Před očima Západu

Především bych rád popřel, že bych měl mít ten vznosný talent představivosti a výrazu, který by umožnil mému peru, aby pro čtenáře vytvořilo osobnost muže, jenž si podle ruského zvyku říkal Cyril, syn Isidora – tedy Kirylo Sidorovič Razumov.

Pokud jsem snad někdy vládl takovým nadáním v živoucí podobě, pak se v divočině slov z mého žití už dávno vytratilo. Jak známo, slova jsou velkými nepřáteli skutečnosti. Už mnoho let vyučuji jazykům. To je zaměstnání, které nakonec zahubí jakoukoli představivost, pozorovací dar a vhled, které by obyčejný člověk mohl zdědit. V životě učitele jazyků vždycky nastane okamžik, kdy se svět promění v pouhé místo přetížené slovy a člověk se jeví jako obyčejný mluvící živočich, o nic úžasnější než papoušek.

Za tohoto stavu věcí jsem nedokázal pozorovat pana Razumova či dohadovat se o jeho povaze silou vhledu, tím méně si pak představit, jaký doopravdy byl. Dokonce i vymyslet si suchá fakta o jeho životě by bylo nad mé síly. Domnívám se však, že i bez onoho prohlášení si čtenáři těchto stránek povšimnou v příběhu jistých stop dokumentárního svědectví. A tak to má být. Je založen na dokumentu. Veškerý můj příspěvek k němu představuje má znalost ruského jazyka, která stačí k tomu, oč se zde pokouším. Ten dokument se samozřejmě tváří jako deník, i když ne přesně v takové formě. Například většina jeho záznamů není psána ze dne na den, byť jsou všechny datovány. Některé pokrývají celé měsíce a zabírají desítky stránek. Celá úvodní část je pojata jako retrospektiva ve výpravné podobě, vztahující se k události, k níž došlo asi o rok dříve.

Musím rovněž připomenout, že jsem žil dlouhý čas v Ženevě. Celá jedna čtvrť toho města, díky tomu, že v ní sídlí hodně Rusů, se nazývá „La Petite Russie“ – Malé Rusko. Tou dobou jsem měl v Malém Rusku poměrně rozsáhlé styky. Přesto musím přiznat, že ruskou povahu vůbec nechápu. Nelogičnost jejich postojů, nahodilost závěrů, které činí, četnost mimořádného, to vše by sice nemělo být problémem pro studenta nejedné gramatiky; něco však tvoří jakousi překážku, jakýsi zvláštní lidský rys – jeden z těch jemných rozdílů, které přesahují dosah chápání pouhých profesorů. Učitele jazyků nepřestává překvapovat výjimečná láska Rusů ke slovům. Sbírají je, hýčkají, ale neschraňují si je někde uvnitř v duši – naopak, jsou dnem i nocí vždy připraveni chrlit je ze sebe s nadšením, s lehkovážnou mnohomluvností, nicméně s takovou přiměřeností situaci, jako to umějí jen velice vytříbení papoušci. Člověk se až neubrání podezření, zda skutečně rozumí tomu, co říkají. V horlivosti, s jakou mluví, je cosi, co ji na hony vzdaluje obyčejné upovídanosti, zároveň je vždy natolik nespojitá, že ji není možno klasifikovat jako výmluvnost… Za tuto odbočku se však musím omluvit.

Je zbytečné snažit se dopídit, proč po sobě pan Razumov zanechal tento záznam. Nedovedu si představit, že by si přál, aby kdy lidské oko zhlédlo něco takového. Zde vstupují do hry tajuplné pohnutky lidské povahy. Jestliže ponecháme stranou Samuela Pepyse, který si tímto způsobem rozrazil dveře k nesmrtelnosti, zjistíme, že nesčetní lidé – zločinci, světci, filozofové, dospívající dívky, státníci i prostí blbečkové – si bezpochyby psali sebeodhalující záznamy čistě z marnivosti, ale také z dalších, nevyzpytatelnějších důvodů. Pouhá slova musejí mít úžasně uklidňující moc, když je tolik lidí použilo k sebezpovědi. Jelikož jsem tichý člověk, mám za to, že všem lidem jde vlastně o nějakou formu, nebo dokonce pouze formulku míru. Rozhodně po něm v současnosti hlasitě volají. Ale jaký mír Kirylo Sidorovič Razumov toužil najít tím, že sepíše ty své memoáry, to převyšuje mé pomyšlení.

Zůstává tu ovšem skutečnost, že je sepsal.

Pan Razumov byl vysoký, dobře stavěný mladík, zcela neobvykle tmavý na Rusa ze středních gubernií. Jeho pohlednost by byla nezpochybnitelná, nebýt zvláštního nedostatku jemných rysů. Jako by kdosi tu tvář energicky vymodelovanou z vosku (jež se dokonce blížila nárokům na klasickou sošnost) přidržel u ohně, až se ze změklého materiálu vytratila ostrost linií. Ale i tak byl dostatečně pohledný. Také se uměl chovat. V diskusi se nechával snadno přesvědčit argumentem či autoritou. Ve vztahu k mladším krajanům zaujímal postoj nevyzpytatelného besedníka, který vás inteligentně vyslechne, a pak prostě změní téma hovoru.

Takový trik, pramenící buď z nedostatečnosti intelektu, nebo z nedokonalé důvěry v sílu vlastního přesvědčení, zajišťoval panu Razumovovi pověst hlubokomyslného člověka. Mezi množstvím bujarých žvanilů, kteří měli ve zvyku dennodenně se vyčerpávat rozohněnou diskusí, bývá poměrně mlčenlivé osobnosti přirozeně přisuzována rezervovanost. Kamarádi na petrohradské univerzitě vnímali Kiryla Sidoroviče Razumova, studenta třetího ročníku filozofie, jako silnou povahu – jako člověka naprosto důvěryhodného. V zemi, kde názor může být po právu považován za zločin a odměněn smrtí, nebo někdy osudem ještě horším, než je pouhá smrt, to znamenalo, že byl hoden důvěry, pokud šlo o zakázané názory. Oblíbenosti dosáhl i díky své přívětivosti a klidné připravenosti vyhovět kamarádům navzdory osobnímu nepohodlí.

Pan Razumov byl prý synem arcikněze a údajně požíval ochrany jednoho význačného šlechtice – možná z jeho vzdáleného rodiště. Jeho vzhled se však poněkud neshodoval s takovým skromným původem. Takový původ byl málem neuvěřitelný. Dokonce se povídalo, že pan Razumov je synem hezké dcery jednoho arcikněze – což by pochopitelně dodalo té záležitosti onačejší přídech. Tato teorie by pak také vysvětlovala ochranu význačného šlechtice. Tyhle záležitosti však nikdo nikdy nezkoumal, ať ve zlém, či s jiným záměrem. Nikdo totiž s jistotou nevěděl, a nikoho vlastně ani nezajímalo, co je vůbec ten dotyčný šlechtic zač. Razumov dostával skromnou, nicméně postačující apanáž z rukou neznámého advokáta, který do jisté míry jednal zároveň jako poručník. Čas od času se mladík objevoval na neformální recepci jistého profesora. Kromě toho nebylo známo, že by pěstoval ve městě nějaké společenské styky. Pravidelně však navštěvoval povinné přednášky a vedení univerzity ho považovalo za velice nadějného studenta. Doma pracoval s nasazením člověka, který to chce někam dotáhnout, přestože se kvůli tomu před světem neuzavíral. Návštěvám se nebránil a jeho život nevynikal žádným tajemstvím ani zvláštní zdrženlivostí.

Počátek záznamů pana Razumova se pojí s událostí pro moderní Rusko příznačnou: atentátem na prominentního státníka – a ještě příznačnější pro mravní zkaženost utlačované společnosti, v níž se ty nejšlechetnější tužby lidstva – touha po svobodě, vášnivé vlastenectví, láska ke spravedlnosti, dar soucitu, a dokonce i věrnost prostých myslí – prostituují ve prospěch chamtivé nenávisti a strachu, oněch věrných souputníků nejisté despocie.

Událost, jíž jsem se dotkl o něco výše, obnáší úspěšný útok na život pana de P., předsedy před jistým časem nechvalně známé Represivní komise, ministra vnitra disponujícího výjimečnou pravomocí. Noviny náležitě propíraly onu fanatickou, úzkoprsou postavu v uniformě se zlatými šňůrami, s tváří jako zmačkaný pergamen, s bezvýraznýma obrýlenýma očima a křížem Řádu svatého Prokopa pod vychrtlým krkem. Lze se rozpomenout, že v onom údobí neuplynul ani měsíc, aniž by se jeho podobizna objevila v jednom z evropských ilustrovaných týdeníků. Sloužil monarchii tím, že věznil, posílal do vyhnanství či na šibenici muže i ženy, mladé i staré, a to s vyrovnanou, neutuchající pílí. V mystickém zaujetí principem samoděržaví se snažil vymýtit ze země jakýkoli náznak toho, co by jen trochu připomínalo záchvěv svobody ve veřejných institucích. Zdálo se, že svou nelítostnou perzekucí nastupující generace hodlá zničit ztělesnění víry ve svobodu.

Povídá se, že tato zlořečená osobnost neměla dostatek představivosti k tomu, aby si uvědomila nenávist, kterou v lidech vyvolává. Nechce se tomu ani uvěřit, nicméně skutečností zůstává, že v otázce vlastní bezpečnosti přijal tento potentát velice málo opatření. V preambuli k jednomu slovutnému státnímu dokumentu dokonce prohlásil, že „u aktu Stvoření myšlenka svobody nikdy neasistovala. Z rozhodování davu by nevzešlo nic jiného než rebelie a neřád – a ve světě stvořeném pro poslušnost a stabilitu jsou rebelie a neřád hřích. Božský záměr nevyjádřil Rozum, nýbrž Autorita. Bůh byl autokratem Všehomíra…“ Možná autor takového prohlášení věřil, že ho v jeho nelítostné obraně autokracie na zemi musí chránit samo nebe.

Mnohokrát ho nepochybně zachránila bdělost policie, ale když ho předstihl určený osud, úřady k tomu ustanovené ho popravdě řečeno ani nemohly varovat. Neměly ani ponětí, že se chystá nějaké spiknutí s cílem připravit ministra o život, jejich obvyklými informačními kanály se jim nedonesl žádný náznak, že by se schylovalo ke komplotu, nezahlédly žádné rejdy, nebyly si vědomy podezřelého pohybu ani nebezpečných individuí.

Pana de P. právě vezli na nádraží nekrytými saněmi taženými dvojspřežím, s lokajem a kočím na kozlíku. Celou noc padal sníh a vozovka, tou časnou hodinou zatím neprotažená, dávala koním zabrat. Stále ještě hustě sněžilo. Saně však určitě byly zpozorovány a sledovány. Jakmile se stočily trochu doleva před odbočkou, všiml si lokaj sedláka, který pomalu procházel po okraji chodníku s rukama v kapsách ovčího kožíšku, v tom hustém sněžení s rameny pozdviženými až po uši. Když ho míjeli, ten muž se náhle otočil a máchl paží. V okamžiku došlo k děsivému otřesu, výbuch tlumil příval sněhu. Oba koně byli rázem znetvoření a bezduší zůstali ležet. Kočí se s pronikavým výkřikem zřítil z kozlíku na místě mrtvý. Lokaj (který přežil) neměl čas zahlédnout tvář útočníka v ovčím kožichu. Ten odhodil bombu a začal se vzdalovat, ale když uviděl spousty lidí, kteří se vynořili všude kolem a sbíhali se k místu výbuchu, považoval nejspíš za bezpečnější vmísit se mezi ně.

Kolem saní se v neuvěřitelně krátkém čase srotil vzrušený dav. Ministr a současně předseda Komise, který nezraněn vystoupil do hluboké závěje, stál u sténajícího kočího a opakovaně slabým, bezbarvým hlasem apeloval na dav: „Prosím vás, jděte pryč. Pro lásku boží, dobří lidé, rozejděte se, prosím.“

A v tom okamžiku nějaký vysoký mladík, který dosud naprosto nehnutě postával v průjezdu o dva domy dál, vyšel na ulici, rázným krokem se přiblížil a vrhl další bombu přes hlavy davu. Udeřila ministra do ramene, když se skláněl nad svým umírajícím sluhou, pak mu dopadla mezi nohy a vybuchla s děsivě soustředěnou silou. Politika vrhla mrtvého na zem, dorazila i umírajícího nebožáka a vmžiku prakticky zlikvidovala i prázdné saně. S hrozivým jekotem se dav rozutekl do všech stran, tedy s výjimkou těch, kdo se skáceli k zemi nebo ještě umírali poblíž ministra, a jednoho či dvou, kteří klesli až v běhu.

První výbuch přivolal dav jaksi fascinovaně, druhý stejně rychle vyprázdnil ulici na stovky metrů v obou směrech. Přes padající sníh lidé zdálky hleděli na hromádku mrtvých, zhroucených jeden přes druhého v blízkosti dvou koňských těl. Nikdo se k nim neodvážil přiblížit, až nějací kozáci na pouliční objížďce přicválali, seskočili ze sedla a začali mrtvoly obracet. Mezi nevinnými oběťmi druhého výbuchu se našlo i tělo oblečené do venkovského ovčího kožichu – tvář onoho muže však byla k nepoznání, v kapsách nuzného oblečení se nenašlo vůbec nic. Byl to také jediný člověk, jehož totožnost se nepodařilo prokázat.

Toho dne vstal pan Razumov v navyklou hodinu, dopoledne strávil na univerzitě na přednáškách a poté bádal nějakou dobu v knihovně. První nejasné dohady o tom, že snad byl spáchán pumový atentát, zaslechl u stolu ve studentské jídelně, kde měl ve zvyku se o druhé hodině naobědvat. Tato zvěst měla však podobu pouhé šeptandy, a bylo to v Rusku, kde zvláště pro studenta není vždycky prozíravé dát najevo, že ho jisté informace sdělované šeptem až příliš zajímají. Razumov patřil k těm, kdo se – jelikož žijí v době duševního a politického neklidu – snaží instinktivně držet normální, praktické, nenápadné všednosti. Byl si vědom vzrušeného napětí své doby, dokonce na ně i neurčitě reagoval. Avšak soustředil se především na svou práci, studium a vlastní budoucnost.

Oficiálně i fakticky neměl rodinu (dcera onoho arcikněze už dávno zemřela), tudíž jeho pocity či názory nemohly utvářet domovské vlivy. Byl na světě tak sám jako člověk, který plave v širém moři. Slovo „Razumov“ bylo pouhou nálepkou na tomto osamoceném jedinci. Nikde nebyli po ruce žádní spříznění Razumovové. Jeho nejbližší zázemí se dalo definovat pouze prohlášením, že je Rus. Jakékoli dobro, jež mu život mohl poskytnout, či naopak beznadějně odepřít, mohlo tedy pramenit výlučně odtud. Toto obrovské zázemí však trpělo vnitřními neshodami a on se v duchu oněm šarvátkám vyhýbal, jako se dobrosrdečný člověk vystříhá toho, aby se zastal jedné strany v ostré rodinné hádce.

Když se Razumov vracel domů, napadlo ho, že jelikož se už všestranně připravil na nadcházející zkoušku, mohl by se teď zaobírat problematikou soutěžního eseje. Toužil po stříbrné medaili. Cenu vypsalo ministerstvo školství a jména soutěžících dostane na stůl sám ministr. Už na pouhou účast v soutěži by se nahoře pohlíželo jako na záslužné rozhodnutí. Laureát by pak měl po dokončení studia nárok na lepší umístění. V návalu povznesenosti student Razumov pustil z hlavy nebezpečí ohrožující stabilitu institucí, jež přidělují ceny a posty. Když si však tento mladík bez zázemí vzpomněl na držitele medaile z předešlého roku, poněkud vystřízlivěl. S několika kolegy byl tehdy na návštěvě u kamaráda zrovna ve chvíli, kdy hostitel dostal oficiální vyrozumění, že uspěl. Byl to tichý, skromný mladík. „Promiňte,“ požádal je a s mírně omluvným úsměvem si nasadil beranici: „Jdu objednat nějaké víno. Ale nejdřív musím poslat telegram našim. To by v tom byl čert, aby staroušci doma nevystrojili hostinu pro sousedy na třicet verst[1] daleko!”

Razumov si pomyslel, že jeho nic takového nečeká. Jeho úspěch by pro nikoho nic neznamenal. Necítil však žádnou zatrpklost vůči svému šlechtickému ochránci, který vlastně nebyl žádný provinční magnát, jak se všeobecně soudilo. Nebyl to ve skutečnosti nikdo menší než kníže K., kdysi velkomožný a úžasný světák, nyní však za zenitem, senátor a invalida trpící dnou, žijící v přepychu, i když už dosti podomáckém. Měl malé děti a manželku tak aristokratickou a pyšnou, že se mu jistě vyrovnala.

Za celý život bylo Razumovovi pouze jedenkrát dopřáno osobně se s knížetem sejít.

Budilo to spíš dojem náhodného setkání ve skromné kanceláři advokáta. Jednoho dne tam Razumov, který přišel na dohodnutou schůzku, narazil na cizího člověka – tyčila se tam vysoká, aristokraticky vyhlížející persona s hedvábným šedými licousy. Plešatý, mazaný advokátík zvolal: „Jen račte dál – račte dál, pane Razumove!“ s jakousi ironickou bodrostí. Vzápětí se uctivě obrátil k neznámému se vzletným prohlášením: „Můj svěřenec, Vaše Excelence. Jeden z nejslibnějších studentů dané fakulty na petrohradské univerzitě.“

Ke svému velkému překvapení Razumov zjistil, že mu ten návštěvník podává bílou, krásně tvarovanou ruku. Ve velikém zmatku ji stiskl (byla měkká a poddajná) a současně zaslechl shovívavé: „To je uspokojivé, tak jen vytrvat.“ Nejúžasnější ze všeho však bylo, že náhle ucítil zřetelný stisk té bílé krásně tvarované ruky, a to těsně předtím, než se stáhla: lehký stisk jako tajné znamení. Cit, který to v něm vyvolalo, měl strašlivý dosah. Jako by mu z toho srdce vyskočilo až do krku. Když pozvedl oči, aristokratická persona pokývnutím ruky odsunula advokátíka z cesty, otevřela si a hleděla se ztratit.

Právník se chvíli hrabal v papírech na stole. „Víte, kdo to byl?“ zeptal se znenadání.

Razumov, jehož srdce ještě bušilo jako o závod, mlčky zavrtěl hlavou.

„To byl kníže K. Divíte se, co asi pohledával ve špeluňce ubohé kancelářské myši, jako jsem já, co? Jenže tihle ohromní velikáni mají své sentimentální zvláštnůstky jako obyčejní hříšníci. Ale být vámi, Kirylo Sidoroviči,“ pokračoval, pošilhával po něm a dal si záležet na oslovení jménem po otci, „nechlubil bych se tím seznámením široko daleko. Nebylo by to prozíravé, Kirylo Sidoroviči. Kdepak! Dokonce by to mohlo ohrozit vaši budoucnost.“

Uši mladíka přímo hořely. Zamlžil se mu zrak. Tenhle člověk! říkal si vskrytu duše. On!

Od té doby si mladý pan Razumov navykl v duchu nazývat toho neznámého s hedvábnými šedými licousy právě oním jednoslabičným zájmenem. Od té doby si také se zájmem, pokud zrovna kráčel módnějšími končinami města, všímal úžasných koní a kočárů s livrejí knížete K. na kozlíku. Jednou dokonce viděl vystoupit kněžnu – byla nakupovat – a za ní dvě holčičky, z nichž jedna převyšovala tu druhou skoro o hlavu. Světlé vlasy jim po anglicku volně padaly na záda. Oči jim jen zářily, jejich kabátky, rukávníky a malé kožešinové čapky byly navlas stejné a tvářičky i nosy jim vesele zrůžověly mrazem. Překřížily chodník před ním a Razumov si šel dál po svých, jen se sám pro sebe stydlivě usmíval: „Jeho“ dcerky. Podobaly se „Mu“. Mladík pocítil vřelou náklonnost k těm dívkám, které se nikdy nedozvědí o jeho existenci. Časem se vdají za nějakého generála či tajemníka a budou mít vlastní holčičky nebo chlapečky, kteří ho možná budou vnímat jako slavného a starého váženého profesora, možná člena tajné rady, jednoho ze slavných Rusů – nic víc!

Nicméně slavný profesor, to už byl někdo. Význačnost by proměnila nálepku „Razumov“ na ctěné jméno. Na přání studenta Razumova stát se význačným ostatně nebylo nic podivného. Skutečný život člověka je totiž ten, který mu ve svých myšlenkách přidělili jiní lidé na základě úcty či přirozené lásky. Když se tedy Razumov vracel domů v den atentátu na pana de P., rozhodl se, že se určitě pokusí vybojovat stříbrnou medaili.

Zatímco pomalu zdolával čtyři ramena temného, špinavého schodiště v domě, kde bydlel v podnájmu, věřil v úspěch. Jméno vítěze bude oznámeno v novinách na Nový rok. A při pomyšlení na to, že „On“ je tam s velkou pravděpodobností najde, se Razumov zčistajasna na schodech na okamžik zastavil a pak s neznatelným úsměvem nad tím libým pocitem stoupal dál. Je to jen iluze, připomínal si, ale medaile, to by byl solidní začátek.

S činorodými vyhlídkami se teplo pokoje jevilo příjemné a povzbudivé. Teď si dám čtyři hodiny práce, uvažoval. Ale sotva za sebou stačil zavřít dveře, něco ho strašlivě vyděsilo. Před povědomou siluetou vysokých bílých kachlových kamen, která se leskla v příšeří, stála podivná postava ve hnědém lemovaném soukenném kabátě upnutém k tělu, s opaskem, ve vysokých botách a s malou perziánovou čepicí na hlavě. Vyzařovala z ní pružnost a bojovnost. Razumov zkoprněl. Až když ta postava postoupila o dva kroky a otázala se klidně, ale vážně, jestli jsou vnější dveře zavřené, byl opět schopen promluvit.

„Haldine! Viktore Viktoroviči! Jste to vy…? Ano. Dveře jsou zavřené. Ale vás jsem tu opravdu nečekal.“

Viktor Haldin, student starší než většina jeho vrstevníků na univerzitě, nepatřil zrovna k těm pracovitým. Kolegové ho málokdy zahlédli na přednáškách; vedení školy si ho oklasifikovalo jako „neposedného“ a „nezdravého“ – velice nepříznivé hodnocení. Požíval však nebývalé prestiže u kamarádů a dokázal ovlivňovat jejich myšlení. Razumov se s ním nikdy osobně nestýkal. Čas od času se sice potkávali na sešlostech v domech u jiných studentů, jednou spolu dokonce debatovali – byla to jedna z těch názorových výměn o základních principech, tak drahých optimistickému náhledu mládí.

Razumov si v tu chvíli přál, aby si jeho host na popovídání raději vybral jinou dobu. Cítil, že se může utkat se soutěžním esejem. Jelikož však Haldina nemohl jen tak vyhodit, nasadil pohostinný tón a vyzval ho, ať se posadí a zapálí si.

„Kyrilo Sidoroviči,“ začal starší student a odhodil čapku, „nejsme možná přesně na jedné lodi. Váš úsudek je filozofičtější. Moc toho nenamluvíte, ale nesetkal jsem se s nikým, kdo by pochyboval o šlechetnosti vašich citů. Solidnost ve vaší povaze nemůže existovat bez odvahy.“

Razumov byl polichocen a začal stydlivě mumlat cosi, že je velice vděčný za takové mínění, když Haldin pozvedl ruku.

„To jsem si říkal,“ pokračoval, „když jsem čekal na pile u řeky. ,Je to silný charakter, tenhle mladík,‘ říkal jsem si. ‚Hned tak si nezadá.‘ Vaše rezervovanost mě vždycky fascinovala, Kirylo Sidoroviči. A tak jsem se pokusil rozpomenout na vaši adresu. Nakonec jsem měl docela štěstí. Váš vrátný nebyl zrovna u brány, protože se vybavoval s kočím v saních na druhé straně ulice. Na schodech jsem nepotkal ani živáčka. Když jsem vyšel až sem, zahlédl jsem domácí, jak vychází z vašeho bytu. Ona si mě ale nevšimla. Nechal jsem ji přejít přes odpočívadlo k jejímu bytu a pak jsem vklouzl dovnitř. Jsem tu už dvě hodiny. Čekal jsem vás každým okamžikem.“

Mladší z mužů naslouchal v němém údivu. Než však stačil otevřít ústa, Haldin dodal se zjevným úmyslem: „To já jsem dnes ráno odstranil de P.“

Razumov potlačil zděšený výkřik. Pocit, že setkání s takovým zločinem od základu zničilo jeho život, se chabě promítl do napůl výsměšného výkřiku v duchu: A je po medaili!

Haldin okamžik posečkal a pak pokračoval:

„Vy na to nic, Kirylo Sidoroviči! Chápu vaše mlčení. Nakonec se nedá čekat, že byste mě s těmi vašimi chladnými anglickými způsoby začal objímat. Ale vaše způsoby nechme stranou. Máte v sobě natolik citu, abyste slyšel ten pláč a skřípění zubů, které tenhle člověk v zemi vyvolal. To by snad stačilo překonat i sebebláhovější filozofické naděje. Vytrhával něžnou rostlinku i s kořeny. Bylo nutné ho zarazit. Byl to nebezpečný člověk – přesvědčený člověk. Další tři roky jeho působení by nás byly uvrhly o padesát let zpátky do poddanství – a jen považte, kolika lidem zničil život a o kolik duší jsme za tu dobu přišli.“

Jeho úsečný sebevědomý hlas náhle ztratil svou údernost. Už jen suše dodal: „Ano, bratře, zabil jsem ho. Pěkná dřina.“

Razumov klesl do křesla. Čekal, že se sem každou chvíli přižene dav policistů. Celé tisíce už jich určitě slídí po tom člověku, co zrovna rázuje sem a tam po jeho pokoji. Haldin se znovu ujal slova, teď už vyrovnaným hlasem. Občas máchl rukou, nicméně zvolna, nevzrušeně.

Vypověděl Razumovovi, jak si to rok rovnal v hlavě; jak už celé týdny pořádně nespal. On a ještě někdo „druhý“ byli od „jisté osoby“ včerejšího večera informováni o ministrově přesunu. On a ten „druhý“ se chopili „strojů“ a rozhodli se, že vůbec nepůjdou spát, dokud ten „čin“ nebude dokonán. Brodili se ulicemi v tom přívalu sněhu se „stroji“ u sebe a po celou noc se neodvážili na sebe promluvit. Když natrefili na policejní hlídku, vzali se v podpaží a předstírali, že jsou dva sedláci na tahu. Říhali a halekali ochraptělými opileckými hlasy. S výjimkou těch podivných výlevů byli jako myšky a bez přestání se přemisťovali. Plán si promysleli předem. Za úsvitu se vydali na místo, kudy věděli, že saně musejí projet. Když je měli na dohled, dali si šeptem sbohem a rozdělili se. Ten „druhý“ zůstal na rohu, Haldin zaujal postavení o něco dál v ulici…

Jakmile odhodil svůj pekelný stroj, vzal do zaječích, ale v okamžiku ho předstihli zpanikaření lidé, utíkající po druhém výbuchu z místa neštěstí. Šíleli hrůzou. Párkrát do něj někdo vrazil. Zpomalil, dokud ho ta vřava nepředhonila, a pak zabočil vlevo do úzké uličky. Tam se octl úplně sám.

Žasl nad tím, jak se mu podařilo vyváznout. Dílo bylo dokonáno. Skoro tomu nemohl uvěřit. Bojoval s téměř neodolatelnou touhou lehnout si na chodník a spát. Tahle slabost – ospalá slabost – však rychle pominula. Přidal do kroku a zamířil do jedné z chudších čtvrtí města, aby vyhledal Zemjaniče.

Tenhle Zemjanič, jak vyrozuměl Razumov, byl nějaký městský chudák, který se vypracoval. Vyšvihl se do postavení vlastníka několika saní a koní k pronajmutí. Haldin přerušil svůj výklad a vykřikl –

„Bystrá hlava! A jak je houževnatý! Nejlepší kočí v Petrohradě. Má trojspřeží. Je to klasa!“

Tenhle člověk prohlásil, že je ochoten bezpečně vyvézt, a to kdykoli, jednoho či dva lidi na druhou nebo třetí železniční stanici směrem na jih. Večer před atentátem se s ním už však nestihli domluvit. Zřejmě byl štamgastem v jedné laciné krčmě na periferii. Když se tam ale Haldin dostavil, nemohli toho člověka vůbec najít. Prý přijde nejdřív zase dnes večer. Proto neměl Haldin stání a vytratil se.

Uviděl otevřenou bránu jakési pily a vešel do závětří, protože po široké pusté ulici svištěl vítr. Pod tím nánosem sněhu se ohromné čtverhranné hromady řeziva podobaly vesnickým chatrčím. Hlídač, který tam Haldina objevil, jak se krčí mezi nimi, s ním jednal nejdřív docela přátelsky. Byl to vysušený stařík, který si na sebe navlékl dva odrané vojenské kabátce; jeho vychrtlý obličejík, ve špinavém červeném šátku zavázaném pod bradou, Haldina div nerozesmál. Jenže brzy začal být nevrlý a pak se zničehonic bez varování vztekle rozkřičel.

„Tak ty vocuď nevypadneš, pobudo? Ale my dobře známe ty rádobydělňasy, jako seš ty! Silnej, mladej, jako hora! Dyť ty snad nejsi ani vožralej. Co tu pohledáváš? My se tě nebojíme. Tak se koukej sbalit a ty svý uhrančivý voči si vem s sebou!“

Haldin se zastavil před sedícím Razumovem. Jeho pružná postava s bledým čelem, nad nímž se ježily světlé vlasy, budila v tu chvíli srdnatý dojem.

„Nelíbilo se mu, jak se na něj koukám,“ vysvětlil. „A tak… jsem tady.“

Razumov se přinutil zachovat klid. „Ale promiňte, Viktore Viktoroviči, známe se tak málo… Nechápu, proč zrovna…?“

„Důvěra,“ odpověděl Haldin.

To slovo zavřelo Razumovovi ústa, jako by přes ně dostal.

V mozku mu to vřelo argumenty.

„Takže – jste tady,“ procedil tiše skrz zuby.

Jeho společník nepostřehl rozezlený tón. Ani si něco takového nepřipouštěl.

„Ano. A nikdo neví, že tu jsem. Jste ta poslední osoba, kterou by chtěli podezírat – tedy kdyby mě chytili. To je výhoda, chápete. A pak – když mluvím s tak vynikajícím duchem, jako je váš, můžu mu svěřit celou pravdu. Napadlo mě, že vy – vy přece nemáte žádné příbuzné – žádná pouta, nikoho, kdo by kvůli tomu trpěl, kdyby se ta věc nějak prozradila. Už takhle je dost zničených ruských rodin. Ale nevím, jak by se to, že jsem tudy prošel, mohl někdy někdo dozvědět. Jestli mě chytí, vím, jak držet jazyk za zuby – bez ohledu na to, co by se mnou hodlali udělat,“ dodal ponuře.

Začal znovu přecházet po pokoji, zatímco zděšený Razumov seděl bez hnutí.

„Myslel jste si, že –“ vykoktal hněvem téměř bez sebe.

„Ano, Razumove. Ano, bratře. Jednoho dne pomůžete něco budovat. Máte mě za teroristu, v tuhle chvíli – ničitele toho, co je. Ale mějte na paměti to, že praví ničitelé jsou ti, kdo ničí ducha pokroku a pravdy, ne mstitelé, kteří pouze likvidují tělesné schránky pronásledovatelů lidské důstojnosti. Jedinců jako já je zapotřebí, aby udělali místo pro samostatné, myslící lidi jako vy. Obětovali jsme se tedy jako nikdy, ale já bych zároveň rád unikl, jestli je to možné. Nechci si zachránit život, ale uchovat schopnost se bránit. Nemíním žít v nečinnosti. To určitě ne! Nemylte se, Razumove, muži jako já jsou vzácní. A krom toho takovýhle příklad je pro utlačovatele horší, když jeho původce zmizí beze stopy. Sedí si dál v těch svých úřadech a palácích – a třesou se. Po vás chci jedině to, abyste mi pomohl zmizet. To není zase taková námaha. Jde jen o to dojít místo mě k tomu Zemjaničovi, kterého jsem hledal dneska ráno. Jenom mu vyřiďte: ‚Jeden váš známý chce saně s dobrým spřežením o půl jedné v noci u sedmého kandelábru vlevo počítaje od horního konce Karabelné. Pokud nikdo nenastoupí, saně objedou pár bloků, tak aby se vrátily na totéž místo o deset minut později.‘“

Razumova napadlo, proč vlastně ten hovor nepřerušil a nevyhodil toho člověka už dávno. Byla to slabost či co?

Došel k závěru, že šlo o zdravý instinkt. Haldina určitě někdo viděl. Vždyť je málem k nevíře, aby si někteří lidé nepovšimli obličeje a rysů muže, který hodil druhou bombu. Haldin byl nepřehlédnutelný. Do hodiny musely tisíce policistů dostat jeho popis. Nebezpečí s každým okamžikem narůstalo. Kdyby ho teď vyhnal na ulici, neunikl by brzkému zatčení.

A policie by si velice záhy zjistila o něm vše. Začali by pátrat po spiklencích. Každý, kdo se kdy s Haldinem poznal, by se octl v nesmírném nebezpečí. Nestřežený výraz, drobnosti samy o sobě nevinné, by se rázem považovaly za zločinné. Razumov se rozpomněl na jistá slova, která vypustil z úst, řeči, jež si vyslechl, neškodné sešlosti, kterých se účastnil – student se skoro nemohl takovým věcem vyhnout, aniž by se v očích svých kolegů stal podezřelý.

Už se viděl zavřený v pevnosti, ustaraný, sužovaný, třeba i týraný. V duchu viděl, jak ho z úředního rozhodnutí deportují a jeho život se hroutí, je zničen a zbaven veškerých nadějí. Představoval si sám sebe – a to přinejlepším –, jak vede bídnou existenci pod policejním dozorem v městečku na konci nějaké zapadlé gubernie, bez přátel, kteří by mu byli ku pomoci, nebo dokonce podnikli kroky, aby mu v osudu ulehčili – na něž se mohli spoléhat jiní. Jiní totiž měli otce, matky, bratry, příbuzné, známé, přátele, kteří by kvůli nim případně pohnuli nebem i zemí – on nikoho takového neměl. I ti úředníci, kteří by ho jednou ráno odsoudili, by do západu slunce pustili z hlavy, že vůbec existoval.

Už se viděl, jak ho opouští mládí v bídě a nouzi – jak mu odcházejí síly, jak jeho mysl chřadne. Viděl se, jak se plíží, celý zhroucený a ošuntělý po ulicích – a pak zemře bez sebemenší pomoci v nějaké špinavé špeluňce nebo na ubohé posteli státní nemocnice.

Přeběhl mu mráz po zádech. Ale pak se ho zmocnil trpký klid. Nejlépe bude nepustit toho člověka ven, dokud se nenaskytne nějaká možnost úniku, s jejímž přispěním by se ho zbavil. Lepší řešení v tu chvíli nenašel. Razumov se samosebou dovtípil, že bezpečí jeho osamělé existence bude už navždy ohroženo. Události tohoto večera se proti němu mohou obrátit úplně kdykoli, dokud tenhle člověk bude chodit po světě a dokud v něm přetrvají současné instituce. V ten okamžik mu jejich logika připadala racionální a nezničitelná. Byla v ní síla souladu – na rozdíl od hrozivých rozbrojů, které zasévala pouhá přítomnost tohoto muže. Nenáviděl ho. Tiše řekl:

„Ano, jistě, vypravím se tam. Musíte mi dát přesnou adresu, a pokud jde o to ostatní – spolehnout se na mě.“

„Jste skvělý! Vyrovnaný… klidný. Hotový Angličan. Kde jste přišel k takovéhle duši? Mnoho takových jako vy se věru nenajde. Poslyšte, bratře! Muži jako já po sobě nezanechají potomky, ale jejich duše nejsou zatracené. Ničí duše není nikdy zatracena. Pracuje ve svůj prospěch – v čem by jinak spočíval smysl sebeobětování, mučednictví, přesvědčení a víry, kterými se duše zaobírá? Co se stane s mou duší, když zemřu tak, jak musím zemřít – a brzy – možná velice brzy? Nezahyne. Nemylte se, Razumove. Tohle není vražda – je to válka, válka. Můj duch bude válčit dál v nějakém ruském těle, dokud nebude ze světa vymýcena všechna faleš. Moderní civilizace je falešná, ale z Ruska vzejde nové zjevení. Mlčíte. Jste skeptik. Respektuji vaši filozofickou skepsi, Razumove, ale duše se nedotýkejte. Ruské duše, která žije v nás všech. Má budoucnost. Má poslání, povídám vám, co jiného by mě pohnulo k tomu, abych udělal tuhle – nelítostnou – řezničinu – uprostřed všech těch nevinných lidí – rozsévat smrt – já?! Já… který by neublížil mouše!“

„Ne tak nahlas,“ upozornil ho drsně hostitel.

Haldin se nenadále posadil, sevřel hlavu do dlaní a propukl v pláč. Plakal dlouho. Příšeří v místnosti zhoustlo. Razumov, nehnutě a v ponurém úžasu naslouchal těm vzlykům.

Pak host pozvedl hlavu, vstal a se zřejmým úsilím ovládl svůj hlas.

„Ano, muži jako já prostě nezanechávají potomky,“ opakoval už zdušeným tónem. „Ale mám sestru. Žije s mou starou matkou – přemluvil jsem je, aby letos odjely do ciziny, díkybohu. Není to špatné děvče, moje sestra. Má ty nejdůvěřivější oči, co kdy lidská bytost kráčející po téhle zemi měla. Doufám, že se dobře vdá. Třeba bude mít děti – možná syny. A podívejte se na mě. Můj otec byl vládní úředník v gubernii. Vlastnil taky nějakou půdu. Prostý služebník boží – svým způsobem pravý Rus. Byl ztělesněná poslušnost. Jenže já nejsem jako on. Prý se podobám nejstaršímu bratrovi mé matky, důstojníkovi. Zastřelili ho v osmadvacátém. Za Mikuláše, víte. Neříkal jsem vám, že tohle je válka, válka… Ale spravedlivý Bože, jak je to všechno úmorné!“

Razumov s hlavou opřenou o dlaň promluvil ze svého křesla jako ze dna propasti.

„Vy věříte v boha, Haldine?“

„Tak vidíte, chytáte člověka za slovo, které pronáší pod tlakem. Co na tom záleží? Jak to řekl ten Angličan: ‚Ve věcech je boží duch…‘ K čertu s ním – teď si nevzpomenu. Ale je to pravda pravdoucí. Až nadejde den myslitelů, nezapomeňte, co je božského v ruské duši: pocit smíření. Respektujte to ve svém intelektuálním nepokoji a nedopusťte, aby vaše arogantní moudrost pokazila poselství této myšlenky. Co si vlastně myslíte, že jsem zač? Bouřící se bytost? Ne. To jen vy myslitelé se věčně bouříte. Já patřím k těm, kdo se smířili. Když jsem pochopil, jakou dřinu musím vykonat a že je nutno ji provést – co jsem dělal? Radoval jsem se snad? Pyšnil jsem se svým úkolem? Snažil jsem se zvažovat jeho cenu a důsledky? Ne! Byl jsem s ním smířený. Myslel jsem si: Boží vůle bude vykonána.“

Natáhl se jak dlouhý, tak široký na Razumovovu postel, hřbety rukou si zakryl oči a zůstal na ní ležet naprosto bez hnutí a mlčky, jako by ani nedýchal. Mrtvolná nehybnost místnosti zůstala nedotčena, až ho ze tmy Razumov chmurně oslovil –

„Haldine.“

„Ano?“ Bez meškání se ozval, nyní už na lůžku zcela neviditelný a nehybný.

„Neměl bych už vyrazit?“

„Ano, bratře.“ Nezvaný host, jak tam ve tmě strnule ležel, působil dojmem, že mluví ze spaní. „Přišel čas vyzkoušet osud.“

Zarazil se, pak tichým neosobním hlasem člověka v transu vydal několik jasných pokynů. Razumov se nachystal beze slůvka odpovědi. Když vycházel z pokoje, hlas na posteli za ním dodal –

„Buď sbohem, ty mlčenlivá duše.“

Razumov se pohyboval tiše, na odpočívadle za sebou zamkl a klíč si strčil do kapsy.

Slova a události onoho večera se musely vepsat panu Razumovovi do hlavy, jako kdyby je ryl ocelovým nástrojem, jestliže byl o tolik měsíců později schopen vylíčit svou roli tak podrobně a přesně.

Záznam myšlenek, které mu táhly hlavou na ulici, je dokonce podrobnější a bohatší. Jako by se na něj valily ještě volněji, protože jeho schopnost uvažování už nedrtila Haldinova přítomnost – ta děsivá přítomnost neslýchaného zločinu a omračující síla nezměrného fanatismu. Když jsem listoval stránkami deníku pana Razumova, byl jsem nucen přiznat, že „nával myšlenek“ není dostatečně přiměřený obraz.

Adekvátněji by se to dalo popsat jako vír myšlenek – věrný odraz stavu, v němž se nacházely jeho pocity. Těch myšlenek nebylo zase tolik – jako u většiny lidských bytostí jich bylo málo a byly prosté –, nelze je však na tomto místě reprodukovat se vší důrazností výkřiků a opakování, které se přelilo do nekonečné a únavné vřavy, neboť měl před sebou dlouhou cestu.

Pokud se ony myšlenky jeví západnímu čtenáři šokující, nepřiměřené, nebo dokonce nepřístojné, je třeba mít na paměti, že to předně může být způsobeno mým nevytříbeným vyjadřováním. K ostatnímu pouze podotýkám, že tu nejde o příběh ze západní Evropy.

Bylo umožněno, aby si národy vytvářely své vlády, leč vlády jim splatily stejnou mincí. Je nemyslitelné, aby se nějaký mladý Angličan octl v Razumovově situaci. A jelikož to tak je, bylo by celkem zbytečné představovat si, co by si takový anglický mladík myslel. Bezpečně předpokládat lze pouze tolik, že by neuvažoval tak, jak v této kritické chvíli svého osudu přemýšlel pan Razumov. Neměl by v sobě dědičnou a na vlastní kůži vyzkoušenou znalost prostředků, jejichž prostřednictvím autokracie v dějinách potlačuje myšlenky, střeží si svou moc a brání svou existenci. Zásluhou aktu duševní výstřednosti by si sice mohl sám sebe představit, jak je záměrně uvržen do vězení, ale pokud by se zrovna neoctl v deliriu (a možná ani tehdy ne), nikdy by ho nenapadlo, že by na něj někdo vztáhl bič jako nástroj vyšetřování či trestu.

Tohle je jen přibližný, i když zjevný příklad, nakolik se od dané situace odlišuje západní myšlení. Nevím, zda tohle nebezpečí napadlo zrovna pana Razumova. Bezpochyby se alespoň podvědomě promítlo do obecného strachu a děsivosti této kritické chvíle. Tento mladý muž, jak už jsme zjistili, si byl vědom i jemnějších způsobů, jaké může despotická vláda uplatnit, aby zničila jedince. I prosté vyloučení z univerzity (tedy to nejmenší, co ho mohlo potkat) provázené zákazem pokračovat ve studiu někde jinde už postačovalo k tomu, aby naprosto vyřídilo mladíka, který v boji za své místo ve světě plně závisel na kultivaci svého talentu. Byl to Rus – a kdyby se zapletl, znamenalo to klesnout do těch nejpropastnějších společenských hlubin mezi beznadějné případy na mizině – mezi noční ptáky velkoměsta.

Pokud šlo o pohnutky Razumovova myšlení, bylo nutno mít na paměti také zvláštní okolnosti jeho původu, či spíš jeho nedostatečnost. A on je jistě neztrácel ze zřetele. Právě osudový Haldin mu ty okolnosti zcela nedávno zvlášť nevybíravým způsobem připomněl. A když jsem o tohle připraven, musím nutně ztratit vše ostatní? ptal se v duchu.

Obrnil se a přinutil se pokračovat v cestě. Jako přízraky klouzaly po vozovce saně, v rozvířené bělosti na černé tváři noci zvonily rolničky. Neboť zločin to jistě je, uvažoval Razumov. Vražda je vražda. I když samozřejmě nějaké liberální instituce…

Přepadl ho pocit hrůzné nevolnosti. Musím se vzchopit, nutil se v duchu. Veškerá síla ho náhle opustila, jako by mu ji čísi ruka odebrala, pak se však mocnou vůlí zase vrátila, protože se mladík vyděsil, že omdlí na ulici a sebere ho policie i s tím klíčem od bytu v kapse. Tam by našli Haldina a pak by byl konec i s ním.

Ač je to podivné, právě ten strach ho zřejmě držel při síle až do cíle cesty. Jen vzácně někdo prošel kolem. Vynořil se znenadání a na pozadí vířících vloček se chvilku černě rýsoval, ale pak okamžitě zmizel – beze stop.

Razumov došel do chudinské čtvrti. Povšiml si starší ženy omotané potrhanými šály. Vlekla se sněhovou bouří, jako by neměla kam hlavu složit, neměla kam spěchat. Ve snaze ubránit kořist nezměrné ceny tiskla v podpaží bochník tmavého chleba. Mladík odvrátil pohled a záviděl jí klid duše i přehlednost jejího údělu.

Člověku, který čte vyprávění pana Razumova, skutečně připadá jako div, že se mu dařilo prodírat se nekonečnými ulicemi, chodníky, které postupně dočista mizely pod závějemi. Právě pomyšlení na Haldina zamčeného u něj v pokoji a zoufalá snaha zbavit se jeho nevyžádané přítomnosti poháněly mladíka vpřed. Racionální odhodlání se do jeho úsilí vůbec nepromítalo. Proto když dorazil do bachraté přízemní krčmy a uslyšel, že ten kočí Zemjanič v šenku není, jen tupě zíral.

Šenkýř, rozježený mládenec v načerněných botách a růžové košili, obnažil bledé dásně v přihlouplém úšklebku a vykřikl, že Zemjanič měl už brzy odpoledne upito víc než dost a s láhvemi v podpaží odkráčel, aby se dorazil mezi svými kobylami – aspoň tak si to ten hoch myslel.

Majitel onoho pochybného doupěte, kostnatý mužík ve špinavém soukenném kaftanu až na paty, se postavil v celé své kráse s rukama zastrčenýma za opasek a souhlasně přikývl.

Pach alkoholu a mastná, prožluklá pára z tamější krmě se Razumova zmocnily pod krkem. Udeřil do stolu pěstí a vztekle vykřikl –

„Lžete!“

Přepadlé nemyté tváře se k němu rázem otočily. Otrhaný tulák s vlídnýma očima, který srkal čaj u vedlejšího stolu, se odsunul dál. Kolem to zaševelilo údivem, ale byly znát i rozpaky. Razumov zaslechl i smích a čísi výsměšně konejšivý výkřik: „No no! Copak to je?“ Šenkýř se rozhlédl po všech přítomných a ohlásil –

„Ten vašnosta nechce věřit, že Zemjanič je namol.“

Z druhého konce místnosti nějaký ochraptělý hlas patřící hrůzné, nepopsatelně odrbané bytosti s obličejem černým jako čenich medvěda vztekle zavrčel –

„Ten zatracenej kočí chmatáků. K čemu by nám tady byli ty jeho páni? My jsme tu všickni poctivý lidi.“

Razumov se kousl do rtu až do krve, aby té holotě nezačal nadávat, a vydal se za majitelem, který ho šeptem vyzval: „Pojďte za mnou, báťuško,“ a odváděl si ho do přístěnku za dřevěným výčepem, odkud bylo slyšet notné cákání. Mokré a ucourané stvoření, něco jako bezpohlavní a roztřesený strašák v poli, tam ve světle lojové svíčky v předklonu nad neckami mylo sklenice.

„Tudy, báťuško,“ pokračoval naříkavě ten člověk v dlouhém kaftanu. Měl snědý vychytralý obličejík a řídký prošedivělý vous. Ve snaze rozsvítit plechovou lucernu si ten krám přitiskl na hruď a přitom žvanil dál.

Ukáže pánovi Zemjaniče, aby dokázal, že nikdo v lokále nelhal. Předvede mu, že ten chlap je namol. Zdá se, že od něj včera večer utekla žena. „Stará čarodějnice to byla! Hubená jak lunt! Fuj!“ Odplivl si. „Vždycky od něj všecky utekly, od toho kočího pekelníků – a že už je mu šedesát. Nikdy se z toho nepoučil. Ale každé srdce má nějakou svou bolístku a Zemjanič je prostě pošetilec. To se pak vždycky uteče k láhvi. ‚Kdo by taky vydržel život u nás v Rusku bez pití?‘ říkává. Je to správnej Rus – to čuně… Račte prosím za mnou.“

Razumov přešel obdélník hlubokého sněhu obklopený vysokými zdmi s množstvím oken. Tu a tam bylo v oné čtverhranné husté tmě k zahlédnutí tlumené žluté světlo. Dům byl jeden obrovský brloh, úl plný lidské havěti, monumentální příbytek bídy tyčící se na pokraji hladu a zoufalství.

V rohu náhle terén prudce klesl a Razumov prošel za světlem lucerny úzkými dveřmi do dlouhé prostorné místnosti připomínající zapomenutý podzemní kravín. V její hlubině k sobě věšeli hlavy tři chundelatí koníci uvázaní ke kruhům, nehybní a ve zšeřelém světle lucerny sotva viditelní. To nejspíš bude to věhlasné spřežení vyhlédnuté pro Haldinův únik. Razumov bojácně nahlížel do té tmy. Jeho průvodce hrábl nohou do slámy.

„Tady ho máme. Á, holoubek! Pravý Rus. ‚Zlomený srdce, to nejni nic pro mě,‘ tvrdí. ,Přines flašku a ten svůj vošklivej ksicht někam zdekuj.‘ Ha ha ha! Takovej je to pašák.“

Posunul lucernu nad natažené tělo muže zjevně oblečeného do mrazu. Jeho hlava se ztrácela ve špičaté soukenné kapuci.

Na druhém konci kupky slámy čouhaly nohy v obludně tlustých botách.

„Ten je dycky schopnej jet,“ ujistil ho krčmář. „Správnej ruskej kočí. Svatoušek, nebo ďábel, noc, nebo den, když Zemjanič nemá v srdci bol, je mu všecko jedno. ,Neptám se, co ste zač, ale kam chcete jet,‘ tohle vám řekne. Ten by dovez samotnýho satanáše do pelechu, vrátil by se vodtamtud a zase si špital s koňma. Už vez hodně takovejch, co dneska řinčej řetězem v dolech v Něrčinsku.“

Razumov se zachvěl.

„Houkněte na něj a probuďte ho,“ vykoktal.

Krčmář si postavil lucernu na zem, ustoupil o krok a ležícího spáče nakopl. Opilec se pod tou ranou zachvěl, ale k ničemu se nepřiměl. Při třetím kopanci zabručel, i když zůstal nehybně ležet jako předtím.

Hospodský toho nechal a zhluboka si povzdechl.

„Vidíte, báťuško, jakej je s ním kříž. Uďáli jsme pro vás, co se dalo.“

Zvedl lucernu. Ve světelném kotouči se mihly černé pruhy stínů. Razumova se zmocnil děsivý vztek – nezměrný strach o vlastní osud.

„Á! Ty zvíře zatracený!“ zařval zběsile, až lucerna hospodského nadskočila a zachvěla se: „Však já tě probudím! Dejte mi… dejte mi…“

Nepříčetně se rozhlédl kolem, pak popadl násadu zlomených vidlí, vrhl se ke spáči a s neartikulovanými výkřiky začal natažené tělo mlátit. Po nějaké chvíli křičet přestal a déšť ran dopadal na kočího v tichu a stínech sklepní stáje. Razumov tloukl Zemjaniče s neukojitelnou zuřivostí, v dlouhém sledu zvučných ran. Kromě běsných pohybů rozezleného studenta se v místnosti nic nepohnulo, ani ten bitý muž, ani stíny podobné loukoti na stěnách. Ozývaly se jen rytmické rány. Byla to podivná scéna.

Náhle se ozvalo ostré zapraskání. Násada se zlomila vejpůl a hořejšek odletěl daleko do příšeří mimo dosah světla. Vtom se Zemjanič posadil. Razumov ztuhl jako ten krčmář s lucernou – jen hruď mu lapala po dechu, jako by se měla co chvíli rozskočit.

Nějaký tupý pocit bolesti musel nakonec proniknout tou útěšnou temnotou opilosti, jež halila onu „bystrou ruskou duši“, jak povozníka nadšeně vylíčil Haldin. Zemjanič však před sebou zcela zjevně nikoho neviděl. Bulvy opilce ve světle jednou dvakrát bíle zamžikaly – a pak ten záblesk zase zmizel. Chvíli seděl na slámě se zavřenýma očima, jako by unaveně meditoval, a vzápětí pomalu a neslyšně padl na bok, až trochu zašustila sláma. Razumov jen zuřivě zíral a lapal po dechu. Po chviličce uslyšel jemné chrápání.

Odhodil zbytek násady, který stále svíral, a vzdálil se ze stáje spěšnými dlouhými kroky, aniž se ohlédl.

Poté, co bezmyšlenkovitě zdolal v ulici asi padesát metrů, narazil na závěj, a než stačil zastavit, zabořil se do ní až po kolena.

Tím se vzpamatoval, rozhlédl se a uvědomil si, že se vydal nesprávným směrem. Vrátil se, ale teď už mnohem uvážlivěji. Když míjel dům, který právě opustil, pohrozil pěstí tomu chmurnému útočišti bídy a zločinu, které se tu zlověstně roztahovalo na bělostné zemi. Působilo zadumaně. Spustil pravici, protože ho to znechutilo.

To, jak se Zemjanič vášnivě oddal smutku a útěše, ho mátlo. Takový to je národ. Opravdový Rus! Razumov byl rád, že toho pacholka – tedy Haldinovu „bystrou duši“ – zbil. Takhle tedy vypadají – ti lidé a jeden nadšenec.

Cítil se ztracen mezi těmi dvěma póly. Mezi opilostí chudáka neschopného činu a opojením idealisty, neschopného vnímat příčiny a skutečnou lidskou náturu. Bylo to jako strašlivá dětinskost. Jenže děti mají své učitele. Ach! Ta hůl, ta hůl, ta tvrdá ruka, říkal si Razumov a zatoužil po moci zraňovat a ničit.

Byl rád, že toho neřáda ztloukl. Tělesná námaha zanechala jeho tělo příjemně prohřáté. I jeho zjitřené duševní rozpoložení se projasnilo, jako by z něj v tom záchvatu násilí vyprchala veškerá horečnatost. Spolu s přetrvávajícím pocitem strašlivého nebezpečí si nyní byl vědom klidné, byť nepotlačitelné nenávisti.

Šel stále pomaleji. Vlastně když uvážíme, jakého měl doma hosta, nebylo ani divu, že se loudal. Bylo to jako poskytnout útulek zhoubné chorobě, která člověka možná nezbaví života, nicméně ho připraví o vše, kvůli čemu stojí za to žít – rafinovanému škůdci, který učiní ze života na zemi peklo.

Co asi teď dělá? Leží dál na posteli jako mrtvý, se zakrytýma očima? Razumov si až morbidně živě představil Haldina na své posteli – zabořeného do bílého polštáře a s pokrčenýma nohama ve vysokých botách. S pocitem hnusu si umiňoval: Až se vrátím domů, zabiju ho. Zároveň moc dobře věděl, že by to nebylo k ničemu. Mrtvola visící mu na krku by představovala neméně smrtelné nebezpečí jako živý uprchlík. Nic než dokonalé sprovození ze světa nemohlo v tomto případě stačit. A to bylo vyloučeno. Co tedy? Musí člověk zabít sám sebe, aby unikl téhle nezvané návštěvě?

Mladíkovo zoufalství bylo příliš hluboce prodchnuto nenávistí, aby takové řešení přijal.

A přesto si při pomyšlení, že bude nucen s Haldinem strávit blíže neurčený počet dní ve smrtelné hrůze z každičkého zvuku, zoufal – nedalo se čekat nic menšího. Možná až se dozví, že tahle „bystrá duše“ Zemjanič trpí opileckými výpadky paměti, odtáhne ten chlápek i se svou pekelnou odhodlaností někam jinam. To však na první pohled nebylo příliš pravděpodobné.

Razumov přemítal: Drtí mě to, nemůžu ani někam utéct. Jiní měli někde na zemi svůj koutek – nějaký domek v gubernii, kam si poprávu mohli své trápení odnést. Hmatatelné útočiště. Zato on nemá nic. Nemá ani morální útočiště – tedy místo, kam by se s důvěrou obrátil. Za kým by mohl s touhle povídačkou jít – v téhle veliké, převeliké zemi?

Dupl si a pod měkkým sněhovým kobercem ucítil tvrdost Ruska: neživou, chladnou, netečnou zemi, která jako zatvrzelá tragická matka skrývá svou tvář pod rubášem – jeho rodná hrouda! – vlastní a jediná – a bez rodinného krbu, bez srdce!

Obrátil oči k nebi a zastavil se v úžasu. Sněžení ustalo a nyní, jakoby zázrakem, uviděl nad hlavou jasnou černou oblohu severské zimy, vyšňořenou bohatými ohníčky hvězd. Pro tu třpytivou čistotu sněhu to byl příhodný baldachýn.

Razumov si téměř bolestně představil nekonečný prostor a nespočetné miliony bližních.

Reagoval na to s pohotovostí Rusa, jemuž je do vínku dán pocit výjimečného prostoru a množství. Pod úchvatnou nezměrností oblohy sníh pokrýval nekonečné lesy, zamrzlé řeky, planiny té rozlehlé země, vymazával z ní orientační body, nerovnosti terénu a všechno sjednocoval pod tu společnou bělost, která jako obrovitá prázdná stránka čekala na zápis nepochopitelné historie. Pokrýval tu netečnou zemi s jejími životy bezpočtu lidí jako Zemjanič a hrstkou agitátorů, jako byl tenhle Haldin, který si pošetile vraždí.

Byla v tom jakási posvátná netečnost a on k ní cítil respekt. Jako by na něj skrytý hlas z jeho nitra křičel: Nedotýkej se jí. Byla to záruka trvání, bezpečí, zatímco dřina naplňujícího se osudu pokračovala – nešlo tu ani tak o revoluci s její vášnivou lehkostí akce a jejími měnícími se popudy, ale o mír. Nebylo zapotřebí ani tak protichůdných aspirací lidí, nýbrž silné a jediné vůle: nebylo třeba blábolení mnohohlasého davu, ale jednoho silného a smělého člověka!

Razumov tam stál na hraně proměny. Fascinoval ho způsob, jak o sobě dala vědět, i její neodolatelná logika. Neboť myšlenkový pochod není nikdy falešný. Faleš je skryta hluboko v prazákladních potřebách, v tutlaných obavách a napůl zformovaných ambicích, v tajné důvěře mísící se s tajnou nedůvěrou vůči sobě samému, v lásce k naději a v hrůze z nejistých dní.

V Rusku, zemi přízračných myšlenek a odhmotněných tužeb, se koneckonců mnoho odvážných mozků odvrátilo od marného a nekonečného konfliktu k jedné velké historické neoddiskutovatelnosti – k půdě. Vrátili se k samoděržaví, aby učinili zadost svému vlasteneckému cítění, tak jako se unavený nevěřící, dotčený milostí, obrací k víře svých předků, aby se dobral požehnaného klidu duše. Jako jiní Rusové před ním pocítil Razumov v tomto konfliktu se sebou samým na svém čele milostiplný dotek.

Haldin znamená rozkol, pomyslel si a znovu vykročil. Co to jeho rozhořčení, ty jeho řeči o poddanství – jeho řeči o boží spravedlnosti? Všechno tohle znamená rozkol. Ať tedy radši tisíce lidí trpí, než aby se národ stal rozdrobenou masou, bezmocnou jako třtina ve větru. Tmářství je lepší než světlo zažehnutých pochodní. Semeno klíčí v noci. Z tmavé půdy pak vyklíčí dokonalá rostlina. Ale láva valící se ze sopky je sterilní, ničí úrodnou půdu. A mám snad já, osoba, která miluje svou vlast – která nemá co jiného milovat a v co věřit –, mám si nechat budoucnost a možná i svou použitelnost zničit tímhle krvelačným fanatikem?

Razumov pocítil, jak ho oblažila milost. V tom okamžiku uvěřil v člověka, který v určenou dobu přijde.

Vždyť co je to trůn? Pár kusů dřeva potažených sametem. Ale trůn je i sídlo moci. Forma vlády je pouze tvar nástroje. Dvacet tisíc měchů nafouklých těmi nejšlechetnějšími pocity, avšak postrkujících se vzájemně v povětří, je nicméně mizerná překážka prostoru, která nedisponuje žádnou mocí, nemá vůli, nemá co dát.

Takhle v duchu pokračoval, aniž dával pozor na cestu, uvažoval s nevídanou šíří a lehkostí. Věty ho obvykle napadaly pomalu, až po vědomé a namáhavé snaze. Jakási vyšší moc mu však nyní vnukla proud mistrovských argumentů, podobně jako se jistí hříšníci obrácení na víru stávají až příliš výřečnými.

Pocítil střízlivou radost.

Vždyť co je to sinalé, rozmlžené a upachtěné studium toho chlápka proti jasnému úchopu, k němuž je vycvičen můj intelekt? říkal si. Není to snad moje vlast? Nemám snad nejmíň čtyřicet milionů bratrů? ptal se kdovíproč vítězoslavně sám sebe v tichu své hrudi. A ten úděsný výprask, který uštědřil tomu nehybnému Zemjaničovi, mu připadal jako znamení důvěrného spojení, jako žalostně vážná potřeba vyjádřit bratrskou lásku. Ne! Pokud už musím trpět, nechť aspoň trpím pro své přesvědčení, a ne pro zločin, který se příčí mému rozumu!

Na okamžik přestal přemýšlet. Ticho v jeho nitru bylo dokonalé. Přesto cítil podezřelou stísněnost, jakou člověk zažívá třeba ve chvíli, když vstoupí do neosvětleného neznáma – ten iracionální pocit, že na něj z té temnoty může něco vyskočit – absurdní strach z neviděného.

Jistěže měl daleko do mechem obrostlého reakcionáře. Všechno se nevyvíjelo zrovna žádoucím směrem. Despotická byrokracie… zneužívání moci… korupce a tak dále. Jen se nedostávalo schopných mužů. Osvícené inteligence. Oddaných srdcí. Nicméně absolutní moc by měla být zachována – jako nástroj přichystaný pro onoho skvělého jedince, pro velkého autokrata budoucnosti. Razumov v něj věřil. Z logiky historie musel nevyhnutelně přijít. Postavení tohoto národa jeho příchod vyžadovalo. Vždyť co jiného, ptal se sám sebe vášnivě, by mohlo pohnout tou masou jedním směrem? Nic. Nic kromě jediné vůle.

Přesvědčil sám sebe, že obětuje osobní touhu po liberalismu – vymění ten lákavý omyl za strohou ruskou pravdu. V tom spočívá vlastenectví, připomněl si v duchu a dodal, že se nelze zastavit uprostřed cesty. Pak ještě v duchu poznamenal: Nejsem žádný zbabělec.

A poté se v jeho hrudi opět rozhostilo mrtvé ticho. Kráčel se sklopenou hlavou, rozhodnutý nikomu neuhýbat. Pohyboval se však zvolna, a když jeho nitro opět ovládly myšlenky, promlouvaly s nejvyšší rozvahou.

Co je zač ten Haldin? A co jsem já? Jsme jen dvě zrnka písku. Jenže taková nevýznamná zrnka tvoří vysokou horu. A smrt jednoho člověka, nebo dokonce mnohých je proti ní zanedbatelná. Nicméně bojujeme s nakažlivou chorobou. Přeju si jeho smrt? Ne! Zachránil bych ho, kdybych mohl, ale to nemůže nikdo – on je ta uschlá větev, kterou je třeba useknout. Pokud musím zahynout kvůli němu, ať aspoň nezahynu s ním a nejsem proti své vůli spojován s tou chmurnou pošetilostí, která nerozumí ani lidem, ani věcem. Proč bych měl po sobě zanechat falešnou vzpomínku?

Hlavou se mu mihlo, že na světě není nikdo, komu by záleželo na tom, jakou vzpomínku po sobě zanechá zrovna on. Okamžitě v duchu zvolal: Zemřít zbytečně pro falešnou představu! To je ale bídný osud!

Zjistil, že se octl v živější části města. Nevšiml si srážky dvou saní u chodníku. Jeden kočí naříkavě hulákal na svůj protějšek –

„Ty bídáku prašivěj!“

Zaržání koně téměř u jeho ucha Razumova vyrušilo. Netrpělivě zakroutil hlavou a s pohledem upřeným před sebe kráčel dál. Náhle na sněhu přímo na cestě uviděl Haldina, z masa a kostí, v jasných obrysech, jak leží natažený na zádech, hřbety rukou si zakrývá oči, na sobě má ten hnědý přiléhavý kabát a vysoké boty. Ležel trošku stranou, jako by si to místo vybral úmyslně. Sníh kolem něj zůstal nedotčený.

Tahle halucinace byla tak hmatatelná, že Razumov užuž sahal do kapsy, aby se ujistil, že v ní dosud má klíče od bytu. Vzápětí se však zarazil a opovržlivě ohrnul rty. Pochopil. Jeho myšlení silně soustředěné na postavu, kterou u sebe nechal ležet na posteli, vyvrcholilo v téhle prazvláštní šalbě. Proto ten přízrak posoudil chladně. S přísně staženou tváří, aniž si výjev prověřil, s očima upřenýma daleko za to mámení pokračoval v chůzi a nepocítil nic než mírné stažení hrudi. Když ho minul, letmo se ohlédl a na místě, kde předtím ležel jeho přízrak, uviděl jen nepřetržitý sled vlastních stop.

Po několika krocích si užasle zašeptal sám pro sebe: „Úplně jako živý! Jako by dokonce dýchal! A rovnou mně v cestě! To byl prapodivný zážitek.“

Po chvíli pak přes zaťaté zuby zamumlal:

„Udám ho.“

Nějakých dvacet metrů, snad i víc, nebylo vidět vůbec nic. Přitáhl si plášť těsněji k tělu. Čepici narazil víc do očí. Zradit. To je silné slovo. Co je to zrada? Říká se, že člověk zradil svou vlast, své přátele, svou milou. Nejdřív přece musí existovat nějaké morální pouto. Člověk tedy může zradit jen své svědomí. A co má s tímhle společného mé svědomí? Jakým poutem společné víry, společného přesvědčení jsem vázán, abych dopustil, že mě ten fanatický blbec stáhne s sebou? Naopak – veškerá povinnost skutečné odvahy se čeká od druhé strany.

Razumov se zpod čepice rozhlédl kolem sebe. Co mi může tenhle předpojatý svět vyčítat? Vzbudil jsem snad jeho důvěru? Ne! Poskytl jsem mu snad jediným slovem, pohledem či gestem důvod předpokládat, že jsem jeho důvěru ve mě přijal? Ne! Je sice pravda, že jsem souhlasil, že půjdu za Zemjaničem. No – a to jsem přece udělal. A taky jsem o jeho záda – o to zvíře – přerazil násadu.

Něco jako by se v jeho hlavě převracelo a navrch pak vyplula výjimečně tvrdá, jasně uvažující strana jeho mozku.

Bylo by přece jen lepší, uvažoval s docela odlišným vnitřním důrazem, nechat si tuhle informaci pro sebe.

Minul odbočku ke svému bytu a došel až na módní třídu. Některé zdejší obchody a všechny restaurace měly dosud otevřeno. Světlo dopadalo na chodník, kde se s uvolněným výrazem procházeli muži v drahých kožiších a sem tam elegantní ženská postava. Razumov je poctil opovržením, jaké je vlastní asketickému věřícímu při pohledu na frivolní dav. Byli to světáci – tihle oficíři, činovníci, hejskové, úředníci, členové jachtařského klubu. Ranní událost je bez výjimky zasáhla. Jak by se asi zachovali, kdyby věděli, co má v úmyslu tenhle studentík v plášti?

Nikdo z nich není schopen cítit a myslet tak hluboce jako já. Kolik by jich dokázalo dovést akt svědomí až do konce?

Razumov se loudal dobře osvětlenou ulicí. Dospěl k pevnému rozhodnutí. Vlastně se to ani nedalo nazvat rozhodnutím – prostě jen přišel na to, co chtěl udělat celou tu dobu. Přesto pociťoval potřebu nechat si ten záměr schválit jinou osobou.

Téměř utrápeně chlácholil sám sebe: Chci najít pochopení. Tato obecná touha s celým svým hlubokým a melancholickým významem těžce dolehla na studenta, který mezi těmi osmdesáti miliony svých bližních neměl jediné srdce, jemuž by se mohl otevřít.

Na advokáta nemohl ani pomyslet. Oním drobným vykonavatelem šikany totiž příliš opovrhoval. Člověk však nemohl ani jít a ulevit svému svědomí před policistou na rohu. A už vůbec se mladíkovi nezamlouvalo, že by měl vyhledat šéfa místního oddělení policie – sprostě vyhlížející osobu, kterou občas vídával na ulici se žhnoucí cigaretou přilepenou na dolním rtu. Ten by nejspíš začal vyšetřování tím, že by mě strčil za katr. A každopádně by z toho byl celý nesvůj a nadělal by velký zmatek, usuzoval Razumov prakticky.

Akt svědomí musí být navenek proveden s důstojností.

Razumov zoufale zatoužil po nějaké radě, po morální opoře. Kdo ví, co je to opravdová osamělost – ne to konvenční slovo, ale holá hrůza. Neukáže se v celé své děsivosti ani těm osamělým. Vždyť i ten nejbídnější vyděděnec chová nějakou vzpomínku či iluzi. Čas od času nějaká shoda okolností může na okamžik ten závoj pozvednout, i když jen na okamžik. Žádná lidská bytost nemůže snášet vyhlídku na neutuchající morální samotu a zároveň z toho nezešílet.

Až sem došel v uvažování. Ve snaze uniknout té hrůze se na chvíli zaobíral šílenou myšlenkou, že by odspěchal zpátky do bytu, vrhl se na kolena ke svému lůžku s tou temnou postavou nataženou na něm; vášnivými slovy by ze sebe vychrlil celé doznání, jež by nitrem toho člověka pohnulo až do těch nejskrytějších hlubin, skončilo by to objímáním a slzami a neuvěřitelným spřízněním duší – jaké snad svět neviděl. Byla to nádherná představa!

V hloubi duše se nad ní rozechvěl a plakal. Uvědomoval si však, že běžným kolemjdoucím se jeví jako uvolněný a klidný student na procházce. Také si povšiml postranního, ale jiskřivého pohledu krasavice s jemně modelovanou hlavou – zahalené do kožešin z cizokrajných šelem od hlavy k patě jako křehký a nádherný divoch –, který na okamžik s jakousi pobavenou něžností spočinul na hluboké usebranosti přitažlivého mladíka.

Náhle Razumov ztuhl. Šedivé licousy projíždějící kolem, zachycené a zároveň ztracené v témže okamžiku, vyvolaly celkový obraz knížete K., muže, jenž mu kdysi stiskl ruku jako nikdo jiný – jemným, ale přetrvávajícím stiskem jako tajné znamení, jako napůl nechtěné pohlazení.

A mladík se sám sobě podivil. Proč na něj nepomyslel dřív! Senátor, hodnostář, velká osobnost, to je přece on – On!

Zachvátilo ho jakési rozněžnění – mírně se mu rozechvěla kolena. Potlačil je nově zburcovanou přísností. Všechny tyhle city jsou škodlivý nesmysl. Nemůže být dost rychlý. Když nastoupil do saní, křikl na kočího –

„K paláci knížete K. Rychle, dělejte! Leťte!“

Polekaný mužik s vousy až k bělmu očí úslužně odvětil:

„Rozkaz, Vaše Blahorodí.“

Razumov měl obrovské štěstí, že kníže K. nebyl žádný zbabělec. V den atentátu na pana de P. zavládly ve vládních sférách nesmírný strach a sklíčenost.

Knížeti K., který trudnomyslně bloumal o samotě ve své pracovně, vyplašené služebnictvo hlásilo, že nějaký neznámý mladík se vnutil do haly, odmítá jim sdělit, jak se jmenuje a proč přichází, a nehne se odtamtud, dokud ho Jeho Excelence osobně nepřijme. Místo aby se pán domu zamkl a zavolal policii, jak by se ten večer zachovalo devět z deseti důležitých Rusů, podlehl kníže zvědavosti a tiše popošel ke dveřím pracovny.

Před dokořán otevřenými vstupními dveřmi do haly okamžitě rozpoznal Razumova, bledého jako smrt, s očima planoucíma, obklopeného zmatenými lokaji.

Kníže se v duchu neobvykle rozzlobil, byl dokonce pobouřen. Jeho zdvořilé instinkty a vytříbený smysl pro sebeúctu mu však nedovolovaly, aby nechal mladíka vyhodit na ulici obyčejnými sloužícími. Neviděn opět zacouval do své pracovny a po chvilce zazvonil. Razumov uslyšel odkudsi zdáli v domě zlověstně zvýšený drsný hlas:

„Uveďte pána sem.“

Návštěvník vešel bez zachvění. Cítil se nezranitelný – povznesen vysoko nad přízemnost obecného úsudku. Ačkoli si všiml, že na něj kníže hledí s pochmurnou nevolí, jasnost vlastního rozhodnutí, kterou si v tu chvíli velmi dobře uvědomoval, mu dodávala neobyčejnou jistotu. Nebyla mu nabídnuta židle.

O půl hodiny později se společně objevili v hale. Lokajové povstali a knížeti, který se na nohou stižených dnou jen obtížně pohyboval, pomohli do kožichu. Kočár už stál připraven před vchodem. Když se vysoké dvoukřídlé dveře s lomozem otevřely, uslyšel Razumov, který tu stál tiše s nepřítomným pohledem, ale se všemi schopnostmi ve střehu, pobídku knížete:

„Vaše rámě, mladý muži.“

Na roztěkanou, povrchní mysl bývalého gardového důstojníka, člověka pověřeného okázalými úkoly a znalého leda umění galantních intrik a světského úspěchu, zapůsobily nejen zjevnější obtíže takové situace, ale i Razumovova klidná důstojnost, s níž ho zpravil o situaci. A tak prohlásil:

„Ne. Celkem vzato nemohu odsoudit krok, k němuž jste se odhodlal, když jste mi ten příběh přišel vypovědět. Toto není záležitost pro nějaké elévy u policie. Nejvyšší důležitost se připisuje… upokojte se. V téhle nadmíru neobyčejné a obtížné situaci se o vás postarám.“

Pak se kníže zvedl, znovu zazvonil a Razumov se krátce uklonil a s úctou pronesl:

„Důvěřoval jsem jen svému instinktu. V hodině zkoušky, která se týká nejhlubšího politického přesvědčení, se mladý muž, který nemá právo žádat cokoli od nikoho na světě, obrátil na slovutného Rusa – to je vše.“

Kníže spěšně vykřikl:

„A dobře jste udělal!“

V kočáře – byl to malý brougham na sanicích – přerušil mladík ticho hlasem, který se stále slabě třásl.

„Má vděčnost přesahuje velikost mé opovážlivosti.“

Když ve tmě nečekaně ucítil krátký stisk na své paži, vydechl. „Udělal jste dobře,“ opakoval kníže.

Jakmile kočár zastavil, aristokrat zašeptal na vysvětlenou Razumovovi, který se neodvažoval na nic zeptat:

„To je dům generála T.“

Uprostřed zasněžené vozovky plál velký oheň. U něj se hřáli nějací kozáci s uzdami svých koní přes rameno. Dveře jistili dva hlídači, několik strážníků se poflakovalo ve velkém vjezdu pro povozy a na odpočívadle v prvním patře se zvedli dva ordonancové a postavili se do pozoru. Razumov kráčel knížeti po boku.

Na podlaze předpokoje stálo překvapivé množství skleníkových rostlin v květináčích. Seběhli se sluhové. Spěšně dorazil i mladík v civilních šatech, cosi se mu zašeptalo, tajemníček se hluboce uklonil a horlivě vykřikl: „Samozřejmě, hned to bude!“ a odběhl. Kníže Razumovovi pokynul.

Prošli celou řadou slabě osvětlených přijímacích místností a sálem připraveným k tanci. Generálova choť byla nucena odložit večírek. V domě viditelně vládla zděšená atmosféra, nicméně v generálově pokoji s těžkými ponurými závěsy, dvěma masivními stoly a hlubokými křesly zářila všechna světla. Lokaj za nimi zavřel dveře a oba příchozí čekali.

V anglickém krbu plálo uhlí – Razumov nikdy nic takového neviděl. V místnosti bylo ticho jako v hrobě – dokonalé a nezměrné, neboť ani hodiny na krbové římse nevydávaly žádný zvuk. Jeden kout místnosti zaplňovala bronzová figura běžícího mladého hocha ve čtvrtinové velikosti, vynikající hladkými údy. Kníže polohlasem poznamenal:

„Spontiniho Běh mládí. Nádhera.“

„Obdivuhodné,“ přisvědčil vlažně Razumov.

Poté se hovor zadrhl, kníže mlčel s výrazem povýšenosti, Razumov zíral na sochu. Trápil ho pocit připomínající hladové křeče.

Neotočil se, ani když uslyšel, jak se otevřely vnitřní dveře a ozval se chvatný krok ztlumený kobercem.

Hlas knížete okamžitě vykřikl, ochraptělý vzrušením:

„Máme ho – ce misérable[2]. Navštívil mě vážený mladík – Ne! To je neuvěřitelné…“

Razumov před bronzovou sochou zadržel dech, jako by čekal, že dílo spadne. Hlas za jeho zády, který nikdy předtím neslyšel, je zdvořile vybídl:

„Asseyez-vous donc!“[3]

Kníže téměř vřískl: „Mais comprenez-vous, mon cher! L’assassin…[4] ten vrah – máme ho…“

Razumov se prudce otočil. Generálovy hladké mohutné tváře se opíraly o tuhý límec uniformy. Ten už nejspíš na mladíka delší dobu pohlížel, protože bylo vidět, jak se do něj bleděmodré oči potentáta chladně vpíjejí.

Kníže z křesla mávl působivou rukou.

„Tohle je ten velice úctyhodný mladý muž, kterého sama Prozřetelnost… pan Razumov.“

Na to se pán domu zamračil na Razumova, který se zatím ani v nejmenším neopovážil pohnout.

Generál se usadil u stolu a naslouchal se semknutými rty. Na jeho obličeji se v průběhu líčení knížete K. neobjevila jediná známka citu.

Razumov sledoval nehybnost onoho masitého profilu. Avšak trvalo jen chvilku, než kníže domluvil. Když se pak generál k prozřetelně se zachovavšímu mladíkovi otočil, ten zjistil, že ta růžovoučká tvář, modré nevěřící oči i jasně bílý záblesk mechanického úsměvu ve skutečnosti vyjadřují bodrou a nelítostnou krutost. Posluchač se té neobyčejné historce vůbec nepodivil – nevyjádřil ani potěšení, ani vzrušení, ba ani nevěřícnost. Prostě nedal znát vůbec nic. Jen se zdvořilostí málem uctivou naznačil, že „ten ptáček mohl uletět, zatímco tady pan… pan Razumov běhá po ulicích“.

Nejmladší z mužů pokročil do středu místnosti a ujistil ho: „Dveře jsou zamčené a klíč mám v kapse.“

Pocítil k tomu potentátovi silné opovržení. Dostavilo se tak znenáhla, že se důvodně obával, aby se neprojevilo i v jeho řeči. Generál k němu zamyšleně vzhlédl a Razumov se zašklebil.

Všechno tohle probíhalo nad hlavou knížete K., usazeného v hlubokém křesle, kromobyčejně unaveného a netrpělivého.

„Student jménem Haldin,“ opakoval generál zamyšleně.

Razumov se přestal usmívat. „Ano, tak se jmenuje,“ potvrdil zbytečně hlasitě. „Viktor Viktorovič Haldin – student.“

Generál se malinko zavrtěl.

„Co má na sobě? Byl byste tak hodný a popsal ho?“

Razumov několika trhanými slovy hněvivě popsal Haldinovo oblečení. Generál se celou dobu upřeně díval před sebe a pak oslovil knížete:

„Měli jsme jisté indicie,“ sdělil mu francouzsky. „Jedna dobrá žena, která se v té ulici nachomýtla, nám popsala člověka v takovém oblečení jako toho, kdo hodil druhou bombu. Nechali jsme si ji na sekretariátu a každý v čerkeském kabátu, koho jsme našli, byl před ni předveden, aby si ho dobře prohlédla. Stále se jen křižovala a vrtěla hlavou. Bylo to rozčilující…“

Poté se obrátil k mladíkovi a rusky mu přátelsky vyčetl:

„Posaďte se přece, pan Razumove – no tak. Proč stojíte?“

Razumov se ledabyle usadil a pohlédl na generála. Tenhle blbec s vyvalenýma očima nic nechápe, pomyslel si.

Kníže spustil povýšeně: „Pan Razumov je mladík s očividnými schopnostmi. Leží mi na srdci, aby jeho budoucnost nebyla –“

„– samozřejmě,“ skočil mu do řeči generál a gestem ruky ho zarazil. „Domníváte se, že má u sebe nějaké zbraně, pane Razumove?“

Generál nyní nasadil jemný melodický hlas. Razumov odpověděl s potlačovaným podrážděním –

„Ne. Ale válejí se tam mé břitvy – chápete.“

Generál na znamení souhlasu sklonil hlavu.

„Přesně tak.“

Pak se znovu obrátil ke knížeti a zdvořile vysvětloval:

„Chceme toho ptáčka živého. To by v tom byl čert, aby nám trochu nezazpíval, než s ním skoncujeme.“

Hrobové ticho místnosti s oněmělými hodinami dopadlo na zdvořilou modulaci téhle strašlivé věty. Kníže zabořený v křesle ani nehlesl.

Generál však nečekaně rozvinul jinou myšlenku:

„Oddanost ohroženým institucím, na nichž závisí bezpečnost trůnu a lidu, není nějaká dětská hra. To víme, mon prince[5], a – tenez[6],“ pokračoval s jakousi lichotivou drsností, „tady pan Razumov už to také začíná chápat.“

Oči, které posléze obrátil k mladíkovi, jako by najednou chtěly vyskočit z důlků. Tahle grotesknost zjevu už Razumova nešokovala. S ponurým přesvědčením prohlásil:

„Haldin nepromluví.“

„To se ještě ukáže,“ zamumlal generál.

„Jsem si tím jist,“ trval na svém Razumov. „Takový člověk nikdy nepromluví… Myslíte si, že jsem tady ze strachu?“ dodal vztekle. Byl připraven hájit svoje smýšlení o univerzitním kolegovi do posledního dechu.

„To jistě ne,“ zaprotestoval generál prostince. „A rád bych vám připomněl, pane Razumove, že kdyby byl nepřišel se svou historkou k takovému neochvějnému a oddanému Rusovi, jako jste vy, byl by zmizel jako kámen ve vodě… což by mělo ohavné následky,“ dodal s rozzářeným, krutým úsměvem pod tou kamennou tváří. „Takže vidíte, že tady nemůže být řeč o podezření ze strachu.“

Kníže se do toho vložil, když vyhlédl na svého chráněnce zpoza opěradla křesla.

„Nikdo nezpochybňuje morální správnost vašeho činu. Prosím, abyste se v tomto směru upokojil.“

Celý nesvůj se pak obrátil ke generálovi.

„Proto jsem tady i já. Možná vás překvapilo, proč zrovna já –“ Generál ho spěšně přerušil.

„– ale vůbec ne. Naprosto přirozené. Viděl jste závažnost –“

„Ano,“ ujal se slova kníže. „A dovoluji si důrazně požádat, aby se to, že jsme s panem Razumovem zasáhli, nedostalo na veřejnost. Je to slibný mladý muž… muž pozoruhodných schopností.“

„O tom nepochybuji,“ zamumlal generál. „Vzbuzuje důvěru.“

„Dnes jsou tak rozšířené různé zhoubné názory – dotýkají se tak nečekaných oblastí – že jakkoli se to zdá až obludné, mohl by tím i trpět. Jeho studia… Jeho…“

Generál s lokty na stole složil hlavu do dlaní.

„Ano. Ano. Snažím se to promyslet… Jak je to vlastně dlouho, co jste odešel z bytu, pane Razumove?“

Mladík udal hodinu, která téměř odpovídala době jeho šíleného útěku z rozlehlého chudinského brlohu. Rozhodl se totiž, že Zemjaniče z celé záležitosti úplně vynechá. Kdyby se o něm slůvkem zmínil, znamenalo by to pro tu „bystrou duši“ žalář, možná kruté bičování a nakonec cestu v řetězech na Sibiř. Přestože kočího zmlátil, pociťoval k němu nyní nejasnou, kajícnou něhu.

Generál, jenž dal poprvé průchod utajovaným pocitům, opovržlivě vykřikl:

„A vy mi tu tvrdíte, že přišel za vámi s tou tajnou informací jen tak – à propos des bottes[7].“

Razumov zavětřil nebezpečí. Nelítostná podezíravost despotismu se konečně otevřeně projevila. Náhlý strach mu zamkl ústa. Ticho v místnosti se nyní podobalo ponurosti hluboké hladomorny, v níž čas nic neznamená a kde se na podezřelou osobu někdy úplně zapomene. Kníže mu však přispěchal na pomoc.

„Prozřetelnost sama vedla toho bídáka ve chvilkovém pominutí smyslů, aby vyhledal pana Razumova na základě nějaké dávné, naprosto mylně vyložené výměny názorů – jakéhosi jalového spekulativního hovoru… už je to pár měsíců, jak mi sdělil –, který pan Razumov naprosto vypustil z hlavy.“

„Pane Razumove,“ otázal se zamyšleně generál po krátké odmlce, „vy se často oddáváte spekulativním hovorům?“

„Ne, Excelence,“ odpověděl mladík chladně, v náhlém návalu sebevědomí. „Jsem člověk hlubokého vnitřního přesvědčení. Sprosté názory nemají opodstatnění. Ne vždycky stojí za to s nimi polemizovat. Nicméně i němé opovržení seriózní hlavy si zbrklí utopisté mohou nesprávně vyložit.“

Generál s hlavou v dlaních hleděl upřeně. Kníže K. zamumlal:

„Seriózní mladík. Un esprit supérieur[8].“

„To vidím, mon cher prince[9],“ odvětil generál. „Pan Razumov je u mě naprosto v bezpečí. Zajímá mě. Jak se zdá, má úžasnou a užitečnou vlastnost, totiž že vzbuzuje důvěru. Spíš jsem se divil, proč se ten druhý student vůbec o něčem zmiňoval – tedy i o té holé skutečnosti –, když jeho cílem bylo jen získat na pár hodin přístřeší. Protože nakonec nebylo nic snazšího než mlčet, ledaže by se snažil, patrně s ohledem na poblázněnou dezinterpretaci vašich skutečných citů, získat i vaši pomoc – ano, pane Razumove?“

S mladíkem se v tu chvíli místnost poněkud zahoupala. Ten groteskní muž v upjaté uniformě působil strašlivým dojmem. Vlastně se to od něj pravděpodobně očekávalo.

„Už chápu, co má Vaše Excelence na mysli. Mohu však odpovědět jen to, že nevím.“

„Nemám nic na mysli,“ zamumlal generál, byť ho ta odpověď mírně překvapila.

Jsem jeho kořist, jeho bezmocná kořist, pomyslel si Razumov. Únava a znechucení toho odpoledne, potřeba zapomenout, strach, který nedokázal zaplašit, to vše znovu probudilo jeho nenávist k Haldinovi.

„Pak Vaší Excelenci nemohu být nápomocný. Nevím, co tím myslel. Jenom vím, že nastal okamžik, kdy jsem si přál zemřít. Ale nesvěřil jsem se mu s tím. Byl jsem přemožen. Nevzbudil jsem důvěru – nežádal jsem o žádná vysvětlení –“

Razumov budil dojem, že je bez sebe, ale mysl mu pracovala na plné obrátky. Byl to ve skutečnosti vypočítaný výlev.

„To je skoro škoda, že jste se ho nezeptal,“ namítl generál. „To vůbec nevíte, co míní dělat dál?“

Mladík se uklidnil a zahlédl možnost úniku.

„Prozradil mi, že doufá, že ho nějaké saně vyzvednou o půl jedné v noci u sedmého kandelábru vlevo, počítáno od horního konce Karabelné. Každopádně se tam zamýšlel tou dobou dostavit. Nepožádal mě ani o jiné oblečení.“

„Ah voilà![10]“ zaradoval se generál a otočil se na knížete K. „Už víme, jak uchránit vašeho protégé[11], pana Razumova, od jakékoli spojitosti se zatčením. Počkáme si na toho pána v Karabelné.“

Kníže vyjádřil svou vděčnost. Hlas se mu rozechvěl nefalšovaným pohnutím. Razumov bez hnutí i beze slova seděl a zíral na koberec. Generál se poté obrátil k němu.

„O půl jedné v noci. Do té doby musíme spoléhat na vás, pane Razumove. Je podle vás pravděpodobné, že by změnil plán?“

„Jak to můžu vědět?“ ohradil se Razumov. „Tihle lidé nepatří k těm, kdo mění plány.“

„Které lidi máte na mysli?“

„Obecně fanatické příznivce volnomyšlenkářství. Svobody s velkým S, Vaše Excelence. Svobody, která neznamená nic přesného. Svobody, jejímž jménem se páchají zločiny.“

Generál zamumlal:

„Nesnáším rebely všeho druhu. Nic s tím nenadělám. Mám to v povaze!“

Zaťal pěst a výhružně ji pozvedl. „Budou tedy zničeni.“

„Svůj život obětovali už předem,“ pokračoval Razumov se zlomyslným potěšením a s pohledem upřeným na generála. „Pokud Haldin změní dnes večer plány, můžete se spolehnout, že to nebude proto, aby si zachránil krk nějakým jiným způsobem. S něčím takovým by počítal předem. Ale není to pravděpodobné.“

Generál opakoval jakoby sám pro sebe: „Budou zničeni.“

Razumov nasadil neproniknutelný výraz.

Kníže vykřikl:

„Jaká strašlivá nutnost!“

Generál pomalu položil paži na stůl.

„Jednu útěchu máme. Tohle plémě po sobě nezanechává potomky. Vždycky jsem tvrdil: když vyvineme dostatečné úsilí – nelítostné, vytrvalé, rovnoměrné –, skoncujeme s nimi jednou provždy.“

Razumov si pomyslel, že člověk, jemuž svěřili takovou neomezenou moc, musí věřit tomu, co říká, jinak by tu tíži odpovědnosti nemohl unést.

Generál s nesmírným odporem opakoval:

„Nesnáším rebely. Ty podvratné živly! Ty intelektuálské dé- bauchés[12]! Celá má existence je založena na věrnosti. Cítím ji. Na její obranu jsem připraven obětovat život – i svou čest –, pokud by to bylo třeba. Ale povězte mi, prosím vás, o jakou čest jde v případě, kdy se bojuje proti rebelům – proti lidem, kteří popírají boha samého – naprostí neznabozi! Zvířata. Hrůza jen pomyslet.“

Během této tirády Razumov sedící naproti generálovi jen dvakrát chabě přikývl. Kníže K., který už v tu chvíli vznešeně postával vedle, obrátil oči v sloup a zašeptal:

„Hélas!“[13]

Pak pohlédl níž a s očividnou rozhodností prohlásil: „Tento mladík, generále, bezesporu chápe smysl vašich nezapomenutelných slov.“

Generálův výraz se proměnil od tupé zášti ve ztělesněnou zdvořilost.

„Teď bych vás rád požádal, pane Razumove,“ zapředl mírumilovně, „abyste se vrátil domů. Povšimněte si, že se pana Razumova neptám, zda svou nepřítomnost svému hostu nějak zdůvodnil. Bezpochyby tak učinil v dostatečné míře. Ale nevyzvídám. Pan Razumov budí důvěru. To je velký dar. Jen se snažím naznačit, že jeho delší nepřítomnost by mohla u zločince vzbudit podezření, což by ho mohlo přimět ke změně plánů.“

Zvedl se a s nezměrnou zdvořilostí vyprovodil návštěvníky do předpokoje obtíženého květináči.

S knížetem se Razumov rozloučil na rohu ulice. V kočáře naslouchal řečem, v nichž přirozený cit zápasil s obezřelostí. Kníže se zjevně obával toho, aby ve svém chráněnci nevzbudil nějaké naděje ohledně budoucích styků. Nicméně v hlase, který ve tmě trousil pečlivě volené a obecně družné fráze, se ozýval i přídech něžnosti. A nakonec dodal:

„Naprosto vám důvěřuji, pane Razumove.“

Tihle všichni, jak se zdá, mi důvěřují, pomyslel si netečně mladík. Pociťoval vůči tomu člověku, který s ním bok po boku seděl v tom omezeném prostoru, shovívavé opovržení. Patrně se obával scén, které by mu doma ztropila manželka. Povídalo se o ní, jak je pyšná a prudká.

Přišlo mu zvláštní, že pokud jde o pohodlí a bezpečí lidských životů, hraje diskrétnost tak významnou roli. Chtěl nicméně knížete uklidnit a s přiměřeným důrazem prohlásil, že s přihlédnutím k jistým svým drobným dovednostem a víře ve schopnost tvrdě pracovat spoléhá v budoucnu výlučně na vlastní síly. Vyjádřil vděčnost za podanou pomocnou ruku, jíž se mu dostalo. Tak nebezpečné situace se v životě neopakují, dodal.

„A vy jste téhle čelil s rozhodností a správným postojem, který mi poskytl o vaší osobě vysoké mínění,“ podotkl kníže vážně. „Jenom teď musíte vytrvat – vytrvat.“

Když Razumov vystoupil na chodník, spatřil holou ruku, která se k němu natahovala staženým okénkem kočáru. Na chviličku podržela tu jeho v sevření, zatímco světlo pouliční lampy dopadalo na podlouhlý obličej knížete a staromódní šedivé licousy.

„Doufám, že jste teď naprosto klidný, pokud jde o následky…“

„Po tom, co se Vaše Excelence uvolila pro mě udělat, mohu spoléhat jen na své svědomí.“

„Adieu,“ rozloučila se s pohnutím hlava s licousy.

Razumov se uklonil. Kočár s jemným zasvištěním odplul sněhem – a mladík osaměl na okraji chodníku.

Řekl si, že není o čem přemýšlet, a vydal se k domovu.

Kráčel tiše. Byl navyklý vracet se takhle domů do postele po večeru stráveném někde se spolužáky nebo na bidýlku v divadle. Když trochu popošel, vtáhlo ho do sebe povědomé okolí. Nic se tu nezměnilo. Minul známý roh, a když zabočil, uviděl potemnělé světlo obchodu s potravinami, který vedla jedna Němka. Za okénky bylo vidět bochníky okoralého chleba, svazky cibule a šňůry klobásek. Zrovna zavírali. Churavě vyhlížející kulhavý člověk, kterého znal slušně od vidění, vyklopýtal do sněhu s velkou okenicí v náruči.

A nic se nemělo změnit. Objevil se i známý průjezd, který zel temnotou, i slabounké mihotání světla na schodišti.

Smysl pro to, že život jde dál, teď závisel na nepatrných tělesných vjemech. Triviálnosti každodenního bytí obrňovaly jeho duši. A toto pomyšlení také posílilo vnitřní klid Kiryla Sidoroviče Razumova, když začal ve tmě stoupat po schodech tak povědomých jeho nohám, s rukou na důvěrně známém lepkavém zábradlí. Výjimečné nemohlo převládnout nad doteky hmoty, které činí dny podobné jako vejce vejci. Zítřek bude navlas jako včerejšek.

Pouze na jevišti se otevřeně přiznávalo neobvyklé.

Kdybych se rozhodl vystřelit si na odpočívadle mozek, přemítal cestou, nejspíš bych po těch schodech šel zrovna tak potichu, jako jdu teď. Co si má člověk počít? Co se má stát, ať se stane. Neobyčejné věci se zkrátka stávají. Jenže když už k nim došlo, je po nich. A stejně tak to chodí, když se člověk jednou rozhodne. Je po problému. Pohltí ho každodenní starosti a vyjeté koleje myšlení – život jde dál jako předtím a jeho utajené stránky zmizí z dohledu, jak se sluší a patří. Život je věc veřejná.

Odemkl dveře a vytáhl klíč. Vešel dovnitř jako duch a pečlivě za sebou zavřel na západku.

Pomyslel si: Slyší mě, a poté, co dveře zajistil, chvíli postál bez hnutí a zatajil dech. Neozvalo se vůbec nic. Přešel přes prázdný první pokoj, úmyslně potmě. Když vstoupil do druhého, zašátral po stole, aby našel zápalky. Kromě těch šátravých zvuků panovalo v místnosti hluboké ticho. Že by ten člověk tak tvrdě spal?

Škrtl zápalkou a pohlédl na postel. Haldin ležel na zádech jako předtím, jen měl teď obě ruce pod hlavou. Oči měl otevřené. Hleděl upřeně do stropu.

Razumov zápalku pozvedl. Uviděl výrazné rysy, pevnou bradu, bledé čelo a kštici světlých vlasů. Nezvaný host ležel pořád jak široký, tak dlouhý. Razumovovi blesklo hlavou: Překročil jsem ho na ulici.

Dál na něj upřeně zíral, dokud zápalka nezhasla. Pak škrtl další a mlčky zapálil lampu, aniž se znovu podíval k posteli. Otočil se k ní zády a věšel si plášť na háček, když uslyšel, jak si Haldin zhluboka povzdechl a unaveným hlasem se zeptal:

„Tak! A co jste zařídil?“

Nápor citu byl tak silný, že Razumov uvítal možnost opřít se rukama o stěnu. Nesmírně ho polekalo, když v hloubi duše pocítil ďábelský nápad vyzradit: „Udal jsem vás policii.“ Ale nevyslovil to. Aniž se otočil, tlumeným hlasem prohlásil:

„Je to zařízené.“

Haldin si znovu povzdechl. Jeho hostitel přešel ke stolu, posadil se s lampou před sebou, a teprve potom se odvážil pohlédnout k posteli.

Ve vzdáleném rohu rozlehlé místnosti, daleko od malé lampy opatřené tlustým porcelánovým stínidlem, se Haldin jevil jako temná, protažená figura, nehybná, jako by už spala věčným spánkem. Tělo vypadalo méně hmotné než přízrak, který Razumov zvečera překročil na zasněžené ulici. Ve své stínové, přetrvávající skutečnosti vzbuzovalo však větší obavy než ten zřetelný, ale zažehnaný přelud.

Haldin se znovu dal slyšet. „To jste se musel pořádně projít – na téhle pochůzce…,“ mumlal. „V tomhle nečase…“

Razumov odvětil důrazně:

„Hrozná cesta… Přímo noční můra.“

Slyšitelně se otřásl. Haldin si znovu povzdechl a pak se optal:

„A našel jste Zemjaniče – bratře?“

„Našel.“

Mladší z mužů, který si uvědomil, jakou dobu strávil s knížetem, uznal za prozíravé dodat: „Musel jsem nějakou dobu počkat.“

„Je to ale povaha, co? Jednoho až překvapí, jakou touhu po svobodě ten člověk má. A má taky své průpovídky – prosté, ale k věci, co si dokážou vymyslet jen obyčejní lidé ve své neumělé prozíravosti. Povaha, která –“

„Pochopte, neměl jsem moc příležitost…,“ procedil Razumov skrze zuby.

Haldin dál zíral ke stropu.

„Chápejte, bratře, v poslední době jsem v tom baráku pobýval dost často. Nosil jsem tam knihy, letáky. Docela dost těch chudáků, co tam žijí, umí číst. A rozumějte, osazenstvo na tuhle hostinu svobody je nutné hledat na postranních cestách a v křoví. Popravdě řečeno jsem v tom baráku poslední dobou skoro žil. Někdy jsem tam přespal ve stáji. Je tam totiž stáj –“

„Tam právě jsem se setkal se Zemjaničem,“ přerušil ho jemně Razumov. Zmocnila se ho poťouchlost, a tak dodal: „Svým způsobem uspokojivé setkání. Moc se mi ulevilo.“

„Ano! Je to kamarád,“ sděloval Haldin stropu. „Právě takhle jsem ho poznal, víte. Je to už pár týdnů, co jsem se snažil žít trochu stranou – od té doby, co jsem se rozhodl udělat to, co bylo třeba vykonat. Dal jsem výpověď domácí. K čemu by to bylo, vydat tu slušnou vdovu riziku, že ji policie svým otravováním dožene až k šílenství? Přestal jsem se stýkat se všemi kamarády…“

Razumov si přitáhl kousek papíru a začal po něm čárat tužkou.

Tomu říkám péče! vztekal se v duchu. Zdá se, že bral ohled na bezpečí všech kromě mě.

Haldin pokračoval.

„Dneska ráno – á! dneska ráno – se to změnilo. Jak bych vám to vysvětlil? Než jsem ten čin vykonal, toulal jsem se po nocích a ve dne ležel a promýšlel ho – a cítil jsem se klidný. Moc jsem toho sice nenaspal, ale bylo mi hej. Čím bych se trápil? Ale dneska ráno – potom! Najednou jsem neměl stání. Nemohl jsem se přece zastavit v tom velkém domě plném nouze. Bídní tohoto světa vám nemůžou poskytnout klid. Pak když ten blázen dědek z pily začal křičet, řekl jsem si: ‚V tomhle městě žije mladík, který je povznesený nad obyčejné předsudky.‘“

Chce se mi vysmívat? ptal se v duchu Razumov a dál bezcílně čmáral trojúhelníky a čtverce na papíře. A náhle si pomyslel: Moje chování mu musí připadat divné. Kdyby se mě polekal a vyrazil někam ven, byl bych ztracený. Ten proklatý generál…

Položil tužku a zprudka se otočil k posteli s nejasnou postavou nataženou na ní – o tolik méně výraznou než ta, jejíž hrudník na ulici bez zaváhání překročil. Není tohle taky přízrak?

Ticho se tíživě vleklo. On už tu snad ani není – s tou myšlenkou Razumov zoufale zápasil, poděšený její absurdností. Už je pryč a tohle je jenom…

Nakonec nedokázal dál odolávat. Vyskočil a nahlas pronesl: „Nesnesitelně se bojím,“ a několika překotnými kroky se octl u postele. Rukou se zlehka dotkl Haldinova ramene, a jakmile ucítil, že je skutečné, posedlo ho chorobné nutkání popadnout ten holý krk a vymáčknout z toho těla dech, aby nemohlo nekontrolovaně uniknout a nechávat za sebou jen přízrak.

Haldin se nehýbal, i když jeho zastíněné oči nepatrně ožily a upřely se na Razumova s tesknou vděčností za tenhle projev citu.

Hostitel odstoupil a začal bloumat po pokoji. „Možná by to byla ode mě laskavost,“ zamumlal si pro sebe a sám se vyděsil povahou této omluvy za vražedný popud, který mu znenadání vytanul na mysli. Nicméně už se jí nemohl vzdát. V hlavě se mu vyjasnilo. Co může Haldin čekat? říkal si. Oprátku – nakonec. A já…

Nit této úvahy přerušil Haldinův hlas.

„Proč byste měl mít o mě strach? Můžou zničit mé tělo, ale mou duši z tohoto světa vyhnat nedokážou. Něco vám povím – věřím v tenhle svět tak moc, že si nedokážu představit věčnost jinak než jako velice požehnaný život. To je možná důvod, proč jsem tak připravený zemřít.“

„Hmm,“ zamumlal Razumov a kousl se do dolního rtu. Dál rázoval po místnosti a pokračoval v přemítání.

Ano, pro člověka v takové situaci by to jistě byl akt laskavosti. Otázkou však nebylo, jak být laskavý, ale jak být důsledný. Byl to přece jen úskočný návštěvník…

„I já, Viktore Viktoroviči, věřím v tenhle náš svět,“ pravil důrazně. „Tedy alespoň dokud žiju… Ale vy jste zřejmě rozhodnutý tady strašit. Nemůžete přece myslet vážně –“

Nehybný Haldin mu vpadl do řeči:

„Strašit! Máte pravdu – ale utlačovatele myšlení, které posouvá svět kupředu, ničitele duší, které směřují ke zdokonalování lidské důstojnosti, ty budu strašit. Pokud jde o ty, kdo chtějí zničit mé tělo, těm už jsem předem odpustil.“

Razumov se zastavil, aby ho vyslechl, zároveň však popřával vlastním pocitům. Zlobil se sám na sebe, že tomu, co Haldin říká, přikládá takovou důležitost.

Ten člověk je přece šílenec, ubezpečoval se, nicméně ani tento náhled ho ve vztahu k Haldinovi nijak neobměkčil. Byla to zvlášť nestoudná forma šílenství – a když se volně pohybuje ve sféře veřejného života této země, je zjevně povinností každého čestného občana…

Sled myšlenek se náhle zarazil a byl vystřídán návalem tiché nenávisti vůči nocležníkovi, tak silným, že Razumov rychle začal plácat.

„Ano. Věčnost, samozřejmě. Ani já si ji nedovedu dost dobře představit… Nicméně ji vnímám jako cosi klidného a jednotvárného. Nebude v ní nic nečekaného – chápete? Bude zkrátka postrádat prvek času.“

Vytáhl hodinky a zahleděl se na ně. Haldin se převrátil na bok a upřeně se na něj zadíval.

Při tom pohybu se Razumov polekal. Úskočný návštěvník, tenhle člověk vybavený přízrakem. Ještě neodbila půlnoc. Spěšně pokračoval:

„A ty nevyzpytatelné záhady! Dovedete si představit utajená místa ve Věčnosti? Vyloučeno. Kdežto život je jich plný. Například tajemství zrození. Člověk si je s sebou vezme do hrobu. Je na tom cosi komického… Ale nechme toho. A taky existují tajné pohnutky našeho jednání. I ty nejviditelnější činy člověka mají svou utajenou stránku. Je to zajímavé – a tak nevyzpytatelné! Například člověk vyjde z pokoje na procházku. Na první pohled není nic triviálnějšího. A přece to může být docela závažné. Vrátí se – třeba mezitím zahlédl ožralé prase, povšiml si něčeho na sněhu – a hle, najednou už to není tentýž člověk. I ty nejméně pravděpodobné věci záludně ovládají myšlenky člověka – šedivé licousy jisté osoby či vypoulené oči někoho jiného.“

Orosilo se mu z toho čelo. Otáčel se do všech koutů místnosti, s hlavou skloněnou a zlomyslně se v duchu usmíval.

„Přemítal jste někdy o síle vypoulených očí a šedivých licousů? Promiňte. Nejspíš si myslíte, že jsem se pomátl, když zrovna teď začínám o takových věcech. Ale já nemluvím jen tak do větru. Už jsem viděl takové případy. Jednou jsem se dal do řeči s člověkem, na jehož osud měly podobné fyzické skutečnosti vážný dopad. A ten člověk to přitom vůbec netušil. Jistěže to byla otázka svědomí, ale podobná fakta přinesla řešení… A vy mi říkáte, Viktore Viktoroviči, abych se nebál! No to se povedlo! Jsem za vás zodpovědný,“ vřeštěl už málem Razumov.

Jen stěží ovládl výbuch mefistofelského smíchu. Haldin, notně bledý, se pozvedl na lokti.

„A životní překvapení,“ pokračoval Razumov, poté co mu věnoval pohled. „Jen považte, jak jsou udivující. Nějaký tajuplný popud vás dovede až sem ke mně. Neříkám, že jste udělal chybu. Vlastně jste z určitého hlediska nemohl udělat líp. Mohl jste jít k někomu, kdo chová k lidu láskyplné vztahy a má nějaká rodinná pouta. I vy sám k nim patříte. Pokud jde o mě, víte, že mě vychovávali ve vzdělávací instituci, kde nám nedávali dost najíst. Mluvit o láskyplném vztahu v této souvislosti – chápete sám… A pokud jde o pouta – ta jediná, která na světě mám, jsou čistě společenské povahy. Musím si vydobýt nějaké uznání, než zvládnu cokoli vykonat. Tady sedím a pracuju… Nemyslíte si, že taky pracuju pro pokrok? Musím si udělat jasno o správné cestě… Promiňte,“ pokračoval Razumov, když se nadechl a krátce se hrdelně zasmál, „ale já jsem po nějakém strýčkovi nezdědil vedle rodinných rysů i revoluční nálady.“

Znovu pohlédl na hodinky a s rostoucí nevolí si všiml, že do půlnoci chybí stále ještě pěkných pár minut. Strhl hodinky s řetízkem z vesty a položil je na stůl do kruhu jasného světla lampy. Haldin, který se dosud opíral o loket, se ani nepohnul. Razumova jeho postoj zneklidňoval. Nad čím si tak tiše přemítá? ptal se v duchu. Je třeba mu v tom zabránit. Musím na něj dál mluvit.

Zvýšil hlas.

„Vy jste syn, bratr, synovec, bratranec – bůhvíco ještě – plníte spoustu rolí. Já jsem prostě muž. Muž s vlastním názorem. Napadlo vás někdy, jak asi někdo, kdo nikdy v životě neslyšel láskyplné slovo či pochvalu, bude smýšlet o záležitostech, o nichž vy byste uvažoval buď v souladu, nebo proti vlastní vrstvě, proti vaší rodinné tradici – nebo jen vašim domácím předsudkům? Napadlo vás někdy, jak by se takový člověk cítil? Nemůžu se opřít o rodinnou tradici. Nemám nic, proti čemu bych revoltoval. Má tradice je čistě historická. Za čím jiným se můžu ohlížet než za národní minulostí, od které vy, pánové, chcete odervat vlastní budoucnost? Copak mám obětovat svou inteligenci a své naděje na lepší osud, nechat se oloupit o to jediné, na němž závisí – podle vůle násilnických nadšenců? Vy pocházíte ze své gubernie, ale moje je celá tahle země – anebo nemám vůbec nic. Na vás se bezpochyby bude jednou nahlížet jako na mučedníka – jakéhosi hrdinu – politického světce. Ale prosím za prominutí, já budu spokojený, když ze sebe udělám pracujícího člověka. A co vy dokážete tím, že potřísníte sníh několika kapkami krve? Na téhle Nesmírnosti. Na téhle nešťastné Nesmírnosti! Povím vám,“ vykřikl třesoucím se tlumeným hlasem a pokročil k posteli, „že tady není zapotřebí spousty strašlivých přízraků, kterými můžu projít – ale jediného člověka!“

Haldin napřáhl paže, jako by ho zděšeně mínil zastavit. „Teď už to všechno chápu!“ vykřikl v ohromení. „Pochopil jsem – konečně.“

Razumov zavrávoral a opřel se o stůl. Čelo měl celé zpocené, po zádech mu běhal mráz.

Co jsem mu to vykládal? ptal se sám sebe. Že bych si ho nakonec přece jen nechal proklouznout mezi prsty?

Cítil, jak mu rty ztuhly jako škrobené plátno, ale místo uklidňujícího úsměvu docílil jen nejisté grimasy.

„Co po mně chcete?“ začal smířlivým hlasem, který se po několika slovech přestal třást. „Co po mně chcete? Jen uvažte – pilný, usedlý člověk – a najednou tohle… Nejsem zvyklý vyjadřovat se delikátně. Ale…“

Cítil, jak se ho zmocňuje hněv, jízlivý hněv.

„Co jsme tu asi my dva spolu měli do půlnoci dělat? Sedět naproti sobě a probírat ta vaše – vaše – jatka?“

Haldin zaujal zaražený, zkormoucený postoj. Sklopil hlavu, ruce spustil mezi kolena. Promluvil tiše a bolestně, ale vyrovnaně.

„Teď vidím, jak se věci mají, Razumove – bratře. Jste velkodušný, ale můj čin vám připadá ohavný – běda…“

Razumov jen zíral. Ze strachu stiskl zuby tak silně, že ho teď bolel celý obličej. Nedokázal ze sebe vydat ani hlásku.

„Nejspíš i má osoba je vám odporná,“ pokračoval Haldin truchlivě po krátké přestávce, na chvilku vzhlédl, pak upřel pohled na podlahu. „Protože vlastně, pokud člověk…“

Zarazil se, neboť zcela zjevně čekal na odezvu. Razumov však mlčel dál. Haldin dvakrát sklíčeně pokývl hlavou.

„Jistě. Jistě,“ zamumlal. „Ach…! Je to tak vyčerpávající!“ Chvíli se ani nepohnul, potom však Razumovovi ztěžklé srdce silně poskočilo, když nezvaný host konečně zprudka vstal.

„Budiž,“ vykřikl smutně, tichým, ale zřetelným hlasem Haldin. „Tak tedy sbohem.“

Razumov sebou cukl, ale pohled na pozdviženou ruku jeho protějšku ho zarazil dřív, než se dokázal odlepit od stolu. Ztěžka se o něj opřel a naslouchal slabému odbíjení jakýchsi věžních hodin ve městě. Haldin byl už u dveří, napřímený jako šíp; s bledou tváří a rukou pozorně pozdviženou by mohl pózovat pro sochu neohroženého mladíka, který zrovna naslouchá vnitřnímu hlasu. Razumov mechanicky pohlédl na hodinky. Když se znovu podíval ke dveřím, byl Haldin pryč. Ozvalo se slabounké zašustění ve vedlejším pokoji, pak cvaknutí západky, kterou někdo zlehka nadzvedl. Zmizel – neslyšně skoro jako zjevení.

Razumov se s pootevřenými, ale stále němými rty vrávoravě rozběhl. Dveře do bytu byly otevřené. Vyklopýtal na odpočívadlo, naklonil se přes zábradlí. Upřeně zíral do hluboké černé šachty s malým chvějivým plaménkem v přízemí a snažil se sluchem zachytit chvatný spirálový sestup kohosi, kdo sbíhal po špičkách po schodišti. Byl to lehký, svižný, ťukavý zvuk, který se ztrácel v hlubinách: přes světýlko dole se mihl letmý stín – plamének zakolísal. Pak už nic.

Mladík se ještě chvíli předkláněl a vdechoval studený syrový vzduch s přídechem pachů špinavého schodiště. Nikde nikdo.

Pomalu se vrátil do pokoje a zavřel za sebou oboje dveře. Klidné a rovnoměrné světlo lampy na čtení ozařovalo odložené hodinky. Razumov stál a hleděl na drobný bílý ciferník. Do půlnoci scházely tři minuty. Rozechvělou rukou po hodinkách sáhl.

„Vleče se to,“ zamumlal a zmocnila se ho zvláštní malátnost. Roztřásla se mu kolena, hodinky i s řetízkem mu v tom okamžiku vyklouzly z prstů a spadly na podlahu. Polekalo ho to natolik, že málem také upadl. Když se konečně znovu dokázal spolehnout na své údy, aby se pro hodinky shýbl, okamžitě si je přiložil k uchu. Po chvíli zavrčel:

„Zastavily se.“

Na dost dlouhou dobu se odmlčel, než mrzutě dodal: „Dokonáno jest… A teď do práce.“

Posadil se, namátkou vzal do ruky knihu, otevřel ji uprostřed a začal číst. Když však svědomitě přečetl dva řádky, úplně přestal vnímat písmenka a ani se na ně nesnažil znovu soustředit. Pomyslel si, že skoro s určitostí venku naproti postává nějaký policejní agent a sleduje dům.

Představoval si ho, jak číhá v temném průjezdu, s vyvalenýma očima, až po bradu zachumlaný v plášti a s generálskou přilbou s chocholem na hlavě. Bylo to tak směšné, že sebou v křesle křečovitě trhl. Musel doslova prudce zakroutit hlavou, aby se té vidiny zbavil. Ten člověk bude převlečený třeba za sedláka… nebo za žebráka. Anebo na sobě bude mít jen dlouhý plášť zapnutý až po bradu a v ruce nabitou pistoli – darebák s uhýbavým pohledem, páchnoucí po cibuli a kořalce.

Z té představy se mu udělalo zle. Co je mi po tom? pomyslel si znechuceně. Jsem snad strážník? A navíc, je po všem.

V rozrušení vstal. Ne, není po všem. Ještě ne. Až v půl jedné. A hodinky se mu zastavily. Začal si zoufat. Jak teď zjistí, kolik je hodin? Domácí a všichni na druhé straně odpočívadla už spali. Jak by vůbec mohl… Bůhví, co by se jim honilo hlavou, nebo čeho by se nakonec dovtípili. Neodvažoval se vyjít na ulici, aby se to dozvěděl. Teď jsem podezřelý. Nemá cenu si namlouvat, že ne, říkal si trpce. Kdyby se Haldinovi z toho či onoho důvodu podařilo uniknout a neobjevil se v Karabelné, policie by vpadla k Razumovovi do bytu. A kdyby zrovna nebyl doma, nikdy by se nedokázal ospravedlnit. Nikdy. Rozčileně se rozhlížel kolem sebe ve snaze najít prostředek, s jehož pomocí by ovládl čas, jenž mu zjevně naprosto unikal. Pokud si dokázal vzpomenout, nikdy dřív snad ve svém bytě odbíjení městských hodin neslyšel. A dokonce ani nemohl přísahat, že je opravdu slyšel dnes večer.

Popošel k oknu a stál tam s mírně nakloněnou hlavou, aby zachytil sebemenší zvuk. Počkám tady, dokud něco nezaslechnu, rozhodl se. Stál tiše, ucho nalepené na okno. Mučila ho strašlivá strnulost a bolest mu vystřelovala do zad i do nohou. Ale nepovolil. Jeho mozek plul na hranici deliria. Náhle zaslechl, jak říká: Doznávám se, jako člověk na skřipci. Vždyť taky jsem na skřipci, pomyslel si. Připadalo mu, že v příští chvíli omdlí. Vtom slabé zadunění zvonu vzdálených hodin jako by mu vybuchlo v hlavě – tak jasně je slyšel… Jedna!

Kdyby se tam Haldin nedostavil, policie už by obracela tenhle dům naruby. Odhodil knihu a chopil se čtvercového archu papíru. Nelišil se od hromádky jiných, popsaných jeho úhledným drobným písmem, jen byl prázdný. Popadl pero a namočil je s nejasnou představou, že začne psát svůj esej – pero však zůstalo viset nad papírem. Ještě nějakou dobu tam takhle trčelo, než se sneslo dolů a začalo črtat výrazná písmena.

S nehnutou tváří a pevně staženými rty se dal Razumov do psaní. Jeho úhledný rukopis však naprosto ztratil charakter – byl roztřesený a téměř dětský. Napsal pět řádek pod sebe:

Historie, ne Teorie.

Vlastenectví, ne Internacionalismus.

Evoluce, ne Revoluce.

Řízení, ne Ničení.

Jednota, ne Rozkol.

Tupě na ně zíral. Pak očima zabloudil k posteli a pěkných pár minut na ní spočinul pohledem, zatímco pravou rukou šátral na stole po perořízku.

Konečně se zvedl, odměřenými kroky přešel k lůžku a perořízkem papír zabodl do stěny z omítnutých latí u jeho čela. Sotva to učinil, poodstoupil o krok a mávl rukou, načež se rozhlédl po místnosti.

Poté už posteli nevěnoval pozornost. Z háčku sundal svůj dlouhý plášť, pevně se do něj zachumlal a šel si lehnout na tvrdou žíněnou pohovku na druhý konec místnosti. Okamžitě se ho zmocnil spánek. Několikrát za noc se probudil celý roztřesený ze sna, v němž se brodil sněhovými závějemi v Rusku, kde se octl tak zoufale sám, jak jen může osamět kterýkoli ze zrazených autokratů. Bylo to nesmírné, zimní Rusko, které tak byl jakýmsi zázračným způsobem schopen obsáhnout v celé jeho nedozírnosti, jako by to byla mapa. Po každém takovém roztřeseném úleku mu však těžká víčka znovu spadla na skelné oči a on opět usnul.

III

Když se blížím k této části Razumovova příběhu, má mysl, spořádaná mysl starého učitele jazyků, pociťuje stále výrazněji obtížnost toho úkolu.

Popravdě řečeno ona obtíž nespočívá v tom, jak převyprávět précis[14] podivného lidského svědectví, nýbrž jak podat – a to teď vnímám naprosto jasně – morální podmínky, jež vládnou na značné části planety. Podmínky, které nelze snadno pochopit, tím méně odhalit v rámci jediného příběhu, dokud nenalezneme nějaké klíčové slovo. Slovo, jež by mohlo stát v pozadí všech těch, která pokrývají tyto stránky. Slovo, jež pokud by přímo neztělesňovalo pravdu, by třeba dokázalo obsáhnout dost pravdy na to, aby napomohlo morálnímu odhalení, které by mělo být cílem každého příběhu.

Už snad posté listuji deníkem pana Razumova, zase ho odkládám, beru do ruky pero – a když je pero připraveno zapisovat černé na bílé, zaváhám. Neboť to slovo, které se neustále vkrádá pod jeho hrot, není nic jiného než „cynismus“.

V něm se totiž projevuje ruské samoděržaví i ruská revolta.

V důsledku hrdosti na množství lidí, v podivném předstírání svatosti a utajené připravenosti pokořit sebe sama v utrpení se duch Ruska stává duchem cynismu. Proniká do prohlášení jeho státníků, do teorií jeho revolucionářů a mystických věšteb proroků do té míry, že svoboda pak vypadá jako svého druhu zkaženost a křesťanské ctnosti se jeví vlastně v neslušném světle… Avšak za tuto odbočku se musím čtenářům omluvit. Pramení z uvažování nad tím, jakým směrem se vydal příběh pana Razumova, poté co jeho konzervativní přesvědčení, zředěné nejasným liberalismem, který lze přičíst horlivosti jeho věku, vykrystalizovalo šokem ze setkání s Haldinem.

Probudil se snad už podesáté silně roztřesený. Jakmile spatřil za oknem denní světlo, odolal chuti znovu si lehnout. Nic si nepamatoval, ale nepřipadalo mu nijak divné, když zjistil, že leží na pohovce a je zmrzlý na kost. Světlo padající do místnosti oknem působilo podivně nevesele, jako bez příslibu, který by světlo každého nového dne mělo mladému muži přinášet. Bylo to probuzení člověka smrtelně nemocného, anebo člověka starého přinejmenším devadesát let. Pohlédl na lampu, která dohořela. Stála tam jako vyhaslý maják jeho snažení, jako chladný předmět z mosazi a porcelánu, mezi rozházenými stránkami jeho poznámek a hraničkami knih – mezi pouhým odpadem začerněného papíru – jako mrtvá, bezvýznamná a nezajímavá věc.

Zvedl se, vyprostil se z pláště a pověsil ho na háček – všechny ty pohyby prováděl mechanicky. Vnímal v tu chvíli pouze neuvěřitelnou netečnost podobající se nehybnosti vody v příkopu, jako by ze všech věcí, a dokonce i z jeho myšlení vyprchal všechen život. Dům byl neuvěřitelně tichý.

Otočil se od stěny a stejně nepřítomně ho napadlo, že musí být ještě hodně brzy. Jakmile však pohlédl na hodinky na stole, uviděl obě ručičky zastavené na půlnoci.

„Á, jistě!“ zamumlal, a jako by se tím trochu vzchopil, začal obhlížet místnost. Jeho pozornost zaujal papír přibodnutý na stěnu. Díval se na něj zdálky, aniž ho schvaloval či se cítil nějak zmatený. Když však vedle v předpokoji uslyšel služku lomozit se samovarem v přípravách na snídani, přistoupil k papíru a s výrazem hlubokého nezájmu ho sundal.

Přitom shlédl na postel, v níž nenocoval. Důlek v polštáři, který vyležela Haldinova hlava, byl stále velice patrný.

I zlost, kterou vyvolala tahle připomínka jeho návštěvy, otupěla. Celý den nedělal nic, dokonce se ani neučesal. Ani ho nenapadlo vyjít ven – a pokud nezačal myslet souvisle, tedy ne proto, že by toho nebyl schopen, nýbrž proto, že nepocítil dostatečný zájem.

Často zíval. Vypil hodně čaje, bezcílně bloumal, a když se posadil, nevydržel dlouho v klidu. Nějakou dobu tiše bubnoval konečky prstů na okenní tabulku. Při neklidném popocházení kolem stolu zachytil vlastní tvář v zrcadle, a to ho zaujalo. Oči, které v něm spatřil, byly ty nejnešťastnější, co kdy viděl. Tím se ten den poprvé narušila duševní otupělost.

Osobně se ho to ani tolik nedotklo. Jen si říkal, že život bez štěstí není možný. Vždyť co je to štěstí? Zívl a dál se šoural sem a tam mezi stěnami pokoje. Těšit se na něco – to je štěstí – nic víc. Těšit se na naplnění nějaké touhy, uspokojení nějaké vášně, lásky, ambice, nenávisti – nepochybně i nenávisti. Láska a nenávist. Uniknout nástrahám bytí, žít beze strachu, i to je štěstí. O nic jiného nejde. Nemít strach a těšit se na něco. Ach, ten bídný osud lidstva! vykřikl v duchu a okamžitě dodal: V tomhle ohledu bych ale měl být docela šťastný. Toto ujištění ho však nijak nevzrušovalo. Naopak, znovu zívl tak, jak zíval celý den. Mírně ho překvapilo, když ho znenadání přepadl večer. V místnosti se rychle setmělo, přestože čas jako by stál na místě. Jak to, že si nevšiml, že ten den ubíhá? Jistěže, stojí mu přece hodinky…

Nerozsvítil lampu, ale přešel k posteli a bez zaváhání se na ni vrhl. Ležel na zádech, rukama si podepřel hlavu a zíral do stropu. Po chvíli si pomyslel: Ležím tu jako ten člověk. Zajímalo by mě, jestli spal, zatímco já jsem vzdoroval živlům na ulici. Ne, nespal. Ale proč bych neměl spát já? – a pak pocítil, jak ho ticho noci tíží na všech údech jako závaží.

V tichu silného mrazu panujícího venku pronikly klidem jeho zaražené živoucnosti jasné údery městských hodin odbíjejících půlnoc.

Znovu začal uvažovat. Od chvíle, kdy ten člověk opustil tenhle pokoj, uběhlo čtyřiadvacet hodin. Razumov skoro zřetelně cítil, že Haldin tu noc v pevnosti spí. Byla to jistota, která ho vztekala, protože on o něm už nechtěl přemýšlet, ale ospravedlnil si to fyziologickými a psychologickými příčinami. Ten člověk se mu přece přiznal, že toho celé týdny moc nenaspal, a teď už se nemusel trápit všemožnými nejistotami. Bezpochyby se těšil na dokonání svého mučednického údělu. Člověk, který se jednou smíří s tím, že zabije, nemusí chodit příliš daleko, aby se smířil s tím, že sám zemře. Haldin možná spal tvrději než generál T., jehož úkol – navíc otravná práce – nebyl u konce a nad jehož hlavou navíc visel Damoklův meč revolucionářů.

Když si Razumov vzpomněl na toho podsaditého muže s těžkou bradou spočívající na límci uniformy – onoho mistra autokracie, z jehož nitra nikdy neunikl žádný projev překvapení, nevěřícnosti či radosti, zato jeho vypoulené oči dokázaly vyjádřit smrtelnou nenávist ke vší rebelii –, neklidně se na posteli převaloval.

Podezíral mě, pomyslel si. Nejspíš musí podezírat každého. Byl by schopen podezírat i vlastní manželku, kdyby Haldin se svým doznáním přišel za ní.

Pak se utrápeně posadil. Takže zůstane politicky podezřelým po zbytek svých dní? Projde tedy životem jako člověk, kterému se nedá tak docela věřit – s přitěžující policejní poznámkou přišpendlenou k záznamu? Na jakou budoucnost se ještě může těšit?

Jsem teď podezřelá osoba, pomyslel si znovu, avšak zvyk přemítat a touha po bezpečí, po spořádaném životě, která se v něm uhnízdila tak pevně, mu s postupující nocí přišly na pomoc. Jeho klidná, ustálená a pracná existence měla nakonec potvrdit jeho oddanost. Vlasti se přece dalo sloužit mnoha povolenými způsoby. Nabízela se řada činností, které směřovaly k pokroku, aniž člověk musel být revolucionářem. Pole působnosti bylo rozlehlé a nekonečně rozmanité – jakmile člověk zdolá tu nepěknou nálepku.

Po čtyřiadvaceti hodinách se jeho myšlenky kroužící jako pták vrátily ke stříbrné medaili a u ní jako by zůstaly viset.

Celou noc ani na chviličku nespal, přesto vstal nepříliš unavený a dostatečně vyrovnaný, aby si poradil se všemi praktickými záležitostmi.

Vyšel ven a dopoledne se účastnil tří přednášek. Práce v knihovně byla však spíš jen předstíráním nějakého bádání. Seděl, před sebou množství otevřených knih, ve snaze pořizovat si poznámky a výpisky. Jeho nově získaný klid byl jako chatrný oděv vydaný na milost a nemilost poryvům netečného slova. Zrada! Ale proč? Vždyť ten člověk udělal všechno pro to, aby zradil sám sebe. K jeho oklamání stačilo opravdu maličko.

Neřekl jsem mu nic, co by nebyla pravda pravdoucí. Ani slůvko, utěšoval se v duchu Razumov.

Jakmile se ho zmocnil tenhle proud myšlenek, cílevědomá práce byla tatam. Hlavou mu procházely stále tytéž argumenty a v duchu pronášel znovu a znovu táž slova. Křečovitými pohyby zavřel všechny knížky a poznámky nacpal do kapsy. V duchu se vztekal na Haldina.

Když opouštěl knihovnu, přidal se k němu nějaký dlouhý kostnatý student v odraném kabátě a trudnomyslně kráčel vedle něj. Razumov odpověděl na jeho zabrumlaný pozdrav, aniž na něj pohlédl.

Co mi chce? ptal se v duchu s náhlým děsem z nečekaných věcí, jež se snažil setřást, aby neulpěly na jeho životě nadobro. Kolega s očima sklopenýma obezřetně zamumlal, že už nejspíš slyšel novinu o katovi – přesně tento výraz použil – pana de P., kterého zatkli předminulou noc…

„Bylo mi špatně – ležel jsem doma,“ procedil Razumov skrze zuby.

Dlouhán pozvedl ramena a ruce si vrazil hluboko do kapes. Měl bezvousou, hranatou, voskově žlutou bradu, která se mírně chvěla, když promluvil, a nos zčervenalý mrazivým vzduchem působil mezi těmi nažloutlými tvářemi jako vystřižený z lepenky. Celé jeho vzezření poznamenal chlad a hlad. Kráčel záměrně Razumovovi po boku, s očima zabořenýma do země.

„Tak zní oficiální prohlášení,“ pokračoval stejně obezřetným polohlasem. „Možná je to lež. I když v úterý mezi půlnocí a jednou byl kdosi zatčen. To je jisté.“

Pod rouškou sklopené hlavy pak Razumovovi chvatně sdělil, že tyhle informace prosákly díky vládnímu podúředníkovi zaměstnanému na ústředním sekretariátu. Ten člověk patřil k jednomu z revolučních kroužků. „Tedy vlastně k tomu samému jako já,“ poznamenal student.

Přecházeli široký čtverhranný dvůr. Razumova se zmocnila skličující tíseň, vysála z něj energii a před očima se mu vše jevilo jako zmatené a nanicovaté. Třeba je tenhle chlapík spolčený s policií, napadlo ho. Kdoví? Když však pokradmu pohlédl na tu promrzlou, vyzáblou postavu svého společníka, uvědomil si, jak je jeho podezření směšné.

„Ale já – víte – nepatřím k žádnému kroužku. Já…“

Víc se neodvažoval říct. Ale ani nepřidal do kroku. Jeho kolega, jenž zvedal a pokládal své žalostně obuté nohy s viditelně přesným záměrem, tiše podotkl, že přece není nutné, aby každý patřil k nějaké organizaci. Ty nejcennější osobnosti zůstávají mimo. Část té nejužitečnější práce vzniká mimo organizaci. Pak velice spěšně, šeptajícími horečnatými rty dodal:

„Ten muž zatčený na ulici byl Haldin.“

Když si Razumovovo zaražené mlčení vysvětlil jako přirozené, ujistil ho, že o tom není nejmenších pochyb. Ten vládní podúředník měl zrovna noční službu na sekretariátě. Když uslyšel dupání ve vestibulu – a jelikož si byl vědom toho, že politické vězně někdy přivádějí v noci –, otevřel náhle dveře místnosti, v níž pracoval. Než ho službu konající strážník stihl odstrčit a zabouchnout mu dveře před nosem, už viděl zatčeného, jak ho vestibulem napůl nese, napůl vleče spousta policistů. Zacházeli s ním dost surově. A ten podúředník Haldina bezpečně poznal. Za necelou půlhodinu dorazil na sekretariát generál T., aby zatčeného osobně vyslechl.

„Vás to neudivuje?“ zeptal se vychrtlý student.

„Ne,“ odvětil drsně Razumov – a okamžitě své odpovědi litoval.

„Všichni si mysleli, že Haldin odjel na venkov k příbuzným. Vy ne?“

Hladový student obrátil vpadlé oči k Razumovovi, a ten nestřeženě prohlásil:

„Jeho příbuzní jsou v cizině.“

Byl by si v tu chvíli ukousl jazyk. Kolega prohlásil tónem, v němž bylo znát hluboké srozumění –

„Takže vy jediný jste věděl…“ A zarazil se.

Oni se snad zapřisáhli, že mě zničí, pomyslel si Razumov. „Mluvil jste o tom ještě s někým?“ zeptal se s trpkou naléhavostí.

Společník zavrtěl hlavou.

„Ne, jenom s vámi. Náš kroužek se domníval, že jelikož Haldin se často nechal slyšet, jak si cení vašeho charakteru…“

Razumov se neubránil gestu rozzlobeného zoufalství, které si kolega musel nějak nesprávně vyložit, protože se zdržel dalšího hovoru a odvrátil své pohaslé černé oči.

Mlčky šli bok po boku. Pak ten vychrtlý začal znovu šeptat, aniž Razumovovi věnoval pohled:

„Jelikož teď nemáme v pevnosti žádnou spřízněnou duši, po které bychom mu poslali balíček s jedem, už jsme uvažovali o nějaké odvetné akci – která by měla brzy následovat…“

Razumov vlekoucí se úporně dál mladíka přerušil:

„Vy jste Haldina znal? Věděl jste, kde bydlí?“

„Měl jsem to štěstí, že jsem s ním dvakrát mluvil,“ odpověděl jeho společník naléhavým šepotem, v ostrém kontrastu se zasmušilou apatií tváře i postoje. „Nevěděl, kde žiju já… mám takové nuzné bydlení… u rodiny jednoho řemeslníka. Vlastně jen kout v jedné místnosti. Není to zrovna šikovné na návštěvu, ale kdybyste ode mě přesto něco potřeboval, jsem připraven…“

Razumov se třásl vzteky i strachem. Byl úplně bez sebe, a přesto se neodvážil zvýšit hlas.

„Nesmíte se ke mně přibližovat. Nesmíte se mnou mluvit. Nikdy na mě ani slůvkem nepromluvíte. Zakazuji vám to.“

„Tak dobře,“ souhlasil poddajně mladík, aniž ho ten nenadálý zákaz jakkoli překvapil. „Nepřejete si, z důvodů utajení… samozřejmě… chápu.“

Okamžitě se vzdálil, aniž se osmělil vzhlédnout. Razumov sledoval jeho ošuntělou, vyhládlou postavu se sklopenou hlavou, jak tím zvláštním, přesně vyměřeným pohybem nohou, šikmo přechází ulici.

Chvíli se za ním díval, jako by člověk očima provázel vidinu ze zlého snu, pak pokračoval v cestě a snažil se na nic nemyslet. Na odpočívadle už na něj čekala domácí. Byla to malá, podsaditá, neforemná žena s širokým voskovým obličejem věčně omotaným vlněným šálem. Když viděla svého nájemníka přicházet po posledním rameni schodiště, vzrušeně rozmáchla rukama a pak sepjala paže před obličejem.

„Kirylo Sidoroviči, báťuško, co jste proved? Takovej tichej mladík! Zrovínka teď odešli policajti – prohledávali celej váš byt!“

Razumov jí věnoval upřený, zkoumavý pohled. Odulá vosková tvář jeho bytné se zkrabatila rozčilením. Prosebně do něj zabodávala oči.

„Takovej rozumnej hoch! To přece vidí každej. A teďka tohle – a zničehonic… K čemu vám to je, paktovat se s těma ničemníkama? Nechte toho, báťuško. Nosej smůlu.“

Razumov mírně pokrčil rameny.

„Nebo že by vás snad ňákej skrytej nepřítel pomluvil, Kirylo Sidoroviči? Svět je dneska plnej černejch srdcí a falešnejch udání. Lidi se hodně bojej.“

„Slyšela jste snad, že mě někdo udal?“ zeptal se Razumov, aniž z roztřeseného obličeje té ženštiny spustil oči.

Ne, nic neslyšela. Snažila se něco zjistit od policejního kapitána, když jeho chlapi převraceli pokoj naruby. Místní policejní kapitán ji zná už jedenáct let a není to žádný nelida. Avšak rovnou na odpočívadle jí povídá, a vypadal hodně zachmuřeně a utrápeně:

„Matičko, na nic se mě neptejte. Sám nic nevím. Ten rozkaz přišel seshora.“

A vskutku, brzy po příjezdu místních policistů se objevil veledůležitý pán v kožichu a černém cylindru, který se v pokoji uvelebil a osobně se začal probírat Razumovovými lejstry. Přijel sám – a sám taky zase odjel. Nic si s sebou neodnesl. Od chvíle, kdy zmizel i zbytek policistů, snažila se to tu bytná dát trochu do pořádku.

Razumov se náhle otočil a vstoupil do místnosti.

Všechny jeho knihy byly prohrabané a rozházené po zemi. Jeho bytná šla za ním a začala se bolestně shýbat a sbírat je do zástěry. Jeho papíry a poznámky, které měl vždycky pečlivě roztříděné (všechny se týkaly studia) byly zjevně prolistované a navršené na hromadu uprostřed stolu.

Tenhle nepořádek se ho hluboce, až přehnaně dotkl. Posadil se a jen zíral před sebe. Měl hmatatelný pocit, že samu jeho existenci kdosi tajemně podrývá a jeho morální opory berou jedna po druhé zasvé. Dokonce se mu udělalo mírně nevolno a natáhl ruku, jako by se potřeboval něčeho přidržet.

Stařena se s tichým zasténáním zvedla, vyklopila všechny posbírané knihy na pohovku a s mumláním a vzdycháním místnost opustila.

Až tehdy si všiml, že papír, který na jednu noc zůstal přibodnutý na stěně nad prázdnou postelí, leží navrch hromádky.

Když ho včera ze stěny sundával, duchem nepřítomný ho složil nadvakrát, než ho položil na stůl. Teď ho uviděl ležet úplně navrch – rozložený, dokonce uhlazený pokrýval celý ten zmatený chumel stránek, záznam jeho intelektuálního života za poslední tři roky. Nebyl tam jen tak odhozený. Byl tam položen – a dokonce uhlazen! Hádal, že za tím vězí záměr hlubokého významu – nebo třeba nějaká nevysvětlitelná forma posměchu.

Seděl a zíral na ten kus papíru, až ho rozbolely oči. Ani se nepokusil svoje poznámky rovnat – onoho večera ani příští den –, který strávil doma ve stavu podivné nerozhodnosti. Ta se týkala otázky, zda by měl dál žít – o nic méně, o nic víc. Její povaha však měla hodně daleko do váhání člověka, který přemýšlí o sebevraždě. Razumovovi ani nepřišlo na mysl, že by na sebe vztáhl ruku. Nesourodý organismus nesoucí jeho jméno, který chodil, dýchal, nosil na sobě tyhle šaty, nikoho nezajímal, leda snad paní domácí. Ten skutečný Razumov totiž spatřoval svou existenci v toužebně chtěné, předurčené budoucnosti – v budoucnosti, kterou ohrožovalo bezpráví autokracie (neboť autokracie nezná žádné zákony) a bezpráví revoluce. Pocit, že jeho morální osobnost je vydána na milost a nemilost těmto silám bezpráví, byl tak mocný, že se mladík zcela vážně sám sebe ptal, jestli stojí za to dál vykonávat duševní funkce existence, kterou už nepovažoval za svou.

Jakou to má cenu, napínat inteligenci, snažit se o systematický rozvoj svých schopností a všech profesních plánů? tázal se sám sebe. Chci se ve svém jednání řídit rozumným přesvědčením, ale jakou mám jistotu, že sem nevnikne cosi – nějaká ničivá hrůza – jak tu tak sedím…?

Úzkostně pohlédl ke dveřím předpokoje, jako by čekal jakési zlo, kterak pohne klikou a tiše vstoupí.

Prachsprostému zloději, říkal si, je v zákoně, který porušuje, zaručeno víc práv, a dokonce i takové zvíře, jako je Zemjanič, se má čím utěšovat. Razumov záviděl materialismus zloději a vášeň nenapravitelnému milovníkovi. Následky jejich činů byly vždycky přehledné a své životy nadále pevně drželi v rukou.

Tu noc spal však tak tvrdě, jako by se utěšoval po způsobu Zemjaniče. Usnul, jako když ho do vody hodí, spal jako dudek, a když se vzbudil, nevzpomínal si, že by se mu něco zdálo. Jeho duše nicméně jako by v noci odešla trhat květy zlobné moudrosti. Vstal v rozpoložení chmurné odhodlanosti, zdánlivě vybaven novými zjištěními o své povaze. Posměšně pohlédl na hromádku papírů na stole, zamumlal: ‚Ještě se uvidí,‘ a odešel na přednášky.

Neměl náladu se s nikým vybavovat, aby se ho nedejbůh nevyptávali, proč nebyl včera ve škole. Bylo však obtížné zapudit milého kamaráda s hladkou růžolící tváří a plavými vlasy, kterému mezi kolegy přezdívali Kosťa Potrhlý. Byl to zbožňovaný jedináček zámožného a negramotného vládního dodavatele, který docházel na přednášky jen v občasných záchvatech pokání, jež následovaly po plačtivých otcovských protestech. Jako hlučné štěně retrívra se ustavičně někde motal, jeho bujarý hlas a rozmáchlá gesta plnily holé akademické chodby radostí bezmyšlenkovitě živočišných spádů a už na dálku vzbuzovaly úsměvy. Jeho obvyklé hovory se točily kolem klusáků, večírků při víně v drahých restauracích a kolem předností osob lehkých mravů, zpravidla s odzbrojující bezelstností výrazu. Narazil na Razumova někdy kolem poledního, poněkud méně hlučně, než míval ve zvyku, a odvedl si ho stranou.

„Jen na okamžik, Kirylo Sidoroviči. Jen pár slov v tomhle klidném koutku.“

Vycítil Razumovovu nechuť a smířlivě ho vzal v podpaží.

„Ne – prosím. Nechci vám dneska povídat o žádných svých potrhlých malérech. Co jsou to ty mé maléry? Nic podstatného. Pouhá dětinskost. Onehdy jsem vyhodil jednoho chlápka z jistého podniku, kde jsem se zrovna slušně poměl. Takový tyranský písaříček z ministerstva financí… Komandoval personál. Napomenul jsem ho. ‚Nechováte se slušně k božím bytostem, které jsou o moc úctyhodnější než vy,‘ povídám mu. Nesnáším tyranii, Kirylo Sidoroviči. Namouduši, tohleto nesnesu.

Ten drzoun to nevzal vůbec v dobrém. ‚Kdo je to vlezlý štěně?‘ začal řvát. Náhodou jsem byl zrovna ve výborné formě, tak jsem ho prohodil zavřeným oknem. Letěl docela obstojný kousek po dvoře. Zuřil jsem – jako – jako Minotaurus. Ženské se mě držely a ječely, muzikanti zalezli pod stůl… To byla švanda! Táta musel zalovit hodně hluboko v kapse, to vám povím.“

Uchechtl se.

„Můj papá je hodně užitečný člověk. To obnáší výhody i pro mě. Každou chvíli lítám v nějakým příšerným průšvihu.“

Jeho povznesená nálada náhle zvadla. A to je všechno? Co to má být za život? Nevýznamný – nikomu není k užitku, pouhopouhá nekonečná zábava. Jednoho dne ten život skončí, až mu někdo v opilé rvačce rozbije lebku láhví šampaňského. A navíc v době, kdy se lidi obětují za ideje. On by nikdy žádné ideje do té své hlavy ani nedostal. Jeho hlava není k ničemu, leda tak aby ji někdo rozbil láhví šampusu. Razumov namítl, že nemá čas, a pokusil se odejít. Tón jeho spolužáka nabyl na důvěrné upřímnosti.

„Proboha živého, Kirylo, dušinko moje, nechte mě nějak se obětovat. Vlastně by to ani nebyla pořádná oběť. V jednom kuse mám za zadkem papínka. Jeho kapsa je doslova bezedná.“

Když nedůtklivě odmítl Razumovovu námitku, že jen opile blábolí, nabídl mu peněžní výpomoc, aby mohl odjet do ciziny. Vždycky může od otce dostat další. Stačí, aby mu nabulíkoval, že prohrál v kartách nebo něco podobného, a jedním dechem slíbil, že nevynechá ani jednu přednášku za celý trimestr. Tím staříka dostane a on, Kosťa, je k takovéhle oběti připraven. I když popravdě řečeno nechápe, co je tolik užitečného na tom, že má chodit na přednášky. Je prý naprosto beznadějný případ.

„Nedopřejete mi, abych byl nějak užitečný?“ žadonil u mlčícího Razumova, který s očima sklopenýma a naprosto neschopen prohlédnout skutečný záměr svého společníka, neměl zrovna zvláštní chuť si to vyjasnit.

„A z čeho jste usoudil, že se chystám do ciziny?“ otázal se nakonec velice tiše.

Kosťa začal šeptat.

„Předevčírem u vás byla policie. Pár z nás se to doslechlo. Nesejde na tom, jak to víme. Stačí, že to víme. Tak jsme se spolu radili.“

„Á! Takže jste se to dozvěděli takhle brzy,“ zamumlal ledabyle Razumov.

„Ano. A napadlo nás, že člověk jako vy –“

„Za jakého člověka mě vlastně máte?“ přerušil ho Razumov.

„Člověka s názorem – a taky muže činu. Ale jste moc hlubokomyslný, Kirylo. Dostat se až na dno vašich myšlenek, to se prostě nedá. Aspoň lidi jako já tohle nezvládnou. Ale shodli jsme se na tom, že je třeba vás zachovat pro vlast. O tom ani trochu nepochybujeme – tedy my všichni, co jsme při určitých příležitostech slyšeli Haldina, jak o vás mluví. Člověku přece neobrátí byt vzhůru nohama, pokud nad ním nevisí nějaká ďábelská hrozba… Takže kdybyste myslel, že by bylo lepší sbalit to tu hned…“

Razumov se mu vytrhl a šel dál po chodbě, zatímco spolužák zůstal s otevřenými ústy zkoprněle stát. Téměř vzápětí se však vrátil a stanul před užaslým Kosťou, který pomalu ústa zavřel. Zadíval se mu zpříma do očí, než vyřkl se zřetelným záměrem a každé slovo zvlášť:

„Opravdu – moc – vám – děkuju.“

A opět se urychleně vzdálil. Kosťa, který se během oněch přesunů vzpamatoval z překvapení, se neodbytně rozběhl za ním.

„Ne! Počkejte! Poslyšte. Já to myslím vážně. Bylo by to jako soucítit s hladovějícím. Slyšíte, Kirylo? A jakýkoli převlek, co si vymyslíte, bych taky mohl sehnat od jednoho garderobiéra, kterého znám. Je to Žid. Ať blázen jednou vykoná službu hodnou svého bláznovství. Možná by se vám hodil taky falešný plnovous nebo něco podobného.“

Razumov se otočil na patě.

„V téhle záležitosti není zapotřebí žádných falešných plnovousů, Kosťo – ty dobrotivej blázínku, co ty víš o mých myšlenkách? Mé myšlenky můžou být pro tebe jed.“

Spolužák začal zprudka nesouhlasně vrtět hlavou.

„Co ty se máš co zaplétat s nějakými myšlenkami?“ pokračoval Razumov. „Některé by třeba nejraději skoncovaly s pytli peněz tvého táty. Nepleť se do toho, čemu nerozumíš. Vrať se k těm svým klusákům a slečinkám, tak aspoň určitě nikomu neuškodíš, a vlastně ani sobě ne.“

To opovržení nadšeného zachránce přemohlo.

„Posíláte mě zpátky k prasečímu korytu, Kirylo. To je konec. Jsem smolný zvíře – a jako zvíře taky zhebnu. Ale nezapomeňte – všechno se to stane kvůli vašemu opovržení.“

Razumov se vzdálil dlouhými kroky. To, že i tahle prostinká a veskrze poživačná duše propadne revolučnímu moru, považoval za zlověstný příznak doby. Zlobil se sám na sebe, že mu ta situace vadí – vlastně ho to mělo uklidňovat. Tohle spiknutí založené na mylném posouzení jeho skutečného smýšlení mělo zjevnou výhodu. Ale není to podivné?

Znovu pocítil, že s ním jako s loutkou posouvá Haldinova revoluční tyranie. To jediné, co mu na tomhle světě patřilo – jeho samotářská a pracovitá existence bylo rozmetáno. Ale jakým právem? ptal se v duchu vztekle. Ve jménu koho?

Nejvíc ho hnětlo, že „myslitelé“ z univerzity si ho zcela zjevně spojovali s Haldinem – patrně ho měli za jakéhosi důvěrníka stojícího v pozadí. Tajemná spojka! Ha ha! Stal se osobností, aniž o tom cokoli věděl. Jak o něm asi musel ten bídný Haldin mluvit! Přesto pravděpodobně prozradil velice málo. Náhodné průpovídky toho člověka zaslechli tihle blbečkové, začali si je hýčkat a probírat je. A nezakládá se tedy celé to tajné revoluční konání na pošetilosti, sebeklamu a lžích?

„Nedokážu myslet na nic jiného,“ mumlal si Razumov. „Jestli to takhle půjde dál, stane se i ze mě blbec. Ti darebáci a blázni dočista zavraždí mou inteligenci.“

Ztratil veškerou naději, že by ještě mohl spasit svou budoucnost, která závisela na jejím svobodném uplatnění.

Ke vchodu do domu došel ve stavu duševní sklíčenosti, vzhledem k níž převzal úředně vyhlížející obálku z ušmudlaných rukou domovníka se zjevnou lhostejností.

„Přinesl to strážník,“ upřesnil muž. „Vyptával se, jestli jste doma. Povídám mu: ‚Ne, není’. Tak to tu nechal. ‚Předej to do vlastních rukou,‘nařídil mi. Tak tady to máte, jo?“

Vrátil se ke koštěti a Razumov s dopisem v ruce stoupal po schodišti. Když dorazil do pokoje, s otvíráním obálky neměl nijak naspěch. Tohle úřední psaní bude jistě od policejního vedení. Je podezřelý! Podezřelý!

V bezútěšném úžasu nadále zíral na absurdnost svého postavení. S jakousi suchou, citu prostou melancholií si pomyslel: tři roky práce vniveč, čtyřicet dalších možná ohroženo – někdejší naděje proměněné v hrůzu, a to pouze proto, že události spuštěné lidskou pošetilostí se řadí do sledu, který žádná prozíravost nedokáže předvídat, a žádná odvaha ten řetězec neprorazí. Když se paní domácí zrovna nedívá, do bytu vám vtrhne osudovost. Vrátíte se domů a načapáte ji v tělesné podobě muže jistého jména, který má na sobě hnědý soukenný kabát a vysoké boty a hoví si u vašich kamen. Zeptá se vás: Jsou dveře do bytu zavřené? – a vy v tu chvíli nemáte v sobě dost duchapřítomnosti, abyste ho popadl pod krkem a srazil ze schodů. Prostě nemáte. Vy ten šílený osud uvítáte. „Posaďte se,“ nabídnete mu. A je to. Už ho nesetřesete. Bude se vás držet navždycky. Ani oprátka, ani kulka už vám nevrátí svobodu rozhodování a zdravý rozum… To by stačilo, aby si člověk rozbil hlavu o zeď.

Pomalu se porozhlédl po stěnách, jako by si vybíral místo, kam nejlíp lebkou narazit. Pak otevřel dopis. Nařizovalo se v něm studentu Kirylu Sidoroviči Razumovovi, aby se neprodleně dostavil na generální sekretariát.

Mladík v duchu viděl, jak tam na něj čekají vypoulené oči generála T. – ztělesněná moc samoděržaví, groteskní i strašlivá. Představoval veškerou moc autokratů, poněvadž byl jejím strážcem. Byl také ztělesněním podezíravosti, ztělesněním hněvu, ztělesněním nelítostnosti politického a společenského řádu v defenzivě. Instinktivně nesnášel rebelii. A Razumova napadlo, že ten člověk prostě nedokáže rozpoznat a docenit rozumnou podporu doktríny absolutismu.

Co přesně mi asi chce? zajímalo ho.

Jako by ta otázka vyvolala známý přízrak, stanul před ním zničehonic Haldin, skutečný až do nejmenšího detailu. Třebaže krátký zimní den už přešel do pochmurného příšeří zasněžené země, Razumov zřetelně viděl úzký kožený pásek na čerkeském kabátu. Iluze té nenáviděné návštěvy byla tak dokonalá, že skoro očekával otázku: Jsou dveře do bytu zavřené? Pohlédl na ten přízrak s nenávistí a opovržením. Duchové přece nechodí oblečení. A Haldin navíc nemohl ještě být po smrti. Razumov výhružně vykročil vpřed a vidina zmizela – otočil se na patě a vyšel z pokoje s nezměrným pohrdáním.

Když však sešel první rameno schodů, napadlo ho, že ho třeba vrchní velení policie chce konfrontovat s atentátníkem osobně. Ta myšlenka ho zasáhla jako kulka, a kdyby se v tu chvíli oběma rukama nedržel zábradlí, byl by se nejspíš skutálel až na další odpočívadlo. Na hodnou chvíli mu nohy vypověděly službu… Ale proč? Co by je k tomu vedlo? A čeho by tím docílili?

Na tyto otázky neexistovala rozumná odpověď, ale Razumov si vzpomněl na slib, který dal generál knížeti K. Jeho skutek měl zůstat v tajnosti.

Podél zábradlí sešel až do přízemí, a jako by se s každým schodem snižoval. Pod obloukem průjezdu však už nabyl pevné mysli i údů. Na ulici vyšel, aniž viditelně vrávoral, a s každým dalším okamžikem se cítil i duševně vyrovnanější. A přesto si říkal, že generál T. je klidně schopen zavřít ho do pevnosti naneurčito. Povaha toho muže odpovídala onomu nelítostnému úkolu a všemocnost jeho úřadu ho činila nepřístupným jakýmkoli rozumným argumentům.

Když však mladík dorazil na sekretariát, zjistil, že s generálem T. nebude mít co do činění. Z deníku pana Razumova vysvítá, že tato obávaná osobnost měla zůstat v pozadí. Poté, co nějakou dobu čekal v kancelářích, kde se v horku a dusnu na mnoha stolech horlivě psalo, přijal ho v soukromé místnosti nějaký vysoko postavený civilista.

Úředník v uniformě, který ho vedl, na chodbě upřesnil:

„Předvedu vás nyní před Grigorije Matvejeviče Mikulina.“

Na muži toho jména nebylo nic skličujícího. Jeho mírný, trpělivý pohled směřoval ke dveřím, už když k němu Razumov vstupoval. Násadkou pera, které držel v ruce, bez otálení ukázal na hlubokou pohovku mezi dvěma okny. Sledoval předvolaného, jak přechází místnost a sedá si. Ten klidný, upřený pohled na něm spočinul – ani ne zvědavě, ani ne tázavě, a rozhodně ne podezíravě – téměř bez výrazu. V té chladné naléhavosti bylo cosi jako soucit.

Razumova, který veškerou svou vůli i inteligenci nachystal na setkání s generálem T., vývoj událostí hluboce znepokojil. Všechno to morální vzepětí proti možným excesům moci i vášně před tímhle nažloutlým člověkem s nesestřiženým plnovousem přišlo nazmar. Jeho vousy byly světlé, prořídlé a velice jemné. Na výstupky vysokého, zvrásněného čela dopadalo v měděných záblescích světlo. Vzhled jeho široké, měkké tváře byl tak domácký a venkovský, že pečlivá pěšinka uprostřed účesu působila jako nepatřičný afekt.

Deník pana Razumova svědčí o jakémsi podráždění na straně pisatele. Já zde mohu jen poznamenat, že vlastní deník, sestávající z víceméně každodenních zápisků, si začal pan Razumov pořizovat ten večer, když se vrátil domů.

Předvolaný mladík byl tedy podrážděný. Jeho vynervovaná individualita se v něm náhle rozpadla na kusy.

Musím si na něj dát pozor, varoval v duchu sám sebe v nastalém tichu, kdy se upřeně zahleděli jeden na druhého. Mlčení trvalo hodnou chvíli a jeho povaha (neboť mlčení může být rozličného druhu) obsahovala jakýsi smutek, který tomu člověku zřejmě vtiskl onen mírný a zamyšlený výraz vousatého úředníka. Razumov se později dozvěděl, že to byl šéf oddělení, v postavení odpovídajícím hodnosti plukovníka v armádě.

Mladíkova nedůvěra zesílila. Šlo o to, aby se nedal přinutit prozradit příliš. Z nějakého důvodu si ho sem předvolali. Ale proč? Především z toho důvodu, aby mu dali na srozuměnou, že je podezřelý – ale nepochybně také proto, aby z něj něco vytáhli. Jenže co přesně? Nic na něj nemají. Ale třeba jim Haldin něco nalhal… Razumova sužovaly všemožné nejistoty. Už to ticho nemohl snést, i když proklínal svou slabost, že se uvolil promluvit první, byť si svatosvatě sliboval, že to za žádnou cenu neudělá.

„Spěchal jsem, co jsem mohl,“ začal ochraptělým, provokujícím tónem – ale pak jako by ho dar řeči opustil a vnikl do těla poradce Mikulina, který souhlasně zahlaholil:

„A správně jste udělal. Velice správně. I když vlastně…“

Nepříjemné mlčení bylo však už prolomeno a Razumov ho teď odvážně přerušil, v náhlém přesvědčení, že tohle bude ta nejbezpečnější taktika. Dlouhým přívalem slov si postěžoval, že v jeho případě jde o naprosté nepochopení. Už když mluvil a zároveň si uvědomoval vlastní opovážlivost, pomyslel si, že slovo „nepochopení“ je lepší než výraz „nedůvěra“, a opakoval je znovu a naléhavě. Vtom se zarazil, jak se ho zmocnil strach z té pozorné úředníkovy nehybnosti. Co to tady plácám? pomyslel si a nejasným pohledem se na vyšetřovatele zadíval. Nedůvěra – ne nepochopení to je ten správný výraz pro tyhle lidi. Nepochopení byla odvrácená strana tohoto prokletí. A obě snesl na jeho hlavu ten chlap Haldin. A hlava ho teď děsivě bolela. Přejel si rukou po čele – v nechtěném gestu utrpení, které se nenamáhal potlačit. V tu chvíli spatřil Razumov svůj mozek trpět na skřipci – jako dlouhou, bledou postavu, jejíž tvář se mu nepodařilo rozeznat, strašlivou silou trhanou na kusy ve tmě jakéhosi sklepení. Jako by nekonečný zlomek vteřiny snil o nějakém temném obrazu praktik inkvizice…

Nedá se však s plnou vážností předpokládat, že by skutečně v přítomnosti poradce Mikulina usnul a zdál se mu sen o dávné inkvizici. Byl nicméně opravdu nesmírně vyčerpaný a zakusil snový zážitek utrpení z toho, že u té bledé, mučené postavy vůbec nikdo nebyl. Samota té postavy natahované na skřipec byla zvlášť hrůzná. Nevysvětlitelná neschopnost zahlédnout její tvář vzbuzovala děs, jak také zaznamenal. Všechny vlastnosti zlého snu zde byly přítomny. A přece s jistotou ví, že na té pohovce nikdy nepozbyl vědomí, dokonce se nakláněl dopředu s rukama mezi koleny a v prstech stále dokola otáčel čepicí. Když zazněl hlas poradce Mikulina, všechny myšlenky se rozplynuly. Razumov pocítil hlubokou vděčnost už za ten prostý tón.

„Ano, poslouchal jsem se zájmem. Do jisté míry chápu vaši… Ale vy se skutečně pletete, že byste…“ Poradce Mikulin vyslovil řadu nedokončených vět. Místo aby je dořekl, pohlédl na své vousy. Uchyloval se k záměrnému zkracování vět, které je jistým způsobem činilo působivějšími. Nicméně dokázal mluvit dost plynně, což se ukázalo, když změnil tón na vemlouvavý a pokračoval: „Tím, jak jsem vás poslouchal, jsem myslím dokázal, že nepovažuji náš rozhovor za striktně úřední. Vlastně vůbec nechci, aby byl oficiální… Ano! Připouštím, že žádost o vaši přítomnost zde dostala oficiální formu. Nicméně ponechávám zcela na vaší úvaze, zda bychom použili takovou formu, abychom si zajistili návštěvu…“

„… podezřelého!“ vykřikl Razumov a pohlédl úředníkovi zpříma do očí. Byly nápadné, s těžkými víčky. Jeho opovážlivost přijaly s neurčitým, zato odhodlaným výrazem. „Podezřelého.“ Otevřené zopakování toho slova, které ho strašilo, kdykoli bděl, poskytlo Razumovovi podivné zadostiučinění. Poradce Mikulin však mírně zavrtěl hlavou. „Musíte přece vědět, že mi policie prohledala byt,“ připomněl mladík.

„Chtěl jsem zrovna říct ‚nepochopeného člověka‘, když jste mě přerušil,“ vetřel se do hovoru nenuceně policejní úředník.

Razumov se usmál bez trpkosti. V hodině nebezpečí ho podržel obnovený pocit intelektuální nadřazenosti. Prohlásil poněkud opovržlivě:

„Vím, že jsem pouhá třtina. Ale prosím, abych si mohl dopřát převahy myslící třtiny nad nemyslícími silami, které se chystají ji vymazat z povrchu zemského. Praktické uvažování je v poslední instanci pouhopouhá kritika. Třeba mi můžete dovolit, abych vyjádřil svůj údiv nad akcí policie, oddálenou o plné dva dny, během nichž jsem samozřejmě mohl veškeré kompromitující materiály spálit – dejme tomu –, a navíc se i zbavit popela.“

„Vy se zlobíte,“ poznamenal poradce Mikulin nevýslovně prostým tónem. „Je to rozumné?“

Razumov cítil, jak rudne vzteky.

„Já jsem rozumný. Jsem dokonce – když dovolíte – myslitel, i když jistě, na tohle označení mají dneska, jak se zdá, monopol podomní obchodníci s revolučním zbožím, otroci nějakého francouzského nebo německého způsobu myšlení – a čertvíjakých odpapouškovaných názorů. Nejsem ale intelektuální podvraťák. Uvažuju jako Rus. Tím myslím oddaně – a dovoluji si nazývat se myslitelem. Což není zakázané slovo, pokud vím.“

„Ne. Proč by to mělo být zakázané slovo?“ Poradce Mikulin sedící v křesle se zkříženýma nohama se otočil, loktem spočinul na stole a hlavu si opřel o klouby polozavřené dlaně. Razumov si povšiml, že jeho tlustý ukazováček svírá masivní zlatý kroužek osazený krvavě rudým kamenem – pečetní prsten, který od pohledu mohl vážit i čtvrt kila a pro toho neohrabaného muže s ulíznutou pěšinkou v lesklých vlasech a s ostře řezaným sokratovským čelem představoval příhodnou ozdobu.

Že by to byla paruka? uvažoval Razumov s nečekaným odstupem. Jeho sebedůvěra byla velice otřesena. Rozhodl se, že už nic povídat nebude. Chce to rezervovanost. Šlo už jedině o to, udržet s naprostou rozhodností v tajnosti onu epizodu se Zemjaničem, pokud dojde na tyhle otázky. Zemjanič nesmí figurovat v žádné odpovědi.

Poradce Mikulin na něj zpytavě pohlédl. Razumova naprosto opustila všechna sebedůvěra. Připadalo mu vyloučené, že by mohl Zemjaniče vynechat. Každá otázka k tomu povede, protože nic jiného na něj samozřejmě nemají. Pokusil se obrnit. Nepodařilo se mu to. Poradce Mikulin však také působil překvapivě nezaujatě.

„Proč by mělo být zakázané?“ opakoval. „Já se taky považuji za myslícího tvora, to vás mohu ujistit. Základní podmínka je však myslet správně. Připouštím, že pro mladíka ponechaného sobě samému – s neukázněnými obecnými impulsy, takříkajíc – je zpočátku obtížné octnout se na milost a nemilost každé vichřice, která zaduje kolem. Náboženské přesvědčení je samozřejmě ohromná…“

Poradce Mikulin znovu pohlédl do vousů a Razumov, jehož napětí povolilo tím nečekaným obratem v debatě, zamumlal s pochmurnou nespokojeností:

„Ten člověk, Haldin, věřil v Boha.“

„Á, vy o tom víte,“ vydechl poradce Mikulin tiše, s puncem rozvážnosti, nicméně dost výmluvně, jako by i on po Razumovově poznámce přestal být ve střehu. Mladík si udržel lhostejný, rozmrzelý výraz, i když si trpce vyčítal, že je blázen, který si jen škodí, když v druhém vzbudí tak naprosto falešný dojem důvěrnosti. Zarytě hleděl do podlahy. Musím držet jazyk za zuby, dokud nebudu přinucen mluvit, napomínal sám sebe. Ale okamžitě mu proti jeho vůli naskočila otázka: Neměl bych mu raději vyklopit všechno? – s takovou silou, že se musel kousnout do dolního rtu. Poradce Mikulin však nemohl chovat žádnou naději na doznání. Pokračoval:

„Prozrazujete mi víc, než z něho byli jeho soudci schopni dostat. Soudil ho tříčlenný senát. Nemínil jim říct naprosto nic. Mám u sebe zprávu z jeho výslechů. Za každou otázkou je zapsáno: ‚Odmítá odpovídat – odmítá odpovídat.‘ Takhle to jde stránku za stránkou. Chápejte, byl jsem pověřen dalším vyšetřováním téhle záležitosti. Neposkytl mi žádný náznak, odkud by se dalo začít. Ostřílený ničema. Takže vy tvrdíte, že věřil…“ Poradce Mikulin opět pohlédl do vousů s mírnou grimasou, ale tentokrát se neodmlčel nadlouho. S jistým opovržením po chvilce poznamenal, že rouhači také svým způsobem věří, a dodal, že předpokládá, že pan Razumov často s Haldinem na tohle téma rozmlouval.

„Ne,“ ohradil se tázaný hlasitě, s očima upřenýma do podlahy. „On povídal a já jsem poslouchal. To není rozmluva.“

„Naslouchat, to je velké umění,“ prohodil jakoby mimochodem Mikulin.

„A přimět lidi mluvit jakbysmet,“ zamumlal Razumov.

„Ne, to není moc těžké,“ oponoval mu Mikulin nevinně, „tedy pochopitelně s výjimkou zvláštních případů. Jako je například tenhle Haldin. Nic ho nepřimělo, aby se rozpovídal. Byl před jmenované soudce předveden čtyřikrát. Čtyři tajné výslechy – a i během toho posledního, kdy přišla na přetřes vaše osoba…“

„Moje osoba?“ opakoval Razumov a zprudka zvedl hlavu. „Tomu nerozumím.“

Mikulin se otočil ke stolu, uchopil nějaká šedá lejstra a jedno po druhém je odkládal na stůl, až mu zbylo v ruce to poslední. Držel si ho před očima, když promluvil.

„Víte – bylo to považováno za nezbytné. V případech takovéto závažnosti nelze u výslechu viníka opomenout žádné okolnosti. Jsem si jist, že to chápete.“

Razumov vytřeštil zrak na profil Mikulina, který se rozhodl nevěnovat mu pohled.

„Tedy bylo rozhodnuto (a generál T. to se mnou konzultoval), že obžalovanému je třeba položit jistou otázku. S ohledem na důrazné přání knížete K. bylo vaše jméno ve všech dokumentech vynecháno, dokonce je neznali ani sami soudci. Kníže K. uznal, že je vhodné a nutné provést daná opatření, ale obával se o vaši bezpečnost. Leccos se prosákne – to nelze popřít. Člověk nemůže vždycky ručit za diskrétnost nižších úředníků. V místnosti byl samozřejmě tajemník zvláštního tribunálu a jeden či dva strážníci. Navíc, jak už jsem řekl, s ohledem na požadavek knížete K. i sami soudci měli být ponecháni v nevědomosti. Otázku jim už zformulovanou poslal generál T. (já jsem ji vlastnoručně koncipoval), s pokynem, aby ji zatčený dostal jako úplně poslední. Tady je.“

Poradce Mikulin se trochu zaklonil, aby docílil potřebné vzdálenosti od textu, a jednotvárně četl: „Tedy: ,Otázka: Měl člověk, kterého jste dobře znal a v jehož bytě jste v pondělí pobyl několik hodin a kvůli jehož informaci jste byl zatčen, měl nějaké předchozí povědomí o tom, že se chystáte provést politickou vraždu? – Zatčený odmítá vypovídat.

Otázka zopakována. – Zatčený nadále zarytě mlčí.

Poté přivedli ctihodného kaplana pevnosti, který zatčeného vyzýval k pokání a také ho zapřísahal, aby napravil svůj zločin nepokrytým a plným doznáním, které by mu pomohlo osvobodit se od hříchu rebelie proti Božím zákonům a posvátnému Veličenstvu panovníkovi i naší zemi, jež miluje Krista. – Zatčený poprvé během slyšení toho dopoledne otevírá ústa a zvučným, jasným hlasem odmítá služby kaplana.

V jedenáct hodin soud jednomyslně vyřkl rozsudek smrti. Poprava je stanovena na čtvrtou hodinu odpoledne, podmíněna dalšími pokyny nadřízené úřední moci.‘“

Poradce Mikulin odložil stránku úředního zápisu, pohlédl znovu na své vousy, a když se otočil k Razumovovi, dodal lehkým, vysvětlujícím tónem:

„Neviděli jsme důvod, proč popravu oddalovat. Rozkaz k vykonání popravy přišel telegraficky v poledne. Ten telegram jsem psal osobně. Dnes odpoledne ve čtyři hodiny byl odsouzený pověšen.“

Po nezvratné informaci o Haldinově smrti pocítil Razumov jakousi malátnost, jež následuje po nadměrné námaze či prodělaném vypětí. Seděl bez hnutí na pohovce, ale uniklo mu mumlavé:

„Věřil v posmrtnou existenci.“

Poradce Mikulin pokrčil rameny a Razumov s námahou vstal. Už nebylo proč se v téhle místnosti zdržovat. Haldina pověsili ve čtyři. O tom se nedalo pochybovat. Jak se zdálo, přenesl se do své posmrtné existence v těch vysokých botách, perziánové čepici a s celým zbytkem oblečení, až po ten kožený řemen kolem pasu. Do blikavé, pomíjivé existence. Nenechal na téhle zemi duši, ale pouhý přízrak, pomyslel si Razumov a v duchu se jízlivě usmíval, když přecházel místnost, v níž existenci poradce Mikulina přestal vnímat. Úředník mohl klidně spustit celou řadu zvonků po celé budově, aniž se hnul z místa. Nechal předvolaného dojít skoro až ke dveřím, než promluvil:

„Počkejte, Kirylo Sidoroviči – co to děláte?“

Razumov se ohlédl a mlčky se na toho muže podíval. Nebyl ani v nejmenším vyveden z míry. Poradce Mikulin měl paže natažené před sebou na stole a trochu se nakláněl dopředu, jak si namáhal zrak.

To jsem chtěl vážně takhle odejít? užasl nad sebou Razumov s netečným výrazem. Byl si však vědom toho, že ona netečnost skrývá jasně myslící údiv.

Kdyby na mě byl nepromluvil, zjevně bych vyšel ven, pomyslel si. Co by udělal pak? Musím tuhle záležitost už nějak ukončit. Musím ho nechat předvést, co dovede.

Ještě chvíli uvažoval zdánlivě za maskou, pak pustil kliku a vrátil se do středu místnosti.

„Povím vám, co si myslíte,“ vyrazil ze sebe, ale nezvyšoval hlas. „Myslíte si, že máte co do činění se skrytým komplicem toho nešťastníka. Ne, nevím nic o tom, že by byl nešťastný. S ničím takovým se mi nesvěřil. Z mého pohledu to byl ubožák, protože udržovat naživu falešnou myšlenku je horší zločin než zabít člověka. Tohle snad nepopřete? Nenáviděl jsem ho! Vizionáři páchají na zemi věčné zlo. V zástupu méně myslících hlav vzbuzují jejich utopie jen to, že jsou znechuceny skutečností a opovrhují světskou logikou vývoje společnosti.“

Pak pokrčil rameny a jen zíral. To je ale tiráda! pomyslel si. Mlčení a nehybnost poradce Mikulina mu imponovaly. Ten vousatý úředník trůnil na svém místě nadále vyrovnaně jako nějaký bůžek, oči měl zastřené a neproniknutelné. Razumov nechtěně změnil hlas.

„Kdybyste se mě snad zeptal, proč musím nutně nenávidět takové jako Haldin, odpověděl bych vám – není v tom nic citového. Má nenávist k němu nepramenila z toho, že se dopustil zločinu vraždy. Odpor k něčemu ještě není nenávist. Nenáviděl jsem ho prostě proto, že jsem duševně zdravý. Právě v tomhle ohledu mě pobuřoval. Jeho smrt…“

Razumov ucítil, jak mu hlas v hrdle vázne. Rozostření pohledu poradce Mikulina jako by se rozprostřelo po celé jeho tváři, takže se náhle mladíkovi jevila méně zřetelná. Snažil se tyhle jevy nebrat v potaz.

„Když se to tak vezme,“ pokračoval a dával si záležet na každém slově, „co je mi do jeho smrti? Kdyby ležel tady na podlaze, dokázal bych ho překročit… Ten člověk je pouhý přízrak…“ Razumovův hlas utichl zcela mimovolně. Mikulin za stolem si nedovolil sebemenší pohyb. Ticho panovalo ještě chvíli, než byl Razumov schopen pokračovat.

„Všude o mně všem vykládal… Tihle intelektuálové se vzájemně navštěvují v pokojích a opíjejí se cizími myšlenkami stejně, jako mladí gardisté hostí jeden druhého cizím vínem. Je to pouhá zhýralost… Věřte mi…“ – zmocnila se ho zlost, když si náhle vybavil Zemjaniče, a působivě ztišil hlas –, „věřte mi, my Rusové jsme opilci. Musíme si dopřát nějaké opojení – abychom se rozesmutněli nebo odevzdaně rozbrečeli. Abychom zůstali ležet jako prkno nebo podpálili dům. A co má dělat střízlivý člověk, to by mě vážně zajímalo. Úplně se vydělit od ostatních – to nejde. Aby člověk žil na poušti – to musí být světec. Ale když nějaký ožrala vyběhne z hospody, padne vám kolem krku a začne vás líbat na obě tváře, protože se mu zalíbilo cosi ve vašem vzhledu, co pak – to mi laskavě řekněte. Třeba můžete o jeho záda zlomit násadu, a stejně se vám nepodaří ho setřást…“

Poradce Mikulin zvedl ruku a záměrně si jí přejel po tváři. „To je… jisté,“ odvětil polohlasem.

Klidná vážnost toho gesta Razumova zarazila. Bylo tak nečekané. Co tím ten chlap sleduje? Byla v něm znepokojivá chladnost. Mladík si připomněl svůj záměr přinutit poradce předvést, co dovede.

„Všechno tohle jsem vypověděl knížeti K.,“začal s předstíranou lhostejností, která se však vytratila, když si všiml, jak Mikulin poklidně přikývl. „Vy to víte? Slyšel jste… Tak proč jste mě předvolal? Abyste mi řekl o Haldinově popravě? Chtěl jste mě snad konfrontovat s jeho mlčením, když je ten člověk po smrti? Co je mi po jeho mlčení? Tohle nechápu. Chcete nějak otřást mou morální rovnováhou.“

„Ne. To ne,“ zamumlal sotva slyšitelně poradce Mikulin. „Služby, kterou jste nám prokázal, si ceníme –“

„Ano?“ přerušil ho Razumov ironicky.

„– a vašeho postavení taktéž.“ Ani teď poradce Mikulin nezvýšil hlas. „Ale jen pomyslete! Spadnete si skoro jako z nebe do pracovny knížete K. s tou svou překvapivou informací… Vy zatím studujete, pane Razumove, ale my už sloužíme – na to nezapomínejte… A přirozeně nějaká zvědavost musela…“

Vyšetřovatel znovu pohlédl do vousů. Mladíkovi se roztřásly rty.

„Takový čin prozrazuje muže,“ pokračoval tím vlídným tichým hlasem Mikulin. „Přiznávám, že jsem byl na vás zvědavý. I generál T. se domníval, že to bude užitečné… Nemyslete si, že nejsem schopen chápat vaše city. Když jsem byl tak mladý jako vy, studoval jsem…“

„Ano – přál jste si mě vidět,“ pokračoval Razumov hluboce znechuceným tónem. „Na to jste měl přirozeně právo – tedy pravomoc. Vyjde to nastejno. Ale je to naprosto k ničemu, i kdybyste se na mě díval a poslouchal mě třeba rok. Začínám si myslet, že je ve mně něco, čemu lidé dobře nerozumějí. Je to nešťastná shoda náhod. Domnívám se však, že kníže K. to chápe. Budil ten dojem.“

Poradce Mikulin se zavrtěl a promluvil.

„Kníže K. ví o všem, co děláme, a můžu vám důvěrně sdělit, že můj záměr seznámit se s vámi schvaloval.“

Razumov skryl nesmírné zklamání pod hlasitým překvapením.

„Tak on je taky zvědavý! Nakonec… pravda, kníže K. mě zná velice málo. Je to všechno pro mě opravdu dost nešťastné, ale – není to tak docela má chyba.“

Poradce Mikulin spěšně učinil odmítavé gesto rukou a malinko se naklonil přes rameno.

„Ale pane Razumove, je nutné si to takhle brát? Jsem si jist, že každý může…“

Rychle sklopil zrak do vousů, a když vzhlédl, v jeho zamlženém výrazu se na chvilku objevil zájem. Razumov ho odradil chladným, odpudivým úsměvem.

„Ne,“ pokračoval mladík. „Na tom skutečně nezáleží – krom toho, že veškerá ta zvědavost je podněcována velice prostou věcí… A co s ní? Je neukojitelná. Chci říct, že ji není čím utišit. Čistě náhodou jsem se narodil jako Rus s vlasteneckým cítěním – zda je to zděděné, či ne, to nemohu říct.“

Pak Razumov promluvil se záměrným klidem.

„Ano, mám vlastenecké cítění, které se rozvíjí schopností nezávislého myšlení – nestranného myšlení. V tom ohledu mám větší svobodu, než by mi seberozsáhlejší sociálně demokratická revoluce mohla dopřát. Je více než pravděpodobné, že neuvažuji přesně tak, jak myslíte vy. Taky jak bych mohl. V tomto okamžiku se patrně domníváte, že složitě lžu, abych skryl lítost.“

Vtom se zarazil. Srdce mu překypovalo vášní. Poradce Mikulin ani nemrkl.

„Pročpak?“ zeptal se prostě. „Osobně jsem se účastnil prohlídky vašeho bytu. Sám jsem prozkoumal všechny vaše papíry. Velice na mě zapůsobilo jakési politické vyznání víry. Velice pozoruhodný dokument. Mohu se teď zeptat, k jakému účelu…?“

„Abych oklamal policii, to dá rozum,“ odvětil vztekle Razumov. „K čemu celá tahle šaškárna? Jistěže mě můžete rovnou odtud poslat na Sibiř. To by bylo pochopitelné. Dokážu se podvolit tomu, co je pochopitelné. Ale protestuji proti téhle komedii s pronásledováním. Na můj vkus už ta záležitost nabrala příliš směšný kurs. Komedie omylů, přízraků a podezíravosti. Je to naprosto neslušné…“

Poradce Mikulin nastavil pozorné ucho.

„Zmiňoval jste se o přízracích?“ zamumlal.

„Mohl bych jich překročit desítky,“ dodal Razumov a s netrpělivým mávnutím ruky bezhlavě pokračoval: „Ale musím se domáhat práva, abych už o tom člověku nemusel slyšet. A abych toho dosáhl, dovolím si…“

Student se mírně uklonil sedícímu úředníkovi.

„… odejít. Prostě se vzdálit,“ dořekl rozhodně.

Vydal se znovu ke dveřím a říkal si v duchu: „Teď musí ukázat, co dovede. Musí zazvonit a nechat mě zatknout, než odejdu z budovy, nebo mě musí nechat jít. Tak či onak…“

Klidný hlas vyřkl:

„Kirylo Sidoroviči.“

Razumov se ode dveří ohlédl.

„Vzdálit se,“ opakoval.

„A kam?“ zašeptal poradce Mikulin.

V rozvíjení vymyšleného příběhu bezpochyby existují jisté vhodné postupy, které je třeba dodržovat, aby se uchovala jasnost a účinek. Člověk s fantazií, jakkoli může být nezkušený ve vypravěčském umění, má vlastní instinkt, jenž ho vede při výběru slov a rozvíjení děje. Zrnko talentu omluví nejednu chybu. Tohle však není dílo představivosti, neboť já nemám talent, ale skutečnost, že jsem se přesto ujal tohoto úkolu, neodráží jeho um, ale právě jeho neumělost. S vědomím vlastních omezení a neochvějné upřímnosti svého cíle nesnažil jsem se (i kdybych toho byl schopen) nic vymýšlet. Své zábrany jsem dokonce dovedl tak daleko, že jsem si nevymyslel ani vhodné překlenutí mezi jednotlivými částmi.

Když jsem tedy opustil zápisky pana Razumova ve chvíli, kdy otázka poradce Mikulina „A kam?“ vstupuje do děje se silou neřešitelného problému, mohu pouze dodat, že s těmi dámami jsem se seznámil před půl rokem. „Těmi dámami“ myslím samosebou matku a sestru nešťastného Haldina.

Jaké tehdy použil argumenty, aby přiměl matku prodat skrovný majetek a naneurčito odcestovat do ciziny, to přesně nevím. Mám však za to, že paní Haldinová by na přání syna klidně podpálila dům a emigrovala na Měsíc, aniž by dala najevo nějaké překvapení či obavu, a že slečna Haldinová – Natálie či Natálka – by s jejím záměrem souhlasila.

Jejich hrdá oddanost tomu mladíkovi se projevila velice brzy. Podle jeho pokynů odjely rovnou do Švýcarska – do Curychu –, kde zůstaly po většinu roku. Z toho města, které se jim nelíbilo, se vydaly do Ženevy. Jeden můj přítel v Lausanne, jenž přednášel historii na univerzitě (oženil se s Ruskou, vzdálenou příbuznou paní Haldinové), mi v dopise sdělil, že bych měl ty dámy navštívit. Byl to velice dobře míněný obchodní návrh. Slečna Haldinová si přála soukromé hodiny sestávající z četby nejlepších anglických autorů, během nichž by se jí věnoval schopný učitel.

Paní Haldinová mě přijala neobyčejně laskavě. Její chatrná francouzština, jíž si byla s úsměvem vědoma, skoncovala s formálností prvního setkání. Byla to vysoká žena v černých hedvábných šatech. Široké čelo, pravidelné rysy a jemně řezané rty svědčily o někdejší kráse. Seděla zpříma v křesle a poněkud chabým, jemným hlasem mi sdělila, že Natálka prostě žízní po vědění. Její hubené ruce spočívaly v klíně a nehybnost tváře měla v sobě až cosi mnišského. „V Rusku,“ pokračovala, „je veškeré vědění podbarveno falší. Ne chemie a podobné obory, ale vzdělání obecně,“ vysvětlovala. Tamní vláda přizpůsobuje vzdělávání svým požadavkům. Obě její děti měly ten pocit. Natálka získala diplom na vyšší škole pro dívky a její syn je studentem petrohradské univerzity. Vládne vynikajícím intelektem, je to šlechetná, nesobecká povaha a kamarádům jde příkladem. Doufala, že za nimi začátkem příštího roku přijede a společně pak odcestují do Itálie. V každé jiné zemi krom jejich vlasti by si mohla být jista skvělou budoucností pro muže tak výjimečných schopností a vznešeného charakteru, jakými vyniká její syn – ale v Rusku…

Slečna sedící u okna k nám otočila hlavu a namítla:

„Ale mami. I u nás se věci postupem času mění.“

Její hluboký, téměř drsný hlas zněl přesto téměř mazlivě. Měla snědou pleť, rudé rty a zaoblenou postavu. Působila dojmem nepochybné životaschopnosti. Starší žena si však povzdechla.

„Oba jste tak mladí. Pro vás je snadné doufat. Ale ani já jsem ještě naděje nepohřbila. Jak bych taky mohla, když mám takového syna?“

Oslovil jsem slečnu Haldinovou a zeptal se jí, jaké autory by si přála číst. Upřela na mě šedé oči stíněné černými řasami a já jsem si i navzdory svým létům uvědomil, jak fyzicky přitažlivá by mohla být její osobnost pro muže, jenž u ženy oceňuje i něco jiného než pouhý půvab. Její pohled byl přímý a důvěřivý jako pohled mladíka zatím nezkaženého životními lekcemi, které mu uštědří moudrost. A byl rovněž nebojácný, byť v té nebojácnosti nebylo nic útočného. Možná v něm byla jistá naivita, a přece by to lépe vystihl výraz přemýšlivá sebejistota. Už o lecčems uvažovala (v Rusku začínají mladí myslet záhy), zatím však nepoznala klam, protože zcela zjevně ještě nepodlehla lásce. Vynikala schopností – stačilo se na ni podívat – dát se vyburcovat myšlenkou nebo určitým člověkem. Alespoň takhle jsem ji – doufám, že nestranně – posuzoval, jelikož já jsem samozřejmě nemohl takovým člověkem být – a pokud jde o mé myšlenky…!

Během našich hodin čtení jsme se stali upřímnými přáteli. Byly to opravdu příjemné chvilky. Aniž bych se bál, že vzbudím posměch, přiznávám, že jsem k té mladé ženě velice přilnul. Po čtyřech měsících jsem jí řekl, že dál už docela dobře může číst anglicky sama. Nastal tedy čas, aby se učitel odporoučel. Na tváři mé žačky se objevilo nepříjemné překvapení.

Paní Haldinová, nadále s onou nehybností rysů a laskavým výrazem v očích, z křesla pronesla svou nejistou francouzštinou: „Mais l’ami reviendra.“ Ale přítel se vrátí. A tak bylo ujednáno. Vracel jsem se – nechodil jsem sice čtyřikrát týdně jako předtím, ale stále dost často. Na podzim jsme ve společnosti dalších Rusů podnikali krátké výlety. Přátelství s těmito dámami mi v ruské čtvrti zaručovalo postavení, jakého bych jinak stěží dosáhl.

Ten den, kdy jsem v novinách uviděl zprávu o atentátu na pana de P. – byla to neděle –, jsem se potkal s oběma na ulici a kousek jsem je doprovodil. Vzpomínám si, že paní Haldinová měla přes ty černé hedvábné šaty těžký šedý zimník, a když se její příjemné oči setkaly s mým pohledem, vyzařoval z nich klid.

„Byly jsme na mši,“ vysvětlovala. „Natálka šla se mnou. Její přítelkyně, zdejší studentky, samozřejmě nechodí… U nás v Rusku je církev natolik spojována s útlakem, že když si člověk přeje být svobodný ještě v pozemském životě, zdá se téměř nutné, aby se vzdal veškeré naděje na ten příští. Nemůžu se ale přestat modlit za syna.“

S jakousi kamennou zachmuřeností se trochu začervenala a dodala francouzsky: „Ce n’est peut-être qu’une habitude.“[15]

Slečna Haldinová nesla dvě modlitební knížky. Ani na matku nepohlédla.

„Ty i Viktor oba hluboce věříte,“ namítla.

Vylíčil jsem jim zprávy z jejich vlasti, které jsem si před chvílí přečetl v kavárně. Celou minutu jsme pokračovali v cestě mlčky a svižným tempem. Pak paní Haldinová zamumlala: „Teď přijdou další nepříjemnosti, další pronásledování. Možná jim dokonce zavřou univerzitu. Člověk v Rusku nedojde klidu ani spočinutí, leda v hrobě.“

„Ano. Cesta je to tvrdá,“ ozvala se dcera s pohledem upřeným přímo před sebe na Jurské pohoří pokryté sněhem, které jako bílá zeď uzavíralo konec ulice. „Ale svornost už je nadohled.“

„To si myslí mé děti,“ upřesnila paní Haldinová s pohledem na mě.

Neskrýval jsem pocit, že v takové době mluvit o svornosti se zdá poněkud roztodivné. Natálie Haldinová mě překvapila, když odvětila, jako by o tom tématu hodně popřemýšlela, že lidé ze Západu té situaci nerozumí. S bohorovným klidem a povzneseností mládí prohlásila:

„Myslíte si, že je to třídní konflikt nebo střet zájmů, jak to bývá u společenských rozporů u vás v Evropě. Ale tak to vůbec není. Tady jde o něco úplně jiného.“

„Je docela dobře možné, že tomu nerozumím,“ připustil jsem.

Pozvedat každý problém z roviny pochopitelného pomocí nějakého mystického výrazu je typicky ruská vlastnost. Už jsem Natálii znal dost dobře na to, abych věděl o jejím opovržení vůči všem praktickým projevům politické svobody známým v západním světě. Člověk nejspíš musí být Rus, aby chápal ruskou prostotu, tu strašlivou, zničující prostotu, díky níž mystické formulky vskrytu spoléhají na naivní a beznadějný cynismus. Někdy si myslím, že psychologické tajemství hluboké odlišnosti tohoto národa tkví v tom, že si oškliví život, tedy ono nepolepšitelně pozemské bytí, zatímco my ze Západu možná stejně přehnaně ctíme jeho citovou hodnotu. To už ale opravdu odbočuji…

Pomohl jsem dámám do tramvaje a ony mě pozvaly, abych je odpoledne navštívil. Alespoň tak učinila paní Haldinová, když vylezla po schůdkách, zatímco Natálka se na toho nechápavého západního člověka shovívavě usmívala ze zadní plošiny rozjíždějícího se vozu. Její šedé oči měkce odrážely ostré světlo jasného zimního dopoledne.

Jako otevřená kniha osudu pro mě zápisky pana Razumova oživují vzpomínku na ten den, den překvapivě nemilosrdně osvobozený od všech předtuch. Viktor Haldin byl dosud mezi živými, i když mezi těmi, jejichž jediný styk se životem se odehrává v očekávání smrti. Tou dobou už jistě přemítal o posledních věcech pozemských, v hodinách ničím nerušeného ticha, které pro něj mělo vbrzku přejít ve věčnost. Ono odpoledne jeho matka a sestra hostily větší počet svých krajanů – víc, než obvykle přijímaly –, a tak v salonu v přízemí rozlehlého domu na bulváru Filozofů nebylo k hnutí.

Zdržel jsem se déle než všichni ostatní, a když jsem se zvedl, slečna Haldinová také vstala. Stiskl jsem jí ruku a cosi mě nutilo vrátit se k dopolednímu hovoru na ulici.

„Připouštím, že my ze Západu nechápeme povahu vašeho národa…,“ začal jsem.

Jako by na mě byla připravena jakýmsi tajemně tušeným poznáním, jemně mě opravila:

„Jejich pohnutky – jejich…“ Hledala ten správný výraz a nalezla ho, ale ve francouzštině. „… jejich mouvements d’âme.[16]“

Její hlas se jen o něco málo pozvedl nad šepot.

„Tak dobrá,“ odvětil jsem. „Ale pořád tu jde o střet. Vy tvrdíte, že to není střet třídní ani střet zájmů. Dejme tomu, že bych na tu myšlenku přistoupil. Znamená to, že antagonistické myšlenky se pak snáz smíří – dají se snad krví a násilím ukout ve svornost, o níž tvrdíte, že je tak blízko?“

Pátravě si mě těma jasnýma šedýma očima prohlédla, aniž odpověděla na mou rozumnou otázku – mou zjevnou, nezodpověditelnou otázku.

„To je nepochopitelné,“ dodal jsem mírně podrážděně.

„Leccos je nepochopitelné,“ opáčila. „Celý svět je nepochopitelný, vzato z přísně logického hlediska. A přece svět pro naše smysly existuje a my existujeme v něm. Musí tu tedy být nějaká nutnost vyššího řádu než naše představy. Je velice bídné a také velice falešné náležet k většině. My Rusové najdeme nějakou lepší formu národní svobody než umělý střet stran – který je nežádoucí, protože je to střet, a opovrženíhodný, protože je umělý. Je na nás, Rusech, abychom objevili lepší cestu.“

Paní Haldinová hleděla z okna. Vtom ke mně otočila tu téměř neživou krásu své tváře a živoucí vlídný pohled nápadných tmavých očí.

„To si myslí mé děti,“ prohlásila.

„Nejspíš vás šokuji,“ pokračoval jsem směrem ke slečně Haldinové, „když vám povím, že jsem nepochopil – neřeknu ‚jediné slovo‘, protože vaše slova jsem pochopil všechna. Ale co to může být, ta éra nepoznané svornosti, na kterou se tak těšíte? Život má nějakou formu. Má svou tvárnou stránku a určitý intelektuální aspekt. Ty nejidealističtější pojmy, jako jsou láska a tolerance, se musejí takříkajíc odít do masa a kostí, než se mohou stát pochopitelnými.“

Rozloučil jsem se s paní Haldinovou, jejíž krásné rty se ani nepohnuly. Usmívala se jen očima. Natálie Haldinová šla se mnou ke dveřím a byla moc milá.

„Matka se domnívá, že jsem otrocká ozvěna bratra Viktora. Ale tak to není. On mi rozumí líp, než já dovedu pochopit jeho. Až za námi přijede a vy ho poznáte, uvidíte, jak výjimečná je to duše.“ Odmlčela se. „Není to silný muž v tom konvenčním smyslu slova, víte,“ dodala. „Ale má bezvadný charakter.“

„Věřím, že pro mě nebude těžké se s vaším bratrem Viktorem spřátelit.“

„Nečekejte, že mu úplně porozumíte,“ dodala trochu zlomyslně. „V nitru to není vůbec… vůbec… západně smýšlející člověk.“

Po tom nadbytečném varování jsem se ve dveřích ještě jednou uklonil paní Haldinové v křesle u okna a vzdálil jsem se. Aniž jsem si toho všiml, na bulvár Filozofů v tom svobodném, nezávislém a demokratickém městě jménem Ženeva, kde se nachází čtvrť nazývaná „La Petite Russie“, už padl stín autokracie. Kdykoli se sejdou dva Rusové, stín autokracie je doprovází, zabarvuje jim myšlenky, názory i nejintimnější city, jejich soukromý život i to, co vyslovují na veřejnosti – a snaží se z nich vymámit tajemství, proč mlčí.

Během dalšího týdne nebo přibližně tou dobou mě překvapilo mlčení oněch dvou dam. Potkával jsem je na procházce ve veřejných zahradách blízko univerzity. Pozdravily mě s obvyklou přátelskostí, ale nemohl jsem si nepovšimnout jejich mlčení. Tehdy už bylo obecně známo, že vrah pana de P. byl chycen, odsouzen a popraven. Tolik se oficiálně dostalo do tiskových agentur. Ale pro svět zůstala jeho totožnost utajena. Úřední přístup jeho jméno před veřejností tutlal. Nedovedu si vysvětlit proč.

Jednoho dne jsem uviděl slečnu Haldinovou, jak se prochází pod holými stromy v hlavní aleji Na baštách.

„Matce není úplně dobře,“ vysvětlila mi.

Jelikož paní Haldinová podle všeho v životě ani den nestonala, působila tato indispozice zneklidňujícím dojmem. Také to neznělo nijak určitě.

„Myslím, že se trápí, protože bratr se už dost dlouho neozval.“

„Žádné zprávy – dobré zprávy,“ prohlásil jsem zvesela a pomalu jsme bok po boku vykročili dál.

„V Rusku ne,“ opáčila tak potichu, že jsem ten dovětek sotva zachytil. Pohlédl jsem na ni pozorněji.

„Vy máte taky strach?“

Po chvilce zaváhání přiznala, že ano.

„Je to opravdu už hodně dlouho, co jsme dostaly…“

A než jsem stihl nabídnout obvyklá banální vysvětlení, svěřila se mi.

„Je to ve skutečnosti ještě mnohem horší. Napsala jsem našim známým v Petrohradě. Ti ho neviděli už přes měsíc. Mysleli si, že už je tady u nás. Dokonce se jich trochu dotklo, že odjel z Petrohradu, aniž je na rozloučenou navštívil. Manžel té paní se prý šel hned podívat k němu do bytu. Viktor odtamtud odešel a adresu jeho dalšího pobytu nikdo nezná.“

Vzpomínám si, jak žalostně při tom popadala dech. Bratr se podle ní také hodně dlouho neobjevil na přednáškách. Prý jen čas od času přicházel k bráně univerzity a říkal si vrátnému o poštu. Jejich známému sdělili, že poslední dva dopisy už si student Haldin nevyzvedl. Pak se prý do vrátnice přišli dotazovat pánové od policie, jestli Haldin dostává na univerzitu nějakou poštu, a vzali si je.

„Ty dva byly ode mě,“ vysvětlila.

Dívali jsme se jeden na druhého. Pod holými větvemi tančilo pár vloček. Obloha byla zatažená.

„Co myslíte, že se mohlo stát?“ zeptal jsem se.

Slabě pokrčila rameny.

„V Rusku jeden nikdy neví.“

Tehdy jsem uviděl ten stín autokracie, který ulpívá na životech Rusů v poddajnosti i v revoltě. Zahlédl jsem, jak se dotkl její hezké upřímné tváře upnuté do kožešinového límce a ztemnil ty jasné oči, které na mě zářily lesknoucí se šedí ve zšeřelém světle zamračeného a nevlídného odpoledne.

„Pojďme,“ navrhla Natálie. „Je zima, když stojíme – dneska.“

Trochu se zachvěla a zadupala nožkama. Bez meškání jsme přešli na konec aleje a zpět k bráně zahrady.

„Pověděla jste to matce?“ odvážil jsem se zeptat.

„Ne. Zatím ne. Vyšla jsem ven, abych ze sebe na procházce dojem z té zprávy setřásla.“

Uslyšel jsem zašustění papíru. Vycházelo z rukávníku. Měla ten dopis u sebe.

„Čeho se to bojíte?“ zeptal jsem se.

Nám Evropanům ze Západu se myšlenka politického spiknutí či komplotu jeví jako dětinský vynález, vhodný leda na divadelní scénu nebo do románu. Nechtělo se mi ten dotaz upřesňovat.

„Pro nás, zvlášť pro matku, je nejhorší nejistota. Lidé skutečně mizí. Ano, mizí. Jen si představte, jaké to je – být beze zpráv celé kruté týdny – někdy i měsíce a roky! Když náš přítel zjistil, že se policie zmocnila těch dopisů, přestal po něm pátrat. Nejspíš se bál, aby se sám nezkompromitoval. Má ženu a děti – a proč by to nakonec dělal… Navíc nemá ani žádné vlivné známé a není bohatý. Co zmůže? Ano, bojím se mlčení – už kvůli matce. Nebude schopna to nést. Pokud jde o bratra, bojím se…,“ a téměř neslyšně dopověděla, „nejhoršího.“

Mezitím jsme došli až k bráně naproti divadlu. Znovu se vzchopila.

„Ale nezvěstní se někdy zase najdou, dokonce i v Rusku. Víte, v čem je má poslední naděje? Třeba se znenadání objeví tady u nás.“

Pozvedl jsem klobouk, ona mi jemně pokynula hlavou a vyšla ze zahrad, opět půvabná a silná, zachumlaná v rukávníku, v němž mačkala tu krutou zprávu z Petrohradu.

Jakmile jsem došel domů, otevřel jsem noviny, které mi sem chodily z Londýna, a když jsem letmo prohlížel rubriku korespondentů z Ruska – ne stručné telegramy, ale delší zprávy –, téměř okamžitě mě zaujalo Haldinovo jméno. Smrt pana de P. už nebyla tak aktuální, nicméně podnikavý dopisovatel pyšně vyčenichal nějaké neoficiální informace o tomto faktu moderní historie. Dopátral se Haldinova jména a historky s nočním zatčením na ulici. Jenže z novinářského hlediska byla tahle senzace už dávno vyčichlá. Nevěnoval jí víc než dvacet řádek z celého sloupku. Mně to však stačilo, abych prožil bezesnou noc. Uvědomil jsem si, že by byla téměř zrada nechat slečnu Haldinovou bez přípravy narazit na toho žurnalistického sólokapra, kterého bezpochyby nazítří otisknou francouzské i švýcarské noviny. Do rána jsem střídavě s nervózním strachem bděl a zažíval noční můru s pocitem, že se zaplétám do čehosi teatrálního a morbidního. Nemístnost takové komplikace v životě oněch dvou žen mě mučila po zbytek noci. Zdálo se, že vzhledem k jejich zjemnělé prostotě by jim to mělo zůstat utajeno navždy. Když jsem v nehorázně časnou ranní hodinu dorazil ke dveřím jejich bytu, připadalo mi, jako bych se právě chystal k vandalskému činu…

Služka středního věku mě uvedla do salonu, kde na židli ležela prachovka a o stůl uprostřed místnosti se opíral smeták. V jitřním světle tančila smítka prachu. V tu chvíli jsem zalitoval, že jsem jim raději nenapsal dopis, a v duchu jsem žehnal nebesům, že je tak hezký den. Slečna Haldinová v prostých černých šatech a s nejistým úsměvem na rtech lehkým krokem vyšla z matčina pokoje.

Vytáhl jsem noviny z kapsy. Nepředstavoval jsem si, že na ni výtisk Standardu zapůsobí jako hlava Medusy. Její tvář v okamžení zkameněla – oči i údy ji následovaly. Nejstrašnější na tom bylo, že i v tom zkamenělém stavu zůstávala živá. Člověk si uvědomoval, jak jí tluče srdce. Doufám, že mi odpustila zdržení pramenící z nešikovné rozvláčnosti. Netrvalo to totiž dlouho, nemohla vydržet v tak ztuhlém stavu od hlavy k patě déle než vteřinku či dvě, a pak jsem uslyšel, jak se nadechla. Zatímco ten šok zdánlivě paralyzoval její morální odpor a ovlivnil pevnost svalů, obrysy její tváře už stačily povolit. Udála se s ní strašlivá proměna. Náhle vypadala staře a zničeně. Ale jenom na chvilku. Prohlásila rozhodně:

„Jdu to okamžitě říct matce.“

„Je to rozumné? V jejím stavu?“ namítl jsem.

„Co může být horšího než stav, ve kterém trpí už skoro měsíc? My tohle posuzujeme jinak. Zločinec není on. A nemyslete si, že ho před vámi hájím.“

Popošla ke dveřím do ložnice, pak ke mně znovu přistoupila a poprosila mě, abych neodcházel, dokud se nevrátí. Dvacet nekonečných minut ke mně nedolehl ani hlásek. Konečně z nich vyšla a rychlým lehkým krokem zdolala místnost. Když došla ke křeslu, ztěžka se do něj sesula, jako by byla naprosto vyčerpaná.

Řekla mi, že matka neuronila ani slzu. Seděla prý zpříma na posteli a její nehybnost a mlčení vzbuzovaly vážné obavy. Konečně se položila a dceru posunkem poslala pryč.

„Brzy mě zavolá zpátky,“ dodala slečna Haldinová. „Nechala jsem jí u postele zvonek.“

Přiznávám, že má nadmíru skutečná účast neměla pevný základ. Západní čtenáři, pro něž je tenhle příběh sepsán, pochopí, co mám tou formulací na mysli. Jestli to smím tak nazvat, šlo o nedostatek zkušenosti. Smrt je nelítostná plenitelka. Utrpení z nenapravitelné ztráty známe všichni. Nikdo přece nežije tak osaměle, aby byl té zkušenosti ušetřen. Avšak zármutek, který jsem přinesl oběma dámám, probouzel hrůzné asociace. Byl spojený s pumovým atentátem a šibenicí – to bylo sinalé ruské zabarvení, které činilo mou účast v téhle záležitosti nejistou.

Byl jsem slečně Haldinové vděčný, že mě neuvedla do rozpaků neovladatelným výlevem hlubokých citů. Obdivoval jsem ji za to úžasné sebeovládání, i když mě tak trošku děsilo. Byla v něm nehybnost ohromného napětí. Co kdyby najednou povolilo? I dveře do pokoje paní Haldinové, kde stará matka ležela sama, působily dost strašlivě.

Natálie Haldinová smutně zašeptala:

„Nejspíš by vás zajímalo, co cítím.“

V zásadě to byla pravda. Právě tahle otázka znejisťovala mou účast, účast nic nechápajícího západního člověka. Nedokázal jsem vymyslet nic než pár otřepaných frází, zbytečných vět, které prozrazují naši nemohoucnost tváří v tvář zkoušce, jíž procházejí druzí. Zamumlal jsem cosi v tom smyslu, že pro mladé život ještě skýtá naději a může jim to vynahradit. Zahrnuje však také povinnosti – ale ty jí jistě nemusím připomínat.

V ruce držela kapesník a nervózně jím poškubávala.

„Není pravděpodobné, že bych zapomněla na matku,“ přisvědčila. „Bývali jsme tři. Zbyly jsme dvě – dvě ženy. Na co se můžeme v budoucnu těšit? Na jakou naději nebo útěchu?“

„Musíte na to nahlížet ze širší perspektivy,“ prohlásil jsem rozhodně, s pomyšlením, že u téhle výjimečné bytosti je to příhodná nota. Na chviličku se na mě upřeně zadívala a pak jí slzy, které potlačovala, vyhrkly nezadržitelným proudem. Vyskočila a postavila se k oknu, zády ke mně.

Vyklouzl jsem, aniž jsem se pokusil k ní jen přiblížit. Nazítří mi u dveří sdělili, že paní Haldinové je už lépe. Ta postarší služka poznamenala, že spousta lidí – Rusů – je ten tragický den navštívila, ale slečna Haldinová s nikým nepromluvila.

O čtrnáct dní později, poté, co jsem se u nich den co den stavoval, mě pozvaly dál a paní Haldinová už seděla na obvyklém místě u okna.

Na první pohled by si člověk pomyslel, že se tu nic nezměnilo. Přes celou šířku místnosti jsem zahlédl onen známý profil, mírně ostřejších obrysů a zahalený bledostí, kterou lze u rekonvalescenta očekávat. Žádné nemoci však nebylo možno přičítat proměnu v jejích černých očích, které se už neusmívaly s tou jemnou ironií. Pozvedla je, když mi podávala ruku. Všiml jsem si, že tři týdny starý Standard, složený tak, že dopisy z Ruska byly úplně navrch, leží na stolečku vedle křesla. Hlas paní Haldinové zazněl znepokojivě slabě a bezbarvě. Přivítala mě otázkou:

„Objevilo se ve vašich novinách něco upřesňujícího?“

Pustil jsem její dlouhou vyzáblou ruku, zavrtěl jsem hlavou a posadil se.

„Anglický tisk je úžasný,“ pokračovala. „Nic mu neunikne a celý svět se to musí dozvědět. Jenže zprávy od nás z Ruska nejsou vždycky snadno pochopitelné. Ne vždycky… Ale anglické matky nehledají takovéhle zprávy…“

Položila ruku na noviny a opět ji odtáhla. Poznamenal jsem: „Taky jsme měli v dějinách tragické časy.“

„To už je dávno. Hodně dávno.“

„Ano.“

„Existují národy, které se s osudem nějak dohodly,“ podotkla slečna Haldinová, která se k nám připojila. „Nemusíme jim závidět.“

„Proč to opovržení?“ zeptal jsem se. „Naše dohoda možná nebyla zrovna z nejušlechtilejších, ale podmínky, které lidem a národům osud stanovuje, jsou vždycky vykoupeny nějakou cenou.“

Paní Haldinová se odvrátila a nějakou chvíli hleděla z okna – tím novým, zachmuřeným, vyhaslým pohledem zapadlých očí, který ji proměnil v úplně jinou ženu.

„Ten Angličan, tenhle dopisovatel,“ oslovila mě náhle, „myslíte, že třeba mého syna znal?“

Na tuhle podivnou otázku jsem pochopitelně nemohl odpovědět, že je to možné. Všimla si mého překvapení.

„Kdyby tak člověk věděl, co je to za muže, třeba by mu mohl napsat,“ zamumlala.

„Matka se domnívá,“ vysvětlila slečna Haldinová, která se postavila mezi nás s jednou rukou opřenou o opěradlo mé židle, „že chudák bratr se třeba ani nepokusil zachránit.“

Pohlédl jsem na ni s účastným ohromením, ale ona klidně shlížela na matku. Ta prohlásila:

„Neznáme adresu nikoho z jeho přátel. Vlastně o jeho kamarádech v Petrohradě nevíme vůbec nic. Měl množství mladších kolegů, jen toho o nich nikdy moc nenamluvil. Dá se z toho usuzovat, že to byli jeho žáci a že ho zbožňovali. Ale on byl tak skromný. Člověk by si myslel, že s takovou spoustou oddaných…“

Opět se odvrátila a pohlédla na bulvár Filozofů, výjimečně vyprahlou a prašnou tepnu, kde v tu chvíli nebylo k vidění nic než dva psi, holčička v zástěrce poskakující na jedné noze a v dálce nějaký dělník na kole.

„I mezi Kristovými apoštoly se našel Jidáš,“ zašeptala spíš pro sebe, zato se zjevným úmyslem, abych ta slova slyšel.

Ruští hosté se mezitím shromažďovali v malých hloučcích, povídali si mezi sebou, většinou šeptem, a sem tam vrhali letmé pohledy k nám. Byl to znatelný rozdíl oproti obvyklé halasné výřečnosti těchto sešlostí. Slečna Haldinová se mnou vyšla do předpokoje.

„Lidé se nás rozhodli navštěvovat,“ vysvětlovala. „Nemůžeme jim zavřít dveře před nosem.“

Když jsem si oblékal plášť, začala mi líčit, jak je matce. Chudák paní Haldinová prahla po dalších zprávách. Chtěla dál slyšet o svém nešťastném synovi. Nedokázala se odhodlat, aby ho už v klidu a míru ponechala mlčenlivému neznámu. Během těch dlouhých dní, kdy nehybně seděla u okna s výhledem na liduprázdný bulvár Filozofů, v myšlenkách nadále putovala v jeho stopách. Nechápala, proč neuprchl – tolika jiným revolucionářům a spiklencům se to přece v podobných případech povedlo. Bylo skutečně nepochopitelné, že prostředky tajných revolučních spolků tak neomluvitelně selhaly, pokud šlo o záchranu jejího syna. Ve skutečnosti však to nepochopitelné, co ji tak mátlo, nebylo nic jiného než neohroženost Smrti, která ji obešla, aby udeřila na to mladé a drahé srdce.

Slečna Haldinová mi s nepřítomným pohledem mechanicky podala klobouk. Pochopil jsem, že její nebohá matka je posedlá ponurou a prostou myšlenkou, že její syn zahynul, protože nechtěl být zachráněn. A nestalo se to proto, že by si zoufal nad budoucností své vlasti – to bylo vyloučeno. Je snad možné, že matka a sestra nevěděly, jak si zasloužit jeho důvěru, a že poté, kdy vykonal dílo, k němuž se cítil být povolán, jeho ducha zlomila nesnesitelná pochybnost, že jeho mysl náhle zachvátila nedůvěra?

Tenhle projev duchaplnosti mnou otřásl.

„Naše tři životy vypadaly takhle!“ Slečna Haldinová propletla prsty rukou, aby mi to předvedla, pak je zase pozvolna oddělila a podívala se mi zpříma do tváře. „Na to přišla matka, aby tím sebe i mě mučila dlouhá a dlouhá léta,“ dodala ta zvláštní mladá žena. V ten okamžik se mi její nedefinovatelné kouzlo vyjevilo ve spojení vášně a stoicismu. Představil jsem si, jaký asi bude její život vedle strašlivé nehybnosti paní Haldinové, stižené tou neodbytnou myšlenkou. Můj zájem se však ztenčil na mlčení, protože jsem nepronikl do jejích způsobů myšlení. Rozdíl v národnosti je pro naše složité západní povahy strašlivou překážkou. Slečna Haldinová však byla nejspíš příliš prostá, aby vytušila mé rozpaky. Nečekala, až něco řeknu, ale jako by mi četla myšlenky z tváře, odvážně dodala: „Matka nejdřív otupěla, jak u nás říkají sedláci, pak začala přemýšlet a teď se bude v těch úvahách ubírat tím nešťastným směrem dál a dál. Sám vidíte, jak je to kruté…“

Nikdy jsem nemluvil upřímněji, než když jsem s ní souhlasil, že to bude nanejvýš ohavné. Nervózně se nadechla.

„Ale co všechny ty podivné podrobnosti v těch anglických novinách!“ vykřikla znenadání. „Co to má znamenat? Nejspíš je to pravda. Ale není to strašné, že chudáka bratra chytili, když se nejspíš v zoufalství sám toulal v noci ulicemi?“

Stáli jsme v temném předpokoji tak blízko sebe, že jsem zahlédl, jak se kouše do spodního rtu, aby potlačila vzlyk. Po krátké odmlce se přiznala:

„Namluvila jsem matce, že ho třeba zradil falešný kamarád nebo nějaký zbabělec. Možná bude pro ni snadnější uvěřit něčemu takovému.“

V tu chvíli jsem pochopil, proč ta chudinka šeptala cosi o Jidášovi.

„Ano, možná,“ přisvědčil jsem a v duchu obdivoval přímost a zároveň delikátnost Natáliina náhledu na věc. Stavěla se k životu tak, jako by ho určovaly politické poměry v její vlasti. Vnímala krutou realitu, ne vlastní morbidní smyšlenky. Nemohl jsem se ubránit pocitu úcty, když prostě dodala:

„Říká se, že čas zmírní jakoukoli hořkost. Ale já nevěřím, že má moc uchlácholit výčitky svědomí. Je lepší, aby si matka myslela, že má Viktorovu smrt někdo na svědomí, než aby ji spojovala se slabostí vlastního syna nebo ji dávala za vinu sobě.“

„Ale vy sama nepředpokládáte…,“ začal jsem.

Stiskla rty a zavrtěla hlavou. Nechová žádné pomstychtivé myšlenky vůči nikomu, prohlásila – a třeba nic z té tragédie, která se stala, nebylo zbytečné. Po těchto slovech, která v polotmě předpokoje zazněla tiše a mnohoslibně, jsme se rozloučili významným a vřelým stiskem ruky. Sevření její silné, hezky tvarované ruky si uchovávalo svůdnou upřímnost, jakousi skvostnou sílu. Nevím, proč se ke mně chovala tak přátelsky. Možná se domnívala, že jí rozumím daleko lépe, než jsem byl ve skutečnosti schopen. I její nejkonkrétnější promluvy mi vždycky připadaly, jako by se nejasně táhly a mizely mimo můj dosah. Nezbývá mi než předpokládat, že si vážila mé pozornosti i mého mlčení. Pozornost, jíž si u mě všimla, byla naprosto upřímná, takže pokud jde o mlčení, nemohla je považovat za chladné. Jako by jí to postačovalo. A je třeba si povšimnout, že pokud se mi svěřovala, zjevně ode mě nečekala radu – a také o žádnou nepožádala.

Tu dobou se naše každodenní styky přerušily asi tak na dva týdny. Musel jsem se ze Ženevy nečekaně vzdálit. Po návratu jsem neztrácel čas a ihned zamířil na bulvár Filozofů.

Otevřenými dveřmi salonu jsem s nevolí zaslechl hlas nějakého návštěvníka, jak nepřetržitě řeční úlisným basem.

Křeslo paní Haldinové u okna zelo prázdnotou. Natálie Haldinová na pohovce ke mně pozvedla okouzlující šedé oči na pozdrav a na uvítanou přidala náznak úsměvu, ale jinak se ani nepohnula. Její silné bílé ruce spočívaly na klíně smutečních šatů. Pohlížela na muže, který seděl ke mně otočen robustními zády v černém plátěném kabátě, v souladu s tím hlubokým hlasem. Prudce otočil hlavu přes rameno, ale jen na okamžik.

„Á! Váš anglický přítel. Já vím. Já vím. To nic.“

Měl na sobě brýle s kouřovými skly a na podlaze vedle židle spočíval odložený hedvábný cylindr. „Když jsem se toulal sibiřskou tajgou a bažinami, nikdy jsem se nevzdal své víry. Udržovala mě při životě tehdy – a teď jakbysmet. Velké mocnosti Evropy musejí zmizet – a příčina jejich pádu bude převelice jednoduchá. Vyčerpají se bojem proti proletariátu. V Rusku je to ale jiné. V Rusku nemáme žádné třídy, které by spolu bojovaly – jedna silou bohatství, druhá oplývající masami přívrženců. Máme jen nečistou byrokracii stojící proti lidu tak velkému a nezkorumpovatelnému jako sám oceán. Ne, u nás nemáme třídy. Zato máme ruskou ženu. Tu obdivuhodnou ruskou ženu! Dostávám úžasné dopisy podepsané ženami. Tak povznášející, tak odvážné! Dýchá z nich šlechetně nadšená touha sloužit národu! Největší část našich nadějí tkví v ženách. Vidím jejich žízeň po vědění. Je obdivuhodná. Jen se podívejte, jak je vstřebávají, jak si je přivlastňují. Je to zázrak. Ale co je to vědění…? Pokud vím, nestudovala jste nic zvláštního – například medicínu. Ne? To vám schvaluji. Kdybych byl poctěn žádostí o radu, pokud jde o využití vašeho času, když jste sem přijely, byl bych se důrazně stavěl proti takovému rozhodnutí. Vědění samo je pouhá hlušina.“

Měl takovou tu ruskou vousatou tvář bez tvaru, pouhé seskupení masa a vlasů bez jediného charakteristického rysu. A jelikož se jeho oči skrývaly za tmavými skly, naprosto postrádal výraz. Znal jsem ho od vidění. Byl to jeden významný ruský uprchlík. Celé Ženevě byla povědomá ta jeho statná postava v černém kabátě. Jednu dobu dokonce celá Evropa znala příběh jeho života, který vlastnoručně sepsal a přeložil do sedmi nebo i více jazyků. V mládí vedl zahálčivý a zhýralý život. Pak však náhle zemřela dívka z vyšší společnosti, kterou si měl brát, a tím okamžikem dal vale světáckému prostředí a v duchu pokání začal kout pikle – a poté už se ruské samoděržaví postaralo, aby se rebelovi přihodily obvyklé potíže. Věznili ho v pevnostech, bili ho, až z něj málem duši vytloukli, odsoudili ho na práci v dolech po boku prachsprostých zločinců. Největší úspěch jeho knihy však přinesl ten řetěz.

Teď už si nevzpomínám na podrobnosti o váze a délce pout přikovaných k jeho končetinám v důsledku „administrativního“ nařízení, ale počtem kilogramů i tloušťkou článků představoval ten řetěz děsivé uplatnění božského práva autokracie. Děsivé a také zbytečné, protože tomu hromotlukovi se podařilo si ten prostý státní výtvor odnést s sebou do lesů. To senzační řinčení pout proznívá všemi kapitolami jeho knihy, v níž popisuje svůj útěk – zdroj údivu pro dva kontinenty. Začal tím, že se úspěšně schoval před svým hlídačem v jámě na říčním břehu. Den už se nachýlil a on s nesmírným úsilím dokázal z okovů vysvobodit jednu nohu. Mezitím padla tma. Chystal se začít vyprošťovat druhou nohu, když se mu přihodilo něco strašlivého – upustil pilník.

Všechno tohle je autentické, a přesto symbolické. I ten pilník měl svou žalostnou historii. Muž ho totiž nečekaně obdržel jednou večer od tiché, bledé dívky. Ta chudinka přijela do dolů za jeho spoluvězněm, křehkým mladíkem; byl to strojník, sociální demokrat s vystouplými lícními kostmi a výraznýma upřenýma očima. Dívka procestovala půlku Ruska a skoro celou Sibiř, aby se dostala do jeho blízkosti, zřejmě v naději, že mu dopomůže k útěku. Dorazila však pozdě. Její milý týden před jejím příjezdem zemřel.

Pokračováním onoho temného příběhu, jak sám říká v historii idejí v Rusku, se mu ten pilník dostal do rukou a inspiroval ho k vášnivému rozhodnutí znovu si vydobýt svobodu. Když mu vyklouzl z prstů, jako by se do země propadl. Nebyl způsob, jak by se dal v té tmě zase najít. Vězeň soustavně šátral a prohledával hlínu, bahno i vodu. Mezitím ubíhala noc, ta cenná noc, kdy počítal, že uprchne pryč do lesů, jeho jediná šance, jak uniknout. Na chvíli už se ho málem zmocnilo zoufalství, chuť všechno vzdát. Když se však rozpomněl na klidnou, smutnou tvář té oddané dívky, hluboce se za svou slabost zastyděl. Vybrala si jeho, to jemu chtěla darovat svobodu, a on tedy musí být hoden laskavosti poskytnuté tou ženskou, nepokořitelnou duší. Chápal to jako svatý závazek. Zklamat ho by znamenalo dopustit se zrady na posvátnosti sebeobětování a na ženské lásce.

V jeho knize se vyskytují celé stránky plné sebezpytování, z nichž jako bílá postava z temného rozbouřeného moře vystupuje přesvědčení o duchovní nadřazenosti ženy – autorova nová víra, kterou od té doby přiznal v několika dalších spisech. Jeho první pocta, velký akt konverze, byla jeho pozoruhodná existence v nekonečných lesích Ochotské gubernie, s volným koncem řetězu ovázaným kolem pasu a zajištěným pruhem plátna utrženým z jeho trestanecké košile. Dalšími proužky ho postupně přivázal k levé noze, aby ztišil řinčení okovů a aby se hladká oka nezachytávala o křoví. Stala se z něj úporná bytost. Vyvinul v sobě netušené vlohy pro umění přežívat v divočině jako lovná zvěř. Naučil se vplížit do vesnice, aniž se prozradil něčím jiným než občasným cinknutím řetězu. Vloupával se do stodol s přispěním sekyry, kterou se mu podařilo zcizit v táboře dřevorubců. V opuštěných částech země žil z lesních plodů a ukořistěného medu. Postupně z něj opadaly cáry oblečení. Jeho nahá snědá postava s mračnem komárů a much kolem zarostlé hlavy, kterou kdosi nejasně zahlédl skrze křoví, napomáhala vzniku a šíření hrůzných báchorek po celých újezdech. S přibývajícím časem divočel a byl jen rád, že v sobě objevil tolik zvířecího. V tom úkolu jako by totiž bylo zapotřebí dvou lidských bytostí nerozlučně spjatých: civilizovaného člověka, nadšence pro pokrokové humanistické ideály, jenž žíznil po vítězství duchovní lásky a politické svobody, a kradoucího se prehistorického divocha, nelítostně lstivého, pokud šlo o přežití ze dne na den, zjev připomínající pronásledovanou šelmu.

Divoké zvíře se instinktivně vydalo na východ k Tichému oceánu a civilizovaný humanista úzkostně na něm závislý sledoval ten postup s úžasem. Celé ty dlouhé týdny se neodhodlal k tomu, aby se dovolával lidského soucitu. U ostražitého pravěkého divocha by třeba byla taková nesmělost přirozená, ale ten druhý, civilizovaný tvor, myslitel, onen prchající „člověk politický“, si vyvinul jakousi absurdní formu morbidního pesimismu, snad projev dočasného šílenství, které patrně vzniklo v souvislosti s fyzickými útrapami a nepohodlím řetězu. Představoval si, že ten řetěz ho činí ohavným pro zbytek lidstva. Byl to odpudivá a odhalující zátěž. Nikdo přece nemohl v sobě najít soucit při pohledu na muže utíkajícího s rozbitým řetězem. Jeho představivost ovlivňovala pouta zcela přesným, věcným způsobem. Připadalo mu nemožné, aby lidé odolali pokušení přivázat volný konec ke skobě ve zdi a běžet pro nejbližšího strážníka. Když se krčil v dírách nebo skrýval v mlází, snažil se číst ve tvářích nic netušících svobodných osadníků lopotících se na pasekách nebo procházejících po cestách kousek od něj. Měl pocit, že žádnému člověku na zemi není radno věřit, že by odolal pokušení udat bližního s řetězem.

Jednoho dne však náhodou narazil na osamělou ženu. Bylo to na otevřeném travnatém svahu před nějakým lesem. Seděla na břehu úzkého potůčku, hlavu měla ovázanou červeným šátkem a u ruky jí na zemi spočíval košíček. Kousek odtamtud zahlédl skupinku srubů s vodním mlýnem nad hladinou přehrazeného potoka, kterou stínily břízy. V soumraku se třpytila jako sklo. Tiše se k ženě přiblížil se sekyrou za kovovým pásem, v ruce sukovici. Ve zcuchaných vlasech i slepených vousech měl listí a zbytky větviček. U pasu mu povlávaly cáry, které si ovinul kolem řetězu. Když jeho pouta slabounce zacinkala, žena se ohlédla. Jeho divošské vzezření ji příliš vyděsilo, aby vyskočila, nebo alespoň vykřikla, nicméně měla v sobě ještě tolik srdnatosti, že neomdlela… Nečekala nic menšího, než že bude v tu chvíli na místě rozčtvrcena, zakryla si tedy oči, aby se nemusela dívat na rozmáchnutou sekyru. Když konečně sebrala veškerou odvahu, aby se podívala znovu, uviděla zarostlého divocha sedícího na břehu dva metry od ní. Hubenými, šlachovitými pažemi si objímal nahé nohy. Dlouhé vousy zakrývaly kolena, o něž si opřel bradu. Ty pokrčené propojené údy, holá ramena i nemytá hlava se zarudlýma upřenýma očima se začaly prudce chvět a třást, když se na ni to zvířecké stvoření snažilo promluvit. Vězeň už šest týdnů neslyšel vlastní hlas. Jako by ztratil schopnost řeči. Stalo se z něj němé a zoufalé zvíře, dokud ho náhlý, nečekaný výkřik hlubokého soucitu té ženy, ženský vhled, s nímž instinktivně vycítila složitou mizérii muže pod tím hrůzostrašným vzezřením, znovu nezařadily mezi lidské tvory. Tento svůj náhled předkládá pisatel s neobyčejně účinnou výmluvností. Tvrdí, že nakonec nad ním ronila slzy, svaté, osvobozující slzy, zatímco on plakal jako hříšník obrácený na víru. Naznačila mu, aby se skryl ve křoví a trpělivě čekal (v osadě sehnali policejní hlídku), a s příslibem, že se v noci vrátí, odchvátala k domkům.

Jako by tomu chtěla sama Prozřetelnost, byla ta žena novomanželkou vesnického kováře a přesvědčila svého muže, aby se na to místo vydal s ní a vzal s sebou své náčiní: kladivo, dláto a kovadlinku. „Má pouta,“ píše se v knize, „odsekl na březích potoka ve svitu hvězd svalnatý mlčenlivý mladík klečící mi u nohou, zatímco žena stála vedle se sepjatýma rukama jako duch osvobození.“ Zcela zjevně symbolický pár. Zároveň vybavili jeho znovunabyté lidství nějakým slušným oblečením a dodali zbrusu novému muži kuráž sdělením, že pobřeží Tichého oceánu je už jen pár kilometrů odtud. Vlastně se dalo zahlédnout z vrcholku dalšího hřebene…

Zbytek jeho útěku už tolik nepodléhá mystickému pojednání a symbolickému výkladu. Nakonec se totiž propracoval na Západ obvyklým způsobem přes Suezský průplav. Když dorazil k břehům jižní Evropy, sedl a sepsal vlastní životopis – což obnášelo velký literární úspěch roku. Tuto knihu poté následovaly další, napsané výslovně za účelem pozvednutí lidstva. V těchto dílech převážně šířil kult ženy. Osobně ho pak praktikoval rituály obzvláštní oddanosti transcendentálním zásluhám jisté madame de S., dámy pokrokových názorů, sice dávno za rozpukem mládí, kdysi však záhadami opředené manželky dnes už zesnulého a zapomenutého diplomata. Její halasné ambice na postavení jednoho z vůdčích duchů moderního myšlení a cítění si hýčkala (podobně jako Voltaire a madame de Staël) na republikánském území Ženevy. Když projížděla ulicemi ve svém výstavném landauru, ukazovala lhostejným pohledům domácích a upřeným zrakům turistů vytáhlou, mladistvou, vznešeně nehybnou postavu s velkýma žhnoucíma očima, které bez ustání těkaly pod krátkým závojíčkem z černé krajky, jenž sahal jen k jejím rudým rtům a působil dojmem masky. „Hrdinský uprchlík“ (jak ho nazvali v recenzi anglického překladu jeho knihy) – tedy „hrdinský uprchlík“ ji obvykle doprovázel, seděl s tím mocným plnovousem a v tmavých brýlích proti ní zády ke koním. Jak tam jeden proti druhému, bez dalších svědků seděli v prostorném kočáru, jejich projížďky bylo možno chápat jako vědomé veřejné prohlášení. Nebo to mohlo být nevědomé. Ruská prostota často nevinně dospěje na pokraj cynismu z jakéhosi šlechetného důvodu. Rafinovaná Evropa si však počíná marně, snaží-li se konání Rusů pochopit. Vezmeme-li v potaz seriózní prostředí, které se vztahovalo i na rysy kočího a krok okázalého spřežení, mohl v sobě ten podivný výjev skrývat třeba nějaký mystický význam, nicméně zkaženému a povrchnímu západnímu uvažování, jaké je mi vlastní, připadal skoro necudný.

Nicméně se nehodí, aby pranepatrný učitel jazyků kritizoval „hrdinský příběh útěku“ světoznámé osobnosti. Z doslechu jsem věděl, že je to pilný všetečka, který dokáže vyhledat své krajany v hotelích, v soukromých podnájmech – a prý je dokonce schopen poctít je svým zájmem i ve veřejných zahradách, kdykoli se naskytne vhodná příležitost. Žil jsem v přesvědčení, že po jedné či dvou návštěvách u dam Haldinových o několik měsíců dříve svou úlohu v tomto domě vzdal – bezpochyby nerad, protože to byl dozajista odhodlaný člověk. Dalo se zřejmě čekat, že se znovu objeví při téhle děsivé příležitosti, v pozici Rusa i jako revolucionáře, aby vyjádřil patřičnou účast, zahrál na správnou, možná útěšnou notu. Ale mně se nelíbilo, že tam sedí. Chce se věřit, že nevhodná žárlivost na mé přednostní postavení u těchto dam s tím neměla nic společného. Jako jejich tichý přítel jsem si nečinil žádný nárok na zvláštní zacházení. Jelikož mě věk i národnost odstavily takříkajíc do jiného rozměru existence, připadal jsem zřejmě jiným – ale i sám sobě – jako němý bezmocný duch, jakási dychtící nehmotnost, jež mohla leda tak plout kolem, aniž měla moc druhé chránit či vést, třeba jen šeptem. Jelikož mě slečna Haldinová s jistotou svého instinktu té hřmotné osobnosti nepředstavila, mohl jsem tiše zase odejít a vrátit se později, nebýt prazvláštního výrazu v jejích očích, který jsem si vyložil jako žádost, abych zůstal, snad v naději, že bych mohl tu nevítanou návštěvu zkrátit.

Řečník zvedl klobouk, ale jen proto, aby si ho položil na kolena.

„Ještě se uvidíme, Natálie Viktorovno. Dnes jsem se zastavil jen proto, abych vaší ctěné matce a vám vyjádřil své city, o jejichž povaze nemůžete pochybovat. Nepotřeboval jsem, aby mě někdo ponoukal, ale Eleanor – tedy madame de S. – mě sem vlastně poslala. Podává vám ruku s nabídkou na ženské spojenectví. V celé škále lidských citů není ani radost, ani zármutek, kterým by ta žena nedokázala porozumět, pozvednout je a zduchovnět svým výkladem. Ten mladík, který nedávno přijel z Petrohradu a o němž jsem se vám zmínil, už tomu kouzlu podlehl.“

V tu chvíli slečna Haldinová zprudka vstala. Potěšilo mě to. Host zjevně nečekal žádnou takovou rozhodnost, nejdřív zaklonil hlavu a s neskrývanou zvědavostí si posunul tmavé brýle. Konečně se však vzpamatoval, spěšně se vztyčil a velice zručně přitom zvedl klobouk z kolenou.

„Jak je možné, Natálie Viktorovno, že jste se tak dlouhou dobu držela stranou toho, co je nakonec – ať si zlí jazykové tvrdí, co chtějí – jedinečné centrum intelektuální svobody a snah vytvořit vysokou koncepci naší budoucnosti? V případě vaší ctěné matky to do jisté míry chápu. V jejím věku nové myšlenky – nové tváře nejsou možná… Ale vy! Byla v tom nedůvěra – anebo lhostejnost? Musíte se zbavit toho svého odstupu. My Rusové nemáme právo chovat se k sobě s odstupem. V našich podmínkách je to téměř zločin proti lidskosti. Přepych soukromého zármutku zkrátka není nic pro nás. Dneska se proti ďáblovi nedá bojovat modlitbou a půstem. Vždyť co jiného je nakonec půst než hladovění? A vy nesmíte sama sebe nechat vyhladovět, Natálie Viktorovno. Potřebujeme přece sílu. Myslím tedy sílu duchovní. A pokud jde o ten druhý typ, co by nám Rusům mohlo odolat, kdybychom ji vynaložili? Dneska se za hřích považuje něco jiného a způsob spásy čisté duše se už také liší. Spása už není k nalezení v klášterech, nýbrž ve světě, ve –“

„– ale Petře Ivanoviči, já nemám v úmyslu uchýlit se do kláštera. Kdo by tam hledal spásu?“

„Myslel jsem to obrazně,“ zahlaholil.

„Ale já také. Jenže smutek je smutek a bolest je bolest stále postaru. Kladou na lidi nároky. Člověk jim musí čelit, jak nejlépe dovede. Vím, že rána, která na nás dopadla, je v rámci osudu národa jen epizodou. Mohu vás ujistit, že to mám na paměti. Ale právě teď musím myslet na matku. Jak můžete očekávat, že bych ji nechala samotnou…?“

„To je vyjádřeno velice nahrubo,“ zaprotestoval silným, nenuceným hlasem.

Slečna Haldinová ani nepočkala, až ta slova dozní.

„… a běhala po návštěvách cizích lidí. Ta myšlenka mi přijde odporná – a nevím, co jiného byste mohl mít na mysli.“

Tyčil se před ní – obrovský, uctivý, ostříhaný nakrátko jako vězeň. A ten rozložitý zarůžovělý týl ve mně vyvolal představu divé hlavy se slepenými prameny vlasů, jak nakukuje skrze odhrnuté křoví, záblesky nahých snědých údů ztrácející se za clonou mokrého listoví pod mračnem much a komárů. Byla to nechtěná pocta síle jeho pera. Nikdo nemohl pochybovat, že se vskutku toulal sibiřskými lesy nahý a opásaný řetězem. Černé sukno kabátu dodávalo jeho osobě charakter strohé slušnosti – připomínal misionáře.

„Víte, co bych si přál, Natálie Viktorovno?“ zašeptal vážně. „Přál bych si, abyste se stala fanatičkou.“

„Fanatičkou?“

„Ano. Sama víra nestačí.“

Pak hlas ještě více ztišil. Na chvíli pozvedl silnou paži, ta druhá mu zůstala viset u stehna a končila tím jemným hedvábným cylindrem.

„Teď vám povím něco, co si prosím důkladně promyslete. Pochopte, my potřebujeme sílu, která pohne nebem i zemí – nic menšího.“

Když hlubokým, nepozemským tónem vyřkl to „nic menšího“, skoro by se člověk otřásl, jako když se vítr prožene píšťalami varhan.

„A tu sílu že bychom měli hledat v salonu madame de S.? Promiňte, Petře Ivanoviči, pokud si o tom dovolím pochybovat. Není ta dáma snad ženou velkého světa, není to aristokratka?“

„Předsudky!“ vykřikl. „Vy mě udivujete. A i kdyby byla taková! Je to také žena z masa a krve. V nás všech je vždycky obsaženo něco, co vyvažuje duchovní stránku. Ale vytýkat to někomu, to bych od vás věru nečekal. Ne, to jsem nečekal! Člověk by si skoro pomyslel, že jste někde zaslechla nějakou zlovolnou pomluvu.“

„Žádné klepy jsem neslyšela, to vás ujišťuji. U nás těžko. I když lidé o ní mluví. Co může mít společného dáma takového postavení a neznámá venkovská dívka, jako jsem já?“

„Ona je věčnou ukázkou šlechetného ducha, kterému není rovno,“ skočil jí do řeči. „Její kouzlo – ne, nebudu teď mluvit o kouzlu, byť dá rozum, že každý, kdo se k ní přiblíží, podlehne tomu očarování… Protiklady mizí, trápení člověka opouští… Pokud se nemýlím – ale já málokdy chybuji v duchovních záležitostech –, něco vás v duši trápí, Natálie Viktorovno.“

Jasné oči slečny Haldinové se upřely přímo na jeho měkký ohromný obličej; až jsem nabyl dojmu, že za těmi tmavými brýlemi může být tak nestoudný, jak si zamane.

„Zrovna onehdy večer, když jsem se vracel do města ze zámku Borel s naším posledním zajímavým návštěvníkem z Petrohradu, všiml jsem si toho silného uklidňujícího vlivu – dokonce mohu prohlásit smiřujícího vlivu… Celé ty dlouhé kilometry podél jezera jel tiše, jako muž, jemuž někdo ukáže cestu smíru. Cítil jsem ten kvas v jeho duši, chápete. Navíc mi trpělivě naslouchal. Mě samého ten večer inspiroval pevný a skvostný génius Eleanory – madame de S., víte. Měsíc stál v úplňku a já hleděl na jeho tvář. Mě jen tak něco neoklame…“

Slečna Haldinová sklopila oči, jako by váhala.

„Dobrá! Budu přemýšlet o tom, co jste navrhl, Petře Ivanoviči. Pokusím se o tu návštěvu hned, jak bude možné matku nechat bezpečně tak hodinku dvě o samotě.“

Její ústupek mě udivil, přestože ta slova byla vyřčena chladně. Návštěvník ji však popadl za pravou ruku tak vroucně, až jsem si pomyslel, že ji v příští chvíli přitiskne ke rtům či na svou hruď. On ji však jen podržel za konečky prstů ve své tlapě a trošičku jí potřásal, zatímco ze sebe sypal poslední salvu slov:

„Tak je to správné. Tak to má být. Ještě jsem nezískal vaši plnou důvěru, Natálie Viktorovno, ale to se poddá. Všechno má svůj čas. Sestra Viktora Haldina nemůže nemít svou důležitost… To je prostě vyloučeno. A žádná žena nemůže zůstat sedět na schodech. Květiny, slzy, aplaus – to také mělo svůj čas, to byl středověký postup. Aréna, aréna sama je teď místem pro ženy!“

S obřadným gestem její ruku pustil, jako by jí právě věnoval dárek, a zůstal bez hnutí, s hlavou sklopenou v pokoře před její ženskostí.

„Aréna! Musíte sestoupit do arény, Natálie.“

Ustoupil o krok, otočil to své ohromné tělo a rychle se vzdálil. Dveře za ním zaklaply. Okamžitě však bylo slyšet jeho znělý hlas, když v předsíni oslovil postarší služebnou, která ho pouštěla ven. Jestli ji také vyzýval, aby sestoupila do arény, to nemám tušení. Znělo to spíš jako přednáška, kterou znenadání přerušilo bouchnutí vstupních dveří.

III

Nějakou dobu jsme hleděli jeden na druhého.

„Vy víte, kdo to je?“ Slečna Haldinová ke mně přistoupila a zeptala se anglicky.

Stiskl jsem ruku, kterou mi podala.

„To ví každý. Je to revoluční feminista, velký spisovatel, chcete-li. A také – jak bych to řekl – častý host mystického revolučního salonu madame de S.“

Slečna Haldinová si přejela rukou po čele.

„Víte, byl tu se mnou víc než hodinu, ještě než jste dorazil. Byla jsem tak ráda, že si šla matka lehnout. Zažívá nejednu bezesnou noc a někdy si pak uprostřed dne aspoň na několik hodin odpočine. Je to naprosto vyčerpávající – nicméně, jsem za to vděčná… Nebýt těch přestávek…“

Podívala se na mě tím zvláštně pronikavým pohledem, který mě vyváděl z míry, a zavrtěla hlavou.

„Ne. Nezbláznila by se.“

„Drahá slečno,“ zaprotestoval jsem, otřesen tím víc, že v duchu už jsem zdaleka nepovažoval paní Haldinovou za zcela příčetnou.

„Vy nevíte, jaký vzácný a jasnozřivý intelekt matka mívala,“ pokračovala Natálie Haldinová s tou svou klidnou bezelstnou prostotou, která mi vždycky připadala tak trochu hrdinská.

„To zcela určitě…,“ zašeptal jsem.

„Zatáhla jsem jí záclony a vyšla z pokoje. Už tak dlouho jsem si chtěla v klidu popřemýšlet.“

Odmlčela se, aniž na sobě dala znát rozrušení, a dodala: „Je to tak obtížné.“ Poté na mě pohlédla s tou zvláštní úporností, jako by hledala známky nesouhlasu či překvapení.

Nic takového nenašla. Pocítil jsem neodolatelné nutkání poznamenat:

„Návštěva toho pána vám to bohužel nijak neusnadnila.“

Slečna Haldinová stála přede mnou s prapodivným výrazem v očích.

„Nepředstírám, že Petru Ivanoviči plně rozumím. Člověk jistě potřebuje nějaké vedení, i když se úplně nevzdává nutnosti chovat se k němu po svém. Jsem nezkušená dívka, ale nejsem otrok. Toho bylo v Rusku ažaž. Proč bych mu neměla naslouchat? Není na škodu trochu si urovnat myšlenky. Ale přiznám se vám, že jsem k Petru Ivanoviči nebyla naprosto upřímná. Nevím tak docela, co mi v tu chvíli zabránilo…“

Náhle ode mě poodstoupila do vzdálenější části místnosti, ale pouze otevřela a zase zavřela zásuvku v psacím stole. Vrátila se s nějakým papírem v ruce. Byl tenký a začerněný hustým písmem. Zcela očividně dopis.

„Ráda bych, abyste si přečetl ta slova,“ vysvětlila. „Je to jeden z dopisů od mého ubohého bratra. Nikdy nezapochyboval. Jak by taky mohl? Je jich jen taková malá hrstka, těch bídných utlačovatelů, proti jednomyslné vůli lidu.“

„Váš bratr věřil, že silou vůle lidu se něčeho dosáhne?“

„Bylo to jeho náboženství,“ prohlásila slečna Haldinová.

Pohlédl jsem na její klidnou tvář a vzrušené oči.

„Samozřejmě je nutné tu vůli probudit, vnuknout jí myšlenku a na něco ji soustředit,“ pokračovala. „V tom spočívá úloha skutečných agitátorů. Člověk tomu musí obětovat život. Ponižující nevolnictví a absolutistické lži je třeba vykořenit a skoncovat s nimi. Reforma není možná, není totiž co reformovat. Nepanuje tu žádný právní stav, neexistují tu žádné úctyhodné instituce – jenom svévolné dekrety. Pouze hrstka krutých – možná zaslepených – vládních činitelů stojících proti národu.“

Dopis jí šustil v rukou. Pohlédl jsem na ty tenké, černě popsané stránky, jejichž rukopis už sám působil kabalisticky, pro západní Evropu nepochopitelně.

„Když se ten problém postaví takhle,“ přiznal jsem, „vypadá dost prostě. Ale bohužel se asi nedožiju jeho vyřešení. A jestli vy se vrátíte do Ruska, je mi jasné, že už vás nikdy neuvidím. Nicméně znovu opakuji: vraťte se tam! Nemyslete si, že se ve skrytu duše zabývám tím, jak vás ochránit. Ne! Vím, že se nebudete vracet do prostředí, kde pro vás bude bezpečno. Mnohem raději bych však na vás myslel, že jste tam v nebezpečí, než abyste byla vystavena tomu, s čím se můžete setkat zde.“

„Něco vám povím,“ pokračovala slečna Haldinová po chvilce přemítání. „Myslím si, že nenávidíte revoluci, připadá vám, že to není tak docela čestné. Patříte k národu, který se s osudem dohodl a nerad by se ho nějak hrubě dotkl. Ale my jsme žádnou takovou dohodu neuzavřeli. Nikdy nám ji nikdo nenabídl – tolik a tolik svobody za tolik a tolik tvrdé měny. Couváte před myšlenkou revolučního postupu kvůli těm, o kterých smýšlíte dobře, jako by to bylo něco… jak bych to řekla… trochu neslušného.“

Sklopil jsem hlavu.

„Máte úplnou pravdu,“ přisvědčil jsem. „O vás chovám nadmíru vysoké mínění.“

„Nemyslete si, že to nevím,“ začala spěšně. „Vaše přátelství bylo a je pro mě velice cenné.“

„Přitom jsem neudělal skoro nic, než že jsem přihlížel.“

Pod očima maličko zrudla.

„Existuje způsob přihlížení, který je cenný. Necítila jsem se tak opuštěná. Těžko se to vysvětluje.“

„Opravdu? Já jsem se také cítil méně opuštěný. To se ale vysvětluje celkem snadno. Už to však moc dlouho takhle nepůjde. To poslední, co vám chci říct, je tohle: ve skutečné revoluci – ne při pouhé výměně dynastií nebo reformě institucí –, v té skutečné revoluci se ty nejlepší povahy nedostávají do popředí. Násilné revoluce se nejdřív chopí úzkoprsí fanatici a tyranští pokrytci. Potom přijde řada na všechny ty snobské nenaplněné intelektuály své doby. To jsou hlavní činitelé a vůdci. Povšimněte si, že jsem vynechal obyčejné darebáky. Poctiví a spravedliví, šlechetné, lidské a oddané povahy – zkrátka ti nesobečtí a inteligentní mohou spustit nějaké hnutí, jenže se jim vymkne z rukou. Oni nikdy nejsou revolučními vůdci. Jsou to oběti – oběti znechucení, rozčarování, často i výčitek svědomí. Naděje groteskně zrazené a ideály zkarikované – to je definice revolučního úspěchu. V každé revoluci se najdou srdce zlomená takovými úspěchy. Ale dost. Chtěl jsem tím jen říct, že si nepřeji, abyste se stala obětí.“

„I kdybych dokázala uvěřit všemu, co jste právě říkal, stejně bych nemyslela na sebe,“ bránila se slečna Haldinová. „Brala bych svobodu z jakékoli ruky, jako hladovějící člověk chňapne po skývě chleba. Opravdový revoluční proces musí začít až pak. A k tomu se najdou ti správní lidé. Už jsou mezi námi. Člověk je potkává, jsou uzavření, neznámí a připravují se…“

Rozložila dopis, který celou dobu svírala v ruce, a zadívala se na něj:

„Ano! Člověk už takové muže potkává!“ opakovala a pak přečetla slova: „Neposkvrněné, vznešené a samotářské existence.“

Tázavě jsem na ni hleděl, zatímco list opět skládala, a ona vysvětlila:

„Tohle jsou slova, kterými bratr popsal muže, s nímž se seznámil v Petrohradu. Předpokládám, že to byl jeho blízký přítel. Určitě. Byl to jediný člověk, o kterém se bratr v celé své korespondenci se mnou zmínil. Naprosto jediný – a věřil byste tomu, že ten člověk je teď tady? Nedávno přijel do Ženevy.“

„Viděla jste ho?“ zajímalo mě. „Ale co se ptám – to dá rozum, že jste ho musela vidět.“

„Ne! Ne! Neviděla! Nevěděla jsem, že je tady. Právě Petr Ivanovič mi o něm řekl. Sám jste slyšel, že se zmiňoval o neznámém člověku, který přijel z Petrohradu… No a to je právě ta ‚neposkvrněná, vznešená a samotářská existence‘. Přítel mého bratra!“

„Nejspíš se politicky zkompromitoval,“ poznamenal jsem.

„To nevím. Ale ano. Musí to tak být. Kdoví! Možná právě přátelstvím s mým bratrem… Ale ne! To skoro není možné. Když já vlastně nevím nic, než co mi o něm řekl Petr Ivanovič. Přivezl si doporučující dopis od otce Zosima – víte, to je ten kněz-demokrat. Slyšel jste o otci Zosimovi?“

„Slyšel. Ten slavný otec Zosim bydlel tady v Ženevě asi dva měsíce někdy tak před rokem,“ přisvědčil jsem. „A potom zmizel, jako by se po něm slehla zem.“

„Vypadá to, že znovu působí v Rusku. Někde v jeho srdci,“ vzrušeně dodala slečna Haldinová. „Ale hlavně o tom prosím před nikým nemluvte – ať vám to někde neuklouzne, protože kdyby se to dostalo do novin, mohlo by ho to ohrozit.“

„Určitě se nemůžete dočkat, až se s bratrovým přítelem setkáte…,“ nadhodil jsem.

Slečna Haldinová strčila dopis do kapsy. Očima zabloudila ke dveřím matčina pokoje.

„Tady to nepůjde,“ zašeptala. „Alespoň ne napoprvé.“

Po chvilce mlčení jsem se rozloučil, ale slečna Haldinová vyšla se mnou do předpokoje a pečlivě za námi zavřela. „Nejspíš jste se dovtípil, kam se chci zítra vypravit.“

„Rozhodla jste se navštívit madame de S.“

„Ano, pojedu na zámek Borel. Prostě tam musím.“

„Co čekáte, že se tam dozvíte?“ zeptal jsem se tiše.

Napadlo mě, jestli si nedělá nějaké plané naděje. Avšak nic tomu nenasvědčovalo.

„Jen pomyslete – takový přítel. Jediný člověk, o kterém se zmiňuje v dopisech. Bude pro mě něco mít, i kdyby to bylo jen ubohých pár slov. Třeba se můžu dozvědět něco, co řekl nebo si myslel během těch posledních dní. Vy byste snad chtěl, abych se otočila zády k tomu, co zbylo po mém ubohém bratrovi – k příteli?“

„To určitě ne,“ prohlásil jsem. „Zcela chápu vaši pietní zvědavost.“

„Neposkvrněné, vznešené a samotářské existence,“ zašeptala si. „Jsou! Jsou! No a já se jedné z nich vyptám na milovaného mrtvého.“

„Jak ale víte, že se tam s ním setkáte? Myslíte, že bydlí na zámku jako host?“

„To vlastně netuším,“ přiznala. „Přivezl si písemné doporučení od otce Zosima – který je podle všeho také přítelem madame de S. Nakonec asi nemůže být ta žena úplně bezcenná.“

„Kolovaly tu všelijaké pověsti i o otci Zosimovi,“ poznamenal jsem.

Pokrčila rameny.

„Pomluva je zbraň i naší vlády. To je všeobecně známo. Ano! Je pravda, že otec Zosim požíval ochrany jistého generálního gubernátora. Vzpomínám si, že jsme o tom mluvili s bratrem před dvěma roky. Ale dělal dobrou práci. A nyní je na černé listině. Jaký lepší důkaz si člověk může přát? Nesejde však celkem na tom, čím ten kněz byl nebo je. Tohle všechno se netýká bratrova přítele. Pokud se tam s ním nesetkám, řeknu si těm lidem o jeho adresu. A matka se s ním samozřejmě taky musí setkat, ale až později. Těžko hádat, jaké zprávy pro nás má. Bylo by milosrdné, kdyby se matka dala nějak ukonejšit. Víte, co se jí honí hlavou. Možná se dá najít nějaké vysvětlení – nebo třeba i vymyslet – to by nebyl hřích.“

„Hřích určitě ne,“ souhlasil jsem. „Ale mohla by to být chyba.“

„Chci jen, aby se jí aspoň zčásti vrátil ten původní duch. Dokud je na tom takhle, nemůžu ani klidně myslet.“

„Chcete snad kvůli své matce vymyslet nějaký zbožný podvod?“ zeptal jsem se.

„Proč podvod? Takový přítel určitě bude vědět něco o bratrovi z té poslední doby. Mohl by nám to říct… V těch známých faktech je cosi, co mi stále nedá spát. Jsem si jistá, že chtěl jet za námi do ciziny – že měl nějaké plány – že plánoval nějakou velkou vlasteneckou akci. Nejen sám pro sebe, ale pro nás oba. Věřila jsem tomu. Těšila jsem se na tu chvíli! S takovou nadějí a nedočkavostí… Mohla jsem být ku pomoci. A najednou taková lehkomyslnost – jako by mu to bylo jedno…“

Nějakou chvíli mlčela, pak tvrdohlavě uzavřela:

„Chci se dozvědět…“

Když jsem to později promýšlel, jak jsem se pomalu vzdaloval od bulváru Filozofů, kriticky jsem se sám sebe tázal, co přesně se chce dozvědět. To, co jsem slyšel o ní samé, stačilo, abych získal vodítko. Ve vyšší škole pro dívky, kde slečna Haldinová dokončila své vzdělání, na ni pohlíželi dost nepříznivě. Podezírali ji, že zastává nezávislé názory na záležitosti, které měla oficiální výuka za jednou provždy vyřešené. Když se později obě dámy vrátily na venkov, jak matka, tak dcera vyjadřovaly své názory na věci veřejné tak otevřeně, že si vysloužily pověst liberálek. V jejich vesnici se pak často objevoval kočár s trojspřežím místního kapitána policie. „Musím dohlížet na sedláky,“ vysvětloval své návštěvy v domě. „Dvě osamělé dámy je třeba trochu ohlídat.“ Prohlížel si zdi, jako by je chtěl proniknout očima, brejlil na fotografie, v salonu ledabyle listoval v knihách a po obvyklém občerstvení zase odjel. Starý vesnický kněz však jednou večer přišel k nim velice znervózněn a rozrušen a doznal, že jemu – považte – bylo nařízeno, aby sledoval a jistil i jinými způsoby (například použitím duchovní moci na služebnictvo) vše, co se v domě děje, zvlášť s ohledem na návštěvníky, které tyto dámy přijímají: kdo to je, jak dlouho zůstane, jestli je někdo z nich v těchto končinách země cizí a tak dále. Ten nebohý, prostý stařec trpěl ponížením a hrůzou. „Přišel jsem vás varovat. Pro lásku boží, dávejte si pozor, jak se chováte. Hořím studem, ale z té sítě se nevyvléknu. Budu jim muset donášet, co vidím, protože když to neudělám, je tu můj diakon[17]. Ten by všechno ještě zveličil, jen aby si vysloužil přízeň. A pak můj zeť, manžel mé Paraši, který je písařem na ministerstvu vnitra – toho by brzy vykopli a možná poslali někam pryč.“ Stařík naříkal nad nevyhnutelnostmi doby – „když lidé nějak nejsou svorní“ – a otíral si oči. Nepřál si konec svého života prožít s oholenou hlavou v kajícnické cele nějakého kláštera – „a podléhat všem těm přísným pravidlům církevní disciplíny – protože oni by starci neprojevili žádnou milost,“ stěžoval si. Přešel téměř do hysterického výlevu a obě dámy ho soucitně utěšovaly, jak nejlépe uměly, než ho zase pustily zpět domů. Ale popravdě řečeno, málokdy k nim někdo zašel na návštěvu. Sousedé – někdy i dávní přátelé – se jich začali stranit; někteří se styděli, jiní s patrným pohrdáním – to byli „lepší“ lidé, kteří sem jezdili jenom na léto, vysvětlovala slečna Haldinová – aristokrati, reakcionáři. Pro mladou dívku to byla osamělá existence. Její vztahy s matkou byly ty nejněžnější a nejotevřenější, ale paní Haldinová už také zažila svou generaci, její utrpení, klamy a odpadlictví. Lásku ke svým dětem vyjadřovala potlačením sebemenších známek úzkosti. Udržovala si hrdinský odstup. Pro Natálii Haldinovou byl bratr s tou petrohradskou zkušeností, která jí nepřipadala ani trochu záhadná (nebylo pochyb o tom, co cítil nebo si myslel), a přece si uchovávala jistá tajemství, jediným viditelným představitelem zapovězené svobody. Veškerý význam svobody i její nejasné přísliby se zhutnily do jejich dlouhých debat, které dýchaly tou nejšlechetnější nadějí na čin a vírou v úspěch. Pak však najednou ten čin i naděje vzaly zasvé, přičemž detaily toho konce vyčenichal až anglický novinář. Ten konkrétní fakt, fakt bratrovy smrti, zůstával, nicméně zůstával skryt v hlubších příčinách. Připadala si opuštěná, ponechaná bez vysvětlení, ale jemu to za vinu nedávala. Jen se téměř za každou cenu chtěla dozvědět, jak může zůstat věrná jeho duchu, který odešel.

Uběhlo několik dní, než jsem se s Natálií Haldinovou znovu setkal. Přecházel jsem zrovna prostranství před divadlem, když jsem si povšiml její pěkně utvářené postavy, jak vchází do brány nezajímavé veřejné promenády Na baštách. Kráčela směrem ode mě, ale věděl jsem, že se potkáme, až se bude vracet hlavní cestou, ledaže by zamířila domů. V tom případě bych ji asi zatím nenavštěvoval. Mé přání zabránit jí ve styku s těmi lidmi neztratilo na síle, ale co se týče mých přesvědčovacích schopností, nedělal jsem si valné iluze. Byl jsem ostatně jen člověk za Západu a bylo mi jasné, že slečna Haldinová mým moudrým radám nechce ani nemůže naslouchat. A pokud šlo o mé přání naslouchat jejímu hlasu, říkal jsem si, že bude lepší příliš si toho potěšení nedopřávat. Ne, nezavítám na bulvár Filozofů. Když jsem však byl asi v polovině hlavní cesty, uviděl jsem slečnu Haldinovou, jak kráčí ke mně, a byl jsem příliš zvědavý a možná i čestný, abych před ní utekl.

Ve vzduchu bylo cítit cosi ze syrovosti jara. Modř oblohy působila nelítostně, ale mladé listí halilo nezajímavý výběr stromů jako mlžný opar. Jasné slunce se zlatými jiskřičkami odráželo v šedi upřímných očí slečny Haldinové, které mě přátelsky zdravily.

Optal jsem se na matčino zdraví.

Malinko pokrčila rameny a smutně si povzdechla.

„Ale vidíte, že já jsem si vyšla na procházku… Abych měla nějaký pohyb, jak říkáte vy Angličani.“

Přisvědčil jsem úsměvem a ona nečekaně dodala:

„Je nádherný den.“

Její sdělení, mírně zastřené, zato stále okouzlující tím mužným a jakoby ptačím tónem jejího hlasu, vyznělo přirozeně přesvědčivě. Měl jsem z toho radost. Jako by si začala být vědoma svého mládí – protože v tom pravidelném hájemství trávy a stromů, viditelně ohraničeném vyrovnanými šikmými střechami města, pohledného, i když nijak půvabného, pohostinného, přestože neznalého soucitu, zase moc jarní nádhery k vidění nebylo. V ovzduší, v němž se pohybovala, byla jen trocha tepla; a obloha, obloha země bez obzorů, vymetená a dočista umytá aprílovými sprškami, se táhla v chladné a kruté modři, jako by postrádala výšku, náhle zúžená ošklivou temnou hradbou pohoří Jura, kde se tu a tam ještě bělaly opožděné stopy a ostrůvky sněhu. Všechna krása toho období musela tedy být v ní – a já jsem byl potěšen, že do jejího života tenhle pocit vstoupil, byť jen nakrátko.

„Rád od vás slyším tahle slova.“

Okamžitě na mě pohlédla. Rychle, ne kradmo. Jestli nebyla něčeho naprosto schopna, pak to byla kradmost. Její upřímnost vyjadřoval už sám rytmus její chůze. To já jsem ji pozoroval vskrytu – jestli se to tak dá říct. Věděl jsem, kde byla, ale netušil jsem, co viděla a slyšela v tom hnízdě aristokratických konspirací. Slovo „aristokratický“ jsem použil výlučně z nedostatku lepšího označení. Zámek Borel skrytý mezi stromy a houštím zanedbaného pozemku se v novověku proslavil už jako sídlo té druhé nebezpečné vyhnankyně, madame de Staël, za napoleonských dob. Pouze napoleonský despotismus, prospěchářský dědic Revoluce, jenž považoval tu intelektuálku za nepřátelskou osobu hodnou sledování, se naprosto nepodobal autokracii v těch mystických hávech, zplozené otroctvím tatarského způsobu dobývání. A madame de S. se naopak velice nepodobala nadané autorce Koriny. Všude sice vytrubovala, kdovíjak ji pronásledují, ale nevím, zda ji v jistých kruzích vůbec považovali za nebezpečnou. Pokud jde o sledování, řekl bych, že zámek Borel by mohl být podroben pouze velice vzdálenému pozorování. Ve své výlučnosti to byl ideální příbytek, kde se mohly kout skvostné pikle – ať už vážně míněné, či nanicovaté. Ale tohle všechno mě nezajímalo. Chtěl jsem vědět, jak zapůsobili jeho prapodivní obyvatelé a zvláštní prostředí na mladou ženu jménem Natálie Haldinová – tak pravdomluvnou, tak čestnou, tak nebezpečně nezkušenou! Její nevědomě vznešená nevšímavost vůči nižším instinktům lidstva ji totiž vydávala všanc vlastním bohulibým popudům. A navíc tu byl ten přítel jejího bratra, ten slibný přírůstek z Ruska… Zajímalo mě, zda se jí podařilo se s ním setkat.

Nějakou chvíli jsme se procházeli zvolna a mlčky.

„Podívejte,“ zaútočil jsem náhle, „jestli mi nemíníte nic říct, vyjádřete se v tom směru jasně, a pak samozřejmě dál není o čem mluvit. Ale nehodlám si tu hrát na nějaké společenské jemnůstky. Žádám vás zcela bez obalu o všechny podrobnosti.“

Neznatelně se mému výhrůžnému tónu usmála.

„Jste zvědavý jako malé děcko.“

„Ne. Jsem jenom zneklidněný starý muž,“ odpověděl jsem popravdě.

Spočinula na mně pohledem, jako by se chtěla ujistit o stupni mého neklidu nebo o mém stáří. Řekl bych, že rysy mé tváře nikdy nebyly zrovna nejvýmluvnější, a pokud jde o můj věk, ještě nejsem tak starý, abych vypadal nápadně zchátrale. Nemám dlouhé vousy jako ten dobrý poustevník z romantické balady, zatím necupitám a nepřipomínám lidem pomalého, ctihodného mudrce. Nemám takové barvité výhody. Zestárl jsem však, běda, tím věcným, všedním způsobem. A připadalo mi, že v tom upřeném pohledu slečny Haldinové jsem zahlédl soucit. Vykročila poněkud rychleji.

„Žádáte si všechny podrobnosti. Tak moment. Měla bych si je pamatovat. Bylo to dost nové pro… pro dívku z vesnice, jako jsem já.“

Po kratší odmlce začala tím, že zámek Borel je skoro stejně zanedbaný uvnitř jako zvenčí. Nebylo divu. Domnívám se, že si ho nechal postavit jistý bankéř z Hamburku, když se odebral na odpočinek, aby mu zbývající dny života projasňoval pohled na jezero, jehož přesná, uspořádaná a zazobaná krása určitě lákala i neromantickou představivost obchodní stránky jeho povahy. Zemřel však brzy. Jeho žena se rovněž odebrala – leč pouze do Itálie, a tenhle dům majetné pohody, nejspíš neprodejný, tu stál několik let ladem. Přicházelo se k němu po štěrkové cestě kolem rozlehlé louky s hrubou trávou, takže člověk měl spoustu času, aby mohl pozorovat úpadek jeho štukovaného průčelí. Ve slečně Haldinové vyvolalo nepříjemný dojem. Jak se příchozí přibližoval, skličující pocit jen a jen vzrůstal.

Povšimla si omšelých zelených skvrn na schodech terasy. Přední vchod byl dokořán, ale nebylo tu vidět ani živáčka. Octla se v široké, vysoké a naprosto prázdné hale se spoustou dveří. Všechny ty dveře byly zavřené. Proti ní se tyčilo široké holé kamenné schodiště a celek působil jako zjevně neobývaný dům. Stála bez hnutí, poněkud vyvedená z míry tou opuštěností, ale po chvíli si uvědomila, že někde slyší bez ustání drmolit čísi hlas.

„Nejspíš vás pozorovali celou tu dobu,“ nadhodil jsem. „Sledovali, vás.“

„To nevím jak,“ opáčila. „Neviděla jsem na tom pozemku ani ptáčka. Nevzpomínám si, že by na stromě nějaký zacvrlikal. Celý ten prostor působil naprosto opuštěně, krom toho hlasu.“

Nepoznávala jazyk, jakým mluvil – rusky, francouzsky či německy. Zdálo se, že mu nikdo neodpovídá. Jako by tu ten hlas zapomněli nějací bývalí obyvatelé, aby tu rozmlouval s holými stěnami. Dál se výřečně nesl, s občasnou kratičkou odmlkou. Působil opuštěným a smutným dojmem. Slečně Haldinové to připadalo jako věčnost. Nějaký nepřekonatelný odpor jí nicméně bránil, aby otevřela jedny ze dveří v hale. Bylo to tak beznadějné. Nikdo nepřicházel, a hlas zněl dál. Přiznala se, že musela odolávat nutkání otočit se a odejít stejně nepozorovaně, jako sem přišla.

„Skutečně? Měla jste chuť odejít?“ vykřikl jsem lítostivě. „Škoda že jste to neudělala.“

Zavrtěla hlavou.

„To bych si odnesla prapodivnou vzpomínku. Ty opuštěné prostory, prázdná hala, ten neosobní upovídaný hlas a – nikde nikdo, ani živá duše.“

Jenže ta vzpomínka by byla jedinečná a neškodná. Ona však nepatřila k dívkám, které by utekly od samoty a záhad, jež ji hodlaly zastrašit. „Ne, neuprchla jsem,“ potvrdila. „Zůstala jsem stát – a nakonec jsem nějakou duši uviděla – hodně roztodivnou.“

Jak upírala oči na široké schodiště a došla k závěru, že ten hlas přichází odněkud shora, zaujalo její pozornost zašustění šatů. Podívala se a spatřila ženu, která přecházela přes halu. Patrně vyšla z jedněch z mnoha dveří. Byla zahleděná jinam, takže nejdřív slečnu Haldinovou nevnímala.

Jakmile otočila hlavu a uviděla cizí osobu, zatvářila se značně vylekaně. Podle té štíhlé postavy se slečna Haldinová domnívala, že jde o dívku, ale i když měla téměř dětsky zakulacenou tvář, byla zároveň zažloutlá a vrásčitá, s temnými kruhy pod očima. Husté krátké prošedivělé hnědé vlasy měla ta žena po straně rozdělené chlapeckou pěšinkou a nad suchým, zbrázděným čelem se jí vlnily. Chvíli jen němě mrkala a pak si zničehonic přidřepla na podlahu.

„Co tím chcete říct, že si přidřepla?“ zeptal jsem se udiveně. „To je velice podivný detail.“

Slečna Haldinová to vysvětlila. Když tu osobu spatřila, zahlédla v její ruce misku. Žena si přidřepla, aby ji postavila na podlahu pro mohutnou kočku, která se prosmekla zpoza její sukně a hladově strčila do nádobky hlavu. Žena vstala, přistoupila ke slečně Haldinové a s podrážděnou přímostí se zeptala:

„Co tu chcete? Kdo jste?“

Slečna Haldinová se představila a zmínila se o Petru Ivanoviči. Postarší žena dívčího vzhledu přikývla a sešpulila tvář ve chvilkovém výrazu účasti. Její černá hedvábná halenka byla obnošená a místy otřepená, černá keprová sukně krátká a chatrná. I při bližším pohledu ta osoba nadále mrkala a její řasy i obočí působily neméně žalostně. Jako by mluvila s rozrušenou nešťastnicí, začala jí slečna Haldinová vlídně objasňovat, proč by její návštěva neměla být pro madame de S. tak docela nečekaná.

„Aha! Petr Ivanovič vám doručil pozvání. Jak to mám vědět? Se společnicí se takovéhle věci nerozebírají, jak si asi dovedete představit.“

Ta uboze vyhlížející žena se vzápětí nervózně pousmála. Její zuby, nádherně bílé a obdivuhodně rovné, působily v jejím zjevu absurdně nemístně, jako šňůra perel na krku otrhané žebračky. „Petr Ivanovič je možná největší génius století, ale je to taky ten nejméně ohleduplný člověk pod sluncem. Pokud jste přišla za ním, nesmí vás tedy překvapit, že tu není.“

Slečna Haldinová vysvětlila, že nepřišla za Petrem Ivanovičem. Ta bizarní osůbka ji začala zajímat.

„Proč by se měl snažit kvůli vám nebo kvůli komukoli jinému? Ach, tihle géniové! Jen kdybyste věděla! Bodejť! A ty jejich knihy – myslím samozřejmě knihy, které svět obdivuje, ty inspirativní. Jenže vy nevíte, co za tím je. Jen kdybyste měla sedět u stolu půl dne s perem v ruce. Prochodí sem a tam po pokoji celé hodiny. Bývala jsem tak ztuhlá a zkřehlá, až jsem dostala strach, že ztratím rovnováhu a skácím se ze židle.“

Ruce měla stále zkřížené na prsou a oči, upřené na tvář slečny Haldinové, neprozrazovaly žádné vzrušení. Slečna Haldinová, která usoudila, že dáma, jež si říká společnice, je pyšná na to, že dělala Petru Ivanovičovi tajemnici, učinila přívětivou poznámku v tom smyslu.

„Nedovedete si představit úmornější práci,“ prohlásila ta dáma. „Teď právě je u madame de S. jeden angloamerický novinář. Dělá s ní rozhovor, jinak bych vás dovedla nahoru,“ pokračovala naprosto jiným tónem a pohlédla ke schodišti. „Sloužím tu taky jako uvaděčka.“

Ukázalo se, že madame de S. kolem sebe nesnáší švýcarské služebnictvo, a to také skutečně na zámku Borel nikdy dlouho nevydrželo. Pokaždé vznikly potíže. Slečna Haldinová si už stačila povšimnout, že hala vypadá jako zaprášená stodola vyvedená v mramoru a štuku, s pavučinami v koutech a pozůstatky bláta na černobílé šachovnicové podlaze.

„Také se starám o tohle zvíře,“ pokračovala společnice s rukama klidně založenýma. Upřela na kočku unavený pohled. „To mi ani trochu nevadí. Zvířata mají svá práva, i když přísně vzato nevidím důvod, proč by neměla trpět stejně jako lidé. Co o tom soudíte? Ale němá tvář samozřejmě nikdy netrpí tolik. To je vyloučeno. Jenže v jejich případě si to zaslouží mnohem víc soucitu, protože nemůžou provést revoluci. Bývala jsem republikánka. Předpokládám správně, že vy jste republikánka?“

Slečna Haldinová se mi přiznala, že v tu chvíli nevěděla, co má odpovědět, ale že na dotaz té ženy mírně přikývla a na oplátku se zeptala:

„A vy už nejste republikánka?“

„Potom, co už dva roky zapisuju, co mi Petr Ivanovičc nadiktuje, není pro mě lehké se někam zařadit. Především musíte sedět naprosto bez hnutí. I ten sebemenší pohyb by mohl způsobit, že se Petru Ivanoviči rozletí myšlenky. Skoro si ani nedovolíte dýchat. A zakašlat – chraň bůh! Petr Ivanovič si přesunul stůl ke zdi, protože zpočátku jsem to nevydržela a vyhlížela jsem z okna, zatímco jsem čekala na pokračování diktátu. To se nesmělo. Tvrdil, že hloupě civím. Taky mi nebylo dovoleno pohlédnout na něj úkosem. To si pak Petr Ivanovič okamžitě dupl a zahromoval: ‚Dívejte se na papír!‘ Zřejmě ho můj výraz nebo má tvář nějak odpuzovaly. No já vím, že jsem moc krásy nepobrala a že se ani netvářím zrovna slibně. Stěžoval si, že ho můj výraz neinteligentního očekávání dráždí. Přesně takhle to řekl.“

Slečnu Haldinovou to šokovalo, ale přiznala mi, že nebyla zase tak moc překvapená.

„Je možné, aby se Petr Ivanovič choval k nějaké ženě tak hrubě?“ vykřikla.

Společnice s diskrétním výrazem několikrát přikývla a pak slečnu Haldinovou ujistila, že jí to ani trochu nevadilo. Úmorné na tom bylo to, že se před ní odhalovalo tajemství tvorby – že byla nucena přihlížet, jak slavný autor evangelia revoluce tápe ve snaze najít výstižný výraz, jako by mu vůbec nebylo jasné, co chce světu sdělit.

„Jsem ochotna být slepým nástrojem k vyšším cílům. Obětovat se pro lepší příští, to nic není. Ale nechat si zničit iluze – to je opravdu skoro víc, než může člověk snést. To nepřeháním,“ trvala na svém. „Jako by to ve mně zmrazovalo samu víru – tím spíš, že jsme pracovali v zimě. Petr Ivanovič, který pořád přecházel po místnosti, nevyžadoval žádné topení. I na jihu Francie, kam jsme se přesunuli, jsou ale někdy dny krutě chladné, zvlášť když musíte sedět šest hodin v jednom kuse. Zdi těch vil na Riviéře jsou tak chatrné. Petr Ivanovič jako by nic podobného nevnímal. Pravda je, že jsem se snažila ten třas ovládat, abych ho nerozčílila. Zatínala jsem zuby, až jsem měla čelisti úplně sevřené. Ve chvílích, kdy Petr Ivanovič přerušil diktování – a někdy se odmlčel na dost dlouho, často dvacet minut přecházel za mými zády sem a tam a mumlal si něco pro sebe –, jsem měla pocit, že kousek po kousku odumírám, to mi věřte. Možná kdybych nechala zuby zadrkotat, Petr Ivanovič by si všiml mého trápení, ale řekla bych, že by to stejně k ničemu nevedlo. Ona je v těch věcech hrozně lakomá.“

Společnice vzhlédla nad schodiště. Mohutná kočka dolízala mléko a vlnivým pohybem si otírala vousky o její sukni. Žena se sehnula, aby zvíře zvedla z podlahy.

„Lakomství je spíš kladná vlastnost, víte,“ pokračovala a chovala kočku v náručí. „U nás právě lakomci dokážou věnovat peníze na cíle, které si to zaslouží – ne ty takzvané velkorysé povahy. Ale prosím vás, nemyslete si, že jsem nějaká požitkářka. Otec byl obyčejný úředník na ministerstvu financí. Z toho si asi dovedete vyvodit, že u nás doma jsme žádný luxus neměli, i když zimou jsme vysloveně netrpěli. Utekla jsem od rodičů, víte, hned jak jsem začala nad věcmi samostatně přemýšlet. Není to nic snadného, tohleto myšlení. Člověka k němu musejí přistrčit, musí se pravdy dobrat. Za svou záchranu vděčím jedné staré prodavačce jablek, která měla stánek v průjezdu domu, kde jsme bydleli. Měla laskavou vrásčitou tvář a ten nejpřívětivější hlas, jaký si dovedete představit. Jednoho dne jsme se docela náhodou začaly bavit o dítěti, o jedné otrhané holčičce, kterou jsme viděly žebrat za soumraku na ulici. A tak se mi pozvolna otevíraly oči a nazíraly hrůzy, kterými nevinní lidé musejí trpět v tomhle světě jen proto, aby v něm mohli existovat mocní. Jakmile jsem pochopila zločin vyšších tříd, už jsem nemohla dál žít u rodičů. U nás doma nebylo slyšet ani jedno vlídné slůvko, jak byl rok dlouhý. Nemluvilo se o ničem jiném než o hnusných intrikách v úřadech, o povyšování a platech a o tom, jak si zajistit oblibu u představeného. Běhal mi mráz po zádech už jen při pomyšlení, že bych se jednoho dne vdala za muže, jako byl můj otec. Ne že by si mě snad chtěl někdo vzít. V tomto směru jsem neměla nejmenší vyhlídky. Ale nebylo už dost hříšné žít ze státního platu, když polovina Ruska umírala hlady? Ministerstvo financí! Jaká groteskní hrůza! K čemu je hladovějícím a negramotným lidem ministerstvo financí? Políbila jsem rodiče na obě tváře a odešla od nich žít do sklepů s proletariátem. Snažila jsem se být nějak užitečná těm naprosto beznadějným existencím. Nejspíš chápete, koho myslím. Lidi, kteří nemají kam jít a na co se v životě těšit. Chápete, jak je to strašné – nemít vůbec nic, na co se člověk může těšit? Někdy si myslím, že jenom v Rusku jsou takoví lidé a takové hlubiny mizérie. A tak jsem se do toho vrhla – jenže víte co – není toho moc, co můžete udělat. Ne, opravdu – aspoň dokud vám stojí v cestě ministerstva financí a podobné hrůzy. Nejspíš bych zešílela jen z toho, že bych se snažila bojovat s tou havětí, nebýt jednoho člověka. Objevila ho pro mě docela náhodou moje stará kamarádka a učitelka, ta světice chudá jabkářka. Jednou pozdě večer si mě docela v tichosti přišla vyzvednout. Šla jsem poslušně za ní – tahle část mého života byla naprosto v její moci, bez ní by můj duch dávno bídně zhynul. Ten člověk byl mladý dělník, vyučený tiskař, který se dostal do potíží v souvislosti s tou aférou s traktáty o umírněnosti v pití – jestli si vzpomínáte. Kvůli tomu tehdy skončilo za mřížemi hodně lidí. Opět ministerstvo financí! Co by se s ním stalo, kdyby chudáci přestali pít a dělat ze sebe zvířata? Namouduši, řekla bych, že finance a všechno to ostatní jsou výplodem ďábla – jenomže víra v nadpřirozený zdroj zla ani není nutná – lidi sami jsou schopni kdejaké podlosti. Finance, to zrovna!“

Když vyslovila „finance“, zasyčelo to nenávistí a opovržením, ale v tutéž chvíli něžně pohladila kočku odpočívající v jejím náručí. Dokonce pozvedla paže, sklonila hlavu a přejížděla tváří po kožíšku zvířete, které toto laskání přijalo s naprostou rezervovaností, pro svůj druh tak příznačnou. Pak pohlédla na slečnu Haldinovou a znovu se omluvila, že ji hned neodvedla nahoru k madame de S. Interview přece nelze přerušit. Každou chvíli ostatně uvidí scházet toho novináře po schodech dolů. Nejlepší je zůstat v hale, krom toho všechny tyhle pokoje (rozhlédla se po řadě dveří kolem), všechny tyhle pokoje v přízemí jsou nezařízené.

„Tady dole skutečně není ani jedna židle, kterou bych vám mohla nabídnout,“ dušovala se. „Ale jestli byste si radši přemýšlela o svém, než poslouchala mé tlachání, usadím se na dolní schod a budu zticha.“

Slečna Haldinová ji honem ujišťovala, že ji naopak příběh toho tiskařského tovaryše velmi zajímá. Byl to pochopitelně revolucionář.

„Mučedník, prostý člověk,“ prohlásila společnice s jemným povzdechem a zasněně pohlédla otevřenými dveřmi ven. Pak opět upřela zamžené hnědé oči na slečnu Haldinovou.

„Žila jsem s ním čtyři měsíce. Bylo to jako zlý sen.“

Když se na ni slečna Haldinová tázavě zahleděla, začala jí ta osoba popisovat vychrtlou tvář svého někdejšího druha, jeho bezmasé údy, jeho chudobu. Místnůstka, kam ji jabkářka přivedla, bylo prostinké podkroví, ubohý brloh těsně pod střechou špinavého domu. Omítka opadaná ze stěn pokrývala podlahu, a když se otevřely dveře, v průvanu se rozhoupala děsivá tapiserie černých pavučin. Propustili ho před několika dny – a vyvrhli z vězení na ulici. Slečna Haldinová jako by poprvé uviděla konkrétní jméno a tvář toho trpícího lidu, jehož tvrdý osud byl předmětem tolika rozhovorů mezi ní a bratrem na zahradě jejich venkovského domu.

Onoho muže zatkli se spoustou dalších lidí v souvislosti s aférou týkající se tisku traktátů o umírněnosti v pití. Smůla byla v tom, že když se policie zmocnila tolika podezřelých, domnívala se, že by z některých mohla dostat i jiné informace týkající se revoluční propagandy.

„Během vyšetřování ho bili tak krutě,“ pokračovala společnice, „že mu způsobili vnitřní zranění. Po propuštění by s ním byl amen. Sám už nic nezmohl. Uviděla jsem ho, jak tam leží na dřevěné posteli bez polštáře a přikrývek, s hlavou podloženou uzlem špinavých hadrů, které mu nezištně půjčil starý hadrář, který náhodou bydlel v suterénu. Tak tam ležel nepřikrytý, spalovala ho horečka a v místnosti nebyl ani džbán na vodu, kterou by uhasil žízeň. Nebylo tam vůbec nic – jen ta kostra postele a holá podlaha.“

„To se v celém tom velkém městě nenašel mezi volnomyšlenkáři a revolucionáři žádný, který by svému bratrovi podal pomocnou ruku?“ rozhořčeně se ptala slečna Haldinová.

„Třeba ano. Ale to ještě nevíte o té nejhorší mizérii, která toho chudáka postihla. Poslouchejte. Zdá se, že ho mučili tak neurvale, že nakonec podlehl a vyzradil jim nějaké informace. Ubohá duše, tělo je slabé, víte. O co šlo, mi neřekl. V tom zmrzačeném těle byl tedy i zdrcený duch. Nic, co jsem mu řekla, už ho nedalo dohromady. Když ho propustili, odplazil se do té díry a stoicky snášel výčitky svědomí. Nechtěl se přiblížit k nikomu, koho znal. Byla bych pro něj hledala nějakou pomoc, ale kam jsem pro ni měla jít? Kde jsem měla pátrat po někom, kdo měl něco nazbyt nebo měl nějaké styky, aby mohl být k užitku? Lidé žijící kolem nás svorně hladověli a pili. To byly oběti ministerstva financí. Neptejte se mě, jak jsme žili. Nedovedla bych vám to vypovědět. Byl to zázrak bídy. Neměla jsem ani co prodat a věřte mi, že mé šaty byly v takovém stavu, že jsem za světla nemohla vyjít ven. Byla by to nepřístojnost. Musela jsem vždycky počkat, až se setmí, než jsem se odvážila na ulici vyžebrat kůrku chleba nebo co jsem mohla dostat, abych nás udržela při životě. Často jsem nesehnala nic, pak jsem se vplížila zpátky a ležela na podlaze vedle jeho lůžka. Ano, dokážu docela tvrdě spát na holé podlaze. Na tom nic není a mluvím o tom jen proto, abyste si nemyslela, že jsem nějak rozmazlená. Bylo to nekonečně méně úmorné než sedět celé hodiny u stolu v nevytopené pracovně a zapisovat, co diktuje Petr Ivanovič. I když sama uvidíte, jaké to je, tak vám ani nemusím víc říkat.“

„To rozhodně není jisté, že budu kdy psát podle diktátu Petra Ivanoviče,“ prohlásila slečna Haldinová.

„Ne!“ vykřikla ta osoba nevěřícně. „Že to není jisté? Chcete říct, že jste se ještě nerozhodla?“

Když ji slečna Haldinová ujistila, že taková otázka mezi ní a Petrem Ivanovičem nikdy nepadla, žena s kočkou na chvilku pevně stiskla rty.

„Á, ani se nenadějete, a budete sedět u stolu. Ale abyste se nepletla – je sice zklamání slyšet Petra Ivanoviče, jak diktuje, ale zároveň to člověku přináší jistou fascinaci. Je to geniální člověk. Vaše tvář ho zcela určitě dráždit nebude, možná byste ho dokonce dokázala povzbudit, usnadnit mu vyjádření toho, co chce říct. Jak se na vás dívám, cítím jistě, že vy jste ten typ ženy, který by patrně nebránil toku jeho inspirace.“

Slečně Haldinové přišlo zbytečné protestovat proti všem těmto domněnkám.

„Ale ten člověk – ten dělník – on ve vaší péči zemřel?“ zeptala se po krátké odmlce.

Společnice chvilku špicovala uši do patra, odkud nyní dva hlasy zaznívaly s jistou dávkou energie, a neměla se k odpovědi. Když se hlasitá debata opět ztišila do sotva slyšitelného šepotu, obrátila se ke slečně Haldinové.

„Ano, zemřel, ale ne doslova v mém náručí, jak byste si asi myslela. Vlastně jsem spala, když vydechl naposled. Takže ani teď nemohu říct, že jsem viděla někoho umřít. Pár dní před jeho koncem nás nějací mladíci v té špeluňce našli. Byli to revolucionáři, jak se správně dohadujete. Měl svým politickým přátelům důvěřovat, když vyšel z vězení. Měli ho rádi a vážili si ho a nikdo by mu ani ve snu nevytýkal nějaké selhání tváří v tvář policii. Každý zná jejich metody práce a i ti nejsilnější mají právo zakolísat, když dojde na bolest. Dokonce už hlad stačí, aby člověk začal mít divné představy o tom, co si má počít. A tak přišel doktor, ulevili nám, pokud šlo o fyzické nepohodlí, ale jinak mu už nebylo pomoci, chudákovi. Ujišťuji vás, slečno Haldinová, že byl pomilováníhodný, ale neměla jsem ani sílu plakat. Sama jsem tehdy byla skoro mrtvá. Vyskytly se laskavé duše, které se pak o mě postaraly, a našly se pro mě šaty, abych zakryla nahotu. Přiznám vám, že jsem nevypadala zrovna slušně – a po nějakém čase mi revolucionáři zařídili místo guvernantky u jedné židovské rodiny, která odjížděla do zahraničí. Pochopitelně jsem mohla učit děti, měla jsem dokončenou šestou třídu lycea, ale šlo hlavně o to, abych provezla nějaké důležité papíry přes hranice. Svěřili mi balíček, který jsem přechovávala přímo na srdci. Strážníci na stanici nepodezírali guvernantku židovské rodiny, zaměstnanou péčí o tři svěřence. Myslím, že ti Hebrejci taky netušili, co mám u sebe, protože jsem jim byla představena dost zprostředkovaně osobami, které neměly s revolučním hnutím nic společného, a samozřejmě jsem dostala pokyn přijmout velice nízký plat. Když jsme dorazili do Německa, rodinu jsem opustila a odevzdala ty papíry jednomu revolucionáři ve Stuttgartu. Potom jsem zastávala různé práce. Ale všechno tohle nepotřebujete slyšet. Nikdy jsem neměla pocit nějaké zvláštní užitečnosti, nicméně žiju v naději, že uvidím zrušení všech ministerstev financí i těch ostatních. Největší radostí mého života bylo, když jsem uslyšela, co vykonal váš bratr.“

Opět zabloudila kulatýma očima ke slunci venku, zatímco kočka si v jejím náručí hověla v panské blaženosti a rozjímání hodném sfingy.

„Ano! Radovala jsem se,“ pokračovala. „Pro mě už samo jméno Haldin symbolizuje hrdinskou svatozář. Museli se na těch svých ministerstvech třást strachy, všichni ti lidé s ďábelským osrdím. Teď tady stojím a něco vám tu vykládám, a když si vzpomenu na všechny ty krutosti, útlak a nespravedlnost, které páchají v tuhle chvíli, začne se mi z toho točit hlava. Zblízka jsem viděla to, co by se člověku zdálo nemyslitelné, kdyby nevěřil vlastním očím. Viděla jsem věci, kvůli kterým jsem nenáviděla samu sebe za svou bezmocnost. Nenáviděla jsem své ruce, že nemají žádnou sílu, hlas, který není slyšet, i svou mysl, která se nemínila vyšinout. Á! Já viděla věcí. A vy?“

Slečnu Haldinovou to dojalo. Jemně zavrtěla hlavou.

„Ne, já sama jsem zatím neviděla nic,“ zašeptala. „Odjakživa jsme žili na venkově. Bratr si to tak přál.“

„To je zvláštní, že jsme se setkaly,“ ujala se opět slova společnice. „Věříte v náhodu, slečno Haldinová? Ani ve snu by mě nenapadlo, že uvidím vás, jeho sestru, na vlastní oči! Víte, že když sem dorazila ta zpráva, zdejší revolucionáře to stejnou měrou překvapilo jako potěšilo? Nikdo podle všeho o vašem bratrovi nic nevěděl. Ani Petr Ivanovič nepředvídal, že na ty tyrany dopadne taková rána. Řekla bych, že váš bratr prostě dostal vnuknutí. Osobně si myslím, že takové činy se mají dělat z vnuknutí. Je to velká výsada, když je člověku dopřáno, a když má navíc příležitost. Podobal se vám bratr? Vy nemáte radost, slečno Haldinová?“

„Nesmíte ode mě očekávat příliš,“ podotkla návštěvnice a snažila se potlačit slzy, které se jí náhle draly do očí. Podařilo se jí to a pak klidně dodala: „Nejsem žádná hrdinka.“

„Nemyslíte si náhodou, že byste sama něčeho takového nebyla schopna?“

„Nevím. Nemůžu se ani sama sebe ptát, dokud něco neprožiju, neuvidím víc…“

Druhá žena připojila gesto na znamení souhlasu. Zvučné předení kočky v prázdné hale vyjadřovalo její spokojenost. Seshora se neozývaly žádné hlasy. Slečna Haldinová tedy přerušila ticho.

„Co přesně jste zaslechla o mém bratrovi? Říkala jste, že zdejší lidi to překvapilo. Nejspíš ano. Nepřipadalo jim podivné, že se mému bratrovi nepodařilo zachránit, když dokázal to nejtěžší – uniknout z místa činu? Spiklenci by přece měli v takových věcech mít jasno. Z jistých důvodů se potřebuji dozvědět, proč se mu nepodařilo uprchnout.“

Společnice pokročila k otevřeným dveřím. Letmo se ohlédla přes rameno na slečnu Haldinovou, která zůstala stát uprostřed haly.

„Nepodařilo se mu uprchnout,“ opakovala nepřítomně. „Neobětoval snad život? Nedostal prostě vnuknutí? Neodevzdal se svému úkolu cele? Vy si tím nejste jistá?“

„Jistá jsem si jedním,“ odvětila slečna Haldinová, „že to nebyl projev zoufalství. Neslyšela jste, co si tady myslí o tom jeho nešťastném zatčení?“

Starší žena nějakou dobu přemítala ve dveřích.

„Jestli jsem něco slyšela? Ale samozřejmě, tady se probírá leccos. Nemluvili snad o vašem bratrovi úplně všichni? Co se týče mě, už sama zmínka o tom, co dokázal, mě uvrhne do závistivé extáze. Proč by se člověk jistý si svou nesmrtelností měl vůbec ohlížet na život?“

Nadále zůstávala otočena ke slečně Haldinové zády. Nahoře zpoza vysokých zašlých bílo-zlatých dveří, jejichž veřeje vyčnívaly nad balustrádou odpočívadla v prvním patře, začal nějaký hluboký hlas jednotvárně cosi odříkávat, jako by předčítal poznámky nebo něco podobného. Několikrát se odmlčel a pak utichl docela.

„Myslím, že už nemohu déle zůstat,“ uzavřela slečna Haldinová. „Přijdu třeba jindy.“

Čekala, až jí společnice uvolní dveře, aby mohla odejít. Žena však jako by se pohroužila do pozorování slunce a stínu, které spolu sdílely nehybnost opuštěných prostor před domem. Clonila slečně Haldinové ve výhledu na příjezdovou cestu. A pak zčistajasna prohlásila:

„To nebude nutné – zrovna přichází Petr Ivanovič. Ale nejde sám. Málokdy teď bývá sám.“

Když slečna Haldinová uslyšela, že se blíží Petr Ivanovič, nebyla tak potěšena, jak by se dalo očekávat. Nějak už ji přešla touha vidět jak toho hrdinského vězně, tak madame de S., a důvodem té nechuti, kterou pocítila až teď, byl dojem, že se ti dva nechovali k té ženě s kočkou laskavě.

„Nechala byste mě prosím projít?“ požádala konečně společnici a jemně se dotkla jejího ramene. Ta však přitiskla kočku pevněji k hrudi a nemínila se pohnout.

„Už vím, kdo je to s ním,“ podotkla, aniž se ohlédla.

Nevysvětlitelně, ale víc než kdykoli předtím pocítila slečna Haldinová silné nutkání odejít z toho domu.

„Madame de S. bude možná ještě nějakou dobu zaneprázdněna a pro Petra Ivanoviče mám jen jednoduchou otázku, kterou můžeme vyřídit, až se s ním potkám cestou. Opravdu myslím, že bych měla jít. Setrvala jsem tu už nějakou dobu a mám starost o matku. Dovolíte, prosím?“

Společnice se k ní konečně otočila.

„Nikdy jsem si nemyslela, že jste opravdu přišla navštívit madame de S.,“ prohlásila s nečekaným pochopením. „Ani na chviličku.“ V jejím tónu zaznělo cosi důvěrného i spikleneckého. Prošla dveřmi, slečna Haldinová ji následovala na terasu a scházela po jejím boku po omšelých schodech. Na části příjezdové cesty viditelné od průčelí domu však nikoho nezahlédla.

„Skrývají je tamty stromy,“ vysvětlila nová známá slečně Haldinové, „ale uvidíte je hned. Nevím, kdo je ten mladík, kterého si Petr Ivanovič tak oblíbil, ale nejspíš je to jeden z nás, jinak by ho sem nepouštěli, když přijdou ostatní. Však víte, koho mám na mysli. Nutno dodat, že neprojevuje žádné mystické sklony. Zatím nemám ohledně jeho osoby jasno. Samozřejmě se nikdy nezdržím v salonu moc dlouho. Vždycky se pro mě najde nějaká práce, i když tohle není tak náročná domácnost jako ve vile na Riviéře. Přesto se naskytne spousta příležitostí, abych mohla být k užitku.“

Vlevo se zpoza rohu stáje obrostlé břečťanem objevil Petr Ivanovič a jeho společník. Kráčeli jen velmi zvolna, zato si povídali poměrně vzrušeně. Na okamžik se zastavili a bylo znát, že Petr Ivanovič gestikuluje, zatímco mladík naslouchá bez hnutí, s pažemi svěšenými podél těla a hlavou mírně sklopenou. Měl na sobě tmavohnědý oblek a černý klobouk. Kulaté oči společnice se dál upíraly na ty dvě mužské postavy, které se znovu daly do pohybu.

„Nesmírně zdvořilý mladík,“ podotkla. „Uvidíte, jak se uklání, a nebude to působit nijak zvlášť přepjatě. Uklání se, i když mě potká samotnou v hale.“

Popošla o pár schodů, slečna Haldinová vedle ní, a stalo se přesně to, co předpověděla. Mladík smekl, uklonil se a ustoupil, zatímco Petr Ivanovič přidal do kroku a silnými, srdečně rozpřaženými pažemi uchopil obě ruce slečny Haldinové, potřásl jimi a zabrejlil na ni skrze své tmavé okuláry.

„Tak je to správné, to je správné!“ opakoval potěšeně. „Takže se o vás postarala…“ Maličko se zamračil na společnici, která ještě stále chovala předoucí kočku. „Soudil bych, že Eleanor, madame de S., je zaneprázdněná. Vím, že dnes někoho čekala. Takže ten novinář se nakonec objevil, nemám pravdu? Je zaneprázdněná?“

Místo odpovědi však společnice pouze odvrátila hlavu.

„To je velice nešťastné – velice nešťastné. Je mi moc líto, že jste byla…“ Náhle ztišil hlas. „Ale copak je to – jistě ještě neodcházíte, Natálie Viktorovno? Znudilo vás to čekání, viďte?“

„Ale vůbec ne,“ bránila se slečna Haldinová. „Jenom jsem tu přece jen pobyla delší dobu a moc ráda bych se vrátila k matce.“

„Připadalo vám to tedy dlouhé, že? Bohužel tuhle naše ctěná přítelkyně,“ Petr Ivanovič náhle cukl hlavou k pravému rameni a pak zase vzhůru, „naše ctěná přítelkyně zrovna nevyniká darem zkracovat druhým chvíle čekání. Ne, vyloženě postrádá ten dar a pouhé dobré úmysly v tom ohledu nejsou k ničemu.“

Společnice spustila paže a kočka se náhle octla na zemi. Zvíře zůstalo v klidu, když přistálo, jednu zadní nohu však mělo nataženou za sebou. Slečna Haldinová se za společnici nesmírně rozhořčila.

„Věřte mi, Petře Ivanoviči, že chvíle strávené v hale tohoto domu byly nemálo zajímavé, a navíc velice poučné. Dokonce nezapomenutelné. Vůbec nelituji, že jsem musela posečkat, ale myslím, že cíle své návštěvy zde mohu dosáhnout, aniž bych madame de S. obrala o drahocenný čas.“

V tento okamžik jsem slečnu Haldinovou přerušil. Výše uvedené vyprávění se zakládá na tom, co vylíčila ona mně, a ani jsem je nijak nedramatizoval. S nebývalým citem a vzrušením podala téměř i způsob mluvy žačky staré jabkářky, té nesmiřitelné nepřítelkyně ministerstev a dobrovolné služebnice chudých. Opravdové a jemné lidství slečny Haldinové bylo nesmírně otřeseno nepříznivým osudem její nové známé, té dámy-společnice, tajemnice a cokoli měla ta osoba ještě na starosti. Pokud jde o mě, milerád jsem v tom vyprávění objevil jednu další překážku bližšího společenského styku s madame de S. Zcela zásadně jsem si ošklivil tu namalovanou, naparáděnou Egerii Petra Ivanoviče s tou její mrtvolnou tváří a skelným pohledem. Nevím, jaký měla vztah k duchovnu, ale vím tolik, že ve světských záležitostech byla lakomá, hamižná a bezohledná. Mému sluchu se doneslo, že prohrála nechutný a zoufalý spor o majetek s rodinou zesnulého chotě, onoho bývalého diplomata. Některé velice důstojné osobnosti (které ve své umanutosti skandálně nutila, aby se do jejích záležitostí zapletly) si posléze vysloužily její nepřátelství. Připadá mi snadné uvěřit, že už ji kvůli státním důvodům málem tajně odstranili do nějakého diskrétního maison de santé[18] – tedy do blázince, pokud to řekneme naplno. Zdá se však, že jisté vysoko postavené osoby tomu bránily z důvodů, které…

Ale nemá cenu zacházet do podrobností.

Údiv lze spíš vyjádřit nad člověkem v postavení učitele jazyků, že tohle vše ví s takovou určitostí. Romanopisec tvrdí o svých postavách to či ono, a pokud už jen to dokáže vyjádřit dostatečně upřímně, nebude se nikdo pídit po výplodech jeho mozku, v nichž je jeho přesvědčení dostatečně zjevné podle věty, která ho prozradí, anebo básnického obrazu či zdůrazněného citu. Umění je velké! Ale mně jsou metody umění vzdálené, a jelikož jsem si madame de S. nevymyslel, cítím povinnost vysvětlit, jak to přijde, že o ní vím tolik.

Mou informátorkou byla Ruska, manželka přítele, o kterém jsem se už zmínil, profesora univerzity v Lausanne. Právě od ní jsem se dozvěděl tu poslední skutečnost ze života madame de S., s níž hodlám trápit své čtenáře. Vyprávěla mi, a dušovala se při tom jako osoba, která důvěřuje svým zdrojům, o útěku madame de S. z Ruska, k němuž došlo před několika lety. Nešlo o nic méně či více než o tohle: pro policii se stala podezřelou ve spojitosti s atentátem na cara Alexandra. U zrodu tohoto podezření stály buď nějaké výroky, které jí nechtěně uklouzly na veřejnosti, nebo nějaký hovor odposlechnutý v jejím salonu. Ten hovor zřejmě zachytil nějaký host, možná přítel, který si s tou informací pospíšil na policii. Každopádně ze sděleného obsahu se podle všeho dala vysoudit její povědomost o té události a myslím, že madame de S. zcela moudře nečekala, až začne vyšetřování takového obvinění. Někteří mí čtenáři si ještě mohou pamatovat knížečku z jejího pera vydanou v Paříži, mysticky nerudný, deklamační a nesnesitelně nesouvislý spisek, v němž autorka téměř přiznává, že o události věděla předem, kde více než naznačuje nadpřirozený původ té vědomosti a bez obalu prostřednictvím jízlivých narážek tvrdí, že vinu za ten čin nenesou teroristé, nýbrž jakási palácová intrika. Když jsem před onou přítelkyní, ženou profesora, poznamenal, že život madame de S., lemovaný neoficiální diplomacií, intrikami, právními spory, protekcí, nemilostí, vyhoštěními, prostředím skandálu, okultismu a šarlatánství se spíš hodí do století osmnáctého než do reálií naší doby, přisvědčila s úsměvem, ale o chvilku později pokračovala úvahou: „Šarlatánství? Ano, do jisté míry. Jenže časy se změnily. Teď jsou ve hře síly, které v osmnáctém století neexistovaly. Ani bych se nedivila, kdyby byla nebezpečnější, než by byl Angličan ochoten uvěřit. A navíc jistí lidé chez nous[19] ji rozhodně považují za skutečně nebezpečnou.“

Chez nous v této souvislosti znamenalo Rusko obecně, zejména pak ruskou policii. Cílem mé odbočky od přímého směru vyprávění slečny Haldinové o její návštěvě na zámku Borel (vylíčeném mými slovy) však bylo nabídnout tvrzení mé přítelkyně, profesorovy ženy. Zamýšlel jsem je tu předložit prostě proto, abych učinil to, co musím vzápětí vyslovit o přítomnosti pana Razumova v Ženevě, trochu věrohodnějším – neboť tohle je ruský příběh určený západním uším, které jak už jsem poznamenal, nejsou naladěny na jisté tóny morálního cynismu a krutosti, morální negace, a dokonce i morálního strádání, jež už bylo na našem konci Evropy vymýceno. Tímto se tedy omlouvám za to, že jsem nechal slečnu Haldinovou stát jako součást malé skupinky dvou žen a dvou mužů, kteří se sešli pod terasou zámku Borel.

Tvrzení, které jsem právě předložil, jsem měl na mysli, když jsem přerušil slečnu Haldinovou. Přerušil jsem ji výkřikem hlubokého uspokojení:

„Takže vy jste se nakonec s madame de S. vůbec nesetkala?“

Slečna Haldinová zavrtěla hlavou. Pro mě to byla velice uspokojivá zpráva. Neviděla se s madame de S.! To bylo skvělé, skvělé! Přivítal jsem přesvědčení, že teď už madame de S. nikdy nepozná. Nemohl jsem vysvětlit důvod svého přesvědčení, snad s výjimkou toho, že jsem věděl, že slečna Haldinová stála tváří v tvář úžasnému příteli svého bratra. Jakožto společníku a průvodci té mladé dívky, ponechané vlastní nezkušenosti v důsledku bídného konce jejího nejbližšího příbuzného, jsem mu před madame de S. dával přednost. Každopádně život jejího bratra, který tragicky skončil, byl upřímný, jeho myšlenky možná byly vznešené, jeho morální utrpení hluboké a jeho poslední čin opravdovou obětí. Koneckonců není na nás, usedlých milovnících ukolébaných tím, že jsme si vydobyli svobodu, abychom bez možnosti odvolání odsoudili úpornost zmařené touhy.

Nestydím se za vřelost své úcty ke slečně Haldinové. Je třeba přiznat, že to byl nesobecký cit, jehož odměna spočívala pouze v něm samém. Zesnulý Viktor Haldin mi ve světle toho citu nepřipadal jako zlověstný spiklenec, nýbrž čistý nadšenec. Opravdu jsem si nepřál ho soudit, ale skutečnost, že neunikl – tedy to, co přineslo jeho matce a sestře tolik utrpení –, v mých očích hovořilo v jeho prospěch. Mezitím jsem ze strachu, že uvidím, jak jeho sestra podlehne vlivu revolučního feminismu na zámku Borel, byl víc než ochoten vložit svou důvěru do přítele mrtvého Viktora Haldina. Namítnete, že v tu chvíli nepředstavoval nic než pouhopouhé jméno. Přesně tak! Jméno! A navíc jediné jméno; jediné jméno ve všech dopisech, které si bratr se sestrou vyměnili. Ten mladík se tu objevil, setkali se tváří v tvář a naštěstí bez přímého zásahu madame de S. Co z toho vzejde? Co mi ještě řekne? ptal jsem se sám sebe.

Bylo jen přirozené, že se mé myšlenky stočily k tomu mladému muži, nositeli jediného jména vyřčeného v celém tom snovém povídání o budoucnosti, kterou má přinést revoluce. A má myšlenka se proměnila v otázku, proč onen mladík tyto dámy nenavštívil. Byl už přece v Ženevě nějakých pár dní, když se o něm v mé přítomnosti slečna Haldinová poprvé doslechla od Petra Ivanoviče. Jen jsem litoval, že se jejich setkání účastnil posledně jmenovaný. Byl bych raději, kdyby k němu došlo někde mimo dosah jeho obrýleného zraku. Předpokládal jsem však, že když už se tam oba mladí nachomýtli, alespoň je vzájemně představil.

Přerušil jsem tedy ticho a začal se zajímat právě o tohle:

„Petr Ivanovič vás nejspíš…“

Slečna Haldinová dala průchod svému rozhořčení. Jakmile totiž Petr Ivanovič vyslechl její odpověď, nestoudným způsobem společnici napadl.

„Napadl?“ divil jsem se. „A kvůli čemu? Co ho k tomu vedlo?“

„Bylo to neskutečné, hanebné,“ pokračovala slečna Haldinová s hněvem v očích. „Il lui a fait une scène [20]– jen tak a před cizími lidmi. A kvůli čemu? To byste neuhádl. Kvůli nějakým vajíčkům…“

Žasl jsem. „Vajíčkům, říkáte?“

„Pro madame de S. Ta dáma má předepsanou nějakou zvláštní dietu či co. Zdá se, že den předtím si stěžovala Petru Ivanovičovi, že ta vejce nebyla správně uvařená. Petr Ivanovič si na to náhle vzpomněl a vyjel na tu chudinku. Bylo to neuvěřitelné. Stála jsem tam jako solný sloup.“

„Chcete říct, že ten úžasný feminista si dovolil chovat se hrubě k ženě?“ zeptal jsem se.

„Kdyby jen to! Ani si to nedovedete představit. Předvedl hnusný tyátr. Jen pomyslete, že začal tím, že smekl. Ztišil hlas a nasadil odsuzující tón. ‚Á, vy nejste na nás hodná – nestojí vám za to si pamatovat…‘ Takovéhle věty používal, takový tón. Tu chudinku to strašlivě vyvedlo z míry. Oči měla zalité slzami. Nevěděla, kam se podívat. Ani bych se nedivila, kdyby radši slyšela nadávky, nebo dokonce vydržela ránu.“

Spolkl jsem poznámku, že asi pocítila obojí, když zrovna nebyl nikdo jiný nablízku. Slečna Haldinová kráčela vedle mě, s hlavou vztyčenou v opovržlivém a zlostném mlčení.

„Velikáni mívají překvapivé zvláštnosti,“ poznamenal jsem nejapně. „Přesně jako muži, kteří velikosti nedosáhli. Ale taková věc se nedá vydržet věčně. Jak ten velký feminista tuto tak příznačnou příhodu zakončil?“

Aniž ke mně obrátila tvář, slečna Haldinová prozradila, že konec obstaral onen novinář, který seděl celé odpoledne zavřený s madame de S.

Nepozorován se rychle přiblížil k nim, nadzvedl klobouk a zastavil se, aby francouzsky pronesl: „Baronka mě požádala, pokud potkám cestou nějakou dámu, abych jí vyřídil, že se má ihned vrátit do domu.“

Sotva tuto zprávu doručil, odspěchal po cestě. Společnice se rozběhla k domu a Petr Ivanovič ji s poněkud rozpačitým výrazem spěšně následoval. Slečna Haldinová se ve chvilce octla o samotě s mladíkem, který nepochybně musel být tím novým příchozím z Ruska. Napadlo ji, jestli si bratrův přítel už domyslel, kdo je ona.

Mohu si dovolit poznamenat, že vlastně ano. Je mi jasné, že Petr Ivanovič se z toho či onoho důvodu o přítomnosti těchto dam v Ženevě nezmínil. Ale Razumov to uhádl. Ta důvěřivá dívka! Každé slovo, které Haldin vyřkl, žilo v paměti jeho kolegy. Byly to téměř strašidelné přízraky, nešlo se jich zbavit. A nejživější z nich byla zmínka o sestře. Od té doby pro něj ta dívka bolestně existovala. Nepoznal ji však okamžitě. Když přicházel s Petrem Ivanovičem k domu, pozoroval ji, dokonce se setkali pohledem. Reagoval, jak by asi musel každý, na harmonické kouzlo celé její osobnosti, na její sílu, půvab i klidnou upřímnost – a pak pohled odvrátil. Řekl si, že tohle není pro něj – krása žen a přátelství mužů nebyly pro něj. Přijal ten pocit s úmyslnou tvrdostí a snažil se ho dávat na srozuměnou. Teprve když mu podávala ruku, poznal ji. Na stránkách jeho deníkové zpovědi stojí psáno, jak se málem začal dusit nenávistí a úlekem, jako by to, že se před ním takhle zjevila, znamenalo nějakou zradu.

Rozhlédl se kolem. Značné převýšení terasy je skrývalo před zraky kohokoli, kdo by se zdržoval ve dveřích domu. Dokonce ani z oken prvního patra je nemohl nikdo sledovat. Skrze přerostlé houští a stromy mírně svažitého terénu se daly zahlédnout pouze chladné, klidné záblesky jezera. V tomto bodě jim byl dopřán okamžik naprostého soukromí. Zajímalo mě, jak onu šťastnou okolnost využili.

„Měli jste čas vyměnit si víc než jen pár slov?“ zeptal jsem se.

Vzrušení, s nímž mi líčila příhody své návštěvy na zámku Borel, náhle dočista vyprchalo. Kráčela vedle mě a dívala se přímo před sebe, povšiml jsem si však mírného ruměnce na její tváři. Neodpověděla mi.

Po nějaké chvilce jsem poznamenal, že nemohli doufat, že na ně v domě zapomenou nadlouho, ledaže by ti druzí dva našli madame de S. omdlévající vyčerpáním či ve stavu chorobného povznesení po tom dlouhém zpovídání. Tak či onak by v tu chvíli bylo zapotřebí jejich oddaných služeb. Dovedl jsem si představit Petra Ivanoviče, jak znovu vybíhá z domu, možná i prostovlasý, a tím rázným krokem se žene dál přes terasu a černé krovky fraku vlají za ním kolem těch mohutných světlešedých nohavic. Přiznávám, že jsem na ty mladé pohlížel jako na kořist toho „hrdinského uprchlíka“. Říkal jsem si, že jim nebude přáno, aby unikli odchytu. O tom jsem se však slečně Haldinové slůvkem nezmínil, pouze když stále zarytě mlčela, začal jsem trochu naléhat.

„Můžete mi snad aspoň říct, jaký jste si z něj odnesla dojem?“

Otočila hlavu a pohlédla na mě, pak ji zase odvrátila.

„Dojem?“ opakovala pomalu, téměř zasněně. Pak mnohem hbitěji dodala:

„Připadá mi jako člověk, který trpí víc kvůli svým myšlenkám než kvůli nepřízni osudu.“

„Kvůli svým myšlenkám, říkáte?“

„To je ale u Rusa docela přirozené,“ dodala na vysvětlenou. „Tedy u mladého Rusa – tolik jich není schopno činu, a přece nedokážou dojít klidu.“

„A vy myslíte, že takový je?“

„Ne, já ho přece nemůžu posuzovat. Jak bych taky mohla, takhle zničehonic? Ptal jste se na můj dojem – tak vám ho předkládám. Já… já… neznám svět ani lidi v něm. Žila jsem příliš o samotě – a jsem moc mladá, abych důvěřovala vlastním názorům.“

„Důvěřujte svému instinktu,“ poradil jsem jí. „Většina žen na něj spoléhá, a nedělají proto větší chyby než muži. V tomto případě si můžete pomoct dopisem od bratra.“

Zhluboka se nadechla, jako by jí unikl povzdech.

„Neposkvrněné, vznešené a samotářské existence,“ ocitovala jakoby pro sebe. Já jsem však ten toužebný šepot zachytil zřetelně.

„To je vysoký stupeň chvály,“ zašeptal jsem jí.

„Ten nejvyšší možný.“

„Tak vysoký, že se stejně jako odměna ve formě štěstí hodí spíš až na sklonek života. Nicméně – žádná obyčejná či naprosto bezcenná osobnost nemohla vyjádřit tak přesvědčeně přehnanou chválu a –“

„Ach!“ přerušila mě horoucně. „Kdybyste jen znal srdce, ze kterého ten soud vzešel!“

Zanechala těchto úvah, což mě na nějakou dobu přimělo zapřemítat o povaze těch slov, která, jak jsem si velice dobře uvědomoval, musejí v dívčiných citech převážit v přízeň prokazovanou tomu mladíkovi. Neznělo to jako obyčejná průpovídka. Mé západní mysli i západnímu cítění připadala mlhavá, nicméně jsem nesměl ztrácet ze zřetele, že když jsem stál slečně Haldinové po boku, připadal jsem si jako cestovatel v cizí zemi. Zároveň už mi bylo jasné, že slečna Haldinová nechce zacházet do podrobností týkajících se jediné věcné části své návštěvy na zámku Borel. Ale necítil jsem se tím uražen. Neměl jsem pocit, že by to bylo z nedostatku důvěry ke mně. Byla v tom nějaká jiná potíž – potíž, kvůli níž jsem nemohl cítit odpor. A také jsem bez sebemenšího odporu poznamenal:

„Dobrá tedy, ale na základě toho vysokého mínění, které nehodlám zpochybňovat, jste si vy – jako kdokoli jiný za takových okolností – musela udělat pro sebe nějaký obrázek toho výjimečného přítele, nějakou představu v duchu. A řekněte mi tedy, prosím – nebyla jste zklamaná?“

„A co máte na mysli? Jeho vnější vzhled?“

„Nejde mi přesně o to, jestli je pohledný, nebo naopak.“

Na konci cesty jsme zabočili a udělali pár kroků, aniž bychom se odvážili pohlédnout jeden na druhého.

„Jeho vzhled není obyčejný,“ prohlásila nakonec slečna Haldinová.

„Ne, to bych si ostatně myslel i já – z toho mála, co jste prozradila o prvním dojmu. Nakonec člověk se musí vrátit k tomu slovu. Dojem! Mám na mysli to nepopsatelné, čím se patrně bude vyznačovat ‚ne obyčejná‘ osoba.“

Uvědomil jsem si, že mě neposlouchá. Její výraz se nedal přečíst jinak. A znovu jsem měl pocit, že jsem mimo – ne kvůli svému věku, který si každopádně dokázal různé věci odvodit –, ale naprosto mimo, na jiné úrovni, odkud jsem ji mohl sledovat pouze zdálky. Zmlkl jsem a zadíval jsem se, jak kráčí vedle mě.

„Ne,“ vyhrkla náhle, „nemohla jsem být zklamaná z muže tak silných citů.“

„Aha! Silné city,“ zamumlal jsem a pro sebe jsem si přísně říkal: No ne! Takhle zničehonic, všechno ve chviličce!

„Co jste to říkal?“ zeptala se slečna Haldinová nevinně.

„Ale nic. Omlouvám se. Silné city. Ani se nedivím.“

„A to ani nevíte, jak příkře jsem se k němu zachovala!“ vykřikla vyčítavě.

Nejspíš jsem se musel zatvářit překvapeně, protože když na mě pohlédla s ještě výraznějším ruměncem ve tvářích, pokračovala, že musí s hanbou přiznat, že se nezachovala dost rozvážně. Nepřizpůsobila svá slova a chování dané situaci. Postrádala mravní sílu, kterou by si od ní zasloužili oba muži – ten mrtvý i ten živý –, mravní sílu, jež měla poznamenat setkání sestry Viktora Haldina s jediným známým přítelem Viktora Haldina. Díval se na ni pronikavě, ale neříkal prý nic a na ni – to přiznala – jeho nedostatek pochopení bolestně zapůsobil. Dokázala vyslovit pouze: „Vy jste pan Razumov.“ Po čele mu přeběhla drobná vráska. Po krátké, ostražité pauze se maličko uklonil a čekal.

Při pomyšlení, že má před sebou muže, kterého si bratr tolik považoval, muže, který znal jeho cenu, mluvil s ním, rozuměl mu, naslouchal jeho důvěrným úvahám, možná ho i povzbuzoval – se jí roztřásly rty a oči se jí zalily slzami. Natáhla ruku, z náhlého popudu pokročila k němu a s úsilím ovládnout pohnutí se zeptala: „Neuhádnete, kdo jsem já?“ Nabízenou ruku neuchopil. Dokonce se o krok stáhl, a slečna Haldinová usoudila, že na něj zapůsobila nepříjemně. Proto jeho gesto omluvila a nelibost obrátila proti sobě. Zachovala se nevhodně, jako nějaká sentimentální Francouzka. Muž tak přísné a soběstačné povahy přece nemohl uvítat výlev takového druhu.

A musí být skutečně přísný, nebo možná ostýchavý před ženami, když na chování dívky, jako je Natálie Haldinová, nereagoval lidštěji – pomyslel jsem si. Tyhlety vznešené a samotářské existence (náhle se mi ta slova opět vybavila) činí z mladého muže stydlivku a ze starce hrubiána – tedy mnohdy to tak je.

„Nuže…,“ ponoukal jsem slečnu Haldinovou, aby pokračovala.

Byla se sebou stále nespokojená.

„Chovala jsem se hůř a hůř,“ prohlásila s výrazem znechucení, který jí vůbec nebyl vlastní. „Udělala jsem snad každou pošetilost, krom toho, že jsem se doslova nerozplakala. Díkybohu se mi to nestalo. Ale dost dlouho jsem vůbec nemohla promluvit.“

Stála tam před ním beze slova, polykala vzlyky, a když se jí konečně podařilo něco vyřknout, bylo to pouze bratrovo jméno: „Viktor – Viktor Haldin!“ šeptla a opět jí hlas vypověděl službu.

„To ho samozřejmě vyvedlo z míry,“ líčila. „Byl úplně bez sebe. Už jsem vám řekla, že podle mého názoru je to člověk hlubokého citu – o tom nelze pochybovat. Měl byste v tu chvíli vidět jeho tvář. Udělalo se mu zle. Opřel se o zeď terasy. Jejich přátelství muselo být bratrství duší! Byla jsem mu za ten cit vděčná, už jsem si nepřipadala tak zahanbeně, že jsem se prve nedokázala ovládnout. Pak se mi samozřejmě skoro vzápětí zase vrátila řeč. Celé to trvalo jen pár vteřin. ,Jsem jeho sestra,‘ představila jsem se. ,Možná jste o mně slyšel.‘“

„A slyšel?“ přerušil jsem ji.

„Nevím. Že by to bylo jinak? A přece… Ale co na tom sejde? Stála jsem tam před ním, tak blízko, že se mě mohl dotknout, a určitě jsem nevypadala jako podvodnice. Vím jedině to, že pak ke mně natáhl obě ruce, skoro jimi máchl přeochotně a vřele, a že jsem je uchopila a stiskla s pocitem, že zase nacházím trochu toho, co jsem si myslela, že je se ztrátou bratra navždy pryč – něco z té naděje, inspirace a podpory, kterou jsem dostávala od svého drahého mrtvého…“

Velice dobře jsem chápal, co má na mysli. Zvolnili jsme. Snažil jsem se na ni nedívat. A jako bych odpovídal vlastním myšlenkám, zamumlal jsem:

„Bylo to nepochybně silné přátelství – jak jste se zmiňovala. A ten mladík nakonec takříkajíc přivítal vaše jméno oběma rukama. Poté jste si pochopitelně už rozuměli. Ano, pak už jste si rychle porozuměli.“

Chvíli trvalo, než se přiměla k vysvětlování.

„Pan Razumov toho zřejmě moc nenamluví. Je to rezervovaný člověk – i ve chvíli silného pohnutí.“

Jelikož jsem nebyl schopen zapomenout – ani odpustit – tu výmluvnost v basové tónině Petra Ivanoviče, arcipatrona revolučních stran, podotkl jsem, že to chápu jako příznivý charakterový rys. V mém uvažování se pojí s upřímností.

„Navíc jsme neměli moc času,“ dodala.

„Ne, to jste opravdu neměli.“ Má podezíravost, a dokonce děs z toho feministy a jeho Egerie byly tak nezahladitelné, že veden opravdovou úzkostí, i když úsměvným výrokem, jsem se prostě musel zeptat:

„Ale podařilo se vám uniknout?“

Pochopila mě a také se usmála tomu, jak jsem nesvůj.

„To ano! Unikla jsem, jestli tomu tak chcete říkat. Svižným krokem jsem odtamtud odešla. Nebylo třeba utíkat. Ani se nebojím, ani zatím nepodléhám fascinaci jako ta ubohá žena, která mě tak zvláštně přijala.“

„A pan – pan Razumov…?“

„Ten tam samosebou zůstal. Nejspíš šel dovnitř, když jsem ho tam nechala samotného. Vzpomínáte, přivezl si mocné doporučení pro Petra Ivanoviče – možná mu pro něj dokonce svěřili nějaké důležité zprávy.“

„Á, ano! Od toho kněze, který –“

„Od otce Zosima – ano. Nebo třeba i od jiných.“

„Takže jste ho tam nechala. Ale setkala jste se s ním od té doby, jestli se smím zeptat?“

Nějakou chvíli slečna Haldinová na tuto velice přímou otázku neodpovídala, pak zašeptala:

„Čekala jsem, že ho uvidím dnes tady.“

„Tady! Vy se tedy scházíte v téhle zahradě? V tom případě bych se s vámi radši měl okamžitě rozloučit.“

„Ne. Proč byste nezůstal? A my se v téhle zahradě nescházíme. Od toho prvního setkání jsem pana Razumova neviděla. Ani jednou. Ale čekala jsem…“

Odmlčela se. V duchu jsem přemítal, proč asi ten mladý revolucionář projevuje tak málo čilosti.

„Než jsme se rozešli, prozradila jsem panu Razumovovi, že se tu každý den touhle dobou procházím. Neměla jsem příležitost mu tehdy vysvětlit, proč ho hned nemohu pozvat k nám na návštěvu. A pak, chápejte, já vlastně nevím, co nám pan Razumov řekne. A navíc se musí nejdřív dozvědět, jak se to má s mou matkou. Všechny tyhle myšlenky se mi zároveň honily hlavou. Proto jsem mu jen rychle vysvětlila, že je tu jistý důvod, proč ho nemůžu hned pozvat k nám, ale že se obvykle procházím tady. Je to veřejný prostor, ale v tuhle hodinu tu nikdy není moc lidí. Říkala jsem si, že by se to hodilo. A je to blízko našeho domova. Nerada se od matky příliš vzdaluji. Naše služka ví, kde mě najít, kdyby mě bylo náhle zapotřebí.“

„Ano. Z toho hlediska je to velice šikovné,“ přikývl jsem.

Ve skutečnosti mi Bašty opravdu připadaly jako velice šikovné místo, jelikož dívka prozíravě zatím nechtěla matce mladíka představit. Takže tady, pomyslel jsem si, když jsem se rozhlédl po tom ohavně banálním útočišti, začne jejich známost a bude pokračovat, budou si tu vyměňovat velkomyslná rozhořčení a radikální názory, možná příliš sžíravé, aby si neruská mysl vůbec dokázala představit jejich dosah.

Viděl jsem v duchu ty dva, jak se vymknou z těch osmdesáti milionů lidských bytostí drcených mezi horním a dolním mlýnským kamenem, jak kráčejí pod těmihle stromy, s mladými hlavami blízko sebe. Ano, skvělé místo na procházení a popovídání. Dokonce mě napadlo, když jsme se ještě jednou otočili zpět od široké železné brány, že pokud se unaví, najdou tu i spoustu příležitostí k odpočinku. Mezi restaurací a hudebním pavilonem bylo rozestavěno množství stolků a židlí, pod stromy stála spousta stolů z natřených fošen. Úplně uprostřed jsem si povšiml osamělého švýcarského páru, jehož osud od kolébky do hrobu zajišťoval zdokonalený mechanismus demokratických institucí v republice, která by se vešla skoro na dlaň. Muž, nezajímavý a neotesaný, pil pivo z nablýskané sklenice a žena, budící dojem mírné venkovanky, seděla na hrubé židli pečlivě opřená a nečinně se rozhlížela kolem sebe.

V téhle zemi lze očekávat logiku nejen v záležitostech myšlení, ale i citu. Překvapilo mě, když jsem si uvědomil, že mě ten neznámý mladík rozčiluje. Od jejich setkání už uplynul týden. Je tak necitlivý, stydlivý, nebo hrozně hloupý? Nevyznal jsem se v tom.

„Myslíte si,“ otázal jsem se slečny Haldinové, když jsme ušli kus po hlavní cestě, „že pan Razumov váš záměr pochopil?“

„Jestli pochopil, co jsem chtěla říct?“ uvažovala. „Byl silně rozrušený, to vím s určitostí! I ve svém zmatku jsem to dokázala vnímat. Ale mluvila jsem přece zřetelně. Slyšel mě – vlastně jako by má slova hltal…“

Nevědomky zrychlila. Také začala rychleji mluvit.

Chvíli jsem počkal, než jsem zamyšleně poznamenal:

„A přece nechal minout už tolik dní.“

„Co my víme? Třeba tu má nějakou práci. Není to lenoch, který cestuje jen pro potěšení. Třeba nevládne svým časem a možná zatím ani myšlenkami.“

Náhle zpomalila a ztišeným hlasem dodala:

„Nebo jeho život…“ Pak se zarazila a zůstala nehybně stát. „Co já vím, třeba musel odjet ze Ženevy ještě ten den, co jsme se viděli.“

„Aniž vám to řekl!“ vykřikl jsem nevěřícně.

„Nedala jsem mu čas. Odešla jsem od něj dost nakvap. Chovala jsem se vlastně nemožně až do konce. Mrzí mě to. I kdybych mu dala příležitost, celkem oprávněně by mě považoval za někoho, komu nemůže důvěřovat. Emocionální, plačtivá holka přece není osoba, které se svěříte. Ale i kdyby třeba na čas ze Ženevy odjel, věřím, že se znovu setkáme.“

„Á! Věříte tomu… Taky bych řekl. Jenže co vás k tomu vede?“

„Vysvětlila jsem mu totiž, že moc potřebuju někoho – krajana, někoho stejně smýšlejícího, komu bych se mohla svěřit s jistou záležitostí.“

„Aha. Neptám se vás, co na to odpověděl. Přiznávám, že tohle je dobrý důvod vaší víry, že se pan Razumov zanedlouho objeví. Ale dneska nepřišel.“

„Ne,“ souhlasila tiše, „dneska ne.“ Nějakou dobu jsme tu stáli mlčky, jako lidé, kteří nemají jeden druhému co říct, a nechají myšlenky rozběhnout každý jiným směrem po dobu, než se rozdílnými cestami vydají i jejich tělesné schránky. Slečna Haldinová pohlédla na hodinky na ruce a trhla sebou. Zdálo se, že už mešká.

„Nerada nechávám matku dlouho samotnou,“ zašeptala a zavrtěla hlavou. „Ne že by teď byla moc nemocná. Ale když nejsem u ní, jsem silně nesvá.“

Paní Haldinová zhruba za poslední týden neučinila jedinou narážku na syna. Jako obvykle vysedávala v křesle u okna a mlčky vyhlížela na ten beznadějný kousek bulváru Filozofů. Když promluvila, bylo to jen pár neživých slov týkajících se nedůležitých, triviálních věcí.

„Pro každého, kdo ví, o čem ta ubohá duše přemýšlí, je takový hovor bolestnější než její mlčení. Jenže to je taky špatné – sotva to snáším, a přece si je nedovolím přerušit.“

Slečna Haldinová povzdechla a zapnula si knoflíček rukavičky, který se uvolnil. Moc dobře jsem si uvědomoval, jak to má těžké. Stres, jeho příčiny i jeho povaha by dívce ze Západu podlomily zdraví. Ruské povahy vykazují proti nespravedlivé zátěži života výjimečnou odolnost. Tahle vzpřímená a mladá žena v krátkém rozepnutém kabátku přes černé šaty, ve kterých působila ještě štíhleji – a se svěžím, ale bezbarvým obličejem ještě bleději – vzbuzovala můj úžas a obdiv.

„Nemůžu se zdržet už ani chvilku. Měl byste brzy přijít navštívit matku. Víte přece, že vám říká L’ami[21]. Je to skvělá pocta a ona to tak myslí. Teď tedy au revoir[22], musím běžet.“

Neurčitě se rozhlédla po široké cestě – ruka, kterou mi podávala, vtom však unikla mému stisku, když ji nečekaně zvedla a paží spočinula na mém rameni. Rudé rty byly maličko pootevřené, ne však v úsměvu, nýbrž ve výrazu polekané radosti. Zahleděla se k bráně, rychle se nadechla a vyhrkla:

„Tak! Věděla jsem to. Tamhle jde!“

Pochopil jsem, že musí mít na mysli pana Razumova. Po cestě beze spěchu kráčel mladý muž. Měl na sobě šaty nevýrazně hnědé barvy a v ruce vycházkovou hůl. Když jsem na něj pohlédl poprvé, hlavu měl svěšenou na prsou, jako by byl zabrán do myšlenek. Zatímco jsem se na něj díval, zprudka ji zvedl a ihned se zarazil. Jsem si tím jistý, ale ta pauzička nebyla o nic postřehnutelnější než zakolísání kroku, které okamžitě překonal. Zamířil k nám a upřeně nás sledoval. Slečna Haldinová mi pokynula, abych zůstal, a sama o krok či dva postoupila, aby se s příchozím přivítala.

Otočil jsem se a podíval se na ně, teprve když jsem zaslechl hlas slečny Haldinové, který mi mladíka představoval. Panu Razumovovi vřelým a tichým tónem sdělovala, že krom toho, že jsem úžasný učitel, jsem jim také značnou oporou v „jejich zármutku a bolesti“.

V popisu samozřejmě nechybělo ani to, že jsem Angličan. Slečna Haldinová hovořila o překot, rychleji, než jsem ji kdy slyšel mluvit, a klid v jejích očích se oním protikladem ještě zvýraznil.

„Má mou důvěru,“ dodala a celou dobu se přitom dívala na pana Razumova. Mladík sice upřeným pohledem spočinul na slečně Haldinové, ale zcela jistě se jí nedíval do očí, které se mu tak nabízely. Poté střídavě pozoroval nás oba, zatímco na tváři se mu mihl slabý náznak úsměvu, vystřídán letmým zamračením, které také vzápětí zmizelo. Tedy já jsem je zaznamenal, třebaže ani jednoho by si zřejmě nepovšimla osoba méně odhodlaná takové emoce poznat. Nevím, co vysledovala Natálie Haldinová, avšak má pozornost se chytala i stínů těchto hnutí. Pokus o úsměv se zarazil, počínající zamračení bylo zastaveno a vyhlazeno, aby na tváři mladík nedal znát zhola nic – i když jsem si dovedl představit, jak v nitru vykřikl:

Její důvěru! Tenhle postarší člověk – navíc cizinec!

Aspoň jsem měl ten dojem, protože i on na mě působil dost cize. Vzato kolem a kolem, dojem byl příznivý. Vynikal inteligentním výrazem, a dokonce i jistými kvalitami převyšujícími průměr studentů a dalších obyvatel Malého Ruska. Jeho rysy byly nápadnější než u ostatních ruských tváří. Měl zřetelně utvářenou bradu a hladce oholenou, nažloutlou tvář; nos působil výrazně, ne jako pouhý výčnělek obličeje. Klobouk měl naražený do očí, tmavé vlasy se mu vlnily až dole na šíji. V těch nepadnoucích hnědých šatech se skrývaly pevné končetiny, mírně ohnutá záda zdůrazňovala uspokojivou šíři ramenou. Celkem vzato mě nezklamal. Pilný – robustní – ostýchavý…

Než slečna Haldinová domluvila, už jsem cítil stisk jeho ruky, svalnatý, pevný stisk nečekaně horké a suché ruky. Toto krátké a vyprahlé podání ruky však nedoprovázelo žádné slovo ani sebemenší zamumlání.

Zamýšlel jsem je ponechat o samotě, jenže slečna Haldinová se lehce, zato významně dotkla mého předloktí ve snaze vyjádřit jasné přání. Ať se lidé posmívají, ale já jsem byl víc než ochoten zůstat v blízkosti Natálie Haldinové, a nestydím se říct, že jsem v tom nespatřoval nic směšného. Zůstal jsem tam, ne jako by zůstal mladík – povznesený, málem se vznášející nad zemí – nýbrž střízlivě, s nohama pevně na zemi a v duchu jsem se pokoušel rozpoznat její úmysly. Otočila se k Razumovovi.

„Tak. Tohle je to místo. Víte, chtěla jsem, abyste přišel právě sem. Procházím se tu každý den. Neomlouvejte se – chápu to. Jsem vám vděčná, že jste přišel dnes, nicméně už se nemohu déle zdržet. Je to vyloučeno, protože musím spěchat domů. Ano, i když tu stojíte přede mnou, musím se vzdálit. Byla jsem pryč už moc dlouho a… Víte, jak to je.“

Tato poslední slova byla určena mně. Všiml jsem si, že pan Razumov si špičkou jazyka olízl rty, jako by to udělal člověk vysušený stravující horečkou. Uchopil ruku v té černé rukavičce, která sevřela tu jeho a podržela ji – zcela viditelně ji zarazila, aby ji nemohl chvatně stáhnout.

„Ještě jednou vám děkuji za… za to, že jste mě pochopil,“ pokračovala vřele. Přerušil ji téměř hrubě. Nelíbilo se mi, že mluví s tím upřímným stvořením jakoby zpod krempy svého klobouku. A zvnitřku se pak ozval slabý, chraplavý hlas jako od muže s vyschlým hrdlem.

„Za co byste mi děkovala? Že jsem vás pochopil…? Jak jsem vás pochopil…? Nejspíš byste měla vědět, že já nechápu vůbec nic. Věděl jsem, že se se mnou chcete potkat tady v té zahradě. Nemohl jsem se dostavit dřív. Cosi mi v tom bránilo. A i dneska, jak vidíte… jdu pozdě.“

Stále ho držela za ruku.

„Můžu vám každopádně poděkovat za to, že jste mě nepustil z hlavy jako nějakou slabou, hysterickou dívku. Určitě potřebuju oporu. Jsem hrozně nevědomá. Ale je na mě spolehnutí. To bezesporu!“

„Jak nevědomá,“ opakoval zamyšleně. Zvedl hlavu a hleděl jí teď zpříma do tváře, zatímco ona stále svírala jeho ruku. Takhle stáli dlouho.

„Ano. Přišel jste pozdě. Bylo od vás hezké, že jste přišel jen s vyhlídkou, že bych se zdržela déle než obvykle. Povídala jsem si tady s tím dobrým přítelem. Mluvila jsem o vás. Ano, Kirylo Sidoroviči, o vás. Byl zrovna u mě, když jsem se dozvěděla, že jste tady v Ženevě. Může vám potvrdit, jakou útěchou pro mou zmatenou duši v tu chvíli ta zpráva byla. Věděl, že vás chci vyhledat. Byl to jediný důvod, proč jsem přijala pozvání Petra Ivanoviče…“

„Petr Ivanovič vám o mně povídal?“ přerušil ji tím nevyrovnaným, ochraptělým hlasem, který prozrazoval, že mu strašlivě vyschlo v krku.

„Jen velice málo. Prostě mi řekl, jak se jmenujete, a zmínil se, že jste přijel sem. Proč bych měla chtít vědět víc? Co by mi mohl říct víc, než co už jsem znala z bratrova dopisu? Tři řádky! A jak moc pro mě znamenaly! Jednoho dne vám je ukážu, Kirylo Sidoroviči. Ale teď už musím jít. První hovor mezi námi přece nemůže trvat nějakých pět minut, tak bychom raději ani neměli začínat…“

Stál jsem trochu stranou a sledoval oba z profilu. V tu chvíli mě napadlo, že pan Razumov působí starší, než ve skutečnosti je.

„Kdyby se matka,“ dodala dívka a zčistajasna se obrátila ke mně – „měla vzbudit v mé nepřítomnosti – o tolik delší, než je obvyklé – možná by následovalo velké vyptávání. Zdá se, že poslední dobou jí víc chybím, víte. Zajímala by se, co mě zdrželo – a chápete, bylo by pro mě těžké si něco vymýšlet.“

To jsem chápal velice dobře. Ze stejného důvodu potlačila jakýsi náznak u pana Razumova, který ji chtěl doprovodit.

„Ne! Ne! Půjdu sama, ale přijďte sem za mnou zase co nejdřív.“ Pak tišším, leč významným tónem dodala ke mně:

„Matka už touhle dobou třeba sedí u okna a dívá se na ulici. Nesmí se dozvědět nic o tom, že tu pan Razumov je, dokud… dokud něco nezařídím.“ Odmlčela se, než dodala trochu hlasitěji, ale stále ještě to patřilo mně:

„Pan Razumov tak docela nerozumí mým obtížím, ale vy víte, oč jde.“

S lehkou úklonou hlavy směřující k nám oběma a s upřímným, přátelským pohledem věnovaným tomu mladíkovi nás tu slečna Haldinová nechala, aby nám klobouky dopadly zpět na hlavu, a my se dívali, jak její vzpřímená, pružná postava hbitě mizí. Její chůze nepřipomínala to smíšené a nejisté klouzání, jež předstírají některé ženy, naopak to byl nezastíraný, silný a zdravý pohyb vpřed. Vzdálenost mezi námi rychle narůstala – a náhle mladá žena zmizela docela. Až tehdy jsem si uvědomil, že pan Razumov, poté co si narazil klobouk nízko do očí, si mě prohlíží od hlavy k patě. Řekl bych, že jsem byl pro toho mladého Rusa velice nečekanou skutečností, na niž tu narazil. V jeho tváři, ale i v celkovém držení těla jsem zachytil výraz složený ze zvědavosti a opovržení, s příměsí strachu – jako by tajil dech, když jsem se nedíval. Jeho pohled se však utkal s mým dosti zpříma. Tehdy jsem si poprvé všiml, že má jasně hnědé oči, orámované hustými černými řasami. Byl to ten nejmladistvější rys jeho tváře. A vůbec ne nepříjemné oči. Mírně se pohupoval, opřen o hůlku, jakoby zavěšený ve větru. Náhle mi blesklo hlavou, že slečna Haldinová sledovala jistý záměr, když nás tu nechala takhle pospolu – že mi cosi svěřila, protože jsem se náhodou octl po ruce. Z toho důvodu jsem se snažil chovat co nejpřátelštěji. Tápal jsem, co vhodného bych tak mohl říct, a v jejích posledních slovech jsem náhle spatřil vodítko.

„Ne,“ začal jsem vážně, byť s úsměvem, „nedá se čekat, že byste rozuměl.“

Jeho čistě oholený horní ret se jen maličko zachvěl, než namítl, snad se zlomyslným pobavením:

„Copak jste to právě před chvílí neslyšel? Slečna mi poděkovala, že ji tak dobře chápu.“

Pronikavě jsem na něj pohlédl. Chtěl tím vyjádřit skryté a nevysvětlitelné opovržení? Ne. To ne. Možná vztek. Ano. Ale kvůli čemu by se měl vztekat? Budil dojem, jako by poslední dobou moc dobře nespal. Téměř jsem na sobě cítil tíži jeho neobčerstveného, nehybně upřeného pohledu, upřeného pohledu muže, který vleže bdí ve tmě, v přívalu děsivých myšlenek zlostně netečný. Teď, když už vím, jak moc tato úvaha odpovídala pravdě, mohu poctivě potvrdit, že takhle na mě skutečně působil. Bylo to bolestné zvláštně neurčitým způsobem – neboť ta formulace mě zcela pochopitelně napadá až teď, když sedím a píšu s plným vědomím té záležitosti. Nicméně tak to na mě působilo i v době, kdy jsem nevěděl naprosto nic. Tuhle stísněnost, kterou jako by mi vnucoval, jsem se pokusil potlačit konverzačním tónem a familiárností.

„Ta nesmírně půvabná a naprosto obdivuhodná dívka,“ jak vidíte, jsem dost starý, abych sahal k upřímným výrazům, „se zmiňovala o vlastních citech. Tolik jste jistě pochopil?“

Cukl sebou tak, že dokonce trochu zavrávoral.

„Tolik jsem jistě pochopil! Nečeká se, že bych chápal támhleto! Třeba mám jiné věci na práci. A ta dívka je půvabná a obdivuhodná. No dobrá – snad ano! Předpokládám, že tohle snad zjistím sám.“

Tenhle výlev by vyzněl urážlivě, kdyby jeho hlas nebyl téměř neslyšitelný, kdyby nesípal odkudsi z vyprahlého hrdla. Vyšeptalý pokus o proslov byl tedy příliš bolestný, aby mohl urážet.

Mlčel jsem a rozhodoval se mezi zjevnou skutečností a tím sotva znatelným dojmem. Bylo jen na mně, jestli ho tam v tu chvíli nechám stát, ale pocit, že jsem byl pověřen úkolem, náznak obsažený v posledním pohledu slečny Haldinové, převážily. Po chvíli přemítání jsem mu nabídl:

„Projdeme se spolu trochu?“

Pokrčil rameny tak zprudka, že znovu zavrávoral. Zahlédl jsem to koutkem oka, když jsem vykročil a on vedle mě. Maličko se opozdil a prakticky mi zmizel z dohledu, pokud jsem se na něj neměl přímo otočit. Nechtěl jsem ho však vyvádět z míry ještě víc tím, že bych projevil zřetelnou zvědavost. Třeba by byla proti srsti tak mladému a tajností opředenému uprchlíkovi zpod otravného stínu, který skrýval pravou, laskavou tvář jeho země. A když se ten stín, nedobytný nohsled jeho krajanů, roztáhl až nad střední Evropu, spočíval také na něm, a jeho postava tím z mého pohledu ztmavla. V duchu jsem si říkal: Nepochybně vypadá jako střízlivý, dokonce zoufalý revolucionář – ale je ještě mladý, může být i nesobecký a lidský, schopný soucitu…

Zaslechl jsem, jak si namáhavě odkašlává, a zbystřil jsem.

„Tak tohle už přestává všechno,“ začal. „Přestává všechno! Najdu vás tady, z důvodu, který vůbec nechápu, a vy mi tvrdíte, že vy rozumíte něčemu, čemu nemůžu rozumět já! Důvěrník! Cizinec! Vykládáte mi tu něco o obdivuhodné ruské dívce. Je ta obdivuhodná dívka naivka? začínám si říkat. O co vám vlastně jde? Co tím sledujete?“

Skoro ho nebylo slyšet, protože jeho hrdlo nedokázalo rezonovat víc než suchý hadr nebo kus troudu. Bylo to tak žalostné, že jsem rozhořčení ovládl víc než snadno.

„Až budete na světě o trochu déle, pane Razumove, přijdete na to, že žádná žena není naprostá naivka. Nejsem feminista, jako ten věhlasný autor Petr Ivanovič, který mi, abych řekl pravdu, připadá nemálo podezřelý…“

Přerušil mě překvapivým tónem šeplavého úžasu.

„Podezřelý! Petr Ivanovič že je vám podezřelý! Vám…!“

„V jistém ohledu ano,“ odbyl jsem zlehka svou poznámku. „Jak už jsem poznamenal, pane Razumove, až budete na světě o trochu déle, naučíte se rozlišovat mezi šlechetnou důvěřivostí povahy, jíž je každá nízkost bytostně cizí, a polichocenou lehkověrností některých jiných žen – třebaže i ty lehkověrné, jakkoli pošetile se dokážou chovat a jakkoli jsou zcela nepochybně nešťastné, nikdy nejsou naprosté naivky. Jsem přesvědčen, že žádná žena se nedá nikdy dokonale oklamat. I ty ztracené skáčou nejspíš do propasti s očima otevřenýma, kdyby se to v tu chvíli dalo ověřit.“

„Zatraceně,“ vykřikl těsně za mnou, „co je mi do toho, jestli jsou ženy naivky, nebo šílené? Mně je skutečně jedno, co si o nich myslíte. Mě – mě nezajímají. Nechávám je být. Nejsem nějaký hrdina z románu. Jak víte, že se vůbec chci o ženách něco dozvědět? Jaký má tohle všechno smysl?“

„Chcete říct, jaký je účel tohoto hovoru, který jsem vám, to přiznávám, tak trochu vnutil.“

„Vnutil! Účel!“ opakoval a stále ještě se držel tak půl kroku za mnou. „Vy jste se mnou chtěl zcela zjevně mluvit o ženách. To je téma. Jenže mně je lhostejné. Nikdy jsem… vlastně mám jiné náměty k přemýšlení.“

„Tady mi jde pouze o jedinou ženu – dívku –, sestru vašeho mrtvého přítele – slečnu Haldinovou. O té jistě můžete aspoň trochu popřemýšlet. Od samého začátku jsem chtěl říct jen to, že tady nastala situace, které prostě nemůžete rozumět.“

Ušel jsem pár kroků a naslouchal jeho nejistým kročejím vedle mě.

„Myslím, že pokud vám ji vysvětlím, může to připravit půdu pro váš další rozhovor se slečnou Haldinovou,“ navázal jsem. „Přijde mi, že něco takového asi měla na mysli, když nás tu nechala pospolu. Připadám si oprávněn podat takové vysvětlení. Ta zvláštní situace, o které jsem se zmínil, vznikla v první fázi zármutku a bolesti po popravě Viktora Haldina. Okolnosti jeho zatčení byly jaksi podivné. Vy ale nepochybně znáte celou pravdu…“

Ucítil jsem, jak mě Razumov popadl za paži nad loktem a v příštím okamžiku jsem se mu švihem octl tváří v tvář.

„Vyskočíte si ze země přede mnou a začnete takovýhle hovor! Kdo k čertu jste? Tohle je nesnesitelné! Proč! Kvůli čemu? Co vy víte, co je a co není podivné? Co vy máte společného s nějakými zatracenými okolnostmi, nebo vůbec s tím, co se děje v Rusku?“

Druhou rukou se ztěžka opíral o hůl, a když pustil mou paži, blesklo mi hlavou, že se sotva drží na nohou.

„Pojďme si sednout k jednomu z těch volných stolů,“ navrhl jsem bez ohledu na jeho výlev nečekaně hlubokého pohnutí. Připouštím, že mě nenechalo chladným. Bylo mi toho mladíka líto.

„K jakému stolu? O čem to mluvíte? Aha – o těch stolech? Tamhletěch. Jistě. Posadím se k jednomu z těch volných stolů.“

Vedl jsem ho dál od cesty až k samému středu houfu dřevěných stolů před zahradní restaurací. Ti dva Švýcaři mezitím odešli. Byli jsme tu takřka sami. Pan Razumov klesl na židli, upustil hůl a opřený o lokty s hlavou v dlaních na mě otevřeně a bez ustání úporně civěl, zatímco já jsem přivolával číšníka a objednával pivo. Nemohl jsem se dost dobře téhle mlčenlivé prohlídce vzpěčovat, protože jsem se popravdě řečeno cítil poněkud provinile, že jsem byl k němu vržen tak znenadání – „jako bych vyskočil ze země“, jak to sám nazval.

Zatímco jsme čekali, až nás obslouží, dodal jsem na vysvětlenou, že jelikož jsem se narodil rodičům usazeným v Petrohradě, umím rusky od útlého věku. Naslouchal, aniž zamžikal očima. Když nám přinesli pivo, musel se přece jen trochu pohnout, a jakmile jedním lokem sklenici zdolal, trochu ožil. Opřel se, paže založil na prsou, ale dál na mě nepokrytě zíral. Napadlo mě, že ten jeho hladce oholený, téměř snědý obličej ve skutečnosti vůbec nepostrádá pohyblivost, a že jeho naprostá nehybnost je získaný návyk revolucionáře či spiklence, který je jednou provždy neustále ve střehu, aby se ve světě maskovaných špionů neprozradil.

„Ale jste Angličan – učitel anglické literatury,“ zamumlal hlasem, který už nevycházel z vyprahlého hrdla. „Slyšel jsem o vás. Povídá se, že tu žijete už léta.“

„To je pravda. Přes dvacet let. A pomáhal jsem slečně Haldinové ve studiu angličtiny.“

„Čtete s ní anglickou poezii,“ pokračoval a seděl nehybně, nyní jako úplně jiný člověk, naprosto odlišný od toho muže těžkých a nejistých kročejí, který se ještě před malou chvílí vlekl kousek za mnou.

„Ano, anglickou poezii,“ přisvědčil jsem. „Ale ten problém, o kterém mluvím, způsobily jedny anglické noviny.“

Dál na mě upíral nehybný pohled. Podle mého názoru neměl tušení, že nějaký anglický novinář ten případ nočního zatčení vyčenichal a vylíčil světu. Když jsem mu to vysvětlil, opovržlivě zamumlal: „Třeba to byla naprostá lež.“

„Tohle nejspíš dokážete posoudit nejlíp vy sám,“ odvětil jsem poněkud vyveden z míry. „Musím přiznat, že mně to připadá v zásadě věrohodně.“

„Jak dokážete odlišit pravdu od lži?“ otázal se tím novým, nehybným způsobem.

„Nevím, jak přesně to děláte vy v Rusku…,“ začal jsem, poněkud popuzen jeho postojem. Přerušil mě.

„V Rusku a obecně řečeno všude – v novinách, například. Barva tiskařské černi a tvary písmen jsou přece stejné.“

„Existují i jiné maličkosti, kterými se můžete řídit. Povaha publikace, obecná věrohodnost zpráv, důkladné zvážení motivu a tak dále. Nevěřím slepě v přesnost zvláštních dopisovatelů – ale proč by měl tenhle vynakládat úsilí na to, aby spřádal podružnou falešnou informaci o záležitosti, která pro svět nemá žádný význam?“

„O to tu právě jde,“ zabručel. „Co se děje u nás, to nemá význam – pouhá senzační historka pro pobavení čtenářů novin. Nadřazená pohrdavá Evropa! Už jen to pomyšlení je hrozné. Ale brzy se dočkají!“

S touto výhrůžkou adresovanou západnímu světu se na chvíli odmlčel. Bez ohledu na hněv v jeho pohledu jsem zdůraznil, že ať už ten novinář byl informován dobře, nebo špatně, obava přátel těchto dam se odvíjí pouze a výhradně od účinku, jakým na ně těch pár tištěných řádek zapůsobilo. A on se dozajista také k jejich přátelům počítá – už kvůli zesnulému kamarádovi a blízkému kolegovi revolucionáři. Myslel jsem si, že v tu chvíli vyřkne nějaká pádná slova, ale on mě pouze ohromil tím, že křečovitě škubl celým tělem. Ovládl se, paže složené na hrudi si ještě víc přitáhl k tělu a opřel se na židli s úsměvem, v němž cukalo opovržení a zášť.

„Ano, kamarád a blízký kolega… Inu dobrá,“ uzavřel.

„Dovolil jsem si s vámi mluvit na základě této domněnky. A nemůžu se mýlit. Byl jsem u toho, když Petr Ivanovič ohlásil váš příjezd slečně Haldinové, a byl jsem také svědkem její úlevy a vděčnosti, když padlo vaše jméno. Potom mi ukázala dopis od bratra a přečetla z něj pár slov, kterými vás popsal. Co jiného než jeho přítel jste mohl být?“

„Nepochybně. Všichni to moc dobře vědí. Přítel. Naprosto správně… Pokračujte. Mluvil jste o nějakém účinku.“

V duchu jsem si říkal: Předstírá necitelnost přísného revolucionáře, necitlivost vůči běžným emocím u člověka, který se oddal myšlence destrukce. Je mladý a má se na pozoru před neznámým člověkem, ke všemu před cizincem a starcem, zaujímá prostě pózu. Mládí se musí nějak prosazovat… Co nejstručněji jsem mu vyjevil duševní stav, do něhož ubohá paní Haldinová upadla kvůli zprávě o předčasném skonu svého syna.

Naslouchal – to jsem vycítil – s hlubokým zájmem. Jeho přímý pohled postupně ztrácel odhodlání, vyhnul se mé tváři a nakonec se upřel do země u mladíkových nohou.

„Vy můžete nějak ovlivnit city jeho sestry,“ pokračoval jsem. „Jak jste se zmínil, já jsem s ní pouze četl anglickou poezii, a nehodlám se ve vašich očích zesměšňovat tím, že bych o ní mluvil. Ale sám jste ji viděl. Je to jedna z těch vzácných lidských bytostí, které netřeba sáhodlouze rozebírat. Alespoň si to myslím. Jako prostředníka se širším světem, jako spojnici s budoucností měly pouze toho syna a bratra. Pro Natálii Haldinovou s ním zmizel i sám základ aktivní existence. Můžete se pak divit, že se dychtivě obrací k jedinému člověku, o němž se bratr ve svých dopisech zmiňoval? Vaše jméno pro ni znamená cosi jako odkaz.“

„Co jí o mně mohl psát?“ vykřikl tichým, ale podrážděným tónem.

„Jenom pár slov. Není na mně, abych vám je opakoval, pane Razumove. Můžete však věřit mému tvrzení, že ta slova jsou natolik přesvědčivá, že jak matka, tak sestra kvůli nim věří v důležitost vašeho úsudku a v pravdivost čehokoli, co jim budete vyprávět. Teď už je vyloučeno, abyste je pominul jako cizí osoby.“

Odmlčel jsem se a chvíli jsem naslouchal krokům těch nemnoha lidí, kteří nás míjeli na nedaleké široké parkové cestě. Zatímco jsem mluvil, hlava mu klesla na hruď nad založenými pažemi. Zprudka ji zvedl.

„Musím tedy jít a té staré ženě lhát!“

Nebyl to hněv – bylo to cosi jiného, cosi palčivějšího a ne tak průzračného. Účastně jsem si to uvědomoval, ale zároveň mi dělala velkou starost povaha onoho výkřiku.

„Proboha! Nestačila by pravda? Doufal jsem, že jim můžete říct něco utěšujícího. Myslím na chudinku matku. To vaše Rusko je skutečně krutá země.“

Malinko se na židli zavrtěl.

„Ano,“ opakoval jsem. „Očekával jsem, že jim povíte něco z první ruky.“

Než promluvil, podivně mu zacukalo v koutcích.

„Co když to nestojí za zmínku?“

„Nestojí za zmínku – z jakého hlediska? To nechápu.“

„Ze všech hledisek.“

Promluvil jsem poněkud přísně. „Myslel jsem, že cokoli, co by mohlo osvětlit okolnosti toho zatčení uprostřed noci…“

„Sepsaného novinářem pro pobavení civilizované Evropy,“ vpadl mi do řeči opovržlivě.

„Ano, sepsaného… Ale copak to nebyla pravda? Stále mi není jasné, jaký k tomu máte postoj. Buď je ten člověk pro vás hrdina, nebo…“

Přiblížil se tváří s divoce rozšířeným chřípím až k mému obličeji tak znenadání, že jsem jen stěží polekaně neucukl.

„To se mě ptáte! Nejspíš vás to baví, všechny tyhle hrátky. Podívejte, jsem pracující člověk. Studoval jsem. Ano, studoval jsem opravdu pilně. Tady mám inteligenci.“ (Konečky prstů si poťukal na čelo.) „Nebo si myslíte, že Rus nemůže projevovat zdravou ctižádost? Ano – měl jsem i jisté vyhlídky. To jsem rozhodně měl. A teď mě vidíte tady, v cizině, všechno přišlo vniveč, jsem ztracený, obětovaný. Vidíte mě tady – a ještě se ptáte! Vy mě nevidíte? – Sedím tu před vámi.“

Opět se zprudka stáhl zpět. Tvářil jsem se navenek klidně.

„Ano, vidím vás před sebou. A předpokládám, že jste tu kvůli aféře Haldin.“

V jeho chování nastal obrat.

„Tak vy tomu říkáte aféra Haldin – ano?“ podotkl lhostejně.

„Nemám žádné právo se vás na něco vyptávat,“ připustil jsem. „To bych si netroufl. Ale v tom případě vám matka a sestra toho, kdo musí ve vašich očích být hrdina, nemohou být lhostejné. Ta dívka je upřímné a velkorysé stvoření s těmi nejšlechetnějšími – iluzemi. Buď jí neřeknete nic – nebo jí nic nezamlčíte. Ale teď ještě k tomu, proč jsem vás oslovil: nejdřív musíme vyřešit nedobrý stav její matky. Možná by se pod vaším vedením dalo vymyslet něco jako léčebná kúra pro šílenou a trpící duši, překypující mateřskou láskou.“

Jeho výraz unavené netečnosti se prohloubil podle mého soudu úmyslně.

„Jistě. Něco třeba ano,“ zamumlal lhostejně.

Rukou si zakryl ústa, aby skryl zívnutí. Když rty opět odkryl, chabě se usmívaly.

„Promiňte. Mluvíme spolu už dlouho a já jsem toho za poslední dvě noci moc nenaspal.“

Tahle nečekaná, poněkud troufalá omluva byla ovšem naprosto upřímná. Od toho dne, kdy se před ním na prostranství před zámkem Borel poprvé zjevila sestra Viktora Haldina, si v noci téměř neodpočinul. Zmatky a komplikovaně hrůzné motivy této nespavosti jsou totiž zaznamenány v dokumentu, který mi bylo dáno vidět až později – v dokumentu, jenž je hlavním pramenem tohoto vyprávění. V tu chvíli mi připadal přesvědčivě unavený, celý jakoby ochablý, jako člověk, který prošel nějakou krizí.

„Musel jsem vyřídit spoustu naléhavého psaní,“ dodal.

Okamžitě jsem se zvedl a on následoval mého příkladu, beze spěchu, trochu ztěžka.

„Musím se tedy omluvit, že jsem vás tak dlouho zdržel,“ prohlásil jsem.

„Proč se omlouvat? Člověk si stejně dost dobře nemůže jít lehnout dřív než večer. A nezdržoval jste mě. Mohl jsem kdykoli odejít.“

Nezůstal jsem s ním proto, abych se v takovou chvíli urážel.

„Jsem rád, že vás to celkem zajímalo,“ uzavřel jsem klidně. „To však není moje zásluha – prostá úcta k matce vašeho přítele stačila… Pokud jde o slečnu Haldinovou, jednu chvíli se domnívala, že jejího bratra někdo policii jaksi udal.“

K mému nelíčenému překvapení se pan Razumov náhle znovu posadil. Upřeně jsem se na něj zadíval a musím říct, že můj zaujatý pohled opětoval dost dlouho, aniž zamrkal.

„Jaksi udal,“ opakoval neslyšně, jako by to nepochopil nebo nemohl uvěřit svým uším.

„Nějaká nepředvídaná událost nebo čistě náhoda to snad mohly způsobit,“ pokračoval jsem. „Nebo, jak se slečna Haldinová příznačně vyjádřila, pošetilost či slabost nějakého nešťastného kolegy revolucionáře.“

„Pošetilost či slabost,“ opakoval trpce.

„Je to vážně velkorysé stvoření,“ poznamenal jsem po chvíli. Muž, jenž si vysloužil obdiv Viktora Haldina, sklopil zrak. Otočil jsem se a vyrazil, aniž si toho všiml. Nechoval jsem žádnou zášť kvůli té náladové úsečnosti, s níž se mnou jednal. Pocit, který jsem si z našeho hovoru odnášel, byla beznaděj. Než jsem se dostal mimo shluky stolů a židlí, dohnal mě.

„Hmm, ano!“ uslyšel jsem ho opět půl kroku od sebe. „Ale co si myslíte vy?“

Ani jsem se neotočil. „Myslím si, že lidé jako vy jsou prokletí.“

Ani nehlesl. Teprve na chodníku před bránou jsem ho znovu zaslechl.

„Rád bych šel ještě kousek s vámi.“

Nakonec mi ten záhadný mladík byl víc po chuti než jeho věhlasný krajan, Petr Ivanovič. Neviděl jsem však důvod, proč bych na něj měl být přehnaně vlídný.

„Jdu teď nejkratší cestou na nádraží, naproti jednomu příteli z Anglie,“ sdělil jsem mu místo odpovědi na jeho nečekaný návrh. Doufal jsem, že z toho cosi vyvodí. Jak jsme stáli na obrubníku a čekali, až přejede tramvaj, zachmuřeně dodal:

„Líbí se mi, co jste právě řekl.“

„Vážně?“

Svorně jsme vykročili z chodníku.

„Velká potíž je ale v tom,“ pokračoval, „aby člověk řádně pochopil povahu toho prokletí.“

„To myslím není tak těžké.“

„I já si to myslím,“ přisvědčil, ale ta ochota kupodivu ani trochu neubrala na jeho záhadnosti.

„Prokletí je zlé kouzlo,“ zkusil jsem to znovu. „A ten důležitý, ten hlavní problém je najít způsob, jak ho zlomit.“

„Ano. Najít ten způsob.“

I to bylo proneseno se souhlasem, byť to vypadalo, že Razumov už přemýšlí o něčem jiném. Prošli jsme napříč prostranstvím před divadlem a začali klesat po široké, málo frekventované ulici směrem k jednomu z menších mostů. Dlouhou dobu šel vedle mě beze slova.

„Nepomýšlíte snad na to, že byste z Ženevy zakrátko odjel?“ otázal jsem se.

Mlčel tak dlouho, až jsem si začal myslet, že jsem se zeptal nepatřičně, a že tedy nedostanu žádnou odpověď. Avšak když jsem na něj pohlédl, skoro jsem měl za to, že má otázka mu způsobila cosi jako zjevné utrpení. Vysoudil jsem to hlavně ze sevření jeho rukou, do něhož nevědomky vložil značnou sílu. Jakmile však překonal to trýznivé váhání natolik, aby mě ubezpečil, že něco takového vůbec nemá v úmyslu, nabídl mi větší sdělnost – alespoň ve srovnání s předchozí úsečností. Také jeho tón byl vlídnější. Sdělil mi, že hodlá studovat a také psát. Zašel dokonce tak daleko, že mi prozradil, že se zastavil ve Stuttgartu. Věděl jsem, že to město patří mezi revoluční centra. Vedení jedné ruské strany (teď zrovna nevím které) tam mělo své sídlo. A právě tam také přišel do styku s aktivními revolucionáři mimo Rusko.

„Předtím jsem nikdy v cizině nebyl,“ vysvětlil poněkud neživým hlasem. Pak se mi po mírném zaváhání, veskrze odlišném od té mučivé nerozhodnosti, kterou vyvolala má jednoduchá otázka, zda nehodlá z Ženevy odjet, nečekaně svěřil:

„Vlastně jsem od nich dostal určité pověření.“

„Které vás zdrží tady v Ženevě?“

„Ano. Tady. V tomhle odporném…“

Byl jsem rád, že si dokážu dát dvě a dvě dohromady, když jsem si z proneseného odvodil, že to pověření má cosi do činění se slovutným Petrem Ivanovičem. Přirozeně jsem si však tu domněnku nechal pro sebe a pan Razumov k ní dlouho nemínil nic dodat. Teprve když jsme se octli skoro na mostě, otevřel znovu ústa a zhurta se otázal:

„Mohl bych se na ten vzácný článek někde podívat?“

Musel jsem chvilku přemýšlet, než jsem pochopil, o čem mluví.

„Byl zčásti citován ve zdejším tisku. Výstřižky se dají sehnat na různých místech. Ty anglické noviny jsem nechal slečně Haldinové druhý den, poté co se ke mně dostaly. Dělalo mi značné starosti, když jsem je pak viděl ležet celé týdny na stolku vedle křesla její ubohé matky. Pak zmizely – a ujišťuji vás, že se mi ulevilo.“

Znenadání se zastavil.

„Doufám,“ pokračoval jsem, „že si najdete čas a budete ty dámy navštěvovat dost pravidelně – že si ten čas uděláte.“

Věnoval mi tak podivný pohled, že ho skoro nedokážu popsat. Aspoň v této souvislosti jsem ho vůbec nechápal. Co ho souží? ptal jsem se v duchu. Jaké prapodivné myšlenky se mu to vkrádají do mozku? Jaká představa všech těch hrůz, které jsou k vidění v jeho beznadějné vlasti, mu tak náhle straší v hlavě? Pokud ta obava nějak souvisela s osudem Viktora Haldina, pak jsem upřímně doufal, že si ji nechá pro sebe. Abych řekl pravdu, tak to mnou otřáslo, že jsem se snažil svůj dojem zakrýt – bůh mi to odpusť – úsměvem a lehkostí.

„Snad to nebude pro vás taková námaha!“ poznamenal jsem.

Odvrátil se a opřel se o zábradlí mostu. Chvíli jsem čekal a sledoval ho zezadu. A přece vás ujišťuji, že jsem nijak netoužil znovu pohlédnout do té tváře. Vůbec se nehýbal. Neměl v úmyslu se pohnout. Kráčel jsem zvolna dál směrem na nádraží a na konci mostu jsem se po něm ohlédl. Ne, ani se nepohnul. Nakláněl se přes zábradlí, jako by ho upoutal plynulý příval modré vody pod obloukem. Proud je v těch místech rychlý, nesmírně prudký, někteří lidé z toho až dostávají závrať. Sám se do té vody nemůžu dívat delší dobu, aby se mě nezmocnil strach, že mě její ničivá síla v příští chvíli uchvátí. A mozek některých lidí ani nedokáže odolávat přitažlivosti té síly a střemhlavého pohybu.

Pana Razumova ten proud zjevně fascinoval. Nechal jsem ho tam povážlivě nakloněného přes zábradlí mostu. Způsob, jakým se ke mně choval, nebylo možno vysvětlit pouhou neotesaností. Za jeho opovržením a netrpělivostí se skrývalo cosi jiného. Možná, říkal jsem si – a náhle jsem se přiblížil skryté pravdě –, je to totéž, co mu přes týden, vlastně už skoro deset dní bránilo, aby vyhledal slečnu Haldinovou. Ale nedokázal jsem přijít na to, co za tím vězí.

Voda pod mostem se valila jako dravá bystřina a byla hluboká. Zdálo se, že její spoutaný a zvlněný proud by před lidskýma očima dokázal vyrýt kanálek do kusu pevné žuly. Ale i kdyby se hrnul přímo Razumovovou hrudí, nedokázal by smýt tu nahromaděnou hořkost, kterou tam zmaření jeho vyhlídek naneslo.

Jaký to má všechno smysl? přemýšlel, zatímco hleděl upřeně dolů na střemhlavý proud, tak plynulý a čistý, že pouze dráha jemné vzduchové bubliny nebo tenká mizející šmouha pěny podobající se bílému vlasu odhalovaly jeho závratnou rychlost, jeho strašnou sílu. Proč se mi připletl do cesty zrovna ten všetečný starý Angličan? A co má znamenat ta hloupá povídačka o nějaké šílené stařeně?

Schválně se snažil přemýšlet nelítostně, ale v duchu se vyhýbal jakékoli úvaze o té dívce. Šílená stařena, opakoval si. To je neštěstí! Nebo bych to měl všechno hodit za hlavu jako směšné tlachy? Ale ne! Omyl. Nemůžu si dovolit hodit za hlavu nic. Jedna směšnost může vést k nejnebezpečnějším komplikacím. Jak se tomu má jeden bránit? Je to hrozná zátěž na hlavu. Čím je člověk inteligentnější, tím méně pouští ze zřetele směšné věci.

Jeho myšlenky na chvíli zalila vlna hněvu. Dokonce roztřásla jeho tělo, nakloněné přes zábradlí. Pak znovu začal tiše přemýšlet, jako by vedl sám se sebou neslyšný rozhovor. Ale i v té soukromé rovině se mu do mozku vtíraly některé pochybnosti, jichž si byl mlhavě vědom.

Koneckonců vždyť tohle není směšné. Je to bezvýznamné. Naprosto bezvýznamné – naprosto. Šílenství jedné staré ženské, pedantská vlezlost všetečného postaršího Angličana. Který ďábel mi ho nastrčil do cesty? Copak jsem se k němu nechoval dost arogantně? Nechoval? Takhle se musí zacházet se všetečnými lidmi. Co když pořád stojí za mnou a čeká?

Razumov ucítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. Nebyl to strach. Byl si jistý, že to není strach – ne strach o sebe sama –, nicméně cítil jakousi úzkost kvůli někomu, kvůli někomu, koho znal, aniž ho mohl jmenovat. Když se rozpomněl, že ten horlivý Angličan šel komusi naproti na nádraží, na chvíli ho to uklidnilo. Domnívat se, že by marnil čas čekáním, byla hloupost. Nebylo třeba se ohlížet a ujišťovat.

Ale co chtěl ten člověk naznačit řečněním o novinách a té šílené stařeně? napadlo ho náhle. Byla to hrozná domněnka, něco, čeho je schopen pouze Angličan. Všechno tohle je pro něj svého druhu zábava – zábava kolem revoluce –, hra, kterou sleduje z výšin své nadřazenosti. A co chtěl ksakru naznačit tím, když vykřikl: A pravda by nestačila?

Razumov přitlačil složené paže na kamenný parapet zábradlí, o který se vší silou opíral. Pravda by nestačila? Pravda pro tu bláznivou starou matku –

Mladík se znovu zachvěl. Ano. Pravda postačí. O tom není sporu. Přesně tak. A ještě mi poděkují, pomyslel si, když cynicky formuloval nevyřčenou zpověď. Vděčně mi padnou kolem krku, poškleboval se v duchu. Tohle rozpoložení ho však rychle opustilo a on pocítil smutek, jako by se mu zničehonic vyprázdnilo srdce. Musím být obezřetný, usoudil, když přišel k sobě, když se jeho mozek probral z jakéhosi transu. Nic a nikdo není natolik bezvýznamný ani příliš směšný, aby se to dalo pominout, pomyslel si unaveně. Musím být obezřetný.

Razumov se odstrčil od zábradlí, přešel zpátky most a zamířil nejkratší cestou do svého příbytku, kde několik dní vedl samotářskou existenci v ústraní. Zanedbával Petra Ivanoviče, k němuž ho přiřadila stuttgartská skupina. Ani se nepřiblížil k oněm uprchlým revolucionářům, jimž byl představen po příjezdu. Držel se úplně stranou jejich světa. Nicméně cítil, že chování, které vzbuzuje překvapení a podezření, obsahuje pro jeho osobu zárodek budoucího nebezpečí.

To ovšem neznamená, že během těch několika dnů vůbec nevyšel z domu. Potkal jsem ho dokonce několikrát na ulici, ale neznal se ke mně. Když jsem se jednou vracel z večerní návštěvy u dam Haldinových, povšiml jsem si, jak přechází temnou vozovku bulváru Filozofů. Měl plstěný klobouk s širokým okrajem a límec kabátu vyhrnutý. Sledoval jsem ho, jak zamířil k Haldinovým, ale místo aby vešel, zastavil se proti dosud osvětleným oknům a po chvíli se postranní ulicí zase vzdálil.

Věděl jsem, že starou paní zatím nenavštívil. Slečna Haldinová mi svěřila, že váhá. Navíc duševní stav její matky se změnil. Nyní jako by se domnívala, že její syn žije, a možná čekala na jeho příjezd. Její nehybnost v křesle u okna budila dojem očekávání, dokonce i tehdy, když byla zatažená roleta a rozsvícené lampy.

Byl jsem přesvědčený, že dostala smrtelnou ránu. Slečna Haldinová, jíž jsem samozřejmě o svém tušení nic neřekl, se domnívala, že by věci nijak neprospělo, kdyby jí teď pana Razumova představila, a já jsem její názor plně sdílel. Věděl jsem, že se s tím mladíkem vídá na Baštách. Jednou či dvakrát jsem je zahlédl, jak se pomalu procházejí po hlavní cestě.

Týdny se tam setkávali den co den. V době, kdy tam slečna Haldinová chodila na procházky, jsem se parku vyhýbal. Jednoho dne jsem však v roztržitosti vstoupil do brány a narazil na ni. Zastavil jsem se na pár slov. Pan Razumov se ten den neobjevil a my jsme samozřejmě začali mluvit hned o něm.

„Řekl vám už něco podrobnějšího o bratrově činnosti – ze svého pohledu?“ odvážil jsem se zeptat.

„Ne,“ přiznala slečna Haldinová s drobným zaváháním. „Nic určitého.“

Docela dobře jsem chápal, že veškeré jejich hovory se nutně vztahují k mrtvému muži, který je svedl dohromady. To bylo nevyhnutelné. Ji však zajímal ten živý. I to bylo nejspíš nevyhnutelné. A když jsem se dál vyptával, zjistil jsem, že se před ní projevuje jako značně nekonvenční revolucionář, který pohrdá hesly, teoriemi – a také lidmi. To mě dost potěšilo – ale zároveň poněkud mátlo.

„Myslí hodně dopředu,“ vysvětlovala slečna Haldinová, „daleko za ten současný zápas. A pochopitelně zároveň pracuje,“ dodala.

„A rozumíte mu?“ zeptal jsem se bez okolků.

Znovu zaváhala. „Ne tak docela,“ zašeptala.

Povšiml jsem si, že ji ten mladík fascinuje tím, jak předstírá záhadný odstup.

„Víte, co si myslím?“ navázala a pomalu odbourávala rezervovaný, téměř váhavý postoj. „Myslím si, že mě pozoruje a zkoumá, aby zjistil, jestli mi může důvěřovat…“

„A to vás těší?“

Chvíli záhadně mlčela. Pak energicky, ale důvěrně prohlásila:

„Jsem přesvědčená, že tenhle velice zvláštní člověk vymýšlí nějaký ohromný plán, nějaký závažný úkol. Je jím posedlý, trpí tím – a také tím, že je na to sám.“

„Takže vy myslíte, že hledá pomocníky?“ naznačil jsem a odhlédl stranou.

Opět zavládlo ticho.

„Proč ne?“ uzavřela.

Mrtvý bratr, umírající matka i cizí přítel zapadali do obvyklého pozadí. Zároveň se však z něj naprosto vytratil Petr Ivanovič. Ta myšlenka mě utěšovala. Nicméně jsem zaznamenal, jak se ten mohutný stín ruského života kolem ní rozprostírá stále hlouběji, jako tma sílící černi noci. Brzy ji pohltí. Poptal jsem se na paní Haldinovou – tu druhou oběť smrtícího stínu.

V upřímných očích se jí objevily rozpaky a sebeobviňování. Matce se zjevně nepřitížilo, ale kdybych jen věděl, jaké podivné nápady mívá! Pak slečna Haldinová pohlédla na hodinky, spěšně mi potřásla rukou a lehce odběhla.

Pan Razumov už se tedy rozhodně neměl ten den objevit. Nepochopitelný mladík!

Ani ne za půl hodiny, když jsem přecházel Molardovo náměstí, jsem ho však zahlédl, jak nastupuje do tramvaje ve směru na Jižní břeh.

Jede na zámek Borel, usoudil jsem.

Poté, co tramvaj Razumova vysadila u brány zámku Borel, asi dva a půl kilometru za městem, pokračovala v jízdě alejí stinných stromů. Ve slunci na protější straně vozovky vybíhalo krátké dřevěné molo do mělké bledé vody, jež dostávala o kus dál silně modré zbarvení, nepříjemně kontrastující s úhlednými zelenými svahy na protilehlém břehu. Celkový pohled na přístavní hráze z bílého kamene sinale podtrhující temné fasády města vlevo, a napravo se rozprostírající vodní plocha s výčnělky ostrohů všedního rázu připomínaly nudný, třpytící se právě dokončený olejotisk. Razumov se k jezeru pohrdlivě otočil zády. Připadalo mu to ohavné – až tísnivě ohavné v tom svém nanicovatém vyhotovení –, sama dokonalost průměrnosti, dosažená konečně po staletích úporné dřiny a kultivace. A když se k ní tedy otočil zády, stál tváří v tvář vstupu na pozemek zámku Borel.

Mříže středního pásu i litinový oblouk mezi tmavými, omšelými kamennými sloupky byly notně prorezivělé, a třebaže tu byly k vidění čerstvé stopy kol, působila brána dojmem, jako by ji hodně dlouho nikdo neotevřel. Avšak poblíž vrátnice postavené ze stejného kamene jako oblouky (její okna byla do jednoho zatlučená prkny) se nacházela postranní branka. I ta značně zrezivěla, nicméně tu stála pootevřená – ta naopak vypadala, jako by ji už delší dobu nikdo nezavřel. Když se do ní Razumov trochu opřel, zjistil, že se vlastně nehýbe.

„Ctnosti demokracie. Zjevně tady nemají zloděje,“ zamumlal si s nelibostí. Než vstoupil na pozemek, nevrle se otočil na zevlujícího dělníka, hovícího si na lavičce na čisté, široké ulici. Ten chlap si dokonce dal i nohy nahoru a jedna paže mu visela přes nízké opěradlo veřejné lavičky. Den volna si užíval po pansku, jako by mu tady všechno kolem patřilo.

„Volič! Volitelný! Osvícený!“ mumlal si Razumov pro sebe. „Nicméně je to stejně zvíře.“

Pak vstoupil a svižně kráčel po široké příjezdové cestě. Snažil se nemyslet na nic – chtěl dát odpočinout hlavě i svým citům. Když však dorazil k úpatí terasy před domem, zarazil se, zbrzděn jakýmsi neviditelným zásahem. To, že se mu záhadně rozbušilo srdce, ho polekalo. Zastavil se a pohlédl na cihlovou zeď terasy s mělkými oblouky, řídce porostlou několika neduživými popínavými rostlinami, a s nedostatečně udržovaným úzkým květinovým záhonem u paty.

Tady to je! Divže se nezhrozil. Tady – přesně na tomhle místě…

Při pouhé vzpomínce na první setkání s Natálií Haldinovou měl chuť utéct. Přiznával si to, a přesto se nepřiměl k pohybu, ne proto, že by si přál odolat nedůstojné slabosti, ale jelikož věděl, že nemá kam utéct. Navíc nemohl ani odjet ze Ženevy. Nemusel o tom přemýšlet, aby věděl, že to je vyloučeno. Bylo by to osudové přiznání, akt morální sebevraždy. Také by to bylo fyzicky nebezpečné. Pomalu tedy vystoupal po schodech terasy, jejichž vrchol byl lemován dvěma omšelými kamennými nádobami pohřebního vzhledu.

Na druhé straně širokého prostranství, na němž na zašlém štěrku tu a tam vyrazila stébla trávy, uviděl dokořán otevřené dveře domu, jehož okna v přízemí měla stažené žaluzie. Domníval se, že jeho příchod byl zaznamenán, protože v nich na něj podle všeho už čekal prostovlasý Petr Ivanovič.

Slavnostní frak a holá hlava toho největšího evropského feministy jen podtrhovaly jeho pochybné postavení v domě pronajatém madame de S., jeho Egerií. Vzezření proslulého uprchlíka v sobě totiž spojovalo formálnost návštěvníka s blahosklonností majitele. Růžovoučký vousáč maskovaný tmavými brýlemi uvítal návštěvníka a okamžitě ho familiárně uchopil v podpaží.

Razumov potlačil veškeré známky odporu úsilím, které neustálá potřeba prozíravosti učinila už téměř mechanickým. A tato potřeba ustálila také mladíkův výraz v masce přísné, téměř fanatické odměřenosti. „Hrdinský uprchlík“, na něhož znovu zapůsobil střízlivý odstup tohoto nového přírůstku z revolučního Ruska, nasadil smířlivý, ba důvěrný tón. Madame de S. odpočívala po bezesné noci. Často trpěla bezesnými nocemi. Nechal si cylindr nahoře na odpočívadle a sešel dolů, aby mladému příteli navrhl procházku a užitečný hovor na čerstvém povětří na jedné ze zastíněných cestiček za domem. Když věhlasný muž vyslovil svůj návrh a pohlédl na kamennou tvář vedle sebe, už se nedokázal ovládnout a vykřikl:

„Namouvěru, mladíku, vy jste opravdu mimořádný člověk!“

„Myslím, že se pletete, Petře Ivanoviči. Kdybych byl vskutku tak mimořádný, neprocházel bych se tady s vámi po zahradě ve Švýcarsku, v ženevském kantonu, v okrsku – jak se vlastně jmenuje tenhle okrsek? To je jedno, prostě v srdci demokracie. A že je to příhodné srdce – ne větší než suchý hrášek. A asi podobnou má taky hodnotu! Nejsem o nic mimořádnější než ti ostatní Rusové, co se toulají v cizině.“

Petr Ivanovič však důrazně odporoval:

„Ne! Ne! Nejste obyčejný. Mám už nějakou zkušenost s Rusy, kteří… žijí v cizině. Připadáte mi – a jiným také – jako výrazná osobnost.“

Co tím chce říct? uvažoval v duchu Razumov a zkoumavě se zahleděl na svého spolubesedníka. Tvář Petra Ivanoviče vyjadřovala přemýšlivou vážnost.

„Nemyslíte třeba, Kirylo Sidoroviči, že jsem o vás slyšel z všelijakých míst, kde jste se stavil cestou? Dostal jsem mnoho dopisů.“

„Ach ano, mluvit o těch druhých, v tom jsme úžasní,“ skočil mu do řeči Razumov, který poslouchal nadmíru pozorně. „Drby, povídačky, podezření a tak podobně, v tom se vyznáme přímo dokonale. Dokonce i v pomluvách.“

Zatímco se mladík vyžíval v tomto svém výpadu, podařilo se mu úspěšně skrýt pocit strachu, který ho přepadl. Zároveň se ubezpečoval, že přece neexistuje žádný důvod ke znepokojení. Jakmile zaslechl zjevně upřímný protest, pocítil úlevu.

„Proboha!“ vykřikl Petr Ivanovič. „O čem to mluvíte? Co vás vede k tomu…?“

Ten slovutný vyhnanec rozhodil pažemi, jako by mu k vyjádření prosté pravdy chyběla slova. Razumova to upokojilo. Přesto ho cosi pohánělo, aby pokračoval ve stejném duchu.

„Mluvím o rostlinách plných jedu, které bují ve světě spiklenců jako nezdravé houby v temném sklepě.“

„To jsou opovržlivé a urážlivé poznámky,“ pokáral ho Petr Ivanovič, „které, pokud jde o vaši osobu –“

„Ne!“ přerušil ho chladně Razumov. „Opravdu bych se nerad někoho dotkl, ale je možná jedině dobře nemít iluze.“

Petr Ivanovič mu zpoza svých tmavých brýlí věnoval nevyzpytatelný pohled, doprovázený jemným pousmáním.

„Člověk, který tvrdí, že nemá iluze, má alespoň tuhle,“ podotkl nadmíru přátelsky. „Ale já už chápu, o co vám jde, Kirylo Sidoroviči. Snažíte se tu o stoicismus.“

„Stoicismus! To je póza Řeků a Římanů. Ponechme ho jim. My jsme Rusové, což znamená děti; což znamená upřímní; což znamená cyničtí, chcete-li. Ale není to póza.“

Následovalo dlouhé ticho. Pomalu se procházeli pod lipami. Petr Ivanovič kráčel s rukama za zády. Razumov měl pocit, jako by mu neštěrkovaný povrch notně zastíněné cesty klouzal a ujížděl pod nohama. S nepříjemnými rozpaky se sám sebe tázal, jestli pronáší správné věci. Měl bych hovor víc usměrňovat, uvažoval. Slavný muž po jeho boku zřejmě také uvažoval. Mírně si odkašlal a Razumov okamžitě bolestně pocítil novou vlnu opovržení a strachu.

„Já žasnu,“ začal Petr Ivanovič vlídně. „I kdybyste měl ve svém nařčení pravdu, jak můžete vznášet otázku pomluvy či klepů zrovna ve vašem případě? To je přece neodůvodněné. Pravda je, Kirylo Sidoroviči, že o vás není známo dost, aby to stačilo zavdat klepům, nebo dokonce pomluvě. Právě teď požíváte pověsti člověka, jehož si lidé spojují s velkým činem, ve který doufali a pokoušeli se o něj, ale bezúspěšně. Lidé umírali za pouhý pokus o to, co se vám a Haldinovi nakonec povedlo. Přijel jste k nám z Ruska s touhle prestiží. Nemůžete však popřít, Kirylo Sidoroviči, že jste nebyl zrovna sdílný. Lidé, s nimiž jste se setkal, mi předávali své dojmy; jeden napsal to, druhý ono, ale já mám ve zvyku udělat si vlastní názor. Čekal jsem, až vás uvidím. Jste neobyčejný člověk. To se nedá popřít. Jste uzavřený, velmi uzavřený. Ta vaše mlčenlivost, přísně stažené čelo, cosi nepoddajného a tajnůstkářského ve vašem zjevu, to vše vzbuzuje naděje a taky trochu zvědavost, oč vám asi jde. Je ve vás cosi z Bruta –“

„Prosím vás, ušetřete mě těch klasických narážek!“ vybuchl nervózně Razumov. „Co tady má co dělat Iunius Brutus? To je směšné! Chcete snad říct,“ dodal jízlivě, nicméně tišeji, „že ruští revolucionáři jsou všichni patricijové a já že jsem aristokrat?“

Petr Ivanovič, který si vypomohl několika gesty, znovu sepjal ruce za zády a zamyšleně popošel pár kroků.

„Všichni ne,“ zamumlal nakonec. „Ale vy jste v každém případě jeden z nás.“

Razumov se trpce usmál.

„Jedno je jisté – že se nejmenuju Gugenheimer,“ oponoval výsměšně. „Nejsem demokratický Žid. Ale nemůžu si pomoct, že? Ne každý má takové štěstí. Nemám jméno, nemám…“

Slavný Evropan projevil v tu chvíli velkou starost. O krok ustoupil a rozhodil pažemi v omluvném, téměř prosebném gestu. Jeho hluboký bas byl plný bolesti.

„Ale drahý mladý příteli!“ vykřikl. „Drahý Kirylo Sidoroviči…“

Razumov zavrtěl hlavou.

„Už na to jméno po otci, jímž mě tu tak zdvořile oslovujete, nemám vlastně právo – ale co na tom? Nechci si je nárokovat. Nemám otce. Tím líp. Ale něco vám povím: dědeček mé matky byl sedlák – nevolník. Tady vidíte, nakolik jsem jeden z vás. Nechci, aby se ke mně někdo hlásil. Ale Rusko se mě nemůže zříct. To nemůže!“

Razumov se udeřil pěstí do prsou.

„Já jsem Rusko!“

Petr Ivanovič vykročil zvolna s hlavou sklopenou. Razumov ho následoval, rozzlobený sám na sebe. Tohohle se dobrat neměli. Veškerá upřímnost je vlastně neprozíravá. A přesto se člověk nemůže úplně vzdát pravdy, pomyslel si zoufale. Petr Ivanovič, který si zatím za tmavými brýlemi tiše přemítal, mu náhle připadal tak odporný, že kdyby byl měl po ruce nůž, dokázal by ho bodnout nejen beze špetky soucitu, nýbrž dokonce s děsivým, vítězoslavným zadostiučiněním. V duchu se tím otřesným nápadem zabýval dál, přestože mu to bylo proti srsti. Připadal si, jako by dostal závrať. Tohle se ode mě neočekává, opakoval si v duchu. Tohle se ode mě – mohl bych uprchnout tamtou brankou v zadní zdi, kdybych rozbil zámek, vypadá dost chatrně. Nikdo v tomhle domě nejspíš netuší, že on je tady se mnou. Ach ano. Ten cylindr! Ženy by brzy objevily ten cylindr, co si odložil na odpočívadle. Našly by ho ležet mrtvého tady v tom vlhkém, ponurém stínu – ale já už bych byl pryč a nikdo by nikdy… Panebože! Začínám blouznit? ptal se sám sebe v děsu.

Zaslechl, že velikán cosi říká – polohlasem uvažoval.

„Hmm, ano! Bezpochyby – v jistém smyslu…“ Zvýšil hlas. „Máte v sobě dost hrdosti…“

Vyznělo to domácky, důvěrně, neboť Petr Ivanovič svým způsobem uznával Razumovovo tvrzení o selském původu.

„Značnou dávku hrdosti, bratře Kirylo. A netvrdím, že neoprávněně. Připustil jsem, že po právu. Dovolil jsem si narážku na fakta ohledně vašeho původu prostě proto, že pro mě nejsou důležitá v nějakém podřadném smyslu. Jste jeden z nás – un des nôtres[23]. A prohlašuji to s uspokojením.“

„Já tomu také přikládám jistou důležitost,“ přisvědčil Razumov nevzrušeně. „Ani nepopírám, že to může mít určitou důležitost i pro vás,“ pokračoval po krátké odmlce a se špetkou zasmušilosti, kterou si s jistou rozmrzelostí uvědomoval. Doufal, že tenhle podtón vnímavosti Petra Ivanoviče unikl. „Ale řekněme, že už o tom nebudeme mluvit, ano?“

„Ne, nebudeme – tedy po dnešku už nikdy, Kirylo Sidoroviči,“ trval na svém šlechetný arcikněz revoluce. „Tohle bylo naposledy. Nemůžete si, doufám, ani na chvilinku myslet, že jsem se chtěl dotknout vašich citů. Jste zcela zjevně mimořádná povaha – to ve vás vidím já. Povznesená nad obyčejné – hmm – sklony. Mimo Rusko o vás nikdo moc neví – tedy zatím!“

„Sledujete mě?“ optal se Razumov.

„Ano.“

Velikán to pronesl s naprostou upřímností, ale když se k sobě otočili tváří, Razumova mátly ty tmavé brýle. Pod jejich příkrovem Petr Ivanovič naznačil, že vzhledem k jistému plánu už nějakou dobu cítil potřebu setkat se s energickým a charakterním člověkem. Podrobněji to však nerozvedl a po několika kritických poznámkách na adresu různých členů výboru revoluční akce ve Stuttgartu nechal hovor nadlouho utichnout. Přecházeli alejí z jednoho konce na druhý. Razumov, který také mlčel, očima občas zabloudil k zadnímu traktu domu. Nebyly na něm znát žádné stopy obývání. Se špinavými omšelými zdmi a neprodyšně zavřenými okenicemi působil vlhce, ponuře a opuštěně. Mohl tu docela dobře strašit nějaký zkormoucený, skučící jalový přízrak středostavovské provenience. Přítmí, v němž podle pověsti kolující světem madame de S. pořádala setkání státníků, diplomatů či poslanců mnoha evropských parlamentů, muselo být úplně jiného druhu. Razumov nikdy nespatřil madame de S. jinak než v kočáře. Petr Ivanovič se probral ze zamyšlení.

„Dvě věci vám řeknu rovnou. Zaprvé věřím, že ani vůdce, ani žádná rozhodující akce nemohou vzejít ze spodiny společnosti. A pokud se mě zeptáte, co je to spodina společnosti – hmm –, vysvětlení té záležitosti by nám zabralo hodně času. Byl byste překvapen, kolik různých příměsí se podle mého účastní vzniku této spodiny – toho, co by mělo, nebo dokonce musí zůstat na dně. Navíc i tohle tvrzení se dá zpochybnit. Můžu vám ale prozradit, co spodina není. V tom hodnocení se jistě nemůžeme rozcházet. Sedláci národa nepatří k jeho spodině, a nepatří k ní ani jeho nejvyšší třída – tedy – šlechta. Popřemýšlejte o tom, Kirylo Sidoroviči! Věřím, že k této úvaze jste dobře vybaven. Všechno, co v národě není pravé, není jeho buď svým původem, nebo vývojem, je – tedy – špína! Inteligence uvízlá na špatném místě. Doktríny vypěstované v cizině. Špína! Spodina! Druhá věc, kterou vám chci navrhnout k promýšlení, je tahle: že před námi v tuto chvíli zeje propast mezi minulostí a budoucností. A nikdy ji nelze překlenout liberalismem ze zahraničí. Veškeré pokusy o to jsou buď pošetilé, nebo podvodné. Překlenout ji nikdy nelze! Musí totiž být zaplněna.“

Do řeči toho mohutného feministy se vkrádal jakýsi pochmurný humor. Uchopil Razumova za paži nad loktem a mírně jí zatřásl.

„Chápete to, vy záhadný mladíku? Prostě je třeba ji zaplnit.“

Razumov si dál uchovával neměnný výraz.

„Nenapadá vás, že už jsem přemýšlení o tomhle tématu překonal?“ otázal se a vymanil paži klidným pohybem, který vzdálenost mezi ním a Petrem Ivanovičem trochu zvětšil, přestože se dál bok po boku procházeli. Ještě dodal, že onu propast by nezaplnily ani celé povozy slov a teorií. Žádné přemítání není nutné. Jedině obětování mnoha životů… Ztichl, aniž tu větu dořekl.

Petr Ivanovič uvážlivě sklonil mohutnou vlasatou hlavu. Po chvíli navrhl, že by se měli jít podívat, zda už madame de S. vstala.

„Dostaneme čaj,“ podotkl a z ponuré cesty vroubené stíny vyrazil o poznání rychleji.

Společnice je už vyhlížela. Její tmavá sukně se mihla ve dveřích, zrovna když se ti dva objevili na rohu. Odběhla pryč, a když vešli do haly, nebylo po ní ani památky. V syrovém světle dopadajícím ze zaprášeného světlíku na šachovnicovou dlažbu, ušpiněnou od blátivých kročejí, se jejich kroky slabě rozléhaly. Slovutný feminista zamířil nahoru. Na balustrádě odpočívadla v prvním patře ležel krempou vzhůru lesklý cylindr, naproti dvoukřídlým dveřím do salonu, kde prý strašili vyvolávaní duchové a kam údajně docházeli uprchlí revolucionáři. Popraskaná bílá barva dveřních výplní či jejich zašlé zlacené lišty nedovolovaly člověku představovat si uvnitř nic jiného než prach a prázdnotu. Než Petr Ivanovič vzal za masivní mosaznou kliku, věnoval svému mladému společníkovi ostrý, dílem kritický, dílem omluvný pohled.

„Nikdo není dokonalý,“ zamumlal diskrétně. Tak by třeba před otevřením truhličky dokázal vlastník vzácného klenotu varovat laika, že žádný drahokam není bez kazu.

Zůstal stát s rukou na klice tak dlouho, dokud Razumov nakonec nepřisvědčil mrzutým „ano“.

„Dokonalost sama by tak nezapůsobila,“ pokračoval Petr Ivanovič, „ve světě, kam nepatří. Naleznete tam však mysl – ne! –, kvintesenci ženské intuice, která pochopí jakýkoli zmatek, jímž byste mohl trpět, díky neodolatelné, osvícené síle soucitu. Nic nemůže zůstat skryto před tou – tou ztělesněnou pronikavostí, před tímto pravým světlem ženskosti.“

Upřený pohled tmavých brýlí v té skleněné stálosti dodával jeho tváři výraz absolutního přesvědčení. Razumov náhle pocítil, jako by se před těmi zavřenými dveřmi scvrkával.

„Pronikavostí? Světlem,“ vykoktal. „Myslíte něco na způsob čtení myšlenek?“

Petr Ivanovič se zatvářil šokovaně.

„Myslím něco naprosto jiného,“ opáčil s neznatelným, zakaboněným úsměvem.

Razumov začínal mít vztek, ačkoli si to vůbec nepřál.

„Všechno je to tak hrozně tajemné,“ procedil skrze zuby.

„Nevadí vám přece, když vám někdo porozumí, když vás někdo povede?“ tázal se ten slavný feminista.

Razumov vztekle, byť šeptem vybuchl:

„V jakém smyslu? Prosím vás, pochopte, že jsem seriózní člověk. Za koho mě máte?“

Měřili si jeden druhého upřeným pohledem. Razumovův výbuch se zchladil o neproniknutelnou vážnost modrých skel. Petr Ivanovič konečně stiskl kliku.

Odněkud z pokoje se ozval hlubší pronikavý hlas:

„Enfin. Vous voilà.“[24]

Petr Ivanovič, který svým objemem v černém kabátu mladíkovi poněkud překážel ve výhledu, zahlaholil bodrým tónem, v němž se ozvala i jakási vychloubačnost:

„Ano. Tady jsem!“

Přes rameno pohlédl na Razumova, který čekal, že jeho průvodce postoupí dál.

„A přivádím vám prověřeného spiklence – tentokrát skutečného. Un vrai, celui-là.[25]“

Toto pozastavení ve dveřích poskytlo „prověřenému spiklenci“ čas, aby se ujistil, že jeho tvář nevyzařuje rozzlobenou zvědavost ani vnitřní znechucení.

Tyto pocity byly totiž doznány písemně v Razumovově záznamu prvního rozhovoru s madame de S. Přesně týmiž slovy, která jsem pak použil ve svém vyprávění, to vyjádřil na místě, kde jejich upřímnost nelze zpochybňovat. Záznam, který nemohl být adresován jiným očím než pisatelovým, nebyl nejspíš výsledkem toho prapodivného popudu projevit nediskrétnost, jejž sdílejí lidé, kteří vedou tajný život, a jenž vysvětluje neměnnou existenci „kompromitujících dokumentů“ ve všech dějinných spiknutích a komplotech. Předpokládám, že pan Razumov se na ten záznam díval, jako se člověk dívá na sebe do zrcadla, s úžasem, možná s utrpením, zlostně či zoufale. Ano, tak, jako může ohrožený člověk se strachem hledět na vlastní tvář do zrcadla a formulovat si pro sebe utěšující výmluvy pro to, že jeho vzhled poznamenala jakási zákeřná dědičná choroba.

Egerie toho „ruského Mazziniho“ na první pohled vyvolala mocný dojem smrtelnou nehybností zjevně namalované tváře. Její oči působily neobyčejně zářivě. Postava v přiléhavých šatech, obdivuhodně utvářená, i když rozhodně ne svěží, se vyznačovala elegantní strnulostí. Když ho její skřípavý hlas vybídl, aby se posadil, upjatost vzpřímeného postoje s jednou paží nataženou podél opěradla pohovky i bílý záblesk velkých očních bulev, zdůrazňujících černý, neproniknutelně upřený pohled rozšířených zřítelnic, zapůsobily na Razumova víc než cokoli jiného, co spatřil od svého spěšného a utajeného odjezdu z Petrohradu. Čarodějnice v šatech z Paříže, pomyslel si. Zlé znamení! Dokonce zakolísal, má-li do místnosti vůbec vstoupit, a nejdřív neporozuměl, co mu ten skřehotavý hlas říká.

„Posaďte se. Přitáhněte si židli blíž ke mně. Tak –“

Poslechl ji. Zblízka ho ty nalíčené lícní kosti, vrásky i jemné linky po obou stranách živých rtů ohromovaly. Nabízelo se mu vlídné přijetí, s úsměvem, který v něm vyvolával představu šklebící se lebky.

„Už nějakou dobu jsme o vás slýchali.“

Nevěděl, co na to říct, a zamumlal nějaká nesouvislá slova. Efekt šklebící se lebky byl tentam.

„A víte, že si všichni do jednoho stěžovali na to, že jste se všude projevoval dost zdrženlivě?“

Razumov nějakou chvíli mlčel ve snaze vymyslet vhodnou odpověď.

„Chápejte, jsem muž činu,“ prohlásil nakonec ochraptěle s pohledem upřeným do stropu.

Petr Ivanovič stál vedle jeho židle a zlověstně vyčkával. Razumovovi se udělalo mírně nevolno. Jaký vztah pojí tyhle dva? Ona jako galvanizovaná mrtvola z Hoffmannových povídek – on jakožto kazatel feministického evangelia pro celý svět, a navrch arcirevolucionář! Tahle obstarožní zmalovaná mumie s neproniknutelným pohledem a vedle ní přeuctivý statný chlapák s býčí šíjí… co za tím vězí? Čarodějnictví, fascinace… Jde o její peníze, pomyslel si. Ona je milionářka!

Stěny i podlaha místnosti byly holé jako ve stodole. Těch pár kousků nábytku vyštrachali kdesi v podkroví a odtáhli sem, ale ani se je nenamáhali oprášit. Bylo to haraburdí, které tu zanechala bankéřova choť. Okna bez záclon působila nuzně, zato bděle. Na dvou z nich byly stažené zaneřáděné žlutavě bílé rolety. Tohle vše nevypovídalo ani tak o chudobě jako spíš o mrzké lakotě.

Ochraptělý hlas na pohovce hněvivě vyslovil:

„Rozhlížíte se kolem sebe, Kirylo Sidoroviči. Byla jsem hanebně okradena, doslova mě zruinovali.“

Proslov na chvíli přerušil chrčivý smích, který jako by ta osoba nebyla s to zvládnout.

„Bezpáteřní povaha by nalezla útěchu v tom, že hlavním lupičem byla exaltovaná a téměř posvátná osoba – totiž velkovévoda. Chápete, pane Razumove? Velkovévoda – ne! Nemáte ani ponětí, co za zloděje jsou tihle lidé. Nic než zloději!“

Hruď se jí zdvihala, avšak levá paže zůstávala stále nehybně natažená podél opěradla pohovky.

„Jenom se zase rozčílíte,“ ozval se hluboký hlas, který – jak Razumov s úlekem zjistil – zdánlivě vycházel spíš z těch nehybných brýlí Petra Ivanoviče než z jeho rtů, jež se téměř nepohnuly.

„No a co? Povídám zloději! Voleurs! Voleurs!“[26]

Razumov byl neobyčejně ohromen tím nečekaným povykem, v němž se mísilo kvílení se skřehotáním a znatelným náznakem hysterie.

„Voleurs! Voleurs! Vol –“

„Žádná moc na světě vás nedokáže okrást o vaši genialitu!“ zvolal Petr Ivanovič mohutným basem, aniž se pohnul, stále bez sebemenšího posunku. Zavládlo hluboké mlčení.

Mladík zůstával navenek netečný. Co chtějí tímhle tyátrem říct? tázal se v duchu. Když však se nejdřív ozvala jakási tlumená rána za dveřmi za ním, vstoupila společnice v ošoupané černé sukni a otřepené halence, přicupitala a oběma rukama přidržovala rozměrný ruský samovar, který byl pro ni zjevně příliš těžký, host se bezděčně pohnul, aby jí pomohl. To však dotyčnou natolik polekalo, že málem to syčící břemeno upustila. Podařilo se jí ho umístit na stůl a tvářila se u toho tak ustrašeně, že se Razumov honem zase posadil. Z vedlejší místnosti poté přinesla na černém litinovém podnosu čtyři sklenice, čajník a cukřenku.

Skřípavý hlas z pohovky se zprudka otázal:

„Les gâteaux[27]? Nezapomněla jste přinést koláčky?“

Petr Ivanovič beze slova odkráčel na odpočívadlo a bleskurychle se vrátil s balíčkem v bílém voskovaném papíře, který musel vytáhnout zvnitřku svého cylindru. S neochvějnou vážností rozvázal provázek a rozbalil a uhladil papír na stole v dosahu ruky madame de S. Společnice jim nalila čaj a pak se uchýlila do vzdáleného kouta mimo jejich dohled. Madame de S. čas od času natáhla ruku připomínající pařát a třpytící se drahými prsteny k onomu papíru s koláčky, jeden si vzala a pozřela ho, přičemž démonicky odhalila velký falešný chrup. Mezitím ochraptělým tónem probírala politickou situaci na Balkáně. Vkládala velké naděje do jakési komplikace na tom poloostrově, která v Rusku vzbudila rozsáhlé národní rozhořčení proti „těm zlodějům – zlodějům – zlodějům“.

„Jenom se zase rozčílíte,“ vložil se do toho Petr Ivanovič a pozvedl skelný pohled. V tichosti bez přestání kouřil cigarety a upíjel čaj. Když byla sklenice prázdná, máchl rukou nad svým ramenem. Na tento signál společnice usazená v koutě, s očima rozšířenýma dokulata jako bdělý ohař, vyrazila ke stolu a dolila mu.

Razumov na ni jednou či dvakrát pohlédl. Vypadala úzkostně a roztřeseně, třebaže ani madame de S., ani Petr Ivanovič jí nevěnovali sebemenší pozornost. Co tomu ubohému stvoření ti dva provedli? uvažoval mladík. To ji těmi svými duchy málem připravili o rozum, nebo ji pouze bijí? Když mu nalévala druhou sklenici čaje, všiml si, že se jí rty zachvěly jako vyděšenému člověku, který se chystá cosi vyhrknout. Dá však rozum, že neřekla nic a odebrala se zpět do kouta, jako by si hýčkala ten děkovný úsměv, kterým ji oblažil.

Možná by stálo za to si ji trochu předcházet, pomyslel si náhle.

Pomalu se uklidňoval a vyhodnocoval situaci, do níž byl uvržen – snad poprvé od chvíle, kdy Viktor Haldin vstoupil do jeho pokoje… a opět z něj vyšel. Zřetelně si uvědomoval, že je objektem úděsné vlídnosti slavné – či nechvalně známé madame de S.

Madame de S. totiž s potěšením zjistila, že tento mladý muž se odlišuje od ostatních členů revolučních výborů, tajných emisarů, vulgárních a nevychovaných uprchlých profesorů, neotesaných studentů, bývalých ševců s apoštolskými tvářemi, souchotinářských a otrhaných nadšenců, Židů v telecích letech či prostě obyčejných chlápků všeho druhu, kteří sem přicházeli s Petrem Ivanovičem a zase odcházeli – od všech těch fanatiků, pedantů a proletářů. Bylo příjemné promlouvat k tomu mladíkovi zřetelně přitažlivého zjevu – neboť madame de S. se nenacházela výlučně v mystickém rozpoložení. Razumovova mlčenlivost ji pouze podněcovala k rychlejším a ještě košatějším promluvám. Stále se týkaly Balkánu. Znala všechny státníky z té oblasti – Turky, Bulhary, Černohorce, Rumuny, Řeky, Armény i ty, co se vymykali popisu, mladé i staré, živé i mrtvé. S jistým finančním obnosem by prý bylo možno spustit intriku, která by ten poloostrov uvedla do varu a pobouřila by cítění ruského lidu. Šlo o to vyprovokovat volání opuštěných bratří a pak, až by národ překypoval rozhořčením, by postačilo pár oddílů, aby v Petrohradě vypukl vojenský převrat, a těmhle zlodějům by se učinila přítrž…

Ode mě se zcela zjevně žádá, abych seděl potichu a naslouchal, usoudil mlčící Razumov. Pokud jde o toho chlupatého a nechutného živočicha (takovými slovy v duchu častoval populárního šiřitele feministické koncepce sociálního státu), tedy pokud jde čistě o něj, ten se navzdory vší mazanosti také jednoho dne projeví.

Pak mladík na chvíli přestal přemýšlet a zakrátko se mu v hlavě vylíhlo střízlivě ironické a trpké zjištění. Mám dar vzbuzovat důvěru. Vtom uslyšel, že se směje nahlas. Do té namalované megery s lesklýma očima jako když píchne.

„Jen se smějte!“ vykřikla chraplavě. „Co člověk zmůže! Nestoudní švindlíři – a ke všemu jak mrzcí podvodníci to jsou! Laciní Němci – tihle Holstein-Gottorpové! I když se dá vlastně těžko doopravdy poznat, co jsou zač a co dělají. Rodina, která si počítá mezi své předky tu zrůdu Kateřinu Velikou – pochopte!“

„Jenom se zase rozrušíte,“ podotkl Petr Ivanovič trpělivě, zato s odhodláním. Ono napomenutí mělo na Egerii obvyklý účinek. Sklopila tlustá, nalíčená víčka a změnila polohu na pohovce. Veškeré ty trhané a neživé pohyby jako by se prováděly úplně automaticky, zatímco měla zavřené oči. Brzy je však doširoka otevřela. Petr Ivanovič pil nepřetržitě a beze spěchu čaj.

„Je to tak!“ zaměřila se tentokrát přímo na Razumova. „Lidi, kteří vás potkali cestou sem, mají pravdu. Jste velice zdrželivý. Neutrousil jste snad ani dvacet slov, co jste sem přišel. Taky se vám nic z toho, co se vám honí hlavou, neprojeví ve tváři.“

„Poslouchám, madam,“ oponoval jí host poprvé francouzsky, váhavě, nejistý si svým přízvukem. Přesto vzbudil zřejmě skvělý dojem. Madame de S. významně pohlédla do brýlí Petra Ivanoviče, jako by chtěla vyjádřit své přesvědčení o přednostech tohoto mladíka. Dokonce maličko pokývla jeho směrem a Razumov zaslechl, jak si polohlasem mumlá: „Později v diplomatických službách,“ což se nemohlo vztahovat k ničemu jinému než k onomu příznivému dojmu, který vyvolal. Fantastická absurdita celé záležitosti ho odpuzovala, poněvadž vidinou nemyslitelné kariéry div neurážela jeho zmařené naděje. Petr Ivanovič, netečně, jako by byl hluchý, pil čaj. Razumov pocítil nutkání něco říct.

„Ano,“ začal uvážlivě, jako by vyslovoval promyšlený názor. „Jistě. I při plánování čistě vojenského převratu by se měla brát v potaz nálada lidí.“

„Porozuměl jste mi dokonale. Tu nespokojenost je třeba zduchovnit. A tohle právě obyčejné hlavy revolučních výborů ne a ne pochopit. Nejsou toho schopny. Například minulý měsíc byl v Ženevě Mordatěv. Petr Ivanovič ho přivedl sem. Znáte Mordatěva? Tedy ano, slyšel jste o něm. Říkají mu orel – hrdina! Nevykonal ani polovinu toho, co vy: Nikdy se nepokusil – ani polovinu…!“

Madame de S. se opět nemotorně zavrtěla na pohovce.

„My jsme s ním samozřejmě mluvili. A víte, co mi řekl? ‚Co je nám po nějakých balkánských intrikách? Darebáky prostě musíme vymýtit.‘ Vymýtit, dobrá – ale co pak? Blbec jeden! Ječela jsem na něj: ‚Musíte přece vnést do té nespokojenosti nějakého ducha – chápete – ducha!‘“

Nervózně zalovila v kapse a vytáhla kapesník. Přitiskla si ho ke rtům.

„Vnést ducha?“ otázal se Razumov a sledoval, jak se paní domu zvedá hruď. Cípy starého černého krajkového šálu, který měla na hlavě, se jí smekly z ramenou a visely teď po stranách těch příšerných růžových skrání.

„Nechutný tvor,“ vybuchla znovu. „Jen si představte člověka, který si sladí čaj pěti kostkami cukru… Ano, řekla jsem ‚vnést ducha‘! Jak jinak může nespokojenost k něčemu vést a stát se všeobecnou?“

„Tohle dobře poslouchejte, mladý muži,“ nechal se slavnostně slyšet Petr Ivanovič. „K něčemu vést a stát se všeobecnou.“

Razumov mu věnoval nedůvěřivý pohled.

„Říká se, že tohle dokáže hlad,“ poznamenal.

„Ano, to vím. Spousta našich lidí hladoví. Ale hlad se nedá zevšeobecnit. A zoufalství vytvořit nechceme. Z toho by nevzešla žádná mravní podpora. Je to rozhořčení…“

Madame de S. nechala svou hubenou nataženou paži klesnout na kolena.

„Nejsem žádný Mordatěv,“ začal Razumov.

„Bien sûr!“[28] zašeptala madame de S.

„I když bych víc než ochotně souhlasil – vymýtit, vymýtit! Ale jelikož jsem ve věcech politických dost nevědomý, dovolte mi otázku: Nějaká intrika na Balkáně – to by trvalo dost dlouho, ne?“

Petr Ivanovič se zvedl a tiše poodešel k oknu, kde zůstal stát zády k nim. Razumov uslyšel, jak se zavřely dveře – otočil hlavu a všiml si, že společnice vycupitala z pokoje.

„V politických záležitostech vyznávám supernaturalismus,“ přerušila ticho poněkud drsně madame de S.

Petr Ivanovič odstoupil od okna a lehce poklepal Razumovovi na rameno. To byl signál k odchodu, ale zároveň oslovil madame de S. zvláštně naléhavým tónem:

„Eleanor!“

Ať to mělo znamenat cokoli, zdálo se, že ho ta osoba neslyší. Opřela se zády o roh pohovky jako dřevěná figurína. Nehybná podrážděnost tváře, orámovaná zplihlou zchátralou krajkou, působila v tu chvíli krutě.

„Pokud jde o to vymycování,“ zaskřehotala k pozorně naslouchajícímu Razumovovi, „v Rusku je pouze jediná třída, kterou je třeba vymýtit. Jenom jedna. A ta třída pozůstává z jediné rodiny. Chápete mě? Tuhle rodinu je třeba vymýtit.“

Její strnulost byla děsivá jako ztuhlost mrtvoly, silou vražedné nenávisti galvanizované k drsnému slovnímu projevu a lesknoucímu se upřenému pohledu. Ten pohled Razumova fascinoval – a přece se v tu chvíli cítil vyrovnaněji než kdykoli předtím od chvíle, kdy vešel do tohoto bizarně holého pokoje. Ta slova ho zaujala. Nicméně velký feminista po jeho boku znovu naléhal:

„Eleanor!“

Nevšímala si toho. Její karmínové rty věštily pozoruhodnou rychlostí. Osvobozující duch použije zbraně, před nimiž se řeky rozestoupí jako Jordán a opevnění se zhroutí jako zdi Jericha. Vysvobození ze jha se uskuteční za pomoci morů a znamení, prostřednictvím zázraků a válek. Ženy –

„Eleanor!“

Zarazila se. Konečně ho uslyšela. Přitiskla si ruku na čelo. „Co jsem to…? Aha, ano! Ta dívka – sestra toho…“

Měla na mysli slečnu Haldinovou. Ta dívka i její matka vedly velice osamělý život. Jsou to dámy z venkova – že? Matka bývala moc krásná – je jí to ještě znát na tváři. Když je Petr Ivanovič poprvé navštívil, hluboce ho to zasáhlo… Ale ten chlad, s jakým ho přijaly, byl zarážející.

„Vždyť on je naše národní chlouba!“ vykřikla madame de S. s náhlou energií. „Celý svět mu naslouchá.“

„Neznám ty dámy,“ namítl hlasitě Razumov a zvedl se ze židle.

„Co to povídáte, Kirylo Sidoroviči? Pokud vím, mluvila tu onehdy s vámi v zahradě.“

„Ano, v zahradě,“ zasmušile přisvědčil Razumov. Pak s jistým úsilím dodal: „Jen se mi představila.“

„A pak utekla od nás všech,“ pokračovala madame de S. s děsivou živostí. „Potom, co přišla až sem! To je mi ale zvláštní chování! Já jsem taky svého času byla stydlivá holčička z gubernie. Ano, Razumove,“ (záměrně zabředla do jakési familiárnosti, s úděsnou maskou vlídnosti na tváři, až sebou oslovený viditelně cukl) „ano, odtamtud pocházím. Z prosté provinční rodiny.“

„Jste zázrak,“ vyřkl Petr Ivanovič tím nejhlubším basem.

Nicméně úsměvem té mrtvolné masky obdařila paní domu Razumova. Nasadila panovačný tón.

„Musíte to nezkrotné mládě přivést sem. Přejeme si to. Počítám s vaším úspěchem – tak nezapomeňte!“

„Není to žádné nezkrotné mládě,“ zamumlal Razumov nevrle.

„Tak ne – vždyť je to nakonec jedno. Třeba patří k těm mladým domýšlivým demokratům. Víte, co si myslím? Myslím, že se vám povahou dost podobá. Ve vás také neustále doutná jakési opovržení. Jste uštěpačně soběstačný, ale já vám vidím až do duše.“

Její lesklé oči působily suše a upřeně, a protože se upíraly kamsi mimo Razumova, napadlo ho cosi absurdního: že se hostitelka dívá na něco za ním, co vidí jen ona. Vyčetl sám sobě, že si pošetile nechá něco namlouvat, a s nuceným klidem se zeptal:

„A co vidíte? Podobá se mi to v něčem?“

Na důkaz nesouhlasu pohnula tou strnulou tváří zleva doprava.

„Nějaký přízrak, který vzal na sebe mou podobu?“ pokračoval zvolna Razumov. „Podle mého názoru, pokud je duše vidět, musí to být právě tak. Je tam cosi navíc. Existují přízraky živých, stejně jako mrtvých.“

Strnulost výrazu madame de S. povolila a nyní pohlížela na mladíka v tichosti, která ho začala zneklidňovat.

„Sám jsem něco takového zažil,“ vykoktal jako z přinucení. „Jednou jsem zahlédl přízrak.“

Ty nepřirozeně rudé rty se pohnuly a pronikavě se otázaly: „Mrtvého?“

„Ne. Živého.“

„Přítele?“

„Ne.“

„Nepřítele?“

„Nenáviděl jsem ho.“

„Aha! Takže to nebyla žena?“

„Žena!“ opakoval Razumov a díval se přímo do očí madame de S. „Proč by to měla být žena? A z čeho činíte takový závěr? Proč bych neměl být schopen nenávidět ženu?“

Popravdě řečeno představa nenávisti k ženě byla pro něj nová. V tu chvíli nenáviděl madame de S., ale nebyla to doslova nenávist. Spíš si ji ošklivil, jako si člověk oškliví třeba odpudivou dřevěnou či sádrovou figurínu. Nepohybovala se ostatně o nic víc než nějaká taková figurína. I ty její oči, jež se bez mrkání vpíjely do jeho, třebaže se leskly, působily neživě – podobně uměle jako její chrup. Razumov si poprvé uvědomil jakýsi slabý závan, ale jakkoli byl nepatrný, stále víc se mu z něho dělalo nevolno. Petr Ivanovič mu opět jemně poklepal na rameno. Vzápětí se tedy mladík uklonil a chystal se otočit a vzdálit, když se mu dostalo nečekané přízně v podobě kostnaté, neživé ruky, která se k němu natáhla se dvěma ochraptělými francouzskými slovy:

„Au revoir!“[29]

Uklonil se znovu nad tím kostlivým pařátem a opustil místnost doprovázen mohutným mužem, jenž mu dal přednost ve dveřích. Hlas z pohovky za nimi křikl:

„Ty zůstaneš tady, Pierre.“

„Jistě, ma chère amie[30].“

Nicméně vyšel s Razumovem z místnosti a zavřel za sebou. Za odpočívadlem následovala holá chodba vpravo i vlevo, opuštěné pruhy bělozlaté výzdoby bez kousíčku koberce na podlaze. I světlo proudící sem vysokým oknem na jejím konci působilo zaprášeně a ta osamělá skvrna spočívající na balustrádě z bílého mramoru – hedvábný cylindr slavného feministy – se tu, černá a lesklá ve vší té zašlé bělosti, vyjímala s nesmírnou nápadností.

Petr Ivanovič doprovázel návštěvníka bez jediného slova. Dokonce ani poté, co došli k místu nad schodištěm, nepřerušil slovutný feminista mlčení. Nutkání jít dál po schodech dolů a ven z domu, aniž by se mu alespoň uklonil, náhle Razumova opustilo. Zastavil se na prvním stupínku a opřel se zády o zeď. Hala s šachovnicovou dlažbou pod ním svou rozlohou působila až absurdně a připomínala nějaké veřejné místo, kde schopnost ozvěny čeká na podněty kročejů a hlasů. Jako by se bál, že vyvolá v prázdném domě hlasitý ozvuk, nasadil mladík tichý tón:

„Skutečně se ani v nejmenším nehodlám stát diletantským spiritualistou.“

Petr Ivanovič s krajně vážným výrazem ve tváři nepatrně zavrtěl hlavou.

„Nebo trávit čas duchovními extázemi či výsostnou meditací o feministickém učení,“ pokračoval Razumov. „Dostal jsem se až sem, abych osobně přispěl k činu – k činu, velevážený Petře Ivanoviči! Do tohohle odporného města svobody mě nepřilákal velký evropský spisovatel. Byl tu k mání kdosi mnohem větší. Lákala mě představa vůdce. V Rusku hladovějí mladí muži, kteří ve vás věří natolik, že je to snad to jediné, co je v jejich bídě drží při životě. Myslete na to, Petře Ivanoviči! Ne! Pouze to mějte na paměti!“

V reakci na tuto výzvu stál velikán naprosto bez hnutí a mlčky, jako ztělesnění trpělivé, mírné úctyhodnosti.

„Jistěže nemluvím o obyčejných lidech. To jsou zvířata,“ dodal Razumov stejně tlumeným, leč důrazným tónem. V tu chvíli z vousů „hrdinského uprchlíka“ zaznělo nesouhlasné zamručení. Zamručení autority.

„Řekněme – děti.“

„Ne! Zvířata!“ trval nepokrytě na svém Razumov.

„Uvažují zdravě, jsou nevinní,“ upřesňoval šeptem revoluční velikán.

„Pokud to berete takhle, i zvíře jistě uvažuje zdravě.“ Razumov se konečně osmělil zvýšit hlas. „A přirozenou nevinnost zvířete už vůbec nemůžete popřít. Ale co to má za cenu hádat se tu o slůvka. Jen zkuste dát těmhle dětem moc a postavení, a uvidíte, co se z nich stane… Nechme to plavat. Měl byste vědět, Petře Ivanoviči, že dneska se nesejde půltuctu mladíků v ošuntělém studentském pokojíku, aniž by se šeptem neozvalo vaše jméno, a to ne jako vůdčího myslitelského ducha, ale jako zosobněného středu revolučního snažení – středu činů. Co jiného mě táhlo k vám, co myslíte? Určitě ne to, co o vás ví každý, ale právě to, co o vás většina lidí neví. Neodolatelně mě to sem táhlo – řekněme dokonce pudilo, nebo spíš nutkavě hnalo – hnalo,“ opakoval Razumov z plných plic a náhle se odmlčel, jako by ho polekala dutá ozvěna toho slova, nesoucí se holými chodbami a rozlehlou pustou halou.

Petra Ivanoviče jako by se to ani v nejmenším nedotklo. Mladík se neubránil neveselému smíchu. Velký revolucionář tu stál nedotčen s obyčejným výrazem vlídné nadřazenosti.

Aby ho čert vzal, pomyslel si Razumov, číhá za těmi svými brýlemi, až se mu odhalím. Pak se satanským požitkem z opovržení, jež ho ponoukalo, aby si pohrával s velikostí toho velikána, nahlas pokračoval:

„Ach, Petře Ivanoviči, kdybyste jen věděl, jak úžasnou silou jsem byl přitahován – ne, poháněn k vám! Neodolatelnou silou.“

Už neměl vůbec chuť se smát. Tentokrát jeho společník mírně naklonil hlavu, jakoby vědoucně, jako by naznačoval: Že ano? Ten výmluvný pohyb byl přitom téměř neznatelný. Razumov pokračoval v tajném výsměchu:

„Celou tu dobu se ve mně snažíte vyznat, Petře Ivanoviči. To je přirozené. Všiml jsem si toho a choval se upřímně. Vy si patrně myslíte, že jsem toho moc nenamluvil. Ale tváří v tvář muži, jako jste vy, to nebylo nutné. Možná by to dokonce působilo neomaleně. Krom toho máme my Rusové zpravidla sklon napovídat toho až příliš. Vždycky jsem měl ten pocit. A přece – jako národ jsme němí. Ujišťuji vás, že vám toho patrně už nikdy tolik nenapovídám – ha ha!“

Razumov, který až dosud stál na schodě pod velikánem, přistoupil o něco blíž.

„Choval jste se dost shovívavě. Chápal jsem to tak, že mě to má zmást. Musíte spravedlivě uznat, že jsem se nesnažil vám vyhovět. Byl jsem k vám puzen a hnán, nebo raději poslán – řekněme tedy poslán – kvůli práci, kterou nikdo jiný než já nemůže vykonat. Možná byste to nazval neškodným bludem, směšným bludem, nad kterým se ani nepousmějete. Je absurdní, že vedu tyhle řeči, ale jednoho dne si na má slova vzpomenete, doufám. To by stačilo. Stojím tu před vámi – vyznal jsem se! Ale pro úplnost musím ještě něco dodat – nikdy se nesnížím k tomu, abych byl pouze slepým nástrojem.“

Ať se Razumov připravil na jakoukoli odezvu, nebyl připraven na to, že ho onen velký muž vzápětí popadne za obě ruce. Už jen hbitost toho pohybu mohla člověka svou útočností polekat. Ten hromotlucký feminista nemohl jednat o nic rychleji, než kdyby si umanul, že Razumovem zrádně smýkne zpět na odpočívadlo a strčí ho za jedny z těch mnoha zavřených dveří poblíž. To také prolétlo mladíkovi hlavou. Když obr jeho ruce po tajemně výmluvném stisku zase pustil, usmál se bývalý student s bušícím srdcem přímo do vousů a brýlí, za nimiž se skrýval ten neproniknutelný muž.

Pomyslel si (stojí to doslova zaznamenáno jeho rukopisem): Nehnu se odtud, dokud nepromluví, nebo neodejde. Tohle je souboj. Bez jakéhokoli gesta či zvuku vteřiny ubíhaly a ubíhaly.

„Ano, ano,“ přisvědčil spěšně velikán tlumeným hlasem, jako by celá ta záležitost bylo kradmé, překotné interview. „Přesně tak. Přijďte k nám zase za pár dní. Tohle musíme rozebrat do hloubky – do hloubky, vy a já. Až do dna. Do… a mimochodem, musíte s sebou také přivést Natálii Viktorovnu… víte, tu mladou Haldinovou…“

„Mám to brát jako první pokyn od vás?“ zeptal se upjatě Razumov.

Petra Ivanoviče jako by ten nový postoj zmátl.

„Aha! Hmm! Jste přirozeně ten pravý – la personne indiquée[31]. Brzy bude zapotřebí každého. Každého.“

Naklonil se z odpočívadla nad mladíka, který sklopil oči, a zašeptal:

„Okamžik činu se blíží.“

Razumov nevzhlédl. Nepohnul se, dokud neuslyšel, jak se za největším z feministů zaklaply dveře salonu, kam se vrátil ke své nalíčené Egerii. Teprve poté pomalu sešel do haly. Vstupní dveře byly otevřené a stín domu se šikmo táhl přes většinu terasy. Když ji zvolna přecházel, pozvedl klobouk, otřel si vlhké čelo a mocně vydechl, aby se zbavil posledních stop vzduchu, který uvnitř dýchal. Pohlédl na své dlaně a jemně si je otřel o kalhoty na stehnech.

Jakkoli se to může zdát prapodivné, cítil se, jako by jeho druhé já, které s ním nezávisle sdílelo mysl, bylo schopno nahlížet celou jeho osobu skutečně velmi zřetelně. To je zvláštní, pomyslel si. Po chvíli v duchu pozměnil svůj názor na tuto část osobnosti výbuchem: Odporné! Znechucení posléze ustoupilo výrazným rozpakům. Je to důsledek nervového vyčerpání, uvědomil si s unavenou prozíravostí. Jak mám žít dál den za dnem, když neprojevuji žádnou odolnost – morální odolnost?

Šel dál po cestičce vedoucí po úpatí terasy. Morální odolnost, morální odolnost. V duchu ta slova stále opakoval. Morální výdrž. Ano, vyžadovala si ji situace. Nesmírná touha vyjít odtud a spěchat na druhý konec města, hodit sebou na postel a usnout na celé dlouhé hodiny na chvilku vypudila z jeho hlavy vše ostatní. A nejsem nakonec jen obyčejný slaboch? ptal se náhle poplašeně sám sebe. Co je to?

Cukl sebou, jako by ho někdo probudil ze snu. Dokonce malinko zavrávoral, než se vzpamatoval.

„Á! Tiše jste se od nás vykradla a šla jste se projít,“ poznamenal.

Stála před ním ta společnice, přestože neměl ponětí, jak se sem dostala. V náručí chovala kočku.

Nebyl jsem cestou ven při vědomí, to je nade vší pochybnost, usoudil Razumov. S přehnanou zdvořilostí smekl.

Ta voskově bledá žena se silně začervenala. Na tváři měla pořád ten neměnný vyděšený výraz, jako by jí právě někdo odhalil jakousi strašlivou novinku. Nicméně tam stála bez bázně, povšiml si Razumov. Je neuvěřitelně ošumělá, pomyslel si vzápětí. Na slunci působil její černý úbor zelenavě, tu a tam prosvítala prodřená místa, kde látka s léty zteřela a zanechala po sobě cosi sametově černého a chlupatého. I její vlasy a obočí budily ošumělý dojem. Uvažoval, že jí musí být kolem šedesáti. Působila však dost mladistvě. Všiml si také, že nevypadá vyhládle, spíš jako by ji krmili nezdravými odpadky a zbytky z talířů.

Usmál se vlídně a ustoupil jí z cesty. Otočila se, i když ho těma polekanýma očima nepřestávala sledovat.

„Vím, co vám tam řekli,“ promluvila bez jakéhokoli úvodu. Na rozdíl od jejího vystupování znělo její sdělení nečekaně sebejistě, což Razumova uklidnilo.

„Vážně? Při mnoha různých příležitostech už jste tam asi vyslechla leccos.“

Přeformulovala tu větu, s neméně podivným, jednoznačným výsledkem.

„Vím s jistotou, co vám řekli, že máte dělat.“

„Skutečně?“ Mladík mírně pokrčil rameny. Užuž se chystal s úklonou pokračovat v cestě, když ho náhle cosi osvítilo. „Ano. To je jisté! V postavení důvěrnice musíte vědět spoustu věcí,“ zamumlal a pohlédl na kočku.

Společnice právě zvíře na chvilku křečovitě objala.

„Všechno mi prozradili už dávno,“ prohlásila.

„Všechno,“ opakoval Razumov bezmyšlenkovitě.

„Petr Ivanovič je strašný despota,“ vyhrkla.

Mladík dál zkoumal pruhy na šedém kožíšku kočky.

„Železná vůle je nedílnou součástí takové povahy,“ namítl. „Jak jinak by se mohl stát vůdcem? A myslím, že se mýlíte, když se –“

„Vidíte!“ vykřikla. „Tvrdíte mi, že se mýlím. Ale já vám nicméně opakuju, že mu nezáleží na nikom.“ Škubla hlavou. „Nevoďte sem to děvče. To vám přece řekli – abyste sem přivedl tu dívku. Věřte mi – to byste jí radši měl uvázat kámen na krk a hodit ji do jezera.“

Razumov pocítil neurčitě studený závan a zšeření, jako by přes slunce přecházelo těžké mračno.

„Tu dívku?“ otázal se. „Co já s ní mám společného?“

„Ale poručili vám přece, abyste sem přivedl Natálii Haldinovou. Nemám pravdu? Ovšemže mám. Nebyla jsem s vámi v místnosti, ale vím to. Na to už Petra Ivanoviče znám dost dlouho. Je to velikán. Jenže velikáni jsou úděsní. Tak to prostě chodí. Nechte ji na pokoji. To je to nejlepší, co můžete udělat, ledaže byste sám chtěl, aby se s ní stalo to, co se mnou – aby ztratila iluze! Ztratila iluze!“

„To, co s vámi,“ opakoval Razumov a vztekle hleděl do té ženské tváře, v níž chyběla úhlednost rysů i krása pleti, asi jako žebrákovi chybějí peníze. Usmál se, byť stále cítil onen chlad, jakýsi prapodivný pocit, který ho rozčiloval. „Ztratila jste iluze, pokud jde o Petra Ivanoviče! A to je všechno, co jste ztratila?“

S ustrašeným výrazem, zato s nesmírným přesvědčením prohlásila: „Petr Ivanovič představuje všechno.“ Pak odlišným tónem dodala: „Nevoďte to děvče do toho domu.“

„Vy mě tedy zcela zjevně ponoukáte, abych neuposlechl žádost Petra Ivanoviče jen proto – že jste ztratila iluze?“

Začala mrkat.

„Když jsem vás poprvé uviděla, uklidnil jste mě. Smekl jste přede mnou. Zdálo se, že vám člověk může důvěřovat. Ach!“

Ucukla, když uslyšela, jak Razumov vztekle zavrčel: „Něco podobného už jsem někde slyšel.“

Byla tak omráčená, že hodnou chvíli nedokázala nic než mrkat.

„Choval jste se tak slušně,“ vysvětlovala žalostně. „Prahla jsem po něčem – neřeknu přímo laskavém, ale jen po trošce slušnosti už bůhvíjak dlouho. A vy se teď zlobíte…“

„Ale ne, to naopak,“ bránil se. „Jsem moc rád, že mi důvěřujete. Možná někdy později bych třeba –“

„Ano, kdybyste třeba onemocněl,“ přerušila ho dychtivě, „nebo kdyby vás potkala nějaká nepříjemná svízel, zjistil byste, že nejsem jen bláhové budižkničemu. Stačí, když mi dáte vědět. Přijdu za vámi. Opravdu. A budu při vás stát. S mizérií si odedávna dobře rozumím – ale život tady je horší než hladovění.“

Úzkostně se zarazila a poté hlasem, z něhož poprvé zazněla bázlivost, dodala:

„Nebo kdybyste se pustil do nějaké nebezpečné práce. Někdy taková poslušná kamarádka – na nic bych se vás nevyptávala. Šla bych za vámi s radostí. Plnila bych rozkazy. Mám pro strach uděláno.“

Razumov se pozorně zadíval na ty vystrašené kulaté oči, na povadlé, zažloutlé, kulaté tváře. Kolem koutků úst se jemně chvěly.

Chce odsud uniknout, pomyslel si.

„A co kdybych vám tedy řekl, že už jsem se do nebezpečné práce pustil?“ vyslovil obezřetně.

Přitiskla si kočku k té ošumělé hrudi s výkřikem téměř bez dechu. „Ach!“ Pak dodala pouhým šeptem: „S Petrem Ivanovičem?“

„Ne, ne s Petrem Ivanovičem.“

Četl v jejích očích obdiv, a donutil se k úsměvu.

„Takže – sám?“

Zvedl sevřenou ruku s pozdviženým ukazováčkem.

„Jako kůl v plotě.“

Nepatrně se chvěla. Razumova však napadlo, že by je třeba mohli sledovat z domu, a zachtělo se mu zmizet. Zamrkala, vzhlédla k němu tou opuchlou tváří, v níž němě prosila, aby jí prozradil víc, aby se jí dostalo slůvka povzbuzení za to hladovění, za tu groteskní a patetickou oddanost.

„Můžou nás tady vidět z domu?“ otázal se mladík spiklenecky.

Odpověděla, aniž dala znát sebemenší překvapení nad takovou otázkou:

„Ne, nemůžou, tenhle konec stáje stojí v cestě.“ A dodala s pronikavostí, která naopak překvapila Razumova: „Ale kdyby se někdo díval z okna v prvním patře, věděl by, že jste ještě neprošel hlavní bránou.“

„A kdo by asi tak mohl vyhlížet z okna?“ otázal se Razumov. „Petr Ivanovič?“

Přikývla.

„Proč by se měl takhle namáhat?“

„Kohosi dnes odpoledne čeká.“

„Znáte tu osobu?“

„Je jich víc.“

Sklopila oči. Razumov se na ni zadíval se zájmem.

„Jistě. Vyslechnete všechno, co říkají.“

Zamumlala bez jakékoli zášti:

„Stoly a židle taky.“

Pochopil, že té nebohé ženě koluje v žilách zahořklost nahromaděná v srdci a jako nějaký rafinovaný jed už stačila rozložit její loajalitu k tomu nenáviděnému páru. Pro něj je to ohromné štěstí, uvažoval. Ženy totiž bývají málokdy prodejné po způsobu mužů, kteří se dají koupit za hmotnou odměnu. Byla by dobrou předsunutou hlídkou, i když není pravděpodobné, že by jí dovolili zaslechnout tolik, co stolům a židlím na zámku Borel. To věru nelze očekávat. Nicméně… A na každý pád ji lze přimět k hovoru.

Když vzhlédla, její oči se setkaly s upřeným pohledem Razumova, který kul železo, dokud bylo žhavé.

„Ale teď mě napadá… namouduši, vlastně jsem ještě neměl to potěšení dozvědět se vaše jméno. Není to divné?“

Poprvé pohnula rameny.

„A je to snad divné? Nikomu neřeknou, jak se jmenuju. Nikoho to ani nezajímá. Nikdo se mnou nepromluví, nikdo mi nenapíše. Mí rodiče ani nevědí, jestli jsem ještě naživu. Jméno je mi celkem k ničemu, a skoro jsem ho už sama zapomněla.“

Razumov vážně zamumlal: „Ano, ale přece…“

Pokračovala mnohem pomaleji, lhostejně:

„Můžete mi říkat Tekla. Chudák Andrej mi tak říkal. Pečovala jsem o něj. Strádal, trpěl a nakonec umřel v bídě. To je úděl všech nás Rusů, bezejmenných Rusů. Nám nezbývá jinak nic – a nikde žádná naděje, ledaže –“

„Ledaže co?“

„Ledaže někdo skoncuje se všemi těmi lidmi, co mají jména,“ dodala, zamrkala a našpulila rty.

„Bylo by pro mě snadnější oslovovat vás Teklo, jak jste naznačila,“ začal Razumov, „pokud vy mi budete ochotna říkat Kirylo, když spolu mluvíme takhle o samotě – jen vy a já.“

A pro sebe si pomyslel: Tahle bytost se zřejmě děsivě bojí světa, jinak by odtud utekla už dávno. Pak si uvědomil, že kdyby velikána zničehonic opustila, stala by se podezřelou. Nemohla by od nikoho čekat žádnou podporu ani schválení toho činu. Tahle revolucionářka prostě nebyla nadána nezávislou existencí.

Popošla s ním pár kroků, mrkala a nepatrně pohupovala kočkou v náručí.

„Ano, jen vy a já. Tak to bylo i s chudákem Andrejem, jenže on umíral, zabili ho ti brutální vyšetřovatelé, kdežto vy – vy jste silný. Zabíjíte ty netvory. Vykonal jste úžasný čin. Sám Petr Ivanovič si vás musí považovat. Tak na mě nezapomeňte – zvlášť jestli se vracíte do Ruska. Mohla bych jet za vámi a dovézt, co by bylo potřeba – s určitým odstupem, jak jistě chápete. Nebo bych mohla celé hodiny stát na rohu ulice a hlídat, kdyby to bylo nutné – v mokru i ve sněhu – ano, to bych mohla – celý dlouhý den. Nebo bych pro vás mohla sepisovat nebezpečné listiny, seznamy jmen nebo nějaké pokyny, aby vás v případě nějaké nenadálé smůly nekompromitoval rukopis. A nemusíte se bát pro případ, že by mě chytili. Věděla bych, jak mlčet. My ženy se nedáme tak snadno zastrašit bolestí. Slyšela jsem Petra Ivanoviče, který se jednou zmiňoval o tom, že máme otupené nervy nebo co. Vydržíme víc. A je to pravda – radši bych si ukousla jazyk a předhodila jim ho. K čemu je mi dar výmluvnosti? Kdo by taky chtěl slyšet, co bych jim toužila říct? Od chvíle, kdy jsem zatlačila oči chudáku Andrejovi, jsem nepotkala muže, kterého by zajímal můj hlas. Ani na vás bych nikdy nepromluvila, kdybyste se nezachoval tak vlídně, když jste mě uviděl poprvé. Ale musela jsem o vás říct té půvabné dívce. Je to milé stvoření! A silné! To je znát na první pohled. Jestli máte srdce, nedopusťte, aby sem vkročila. Sbohem!“

Razumov ji chytil za paži. Nejdřív se chtěla vymanit, ale potom stála mlčky a uhýbala pohledem.

„Můžete mi ale říct,“ zašeptal jí do ucha, „proč jsou lidé v tomhle domě tak umanutí, aby ji sem dostali?“

Vysmekla se mu a vyjela na něj, jako by ji tou otázkou rozzlobil.

„Nechápete, že Petr Ivanovič musí lidi vést, inspirovat a uplatňovat na ně svůj vliv? On tím žije. A žáků nikdy není dost. Nesnese pomyšlení, že by mu někdo unikl. A ke všemu žena! Bez žen se nedá udělat nic, tvrdí. Napsal to. On –“

Mladík jen zíral na ten vášnivý výlev, když Tekla náhle zmlkla a odběhla za stáj.

III

Ponechán sám sobě, vydal se Razumov k bráně. V den poznamenaný mnoha rozhovory však záhy zjistil, že odtud neodejde, aniž zažije ještě jeden.

Zpoza vrátnice totiž vystoupili očekávaní hosté Petra Ivanoviče: skupinka pozůstávající ze dvou mužů a jedné ženy. Okamžitě si také všimli jeho a rázem se zastavili, jako by se chtěli poradit co dál. Za chviličku však žena poodstoupila stranou a pokynula těm dvěma pravicí. Muži neprodleně opustili příjezdovou cestu a vydali se přes rozlehlý zanedbaný trávník, či snad zatravněnou plochu přímo k domu. Žena zůstala na cestě a čekala na Razumova. Poznala ho. I on ji poznal na první pohled. Seznámili ho s ní v Curychu, kde se zastavil cestou z Drážďan. Ty tři dny, co tam pobýval, strávili hodně času spolu.

Byla dokonce stejně oblečená, jako když se s ní setkal poprvé. Svítila na dálku v halence z karmínového hedvábí. K ní měla na sobě krátkou hnědou sukni a kožený pásek. Její pleť měla světlounce kávový odstín, ale byla velice jasná, oči byly černé a třpytivé, postava vzpřímená. Spousta hustých, téměř zbělelých vlasů splývala volně zpod tyroláčku tmavé barvy, z něhož jako by se poztrácelo nějaké zdobení.

Na tváři měla vážný, napjatý výraz. Tak vážný, že když se k ní Razumov přiblížil, pocítil potřebu se usmát. Pozdravila se s ním mužným stiskem ruky.

„Cože! Vy odcházíte?“ vykřikla. „Jak to, Razumove?“

„Odcházím, protože jsem nebyl požádán, abych zůstal,“ vysvětlil mladík a opětoval onen stisk s mnohem slabší silou.

Cukla hlavou do strany, jako by tomu rozuměla. Razumov mezitím pohledem zabloudil za jejími dvěma společníky. Přecházeli trávník našikmo a nijak nespěchali. Menší měl na sobě upnutý kabát z nějaké tenké šedé látky, který mu sahal skoro po paty. Jeho druh, mnohem vyšší a rozložitější, měl na sobě krátkou přiléhavou bundu a těsné kalhoty zastrčené do okopaných vysokých bot.

Žena, která je očividně odklidila Razumovovi z cesty, se znovu věcně ozvala:

„Musela jsem přispěchat z Curychu jen kvůli tomu, abych ty dva vyzvedla na nádraží a dovezla je k Petru Ivanoviči. Taktak jsem to zvládla.“

„Ano, skutečně,“ podotkl Razumov netečně a dost ho zlobilo, že tu zůstala, aby s ním promluvila. „Z Curychu – ano, samozřejmě. A tihle dva, ti pocházejí z –?“

Přerušila ho a ledabyle vysvětlila:

„Úplně odjinud. Dost zdaleka. Vlastně ze značné dálky.“

Mladík pokrčil rameny. Zpovzdáli uviděl, jak ti dva, jakmile došli na úpatí terasy, náhle zmizeli, jako by se po nich slehla zem.

„No prostě přijeli zrovna z Ameriky.“ Žena v karmínové halence rovněž mírně pokrčila rameny, než učinila toto prohlášení. „Nazrál čas,“ poznamenala spíš pro sebe. „Neřekla jsem jim, kdo jste. Jakovlič by vás jinak chtěl objímat.“

„To je on, ten s tím chomáčem vousů na bradě, v tom dlouhém kabátě?“

„Hádáte správně.“

„A to by sami netrefili z nádraží? Vy jste musela jen kvůli tomu přijet z Curychu? Vidím, že bez žen opravdu nic nezvládneme. Tak to stojí psáno a zjevně to tak bude.“

Uvědomoval si, že za jeho snahou o jízlivost je cítit ohromná únava. A postřehl, že ona to svýma nehybnýma, zářivýma černýma očima vycítila.

„Co je to s vámi?“

„Nevím. Nic. Měl jsem příšerný den.“

Čekala a černé oči se dál vpíjely do jeho tváře. Pak se rozhovořila:

„No a? Vy muži jste tak citliví a nesví. Jeden den je jako druhý, těžký, těžký – a nebere to konce, dokud nepřijde ta velká chvíle. Přijela jsem z nesmírně užitečného důvodu. Oni Petra Ivanoviče dopisem upozornili, že k němu směřují. Jenže odkud napsali? Až ze Cherbourgu, na dopisním papíru z parníku. To by mohl udělat každý. Jakovlič strávil v Americe dlouhá léta. Já jsem tu po ruce jediná, kdo ho dobře znal za starých časů. Vlastně jsem ho znala až moc dobře. A tak Petr Ivanovič zatelegrafoval, abych přijela. To je celkem přirozené, ne?“

„Přijela jste tedy potvrdit jeho totožnost?“ vyptával se Razumov.

„Tak nějak. Patnáct let takového života člověka promění. Sám a sám v cizí zemi. Když si ho představím předtím, než odjel do Ameriky –“

Tón, kterým to vyslovila, byl tak tichý, že na ni Razumov kradmo pohlédl. Povzdechla si – černé oči se zadívaly jinam, prsty pravé ruky zajela hluboko do hustých, téměř bílých vlasů a nepřítomně si je načechrávala. Když ruku vytáhla, klobouček posazený na temeni hlavy zůstal maličko nakřivo, jakoby tázavě, což silně protiřečilo zamumlané vzpomínce, která jí uklouzla:

„Už tehdy jsme nebyli zrovna třeskutě mladí. Jenže muž zůstane navždy dítětem.“

Razumovovi to náhle došlo. Žili spolu. Nahlas se bez okolků zeptal:

„A proč jste neodjela do Ameriky za ním?“

Pohlédla na něj poněkud zmateně.

„Copak si nevzpomínáte, co se dělo před patnácti lety? Byla to činorodá doba. Dneska už má revoluce za sebou slušnou historii. Vy jste její přímý účastník, a jako byste to nevěděl. Tehdy Jakovlič odcestoval s jistým posláním a já se vrátila do Ruska. Muselo to tak být. Potom už se neměl k čemu vracet.“

„Aha, tak to je,“ zamumlal Razumov s předstíraným překvapením. „Nebylo k čemu!“

„Co se mi tu snažíte podsouvat?“ vykřikla okamžitě. „Co má být, jestli ho něco trochu odradilo…“

„S tou svou bradkou vypadá jako Yankee. Pravý strýček Sam,“ zavrčel mladík. „No a vy? Vy, která jste se vrátila do Ruska. Vás nic neodradilo?“

„To nechme být. Jakovlič je muž, o němž se nepochybuje. Každopádně je to člověk jaksepatří.“

I po těch slovech se pronikavý pohled jejích černých očí dál upíral na Razumova.

„Promiňte,“ zeptal se chladně, „ale znamená to snad, že vy si například myslíte, že já nejsem člověk jaksepatří?“

Nebránila se ani nedala znát, že otázku slyšela, jen se na něj zpytavě dívala způsobem, který mu nepřipadal docela nepřátelský. Když tehdy projížděl Curychem, vzala si ho tak nějak na starost, a během těch dvou dní s ním byla od rána do večera. Přivedla ho na návštěvu k několika lidem. Nejdřív s ním mluvila hodně a dost otevřeně, ale neustále se vyhýbala jakékoli zmínce o sobě. Asi v polovině druhého dne však náhle ztichla, přestože se mu věnovala stejně horlivě jako předtím, a dokonce ho vyprovodila na nádraží, kde mu pevně stiskla ruku přes stažené okénko vagonu. Pak beze slova poodstoupila a čekala, než se dal vlak do pohybu. Neznal žádné podrobnosti o její rodině, nic z její minulosti či politických postojů. Ze svého soukromého hlediska ji však posuzoval jako výrazné nebezpečí, které se mu postavilo do cesty. „Posuzoval“ není možná to správné slovo. Byl to spíš pocit, souhrn nepatrných dojmů, jemuž napomohlo zjištění, že tou ženou nemůže opovrhovat tak, jako opovrhoval všemi ostatními. Nečekal, že ji spatří znovu takhle brzy.

Ne, její výraz rozhodně nepůsobil nepřátelsky. Přesto si povšiml, že se mu zrychlil tep. Hovor nebylo možno tak najednou ukončit. Pečlivě tedy pokračoval ve svém pátrání –

„Možná protože zaslepeně nepřijímám každý vývoj obecné doktríny – například co se týče feminismu našeho velkého Petra Ivanoviče? Jestli jsem kvůli tomu podezřelý, tak můžu jen říct, že bych nesnesl otročit žádné myšlence.“

Celou dobu se na něj dívala tak, jako se na člověka nedívá ten, kdo mu naslouchá, ale jako by slova, která pronesl, měla jen druhotný význam. Když domluvil, náhlým a rozhodným pohybem ho vzala v podpaží a jemně ho tlačila směrem k bráně. Vycítil pevný úmysl a tomuto nátlaku se okamžitě podvolil, stejně jako ti dva muži před pár minutami bez zaváhání uposlechli mávnutí její ruky.

Ušli pár kroků.

„Ne, Razumove, vaše názory jsou patrně v pořádku,“ poznamenala. „Možná jste cenný – velice cenný. Potíž s vámi je v tom, že nás nemáte rád.“

Pustila ho. Obrátil se k ní s mrazivým úsměvem.

„Čeká se tedy ode mě kromě přesvědčení i láska?“

Pokrčila rameny.

„Víte moc dobře, co tím chci říct. Na lidi působíte trochu neupřímně. Slyšela jsem to už z mnoha stran. Ale já jsem vám porozuměla už po prvním dni…“

Razumov ji odhodlaně přerušil.

„Ujišťuji vás, že v tomhle bodě se vaše prozíravost mýlí.“

„Jaké věty používá!“ vykřikla jako mimochodem. „Kirylo Sidoroviči, jste stejně jako jiní muži háklivý, plný sebelásky a děsíte se banalit. Navíc jste neprošel žádným školením. Potřebujete, aby se vás ujala nějaká žena. Mrzí mě, že se tu nemůžu pár dní zdržet. Zítra se vracím do Curychu a nejspíš odvezu i Jakovliče.“

Po tomto sdělení se Razumovovi ulevilo.

„To mě taky mrzí,“ prohlásil. „A přesto si nemyslím, že mi rozumíte.“

Dýchalo se mu volněji. Ona neprotestovala, jen se ho zeptala:

„A jak jste vycházel s Petrem Ivanovičem? Dost jste se spolu vídali, ne? Jak je to vlastně mezi vámi dvěma?“

Mladík nevěděl, co odpovědět, a tak pomalu sklonil hlavu.

V očekávání pootevřela rty. Zase je stiskla, jako by uvažovala.

„No nic.“

To znělo rezolutně, nicméně se stále nemínila vzdálit. Nedalo se uhádnout, co tím myslí. Razumov zamumlal:

„Na to jste se neměla ptát mě. Za chvilku uvidíte Petra Ivanoviče osobně a ta věc přijde samozřejmě na přetřes. Bude se zajímat, co vás tak dlouho zdrželo v zahradě.“

„Petr Ivanovič pro mě nepochybně bude mít nějaké sdělení. Hned několik. Možná bude dokonce mluvit o vás – bude se mě ptát. Obecně řečeno, má ve mě plnou důvěru.“

„Že se vás bude ptát? To je velmi pravděpodobné.“

Napůl vážně se usmála.

„No – a co mu mám tedy odpovědět?“

„Nevím. Třeba mu řekněte, na co jste sama přišla.“

„A to je –?“

„No přece – že nemám dost rád…“

„Aha! Ale to je přece jen mezi námi,“ přerušila ho, ačkoli se nedalo posoudit, zda žertem, nebo vážně.

„Vidím, že chcete Petru Ivanoviči sdělit něco v můj prospěch,“ pokračoval Razumov se zarputilou hravostí. „No tak mu prostě můžete říct, že beru velice vážně to své poslání. Míním uspět.“

„Tak vy už máte poslání!“ vyhrkla.

„Dá se to tak nazvat. Bylo mi řečeno, že mám zařídit jistou událost.“

Pátravě si ho prohlížela.

„Poslání,“ opakovala nadmíru vážně a zároveň zaujatě. „Jaké poslání?“

„Něco ve smyslu agitační práce.“

„Ach! Daleko odtud?“

„Ne, ne tak daleko,“ odvětil Razumov a potlačil náhlé nutkání se rozesmát, i když mu do smíchu vůbec nebylo.

„Tak!“ uzavřela zamyšleně. „Na nic se nebudu ptát. Stačí, že Petr Ivanovič ví, co kdo z nás dělá. Nakonec musí všechno dobře dopadnout.“

„Myslíte?“

„Já nemyslím, mladý muži. Prostě tomu jen věřím.“

„A ta vaše víra pochází od Petra Ivanoviče?“

Na tu otázku neodpověděla, a tak tam stáli nečinně, mlčky, jako by se ani nechtěli rozloučit.

„Tohle může vyslovit jedině muž,“ zamumlala konečně.

„Jako by se dalo poznat, jak člověk nabude víru“ Její tenké mefistofelské obočí mírně povyjelo. „Popravdě řečeno jsou v Rusku miliony lidí, kteří by záviděli i psům, co žijí v téhle zemi. Je to hrůza a hanba, i když si to přiznáme jen takhle mezi sebou. Člověk musí věřit už jen ze soucitu. Takhle to přece nemůže jít dál. Ne! Nemůže. Dvacet let jezdím sem a tam, nedívám se napravo nalevo… Čemu se to pro sebe usmíváte? Vy jste teprve na začátku. Začal jste dobře, ale jen počkejte, až vlastníma nohama udupete každou částečku sebe sama tím ježděním sem a tam. Protože tak to nakonec dopadne. Musíte zadupat sebemenší projev vlastních pocitů, protože přestat nemůžete, nesmíte. Taky jsem byla mladá – ale možná si myslíte, že si naříkám – co?“

„Nic takového si nemyslím,“ bránil se netečně Razumov.

„Řekla bych, že opravdu ne, vy drahé povýšené stvoření. Je vám to totiž jedno.“

Tentokrát zabořila prsty do vlasů na levé straně, a tím hbitým pohybem si tyroláček na hlavě srovnala. Svraštila čelo, ale beze stopy nepřátelství, jen jako by se chtěla čehosi dopátrat. Razumov nenuceně odvrátil tvář.

„Vy muži jste všichni stejní. Pletete si štěstí se zásluhami. A navíc v dobré víře! Nechci k vám být příliš tvrdá. Muži to zkrátka mají v povaze. Jste až směšně politováníhodní, jak si chcete hýčkat dětinské iluze až do hrobu. Je nás hodně, kteří pracujeme už patnáct let – myslím tedy bez ustání –, snažíme se tak či onak, v ilegalitě i otevřeně, neohlížíme se napravo nalevo! Mohla bych vám povídat! Patřím k těm, co si nikdy neodpočinuli… No nic! Nemá cenu něco vykládat… Jen se podívejte, jak jsem z toho zešedivěla! A najednou si přijdou dvě děti – myslím vás a Haldina –, přijdou a podaří se jim udeřit hned napoprvé.“

Když z těch hbitých a energických rtů revolucionářky splynulo Haldinovo jméno, Razumov jako vždy rázem pocítil něco neodvolatelného. Ale za všechny měsíce, které od té doby uplynuly, se vůči tomu zážitku zatvrdil. Teď už tohle vědomí neprovázel čirý úděs a slepý vztek jako zpočátku. Přinutil se věřit něčemu novému a v duchu to vnímal jako ponurý a cynický sen, jakési nejasné médium, skrze něž se ta událost převtělila v beztvarý stín, který měl jen v náznaku obrysy muže. Obrysy nesmírně povědomé, a přece naprosto bezvýrazné, tedy až na to, že diskrétně postávaly v příšeří. Neznepokojovaly ho.

„Jaký byl?“ zeptala se nečekaně revolucionářka.

„Jaký byl?“ opakoval jako ozvěnou Razumov a musel vynaložit značné úsilí, aby se na ni neobořil. Zasmál se, aby se trochu uvolnil, a po očku na ni pohlédl. Reakce na její dotaz ji rozrušila.

„Takhle se může zeptat jenom žena,“ pokračoval uštěpačně. „Co to má za význam, starat se teď, jak vypadal? Ať je to, jak chce, teď už se na něm žádný ženský vliv neprojeví.“

Zamračila se a u kořene nosu se objevily tři vrásky, které ještě zvýraznily mefistofelský sklon jejího obočí.

„Vy trpíte, Razumove,“ vytušila tichým, vědoucím hlasem.

„To je čirý nesmysl!“ Mladík se nyní ženě zadíval zpříma do tváře. „Když na to ale pomyslím, vlastně vliv jedné ženy by se ho ještě mohl týkat – paní tohoto domu – madame de S., že? Dřív nechali mrtvé odpočívat v pokoji, nicméně teď se zdá, že si je může podle své libosti přivolat jedna bláznivá stará semetrika. My revolucionáři činíme úžasné objevy. Pravda je, že nejsou tak docela původní. Nemůžeme si je přivlastnit. Ale nedokázala by vaši zvědavost ukojit přítelkyně Petra Ivanoviče? Nemohla by vám ho vykouzlit?“ zažertoval jako člověk, který skutečně trpí bolestí.

Její soustředěný zamračený výraz povolil, a tak poznamenala poněkud vyčerpaně: „Doufejme, že se vynasnaží a vykouzlí pro nás nějakou svačinu. Ale to rozhodně není jisté. Jsem unavená, Razumove.“

„Vy, a unavená! To je doznání! Svačina už byla. Dostal jsem čaj. Když si pospíšíte za Jakovličem, místo abyste marnila čas s takovým nevyhovujícím skeptikem, jako jsem já, můžete v té svatyni ještě stihnout cosi jako její přízrak – studený přízrak. Ale že byste byla unavená, tomu se mi nechce věřit. U nás se to nepředpokládá. My nesmíme být unavení. Nemůžeme. Onehdy jsem v nějakých novinách či kde četl znepokojivý článek o neúnavné činnosti revolučních stran. Na lidi to dělá dojem. Buduje nám to prestiž.“

„Neustále se takhle vysmívá a pošklebuje,“ podotkla žena v karmínové halence, jako by tiše promlouvala ke třetí osobě, a přitom pohled těch černých očí nespouštěla z Razumovovy tváře. „A proč asi, tážete se? Protože jsou otřeseny nějaké jeho konvenční představy, některé z jeho malicherných mužských norem. Skoro byste si pomysleli, že patří k těm nervózním citlivkám, co špatně končí. A přece,“ pokračovala po krátké přemýšlivé odmlce a změnila přitom adresáta výroku, „a přece jsem se právě dozvěděla něco, co mi říká, že vy jste charakterní člověk, Kirylo Sidoroviči. Ano! To bezesporu jste.“

Záhadná přesvědčivost onoho tvrzení mladíka polekala. Setkali se očima. On uhnul pohledem a mříží zrezivělé brány zíral na čistou širokou silnici stíněnou olistěnými stromy. S kovovým svistem uháněla ulicí zcela prázdná elektrika. Připadalo mu, že by dal nevímco, aby mohl sám a sám sedět tam uvnitř. Cítil se nevýslovně unavený, unavený k smrti, ačkoli měl dobrý důvod k tomu, aby hovor neukončil jako první. Každým okamžikem mohla v tom vizionářském a zločineckém blábolení revolucionářů dolehnout k jeho uchu nějaká důležitá slova – z jejích rtů, ze rtů kohokoli jiného. Dokud se mu podaří uchovat si jasnou mysl a udržet na uzdě podráždění, nebylo čeho se obávat. Jedinou podmínkou úspěchu a bezpečí je nezdolná vůle, připomínal si.

Toužil být na druhé straně těch mříží, jako by byl doslova vězněm na území tohoto semeniště revolučních spiklenců, tohoto domu bláznovství, zaslepenosti, darebáctví a zločinu. Mlčky hýčkal svou raněnou duši pocitem nesmírné morální a duševní odpoutanosti. Ani se neusmál, když uslyšel, jak opakuje ta slova:

„Ano! Velice charakterní.“

Dál upřeně hleděl mřížemi na druhou stranu jako mrzutý vězeň, který nepomýšlí na útěk, nýbrž v duchu prodlévá u vybledlých vzpomínek na svobodu.

„Když si nedáte pozor,“ zamumlal a stále ještě zahlížel jinam, „rozhodně zmeškáte i pouhý přízrak té svačiny.“

Nedala se takhle snadno setřást. A on vlastně ani nečekal, že by uspěl.

„Nevadí, zase taková ztráta to nebude. Tedy když přijdu o svačinu, nebo ke všemu jen o přízrak svačiny. Pokud jde o tu dámu, měl byste vědět, že plní určitou užitečnou roli. To nepouštějte ze zřetele, Razumove.“

Na tuto výzvu otočil hlavu a uviděl, jak revolucionářka na dlani předvádí odpočítávání bankovek.

„O tohle tu jde. Chápete?“

Razumov utrousil pomalé „aha“ a vrátil se k pohledu vězně upřenému na úhlednou a zastíněnou silnici.

„Je potřeba nějak získávat hmotné prostředky, a tohle je snazší než vykrádat banky. A mnohem jistější. Tak! Jen jsem žertovala… Copak si to zase mumlá sám pro sebe?“ vykřikla polohlasem.

„Svůj obdiv k oddanému sebeobětování Petra Ivanoviče, to je vše. Člověku by se z toho udělalo zle.“

„Jste vy to ale choulostivý maskulinní tvor. Zle! Udělalo by se mu zle! A co vy víte, kde je pravda? Do srdce nikomu nevidíte. Petr Ivanovič ji znal ještě jako světák, jako mladý gardový důstojník. My přece nemůžeme posuzovat člověka, který nás tolik inspiruje. V tomhle máte vy muži výhodu. Někdy dostanete vnuknutí v myšlenkách i v činech. Vždycky jsem uznávala, že jakmile se vám ho dostane, jakmile se vám podaří odvrhnout tu mužskou zbabělost a prudérnost, žádná z nás se vám nevyrovná. Jenže zřídkakdy… Zatímco i ta nejpošetilejší žena se může vždycky hodit. A proč? Protože my máme v sobě vášeň, neuhasitelnou vášeň… To bych ráda věděla, čemu se zase usmívá?“

„Neusmívám se,“ sklesle se bránil Razumov.

„No, a jak to tedy nazvat? Učinil jste nějaký posunek. Ano, vím to! Vy muži dokážete tuhle milovat a tam zase nenávidět, toužit po tom či po onom a hodně kolem toho naděláte – a tomu vy říkáte vášeň! Ano! Dokud to trvá. Ale my ženy milujeme lásku i nenávist, a to doslova, to mi věřte, a touhu jakbysmet. Proto se nedáme tak snadno podplatit jako muži. V životě totiž člověk nemá moc na vybranou. Buď musíte hnít, nebo hořet. A mezi námi není ani jedna, ať už namalovaná, nebo ne, která by raději neshořela, než shnila.“

Argumentovala energicky, nicméně věcně. Razumovova pozornost se mezitím vydala svou vlastní cestou – za mříže brány –, ale ne z doslechu. Vrazil si ruce do kapes kabátu.

„Hnít, nebo hořet! To je opravdu silné vyjádření. Namalovaná, nebo ne. To má sílu. Namalovaná, nebo… povězte mi – nejspíš by na něj pekelně žárlila, ne?“

„Kdo? Cože? Baronka? Eleanor Maximovna? Ta že by žárlila na Petra Ivanoviče? Proboha! Těmihle otázkami se živí mysl toho muže? Na něco takového nelze ani pomyslet.“

„Proč? Copak bohatá žena nemůže žárlit? Nebo jsou to samé čisté duše?“

„Ale jak jste vůbec na tu otázku přišel?“ zhrozila se.

„Nijak. Prostě jsem se zeptal. Maskulinní frivolnost, chcete-li.“

„Nechci,“ odsekla. „Na frivolnosti nemáme kdy. Na co stále tak úporně útočíte? Nebo možná hrajete jen nějakou roli.“

Razumov vnímal postřehy té ženy s hmatatelným dopadem, jako by mu na rameni lehce spočívala ruka. V tu chvíli nabyl nevysvětlitelného dojmu, že se ji rozhodla stisknout. V nitru se obrnil, aby byl schopen to snášet, aniž by se prozradil.

„Hraje roli,“ opakoval, natočen k ní nehybným profilem. „Asi velice špatně, když jste to prohlédla.“

Sledovala ho s čelem svraštěným do svislých vrásek, takže tenké černé obočí vybíhalo vzhůru jako tykadla nějakého hmyzu. Sotva slyšitelně dodal:

„Mýlíte se. Nedělám nic víc než my všichni.“

„A kdo to dělá?“ obořila se na něj.

„Kdo? Každý přece,“ odvětil netrpělivě. „Vy jste materialistka, že?“

„Cože! Drahoušku, všechny ty nesmysly už jsou za mnou.“

„Ale musíte si přece pamatovat Cabanisovu definici: ,Člověk je pouhá zažívací trubice.‘ Dovedu si představit…“

„Kašlu na něj.“

„Co? Na Cabanise? Tak dobrá, ale nemůžete popřít význam dobrého zažívání. Radost ze života – znáte radost ze života? – záleží na zdravém žaludku, zatímco špatné zažívání člověka nutí ke skepsi, plodí černé myšlenky a přízraky smrti. To jsou fyziologicky ověřená fakta. Mohu vás ujistit, že od té doby, co jsem přijel z Ruska, mě krmí nestravitelnými blafy, z kterých se člověku zvedá žaludek!“

„Vy žertujete,“ zamumlala nevěřícně. Nezaujatě souhlasil.

„Ano. Je to všechno vtip. Rozhovor s člověkem jako já je skoro k ničemu… A přece právě z toho důvodu si někdy lidé brali život.“

„Naopak, já si myslím, že mluvit s vámi je prospěšné.“

Sledoval ji koutkem oka. Zdálo se, že se k tomu snaží připojit nějakou sžíravou poznámku, ale nakonec jen mírně pokrčila rameny.

„Plytký hovor! Vám je nejspíš třeba tuhle slabost odpustit.“ V tom shovívavém závěru zazněla jakási úzkost.

Razumov si všímal i nepatrných odstínů tohoto rozhovoru, s čímž nepočítal, na což nebyl připraven. V tom to bylo. Nebyl jsem připraven, přiznal si v duchu. Zaskočilo mě to. Připadalo mu, že kdyby si mohl dovolit nějakou dobu funět jako pes, ten stísňující pocit by pominul. Asi nikdy nebudu připravený, zoufal si v duchu. Trochu se zasmál a s nenuceností, jíž byl v tu chvíli schopen, odpověděl:

„Díky, ale o milost nežádám.“ Potom se s předstíraně žertovnou obavou otázal: „Nebojíte se, že nás Petr Ivanovič může podezírat, že tady u brány kujeme něco nepovoleného?“

„Ne, to opravdu ne. Pokud jste se mnou, nemusíte se žádného podezření bát, mladý muži.“ Pobavený záblesk v jejích očích však záhy pohasl. „Petr Ivanovič mi důvěřuje,“ pokračovala dost stroze. „Nechá si ode mě poradit. Jsem skoro jeho pravá ruka v těch nejdůležitějších věcech… To se zase bavíte, co? Myslíte si, že se tu vychloubám?“

„Bůh chraň. Jen jsem si říkal, že Petr Ivanovič zřejmě tu ženskou otázku vyřešil dokonale.“

Už při těch slovech si vyčítal, co to povídá a jakým tónem. Celý den z něj padaly samé nepřístojnosti. Bylo to pošetilé – a hůř než to. Byla to slabost, ta zvrácená nemoc, která mu ochromovala vůli. Copak tohle mají být reakce v rozhovoru, který obsahuje příslib budoucích důvěrných informací od ženy, jež má zjevně zásobu cenných vědomostí a vyniká takovým vlivem? Proč se jí snaží vnutit tenhle matoucí dojem? Nicméně stále nepůsobila nevraživě. V hlase jí nezazněla zlost. Byl naopak zvláštně přemítavý.

„Člověk neví, co si má myslet, Razumove. Zdá se, že jste v kolébce kousl do něčeho trpkého.“

Mladík na ni pohlédl úkosem.

„Hmm! Do něčeho trpkého? Tak to by leccos vysvětlovalo,“ zamumlal. „Jenže to bylo mnohem později. A nemyslíte si, Sofie Antonovno, že vy i já pocházíme ze stejné kolébky?“

Žena, jejíž jméno se konečně pokusil vyslovit (zažíval silný odpor, když je měl přenést přes rty), ta srdnatá revolucionářka po chvilce zamumlala:

„Myslíte Rusko?“

Štítil se i přikývnout. Ona téměř zjihla, oči jí znehybněly, jako by to přirovnání sledovala v myšlenkách se všemi něžnými asociacemi. Pak však opět stáhla obočí a mefistofelsky se zachmuřila.

„Ano. A tak možná není divu. Ano. Člověk tam leží zahlcený zlem, hlídají ho bytosti horší než lidožrouti, démoni a upíři. Je nutné je vyhnat, naprosto vyhladit. Co se týče toho úkolu, na ničem jiném nezáleží, pokud jsou muži i ženy odhodlaní a té myšlence věrní. K tomu jsem nakonec dospěla. Jde hlavně o to, abychom se mezi sebou nehádali o všelijaké malichernosti. Mějte to na paměti, Razumove.“

Ale Razumov neposlouchal. V jakémsi ztěžklém klidu už dokonce ani neměl pocit, že ho někdo sleduje. Všechny ty namáhavé hodiny nakonec otupily jeho rozpaky, jeho podrážděnost i pohrdání. Připadalo mu, že navždy. Můžu jim stát na roveň všem, pomyslel si s přesvědčením až příliš pevným, aby se z něj dokázal radovat.

Revolucionářka zmlkla; nevěnoval jí pozornost. Silnice byla liduprázdná. Téměř zapomněl, že tu není sám. Pak opět uslyšel její hlas, úsečný, věcný – a přece prozrazující váhání, které bylo skutečným důvodem jejího delšího mlčení.

„Poslyšte, Razumove!“

Mladík, který před ní stál s odvrácenou tváří, se ošil jako člověk, který uslyší falešnou notu.

„Řekněte mi, je pravda, že přímo v den činu jste byl dopoledne na přednáškách?“

Uběhl znatelný zlomek vteřiny, než mu došlo, na co se ho vlastně ptá, jako kulka, která člověka zasáhne až chvilku po záblesku z hlavně. Naštěstí se volnou rukou mohl podržet mříže v bráně. Sevřel ji strašnou silou, ale duchapřítomnost už pozbyl. Vydal ze sebe jen jakési nevrlé zabublání.

„No tak, Kirylo Sidoroviči!“ pobízela ho. „Vím, že se nerad chvástáte. To se musí uznat. Jste mlčenlivý člověk. Možná až moc. Živíte se jakousi vlastní zatrpklostí. Nejste žádný nadšenec. Třeba jste o to silnější. Ale tohle byste mi přece mohl říct. Člověk by vám rád trochu víc porozuměl. Nesmírně na mě zapůsobilo… Opravdu jste to udělal?“

Vrátil se mu hlas. Ta střela ho minula. Byla vypálena nazdařbůh, spíš jako signál, že zašel moc blízko. Měl to být očividný zápas o přežití. A ona byla nebezpečný protivník. On byl však na boj připraven – tak připraven, že když se k ní otočil, nepohnul se mu ve tváři ani sval.

„Samozřejmě,“ prohlásil nevzrušeně, uvnitř celý napjatý, ale napohled naprosto sebejistý. „Na přednáškách – jak jinak. Proč se ptáte?“

To ona byla rozrušená.

„Sdělil mi to kdosi v dopise, jeden mladík z Petrohradu – jeden z nás, to dá rozum. Viděli vás – pozorovali vás se zápisníkem, jak si klidně děláte poznámky…“

Upřeně se na ni zadíval.

„No a co?“

„Taková chladnokrevnost mi přijde skvělá – nic víc tím nemyslím. Je to důkaz neobvyklé síly charakteru. Ten mladík napsal, že z vaší tváře a chování by nikdo nevyčetl, jakou roli jste sehrál jen o pár hodin předtím – tu úžasnou, závažnou, slavnou roli…“

„Ale ne. Nikdo to nemohl tušit,“ potvrdil se vší vážností Razumov, „protože, pochopte, tou dobou ještě nikdo –“

„Ano, ano. Nicméně jste zřejmě výjimečně statečný. Tvářil jste se jako obvykle. Později se o tom mluvilo s úžasem –“

„Nestálo mě to žádné úsilí,“ prohlásil mladík s týmž upřeně vážným pohledem.

„Pak je to snad ještě úžasnější!“ vykřikla a zmlkla, zatímco Razumov se v duchu ptal, jestli neřekl něco naprosto nadbytečného – nebo dokonce horšího.

Dychtivě pozvedla hlavu.

„Měl jste v úmyslu zůstat v Rusku? Plánoval jste –“

„Ne,“ přerušil ji Razumov beze spěchu. „Neplánoval jsem vůbec nic.“

„Jenom jste jednoduše odešel?“ vpadla mu do řeči.

Pozvolna přikývl. „Jednoduše – ano.“ Postupně se pouštěl mříže brány, jako by nabyl přesvědčení, že teď už ho žádná náhodná střela nemůže srazit. A náhle dostal přímo vnuknutí a dodal: „Tehdy hustě sněžilo, víte.“

Dovedla uznale přikývnout, jako odborník na takové záležitosti, v silném zaujetí schopná každý bod profesionálně posoudit. Razumov si vzpomněl na něco, co tehdy slyšel.

„Zabočil jsem totiž do úzké postranní uličky,“ pokračoval ledabyle a odmlčel se, jako by to ani nestálo za řeč. Pak si vybavil další podrobnost a vyklopil ji, jako by to bylo opovržlivé sousto pro její zvědavost.

„Měl jsem chuť si tam na místě lehnout a spát.“

Překvapením mlaskla. Pak namítla:

„Ale ten zápisník! Ten úžasný zápisník, člověče. Nechcete snad říct, že jste si ho strčil do kapsy předem!“ vykřikla.

Razumov sebou škubl. Mohla to však být i známka netrpělivosti.

„Vrátil jsem se pro něj. Rovnou do svého podnájmu,“ podotkl zřetelně.

„Mužská chladnokrevnost! Toho že jste se odvážil?“

„Proč ne? Ujišťuji vás, že jsem byl naprosto klidný. Ha! Možná klidnější, než jsem teď.“

„Líbíte se mi mnohem víc, jak jste teď, než když se vyžíváte v té své zatrpklosti, Razumove. A nikdo v domě vás neviděl se vracet? To by třeba vypadalo podezřele.“

„Nikdo,“ přisvědčil sebejistě Razumov. „Správce, domácí, služka – všichni si někde hleděli svého. Odkradl jsem se nahoru jako stín. Bylo takové kalné ráno. Na schodech byla tma. Proklouzl jsem jako přízrak. Osud? Štěstí? Co byste řekla?“

„Dovedu si to živě představit!“ V očích revolucionářky se ponuře blýsklo. „Dobrá – a pak jste tedy uvažoval…“

Razumov měl už všechno v hlavě pěkně přichystané.

„Ne. Podíval jsem se na hodinky, když to chcete vědět. Měl jsem nejvyšší čas. Sebral jsem zápisník a po špičkách seběhl zase po schodech dolů. Poslouchala jste někdy člověka, jak běží klap klap po dlouhém schodišti? Dole pod schody hoří dnem i nocí plynová lampa. Nejspíš tam svítí i teď… Zvuk doznívá, plamen zabliká…“

Povšiml si zakolísání, které se mihlo v těch zvědavých černých očích revolucionářky upřených na jeho tvář, jako by zvuk jeho hlasu přijímaly spíš její zřítelnice než uši. Zarazil se, přejel si rukou po čele, zmatený jako člověk, jenž nahlas snil.

„Kam by tak asi mohl student ráno běžet, když ne na přednášky? V noci je to něco jiného. Bylo mi jedno, jestli mě v tu chvíli špehuje třeba celý dům. Ale řekl bych, že tam nikdo nebyl. Nejlepší je nebýt viděn ani slyšen. Ti, které v Rusku není ani vidět, ani slyšet, mají štěstí. Neobdivujete mé štěstí?“

„Je to div,“ přiznala. „Pokud máte vedle odhodlání ještě štěstí, pak skutečně asi nakonec budete neocenitelným přínosem pro práci, která se právě chystá.“

Razumovovi to znělo upřímně a hloubavě, jako by mu už v duchu přidělovala jeho podíl na té akci. Oči měla sklopené. Čekal, už nijak ostražitě, nicméně všudypřítomné nebezpečí mu dodávalo vzezření pozorné vážnosti. Kdo o něm mohl z Petrohradu psát? Nepochybně nějaký kolega student – nějaká přiblblá oběť revoluční propagandy, nějaký pomatený otrok cizích podvratných ideálů. Jak nad tím v duchu přemítal, utkvěl vzpomínkou na vyhládlém dlouhánovi s červeným nosem. To musel být on!

V duchu se usmál nad tím, jak je celá ta záležitost naprosto pomýlená, nad sebeklamem onoho zločinného idealisty, který otřásl jeho existencí jako blesk z čistého nebe, jenž teď mezi jejími troskami dozníval ve falešných předpokladech těch dalších bláznů. Jen si představte, jak ten hladový a žalostný blbec líčí zvědavosti revolučních uprchlíků ten naprosto fantastický detail! Podle jeho názoru se prý neohlížel na žádné nebezpečí. Naopak – podle tehdejšího stavu věcí to pro něj byla spíš výhoda, pochmurné štěstí, jež bylo pouze třeba přijímat s obezřelostí.

„Nicméně Razumove,“ zaslechl přemítavý hlas ženy, „nebudíte zrovna dojem šťastlivce.“ Pozvedla oči s obnoveným zájmem. „Takže takhle se to stalo. Když jste vykonal, co bylo zapotřebí, jednoduše jste se z místa činu vzdálil a zamířil domů. Někdy se takové věci podaří. Nejspíš bylo předem dohodnuto, že jakmile bude po všem, půjdete si každý svou cestou, ne?“

Razumov si uchoval vážný výraz a promyšlený, byť obezřetný způsob mluvy.

„Nebylo to snad to nejlepší, co jsme mohli udělat?“ zeptal se chladně. „A vůbec,“ dodal po krátké odmlce, „ani jsme kdovíjak nepřemýšleli o tom, co bude pak. Nikdy jsme doslova neprobírali nějaký další postup. Myslím, že se to rozumělo samo sebou.“

Schválila jeho tvrzení nepatrným přikývnutím.

„Vy jste si samozřejmě přál zůstat v Rusku.“

„Dokonce přímo v Petrohradě,“ zdůraznil Razumov. „Byl to pro mě jediný možný směr. Navíc jsem neměl kam jinam jít.“

„Ano! Ano, já vím. Bezesporu. A ten druhý – ten úžasný Haldin, kterého zjevně všichni musí jen litovat –, nevíte, co zamýšlel on?“

Mladík tušil, že taková otázka se dříve či později nutně objeví. Zvolna pozvedl ruce a pak je zase bezmocně svěsil podél těla – nic víc.

Ticho tedy přerušila bělovlasá spiklenka.

„Velice zvláštní,“ usoudila po zralé úvaze. „A nemyslel jste si, Kirylo Sidoroviči, že by si třeba přál se s vámi ještě setkat?“ Razumov zjistil, že nedokáže potlačit třas rtů. Přesto si říkal, že musí promluvit, že to sám sobě dluží. Nějaký náznak záporné odpovědi už v tuhle chvíli nestačil. Promluvit musí, i kdyby jen proto, aby se dostal na dřeň výpovědi toho dopisu z Petrohradu.

„Další den jsem zůstal doma,“ přiznal, mírně sklonil hlavu a zabořil pohled do černých očí té ženy, aby nepozorovala, jak se mu třesou rty. „Ano, doma. Jelikož si můj postup kdosi pamatuje a píše o něm, tak možná už sama víte, že nazítří mě na přednáškách neviděli. Cože? To jste nevěděla? Zkrátka jsem nevytáhl paty z domu – celý dlouhý den.“

Jako by ji jeho vzrušený tón dojal, zamumlala účastně: „Chápu. Muselo to být zároveň tak úmorné.“

„Zdá se, že ty pocity chápete,“ prohlásil pevně Razumov. „Bylo to úmorné. Dokonce děsivé – byl to otřesný den. A nebyl poslední.“

„Ano, rozumím. Potom, když jste se dozvěděl, že ho chytili. Však já vím, jak se člověk cítí, když ztratí soudruha v boji! Stydí se, že on sám vyvázl. A tolik si těch obětí pamatuju. Nevadí. Zanedlouho budou pomstěny. Koneckonců, co je to smrt? Každopádně není tak hanebná jako život kdekterých lidí.“

Razumov ucítil, jak se mu cosi ozvalo v hrudi, jakési slabé a nepříjemné zachvění.

„Život kdekterých lidí?“ opakoval a pátravě si ji prohlížel.

„Podlézavý, poddajný život. Život? Ne! Pouhé vegetování na té hnusné snůšce zločinnosti, kterou je tenhle svět. Jestli nemá být život ohavný, Razumove, pak se musí změnit v revoltu, v nemilosrdný protest – a to ustavičný.“

Uklidnila se, odlesk potlačených slz v očích okamžitě vyschl žárem její vášně a pak už pokračovala tím věcným tónem schopné ženy:

„Vy mě chápete, Razumove. Nejste nadšenec, ale všechno se ve vás bouří. Cítila jsem to od samého začátku, hned jak jsem vás spatřila v Curychu – pamatujete? Jste plný trpké revolty. To je dobře. Rozhořčení někdy povolí, snaha o pomstu může unavovat, ale ten nekompromisní smysl pro nutnost a spravedlnost, který ozbrojil ruce vám i Haldinovi, abyste udeřili na to fanatické zvíře… protože to zvíře bylo, nic než to! Moc jsem o tom přemýšlela. Jinak to být nemohlo.“

Mladík se mírně uklonil a ironii toho gesta skrýval za téměř zlověstnou nehybností tváře.

„Za mrtvého mluvit nemůžu. Pokud jde o mě, mohu vás ujistit, že mé jednání se řídilo nutností a smyslem pro – řekněme – spravedlivou odvetu.“

To zní dobře, usoudil, zatímco její černé oči na něm spočinuly, nadále neproniknutelné jako jeskyňky ducha, kde dlí revoluční myšlení a spřádá násilnou cestu svého snu o společenských změnách. Jako by se dalo něco změnit! V tomhle světě se nedá změnit nic – ani štěstí, ani mizérie. Lze je pouze odstranit za cenu špatného svědomí a zmařených životů – což je nanicovatá hra pro arogantní filozofy a krvežíznivé ničemy. Takové myšlenky se honily Razumovovi hlavou, zatímco stál tváří v tvář té vysloužilé revolucionářce, vážené, důvěryhodné a vlivné Sofii Antonovně, jejíž slovo mělo takový význam v „činné“ složce každé strany. Byla daleko reprezentativnější osobou než Petr Ivanovič. Pokud by ji čísi zásah zbavil rétoriky, mystiky a teorií, byla tím pravým duchem ničivé revoluce. A byla zároveň ztělesněným protivníkem, s nímž se měl utkat. V duchu se vítězoslavně popásal na tom, že ji klame slovy, která sama vyřkla. Vybavilo se mu rčení, že řeč nám byla dána, abychom dokázali skrýt své myšlenky. Tohle bylo velice rafinované a opovržlivé využití té cynické teorie – slovy revolucionářů vyjádřit opovržení k nejvlastnějšímu duchu nelítostné revoluce zosobněnému v té ženě s bílými vlasy a černým obočím, připomínajícím mírně zvlněné linky tuší a semknutým svislými záhyby hloubavého zamračení.

„Ano, přesně tak. Odveta. Žádné slitování!“ přerušila ticho. A podnícena těmi slovy pokračovala dál v krátkých, zvučných větách:

„Vyslechněte si můj příběh, Razumove!“ Její otec byl chytrý, ale smolný řemeslník. Jeho dny plné dřiny neprosvětlila žádná radost. Zemřel v padesáti. Celý svůj život lapal po dechu pod jhem pánů, jejichž hrabivost od něj vyžadovala, aby jim platil za vodu, za sůl, málem i za ten vzduch, který dýchal; zdanili mu i pot na čele a nárokovali si krev jeho synů. Žádná ochrana, žádné rady! A k čemu ho nabádala společnost? Buď poddajný a poctivý. Jestli se začneš bouřit, zabiju tě. Jestli začneš krást, uvězním tě. Ale pokud budeš trpět, nemám pro tebe nic – nanejvýš snad žebráckou skývu chleba – žádnou útěchu v nesnázích, žádnou úctu k tvé mužnosti, žádné slitování nad zármutky tvého nešťastného života.

A tak dřel, trpěl a zemřel. Zemřel v nemocnici. Když jeho dcera stála u společného hrobu, přemýšlela o otcově zmučené existenci – uviděla ji v plné šíři. Pomyslela na prosté životní radosti, na to právo, jež mají i ti nejnuznější a o něž jeho něžné srdce oloupil zločin společnosti, pro který není rozhřešení.

„Ano, Razumove,“ pokračovala působivým šepotem. „Bylo to jako octnout se v náhlém prudkém osvícení, ještě skoro dítě, ve kterém jsem proklínala ne tu dřinu, ne tu mizérii, která mu byla osudem, ale tu strašnou sociální nerovnost systému, založeného na dřině bez odměny a na utrpení, jež nepozná slitování. Od toho okamžiku ze mě byla revolucionářka.“

Ve snaze povznést se nad nebezpečnou slabost opovržení či projev soucitu si Razumov podržel lhostejný výraz. Jeho společnice s náznakem nepředstírané trpkosti – první, jakou u ní zpozoroval od chvíle, kdy se potkali – pokračovala:

„A nemohla jsem jít za knězem, protože kněží nabádali takovou nanicovatou havěť, jako jsem byla já, k poddajnosti. Jakmile jsem věděla co a jak, vyhledala jsem tajné spolky. Bylo mi šestnáct – pouhých šestnáct let, Razumove! A teď – jen pohleďte na ty šediny.“

V těch posledních slovech se neozývala ani pýcha, ani smutek. I zatrpklost byla tatam.

„Je jich spousta. Vždycky jsem měla úžasné vlasy, už jako malá holka. Jenomže tehdy jsme si je stříhaly nakrátko a myslely si, že je to první krok k rozdrcení sociální potupy. Pryč s tou potupou! Šikovné heslo. Vylepovala bych je na zdi vězení i paláců, tesala do tvrdé skály, věšela jako ohnivá písmena na čirou oblohu na znamení naděje a teroru – znamení konce…“

„Jste hodně výřečná, Sofie Antonovno,“ přerušil ji náhle Razumov. „Jenže zatím jste je zřejmě psala jen vodou…“

Zarazila se, ale nedotklo se jí to. „Kdoví? Možná už velice brzy se z nich stane skutečnost napsaná po celé naší rozlehlé zemi,“ naznačila významně. „A pak už to nebude promarněný život. Pak už mi nesejde na tom, že mi zbělely vlasy.“

Mladík na ně pohlédl – známka tolika nesnadných let jako by pouze svědčila o nezdolné síle revolty. Na jejím pozadí se vyjímala tvář bez vrásek, ten zářivý černý pohled, vzpřímená pevná postava, prostá, hbitá vyrovnanost zralé osobnosti – jako kdyby na své revoluční pouti objevila tajemství, když ne věčného mládí, pak aspoň věčné vytrvalosti.

Jak nerusky vypadá, pomyslel si. Její matka byla možná Židovka nebo Arménka nebo – čert ví co. Uvědomil si, že revolucionář málokdy odpovídá ustálenému typu. Veškerá revolta je výrazem silného individualismu – spekuloval. Člověk je pozná na míle daleko v jakékoli společnosti, v jakémkoli prostředí. Je až s podivem, že policie…

„Myslím, že se hned tak neuvidíme,“ ozvala se. „Zítra odjíždím.“

„Do Curychu?“ zeptal se Razumov ledabyle, ale cosi z něj spadlo – ne nějaký zřetelný strach, jenom jako by se po zápasnickém utkání zbavil příšerného tlaku.

„Ano, do Curychu – a ještě dál, možná mnohem dál. Další plahočení. Když pomyslím na všechny ty své cesty! Jednoho dne musí přijít ta poslední. No nic, Razumove. Museli jsme si pořádně a dlouze popovídat. Určitě bych se byla pokusila vás navštívit, kdybychom se nepotkali tady. Ví Petr Ivanovič, kde bydlíte? Ano. Chtěla jsem se ho zeptat, ale takhle je to lepší. Víte, mají se dostavit ještě další dva muži a já mnohem radši čekám tady a povídám si s vámi než v domě s…“

Pohlédla za bránu a zarazila se. „Už jsou tady,“ vyhrkla. „Tak, Kirylo Sidoroviči, co nevidět se budeme muset rozloučit.“

S nejistou půdou pod nohama Razumov zneklidněl. Otočil se na patě a na protější straně vozovky spatřil dva muže. Když si všimli, že už o nich Sofie Antonovna ví, přešli okamžitě na druhou stranu a jeden po druhém prošli brankou vedle osiřelé vrátnice. Upřeně si cizího člověka prohlédli, ale bez nedůvěry, karmínová halenka představovala nezpochybnitelný signál bezpečí. Ten první – bledý obličej bez vousů, dvojitá brada, vystouplé bříško, které jako by vědomě strkal před sebou pod silně vytahaným kabátem – pouze pokývl hlavou a mrzutě odvrátil zrak, zatímco jeho společník – štíhlý, se zarůžovělými tvářemi a rezatým vojenským knírem pod výrazným, ostře řezaným nosem – ihned přistoupil k Sofii Antonovně a vřele se s ní pozdravil. Měl silný, ale trochu huhňavý hlas. Znělo to jako čmeláci bzukot. Revolucionářka projevila klidnou srdečnost.

„Tohle je Razumov,“ představila ho hrdě.

Štíhlý příchozí se dychtivě pootočil. Bude mě chtít obejmout, pomyslel si mladík a celou svou bytostí se odtáhl, ale nohy jako by mu vrostly do země. Avšak onen poplach byl bezdůvodný. Měl teď co do činění s generací revolucionářů, kteří se nelíbali na obě tváře. Když pozvedl paži těžkou jako olovo a spustil ruku do natažené dlaně, bezmasé a horké, snad vysušené horečkou, dostalo se mu kostnatého stisku, který jako by vyjadřoval: „Mezi námi netřeba slov.“

Ten člověk měl velké, rozšířené zornice. Razumovovi se zdálo, že za jejich smutkem přešlapuje úsměv.

„Tohle je Razumov,“ opakovala Sofie Antonovna nahlas kvůli tlouštíkovi, který vystavoval bříško z profilu o kousek dál.

Nikdo se nepohnul. Všechno – zvuky, postoje, pohyby i nehybnost – jako by bylo součástí nějakého experimentu, jehož výsledkem byl tenký hlásek mrzutě pípající:

„Ano! Razumov. Už celé měsíce neslyšíme skoro nic jiného než o panu Razumovovi. Pokud jde o mě, přiznávám, že bych na tomhle místě radši viděl Haldina než pana Razumova.“

Ten pištivý důraz na jménu „Razumov – Razumovovi, Razumova“ směšně pronikal do ucha, jako když cirkusový klaun falzetem začíná vyprávět nějaký zamotaný vtip. Mladík se nejdřív podivil, pak dostal vztek.

„Co to má znamenat?“ zeptal se přísně.

„To nic! Jen takový nesmysl. Vždycky se chová takhle.“ Sofii Antonovnu ta nehoráznost zjevně podráždila. Nicméně ze rtů jí vyklouzlo slovo „Nekátor“ dost nahlas na to, aby to Razumov zaslechl. Pištění tlouštíka jako by vycházelo z toho balonu, který si nesl pod kabátem. Nehybnost jeho postoje, velká chodidla, neživé, svěšené ruce, ohromná bezkrevná tvář, řídké chomáče vlasů na tlustém zátylku, to vše mladíka fascinovalo natolik, že zkoprněl na rozhraní hrůzy a smíchu.

Nikita s přezdívkou Nekátor-Zabiják s děsivě výstižnou aliterací! Razumov už o něm slyšel. Od té doby, co překročil hranice, slyšel toho tolik o těchto celebritách revoluční akce: legendy, historky, autentické letopisy hnutí, které čas od času vykouknou před napůl nevěřícím světem. Pověst toho muže byla výmluvná. Údajně sprovodil ze světa víc policistů a policejních agentů než kterýkoli jiný žijící revolucionář. Měl na starosti popravy.

Papír s iniciálami N. N., hotový pseudonym vraždy, připíchnutý na probodnuté hrudi jistého nechvalně známého špiona (tenhle barvitý detail případu senzační vraždy se dostal i do novin), byl jeho podpisem. „Z rozkazu Výboru. – N. N.“ Pozvednutý růžek opony, jenž má podnítit představivost užaslého hlediště. Šuškalo se o něm, že bezpočtukrát překročil hranice Ruska oběma směry, tenhle Nekátor byrokratů, druhořadých gubernátorů, bezejmenných udavačů. Mezitím trávil své dny, jak se Razumov dozvěděl, na břehu jezera Como s půvabnou manželkou, též cele oddanou věci, a dvěma malými dětmi. Ale jak dokázala tahle kreatura, tak groteskní, že psi se při pouhém pohledu na ni rozštěkali, vykonávat tyhle smrtící výjezdy a proklouzávat sítěmi policie?

„No a co? A co?“ pištěl ten hlas. „Vyjadřuju se bez obalu. Nikdo nepopírá, že ten druhý akci vedl. Takže by bylo lepší, kdyby pro nás ušetřili jeho. Byl by užitečnější. Nejsem sentimentální. Říkám, co si myslím… je to normální.“

Tak pištěl a pištěl, bez jediného gesta, bez pohnutí – ta děsivá pištivá karikatura profesionální žárlivosti, ten chlap s tou hrozivě aliterační přezdívkou, ten vykonavatel revolučních rozsudků, děsivý N. N. rozezlený jako světový tenor kvůli pozornosti, jíž se dostalo výkonu nějakého neznámého amatéra. Sofie Antonovna pokrčila rameny. Soudruh s tím zrzavým vojenským knírem si pospíšil k Razumovovi v úmyslu uchlácholit mladíka silným bzučivým hlasem.

„Vzal to ďas! A ještě ke všemu tady, takříkajíc na veřejné ulici. Vždyť sám vidíte, jak to je. Jen jeden z těch jeho proslulých výlevů. Naprostá bezvýznamnost.“

„Prosím vás, netrapte se tím,“ vykřikl Razumov a dlouze se rozesmál. „Nechte to být.“

Štíhlejší z příchozích, s rudými skvrnami na lícních kostech připomínajícími popáleniny, chvíli jen zíral a pak se taky rozesmál. Mladík, jehož výbuch veselí zničehonic utichl, postoupil o krok vpřed.

„Tak to by stačilo,“ prohlásil zostra, třebaže sotva ovládal rozklepané nohy. „Už toho mám dost. Nedovolím nikomu… Moc dobře chápu, kam těmi narážkami míříte… Ptejte se, pátrejte! Postavím se vám, ale zahrávat si se mnou nikdo nebude.“

Taková slova vyřkl už dříve. Byl dohnán k tomu, aby je vykřikl tváří v tvář jiným podezřením. Byl to pekelný kruh, který obnášel tento druh protestu jako osudovou nutnost jeho existence. Nemělo to ale smysl. Vždycky si s ním bude někdo pohrávat. Naštěstí život netrvá věčně.

„Nedopustím to!“ křičel a pěstí udeřil do dlaně druhé ruky.

„Kirylo Sidoroviči – co je to s vámi?“ Revolucionářka se do toho vložila celou svou autoritou. Všichni teď zírali na Razumova – i ten zabiják špionů a policistů se otočil a naplno vystavil ohromné břicho jako štít.

„Nekřičte. Kolem chodí lidé.“ Sofie Antonovna se bála dalšího výbuchu. U mola naproti bráně přistál výletní parník z Monrepos – jeho ochraptělé zahoukání a klapavý zvuk zůstaly úplně bez povšimnutí – a vysadil skupinku místních, kteří se rozcházeli různými směry. Jenom jakýsi vzorek časného turisty v pumpkách, nápadný zbrusu novým žlutým koženým chlebníkem, se chviličku pozdržel, jako by při pohledu na ty čtyři u zrezivělé brány vedoucí na zanedbaný pozemek neobývaného domu vycítil cosi nezvyklého. Kdyby jen věděl, co mu náhody obyčejného lidského putování náhle přihrály do cesty! Byl to však slušně vychovaný člověk. Odvrátil pohled, uvážlivými krůčky popošel dál a vyhlížel tramvaj.

Posunek Sofie Antonovny, kterým těm dvěma zavelela, aby to nechali na ní, odeslal oba pryč – bzukot toho nesrozumitelného hlasu zněl stále slaběji a tenký pisklavý hlas „Co je? Co se zase děje?“ zněl zdálky jako pískací hračka. Nechali ho, aby si s ním poradila. Tolik věcí bylo možno s klidem přenechat zkušené Sofii Antonovně. Ostatně jakmile se ty černé oči obrátily k Razumovovi, v duchu se pokusila přijít tomu výlevu na kloub. Něco to přece jen znamenalo. Nikdo se nerodí aktivním revolucionářem. Změna přichází znepokojivě, náhle je k ní člověk povolán, ale hned vzápětí se dostaví mučivé pochybnosti, průbojné prudké záchvaty, nevyrovnaný stav duše, až dojde ke konečnému zklidnění konvertity v naprosto nekompromisním přesvědčení. Viděla už – byť často se o tom pouze dohadovala – spousty mladých mužů i žen, kteří procházeli citovou krizí. Tenhle mladík působil jako náladový sobec. Krom toho to byl zvláštní, dokonce jedinečný případ. Nikdy se nesetkala s osobností, jež by ji tolik zajímala a zároveň mátla.

„Dávejte na sebe pozor, Razumove, příteli. Jestli to s vámi takhle půjde dál, zblázníte se. Vztekáte se na všechny a vůči sobě jste zatrpklý. Neustále hledáte, čím byste se potrápil.“

„Je to nesnesitelné!“ Mladík sotva dechu popadal. „Musíte uznat, že si nemůžu dělat iluze o postoji, který… není jasný… nebo je spíš jasný až příliš.“

Učinil zoufalé gesto. Ne že by mu chyběla odvaha. Hrdlo mu sevřely dusivé závany falše – pomyšlení na to, že je odsouzen bojovat dál a dál v té poskvrněné atmosféře bez naděje, aniž kdy dostane příležitost obnovit síly čerstvým nadechnutím.

„Potřebujete sklenici studené vody.“ Sofie Antonovna pohlédla směrem k domu a zavrtěla hlavou, pak ven z brány na klidné jezero naplněné až po okraj. Při pohledu na to množství vody s napůl komickým pokrčením ramenou myšlenku vzdala.

„To vy, holoubku, vy se stále vrháte proti něčemu, co neexistuje. V čem to vězí? Nějaké výčitky svědomí či co? To je směšné. Nemohl jste přece jít a udat se jen proto, že dostali vašeho kamaráda.“

Rozumně mu vyčinila, také dost obšírně. Pokud jde o přijetí, jehož se mu dostalo, nemá si na co stěžovat. Každého nově příchozího tu více či méně rozebírají. Každého také musejí nejdřív řádně poznat, než ho přijmou. Nikdo, pokud si vzpomíná, nedostal od samého začátku tolik důvěry jako on. Brzy, velice brzy, možná dokonce dříve, než se naděje, dostane příležitost prokázat svou oddanost svaté věci rozdrcením té potupy.

Razumov tiše poslouchal a říkal si: Možná se snaží mé podezření uchlácholit. Na druhé straně je zjevné, že jsou to většinou pomatenci. Popošel pár kroků stranou, založil si ruce na prsou a opřel se o kamenný pilíř brány.

„Pokud jde o to, co zůstává skryto z osudu chudáka Haldina,“ začala zvolna Sofie Antonovna, což mladíkovi připadalo, jako když kapku po kapce dopadá roztavené olovo, „pokud jde o to – třebaže nikdy nikdo ani slůvkem nenaznačil, že jste se buď ze strachu, nebo z nedbalosti nezachoval tak, jak jste měl –, mám o tom jisté povědomí…“

Razumov nedokázal potlačit nutkání zvednout hlavu a Sofie Antonovna mírně přikývla.

„Ano. Vzpomínáte si na ten dopis z Petrohradu, o kterém jsem se zmínila před chvílí?“

„Dopis? Jistěže. Nějaký všetečka podal zprávu o mém chování jistého dne. To je nechutné. Naši policii nejspíš velice povznáší, když otvírá tyhle zajímavé – a naprosto zbytečné dopisy.“

„Ale kdepak! Policie se nemůže zmocnit našich dopisů tak snadno, jak si myslíte. Dotyčný list neopustil Petrohrad, než se hnuly ledy. Dostal se k nám prvním anglickým parníkem, který proplul po Něvě letos na jaře. Mají na palubě hasiče – a to je jeden z nás. Ke mně ten dopis připutoval až z Hullu…“

Zarazila se, jako by ji překvapila náhlá zarytá upřenost Razumovova pohledu, ale okamžitě pokračovala, a mnohem překotněji.

„Máme tam nějaké lidi, kteří… ale na tom teď nesejde. Pisatel toho dopisu vylíčil příhodu, o níž se domnívá, že by mohla mít spojitost s Haldinovým zatčením. Chystala jsem se vám to říct, zrovna když se objevili ti dva.“

„To byla taky příhoda,“ zamumlal mladík, „aspoň pro mě velice roztomilá.“

„Už to nechte plavat!“ vykřikla Sofie Antonovna. „Nikitova štěkání si nikdo nevšímá. Není zlomyslný. Poslechněte si, co vám chci říct. Třeba to budete schopen osvětlit. V Petrohradu žil jakýsi sedlák – člověk, který vlastnil koně. Přišel do města před mnoha lety, nějaký příbuzný ho zaměstnal jako kočího a on si časem dopomohl k nějakému kočáru.“

„Počkejte!“ – mohla si však docela dobře ušetřit námahu, protože Razumov neměl v úmyslu promluvit. Nemohl ji v tu chvíli přerušit, ani kdyby na tom závisel jeho život. Stah svalů v obličeji nastal mimovolně, jen mu cosi přelétlo po tváři, ale zůstal zarytě ve střehu jako předtím.

„Zdá se, že ve svém prostředí to nebyl tak docela obyčejný člověk,“ pokračovala. „Lidé z domu, kde bydlel – můj zdroj prý mluvil s mnoha – znáte to, ty obrovské baráky plné hanby a bídy…“

Sofie Antonovna nemusela k podobě domu nic dodávat. Razumov zcela zřetelně za jejími zády uviděl tu tyčící se masu zdiva zahalenou do hustého víření vloček, s dlouhou, mastně se lesknoucí řadou oken přízemní krčmy. Přízrak oné noci ho stále pronásledoval. Vyrovnával se s ním zuřivě a unaveně.

„Mluvil s vámi náhodou nebožtík Haldin někdy o tom domě?“ dychtila se dozvědět Sofie Antonovna.

„Ano.“ Přisvědčil, a hned přemítal, jestli se chytá do pasti. Lhát těmhle lidem bylo tak ponižující, že patrně nemohl říct ne. „Jednou se zmínil,“ dodal, jako by lovil v paměti, „o nějakém takovém domě. Chodil tam za dělníky.“

„Přesně tak.“

Sofie Antonovna se zatvářila triumfálně. Autor dopisu přišel na tu skutečnost docela náhodou z hovoru lidí z toho domu, když se spřátelil s dělníkem, který tam nocoval. Haldina popsali naprosto bezpečně. Nosil jim do té jejich bídy útěšná slova naděje. Navštěvoval je nepravidelně, ale dost často, a – jak jí sdělil pisatel – někdy v tom domě i přespal, podle jejich mínění ve stáji, která ústila na vnitřní dvůr.

„Všimněte si, Razumove! Ve stáji.“

Naslouchal s jakýmsi zuřivým, byť pobaveným souhlasem.

„Ano. Na slámě. Bylo to nejspíš nejčistší místo z celé té díry.“

„Nepochybně,“ přisvědčila žena s hlubokou vráskou na čele, která způsobovala, že se ty černé oči k sobě jakoby zlověstně přibližovaly. Žádný čtvernožec by podle ní nesnesl špínu a ubohost, k níž bylo odsouzeno tolik lidských bytostí v Rusku. Pointou tohoto jeho objevu byl důkaz, že se Haldin znal s tím sedlákem vlastnícím koně – nedbalým, nezávislým, svobodomyslným pobudou, kterého ostatní obyvatelé domu neměli nijak v lásce. Povídalo se o něm, že je spolčený s bandou zlodějů. Některé z nich chytili. Nikdy ne v okamžiku, kdy je zrovna vezl on – nicméně přetrvávalo podezření, že tenhle člověk mohl dát hlášku policii a…

Revolucionářka se náhle zarazila.

„A co vy? Slyšel jste někdy svého přítele mluvit o jistém Zemjaničovi?“

Razumov byl na tohle jméno připraven. Už na tu otázku čekal. Až na ni dojde, přiznám to, říkal si. Ale chvíli to trvalo.

„No samozřejmě!“ začal zvolna. „Zemjanič, sedlák, který vlastnil koňské spřežení. Ano. Jednou o něm mluvil. O Zemjaničovi! Jistě! Koňák Zemjanič… Jak mi to mohlo vyklouznout z paměti? Při jednom z posledních hovorů s ním.“

„To znamená,“ – Sofie Antonovna se zatvářila navýsost vážně –, „to znamená, Razumove, že to bylo krátce před –?“

„Před čím?“ vykřikl mladík a pokročil k ženě, která vypadala užasle, ale nedala se vykolejit. „Před… no dá rozum, že to bylo předtím! Jak by to taky mohlo být potom? Pár hodin předtím.“

„A mluvil o něm hezky?“

„S nadšením! Zemjaničovi koně! Zemjaničova svobodná duše!“

Razumov se divošsky vyžíval v tom, jak nahlas vyslovoval to jméno, které mu nikdy slyšitelně nesplynulo ze rtů. Upřel planoucí zrak na ženu, až ho její fascinovaný výraz nakonec přinutil, aby se vzpamatoval.

„Nebožtík Haldin,“ prohlásil se sklopenýma očima, „měl ve zvyku náhle pro někoho zahořet, aniž – jak bych to řekl –, aniž k tomu měl pádný důvod.“

„Aha!“ Sofie Antonovna tleskla. „Tím se to celé vysvětluje. Podezření pisatele dopisu vzniklo…“

„Ach tak! Váš pisatel,“ podotkl Razumov s téměř nepokrytým výsměchem. „Jaké podezření? Jak vzniklo? Ten Zemjanič něco vyzradil? Patrně nějaký opilecký, blábolivý, věrohodný…“

„Mluvíte, jako byste ho znal.“

Vzhlédl k ní.

„Ne. Ale znal jsem Haldina.“

Sofie Antonovna vážně přikývla.

„Chápu. Každé vaše slovo mi potvrzuje podezření, které mi bylo sděleno v tom velice zajímavém dopise. Toho Zemjaniče totiž našli jednou ráno oběšeného na háku ve stáji – už se nedalo nic dělat.“

Razumov zabředl do hlubokých nesnází. Bylo to znát, protože Sofie Antonovna vzápětí živě poznamenala:

„Aha! Už chápete, co mám na mysli.“

Chápal to v naprosto jasných barvách – ve světle lucerny, která vrhala stín v té sklepní stáji –, tělo v ovčím kožichu a holínkách visící na stěně. Špičatá kapuce přehrnutá až k očím skrývala tvář. Ale to se mě netýká, uvažoval. To se mého postavení nemůže vůbec dotknout. Ten chlap nevěděl, kdo ho spráskal. Nemohl to vědět. Razumovovi přišlo v tu chvíli toho starého milovníka vodky a žen líto.

„Ano. Někteří takhle končí,“ zamumlal. „K čemu jste tedy dospěla, Sofie Antonovno?“

Vlastně k tomu dospěl ten pisatel, ale Sofie Antonovna myšlenku bez výhrad přijala. Vyjádřila ji prostě: „Výčitky svědomí.“ Razumov vytřeštil oči. Informátor Sofie Antonovny naslouchal, co se v domě šuškalo, dal si dohromady dvě a dvě a náhle se mu podařilo dopátrat se téměř pravdy o Haldinově vztahu k Zemjaničovi.

„Můžu vám prozradit to, čím jste si nebyl jistý – že váš přítel měl plán, jak se zachránit, nebo tedy aspoň jak uprchnout z Petrohradu. Možná jen to – a dál vše ponechával na štěstěně. A součástí plánu byli koně toho člověka.“

Dobrali se vlastně pravdy, podivil se v duchu Razumov, zatímco uvážlivě přikyvoval. „Ano, to je možné, dokonce pravděpodobné.“ Revolucionářka to však věděla s jistotou. Zaprvé rozhovor o koních mezi Haldinem a Zemjaničem kdosi zčásti vyslechl. Zadruhé tu bylo podezření lidí v domě, když jejich „mladý pán“ (neznali Haldina jménem) přestal do domu docházet. Někteří z nich obviňovali Zemjaniče, že o jeho nepřítomnosti něco ví. Podrážděně to popíral. Ale nedalo se zpochybnit, že od Haldinova zmizení nebyl ve své kůži, choval se náladově a také pohubl. Nakonec během hádky s nějakou ženou (se kterou se zrovna udobřoval), jíž se zřejmě účastnila většina obyvatel domu, byl otevřeně nařčen svým úhlavním nepřítelem, atleticky vyhlížejícím podomním obchodníkem, že je donašeč a že doručil „našeho mladého pána rovnou na Sibiř, stejně jako ty vejlupky, co v okolí vykrádali domy“. Vznikla z toho rvačka a Zemjaniče shodili ze schodů. Poté se opil a týden tesknil, načež se oběsil.

Sofie Antonovna vyvodila z té historky závěry. Obvinila Zemjaniče z toho, že buď v opilosti prozradil něco, co se týkalo oné jízdy v osudný den, což mohl zaslechnout nějaký špicl v jednom z těch opileckých brlohů – možná i v té krčmě v přízemku, nebo že se dopustil přímého udání, po němž ho pronásledovaly výčitky svědomí. Takový člověk byl schopný všeho. Říkalo se o něm, že je to přelétavý stařec. A když už se jednou zapletl s policií – což se zdálo jisté, přestože to vždycky popíral – ve spojitosti s těmi chmatáky, určitě se znal s některými policejními posluhy, kteří jen číhají, kde by se dalo co ohlásit. Možná tu jeho historku nejdřív nebrali vážně, tedy až do dne, kdy ten darebák de P. dostal, co mu patřilo. Pak si dali dohromady všechny střípky informací, začali podle nich jednat, a nakonec si museli dojít pro Haldina.

Sofie Antonovna rozpřáhla ruce – „Byl to osud.“

Osudovost – náhoda! Razumov mlčky užasle přemítal o prapodivné věrohodnosti těchto dedukcí. Zcela zjevně mu byly ku prospěchu.

„Teď už je jen zapotřebí tyhle nezvratné důkazy zveřejnit.“ Sofie Antonovna opět nabyla obvyklého klidu a rozhodnosti. Dopis obdržela před třemi dny, ale nenapsala Petru Ivanoviči hned. Už tehdy věděla, že zakrátko bude mít příležitost setkat se s několika muži činu, kteří se za účelem čehosi důležitého sejdou.

„Říkala jsem si, že bude šikovnější, když mu ten dopis ukážu přímo. Mám ho teď v kapse. Chápete už, jak mě potěšilo, když jsem vás potkala.“

Razumov v duchu usoudil: Nenabídne mi, jestli se chci podívat. Není to pravděpodobné. A pověděla mi už všechno, co pisatel zjistil? Toužil po tom, aby si ten list mohl přečíst, nicméně cítil, že si o to nesmí říct.

„Povězte mi, prosím, bylo takříkajíc nařízeno nějaké vyšetřování?“

„Ne, ne,“ bránila se. „Už zase ta vaše háklivost. Chováte se tak pošetile. Chápejte, nebylo na čem stavět, i kdyby někdo na něco takového pomyslel. Naprostý nedostatek informací! Přesně to někteří uváděli jako důvod, proč vás přijímají tak opatrně. Všechno to přitom byla taková náhoda, začalo to tím, že můj informátor se seznámil s inteligentním koželuhem, bydlícím právě v tom chudinském domě. Úžasná shoda okolností!“

„Pobožný člověk,“ poznamenal Razumov s chabým úsměvem, „by tvrdil, že zasáhla ruka Páně.“

„Chudák můj otec by nejspíš podotkl něco takového.“ Sofie Antonovna se však neusmála. Sklopila oči. „Ne že by mu Bůh někdy pomohl. Už je to dlouho, co Bůh udělal něco pro lidi. Nicméně, stalo se.“

„Tohle všechno by se dalo považovat za hotovou věc,“ pokračoval Razumov s výrazem promyšlené nestrannosti, „pokud by byla jistota, že ‚náš mladý pán, jak ho nazývají ti lidé, byl opravdu Viktor Haldin. Máme ji?“

„Ano. Omyl je vyloučen. Autor toho dopisu věděl, jak vypadá Haldin i jak vypadáte vy.“

Nepochybně to byl ten chlápek s červeným nosem, usoudil Razumov a znovu zneklidněl. Jestlipak si někdo nevšiml i jeho návštěvy v tom baráku? Nejspíš ano. Ale úplně jisté to nebylo. Přesně tím se živí šeptanda, kterou ten vyzáblý všetečka sbíral. Nicméně se zdá, že jeho dopis žádnou takovou narážku neobsahuje. Ledaže by to v tuto chvíli zatajila. A pokud ano, co by tím sledovala? Jestli skutečně unikl slídění toho vyhládlého demokrata se zatraceným talentem poznávat lidi podle popisu, pak to všechno mohla být pouze otázka času. Už brzy to vypátrá, pospíší si s dalším dopisem – a pak!

Přes veškerou zahořklou bezohlednost své povahy, jež se živila nenávistí a opovržením, se Razumov v duchu zachvěl. Bránil se tím sice obyčejnému strachu, ale nemohl se uchránit znechucení, že by si to s ním mohl vyřídit někdo z těchto revolucionářů. Byl v tom jakýsi pověrčivý děs. Teď když jeho postavení spočívalo na bezpečnějších základech díky hlouposti, s níž uvěřili událostem kolem Zemjaniče, pocítil potřebu naprostého bezpečí, oproštěného od bezuzdného lhaní a poskytujícího mu možnost pohybovat se mezi nimi tiše, nikým nezkoumán, s nastraženýma ušima, neproniknutelně, jako samo předivo jejich zločinů a jejich tuposti. Získal tuto výhodu už teď? Nebo ještě ne? Nebo ji snad nikdy nezíská?

„Takže, Sofie Antonovno,“ – výraz váhavého ústupku byl pravý v tom smyslu, že se s ní opravdu nechtěl rozejít, aniž by vyzkoušel její upřímnost otázkou, kterou nebylo možné nijak navodit –, „tedy, Sofie Antonovno, pokud je to tak, potom –

„– ten člověk sám na sobě vykonal spravedlnost,“ poznamenala žena, jako by přemýšlela nahlas.

„Cože? Aha! Výčitky svědomí,“ zamumlal Razumov s dvojznačným opovržením.

„Nebuďte tak přísný, Kirylo Sidoroviči, protože jste ztratil přítele.“ V jejím tónu nezazněl ani náznak změkčilosti, pouze ten černý třpyt v očích jako by se na chvilku odpoutal od pomstychtivých představ. „Byl to muž z lidu. Prostá ruská duše nikdy úplně nepostrádá kajícnost. To je dobré vědět.“

„Pro útěchu?“ naznačil mladík, jako by ji vyslýchal.

„Přestaňte s těmi výpady,“ zarazila ho zprudka. „Pamatujte, Razumove, že ženy, děti a revolucionáři nesnášejí ironii, která popírá veškeré sebezáchovné pudy, všechnu víru, oddanost i činy. Nevyjíždějte takhle na lidi! Nechte toho… Nevím proč, ale někdy mi připadáte odporný…“

Odvrátila se. Malátné ticho, v němž jako by se elektrický náboj situace vybil oním vášnivým vyšlehnutím, trvalo nějakou chvíli. Razumov se však nestáhl. Náhle se konečky prstů dotkla jeho rukávu.

„Neberte si to tak.“

„Neberu si to,“ zašeptal.

Byl pyšný na to, že z jeho tváře nic nevyčetla. Ve skutečnosti ho to uklidnilo, ulevilo se mu od toho nejasného tlaku, i když jen na chvilku. Náhle se v duchu zeptal: Proč jsem ksakru do toho baráku vůbec chodil? Byla to ode mě úplná pitomost.

Zmocnilo se ho nevýslovné znechucení. Sofie Antonovna dosud otálela. A stále ještě šlo o ten slavný dopis, o ty nejrůznější detaily, jež jí poskytl její informátor, který nikdy Zemjaniče neviděl. „Oběť výčitek svědomí“ zemřela několik týdnů předtím, než pisatel začal to doupě navštěvovat. Obsahovalo velice příhodný revoluční materiál. Duch hrdiny Haldina prošel těmi brlohy černočerné mizérie a přislíbil tamním obyvatelům všeobecnou spásu od všech běd, které sužují lidstvo. Razumov naslouchal, aniž slyšel, sžírán novou touhou po bezpečí, jež by nezáviselo na ponižující metodě přímé lži, kterou někdy téměř nedokázal vyslovit.

Ne. To, co chtěl slyšet, z tohoto hovoru nemohlo vůbec vzejít. Nešlo to nijak nadnést. Litoval, že si předem nesestavil dokonalou historku, která by se dala odvyprávět v cizině a v níž by osudovou spojitost s tím barákem mohl s klidem doznat. Když však odjížděl z Ruska, nevěděl, že se Zemjanič oběsil. A kdo mohl vůbec tušit, že informátor téhle ženy narazí ze všech těch chudinských brlohů, které čekala zkáza v očistném plameni sociální revoluce, zrovna na tenhle? Kdo to mohl předvídat? Nikdo! Je to naprosté, ďábelské překvapení, shledával Razumov, s klidnou tváří maskovanou postojem neproniknutelné povýšenosti, s jakou přikyvoval na poznámky Sofie Antonovny k psychologii „lidu“. „Ano – to určitě,“ podotkl poněkud chladně, ale ucítil svrbění v prstech, s nímž toužil vyrvat z jejího hrdla nějaké doznání.

Pak až úplně v závěru, kdy se skoro rozcházeli, když už napětí na jeho straně začalo povolovat, uslyšel, že Sofie Antonovna naráží na předmět jeho znepokojení. Jak k tomu došlo, mohl pouze hádat, protože v tu chvíli byl duchem nepřítomný, ale muselo to vyplynout z jejích povzdechů nad nelogickou absurdností lidu. Například – že Zemjanič byl nechvalně známý svou bezbožností, a přece v posledních týdnech života trpěl představou, že dostal výprask od ďábla.

„Od ďábla,“ opakoval Razumov, jako by se přeslechl.

„Od ztělesněného ďábla. Od ďábla osobně. Vám se to diví, Kirylo Sidoroviči. Zvečera toho dne, na jehož konci bylo Haldinovo zatčení, se tam prý objevil naprosto neznámý člověk a uštědřil Zemjaničovi děsivý výprask, zatímco kočí ležel namol ve stáji. Tělo toho chudáka bylo samá modřina. Předváděl je pak lidem v domě.“

„Ale vy, Sofie Antonovno, v žádného skutečného ďábla nevěříte?“

„A vy?“ opáčila úsečně revolucionářka. „Nevěřím, tedy až na to, že se najde spousta lidí horších než ďábel, kteří nám dělají peklo na zemi,“ zamumlala polohlasem.

Razumov sledoval tu odhodlanou bělovlasou ženu s hlubokou vráskou mezi tenkým obočím, s černým pohledem odvráceným nečinně stranou. Zjevně té historce nepřikládala větší důležitost – ledaže by dokázala tak dokonale předstírat. „Nějaký tmavý mladík,“ vysvětlovala dál. „Nikdy předtím ani nikdy potom ho tam neviděli. Čemu se usmíváte, Razumove?“

„Tomu, že ďábel je po těch staletích stále ještě mladý,“ opáčil klidně. „Ale kdo ho tedy mohl popsat, jestliže oběť, jak tvrdíte, byla v tu dobu namol?“

„Popsal ho ten krčmář. Nějaký arogantní snědý mladík ve studentském plášti si to přihnal, sháněl se po Zemjaničovi, pak ho zuřivě zmlátil a zase beze slova odspěchal. A ten krčmář tam jen užasle stál.“

„Ten taky věří na ďábla?“

„Jak to mám vědět? Doneslo se mi, že je v té záležitosti na slovo skoupý. Tihle prodavači alkoholu jsou vesměs protřelí darebáci. Řekla bych, že o tom ví víc než kdo jiný.“

„A co o tom soudíte vy, Sofie Antonovno?“ zeptal se tedy s velkým zaujetím. „Vy a ten váš informátor, který je dosud v Rusku?“

„Souhlasím s ním. Nějaký fízl v přestrojení. Kdo jiný by mohl bezbranného člověka tak nemilosrdně ztlouct? A pokud jde o to ostatní, jestli toho dne hledali všude možně, mezi starými i novými, je dost pravděpodobné, že chtěli mít Zemjaniče po ruce, kdyby měl nějaké další informace, případně kvůli identifikaci, nebo co já vím. Poslali pro něj nějakého mizeru detektiva, a ten, když ho našel tak opilého, mu přerazil násadu vidlí o žebra. A když později chytli velkou rybu, pustili toho chudáka prostě z hlavy.“

Tak zněla poslední slova promluvy revolucionářky, která se tak těsně přiblížila pravdě, a pak se jí tolik vzdálila ve věrohodnosti představ a učiněných závěrů, až člověku vnukala myšlenku, jak neporazitelný je lidský omyl či náhled do těch největších hlubin sebeklamu. Poté, co si se Sofií Antonovnou potřásli rukou, se mladík vzdálil, přešel silnici, vstoupil na malé molo pro parníky a opřel se o zábradlí.

V hlavě měl klid; klid, jaký nepoznal po mnoho dní, od té noci… od té noci. Hovor s revolucionářkou mu vyjevil nebezpečí, v němž se nacházel, vlastně až ve chvíli, kdy ono nebezpečí pominulo. Měl jsem předvídat pochyby, které se zrodí v hlavách těch lidí, pomyslel si. Pak jeho pozornost zaujal kámen zvláštního tvaru, který zřetelně zahlédl na dně, a začal přemýšlet, jaká je na tom místě asi hloubka. Brzy se však s nemalým údivem nad tím, jak se nechal v tu chvíli nevhodně rozptýlit, vrátil k původnímu toku myšlenek. Měl jsem jim lhát od samého začátku, vyčítal si, už při té pouhé představě s naprostým znechucením, jež na znatelnou dobu umlčelo další podobné úvahy. Naštěstí teď už je to za mnou, podotkl v duchu, po chvíli polohlasem dodal: „Díky ďáblovi,“ a trošku se zasmál.

Jeho roztoulané myšlenky pak zaujal Zemjaničův bídný konec. Ne že by ho výklad jeho smrti pobavil, ale nemohl v něm nevidět jistou pikantnost. Připustil, že kdyby byl o jeho sebevraždě věděl, když odjížděl z Ruska, nebyl by schopen ji tak skvěle využít k vlastnímu prospěchu. Měl by být nekonečně zavázán tomu chlápkovi s červeným nosem za jeho trpělivost a vynalézavost. Očividně úžasný psycholog, usoudil jízlivě. Výčitky svědomí, to tak! Byl to názorný příklad zaslepenosti toho vašeho vzorového spiklence, hlouposti lidí vyznávajících jednu myšlenku. Tohle bylo přece drama lásky, ne svědomí, pokračoval v duchu výsměšně Razumov. Ženy, o kterou ten stařec usiloval! Robustní podomní obchodník, očividně jeho sok, ho shodil ze schodů… A pro celoživotního milovníka to v šedesáti neobnášelo něco, nad čím by prostě mávl rukou. Byl to feminista jiného ražení než Petr Ivanovič. V té osudové krizi mohla selhat i útěcha nalézaná v láhvi. V jeho věku nemohlo svíravou bolest neukojitelné vášně vyléčit nic jiného než oprátka. Krom toho prostého, hořkého smutku ho nejspíš také děsivě štvalo nespravedlivé nařčení a urážka, utrpěné v tom domě, navíc si nejspíš lámal hlavu kvůli tomu záhadnému výprasku. Že by ďábel? vykřikl Razumov v duchu vzrušeně, jako by učinil zajímavý objev. Zemjanič nakonec upadl do tenat mystiky. Tolik opravdových ruských duší tak skončí! Velice příznačné. Bylo mu kočího líto, nicméně to byla ohromně neutrální lítost, kterou může člověk pociťovat k nevědomému davu, velkému národu nahlíženému odněkud shora – jako ke společenství lezoucích mravenců, kteří splétají svůj osud. Jako by tenhle Zemjanič ani nemohl provést nic jiného. Sebejistý a opovržlivý závěr Sofie Antonovny, že šlo o „nějakého fízla“, byl zase charakteristicky ruský v jiném ohledu. Ale nebyla v tom žádná tragédie – spíš komedie omylů. Jako by ďábel sám postupně s nimi se všemi rozehrál obludnou hru. Nejdřív s ním, pak se Zemjaničem, potom s těmi revolucionáři. Ďáblova hra… Tu upřímnou vnitřní samomluvu přerušil vtipnou myšlenkou na svůj účet: Pozor! Už taky podléhám mystice.

V duchu se cítil klidněji než kdy předtím. Otočil se a pohodlně se zády opřel o zábradlí. Všechno to do sebe patřičně zapadá, uvažoval dál. Na skvělost mého údajného činu už nevrhá stín osud mého domnělého kolegy. To se vysvětlilo s přispěním mystika Zemjaniče. Posloužila mi až neuvěřitelná náhoda. Už není zapotřebí lhát. Stačí mi jen naslouchat a udržet na uzdě opovržení.

Povzdechl si, založil ruce, bradu sklonil k hrudi a trvalo dlouho, než se z té polohy s leknutím vymanil, jelikož si vzpomněl, že ten den měl vykonat ještě něco důležitého. Nemohl si hned vybavit, co to bylo, nicméně nijak paměť netrápil, poněvadž si byl jist, že na to brzy přijde.

Neušel ani sto metrů směrem k městu, když zpomalil, téměř klopýtl, při pohledu na postavu kráčející opačným směrem, zahalenou do pláště, s hlavou pod měkkým širokým kloboukem, pitoreskní, ale maličkou, jako by ji pozoroval opačnou stranou operního kukátka. Nebylo možno se tomu chodci vyhnout, protože nebylo kam ustoupit.

Další, co se vypravil na tu spikleneckou schůzku, pomyslel si Razumov. Jeho předpoklad byl správný, jenže na rozdíl od těch předchozích, kteří přijeli zdaleka, tohoto muže osobně znal. Nicméně doufal, že projdou kolem sebe s pouhou úklonou. Nedalo se nepostřehnout tu drobnou ruku s chlupatým zápěstím a klouby, která se vysunula zpod pláště oblečeného na španělský způsob s cípem přes rameno, nehledě na poměrně teplý den, a přátelsky mu mávala.

„Jakpak se má Herr Razumov?“ oslovil ho ten člověk protivnou němčinou, což tím víc bránilo sebeméně přívětivé odezvě z jeho strany. Zblízka ta titěrná osůbka vypadala jako zmenšenina člověka běžné velikosti, když tu na chvilku muž odhalil vznešené čelo pozvednutím klobouku a předvedl dlouhý prošedivělý plnovous na nezvykle široké hrudi. Pěkný smělý nos čněl nad tenkými ústy skrytými v záplavě jemných vousů. Všechno tohle – zvýrazněné rysy, relativně malé, silné údy – působilo choulostivě, ale ani v nejmenším ochable. Oči, mandlové s hnědou duhovkou, byly příliš velké, s bělmy mírně zarudlými od častého psaní pod lampou. Tajuplnou osobnost v podobě tohoto mužíčka Razumov dobře znal. Byl to polyglot neznámého původu, nejasné národnosti, anarchista s pedantickou a výbušnou povahou a úžasně vznětlivou schopností invektivy, byla to jakási mocná síla v pozadí, tenhle bouřlivý pamfletář, jenž horoval pro sociální spravedlnost, tenhle Julius Laspara, redaktor Živého slova, důvěrník spiklenců, podněcovač krvelačných výhrůžek a manifestů, podezřelý z obeznámenosti s kdejakým spiknutím. Laspara žil na starém městě, v ponurém úzkém domě, který mu daroval jakýsi naivní středostavovský obdivovatel jeho lidumilné výmluvnosti. S ním tam bydlely i jeho dvě dcery, o hlavu a ramena vyšší než on, a hubený šestiletý chlapec s bledým obličejíkem, který strádal v těch temných pokojích v modrých bavlněných kalhotách s laclem a neforemných botách a mohl patřit k jedné z těch žen, nebo taky k žádné. Nikdo nevěděl nic bližšího. Juliu Lasparovi bylo nepochybně známo, která z jeho dcer se nenuceně na pár let vytratila a zase se nenuceně vrátila s tímhle dítětem – s obdivuhodnou důsledností však nikdy na ní nevyzvídal žádné podrobnosti ani co se týče jména otce, protože na mateřství anarchismus závisel. Razumova dvakrát přijali v tom bytě pozůstávajícím z několika temných pokojíků v nejvyšším patře: zaprášené okenní tabulky, všelijaké smetí všude kolem, poloprázdné sklenice čaje na všech stolcích, přičemž obě Lasparovy dcery se ploužily kolem enigmaticky mlčenlivé, s kruhy pod očima a bez korzetů. Obecně vzato tím, jak postrádaly tvar a jejich zmačkané oblečení úhlednost, připomínaly starodávné panenky. Slavný, ale záhadami opředený Julius s nohama obtočenýma kolem trojnožky byl vždycky připraven přijmout návštěvu, okamžitě odkládal pero a hotovil tělo sice zkroucené, leč s výrazným vznešeným čelem a ohromnými asketickými vousy. Když slezl z té své stoličky, bylo to, jako by sestoupil z výšin Olympu. Ve srovnání s dcerami, nábytkem i jakýmkoli příchozím normální postavy působil jako trpaslík. Nicméně jen zřídkakdy stoličku opouštěl, a ještě vzácněji ho bylo možno za bílého dne potkat venku.

Musela to být kromobyčejně důležitá záležitost, která ho to odpoledne vyhnala tímto směrem. Očividně toužil zachovat se přívětivě k mladíkovi, jehož příjezd způsobil ve světě politických utečenců jistou senzaci. Nyní už v ruštině, kterou mluvil stejně dobře, jako mluvil a psal čtyřmi či pěti evropskými jazyky, tedy bez rozdílu a bez přesvědčivého výrazu (s výjimkou oněch invektiv), se optal, jestli se už Razumov zapsal na univerzitu. A když mladík zavrtěl hlavou, dodal:

„Na to je ještě spousta času. Ale co mezitím – nenapíšete pro nás něco?“

Nedokázal pochopit, jak by někdo mohl odolat a nepsat o čemkoli – o sociálních, ekonomických či historických otázkách –, prostě o čemkoli. Jakékoli téma bylo přece možno pojednat v patřičném duchu a pro revoluční cíle. Náhoda tomu chtěla, že jeden jeho přítel v Londýně přišel do styku s pokrokovým časopisem. „Musíme vzdělávat, vzdělávat každého – a rozvíjet tu velkou myšlenku absolutní svobody a revoluční spravedlnosti.“

Razumov poněkud nevrle zamumlal, že ani neumí anglicky.

„Pište rusky. Dáme to přeložit. V tom potíž nevidím. A nemusíme ani chodit daleko, máme tu slečnu Haldinovou. Dcery ji někdy navštěvují.“ Významně pokýval hlavou. „Ta nedělá nic. Vlastně nikdy v životě nic nedělala. Ale s trochou dopomoci by určitě dokázala mnohé. Jen pište. Vy víte, že musíte. Tak zatím sbohem.“

Pozvedl paži a šel dál. Razumov odcouval k nízké zídce, podíval se za ním, zprudka si odplivl a pustil se dál. Zuřivě si přitom mumlal:

„Zatracený Žid!“

Nic o něm však nevěděl. Julius Laspara mohl být klidně Transylvánec či Andalusan nebo občan jednoho z hanzovních měst, těžko říct. Tohle však není příběh ze Západu a toto zvolání musí být zaznamenáno, spolu s komentářem, že šlo pouze o výraz nenávisti a opovržení, který nejlépe vyhovoval rozpoložení, v němž se Razumov v tu chvíli nacházel. Vřelo to v něm vzteky, jako by ho někdo hrubě urazil. Dál se potácel jako slepý, pouze bezděky sledoval pobřeží malého přístavu u zátoky skrze pěknou, nudnou zahradu, kde pod stromy seděli nudní lidé, až ho vztek přešel a on stanul uprostřed dlouhého, širokého mostu. Okamžitě zvolnil. Po pravé ruce za titěrnými moly uviděl zelené svahy lemující Malé jezero ve vší té nádherné malebné banálnosti jako vystřižené z namalované kulisy, zatímco vzdálenější vodní plocha nehybně zářila jako kus plechu.

Odvrátil zrak od toho pohledu pro turisty a pokračoval v cestě pomalu, s očima upřenýma do země. Nějací lidé mu dokonce museli uhnout z cesty a pak se otočili a překvapeně zírali na jeho hluboké vnitřní zaujetí. Naléhavost slavného podvratného novináře ho až podivně podráždila. Psát. Musí psát! On – a psát! Náhle jako by mu svitlo. Právě to se přece rozhodl udělat ten den – psát. Nezvratně se k tomu kroku odhodlával, a pak na to dočista zapomněl. Ten nenapravitelný sklon uniknout ze zajetí situace v sobě skrýval vážné nebezpečí. Byl připraven sebou kvůli tomu pohrdat. Co je to? Nestálost či snad zakořeněná slabost? Anebo podvědomý strach?

Že bych se snažil couvnout? To ne! To není možné! Couvnout právě teď by bylo horší než morální sebevražda; nedalo by se to nazvat jinak než morálním zatracením, pomyslel si. Není to tím, že mám nakonec obyčejné svědomí?

S opovržením tu domněnku zavrhl, zarazil se na konci chodníku, zamířil na protější stranu a dál širokou třídou vedoucí od předmostí – a to jen z toho důvodu, že tam prostě byla. V tu chvíli však spatřil několik kočárů a mezi nimi pomalu se šinoucí povoz, a tak náhle zabočil prudce doleva, čímž se opět vrátil k nábřeží, nyní však směřoval od jezera pryč.

Možná mi prostě něco schází, dopřál si velice neobvyklou pochybnost týkající se vlastního zdraví. S výjimkou nějaké té dětské nemoci totiž v životě nestonal. Nicméně i v tom se skrývala jistá hrozba. Pouze se zdálo, že je o něj pečováno zvláště pozoruhodným způsobem. Kdybych věřil v sílu Prozřetelnosti, přemítal Razumov, s neradostným pobavením, zahlédl bych tu teď ironicky pozdvižený prst. Že se mi do cesty připlete Julius Laspara, aby mi výslovně připomněl můj cíl… Pište, pravil. Musím psát – to opravdu musím! Napíšu – bez obav. Určitě. Proto jsem přece tady. A v budoucnu budu mít o čem psát.

Tou vnitřní samomluvou se dostával do ráže. Myšlenka na psaní však záhy vedla k úvahám o místě, kde by měl psát – o nějakém úkrytu, soukromí, a přirozeně o jeho příbytku – a mísila se s nechutí nad námahou, již musí vynaložit, aby se tam dostal, a zároveň s nedůvěrou, že by na něj mezi těmi protivnými čtyřmi stěnami mohlo číhat cosi nepřátelského.

Co kdyby třeba jednoho z těch revolucionářů napadlo mě navštívit, kdybych zrovna psal? tázal se sám sebe. Už jen při pomyšlení na takové vyrušení se otřásl. Mohl bych se zamknout nebo požádat trafikanta dole (taky nějaký uprchlík), aby tvrdil, že nejsem doma, kdyby se po mně někdo ptal. To ovšem nebyla dostatečná opatření. Cítil, že způsobem života musí zamezit jakémukoli podezření, dokonce i příležitosti k údivu, což se týká takových maličkostí, jako je opožděné otevření zamčených dveří. Přál bych si být někde uprostřed polí, na míle daleko ode všech, pomyslel si.

Podvědomě zabočil znovu doleva a vtom si uvědomil, že je zase na mostě. Tenhle byl mnohem užší a nevedl rovně, ale stáčel se do oblouku. V místě vrcholu oblouku ho krátké rameno spojovalo s šestihranným ostrůvkem vysypaným štěrkem a s pobřežím vyztuženým kamennou zídkou, dokonale úhlednou. Zahlédl vysoké topoly a pár dalších stromů na čistém tmavém štěrku a pod nimi několik zahradních laviček a sedící bronzovou sochu Jeana-Jacquesa Rousseaua na soklu.

Když na to místo Razumov došel, zjistil, že kromě ženy, která tu vedla stánek s občerstvením, bude na ostrůvku sám. Pojmenovat ten nenavštěvovaný drobet půdy po Rousseauovi mu připadalo naivní, protivné a nejapně prostoduché. Současně v tom spatřoval snobství a povrchnost. Koupil si sklenici mléka, které vypil vestoje jedním douškem (od rána neměl v ústech nic než čaj), a užuž chtěl unaveným, loudavým krokem odejít, když náhle dostal nápad a zastavil se. Našel přece přesně to, co hledá. Pokud lze uprostřed města někde venku zajistit samotu, je to právě tady na tom směšném ostrůvku, kde bude mít navíc dobrý výhled na jedinou přístupovou cestu.

Ztěžka se vrátil k jedné lavičce a klesl na ni. Tohle je místo, kde může začít s psaním, kterého se musí zhostit. Psací potřeby měl s sebou. Budu chodit sem, rozhodl se a poté tu zůstal sedět dost dlouho bez hnutí, aniž myslel, díval se či poslouchal, téměř jako by se z něj vytratil život. Setrval tam dost dlouho na to, aby slunce stačilo zajít za střechy domů na nábřeží nad ostrůvkem, než z kapsy vytáhl plnicí pero, otevřel malý zápisník a na koleně začal hbitě psát, přičemž občas zvedal zrak na spojnici s mostem. Ty letmé pohledy byly však zbytečné – lidé přecházející v dálce přes most jako by ani nemínili pohlédnout na ostrůvek, kde odlita do chmurné nehybnosti bronzu trůnila nad skloněnou hlavou Razumova socha autora pojednání O společenské smlouvě. Jakmile mladík dopsal, s jakýmsi horečným spěchem schoval pero, vrazil si zápisník do kapsy, ale nejdříve z něj vytrhl popsané stránky s téměř křečovitou prudkostí. Pak tu lehkou hromádku papírů složil na koleně s promyšlenou úhledností. Nato se opřel dozadu a zůstal bez hnutí s papíry v levé ruce. Šero zhoustlo. Vstal a pomalu začal rázovat sem a tam pod stromy.

Není pochyb o tom, že teď mi nic nehrozí, pomyslel si. Vnímavé ucho rozeznávalo mírně zesílené ševelení proudu narážejícího do špičky ostrůvku, a jak je se zájmem poslouchal, pustil své obavy z hlavy. Ale i pro jeho bystrý sluch byl ten zvuk příliš prchavý.

„To je opravdu zvláštní, čím se zabývám,“ zamumlal si. Napadlo ho, že tohle je asi jediný zvuk, kterému může naslouchat nevinně a takříkajíc pro vlastní potěšení. Ano, šplouchání vody, šumění větru – naprosto odtržené od lidských vášní. Všechny ostatní zvuky této země nějak zamořovaly samotu duše.

To pociťoval pan Razumov a měl samozřejmě na mysli vlastní duši, ne duši ve smyslu teologickém, ale pokud tomu dobře rozumím, ztělesňovala onu část pana Razumova, jež nebyla jeho tělem a víc podléhala pozemským požárům. Musíme také uznat, že v případě pana Razumova hořkost samoty, kterou trpěl, nebyla tak docela smrtelné povahy.

Skutečnost, že se na začátku této retrospektivy opět zmiňuji o tom, že mladý Razumov neměl nikoho na světě, doslova nikoho, jak se to jen může lidské bytosti přihodit, je prostým konstatováním člověka, který věří na psychologickou hodnotu faktů. Možná k tomu přistupuje také až puntičkářská snaha být spravedlivý. Jelikož se neztotožňuji s nikým v tomto vyprávění, v němž jsou prvky cti a hanby vzdáleny od představ západního světa, a jelikož zaujímám stanovisko na základě obecného lidství, právě proto cítím podivnou neochotu zde suše tvrdit to, co patrně každý čtenář už zjistil sám. Taková váhavost se může zdát absurdní, nebýt myšlenky, že vinou nedokonalosti jazyka je v odhalení holé pravdy vždycky něco nelaskavého (a dokonce hanebného). Nadešla však chvíle, kdy státního poradce Mikulina už nelze v tomto příběhu dál opomíjet. Jeho prostá otázka „A kam?“, po níž jsme opustili pana Razumova v Petrohradě, vrhá světlo na obecný smysl tohoto konkrétního případu.

„A kam?“ byla vlastně odpověď formou jemné otázky v reakci na jakési prohlášení nezávislosti, jež učinil pan Razumov. Ta otázka nebyla ani v nejmenším výhrůžná a vlastně mohla vyznít jako zcela nevinný dotaz. Kdyby byla přijata v pouhém topografickém významu, jediná odpověď na ni by musela na pana Razumova zapůsobit s děsivou silou. Kam? Zpátky do pronajatého bytu, v němž ho vyhledala Revoluce, aby znenadání vyzkoušela jeho dřímající instinkt, jeho polovědomé postoje a téměř zcela nevědomé ambice, dotekem jakéhosi zuřivého a dogmatického náboženství, s jeho voláním po šílených obětech i jeho přecitlivělou odevzdaností, jeho sny a nadějemi, které povznášejí duši ve chvíli těch nejchmurnějších poraženeckých nálad. Pan Razumov pustil kliku, vrátil se doprostřed místnosti a vztekle se poradce Mikulina zeptal: „Co tím chcete říct?“

Pokud vím, vyšetřovatel neodpověděl. Zatáhl pana Razumova do familiárního hovoru. Ke zvláštnostem ruské povahy patří to, že jakkoli silně je vtažena do dramatického děje, stále ještě popřává sluchu šepotu nekonkrétních myšlenek. Tento hovor (jakož i ty pozdější) není třeba zaznamenávat. Postačí shrnout, že přivedl pana Razumova, jak ho již známe, ke zkoušce jiné víry. V jejím vyjádření nebylo nic oficiálního a pan Razumov byl nucen bránit svůj nezaujatý přístup. Poradce Mikulin však jeho argumenty nehodlal přijmout. „Pro člověka, jako jste vy,“ končil debatu závažným sdělením, „je takové postavení vyloučeno. Nezapomeňte, že jsem viděl ten zajímavý kus papíru. Chápu váš liberální postoj. Sám smýšlím podobně. Reforma je pro mě pouze otázka metody. Principem revolty je fyzická intoxikace, jakási hysterie, kterou je třeba před masami skrývat. S tím souhlasíte bez výhrad, že? Chápejte, Kirylo Sidoroviči, v určitých situacích zdržet se či zachovávat odstup se rovná téměř politickému zločinu. Staří Řekové tohle chápali velice dobře.“

Pan Razumov, jenž s náznakem úsměvu naslouchal, se poradce Mikulina bez okolků zeptal, jestli ho míní dát sledovat.

Vysoko postavený úředník se tím cynickým dotazem nenechal urazit.

„Ne, Kirylo Sidoroviči,“ odvětil vážně. „Nemám v úmyslu dát vás sledovat.“

V krátkém čase, který z onoho rozhovoru zbýval, předstíral Razumov, jenž protivníka podezíral ze lži, zatím největší ukázku svobodné mysli. Starší muž se celou dobu vyjadřoval vemlouvavě a s jakousi zlověstnou prostotou. Student tudíž došel k závěru, že probádat tu mysl až na dno nelze. Jeho srdce zachvátil silný neklid. Mikulin se zvedl zpoza stolu a podával mu ruku.

„Sbohem, pane Razumove. Vzájemné pochopení mezi inteligentními lidmi přináší vždycky uspokojivé chvíle. Že ano? A tihle rebelové pochopitelně nemají na inteligenci monopol.“

„Předpokládám, že už mě nebudete potřebovat,“ ujišťoval se Razumov, zatímco muž, který si ho předvolal, nadále svíral jeho ruku. Pak ji zvolna pustil.

„To je, pane Razumove, zatím nejisté,“ prohlásil s nelíčenou upřímností. „Jen Bůh ví, co se má stát. Můžete nicméně zůstat klidný v tom, že mě vůbec nenapadlo, abych vás dal sledovat. Jste velice nezávislý mladík. Ano. Odcházíte odtud volný jako pták, ale nakonec se k nám dobrovolně vrátíte.“

„Já! Já!?“ zaprotestoval Razumov zděšeně. „Proč?“ dodal chabě.

„Ano! Vy – a dobrovolně, Kirylo Sidoroviči,“ trval na svém vysoký policejní činitel tichým, ale stroze přesvědčeným hlasem. „Vrátíte se k nám. Nakonec to museli udělat i někteří z našich největších myslitelů.“

„Z našich největších myslitelů,“ opakoval omámené student.

„Ano, skutečně! Největších myslitelů… Sbohem.“

Razumov byl vyprovozen za dveře a hleděl odtud zmizet. Než však dorazil na konec chodby, uslyšel těžké kroky a hlas, který ho volal. Otočil se a polekaně zjistil, že za ním spěchá poradce Mikulin osobně. Mírně zadýchán ho dohnal.

„Ještě okamžíček. Pokud jde o to, o čem jsme spolu právě mluvili, děj se vůle Páně. Ale může nastat situace, že vás budu potřebovat znovu. Tváříte se překvapeně, Kirylo Sidoroviči. Ano, znovu…, abych si vyjasnil něco, co třeba mezitím vyjde najevo.“

„Já ale nic nevím,“ vykoktal Razumov. „Ani se nemůžu nic dozvědět.“

„Co my víme? Věci se vyvíjejí úžasným tempem. Kdo může tušit, co se třeba dozvíte ještě dnes? Už tak jste se stal nástrojem Prozřetelnosti. Usmíváte se, Kirylo Sidoroviči – vy jste věru esprit fort[32].“ (Razumov si nebyl žádného úsměvu vědom.) „Ale já pevně věřím v Prozřetelnost. Takové doznání z úst starého zoceleného úředníka, jako jsem já, vám může připadat podivné. Nicméně vy sám jednoho dne poznáte… Anebo se to, co se vám stalo, nikdy nevysvětlí. Ano, rozhodně budu mít ještě příležitost se s vámi setkat, i když ne tady. To by nebylo zcela – hmm… Dozvíte se včas o nějakém šikovném místě. Ovšem i písemný styk mezi námi v tomto smyslu či v jakémkoli jiném by se měl odehrávat výlučně prostřednictvím našeho – pokud to tak smím vyjádřit – společného přítele, knížete K. Ne – prosím vás, Kirylo Sidoroviči! Jsem přesvědčený, že bude souhlasit. Musíte mi věřit, že vím, co říkám. Nemáte lepšího přítele, než je kníže K, a pokud jde o mě, už je to dlouho, co mě poctívá svou…“

Sklopil zrak do vousů.

„Už bych vás nerad zdržoval. Žijeme v obtížné době, v době příšerných chimér, zlých snů a zločinného pomatení. Určitě se ještě setkáme. Možná to však nějakou chvíli potrvá. Nechť vám Bůh do té doby sešle plodné úvahy!“

Jakmile se Razumov octl na ulici, vyrazil odtud bez ohledu na směr. Nejdříve nemyslel vůbec na nic. Za chvíli se však přihlásilo vědomí nastalé situace jako cosi ošklivého, nebezpečného a absurdního, a možnost, že by se z ní kdy vymanil, mu přišla tak nepravděpodobná, že mu hlavou prolétl nápad, že by se měl vrátit, a jak si to zformuloval sám pro sebe, doznat se poradci Mikulinovi.

Vrátit se! Ale proč? Doznat se! A k čemu? Mluvil jsem s ním víc než upřímně, připouštěl mladík popravdě. „Co jiného bych mu mohl říct? Že jsem se ujal úkolu vyřídit vzkaz tomu opilci Zemjaničovi? Poukázat na spiknutí, kde není, a hodit za hlavu všechny šance na bezpečí, které jsem si vydobyl – to by bylo bláznovství!“

Přesto se nemohl ubránit pocitu, že poradce Mikulin je možná jako jediný člověk na světě schopen jeho jednání pochopit. A být pochopen mu připadalo nesmírně lákavé.

Cestou domů se musel několikrát zastavit – jako by mu z údů vyprchala veškerá síla. Jakoby osamocen na pustém ostrově v ruchu okolních ulic náhle zůstal chvíli bez hnutí, než se přiměl pokračovat v cestě. Konečně došel ke svému domu.

Pak se dostavila nemoc – něco na způsob slabé horečky, která ho okamžitě vysvobodila od matoucí skutečnosti, dokonce i od stěn vlastního pokoje. Neblouznil, jen mu připadalo, jako by malátně existoval někde hodně daleko od všeho, co se mu kdy přihodilo. Jen pomalu se probíral z toho mátožného stavu – tedy on to vnímal jako nesmírně pomalý proces, i když ve skutečnosti uplynulo jen pár dní. A když cítil, že je zpátky, všechno se rafinovaně a provokativně změnilo už ve své podstatě: neživé předměty, lidské tváře, jeho domácí, mladá služebná, schodiště, ulice i sám vzduch. Reagoval na tyto změněné podmínky jakousi vážností. Chodil na univerzitu a zase se z ní vracel, stoupal po schodech, kráčel po chodbách, poslouchal přednášky, dělal si poznámky a přecházel přes dvory v jakési nazlobené odměřenosti, zuby zaťaté, až ho bolely čelisti.

Byl si až moc dobře vědom, že na něj zdálky jako štěně retrívra zírá Kosťa Potrhlý i ten vyhládlý student s červeným zplihlým nosem, který se svědomitě držel stranou, jak si Razumov přál. Vnímal možná i dvacet dalších, které znal dost na to, aby se s nimi mohl dát do řeči. A všichni nasadili zvědavý a starostlivý výraz, jako by čekali, že se něco strhne. Takhle to nemůže jít dlouho, pomyslel si nejednou Razumov. Pár dní měl dokonce strach, že kdyby ho náhle někdo určitým způsobem oslovil, začal by na něj ječet a sypat ze sebe nadávky jako šílenec. Po návratu domů často klesl do křesla ještě v čepici a plášti a zůstal tak bez hnutí několik hodin, se svazkem z knihovny v ruce. Nebo sebral kapesní nožík, seděl a nekonečně dlouho si čistil nehty a vztekal se – prostě se vztekal. „Tohle už je nesnesitelné,“ zamumlal náhle v prázdném pokoji.

Tahle skutečnost stojí za povšimnutí – ta místnost mu mohla začít připadat fyzicky odporná, citově nesnesitelná, morálně neobyvatelná. Ale kdepak. Nic takového (a sám se toho zpočátku děsil), nic takového se nestalo. Naopak se mu v podnájmu líbilo víc než v jakémkoli jiném příbytku, který si on, jenž nikdy nepoznal domov, do té chvíle opatřil. Měl to tu tak rád, že se mu často příčilo vůbec vyjít ven. Připomínalo to fyzické vábení, s nímž jisté osoby například odmítají opustit okolí požáru v chladný den.

A jelikož tou dobou málokdy vyšel někam jinam než na univerzitu (taky co jiného by dělal?), vyplývalo z toho, že kdykoli opustil svůj byt, měl okamžitě pocit, že vězí v morálních důsledcích svého činu. Tehdy na něj dopadala temná prestiž Haldinova tajemství, lnula k němu jako otrávené roucho, jež ze sebe nemohl strhnout. Trpěl tím stále víc, stejně jako hovorem, obyčejným nevyhnutelným stykem s ostatními kolegy. Musejí se divit, jak jsem se změnil, uvědomoval si úzkostně. S rozpaky se rozpomínal, jak se párkrát obořil na nevinného, příjemného spolužáka a poslal ho k čertu. Jednou ho potkal a formálně oslovil ženatý profesor, k němuž chodíval na návštěvu: „Cože už vás nevídáme ve středu u nás, Kirylo Sidoroviči?“ Razumov si uvědomil, že na tuto otázku cosi odporně, neurvale zamumlal. Profesor tím byl natolik překvapen, že se ani neurazil. Všechno šlo od desíti k pěti. A za vším vězel Haldin, pořád ten Haldin – nic než Haldin – všude Haldin: mravní přízrak nekonečně působivější než jakýkoli viditelný duch mrtvého. Jedině v pokoji, do něhož ten muž zabloudil cestou od zločinu k oprátce, jako by jeho přízrak nedokázal strašit. Tedy abychom byli přesní, ne že by z něj někdy doopravdy zmizel, ale neměl v něm už žádnou moc. Mezi jeho stěnami měl navrch Razumov, a to ve vyrovnaném pocitu své nadřazenosti. Poražený fantom – nic víc. Často když večer na stole vedle rozsvícené lampy jemně tikaly jeho opravené hodinky, vzhlížel mladík od psaní a zíral na lůžko s jakýmsi očekáváním, se střízlivou pozorností. Nikdo se na něm však neobjevil. Vlastně nikdy ani nečekal, že by se tam někdo zhmotnil. Po chvíli pokrčil rameny a sklonil se znovu nad prací. Pustil se totiž opět do práce – a zprvu docela úspěšně. Nechuť opouštět místo, kde se cítil v bezpečí před Haldinem, natolik zesílila, že nakonec úplně přestal vycházet. Od časného rána pozdě do noci psal – psal skoro týden.

Čas pouštěl z hlavy a hodil sebou na postel, teprve když se mu klížily oči. Pak se jednoho odpoledne zničehonic podíval na hodinky. Pomalu odložil pero.

Právě v tuhle dobu, pomyslel si, se ten chlápek tajně vkradl sem ke mně, když jsem byl pryč. A seděl si tu tiše jako myška – možná zrovna v tomhle křesle.

Razumov se zvedl a začal pochodovat sem a tam, občas přitom pohlédl na hodinky. Touhle dobou jsem se vrátil a našel ho tu stát u kamen, upřesňoval si v duchu. Když se setmělo, zapálil lampu. Později znovu přerušil pochodování, jen aby nedůtklivým gestem odehnal dívku, která se pokusila vejít do pokoje s čajem a něčím k snědku na podnosu. Brzy pak zaznamenal na hodinkách chvíli, kdy se vydával do sněhové vánice na tu děsivou pochůzku.

„Spoluvina,“ zamumlal slabě. „Možná jsem nakonec byl tím vyvoleným nástrojem Prozřetelnosti já. To se tak jenom říká, ale v každém pořekadle může být zrnko pravdy. Co kdyby na tom směšném rčení přece jen něco bylo?“

Chvíli přemítal, pak se posadil a natáhl si nohy. Seděl s kamenným výrazem, s pažemi svěšenými podél opěradel křesla jako člověk, kterého Prozřetelnost naprosto opustila a zanechala ho tu v bezútěšné situaci.

Zaznamenal také čas Haldinova odchodu a další půlhodinu ještě seděl bez hnutí. Pak zamumlal: „A teď do práce,“ přitáhl si křeslo blíž ke stolu, uchopil pero a okamžitě je zase odložil pod vlivem zásadně zneklidňujícího zjištění: Uplynuly tři týdny, a Mikulin se vůbec neozval.

Co tím chtěl říct? Zapomněl na něj? Snad. Proč tedy nezůstat v zapomnění, někam se odplížit? Schovat se. Ale kam? A jak? U koho? V jaké díře? A mělo by to pak být už navždycky, nebo co?

Ústupová cesta se však jen hemžila nebezpečnými stíny. Oko revoluce se na něj zaměřilo a Razumov na chvíli pocítil netušený a zoufalý děs, mísící se s ohavným pocitem ponížení. Copak už nepatří sám sobě? Byla to hrůza. Proč by však život neměl prostě pokračovat jako dřív? Studium. Postup vpřed. Svědomitá práce, jako by se vůbec nic nestalo (a ze všeho nejdřív stříbrná medaile za esej), vyznamenání, post slavného reformujícího služebníka největšího státu. Také služebníka té nejmocnější stejnorodé masy lidstva – nadané pod schopným vedením logicky se vyvíjet v bratrské solidaritě síly a sdíleného cíle, o jakém se světu zatím ani nesnilo – ruského národa!

Klidný, rozhodnutý a nezvratný ve svém nezměrném poslání, užuž natahoval ruku po peru, když náhodou zabloudil pohledem k posteli. Vztekle k ní vyrazil a v duchu křičel: To ty, šílený fanatiku, ty mi stojíš v cestě! Zběsile mrskl polštářem o zem, odhodil pokrývky… Nic. A jak se otočil, na okamžik v místnosti zaznamenal, jako živý detail v rozostřujícím se záběru, dvě hlavy – generála T. i tajného poradce Mikulina vedle sebe, s očima upřenýma na něj, odlišnýma svou povahou, nicméně se shodně neúhybným, unaveným, a přece cílevědomým výrazem… Služebníci národa!

Razumov odklopýtal k umyvadlu velice poplašen těmi představami, napil se vody a omyl si čelo. Tohle zase pomine, pomyslel si důvěřivě. Nic mi není. Ale pokud doufal, že na něj zapomněli, byl to holý nesmysl. V tomto ohledu byl už poznamenaný. A přitom vlastně o nic nešlo. To, co ten nešťastný přízrak symbolizoval, bylo třeba odstranit. Kdyby tak mohl jít a vychrlit to na některé z nich – a nést za to potom důsledky.

V duchu si maloval, jak osloví toho studenta s červeným nosem a pohrozí mu pěstí rovnou před tím frňákem. Na něm bych si ale stejně nic nevzal, uvažoval, protože ten nemá vlastní rozum. Žije v rudém demokratickém transu. Ty se chceš probít ke všeobecnému štěstí, chlapče! Já ti dám štěstí pro všechny, ty bláznivej, zhypnotizované] démone! A co moje štěstí, co? Nemám snad na ně právo, jen proto, že dokážu myslet samostatně…?

A znovu, ale s odlišným důrazem se Razumov v duchu ubezpečoval: Jsem mladý. Všechno se dá přežít. V tu chvíli už přecházel pokoj zvolna, s úmyslem posadit se na pohovku a srovnat si myšlenky. Ale než se na ni dostal, přišel o všechno – o naděje, odvahu, sebevědomí i důvěru v bližní. V srdci jako by mu náhle nic nezbývalo. Nemělo cenu dál se o něco rvát. Odpočinek, práce, osamění a upřímnost společenského styku s jemu podobnými vrstevníky mu byly odepřeny. Všechno přišlo vniveč. Z jeho existence se stalo rozlehlé, chladné prázdno, cosi jako ohromná zasněžená pláň široširého Ruska, na všech stranách postupně mizející ve stínech a mlhách.

Posadil se. Točila se mu hlava. Zavřel oči a zůstal vzpřímeně sedět na pohovce, naprosto bdělý po zbytek noci, dokud do předpokoje nevpadla dívka se samovarem a nezabušila mu na dveře: „Kirylo Sidoroviči, prosím, musíte už vstávat!“

Pak bledý jako mrtvola, která uposlechne obávané volání k poslednímu soudu, otevřel oči a vztyčil se.

Nikoho asi nepřekvapí, že se odebral za poradcem Mikulinem hned, jakmile ho dotyčný předvolal. Obsílka přišla ještě téhož dopoledne, když se celý bílý a rozklepaný, jako nemocný, který právě vstal z postele, snažil oholit. Obálka byla nadepsána rukopisem toho bezvýznamného advokátíka. V ní se skrývala další, s Razumovovým jménem, psaná rukou knížete K., s prosbou v rohu: „Doručte prosím tajně ihned.“ Vzkaz uvnitř formuloval poradce Mikulin. Upřímně přiznával, že se mezitím neobjevilo nic, co by si žádalo vyjasnění, nicméně si s panem Razumovem sjednal schůzku ve městě na adrese, která mladíkovi připadala jako sídlo očního lékaře.

Adresát si zprávu přečetl, doholil se, oblékl se, znovu se na ni podíval a zasmušile zamumlal: „Očař.“ Chvíli nad tím hloubal, pak zažehl zápalku a pečlivě spálil obě obálky i jejich obsah. Potom čekal, seděl naprosto nečinně a ničemu nevěnoval pozornost, dokud se nepřiblížila domluvená hodina – tehdy vyšel ven.

Těžko říct, zda mohl vzhledem k neoficiální povaze tohoto předvolání neuposlechnout. Zřejmě ne. Každopádně šel, ale nejen to – spěchal tam skoro dychtivě, což se může zdát neuvěřitelné, dokud se nevezme v úvahu, že poradce Mikulin byl jediný člověk na světě, s nímž mohl Razumov rozmlouvat, protože haldinovské dobrodružství bral jako samozřejmost. Jakmile se Haldin stal samozřejmostí, už to nebyl strašící přízrak plodící faleš. Jakkoli Razumova mohl trápit na jiných místech světa vezdejšího, student moc dobře věděl, že na adrese očního lékaře bude jeho bývalý kolega chápán pouze jako pověšený vrah ministra de P. – a nic víc. Mrtví totiž mohou žít jen s takovou intenzitou a kvalitou života, jakou jim přisoudí živí. Tak tedy šel pan Razumov, jistý si tím, že se mu uleví, navštívit poradce Mikulina s dychtivostí pronásledované osoby, která vítá jakékoli útočiště.

Jakmile jsme tohle objasnili, není nutné dodávat víc k tomu prvnímu rozhovoru ani k několika dalším. Pro morální povědomí západního čtenáře by vylíčení těchto schůzek zřejmě dýchalo zlověstností zkazek ze starých časů, v nichž se líčí skutky Nepřítele lidstva, kterak rafinovaně spřádá klamné hovory s nějakou pokoušenou duší. Není na mně, abych protestoval. Pouze poznamenám, že ten Zloduch s veškerou vášní soustředěné satanské pýchy vedoucí k jedinému cíli není v širším moderním pohledu zase až tak černý, jak ho kdysi malovali. S oč větší shovívavostí bychom tedy měli posuzovat správný odstín pouhopouhého smrtelníka, s mnoha jeho vášněmi i bídnou a mylnou vynalézavostí, neustále oslňovaného přízemním třpytem smíšených pohnutek a věčně zrazovaného krátkozrakou moudrostí?

Poradce Mikulin byl jedním z oněch mocných činitelů, kteří v postavení, jež není ani skryté, ani magické, nýbrž prostě nenápadné, silně ovlivňují spíš metody než provádění jistých záležitostí. Oddanost církvi a trůnu není sama o sobě zločin. Upřednostňovat vůli jednoho člověka před vůlí mnohých dokonce ani neprozrazuje černé srdce, ani nedokazuje vrozenou blbost. Poradce Mikulin byl nejen chytrý, ale i věrný úředník. V soukromí to byl starý mládenec, který miloval pohodlí a žil sám v pětipokojovém, luxusně zařízeném bytě. Důvěrným přátelům byl znám jako osvícený patron baletního umění. Širší veřejnost se o něm dozvěděla až v hodině jeho pádu, během jednoho z těch politických procesů, jež udivují a matou průměrného člověka, který si přečte noviny a jemuž se v plné nahotě odkryjí netušené intriky. A ve víru oněch sotva viditelných hrůzostrašností, v onom chvilkovém tajuplném rozčeření kalných vod šel poradce Mikulin ke dnu – důstojně, jen při tom klidně, byť důrazně tvrdil, že je nevinný – nic víc. Bez odhalení, jež by poškozovala unavené samoděržaví, nadále věren tajemstvím, těm bídným arcana imperii, bezpečně uloženým v jeho vlastenecké hrudi, jako ukázka byrokratického stoicismu u ruského úředníka v jeho nevymýtitelném, bezmála vznešeném pohrdání pravdou – jako ukázka stoického mlčení, kterému rozumí jen pár zasvěcenců a jež nepostrádá jistou cynickou vznešenost sebeobětování ze strany požitkáře. Neboť strašlivě přísný rozsudek proměnil poradce Mikulina v mrtvolu a vlastně v cosi velice podobného řadovému odsouzenci.

Zdá se, že jak nekultivovaná autokracie, tak božská demokracie neomezují svou potravu pouze na těla svých nepřátel. Požírají i své přátele a služebníky. Pád Jeho Excelence Grigorije Grigorijeviče Mikulina (k němuž došlo až o několik let později) završuje vše, co je o tom člověku známo. V době vraždy (či popravy) pana de P. měl však poradce Mikulin pod skromnou hlavičkou vedoucího oddělení na Ústředním sekretariátu nesmírný vliv jako důvěrník a pravá ruka svého bývalého spolužáka a celoživotního přítele, generála T. Člověk si ty dva div nepředstaví, jak spolu rozmlouvají o Razumovově případu s plným vědomím neomezené moci nad životy v Rusku, s letmým pohrdáním, jako dva olympští bohové shlížející na pozemského červa. Příbuzenství s knížetem K. stačilo, aby Razumova ušetřilo nějakého nedbale svévolného postupu, a je také velice pravděpodobné, že by ho po rozhovoru na sekretariátě nechali na pokoji. Poradce Mikulin by na něj asi nezapomněl (nikdy nezapomněl na nikoho, kdo se dostal do jeho hledáčku), ale byl by ho prostě navždy pustil ze zřetele. Poradce Mikulin byl totiž dobrosrdečný člověk a nikomu nepřál nic zlého. Krom toho – jelikož sám projevoval sklon k reformátorství – na něj ten mladý student, syn knížete K. a zjevně žádný hlupák, zapůsobil příznivě.

Ale osud tomu chtěl právě takto – a tak zatímco pan Razumov zjišťoval, že před sebou nemá žádné přijatelné vyhlídky, utajované schopnosti poradce Mikulina byly odměněny velice zodpovědným místem: nešlo o nic menšího než o řízení obecného policejního dohledu nad krajany po celé Evropě. A právě tehdy a pouze tehdy, když se ujal zdokonalení té služby, která sleduje revoluční aktivity v zahraničí, znovu pomyslel na pana Razumova. Dohlédl neskonalé možnosti zvláštního využití tohoto neobyčejného mladíka, kterého už měl tak trochu ve své moci – mladíka s prazvláštní povahou, rozháranou myslí a otřeseným svědomím, bojujícího s nástrahami falešného postavení… Jako by mu sami revolucionáři podstrčili ten nástroj, o tolik lepší než běžné a nízké instrumenty a tak dokonale uzpůsobený, tedy pokud by si vydobyl dostatečnou důvěru a pronikl do míst nepřístupných běžným informátorům. Prozřetelnost! Sama Prozřetelnost! A když zasvětil do tajného plánu knížete K., byl aristokrat též připraven nahlédnout na věc podobně mysticky. „Bude však nutné nalézt pro něho nějakou dráhu na pozdější dobu,“ vyjádřil patron svou obavu. „Ale to je jisté. To si vezmeme na starost my,“ souhlasil Mikulin. Mystika knížete K. byla bezelstná, ale poradce Mikulin měl prohnanosti za dva.

Věci i lidé mají vždycky nějaký smysl, jistou stránku, za niž je třeba je uchopit, pokud je chce člověk sevřít a dokonale ovládat. Moc poradce Mikulina spočívala ve schopnosti chopit se toho smyslu, oné stránky v lidech, kterou pak využíval. Nezáleželo mu na tom, oč běží – marnivost, zoufalství, láska, nenávist, chamtivost, inteligentní hrdost či hloupá namyšlenost –, to mu bylo jedno, jen když toho člověka dokázal vést ke svému cíli. Neznámému mladému studentu Razumovovi bez příbuzných bylo ve chvíli silného morálního osamocení dovoleno, aby se cítil jako objekt zájmu nepočetné skupinky vysoce postavených lidí. Kníže K. se nechal přesvědčit, aby osobně zasáhl, a při jisté příležitosti dal průchod mužnému citu, který svým nečekaným vyjádřením úplně vyvedl pana Razumova z míry. Náhlé objetí od toho muže, vyvolané jeho věrností trůnu a potlačovanou otcovskou láskou, našlo u toho studenta žádoucí odezvu v hrudi.

Tak to tedy bylo! vykřikl v duchu. Když si vzpomněl na ten vzrušený rozhovor s knížetem K., jakási opovržlivá něha zmírnila chmurný náhled tohoto mladíka na vlastní postavení. Ten prostoduchý světák, bývalý gardista a senátor, jehož jemné šedivé licousy se otřely o jeho tvář, jeho aristokratický a přesvědčený otec – nebyl snad náhodou ještě o trošku méně hodný úcty a o trošku směšnější než ten vyhládlý fanatický revolucionář, ten student s červeným nosem? Kromě přesvědčování se vyskytl i jistý nátlak. Panu Razumovovi bylo neustále dáváno na srozuměnou, že se zavázal. Nebylo úniku od toho pocitu, od toho tichého „A kam?“ – nezodpověditelné otázky poradce Mikulina. Nikdy se však nedotkli jeho citů. Měl plnit nebezpečné poslání v Ženevě: bylo třeba v kritickou chvíli získat naprosto spolehlivé informace z velice nepřístupného střediska uzavřeného kroužku revolucionářů. Objevily se totiž jisté indicie, že se chystá spiknutí mimořádného dosahu. Klid nezbytný pro tu rozlehlou zemi se octl v sázce. Rozsáhlý plán úhledných reforem měl být ohrožen… Nejvýše postavené osobnosti v zemi byly vlastenecky znepokojeny a tak dále. Zkrátka poradce Mikulin věděl, jak má argumentovat. Tuto dovednost lze jasně dovodit z duševní i psychologické zpovědi a sebezpytu obsaženého v deníku pana Razumova – v té žalostné zpovědnici mladíka, jenž neměl žádného blízkého důvěrníka, žádnou přirozeně projevovanou náklonnost, o niž by se mohl opřít.

Jak všechna tato předběžná práce unikla povšimnutí, netřeba rozebírat. Dostatečný příklad je patrný z využití adresy očního lékaře. Poradce Mikulin byl vynalézavý a daný úkol nepříliš těžký. Do domu očního lékaře mohl bez obav vidět vcházet Razumova kterýkoli jeho spolužák, i třeba ten student s hejlem na nose. Výsledný úspěch závisel výhradně na sebeklamu revolucionářů, s nímž Razumovovi přičetli blíže neurčený podíl na Haldinově aféře. Být do ní nějak zapleten už stačilo k povýšení jeho kreditu – a tu iluzi si vytvořili sami. Právě díky té iluzi padla volba na pana Razumova coby „muže Prozřetelnosti“, byť byl na hony vzdálen obvyklému typu agenta pro „evropský dohled“.

A právě tuto iluzi se sekretariát rozhodl ještě podpořit řadou vykalkulovaných a zdánlivých úniků informací.

Nakonec se stalo, že jednoho večera pana Razumova vyhledal jeden z těch „přemýšlivých“ studentů, s nimiž se dříve – před Haldinovou aférou – scházíval na různých soukromých sedánkách: rozložitý mladík klidných, skromných způsobů a přesvědčivé výmluvnosti.

Když Razumov rozeznal v předpokoji jeho hlas, který se tázal, zda smí vejít, vyskočil z pohovky, na níž odpočíval. Co když mě přišel probodnout? ptal se v duchu cynicky, a když si upravil zelenou klapku na levém oku, stroze ho vyzval: „Vstupte.“

Kolega stanul na prahu v rozpacích a ujišťoval se, že neruší.

„Neviděli vás už několik dní, tak jsem měl starost.“ Maličko si odkašlal. „Oko se zlepšuje?“

„Už je skoro v pořádku.“

„To je dobře. Zdržím se jen chvilku, ale víte, tedy my – zkrátka vzal jsem na sebe povinnost přijít vás varovat, Kirylo Sidoroviči. Možná totiž žijete ve falešném domnění, že vám nic nehrozí.“

Razumov seděl klidně, s hlavou opřenou o ruku, která téměř zakrývala nezastíněné oko.

„Taky mám ten pocit.“

„Pak je to v pořádku. Teď se zdá být klid, ale ta místa chystají nějaké rozsáhlejší represe. To je nevyhnutelné. Nicméně to jsem vám nepřišel říct.“ Přisunul si židli blíž a přešel do šepotu. „Bojíme se, že vás brzy přijdou zatknout.“

Neznámý písař na sekretariátě zaslechl pár slov z jistého rozhovoru a zahlédl jakousi zprávu. Tuto tajnou informaci není radno podceňovat.

Mladík se pousmál a návštěvník znervózněl.

„Kirylo Sidoroviči, tohle není k smíchu. Nechali vás chvíli na pokoji, ale…! Opravdu byste se měl radši pokusit uprchnout ze země, dokud je čas.“

Razumov vyskočil a začal mu s výsměšnou mnohomluvností děkovat za tu radu, až host zčervenal a odpoklonkoval se s představou, že tenhle záhadný filozof není člověk, který by potřeboval varování či rady od obyčejných smrtelníků.

Když se poradce Mikulin nazítří o příhodě dozvěděl, vyjádřil nad ní uspokojení. „Hmm. Ha! Přesně to, co jsme chtěli…,“ pravil a sklopil zrak do vousů.

„Došel jsem k závěru,“ prohlásil Razumov, „že nastává vhodná chvíle, abych se vydal splnit úkol.“

„Psychologicky vhodná,“ trval na svém tiše a s nebývalou vážností poradce Mikulin, jako by ta slova uznával.

Byla učiněna veškerá opatření, aby útěk působil věrohodně obtížně. Poradce Mikulin neočekával, že by se s Razumovem před odjezdem ještě setkal. Tyto schůzky s sebou nesly riziko, a nebylo ostatně už co dojednávat.

„Zatím jsme si řekli vše, Kirylo Sidoroviči,“ prohlásil vysoký činitel s citem a s nepředstíranou srdečností, jak jen to Rus dovede vyjádřit, stiskl Razumovovi ruku. „Mezi námi není nic nevyjasněného. A řeknu vám, že mě potkalo štěstí, že jsem narazil – hmm – na vaše…“

Zase pohlédl do vousů a po chvilce přemítavého mlčení podal mladíkovi papírek s poznámkami – ve zkratce zaznamenané záležitosti, které spolu probrali, jisté zdroje informací, dohodnutý postup, několik rad týkajících se sledovaných osob a tak dále. To byl jediný kompromitující dokument v celém případu, ale jak podotkl poradce Mikulin, dal se snadno zničit. Pan Razumov by se raději už neměl s nikým scházet – až na druhé straně hranice, kdy ho pochopitelně čeká jedno setkání za druhým… Dívejte se a poslouchejte a –

Opět sklopil zrak. Když ho však student informoval o svém záměru setkat se alespoň s jedním člověkem, než odjede z Petrohradu, poradce Mikulin náhle nedokázal skrýt jistou nevoli. Už pronikl do pracovitého, samotářského a střídmého způsobu života tohoto mladého muže. Spatřoval v něm tu nejlepší záruku způsobilosti. Začal jeho úmysl odsuzovat. Uvážil jeho drahý Kirylo Sidorovič, zda s ohledem na tak závažný podnik není opravdu radno obětovat veškeré city…?

Razumov jemnou výtku opovržlivě přerušil. Nešlo o mladou ženu, s jistým záměrem totiž hodlal navštívit jednoho bláznivého hejska. Poradci Mikulinovi se sice ulevilo, nicméně nemohl zastřít překvapení.

„Aha, ale proč – přesně?“

„Abych ještě posílil věrohodnost,“ odvětil úsečně Razumov, s touhou potvrdit svou nezávislost. „Musíte mému postupu důvěřovat.“

Poradce Mikulin taktně ustoupil a zamumlal: „Jistě, jistě. Váš úsudek…“

Znovu si potřásli rukou a rozešli se.

Ten bláznivý hejsek, na něhož Razumov pomyslel, byl bohatý a rozmařilý student známý pod přezdívkou Kosťa Potrhlý. Ztřeštěný, užvaněný, popudlivý pošetilec, u něhož se člověk může spolehnout na jeho naprostou a dokonalou indiskrétnost. Avšak když mu Razumov připomněl jeho nabídky učiněné před časem, výtržník přešel z obvyklé povznesenosti do stavu nesmírného úděsu.

„Ach, Kirylo Sidoroviči, příteli nejdražší – můj spasiteli –, co si počnu? Včera večer jsem rozfofroval do posledního rublu všecko, co mi papínek onehdy dal. Nemůžete mi posečkat do čtvrtka? Oběhnu všechny lichváře, co znám… Ne, to samozřejmě nemůžete! Nedívejte se na mě tak. Co teď? Staříka už pumpnout nemůžu. Dal mi celou hrst bankovek, jsou to tři dny. Jsem já to ale bídnej lump.“

Zoufale lomil rukama. Otci se s tím nemůže svěřit. „Oni“ ho totiž vyznamenali, zrovna loni dostal kříž za zásluhy, a od té doby proklíná všechen pokrok. Zrovna v tuhle chvíli by radši viděl všecky intelektuály v Rusku viset, než by se rozloučil s jediným rublíkem.

„Kirylo Sidoroviči, jen trpělivost. Nepohrdejte mnou. Už to mám. Jo – udělám to –, vloupám se mu do psacího stolu. Jinak to nejde. Vím o šuplíku, kde si schovává kořist, a dlátko si můžu pořídit cestou domů. Děsně ho to rozhodí, ale víte, ten ňouma starej mě vážně miluje. Bude to muset překousnout – a já taky. Kirylo, kamaráde, jestli můžete počkat jen pár hodin – do dnešního večera –, ukradnu pro vás všecko, co mi přijde pod ruku! Pochybujete! Proč? Stačí slůvko.“

„Ukradněte to – rozhodně,“ potvrdil Razumov a nehnul ani brvou.

„K čertu s desaterem přikázání!“ vykřikl kolega víc než vzrušeně. „Jde o novou budoucnost!“

Když však pozdě večer dorazil k Razumovovi, choval se nezvykle střízlivě, téměř nábožně.

„Dokonáno,“ pravil.

Razumov, který tu seděl skloněný se sepjatýma rukama mezi koleny, se při tom povědomém výrazu v duchu zachvěl. Do kruhu nasvíceného lampou Kosťa pomalu položil balíček v hnědém papíře, převázaný provázkem.

„Jak jsem řekl – všecko, na co jsem narazil. Staroch si pomyslí, že nastal konec světa.“

Razumov z pohovky přikývl a se zlomyslným potěšením pozoroval vážnou tvář toho pošetilce.

„Přináším svou malou oběť,“ povzdechl si Kosťa Potrhlý. „A musím vám poděkovat, Kirylo Sidoroviči, že jste mi dal tu příležitost.“

„Stálo vás to něco?“

„Bodejť. Víte, ten starej ňouma mě má doopravdy rád. Dotkne se ho to.“

„A vy věříte všemu, co vám vykládají o nové budoucnosti a svaté vůli lidu?“

„Bez výhrad. Dal bych život… Jenže – víte, jsem jako prase u koryta. Budižkničemu. Mám to zkrátka v povaze.“

Razumova, jenž se mezitím zamyslel a dočista zapomněl, že má hosta, vyburcoval až mladíkův hlas, který ho zapřísahal, aby neztrácel čas a pelášil odsud.

„Dobrá. No tak sbohem.“

„Vyprovodím vás z Petrohradu,“ prohlásil náhle Kosťa s chladnou rozhodností. „To mi teď nemůžete odmítnout. Proboha, Kirylo, policie tu bude každou chvíli, a až vás drapnou, zavřou vás do lochu na bůhvíjak dlouho – až vám vlasy zešedivějí. Dole mám nejlepšího klusáka z tátovejch stájí a lehký saně. Než zajde měsíc, ujedeme padesát verst a najdeme nějaký nádražíčko…“

Razumov k němu vzhlédl v úžasu. O cestě už bylo rozhodnuto – byla nevyhnutelná. Sám si stanovil odjezd na zítřek. A náhle zjistil, že tomu nevěřil. Chodil, poslouchal, mluvil, myslel a plánoval předstíraný útěk s rostoucím přesvědčením, že to celé je nesmysl. Copak by někdy někdo podnikl něco takového! Jako by si hrál na někoho jiného. A teď se ho zmocnil úžas. Tady se vyskytl někdo, kdo tomu věří se zoufalou upřímností. Jestli neodjedu teď, okamžitě, pomyslel si Razumov s úlekem, nedokážu to nikdy. Beze slova se zvedl, úzkostlivý Kosťa mu narazil čepici a pomohl mu do pláště, jinak by byl odešel z místnosti prostovlasý a polooblečený. Už mlčky vycházel ven, když ho zastavil pronikavý výkřik.

„Kirylo!“

„Co?“ Váhavě se otočil ve dveřích. Vzpřímený, s toporně napřaženou paží, s obličejem zhrozeným a bledým Kosťa výmluvně mířil ukazováčkem na hnědý balíček, který ležel zapomenutý v jasném světle na stole. Razumov zaváhal a vrátil se pro něj pod přísným pohledem společníka, na něhož se cestou pokusil usmát. Potrhlý kolega se však mračil. Je to sen, ubezpečoval se Razumov, když si strkal balíček do kapsy a scházel ze schodů. Takové věci nikdo nedělá. Student ho držel v podpaží, šeptem vyjmenovával nebezpečí, která na ně cestou číhají, a co případně hodlá udělat. „Nesmysl,“ zamumlal Razumov, když mu Kosťa urovnával pokrývku v saních. Oddal se sledování vývoje toho snu s nesmírnou pozorností. Vyvíjel se předpokládaným směrem, s neúprosnou logikou – dlouhá jízda, čekání na malém nádraží u kamen. Padlo mezi nimi sotva deset slov. Kosťovi, který sám posmutněl, se nijak nechtělo to ticho přerušovat. Na rozloučenou se dvakrát objali – to bylo třeba udělat – a pak spolužák ze snu zmizel.

Razumov, kterému bylo horko, když nehybně seděl ve vagonu plném přikrývek a spících lidí po celé jeho spoře osvětlené délce, za rozbřesku tiše vstal, stáhl maličko okénko a vyhodil ten hnědý balíček na rozlehlou zasněženou pláň. Pak si zase sedl a zabalený zůstal bez hnutí. Pro lid, pomyslel si, když hleděl upřeně z okna. Před očima se mu táhla nesmírná bílá pustina zmrzlé, tvrdé země bez jakékoli známky lidského života.

Toho se dopustil v bdělém stavu – a pak se ho opět zmocnil sen: Prusko, Sasko, Württembersko, tváře, pohledy, slova – všechno jako sen sledovaný s hněvivou, vynucenou pozorností. Curych, Ženeva – stále ještě sen, dopodrobna prožívaný, únavný, až to člověka dohání k drsnému smíchu, k zuřivosti, k smrti – k obavám, že se nakonec probudí…

Možná že život je jen tohle, uvažoval Razumov, jak chodil sem a tam pod stromy na ostrůvku, o samotě s bronzovou sochou Jeana-‑Jacquesa Rousseaua. Sen a strach. Šero zhoustlo. Popsané stránky vytržené ze zápisníku byly prvním ovocem jeho poslání. Tohle nebyl sen. Obsahovaly ujištění, že skutečně objevné informace jsou na spadnutí. „Myslím, že už nic nebrání tomu, aby mě bezvýhradně přijali.“

Na těch stránkách shrnul své dojmy a některé rozhovory. Zašel dokonce tak daleko, že napsal: „Mimochodem, objevil jsem tu toho hrozného N. N. Je to děsné, pupkaté čuně. Pokud se dozvím něco o jeho budoucích pohybech, pošlu varování.“ Zbytečnost toho všeho ho přepadla jako prokletí. Ani tehdy ještě nevěřil ve skutečnost svého poslání. Rozhlédl se zoufale kolem ve snaze vypátrat cosi, čím by spasil svou existenci před tím nezdolným pocitem. V ruce vztekle drtil papíry. S tímhle teď musím na poštu, uvědomil si.

Přešel po mostě a vrátil se na severní břeh, kde, jak si vzpomínal, v jedné z těch užších uliček kdysi zahlédl nenápadný obchůdek s levnými dřevořezbami a zdmi lemovanými nesmírně ohmatanými brožovanými svazečky malé pojízdné knihovny. Také tam prodávali papírnické zboží. Za pultem dřímal mrzutý zanedbaný stařec. Hubená, černě oděná žena s neduživou tváří přinesla Razumovovi obálku, o kterou si řekl, aniž k němu pozvedla oči. Mladík si pomyslel, že tady nakupuje v bezpečí, protože tihle lidé už natolik znetečněli, aby je na světě ještě něco zajímalo. Na pultu obálku nadepsal německým příjmením osoby žijící ve Vídni, nicméně věděl, že si dopis – jeho první sdělení pro poradce Mikulina – najde cestu na vyslanectví, kde jeho obsah někdo důvěryhodný zašifruje a diplomatickou poštou ho bezpečně pošle k cíli. Takto to bylo dohodnuto, aby se zakryly stopy před neloajálníma očima, aby se zamezilo veškerému úniku informací, všelijakým nehodám a zradám. Tím měl zůstat v bezpečí – v naprostém bezpečí.

Vyšel z toho bídného krámku a zamířil k poště. Tehdy jsem ho zahlédl ten den podruhé. Přecházel ulici Mont Blanc a tvářil se jako člověk, který se bezcílně prochází. Nespatřil mě, ale já jsem ho poznal na dálku. Je velice pohledný, pomyslel jsem si, tenhle pozoruhodný přítel bratra slečny Haldinové. Sledoval jsem, jak kráčí k poštovní schránce a pak zase zpět. Znovu přešel kolem mě dost blízko, ale jsem si jistý, že si mě nevšiml ani tentokrát. Hlavu nesl pěkně zpříma, byť měl výraz náměsíčníka, který zápasí se snem, jenž ho pohání k nebezpečným místům. V myšlenkách jsem přelétl k Natálii Haldinové a její matce. Po jejich bratru a synovi jim zůstal jenom on.

Západní člověk ve mně se znepokojil. Ve výrazu té tváře bylo cosi šokujícího. Kdybych byl sám spiklenec, ruský politický uprchlík, možná bych byl býval schopen z toho náhodného pohledu něco vyvodit. Takhle mě to pouze silně zneklidnilo, dokonce to ve mně vyvolalo až neurčitý strach, pokud šlo o Natálii Haldinovou. Působí to všechno dost nevysvětlitelně, ale odtud pramenilo rozhodnutí, které jsem učinil v daném okamžiku a na daném místě, že dámy večer navštívím, poté co o samotě povečeřím. Popravdě řečeno jsem slečnu Haldinovou potkal jen pár hodin předtím, ale paní Haldinovou jsem neviděl už hodně dlouho. Vlastně jsem se návštěvám u nich poslední dobou vyhýbal.

Chudinka paní Haldinová! Přiznávám, že mi trochu naháněla strach. Naštěstí patřila k těm převzácným povahám, o něž je třeba se zajímat, protože vzbuzují hrůzu i lítost. Člověk se styku s nimi obává i sám, ale ještě víc kvůli těm, které má rád, poněvadž je nade vší pochybnost, že se narodily, aby trpěly a soužily jiné. Je s podivem, že ne snad svoboda, ale už pouhý liberalismus názoru, který je pro nás záležitostí slov, ambic, hlasů (a pokud jde o pocity, pak tedy pocitu, jenž zanechává naše nejhlubší city nedotčené), může být pro jiné bytosti, které se nám velice podobají a žijí pod stejnou oblohou, těžkou zkouškou mravní síly, záležitostí slz, utrpení a krve. Paní Haldinová si prožila své už zamlada. Měla toho bouřlivého bratra – důstojníka, kterého zastřelili za cara Mikuláše. Mírně ironická odevzdanost však neposkytuje brnění zranitelnému srdci. Paní Haldinová, jíž se dotkli skrze její děti, musela znovu trpět kvůli minulosti a pociťovat strach z budoucnosti. Patřila k těm, kdo se nedovedou vyléčit, k těm, kdo si až příliš uvědomují přítomnost srdce, kteří ne zbaběle či sobecky, nýbrž s vášní pohlížejí na jeho rány – a vypočítávají, co je to stálo.

Takovéto myšlenky kořenily mé skromné jídlo osamělého starého mládence. Pokud si někdo přeje poznamenat, že to byla pouhá vytáčka, abych mohl myslet na Natálii Haldinovou, mohu jen potvrdit, že víc než stála za nějakou tu starost. Vždyť měla před sebou celý život. Budiž tedy připuštěno, že jsem myslel na život Natálie Haldinové v souvislosti s povahou její matky, což je přípustný způsob, jakým může myslet na dívku svobodný muž, který není ještě tak starý, aby druhé nedokázal politovat. Měla před sebou skoro celé mládí: mládí svévolně oloupené o přirozenou bujarost a radost, mládí ve stínu neevropského despotismu, strašně zasmušilé mládí ponechané rizikům zuřivého střetu mezi neméně urputnými antagonismy.

Oddával jsem se těm myšlenkám déle, než jsem měl. Člověk cítil takovou beznaděj, a co je horší, připadal si svým způsobem bezmocný. V poslední chvíli jsem zaváhal, jestli tam vůbec mám chodit. K čemu to bude?

Večer už pokročil, když jsem zabočil na bulvár Filozofů a uviděl světlo v okně na rohu. Roleta byla stažená, ale dovedl jsem si za ní představit paní Haldinovou usazenou v křesle, v jejím obvyklém vyčkávajícím postoji, který v poslední době už bolestně napovídal cosi o stavu její mysli.

Říkal jsem si, že světlo mě dostatečně opravňuje k tomu, abych zaklepal. Dámy se ještě neodebraly na lože. Jenom jsem zadoufal, že tam nemají návštěvu někoho z jejich vlasti. Někdy večer přicházel zlomený ruský úředník ve výslužbě. Působil nesmírně opuštěně a unavoval už svou sklíčenou přítomností. Myslím, že dámy jeho časté návštěvy trpěly jen proto, že se kdysi přátelil s otcem Haldinem nebo tak nějak. Rozhodl jsem se, že pokud bych ho tam našel, jak jim tím chaboučkým hlasem cosi vykládá, zdržím se jen pár minut.

Překvapilo mě, že se dveře otevřely, ještě než jsem stačil zazvonit. Stála přede mnou slečna Haldinová v klobouku a kabátku, zjevně na odchodu. V takovou hodinu! Snad pro lékaře?

Výkřik, kterým mě uvítala, mě uklidnil. Zřejmě se po mně právě sháněla. Vzbudila tím mou zvědavost. Zatáhla mě dovnitř a věrná Anna, postarší německá služebná, zavřela dveře, ale vzdálit se nehodlala. Zůstala stát u dveří, nejspíš připravena mě co nevidět vypustit. Všechno nasvědčovalo tomu, že slečna Haldinová se zrovna chystala mě vyhledat.

Mluvila překotně, což u ní bylo velmi neobvyklé. Byla by šla a rovnou zazvonila u paní Zieglerové, i když na paní Zieglerovou bylo už pozdě…

Paní Zieglerová, vdova po význačném profesorovi, který byl mým blízkým přítelem, mi ze svého prostorného a útulného bytu, který si po manželově smrti ponechala, pronajala tři místnosti. Mám však k dispozici vlastní vchod na témže patře. Toto ujednání trvá už asi deset let. Odpověděl jsem, jak mě těší, že jsem sám dostal nápad…

Slečna Haldinová se však nezačala odstrojovat. Povšiml jsem si, jak zčervenala, a v jejím tónu zazněla zřetelná rozhodnost. Vím, kde bydlí pan Razumov?

Kde bydlí pan Razumov? Pan Razumov? V tuhle dobu – tak neodkladně? Na znamení naprosté nevědomosti jsem rozhodil rukama. Neměl jsem nejmenší ponětí, kde bydlí. Kdybych tak dokázal její otázku předvídat asi o tři hodiny dříve, mohl jsem se odvážit oslovit ho na chodníku před novou poštou – a třeba by mi to i sdělil, ale také je velmi možné, že by mě hrubě odbyl, abych si hleděl svého. Anebo, usoudil jsem, když jsem si vzpomněl na ten prapodivně zmámený, utrápený a nepřítomný výraz, by mohl padnout leknutím, že ho někdo oslovil. S ničím takovým jsem se slečně Haldinové nesvěřil, ani jsem se jí nezmínil, že jsem mladíka celkem nedávno zahlédl. Ten dojem byl tak nesmírně nepříjemný, že bych na něj nejradši sám zapomněl.

„Ani nevím, kde bych se mohl pozeptat,“ zamumlal jsem bezmocně. Byl bych jí rád nějak pomohl a byl bych se vydal pro kohokoli, mladého či starého, protože jsem velice důvěřoval jejímu úsudku. „Proč vás napadlo jít s tím za mnou?“

„Nebylo to přesně tak,“ odpověděla tiše. Budila dojem, že má před sebou nepříjemný úkol.

„Mám tomu rozumět tak, že potřebujete mluvit s panem Razumovem ještě dnes večer?“

Natálie Haldinová přikývla a poté, co pohlédla ke dveřím ložnice, francouzský dodala:

„C’est maman,“[33] a zatvářila se zmateně, byť jindy se chovala rozvážně a nedala se ničím vyvést z míry. Očima jsem zvědavě visel na jejích rtech, které na chvíli zůstaly zavřené. Jakou měl Razumov spojitost s touhle zmínkou o její matce? Paní Haldinová přece nevěděla, že přítel jejího syna je v Ženevě.

„Mohu doufat, že vaši matku dnes večer uvidím?“ otázal jsem se.

Slečna Haldinová natáhla ruku, jako by mi chtěla zahradit cestu.

„Je děsivě rozrušená. Vy byste to ani nepoznal… Děje se to uvnitř, ale já, protože ji znám, jsem zděšená. Už nemám odvahu se s tím dál potýkat. Je to všechno má chyba, nejspíš se neumím přetvařovat. Nikdy jsem před matkou nic neskrývala. Mezi námi se nikdy nic podobného nestalo. Ale vy sám znáte důvod, proč jsem jí hned nechtěla říct, že sem pan Razumov přijel. Vy to chápete, že? Čistě kvůli jejímu nešťastnému stavu. Jenže – nejsem herečka. Tím, že i já to hodně prožívám, jsem nějak… nevím. Povšimla si zřejmě změny v mém chování. Dovtípila se, že před ní něco tajím. Všimla si taky, že odcházím na delší dobu pryč – protože jsem se s panem Razumovem setkávala denně, byla jsem najednou mimo domov déle než dřív. Bůhví, jaké podezření jí začalo strašit v hlavě. Víte sám, že od té doby není ve své kůži… A dneska večer – ona, která mlčela celé týdny, začala zničehonic mluvit. Řekla, že mi nechce nic vyčítat, že mám svou povahu, stejně jako ona tu svou, že nechce strkat nos do mých záležitostí, že ona sama nikdy před svými dětmi nic netajila… bylo kruté to poslouchat. A to všechno pronášela tichým hlasem, s tou utrápenou, ledově klidnou tváří. Bylo to k nesnesení.“

Slečna Haldinová to líčila polohlasem a rozčileněji, což se jí vůbec nepodobalo. Už to samo bylo zneklidňující. Jelikož předsíň byla silně osvětlená, viděl jsem, jak pod závojíčkem zčervenala. Stála zpříma, levou rukou se lehce opírala o stolek. Druhá paže jí visela podél těla bez hnutí. Čas od času mírně zalapala po dechu.

„Taky mě to polekalo. Jen si to představte! Myslela si, že se ji chystám opustit bez vysvětlení. Klekla jsem si u jejího křesla a zapřísahala ji, aby pomyslela na to, z čeho mě obviňuje! Hladila mě přitom po hlavě, ale v tom bludu setrvává dál. Vždycky si prý myslela, že je hodna důvěry svých dětí, ale viditelně se pletla. Její syn nedůvěřoval její lásce ani pochopení – a teď já prý mám v úmyslu opustit ji stejně krutým a nespravedlivým způsobem a tak dále a tak dál. Nic, co bych mohla říct… Je v tom až chorobná zatvrzelost. Řekla, že cosi cítí – že jsem se nějak změnila… Jestli mě mé přesvědčení volá někam jinam, tak proč ty tajnosti, jako kdyby snad byla zbabělec nebo nějaký slaboch, kterému neradno důvěřovat. ,Jako by snad mé srdce mohlo děti zradit,‘ to řekla… Skoro jsem to nemohla unést. A celou dobu mě hladila po hlavě… Bránit se bylo úplně zbytečné. Je nemocná. Sama její duše je…“

Neodvážil jsem se přerušit ticho, které se mezi námi rozhostilo. Podíval jsem se jí do očí, které se i přes závojíček leskly.

„Já že jsem se změnila!“ vykřikla týmž polohlasem. „Mé přesvědčení že mě volá pryč! Bylo kruté to poslouchat, protože potíž je v tom, že já jsem slabá a nevím, co si mám počít. Vy mě znáte. A ještě ke všemu jsem provedla něco sobeckého. Aby mě přestala podezírat, pověděla jsem jí o panu Razumovovi. Bylo to ode mě opravdu sobecké. Uvažovali jsme správně, když jsme se dohodli, že tohle před ní zatajíme. Více než správně. Hned jak jsem jí řekla, že je tu přítel našeho ubohého Viktora, viděla jsem, že je zle. Jak dlouho je tady? Co ví a proč nás nepřišel okamžitě navštívit, tenhle přítel jejího Viktora? Co to má znamenat? To se jí nemůžou svěřit už ani vzpomínky, které ještě po jejím synovi zbývají? Jen si představte, jak jsem se cítila, když jsem ji viděla bledou jako stěna, naprosto bez hnutí, jak hubenýma rukama svírá opěradla křesla. Řekla jsem jí, že je to celé moje vina.“

Bez obtíží jsem si představil nehybnou němou postavu matky v křesle, za těmi dveřmi, blízko nichž se mnou mluvila její dcera. Ticho v té místnosti jako by hlasitě volalo po pomstě za to, co jí provedla historie a jak se ohlásila nanovo. Takový obrázek se mi mihl hlavou, nicméně jsem nepochyboval, že slečna Haldinová prožila něco otřesného. Bylo mi jasné, že vůbec netuší, jak pod dojmem té scény přečká noc. Paní Haldinová se poddala těm nejstrašnějším představám, fantastickým a krutým podezřením. Všechno tohle bylo třeba uklidnit za každou cenu a bezodkladně. Nijak mě neudivilo, když mi slečna Haldinová sdělila, že matce navrhla: „Dojdu pro něj a přivedu ho sem okamžitě.“ V tom výkřiku nebylo nic absurdního, žádné zveličované city. A já jsem vlastně nevyjádřil sebemenší pochybnost, když jsem se zeptal: „Dobře, ale jak?“

Naprosto správně si vzpomněla nejdřív na mě, ale co jsem mohl dělat, jestliže jsem neznal adresu pana Razumova?

„A když pomyslím na to, že třeba bydlí blízko, možná co by kamenem dohodil!“ zvolala.

O tom jsem pochyboval, ale byl bych pro něj s radostí šel třeba na druhý konec Ženevy. Nejspíš si byla mou připraveností jista, když jsem ji napadl jako první možnost. Ale vlastně mě chtěla spíš požádat, abych ji doprovodil na zámek Borel.

Před očima mi nepříjemně vytanula ta tmavá silnice, ponuré okolí a bezútěšně podezřelé vzezření toho sídla nekromancie, intrik a adorace feminismu. Namítl jsem, že madame de S. s velkou pravděpodobností nezná údaj, kterého se potřebujeme dopátrat. Zároveň mi nepřipadalo příliš věrohodné, že by mladík byl k nalezení tam. Rozpomněl jsem se, jak jsem odpoledne zahlédl jeho tvář, a nabyl jsem přesvědčení, že člověk, který vypadá hůř, než kdyby spatřil mrtvého, se bude chtít zavřít někde o samotě. Pocítil jsem zvláštní jistotu, že pan Razumov zamířil domů.

„Vlastně jsem myslela spíš na Petra Ivanoviče,“ podotkla tiše slečna Haldinová.

Aha! Tak ten by to nejspíš věděl. Pohlédl jsem na hodinky. Bylo teprve čtvrt na deset a pět minut… Nicméně.

„Zkusil bych tedy jeho hotel,“ poradil jsem jí. „Má apartmá v Cosmopolitanu, skoro až nahoře.“

Nenabídl jsem se, že tam dojdu sám, a to z čiré nedůvěry, jak by mě přijal. Navrhl jsem vyslat věrnou Annu se vzkazem, jehož prostřednictvím bychom ho o tu informaci požádali.

Služebná stále čekala u dveří na druhém konci místnosti, zatímco my dva jsme tu záležitost probírali šeptem. Slečna Haldinová se domnívala, že se tam musí vypravit sama. Anna je nesmělá a pomalá. Ztratili by čas, než by doručila odpověď, a navíc se připozdívalo, a přitom nebylo vůbec jisté, že pan Razumov bydlí někde poblíž.

„Když se tam vydám sama,“ tvrdila slečna Haldinová, „můžu jít z hotelu rovnou za ním. A musela bych tam tak jako tak, protože to panu Razumovovi potřebuji vysvětlit osobně – nějak ho na to připravit. Nemáte představu, v jakém rozpoložení matka je.“

Střídavě bledla a zase se červenala. Navíc se domnívala, že oběma prospěje, nebudou-li chvíli pohromadě. Anna, kterou má matka ráda, bude po ruce.

„Mohla by si vzít šití k ní,“ pokračovala slečna Haldinová a vedla mě ke dveřím. Pak služku, která nám otevřela, pobídla německy: „Můžete matce říct, že se tu stavil tenhle pán a šel se mnou hledat pana Razumova. Nesmí si dělat starosti, když budu nějakou dobu pryč.“

Bez meškání jsme vyšli na ulici a ona zhluboka vdechovala chladný večerní vzduch. „Ani jsem vás o to nepoprosila,“ zamumlala.

„Řekl bych, že ne,“ odvětil jsem s úsměvem. Jak mě velký feminista přijme, na to se mi teď nechtělo myslet. Nepochyboval jsem, že se rozlítí, až mě uvidí, a patrně na mou adresu vysloví nějakou závažnou neomalenost, a přesto jsem předpokládal, že si mě nedovolí vyhodit. A jedině o to mi šlo. „Mohu vám nabídnout rámě?“ otázal jsem se.

Tiše se podvolila, a než jsme vstoupili do rozlehlé hotelové haly, ani jeden z nás neřekl nic, co by stálo za zmínku. V hale plálo jasné světlo a hověla si tam spousta lidí.

„Mohl bych docela dobře jít nahoru bez vás,“ navrhl jsem.

„Nerada bych čekala zrovna tady,“ prohlásila tiše. „Půjdu s vámi.“

Vedl jsem ji tedy rovnou k výtahu. V posledním patře nás liftboy poslal doprava: „Na konci chodby.“

Stěny byly bílé, podlaha červená, zářila tu spousta elektrických světel a ta prázdnota, ticho, zavřené dveře, všechny stejné a očíslované, budily zdání dokonalého pořádku nějaké skutečně přepychové modelové káznice, která je opatřena výhradně samotkami. Tam nahoře pod střechou té ohromné budovy pro ubytování cestujících k nám nedoléhal žádný zvuk, naše kroky ostatně dokonale tlumil tlustý karmínový plstěný koberec. Spěchali jsme dál, aniž jsme na sebe pohlédli, až jsme se octli před posledními dveřmi té dlouhé chodby. Pak jsme se konečně setkali očima a chvíli jsme stáli a naslouchali slabému ševelení hlasů uvnitř.

„Nejspíš je to tady,“ zašeptal jsem poněkud nadbytečně. Viděl jsem, jak slečna Haldinová pohnula rty, aniž z nich vyšel zvuk, a když jsem řádně zaklepal, hlasy uvnitř zmlkly. Hluboké ticho trvalo pár vteřin a pak se dveře zprudka otevřely a za nimi stála nevysoká černooká žena v červené halence se spoustou silně prošedivělých vlasů, nedbale upravených do neúhledného a nepoetického účesu. Její tenké havraní obočí se uprostřed čela stýkalo. Později jsem se dozvěděl, že to byla slavná – či nechvalně známá – Sofie Antonovna, ale v tu chvíli mě zarazil mírně mefistofelsky tázavý pohled, neobyčejně prostý zla, dokonce bych ho označil za neďábelský. Ještě víc jsem zjihl, když vzhlédla k mé společnici, která ji požádala, zda by na chvilku nemohla mluvit s Petrem Ivanovičem.

„Jsem slečna Haldinová,“ dodala.

Nato se čelo naprosto vyhladilo a žena v červené halence beze slůvka odpovědi odkráčela k pohovce a posadila se. Dveře nechala dokořán.

Z pohovky s rukama složenýma v klíně pak černýma, třpytnýma očima sledovala, jak vcházíme.

Slečna Haldinová popošla doprostřed místnosti. Já, věrný své roli pouhého doprovodu, jsem zůstal stát u dveří, poté co jsem za sebou zavřel. Místnost, poměrně prostorná, zato s nízkým stropem, byla spoře zařízená a elektrická žárovka s porcelánovým stínidlem stažená nízko nad velký stůl (na kterém byla rozložena ohromná mapa) ponechávala vzdálené kouty v tlumeném, umělém příšeří. Petra Ivanoviče nebylo vidět, nebyl tu přítomen ani pan Razumov. Avšak na pohovce poblíž Sofie Antonovny se s rukama opřenýma o kolena nakláněl kupředu muž s kostnatým obličejem a bradkou, s pátravým, i když přívětivým pohledem. Ve vzdálenějším koutě se dala rozeznat široká bledá tvář a rozložitá, neupravená postava, jakoby nejistá na nízkém sedátku, na němž spočívala. Jedinou mně známou osobou v této společnosti byl Julius Laspara, který zřejmě usilovně studoval cosi na mapě, s nohama pevně obtočenýma kolem noh židle. Pohotově slezl a slečně Haldinové se uklonil. Bylo to směšné, protože přitom připomínal chlapce s nosem jako skoba a nádherně falešným prošedivělým vousem. Přistoupil k návštěvě a nabídl jí židli, což slečna Haldinová odmítla. Přišla jen na chvilku prohodit pár slov s Petrem Ivanovičem.

Lasparův pisklavý hlas se začal trapně rozléhat v místnosti.

„Je to zvláštní, Natálie Viktorovno, ale zrovna dnes odpoledne jsem na vás myslel. Potkal jsem pana Razumova a požádal jsem ho, aby pro mě napsal článek, téma dle libosti. Vy byste ho mohla přeložit do angličtiny – s takovým učitelem.“

Uznale pokývl mým směrem. Jakmile vyslovil jméno Razumov, ozval se z kouta, kde seděl muž, zjevně příliš velký na tu židli, nepopsatelný zvuk, jakési slabé kviknutí, snad od nějakého rozdurděného zvířátka. Přeslechl jsem tedy, co odpověděla slečna Haldinová. Pak znovu promluvil Laspara.

„Je načase přistoupit k činu, Natálie Viktorovno. Ale vy o tom nejspíš máte své představy. Co kdybyste sama něco sepsala? Co kdybyste se k nám brzy přišla podívat? Mohli bychom to spolu probrat. Jakákoli rada…“

Znovu jsem nepostřehl slova slečny Haldinové. A opět se ozval Lasparův hlas:

„Petr Ivanovič? Ten na chvilku odešel vedle do pokoje. Všichni na něj čekáme.“

Slovutný muž, který v tu chvíli vstoupil, vypadal větší, vyšší – a jak se tam tak tyčil v dlouhém županu z nějaké tmavé látky, který mu v rovných záhybech sahal až na zem, působil skutečně impozantně. Vyhlížel jako mnich či prorok, robustní postava nějakého obyvatele pouště – nejspíš asijského –, a v tom tlumeném světle ho tmavé brýle spolu s oděvem činily ještě záhadnějším než obvykle.

Maličký Laspara se vrátil ke své židli a dál zkoumal mapu, jediný jasně osvětlený předmět v místnosti. I z té vzdálenosti jsem však dokázal rozeznat, podle tvaru modré části představující vodstvo, že znázorňuje Pobaltí. Petr Ivanovič mírně vykřikl, jak se blížil ke slečně Haldinové, podivil se, když mě spatřil, bezpochyby velice mlhavě, a vykoukl zpod těch tmavých brýlí. Musel mě poznat podle šedivých vlasů, protože zřetelně pokrčil širokými rameny a s vlídnou shovívavostí se obrátil k mé společnici. Uchopil její ruku do své tlusté a měkké dlaně a druhou svou tlapu položil navrch jako pokličku.

Zatímco si ti dva, stojící uprostřed místnosti, vyměňovali několik neslyšitelných vět, nikdo v pokoji se neodvážil pohnout: Laspara zády k nám klečel na židli s lokty opřenými o tu podrobnou mapu Baltu, ona zastíněná zavalitost v rohu, i ten muž s bradkou a upřímným pohledem na pohovce, žena v červené halence po jeho boku – všichni strnuli. Nejspíš však na to nedostali potřebný čas, protože slečna Haldinová vzápětí stáhla ruku od Petra Ivanoviče, a než jsem si to stačil uvědomit, už mířila ke dveřím. Jako osoba ze Západu, která nestála za povšimnutí, jsem dveře spěšně otevřel a následoval ji ven, přičemž můj poslední letmý pohled zanechával osazenstvo pokoje bez hnutí v rozličných polohách: Petra Ivanoviče stojícího o samotě, s tmavými brýlemi budícího dojem hromotluckého slepého učitele, a za ním živý kužel světla na barevné mapě, kterou zkoumal maličký Laspara.

Později, až mnohem později, v době, kdy novinami proběhly zvěsti (byly mlhavé a brzy utichly) o nezdařeném vojenském spiknutí v Rusku, jsem si vzpomněl, jak jsem hleděl na tu nehybnou skupinku, jíž vévodila ústřední postava. Nikdy nevyšly najevo žádné podrobnosti, ale vědělo se, že revoluční strany v zahraničí tomu pokusu napomáhaly, předem vypravily posly, že se dokonce našly peníze a byl vyslán parník s nákladem zbraní a povstalců, kteří se měli vylodit v Pobaltí. A zatímco jsem očima přejížděl zprávy s nedokonalými odhaleními (o něž svět ani nejevil valný zájem), uvažoval jsem o tom, že staré, usedlé Evropě ztělesněné mou osobou, jež doprovázela tu ruskou dívku, bylo dáno nahlédnout do zákulisí. Krátce a podivně, ze všech míst na zemi zrovna v posledním patře velkého hotelu: byl tam dokonce velikán přítomen osobně, doprovázen nehybnou hroudou zabijáka špionů a policistů v koutě; Jakovličem jakožto veteránem dávných teroristických tažení; ženou s vlasy bílými jako ty moje a živýma černýma očima, osobami v tajuplném pološeru, s nápadně nasvícenou mapou Ruska na stole. Tu ženu jsem měl příležitost vidět ještě jednou. Jak jsme čekali na výtah, přispěchala po chodbě s pohledem upřeným do tváře slečny Haldinové a odvedla si ji kousek stranou, jako by jí chtěla sdělit něco důvěrného. Byla stručná. Jen pár slov.

Zatímco jsme jeli výtahem dolů, Natálie Haldinová mlčela. Promluvila, teprve když jsme vyšli z hotelu a ubírali se po nábřeží ve svěží tmě světélkující nábřežními lampami, které se odrážely v černé vodě malého přístavu po naší levici, a se vznešenými budovami hotelů po pravici.

„To byla Sofie Antonovna – znáte tu ženu?“

„Ano, znám – ta slavná…“

„Právě ta. Zřejmě když jsme se vzdálili, vysvětlil jim Petr Ivanovič, proč jsem přišla. Proto za námi vyběhla. Představila se mi a pak řekla: ‚Vy jste sestra statečného muže, kterého si lidé budou pamatovat. Ještě se třeba dožijete lepších časů.‘ Odpověděla jsem, že bych se ráda dožila doby, kdy tohle všechno upadne v zapomnění, kdyby si na mého bratra už taky neměl nikdo vzpomenout. Něco mě nutilo, abych to řekla, chápete?“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Myslíte na dobu svornosti a spravedlnosti.“

„Ano. Tahle práce se vyznačuje nenávistí a snahou o odplatu. Je třeba to vykonat. Je to oběť – ať je tedy o to větší. Ničení je výraz hněvu. Ať zůstanou tyrani a vrazi v úplném zapomenutí a vzpomíná se jen na obnovitele.“

„A Sofie Antonovna s vámi souhlasila?“ zeptal jsem se skepticky.

„Neřekla na to nic, jenom: ‚Pro vás je dobré věřit v lásku.´ Myslím, že mě pochopila. Pak se mě zeptala, jestli doufám, že pana Razumova brzy uvidím. Ujistila jsem ji o svém přesvědčení, že se mi podaří přivést ho k nám ještě dnes večer – matka se totiž dozvěděla o jeho pobytu v Ženevě a je až chorobně nedočkavá na případné zprávy o Viktorovi. Byl to jediný přítel mého bratra, o kterém jsme věděly, velice blízký přítel. Ona na to: ‚Aha! Váš bratr – ano. Vyřiďte prosím panu Razumovovi, že jsem zveřejnila historku, kterou mi poslali z Petrohradu. Týká se zatčení vašeho bratra,‘ dodala. ‚Zradil ho muž z lidu, který se mezitím oběsil. Pan Razumov vám to všechno vysvětlí.‘ Dozvěděl se to ode mě dnes odpoledne. A vyřiďte mu prosím pozdravení od Sofie Antonovny. Brzy ráno odjíždím – hodně daleko“

A pak slečna Haldinová po chvilce mlčení dodala:

„To, co jsem se tak nečekaně dozvěděla, mě tak rozrušilo, že jsem se nezmohla na slovo. Muž z lidu! Náš ubohý lid!“

Kráčela pomalu, jako by jí náhle došly síly. Hlavu měla svěšenou; z oken budovy s terasami a balkony se nesla banální hotelová hudba. Pod nízkými skromnými portály kasina zářily ve světle elektrických lamp dva červené plakáty, které tomu podniku dodávaly laciný provinční ráz. Prázdnota nábřeží i opuštěné ulice působily dojmem pokrytecké důstojnosti a nevýslovné bezútěšnosti.

Považoval jsem za samozřejmé, že adresu získala, a nechal jsem se tedy vést. Na mostě Mont Blanc, kde několik tmavých postav v té široké a dlouhé perspektivě určované světly připomínalo bludné duše, prohodila:

„Není to daleko od našeho domu. Tak nějak jsem si to vlastně představovala. Je to v ulici Carouge. Myslím, že to nejspíš bude jeden z těch velkých nových domů pro řemeslníky.“

Důvěrně se do mě zavěsila a zrychlila. V našem postupu bylo cosi primitivního. Ani jsme nepomysleli na vymoženosti civilizace. Předjela nás pozdní tramvaj a u plotu zahrad stála řada fiakrů. Vůbec nás nenapadlo, že by se daly využít. Ona možná pospíchala až příliš, a pokud šlo o mě – přece se do mě důvěrně zavěsila. Když jsme stoupali po mírném svahu Corraterie, kde už měly všechny obchody dávno stažené rolety a v oknech nesvítila žádná světla (jako by odtud veškeré námezdní obyvatelstvo na sklonku dne prchlo), zkusmo navrhla:

„Mohla bych na chviličku zaskočit domů podívat se na matku. Ani bychom si moc nezašli.“

Rozmluvil jsem jí to. Pokud paní Haldinová skutečně čeká, že se ještě ten večer s Razumovem setká, bylo by nemoudré ukázat se bez něho. Čím dříve se mladíka zmocníme a přivedeme ho, aby její matku uklidnil, tím lépe. Souhlasila s mými argumenty a přešli jsme Divadelní náměstí, vydlážděné kamennými deskami. Ve světle elektrických lamp bylo celé modrošedé a opuštěná jezdecká socha v jeho středu zčernala. V ulici Carouge jsme se octli ve čtvrti chudých a blíž okraji města. Prázdné parcely se střídaly s vysokými novými domy. Širokým vchodem obíleného obchodu stojícího na rohu postranní ulice do tmy vějířovitě padalo syrové světlo. I zdálky bylo vidět uvnitř stěnu s řídce zaplněnými policemi a dřevěný pult natřený nahnědo. To byl ten dům. Když jsme se k němu blížili podél tmavého plotu z planěk natřených dehtem, spatřili jsme v tom vymezeném prostoru úzkou bledou fasádu o pěti jednoduchých oknech na výšku, kde nebylo po světlech ani památky, a korunovanou těžkým stínem vyčnívající šikmé střechy.

„Musíme se zeptat v tom obchodu,“ vyzvala mě slečna Haldinová.

Bledý muž s řídkými licousy, se špinavým bílým límcem a otřepanou vázankou u krku odložil noviny, opřel se lokty o pult a důvěrně se vyklonil. Na můj dotaz odpověděl, že ta osoba skutečně bydlí u něj ve třetím patře, ale v tuhle chvíli je pryč.

„V tuhle chvíli,“ opakoval jsem s pohledem na slečnu Haldinovou. „Znamená to, že se má brzy vrátit?“

Byl to hodný člověk se vtíravým pohledem a měkkými rty. Mírně se usmál, jako by byl vševědoucí. Pan Razumov byl pryč celý den, ale časně zvečera se vrátil. Prodavače překvapilo, když ho asi po půlhodince opět viděl dole. Pan Razumov si tu nechal klíč, a když spolu prohodili pár slov, poznamenal, že jde na vzduch.

S hlavou v dlaních se na nás zpoza holého pultu dál usmíval. Na vzduch. Na vzduch. Ale jestli to znamenalo nakrátko, či nadlouho, to prý těžko říct. Noc už je každopádně na spadnutí.

Po krátké přestávce, během níž těma vtíravýma očima pohlížel ke dveřím, dodal:

„Bouřka ho zažene domů.“

„Bude bouřka?“ zeptal jsem se.

„Jak by ne!“

Jako na potvrzení jeho slov jsme zdálky zaslechli hluboké zahřmění.

Letmým pohledem jsem zjistil, že slečna Haldinová nehodlá svůj úkol vzdát, a požádal jsem tedy prodavače, pokud by pan Razumov dorazil do půl hodiny, ať ho poprosí, aby zůstal dole v obchodě. Ještě bychom se sem vrátili.

Místo odpovědi téměř neznatelně přikývl. Souhlas slečny Haldinové vyjádřilo její mlčení. Pomalu jsme odcházeli ulicí dál od středu města. Ze zahradních zdí zdejších skromných vilek odsouzených k demolici visely větve stromů a spousta listoví, nasvětlené zespoda plynovými lampami. Jednotvárné burácení ledových vod říčky Arve, padajících přes nízkou přehradu, doléhající k nám otevřeným prostranstvím, přineslo chladný doušek vzduchu z míst, kde zdvojená řada lamp lemovala ulici zatím bez domů. Avšak na druhém břehu nás jakoby unaveně upřeným pohledem sledovalo jediné potemnělé světlo, zacloněné černým bouřkovým mrakem. Když jsme došli až k mostu, navrhl jsem:

„Asi bychom se měli raději vrátit…“

Ten neduživý muž v krámě opět pročítal ušmudlané noviny, nyní rozprostřené po pultu. Když jsem vešel dovnitř, jen vzhlédl od práce a se stisknutými rty zavrtěl hlavou. Okamžitě jsem se vrátil ke slečně Haldinové, která stála venku, a rychlým krokem jsme se vzdálili. Poznamenala, že sem pošle Annu se vzkazem hned nazítří ráno. Respektoval jsem její mlčenlivost, protože ticho z mé strany mohlo asi nejlépe vyjádřit zájem.

Napůl venkovská ulice, jíž jsme se vraceli, se postupně změnila v obvyklou městskou tepnu, širokou a liduprázdnou. Potkali jsme jen několik chodců a cesta se zdála nekonečná, protože přirozenou úzkost své společnice jsem účastně vnímal i já. Konečně jsme zabočili na bulvár Filozofů, ještě širší, liduprázdnější a mrtvější – ztělesněnou bezútěšnost podřimující důstojnosti. Při pohledu na dvě osvětlená okna, už zdáli velice nápadná, jsem si zkoušel představit, jak tam paní Haldinová v křesle drží strašnou a mučivou hlídku jako zle očarovaná svévolí: jako oběť tyranie a revoluce, zjev krutý a absurdní zároveň.

III

„Nezajdete na chvíli dovnitř?“ zeptala se Natálie Haldinová. Odmítl jsem s připomínkou, že už se připozdilo. „Víte, že vás matka má moc ráda,“ naléhala.

„Tak jen na chvilku, abych se dozvěděl, jak jí je.“

Poznamenala jakoby spíš pro sebe: „Ani nevím, jestli mi uvěří, že jsem pana Razumova nedokázala sehnat, když si vzala do hlavy, že před ní něco tajím. Vám se ji možná podaří přesvědčit…“

„Vaše matka nemusí věřit ani mně,“ podotkl jsem.

„Vám! Proč? Co byste tak před ní mohl skrývat? Nejste ani Rus, ani spiklenec.“

Hluboce jsem v ten okamžik pociťoval odstup Evropana a nenamítl jsem nic, ale rozhodl jsem se, že tedy budu hrát roli bezmocného diváka až do konce. Hřmění v údolí Rhôny se pomalu přibližovalo ke spícímu městu prozaických ctností a všeobecné pohostinnosti. Přešli jsme ulici směrem k temnému širokému vjezdu a slečna Haldinová zazvonila u dveří bytu. Otevřely se téměř okamžitě, jako by postarší služka stála v předsíni a čekala, až se vrátíme. Jindy nevýrazná tvář vyjadřovala uspokojení. „Pán je tady,“ prohlásila, když za námi zavírala.

Nepochopili jsme to. Slečna Haldinová se na ni zprudka otočila. „Kdo?“

„Herr Razumov,“ vysvětlila.

Z našeho předešlého rozhovoru vyrozuměla dost, aby věděla, proč se její mladá paní vydává ven. A když se pak návštěvník objevil u dveří a sdělil jí své jméno, vpustila ho okamžitě dovnitř.

„Kdo to mohl tušit?“ zamumlala slečna Haldinová a upřela na mě ty vážné šedé oči. Když jsem si vzpomněl na výraz mladíkovy tváře, který jsem zahlédl před necelými čtyřmi hodinami, na ten pohled pronásledovaného náměsíčníka, pocítil jsem málem úžas.

„Zeptala jste se nejdřív matky?“ ověřovala si slečna Haldinová u služky.

„Ne. Prostě jsem pána ohlásila,“ odvětila s překvapením, že se tváříme tak ustaraně.

„Nicméně,“ připomněl jsem tiše, „vaše matka na to byla nachystaná.“

„Ano. Ale on nemá ani ponětí…“

Připadalo mi, že pochybuje o jeho taktu. Když se zeptala, jak dlouho už pán u matky prodlévá, služka ji ujistila, že der Herr je v salonu slabou čtvrthodinku.

Chvíli čekala, co se bude dít, a pak se s polekaným výrazem vzdálila. Slečna Haldinová na mě upřela němý pohled.

„Vlastně to dopadlo tak,“ shrnul jsem, „že náhodou víte úplně přesně, jakou zprávu přišel bratrův přítel vaší matce sdělit. A po ní určitě –“

„Ano,“ uvažovala Natálie Haldinová. „Jen mě napadlo, že jsem tu nebyla, když přišel, a možná by bylo lepší je teď nevyrušovat.“

Zůstali jsme tedy potichu a nejspíš jsme oba špicovali uši, i když zavřenými dveřmi k nám nedoléhal žádný zvuk. Rysy slečny Haldinové vyjadřovaly bolestnou nerozhodnost. Užuž se chystala, že vstoupí dovnitř, pak se zarazila. Zaslechla z pokoje kroky. Dveře se otevřely a Razumov bez zaváhání vyšel do předsíně. Únava z celého dne a zápas se sebou samým ho natolik proměnily, že jsem byl skoro na pochybách, zda je to opravdu ona tvář, kterou jsem zahlédl jen pár hodin předtím, když do mě málem vrazil před poštou, tvář duševně zdravá, ale naprosto jiná. Tehdy nebyla tak rozlícená a oči se nezdály tak zachmuřené. Teď rozhodně prozrazovaly, že mladík je při smyslech, ale jako by na nich spočíval stín čehosi vědomě zlovolného.

Mluvím o tom proto, že nejdřív upřel pohled na mě, i když jsem neměl dojem, že mě poznává či chápe, kdo jsem. Prostě jsem se nachomýtl ve směru jeho upřeného pohledu. Nevím, jestli slyšel zvonek nebo čekal, že někoho uvidí. Odcházel – a myslím, že nevnímal ani slečnu Haldinovou, dokud k němu kousek nepokročila. Nevšiml si ruky natažené k pozdravu.

„To jste vy, Natálie Viktorovno… Možná vás překvapuje… v tuhle pozdní hodinu. Ale víte, vzpomněl jsem si na náš rozhovor v té zahradě. Domníval jsem se, že si skutečně přejete, abych… bez prodlení… Tak jsem přišel. Žádný jiný důvod jsem neměl. Prostě abych vám řekl…“

Mluvil ztěžka. Povšiml jsem si toho a vzpomněl jsem si, že tomu muži v obchodě tvrdil, že jde „na vzduch“. Pokud skutečně sledoval tento cíl, pak bylo zřejmé, že se mu to žalostně nepovedlo. Se sklopeným zrakem a skloněnou hlavou se pokusil pokračovat v té přiškrcené větě.

„Abych vám řekl, co jsem se sám dozvěděl až dnes… dnes…“

Dveřmi, které za sebou nezavřel, jsem viděl do salonu. Byl osvětlený lampou se stínidlem – oči paní Haldinové nesnesly přímé světlo, ani plynové, ani elektrické. Byl to relativně prostorný pokoj a v protikladu k silně nasvícené předsíni se jeho délka ztrácela v poloprůsvitném šeru s temnými stíny v pozadí. V něm jsem zahlédl nehybnou postavu paní Haldinové, mírně nachýlenou a s bledou rukou na opěradle křesla.

Nepohnula se. Přestože stále seděla u okna, už se nezdálo, že někoho čeká. Roleta byla stažená, ale venku by beztak viděla pouze noční oblohu skrývající bouřkové mraky a město lhostejné i pohostinné s tou svou chladnou, bezmála opovržlivou tolerancí – uznávané město azylu, pro něž všechny tyhle zármutky a naděje nic neznamenaly. Bílou hlavu měla skloněnou.

Myšlenka, že skutečné drama autokracie se vlastně neodehrává na velkém jevišti politiky, mě napadla teprve tehdy, když jsem jako člověk, jemuž je souzeno pouze pozorovat, nahlédl takhle do zákulisí a objevil něco hlubšího než slova či gesta hry vystavené na odiv. Věděl jsem s určitostí, že matka se v nitru nakonec odmítla syna vzdát. Bylo za tím víc než Ráchelin neutišitelný zármutek, bylo v tom cosi hlubšího a v tom strašném klidu ještě nepřístupnějšího. Jak se ztrácela v nezřetelné mase křesla s vysokým opěradlem, její bílý, skloněný profil dával tušit, že hledí na cosi na klíně, jako by tam spočívala hlava milovaného.

Tohle jsem tedy spatřil za scénou a pak slečna Haldinová prošla kolem mladíka a dveře zavřela. Ani na chviličku nezaváhala. Zprvu jsem se sice domníval, že má namířeno k matce, ale ona vyslala dovnitř jen úzkostný pohled. Možná kdyby se paní Haldinová pohnula – ale ne. V nehybnosti té bezkrevné tváře se odrážel strašlivý odstup utrpení, na něž není lék.

Mladík mezitím nepřestával upírat oči na podlahu. Nemohl snést pomyšlení, že bude muset opakovat to, co už jednou řekl. Čekal, že najde obě ženy pohromadě. A pak, jak se ubezpečoval, by to měl za sebou jednou provždy – navždycky. „Ještě štěstí že nevěřím na posmrtný život,“ pomyslel si cynicky.

Když se poté, co odeslal utajené hlášení, octl ve svém pokoji, uklidnil se poněkud tím, že si psal do deníku, který tu přechovával. Uvědomoval si nebezpečí té podivné slabosti, ale nemohl jinak, jak už někde poznamenal. Uklidňoval se tím – smiřovalo ho to s vlastní existencí. Seděl a čmáral u jediné zapálené svíčky, až mu blesklo hlavou, že jestliže teď zná okolnosti Haldinova zatčení, jak mu je popsala Sofie Antonovna, sluší se, aby je předal těm dvěma ženám osobně. Jistě by se to jinak dozvěděly z jiného zdroje a pak by se zdálo divné, že jim to neřekl sám, a to nejen Haldinové matce a sestře, ale i ostatním lidem. Jakmile dospěl k tomuto závěru, nenalezl v sobě žádnou výraznou nechuť zhostit se této povinnosti, a dokonce ho brzy začalo pohánět nutkání, aby k tomu přikročil co nejdříve. Podíval se na hodinky. Ne, nebylo ještě tak pozdě.

Těch patnáct minut strávených s paní Haldinovou bylo jako pomsta kohosi neznámého: ta bílá tvář, ten slabý, nezřetelný hlas, ta hlava, která se k němu nejdříve dychtivě otočila, ale po chvíli se zase sklonila a už se ani nepohnula – ve zšeřelém, nehybném světle místnosti, v níž jeho slova, která se snažil tlumit, zněla tak hlasitě –, to vše ho děsilo jako nějaký prapodivný objev. V tom smutku jako by se skrývala nějaká tvrdohlavost, něco, co nechápal a rozhodně nečekal. Bylo to nepřátelské gesto? To by mu ani tak nevadilo. Teď už se ho nic nemohlo dotknout – v očích revolucionářů neulpíval na jeho minulosti žádný stín. Vždyť vlastně doopravdy překročil Haldinův přízrak, nechal ho za sebou ležet bezmocně a netečně na zasněženém chodníku. A tohle je matka onoho přízraku, sžíraná zármutkem a bílá jako duch. Zmocnil se ho překvapivý soucit. Ale ani to pochopitelně nebylo důležité. Na matkách nezáleželo. Nemohl se zbavit toho dojemného obrazu mlčenlivé, klidné, bělovlasé ženy, a přesto se mu do myšlenek vkrádala jakási neúprosnost. Tohle jsou důsledky. No a co? Mám snad já na růžích ustláno?! vykřikl v duchu, když trochu zpovzdáli spočinul pohledem na té žalostné postavě. Vypověděl jí vše, co musel, a když domluvil, nezmohla se na slovo. Zatímco mluvil, odvrátila tvář. Ticho, které následovalo po jeho posledních slovech, trvalo celých pět minut, možná i déle. Co mělo znamenat? Vinou té nepochopitelnosti si začal ve své neúprosné náladě uvědomovat zlost, tu dávnou zlost na Haldina, jež se znovu probrala k životu při pohledu na spolužákovu matku. A nepocítil v srdci v tu chvíli cosi jako závist, jako by jemu jedinému ze všech lidí v celém širém světě byla odepřena jakási výsada? To jeho sok dosáhl spočinutí, a přesto dál existoval v zármutku té stařeny, v myšlenkách všech těch lidí, kteří předstírali, kdovíjak milují lidstvo. Nebylo možno se ho zbavit. To sebe jsem vydal zkáze, shledal Razumov. To on mě přiměl, abych to udělal. A teď ho nemůžu setřást.

Zneklidněn tím objevem vstal a odkráčel z toho tichého, zšeřelého pokoje s mlčenlivou stařenou v křesle, s tou matkou! Ani se neohlédl. Byl to vpravdě útěk. Jakmile však otevřel dveře, zjistil, že se ústup nezdařil. Stála tam jeho sestra. Ani na okamžik na ni nezapomněl, i když nečekal, že na ni narazí v tu chvíli – nebo možná vůbec. Její přítomnost v předsíni byla tak netušená jako předtím zjevení jejího bratra. Razumov sebou cukl, jako by ucítil, že se dostal do mazané pasti. Neúspěšně se pokusil o úsměv a sklopil zrak. Musím tu pošetilou historku teď opakovat? zhrozil se a klesal na duchu. Od předešlého dne nepozřel nic kromě tekutin, ale nebyl s to nahlédnout původ své slabosti. Chtěl si vzít klobouk a vytratit se pokud možno bez dlouhých řečí, nicméně rozhodný pohyb, jakým slečna Haldinová zavřela dveře, ho zaskočil. Napůl se za ní otočil, ale aniž zvedl zrak, netečně, jako když se v rozvířeném vzduchu pohne pírko. Vzápětí už stála na původním místě, on se zase pootočil, takže se octli tváří v tvář.

„Ano, ano,“ odpověděla chvatně. „Jsem vám velice vděčná, Kirylo Sidoroviči, že jste přišel hned – takhle… Jenom škoda, že jsem… Řekla vám to matka?“

„Nechápu, jak by mi mohla říct něco, co sám nevím,“ podotkl zjevně sám pro sebe, i když naprosto zřetelně. „Protože jsem to vlastně vždycky věděl,“ dodal hlasitěji, s náznakem zoufalství.

Svěsil hlavu. Tak silně vnímal přítomnost Natálie Haldinové, že kdyby se na ni podíval, nejspíš by se mu ulevilo. V tu chvíli ho strašila ona. Trpěl tím pronásledováním od chvíle, kdy se před ním tak zčistajasna zjevila v zahradě zámku Borel s napřaženou rukou a se jménem svého bratra na rtech… V předsíni na stěně hned u dveří spatřil řadu věšáků, zatímco u protější zdi stál tmavý stolek a osamělé křeslo. Tapeta, na níž byl sotva patrný vzor, působila vybledle, málem bíle. Světlo elektrické žárovky vysoko u stropu se syrově a beze stínů rozlévalo po té bílé čtverhranné schránce až do všech holých rohů – prapodivné jeviště pro tak temné drama.

„Co tím chcete říct?“ zeptala se slečna Haldinová. „Co že jste vždycky věděl?“

Pozvedl tvář, bledou a plnou nevýslovného utrpení. Ten pohled v očích vyjadřující jakousi tupou, zamyšlenou tvrdohlavost, který zarážel a překvapoval každého, s kým Razumov mluvil, se začal vzápětí vytrácet. Jako by se vzpamatovával v probuzeném vědomí té úžasné harmonie rysů, linií, pohledů, hlasu, jež činily z mladé ženy před ním tak vzácné stvoření, bytost z jiného světa a přesahující obvyklou představu o kráse.

„Co že jste věděl?“ zopakovala nechápavě.

Tentokrát se mu podařilo usmát.

„Vlastně nebýt krátkého pozdravu, byl bych na pochybách, jestli vaše matka vůbec vnímala mou přítomnost. Chápete?“

Natálie Haldinová přikývla a její ruce podél těla se malinko zavlnily.

„Ano. Je to srdcervoucí, že? Neuronila zatím ani slzu – jedinou slzičku.“

„Ani slzu! A vy, Natálie Viktorovno? Vyplakala jste se?“

„Ano. A taky jsem dost mladá, abych ještě věřila v budoucnost, Kirylo Sidoroviči. Jenže když vidím matku takhle šílenou, zapomínám skoro na všechno kolem. Ptám se sama sebe, jestli by člověk měl pociťovat hrdost – nebo se s tím prostě smířit. Tolik lidí nás chodilo navštěvovat. Naprosto neznámí lidé psali o dovolení, aby nám směli přijít vyjádřit svou účast. Nebylo možné zavírat před nimi dveře. Víte, že sám Petr Ivanovič… Ano, hodně s námi soucítili, ale taky se našli lidé, kteří se z té smrti otevřeně radovali. Když jsem pak zůstala s matkou o samotě, všechno mi to připadalo v zásadě jako nestoudnost, jako něco, co vůbec neodpovídá ceně, kterou je nucena zaplatit. Ale hned jak jsem uslyšela, že jste v Ženevě, Kirylo Sidoroviči, cítila jsem, že vy jste jediný člověk, který by mi mohl pomoct…“

„Utěšit truchlící matku? Ano!“ vpadl jí do řeči způsobem, který ji přiměl vytřeštit ty jasné, důvěřivé oči. „Ale je tu otázka, jestli jsem na tohle ten pravý. Na to jste nepomyslela?“

Vyslovil to téměř bez dechu, což protiřečilo děsivému náznaku výsměchu v jeho řeči.

„Proč!“ zašeptala Natálie Haldinová s pohnutím. „Kdo by se k tomu hodil víc než vy?“

V tu chvíli málem podlehl podráždění, ale ovládl se.

„Skutečně! Hned jak jste slyšela, že jsem přijel do Ženevy, ještě než jste mě vůbec viděla? To je další důkaz té důvěry, která…“

Jeho tón se rázem změnil, byl pronikavější a objektivnější.

„Muži jsou chudáci, Natálie Viktorovno. Nedovedou se přirozeně vciťovat. Aby člověk mohl vhodně promluvit s matkou mrtvého syna, musí sám vědět, co synovský vztah obnáší. To není můj případ – jestli tedy potřebujete vědět všechny podrobnosti. Vaše naděje se musejí vypořádat s ‚hrudí, která nepoznala vřelost lásky‘, řečeno slovy básníka… Což neznamená, že je necitlivá,“ dodal tlumenějším hlasem.

„Jsem si jistá, že vaše srdce zná cit,“ šeptla slečna Haldinová.

„Ano. Není to srdce z kamene,“ pokračoval týmž sebezpytujícím tónem a budil v tu chvíli dojem, jako by mu srdce v té hrudi, co nepoznala vřelost lásky, vězelo jako kámen. „Ne, tak tvrdé není. Ale jak dokázat to, co mi připisujete – to je jiná. Nikdo po mně nikdy nic takového nechtěl. Nikdo nikdy nepotřeboval mou láskyplnost. A teď si přijdete vy. Vy! Teď! Ne, Natálie Viktorovno. Je příliš pozdě. Přicházíte moc pozdě. Ode mě nemůžete čekat nic.“

Třebaže se ani nepohnul, maličko před ním couvla, jako by postřehla nějakou proměnu v jeho tváři a přikládala jeho slovům nějaký skrytý význam, který spolu sdílejí. Mně, tichému divákovi, připadali jako dva lidé, kteří si začínají uvědomovat prokletí, jež na nich ulpělo od chvíle, kdy se poprvé uviděli. Kdyby jeden z nich v tu chvíli pohlédl směrem ke mně, byl bych tiše otevřel dveře a vyšel do noci. Ale neudělali to, a já jsem zůstal, protože obava z nediskrétnosti se rozplývala v pocitu nemírného odstupu od jejich nemohoucnosti vymanit se z ponurého obzoru ruských problémů, z vymezeného dohledu svých očí, svých citů – z vězení, v nichž uvízly jejich duše.

Upřímná a odvážná slečna Haldinová se uprostřed téhle svízelné situace ovládla.

„Co to asi znamená?“ pronesla, jako by se ptala sama sebe.

„Může to znamenat, že jste podlehla marným snům, zatímco mně se podařilo přidržet pravého stavu věcí a skutečného života – našeho ruského života –, jaký doopravdy je.“

„Je krutý,“ zamumlala.

„A ošklivý. Na to nezapomínejte – a ošklivý. Podívejte se, kam chcete. Rozhlédněte se kolem sebe, tady v cizině, a pak pohleďte zpátky na domov, odkud jste přišla.“

„Člověk musí vidět dál, za pouhou přítomnost,“ opáčila vášnivě přesvědčeným tónem.

„To dokážou úplně nejlíp slepí. Já jsem se bohužel narodil s jasným zrakem. A kdybyste jen věděla, jaké podivnosti jsem viděl! Jaké úžasné a nečekané zjevy! Ale proč o tom všem mluvit?“

„Naopak, já o tom všem chci s vámi mluvit,“ namítla s upřímnou rozvahou. Chmurné rozmary bratrova přítele na ni neměly vliv, jako by jeho zatrpklost, jeho potlačovaný hněv byly známkou pobouřené poctivosti. Pochopila, že před ní nestojí obyčejný člověk, a možná ani nechtěla, aby byl jiný, než se jevil jejím důvěřivým očím. „Ano, zejména s vámi,“ trvala na svém. „Ze všech Rusů na světě právě s vámi…“ Na rtech se jí na chviličku objevil jemný úsměv. „Svým způsobem jsem na tom stejně jako chudinka matka. Také jako kdybych nebyla schopna oželet milovaného mrtvého, který – na to nezapomínejte – byl vším, co jsme měly. Nerada bych zneužívala vašeho soucitu, ale pochopte prosím, že právě ve vás můžeme najít, co ještě zbývá z jeho velkorysé duše.“

Zadíval jsem se na něj – ve tváři se mu nezachvěl ani sval. A přece jsem ho ani v tu chvíli nepodezíral z necitlivosti. Byla v tom jakási zaujatá zamyšlenost. Pak se maličko pohnul.

„Už odcházíte, Kirylo Sidoroviči?“ zeptala se.

„Já! Jestli odcházím? Kam? Ano, ale nejdřív vám musím povědět…“ Hlas měl zastřený a jen s viditelným odporem se přiměl rozeznít hlasivky, jako by v řeči spatřoval cosi nechutného či neživého. „Ten příběh, víte – tu historku, co jsem se dozvěděl dnes odpoledne…“

„Já už ji znám,“ ozvala se smutně.

„Vy ji znáte! Taky jste si dopisovala s někým z Petrohradu?“

„Ne. Vím to od Sofie Antonovny, kterou jsem právě potkala. Moc vás nechává pozdravovat. Zítra odjíždí.“

Konečně sklopil fascinovaný zrak. Ona se také zahleděla k zemi, a jak tam stáli tváří v tvář v oslnivém světle mezi čtyřmi holými stěnami, zdálo se, jako by je ze zmatené nesmírnosti Východu cosi zaválo až sem a byli tu krutě vystaveni zpytavému zájmu mých západních očí. A já jsem je skutečně pozoroval. Neměl jsem totiž nic jiného na práci. Na mou existenci jako by dočista zapomněli, takže jsem se neodvažoval pohnout. A napadlo mě, že se museli nevyhnutelně potkat: sestra a přítel mrtvého muže. Myšlenky, naděje, aspirace, věc svobody, vyjádřené v jejich sdílené náklonnosti k Viktoru Haldinovi, morální oběti samoděržaví – to vše je muselo sbližovat. Její nevědomost i jeho osamělost, na kterou stále tak podivně narážel, musela vyústit v toto setkání. A vlastně jsem chápal, že už je to hotová věc. To se rozumí. Bylo zjevné, že na sebe navzájem mysleli dlouho předtím, než se uviděli poprvé. Ona uchovávala dopis od bratra, který podnítil její představivost tou horlivou chválou, pojící se s jeho jménem. A jemu pak stačilo onu výjimečnou dívku spatřit. Jediné, co mě překvapovalo, byla jeho chmurná rezervovanost oproti její zřetelně vyjadřované vstřícnosti. Byl však mladý, a jakkoli působil dojmem askety oddaného svým revolučním ideálům, nebyl slepý. Období odstupu pominulo, přibližoval se způsobem sobě vlastním. Nemohl jsem si tedy význam této pozdní návštěvy vykládat nepatřičně, protože jeho sdělení vlastně vůbec nespěchalo. Objevil jsem pravý důvod: zjistil, že ji potřebuje – a ji poháněl stejný cit. Viděl jsem je spolu podruhé a věděl jsem, že až se setkají příště, já u toho nebudu, ať už si na mě vzpomenou, nebo mě pustí z hlavy. Pro tyhle mladé doslova přestanu existovat.

Tenhle objev jsem učinil během pár okamžiků. Natálie Haldinová mezitím krátce vylíčila Razumovovi naše putování z jednoho konce Ženevy na druhý. Když mluvila, zvedla ruce nad hlavu a odepnula si závojíček. Ten pohyb na okamžik předvedl svůdný půvab její mladistvé postavy, oděné do zcela prostého smutku. V průsvitném stínu, který vrhala na tvář krempa klobouku, se její šedé oči přitažlivě leskly. Její hlas, s neženským, ale nádherně zvučným odstínem, byl vyrovnaný a ona se vyjadřovala pohotově, upřímně a bez rozpaků. Když ospravedlňovala svůj postup duševním stavem matky, křečovitá bolest na chvilku pokazila tu velkoryse sdělnou harmonii jejích rysů. Všiml jsem si, že on se sklopenýma očima budil zdání člověka, který naslouchá spíš hudbě než artikulované řeči. A stejně tak když domluvila, jako by bez hnutí naslouchal dál, okouzlen tím sugestivním zvukem. Vzpamatoval se a zamumlal:

„Ano, ano. Neuronila ani slzu. Jako by vůbec neslyšela, co jí povídám. Mohl jsem jí říkat úplně cokoli. Jako by už ani nepatřila do tohoto světa.“

Slečna Haldinová jevila známky hlubokého rozrušení. Selhal jí hlas. „Ani nevíte, jak zlé to je… Matka teď čeká, že přijde on!“ Závojíček jí vyklouzl z prstů a mladá žena utrápeně sepjala ruce. „Nakonec to dopadne tak, že se s ním skutečně sejde!“

Razumov zprudka vzhlédl a věnoval jí dlouhý, zamyšlený pohled.

„Hmm. To je docela dobře možné,“ zamumlal zvláštním tónem, jako by vyjadřoval mínění o něčem věcném. „Zajímalo by mě, co –“ Zarazil se.

„To bude konec. To už jí v hlavě nic nezbude a duše ji bude zanedlouho následovat.“

Zoufalá dcera uvolnila ruce a svěsila je podél těla.

„To si myslíte?“ zeptal se upřímně. Rty slečny Haldinové zůstaly malinko pootevřené. Cosi nečekaného a neproniknutelného v povaze toho mladíka ji fascinovalo od samého začátku. „Ne! Od přízraků mrtvých nevzejde ani pravda, ani útěcha,“ dodal po významné pauze. „Mohl jsem jí povědět čistou pravdu – například to, že si váš bratr chtěl zachránit krk – chtěl uprchnout. O tom není pochyb. Ale neudělal jsem to.“

„Neudělal! Ale proč?“

„Nevím. Napadaly mě jiné věci,“ odpověděl. Připadalo mi, jako by se hluboko v nitru hlídal jako ostříž, jako by se třeba snažil počítat si tep, zatímco oči ani na okamžik nespouštěl z té mladé ženy. „Vy jste tam nebyla,“ pokračoval. „Rozhodl jsem se, že už se s vámi nesetkám.“

To jí zřejmě na chvíli vyrazilo dech.

„Vy jste… Jak to?“

„Máte právo se ptát… Nicméně myslím, že jsem to vaší matce neřekl z prozíravosti. Mohl jsem ji ujistit, že v posledním rozhovoru, kdy byl ještě na svobodě, se zmiňoval o vás obou –“

„Ten poslední hovor vedl s vámi,“ vpadla mu do řeči tím hlubokým, dojímavým hlasem. „Jednou mi musíte –“

„Ano, se mnou. O vás mi prozradil, že máte ty nejdůvěřivější oči. Nevím, proč mi zrovna tahle věta uvízla v paměti. Znamenalo to, že ve vás není žádná záludnost, žádný klam či faleš, žádná podezíravost, nic ve vašem srdci, co by vám ukázalo, co je to lež – ať už v ní někdo žije, jedná podle ní nebo ji vysloví –, kdyby se vám připletla do cesty. Že jste vlastně předem určená oběť… Ha! To je ale ďábelský nápad!“

Křečovitý, nezvládnutý smysl posledních slov odhalil, jak málo je schopen se ovládat. Připomínal člověka, který se vzepře svému strachu z výšek, a přitom zčistajasna balancuje na okraji propasti. Slečna Haldinová si přitiskla ruku k ňadrům. Upuštěný černý závojíček ležel na podlaze mezi nimi. Ten pohyb ho zklidnil. Upřeně se zahleděl na tu ruku, dokud opět pomalu neklesla, a pak znovu pozvedl oči k její tváři. Nedopřál jí však čas, aby promluvila.

„Ne? Nechápete? No dobrá.“ Zázračnou vůlí znovu nabyl klidu. „Tak vy jste mluvila se Sofií Antonovnou?“

„Ano. Sofie Antonovna mi řekla…“ Slečna Haldinová se zarazila a v jejích očích vzrůstal úžas.

„Hmm. To je úctyhodný nepřítel,“ zamumlal, jako by byl v místnosti sám.

„Neřekla o vás nic, co by nebylo nesmírně přátelské,“ poznamenala slečna Haldinová, poté co chvíli vyčkávala.

„To je váš dojem? A ona je z nich navíc nejinteligentnější. Takže věci se vyvíjejí nejlepším možným směrem. Všechno se spikne… Ach, ti spiklenci,“ pronesl pomalu a opovržlivě. „Zmocnili by se vás, ani byste nevěděla jak! Víte, Natálie Viktorovno, je pro mě hrozně těžké ubránit se pověrčivé víře v Prozřetelnost. Je to přímo neodolatelné… Alternativou je samozřejmě soukromý Ďábel našich prostoduchých předků. Ale pokud je tomu tak, pak to naprosto přehnal – ten dávný otec lži – náš národní patron – náš domácí bůh, kterého si přibalíme s sebou, když jedeme do ciziny. Přehnal. Připadá mi, že nejsem dost jednoduchý… To je ono! Měl jsem vědět… A já jsem to nevěděl,“ dodal tónem až dojemného utrpení, který překonal veškerý můj úžas.

Ten člověk je šílený, usoudil jsem s vážnou obavou.

A vzápětí zapůsobil dalším prazvláštním dojmem, který se vymyká běžnému popisu. Jako by do sebe venku vrazil nůž a přišel nám to sem dovnitř předvést, ba co víc – jako by tím nožem v ráně otáčel a sledoval, co to dělá. Takhle by se asi ten dojem dal vyjádřit fyzicky. Člověk se nedokázal ubránit jistému soucitu. Avšak větší starost jsem měl o slečnu Haldinovou, která už tak nevýslovně citově zkoušela. Její postoj i tvář vyjadřovaly soucit, který se svářel s pochybností na samé hranici děsu.

„Co je s vámi, Kirylo Sidoroviči?“ V tom výkřiku byl náznak něhy. On na ni dál jen zíral s naprostou odevzdaností veškerého umu, kterou by u šťastného milence bylo možno nazvat extází.

„Proč se na mě takhle díváte, Kirylo Sidoroviči? Já jsem s vámi jednala upřímně. V tuhle chvíli bych ráda pochopila…“ Na chviličku se zarazila, jako by mu chtěla poskytnout příležitost, aby konečně utrousil nějaké slovo hodné její nesmírné důvěry. Jeho mlčení bylo významné, jako by dospěl k vážnému rozhodnutí.

Nakonec prosebně pokračovala:

„Nemohla jsem se vás dočkat. Ale když jste k nám nakonec laskavě zavítal, děsíte mě. Připadá mi, jako byste přede mnou cosi tajil.“

„Povězte mi, Natálie Viktorovno,“ ozval se konečně jeho podivně plochý hlas, „koho jste tam viděla?“

Ta otázka ji vyplašila a jako by zklamala její očekávání. „Kde? V apartmá Petra Ivanoviče? Byl tam ještě pan Laspara a tři další lidé.“

„Ha! Předvoj – marná naděje tohoto úžasného spiknutí,“ zabručel si pro sebe. „Držitelé jiskry, z níž vzejde plamen, který má od základu změnit životy tolika milionů lidí, aby se Petr Ivanovič stal hlavou státu.“

„Vy mě zkoušíte,“ podotkla. „Náš drahý mi jednou řekl, abych si pamatovala, že lidé vždycky slouží něčemu většímu, než jsou sami – myšlence.“

„Náš drahý,“ opakoval zvolna. Snaha vypadat netečně pohltila veškeré odhodlání jeho duše. Stál před ní jako bytost, která už málem ani nedýchá. Jeho oči vyhasly, jako po nesmírném tělesném utrpení. „Aha! Váš bratr… Ale z vašich úst, vaším hlasem to zní… vlastně všechno na vás je božské… Kdybych tak mohl znát ty nejniternější hlubiny vašich myšlenek, vašich pocitů.“

„Ale proč, Kirylo Sidoroviči?“ vykřikla, vyplašená z toho, že ta slova splynula z naprosto neživých rtů.

„Nebojte se. Ne proto, abych vás prozradil. Takže jste tam šla…? A co vám pak řekla Sofie Antonovna?“

„Vlastně toho řekla dost málo. Věděla, že se všechno dozvím od vás. Měla čas jen na pár slov.“ Hlas slečny Haldinové ztrácel na naléhavosti a na chvíli zmlkla úplně. „Ten člověk si podle všeho vzal život,“ dodala smutně.

„Povězte mi, Natálie Viktorovno,“ ozval se po krátké pauze, „věříte na výčitky svědomí?“

„Co je to za otázku?“

„Pravda, co vy o tom můžete vědět?“ zamumlal chraplavě. „To není nic pro vás a vám podobné… Chtěl jsem se vlastně zeptat, jestli věříte na účinek výčitek svědomí.“

Zaváhala, jako by mu neporozuměla. Pak se jí tvář projasnila. „Ano,“ prohlásila pevně.

„Tím pádem dostal rozhřešení. Navíc ten Zemjanič byl zvíře – opilec a zvíře.“

Natálie Haldinová se zachvěla.

„Ale muž z lidu,“ pokračoval Razumov, „kterému oni, tedy revolucionáři, podstrčili tu svou povídačku o vznešených nadějích. Lidu je třeba odpouštět… A vy také nesmíte věřit všemu, co jste se už z toho zdroje dozvěděla,“ dodal s jakousi pochmurnou váhavostí.

„Vy přede mnou něco tajíte,“ opakovala.

„Natálie Viktorovno, věříte v povinnost se mstít?“

„Poslyšte, Kirylo Sidoroviči, já věřím, že budoucnost bude milostivá k nám všem. Revolucionář i reakcionář, oběť i kat, zrádce i zrazený, těm všem bude dopřána milost, až konečně na naší černé obloze nastane svítání. Dostane se jim politování a zapomenutí – protože bez toho nemůže existovat žádný soulad ani žádná láska.“

„Chápu. Takže o pomstě neuvažujete? Nikdy? Ani v nejmenším?“ Trpce se usmál těmi bezkrevnými rty. „Vy sama jste ztělesnění té milostiplné budoucnosti. Zvláštní je, že to nic neusnadňuje… Ne! Ale řekněme, že ten skutečný zrádce vašeho bratra – Zemjanič – v tom sehrál taky svou roli, ale nevýznamnou a úplně nechtěnou –, řekněme, že by to byl mladík, vzdělaný intelektuál, přemýšlivý muž, kterému váš bratr možná lehkomyslně důvěřoval, možná, nicméně přesto – řekněme… Ale je to dlouhý příběh.“

„A vy ten příběh znáte! Tak proč tedy –?“

„Slyšel jsem ho. Je v něm schodiště, a dokonce přízraky, ale na tom nezáleží, pokud člověk stále věrně slouží čemusi většímu, než je on sám – myšlence. Kdo je vlastně největší oběť v téhle historce?“

„V téhle historce!“ opakovala slečna Haldinová. Jako by zkameněla.

„Víte, proč jsem k vám přišel? Prostě proto, že v celém širém světě není nikdo, ke komu bych mohl přijít. Rozumíte, co tím myslím? Nikdo, za kým bych mohl jít. Chápete bezútěšnost toho pomyšlení – nikdo – za kým – bych mohl – jít?“

Pomýlená svým nadšeným výkladem dvou řádek v dopise vizionáře a pod dojmem vlastní hrůzy z osamění ve světě stínů a zuřivého sváru, nebyla schopna nahlédnout pravdu, která nyní zápasila na jeho rtech. Byla si však vědoma utrpení, které skrýval. Málem k němu natáhla ruku, když znovu promluvil:

„Už hodinu poté, co jsem vás prvně viděl, jsem věděl, jaké to bude. Ten děs z výčitek, z pomsty, z doznání, zlosti, nenávisti, strachu – všechno tohle není nic proti hroznému pokušení, které jste mi postavila do cesty toho dne, kdy jste se přede mnou zjevila s tím svým hlasem, s tou svou tváří, v zahradě té prokleté vily.“

Chvíli vypadala naprosto zmateně, pak s jakýmsi zoufalým vhledem přistoupila rovnou k věci:

„Ten příběh, Kirylo Sidoroviči, ten příběh!“

„Dál už není co vysvětlovat!“ Pohnul se kupředu a ona mu konečně položila ruku na rameno, aby ho odstrčila. Chyběla jí však potřebná síla a on se udržel na nohou, přestože se třásl po celém těle. „Končí tady – na tomhle místě.“ Žalujícím prstem zprudka ukázal na svou hruď a dočista znehybněl.

Rozběhl jsem se, popadl křeslo a stihl jsem slečnu Haldinovou zachytit a posadit ji. Když se do něho skácela, prosmýkla se pod mou paží a zůstala od nás odvrácená, s hlavou skloněnou přes opěradlo. Hleděl na ni s děsivě kamenným klidem. Nevěřícnost, která se ve mně svářela s úžasem, hněvem a znechucením, mě na nějakou chvíli zbavila řeči. Pak jsem se na něj obořil a vztekle jsem zašeptal:

„Tohle je nehoráznost. Proč tu ještě jste? Nikdy už jí nechoďte na oči. Zmizte odsud…!“ Nepodvolil se. „Nechápete, že vaše přítomnost je nesnesitelná – i pro mě? Jestli je ve vás kouska studu…“

Jeho zatvrzelé oči se ke mně pomalu otočily. „Kde se tu vzal tenhle stařec?“ zamumlal ohromeně.

Slečna Haldinová náhle vyskočila z křesla, udělala pár kroků a zapotácela se. V tu chvíli jsem zapomněl na své rozhořčení, dokonce i na toho muže, a přispěchal jsem jí na pomoc. Vzal jsem ji v podpaží a ona se nechala dovést do salonu. Mimo dosah světla lampy v hustším příšeří opačného konce místnosti působily profil paní Haldinové, její ruce i celá postava nehybně jako nějaký ponurý obraz. Slečna Haldinová se zastavila a truchlivě ukázala na tragickou strnulost matky, která jako by na svém klíně chovala milovanou hlavu.

To gesto mělo nepřekonatelnou sílu výrazu, lidským utrpením tak dalekosáhlého, že bylo až k nevíře, že poukazuje výlučně na nelítostné fungování politických institucí. Když jsem slečnu Haldinovou doprovodil k pohovce, otočil jsem se, že půjdu zavřít dveře. Na jejich prahu jsem však jako v rámu té pronikavé běloby předsíně zahlédl Razumova, který tam stál, jako by po tom otřesném doznání navždy vrostl do země. Najednou jsem se v duchu podivil, že ta tajemná síla, která z něj ta slova vyrvala, ho zároveň nepřipravila o život, neroztříštila jeho tělo napadrť. Stálo tam neporušené. Zíral jsem na široký obrys jeho ramenou, jeho tmavou hlavu, na úžasnou nehybnost jeho údů. Závojíček slečny Haldinové u jeho nohou působil v bílé syrovosti toho světla černočerně. Upřeně se na něj díval, jako v omámení. V příštím okamžiku se s neuvěřitelnou, téměř divošskou hbitostí sehnul, popadl ho a oběma rukama si ho přitiskl na tvář. Možná mi ten nesmírný úžas zamlžil oči, a tak mi připadalo, že zmizel, ještě než se stačil pohnout.

Bouchnutí venkovních dveří mi vrátilo zrak a dál už jsem vnímal jen prázdné křeslo v prázdné předsíni. S ohromným šokem jsem si uvědomil význam toho, čeho jsem byl právě svědkem. Skočil jsem k Natálii Haldinové a stiskl jí rameno.

„Ten bídák si odnesl váš závojíček!“ vykřikl jsem po tom strašlivém zjištění zděšeným, umrtveným hlasem. „On…“

Zbytek zůstal nevyřčen. Poodstoupil jsem a podíval se na ni s tichou hrůzou. Ruce na jejím klíně ležely dlaněmi vzhůru, jako by z nich vyprchal život. Pomalu pozvedla oči. V nich přicházely a odcházely stíny, jako by ten rovnoměrný plamen její duše byl konečně přinucen kolísat v protiproudech otráveného vzduchu ze zkažené temné nezměrnosti, která ji chtěla jen pro sebe a v níž ctnosti samy hnijí ve zločin, vystaveny v cynické situaci útlaku a vzpouře.

„Nešťastnější už snad ani nemůžu být…“ Malátný šepot jejího hlasu mě ohromil. „To prostě nejde… Mám pocit, že mi srdce tuhne v kus ledu.“

Razumov kráčel po mokrém, lesknoucím se chodníku nejkratší cestou domů. Prošel hustým lijákem, zatímco se vzdálené blesky mdle odrážely na průčelích němých domů s krámky se zavřenými okenicemi po celé ulici Carouge. Po slabém zablesknutí se tu a tam ozvalo chabé, ospalé zahřmění. Hlavní síla bouřky však zůstávala nahromaděna v údolí Rhôny, jako by se jí nechtělo zaútočit na úctyhodný a lhostejný příbytek demokratické svobody, na to seriózní město bezútěšných hotelů, které poskytovaly tutéž lhostejnou pohostinnost turistům všech národností i mezinárodním spiklencům všeho druhu.

Majitel obchodu se chystal konečně zavřít, když Razumov vstoupil a beze slova natáhl ruku, aby se domohl klíče od pokoje. Když mu ho muž podával z poličky, zachtělo se mu trochu zažertovat o tom vzduchu za bouřky, ale jakmile uviděl tvář svého nájemníka, pouze poznamenal, aby řeč nestála:

„Pořádně jste promokl.“

„Ano, jsem skrznaskrz umytý,“ zamumlal Razumov, ze kterého kapalo od hlavy až k patě, a prošel postranními dveřmi ke schodišti vedoucímu k jeho pokoji.

Nepřevlékl se, ale poté, co zapálil svíčku, si sundal hodinky i řetízek, položil je na stůl a okamžitě se pustil do psaní.

Sešit s kompromitujícími záznamy přechovával v uzamčené zásuvce, kterou teď zprudka vytáhl, a ani se nenamáhal ji znovu zasunout.

V tomto podivném pedantství muže, který četl, myslel i žil s perem v ruce, spočívá upřímnost snahy vypořádat se týmiž prostředky s dalším, hlubším poznáním. Po několika pasážích, které jsme buď už využili při výstavbě tohoto příběhu, nebo neobsahují nic nového vzhledem k psychologické stránce nastalého odhalení (v tomto posledním zápise je dokonce ještě jednou učiněna narážka na tu stříbrnou medaili), následuje půldruhé strany nesouvislého sdělení, kde výraz vyvádí z míry novost a záhadnost té stránky citového života lidí, jež byla až dosud osamělé existenci pisatele cizí. Teprve tehdy začne oslovovat přímo osobu, kterou měl celou dobu na mysli, a v nespojitých větách plných úžasu a úcty se snaží vyjádřit tu svrchovanou (přesně toto slovo užil) moc její osobnosti, s níž ovládla jeho představivost, v níž klíčilo semínko slov jejího bratra.

„… ty nejdůvěřivější oči na světě – prohlásil o nich váš bratr, když už byl vlastně na prahu smrti. Když jste pak stála přede mnou s tou napřaženou rukou, rozpomněl jsem se, jak zněl jeho hlas, a podíval jsem se vám do očí – to stačilo. Věděl jsem, že se něco stalo, ale tehdy jsem si ještě neuvědomoval co… Ale nemylte se, Natálie Viktorovno. Věřil jsem, že nemám v nitru pro vás dva nic jiného než nevyčerpatelnou zásobu zlosti a nenávisti. Vzpomněl jsem si, jak doufal, že ve vás přetrvá jeho vizionářská duše. On, ten muž, který mě oloupil o pracovitou, cílevědomou existenci. I já jsem měl před očima myšlenku, za níž jsem šel, a nezapomeňte – mezi námi –, že je obtížnější vést život plný dřiny a sebeodříkání než vyjít na ulici a z přesvědčení zabíjet. Ale o tom už dost. Bez ohledu na nenávist jsem okamžitě pocítil, že byť se vás budu snažit nepotkávat, nikdy se mi nepodaří z mysli vypudit váš obraz. Obracel jsem se k tomu mrtvému s otázkou: ,Takhle mě tedy hodláš strašit?‘ Teprve později – vlastně až dnes, před pár hodinami – jsem pochopil. Copak jsem mohl tušit, jak mě to bude rvát na kusy a navždy mi podsouvat to tajemství na rty? Vy jste měla odčinit to zlo tím, že zradím sám sebe a vrátím se k pravdě a klidu v duši. Vy! A udělala jste to také způsobem, jakým mě on zničil – tím, že jste mi vnutila svou důvěru. Jenže to, co jsem u něj nemohl vystát, u vás působilo jako vznešenost a velebení. Ale znovu opakuji, nemylte se. Oddal jsem se zlu. Radoval jsem se z toho, že jsem přiměl toho hloupoučkého nevinného bláhovce, aby ukradl otci peníze. Byl to pomatenec, ale ne zloděj. To já ho z něj udělal. Byla to nutnost. Musel jsem se ubezpečit o svém opovržení a nenávisti vůči tomu, co jsem zradil. V duchu jsem trpěl všemožnými nectnostmi jako kterýkoli sociální demokrat – marnivostí, ambicemi, žárlivostí, hanebnými touhami, zlými vášněmi puzenými závistí a pomstou. Ukradli mi mou jistotu, léta dřiny, mé nejzářnější vyhlídky. Poslouchejte – nyní přijde pravé doznání. To druhé nebylo nic. Abyste mě zachránila, musely vaše důvěřivé oči vylákat mé myšlení až na pokraj té nejčernější zrady. Viděl jsem je, jak na mě neustále hledí s důvěřivostí vašeho čistého srdce, nedotčeného zlem. Viktor Haldin mě obral o životní pravdu, mě, který neměl na světě nic jiného, a přitom se chlubil, že skrze vás bude dál žít na tomto světě, kde pro mě nebylo místo, kde jsem neměl kam hlavu složit. Jednoho dne se vdá, říkal – a vaše oči byly důvěřivé. Víte, co jsem si usmyslel? Ukradnu jeho sestře její duši. Když jsme se tehdy poprvé ráno sešli v těch zahradách a vy jste se mnou zapředla důvěrný hovor, protože máte tak velkorysou duši, myslel jsem si:

Ano, tím, že sám mluvil o jejích důvěřivých očích, odevzdal ji do mých rukou! Kdybyste mi v tu chvíli mohla nahlédnout do srdce, vykřikla byste děsem a znechucením.

Třeba nikdo neuvěří, že je takhle nízký záměr vůbec možný. Je ale jisté, že když jsme se tehdy dopoledne rozešli, měl jsem z něj škodolibou radost. Přemítal jsem, jak to nejlíp zaonačit. Ten starý muž, se kterým jste mě seznámila, trval na tom, že půjde se mnou. Nevím, kdo to je. Mluvil o vás, jak jste osamělá a bezmocná, a každé slovo tohoto vašeho přítele mě nabádalo k neodpustitelnému hříchu – ukrást vám duši. Že by to byl ďábel v podobě stárnoucího Angličana? Natálie Viktorovno, byl jsem přímo posedlý! Vracel jsem se každý den, abych se na vás díval a ve vaší přítomnosti upíjel jedu svého hanebného úmyslu. Přesto jsem předvídal obtíže. Pak se najednou Sofie Antonovna, na kterou jsem ani nepomyslel – zapomněl jsem, že existuje –, objevila i s tou historkou z Petrohradu… Vlastně přišla s tím jediným, co jsem potřeboval, abych byl v bezpečí – už navždy důvěryhodný revolucionář.

Měl jsem pocit, jako by se Zemjanič oběsil, aby mi dopomohl k dalšímu zločinu. Síle té falše jsem skoro nemohl odolat. Ti lidé se sami zatratili bláhovostí a iluzí, kterou v sobě nosili – oni sami se stali otroky lží. Natálie Viktorovno, chopil jsem se moci falše, radoval se z ní – na nějakou dobu se jí oddal. Kdo by odolal! Vždyť vy sama jste mi měla být odměnou. Seděl jsem sám u sebe v pokoji a spřádal plány, že když na to pomyslím teď, zachvěju se jako věřící, který byl v pokušení dopustit se nějaké ohavné svatokrádeže. Nicméně jsem horlivě přemítal tak, jako by mi ty představy byly vlastní. Jediný problém spočíval v tom, že v tom plánovaném životě se nedalo dýchat. A zároveň jsem se bál vaší matky. Svou jsem nikdy nepoznal. Nikdy jsem nepoznal lásku. Už jen v tom slově je cosi… Vás jsem se nebál – odpusťte mi, že jsem tak upřímný. Ne, vás ne. Vy jste přece ztělesnění pravdy. Vy jste mě nemohla podezírat. Pokud jde o vaši matku, vy sama jste se obávala, že už neskonalým zármutkem přišla o rozum. Kdo mohl uvěřit nějakému nařčení proti mně? Neoběsil se snad Zemjanič kvůli výčitkám svědomí? Řekl jsem si: Pojďme to vyzkoušet a skoncujme s tím jednou provždy. Třásl jsem se, když jsem k vám vstupoval, ale vaše matka skoro neposlouchala, co jí říkám, a brzy zřejmě přestala vnímat, že tam vůbec jsem. Seděl jsem a díval se na ni. Mezi mnou a vámi už nic nestálo. Vy jste byla bezbranná – a brzy, velice brzy jste se měla na světě octnout úplně sama… Myslel jsem na vás. Jak jste bezbranná. Celé dny jste mi povídala – otevírala jste mi srdce. Vzpomínal jsem na stín vašich řas na těch šedých, důvěřivých očích. A na vaše čisté čelo! Je nízké jako čelo soch – bez vrásek, neposkvrněné. Bylo to, jako by to vaše čisté čelo neslo světlo, jež na mě dopadalo, pátralo mi v srdci a zachraňovalo mě před hanbou, před neodmyslitelnou zkázou. A zachraňovalo také vás. Promiňte mi tu troufalost. Ale ve vašich pohledech jsem nacházel to, co mi zřejmě sdělovalo, že vy… Vaše světlo! Vaše pravda! Cítil jsem, že vám musím vyjevit, že jsem se do vás nakonec zamiloval. Ale abych vám to mohl říct, musel jsem nejdřív doznat svou vinu. Doznat se, vyjít ven – a zhynout.

Náhle jste stála přede mnou! Vy jediná v celém širém světě, komu se musím doznat. Fascinovala jste mě – osvobodila jste mě od zaslepenosti hněvu a nenávisti – ta pravda, která zářila ve vás, ze mě vytáhla pravdu. Dokonáno. A když teď píšu, hluboce trpím, ale aspoň mohu dýchat – konečně se mohu nadechnout! A pak najednou, jak jsem s vámi mluvil, vyskočil odkudsi ten starý muž a vztekal se na mě jako zklamaný ďábel. Strašlivě trpím, ale nezoufám si. Zbývá mi vykonat pouze jediné. Potom – pokud mě nechají – odjedu pryč a zahrabu se někde v neznámu a bídě. Tím, že jsem zradil Viktora Haldina, jsem nakonec nejhanebněji zradil sám sebe. Musíte věřit tomu, co teď píšu, nemůžete to odmítnout. Nejhanebněji. Právě prostřednictvím vás jsem to začal tak hluboce pociťovat. Nakonec jsou to oni, a ne já, na jejichž straně je právo! Jejich je síla neviditelných mocností. Budiž. Jenom se nemylte, Natálie Viktorovno, neobrátil jsem se. Mám tedy duši otroka? Ne! Jsem nezávislý – a proto je mým osudem zatracení.“

Přestal psát, zavřel sešit a zabalil ho do černého závojíčku, který odnesl od ní. Pak začal hrabat v zásuvkách, až našel papír a provázek, vyrobil balíček, který adresoval slečně Haldinové bytem na bulváru Filozofů, a poté odhodil pero někam do protějšího kouta.

Sotva to učinil, posadil se s hodinkami před sebou. Mohl vyjít ven hned, ale ještě nenastal pravý čas. Měla to být půlnoc. Pro tuto volbu nebyl žádný důvod, ledaže by fakta a slova jistého večera v jeho minulosti vymezovala jeho kroky v přítomnosti. Náhlou moc, kterou nad ním Natálie Haldinová získala, připisoval stejné příčině. Uslyšel sám sebe, jak mumlá: „Nelze beztrestně překročit hruď přízraku.“ A náhle si ještě pomyslel: Takhle mě zachraňuje. On sám, ten zrazený muž. Živá představa slečny Haldinové jako by se náhle zhmotnila, stála vedle něj a neúprosně ho sledovala. Nezneklidňovala ho. S životem skoncoval a i v její přítomnosti se v myšlenkách snažil zaujmout nestranný postoj. Nyní však své opovržení vztáhl i na sebe. „Neměl jsem ani prostotu, ani odvahu, ani sebeovládání, aby se ze mě stal buď darebák, nebo výjimečně schopný muž. Neboť kdo dokáže u nás v Rusku rozpoznat darebáka od výjimečně schopného muže?“

Stal se loutkou vlastní minulosti, protože s úderem půlnoci vyskočil a seběhl po schodech, jako by doufal, že silou osudu se dveře domu rozletí před tou absolutní nutností jeho pochůzky. A zrovna když se dostal k patě schodiště, dveře se náhodou otevřely, protože nějací lidé – dva muži a jedna žena – se právě vraceli domů. Vyklouzl mezi nimi na ulici, kterou se v nárazech proháněl vítr. Ti lidé se pochopitelně dost vylekali. Blesk ho nasvítil, takže viděli, jak má naspěch. Jeden z mužů zakřičel a užuž se ho chystal pronásledovat, ale žena ho poznala. „Klid. To je ten Rus ze třetího patra.“ Rozhostila se opět tma, doprovázená osamělým zahřměním, jako když varovně vystřelí z děla na znamení, že dotyčný unikl z vězení lží.

Někde se zřejmě dozvěděl, a nyní se mu bezděky vybavilo, že toho večera se měla uskutečnit schůzka revolucionářů u Julia Laspary. V každém případě zamířil bez váhání k jeho domu, a aniž ho to překvapilo, náhle zvonil u vchodových dveří, které byly samozřejmě zavřené. Tou dobou už bouřka udeřila naplno. Po prudce klesající ulici se hrnula voda, lijavec ho v záblescích halil jako světélkující závoj. Mladík byl však naprosto klidný a mezi hřměním pozorně naslouchal jemnému cinkání domovního zvonku kdesi v domě.

Než ho vpustili dovnitř, vyskytla se potíž. Host, který se nabídl, že se půjde podívat dolů, co se děje, návštěvu neznal. Razumov se s ním trpělivě dohadoval. Nemůže se nic stát, když ho vpustí dovnitř. Má jisté sdělení pro společnost nahoře.

„Něco důležitého?“

„To musí posoudit ti, kdo si to vyslechnou.“

„Je to naléhavé?“

„Nesnese to ani chviličku odkladu.“

Mezitím sešla ze schodů jedna z Lasparových dcer s lampičkou v ruce, v zašpiněném a pomačkaném županu, který jako by na ní držel jen zázrakem. Víc než kdy jindy připomínala starodávnou panenku se zaprášenou hnědou parukou, vytaženou zpod pohovky. Razumova poznala okamžitě.

„Dobrý večer. Jistěže můžete dál.“

Ze tmy dole mladík následoval světlo její lampy a vystoupal dvě ramena schodů. Odložila lampičku na stojan na odpočívadle, otevřela dveře a vešla dovnitř, doprovázena nedůvěřivým hostem. Razumov vstoupil poslední. Zavřel za sebou, ukročil do strany a opřel se o zeď.

Tři pokojíky za sebou, s nízkými začazenými stropy, osvětlené petrolejovými lampami, byly natěsnané lidmi. Ze všech tří místností se ozýval hlasitý hovor a sklenice na čaj, plné, poloprázdné či prázdné, stály všude, dokonce i na podlaze. Druhá z Lasparových dcer, rozcuchaná a malátná, seděla u obrovského samovaru. U vnitřních dveří Razumov zahlédl vyčnívající mohutné břicho, které okamžitě poznal. Jen kousek od něj pán domu spěšně slézal ze své vysoké stoličky.

Zjev půlnočního návštěvníka způsobil nemalou senzaci. Laspara je ve svém líčení událostí té noci stručný. Po několika slovech na uvítanou, jichž si mladík nevšímal, hostitel (který záměrně nekomentoval promočený stav příchozího ani prapodivný způsob, jak se tu objevil) zmínil cosi o psaní článku. Začal být nesvůj a Razumov působil jako duchem nepřítomný. „Už jsem napsal všechno, co jsem kdy hodlal sepsat,“ prohlásil mladík s pousmáním.

Pozornost celé společnosti se upnula na nenadálého hosta, z něhož kapala voda, byl mrtvolně bledý a stále se držel u zdi. Razumov Lasparu jemně odstrčil stranou, jako by si přál, aby ho všichni zhlédli od hlavy k patě. Tou dobou už bzukot hovoru naprosto ustal i v nejvzdálenějším ze tří pokojů. Dveřní otvor před mladíkem zahradili muži i ženy, kteří natahovali krky, v očividném očekávání něčeho nevšedního.

Z hloučku zaznělo pištivé, drzé prohlášení.

„Já znám tohle směšně nafoukané individuum.“

„Jaké individuum?“ otázal se Razumov, zvedl nachýlenou hlavu a pohledem pátral ve všech těch očích, které se na něj upíraly. Zavládlo pronikavé, překvapené mlčení. „Jestli tím myslíte mě…“

Zarazil se a přemýšlel, jak by vlastně mělo vypadat jeho doznání, a náhle nalezl řešení, nevyhnutelně je předznamenal osudný večer jeho života.

„Dostavil jsem se sem,“ začal rozhodným hlasem, „abych vás informoval o individuu jménem Zemjanič. Sofie Antonovna mi sdělila, že zveřejní obsah jistého dopisu z Petrohradu.“

„Sofie Antonovna odtud odešla už brzy zvečera,“ potvrdil Laspara. „Naprosto správně. Všichni tady slyšeli…“

„Dobrá,“ přerušil ho Razumov s náznakem netrpělivosti, protože srdce mu už divoce tlouklo. Pak ovládl hlas do té míry, že se v jeho jasném, důrazném oznámení dokonce ozvala ironie: „Chceme-li učinit zadost spravedlnosti, pokud jde o to individuum, toho velmi zneužívaného kočího Zemjaniče, místopřísežně a slavnostně prohlašuji, že závěry toho dopisu hanobí člověka z lidu – bystrou ruskou duši. Se zatčením Viktora Haldina neměl Zemjanič nic společného.“

Razumov si dal záležet, aby jméno kočího vyslovil s náležitou váhou, a pak chvíli počkal, než utichl šum, který následoval.

„Viktor Viktorovič Haldin,“ začal znovu, „jednal bezpochyby s idealistickou nerozvážností, když se uchýlil k jistému studentovi, o jehož názorech nevěděl nic, než jeho velkorysému srdci napovídaly jeho iluze. Byl to nemoudrý projev důvěry. Nejsem tu však, abych hodnotil činy Viktora Haldina. Mám vám vyprávět o pocitech toho studenta, kterého vyhledal v jeho skryté osamělosti a ohrozil jako případného komplice? Mám vám popsat, co ten student udělal? Je to dost složitá historka. Nakonec stanul ten student před samým generálem T. a prohlásil: ‚Mám u sebe v pokoji zamčeného muže, který zabil ministra de P., Viktora Haldina – je to student jako já.‘“

Okolo to opět silně zašumělo a Razumov přidal na hlase. „Povšimněte si – toho muže vedly jisté čestné ideály. Ale nejsem tu proto, abych vysvětloval jeho pohnutky.“

„Ne. Ale musíte nám vysvětlit, odkud to všechno víte,“ ozval se kdosi s nejvyšší vážností.

„Odporný zbabělec!“ Tento prostý výkřik se třásl rozhořčením. „Jmenujte ho!“ vybízeli ho další.

„Proč se tak rozčilujete?“ zeptal se Razumov opovržlivě v hlubokém tichu, které zavládlo, když pozvedl ruku. „Copak vám ještě nedošlo, že ten člověk jsem já?“

Laspara od něj zprudka ukročil a vylezl si na stoličku. Když se přihnala první vlna rozzuřených spiklenců, mladík čekal, že ho roztrhají na kusy, ale opět ustoupili, aniž se ho dotkli, a nebylo z toho nic než rámus. Mátlo ho to. Strašně ho rozbolela hlava. Ve zmatené vřavě několikrát zaslechl jméno Petra Ivanoviče, slovo „soud“ a větu: „Ale tohle je doznání!“ kterou kdosi zoufale zaječel. Ze středu toho pozdvižení k němu vykročil mladý muž s planoucíma očima, mladší než on.

„Musím vás poprosit,“ vyslovil s jedovatou zdvořilostí, „abyste byl tak laskav a ani se nepohnul, dokud vám nebude sděleno, co máte dělat.“

Razumov pokrčil rameny.

„Přišel jsem dobrovolně.“

„Snad. Ale neodejdete, dokud k tomu nedostanete svolení,“ opáčil vyslanec.

Pokynul rukou a zvolal: „Louiso! Louiso! Pojď sem, prosím tě,“ a vzápětí k nim přistoupila jedna z Lasparových dcer (dosud upřeně hleděly na Razumova zpoza samovaru), za níž se táhly ucourané, špinavé krajky. Přisunula si židli, kterou opřela o dveře, posadila se na ni a přehodila si nohu přes nohu. On jí přemrštěně poděkoval a vrátil se ke skupince, která se tlumenými hlasy dohadovala. Razumov přestal na chvíli vnímat.

Pištivý hlas vykřikl: „Doznání nedoznání, jste policejní špion!“

Revolucionář Nikita se prodral k Razumovovi a s těmi přebujelými popelavými tvářemi, těžkým panděrem, býčí šíjí a ohromnýma rukama se před něj postavil. Kajícník pohlížel na toho slavného zabijáka policistů s mlčenlivým odporem.

„A co jste vy?“ zeptal se tiše, pak zavřel oči a opřel se týlem hlavy o stěnu.

„Bylo by lepší, kdybyste odešel teď.“ Razumov zaslechl mírný, smutný hlas a otevřel oči. To k němu laskavě promluvil postarší muž s hřívou jemných vlasů, které kolem jeho dychtivé, inteligentní tváře vytvářely stříbřitou svatozář. „Petr Ivanovič bude informován o vašem doznání – a obdržíte pokyny…“

Pak se obrátil k Nikitovi, jemuž přezdívali Nekátor a jenž stál hned vedle, a tiše, byť naléhavě ho oslovil:

„Co jiného můžeme dělat? Po tomhle upřímném doznání nám už nemůže uškodit.“

Zabiják zamumlal: „O tom bychom se měli radši přesvědčit, než ho pustíme. Nechte to na mně. S takovými ptáčky si dovedu poradit.“

Vyměnil si pohled s několika muži, kteří neznatelně přikývli, a pak se zhurta obořil na Razumova: „Slyšels? Už tě tu nechcem! Proč nevypadneš?“

Lasparova dcera na stráži u dveří se zvedla a lhostejně odsunula židli z cesty. Ospale na Razumova pohlédla, ten sebou cukl, rozhlédl se po místnosti a pomalu prošel kolem ní, když vtom jako by ho cosi napadlo.

„Prosím, abyste si povšimli,“ prohlásil už na odpočívadle, „že jsem mohl držet jazyk za zuby. Dnes, poprvé od doby, co jsem mezi vás přišel, jsem se octl v bezpečí, a dnes jsem se také osvobodil od falše, od výčitek svědomí – nezávisím teď na nikom na téhle zemi.“

Otočil se zády ke shromáždění a popošel ke schodům, ale když uslyšel prásknutí dveří za sebou, mrkl přes rameno a uviděl, že Nikita a tři další vyšli za ním. Tak mě nakonec přece zabijí, pomyslel si.

Než měl čas se otočit celý a podívat se jim do očí, vrhli se na něj. Táhli ho hlavou ke zdi. To by mě zajímalo jak, navázal na svou myšlenku. Nikita mu rovnou do tváře s pronikavým smíchem křikl: „Zneškodníme tě. Jen počkej.“

Razumov se nebránil. Ti tři ho drželi namáčknutého na zeď, zatímco Nikita se přesunul k jeho tváři a pak cíleně máchl mohutnou paží. Mladík, který čekal v jeho ruce nůž, zjistil, že je otevřená a neozbrojená, a pak dostal příšernou ránu do spánku. Zároveň uslyšel slabý dutý zvuk, jako by někdo na druhé straně zdi vypálil z pistole. Ta násilnost v něm probudila zuřivost. Lidé v Lasparových pokojích zatajili dech a naslouchali strašlivé rvačce čtyř mužů na odpočívadle. Rány o zeď, hrůzný náraz přímo do dveří, pak se všichni zřítili na zem a řádili tak, až se dům otřásal v základech. Přemožený a bez dechu, drcený vahou útočníků, uviděl Razumov toho zrůdného Nikitu, jak si přidřepl u jeho hlavy, zatímco ho ostatní drželi, klečeli mu na hrudi, svírali mu hrdlo, zalehli mu nohy.

„Otočte mu ksicht na druhou stranu!“ vykvikl ten pupkatý terorista vzrušeně a rozjařené.

Razumov už se nedokázal bránit. Byl vyčerpaný. Musel jen trpně sledovat tu těžkou zvířeckou dlaň, jak mu uštědřuje další ránu na druhý spánek. Jako by se mu hlava rozskočila vedví. Muži, kteří ho svírali, v tu chvíli ztichli – bez hlesu jako stíny. Mlčky ho brutálně zvedli, bezhlučně ho odtáhli ze schodů, otevřeli dveře a vyhodili ho na ulici.

Dopadl na ni po hlavě a okamžitě se s potoky dešťové vody začal bezmocně kutálet z krátkého svahu. Zastavil se až na vozovce dolejší ulice, ležel naznak a nad hlavou mu do tváře zazářil oslnivý blesk – jasný a tichý blesk, který ho dočista oslepil. Nikde ani hlásku. Začal se potácet dlouhou, liduprázdnou ulicí. Blesky kolem něj se vlnily a rozrážely oblohu tichými plameny, voda té záplavy padala, tekla, poskakovala, valila se – nehlučně jako chomáč mlhy. V tichu, které jako by nebylo z tohoto světa, jeho kročeje dopadaly neslyšně na chodník, zatímco němý vítr ho hnal dál a dál, jako zapomenutého smrtelníka v říši přízraků pleněné neslyšnou bouří. Bůhví, kam ho jeho nohy nezvučné vedly tu noc, sem a tam a zase zpět, bez přestávky či odpočinku. Alespoň o jednom místě, kam ho donesly, jsme se dozvěděli později. Ráno pak řidič první tramvaje na jižním břehu zoufale zvonil, když postřehl, jak se ucouraný, promáčený a prostovlasý muž se sklopenou hlavou nejistě potácí vozovkou. Vkročil rovnou před jeho vůz a octl se pod koly.

Když Razumova sebrali, měl zlomené dvě končetiny a rozdrcený bok, ale byl při vědomí. Jako by se celý rozbitý skulil do světa němých. Mlčenliví lidé, kteří se stále pohybovali neslyšně, ho zvedli, položili na chodník a mlčky se dohadovali či dělali různé poplašené, zděšené či soucitné posunky. Nějaká načervenalá tvář s knírem se nad ním nízko sklonila, rty se pohybovaly, oči koulely. Razumov se vší silou snažil přijít na příčinu této němohry. Těm, kdo stáli kolem něj, se rysy toho neznámého člověka, tak vážně zraněného, jevily jako v bezhlesé meditaci. Poté na ně pohlédl s hrůzou a oči zavřel. Upřeně se na něj dívali. Razumov se pokusil rozpomenout na nějaká francouzská slovíčka.

„Je suis sourd,[34]“ stačil ještě slabě vyslovit, než omdlel.

„Je hluchý!“ křičeli jeden na druhého. „Proto neslyšel tu tramvaj!“

V ní ho také odvezli. Než se rozjela, jakási žena v ošumělých černých šatech, která vyběhla z železné branky jednoho ze soukromých domů v ulici o něco výš, nastoupila na zadní plošinu a nedala se odbýt.

„Jsem příbuzná,“ tvrdila špatnou francouzštinou. „Tenhle mladík je Rus a já jsem jeho příbuzná.“

Po tom vysvětlení ji tedy nechali, ať je po jejím. S úlevou se posadila a položila si jeho hlavu do klína. Její vyděšené vybledlé oči se vyhýbaly pohledu na mladíkovu mrtvolnou tvář. Na rohu krátké ulice na opačném konci města už čekala nosítka. Šla za nimi až ke vchodu do nemocnice, kam jí povolili vstoupit a podívat se, jak ukládají zraněného na lůžko. Razumovova nově nalezená příbuzná neuronila ani slzu, ale vedení nemocnice se nijak nedařilo tu ženu přimět, aby se vrátila. Vrátný ji sledoval, jak dlouho otálí na protějším chodníku. Pak zčistajasna odběhla, jako by si na něco vzpomněla.

Ta žena, planoucí nenávistí ke všem ministrům financí, otrokyně madame de S., se totiž rozhodla dát výpověď z místa společnice Egerie Petra Ivanoviče. Našla si konečně práci podle svých představ.

Jen pár hodin předtím došlo však v domě Julia Laspary k velké senzaci. Ten strašlivý Nikita se vrátil z odpočívadla a v děsivém rozjaření pozvedl pištivý hlas, aby společnosti oznámil:

„Razumov! Pan Razumov! Ten úžasný Razumov! Jako špicl už nikdy nebude k ničemu. Nepromluví, protože už nikdy nic neuslyší – vůbec nic! Protrhl jsem mu ušní bubínky. Mně můžete důvěřovat, víte. V tomhle se vyznám. Ha ha ha! Vím, jak na to.“

S Natálií Haldinovou jsem se setkal naposledy téměř čtrnáct dní po pohřbu její matky.

V těch tichých, pochmurných dnech byly dveře bytu na bulváru Filozofů zavřeny před každým kromě mě. Doufám, že jsem jí byl trochu k užitku, byť jenom tím, že jsem jako jediný znal ty neuvěřitelné okolnosti. Až do posledního okamžiku pečovala slečna Haldinová o matku sama. Pokud měla Razumovova návštěva něco společného s odchodem paní Haldinové (a já se nemohu zbavit dojmu, že ho značně uspíšila), je to proto, že ten člověk, jemuž instinktivně věřil nešťastný Viktor Haldin, si nedokázal důvěru Viktorovy matky získat. Jakou historku jí přesně vypověděl, už nelze zjistit – každopádně mi není známa –, ale podle mě jako by zemřela ze šoku z posledního zklamání snášeného už mlčky. Neuvěřila mu. Možná už nedokázala uvěřit nikomu, a tudíž ani neměla komu co říct – ani své dceři. Domnívám se, že slečna Haldinová prožívala u lůžka umírající nejtěžší hodiny svého života. Přiznávám, že mě hnětlo, že ta stařena se zlomeným srdcem odchází a svým mlčením tvrdohlavě projevuje dceři nedůvěru.

Když bylo po všem, vzdálil jsem se. Slečna Haldinová měla kolem sebe své krajany. Spousty se jich účastnily pohřbu. I já jsem byl přítomen, ale poté jsem se raději slečně Haldinové vyhýbal, dokud jsem od ní nedostal vzkaz, kterým mé odříkání odměnila. „Ať je tedy po vašem. Vracím se okamžitě do Ruska. Už jsem se rozhodla. Přijďte mě navštívit.“

Byla to opravdu odměna za mou diskrétnost. Bez meškání jsem si pro ni šel. Byt na bulváru Filozofů jevil chmurné známky blížící se opuštěnosti. Na mě působil bezútěšně, jako by už byl liduprázdný.

Vstoje jsme si vyměnili pár slov o jejím i mém zdraví, nějaké poznámky o lidech z ruské kolonie a pak mě Natálie Haldinová usadila na pohovku a začala otevřeně mluvit o své budoucí práci i plánech. Vše mělo být tak, jak jsem si přál. A na zbytek života. Už jsme se nikdy neměli vidět. Nikdy!

Tento úspěch jsem si přivinul k srdci. V důsledku svých otevřených i utajovaných zážitků Natálie Haldinová zjevně vyspěla. Se založenýma rukama chodila sem a tam po pokoji, popisovala zvolna své záměry, čelo jasné, profil rozhodný. Vlastně mi poskytla nový náhled na sebe samu a já jsem se jen divil čemusi vážnému a odměřenému v jejím hlase, v jejích pohybech i jednání. Byla v tom dokonalost nashromážděné nezávislosti. Síla její povahy vyplula na povrch, protože se pohnuly její temné hlubiny.

„Teď už o tom my dva můžeme hovořit,“ podotkla po chvíli mlčení a zastavila se přede mnou. „Byl jste se teď někdy poptat v nemocnici?“

„Ano, byl.“ A jelikož se na mě upřeně dívala, dodal jsem: „Bude žít, říkají doktoři. Ale myslel jsem, že Tekla –“

„Tekla už několik dní nepřišla,“ vysvětlila honem slečna Haldinová. „Protože jsem nikdy nenavrhla, že půjdu do nemocnice s ní, myslí si, že jsem bezcitná. Zklamala jsem ji.“

A pak se slabounce pousmála.

„Ano. Vysedává u něj tak dlouho a tak často, jak jí to dovolí,“ pokračoval jsem. „Tvrdí, že ho nesmí nikdy opustit – nikdy, do konce svých dní. Bude někoho potřebovat – beznadějný mrzák, a ke všemu úplně hluchý.“

„Úplně hluchý? To jsem nevěděla,“ zašeptala Natálie Haldinová.

„Ano. Je to podivné. Lékaři tvrdí, že na hlavě neměl žádná zjevná poranění. Také předpovídají, že s velkou pravděpodobností bude žít ještě dlouho na to, aby o něj Tekla celou tu dobu zvládla pečovat.“

Slečna Haldinová zavrtěla hlavou.

„Jsou snad poutníci, kteří cestou odpadnou, ale naše Tekla nikdy nesloží ruce do klína. Ona přímo neodolatelně tíhne k poslání milosrdné samaritánky. Revolucionáři ji nedocenili. Jen si představte, že takhle oddané stvoření zaměstnávají tím, že jí nechají převážet dokumenty zašité v šatech nebo psát podle diktátu!“

„Na světě není moc prozíravosti.“

Ještě jsem to nestačil doříct, a už jsem té poznámky litoval. Natálie Haldinová se mi podívala zpříma do očí a jemným pohybem hlavy přitakala. Neurazila se, nicméně se odvrátila a začala zase přecházet po místnosti. Mému západnímu pohledu to připadalo, jako by se mi neustále vzdalovala, už se octla mimo můj dosah, ale se zvětšující se vzdáleností se kupodivu nezmenšovala. Seděl jsem tam mlčky, jako by řeči už neměly význam. Zvuk jejího hlasu v mé blízkosti mě trochu vylekal.

„Tekla ho viděla, když ho po nehodě sbírali. Ta dobrá duše mi vlastně nikdy nevysvětlila, jak se to seběhlo. Tvrdí, že mezi nimi došlo k jakémusi ujednání – dokonce domluvě –, že pokud nastane naléhavá potřeba, v neštěstí či v nějaké obtížné nebo bolestivé situaci, má přijít za ní.“

„Skutečně?“ podivil jsem se. „To měl tedy velké štěstí. Bude potřebovat veškerou oddanost té milosrdné samaritánky.“

Je pravda, že když se Tekla z toho či onoho důvodu podívala v pět hodin ráno z okna, uviděla Razumova u zámku Borel, jak stojí v dešti prostovlasý a bez hnutí na úpatí terasy. Zavolala na něj, aby zjistila, co se děje. Ani nezvedl hlavu. Než se stačila obléct, aby mohla z domu, byl pryč. Běžela za ním, a když se dostala na silnici, téměř vzápětí narazila na stojící tramvaj a hlouček lidí, kteří sbírali Razumova z kolejí. Tohle mi Tekla sdělila osobně, když jsme se náhodou jednou odpoledne setkali u dveří do nemocnice – nic bližšího nedodala. Nechtěl jsem se příliš zabývat neviditelnými stránkami té zvláštní epizody.

„Ano, Natálie Viktorovno, bude někoho potřebovat, až ho o berlích a naprosto hluchého propustí z nemocnice. A já nemám zrovna ten dojem, že když se div ne jako uprchlík z blázince přihnal na zámek Borel, zamýšlel hledat pomoc u té dobračky Tekly.“

„Možná ne,“ přisvědčila Natálie a zastavila se přede mnou. Posadila se a zamyšleně si podepřela hlavu rukou.

Tak uběhlo několik minut. Mezitím jsem vzpomínal na ten večer, kdy se Razumov tak děsivě doznal – kdy ona jako by v sobě měla sotva dost života na to, aby prohlásila: „Nešťastnější už snad ani nemůžu být…“ Při té vzpomínce bych se málem zachvěl, nebýt toho, že jsem právě žasl nad její silou a vyrovnaností. Natálie Haldinová už neexistovala, protože úplně přestala myslet na sebe. Bylo to velké vítězství, příznačně ruský příklad sebeobětování.

Vzpamatoval jsem se ve chvíli, kdy náhle vstala – jako osoba, která dospěla k rozhodnutí. Přistoupila k psacímu stolu, nyní zbavenému všech drobností, jež souvisely s jeho denním užíváním – nyní pouhému kusu mrtvého nábytku. Nicméně obsahoval cosi dosud živého, protože z výklenku vytáhla plochý balíček, který mi přinesla.

„Je to sešit,“ pronesla poněkud zprudka. „Došel zabalený v mém závojíčku. Tehdy jsem vám nic neřekla, ale teď jsem se rozhodla, že ho nechám u vás. Mám k tomu oprávnění. Byl zaslán mně. Je můj. Můžete ho uchovat nebo zničit, až si ho přečtete. A až ho budete číst, mějte prosím na paměti, že jsem byla skutečně bezmocná – ale to jste si možná domyslel sám.“ Začervenala se, pak zbledla jako stěna. „Abychom byli vůči tomu muži spravedliví, nezapomeňte prosím, že to tak bylo. Ano – ano!“

Zvedl jsem se, poněkud roztřesený.

„Není pravděpodobné, že někdy zapomenu na cokoli z našeho posledního setkání.“

Její ruka klesla do mé.

„Je těžké uvěřit, že se musíme rozejít.“

Opětovala stisk a naše ruce se odloučily.

„Ano, odjíždím z města zítra. Oči mám konečně otevřené a jsem volná. Pokud jde o to ostatní – kdo z nás by dokázal přeslechnout potlačovaný pláč našeho velkého utrpení? Pro svět to třeba nic neznamená.“

„Svět si spíš uvědomuje nesoulad vašich hlasů,“ namítl jsem. „Tak to na něm chodí.“

„Ano.“ Sklonila hlavu na souhlas, pak na chviličku zaváhala. „Musím se vám přiznat, že se nikdy nepřestanu těšit na den, kdy bude všechen nesoulad umlčen. Zkuste si představit to svítání! Bouřlivá doba ran a zatracování je za námi – všude klid a mír; vychází nové slunce a unavení lidé, konečně jednotní, ve svém svědomí probírají právě skončený zápas, cítí se posmutnělí ze svého vítězství, protože tolik myšlenek zhynulo kvůli triumfu jediné, tolik přesvědčení je opustilo a zanechalo bez opory. Cítí se na zemi sami a víc se semknou. Ano, čeká nás ještě hodně těžkých chvil! Ale nakonec utrpení všech těch srdcí potlačí láska.“

A s tímto posledním moudrým slovem, tak sladkým i tak trpkým, někdy dokonce krutým, jsem se s Natálií Haldinovou rozloučil. Je těžké si představit, že už nikdy nepohlédnu do důvěřivých očí té dívky – dívky oddané nezlomné víře v příchod milující svornosti, která jako nebeský květ vypučí z půdy té země, zmáčené krví, rozervané zápasy, svlažované slzami.

Je třeba chápat, že tou dobou jsem ještě nevěděl o doznání pana Razumova před shromážděnými revolucionáři. Natálie Haldinová možná uhodla, co byla ta „zbývající věc“, kterou potřeboval vykonat – ale mé západní oči tohle neprohlédly.

Tekla, bývalá společnice madame de S., vysedávala u jeho lůžka v nemocnici. Párkrát jsme se u dveří toho zařízení potkali, ale při těch příležitostech nebyla zrovna sdílná. Novinky o stavu pana Razumova mi sdělovala co nejstručněji. Pomalu se zotavoval, ale měl zůstat beznadějným mrzákem na celý život. Já osobně jsem se k němu nikdy nepřiblížil – víckrát jsem ho už nespatřil, po tom hrozném večeru, kdy jsem jako pozorný, ale neviděný divák přihlížel jeho scéně se slečnou Haldinovou. Po jisté době ho z nemocnice propustili a jeho „příbuzná“ – jak mi bylo sděleno – ho kamsi odvezla.

Informace došla upřesnění téměř o dva roky později. Příležitost k tomu jsem dozajista nevyhledal sám – zcela náhodou jsem totiž v domě váženého ruského pána liberálních sklonů, který žil načas v Ženevě, potkal důvěryhodnou revolucionářku.

Ten pán byl naprosto jiný druh slavné osobnosti než Petr Ivanovič – zdvořilý tmavovlasý muž s laskavýma očima, se zdviženými rameny; v jeho chování bylo cosi potlačovaného a obezřetného. Přistoupil ke mně záměrně ve chvíli, kdy nikdo jiný nebyl nablízku, následován šedovlasou čilou dámou v karmínové halence.

„Naše Sofie Antonovna by se vám ráda představila,“ oslovil mě tím opatrným hlasem. „Nechám vás spolu o samotě, abyste si popovídali.“

„Nikdy bych se sama nevnutila vaší pozornosti,“ začala ta šedovlasá dáma bez meškání, „kdybych nebyla pověřena vzkazem pro vás.“

Ten vzkaz obsahoval pár přátelských slov od Natálie Haldinové. Sofie Antonovna se právě vrátila z tajné výpravy do Ruska a se slečnou Haldinovou se tam setkala. Žije v jednom městě „v centru“, pracuje s nasazením veškerého soucitu a pohybuje se mezi hrůzami přeplněných vězení a srdcervoucí bídou truchlících domácností. V té poctivé službě se ani trochu nešetří, ujistila mě Sofie Antonovna.

„Má věrnou duši, neohroženého ducha a neúnavné tělo,“ shrnula revolucionářka téměř nadšeně.

Takhle načatý hovor nemohl váznout nedostatkem zájmu z mé strany. Šli jsme si sednout do kouta, kde by nás nikdo nerušil. Během našeho rozhovoru o slečně Haldinové Sofie Antonovna náhle poznamenala:

„Nejspíš si vzpomínáte, že už jsme se potkali. Ten večer, kdy si Natálie přišla k Petru Ivanoviči pro adresu jistého Razumova, toho mladíka, který –“

„Na to si vzpomínám docela přesně,“ přisvědčil jsem. Když se Sofie Antonovna dozvěděla, že vlastním deník onoho mladého muže, který mi slečna Haldinová věnovala, nesmírně ji to zaujalo. Neskrývala zvědavost a zatoužila se na ten zápisník podívat.

Nabídl jsem jí, že jí ho ukážu, a ona okamžitě navrhla, že mě kvůli tomu nazítří navštíví.

Hodinu či dvě v deníku lačně listovala, a pak mi ho s povzdechem vrátila. Jak cestovala po Rusku, viděla prý i Razumova. On nežil „v centru“, nýbrž „na jihu“. Vylíčila mi dřevěný domek o dvou místnostech na okraji bezvýznamného městečka, schovaný za vysokým plaňkovým plotem na dvorku zarostlém kopřivami. Je zmrzačený, nemocný, každým dnem slábne, ale samaritánka Tekla o něj neúnavně pečuje s nezměrně nesobeckou oddaností. V tom úkolu není nic, co by tu ženu mohlo zklamat.

Neskrýval jsem před Sofií Antonovnou překvapení, že pana Razumova navštívila. Nechápal jsem, co ji k tomu přimělo. Ale ona mi sdělila, že nebyla sama.

„Někteří z nás se u něj vždycky staví, když projíždějí kolem. Je inteligentní. V hlavě se mu rodí zajímavé myšlenky… Taky dobře mluví.“

Vzápětí jsem se dozvěděl o Razumovově veřejném doznání v Lasparově domě. Sofie Antonovna mi podrobně odvyprávěla, co se tam událo. Sám Razumov jí o tom pověděl do posledního detailu.

Pak se na mě upřeně zadívala těma zářivýma černýma očima a prohlásila:

„V životě každého se najdou zlé okamžiky. Člověku vleze do mozku nějaký falešný názor a pak z toho vzejde strach – strach ze sebe sama, strach o sebe. Nebo naopak falešná odvaha – kdoví? Tedy říkejte si tomu, jak chcete, ale povězte mi – kolik z nich by se o své vůli vydalo zatracení (jak sám doznává v tom deníku), než aby žili dál tajně očernění ve vlastních očích? Kolik? A prosím povšimněte si – ve chvíli, kdy to udělal, se mu jinak nemohlo nic stát. Právě ve chvíli, kdy věřil, že už se mu nemůže nic stát, dokonce víc – nekonečně víc –, kdy ho poprvé napadlo, že by ho milovala ta obdivuhodná dívka, tehdy zjistil, že ty nejtrpčí výpady, ta nejhorší zlovolnost, ďábelské působení jeho nenávisti i sebeúcta by nikdy nedokázaly skrýt hanbu existence, která se před ním rozevírala. Takové zjištění vypovídá o charakteru.“

Mlčky jsem přijal její závěr. Vždyť kdo by chtěl zpochybňovat důvody, které vedou k odpuštění či soucitu? Nicméně později se ukázalo, že v dobročinnosti, kterou svět revolucionářů nabídl zrádci Razumovovi, jistý soucit byl. Sofie Antonovna s rozpaky pokračovala:

„On se totiž nakonec stal obětí ukrutnosti. A tu nikdo neschválil. Nebylo přece rozhodnuto, co se s ním má stát. Přiznal se dobrovolně. A ten Nikita, který mu venku na odpočívadle schválně protrhl ušní bubínky, údajně celý bez sebe pobouřením, tak ten se ukázal jako darebák nejhoršího kalibru – sám byl zrádce a špion! Razumov mi řekl, že ho z toho obvinil nějakým vnuknutím…“

„Já jsem tu bestii zahlédl,“ potvrdil jsem. „Jak jste se byť jen na chvilku mohli nechat takhle obalamutit, to je mimo rámec mého chápání!“

Přerušila mě.

„No tak! Už dost! Když jsem ho poprvé uviděla, taky jsem byla zděšená, ale oni mě ukřičeli. Vždycky jsme se navzájem ujišťovali: Nesmíte si všímat, jak ten člověk vypadá. A navíc byl vždycky ochoten zabíjet. O tom nebylo pochyb. Zabíjel – ano! V obou táborech. Ten ďábel…“

Pak mi Sofie Antonovna, jakmile ovládla roztřesené rty, vylíčila převelice podivný příběh. Šlo o to, že poradce Mikulin, když cestoval po Německu (brzy poté, co Razumov zmizel ze Ženevy), náhodou potkal Petra Ivanoviče ve vlaku.

Protože byli v kupé sami, propovídali spolu půlku noci, a právě tehdy Mikulin coby šéf tajné policie naznačil arcirevolucionáři, jaká je pravá povaha arcizabijáka policistů. Vypadá to, že Mikulin se chtěl právě tohohle svého agenta zbavit! Možná ho už unavoval nebo ho něčím děsil. Zároveň dlužno říct, že Mikulin zdědil toho neblahého Nikitu od svého předchůdce v úřadu.

I tuhle historku jsem si vyslechl bez komentáře, v roli němého svědka věcí ruských, jak se jejich východní logika odvíjela před mýma západníma očima. Přesto jsem si dovolil otázku:

„Řekněte mi, prosím, Sofie Antonovno, odkázala madame de S. celé své jmění Petru Ivanoviči?“

„Ani v nejmenším.“ Revolucionářka znechuceně pokrčila rameny. „Zemřela, aniž sepsala závěť. Z Petrohradu se hned přihrnul zástup synovců a neteří a jako hejno supů se o její peníze poprali. Všichni ti odporní tajemníci a dvorní dámy – nechutní carští patolízalové. Fuj!“

„O Petru Ivanoviči už se moc nemluví,“ poznamenal jsem po chvilce.

„Petr Ivanovič,“ prohlásila vážně Sofie Antonovna, „se oženil s venkovskou dívkou.“

To mě doopravdy udivilo.

„Cože! Na Riviéře?“

„Nesmysl! Ovšemže ne.“

Z tónu Sofie Antonovny zazněla mírná kousavost.

„Tak on teď žije v Rusku? To je nesmírné riziko, ne?“ vykřikl jsem. „A to všechno kvůli nějaké venkovské holce. Nepřijde vám to jako nepředloženost?“

Sofie Antonovna jistou dobu záhadně mlčela a pak učinila prohlášení:

„On ji prostě zbožňuje.“

„Vážně? Pak doufám, že ona nezaváhá a bude ho bít.“

Sofie Antonovna vstala a rozloučila se, jako by mou rouhačskou větičku přeslechla, nicméně na samém prahu, kam jsem ji doprovodil, se otočila a rozhodným hlasem prohlásila:

„Petr Ivanovič je velký myslitel.“

Slovo autora

Hned v úvodu je třeba přiznat, že vzhledem k okolnostem se román Před očima Západu stal už svého druhu příběhem historickým, dílem pojednávajícím o minulosti.

Tato pravda se plně vztahuje k zobrazeným událostem, ale jelikož román jako celek představuje pokus vyjádřit ani ne tak politický stav jako psychologii Ruska, rád bych doufal, že ještě neztratil na zajímavosti. V této lichotivé víře mě povzbuzuje to, že v mnoha článcích o nynějších ruských záležitostech se odkazuje k jistým průpovídkám či názorům vysloveným na jeho stránkách, a to způsobem dokládajícím jasnost mé vize i správnost mého úsudku. Nemusím snad ani zdůrazňovat, že když jsem tento román psal, nesledoval jsem žádný jiný cíl než s přispěním fantazie vyjádřit obecnou pravdu na pozadí děje – spolu s upřímným přesvědčením ohledně mravní stránky jistých faktů, více či méně známých celému světu.

Pokud jde o vlastní tvůrčí proces, mohu prozradit, že když jsem knihu začal psát, měl jsem jasnou představu jen o její první části a trojici postav: Haldinovi, Razumovovi a poradci Mikulinovi, které se mi v mysli rýsovaly naprosto přesně. Teprve poté, co jsem dopsal tuto pasáž, vyjevil se mi příběh ve své tragičnosti a nevyhnutelnosti chodu událostí, navíc už v obrysech dostatečně košatý, abych si mohl svobodně pohrát s dramatickými možnostmi námětu.

Zápletku není nutno vysvětlovat. Nabídla se spíš pocitově než dalekosáhlým promýšlením. Nezúročil jsem v ní osobní zkušenost, nýbrž obecné povědomí, posílené upřímným přemítáním. Nejvíc jsem se proto obával, zda budu schopen nasadit a udržet tón svědomité nestrannosti. Povinnost být přísně nestranný mi byla vnucena historicky i dědičně: onou zvláštní zkušeností národa a rodiny, nehledě na mé prvotní přesvědčení, že pravda sama ospravedlňuje literaturu, jež má ambice být přinejmenším kvalitním uměním, není-li výslovně psána se záměrem zaujmout určité místo v kultuře své doby. Nikdy předtím jsem nemusel vynaložit takové úsilí o odstup – odstup ode všech vášní, předsudků, dokonce i od vlastních vzpomínek. Když román Před očima Západu vyšel v Anglii poprvé, byl to v očích čtenářstva propadák, možná právě kvůli onomu odstupu. Odměny se mi dostalo až asi o šest let později, kdy si kniha vydobyla všeobecné uznání v Rusku a dočkala se v této zemi opakovaných vydání.

Ani mnohé postavy, které do příběhu vstoupí, nevděčí za svou existenci žádné zvláštní zkušenosti, nýbrž obecné znalosti stavu ruské společnosti a také morálních a emocionálních reakcí ruské povahy na tlak tyranské zvůle, jež by se daly v obecně lidském náhledu zúžit na projevy nesmyslného zoufalství vyprovokovaného nesmyslnou tyranií. Soustředil jsem se hlavně na postoje, povahy a osudy jednotlivců, jak se jevily očím starého učitele jazyků ze Západu. Jemu samému se koneckonců dostalo značné kritiky, nicméně s takovýmto zpožděním se už nebudu pokoušet ospravedlnit jeho existenci. Byl mi k užitku – a domnívám se tudíž, že bude dozajista k užitku i čtenáři, a to jak svými komentáři, tak úlohou, kterou při rozvíjení zápletky sehraje. V touze docílit působivosti jsem nutně potřeboval očitého svědka událostí přímo v Ženevě. Postava slečny Haldinové si taktéž vynutila přítomnost soucitného přítele, jinak by byla příliš osamocená a bezmocná, aby působila věrohodně. Neměla by pak nikoho, komu by dala nahlédnout do svého idealistického přesvědčení, upřímného srdce a prostých citů.

S Razumovem zacházím s účastí. Proč ne? Je to obyčejný mladík, ochotný tvrdě pracovat a projevující zdravou ctižádost. Je nadán průměrným svědomím. A pokud přece působí mírně nenormálně, souvisí to jen s jeho přecitlivělostí na dané postavení. Jako sirotek cítí o poznání ostřeji než kdo jiný, že je Rus – anebo holé nic. Má naprostou pravdu, pohlíží-li na široširé Rusko jako na své dědictví. Ze všech stran ho obklopuje a drtí krvežíznivá zbytečnost zločinů a obětí, jež vřou a úpí v té amorfní mase. Přesto se nedomnívám, že by byl ve své posedlosti jakkoli zrůdný. Nikdo tu není vykreslen jako netvor – ani prostoduchá Tekla, ba ani pomýlená Sofie Antonovna. Zato Petr Ivanovič a madame de S. jsou terčem oprávněné kritiky: představují opice ze zlověstné džungle, a proto je s nimi nutno zacházet tak, jak si jejich grimasy zaslouží. A pokud jde o Nikitu, tento mstitel s přezdívkou Nekátor-Zabiják je dokonalým zplozencem teroristické divočiny. U něho mi nedělala starost ani tak jeho zrůdnost jako spíš banálnost. Ostatně už celá léta je předváděn v takzvaných „odhaleních“, která veřejnosti nabízejí novinové zprávy, tajuplné historky, senzační romány.

Nejděsivější úvaha – a teď mluvím výlučně za sebe – spočívá ve zjištění, že všichni tito lidé nejsou plody jakési výjimečnosti jako spíš obecnosti: běžného stavu odpovídajícího jejich místu pobytu, času a národu. Zuřivost a hloupost ruského samoděržaví, odmítajícího veškerou zákonnost a vlastně se zakládajícího na naprostém anarchismu, vyvolává neméně hloupou a zhůvěřilou reakci ze strany čistě utopického revolucionářství, jež se poté chápe ničení s dopomocí prvního prostředku, který se mu namane – v roztodivném přesvědčení, že po pádu jakékoli stávající instituce musí přirozeně následovat zásadní proměna v uvažování lidí. Tito revolucionáři nejsou schopni pochopit, že to jediné, čeho dosáhnou, bude obměna jmen. Mezi Rusy figurují nadále pouze utlačitelé a utlačovaní a svět se znovu ocitá tváří v tvář pravdivosti rčení, že lidská přirozenost se nezapře.

[1] Starší rus. délková míra (1067 m). Pozn. red.

[16] Hnutí mysli, duševní pohnutky. Pozn. red.

[17] Duchovní s vysvěcením nižším než kněžským, oprávněný křtít a kázat. Pozn. red.

[34] Jsem hluchý. Pozn. red.

Joseph Conrad

Před očima Západu

Edice E-knihovna

Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 30. 6. 2017

ISBN 978-80-7532-848-9 (html)