Okresní město: fragment V. dílu

* * *

„Kapitalistická medicína!“ zakřikl lékař. „Kapitalistická medicína!“ Sípavě se zasmál a rozkašlal se. „Který mudrc si tohle vymyslil. To bude nějaká nová móda. Kapitalistická medicína! No, slyšeli jste to jakstěživi?“

„Tak jest…,“ zachroptěl žebrák. „Jsem už starý a nemocný. Ráčejí podarovat chudáka, budu moc děkovat. Otče náš, jenž jsi na nebesích, poníženě ručičku líbám, má poklona…“

Lékař hřímal: „Pravím vám, vy dřeva vrtaná, jediná je věda. Všechno ostatní je hloupost. Přírodní zákony platí pro všecky, chudé i bohaté. To bychom se pěkně poděkovali, kdyby terapii a hygienické zásady směl určovat nějaký důvěrník místní organizace. Kapitalistická medicína! Fuj, až se člověku dělá špatně!“

„Pámbíček nastokrát oplatí…,“ ševelil Chleboun, nastavuje zvadlý klobouk, „a dej stálé zdravíčko, milostpane. Jsem takový špatný. Už tři dny nevím, co je to teplá lžíce v žaludku…“

Vousatý doktor posupně zaskřípal.

„Opovážlivost! Násilí! Hlupáci se roztahují. Tak jsem si tu naši svobodu nepředstavoval. Zlatá monarchie! Možná že ji budeme jednou špendlíčkem hrabat. To není svoboda, to je svévole. Anarchie! Nihilismus! Vědě se opovažujete rouhat, chámové? Děkuji pěkně. Za těchto okolností pak studuj, pracuj, namáhej se… Nemravnost! Zpupnost! Však já… však já vás zkrotím…“

Prudce se otočil, zarudlý a dýchavičný, a řítil se dále, vykřikuje hněvivá slova.

Žebrák stál s kloboukem v ruce a prázdným zrakem pohlížel za poskakujícím lékařem, přemílaje čelistmi.

„Tak, tak…,“ mumlal, „poudám, oni si nýčko moc dovolují, mrzáci. A nepodarují. Mělo by se jim svléknout kaťata a napráskat na holou… Však oni by tento… oni by dali pozdravení…“

Bylo mu uskočiti z cesty, neboť hrbolatou ulicí supal baňatý automobil, lesklý a hřmotný. Ve voze seděl továrník Zoufalý, sám baňatý, oblý. Měl trikoloru na výložce kabátu a z oblosti jeho tváře zářilo národní hospodářství. Na klíně choval objemnou aktovku, která obsahovala spisy, data, ankety a expertizy. Žebrák se dotkl klobouku a pohnul šedozeleným knírem. Avšak automobil pádil dále, unášeje národní hospodářství a sny o poslaneckém mandátu.

„Taky nepodaruje, rejkotán!“ zamumlal Chleboun.

Propuštěný voják si oddychl, přehodil pytel přes rameno a bral se dále. Těžké břemeno obsahovalo kousky erárního prádla, vojenskou houni, všelijakou veteš. Pytel provázel každý krok řinčením. To řinčela válečná kořist, kterou poutník posbíral na svých bludných cestách. Mlýnek na kávu, jehož se byl zmocnil v opuštěném příbytku, truhlářský hoblík a kleště, jež odcizil řemeslníkovi. Nesl si ikonu ze selské chatrče, obraz svatého, jehož úzký, zahnědlý obličej byl ozdoben řízou z tepané mosazi. Zrcadlo v pozlaceném rámci, ukradené bělehradskému holiči, a několik krabiček s pestrým obrázkem na víku. Kořist ohýbala hřbet a přidávala trampot, činíc krok vratkým, těžkým. Nicméně propuštěný voják se nemohl odloučit od toho braku, jemuž přičítal velikou cenu a tajemnou důležitost.

– Mám mnoho věcí, dumal pyšně, a samé takové šikovné věci. Postaral jsem se. Však ono se to jednou hodí.

Nesl si také několik učebnic, které si přisvojil v opuštěné srbské škole, kde byli ubytováni vojáci. Poutaly ho ony knihy s naivními obrázky a tištěné kyrilikou.

– Budou koukat, těšil se poutník. Takové knihy ještě neviděli…

Rozhodl se, že knihy prodá nějakému znalci, který je dovede ocenit. A hned budou groše.

– A já si koupím límce, vysoké a tuhé límce s ostrými cípky. Takové, co se berou do večerní společnosti. Budu dělat furore[1]. A kravatu, krásnou kravatu, která bije na poplach. Něco exkvizitního, říkám… Mám sice mnoho nákrčníků, ale potřebuji něco zvláště moderního. Mně sluší terakota, drobný, nevtíravý, delikátní vzorek. Jenomže nevím, co se dneska nosí. Třeba se informovat. A jehlice do kravaty by nebyla špatná. Nejlepší je perla. Dělá to dojem.

Propuštěný voják naklonil hlavu na stranu, jako by se zhlížel v zrcadle, a nejasný odlesk světáckého úsměvu se zatřepetal na bledé, rýhami poznamenané tváři. Odchlíplá podešev nabírala sníh, mráz hryzl obnažené palce. Světácký úsměv se zatetelil a odletěl. A poutník se znovu zapletl do vzpomínek.

O čem přemýšlel propuštěný voják?

Zdálo se mu, že se ocitl ve vězení v jednom městě, jehož tvář a obrysy se mu v paměti rozplynuly… ano, Kraljevo se ono město jmenovalo.

– Kraljevo… Ale možná že také ne. Mnoho měst jsem navštívil. Panečku, já poznal hezký kousek světa. Pak ovšem člověku paměť neslouží. Mohl bych vypravovat…

Byla nás v kobce celá parta. Nebylo nám kale, avšak nikdo si to tak nebral. Hoši byli samá legrace. Já byl mezi nimi náramně oblíbený, protože jsem byl ten nejvzdělanější. Mohli se mne zeptat na to i ono, já dovedl dát přes všecko informaci.

Nejraději si vzpomínám na Rudlu Hlavatého, šikovatele. Byl to dlouhý mužský jako pavouk sekáč a vojáci mu říkali: Ten náš féla s tou bradou. On měl totiž bradu dopředu vysunutou, jako by v hubě žmoulal knedlík.

Byl to takový dobrák, a když takhle večer ležíval na pryčně s rukama pod hlavou, tu breptal: Hádali se punčocháři, která punčocha je nejdelší. Jestli ta tři, čtyři, pět, šest a půl, to je ta nejdelší punčocha. Co je to? Kdo tu hádanku uhodne, tomu koupím štamprli. Nikdo to nevěděl, ale Rudla to nikdy nevyložil.

Někdy se rozpovídá sám o sobě, to když byl fajrunt a my slavili černou hodinku. Rozložil se Rudla po celé pryčně a říkal: Já jsem v civilu zahradník. My zahradníci jsme ten nejinteligentnější lid, protože víme, co příroda obnáší. Jenom tu jednu chybu máme, že moc pijeme. To je tím, že se ustavičně hrabeme v hlíně. Země i zahradník musí pít, žíznivost je veliká, a tím pádem se obojí musí zalévat. Který votrok se to směje? Kdo bude tropit nezdobu, toho nechám v koutě klečet na hrachu, já si to můžu dovolit, neb i v zajetí jsem váš představený.

Čas byl ve vězení dlouhý, zejména noc bývala k nepřečkání. A ta atmosféra bývala nesnesitelná, zejména pro delikátního člověka. Jednou sepíšu své paměti a bude velké divení, co jsem zkoušel. Mám dobrý sloh, moje obchodní dopisy bývaly po každé stránce prvotřídní. Hoši z dlouhé chvíle hrávali karty o fazole a bývalo při tom mnoho křiku a rozčilení. Jednou se stalo, že dva maníci se pustili do sebe a škrtili se. Rudla je roztrhl a pravil: Ale, ale. Jste přece oba synové české země, a chtěli byste ze sebe duši vytřepat. To se mi nechce líbit. Hoši si to naučení vzali k srdci a dali se zase do karet. Povětšinou se hrával ferbl, ale také jiné hry, napříklady filky.

Já však kartám nehovím a nejraději bych byl maloval, kdybych jenom měl barvičky. Mám pozoruhodný výtvarný talent a hned vám podám příklad, že je to pravda. Když jsem servíroval u Reiniše v Olomouci, tak jsem se moc společensky stýkal s jedním profesorem kreslení. Na jeho výslovné přání jsem mu ukázal svoje malby a on se takto vyjádřil: To je práce prostředního diletanta. Když to řekne profesor reálky, tak to už něco znamená, není-liž pravda?

Tak jsem mnohdy dělával konkaře, zametal a uklízel chodby kriminálu. Kolikrát jsem si přitom myslil: Kdyby tě tak viděl císařský rada Stadler, jak se tu oháníš koštětem, co by asi řekl? Pro člověka společensky tak angažovaného byla to ovšem situace podivná, ale já konkaře dělal rád. Člověk při té příležitosti našel sem tam špačka od cigarety a to bodlo, protože bývala náramná nouze o kouření. Odnikud jsem nic nedostal, buď že pošta nešla, nebo že na mne doma zapomněli, což je možné. Aspoň se vidí, jací jsou ke mně, a já si to budu pamatovat.

Ptáte se, jak vypadal náš den, to vás můžu dobře informovat. Ráno nás budil voják: Vstavaj, Švába! To musil být každý na nohou, nechtěl-li mít nepříjemnosti. Srbové se hned vztekají pro každou maličkost. A do žaludku nic, každý se klepal zimou. Pak nás na chodbě spočítali a vyhnali ven. Byla nás, zarobleniků, celá fůra a já bych vám přál vidět to procesí, když nás městem vedli na práci. Obyvatelé nám hrozili pěstí a nadávali, ale nikdo nám nic neudělal, eskorta by to nedovolila…

Propuštěný voják si pofoukal zkřehlé ruce a zadupal. Zimomřivý kos se čepýřil na zahradním pilíři a jeho oči se potáhly modravou blankou. Shluk vrabců jednotvárně cvrlikal šedou píseň, píseň k poctě zimy a hladu. Protrhl se malý obláček a v sluneční záři se zvolna točily zmrzlé vločky. A tadyhle, vzpomíná poutník, tadyhle přece ostává ta paní, co k nám chodívala sázet do lutrie[2]… paní… paní… jakpak se ona honem… bodejť: Paní Kuncová. Kozí Kuncka jí říkali. Prodávala ovoce na náměstí pod deštníkem. Žluté hrušky, po nichž šťáva tekla po bradě, žíhaná jablka a mokré třešně s utrhanými stopkami. Její syn se jmenoval Venda a chodil se mnou do školy. Říkali jsme mu Kudlajs. Nikdo vedle něho nechtěl sedět. Prosím, pane učiteli, Kunc se nemravně zachoval.

– Ku… Kudlajs…, zapištěl poutník.

Čemu se směje? podivil se žebrák. Co je tady k smíchu? A není zdejší ten člověk. To bych o něm musil něco vědět.

– A počkejme, povídá propuštěný voják, tadyhle vidím krám pana Quaisera, abaldisty[3]. Chodíval jsem k němu kupovat memfisky. Ještě tu visí na plechu malovaný Turek, tlustý vousáč s bílým turbanem. Sedí se zkříženýma nohama a saje nargilé. Avšak dvouhlavý orlíček nad krámem není, koukejme se. Kampak asi dali dvouhlavého orla?

Žebrák Chleboun sleduje pohled propuštěného vojáka a zamračí se. Pokaždé ho jímá hněv, kdykoli jeho zrak padne na ono prázdné místo nad dveřmi abaldy. Neboť tehdy ho přepadá vzpomínka na ono velké pozdvižení myslí v okresním městě. Byl náramný průvod, hlučný zpěv a potoky řečí. Bezuzdní obyvatelé, zdivočelí bídou, nemajíce viditelného nepřítele, útočili na symboly císařství. Snímali dvojhlavé orly a za potupného výskotu a halekání házeli je do řeky. Napodobovali obřad vynášení Smrtky, kterýmžto obřadem lid od nepaměti oslavuje příchod jara.

A večer po onom pozdvižení shromáždil kolem sebe žebrák Chleboun zvaný Majorek zástup nuzáků na schodišti před vchodem do obecního chudobince. A když se sešli křiví, pajdaví a pokrytí vyrážkou, tehdy k nim mluvil: – Náramná síla lidu se sebrala do houfu. Křičeli, hvízdali a zpívali. Obchodníci zamykali kvelby, neboť se obávali, že se bude rabovat. Každý viděl, že je zle. A pak to všechno táhlo k trafice. Pan Quaiser, abaldista, leží jako lazar s horkou nemocí a nemohl se o to brát. Nějaký mužský z Hrabůvky, já ho dobře znám, Podešva zámečník, přistavil žebřík: Hoši, já tu potvoru sundám. Pan Kryštufek jako strážmistr stál opodál a koukal se na to jakoby nic. Měl zakročit, a nezakročil. Jářku: Zač potahuje plat? Dneska si lidi moc dovolují a žádné právo na ně neplatí.

A pan Pangrác řečnil, Pangrác mydlář kázal a lidi ho poslouchali. Poudal, že jsme jako tento… jak on to jenom přivedl…? Že jsme svrhli okovy… a že už nám nebudou cucat kreu… rozhazoval rukama a hubu si otvíral jako vrata. Myslím si: Teď sis zas něco nadrobil, a koukám na četníka. Strážmistr poslouchal, já čekám, že mu dá želízka, a on zase nic. A Pangrác mydlář si dovolil na samotného císaře pána a všechny mocnářové. Házel to všechno na jednu hromadu a řval jako bejk. Uličník! Už jednou seděl, páni za něho orodovali, ale aby si z toho vzal příklad, to nevzal, trouba jeden. On nedbá. A jak už je to starý dědek, tak je to nemrava. Doma mu děti skáčou hladem, ale on nic… sám jsem viděl, jak se muchloval s Podlenovou, co má usedlost v Hlinném, a smáli se oba… Však se Pánbůh na tu rozjívenost prasáckou dlouho dívat nebude a dopustí ránu strašlivou, k vyhlazení veškerenstva směřující, jak to ondyno povídal důstojný pán a my všichni jsme to slyšeli…

Tak mluvil žebrák Chleboun, krákoravá slova cedil šedozeleným knírem. Zástup nuzáků, zástup křivých, pajdavých a přisleplých zaševelil jako uschlé rákosí. Žebrácká Hladká Ančka kvákala: „A vyhrát nedají, parchanti, a já už sázím takový léta na ty šťastný numera…“

Ozval se hrubý kočovský pokřik a ze dvora zasilatele Wachtla vyjížděl hromotlucký nábytkový vůz, tažený párem plecitých koní. Zvonila kopyta o dlažbu, cinkala postroj, slunce si pohrávalo s mosaznými ozdobami na chomoutech a z hebkých koňských nozder prýštily chuchvalce páry. Špeditérský pacholek, rudý a lesklý jako měděný kastrol, švihácky opisoval bičem kudrlinky. Propuštěný voják se zastavil vyčkávaje, až vůz uvolní cestu. Čeledín hulákal: „Hý! Jeď, nebo tě!“, napjaly se koňské svaly a vůz se rozkolébal. Poutník zíral na průčelí domu a slabikoval nápis ve štítě: Julius Wachtl. Obchod uhlím ve velkém i malém. Zkřížená kladívka po obou stranách firmy.

Také žebrák se zastavil a pozoroval tuláka šikmým pohledem.

– Kouká…, mumlal. Jako by něco hledal. Co má být tady k vidění? A prohlásit se nechce, kdo by byl a odkud přichází. Já si hlavu lámu a pořád nejsem doma.

Z domu bylo cítit smaženou cibulí. Propuštěný voják zamlaskal: – Tam se mají dobře.

Pokynul hlavou jakoby na souhlas a vykročil. Opět se na něho navěsily vzpomínky.

– Kde jsem přestal? Něco jsem chtěl vypravovat, a teď nevím co. Už to mám: Vidím řeku, mělkou a prudkou. Kalná voda pádí mezi holými, jílovitými břehy. Přihnali nás na místo, rozestavili a kázali, abychom se měli k práci. Komu se dvakrát nechtělo, toho stráž přetáhla holí přes hlavu, oni se neptali. Ale na mě, pánové, na mě si netroufali, neboť poznali, že jsem lepší člověk, křehkého složení těla a k hrubé práci nezvyklý.

Jedna parta zatloukala beranem piloty, stavěl se nový most. Někteří se oháněli krumpáčem a jiní vozili kolečka hlíny. Já jsem pracoval lopatou. Pršelo, byl mrzutý čas, zatékalo za límec a záblo do rukou. Prázdný žaludek se kroutil. Tak jsem si kolikrát myslil, kdyby tě tak, pane vrchní účetní, viděla společnost z kavárny Savoy, co jsem tam denně chodil. Já byl náramně oblíbený, na kulečníku jsem dělal mnohdy sérii třiceti strků, dovedl jsem nejtěžší pozice, každému jsem dal střapec. A pokud se šachu týče, byl jsem velkým ctitelem královské hry, ale v meziklubovém utkání jsem hrál v druhé třídě, protože jsem nervózní a nemám té houževnatosti, která sluší mistrovi. Zvolili mne pokladníkem šachového kroužku, byla mně projevena důvěra, když jsem jim chtěl tím seknout, já toho nemám zapotřebí, pánové.

Rudla Hlavatý se dívá, jak se lopotím, pak mně vyrval lopatu: Dej sem to fidlátko. Já se nemůžu dívat, povídá, jak se s tím motáš, nemehlo. Dávej pozor, já tě naučím házet lopatou, aby sis neuřízl kšandu. Hlínu musíš házet za sebe, a ne přes ruku, to by ses záhy upachtil a nebyl bys k ničemu. Heleď se, koukej se, takhle. Musíš se k tomu šikovně postavit. Jo, holenku, na všecko se musí jít s fortelem.

S fortelem! Jaké to výrazy mají obyčejní lidé! Jeden se tomu musí smát. Odpověděl jsem: To jsou těžké věci, kamaráde. Já nejsem zvyklý pracovat manuelně. Moje práce je duševní a jest k ní zapotřebí vzdělání a důvtipu. Máš ponětí! Vypravuji: Byl jsem představený kanceláře o dvanácti lidech, vesměs dobře zapracovaných úředníků, na výši doby. Ve skladišti bylo zaměstnáno cirka čtyřicet mužů. Kolikrát mně šla hlava kolem, jaký byl u té firmy provoz, ačkoli jsem na ledacos zvyklý. Šéfové mne respektovali, pracoval jsem přes čas, páni to rádi viděli, jsem perfektní bilancista, obou zemských jazyků mocný. A mám krásné písmo.

Na krásné písmo se nýčko píská, pravil Rudla Hlavatý. Tvoje péro jest nyní lopata, hlína je inkoust a země je papír. A ty piš pořádně, jak jsem tě to učil, nebo budu zlý.

Urazil jsem se nad tou hrubou řečí, ale co se dalo dělat? V té situaci, ve které jsem se nalézal, nemohl jsem mu nic dokázat. A tak jsem se snažil podle svých sil, abych aspoň na tomto poli působnosti si získal náklonnost a respekt představených.

A propuštěný voják uhýbá hlavu před těmi usmolenými vzpomínkami, které na něho se dotěrně sápou zprava, zleva, vytrvale ťukají na lebeční kost, i usmívá se a trpce pokyvuje: A co jsem z toho ze všeho měl, račte posoudit. Tadyhle mládí uběhlo, já zůstal sedět, zatímco jiní šli nahoru. Jakou jsem měl skvělou životní dráhu před sebou! Mohlo se mne titulovat: Pane prokuristo, klaním se, pane řediteli, jak se račte? Je to hrůza, když si tak pomyslím, co jsem promeškal. Léta ze mě vytekla jako z děravého džberu. Kdo mně to teď nahradí? Kdo mně co dá? Takový verzírovaný člověk jako já má každopádně nárok na lepší krajíc chleba. Avšak nevadí. Moment, poskytněte mi příležitost. Uvidíte, jak se dám do pořádku a budu hledět. Ještě nejsem se svou kariérou u konce.

Na poutníkovu skráň se znovu věsí vzpomínka na to, jak obchodoval módním zbožím, jak voněl ylang-ylangem, jak poskakoval kolem pultu, šumně se klaněl a hlaholně zdravil. A ještě si připomněl lesklou záznamní pokladnu, zvlněný účes za ní a růžové robátko se zvlhlými ústky.

Hoře mu sevřelo hruď a zasténal. Celý byl plný bolesti. I ucítil tíhu pytle na svých bedrech. Pod lopatkou ho zašimrala veš a zastavil se, aby se poškrabal. Vítr, který se probudil z dřímoty, nadzdvihl francouzský plášť a obnažil rozedrané kalhoty.

Žebrák, který sledoval poutníka jako stavěcí pes, najednou obživl. Zajásal: – Mám tě! A bodejťže! Kam jsem dal hlavu? Ale vždyť je to Štědrejch, ten nejstarší, Kamil, syn obchodníka Štědrého, co se ztratil. Vždyť já věděl!

Teď teprve vidím podobu. Jakpak ne: Vždyť ho znám odmalička. Kamilek Štědrejch, co byl na gymnázium, nešlo mu to a zlobil. Vzali ho ze študií, protože se neučil. A tatínek, jako pan Štědrý, obchodník, se moc horšil, že koštuje peníze a nic z toho, chodil k pánům profesorům, klaněl se a prosil, aby měli strpení. Ale nebylo to nic platné, pryč musil z domova, dali ho na učení, aby byl obchodníkem. Jednou přijel a já se ptám, pročpak jsi přijel, když nejsou svátky a doma nic neuchystali? Chodil s cylindrem a v hopsafraku, kroutil se semo tamo, hůlčičkou se oháněl, dělal bastanta[4]. Ani pan hejtman si tak nefoukal. Lidi se ohlíželi a smáli se, pan Štědrý se zlobil, nemám to rád, povídal, takhle mně nesmíš chodit, vypadáš jako komediant z boudy. A pak ho fackoval, naložil mu, co se do něho vešlo, protože přijel, neměl místo a zpíval píseň.

Tak tady jsi, kujóne! A já pořád koukám. Kdepak máš ten cylindr a ten hopsafrak a tu hůlčičku, stříbrem vykládanou? Kam se to všecko podělo? Nejčkomejc vyhlížíš jako šupák, kalhoty nadranc, do prdele ti fouká. Však počkej, četník tě zastaví: Kde máš písemnosti, obejdo? a vstrčí tě do šatlavy, abys nám tu nesmrděl.

A v žebrákovi klokotá zlostná radost, zapadlé čelisti se daly do spěšného pohybu a šedozelený knír se čepýří jako krocaní peří. Má žáhu na celé město, jež po věky trvalo v klidu, ale najednou si zadovádělo. Na lžíci vody by utopil zdivočelé obyvatele, kteří se opovážlivě postavili proti vrchnosti, posmívali se starodávným výsostným odznakům a zvrátili starý pořádek. Přál by si, aby bylo zahlazeno město, jež ho připravilo o jmění.

Neboť míval jmění, starý kostroun, všelico se o tom šuškalo, ale nikdo nevěděl nic určitého. Měl nastřádanou okrouhlou částku, která ustavičně rostla a množila se. Ustavičně přijímal peníze, ale nemohl utratit ani krejcar. Byl sám na tom světě, žil samoten jako škeble přirostlá ke skále, neměl přátele ani rodinu, a tak peníze dostávaly mladé a plemenily se jako myši pod podlahou.

Náhle přišlo nařízení, že každý majetník má své papíry předložit k okolkování. Vlastníci žehrali, spílali republice a vzdychali po starých časech. Zvěst o nařízení ministerstva financí přikvačila i do obecního chudobince. Polekal se žebrák Chleboun a chodil jako vrtohlavý. V noci se plížil k svému úkrytu, bankovky mu šustěly v rukou a zakoušel úzkosti. Nevěděl, co má dělat, někomu svěřit se, to si netroufal, a tak nebylo nikoho, kdo by mu poradil. Neboť žebrák se nesměl přiznat, že je také majetník; vážnost soukromého vlastnictví by tím vzala újmu.

A co by bylo, kdyby onen záplatovanec vnesl svou žebráckou smrdutinu do síní městské spořitelny, kde se leskne vážnost, a vmísil se v zástup vkladních knížek, aby předložil úředníkovi haldu modrých bankovek, jež za ta léta, co brousí po domech, vyměnil si za slova modlitby. Představil si, jak by dobročinnost dostala fantaz a že by se rozlehl náramný křik, který by otřásl bachratými domy s dřevěnými podloubími; křik by zavalil náměstí, zatopil radnici, ozdobenou městským znakem, i hraběcí zámek se čtyřmi hranatými věžemi.

Obyvatelé by se seběhli kolem žebráka a dotírali na něho: Kdes sebral takovou hrůzu prachů, hajdaláku? Mluv: V kterém koutě hnil ten kapitál, jenž vložen do živnosti mohl prospívati a kterým mohla být užitečně provozována lichva? Odpověz: Jak ses opovážil předstírat potřebnost, když jsi měl tolik peněz, že mohla jimi býti vybavena řemeslnická nevěsta? Ó, ty lumpe nenažraná, podruhé si zase přijď, vyrazíme s tebou dveře i s futrem!

A tak se stalo, že zvadl žebrákův poklad, bankovky se proměnily v ztrouchnivělé listí, v němž úpí jeseň. Chleboun přišel na mizinu a bude do konce dnů svých, žebrácký směnárník, proměňovati drobné mince za slova modlitby.

Nyní měří krhavým zrakem usouženou postavu poutníkovu a zlobný posměch vychází z díry, zarostlé šedozelenými křovisky: – Velkou radost by měl tatínek, pan Štědrý… Ten by koukal, žes to tak daleko přivedl…

Avšak obchodník Štědrý neměl už ani radost, ani žalost. Nic ho netěšilo, nic ho nermoutilo; nic ho už nedovedlo pohoršit ani rozjařit. Proměnil se v pěstěný obdélník sametových macešek, mezi nimiž se přiživilo několik hvozdíků, trs modrých zvonků a čapích nůsků. Zbyl po něm náhrobek, takový pomenší, skromný a solidní, nějak připomínající loudavého starce se žlutým knírem a zmačkaným zátylkem. Stojí ten kámen mezi starodávnými památníky v podobě desek Mojžíšových, pokrytých hebrejským písmem, obrostlým mechem, a mezi okázalými hrobkami bohatých továrníků, připomínajícími lesklé kredence. A na pomníčku jest vytesán nápis, že žil a zemřel Gustav Štědrý, obchodník zbožím osadnickým, a nyní jest oplakáván všemi, kteří ho znali.

Už dávno předtím si lidé v okresním městě povídali, že pan Štědrý je nějak špatný a že se jim nechce líbit. Už ani nežertoval se zákazníky, šlachovitými venkovany, kteří sestupovali z hor; nerozmlouval s vesničany o počasí, o úrodě i o minulých časech. Nečinil si posměch z pověrčivých lutristek, kterým se zjevovaly živé sny plné symbolů, z nichž každý značí číslo, na něž možno vyhrát terno, ambo nebo […]

[Chybějí čtyři strany rukopisu.]

Propuštěný voják se zastavil a zamyšleně pohlédl na nebe, kde se potýkaly škadrony bílých jezdců. Přejel si čelo ztuhlými prsty a zaševelil rty. Jako při neklidném probouzení slyšel dusné údery na dveře žalářní kobky. Buch! Buch! Buch! Vstavaj, Švába! Napred! Holá! Pak se mu zdálo, že vidí vojenský tábor, kmitají se černé postavy, planou hranice. Vojáci, mezkové, koně, všechno v jednom chumlu. Veliký křik se zdvihl a burácejí děla. Oheň hvězdovitě tříští temnotu. Říká se, že Němci útočí. Pršelo, hromy bijí, jaký to nečas na cestu! Jde se cestou necestou, šplhá se po horských stezkách jako po provaze, klouže to, kdo zůstal ležet, po tom se nikdo neohlédl. Co lidu zůstalo v albánských horách! Když se zdvihl den, vidím, že jsme mezi holým kamením, daleko široko samé kamení. Bijí koně, bijí lidi. Napred, napred, jebenti…! Slunce praží, v ústech plno písku, palčivá žízeň, oteklý jazyk. A děla v dálce: Bú, bú… Moje čestné slovo, pánové, já bych přece nelhal. Nebo to byl přece jenom sen? Počkejte… malý moment, pánové! Už jsem doma: Ležím v nějaké kuči, nade mnou visí ohromný obličej, snad je to Rudla Hlavatý; ptá se: Co je s tebou, vojáku? Hlavu mám jako nafouklý balon, údy kamenné, o vlastní dech jsem se spálil…

Pak se mi zdá, že ležím na břiše u horského pramene a chlemtám tu chladnou vodu, zuby trnou. Piju jako nezavřený, popadli mne za límec, aby mne od studánky odtáhli, že jiní také chtějí pít. Bráním se, křičím, copak je to platné, všichni křičí, ale můj hlas je hluchý, slova padají na zem beze zvuku. Nikdo mě neslyší. Ale já slyším všecko. Slyším světlo – to řinčí; slyším tmu, ona hučí; ba i kameny slyším, ale nejjasněji zní voda. Ta klinká jako skleněné zvonky. Poslouchám se zalíbením.

Nejhorší je, když přileze ten ošklivý sen, který nemá jméno, tak je šeredný. Bojím se spát. Neboť sotva zavru oči, už cítím, jak se ten sen na mne dobývá. Ten sen je v podobě… jak bych to řekl…? Podobá se to suknu, tlustému, huňatému suknu. Něco na způsob plsti, ale ne… to není to pravé. Já to sukno musím mnout mezi prsty, cítím, že to sukno musím tak dlouho mnout, až prořídne a pak se docela ztratí. Nepromnu-li, bude zle, to každý uzná. Čím je sukno tlustší, tím více hlava bolí, ve spáncích to bodá a já slyším spěšná, naléhavá a zlomyslná slova. Zacpávám si uši, ale slyším zcela zřetelně: Šišli-myšli. Když se blíží sukno, řvu hrůzou, ale není před ním úkryt ani spasení.

Když jsem otevřel oči, viděl jsem palmy, moře, modré nebe. Ani jsem se nedivil, kde jsem se to octl. Teď snad bude pokoj. Bylo mně docela dobře, ale slabý jsem byl. Seděl u mě Rudla Hlavatý a já vidím, že mu z límce opadaly hvězdičky, z jedné zbyly tři cípky. Chtěl jsem ho na to upozornit, ale on vypravoval, že jsem v nemoci křičel: Celý svět je můj, a já jsem prázdný! Smál se tomu a škádlil mne: Jseš prázdný?

Nevíš, co je to sukno, odpovídám na to. Jářku, však ty by ses nesmál.

Cože?

Sukno.

O jakém suknu mluvíš?

Vidím, že mně stejně neporozumí, a tak mlčím. Rudla Hlavatý ořezává kus klacku a přitom si pobrukuje: Von se do ní dal, vona do něho… Na pažitě se pasou ovce. Udělalo se nám hezky. A mně je slabo, měkce, i zavírám oči a dřímám. Strach mne jímá, že zas přijde to sukno, ale chválabohu, sukno se nezjevuje, snad bude pokoj…

Propuštěný voják se usmívá svým vzpomínkám a pyšně praví: – Měl jsem tyfus, a pořádný. Jiný by na to zařval hlasem smutným, ale já ne. Moje tělo, panečku, něco vydrží.

Z materialistova krámu se náhle vyřítil agent Raboch. Spatřil svého účetního Růžičku, který se umlouval s holičským pomocníkem. Bývalý nadporučík, zlenivělý vojnou, se po převratu nějaký čas bezcílně klackoval; nechtělo se mu pracovat. Pak si zase vzpomněl na okresní město a nyní lelkoval v Rabochově podniku.

Agent se rozkročil, nafoukl se a křikl: „Růžička!“

„Co je?“ nedbale odpověděl účetní.

„Co tu stojíte a povídáte? Proč nejste v kanceláři?“ Chtěl dodat: – Zač vás platím? ale účetní ho zdrtil chladným důstojnickým pohledem. Důstojnickému pohledu nemohl se postavit bývalý vojenský sluha. Byl by to nerovný zápas. Agent se schoulil a zabreptal: „Já jenom, že moje choť je tam sama.“

„Však ji nikdo nesežere,“ zpupně odpověděl účetní. Holičský pomocník vyprskl. Agent zrudl, ale opanoval se a mávl rukou. Nejlépe je mlčet, zejména s Růžičkou si nesmí začínat. V okresním městě se o účetním vypravovalo, že se spolčuje s bolševiky, kteří nikoho neuznávají. S takovými lidmi není si co hrát. Není tomu dávno, agent šel z hospody domů a přepadli ho nějací chlapi a namlátili mu. Pak mu zuli botky a hodili je do kanálu. To všecko se dělo mlčky. Teď jsou takové časy nejisté, člověka zmrzačí, a svědka na to neseženeš. Když si agent stěžoval Růžičkovi, tak účetní si jenom hvízdl a nic neříkal. Kdoví, neměl-li v tom atentátu prsty, opovážlivý byl by dost.

– To je poděkování za to, že jsem mu na vojně věrně posluhoval, pomyslil si teskně. Ale počkej! Kdo tě živí? Kdo tě platí? Ještě jednu takovou drzost, tak tě vyhodím, já s tebou vyrazím dveře.

Musím mu přidat, nebo bude o mně po městě roznášet, že jsem kapitalistický vyděrač, který mu saje mozoly, a že mně za to musí roztrhnout držku. On to třebas udělá a já se nikoho nedovolám.

Vůbec tyhle poměry… Rabochovi se to dočista nechce líbit. Představoval si, že se navrátí do okresního města s velkou slávou a každého pohostí zkazkami o svých statečných činech. Ale nikdo tu o hrdinství nechce slyšet. Každý má války plné zuby. Poslouchají na půl ucha a křiví hubu. A přitom se chystají, že špeditéru Wachtlovi udělají velkou slávu. Zač, ptám se? Proč zasilateli a proč ne Rabochovi? Což agent neprožil nebezpečí a trýzně, což netrpěl, krev neproléval? K čemu toto vyvýšení jednoho nad druhého?

Žebrák se připlížil k agentovi, zakotvil v něm krhavým pohledem, nastavil zvadlý klobouk a zahuhlal slova modlitby. Raboch zavětřil, nepokojná očka zahrála a v zrudlé tváři zakypěl utajený smích.

– Škoda, litoval, velká škoda, že jsem si nepřipravil rozpálený peníz. Vědět, že mně přijde do rány… Ten by vejskal, kdybych mu tak peníz pustil do dlaně.

Avšak nemínil ho propustiti jen tak. Potřeboval zahráti s ním frašku pro osvěžení samolibosti. Pravil: „Hé, Majorku, já mám pro tebe nevěstu. Jestlipak víš, která by to byla?“

Chleboun zasmušile zašilhal stranou a mlčel. Po chvilce se ozval: „To bych, milostpane, nevěděl.“

„Ó, to je nevěsta!“ jásal agent. „Ženská jako jiskra. Taková pěkná, macatá, koukej: Takhle široká. Ona si tě bude hledět, lásku ti bude vyznávat. Ta má oheň! Peřinu ti zahřeje, panečku. Ještě nevíš, která to je?“

Žebrák zamlel naprázdno zapadlými čelistmi a šedozelený knír se začepýřil.

„Je to beznosá Ančka,“ dorážel agent. „Tak co tomu říkáš? Nelíbila by se ti?“

„Nechci nevěstu, milostpane,“ odpověděl žebrák důstojně. „Sám nemám co jíst, přišel jsem o všecko.“

„Vystrojíme ti slavnou veselku,“ dráždil ho agent. „Poteče víno a kořalka proudem. Budou buchty s mákem. Za svědka půjde křivý s chromým. To bude slávy!“

Raboch hýkal, obnažuje špinavé zuby, a kroutil se smíchem. Podařená švanda! Litoval, že nemá posluchače, kteří by ocenili jeho zdravý humor.

Žebrák se znenadání rozčepýřil. Vykročil, zahrozil agentovi pěstí a počal nadávat. „Tajtrlíku jeden! Sralbotko! Jak jseš starý, tak jseš uličník!“

Agent se polekal a zapištěl: „Co ty… Co se to opovažuješ? Že zavolám policajta!“

„Zavolej!“ hulákal Chleboun. „Zavolej si. Před ním řeknu, že jseš skoták skotácká, sralbotka nevzdělaná, protože ty tadyhle na starého člověka… Však on tě Pánbůh najde…“

Dozrává šťavnaté léto, první dny podzimu rozhazují zlaté a stříbrné mince a vítr duje na roh. Kolem radnice se honí bujný vítr, skotačí pod dřevěnými podloubími, nadzdvihuje měšťanům šosy kabátů a čechrá ženským účesy. Váhaví volci táhnou po náměstí fůry s obilím a notář doktor Tichay, těsně zahalen v hubertusovou pláštěnku, míří do parku. Už má také léta notář, ale jeho šedivá hlava je stále mladistvá a obestřena poezií… Pod širokým kloboukem, příliš širokým na vážný notářský úřad, rodí se teskné verše o umírajícím létu, zvonivé rýmy, které vyjdou v příštím čísle místního týdeníku.

Avšak obchodník Štědrý stále sedí doma, už hnedle nikam nevychází, neboť stáří ho ochromilo a porazila choroba. Ani již nevyjde před krám, aby popatřil na svůj dům a vyměnil si několik slov s mimojdoucími. Marodí zle, ale nechce si lehnout; bojí se postele. Většinu dne proklímá v kuchyni u stolu, hlavu si podpírá pěstmi, i naslouchá, jak srdce poskakuje, jako by někam pospíchalo a bálo se, že přijde pozdě; a v prsou mu haraší nepravidelný dech. Chvílemi se vyplaší, snad se něčeho lekl; tehdy se zdvihne a šourá se po příbytku s tváří starostlivou, vleka za sebou naběhlé nohy, těžké jako konve. Zlá myšlenka ho přinutí, aby se zastavil; i opře se o veřeje, svírá křečovitě kliku a bedlivě naslouchá. Paní Štědrá ho několikrát zastihla, jak smetákem šátrá pod nábytkem a nesrozumitelně přitom bručí.

„Co je, táto?“ leká se. „Hledáš něco? Jdi si trochu lehnout, udělám ti postel.“

Obchodník zlostně zakoulí očima; nechce o lůžku ani slyšet. Zdřevěnělým jazykem cosi zamumlá a pak se zase odplíží ke svému místu u stolu. Dřímá s čepicí přes oči. Nedoslýchá a jest mu, jako by měl hlavu zabedněnou dubovými fošnami. Ale když v krámě cinkne zvonek na znamení, že přišel zákazník, tu trhne to jím a on se zdvihá jako starý kůň, když ho vozka švihne do slabin.

„Seď!“ velí paní Štědrá, „já už sama odbudu, nestarej se.“

„Já sám, já hned…,“ bručí stařec a narovnává si čepici. Avšak slabost nedává mu povstati.

Někdy se k němu připlíží kočka, srst slepenou sazemi, unylý obličej, znavená milováním po půdách. Opře se drápky o starcovy kalhoty, prohne se v oblouk a zazívá, obnažujíc růžový jazýček. Obchodník se na ni zadívá a zdá se, že hasnoucí zrak vyčítavě mluví: – Kdes byla? Teď se chodí domů? Pořád se touláš, celý čas tě není vidět. Řeknu ti, co jseš: Špatná kočka, úplně bezcharakterní zvíře…

Čas od času ho jímá nepokoj, zdá se, že mu něco chybí, a dává znameními najevo svou nespokojenost. Paní Štědrá se domnívá, že obchodník hledá dýmku, na jejíž hlavičce je vymalován stařičký zeměpán v loveckém úboru. Bouří služku, obě ženy pobíhají po bytě a slídí po ztracené dýmce. Kristýna ji konečně nalezla. Dýmka zapadla za pelest. Paní Štědrá ji podává obchodníkovi: „Tumáš, starý, zakuř si.“

Avšak stařec vrtí odmítavě hlavou; je nespokojen a hněvá se. Opuchlý jazyk cosi brumlá a ukazuje prstem na krk a prsa. Konečně paní Štědrá pochopila. Obchodník nemá kravatu a šle, i shledává to nepřístojným, neslušným. Manželka mu připevní pod ležací límec starodávnou, obřadnou kravatku černé barvy; a obchodník uspokojen zase upadá do mátožné dřímoty.

Je smutno ve starém domě, i zdá se, že i neživé věci jsou nesvé, jsou zaraženy. V krámě truchlí různobarevné válečky cikorky, srovnané do umných ornamentů, atlasové bonbony lítostivě vyzírají ze sklenic. Mouchy skomírají na lepkavém jazyku, upevněném na lustru. Myšky pod podlahou se neodvažují šramotit, snad cítí plíživé umírání. Hodiny cvakají, nasýpajíce drobné úlomky času do bezedné hlubiny.

Ženské chodí po příbytku se zarudlýma očima. Služka Kristýna se bojí něčeho dotknout, neboť ví, že v jejích ohromných rukách nádobí jaksi samo sebou zdivočí. Nemůže však zabrániti, aby kastroly hlučně nerachotily. Tehdy sama sobě vynadá: – Nemůžeš dávat trochu pozor, ty staré trdlo?

Do bytu nahlédají sousedky: – Co je? Jak se daří starému pánovi? Přitížilo se? Ulevilo se?

Nabízejí zkušenosti starodávné medicíny, rady, obsažené v starých knihách, čarodějné masti, po nichž se jistojistě vrátí ztracené zdraví; a nejmoudřejší z nich ví, že proti srdeční chorobě je nejlepší kostka cukru se skořicovými kapkami.

V odpověď paní Štědré nabíhá nos a lékařky lítostivě říkají: – Inu, sebralo ho to, chudáka starého, sebralo, jaksepatří. Doufejme, že se to obrátí k lepšímu. Tak vás potěš Pánbůh.

Paní Štědrá je doprovází ke dveřím a zavzlyká: „Přijďte zase pobejt.“

A sousedstvo ševelí: – Copak je to platné, proti věku není léku, mladý může, starý musí a musíme tam všichni.

To se ví, že agent Raboch se nedá zdržeti, aby se nepodíval, co se děje. Prohlédne si nemocného s tajným uspokojením, které mu říká, že mnozí už musejí vandrovat, ale on, Raboch, musíme to zaklepat, je jako rybička a stojí pevně na svých chodidlech. Agent rozpráší množství slov jalové útěchy, naprší nežádané rady; a pak zavíří vzduchem starý šantala a řítí se do ulic, vpadá do příbytků, nahlíží do výčepů a všude hlásá, že starý Štědrý je na tom moc špatně, chudinka. Je nadmíru spokojen, že jeho poselství budí pozornost a že mu naslouchají s účastí; vysype novinu a hned se zavrtí, aby si zase jinde zašantaloval.

Syn Viktor se už ani neodvažuje domů. Neboť když ho obchodník spatří, tu se rozpláče a bezradně lomí rukama. Stařec dojista ví, co ho čeká a co ho nemine. Připadá mu, že zlostná cizota chladně a surově tluče na domovní dveře, chce ho vyvléci z příbytku, aby ho kamsi zašantročila. A jemu se nechce ze starého domu, kde je cítit kočičinou; nechce se mu opustit pokoj, kde visí barvotisky alpské krajiny s tučnými dojnicemi a malebně zapadajícím sluncem; kde vane vůně zboží osadnického a kde na stole dýmá talíř hovězí polévky a dráždí kořennou vůní nozdry jako oběť Bohu milá. Nechce se odloučiti od knihy Pět neděl v baloně ani od prvního dílu naučného slovníku, který nese heslo Alqueire – Ažušak. Nad těmito knihami se tak pokojně sní, zatímco staré pendlovky předou útulné pásmo. Z tištěných řádků vane pohoda a venku obchází nevlídná temnota a nestřízlivě vzlyká vítr v komíně. Nechce se starci od paní Štědré, vždyť on dobře ví, že to s ním nikdo tak dobře nemyslí jako ten šedivý copánek, jenž trčí na kulaté hlavě, podoben stopce tykve. Vzpírá se odejít z domu, kde žil drahná léta, to nemůže být, aby byl odvlečen proti své vůli.

A obchodníkův syn Viktor chodí po garáži semo tamo, má starosti o otcovo zdraví, ani se mu nechce makat, tak ho mrzí celičký svět, v hlavě má motanici, ve které se nevyzná, nejraději by do všeho kopl, inu, sakramentské dílo! Béře jeden nástroj po druhém, nic mu nejde od ruky, fidlátka letí do kouta, Viktor svírá pěsti v kapsách, kouká jako bubák a má hubu na zákazníky.

Je nutno zavolat lékaře, ale to jsou těžké věci, obchodník nemůže doktory ani vidět; hrozí se útrat. Jeho přesvědčení jest, že felčaři by nejraději brali peníze zadarmo, ničemu nerozumějí, jenom se učeně tváří. Tuhle se poškleboval mladému lékaři, jenž nad neduživým pronesl několik latinských slov a nestyděl se za to vzít československou dvacítikorunu. Za takový peníz dostaneme pěknou husičku.

Ale tu se přihrne vousatý doktor Jansa se svým kufříčkem, zahalen v učenou vůni. Na prahu se zastaví, zavětří, nelibě pokrčí nos a zaláteří: „Tady je ale atmosféra, fuj! Hygiena pod psa! Otevřít okna, a to hned!“

Nemocný se zatváří odmítavě, ale nedovoluje si žádnou nešetrnost, protože primář okresní nemocnice není žádný cápek. Učený chlupatec nedělá s pacientem žádné fraky, aby se obnažil po pás. Paní Štědrá pomůže obchodníkovi z košile a doktor přiloží k jeho hrudi plnovous, jenž škrábe jako drátěná houba na leštění parket. Odfrkává a neříká nic. Usedne ke stolu, vyjme svůj receptář a napíše nějaké klikyháky. Paní Štědrá mu uctivě přihlíží a nemocný mračně dumá: – Zase se vyhazují peníze na ulici.

Vousatý doktor odchází do krámu, tam si sedne na pytel kávy značky Ceylon a zamyšleně se probírá v huňaté bradě. Paní Štědrá vyjde za ním, opatrně zavírá za sebou dveře a pak se ho přidušeným hlasem vyptává, je-li naděje. Lékař vyhýbavě bručí, jen klid, jen klid, nedá se nic určitého říci, ale musíme vyčkat, co to bude dělat, to víte, jsou tu přece léta, a hned zavede hovor na politiku.

„Nyní,“ skřípe posupně, „zavedli na gymnáziu nějaké žákovské rady, co tomu říkáte, paní?“

Paní Štědrá nic neví, má jiné starosti.

„Copak nečtete noviny?“ osopuje se doktor. „Nedávno byl o tom dlouhý článek. To bude nějaká pěkná instituce. Páni kluci budou zasedat společně s profesory a nikdo prý nesmí propadnout bez svolení studentů. To je ten pokrok, děkuju pěkně. Věda přitom zapláče…“

Odmlčí se a utkví zrakem na sklenici s atlasovými bonbony. Koupí si deset deka atlasek, plněných čokoládovou nádivkou. Vousatý doktor si rád zamlsá.

– A pak jsem pracoval v tom mlýně…, rozpomíná se propuštěný voják. Zjevuje se mu jednopatrové stavení, které hučí ukrytým lomozem, šedě omítnuté nad běhutým potokem. Poutník se zastaví, a když mu paměť poskytne obrázek mlýnu, přikývne a zase ujde několik kroků. Žebrák se od něho nehne, lepí se na poutníka jako zpocená košile. Pozoruje každé jeho hnutí; nemůže se vynadívat na odkvetlou šviháckou nádheru, zuboženou válkou, prožranou chudobou.

Krátký den se nachýlil, střecha okresního hejtmanství rozkrojila zimní slunce jako krvavý meloun. Nahrblí úředníci navlékli manžety a rozběhli se po svých příbytcích. Venkovan nerozhodně postál před kořalnou, ozdobenou ruměným poustevníkem, jenž obkročmo sedí na sudě a zdvihá sklínku likéru, jako by připíjel na zdraví. Vesničan se zamyslil a pak rozvázal šátek a počítal drobné. Nato si dodal rozhodného a lhostejného vzhledu, i vkročil do destilace, aby se zahřál jedním panákem.

– V tom mlýně, hovoří poutník, pracoval jsem s Járou Hlubučkem, co sloužil u jedenáctých. Chci vám povědět, jak to bylo. Každé ráno přivezl fasuněk pytle kukuřice a my šli skládat. Uchopíš pytel za svázaný konec, jedním rázem si ho přehodíš na ramena, přičemž dbáš, aby byla rovnováha. Pytel se klade na rumpál, kterým se vytáhne do mlýnice. Pravím k sobě: Jestlipak sis, Kamile, někdy pomyslil, že budeš nucen k takové práci? Nikoli, neboť jsem vždy cítil, že jsem povolán k činnosti duševní, daleko odpovědnější. Ani jako učedník jsem nemusil konati hrubou práci, ale co se dá dělat, konečně ve mlýně to přece bylo lepší než robota na volném povětří. To také říkal Hlubuček, který je v civilu sedlář a řemenář.

Při práci jsme jedli kukuřičnou mouku, která byla teplá, jak vycházela zpod mlýnského kamene, a chuti nasládlé. Mlynář se nazýval Šimon Artasevič, postavy pomenší, plnovous, nosil zlaté brejle a byl na nás hodný. Že by nám nadával, to nenadával a nikdy ruku nevztáhl. Jiný by kolikrát plesknul, on ne. Spíš politoval. Zejména já, jakožto člověk vzdělaný, který viděl lepší časy a něco představoval, vzbuzoval jsem v něm sympatii. Vypravoval, že jeho syn studoval ve Vídni na inženýra a vyptával se mne, znám-li Vídeň. Bodejť by ne, otázka! Nebudu znát císařské město, míval jsem tam to nejlepší spojení, také tam mám příbuzné, strýce Ignáce a tetu Babett, vždycky jsem jim k svátku gratuloval. Vedl jsem čilou korespondenci. Já jsem ve Vídni často užíval – Wien ist halt Wien… Jak je to v té písni: Das muss ein Blick vom Himmel sein, Wien und der Wein[5]… U pana Artaseviče jsem měl dobré oko a skrze mne i Hlubuček měl protekci. Šéf na nás nekřičel, mluvil pomalu a dával nám dojídat svůj oběd. Míval i maso, vždycky nechal kousek na talíři, abychom si to dojedli. Byl jsem tomu rád, neb maso, jak je vědecky dokázáno, obsahuje četné živiny, jichž jsem, za příčinou své křehké konstituce, nezbytně potřeboval.

Musíte vědět, že tehdy se už vojna skončila, však bylo na čase, celý svět byl válkou usoužený. Facit[6] všeho bojování byly nesmírné oběti na statcích i životech, jakož i finanční zhroucení. Myslím si, že to bude náramná práce pro účetní, než dají tu zašmodrchanou bilanci do pořádku. Měli by to svěřit mně, však já už bych si věděl rady, jenom by si to musili nechat něco stát. Já bych to vypočítal na krejcar, kdybych měl několik verzírovaných sil k ruce.

Od severu se vraceli zajatci, tolik lidstva jsem pohromadě neviděl, dávám na to své čestné slovo. Silnice byly zataraseny všelikými národy, mužové šli domů. Já vám říkám, to bylo něco nevídaného, jedinečný pohled, na to nezapomenu, co živ budu. Já a kolega Hlubuček postávali jsme před mlýnem, když právě nebyla presantní práce, a dívali se na to hemžení. Zajatci rozpoznávali v nás Austrijáky a hrozně nám nadávali, jako bychom za něco mohli. Zkoušeli jsme jeden jako druhý, vinu nesou ti páni nahoře, no ne? Zvláště Italové byli v tomto punktu náramně divocí a posuňky nám naznačovali, že přijdeme k oběšení. Měli jsme z toho vítr, a tak jsme raději zalezli, abychom do něčeho nepřišli. Kdybych uměl italsky, tak bych jim pověděl, co nadáváte? My s vámi nemáme co mluvit, na nás si nic nevezmete, obraťte se na vyšší instance.

Jednoho dne nám pan Artasevič povídal, co prý tu chceme, další pobyt ve mlýně nemá žádnou cenu, ne že by nás tam nechtěl mít, nejsme mu moc, naopak, sympatie jsou na jeho straně, ale každý se přece rád podívá domů. O to by nešlo, pane šéfe, pravím, ale úřady nás nepustí. To by bylo to nejmenší, povídá, nikdo nemusí o ničem vědět. Ale my z toho můžeme mít pěknou aféru? Jakápak aféra: Mám (pravil) jednoho dobrého známého, on je poslancem v Milanovaci, má velké slovo, na toho vám dám s sebou pár řádek, aby se vás ujal. To je ovšem jiná řeč, říkám, jak ty se stavíš k tomuto projektu, Hlubučku? A Hlubuček že to slyší docela rád, neboť beztoho je už mrzutý a nemá tu žádné stání.

Tak nás pan Artasevič objal, políbil na obě tváře (to je totiž tamější zvyk) a přál nám šťastnou cestu. Vyrazili jsme za noci, bylo dosti chladno. Ptal jsem se Hlubučka, jestli se vyzná v cizí zemi, on mne odbyl, že když se má jít domů, trefí vždycky. Beze všeho. I ukázal na nebe, kde bylo vidět souhvězdí Velkého vozu, a pravil: Heleď se, tamhleta hvězda se jmenuje Polárka. Vždycky jsem slýchal, že ukazuje přímo na sever, tady nemůže být mýlka. Za tou hvězdou si to pošněrujem, a fixklábrdon, to by bylo hezké, abychom nenašli cestu k mámě. Když Polárka, tak Polárka, myslím si, budeš dělat vůdce, když jseš tak chytrý. Tak, pane vrchní účetní, velel Hlubuček, jménem Páně za mnou!

Byla to cesta-necesta. Šplhalo se po úbočích, slézala se skaliska, větve bolestně šlehají po tvářích, trnité křoví rozdírá mundury, kopřivy a jiná plevel, ústa máme plná hlíny. A tma byla, jakživ jsem takovou tmu neviděl.

– Járo, povídám, Járo, měl by být rast. Jsem z toho celý smrtelný, jazyk až na zem.

– Blázníš, pane vrchní účetní, utrhuje se Hlubuček, ty bys to vymňouk, ty nádivo. Copak nevíš, co se za takový kousek platí? Pošlou za námi asistenci, a jestli nás chytí, no tak maucta pryč! Už se vidím s oprátkou na krku, jářku, to by byla pěkná podobenka. Když nejseš k tomu důstatečný, tak si zůstaň zpátky, já bez tebe to pořídím. Nyčko, holenku, není čas na nějaké kocání…

– Nono, pomalu, pane kolego, o slovíčko nebude zle.

– Proto. Přece nejsme žádní školáci, ale staří válečníci. Pročež vorwärts[7], pane vrchní účetní, a schnellschritt[8]. Až budeme doma, tak můžeme pohovět svým oudům.

– Prosím. Ale toho vrchního účetního si nech. Jakýpak vrchní účetní v pustém lese?

Propuštěný voják mhouří oči, minulé obrazy strkají do něho zprava zleva, duši je úzko v té tlačenici a ve vzpomínkách vidí tu hlubokou, bezednou noc, jaká bývá jenom v liduprázdných krajinách, noc utkanou z černého hedvábí a bezpočtu mžouravých hvězd, rozsetých na dně oblohy jako stříbrné tolary. I slyší, kterak v lesní pustině, zcela nablízku, počíná houkat sova. V pravidelných přestávkách si ulevuje dvěma tóny: v jednom se ozývalo dětské toužení a druhý, přerývaný zvuk, jako by se chvěl zadržovaným pláčem.

Úúú… ulululúúú…

– Slyšíš? upozorňuje Hlubuček, sůva si houká. Hou, hou, sůvo, sůvičko.

– Patrně se jí stýská…

– Co by se jí stýskalo, chytrej opatrnej?

– Přece že je tak sama. A v lese, v takové tmě tmoucí…

– Na to je, holenku, zvyklá. Sůva v lese, člověk v cimře, každý podle své přirozenosti. Zasmál se: – A dezentýr v ďáblově rokli.

– Já vím, ale to pomyšlení…

Poutník se otřásá, studí ho minulost, která vyplula na povrch jeho vědomí. Probral se k přítomnosti, rozhlédl se a spatřil k svému uspokojení poklidné domy okresního města, rozložené po obou stranách ulice. A žebrák se od něho nehýbá, pronásleduje poutníka zlým okem a hučí:

– Povstalec!

– Povstalec, opakuje kostroun. Také takový povstalec, co sem přišel tropit neplechu…

Samé povstalce vidí žebrák Chleboun, samé rebelanty, v něž se proměnil loudavý a krotký dav. Větří revoluci a bojí se jí žebravý stařec; neboť zažil v okresním městě zmatené dny, dny naplněné povykem a zlobou. Občané, zpitomělí bídou a rozvzteklení trýzní válečných let, nevydrželi pod střechou, nepokoj je honil z místa na místo a ustavičně se sbíhali v hloučky. Všechno se ježilo. Zdálo se, že i ty pelargonie za oknem zdivočely. Jednoho dne se hloučky slily v jediný reptající zástup, jenž naplnil náměstí. Mnohohlasý hluk se čeřil mezi dřevěnými podloubími, bil do radnice a vzdouval se až k městskému znaku, vymalovanému v jasných barvách. Zahoukaly tovární sirény a přitáhli dělníci, vychrtlí, s potemnělými obličeji, v řadách sražených, vedení horlivými muži s rudými páskami na levém předloktí. V zástupu vřelo, ženské pronikavě ječely a učedníci hvízdali, nadouvajíce tváře. Žebrák Chleboun zastavil se opodál a přihlížel k tomu krhavým zrakem, spěšně pohybuje zapadlými čelistmi. Zelenaví obchodníci rychle stahovali závěsy.

V čele dělnického průvodu kráčel kučeravý mladík s modrou zástěrou a nesl šibenici, tváře se přitom tak slavnostně, jako by o procesí třímal církevní korouhev. Za výskání shromážděného davu postavili popravčí nástroj vedle tribuny, ověnčené chvojím a potažené červeným plátnem.

Na tribunu důstojně vystoupil pán v černém kabátě, ne nepodobný kolportéru bible. Byl oděn v černý, obřadný kabát a jeho prošedivělá brada hrozivě trčela dopředu jako nabroušená dýka. Skřipec svíral orosený nos a široký klobouk spočíval na měkkých kučerách. Ze zástupu se vyvalil potlesk a pán se vyčkávavě opřel o pažení tribuny.

Důvěrníci veleli ticho a pán v širokém klobouku otevřel ústa. Vyšel z něho mocný, zrnitý hlas. Šermoval rukama a po zápěstí se mu klouzaly manžety. Čerpal svůj bas z vnitřností a dunění jeho slov ozvěnou vracela znepokojená radnice. Mluvil o revoluci a to slovo znělo, jako když po kostrbatém dláždění jede valník naplněný železnými traverzami. Připomínal potulného kazatele, jenž věští zkázu světa pro hříchy do nebe volající. Po způsobu kněžském si liboval v patetických přestávkách, které se podobaly pauzám mezi dvojím zatroubením trombonu v romantické opeře.

Do jedné takové přestávky kdosi vykřikl: – A co je s přídělem cukru?

– Pravda! zahlučel rozjařený zástup. Co je s cukrem?

– Nedávají cukr! zakvičely ženy. A my abychom pili hořkou bryndu!

– Zašantročili náš příděl!

– Cukr vyvezli a nás krmí melasou. Karteláři si namazali kapsy!

– Pryč s keťasy!

– Chceme cukr, chceme cukr!

– Dej-te – nám – cukr!

Vznikla vřava, kterou se řečník marně snažil přehlušit. Mával rukama, cvikr mu sklouzal z nosu, manžety poletovaly. Knírnatí důvěrníci se zahemžili, usilujíce ukonejšit dav. Avšak zástup neustále skandoval: – My – chceme – cukr! My – chceme – cukr!

Tu někdo dal povel: – Na hejtmanství!

– Na hejtmanství! opakoval dav.

Zástup, opilý nadšením, vzal útokem budovu okresního hejtmanství. Šedivý četnický strážmistr postavil se v cestu pominutému davu; zarachotil zámkem pušky na postrach; byl však povalen a zbit. Lidé vnikli do úřadoven, honili vychrtlé písaře po chodbách a nakonec objevili hejtmana a vyvlekli ho na ulici. Za potlesku a hulákání postavili ho pod šibenici a vložili mu oprátku na krk. Úředník, shrbený věkem a úřadováním, zpopelavěl; rty se mu pohybovaly nevydávajíce zvuku, nohy podklesly; dva muži ho podpírali. Zkrušen hrůzou koktal: „Přátelé… přátelé moji… co se mnou děláte? Nerozumím… já jenom… já vždycky jenom na vyšší pokyn…“

Divoká veselost zavyla v davu. Jakýsi dělník, postarší již a plešatý, s tváří solidní, otcovskou, konejšil delikventa s hrubou dobrodušností: „Neboj se, soudruhu hejtmane. Proletariát je spravedlivý a nechce zbůdarma prolévat krev. My ti jenom chceme zprubnout, jaké máš číslo kolem krku.“

Tento vtip vzbudil pištivé vytržení. Lidé se ohýbali a plácali po stehnách; zarudlé tváře hýkaly. Řečník s širokým kloboukem si maní sáhl na uzel kravaty, načež si upevnil skřipec na nose. Křepce sestoupil z tribuny a kvapně si razil cestu zástupem.

Okresní hejtman zaplakal. Mlaskavě olizoval slzy z kníru a vzlykal: „Přátelé… občané… není moje vina… vždycky jsem cítil s širokými vrstvami… ale musil jsem být hezký i nahoře… nemohl jsem nedbati instrukcí… mohu předložiti výkazy…“

– Na výkazy se kašle! odpověděl chraptivý hlas. My chceme cukr!

– My – chcem – cukr! sborově opakovalo shromáždění.

„Přisahej, soudruhu hejtmane!“ velel plešatý dělník. „Budeš přisahat, co ti budu předřikávat.“

Starý úředník na rozkaz davu sklesle opakoval přísežnou formuli. Bude věren Republice československé a vždy bude dbáti zájmů pracující třídy. Pak teprve byl svoboden. Hejtman, prostovlasý, s kabátem zabíleným a vyžehlenou náprsenkou, dal se na útěk a cválal do polí, zalévaje se uraženým dětským pláčem.

Nad městem zaklinkal zvonek na znamení obědu; divokost vyprchala z žil a jako by kouzlem zmizelo pominutí. Byl konec slávy. Lid se počal rozcházet, aby zasedl k tabuli. Na náměstí zbyl odulý sládek Vokoun. Zpustlý šašek křepčil kolem šibenice a zpíval, tvář roztaženou hloupým úsměvem: „Hák-pták, moc-li pak a stolice sedací…“ Vítr honil po dlažbě mastné papíry od svačiny, kůrky chleba a zametal slupky od uzenin. Měšťané pozbyli zájmu o věci veřejné, polévka dýmala a lžíce zvonily o talíře.

Šibenice osaměla. Do kývající smyčky kdosi připevnil list papíru s nápisem Smrt keťasům! Odulý sládek přestal zpívat, rozběhl se ke kořalně a zabušil pěstí na železný závěs. Hulákal: „Nalejte pánovi jednu zednickou! Poskytněte mu šedou, prstem míchanou! Hej, kdo je tam! Otevři, žide židovatej! Bude-li pak to honem! Se mnou si nehrej, Jordáne! Dneska máme právo my!“

I uložil se laskavý večer na okresní město, zavonělo z polí a ze zahrad a vyhoupl se měsíc nad střechy bachratých domů, měsíc podobný zarudlému jablku. Tehdy promluvil žebrák Chleboun k zástupu křivých, nedoslýchavých, nahrblých a nevidomých, kteří se shromáždili na schodišti obecního chudobince k soumračnému besedování. Podoba kamenné sochy na sloupu, roztáhl ruce jako na kazatelně, krhavý zrak upřel do dálky, i pravil: „Nejsou to páni, protože páni jsou tiší a nekřičí. Ale je to pakáž. Nepodarují potřebného, sami nemají, ale smrdí krejcarem. Nepodají almužnu, proč už nepojdeš, stará mrcho? Oslyšeli naše prosby, jděte nám z očí, povídají. Sami nemají co žrát, hladem nevidí na oči.

Verbež jedna dovolená! Povstalci! Bylo-li kdy slýcháno, aby obecný lid se zdvihl proti vrchnosti? Aby řval na celé město, že je to hanba poslouchat? Ó, hanebná čeládko! Samotnému panu hejtmanovi jste se opovážili postavit. Vždyť on má víc než vy všichni dohromady, a nemá-li dost, může si říci, císař pán má schované poklady.

Potupili jste pána od úřadu, který je nade všecky postaven. Dělali jste z něho tajtrlíka. Smáli jste se mu do očí a sprostá slova jste mu dávali. Aj, hněv Hospodinův již přichází a vy všichni budete pykati. Pláč se rozlehne po celém kraji, hořký pláč a skřípění zubů, ale bude už pozdě. A vy, prasáci, scípnete na hnoji…“

Odmlčel se, i byl slyšet pronikavý zpěv kobylek z ústavní zahrady. A žebračka Hladká Ančka zabreptala: „Nedají vyhrát, parchanti! Sázíš na Prahu, vyjde na Brno, všecko je to obráceně… Jsou to chcípáci, jeden jako druhý…“

Na náměstí sváželi koše ojíněných švestek, vršily se tu hromady šťavnatých hrušek a zardělých jablek. Selské vozíky drkotaly po kočičích hlavách a vrzaly v nich zelné hlávky. Stály tu krávy s hlavami sehnutými a s ostýchavýma očima. Náměstí bučelo smutkem a v bednách kvičela selata. Byl výroční trh. Plátěné boudy kramářů nabízely skleněné okrasy a křížky pro děvečky, čepice pro vesnické chlapce, pangrotky pro výměnkáře, holínky pro čeledíny a kazajky pro selky. Bouřil kypící život. Bednář rozestavil bělostné konve, kadečky a dřezy, hrnčíř se pochlubil pestrým skladem malovaných hrnéčků, pivních džbánků a hnědých puncláků. Bulhar – hromotluk se smolným knírem a v bílé zástěře – sekal turecký med, obklopen mračnem much a chtivých vos, plátenice zpěvným hlasem vyvolávala zástěry, krajky a šátky. Rozčepýřený papoušek vytahoval planety, pestrý křik plnil tržiště a obecní strážník si razil cestu zástupem, nadit důležitostí.

Foukalo ze strnišť a země odevzdávala do stodol úrodu. Zaznívala jednotvárná a rytmická píseň cepů, které drtily klasy. Na židovské zahradě před starodávnou modlitebnou padaly ze stromů ježaté kaštany a po pískované stezce se kutálely okaté lesklé plody. Pod klenbou starých stromů se pak procházeli obřadně ustrojení izraelité s tvrdými klobouky. Jejich tváře byly pobledlé a z prošedivělých vousů čišel hlad. Vážně rozmlouvali, nabízejíce si navzájem šňupeček. Slavili Den smíření, podrobujíce se přísnému postu.

Avšak obchodník Štědrý se letos neúčastnil bohoslužeb. Seděl v lenošce, poražen nemocí a obklopen samotou; klímal s nakloněnou hlavou a jeho žlutý knír splýval podél pootevřených úst, z nichž vycházel krátký dech. Uprostřed světnice stál syn Viktor, pohlížel na chorého a nezaměstnané ruce mu bezradně visely podél boků. Obchodník otevřel oči a nejasně zamumlal; paní Štědrá se nad ním naklonila: „Chceš něco?“ Stařec přejel si dlaní tvář a zasvištělo povyrostlé strniště. Paní Štědrá pochopila a velela Viktorovi: „Skoč pro holiče. Tatínek chce být hezký.“

Pohladila ho po lesklé pleši a pravila: „Ty jsi vždycky hezký.“

Obchodník jasně promluvil: „Teď se v kostele modlí Avinu malkenu a bijí se v prsa. Bůhví, k čemu vypadá bohoslužba, když já tam nejsem.“

Paní Štědrá šeptem pozvala Viktora stranou a varovala ho. „Ne abys před tatínkem něco mluvil. Nebo ho litoval. Už nějaký čas pozoruju, že dobře slyší. Všecko pozoruje, všecko ví. Hned po ránu si vzpomněl, že dnes máme Jom kipur.“

Pyšně: „Všechno ví, všechno si pamatuje.“

I přispěchal s mandlovou elegancí holičský mistr s koženým kufříkem, obtloustlý a malý, s povadlou tváří. Spolu s ním přikvačil zápach mýdla a kolínské vody. Toho dne se obchodníkovi ulevilo; ztuhlý jazyk rozvázal a v hrdle roztála zamrzlá řeč. Zrůžověl a rozkvetl novou nadějí. Ve světnici se rozsvítilo; služebná Kristýna zarachotila kastroly; kolem lustru bzučely tučné mouchy. V ulici výskaly dětské hlasy. Paní Štědrá si pomyslila:

– Udělám do polévky játrové knedlíčky. Starý sní několik lžiček a posilní se.

Holič namydlil starce a pod bělostnou škraboškou obchodník se otázal: „Jak máme venku?“

„Hezky, vašnosti,“ zašvitořil holič.

„To je dobře. Vydařil se jarmark.“ Stařec pokynul spokojeně hlavou. „To je dobře,“ opakoval.

A po chvíli: „Jak se platí husy?“

„Ani jsem se neptal,“ odpověděl holičský mistr.

„Měl jste se zeptat,“ děl stařec přísně.

„Stará mně uložila, abych se koukl po nějakém seleti. Když ale nevědí, co za to chtít,“ vzdychl si holič.

Mydlil tvář, lehce si podpíraje levou ruku v bok a elegantně odkláněje hlavu. Pronášel přitom starostlivé aforismy o počasí, obecných věcech, o špatných poměrech, slova lehounká jako mýdlová pěna. Starý muž se odmlčel. Holič s rychlým pleskáním brousil břitvu. Obchodníkova tvář, olemovaná mýdlovou pěnou, se usmála na Viktora. Syn Viktor se zašklebil; vzpomněl si, jak otec malé děti sám střihal. Marně žadonily o čtyrák, aby se mohly dát ostříhat u holiče. Postavil je na židli, zabalil do prostěradla a týral je velikými nůžkami, jež jinak užíval k střihání loterních riskont[9]. Byla to nudná a dlouhá operace; nůžky bolestně tahaly za vlasy. A byla to také potupa, neboť ctižádost chlapců směřovala k tomu, aby se dali stříhat u holiče. Příbytkem se rozléhal pláč a fňukání, ale otec toho nedbal, jsa šťasten, že ušetří několik krejcarů. Propouštěl děti podškubané jako husy a jejich hlavy se podobaly schodišti.

Holič ukončil dílo, přijal poplatek, složil fidlátka do koženého kufříku, přijal svoji mzdu i vzdálil se s mandlovými slovy a kučeravými poklonami.

Obchodník spokojeně přejel dlaní namodralou tvář a útulný pocit čistoty se mu rozprostřel v nitru. Chtěl něco říci a otevřel ústa. Náhle však v očích se zjevil úžas a tvář zežloutla. V hrudi zaskřípalo, jako když písek vnikne v ozubené soukolí. Chystal se volati na poplach, ale slova ztuhla, dříve než opustila jazyk. Viktor polekaně vykřikl a kočka, která dřímala u obchodníkových nohou stočená do kotoučku, vyskočila, naježila se a poplašeně otevřela zelené zřítelnice. Paní Štědrá, jež právě v krámě posluhovala, nechala zákazníka stát a vběhla do kuchyně. Zalomila rukama a nos jí zduřel slzami. Uchopila starce a s pomocí synovou jej odvlekla na pohovku. Kupující, starý vesničan, nahlédl do kuchyně a seznav, co se děje, mlčky se pokřižoval.

I sešli se starší obce a nad mrtvým pronesli modlitbu, z níž vanulo starodávným nářkem. Závojem tohoto žalozpěvu bylo zříti stromy skládající své větve nad vodami babylonskými, mírná stáda patriarchů a jejich stany, návrší libanonské, kde stojí cedry, podobné sloupům černého, hustého dýmu. Stiskli ruce paní Štědré i Viktorovi a odcházeli, zarmouceně potřásajíce hlavami.

A obchodník odpočíval na loži, všeliké trápení bylo z něho sňato, ruce sepjaté na prsou, oholená tvář zářila spokojenou čistotou. Už to měl za sebou starý muž, naděje ho neobluzovaly, netísnila ho přání a všeliké zloby se rozprchly. U jeho postele seděli na nízké stoličce, jak káže starý zvyk, Viktor a paní Štědrá, aby vartovali pokojný spánek mrtvého. Vdova se modlila, sklánějíc šedivou hlavu, a Viktor, který byl neučený v Písmě, jenom tiše slzel.

Přicházeli příbuzní a tísnili se v malé kuchyňce. Paní Štědrá je hostila kávou a příbuzní přikusovali buchty s tvarohem, přitlumeným hlasem velebíce zásluhy mrtvého. Paní Štědrá je pobízela: „Jezte, lidičky, berte si, je toho tady dost. Jíst se musí v radosti i žalu, jak říkávala moje nebožka babička.“ Třímajíc konvici vzpomínala, jak nebožtík rád pil kávu, ale musila být tmavá. Jazyky se rozvázaly a s teplou kávou vstoupila do žil rozjařená spokojenost. A vedle v pokoji odpočíval v truhle z borových prken, nehoblovaných a nenabarvených, tichý stařec. Nemohl se vmísit mezi besedníky, aby se účastnil příbuzenských rozprav; ostatně by mu bylo těsno, neměl rád mnoho lidí pohromadě. Také kočku znepokojil neobvyklý rozruch; obcházela židle a dívala se tázavě do tváří oněch cizích lidí. Tušila, že se děje cosi nedobrého; zastýskala si, odplížila se do výklenku pod kamny a nespokojeně si upravovala kožich.

Hodiny se zastavily a paní Štědrá si vzpomněla, že je obchodník každodenně natahoval. Přistupoval k nim s obřadnou vážností a nikomu nedovolil, aby se hodin dotýkal. Oči paní Štědré zrudly; kdo bude nyní natahovat hodiny?

„Ten můj táta…,“ zaštkala, „on byl takový starostlivý. Na nic nezapomněl. Ještě nedávno mně povídal: Kdyby se něco mělo stát, však víš… nedej se okrást. Za pohřeb se obci nedá víc než sto padesát korun. Je to až moc. Na mně peří neroste. Však jsem se jim dost namodlil zadarmo, když rabín stonal…“

Přispěchal obstaravatel pohřbů, vyčouhlý, kudrnatý, zpocený. Zarudlý obličej nesl odbornický smutek, obchodní štít pohřebního ústavu. Byl oděn v tmavý, obřadný kabát jako předseda zkušební komise. Odborně stiskl pozůstalým ruku a pronesl několik odborných slov útěchy. A když se dostavil duchovní, tu Viktor a tři mužští příbuzní se chopili rakve a uložili do pohřebního vozu.

Za zkušeného vedení obstaravatele pohřbů seřadil se průvod. Uniformovaný kočí tiše mlaskl a vážní koně se důstojně pohnuli. V tu chvíli řemeslníci odkládali nástroje, úředníci opouštěli popsané papíry a přistupovali k oknům; ženy přestaly drhnout nádobí, obchodní příručí odhodil dřevěný metr, kterým právě měřil látku, a zedníci na lešení smekli čepice. Obyvatelé se stavěli před dveře. A všichni se shodovali v tom, že je to krásný pohřeb, ač bez hudby. Tiše se šinul průvod po náměstí, jenom rabín v obřadném rouchu, celý v černém jako brouk, polohlasně odříkával žalozpěvy. Městský strážník se po vojensku vztyčil a zasalutoval, aby vzdal poctu nebožtíkovi.

Za rakví podpíral Viktor zarmoucenou matku, která klonila hlavu, kamennou nádobu žalu; pohybovala rty a mezi neslyšnou modlitbu mísila slova: – Nedočkal se Kamila, přežil Jarouška. Je mu tam lépe. Čeho se my ještě dožijeme? Zdvihl se hedvábný vánek a čechral šedivé brady starých židů, kteří se šinuli v průvodu, opírajíce se o deštníky; provázela je stejná myšlenka, která jim šeptala do kroku: – A kdypak my? Kdypak si už nás Pánbůh vezme?

Byl to dlouhý průvod, jenž hlásal nebožtíkovy zásluhy. Za staršími náboženské obce se družil zástup křesťanů. Zvolna se pohybovali zákazníci, kteří kupovali od nebožtíka veškeré zboží osadnické, jakož i mouku a vařivo, všeliké koření, které se přiváží ze zámořských krajin, všechno, čeho je potřebí do domácnosti, jako líh k pálení, petrolej, barvy, laky i fermež, také cukrovinky a čokoládu a hrací karty. Vesničtí pantátové vypálení sluncem jako cihla, tetky v černých kazajkách a s hedvábnými šátky uzavírali průvod. A na konci belhaly lutristky, provázené svými sny o štěstí. Vedle konduktu pak invalida Wagenknecht hbitě klapal berlemi, rozháněje se dřevěnou nohou; vždy bdělý dával pozor, aby důstojnost pohřbu nebyla ničím porušena.

Na mírně vykynutém chlumu stojí židovský hřbitov, zarostlý smutečními vrbami, rozložitými jasany a zasmušilými tisy. Hřbitovní zeď přiléhá k štěpnici[10], v níž tehdy zrály dužnaté slívy, které táhly svou mízu z nebožtíků, zúrodnivších zemi. U paty onoho pahorku leží okresní město, pokojné a útulné, stočené do kotoučku jako dřímající kočka. Je viděti mnohé střechy, na sebe nakupené jako drúza krystalů, kostelní báň, věž radnice, dýmající komíny fabrik i hraběcí zámek, mohutný a posupný. Zlatý měsíc září prohloubil obzor a jasně bylo viděti zvlněné hory, poseté bílými dědinami. Nad hřbitovní branou tryskalo podzimní slunce, koruny stromů zpívaly jednotvárnou ukolébavku a po sametovém rouchu duchovního pobíhaly světlé skvrny jako hravé myšky.

Před branou, která vede do města nebožtíků, sňali z vozu máry a kněz pronesl modlitbu nad bezduchým tělem. Po jedné straně hřbitovní brány stál žebrák Chleboun zvaný Majorek, po druhé pak žebračka Hladká Ančka, dvě bědné karyatidy. Chleboun upíral krhavé oči rovně před sebe jako nevidomý nebo ten, kdo vidí budoucnost. Zíral do polí, kde stála pískovcová socha. Evangelista držel rozevřenou knihu, na jejíž kamenných listech byla vyryta řecká písmena, značící Počátek a Konec. A žebrák pohyboval zapadlými čelistmi a šedozelený knír se čeřil vánkem. Jeho myšlenky mluvily: – Vezou na hřbitov obchodníka Štědrého. Znal jsem ho dobře. Znám všecky, živé i mrtvé. Znám celé město, nic mi není ukryto. Žiji tady od nepaměti. Obchodník nepodaroval a umřel. Umře i ten, který podá almužnu. Všichni umrou, ale já jsem živ a všechno vidím.

A Hladká Ančka: – Mívala jsem živé sny, ale už nemám. Chodívala jsem k nebožtíkovi sázet na zjevená čísla. Na Prahu i na Brno. Ale neměla jsem štěstí, nebožtík mně nepřál. Kdyby aspoň ambíčko vyšlo, oj, což bych byla ráda… A dívala jsem se na červená numera, která vyšla, ale teď už se nebudu dívat. Není žádné štěstí a nebude štěstí. Podarujte, páni, chudou stařenu, které se ve snu nikdy nezjevilo to šťastné numero.

U otevřeného hrobu stojí hrobař se svým pomocníkem, oba opřeni o lopaty. Dlaní si zastírají oči před oslnivým světlem slunce, které se kutálí po střeše obřadní síně. Zírají na pohřební průvod, který se pohybuje zvolna jako černá housenka. Jest cítit vlhkým jílem, usýchajícími travinami a hřbitovními kytkami. Hořce vane jesení. Přestárlý motýl s ošumělými a roztřepenými křídly trhavým letem poletoval nad hroby a zachytil se na modrém zvonku. Rabín pronesl několik hebrejských slov a hrobař se svým pomocníkem spustil rakev do jámy. Zašustila sypká hlína. Lidé se rozcházeli, opět osaměli mrtví. Přes slunce přeběhl mráček, zdvihl se vítr a starci si přidržovali tvrdé klobouky. Rozcházející se zástup živě zahovořil.

Slunce se ukrylo za komínem městské spořitelny, umrzlý sníh na střechách rudě jiskřil. A poutníkova mysl se opět rozmělnila ve vzpomínkách. V hlavě vyskakoval jeden obraz za druhým jako v kouzelné svítilně.

Spatřil sebe a svého druha, jak po nočním putování dorazili do malého, ošumělého městečka. Z domů vybíhali obyvatelé. Uprchlíky obklopil hlouček vyčouhlých, kostnatých mužů. Tázali se poutníků, kdo jsou a odkud přicházejí. Hlubuček odpověděl pokroucenou řečí, o níž se domníval, že je to srbština. Mluvil s pomocí prudkých posuňků, kroutil očima a plácal se do čapky. V zástupu se vyskytl muž, který se kdysi účastnil všesokolského sletu v Praze a rozuměl trochu česky. Tomu se rozehrála tvář a on zahovořil k zástupu rychlou, prudkou řečí. Kostnatí habáni přívětivě obnažili křemenité zuby a křičeli Živio! Poutníci také křičeli Živio! a zamávali čapkami. Přibatolil se stařičký pop a pronesl zdlouhavou řeč na uvítanou. Zase se rozlehlo volání Živio! Účastník všesokolského sletu pak navrhl, aby se šlo do krčmy. Hlučné Živio! uvítalo tento návrh. Kostnatí habáni naplnili šenkovnu a ostatní obyvatelé obklíčili krčmu a pozorně nahlíželi do oken. Usadili zajatce za dubový stůl a pohostili je rakijí. Hlubuček pozdvihl skleničku čiré tekutiny, podíval se zkoumavě proti světlu a světácky přimhouřil jedno oko. Pak naráz, jako když se skáče do studené vody, odhodlaně převrátil sklínku do sebe. Otřásl se a udělal si: „Brrr! Ta bere!“ A hned si dal ochotně nalít ještě jednu. Avšak Kamil, syn obchodníka Štědrého, napil se s odporem kořalky, která páchla po přeleželém sýru a zahnívajícím mase. Ihned ucítil silnou ránu v týle. V hrdle mu vyšlehl plamen. Ohnivá kola se kutálela místností; silná tekutina jím zalomcovala a lámala ho v kříži.

– Nicméně pít jsem musil, kdybych nebyl pil, tak jsem si mohl moc ublížit, oni by se snad urazili. Šlo na mne dávení, ale já pil. Srbové se radovali, že pijeme. Stůl zvolna plynul jako na vodě, všecko se houpalo, všecko se točilo. Pamatuji se, že pop něco kázal, a když dokončil, všichni řvali Živio!

Když pak se setmělo, rozdělali na náměstí oheň. Selský výrostek hrál na housle, hoši a děvčata se popadli za ruce a tančili kolo. Zpočátku mdle přešlapovali nohama, ale muzikant ustavičně zrychloval rytmus, sukně děvčat se nadouvaly, mládenci vyhazovali nohy do výšky. Jednotvárná melodie přešla v divoký vír, smyčec běhal po strunách jako lasička, skřipky zoufale kvičely, tanečníci upadli u vytržení, hranice prskala jiskry, oheň hučel a tanec se končil běsněním. Opodál davu stál mladík v městském šatě, se zkříženýma rukama, byl trochu podoben duchovnímu. Usmíval se do pěstěného plnovousu, blahosklonně patře na lidové veselí. Poutníkům bylo řečeno, že je to posluchač bělehradské univerzity. Když hudba umlkla, učený mladík zdvihl kazatelsky ruku, vymohl si uctivé ticho a počal řečnit. Z prsténcovitého plnovousu prýštil temný, měkký hlas; a ten hlas mluvil o slavném vítězství, kterého srbský národ dobyl, pokořiv Němce a Rakušany, Uhry, Bulhary i Turky. Mluvil dlouho a odměnou mu bylo pobožné mlčení, jaké bývá v chrámě.

Když ukončil, vyvřelo ze zástupu hromové Živio! Mužové se objímali a líbali na drsné kníry. Selský mladík se opět chopil skřipek, z nichž se vyřinula jednotvárná melodie dávných pastevců. Vysoko vyšlehla hranice a veselý národ zakřepčil, tančil do bezvědomí.

Hrály housle, zpíval lid, opilý hudbou, tancem a vítězstvím. Mezitím se ozývala střelba. Práskaly pušky v horách, střílelo se v ulicích, na náměstí, stříleli z oken. Obyvatelé vytáhli pušky, čtyři roky ukryté v skalních skrýších, v lesích, v hromadách hnoje, pušky, ukryté před slídivým nepřítelem. Stříleli mužové, střílely však nedospělé děti, stříleli knírnatí starci, kteří se bili s Turkem u Kumanova. Střelbou slavili svátek shledání s puškou milovanou a dlouho pohřešovanou. Každý se smál na svoji karabinu jako dítě na vánoční stromek.

Bylo veselo v tom nepatrném městečku, sevřeném mezi skalami, v nichž sídlí orlové a junácký lid, jenž miluje svobodu a slivovici. Zajatci se měli dobře, neboť jejich řeč připomínala zvukem mluvu obyvatel. Poutníci se živili konzervami, které tu zanechalo prchající rakouské vojsko, a obyvatelé je mořili svým pohostinstvím.

– Všeho bylo dost, rozjímal Kamil. Neměli jsme hlad, jenom kouření bylo málo. A tak jsme chodili po domech řezat a štípat dříví. Dávali nám za to po dináru. Za to jsme si kupovali cigarety. Tabák tam mají dobrý, světležlutý, s dlouhým vláknem. Chodívali jsme po městě, Hlubuček pilu přes rameno, já sekeru. Prohlíželi jsme si dříví srovnané na dvorcích. Kde jsme zpozorovali mnoho pařezů, tam jsme se vyhnuli obloukem. S pařezy je těžká práce, málo rentabilní. Než rozštípáš jeden pařez, spořádáš celou hranici rovných kmenů. Tak jsme si žili…

Jenomže mně bylo nudno, v městečku se nic nedělo, společenský ruch byl na nízké úrovni. A našinec přece baží po konverzaci, trochu elegance potřebuje každý, kdo se pohybuje na vyšší úrovni, zejména chyběl tu dámský svět. Tlačil jsem proto na Hlubučka, aby se dalo tomu hnízdu vale a šlo se dále na sever. Ale Hlubučkovi to bylo jedno. Moje nabadání nemělo na něho vliv, jenom mával rukou a řval: Nebav nás! V krčmě byl jako doma, lokal tu silnou kořalku, snesl toho, že jsem se divil, a byl tím pádem v tamějších kruzích náramně oblíbený. Objímal se s těmi chasníky, líbal je na pobryndané kníry a byl samé živio! Na požádání jim zpíval lidové písně jako Šestého července nebo Andulko šafářova či Kobylka hnědá kovat se nedá, kováři nechce stát. Tak jako má milá, když se na mne hněvá, hubinku nechce dát… Také učil tamější domorodce tančit na šest nebo kroužit valčík. Uměl to s nimi…

Asi tak za týden po příchodu poutníků běžel poplach městečkem; obyvatelstvo zmlklo a každý zalezl do své chatrče. Ticho probudilo zajatce ze spánku. Bylo šedé, orosené jitro. Hlubuček vyhlédl z okna a spatřil pestrý průvod, který se pohyboval po ulici. Napřed cválalo několik jezdců v selském šatě, ale s vojenskými čapkami; muži vyráželi bojovný křik a mávali puškami. Za skupinou jezdců se pohyboval žebřiňák, obsazený zrudlými a rozjařenými hlavami. Potom vedli tři zajaté rakouské polní četníky. Zajatci byli k sobě připoutáni provazem; zástup pěších ozbrojenců poháněl je do klusu spíláním a štulci. Průvod uzavírali tři jezdci, kteří si krátili cestu střelbou z karabin.

Velitelem tohoto malebného průvodu byl knírnatý a zjizvený mladík smělého pohledu, jenž nesliboval nic dobrého. Náčelník poskytoval pestrý, oslnivý pohled. Byl oděn v blůzu rakouského šikovatele, ale na hlavě mu strměl tvrdý klobouk, vyzdobený chvostem z kohoutího peří. Široká prsa nemohla pojmouti množství lesklých penízů a křížků, posbíraných patrně na bojišti. Mezery mezi řády byly vyplněny patronami a mosaznými ozdobami; na břiše se skvěla Madona, malovaná na porcelánovém štítku. Bojovný vzhled tohoto jinocha doplňovala sbírka pistolí za pasem a po boku se mu houpala zahnutá turecká šavle.

Příchozí se vydávali za komitadži, ale po městě se šeptalo, že to jsou zcela obyčejní bandité, kteří přepadají místa opuštěná vojskem a využívají bezvládí, páchajíce svévolné kousky. Obyvatelstvo se rozprchlo, dveře a okna se uzavřela, město náhle oněmělo. Bezzvučná hrůza se chopila vlády.

Vůdce hajduků nařídil, aby večer se obyvatelstvo shromáždilo na náměstí, aby vyslechlo jeho poselství. Za svitu pochodní přijal klíče od městské radnice, které mu starosta podal na hedvábném polštáři. Junácky rozkročen pronesl náčelník loupežníků chlubivou řeč. Blýskal zlodějskýma očima a potřásal kadeřemi násilníka, silničního záškodníka. Chvastoun oznámil, že pokořil Němce i Rakušany a že potře každého, kdo se mu postaví v cestu. Na hrudi se mu třásly plechové ozdoby, zvonila vyznamenání. Vůdce neustane v chrabrém boji, dokud neosvobodí celou zemi a všechny nepřátele nezahladí.

„Kdo by neznal vojvodu Danila?“ ptal se knírnatý mladík. „To jsem já. Je tu někdo, kdo by se mně chtěl postavit?“ (Mlčení.) „Nikdo takový není, protože já jsem ze všech nejsilnější. A vojvoda Putnik, velitel veškerého srbského vojska, je můj přítel. Můj milý přítel a bratr mně nařídil, abych vzal toto město pod svou ochranu. Kdo by se opovážil proti tomu něco namítat, je synem smrti…“

Vůdce nařídil, aby obyvatelstvo vydalo všechny zbraně a také všecko zlato i šperky. Kdo by se zprotivil, bude potrestán na hrdle, neboť pánem tu je od dnešního dne vojvoda Danilo a jeho vůle platí jako zákon, vyrytý v kovovou desku. Bandité přijali řinčivou řeč svého vůdce divokým ječením; obyvatelstvo se zasmušile rozcházelo.

Zajatce zavedli do krčmy, kde vůdce banditů rozbil svůj hlavní stan. Nastala zběsilá pitka, chrastily skelné střepy, kořalka crčela ze stolů. Objevil se mladík se skřipkami, z nichž proudila jednotvárná, starobylá melodie. Nebozí zajatci musili tančit na počest vůdcovu čardáš. Vyhazovali nohy do výšky, na rtech se zavěsil křečovitý úsměv; plácali se do stehen a juchali plačtivým, strachem osláblým hlasem. V tabákovém dýmu se rozplývaly loupežnické obličeje. Krčmář zvolna otáčel rožněm nad řeřavým uhlím; vonělo skopovou, pištělo sádlo. Vůdce banditů přihlížel k tanci zasmušilýma očima pod nízkým, nic dobrého neslibujícím čelem. Svíral zahnutou šavli, potřásal kadeřemi a hryzl si knír; na hrudi zvonila sbírka mosazných ozdob.

Jeho zlodějské oči se podlévaly krví. „Rychleji, rychleji, čubčí synové!“ povzbuzoval tanečníky.

Nešťastní četníci se zmítali, zaliti smrtelným potem. Muzikant honil smyčec po strunách; jednotlivé tóny se slévaly v divoké vytí. Tanečníci proměňovali poslední síly svých svalů v zběsilý rytmus.

– To bylo… Poutník zavrtěl hlavou. Jeho paměť listovala v obrázkové knize; spěšně převracel listy a nevycházel z údivu. Byla to dobrodružná kniha, tištěná hrubým písmem, vyzdobená barevnými obrázky, zpodobňujícími neumělou rukou surové, brutální výjevy. Ze stránek stékala krev smísená s páchnoucí kořalkou.

Tohle že se skutečně stalo?

– Ano, přesvědčoval sama sebe. Je to jistojistá pravda. Čestné slovo. Já bych přece nelhal.

Paměť sklapla dobrodružnou knihu, neboť jeho duševní oči oslábly čtením. Před ním stály pokojné zdi okresního města, podřimujícího v nehybném mrazu; jemně zvonil soumrak. Propuštěného vojáka tísnil ranec, zatížený válečnou kořistí a bludnými strastmi. Zastavil se, aby si oddychl… Také žebrák se zastavil. Kamil si teprve nyní uvědomil stínovou přítomnost svého mlčenlivého průvodce.

– Není to Chleboun? podivil se. Hele ho, on je pořád ještě živ…

S úšklebkem oslovil žebráka, komickou postavu v líném dramatě okresního města: „Hé, Majorku! Pámbíček zdravíčko! Co je nového, hé? Jak se ráčíš? Co dělají obchody?“

Žebrák se znenadání rozvzteklil a počal nadávat: „Prasáku, skotáku jeden skotácká, pobudo po sedmi mezích vyválená, trulante pitomá, já tě tadyhle holí… holí přetáhnu, mně se zdá… aby sis starého člověka považoval…“

Okresní město přidělilo Chlebounovi úlohu tichého, pokorného starce. Nadávat směl pouze popudlivý nuzák Maryška – Půjc! Tak ho znal také Kamil, syn obchodníka Štědrého.

Znepokojil se: „Copak, copak…? Vždyť já nic zlého nemyslil…“

Avšak stařec se nedal uchlácholit. Vztyčil se, hněv oživil jeho ztrouchnivělé líce. Odvrhl roli pokorného zasmušilce, který se pohybuje na okraji společenského řádu. Svědek povstání v městě ztratil úctu před lepším kabátem. Neboť viděl se sdružovat panská saka v houfy, přihlížel k tomu, jak se žakety nepokojně zmítají a jak šosáci povykují, křičí, zpívají a hvízdají vedle dělnických halen. Žebrák viděl pochodovat domácí pány, kteří manifestovali proti zákonu o ochraně nájemníků; ba i veřejné úředníky spatřil, jak široce otvírají ústa, úředníky s obličeji říčnými, které měly barvu revoluce. Odpíral vzdávat poctu majetníkům od té doby, co jeho vlastní jmění se proměnilo v troud. Naučil se vzývat peníze; byl zvyklý mísit slova modlitby s drobnými penízky, které mu podávali almužnou; nyní viděl, že jeho víra byla klamná.

Nyní nesnášel uštěpačných žertů ani od soukenného kabátu, vyžehleného, božíhodového a zánovního, natož aby snášel šprýmy od roztřepených hadrů. Podráždily ho cáry poutníkovy, nasáklé kyselou bídou a propocené strastmi.

Z dutých úst vycházelo zlostné bučení: „Četník tě vezme, halamo! Uvidíš! Do šatlavy tě vsadí a tam tě bude krmit hladem. Vši tě roznesou a památky po tobě nezbude…!“

„Nech si to, jo?“ zakoktal Kamil, zmaten nenadálým útokem žebrákovým.

Chleboun se začal pitvořit: „Kde máš hopsafrak, smrade? Kams dal svůj cylindr, s kterým jsi dělal barona? Už se nepamatuješ, jak tě tatínek zmaloval, protožes tento… písně si dovolil zpívat? Aha! Už nepromenáduješ a špacírkou se neoháníš. Došlo na vás, na šviháky…

Bylo tancování, bylo zpívání…,“ bublal žebrák. „Bylo samé ejchuchu! Kde máš to ejchuchu!?

Děvčátka už taky neplašíš, ale nesmíš ženským na oči, hadráři. Už nepojídáš sladké od cukráře a tučné od uzenáře. Ale jseš rád, když ti někdo podá skrojek…

Aha! Vypínali jste se a bylo vás všude plno. Bůh se na vás dlouho díval, jak jste vyváděli. Dlouho měl s vámi uznání. Troufali jste si, i vztáhl ruku Hospodin a kázal, aby přišli k ponížení všichni hopsafrakové, co neobcují službám božím, ale dělají si frňousy ze starého člověka. A já tě přece jenom tou holí přetáhnu!“

Tu se objevil správce Wagenknecht. Tiše, znenadání vyrostl ze země, aby projevil svou moc, přísný a chmurný.

Válečný invalida se nedávno vrátil z lazaretu, kde si dlouhou dobu poležel, zmučen bolestmi, zkoušený lazar. Odňali mu roztříštěnou nohu a v náhradu mu darovali dřevěnou protézu. S tímto věnem se navrátil do okresního města. Dřevěná noha počala hbitě klapati po hrbolaté dlažbě, zahánějíc zbůjníky, krotíc nepokojné mysli a chlácholíc prudkost. Klapala dřevěná noha a život okresního města se zvolna vracel do tichého řečiště. Nedávno uvolněný právní řád počal tuhnouti. Dřevěná noha se proměnila v žezlo a všechno opanovala.

Obyvatelé přijali invalidu s uctivostí, neboť v něm viděli neměnný pořádek a stálost, která činí život lehčím. Neboť nemilovali revoluci a byli syti převratů. Lidu se protiví veškerá nevázanost a bouří se z malomyslnosti; i chválí si ruku, která popadá zbůjníky za límec.

Tak došel opět správce cti a přibylo mu na vážnosti; a jeho manželka dala se do pečení makových preclíků, které nabízela při slavnostech. Aby byl zajištěn klidný odbyt preclíků, dbal Wagenknecht o to, aby se občané neshlukovali a aby nevedli opovážlivé řeči; ale pečoval o to, aby se stále rozcházeli, aby byly rovné řady a všude panovala souměrnost. Měl péči, aby na plovárně se mládež koupala důstojně a nepovykovala. Pod jeho osobním vedením plavci tiše rozháněli vodu; rybník se nečeřil, voda nešplíchala; i les, který souměrně rozestavil své stromy kolem nádrže, si hučel jenom občas, a nikoli přesmíru.

Nahlížel do hospod, aby se pijáci veselili s rozumem; jakmile někdo příliš nabobtnal pitím, byl tiše odveden k manželce k domácímu potrestání. Správce dbal o pokojný spánek občanů, jichž nosy piští pod těžkými peřinami; noční klid nesměl býti ničím rušen, kolem svítilen směly se točit jenom můry a netopýři. Bděl nad tím, aby majetek byl chráněn před tuláky a lidmi škodlivými. I proháněl nuzáky, neboť chudobu považoval za nečistotu, která hyzdí ladný vzhled města. Měl zajisté mnoho práce, neboť po světové vojně se velmi rozmohla chudoba.

Spatřiv žebráka invalida zakoulel očima, zatočil holí, hrozně zapráskal knírem a zařval. Chleboun rázem povadl, sehnul se, celý se zmenšil, revoluce se vypařila z kostrouna. V té chvíli zpozoroval, že kráčel po chodníku; po celý čas, zatímco správce vězel ve vojanském, chodil si po chodníku, který je přece vyhrazen pouze poplatníkům. Hbitě uhnul holi, která obloukem nad ním zasvištěla, a seskočiv do jízdní dráhy odcházel středem ulice. Rozčepýřený knír ulehl a přikryl zlolajná ústa.

Wagenknecht osaměl s Kamilem, synem obchodníka Štědrého. Jeho břitký, nepořádky odhalující zrak se střetl s bojácnýma očima poutníkovýma. Mlčky a dlouze odhadoval jeho zevnějšek a jeho nozdry zavětřily tuláckou kyselotinu. Z jeho boků vyvěralo zlověstné mručení, temné mručení bdělého psa.

Zaskřípal: „A co vy tady? Je vás tu moc. Chodíte mi tu sem a tam. Už dlouho to pozoruju. Já vás, mně se zdá…“

„Vždyť já, pane správce…,“ zaškemral Kamil.

„Jen aby…,“ zamumlal Wagenknecht. „Nepřejte si mne. Já jsem zlý, ó, já dovedu být náramně zlý…“

Pak umlkl, vykreslil dřevěnou nohou polokruh a rázně odcházel. Nechal Kamila s pokojem; patrně odhalil v něm bývalého vojáka a to ho usmířilo.

Nezměnil se správce Wagenknecht, bývalý šikovatel Wagenknecht. Do něho se vtělil strohý, neúprosný pořádek. Ale přece jedné slabosti si dopřála chladná duše. Současně s ním vrátil se do okresního města slabomyslný Hynek. Prosťáčka přijal do svých služeb hadrář a obchodník starým železem. Dobrák starý hadrář sytil ho zbytky ze svého stolu a prosťáček tahal jeho vozík, naložený rezivými obručemi, úlomky mosazi a různou veteší. Obyvatelé ho vídávali, jak se skloněnou hlavou táhne za oj ve společnosti velkého černého psa, zapřaženého do postraňků. Tažný mužíček se dělil s hafanem o kůrku chleba; a černý pes choval pro něho ve svém bezelstném srdci bouřlivou lásku a nekonečný obdiv; se zalíbením oddaného stoupence provázel každý jeho pohyb.

Občané ovšem doráželi na prosťáčka hrubými šprýmy, posmívajíce se jeho vadné výslovnosti. Humoristicky ho nazývali hrdinou a obráncem širší vlasti, ale slabomyslný Hynek je odzbrojoval věčným úsměvem svých bezzubých úst. Jinak mu však obyvatelé přáli a hospodyně schovávaly pro něho i pro černého hafana hrnek kávy v troubě. O velkých svátcích, lidových veselicích i národních slavnostech, spojených s řečněním, hudbou a různými atrakcemi, býval tažný mužíček neměnným číslem komického programu. Veselí braši ho zatáhli do hospody, kde ho zpili, a podnapilý prosťáček jim zazpíval vojenskou píseň.

Lidé v okresním městě si vypravovali, že Wagenknecht zřetelně děkuje Hynkovi na pozdrav; tato pocta se nestávala mnohdy ani majetníkům, ba ani úředníkům. Dokonce se prý i přihází, že správce se zastaví u vetešnického vozíku; nedbá chraptivých výhružek žárlivého hafana, vyptává se prosťáčka na to neb ono. Sem tam mu podstrčí balíček tabáku nebo něco k snědku, mračně pohlížeje stranou jako stydlivý jinoch.

Neboť Wagenknecht ctil v onom holém a nuzném bývalého spolubojovníka, s nímž jedl chléb strastí a zaléval jej vodou žalu. A nezapomínal, že nepatrný mužíček mu zachránil život, skočiv pro bědný uzel zkrvaveného masa do jámy ohnivé. Komisní tvář měkla, když zírala na druha z vojny; v šikovatelském hlase se ozývaly přátelské tóny. Wagenknecht zná vděčnost; je to voják.

Paní Štědrá právě vysvětlovala zákazníkovi, že líh není, káva došla a příděl cukru ještě nepřišel. Má slíbeno mýdlo, a jakmile je dostane, že dá o tom neprodleně vědět. Cikorka by snad ještě nějaká zbyla, ale to by musila přehrabat regál. To však se od ní nemůže žádat, je stará a slabá; sužuje ji pakostnice; dobrý muž jí odešel a ona je sama. Zákazník žádal sodu – „kdepak bych já, milý pane, dneska sehnala sodu?“ Kupec žehral, že nikde nemůže dostat tkaničky do bot; nerozhodně se otáčel, huboval na nepořádky a jeho ústa se zpěnila politickými úvahami.

Vtom cinkl zvonek a do krámu vstoupil modravý plášť francouzského pěšáka a hranatá srbská čepice. Paní Štědrá se sklonila nad zásuvkou, aby poutníkovi podala penízek. Vzdychla si: Mnoho se nyní nabralo potulného lidu. Tulák se nehýbal a nepřijímal almužnu. Obchodnice se na něho tázavě zadívala.

Něco jí říkalo, tenhle člověk by mně měl být povědomý; její pohled se zastavil a strnul; na obličeji se objevil úžas. Zalomila rukama a nos jí zduřel.

„Kamil!“ vykřikla.

Zákazník si prohlédl francouzský plášť a srbskou čapku. Na čele se mu objevila věta hodící se ke každé případnosti: – Jo, to jsou věci… I vzdálil se, obtížen tímto aforismem.

„Já jsem přišel,“ oznámil Kamil.

Kamenná tvář paní Štědré pomalu naběhla životem.

„Pils už kafe?“

„Nepil.“

„Justo!“ zakvílela paní Štědrá, „Justo, honem dejte kávu do trouby!“ Stará paní zacupitala a počala se otáčet okolo své osy…

Bylo slyšet, jak služebná vyvýskla. V kuchyni zarachotily hrnce. Se suchým třeskotem se nádobí sesulo z poličky.

Kamil se vrátil! zařval starý dům. I uslyšel to Raboch a vrazil do krámu. Chtěl vědět co a jak, proč a zač. Prozkoumal každý záhyb modravého pláště francouzského pěšáka a spočítal utržené knoflíky, vyzáblá bída poutníkova ho naplnila sladkým uspokojením a z jeho tváře si přečetl oznámení, že je na dně. Nadit těmito novinkami vyřítil se agent z krámu a jeho obličej, rudý transparent, poletoval ulicemi nahoru a dolů, vymetal kouty a všude vytruboval, že se vrátil ze srbského zajetí Kamil, syn obchodníka Štědrého. Jediná starost svírala starého šantalu, aby ho s touto novinou nikdo nepředešel. Snesl se do vinárny, kde obyvatelé zalévali vermutem rozvláčné věty, sestavené z obyčejných slov, i podělil hosty touto novinkou.

Zatím služebná pečlivě zavřela všecky dveře, aby ani hlásek nepronikl k sousedům. Nikdo se neměl dovědět, že syn obchodníka Štědrého se nevrátil pokryt důstojenstvím a bohatstvím.

„Máš hlad?“ vyslýchala paní Štědrá.

„Co bych neměl hlad?“ opáčil Kamil.

„Od oběda zbyly knedlíky. To jsem ráda. Jsou dobré. Já ti je ohřeju a najíš se. Počkej, hned to bude…“

„Já jsem šel z Kragujevace do Bělehradu pěšky…,“ počal Kamil. „Tři dny a tři noci. To byla túra! Já a ještě nějaký Hlubuček. On je z Hronova. Tak jsme šli a šli a na cestě nás přepadli lupiči a zuli nám boty. Cesta byla samé zmrazky, zima, a já jsem celý ozáblý…“

„Počkej!“ zarazila ho paní Štědrá, „snad nemáš vši?“

„Copak o to, vši by byly…,“ přiznal se Kamil.

Paní Štědrá vyrazila táhlý nářek.

„On má vši a neřekne ani slovo! Ať se mi neopovážíš vstoupit do sednice. Já bych tě hnala! Honem běž na dvůr a tam čekej. Co stojíš a koukáš?“

„Tak jsme přišli do Bělehradu…,“ pokračoval Kamil, „a tam jsme vyhledali filiálku Pražské úvěrní banky. Bylo nám řečeno, že tam je československý konzulát. Nechali nás přespat, byla menáž a na cestu nám dali škrpále. To bylo naše štěstí, jinak nevím, jak bychom se dostali domů…“

„Co je mně do tvého konzulátu? O žádném Bělehradě nechci slyšet!“ rozhněvala se paní Štědrá. „Máš vši a moc řečí a já to nemám ráda. Seber si své saky paky a hajdy na dvůr! Co mám z tvého konzulátu? Já tě tu nechci mít. Justýno! Kdepak zas vězí ta holka?“

„Tady, milostpaní!“ ozvalo se z kuchyně.

„Justýno! Honem vyneste necky na dvůr! Přiložte do kamen a postavte na plotnu hrnec vody. Mladý pán má vši, slyšela jste?“

„Co bych neslyšela?“ odvětila služka pokojně. „Tak pan Kamil si přinesl vši. A to jo.“

„Ššš, nešťastná holka! Potřebujete to troubit na celý barák? Copak to každý musí vědět, osobo jedna?“

„Božínku, co na tom. Oni nýčko páni od vojanských mají hnedlinko všichni breberky. S mnohým to zrovna hýbá, člověk by to do něho neřekl. A co bude s kafem?“

„Teď nebude žádné kafe. Napřed se ten hoch musí dát do pořádku, nebo mně ještě zaneřádí celý byt.“

„To jo. To on by beze všeho zaneřádil. Copak o to. Vši jsou náramný prevít. To náš Vojta taky. Přijde si z vojny domů a nic. Máma mu podá buchtu, Vojta si nechá chutnat, všichni jsme kolem něho skákali, že se nám v pořádku vrátil. To bylo v neděli. Jo, a v pondělí škrábe se táta, škrábe se máma, Mančinka se drbe, co chodí ještě do měšťanky. I dědeček se ošívá a diví se: Copak by to mělo znamenat? Copak: Máš breberky, dědečku, to náš Vojtíšek se okázal, aby se nemohlo říct, že přišel s prázdným. A děda se vztekal: Fuj tajksl, krucipísek! hromský kluku, tak ti teda pěkně děkuju, že sis na starého dědka vzpomněl. Tak tys, holenku, dědečkovi přines vejslužku? Podejte mně motyčku, já ho přetáhnu, aby věděl, jak se chodí domů…“

„Kdybyste, ženská, tolik nemluvila, já mám z vás hlavu jako škop. To je k zoufání, co já mezi váma zkouším… A co tu stojíš jako svatý Jan na mostě,“ osopila se na Kamila. „Na dvůr máš jít, řekla jsem. Hni se!“

Kamil složil svoje hubené hnáty do necek, je samá kost a kůži má jako struhadlo. Ze šedého povlaku na nebi počaly zvolna padat sněhové vločky. Na střeše kůlny poskakuje vrabec. Naklání hlavičku a černým, uštěpačným očkem pozoruje, co ti lidé kutí. Justýna vylévá hrnce vřelé vody na naháčovy vysedlé lopatky a štítivě odvrací hrubou staropanenskou tvář od mužské nečistoty. Paní Štědrá s uraženým výrazem drhne záda rýžovým kartáčem. Voda se zbarvila do černa jako inkoust.

Voda dýmá husté kotouče páry, Kamil mhourá očima pod vrstvou pěnivého mýdla a breptá: „Á, to je dobrota! Už jsem se nekoupal, ani nepamatuju. Nebyl čas ani příležitost. Honili nás z jednoho kouta do druhého. V Srbsku je mnoho bláta. To vám jednou…“

„Mlč!“ obořila se paní Štědrá. „Mlč a nech mne na pokoji! Já ty vaše vojanské povídačky nemůžu poslouchat. Zle se dělá jednomu. A je to všechno na jedno kopyto. Zkoušeli jste, to je pravda, ale copak jsme my nezkoušeli? Chudák tatínek říkával: Teď už nejsou žádní lidé, ale samí hrdinové, už se nepracuje, ale každý jenom vykládá… Měl pravdu, ten […]

Ediční poznámka

Fragment textu, který se čtenářům dostává do rukou, představuje dochovaný zlomek pátého dílu z Poláčkova cyklu o okresním městě. Obsahuje text od konce páté až po nedokončenou šestnáctou kapitolu. Vydáváme jej jako doplněk k předchozím čtyřem dílům (Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město a Vyprodáno). Vůbec poprvé byl uveřejněn v roce 1994 v knize Vyprodáno v nakladatelství Franze Kafky, odkud jsme jej pro naše vydání čerpali.

Při zpracování textu jsme se řídili aktuálním zněním pravidel českého pravopisu, upravili jsme interpunkci a opravili tiskové chyby. Respektovali jsme však stylové, morfologické a lexikální zvláštnosti původního Poláčkova textu.

Pro snazší čtenářovu orientaci jsme dobové nebo zastaralé výrazy opatřili vysvětlivkami, umístěnými do poznámek pod čarou.

Redakce MKP

[5] Musí to být pohled z nebes, Vídeň a víno… Pozn. red.

[9] Loterní stvrzenka, legitimovala hráče k vybrání případné výhry. Pozn. red.

[10] Ovocný sad. Pozn. red.

Karel Poláček

Okresní město

Fragment V. dílu

Edice E-knihovna

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 26. 5. 2017

ISBN 978-80-7532-892-2 (html)