Jednání
I.
Místo:
Kraj mimo ráj
Čas:
Východ slunce
(Adam, Eva, Kain,
Abel, Ada, Zilla, přinášejíce
oběť)
Adam
Ó Bože, Věčný! Neskonalý! Moudrý!
Jenž z temna hlubin slovem jediným
jsi stvořil světlo nad vodami — Sláva!
Jehovah, v světla návratu — Ti Sláva!
Eva
Jenž dnu jsi jméno dal a oddělil
noc od jitra, až dotud nerůzněné —
jenž vlnu od vlny jsi rozloučil
a část svých děl zval oblohou — Ti Sláva!
Abel
Jenž vyvolal jsi
živly — vodu, zem
a vzduch a oheň, a s tím dnem i nocí
a světy, co jim svítí nebo stíní,
jsi stvořil bytosti, by měly slast z nich
a milovaly je i Tebe — Sláva!
Ada
Ó Bože věčný! Všeho původe!
Jenž dobré, krásné bytosti ty stvořils,
by milovány byly nade vše,
jen Tebe vyjmouc, dej mi milovat,
je milovat i Tebe — Sláva, Sláva!
Zilla
Jenž v lásce, v tvoření a žehnání
přec dopustils, by Had se vloudil tam
a otce mého z ráje vyhostil —
chraň dalšího nás zlého — Sláva, Sláva!
Adam
Můj prvorozený, proč mlčíš ty?
Kain
A k čemu měl bych mluvit?
Adam
K modlení!
Kain
Zda nemodlili jste se vy?
Adam
Ba vpravdě,
co nejvroucněj.
Kain
A nahlas — slyšel
jsem.
Adam
A tak i Bůh, jak důvěřuju.
Abel
Amen. —
Adam
Však ty, můj nejstarší, ty mlčíš
ještě.
Kain
Takť líp jest.
Adam
Proč?
Kain
Nemám zač prositi.
Adam
Ni děkovati?
Kain
Ne.
Adam
Což nežiješ?
Kain
Nemusím umřít?
Eva
Běda! Stromu plod,
jenž nám byl zakázán, počíná padat.
Adam
A zas jej sbírat musíme! Ó Bože,
proč vsadil jsi strom vědění?
Kain
A proč
jste netrhali ze stromu života?
Pak byste mohli vzdorovat Mu.
Adam
Synu,
ó, nerouhej
se — toť jsou slova hada!
Kain
Proč ne? Had mluvil pravdu:
Byltě to
strom vědění, i byl
strom života.
I vědění i život dobro jest,
a jak se může obé státi zlem?
Eva
Ó synu! Mluvíš, jak jsem mluvívala
já před tvým narozením, v hříchu jsouc —
ó, neobnovuj v svojí bídu mou.
Já litovala. Nechtěj, abych zřela,
jak dítě mé v ty léčky upadá,
co i tam v ráji rodiče mu sklály.
Tím spokoj se, co jest. I bychomť my tak
bývali, ty bys teď spokojen byl! —
Adam
Své modlitby jsme skonali; nechť každý
k své práci přistoupí, ne obtížné,
ač potřebné. Zem mláda jest a ráda
nám dává plod svůj s malým namáháním.
Eva
Viz, Kaine, otec tvůj jak vesel jest
a odevzdán. Buď jako on!
(Odejdou Adam
i Eva)
Zilla
Ty nechceš,
můj bratře?
Abel
Proč bys nosil na čele
tu chmúř, jež neprospěje, leda vznítí
hněv Věčného?
Ada
I na mne nevrazíš,
můj Kaine milený?
Kain
Ne, Ado! Ne.
Rád byl bych
samoten — jen krátký čas.
Mám, bratře, v srdci chorobu, však přejde.
Jdi napřed, Ábele — já za tebou.
Vy také, sestry, nemeškejte vzadu,
neb útlý cit váš drsna nesnese.
Jdu za vámi.
Ada
Když ne, já vrátím se
tě hledat.
Abel
Boží mír buď s tebou,
bratře. —
(Odejdou Ada
i Abel)
Kain
A to jest
život! — Lopota! — A
proč
se já mám lopotit? Že otec můj
si nemoh‘ místa v ráji udržet?
Co já v tom konal? — Já byl nenarozen.
Já nechtěl narodit se, nemiluju
ten stav, v nějž narozením vpraven jsem.
Proč hadu on a ženě poddal se?
Neb poddav se, proč trpí? Co
je na tom,
že poddal se? Strom rosť, proč jemu ne?
Když ne, proč klást
ho stromu blíž, jenž
v sadě
byl nejkrásnějším? — Ku otázkám všem
jen jedinou vždy mají odpověď:
„Toť Jeho vůle, — a On dobrý jest.“
Jak vím to? Poněvadž je všemocný,
jde z toho, že je také všedobrý?
Já soudím z plodů jen, a ty jsou hořké —
jež musím sklízet za chybu ne svou. —
Kdo tu? — Zjev jakosti to duchové,
leč truchlejšího, vážnějšího vzhledu
než andělé, jimž podoben. Proč chvím se?
Proč bych se víc ho bál než duchův jiných,
an každý den je plamennými meči
zřím mávat kolem bran, jež obcházím
sám v soumraku, bych uchyť zákmit jen
z těch sadův, jež jsou pravý odkaz můj,
než noc se skloní v zakázaný týn
a v stromy nesmrtné, jež převyšují
ty hradby od cherubů hájené?
Když nelekám se ohněm zbrojených
těch andělův, proč bych měl zarazit
se před ním, jenž se blíží teď. Leč on
se mnohem mocnějším zdá nežli oni,
ni méně krásným, přec ne krásným tak,
jak býval as a může býti. Žal
se zdá půl jeho nesmrtelnosti.
Jest tomu tak? A může truchlit kdos
než bytnost člověka? — On přichází
sem…
(Vstoupí Lucifer)
Lucifer
Smrtelníče!
Kain
Duchu, kdo jsi?
Lucifer
Duchův
pán.
Kain
Jsa to, můžeš opustit je,
s prachem
bys obcoval?
Lucifer
Známí prachu myšlenky,
a cítím zaň, a s vámi.
Kain
Jak, ty znáš
mé myšlenky?
Lucifer
Toť myšlenky jsou všech
co myšlenek jsou
hodni — nesmrtelná
to vaše čásť, jež ve vás mluví.
Kain
Jak?
Že nesmrtelná? To nám nezjeveno.
Strom života nám zpozdilostí otce
byl zadržen, a na strom vědění
spěch matky vztáh‘ svou ruku příliš záhy, —
a všecken plod je smrt.
Lucifer
Jste oklamáni:
žít budeš!
Kain
Žiju, však jen abych umřel —
a nezřím nic, proč smrti nenávidět,
leč vrozený pud, hnusnou, nepřemožnou
jen tíhu k životu, již odmítám
— jak sebou povrhám — však ztlumit neznám.
Tak žiju. Kéž bych nebyl nikdy žil!
Lucifer
Ba žiješ, a žít musíš na věky;
zem, jež jest povrchním tvým obalem,
ji neměj za jsoucnost — ta ustoupí, a méně nebudeš
než teď!
Kain
Ne míň!!
A proč ne víc?
Lucifer
Můž‘ být, že budeš tím
co my.
Kain
A
vy?
Lucifer
Jsme na věky.
Kain
Jste šťastni?
Lucifer
My mocni jsme.
Kain
Jste šťastni?
Lucifer
Ne! Jsi ty?
Kain
Jakž moh‘
bych — viz mne!
Lucifer
Prachu ubohý,
ty předstíráš, žes
bídný? — Ty!
Kain
Já jsem,
a ty, s svou celou mocí, co jsi ty?
Lucifer
Já chtíval oním být, jenž stvořil
tebe,
a nebyl bych tě stvořil tak, jak jsi.
Kain
Ba skoro máš vzhled Boha, a —
Lucifer
jím nejsem.
A s tím se minuv, nechci ničím být
leč tím, co jsem. On zvítězil, nechť vládne!
Kain
Kdo?
Lucifer
Tvůrce otce tvého, země té,
Kain
nebes a všeho v
nich — tak zpívat slýchal
já Jeho anděly, tak otec říká.
Lucifer
Ti říkají — co pět
a říkat musí,
sic za trest stát se tím, co já — a ty
jsme mezi duchy, lidmi.
Kain
A co jest to?
Lucifer
Duch, jenž si troufá užit věčnosti
své,
duch, jenž si troufá ve tvář všemocného
zřít tyrana, a říci mu, že jeho
zlo není dobrem. Jestliže nás stvořil —
jak dí On — já však nevím, nevěřím —
než, jestliže
On stvořil, nemůže
nás odetvořit: My jsme nesmrtelní —
ba dal nám věčnost, by jen trápit moh‘!
Buď si — On velik, však v své velkosti
on není šťastnější než my v svém boji.
Zla nezpůsobila by dobrota:
A co on proved‘ jiného? — Však nechť
si sedí na svém valném, pustém stolci
a tvoří světy, aby věčnost činil
míň obtížnou své hrozné jsoucnosti
a s nikým nesdílené samotě!
Nechť hromadí kruh na kruh — On je sám,
on neskončený, nerozlučný tyran!
Byť sebe zdrtit moh‘, dar nejlepší,
by byl to, jejž kdy dal: však, nechť si vládne
a rozmnožuje sebe; v bědnosti.
My duchové a lidé aspoň spolu,
ba, spolu trpíce, své bolesti,
ač nesčetné, spíš nésti dovedem
tou útrpností neobmezenou
všech se všemi! Však On — tak bídný jsa
v své výši, beze klidu v bídě své
vždy musí tvořiti a přetvářeti.
Kain
Ty mluvíš o věcech, jež dávno už
mi u viděních mozkem proudily.
Já nemoh‘ nikdy to, co vídal jsem,
s tím srovnat, co jsem slýchal. Máť i otec
mi vypravují o hadech a stromech;
zřím brány toho, čemu dí svůj ráj,
vždy od ohenných duchův hájené,
jež zamykají je, i mne; a čiju
tíž lopoty a stálé hloubavosti,
zřím kolem svět, v němž já se ničím zdám,
a v sobě myšlenky, jak kdyby mohly
vlást veškerenstvem; však jen já jsem myslil,
strasť ta jen byla mou. Můj otec skrocenť,
má matka zapomněla na mysl,
jíž práhla po vědění, s nebezpečím
i věčné kletby; bratr můj je pastvec,
hoch, kladoucí svých prvotiny stád
co oběť Jemu, jenž té zemi kázal,
by bez potu nic neposkytla nám.
Má sestra Zilla zpívá časněji
než ranní ptáče — a má Ada, choť má,
ni ona, milována, nepochopí
té mysli, jež mě přemáhá; já dotud
se s nikým nesetkal, by cítil se mnou.
Nechť! Já bych raděj s duchy obcoval.
Lucifer
Ba kdybys v taký kruh svou vlastní
duší
se nehodil, nestál bych před tebou,
jak stojím nyní; had by dostačil,
by okouzlil vás jako dřív.
Kain
Ah! Tys
mou matku pokoušel?
Lucifer
Já nikoho,
leč pravdou,
pokouším; — což nebyl to
strom vědění, a nebyl plodů pln
strom života? Což kázal jsem, by z něho
nic neutrhla? Vsadil já jsem snad
cos zapovězeného kolem nevinných
a zvědavých svou vlastní nevinností?
Já? Já bych vás byl bohy učinil —
On sám, jenž vyhnal vás, vás vyhnal proto, „by nevzali též plodů života
a nestali se bohy jako my.“
Jsou jeho slova to?
Kain
Jsou, jak jsem zaslech‘
je od těch, co je v bouři slyšeli.
Lucifer
Kdo tedy byl ten démon? On, jenž
nechtěl
vás nechat žít — či ten, kdo byl by vám
dal věčně živu být, tož v rozkoši
a moci vědění?
Kain
Kéž obou plodů
by byli
utrhli — neb žádného!
Lucifer
Už jeden váš — i
druhý, ještě může.
Kain
A kterak to?
Lucifer
Když svoji budete,
svým odporem. Nic ducha neskloní,
když chce být sebou sám, stát o sobě
všech věcí kolem střed — onť jest, by vlád‘.
Kain
Však pokoušel jsi rodiče mé?
Lucifer
Já?
Ty ubohý — nač já
je pokoušet,
a jak?
Kain
Ten had byl duch prý.
Lucifer
Kdo to praví?
Toť není psáno tak tam u výši,
tak nesmí klamat pyšný Velikán,
ač valný lidí strach a marnivosť
jich malicherná svádí na duchy
svou vlastní mrzkou chybu. Had byl
had,
nic víc; — nic míň než ti, co pokoušel,
jsa prach jen v jádru svém — víc
rozumem,
an přelstil je a znal to vědění
tak osudné jich slastem uzounkým.
Mníš, že bych na se vzal tvar
smrtelný?
Kain
Však had měl démona.
Lucifer
On zbudil jen
jej v nich, k nimž mluvil hadí řečí
svou.
Já pravím ti, že had ten nebyl víc
než pouhý had. Ptej se těch cherubů,
co střehou svůdný strom! Až tisíc věkův
se nad popelem vaším dokoná,
pak nechť kés příští pokolení vpraví
svou první chybu v báj, a mně dá tvar,
jímž povrhám jak vším, co Jeho ctí,
jenž bytostí jen k tomu natvořil,
by klaněly se hrdé Věčnosti.
Však my, co pravdu známe, mluvme ji!
Tví rodiče jen naslouchali červu —
a padli. Nač by měl je zkoušet duch?
Co lákavého v úzkých mezích ráje,
by duchové, již prostor pronikají — —
však o věcech ti mluvím, kterých neznáš
s svým celým stromem vědění.
Kain
Však mluvit
nic o vědění nemůžeš, co já
bych zvídat nechtěl, po čem nepráh‘ bych.
a smyslu neměl vědět to.
Lucifer
I srdce,
to zírat?
Kain
Zkus!
Lucifer
Jsi odhodlán zřít smrť?
Kain
Té posud ještě nikdo neviděl.
Lucifer
Však každý musí podstoupit.
Kain
Můj otec
dí, žeť cos děsného, a matka má
kdy slyší o ní, pláče; Abel k nebi
svůj zvedá zrak, a Zilla klopí k zemi
a vzdychne modlitbu, a Ada na mne
jen vzhlédá nemluvíc.
Lucifer
A ty?
Kain
V mých prsou
se nevýslovné myšlénky trou v žár,
kdy slyším o té všemohoucí Smrti,
jež, jak se zdá, jest nevyhnutelna.
Zda mohu zápolit s ní? Mladík se lvem
jsem zápolil, až on řva prch‘ mi z pěstí.
Lucifer
Smrť nemá tvaru, ale zhltí vše,
co pozemského původu má tvar.
Kain
Já soudil, žetě bytost‘. Moh‘ by kdo
tak hubit bytosti leč bytosť?
Lucifer
Taž
se toho zhoubce.
Kain
Koho?
Lucifer
Tvůrce — jmenuj
ho jakkoli: on tvoří jen, by hubil.
Kain
To nevěděl, však tušil já, an slýchal
jsem o smrti. Ač nevím, co jest ona,
mně strašnou zdá se být. Já vyhlédal
v tu pustou, černou noc, jí hledaje;
a když jsem spatřil stíny obrovské
tam v temnu rajských hradeb, protkvělé
v dál zářivými meči andělův:
já na domnělý příchod její číhal.
Neb s bázní stoupala v mém srdci touha,
znát, co nás děsí — — však nic nepřišlo.
Pak od rodného ztraceného ráje
jsem odvrátil zrak umdlený a zved’
jej k světlům nad námi, tam v blankytu,
jež jsou tak krásná — umrou ona též?
Lucifer
Snad — přežijí však
tebe i tvůj rod.
Kain
Jsem rád — je
nechtěl bych zřít umírat,
tak líbezná jsou. — Co je smrť? Já chvím se
a cítím, že cos hrozného — však co,
to nechápu. Jest usouzena nám
i hříšníkům i nehříšným co zlo,
a jaké zlo?
Lucifer
V prach rozplynout!
Kain
A budu
já vědět o tom?
Lucifer
Ježto neznám smrti,
říc‘ nemohu.
Kain
Kdybych byl klidnou zemí,
toť nebylo by
zlo — kéž bych byl nikdy
nic nebýval než prach!
Lucifer
Toť mrzké přání —
míň než tvůj
otec — onť chtěl věděti.
Kain
Ne žíti však — neb
proč byl netrhal
on se života stromu?
Lucifer
Bráněno
mu v tom.
Kain
Ó, smrtný omyl! neutrhnout,
dřív ten
plod — však
než utrh‘ vědění,
byl smrti nevědom — žel! Sotva já
teď o ní vím, a přec se bojím jí,
se bojím, nevím čeho.
Lucifer
Ajhle, já,
jenž vše znám, nebojím se ničeho.
Hleď, co jest pravé vědění!
Kain
Zda mne
i všemu naučíš?
Lucifer
Ba, za jedinou
jen podmínkou.
Kain
Zjev ji.
Lucifer
Bys klek‘
a ctil
mne — — Pána svého.
Kain
Nejsi ten,
jejž ctí můj otec?
Lucifer
Nejsem.
Kain
Jeho roveň?
Lucifer
Ne! S ním mně není společného nic,
ni nechci mít. Chtěl bych být něco pod
neb nad ním, ale nikdy účastníkem
neb sluhou jeho moci. Bydlím zvlášť,
než, velik jsem, a mnoho jich, co ctí mne
a víc jich bude. Ty buď jeden z prvních!
Kain
Já Bohu otce svého posud nikdy
se neklaněl, ač Abel často prosí,
bych připojil se k němu v oběti —
proč klaněl bych se tobě?
Lucifer
Neklaněls
se jemu nikdy?
Kain
Což jsem neřek‘ to?
Je třeba říkat to, a nepoučí
tě o tom mocné tvoje vědění?
Lucifer
Kdo neklaní se Jemu, mně se klaní.
Kain
Já nikomu.
Lucifer
Nicméně můj jsi ctitel,
neb nectě Jeho, činíš se jím sám.
Kain
Co jest to?
Lucifer
Poznáš zde — i
potom!
Kain
Dej mi
jen poznat tajemství mé bytosti!
Lucifer
Pojď, kam tě povedu.
Kain
Musím jít orat —
neb slíbil jsem —
Lucifer
Co?
Kain
Vybrat prvotiny.
Lucifer
Proč?
Kain
S Abelem je klásti na oltář.
Lucifer
Což neřek‘ jsi, žes nikdy neklaněl
se Jemu, jenž tě stvořil?
Kain
Ano — řek‘
však prosbou Abel na mne
doléhal —
víc jeho
oběť jest než mou — a
Ada —
Lucifer
Proč vázneš?
Kain
Jestiť ona sestra má,
v týž den a z téhož lůna
narozená —
a slzíc vynutila mně ten slib.
Než vidět plakat ji, — tu raděj snášel
bych vše, i — něco ctil.
Lucifer
Nuž, za mnou!
Kain
Půjdu. —
(Vstoupí Ada)
Ada
Jdu pro tě, bratře
můj — toť naše doba
jest odpočinku, radosti — a my
jí máme méně bez tebe. Dnes ráno
jsi nepracoval — já však za tebe.
Hle, plody zralé jsou a vrou jak světlo,
jímž zrají. Pojď už, pojď!
Kain
Zda nevidíš?
Ada
Zřím anděla — my
viděli jich mnoho.
Chce sdílet s námi odpočinek náš?
On vítej nám.
Kain
Však není podoben
těm andělům, jež vídávali jsme.
Ada
Jsou ještě jiní? Však on vítej nám
jak ostatní. Ti byli hosté naši.
On bude také?
Kain
Budeš?
Lucifer
Žádám na tobě
být mým.
Kain
Já musím s ním.
Ada
Nás opustit?
Kain
Ba.
Ada
Také
mne?
Kain
Ó, Ado milená!
Ada
Nech jít mne s tebou.
Lucifer
Ona nesmí, ne!
Ada
Kdo jsi, že mezi dvé se srdcí vtíráš?
Kain
Kýs bůh.
Ada
Jak víš to?
Kain
Mluví jako bůh.
Ada
Tak mluvil had a lhal.
Lucifer
Se mýlíš, Ado!
Což nebyl strom ten stromem vědění?
Ada
Byl — pro věčný náš
trud.
Lucifer
Ba i ten trud
byl věděním — tož
nelhal. A když klamal,
tož pravdou
vás, a pravda nemůž‘ být
v své podstatě než dobrou.
Ada
Však co víme
z ní, nahromadilo nám zla a strastí:
hle, ztrátu ráje, strach a lopotu,
co bylo, z toho věčné výčitky,
a naděj v to, co nikdy nebude
S tím duchem nechoď, Kaine,— snášej, s čím
jsme narodili se, — a miluj mne —
já miluji tě!
Lucifer
Víc než matku svou
a otce svého?
Ada
Ano. Je to hřích?
Lucifer
Ne, ještě ne — až
jednou v dětech vašich.
Ada
Jak? Nesmí dcera moje milovat
snad bratra svého?
Lucifer
Ne jak Kaina ty.
Ada
O Bože! Nesmějí se milovat
a z lásky plodit milé bytosti?
Což nesáli své mléko z prsou těch?
A nenarodil on se, otec jich
v touž hodinu a z téhož lůna se mnou?
A nemilujem se? A množíce
svou bytnosť, nemnožíme bytosti,
jež budou milovat se jak my je?
A jakž, můj Kaine, tebe miluji,
s tím duchem neodcházej, neníť z našich!
Lucifer
Hřích, o němž mluvím, není dílem mým,
a nemůž‘ ve vás hříchem být, — čímkoli
se bude zdáti v těch, co přijdou po vás.
Ada
Co jest hřích,
jenž sám sebou není
hříchem?
Můž‘ okolnost snad činit hřích neb ctnosť?
A jestli tomu tak, tu otroky
jsme toho —
Lucifer
Vyšší vás jsou otroci,
a nad ně vyšší též by byli to,
kdy radš by nevolili samostatnosť,
ač plnou muk, než hladkou úlisnosť
a žalmy, zpěv a prosby sobecké
tam k Všemocnému, že jest všemocný,
ne z lásky, ale z bázně, ješitnosti.
Ada
Vždyť všemohoucnosť musí na cele
být dobrotou.
Lucifer
Zda v ráji byla jí?
Ada
Mne nepokoušej, škůdce, krásou svou!
Tys krásnější, než had byl, a tak lstivý.
Lucifer
Tak pravdivý! Ptej se své matky Evy,
zda nemá vědomosti dobrého
i zlého.
Ada
Matko má! Tys utrhla
plod dětem svým než sobě osudnější.
Tys aspoň mladost v ráji trávila,
kdež v nevinnosti s anděly jste hráli.
Však my, tvé děti, ráje neznalí,
jsme obklopeni démony, již tváří
se slovem Božím, a nás pokoušejí
tím vlastním naším nespokojeným
a všezvědavým myšlením, jak tobě
had strojil osidla v tvé nejbujnější
a bezstarostné, plné, blahé slasti.
Já duchu tomu neznám odvětit,
a nemohu ho v ošklivosti mít,
ba hledím na něj s lahodivou bázní,
a přece neutíkám — v oku jeho
se kryje kouzlo, jež můj bludný zrak
naň poutá přemocně, mé srdce tluče —
on děsí mne a přec mne táhne blíž,
— a blíž a blíže — Kaine, chraň mne ho!
Kain
Co děsí Adu mou? Onť není zlý duch.
Ada
On není Bůh, ni z
Božích — viděla
jsem cheruby i serafy, a těm
on není podoben.
Kain
Jest důchův vyšších,
jsou archandělé.
Lucifer
A jsou ještě vyšší.
Ada
Snad — však ne
blažení.
Lucifer
Ta blaženost-li
se v otroctví
zakládá — nikoli.
Ada
Já slyšela, že seraf miluje
a cherub nejvíc ví — a
tedy
ten
by musil cherub být, an nemiluje.
Lucifer
A vyšší vědomost-li lásku dusí,
co musí být On, jehož poznavše
tak nemůžete milovat? Když cherub,
jenž více poznal, méně miluje,
jest láska serafa jen nevědomosť.
Že obé srovnat nedá se, toť čin
a trest tvých ploditelův ukazuje.
Vol mezi věděním a milováním,
zde není volby jiné — otec váš
už volil — jeho bohoslužba jest
jen strach a bázeň.
Ada
Kaine, lásku zvol!
Kain
Má Ado — pro tebe
já nevolím, —
tať láska se mnou narozena jest —
však jiného já nemiluju nic.
Ada
Své rodiče?
Kain
Milovali nás oni,
kdy brali plod, jenž vyhnal z ráje
nás?
Ada
My tenkrát nebyli jsme narozeni,
a kdyby — nemáme jich milovat
a dětí svých?
Kain
Ó malý Enoch můj,
a jeho žvatlající sestra! Kdybych
jen moh‘ je tušit šťastnými, pak rád
bych zpola zapomněl — však nemůže
ni do trojtisícího kolena
se zapomenout — nikdy nebudou
památky muže lidé milovat,
jenž rozsil símě zla a člověčenstva
a v touž hodinu. Strom vědění a hříchu
si obrali a nespokojeni
s tou vlastní bědou, zplodili mne,
tebe,
těch několik, co jsou, a nesčetné
a nečítané roje milionův
co teprv budou, aby zdědili
muk po věky jim nahromaděných!
A já být otcem takých bytostí!
Tvá krása, láska tvá — slasť, láska moje,
ten chvatný okamžik a tichá chvíle,
vše, co v svých dětech, v sobě milujeme,
jen vede je i nás skrz mnoho let
zla, útrap — nebo málo let, však přece
jen bídy, mžikem blaha přervané
k smrti — té
neznané! Ba
zdá se mi,
strom vědění svých slibů nesplnil:
Když hřešili, by aspoň měli znát,
co znáti lze — i smrti tajemství.
Co znají oni? — Jen, že bídní jsou!
Co potřebujem ještě hadův, stromův, by zjevili nám to?
Ada
Já nejsem bídná,
a kdybys ty byl šťasten, Kaine
můj —
Kain
Buď tedy šťastnou samojediná,
já nechci nic mít s blahem takovým,
jež mne a rod můj snižuje.
Ada
Já sama
bych nemohla a nechtěla
být šťastnou;
však se svými bych byla na vzdor smrti
jíž, neznajíc, se nebojím, ač zdá se
stín děsivý, jakž o ní zaslechla jsem.
Lucifer
Že nemůžeš být sama šťastna, pravíš?
Ada
Můj Bože! Kdo by moh’ být
sám — a šťasten,
neb dobrý? Samota mně zdá se hříchem,
leč myslím-li, jak brzo bratra spatřím
a bratra jeho, dítky, rodiče své.
Lucifer
Však Bůh tvůj sám jest, a je šťasten
On?
Jest samoten — i dobrý?
Ada
Není sám.
Má anděly a lidi, které oblažuje,
je šťasten, rozsévaje radosti —
co můž slasť být, než slasti působit?
Lucifer
Zeptej se otce z ráje vyhnaného
či nejstaršího syna — srdce svého,
toť není pokojno!
Ada
Žel! Není — Ty však
jsi s nebes?
Lucifer
Nejsem-li, tož příčinu
té širé blahosti (již prohlašuješ)
v Něm hledej, v dobrém velkém tvůrci
všech bytostí a světa — Jeho jest
to tajemství, a On je ukrývá.
My snášet musíme, a někteří
mu vzdorují — však obé nadarmo,
dí seraf jeho — než věc zkoušky hodna,
an bez ní líp‘ být nemůž‘. V nitru ducha
jest moudrost, která vede ku pravému,
jak zrak váš mladí smrtelníci rázem
tu hvězdu stihá v tmavém blankytu,
jež bdí tam stále, jitro vítajíc.
Ada
To krásná hvězda; já pro její krásu
ji miluju.
Lucifer
Proč jí se neklanět?
Ada
Jen Neviditelnému otec můj
se klaní.
Lucifer
Ale jeho znakové
jsou nejlibější věcí viditelných,
a hvězda ta jest vůdcem nebešťanův.
Ada
Náš otec dí, že viděl Hospodina,
jenž stvořil ho i matku.
Lucifer
Viděla’s
Ho ty?
Ada
Ba, v dílech jeho.
Lucifer
V bytnosti
však?
Ada
Ne — leč v otci
svém, jenž jeho obraz,
neb v andělích, již podobni jsou
tobě —
a lesklejší, však méně krásní, mocní
svým vzezřením; jak tichý slunný půlden,
cel jasná zář, tak oni hledí k nám,
však ty jsi jako éterická noc,
kde dlouhé pruhy bílých oblakův
se táhnou v tmavou hloub, a nesčetné
se hvězdy v tajemném tom klenutí
tak lesknou, jak by chtěli slunci být,
tak krásné, nesčetné a lákavé —
nás neoslepují, než k sobě vábí —
a slzou plní zrak můj — tak i ty,
ty zdáš se nešťastným — ó, nečiň nás tím,
a budu plakat pro tě.
Lucifer
Ó, těch slzí!
Jen kdybys znala, kolik moří jich
se prolije.
Ada
Mnou?
Lucifer
Všemi.
Ada
Kými všemi?
Lucifer
Tím milionem
milionů — zemí
tou nezalidněnou i zalidněnou
a peklem přelidněným, jehož zárod
jsou ňadra tvá.
Ada
Ó Kaine! duch ten klne
nám.
Kain
Nechť jen mluví
dál — já půjdu s ním!
Ada
Kam?
Lucifer
Odkud za hodinu vrátí se,
však za tu dobu spatří mnoho dní.
Ada
Jak můž‘ to být?
Lucifer
Zda nezdělal váš tvůrce
z těch starých světů v málo dnech
svět nový?
a nemohu já, jenž jsem pomahal,
to zjevit v jedné hodině, co on
byl v drahných stvořil hodinách,
neb v několika zničil?
Kain
Vzhůru tedy!
Ada
A vrátí on se za hodinu?
Lucifer
Vrátí.
Neb u nás konání jest mimo čas,
my věčnost můžem vtěsnat v hodinu,
či hodinu též rozstřít u věčnost.
My nedýcháme měrou smrtelníkův — —
než to je tajemství. Pojď, Kaine, se mnou!
Ada
A vrátí se?
Lucifer
Ba, ženo! — Jediný
on ze všech lidí (první, poslední,
jenž navrátí se, vyjmouc Jednoho)
zpět z místa toho přijde k tobě zas,
by němý, čekající onen svět
tak zalidnil jak tento — posud jest
tam bydlitelův málo.
Ada
Kde dlíš ty?
Lucifer
Já celým prostorem. Kde měl bych dlít?
Kde tvůj jest Bůh či Bozi — tam jsem já.
Mne účastní se všecko: život, smrt —
čas, věčnost, — nebe, zem — i to,
co není
ni zem ni nebe, ale obydleno
jest těmi, již je druhdy zalidnili
neb zalidní. Toť moje říš! Tak sdílím
s Ním Jeho království a držím své,
jež není Jeho. Nejsa to, co řek‘ jsem,
moh‘ bych tu státi? Jeho andělé
jsou v našem dohledu.
Ada
I bývali,
kdy krásný had s mou matkou
hovořil. —
Lucifer
Tys slyšel,
Kaine — jestli žádostí
pláš po vědění, já ji ukojím
a nechci na tobě, bys plodův požil,
jež oloupí tě o jediné dobro,
ti ještě ponechané vítězem.
Pojď za mnou.
Kain
Duchu, já to pravil.
(Zmizí Lucifer
a Kain)
Ada
(Za nimi volajíc)
Kaine!
Můj bratře! Kaine! —
Jednání
II.
Výjev 1.
Místo a
čas: Propasť prostoru
Kain
Já tlapu po
vzduchu — a neklesám,
přec bojím se, že klesnu.
Lucifer
Důvěřuj mně,
a vzduch, jímž vládnu, tebe ponese.
Kain
Zda smím to, aniž bych se rouhal?
Lucifer
Věř —
a neklesej! Měj
pochybnosť — a zhyň!
Tak zněl by výrok Boha druhého,
jenž andělům svým zve mne démonem.
Ti hlásí řeč tu bídným bytostem,
jež neznajíce čehož nade smysly,
se v prachu koří slyšenému Slovu
a za dobré či za zlé mají to,
co zač jim prohlášeno v porobě.
Já nechci takých. — Klaň se nebo neklaň,
zřít máš ty světy nad svým malým světem
a nebýt trestán za své pochybnosti
tam v záhrobí mým nálezem. Čas přijde,
kdy zmítán v několika krůpějích
muž řekne člověku: „Věř ve mne,
a kráčej po vodách“ — a bezpečen
tu člověk stoupne na vlnu. Já nevyřknu
„Věř ve mne“
za podmínku spásy tvé;
však se mnou vzletiž nad prostoru jícen,
a ukázati chci, co upírat
se neodvážíš: Děje minulých
a přítomných i světů budoucích.
Kain
Ó bože, démone, neb kdokolis,
jest tamto země naše?
Lucifer
Nepoznáváš
prach, který tvářil otce tvého?
Kain
Zda
to možná jest? Ten malý modrý kruh
se ztrácející v éteru, s tím kroužkem
jak ten, co jasní naši zemskou noc —
jest to náš ráj? Kde jsou ty hradby jeho
a jejich strážcové?
Lucifer
Směr vyznač mi,
kde leží ráj!
Kain
Jak moh‘ bych? Postupujemť
jak paprsk slunka, kruh se menším
stává,
zas roste málo, roste míň a sbírá
kol sebe věnec zářných paprskův,
jak s nejvalnějších záříval on hvězd
kdy z hranic ráje k nim jsem zíral vzhůru.
Mně připadá, co od nich postupujem,
že oba kruhy k nesčetným se pojí
těm hvězdám kol, a těch, an spějem dál,
že v myriádách stále přibývá.
Lucifer
A kdyby bylo světův nad tvůj větších,
a větších na nich dlelo bytostí,
a více jich než práškův v zemi tvé,
ač povýšených v živé atomy,
vše živo, vše též k smrti odsouzeno
a nešťastno — co cítil bys?
Kain
Já hrd
bych byl tou myšlenkou, jež tolik zná.
Lucifer
Však kdyby hrdá myšlenka ta tkvěla
jen v podlé hmotě — znajíc věci ty
a toužíc po nich, ba i nad ně výš,
by poutala se k mrzkým potřebám
tak hnusným, hrubým — ano nejlepší
tvá rozkoš byla sladkým snížením,
jen klamem nečistým a vysilujícím,
tě lákajícím k obnovení těl
a duší, určených k též nicotě,
a málokdo k též slasti —
Kain
Duchu! Nevím
nic o smrti, než že cos děsného,
jak o ní slýchal jsem své rodiče
co o podílu hnusném, jejž mám od nich,
ne míň než život, podíl nešťastný to,
jak soudit smím, až dotud — — je-li všemu,
jak pravil jsi (a cítím v nitru svém
té kruté pravdy muka prorocká):
Nechť umru zde! — Neb dávat původ jim,
co nemohou než trpět dlouhá léta
a umřít — to se zdá mně plodit smrť
a rozmnožovat vraždu.
Lucifer
Nemůžeš
cel umřít — něco
jest, co musí trvat.
Kain
Ten Druhý o tom neřek‘ otci nic,
když jej byl z ráje vyhnal, se smrtí
mu v čelo vepsanou. Nuž, aspoň zhyň,
co ze mne smrtelno, bych v ostatním
byl jako andělé.
Lucifer
Jsemť z andělův, —
chceš být, co já?
Kain
Já nevím, co jsi ty;
zřím moc tvou, zřím, že věci jevíš mi,
výš nad každou moc vloh mi vrozených,
ač níže přání mých a pomyslův.
Lucifer
Co jsou, když dlí tak nízko s pýchou
svou,
že v prachu s červem bytují?
Kain
A kdo
jsi ty, jenž v duchu dlíš tak vysoko,
a obsáhnouti moha přírodu
i nesmrtelnost — přec se truchlým zdáš?
Lucifer
Čím jsem, se zdám. A proto ptám se
tebe,
chceš býti nesmrtelným?
Kain
Pravil jsi,
že musím
nesmrtelným
být — vzdor sebe.
Až dotud neznal jsem — však má-liž býti
tak, nauč mne, ať bláh či nebláh jsem,
mou nesmrtelnost předjímat.
Lucifer
Tos činil,
než já se zjevil.
Kain
Kterak?
Lucifer
Utrpením.
Kain
A musí muka
nesmrtelná být?
Lucifer
To my a potomci tví
zkusíme. —
Však nyní hleď — není to nádherné?
Kain
Ó krásný ty a nevystihlý étere!
Vy množící se zdroje mohutných
a mohutnoucích světel — co vy jste?
Co jest ta modrá neskonalá poušť,
vzduch, v němž dál kolotáte, jako listy
jsem viděl hnát v dél lesklých proudů ráje?
Jest určitá vám dráha vyměřena,
či letíte v svém volném rozmachu
tím vzdušným mírem neskončenosti, —
již pomyslit si duše má se hrozí, —
jsouc opojeny věčností? Ó Bože,
ó Bozi, neb cožkoli jste! Jak krásní
jste vy! Jak krásná jsou ta vaše díla
neb náhody neb cokoli být mohou!
Kéž mohu zemřít, jak mrou atomy —
jestliže mrou — neb poznat vás v té moci
a rozumnosti vaší! Myšlenky mé
v tu chvíli nejsou toho nehodny,
co zřím, ač nehoden můj prach! Nechť duchu
ať zhynu nebo zřím je blíž!
Lucifer
Což nejsi
jim blíž? Hleď ku své zemi zpět.
Kain
Kde jest?
Já nevidím než spoustu četných hvězd.
Lucifer
Viz tam!
Kain
Jí nevidím.
Lucifer
Přec ještě jiskří.
Kain
Tam? Ona?
Lucifer
Ano.
Kain
Takto pravíš mně?
A já zřel světlušky a třpytné brouky
vřít za soumraku v luzích zelených
a v tmavých hájích jasněj‘ než ten svět,
jenž nese je.
Lucifer
Tys viděl obé, červy
i světy — obé
blysknavé a vroucí —
co soudíš o nich?
Kain
Že jsou krásní, každý
v svém oboru; a noc, jež krášlí je,
tu malou mušku v jejím zářném letu
i nesmrtelnou hvězdu v dráze valné,
že musí vedena být — —
Lucifer
Ale kým,
neb čím?
Kain
To zjev!
Lucifer
Smíš vidět?
Kain
Vím, co smím?
Až posud neukázal jsi mně nic,
proč nesměl bych zřít dál.
Lucifer
Dál tedy, se mnou!
Chceš k věcem smrtelným neb
nesmrtelným?
Kain
Jak, co jsou věci?
Lucifer
Obé z části jsou,
však co je srdci tvému blíž?
Kain
Co vidím.
Lucifer
A co mu nejblíž bylo?
Kain
Co jsem neshléd’
a
nezahlédnu — smrti tajemství.
Lucifer
Což jestli věci, kteréž umřely,
ti ukážu, jak jsem ti ukázal
jich mnoho, kteréž umřít nemohou?
Kain
Čiň tak!
Lucifer
Nuž, dál svou mocnou perutí!
Kain
Jak rozštěpujem blankyt! Hvězdy
hasnou!
Zem! — Kde má zem? — Dej po ní
hlédnout mně!
Jsemť stvořen z ní.
Lucifer
Jest nyní za tebou,
míň u všemmíru, nežli ty jsi v ní.
Přec nemni, že jí můžeš uniknout,
hned sejdeš v ní a v její všechen prach —
onť částkou tvé je věčnosti i mojí.
Kain
Kam spějem?
Lucifer
V to, co bylo před tebou,
v báj světa, jehož troska svět je
tvůj.
Kain
Jak! Není nový on?
Lucifer
Ne víc než život,
a ten byl dřív než ty i já, než věci,
jež zdají se nám většími než co!
Jsouť mnohé bez konce a jiné zas,
co předstírají bez počátku být,
tak chatrný jej mají jako ty;
a mocnější jsou zničeny, by místa
se horším dostalo, než tušit můžem.
Neb okamžiky
jen a prostor
byly
a musily být nezměnitelny, —
však změna není smrtí, leda prachu,
a ty jsi prach a můžeš pojmout jen,
co bylo prach, — a to zde uhlédáš.
Kain
Prach — duch! Co
chceš, já mohu zírat všechno.
Lucifer
Dál tedy!
Kain
Však ta světla náhle slábnou
a mnohá potud rostla, an se blížíme,
a měla světů vzhled.
Lucifer
I byla to.
Kain
A ráje na nich?
Lucifer
Snad.
Kain
A lidé?
Lucifer
Ano,
neb vyšší bytosti.
Kain
Tak? Hadi též?
Lucifer
Chtěl bys mít lidi bez nich? Nemají
žít žádní plazi, leda vzpřímení?
Kain
Jak světla
unikaj‘ — kam letíme?
Lucifer
V svět
přízrakův, — jež tvary minulé, —
a stíny jsou, co teprv přijdou kdys.
Kain
Však víc a víc se
tmí — hvězdy ty tam!
Lucifer
A vidíš přec!
Kain
Toť děsné světlo jest!
Ni slun ni luna ani hvězd tu víc,
i sám ten blankyt noci zčernalé
zbled’ v trudné šero, přece ohromné
tu vidím charé spousty, nepodobné
těm světům v dáli, září věnčeným,
jež plny života se zdály, i když
se obor světla rozstoupil a zjevil
tam různý povrch, mocný vrch i důl — —
ty roní zář, a jiné rozlévají
své přenáramné pláně kapalné
a světlými se pasy ozdobují
a měňavými lunami, jež na se,
jak ony, vzaly krásné země tvar — — —
co zde se zdá mi všecko chmúř a děs.
Lucifer
Však zřetelné. Ty bažíš shlédnout
smrť,
a mrtvé?
Kain
Ne. Však věda, že jsou zde,
a otce mého hřích že činí jej
i mne a celé naše potomstvo
jich poddanými: chtěl bych rázem spatřit,
co jednou musím mermomocí zřít.
Lucifer
Viz.
Kain
Totě
tma.
Lucifer
A bude vždy — však
my
si její brány otevřeme.
Kain
Páry
se husté valí po
stranách — co to?
Lucifer
Vstup!
Kain
Mohu vrátit se?
Lucifer
Se vrátit! Jistě.
Jak jinak by se mohla množit smrť!
Říš její řídká proti tomu jest,
jak bude tebou a tvým potomstvem.
Kain
Ten mrak se dál a dále rozvírá
a širé kruhy tvoří kolem nás.
Lucifer
Jdi vpřed.
Kain
A ty?
Lucifer
Nic neboj
se — vždyť bys
byl nemoh‘ beze mne jít nad svět svůj.
Dál! — dál!
(Oba zmizí v oblacích)
Výjev
2.
Místo:
Hádes
(Vstoupí Lucifer
a Kain)
Kain
Jak němé, pusté jsou ty šeré světy!
Zdáť jich se víc než jeden, obydlených
víc než ty zářné koule, porozseté
tak hustě vyšším prostorem,
že jsem je za jasné měl obyvatelstvo
spíš jakýchs nebes pranevystihlých,
než aby samy obydleny byly; —
jenže jsem, blíž k nim táhna, spatřil, jak
dmou v makavou se hmoty náramnosť,
jež pro život se upravenou zdá,
než sama životem. Však zde, vše jest
tak zachmuřeno, plno soumraku,
že mluví o dnu zašlém.
Lucifer
Říš to smrti. —
Chceš ji mít přítomnu?
Kain
Než poznám, co
jest ona skutkem, nemohu ti říc‘.
Však pravda-li, co otec o ni hlásá
v svých dlouhých výkladech, je cos — ó Bože,
já nesmím myslit na to! Proklet buď,
kdo život vynašel, jenž vede k smrti,
či rmutný trupel ten, jenž maje život,
ho nemůž‘ držet, musí pustit jej —
i pro nevinné!
Lucifer
Klneš otci svému?
Kain
Což neklel on mně, dávaje mi vznik?
A před tím už, že opovážil se,
plod zakázaný utrhnout?
Lucifer
Máš pravdu:
to kletba vzájemná jest mezi
vámi —
Však syn a bratr tvůj?
Kain
Nechť sdílejí
ji se mnou, s otcem, bratrem svým! Co
jest
mi odkázáno jiného? Já ten
svůj podíl zanechám jim v dědictví. — —
Ó neobmezené vy tmavé říše
chmur plouživých a tvarův obludných,
tu zcela zjevné, jinde nerozlišné,
a mohutné a trudné vše — co jste?
Jste živy nebo žily jste?
Lucifer
Cos obou.
Kain
Nuž, co jest smrť?
Lucifer
Jak? Neřek‘ Tvůrce váš,
žeť jiný život?
Kain
Posud neřek‘ nic,
leč vše že umře.
Lucifer
Snad On v jeden den
to další zjeví tajemství.
Kain
Bláh den ten!
Lucifer
Ba bláh on! Kdyby po nevýslovných
se mukách nezjevil a neobtěžkán
jsa mukou věčnou oněm nesčetným
a ještě nezrozeným myriádám,
jež jsou teď bezvědomé atomy
a oživeny budou k tomu jen!
Kain
Co jsou ty stvůry náramné, jež vidím
vlát kolem sebe? — Nejsou toho rázu
jak zjevy umné, obletující
náš oplakaný, nedostihly ráj —
ni lidskou tvář, jak Adam, Abel, já,
ni jak má sestra-choť, neb děti mé:
a přece mají vzhled, jenž, nejsa lidí
neb andělův, se vznáší, ne-li k těmto,
přec výš než ku prvým — tak nádherné
a plné síly na pohled, však tvar
jich záhaden — já nikdy nezřel takých.
Ni peruť serafa ni lidská líc
ni zvířat mohutných jim podoba
ni čehosi, co nyní živo jest;
přec mocné, krásné tak jak nejkrásnější
všech živých a tak nepodobné jim,
že sotva mohu zvát je živými.
Lucifer
Přec žily.
Kain
Kde?
‚
Lucifer
Kde ty.
Kain
Kdy?
Lucifer
Zemi tvou
kdys obývaly.
Kain
Adam první jest!
Lucifer
Z tvých,
připouštím — však příliš skrovný, aby
byl těchto posledním.
Kain
A co jsou ony?
Lucifer
Co budeš ty.
Kain
Co byly?
Lucifer
Rozumné
a dobré, velké, slavné bytosti,
tak valně povýšené nade vše,
čím otec tvůj se moh‘ kdy v ráji stát,
jak pokolení šestitisící
zas tupou zvrhlostí svou tebe
a syna tvého překoná. A jak
jsou sláby, suď dle těla vlastního.
Kain
Ó žel! A tito
zahynuli?
Lucifer
Ano —
ti se své země, jako zanikneš
ty na svojí!
Kain
A má zem byla jejich?
Lucifer
Tak jest.
Kain
Leč taká nikoli jak teď,
tať příliš skrovná, aby mohla takých
snést bytostí!
Lucifer
Ba byla nádhernější.
Kain
Proč klesla?
Lucifer
Ptej se toho, kdo ji skotil.
Kain
Než jak ji kácel?
Lucifer
Hrozným, bořivým
a neúprosným ztroskotáním, vzbouřením
všech živlů, jež svět v chaos uvrhlo,
jak chaos zvráceje se vyvrh‘ svět —
věc ta, ač vzácná v čase, u věčnosti
je časta. Vpřed, a zírej minulosť!
Kain
Je strašliva!
Lucifer
A pravdiva. Viz tam
ty zjevy — bylyť
hmotné, jako ty jsi.
Kain
A musím být jak ony?
Lucifer
Nechť ti On,
jenž stvořil tebe, odpoví. Jáť jevím,
co jsou
tví předchozí; a co as byli,
to cítíš měrou skrovnější, jak cit tvůj
a podíl nesmrtelné rozumnosti
a síly pozemské je skrovnější.
Co společno vám s jejich stavem kdys,
jest život — co vám bude — smrť!
A zbytek
tvých darův ten jest, jaký provází
plaz, líhnoucí se z hnijícího slizu
mocného světa, jenž teď ztroskotán
byl v zem tu sotva vytvářenou posud,
a obydlenou tvory, kterýchž slasť
a blaho záleželo v slepotě —
ráj neznalosti, odkudž vědění
jak jedovaté vyloučeno bejlí.
Viz, co ty vyšší bytosti jsou, byly —
či, pohoršen-lis, vrať se, vzdělávej
svou zem! Já bezpečně tě snesu tam.
Kain
Ne — zde chci být.
Lucifer
Jak dlouho?
Kain
Navždy. An
se musím jednou vrátit ze země,
už raděj zůstanu zde — mně se hnusí
vše, co mi jevil prach — dej dlít mně
v stínech!
Lucifer
To nemožná! Zříš nyní u vidění,
co v skutku jest. Chtě dlít zde, musíš projít,
čím prošly ty, jež vidíš: Branou smrti!
Kain
A jakou teď jsme vstoupli
branou?
Lucifer
Mojí.
Však zavázáni, že se vrátíme.
Můj duch tě drží, abys dýchat moh‘,
kde, vyjmouc tebe, vše je bez dechu.
Teď pozoruj, však nepomýšlej, jak bys
moh‘ zůstat zde, než hodina tvá přijde.
Kain
A oni též se vrátit nemohou
zpět na zem?
Lucifer
Jich zem na věky
ta tam,
tak změněna svým převratem, a oni
by nepoznali místa jediného
v tom novém sotva ztvrdlém povrchu —
Bylť — ó jak krásný svět to byl!
Kain
A jest!
Ne se svou zemí, ač ji musím rýt,
se cítím v boji; však že nemohu
co krásného má, užit bez lopocení,
ni uspokojit plným věděním
svých tisíc rozpínavých myšlenek,
ni tisícery hrůzy života
a smrti utlumit —
Lucifer
Co jest tvůj svět,
zříš — nemůžeš však
pojmout stínův toho,
čím byl.
Kain
A tyto hrozné obludy
níž stojící (jak zdá se)
v rozumu
než bytosti, jež opustili jsme,
a podobné as divým velikánům,
těm nejvalnějším, co řvou v zemských hvozdech,
však desetinásobné v objemu
a děsu, mohutnější nežli edenské
jsou hradby od cherubů hlídané, —
jich oči planou jak tam strážcův meče
a jako stromy bez větví a kůry
kly jejich čnějí vpřed — co bývaly?
Lucifer
Co mamut v světě
tvém — však leží teď
jich myriády pod povrchem jeho.
Kain
A žádná na něm?
Lucifer
Ne. Tvůj slabý rod
by v boji s nimi kletbu překazil,
co na něm lpí; bylť by tak brzo zničen!
Kain
Proč boj?
Lucifer
Ty zapomínáš na výrok,
jenž vás hnal z ráje: Válku se všemi
a smrť všem, nemoc, útrapy a hořkosť —
tyť plody nes‘ vám zakázaný strom.
Kain
Však zvířata — což
požila z nich také,
že musí umřít?
Lucifer
Tvůrce váš vám řek‘,
že stvořena jsou pro vás jak vy Proň.
Přec nemáte jich osud za vyšší
než svůj? Ba, kdyby Adam nebyl pad‘,
vše stálo by.
Kain
Ó žel! Těch beznadějných!
Též ony musí sdílet otcův los
jak děti jeho; nesdílevše též
jak ty s ním jablka, a jako ty
též bez vědění
draze koupeného.
Byl strom to lživý — nevímeť
my nic.
On aspoň přisliboval vědění,
nechť cenou smrti — přece
vědění.
Však co zná člověk?
Lucifer
Může být, že smrť
jen k nejvyššímu vede poznání,
a jsouc všech věcí sama nejjistší
dá aspoň ona nejjistější
pravdu:
strom tedy, smrtný sic, byl pravdivý. —
Kain
Ty chmurné říše! Zírám je, však
neznám.
Lucifer
Jeť hodina tvá ještě daleka,
a hmota nemůž‘ zcela chopit ducha.
Však něco jest to přece, věděti,
že tyto říše jsou.
Kain
My věděli
už dříve, že smrť jest.
Lucifer
Však ne, co za ní.
Kain
To nevím ani teď.
Lucifer
Víš, že tu jakýs
je stav, a jiných stavův, mimo tvůj,
a to jsi nevěděl dnes ráno.
Kain
Ale
vše chmurno jest a stinno.
Lucifer
Spokoj se!
Víc vysvitne tvé
nesmrtelnosti! —
Kain
A onen lesklý prostor nezměrný,
jenž nádhernou se modří rozlévá
jak vody val, že bych měl za proud jej
kol mého stanu z ráje plynoucí,
jen žeť on bezbřehý a bezedný,
a ráz má éterský — co to?
Lucifer
Jest posud
cos podobného na zemi, ač
menší —
tvé děti blíž mu budou bydlit — jest to
báj oceánu.
Kain
Jako jiný svět,
jak slunce
tekuté! — — a tvorové
se na povrchu hladkém honící?
Lucifer
Jsou bydlitelé
jeho, — levjatani.
Kain
A onen had, co ježí hřívu svou
a hroznou hlavu desetkráte výš
než cedr nejvyšší, ven z propasti,
tak ohromný, že moh‘ by obvinout
svým tělem koule, jež jsme viděli, —
snad není z toho druhu, jaký v ráji
se slunil pod stromem?
Lucifer
Tvá matka může
říc‘ nejlíp, jaký druh ji pokoušel.
Kain
Tenť má vzhled příliš hrozný. Zajisté
měl onen krásy víc.
Lucifer
A neviděls ho?
Kain
Dost téhož druhu (aspoň zvaných
tak) —
však toho právě, jenž byl matce vmluvil
plod osudný, jsem nikdy neviděl,
ba ani vzhledu jeho.
Lucifer
Neviděl
ho otec váš?
Kain
Ne — matka byla to,
co svedla otce hadem svedena.
Lucifer
Ty dobráku, kdy žena tvá neb ženy
tvých synův svádějí vás k něčemu,
co nové, podivné jest, přihlédni
dřív, kdo
sved’ je.
Kain
Tvůj předpis přišel pozdě!
Už není, k čemu had by sváděl ženu.
Lucifer
Dost věcí jest, k nimž žena svádí muže
a ženu muž! Nechť pamatují na to
tví synové! Má rada upřímná jest,
ba dávám ji k své újmě, — pravda, že
jí šetřit nebudou; tak ztratím málo!
Kain
Já toho nechápu.
Lucifer
Tím blažším jsi!
Tvůj svět i ty jste ještě příliš
mládi!
Ty mníš, žes nejvýš bídný, nešťastný.
Či nikoli?
Kain
Co do zločinu, nevím,
co bolu však, jsem cítil přemnoho!
Lucifer
Ó prvních lidí prvorozenče!
Tvůj přítomný stav hříchu — (a zlý jsi) —
i žalu — (a ty trpíš) — — rájem
jest
v své celé nevinnosti, srovnán jsa
s tím, ty co sám být můžeš v krátké době!
A tento stav v svém rozmnoženém zlu
a neštěstí, zas rájem proti tomu,
co tvojich synův synův synové
se hromadíce v rodech svých jak prach
(a vlastně rozmnožují pouze jej)
kdys budou snášeti a páchati. —
Teď k zemi zpět!
Kain
A proč mne vodils sem?
Jen abys o tom mne tu poučil?
Lucifer
A nežádal jsi poznání?
Kain
Tak jest,
co dráhu ke blahu.
Lucifer
Když pravda blahem,
máš je.
Kain
Bůh otcův tedy dobře činil,
an zakázal nám osudný ten strom?
Lucifer
Líp kdyby jej byl ani nevsadil.
Zla neznámosť tě neuchrání zla,
týmž ono musí vlát vždy rozměrem,
jsouc částkou věcí všech.
Kain
Ne, nikoli —
to nevěřím — jáť
žízním po dobru.
Lucifer
Kdo nečinil by to? Kdo žádá zla
jen k vůli jeho
hořkosti? — Nic — Nikdo!
Zlo jestiť kvasem všeho života i bezživotí.
Kain
V koule nádherné,
jež viděli jsme v dáli bez počtu,
než sestoupili jsme v těchto oblud kraj,
zlo vniknout nemůže? — jsou příliš krásné.
Lucifer
Jen z dálky viděls je.
Kain
Co z toho? Dálka
můž‘ leda ztlumit jejich nádheru,
blíž — musí ta být nevýslovnější.
Lucifer
Sestup k nejkrásnějším zjevům zemským
blíž
a o jich kráse suď!
Kain
To činil jsem:
a nejlibější, co jen znám, kdy
nejblíž,
je nejlibější.
Lucifer
V tom je jakýs klam. —
Co jest to, jež kdy nejblíž očím tvým,
je krásnějším než krásné věci v dáli?
Kain
Má sestra
Ada. — Všechny hvězdy nebes,
ten tmavý blankyt půlnoční, svit luny,
jež hledí v důl jak duch neb duchův byt —
chmúř soumraku a slunka skvostný východ,
sklon jeho nedoličný, jenž mé oko
vždy slzou plní líbeznou, an vidím
je klesati a cítím duši svou
s ním vlát k těm krajům mrakův západních —
stín lesův — houští zelené — a
zpěv —
zpěv ptáka večerní, jenž láskou zní
a v tichu splývá s hymnem cherubův,
kdy nad hradbami ráje hasne den, —
to vše jest nic pro můj zrak a mé srdce,
co Ady tvář — a od nebes a země
se odvracím, bych hleděl na ni.
Lucifer
Jest spanilá, jak slabá smrtelnosť
to v prvním šeru mladé přírody
a nejprvnější objetí dvou lidí
jen může zploditi — a přec to klam.
Kain
Mníš, nejsa její bratr.
Lucifer
Člověče!
Jsem bratrem těm, kdož dětí nemají.
Kain
Tož tedy nemůžeš mít spolku s námi!
Lucifer
Než možno jest, bys ty měl spolek se
mnou.
Však máš-li bytost krásnou, vznešenou
v tvých očích nade všecku krásu jinou,
Proč tedy bídnýs?
Kain
Proč jsem na světě?
Proč bídnýs ty? A proč jsou všichni
tak?
I On, jenž stvořil nás, tím musí být
co nešťastníkův tvůrce. Plodit zkázu,
toť nemůže být slastnou úlohou,
a přec můj otec dí: Onť
všemocný.
Proč tedy zlo, když dobrý
též? — Tak
jsem
se tázal otce, a on děl, že ono
zlo bylo pouze dráhou k dobrému.
Toť prapodivné dobro, jemuž vznikat
jest z vlastní smrtné protivy. Tu kdysi
jsem beránka zřel hadem uštknutého,
an ubožák už v křeči svíjel se,
co marně nad ním stará bečela.
Můj otec bylin natrhal a položil
mu na ránu, a zponenáhla zas
se bezstarostný vrátil život mu,
a beránek se k matce přitulil,
jež v strachu nad ním stála, lízajíc
mu údy oživlé. Hleď, synu můj,‘
mi Adam děl, jak ze zla vzniká dobro.
Lucifer
Cos odpověděl?
Kain
Nic — onť otec můj.
Však přemítal jsem, že by zvířeti
líp bylo jistě, kdyby nebyl plaz
ho ani uštknul, než že vykoupilo
svůj malý život takou útrapou,
ač lékem zahnanou. —
Lucifer
Tys pravil, ze všech
svých milých nejvíc tu že miluješ,
jež s tebou pila mléko mateřské
a své teď dává dětem tvým?
Kain
Ó, ano,
tak jest — co byl
bych bez ní?
Lucifer
Co jsem já?
Kain
Ty nemiluješ nic?
Lucifer
Co miluje
tvůj
Bůh?
Kain
Můj otec říkává, že všecko
a všecky
bytosti, — však přiznávám,
v jich losu vezdejším že nezřím toho.
Lucifer
Tak nezříš, já-li miluju či nic,
leč jakýs pustý všeobecný účel,
v němž jednotlivec mizí jako sníh.
Kain
Sníh? Co to jest?
Lucifer
Buď radši nevěda,
co potomstvo tvé musí podstoupit,
a sluň se pod nebem, jež nezná zimy!
Kain
Však nemiluješ nic, co tobě rovno?
Lucifer
A miluješ ty sebe?
Kain
Ano, ale
víc ono miluju, co mysl mou
mi dělá snesitelnější a víc jest,
než já jsem, poněvadž to miluju.
Lucifer
Ty miluješ, poněvadž krásné jest,
jak jablko bylo v očích matky tvé,
a ustane-li krása, ustane
i láska tvá, jak každý jiný chtíč.
Kain
Že krása ustane! Jak možno?
Lucifer
Časem!
Kain
Čas minul už, a posud Adam sám
i matka má jsou oba spanilí,
ne jako Ada snad a serafové —
přec velmi spanilí.
Lucifer
To pomine
i v nich i v ní.
Kain
Žel toho; nemohu
přec lásku svou k ní myslit zmenšenu.
A když ta její krása pomine,
tu, zdá se mi, On, jenž vši krásu stvořil,
že ztratí víc než já ji vida hynout.
Lucifer
Tě lituju, že miluješ, co hyne.
Kain
Já tebe zas, že nemiluješ nic.
Lucifer
A bratr tvůj — on
není v srdci tvém?
Kain
Proč neměl by?
Lucifer
Tvůj otec má ho rád,
i Bůh tvůj.
Kain
A já též.
Lucifer
To dobře činíš,
a krotce.
Kain
Krotce?!
Lucifer
Ontě druhý syn
a matky miláček.
Kain
Měj si tu milosť,
an had byl první, jenž si získal ji.
Lucifer
I otcovu?
Kain
Čím jest mi tato? Proč bych
ho neměl rád, jejž všichni milují?
Lucifer
A on, ten shovívavý Hospodin,
ten jemný štěpař ráje zamčeného,
On též se na Abela usmívá.
Kain
Já neviděl ho nikdy, nevím tedy,
zda usmívá se.
Lucifer
Jeho anděly
však viděls.
Kain
Málokdy.
Lucifer
Dost, abys viděl
jich lásku k bratru tvému. Oběti,
jež on přináší, přijímají se.
Kain
I buď si! Nač mi o tom mluvit?
Lucifer
Proto,
že sám jsi myslil
o tom dříve už.
Kain
A kdybych býval, k čemu buditi
ty myšlenky, jež…
(vázne, jako by rozechvěn)
Duchu! Zde, zde v tvém
jsme světě, nemluv o mém. — Ukázals
mně divy; mocné před-Adamské plémě,
jež druhdy po kés zemi kráčelo,
z níž troskou naše jest; a odhalils
ty myriády hvězdných světů mi,
jimž vlastní náš je tmavou družicí;
tys odkryl stíny oné jsoucnosti,
již otec strašným jménem smrti zve —
tys mnoho zjevil mi, vše nikoli:
zjev mi, kde Bůh dlí — ve svém zvláštním ráji
neb v tvém? — kde jest on?
Lucifer
Zde a celým mírem.
Kain
Přec máte jakýs přisouzený byt
jak všecky věci? — trupel má svou zemi
a každý svět má nájemníky své,
vše, co zde dýše, zvláštní živel svůj,
i bytosti, jež dávno přestaly
vzduch čerpat náš — jak
pravils — mají svůj — —
Jehova pak a ty též máte svůj, —
což nebydlíte spolu?
Lucifer
Nikoli,
my vládnem
spolu — ale byty naše
jsou od sebe.
Kain
Kéž by byl z vás jen jeden!
Snad jednost záměru by uvedla
pak v rozbouřené živly jednotu!
Jak stalo se, že moudří, neskončení
vy, duchové, jste rozdvojili se?
Což nejste bratři ve své podstatě,
a ve své činnosti i nádheře?
Lucifer
Nejsi ty bratr Abela?
Kain
Jsme bratři
a zůstanem. Však kdyby nikoli,
jest tělu roven duch? Můž‘ on se zvrhnout?
Hle, neskončenost s nesmrtelností
se prou a prostor v bídu zvracejí —
proč?
Lucifer
Pro
panství.
Kain
Zda nepravil jsi mi,
že oba věční jste?
Lucifer
Jsme.
Kain
A co zřel jsem,
ta modrá nesmírnosť, též bez mezí?
Lucifer
Tak jest.
Kain
A nemůžete vlást pak oba?
Není zde s důstatek? Proč různíte se?
Lucifer
My vládnem oba.
Kain
Ale jeden z vás
zlo působí.
Lucifer
Kdo?
Kain
Ty! Neb maje moc,
bys dobře činil nám, proč nekonáš to?
Lucifer
Proč nekoná to On, jenž stvořil vás?
Já nejsem tvůrce váš, jste jeho dílo,
ne moje.
Kain
Tedy ostav jeho tvory,
jak zoveš nás —, neb ukaž mi
svůj byt
či Jeho byt.
Lucifer
Moh‘ bych to obojí.
Však přijde čas, kdy budeš jeden
z nich
zřít na věky.
Kain
A proč ne teď?
Lucifer
Tvá mysl
má sotva moc, by sebrala tu trochu,
již jsem ti zjevil, v jasnou myšlenku —
a ty bys tíh‘ k té tajův dvojici!
K těm dvěma Počátkům?
A zírat chtěl
je na skrytých jich trůnech? — Trupeli!
Svou žádosť obmeziž — neb shlédnout jednou,
by bylo tobě — zahynout.
Kain
A nech
ať zahynu, jen když je uhlédám.
Lucifer
Zdeť mluvil její syn, jež po jablku
svou ruku vztáhla! Ty bys pouze zhynul
a neviděl — zor ten je pro stav druhý.
Kain
Stav smrti?
Lucifer
Tať je předehrou.
Kain
Ba míň
se budu nyní lekat jí, an vím,
že vede k čemus jistému.
Lucifer
A nyní
tě opět snesu k zemi tvojí, kde
máš rozmnožovat plémě Adamovo.
Jez, pij, plač, směj se, pracuj, spi a umři!
Kain
A k čemu zíral jsem ty věci všechny?
Lucifer
Což nechtěls poznání? A nenaučil
jsem tebe tím, co jsem ti ukázal,
znát sebe sama?
Kain
Žel — Ó, zdám se
ničím!
Lucifer
A to buď souhrn lidských dozvědů:
znát smrtelnosti
nicotu. Tu pravdu
svým dětem v odkaz dej, a ušetříš
jim mnoho muk.
Kain
Ty duchu zpyšnělý!
Mluvíš to
hrdě, — však ty sám, ač hrd,
máš kohos nad sebou.
Lucifer
Ne! U všech nebes
jež drží On, a pro neskončenost
všech světův, života, jež držím s Ním —
Ne! — vítěze mám, ne mne vyššího!
Má úctu všech — však žádné ode mne.
Já válčím proti Němu, jak jsem válčil
i v nebi nejvyšším. Vší věčností
a bezednými hlubinami pekla
a neobmezenou říší prostoru,
i nekonečnem neskonalých věků,
vše, vše Mu odpírám. A na váhách se
má třást svět o svět, hvězda o hvězdu
a vesmír o vesmír, než ustane
ten velký zápas, ustane-li kdy, —
ne dřív, až zničen bude On neb já.
A co můž‘ zničit nesmrtelnost naši,
či vzájemnou a nezdolnou tu zášť?
On zmožitel zve zmoženého zlým —
kde však jest Jeho dobro?
Kdybych já
byl vítězem, jen Jeho skutkové
by zlými sluli pak. A vy, vy noví
a sotva narození smrtelníci,
co vám dal darův v malém světě vašem?
Kain
Jen málo jich — a
některé jen hořké. —
Lucifer
Zpět tedy se mnou k zemi tvé, a
zkoušej
těch ostatních dál na sobě a na svých.
Zlo, dobro jsou tím svojí podstatou,
ne učiněny teprv dárcem svým.
Kdy dobro skytá On, tak zovte Ho;
kdy z něho vzniká zlo, zlu nedávejte
jmě moje, dokud nepoznáte líp
zla pravý zdroj, a suďte ne dle slov,
ač duchův jsou, než podle plodův jen
své jsoucnosti, as jakou musí být.
Dar jeden
osudné vám jab’ko dalo:
Váš rozum!
Nechť ho hrozby nepřemohou
a nevnutí vám jařmo víry, proti
všem smyslům zevnějším a citům nitra.
Mysli a trp — a utvoř vnitřní svět
v svých prsou, zevnější když upadá.
Tak budete blíž duchův bytnosti
a se svou vlastní válčit vítězně! —
(Oba zmizí)
Jednání
III.
Místo:
Země blíže ráje jako v 1. jednání
(Vstoupí Kain
a Ada)
Ada
Mlč! Ticho, Kaine!
Kain
Ano, ale proč?
Ada
Náš malý Enoch spí v svém loži z
listí,
tam pod cypřiší.
Kain
Cypřiš — smutný
strom to,
onť truchlí nade vším, co zastíní.
Proč jej jsi zvolila?
Ada
Že větve jeho
svit slunka zacloňují jako
noc —
i zdá se mi, že nejlíp stíní spánek.
Kain
Ba poslední a nejdelší! Však buď
si —
Kde? Veď mě tam!
(Jdou k dítěti)
Jak libě vypadá!
Hle, tváří jemná červeň závodí
s tím listím jako lůžka růžovým.
Ada
A jeho rety
též — jak roztomile
se k sobě vinou! — Nelíbej ho, ne —
teď aspoň ne — on hned se probudí.
Už na sklonku mu spánek polední,
a škoda bylo by jej budit dřív.
Kain
Díš dobře! Zdržím srdce své až
dotud. —
On směje se a spí. Spi dál, a směj se
ty, mladý děditeli světa sotva
míň mladého! Spi dál, a směj se! Tvé jsou
ty dny a chvíle, slastné, nevinné!
Tys plodu toho nepožil, ty nevíš,
že nahý jsi! A musí přijít čas,
kdy trestán budeš za hřích nepoznaný,
jenž nebyl můj ni tvůj? Však teď spi dál.
Tvář jeho rdí se v hlubších úsměvech,
a víčka prosvitná, i dlouhé řasy,
tak tmavé jako cypřiš nad nimi,
se zachvívají polootevřené,
a zpod nich čistý blankyt prokmitá,
ač ve spánku. Teď se mu něco zdá —
a o čem? O ráji! — Ba, nechť se zdá —
ti o něm, vyděděný hochu můj!
Jest to jen sen; neb nikdy nevkročíš
ni tvoji otcové, ni synové
v to zakázané místo!
Ada
Kaine drahý!
Ne, nešeptej tu nad svým dítětem
tak zádumčivých nářkův o minulost!
Proč bys chtěl stále truchlit pro ten ráj?
Což nemůžem si jiný založit?
Kain
Kde?
Ada
Zde, neb kdekoli chceš ty. Kde ty
jsi,
tam neschází mi oželený ráj.
Zda nemám tebe, dítě naše, otce
a bratra, Zillu, sestru líbeznou,
a matku Evu, jíž tak mnoho dlužni
jsme mimo narození?
Kain
Ano — smrť, —
ta též jest mezi dluhy těmi.
Ada
Kaine!
Ten pyšný duch, jenž tebe s sebou
vzal,
hloub ještě ztrudil tvého. Doufala jsem,
že divy slíbené, jež zíral jsi,
svět minulý a přítomný, jak pravíš,
tvou zmírní mysl neukojenou
v klid spokojené pravdy. Ale vidím,
tvůj vůdce zle ti učinil, přec dík mu
a odpuštění všeho, že tak brzo
nám tebe vrátil zas.
Kain
Tak brzo?
Ada
Sotva
dvě hodiny, co odešli
jste — dlouhých
dvé hodin pro mne — přece hodin jen
dle slunce.
Kain
Já byl tomu slunci blíž
a světy zřel, jimž svítívalo kdys,
a nikdy nezasvitne víc; a jiné,
jimž nikdy nesvitlo. — Mně podobá se,
jak kdyby nad nepřítomností mou
se roky táhly — — —
Ada
Sotva hodiny.
Kain
Má tedy mysl času chápavosť
a měřívá jej tím, co vnímá — slastným
či bolným, malým, všemohoucím. — Viděl
jsem nepamětná díla Neskončených
a dotknul jsem se světů vyhaslých,
a hledě u věčnost, já domníval se,
že několika věkův krůpějemi
jsem více přibral z její nezměrnosti.
Teď opět cítím malost svou! Duch dobře
děl, že jsem nic.
Ada
A proč to děl? Jehova
tak nepravil.
Kain
Ne — on se
spokojí,
nás udělat tím ničím, jakým jsme,
a když byl prachu polichotil dost
tím svitem ráje, nesmrtelnosti,
zas rozpouští jej v prach — Proč to?
Ada
Ty víš,
toť za hřích rodičův.
Kain
Co on jest nám?
Vždyť oni zhřešili, nechť umrou oni!
Ada
To není pravá řeč, ba myšlenka
ta není tvá, než ducha, jenž byl s tebou.
Já umřela bych za ně, aby žili.
Kain
Ba, kdyby mohla oběť jediná
smrt nasytit, tu žitím nenasytnou,
a kdyby růžný hoch můj, spící zde
víc neokusil jí a lidské bídy
a nepodal ji dál svým potomkům!
Ada
A kdo ví, zda-li jednou taký smír
snad nevykoupí rod náš?
Kain
Obětujíc
ty bezúhonné za viníky? Jaký
byl by to smír? Ba my jsme nevinní:
Co zděli jsme, že máme oběťmi
být za čin před svým narozením? Neb že
nám třeba obětí, by odpykán byl
ten tajuplný, bezejmenný hřích?
Hřích-li to jaký hledat poznání?
Ada
Žel! Kaine, hřešíš teď. Tvá řeč v můj
sluch
zní rouháním.
Kain
Tedy mě opusť!
Ada
Nikdy,
ač opustil tě Bůh tvůj. —
Kain
Co je to?
Ada
Dva oltáře, jež Abel postavil,
chtě na ně, až se vrátíš, oběť klást.
Kain
A kterak zvěděl, že tak honem hotov
jsem k obětem, jak on je denně strojí
s tou tváří, jejíž nízká pokora
víc bázně ukazuje nežli úcty,
co podplacení Tvůrci?
Ada
Dobře tak
on činí.
Kain
Jeden oltář dostačí —
já nemám, co bych obětovat moh‘.
Ada
Plod země — časný,
krásný puk a květ,
a nádech květin, plodin prvotiny,
kdy věnovány myslí zkroušenou
jsou bohulibou obětí.
Kain
Já oral —
já pracoval a ve slunci se potil
dle kletby slov — a jest mi činit víc?
Mám pokorným být? Za tu válku snad
se všemi živly, než mi chleba dají?
Zač vděčným? Za to, že jsem bídný prach,
že v prachu plazím se, než v prach se vrátím?
A jsem-li nic, mám pro pouhé to nic
být pokrytcem a v mukách blaženým
se stavěti? A proč být zkroušeným?
Snad za hřích otcův, z něhož stále nám
se káti jest tím celým soužením,
a víc než kát se budou věkové
nad rodem naším věstění! Ó, málo
as tuší mladý, kvetoucí ten snitel,
že zárod bídy v něm jest myriádám —
Líp bylo by, kdybych jej popad’ v spaní
a o tu skálu rozdrtil, než aby
žil dále.
Ada
Pro Bůh! Netkni se ho,
Kaine —
mé dítě, dítě tvoje — —
Kain
Neboj se,
ne — za vše hvězdy,
za všechnu tu mocnosť,
jež rozmává je, — k tomu dítěti
bych nepřistoupil hrubším pozdravem
než políbením otcovským.
Ada
Proč tedy
tak strašným v řeči své?
Kain
Já pravil jsem,
že bylo by líp,
aby přestal žíti
než vznik dát takým strastem, jakých musí
sám snést a ještě horších zůstavit.
Ten výrok-li tě leká, řekněm pouze:
líp, kdyby se byl nikdy nenarodil!
Ada
Ó, nemluv tak! Kam by se děla slasť,
slasť matky — kojit,
ošetřovat jej
a milovat? On probouzí se — — ticho —
(Jde k dítěti)
Mé sladké dítě! Kaine, pohleď naň!
Viz, jak pln života a jaroty,
pln krásy, květu, blahé veselosti!
Jak podoben mně, tobě — kdy jsi klidný —
pak jsme si všichni podobni, či ne,
můj Kaine? Matka, otec, syn — tvář naše
se jedna v druhé obráží jak u vodě,
kdy klidná jest a ty kdy klidný’s.
Ó, měj nás rád, a miluj sebe kvůli
nám, Kaine můj, neb my tě milujeme!
Hleď, jak se usmívá a vztahuje
své ručky k tobě a jak otvírá
své modré oči vzhůru k očím tvým,
chtě otce pozdravit — an celé tělo
mu hrá jak na perutech slasti. Nemluv
mi o bolu! Ba cherub bezdětný
ti může záviděti slasti otcovské —
Můj Kaine, žehnej mu! Ač nemá posud
slov děkovat, to srdce malé přec
i vlastní srdce tvé vzdá tobě dík.
Kain
Buď hochu
požehnán — ač může-li
hlas smrtelný mít tolik moci, aby
tě kletby hada ostříhal.
Ada
Ó, jistě,
že odvrátí hlas otcův červa lest.
Kain
Mám pochybnost, nicméně žehnám jemu.
Ada
Náš bratr přichází.
Kain
Tvůj bratr Abel.
(Vstoupí Abel)
Abel
Buď vítán,
Kaine, — a mír boží s tebou!
Kain
Buď zdráv.
Abel
Mně sestra pravila, že
s duchem
jsi u vnešeném spolku putoval
dál nad obvyklým naším oborem.
Byl z těch, jež vídali jsme s otcem svým?
Kain
Ne.
Abel
Proč s ním tedy obcovat? Onť může
snad Nejvyššímu protivníkem být.
Kain
A lidem přítelem! Byl
Nejvyšší —
když tak Ho nazýváš, — nám přítelem.
Abel
Ho nazýváš! Tvá
řeč je divná, bratře.
Jen na chvíli nás opusť, sestro — chcemť
svou oběť strojit.
Ada
Zdráv buď, Kaine, dřív
však polib dítě své. Duch jeho jemný
a oběť Abela nechť přivedou tě
zpět k míru svatému.
(Odejde Ada
se svým dítětem)
Abel
Kdes byl?
Kain
Sám nevím.
Abel
A co jsi viděl?
Kain
Smrť a nesmrtelnosť
a neskončenosť, bezdno, všemocnosť
a přemáhavé taje prostoru
a světův bez počtu, co byly, jsou —
roj takých přenáramných zjevů: slunka
a luny, země na jich hlasných drahách,
zpěv hromný kolkolem, — že učinily
mne neschopným vést lidský hovor: nech mne!
Abel
Tvůj zrak plá žárem nepřirozeným,
tvář hoří barvou nepřirozenou,
a nepřirozeně se chví tvůj hlas —
Co značí to?
Kain
To
značí — — Prosím tě,
Jdi!
Abel
Nikoli — až
poobětujem
a spolu pomodlíme se.
Kain
Ó bratře
můj — prosím tě,
sám obětuj, sám — tebe
Jehova miluje.
Abel
Nás oba, doufám!
Kain
Však tebe víc — Mně
na tom nesejde.
Tys k úctě Jeho vhodnějším než já. —
I cti Ho tedy, cti — však ty jen sám —
neb aspoň beze mne!
Abel
Zle zasloužil bych
zvát sebe synem otce našeho,
kdy staršího bych bratra nectil v tobě,
a v úctě Boha našeho tě nezval,
bys mně se přidružil a v kněžství našem
měl přednost — toť jest místo tvé.
Kain
Však já
jsem nikdy nárokův těch nečinil.
Abel
Tím větší žalosť má; i žádám tě,
bys teď to učinil — tvá duše trpí
kýms těžkým mamem — to tě ukojí.
Kain
Ne! Nic mne nemůž‘ více ukojit.
Mne ukojit! — co
dím? Já
nikdy neznal
co je to v duši klid, ač ztišeny
jsem viděl živly. Bratře, opusť mne,
neb sám tě ostavím v tvém zbožném díle!
Abel
Ni to ni
ono — spolu musíme
svůj úkol provést. Neodstrkuj mne!
Kain
Nuž, musí-li to býti, buď si. Co
mám činit?
Abel
Zvol si jeden z oltářů.
Kain
Vol za mne — jsouť
mi drn a kámen jen!
Abel
Vol sám.
Kain
Už volil jsem.
Abel
Tenť nejvyšší,
a sluší tobě jakož nejstaršímu.
Teď připrav dar svůj.
Kain
Kde je tvůj?
Abel
Tu viz!
Ty prvotiny stád a tuk
jich — dar
to skromný pastýře.
Kain
Já nemám stád.
Jsem oráč půdy, musím brát, co dává
mé těžké práci — její plod.
(Sbírá plody)
Viz je
v jich různém rozkvětu a zralosti.
(Oba strojí své oltáře a
zapalují oheň)
Abel
Co starší, bratře, první povznes ty
svůj dík a prosbu se svou obětí!
Kain
Ne, — jsemtě tomu
nový, počni ty —
já za tebou — jak dovedu —
Abel
(Kleče)
Ó Bože,
jenžs stvořil nás a vdechnul v chřípí
nám
dech života, nám žehnal a nás šetřil —
vzdor hříchu otcova, jímž bychom byli
my, děti jeho, všichni ztraceni,
Tvá spravedlivosť kdyby nebyla
tak zmírňována Tvojí milostí,
že ve srovnání s naším zločinem
nám odpuštění dává jako ráj: —
Jediný Pane světla, dobra, slávy
a věčnosti! vše zlým jest bez Tebe,
a s Tebou nemůž‘ nikdo blouditi,
leč k nějakému konci dobrému
Tvé lásky všemocné, jenž nevyzpytný
se přece vyplní — ó, přijmiž oběť
tu od pastýře Svého prvního,
jenž nese prvotiny stáda svého,
nic samo v sobě, než co může oběť
být Tobě — přece díkůvzdání jeho,
jenž rozstírá ji v tváři nebes Tvých
a v prachu, z něhož vzat, svou vlastní tvář
níž sklání na počesť a slávu Tvou
a jména Tvého na věky.
Kain
(Stoje vzpřímen za řeči své)
Duchu! Co
neb kdokoli jsi,
všemocný — můž‘ být —
a dobrý-li, tož jevící se tak,
an vynímáš své činy ze zlého!
Jehova na zemi! a Bože v nebi!
Snad s více jmény, ježto přívlastkův
Tvých zdá se mnoho být jak skutků Tvých:
Když musíš smiřován být modlitbami,
beř je! A nakloněn-li oltářem,
a zjemněn obětí, tu přijmi je!
Dvě bytosti je Tobě zřizují.
Krev miluješ-li, krb hle pastýřův —
on k úctě Tvé ji prolil z prvencův,
jichž údy nyní v žáru krvavém
se vypařují ku Tvým nebesům.
Neb sladký-li a květný země plod, —
jejž v bezeskvrnnou trávu rozstřel jsem
teď v tváři šíra slunka, jímžto zrál,
se Tobě dobrým zdá, an na životě
svém netrpěl a spíš jest obdobou
Tvých děl než prosba, bys zřel díla naše;
když oltář bez oběti života
můž‘ získat přízeň Tvoji: pohleď naň!
A on pak sám, jenž postavil jej Tobě,
jest, jakýms učinil ho; nechce nic,
zač musí prosit kleče; je-li zlý,
znič ho! Tys všemocný a můžeš to!
Neb čím by moh‘ se Tobě protivit?
A je-li dobrý, znič neb zachovej ho,
jak chceš — an vše jest u Tebe, a zlé
i dobré zdá se nemít moci jakés
leč vůlí Tvou. Tak zdali něco zlým
neb dobrým — nevím, nejsa všemocen
ni schopen soudit o všemocnosti,
než pouze snášet její usouzení,
jakž dosavad až snášel jsem!
(Oheň na oltáři Abelově se
vznítil v sloupec
nejjasnějšího plamene a stoupá k nebesům, an vítr smetl oltář
Kainův a rozházel
plody jeho daleko po zemi)
Abel
(Kleče)
Ó, modli
se, bratře! Bůh se hněvá na tě!
Kain
Proč?
Abel
Tvé plody rozházeny po zemi!
Kain
Ty vznikly v zemi, nechť se vrátí v
zem,
jich símě létem nových plodů dá —
to prospívá tvá masná oběť lépe:
hle, nebe vylizuje plameny,
když krví ztučněly.
Abel
Jak přijata
jest oběť má, pusť mimo
sebe — raděj
sám připrav novou, nežli bude pozdě.
Kain
Víc nebudu já stavět oltářův
ni trpět jakých.
Abel
(Vstávaje)
Kaine! Co tím míníš?
Kain
Že zřítím toho mrakův lichotníka,
tvých dumných proseb dýmoplodnou zvěsť,
tvůj oltář s jeho krví beránkův,
již mlékem tyli, aby padli v krvi.
Abel
(Protivě se jemu)
To nesmíš! Nepoj činův rouhavých
k svým slovům rouhavým! Nech oltář
stát —
on posvěcen teď Boha zálibou,
jenž přijal oběť.
Kain
Jeho zálibou!
Čím byla vznešená ta záliba,
již On měl v parách praženého masa
a v krvi kouřící, té trýzni matek
až dosud nad mláďátky truchlících,
neb muce nevidomých obětí
těch pod tvým zbožným nožem? Pryč —
ten krevný
znak nesmí v slunci stát, by ostouzel
svět.
Abel
Zpátky, bratře: Mého oltáře, se
hrubou mocí nedotkneš — leč
bys jej chtěl mít za svůj k nové
oběti — jest tvůj
Kain
Že novou oběť? Z cesty,
pryč —
sic tato druhá
bude — —
Abel
Co to mluvíš?
Kain
Jdi pryč — tvůj Bůh
krev miluje — to pomni,
jdi, pravím, jdi, než bude jí mít víc —
Abel
Zde v Jeho jménu stojím mezi tebou
a oltářem, jenž se mu zalíbil.
Kain
Jak sebe
miluješ, — jdi stranou, dokud
ten drn v zem jeho rodnou nesmetu.
Sic — —
Abel
(Se protivě)
Boha víc než život miluju.
Kain
(Uchopiv s oltáře poleno,
udeřil ho do spánku)
Nuž, dej svůj život Bohu svému, ježto
on život miluje.
Abel
(Klesaje)
Cos učinil
to, bratře!
Kain
Bratře!
Abel
Přijmi sluhu svého
ó Bože můj, a odpusť jeho vrahu,
jenž nevěděl co, činí! Kaine, dej
mně ruku svou a řekni Zille
mé ubohé…
Kain
(Po krátkém ustrnutí)
Mou ruku! Ona celá
se rdí — a čím?
(Dlouho
ticho — hledí zvolna kolem)
Kde jsem? Sám! Kde jest
Abel?
Kde Kain? Můž být to, bych byl jím?
Ó, vzbuď se,
vzbuď, bratře můj! Proč ležíš tak v
té trávě?
Toť není chvíle spánku — proč tak bledýs?
Co jest ti? Z rána byls pln života!
Ó, neškádli mne! Ráz to silný byl,
ne zhoubný však. Ó, proč mi vstoupils vstříc?
Ba je to škádlení, bych jen byl
poděšen — —
Byl to jen ráz, a jeden jen! Ó, slyš mne,
a pohni sebou, pohni, ó jen pohni — —
jen — — tak, to
dobře — dýcháš — dechni
na mne —
Ó Bože! Bože!
Abel
(Mdle)
Kdo tu Boha volá?
Kain
Tvůj vrah.
Abel
Nechť tedy Bůh mu odpustí!
Ó Kaine, potěš
Zillu — onať bratra
jen jednoho má teď.
(Abel
umře)
Kain
Já žádného!
Kdo zbavil bratra mne? Onť není
mrtev —
Hle, oči jeho otevřeny jsou,
smrť jest jak spánek, zamkne víčka nám.
I jeho rty jdou od sebe — on dýše?
Přec necítím to. — Srdce! Srdce jeho!
Zda
tluče? — Tluče. — Nikoli! — toť
přelud —
či octnul jsem se v jiném, horším světě.
Zem chví se kolem mne! — Co to jest?
— Mokro,
(Klade ruku v čelo a pak
hledí na ni)
a není rosa — krev
to, má a bratra —
mnou prolitá! Co mně je život teď,
an život vzal jsem z vlastní krve své.
Však nemůž mrtev byt! Což mlčení
je smrť? Ne — procitne, bdít budu při něm.
Tak mdlý přec není život, by tak rychle
byl zrušen! Mluvilť ke mně, až — co já
mu říct mám? Bratře můj! Ne: neodpoví
mi na to jméno více; nebijíť
se bratři vespolek. Přec, promluv ke mně!
Ó, slovo ještě jen tím něžným hlasem,
bych snésti moh‘ svůj vlastní slyšet zas!
(Vystoupí Zilla)
Zilla
Kýs těžký zvuk jsem
zaslechla — co to?
Toť Kain — a bdí u chotě mého. — Co
zde děláš, bratře? Spí on? Nebesa!
Ta bledosť, proud ten — co to znamená?
Ne, ne — to není krev, neb kdo by ji
byl prolil? Abele — co jest? Kdo spáchal?
On nehýbe se, nedýchá, a ruka
mu klesá z mé jak bezživotý kámen!
Ó Kaine krutý, proč jsi nepřišel
včas zachránit jej toho násilí!
Cokoli padlo naň, tys silnější,
a měl jsi postavit se mezi něj
a útok! Otče! Matko! Ado! Sem,
sem pojďte blíže! Smrť je ve světě!
(Odchází Zilla
volajíc)
Kain
(Sám)
A kdo ji přived’ sem?
Já — jenž tak z hloubi
jmě Smrti v zášti mám, že myšlenka
už otrávila celý život můj,
dřív než jsem poznati moh‘ smrti vzhled.
Já přived’ ji a bratra položil
v tu její náruč němou, studenou,
jak kdyby sama provést nemohla
svůj neúprosný nárok beze mne.
Já procit’ konečně — kýs hrozný sen
mne rozběsil — on neprocitne víc.
(Vstoupí Adam,
Eva, Ada, Zilla)
Adam
Mne Zillin bolný výkřik táhne
sem —
co vidím? Pravda to? Ó synu, synu!
Viz ženo dílo hadovo a tvoje!
Eva
Ó, nemluv o tom teď! Zub hada jest
v mém srdci. — Abele — můj miláčku!
Ó Bože, ten trest nad hřích matky jest,
vzít jeho ode mne!
Adam
Kdo spáchal to?
Mluv, Kaine, an byls
přítomen, — byl anděl
to nepřátelský, k Bohu nestojící?
Či z lesa jakés zvíře divoké?
Eva
Ah, hrozný svit jak z mraků
proráží —
to poleno — tak těžké, krvavé,
z oltáře vytržené, černé kouřem
a rudé…
Adam
Synu, mluv a ujišť nás,
že, jakkoli jsme bídní, nejsme přec
tak mnohem bídnější.
Ada
Mluv, Kaine, — rci,
žes nebyl to.
Eva
Byl! Zřím to
teď — on věsí
svou vinnou hlavu, rukou ruměnou
své divé oko kryje…
Ada
Matko! Křivdíš
mu! Kaine — zbav se
kruté žaloby,
jež rodiče tak trýzní.
Eva
Bože, slyš!
Buď hada věčná kletba s ním! Tať sluší
víc jeho semeni než našemu!
Nechť bez potěchy plynou jeho dnové.
Nechť —
Ada
Ustaň! Neklň mu, neb jest tvůj
syn —
Ó, matko, neklň
mu — neb jest můj bratr,
a choť můj!
Eva
On ti bratra nenechal,
a Zille chotě, syna mně!
A proto
jej klnu pryč z mé tváře na věky —
Vše svazky trhám mezi námi, jak
on roztrh‘ svazky přírody, tím — — Smrti,
ó Smrti, mne proč nevzalas, jež prvá
jsem přivolala tě! Proč nevezmeš
mne nyní?
Adam
Nenech přirozený bol svůj
vést k rouhání. Soud těžký dávno byl
nám předpověděn — teď, an počíná,
jej nesme tak, by Bohu našemu
se zjevilo, že věrní sluhové
jsme svaté jeho vůle.
Eva
(ukazujíc na Kaina)
Jeho vůle?
Tož vtěleného ducha smrti, jejž
jsem na zem přivedla, by mrtvolami
ji pokryl! Všecka kletba života
nechť stihne ho, a jeho útrapy
nechť zaženou ho v poušť, jak z ráje nás,
až děti jeho na něm spáchají,
co na bratru svém on! Nechť dnem i nocí
jej meč a peruť stíhá cherubův,
nechť jeho cestou hadi vyskakují,
plod zemský buď mu v ústech popelem,
a štírové se rojtež v listí tom,
kam uloží on k spánku hlavu svou!
Snem jeho buď ta oběť krvavá
a bdění jeho stálý smrti strach!
Nechť jasný pramen v krev se obrátí,
on kdyby rtem svým chtěl jej poskvrnit!
Nechť živel prchá neb se zvrací před ním!
Nechť žije v trápení, jímž jiní mrou.
Smrť sama mu číms horším buď než smrť,
jenž člověka s ní první seznámil!
Pryč, bratrovrahu!
Odtud slovo to
zní „Kain“, vším množstvím příštích rodův, jež
se budou hrozit tebe, ač jsi otec jich.
Tvou nohou tráva hyň! Les odepři
ti útulek, zem domov, trupel hrob,
svůj slunce svit, a nebe svého Boha!
(Odejde)
Adam
Jdi, Kaine! Spolu neprodlíme víc.
Vzdal se, mně zůstav mrtvého — jsem nyní
sám — my se nikdy setkat nesmíme.
Ada
Ó, nerozluč se tak s ním, otče můj,
a nepřipojuj kletbě Evy svou!
Adam
Já neklnu mu — jeho
duch mu kletbou.
Pojď, Zillo!
Zilla
Musím bdít zde u chotě.
Adam
Zas vrátíme se, on až odejde,
jenž nám ten smutný výkon uložil.
Zilla
Jen ještě políbení v bledý prach,
a v ústa, druhdy vroucí tak — ty srdce mé!
(Odejdou Adam a
Zilla plačíc)
Ada
Tys slyšel,
Kaine — musímeť my pryč.
Jsem připravena, děti budou též.
Já Enocha, ty sestru jeho vezmeš;
než slunce zapadne, se vydejme,
ať pouští nejdem za soumraku noci. —
Ne? promluv ke mně, ke
mně, k svojí — —
Kain
— — — — Opusť
mne.
Ada
Všichni opustili tebe už.
Kain
A co jen meškáš ty? Zda nebojíš se
dlít s ním, jenž toto učinil?
Ada
Já nic
se nebojím, leč tebe
opustit —
jak se i hrozím činu onoho,
jenž bez bratra tě ostavil. Však nesmím
víc mluvit o tom. Toť je mezi Bohem
a tebou.
Hlas s hůry
Kaine! Kaine!
Ada
Slyšíš ten
zvuk?
Hlas s hůry
Kaine! Kaine!
Ada
Zní jak andělův
hlas.
(Vystoupí Anděl
Páně)
Anděl
Kde jest Ábel, bratr tvůj?
Kain
Zda jsem
já strážným bratra svého?
Anděl
Kaine! Co
jsi učinil? Hlas krve bratra tvého
i z důli volá k Pánu. Proto budeš
teď zlořečen z té země, která šíro
svá ústa otevřela, aby pila
krev bratra tvého z náhlé ruky tvé.
Když budeš nyní zemi vzdělávat,
víc nebude ti dávat síly své.
A ze dne toho budeš tulákem
a poběhlíkem na zemi!
Ada
Ten trest
je víc, než může nést. Hle, vyháníš
ho z tváře země té, a skrývati
se bude přede tváří Hospodina,
jsa poběhlík a tulák na zemi.
I stane se, že, kdo ho zastane,
ho zabije!
Kain
Kéž by tak učinil!
Kdo jsou ti však, co mne by zabili?
Kde jsou ti na zemi, až posud pusté
a nezalidněné?
Anděl
Tys zabil bratra,
kdo pojistí tě proti synovi?
Ada
Ó světla anděle, buď milostiv!
A neříkej, že tato ňadra bolná
teď kojí vražedníka v chlapci mém
a vražedníka otce vlastního.
Anděl
Pak byl by jen, co jeho otec jest.
Což nekojilo mléko Evino
i jeho, jenž teď krví potřísněn?
Ba bratrovrah můž‘ plodit otcevrahy —
Než nebude tak — Hospodin, tvůj Bůh
a můj, mi káže vložit pečeť svou
naň, aby po zemi šel v bezpečí.
Kdo Kaina zabije, msta sedminásobná
se na něm vykoná. Pojď blíž!
Kain
Co chceš mi?
Anděl
Tvé čelo označiti výlukou
těch činův, jakýž spáchals ty.
Kain
Ne, umřít
mi dej!
Anděl
To nesmí být.
(Anděl
klade znamení v čelo Kaina)
Kain
Mě pálí čelo,
však nic to proti tomu, co je vnitř.
Jest ještě cosi? Přijmu to, jak moha.
Anděl
Tys vzdorný byl už od narození
a urputný jak půda, kterou musíš
teď vzdělávat — však on, jejž zavraždils,
byl jemný jako stádo, které pás‘.
Kain
Po pádu příliš záhy zplozen jsem,
než hada z mysli matka pustila —
a otec ještě truchlil pro svůj ráj!
Co jsem, to jsem — já žití nehledal,
ni stvořil sebe samého; však kdybych
moh‘ smrtí svou jej z prachu vykoupit — —
a proč by ne? Nechť on se vrátí v den,
a klesnu já! Tak jemu bude Bohem,
jejž miloval, dán život zpět, a vzata
mně jsoucnost, již jsem nikdy nenes‘ rád.
Anděl
Kdo vraždu vyléčí? Co stalo se,
se stalo! Splň své dny, a činy tvé
se nerovnejtež tvému poslednímu.
(Anděl
zmizí)
Ada
On zmizel, pojďme! Malý Enoch náš
už pláče uvnitř stanu našeho!
Kain
Ah! málo asi tuší on, proč pláče!
A já, jenž prolil krev, slz nemohu.
Však čtvero proudů těch
by nesmylo
mou vinu. Myslíš, že můj hoch to snese
se dívat na mne?
Ada
Kdybych myslila,
že ne, já bych…
Kain
Ne, žádných hrozeb víc!
Myť příliš mnoho doznali jsme jich.
Jdi k dětem, přijdu za tebou.
Ada
Ne, nechci
tě samotného s mrtvým nechati.
Jděm pospolu!
Kain
Ó mrtvý, věkožizný
ty svědku, jehož nezabylou krví
se temní zem i nebe — co teď ty
jsi, nevím — ale zříš-li, co jsem já,
mním, že mně odpustíš, mně, jemuž
Bůh jeho nemůž‘ nikdy odpustit,
ni vlastní duše jeho! — S Bohem buď!
Jáť nesmím, nemohu se dotknout toho,
čím jsem tě učinil — já, jenž jsem s tebou
se zrodil z lůna jednoho a týmiž
se kojil ňadry a tě často vinul
k svým vlastním dětskou láskou bratrskou.
Víc nesetkám se s tebou ani nesmím
ti učinit, co bys byl učinil
ty pro mne: — údy tvé v jich složit hrob —
ten první hrob, co posud vykopán
jest smrtelnosti. Kdo jej vykopal?
Ó, země, země! Za všecky tvé plody,
jež dalas mi, ten dávám tobě zpět!
Teď na poušť!
(Ada se
shýbajíc, líbá tělo Abelovo)
Ada
Trudný konec, bratře můj,
ti souzen byl. A ze všech truchlících
jen nesmím plakat já! Mám povinnosť:
teď stírat slzy, ne jich prolévat —
přec nikdo ze všech netruchlí jak já
ne pro tě jen, i proň, jenž zabil tebe! —
Teď, Kaine, s tebou tvé chci sdílet břímě.
Kain
Svou dráhu vezmem k ráje východu,
jest nejpustější, hodí se mým krokům.
Ada
Jděm — budeš vůdcem
mým, a tvým buď Bůh!
Jen co své děti pojmem
v náručí — —
Kain
A on, jenž leží tu, byl bezdětek!
Zdroj rodu něžného jsem zarazil,
jenž byl by zkrášlil mladé lože jeho,
a spurnou krev tu zjemnil krví svou,
plod jeho
poje s dětmi našimi.
Ó, Abele.
Ada
Buď pokoj s ním.
Kain
Však se mnou!!
Ediční poznámka
Dramatická
báseň Kain vyšla
v českém překladu Josefa Durdíka (1837–1902) u nakladatele
Františka
Bačkovského již v roce 1895, proto jsme v našem
vydání museli
přistoupit k šetrným jazykovým úpravám. Činili jsme tak
naprosto ojediněle
a pouze v případech, kde zásah neohrozil lexikální, stylové a
morfologické
zvláštnosti předlohy. Text se tak mnohdy dostává za hranici stávajících
pravidel českého pravopisu, ale o to víc si uchovává i pro dnešního
čtenáře
mystický ráz. Autor komponoval své dílo jako mysterium, tedy středověký
typ
divadelní formy psané jako dialog, který však není určen
k divadelnímu
přestavení. Dílo bylo vydáno roku 1821 a určitě má co říci i
dnes.
Redakce MKP
