Cenci

OSOBY

Hrabě Francesco Cenci

Giacomo a Bernardo, jeho synové

Kardinál Camillo

Orsino, prelát

Savella, papežův legát

Olimpio a Marzio, vrahové

Andrea, sluha

Šlechtici, soudcové, stráže, služebníci

Lucrezia, Cenciho žena, nevlastní matka jeho dětí

Beatrice, jeho dcera

Děje se za papeže Klimenta VIII. v Římě, ve IV. dějství na tvrzi Petrelle v Apulských Apeninách.

PRVÉ DĚJSTVÍ

SCÉNA PRVNÍ

Sál v paláci Cenciů.

Vstoupí hrabě Cenci a kardinál Camillo.

Camillo

Ta vražda zůstane jen mezi námi,
když přenecháte Jeho Svatosti
svůj statek za Pincijskou branou. — Vše
jsem vynaložil v konkláve, by papež
dal k tomu souhlas; děl, že vykoupil
jste zlatem nebezpečnou beztrestnost;
že zločin zaplatit lze jednou, dvakrát,
by církev bohatla a z pekla by
byl vyrván hříšný duch, jenž chce se kát:
však čest a sláva jeho stolce prý
mu zabraňuje kupčit den co den
s tak častou neřestí a ohavnou,
již před ortelem světa chcete skrýt.

Cenci

Můj třetí statek — Dobrá! Synovec
prý papežův se staral nedávno,
by jeho stavitel to místo zhléd:
chtěl vilu zbudovat v mých zahradách,
až s jeho strýcem znova budu smlouvat:
Já netušil, že mne tak přelstí! Teď
už nikdo — ani slunce — neshlédne,
co sluha hrozil mi, že vyzradí:
však za odměnu polyká teď prach.
To, nač se díval, bylo bezcenné
jak prázdný jeho život… Zlost mne jímá:
Mne z pekla vyrvat! — Tak ať jejich duše
sám ďábel z nebes rve. Vím, papež Kliment
a jeho přelaskaví synovci
se modlí k Petrovi a světcům všem,
bych k jejich prospěchu byl dlouho živ
a silen, zdráv a při šťávě a hrd
a mnoho skutků vykonával, z nichž
jim příjmy poplynou. Však mnoho zbývá,
nač práva nemají.

Camillo

Ó, hrabě Cenci!
To vše ti zbývá, že bys čestně žít
a se svým srdcem usmířit se moh’
i s tvůrcem svým i s uraženým světem.
Jak hnusně zří tvůj krvelačný chtíč
zpod sněhobílých, vážných vlasů! — Teď
by vaše děti sedět měly kol,
však máte strach, že z jejich pohledů
by zíral žal a stud, jež jste jim vdech.
Kde máte choť? Kde dceru líbeznou?
Svým sladkým pohledem vše rozjasní
a v nitru vašem zničila by běsa.
Proč o samotě držíte ji, proč
jí družkou podivná jen němá strast?
Proč nemluvíte? Jsem vám nakloněn,
dnů vašich mladých temný zřel jsem žár,
já zíral na odvážně zlý váš let
jak na meteor, — jenže nemizel,
já mužných let znal hříšnost bez výčitek
a teď vás vidím v stáří znectěném,
jež nelituje tisíce svých vin.
Však vždy já u vás doufal v nápravu
a život zachránil vám po třikrát.

Cenci

A tím jste získal Aldobrandinu,
můj statek pod Pinciem. Však jednoho
jen, kardinále, buďte pamětliv,
a hovořit pak můžem upřímněj:
kdos ptal se mne kdys na mou choť a dceř —
vy znáte ho, můj navštěvoval dům —
a nazítří pak jeho dceř a choť
se po něm přišly ptát. Já smál se jen.
A myslím, že ho nespatřily už.

Camillo

Ty zloduchu! Ó, střež se —

Cenci

Před tebou?
Toť pošetilé: znejme druha druh.
Mou povahou, jak zřejmo všem, je hřích,
neb choutky smyslů jsou mi nade vše,
a lstí je ukájím či násilím;
já s vámi mohu o tom hovořit
jak s vlastním svědomím, neb doznal jste,
že polepšit mne chcete: marnivost
či bázeň tedy či spíš obojí
vám káže, tu mou zpověď zamlčet.
Všem lidem slastí rozkoš smyslná,
všem lidem slastí pomsta, z cizích muk
se těšívají, kdož jich necítí —
jeť v srdci mír, když u bližního bol.
To jediné mi plodí rozkoš. Rád
se kochám trýzněním i jásáním,
když trýzněn druhý a když jásám já.
Mně neznámy jsou výčitky a strach,
jež jiným lidem pouta dávají.
A tak mé pudy zbujněly, že teď,
když moje obraznost si zamane,
že něco má být mé — a zděsilo
by vše, co mít chci, člověka jak vy —
já neustanu dřív, než strávím to,
jak byl by to můj všední pokrm.

Camillo

Ó,

zda nejsi velmi bídný?

Cenci

Bídný? Proč?
Jsem, jak to vaši bohoslovci zvou,
jen zatvrzelý. Jak jsou nestoudní,
že takto tupí osobní můj vkus.
Já šťastnější byl, pravda, pokavad
jsem silou muže prováděl svůj plán,
když chtíč můj sladší byl než pomsta: teď
má vynalézavost je mdlá — my stárnem —
A kdyby nezbýval mi čin, v němž děs
je takový, že vznítit moh’ by chuť
i tupější než mou — já proved bych —
já nevím co. Když mlád jsem byl, jen slast,
jen slast jsem hledal, samý med jsem sál.
Ví svatý Tomáš! nejsem z rodu včel,
já nabažil se. Soka-li jsem sklál
a slyšel ston a dětí jeho ston,
tu byla mi v tom rozkoš nad rozkoš.
Ni to už netěší mne. Na muka
teď hledím spíš, jež rostou prostřed hrůz,
když zřítelnice tuhne, bledne ret
a zřím, jak v nitru duchem škube pláč,
jenž hořčí nad krvavý Kristův pot.
Já zřídka tělo dobíjím, neb v něm
jak v žaláři mi duše uvízne:
tu mohu stravou bázně po troškách
tam krmit.

Camillo

Pekla nejzvrhlejší běs,
zpit svými hříchy, k svému svědomí
tak nehovoří jako ke mně ty.
Dík budiž bohu, že ti nevěřím.

(Vstoupí Andrea.)

Andrea

Můj pane, šlechtic ze Salamanky
chce s vámi mluvit.

Cenci

Do dvorany veď ho;
ať čeká.

(Andrea odejde.)

Camillo

Zdráv buď, já se pomodlím,
by všemohoucí bůh, ač bezbožně
se rouháš, přec tě neopouštěl.

(Camillo odejde.)

Cenci

Jak!
Můj třetí statek! Nutno spořit! Sic
by zlato, starcův meč, se vysmeklo
z mé ruky vadnoucí. Však papež dal
mi včera rozkaz, abych proklatým
svým synům příjem zvýšil čtyřnásob;
já z Říma do Salamanky je poslal,
by zhynuli tam jakous nehodou,
či aby mi tam hladem zemřeli.
Rač, bože, seslat na ně rychlou smrt!
Bernardo a má choť — těm vede se
jak v pekle po smrti. A Beatrice — —

(Podezíravě se rozhlíží.)

Snad nemohou mne slyšet za dveřmi?
Ať slyší jen! Však netřeba mi slov,
byť srdce v tichém plesu hovoří.
Ó, mlčelivý vzduchu, neřeknu,
co myslím! Mramore, ty, po kterém
k ní kráčím do komnaty — ozvuk dej
mým velitelským krokům, záměru
však mému ne! Andreo!

Andrea (vstoupí)

Pane?

Cenci

Ať
mne čeká Beatrice na večer
v svém pokoji… Ne. O půlnoci. Sama.

SCÉNA DRUHÁ

Zahrada v paláci Cenciů.

Vstoupí Beatrice a Orsino, v hovoru.

Beatrice

Ne, nezkrucujte pravdy, Orsino,
a vzpomeňte si, kde náš hovor byl.
Zde od cypřiše lze to místo zřít,
už je to dlouhých roků dvé, byl duben,
a v půlnoc luna svítila, když já
jsem pod troskami palatinskými
vám vyznala svůj cit.

Orsino

Vy tehdy jste
mi vyznala svou lásku.

Beatrice

Vy jste kněz,
tak nemluvte mi o lásce.

Orsino

Já smím
se nadít papežského dispenzu.
A že jsem kněz, zda nemožno, bych štván
byl vaším obrazem, ať bdím či spím,
jak lovcem štvána poraněná laň?

Beatrice

Ne, prosím, o lásce mi nemluvte,
a dispenz dán-li vám, mně nikoli.
Neb nelze jít mi z toho domu běd,
když Bernard ubohý a drahá máť,
jíž povinna jsem díkem za svou ctnost,
tím trpí, co též já mám sílu nést.
Ach, Orsino, z mé lásky někdejší
mi zbyla hořká strast. My ujednali
jsme smlouvu mládí: tu jste zničil sám
tím slibem, jehož papež nezruší.
Já miluji vás dál, však nevinně,
tak jako sestra nějaká či duch,
a chladnou věrnost přislibuji vám.
Snad je to dobře, nebudem-li svoji.
Vy máte lstný a dvojsmyslný sklon,
jenž se mi nelíbí. — Já nešťastná!
Kam jít? Teď právě na mne zíráte,
jak byste nebyl přítel můj a věděl,
že já vás znám: váš lhavý úsměv chce
mé podezření z křivdy usvědčit.
Ach odpusťte, já trudem zatvrdla
víc nežli jindy je v mé povaze,
a ve své mysli tíživý mám stesk,
jenž hlásá — běda, co by horšího
moh’ hlásat než můj bol?

Orsino

Vše skončí dobře.
Je žádost připravena? Víte přec,
jak horlivě vám, drahá, sloužit chci,
i buďte jista, vynaložím vše,
by papež vaši stížnost vyslyšel.

Beatrice

Jak? Horlivě mi sloužit? Ó, ten chlad
„Vše vynaložím—“ … Řekněte jen…
(stranou) Žel!
Jsem slabounká a osiřelá tak,
a s jediným se hádám přítelem!
(Orsinovi) Dnes večer otec dává hodokvas,
Orsino; dostal ze Salamanky
zvěst jakous dobrou o dvou bratrech mých;
tak, lásku stavě na odiv, svou zášť
on zakrývá. Toť pokrytecká hra,
neb raděj oslavil by jejich smrt,
jak z jeho modliteb jsem zaslechla.
A, velký bože, to je otec můj!
Jsou udělány velké přípravy,
my všichni z rodu Cenci budem tu,
i z Říma přední šlechta veškera —
Mně nakázal i bledé matce mé,
šat slavnostní si k hodu navléknout.
Ta ubohá! Neb čeká, jeho černá
že duše rozzáří se přec. Já ne.
Svou žádost odevzdám vám při stole.
Teď buďte zdráv.

Orsino

I vy.

(Beatrice odejde.)

Vím dobře, papež
by kněžského mne slibu nezprostil,
leč zprostí-li mne spolu výhodné
též mnohé prebendy. A, Beatrice,
já dobudu tě, doufám, snadněji.
Ni výmluvnou tu žádost nesmí číst:
sic by ji provdal za někoho z přízně
svých chudých bratranců, jak její sestru,
a já bych neměl k ní už přístupu.
A v tom, co říká, jak ji trápí otec,
v tom všem je velmi mnoho přehnáno:
jsouť starci umínění, rozmarní;
muž zabít může soupeře i sluhu
a volně žít si při víně a ženách,
pak přijde do nudné své rodiny,
je rozmrzen a plísní choť i děti,
a choť i dcera zvou ho tyranem.
Já budu rád, když na mém svědomí
hřích těžší nebude než ten, že trápit
je budu pletichou své lásky, to
je síť, z níž se mi nevymotá. Strach
mám z jemných těch a přísných pohledů,
vždyť ona rozpitvá mi každý nerv
a obnaží mne, studem zaleje
mé skryté myšlenky. — Je bez přátel
to děvče, ve mně jen má oporu:
nu, ať jsem blázen jako levhart, jenž
se antilopích očí poleká,
když ta mi unikne!

SCÉNA TŘETÍ

Nádherná síň v paláci Cenci.

Vstoupí Cenci, Lucrezia, Beatrice, Orsino, Camillo, šlechtici.

Cenci

Zdar, přátelé a příbuzní. Zdar, šlechto,
zdar, sloupy církve, kardinálové,
již poctili jste naši hostinu.
Já příliš dlouho žil jak poustevník,
a neúčasten vašich bujných hodů,
já byl jsem, zdá se mi, zle pomlouván;
však doufám, urození přátelé,
až na chuť přijdete mé slavnosti,
k níž zvu vás z bohulibých důvodů,
a až si jednou dvakrát připijeme —
že též jsem krev a maso, poznáte:
sic hříšný — to nám Adam způsobil —
však v srdci něhu, soucit, lidskost mám.

Prvý host

Můj pane, zdáte se tak radostný
a jste tak živý, společenský muž:
co přičítá vám pověst, je jen klep.
(Druhému) Já nezřel vroucího tak veselí,
jak on má v oku!

Druhý host

Jaká toužená
a všem nám radostná to zpráva sem
nás přivádí? Ó, hrabě, řekněte.

Cenci

Ba věru, horce vytoužená zvěst.
Když otec k tomu, jenž je tvůrce náš,
se vznáší oteckou svou modlitbou
a vstávaje i lehaje jen tu,
tu jednu prosbu, naděj, touhu má,
by na jeho dvou synech vyplnil
to největší, oč pro ně prosit chce —
a když to vše se mimo nadání
mu náhle splní, nadšen zajásá
a druhy, příbuzné zve na slavnost,
by přátelsky s ním slávu sdíleli —
nuž poctěte mne, otcem tím jsem já.

Beatrice

(Lucrezii) Ó, velký bože! Něco strašného
se stalo as mým bratřím.

Lucrezia

Neboj se,
mé dítě, upřímně to zní.

Beatrice

Ach, krev
mi tuhne. Má kol očí úšklebek,
jímž čelo vraští se až do vlasů.

Cenci

Hle, listy došlé ze Salamanky;
zde, dcero, čti je matce. Bože! Dík!
Neb v jediné jsi noci vyplnil
svou nevýzpytnou mocí přání má.
Mí neposlušní, vzpurní synové
jsou mrtvi! — Mrtvi! — Co to znamená?
Jste zaraženi? Říkám: mrtvi jsou;
a stravy, šatů jim už netřeba:
ty svíce, jež jim do tmy svítily,
jsou poslední jich výdaj. Nebude
snad papež chtít, bych živil je i v rakvích.
Nuž jásejte — mám rozplesanou hruď.

(Lucrezia omdlévá. Beatrice ji zachytí.)

Beatrice

To není pravda! — Drahá, prohlédni!
Vždyť, kdyby mluvil pravdu, bože můj,
což směl by žít, když chlubí se svou prosbou?
Viď, zvrhlý muži, viď, že je to lež.

Cenci

Tak jako slovo boží. Svědkem buď
mi on, že mluvím pravdu pravdoucí;
on svatou prozřetelnost osvědčil
i způsobem jich smrti. Neboť klečel
můj Rocco při mši, šestnáct jiných s ním,
když kostel zřítil se a na kaši
ho rozdrtil. Ti druzí vyvázli.
A Cristofana zabil žárlivec,
jenž mylně mněl, že spí s ním jeho milá.
Vše v tutéž noc a v stejnou hodinu.
V tom důkaz je, jak o mne nebe dbá.
Nuž, máte-li mne rádi, vyznačte
v svých kalendářích den ten za slavnost,
byl dvacátý to sedmý prosinec:
když nestačí má přísaha, zde čtěte!

(Společnost je zmatena, někteří hosté vstávají.)

Prvý host

Ó, hrůza, odejdu.

Druhý host

Já též.

Třetí host

Ach, ne.
Vždyť je to žert, ač ovšem poněkud
až příliš slavnostní je jeho šprým.
Syn oženil se mu snad s infantkou,
či našel zlaté doly v Eldoradu;
teď přijde as to pravé. Zůstaňte.
Toť pouhá fraška. Vždyť se usmívá.

Cenci (nalévaje si vína do poháru, zvedne jej)

O jasně třpytné víno, jehož nach
tak šumně kypí v zlatém pokálu
zde v záři svěc jak duch můj, zprávou zpit,
že proklatí mí synové jsou mrtvi!
Kéž v tobě byla by jich obou krev,
bych zvlhčil tebou ret jak svátostí
a připil samotnému satanu,
jenž — povzlétá-li kletba otcovská,
jak dí se, na perutech za dětmi,
by z božského je odervala trůnu —
teď v triumfu mém triumfuje! — Tys
však zbytečné. Já rozkoší se zpil,
toť víno, jež mi na dnes postačí.
(Andreovi) Ať pokál koluje!

Jeden z hostů (vstávaje)

Ty zlosyne!
Což nikdo z urozených přítomných
se tomu ďáblu nepostaví?

Camillo

Dost!
A hosty propusťte! Jste bez smyslů,
to skončí neštěstím.

Druhý host

Ať mlčí už!
A chopte se ho!

Prvý host

Na něj!

Třetí host

S vámi jdu!

Cenci (hrozivě těm, kdo povstávají)

Kdo vstal? Kdo mluví?

(Obrátí se k společnosti)

Vždyť to není nic,
jen vesele! — Vy střežte se! Má msta
jak rozkaz je, jejž zapečetil král:
krev prolije se; vrah se neudá.

(Banket je přerušen; několik hostí odchází.)

Beatrice

Ó, vzácní hosté, prosím, zůstaňte!
Že tyranství a bohopustá zášť
je pod záštitou šedin otcovských;
že on, jenž daroval nám tělo, dal
nám trýzeň k svému triumfu; že my
jsme jeho krev, my zoufalí a mrtví,
zde jeho děti, jeho choť, jež on
má milovat a živit: proto svět
nám na své poušti nedá azylu?
Ó, vmyslete se jen v tu hloubku křivd,
jež z dětské mysli lásku vyrvaly
a po té úctu, dívčí strach i stud!
Já mnoho snesla, dlaň jsem zlíbala,
když k zemi tiskla nás, neb z jejích ran
moh’ mluvit spravedlivý otcův trest.
Já omlouvala, věřit nemohla,
a pak mé lásky trpělivý pláč
ho obměkčoval: a když nezměkčil,
já klečela jsem dlouho do nocí
a k bohu otci v divých modlitbách
se obracela, oslyšena však,
já trpěla jsem dál a nyní zřím
vás, knížata i rodní, při hnusné
té nad mrtvými bratry slavnosti.
Jsou ještě dva. A zbývá máť i já.
Nás nespasíte-li, zas čeká kvas,
jejž dětem slaví otec na hrobech.
Jsi s námi spřízněn, kníže Colonno,
ó, kardinále, papežův jsi kancléř,
ty nejvyšším jsi sudím, Camillo,
ach, odveďte nás!

Cenci

(Rozmlouval za Beatriciny řeči s Camillem, uslyšev její závěr, pokročí vpřed.)

Doufám, přátelé,
že dbáte o své vlastní dcery — či
též o svá hrdla —, byste divošce
té nepopřáli sluchu.

Beatrice (nedbá jeho slov)

Netroufá
si nikdo na mne zřít? Mně odvětit?
Tak tyran mudrce a ctnostné zvlád?
Či nedržela jsem se formulek,
jichž právo žádá? Proto mlčíte?
Ó, kéž bych s bratry byla pochována!
Kéž odkvetlého jara květiny
by vadly na mém hrobě! Otec můj
kéž za nás všechny slavnost vystrojí!

Camillo

Jak trpké přání z mladých, krásných rtů!
Jsme bezmocni?

Colonna

Ba jsme. Neb hrabě Cenci,
to byl by nebezpečný nepřítel.
Však připojím se k ostatním.

Jeden z kardinálů

Já též.

Cenci

Pryč do své komnaty, ty nestoudná!

Beatrice

Pryč, bezbožníče, s tebou! Skryj se kdes,
by nikdy už tě neshléd lidský zor!
Chceš v úctě žít a rozkazovat chceš,
ty mučiteli? Otče, tím buď jist,
— i zdoláš-li zde tuto společnost —
že ze zla vzejde zlo. — Ó, nechmuř se!
Jdi, hledej skrýš, sic pomstou planoucí
mých bratří duchové tě počnou štvát.
Tvář zastři si všem zrakům vidoucím
a chvěj se, zaslechneš-li živý krok:
kout jakýs němý v temnu vyhledej,
skloň před bohem, jejž ztupils, bílou skráň,
a my kol tebe budem, klečíce,
se modlit za spasení své i tvé.

Cenci

Mně líto, přátelé, že bláznivá
ta dívka zkazila nám veselí.
Nuž, dobrou noc. Já nechci zdržovat
vás nudnou scénou domácího sváru.
Však na shledanou.

(Odejdou všichni až na Cenciho a Beatrici.)

Vše mi víří kol;
číš vína sem! (Beatrici) Aj, žíhaná ty zmije!
Ty šelmo! Krásná jsi a strašlivá!
Znám kouzlo, kterým si tě ochočím.
Teď pryč mi s očí!

(Beatrice odejde.)

Naplň, Andreo,
mi řeckým vínem pohár. Řekl jsem,
že nebudu dnes pít, já musím však;
neb vzpomenu-li na svůj úmysl,
já — těžko věřit — ztrácím odvahu!

(Pije.)

Ty rozsvěť jiskru mladé prudkosti
v mých žilách, mužné síly dej mi žár,
i podlý žeh, ten chladně stařecký;
jak pil bych opravdu svých dětí krev,
neb po ní žízniv jsem. To působí.
Co stát se má, se stane. Přísahám.

(Odejde.)

DRUHÉ DĚJSTVÍ

SCÉNA PRVNÍ

Komnata v paláci Cenciů.

Vstoupí Lucrezia a Bernardo.

Lucrezia

Můj chlapečku, tak neplač, tlouk jen mne,
a já už snesla víc. Ba, kdyby byl
mne zabil, bylo by to lidštější.
Ó, všemohoucí, shlédni na nás ty,
vždyť my jen tebe máme přítelem!
Tak neplač; miluji tě, jak bys byl
můj vlastní syn, a nejsem přec tvá máť.

Bernardo

Ó, tys mi více, víc, než dítěti
kdy pravá matka byla! Kdyby to
můj otec nebyl, já bych neplakal.

Lucrezia

Co jiného ti zbývá, miláčku!

(Vstoupí Beatrice.)

Beatrice (spěšně)

Šel tudy? Bratře, viděls ho? Ach ne,
teď na schodišti slyším jeho krok;
už je to blíž; má ruku na klice;
ó, matko, poslušné já byla dítě,
tak mne teď zachraň. Velký bože můj,
tys na zemi jak otec uctíván
a ty mne vskutku opouštíš? Už jde;
teď povolují dvéře, vidím ho,
zří vztekle na svět, na mne s úsměvem,
jak hleděl po té noční slavnosti.

(Vstoupí sluha.)

Jaks milosrdný, otče nebeský!
Toť Orsinův jen sluha. — Nu, co je?

Sluha

Pán vzkazuje, že Svatý Otec poslal
zpět vaši žádost, nerozevřev jí.
(Odevzdává list.)
A ptá se, kdy zas nejbezpečněji
by směl vás navštíviti.

Lucrezia

Po klekání.

(Sluha odejde.)

Tak padla naděj poslední! Ó, žel!
Jaks bleda, dcero! Třeseš se a stojíš,
jak utkvělá by jakás myšlenka
tě hodila svým děsem v závrať dum.
Ten bludný žár v tvých očích — Miláčku!
Jsi šílena? Proč na mne nemluvíš?

Beatrice

Já mohu mluvit. Nezšílela jsem.

Lucrezia

Cos řekla, otec po tom hrozném kvasu
že udělal? Co horšího, než to,
když chechtal se: „Mí synové jsou mrtvi!“
a soused zíral v sousedovu tvář,
zda též tak zbělela? Co horšího?
Jak promluvil, já cítila, že v hruď
se hrne krev a mdloby na mne jdou;
pak procitla jsem, slabá, zmatená,
a tys jen stála, důrazem svých slov
tu jeho zvrhlost odrážejíc; běs,
jenž v jeho oku řádil, umlkal.
Až dosud bylas mezi námi vždy
a otcovským tím jeho zuřením
jak anděl strážce: a tvůj klidný vzdor
nám útočištěm byl a záštitou.
Číms náhle zkrušena? Co mohlo v zor
ti vdechnout chladnou melancholii,
jež nezvyklá je, stejně jak tvůj strach?

Beatrice

Co říkáš tu? Já právě myslila,
že nejlíp dalšího se boje vzdát.
Kdo jsou, jak otec můj, ti žili v hrůzách
a v krvi, nikdo však… Než bude nejhůř,
radš zemřeme. Vždyť musí přijít smrt.

Lucrezia

Tak nemluv, drahá; vypověz mi vše,
co udělal ti otec, co ti řek?
Vždyť sotva na mžik po hnusném tom hodu
šel k tobě do komnaty. — Tedy mluv.

Bernardo

Ach, řekni nám to, sestro, sestřičko!

Beatrice (velmi pomalu s vynuceným klidem)

Jen slovo, máti, slůvko jediné,
jen pohled, úsměv jen. (Divoce) Ó, kopal mne
a bledou tvář mi krví třísníval;
a vodu ze stoky nám dával pít
a z buvolů dal maso prašivé
nám připravit, sic nakázal nám půst,
a my jsme jedli; na drahého zde
mi Bernarda se dívat kázal, rzí
jak okovů mu zpuchlo tělíčko:
a já si nezoufala přec — až teď!
Co říci? (Vzpamatuje se.) Nebylo nic nového.
To naše trýzeň tak mne pomátla:
On uhodil mne jen a proklel, jak
šel mimo; děl — a zíral — udělal —
nic, nic než jindy, mne však přemohlo to.
Ach, zapomínám na svou povinnost,
vždyť musím kvůli vám být při smyslech.

Lucrezia

Ne, Beatrice drahá, vzchop se jen!
Kdo má si zoufat, to jsem pouze já,
jež ráda měla ho a teď s ním žije,
až slituje se nad jedním z nás bůh.
Ty, jak tvá sestra, půjdeš za muže
a s dětmi hrát si budeš po letech
a na mne mrtvou, na děsný ten vír
si budeš jen jak ze sna vzpomínat.

Beatrice

Ach, o muži mi nemluv. Což ses ty
mne neujala po matčině smrti?
Což mně a tomu děcku jedinou
jsi ochranou a družkou nebyla,
což otce nepřimělas pokorou
svých slov a proseb, by nás nezabil?
A já tě teď mám opustit? Ať duch
mé matky nebožky mne prokleje,
když zradím tebe, jež jsi místo ní
nám dala víc než lásku mateřskou!

Bernardo

A já jak sestra smýšlím. Nenechám
tě samotnu zde v tom tvém zoufalství,
i kdyby papež dovolil mi žít,
jak jiní hoši žijí, venku kdes,
kde hry jsou, dobré jídlo, čerstvý vzduch.
Ó, já tě neopustím, matinko!

Lucrezia

Ach, dítky mé!

(Náhle vstoupí Cenci.)

Cenci

Jak, Beatrice zde?
Pojď sem!

(Beatrice zděšena zakryje si obličej.)

Ne, neskrývej si tvář, je sličná;
vždyť včera v neposlušné drzosti
sis troufala mi hledět v tvář, a zrak
tvůj byl tak pevně, zpytavě
v mou mysl vbodnut: já jsem zakrýval,
co říc ti přicházím — vše nadarmo.

Beatrice (divoce, potácejíc se ke dveřím)

Kéž zem se rozevře! Ó, skryj mne, bože!

Cenci

A tehdy já jsem nečlánkované
jen hlásky mumlal, vrávoravý krok
můj prchal před tebou — teď prcháš ty.
Stůj, velím — od nynějška nikdy už
ni žebrák neztrne, tím méně já,
když uzří něhu nebo zášť tvých rtů;
již nebudeš kol sebe bez hrůzy
a povýšeně zírat, klidně tak!
Teď do své komnaty se kliď! (Bernardovi)

Ty též,
ty prokleté své matky zrcadlo,
tvá líc jak z tvarohu mi plodí hnus!

(Beatrice a Bernardo odejdou.)

(Pro sebe.) Tak musilo to mezi námi být,
by měla strach, já smělost. — Strašné je
se vrhat do takových zločinů:
já jektám zuby, jak bych nad proudem
jen z břehu nohou zkoušel, je-li chladný;
jak skočím tam… hned nadšen zajásám.

Lucrezia (blíží se mu bázlivě)

Ó, choti, prosím, odpusť Beatrici,
nic zlého nezamýšlela.

Cenci

Ni ty?
Ni klouče, jemuž otcovraždu psalas
už do písanky? Ani Giacomo?
Ni zvrhlí ti dva kluci, kvůli nimž
mne zavrhnout chtěl papež a jež bůh
mně milosrdně zabil v jednu noc?
Ta neviňátka! Nezamýšlela
nic zlého! Vzpouru nechystalas tu?
Zda nechtělas mne zavřít do blázince?
Či měl jsem popraven být za zločin,
jejž ty bys dosvědčila? Nebo spíš
se měl kdos najmout k vraždě úkladné,
či na noc měl mi namíchán být jed,
či zpitého mne chcete zardousit?
A tvrdíte, že soudcem je jen bůh
a on mne zatratil, však nikoho
než vás že není, kdo by vykonal
ten jeho ortel, vynesený v noci?
Ne, to se neřeklo?

Lucrezia

Mým svědkem bůh!
Z těch hrůz mi nepřišlo nic na mysl!

Cenci

Když budeš trvat na své podlé lži,
já zabiju tě! Nebylas to ty,
jež dceři zkazit slavnost radilas?
Jak? Nedoufalas, že by proti mně
se s tebou spolčil zástup nepřátel,
bys bez bázně se hněvu mohla smát,
jímž nyní chvěje se tvůj každý nerv?
Však muži nejsou, jak sis myslila:
jsou zbabělí, když hrozí hrob a já!

Lucrezia

Proč příšerně tak hledíš? Přísahám,
já nevěděla, co chce Beatrice;
a myslím, ona pranic nechtěla,
než oznámil jsi jejích bratří skon.

Cenci

Ty bídná lhářko! Přijdeš do pekel!
Já dopravím tě kams, kde kamenné
jen sklepení tvůj nářek uslyší,
neb lidí není tam, jen rozkazů
mých tvrdých nástrojové ukrutní.
Já příští středu odjíždím: vždyť znáš
tu pustou skálu s tvrzí di Petrella:
má pevné hradby, kol a kol je val,
má kobky pod zemí a tlustou věž,
ta něma je, ač slyšela už věci,
že mluvil by sám hrob — Co otálíš?
Vše nejrychleji schystej na cestu.

(Lucrezia odejde.)

Zář vševidného slunce dosud svítí,
já z města slyším čilých lidí ruch,
zřím oblohu, jak okny padá sem,
je den dnes jasně dovádivý třpyt,
v něm sluch a zrak a hluk a zvědavost,
a každý koutek, otvor, výklenek
je nestoudným tím světlem pronikán.
Přijď, temno! Co mi den však překáží?
Proč po noci mám toužit, když můj čin
je příšerný, že zmate den i noc?
To ona bude tápat mlhou hrůz:
a slunce na nebi-li bude plát,
v zář jeho nepovznese zraků svých
a žáru neucítí. Ona jen
ať přivolává noc. Mým skutkem vše
se zatmí: zhoubnější je jeho stín,
než noc je bez luny, než mračná tíž,
jež halí souhvězdí vše do temnot.
Tak, nikým nerušen a neviděn,
jdu za svým činem. — Kéž je dokonán!

(Odejde.)

SCÉNA DRUHÁ

Komnata ve Vatikáně.

Vstoupí Camillo a Giacomo.

Camillo

Je dávný, sporný zákon, podle něhož,
by na šaty vám příspěvek měl dát
a na stravu.

Giacomo

Toť vše? Ach, almužnu
nám tedy povoluje právní řád,
již starý lakomec má vyplatit.
Proč mne můj otec nedal v řemesle
kdys vyučit? Já nebyl bych si ved
jak velký pán a na své potřeby
bych prací rukou moh’ si vydělat.
Já, nejstarší syn bohatého otce,
mám po něm urozenou malátnost,
mám potřeby, ne schopnost. Zkuste vy
to, kardinále, k nouzi života
se vraťte od těch měkce prachových
svých peřin; sbohem dejte hostinám,
stu lokajů a šesti palácům —

Camillo

Ba pravda; bylo by to kruté.

Giacomo

Je
to kruté pro silného muže: Já
však drahou choť mám z vysokého rodu
a její věno v slabé hodince
jsem bez úpisu otci zapůjčil;
mám děti, nejkrásnější na světě,
jež podědily její zjemnělost:
a stesků od nich neslyším. — Což papež
by nemohl však uplatnit svůj vliv
a povýšit svou vůli nad zákon?

Camillo

Ač tíseň vaše vskutku překrutá,
v běh zákonů se papež nevmísí.
Když bylo po té hříšné hostině,
já prosil ho, by přece zakročil
už na vašeho otce. Chmurně děl:
„Jsou děti neposlušné. Otce své
už často vrhly na kraj šílenství
a hanbou odvděčí se za lásku.
Já hluboký mám soucit s hrabětem:
snad za přílišnou něhu klidil zášť,
a proto k přísnosti je vydrážděn.
Když stáří s mládím vede velký boj,
já, bělovlasý, s nalomeným tělem,
chci aspoň naprosto být nestranný.“

(Vstoupí Orsino.)

Vy, Orsino, jste svědkem byl těch slov.

Orsino

Já? Jakých?

Giacomo

Jen jich neopakujte!
Ach, není mi už pomoci, leč ta,
jíž pomohu si sám, neb dohnán jsem
až do krajnosti. Hleďte, nevinná
má sestra a můj bratr jediný,
ti umírají otci na očích.
Kdož nejhůř mučili mou vlast: ni Borgia,
ni Ezzelino nebo Visconti,
tak netýrali pacholků, jak tito
jsou týráni. A nikde záchrana?

Camillo

Ať podají si žádost k papeži,
on odmítnout ji nemůže, leč snad
že viděl by v tom nebezpečný příklad,
když otcovská se oslabuje moc,
neb ta je jeho vlastní moci stín.
Teď omluvte mne, prosím. Úřad můj
mne odvolává.

(Odejde.)

Giacomo

U vás, Orsino,
je naše žádost. Proč jí nepředložit?

Orsino

Já předložil ji, podepřev ji vroucí
svou přímluvou a silným důrazem.
Zpět přišla bez poznámky. Dojista
že krvavými těmi údaji,
jež vskutku zní až pravděnepodobně,
hněv papežův se náhle ze zločince
k těm, kdož jej obviňují, přesunul.
Tak zdá se podle Camillových slov.

Giacomo

Ne, zlato — ďas, jenž plazí se kol trůnu —
spíš umlčelo Jeho Svatost. My
jsme ztraceni, jak v ohni je-li štír,
a nic mu nezbývá než uhořet.
Neb jenž nás pronásleduje a vraždí,
je svatým jménem otce zaštítěn,
sic bych ho — (Zarazí se náhle.)

Orsino

Vyslovte to. Svatá jsou
jen jména, pod nimiž je svatý čin.
Kněz, jenž se boha svého odpřisáh,
či soudce, jímž se právo rozslzí,
či přítel, jenž má radit jako já
a při tom dbá jen svého sobectví,
či otec, který všem je despotou:
ti svatým jménům svým se rouhají.

Giacomo

Co v mysli mám, to smlčím. Bezděky
se v duchu tvoří obraz, svěřujem
své fantazii někdy divé sny,
jimž jazyk neumí dát výrazu;
a zůstanouce němy, bez tvaru
též zůstanou. — Mé srdce vzpírá se
svou myšlenku si přiznat.

Orsino

Přítelova
však hruď je pro nás jako tajná skrýš,
kde neobtěžuje nás hlahol dne,
a pomlouvačný vzduch tam nevniká.
Váš zrak mi prozrazuje —

Giacomo

Šetřte mne!
Jsem, jak bych zbloudil v lese půlnočním;
a poutníka, jejž potkám, na cestu
jak bych si netroufal se ptát, neb on —
jak teď má myšlenka — by moh’ být vrah.
Vím, jsi můj přítel. Vše, co troufám si
sám sobě přiznat, svěřím tobě též.
Však teď mám těžké srdce, s nocí jen
by bezesnou se mohlo poradit.
Tak odpusť, říkám-li buď zdráv — buď zdráv!
Kéž svého ducha, jenž mi plodí děs,
tak smírným slovem pozdravit bych moh’!

Orsino

Buď zdráv! Hřích zaplaš — či buď smělejší.

(Giacomo odejde.)

Já přiměl kardinála Camilla,
by poskyt mu jen málo naděje. —
Jak dobře hodí se k mým záměrům,
že celá tato rodina má zvyk,
že svou i cizí mysl rozbírá!
Tak vůle pozná sebepitvou zlé
své tajemství, tak vyzkouší se vše,
až do nejtmavších hloubek myšlenky,
co nutno rozvážit, co smí se stát;
tak Cenci padl v síť; já od těch dob,
co Beatrice nastavila mi
mé zrcadlo a já se polekal
tím, co mne k sobě táhne, před sebou
hrám smutnou úlohu, však naprosto
jsem už se smířil zas. Co nejméně
chci páchat křivd a touto myšlenkou
mé svědomí se ztiší.
(Po chvíli) Nuž, a co,
když Cenci bude zabit? — A když zabit,
proč mnou? Což kdybych z toho moh’ mít zisk,
však obtížím a hříchům moh’ se vyhnout?
Mám největší strach z muže, který dřív
než mluví, jedná. Ale takový
je Cenci. Dále, pokud on je živ,
kněz nedostane věna jeho dcery. —
Ó, Beatrice! Kéž tě nemám rád!
Či, mám-li rád, kéž zlato překonám
i nebezpečí a to vše, čím cíl
se zdá tak nedostupným, i co za ním
se usmívá! Zde není vyhnutí…
Zjev její se mnou kleká k oltáři
a po mém boku kráčí tržištěm;
mé sny jsou její krásou vzbouřeny,
když procitnu, mou krví teče žár;
a vlhkého-li čela dotknu se,
má horká dlaň je spálí; zaslechnu
jen jméno Beatrice od kohos
a srdce chřadne touhou; marně tak
já chytám přelud nepoznaných slastí,
až dusná obraznost má polapí
stín, jejž si stvořila. Však déle již
já nechci žíti v horečce. Ten plán,
jejž smlčel Giacomo, ten popudem
mých vlastních temných úkladů se staň.
Jak z cimbuří já zřím, co bude dál;
zřím: otec mrtev, bratra připoutal
jsem tajemstvím, jež nad hrob mocnější;
a matka ve mdlobách je zděšena,
že hrozně splněn tajný její sen:
A ona! — Chabé srdce, jen se vzmuž!
Co dělat smí ta dívka bez přátel,
když spolčila se s tebou? Zdar mi kyne.
Když hrozný čin se blíží, démon jakýs
nám vnuká černý záměr. — Ne však ten,
kdo zla se stane nástrojem; ten, kdo
zná běsu, jenž je cizích srdcí pán,
se vlichotit a pak ho porobí,
ten sklidí úspěch: Tak si já chci vést.

(Odejde.)

TŘETÍ DĚJSTVÍ

SCÉNA PRVNÍ

Pokoj v paláci Cenci.

Lucrezia, k ní Beatrice.

Beatrice (vpotácí se do pokoje, mluví divoce)

Ten šatek podej mi! — Mám tupý mozek.
Mám v očích krev. Tak, osuš mi je. Vše
mi splývá…

Lucrezia

Nikdo neranil tě přec,
mé dítě? Slzička ti kane z řas…
Ó, běda! Co se stalo?

Beatrice

Od čeho
je vlas můj zcuchán? Oslepují mne
mé kadeře, ač pevně byly spjaty.
Ó, hrůzo! Podlaha se propadá!
Zdi krouží kol! Já ženu zřím zde lkát,
jež stojí jako z kamene, a já
se zmítám, jako víří svět… Ó, krev
mi ztřísnila již modrá nebesa!
Třpyt slunce na zemi je černý! Vzduch
se změnil ve výpar, jak z márnic. Ó!
To dusí! Černý, slizký, mastný kouř
se na mne valí… sedá se teď, já
už nemohu mu prchnout — slepeny
mám prsty, klouby, do cév leze mi
a rozkládá mi tělo — do srdce
a do čisté mé duše sype jed!
Můj bože! Dřív jsem netušila, jak
je bláznům: ale teď jsem zšílela!
(Divočeji) Ne, mrtva jsem! Mé údy tlející
mou duši pohřbívají, která chce
se volně rozlétnout kams do větrů!
(Chvíle.)
Jak ohyzdná mi vzchází myšlenka?
Je pryč. Však na zmateném oku stín
mi zbyl, i na srdci, jež zemdlelo!
Ó, světe! Dni! Ó, bědný živote!

Lucrezia

Co bolí chudinku mou? Nemluví.
Ví, že je nešťastna a neví, proč.
Ta velká bolest vysušila zdroj,
v němž má svůj původ…

Beatrice (v šílené bolesti)

Jako otcovrah…
Žal zabil svého otce. Jeho otec
však není jako můj… A čím jsem já?

Lucrezia

Mé dítě, co ti otec udělal?

Beatrice (nedůvěřivě)

Kdo jsi ty, jež se ptáš? Já nemám otce.
(Sobě.) Toť ošetřovatelka z blázince.
Jak smutný úřad!
(Lucrezii, pomalu a ztlumeně.)
Myslela jsem, že
jsem, víte, Beatrice nešťastná,
již její otec někdy po sálech
prý smýká za vlasy; a jindy zas
ji nahou do sklepení zavírá,
kde půda samý plaz, a krmí ji
tam ztuchlým masem. To jsou historky,
jež jsem si vymyslila v chorých snech;
vždyť je to nesmysl! Zde na světě
se dály hrozné věci, podivně
a zázračně se s dobrem pojí zlo.
A v obraznosti vytvoří se hřích,
jenž překonává lidskou odvahu.
Však žádná fantasie nepřišla
by na to…
(Zarazí se a náhle se vzpamatuje.)
Mluv! Kdo jsi? Než zemru strachem,
ty přísahej, že nejsi, čím se zdáš…
Tys — — matka!

Lucrezia

Dítě, nevíš — —

Beatrice

Nemluv dál.
Neb je-li toto pravda, ostatní
pak pevná, zjištěná je pravda též
a se vším živobytím souvisí
a trvalá je, nezměnitelná.
Tak tomu jest. Zde to je palác Cenci,
tys Lucrezia, já jsem Beatrice.
Já mluvila jsem zmateně. Již ne.
Pojď, matko, blíž. Neb od té chvíle jsem,
já jsem — — (Hlas jí selže.)

Lucrezia

Co stalo se ti, dítě mé?
Co spáchal otec?

Beatrice

Co jsem spáchala?
Což nejsem nevinna? Což můj to hřích,
že šedovlasý onen despota,
jenž právem rodičů již od dětství
mne týrá, otcem sluje mým a jest
jím vskutku? — Kdo jsem já? Kde místo mé?
Žel, jaké jméno, pověst, památku
mít budu, jestli přežiju to vše?

Lucrezia

Máš pravdu, dítě, je to násilník,
a záchranu nám nedá nic než smrt:
buď jeho, nebo naše. — Ale čím
se provinit moh’ ještě smrtelněj?
Vždyť už to nejsi ty; z tvých pohledů
zří bludný zmatek. Promluv. Rozevři
své bledé ruce, jejichž prsty jsou
tak v sebe vklíněny.

Beatrice

Má divá řeč
je zkroutila. Já chtěla bych cos říc
a málem zšílím. Nutno vykonat
a nevím co — — cos, čím se onen děs,
jenž na mne dopad, změní v pouhý stín,
až temnem zašlehne mé pomsty blesk:
Čin: krátký, prudký, nezměnitelný,
jenž ničí, ježto spasit nemůže,
ten musím provést nebo vytrpět;
až zvím, co činit, utiším se. Nic
už nevzruší mne nikdy. Ale teď!…
Ó, krvi, ty, jež otce mého’s krev
a proudíš ztřísněnými žilami,
ty kdybys, do prachu sem vylita,
ten zločin a mou trýzeň mohla smýt!…
Ne, nemožno! Pak lidé zmírali
by v pochybách, zda žije bůh, když zřít
a dopustiti moh’ to zlo! Však já
ni v mukách smrti nepozbudu víry.

Lucrezia

To bylo asi kruté bezpráví…
Však netroufám si hádat. Ztracené
mé dítě, nehal pyšně v tajemství
svou hořkou bolest.

Beatrice

Já ji neskrývám.
Co mohla bys mi říci? Neumím
si v mysli zobrazit, co provedlo
tu změnu ve mně; jsouť mé myšlenky
jak duch, jenž do své hrůzy beztvárné
je uzamčen a zaklet; ze všech slov,
jež smrtelníkům umožňují styk,
rci, které mám ti říci? Moje strast
se nedá vyslovit. Když jiná z žen
tak zkusila jak já, pak zemřela,
jak já chci zemřít, nechavši jak já
to bez jména. Ó, smrti! Zve tě zákon
i náboženství odměnou či trestem…
Co z nich mám čekat já?

Lucrezia

Mír nevinných,
až nebesa tě k sobě povznesou.
Nechť cokoli jsi vytrpěla, hřích
ti neznám. Smrt je trestem za zločin,
či odměnou, že někdo po trnech
šel cestou, na niž nasázel je bůh,
by vedly k nesmrtelnosti.

Beatrice

Ó, smrt…
Trest za zločin. Já prosím, bože můj,
když soudím, nech mne nezmatenu být.
Když, ze dne ke dni žijíc, uchovat
své tělo musím, ztřísněný svůj chrám,
jak ztuchlou hrobku, ze které to vše,
co zavrhuješ, nemstěno se šklebí…
Toť nemožné… Však sebevražda… V ní
by spása nebyla: neb zákaz tvůj
jak peklo zeje mezi ní a námi.
Zde na světě, ach, není zákona
ni trestu, jenž by orteloval čin,
jímž mně je strádat.

(Vstoupí Orsino.)

Beatrice (slavnostně k němu přistoupí)

Vítej, příteli!
Já, jež tu stojím, zakusila jsem
tak příšerné a kruté bezpráví,
že klidu nedá život mne ni smrt!
Co bylo to, však smlčím; činy jsou,
jež bez tvaru, a strast, jež nemluví.

Orsino

A kdo tu křivdu spáchal?

Beatrice

Onen muž,
jejž zvou mým otcem: jméno strašlivé!

Orsino

Toť nemožno…

Beatrice

Zda možno, nemožno,
toť lhostejné! Však je to, bylo to;
teď poraďte, by nebylo to dál.
Já chtěla zemřít; úcta k bohu však
mne zdržuje a strach, ni ve smrti
že nepozbudu vědomí těch hrůz,
jež posud nesmířeny… Poraďte!

Orsino

Vznes obžalobu naň a zákon sám
tě pomstí.

Beatrice

Ó, ty rádce mrazivý!
I kdybych slovo nalezla, jímž hřích
ten označím, a kdybych jazykem
jak nožem vyřízla své tajemství,
jež rozžírá mi srdce, takže čisté
mé jméno stalo by se terčem bab
a pomlouvačných žertů, výstrahou
a přezdívkou, i kdyby toto vše
se stalo, co se nikdy nesmí stát:
on zlato má a vůkol šíří děs,
já řečí svou bych hrůzu vzbudila,
neb zněl by pravděnepodobně šept,
jenž hrozný příběh halí bojácně
jen do narážek… Za tu radu dík!

Orsino

Tak vy to snesete?

Beatrice

Orsino! Snést?
Jak málo jste mi nápomocen!
(Odvrátí se od něho; napolo pro sebe.) Ano,
jen rychlé odhodlání, náhlý čin!
Co je ta matná mlha myšlenek,
jež rodí se a hasnou, stín a stín?

Orsino

Má pachatel být na živu? A smí
se z hříchu kochat? Opakovat jej?
bys, buď to cokoli, mu přivykla
a jeho nevýslovným zločinům
se podvolila?

Beatrice (pro sebe)

Smrti velebná,
ty stíne s dvojí tváří! Rozsuď ty,
tys nejspravedlivější!
(Poodstoupí v zadumání.)

Lucrezia

Jestli blesk
jak boží posel někdy uhodil…

Orsino

Nač rouhat se! Svou slávu dal nám bůh
zde na zemi, a lidem do rukou
dal vlastní skutky: jestli nedbají,
by hřích byl ztrestán…

Lucrezia

A když bídák ten
svým zlatem přelstí mrav i moc i řád?
Když nelze dovolat se toho, jenž
má zkrotit viníka? Když naše strast
je zrůdná tak a proti přírodě,
že nikdo neuvěří? Bože můj!
Když nám, jež oběťmi jsme, horší trest
než mučiteli určen?

Orsino

Věřte mi:
lze ubránit se křivdám, jestliže
jsme k činům odhodláni.

Lucrezia

Ale jak?
Já nevím… Ale kdyby dalo se
to napravit… Snad nejlíp bylo by…

Orsino

Čin, jehož na dceři se dopustil,
— já nevím jaký — úkol jeden jen
jí dává: pomstu! neboť soucit byl
by zneuctěním — jednu cestu vám,
jak zachránit se z bezpráví — a mně
jen jednu radu…

Lucrezia

Neboť nekyne
nám odtud pomoc ani záchrana,
kde každý jiný v menším neštěstí
ji čekat smí!

(Beatrice postoupí vpřed.)

Orsino

Nuž…

Beatrice

Orsino, již dost!
A, matko, prosím, za těchto mých slov
jak obnošené šatstvo odlož stud
i shovívavost, výčitky a strach
i všední ohledy, jež od dětství
nám přešly do krve a které teď
by byly výsměchem v mé svaté při.
Dím znovu: bezpráví jsem zažila…
Já nemám pro ně výrazu, však vím,
že žádá pomsty; pro minulý čin
i proto, aby za příštích všech dnů
mou duši nezkrušila hříchů tíž,
bych nestala se tím… co ani v snách
si nevymyslíte. Já vzývala
jsem boha, hovořila se srdcem,
svou vůli rozmotala spletenou
a usnesla se posléz na svém právu.
(Orsinovi) Jsi přítel můj? Jsi lživý? Věrný? Dřív
než promluvím, dej slovo.

Orsino

Přísahám,
že všechnu sílu, mlčelivost, lest
i všechno, co je mého, podrobím
tvé vůli.

Lucrezia

Máme stanovit mu smrt?

Beatrice

A co je stanoveno, uvést v čin.
V čin stručný, náhlý. Nutno smělým být.

Orsino

A opatrným.

Lucrezia

Zákon žárlivě
by smrtí ztrestal nás a potupou,
ač by to za nás provésti měl sám.

Beatrice

Nuž opatrně, ale rychle!
(Orsinovi) Pověz nám jak.

Orsino

Znám divošské dva zlotřilce,
těm člověk jako červ, ti dovedli
by třeba z žertu zabít žebráka
i šlechtice. Tu pomoc v Římě dnes
je možno koupit. Prodají nám, co
nám přijde vhod.

Lucrezia

Slyš, zítra ráno chce
nás Cenci odvést na hrad Petrellu,
tam do Apulských pustých Apenin.
Až dojde…

Beatrice

Nesmí dojít.

Orsino

Bude tma,
než dostihnete tvrze?

Lucrezia

Při slunce
to bude západu.

Beatrice

Já vzpomínám,
dvě míle před pevností přes propast
jde cesta: úzká je a neschůdná
a v ostrých zatáčkách se sklání v hloub.
Ční dole hrozný tes, ten od věků
se s námahou a hrůzou udržel,
by nespad v jícen; úzkostí, se zdá,
jak pozvolně by propadal se v tůň;
jak zatracencův duch, jenž stále více
lpí na životě, naklání se v hloub
a tím jen více zaclání tu prorvu,
kam bojí se, že spadne: pod tesem,
jak olbřím, jenž je zoufalý a mdlý,
tam v stesku zeje hora… Hučí sráz,
a sluch, ne zrak, to tuší: lítý proud
se dere z temna jeskyň; přes jícen
je sklenut most; a skály nahoře
jsou cedry, smrky, tisy porostlé,
jichž divý vlas je s temným břečťanem
v krov stinné střechy spleten. V poledne
tam soumrak je a večer čirá noc.

Orsino

Než stihnete ten most, ať soumaři
se dají v klus, či otálejte, až — —

Beatrice

Slyš, jaký hřmot!

Lucrezia

To není sluhů krok.
To jistě Cenci, náhle, nečekán
se vrací… Vysvětlete, proč jste zde.

Beatrice (na odchodu, Orsinovi)

Ten krok, jejž slyším, nikdy nepřejdiž
most, o němž byla řeč.

(Odejde s Lucrezíí).

Orsino

Co dělat? Zde
mne Cenci přistihne, mně jeho zrak,
ten velitelsky zpytavý, je snést,
jímž zeptá se, co chci tu: zakryju
svůj pohled v bezvýznamný úsměv.

(Giacomo spěšně vstoupí.)

Jak?

vy troufáte si sem! Což víte, že
je Cenci pryč?

Giacomo

Já hledal jsem ho zde.
Teď vyčkám, až se vrátí.

Orsino

Nebesa!
Jak unáhleně jednáte!

Giacomo

Ne! Vrah
můj jedná nebezpečně! Nejsme už,
jak kdysi, syn a otec: Muž a muž
jsme, drcený a drtitel; jsme ten,
kdo pozbyl cti, a ten, kdo mu ji vzal;
jsme proti soku sok. On přírodu,
již měl svým štítem, odvrh — příroda
teď odvrhuje jej, jenž je jí hanbou.
Já zhrdnu oběma, až za hrdlo
ho chytím, vzkřikna: „Zlata nežádám;
ni šťastných let, ni dětských památek;
ni krbu rodného. Vzals vše, vzals víc.
Jen dobré jméno vrať mi, jen můj mír,
jenž ve vší nouzi, do kterés mne vrh,
byl, zdálo se, tvé zášti ušetřen.
Sic…“ Rozumí a odpouští nám bůh:
Nač mluvit s lidmi?

Orsino

Příteli, jen klid!

Giacomo

Nuž, klidně řeknu vám, co udělal.
Ten starý Cenci věno ženy mé
si vyzved ode mne a výpůjčku
pak zapřel. Uvrh mne tak do nouze.
Já chtěl jsem úřadem si přilepšit,
byl skrovný plat mi slíben, pro malé
své otrhánky kupoval jsem šat,
má choť se usmívala, já si oddych.
Tu Cenci zakročil a úřad můj
byl svěřen ničemovi, jemuž tak
se za služby chtěl odvděčit. Zlou zprávu
jsem domů nes, a tu jsme usedli
a těšili se v bídě věrnými
a dojemnými výlevy svých slz,
jež usmiřují trpký žal: tu on,
jak obyčejně, přišel, chechtal se
a klnul nám, že naší chudobou
prý neposlušné děti trestá bůh.
Já, bych ho umlčel, jsem o věně
své choti začal: on však pomluvu
si lživou vymyslil, že probil jsem
tu částku v tajném hýření. Má choť
se zarazila. On se smál a šel.
A když jsem poznal, co tím vyvolal,
a žena má, jen mlčky zhrdajíc
a chladným zrakem odpovídala,
nechť jakkoli jsem přísahal, též já
jsem odešel; však záhy jsem se vrátil;
a za tu chvíli matka sdělila
své podezření dětem: křičely
teď: „Šaty, tatínku! A lepší jídlo!
Co za noc promarníš, nám stačilo
by na měsíce!“ Tak mám doma peklo.
A já se nevrátím tam do pekla,
než až můj sok mi zadost učiní.
Sic, jako že mi život dal, já řád
chci zvrátit přírody a — …

Orsino

Věřte mi:
on vaši náhradu vám odepře.

Giacomo

Nuž… Nejste přítel můj? Což nedávno
jste v hovoru mi nenaznačil sám
tu volbu, jež mi zbývá poslední?
Já trpěl tenkrát míň… Jsem odhodlán,
a přec mne děsí zvuk ten: otcovrah!

Orsino

Je zbytečný to děs, neb slovo to
je prázdný výsměch. Prozřetelný bůh
vše nitky spřádá v spravedlivý trest
a posvěcuje jej: Neb záměr váš
se stává skutečností.

Giacomo

Jak? Je mrtev?

Orsino

Hrob jeho vykopán je. Neboť Cenci
se na své dceři čehos dopustil —

Giacomo

Co spáchal?

Orsino

O tom ona nemluví,
však lze se toho dohadovat, neb
je na smrt bledá, v hrdém zármutku
se dívá strnule kams v prázdný vzduch,
a v její přísný, jednotvárný hlas
ni strach ni láska nezní. Poznáte
to z toho: její macecha a já
jsme hovořili, hrůzou zmateni,
jen v narážkách, jen v temných dohadech,
a tápajíce kolem pravdy, s touhou,
by provedla se pomsta — ona však
nás přerušila pohledem, jenž děl,
dřív než to pronesla: On musí zemřít!

Giacomo

Již dost. Je konec mého váhání.
Zde vyšší právo k činu je než mé;
zde soudce světější než já; zde mstitel
je nejčistší! Ty drahá, mladičká
má Beatrice, červa nezašlápla’s,
tys nikdy neutrhla kvítku, bys
ho nepolitovala slzičkou!
Má krásná sestro, v úžasu byl svět,
jak tolik něhy s takou moudrostí
se v tobě může snést! A tys — a tys
teď potupena. Po důvodech již
se neptám. Orsino, mám vyčkat zde,
a jak se vrátí, u dveří ho sklát?

Orsino

Ne. Jakás náhoda by zachránit
ho mohla od toho, co číhá naň
a neměl byste, kam se utéci,
čím omluvit se a jak zapřít. Slyšte:
Je připraveno vše. A výsledek
je jistý…

(Vstoupí Beatrice.)

Beatrice

Bratrův hlas! Jak, neznáš mne?

Giacomo

Má sestro ztracená!

Beatrice

Ba, ztracená!
Zřím, Orsino tě zpravil, a ty sám
se věcí domýšlíš, jichž nelze říci
a nad něž pravda přec je horší. Ne,
zde nezůstávej, moh’ by přijít. Jen
mi políbení dej a poznám, žes
dal souhlas k jeho smrti. Zdráv buď! Zdráv!
A vše, čím krutá srdce měknou: zbožnost
a láska bratrská i dobrota,
to vše tě zatvrď! Nemluv! Zdráv buď! Zdráv!

(Odejdou na různé strany.)

SCÉNA DRUHÁ

Nuzný pokoj v domě Giacomově.

Giacomo sám.

Giacomo

Je půlnoc. Orsino tu posud není.

(Hrom a bouře venku.)

Jak? Mohou s lidským červem živlové
mít soucit? Pak by milostivý blesk
se v stromy jen a do skal nevpeřil!
Má choť a děti spí: teď žijí v snách,
jež hříchu neznají — a mně je bdít
a pochybovat, zda ten nutný čin
je spravedlivý. Nenaplněná
ty lampo! Jejíž krátkodechý žár
je větrem ohýbán a za kterou
noc číhá hltavá! Ó, plaménku,
jak tep, jenž zmírá, zvedáš se a chvíš,
teď plápoláš, teď hasneš: kdybych já
ti síly nedoléval, byl bys tmou,
z níž narodil ses. Tak snad nyní mře
i mizí život, jenž mi dal můj dech:
jenže ta lampa těla rozbitá
se olejem už nenaplní. Krev,
jež zdrojem krve mé, teď odplývá;
ta forma, kadlubem jež mým, teď v křeč
je běložluté smrti házena;
ta duše, která stvořila kdys mou
jak obraz duše boží, nahá teď
je před nebeským soudem!
(Tlukou hodiny.)
Jedna! Dvě!
Jak hodiny se plazí! Budu šed,
a snad i můj syn bude čekat, rván
svou záští důvodnou, svým svědomím,
a posla plísně pozdního, jak já
teď čekám na zprávu. Kéž raději
by nebyl mrtev, nechť i strádám zle.
Toť Orsino — Slyš.

(Vstoupí Orsino.)

Mluv!

Orsino

Já jdu vám říci,
že unikl.

Giacomo

Že unikl?

Orsino

A zdráv
je v tvrzi své. Tam, kde měl spáchán být
ten čin, on prošel o hodinu dřív.

Giacomo

Jsme takých náhod šašci? Oslepí
nás takto strach, že jednat nelze nám?
Bouř, z níž mi jeho umíráček zněl,
jen smíchem tedy byla, jímž se bůh
smál naši mdlobě! Nikdy já se kát
už nebudu — ni za skutek, ni plán,
jen za pokání.

Orsino

Lampa dohasla.

Giacomo

Tma vsákla světlo nevinné a my
ho nelitujem: tedy Cenciho
též neželme, až hříšný jeho žár,
v němž peklo hřích svůj kuje, zhasne navždy.
Teď jsem jak ocel.

Orsino

Není potřebí.
Nač bát se bledých výčitek, když čin
je po právu? Je zmařen prvý plán
a záhy odklizen on bude přec.
Však rozžete. Ať nemluvíme potmě.

Giacomo (rozsvěcuje lampu)

Tak nemohu, až zhasne, rozsvítit
zas život otcův: jeho duch svou při
zda nepovznese k bohu?

Orsino

Vše to tam.
Tak nepřivoláte své sestry mír;
ni mladý věk svých zrůžovělých snů;
své ženy trpkost neodčiníte; ni smích,
v nějž nad vaší on bídou propukal;
ni smrt své matky; ani…

Giacomo

Dost už, dost!
Jsem odhodlán; a třeba rukou svou,
chci zhasit život, mně jenž život dal.

Orsino

Ne, toho netřeba. Vždyť je vám znám
ten Olimpio, který za Colonny
byl kastelánem petrellským? Váš otec
ho zbavil místa. Též snad Marzio,
jejž loni o mzdu připravil, ač chlap
ten zasloužil ji za své mrzké vraždy?

Giacomo

Já Olimpia znal. Prý jeho vztek,
když spatří Cenciho, je takový,
že zbledne jeho ret. Však Marzio
mi cizí.

Orsino

Marziova nenávist
je stejně hrozná. Poslal jsem ty dva,
ti vaším jménem přinesou váš vzkaz
a s matkou promluví a se sestrou.

Giacomo

Jen promluví?

Orsino

Ty hodiny, jež vstříc
teď půlnoci jdou zítřejší, svůj krok
ať znamenají smrtí: do těch chvil
je nutno domluvit, snad dokonat
a skončit…

Giacomo

Slyšte! Jaký je to zvuk?

Orsino

To vyje pes. To praská trám. Nic víc.

Giacomo

To je má žena, v spánku naříká,
ó, jak si trpce na mne stěžuje,
a kol ní moje děti mají sen,
že mřít je nechám hladem.

Orsino

Ale on,
kdo vskutku mřít je nechá, v jejich hlad
kdo jedu namíchal, ten zamotán
spí v hříšných slastech, plesá v posměšných
svých snech, a k tobě ničivou má zášť
tak jako ve dne.

Giacomo

Procitne-li kdy,
já cizích rukou bych už nenajal…

Orsino

Tak je to dobře. Jdu již. Dobrou noc.
Až setkáme se, vše už bude skutkem.

Giacomo

A zapomněno… Ó! že jsem kdy žil!

(Odejdou.)

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

SCÉNA PRVNÍ

Komnata v zámku di Petrella.

Vstoupí Cenci.

Cenci

A ona nejde. Zanechal jsem ji,
a byla slabá, v mdlobách. Zná svůj trest,
když nepřijde. A marně hrozím-li?
Což nejsem v tvrzi petrellské? I zde
mám strach, že vidí mne a slyší Řím?
Já smýkat mohu za zlatý ji vlas,
či po ní šlapat; nenechat ji spát,
až zešílí. Hlad s žalářem ji zkrotí!
I míň by bylo dost. Můj sen by byl
však nezkojen. Ne. Její vlastní vzdor
ať dobrovolně skloní se, kam já
ji strhnout chci.

(Vstoupí Lucrezia.)

Ty hnusná, co tu chceš?
Jdi, skryj se před mou pomstou! Prchni! Pryč!
Ne, zůstaň! Dceru mi sem pošli.

Lucrezia

Ó,
můj choti, pro tebe tě zaklínám,
bys zadržel. Kdo kráčí jako ty
a nebezpečí kupí na zločin,
co chvíli přes hrob může klopýtnout.
A ty jsi stár! Máš bílý vlas! Když sám
chceš záhubě a peklu prchnout, ó,
měj s dcerou soucit: za někoho vdej
ji z přátel svých, by nehnala tě v zášť,
či v horší hřích, když horšího co jest.

Cenci

Jak její sestra aby z útulku
a v novém štěstí zášť mou tupila?
Nechť padne zkáza na ni, na tebe
a vše, co zbylo. Rychle přijď má smrt,
však její sudba dřív se naplní.
Jdi, přiveď ji, než rozmyslím se, sic
ji za vlasy sem přismýkám.

Lucrezia

Můj choti,
vždyť posílá mne sem. Byls u toho,
jak v bezvědomí padla. Zaslechla
hlas, který volal: „Cenci musí zemřít.
Ať zpovídá se. Anděl soudu, hle,
již čeká, zda mu bůh, by trestal hřích,
i v smrti srdce zatvrdí.“

Cenci

Aj, proč
by ne? Toť možné. Bůh se projeví.
Já jistě měl jsem s hůry milost, neb
jak proklel jsem své syny, zemřeli.
Však dobro, hřích — toť žvást. A pokání?
To pouze dílo slabé chvilky, jež
víc na bohu než na mně závisí.
Nu dobrá… Vyššího se cíle vzdám:
jí duši zničit jedem.

(Chvíle.
Lucrezia úzkostlivě se přiblíží a za jeho slov se v hrůze zarazí).

Rocco i Cristofano kletbou mou
se zalkli. Giacomo — ten bude zde
žít v horším pekle nežli po smrti.
Má dcera, zmůže-li co moje zášť,
nechť zhyne, rouhajíc se. Bernardo,
to neviňátko — jemu odkáži
já všechnu památku, by jako hrob
se zavřela v něm radost, strach v něm buj
a hnus, jak na hřbitově kopřivy!
Já potom ven, tam na kampaňskou pláň
dám nahromadit stříbro, zlato své,
svá drahá roucha, obrazy a tkáně,
své listiny, svůj majetek a skvost —
a radostný tam oheň rozdělám
a nezanechám nic než jméno své.
Kdo zdědí je, buď jako potupou
jím poskvrněn. Své duše metlu pak
já vydám v ruce toho, kdo jí vlád:
ať pro můj trest, ať pro jejich — bůh dřív
jí nepožádá zpět, než až ten bič
se zlomí ve svém nejžhavějším šlehu
a vychrlí svou zlobu poslední.
Nuž, aby smrt mne nepředstihla, chci
si rychle, jistě vést…
(Má se k odchodu.)

Lucrezia (ho zadrží)

Stůj! Byl to klam!
Nic nezřela, nic neslyšela v mdlobě,
já chtěla tě jen zlekat.

Cenci

Dobře tak,
ty, s boží svatou pravdou kupčící,
kéž zadusíš se lží tou rouhavou!
Své dceři chystám horší hrůzy, bych
ji podrobil své vůli.

Lucrezia

Jaké, ach!
Co můžeš krutějšího vymyslit,
než co už zná?

Cenci

Jdi, Andreo, ať přijde
má dcera. Ne-li, rci, že přijdu sám. —
Co krutějšího? Mohu, krok a krok,
ji neslýchanou hanbou usmýkat:
stát bude bez ochrany, na očích
všem lidem, pro skutky, jež známy všem,
a jeden skutek bude — hádáš, co?
To, z čeho strach má, omámí ji tak,
že sama půjde v past a sama sobě
se bude zdát, čím světu; po smrti —
neb zemře v hříchu, bez rozhřešení,
jsouc proti otci buřička i bohu —
trup její bude na pospas dán psům,
čest její bude jménem vin a hrůz,
duch její vzlétne tam, kde boží trůn,
a bude nakažen mou kletbou.
Duch i tělo její bude hnus a rum.

(Vstoupí Andrea.)

Andrea

Madonna Beatrice…

Cenci

Cháme! Mluv!
Co řekla?

Andrea

Pohlédla a řekla: „Jdi,
rci mému otci: jícen pekel zřím
já mezi námi dvěma; chce-li, ať
jej překročí. Já ne.“

(Andrea odejde.)

Cenci

Spěš, Lucrezio,
ať přijde sem. A řekni, přijde-li,
že znamená to souhlas; jestli ne,
že zatratím ji.

(Lucrezia odejde.)

Kletbou otcovskou
bůh rozprášit zná vojsko vítězné
a šťastná města zničit. Otec světa
mé proklínání dcery vyslyší,
neb otec jsem, byť hříšník. Bratří smrt
by měla zlomit její vzdor, dřív než
k ní promluvím. Neb na jich hlavy já
jsem zkázu vymodlil, a dopadla.

(Vstoupí Lucrezia.)

Nuž, bídná! Přijde?

Lucrezia

Odvětila: „Ne!
Rci otci: zřím, jak jeho krve proud
se šíří mezi námi dvěma.“

Cenci (poklekne)

Slyš
mne, bože! Když to tělo nádherné,
jež učinils mou dcerou; když má krev,
ten zlomek a ta část mé bytosti,
či spíš ten jed a ta má choroba,
jež zraňuje mne nákazou; ten ďas,
jenž ze mne vyskočil jak z pekla; když
to vše je k dobru nějak určeno;
když její jas má ozářit zlý svět;
když, svlažena tvé lásky rosou, ctnost
v ní kvete, z níž se zrodí světa mír —
já prosím tě, ty bože společný,
jenž jejím, mým a všech jsi otcem: zvrať
ten výrok svůj! Ty, země, jed jí dej,
by v božím jméně živila se tak,
až zmorovatí! Nebe, na hlavu
kéž z maremmských jí bažin padá déšť,
jímž bude žíhána jak ropucha;
ty k lásce zvoucí rty ať opuchnou,
ať zchromnou útlé údy! Vševidné
ty slunce, závistně jí živý zor
svou září raň, by oslep!

Lucrezia

Dost! Ó, dost!
A k svému blahu odvolej tu hrůzu!
Bůh zatratí tě, když tě vyslyší!

Cenci (vyskočí a vztáhne proti nebi svou pravici)

On konej vůli svou, já též! A k tomu:
když povine kdy dítě…

Lucrezia

Příšerné!

Cenci

Když povine kdy dítě — přírodo,
ty rychlá, zaklínám tě při bohu,
bys klín jí oplodnila, rozmnož ji,
buď jeho poslušna i prosby mé —
když bude mít kdy dítě, buď to tvor,
jenž ohyzdný a přec jí podoben,
by, v zrcadle jak zkřivujícím, zjev
svůj vlastní zřela i svůj děs a hnus,
jak usmívá se, až to bude kojit.
Nechť ono dítě od svých prvých dnů
se zvrhá denně v neřestnější tvar
a v hrůzu mění lásku mateřskou:
a s matkou dítě nechať živo je,
až splatí zlobou oddanost a bol —
a vším, co nejvíc nepřirozené.
Tak ať ji uštve hlasnou potupou
a světa posměchem až v nectný hrob.
Mám kletbu odvolat? Jdi, ať sem jde,
než slova má si nebe zaznamená.

(Lucrezia odejde.)

Už nejsem jako člověk, démon jsem
a ustanoven, abych potrestal,
co spáchal jakýs nepoznaný svět.
Má krev mi divě v žilách kolotá,
mou smělou rozkoš bodá, šumí, zní;
děs náhlou závratí mne strhuje,
mé srdce buší, jak by čekalo
slast jakous hroznou.

(Lucrezia vstoupí.)

Nuže?

Lucrezia

Klň jen dál!
A kdyby kletba, čeho nebude,
jí duši zabila…

Cenci

Přec nepřijde.
Nuž buďsi. Mohu provést obojí:
co chci, si zprvu vzít a vynutit
pak teprv svolení. Jdi v jizbu svou,
dřív než tě zdrtím. A dnes v noci ať
mých kroků nešpehuješ! Tygru lup
když vyrvat chceš, jsi více v bezpečí.

(Lucrezia odejde.)

Je pozdě as. Mé oči jsou již mdlé,
a těžce se mi, nezvykle chce spát.
Ó, svědomí! Nejnestoudnější lži!
Kdo v tebe nevěří, prý nemá práva,
by závin jeho mozku balšámem
byl spánku napojen. Já vyvrátím
tě nyní odpočinku hodinou,
jež bude, cítím, klidná, hluboká:
a pak… Ó, roto ďáblů, pekelná
se klenba zachví smíchem rozkoše!
A v nebesích se ozve sten a pláč
jak nad anděla pádem: na zemi
vše dobro povadne a všechno zlé
se prodchne duchem zvráceného žití
a síly nabude… jak nyní já.

SCÉNA DRUHÁ

Před zámkem Petrella.

Beatrice a Lucrezia nahoře na valech.

Beatrice

Ještě tu nejsou.

Lucrezia

Sotva půlnoc.

Beatrice

Jak
se tupě belhá čas, když myšlenka
se řítí v horečce.

Lucrezia

A chvíle plynou…
Což jestli před tím skutkem procitne?

Beatrice

Ó, matko! Nikdy nesmí procitnout.
Máš pravdu: nezpůsobíme než to,
že démon pekel z lidské bytosti
se vymítne.

Lucrezia

Ten zloduch hovořil
s tak zvláštním klidem o smrti a soudu,
jak ten, kdo věří v boha, nedbá však,
co dobro a co zlo. A přece jen:
tak bez zpovědi zemřít…!

Beatrice

Matko, věř,
bůh spravedlivý je a milost dá;
on nepřičte mu k tíži jeho vin
náš hrozný, nutný skutek.

(Dole se objeví Olimpio a Marzio.)

Lucrezia

Hleď! Tu jsou.

Beatrice

Tak vše, co smrtelné je, pospíchá
v svůj temný zánik. Sejděm.

(Sestoupí s Lucrezií.)

Olimpio

Jak ti je,
když chystáš se k své práci?

Marzio

Myslím si,
že tisíc korun za starého vraha
je skvělá odměna. Tys nějak bled.

Olimpio

To je jen bílý odlesk z tebe.

Marzio

Aj,
to je tvá obyčejná barva?

Olimpio

Snad
je to má zášť a dlouho skrývaná
má pomstychtivost, čím mi tuhne krev.

Marzio

Tak dáš se do toho?

Olimpio

Jakpak by ne!
Kdybys mi tisíc korun dal, bych hada,
co uštk mi dítě, zapích, nešel bych
tak rád, jak teď jdu.

(Dole se objeví Beatrice a Lucrezia.)

Vzácné dámy!

Beatrice

Nuž,
jste odhodláni?

Olimpio

Spí?

Marzio

Vše v klidu?

Lucrezia

Já
jsem do vína mu dala opiát.
Tak pevně spí…

Beatrice

… že smrt mu nebude
než pokračováním těch hříšných snů
a v novém pekle pobytem, než bůh
to jeho zhasí. Odhodláni jste?
Toť velký, svatý skutek: víte to?

Olimpio

Jsme odhodláni.

Marzio

Ospravedlnit
náš čin, toť naše věc.

Beatrice

Nuž dobrá, k dílu!

Olimpio

Slyš! Jaký hřmot!

Marzio

Nu, někdo přichází!

Beatrice

Vy baby babské! Uklidněte jen
svá srdce nemluvňátek. Nechali
jste otevřenou mříž, v ní vítr zavrz
a vysmívá se vám. Hoj k dílu! Krok
jak můj buď: bystrý, smělý, lehounký!

(Odejdou.)

SCÉNA TŘETÍ

Komnata v zámku.

Beatrice a Lucrezia.

Lucrezia

Jsou při práci.

Beatrice

Je po ní.

Lucrezia

Chroptit jsem
ho neslyšela.

Beatrice

Chroptit nebude.

Lucrezia

Co je to?

Beatrice

Slyš! To kroky sunou se
kol jeho lože.

Lucrezia

Teď už bez hnutí
je chladný trup… Co nutno vykonat,
to není hrozné: jen, co nehotovo.
Čin všechno zpečetí.

(Vstoupí Olimpio a Marzio.)

Nuž? Je to?

Marzio

Co?

Olimpio

Ty voláš?

Beatrice

Kdy?

Olimpio

Teď.

Beatrice

Ptám se: hotovo?

Olimpio

My starce zabít nemůžem, když spí.
Mne zdržel bílý, řídký vlas a skráň
tak důstojná; žilnaté ruce křížem;
dech dmul se z prsou, v spánku nevinném
on klidně ležel: Já to nesvedu.

Marzio (na Olimpia)

Já odvahy měl víc, já se mu smál,
by příkoří své nes až do hrobu
a přenechal mi mzdu. A už můj nůž
se vychrtlého hrdla dotkl — kmet však
ve spaní se zmítal: „Bože, slyš“,
tak děl, „jak otec klne. Nejsi ty
náš otec?“ Pak se smál. Já vím, to duch
byl mého otce; z něho promlouval;
a nemoh’ jsem ho zabít.

Beatrice

Otroci!
Když spáče zabít netroufáte si,
jak máte odvahu jít ke mně zpět
a s nepořízenou? Vy bídáci,
vy zrádné skety! Věru, svědomí,
jež prodáváte za pomstu a zisk,
je fraška jen; spí při všech neřestech;
až pojednou když slitování hříchem…
Nač mluvím?
(Vyrve jim dýku a zvedne ji)
Nechť si řekneš: „Hle, toť ta,
jež usmrtila otce!“ — usmrtím,
a vy, vy dva ho nepřežijete!

Olimpio

Ach, zadrž!

Marzio

Já jdu zpět a zabiju ho.

Olimpio

Mou zbraň mi vydej, uděláme to.

Beatrice

Zde! Pryč! A znovu!

(Olimpio a Marzio odejdou.)

Jak jsi bleda! To
jen činíme, co nečinit by hřích
byl smrtelný.

Lucrezia

Ach, kéž je potom!

Beatrice

Teď,
jak tato pochyba ti srdcem jde,
svět cítí, že se změnilo cos. Tma
i peklo vpíjejí zas výpar, jejž,
by jas byl zkalen, vychrlily. Dech
se vrací mi a krev už kolotá
mi volně v žilách. Slyš!

(Vstoupí Olimpio a Marzio.)

Je…

Olimpio

Mrtev!

Marzio

My
ho zardousili. Skvrn tam není. Trup
jsme těžký hodili pak pod balkon,
by zdálo se, že do zahrady spad.

Beatrice (podává jim měšec mincí)

Zde vemte zlato, domů pospěšte.
A Marzio, že toho zlekal ses,
co děsilo též mne, zde toto nos.
(Dává mu bohatý plášť na ramena.)
Toť plášť, jejž nosil děd můj; vznešeným
svým stavem budil závist lidí. Tak
nechť závidí i tobě. Mečem byls,
a mával tebou spravedlivý bůh.
Žij dlouze a buď šťasten. Nezapomeň
se kát, když zhřešíš. To zde nebyl hřích.

(Zazní roh.)

Lucrezia

Slyš, hradní trubka! Bože! Zazněla
jak pozoun soudu.

Beatrice

Host to nevítaný.

Lucrezia

Už most je spuštěn. Slyším na dvoře
cval koní. Jděte pryč a skryjte se.

(Olimpio a Marzio odejdou.)

Beatrice

My odejděm a dělejme, že spíme.
Mně není málem nutno přetvářky:
Duch, který moje tělo ovládá,
je nevzrušen: Teď spáti mohu, žít.
Strach všechen ze mne spad i všechna strast.

SCÉNA ČTVRTÁ

Jiná komnata v zámku.

Z jedné strany vstoupí legát Savella, jejž uvádí služebník; z druhé strany Lucrezia a Bernardo.

Savella

Buď, paní, rozkaz Jeho Svatosti
mi omluvou, že takto nezvykle
k vám vpadám za noci. Mně promluvit
je s vaším chotěm. Spí?

Lucrezia (spěšně a zmateně)

Myslím, že spí.
Však nebuďte ho, prosím, šetřte mne,
je zlý a zlostný. Kdyby zburcován
byl ze spaní, jež peklem hrozných snů,
to nebylo by dobře. Vskutku — ne — —
Až do dne vyčkejte… (Stranou.) Já umírám.

Savella

Žel, musím naléhat, neb hrabě má
se odpovídat z těžkých obžalob,
a to hned teď: Tak zní mé poselství.

Lucrezia (se vzrůstajícím vzrušením)

Já probudit ho nesmím; nikdo z nás
si netroufá v to nebezpečí jít.
Toť jako vzbudit hada, nebo jak
by ďábel v mrtvém spal.

Savella

Mé chvíle zde
jsou sečteny. Když nikdo nepůjde,
já sám ho vzbudím.

Lucrezia (stranou)

Hrůzo! Zoufalství!
(Bernardovi) Jdi s panem legátem a k otcovu
ho lůžku doprovoď.

(Odejde Savella a Bernardo. Vstoupí Beatrice.)

Beatrice

Toť posel, jenž
má zatknout zločince, však on je teď
už před soudcem, jenž nezná odvolání.
I zem i nebe shodným výrokem
náš skutek schvalují.

Lucrezia

Ó, ten můj děs!
Kéž byl by ještě na živu. Já šept
jsem legátových sluhů zaslechla,
že rozkaz k jeho popravě je dán.
Čin, jenž se na nás vymstí, tedy měl
se bez odkladu provést, zákonně.
Teď v zámku slídí; našli mrtvolu;
již mají podezření; radí se
teď právě, než nás přijdou obvinit.
Ó, vše je prozrazeno!

Beatrice

Moudrý čin
je také dobrý. Matko, smělá buď,
jak spravedlivá: ne jak školák, jenž
se bojí, že mu přijdou na spády;
tys dobře jednala, však do tváře
a v těkavé své oči nepiš, co
chceš utajit. Jen sobě důvěřuj,
nic nemůže tě usvědčit než strach.
A bude-li co mluvit proti nám,
my podezření zdusme úžasem,
či takou hrdou nevinností, jak
se přetvařovat nezná žádný vrah.
Čin proveden, a jeho následky
se mne již netknou: rozprostraněna,
vše objímám jak světlo, volná jsem
jak vzduch, v němž zem se koupe; pevná jak
střed všehomíru. Teď co přijít má,
je jako vítr, jenž se opře v tes
a neskácí ho.

(Za scénou křik a poplach.)

Hlasy

Vražda! Vražda! Vražda!

(Vstoupí Bernardo a Savella.)

Savella (své družině)

Kol zámku pátrejte, ať poplach zní!
By neprch nikdo, hlídejte!

Beatrice

Co jest?

Bernardo

Jak mám to říc… Je mrtev otec můj.

Beatrice

Jak? Mrtev? Spí jen! To je omyl, bratře!
Má tichý spánek, skoro jako smrt;
je podivné, jak dobře tyran spí.
Že není mrtev?

Bernardo

Mrtev, zavražděn.

Lucrezia (ve svrchovaném vzrušení)

Ó, ne! Snad mrtev! Zavražděn však ne!
Mám sama klíče k jeho pokojům.

Savella

Tak, vskutku!

Beatrice

Pane, omluvíte nás;
my odejdem, má matka churaví,
ta hrozná novina ji přemohla.

(Odejde s Lucrezií.)

Savella

A kdo je vrah? Zda máte podezření?

Bernardo

Jsem němý úžasem.

Savella

Zda můžete
nám říci, kdo si smrti jeho přál?

Bernardo

Ach, nevím, kdo by si jí nebyl přál.
Zvlášť ti, kdož nejvíc pláčí pro ten čin;
má matka a má sestra a já sám.

Savella

Toť zvláštní. Zřejmé známky násilí
tam byly. Tělo kmeta v měsíční
já záři našel viset pod oknem,
kde zachytlo se v husté pinii.
Že byl by spad, je nemožné (tam zřít
sic není krve), neboť mrtvolné
a bez vlády má údy… Pane, je
to velmi důležité pro váš dům,
by vše se vysvětlilo — poproste
mým jménem dámy, aby přišly.

(Stráže přivádějí Marzia.)

Stráž

Zde
je jeden z nich.

Důstojník

My našli toho chlapa,
byl ještě s jedním schován ve skalách;
ti jistě zavraždili hraběte.
My u nich našli peníze, zde ten
měl zlatotkaný plášť, jenž z temných skal
se třpytil v měsíci a zradil ho;
ten druhý zoufale se bil a pad.

Savella

Co doznal?

Důstojník

Zatvrzele mlčí. Zde
však tento list jsme našli u něho.
Ať za něj promluví.

Savella

                                    A upřímně!
(Čte.)
         „Madonně Beatrici.
    Abys za to, čeho dohadovati se obávám, záhy
došla odvety, posílám ti na přání tvého bratra
zde tyto muže, kteří promluví a učiní více, než
já smím psát…
                                   Tvůj oddaný sluha Orsino.“

(Vstoupí Lucrezia, Beatrice a Bernardo.)

Je slečně znám ten dopis?

Beatrice

Ne.

Savella

Ni vám?

Lucrezia (po celou scénu hrozně vzrušena)

Kde jste to našli? Co to je? To je
jak Orsinovo písmo. Mluví se
tu o tom strašném, pro co není slov,
co jícen zášti mezi zoufalou
mou dcerou a tím mrtvým rozevřelo.

Savella

Jak, vskutku, slečno? Otec urážel
vás tak, že jste ho nenáviděla,
jak dceři nesluší?

Beatrice

Ne, nenávist
to nebyla, však horšího cos. Proč
mne vyšetřujete? Nic nesmlčím.

Savella

Ten čin si žádá vyšetření. Vy
mi něco zakrýváte.

Beatrice

Smělou řeč
si, pane, osobujete.

Savella

Nuž, já
vás všechny přítomné zde zatýkám
a jménem papežským zvu do Říma.

Lucrezia

Ne do Říma! Ó, my jsme nevinny!

Beatrice

Kdo o vině si troufá mluvit? Já
jsem otcovraždou vinna míň
než dítě, které otce nepoznalo.
Tvá trpělivá, matko, šlechetnost
tě neuchrání smělých světa lží,
jež bez podstaty jsou a dvojsečné.
Jak? Zákony — či ti, kdo provádět
je mají — zprvu zakazují odvetu,
a samo nebe za vás, nedbalce,
když hrozný zločin nízkým nástrojem
pak ztrestá — vy ty bědné oběti,
jež po mstě prahly, zvete provinilci?
Ne! Viníky jste vy! Ten ubožák,
jenž chvěje se tu v bledém úděsu,
ač vskutku hraběte-li zavraždil,
byl meč, jejž pozved spravedlivý bůh.
Proč já bych měla ránu vést, sám on
když neváhá, by pomstil strašný hřích,
jenž beze jména?

Savella

Doznáváte, že
jste přávala si jeho smrti?

Beatrice

To
by hřích byl jako jeho, přestati
si jeho smrti přát, byť na chvilku.
Já, pravda, tušila, já modlila se,
já věděla — jeť spravedlivý bůh —,
že jakás náhlá smrt se nad ním vznáší,
Teď, pravda, stalo se to, pravda je,
jen tak že možný na zemi mně mír
i v nebesích… Co z toho vyplývá?

Savella

Kde zvláštní myšlenky, tam také čin
se rodí zvláštní. Zde je obojí.
Však nesoudím vás.

Beatrice

Zatýkáte mne
a tak jste soudce, tak jste katan všeho,
co život činí životem. Sám dech
už obžaloby vraždí naši čest;
nechť shledáte pak naši nevinu:
přec život jste nám ochudili. Lží
je nařčení mé z otcovraždy, ač
jsem právem nadšena, že cizí kdos
ho poslal žebrat o slitování,
jež mně on odpíral. Teď pusťte nás
a nízkým podezřením vzácný dům
náš neposkvrňujte; náš velký bol
tím zvětšujete i svou nedbalost.
Buď na tom dost; to málo už nám nechte.

Savella

Já nesmím, slečno; prosím, do Říma
se se mnou jíti připravte, a tam
vám papež další rozkaz oznámí.

Lucrezia

Ne do Říma! Ó, nevlečte nás v Řím!

Beatrice

Proč ne, má drahá matko? Zde či tam
je naše nevinnost jak tvrdá pěst
a zdrtí žalobu. Je všude bůh
a stínem svým on chrání nevinné
a stíhané a slabé, jak jsme my.
Jen vzmuž se, drahá, o mne opři se,
kroť myšlenky své bludné. Pane, až
se osvěžíte a až na místě
zde vykonáte všechna šetření,
jež jsou vám nutná, byste pochopil,
co se tu stalo, odhodlány jsme
jít s vámi. Matko, jdem?

Lucrezia

Ach, na skřipec
nás přivlekou a sebe obvinit
nás mukou přinutí. Co Giacomo?
A bude Orsino tam? Marzio?
Tak všichni, tváří v tvář, se budou ptát,
co z oka vyčtou si a v hrudi své
co chová každý z nich. Ó, příšerné!

(Padne do mdlob; odnesou ji.)

Savella

Jdou na ni mdloby. Špatné znamení.

Beatrice

Ach, nevyzná se posud ve světě.
Jí moc je netvor, jenž svou oběť rve
a nepustí: či uhrančivý had,
jenž vinou živí se a ve vinu
vše změní. Netuší, že slepý řád
má líné sluhy a jak znají číst
i z očí, které nevinné jsou, vinu:
a ještě nezří triumf čistoty,
jež, lidmi souzena, je rozhodčí
a žalobkyní činů, které v soud
ji vlekly. Připravte se, pane můj;
náš průvod na dvůr sejde k vašemu.

(Odejdou.)

PÁTÉ DĚJSTVÍ

SCÉNA PRVNÍ

Komnata v paláci Orsinově.

Vstoupí Orsino a Giacomo.

Giacomo

Tak rychle vyčerpá se skutek zlý?
Kéž výčitka, jíž hřích jest potrestán,
tak hlasitě by mohla varovat,
jak zhoubné žahadlo má její msta!
Kéž chvíle pokušení odvrhla
plášť svého tajemství a přízračný
svůj obnažila zjev jak nyní, když
se lítá smečka na svědomí štve,
jak na zvěř psi! Ó, běda! Podlý byl
to záměr, byl to zločin, otce, jenž
má bílé vlasy, zabíjet!

Orsino

Ba, zle
to dopadlo, toť pravda.

Giacomo

V posvátný
se spánek vloupati a přírodě
lék dobrotivé smrti odejmout,
jejž připravuje pro zemdlelý věk;
a nebi vyrvat duši bez pokání,
jež mohla ještě v smírných modlitbách
své žhavé hříchy smýt…

Orsino

Že já bych byl
vás k činu naved, neříkejte.

Giacomo

Kéž
v tvé hladké tváři bych, jak v zrcadle,
své černé plány nebyl zřel. Kéž bys
mi nebyl v narážkách a otázkách
dal netvora mé mysli zhlédnout,
jenž se vtíral mému toužení…

Orsino

Hle, jak
se nezdar svádí na toho, jenž prý
byl strůjcem činu, který v nás jen zrál!
Že, vina všude jinde, nežli v nás?
Leč doznejte: to nebezpečí jen
vám bledou vaši lítost nahání;
to pouze strach teď odhodil svůj stud,
by v pláštík svědomí se zahalil.
A což kdybychom byli v bezpečí?

Giacomo

Toť nemožné! Vždyť Beatrice je
již s Lucrezií v žaláři, vrah též.
A jak tu hovoříme, dojista
nás také jdou již zatknout.

Orsino

Připravil
jsem všechno k útěku. Lze uprchnout;
jen uchopit se příležitosti!

Giacomo

Ne! Raděj zemřu na mučení. Jak?
Vy chcete obvinit se útěkem
a Beatrici usvědčiti? Tu,
jež sama ve zvráceném díle tom
jak anděl boží stojí proti ďáblům?
Jež potupu tak hroznou trestá, že
se otcovražda povinností zdá?
A my, my k nízkým cílům… Orsino,
když pohled tvůj a slova srovnávám
a tento nový návrh, zdá se mi,
žes padouch! Proč’s mne lákal ve zločin
tak propastný svým vábným úsměvem
a znameními? Nejsi lhář? Ó, ne,
jsi sama lež. Jsi zrádce, nízký vrah!
Jsi sketa! Ne! Jen braň se!
(Tasí.) Poví meč,
co jazyk štítí se ti hodit v tvář!

Orsino

Jen zastrčte svůj meč. To zoufalost
a strach vás proti druhu popouzí,
jenž pro vás kráčí v zkázu? Poctivý
když byl váš hněv, nuž vězte, chtěl jsem vás
jen zkoušet. Pouze neopětovaná
mne láska zavedla a nemohu
již zpět, i kdybych doved litovat.
Teď, jak tu hovoříme, číhají
už dole pochopové odplaty;
jen něco chvil mi ještě náleží.
Když chcete slovo teskné útěchy
své bledé choti říci, vyjděte
zde zadní brankou, tam vás neshlédnou.

Giacomo

Ó, druhu šlechetný! Zda odpouštíš?
Svůj život chci dát za tvůj.

Orsino

Nabídku
mi o den pozdě činíš. Spěš! Buď zdráv!
Což neslyšíš, jak chodbou kroky jdou?

(Giacomo odejde.)

Je mi ho líto: stráže čekají
naň přede dveřmi jeho, úskočně
jsem zbavil se tak jeho a též jich.
Já slavnostní chtěl komedii hrát
zde na nového světa pestré scéně
a chtěl jsem dojít svého prospěchu,
když cizí lidé z dobra, ze zla síť
mi upletou. Však zjevila se moc,
jež vytrhla z mých rukou plán a síť
mi zkázy vrhá na mou hlavu. Ha!

(Za scénou křik.)

To moje jméno venku volají?
Však já tu projdu v prostém převleku;
šat nuzný na tělo, a na svou tvář
dám masku nevinnosti; oklamu
tak dav, jenž soudí podle zdání. Řím
a jeho pocty změním za jméno,
jež bude nové, jako kraj i život,
jen moje choutky stejné zůstanou.
Nechť larva vymění se, v nitru vše
buď, jako bývalo… A přec mám strach,
že, co se sběhlo, uloupí mi klid!
Však, netuší-li nikdo než já sám,
co jsem tu spáchal, proč by svědomí
mne mělo týrat? Copak nemohu
se zbavit výčitek? Což otrok mám
být… čeho? Slova? Vždyť ho křivý svět
vždy jenom proti jiným užívá.
Meč vlastního přec pána nezraní!
Leč mýlím-li se, v jakém převleku
se potom ukryju sám před sebou,
jak teď se cizím očím všem chci skrýt?

(Odejde.)

SCÉNA DRUHÁ

Soudní síň.

Camillo, soudcové a j. na svých křeslech. Marzio je uváděn.

Prvý soudce

Dál zapíráte, obžalovaný?
Já ptám se, jste-li nevinen či vinen?
A kdo že s vámi byli účastni
v té vraždě? Pravdu, celou pravdu rcete.

Marzio

Můj bože! Já ho nezabil. Nic nevím.
Mně Olimpio prodal onen plášť,
jímž chtěli jste mne usvědčit.

Druhý soudce

Pryč s ním!

Prvý soudce

Rtem, bledým od polibku mučidla,
vy ještě lžete? Což se umí ptát
tak něžně, že s ním hráte škádlivě,
až vylíbá vám duši z těla? Pryč!

Marzio

Ó, milost! Já se přiznám.

Prvý soudce

Mluvte.

Marzio

Já
ho v spaní uškrtil.

Prvý soudce

Kdo naved vás?

Marzio

Syn jeho Giacomo a mladý kněz
Orsino poslali mne do Petrelly;
tam slečna Beatrice s matkou svou
mi dala tisíc korun, s druhem já
ho potom zavraždil. A teď
chci umřít.

Prvý soudce

Aj, to zní jak bídná pravda.
Ať obvinění vejdou.

(Stráž uvádí Lucrezii, Beatrici a Giacoma.)

Pohleďte,
kdy zřeli jste ho naposled?

Beatrice

My? Nikdy.

Marzio

Já jsem vám, slečno, velmi dobře znám.

Beatrice

Ty mně? Jak, odkud, odekdy?

Marzio

Vždyť jste
mne dary najala i hrozbami,
bych usmrtil vám otce. Ale pak
jste zlatý plášť mi dala, přála jste
mi štěstí; vidíte, jak šťasten jsem.
Vy, pane Giacomo, i paní matka
to ví, že mluvím pravdu.

(Beatrice postoupí k němu, on si zakryje tvář a couvne.)

Upřete
svých očí děsnou pomstu v mrtvou zem!
Ne na mne! Zraňují mne! Mučidlem
to na mne vymámili. Pověděl
jsem pravdu, pánové, a teď chci smrt.

Beatrice

Mně je tě líto, ubožáku. Sečkej
tu ještě chvíli.

Camillo

Stráže, nevoďte
ho pryč.

Beatrice

Vy, kardinále Camillo,
jenž slynete tak moudrou mírností,
vy bídnou frašku připustíte? Hle,
ten chuďas byl sem vlečen ze skřipce,
jímž z nejstatečnějšího byste moh’,
co chcete, dostat: ne, co věří sám,
leč to, co vnukají mu otázkou
a přáním ti, kdo vyšetřují ho;
teď nová muka hrozí mu, jichž bůh
by ušetřil i zatracence. To
mi upřímně jen rcete, kdyby vás,
jenž křehoučký jste, vpletli na kolo
a řekli: Doznejte, že otrávil
jste svého synovce, to děťátko,
jež modrým okem svítilo vám v žití —
byť známo všem, že od těch dob, co on
vám náhle zemřel, den i noc
a zem i nebe, všechna naděje
a všechny plány, vše vám ztemněno —
přec byste řekl: „Já se přiznávám,“
a prosil byste trýznitele, jak
zde tento ubožák, by rychlá smrt
vám byla přána. Kardinále, mluv!
Mou dosvědč nevinu!

Camillo (velmi dojat)

Co znamená
to, pánové? Mně stydný je můj pláč.
Já mněl, že srdce zamrzlo, a hle,
je zdrojem slz. Já chtěl bych přísahat,
že není vinna.

Soudce

Musí na mučení!

Camillo

Spíš chtěl bych tam zřít svého synovce
(teď byl by v jejím věku, stejný vlas
jak ona měl, tvar očí také, modré
však byly, ne tak hluboké) — spíš jej,
než zde ten božské krásy ideál,
jenž tady trpí bolem nejhlubším.
Je čistá jako novorozeňátko!

Soudce

Když nechcete, by byla mučena,
sám odpovědnost neste. Jeho Svatost
nám nakázala vésti přísný soud
co nejnelítostněji, viníkům
se nemá popřát žádné úlevy.
Neb běží o žalobu otcovraždy
tak průkaznou, že sahat k mučení
je naším právem.

Beatrice

Kým je prokázána?
Zde tím snad?

Soudce

Ano!

Beatrice (Marziovi)

Přistup. Kdo že jsi,
ty, vyvolený ze všech žijících,
bys nevinné nás zabil?

Marzio

Marzio
jsem, vazal tvého otce.

Beatrice

Upři zrak
svůj na mne. Odpovídej!
(Obrátí se k soudcům.)
Pohleďte
mu do tváře. To není pomlouvač,
jenž drzým hledem uráží, ne slovy:
on hrůzu má, to, o čem mluví, zřít,
a do země se dívá.
(Marziovi) Troufáš si
mi říc, že zabila jsem otce?

Marzio

Milost!
Mám závrať… Mluvit nemohu… To jen
ta hrozná muka ze mne mluvila.
Ať na mne nehledí! Veďte mne pryč!
Jsem hříšný ubožák a pověděl
jsem vše, co vím, a teď mne nechte umřít!

Beatrice

A kdybych, pánové, tak ukrutná
být znala, bych si smyslila ten děs,
jejž jste tu z něho dostali a jejž
mu skřipec vyrval z úst, zda myslíte,
že jej bych byla — nástroj dvojsečný
své vraždy — ušetřila, jej, ten nůž,
jenž na jílci má vryto jméno mé,
by, nah a v krvi, prostřed nepřátel
mne samu zavraždil? Což myslíte,
že, znajíc příkaz mlčelivosti,
bych mohla zanedbat tu maličkost
a že bych nedovedla tajemství
skrýt v jeho hrob, by lupič se mnou přec
se o ně nedělil? Co znamenal
by jeho život? Život tisíců?
Kdo vraždí otce, zašlápl by je
jak prach. A hle, on žije.
(Obrátí se k Marziovi.)

Ale ty…

Marzio

Ó, milost! Nemluv na mne! Tvrdý zrak,
v němž soucit přec, tvá slova slavnostní
jsou krutější než muka.
(Soudcům.)
Řek jsem vše.
Teď slitujte se, nechci nic než smrt.

Camillo

Blíž, stráže, přiveďte ho k slečně, on
se před zrakem jí chvěje jako list,
když na podzim v něj duje severák.

Beatrice

Ty, jenž se zmítáš mezi životem
a smrtí, vyčkej, než mi odpovíš,
pak smělej budeš mluvit před bohem.
Co jsme ti udělali? Žila jsem,
ach, něco smutných let zde na zemi,
a údělem mi bylo to, že otec
mi v radost, jíž můj život procital,
lil jedu krůpěj za krůpějí; pak
mou duši protkl jedním rozmachem;
čisté jméno mé; i vnitřní mír,
jenž spal v mém srdci; ale smrtelná
přec nebyla to rána; jen má zášť
se nesla vzhůru k tvůrci modlitbou,
a on ti z lásky ke mně podal zbraň,
bys, jak jsi doznal, zavraždil ho. Bůh
tu vraždu proved, z níž jsem viněna.
A ty mne viníš? Jestli v nebi chceš
kdy dojít spásy, zde buď spravedliv:
jeť tvrdé srdce horší než sám vrah.
Nechť vraždils; nechť jsi šlapal po řádech,
jež bohu jsou a lidem svaty, přec
tam k soudci neproder se s křikem: „Tvůrce,
já spáchal to, i víc: neb nejčistší
a zcela nevinnou já bytost zřel;
a protože jí žalu, jehož nelze
ni pomyslit, ni říci, dáno víc
než komu kdy, ať čist je, nebo hříšný,
a žes ji posléz osvobodil, já
ji zabil slovem, s ní též její rod!“
Jen považ, zaklínám tě, co to jest,
když vraždíš úctu, ve které náš dům
a naše pověst byla od věků;
co značí škrtit soucit — děťátko,
jež kolébáno důvěrou je zraků —
a utrpení měnit v zločin; co
to jest, když hanbou krve poskvrníš
to vše, co nevinný má vzhled, to vše,
co — bohem zaklínám se! — nevinné
jest v pravdě. Vždyť tak smažeš rozdíl, jenž
je mezi zrakem provinilce lstným
a oním pohledem, s nímž nyní já
se tebe táži: otcovraždou, rci,
jsem vinna nebo ne?

Marzio

Jsi nevinna.

Soudce

Jak?

Marzio

Dím, že všichni, jež jsem obvinil,
jsou nevinni. Jen já, jen já jsem viník.

Soudce

Zpět na mučení s ním. Ať vleklé je
a vybrané, by srdce nejhlubší
se odlouplo. Dřív neodvažte ho,
než dozná.

Marzio

Mučte si mne. Krutější
to byla strast a vyšší vyrvala
mi pravdu z mroucích úst. Je nevinna!
Psi krvaví, ne lidé: tady jsem!
Však mistrovské to dílo stvoření
vám na zmar nevydám.

(Stráž ho odvádí.)

Camillo

Nuž, pánové?

Soudce

Bol vyrve z něho pravdu bělostnou
jak sníh, jenž zmrzlým větrem bičován.

Camillo

Však bude na ní krev.

Soudce (Beatrici)

To psaní znáte?

Beatrice

Zmást otázkami nechtějte mne. Kdo
mne žaluje? Tos ty, můj soudce? Svědek
a žalobce i soudce — vším ty sám?
Zde jméno: Orsino. Kde dlí? Jen ať
mi zírá v oko. Co s tou škrábanicí,
vy sami nevíte; a jen že snad
je něco zlého na ní, usmrtit
nás chcete?

(Vstoupí důstojník.)

Důstojník

Marzio je mrtev.

Soudce

Nuž,
a vyznal?

Důstojník

Nic. Neb sotva na skřipec
byl přivázán, on usmál se, jak soka
by úhlavního podváděl. Pak dech
svůj zadržel a skonal.

Soudce

Nezbývá
nám nic, než mučiti dát zatčené,
již posud zapírají.

Camillo

Šetření
vše další zastavuji, v zájmu zde
těch nevinných a urozených vězňů
svůj vliv chci u papeže uplatnit.

Soudce

Nechť Jeho Svatost rozhodne. Však vězně
teď do oddělených mi veďte cel.
A stroje připravte; neb bude-li,
jak dosud, papež přísný, nezlomný
a spravedlivý, ještě dnes já pravdu
jim z žil a z nervů skřekem vykroutím.

SCÉNA TŘETÍ

Žalářní kobka.

Beatrice dřímá na lehátku. Vstoupí Bernardo.

Bernardo

Jak něžný sen jí hraje po tváři!
Jak dozníval by den, jenž blaženě
byl stráven, v sladké noční dřímotě!
Zle byla v noci mučena, a dech
se zvedá jí tak lehounce! Ó, žel!
Já nebudu již nikdy moci spát.
Teď rosu spánku však z ní musím střást;
ty poupě uzavřené, vzbuď se, vzbuď!
Jak? Umíš ještě spát?

Beatrice (procítajíc)

Mně zdálo se,
že jsme my všichni v ráji. Rozumíš,
ta kobka zde mi připadá jak ráj,
neb není tu náš otec.

Bernardo

Sestřičko,
kéž by to nebyl sen! Ó, bože můj,
jak mám to říci?

Beatrice

Cos mi přišel říc?

Bernardo

Tak šťastně, klidně nehleď, neboť já
tu stojím v dumách, jak to povědět;
mé srdce puká.

Beatrice

Ty mne rozpláčeš:
vždyť, kdybys neměl mne, jak sirotek
bys živ byl, chudáčku. Jen pověz.

Bernardo

Oni
se přiznali. Neb nemohli svých muk
už snést…

Beatrice

Ó! K čemu že se přiznali?
To byla jakás chabá, mělká lež,
by lichotili katům. Doznali
svou vinu? Bílá nevinnosti, ó,
že nosíš masku hříchu, abys tvář
svou svatou ukrývala před těmi,
kdo neznají tě!

(Vstoupí soudce a stráž s Giacomem a Lucrezií.)

Srdce slabošská!
Jak? Pro kratičkou křeč, jež přechodná
jak mučené je tělo, celý věk
jste skvoucí slávy pohodili v prach?
A věčnou památku, jak slunce jež
se měla povznést nad mrtvolný kouř,
vy změnili jste v posměch všednosti?
Vy chcete vydat těla svá, by lid
je kopyty svých koňů smýkal, vlas
by náš byl vláčen kalem ulice?
Má osiřeti divadlo i chrám
jak lidská srdce, až se pohrne
vše k oné vzácné podívané? Dav
dle libosti nás bude proklínat
či litovat, neb házet na živé
chce naše mrtvoly květ pohřební,
až budem smýkáni, až památku,
ach, jakou? zanecháme: hanbu, krev
a děs a zoufalství! Ó, ty, jež matkou
jsi byla sirotkům, mne nevraždi!
A neumírej pro dceřinu strast!
Ty, bratře, se mnou lehni na skřipec
a buďme mlčeliví jako hrob;
vždyť naše bolest brzy přejde v mír,
a mučidlo je strašné jen, že strach
z nás může vyrvat lež.

Giacomo

I z tebe muka
přec pravdu v posled vyrvou. Pro boha,
již přiznej se k své vině!

Lucrezia

Pravdu mluv,
ať smíme rychle zemřít. Po smrti
je soudcem bůh, ne oni. U něho
my dojdem milosti.

Bernardo

Když pravda to,
pak doznej, drahá. Papež dá ti milost
a bude dobře.

Soudce

Doznejte, sic dám
vám tělo zkroutit mukou…

Beatrice

Mukou! Ať
se skřipec v kolovrátek promění!
Psa mučte, by vám zradil, naposled
kdy lízal krev, již prolil jeho pán —
Mne ne! Můj bol je v prsou, v myšlenkách
a v duši; v nejvnitřnější duši, jež
je slzami jak žlučí zalita,
že ve světě, kde vše je nevěrné,
mí drazí sami sebe zrazují.
Mou strázeň vyvolává poznání,
jak nešťastný jsem žila život, jak
teď zmírám nešťastně; a že k nám všem
jsou nebesa i země ukrutná;
jak tyranský jsi ty, jak bojácní
zde tito; jaký hrůzný jsme to svět,
my, despoti i potlačovaní:
to odpověď rve ze mne. Co chceš dál?

Soudce

Ty nejsi vinna smrtí svého otce?

Beatrice

Spíš měl bys boha vyslýchat, proč on
má hrozná muka připustil a proč
se na ně díval; trýzni nevýslovné
proč odňal mstitele — i odpomoc,
než tu, jíž říkáš otce mého smrt!
Ať je to, nebo není zločin; ať
jsem nespáchala ho, či spáchala;
mluv cokoli. Už nechci zapírat.
Když tomu chceš, nuž buďsi; je to tak.
A teď jen konec. Udělej, co chceš;
víc nedostaneš ze mne mučením.

Soudce

Je usvědčena, byť i nedoznala.
To stačí. Než se ortel vynese,
nechť nikdo s nimi nehovoří. Vy,
můj mladý pane, pryč!

Beatrice

Ó, nech ho zde!

Soudce (strážím)

Svůj úřad plňte!

Bernardo (objímá Beatrici)

Tělo od duše
vy chcete odloučit?

Důstojník

To dělá kat.

(Odejdou všichni až na Lucrezii, Beatrici a Giacoma.)

Giacomo

Já doznal vše? A je už skončeno?
Ni naděje! Ni pomoc! Jazyku,
ty zhoubný sketo, měls být vyříznut
a hozen psům! Neb nejdřív zavraždit
dals mého otce, pak’s mi zradil sestru,
jež jediná je čistá, nevinná
zde na tom černém světě; její los
bych zasloužil já sám. Má ženo! Děti!
Vy bez ochrany… Já… Ó, bože můj!
Zda můžeš prominout — já neprominul —
když jejich srdce pukají…?

(Zakryje si tvář a pláče.)

Lucrezia

Mé dítě!
Jak hrůzný je náš konec! Ach, proč já
tak slabá byla, že jsem nesnesla
těch muk! Kéž mohla bych se rozplynout
v tok rychlých, marných slz, jež bez citu
mi proudí.

Beatrice

Slabošství své slabošsky
teď neoplakávejte! Vzmužte se!
Bůh, který zná mou strast a učinil
mne hbitým andělem své odplaty,
se zdá vás opouštět — však jen se zdá.
Ne, nevěřte, že zemřem… Bratře, pojď
a sedni ke mně, pevnou ruku dej,
tys mužné srdce míval. Vzhůru! Ty
pak, drahá máti, polož hlavu svou
mi do klína a zkus, zda můžeš spát:
jsi bledá, umučená, přebdělá,
tvůj zármutek byl příliš těžký. Pojď,
já zazpívám ti ukolébavku,
ne veselou, ne smutnou; starou píseň,
tak jednotvárnou a tak prostinkou,
jak u nás o přástkách ji zpívají,
že zapomenou na život. Jen lež;
tak, tak. Já zapomněla slova? Ne.
Jsou smutnější, než zdálo se mi dřív.

(Píseň.)

Budeš smát se nebo lkát,
nevěrný, až budu spát?
Říkej si hejsa, či říkej ach:
tělo to necítí na marách.
S bohem již!
Co to šeptá dole, slyš?
V úsměvu tvém, můj drahý, je had,
hořký jed ti to do pláče pad.

Spánku, navždy spát mi dáš?
Usmrtit mne sílu máš?
Chtěla bych já očka svá
zavřena mít, mukou mdlá.
S bohem již!
Zvon co šeptá, neslyšíš?
Musíme se rozejít,
musíme úsměv a bolest mít.

(Scéna se uzavře.)

SCÉNA ČTVRTÁ

Síň v žaláři.

Camillo a Bernardo.

Camillo

Papež je neúprosný. Bez hnutí
se tvrdě díval jako mučidlo,
jež vraždí, s obětí svou necítíc.
To není člověk: mramor to, či řád
či obřad nebo zvyk. Když obhájci
mu podali své listy, roztrh je
a odhodil, a zkabonil svou skráň,
jak mračil by se samohybný stroj,
a drsně zachraptil: „Zda obhájci
jste byli otce, vražděného v spánku?“
Pak druhému: „Ty hájíš je, že tvůj
to chléb. Nuž dobrá!“ Vzhléd jsem prosebně,
však on děl chladně: „Půjdou na smrt.“

Bernardo

Vy
jste neodešel však?

Camillo

Já naléhal
a mluvil o ďáblovství, pro něž, jak
se dohaduji, zavražděn byl. On
mi v odvět dal: „Paolo Santa Croce
svou matku včera zavraždil a uprch.
Dnes vražda rodičů tak bují, že
nás všechny zardousí ta mladá krev,
až budem klímat. Dobře tak! Dnes moc
a šediny a vážnost ve zločin
se změnily. Ty jsi můj synovec
a milost jim jdeš vyprosit. Nu sečkej,
zde jejich ortel; nechoď ke mně dřív,
než bude do písmene vykonán.“

Bernardo

Ó, bože, doufal jsem, že vaše řeč
jen smutným úvodem je k lepší zprávě,
jsou pohledy, jsou slova, jimiž změkne
i srdce nejtvrdší. Já kdys je znal;
teď, když jich třeba, zapomněl jsem je.
Což, kdybych k němu šel a slzami
mu horce svlažil šat i kolena?
Já prosbou budu naléhat a sluch
mu skřekem naplním, až udeří
mne krucifixem svým a rozdupá
mi hlavu, by mou krví tupý prach
byl potřísněn a v jeho svědomí
se probudila milost. Ano, jdu,
vy vyčkejte můj návrat!

(Odkvapí.)

Camillo

Chudáčku!
Spíš od hluchého moře trosečník
si milost vymodlí!

(Vstoupí Lucrezia, Beatrice, Giacomo v průvodu stráží.)

Beatrice

Já pevně věřím,
že po právu nám milost přinášíš.

Camillo

Bůh k papeži buď v nebi méně hluch,
než on byl ke mně. Zde je rozsudek,
zde rozkaz, by byl proveden.

Beatrice (divoce)

Můj bože!
Já mám tak náhle zemřít? Mladičká
jít pod zem, temnou, chladnou, k hnilobě
a červům? V rakvi pohřbena být? Už
se do sluníčka nedívat; a hlas
už jara neslyšet; a všedními
se věcmi nekochat, jež smutné jsou
a navždy ztraceny? Ó, nebýt nic!
Či, hrůzo, být… Ó, čím? Kde jsem? Já zšílím.
Ó, bože, promiň mysli bojácné!
Což, bůh-li není, nebe, zem v tom světě,
v tom pustém, hrůzném, bezhvězdném tom světě,
a byl by jenom… otce mého duch,
zrak otcův, hlas, hmat jeho vůkol mne,
jak v onom žití mém, jež zemřelo!
Což kdyby cosi, co má jeho tvar,
cos, co mne na zemi zde trýznilo,
cos vrásčitého, s bílým vlasem, vstalo
a v náruč pekelnou mne zchvátilo,
zrak do očí mi bodajíc a rvouc
mne v hloub a v hloub a v hloub! Což nebyl on
tím jediným, kdo všudypřítomný
a všemocný je na zemi? I teď,
když mrtev: nedýchá to jeho dech,
a na mne a můj rod zda nečíhá
bol, smích a beznaděj? Kdo vrátil se
kdy z říše smrti, by nám zákony,
jež vládnou tam, směl vyložit? Snad jsou
tak nespravedlivé, jak ty, jež teď
nás vlekou — kam? Ó, kam?

Lucrezia

Věř, splní
nám bůh svou lásku, spasitel svůj slib:
dnes ještě budem v ráji.

Beatrice

Přešlo to.
Přijď cokoli, mé srdce neklesá.
A přec… Z tvých slov mne zebe. Odporné
a chladně lživé zdá se vše. Dal svět
mi mnoho poznat bezpráví. Ať bůh,
ať člověk, nebo jakákoli moc
můj bědný úděl utvářela: zlo
a dobro nedalo se rozlišit.
Teď — v rozkvětu mém — jediný můj svět,
zář, život, láska, je mi oderván.
Máš pravdu, v boha důvěřovat mám;
snad důvěřuji; komu jinému?
A přece srdce mé je chladné.

(Za těchto slov Giacomo mluvil potichu s Camillem, jenž nyní vychází.)

Giacomo (předstoupí)

Což
ty nevíš, matko? Sestro, nevíš? Šel
Bernardo náš teď prosit papeže,
by dal nám milost.

Lucrezia

Dítě, dostanem
ji snad. Pak budem žít a po letech
si o těch hrůzách vypravovat. Ó,
to pomyšlení! Srdcem teplá krev
mi proudí…

Beatrice

Záhy obé zchladne zas.
To pomyšlení zdus: neb naděje
než zoufalost je horší a než smrt;
toť hrůza jediná, jež vejde se
sem na tu krátkou chvilku, pod námi
jež, úzká, chví se. Popros, rychlý mráz
by šetřil první jara květiny;
pros otřes země, nad níž nedávno
stál život města v hrdé svobodě
a teď tam páchne černá smrt. Ó, pros,
když had se blíží, s větrem kráčí mor;
pros hluché moře, blesk — ne člověka!
Je chladný, krutý, bez vad; mluví ctně
a jedná jako Kain… My zemřeme:
neb to je nevinnosti odměna,
to nejkrutšího bezpráví je smír.
Nechť naši vrazi žijí, tyrani
ať s chladným výsměchem jdou smrti vstříc
jak spánku v světě slz: nám hrob je slastí.
Přijď, temná smrti, ve svou náruč, jíž
je objímáno vše, mne sevři! Skryj
mne na hrudi jak matička a v sny
mne uspi, z nichž se nikdo nevzbudí.
Buď živ, kdo živ je, otrok druhu druh,
jak my jsme byli kdys, my…

(Bernardo vrazí do síně.)

Bernardo

Příšerné!
Vše marné: slzy, pohled, naděje,
vše, čím se srdce v prosbách vyčerpá,
až zoufalství jen zbývá. Před domem
jsou pochopové smrti. Jednomu
jsem na líci zřel krev… Či byl to sen?
Krev ze srdce vás všech, jež miluji,
ho záhy ztřísní, on však setře ji
jak krůpěj deště… Nebe! Přírodo!
Kéž nejsem živ! Ó, skryjte mne! Mám zřít,
jak čisté nevinnosti zrcadlo,
kam zíral jsem, bych blaho měl a ctnost,
se roztříská? Mám zřít tě, Beatrice,
jež, nač’s jen pohlédla, jsi zněžnila,
ty živé světlo, mám tě mrtvé zřít
a zhašeno? Když řeknu „sestro“, řeknou,
že nemám sestry. Matinko! Ty, jež
jsi láskou poutala nás k lásce… mrtva?
To pouto přerváno?

(Vstoupí Camillo a stráže.)

Již jdou! Ó, nech
mne zlíbat vřelé rty, než rudý květ
jich zvadne… zbledne… zchladne. Rci: buď zdráv —
než smrt ti zdusí jasný hlas. Ó, chci
tě slyšet!

Beatrice

Bratříčku, buď zdráv! Měj zlý
náš osud v něžné mysli jako teď:
tvůj soucit útěšný tvou mírni strast!
Znej měkký pláč, ne drsnou beznaděj.
A ještě to: buď, hochu, z úcty k sobě
nám věren ve své lásce; věř, že já,
ač zločinů a studu mrak mne kryl,
jsem žila netknutě a svatě. Nechť
mne budou špinit, naše jméno nechť
jak znamení ti vpálí na čelo,
nechť prstem na tě ukazují — přec
buď statečný a nikdy v myšlenkách
se netkni těch, kdož ještě za hrobem
tě pomilují. Umírej jak já,
prost bolesti a hrůz. Buď zdráv! Buď zdráv! Buď zdráv!

Bernardo

Mně nelze říc: Buď zdráva!

Camillo (Beatrici)

Ó, madono…

Beatrice

Můj dobrý pane, zvládněte svůj žal.
Zde, matko, pás mi připni; vlasy svaž
mi v prostinký jen uzel; ano, tak.
Tvé jsou již rozpuštěny. Ó, jak často
jsme si tak pomáhaly, ale teď
už nebudem to dělat. Pane, hle,
jsme přichystány. Dobře je to, krásně.

Ediční poznámka

Tragédie Cenci vyšla u nakladatele J. Šnajdra v českém překladu Otokara Fischera (1883–1938) již před téměř sto lety (v roce 1922), proto jsme v našem vydání museli přistoupit k šetrným jazykovým úpravám. Činili jsme tak naprosto ojediněle a pouze v případech, kde zásah neohrozil zvukomalebnost či lexikální, stylové a morfologické zvláštnosti předlohy. Upravili jsme např. psaní slov conclave/konkláve, villa/vila, ssál/sál, vinník/viník a ve vybraných případech psaní -s-/-z-, např. asyl/azyl, dispens/dispenz, ztrávit/strávit atd., jinde jsme v zájmu zachování rytmu veršů ponechali text za hranicí stávajících pravidel českého pravopisu (např. zšílet).

Redakce MKP