. Takové nádherné darebáctví si vymyslím a ujde mi z něho to nejkrásnější! Neuvidím, jak si vjedou do vlasů! Tisíc hromů a láter!

MOSCA: Neklejte! Sliboval jste žít nábožně. Buďte vesel!

VOLPONE: Nedovedu být vesel. Mučí mě pomyšlení, že tu hlavní psinu neuvidím.

MOSCA: Máte pravdu. Vaše nejlepší darebáctví přijde nazmar. Hrome, věčná škoda, že neuvidíte, jak se perou nad vaším studeným masem. Na vašem místě zapsal bych se ďáblu, kdyby mi dal k tomu po smrti na hodinu dovolenou.

VOLPONE: U všech čertů!
(Přechází zuřivě pokojem.)

MOSCA: Takového podivína jsem ještě neviděl. Sotva vyleze z jedné bryndy, leze do druhé. Všichni svatí mě chraňtež, abych nezdědil jeho žluč.

VOLPONE: Nu, přemýšlej, osle! K čemu si tě držím! Hloupneš den ze dne!

MOSCA (zavýskne): Haha, už to mám. Mohl byste to vidět. Skvělý nápad! Ano, tak by se to dalo udělat!

VOLPONE: Co je ti? Štíplo tě něco?

MOSCA (nadšeně): Jaká nádherná psina to bude. Poslyšte, řekněte sluhům, aby roztroubili, že jste umřel. Uděláte dědicem mne a až přilezou, já jim to přečtu a vy budete při tom tady stát, tady, za záclonou, všechno uvidíte a uslyšíte, jak jim potečou sliny z hub! A až se na sebe vrhnou a budou řvát, vyskočíte a vyženete je.

VOLPONE: Znamenitý nápad, hned jej uskutečním.

MOSCA: Jste bez rozumu? Nač pokoušet ďábla? Žertoval jsem jen, abych vás rozveselil. Radím vám, nedrážděte je, nesahejte jim na jedovaté zuby. Dnes, ještě dnes!

VOLPONE: Rozšlapu je jako červy, budou se svíjet vztekem, jako já smíchem!
(Vepíše do závěti.)
Svému věrnému sluhovi Moscovi – a zde můj podpis. A dobře to sehraj, slyšíš? Ne zbrkle! Chci je slyšet skuhrat a blekotat radostí nad mou mrtvolou a nakonec je chci vidět zdeptané hrůzou a vztekem. Potom vystoupím s karabáčem a srdce mi poskočí, až je budu práskat jako káču, až je roztočím a vymlátím ze dveří!

MOSCA: Velkolepé, amen, ale udělejte si to sám. Mám toho dost. Uzavřel jsem dnes boží mír s veškerým stvořením. Ještě nejsem řádně ve své kůži po všem tom strachu, který jsem dnes přestál. Mám toho dost!

VOLPONE: Jak to mám udělat sám? Budu přece mrtev! Vzhůru, sršni, bzuč!

MOSCA: Nechci!
(Řve.) Mám toho až po krk. Což jsem nějaký štváč, ras, dříč a šibeničník – jsem poctivý kluk a přišel jsem k vám, abych pil víno, abych miloval holky, abych se smál sám a rozesmál jiné. Roztáčejte své dukáty, a ne lidi. Nehraji už s vámi. Najděte si někoho jiného pro své žertíky!

VOLPONE: Jen tohle ještě, sršánku. Je to moje poslední, nejkrásnější darebáctví.

MOSCA: Ne, nechci. Nade všechno je mi dražší hlava na ramenou. Nestojím o nějaký konopný náhrdelník.

VOLPONE: Cože, nechceš, štěnice? Odpíráš mi poslušnost? Zapomněls, že jsem tě vykoupil za dvě stě zecchinů z věže pro dluhy? Měj se k tomu, nebo půjdeš nazpět do věže. Tím dlužním úpisem tě mohu rozplácnout na zdi, komáre! Chceš, nebo nechceš?

MOSCA (zavile): Musím chtít. Ale za tenhle žert chci svůj dlužní úpis. Nebudu vám pak ničím povinován a mohu jít svou cestou.

VOLPONE (mu dává dlužni úpis): Jdi si k čertu, chceš‑li, nepotřebuji tě už, nudíš mě. A teď do toho! Zavolej sluhy!
(Zatleská a skryje se za záclonou.)

(SLUHOVÉ vejdou a čekají.)

MOSCA (nejistě, několikrát nasazuje): Běžte k panu Voltorovi… Corbacciovi, Corvinovi, řekněte… řeknete… že je to s pánem zlé, že možno každé chvíle čekat smrt… pospěšte si…

(SLUHOVÉ odejdou.)

VOLPONE: (Vystrčí hlavu.)
Lumpe, proč jsi neřekl, že už jsem mrtev?

MOSCA: Chtěl jsem vám poskytnout času na rozmyšlenou. Není mi dobře, škrabe mě v krku a lži z něho nelítají tak vesele. Varuji vás ještě. Tenhle žert je jako náledí, můžete si na něm zlámat žebra.

VOLPONE: A kdybych měl po něm i umřít, ty hady musím tu vidět tancovat.

MOSCA: A když po něm umřete? Víte, messere Volpone, kdo bude pak vaším dědicem? Já!

VOLPONE: Ty masařko, ty blbe!

MOSCA: Tady to stojí v závěti.

VOLPONE: Myslíš, že to tak nechám? Ale teď si sedni ke stolu a inventář do ruky. A sehraješ‑li to pořádné, dostaneš ještě padesát zecchinů a můžeš jít k čertu.

MOSCA (posměšně): Děkuji vám pěkně, doufám, že tam potkám mnoho vašich příbuzných.

VOLPONE (se lekne): Někdo jde! Sedni a začneme. Teď vás doběhnu, chlapi!
(Postaví se za záclonu a hltavě se dívá. Zesiluje MOSCOVA slova svými gesty.)

(Vejde VOLTORE spěšněji než jindy.)

MOSCA (u stolu, zdánlivě zabrán psaním, diktuje si hlasitě): Sedm ispahanských koberců…

VOLTORE: Porfyrový stůl, dvě mramorové truhly… Umřel?
(Zatřese jím.) Milý, dobrý Mosco, řekni… umřel?

MOSCA: Vidíte, illustrissime, že už dělám inventář…

VOLTORE: Dej sem závěť!

MOSCA: Je připravena.
(Píše.) Čtyři onyxové mísy a šest uměleckých svícnů z tvrdého zlata…

CORVINO: (Vejde s chotí COLOMBOU.)
Sup už je tu. Kde se ukáže takový černopláštník, tam je mrtvola nedaleko. Jistě už umřel.

COLOMBA: Chudák pan Volpone!

MOSCA (píše lhostejně dál): Dvě skřínky z ebenového dřeva, zavřené a zapečetěné, těžké.

CORVINO (VOLTOROVI): Jste tu asi jako úřední osoba, abyste otevřel závěť?

VOLTORE (velkopansky): Uvidíme… chcete snad být svědkem?

CORVINO: Haha, jen svědkem? Nu, jak myslíte.

CORBACCIO: (Spěšně vejde.)
Řekli mi dole… mrtev…

CORVINO (výsměšně): Už kupujete a čachrujete? Zklamete se asi.

CORBACCIO: Kde je závěť? Čtěte závěť!

CORVINO: Napněte uši, ať nic nepřeslechnete… máme podobná jména: Corvino, Corbaccio… Čtěte, illustrissime, čtěte poslední vůli!

VOLTORE (slavnostně): Chraň bůh, mohlo by to být zmatečné. Dělám všechno jen legaliter[12]. Musí tu být svědek od soudu.

MOSCA (lekne se): Svědkové od soudu? Nechte těch formalit! Pošleme tam závěť až potom… potom…

VOLTORE: To by nebylo legaliter.
(Zazvoní SLUHOVI.)
Zavolejte sudího, který je ve službě, řekněte, že ho notář prosí o svědectví. Přísně legaliter, všechno legaliter.

MOSCA: (Upustil úlekem pero.)
Soudce… sem, sem… soudce? Toho není přece třeba… jsou tu dva svědci… počestní Benátčané…

CORVINO: Ne, ne, jsem téhož mínění jako notář: legaliter, přísně legaliter.

CORBACCIO: Výborně, souhlasím.

MOSCA (se plíží stranou): O je, tohle je špatné, to neměl Volpone v kalendáři! To raději vymáznu! Nesnesu toho. Mám hroznou nechuť k všemu, co je cítit úřadem, který má tak blízko katu.

VOLTORE: Hej, kampak, Mosco?

MOSCA: Ve sklepě jsou ještě všelijaké bedny a truhly, chci se podívat, jsou‑li dobře zavřeny.

VOLTORE: Později, později. Nikdo neopouštěj pokoj, odporovalo by to zákonu.

CORBACCIO: Všechno legaliter… přísně legaliter –

MOSCA: Proklatě! Jak se dostanu ven? Tady mě všecko pálí čím dál tím víc!

CANINA: (Přiběhne.)
Mosco, hošíčku, už umřel? Je to pravda? Oh, co si počnu, co si počnu, pomoz mi! Řekni, je opravdu mrtev, nadobro?

MOSCA: Bojím se, bojím…

CANINA: Nadobro mrtev? Snad ještě procitne. Jsou mrtvice, kdy se zdá, že je člověk mrtvolou, a přijde přece ještě k sobě. Ukaž mi ho. Chci ho vidět, vyznám se v mužských a poznám hned, jsou‑li živi nebo mrtvi.

CORBACCIO: Pravda, pravda, jsou též zdánlivě mrtví… lépe se podívat. Jen jistotu, stoprocentní jistotu.

MOSCA: Je mrtev, přesvědčíte se o tom.

(VOLPONE si rychle lehl a je nepohnut.)

MOSCA: (Zvedne na okamžik záclonu a hned ji zase spustí.)
Vidíte, mrtev a ztuhlý.

CANINA: Je strašně lechtivý, zkusila bych pro všechno…

CORBACCIO: I to může být zdánlivé. Nejlépe vzít svíčku a pálit paty.

CORVINO: (Tasí dýku.)
Nejlepší zkouška je bodnout k srdci, mrtvému to neuškodí, a zdánlivě mrtvému to prospěje. Udělám to.
(Jde odhodlaně k zácloně, VOLPONE se zkroutil a leží, a třese se jako osika.)

MOSCA (zastoupí CORVINOVI cestu): Ne, ne… sluhové by viděli krev a řekli by, že jsme ho zabili. Nechte mrtvého na pokoji.

VOLTORE: Správně. Jen se nedotýkat mrtvoly. Počkat, až přijde úřad. Ve všem vždycky nejdříve úřad. V životě i smrti, při narození i pohřbu úřad.

(SOUDCE vstoupí, všichni kolem něho, jen MOSCA se tlačí plaše do kouta.)

SOUDCE (VOLTOROVI): Právě jsem zvěděl o smrti nešťastného Volpona. Doufám, že ji nezavinily rozčilení a křivé obžaloby Leonovy. Kdyby tomu tak bylo, musil by být Leonovi trest zostřen.

VOLTORE: Ne, Excelenza, messer Volpone byl churav už dlouho a smrt mu byla vykoupením…

SOUDCE: Dobrá, bylo mi řečeno, že mám být přítomen otevření závěti.

VOLTORE: Pokládal jsem to za vhodné, abych předešel jakékoliv zmatečnosti. Prosím, abyste ji otevřel sám.

MOSCA (stranou, třesa se): Božínku, kam vlezu?

SOUDCE (bere závěť): Jsou tu čtyři svědci, měšťané benátští. Je smrt svrchu jmenovaného Volpona prokázána jejich svědectvím?

VOLTORE: Všichni ho viděli. Lékaře není zapotřebí.

SOUDCE: Je závěť zapečetěna pečetí Volponovou?

VOLTORE: Mosco, je to pečeť tvého pána?

MOSCA: Ano, ano… myslím… nevyznám se v tom, ale myslím…
(stranou) Kéž bych byl už v Padově!

VOLTORE: Já, Voltore, notář, dosvědčuji, že jsem tento testament napsal a Volponovi na smrtelné posteli odevzdal. Podle jeho přání nebylo v závěti vyplněno jméno dědicovo. Najdete je tam vypsáno vlastní rukou nebožtíkovou.

SOUDCE: Nuže, rozlomím pečeť a přečtu závěť.

(VOLPONE za záclonou vstal a dívá se žádostivě dovnitř. MOSCA stojí, třese se a stále hledí, kam by se ukryl.)

SOUDCE (čte): Já, Volpone, bývalý obchodník ve Smyrně, Levanťan, neženat i bezdětek, sklíčen nemocí, ale při plném vědomí a jasné mysli, stvrzuji svým podpisem a svou pečetí, že jsem ustanovil o svém dědictví takto: Pamětliv upřímného přátelství, které mi vždycky osvědčoval…

CORVINO: Milovaný příteli…

SOUDCE: Jakož i neklamných důkazů příchylnosti a lásky…

CORVINO (rýpne do COLOMBY): Heleme…

SOUDCE: A chtěje toto přátelství vděčně a důstojně odměniti…

CORVINO: Tak jedná poctivý muž…

SOUDCE: Jmenuji jediným dědicem a vlastníkem svého jmění movitého i nemovitého vez výhrady a výjimky milovaného svého přítele, Benátčana Moscu…

VOLTORE (vyskočí): Moscu! Co to je?

CORVINO: Moscu… toho lumpa?

CORBACCIO: Moscu?

CANINA: Moscu! Skvostné! Ach, můj zlatoušku, mé srdíčko!

SOUDCE: Prosím o ticho.
(Čte.) Ostatním svým drahým přátelům, kteří mi dali rovněž četné důkazy náklonnosti…

CORVINO: Tak přece! Ticho! Mlčte!

SOUDCE: … zanechávám ujištění své vroucí vděčnosti s prosbou, aby na mne s toutéž láskou vzpomínali. Dáno v Benátkách, vlastní rukou, Volpone.

VOLTORE: To je podvod. Mosca to zfalšoval, bandita.

CORBACCIO: Podvodník! Oba jsou podvodníci! Kde je mých dvacet tisíc zecchinů?

CORVINO: Darebáctví! Ničemnost! Je to padělaná závěť za pravou. Což jste ji nepsal sám?

VOLTORE: Ale ne pro něho!

CORVINO: Je to podvod. Přísahám, Excelenza, že mně a mé ženě Volpone ještě včera přísahal, že nám odkáže všechno.

CORBACCIO: Mně, mně… ještě dnes ráno!

(VOLPONE za oponou poskakuje radostí z nohy na nohu.)

SOUDCE: Zvláštní. Velmi zamotané a velmi zvláštní. Tento Levanťan tedy každému z vás sliboval univerzální dědictví?

VOLTORE: To jenom mně, jen mně samotnému!

CORBACCIO: Lež! Mně také… byli jsme spolu dohodnuti.

CORVINO: Ne, jen mně, jen mně!

SOUDCE: Zvláštní. Podivné.
(VOLTOROVI) Jste přece znalý zákona. Mohl byste uvést okolnost, která by činila oprávněným váš nárok na dědictví?

VOLTORE: Byl jsem jeho přítel, nejlepší přítel…

CORVINO: Lež… já jsem jím byl… mně tak vždycky říkal…

CORBACCIO: Mně… mně… dobrý příteli… nejlepší příteli…

CORVINO: Vedl jsem mu obchody… staral jsem se o něho… byl jsem mu nejbližší… dary jsem mu dával…

CORBACCIO: Nějaké krámy… já… já… já…
(Koktá rozčileně.) Já… zlato… zlato… zlato… hotově… zlaté, neopilované zecchiny… prsten… tisíc zecchinů…

CORVINO: Lichváři… ten myší trus, kterýs mu dal, vycucal a vydřel jsi z jiných. Ale já… tisíc zecchinů, stříbrné mísy… poháry… pozemek jsem prodal… vy jste boháči… můžete dávat… ale já mu dal všecko… všechno z čistého přátelství…

CORBACCIO: Lež, lež… já také všechno. Všechno jsem mu odkázal… syna vydědil… mám právo přede všemi… jen já… jen já…

CORVINO (zuřiv, odstrčí ho): Ty… táhni, kostroune, odkud jsi vylezl! Já mu nacpal své krvavé peníze. Cože chceš srovnávat své přátelství s mým, potvoro lichvářská? Všechno jsem obětoval… ženu jsem mu přivedl, abych ho uzdravil…

SOUDCE (vyskočí, udeří pěstí do stolu): Co to povídáte? Co vám to vyklouzlo z úst? Leone vypovídal tedy pravdu a vy jste mě oklamal?

(Zazvoní, vstoupí BIŘIC.)

Jdi a přiveď Leona z pranýře. Ukládám ti to na rozkaz soudu. Jaká hanba pro tribunál! Nevinný člověk, udatný voják na pranýři! Z toho se zodpovíte!

(VOLPONE, který se díval s potměšilou rozkoší na výbuchy úzkosti vedle, je nyní zneklidněn, poslouchá rozčileně a třese se.)

VOLTORE: Odpusťte, Excelenza, všechny nás pobláznil… zastihl jsem ho ráno v posteli, umírajícího strachem. Prosil mě, abych se ho ujal.

CORVINO: Lump lumpácký… nejen že mě okradl o peníze, i ženu přepadl… oh, je příliš stydlivá, aby to doznala…

CORBACCIO: Zplenil mě na dranc… každý týden klenoty, šperky, peníze… všem sliboval, ale já měl úpis, 20 000 zecchinů, ukázal mi ho… a teď je to všechno lež…

SOUDCE: Jaký padouch! Neviděl jsem hned takového. Že okradl vás, blázni, není ovšem škoda. Věděli jste to, že se hrabe ve vašich kapsách. Ale že přivedl vojáka na pranýř a chtěl oloupit ženu o čest, že byl příčinou křivého rozsudku tribunálu… to je podlost, ničemnost! Smrt prokázala milosrdenství tomuto zločinci. Kdyby žil, přísahám, že by byl před oběšením zbičován a zmrskán tak, jako dosud nikdo v Benátkách.

(VOLPONE zbledl a ulehl, všechen se třesa.)

Ale jeho mrtvola odpyká jeho zločin. Bude viset na šibenici a vyříznutý jazyk na ni přibit! Tak trestají Benátky podvodníky a prznitele!
(MOSCOVI) Odevzdáte mrtvolu biřicům. Bude se hezky dlouho houpat, nežli ozdobí nějaké mrchoviště.

CORVINO: Podívám se pak na něho, jak tancuje – Já také tancovával, když on hrál.

CORBACCIO: Ale peníze… mé peníze, čtrnáct set zecchinů.

VOLTORE: Závěť roztrhám…

SOUDCE: Ne, to ne, illustrissime, byla podepsána dříve, než byl nad ním vynesen soud. Je platna, je po zákonu sepsána, jak sám jste dosvědčil. Ledaže byste dokázal, že byla podvržena a padělána. V tom případě – protože řečený Volpone zemřel bez potomků – připadlo by všechno jmění chudým.

VOLTORE (zklamán): Chudým?

CORBACCIO (zklamán): Chudým?

CORVINO (zoufale): Chudým?

CORBACCIO (vztekle): K čemu chudí potřebují peněz? Je jich tolik, že by jim to nebylo nic platno, byli by zase chudí… Chci své peníze… čtrnáct set… úroky tři tisíce…

VOLTORE (rozhořčeně): Raději chudým než Moscovi…

CORVINO: Raději psům, jen jemu ne.

SOUDCE: Pokud nebudou proti závěti podány pravoplatné námitky, je platna a Mosca, občan benátský, je dědicem!

CORVINO: Protestuji. Nikdy k tomu nesvolím!

CORBACCIO (zcela již popleten): Čtrnáct set zecchinů… Tři tisíce i s úroky…

MOSCA: (Mrštně přiskočí.)
Dovolte mi, Excelenza, několik slov. Messer Volpone, nebožtík messer Volpone – vím, že se nemá o mrtvých mluviti špatně, messer Volpone byl od hlavy až k patě nejdokonalejší lotr, jaký kdy chodil po Benátkách. Tomu holomku dělalo největší radost, mohl‑li se zakousnout do cizí kůže, tropit darebáctví z rozkoše. Často jsem ho varoval, mnohou lotrovinu překazil a mnohý rybník vypálil. Ale vidíte, Excelenza, smrt má kostnatou ruku a zlomí i nejtvrdší vaz. Když tu prve tak ležel a chladly mu hnáty, chytlo ho to. Zavolal si mě k posteli. „Mosco,“ zachraplal, „provinil jsem se na svých přátelích, dřel jsem je a trápil za živa jako sup! Naprav to! Udělám tě dědicem, ale naprav to! Kde jsem ukřivdil, odčiň!“ Slíbil jsem mu to, stiskl jsem mu na ten slib ledovou ruku a budu‑li dědicem, nahradím každou škodu, kterou nebožtík způsobil. Vám – Voltore – budu‑li dědicem, vám, Corbaccio, i vám, Corvino. Odškodním i Leona a dám, budu‑li dědicem, tisíc zecchinů pro chudé vašim prostřednictvím, Excelenza. Dám sloužit mše ve všech chrámech benátských za nebožtíka Volpona a vrátím – budu‑li dědicem – stříbro, nádobí, klenoty i zlato, které vymámil. Zbude mi ještě dost.

SOUDCE: Jste řádný muž, Mosco.

CORBACCIO: Ale i s úroky. Tři tisíce a prsten.

MOSCA: Zajisté – A ještě jeden pro Colombu.

CORVINO: A moje zecchiny také?

MOSCA: Štědře, a víc než štědře, stanu‑li se ovšem dědicem.

CORVINO: Jste jím přece, nikdo to nepopírá.

CORBACCIO: Jsme všichni svědky. To je zcela po právu, testament je správný.

VOLTORE: Ale vrátíte mi všechno, povídáte?

MOSCA: Dvojnásob, illustrissime.

CORBACCIO: Nemám námitek.

VOLTORE: Všecko legaliter, dosvědčuji, že občan Mosco je jediným dědicem Volponovým.

CORBACCIO: Moscovi po právu všechno náleží.

SOUDCE: Nikdo nenamítá ničeho proti poslednímu pořízení messera Volpona?

VOLTORE: Nikdo, Excelenza.

SOUDCE: Soud ověří závěť. A užívejte svého bohatství lépe než Volpone!

MOSCA: Jen o jedno ještě prosím Vaši Milost! Netrestejte mrtvého Volpona, nenechte jeho tělo zneuctít. Litoval svých hříchů, neblahý blázen, a já chci usmířit a odčinit jeho zlé skutky. Nedávejte jeho mrtvolu na šibenici, ale dovolte, abych ji tiše pohřbil v moři.

SOUDCE: Jste dobrá duše. Pro mne za mne, tedy jen kámen na krk, nikoli oprátku. Kéž benátské ryby mají z něho víc, než měli lidé.

CANINA: A co já, miláčku? Všem jsi něco dal, a mně nic.

MOSCA: Tobě koupím muže. Znám hezkého příživníčka, je ze Španěl, se jménem delším než Cannale Grande, sedm křestních jmen, devět příjmení. Drží jen s mužskými. Toho ti koupím, dá ti v noci pokoj, nebude tě obtěžovat, ale tvoje děti budou šlechtici.

CANINA: Jsi můj zlatý chlapec! A abys věděl: vždycky, kdykoliv budeš chtít…

(Divý křik venku.)

LEONE: (Vyrazí dveře a vpadne sem. Je bez kabátu, v roztrhané košili, ruce holé. V pravici dýku.)
Kde je ten padouch? Roztrhám ho, rozcupuji! Budu řezat řemeny z jeho kůže. Budu se mu hrabat ve střevech! Kde je?

SOUDCE: Leone, přicházíte pozdě. Bůh ho soudil. Je mrtev.

LEONE (zuří): Chci mrtvolu! Rozpárám ji! Hodím ji psům! Kde je? Kde?

(VOLPONE se schoulí v strašlivé úzkosti. Jeho strach není už směšný, ale působí děsivě.)

SOUDCE (zastoupí LEONOVI cestu): Upokojte se!

LEONE: Upokojit? Vinou toho darebáka vlekli mne jako zločince na pranýř celým městem, na pranýř přivázali… mouchy, ah, ah, strašné! Děti si vybíraly z vlasů vši a házely je na mne, oh, lidé jsou zvířata, ještě se mi smáli! A všechno vinou toho vyvrhele!
(Zběsile.) Musím ho uškrtit. Pusťte mě.

(Všichni ho pevné svírají – LEONE se náhle zapotácí.)

Oh… sláb… unaven! Žízeň, dejte mi pít!

(MOSCA přinesl víno, LEONE hltavě pije.)

Ah… ah… hanba… ah… sláb…

MOSCA: Odpočiňte si, Leone, dal jsem vám ustlat a připravit lázeň. Odpočiňte si, abyste mohl řádně pít při smutečním kvasu za Volpona.

LEONE (znaveně): Tys tu také, uličníku? Tobě bych se měl také podívat na kobylku… ale jsem tak unaven. Ano, spát, jen trochu spánku.
(S vypětím posledních sil.)
Ale dýku vezmu, abych ho mohl provrtat, kdyby se mi ukázal ve snu. Oh, ten lotr, ten padouch!

MOSCA: Pomoz mu, Canino, a sladce ho uspi.

(LEONE je odveden vedle do pokoje.)

A teď, pánové, dovolte, abych vás, jak se patří a sluší, pozval k smuteční hostině za nebožtíka pana Volpona. Pokud žil, dával vám jen hořkost své žluče, ale teď budeme zato pít jen sladká vína a utrácet jeho peníze. Pozveme hudebníky, vyhledám krásné ženy. Kdo mi řekne, že je mým přítelem, uvěřím mu to. Kdo se umí smát, chci ho mít rád. Kdo poprosí, dostane, neboť jsem bohudík zdědil pouze Volponovy peníze, a nikoli jeho žluč. On své zlato zavíral, já je nechám vyskákat. Dnes večer tedy, pánové, na shledanou. Buďte zdrávi.

SOUDCE: Byl to nejlepší Volponův nápad, udělat vás dědicem!

CORVINO: Jste řádný chlapík, Mosco, vždycky mi vás bylo líto, že musíte sloužit takovému mizerovi.

CORBACCIO: Byl jste vždycky poctivec! Vy jediný!

VOLTORE: Buďte ujištěn mým upřímným přátelstvím, na shledanou!

(Všichni odcházejí, klaníce se a podávajíce si ruce. MOSCA hledí upřeně na záclonu, za kterou stál po celou dobu VOLPONE se zaťatými pěstmi.)

VOLPONE (vyskočí, hroze pěstí): Všiváku! Zloději! Mamiči!

MOSCA (s líčenou pokorou): Pardon, kdo vlastně jste? Podobáte se náramně nebožtíku Volponovi, šprýmaři a lišáku, který se chytil za ocas do vlastní pasti. Co tu chcete v mém domě?

VOLPONE: V tvém domě, zloději? Kliď se odtud, pasořitko!

MOSCA: Jak to? A proč? Já se tu dobře snesu s Volponovými dukáty.

VOLPONE: A myslíš… opravdu myslíš, že ti to nechám?

MOSCA: Nenechám si nic. Všemu narostou křídla. Teď je konec všemu plahočení, všem starostem, lišáčku, teď se budeme řehtat a hvízdat a dělat muziku za vaše peníze –

VOLPONE (zběsile): Bandito! Jdu k soudu!

MOSCA: Jděte opatrně, ať nepotkáte cestou šibenici. A vůbec, buďte zticha, hezky zticha. Tu vedle spí váš milý přítel, jmenuje se Leone a rád by s vámi ještě promluvil. Uděláte lépe, nebudete‑li ho budit. Leone bude teď u mne bydlit, poprosím ho, aby tu zůstal, a kdyby vám napadlo tady strašit, zavolám ho. Tak hezky zticha, a hleďte se raději vypařit, dokud je čas.

VOLPONE: (Dívá se v hrůze na dveře, za kterými spí LEONE, potom MOSCOVI ukazuje na truhlice.)
Dej mi šperky a perly a já půjdu.

MOSCA: Jak to? Bylo by to nespravedlivé k pozůstalosti. Učil jste mě, že z truhly nesmí vylézt ani jeden brouček zlatohlávek.

VOLPONE (chvějící se, lačný): Polovic mi dej! Polovic!

MOSCA: Dělil jste se vy s někým?

VOLPONE: Čtvrtinu.
(Žebravě.) Jen čtvrtinu a půjdu.

MOSCA: Ani zecchin ne, ani jediný všivý, plesnivý zlaťák, ani perličku! Myslíte, že se vámi dám tahat za nos jako tamti? Říkal jste, že máte v Janově loď plnou zboží a ve Smyrně dům, ženu a děti. Vraťte se k nim, pozdravujte je a řekněte, že s Benátčany není žertu. Teď se směji já, Volpone! A teď hajdy, táhni, lišáku, nebo vezmu karabáč!

VOLPONE: Dám se raději oběsit, kolem lámat, než bych ti nechal své peníze. Zůstanu tu, zůstanu!

MOSCA: Zůstaň si, máš‑li chuť. Zavolám Leona.
(Jde ke dveřím, za nimiž spí LEONE, a pootevře je.)
Budu počítat do tří, a potom ho zavolám.

VOLPONE (zarytě): Zůstanu, nehnu se. I na šibenici mi bude dobře, uvidím‑li tě viset vedle sebe.

MOSCA: Tak daleko se nedostaneš, za to mi ručí Leone a jeho kordisko. Tak už počítám: jedna!

VOLPONE (zuřivě): Nehnu se! Zrovna ne, navzdory ne! Peníze, nebo zůstanu!

MOSCA: Dvě!

VOLPONE (vztekle, ale už nejistěji): Polovic a jdu!

MOSCA: Tři!

VOLPONE (se chvěje): Jen prsteny a perly!

MOSCA (volá do otevřených dveří): Le –

(VOLPONE se zhroutí při tom zvolání a pak vyklouzne rychle ze dveří.)

MOSCA (posměšně se uklání zmizelému VOLPONOVI): Lehké odpočinutí a na věky sbohem! Messere Volpone! Komedie je dohrána.

(Pauza.
Potom MOSCA vyrazí víko z truhly a otevře je.)

MOSCA: Hej, hola!

(SLUHOVÉ přiběhnou.)

Otevřete okna, dveře! Vzduch, světlo a lidé sem! Čpí to tu ještě strachem, páchne lakotou. Přineste kvítí, zapalte světla, čekejte u vrat na hosty! A hudbu! Hudbu! A ani slova víc o penězích! Teď tu budeme veselí, budeme jíst a budeme pít a budeme se smát těm bláznům, kdož blázní po penězích. Potom půjdeme spokojeně domů a vyspíme se každý se svou krasavicí!
(Nad otevřenou truhlou.)
Ven, kove kouzelný, skrýš opusť svou!
Jsi příroda, splyň zase s přírodou!
Chceš proudit, téci, z ruky v ruku plout –
kdo zavírá tě, blázen je a bloud!
Vždyť věčný pohyb životem je tvým.
Jdeš z dlaně na dlaň řádem odvěkým,
nezměněn, stálý, nezmenší tě čas,
tu zmizíš, tam však objevíš se zas,
a jako krev, jež v žilách kolotá,
jsi podmínkou a vzpruhou života!
Ó, strhni mně v ten proud svůj divoký,
ty šťávo země! Plyň teď potoky
a dávej se, ty mnohotvárný kove!
Jsem šťasten dnes: já dal ti žití nové!
Tvým nejsem pánem víc než vazalem.
Chci hrát si s tebou! Chci tě rozdat všem!

KONEC

[1] Zecchino [cekíno], cechyn, zeccin, checkin – benátská zlatá mince ražená od roku 1284 až do 19. století. Pozn. red.

[2] [korbačo in persona!] … Corbaccio osobně!

[5] Estrapáda – obzvlášť krutý způsob popravy. Pozn. red.

[8] [lakrime kristy] … slzy Kristovy; italské víno

[10] [in kauza kontra Volpone] … ve sporu proti Volponovi

[11] [in akcesu demencia] … v pominutí smyslů

[12] [legaliter] … podle zákona

Ben Jonson

Lišák

Komedie bez lásky o třech dějstvích

Edice E-knihovna

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 26. 5. 2017

ISBN 978-80-7532-725-3 (html)