Zima. Léto

Úvodní poznámka

Ten příběh mi kousek po kousku převyprávěli různí lidé, a jak se v takových případech obvykle stává, byl to pokaždé jiný příběh.

Pokud znáte Starkfield ve státě Massachusetts, znáte taky poštu. A pokud znáte poštu, určitě jste viděli Ethana Fromea, který k ní dojede, spustí opratě na svého prohnutého hnědáka a vleče se přes dláždění k bílému vchodu se sloupy; a určitě jste se ptali, kdo to je.

Právě tam jsem ho totiž před několika lety viděl poprvé; a jeho zjev mě zarazil. I tehdy to byla nejnápadnější postava v celém Starkfieldu, třebaže se jevil jako lidská troska. Neodlišoval se však pouhou výškou, neboť místní lidé se snadno dali rozpoznat od podsaditějších „cizinců“ právě podle štíhlé postavy; odlišoval ho ten nepředstíraný vzhled vyjadřující sílu, přestože každý jeho krok brzdilo zmrzačení, jako by za sebou táhl řetěz. Ve tváři měl cosi pochmurného a nepřístupného a byl celý tak ztuhlý a zešedivělý, že jsem ho považoval za starého muže, a s překvapením jsem se doslechl, že je mu teprve dvaapadesát. To mi pověděl Harmon Gow, který jezdil s dostavníkem z Bettsbridge do Starkfieldu v době, než tu zavedli tramvaj, a znal veškeré rodinné historie na své trase.

„Takhle vypadá od tý doby, co měl ten karambol; napřesrok v únoru to bude čtyryadvacet let,“ vyklouzlo z Harmona mezi vzpomínkami.

Právě po tom „karambolu“, jak jsem se dozvěděl z téhož informačního zdroje, zůstala Ethanu Fromeovi nejen široká červená jizva na čele, ale také se mu zkrátila a pokroutila pravá noha v kyčli tak, že musel vynaložit viditelné úsilí, aby ušel těch pár kroků od vozu k okénku pošty. Přijížděl sem ze své farmy denně kolem poledního, a protože v tu dobu jsem si chodíval pro poštu také já, často jsem ho potkal ve vchodu nebo jsem vedle něj stál, když jsme čekali, co nám podá přidělující ruka za mřížkou okénka. Povšiml jsem si, že ačkoli sem docházel tak pravidelně, málokdy dostal něco víc než výtisk Bettsbridge Eagle, který si bez jediného pohledu strčil do vytahané kapsy. Čas od času mu však poštmistr podal obálku adresovanou paní Zenobii – nebo paní Zeeně Fromeové, která obvykle nesla v levém horním rohu výraznou adresu výrobce léků a název jeho zaměření. Tyto písemnosti si můj soused zase tak ledabyle vložil do kapsy, jako by na ně byl natolik zvyklý, že ho jejich množství a různorodost už nemohly udivovat, a pak se s tichou úklonou poštmistrovi odporoučel.

Ve Starkfieldu ho znali všichni a zdravili ho přiměřeně jeho vážnému vzezření a vystupování; jeho mlčenlivost však respektovali a jenom vzácně ho někdo z těch starších zdržel na slůvko. Když se tak stalo, obvykle klidně poslouchal, modrýma očima pohlížel do tváře mluvčího a odpovídal tak tiše, že jeho slova ke mně nikdy nedolehla; poté se zase prkenně vysoukal nahoru na vůz, levou rukou uchopil otěže a pomalu se rozjel směrem ke své farmě.

„Musela to být hrozná nehoda,“ vyzvídal jsem na Harmonovi, když jsem se díval za vzdalující se Fromeovou postavou a přemýšlel o tom, jak vznešeně musela ta snědá hlava s kšticí plavých vlasů spočívat na jeho silných ramenou před tím znetvořením.

„Hrůza hrůzoucí,“ potvrdil mi můj zpravodaj. „Každej jinej by to na jeho místě nepřežil. Ale Fromeové maji tuhej život. Ethan tu může bejt do stovky.“

„Proboha!“ vykřikl jsem. Ethan Frome se mezitím vysunul na sedadlo a natáhl se dozadu, aby se ujistil, že dřevěná bedýnka – také se jmenovkou lékárníka – bezpečně leží ve voze za ním a já jsem uviděl jeho tvář, tak jak vypadala ve chvílích, kdy si myslel, že je sám. „Tenhle člověk že by se měl dožít stovky? Už teď vypadá, jako by byl mrtvý a rovnou v pekle!“

Harmon vytáhl z kapsy lisovaný tabák, kousek si ukrojil a strčil ho do koženého laloku své tváře. „Nejspíš zažil těch zim ve Starkfieldu už moc. Ty mazaný většinou utečou.“

„A proč on neutekl?“

„Někdo musel zůstat a starat se o rodinu. Nikdy neměli nikoho jinýho než Ethana. Nejdřív jeho táta, pak máma, pak jeho žena.“

„A potom přišel ten karambol?“

Harmon se jízlivě zachechtal. „Tak, tak. Pak už musel zůstat.“

„Aha. Takže od té doby se starali o něj?“

Harmon zamyšleně přemístil tabák do druhé tváře. „No, pokud se toho týká, řek bych, že se beztak staral dycky jen Ethan.“

Třebaže Harmon Gow rozvinul příběh, jak mu to mentální a morální síly dovolovaly, mezi jeho fakty bylo cítit mezery a já jsem měl dojem, že právě v těch mezerách se skrývá hlubší smysl příběhu. Ale jedna věta mi uvízla v paměti a posloužila jako jádro, kolem kterého jsem shromáždil svoje následné vývody: „Nejspíš zažil těch zim ve Starkfieldu už moc.“

Než vypršel můj pobyt v těch končinách, naučil jsem se té větě rozumět. Já jsem tam ovšem přijel už v té pokleslé době tramvají, bicyklů a zásobování venkova, kdy spojení mezi roztroušenými vesnicemi v horách bylo snadné a větší města v údolích jako Bettsbridge a Shadďs Falls měla knihovnu, divadlo a sály YMKy, kam mohli mladí z okolních kopců scházet za zábavou. Když však na Starkfield dolehla zima a vesnice ležela pod příkrovem sněhu, který bledá obloha neustále obnovovala, začal jsem chápat, jak tam vypadal život – nebo jeho popření – v dobách, kdy Ethan Frome byl mladý muž.

Moje firma mi zadala úkol spojený s elektrárnou v Corbury Junction a dlouho protahovaná stávka tesařů tak zpozdila práce, že jsem najednou zůstal viset ve Starkfieldu – nejbližším obyvatelném místě – větší část zimy. Nejdřív mě to rozčilovalo, ale potom jsem tu pod hypnotizujícím účinkem každodennosti pomalu začal nacházet chmurné potěšení ze života. Zpočátku mě udivoval kontrast mezi tím místním vitálním podnebím a mrtvým společenstvím. Jak přešel prosinec a přestal padat sníh, den za dnem se z jasně modré oblohy snášely přívaly světla a vzduchu na bílou krajinu, která je odrážela s ještě prudším třpytem. Člověk by si řekl, že takové prostředí musí zrychlovat nejen krevní oběh, ale i citový život. Avšak zdálo se, že nepůsobí žádnou změnu, či spíše ještě zpomaluje i tak líný puls Starkfieldu. Když jsem tam byl o něco déle a viděl, jak tuto fázi krystalického jasu střídají dlouhá období chladu bez slunečního svitu, kdy únorové bouře vystavěly bílé stany kolem prokleté vesnice a divoká kavalérie březnových větrů jim útokem přišla na pomoc, začal jsem chápat, proč Starkfield vychází ze šestiměsíčního obležení jako vyhladovělá vojenská posádka vzdávající se bez udělení milosti. O dvacet let dříve musely být prostředky na přežití ještě daleko mizivější a nepřítel tehdy ovládal téměř všechny přístupové cesty mezi obleženými vesnicemi; a když jsem o těchto věcech zauvažoval, pocítil jsem zlověstnou sílu Harmonovy věty: „Ty mazaný většinou utečou.“ Ale jestli tomu bylo takhle, jak mohla jakákoli kombinace překážek zadržet před útěkem muže, jako byl Ethan Frome?

Za svého pobytu ve Starkfieldu jsem bydlel u vdovy středního věku, které říkali paní Ned Haleová. Otec paní Haleové byl místní advokát předchozí generace a „dům advokáta Varnuma", kde moje domácí stále ještě se svou matkou žila, byl tím nejsolidnějším sídlem v celé vesnici. Stál na konci hlavní ulice, klasický krytý vchod a malá okna shlížely na vydlážděnou cestu mezi smrky ke štíhlé bílé věžičce kongregačního kostela. Bylo jasné, že dny Varnumovy slávy a bohatství jsou na ústupu, ale ty dvě ženy dělaly, co mohly, aby si udržely slušně důstojné postavení; a zvláště paní Haleová měla v sobě jakousi bledou zjemnělost, která jako by byla v souladu s jejím bledým staromódním domem.

V „parádním pokoji“, kde mahagonový nábytek a černé žíněné čalounění mdle osvětlovala brumlající plynová lampa, jsem večer co večer naslouchal další, delikátněji podané verzi starkfieldské kroniky. Ne snad že by paní Haleová pociťovala nebo vyjadřovala nějakou společenskou nadřazenost vůči lidem kolem sebe, spíše náhodné spojení citlivější duše s trochu vyšším vzděláním postavilo mezi ni a její sousedy určitý odstup, který jí pak umožnil posuzovat je s nadhledem. Nejevila neochotu použít této své schopnosti a já jsem si dělal velké naděje, že od ní získám zbývající fakta k historii Ethana Fromea, nebo spíše nějaký klíč k jeho povaze, jenž by propojil fakta, která už jsem znal. V hlavě měla celou zásobárnu neškodných historek a jakýkoli dotaz na její známé odhalil množství podrobností; ale v případě Ethana Fromea projevila nečekanou mlčenlivost.

V její zdrženlivosti nebyl ani náznak odsudku; pouze jsem vycítil nepřekonatelnou nechuť mluvit o něm nebo o tom, co se ho týká; její tiché „Ano, znala jsem je oba... bylo to strašné...“ zřejmě bylo tím nejzazším ústupkem, který její sklíčenost dokázala postoupit mé zvědavosti.

Změna v jejím chování byla tak nápadná, naznačovala takové hlubiny smutného poznání, že jsem se s určitou pochybností o vlastní slušnosti obrátil znovu na svého vesnického mudrce Harmona Gowa; ale moji námahu odměnilo pouze nechápavé zabručení.

„Ruth Varnumová byla dycky uzlíček nervů; a považte, že je viděla, hned jak je sebrali. Stalo se to zrovna pod Varnumovejma, tam v zatáčce silnice do Corbury, a zrovna tak ňák v tý době, co se Ruth a Ned Hale zasnoubili. Ty mladý se všecky kamarádili, tak bych řek, že nemůže snýst, když se o tom mluví. Sama si užila dost svejch trablů.“

Všichni usedlíci ve Starkfieldu, stejně jako obyvatelé význačnějších obcí, měli dost vlastních trablů, pro které poněkud zlhostejněli k trápení svých sousedů, a třebaže všichni připouštěli, že na Ethana Fromea připadlo toho trápení víc než běžná dávka, nikdo mi nepodal vysvětlení výrazu jeho obličeje, který se tam nemohl dostat ani chudobou, ani fyzickým utrpením. Mohl jsem se nicméně spokojit s příběhem, tak jak jsem si ho dal dohromady ze všech těch narážek - nebýt ovšem provokativního mlčení paní Haleové a také, o něco později, náhodného osobního styku s tímto mužem.

Když jsem přijel do Starkfieldu, vstoupil jsem do smluvního vztahu s Denisem Eadym, irským hokynářem, jenž vlastnil ve Starkfieldu něco, co se blížilo představě nájemních stájí, a měl mi denně zajistit dopravu do Corbury Flats, kde jsem nasedal na vlak do Junction. Ale někdy uprostřed zimy Eadyho koně onemocněli místní epidemií. Nemoc se rozšířila i na jiné stáje ve Starkfieldu a za den dva jsem byl nucen hledat si vlastní způsob dopravy. Tehdy Harmonu Gowovi napadlo, že hnědák Ethana Fromea je pořád ještě na nohou a že jeho majitel mě tam třeba rád odveze.

Na ten návrh jsem jenom vyjeveně zíral. „Ethan Frome? Vždyť jsem s ním nikdy ani nemluvil. Proč by se proboha měl kvůli mně obtěžovat?“

Harmonova odpověď mě překvapila ještě víc. „To na mou duši nevím, ale vím, že by ho nemrzelo vydělat si dolar.“

Už dřív jsem slyšel, že Frome je chudý a že pila a vyprahlé políčko jeho farmy dávají sotva tolik, aby jeho domácnost přestála zimu, ale netušil jsem, že má takovou nouzi, jakou naznačovala Harmonova slova, a vyjádřil jsem svůj údiv.

„Nikdá se mu moc nedařilo,“ řekl na to Harmon. „Když se člověk takhle belhá dvacet let nebo i víc a kouká, že tuhle by se mělo udělat to, támhle zas ono, začne ho to žrát a už není, co bejval. Ta Fromeovic farma byla dycky jako úhor a sám víte, jakou cenu má dneska starej vodní mlejn. Dokud se tam Ethan moh dřít od slunka do slunka, eště z toho ňák vymámil živobytí, ale i tehdá to všecko rodina stihla sníst, nechápu, jak to dá dohromady teď. To nejdřív jeho tátu kopnul kůň, když svážel seno, v hlavě se mu to pomíchalo, a než umřel, marnotratně rozhazoval. Pak se zbláznila jeho máma a celý roky se s ní muselo jako s dítětem; a jeho žena Zeena, ta byla dycky nejlepší znalec přes doktory v celým okrese. Nemoc a trápení: toho měl Ethan vždycky vrchovatej talíř vod tý doby, co se naučil jíst.“

Když jsem příštího rána vyhlédl ven, uviděl jsem mezi Varnumovými smrky hubeného hnědáka a Ethan Frome odtáhl ošoupanou medvědici, aby mi udělal místo vedle sebe na saních. Potom mě celý týden vozil každé ráno do Corbury Flats, a když jsem se odpoledne vracel, zase na mě čekal a ledovým večerem mě vezl zpátky do Starkfieldu. Jedna ta cesta měřila sotva tři míle, ale starý hnědák šel pomalu, a i když byl sníh pod sanicemi udusaný, strávili jsme na cestě skoro hodinu. Ethan Frome jel mlčky, otěže držel volně v levé ruce, jeho hnědý, ostrý profil se pod špicí helmovité čepice promítal proti sněhovým závějím kolem jako bronzový obraz hrdiny. Nikdy ke mně neotočil tvář, na otázky, jež jsem mu kladl, nebo zdvořilé žertování, kterého jsem se odvážil, odpovídal jednoslabičně. Zdálo se, že je součástí němé melancholické krajiny, ztělesněním jejího zmrazeného smutku, a vše, co v něm bylo vřelého a citlivého, pevně uzavírá pod povrchem; v jeho mlčení však nebylo nic nepřátelského. Prostě jsem jen cítil, že žije v hloubce morální izolace příliš vzdálené, aby do ní člověk mohl proniknout obvyklým přístupem, a měl jsem pocit, že jeho osamělost není pouze výsledkem jeho vlastního osudu, jakkoli tragický jsem si ho představoval, ale nese v sobě, jak naznačil Harmon Gow, hloubku nahromaděného chladu mnoha starkfieldských zim.

Jenom jedenkrát či dvakrát se na chvíli odstup mezi námi překlenul; a takto získané letmé stopy jen potvrzovaly mou touhu zvědět víc. Jednou jsem se mezi řečí zmínil o tom, jak jsem stavěl předcházející rok na Floridě a o protikladu mezi zimní krajinou kolem nás a tou, v které jsem se nacházel rok předtím; k mému překvapení Frome náhle řekl „Ano, jednou jsem tam na jihu byl a dlouhou dobu potom jsem si dokázal v zimě vybavit, jak to tam vypadalo. Ale teď už je to všechno zaváté sněhem.“

Nic víc neřekl a zbytek jsem si musel domyslet z tónu jeho hlasu a z toho, jak okamžitě znovu upadl v mlčení.

Jindy, když jsem nastupoval do vlaku ve Flats, uvědomil jsem si, že jsem zapomněl populárněvědeckou knížku – myslím, že to bylo o nějakých nedávných objevech v biochemii –, kterou jsem si bral na čtení po cestě. Dál jsem na to nepomyslel, až jsem zase lezl znovu na saně ten večer a uviděl knížku ve Fromeově ruce.

„Našel jsem ji, když už jste byl pryč,“ řekl.

Strčil jsem si knížku do kapsy a zase jsme jako obvykle mlčeli; ale když jsme začali pomalu stoupat do táhlého kopce mezi Corbury Flats a starkfieldským hřebenem, v šeru jsem si uvědomil, že ke mně otočil tvář.

„V tý knížce jsou věci, o kterých nevím zhola nic,“ řekl.

Víc než ta slova mě udivil podivně dotčený tón v jeho hlase. Zcela zřejmě byl překvapen a mírně raněn vlastní neznalostí. „Zajímají vás tyhle věci?“ zeptal jsem se.

„Kdysi mě zajímaly.“

„V té knize je několik docela nových poznatků: v téhle disciplíně se v poslední době udělaly dost velké skoky.“ Chvíli jsem čekal na odpověď, která nepřišla; pak jsem dodal: „Kdybyste se chtěl na tu knížku podívat, rád vám ji půjčím.“

Zaváhal a já měl dojem, že to pro něj znamená, jako by se právě chystal propadnout kradoucímu se přívalu nečinnosti; pak krátce odpověděl: „Děkuji – vezmu si ji.“

Doufal jsem, že tato příhoda bude třeba začátkem nějakého osobnějšího dorozumění mezi námi. Frome byl tak prostý a přímý, že jeho zvědavost stran té knížky se musela zakládat na opravdovém zájmu o tu tématiku. Takový vkus a schopnosti u muže v jeho postavení ještě zostřovaly kontrast mezi jeho vnější situací a vnitřními potřebami, a já jsem doufal, že příležitost vyjádřit tyto potřeby mu může rozvázat ústa. Ale cosi v jeho minulosti či současném způsobu života ho zcela zřejmě obrátilo hluboko do vlastního nitra, než aby ho náhodný podnět mohl stáhnout zpět k lidem, s kterými by si rozuměl. Když jsme se setkali příště, ani se o knížce nezmínil a zdálo se, že moje jednostranné pokusy o hovor mají být z jeho strany dál odmítány, jako by svůj odstup nikdy neporušil.

Frome už mě vozil do Flats asi týden, když jsem jednoho rána vyhlédl z okna do husté vánice. Výška sněhových vln napěchovaných na plot a podél kostelní zdi ukazovala, že bouře musela řádit celou noc a že v otevřené krajině budou patrně vysoké závěje. Pomyslel jsem si, že vlak bude mít zřejmě zpoždění; ale hodinku nebo dvě ten den odpoledne jsem potřeboval být na elektrárně, takže jsem si řekl, pokud se Frome objeví, že se nějak prodereme závějemi do Flats a počkám tam, až vlak dojede. Nevím, proč jsem to stavěl jako podmínku, protože jsem ani na chvíli nezapochyboval, že Frome přijede. Nebyl to člověk, který by se nechal od úkolu odradit nějakým svářením živlů, a ve smluvenou hodinu vypluly jeho saně po sněhu za houstnoucími závoji vloček jako nějaké zjevení na divadle.

Začínal jsem ho znát příliš dobře, abych vyjádřil buď údiv, nebo vděčnost za to, že dodržel domluvu; ale vykřikl jsem překvapením, když jsem uviděl, že točí koně opačným směrem, než vedla silnice na Corbury.

„Dráha je zatarasená nákladním vlakem, kterej uvízl v závěji před Flats,“ vysvětloval, jakmile jsme vyrazili do štiplavé bílé záplavy.

„Ale poslyšte, kam mě to teda vezete?“

„Rovnou do Junction, tou nejkratší cestou,“ odpověděl a bičem ukázal ke Školnímu kopci.

„Do Junction – v téhle vánici? Vždyť je to dobrých deset mil!“

„Kůň to ujde, když mu dáte čas. Říkal jste, že tam máte nějakou práci dneska odpoledne. Já se postarám, abyste tam byl.“ Řekl to tak klidně, že jsem mohl jen odpovědět: „Děláte mi obrovskou laskavost.“

„To nic není,“ řekl na to.

U školy se silnice rozdvojovala a my jsme sjeli na cestu vlevo, mezi větve tsugy, pod tíhou sněhu ohnuté až ke kmenům. Často jsem tamtudy chodíval v neděli a věděl jsem, že ta opuštěná střecha, kterou bylo přes holé větve vidět pod kopcem, patří Fromeově pile. Vypadala dost neživě: nečinné kolo čnělo nad temným potokem s valící se žlutavou pěnou, skupinka hospodářských stavení se prohýbala pod bílým příkrovem. Frome ani neotočil hlavu, když jsme jeli kolem a stále ještě beze slova jsme začali stoupat do dalšího svahu. Asi o míli dál, po cestě, kterou jsem nikdy nejel, jsme dospěli k sadu polosuchých jabloní, vinoucích se po kopci mezi břidlicovou skalou, jež si razila cestu sněhem jako nějaká zvěř vystrkující čumáky, aby mohla dýchat. Za sadem leželo jedno či dvě políčka, meze se ztrácely pod závějemi; a nad polem se choulila před bílou šíravou země i nebe jedna z těch novoanglických farem, které krajině ještě přidávají na opuštěnosti.

„Tam bydlím,“ řekl Frome a cuknul chromým loktem směrem do strany; v sklíčenosti a stísněnosti té scenérie jsem nevěděl, co na to říci. Sníh přestal padat a záblesk mokrého slunečního světla odhalil dům na stráni nad námi v celé jeho žalující ošklivosti. Černý přízrak opadané popínavé rostliny se plácal nad krytým vchodem a zdálo se, že tenké dřevěné stěny pod oprýskaným nátěrem se chvějí ve větru, který se zvedl, když přestal padat sníh.

„Za mýho táty byl dům větší: elko jsem musel zbourat, je to už nějaký čas,“ pokračoval Frome, když trhnutím levé opratě poopravil zřejmý záměr koně zahnout zbořenou bránou domů.

V tu chvíli jsem uviděl, že to neobyčejně opuštěné a zakrslé vzezření domu je částečně dáno ztrátou části domu známé v Nové Anglii jako „elko“: toho dlouhého přístavku s vysokým hřebenem střechy obvykle stavěného pravoúhle k centrálnímu stavení a spojujícího je skladištěm a kůlnou na nářadí s dřevníkem a kravským chlévem. Ať už pro svou symboliku – že představuje život spojený s půdou a skrývá v sobě hlavní zdroje tepla a obživy –, ať už jenom pro útěšné pomyšlení, že obyvatelé toho drsného klimatu nemusejí hned po ránu při práci čelit počasí, jisté je, že „elko“ spíš než vlastní dům je patrně těžištěm a srdcem novoanglické farmy. Možná tyhle asociace, které ve mně často toulky Starkfieldem vzbuzovaly, způsobily, že jsem uslyšel teskný tón ve Fromeových slovech a uviděl v tom zmenšeném stavení obraz jeho vlastního připosraženého těla.

„Jsme tu teď tak trochu bokem,“ dodal, „ale než postavili dráhu do Flats, hodně se tudy jezdilo.“ Znovu trhnutím popohnal loudajícího se koně; pak, jako by mi pouhé zahlédnutí jeho domu dalo spatřit z jeho soukromí tolik, že už nemusel předstírat odstup, pomalu pokračoval: „Vždycky jsem si říkal, že tohle bylo pro mámu to nejhorší. Když už jí regma chytlo tak, že nemohla chodit, sedávala a věčně se dívala na silnici; a když jeden rok po povodních šest měsíců opravovali hlavní silnici do Bettsbridge a Harmon Gow musel jezdit s dostavníkem tudyma, tak se natolik sebrala, že se skoro denně vypravila až k bráně, aby ho viděla. Ale když začly jezdit vlaky, skoro nikdo sem už nepřijel a máma si nemohla srovnat v hlavě, co se to stalo, a to jí pak udolalo k smrti.“

Jak jsme zahnuli na silnici do Corbury, začal se zase sypat sníh, takže dům už jsme nezahlédli; a sníh s sebou přinesl i Fromeovo mlčení, spustil mezi nás starou clonu nemluvnosti.

Vítr tentokrát se sněžením neutichl. Naopak, zesílil ve vichřici, která každou chvíli z cárovité oblohy vrhala na chaoticky zmítanou krajinu bledé vlny slunečního světla. Ale kůň byl tak dobrý, jak Frome slíbil, a zdivočelou bílou scenérií jsme se prodírali k Junction.

Odpoledne bouře ustala a jas oblohy na západě připadal mému nezkušenému oku jako příslib pěkného večera. Dodělal jsem úkol, jak nejrychleji jsem mohl, a vydali jsme se do Starkfieldu s dobrou vyhlídkou, že se dostaneme domů na večeři. Se západem slunce se však znovu zatáhlo, soumrak přišel dřív, kolmo dolů se z oblohy začal hustě sypat sníh a v bezvětří se měkce rozptyloval všude kolem, takže mátl víc než ranní závany a víry. Zdálo se, jako by tvořil součást houstnoucí tmy, jako by se, vrstva po vrstvě, na nás snášela sama zimní noc.

Malý paprsek Fromeovy lucerny se brzy ztratil v dusivém víření, v kterém nám i Fromeův orientační smysl a hnědákův pud, který ho vždycky táhl k domovu, nakonec přestaly sloužit. Dvakrát či třikrát se jako duch ze tmy vynořil nějaký bod varující nás, že bloudíme, a pak ho zase pohltila mlha; a když jsme se konečně opět dostali na naši cestu, kůň začal jevit známky vyčerpání. Měl jsem pocit viny, že jsem přijal Fromeovu nabídku, a po krátkém dohadování jsem ho přemluvil, aby mě nechal sestoupit se saní a jít sněhem vedle koně. Takhle jsme válčili další míli či dvě, až jsme konečně dospěli k bodu, kdy Frome, s očima upřenýma do toho, co já bych nazval beztvarou nocí, řekl: „Támhle je moje brána.“

Poslední úsek byl nejtěžší částí cesty. Pro krutý chlad a namáhavou chůzi jsem už sotva popadal dech, pod rukou jsem cítil cukání v boku koně, jako když tikají hodiny.

„Podívejte se, Frome,“ začal jsem, „nemá přece smysl, abyste jel dál –“, ale on mě nenechal domluvit:

„Vy taky ne. Asi toho všichni máme tak akorát.“

Pochopil jsem, že mi nabízí nocleh na farmě, a aniž jsem odpověděl, zahnul jsem do brány po jeho boku a šel za ním do stáje, kde jsem mu pomohl odstrojit a uložit unaveného koně. Když jsme skončili, sundal lucernu ze saní, znovu vykročil do tmy a přes rameno na mě zavolal: „Tudy.“

Kus nad námi se za sněžnou clonou chvěl obdélník světla. Klopýtavým krokem jsem se prodíral za Fromem k tomu světlu a ve tmě jsem málem zapadl do jedné z hlubokých závějí u domu. Frome se drápal po kluzkých schodech ke vchodu, těžkými botami prokopával cestičku sněhem. Pak zvedl lucernu, uvolnil závoru a vedl mě do domu. Následoval jsem ho nízkou neosvětlenou chodbou, na jejímž konci se ztrácely ve tmě schody, připomínající spíš žebřík. Pruh světla po naší pravici označoval dveře do místnosti, která vysílala paprsek do noci; a za dveřmi jsem uslyšel ženský hlas, jak si hašteřivým tónem cosi mumlá.

Frome zadupal na ošoupaném linoleu, aby setřásl z bot sníh, a postavil lucernu na kuchyňskou židli, která představovala jediný kus nábytku v síni. Pak otevřel dveře.

„Pojďte dál,“ řekl; jak promluvil, mumlavý hlas ztichl…

A právě toho večera jsem našel vysvětlení a začal si skládat tuto představu o příběhu Ethana Fromea…

Kapitola I.

Vesnice ležela pod půlmetrovým příkrovem sněhu, na větrných nárožích byla zavátá. Na kovově černé obloze jako rampouchy visely hvězdy Velkého vozu a svými studenými ohníčky zářil Orion. Měsíc zašel, ale noc byla tak průzračná, že se bílá průčelí domů mezi jilmy jevila na pozadí sněhu šedá, shluky keřů pak na něm vytvářely černé skvrny a z přízemních oken kostela se rozlévaly pruhy žlutého světla daleko po nekonečně zvlněné krajině.

Mladý Ethan Frome šel rychlým krokem po opuštěné ulici kolem banky, nového cihlového krámu Michaela Eadyho a domu advokáta Varnuma s dvěma černými smrky u brány. Naproti bráně, tam, kde silnice začínala klesat do corburyského údolí, se tyčila štíhlá bílá věžička kostela a jeho úzký peristyl. Jak se mladík k němu blížil, horní okna vytvářela černou arkádu podél postranní zdi budovy, ale z dolních oken, na té straně, kde se stráň prudce svažovala k silnici do Corbury, světlo vysílalo své dlouhé paprsky a osvětlovalo mnoho čerstvých kolejí na cestě vedoucí ke dveřím. Pod sousedním přístřeškem pak ukazovalo řadu saní a pořádně přikryté koně.

Noc byla dokonale tichá a vzduch tak suchý a čistý, že zimu skoro nebylo cítit. Na Fromea to působilo, jako kdyby atmosféra zmizela, jako by se mezi bílou zem pod jeho nohama a metalickou kupoli nad jeho hlavou nestavělo nic hmatatelnějšího než éter. Jako bych byl ve vakuové jímce, pomyslel si. Čtyři či pět let předtím navštěvoval ve Worcesteru první ročník techniky a ochomýtal se v laboratoři u sympatického profesora fyziky; představy, které mu poskytla ta zkušenost, se mu dosud zjevovaly v nečekaných okamžicích, a prolínaly se úplně odlišnými myšlenkovými asociacemi, v nichž žil od té doby. Otcova smrt a nepřízeň osudu, která ji následovala, předčasně ukončily Ethanova studia. Ale třebaže se ve studiu nedostal tak daleko, aby mu mohlo být k praktickému užitku, dosud živilo jeho fantazii a skrze ně si uvědomoval nesmírný a tajemný smysl za každodenní tvářností věcí.

Jak kráčel sněhem, pocit toho smyslu žhnul v jeho mozku a mísil se s tělesným teplem vznikajícím rychlou chůzí. Na konci vesnice se před potemnělým průčelím kostela zarazil. Chvíli tam stál, rychle oddechoval a pohlížel sem a tam ulicí, kde se nepohybovala žádná jiná postava. Svah corburyské silnice za smrky advokáta Varnuma byl oblíbenou sáňkařskou dráhou Starkfieldu a za jasných večerů roh kostela až do noci zněl výkřiky sáňkařů; ale dnes večer dlouhý bílý svah nepotemněl ani jedinými sáněmi. Vesnice ležela v půlnočním tichu a veškeré bdělé dění se odehrávalo za kostelními okny, z kterých se spolu s širokými pruhy žlutého světla linuly i úryvky taneční hudby.

Mladý muž obešel bok kostela a po svahu sešel ke kostelním dveřím. Aby se vyhnul odhalujícím paprskům zevnitř, obloukem kolem kostela se po nepošlapaném sněhu postupně dostal k zadní části spodní zdi. Tamodtud, stále ještě pod pláštíkem stínu, se opatrně přibližoval k nejbližšímu oknu, své štíhlé rovné tělo zastavil kousek od něj a natahoval krk, až se mu podařilo nahlédnout dovnitř.

Z pohledu čisté a mrazivé tmy, v které stál, se zdálo, jako by vnitřek kostela vřel horkou párou. Kovová zrcátka petrolejových lamp vysílala nepravidelné vlny světla směrem k obíleným stěnám a železné boky kamen na konci síně vypadaly, jako by se nadýmaly sopečným ohněm. Hemžilo se tam dívkami a mladíky. Podél postranní zdi proti oknu stála řada kuchyňských židlí, z nichž se právě zvedly starší ženy. Hudba dohrála a hudebníci – houslista a slečna, která v neděli vždycky hrála na harmonium – se spěšně občerstvovali u jednoho rohu stolu na stupínku na konci síně, kde stály vyrovnány zdolané mísy s pečivem a talířky od zmrzliny. Hosté se chystali k odchodu a dav už se pohnul směrem k chodbě, kde visely kabáty a jiné svršky, když tu jeden mladík s kšticí černých vlasů svižným krokem skočil do prostředka sálu a zatleskal. Signál měl okamžitý účinek. Hudebníci se čile vrátili ke svým nástrojům, tanečníci – někteří už napůl zachumlaní k odchodu – se seřadili po obou stranách místnosti, starší diváci vklouzli zpět na své židle a energický mladík, poté co se párkrát vnořil do shromáždění, si přitáhl dívku, která už si mezitím uvázala na hlavu višňově červený háčkovaný šál, odvedl si ji na konec sálu a pak se zatočili po síni ve skočném rytmu virginského rejdováku.

Fromeovi se prudce rozbušilo srdce. Tolik se snažil zahlédnout ty tmavé vlasy pod višňovým šálem a zlobilo ho, že jiné oko bylo rychlejší než jeho. První tanečník rejdováku, který vypadal, jako by měl v žilách irskou krev, tančil dobře, a partnerka se nechala strhnout jeho ohnivostí. Jak se pohybovala k opačnému konci sálu a její lehká postava kroužila z jedné ruky do druhé stále se zvyšující rychlostí, šátek jí spadl z hlavy a zůstal viset na zádech a Frome při každé otočce zahlédl její smějící se, rychle oddechující rty, záplavu tmavých vlasů na čele a tmavé oči, které jako by v tom bludišti poletujících linií byly jedinými pevnými body.

Tanečníci tančili rychleji a rychleji a muzikanti, aby jim stačili, dřeli své nástroje, jako když žokejové ženou koně na domácí půdě, přesto však mladému muži u okna připadalo, jako by tanec nikdy neměl skončit. Chvílemi odhlédl od dívčiny tváře k obličeji jejího partnera, který, rozjařen tancem, nabyl výrazu téměř drzého vlastnictví. Denis Eady byl synem Michaela Eadyho, schopného irského hokynáře, jehož pružnost a bezostyšnost poskytla Starkfieldu první představu o „mazaném“ obchodování, a jehož z cihel postavený obchod svědčil o úspěšnosti jeho snah. Vypadalo to, že syn půjde v jeho stopách, zatím uplatňoval stejné umění v dobývání starkfieldských panen. Až do dneška Ethanovi Fromeovi stačilo pomyšlení, že je to pěkný pacholek – ale teď si přímo říkal o napráskání. Bylo až zarážející, že si to dívka neuvědomuje: že může natáčet svou unešenou tvář k partnerově, nechat se vést za ruku, aniž zřejmě vnímá jeho urážející pohledy a doteky.

Frome uvykl chodit do Starkfieldu naproti sestřenici své ženy, Mattii Silverové, o těch řídkých večerech, kdy ji nějaká zábava odvedla do vesnice. Když se k nim dívka přistěhovala, právě jeho žena navrhla, že by jí takové příležitosti měli dopřát. Mattie Silverová pocházela ze Stamfordu, a když se dostala do domácnosti Fromeových jako Zeenina pomocnice, myslelo se, že to takhle bude nejlepší. Plat nedostávala, aby tedy přece jen nepociťovala tak ostře rozdíl mezi životem, který vedla dřív, a existencí na osamělé starkfieldské farmě. Nebýt toho – trpce uvažoval Frome –, Zeenu by stěží napadlo nějak se starat o dívčinu zábavu.

Když jeho žena poprvé přišla s tím, aby dopřáli Mattii občas večer mimo dům, v duchu se zpěčoval, že by měl po celodenní dřině na farmě urazit ještě dvě míle do vesnice a zpět, ale už brzy poté si začal přát, aby se Starkfield veselil každý večer.

Mattie Silverová žila pod jeho střechou už rok a od časného rána až do chvíle, kdy se setkali u večeře, měl často příležitost ji vidět; ale žádné okamžiky v její společnosti se nedaly srovnat s těmi, kdy zavěšena do něj skoro poletovala, aby stačila jeho dlouhému kroku cestou zpátky nocí na farmu. Oblíbil si děvče od prvního dne, kdy jí jel naproti do Flats a ona se usmála a zamávala na něj z vlaku. „Vy jste určitě Ethan!“ vykřikla, když s ranečky seskakovala dolů, zatímco jemu, když zahlédl její štíhlou postavu, se honilo hlavou: Na pracanta zrovna nevypadá, ale aspoň to nebude fňukna. Nebylo to však jen tím, že ta trocha nadějného mládí, co přišla do jeho domu, působila, jako když se zapálí oheň ve vyhaslém krbu. Dívka znamenala víc než to veselé, šikovné stvoření, za jaké ji měl. Měla bystré oko a dobrou paměť: mohl jí leccos ukazovat, povídat jí o věcech a dopřát si rozkoše z pocitu, že vše, co jí sdělil, zanechává dlouhé ozvuky a ozvěny, které mohl probudit, když chtěl.

A právě při těch nočních procházkách zpátky na farmu pociťoval nejsilněji, jak milé je to vzájemné souznění. Vždycky byl citlivější ke kráse přírody než lidé z jeho okolí. Jeho nedokončená studia tuto citlivost ztvárnila a i v těch nejnešťastnějších chvílích k němu pole a obloha promlouvaly silným hlasem, který ho zasahoval kdesi v hloubi duše. Ale až do nynějška v něm ten cit zůstával jako tichá bolest a smutkem zahaloval krásu, která jej vyvolala. Nevěděl ani, jestli kdo jiný na světě cítí tak jako on, nebo jestli je samojedinou obětí tohoto smutného privilegia. Pak zjistil, že ještě jiná duše se rozechvívá stejným dotekem divů: že po jeho boku, pod jeho střechou žije a jí jeho chléb tvor, kterému mohl říci: „Támhleto je Orion; ten větší chlapák vpravo od něj je Aldebaran a ty maličké, co vypadají jako roj včel, to jsou Plejády…“ a který stál jako u vytržení před žulovým výstupkem, jenž se dral kapradím, zatímco Ethan odvíjel velké panoráma doby ledové a dlouhého šerého dávnověku, který po něm následoval. Skutečnost, že se s úžasem nad tím, co ji učil, mísil u Mattie obdiv k jeho znalostem, nebyla jistě zanedbáníhodnou součástí jeho potěšení. A ještě jiné vjemy, hůře popsatelné, ale tím skvělejší, je spojovaly v náhlém pocitu tiché radosti: studená červeň západu slunce za zimními kopci, plynutí beránků nad svahy zlatavých strnišť, nebo tmavomodré stíny tsug na sluncem ozářeném sněhu. Když mu jednou řekla: „Vypadá to, jako by to někdo namaloval!“, Ethanovi připadalo, že dál definice umění ani jít nemůže a že se konečně našla slova, jež vyjádřila, co tajně cítil v duši. Jak stál ve tmě u kostela, vracely se mu tyto vzpomínky s naléhavostí něčeho zmizelého. Když se díval, jak Mattie krouží sálem z ruky do ruky, divil se, jak si kdy mohl myslet, že ji jeho nezáživné povídání zajímá. Jemu, který byl veselý pouze v její přítomnosti, připadala její radost jako jasný důkaz lhostejnosti. Tvář, s kterou vzhlížela ke svým tanečníkům, byla stejná, jako když uviděla jeho – v tu chvíli vždycky připomínala okno rozzářené západem slunce. Zachytil dokonce dvě nebo tři gesta, o kterých se ve své bláhovosti domníval, že jsou vyhrazena pouze pro něj: způsob, jakým zakláněla hlavu, když ji něco pobavilo, jako by chtěla vychutnat smích, než mu dá zaznít, a zvláštní pohyb, kterým jí zvolna klesla oční víčka, když ji něco okouzlilo nebo dojalo.

Když se na to díval, cítil se nešťastný a tento pocit podnítil dosud skryté obavy. Jeho žena nikdy neprojevila žárlivost vůči Mattii, ale v poslední době si stále více stěžovala na domácí práce, a nepřímo obracela pozornost k dívčině nedostatečné výkonnosti. Zeena vždycky byla, jak by se řeklo ve Starkfieldu, „neduživá“, a Frome musel uznat, že jestli je tak nemocná, jak se domnívá, potřebuje pomoc silnější ruky, než té, co tak lehce spočívala v jeho při nočních návratech na farmu. Mattie neměla pro domácí práce přirozené vlohy a tento nedostatek nedošel nápravy žádným školením. Rychle se učila, ale také byla zapomnětlivá a zasněná – neměla v povaze brát tyhle věci vážně. Ethan si představoval, že kdyby si vzala muže, kterého by měla ráda, dřímající instinkt v ní by se probudil a její koláče a sušenky by se staly chloubou kraje; ale domácnost obecně ji nezajímala. Zpočátku byla tak nešikovná, že se jí musel smát, ale smála se s ním a to je ještě sblížilo. Snažil se, co mohl, aby ji zastal, kde její necvičené úsilí nestačilo, vstával dřív, aby roztopil v kuchyni, dříví nanosil ještě večer a věnoval se víc farmě než pile, aby jí přes den mohl doma pomáhat. Dokonce o sobotních večerech, když ženy odešly spát, se proplížil dolů a vydrhl podlahu v kuchyni. Jednoho dne ho Zeena překvapila u dojení, beze slova se otočila a odešla, ale ve tváři měla divný výraz.

Poslední dobou se projevovaly jiné známky její nepřízně, stejně neznatelné, ale tím znepokojivější. Jednoho chladného zimního rána, když se potmě oblékal a svíčka prskala v průvanu od špatně utěsněného okna, zaslechl, jak na něj z postele za ním promluvila.

„Doktor říká, že nemůžu zůstat na všecku práci sama,“ začala svým bezbarvým kňouravým hlasem.

Myslel si, že spí, a zvuk jejího hlasu ho polekal, i když často promlouvala náhle, po dlouhých chvílích tajnůstkářského mlčení.

Otočil se a podíval se na ni, jak tam leží, nezřetelná pod temnou kalikovou přikrývkou a její tvář s vystouplými lícními kostmi se proti bělosti polštáře jeví našedlá.

„Sama na všecku práci?“ opakoval po ní.

„Když říkáš, že si nemůžeš dovolit služku, až Mattie odejde.“

Frome se zase odvrátil, vzal břitvu a sehnul se, aby viděl na svou napnutou tvář v zrcadle nad umyvadlem posetém skvrnami.

„Proč by probůh měla Mattie jít pryč?“

„No přece až se vdá,“ ozval se líně protáhlý hlas ženy za ním.

„Určitě by nás neopustila, pokud bys ji potřebovala,“ odpověděl a rázně si drápal bradu.

„Nerada bych, aby se říkalo, že jsem stála v cestě chudý holce, jako je Mattie, když si mohla vzít tak šikovnýho mládence, jako je Denis Eady,“ odpověděla Zeena naříkavým tónem vyjadřujícím sebeobětování.

Ethan vrhl zuřivý pohled na svou vlastní tvář v zrcadle a zaklonil hlavu, aby břitvou přejel od ucha k bradě. Ruku měl pevnou, ale tato pozice mu byla výmluvou, aby nemusel odpovídat hned.

„A doktor nechce, abych byla na všecku práci sama,“ pokračovala Zeena. „Řek, ať s tebou promluvím, že slyšel o jednom děvčeti, který může přijít.“

Ethan položil břitvu a se smíchem se narovnal.

„Denis Eady! Jestli to je všecko, myslím, že není zas až takový spěch ohlížet se po nějakým děvčeti.“

„No, stejně bych si o tom chtěla s tebou promluvit,“ řekla Zeena paličatě.

Šmátral kolem sebe a spěšně se oblékal. „Dobře. Ale teď nemám čas; už tak mám zpoždění,“ odpověděl, když si přidržel staré stříbrné cibule u svíčky.

Zeena, která to zřejmě pochopila jako konec hovoru, mlčky ležela a sledovala ho, jak si přetahuje šle přes ramena a rukama rázně vjede do kabátu; ale když šel ke dveřím, povídá náhle kousavě: „Myslím, že teď máš pořád zpoždění, když se každý ráno holíš.“

Tento výpad ho poděsil víc, než jakékoli vágní narážky na Denise Eadyho. Skutečně, od příchodu Mattie Silverové uvykl holit se každý den; ale vždycky se mu zdálo, že žena spí, když za zimní tmy opustil místo vedle ní a bláhové usuzoval, že si nevšimne změny v jeho vzhledu. Jednou či dvakrát v minulosti ho poněkud zneklidnilo, že Zenobia nechává věci běžet, jako by si jich nevšímala, a pak, o celé týdny později, jen tak mezi řečí odhalí, že celou dobu vše vnímala a vyvodila také svoje závěry. V poslední době však v myšlenkách neměl místo pro takové nepodložené obavy. Osoba Zeeny se z tíživé skutečnosti rozplynula v nehmotný stín. Všechen svůj život teď žil proto, aby viděl a slyšel Mattii Silverovou, a už si nedovedl představit, že by tomu mohlo být jinak. Když ale teď stál u kostela a viděl Mattii, jak krouží v tanci s Denisem Eadym, celá záplava nepovšimnutých narážek a hrozeb mu začala jako můra tlačit na mozek…

Kapitola II.

Když se tanečníci vyhrnuli ze síně, Frome, skrytý za otevřenými vnějšími vraty, pozoroval sešlost v groteskně zachumlaných skupinkách, v nichž pohyblivý paprsek lucerny občas nasvítil tvář zčervenalou jídlem a tancem. Vesničané, kteří přišli pěšky, jako první vyšli do svahu na hlavní ulici, zatímco jejich přespolní sousedé se pomaleji tlačili do saní pod přístřeškem.

„Ty s námi nejedeš, Mattie?“ zavolal ženský hlas z mačkanice u saní a Ethanovi poskočilo srdce. Z místa, kde stál, neviděl osoby vycházející ze síně, dokud nepopošly pár kroků za dřevěná křídla dveří, ale škvírami zachytil zvučnou odpověď: „Pěkně děkuju! V takovou noc!“

Byla tedy tam, blízko něj, oddělovalo je jen tenké prkno. Za chvíli vykročí do noci a jeho oči, uvyklé tmě, ji uvidí tak jasně, jako by tu stála za denního světla. Vlna ostýchavosti ho vtáhla zpět do tmavého zákoutí zdi a mlčky tam stál, místo co by jí dal svou přítomnost najevo. Od samého začátku bylo na jejich styku zvláštní to, že ona, která byla rychlejší, jemnější a výraznější, ho tím rozdílem nejen nesnižovala, ale poskytla mu cosi ze své vlastní uvolněnosti a svobody; v tomto okamžiku se však cítil jako dřevák a nemotora, jako když se za studentských dob snažil bavit worcesterská děvčata při pikniku.

Nehýbal se z místa, ona vyšla sama a pár kroků od něj se zastavila. Vycházela téměř poslední a teď tam stála a nejistě se rozhlížela, jako by se divila, proč se neukáže. Pak se přiblížila mužská postava, přišla k ní tak blízko, že v těch neforemných svršcích skoro splývali v jeden nezřetelný obrys.

„Tak tvůj průvodce tě dneska vypek? To je ale sprosťárna, Matt! Neboj se, já to ostatním holkám nepovím. Takovej mizera zase nejsem.“ (Jak Frome nenáviděl to laciné chvástání!)

„Ale podívej, to je náhodička, zrovna tu na nás čekají tátovy saně.“

Frome zaslechl radostně nevěřícný dívčin hlas: „Co by tu prosím tě dělaly saně tvýho táty?“

„Čekají tu přeci na mě – abych se svez. Taky tu mám grošovaný hříbě, ňák jsem tušil, že se budu chtít dneska večer svízt,“ vítězný Eady se snažil vnést do chvástavého tónu citovou notu.

Zdálo se, že dívka váhá, a Frome zahlédl, jak si nerozhodně obtáčí cíp šátku kolem prstu. Ani za nic by jí nedal znát, že tu je, i když mu připadalo, že na jejím dalším gestu visí jeho život.

„Počkej tu chvilku, odvážu koníka,“ zavolal na ni Denis a rozběhl se k přístřešku.

Stála úplně bez hnutí, dívala se za ním v postoji klidného očekávání, pro skrytého pozorovatele mučivém. Frome si všiml, že už neotáčí hlavu, jako by vyhlížela nocí někoho jiného. Nechala Denise Eadyho vyvést koně, vylézt do saní a odhodit medvědici, aby jí udělal místo vedle sebe; pak se v náhlém popudu otočila a vyběhla do kopce k průčelí kostela.

„Sbohem! Přeju pěknou jízdu!“ zavolala na něj přes rameno.

Denis se zasmál a práskl koně, takže byl hned u její vzdalující se postavy.

„Tak pojď přece! Honem si nastup! Tady na tom kopečku to klouže jak mejdlo,“ zavolal a natáhl se, aby jí podal ruku.

Taky se zasmála: „Dobrou noc! Já nepojedu.“

To už byli mimo doslech a Frome mohl pouze sledovat stínovou pantomimu jejich siluet, jak se pohybovali po hřebenu svahu nad ním. Za chviličku viděl, že Eady seskočil ze saní a jde k děvčeti s otěžemi přes ruku. Druhou rukou se snažil ji vzít v podpaží; ale ona mu mrštně uhnula a Fromeovo srdce, které se chvíli houpalo nad temnou propastí, se pomalu uklidnilo. Za okamžik už slyšel zvonění vzdalujících se rolniček a zahlédl postavu kráčející samotnou k prázdnému zasněženému prostranství před kostelem.

V tmavém stínu Varnumových smrků ji dohonil a ona se s tlumeným výkřikem otočila.

„To jsi myslela, že jsem na tebe zapomněl, Matt?“ zeptal se v radostných rozpacích.

Odpověděla vážně: „Myslela jsem si, že jsi třeba pro mě nemohl přijít.“

„Nemohl? A co by mi v tom mohlo zabránit?“

„Věděla jsem, že Zeeně dneska nebylo dobře.“

„Ta už je dávno v posteli.“ Zarazil se, bojoval s otázkou. „Takže jsi chtěla jít domů dočista sama?“

„Přece se nebojím!“ zasmála se.

Stáli spolu v šeru smrků, liduprázdný šedý svět široko kolem nich se třpytil pod hvězdami. Vyslovil svou otázku.

„Když sis myslela, že jsem nepřišel, proč jsi nejela zpátky s Denisem Eadym?“

„A kde jsi teda byl? Jak to víš? Vůbec jsem tě neviděla!“

Její údiv a jeho smích se honily jako potůčky za jarního tání. Ethan měl pocit, že udělal něco chytrého a dobře vymyšleného. Honem hledal nějaký skvělý výrok, kterým by prodloužil ten efekt, ale v tom zmámení se mu podařilo jen chraptivě dodat: „Tak pojď.“

Vzal ji v podpaží jako Eady a byl by se rád jemně přitiskl k jejímu boku; ale ani jeden z nich se nepohnul. Pod smrky byla taková tma, že vedle svého ramene sotva rozeznával tvar její hlavy. Toužil po tom, aby se mohl sehnout a tváří hladit ten šátek. Byl by tu rád s ní stál ve tmě celou noc. Kousek popošla, ale znovu se zastavila nad srázem k silnici do Corbury. Ledový svah počáraný nespočetnými sanicemi vypadal jako zrcadlo v zájezdním hostinci poškrábané od pocestných.

„Spousta jich tu sáňkovala, než zašel měsíc,“ řekla.

„Taky bys ráda šla někdy večer sem s nimi sáňkovat?“ zeptal se.

„Ty ano, Ethane? To by byla krása!“

„Půjdem zítra, jestli bude svítit měsíc.“

Otálela a trochu se k němu přitiskla. „Ned Hale a Ruth Varnumová málem narazili do toho velkého jilmu tam dole. Všichni už jsme si mysleli, že se zabijí.“ Pocítil, jak se zachvěla. „To by byla hrůza. Jsou tak šťastní!“

„Ned neumí moc dobře rejdovat. Já myslím, že bych tě dokázal svézt a nic by se nám nestalo!“ prohlásil opovržlivě. Uvědomoval si, že se trochu vytahuje, jako Denis Eady; ale náhlá radost ho vyvedla z rovnováhy a tón, kterým řekla o snoubencích „Jsou tak šťastní!“, mu připadal, jako by myslela na sebe a na něj.

„Ten jilm ale je nebezpečný. Měl by se pokácet,“ trvala na svém.

„Bála by ses ho, kdybys byla se mnou?“

„Už jsem ti řekla, že nejsem z těch, co se bojí,“ odpověděla skoro lhostejně; a najednou rychle vykročila.

Tyhle změny nálady byly pro Ethana zdrojem zoufalství i radosti. Tok jejích myšlenek byl tak nevypočitatelný jako mihnutí ptáčka ve větvích. To, že neměl žádné právo vyjevit jí své city, a tím vyprovokovat projev jejích, způsobilo, že každé změně v jejím pohledu i tónu přikládal nezměrnou důležitost. Jednu chvíli si pomyslel, že mu rozumí, a dostal strach; jindy si byl jist, že ne, a zoufal si. Dnes večer se pod náporem nahromaděných zlých předtuch klonil spíš k zoufalství a její lhostejnost byla ještě mrazivější po hřejivé radosti, do níž ho uvedlo její odmítnutí Denise Eadyho. Mlčky stoupal po jejím boku do Školního kopce, až došli k cestě vedoucí k pile; v tu chvíli ho přemohla potřeba nějakého určitějšího ujištění.

„Mohla jsi mě najít hned, kdyby ses nevrátila na ten poslední rejdovák s Denisem,“ vyjelo z něj nešikovně. Nedokázal to jméno vyslovit, aniž se mu vzpříčilo v hrdle.

„Ale Ethane, jak jsem měla vědět, že jsi tam?“

„Asi bude pravda, co se povídá,“ vyhrkl místo odpovědi.

Zprudka se zastavila a ve tmě pocítil, jak k němu rychle zvedla tvář. „A copak se povídá?“

„To dá přece rozum, že nás opustíš,“ přidal další část své myšlenky.

„Tak tohle že se povídá?“ zeptala se posměšně; pak její milý zvonivý hlas klesl: „Chceš říct, že Zeena už se mnou není spokojená?“ vykoktala.

Ruce vyklouzly ze spojení, stáli teď bez hnutí a oba se snažili číst z tváře toho druhého.

„Vím, že nejsem tak šikovná, jak bych měla být,“ pokračovala, zatímco on se marně snažil najít ten správný výraz. „Vím, že je spousta věcí, co služebný děvče umí dělat a mně se pořád ještě nedaří – a taky nemám pořádnou sílu v rukách. Ale kdyby jen řekla, co chce, zkusila bych to. Víš, že sotvakdy něco řekne, a někdy vidím, že není spokojená, ale nevím proč.“ Najednou se na něj zprudka osopila. „Ty, ty jsi mi to měl, Ethane, říct! Ledaže taky chceš, abych šla pryč –“

Ledaže taky chce, aby šla pryč! Ten výkřik byl jako balzám na jeho čerstvou ránu. Připadalo mu, že kovové nebe taje a sladce dští. Znovu pátral po výrazu, který by to vše obsáhl, a znovu jí pouze podal ruku a tiše řekl: „Pojď.“ Šli mlčky temnou cestou stíněnou tsugou, kolem místa, kde se ve tmě rýsovala Ethanova pila, a ještě dál k poměrně jasnějším polím. Za tsugovým stromořadím se před nimi vinul otevřený kraj, pod hvězdami šedý a opuštěný. Někdy cesta vedla stínem pod vysokým břehem úvozu nebo tenkým stinným závojem pod skupinkou opadaných stromů. Daleko v polích sem tam prosvítalo stavení farmy, němé a studené jako náhrobní kámen. Noc byla tak tichá, že slyšeli, jak jim zmrzlý sníh křupe pod nohama. Praskot padající větve obtížené sněhem v dálce v lese zněl ozvěnou jako výstřel z muškety, a když jednou zaštěkala liška, Mattie se přitiskla k Ethanovi a zrychlila krok.

Konečně zahlédli skupinku modřínů u Ethanovy brány, a jak se k ní blížili, uvědomil si, že procházka je u konce, a vrátila se mu řeč.

„Tak ty nás nechceš opustit, Matt?“

Musel sklonit hlavu, aby uslyšel její přidušený šepot: „Kam bych šla, kdybych chtěla?“

Odpověď pocítil jako křečovitou bolest, ale tón ho naplnil radostí. Zapomněl, co ještě chtěl říci, a přitiskl ji k sobě tak pevně, že se mu zdálo, že cítí její teplo ve svých žilách. „Nepláčeš, Matt, že ne?“

„Ne, to víš, že ne,“ odpověděla roztřeseně.

Zašli do brány a prošli pod zastíněným pahorkem, kde za nízkým plotem pokřiveně a šíleně vyhlížely ze sněhu náhrobky Fromeů. Ethan jim věnoval zvláštní pohled. Celá léta jako by se jejich tichá společnost vysmívala jeho nepokoji, jeho touze po změně a volnosti: „My jsme nikdy neunikli – jak bys mohl ty?“ zdálo se být napsáno na každém kameni, a kdykoli vcházel nebo vycházel bránou, pomyslel si se zachvěním: „Prostě tady budu žít tak dlouho, dokud se k nim nepřidám.“ Teď však veškerá touha po změně vymizela a pohled na hřbitůvek mu poskytoval hřejivý pocit návaznosti a stability.

„Asi tě nikdy nenecháme odejít, Matt,“ zašeptal, jako by i ti mrtví, kteří kdysi také milovali, se s ním měli spolčit, aby zůstala; a když procházel těsně kolem hrobů, pomyslel si: Pořád tady budeme žít spolu a jednoho dne tam bude ležet vedle mě.

Jak stoupali do svahu k domu, nechal se tou představou ovládnout. Nikdy s ní nebyl tak šťastný, jako když se nechal unášet těmito sny. Asi v půli cesty do kopce Mattie zakopla o nějakou překážku a pevně se ho chytla za rukáv, aby neupadla. Vlna tepla, která jím projela, byla jakoby prodloužením té představy. Poprvé ji kradmo vzal kolem ramen, a ona se nebránila. Kráčeli, jako by plynuli po letním potoce.

Zeena si vždycky chodila lehnout hned po večeři a okna bez okenic byla temná. Suchý úponek okurky se houpal z verandy jako krepová stuha připevněná na dveřích za zemřelého a Ethanovým mozkem projela myšlenka: „Kdyby tu byla za Zeenu.“ Pak si zřetelně představil svou ženu, jak spí v jejich ložnici, ústa mírně pootevřená, falešný chrup v hrnku u postele…

Řadou nehybných keřů angreštu obešli dům dozadu. Když se vraceli z vesnice pozdě, Zeena měla ve zvyku nechávat jim klíč od kuchyně pod rohožkou. Ethan stál přede dveřmi, hlavu obtěžkanou sněním, rukou pořád ještě držel Mattii. „Matt,“ začal a vlastně nevěděl, co chce říci.

Bez slova vyklouzla z objetí jeho paže, on se sehnul a hmatal po klíči.

„Není tam!“ polekaně se vzpřímil.

Snažili se prohlédnout mrazivou tmou jeden na druhého. Něco takového se nikdy předtím nestalo.

„Možná na to zapomněla,“ zašeptala Mattie roztřeseně; ale oba věděli, že Zeena nezapomíná.

„Nebo mohl třeba zapadnout do sněhu,“ pokračovala Mattie po pauze, kdy oba napjatě stáli a poslouchali.

„To by ho leda musel někdo zašlápnout,“ odpověděl stejným tónem. Projela jím další násilná myšlenka. Co když tu byli tuláci – co když…

Znovu se zaposlouchal, zdálo se mu, že slyší v domě vzdálený zvuk; pak nahmátl v kapse sirku a v pokleku si za pomoci plamínku prohlédl pošlapaný sníh kolem schůdku. Stále ještě klečel, když jeho oči v úrovni dolní výplně dveří zahlédly pod nimi slaboučký paprsek světla. Kdo to může v tom ztichlém domě chodit? Uslyšel krok na schodech a znovu mu na okamžik prolétlo hlavou pomyšlení na tuláky. Pak se dveře otevřely a uviděl svou ženu.

Stála tu vysoká a hranatá na tmavém pozadí kuchyně, jednou rukou si přidržovala prošívanou přikrývku na ploché hrudi, zatímco ve druhé svírala lampu. Ve světle v úrovni její brady vystupovalo ze tmy její odulé hrdlo a kostnaté zápěstí ruky, jíž držela přikrývku, a neúměrně prohlubovalo propadliny a výstupky její široké tváře pod prstencem natáček. Ethanovi, který se nacházel stále ještě v růžovém omámení z hodiny strávené s Mattií, v tu chvíli připadl pohled na ni jako věcně přesný sen, který se nám zdá těsně před probuzením. Najednou měl pocit, jako by nikdy předtím nevěděl, jak jeho žena vypadá.

Mlčky ustoupila stranou a Mattie a Ethan prošli do kuchyně, která jim po suchém chladu noci připadala mrtvě studená jako sklepení.

„Že ty jsi na nás zapomněla, Zeeno?“ zažertoval Ethan, když si odupával sníh z bot.

„Ne. Bylo mi tak zle, že jsem nemohla spát.“

Mattie postoupila blíž, začala si sundávat plášť a její svěží tváře i rty měly višňovou barvu šálu. „To je mi moc líto, Zeeno! Nemůžu pro tebe něco udělat?“

„Ne, nic.“ Zeena se od ní odvrátila. „Ten sníh sis mohl oklepat venku,“ řekla svému muži.

Vyšla z kuchyně před nimi, v síni se na chvíli zastavila a zvedla lampu o kousek výš, jako by jim svítila na schody.

Ethan se také zastavil, předstíral, že nemůže najít kolík, na který si věšel kabát a čepici. Protilehlé dveře obou ložnic dělilo nahoře jen úzké odpočívadlo a dnes večer mu bylo zvlášť proti mysli, aby ho Mattie viděla, jak jde za Zeenou.

„Myslím, že ještě nepůjdu nahoru,“ řekl a otočil se, jako by šel zpátky do kuchyně.

Zeena se zprudka zastavila a pohlédla na něj. „Co budeš proboha dole dělat?“

„Musím projít účty z pily.“

Stále na něj ještě zírala a světlo lampy bez stínidla s mikroskopickou krutostí zdůrazňovalo zlobné rysy její tváře.

„Teďka v noci? Ještě si něco uženeš. Oheň dávno vyhasl.“ Aniž odpověděl, vykročil ke kuchyni. Jeho pohled přitom zachytil Mattiin a zdálo se mu, že jejími řasami problesklo prchavé varování. V dalším okamžiku je sklopila na zčervenalé tváře a začala stoupat po schodech před Zeenou.

„Je to pravda. Je tu děsná zima,“ přisvědčil Ethan, se sehnutou hlavou následoval Zeenu a překročil práh jejich ložnice.

Kapitola III.

Na dolním konci lesíka se mělo odtahat nějaké dřevo a Ethan byl příštího dne brzy venku.

Zimní ráno bylo průzračné jako křišťál. Na bezmračné obloze rudě žhnulo vycházející slunce, stíny na kraji lesíka byly tmavomodré a kousky vzdáleného lesa visely nad bílými, třpytícími se poli jako kouř.

Právě v tichu časného rána, kdy Ethanovy svaly začaly vykonávat navyklé pohyby a plíce se rozpínaly dlouhými doušky horského vzduchu, přemýšlel Ethan nejjasněji. Nevyměnili se Zeenou ani slovo, poté co se za nimi zavřely dveře jejich pokoje. Odměřila si několik kapek z lahvičky léku na židli u postele, a když je spolkla a zabalila si hlavu do žlutého flanelu, lehla si a otočila se na druhou stranu. Ethan se spěšně svlékl a zhasl světlo, aby ji neviděl, až zaujme místo po jejím boku. Jak si lehl, slyšel Mattii přecházet v pokoji a světlo její svíčky, která slabounkým paprskem osvětlovala odpočívadlo, probleskovalo sotva znatelným proužkem jasu pod jeho dveřmi. Soustředěně to světlo sledoval, dokud nezmizelo. Pak zavládla v místnosti tma a krom Zeenina astmatického oddechování nebylo slyšet nic. Ethan nejasně cítil, že by měl popřemýšlet o mnoha věcech, ale rozprouděnými žilami a znaveným mozkem se mu vtíral pouze jediný vjem: teplo Mattiina ramene opřeného o jeho. Proč ji nepolíbil, když ji držel kolem ramen? O pár hodin dříve by se takhle neptal. Ani pár minut před tím, když stáli sami před domem, by se byl neodvážil pomyslet na polibek. Ale jak viděl její rty ve světle lampy, pocítil, že jsou jeho.

Ještě teď v jasném ranním vzduchu viděl před sebou její tvář. Viděl ji v červeni slunce a čistě se třpytícím sněhu. Jak se to děvče změnilo, od té doby co přišlo do Starkfieldu! Ještě si pamatoval, jak bezbarvé, ubohé stvoření to bylo ten den, kdy jí přijel naproti na nádraží. A jak se celou tu první zimu třásla chladem, když severní vichry lomcovaly tenkými prkny a sníh bičoval neutěsněná okna jako krupobití.

Bál se, že bude nenávidět ten tvrdý život, chlad a samotu, ale neuklouzl jí ani sebemenší projev nespokojenosti. Zeena se na to dívala tak, že Mattie se musí snažit, aby se jí ve Starkfieldu líbilo, protože nemá kam jít; ale Ethanoví to nepřipadalo tak samozřejmé. To Zeena, ta se rozhodně nesnažila.

Soucítil s děvčetem tím víc, že ji nepřízeň osudu tak říkajíc s nimi svázala. Mattie Silverová byla dcerou jednoho z bratranců Zenobie Fromeové, který celou velkou rodinu rozehřál smíšenými pocity závisti i obdivu, když sešel z hor do Connecticutu, kde se oženil se stamfordskou dívkou a zdědil prosperující obchod s léky jejího otce. Naneštěstí Orin Silver, muž dalekosáhlých cílů, zemřel příliš brzy, než aby potvrdil, že účel světí prostředky. Účty odhalily pouze to, jaké prostředky to bývaly – štěstí, že jeho žena s dcerou prostudovaly účetní knihy až po honosném pohřbu. Žena na to odhalení zemřela a Mattie byla ve dvaceti ponechána sama sobě, aby se uživila z padesáti dolarů získaných prodejem vlastního klavíru. I když se jí do života dostalo rozmanitého vybavení, k tomuto účelu nestačilo. Dokázala ozdobit klobouk, dělat cukroví z melasy, zarecitovat „Dnes večer nepůjdem spát“, zahrát „Ztracený akord“ a směs melodií z Carmen. Když se snažila rozšířit rozsah své působnosti ve směru stenografie a účetnictví, podlomila si zdraví a nezdálo se, že by ji šest měsíců na nohou za pultem obchodního domu zdraví opět vrátilo. Nejbližší příbuzní se nechali zlákat jejím otcem, aby vložili svoje úspory do jeho rukou, a třebaže po jeho smrti přejícně prokázali křesťanskou víru v oplácení zlého dobrem a poskytli jeho dceři veškeré rady, jež měli po ruce, stěží se dalo očekávat, že by přidali ještě materiální pomoc. Když ale lékař doporučil Zenobii, aby se poohlédla po někom, kdo by jí pomáhal v domácnosti, rodina okamžitě viděla příležitost vyžádat si od Mattie jisté odškodnění. Zenobii, přestože měla své pochybnosti o dívčiných schopnostech, lákala možnost hledat na někom chyby, aniž by riskovala, že o něj přijde; a tak Mattie přišla do Starkfieldu.

Zenobiina schopnost hledat chyby byla tichá, ale o nic méně pronikavá. Během prvních měsíců Ethan střídavě hořel touhou uvidět Mattii, jak se jí vzepře, a třásl se strachy, jak by to dopadlo. Pak se situace trochu uvolnila. Čistý vzduch a dlouhé hodiny strávené v létě venku vrátily Mattii živost a pružnost a Zeena, když teď měla víc času věnovat se svým složitým neduhům, přestala tolik sledovat dívčiny nedostatky; a tak Ethan, zápolící s břemenem neúrodné farmy a nevýnosné pily, si mohl alespoň namlouvat, že v jeho domě vládne mír.

Skutečně, ani teď nebylo vidět nějaký hmatatelný důkaz opaku; ale od minulé noci visela nad ním nejasná hrůza. Vytvářelo ji Zeenino zatvrzelé mlčení, Mattiin náhlý varovný pohled, vzpomínka na taková prchavá, nepostřehnutelná znamení, která mu za bezmračného jitra říkala, že do večera přijde déšť.

Hrůza to byla tak silná, že se, jak je to pro muže typické, snažil oddálit jistotu. Tahali dřevo až do poledne, a protože se klády měly dovézt Andrewovi Haleovi, starkfieldskému staviteli, pro Ethana bylo vlastně snazší poslat svého pracovníka Jothama Powella zpátky na farmu pěšky a odvézt náklad do vesnice sám. Vyškrábal se na klády a už na nich obkročmo seděl, poblíž svých chundelatých šedáků, když mezi něj a jejich zpocené šíje vstoupila představa varovného pohledu, který mu Mattie věnovala večer předtím.

„Jestli se něco semele, chci u toho být,“ uvědomil se nejasně, když Jothamovi nečekaně přikázal vypřáhnout koně a odvést je zpět do stáje.

Přes pole zapadaná sněhem se táhli domů pomalu, a když oba muži vstoupili do kuchyně, Mattie zrovna zvedala konvici s kávou z plotny a Zeena už seděla u stolu. Pohled na ni Ethana zarazil. Místo obvyklých domácích kalikových šatů a pleteného šálu měla na sobě svoje nejlepší šaty z jemné vlny a nad řídkými prameny vlasů, které si ještě uchovaly tuhé kudrlinky po natáčkách, se zvedal tvrdý čepec, o němž si Ethan jasně pamatoval, že za něj musel v obchodě Emporium v Bettsbridge zaplatit pět dolarů. Na podlaze vedle ní stál jeho starý kufr a krabice na parádu zabalená do novin.

„Co je, kam to jedeš, Zeeno?“ vykřikl.

„Mám tak hroznou bodavou bolest, že jedu do Bettsbridge k tetě Martě Pierceové, stavím se tam u toho novýho doktora,“ odpověděla zcela věcně, jako by říkala, že se jde podívat na zavařeniny do spižírny nebo prohlédnout přikrývky v podkroví.

Přes její usedlou povahu k takovým náhlým rozhodnutím už v Zeenině životě došlo. Dvakrát či třikrát předtím si najednou sbalila Ethanův kufr a vydala se do Bettsbridge nebo dokonce do Springfieldu vyhledat radu nějakého nového doktora a její manžel se začal hrozit těchto výprav kvůli výdajům s nimi spojeným. Zeena se vždycky vrátila obtížená drahými léky a její poslední výlet do Springfieldu proslul tím, že zaplatila dvacet dolarů za elektrickou baterii, kterou se nikdy nebyla schopna naučit používat. V tuto chvíli však u něj převládla tak silná úleva, že zamezila jakýmkoli jiným pocitům. Teď už vůbec nepochyboval o tom, že Zeena mluvila pravdu, když večer předtím tvrdila, že nemohla spát, jak jí bylo zle: její náhlé rozhodnutí vyhledat lékařskou pomoc ukazovalo, že je jako obvykle zcela pohroužena do starostí o své zdraví.

Jako by snad čekala protest, naříkavě pokračovala: „Jestli máš tolik práce s taháním dřeva, snad bys aspoň mohl nechat Jothamovi Powellovi hnědáka, aby mě včas odvezl na vlak do Flats.“

Její muž sotva slyšel, co povídá. Během zimních měsíců nejezdil mezi Starkfieldem a Bettsbridgem dostavník a vlaky, které stavěly v Corbury Flats, byly pomalé a jezdily málokdy. Ethan si rychle spočítal, že Zeena nemůže být zpátky na farmě dřív než příštího večera…

„Kdybych věděla, že budeš mít něco proti tomu, aby mě tam Jotham Powell dovezl –,“ začala znovu, jako by jeho mlčení znamenalo odmítnutí. Ve chvíli, kdy se chystala odjet, se jí vždycky zmocnila výřečnost. „Já jen vím,“ pokračovala, „že takhle to se mnou dlouho jít nemůže. Cítím teď bolesti až ke kotníkům – jinak bych si došla pěšky do Starkfieldu, abych ti nepřidělávala práci, a řekla bych si Michaelovi Eadymu, aby mě nechal jet na svým voze do Flats, až si pošle na nádraží pro zásoby, co mu vozej vlakem. Musela bych dvě hodiny čekat na nádraží, ale to bych radši udělala i v tý zimě, než abys mi řekl –“

„Jistěže tě tam Jotham odveze,“ zmohl se Ethan na odpověď. Najednou si uvědomil, že zatímco na něj Zeena mluvila, díval se na Mattii a s určitým úsilím teď obrátil svůj pohled k ženě. Seděla proti oknu a bledé světlo odrážející se od sněhových závějí dodávalo její tváři ještě strhanějšího a bezkrevnějšího vzhledu než jindy, prohlubovalo tři rovnoběžné vrásky mezi uchem a tváří a rýsovalo zlobné rýhy od tenkého nosu ke koutkům úst. Třebaže měla jen o sedm let víc než její muž a jemu bylo teprve osmadvacet, stala se z ní už stará žena.

Ethan se snažil říci něco vhodného, ale v hlavě mu vyvstávala jen jedna myšlenka: poprvé od doby, co k nim přišla Mattie, má být Zeena na noc mimo dům. V duchu se ptal, jestli na to dívka myslí také.

Věděl, že Zeeně se musí zdát divné, proč se nenabídl sám, že ji odveze do Flats a nenechal Jothama Powela odtáhnout dříví do Starkfieldu, a nejdřív mu nenapadla žádná výmluva; pak řekl: „Odvezl bych tě tam sám, ale musím si vyzvednout peníze za dříví.“

Už ve chvíli, kdy ta slova vyřkl, toho litoval, a nejen proto, že byla nepravdivá – neměl žádnou vyhlídku, že by mu Hale zaplatil v hotovosti –, ale také proto, že ze zkušenosti věděl, jak je neprozíravé nechat Zeenu v domnění, že má dost peněz zrovna v předvečer jedné z jejích léčebných výprav. V tu chvíli však bylo jediným jeho přáním vyhnout se dlouhé jízdě s ní za stařičkým koněm, který nikdy nešel rychleji než vycházkovým krokem.

Zeena neodpověděla: zdálo se, že neslyšela, co řekl. Už odstrčila talíř a odměřovala si doušek z velké láhve u lokte.

„Ani drobátko mi to nepomohlo, ale asi bych to stejnak měla doužívat,“ poznamenala; posunula prázdnou láhev k Mattii a dodala: „Jestli z toho svedeš vymýt tu chuť, bude dobrá na nakládání.“

Kapitola IV.

Jakmile žena odjela, Ethan sebral kabát a čepici z věšáku. Mattie myla nádobí a pobrukovala si při tom jednu z tanečních melodií předchozího večera. Řekl „Nashle, Matt,“ a ona vesele odpověděla: „Nashle, Ethane,“ a to bylo vše.

V kuchyni bylo teplo a světlo. Oknem obráceným k jihu osvětlovalo slunce šikmými paprsky dívčinu pohybující se postavu, kočku dřímající na židli a muškáty, které sem přinesli od vchodu, kam je Ethan v létě nasázel, aby „udělal zahrádku“ pro Mattii. Byl by se rád zdržel a díval se, jak poklidí a pak si sedne k šití; ale ještě víc chtěl odvézt dřevo a vrátit se na farmu před večerem.

Celou cestu do vesnice myslel na to, jak se vrátí k Mattii. Kuchyň vypadala uboze, nebyla tak pěkně úhledná a naleštěná, jak ji mívala jeho matka, dokud byl ještě chlapec; ale překvapilo ho, jak útulné domácí vzezření jí dodal pouhý fakt Zeeniny nepřítomnosti. A představoval si, jaké to bude večer, až tam on a Mattie budou sedět po večeři. Poprvé budou spolu sami doma a posedí u kamen, každý po jedné straně, jako manželé, on si jen v punčochách vykouří dýmku, ona se bude smát a povídat tím svým legračním způsobem, který mu vždycky připadal nový, jako by ji nikdy předtím neslyšel.

Ten milý obrázek a úlevné vědomí, že jeho obavy z „maléru“ se Zeenou byly nepodložené, mu zprudka zvedly náladu, a i když byl obvykle potichu, teď si pískal a nahlas zpíval, když projížděl zasněženými poli. Dřímala v něm jiskřička družnosti, kterou dlouhé starkfieldské zimy ještě tak docela neuhasily. Protože sám byl povahou vážný a mlčenlivý, obdivoval nevázanost a veselí u druhých a až do hloubi duše ho hřálo, když s ním lidé zacházeli přátelsky. Ve Worcesteru, třebaže se o něm říkalo, že je spíš sám pro sebe a k legraci moc nepřidá, se tajně radoval, když ho poplácali po zádech a říkali mu „starej dobrej Ethe“ nebo „náš suchar“, a po návratu do Starkfieldu pociťoval chlad ještě silněji, právě proto, že tyto familiérnosti ustaly.

Tady se ticho kolem něj rok od roku prohlubovalo. Když zůstal po otcově úrazu sám s břemenem farmy a pily, neměl čas na toulky s kamarády po vesnici, a když onemocněla matka, tížila samota v domě víc než na poli. Svého času bývala matka dost výřečná, ale po té „příhodě“ už málokdy zazněl její hlas, třebaže schopnost mluvit neztratila. Za dlouhých zimních večerů, když už si zoufal, se jí někdy syn ptal, proč „něco neřekne“. Zvedla ukazovák a odpověděla: „Protože naslouchám“; a za bouřných nocí, kdy ryčný vichr útočil na dům, si naříkala, když na ni promluvil: „Ti venku mluví tak nahlas, že tě neslyším.“

Až když se její nemoc chýlila ke konci a ze sousedního údolí mu přišla pomáhat s ošetřováním jeho sestřenice Zenobia Pierceová, bylo v domě znovu slyšet lidský hlas. Po smrtícím tichu jeho dlouhého uvěznění byla Zeenina výmluvnost v jeho uších hudbou. Měl pocit, že mohl skončit jako jeho matka, kdyby ho nepodržel zvuk nového hlasu. Zdálo se, že Zeena porozuměla jeho případu na první pohled. Smála se mu, že nezná základní povinnosti u lůžka nemocného, a řekla mu „ať si jde rovnou ven“ a nechá ji, aby se postarala. Už tím, že poslechl jejího rozkazu a cítil, že si může s klidem opět jít po své práci a popovídat si s ostatními mužskými, se mu vrátila otřesená duševní rovnováha a umocnil se jeho pocit dluhu vůči ní. Zahanbovala ho a oslňovala tím, co všechno dokázala. Zdálo se, jako by instinktivně vstřebala veškerou moudrost potřebnou k vedení domácnosti, kterou jemu nevštípila ani dlouhá učednická léta. Když přišel konec, ona mu musela říct, aby zapřáhl a dojel zařídit pohřeb, a připadalo jí „zvláštní“, že neměl předem jasno, kdo dostane matčino šatstvo a šicí stroj. Když po pohřbu viděl, jak se chystá k odjezdu, zmocnila se ho nepochopitelná hrůza, že by měl na farmě zůstat sám; a než si uvědomil, co dělá, požádal ji, aby tam s ním zůstala. Často si od té doby pomyslel, že by se to nebylo stalo, kdyby matka zemřela na jaře, a ne v zimě.

Když se vzali, dohodli se, že jakmile se mu podaří srovnat dluhy, které vznikly dlouhou nemocí paní Fromeové, prodají farmu a pilu a zkusí štěstí ve velkém městě. Ethanova láska k přírodě neznamenala u něj zálibu v rolničení. Vždycky si přál být inženýrem a žít ve městě, kde se konají přednášky, kde mají knihovny a kde se „něco děje“. Drobná inženýrská práce na Floridě, která se mu naskytla za studií ve Worcesteru, jen přispěla k víře v jeho vlastní schopnosti a také k dychtivosti vidět svět; a byl přesvědčen, že s tak šikovnou ženou, jako je Zeena, nebude trvat dlouho a on se v tom světě prosadí.

Zeenina rodná vesnice byla o něco větší a o něco blíž železnici než Starkfield a Zeena hned od počátku dala svému muži na srozuměnou, že život na opuštěné farmě není zrovna to, co očekává od manželství. Ale kupci se příliš nehrnuli a za tu dobu, co na ně Ethan čekal, zjistil, že Zeenu je nemožné přesadit. Nad Starkfieldem se rozhodla ohrnout nos, ale nemohla by žít tam, kde by ohrnovali nos nad ní. Ani Bettsbridgi nebo Shadďs Falls by nestála dost za povšimnutí a ve větších městech, která lákala Ethana, by naprosto nevěděla, kam patří. Do jednoho roku po svatbě si vypěstovala „neduživost“, která ji od té doby učinila proslulou i ve společnosti bohaté na patologické případy. Když sem přišla pečovat o jeho matku, připadala Ethanovi jako ztělesnění zdraví, ale brzy poznal, že dovednosti zdravotní sestry získala soustředěným pozorováním vlastních příznaků.

Pak také ona ztichla. Možná to byl nevyhnutelný účinek života na farmě, nebo se to možná stalo proto, jak někdy říkala, že Ethan „nikdy neposlouchá“: To obvinění nebylo tak zcela nepodložené. Když mluvila, vždycky si na něco naříkala a stížnosti se týkaly věcí, jejichž náprava nebyla v jeho moci. Aby pak překonal nutkání k netrpělivé odpovědi, vypěstoval si nejdřív zvyk neodpovídat jí a nakonec myslet na jiné věci, když ona mluvila. Avšak v poslední době, kdy měl důvody pozorovat ji důkladněji, ho její mlčení začalo zneklidňovat. Vzpomínal si na vzrůstající mlčenlivost své matky a říkal si, jestli Zeena také nezačíná bláznit. Věděl, že ženám se to stává. Zeena, která měla v malíčku diagram nemocnosti v celém kraji, mu citovala mnoho podobných případů, když ošetřovala jeho matku; i on sám věděl o jistých odloučených farmách, kde se pomalu vytrácely takto postižené bytosti, a o jiných, kde z jejich existence vyplynula náhlá tragédie. Když se někdy podíval na Zeeninu uzavřenou tvář, pocítil mrazení takových předtuch. Jindy mu připadalo, že její mlčení záměrně skrývá dalekosáhlé úmysly, tajemné závěry utvořené na základě neuhádnutelných podezření a urážek. Tahle domněnka byla ještě znepokojivější než ta první; napadla mu také právě minulou noc, když ji uviděl stát ve dveřích kuchyně.

Nyní ho její odjezd do Bettsbridge znovu uklidnil a všechny jeho myšlenky se soustředily na vyhlídku večera s Mattií. Jen jedna věc ho tížila – že řekl Zeeně, že má dostat peníze za dřevo. Uviděl následky této neprozíravosti tak jasně, že se značně nerad rozhodl požádat Andrewa Halea o malou zálohu na tyto klády.

Když Ethan vjel k Haleovi na dvůr, stavitel právě vystupoval ze saní.

„Ahoj, Ethe!“ řekl. „To se mi zrovna šikne.“

Andrew Hale byl ošlehaný muž s velkým šedým knírem a ježatou dvojitou bradou, kterou netísnil límec; ale jeho úzkostlivě čistá košile byla vždy zapnutá na malý diamantový špendlík. Tato okázalost byla poněkud matoucí, protože i když Hale slušně obchodoval, vědělo se o něm, že kvůli své pohodlnosti a požadavkům velké rodiny často, jak se říkalo ve Starkfieldu, „bral na sekyru“. Byl to starý přítel Ethanovy rodiny a jeho dům jedním z těch mála, kam Zeena občas zavítala, přitahována skutečností, že paní Haleová zamlada „doktorovala“ víc než kterákoli jiná žena ve Starkfieldu a stále ještě platila za uznávanou autoritu, pokud šlo o příznaky nemoci a léčení.

Hale popošel k šedákům a poplácal je po zpocených bocích.

„Teda pane, vy si ty dva chováte jako mazánky,“ řekl.

Ethan začal skládat klády, a když skončil, vešel zasklenými dveřmi přístřešku, který sloužil staviteli jako kancelář. Hale seděl s nohama opřenýma o kamna, zády se opíral o postarší stůl posetý papíry: místo, stejně jako jeho obyvatel, bylo hřejivé, laskavé a neuspořádané.

„Sedni si a kapánek se ohřej,“ vybídl Ethana.

Ten nevěděl, jak začít, ale nakonec se mu podařilo vyslovit žádost o zálohu padesáti dolarů. Krev se mu vřinula do tváře, jak ho zapálil Haleův údiv. Bylo stavitelovým zvykem platit na konci kvartálu a nikdy předtím nedošlo mezi těmi dvěma k placení v hotovosti.

Ethan měl pocit, že kdyby byl uvedl nějakou naléhavou potřebu, Hale by mu třeba výjimečně zaplatil, ale hrdost a instinktivní opatrnost mu bránily, aby se uchýlil k tomuto zdůvodnění. Po smrti otce mu nějaký čas trvalo, než se znovu dostal nad vodu, a nechtěl, aby si Andrew Hale nebo kdokoli jiný ve Starkfieldu pomyslel, že už se zase potápí. Krom toho nesnášel lhaní. Když ty peníze potřebuje, prostě je potřebuje a nikomu není nic po tom, proč. Tudíž vyslovil svou žádost s nešikovností hrdého člověka, který sám sobě nepřizná, že ohýbá hřbet; a ani ho moc nepřekvapilo, když mu Hale odmítl.

Stavitel odmítl laskavě, tak jako si počínal ve všem: obrátil celou věc v žert a zeptal se Ethana, jestli zamýšlí kupovat klavír nebo přistavět k domu kupoli – v tom případě mu nabízí své služby zdarma.

Ethanova výmluvnost byla brzy u konce a po trapné odmlce se s Halem rozloučil a otevřel dveře kanceláře. Jak vycházel ven, stavitel na něj náhle zavolal: „Poslyš, nejsi snad v tísni, nebo jo?“

„Ale kdepák,“ odpověděla Ethanova hrdost, dřív než měl čas vložit se do toho jeho rozum.

„Tak to je dobře. Protože já kapánek jsem. Vlastně jsem ti chtěl říct, jestli bys mi s tímhle placením trochu posečkal. Obchody moc nejdou, to zaprvý, a taky stavím domek pro Ruth a Neda, až se vezmou. Udělám to pro ně rád, ale něco to stojí.“ Očima hledal u Ethana porozumění. „Mladý mají rádi pěkný věci. Však ty sám víš: není to tak dlouho, co jsi zařizoval dům pro Zeenu.“

Ethan nechal šedáky u Halea ve stáji a šel si něco zařídit do vesnice. Jak se vzdaloval, zněla mu ještě v uších stavitelova poslední věta a zasmušile uvažoval o tom, že těch sedm let, co jsou se Zeenou svoji, připadá Starkfieldu „nedlouho“.

Odpoledne se chýlilo k večeru a tu a tam ozářené okno prosvětlovalo chladný šerý soumrak a sníh vypadal ještě bělejší. Nehostinné počasí zahnalo všechny domů a Ethan měl dlouhou venkovskou ulici sám pro sebe. Náhle zaslechl pronikavé zvonění rolniček a kolem něj projely sáně tažené klusajícím koněm. Ethan poznal grošované hříbě Michaela Eadyho a mladý Denis Eady v pěkné nové kožešinové čepici se předklonil a zamával. „Ahoj, Ethane!“ zavolal a zmizel.

Saně jely směrem k Fromeově farmě a Ethanovi se sevřelo srdce, když slyšel, jak se rolničky vzdalují. Je to jasné. Denis Eady se pravděpodobně doslechl o Zeenině odjezdu do Bettsbridge a využívá příležitosti, aby strávil hodinku s Mattií. Ethan se zastyděl za příval žárlivosti ve své hrudi. To děvče si přece nezaslouží takhle urážlivé myšlenky.

Popošel k rohu kostela a vstoupil do stínu smrků u Varnumových, kde s ní stál předešlého večera. Jak vcházel do jejich příšeří, zahlédl před sebou nezřetelnou siluetu. Když se přiblížil, na okamžik se rozpůlila, pak opět splynula a zaslechl polibek a dušený smích vyvolaný zjištěním jeho přítomnosti. Znovu se ta silueta spěšně rozdělila a Varnumova branka zapadla za jednou polovinou, zatímco druhá spěchala před ním dál. Ethan se pousmál nad rozpaky, které způsobil. Nedovi Haleovi a Ruth Varnumové mohlo přece být jedno, jestli je někdo přistihne, jak se líbají. Každý ve Starkfieldu věděl, že se budou brát. Ethana těšilo, že překvapil ten milenecký pár na místě, kde on a Mattie stáli a v duši tak žíznili jeden po druhém; ale bodlo ho u srdce, když si pomyslel, že tihle dva nemusejí své štěstí skrývat.

Došel k Haleovi do stáje pro šedáky a vydal se dlouhým stoupáním zpět na farmu. Nebyla už tak štiplavá zima jako přes den a hustá těžká mračna na obloze hrozila na zítřek sněhem. Tu a tam probleskla hvězda, za níž bylo vidět hlubokou modř. Za hodinku či dvě vyjde nad hřebenem za farmou měsíc, vypálí zlatavou trhlinu v mracích a pak se jimi nechá pohltit. Nad poli visel smutný klid, jako kdyby pociťovala uvolňující se sevření chladu a protahovala se ve svém dlouhém zimním spánku.

Ethan měl uši nastražené na zvonění rolniček, ale ticho opuštěné cesty nenarušil ani jediný zvuk. Jak se blížil k farmě, uviděl tenkou záclonou modřínů u brány světlo mihotající se v domě nahoře. „Je u sebe v pokoji,“ řekl si, „upravuje se před večeří,“ a vzpomněl si, jak jízlivý pohled věnovala Zeena Mattii, když ten první večer přišla dolů k večeři pěkně učesaná a se stuhou v týle.

Přešel kolem hrobů na pahorku a stočil pohled na jeden ze starších náhrobků, který ho jako kluka hluboce zajímal, protože nesl jeho jméno.

ZASVĚCENO PAMÁTCE
ETHANA FROMEA A JEHO ŽENY ENDURANCE,
KTEŘÍ TU SPOLU V MÍRU ŽILI
PADESÁT LET.

Vždycky si myslel, že padesát let společného života zní jako pěkně dlouhá doba, ale nyní mu připadalo, že mohou uběhnout, jak když švihneš proutkem. Pak si v náhlém záblesku ironie pomyslel, jestli až přijde jejich čas, bude stejný epitaf vepsán nad ním a Zeenou.

Otevřel dveře stodoly a natáhl krk do tmy, napůl v obavě, že tu najde v kóji vedle hnědáka grošované hříbě Denise Eadyho, ale starý kůň tam stál sám, bezzubými dásněmi ožižlával krmelec a Ethan si začal vesele hvízdat, zatímco zaopatřoval šedáky a házel jim do jeslí dávku ovsa na přilepšenou. Neměl zrovna zpěvácké nadání, ale když zamkl stodolu a vyrazil do kopce k domu, řinula se mu z hrdla drsná melodie. Došel ke vchodu do kuchyně a vzal za kliku, ale dveře se jeho dotekem neotevřely.

Polekalo ho, že našel dům zamčený, a zprudka klikou zalomcoval; pak si uvědomil, že je Mattie sama a že se samozřejmě musí zajistit, když se setmí. Stál ve tmě a čekal, až uslyší její krok. Nepřicházel, a když si marně namáhal sluch, zavolal hlasem přeskakujícím radostí: „Ahoj, Matt!“

Odpovědělo mu ticho; ale za minutu či dvě zaslechl zvuk na schodech a uviděl proužek světla kolem dveří, tak jako večer předtím. Přesnost, s jakou se opakovaly události minulého večera, byla tak zvláštní, že když slyšel otáčení klíče, napůl čekal, že uvidí na prahu svou ženu; ale dveře se otevřely a stála před ním Mattie.

Stála tam tak jako Zeena s pozvednutou lampou v ruce, na tmavém pozadí kuchyně. Světlo držela ve stejné výšce a ono se stejnou zřetelností osvětlovalo její štíhlé mladé hrdlo a snědé zápěstí jen o málo větší než dětské. Když vyšlehl plamen výš, zalesklo se na jejích rtech, sametovým stínem obkroužilo oči a mléčně se zabělalo nad černou křivkou jejího obočí.

Měla na sobě obvyklé tmavé šaty a žádnou mašli v týle; ale do vlasů si vpletla červenou stužku. Tenhle hold nezvyklosti situace ji proměnil a povznesl. Ethanovi připadala vyšší, plnější a ženštější v tvarech i pohybu. S tichým úsměvem ustoupila stranou, aby mohl vejít, a pak se vzdálila krokem, v němž bylo cosi měkkého a plavného. Postavila lampu na stůl a on uviděl, že už je pečlivě prostřeno k večeři – čerstvé koblihy, borůvkový kompot a jeho oblíbená nakládaná zelenina v misce z vesele červeného skla. V kamnech plápolal oheň, před nimi ležela natažená kočka a ospalýma očima sledovala stůl.

Ethan překypoval pocitem dobré pohody. Vyšel do síně pověsit kabát a zout si mokré boty. Než se vrátil, Mattie už postavila na stůl konvici s čajem a kočka se jí vemlouvavě otírala o kotníky.

„Ale, číčo! Mále jsem o tebe zakopla,“ vykřikla a oči jí jiskřily smíchem.

Ethan znovu pocítil záchvěv žárlivosti. Je možné, aby se celá tak rozzářila jenom kvůli němu?

„Přišel někdo na návštěvu?“ vyrazil ze sebe a ledabyle se sehnul, aby si prohlédl závorku dvířek od kamen.

„Ano, jeden tu byl,“ přikývla se smíchem a on ucítil, jak se mu pochmurně stahuje obočí.

„A kdopak?“ zeptal se a trochu se narovnal, aby se na ni pod zamračeným čelem úkosem podíval.

V jejích očích se mihla zlomyslnost. „Přece Jotham Powell. Stavil se tu, jak se vrátil, a řekl si o kafe, než pojede zase domů.“

Zachmuřenost se rozptýlila a Ethanův mozek zaplavilo světlo. „To je všechno? Tak doufám, že jsi mu to kafe neupřela.“ A po odmlce pocítil za správné dodat: „Doufám, že Zeenu v pořádku dopravil do Flats.“

„To ano; měla ještě spoustu času.“

To jméno vrhlo mezi ně chlad a chvíli stáli a úkosem se dívali jeden na druhého, až se Mattie plaše usmála. „Nejspíš už je čas večeřet.“

Přitáhli si židle ke stolu a kočka, aniž ji k tomu někdo vybídl, si vyskočila na prázdnou židli Zeeny mezi ně. „No tak, Micko!“ napomenula ji Mattie a znovu se zasmáli.

O chvíli dřív měl Ethan pocit, že toho chce hodně říct; ale zmínka o Zeeně ho úplně ochromila. Zdálo se, že Mattie cítí nakažlivost jeho rozpaků, protože seděla se sklopenýma očima, usrkovala čaje, zatímco on předstíral neukojitelnou chuť na koblihy a kompot. Stále hledal ten správný začátek, nakonec si pořádně lokl čaje, odkašlal si a prohlásil: „Vypadá to, že bude zase padat sníh.“

Předstírala velký zájem. „Vážně? Myslíš, že Zeena může mít problémy se zpáteční cestou?“ Zrudla, když jí ta otázka uklouzla, a honem zase položila šálek, který právě zvedala.

Ethan se natáhl pro další kompot. „Touhle roční dobou člověk nikdy neví, ve Flats bývají hrozný závěje.“ To jméno ho opět zmrazilo a znovu měl pocit, jako by Zeena byla v místnosti s nimi.

„No tak, Micko, to je trochu moc!“ vykřikla Mattie. Kočka se nepozorovaně potichoučku vykradla ze Zeeniny židle na stůl a zlodějsky teď natahovala své tělo směrem ke džbánku mléka, který stál mezi Ethanem a Mattií. Oba se v tutéž chvíli natáhli dopředu a jejich ruce se střetly na uchu džbánku. Mattiina ruka byla vespod a Ethan ji podržel ve své o chvilku déle, než bylo opravdu třeba. Kočka, těžící z tohoto neobvyklého úkazu, se pokusila o nepozorovaný ústup a při tom nacouvala do misky s kompotem, která s třeskem spadla na podlahu.

Mattie okamžitě vyskočila ze židle a už byla na kolenou u střepů.

„Ethane, Ethane – je na kusy! Co tomu řekne Zeena?“

Ale tentokrát už sebral odvahu. „No, každopádně to bude muset říct kočce!“ zasmál se a poklekl vedle Mattie, aby posbíral mokré kousky ovoce.

Zvedla k němu vyděšené oči. „To ano, ale víš, ona ji nikdy nechtěla používat, ani pro hosty; a já jsem musela vylézt po žebříčku až nahoru do misníku, kde schovává svoje nejlepší věci, a ona jistojistě bude chtít vědět, proč jsem to udělala –“

Případ byl tak závažný, že si žádal veškerou Ethanovu vnitřní rozhodnost.

„Nemusí se o tom vůbec dovědět, když budeš zticha. Koupím jí zítra jinou, zrovna takovou. Odkud ji má? Pojedu pro ni do Shadďs Falls, jestli to bude nutný.“

„Takovou nedostaneš ani tam! Byl to svatební dárek – nepamatuješ se? Je až z Filadelfie od Zeeniny tety, co si vzala faráře. Proto ji nikdy nechtěla používat. Ethane, Ethane, pro všecko na světě, co mám dělat?“

Dala se do pláče a jemu bylo, jako by každá z těch slz na něj pršela jako vroucí olovo. „Matt, neplač, prosím tě, neplač!“ úpěnlivě ji prosil.

S námahou se postavila a on se zvedl a bezmocně šel za ní, zatímco ona dávala dohromady kousky skla na kuchyňském příborníku. Připadalo mu, jako by tam ležely střepy jejich večera.

„Dej to sem,“ řekl s náhlou autoritou v hlase.

Instinktivně poslechla tón jeho hlasu a ustoupila stranou. „Ale co uděláš, Ethane?“

Aniž odpověděl, posbíral kousky skla do široké dlaně a vyšel z kuchyně do chodby. Tam zapálil svíčku, otevřel misník, natáhl se dlouhou rukou až na nejvyšší polici a srovnal tam střepy tak přesně, že i při pohledu zblízka pokládal za vyloučené, aby zdola někdo poznal, že miska je rozbitá. Když to ráno slepí, můžou uběhnout celé měsíce, než si jeho žena všimne, co se stalo, a mezitím se mu nakonec třeba podaří sehnat stejnou misku v Shadďs Falls nebo v Bettsbridgi. Když sám sebe upokojil, že nehrozí okamžité odhalení, lehkým krokem se vrátil do kuchyně, kde Mattie bezútěšně sbírala poslední zbytky kompotu z podlahy.

„Všecko v pořádku, Matt. Teď pojď dojíst večeři,“ nařídil jí.

Zcela uklidněná zářila teď na něj zpod uslzených řas a jeho duše překypovala pýchou, když viděl, jak ji jeho tón utišil. Ani se nezeptala, co udělal. Krom případů, kdy vláčel velký kmen z hory k pile, nepoznal nikdy tak vzrušující pocit mistrně zvládnuté situace.

Kapitola V.

Dovečeřeli, a zatímco Mattie sklízela ze stolu, Ethan se šel podívat na krávy a naposled obejít dům. Země ležela ve tmě pod zachumlanou oblohou a vzduch byl tak nehybný, že Ethan chvílemi zaslechl, jak se s duněním zřítil kus sněhu ze stromu daleko na kraji lesa.

Než se vrátil do kuchyně, Mattie už posunula jeho židli ke kamnům a usadila se s šitím k lampě. Bylo to tak, jak si to vysnil ráno. Posadil se, vyndal z kapsy dýmku a natáhl si nohy k teplu. Po celodenní práci na ostrém vzduchu si teď připadal lenivý a bezstarostný zároveň a měl nejasný pocit, jako by byl v jiném světě, kde panuje teplo a harmonie a čas nepřináší žádnou změnu. Jediná věc rušila jeho pocit dokonalé pohody: že ze svého místa neviděl na Mattii; ale nechtělo se mu hýbat a po chvíli řekl: „Pojď sem, sedni si ke kamnům.“

Zeenina prázdná houpací židle stála proti němu. Mattie se poslušně zvedla a posadila se do ní. Když se její hnědovlasá hlava promítla na strakatém polštáři, který obvykle rámoval vyzáblou tvář jeho ženy, Ethan zažil chvilkový šok. Jako by ten druhý obličej, obličej té nepřítomné ženy, vymazal tvář vetřelkyně. Za chviličku se zdálo, že Mattie se zmocnila stejná stísněnost. Trochu se posunula a naklonila dopředu nad svou práci, takže viděl jen zkrácenou špičku jejího nosu a červený proužek ve vlasech; pak se tiše zvedla a řekla: „Nevidím na to šití,“ a vrátila se zpátky na svou židli u lampy.

Pod záminkou přiložení do kamen Ethan vstal, a když se vrátil, posunul si židli trochu stranou, aby viděl Mattiin profil a ruce nasvícené lampou. Kočka, která nechápavě pozorovala tyto neobvyklé přesuny, se stočila do klubíčka a přimhouřenýma očima je vleže sledovala.

Na místnost padlo hluboké ticho. Nad příborníkem tikaly hodiny, tu a tam spadl kus ohořelého dřeva v kamnech a závan ostré vůně pelargonií se mísil s pachem kouře Ethanovy dýmky, který pomalu obestřel lampu a rozvěsil šedavé pavoučí sítě ve stinných koutech světnice.

Tísnivý pocit mezi těmi dvěma úplně zmizel a začali si nenuceně a prostě povídat. Mluvili o všedních věcech, o tom, že bude asi padat sníh, o další společenské zábavě v kostele, o láskách a rozepřích ve Starkfieldu. Obyčejnost toho, co říkali, vzbudila u Ethana iluzi dlouhodobého úzkého vztahu, kterou nemohl poskytnout žádný výbuch citů, a po vlnách fantazie vplynul do představy, že takhle prožili všechny večery a všechny další ještě prožijí…

„Dneska večer jsme chtěli jít sáňkovat, Matt,“ řekl nakonec, a jak promluvil, měl ten rozhazovačný pocit, že mohou jít kterýkoli jiný večer, protože mají všechen čas před sebou.

Usmála se na něj. „Že ty jsi zapomněl!“

„Ne, nezapomněl, ale venku je tma jak v ranci. Můžem třeba jít zítra, když bude svítit měsíc.“

Radostně se zasmála, zaklonila při tom trochu hlavu a světlo lampy se jí zatřpytilo na rtech a zubech. „To by byla nádhera, Ethane!“

Nemohl od ní odtrhnout oči, udivovalo ho, jak se jí s každým obratem hovoru mění tvář jako pšeničné pole za letního vánku. Opíjelo ho zjištění, že jeho neobratná slova mají takové kouzlo, a toužil zkoušet nové způsoby, jak ho použít.

„Bála by ses jet se mnou po silnici do Corbury za takové tmy?“ zeptal se.

Tváře jí zaplály ještě červeněji. „Já se nebojím o nic víc než ty!“

„To já bych se teda bál; nedělal bych to. U toho velkého jilmu je zatraceně nebezpečná zatáčka. Kdyby člověk neměl obě oči otevřený, rovnou do něj vrazí.“ Kochal se pocitem bezpečí a autority, který jeho slova vzbuzovala. Aby ten pocit ještě prodloužil a posílil, řekl: „Myslím, že tady je nám docela dobře.“

Pomalu sklopila víčka, tak jak to měl rád. „Ano, tady je nám docela dobře,“ povzdechla si.

Řekla to tak mile, že vyndal dýmku z úst a přitáhl si židli ke stolu. Předklonil se a dotkl se druhého konce pruhu hnědé látky, kterou vroubila. „Hádej, Matt,“ začal s úsměvem, „co jsem viděl pod Varnumovic smrkama, když jsem se dneska vracel domů? Viděl jsem, jak někdo líbá tvou kamarádku.“

Měl ta slova na jazyku celý večer, ale teď když je vyřkl, překvapila ho nevýslovnou vulgárností a nemístností.

Mattie se začervenala až ke kořínkům vlasů, dvakrát třikrát rychle píchla jehlou do látky a nepozorovatelně ji od něj odtáhla. „To byla asi Ruth s Nedem,“ řekla potichu, jako by se najednou dotkl něčeho vážného.

Ethan si představoval, že jeho narážka může otevřít cestu přijatelným lichotkám, a ty možná pak neškodnému pohlazení, i když by se třeba jen dotkl její ruky. Ale teď cítil, že před ním její zardění stojí jako planoucí stráž. Řekl si, že ten pocit pramení z jeho vlastní nešikovnosti. Věděl, že většina mladých mužů bez velkých cavyků políbí hezkou dívku, a pamatoval si, že Mattie neodporovala, když ji předešlého večera objal. Ale to bylo venku, v otevřené, nezodpovědné noci. Nyní, ve vytopené a osvětlené světnici se všemi dávnými příznaky konformity a řádu, mu připadala nekonečně vzdálenější a nepřístupnější.

Ve snaze překonat stísněnost řekl: „Asi nebude trvat dlouho a ohlásí datum.“

„Ano. Ani bych se nedivila, kdyby měli svatbu už někdy v létě.“ Vyslovila slovo „svatbu“, jako by je hlasem hladila. Připadalo mu to jako šustící mlází, jímž projdeš na kouzelnou holinu. Ethanem projela bolest, když se od ní odvrátil se slovy: „Nepřekvapilo by mě, kdybys příště byla na řadě ty!“

Zasmála se trochu nejistě. „Proč to pořád říkáš?“

Ozvěnou zazněl jeho vlastní smích. „Asi proto, abych si na to zvykl.“

Znovu se přisunul ke stolu, ona v tichosti dál šila s očima sklopenýma a on okouzleně pozoroval její ruce, jak se míhají nad látkou, jako viděl přelétat ptáky nahoru a zase dolů, když si staví hnízdo. Nakonec, aniž natočila hlavu nebo zvedla oči, potichu řekla: „Neptáš se proto, že bys myslel, že Zeena něco proti mně má?“

Jeho dřívější děs se tou otázkou znovu uvedl do pohotovosti. „Co tím myslíš?“ vykoktal.

Zvedla k němu nešťastné oči, šití spadlo na stůl mezi ně. „Nevím. Včera večer mi připadalo, že jí na mně něco vadí.“

„To bych rád věděl co,“ zavrčel.

„U Zeeny nikdy nevíš.“ Bylo to poprvé, co mluvili tak otevřeně o jejím vztahu k Mattii, a její jméno jako by se opakováním neslo až do vzdálených koutů místnosti a odtud se k nim v dlouhých ozvěnách vracelo zpět. Mattie chvíli počkala, jako by nechala ozvěnu doznít, a pak pokračovala: „Tobě nic neřekla?“

Zavrtěl hlavou. „Ne, ani slovo.“

Se smíchem si odhodila vlasy z čela. „Tak jsem asi jenom nervózní. Už na to nebudu myslet.“

„Ne, nebudeme na to myslet, Matt!“

Náhlá vřelost jeho tónu způsobila, že znovu zčervenala; ne najednou, ale postupně, jemně, jakoby odrazem myšlenky, která se jí pozvolna vkrádala do srdce. Tiše seděla, ruce měla sepnuté na šití a jemu připadalo, jako by po tom pruhu látky roztaženém mezi nimi plynul teplý proud. Opatrně klouzal dlaní po stole, až se konečky prstů látky dotkl. Slabé zachvění jejích řas prozradilo, že o jeho gestu ví a že zvrátilo proud opačným směrem zase k ní; nechala ruce ležet bez hnutí na druhém konci látky.

Jak takhle seděli, zaslechl za sebou zvuk a ohlédl se. Kočka skočila ze Zeeniny židle po myši za táflováním a v důsledku toho náhlého pohybu se prázdná židle začala přízračné houpat.

Zítra už se v ní bude houpat ona, pomyslel si Ethan. Byl jsem ve snách. Tohle je jediný večer, který prožijeme spolu. Návrat do skutečnosti byl tak bolestný jako probuzení k vědomí po anestézii. Tělo i mozek ho bolely nepopsatelnou únavou a nepřišel na nic, co by mohl říct nebo udělat, aby zastavil šílený let těch chvil.

Změna jeho nálady jako by se přenesla na Mattii. S námahou se na něj podívala, jako by měla víčka obtěžkána spánkem a musela vynaložit úsilí, aby je zvedla. Zahlédla jeho ruku, která teď úplně pokryla druhý konec látky a svírala jej, jako by byl součástí jí samé. Uviděl, jak její tváří přeběhlo sotva znatelné zachvění, a aniž věděl, co dělá, sehnul hlavu a políbil ten kousek látky, co držel. Jak na něm jeho rty spočinuly, ucítil, jak zpod nich kousek látky pomalu ujíždí a uviděl, že se Mattie zvedla a potichu svinuje šití. Spíchla látku špendlíkem, pak sebrala náprstek a nůžky a uložila je se svitkem látky do krabice v ozdobném papíru, kterou jí jednou přivezl z Bettsbridge.

Také si stoupl a nepřítomně se rozhlédl po místnosti. Hodiny nad kredencí odbily jedenáct.

„Kamna jsou v pořádku?“ zeptala se tiše.

Otevřel dvířka kamen a bezcílně rozhrábl uhlíky. Když se znovu vztyčil, uviděl, že táhne ke kamnům starou krabici od mýdla vystlanou kobercem, kam se ukládala kočka. Pak znovu přešla místnost a zvedla dva květináče s pelargoniemi a posunula je dál od chladného okna. Šel a přenesl další pelargonie, cibule hyacintů v popraskané míse a břečťan vinoucí se po staré kroketové brance.

Když se skončily tyhle večerní povinnosti, zbývalo jen přinést cínový svícen z chodby, zapálit svíčku a zhasnout lampu. Ethan dal svícen do ruky Mattii a ona vyšla z kuchyně před ním; ve světle, které nesla před sebou, vypadala její tmavovlasá hlava jako měsíc s mlžným kolem.

„Dobrou noc, Matt,“ řekl, když stoupla na první schod.

Otočila se a na okamžik se na něj podívala. „Dobrou noc, Ethane,“ odpověděla a odešla nahoru.

Když se za ní zavřely dveře jejího pokoje, napadlo mu, že se nedotkl ani její ruky.

Kapitola VI.

Příštího rána u snídaně seděl mezi nimi Jotham Powell a Ethan se snažil skrývat svou radost pod přehnanou lhostejností – hověl si opřený o opěradlo židle a házel kočce zbytky, vrčel na počasí a sotva nabídl Mattii pomoc, když se zvedla, že bude sklízet ze stolu.

Nevěděl, proč je tak bezdůvodně šťastný, protože ani v jeho ani v jejím životě se nic nezměnilo. Nedotkl se ani konečků jejích prstů, ani se jí pořádně nepodíval do očí. Ale společně strávený večer mu poskytl představu, jaký by mohl být život po jejím boku, a byl rád, že neprovedl nic, čím by ten milý obrázek pokazil. Domníval se, že ona ví, co ho zadrželo.

Bylo třeba odvézt poslední náklad dřeva do vesnice a Jotham Powell – který nepracoval v zimě u Ethana pravidelně – mu přišel vypomoci. V noci ale padal mokrý sníh, který změkl v blátivou kaši, a pak cesty zledovatěly. Ve vzduchu bylo cítit vlhkost a oběma mužům připadalo, že odpoledne nejspíš bude počasí mírnější a pojede se bezpečněji. Ethan proto navrhl svému pomocníkovi, aby naložili v lese saně, jako to udělali den předtím, a odložili odtažení nákladu do Starkfieldu na odpoledne. Tento plán mu výhodně umožňoval poslat po obědě Jothama pro Zenobii do Flats, zatímco on poveze dřevo do vsi.

Řekl Jothamovi, aby šel zapřáhnout šedáky a na chviličku měli s Mattii kuchyň sami pro sebe. Ponořila nádobí od snídaně do plechového dřezu, s rukávy vykasanými na štíhlých pažích až k lokti se nad ním skláněla, pára z horké vody jí rosila čelo a kroutila její silné vlasy do hnědých prstýnků podobných úponkům plaménku.

Ethan stál a díval se na ni, srdce mu bušilo až v hrdle. Chtěl říci: „Už nikdy nebudeme spolu takhle sami.“ Místo toho sundal z police příborníku pytlík s tabákem, dal si ho do kapsy a řekl: „Myslím, že to stihnu domů na oběd.“

„Dobře, Ethane,“ odpověděla a na odchodu slyšel, jak si u nádobí zpívá.

Hned jak byly saně naložené, chtěl poslat Jothama zpátky na farmu a pěšky běžet do vesnice koupit lepidlo na kompotovou misku. S normální dávkou štěstí měl mít čas tento svůj plán provést; ale všechno šlo špatně od samého začátku. Cestou do lesa jeden kůň uklouzl na ledě a poranil si koleno; když ho znovu postavili na nohy, musel se Jotham vrátit do stodoly pro kousek hadru na obvaz. Pak, když konečně začali nakládat, znovu přišla plískanice a klády byly tak kluzké, že zvednout je a srovnat na saně trvalo dvakrát tak dlouho než obvykle. „Na práci škaredý dopoledne“, jak to vyjádřil Jotham a koním, kteří se třásli pod mokrými houněmi a podupávali, se asi líbilo stejně tak málo jako mužům. Doba oběda byla dávno pryč, když práci dodělali, a Ethan se musel vzdát pochůzky do vesnice, protože chtěl odvést raněného koně domů a sám mu ránu vymýt.

Myslel si, že když poveze dříví hned po obědě, vrátí se třeba s lepidlem na farmu dřív, než přiveze Jotham se starým hnědákem Zenobii z Flats; ale věděl, že ta šance je pramalá. Záleželo to na stavu cest a možném zpoždění bettsbridgeského vlaku. Později si s nelítostným sebevýsměchem vzpomněl, jakou důležitost přikládal zvážení těchto pravděpodobností.

Hned jak poobědvali, vydal se znovu do lesa, už se neodvažoval otálet, než odejde Jotham Powell. Pomocník si stále ještě sušil promáčené nohy u kamen a Ethan mohl na Mattii jen rychle pohlédnout, když potichu řekl: „Budu brzo zpátky.“

Zdálo se mu, že chápavě přikývla; a s touto slabou útěchou musel vytáhnout do deště.

Byl s nákladem na půl cesty do vesnice, když ho předjel Jotham Powell, který poháněl neochotného hnědáka směrem k Flats. Budu si muset pospíšit, abych to stihnul, pomyslel si Ethan, když saně zmizely za hřebenem kopce u školy. Vykládal jako divý a jakmile měl složeno, spěchal k Michaelovi Eadymu pro lepidlo. Eady a jeho příručí byli oba „někde ve vsi“ a mladý Denis, který se málokdy uráčil zaujmout jejich místo, posedával u kamen se skupinkou zlaté mládeže Starkfieldu. Pozdravili Ethana s ironickou poklonou a nabídli mu svou společnost, ale nikdo nevěděl, kde najít lepidlo. Ethan, stravovaný touhou po poslední chvíli, kdy bude sám s Mattií, netrpělivě čekal, zatímco Denis bezvýsledně pátral v temnějších koutech krámu.

„Tak to vypadá, že jsme ho vyprodali. Ale když počkáš na otce, ten možná bude vědět, kam sáhnout.“

„Moc děkuju, ale zkusím to u paní Homanové,“ řekl Ethan, který hořel nedočkavostí, aby už byl pryč.

Obchodnický instinkt přinutil Denise ještě přispět s ujištěním, že co nemůže poskytnout Eady, nikdy nelze sehnat u vdovy Homanové, ale Ethan, hluchý k tomuto chvástání, už byl na saních a ujížděl ke konkurenci. Zde, po značném pátrání a soucitném vyptávání, na co to asi potřebuje a jestli by snad nestačil obyčejný škrob, pokud by lepidlo nemohla najít, vdova Homanová nakonec dopadla osamělou lahvičku ve skrýši s pastilkami proti kašli a tkaničkami do korzetů.

„Doufám, že Zeena nerozbila něco, čeho si považuje,“ ještě za ním zavolala, když obrátil šedáky k domovu.

Náhlé přepršky sněhu s deštěm přešly v souvislý déšť a koně měli co dělat i bez nákladu. Jednou či dvakrát, když uslyšel rolničky, otočil Ethan hlavu v domnění, že ho předjede Zeena s Jothanem, ale starý hnědák nebyl nikde v dohledu. Vystavil tedy znovu tvář dešti a pobízel těžkopádný pár koní.

Stodola byla prázdná, když do ní koně zašli, a jakmile jim poskytl to nejběžnější zaopatření, jakého se jim kdy od něj dostalo, vykročil k domu a otevřel dveře kuchyně.

Mattie tam byla sama, jak si představoval. Skláněla se nad hrncem na kamnech; ale když zaslechla jeho krok, polekaně se otočila a rozběhla se k němu.

„Podívej, Matt, tuhle jsem přivezl něco na slepení té misky! Jdu honem na to,“ vykřikl, zamával lahvičkou v ruce a jemně odstrčil Mattii; ale ta jako by ho neslyšela.

„Ethane, Zeena je tu,“ zašeptala a popadla ho za rukáv.

Zírali jeden na druhého, bledí jako provinilci.

„Ale hnědák není ve stodole!“ vykoktal Ethan.

„Jotham Powell nakoupil ve Flats něco pro ženu a jel s tím rovnou dál domů,“ vysvětlila mu.

Nepřítomně pátral očima po kuchyni, která vyhlížela v tom deštivém zimním soumraku studeně a sešle.

„Jak je jí?“ zeptal se šeptem jako Mattie.

Nejistě se zadívala jinam. „Nevím. Šla rovnou do svého pokoje.“

„To ani nic neřekla?“

„Ne.“

Tichým hvízdnutím vyjádřil Ethan své obavy a vrazil si lahvičku zpět do kapsy. „Netrap se, v noci sejdu dolů a slepím ji,“ řekl. Znovu si oblékl mokrý kabát a vrátil se do stodoly nakrmit koně.

Mezitím dorazil Jotham Powell se saněmi, a když byli koně opatřeni, Ethan mu řekl: „Co abyste se zastavil na kousek jídla?“ Docela rád by si zajistil neutralizující přítomnost Jothama u večeře, protože Zeena byla po cestě vždycky „nervózní“. Ale pomocník, třebaže zřídkakdy jevil nechuť přijmout jídlo, které nebylo součástí jeho mzdy, otevřel zkřehlá ústa a pomalu odpověděl: „Moc vám děkuju, ale myslím, že zas půjdu.“

Ethan na něj překvapeně pohlédl. „Snad se radši pojďte trochu usušit. Vypadá to, že bude teplá večeře.“

Svaly v Jothamově tváři se na tu výzvu ani nepohnuly, a protože jeho slovník byl omezený, pouze zopakoval: „Myslím, že zas půjdu.“

Ethan viděl v tom lhostejném odmítání bezplatného jídla a tepla cosi nejasně zlověstného a napadlo mu, co se asi cestou stalo, že se Jotham rozhodl k tak netečnému postoji. Třeba se Zeeně nepodařilo toho nového doktora navštívit nebo se jí nelíbily jeho rady: Ethan věděl, že v takových případech svalila vinu za své příkoří na prvního člověka, který jí přišel do cesty.

Když znovu vešel do kuchyně, lampa poskytovala stejnou scénu prozářené pohody jako předešlého večera. Stůl byl prostřen se stejnou pečlivostí, v kamnech jasně plápolalo, kočka dřímala v jejich teple a přicházela Mattie s talířem koblih.

Mlčky se na sebe s Ethanem podívali; pak řekla tak jako večer předtím: „Nejspíš už je čas večeřet.“

Kapitola VII.

Ethan vyšel do chodby pověsit si mokré svršky. Poslouchal, jestli se ozve Zeenin krok, a když ji neslyšel, zavolal na ni nahoru. Neodpověděla a po chvilce váhání vyšel po schodech a otevřel dveře jejího pokoje. Místnost byla skoro celá ve tmě, ale v šeru uviděl Zeenu zcela vzpřímenou sedět u okna a podle ztuhlosti siluety proti oknu poznal, že si ještě nepřevlékla šaty, v kterých cestovala.

„Tak co, Zeeno,“ odvážil se říci od prahu.

Nepohnula se a on pokračoval: „Večeře je skoro hotová. Nepůjdeš dolů?“

Odpověděla: „Nemůžu se jídla ani dotknout.“

Tohle byla posvěcená formulka a čekal, že poté se jako obvykle zvedne a půjde večeřet. Ale zůstala sedět a on si nedokázal vymyslet nic vhodnějšího než: „Asi jsi po té dlouhé cestě unavená.“

Na to se otočila a vážně odpověděla: „Jsem mnohem nemocnější, než si myslíš.“

Její slova mu zazněla v uších jako podivný otřes. Tolikrát už ji slyšel vyslovit totéž – co když to konečně bude pravda?

Postoupil o krok či dva do šerého pokoje. „To doufám ne, Zeeno.“

Dál se na něj upřeně dívala šerem s výrazem sinalé autority, jako by byla záměrně určena k velkému osudu. „Mám komplikace,“ řekla.

Ethan věděl, že tohle slovo má neobyčejnou důležitost. Skoro všichni v okolí měli nějaké ty „potíže“ a netajili se tím, kde a co to je; ale jen ti vyvolení měli „komplikace“. Mít je už samo o sobě bylo vyznamenáním, třebaže to také ve většině případů znamenalo ortel smrti. S „potížemi“ tu lidé vydrželi celá léta, ale „komplikacím“ skoro vždycky podlehli.

Ethanovo srdce poskakovalo mezi dvěma protipóly citu, ale v tu chvíli převládl soucit. Jeho žena vypadala tak zkroušeně a opuštěně, jak tu seděla ve tmě s takovými myšlenkami.

„A to ti řekl ten nový doktor?“ zeptal se a instinktivně ztlumil hlas.

„Ano. Říká, že každý pořádný doktor by mě poslal na operaci.“

Ethan věděl, že co se týče důležité otázky chirurgického zákroku bylo ženské mínění v sousedství nejednotné – jedny byly hrdé na prestiž, kterou operace s sebou přinášely, jiné se jim vyhýbaly jakožto nedelikátním. Z hospodárných důvodů byl Ethan vždycky rád, že Zeena se řadila k té druhé skupině.

V rozrušení způsobeném vážností jejího oznámení hledal útěšné zakončení. „A co vůbec víš o tom novým doktorovi? Tohle ti předtím žádnej neřek.“

Viděl svou chybu, ještě než se jí mohla chytit: chtěla soucit, ne útěchu.

„Na to, aby mi řekl, že to se mnou jde den ode dne víc s kopce, jsem nikoho nepotřebovala. To viděli všichni, kromě tebe. A doktora Bucka zná v Bettsbridgi každý. Má ordinaci ve Worcesteru a jednou za čtrnáct dní jezdí do Shadďs Falls a do Bettsbridge na konzultace. Eliza Spearsová už se kvůli těm svým ledvinám úplně vytrácela, než se dostala k němu, a teď je jak rybička a zpívá ve sboru.“

„No tak, to jsem rád. Teď musíš pěkně dělat, co ti říká,“ odpověděl Ethan účastně.

Stále se ještě na něj dívala. „To taky hodlám,“ řekla. Překvapil ho nový tón v jejím hlase. Nebyl ani naříkavý, ani vyčítavý, ale suše rozhodný.

„A co ti říká, že máš dělat?“ zeptal se se vzrůstající představou dalších výdajů.

„Říká, že potřebuju služku. Říká, že bych neměla na nic v domácnosti ani sáhnout.“

„Služku?“ Ethan úplně zkoprněl.

„Ano. A teta Marta mi rovnou jednu našla. Všichni říkali, že mám štěstí, že to děvče je ochotný jít až sem k nám, tak jí ráda dám dolar na přilepšenou, aby to bylo jistý. Bude tu zejtra odpoledne.“

V Ethanovi se svářel hněv a děs. Představoval si bezprostřední žádost o peníze, ale ne stálé odčerpávání z jeho skrovných prostředků. Už nevěřil tomu, co mu Zeena řekla o domnělé vážnosti svého stavu: viděl teď v její výpravě do Bettsbridge pouze spiknutí mezi ní a jejím Pierceovým příbuzenstvem, jímž na něj chtějí uvalit výlohy za služku; na chvíli převládl hněv.

„Jestli sis chtěla vzít služebný děvče, měla jsi mi to říct, než jsi jela,“ řekl.

„Jak jsem ti to mohla říct, než jsem jela? Jak jsem mohla vědět, co řekne doktor Buck?“

„Tak doktor Buck,“ Ethan se nevěřícně zasmál. „A řekl ti doktor Buck, kde mám vzít peníze, abych jí zaplatil?“

Zlostí také zvýšila hlas. „Ne, to mi neřekl. Protože já bych se mu styděla říct, že mi upíráš peníze, aby se mi vrátilo zdraví, který jsem ztratila, když jsem se starala o tvou mámu!“

„Tak ty jsi ztratila zdraví, když ses starala o mámu!“

„Ano; a celá moje rodina mi tehdá říkala, že si mě aspoň musíš vzít, potom co –“

„Zeeno!“

Zdálo se, jako by se tmou, která jim skrývala tvář, jejich myšlenky na sebe vrhaly jako hadi vystřikující jed. Ethana se zmocnila hrůznost té scény a hanby za jeho podíl na ní. Bylo to nesmyslné a hrubé jako fyzická rvačka dvou nepřátel ve tmě.

Otočil se k polici nad krbem, nahmátl zápalky a rozžehl jedinou svíčku v pokoji. Její slabý plamen nejdřív na stíny nijak nezapůsobil; pak ze tmy na pozadí okenní tabule bez záclony, která přešla z šedi do černé, vystoupil zachmuřený obličej Zeeny.

Byla to první otevřeně hněvivá scéna mezi manželi za těch smutných sedm let, co žili spolu, a Ethan měl pocit, že nenávratně přišel o jistou výhodu, tím že se snížil k obvinění. Ale stál tu před ním praktický problém a bylo třeba ho řešit.

„Víš, že nemám peníze na služku, Zeeno. Budeš ji muset poslat zpátky: nemůžu jí platit.“

„Doktor říká, že se uštvu k smrti, když budu dál dřít tak, jak jsem musela doposavád. Nechápe, jak jsem to vůbec mohla takhle dlouho vydržet.“

„Ty že dřeš? –“ Opět se zarazil: „Nepohneš ani prstem, když to tak má být. Udělám všechno v domě sám –“

Skočila mu do řeči: „Už tak dost zanedbáváš farmu,“ a protože to byla pravda, nenašel odpověď a dopřál jí čas, aby mohla ironicky dodat: „Tak mě snad radši pošli do chudobince a bude pokoj. Určitě nebudu z Fromeovic rodiny první.“

Ten výsměch ho pálil, ale nechal to být. „Prostě na to nemám, a tím to končí.“

V potyčce došlo k malé přestávce, jako by zápasníci zkoumali své zbraně. Pak Zeena řekla bezvýrazným hlasem: „Myslela jsem, že jsi měl dostat padesát dolarů od Andrewa Halea za to dříví.“

„Andrew Hale platí vždycky za kvartál.“ Ani to nestačil vyslovit a už si vzpomněl na výmluvu, kterou si našel, aby nemusel svou ženu vyprovázet na nádraží den předtím; a krev mu stoupla až k zachmuřenému obočí.

„Vždyť jsi mi včera řekl, že jsi s ním domluvený, že ti zaplatí. Říkal jsi, že mě kvůli tomu nemůžeš odvézt do Flats.“

Ethan nebyl obratný podvodník. Dosud nikdy ho nikdo neusvědčil ze lži a všechny vytáčky ho opustily. „Asi to bylo nedorozumění,“ vypravil ze sebe.

„Ty ty peníze nemáš?“

„Ne.“

„A nedostaneš je?“

„Ne.“

„Tak to jsem nemohla vědět, když jsem si dojednávala služku, ne?“

„Ne.“ Odmlčel se, aby zklidnil hlas. „Ale teď to víš. Je mi to líto, ale nedá se s tím nic dělat. Vzala sis chudýho člověka, Zeeno, ale udělám pro tebe, co budu moct.“

Chvíli seděla nehnutě, jako by přemýšlela, ruce měla natažené na opěradlech židle, oči upřené do prázdna. „Ale ono to nějak půjde,“ řekla mírně.

Změna jejího tónu ho uklidnila. „Jistěže ano. Je ještě spousta věcí, které můžu za tebe dělat já, a Mattie –“

Zatímco mluvil, zdálo se, že Zeena v duchu pracně počítá. Nakonec se vyslovila: „Každopádně ubydou výdaje za stravu pro Mattii.“

Ethan, který se domníval, že výměna názorů je u konce, už vykročil, že půjde dolů. Na místě se zarazil, protože zprvu nepochopil, co slyšel. „Za stravu pro Mattii –?“ začal.

Zeena se zasmála. Byl to podivný, nepovědomý zvuk – nevzpomínal si, že by ji kdy slyšel se smát. „Nemyslel sis přece, že si budu vydržovat dvě děvčata, nebo ano? To už se nedivím, že jsi se hrozil, co to bude stát!“

Stále ještě měl pouze zmatený dojem z toho, co říká. Od začátku hádky se instinktivně vyhýbal Mattiinu jménu, aniž věděl, čeho se vlastně obává: kritiky, stížností nebo nejasných narážek na její vdavky. Ale pomyšlení na definitivní roztržku mu nikdy nenapadlo a ani teď si je nemohl v myšlenkách připustit.

„Nevím, o čem mluvíš,“ řekl. „Mattie Silverová není placená služka. Je to tvoje příbuzná.“

„Je to žebračka, která je nám všem na obtíž po tom, co se její táta vynasnažil, aby nás zruinoval. Měla jsem ji tady celý rok: teď je na řadě někdo jinej.“

Když ta ostrá slova vystřelila, Ethan zaslechl klepání na dveře, které zavřel, jak se z prahu vrátil.

„Ethane – Zeeno!“ vesele zazněl Mattiin hlas z odpočívadla, „víte, kolik je hodin? Večeře už půl hodiny čeká.“

Uvnitř pokoje zavládlo na okamžik ticho; pak Zeena zavolala z místa, kde seděla: „Já večeřet nejdu!“

„To je mi líto! Není ti dobře? Nemám ti přinést něco málo nahoru?“

Ethan se s námahou přinutil otevřít dveře. „Jdi dolů, Matt. Zeena je trochu unavená. Já přijdu hned.“

„Dobře,“ řekla a zaslechl její rychlý krok na schodech. Pak zavřel dveře a vrátil se do pokoje. Jeho žena seděla jako dosud s neúprosným výrazem ve tváři a jeho se zmocnil zoufalý pocit bezmocnosti.

„To neuděláš, Zeeno!“

„Co neudělám?“ procedila mezi sevřenými rty.

„Takhle přece Mattii nevyženeš?“

„Nikdy jsem netvrdila, že tu bude na doživotí.“

Pokračoval se vzrůstajícím důrazem: „Nemůžeš ji vyhnat z domu jako zlodějku – chudou holku bez přátel a bez peněz. Dělala pro tebe, co mohla, a nemá kam jít. Ty třeba zapomínáš, že je z tvojí rodiny, ale všichni ostatní si to pamatují. Jestli uděláš něco takovýho, co myslíš, že o tobě lidi řeknou?“

Zeena chvilku počkala, jako by mu dávala čas, aby pocítil rozdíl mezi svým rozčilením a jejím klidem. Pak odpověděla týmž nevzrušeným hlasem: „Vím až moc dobře, co říkají tomu, že ji tu držím už takovou dobu.“

Ethanova ruka se svezla z kliky, kterou pevně svíral od chvíle, kdy zavřel dveře za Mattií. Odpověď jeho ženy byla jako říznutí po šlachách a najednou se cítil slabý a bezmocný. Chtěl se ponížit, chtěl mluvit o tom, že Mattie je zas tolik nestojí a že by třeba mohl ušetřit na kamna a zařídit pokojík v podkroví pro tu služku – ale Zeenina slova odhalila nebezpečí takové obhajoby.

„Chceš jí snad říct, že musí jít – a hned?“ vykoktal v hrůze, že by jeho žena svou myšlenku dovedla do konce.

Odpověděla nezaujatě, jako by se snažila přimět ho, aby uvažoval rozumně: „To děvče sem přijede z Bettsbridge zítra a řekla bych, že někam se uložit musí.“

Ethan se na ni znechuceně podíval. Už to nebylo to netečné stvoření, které žilo po jeho boku a zarytě se zabývalo samo sebou, ale cosi tajemně cizího, zlá energie nashromážděná za celá ta léta mlčenlivého přemítání. Pocit vlastní bezmoci ještě umocňoval jeho antipatii. Nikdy v sobě neměla nic, čeho by se člověk mohl dovolávat, ale dokud ji mohl ignorovat a rozkazovat sám, bylo mu to jedno. Teď si ona podrobila jeho, a měl z ní hrůzu. Mattie byla její příbuzná, ne jeho; neměl nic, čím by ji mohl donutit, aby dívku nechala pod svou střechou. Celá ta dlouhá mizérie jeho zmarněných let, nepodařeného mládí plného úsilí, se mu teď hořce vzedmula v duši a jako by před ním nabyla podoby ženy, která mu na každém kroku stála v cestě. Vzala mu už všechno ostatní a nyní mu chtěla vzít to jediné, co mu to vše vynahrazovalo. Na okamžik v něm zaplála taková nenávist, že projela jeho rukou a zaťala ji v pěst. Divoce postoupil o krok vpřed, a pak se zarazil.

„Nepůjdeš – nepůjdeš teda dolů?“ zeptal se zmateně.

„Ne. Myslím, že si na chvíli lehnu,“ odpověděla mírně; otočil se a vyšel z pokoje.

V kuchyni seděla Mattie u kamen, kočka jí ležela v klubíčku na klíně. Když Ethan vešel, rychle se zvedla a donesla přikrytou mísu s masovým závinem na stůl.

„Doufám, že Zeeně není zle?“ zeptala se.

„Ne.“

Její tvář na něj zářila přes stůl. „Tak si rovnou sedni. Musíš už mít hrozitánský hlad.“ Odkryla mísu a postrčila ji k němu. Její šťastné oči jako by říkaly, že přece jen mají ještě jeden večer spolu. Mechanicky si dal něco na talíř a začal jíst; pak se mu odporem stáhlo hrdlo, a odložil vidličku.

Mattie na něm spočívala něžným pohledem a gesta si povšimla.

„Co je, Ethane? Není to dobré?“

„Ale ano – je to prvotřídní. Jenom –“ Odstrčil talíř, zvedl se ze židle a obešel stůl k ní. Polekaně k němu vzhlédla.

„Ethane, něco se děje! Věděla jsem to!“

Už už se jí v té hrůze zmocňoval pláč, Ethan ji vzal do náruče a pevně ji k sobě přitiskl; cítil, jak mu její řasy bijí o tvář jako lapení motýlkové.

„Co je – co je?“ vykoktala; ale on konečně našel její rty a pil z nich zapomnění všeho ostatního, krom radosti, kterou mu dávaly.

Chycena stejným dravým proudem, na chvíli se poddala; pak mu vyklouzla a ustoupila o krok či dva celá bledá vzrušením. Když ji takhle viděl, drtil ho soucit a vykřikl, jako by ji ve snu viděl tonout: „Nemůžeš odejít, Matt! Já tě nenechám!“

„Odejít – odejít?“ koktala. „Musím jít?“

Slova mezi nimi zněla, jako když varovné světlo pochodně letí od ruky k ruce temnou krajinou.

Ethana zmohla hanba, že se neovládl a ta slova na ni vychrlil tak krutě. Točila se mu hlava a musel se přidržet stolu. Celou tu chvíli měl pocit, jako by ji stále ještě líbal, a přece umíral žízní po jejích rtech.

„Co se stalo, Ethane? Zeena se na mě zlobí?“

Její výkřik mu vrátil rovnováhu, třebaže ještě zhoršil pocit hněvu a lítosti. „Ne, ne,“ ujistil ji, „v tom to není. Ale ten nový doktor ji vylekal. Víš, že uvěří všemu, co jí řeknou, když k nim přijde poprvé. A tenhle jí řekl, že se nepozdraví, jestli nebude ležet a na nic v domácnosti ani nesáhne – aspoň několik měsíců –“

Zarazil se, jeho oči se od ní zmučeně odvrátily. Stála chvíli mlčky a celá se ohnula jako zlomená větévka. Byla tak drobná a slabá, že mu to rvalo srdce; ale najednou zvedla hlavu a zpříma se na něj podívala. „A ona chce místo mě někoho šikovnějšího? Je to tak?“

„To říká dneska večer.“

„Když to říká dneska večer, řekne to i zítra.“

Oba se sklonili pod neúprosnou pravdou: věděli, že Zeena názory nemění a že v jejím případě se přijaté rozhodnutí rovná dokonanému činu.

Dlouhou chvíli mlčeli; pak Mattie potichu řekla: „Nedělej si z toho takovou hlavu, Ethane.“

„Bože můj – bože můj,“ zasténal. Plamen vášně, kterou k ní pocítil, se přetavil v bolestnou něhu. Viděl, jak rychle mrká, aby zahnala slzy, a toužil po tom vzít ji do náruče a utišit ji.

„Necháváš stydnout večeři,“ napomenula ho hlasem, v němž zazněl slabý odlesk radostné nálady.

„Matt, Matt – kam půjdeš?“

Sklopila oči a tváří jí proběhlo zachvění. Viděl, že pomyšlení na budoucnost před ní takhle zřetelně vyvstalo poprvé. „Třeba bych našla nějakou práci ve Stamfordu,“ řekla váhavě, jako by si byla vědoma, že on ví, jak je to beznadějné.

Znovu se posadil a rukama si zakryl tvář. Zmocnilo se ho zoufalství, když pomyslel, že se sama vydá znovu na úmornou cestu za prací. V jediném místě, kde ji znali, ji obklopoval nezájem a nevraživost; a jakou šanci má bez zkušeností a vzdělání mezi miliónem těch, co hledají práci ve městech? Znovu mu vytanuly příběhy, které slýchal ve Worcesteru, a tváře dívek, jejichž život se začal tak nadějně jako Mattiin. Nemohl na to ani pomyslet, celá jeho bytost se bouřila. Najednou vyskočil.

„Prostě nemůžeš jít pryč, Matt! Já tě nenechám! Vždycky si prosadila svoje, ale teď bude po mým!“

Mattie mu rychle cosi naznačila rukou a on uslyšel za sebou svou ženu.

Zeena vešla do místnosti svým pokulhávajícím vyčerpaným krokem a tiše se usadila na své obvyklé místo mezi ně.

„Bylo mi už kapánek líp a doktor Buck říká, že mám jíst, co můžu, abych měla sílu, i když třeba nemám chuť,“ řekla svým bezvýrazně kňouravým tónem a natáhla se přes Mattii pro konvici s čajem. „Parádní“ šaty vyměnila za černé kalikové a hnědý pletený šál, které tvořily její každodenní oblečení, a s nimi také nasadila svůj obvyklý výraz a způsoby. Nalila si čaj, přidala notně mléka, naložila si bohatě závinu a nakládané zeleniny a důvěrně známým pohybem si před jídlem srovnala falešné zuby. Kočka se jí vemlouvavě otírala o nohy a ona řekla, „Hodná kočička,“ sehnula se, pohladila ji a dala jí drobet masa z talíře.

Ethan seděl beze slova, ani nepředstíral, že jí, ale Mattie statečně uždibovala ze svého talíře a zeptala se Zeeny na pár věcí z návštěvy v Bettsbridgi. Zeena odpovídala běžným tónem, a když ji téma jaksepatří chytilo, odměnila je několika barvitými popisy střevních obtíží svých přátel a příbuzných. Při hovoru se dívala přímo na Mattii a mdlý úsměv jí prohloubil svislé rýhy mezi nosem a bradou.

Když dovečeřeli, zvedla se ze svého místa a přitiskla si ruku na plochou oblast kolem srdce. „Ten tvůj závin pokaždý trochu tlačí v žaludku, Matt,“ řekla a ani to nemyslela zle. Málokdy zkracovala dívčino jméno, a když to udělala, byla to vždycky známka vlídnosti.

„Myslím že se pokusím najít ty zažívací prášky, co jsem si vloni koupila ve Springfieldu,“ pokračovala. „Už jsem je hodnou chvíli nezkusila, možná by pomohly od toho pálení žáhy.“

Mattie zvedla oči. „Nemůžu ti je donést já, Zeeno?“ odvážila se zeptat.

„Ne. Jsou na místě, o kterým nevíš,“ záhadně odpověděla Zeena a tvářila se tajuplně.

Vyšla z kuchyně a Mattie se zvedla a začala sklízet ze stolu.

Když procházela kolem Ethanovy židle, jejich oči se setkaly a úpěnlivě spojily. Vytopená tichá kuchyň vyhlížela tak pokojně jako večer předtím. Kočka si vyskočila do Zeeniny houpací židle a v teplu z kamen začaly znovu vydechovat svou pronikavou vůni pelargonie. Ethan se znaveně přinutil vstát.

„Jdu ven obhlídnout stavení,“ řekl a vyšel do chodby pro svítilnu.

Ve dveřích se srazil se Zeenou, která se vracela do kuchyně, rty jí cukaly zlostí a voskový obličej zčervenal rozčilením. Šál jí sklouzl z ramenou, táhla ho někde u sešlapaných podpatků, v rukou nesla střepy červené skleněné misky.

„Ráda bych věděla, kdo proved tohle,“ řekla a přísně se dívala z Ethana na Mattii.

Nedostalo se jí odpovědi a ona třesoucím se hlasem pokračovala: „Šla jsem si pro ty prášky, co jsem si uložila do tátovýho starýho futrálu na brejle, nahoře v misníku, tam co schovávám věci, kterejch si považuju, aby na ně nikdo nemoh –“ Zlomil se jí hlas a dvě slzičky se vyhouply na bezřasá víčka a pomalu jí stékaly po tvářích. „Na horní polici se dosáhne jen ze štaflí a já jsem tam dala misku od tety Philury Mapleové schválně hned po svatbě a od tý doby se nikdy nesundávala, jen při jarním gruntování a to jsem ji pokaždý brala do ruky jen já sama, aby se nerozbila.“ Uctivě rozložila střepy na stůl. „Chci vědět, kdo to udělal,“ opakovala rozechvěle.

Na tu výzvu se Ethan vrátil do místnosti a postavil se před ni. „Tak já ti to teda řeknu. Kočka to udělala.“

„Kočka?“

„Přesně tak.“

Upřeně se na něj zadívala a pak se otočila po Mattii, která si nesla škopík na nádobí na stůl.

„To bych ráda věděla, jak se kočka dostala do mýho misníku,“ řekla.

„Asi chytala myši,“ Ethan na to. „Včera se celý večer jedna myš potloukala po kuchyni.“

Zeena dál hleděla z jednoho na druhého; pak z ní vyrazil ten její divný úsměšek. „Věděla jsem, že máme šikovnou kočku,“ řekla zlobně, „ale nevěděla jsem, že je tak šikovná, aby ty střepy sebrala a pěkně je srovnala na tu samou polici, s který je shodila.“

Mattie náhle vytáhla ruce z kouřící vody. „Ethan za to nemůže, Zeeno! Kočka opravdu tu misku rozbila, ale já jsem ji vyndala z misníku a je to moje vina, že se rozbila.“

Zeena stála u trosky svého pokladu a tvář jí zkameněla zlobou: „To ty jsi vyndala mou misku – a proč?“

Mattii mžikem zahořely tváře. „Chtěla jsem, aby bylo hezky prostřeno u večeře,“ odpověděla.

„Tak ty jsi chtěla, aby bylo hezky prostříno; a to jsi čekala, až tu nebudu, a pak jsi vzala věc, kterou si považuju nejvíc ze všeho, co mám, a nikdy jsem jí sama nepoužila, ani když přišel na večeři pan farář anebo když přijela teta Marta Pierceová z Bettsbridge –“ Zeena se zarazila a sykla, jako by ji její vlastní výklad té svatokrádeže zděsil. „Jsi špatná holka, Mattie, a já to vždycky věděla. S tvým tátou to začalo taky tak, však mě varovali, když jsem si tě brala k sobě, a já se snažila schovat si svoje věci, abys na ně nemohla – a teď jsi mě obrala o tu, co byla pro mě nejcennější.“ Skončila krátkým křečovitým vzlykem, který pominul a zanechal ji kamennější než předtím.

„Kdybych dala na lidi, vyhnala jsem tě už dřív – a nemuselo se to stát,“ řekla; sebrala kousky rozbitého skla a vyšla z místnosti, jako by nesla mrtvolku.

Kapitola VIII.

Když Ethana kvůli otcově nemoci povolali zpět na farmu, matka mu dala k užívání malou místnost za neobývaným „parádním“ pokojem. Tam si sbil police na knihy, z prken a matrace sestavil kanape, po kuchyňském stole rozložil svá lejstra, na hrubě omítnutou stěnu pověsil rytinu s Abrahamem Lincolnem a kalendář s „Citáty z básníků“ a snažil se těmito skrovnými rekvizitami připodobnit místnost pracovně faráře, který byl na něj hodný a půjčoval mu knihy, když pobýval ve Worcesteru. V létě se tam uchyloval i teď, ale když přišla na farmu Mattie, musel jí dát svoje kamna, a v důsledku toho byla místnost na několik měsíců v roce neobyvatelná.

Do tohoto útulku sešel, jakmile dům ztichl a pravidelné oddechování Zeeny v posteli mu dalo jistotu, že nepřijde pokračování scény v kuchyni. Po Zeenině odchodu stáli s Mattii beze slova, bez jakékoli snahy přiblížit se k tomu druhému. Pak se dívka vrátila k večernímu poklizení kuchyně a on si vzal svítilnu a šel jako obvykle obhlédnout dům. Když se vrátil, kuchyň byla už prázdná; na stole však ležel jeho pytlík s tabákem a dýmka a pod nimi bylo na kousku papíru utrženého ze semenářského katalogu napsáno: „Netrap se, Ethane.“

Když přišel do své studené „pracovny“, postavil svítilnu na stůl, sehnul se a v jejím světle si znovu a znovu četl ten vzkaz. Bylo to poprvé, co mu Mattie napsala, a ten papírek mu teď poskytl nový zvláštní pocit její blízkosti; přesto však ještě zhoršoval jeho sklíčenost, poněvadž mu připomněl, že od nynějška to bude jediný způsob spojení mezi nimi dvěma. Místo jejího životadárného úsměvu, jejího milého hlasu jen studený papír a neživá slova!

Bouřily v něm zmatené pohnutky k vzpouře. Byl příliš mladý, příliš silný, příliš plný živoucí mízy, aby se tak snadno podrobil zmarnění svých nadějí. Musí se nechat utahat léty vedle té zahořklé, hádavé ženské? A pomyslel ještě na jiné možnosti, postupně obětované Zeenině úzkoprsosti a omezenosti. A co z toho všeho vzešlo dobrého? Byla ještě stokrát zatrpklejší a nespokojenější, než když si ji vzal: jediná radost, která jí zůstala, spočívala v tom, že mu působila bolest. Všechny jeho zdravé sebeobranné instinkty se v něm vzedmuly proti takovému zmaru.

Zabalil se do svého starého kožichu z mývala a lehl si na kanape, aby si všechno promyslel. Pod hlavou ucítil nějaký tvrdý předmět s podivnými hrbolky. Byl to polštářek, který mu Zeena ušila, když se zasnoubili – jediná ruční práce, kterou kdy od ní viděl. Odhodil ho pryč od sebe na podlahu a opřel si hlavu o stěnu.

Znal případ jednoho člověka za kopcem – mladíka asi tak jeho věku – který unikl z podobně mizerného života a odešel na západ s dívkou, kterou měl rád. Jeho žena se s ním rozvedla, on se oženil s tou dívkou a vedlo se mu dobře. Ethan manžele viděl v létě v Shadďs Falls, kam přijeli na návštěvu k příbuzným. Měli malou holčičku se světlými kudrnkami, která nosila na krku zlatý medailónek a šatičky jako princezna. Opuštěná žena na tom také nebyla tak docela zle. Manžel jí nechal hospodářství, jí se podařilo farmu prodat a s penězi z prodeje a s alimenty si zavedla kantýnu v Bettsbridgi a činorodějším životem získala také svou důležitost. Ta myšlenka Ethana poháněla. Proč by nemohl nazítří odjet s Mattií, místo co by ji nechal jít samotnou? Kufr by skryl pod sedadlem saní a Zeena by nic netušila, dokud by si nešla po obědě lehnout – pak by objevila na posteli jeho dopis.

Jeho pohnutky byly zatím povrchní a on vyskočil, znovu zažehl svítilnu a posadil se ke stolu. Chvíli hrabal v zásuvce, až našel papír a začal psát.

„Zeeno, udělal jsem pro tebe, co jsem mohl, a myslím, že to nebylo k ničemu. Nedávám vinu tobě ani sobě. Možná na tom oba budeme líp, když se rozdělíme. Zkusím štěstí na Západě, můžeš prodat farmu a pilu a peníze si nechat –“

Tady se mu pero na chvíli zarazilo, protože slovo „peníze“ mu připomnělo nelítostné podmínky jeho osudu. Kdyby dal farmu a pilu Zeeně, co by mu zůstalo do začátků nového života? Až bude na Západě, určitě sežene práci – nebál by se zkusit štěstí sám. Ale kdyby na něm byla závislá Mattie, je to něco jiného. A co Zeena? Hypotéka na farmu a pilu šla do výše jejich plné hodnoty, a i kdyby Zeena našla kupce – což samo o sobě bylo nepravděpodobné –, prodejem by získala sotva nějakých tisíc dolarů. A jak by mezitím hospodářství udržovala v chodu? Ethan vydobýval skrovné živobytí z toho kousku půdy jen neustálou dřinou a osobním dohledem a jeho žena, i kdyby byla zdravější, než se o sobě domnívala, by sama nikdy nemohla takové břemeno nést.

Mohla by jít zpátky k příbuzným a zkusit, co by pro ni udělali. To byl osud, který nutila Mattii; proč by si to tedy neozkoušela sama? Než by objevila, kde je, a podala žalobu o rozvod, on, ať už by se nacházel kdekoli, by pravděpodobně vydělával dost, aby jí mohl platit postačující alimenty. A jediná alternativa byla nechat jít samotnou Mattii, s mnohem menší nadějí, že nakonec dojde nějakého zaopatření.

Ve snaze najít kus papíru rozházel obsah zásuvky stolu, a když vzal do ruky pero, padl mu zrak na starý výtisk Bettsbridge Eagle. Hned navrchu byla stránka s inzeráty, kde si přečetl svůdná slova: „Cesta na Západ: zlevněné jízdné.“

Přitáhl svítilnu blíž a dychtivě si prohlížel ceny; pak mu noviny vypadly z ruky a nedokončený dopis odsunul. Ještě před chvílí přemýšlel, z čeho by s Mattií žili, až by přišli na Západ; teď viděl, že nemá ani na to, aby ji tam odvezl. Půjčka byla vyloučená: půl roku předtím se vzdal jediného cenného papíru, aby získal peníze na nezbytné opravy na pile, a věděl, že bez záruky mu ve Starkfieldu nikdo nepůjčí ani deset dolarů. Neúprosná fakta ho lapila, jako když hlídač ve věznici nasadí odsouzenci želízka. Nebylo úniku – nikam. Stal se doživotním vězněm a nyní mu měl zhasnout poslední paprsek světla.

Ztěžka se znovu vrátil na kanape, natáhl se a cítil takovou olověnou tíži údů, jako by se už nikdy neměl pohnout. V hrdle se mu vzedmuly slzy a pomalu se mu palčivě draly do očí.

Jak tam tak ležel, holé okno proti němu postupně zesvětlelo a ozdobilo tmu čtvercem oblohy zaplavené světlem. Protínala ho pokroucená větev, větev jabloně, pod níž za letních večerů někdy našel sedět Mattii, když se vracel z pily. Mlhavé kolo dešťových výparů brzy zaplanulo a shořelo a na modrém nebi se rozzářil jasný měsíc. Ethan se zvedl na lokti a díval se, jak se svitem měsíce postupně probouzí bělost a tvar krajiny. Dnes večer měl vzít Mattii sáňkovat – a venku visela lampa, která by jim svítila na cestu! Díval se ven na svahy zatopené jasem, na postříbřený kraj lesa, na duhově fialové kopce proti obloze a připadalo mu, jako by se celá krása noci před ním předváděla a vysmívala se jeho zoufalství.

Usnul, a když se vzbudil, místnost studila zimním úsvitem. Bylo mu chladno a měl hlad a styděl se za to. Promnul si oči a přešel k oknu. Nad šedým obrysem polí, za stromy na pohled černými a křehkými, stálo rudé slunce. Řekl si: Tak tohle je pro Matt poslední den tady, a pokoušel se představit si, jaké to tu bude bez ní.

Jak tam stál, zaslechl za sebou kroky, a ona vešla.

„Ethane – tys tu byl celou noc?“

Připadala mu tak drobná a usoužená v těch chudých šatech, s červeným šátkem ovinutým kolem hlavy; ve studeném světle i její bledost vypadala nažloutle a Ethan stál před ní beze slova.

„Musíš být úplně zmrzlý,“ pokračovala a upřímně se na něj dívala vyhaslýma očima.

Pokročil o něco blíž. „Jak jsi věděla, že jsem tu?“

„Protože jsem tě slyšela jít dolů, když jsem si lehla, a poslouchala jsem celou noc, ale nahoru už jsi nevyšel.“

Všechna jeho něha se mu vhrnula do rtů. Podíval se na ni a řekl: „Jdu hned zatopit v kuchyni.“

Vrátili se do kuchyně, on donesl uhlí a dřevo na zápal a vybral kamna, zatímco ona přinesla mléko a studené zbytky masového závinu. Jakmile začala kamna hřát a na kuchyňskou podlahu dopadl první sluneční paprsek, Ethanovy černé myšlenky v teplejším vzduchu roztály. Když viděl Mattii jít si po své práci tak jako mnohá jiná rána, připadalo mu nemožné, že by odtud měla najednou zmizet. Řekl si, že nepochybně přehnal význam Zeeniných hrozeb a že také ona se s návratem denního světla umoudří.

Popošel k Mattii, která se skláněla nad kamny, a dotkl se rukou její paže. „Já taky nechci, aby ses trápila,“ a s úsměvem se jí podíval do očí.

Mile se začervenala a zašeptala: „Ne, Ethane, nebudu se trápit.“

„Myslím, že se to všecko nějak urovná,“ dodal.

Neodpověděla, jenom rychle zamžikala víčky a on pokračoval: „Dneska ráno nic neříkala?“

„Ne. Já jsem ji ještě neviděla.“

„Až přijde, nic si z ní nedělej.“

S tímto příkazem ji opustil a vyšel ven do chléva. Ranní mlhou uviděl, jak k nim do kopce stoupá Jotham Powell, a pohled na něj ho ještě utvrdil v přesvědčení, že všechno bude v pořádku.

Když spolu čistili stáj, Jotham se opřel o vidle a řekl: „Dan Byrne jede dneska v poledne do Flats a moh by s sebou vzít kufr Mattie, aby bylo v saních pak volnějc, až ji povezu.“

Ethan se na něj nechápavě podíval a on pokračoval: „Paní Fromeová povídala, že to nový děvče bude ve Flats v pět, tak prej tam mám odvýzt Mattii, aby chytila vlak v šest do Stamfordu.“

Ethan cítil, jak mu ve spáncích buší krev. Musel chvíli počkat, než mohl říci: „Ale ono to není tak jistý, jestli Mattie pojede.“

„A tak,“ řekl Jotham lhostejně a pokračovali v práci.

Když se vrátili do kuchyně, obě ženy už snídaly. Zeena působila dojmem neobvyklé bdělosti a činorodosti. Vypila dva šálky kávy a nakrmila kočku zbytky z mísy se závinem; pak se zvedla ze svého místa, přešla k oknu a uštípla dva tři lístky z pelargónií. „Muškáty tety Marty nemají ani jeden žlutý lístek; když se o ně nepečuje, tak holt vadnou,“ řekla zamyšleně. Pak se otočila k Jothamovi a zeptala se: „V kolik jste říkal, že tu bude Dan Byrne?“

Pomocník vrhl váhavý pohled na Ethana. „Kolem poledního,“ odpověděl.

Zeena se obrátila k Mattii. „Ten tvůj loďák je pro saně moc těžkej. Dan Byrne se tu pro něj staví a odveze ho do Flats,“ řekla.

„Moc ti děkuju, Zeeno,“ řekla Mattie.

„Ráda bych s tebou ty věci nejdřív probrala,“ pokračovala Zeena nevzrušeným hlasem. „Chybí jeden lněnej ručník a taky pořád nemůžu přijít na to, co jsi provedla s tím stojánkem na sirky, co stával za vycpanou sovou v parádním pokoji.“

Vyšla ven, Mattie ji následovala, a když muži osaměli, Jotham řekl svému zaměstnavateli: „Tak bych asi přeci jen měl říct Danovi, aby se stavil.“

Ethan dodělal obvyklé ranní povinnosti v domě a ve chlévě; pak řekl Jothamovi: „Jdu do Starkfieldu. Řekněte jim, ať nečekají s obědem.“

Znovu v něm vzplanula vzpurná vášeň. To, co se za střízlivého denního světla zdálo neuvěřitelné, se skutečně začalo dít a on měl k Mattiinu vyhnání přispět jako bezmocný divák. Jeho mužství bylo pokořeno rolí, kterou byl přinucen hrát, a pomyšlením, co si o něm musí myslet Mattie. Zmatené pohnutky se v něm svářely, jak kráčel do vesnice. Rozhodl se něco udělat, ale nevěděl, co to bude.

Ranní mlha zmizela a pole ležela ve slunci jako stříbrný štít. Byl to jeden z těch dní, kdy třpytem zimy už prozařuje bledý opar jara. Každý metr cesty ožíval Mattiinou přítomností a stěží viděl větvičku proti obloze nebo propletenec ostružiní v příkopu, aby v něm neuvízl nějaký jasný útržek vzpomínky. Jednou mu v okolním tichu křik ptáka na jeřábu tolik připomněl její smích, že se mu sevřelo, a pak znovu otevřelo srdce; a všechny tyto věci ho nutily, aby něco udělal, a to hned.

Najednou mu napadlo, že by se třeba Andrew Hale, který měl laskavé srdce, nechal přece jen přemluvit a zaplatil mu předem malou částku za dříví, kdyby mu řekl, že Zeenino chatrné zdraví vyžaduje, aby si vzali služku. Hale nakonec věděl o Ethanově situaci tolik, že ten mohl znovu vyslovit svou prosbu, aniž by příliš ztratil na hrdosti; a krom toho, jaký měla ještě hrdost význam v tom vření vášně, které pociťoval v hrudi? Čím více o tom plánu uvažoval, tím nadějnější mu připadal.

Kdyby to vypověděl paní Haleově, mohl si být skoro jist úspěchem, a jakmile by měl padesát dolarů v kapse, nic už by nestálo mezi ním a Mattií.

Jeho prvním cílem bylo dojít do Starkfieldu dřív, než se tesař Hale vydá za prací; věděl, že má něco rozdělaného kousek po silnici do Corbury a pravděpodobně bude odcházet z domu časně. Ethanův dlouhý krok se zrychleným rytmem myšlenek ještě uspíšil, a když došel k úpatí Školního kopce, zahlédl v dálce Haleovy saně. Pospíšil jim naproti, ale jak přišel blíž, viděl, že saně řídí tesařův nejmladší syn a postava vedle něj, která vyhlížela jako velká vzpřímená kukla v brýlích, je paní Haleová. Ethan na ně mávl, aby zastavili, a paní Haleová se vyklonila a její růžový vrásčitý obličej se rozzářil dobrotivostí.

„Pan Hale? Toho najdeš doma. Dneska dopoledne nejde do práce. Probudil se s houserem, tak jsem ho zrovínka přinutila, aby si vzal náplast od dr. Kiddera a sednul si pěkně k teplu.“ S mateřským úsměvem se sehnula a řekla Ethanovi: „Pan Hale mi povídal, že Zeena byla v Bettsbridgi u toho novýho doktora. To je mi moc líto, že jí je zas tak zle! Doufám, že jí ňák pomůže. Neznám tu kolem nikoho, kdo by měl víc chorob než Zeena. Vždycky říkám Haleovi, že nevím, co by si počala, kdyby neměla tebe; a to jsem říkala i u tvý nebožky matky. Ty sis taky už užil, Ethane.“

Ještě jednou soucitně pokývala hlavou a její syn pobídl koně; odjela a Ethan stál uprostřed cesty a jen zíral na vzdalující se saně.

Už dlouho s ním nikdo nepromluvil tak laskavě jako paní Haleová. Lidé se k jeho soužení většinou stavěli buď lhostejně, nebo se domnívali, že je zcela přirozené, aby mladík jako on nesl břímě tří pochroumaných životů bez reptání. Ale paní Haleová řekla: „Ty sis taky už užil, Ethane,“ a najednou si se svým trápením připadal méně sám. Jestli ho Haleovi litují, určitě jeho prosbu vyslyší.

Vyrazil po silnici k jejich domu, ale po několika metrech se najednou zprudka zastavil, krev mu stoupla do tváře. Ve světle toho, co právě slyšel, si poprvé uvědomil, co se chystá udělat. Hodlá zneužít soucitu Haleových, aby od nich získal peníze pod nepravdivou záminkou. Tak znělo holé vyjádření nejasného účelu, který ho přímo střemhlav táhl do Starkfieldu.

Když náhle uviděl, kam až ho jeho šílenství dovedlo, to šílené nutkání opadlo a on před sebou znovu uviděl v ostrém světle svůj život. Uviděl sám sebe jako chudého člověka, manžela churavé ženy, kterou by jeho útěk zanechal samotnou a bez prostředků; a i kdyby měl to srdce ji opustit, mohl by to udělat jen tehdy, kdyby podvedl dva hodné lidi, kteří s ním soucítili.

Kapitola IX.

U vchodu do kuchyně seděl Daniel Byrne ve svých saních tažených mohutným šedákem, který hrabal nohama ve sněhu a neklidně pohazoval protáhlou hlavou ze strany na stranu.

Ethan vstoupil do kuchyně a našel tam u kamen svou ženu. Hlavu měla ovinutou šálem a četla knihu s názvem „Ledvinové choroby a jejich léčba,“ na kterou připlácel na poštovném, nebylo to ani pár dní.

Zeena se nepohnula ani nevzhlédla, když vešel, a po chvíli se zeptal: „Kde je Mattie?“

Aniž zvedla oči od čtení, odpověděla: „Nejspíš si stěhuje dolů kufr.“

Krev se mu nahrnula do tváře. „To si táhne ten svůj kufr dolů sama?“

„Jotham Powell je v lese a Dan Byrne říká, že se nemůže od koně hnout,“ odpověděla.

Její muž už ani nedoposlechl konec věty, vyšel z kuchyně a vyběhl po schodech. Dveře Mattiina pokoje byly zavřené a on chvíli váhal na odpočívadle. „Matt,“ řekl potichu. Nepřišla žádná odpověď, dotkl se tedy kliky.

Nikdy v jejím pokoji nebyl, pouze jednou, na začátku léta, kdy tam přišel spravit díru v okapu, ale přesně si vzpomínal, jak co vypadalo: červenobílý přehoz na její úzké posteli, pěkný polštářek na špendlíky na prádelníku a nad ním zvětšenina fotografie její matky ve zčernalém stříbrném rámečku s kytičkou suchých travin zastrčených za ním. Teď tyto a jiné známky její přítomnosti byly pryč a místnost vypadala holá a neutěšená, jako když tam Zeena Mattii uvedla v den jejího příjezdu. Uprostřed na podlaze stál její kufr, na kufru seděla Mattie v nedělních šatech, zády ke dveřím a s obličejem v dlaních. Neslyšela, jak ji Ethan volá, protože vzlykala, a jeho příchod nevnímala, až stál těsně za ní a položil jí ruce na ramena.

„Matt, prosím tě, ne, Matt!“

Polekaně k němu zvedla mokrou tvář. „Ethane – už jsem si myslela, že tě víckrát neuvidím!“

Objal ji a pevně ji k sobě přitiskl, třesoucí se rukou jí uhladil vlasy z čela.

„Že už mě neuvidíš? Jak to myslíš?“

Znovu vzlykla: „Jotham říkal, žes mu řekl, že nemáme čekat s obědem, a já jsem myslela –“

„Tys myslela, že se radši ztratím?“ chmurně za ni dokončil větu.

Bez odpovědi se k němu přitiskla a on se rty dotkl jejích vlasů, které byly jemné, ale pružné jako některé mechy na teplých stráních a voněly trochu lesem jako čerstvé piliny na slunci.

Přes dveře uslyšeli, jak Zeena zezdola volá: „Dan Byrne říká, že si máš pospíšit, jestli chceš, aby ti ten kufr odvez.“

Odtáhli se od sebe s tváří sklíčenou bolestí. Vzpurná slova se drala Ethanovi na jazyk, ale tam se také rozplynula. Mattie vytáhla kapesník a osušila si oči; pak se sehnula a uchopila držadlo kufru.

Ethan ji odstrčil. „Pusť, Matt,“ nařídil jí.

„Za roh ho dostanou jen dva,“ odpověděla a on se podvolil tomuto argumentu, popadl druhé držadlo a spolu přemístili těžký kufr na odpočívadlo.

„Teď už mi to nech,“ opakoval; hodil si kufr na rameno a snesl ho po schodech a přes chodbu do kuchyně. Zeena, která už byla zase na svém místě u kamen, ani nezvedla hlavu od knihy, když šel kolem. Mattie ho následovala ven a pomohla mu zvednout kufr vzadu na saně. Když byl kufr usazený, postavili se vedle sebe na schůdek u dveří a sledovali, jak Daniel Byrne s netrpělivým koněm vyrážejí.

Ethanovi připadalo, jako by měl srdce svázané provazy, které neviditelná ruka s každým zatikáním hodin utahovala. Dvakrát otevřel ústa, aby promluvil na Mattii, a vynechal mu hlas. Nakonec, když už se otočila, že půjde zpátky do domu, zadržel ji dotekem ruky.

„Já tě tam odvezu sám, Matt,“ zašeptal.

Na to zamumlala: „Myslím, že Zeena chce, aby mě vezl Jotham.“

„Já tě odvezu,“ opakoval; a ona bez odpovědi vstoupila do kuchyně.

Ethan nemohl u oběda jíst. Když zvedl oči, uviděl Zeenin vyzáblý obličej, a koutky jejích rovných rtů jako by se rozechvívaly do úsměvu. Jedla dobře, prohlásila, že se v tom mírném počasí cítí líp a vnutila Jothamovi Powellovi, jehož potřeb si obvykle nevšímala, další talíř fazolí.

Když doobědvali, Mattie jako obvykle sklízela ze stolu a myla nádobí. Zeena nakrmila kočku a vrátila se do houpací židle u kamen. Jotham Powell, který se vždycky loudal a odcházel poslední, zdráhavě odsunul židli a odebral se ke dveřím.

Na prahu se otočil a povídá Ethanovi: „V kolik mám přiject pro Mattii?“

Ethan stál u okna, mechanicky si cpal dýmku a přitom se díval, jak Mattie chodí sem a tam. Odpověděl: „Nemusíš nikam; dopravím ji tam sám.“

Viděl, jak Mattii stoupá barva do odvrácené tváře a jak Zeena rychle zvedla hlavu.

„Chci, abys zůstal dneska odpoledne tady, Ethane,“ ozvala se jeho žena. „Mattii může odvýzt Jotham.“

Mattie na něj vrhla prosebný pohled, ale on stroze odpověděl: „Já ji tam dovezu sám.“

Zeena pokračovala stejně nevzrušeným tónem: „Chtěla jsem, abys tu zůstal a podíval se na kamna u Mattie v pokoji, než přijede to děvče. Už skoro měsíc dobře netáhnou.“

Ethan rozhořčeně zvýšil hlas. „Jestli byly dost dobrý pro Mattii, tak myslím, že postačí i pro služku.“

„To děvče, co k nám přijde, mi říkalo, že je zvyklý na dobrý topení,“ pokračovala Zeena s touž jednotvárnou mírností.

„Tak to měla radši zůstat tam,“ odsekl jí; otočil se na Mattii a dodal tvrdým hlasem: „Ve tři budeš hotová, Matt; mám nějaký vyřizování v Corbury.“

Jotham Powell už vyšel směrem ke stáji a Ethan, planoucí vztekem, rázně vykročil za ním. Ve spáncích mu bušila krev a zatmívalo se mu před očima. Šel si po své práci, aniž věděl, jaká síla ho pohání a čí ruce a nohy vykonávají její rozkazy. Až teprve když vyvedl hnědáka a nacouval s ním mezi oje saní, začal si znovu uvědomovat, co dělá. Když přehazoval uzdu koni přes hlavu a přivazoval postraňky k ojím, vzpomněl si na den, kdy činil stejné přípravy, než se rozjel naproti sestřenici své ženy do Flats. Bylo to něco málo přes rok, právě v takové vlahé odpoledne, kdy už bylo cítit jaro ve vzduchu. Hnědák k němu otočil totéž velké zakulacené obkroužené oko a zrovna jako tehdy mu olízl dlaň; jeden po druhém pak před ním vyvstávaly všechny ty dny.

Hodil do saní medvědici, vylezl si na sedátko a popojel k domu. Když vešel do kuchyně, byla prázdná, ale Mattiina taška a šál ležely připravené u dveří. Popošel k úpatí schodiště a chvíli poslouchal. Seshora k němu nedolehl žádný zvuk, ale brzy se mu zdálo, že slyší někoho chodit ve své prázdné pracovně, a když strčil hlavu do dveří, uviděl Mattii stojící v klobouku a kabátě u stolu, zády ke dveřím.

Trochu sebou trhla, jak vešel, rychle se otočila a řekla: „Už je čas?“

„Co tu děláš, Matt?“ zeptal se jí.

Rozpačitě se na něj podívala. „Jen jsem se tu trochu rozhlížela – to je vše,“ odpověděla s nejistým úsměvem.

Beze slova se vrátili do kuchyně, Ethan vzal její tašku a šál.

„Kde je Zeena?“ zeptal se.

„Šla hned po obědě nahoru. Řekla, že má zas ty bodavé bolesti a že ji nemá nikdo rušit.“

„To se s tebou ani nerozloučila?“

„Ne. Víc už neřekla nic.“

Ethan se pomalu rozhlédl po kuchyni a se zachvěním si řekl, že za pár hodin se sem vrátí sám. Znovu se ho zmocnil pocit neskutečna a nemohl uvěřit, že tu před ním Mattie stojí naposled.

„Tak pojď,“ vybídl ji skoro vesele, otevřel dveře a vysadil tašku do saní. Vyskočil si na sedátko a naklonil se, aby kolem ní urovnal kožešinu, když vklouzla na místo vedle něj. „Tak jedem,“ pobídl trhnutím otěží hnědáka k mírnému klusu z kopce dolů.

„Máme spoustu času, Matt, ještě se projedem!“ vykřikl, nahmátl její ruku pod kožešinou a stiskl ji. Obličej ho mírně štípal a měl pocit závrati, jako by se v nějaký významný den zastavil ve starkfieldské hospodě na skleničku.

U brány místo aby zamířil do Starkfieldu, otočil hnědáka vpravo na bettsbridgeskou silnici. Mattie tiše seděla, nedala znát žádné překvapení, ale po chvíli řekla: „Pojedeš kolem Stinné tůňky?“

Zasmál se a odpověděl: „Věděl jsem, že to poznáš!“

Schoulila se trochu víc pod medvědici, takže když se podíval stranou přes rukáv kabátu, zahlédl pouze špičku jejího nosu a hnědý pramen vlasů vlající ve větru. Pomalu stoupali do kopce mezi poli blyštícími se v bledém slunci, a pak zahnuli doprava po cestě vroubené smrky a modříny. Na obloze v dálce před nimi ubíhal v zakulacených bílých křivkách hřeben kopců s černými skvrnami lesa. Cesta se teď vinula borovým lesem, kmeny rudě svítily v odpoledním slunci a na sněhu se promítaly slabé modravé stíny. Když vjeli do lesa, vánek ustal a z větví jako by se s padajícím jehličím snášelo teplé ticho a klid. Tady byl sníh tak neporušený, že na něm jemné stopy lesních zvířat zanechaly složité krajkovité vzory, a modravé šišky zachycené na povrchu z něj vyčnívaly jako bronzové ozdoby.

Ethan jel mlčky dál, až dojeli do té části lesa, kde borovice stály ve větším rozestupu; pak zastavil a pomohl Mattii dolů ze saní. Procházeli mezi vonícími kmeny, sníh jim křupal pod nohama, až přišli k nevelké vodní ploše se strmými zalesněnými břehy. Za zamrzlou vodou se od protějšího břehu zvedal proti západnímu slunci jeden jediný kopec a vrhal dlouhý kónický stín, který dal jezírku jeho jméno. Bylo to skryté, tajemné místo, naplněné touž němou melancholií, kterou Ethan cítil v srdci.

Chvíli se díval sem a tam po břehu plném oblázků, až se jeho pohled zastavil na padlém kmeni zpola zasypaném sněhem.

„Tam jsme seděli při tom pikniku,“ připomněl jí.

Zábava, o které mluvil, byla jednou z těch mála, kterých se účastnili spolu: „piknik farnosti“, který jednoho dlouhého odpoledne minulého léta zaplavil to zapadlé místo veselou družností. Mattie ho prosila, aby šel s ní, ale on odmítl. Později, když už se blížil západ slunce a on se vracel z hory, kde kácel stromy, přišlo mu do cesty pár zatoulaných účastníků zábavy a ti ho přitáhli ke skupince u tůňky, kde Mattie, pod širokým kloboukem jako růžička, v kruhu vtipkujících mladíků vařila na ohni kávu. Vzpomněl si, jak se před ní styděl, když se přibližoval ve svých nevzhledných šatech, a jak se jí rozzářil obličej, když ho uviděla a s šálkem v ruce se k němu hloučkem prodrala. Pár minut poseděli na spadlém kmeni u jezírka a ona zjistila, že ztratila zlatý řetízek, a žádala mladíky, aby ho šli hledat; a právě Ethan ho objevil v mechu. To bylo všechno; ale celé jejich soužití tvořily právě takové nevyslovitelné záblesky, kdy se zdálo, že oba narazili na štěstí, jako kdyby vyrušili motýla v zimním lese.

„Zrovínka támhle jsem našel tvůj řetízek,“ řekl a šlápl do hustého borůvčí.

„Nikdy jsem neviděla nikoho tak bystrozrakého!“ odpověděla.

Posadila se na kmen osvětlený sluncem a on si sedl vedle ní.

„Vypadala jsi v tom růžovým klobouku moc krásně,“ řekl.

Potěšeně se zasmála. „To bylo asi tím kloboukem,“ povídá.

Nikdy předtím si tak otevřeně nepřiznali své city a Ethan na chviličku podlehl klamu, že je svobodný a že si namlouvá dívku, kterou si chce vzít. Podíval se na její vlasy a toužil po tom znovu se jich dotknout a říci jí, že voní lesem; ale nikdy se nenaučil říkat takové věci.

Najednou si stoupla a řekla: „Už musíme jet.“

Stále se ještě na ni zastřeným zrakem díval, jen napůl probuzený ze svého snu: „Je spousta času,“ odpověděl.

Stáli a dívali se na sebe, jako by se jejich oči silou snažily pohltit a udržet si obraz toho druhého. Než se rozloučí, musí jí ještě říct tolik věcí, ale nemohl je říkat na místě, s kterým spojovali vzpomínky na léto, otočil se tedy a tiše ji následoval k saním. Když vyrazili, slunce zašlo za kopec a rudé kmeny borovic zešedly.

Křivolakou cestou mezi poli se vrátili na starkfieldskou silnici. Pod širým nebem bylo ještě světlo, na kopcích na východě se odrážela studená červeň. Zdálo se, jako by se skupinky stromů ve sněhu tiskly k sobě do rozčepýřených shluků jako ptáci s hlavou pod křídlem; a jak obloha bledla, zvedala se vzhůru a nechávala zemi v ještě větší samotě.

Když zahnuli na starkfieldskou silnici, zeptal se Ethan: „Co chceš dělat, Matt?“

Neodpověděla okamžitě, ale nakonec řekla: „Pokusím se sehnat místo v obchodním domě.“

„Víš, že to nemůžeš. Posledně tě to málem zabilo, když jsi musela celé dny stát v tom špatném vzduchu.“

„Mám teď mnohem víc síly, než když jsem přišla do Starkfieldu.“

„Udělalo ti to tu dobře – a teď to všecko zahodíš!“

Na to patrně nebyla odpověď a znovu jeli chvíli mlčky. S každým metrem cesty se Ethanovi vnucovalo nějaké další místo, kde spolu stáli a smáli se, nebo mlčeli, a táhlo ho zpět. „Nemůže ti pomoct někdo z tátovy strany?“

„Neznám nikoho, komu bych si o to řekla.“

Ztišil hlas a dodal: „Víš, že bych pro tebe udělal všecko, kdybych jen mohl.“

„Vím.“

„Ale nemůžu –“

Neříkala nic, ale pocítil slabé chvění v rameni opřeném o jeho.

„Matt,“ vyhrkl, „kdybych s tebou mohl teď ujet, hned bych to udělal –“

Otočila se k němu a vytáhla se záňadří kousek papíru. „Ethane – tohle jsem našla,“ vypravila ze sebe. I v pohasínajícím světle viděl, že je to dopis ženě, který začal psát předchozí noci a zapomněl zničit. S úlekem se mísilo divoce radostné vzrušení. „Matt –“ vykřikl, „kdybych to mohl udělat, ty bys to udělala?“

„Ethane, Ethane, co to má za cenu?“ Prudkým pohybem roztrhala dopis na kousky a rozhodila je po sněhu.

„Řekni mi to, Matt! Řekni!“ žadonil.

Chvíli byla zticha; pak řekla, tak potichu, že k ní musel sklonit hlavu, aby ji slyšel: „Někdy jsem na to myslela, v létě v noci, když měsíc svítil tak, že jsem nemohla spát.“

Srdce mu poskočilo, jakmile to řekla. „Už tak dávno?“ Odpověděla, jako by datum měla dlouho jasné. „Poprvé, když jsme byli u Stinné tůňky.“

„Proto jsi mi tenkrát dala kávu dřív než ostatním?“

„Nevím. To že jsem udělala? Byla jsem strašně zklamaná, když jsi se mnou nechtěl jít na ten piknik; a pak, jak jsem tě viděla jít po cestě, myslela jsem si, žes třeba šel tamtudy domů schválně, a měla jsem velkou radost.“

Zase jeli mlčky. Dojeli k místu, kde se silnice svažovala k dolině u Ethanovy pily, a jak začali klesat, padla tma, jako by je z těžkých větví tsug zahalil černý závoj.

„Jsem dočista svázanej, Matt. Nemůžu vůbec nic,“ začal znovu.

„Musíš mi někdy napsat, Ethane.“

„K čemu bude psaní? Chci natáhnout ruku a dotknout se tě. Chci pro tebe dělat a starat se o tebe. Chci být u toho, až budeš nemocná a až ti bude smutno.“

„Musíš věřit, že jsem v pořádku.“

„Chceš říct, že ti nebudu chybět? Asi se vdáš!“

„Ethane!“ vykřikla.

„Nemůžu ani říct, co kvůli tobě cítím, Matt. Snad bych tě radši viděl mrtvou, než takhle!“

„Kéž bych tak byla mrtvá!“ zavzlykala.

Jejím pláčem se probral z temné zlosti a zastyděl se.

„Takhle nesmíme mluvit,“ zašeptal.

„Proč ne, když je to pravda? Přála jsem si to úplně celý den.“

„Matt! Buď zticha! To neříkej!“

„Nikdy na mě nebyl nikdo hodný kromě tebe.“

„To taky neříkej, když pro tebe nemůžu hnout prstem.“

„Ano; ale stejně je to pravda.“

Dojeli na vrchol Školního kopce a v soumraku pod nimi ležel Starkfield. Z vesnice vyjely do kopce saně a minuly je s veselým zvoněním rolniček. Usadili se zpříma a s nehybnou tváří se dívali před sebe. Podél hlavní ulice začala svítit světla z průčelí domů a jednotlivé postavy zacházely tu a tam do branky. Ethan se bičem dotkl koně a vyburcoval hnědáka k pomalému klusu.

Když se blížili ke kraji vesnice, dolehl k nim pokřik dětí a Ethan uviděl klubko kluků se sáňkami, jak se rozchází na plošince před kostelem.

„Tohle bude asi na den dva poslední sáňkování,“ řekl a vzhlédl k teplé obloze.

Mattie mlčela a on dodal: „Včera večer jsme sem měli jít.“

Pořád ještě nepromluvila a on, poháněn temnou touhou pomoci jí i sobě překonat tuhle jejich poslední nešťastnou hodinu, upovídaně pokračoval: „Není to zvláštní, že jsme tu byli spolu jen jednou tenkrát loni v zimě?“

„Však já sama jsem taky ve vsi nebyla zrovna často,“ odpověděla.

„To je pravda,“ řekl.

Dojeli na hřeben silnice do Corbury a mezi nejasným bílým třpytem kostela a temnou clonou smrků u Varnumů se pod nimi rozprostřel svah bez jediných saní. Nějaký rozmarný popud poháněl Ethana, aby řekl: „Chtěla by ses jít svézt se mnou teď?“

Nucené se zasmála. „Vždyť není čas!“

„Máme tolik času, kolik potřebujem. Jen pojď!“ Jeho jediným přáním teď bylo oddálit okamžik, kdy bude muset otočit hnědáka směrem k Flats.

„Ale to děvče,“ vypravila ze sebe. „To děvče bude čekat na nádraží.“

„Tak ať čeká. Kdyby nečekala ona, musela bys čekat ty. Pojď!“

Zřejmě se podvolila autoritativnímu tónu v jeho hlase, a když seskočil ze saní, nechala ho, aby jí pomohl dolů, a už jen slabě předstírala zdráhání: „Ale vždyť tu nejsou ani jediný sáňky.“

„Ale jsou! Rovnou támhle pod smrkem!“

Přehodil medvědici přes koně, který odevzdaně stál u silnice a zamyšleně věšel hlavu. Pak chytil Ethan Mattii za ruku a táhl ji za sebou k sáňkám.

Poslušně se posadila a on si sedl za ní, tak blízko, že se její vlasy dotýkaly jeho tváře. „V pořádku, Matt?“ zavolal, jako by mezi nimi byla celá šířka silnice.

Otočila se a řekla: „Je příšerná tma. Opravdu na to uvidíš?“

Opovržlivě se zasmál: „Sjel bych tuhle klouzačku i se zavázanýma očima!“ a ona se zasmála s ním, jako by se jí zalíbila jeho odvaha. Nicméně zůstal chvíli stát a očima se snažil dohlédnout až dolů z dlouhého kopce, protože nastala ta matoucí doba večera, kdy se poslední jas oblohy nahoře mísí s postupující nocí, zastírá orientační body a zkresluje vzdálenosti.

„A jedem!“ vykřikl.

Sáňky náhle vyskočily a oni letěli šerem, stále hladčeji a rychleji, širá noc se pod nimi otvírala a vzduch kolem hrál jako varhany. Mattie seděla úplně bez hnutí, ale když dojížděli k zatáčce na úpatí kopce, kde velký jilm stavěl do cesty smrtící zákrut, zdálo se mu, že se přimkla trochu těsněji.

„Neboj se, Matt!“ vykřikl rozradostněně, když se bezpečně vytočili a rozletěli se po druhém svahu; a když dojeli na rovinu a sáňky začaly zpomalovat, uslyšel její veselý smích.

Vyskočili a začali stoupat zpátky vzhůru. Ethan jednou rukou táhl sáňky a druhou vzal Mattii pod paží.

„Bála jsi se, že s tebou narazím do toho jilmu?“ zeptal se a zasmál se jako kluk.

„Už jsem ti říkala, že s tebou se nikdy nebojím,“ odpověděla. Zvláštně povznesená nálada s sebou přinesla jeden z jeho vzácných záchvatů vychloubačnosti. „Je to ale zákeřný místo – stačí jen trošku uklouznout a už nikdy nevyjdeš zpátky na kopec. Ale já dokážu měřit vzdálenost na vlásek přesně – vždycky jsem to uměl.“

Zamumlala: „Já pořád říkám, že máš výborný zrak…“

S bezhvězdným šerem padlo hluboké ticho a oni se beze slova opírali jeden o druhého; ale při každém kroku toho výstupu si Ethan říkal: To je naposled, co spolu jdeme.

Pomalu došli na vršek. Když byli v úrovni kostela, sklonil se k ní a zeptal se: „Jsi unavená?“ a ona, celá zadýchaná, odpověděla: „Byla to nádhera!“

Tlakem paže ji vedl ke smrkům. „Tyhle sáňky budou asi Neda Halea. Ale nechám je tam, kde jsem je našel.“ Vytáhl sáňky k Vamumově brance a opřel je o plot. Když se narovnal, najednou pocítil, že Mattie je někde blízko v tom stínu.

„Tady se Ned s Ruth líbali?“ zašeptala bez dechu a prudce ho objala. Jak její rty hledaly jeho, svezly se mu po tváři a on ji pevně stiskl, překvapením úplně u vytržení.

„Sbohem – sbohem,“ vyrážela se sebe a znovu ho líbala. „Matt, nemůžu tě nechat odejít!“ znovu se mu vydral ten starý nářek.

Vyprostila se z objetí a slyšel, jak vzlyká. „Já taky nemůžu odejít!“ naříkala.

„Matt! Co uděláme? Co budeme dělat?“

Pevně se drželi za ruce, jako děti, a její tělo se otřásalo zoufalými vzlyky.

Tichem k nim dolehl zvuk kostelních hodin odbíjejících pět. „Ethane, musíme jet!“ plakala.

Znovu ji k sobě přitáhl. „Musíme? To si snad myslíš, že tě teď opustím?“

„Kam bych šla, kdybych zmeškala vlak?“

„Kam půjdeš, když ho stihneš?“

Stála beze slova, její ruce chladně a klidně spočívaly v jeho. „K čemu by to bylo, aby teď kdokoli z nás šel kamkoli bez toho druhého?“ řekl.

Zůstala bez hnutí, jako by ho neslyšela. Pak vytrhla ruce, vzala ho kolem krku a přitiskla úplně mokrou tvář na jeho obličej. „Ethane! Ethane! Chci, abys mě ještě jednou svezl dolů!“

„Kam dolů?“

„Po klouzačce. Teď hned,“ sotva dechu popadala. „Abychom už nikdy nevyšli zpátky na kopec.“

„Matt! Proboha, co to říkáš?“

Přiložila rty těsně k jeho uchu a řekla: „Rovnou do toho velkýho jilmu. Řekl jsi, že to dokážeš. Abychom už nikdy nemuseli jeden druhého opustit.“

„Co to povídáš? Ty ses snad zbláznila!“

„Nezbláznila, ale zblázním se, když od tebe odejdu.“

„Matt, Matt –“ zaúpěl Ethan.

Chytla ho ještě pevněji kolem krku. Její tvář byla těsně u jeho.

„Ethane, kam půjdu, když tě opustím? Neumím se o sebe postarat. Zrovna před chvílí jsi to řekl. Nikdo krom tebe nebyl na mě nikdy hodný. A u vás doma bude to cizí děvče… a bude spát v mojí posteli, kde jsem vždycky v noci ležela a poslouchala, až půjdeš nahoru po schodech.“

Jako by mu těmi slovy rvala kousíčky srdce. A s nimi se mu také vybavila nenáviděná představa domu, kam se má vrátit – schodů, po nichž bude muset vyjít každý večer, ženy, která tam na něj bude čekat. A to, co mu teď Mattie tak mile vyznala, ten bezmezný zázrak, že konečně ví, že všechno to, co prožíval on sám, prožívala ona také, mu tu druhou představu ještě víc zprotivilo, ten druhý život, ke kterému se měl vrátit, mu připadal ještě nesnesitelnější.

Stále ještě k němu mezi krátkými vzlyky doléhalo její žadonění, ale už neslyšel, co říká. Klobouk jí sklouzl do týla a on ji hladil po vlasech. Chtěl, aby je pořád cítil v ruce, aby v jeho ruce ten pocit spal jako semínko v zimě. Ještě jednou našel její ústa, a jako by spolu byli u tůňky v tom spalujícím srpnovém slunci. Ale když se jeho tvář dotkla její, byla studená a celá uplakaná a on uviděl temnou silnici do Flats a uslyšel pískání přibližujícího se vlaku.

Smrky je zahalily tmou a tichem. Mohli být docela dobře v rakvi pod zemí. Řekl si: Možná to bude nějak takhle… a pak znovu: Potom už nebudu cítit nic…

Náhle uslyšel u silnice zaržát hnědáka a pomyslel si: Diví se, že ještě nedostal večeři.

„Pojď,“ zašeptala Mattie a zatahala ho za ruku.

Její ponurá síla ho poháněla: připadala mu jako ztělesněný nástroj osudu. Vytáhl sáňky a mžoural při tom jako noční pták, když vyšel ze stínu smrků do průhledného šera pod širým nebem. Svah pod nimi byl opuštěný. Celý Starkfield večeřel a po prostranství před kostelem neprošel ani jeden člověk. Obloha obtěžkaná mraky, které věštily oblevu, visela nízko jako před letní bouřkou. Namáhal si oči, aby prohlédl šerem, a zrak měl snad méně ostrý a méně schopný než obvykle.

Posadil se na sáňky a Mattie se okamžitě usadila před ním. Klobouk jí spadl do sněhu a on se rty dotýkal jejích vlasů. Roztáhl nohy a zapřel se patami, aby se mu sáňky nerozjely, a rukama si přitáhl její hlavu. Pak najednou znovu vyskočil.

„Vstaň,“ nařídil jí.

Byl to tón, který vždy uposlechla, ale teď se skrčila na svém místě a s rozhodností opakovala: „Ne, ne, ne!“

„Vstaň!“

„Proč?“

„Já chci sedět vepředu.“

„Ne, ne! Jak můžeš vepředu rejdovat?“

„Nemusím. Pojedem po stopě.“

Mluvili přidušeným šepotem, jako by snad noc naslouchala. „Vstaň! Vstaň!“ pobízel ji; ale ona stále opakovala: „Proč chceš sedět vepředu?“

„Protože – protože chci, aby ses na mě zezadu přitiskla,“ vypravil ze sebe a zvedl ji na nohy.

Zřejmě ji odpověď uspokojila, anebo se podvolila moci jeho hlasu. Sehnul se a ve tmě nahmatal ledovou klouzačku uježděnou předešlými sáňkaři a pečlivě srovnal sanice do kolejí. Počkala, až se se zkříženýma nohama usadil vepředu; pak se rychle přikrčila za ním a pevně ho chytila rukama. Jak ucítil její dech na krku, znovu se zachvěl a málem zase vyskočil ze svého místa. Ale v mžiku si uvědomil tu druhou možnost. Má pravdu: tohle je lepší než odloučení. Naklonil se dozadu a přitáhl její ústa ke svým.

Ve chvíli, kdy se dali do pohybu, uslyšel znovu zaržát hnědáka, a to známé toužebné volání a zmatené představy, které s sebou přineslo, jely s ním celou první trasu. Asi v polovici byla náhlá proláklina, pak to šlo trochu nahoru a následovalo další dlouhé třeštivé klesání. Jak se po něm rozjeli, připadalo mu, že opravdu letí, letí vzhůru do oblačné noci, Starkfield zůstává daleko pod nimi, ztrácí se jako částečka v prostoru. Pak se před nimi objevil velký jilm číhající na ně v zatáčce a on procedil skrz zuby: „Dokážem to, vím, že to dokážem –“

Jak letěli ke stromu, Mattie se ho chytla ještě pevněji a připadalo mu, že ve svých žilách cítí její krev. Jednou či dvakrát pod nimi sáňky trochu klouzly. Mírně se vyklonil, aby je udržel ve směru na jilm a znovu a znovu si opakoval: „Vím, že to dokážem“; útržky vět, které vyslovila, mu běžely hlavou a tančily před ním vzduchem. Velký strom čněl stále blíž a blíž, a jak se na něj řítili, pomyslel si: Čeká na nás: jako by to věděl. Náhle se však mezi něj a cíl vedral obličej jeho ženy s příšerně zkřivenými rysy a on se bezděčně pohnul, aby tu představu zapudil. Nato se sáňky smýkly, ale znovu je srovnal, podržel v přímém směru a hnal je na tu černou vyčnívající hmotu. Pak nastal poslední okamžik, kdy kolem něj vzduch švihal jako milióny ohnivých drátků; a pak jilm.

Obloha byla stále ještě zatažená, ale když se podíval nad sebe, uviděl jedinou hvězdičku a matně se snažil určit, jestli je to Sirius – nebo – nebo – To úsilí ho příliš znavilo, zavřel ztěžklá víčka a myslel si, že bude spát. Ticho bylo tak nerušené, že někde blízko slyšel pod sněhem kníkání malého zvířátka. Trošičku pištělo jako hraboš a on se unaveně ptal, jestli se mu něco nestalo. Pak pochopil, že ho něco musí moc bolet: tak šíleně, že mu připadalo, jako by ta bolest tajemně bodala až v jeho vlastním těle. Marně se snažil překulit se ve směru toho zvuku a natáhl levou ruku po sněhu. Najednou mu připadlo, že to kníkání spíš cítí než slyší; připadalo mu, že je cítí pod svou dlaní, která spočinula na čemsi měkkém a poddajném. Pomyšlení, že to zvířátko trpí, začalo být nesnesitelné, a on se s námahou snažil pozvednout, ale nemohl, protože nějaký balvan nebo něco obrovského jako by ho tlačilo k zemi. Dál však opatrně hmatal prsty levé ruky, myslel si, že vezme toho tvorečka do ruky a pomůže mu; a náhle věděl, že ta měkká věc, které se dotýkal, jsou Mattiiny vlasy a že jeho ruka leží na jejím obličeji.

Vydrápal se na kolena, ten hrůzný náklad, co na něm ležel, se pohnul s ním a jeho ruka znovu a znovu přejížděla po její tváři, až ucítil, že to kníkání přichází z jejích úst.

Sklonil svou tvář k její, ucho přiložil na její ústa a ve tmě uviděl, jak otevřela oči, a uslyšel, že vyslovuje jeho jméno.

„Matt, myslel jsem si, že se nám to povedlo,“ zasténal; daleko na kopci uslyšel zaržát hnědáka a napadlo mu: Měl bych mu donést krmení.

Kapitola X.

Hašteřivé mumlání ustalo, když jsem vstoupil do Fromeovy kuchyně, a nemohl jsem určit, která z těch dvou žen, co tam seděly, mluvila.

Jedna z nich zvedla vysoké kostnaté tělo ze svého místa, když jsem se objevil, ne snad, že by mě chtěla přivítat – neboť na mě vrhla pouze překvapený letmý pohled –, ale prostě začala chystat jídlo, s kterým se Fromeovou nepřítomností opozdili. Na ramenou jí visel špinavý kalikový župan, chomáče řídkých šedivých vlasů byly sčesány z vysokého čela a upevněny v týle zlomeným hřebínkem. Měla bledé zastřené oči, které neodhalovaly nic a nic také neodrážely, a její úzké rty byly stejně voskové barvy jako její tvář.

Ta druhá žena byla mnohem menší a drobnější. Seděla schoulená v křesle u kamen, a když jsem vstoupil, rychle ke mně otočila hlavu, aniž pohnula kteroukoli další částí těla. Její vlasy byly stejně šedé jako vlasy její společnice, tvář bezkrevná a scvrklá, ale nažloutlá, snědé stíny jí protahovaly nos a prohlubovaly spánky. Pod neforemnými šaty její tělo zachovávalo ochrnulou nehybnost a její temné oči měly ten pronikavý čarodějnický pohled, který někdy s sebou nese vada páteře.

I s ohledem na ten kraj vyhlížela kuchyň uboze. S výjimkou křesla tmavooké ženy, které vypadalo jako ušpiněný luxusní pozůstatek zakoupený ve venkovské dražbě, byl nábytek velice chudý. Na mastném stole zbrázděném rýhami po noži byly prostřené tři hrubé porcelánové talíře a konvička na mléko s uraženou hubičkou; dvě židle se slaměným výpletem a kredenc z nenatřeného borového dřeva se skrovně vyjímaly proti omítnutým zdem.

„Tady je ale zima! Musí být skoro výhas,“ řekl Frome a omluvně se rozhlédl kolem sebe, když vešel za mnou do místnosti.

Vysoká žena, která se vzdálila směrem k příborníku, si toho nevšímala; ale ta druhá ze svého vystlaného koutka odpověděla naříkavě vysokým tenkým hlasem: „Však se zatopilo zrovna před chvílí. Zeena usnula a spala tak dlouho, že jsem myslela, že zmrznu, než ji probudím a řeknu jí, aby se koukla na oheň.“

V tu chvíli jsem věděl, že to byla ona, kdo mluvil, když jsme vstoupili.

Její společnice, která se právě vracela ke stolu se zbytky studeného masového závinu v otlučené míse, postavila břemeno nevzbuzující žádné zvláštní chutě na stůl, aniž dala znát, zda slyšela obvinění vznesené proti ní.

Jak postoupila blíž, Frome se před ní váhavě zastavil; pak se na mě podíval a řekl: „To je moje žena, paní Fromeová.“ Po další přestávce se obrátil k postavě v křesle a dodal: „A tohle je slečna Mattie Silverová.“

Paní Haleová, jemná duše, už si představovala, že jsem se ztratil někde ve Flats a ležím pohřbený pod sněhovou závějí, a když mě příštího rána viděla, jak se k ní ve zdraví navracím, její radost byla tak veliká, že jsem měl pocit, jako bych tím podstoupeným nebezpečím stoupl v její přízni o několik stupňů.

Když se se starou paní Varnumovou dozvěděly, že mě starý kůň Ethana Fromea dovezl do Corbury Junction a zpět v největší sněhové bouři té zimy, nemohly se vynadivit, a ještě víc je překvapilo, když slyšely, že mě jeho pán vzal k sobě na noc.

Za jejich udivenými výkřiky jsem cítil tajnou zvědavost, jaké dojmy na mě učinila noc ve Fromeově domácnosti, a uhodl jsem, že nejlepší způsob, jak překonat jejich odstup, bude nechat je zkusit proniknout mým. Omezil jsem se tedy na to, že jsem věcným tónem řekl, že mě přijali velmi laskavě a Frome mi ustlal v pokoji v přízemí, který za šťastnějších dnů zřejmě sloužil jako písárna či studovna.

„Za takové bouře,“ uvažovala paní Haleová, „si nejspíš řekl, že mu nezbývá než vás vzít k sobě domů – ale řekla bych, že to pro Ethana bylo moc těžké. Soudím, že vy jste jediný cizí člověk, co vkročil do toho domu za víc jak dvacet let. Pýcha mu nedovolí pozvat ani svoje staré známé; a nevím o nikom, kdo by tam taky šel – kromě mě a doktora.“

„Vy tam pořád ještě chodíte, paní Haleová?“ osmělil jsem se. „Chodila jsem tam hodně po tom neštěstí, zrovínka, když jsem se vdala; ale za nějakou dobu jsem si začala myslet, že je to pro ně spíš horší, když nás vidí. A pak přišlo to a ono, moje vlastní trápení. Ale obyčejně se mi povede zajet tam někdy kolem Nového roku a jednou v létě. Jenom se vždycky snažím vybrat si den, kdy je Ethan někde pryč. Ono stačí, když člověk vidí ty dvě ženy, jak tam sedí – ale už vůbec nemůžu vidět jeho tvář, když se rozhlídne po tom ubohým domově. Víte, vždycky si vzpomenu, jak to vypadalo, když ještě žila jeho matka, než začalo všecko to trápení.“

Tou dobou už stará paní Vamumová odešla spát a její dcera a já jsme seděli po večeři sami v asketickém ústraní salónu s žíněným čalouněním. Paní Haleová na mě zkoumavě pohlédla, jako by se snažila usoudit, kolik opory jí moje dohady poskytují, a mě napadlo, že celá ta léta čekala na někoho, kdo viděl to, co ona sama.

Počkal jsem, až její důvěra ke mně zesílí, než jsem řekl: „Ano, je to hrůza vidět je tam všecky tři pohromadě.“

Stáhla své mírumilovné obočí do bolestné zachmuřenosti. „Bylo to příšerné od začátku. Byla jsem tady v tom domě, když je přinesli – Mattii Silverovou položili do toho pokoje, který teď máte vy. Hodně jsme se kamarádily a měla mi jít na jaře za družičku. Když přišla k sobě, šla jsem k ní nahoru a zůstala jsem s ní celou noc. Dali jí něco na uklidnění a začala vnímat až k ránu, pak se najednou probrala jako by nic, těma velikýma očima se podívala přímo na mě a řekla… Nevím vlastně, proč vám to všechno vykládám,“ rozplakala se paní Haleová.

Sundala si brýle, otřela z nich slzy a roztřesenou rukou si je znovu nasadila. „Až další den se proslechlo,“ pokračovala, „že Zeena Fromeová nahonem poslala Mattii pryč, protože jí měla přijet služebná, a nikdo z lidí tady nechápal, co Mattie a Ethan dělali ten večer na klouzačce, když měli být na silnici do Flats, aby chytli ten vlak. Ani já jsem se nikdy nedověděla, co si o tom myslela Zeena – do dneška to nevím. Nikdo neví, co si Zeena myslí. Ať je to, jak chce, když uslyšela o tom neštěstí, přišla rovnou sem a zůstala s Ethanem u faráře, kam ho odnesli. A jak doktoři řekli, že už se s Mattií může hýbat, Zeena pro ni poslala a vzala si ji zpátky na farmu.“

„A tam je od té doby pořád?“

Paní Haleová odpověděla jednoduše: „Neměla kam jinam jít“; a mně se sevřelo srdce při pomyšlení, jak na chudé dovede být život tvrdý.

„Ano, tam je celou tu dobu,“ pokračovala paní Haleová, „a Zeena jí posloužila a posloužila Ethanovi, jak nejlíp dovedla. Byl to skoro zázrak, když se vezme, jak byla nemocná – ale jako by se úplně vzmohla, když jí bylo zapotřebí. Pravda, po doktorech vlastně chodit nepřestala a ještě potom jí někdy bylo zle; ale bylo jí dopřáno dost síly, aby se o ty dva starala přes dvacet let; a než se stala ta nehoda, myslela si, že se nedokáže postarat ani sama o sebe.“

Paní Haleová se na chvíli odmlčela a já jsem byl zticha, zcela pohroužen do představy, kterou její slova vyvolala. „Je to strašné pro ně pro všecky,“ zamumlal jsem.

„Ano, dost hrozné. A ani s jedním z nich to taky není snadné. Mattie bývala milá, před tou nehodou, milejší povahu jsem snad nezažila. Ale moc si vytrpěla – to říkám vždycky, když mi lidi povídají, jak zakysla. Zeena – ta byla vždycky divná. I když to, co vydrží s Mattií, je obdivuhodné – to jsem sama viděla. Ale někdy se ty dvě do sebe pustí, a pak když vidíte, jak se na to tváří Ethan, srdce by vám puklo. Když to vidím, říkám si, že on se trápí nejvíc. Zeena ne, ta na to nemá čas. Je to škoda,“ zakončila paní Haleová s povzdechem, „že jsou všichni zavření v té jedné světnici. V létě, když je pěkně, přesunou Mattii do pokoje nebo ven na dvorek, pak je to lepší… ale v zimě se musí topit a u Fromeů nemají ani pár centů nazbyt.“

Paní Haleová se zhluboka nadechla, jako by se její paměť zbavila dlouhotrvajícího břemene, a už neměla co říci; ale náhle se jí zmocnila pohnutka doznat všechno.

Znovu si sundala brýle, naklonila se ke mně přes korálkový přehoz na stole a pokračovala ztišeným hlasem: „Jednoho dne, bylo to asi týden po tom neštěstí, se myslelo, že Mattie umře.

Já tvrdím, že je škoda, že se to nestalo. Řekla jsem to jednou i panu faráři a on se zhrozil. Jenomže on tu se mnou nebyl to ráno, co se poprvé probrala. A tvrdím, že kdyby byla umřela, mohl Ethan žít; tak jak je to teď, nevidím velký rozdíl mezi Fromeovýma doma na farmě a Fromeovýma dole na hřbitově; jedině že na hřbitově jsou všichni v klidu a ženy tam musí držet jazyk za zuby.“

Kapitola I.

Z domu advokáta Royalla na konci jediné ulice Severního Dormeru vyšla dívka a zastavila se ve dveřích.

Začínalo červnové odpoledne. Obloha průzračná jako na jaře skrápěla stříbřitým slunečním světlem střechy vesnice, okolní pastviny a modřínové lesy. Na úbočích pahorků větřík rozfoukával zakulacené obláčky a honil jejich stíny přes pole a travnatou cestou, které se v místech, kde prochází Severním Dormerem, říká ulice. Místo je položené vysoko v otevřené krajině a postrádá hojnost stínu chráněnějších novoanglických vesnic. Skupinka smutečních vrb kolem kachního rybníčku a smrky před Hatchardovou brankou vrhají téměř jediné stíny mezi domem advokáta Royalia a bodem, kde na druhém konci vesnice cesta stoupá nad kostel a vede pak těsně kolem černé stěny tsug obklopující hřbitov.

Červnový větřík ženoucí se ulicí zatřásl smutnými sukničkami smrků u Hatchardů, zmocnil se slamáku mladého muže, který právě pod nimi procházel, a odkutálel ho rovnou přes ulici do rybníčka.

Jak ho běžel vylovit, dívka na prahu Royallova domu si povšimla, že není zdejší, že má na sobě městské oblečení a že se směje na celé kolo, jak se mladí a bezstarostní lidé při takových smolných událostech smávají.

Trochu se jí sevřelo srdce a ostýchavost, která ji někdy přepadla, když viděla lidi s veselou tváří, ji přinutila vrátit se zpátky do domu a předstírat, že hledá klíč, o němž věděla, že si ho už dala do kapsy. Na stěně chodby viselo úzké zelenavé zrcadlo zdobené pozlacenou orlicí a ona si kriticky prohlédla svůj obraz, asi potisící si znovu přála, aby měla modré oči jako Annabel Balchová, dívka, která sem občas jezdila na týden ze Springfieldu ke staré slečně Hatchardové, urovnala si vyrudlý klobouk nad svým malým snědým obličejem a znovu se vydala do slunečního světla venku.

„Jak to tu všechno nesnáším!“ zamumlala.

Mladík prošel Hatchardovou brankou a Charity měla teď ulici sama pro sebe. Severní Dormer je liduprázdný v kteroukoli dobu a ve tři odpoledne v červnu je jeho pár fyzicky schopných mužů na polích nebo v lese a ženy jsou doma, zaměstnané vlekle úmornými domácími pracemi.

Dívka šla dál, točila si klíčem na prstě a dívala se kolem se zvýšenou pozorností, neboť v důvěrně známém místě se objevil cizinec. Jak asi působí Severní Dormer na lidi z jiných koutů světa? Ona sama tu bydlela od svých pěti let a dlouho se domnívala, že je to místo jisté důležitosti. Ale je tomu asi rok, co pan Miles, nový episkopální kněz v Hepburnu, který sem dojížděl každou druhou neděli sloužit mši v kostele Severního Dormeru – pokud cesty nebyly úplně přeorané taháním dřeva – v záchvatu misionářské horlivosti navrhl, že vezme mladé do Nettletonu, aby si poslechli přednášku o Svaté zemi doprovázenou obrázky. A tak se tucet dívek a chlapců, kteří představovali budoucnost Severního Dormeru, namačkal na žebřiňák, přepravil se přes kopce do Hepburnu, nastoupil do lokálky a byl odvezen do Nettletonu. Během toho neuvěřitelného dne Charity Royallová úplně poprvé absolvovala jízdu vlakem, nahlédla do obchodů se skleněnými výlohami, ochutnala kokosový koláč, seděla v biografu a vyposlechla si pána, jenž pronášel nesrozumitelná slova u obrázků, které by si byla ráda prohlédla, kdyby jí jeho vysvětlování nebránilo porozumět jim. Toto první zasvěcení jí ukázalo, že Severní Dormer je malé místo, a vzbudilo v ní žízeň po informacích, kterou její postavení coby správkyně místní knihovny podnítit nedokázalo. Měsíc či dva se horečně a nesouvisle nořila do zaprášených svazků Hatchardovy knihovny; pak začal dojem z Nettletonu blednout a připadalo jí snazší přijmout Severní Dormer jako světovou normu než pokračovat v četbě.

Pohled na toho neznámého člověka znovu oživil vzpomínky na Nettleton, a Severní Dormer se scvrkl do své skutečné velikosti. Když se po něm rozhlédla, od vybledle červeného domu advokáta Royalla na jednom konci až po bílý kostel na druhém, nelítostně ho viděla tak, jak je. Tady se rozkládal Severní Dormer, větrem ošlehaná a sluncem vybledlá vesnice v kopcích opuštěná lidmi, ponechaná stranou železničního, tramvajového či telegrafního spojení a všech těch prostředků, které propojují živé s živým v moderní společnosti. Nebyly tam obchody ani divadlo, přednášky ani úřady; jenom kostel se otvíral každou druhou neděli, pokud to dovoloval stav přístupových cest, a knihovna, kam už dvacet let nekoupili žádné nové knihy a kde ty staré nerušeně plesnivěly na vlhkých policích. A přece Charity Royallové vždycky říkali, že by si měla považovat výsady svého osudového spojení se Severním Dormerem. Věděla, že ve srovnání s místem, odkud pocházela, Severní Dormer představuje veškeré požehnání té nejrafinovanější civilizace. Říkal jí to ve vsi každý, už od té doby, co ji sem jako dítě přivezli. I stará slečna Hatchardová jí při jedné hrozné příležitosti v jejím životě řekla: „Dítě moje, nesmíš nikdy zapomenout, že to byl pan Royall, kdo tě sem přivedl z Hory.“

„Přivedli ji sem z Hory“, z toho zjizveného skalního útesu, jehož ponurá stěna se tyčila nad nižšími vrcholky Orlího pohoří a vytvářela tak osamělému údolí věčně zasmušilé pozadí. Hora byla odtud dobrých patnáct mil, ale zvedala se uprostřed nižších pahorků tak příkře, že se zdálo, jako by vrhala svůj stín až na Severní Dormer. Působila jako velký magnet přitahující mračna a v bouřce je roztrušující po celém údolí. Kdykoli se na té nejjasnější letní obloze nad Severním Dormerem objevilo jen vlákýnko páry, nezadržitelně odplulo k Hoře, tak jako loď nezadržitelně odplouvá k víru, zachytilo se mezi skalisky, roztrhalo a znásobilo, aby se pak přihnalo zpět nad vesnici jako déšť a tma.

Charity nevěděla, co přesně si má o Hoře myslet; ale věděla, že je to špatné místo a pocházet tamodtud je hanba a že ať se jí v Severním Dormeru přihodí cokoli, neměla by zapomínat, jak jí slečna Hatchardová jednou dala na vědomí, že ji přivedli tamodtud, že má držet jazyk za zuby a být vděčná. S těmito myšlenkami vzhlédla k Hoře a snažila se jako obvykle být vděčná. Ale postava mladíka zacházejícího do branky u slečny Hatchardové jí znovu připomněla vizi lákavých ulic Nettletonu, pocítila stud za svůj starý klobouk a znechucení Severním Dormerem a zažárlila, že někde daleko Annabel Balchová ze Springfieldu otvírá své modré oči a spatří krásy ještě nesmírnější než krásy Nettletonu.

„Jak to tu všecko nesnáším!“ řekla si znovu.

Asi v půlce ulice se zastavila u rozvrzané branky. Prošla jí a kráčela po cihlové cestičce k podivnému cihlovému Stánku s bílými dřevěnými sloupy podpírajícími fronton, na němž bylo zčernale zlacenými písmeny napsáno: „Pamětní knihovna Honoria Hatcharda, 1832.“

Honorius Hatchard byl prastrýc staré slečny Hatchardové; byť ona sama by nepochybně znění obrátila a vyzdvihla jako jediný důvod své výjimečnosti skutečnost, že ona je jeho praneteř. Neboť Honorius Hatchard se na začátku devatenáctého století těšil jen skromné slávě. Jak nečetné návštěvníky informovala mramorová deska uvnitř knihovny, oplýval význačným literárním talentem, napsal řadu spisů pod titulem „Samotář z Orlího pohoří“, počítal se mezi známé Washingtona Irvinga a Fitz-Greenea Hallecka a odešel v nejlepším věku na žlutou zimnici, kterou chytil v Itálii. Takové bylo jediné pouto Severního Dormeru s literaturou, pouto pietně oslavené stavbou památníku, kde Charity Royallová každé úterý a čtvrtek odpoledne sedávala u svého stolu pod ryteckým portrétem zesnulého autora posetým tečkami a přemýšlela o tom, zda on se v hrobě cítí víc mrtvý, než ona v jeho knihovně.

Když loudavým krokem vešla do svého vězení, sundala si klobouk, odložila ho na sádrovou bystu Minervy, otevřela okenice a vyklonila se ven, aby se podívala, jestli se ve vlaštovčím hnízdě nad jedním oknem objevila vajíčka, a konečně se usadila u stolu a vytáhla svitek háčkované krajky a ocelový háček.

V ručních pracích zrovna nevynikala a trvalo jí mnoho týdnů, než zhotovila ten půlmetr úzké krajky, který měla stále navinutý na plátěných deskách rozpadlého výtisku „Lampáře“. Ale protože neexistoval jiný způsob, jak získat krajku na ozdobu letní blůzy, a protože Ally Hawesová, nejchudší dívka z vesnice, se ukázala v kostele se záviděníhodnou průsvitnou krajkovinou kolem ramen, Charitin háček se teď míhal rychleji. Rozvinula krajku, zapíchla háček do očka a se staženým obočím se sehnula nad svým úkolem.

Najednou se otevřely dveře, a ještě než zvedla oči, věděla, že ten mladík, kterého viděla zacházet k Hatchardům, vstoupil teď do knihovny.

Aniž jí věnoval jakoukoli pozornost, s rukama za zády začal pomalu procházet dlouhou klenutou místností připomínající sklepení a krátkozraké oči upínal na řady ošumělých vazeb knih. Konečně došel ke stolu a stál před ní.

„Máte lístkový katalog?“ zeptal se bez okolků příjemným hlasem; nezvyklost otázky ji donutila upustit háčkování.

„Cože?“

„No, víte –“ Zarazil se a ona si uvědomila, že se na ni poprvé podíval, že ji nejspíš, když vešel do knihovny, svýma krátkozrakýma očima vnímal jen jako kus nábytku knihovny.

Skutečnost, že tímto objevem ztratil nit, neunikla její pozornosti, sklopila oči a usmála se. On se taky usmál.

„Ne, to vy asi nevíte,“ opravil se. „Vlastně by to bylo skoro škoda –“

Měla dojem, že v jeho tónu zaslechla blahosklonnost, a ostře se zeptala: „Proč?“

„Protože v takhle malé knihovně je mnohem příjemnější si hledat věci sám – s pomocí knihovnice.“

Těch posledních pár slov dodal tak uctivě, že se obměkčila a s povzdechem odpověděla: „Bohužel vám asi moc nepomůžu.“

„Proč?“ zeptal se teď na oplátku on; na což ona odpověděla, že tu stejně moc knih není a že jich četla jen pár. „Už se do nich dává knihomol,“ dodala zachmuřeně.

„Vážně? To je škoda, protože jak jsem viděl, některé knihy jsou tu dobré.“ Zdálo se, jako by ztratil zájem povídat si dál, znovu se vzdálil a zřejmě na ni zapomněl. Jeho nezájem ji zlobil, znovu vzala do rukou háčkování a rozhodla se, že mu nenabídne ani tu nejmenší pomoc. Zjevně ji nepotřeboval, protože k ní zůstal dlouhou dobu otočen zády a jeden po druhém si sundával vysoké, pavučinami opředené svazky z police vzadu.

„No tohle!“ vykřikl; a když vzhlédla, uviděla, že vytáhl kapesník a pečlivě otírá ořízku knihy, kterou drží v ruce. Jeho počínání jí připadalo jako neospravedlnitelná kritika její péče o knihy, a řekla proto podrážděně: „Není to moje chyba, že jsou špinavé.“

Otočil se a podíval se na ni s oživujícím se zájmem. „Aha – takže vy nejste knihovnice?“

„Jistěže jsem; ale nemůžu oprašovat všecky knihy. Krom toho, stejně se do nich nikdo nedívá, teď když už slečna Hatchardová nemůže na nohy.“

„Ne, nejspíš ne.“ Odložil knihu, kterou otíral, a chvíli Charity mlčky odhadoval. Napadlo ji, jestli ho sem snad slečna Hatchardová neposlala na výzvědy, jak je knihovna vedená, a to podezření ještě zhoršilo její nechuť. „Právě před chvílí jsem vás viděla k ní jít, nebo ne?“ zeptala se a podle zvyku obyvatel Nové Anglie vynechala jméno. Byla odhodlána vypátrat, proč se jí tu hrabe v knihách.

„Ke slečně Hatchardové? Ano – je to moje sestřenice a já u ní teď bydlím,“ odpověděl mladík. „Jmenuju se Harney – Lucius Harney. Možná o mně mluvila.“

„Ne, nemluvila,“ řekla Charity a v tu chvíli si přála, aby mohla říci opak.

„No jo, tak –“ zasmál se bratranec slečny Hatchardové; a po další pauze, během které Charity napadlo, že ho zrovna nepovzbudila, poznamenal: „O architektuře toho tady moc nemáte.“

Její zmatek se tím dovršil: čím víc si přála vypadat, že mu rozumí, tím nesrozumitelnějšími se stávaly jeho poznámky. Připomínal jí toho pána, který „vysvětloval“ obrázky v Nettletonu, a znovu ji temně obestřela tíha vlastní nevědomosti.

„Chci říct, že nevidím, že byste tu měli nějaké knihy o starých domech. Myslím, že v tom směru není tenhle kout moc prozkoumaný. Všichni pořád dělají jen Plymouth a Salem. Hlupáci. Třeba už dům mojí sestřenice je pozoruhodný. Tohle místo muselo mít nějakou minulost – kdysi muselo něco znamenat.“ Najednou se zarazil a začervenal jako stydlivý člověk, který uslyšel sám sebe a dostal strach, že moc mluví. „Víte, jsem architekt a pátrám tady v těch končinách po starých domech.“

Zírala na něj. „Po starých domech? V Severním Dormeru je přece všecko staré. Lidi rozhodně.“

Zasmál se a znovu se vzdálil.

„Nemáte tu nějaké místní dějiny? Myslím, že nějaké vznikly asi roku 1840; byla to knížka nebo brožura o prvním osídlení,“ dodal za okamžik ze zadní části místnosti.

Opřela si háček o rty a přemítala. Věděla, že tu nějaká taková knížka byla: „Severní Dormer a rané osady Orlího kraje“. Tuhle speciálně neměla ráda, protože to byla taková chuděra slaboučká, věčně buď padala z police, nebo mizela, pokud ji člověk vmáčkl mezi mocnější knihy. Vzpomněla si, že když ji posledně sbírala ze země, napadlo ji, jak si někdo mohl dát práci a napsat knihu o Severním Dormeru a jeho okolí: Dormeru, Hamblinu, Crestonu a Crestonské Řece. Znala je všecky, ty ztracené shluky domů v záhybech neutěšených hřebenů; Dormer, kam se ze Severního Dormeru chodilo pro jablka; Crestonskou Řeku, kde bývala papírna, jejíž šedé zdi teď chátraly u potoka; a Hamblin, kde vždycky napadl sníh nejdřív. Tohle byly důvody jejich proslulosti.

Vstala a začala se pátravě rozhlížet po policích. Neměla ani tušení, kam naposledy svazek dala, a něco jí říkalo, že na ni knížka sehraje svůj obvyklý trik a zůstane neviditelná. Tohle nebyl jeden z Charitiných šťastných dní.

„Řekla bych, že tu někde bude,“ prohlásila na důkaz své horlivé snahy, ovšem vyslovila to bez přesvědčivosti a měla ten pocit, že její slova také žádnou nevzbuzují.

„No jo, tak –“ řekl znovu. Věděla, že odchází, a víc než kdy jindy si přála knížku najít.

„Možná příště,“ dodal; zvedl svazek, který položil na stůl a podal jí ho. „Mimochodem, trocha vzduchu a sluníčka by tomu tady prospěla; tohle je například dost cenné.“

Pokývl hlavou, usmál se a vyšel ven.

Kapitola II.

Hatchardova pamětní knihovna měla otevřeno od tří do pěti; smysl pro povinnost obvykle udržel Charity Royallovou za stolem skoro do půl páté.

Ale nikdy si nevšimla, že by z toho plynula nějaká praktická výhoda ať už pro Severní Dormer nebo pro ni; a když se jí to hodilo, zcela bez výčitek vyhlásila zavírací dobu knihovny o hodinu dřív. Několik minut po odchodu pana Harneyho dospěla k tomuto rozhodnutí, odložila krajku, zavřela okenice a otočila klíčem ve dveřích toho Stánku vědění.

Ulice, do které vyšla, byla stále ještě liduprázdná, a když se rozhlédla jedním i druhým směrem, začala kráčet ke svému domu. Ale místo aby do něj vstoupila, šla dál, zahnula na polní cestu a vylezla na pastvinu na stráni. Zvedla závoru branky a pokračovala dál po cestičce podél rozpadající se zídky pastviny a došla až na pahorek, kde několik modřínů potřásalo svými čerstvými štětinatými větvičkami ve větru. Tam si lehla na svah, odhodila klobouk a tvář skryla v trávě.

Byla slepá a necitlivá ke spoustě věcí a matně to věděla; ale všude, kde bylo světlo, vzduch, vůně a barvy, reagovala každou kapkou krve. Milovala drsný dotek suché horské trávy pod svými dlaněmi, vůni mateřídoušky, do níž bořila tvář, provívání větru ve vlasech a pod bavlněnou blůzou a vrzání modřínů kymácejících se v něm.

Často vylezla na kopec a sama si tam lehla, jen aby se těšila z větru a doteku trávy na tvářích. Obvykle v tu dobu nemyslela na nic, jenom ležela, zcela pohlcena nevyslovitelným pocitem pohody. Dnes byl ten pocit pohody ještě umocněn tím, že upláchla z knihovny. Docela se jí líbilo, když za ní v pracovní době zaskočila přítelkyně a popovídaly si, ale nesnášela, když ji lidé otravovali s knížkami. Jak si mohla pamatovat, kde jsou, když si je tak málokdy někdo žádal? Orma Fryová si občas půjčila román a její bratr Ben měl rád cestopísky, jak tomu říkal, a spisy vztahující se k obchodu a účetnictví; ale nikdo jiný si nikdy neřekl o nic jiného než sem tam o Chaloupku strýčka Toma nebo Otvírání kaštanů či Longfellowa. Tyhle měla po ruce a byla by je dokázala najít i poslepu; ale nečekané žádosti přicházely tak zřídkakdy, že ji přiváděly k zlosti jako nespravedlivost.

Líbila se jí tvář toho mladíka i jeho krátkozraké oči a ten zvláštní způsob mluvy, který byl rázný, ale přesto jemný, stejně tak jako jeho ruce byly opálené a šlachovité, ale s hladkými nehty jako u ženy. Jeho vlasy také vypadaly vyšisovaně nebo spíš jako kapradí, když je spálí mráz; oči měl šedé, sympaticky krátkozraké, úsměv stydlivý, ale přesto sebevědomý, jako by znal spoustu věcí, o kterých se jí ani nesnilo, a přesto by jí za žádnou cenu nedal znát svou převahu. Ona ji ale pociťovala a ten pocit se jí líbil, protože byl pro ni nový. Jakkoli byla chudá a nevzdělaná a věděla to o sobě – ta nejpokornější z pokorných v Severním Dormeru, kde pocházet z Hory byla nejhorší pohana – přece ve svém úzkém světě vždycky vládla. Jistě to zčásti bylo proto, že advokát Royall platil za „největšího muže“ celého Severního Dormeru; dokonce tu tak přečníval, že cizí lidé, kteří nevěděli, o co jde, vždycky přemýšleli, co ho tu vlastně drží. Přese všechno – i přes slečnu Hatchardovou – advokát Royall vládl Severnímu Dormeru; a Charity vládla v domě advokáta Royalla. Nikdy si to sama takhle přesně neuvědomovala; ale znala svou moc, věděla, proč ji má, a nenáviděla ji. Ten mladík v knihovně jí paradoxně poprvé dal pocítit, jak sladká může být závislost.

Posadila se, vytřepala si kousky trávy z vlasů a shlédla dolů na dům, v němž byla paní. Stál rovnou pod ní, neveselý a neúpravný, jeho vyrudlé červené průčelí bylo od ulice odděleno „zahrádkou“ s cestičkou lemovanou keři angreštu, kamennou studnou zarostlou plaménkem a neduživou drobnou popínavou růžičkou přivázanou k vějířovité podpěře, kterou kdysi pan Royall přivezl z Hepburnu, aby jí udělal radost. Za domem byl ještě kousek nerovné půdy, přes nějž se táhly prádelní šňůry až ke kamenné zdi, a za zdí políčko kukuřice a pár řádek brambor ubíhalo až k sousedící skalnaté divočině porostlé kapradím.

Charity si nevzpomínala, jak to bylo, když dům viděla poprvé. Řekli jí, že když ji sem přinesli z Hory, měla horečku; a dovedla si vybavit jen to, jak se jednoho dne probudila v postýlce v nohách postele paní Royallové, otevřela oči a spatřila chladně úhledný pokoj, který se měl později stát jejím.

Paní Royallová zemřela asi za sedm či osm let poté; a tou dobou už Charity prohlédla většinu věcí kolem sebe. Věděla, že paní Royallová je smutná, bázlivá a slabá; věděla, že advokát Royall je drsný a prchlivý, a ještě slabší. Věděla, že ji pokřtili Charity (v bílém kostele na druhém konci vesnice) na paměť toho, že ji pan Royall tak nezištně přivedl sem a aby se v ní navždy živil slušivý pocit závislosti; věděla, že pan Royall je jejím poručníkem, ale že ji zákonně neadoptoval, třebaže jí všichni říkali Charity Royallová; a věděla, proč se vrátil zpátky do Severního Dormeru, místo aby právničil v Nettletonu, kde svou advokátskou dráhu začal.

Po smrti paní Royallové se mluvilo o tom, že ji pošlou do internátní školy. Slečna Hatchardová to navrhla a dlouze o tom hovořila s panem Royallem, který se jal sledovat její plán a vydal se jednoho dne do Starkfieldu, aby navštívil ústav, který mu doporučila. Vrátil se druhý den večer s monoklem; Charity si povšimla, že vypadá hůř, než ho kdy viděla předtím; a tou dobou už měla nějakou zkušenost.

Když se ho zeptala, kdy se školou začne, odpověděl stručně: „Nikam nepojedeš,“ a zavřel se v místnosti, kterou nazýval svou kanceláří; příštího dne dáma, která vedla školu ve Starkfieldu, odepsala, že „za těchto okolností“ bohužel zatím nemůže další žákyni umístit.

Charity byla zklamaná; ale chápala to. Pana Royalla nedostala tentokrát lákadla Starkfieldu, ale pomyšlení, že by ji ztratil. Byl to nesmírně osamělý člověk; vyvodila to ze skutečnosti, že sama byla tak osamělá. On i ona, tváří v tvář v tom smutném domě pronikli až do hlubin osamění; a třebaže k němu necítila žádnou zvláštní náklonnost a ani tu nejmenší vděčnost, litovala ho, neboť si byla vědoma, že lidi kolem sebe převyšuje a že ona jediná stojí mezi ním a samotou. Proto, když pro ni slečna Hatchardová poslala o den či dva později, aby s ní promluvila o škole v Nettletonu a řekla jí, že tentokrát by jedna její přítelkyně „zařídila všechno potřebné“, Charity ji přerušila oznámením, že se rozhodla zůstat v Severním Dormeru.

Slečna Hatchardová se ji laskavě snažila přesvědčit, ale bylo to marné, ona pouze opakovala: „Myslím, že panu Royallovi by tu bylo smutno.“

Slečna Hatchardová za brýlemi zmateně zamrkala. Její dlouhý jemný obličej byl samá udivená vráska, naklonila se dopředu a rukama spočinula na opěradlech mahagonového křesla se zcela zjevným přáním říci něco, co je třeba říci.

„To je od tebe hezké, děvenko.“

Rozhlédla se po vybledlých zdech svého obývacího pokoje ve snaze najít radu u daguerrotypových obrázků předků a vyučovacích pomůcek; ale zdálo se, že jí v řeči spíš zbraňují.

„Ovšem nejde jen o ty výhody – nejen o ty výhody. Jsou tu také jiné důvody. Na to jsi ještě mladá, abys to pochopila.“

„Ale ne, nejsem,“ drsně odvětila Charity; a slečna Hatchardová se začervenala až ke kořínkům světlých vlasů. Ale nejspíš pocítila nejasnou úlevu, že nemusí vysvětlení dokončit, protože dořekla, znovu se dovolávajíc svých daguerrotypů: „Jistěže pro tebe vždycky udělám, co budu moct; a v případě… v případě… však ty víš, že můžeš vždycky přijít ke mně.“ Když se Charity vrátila z této návštěvy, čekal na ni advokát Royall na verandě. Oholil se a vykartáčoval si černý kabát, vypadal jako pomník skvělého muže; v takových chvílích ho skutečně obdivovala.

„Tak už je to dojednané?“ zeptal se.

„Ano, je to dojednané. Nikam nejedu.“

„Nejedeš do školy v Nettletonu?“

„Ne, nikam.“

Odkašlal si a přísně se zeptal: „Proč?“

„Nějak se mi nechce,“ řekla, zvolna kolem něj prošla a zamířila do svého pokoje. Právě ten další týden jí z Hepburnu přivezl popínavou růži s vějířovitou podpěrou. Předtím jí nikdy nic nedal.

K další pozoruhodné příhodě jejího života došlo o dva roky později, když jí bylo sedmnáct. Advokáta Royalla, který hrozně nerad jezdil do Nettletonu, tam zavolali v souvislosti s nějakým případem. Stále ještě provozoval své povolání, i když v Severním Dormeru a v okolních vesnicích advokátská praxe nemohla prosperovat; a jednou měl tedy příležitost, kterou si nemohl dovolit odmítnout. Strávil v Nettletonu tři dny, vyhrál soudní při a vrátil se v dobré náladě. V příjemném rozmaru byl zřídkakdy a při této příležitosti se u něj projevoval tím, že u večeře působivě líčil „nebývalé přijetí“, kterého se mu dostalo od starých přátel. Uzavřel důvěrným sdělením: „Byl jsem blázen, že jsem kdy odešel z Nettletonu. To paní Royallová mě k tomu donutila.“

Charity okamžitě pochopila, že se mu stalo něco trpkého a že se výřečností snaží vzpomínku zapudit. Odešla si brzy lehnout a nechala ho tam sedět s mrzutými myšlenkami, opřeného lokty o voskované plátno na stole. Cestou nahoru mu z kapsy svrchníku vytáhla klíč od kredence, kde si schovával láhev whisky.

Probudila se lomcováním dveří a vyskočila z postele. Slyšela hlas pana Royalla, tichý a nepřipouštějící odpor, a otevřela dveře, protože se bála, že se něco stane. Nic jiného ji nenapadlo; ale když ho uviděla ve dveřích a paprsek podzimního měsíce nasvítil jeho vzrušený obličej, pochopila.

Chvíli se mlčky dívali jeden na druhého; pak, jakmile přestoupil práh, natáhla ruku a zarazila ho.

„Běžte okamžitě zpátky,“ řekla pronikavým hlasem, který ji samotnou polekal; „dneska večer ten klíč nedostanete.“

„Charity, pusť mě dovnitř. Nechci ten klíč. Je mi smutno,“ začal hlubokým hlasem, který ji někdy dojímal.

Srdce jí polekaně poskočilo, ale dál se mu s opovržením bránila. „To jste se teda nejspíš splet. Tohle už není pokoj vaší ženy.“

Nebála se, prostě jen pociťovala hluboké znechucení; a on to možná uhádl, nebo si to přečetl z její tváře, protože chvíli jen tak zíral, a pak ustoupil ze dveří a pomalu odcházel. S uchem u klíčové dírky slyšela, jak šátravě schází po temných schodech a dál do kuchyně; poslouchala, jestli vylomí dvířka kredence, ale místo toho po chvíli zaslechla, jak odemkl dveře domu, a tichem k ní doléhaly jeho těžké kroky na cestičce. Proplížila se k oknu a uviděla jeho ohnutou postavu kráčet v měsíčním světle ulicí. Pak se jí spolu s vědomím vítězství zpětně zmocnil strach a vklouzla zpátky do postele, studená až na kost.

Den dva nato chudinka Eudora Skeffová, která dvacet let dělala správkyni Hatchardovy knihovny, náhle zemřela na zápal plic; a den po pohřbu zašla Charity za slečnou Hatchardovou s žádostí, aby ji jmenovala knihovnicí. Zdálo se, že slečnu Hatchardovou její přání překvapilo: zcela zjevně zpochybňovala kvalifikaci nové kandidátky.

„Nevím, nevím, děvenko. Nejsi na to moc mladá?“ váhala.

„Chci si vydělat nějaké peníze,“ prostě odpověděla Charity.

„Nedává ti snad pan Royall všechno, co potřebuješ? V Severním Dormeru nikdo není bohatý.“

„Chci si vydělat peníze, abych mohla odsud pryč.“

„Odsud pryč?“ udivené vrásky slečny Hatchardové se ještě prohloubily a po trapné pauze řekla: „Ty chceš pana Royalla opustit?“

„Ano: anebo chci, aby byla v domě se mnou ještě jiná žena,“ rázně prohlásila Charity.

Slečna Hatchardová nervózníma rukama uchopila opěradla křesla. Její oči se dovolávaly zašlých tváří na stěně a po slabém, nerozhodném zakašlání promluvila: „Domácnost… je na tebe trochu moc, že?“

Charity se zatvrdila. Pochopila, že jí slečna Hatchardová nemůže poskytnout žádnou pomoc a že se bude muset prokousat svými obtížemi sama. Přepadl ji pocit ještě většího osamění; připadala si hrozně stará. Musí s ní mluvit jako s dítětem. Pocítila ke slečně Hatchardové pro její dlouhotrvající nedospělost soucit. „Ano, přesně tak,“ řekla nahlas. „Je toho na mě v té domácnosti moc: letos na podzim jsem hodně kašlala.“

Povšimla si okamžitého účinku toho, co naznačila. Slečna Hatchardová pobledla při vzpomínce na odchod Eudory a slíbila, že udělá, co bude v její moci. Ale samozřejmě to musí ještě probrat s několika lidmi: s farářem, radními Severního Dormeru a vzdáleným příbuzným Hatchardů ve Springfieldu. „Škoda, že jsi nešla do té školy!“ povzdechla si. Vyprovodila Charity ke dveřím a tam, když už byly bezpečně na prahu, s vyhýbavě prosebným pohledem řekla: „Vím, že s panem Royallem je to někdy… těžké; ale jeho žena to s ním vydržela; a ty nesmíš nikdy zapomenout, Charity, že to byl pan Royall, kdo tě sem přivedl z Hory.“

Charity se vrátila domů a otevřela dveře „kanceláře“ pana Royalla. Seděl u kamen a četl si proslovy Daniela Webstera. Během těch pěti dní, které uplynuly od večera, kdy přišel k jejím dveřím, se setkávali u jídla a také šla po jeho boku po pohřbu Eudory; ale nepromluvili spolu ani slovo.

Překvapeně vzhlédl, když vstoupila, a povšimla si, že není oholený a vypadá nezvykle staře; ale protože jí vždycky připadal starý, změna v jeho vzezření s ní nepohnula. Řekla mu, že byla navštívit slečnu Hatchardovou, a za jakým účelem. Viděla, že ho to velice udivilo; ale neřekl nic.

„Řekla jsem jí, že domácnost je na mě moc a že si chci vydělat peníze, abych si zaplatila služku. Ale nebudu jí platit: to musíte vy. Já chci mít nějaké vlastní peníze.“

Husté černé obočí pana Royalla se zamračeně stáhlo, seděl a bubnoval prsty potřísněnými inkoustem do okraje psacího stolu.

„K čemu si chceš vydělat ty peníze?“ zeptal se.

„Abych mohla odejít, až budu chtít.“

„Proč chceš odejít?“

Zaplálo v ní opovržení. „Myslíte, že by v Severním Dormeru někdo zůstal, kdyby nemusel? Vy byste třeba nezůstal, aspoň se to říká.“

Se sklopenou hlavou se zeptal: „Kam bys šla?“

„Kamkoli, kde si můžu vydělat na živobytí. Zkusím to nejdřív tady, a pokud to nepůjde, odejdu někam jinam. Půjdu na Horu, když budu muset.“ Po této hrozbě se odmlčela, uviděla, že zapůsobila. „Chci, abyste přiměl slečnu Hatchardovou a radní, aby mě vzali do knihovny: a chci, aby tu se mnou v domě byla nějaká žena,“ opakovala.

Pan Royall zbledl ještě víc. Když skončila, hlučně vstal a opřel se o stůl; vteřinku či dvě se jeden na druhého dívali.

„Podívej,“ řekl konečně, jako by mu bylo zatěžko promluvit, „už nějakou dobu ti chci něco říct; měl jsem to říct dřív. Chci, aby ses za mě vdala.“

Dívka na něj stále ještě bez hnutí zírala. „Chci, aby ses za mě provdala,“ zopakoval a odkašlal si. „Příští neděli tu bude farář a můžeme to domluvit. Nebo s tebou dojedu do Hepburnu k soudci a provedeme to tam. Udělám, co řekneš.“ Její nemilosrdně upřený pohled ho donutil sklopit zrak a rozpačitě přešlápnout z nohy na nohu. Jak tam před ní stál, neforemný, ošumělý, vzrušený, s rukama znetvořenýma fialovými žilami, jak se pevně opíral o stůl, dlouhá řečnická brada se mu třásla po tom doznání, připadal jí jako obludná parodie toho otcovského staříka, kterého znala odjakživa.

„Abych se za vás provdala? Já?“ vyrazila s opovržlivým smíchem. „O to jste mě přišel požádat onehdy večer? Co se vám, prosím vás, stalo? Jak dlouho už jste se na sebe nepodíval do zrcadla?“ Narovnala se s drzým vědomím svého mládí a síly. „Asi si myslíte, že by bylo levnější vzít si mě, než si držet služku. Všichni vědí, že jste ten největší škudlil z celého Orlího kraje; ale asi vám to dvakrát takhle nevyjde.“

Pan Royall se ani nepohnul, když mluvila. Obličej mu zpopelavěl a černé obočí se třáslo, jako by ho plamen jejího opovržení oslepoval. Když skončila, zvedl ruku.

„To stačí – to tak asi stačí,“ řekl. Otočil se ke dveřím a sundal s věšáku klobouk. Na prahu se zarazil. „Lidi ke mně nebyli spravedliví – od samého začátku ke mně nebyli spravedliví,“ řekl. Pak vyšel ven.

O několik dní později se Severní Dormer s překvapením dozvěděl, že Charity byla jmenována knihovnicí v Hatchardově památníku za plat osm dolarů měsíčně a že stará Verena Marschová z crestonského chudobince přijde na byt k advokátu Royallovi a bude dělat kuchařku.

Kapitola III.

Své nečetné klienty nepřijímal pan Royall v místnosti, které se v červeném domě říkalo „kancelář“. Projevem profesionální vážnosti a jeho mužské nezávislosti musela být skutečná kancelář, pod jinou střechou; a jeho postavení jakožto jediného advokáta Severního Dormeru vyžadovalo, aby to byla táž střecha, jako se prostírala nad radnicí a poštou.

Měl ve zvyku odebrat se do této kanceláře dvakrát denně, dopoledne a odpoledne. Nalézala se v přízemí budovy, měla zvláštní vchod a omšelou tabulku se jménem na dveřích. Než tam vstoupil, stavoval se na poště pro svou korespondenci – obvykle to byla pouhá formalita – prohodil pár slov k městskému poštmistrovi, který seděl v chodbě a nic nedělal, a pak přešel ke koloniálu na druhém konci, kde Carrick Fry, hokynář, měl pro něj vždycky nachystanou židli, a kde zcela jistě našel jednoho či dva radní opřené o dlouhý pult, mezi provazy, kůží, dehtem a zrnkovou kávou. I když doma toho pan Royall moc nenamluvil, v určité náladě nebyl proti tomu podělit se o své názory se spoluobčany; možná také nechtěl, aby ho jeho vzácní zákazníci našli sedět v zaprášené kanceláři bez písaře a bez práce. V každém případě neměl pracovní dobu o nic delší ani pravidelnější než Charity v knihovně; zbytek času trávil buď v krámě, nebo pojížděl po okolí a vyřizoval záležitosti pro pojišťovny, které zastupoval, nebo seděl doma a četl Bancroftovy Dějiny Spojených států či proslovy Daniela Webstera.

Ode dne, kdy mu Charity řekla, že si přeje jít na místo Eudory Skeffové do knihovny, se vztahy mezi nimi nedefinovatelně, ale rozhodně změnily. Advokát Royall dodržel slovo. Získal pro ni tu práci za cenu značného manévrování, jak usoudila podle počtu protikandidátek a podle kyselého tónu, kterým s ní dvě z nich, Orma Fryová a nejstarší Targattová, mluvily skoro ještě rok poté. A najal Verenu Marshovou, která k nim přijela z Crestonu a ujala se vaření. Verena byla chudák stará vdova, senilní a neschopná: Charity tušila, že u nich pracuje za stravu a byt. Pan Royall byl moc lakomý, aby dával dolar denně nějaké mladé šikulce, když mohl mít hluchou žebračku zadarmo. Ale v každém případě Verena byla tady, v podkrovním pokojíku rovnou nad Charity a její hluchota nijak zvlášť dívku netrápila.

Charity věděla, že se nebude opakovat to, co se stalo té ohavné noci. Pochopila, že jakkoli hluboce jím od té doby pohrdá, on sám sebou pohrdá ještě víc. Jestliže si řekla o to, aby s ní v domě byla jiná žena, nebylo to ani tak za účelem vlastní obrany, jako jeho ponížení. Nepotřebovala nikoho, aby ji chránil: pokořená pýcha pana Royalla jí byla nejbezpečnější ochranou. Nikdy ani slovem nevyjádřil omluvu nebo nějakou výmluvu; jako by k té události nikdy ani nedošlo. Přesto však její důsledky byly skrytě patrné v každém slově, které si vyměnili, v každém letmém pohledu, kdy se jeden od druhého instinktivně odvraceli. Teď už nic nemohlo otřást její vládou v červeném domě.

Večer toho dne, kdy se setkala s bratrancem slečny Hatchardové, ležela Charity v posteli, holé paže měla složené pod rozcuchanou hlavou a dál o něm přemýšlela. Řekla si, že asi hodlá v Severním Dormeru strávit nějaký čas. Povídal, že hledá staré domy v okolí; a třebaže neměla tak úplně jasno, pokud šlo o jeho cíl, nebo proč by někdo měl speciálně vyhledávat staré domy, když na něj číhaly po obou stranách ulice, pochopila, že potřebuje ku pomoci knihy, a rozhodla se vypátrat nazítří ten svazek, který se jí nepodařilo najít, a vůbec cokoli jiného vztahujícího se k této tematice.

Ještě nikdy ji tolik netížila neznalost života a literatury, jako když znovu prožívala tu krátkou chvíli nepříjemných rozpaků. „Tady nemá cenu se snažit něčím být,“ mumlala do polštáře; a celá se schoulila při představě vágních metropolí, zářných super-Nettletonů, kde dívky v lepších šatech, než vlastní Bella Balchová, plynně rozprávějí o architektuře s mladíky s rukama, jako má Lucius Harney. Pak si vzpomněla, jak se náhle zarazil, když přistoupil až k jejímu stolu a poprvé se na ni podíval. Kvůli tomu pohledu zapomněl, co chtěl říct; znovu se jí vybavila proměna jeho tváře, vyskočila a po holých prknech se rozběhla k umyvadlu, našla zápalky, rozsvítila svíčku a zvedla ji k čtverhrannému zrcadlu na nabílené stěně. Její malý obličej, obvykle tak snědě bledý, zářil v mdlém kruhu světla jako růže a oči pod zcuchanými vlasy vypadaly hlubší a větší než za dne. Možná to nakonec přece jen byla chyba, když si přála, aby byly modré. Její režná noční košile byla u krku neforemně stažená a zapnutá na knoflík. Rozepnula ho, odhalila hubená ramena a představila si samu sebe jako nevěstu ve vystřižených saténových šatech, jak jde prostředkem kostela s Luciem Harneym. Až by z něj vycházeli ven, dal by jí polibek. Postavila svíčku a zabořila obličej do dlaní, jako by v nich ten polibek chtěla uvěznit. V tu chvíli uslyšela krok pana Royalla, který vystoupil po schodech a šel si lehnout, a projel jí prudký odpor. Dosud jím jen opovrhovala, teď její nitro naplnila hluboká nenávist. Stal se pro ni ohavným starým chlapem.

Příštího dne, když se pan Royall vrátil na oběd, seděli proti sobě mlčky jako obvykle. Verenina přítomnost u stolu byla záminkou jejich mlčenlivosti, třebaže její hluchota by jim dovolila tu nejsvobodnější výměnu důvěrností. Ale když dojedli a pan Royall vstal od stolu, podíval se na Charity, která tu zůstávala, aby stařeně pomohla sklidit se stolu.

„Chci s tebou na okamžik mluvit,“ řekl, a ona ho následovala a v duchu se divila, co se děje.

Usadil se v černém žíněném křesle a ona se lhostejně opřela o okno. Byla celá netrpělivá, aby už šla do knihovny a vyhledala tu knížku o Severním Dormeru.

„Poslyš, proč vlastně nejsi v knihovně ty dny, co tam máš být?“ Otázka, která Charity vyrušila z jejího rozkošného rozjímání, ji připravila o řeč a chvíli na něj zírala bez odpovědi.

„Kdo říká, že tam nejsem?“

„Zřejmě si někdo stěžoval. Slečna Hatchardová pro mě poslala dneska dopoledne –“

Charitina doutnající zášť propukla v plamen. „Já vím! Orma Fryová a ta Targattovic holka – a nejspíš taky Ben Fry. Ten s ní chodí. Ty zmije, vždycky jsem věděla, že mě budou chtít tamodtud dostat! A vůbec – jako by do knihovny někdy někdo chodil!“

„Včera tam někdo šel, a tys tam nebyla.“

„Včera?“ zasmála se při té příjemné vzpomínce. „V kolik hodin jsem tam včera nebyla, to by mě zajímalo?“

„Asi ve čtyři.“

Charity ztichla. Tak se pohroužila do snové vzpomínky na návštěvu mladého Harneyho, až úplně zapomněla, že z knihovny odešla, hned jak ji opustil on.

„Kdo přišel ve čtyři hodiny?“

„Slečna Hatchardová.“

„Slečna Hatchardová? Vždyť ta se tam ani neukázala od té doby, co nemůže na nohy. Ani by nevyšla po těch schodech, i kdyby se pokusila.“

„Nejspíš jí do schodů někdo pomůže. Alespoň včera jí každopádně pomohl – ten mladík, který je u ní na návštěvě. Ten tě tam našel, pokud tomu rozumím, o něco dřív odpoledne; vrátil se a řekl slečně Hatchardové, že knížky jsou zubožené a potřebují, aby se o ně někdo staral. Rozčililo ji to a rovnou se tam v křesle nechala odvézt; a když tam dorazila, bylo zamčeno. Takže poslala pro mě a pověděla mi o tom a taky o těch dalších stížnostech. Tvrdí, že jsi to tam zanedbala a že si sežene školenou knihovnici.“

Když mluvil, Charity se ani nepohnula. Stála, zakloněnou hlavou se opírala o okenní rám, ruce měla svěšené podél těla a pěsti tak pevně sevřené, že aniž si uvědomovala, co ji to bolí, cítila, jak se jí ostré nehty zatínají do dlaní.

Ze všeho, co pan Royall řekl, jí utkvěla v paměti jediná věta: „Řekl slečně Hatchardové, že knížky jsou zubožené.“ Co jí sejde na jiných obviněních proti ní vznesených? Ať byla vyřčena zlovolně, nebo po pravdě, opovrhovala jimi stejně tak jako opovrhovala těmi nactiutrhači. Ale že ji zradí ten cizí člověk, k němuž se cítila tak tajemně přitahována! Že ve chvíli, kdy utekla na stráň, aby o něm mohla sladce popřemýšlet, on odspěchá domů, aby udal její nedostatky! Vzpomněla si, jak si ve tmě ve svém pokoji zakryla tvář, aby ten představovaný polibek na ni přitiskla; a v duchu na něj dostala strašnou zlost, že si nic takového nedovolil.

„Dobře, já půjdu,“ řekla náhle. „Odejdu rovnou.“

„A kam půjdeš?“ V hlasu pana Royalla zaslechla vylekaný tón.

„Pryč z té jejich staré knihovny: rovnou pryč a nikdy už tam nevkročím. Aby si nemysleli, že snad budu čekat, až řeknou, že mě vyhazují!“

„Charity – Charity, prosím tě, poslouchej –“ začal a ztěžka vstal z křesla; ale ona ho mávnutím ruky odstavila z cesty a vyšla z místnosti.

Nahoře vytáhla klíč od knihovny zpod jehelníčku, kam si ho vždycky schovávala – kdo říká, že není pečlivá? –, nasadila si klobouk a znovu seběhla dolů a ven na ulici. Pokud ji pan Royall slyšel odcházet, neučinil nic, aby jí v tom zabránil: jeho náhlé záchvaty vzteku mu asi pomohly pochopit, že nemá cenu snažit se zvrátit její.

Došla k cihlovému Stánku, odemkla dveře a vešla do ledového příšeří. „Jsem ráda, že už nebudu muset sedět tady v tom starém sklepě, když jiný lidi jsou venku na sluníčku!“ řekla nahlas, když se jí zmocnil známý chlad. Zhnuseně pohlédla na dlouhé ošumělé řady knih, na Minervu s ovčím nosem na černém podstavci a smírně vyhlížejícího mladého muže v punčochách, jehož tvář smutnila nad jejím stolem. Měla v úmyslu vytáhnout ze zásuvky svitek krajky a výpůjční knihu, a pak jít přímo za slečnou Hatchardovou a ohlásit jí svou rezignaci. Ale náhle ji přepadl velký smutek, posadila se a tvář položila na stůl. Srdce jí drásal nejkrutější životní objev: jediný tvor, který k ní přišel z neznámého světa, jí přinesl bolest místo radosti. Neplakala; slzy neronila snadno a bouře jejího srdce se vybíjely uvnitř. Ale jak tam seděla v tichém zármutku, měla pocit, že život je pro ni příliš bezútěšný, příliš ošklivý a nesnesitelný.

„Co jsem mu kdy udělala, že mi tak ubližuje?“ naříkala a pěsti si přitlačila na oční víčka, která se začínala nalévat pláčem.

„Ne, ne – nepůjdu tam celá ubrečená!“ zamumlala, vyskočila a odstrčila židli, jako by se v ní dusila. Otevřela zásuvku, vytáhla výpůjční knihu a vydala se ke dveřím. V tu chvíli se otevřely a ten mladík od slečny Hatchardové vešel s pískáním dovnitř.

Kapitola IV.

Zastavil se a s nesmělým úsměvem pozvedl klobouk. „Promiňte, prosím,“ řekl. „Myslel jsem si, že tu nikdo není.“ Charity mu zahradila cestu. „Nemůžete jít dovnitř. Ve středu není knihovna pro veřejnost otevřená.“

„Já vím, že ne; ale sestřenice mi dala svůj klíč.“

„Slečna Hatchardová nemá žádné právo dávat jiným lidem svůj klíč, zrovna tak jako ho nemám já. Já jsem tu knihovnice a znám předpisy. Tohle je moje knihovna.“

Mladík vypadal velice překvapeně.

„Ale jistě, já vím, že je vaše; moc mě to mrzí, že vám vadí, že jsem přišel.“

„Nejspíš jste se přišel podívat, co ještě byste mohl říct, abyste ji dostal proti mně? Ale nemusíte se namáhat: dneska je to ještě moje knihovna, ale zítra touhle dobou už nebude. Právě jdu k ní, abych jí vrátila klíč a výpůjční knihu.“

Obličej mladého Harneyho zvážněl, ale nijak neprozrazoval pocit viny, který v něm hledala.

„Já tomu nerozumím,“ řekl. „To musí být nějaký omyl. Proč bych měl říkat něco proti vám slečně Hatchardové – nebo komukoli jinému?“

Zjevná vyhýbavost odpovědi způsobila, že míra Charitina rozhořčení přetekla. „To nevím, proč byste měl. Chápala bych, kdyby to udělala Orma Fryová, protože ta mě odtud chtěla dostat hned od prvního dne. Nevím proč, když má vlastní domov a svýho tátu, který na ni vydělává; nebo Ida Targattová, když zrovna loni dostala dědictví po nevlastním bratrovi. Ale prostě žijem všechny ve stejném místě, a když je to místo jako Severní Dormer, stačí to, aby lidi nenáviděli jeden druhého už proto, že musejí denně chodit stejnou ulicí. Ale vy tu nežijete a nevíte o nás nic, tak proč jste se do toho musel míchat? Myslíte si, že ty druhé holky by se staraly o knihy líp než já? Vždyť Orma Fryová sotva rozezná knihu od žehličky! A co má být, jestli tu zrovna nesedím s rukama v klíně až do chvíle, kdy na kostele odbije pátá? Komu sejde na tom, jestli je knihovna otevřená nebo zavřená? Myslíte si, že sem někdy někdo chodí pro knihy? Leda by se tu chtěli scházet kluci a holky, co spolu chodí – kdybych jim to dovolila. Ale já bych nedovolila Billovi Sollasovi, co bydlí za kopcem, aby tu zevloval a čekal na tu nejmladší Targattovic holku, protože ho znám… to je vše… i když neznám knížky, tak jak bych měla…“

Zarazila se, protože se jí stáhlo hrdlo. Celá se třásla vzteky, a opřela se proto o kraj stolu, aby snad neuviděl její slabost.

Co viděl, na něj zřejmě silně zapůsobilo, protože pod svým opálením zrudl a vykoktal: „Ale, slečno Royallová, já vás ujišťuju… já vás ujišťuju…“

Jeho bolestné rozpaky ještě rozpálily její hněv, znovu se nadechla a vyhrkla: „Být vámi, tak mám aspoň kuráž a nepopřu, co jsem řekla.“

To ho vydráždilo tak, že se vzchopil. „To doufám ano, kdybych věděl co, ale já to nevím. Zcela zřejmě se stalo něco nepříjemného, a vy si myslíte, že na tom mám vinu. Ale já nevím, co to je, protože jsem byl od samého rána na Orlím hřebenu.“

„Nevím, kde jste byl dneska ráno, ale vím, že včera jste byl v téhle knihovně; a byl jste to vy, kdo šel domů a řekl své sestřenici, že knihy jsou zubožené, a přivedl ji sem, aby se podívala, jak jsem je zanedbala.“

Zdálo se, že mladý Harney jeví upřímný zájem. „Tak tohle vám řekli? To se nedivím, že se zlobíte. Knihy skutečně jsou zubožené, a protože některé jsou zajímavé, je to škoda. Řekl jsem slečně Hatchardové, že trpí vlhkem a nedostatečným přístupem vzduchu; a přivedl jsem ji sem, abych jí ukázal, jak snadno by se tu dalo zařídit větrání. Taky jsem jí řekl, že byste měla mít někoho, kdo by vám pomáhal s oprašováním a větráním. Jestli vám někdo vyložil nesprávně, co jsem řekl, mrzí mě to; ale mám knížky tak rád, že bych radši viděl, aby si z nich někdo udělal ohníček, než aby se nechaly plesnivět jako tyhle.“

Charity cítila, jak jí slzy stoupají do hrdla, a pokusila se je zadusit slovy: „Mně je jedno, co říkáte, že jste jí povídal. Já jen vím, že ona si myslí, že je to moje chyba, a že ztratím místo, a chtěla jsem ho víc než kdo jiný ve vesnici, protože já nikoho nemám jako jiní. Chtěla jsem jen našetřit trochu peněz, abych se odtud jednoho dne dostala pryč. Myslíte si, že nebýt toho, seděla bych den za dnem v tomhle předpotopním sklepení?“ Z této prosebné výzvy zachytil její posluchač jen poslední otázku: „Opravdu je to předpotopní sklepení, ale musí to tak být? O to tady jde. A zřejmě proto, že jsem se na to zeptal sestřenice, vznikla celá ta nepříjemnost.“ Pohledem prozkoumával melancholické příšeří dlouhé, úzké místnosti, zastavoval se u vlhkých map na stěnách, u řad knih, které ztratily původní barvu, a u strohého psacího stolu z růžového dřeva, nad nímž visel portrét mladého Honoria. „Jistěže s domem, který je přilepený na skálu jako tohle směšné mauzoleum, se těžko dá něco dělat: pokud by se nevyvrtala díra do skály, nedocílíte ani průvan. Ale určitým způsobem se to tu větrat dá a slunce se sem taky dá vpustit: ukážu vám jak, jestli chcete.“ Pro svou vášnivou snahu o zlepšení už architekt zapomněl na Charitinu křivdu a názorně zvedl hůl k římse. Ale její mlčení jako by mu říkalo, že ji větrání knihovny vůbec nezajímá, takže se k ní náhle otočil a smířlivě napřáhl obě ruce. „No tak, že jste to tak nemyslela? Že si doopravdy nemyslíte, že bych udělal něco, čím bych vám ublížil?“

Nová nota v jeho hlase ji odzbrojila: takovým tónem s ní nikdy nikdo nemluvil.

„Ale proč jste to teda udělal?“ zaštkala. Uchopil ji za ruce a ona ucítila jejich hebký dotek, který si představovala na stráni den předtím.

Lehce jí ruce stiskl a pak je pustil. „No přece aby vám tu bylo příjemněji; a taky aby bylo líp knihám. Je mi líto, jestli sestřenice překroutila, co jsem řekl. Snadno se rozruší a žije teď už z maličkostí: měl jsem na to pamatovat. Potrestáte mě, když ji necháte v domnění, že ji berete vážně.“

Bylo úžasné slyšet ho mluvit o slečně Hatchardové jako o svéhlavém dítěti: přes svou nesmělost působil dojmem síly, kterou mu patrně poskytovala životní zkušenost z města. Právě proto, že dřív žil v Nettletonu, byl advokát Royall nejsilnějším mužem Severního Dormeru i přes všechny svoje slabosti; a Charity docela jistě věděla, že tenhle mladík žil ve větších městech než Nettleton.

Vycítila, že jestli se bude držet svého obviňujícího tónu, on si ji potají zařadí ke slečně Hatchardové; a to pomyšlení způsobilo, že najednou řekla prostě:

„Slečně Hatchardové je jedno, jak ji beru. Pan Royall říká, že si opatří školenou knihovnici; a já bych radši odstoupila sama, než aby se ve vsi říkalo, že mě vyhodila.“

„Jistěže ano. Ale já vím jistě, že nemá v úmyslu vás vyhodit… Ať je to tak nebo tak, nedáte mi možnost zjistit to nejdřív a říct vám, jak se věci mají? Jestli se mýlím, pořád ještě bude dost času, abyste odešla sama.“

Tváře jí zahořely pýchou, když navrhl, že by se do toho vložil. „Nechci, aby ji někdo přemlouval, aby mě tu nechala, když nevyhovuju.“

On se taky začervenal. „Dávám vám své slovo, že to neudělám. Ale počkejte do zítřka, ano?“ Tím nesmělým pohledem svých šedých očí se podíval přímo do jejích. „Mně můžete důvěřovat – opravdu.“

Všechny její zmrazené smutky jako by v ní roztály, podívala se stranou a rozpačitě zamumlala: „Dobře, počkám.“

Kapitola V.

Takový červen Orlí kraj ještě nezažil. Většinou to byl náladový měsíc, kdy se náhle střídaly opožděný mráz s horkem raného léta; tento rok den za dnem trvalo mírné krásné počasí. Každé ráno vanul bez ustání větřík od kopců. Kolem poledního se nahromadila velká bílá mračna vrhající chladný stín na pole a lesy; před západem slunce se pak mračna znovu rozplynula a údolí zaplavilo ničím nerušené jasné západní světlo.

Jedno takové odpoledne ležela Charity Royallová na hřebenu nad dolinou ozářenou sluncem, s obličejem přitisknutým k zemi, a teplé proudy z trávy projížděly celým jejím tělem. Přímo v záběru jejího pohledu rozvíjela křehké bílé kvítky a modrozelené listy proti obloze ostružina. Hned za ní se mezi orosenými stébly trávy rozvíjel trs kapradiny a nad nimi se jako sluneční skvrna třepotal malý žlutý motýlek. Nic víc neviděla; ale nad sebou a kolem sebe cítila silný růst buků, které halily hřeben, zakulacující se bledězelené šišky na nesčetných smrkových větvích, spousty vějířovitých listů kapradí razících si cestu trhlinami v kamenitém svahu pod lesem a husté trsy tavolníku a kokrhelu na pastvině ještě o kousek dál. Všechno to bublání mízy, opadávání spodních listů a rozvírání kalíšků k ní donášely proudy smíšených vůní. Každé poupě a lístek i list traviny jako by svou vůní přispěly k prostupující sladkosti, v níž pronikavost smrkové pryskyřice přebíjela kořennou vůni mateřídoušky a jemnou vůni kapradí, a všechny splývaly ve vlhké vůni země, která připomínala dech nějakého obrovského, sluncem vyhřátého zvířete.

Charity tam ležela dlouhou dobu bez hnutí, vyhřátá sluncem jako ten svah, na němž spočívala, až mezi její zrak a tančícího motýlka vstoupila mužská noha ve velké obnošené botě obalené červeným blátem.

„Pozor!“ vykřikla, zvedla se na lokti a natáhla varující ruku.

„Na co pozor?“ zeptal se ochraptělý hlas nad její hlavou.

„Nešlápni na ty ostružinový kvítky, ty nemehlo!“ odpověděla a vyskočila na kolena. Noha se zarazila a pak nemotorně došlápla na křehkou větvičku. Když se Charity podívala nahoru, uviděla nad sebou udivený obličej přihrbeného muže s řídkým, sluncem vybledlým vousem a bílýma pažema prosvítajícíma potrhanou košilí.

„Copak ty nikdy nic nevidíš, Liffe?“ napadla ho, jak tam nad ní stál a tvářil se jako člověk, který šlápl do vosího hnízda.

Zazubil se. „Viděl jsem tebe! Proto jsem sešel dolů.“

„Odkud dolů?“ zeptala se a shýbla se, aby sebrala okvětní lístky, které jeho noha roztrousila.

Palcem ukázal k výšinám. „Kácel jsem stromy pro Dana Targatta.“

Charity si znovu přidřepla a zkoumavě si ho prohlédla. Ani trošku se chudáka Liffa Hyatta nebála, i když „pocházel z Hory“ a některé dívky utíkaly, už když ho spatřily. Ty rozumnější ho braly za neškodného tvora, jakési pouto mezi Horou a civilizovanými lidmi, protože občas přišel dolů k nim a pokácel nějaké dřevo pro farmáře, když se nedostávalo rukou. Krom toho Charity věděla, že lidé z Hory by jí nikdy neublížili: sám Liff jí to jednou řekl, když ještě byla malá holka a potkala ho jednoho dne na kraji pastviny advokáta Royalla. „Žádnej z nich se tě ani nedotkne, kdyby jsi někdá chtěla přijít k nám nahoru. Ale ty nejspíš nepřídeš,“ dodal filosoficky, když se podíval na její nové střevíce a červenou mašli, kterou jí paní Royallová uvázala do vlasů.

Po pravdě řečeno Charity nikdy nepocítila touhu navštívit své rodiště. Nijak si nepřála, aby se vědělo, že je z Hory, a styděla se, že by ji někdo měl vidět v hovoru s Liffem Hyattem. Dnes ale nelitovala, že se objevil. Spousta věcí se udála ode dne, kdy mladý Lucius Harney vstoupil do dveří Hatchardova památníku, ale snad žádná z těch věcí nebyla tak nevídaná jako skutečnost, že se jí najednou hodilo být zadobře s Liffem Hyattem. Pořád se ještě zvědavě dívala na jeho pihovatý, ošlehaný obličej s nezdravými propadlinami pod lícními kostmi a bledě žlutýma očima neškodného živočicha. Jestlipak je se mnou příbuzný? pomyslela si a zachvěla se nadřazeným opovržením.

„Bydlí někdo v tom hnědým domě u mokřin pod Dikobrazem?“ zeptala se po chvilce ledabyle.

Liřf Hyatt se na ni nějakou dobu překvapeně díval; pak se podrbal na hlavě a přešlápl z jedné roztřepené podrážky na druhou.

„V hnědým domě jsou pořád ty samý,“ řekl se svým nejasným úšklebkem.

„Ty jsou od vás, že jo?“

„Jmenujou se stejně jako já,“ odpověděl nejistě.

Charity ho pořád ještě neústupně sledovala. „Podívej, chci se tam někdy podívat a vzít s sebou pána, který u nás bydlí. Chodí tady po okolí a kreslí obrázky.“

Nenabídla vysvětlení svého prohlášení. Daleko převyšovalo omezenost Liffa Hyatta, než aby se o to pokoušela. „Chce se podívat do hnědého domu a celý si ho projít,“ pokračovala.

Liff si pořád zmateně projížděl prsty kštici svých slaměných vlasů. „To je ňákej chlapík z města?“ zeptal se.

„Ano. Kreslí obrázky různých věcí. Teď zrovna kreslí dole Bonnerovic dům.“ Ukázala na komín, který sotva vyčníval nad cípem pastviny pod lesem.

„Bonnerovic dům?“ opakoval nevěřícně Liff.

„Ano. Nepochopíš to – ale nevadí. Já jen říkám, že tak za den za dva přijde k Hyattům.“

Liff vypadal čím dál tím zmateněji. „Bash je někdy odpoledne hroznej.“

„Já vím. Ale doufám, že mě otravovat nebude.“ Zaklonila hlavu a oči upřela do Hyattových. „Já přijdu taky: řekni mu to.“

„Žádnej z nich tě nebude otravovat, nikdo od Hyattů. Ale proč chceš s sebou brát cizího člověka?“

„Přece jsem ti to řekla, nebo ne? Ty to musíš vyřídit Bashovi Hyattovi.“

Podíval se na modré hory na obzoru; pak stočil pohled ke komínu pod pastvinou.

„On je teď tam dole?“

„Ano.“

Znovu přešlápl, založil si ruce na prsou a stále ještě pozoroval vzdálenou krajinu. „Tak nashle,“ řekl konečně nerozhodně. Otočil se a začal se šourat na kopec. Na výčnělku nad ní se zastavil a zavolal: „V neděli bych tam nechodil;“ pak se škrábal dál, až ho pohltily stromy. Zakrátko uslyšela Charity z výšky nad sebou zvonění jeho sekyry.

Ležela na teplé vyvýšenině a přemýšlela o mnoha věcech, které v ní dřevař svým příchodem rozvířil. O svém raném dětství nevěděla nic a nikdy nepociťovala v tomto směru žádnou zvědavost: jenom zarytou nechuť prozkoumávat ten koutek paměti, kde přetrvávaly jisté rozmazané obrazy. Ale všechno to, co se jí přihodilo za posledních pár týdnů, v ní probudilo vztah k těm spícím hlubinám. Stala se sama sobě nesmírně zajímavou a vše, co mělo cosi společného s její minulostí, bylo oživeno touhle náhlou zvědavostí.

Víc než kdy jindy nenáviděla fakt, že pochází z Hory; ale nebyla jí už lhostejná. Vše, co se jí jakýmkoli způsobem dotýkalo, barvitě ožilo: i ty nenáviděné věci začaly být pro ni zajímavé, protože tvořily součást jí samé.

„Jestlipak Liff Hyatt ví, kdo byla moje matka?“ uvažovala; a překvapeně se zachvěla při pomyšlení, že nějaká žena, která kdysi byla mladá a štíhlá, s krví v těle kolující tak rychle jako její, ji nosila v náruči a dívala se, jak spí. Vždycky si představovala svou matku už tak dlouho mrtvou, že pro ni nebyla víc než bezejmennou špetkou prsti; ale nyní ji napadlo, že ta kdysi mladá žena může být naživu a je teď tak vrásčitá a rozcuchaná jako ta, již někdy vídala ve dveřích hnědého domu, který si chtěl Lucius Harney nakreslit.

Ta myšlenka ho znovu vrátila do středu jejích úvah a Charity opustila smyšlenky podnícené přítomností Liffa Hyatta. Spekulace týkající se minulosti ji nemohly poutat dlouho, když přítomnost byla tak bohatá, budoucnost tak růžová, a když se Lucius Harney, vzdálen odtud jen co by kamenem dohodil, skláněl nad skicákem, mračil, počítal, měřil, a pak najednou prudce zaklonil hlavu a usmál se tak, že rozzářil všechno kolem.

Zvedla se, ale už ho viděla přicházet nahoru pastvinou, a klesla tedy znovu do trávy, že na něj počká. Když kreslil a přeměřoval jeden z těch „jeho domů“, jak jim říkala, často se sama zatoulala do lesa nebo na kopec. Bylo to částečně ze stydlivosti: z pocitu vlastních nedostatků, kterým trpěla nejvíc, když její společník pohroužený do práce zapomínal na její nevědomost a neschopnost pochopit i tu nejmenší narážku, a pustil se do monologu o umění a životě. Aby se vyhnula trapnému poslouchání s prázdným výrazem ve tváři a také aby unikla vyjeveným pohledům obyvatel domů, před nimiž zprudka zastavoval koně a otvíral svůj skicák, vytratila se k nějakému místu, odkud ho mohla nepozorovaně sledovat při práci nebo se alespoň dívat na dům, který kreslil. Zpočátku ji docela těšilo, že Severní Dormer a okolní vesnice vědí, že jezdí s bratrancem slečny Hatchardové po okolí koleskou, kterou on si pronajal od advokáta Royalla. Vždycky byla sama pro sebe, opovržlivě stranou různých místních milostných pletek, aniž přesně věděla, zda její vášnivá pýcha pramení z pocitu nesprávného původu, nebo zda sama sebe šetří pro skvělejší osud. Někdy ostatním dívkám záviděla jejich citové problémy, dlouhé hodiny strávené milkováním beze slov s jedním z těch mála vesnických mladíků, kteří ve vsi ještě setrvávali; ale když si představila samu sebe, jak si natáčí vlasy nebo váže novou mašli do vlasů kvůli Benu Fryovi nebo některému ze Sollasových kluků, zápal opadl a znovu ztratila zájem.

Teď už pochopila smysl své povýšenosti a váhavosti. Poznala svou vlastní cenu, když Lucius Harney při prvním pohledu na ni zapomněl, co chtěl říci, opřel se o její stůl a pomalu červenal. Ale zrodil se v ní jiný druh stydlivosti: hrůza z toho, že by vydala širšímu okolí na pospas posvátný poklad svého štěstí. Nelitovala, že ji sousedé podezírají, že „chodí“ s mladým mužem z města; ale nechtěla, aby se po celém širém okolí vědělo, kolik hodin těch dlouhých červnových dní s ní tráví. A nejvíc se bála, že by se nevyhnutelné klepy donesly panu Royallovi. Charity instinktivně cítila, že málo z toho, co se jí týkalo, uniklo zraku mlčenlivého muže, pod jehož střechou žila; a i přes volnost, kterou Severní Dormer dopřával namlouvání, měla vždycky pocit, že ve chvíli, kdy by svou náklonnost projevila příliš otevřeně, pan Royall by ji mohl nechat za to „platit“. Jak, to nevěděla; a její strach byl o to větší, že se nedal popsat. Kdyby přijímala pozornosti jednoho z vesnických mladíků, netrpěla by takovou úzkostí: pan Royall jí nemohl zabránit, aby se vdala, až se rozhodne. Ale každý věděl, že „chodit s chlápkem z města“ byla jiná a méně čestná záležitost: skoro každá vesnice mohla předvést oběť takového nebezpečného počínání. Hrůza z postihu od pana Royalla v ní vzbuzovala ostřeji vnímanou radost z hodin strávených s mladým Harneym, ale zároveň stydlivý strach, aby ji s ním lidé neviděli příliš často.

Jak se blížil, zvedla se na kolena a líně si protáhla ruce nad hlavou, čímž vyjadřovala hlubokou pohodu.

„Vezmu tě tam do toho domu pod Dikobrazem,“ ohlásila.

„Do kterého domu? Aha, do toho zchátralého baráku u mokřin, kde se poflakují ti lidé, co vypadají jako cikáni? Je to zvláštní, že dům, který nese stopy skutečné architektury, postavili na takovém místě. Ale ti lidé vypadali dost paličatě, myslíš, že nás pustí dovnitř?“

„Udělají, co jim řeknu,“ ujistila ho.

Dosedl vedle ní. „Opravdu?“ zeptal se s úsměvem. „Rád bych viděl, co zbývá vevnitř. A taky bych si rád s těmi lidmi popovídal. Kdo mi to onehdy povídal, že pocházejí z Hory?“

Charity se na něj úkosem podívala. Bylo to poprvé, co mluvil o Hoře jinak než o krajinném rysu. Co jinak o ní věděl a co věděl o Charitině vztahu k ní? Srdce se jí rozbušilo divokým popudem k odporu, který instinktivně stavěla proti jakémukoli náznaku pomluvy.

„Z Hory? Já se Hory nebojím!“

Vzpurný tón mu zřejmě unikl. Ležel na břiše v trávě, lámal snítky mateřídoušky a tiskl si je ke rtům. V dálce, nad zvlněnými bližšími pahorky, se na pozadí žlutého západu slunce hrozivě tyčila Hora.

„Musím se tam někdy podívat: chci to vidět,“ pokračoval.

Bušení srdce polevilo a ona se znovu otočila, aby se na něj z profilu podívala. Nebylo vidět ani známky nepřátelského úmyslu.

„Kvůli čemu bys chtěl jít na Horu?“

„Musí to být přece dost zajímavé místo. Je tam taková podivná kolonie, víš: něco jako vyděděnci, malá nezávislá říše. Jistě už jsi o nich slyšela; ale prý nemají s lidmi v údolích nic společného – vlastně se na ně dívají trochu svrchu. Jsou to asi drsňáci; ale musejí být moc zajímaví.“

Nevěděla tak docela, co myslí tím, že musejí být moc zajímaví; ale tónem vyjadřoval obdiv a ještě prohloubil její počínající zvědavost. Najednou jí přišlo podivné, že toho sama ví o Hoře tak málo. Nikdy se na ni neptala a nikdo jí nikdy nenabídl poučení. Severní Dormer bral Horu jako danost a spíš intonací než otevřenou kritikou vyjadřoval své pohrdání.

„Je to úplně zvláštní,“ pokračoval, „že zrovna támhle, na vršku toho kopce má být hrstka lidí, kterým jsou všichni ostatní úplně fuk.“

Ta slova ji vzrušovala. Připadala jí jako vysvětlení k jejím vlastním vzpourám a vzdoru, a toužila po tom, aby jí řekl víc. „Moc o nich nevím. Byli tam odjakživa?“

„Nikdo zřejmě přesně neví, jak dlouho tam jsou. V Crestonu mi řekli, že první osídlenci byli nejspíš muži, kteří pracovali na železnici, co se stavěla mezi Springfieldem a Nettletonem před čtyřiceti padesáti lety. Někteří se dali na pití a měli oplétačky s policií, tak utekli a zmizeli v lesích. Asi za rok nebo za dva se pak objevila zpráva, že bydlí na Hoře. Pak se k nim asi přidali další – a narodily se jim děti. Teď říkají, že je tam nahoře přes sto lidí. Zřejmě nespadají pod jurisdikci v údolích. Žádná škola, žádný kostel – a žádný šerif se jaktěživ nejde podívat, co tam provádějí. Ale copak o nich v Severním Dormeru lidi nikdy nemluví?“

„Nevím. Říkají, že jsou zlí.“

Zasmál se. „Vážně? Tak se na ně půjdem podívat, ne?“

Jak to navrhl, začervenala se a otočila k němu tvář. „Asi jsi nikdy neslyšel, že já tamodtud pocházím. Přivedli mě sem dolů, když jsem byla malá.“

„Ty?“ Zvedl se na lokti a podíval se na ni s náhlým zájmem. „Ty že jsi z Hory? To je ale zvláštní! Nejspíš proto jsi tak jiná.“ Štěstím se začervenala až po kořínky vlasů. Pochválil ji – a pochválil ji za to, že je z Hory!

„Že jsem… jiná?“ vítězně předstírala údiv.

„Ano, rozhodně!“ Zvedl její ruku a políbil jí opálené klouby. „Pojď,“ řekl, „musíme jít.“ Stoupl si a setřásl trávu z volných šedých šatů. „To je den! Kam mě vezmeš zítra?“

Kapitola VI.

Toho dne po večeři seděla Charity sama v kuchyni a poslouchala, jak si pan Royall s mladým Harneym povídají na verandě. Zůstala uvnitř, když sklidila se stolu a stará Verena se odbelhala nahoru do postele. Kuchyňské okno bylo otevřené a Charity se usadila blízko něj, s prázdnýma rukama v klíně. Večer byl chladný a tichý. Oranžový západ přecházel za černými kopci do světlezelené a pak do tmavomodré, na níž svítila velká hvězda. Tiché houkání mladé sovičky se neslo šerem a mezi jejím voláním se ozval tu a tam lidský hlas.

Pan Royall byl halasně spokojený. Už dávno tu neměl na popovídání nikoho takových kvalit jako Lucius Harney: Charity tušila, že mladík symbolizuje celou jeho promarněnou a nezapomenutou minulost. Když slečnu Hatchardovou povolali do Springfieldu k nemocné ovdovělé sestře a mladý Harney, tou dobou už vážně zabraný do svého úkolu nakreslit a proměřit všechny staré domy mezi Nettletonem a hranicí Nového Hampshiru, přišel s tím, zda by se mohl v době nepřítomnosti své sestřenice stravovat v červeném domě, Charity se celá třásla, aby pan Royall neodmítl. Ubytování mladíka u nich nepřipadalo v úvahu: nebylo tu pro něj místo. Ale podle všeho mohl dál bydlet u slečny Hatchardové, pokud by mu pan Royall dovolil chodit na jídlo do červeného domu; a po jednodenním zvažování pan Royall dal svůj souhlas.

Charity ho podezírala, že rád přijal tuto příležitost, aby získal trochu peněz. Měl pověst lakomce; ale pomalu si začínala myslet, že je patrně chudší, než si lidé představují. Z jeho praxe zbývalo už jen o něco víc než nejasná legenda, která ožívala pouze po delších a delších přestávkách předvoláním do Hepburnu nebo Nettletonu; podle všeho jeho živobytí záviselo hlavně na nebohaté produkci farmy a na zakázkách těch několika pojišťovacích společností, které v okolí zastupoval. V každém případě bez otálení přijal Harneyho nabídku a pronajal mu kolesku za půldruhého dolaru denně; uspokojení nad tímto obchodem se ukázalo poněkud nečekaně jednoho dne koncem prvního týdne, když Charity seděla a opravovala si starý klobouk a pan Royall jí hodil do klína desetidolarovou bankovku.

„Tady máš – jdi si koupit klobouk na neděli, ať ti ho všechny holky závidí,“ řekl a podíval se na ni s nesmělým zajiskřením ve svých hluboko posazených očích; a ona okamžitě uhádla, že ten nezvyklý dárek – jediné peníze, které od něj kdy dostala – představuje Harneyho první splátku.

Ale příchod mladíka přinesl panu Royallovi i jiný užitek, nejen finanční. Poprvé za celá ta dlouhá léta mu poskytl mužskou společnost. Charity měla jen nejasnou představu o potřebách svého poručníka; věděla však, že se cítí výš než lidé, mezi kterými žije, a všimla si, že ho tak vidí i Lucius Harney. S překvapením zjistila, jak zjevně dobře dokáže pan Royall povídat, když má posluchače, který mu rozumí; a stejně tak ji udivila přátelská úcta mladého Harneyho k němu.

Jejich hovor se většinou točil kolem politiky a mimo dosah Charitina chápání; dnes večer byl však pro ni výjimečně zajímavý, protože začali mluvit o Hoře. Trošku si odsedla, aby neviděli, že je slyší.

„Hora? Hora?“ říkal pan Royall. „Hora je černá skvrna – tak, pane, černá skvrna. Tu chátru tam seshora už měli dávno vyhnat – a byli by je vyhnali, kdyby se jich lidi tady dole tak příšerně nebáli. Hora patří tomuhle okrsku a je to chyba Severního Dormeru, že tam žije tlupa zlodějů a zločinců mimo zákon, nám rovnou na očích a na zákony vlastní země prostě kašle. Nenajde se šerif, výběrčí daní nebo ohledávač mrtvol, který by se tam odvážil. Když radní uslyší, že se na Hoře něco stalo, nasadí si klapky na oči a na uši a odsouhlasí peníze na zkrášlení městské pumpy. Jediný člověk, co tam nahoru chodí, je farář a ten tam chodí, protože pro něj pošlou, kdykoli někdo z nich umře. Křesťanský pohřeb si na Hoře neodpustí – ale nikdy jsem neslyšel, že by si pozvali faráře k oddavkám. Ani soudce k civilnímu obřadu netahají. Žijou tam prostě pohromadě jako pohani.“

Pokračoval a vysvětlil poněkud odbornými termíny, jak se té malé kolonii přivandrovalců podařilo držet se mimo zákon, a Charity s nepokojnou dychtivostí čekala, co na to řekne mladý Harney; ale zdálo se, že mladík se víc stará o to, aby slyšel názory pana Royalla, než vyjádřil své vlastní.

„Vy sám jste tam nejspíš nikdy nebyl?“ zeptal se za chvíli. „Ale byl,“ odpověděl pan Royall a opovržlivě se zasmál. „Moudré hlavy tady dole mi řekly, že se živej nevrátím; ale nikdo se mě ani prstem nedotkl. A to jsem právě předtím nechal jednoho z nich poslat do vězení na sedm let.“

„To jste tam šel po tom?“

„Ano, pane: rovnou po tom. Ten chlápek přišel do Nettletonu a pěkně se rozparádil, jak oni to někdy dovedou. Když pokácejí kus lesa, sejdou dolů a rozfofrují peníze; a tenhle člověk měl nakonec na svým kontě zabití. Nechal jsem ho usvědčit, i když i v Nettletonu byli z Hory strachy bez sebe; a pak se stala podivná věc. Ten chlápek pro mě poslal, abych ho ve vězení navštívil. Šel jsem tam a on mi povídá: ‚Ten ňouma, co mi dělal vobhájce, byl pěknej srab a mizera – atakdále‘. A povídá: ‚Potřeboval bych něco zařídit na Hoře a vy jste ten jedinej člověk z těch, který jsem u soudu viděl, co vypadá na to, že by to moh udělat.‘ Řekl mi, že tam má nahoře dítě – nebo myslí, že má – malou holčičku; a chtěl, abych ji přivedl dolů a vychoval jako křesťanku. Bylo mi toho chlápka líto, tak jsem šel a to dítě přivedl.“ Zarazil se a Charity poslouchala s bušícím srdcem. „To bylo jedinkrát, co jsem šel na Horu,“ uzavřel.

Chvíli bylo ticho; pak promluvil Harney. „A to dítě – nemělo matku?“

„Ale ano: matka existovala. Ale byla jen ráda, že se holčičky zbaví. Dala by ji komukoli. Někdy nejsou ani jako lidi, ti tam nahoře. Matka je teď už nejspíš mrtvá, když vezmem v úvahu ten život, co vedla. Na každý pád jsem o ní od toho dne dodneška neslyšel.“

„Bože, to je hrůza,“ zašeptal Harney; a Charity, zalykajíc se ponížením, vyskočila a běžela nahoru. Konečně to ví: je dcerou opilého odsouzence a matky, která snad „ani není člověk“ a byla ráda, že se jí zbavila; a pan Royall vyprávěl příběh jejího původu té jediné bytosti, v jejíchž očích toužila vypadat líp než lidé kolem ní! Všimla si, že ji nejmenoval, dokonce se vyhnul jakékoli narážce, která by ji mohla ztotožnit s tím dítětem, jež přivedl z Hory; a věděla, že z úcty k ní si to nechal pro sebe. Ale k čemu byla jeho zdrženlivost, když zrovna to odpoledne, svedena Harneyho zájmem o kolonii vyděděnců, se mu pyšnila tím, že pochází z Hory? Teď jí každé slovo, jež bylo vyřčeno, přesvědčovalo, jak takový původ musí zvětšit vzdálenost mezi nimi.

Během svého desetidenního pobytu v Severním Dormeru s ní Lucius Harney ani jednou nemluvil o lásce. Zakročil v její prospěch u sestřenice a přesvědčil slečnu Hatchardovou o jejích knihovnických kvalitách; ale to byl pouhý akt spravedlnosti, protože jeho chybou se stalo, že tyto kvality byly zpochybněny. Požádal ji, aby ho vozila po okolí, když si najal kolesku pana Royalla na své kreslířské výpravy; ale to také bylo celkem přirozené, protože ten kraj neznal. A konečně, když jeho sestřenici povolali do Springfieldu, poprosil pana Royalla, aby ho vzal na stravu; ale kde jinde v Severním Dormeru se mohl najíst? Rozhodně ne u Carricka Frye, jehož žena byla po mrtvici a jehož velká rodina se sotva vešla ke stolu, ani ne u Targattů, kteří bydleli míli po silnici a ani u nebohé staré paní Hawesové, která, protože ji její nejstarší dcera opustila, měla sotva tak sílu uvařit pro sebe, když si Ally vydělávala jako švadlena. Dům pana Royalla byl jediný, kde mladému muži mohli nabídnout slušné pohostinství. Ve vnějším běhu věcí se tedy nenašlo nic, co by mohlo pozvednout naděje, jimiž se chvěla Charitina hruď. Avšak pod viditelnými událostmi, které vzešly z příjezdu Lucia Harneyho, plynul spodní proud tak tajemný a mocný jako síla, kterou vypučí listy v lese, ještě než roztaje led na říční tišině.

Úkol, za kterým sem Harney přijel, byl skutečný; Charity viděla dopis od newyorského nakladatele, kterým mu zadával studii domů osmnáctého století v méně známých oblastech Nové Anglie. Ale jak pro ni byla celá ta věc nepochopitelná a jak jí bylo zatěžko porozumět tomu, proč se okouzleně zastavuje před některými zanedbanými a nenatřenými domy, zatímco jiným, zrenovovaným a „vylepšeným“ od místního stavitele nevěnoval ani pohled, nemohla netušit, že Orlí okres byl méně architektonicky bohatý, než tvrdil, a že trvání jeho pobytu (které stanovil na měsíc) mělo jistou spojitost s tím pohledem, který měl v očích, když se před ní poprvé zastavil v knihovně. Vše, co následovalo, jako by vzešlo z toho prvního pohledu: způsob, jakým s ní mluvil, rychlost, s jakou chápal, co má na mysli ona, jeho zřejmá dychtivost prodloužit jejich výlety a chopit se každé příležitosti být s ní.

Známky jeho náklonnosti byly dost zjevné: ale stěží se dalo odhadnout, kolik znamenaly, protože jeho vystupování bylo tak odlišné od všeho, co jí kdy předvedl Severní Dormer. Byl zároveň prostší a přitom uctivější, než kdokoli z jejích známých; a někdy právě když byl nejprostší, nejvíc pociťovala vzdálenost mezi nimi. Vzdělání a příležitost je rozdělily šíří, kterou sebevětší úsilí na její straně nemohlo překonat, a i ve chvílích, kdy ho mládí a obdiv k ní přibližovaly nejvíc, nějaké náhodné slovo, nějaká bezděčná narážka jako by ji hodily zpátky přes tu propast.

Nikdy nebyla propast šiřší, jako když utekla nahoru k sobě s ozvěnou příběhu pana Royalla. Nejprve si zmateně přála, aby mladého Harneyho už nikdy neuviděla. Bylo pro ni příliš trpké představit si ho jako rezervovaného neúčastného posluchače takového příběhu. „Kdyby tak odjel: kéž by zítra odjel a nikdy se nevrátil!“ naříkala do polštáře; a ještě dlouho do noci tam ležela v pomačkaných šatech, které si zapomněla svléknout, a duše se jí zmítala žalostí, v níž se její naděje a sny točily dokola jako potápějící se kousek slámy.

Když příštího rána otevřela oči, zbyla z celé té citové bouře jen neznatelná bolest srdce. Její první myšlenka platila počasí, protože Harney ji požádal, aby ho vzala do hnědého domu pod Dikobrazem, a pak přes Hamblin kolem Dikobrazu; a protože to byl dlouhý výlet, měli vyrazit už v devět. Na oblohu bez mráčku vyšlo slunce a ona byla v kuchyni dřív než obvykle, udělala sendviče se sýrem, přelila podmáslí do láhve, zabalila kousky jablečného koláče a zlobila se na Verenu, že vyhodila košík, který potřebovala a který vždycky visel na háčku v chodbě. Když vyšla na verandu v růžových kalikových šatech, které sice trochu pustily, ale pořád ještě měly dost jasnou barvu, aby se od nich odrážela její snědá pleť, měla radostný pocit, že je součástí toho slunce a celého rána, a zmizela i poslední stopa jejího trápení. Co na tom záleží, odkud pochází nebo čí je dítě, když jí v žilách tančí láska a dole na silnici už vidí mladého Harneyho, jak jde k ní?

Pan Royall byl také na verandě. U snídaně neřekl nic, ale když vyšla v těch růžových šatech, v ruce košík, překvapeně se na ni podíval. „Kam jdeš?“ zeptal se.

„Pan Harney přece dneska vyráží dřív než jindy,“ odpověděla.

„Pan Harney, pan Harney? To se pan Harney ještě nenaučil řídit koně?“

Neodpověděla a on seděl opřený dozadu do křesla a bubnoval prsty do zábradlí verandy. Bylo to poprvé, co o mladíkovi mluvil tímto tónem a Charity slabounce zamrazilo úzkostí. Po chvíli vstal a odešel k malému políčku za domem, kde pomocník cosi okopával.

Vzduch byl chladný a čistý, měl v sobě podzimní jiskru, kterou severní vítr nosí do kopců začátkem léta, a v noci bylo tak klidno, že všechno zůstalo orosené, ne pouze vlhké, ale ověšené jednotlivými kapkami, které se na kapradí a travinách třpytily jako diamanty. K úpatí Dikobrazu se jelo dlouho: nejdřív údolím, kde modré pahorky ohraničovaly otevřené stráně; pak dolů do bukových lesů, podél Crestonu, hnědé říčky valící se po sametových kamenech, a pak zase volnou krajinou zemědělských usedlostí kolem Crestonského jezera, a postupně nahoru po hřebenech Orlího pohoří. Konečně dorazili k horskému sedlu a otevřelo se před nimi další údolí, zelené a divoké a za ním další modré výšiny zvedající se k obloze jako vlny odlivu.

Harney přivázal koně k pahýlu stromu a pod stařičkým ořešákem s puklinou v kmeni, z níž vyletovali čmeláci, vybalili košík s jídlem. Slunce už začalo pálit a za nimi bzučel polední les. Ve vzduchu tančil letní hmyz a hejno bělásků ovívalo pohybující se konečky červené vrbovky. V údolí pod nimi nebylo vidět ani jeden dům; zdálo se, jako by Charity Royallová a mladý Harney byly jediné živé bytosti v té velké dolině mezi zemí a oblohou.

Charity poklesla na duchu a znovu se jí začaly vtírat zneklidňující myšlenky. Mladý Harney ztichl, a jak tam ležel vedle ní s rukama pod hlavou a očima sledoval mozaiku listí nad sebou, napadlo ji, jestli přemítá o tom, co mu řekl pan Royall, a jestli ji to skutečně v jeho úvahách snížilo. Litovala, že ji požádal, aby ho zrovna ten den vzala k hnědému domu; nechtěla, aby viděl lidi, z nichž pochází, dokud má příběh jejího původu tak čerstvě v paměti. Několikrát už málem navrhla, aby jeli dál po hřebeni přímo do Hamblinu, kde stál opuštěný domek, který chtěl také vidět; ale stydlivost a pýcha ji zadržely. Radši by měl vědět, k jakým lidem patřím, řekla si s poněkud nucenou vzpurností; protože ve skutečnosti se styděla, a proto nepromluvila.

Náhle zvedla ruku a ukázala na oblohu. „Přijde bouřka.“

Také se tam podíval a zasmál se. „To tě děsí ten obláček mezi borovicemi?“

„Je zrovna nad Horou; mrak nad Horou vždycky znamená, že se něco semele.“

„Ále, já nevěřím ani půlce těch špatností, co všichni o Hoře tvrdíte! A stejně sjedem dolů k hnědému domu dřív, než začne pršet.“

Skoro měl pravdu, protože spadlo jen pár kapek, když zahnuli na cestu pod chundelatým úbočím Dikobrazu a dorazili k hnědému domu. Stál tu o samotě vedle mokřin ohraničených olšinami a vysokým orobincem. Ani jedno další obydlí nebylo v dohledu a zdálo se těžké uhádnout, jaký popud vedl prvního obyvatele, že si vybudoval domov na tak nevlídném místě.

Charity už pochytila dostatek znalostí svého společníka, aby chápala, co ho k tomu domu přitahovalo. Všimla si vějířovitého ornamentu na rozbitém nadsvětlíku nade dveřmi, kanelury nenatřených pilastrů v rozích a kulatého okna zasazeného do štítu; a věděla, že z důvodů, které jí zatím unikaly, tohle jsou věci hodné obdivu a zaznamenání. Přesto, už viděli jiné mnohem „typičtější“ domy (tak to řekl Harney); a když povolil otěže koni, trošku se zachvěl odporem a řekl: „Nezůstanem tu dlouho.“

V sousedství nepokojných osik, které zvedaly světlé lístky v očekávání bouře, vypadal dům výjimečně bezútěšně. Barva na venkovních prknech téměř zmizela, okna byla rozbitá a ucpaná hadry a zahrádka působila dojmem jedovaté změti kopřiv, lopuší a vysokých bahenních rostlin, nad nimiž bzučely masařky.

Dítě s lněnými vlásky a bledýma očima, jako měl Liff Hyatt, vyhlédlo přes plot, jak uslyšelo drnčení kol, a pak se ztratilo za kůlnou. Harney seskočil a pomohl dolů Charity; v tu chvíli se rozpršelo. Déšť padal šikmo, nesen zuřivou vichřicí, která až k zemi ohýbala keře a stromky a rvala jim listy jako podzimní bouřka, rázem proměnila silnici v říčku a naplnila každou jámu šumící vodou. Přes bubnování deště neustále rachotil hrom a pod zatmívající se oblohou běželo po zemi podivně blysknavé světlo.

„Nakonec máme štěstí, že už jsme tady,“ zasmál se Harney. Přivázal koně pod přístřešek, kterému zpola chyběla střecha, zabalil Charity do svého kabátu a běželi do domu. Chlapec se už neobjevil, a protože na klepání nikdo neodpovídal, Harney vzal za kliku a vešli dovnitř.

V kuchyni, kam dveřmi vstoupili, byli tři lidé. U okna seděla stará žena s šátkem na hlavě. Na klíně držela neduživě vypadající kotě, a kdykoli seskočilo a snažilo se odkulhat, znovu je zvedla, aniž nějak pohnula svým věkem sešlým, nevšímavým obličejem. Další žena, to neučesané a neupravené stvoření, kterého si Charity povšimla, když jela jednou kolem, se opírala o okenní rám a vyjeveně na ně zírala; a u kamen na nějakém sudu vsedě spal neoholený muž v roztrhané košili.

Místo bylo holé a ubohé, vzduch těžký pachem špíny a čpícího tabáku. Charity ztratila odvahu. Vybavily se jí posměvačné zkazky o lidech z Hory, utkvělý pohled té ženy byl tak znepokojivý, obličej spícího muže tak odulý a zvířecký, že se její odpor mísil s náznakem hrůzy. Nebála se kvůli sobě; věděla, že Hyattovi jí patrně neublíží, ale nevěděla tak jistě, jak se budou chovat k „člověku z města“.

Lucius Harney by se jistě byl jejím strachům vysmál. Rozhlédl se po místnosti, vyslovil neadresné „jak se daří?“, na což nikdo neodpověděl, a pak se zeptal té mladší ženy, jestli se tu můžou schovat, než se přežene bouřka.

Odvrátila od něj svůj pohled a podívala se na Charity.

„Ty jsi to děvče od Royallů, ne?“

Charity se začervenala. „Jsem Charity Royallová,“ řekla, jako by své právo na to jméno prosazovala právě v místech, kde se dalo nejvíc zpochybnit.

Žena jako by si toho nevšimla. „Můžete tu zvostat,“ řekla jen; pak se otočila a sehnula se nad mísou, v které cosi míchala.

Harney a Charity se posadili na lavičku udělanou z prkna podepřeného dvěma krabicemi od škrobu. Seděli proti dveřím zavěšeným na rozbitém pantu a skulinou viděli oči chlapce se lněnými vlásky a bledého děvčátka s jizvou na tváři. Charity se usmála a pokynula dětem, aby šly dovnitř; ale jakmile uviděly, že byly zpozorovány, bosýma nohama odpleskaly pryč. Napadlo jí, že mají strach, aby neprobudily spícího muže; žena patrně jejich obavy sdílela, protože přecházela sem a tam neslyšně a kamnům se vyhýbala.

Déšť nepřestával bičovat dům a na několika místech prorazil vyspravovanými okny a stékal do kaluží na podlaze. Kotě každou chvíli zamňoukalo a dralo se dolů, stará žena se sehnula, chytila je a pevně uchopila do svých kostnatých rukou; jednou či dvakrát se muž na sudu napůl probral, změnil polohu a znovu usnul, hlava mu padla na chlupatou hruď. Jak plynuly minuty a déšť stále ještě proudil po okenních tabulkách, Charity zachvátil pocit odporu vůči tomu místu a těm lidem. Při pohledu na slaboduchou starou ženu a ustrašené děti, na odraného muže, který vyspával opici, jí její vlastní prostředí najednou připadalo jako obraz míru a hojnosti. Vzpomněla si na kuchyň u pana Royalla s vydrhnutou podlahou a příborníkem plným porcelánu a ten zvláštní pach droždí, kávy a mazlavého mýdla, který vždycky nenáviděla a který jí teď připadal jako sám symbol domácího řádu. Vybavila si pokoj pana Royalla – žíněnou židli s vysokým opěradlem, vybledlý koberec upletený z hadrů, řadu knih na polici, rytinu „Porážka Burgoynu“ nad kamny a předložku s hnědobílým kokršpanělem na mechově zeleném podkladu. Pak se v myšlenkách vydala do domu slečny Hatchardové, kde bylo všechno svěží, čisté a voňavé, a ve srovnání s nímž červený dům vždycky vypadal chudě a obyčejně.

Semhle patřím – sem patřím, opakovala si stále; ale ta slova jí nic neříkala. Každý její instinkt a zvyk z ní činil cizinku mezi těmihle ubohými lidmi z močálu, kteří tu žili jako havěť ve svém pelechu. Celou svou duší litovala, že podlehla Harneyho zvědavosti a přivedla ho sem.

Déšť ji promáčel a pod tenkou vrstvou šatů se začala třást. Mladší žena si toho musela všimnout, protože vyšla ven z místnosti a vrátila se s rozbitým šálkem, který Charity nabídla. Byl do půlky naplněný whisky a Charity zavrtěla hlavou; ale Harney si šálek vzal a donesl ho ke rtům. Když ho zase postavil, viděla Charity, jak zalovil v kapse a vytáhl dolar; chvíli váhal, a pak ho zase schoval, a ona si pomyslela, že nechce před ní nabízet peníze lidem, o nichž mu řekla, že jsou její příbuzní.

Spící muž se pohnul, zvedl hlavu a otevřel oči. Chvíli nepřítomně utkvěly na Charity a Harneym, pak se zase zavřely a hlava mu klesla; ale do ženiny tváře vstoupil strach. Vyhlédla z okna a pak přistoupila k Harneymu. „Asi byste už radši měli jít,“ řekla. Mladík pochopil a vstal. „Děkujem vám,“ řekl a napřáhl ruku. Nejspíš si jeho gesta nevšimla, a když otevřel dveře, podívala se jinam.

Ještě pořád pršelo, ale skoro to nevnímali: čistý vzduch na tvářích jim připadal jako balzám. Mračna se zvedala a rozpadávala a mezi nimi proudilo světlo ze vzdálených modrých hlubin. Harney odvázal koně a odjeli slábnoucím deštěm, který už protkával sluneční svit.

Nějakou chvíli byla Charity zticha a její společník nemluvil. Plaše se na něj ze strany podívala: jeho profil byl vážnější než jindy, jako by ho také tížilo, co právě viděli. Pak náhle promluvila: „Já nejspíš pocházím z podobných lidí, jako byli tihle. Můžou to třeba být i příbuzní, co já vím.“ Nechtěla, aby si myslel, že lituje, že mu to o sobě řekla.

„Chudáci,“ odpověděl. „Zajímalo by mě, proč se nastěhovali do téhle zimničnaté díry.“

Ironicky se zasmála. „Aby si polepšili! Na Hoře je to ještě horší. Bash Hyatt se oženil s dcerou farmáře, který kdysi vlastnil hnědý dům. Řekla bych, že ten u kamen, to byl on.“

Zdálo se, že Harney na to nemá co říci, a ona pokračovala: „Viděla jsem, jak jsi vytáhl dolar, že ho dáš té chudince. Proč jsi ho zase schoval?“

Začervenal se a naklonil se dopředu, aby odehnal komára z krku koně. „Neměl jsem jistotu –“

„To proto, že jsi věděl, že jsou to mí příbuzní a myslel sis, že bych se styděla, kdybych viděla, že jim dáváš peníze?“

Otočil se k ní s očima plnýma těžkého svědomí. „Charity“. Bylo to poprvé, co ji oslovil jménem. Její utrpení přesáhlo mez.

„Já se – já se nestydím. Jsou to mí příbuzní a já se za ně nestydím,“ vzlykala.

„Drahá moje…“ zašeptal a objal ji; ona se o něj opřela a vyplakala se z bolesti.

Už se moc připozdilo, aby pokračovali do Hamblinu, a když dorazili do údolí Severního Dormeru a přijeli k červenému domu, jasná obloha byla plná hvězd.

Kapitola VII.

Od chvíle, kdy znovu získala přízeň slečny Hatchardové, neodvážila se Charity úřední hodiny v knihovně ani o chvilku zkrátit. Dokonce si dala záležet, aby tam byla vždycky o chvíli dřív, a vyjádřila chvályhodné rozhořčení, když se nejmladší Targattova dcera, kterou najali ku pomoci s čištěním a přerovnáváním knih, přiloudala pozdě a zanedbala svůj úkol, protože se dívala oknem na toho kluka od Sollasů. Nicméně „knihovnické dny“ připadaly Charity teď, po těch svěžích hodinách volnosti, protivnější než kdy jindy; a bylo by jí přišlo velice zatěžko dávat své podřízené dobrý příklad, kdyby nebyl Lucius Harney ještě před odjezdem slečny Hatchardové pověřen úkolem prozkoumat s místním tesařem, jak by se „Památník“ dal co nejlépe ventilovat.

Dbal na to, aby prováděl svoje šetření ve dnech, kdy byla knihovna přístupná veřejnosti; a Charity tak měla jistotu, že stráví část odpoledne v jeho společnosti. Přítomnost Targattova děvčete a riziko, že by byli vyrušeni nějakým okolojdoucím, náhle zachváceným žízní po literatuře, omezovaly jejich styk na výměnu běžných frází; ale Charity silně přitahoval rozdíl mezi těmito veřejnými zdvořilůstkami a jejich tajnou důvěrností.

Hned následující den po výpravě k hnědému domu byl „knihovnický den“ a ona pracovala u svého stolu na revidovaném katalogu, zatímco mladá Targattová, po očku sledující okno, vyvolávala tituly z hromady knih. Charitiny myšlenky se toulaly daleko, v neutěšeném domě u močálu a pod soumračnou oblohou na dlouhé cestě domů, kdy ji Lucius Harney utěšoval něžnými slovy. Toho dne se poprvé, od doby co k nim chodil na jídlo, nedostavil k obědu. Nedostali žádný vzkaz na vysvětlení jeho nepřítomnosti a pan Royall, zamlklejší než obvykle, neprojevil žádné překvapení a nijak se k tomu nevyjádřil. Sama o sobě nebyla tato lhostejnost nijak zvlášť významná, neboť pan Royall, podobně jako většina jeho spoluobčanů, uvykl přijímat události pasivně, jako by už dávno došel k závěru, že nikdo z obyvatel Severního Dormeru si nemůže dělat naděje, že by jejich běh nějak změnil. Ale Charity, která se ještě nevzpamatovala z nálady povznesené silným zážitkem, cítila v jeho mlčení cosi znepokojivého. Skoro jako by Lucius Harney nikdy do jejich života nepatřil: nenarušitelná lhostejnost pana Royalla jako by ho vykázala do oblasti neskutečna.

Když teď seděla u práce, snažila se překonat zklamání z toho, že se Harney neobjevil. Asi mu nějaká nevýznamná maličkost zabránila, aby s nimi poobědval; ale věděla určitě, že musí dychtit po tom, aby ji zase viděl, a že nebude čekat až do večeře, kde budou sedět s Verenou a panem Royallem. Přemýšlela, jaká budou jeho první slova, a snažila se vyzkoumat způsob, jak se zbavit Targattova děvčete, než přijde, ale to už slyšela venku kroky a Harney přicházel s panem Milesem po cestičce.

Kněz z Hepburnu málokdy přijížděl do Severního Dormeru jindy než na bohoslužby ve starém bílém kostelíku, který nějakou zvláštní náhodou patřil episkopální obci. Byl to čilý, přívětivý člověk, dychtivý co nejvíc využít toho, že malé jádro jeho oveček ještě přežilo v té sektářské divočině, odhodlaný podkopat vliv perníkově zbarveného baptistického kostela na druhém konci vesnice; zaměstnávala ho však farní činnost v Hepburnu, kde byly papírny a hospody, a nestávalo se často, že by vyšetřil čas pro Severní Dormer.

Charity, která chodila do bílého kostela (jako všichni lepší lidé ze Severního Dormeru), obdivovala pana Milese a během toho památného výletu do Nettletonu si dokonce představovala, jak je provdána za muže s tak rovným nosem a tak krásnou mluvou, který k tomu žil na vikářství z hnědého pískovce, obrostlém psím vínem. Byl pro ni šok, když zjistila, že této výsady už užívá dáma s nakadeřenými vlasy a velkým miminem; příjezd Lucia Harneyho však dávno zapudil pana Milese z Charitiných snů, a když teď kráčel po cestě vedle Harneyho, viděla ho takového, jaký skutečně byl: tlustého muže středního věku, s pleší ukazující se i pod jeho kněžskou čepičkou a brýlemi na tom řeckém nose. Zajímalo ji, co ho přivedlo do Severního Dormeru ve všední den, a cítila se trochu dotčena, že ho Harney vede do knihovny.

Brzy se ukázalo, že jeho přítomnost zapříčinila slečna Hatchardová. Trávil několik dní ve Springfieldu, aby na kazatelně zastoupil přítele, a slečna Hatchardová se ho přišla zeptat na jeho názor na Harneyho plán ventilace „Památníku.“ Vztáhnout ruku na Hatchardovo útočiště byla velmi vážná záležitost a slečna Hatchardová, která vždycky oplývala pochybami o svých pochybách (jak to řekl Harney), si přála znát jeho náhled, než se rozhodne.

„Z toho, co mi řekla slečna Hatchardová,“ vysvětloval pan Miles, „jsem si nedokázal tak docela představit, jaké změny tu chcete provést, a protože ostatní opatrovníci tomu také nerozuměli, myslel jsem si, že bude lepší, když sem dojedu a podívám se – i když jsem si jist,“ dodal a obrátil se přátelsky vyhlížejícími brýlemi k mladíkovi, „že se nenajde kompetentnější člověk – ovšem tohle místo má svou zvláštní posvátnost!“

„Doufám, že trocha čerstvého vzduchu ho neznesvětí,“ odpověděl se smíchem Harney; a přešli na druhý konec knihovny, zatímco předkládal vikáři svůj nápad…

Pan Miles pozdravil obě dívky přátelsky jako obvykle, ale Charity viděla, že má jiné starosti, a z útržků hovoru, jež k ní dolehly, brzy poznala, že je pořád ještě v zajetí kouzla své návštěvy ve Springfieldu, která byla zřejmě plná příjemných zážitků.

„Aha, Coopersonovi… no jistě, ty znáte,“ slyšela. „To je pěkný starý dům! A Ned Cooperson má sbírku některých opravdu pozoruhodných impresionistických obrazů.“ Jména, která citoval, Charity nic neříkala. „Ano, ano; Schaefferovo kvarteto hrálo v Lyric Hall v sobotu večer; a v pondělí jsem měl tu čest slyšet je znovu ve Věžích. Hráli krásně… Bacha a Beethovena… nejdřív byla zahradní slavnost… Mimochodem, několikrát jsem viděl slečnu Balchovou… vypadala velice krásně…“ Charity upustila tužku a zapomněla poslouchat vyvolávání Targattova děvčete. Proč najednou vytáhl pan Miles jméno Annabely Balchové?

„Opravdu?“ slyšela, jak se ptá Harney; pak zvedl hůlku a pokračoval: „Víte, mám v plánu odstranit tyhle police a v téhle stěně vybourat kulaté okno, v ose toho okna pod frontonem.“

„Asi sem přijede ke slečně Hatchardové na návštěvu?“ sledoval svou nit hovoru pan Miles; pak se otočil a se zakloněnou hlavou řekl: „Ano, ano, chápu – rozumím: tím vznikne průvan, aniž se změní vzhled místa. Nevidím důvod k námitce.“ Diskuse pokračovala ještě nějakou dobu a postupně se ti dva muži zase vrátili k jejímu stolu. Pan Miles se znovu zastavil a zamyšleně se podíval na Charity. „Nejsi trochu bledá, děvenko? Nepracuješ moc? Pan Harney říkal, že s Mamií knihovnu celou reorganizujete.“ Vždycky si dal záležet, aby si pamatoval křestní jména svých farníků, a v pravou chvíli zamířil dobrotivě obrýlený pohled na Targattovo děvče.

Pak se otočil k Charity. „Neber si to tak moc, děvenko; neber si to tak. Přijeď se někdy na nás podívat do Hepburnu,“ řekl, stiskl jí ruku a zamával na rozloučenou Mamii Targattové. Vyšel z knihovny a Harney hned za ním.

Charity měla dojem, že v Harneyho očích zahlédla napětí. Řekla si, že s ní nechce být o samotě; a s náhlou bolestí přemýšlela o tom, zda náhodou nelituje těch něžností, které jí řekl večer předtím. Jeho slova byla spíš bratrská než milenecká; ale jejich přesný smysl se jí ztrácel v laskajícím tónu jeho hlasu. Vyvolal v ní pocit, že jestliže je odložené dítě z Hory, je to pouze o důvod víc, aby ji objímal a chlácholil útěšným šepotem; a když dojeli domů a ona vystoupila z kolesky, unavená, prochladlá a celá rozbolavělá z přemíry citů, našlapovala, jako by země byla sluncem ozářenou vlnou a ona kapičkami nad jejím hřebenem.

Proč se tedy jeho chování tak náhle změnilo a proč odešel z knihovny s panem Milesem? Její těkavá představivost se upnula na jméno Annabely Balchové: měla pocit, že od chvíle, kdy padlo toto jméno, se Harneyho výraz změnil. Annabel Balchová na zahradní slavnosti ve Springfieldu vypadala „moc krásně“… třeba ji tam pan Miles viděl zrovna ve chvíli, kdy Charity s Harneym seděli v Hyattově chatrči mezi opilcem a slabomyslnou starou ženou! Charity nevěděla, co přesně znamená zahradní slavnost, ale letmý pohled na trávníky Nettletonu lemované květinami jí pomohl si takovou scénu představit, a závistivé vzpomínky na „staré hadry“, které slečna Balchová jen „dotrhávala“, když přijela do Severního Dormeru, napovídaly, jak asi vypadá v celé své nádheře. Charity chápala, jaké představy jméno asi vyvolalo, a pocítila, jak je zbytečné svádět boj s neviditelnými silami v Harneyho životě.

Když přišla ze svého pokoje dolů k večeři, Harney tam nebyl; a zatímco čekala na verandě, vzpomněla si na tón, kterým pan Royall komentoval jejich časný odjezd předešlého dne. Pan Royall seděl vedle ní, židli měl trochu zhoupnutou dozadu, široké černé boty s poutky po stranách opřené o dolní tyč zábradlí. Neposlušné šedé vlasy se mu nad čelem ježily jako hřebínek rozzlobeného ptáka a na snědých, žilkami protkaných tvářích měl červené skvrny. Charity už věděla, že ty červené skvrny znamenají blížící se výbuch.

Najednou se zeptal: „Kde je večeře? To zase Verena Marshová uklouzla po sušence?“

Charity na něj vrhla polekaný pohled. „Nejspíš čeká na pana Harneyho.“

„Tak na pana Harneyho? V tom případě může začít nosit. Ten nepřijde.“ Zvedl se, popošel ke dveřím a zavolal tónem nutným k rozechvění ušního bubínku té ženy: „Přines večeři, Vereno.“

Charity se třásla strachy. Něco se stalo – teď to věděla docela jistě – a pan Royall ví, co to je. Ale ani za nic by mu nedopřála tu radost, že by svou úzkost projevila. Posadila se na své obvyklé místo, on si sedl naproti ní a nalil si pořádný šálek čaje a pak konvici podal jí. Verena přinesla míchaná vejce a on si vrchovatě naložil talíř. „Ty si nevezmeš?“ zeptal se. Charity se vzchopila a začala jíst.

Tón, kterým pan Royall pronesl „Ten nepřijde“ jí připadal plný zlověstného uspokojení. Pochopila, že začal Lucia Harneyho najednou nenávidět, a uhádla, že ona sama je příčinou této citové proměny. Ale nevěděla, jak by zjistila, zda nějaký nepřátelský projev z jeho strany přinutil mladíka, aby sem nechodil, nebo zda si prostě nepřál ji po jejich výpravě do hnědého domu vidět znovu. S pečlivě předstíranou lhostejností pojídala večeři, ale věděla, že ji pan Royall sleduje a že mu její zneklidnění neušlo.

Po večeři odešla nahoru k sobě. Slyšela, jak pan Royall přešel přes chodbu a brzy jí zvuky pod oknem prozradily, že se vrátil na verandu. Posadila se na postel a začala svádět boj s touhou jít dolů a zeptat se ho, co se stalo. „To radši umřu, než bych to udělala,“ mumlala si. Jedním slovem ji mohl zbavit nejistoty: ale nikdy mu nedopřeje, aby to slovo vyřkl.

Vstala a vyklonila se z okna. Soumrak ztmavl v noc a ona se dívala, jak jemňoučký srpek nového měsíce klesá k obrysu pahorků. Ve tmě viděla jednu či dvě postavy jít po silnici; ale na nějaké loudání byl večer příliš chladný, a procházející se brzy zmizeli. V oknech se tu a tam rozsvítily lampy. Pruh světla nasvítil bílý trs lilií na zahrádce u Hawesů: a o něco dál po ulici rochesterská lampa Carricka Frye mocně osvětlovala venkovský žlab s květinami uprostřed trávníku.

Dlouhou dobu se dívala z okna. Ale horečnatý nepokoj ji stravoval, a dokonce sešla dolů, sebrala klobouk s věšáku a svižným krokem vyšla z domu. Pan Royall seděl na verandě, Verena vedle něj se starýma rukama složenýma na záplatované sukni. Jak Charity scházela po schodech, zavolal na ni pan Royall: „Kam jdeš?“ Mohla snadno odpovědět „K Ormě“, nebo „Dolů k Targattům“; a každá z těch odpovědí mohla být pravdivá, protože Charity neměla cíl. Ale šla dál bez odpovědi, odhodlaná nepřiznat mu právo, aby se jí takhle ptal.

U branky se zarazila a rozhlédla se po silnici. Tma ji přitahovala a nejdřív ji napadlo, že vyleze na kopec a ponoří se do hlubin modřínového lesa nad pastvinou. Pak se nerozhodně rozhlédla po ulici, a jak to udělala, přes smrky u slečny Hatchardové k ní pronikl záblesk světla. Takže Lucius Harney je tu, nejel do Hepburnu s panem Milesem, jak si nejdřív myslela. Ale kde večeřel a z jakého důvodu se vyhnul domu pana Royalla? Světlo bylo pozitivním důkazem jeho přítomnosti, protože služebnictvo slečny Hatchardové mělo dovolenou a žena nájemce její farmy sem chodila jen ráno, aby mladému pánovi ustlala postel a uvařila kávu. Nepochybně teď někde tam vedle té lampy Harney sedí. Charity stačilo popojít doprostřed vesnice a zaklepat na osvětlené okno, aby se dozvěděla pravdu. Další minutu či dvě váhala, a pak se vydala ke slečně Hatchardové.

Kráčela rychle a snažila se prohlédnout tmu, kdyby snad někdo přicházel ulicí; než došla k Fryům, přesunula se na druhou stranu, aby se vyhnula světlu z jejich okna. Kdykoli byla nešťastná, měla v tom nelítostném světě pocit chyceného zvířátka a zmocnila se jí živočišná schopnost utajení. Ale ulice byla prázdná a Charity nikým nepovšimnuta prošla brankou a po cestičce až k domu. Jeho bílé průčelí matně prosvítalo za stromy a bylo na něm vidět jen jeden obdélník světla v přízemí. Představovala si lampu v obývacím pokoji slečny Hatchardové, ale teď viděla, že osvětluje okno na druhém konci domu. Neznala pokoj, kterému toto okno náleželo, a zastavila se pod stromy zaražená pocitem něčeho podivného. Pak šla dál, tiše našlapovala na nízkou trávu a držela se tak blízko u domu, že ať by v místnosti svým příchodem vyrušila kohokoli, nemohl by ji vidět.

Okno vedlo na úzkou verandu s dřevěnou mříží v oblouku. Naklonila se až těsně k mříži, odhrnula větvičky plamínku, který ji obrůstal, a podívala se do rohu místnosti. Uviděla pelest mahagonové postele, rytinu na stěně, stojan s umyvadlem, na němž zůstal pohozený ručník, a jeden konec zeleně potaženého stolu, na kterém stála lampa. Polovina stínidla se nabízela jejímu pohledu a rovnou pod ním se dvě hladké opálené ruce, jedna držící tužku, druhá pravítko, pohybovaly sem a tam po rýsovacím prkně.

Srdce jí poskočilo a pak se zastavilo. Byl tam, pár stop od ní; a zatímco se její duše zmítala na vlnách smutku, on si tam klidně seděl u rýsovacího prkna. Pohled na ty dvě ruce, pohybující se s obvyklou dovedností a přesností, ji probudil ze sna. Oči se jí otevřely a uviděly nesrovnalosti mezi tím, co cítila, a důvodem jejího zneklidnění; už se odvracela od okna, když jedna ruka náhle odstrčila rýsovací prkno a druhá odhodila tužku.

Charity si často všímala, jak Harney zachází se svými výkresy s milující pečlivostí a každý úkol provádí a dotahuje do konce úhledně a metodicky. Netrpělivé odstrčení rýsovacího prkna jako by odhalovalo novou náladu. Ten pohyb jako by naznačoval, že ho právě něco odradilo nebo znechutilo v práci, a ji napadlo, jestli také on není zneklidněný tajnými složitými pocity. Jestliže před chvilkou chtěla utéci, teď se zarazila; vystoupila na verandu a nahlédla do pokoje. Harney se lokty dotýkal stolu a o propletené ruce si opíral bradu. Neměl na sobě ani kabát, ani vestu a rozepnul si knoflík u flanelové košile; viděla mocné linie jeho mladého hrdla a úpony svalů v místě, kde se napojovalo na hruď. Seděl a nehnuté se díval přímo před sebe, ve tváři se mu zračila únava a znechucení sebou samým: skoro jako by zíral na pokřivený odraz vlastních rysů. Při pohledu na něj se Charity na chviličku zmocnil děs, jako by pod těmi známými obrysy tváře viděla cizího člověka; pak pohlédla vedle a na podlaze uviděla otevřený kufr zpola zaplněný šatstvem. Pochopila, že se chystá k odjezdu a že se nejspíš rozhodl odjet, aniž by se s ní ještě viděl. Viděla, že ho to rozhodnutí, ať už byla příčina jakákoli, silně rozrušilo; a okamžitě došla k závěru, že k této změně plánu došlo na základě nějakého tajného zásahu pana Royalla. Veškerá její dávná zášť a vzpoura v ní znovu vzplály a zmateně se smísily s touhou vyvolanou Harneyho blízkostí. Je to jen pár hodin, co si připadala v bezpečí jeho chápavého soucitu s ní; teď už si zase musela poradit sama, dvojnásob osamocená po tom okamžiku splynutí duší.

Harney stále ještě nevěděl o její přítomnosti. Seděl bez hnutí, mrzutě zíral před sebe na jedno a totéž místo na tapetě. Neměl ani dost sil, aby dobalil kufr, a jeho šaty a papíry se povalovaly kolem kufru na podlaze. Za okamžik rozpojil ruce a vstal; a Charity, která honem couvla, klesla na schod verandy. Noc byla tak tmavá, že neměl velkou šanci uvidět ji, ledaže by otevřel okno, a do té doby by jí ještě zbylo dost času vyklouznout odtud a skrýt se ve stínu stromů. Minutu či dvě stál a díval se kolem sebe s tím samým výrazem sebeznechucení, jako by sám sebe i všechno kolem nenáviděl; pak si zase sedl ke stolu, udělal pár dalších tahů tužkou a odhodil ji. Nakonec přešel přes pokoj, odkopl kufr, který mu stál v cestě, a s rukama v týle si lehl na postel a mrzoutsky zíral do stropu. Právě tak ho Charity vídala ležet vedle sebe na trávě nebo na suchém jehličí, s očima upřenýma k obloze, a tehdy se mu radost odrážela ve tváři jako slunce, které na ni větvičky stromů propouštěly. Avšak nyní byla ta tvář tak změněná, že ji Charity sotva poznávala; a smutek z jeho smutku jí začal svírat hrdlo, stoupl do očí a přetekl.

Pořád ještě se krčila na schodech, zadržovala dech a tělo jí ztuhlo do naprosté nehybnosti. Jedním pohybem ruky, pouhým zaťukáním na okno mohla způsobit úplnou proměnu té tváře. Každým pulsem ve svém ztuhlém těle si uvědomovala, jakého uvítání by se jí dostalo od jeho očí a rtů; ale něco ji zadržovalo. Nebyl to strach z nějakého trestu, ať lidského či nadpozemského; nikdy v životě se nebála. Prostě najednou pochopila, co by se stalo, kdyby vešla dovnitř. K tomu samozřejmě mezi mladými muži a dívkami docházelo a Severní Dormer si toho navenek nevšímal a potají se tomu chichotal. Stávalo se to, co slečna Hatchardová dosud nepoznala, ale o čem každá dívka s Charitiny třídy věděla, ještě než opustila školu. Přihodilo se to sestře Ally Hawesové, Julii, která se nakonec odebrala do Nettletonu, a od té doby už nikdo nevyslovil její jméno.

Jistěže to vždycky nekončilo skandálem; a možná většinou ani ne tak banálně. Charity si vždycky říkala, že možná život Julie, které se všichni vyhýbali, může mít i svoje výhody. Byly i jiné, horší konce, o nichž vesnice věděla – nízké, ubohé, nepřiznané; jiné životy, které bezútěšně pokračovaly dál, bez viditelné změny, v tom samém stísněném pokryteckém prostředí. Ale tohle nebyly důvody, které jí bránily. Od předešlého dne věděla přesně, co by cítila, kdyby ji Harney vzal do náruče: splynutí dlaně s dlaní, rtů se rty a dlouhý plamen spalující ji od hlavy k patě. Avšak s tímto citem se mísil jiný: udivená hrdost nad tím, že se mu líbí, probuzená něha, kterou jí jeho soucit vnesl do srdce. Když v ní někdy zabouřilo mládí, představovala si, jak by se jako jiné dívky vzdala tajnému laskání za soumraku; ale nemohla se Harneymu dát takhle levně. Nevěděla, proč odjíždí; ale právě proto, že odjížděl, cítila, že nesmí sama udělat nic, co by znesvětilo ten obraz, který si s sebou odváží. Jestli ji chce, musí ji sám vyhledat: Charity ho nesmí přimět, tím že by ho teď překvapila, aby si ji vzal tak, jako jiný Julii Hawesovou.

Ze spící vesnice se neozval ani hlásek a v hluboké tmě zahrady slyšela občas tajuplné šustění větviček, jako by se o ně otřel nějaký noční pták. Jednou prošly kolem branky kroky a ona se přikrčila do svého koutka; ale kroky odezněly a ticho se jen prohloubilo. Očima stále ještě sledovala Harneyho utrápený obličej: měla pocit, že se nemůže pohnout, dokud se nepohne on. Tělo jí však začínalo trnout z té stěsnané polohy a chvílemi měla už tak nezřetelné myšlenky, že se zdálo, jako by ji tam držela už jen matná tíže únavy.

Hodně času uplynulo při té podivné noční hlídce. Harney pořád ještě ležel na posteli bez hnutí a se strnulým pohledem, jako by sledoval svou představu až do trpkého konce. Konečně se otočil, trochu pozměnil výraz a Charitino srdce se rozechvělo. Ale jenom si přehodil ruce a klesl zpět do původní polohy. S hlubokým povzdechem si odhodil vlasy z čela; pak se celé jeho tělo uvolnilo, hlavu na polštáři otočil na stranu a ona uviděla, že usnul. Na rty se mu vrátil milý výraz, znavenost vymizela z tváře a zanechala ji svěží jako tvář chlapce.

Zvedla se a odplížila se pryč.

Kapitola VIII.

Ztratila pojem času a nevěděla, kolik je hodin, až když vyšla do ulice a uviděla, že mezi domem slečny Hatchardové a jejím domovem jsou všechna okna už ve tmě.

Když vyšla z černého stínu mraků, zdálo se jí, jako by ve tmě u kachního rybníčku viděla dvě postavy. Trochu couvla a pozorně se dívala; ale nic se nepohnulo, a protože tak dlouho zírala do osvětleného pokoje, tma ji teď mátla, a řekla si, že se nejspíš spletla.

Šla dál a uvažovala, jestli je pan Royall pořád ještě na verandě. Ve své povznesené náladě se nijak nestarala o to, zda na ni čeká, nebo ne: připadala si, jako by se vznášela vysoko nad životem, na velkém mraku trápení, pod nímž se každodenní skutečnost stávala pouhým zrnkem v prachu. Veranda však byla prázdná, klobouk pana Royalla visel na věšáku v chodbě a jí tu nechali kuchyňskou lampu, aby si mohla posvítit na schody. Vzala ji a šla nahoru.

Ranní hodiny následujícího dne pomalu plynuly, aniž se něco stalo. Charity si představovala, že se nějak dozví, jestli Harney už odjel; ale Vereně hluchota zabraňovala, aby se stala zdrojem informací, a do domu nepřišel nikdo, kdo by mohl tu otázku vyjasnit.

Pan Royall odešel z domu brzy a vrátil se, až když měla Verena prostřeno k obědu. Když dorazil, šel rovnou do kuchyně a zavolal na stařenu: „Můžem obědvat,“ a pak zašel do jídelny, kde už seděla Charity. Harneyho talíř stál na obvyklém místě, ale pan Royall nenabídl žádné vysvětlení jeho nepřítomnosti a Charity si o ně neřekla. Horečné povznesení minulé noci opadlo a ona si řekla, že odjel, lhostejně, skoro bezcitně, a že teď její život zase zapadne do té úzké koleje, z níž jej Harney pozdvihl. Chvíli se dokonce chtěla sama sobě pohrdlivě vysmát za to, že nepoužila nějaké ženské lsti, aby ho tu udržela.

Seděla u stolu, dokud nedojedli, aby pan Royall neměl k jejímu odchodu poznámky; ale když se zvedl, také vstala a ani nepočkala, aby Vereně pomohla sklidit. Už byla jednou nohou na schodech, když ji zavolal zpět.

„Bolí mě hlava. Jdu si nahoru lehnout.“

„Chci, abys šla nejdřív sem; musím ti něco říct.“

Z jeho tónu jasně vyrozuměla, že se za chviličku dozví, co si bolestně přála vědět každým nervem svého těla; ale když se vrátila, naposledy se pokusila o lhostejný výraz.

Pan Royall stál uprostřed své pracovny, husté obočí mu překrývalo oči, dolní čelist se trochu třásla. Nejdřív si myslela, že snad pil; pak viděla, že je střízlivý, ale rozrušuje ho hluboký a vážný cit, zcela odlišný od jeho obvyklých výbuchů hněvu. A najednou pochopila, že až do té chvíle si ho nikdy nevšímala, ani o něm nepřemýšlela. Kromě případu, kdy se dopustil toho jednoho prohřešku, byl pro ni pouze osobou, která se tu vždycky vyskytovala, nezpochybňovaným ústředním faktem jejího života, tak nevyhnutelným a zároveň tak nezajímavým jako Severní Dormer sám anebo jakákoli jiná okolnost, kterou na ni osud naložil. A i tehdy o něm uvažovala jen ve vztahu k sobě a nikdy nepřemýšlela o jeho citech, pouze instinktivně došla k závěru, že už ji takhle znovu obtěžovat nebude. Ale teď najednou začala přemýšlet o tom, jaký je doopravdy.

Oběma rukama uchopil opěradlo své židle a vstoje jí věnoval upřený pohled. Konečně řekl: „Charity, promluvme si my dva jednou jako přátelé.“

Okamžitě věděla, že se něco stalo a že ji má v hrsti.

„Kde je pan Harney? Proč se nevrátil? Poslal jste ho pryč?“ vyrazila ze sebe, aniž věděla, co říká.

Proměna pana Royalla ji polekala. Jako by mu odtekla veškerá krev z žil a hluboké vrásky se v bledosti jeho opálené tváře jevily černé.

„Neměl čas ti na některé ty otázky odpovědět včera večer? Byla jsi s ním dost dlouho, ne?“ řekl.

Charity nemohla ze sebe vypravit ani slovo. Ta výtka mířila tak mimo to, co se jí odehrávalo v duši, že ji sotva dokázala pochopit. Ale probudil se v ní pud sebezáchovy.

„Kdo říká, že jsem s ním byla včera večer?“

„Teď už nejspíš celá ves.“

„Pak jste jim tu lež dal do úst vy. Jak já vás vždycky nenáviděla!“ vykřikla.

Čekala podobnou odpověď a překvapilo ji, když uslyšela jen svůj výkřik doznívat v tichu.

„Ano, já to vím,“ řekl pan Royall pomalu. „Ale to nám teď moc nepomůže.“

„Mně pomáhá, když se nestarám o to, jaké lži o mně říkáte!“

„Jestli to jsou lži, nejsou to moje lži: přísahám na Bibli, Charity. Nevěděl jsem, kde jsi: včera večer jsem vůbec nevyšel z domu.“

Neodpověděla, a on pokračoval: „Je to tedy lež, že tě viděli vycházet od slečny Hatchardové, byla už skoro půlnoc?“

Se smíchem se narovnala, všechna její nelítostná drzost se jí vrátila. „Nedívala jsem se, kolik je hodin.“

„Ty nešťastnice… ty… ty… Bože můj, proč jsi mi to řekla?“ vyrazil ze sebe, klesl do křesla s hlavou sklopenou jako stařec.

S pocitem nebezpečí se Charity vrátila duchapřítomnost. „Myslíte, že bych se snažila vám lhát? A vůbec, kdo jste, abyste se mě ptal, kam jdu, když večer někam odcházím?“

Pan Royall zvedl hlavu a podíval se na ni. Tvář se mu zklidnila a skoro zněžněla, tak jak si pamatovala, že ji vídala jako malá holčička, než umřela paní Royallová.

„Takhle nemůžeme dál, Charity. Není to dobré ani pro jednoho z nás. Viděli tě jít do domu toho chlápka… viděli tě odcházet. Věděl jsem, že to přijde a snažil jsem se tomu zabránit. Jako že je Bůh nade mnou, snažil jsem se…“

„Takže jste to přeci jen byl vy! Věděla jsem, že jste ho poslal pryč vy!“

Podíval se na ni překvapeně. „On ti to neřekl? Myslel jsem, že to pochopil.“ Mluvil pomalu, s trapnými pomlkami. „Nemluvil jsem před ním o tobě: to bych si radši ruku usekl. Jen jsem mu řekl, že už potřebuju koně; a taky, že toho vaření je na Verenu trochu moc. Asi už něco podobného někdy slyšel. Na každý pád to vza1 dost klidně. Řekl, že už stejně skoro dodělal práci, co tu měl; a dál jsme spolu už nemluvili… Jestli ti řekl něco jiného, řekl ti nepravdu.“

Charity naslouchala s chladným polobdělým vztekem. Bylo jí jedno, co si povídá vesnice… ale že se někdo hrabal v jejích snech!

„Řekla jsem vám, že mi nic neřekl. Nemluvila jsem s ním včera večer.“

„Ty jsi s ním nemluvila?“

„Ne. Ne že by mi záleželo na tom, co si kdo říká… ale zrovna tak dobře to můžete vědět. Nic z toho, co si myslíte vy a lidi tady, se mezi námi nestalo. Byl na mě hodný; byl můj kamarád; a zničehonic sem přestal chodit a já věděla, že jste to udělal vy – vy!“ Veškeré její nesmířené vzpomínky na minulost v ní teď vzplály. „Tak jsem tam včera večer šla, abych se dozvěděla, co jste mu řekl: to je vše.“

Pan Royall se ztěžka nadechl. „Ale, jestli tam nebyl, cos tam dělala celou tu dobu? Charity, pro smilování boží, řekni mi to. Musím to vědět, abych jim zavřel pusy.“

To, že takto smutně odhodil veškerou autoritu nad ní, jí nepohnulo: cítila jen rozhořčení nad tím, že se do toho pletl.

„Nevidíte, že je mi jedno, co si kdo říká? Je pravda, že jsem tam za ním šla; a on byl u sebe v pokoji a já jsem stála hodně dlouho venku a dívala se na něj; ale neodvážila jsem se dovnitř, protože jsem se bála, že by si myslel, že za ním dolézám…“ Cítila, jak se jí láme hlas a sebrala se k poslednímu odporu. „Nikdy v životě vám to neodpustím!“ vykřikla.

Pan Royall na to neodpověděl. Seděl a se sklopenou hlavou přemítal, žilnatýma rukama svíral opěradla křesla. Jako by na něj sešlo stáří, tak jako zima schází s kopců po bouři. Konečně vzhlédl.

„Charity, ty říkáš, že je ti to jedno; ale jsi přitom ta nejpyšnější dívka, co znám, a ta poslední, která by se chtěla dostat do řečí. Víš, že tě pořád má někdo na očích: jsi hezčí a chytřejší než ty ostatní, a to stačí. Ale až donedávna jsi jim nikdy nedala příležitost. Teď ji mají a použijou ji. Já věřím tomu, co říkáš, ale oni tomu věřit nebudou. To paní Fryová tě viděla jít dovnitř… a dvě nebo tři ženské se pak dívaly, kdy zase vyjdeš. Byla jsi s tím člověkem celé dny od chvíle, kdy sem přijel… já jsem právník a vím, jak těžko odumírají pomluvy.“ Zarazil se a ona stála bez hnutí, aniž mu dala znát, že to chápe nebo že alespoň dávala pozor. „Je to příjemný člověk na popovídání – sám jsem byl rád, když tu u nás byl. Kluci odtud nikdy neměli jeho šance. Ale je tu jedna věc stará jako Metuzalém a jasná jako denní světlo: kdyby tě chtěl, jak se sluší a patří, byl by to řekl.“

Charity nepromluvila. Připadalo jí, že už nic nemůže předčit hořkost toho, že taková slova slyšela z těchto úst.

Pan Royall se zvedl. „Podívej, Charity: jednou mě napadlo něco hanebného a tys mě za to nechala pykat. Není toho pykání pomalu dost?… Vím, že mám v sobě něco, co ne vždycky zvládnu; ale k tobě jsem se vždycky, krom tehdy jedinkrát, choval slušně. A ty jsi věděla, že se zase budu chovat slušně – důvěřovala jsi mi. Ať se mi posmíváš a jsi jízlivá, vždycky jsi věděla, že tě miluju tak, jako muž dokáže milovat slušnou ženu. Jsem o hodně let starší než ty, ale tady převyšuju aspoň o hlavu každého, a to ty taky víš. Jednou jsem šlápl vedle, ale to není důvod, abych nemohl začít znovu. Když jen půjdeš se mnou, udělám to. Když si mě vezmeš, odejdem odtud a usadíme se v nějakém velkém městě, kde je hodně lidí a kde se dělá obchod a něco se děje. Ještě není úplně pozdě, mohl bych se chytnout… Vidím to podle toho, jak si mě lidi považujou v Hepburnu nebo v Nettletonu.“

Charity se ani nepohnula. Nic z jeho prosebné řeči nedolehlo k jejímu srdci a myslela jen na slova, kterými by ho zranila a zpražila. Ale bránila jí v tom rostoucí netečnost. Co na tom všem, co říká? Viděla, jak se kolem ní stahuje opět její starý život, a sotva chápala jeho fantastický obraz něčeho nového.

„Charity – Charity – řekni, že to uděláš,“ slyšela, jak na ni naléhá hlasem, v němž se zrcadlila všechna ta ztracená léta a marná vášeň.

„K čemu tohle všechno? Až odtud odejdu, nepůjdu s vámi.“ Jak mluvila, odcházela už ke dveřím a on se zvedl a postavil se mezi ni a práh. Najednou vypadal vysoký a silný, jako by mu hloubka jeho ponížení dodala novou sílu.

„Tak to je všechno? Není toho moc.“ Opřel se o dveře, tyčil se tu tak mocně, že se zdálo, jako by ho ten úzký pokoj byl plný. „Já vím – podívej… Máš pravdu: nemám na tebe žádný nárok – proč by ses měla dívat na zničenýho chlapa, jako jsem já? Chceš toho druhého… a já ti to nemám za zlé. Vybrala sis to nejlepší, ve chvíli, kdy jsi to uviděla… já to tak taky vždycky dělal.“ Upřel na ni přísné oči a ona vycítila, že jeho vnitřní boj vrcholí. „Chceš, aby si tě vzal?“ zeptal se.

Dlouhou chvíli stáli a dívali se jeden druhému do očí s tou strašlivou vyrovnaností odvahy, která ji někdy nutila myslet si, že má ve svých žilách jeho krev.

„Chceš, aby se vyslovil? Budeš ho tu mít do hodiny, jestli to chceš. Nedělám třicet let právo jen tak pro nic za nic. Najal si na cestu do Hepburnu spřežení Carricka Frye, ale ještě tak hodinku tu bude. A já mu to můžu postavit tak, že mu to rozhodování nebude trvat dlouho… Je to měkkota: to jsem viděl. Neříkám, že nebudeš pozděj litovat – ale bůh je mi svědkem, že ti dám tu šanci, když řekneš.“

Vyslechla ho mlčky, příliš vzdálená tomu, co pociťoval a říkal, aby si mohla ulevit alespoň opovržlivým výpadem. Jak poslouchala, hlavou se jí mihla zablácená bota Liffa Hyatta, když šlápl na ostružinová kvítka. Totéž se stalo teď; něco prchavého a nevšedního v ní vykvetlo, a ona stála při tom, když to zašlapali do země. Jak jí to napadlo, uvědomila si, že pan Royall se stále ještě opírá o dveře, ale je celý zničený, jakoby zmenšený, jako by její ticho bylo tou odpovědí, které se nejvíc děsil.

„Nechci od vás žádnou šanci: jsem ráda, že jede pryč,“ řekla.

Zůstal ještě chvíli na místě, s rukou na klice. „Charity!“ žadonil. Neodpověděla, a on vzal za kliku a vyšel. Slyšela, jak rachotí se západkou na venkovních dveřích, a viděla, jak vyšel po schůdcích ven. Prošel brankou a jeho ohnutá a těžká postava se pomalu vzdalovala ulicí.

Chvíli zůstala tam, kde ji zanechal. Stále se ještě třásla ponížením jeho posledních slov, která jí zněla v uších tak zvučně, že snad i ve vesnici muselo být slyšet jejich ozvěnu, prohlašující ji za tvora schopného propůjčit se tak zlovolným návrhům. Hanba na ni dolehla jako fyzická tíha: jako by na ni padala střecha a stěny, a jí se zmocnil popud utéct někam ven, kde by se dalo dýchat. Šla k domovním dveřím, a v tu chvíli je otevřel Lucius Harney.

Vypadal vážněji a méně sebejistě než obvykle a chvíli ani jeden z nich nepromluvil. Pak jí podal ruku. „Jdeš ven?“ zeptal se. „Můžu dál?“

Srdce jí tlouklo tak divoce, že se bála promluvit, a dívala se na něj očima rozšířenýma slzami; pak si uvědomila, co její mlčení nejspíš prozrazuje, a rychle řekla: „Ano, pojď dál.“

Vedla ho do jídelny, posadili se proti sobě ke stolu, mezi nimi stála lahvička s octem a lakovaný košíček na chléb. Harney položil svůj slamák na stůl, a jak tam tak seděl ve svých pohodlných letních šatech, s hnědou vázankou pod límcem plátěné košile a hladkými hnědými vlasy sčesanými s čela, představila si ho, tak jak ho viděla předešlého večera, kdy ležel na posteli, rozcuchané vlasy mu padaly do očí a holá hruď se mu zdvíhala z rozepnuté košile. Nikdy jí nepřipadal tak vzdálený jako ve chvíli, kdy jí hlavou projel ten obraz.

„Moc mě mrzí, že se musím rozloučit: asi víš, že odjíždím,“ začal náhle nešikovně; tušila, že by rád věděl, kolik toho o důvodu jeho odjezdu ví ona.

„Nejspíš jsi najednou přišel na to, že práce šla rychleji, než jsi původně myslel,“ řekla.

„No, ano – tedy ne: je ještě spousta věcí, které bych byl rád udělal. Ale moje dovolená není věčná; a když teď pan Royall potřebuje koně pro sebe, je pro mě dost těžké najít si dopravní prostředek.“

„Není tu moc lidí, co by pronajali povoz,“ souhlasila; a opět nastalo ticho.

„Ty dny tady byly – strašně příjemné: chtěl jsem ti poděkovat, žes mi je takhle zpříjemnila,“ pokračoval a začínal rudnout.

Nepřišla na žádnou odpověď, a on pokračoval: „Byla jsi na mě strašně hodná a chtěl jsem ti to říct. Rád bych, abys byla šťastnější a nebylo ti smutno. Věci se určitě změní, postupně…“

„V Severním Dormeru se věci nemění: jen si na ně lidi zvyknou.“

Odpověď zřejmě rozbila sled těch, které si pro ni předem sestavil, a tak tu seděl a nejistě se na ni díval. Pak řekl s tím svým milým úsměvem: „U tebe to není pravda. Nemůže být.“

Tím úsměvem jako by jí probodl srdce: celá se začala třást a bortit. Cítila, jak se jí do očí derou slzy, a vstala.

„Tak sbohem,“ řekla.

Uvědomovala si, že ji bere za ruku a že sama cítí neživost toho doteku.

„Sbohem.“ Vyšel ke dveřím a na prahu se zastavil. „Vyřídíš ode mě pozdravení Vereně?“

Slyšela, jak se zavřely domovní dveře a jeho rychlý krok na cestičce. Zapadla za ním branka.

Příštího rána, když za chladného úsvitu vstala a otevřela okenice, uviděla na druhé straně ulice pihovatého kluka, jak tam stojí a dívá se na ni. Byl to kluk z farmy asi tak tři čtyři míle odtud po crestonské silnici a přišlo jí divné, co tam v tuto dobu dělá a proč se tak upřeně dívá do jejího okna. Když ji uviděl, přešel ulici a lhostejně se opřel o branku. V domě ještě nikdo nevstával a ona si přehodila přes noční košili šál, seběhla dolů a vyšla ven. Když došla k brance, kluk už se loudal ulicí dál a bezstarostně si pískal; ale mezi plaňkami a závorou uviděla zasunutý dopis. Vytáhla jej a odspěchala zpátky do svého pokoje.

Na obálce bylo napsané její jméno a uvnitř byl list vytržený z kapesního kalendáře.

Milá Charity,

nemůžu takhle odjet. Pár dní ještě budu v Crestonské Řece.

Nepřišla bys za mnou ke crestonské nádrži? Budu na tebe čekat až do večera.

Kapitola IX.

Charity seděla před zrcadlem a zkoušela si klobouk, který jí ve vší tajnosti přizdobila Ally Hawesová. Byl z bílé slámy, s prohýbaným okrajem a višňově červeným lemováním, takže v něm její tvář hořela jako vnitřek mušle na krbové římse v parádním pokoji.

Opřela si obdélníkové zrcadlo o černou, v kůži vázanou bibli pana Royalla a zepředu je zajistila bílým kamenem, na němž byl vypodobněn Brooklynský most; seděla pak před svým obrazem, prohýbala okraj klobouku hned tuhle a hned zas tam, zatímco bledá tvář Ally Hawesové jí nahlížela přes rameno jako přízrak promarněných příležitostí.

„Vypadám strašně, co?“ řekla nakonec se šťastným povzdechem.

Ally se usmála a vzala si klobouk zpátky. „Já ti tam ty růže přišiju hned, aby sis ho mohla schovat.“

Charity se zasmála a rukou si projela neposlušné tmavé vlasy. Věděla, že Harney se rád dívá, jak se jí narudlé konečky cuchají nad čelem a ubíhají do malých prstýnků na šíji. Posadila se na postel a sledovala Ally, jak se sklání nad kloboukem a mračí se úsilím.

„Ty bys nikdy nechtěla na den do Nettletonu?“ zeptala se jí.

Ally zavrtěla hlavou, aniž vzhlédla. „Ne, vždycky si vzpomenu na ten hrozný den, kdy jsem tam jela s Julií – k té doktorce.“

„Ally, prosím tě –“

„Nemůžu si pomoct. Ten dům stojí na rohu Wing Street a Lake Avenue. Tramvaj od nádraží jede rovnou kolem něj, a jak nás tehdy vzal pan farář podívat se na ty obrázky, hnedka jsem ten dům poznala, a pak jako bych už neviděla nic jiného. Přes celé průčelí má takovou velkou černou ceduli se zlatými písmeny – Soukromá poradna*. Tenkrát málem umřela…“

„Chudinka Julie!“ Charity si povzdechla z výšin své čistoty a bezpečí. Má přítele, kterému důvěřuje a který si jí váží. Stráví s ním následující den – Čtvrtého července – v Nettletonu. Co je komu jinému do toho a komu to může uškodit? Problém je v tom, že dívky jako Julie si neumějí vybrat a že si nedrží nesolidní mužské od těla. Charity sklouzla s postele a protáhla si ruce.

„Už je to přišité? Ukaž, já si ho znovu zkusím.“ Nasadila si klobouk a usmála se na svůj obraz. Přestala myslet na Julii.

Příštího rána byla vzhůru před rozbřeskem a viděla, jak za kopci sílí žlutý východ slunce a nad spícími poli se chvěje stříbřitý lesk zvěstující horký den.

Všechno si velmi pečlivě naplánovala. Oznámila, že jede na piknik spolku abstinentů do Hepburnu, a protože se nikdo ze Severního Dormeru nemínil odvážit tak daleko, nebylo pravděpodobné, že by její nepřítomnost na této slavnosti někdo hlásil. Krom toho, i kdyby snad ano, bylo jí to celkem jedno. Rozhodla se obhajovat svou nezávislost, a jestliže se snížila ke lži o hepburnském pikniku, tedy hlavně proto, že ji tajnůstkářský instinkt nutil pohlížet s hrůzou na zveřejnění jejího štěstí. Kdykoli trávila čas s Luciem Harneym, přála si, aby ji schovala nějaká neproniknutelná horská mlha.

Bylo domluveno, že půjde pěšky až k určitému místu na crestonské silnici, kde ji měl vyzvednout Harney a převézt je pak přes kopce do Hepburnu, tak aby stihli vlak do Nettletonu v devět třicet. Harney se na tu výpravu nejdřív tvářil dost vlažně. Prohlásil, že je připraven vzít ji do Nettletonu, ale nabádal ji, aby tam nejezdila na Čtvrtého července, protože se tam sejdou velké davy lidí, vlaky asi budou mít zpoždění a těžko by se dostávala zpátky, než padne noc; ale její viditelné zklamání způsobilo, že se poddal a dokonce předstíral mírné nadšení pro to dobrodružství. Chápala, proč nedychtí víc; určitě už viděl podívané, před nimiž i svátek Čtvrtého července v Nettletonu musí vypadat krotce. Ale ona nikdy neviděla nic; a zmocnila se jí silná touha chodit po ulicích velkého města ve sváteční den, držet se ho za ruku a nechat se strkat svátečně lelkujícími davy v nedělních šatech. Jediný mrak na celé té vyhlídce byl fakt, že obchody budou zavřené; ale doufala, že ji tam vezme ještě jindy, až bude otevřeno.

Vyrazila nepozorovaně za časného sluníčka a proklouzla kuchyní, kde se Verena skláněla nad sporákem. Aby si jí nikdo nevšiml, nesla si klobouk pečlivě zabalený a přes nové bílé mušelínové šaty, které jí spíchly šikovné prsty Ally Hawesové, si přehodila dlouhý šedý závoj paní Royallové. Celých deset dolarů od pana Royalla a ještě část svých úspor utratila za nové ošacení; a když Harney vyskočil z kolesky a blížil se jí naproti, četla v jeho očích odměnu.

Ten pihovatý kluk, který jí dva týdny předtím donesl vzkaz, měl s koleskou čekat v Hepburnu až do jejich návratu. Seděl přikrčený u Charitiných nohou, nohama klátil mezi koly a kvůli jeho přítomnosti si toho nemohli moc říci. Ale příliš to nevadilo, protože jejich minulost už byla natolik bohatá, že jim poskytovala řeč, jíž rozuměli jen oni dva; a když se teď před nimi prostíral celý dlouhý den jako ta modrá dálava za kopci, odklad popovídání znamenal, že bylo nač se těšit.

Když se Charity, jak dostala Harneyho vzkaz, vydala za ním ke crestonské nádrži, pociťovala tak silné pokoření a hněv, že jeho první slova mohla snadno dosáhnout odcizení. Ale stalo se, že našel to pravé slovo, slovo prostě přátelské. Jeho tón ji okamžitě ospravedlnil a dokázal, jak se její poručník mýlí. Harney se ani nezmínil o tom, co se stalo mezi ním a panem Royallem, ale prostě se tvářil tak, že v Severním Dormeru už těžko hledal nějaký dopravní prostředek a Crestonská Řeka byla pro něj výhodnějším místem. Povídal, že si na týden najal kolesku od otce toho pihovatého kluka, který dělá správce místních stájí sloužících jednomu či dvěma letním penziónům na Crestonském jezeře, a že v dosažitelném okolí objevil řadu domů hodných jeho tužky; a také řekl, že dokud je tady v těch místech, nemohl si odepřít potěšení vidět ji co možná nejčastěji.

Když se rozloučili, slíbila mu, že mu bude dál dělat průvodkyni; a během těch čtrnácti dní, které následovaly, potulovali se spolu po kopcích jako šťastní kamarádi. Ve většině případů přátelství mezi mladíky a dívčinami z vesnice byl nedostatek konverzace vynahrazován váhavým mazlením; avšak Harney, krom toho večera, kdy se vraceli od Hyattů a kdy se snažil utěšit ji v jejím trápení, ji nikdy neobjal ani se nesnažil nějakou lstí dosáhnout náhlého polibku či pohlazení. Zdálo se, že mu stačí dýchat její blízkost jako blízkost květiny; a protože mu radost z toho, že je s ní, a potěšení z jejího mládí a půvabu věčně zářily z očí a rozněžňovaly mu hlas, jeho odstup nebyl vyjádřením chladu, ale úcty k dívce jeho vlastního společenského postavení.

Kolesku táhl starý klusák, který s nimi vířil vzduch tak rychle, že vznikal slabý vánek; když ale dojeli do Hepburnu, plně na ně dolehlo horko dopoledního bezvětří. Nádražní nástupiště se jen hemžilo pařícím se davem a oni se uchýlili do čekárny, kde je čekala další spousta lidí, už udolaná horkem a dlouhým čekáním na zpožděné vlaky. Bledé matky sváděly boj s podrážděnými děcky nebo se snažily starší ratolesti udržet, aby neběhaly k lákavým kolejím; děvčata a jejich „chlapci“ se chichotali, strkali a podávali si cukrátka v ulepených sáčcích, starší muži, bez límců a celí zpocení, si přesouvali těžké děti z jedné ruky na druhou a znaveně se snažili dohlížet na rozptýlené členy rodiny.

Konečně přirachotil vlak a pohltil čekající dav. Harney vytáhl Charity do prvního vozu a zabrali lavičku pro dva, a tak seděli šťastně osamoceni, zatímco vlak se kymácel a lomozil mezi žírnými poli a zvadlými shluky stromů. Ranní opar se teď změnil v průzračné tetelení, podobné bezbarvému chvění kolem plamene; a bohatá krajina jako by se mu podrobovala. Ale Charity horko povzbuzovalo: celý svět zahalovalo stejným žárem, jaký ji hřál v srdci. Občas ji kymácející se vlak hodil na Harneyho a přes svůj tenký mušelín cítila dotek jeho rukávu. Znovu se napřímila, setkali se pohledem a plamenný dech dne jako by je pevně obemkl.

Vlak s lomozem vjel do nettletonského nádraží, vystupující vlna davu je vzala s sebou a vyvrhla na nezřetelné náměstí plné postarších nájemních koní a dlouhých omnibusů se záclonkami, tažených koňmi, kteří měli na kohoutcích síťky proti hmyzu zdobené střapci a kteří tu stáli a unaveně pohupovali skloněnými hlavami ze strany na stranu.

Zástup vozků vykřikoval „K domu U orla“, „K Washingtonovu domu“, „Tudy k Jezeru“, „Právě vyjíždíme k Šedému vršku“; a jejich hulákání se mísilo s praskáním „žabek“, výbuchy praskavek, rámusem poplašných pistolek a břesknou hudbou požárnické kapely snažící se hrát Veselou vdovu, zatímco se cpali do vozu ověšeného krepovými fábory.

Zchátralé dřevěné hotýlky kolem dokola náměstí byly celé ověšené vlaječkami a lampióny, a když Harney s Charity zahnuli na hlavní třídu, kde cihlové a žulové domy s obchody zastiňovaly staré nízkopodlažní krámy a kde se tyčily sloupy spojující nesčetné dráty, které jako by se v tom horku chvěly a bzučely, uviděli dvě řady veselých praporků a lampiónů zužující se směrem k parku na druhém konci perspektivy. Hluk a barvy toho svátečního pohledu jako by přeměňovaly Nettleton v metropoli. Charity nemohla uvěřit, že by Springfield či dokonce Boston mohly předvést něco velkolepějšího, a napadlo ji, jestli se v tu chvíli Annabel Balchová, zavěšená do stejně tak oslnivě pohledného mladíka, může prodírat stejně tak nádhernou scenérií.

„Kam půjdeme nejdřív?“ zeptal se Harney; ale jak k němu obrátila šťastné oči, už odpověď uhádl a řekl: „Trochu se podíváme kolem, ne?“

Ulice se jen hemžila jejich spolucestujícími, ze všech směrů sem doráželi další výletníci, k nim se přidávali obyvatelé Nettletonu a proudili sem dělníci z továren na Crestonu. Obchody byly zavřené, ale člověk si toho skoro ani nemohl povšimnout pro nesčetné jiné skleněné dveře, které se neustále otvíraly a odhalovaly hospody a restaurace, dragstóry, kde sodovka tekla proudem, krámky s ovocem a cukrovinkami bohatě zásobené jahodovým koláčem, kokosovými lívanečky, tácy s blyštivým cukrkandlem, krabicemi karamel a žvýkaček, košíčky s rozmáčenými jahodami, a houpajícími se trsy banánů. Venku před některými těmi dveřmi stály podstavce s navršenými pomeranči a jablky, kropenatými hruškami a zaprášenými malinami; ve vzduchu bylo cítit pach ovoce a kávové sedliny, piva a kořalky a smažených brambůrek.

I ty obchody, které měly otevřeno, alespoň v náznaku nabízely za širokými výlohami skrytá bohatství. V některých se na polštářích z umělého mechu tříštily vlny hedvábí a stuh, a úchvatné klobouky se na něm vyjímaly jako tropické orchideje. V jiných růžové trouby gramofonů otvíraly své obrovské spirálové zákruty v nehlasném sboru; bicykly ve vyrovnaných řadách jako by čekaly na signál neviditelného startéra; poschoďovitě vyrovnané galanterní zboží z umělé kůže, štrasu a celuloidu předvádělo své rafinované půvaby; a v jednom obrovském výkladu, který jako by je přímo spojoval s lidmi tam venku, elegantně rozprávěly voskové dámy v odvážných šatech nebo intimními, ale nevinnými posunky ukazovaly na svoje růžové korzety či průsvitné punčochy.

Brzy nato Harney zjistil, že se mu zastavily hodinky, a zašel do klenotnického krámu, který byl náhodou pořád ještě otevřený. Zatímco mu hodinky prohlíželi, Charity se skláněla nad skleněnou vitrínou, kde se na tmavomodrém sametovém podkladu třpytily špendlíky, prsteny a brože jako měsíc a hvězdy. Nikdy neviděla šperky tak zblízka a toužila po tom, aby mohla zvednout víko a těch blysknavých pokladů se dotknout. Ale Harneyho hodinky už byly opravené a on se dotkl její paže a vyrušil ji ze snění.

„Co se ti líbí nejvíc?“ zeptal se a podíval se do vitríny.

„Nevím.“ Ukázala na zlatou konvalinku s bílými kvítky.

„Není ten modrý špendlík hezčí?“ napověděl jí a ona ihned viděla, že ta konvalinka je pouhá tretka ve srovnání s malým kulatým kamínkem, modrým jako jezírko v horách, s malinkými jiskřičkami světla kolem dokola. Začervenala se za ten nedostatek vkusu.

„Ten je tak krásný, že jsem se nejspíš bála na něj podívat,“ řekla.

Zasmál se a vyšli z obchodu; ale o několik kroků dál vykřikl: „Zatraceně, na něco jsem zapomněl,“ otočil se a nechal ji uprostřed těch lidí. Zastavila se a upřeně si prohlížela růžové trouby gramofonů, až se k ní znovu vrátil a zavěsil se do ní.

„Tak teď už se nesmíš bát se na ten modrý špendlík podívat, protože je tvůj,“ řekl; a ucítila, jak jí do ruky vklouzla malá krabička. Radostí jí srdce poskočilo, ale s úst jí splynulo jen stydlivé zakoktání. Vzpomněla si, jak slýchala jiné dívky, když si plánovaly, kterak vyzískají od svých chlapců dárky, a najednou se jí zmocnila hrůza, jestli si snad Harney nemyslel, že se tam dívala na ty hezké věci ve vitríně v naději, že jí něco z toho daruje.

Kousek dál v ulici zašli do skleněných dveří vedoucích do osvětlené haly s mahagonovým schodištěm a mosaznými klecemi v rozích. „Musíme si dát něco k jídlu,“ řekl Harney; a v příští chvíli už se ocitla na toaletě, kde to bylo samé zrcadlo a lesk a kde si skupinka nápadně vypadajících dívek pudrovala nosy a rovnala obrovské klobouky s péry. Když odešly, dodala si odvahy a opláchla si horký obličej v jednom z mramorových umyvadel a srovnala si vlastní okraj klobouku, který slunečníky okolojdoucích trochu pochroumaly. Šaty v obchodech na ni udělaly takový dojem, že se skoro neodvažovala pohlédnout na svůj obraz v zrcadle; ale jakmile to udělala, ruměnec vlastní tváře pod červeným kloboukem a křivka mladých ramen prosvítající mušelínem jí znovu vrátily odvahu; a když vyňala modrou brož z krabičky a připíchla si ji na prsa, vešla do restaurace s hlavou vysoko vztyčenou, jako by byla odjakživa zvyklá procházet síněmi vykládanými mozaikou po boku mladíků ve flanelových oblecích.

Poněkud klesla na duchu, když uviděla číšnice štíhlých pasů v černém, s okouzlujícími čepičkami na pyšných hlavách, které se pohrdavě pohybovaly mezi stoly. „Nejdřív tak za hodinu,“ utrousila jedna z nich k Harneymu, ani se nezastavila; a on tu stál a pochybovačně se rozhlížel.

„Nemůžeme tu stát a vařit se,“ rozhodl; „pojďme to zkusit někam jinam –“ a Charity ho s pocitem úlevy následovala ven z toho místa nepohostinné nádhery.

„Někam jinam“ znamenalo nakonec – po delším chození v horku a několika neúspěšných pokusech – malou zahradní hospůdku v jedné z postranních ulic, která si říkala Francouzská restaurace a pozůstávala ze dvou tří rozviklaných stolů pod šarlatovým ubrusem mezi záhonkem cinií a petúnií, a velkým jilmem, který se sem nakláněl z vedlejší zahrádky. Tady poobědvali jídla podivné chuti, Harney mezi chody kouřil cigarety, hověl si ve zmrzačené houpací židli a naléval Charity do sklenky bleděžluté víno, o němž tvrdil, že je navlas stejné jako to, co se pívá v podobně roztomilých podnicích ve Francii.

Charity nepřipadalo, že by víno bylo tak dobré jako sarsaparilla, ale trochu si usrkla, protože ji těšilo dělat to, co on, a představovat si, že je s ním sama v cizině. Iluzi ještě podpořila skutečnost, že je obsluhovala kyprá žena s hladce sčesanými vlasy a příjemným smíchem, která mluvila s Harneym nesrozumitelnými slovy, a zdálo se, že ji uvádí v úžas a nanejvýš rozradostňuje, když jí stejným způsobem odpovídá. U ostatních stolů seděli jiní lidé, možná tovární dělníci, domáčtí, ale příjemní, mluvili stejným, vysoko posazeným žargonem a na Charity s Harneym pohlíželi přátelsky; mezi nohami stolu se vypelichaný pudl s růžovýma očima snažil vyčenichat nějaké zbytky, sedal si na zadní nohy a směšně přitom prosil předníma.

Harney nevypadal na to, že by se chtěl odsud hned tak hnout, protože i když v tom jejich koutku bylo taky horko, alespoň byl zastíněný a tichý; z hlavní třídy k nim doléhalo zvonění tramvají, neustálé bouchání praskavek, cinkání flašinetů, hulákání mužů s megafony a hlučný šum narůstajících davů lidí. Opřel se o opěradlo, pokuřoval doutník, hladil pejska a míchal kouřící kávu v otlučeném hrnečku. „Ta je pravá, víš,“ vysvětlil jí; a Charity si chvatně poopravila předchozí náhled na ten nápoj.

Na zbytek dne si zatím nic nenaplánovali, a když se jí Harney zeptal, kam chce jít dál, byla příliš zmatená bohatostí nabídky, aby našla odpověď. Nakonec doznala, že by se ráda podívala k Jezeru, kam ji při minulé návštěvě nevzali, a když jí na to řekl: „Ále, na to máme času dost – tam to bude příjemnější později,“ navrhla, že by se mohli podívat na nějaké obrázky, jako s panem Milesem. Připadalo jí, že Harney se na to tváří trochu rozpačitě; ale on si jemným kapesníkem otřel horké čelo a vesele řekl: „Tak pojďme,“ zvedl se a ještě naposled pohladil růžovookého psa.

Obrázky, které jim předvedl pan Miles, viděli v nehostinném sále YMKy s bílými stěnami a varhanami; ale Harney dovedl Charity do rozzářeného sálu – vše co tam viděla, jako by zářilo –, kudy mezi obrovskými obrázky krásných blondýn ve večerních šatech, probodávajících zloduchy, prošli do hlediště se sametovou oponou, nacpaného diváky k prasknutí. Poté jí nějakou dobu v hlavě vše splývalo ve směsici horkých vln a oslepujícího střídání světla a tmy. Jako by vše, co může svět předvést, defilovalo před jejíma očima ve změti palem a minaretů, útočících pluků kavalérie, řvoucích lvů, komických policistů a chmuřících se vrahů; a dav kolem ní, ty stovky rozpařených zažloutlých tváří žmoulajících cukroví – mladých, starých, středního věku, ale rozpálených stejným nakažlivým vzrušením, se stal součástí té podívané a tančil na plátně s ostatními.

Brzy jim pomyšlení na chladivou projížďku tramvají k jezeru začalo připadat neodolatelné a probojovali se z biografu ven. Jak stáli na chodníku, Harney celý pobledlý horkem a Charity už také trochu zmámená, projel kolem mladík v elektromobilu s plátěným transparentem „Kolem jezera za deset dolarů“. Než se mohla Charity vzpamatovat, Harney zamával a už nastupovali. „Řekněme, že bych vás za pětadvacet vzal ještě na hřiště a zpátky,“ navrhl řidič s vemlouvavým úsměvem; ale Charity rychle prohlásila: „Já bych radši na lodičky na Jezero.“ Ulice byla tak přelidněná, že jeli jen pomalu; ale přesto se chvíle strávené v blaženém pocitu, že sedí v tom malém vozítku, které se proplétá mezi omnibusy a tramvajemi, zdály příliš krátké. „Hned jak zahneme, bude Lake Avenue,“ křikl mladík přes rameno; a když postáli za omnibusem, sténajícím pod nákladem Pythiových rytířů v přilbách s kokardami a meči, Charity vzhlédla a uviděla na rohu cihlový dům s nápadným černozlatým vývěsním štítem. „Dr. Merklová; soukromá poradna otevřená stále. Dámský ošetřující personál,“ četla; a najednou si vzpomněla na slova Ally Hawesové: „Ten dům byl na rohu Wing Street a Lake Avenue… v průčelí má velkou černou ceduli.“ Přes všechno to horko a vzrušení se zachvěla chladem.

Kapitola X.

Konečně jezero – kovově lesklá pláň, na kterou zasmušile shlížejí ohnuté stromy. Charity a Harneymu se podařilo obstarat si loďku, a když se vzdálili molům a stánkům s občerstvením, nechali se pomalu unášet ve stínu pobřeží. Tam, kde dopadalo na hladinu slunce, se světelné paprsky plamenně odrážely k horkem zahalené obloze; i ten nejmenší stín se ve srovnání s tím pak zdál černý. Jezerní hladina byla tak nehybná, že odraz stromů u břehů působil dojmem, jako by byly namalované na pevném podkladu; ale postupně, jak se slunce klonilo k západu, voda zprůzračněla, a když se Charity naklonila, vrhla svůj okouzlený pohled do hlubin tak čirých, že viděla, jak se převrácené koruny stromů proplétají se zeleným porostem dna.

Obepluli mys na druhém konci jezera a vjeli do malé zátoky, kde se přídí opřeli o vyčnívající kmen stromu. Nad nimi visela zelená opona vrby. Za stromy se ve slunci třpytila pšeničná pole; a všude na obzoru jasné kopce pulsovaly světlem. Charity se opřela o záď, Harney vyhákl vesla a beze slova ležel na dně loďky.

Od chvíle, kdy se znovu setkali u crestonské nádrže, upadal do takového přemítavého mlčení, které se nesmírně lišilo od přestávek v hovoru, kdy nebylo slov třeba. V takových chvílích měl ve tváři výraz, který na ní viděla, když se na něj dívala ze tmy dovnitř domu, a znovu ji přepadl pocit tajemné vzdálenosti mezi nimi; ale po jeho záchvatech uzavřenosti obvykle následovaly výbuchy veselí, které zahnaly ten stín, dřív než ji mohl zamrazit.

Pořád ještě myslela na těch deset dolarů, které podal řidiči vozítka. Poskytlo jim dvacetiminutové potěšení, a jí připadalo nepředstavitelné, že by si kdokoli mohl kupovat zábavu takhle draho. Za deset dolarů jí mohl koupit zásnubní prsten; věděla, že prstýnek paní Fryové, který pocházel ze Springfieldu a měl diamant, stál jen osm pětasedmdesát. Ale nevěděla, proč jí to vlastně napadlo. Harney by jí nikdy zásnubní prstýnek nekoupil: byli přátelé a kamarádi, ale nic víc. Choval se k ní naprosto slušně: nikdy neřekl ani slůvko, které by ji mohlo uvést v omyl. Napadlo jí, jaká asi bude dívka, jejíž ruka čeká na prsten od něj.

Loděk na jezeře začalo přibývat a zvonění neustále přijíždějících tramvají ohlašovalo návrat spousty lidí z hřiště. Stíny na perlově šedé vodní hladině se prodloužily a dva bílé obláčky blízko slunce začaly zlátnout. Na protějším břehu na poli nějací muži spěšně sbíjeli dřevěné lešení. Charity se zeptala, k čemu to bude.

„Přece na ohňostroj. Řekl bych, že to bude paráda.“ Harney se na ni podíval a do rozmrzelých očí se mu vkradl úsměv. „Ty jsi nikdy neviděla pořádný ohňostroj?“

„Slečna Hatchardová vždycky střílí nádherné rachejtle na Čtvrtého července,“ odpověděla nejistě.

„To snad –“ Jeho opovržení neznalo hranic. „Já myslím velkou podívanou, s osvětlenými loďkami a vším tím ostatním.“ Při té představě se začervenala. „Střílí je taky z jezera?“

„Rozhodně. Nevšimla sis toho velkého voru, kolem kterého jsme projeli? Je to úžasné, když vidíš, jak ti rakety dopadají až k nohám.“ Na to neřekla nic a on vrátil vesla do držadel. „Jestli tu zůstaneme, musíme se teď jít někam najíst.“

„Ale jak se pak dostaneme zpátky?“ vyslovila s pocitem, že by jí snad zlomilo srdce, kdyby o to přišla.

Podíval se na jízdní řád, našel vlak v deset hodin a uklidnil ji. „Měsíc vychází tak pozdě, že v osm bude tma a užijeme si toho víc jak hodinu.“

Padl soumrak a na břehu se začala rozsvěcet světla. Řinčící tramvaje z Nettletonu se proměnily ve velké světelné hady vinoucí se sem a tam mezi stromy. Dřevěné restaurace u jezera se roztančily spoustou luceren a podvečerem se ozýval smích, výkřiky a nešikovné šplouchání vesly.

Harney s Charity si našli stůl v rohu balkónu vystavěného nad jezerem a trpělivě čekali na nedosažitelný chowder, polévku z rybího masa a zeleniny. Na pilíře kousek pod nimi šplouchala voda zčeřená vlnami od malého bílého parníku ozdobeného barevnými koulemi, který měl vozit cestující sem a tam po Jezeru. Jak se otočil od břehu na svou první cestu, už se jimi černal.

Najednou Charity za sebou uslyšela ženský smích. Připadal jí povědomý, a otočila se. Skupinka nápadně oblečených dívek a elegantních mladíků s odznaky tajných spolků a slamáky posunutými na krátce ostříhaných hlavách až do týla, zaplavila balkón a hlučně se dožadovala stolu. Dívka, jejíž smích Charity zaslechla, šla první. Měla na hlavě velký klobouk s dlouhým bílým pérem a její namalované oči zpod okraje klobouku pobaveně prozrazovaly, že Charity poznávají.

„No tohle! Svět je malej, co?“ poznamenala k dívce vedle sebe; podívaly se na sebe a zahihňaly se. Charity okamžitě věděla, že ta dívka s bílým pérem je Julie Hawesová. Ztratila svěžest a barva pod jejíma očima dodávala tváři hubenější vzhled; ale její rty si podržely roztomilou křivku a chladný, vysmívavý úsměv, jako by v osobě, na niž právě hleděla, nacházela nějakou skrytou směšnost a okamžitě ji postihla.

Charity se začervenala až ke kořínkům vlasů a odvrátila se. Cítila se pokořená Juliiným výsměchem a zlobilo ji, že se jí posmívání takového stvoření může dotknout. Třásla se strachy, aby si Harney nevšiml, že ji ta hlučná banda poznala; ale nenašli tu volný stůl a s rámusem se vzdálili.

Za chvíli se ve vzduchu ozvalo jemné praskání a z modré večerní oblohy se snesla stříbrná sprška. Kousek dál mezi stromy vylétly do vzduchu bledé rachejtle a přes obzor jako kometa proletěla ocasatá raketa. Mezi těmito neustávajícími záblesky se snášely sametové clony tmy a v okamžicích zatmění jako by hlasy té spousty lidí utichaly v přidušený šepot.

Charity a Harney, zbaveni svého místa nově příchozími, museli konečně opustit stůl a klestit si cestu návalem lidí u přístaviště lodí. Chvíli se zdálo, že se snad nevyprostí z vlny pozdních příchozích; nakonec se ale Harneymu podařilo zajistit dvě poslední místa na tribuně, z níž ti privilegovanější měli ohňostroj sledovat. Místa byla na konci řady, jedno nad druhým. Charity si sundala klobouk, aby jí nepřekážel ve výhledu; a kdykoli se zaklonila, aby sledovala dráhu nějaké té rozcuchané rakety, cítila Harneyho kolena za svou hlavou.

Po nějaké době se přestaly střílet jednotlivé rachejtle. Následovala delší temná přestávka, a pak jako by celý večer rozkvetl. Z každičkého bodu na obzoru vyletovaly a křížily se oblouky zlata a stříbra, rozkvétaly nebeské sady, trousily planoucí okvětní lístky a ověšovaly své větve zlatými plody; a celou tu dobu vzduch naplňoval jemný, nadpřirozený šum, jako by si v těch neviditelných korunách stromů ohromní ptáci stavěli svá hnízda.

Tu a tam přišla chvíle klidu a vlna měsíčního svitu zaplavila jezero. V tom záblesku světla se objevily stovky loděk, na pozadí stříbřitých vln kovově temných; pak světlo jakoby mávnutím velkých průsvitných křídel zmizelo. Charity bušilo srdce radostí. Jako by se před ní odhalila veškerá neviditelná krása věcí. Nedokázala si představit, že by na světě mohlo být něco ještě nádhernějšího; ale uslyšela, jak blízko ní někdo řekl: „Počkej, až uvidíš obrazy,“ a její naděje se okamžitě zase rozletěly dál. Konečně, když už se zdálo, jako by jí celá kupole oblohy tlačila jako víko na oslněné oči a nepřetržitě vystřelovala gejzíry blysknavého světla, rozhostila se znovu sametová tma a v davu to zašumělo očekáváním.

„Teď – teď!“ ozval se vzrušeně týž hlas; a Charity, ve snaze ovládnout své vytržení, pevně zmáčkla klobouk na kolenou.

Chvíli jako by noc kolem ještě neproniknutelněji zčernala; pak se na tmavé obloze jako souhvězdí objevil velký obraz. Nad ním se vznášela zlatá stuha s nápisem „Washington se plaví přes Delaware“ a na záplavě nehybných zlatých vln se objevil národní hrdina, vzpřímený, vážný a obrovský, se založenýma rukama tam stál na zádi pomalu se pohybující zlaté lodi.

Divákům uniklo dlouhé „A-a-a“: tribuna vrzala a chvěla se záchvěvy jejich rozkoše. „A-a-a“, vydechla Charity: zapomněla, kde je, konečně zapomněla i na Harneyho blízkost. Jako by ji to vyneslo nahoru ke hvězdám.

Obraz zmizel a znovu padla tma. V temnotách pocítila, jak dvě ruce uchopily její hlavu a Harneyho rty se přitiskly k jejím. S náhlou silou ji objal, opřel si její hlavu o prsa a ona mu polibky vracela. Odhalil se neznámý Harney, Harney, který ji ovládal, ale nad nímž také ona cítila novou, tajemnou moc.

Ale dav se už začal hýbat a on ji musel pustit: „Pojď,“ řekl zmateně. Přelezl na druhou stranu tribuny, napřáhl ruku a chytil ji, jak seskočila. Rukou ji vzal kolem pasu a bránil ji proti tlačenici; ona se ho pevně držela, celá rozradostněná, jako by hustý dav a zmatek kolem nich byly pouhým nicotným vířením vzduchu.

„Pojď,“ opakoval, „musíme zkusit chytit tramvaj.“ Táhl ji za sebou a ona se nechala vést, stále ještě ve snu. Šli, jako by splývali v jednu bytost, tak izolovaní ve své extázi, že lidé, kteří je strkali ze strany na stranu, jim připadali nehmotní. Ale když dorazili na konečnou, osvětlená tramvaj už s řinčením odjížděla a její plošiny se jen černaly cestujícími. Vozy, které čekaly za ní, byly také tak hustě nacpané; nával lidí na konečné byl tak velký, že se zdálo beznadějné zabojovat o místo.

„Poslední jízda po jezeře?“ zaburácelo z megafonu na molu; a ve tmě se roztančila světla malého parníku.

„Tady nemá cenu čekat; pojeďme na druhou stranu jezera,“ navrhl Harney.

Prodrali se zpět ke břehu zrovna ve chvíli, kdy spouštěli z bílého boku parníku můstek. Elektrické světlo na konci mola zprudka nasvítilo vystupující pasažéry a mezi nimi zahlédla Charity Julii Hawesovou, s bílým pérem už nakřivo a tváří zčervenalou obhroublým smíchem. Když sestoupila z můstku, najednou se zastavila a z očí s temnými kruhy jí vyšlehla zlomyslnost.

„Nazdar, Royallová!“ zavolala; pak se ohlédla přes rameno a řekla: „Že jsem vám to povídala – rodinný podnik! Dcerunka si přišla pro dědu, aby si ho odvedla domů!“

Skupinkou proběhl posměšný smích; pak se v celé své velikosti vynořil pan Royall, v zoufalém pokusu držet se zpříma se chytil zábradlí a ztuhle sestoupil na břeh. Stejně jako mladíci z té skupinky, také on měl znak tajného spolku v klopě svého černého redingotu. Na hlavě mu seděl nový panamák a na zmuchlané náprsence se mu houpala povolená úzká černá vázanka. Jeho tvář, zarudle hnědá, s červenými zlostnými skvrnami a rty zapadlými jako u starce, v tom pátravém prudkém světle vypadala politováníhodně.

Šel rovnou za Julií Hawesovou, jednou rukou se opíral o její paži, ale jak sešel z můstku, odpojil se a na krok dva od svých kumpánů poodstoupil. Charity uviděl okamžitě a pohledem pomalu přejížděl z ní na Harneyho, který měl stále ještě ruku kolem jejího pasu. Stál a jen na ně zíral a snažil se ovládnout stařecký třas rtů; pak se s rozechvělou majestátností opilce vzchopil a napřáhl ruku.

„Ty couro – ty zatracená – prostovlasá couro, ty…!“ vyslovil pomalu a pečlivě.

Ze skupinky se ozval ječivý podnapilý smích a Charity si bezděčně sáhla rukama na hlavu. Vzpomněla si, jak jí klobouk spadl s klína, když se prudce zvedla k odchodu z tribuny; a najednou uviděla, jak sama vypadá – bez klobouku, rozcuchaná, s mužem držícím ji kolem pasu, tváří v tvář té opilé bandě, vedené žalostnou postavou jejího poručníka. Ten obraz ji naplnil hanbou. Už od dětství věděla o „zvycích“ pana Royalla: cestou do svého pokoje ho vídala vysedávat mrzoutsky v kanceláři, s lahví před sebou; nebo ho vídala přicházet těžkým krokem a v hádavé náladě domů ze služebních výprav do Hepbumu či Springfieldu; ale představa, že by se veřejně spolčoval s bandou děvčat špatné pověsti a barových povalečů, byla pro ni nová a strašlivá.

„Ne –“ utrápeně vydechla; vyklouzla z Harneyho objetí a šla rovnou k panu Royallovi.

„Pojedete se mnou domů – pojedete se mnou rovnou domů,“ řekla tiše a přísně, jako by neslyšela jeho výrok; a jedna z dívek vykřikla: „Podívejte, kolik by jich nechtěla?“

Znovu se ozval smích, následovala zvědavá pauza, během které se pan Royall stále na Charity zlostně díval. Konečně se jeho cukající rty pohnuly. „Řekl jsem: ‚Ty – zatracená – couro!‘“ opakoval zřetelně a podepřel se při tom o Juliino rameno.

Smích a posměšky se začaly ozývat i z kruhu lidí za touto skupinkou; a z můstku čísi hlas zavolal: „Tak pojďte, rychle, všichni na palubu!“ Tlak přicházejících a odcházejících pasažérů rozdělil herce toho náhlého výstupu a zatlačil je do davu. Charity se octla znovu u Harneyho, pevně se držela jeho paže a zoufale vzlykala. Pan Royall zmizel a v dálce slyšela vzdalující se smích Julie.

Parník, naložený až po střechu, odbafal na poslední plavbu.

Kapitola XI.

Ve dvě ráno pihovatý kluk z Crestonu zastavil ospalého koně u dveří červeného domu a Charity vystoupila. Harney se s ní rozloučil u Crestonské Řeky a pověřil chlapce, aby ji dovezl domů. Hlavu měla ještě celou otupělou utrpením a nepamatovala si moc jasně, co se dělo, nebo co si řekli během té nekonečné doby od odjezdu z Nettletonu; ale utajovací instinkt poraněného zvířete byl u ní tak silný, že pocítila úlevu, když Harney vystoupil a ona jela dál sama.

Nad Severním Dormerem visel měsíc v úplňku a bělil mlhu, která se válela v údolí mezi kopci a průsvitně se vznášela nad poli. Charity chvíli postála u branky a dívala se do blednoucí noci. Viděla ještě, jak chlapec odjíždí a hlava koně se ztěžka kymácí nahoru a dolů; pak obešla dům ke kuchyňským dveřím a hmátla pod rohožku pro klíč. Našla ho, odemkla dveře a vstoupila dovnitř. V kuchyni byla tma, ale objevila krabičku zápalek, rozsvítila svíčku a šla nahoru. Dveře pokoje pana Royalla, rovnou proti jejím, byly otevřené a odhalovaly neosvětlený pokoj; zcela zjevně se ještě nevrátil. Vešla do svého pokoje, zastrčila západku a pomalu si začala rozvazovat stuhu v pase a svlékat šaty. Pod postelí uviděla papírový pytel, v němž před zvědavýma očima ukryla svůj nový klobouk.

Dlouhou dobu vleže bděla na posteli a upírala oči na měsícem osvětlený nízký strop; usnula, až když už svítalo, a když se probudila, svítilo jí do obličeje slunce.

Oblékla se a sešla dolů do kuchyně. Verena tam byla sama; klidně na Charity pohlédla svýma hluše vypadajícíma očima. Po panu Royallovi nebylo v domě ani stopy a hodiny plynuly, aniž se objevil. Charity se vrátila do svého pokoje a neklidně tam seděla, ruce na klíně. Závany dusného vzduchu povívaly kordovými záclonami a na modravých okenních sklech tlumeně bzučely mouchy.

V jednu hodinu přikulhala Verena nahoru, jestli nepůjde k obědu, ale ona zavrtěla hlavou, a stařena odešla se slovy: „Já to teda přikreju.“

Slunce se otočilo a opustilo pokoj. Charity se posadila k oknu a pootevřenými okenicemi upřeně sledovala vesnickou ulici. Nic jí nenapadalo; v hlavě měla jen temný vír nahlučených obrazů; dívala se, jak po ulici chodí lidé, Dan Targatt táhne náklad borových klád do Hepburnu, starý bělouš kostelníka se pase na mezi naproti, jako by se na ty známé úkazy dívala ze záhrobí.

Z netečnosti ji vyburcovalo až to, když uviděla Ally Hawesovou, jak vychází z branky u Fryů a pomalu se tím jejím nestejnoměrným kulhavým krokem blíží k červenému domu. Při pohledu na ni se Charity vrátil ztracený smysl pro skutečnost. Uhodla, že Ally jde k ní, aby se jí zeptala, jak se měla: nikdo jiný o jejím tajném výletu do Nettletonu nevěděl a Ally dělalo moc dobře, že to tajemství směla znát.

Když si Charity uvědomila, že ji bude muset pozvat dál, že se jí bude muset podívat do očí a odpovídat jí na otázky nebo se jim vyhnout, mžikem se jí vrátila celá hrůza dobrodružství předešlého večera. Co vypadalo jako horečnatá noční můra, se stalo chladným a nevyhnutelným faktem. Chudinka Ally v tuto chvíli představovala Severní Dormer s jeho nepřející zvědavostí, tajnou zlovolností, jeho pokryteckým neviděním zla. Charity věděla, že třebaže veškeré styky s Julií byly údajně přerušeny, soucitná Ally s ní stále potají udržovala spojení; a Julie se bezpochyby s radostí chopí příležitosti převyprávět skandál na molu. Celá ta záležitost v přehnané a překroucené podobě je patrně už na cestě do Severního Dormeru.

Pomalý krok nedovedl Ally daleko od branky Fryů, když ji zastavila stará paní Sollasová, která toho hodně napovídala a mluvila velmi pomalu, protože si nikdy nezvykla na své nové zuby z Hepburnu. Přesto ani toto oddálení nebude trvat dlouho; za dalších deset minut bude Ally u dveří a Charity uslyší, jak se pozdraví s Verenou v kuchyni a pak ji zavolá zezdola od schodů.

Náhle jí bylo jasné, že útěk, a to okamžitý, je jediná myslitelná cesta. Touha uniknout, vzdálit se těm povědomým tvářím a místům, kde ji znali, byla pro ni ve chvílích neštěstí vždycky silná. Měla dětskou víru v zázračnou moc neznámých míst a cizích tváří, které promění její život a vymažou trpké vzpomínky. Ale takové pohnutky byly přelétavými vrtochy ve srovnání s chladnokrevným rozhodnutím, které se jí právě zmocnilo. Cítila, že už nemůže zůstat ani hodinu pod střechou člověka, který ji veřejně zneuctil, a na očích lidem, kteří se za chvilku budou popásat na všech podrobnostech jejího ponížení.

Přechodný soucit s panem Royallem pohltilo hluboké opovržení: všechno v ní se štítivě odtahovalo od té ostudné podívané na opilého starce, který ji zhanobil v přítomnosti bandy povalečů a pouličních holek. Najednou živě znovu zakoušela ten strašlivý okamžik, kdy se snažil dobýt do jejího pokoje, a co dříve považovala za šíleneckou úchylku, před ní najednou vyvstalo jako vulgární průvodní jev morálně zkorumpovaného a degradovaného života.

Zatímco se jí hlavou hnaly tyto myšlenky, vytáhla starou školní tašku a naházela do ní několikeré oblečení a malý balíček dopisů, které dostala od Harneyho. Zpod jehelníčku vytáhla klíč od knihovny a položila ho tak, aby byl na očích; pak hmátla dozadu do zásuvky prádelníku pro modrou brož, kterou jí dal Harney. Nebyla by se odvážila nosit ji otevřeně v Severním Dormeru, ale nyní si ji připnula na prsa, jako by to byl talisman, který ji měl ochránit na útěku. Tyto přípravy zabraly jen pár minut, a když skončila, Ally Hawesová stále ještě na rohu u Fryů mluvila se starou paní Sollasovou.

Řekla si, tak jako vždycky ve chvílích vzdoru: „Půjdu na Horu – půjdu zpátky k svým lidem.“ Nikdy předtím to nemyslela opravdu vážně; ale nyní, když svůj případ uvážila, žádná jiná cesta pro ni nebyla otevřená. Nikdy se nenaučila žádnému řemeslu, které by jí v cizím místě poskytlo samostatnost, a ve velkých městech v údolí, kde by třeba mohla dostat zaměstnání, nikoho neznala. Slečna Hatchardová stále ještě nepřijela; ale i kdyby se už do Severního Dormeru vrátila, byla to ta poslední osoba, ke které by se Charity uchýlila, protože jedním z motivů jejího útěku bylo přání, aby se už nesetkala s Luciem Harneym. Když jeli zpátky z Nettletonu v nacpaném, jasně osvětleném vlaku, jakákoli výměna důvěrností mezi nimi byla nemožná; ale během jízdy z Hepburnu do Crestonské Řeky vysoudila z Harneyho kradmých utěšujících slov – kterým opět bránila přítomnost pihovatého kluka –, že má v úmyslu ji příštího dne vidět. V tu chvíli pro ni to ujištění bylo mlhavou útěchou; ale ve skličující průzračnosti následujících hodin postupně došla k závěru, že není možné, aby se s ním znovu setkala. Její sen o kamarádství se rozplynul; a výstup na molu – ať byl jakkoli zlovolný a ostudný – nakonec vrhl pravdivé světlo na její chvíli poblázněnosti. Jako by ji slova jejího poručníka svlékla před tím šklebícím se davem donaha a veřejně světu oznámila její skrývané výčitky svědomí.

Nepromýšlela si to všechno úplně jasně; prostě se nechala slepě hnát svým neštěstím. Už nikdy, nikdy nechtěla vidět nikoho ze svých známých; a především nechtěla vidět Harneyho.

Vyšplhala po cestičce do kopce za domem a dala se zkratkou lesem ke crestonské silnici. Olověná obloha těžce visela nad poli a nehybný vzduch v lese přímo dusil; ale neohroženě šla dál, celá netrpělivá, aby už dorazila k silnici, kudy se nejkratší cestou dostane k Hoře.

Musela jít míli či dvě po crestonské silnici a přiblížit se vesnici na půl míle; šla rychle, ze strachu, aby nepotkala Harneyho. Nikde ho však nebylo vidět a došla už skoro k odbočce, když zahlédla stěnu velkého stanu probělávajícího mezi stromy u silnice. Řekla si, že asi patří pojízdnému cirkusu, který přijel na svátek Čtvrtého července; ale jak se přiblížila, uviděla nad srolovaným dílcem stanu vpředu velkou tabuli s nápisem „Slovo boží“. Uvnitř jí připadal prázdný; ale z přední části vystoupil mladík v černém alpakovém kabátě, s hladkými vlasy rozdělenými nad kulatým bílým obličejem pěšinkou, a s úsměvem se k ní blížil.

„Sestro, tvůj Spasitel ví vše. Pojď dovnitř a vyznej před Ním svou vinu,“ vyzval ji vemlouvavě a položil jí ruku na rameno. Charity se polekala a začervenala. Na chvilku si pomyslela, že evangelista už musel od někoho slyšet o tom výstupu v Nettletonu; pak pochopila absurditu takového předpokladu.

„Nevím, z čeho bych se měla vyznávat!“ odpověděla tím svým krutě posměšným tónem; a mladý muž pohoršené zašeptal: „Sestro, nerouhej se.“

Vyškubla se mu, rozběhla se odbočující cestou a třásla se strachy, že potká nějakou známou tvář. Brzy byla z dohledu vesnice a šplhala do hloubi lesa. Nemohla doufat, že by těch patnáct mil k Hoře ušla ještě toho odpoledne; ale věděla o místě na půl cesty do Hamblinu, kde může přespat a kde by ji nikdo nehledal. Byl to opuštěný domek na svahu v nehostinné průrvě v kopcích. Viděla ho jednou před léty, když šla na ořechy do háje ořešáků pod ním. Schovali se tam s kamarády před náhlou horskou bouřkou a vzpomínala si, že Ben Sollas, který rád děvčatům naháněl strach, povídal, že v domě straší.

Začala pociťovat slabost a únavu, protože od rána nic nejedla a nebyla zvyklá chodit pěšky tak daleko. Trochu se jí točila hlava, a sedla si proto na chvíli u cesty. Jak tam seděla, zaslechla cinknutí zvonku kola a vyskočila, aby se znovu ponořila do lesa; ale než to stačila udělat, kolo se vyhouplo ze zatáčky, seskočil z něj Harney a blížil se k ní s rozpřaženýma rukama.

„Charity, co tady proboha děláš?“

Zírala na něj, jako by to bylo zjevení, tak udivená jeho nečekaným příchodem, že se nezmohla ani na slovo.

„Kam jsi šla? Zapomněla jsi, že mám přijít?“ pokračoval a snažil se ji k sobě přitáhnout; ale ona jeho objetí uhnula.

„Šla jsem pryč – nechci tě vidět – chci, abys mě nechal na pokoji,“ vyrazila ze sebe divoce.

Podíval se na ni a zvážněl, jako by mu přes tvář přelétl stín předtuchy.

„Šla jsi pryč? – Ode mě, Charity?“

„Ode všech. Chci, abys mě nechal na pokoji.“

Stál a nejistě se rozhlížel po opuštěné lesní cestě, která se táhla až k prosluněným dálkám.

„Kam jsi měla namířeno?“

„Domů.“

„Domů – tudy?“

Vzdorovitě pohodila hlavou. „K nám domů – tam nahoru: k Hoře.“

Jak mluvila, uvědomovala si proměnu jeho tváře. Už ji neposlouchal, jen se na ni díval, tím vášnivým, soustředěným pohledem, který viděla v jeho očích, když ji políbil na tribuně v Nettletonu. Byl to zase ten nový Harney, Harney, který se náhle odhalil tím objetím a kterého teď radost z její přítomnosti prostupovala natolik, že mu naprosto nezáleželo na tom, co si ona myslí nebo co cítí.

Se smíchem ji chytil za ruce. „Jak si myslíš, že jsem tě našel?“ zeptal se vesele. Vytáhl malý balíček svých dopisů a zamával jím Charity před zmatenýma očima.

„Ztratila jsi je, ty nezodpovědné mládě – upustila jsi je rovnou na silnici, kousek odsud; a ten mladík z toho evangelického stanu je sebral, zrovna když jsem jel kolem.“ Kousek ustoupil, držel ji nataženýma rukama a pátravým pohledem svých krátkozrakých očí si podrobně prohlížel její utrápenou tvář.

„To sis opravdu myslela, že můžeš ode mě utéct? Vidíš, že to nejde,“ řekl; a než mohla odpovědět, znovu ji políbil, ne prudce, ale něžně, skoro bratrsky, jako by uhádl její zmatenou bolest a chtěl, aby věděla, že jí rozumí. Propletl prsty jejími.

„Pojď – trochu se projdem. Chci si s tebou popovídat. Je toho tolik, co si musíme říct.“

Mluvil s chlapeckou veselostí, bezstarostně a sebedůvěřivě, jako by se nestalo nic, co by v nich mohlo vyvolávat pocit hanby nebo rozpaků; a na chvíli se v tom náhlém úlevném vysvobození z osamocené bolesti skoro poddala jeho náladě. Ale otočil se a táhl ji zpět cestou, kterou přišla. Všechno se v ní vzepjalo a zprudka se zastavila.

„Nevrátím se,“ řekla.

Chvíli se na sebe dívali beze slova; pak vlídně odpověděl: „Dobře: pojďme tedy tím druhým směrem.“

Zůstala stát, mlčky se dívala do země a on pokračoval: „Tam někde nahoře je přece dům – malý opuštěný domek – který jsi mi chtěla někdy ukázat?“ Pořád ještě neodpovídala a on mluvil dál týmž něžně uklidňujícím tónem: „Pojďme tam teď, posadíme se a v klidu si popovídáme.“ Zvedl ruku, kterou měla svěšenou podél těla, a přitiskl rty k její dlani. „Myslíš si, že se nechám poslat pryč? Myslíš, že to nechápu?“

Starý domek – s dřevěnými stěnami sluncem vybělenými až do přízračné šedi – stál v sadu nad cestou. Plot u zahrádky už byl povalený, ale mezi sloupky se ještě houpala rozbitá branka a cestičku k domku značily zplanělé keře růží, jejichž malá bledá kvítka visela nad přebujelou trávou. Štíhlé pilastry a složitý vějířovitý nadsvětlík zdobily díru, kde kdysi visely dveře; ty ležely a hnily v trávě pod starou jabloní, která se na ně skácela.

Také uvnitř vítr, déšť a slunce vybělily vše do téže bledě stříbřité barvy; dům byl tak suchý a čistý jako vnitřek dlouho prázdné skořápky. Ale musel být nebývale dobře vystavěný, protože malé místnosti si podržely cosi z lidského prostředí: dřevěné římsy s jemnými klasickými ozdobami zůstaly na svých místech a v rozích jednoho stropu byly ještě stopy po sádrové štuce.

Harney našel u zadního vchodu starou lavičku a přitáhl ji do domu. Charity se na ni posadila a hlavu si opřela o zeď ve stavu jakési ospalé malátnosti. Uhodl, že má hlad a žízeň, a přinesl jí kousek čokolády z brašny na kole a svůj pohárek na pití naplnil vodou z pramene v sadu; teď jí seděl u nohou, kouřil cigaretu a beze slova se na ni díval. Venku se začaly na trávě dloužit stíny a prázdným okenním rámem naproti sobě viděla Horu, jak se temně a mohutně tyčí na pozadí dusného západu slunce. Byl čas jít.

Vstala a on také vyskočil a s výrazem autority ji vzal v podpaží. „A teď, Charity, půjdeš se mnou zpátky.“

Podívala se na něj a zavrtěla hlavou. „Já už se tam nikdy nevrátím. Ty nevíš…“

„Co nevím?“ Byla zticha a on pokračoval. „To, co se stalo na molu, bylo hrozné – je jenom normální, že máš tyhle pocity. Ale ve skutečnosti to na věci nic nemění: nesmíš se nechat trápit takovými věcmi. Musíš se snažit na to zapomenout. A musíš se snažit pochopit, že muži… muži někdy…“

„Znám muže. Právě proto.“

Trochu se nad tou odpovědí začervenal, jako by se ho dotkla něčím, co netušila.

„Pak taky musíš vědět, že člověk je nesmí brát tak vážně. Víš, že pil.“

„To taky vím až moc dobře. Viděla jsem ho tak už dřív. Ale neodvážil by se mi říct něco takového, kdyby…“

„Kdyby co? Co chceš říct?“

„Kdyby nechtěl, abych byla jako tamty druhé holky…“ Ztišila hlas a zadívala se jinam. „Aby nemusel kvůli tomu chodit jinam.“

Harney na ni jen zíral. Chvilku se zdálo, jako by ji nepochopil; pak mu tvář potemněla. „Ten mizera! Ten mizernej darebák!“ Hněv v něm vzplál a zbarvil mu tvář až ke spánkům. „To by mě ve snu nenapadlo – pane Bože, to je mrzké,“ zarazil se, jako by v myšlenkách štítivě ucukl od toho odhalení.

„Já se tam už nikdy nevrátím,“ opakovala zatvrzele.

„Ne –“ přisvědčil.

Následovala dlouhá tichá pauza, během které jí připadalo, jako by v jejím obličeji pátral po dalším objasnění toho, co mu vyjevila; a zmocnil se jí nával hanby.

„Vím, co si asi musíš o mně myslet,“ vyhrkla, „když ti říkám takové věci.“

Ale jak promluvila, znovu si uvědomila, že už ji neposlouchá. Přiblížil se až k ní a přitiskl ji k sobě, jako by ji rval od nějakého bezprostředně hrozícího nebezpečí: dychtivým pohledem se vpíjel do jejích očí a cítila prudké bušení jeho srdce, jak ji k sobě přitiskl.

„Polib mě znovu – jako včera večer,“ řekl a odhrnul jí vlasy, jako by chtěl do svého polibku vtáhnout celou její tvář.

Kapitola XII.

Jednoho odpoledne koncem srpna seděla v pokoji u slečny Hatchardové skupinka dívek uprostřed veselé změti vlaječek, tmavočerveného, modrého a bílého hedvábného papíru, obilných klasů a zdobně popsaných stuh.

Severní Dormer se připravoval na „Týden starého dobrého domova“. Tento projev sentimentálního decentralismu zatím teprve začínal, a protože předchozích případů bylo málo a touha po tom stát se příkladem nakažlivá, celá věc se stala předmětem dlouhých a vášnivých hovorů pod střechou slečny Hatchardové. Podnět k oslavám vzešel spíš od těch, kteří Severní Dormer opustili, než od těch, kdo tu byli nuceni zůstat, a nastal poněkud obtížný úkol vyburcovat vesnici k potřebnému nadšení. Bledý, úhledný přijímací pokoj slečny Hatchardové se však stal středem pozornosti neustálých návštěv z Hepburnu, Nettletonu, Springfieldu a dokonce i vzdálenějších měst; a kdykoli přijel nějaký host, byl převeden přes halu a bylo mu dopřáno pohlédnout na skupinku dívek zabraných do rozkošných příprav.

„Samá známá jména… samá známá jména…“ bylo slyšet slečnu Hatchardovou, pohybující se přes halu o berlích. „Targattovi… Sollasovi… Fryovi: tady slečna Orma Fryová našívá hvězdy na sukno na kůr. Zůstaňte klidně sedět, děvčata… a tohle je slečna Ally Hawesová, naše nejšikovnější švadlenka… a slečna Charity Royallová právě splétá zelené věnce z chvojí… Mně se moc líbí, že to bude všechno udělané tady doma, co říkáte? Nemuseli jsme si k tomu přizvat žádný cizí talent: můj mladý bratranec Lucius Harney, ten architekt – víte, on tu dává dohromady knížku o koloniálních domech – vzal celou věc do rukou tak šikovně; ale musíte se jít podívat na jeho návrh na pódium, které postavíme na radnici.“

Jedním z prvních výsledků vzrušení kolem Týdne starého dobrého domova bylo, že se ve vesnici znovu objevil Lucius Harney. Šířily se matné zvěsti, že pobývá někde nedaleko, ale už několik týdnů ho v Severním Dormeru nikdo neviděl a zcela nedávno došla zpráva, že opustil Crestonskou Řeku, kde prý měl bydlet, a odjel z jejich okolí nadobro. Brzy po návratu slečny Hatchardové se však vrátil zpátky k ní a ujal se vedoucí role v přípravách oslav. Oddal se té myšlence s mimořádnou dobromyslností a přímo chrlil návrhy. Stal se nevyčerpatelným zdrojem plánů, bezprostředně posílil poněkud skomírající hnutí a nakazil svým nadšením celou vesnici.

„Lucius má takový cit pro minulost, že v nás všech probudil smysl pro naše výsady,“ říkala slečna Hatchardová a na posledním slově si dala záležet, protože to bylo její oblíbené. A než odvedla návštěvníka zpět do přijímacího pokoje, zopakovala už asi posté, že si nejspíš musí myslet, jaká je to od malého Severního Dormeru drzost takhle se do toho pustit a uspořádat vlastní Týden domova, když na to tolik větších míst ještě nepomyslelo; ale že nakonec spolky jsou důležitější než počet obyvatel, ne? A samosebou Severní Dormer je samý spolek… historický, literární (zde s oddaným povzdechem vzpomněla Honoria) a křesťanský… asi ví o staré svátosti přijímání dovezené sem z Anglie roku 1769, ne? A v tom bohatém, materialistickém světě je tak důležité ukázat příklady, jak se lidé mohou navrátit ke starým ideálům, k rodině a domácímu krbu, a tak dále. Tento proslov ji obvykle zavedl už do půlky haly a dívky se mohly vrátit ke své přerušené práci.

Den, kdy Charity splétala věnce z tsugového chvojí pro procesí, byl poslední před vlastními oslavami. Když slečna Hatchardová vyzvala panny Severního Dormeru ke spolupráci na přípravě oslav, Charity se nejdřív držela stranou; ale jasně jí bylo naznačeno, že pokud se neobjeví, může to vzbudit dohady, a tak se neochotně zapojila do práce s ostatními. Dívky, které se nejdřív tak trochu styděly a zažívaly rozpaky a zmatek nad tím, co přesně má plánovaná oslava za cíl, se brzy nechaly zaujmout zábavnými detaily svého úkolu a vzrušit pozorností, které se jim dostávalo. Ani za nic by nebyly zmeškaly odpoledne u slečny Hatchardové, a jak stříhaly, šily, potahovaly a lepily, jejich jazyky natolik doprovázely zvuk šicího stroje, že Charitino mlčení zůstalo bez povšimnutí.

V duchu si zatím radostný ruch kolem sebe téměř neuvědomila. Od svého návratu do červeného domu, večer toho dne, kdy ji Harney zastavil na cestě na Horu, žila v Severním Dormeru, jako by visela ve volném prostoru. Vrátila se, protože Harney, který na první pohled souhlasil, že je nemožné, aby to udělala, ji nakonec přesvědčil, že jakékoli jiné rozhodnutí by bylo šílenstvím. Pana Royalla se už nemusela bát. Tím si, jak prohlásila, byla jista, třebaže na jeho ospravedlnění opomněla dodat, že jí dvakrát nabídl manželství. Nenávist k němu jí v tu chvíli znemožnila říci cokoli, co by ho v Harneyho očích alespoň částečně očistilo.

Harney ovšem, jakmile se ujistil, že jí nic nehrozí, našel spoustu naléhavých důvodů pro to, aby se vrátila. Za prvé bylo nesporné, že nemá kam jinam jít. Nejpádnějším důvodem se však jevil ten, že útěk by znamenal doznání. Jestliže se pověsti o skandální scéně v Nettletonu dostanou do Severního Dormeru – a bylo to téměř nevyhnutelné –, jak jinak si lidé vysvětlí, že zmizela? Její poručník ji veřejně zbavil cti, a ona vzápětí odejde z jeho domu. Ti, kdo budou hledat motiv, by si stěží nechali ujít ten nelítostný závěr. Zatímco když se okamžitě vrátí a oni uvidí, že vede stejný život, incident se zmenší do svých pravdivých rozměrů, a budou ho považovat za výlev opilého starce, který se rozzuřil, protože byl spatřen v pochybné společnosti. Lidé řeknou, že pan Royall urazil svou schovanku, aby ospravedlnil sám sebe, a nechutná historka zapadne na své místo v kronice jeho temných nízkých činů.

Charity chápala sílu toho argumentu; ale jestliže se podvolila, nebylo to kvůli němu, ale protože si to přál Harney. Od večera v tom opuštěném domku si nedovedla vymyslet žádný důvod pro své činy, krom toho, zda si to přeje či nepřeje Harney. Všechny ty protichůdné pocity, které se v ní svářelv, splynuly ve fatalistickém přijetí jeho vůle. Ne snad že by v něm cítila nadřazenost charakteru – už teď se našly chvíle, kdy věděla, že ona sama je silnější –, ale protože všechno ostatní v jejím životě se stalo pouhým mlhavým okrajem kolem nejdůležitější nádhery jejich vášnivé lásky. Kdykoli na ni na chvíli přestala myslet, měla pocit, jako když někdy ležela v trávě a dlouho se dívala do nebe; oči měla tak oslněné, že všechno kolem ní najednou bylo rozmazané.

Vždycky když slečna Hatchardová během svých častých vpádů do jejich dílny utrousila narážku na svého mladého bratrance, architekta, mělo to na Charity stejný účinek. Věnec z chvojí, který splétala, jí spadl na kolena a seděla tu jako v transu. Bylo zjevně absurdní, že slečna Hatchardová mluví o Harneym tak familiárně a majetnicky, jako by na něj měla nějaké právo nebo o něm něco věděla. Ona, Charity Royallová, je jediná bytost na světě, která ho skutečně zná, zná ho od chodidel až po rozcuchané hnízdo vlasů, zná proměňující se světlo v jeho očích, různé tóny jeho hlasu, ví o věcech, které má a nemá rád, a všechno, co se o něm dá vědět tak dopodrobna, a přece nevědomky, jako dítě zná stěny pokoje, v němž se ráno probouzí. Byla to tato skutečnost, o níž nikdo kolem ní neměl ani tušení ani ji nemohl pochopit, která její život jaksi vydělila a chránila, jako by ji nic nedokázalo zranit, či vyrušit, dokud její tajemství nebude vyzrazeno.

Právě pokoj, v němž dívky seděly, býval Harneyho ložnicí. Poslali ho nahoru, aby uvolnil místo pro práce na přípravách Týdne domova; ale s nábytkem se nehnulo, a když tam Charity seděla, stále měla před sebou obraz, který pozorovala tenkrát o půlnoci ze zahrady. Stůl, u něhož Harney seděl, byl právě ten, kolem kterého se sesedly dívky; a ona sama zaujala místo poblíž postele, na níž ho viděla ležet. Když se ostatní nedívaly, někdy se sehnula, jako by něco sbírala, a na chviličku si položila tvář na polštář.

Kolem západu slunce se dívky rozcházely. Práce byla hotová a příštího rána se měly drapérie a girlandy zavěsit a ozdobné stuhy s nápisy umístit na radnici. První hosté měli z Hepburnu dorazit právě včas na polední banket pod stanem na poli slečny Hatchardové; poté měly začít oslavy. Slečna Hatchardová, bledá únavou a vzrušením, děkovala svým mladým pomocnicím, stála na verandě, opírala se o berle a mávala jim na rozloučenou, jak se trousily ulicí pryč.

Charity vyklouzla mezi prvními; u branky však zaslechla, jak na ni volá Ally Hawesová, a neochotně se otočila.

„Přijdeš si teď vyzkoušet nové šaty?“ zeptala se Ally a dívala se na ni s toužebným obdivem. „Chci mít jistotu, že rukávy nebudou tak trčet jako včera.“

Charity se na ni dívala oslněnýma očima. „Ne, jsou krásné,“ řekla a odspěchala, aniž vyslechla Allyiny námitky. Chtěla mít šaty tak pěkné jako jiná děvčata – chtěla dokonce, aby zastínily ty ostatní, protože se měla účastnit vystoupení – ale v tu chvíli nebyl čas soustředit myšlenky na takové věci.

Uháněla ulicí ke knihovně, klíč od ní měla na krku. Z chodby vzadu vytáhla kolo a vedla je ke konci ulice. Rozhlédla se, jestli není nablízku některá z dívek; ale všechny pohromadě se odebraly k radnici, a ona vyskočila do sedla a vyrazila směrem ke crestonské silnici. Až do Crestonu se jelo skoro pořád s kopce a s nohama opřenýma o pedály plula večerním bezvětřím jako jeden ze sokolů, které často viděla snášet se šikmo dolů na nehybných křídlech. Za dvacet minut od chvíle, kdy se vydala ode dveří slečny Hatchardové, zahnula už na lesní cestu, kde ji předjel Harney v den jejího útěku; a za několik minut potom seskočila s kola u branky opuštěného domu.

Ve zlatavém západu slunce vypadal víc než kdy jindy jako nějaká křehká skořápka vymytá a vysušená deštěm a sluncem mnoha let; ale vzadu, kam Charity vzápětí dovedla kolo, bylo vidět známky nedávného zabydlení. Ve dveřní zárubni vchodu do kuchyně visely hrubé dveře z prken, a když je otevřela, vstoupila do místnosti zařízené primitivně po tábornicku.

V okenním výklenku stál stůl, taky z prken, a na něm hliněný džbánek s velkou kyticí divokých aster, vedle dvě plátěné židle a v rohu ležela matrace s mexickou přikrývkou.

Místnost byla prázdná, a Charity opřela kolo o stěnu domu, vyškrábala se do kopce a posadila se na kámen pod starou jabloní. Ve vzduchu se nic nepohnulo a z místa, kde seděla, uslyší cinkání zvonku kola na silnici z velké vzdálenosti.

Dělalo jí radost, když se dostala k domku dřív než Harney. Ráda si dopřála čas, aby si prohlédla každý detail, kterým byl tak mile tajuplný – stíny jabloní houpající se na trávě, kulaté koruny starých ořešáků pod cestou, louky svažující se v odpoledním světle k západu – než to jeho první polibek všechno vymazal. Vše, co nemělo souvislost s hodinami strávenými v tom pokojném místě, bylo tak nevýrazné jako vzpomínka na sen. Převládla jediná skutečnost – jak se postupně jako květina začalo rozvíjet její nové já, jak se natahovaly k světlu všechny její zavité úponky. Celý svůj život až dosud trávila mezi lidmi, jejichž smysly jako by otupěly nedostatečným používáním; a zpočátku jí připadala podivuhodněji slova, jež byla součástí Harneyho láskyplných projevů, než tyto projevy samotné. Láska pro ni vždycky byla něčím zmateným a tajným a on jí ukázal, že může být jasná a otevřená jako letní vzduch.

Nazítří poté, co ho dovedla k opuštěnému domku, si sbalil a vyjel z Crestonské Řeky do Bostonu; avšak na první stanici s taškou z vlaku vystoupil a vydal se do kopců. Už dva zlatavé suc^.c srpnové týdny tábořil tady v domě, kupoval si vejce a mléko na opuštěné farmě v údolí a vařil si na lihovém vařiči. Každé ráno vstával s rozbřeskem, skočil do hnědé tůňky, o níž věděl, a dlouhé hodiny pak proležel ve voňavých tsugových lesích nad domkem, nebo se toulal po sedle Orlího hřebenu, vysoko nad modravými mlžnými údolími, které se táhly na východ i na západ mezi nekonečnými kopci. A odpoledne k němu chodila Charity.

Za zbytek svých úspor si na měsíc najala kolo a každý den po obědě, jakmile se její poručník vydal do kanceláře, odspěchala do knihovny, vytáhla kolo a rozlétla se po crestonské silnici. Věděla, že stejně jako všichni ostatní v Severním Dormeru, pan Royall moc dobře věděl o jejím výdobytku: možná, zrovna tak jako ostatní ve vesnici, věděl i to, k jakému účelu jí slouží. Bylo jí to jedno: připadal jí tak bezmocný, že kdyby se jí zeptal, asi by mu řekla pravdu. Avšak od večera na molu v Nettletonu spolu nepromluvili. Vrátil se do Severního Dormeru až třetího dne po tom setkání, dorazil ve chvíli, kdy Charity s Verenou usedaly k večeři. Přitáhl si židli ke stolu, vyndal ubrousek ze zásuvky příborníku, vytáhl ho z kroužku a usadil se tak lhostejně, jako by se vrátil z obvyklého odpoledního posezení u Carricka Frye; a dlouholetý zvyk této domácnosti způsobil, že vypadalo téměř přirozeně, když Charity při jeho příchodu ani nezvedla oči. Dala mu na srozuměnou, že její mlčení není náhodné prostě tím, že se zvedla od stolu, když ještě jedl, beze slova odešla nahoru a zavřela se ve svém pokoji. Potom si navykl mluvit hlasitě a přívětivě s Verenou, kdykoli byla v místnosti Charity; jinak v jejich vztazích nenastala žádná viditelná změna.

Nemyslela na tyhle věci souvisle, když seděla a čekala na Harneyho, ale nosila je v hlavě jako šeré pozadí, na němž krátké hodiny strávené s Harneym hořely jako lesní požár. Na ničem jiném nezáleželo, ani na tom dobrém, ani na tom špatném nebo na tom, co se tak či onak mohlo jevit, než ho poznala. Popadl ji a odnesl do nového světa, z kterého se v určenou hodinu její přízrak vracel, aby prováděl určité navyklé úkony, ale tak neznatelně a neskutečně, že se často divila, že ji lidé, mezi kterými se pohybovala, vůbec vidí.

Za hnědavou Horou zapadlo slunce v klidném nehybném zlatě. Z pastviny nahoře na stráni zaznělo zvonění kravských zvonců; nad farmou v údolí se objevil obláček dýmu, tratil se v průzračném vzduchu, až zmizel docela. Několik minut se v tom nejasném světle protkaném stíny rýsovaly lesy a pole s neskutečnou přesností; pak je zatemnil soumrak a domek pod suchými jabloňovými větvemi zešedl a zpřízračněl.

Charity se sevřelo srdce. První příznak noci po slunečném dni vždycky pociťovala jako skrytou hrozbu: jako pohled na svět, jak by vypadal, kdyby z něj zmizela láska. Napadlo jí, jestli bude jednoho dne sedět na témž místě a čekat na svého milence marně.

Z dálky zaslechla na cestě zvonek kola a ve chviličce stála dole u branky a jeho oči se smály do jejích. Šli zpátky vysokou trávou a vstoupili zadními dveřmi. Místnost nejdřív působila dost temně a museli se držet za ruce a šátrat před sebou. Obloha za okenním rámem ve srovnání s tím působila světle a nad černým shlukem aster v hliněném džbánku se jako malý motýlek třpytila jedna bílá hvězda.

„Na poslední chvíli se nahrnulo moc práce,“ vysvětloval Harney, „a musel jsem jet do Crestonu naproti někomu, kdo sem jede k sestřenici na ty oslavy.“

Držel ji v objetí a líbal jí vlasy a rty. Pod jeho dotekem se cosi uvnitř Charity dralo na světlo a otvíralo jako květy na slunci. Propletla svoje prsty jeho a posadili se vedle sebe na improvizovaný gauč. Skoro neslyšela jeho omluvy za pozdní příchod: v jeho nepřítomnosti ji mučilo tisíc pochyb, ale jakmile se objevil, přestala přemýšlet, odkud přichází, co ho zdrželo, kdo jí ho nechtěl dopřát.-Připadalo jí, že místa, na kterých pobýval, a lidé, s kterými se stýkal, musejí přestat existovat, když je opustí, zrovna tak jako její život jako by stál, když on v něm nebyl.

Pokračoval, mluvil hodně a vesele, vytýkal si, že přišel pozdě, hartusil, kolik toho musí stihnout, a dobromyslně napodoboval rozrušení slečny Hatchardové. „Hnala Milese, aby poprosil pana Royalla, jestli by zítra na radnici nepronesl řeč: to jsem se dozvěděl, až když to bylo dojednané.“ Charity na to neřekla nic a on dodal: „Nakonec je to možná tak dobře. Nikdo jiný by to nesvedl.“

Charity neodpověděla: bylo jí lhostejné, jakou roli sehraje její poručník v oslavách příštího dne. Jako všechny ostatní figurky, jež zalidňovaly její skrovný svět, přestal pro ni existovat. Dokonce ho na čas přestala i nenávidět.

„Zítra tě uvidím jen z dálky,“ pokračoval Harney. „Ale večer bude bál na radnici. Chceš, abych ti slíbil, že nebudu tančit s žádnou jinou dívkou?“

Žádnou jinou? Copak jsou nějaké jiné? On i ona byli ve svém tajném světě tak uzavřeni, že zapomněla i na tohle nebezpečí. Srdce jí polekaně poskočilo.

„Ano, slib mi to.“

Zasmál se a vzal ji do náruče. „Ty hlupáčku – ani když budou ohavné?“

Odhrnul jí vlasy z čela a zaklonil jí hlavu, jak to dělával, a sehnul se nad ní, takže se jeho hlava černala mezi jejíma očima a bledou oblohou, na níž se vznášela ta bílá hvězda.

Bok po boku ujížděli zpátky temnou lesní cestou do vesnice. Vycházel pozdní měsíc, kulatý a planoucí, proměnil šeď hor v neproniknutelnou čerň a oblohu nad hlavou tak prosvětlil, že hvězdy pobledly jako jejich odraz ve vodě. Na kraji lesa, půl míle od Severního Dormeru, Harney seskočil s kola, vzal Charity do náruče k poslednímu polibku, a pak čekal, zatímco ona šla dál sama.

Bylo později než obvykle, takže místo aby odvedla kolo do knihovny, opřela je vzadu o dřevník a vstoupila do kuchyně červeného domu. Verena tam seděla o samotě; když Charity vešla, podívala se na ni svýma mírnýma neproniknutelnýma očima, pak vzala talíř a sklenici mléka s police a tiše je postavila na stůl. Charity jí poděkovala kývnutím hlavy, posadila se a hladově se pustila do svého kousku závinu; vzápětí do sebe obrátila mléko. Tváře jí hořely tím rychlým večerním úprkem a i blikavý plamínek kuchyňské lampy ji bodal do očí. Připadala si jako noční pták, kterého náhle chytili a strčili do klece.

„Od večeře se nevrátil,“ řekla Verena. „Šel na radnici.“

Charity si toho nevšímala. Její duše stále ještě letěla lesem. Opláchla talíř a sklenici a pak šla po neosvětlených schodech potmě nahoru. Když otevřela dveře, zůstala údivem stát. Než odešla, zavřela okenice, aby sem nemohlo odpolední horko, ale trošku se pootevřely a přes celý pokoj teď dopadal na její postel paprsek měsíčního světla a odhaloval šaty z čínského hedvábí rozprostřené tam ve své panenské bělosti. Charity utratila za ty šaty víc, než si mohla dovolit, protože měly předčit oděv všech ostatních dívek; chtěla, aby Severní Dormer viděl, že ona si Harneyho obdiv zaslouží. Nad nimi ležel na polštáři složený bílý závoj, který měly mít na hlavě pod věnečkem z aster dívky účinkující při vystoupení; a vedle závoje bílé saténové střevíce, jež Ally vytáhla ze starého lodního kufru, do něhož ukládala tajné poklady.

Charity stála a jako u vytržení zírala na všechnu tu vystavenou bělost. Připomněla jí představu, která jí napadla večer po jejím prvním setkání s Harneym. Teď už jí takové představy nenapadaly… nahradila je hřejivější nádhera, ale od Ally to byla hloupost, rozložit všechny ty bílé věci na postel přesně tak, jak byly vystavené svatební šaty ze Springfieldu pro Hattie Targattovou, když se vdávala za Toma Frye, aby se na ně sousedé mohli podívat.

Charity vzala do ruky saténové střevíčky a zvědavě se na ně podívala. Ve dne budou bezpochyby vypadat trochu obnošeně, ale v měsíčním světle jí připadaly jako vyřezané ze slonoviny. Sedla si na podlahu, že si je vyzkouší, a padly jí přesně, třebaže když si stoupla, trochu se na vysokých podpatcích zakolébala. Prohlédla si nárty nohou, které jí půvabný tvar střevíčků báječně vyklenul a zúžil. Nikdy předtím takové střevíčky neviděla, ani ve výkladních skříních v Nettletonu… nikdy, kromě… ano, jednou si všimla takhle stejně šitých na Annabele Balchové.

Zčervenala zděšením. Ally někdy šila slečně Balchové, když ta skvělá bytost nenadále navštívila Severní Dormer, a Ally nepochybně sbírala odložené oblečení, které jí kdo daroval: poklady v tajuplném kufru všechny pocházely od lidí, jimž šila; nelze pochybovat o tom, že bílé střevíčky jsou Annabely Balchové.

Jak tam stála a mrzutě si prohlížela nohy, uslyšela trojité cvmknutí zvonku kola pod svým oknem. Byl to Harneyho tajný signál, když jel kolem cestou domů. Odklopýtala na vysokých podpatcích k oknu, zprudka otevřela okenice a vyklonila se. Zamával jí a ujížděl dál, jeho černý stín před ním vesele tančil prázdnou, měsícem osvětlenou ulicí; zůstala vykloněná a sledovala ho, až zmizel pod smrky u Hatchardů.

Kapitola XIII.

Na radnici bylo plno a horko se stupňovalo. Jak tam Charity napochodovala, třetí v mušelínové řadě vedené Ormou Fryovou, vnímala jen, jak světle působí ověnčené sloupy v rozích pódia se zeleným kobercem, k němuž se blížila; a neznámé tváře v prvních řadách, které se otáčely a sledovaly postup průvodu.

Ale všechno to nejasně splývalo do změti očí a barev, dokud se nepostavila vzadu na pódiu s velkou kyticí aster a zlatým žezlem v natažených pažích a neodpovídala na nervózní posunek Lamberta Sollase, varhaníka z kostela pana Milese, který, sem přijel z Nettletonu, aby hrál na harmonium, seděl u něj a jeho dirigentské oko přejíždělo po rozechvělých děvčatech.

O chviličku později se ze zákulisí vynořil zarůžovělý a pomrkávající pan Miles, jako by se vznášel na svém širokém bílém rouše a v okamžiku zaujal skloněné hlavy v předních řadách. Energicky a krátce se pomodlil, pak se vzdálil a Lambert Sollas prudkým kývnutím hlavy upozornil dívky, že mají okamžitě následovat se svou písní „Domove, sladký domove“. Charity zpívala s radostí: připadalo jí, jako by poprvé její tajná extáze z ní mohla vytrysknout a blýsknout se svým vzdorem světu. Veškerý žár její krve, dech letní země, šumění lesa, svěží volání ptáků za úsvitu a polední, zamyšleně malátné stavy jako by pronikly do jejího neškoleného hlasu, podpořeného a vedeného sborem.

A pak bylo najednou po písni a po nejisté pauze, během níž perlově šedé rukavičky slečny Hatchardové spustily tajnou signalizaci po radniční síni, přišel pro změnu pan Royall, po schůdcích vystoupil na pódium a objevil se za stolkem ověnčeným květinami. Procházel těsně kolem Charity a ona si všimla, že se v jeho vážném vzezření objevil majestát, který ji fascinoval a před nímž se v posvátné úctě skláněla v dětství. Redingot měl pečlivě vykartáčovaný a vyžehlený a konce jeho úzké černé vázanky se téměř překrývaly, musel nejspíš hodně dlouho zápolit, než ji takhle uvázal. Jeho vzhled ji překvapil tím víc, že to bylo poprvé od večera v Nettletonu, kdy se mu podívala zpříma do tváře a nic v jeho vážném a působivém vystupování neodhalovalo ani stopu po té politováníhodné osobě na molu.

Chvíli stál za stolem, opíral se o něj konečky prstů a maličko se nakláněl směrem k publiku; pak se narovnal a spustil.

Nejdřív nedávala pozor, co říká: kolem jejích nepozorných uší uplývaly zlomky vět, zvučné citáty, narážky na slovutné muže, včetně obligátní pocty Honoriu Hatchardovi. Pohledem se snažila mezi význačnými lidmi v předních řadách objevit Harneyho; ale neviděla ho nikde v blízkosti slečny Hatchardové, která s perlově šedým kloboukem na hlavě, jenž ladil s jejími rukavičkami, seděla rovnou v řadě pod řečnickým stolkem, podpíraná paní Milesovou a důležitě vyhlížející neznámou dámou. Charity seděla u jednoho konce pódia a ze svého místa pro clonu zeleně maskující harmonium neviděla na opačný konec první řady. Tak se snažila spatřit Harneyho za rohem té clony nebo jejími průhledy, že nevnímala nic jiného; ale úsilí nebylo korunováno úspěchem a postupně zaujal její pozornost proslov jejího poručníka.

Nikdy předtím ho neslyšela mluvit na veřejnosti, ale znala vlnící se melodii jeho řeči, když nahlas četl nebo promlouval k radním shromážděným kolem kamen u Carricka Frye. Dnes byly tóny jeho hlasu bohatší a vážnější než kdy jindy: mluvil pomalu, s přestávkami, které jako by vyzývaly posluchače k tiché účasti na jeho myšlení; a Charity si povšimla odezvy zračící se jim ve tvářích.

Blížil se k závěru své řeči… „Většina z vás,“ řekl, „většina z vás, kteří jste se sem dnes vrátili, abyste tenhle malý kout na krátkou dobu zase spatřili, přišla jen z uctivosti a zase se brzy vrátí do rušných měst a života naplněného vyššími povinnostmi. Ale to není jediný možný návrat do Severního Dormeru. Někteří z nás, kteří jsme odtud vyšli v mládí… vyšli jako vy, do rušných měst a k vyšším povinnostem… jsme se vrátili jinakvrátili se nadobro. Já jsem jeden z těch lidí, jak mnozí z vás vědí.“ Chvíli počkal a v naslouchající síni bylo cítit napětí. „Moje historie není zajímavá, ale má své naučení: ani ne tak pro ty, kteří už si vytvořili svůj život jinde, jako pro ty mladíky, kteří se třeba právě teď chystají opustit tyhle tiché kopce a vytáhnout do boje. Z důvodů, které dnes nemohou předvídat, se třeba jednoho dne tihle mladíci vrátí zpátky do tohoto malého městečka, do starého domova: třeba se vrátí nadobro…“ Rozhlédl se kolem sebe a vážně opakoval: „Na-dobro. To chci zdůraznit. Severní Dormer je chudé malé místo, skoro ztracené v té mocné krajině: možná by touhle dobou bylo větší a víc by svým měřítkem krajině odpovídalo, kdyby ti, co se vrátili, přišli s vnitřním pocitem, že se chtějí vrátit pro to dobré, ne pro to špatné… nebo jen proto, že je jim to jedno…“

„Pánové, podívejme se na věci, tak jak jsou. Někteří z nás se vrátili do svého rodného městečka, protože nám to jinde nevyšlo. Tak či onak, nějak se nám nedařilo… to, o čem jsme snili, se nepovedlo. Ale skutečnost, že nám to nevyšlo jinde, nemusí být ještě důvodem, abychom neuspěli tady. Samotné naše pokusy ve větších místech, byť byly i neúspěšné, nám měly pomoci udělat ze Severního Dormeru větší místo… a vy, mladí muži, kteří se právě teď chystáte jít za hlasem ctižádosti a obracíte se ke svému starému domovu zády – dovolte, abych vám řekl tohle: že jestli se do něj kdy navrátíte, stojí vám za to navrátit se pro jeho dobro. A abyste to dokázali, musíte ho milovat, i když jste od něj daleko a i když se vrátíte proti své vůli – a budete si myslet, že to všechno byl trpký omyl Osudu nebo Prozřetelnosti – musíte se pokusit vyzískat z vašeho starého městečka co nejvíc; a po nějakém čase – dámy a pánové, dávám vám svůj recept se vším, co pro mne znamená; věřím, že po nějakém čase budete schopní říct, jako já mohu říct dnes: Jsem rád, že jsem tady! Věřte mi, vy všichni, místu, kde žijeme, pomůžeme nejvíc, když tam budeme žít rádi.“

Domluvil a publikem projelo tlumené dojetí a překvapení. Ani v nejmenším nečekali něco takového, ale dojalo je to víc, než co čekali, že by je dojalo. „Tomu říkám řeč!“ ozval se hlas uprostřed síně. Výbuch jásotu pohltil ten výkřik, a když trochu utichl, Charity slyšela, jak pan Miles říká někomu vedle sebe: „To promluvil skutečný muž,“ a otřel si brýle.

Pan Royall sestoupil od stolku a zaujal své místo v řadě židlí před harmoniem. Elegantní bělovlasý pán – vzdálený příbuzný Hatchardů – ho vystřídal za zlatým zábradlíčkem a začal říkat krásné věci o starém dubovém vědru, trpělivých bělovlasých matičkách a o tom, kam kluci chodívali na oříšky… a Charity znovu začala pátrat po Harneym.

Najednou si pan Royall posunul židli kousek dozadu a jedna z javorových větví před harmoniem s ránou spadla. Odhalila tak konec první řady a na jednom z míst Charity uviděla Harneyho a na dalším dámu, jejíž tvář byla natočena k němu a skoro skryta za okrajem jejího převislého širokého klobouku. Charity nepotřebovala tvář vidět. Na první pohled poznala tu štíhlou postavu, světlé vlasy natěsnaně pod kloboukem, dlouhé, bledé nařasené rukavice, po nichž klouzaly náramky. Když větev spadla, otočila slečna Balchová hlavu k pódiu a na jejích pěkných úzkých usmívajících se rtech ještě přetrvával odraz čehosi, co jí její soused šeptal.

Někdo šel a spadlou větev vrátil na místo a slečna Balchová s Harneym opět zmizeli. Ale obraz jejich dvou tváří vytěsnil pro Charity všechno ostatní. Mžikem jí předvedli holou skutečnost její situace. Za křehkým štítem láskyplných projevů jejího milence se skrývalo celé neproniknutelné tajemství jeho života: jeho vztahy k jiným lidem, k jiným ženám, jeho názory, jeho předsudky, jeho zásady, celá síť vlivů, zájmů a cílů, v níž je polapen život každého muže. O tom všem nevěděla nic kromě toho, co jí pověděl o svých architektonických záměrech. Vždycky tak trochu tušila, že se stýká s důležitými lidmi, že je zapleten do složitých vztahů, ale protože jí to všechno připadalo nad možnosti jejího chápání, odsouvala celou záležitost až na mlžný, světélkující okraj svých myšlenek. V popředí stála jeho žhnoucí přítomnost zakrývající vše ostatní, světlo a stín jeho tváře, způsob, jakým se mu rozšířily krátkozraké oči, když se blížila ona, jako by ji do těch očí chtěl vtáhnout; a především proud mládí a něhy, do něhož ji jeho slova strhovala.

Nyní viděla, jak je jí vzdálen, jak se stáhl do neznáma a šeptá jiné dívce věci, které budily stejný, darebně spiklenecký úsměv jako ten, který tak často vyvolal na jejích vlastních rtech. Pocit, který se jí zmocnil, nebyla žárlivost: byla si jeho láskou jista. Cítila spíš hrůzu z neznáma, ze všech těch tajemných lákadel, která ho musí nutně i v tuto chvíli od ní táhnout pryč, a vlastní bezmocnost svést s nimi boj.

Dala mu vše – ale co to bylo ve srovnání s ostatními dary, jež mu život nabízel? Teď pochopila případ dívek jí podobných, kterým se tohle stává. Dají všechno, co mají, ale to jejich všechno není dost: nemůže se za ně koupit víc než pár chvil.

Horko začalo být k zalknutí – měla pocit, že se na ni snáší v dusivých vlnách, a tváře v síni plné lidí začaly tančit jako obrázky promítané na plátno v Nettletonu. Na okamžik se z obecně rozmazaného obrazu vydělil obličej pana Royalla. Posunul se zpět na své místo před harmoniem, blízko ní a očima sledoval její tvář; jeho pohled jako by pronikal až k samému středu jejích zmatených vjemů. Přepadl ji pocit fyzické nevolnosti – a pak strašlivá úzkost. Světlo těch žárných hodin v domku se jí mžikem vrátilo vyšlehnutím strachu.

Přinutila se odvrátit pohled od svého poručníka a uvědomila si, že proslov bratrance slečny Hatchardové skončil a že tam znovu mává křídly pan Miles. Jejím zmateným mozkem plynuly útržky jeho řeči. „Bohatá žeň svatých vzpomínek… Posvěcená hodina, k níž se ve chvílích zkoušek budou vaše myšlenky vracet jako v modlitbě… A nyní, Bože, vzdejme pokorné a vřelé díky za tento požehnaný den shledání v tomto našem starém domově, kam jsme se vrátili z takové dáli. Uchovej nám ho, Bože, i v časech příštích, se vší jeho domáckou pohodou – s laskavostí a moudrostí těch starších, s odvahou a pílí jeho mladých, se zbožností a čistotou těchto nevinných dívek.“ Bílým křídlem máchl jejich směrem a v tu chvíli Lambert Sollas se zuřivým pokývnutím začal hrát úvodní takty „Auld Lang Syne“. Charity se upřeně dívala rovnou před sebe a pak najednou upustila květiny a padla čelem k zemi panu Royallovi k nohám.

Kapitola XIV.

Oslavy v Severním Dormeru přirozeně neopominuly ani vesnice přiléhající k městečku a slavnostní akce se měly paprsčitě šířit po celém okolním společenství, od Dormeru a dvou Crestonů až po Hamblin, osamělou dědinu na severním svahu Hory, kde vždycky napadl sníh nejdřív. Třetího dne se odehrávaly proslovy a slavnostní obřady v Crestonu a Crestonské Řece; čtvrtého dne měli být hlavní aktéři převezeni vozy do Dormeru a Hamblinu.

Charity se vrátila poprvé do malého domku právě toho čtvrtého dne. Neviděla Harneyho samotného od chvíle, kdy se rozdělili na kraji lesa večer před zahájením oslav. Mezitím vystřídala mnoho nálad, ale v tuto chvíli byla hrůza, která se jí zmocnila na radnici, zasutá až k hranici jejího vědomí. Omdlela, protože v síni bylo horko k zalknutí a protože ti řečníci mluvili a mluvili. Ještě několik dalších lidí bylo postiženo horkem a museli opustit síň ještě před koncem vystoupení. Celé odpoledne pak hřmělo a později každý říkal, že s větráním té síně by se mělo něco udělat.

Na plese toho večera – kam šla neochotně a jen proto, že se bála nejít – se znovu okamžitě uklidnila. Hned jak vešla, viděla, že na ni Harney čeká, a už s tím svým laskavě veselým pohledem přišel k ní a v rytmu valčíků s ní odtančil. Hudba jí přímo hrála v nohou, a třebaže se nikdy nikde neučila tančit, jen tady, s vesnickou mládeží, její krok se bez problémů přizpůsobil jeho. Jak kroužili po parketu, spadly z ní všechny její zbytečné strachy a dokonce zapomněla, že patrně tančí ve střevíčkách Annabely Balchové.

Když valčík skončil, Harney jí naposledy stiskl ruku a opustil ji, aby přivítal slečnu Hatchardovou a slečnu Balchovou, které právě přicházely. Charity prožila okamžik utrpení, jak se slečna Balchová objevila; ale netrval dlouho. Vítězná radost z vědomí, že ona sama je krásnější a že Harney o tom ví, smetla její úzkost. Slečna Balchová v neslušivých šatech vypadala celá nažloutlá a vyhublá a Charity se zdálo, že vidí v těch očích s bledými řasami ustaraný pohled. Slečna Balchová se posadila poblíž slečny Hatchardové a brzy bylo zřejmé, že tančit nemíní. Charity také moc často netančila. Harney jí vysvětlil, že ho slečna Hatchardová poprosila, aby provedl každou z dívek; ale formálně žádal Charity o svolení vždycky, když jednu z nich vedl do kola, a to jí dodávalo ještě úplnější pocit tajného vítězství, než když s ním kroužila po sále.

Na tohle všechno myslela, když na něj čekala v opuštěném domku. Pozdě odpoledne se udělalo dusno a ona odhodila klobouk a natáhla se na mexickou přikrývku, protože uvnitř bylo chladněji než venku pod stromy. Ležela s rukama složenýma pod hlavou a dívala se ven na rozeklané úbočí Hory. Obloha za ní byla samý nádherný paprsek zapadajícího slunce a Charity čekala, že zanedlouho uslyší zvonek Harneyho kola na cestě. Jel do Hamblinu na kole, místo aby se svezl se sestřenicí a jejími přáteli, aby mohl dřív zmizet a stavět se cestou zpátky v opuštěném domku, který stál u hamblinské silnice. Smáli se spolu, jak & budou bavit, až uslyší projíždět kolem na zpáteční cestě vozy plné lidí, zatímco oni budou ležet blízko ve svém úkrytu nad silnicí. Taková dětinská vítězství jí stále ještě dodávala nezodpovědný pocit bezpečí.

Nicméně, nezapomněla tak docela na úzkostnou předtuchu, která se před ní vyjevila na radnici. Pocit věčnosti jejich lásky ji opustil a každý okamžik s Harneym bude nyní doprovázen pochybou.

Na pozadí ohnivého západu slunce, od něhož jako by ji oddělovalo jen tenounké, chvějící se světlo, začala Hora fialovět; a celá obloha nad touto ohnivou stěnou byla průzračně světlezelená jako nějaké studené horské jezero ve stínu. Charity ležela, dívala se na to a čekala, až vyjde první bílá hvězda.

Očima ještě spočívala na výšinách oblohy, když si uvědomila, že místností zaplavenou tou nádherou, se mihl stín: to bude určitě Harney, který přešel kolem okna proti slunci. Pozvedla se a pak zase klesla na ruce za hlavou. Vlasy jí vyklouzly z hřebínků a plazily se jí jako hrubý temný provaz přes prsa. Ležela úplně bez hnutí, na rtech měla ospalý úsměv, lenivá víčka přivřená. Ozvalo se šátrání u visacího zámku a ona zavolala: „Vyvlékl jsi řetízek?“ Dveře se otevřely a do místnosti vešel pan Royall.

Polekaně se posadila, zády opřená o polštářky a beze slova se jeden na druhého dívali. Pak pan Royall zavřel dveře a o pár kroků popošel.

Charity vyskočila. „Proč jste přišel?“ vykoktala.

Poslední vzplanutí zapadajícího slunce osvítilo tvář jejího poručníka, která v té žluté záři vypadala popelavě.

„Protože jsem věděl, že jsi tady,“ odpověděl jednoduše.

Uvědomila si, že jí vlasy padají volně na prsa a připadlo jí, že s ním nemůže mluvit, dokud se neupraví. Snažila se nahmátnout hřebínek a upevnit si vlasy v týle. Pan Royall ji mlčky pozoroval.

„Charity,“ řekl, „on tu bude za chvíli. Rád bych s tebou nejdřív mluvil.“

„Nemáte žádné právo se mnou mluvit. Můžu si dělat, co se mi zlíbí.“

„Ano. A co míníš dělat?“

„Na to nemusím odpovědět, ani na nic dalšího.“

Podíval se jinam a začal se zvědavě rozhlížet po osvětleném pokoji. Džbánek na stole byl plný fialových aster a červených javorových listů; na polici u stěny stála lampa, čajník, hromádka šálků a talířků. Plátěné židle zaujímaly místo u stolu.

„Takže tady se scházíte,“ řekl.

Jeho hlas zněl klidně a vyrovnaně, což ji mátlo. Byla připravena na hrubost odpovědět hrubostí, ale tohle klidné přijetí stavu věcí jí bralo zbraň z ruky.

„Podívej se, Charity – ty mi neustále opakuješ, že na tebe nemám žádné právo. Na to jistě může být dvojí názor – ale o tom se teď nemíním dohadovat. Jedno ale vím – vychoval jsem tě, jak nejlíp jsem uměl, a vždycky jsem se k tobě choval slušně – kromě jedenkrát, jednu zlou půlhodinu. Není spravedlivé tou jednou půlhodinou vymazávat všechno to ostatní, a ty to víš. Kdybys to nevěděla, nebyla by ses vrátila pod mou střechu. Myslím, že to, žes to udělala, mi dává jakési právo; právo pokusit se tě ochránit před malérem. Nežádám tě o nic jiného. Nic jiného po tobě nechci.“

Poslouchala mlčky a pak se krátce zasmála. „V tom případě počkejte, až dojde na ten malér,“ řekla.

Chvíli neříkal nic, jako by její slova zvažoval. „Nic víc mi k tomu neřekneš?“

„Ne, nic víc.“

„Dobře – já si počkám.“

Pomalu se otočil, ale právě v tu chvíli se stalo to, co očekávala; dveře se otevřely znovu a vstoupil Harney.

Udiveně se zarazil, pak se rychle ovládl a s výrazem nesnažícím se něco zastírat popošel k panu Royallovi.

„Přišel jste za mnou, pane?“ zeptal se chladně a s vlastnickým gestem odhodil čepici na stůl.

Pan Royall se znovu rozhlédl po místnosti; pak se pohledem obrátil k mladíkovi.

„Ten dům patří vám?“ zeptal se.

Harney se zasmál: „Asi tak jako komukoli jinému. Chodím sem občas skicovat.“

„A přijímat návštěvy slečny Royallové?“

„Když mi prokáže tu čest –“

„Tohle je domov, kam ji chcete uvést, až se vezmete?“ Nastalo nesmírné, tísnivé ticho. Charity se roztřásla vzteky, vyrazila dopředu, a pak zůstala tiše stát, příliš pokořená, než aby mohla promluvit. Harney sklopil oči pod tíhou upřeného pohledu pana Royalla; hned je ale zase zvedl, zpříma se na pana Royalla podíval a řekl: „Slečna Royallová není dítě. Je poněkud směšné mluvit o ní, jako by byla děcko. Myslím, že se cítí natolik svobodná, aby sem chodila, jak se jí zlíbí, aniž by se jí kdokoli na cokoli vyptával.“ Odmlčel se, a pak dodal: „Jsem ochoten odpovědět, jestli se mě chce na něco zeptat.“

Pan Royall se otočil k ní. „Tak se ho zeptej, kdy si tě vezme –“ Následovalo znovu ticho, a teď se zasmál on – nepřirozeným skřípavým smíchem. „Neodvážíš se!“ vykřikl najednou vášnivě. Popošel až k Charity, s pravou paží zvednutou, ne výhružně, ale v tragicky varovném gestu.

„Neodvážíš se, a víš to – a víš taky proč!“ Znovu se prudce otočil k mladému muži. „A vy víte, proč jste ji nepožádal o ruku a proč to nehodláte udělat. Protože jste nemusel: a nikdo jiný by nemusel. Já jsem ten jediný, kdo byl takový blázen, že to nevěděl; a myslím, že mou chybu nebude nikdo opakovat – aspoň v Orlím okrese ne. Všichni vědí, co je zač a odkud přišla. Všichni vědí, že její matka byla pouliční děvka z Nettletonu, která šla s jedním z těch chlápků k němu na Horu a žila tam s ním jako pohanka. Viděl jsem ji tam před šestnácti roky, když jsem tam šel, abych odvedl tohle dítě k nám. Šel jsem tam, abych ji uchránil života, který vedla její matka – ale radši jsem ji měl nechat v tom pelechu, z kterého vzešla…“ Zarazil se a rozzlobeně zíral na ty dva mladé a za ně ven, na hrozivou Horu lemovanou planoucí září; pak se posadil u stolu, na který si tak často prostírali svou venkovskou večeři, a obličej zabořil do dlaní. Harney se opíral o okenní výklenek, tvář měl zachmuřenou; prsty ruky otáčel malým balíčkem, který mu visel na jednom z nich na provázku. Charity slyšela, jak se pan Royall jednou dvakrát ztěžka nadechl a ramena se mu trochu chvěla. Za chvíli se zvedl a přešel přes místnost. Na ty dva se ani nepodíval: viděli, jak se snaží dostat ke dveřím a hledá západku; pak vyšel do tmy venku.

Když odešel, rozhostilo se dlouhé ticho. Charity čekala, že Harney promluví; ale nejdřív se zdálo, že neví, co by řekl. Nakonec vyslovil nepodstatnou otázku: „Jak na to asi přišel?“ Neodpověděla a on odhodil na stůl balíček, který držel a přistoupil k ní.

„Miláčku, mrzí mě… že se to stalo…“

Pyšně pohodila hlavou. „Mě to nemrzí a nemrzelo – ani chvilku!“

„Ne.“

Čekala, že ji vezme do náruče, ale on se od ní nerozhodně odvrátil. Poslední zbytky světla za Horou zmizely. V místnosti všechno zešedlo a obrysy začaly splývat, z rokle za sadem se sem začalo vkrádat podzimní vlhko a chladivě se dotklo jejich rozpálených tváří. Harney přešel přes celou místnost, pak se obrátil a posadil se ke stolu.

„Pojď,“ řekl velitelsky.

Posadila se vedle něj a on rozvázal provázek na balíčku a vyndal hromádku sendvičů.

„Ukradl jsem je na slavnosti v Hamblinu,“ řekl se smíchem a přistrčil je k ní. Taky se zasmála, jeden si vzala a začala jíst.

„Uvařila jsi čaj?“

„Ne,“ řekla. „Zapomněla jsem –“

„Aha – no teď už je moc pozdě, abychom vařili vodu.“ Nic víc neřekl, seděli proti sobě a beze slova jedli dál sendviče. Na malou místnost padla tma a Harneyho tvář byla pro Charity jen rozmazanou skvrnou. Najednou se naklonil přes stůl a rukou se dotkl její.

„Budu muset na čas pryč – na měsíc, možná na dva – zařídit nějaké věci; pak se vrátím… a vezmeme se.“

Připadalo jí, jako by promluvil cizí člověk: v jeho hlase nezbylo nic z hřejivých tónů, které znala. Nechala svou ruku tak jak byla – nehybně ležet pod jeho a zvedla hlavu ve snaze něco mu na to říci. Ale slova jí uvízla v hrdle. Seděli bez hnutí, tak jako sedávali, důvěřivě a milujícně, jako by je překvapilo cosi mrazivého. Nakonec Harney vyskočil a trochu se zachvěl. „Proboha, tady je ale vlhko – stejně bychom sem o moc déle už chodit nemohli.“ Přešel k polici, sundal cínový svícen a zapálil svíčku; pak opřel volnou okenici o prázdný okenní rám a postavil svíčku na stůl. V jejím světle se objevil podivný stín na jeho zachmuřeném čele a úsměv na rtech připomínal spíš grimasu.

„Ale bylo to tu dobré, Charity, ne?… Co je? – proč tu tak divně stojíš a díváš se na mě? Nebyly ty dny tady hezké?“ Popošel k ní a přitiskl ji k sobě. „A budou ještě další – spousta dalších… krásnějších… ještě krásnějších… že, miláčku?“

Zaklonil jí hlavu, našel křivku jejího hrdla pod uchem, políbil ji tam, pak na vlasy, na rty. Zoufale se k němu přitiskla, a když si ji přitáhl na gauč na svůj klín, měla pocit, že jsou oba nezadržitelně vtahováni do nějaké bezedné propasti.

Kapitola XV.

Toho večera se jako obvykle rozloučili na kraji lesa. Harney měl příštího rána vyjíždět brzy. Požádal Charity, aby o jejich plánech nemluvila, dokud on se nevrátí, a jakkoli jí to přišlo divné, byla tomu odkladu sama ráda. Tlačila ji olověná tíha hanby, která zmrtvovala jakýkoli jiný pocit, a když se s ním loučila, skoro nedala najevo hlubší cit. Jeho opakované sliby, že se vrátí, ji téměř zraňovaly. Nepochybovala o tom, že má v úmyslu se vrátit; její pochybnosti byly daleko hlubší a daleko tíže definovatelné.

Od chvíle, kdy jí po jejich prvním setkání projela hlavou vábivá představa budoucnosti, skoro nikdy nepomyslela na to, že by se s ní oženil. A nemusela tu myšlenku nějak odhánět; prostě ji nenapadla. Pokud se kdy dívala do budoucna, instinktivně cítila, že rozdíl mezi nimi je příliš velký a že most, který přes něj překlenula jejich láska, je neskutečný jako duha. Ale málokdy se dívala do budoucna; každý den byl tak bohatý, že ji plně pohlcoval. Nyní si především uvědomila, že všechno bude jiné a že i ona sama bude pro Harneyho jiným člověkem. Nezůstane už stranou ostatních jako něco absolutního, ale bude ji srovnávat s jinými lidmi a bude od ní očekávat neznámé věci. Byla příliš pyšná, aby se bála, ale přece jen klesla na duchu.

Harney neurčil pro svůj návrat žádné datum; řekl, že se bude muset trochu porozhlédnout a dát si do pořádku své záležitosti. Slíbil, že napíše, jakmile bude vědět něco určitého, nechal jí adresu a požádal ji, aby mu taky napsala. Ale adresa ji děsila. Byl to nějaký klub dlouhého jména na Páté Avenue v New Yorku: zdálo se, jako by mezi ně stavěl nepřekonatelnou bariéru. V prvních dnech jednou dvakrát vytáhla list papíru, seděla, dívala se na něj a snažila se vymyslet, co by měla napsat; ale měla pocit, že její dopis by nikdy nedošel na místo určení. Nikdy nepsala nikomu dál než do Hepburnu.

Harneyho první dopis přišel asi po deseti dnech. Byl něžný, ale vážný, v ničem se nepodobal veselým vzkazům, které jí posílal po pihovatém klukovi z Crestonské Řeky. Harney potvrzoval svůj úmysl vrátit se, ale neříkal kdy, a připomínal Charity jejich úmluvu, že by se jejich plány neměly zveřejňovat, dokud on si nestihne dát své záležitosti do pořádku. Kdy to bude, nemohl zatím předvídat; ale ona může počítat s tím, že se vrátí hned, jakmile to bude možné.

Přečetla si dopis s podivným pocitem, jako by přišel z nezměrné dálky a ztratil cestou většinu svého významu; v odpověď mu poslala barevnou pohlednici crestonských vodopádů, na niž napsala: „S láskou posílá Charity.“ Cítila ubohou nepřiměřenost a s pocitem zoufalství si uvědomovala, že její neschopnost vyjádřit se musí na Harneyho působit dojmem chladu a váhavosti; ale nemohla si pomoci. Nemohla zapomenout, že poprvé před ní mluvil o sňatku, až když pan Royall z jeho rtů to slovo vypáčil; třebaže neměla sílu setřást se sebe kouzlo, které ji k němu vázalo, její cit pozbyl na spontánnosti a jí samotné připadalo, že pasivně očekává osudový vývoj, který nelze zvrátit.

Po návratu do červeného domu pana Royalla neviděla. Když sešla dolů ráno poté, co se rozloučila s Harneym, řekla jí Verena, že její poručník odjel do Worcesteru a Portlandu. Každý rok tou dobou obvykle podával zprávu pojišťovnám, které zastupoval, a na jeho odjezdu nebylo nic neobvyklého krom toho, že k němu došlo náhle. Moc ale o panu Royallovi nepřemýšlela, jen byla ráda, že tam není.

První dny, kdy se Severní Dormer vzpamatovával z krátkého opojení veřejným rozruchem, se držela stranou a v pomalu doznívajícím vzrušení to nikdo nezpozoroval. Ale věrné Ally nebylo možno se vyhýbat dlouho. Prvních pár dní po skončení Týdne starého dobrého domova před ní Charity utíkala do kopců, kde se toulala celé dny, pokud nebyla na svém místě v knihovně; ale potom nastalo deštivé období, a když jednoho odpoledne přímo lilo, Ally, jistá si tím, že najde přítelkyni doma, přišla do červeného domu na návštěvu se svým šitím.

Dívky seděly nahoře u Charity v pokoji. Charity, s rukama nečinně v klíně a hluboko ponořená do jednoho ze svých těžkých snů, jen tak napůl vnímala Ally, která seděla proti ní v nízkém, rákosem vypleteném křesle, s šitím přišpendleným ke kolenům a s tenkými rty staženými úsilím, jak se skláněla nad prací.

„To byl můj nápad protáhnout stužku tím tunýlkem,“ řekla hrdě a trošku se narovnala, aby si prohlédla halenku, kterou právě lemovala. „Je pro slečnu Balchovou; moc se jí to líbí.“ Na chvíli se odmlčela a pak dodala podivně se třesoucím pisklavým hlasem: „To jsem si netroufla jí říct, že mě na ten nápad přivedla jedna blůza, co má Julie.“

Charity ochable zvedla zrak. „Vídáš se ještě někdy s Julií?“ Ally se začervenala, jako by jí ta narážka unikla nechtěně. „Ale to už je dávno, co jsem na ní viděla tu blůzu.“

Znovu nastalo ticho a Ally za chvilku řekla: „Slečna Balchová mi tu tentokrát nechala spoustu věcí na přešití.“

„A ona už odjela?“ zeptala se Charity a cosi uvnitř ní sebou polekaně trhlo.

„Tys to nevěděla? Odjela to dopoledne po oslavách v Hamblinu. Viděla jsem ji dost brzo jet kolem s panem Harneym.“

Znovu bylo ticho, odměřované pravidelným ťukáním deště na okenní tabulky a chvílemi cvakáním Allyiných nůžek.

Ally se zamyšleně zasmála. „Víš, co mi řekla, než odjela? Řekla mi, že pro mě pošle, abych přijela do Springfieldu a ušila jí nějaké věci na svatbu.“

Charity znovu zvedla těžká víčka a chvíli zírala na Allyin bledý, špičatý obličej, který se pohyboval sem a tam nad jejími míhajícími se prsty.

„Ona se bude vdávat?“

Ally upustila halenku na kolena a chvíli na ni beze slova upřeně hleděla. Jako by jí najednou vyschly rty – trochu si je olízla jazykem.

„No-, myslím, že ano… z toho, co povídala. Tys to nevěděla?“

„Proč bych to měla vědět?“

Ally neodpověděla. Sklonila se nad halenkou a začala špičkou nůžek vytahovat stehovací nit.

„Proč bych to měla vědět?“ opakovala Charity pronikavým hlasem.

„Já jsem to nevěděla, nebýt toho… lidi říkají, že je zasnoubená s panem Harneym.“

Charity se se smíchem zvedla a líně si protáhla ruce nad hlavou.

„Kdyby se brali všichni, o kterých lidi řeknou, že se budou brát, nešila bys nikdy nic jinýho než svatební šaty,“ řekla ironicky.

„Proč – ty tomu nevěříš?“ odvážila se říci Ally.

„Nestala by se z toho pravda, kdybych tomu věřila – ani bych tomu nezabránila, kdybych nevěřila.“

„To je pravda. Já jen vím, že jsem ji viděla plakat tehdy, jak byl ten taneční večírek, protože ty šaty jí nějak nepadly. Proto taky vůbec netancovala.“

Charity stála a nepřítomně se dívala na krajkový kus oděvu na Allyině klíně. Zničehonic se sehnula a zmocnila se ho.

„Tak, myslím, že v tomhle si taky nezatancuje,“ řekla s náhlou zuřivostí; popadla blůzu svýma mladýma silnýma rukama, roztrhla ji vejpůl a mrštila cáry na podlahu.

„Charity!“ vykřikla Ally a vyskočila. Dlouhou chvíli hleděly dívky nad tím zničeným oděvem jedna na druhou. Ally propukla v pláč.

„Co jí jen řeknu? Co budu dělat? Byla to pravá krajka!“ naříkala mezi pronikavými vzlyky.

Charity ji dál neúprosně probodávala pohledem. „Neměla jsi to sem tahat,“ řekla a rychle oddechovala. „Nenávidím šaty jiných lidí – jako by tu byli oni sami.“ Po tomto doznání opět jedna na druhou zíraly, až Charity zmučeně sykla: „Jdi – jdi – jdi – nebo tě taky budu nenávidět.“

Když ji Ally opustila, padla na postel a rozvzlykala se.

Po dlouhé bouřce následovala severovýchodní vichřice, a když se přehnala, na kopcích se poprvé objevila hněď, na obloze tmavší modř a na kopcích ležela velká bílá oblaka jako příkrov sněhu. Po trávníku slečny Hatchardové se začaly honit první suché javorové listy a psí víno na Památníku pocákalo bílou verandu šarlatem. Přišlo zlatavé, jásavé září. Den za dnem plamen psího vína rozléval po kopcích širší vlny karmínu a rumělky, modříny svítily jako slabá žlutá zář nad ohněm, javory planuly a doutnaly a černé tsugy se na pozadí žhavého lesa jevily modravé.

Noci začaly být chladné a suché, třpytivé hvězdy visely na obloze tak vysoko, že se zdály menší a živější. Když Charity občas probděla v posteli celé dlouhé hodiny, měla pocit, jako by ji cosi poutalo k těm putujícím ohníčkům, a otáčela se s nimi kolem velkého černého prázdna. V noci si naplánovala spoustu věcí… to tehdy psala Harneymu. Ale dopisy se nikdy neoctly na papíře, protože neuměla vyjádřit, co mu chtěla říci. Tak čekala. Od té doby, co mluvila s Ally, si byla skoro jista, že Harney je zasnoubený s Annabelou Balchovou a že to jeho „vyřizování záležitostí“ nese v sobě také zrušení tohoto pouta. Když ji přešel první záchvat žárlivosti, nepociťovala v tomto směru žádný strach. Pořád ještě věřila, že Harney se vrátí a věřila také, že alespoň v tuto chvíli miluje Harney ji, a ne slečnu Balchovou. Přesto ta dívka zůstala její sokyní, neboť představovala všechny ty věci, které se Charity necítila schopna kdy pochopit nebo dokázat. Jestli Annabel Balchová není přímo dívkou, kterou si má Harney vzít, je alespoň dívkou, jež by se k němu přirozeně hodila. Charity si sama sebe nikdy neuměla jako Harneyho ženu představit; nedokázala tu představu podržet v hlavě a dovést ji do všech jejích každodenních důsledků; ale dokonale si dovedla představit v takovém vztahu k němu Annabel Balchovou.

Čím více o těch věcech přemýšlela, tím víc ji tlačil pocit osudovosti: cítila, jak je zbytečné bojovat proti okolnostem. Nikdy se nedokázala přizpůsobit; uměla jen bořit a trhat a ničit. Po scéně s Ally se styděla za své vlastní dětinské divošství. Co by si pomyslel Harney, kdyby to viděl? Když ale celou tu záležitost v duchu zmateně převracela sem a tam, nedokázala si představit, co by na jejím místě udělala civilizovaná osoba. Měla pocit, že musí čelit převaze neznámých sil.

Ten pocit ji nakonec přiměl k náhlému činu. Vzala si u pana Royalla v kanceláři list dopisního papíru a jednoho večera, když Verena odešla spát, si sedla u kuchyňské lampy a začala psát svůj první dopis Harneymu. Byl velice krátký:

Chci, aby sis vzal Annabel Balchovou, jestli jsi to slíbil. Možná jsi měl strach, že z toho budu smutná. Mám pocit, že bych radši, abys jednal správně.

Tvá milující
CHARITY

Příštího dne časně ten dopis poslala a několik dní jí bylo – zvláštně lehko u srdce. Pak začala přemýšlet o tom, proč nedostala odpověď.

Jednoho dne, když seděla sama v knihovně a přemítala o těch věcech, stěny knih se kolem ní začaly točit a stůl z růžového dřeva se jí rozhoupal pod lokty. Po závrati přišla nevolnost podobná té, kterou pocítila při vystoupení na radnici. Ale na radnici bylo plno lidí a horko k zalknutí, a v knihovně bylo prázdno a tak chladno, že si na sobě nechala kabátek. Pět minut předtím se cítila naprosto v pořádku; a teď si připadala, že snad umře. Krajka, kterou pořád ještě loudavě háčkovala, jí vypadla z prstů a ocelový háček cvakl o podlahu. Vlhkýma rukama si tiskla spánky a opírala se o stůl, zatímco ji polévala vlna nevolnosti. Poznenáhlu to odeznělo a po několika minutách vstala, celá otřesená a poděšená, popadla klobouk a vyklopýtala ven na vzduch. Ale celá ta sluncem zalitá podzimní nádhera se kolem ní točila, míhala a hlučně šuměla, jak se Charity táhla tou nekonečnou cestou domů.

Když se přiblížila, uviděla před domem kolesku a srdce jí poskočilo. Ale vystoupil jen pan Royall s cestovní taškou v ruce. Viděl ji přicházet a počkal na verandě. Uvědomovala si, že se na ni upřeně dívá, jako by vypadala nějak divně, a pohodila tedy hlavou v posledním zoufalém pokusu o zdání pohody. Setkali se pohledem-a ona se zeptala: „Už jste se vrátil?“, jako by se nic nepřihodilo, a on odpověděl: „Ano, už jsem se vrátil,“ a vešel dovnitř první a otevřel dveře kanceláře. Vyšla nahoru do svého pokoje a na každém schodu jí vázl krok, jako by byly pomazané lepidlem.

Dva dny nato vystoupila z vlaku v Nettletonu a vyšla z nádraží na prašné náměstí. Krátké období studeného počasí přešlo a den byl tak příjemný a skoro tak horký, jako když se s Harneym objevili na téže scéně čtvrtého července. Na náměstí tytéž staré herky a kočáry stály vyrovnané v jedné malomyslně sklíčené řadě a hubení koně se síťkami proti mouchám přes ohlávky bezútěšně pohupovali hlavami sem a tam. Poznávala vyzývavé vývěsní tabule nad restauracemi a kuželnami a dlouhé dráty na štíhlých sloupech ubíhající v perspektivě hlavní ulice až k parku na jejím druhém konci. Rychle, s hlavou sklopenou se dala směrem, kam vedly ty dráty, až dospěla k široké příčné ulici s cihlovou budovou na rohu. Přešla na druhou stranu ulice a kradmo se podívala zpátky na průčelí cihlového domu; pak se vrátila a vstoupila do dveří, za nimiž se skrývalo strmé rameno schodů obitých mosazí. Na druhém odpočívadle zazvonila a mladá mulatka s huňatými vlasy a volánkovou zástěrkou ji vpustila do haly, kde vycpaná liška sedící na zadních nohách nabízela návštěvníkům mosazný tácek na vizitky. Vzadu v hale bylo vidět prosklené dveře označené: „Kancelář“. Po několikaminutovém čekání v hezky zařízeném pokoji s plyšovými pohovkami, nad nimiž na stěnách visely zlatě rámované fotografie oslňujících mladých žen, uvedli Charity do kanceláře.

Když vyšla z těch prosklených dveří, dr. Merklová ji následovala a uvedla ji do jiného, menšího pokoje, kde bylo toho plyše a zlatých rámečků ještě víc. Dr. Merklová byla kyprá žena s malýma, bystrýma očima, obrovskou spoustou černých vlasů, které jí padaly hluboko do čela, a nepřirozeně bílými a rovnými zuby. Měla na sobě draze vypadající černé šaty a na prsou jí visely zlaté řetízky a amulety. Její velké, hladké ruce se stále hbitě pohybovaly; dýchala z ní pižmová vůně a karbol.

Usmála se na Charity všemi těmi bezvadnými zuby. „Posaďte se, děvenko. Nechtěla byste kapku něčeho na posilnění? – Ne. No tak si aspoň na chvilku lehněte. Zatím se nedá nic dělat; ale tak asi za měsíc, když se tu znovu objevíte… mohla bych vás na pár dní vzít přímo k sobě domů a všechno by prošlo bez problémů. Propánakrále! Příště už budete vědět co a jak a takhle vás to nerozhází.“

Charity na ni zírala a oči se jí postupně rozšiřovaly. Tahle ženská s falešnými vlasy, falešnými zuby, tím falešným vražednickým úsměvem – co jí to nabízí, když ne nevinnou tvář za nemyslitelný zločin? Až do této chvíle si Charity uvědomovala jen mlhavé znechucení nad sebou samou a zneklidňující fyzickou tíseň; a nyní byla zničehonic závažně překvapena mateřstvím. Přišla do toho strašného domu jen proto, že nevěděla o žádném jiném způsobu, jak se ujistit, že se nemýlí; a ta ženská ji má za ubohé stvoření jako je Julie. To pomyšlení bylo tak hrozné, že celá bílá vyskočila a roztřásla se, protože na ni šel jeden z jejích velkých záchvatů vzteku.

Dr. Merklová, stále ještě s úsměvem, také vstala. „Kam tak najednou spěcháte? Můžete se natáhnout rovnou tady na mojí pohovce.“ Zarazila se a její úsměv přerosí v mateřský. „A potom – kdyby byly doma nějaké řeči a chtěla byste na čas pryč… mám přítelkyni v Bostonu, která hledá společnici… vy byste se jí zrovna hodila, děvenko.“

Charity došla ke dveřím. „Nechci tu zůstat. A nechci se sem vrátit,“ vykoktala s rukou na klice; ale dr. Merklová ji hbitým pohybem zastoupila dveře.

„No dobře. Tak pět dolarů, prosím.“

Charity bezmocně pohlédla na lékařčiny stisknuté rty a nehybný obličej. Její poslední úspory padly na zničenou halenku slečny Balchové, kterou musela Ally zaplatit, a ještě byla nucena vypůjčit si od přítelkyně čtyři dolary na vlak a na doktora. Nikdy jí nenapadlo, že by lékařský úkon mohl přijít na víc než dva dolary.

„Nevěděla jsem… nemám tolik…“ vykoktala a rozplakala se. Dr. Merklová vyloudila úsměšek, při němž neodhalila zuby, a úsečně se Charity zeptala, jestli si myslí, že to tu všechno podniká pro svou vlastní zábavu. Jak mluvila, opřela se pevnými rameny o dveře jako nemilosrdný žalářník určující podmínky svému zajatci.

„Říkáte, že se vrátíte a vyrovnáte to? To už jsem taky slyšela mockrát. Dejte mi adresu, a jestli nemůžete zaplatit, pošlu účet vaší rodině. Co? Nechápu, co mi to povídáte. To vám taky není vhod? Teda, to vám řeknu, na děvče, které nemá na zaplacení vlastních účtů, jste dost vybíravá.“ Odmlčela se a upřela zrak na brož s modrým kamínkem, kterou si Charity připnula na halenku.

„A to se nestydíte mluvit takhle s ženou, která si musí vydělávat na živobytí, když nosíte takovýhle šperky?… Není to zrovna moje gusto, a dělám to jen z laskavosti… ale jestli se uráčíte nechat mi tu brož jako zástavu, neříkám ne. Ano, jistě si ji můžete vyzvednout, až mi přinesete peníze.“

Cestou domů pocítila obrovský a nečekaný klid. Bylo to pro ni strašlivé, když musela nechat dárek od Harneyho v rukou té ženské, ale ani za tu cenu nebyla novinka, kterou si vezla, koupená draho. Seděla s přivřenýma očima a vlak uháněl známou krajinou; vzpomínky na první cestu, místo aby před ní letěly jako suché listí, jako by jí začaly zrát v krvi jako spící zrno. Už nikdy nepocítí, co to znamená být sama. Najednou bylo všechno jasné a jednoduché. Už jí nedělalo potíže představit si sebe samu jako Harneyho ženu, teď když měla být matkou jeho dítěte; a ve srovnání s jejím svrchovaným právem se nárok Annabely Balchové jevil jako dívčí sentimentální fantazie.

Toho večera na ni u branky červeného domu v příšeří čekala Ally. „Byla jsem na poště, právě když zavírali, a Will Targatt povídal, že tam máš dopis, tak jsem ti ho přinesla.“

Ally jí podala dopis a podívala se na ni s chápavou účastí. Od scény s roztrženou halenkou se v těch očích upřených na Charity objevil nový, bázlivý obdiv.

Charity jí se smíchem dopis vytrhla z ruky. „Děkuji ti – a dobrou noc,“ křikla přes rameno a rozběhla se po cestičce. Věděla, že kdyby otálela, Ally by jí zůstala v patách.

Odspěchala nahoru a potmě došla do svého pokoje. Třásly se jí ruce, když se snažila najít zápalky a zažehnout svíčku; obálka byla navíc zalepená tak důkladně, že musela najít nůžky, aby ji rozřízla. Konečně si přečetla:

Drahá Charity,

dostal jsem Tvůj dopis a dojímá mě víc, než jsem schopen říci. Nevěříš, že na oplátku já udělám, co bude v mých silách? Jsou věci, které se těžko vysvětlují a mnohem hůř ospravedlňují; ale Tvoje velkomyslnost vše usnadňuje. To jediné, co teď mohu udělat, je z duše Ti poděkovat za porozumění. To, žes mi napsala, abych udělal, co je správné, mi nesmírně pomohlo. Jestli se někdy objeví naděje, že bychom mohli uskutečnit, o čem jsme snili, uvidíš, že budu v mžiku zpátky u Tebe; tu naději jsem ještě neztratil.

Dopis přečetla chvatně; pak si ho četla znovu a znovu, pokaždé pomaleji a pečlivěji. Bylo to tak krásně vyjádřeno, že jí to připadalo skoro tak těžké pochopit jako výklad obrázků z Bible od toho pána v Nettletonu; ale postupně si uvědomila, že jádro významu leží v těch několika posledních slovech. „Jestliže se někdy objeví naděje, že bychom uskutečnili, o čem jsme snili…“

Ale to si není jist ani tím? Teď pochopila, že každé slovo či zamlčení je potvrzením přednostního nároku Annabely Balchové. Je tedy pravda, že je s ní zasnouben a že ještě nenašel způsob, jak by toto zasnoubení zrušil.

Jak si znovu pročítala dopis, Charity pochopila, co ho muselo jeho napsání stát. Nesnažil se vyhnout se nároku, který se mu zrovna nehodil; čestně a kajícně zápasil s dvěma protichůdnými povinnostmi. Ani mu v duchu nevyčítala, že před ní své pouto zatajil: v jeho chování neviděla nic hodnějšího výčitek než ve svém. Od samého začátku ona potřebovala jeho víc, než on chtěl ji, a proti síle, která je smetla k sobě, nebylo odporu, asi jako proti vichřici, která rve listí ze stromů v lese. V té bouři, která vším zmítala, stála mezi nimi pouze vzpřímená a nehybná postava Annabely Balchové.

Tváří v tvář jeho přiznání tohoto faktu seděla a jen tiše na dopis zírala. Přeběhl jí mráz po zádech a hluboké vzlyky se začaly drát do hrdla a roztřásly ji od hlavy k patě. Chvíli jí zmítaly velké vlny bolesti, při nichž nevnímala skoro nic než slepé odrážení jejich nárazů. Pak pozvolna se strašlivou pronikavostí začala znovu prožívat každé jednotlivé stadium své ubohé romance. Vracely se jí hlouposti, které řekla, veselé odpovědi, které k nim dodal Harney, jeho první polibek ve tmě mezi září ohňostroje, to, jak spolu vybrali modrou brož, jak si ji dobíral kvůli tomu, že na útěku od toho evangelisty ztratila dopisy. Všechny tyto vzpomínky a tisíc dalších jí hučelo v hlavě, až se Harney přiblížil tak živě, že cítila jeho prsty ve svých vlasech a jeho teplý dech na tváři, když jí zakláněl hlavu jako květ. Tyhle věci jí patřily; přešly jí do krve a staly se součástí jí samé, vytvářely dítě v jejím lůně; bylo nemožné zpřetrhat nitky života tak pevně propletené.

To přesvědčení jí postupně dodalo síly a začala si v duchu skládat první slova dopisu, který chtěla Harneymu napsat. Chtěla ho napsat okamžitě a horečně začala přehrabovat zásuvku a hledat dopisní papír. Ale už žádný neměla; musí si pro něj jít dolů. Měla pověrčivý pocit, že ten dopis musí napsat ihned, v tu chvíli, že jestliže své tajemství vyjádří slovy, přinese jí to klid a pocit bezpečí; sebrala svíčku a šla dolů do kanceláře pana Royalla.

Nebylo pravděpodobné, že by ho tam tou dobou našla; nejspíš se navečeřel a odešel ke Carrickovi Fryovi. Strčila do dveří neosvětlené místnosti a světlo zvednuté svíčky dopadlo na postavu usazenou potmě v jeho židli s vysokým opěradlem. Ruce měl položené na opěradlech a hlavu mírně skloněnou; ale jak Charity vešla, rychle ji zvedl. Trochu sebou cukla, když se jejich oči setkaly, protože si vzpomněla, že je má zarudlé od pláče a že jí tváře hoří únavou a vzrušením právě započatého úmyslu. Ale na útěk bylo příliš pozdě, a tak tu stála a beze slova se na něj dívala.

Zvedl se ze židle a přišel k ní s napřaženýma rukama. To gesto bylo tak nečekané, že ho nechala, aby uchopil její ruce do svých a tak tiše stáli, až pan Royall vážně promluvil: „Charity – hledala jsi mě?“

Okamžitě se vyprostila a couvla. „Já? Ne –“ Postavila svíčku na jeho stůl. „Chtěla jsem jen dopisní papír, to je vše.“

Tvář se mu stáhla a husté obočí se svraštilo do očí. Aniž odpověděl, vytáhl ze zásuvky stolu papír s obálkou a postrčil je k ní. „Chceš taky známku?“ zeptal se.

Přikývla a on jí dal známku. Měla pocit, že se při tom na ni upřeně dívá, a věděla, že blikající světlo svíčky nutně ještě víc znetvořuje její opuchlé oči a zvětšuje tmavé kruhy pod nimi. Klid ji začal opouštět, když na ni tak nelítostně upíral svůj pohled, v němž jako by četla neradostné pochopení jejího stavu a ironickou vzpomínku na den, kdy jí právě v tomto pokoji nabídl, že přinutí Harneyho, aby si ji vzal. Tím pohledem jako by pan Royall říkal, že ví, že si vzala papír, aby napsala svému milenci, který ji opustil, tak jak ji on sám varoval. Vzpomněla si na opovržení, s nímž se toho dne od něj odvrátila, a věděla, že jestli si domyslel pravdu, musí to vyrovnávat celou řadu jejich vzájemných účtů. Otočila se a utekla nahoru; ale když se vrátila do svého pokoje, všechna ta slova, která na ni předtím čekala, teď byla pryč.

Kdyby mohla k Harneymu jít, bylo by to jiné; stačilo by, aby se mu ukázala, a jeho vzpomínky by mluvily pro ni. Ale už jí nezbývaly žádné peníze a neznala člověka, od kterého by si mohla na takovou cestu vypůjčit. Nezbývalo než napsat dopis a čekat na jeho odpověď. Dlouhou dobu seděla skloněna nad prázdnou stránkou; ale nepřišla na nic, co by mohla napsat, aby to skutečně vyjádřilo její pocity.

Harney jí napsal, že mu jeho situaci ulehčila, a ona byla ráda, že je tomu tak; nechtěla mu ztěžovat život. Věděla, že je v její moci něco takového udělat; měla jeho osud ve svých rukou. Stačilo jen říct mu pravdu; ale právě to jí bránilo. Pět minut tváří v tvář panu Royallovi ji zbavilo poslední iluze a přivedlo ji zpět k názoru Severního Dormeru. Zřetelně a nelítostně před ní vyvstal osud dívky, která se vdala, „protože musela“. Viděla, jak takhle skončilo už příliš mnoho milostných románků ve vesnici. Patřilo k nim třeba nešťastné manželství chudinky Rose Colesové; a jaký užitek z toho vyplynul pro ni nebo pro Halstona Skeffa? Nenáviděli jeden druhého od chvíle, kdy je farář oddal; a kdykoli stará paní Skeffová chtěla svou snachu ponížit, stačilo jenom říci: „Kdo by to řekl, že tomu děcku jsou teprv dva? Narodil se v sedmém měsíci – á podívejte, jaký je to klacek!“ Na ocejchované hříšnice shlížel Severní Dormer s neskonalou shovívavostí, ale jenom posměchem stíhal ty, kterým se podařilo této shovívavosti uniknout; a Charity vždycky chápala, proč Julie tuhle možnost zavrhla.

Jenomže – neexistovala jiná cesta než ta Juliina? V duchu se štítivě odtáhla od představy bledé ženy mezi těmi plyšovými pohovkami a zlacenými rámy. Tak jak znala zavedený řád věcí, neviděla v něm pro své vlastní romantické dobrodružství místa.

Oblečená seděla v křesle až do chvíle, kdy tenké šedé proužky světla začaly rozdělovat čerň okenic. Vstala a otevřela je, aby dovnitř vniklo světlo. Příchod nového dne s sebou přinesl pronikavější vědomí nevyhnutelné skutečnosti a spolu s ním nutnost něco udělat. Podívala se na sebe do zrcadla a uviděla svou tvář, v podzimním úsvitu celou bledou, s propadlými tvářemi a tmavými kruhy pod očima a všemi těmi projevy svého stavu, kterých by si sama nikdy nevšimla, nebýt srozumitelné diagnózy dr. Merklové. Nemohla doufat, že by ty projevy unikly bdělé vesnici; věděla, že ještě dřív, než se jí změní postava, prozradí ji obličej.

Vyklonila se z okna na potemnělou a liduprázdnou ulici; popelavě šedé domy se zavřenými okenicemi, šedou silnici stoupající do kopce k pásu tsug kolem hřbitova a těžký masív Hory černě se rýsující na deštivé obloze. Na východě se nad lesem začínal šířit pruh světla; ale i nad ním visela mračna. Pohledem pomalu bloudila přes pole až k rozeklané křivce kopců. Tak často už se dívala ven na ten neživý kruh a přemýšlela, jestli se kdy přihodí něco zajímavého těm, kdo jsou v něm uzavřeni.

K rozhodnutí došla téměř nevědomky; jak její oči sledovaly kruh kopců, její myšlenky se také dostaly do starého okruhu. Nejspíš to bylo cosi v její krvi, že jí Hora vždycky připadala jako jediná odpověď na vlastní problémy, nevyhnutelný únik z toho všeho, co ji tu obklopovalo a drželo. V každém případě se Hora opět začala hrozivě tyčit na svítající obloze šedé od deště; a čím víc se na ni dívala, tím jasněji chápala, že teď tam konečně opravdu půjde.

Kapitola XVI.

Déšť ustal, a když za hodinu vyrazila, přes pole se v rychlém sledu honily pruhy slunečního světla.

Po Harneyho odjezdu vrátila kolo jeho majiteli do Crestonu, a teď nevěděla tak docela jistě, jestli dokáže až k Hoře dojít pěšky. Na cestě byl ten opuštěný domek, ale představa, že by tam přečkala noc, jí připadala nesnesitelná, a proto se rozhodla dojít pokud možno až do Hamblinu, kde může přespat v dřevníku, kdyby ji už opustily síly. Přípravy provedla tiše a s rozmyslem. Než vyrazila, přinutila se pozřít sklenici mléka a sníst kousek chleba; a do své plátěné školní tašky si dala malou tabulku čokolády, kterou si Harney vždycky vozil s sebou v brašně na kole. Chtěla především zůstat při silách a dojít ke svému cíli, aniž by upoutala pozornost.

Míli za mílí šla znovu tou cestou, kterou tak často letěla za svým milencem. Když došla k zatáčce, kde se od crestonské silnice oddělovala lesní cesta, vzpomněla si na evangelický stan – už dávno složený a přesunutý jinam –, a jak ji bezděčně obešla hrůza, když ten tlustý evangelista řekl: „Tvůj Spasitel ví vše. Pojď a předestři před ním svou vinu.“ Nyní neměla žádný pocit viny, jen zoufalou touhu ubránit své tajemství před urážlivýma očima a začít život mezi lidmi, kteří neznají tvrdý morální zákoník vesnice. Ten popud se nijak neztvárnil v myšlenku: pouze věděla, že musí zachránit své dítě a ukrýt se někde, kam by je nikdo nikdy nepřišel otravovat.

Šla dál a dál, a jak se den krátil, nohy jí těžkly. Jako by ji krutý osud nutil znovu opakovat každý ten krok cesty až k opuštěnému domku; a když došla na dohled sadu a stříbrošedé šikmé a zprohýbané střechy za obtěžkanými větvemi, opustila ji síla a sedla si u cesty. Seděla tam dlouhou dobu a snažila se sebrat odvahu znovu vyrazit a projít kolem rozbité branky a přerostlých růžových keřů s šarlatovými šípky. Spadlo pár dešťových kapek a ona pomyslela na ty vlahé večery, kdy s Harneym seděla v objetí v té místnosti plné stínů a letní přeháňky dopadající na střechu jim šuměly do polibků. Nakonec pochopila, že jestli tu zůstane ještě déle, déšť ji může donutit, aby se v domku schovala přes noc, a proto vstala a šla dál, jen odvrátila zrak, když došla k bílé brance a přebujelé zahradě.

Hodiny se táhly a ona kráčela čím dál tím pomaleji, každou chvíli se zastavovala a odpočívala, nebo snědla kousek chleba a jablko sebrané cestou. Jako by jí s každým metrem cesty tělo trochu ztěžklo a napadlo jí, jak bude vlastně schopná nosit dítě později, když už teď představuje takové břemeno. Zvedl se svěží vítr, který rozprašoval déšť a ostře foukal s kopce dolů. Brzy se znovu stáhly mraky a do tváře ji udeřilo pár ostrých bílých vloček: na Hamblin padal první sníh. Střechy odloučené vesnice byly už jen asi půl míle od ní a ona se rozhodla jít ještě dál a pokusit se dojít na Horu ještě ten večer. Neměla žádný jasný plán, jen to, že až se dostane do osady, najde Liffa Hyatta a přiměje ho, aby ji dovedl k její matce. Ona sama se narodila tak, jak se narodí její dítě; a ať byl život její matky potom jaký chtěl, stěží mohla zapomenout na minulost a nepřijmout dceru, před níž stála obtíž, kterou sama poznala.

Najednou ji opět přepadla ta strašná slabost, posadila se u cesty a hlavou se opřela o strom. Dlouhá cesta a zamračená obloha jí zmizely z očí a nějakou dobu jako by kroužila v nějaké strašné, točící se tmě. Pak také to pominulo.

Otevřela oči a uviděla na cestě vedle sebe stát kolesku a nějakého muže, který z ní seskočil dolů a celý zmatený si ji upřeně prohlížel. Pomalu se jí vrátilo vědomí a poznala Liffa Hyatta.

Matně vnímala, že se jí na něco ptá, beze slova se na něj dívala a pokoušela se sebrat sílu, aby něco řekla. Konečně jí něco povolilo v hrdle a zašeptala: „Jdu na Horu.“

„Na Horu?“ opakoval a ustoupil trochu stranou; jak se pohnul, uviděla za ním v kolesce postavu v těžkém kabátě s povědomým růžolícím obličejem a zlatými obroučkami brýlí na kořeni řeckého nosu.

„Charity! Co tu propánakrále děláš?“ vykřikl pan Miles, hodil otěže koni na hřbet a štrachal se dolů s kolesky.

Zvedla těžká víčka a podívala se na něj. „Jdu se podívat na matku.“

Ti dva muži si vyměnili pohled a chvíli ani jeden z nich nepromluvil.

Pak pan Miles řekl: „Vypadáš nemocně, děvenko, a je to daleko. Myslíš, že děláš dobře?“

Charity si stoupla. „Musím za ní jít.“

Tvář Liffa Hyatta se stáhla neveselým šklebem a pan Miles nejistě promluvil. „Takže ty to víš – někdo ti to řekl?“

Ona na něj jen zírala. „Nevím, co chcete říct. Potřebuju k ní jít.“

Pan Miles si ji zamyšleně prohlížel. Připadlo jí, že v jeho výrazu zahlédla změnu, a začervenala se. „Prostě k ní chci jít,“ opakovala.

Položil jí ruku na rameno. „Dítě moje, tvá matka umírá. Liff Hyatt pro mě přijel. Nastup si a pojeď s námi.“

Pomohl jí nahoru na místo po svém boku, Liff Hyatt se vyškrábal dozadu a vyrazili směrem k Hamblinu. Charity nejdřív sotva chápala, co pan Miles povídá; fyzická úleva z toho, že sedí v kolesce a zaručeně směřuje k Hoře, vymazala dojem z jeho slov. Ale když se jí v hlavě rozjasnilo, začala to chápat. Věděla, že Hora udržuje s údolími jen pramalý styk; často slyšela lidi říkat, že tam nahoru nikdo nechodí kromě kněze, když někdo umírá. A teď umírá její matka… a ona bude na Hoře zrovna tak opuštěná jako kdekoli jinde na světě. Nevyhnutelná osamělost bylo to jediné, co v tu chvíli dokázala pocítit; pak se začala v duchu divit, že se toho neradostného úkonu ujal zrovna pan Miles. Ani v nejmenším jí nepřipadal jako člověk, který by stál o to jít na Horu. Ale tady seděl, rovnou vedle ní, pevnou rukou řídil koně a jeho brýle na ni vyzařovaly laskavost, jako by nebylo vůbec nic neobvyklého na tom, že jsou spolu za takových okolností.

Nějakou chvíli nemohla vůbec mluvit a zřejmě to chápal, protože se nijak nesnažil se jí vyptávat. Ale zanedlouho ucítila, jak se jí do očí nahrnuly slzy a proudí jí po strnulých tvářích; a on je také musel vidět, protože se dotkl její ruky a tiše řekl: „Nepovíš mi, co tě trápí?“

Zavrtěla hlavou a on nenaléhal: ale po chvíli řekl, týmž tichým hlasem, aby jě nikdo neslyšel: „Charity, co víš o svém dětství, než jsi přišla do Severního Dormeru?“

Ovládla se a odpověděla: „Nic, krom toho, co jsem jednou slyšela od pana Royalla. Řekl, že mě odvedl dolů, protože můj otec šel do vězení.“

„A tys tam nahoře nikdy od té doby nebyla?“

„Nikdy.“

Pan Miles znovu ztichl a pak řekl: „Jsem rád, že teď jedeš se mnou. Třeba zastihneme tvou matku naživu a ona aspoň bude vědět, že jsi přišla.“

Dojeli do Hamblinu, kde sněhová přeháňka zanechala bílá místa v drsné trávě u cesty a v úžlabích střech obrácených k severu. Byla to chudá, větrem ošlehaná vesnice pod žulovou stěnou Hory, a jakmile z ní vyjeli, začali stoupat. Příkrá cesta byla samý výmol a kůň už mohl jít jen krokem. Stoupali a stoupali a svět pod nimi se začal ztrácet ve velkých strakatých pruzích lesů a polí a bouřně tmavomodrých dálkách.

Charity si často představovala tenhle výstup na Horu, ale nevěděla, že jí odhalí tak široký kraj, a pohled na ty neznámé končiny táhnoucí se do dálky na všech stranách jí znovu dal pocítit, jak daleko je Harney. Věděla, že musí být ještě spoustu mil za posledním hřebenem hor, který se jevil jako úplná výspa, a divila se, jak si mohla kdy představovat, že by ho jela hledat do New Yorku.

Jak cesta stoupala, krajina byla stále pochmurnější, jeli přes pole bledé horské trávy vybělené dlouhými měsíci pod sněhem. V úžlabinách se tetelilo pár bílých bříz nebo se trsy jeřabin červenal jeřáb; ale jen málo tmavých borovic rostlo na žulové skále. Na otevřených svazích ostře foukal vítr; kůň šel proti němu s hlavou sklopenou a s boky napjatými úsilím a koleska se občas smýkla, takže se Charity musela chytit postranic.

Pan Miles už nepromluvil; jako by pochopil, že Charity chce být ponechána sama sobě. Po nějaké chvíli se stezka, po níž jeli, rozdělovala, a on zastavil koně, jako by nevěděl, kam dál.

Liff Hyatt zezadu natáhl krk a proti větru zavolal: „Doleva!“. Zahnuli do lesa plného borových pahýlů a začali sjíždět na opačnou stranu Hory.

Po další míli či dvou vyjeli na paseku, kde na kamenitých políčkách stála dvě nebo tři nízká stavení krčící se mezi skalisky, jako by se proti tomu větru chtěla obrnit. Vypadala jen o trochu líp než kůlny, byla postavena z kulatiny a prken a ze střech jim vyčuhovaly plechové roury od kamen. Slunce zacházelo a na svět dole už se snesl soumrak, ale na opuštěný svah a přičaplé domky ještě dopadala žlutá zář. O chvíli později pohasla a zanechala krajinu v temném podzimním příšeří.

„Támhle,“ zavolal Liff a napřáhl dlouhou paži přes rameno pana Milese. Kněz zahnul doleva, přes kousek holé země zarostlé lopuším s kopřivami a zastavil před tím nejzchátralejším příbytkem. Z jednoho okna vyčuhovala zahnutá roura kamen a rozbité tabulky druhého byly ucpané hadry a papírem. Hnědý dům u močálu mohl ve srovnání s touhle barabiznou vypadat jako blahobytný domov.

Jak koleska zastavila, z přítmí s prudkým štěkotem vyskočila dvě tři psiska a ke dveřím se přišoural nějaký mladík, jenž tam beze slova stál a zíral. V příšeří Charity viděla, že v jeho tváři je týž otupělý výraz, jako měl Bash Hyatt toho dne, kdy ho viděla spát u kamen. Nijak se nesnažil psy utišit, ale opřel se o veřeje, jako by ho příjezdem vyrušili z opilé letargie, zatímco pan Miles sestupoval s kolesky.

„Je to tady?“ zeptal se kněz Liffa tichým hlasem; a Liff přikývl.

Pan Miles se otočil k Charity. „Prosím tě, podrž chvíli toho koně: já půjdu nejdřív dovnitř sám,“ řekl a předal jí otěže do rukou. Vzala je netečně a dál seděla a dívala se upřeně přímo před sebe na výjev obestíraný tmou, zatímco pan Miles s Liffem šli k domku. Pár minut stáli ve dveřích a mluvili s tím mužem, a pak se pan Miles vrátil. Když se přiblížil, Charity uviděla, že na jeho hladké růžové tváři se objevil polekaně vážný výraz.

„Tvoje matka zemřela, Charity; asi bys měla jít se mnou,“ řekl.

Vystoupila a šla za ním, zatímco Liff odváděl koně. Jak se blížila ke dveřím, říkala si: „Tak tady jsem se narodila… sem patřím…“ Říkala si to dost často i dříve, když se přes údolí prozářené sluncem dívala na Horu; ale tehdy to nic neznamenalo, až teď se to stalo skutečností. Pan Miles ji vzal jemně za ruku a vstoupili do zřejmě jediné místnosti v domku. Byla tam taková tma, že sotva rozeznala skupinku asi tuctu lidí rozsazených nebo povalujících se kolem stolu postaveného z prken, podložených dvěma sudy. Lhostejně vzhlédli, když pan Miles s Charity vešli, a ochraptělý ženský hlas řekl: „Přišel kněz.“ Ale nikdo se nepohnul.

Pan Miles se zarazil a rozhlédl se kolem sebe; pak se otočil k mladíkovi, s kterým se sešli u dveří.

„Mrtvá je tady?“ zeptal se.

Mladík se místo odpovědi obrátil k té skupince. „Kde je svíčka? Povídal jsem vám, abyste přinesli svíčku,“ řekl náhle drsně dívce, která se nečinně opírala o stůl. Neodpověděla, ale jiný muž vstal a z nějakého kouta vytáhl svíčku zasazenou do láhve.

„Jak jí rozsvítím? V kamnech vyhaslo,“ bručela dívka.

Pan Miles začal šátrat pod svým těžkým svrchníkem a vytáhl krabičku zápalek. Podržel zápalku u svíčky a za chviličku slabý světelný kruh ozářil bledé, zimničnaté tváře, které se nořily z tmy jako hlavy nějakých nočních živočichů.

„Mary je támhle,“ řekl někdo; a pan Miles vzal láhev do ruky a obešel stůl. Charity šla za ním a zastavili se před matrací na podlaze v rohu místnosti. Ležela na ní žena, ale nevypadala jako mrtvá; jako by na té své špinavé posteli usnula opilým spánkem a nechali ji tam ležet, tak jak padla v těch roztrhaných, pomuchlaných šatech. Jednu ruku měla hozenou nad hlavou, jednu nohu přitaženou pod roztrhanou sukní k tělu, takže druhá byla až ke koleni obnažená: oteklá, lesknoucí se noha v roztrhané punčoše srolované ke kotníku. Žena ležela na zádech a oči se bez mrknutí dívaly do svíčky, která se chvěla panu Milesovi v ruce.

„Prostě skápla,“ řekla nějaká žena přes rameno těch ostatních; a mladík dodal: „Zrovna jsem přišel a našel jí tady.“

Vecpal se mezi ně postarší muž se splihlými vlasy. „Bylo to takhle: povídal jsem jí zrovna včera večír: jestli toho nenecháš, povidal jsem jí…“

Někdo ho stáhl zpět a odstrčil ho k lavici u zdi, kam dopadl a stále si ještě mumlal to, čemu nikdo nechtěl věnovat pozornost.

Nastalo ticho; pak se mladá žena, která se opírala o stůl, najednou od skupinky oddělila a postavila se před Charity. Vypadala zdravější a silnější než ostatní a v jejím ošlehaném obličeji byla i jistá umíněná krása.

„Kdo je ta holka? Kdo ji sem přived?“ zeptala se a nedůvěřivě upřela oči na mladíka, který jí vytkl, že nepřipravila svíčku.

Promluvil pan Miles. „Já jsem ji přivedl; je to dcera Mary Hyattové.“

„Cože? Ona taky?“ dodala posměšně; a mladík se na ni hrubě obořil. „Drž hubu, sakra, nebo odsud vypadni,“ a pak upadl do své dřívější otupělosti, klesl na lavici a hlavou se opřel o zeď.

Pan Miles postavil svíčku na podlahu a svlékl si těžký svrchník. Obrátil se k Charity. „Pojď mi pomoct,“ řekl.

Klekl si u slamníku a zatlačil mrtvé oči. Charity, chvějící se a trpící nevolností, si klekla vedle něj a snažila se upravit matčino tělo. Natáhla punčochu na tu hroznou lesknoucí se nohu a stáhla jí sukni až k rozedraným ohrnutým botám. Přitom se dívala na hubený, ale opuchlý obličej, na rty rozevřené ve strnulém vydechnutí, odhalující vylámané zuby. V té tváři nebyla ani stopa něčeho lidského: ležela tam jako mrtvý pes v příkopu. Charity vychladly ruce, jak se jí dotýkala.

Pan Miles zkřížil mrtvé ruce na prsou a položil přes ni svůj kabát. Zakryl jí tvář svým šátkem a umístil láhev se svíčkou u hlavy. Potom si stoupl.

„Rakev nemáte?“ zeptal se skupinky za sebou.

Chvíli bylo zmatené ticho; pak promluvila ta prostořeká dívka. „To jste jí měl přivízt s sebou. Kde bysme tu ňákou vzali, to bych ráda věděla?“

Pan Miles se podíval na ostatní a opakoval svou otázku: „Je možné, že nemáte připravenou rakev?“

„Moje slovo: ty, co jí maj, spěj líp,“ zamumlala jedna stařena. „Ale vona stejně nikdá neměla postel.“

„Ani ty kamna nebyly její,“ řekl muž se splihlými vlasy, už v defenzívě.

Pan Miles se od nich odvrátil a několik kroků odstoupil. Z kapsy vytáhl knihu, podržel si ji v natažených rukou tak nízko, aby na stránky dopadalo slabé světlo, a po krátké pauze začal číst. Charity zůstala klečet u slamníku: teď když byl matčin obličej přikrytý, přišlo jí snadnější zůstat blízko ní a vyhnout se pohledu na živé tváře, které hrůzně ukazovaly, kterými stadii prošla ta její až k tomu poslednímu – smrti.

„Já jsem vzkříšení i život,“ začal pan Miles; „kdo věří ve mně, i kdyby zemřel, živ bude. Byť prve kůže, pak tělo mé zkáze od červů podlehne, přec v těle tom Boha uzřím…“

V těle tom Boha uzřím! Charity si představila otevřená ústa a kamenné oči pod šátkem a tu lesknoucí se nohu, na kterou natáhla punčochu.

„Nic jsme zajisté nepřinesli na tento svět; zjevné je, že také nic odnésti nemůžeme.“ Vzadu v té skupince se ozvalo náhlé reptání a strkání. „Ty kamna jsem přivez já,“ řekl muž se splihlými vlasy a prodral se mezi ostatními. „Jel jsem až do Crestonu a koupil je… a mám právo si je zase vodnýst… a zmlátím každýho, kdo mi řekne, že ne…“

„Sedni si, sakra,“ zavolal vytáhlý mladík, který pospával na lavici u stěny.

„Jistě pomíjí člověk jako stín; nadarmo zajisté kormoutí se; shromažďuje, a neví, kdo to pobéře…“

„Dyť jsou jeho,“ bázlivě do toho zakňourala nějaká žena vzadu.

Vyčouhlý mladík potácivě vstal. „Jestli nebudete držet hubu, všecky vás vodsuď vyhodim, celou tu bandu,“ spílal jim. „Jen mluvte, otče… nenechte se vod nich vyrušovat…“

„Ale nyní vstal z mrtvých Kristus, prvotiny těch, kteříž zesnuli… Aj, tajemství vám pravím: Ne všichni zajisté zesneme, ale všichni proměněni budeme, pojednou, v okamžení, k zatroubení poslednímu. Musí zajisté toto porušitelné tělo obléci neporušitelnost, a smrtelné toto obléci nesmrtelnost. A když porušitelné toto obleče neporušitelnost, a smrtelné toto obleče nesmrtelnost, tehdy se naplní řeč, kteráž napsána jest: Pohlcena jest smrt u vítězství…“

Jedno po druhém dopadala ta mocná slova na Charitinu skloněnou hlavu a utišovala hrůzu, tlumila bouři, ovládla ji, tak jako ovládla ta pitím zmožená stvoření za ní. Pan Miles dočetl až do posledního slova a pak knihu zavřel.

„Hrob je připraven?“ zeptal se.

Liff Hyatt, který vešel dovnitř, když pan Miles četl, přikývl a pohnul se směrem k boku slamníku. Mladík na lavici, který zřejmě uplatňoval vzhledem k mrtvé jakési příbuzenské právo, si znovu stoupl a majitel kamen se k němu připojil. Společně slamník zvedli; ale pohybovali se nejistě, a kabát sklouzl na zem a odhalil tělo v celé jeho bezmocné ubohosti. Charity kabát zvedla a znovu matku přikryla. Liff přinesl lucernu a stařena, která už také promluvila, ji vzala a otevřela dveře, aby skrovný průvod mohl vyjít. Vítr se utišil a noc byla velice temná a nepříjemně chladná. Stará žena šla první, lucerna se jí třásla v ruce a odhalovala bledou suchou trávu a nějaké býlí s drsnými listy, které jinak úplně zanikaly v nesmírné tmě.

Pan Miles vzal Charity v podpaží a bok po boku kráčeli za slamníkem. Konečně se stařena s lucernou zastavila a Charity uviděla ohnutá ramena nosičů a hřeben vykopané hlíny, nad nímž se skláněli. Pan Miles ji pustil a přistoupil k jámě na druhé straně hřebenu; když se muži sehnuli a spouštěli slamník do hrobu, začal znovu mluvit.

„Člověku, jenž z ženy se zrodil, jen krátký čas žití vymezen, a ten plný je utrpení… Přijde a zase odejde… zmizí jako stín… A přece, nejsvětější Pane Bože, nejmocnější Pane, svatý a milosrdný Spasiteli, neuveď nás v trpká muka věčné smrti…“

„Vopatrně… už je tam?“ zamečel ten, co nárokoval kamna; a mladík zavolal přes rameno: „Nemůžete to světlo zvednout?“

Nastala pauza, během níž světlo nejistě klouzalo nad otevřeným hrobem. Někdo se naklonil a vytáhl kabát pana Milese – („Ne, ne – ten šátek tam nechte,“ zasáhl) – a pak Liff Hyatt přistoupil s lopatou a začal házet do hrobu hlínu.

„Ježto se Všemohoucímu Bohu v jeho milosrdenství zachtělo vzít duši naší drahé sestry zde zesnulé k sobě, poroučíme nyní její tělo zemi; hlína hlíně, popel popelu, prach prachu…“ Liffova hubená ramena se zvedala a zase shýbala ve světle lucerny, jak házel hroudy hlíny do hrobu. „Sakriš – už to zmrzlo,“ reptal, plival si do dlaní a roztrhaným rukávem košile si utíral zpocenou tvář.

„Skrze Pána našeho Ježíše Krista, jenž promění naše hříšné tělo k obrazu svému tou mocí všemohoucnou, kterouž dokáže Sobě podmanit všeliké věci…“ Poslední lopata hlíny dopadla na hříšné tělo Mary Hyattové a Liff se opřel o lopatu, ramena se mu ještě zvedala zadýcháním.

„Pane, smiluj se, Kriste, smiluj se, Pane, smiluj se…“

Pan Miles vzal lucernu stařeně z ruky a obkroužil jejím světlem ušmudlané tváře okolostojících. „Teď si všichni klekněte,“ poručil jim důrazně hlasem, který od něj Charity nikdy neslyšela. Poklekla u kraje hrobu a ostatní, ztuha a váhavě, klesli na kolena vedle ní. Pan Miles si také klekl. „A nyní se modlete se mnou – tuhle modlitbu znáte,“ řekl a začal: „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ Jedna či dvě ženy se koktavě přidaly, a když skončil, muž se splihlými vlasy popadl toho vyčouhlého mladíka kolem krku. „Bylo to takhle,“ řekl. „Povidal jsem jí to zrovna včera večír, povidám jí…“ Při té vzpomínce se rozvzlykal.

Pan Miles se znovu oblékl do kabátu. Přistoupil k Charity, která zůstala netečně klečet u nerovné mohyly.

„Děvenko, musíš jít. Je moc pozdě.“

Zvedla k němu oči, jako by promluvil z jiného světa.

„Já nikam nejdu; zůstanu tady.“

„Tady? Kde? Co tím myslíš?“

„Tohle jsou mí příbuzní. Zůstanu u nich.“

Pan Miles ztišil hlas. „Ale to není možné – nevíš, co děláš. Nemůžeš zůstat mezi těmihle lidmi: musíš se se mnou vrátit.“ Zavrtěla hlavou a zvedla se. Skupinka shromážděná kolem hrobu se rozprchla do tmy, ale stařena s lucernou tu stála a čekala. Její truchlivý svraštělý obličej vypadal docela laskavě a Charity k ní popošla.

„Můžu tady někde přespat?“ zeptala se. Ze tmy se vynořil Liff s koleskou. S tím svým slabomyslným úsměvem se díval z jedné na druhou. „To je moje matka. Vezme tě k nám domů,“ řekl a zvýšeným hlasem se obrátil ke stařeně: „To je to děvče od advokáta Royalla – dcera Mary… vzpomínáš si?“

Žena přikývla a zvedla smutné staré oči k Charity. Když pan Miles a Liff vylezli na kolesku, šla před nimi s lucernou, aby jim ukázala cestu, kterou se mají dát; pak se otočila a mlčky spolu s Charity odešly nocí.

Kapitola XVII.

Charity ležela na slamníku na podlaze, jako předtím leželo mrtvé tělo její matky. Místnost, v níž ležela, byla studená, tmavá, s nízkým stropem a ještě chudší a prázdnější než místo pozemské pouti Mary Hyattové. Na druhé straně vyhaslých kamen spala na přikrývce matka Liffa Hyatta s dvěma dětmi – vnoučaty, jak řekla –, které se k ní tulily jako spící štěňata. Měly přes sebe přehozené svoje tenké oblečení, protože jedinou další přikrývku daly hostu.

Malým obdélníkem skla na protější stěně viděla Charity hluboký tunel oblohy, tak černý, tak vzdálený, tak rozechvělý mrazivými hvězdami, že jí připadalo, že do sebe vtahuje samotnou její duši. Tam někde nahoře, říkala si, Bůh, kterého se pan Miles dovolával, čeká teď na Mary Hyattovou. To je ale dálka! A co Mu asi řekne, až se k Němu dostane?

V duchu Charity zápolila s pokusem představit si matčinu minulost a nějak ji srovnat s plány spravedlivého, ale milostivého Boha; ale nemohla přijít na žádné pojítko mezi nimi. Ona sama si připadala tak vzdálená tomu ubohému stvoření, které před jejíma očima spustili do narychlo vykopaného hrobu, jako by je dělilo samo vysoké nebe. Ve svém životě už viděla chudobu a neštěstí; ale ve společenství, kde se představě bídy nejvíc blížily chudá, ale šetrná paní Hawesová s pilnou Ally, nic nedávalo tušit drsnou bídu rolníků z Hory.

Jak tam Charity ležela, napůl omráčená tím tragickým poznáním, marně se snažila vmyslet se do toho života kolem sebe. Nedokázala se ani vyznat v tom, jak jsou tihle lidé spolu spřízněni navzájem, nebo v jakém vztahu byli k její mrtvé matce; žili tu zřejmě jako stádo ve zvláštně netečné promiskuitě, v níž nejsilnějším poutem byla jejich společná bída. Snažila se představit si, jak by vypadal její život, kdyby byla zůstala na Hoře, divočela v hadrech, spala na zemi stočená do klubíčka u své matky, jako ty bledé děti schoulené u staré paní Hyattové, a stalo by se z ní takové prudké zmatené stvoření jako to děvče, které se na ni ptalo tak podivnými slovy. Děsila ji tajemná spřízněnost, kterou k ní pociťovala, a světlo, jež vrhla na její vlastní původ. Pak si vzpomněla, co řekl pan Royall, když vyprávěl její příběh Luciu Harneymu: „Ano, měla matku; ale ta byla ráda, že se děcka zbaví. Byla by ji dala komukoli.“

Nakonec, bylo matce moc co vyčítat? Až dosud ji Charity měla za člověka, kterému je cizí veškerý lidský cit; teď už ji jen litovala. Která matka by nechtěla zachránit své dítě před takovým životem! Charity pomyslela na budoucnost svého vlastního dítěte a do bolavých očí se jí vrhnuly slzy a tekly jí po tvářích. Kdyby byla v tu chvíli méně vyčerpaná a jeho tíže jí byla menším břemenem, byla by okamžitě vyskočila a utekla pryč.

Ponuré noční hodiny se vlekly pomalu, až konečně obloha zesvětlela a úsvit vrhl do místnosti studený modrý paprsek. Ležela v koutě, dívala se na špinavou podlahu, na šňůru ověšenou rozpadajícími se hadry, na starou ženu namáčknutou na studených kamnech, na to, jak se po zimní krajině postupně rozlévá světlo a přináší s sebou nový den, v němž bude muset žít, učinit volbu, jednat, udělat pro sebe mezi těmito lidmi místo – anebo se vrátit k životu, který opustila. Tížila ji strašná nechuť cokoli podniknout. Chvílemi si říkala, že si přeje jedině to, aby ji tam nechali ležet bez povšimnutí, pak se však v duchu vzbouřila při pomyšlení, že by se stala součástí toho ubohého stáda, z kterého vzešla, a připadalo jí, že k záchraně svého dítěte před takovým osudem najde sílu putovat kamkoli a nést břímě, které na ni život naloží.

V duchu se jí mihlo nejasné pomyšlení na Nettleton. Řekla si, že si najde nějaké klidné místo, kde může dítě donosit, a pak je dá k nějakým slušným lidem do opatrování; potom půjde a začne jako Julie Hawesová vydělávat na jeho i svoje živobytí. Věděla, že podobné dívky někdy vydělaly dost, aby svým dětem zajistily pěknou péči; a jakákoli jiná úvaha se rozplynula při představě čistého, růžolícího děcka, schovaného někde, kam by mohla odběhnout a políbit je a nosit mu hezké oblečení. Cokoli, cokoli bude lepší, než přispět dalším životem do toho bídného hnízda na Hoře.

Stařena a děti ještě spaly, když se Charity zvedla ze slamníku. Tělo měla ztuhlé chladem a únavou a pohybovala se pomalu, aby je svými těžkými kroky neprobudila. Bylo jí mdlo z hladu a v tašce už jí nic nezbylo; ale na stole uviděla půlku tvrdého chleba. Bezpochyby měl být snídaní pro starou paní Hyattovou a děti, ale na to Charity v tu chvíli nedbala; musela myslet na svoje vlastní dítě. Ulomila kousek chleba a hladově ho snědla; pak pohledem zavadila o hubené tváře spících dětí a s výčitkami svědomí začala hrabat v tašce, aby jim něčím splatila, co vzala. Našla jednu z těch pěkných košilek, které jí ušila Ally, zdobenou na lemu modrou stužkou. Byla to jedna z těch krásných věcí, za které rozházela své úspory, a když se na ni podívala, krev se jí vrhnula do tváře. Položila košilku na stůl a pomalu se vykradla ke dveřím, zvedla západku a vyšla ven.

Ráno bylo ledově chladné a nad východním úbočím Hory právě vycházelo bledé slunce. Domky roztroušené po svahu tu stály studené a bez kouře pod mračny tečkovanými sluncem a nikde nebylo ani človíčka. Na prahu se Charity zarazila a snažila se poznat, kterou cestou sem večer předtím přijela. Za políčkem obklopujícím chatrč paní Hyattové uviděla zchátralé stavení, v němž se nejspíš konal smuteční obřad. Mezi těmi dvěma domky vedla stezka a mizela v borovém lese na bočním svahu Hory; a kousek vpravo, pod větrem ošlehaným hlohem, se na šedavém strništi černal rov z čerstvé hlíny. Charity přešla přes políčko na to místo. Když se k němu blížila, slyšela v tichém bezvětří ptačí melodii, a jak vzhlédla, uviděla na horní větvi hlohu sedět hnědého ptáčka zpěváčka. Chvíli stála a poslouchala jeho osamělou písničku; pak se vrátila na stezku a začala stoupat do kopce k borovému lesu.

Až sem ji vedl slepý popud k útěku; ale s každým krokem jako by se přibližovala skutečnost, kterou jí její horečnaté bdění ukázalo jen mlhavě. Teď když znovu kráčela za denního světla cestou k tomu, co znala, začala uvažovat trochu střízlivěji. V jednom stále ještě své rozhodnutí nezměnila: nemůže zůstat v Severním Dormeru, a čím dříve se odtud dostane pryč, tím lépe. Ale dál bylo vše nejasné.

Jak stoupala, vzduch byl štiplavější, a když vyšla ze závětří borovic na otevřenou travnatou pláň Hory, opřel se do ní studený vítr předešlého večera. Ohnula ramena a chvíli s ním statečně bojovala; ale brzy nemohla popadnout dech, a posadila se pod skalní převis porostlý chvějícími se břízami. Z místa, kde seděla, viděla stezku vzdalující se přes vybělenou trávu směrem k Hamblinu a žulovou stěnu Hory ubíhající do nekonečné dálky. Na té straně hřebenu ležela údolí ještě v zimním stínu; ale na planině za nimi slunce už hladilo vesnické střechy a věžičky a zlatilo kouřový opar nad neviditelnými městy v dálce.

Charity si připadala jako pouhý bod v opuštěném prostoru oblohy nad sebou. Události posledních dvou dní jako by ji navždy oddělily od jejího krátkého sladkého snu. I Harneyho obraz znejasněl tou tíživou zkušeností: připadal jí tak vzdálený, jako by už nebyl ničím víc než vzpomínkou. V její unavené a nesoustředěné mysli měl skutečnou váhu jediný pocit; fyzická zátěž jejího dítěte. Nebýt toho, byla by se cítila tak volná jako chomáčky z bodláčí, které vítr rozfoukával kolem. Její dítě bylo jako náklad, který ji drží u země, a přece jako ruka, která ji neustále zvedá na nohy. Řekla si, že musí vstát a potýkat se s tím dál.

Očima zabloudila zpět ke stezce přes vrchol Hory a v dálce na obzoru uviděla siluetu kolesky. Znala její starodávný tvar i hubenou postavu starého koně, který šel kupředu se skloněnou hlavou; po chvíli rozeznala i hřmotnou postavu muže, jenž svíral opratě. Koleska jela po stezce a mířila rovnou do borového lesa, kterým Charity prošla nahoru; a okamžitě věděla, že ji vozka hledá. Nejdřív ji napadlo, že se přikrčí pod převis a nechá ho projet; ale nad popudem schovat se zvítězil pocit úlevy, že v té strašlivé prázdnotě má někoho nablízku. Vstala a šla ke kolesce.

Pan Royall ji uviděl a bičem popohnal koně. Za chvíli dojel k Charity; podívali se na sebe a on se beze slova vyklonil a pomohl jí do kolesky. Snažila se promluvit, vykoktat nějaké vysvětlení, ale nanapadala jí žádná slova; když jí přikryl houní kolena, prostě řekl: „Farář mi řekl, že tě tu nahoře nechal, tak jsem pro tebe přijel.“

Otočil koně a klusem se rozjeli zpět do Hamblinu. Charity seděla beze slova a dívala se upřeně před sebe. Pan Royall občas povzbudil koně. „No tak, Dane, přidej trošku. Nechal jsem ho v Hamblinu odpočinout, ale nahoru jsme vyjeli dost rychle a proti tomu větru musel hodně táhnout.“

Jak promluvil, poprvé jí napadlo, že k tomu, aby dojel na vrchol Hory tak brzo, musel opustit Severní Dormer ještě za nejchladnější noci a putovat bez zastávky, krom toho jednoho odpočinku v Hamblinu; a pocítila dojetí, které nevyvolal žádný jeho čin od doby, kdy jí přivezl popínavou růžičku, protože nešla do internátní školy a zůstala s ním.

Po nějaké chvíli začal znovu: „Byl zrovna takový den, jenže se honil sníh, když jsem si tehdá pro tebe jel.“ Pak, jako by se bál, že si může vysvětlit jeho poznámku jako připomínku minulých dobrodiní, rychle dodal: „Ty si stejně asi nemyslíš, že jsem udělal dobře.“

„Ale ano,“ zašeptala a dívala se přímo před sebe.

„No, snažil jsem se…“

Nedokončil tu větu a ona nemohla přijít na to, co by ještě mohla říci.

„Hyjé, Dane, šlápni do toho,“ zabručel a trhnul uzdou. „Ještě nejsme doma – není ti zima?“ zeptal se náhle.

Zavrtěla hlavou, ale on jí přitáhl pokrývku ještě trochu výš a sehnul se, aby ji utěsnil kolem jejích kotníků. Stále se dívala přímo před sebe. Slzy únavy a slabosti jí začaly mlžit zrak a téct po tvářích, ale neodvážila se je setřít, aby si toho pohybu nevšiml.

Potichu jeli dál dlouhými serpentýnami klesání do Hamblinu a pan Royall promluvil znovu, až když dorazili na kraj vesnice. Svěsil opratě na odkrápku a vytáhl hodinky.

„Charity, vypadáš dost zmoženě a Severní Dormer je ještě pěkný kus cesty. Řekl jsem si, že by bylo lepší zastavit se tady, abys něco posnídala, a pak odjet do Crestonu na vlak.“

To ji vyburcovalo z netečného přemítání. „Na vlak – na jaký vlak?“

Pan Royall neodpověděl a nechal koně doklusat až ke dveřím prvního domku ve vesnici. „Tady bydlí stará paní Hobartová,“ řekl. „Dá nám něco teplého k pití.“

Charity jen zpola vnímala, že sestupuje s kolesky a jde za ním do otevřených dveří. Vstoupili do pěkné kuchyně, kde v kamnech praskal oheň. Stará žena laskavé tváře prostírala na stůl šálky a talířky. Když vešli, vzhlédla a pokývla jim na pozdrav. Pan Royall přistoupil ke kamnům a tleskal zkřehlýma rukama o sebe.

„Tak co, paní Hobartová, máte něco k snídani pro tadyhletu slečnu? Vidíte, že je jí zima a má hlad.“

Paní Hobartová se na Charity usmála a vzala s plotny cínovou kávovou konvici. „Propánakrále, vy ale vypadáte špatně,“ řekla soucitně.

Charity se začervenala a posadila se ke stolu. Znovu ji přepadl pocit naprosté pasivity a vnímala jen příjemné živočišné pocity tepla a odpočinku.

Paní Hobartová přinesla na stůl chléb a mléko a pak vyšla ven. Charity ji viděla, jak vede přes dvůr koně do stodoly. Nevrátila se a pan Royall s Charity seděli u stolu sami s konvicí kouřící kávy mezi nimi. Nalil jí šálek, položil kousek chleba na talířek a ona začala jíst.

Když jí teplá káva rozproudila krev v žilách, zjasnilo se i uvažování a začala se znovu cítit jako lidská bytost; ale návrat k životu byl tak bolestný, že jí jídlo vázlo v krku a ona seděla, upřeně zírala do stolu a tiše trpěla.

Po nějaké chvíli pan Royall odsunul židli. „Tak,“ řekl, „jestli máš chuť, můžem jet dál.“ Nepohnula se a on pokračoval: „Když řekneš, můžem chytit polední vlak do Nettletonu.“

Ta slova jí prudce vehnala krev do tváře a polekaně k němu zvedla oči. Stál na opačném konci stolu a díval se na ni laskavě a vážně; a najednou pochopila, co se chystá říci. Seděla dál bez hnutí, rty zatěžkané jako olovem.

„Svého času jsme si ty a já řekli dost ošklivé věci, Charity; a myslím, že teď není třeba moc mluvit. Moje city k tobě nikdy jiné nebudou; a když řekneš, pojedeme na ten vlak a půjdem rovnou k faráři; a domů se vrátíš jako paní Royallová.“

V hlase měl ten vážný, přesvědčivý tón, který tak dojal jeho posluchače na slavnosti Týdne domova; ten klidný tón jí dal pocítit hlubiny smutné tolerance. Celá se roztřásla hrůzou ze své vlastní slabosti.

„Ale já nemůžu,“ vyhrkla zoufale.

„Co nemůžeš?“

Sama nevěděla; nevěděla, jestli odmítá jeho nabídku, nebo svádí boj s pokušením přijmout, na co už nemá právo. Vstala, celá roztřesená a zmatená, a začala mluvit:

„Vím, že jsem k vám vždycky nebyla spravedlivá; ale teď chci být… Chci, abyste věděl… chci…“ Hlas ji zradil a ona se odmlčela.

Pan Royall se opřel o zeď. Byl bledší než obvykle, ale tvář měl klidnou a laskavou a zdálo se, že její rozrušení ho nevyvádí z rovnováhy.

„Co máš pořád s tím chtěním?“ řekl, když přestala mluvit. „Víš, co doopravdy chceš? Chceš, abys už byla doma a aby se o tebe někdo staral. A to je asi tak všechno, co k tomu lze říct.“

„Ne… není to všechno…“

„Není?“ Podíval se na hodinky. „Dobrá, řeknu ti ještě něco. Jediné, co já chci, je vědět, jestli si mě vezmeš. Kdyby tu bylo něco jiného, řekl bych ti to; ale není. Člověk mého věku už ví, na čem záleží a na čem ne; to je ta jediná dobrá služba, kterou nám život dopřává.“

Jeho tón byl tak pevný a rozhodný, že jí připadalo, jako by ji někdo objal a podržel. Jak mluvil, cítila, že její odpor taje a celá slábne.

„Neplač, Charity,“ vykřikl třesoucím se hlasem. Vzhlédla, celá polekaná tím náhlým citem a setkali se pohledem.

„No tak,“ řekl jemně, „starý Dan šel takovou dálku, teď už ho musíme nechat jet zvolna.“

Sebral plášť, který jí sklouzl na židli, a navlékl jí ho na ramena. Šla za ním z domku ven a přešli přes dvůr k přístřešku, kde stál uvázaný kůň. Pan Royall z něj sundal houni a vyvedl ho na cestu. Charity nastoupila do kolesky, on kolem ní urovnal přikrývku a s lusknutím potřásl opratěmi. Když dojeli na konec vesnice, otočil koně směrem do Crestonu.

Kapitola XVIII.

Loudavým krokem starého Dana začali pomalu klusat točitou silnicí do údolí. Charity cítila, jak klesá do ještě větších hlubin únavy, a když sjížděli dolů holými lesy, chvílemi si ani plně neuvědomovala, co se děje, a připadalo jí, že sedí vedle svého milence a nad nimi se prostírá listnatá letní klenba. Ale tohle mámení bylo slabounké a přechodné. Většinou měla jen zmatený pocit, že klouže hladkým, neodolatelným proudem; a nechala se tím pocitem nést, aby se nemusela mučit přemýšlením.

Pan Royall promluvil málokdy, ale jeho mlčenlivá přítomnost jí poprvé dodávala pocit klidu a bezpečí. Věděla, že tam, kde je on, bude teplo, odpočinek, ticho; a v tuto chvíli to bylo vše, co si přála. Zavřela oči a i tyhle věci se jí zamlžily.

Během krátké jízdy vlakem z Crestonu do Nettletonu se vzchopila teplem, a vědomí, že ji sledují cizí oči, jí dodalo chvilkovou energii. Vzpřímeně seděla naproti panu Royallovi a dívala se z okna na nahou krajinu. Když tudy projížděla před osmačtyřiceti hodinami, na mnoha stromech viselo ještě listí; ale vichr předešlých dvou nocí je oholil a linie krajiny byly ostře vykreslené jako v prosinci. Několik dní podzimního chladu vymazalo veškeré stopy po bohatých polích a malátných hájcích, kterými projížděla na svátek Čtvrtého července; a se zašlou tváří té krajiny zašly i ty horoucí hodiny. Už skoro nemohla věřit, že ona je tou lidskou bytostí, která je prožívala; připadala si jako někdo, komu se stalo něco nenapravitelného a zničujícího, ale stopy po stupních, které k tomu vedly, už téměř zmizely.

Když vlak dojel do Nettletonu a ona vyšla na náměstí po boku pana Royalla, pocit neskutečna ji zmáhal ještě víc. Po fyzické zátěži té noci a dne jí v mysli nezbylo už místo na žádné nové vjemy a šla za panem Royallem netečně jako unavené dítě. Jako ve zmateném snu najednou zjistila, že s ním sedí v příjemné místnosti u stolu s červenobílým ubrusem, na který někdo přinášel teplé jídlo a čaj. Pan Royall jí nalil šálek, naložil na talíř, a kdykoli zvedla zrak od jídla, viděla, že na ní jeho oči spočívají stejně upřeným, klidným pohledem jako v kuchyni u staré paní Hobartové, kde jí ten pohled dodal sílu a pocit bezpečí. Jak postupně vše ostatní v jejím vědomí nabývalo stále zmatenější a nehmotnější podoby a stále více připomínalo rozmazané vidění světa slábnoucím zrakem, přítomnost pana Royalla se začala přesně a zřetelně od tohoto unikajícího pozadí oddělovat. Vždycky na něj myslela – pokud na něj vůbec myslela – jako na někoho nenáviděného a stojícího jí v cestě, koho však mohla přelstít a ovládnout, když si to vzala do hlavy. Pouze jednou, v den oslav Týdne starého dobrého domova, kdy jí ztýranou myslí táhly zatoulané útržky jeho proslovu, na okamžik zahlédla jinou bytost, tak odlišnou od nedůvtipného nepřítele, s nímž podle svého domnění žila pod jednou střechou, že i tou palčivou mlhou jejích vlastních snů vyvstal před ní s překvapivou zřetelností. Tehdy jí na chvíli to, co řekl – a částečně také, jak to řekl –, pomohlo pochopit, proč na ni vždycky působil dojmem takové osamělosti. Ale mlha jejích snů ho znovu pohltila a ona ten prchavý dojem zapomněla.

Jak spolu teď seděli u stolu, vrátil se jí ten dojem, a skrze její vlastní nezměrnou opuštěnost jí náhle dodal pocit, že jsou si navzájem blízcí. Ale všechny tyto myšlenky byly jen krátkými záblesky v šedém oparu její fyzické slabosti. Vnímala, že ji pan Royall nechal sedět u stolu v teplé místnosti a odešel; zakrátko se vrátil s povozem od nádraží – zavřenou drožkou se sluncem vybledlými modrými hedvábnými záclonkami – kterou spolu odjeli do domu obrostlého psím vínem vedle kostela s travnatým koberečkem před vchodem. Zastavili u toho domu a povoz čekal, zatímco oni přešli po cestičce a vstoupili do otáflované haly a pak do místnosti plné knih. V této místnosti je přívětivě přijal kněz, kterého Charity nikdy předtím neviděla, a požádal je, aby si na chvíli sedli, než přivede svědky.

Charity se poslušně posadila a pan Royall s rukama za zády pomalu chodil sem a tam po místnosti. Když se obrátil čelem k Charity, viděla, že mu maličko cukají rty; ale v očích měl vážný a klidný pohled. Jednu chvíli se před ní zastavil a nesměle řekl: „Trochu se ti větrem rozcuchaly vlasy,“ a ona zvedla ruce a pokusila se vrátit na místo pramínky, které se uvolnily z copu. Na stěně viselo zrcadlo ve vyřezávaném rámu, ale styděla se jít se do něj na sebe podívat a seděla s rukama složenýma v klíně, než se vrátil kněz. Pak zase vyšli ven jakousi klenutou chodbou do místnosti s nízkou klenbou, s křížem na oltáři a řadami lavic. Kněz, který je opustil u dveří, se za chvíli objevil u oltáře v taláru a nějaká dáma, pravděpodobně jeho žena, a muž v modré košili, kterého viděli na trávníku hrabat listí, vešli dovnitř a posadili se do jedné lavice.

Kněz otevřel knihu a pokynul Charity a panu Royallovi, aby přistoupili blíže. Pan Royall popošel o několik kroků a Charity ho následovala, tak jako ho následovala do kolesky, když vyšli z kuchyně paní Hobartové; měla pocit, že kdyby se přestala držet blízko něj a dělat, co jí říká, svět by jí vyklouzl zpod rukou.

Kněz začal číst a jí se ve zmámené mysli vynořila vzpomínka na pana Milese, který večer předtím stál v zuboženém domku na Hoře a četl z té samé knihy slova, jež měla tentýž strašlivý tón konečné platnosti.

„Žádám vás a ukládám vám, tak jako budete vypovídat u strašlivého posledního soudu, až tajemství všech srdcí vyjdou na povrch, abyste, pokud víte o nějaké překážce, pro kterou nemůžete být zákonně spojeni…“

Charity zvedla zrak a podívala se do očí pana Royalla. Pohlížely na ni stále klidně a laskavě. „Ano!“ uslyšela ho říci o chviličku později po další slovní mezihře, kterou nestačila vnímat. Tak strašně se snažila pochopit, co má podle kněze udělat, že už neslyšela jeho slova. Po další přestávce ta paní v lavici vstala, vzala Charitinu ruku a vložila ji do ruky pana Royalla. Zůstala sevřená v jeho silné dlani a ona ucítila, jak jí nasazuje příliš velký prsten na její tenký prst. V tu chvíli pochopila, že je vdaná.

Pozdě odpoledne seděla pak Charity sama v ložnici módního hotelu, kde s Harneym ve svátek Čtvrtého července marně hledali stůl. Nikdy předtím nebyla v tak hezky zařízeném pokoji. Zrcadlo nad toaletním stolkem odráželo vysoké čelo a volánkové povlaky polštářů manželské postele a přehoz na posteli tak bezvadně bílý, že váhala, jestli si na něj může položit klobouk a kabátek. Mručící radiátor šířil kolem sebe atmosféru ospalého tepla a pootevřenými dveřmi viděla lesknoucí se niklové kohoutky nad dvěma mramorovými umyvadly.

Na chvíli pominul dlouhý rozruch té noci a dne, seděla se zavřenýma očima a zcela se oddala kouzlu tepla a ticha. Ale tu milosrdnou otupělost brzy vystřídalo náhle ostré vidění, s nímž se někdy nemocní probouzejí z těžkého spánku. Když otevřela oči, spočinuly na obrazu, který visel nad postelí. Byla to velká rytina s oslnivě bílou paspartou, zarámovaná v širokém javorovém rámu s očkovou kresbou, na vnitřní straně zlaceném. Rytina představovala mladého muže v loďce na jezeře zarostlém u břehů stromy. Nakláněl se, aby utrhl leknín pro dívku v lehkých šatech ležící na poduškách na zádi. Scéna byla plná ospalé nádhery prudkého léta a Charity od ní odvrátila oči, zvedla se ze židle a začala bezcílně chodit po pokoji.

Nacházel se v pátém poschodí a ze širokého okna se zrcadlovým sklem bylo vidět přes střechy města. Za nimi se prostírala zalesněná krajina, v níž poslední paprsky zapadajícího slunce nasvěcovaly ocelově lesklý pruh. Charity na ten lesklý pruh zaraženě zírala. I v houstnoucím šeru rozeznala obrys nízkých kopců kolem a louky svažující se k němu. Dívala se na nettletonské Jezero.

Dlouhou chvíli stála u okna a upřeně hleděla na mizející vodu. Pohled na ni ji poprvé vyburcoval k zjištění, co provedla. Ani to, že na ruce cítila prsten, ji nepřivedlo k tak ostrému vnímání pocitu nenávratnosti. Na chviličku se jí zmocnilo staré známé nutkání k útěku; ale bylo to jen zvednutí zlomeného křídla. Slyšela, jak se za ní otevřely dveře, a pan Royall vešel dovnitř.

Nechal se oholit a huňaté šedé vlasy měl přistřižené a uhlazené. Pohyboval se energicky a rychle, ramena měl narovnaná a hlavu vysoko, jako by si říkal o povšimnutí.

„Co tady děláš potmě?“ zavolal vesele. Šel k oknu, zatáhl roletu a dotekem prstu na zdi zaplavil místnost oslnivým světlem z lustru uprostřed. V tomto nezvyklém osvětlení se na sebe manžel s manželkou chvíli rozpačitě dívali; pak pan Royall řekl: „Půjdem dolů a dáme si něco k večeři, jestli myslíš.“

Pomyšlení na jídlo jí bylo odporné; neodvážila se to však přiznat, upravila si vlasy a šla za ním k výtahu.

O hodinu později, když vyšli z prudkého světla jídelny, čekala v hale obložené mramorem, zatímco pan Royall si před mosaznou mříží jednoho z barů v koutě místnosti vybíral doutník a koupil večerník. Muži si hověli v houpacích židlích pod zářícími lustry, cestující přicházeli a odcházeli, zvonek zvonil, nosiči pajdali kolem se zavazadly. Jak se pan Royall opřel o pult, dívka s vlasy vyčesanými do nepřirozené výšky se spiklenecky pousmála a kývla na elegantního bubeníka, který si právě bral klíč u recepce na protější straně.

Charity stála mezi těmi rozmanitými úkazy života tak nehnuté a nečinně, jako by byla jedním ze stolů přišroubovaných k mramorové podlaze. Celou svou duší vnímala jen pocit nevolnosti z přibližujícího se zatracení a fascinována hrůzou sledovala pana Royalla, jak se dotýká doutníků v různých krabicích a pevnou rukou otvírá svůj večerník.

Za chvíli se otočil a vrátil se k ní. „Jdi si rovnou lehnout – já si tady sednu a zakouřím,“ řekl. Mluvil uvolněně a přirozeně, jako by byli dlouho manželé a znali svoje zvyklosti, a její sevřené srdce se zatetelilo úlevou. Následovala ho k výtahu, on ji tam postavil a nařídil chlapci s knoflíky a šňůrami, aby ji dovedl k jejímu pokoji.

Uvnitř potmě šátrala, protože zapomněla, kde je vypínač, a ani nevěděla, jak se s ním zachází. Ale vyšel bílý podzimní měsíc a osvětlená obloha zaplavila místnost bledým svitem. Svlékla se, a když složila volánkové povlaky polštářů, vklouzla pod bělostnou pokrývku. Nikdy nepocítila tak hebká prostěradla nebo tak lehké a teplé přikrývky; ale hebkost postele ji neutišila. Ležela a třásla se strachem, kterým jí ledovatěla krev v žilách. „Co jsem to udělala? Co jsem to jen udělala?“ třesoucím se hlasem šeptala do polštáře; zabořila se do něj tváří, aby neviděla bledou krajinu za oknem a ve tmě stražila uši a chvěla se při každém blížícím se kroku.

Najednou se posadila a ruce si přitiskla na polekané srdce. Nějaký neznatelný zvuk jí prozradil, že v místnosti někdo je; ale musela mezitím usnout, protože neslyšela nikoho vejít. Za střechami naproti zacházel měsíc a ve tmě proti šedému obdélníku okna uviděla postavu v houpací židli. Postava se nepohnula: svezla se hluboko do židle, hlavu měla skloněnou a ruce založené na prsou, a Charity uviděla, že tam sedí pan Royall. Neodstrojil se, jen si vzal deku z nohou postele a přikryl si kolena. Třásla se a zadržovala dech, když se na něj dívala, ze strachu, jestli se jejím pohybem nevzbudil; ale nepohnul se a ona si řekla, že je zřejmě jeho přáním, aby si myslela, že spí.

Jak se na něj dívala dál, pomalu se do ní vkrádala nevyslovitelná úleva, která postupně uvolnila napjaté nervy a vyčerpané tělo. Ví to… ví to… a právě proto, že to ví, se s ní oženil a sedí tam teď ve tmě, aby věděla, že s ním je v bezpečí. V unaveném mozku se jí pohnulo cosi hlubšího, než kdy pocítila, když o něm přemýšlela, a opatrně, nehlučně nechala svou hlavu padnout zpět na polštář.

Když se vzbudila, místnost už byla plná ranního světla a na první pohled viděla, že je tu sama. Vstala a oblékla se, a když si zavazovala pásek na šatech, dveře se otevřely a vstoupil pan Royall. V jasném denním světle vypadal staře a unaveně, ale ve tváři měl stejný vážně přátelský výraz, který Charity dodal klidu na Hoře. Jako by ho opustily všechny temné síly.

Šli se nasnídat dolů do jídelny a po snídani jí řekl, že tu musí vyřídit nějaké pojišťovací záležitosti. „Možná, že bys zatím mohla jít do města a koupit si, co potřebuješ.“ Usmál se a s rozpačitým smíchem dodal: „Víš, že jsem vždycky chtěl, abys všechny ty holky přetrumfla.“ Vytáhl cosi z kapsy a přistrčil jí to přes stůl; uviděla, že jí dal dvě dvacetidolarové bankovky. „Jestli to není dost, mám ještě víc – chci, abys jim to všem ukázala,“ opakoval.

Začervenala se a pokoušela se vykoktat díky, ale on už odsunul židli a vycházel před ní z jídelny. V hale se na chvilku zastavil a řekl, že jestli se jí to hodí, jeli by vlakem ve tři hodiny zpátky do Severního Dormeru; pak si vzal klobouk a kabát z věšáku a vyšel ven.

Za několik minut vyšla také Charity. Podívala se, kterým směrem jde, pak se dala opačným a rychle přešla po hlavní ulici k cihlovému domu na Lake Avenue. Tam se zastavila, opatrně se rozhlédla po ulici a vyšla po mosazí obitých schodech ke dveřím dr. Merklové. Stejná mulatka s hřívou vlasů ji vpustila dovnitř a po stejném čekání v červeném plyšovém přijímacím pokoji byla odvedena do kanceláře dr. Merklové. Doktorka ji přijala bez překvapení a uvedla ji do dalšího plyšového příbytku.

„Myslela jsem si, že se vrátíte, ale přišla jste kapánek moc brzy; povídala jsem vám, abyste byla trpělivá a nedělala si starost,“ poznamenala po chvilce pronikavého pozorování.

Charity vytáhla ze záňadří peníze. „Přišla jsem si pro svou modrou brož,“ řekla s uzarděním.

„Pro svou brož?“ dr. Merklová jako by si nevzpomínala. „Aha, už vím, mám takových věcí spoustu. Budete muset počkat, děvenko, až ji vyndám ze sejfu. Nenechávám tady takové cennosti povalovat jako noviny.“

Na okamžik zmizela a vrátila se s kouskem stočeného hedvábného papíru, z kterého brož vybalila.

Při pohledu na ni se Charity cosi hřejivého pohnulo u srdce. Dychtivě natáhla ruku.

„Máte drobné?“ zeptala se skoro bez dechu a položila jednu dvacetidolarovku na stůl.

„Drobné? Na co bych potřebovala drobné? Vidím tu jen dvě dvacetidolarovky,“ pohotově prohlásila dr. Merklová.

Charity se zmateně zarazila. „Myslela jsem… říkala jste, že je to pět dolarů za návštěvu.“

„Pro vás, jako laskavost – to ano. Ale co odpovědnost a pojištění? O tom jste asi nepřemýšlela, co? Tenhle špendlík může přijít třebas na sto dolarů. Kdyby se ztratil, nebo ho někdo ukradl, kde bych byla, až byste si pro něj přišla?“

Charity mlčela, zmatená a napůl přesvědčená tím argumentem, a dr. Merklová rychle využila výhody. „Já jsem si o tu brož neřekla, děvenko. Já bych o moc radši, kdyby mi lidi platili, co jim normálně účtuju, než aby mi přidělávali tyhle starosti.“

Zarazila se a Charity, které se náhle zmocnila zoufalá touha odtud uniknout, vstala a podala jí jednu bankovku.

„Vezmete tohle?“ zeptala se.

„Ne, to nevezmu, děvenko; ale vezmu to i s tou druhou a dám vám na to potvrzenku, když mi nevěříte.“

„Ale to nejde – to je všechno, co mám,“ vykřikla Charity.

Dr. Merklová se na ni z plyšové pohovky roztomile podívala. „Mám takový dojem, že jste se včera vdala, v episkopálním kostele; slyšela jsem o té svatbě od posluhy pana faráře. Byla by to škoda, ne, kdyby se pan Royall dozvěděl, že tu máte otevřený účet? Říkám vám to, jak by vám to řekla vaše maminka.“

V Charity vzplál hněv a na chviličku přemýšlela o tom, že brož oželí a nechá dr. Merklovou udělat to nejhorší. Ale jak by mohla svůj jediný poklad nechat u té zlé ženské? Chtěla šperk pro svoje dítě: chtěla, aby se nějakým zázračným způsobem stal poutem mezi Harneyho dítětem a jeho neznámým otcem. Třásla se a nenáviděla sama sebe, ale položila na stůl peníze pana Royalla, popadla brož a vyběhla z místnosti a z domu ven…

Na ulici se na chvíli zastavila, celá omámená tímhle svým posledním dobrodružstvím. Ale brož jí ležela v záňadří jako talisman a ona v skrytu duše pociťovala radost. Dala jí sílu, aby se po chvíli pomalu rozešla směrem k poště a vstoupila létacími dveřmi dovnitř. U jednoho okénka si koupila list dopisního papíru, obálku a známku; pak si sedla ke stolu a namočila zrezivělé místní pero do inkoustu. Přišla tam se strachem, který ji pronásledoval od chvíle, kdy ucítila prsten pana Royalla na svém prstu: strach, že by se Harney nakonec přece jen vyvázal a vrátil se k ní. To byla možnost, která jí nenapadla ani jednou během těch strašlivých hodin, poté co dostala jeho dopis; až když ten rozhodující krok změnil touhu v úzkost, zdála se taková možnost připustitelná. Nadepsala obálku a na papír napsala:

Vdala jsem se za pana Royalla. Nikdy na tebe nezapomenu,

CHARITY

Ta poslední slova původně naprosto nechtěla napsat; jenže nebylo možné jim odporovat, když sama splynula s pera. Neměla sílu svou oběť dokonat; ale nakonec, co na tom záleželo? Teď když už není šance, že by Harneyho někdy znovu uviděla, proč by mu neřekla pravdu?

Když hodila dopis do schránky, vyšla na rušnou, sluncem zalitou ulici a začala se vracet do hotelu. Ve výkladních skříních obchodních domů viděla lákavou nabídku šatů a látek, které podněcovaly její fantazii, když se na ně dívala společně s Harneym. Připomněly jí teď výzvu pana Royalla, aby šla a koupila si vše, co potřebuje. Podívala se na svoje ošumělé šaty a napadlo ji, co mu asi řekne, až se ukáže, že přichází s prázdnou. Jak se přiblížila k hotelu, uviděla ho stát ve vchodu a srdce jí začalo úzkostně bít.

Pokývl hlavou a zamával, když ji uviděl, a spolu prošli halou a odjeli si nahoru pro věci, aby pan Royall mohl vrátit klíč, až půjdou dolů na oběd. V ložnici, když si házela do tašky těch pár věcí, které si s sebou přivezla, najednou ucítila, že se na ni dívá a že promluví. Stála tiše, v ruce držela složenou noční košili a do vyhublých tváří se jí vrhnula krev.

„Tak co, vystrojila ses mi pěkně? Nevidím tu žádné balíčky,“ dobíral si ji.

„Asi bych radši, aby mi těch pár věcí ušila Ally,“ odpověděla.

„Opravdu?“ Chvíli se na ni zamyšleně díval a zakabonil se. Pak se mu zase vrátil do tváře milý výraz. „Chtěl jsem jen, aby ses vrátila elegantnější, než jsou ty ostatní; ale asi máš pravdu. Jsi hodná holka, Charity.“

Podívali se na sebe a v jeho očích se objevilo něco, co tam nikdy neviděla: pohled, před kterým se styděla, a díky němuž se přesto cítila v bezpečí.

„Myslím, že vy jste taky hodný,“ řekla stydlivě a kvapně. Bez odpovědi se usmál, vyšli spolu z pokoje a sjeli dolů blyštivým výtahem.

Pozdě toho večera, za studeného podzimního svitu měsíce, dorazili ke dveřím červeného domu.