Předmluva
Spisovateli Karlu Čapkovi
patří v české literatuře
20. století jedno z nejvýznamnějších míst. Jeho čtenářská obliba je
veliká a neklesá
ani s postupem času. Právě to byl také důvod, proč bylo jeho dílo
vybráno ke
zpracování do elektronické podoby v samých začátcích digitalizace v
Městské
knihovně v Praze.
Snaha zpřístupnit Karla Čapka co
nejširší čtenářské obci
vyústila v roce 2009 ve společný projekt Městské knihovny v Praze,
Společnosti
bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu, v
jehož rámci
se podařilo zveřejnit 53 titulů – původních děl Karla Čapka. Za projekt
„Karel
Čapek on-line“ získala MKP ocenění v soutěži Knihovna roku v kategorii
„významný počin v oblasti poskytování veřejných knihovnických a
informačních
služeb“.
Nyní po devíti letech se k vydání
souborného Čapkova díla
vracíme, abychom je čtenářům předložili v redakčně nově zpracované
verzi.
Přejeme vám hezké čtení.
Redakce MKP
OSOBY
PROLOG
GILLES, zvaný
PEPPE NAPPA
TRIVALIN
DOTTORE BALOARDO
SCARAMOUCHE
BRIGHELLA, zvaný
FICHETTO, FINOCHETTO nebo ZANE
ISABELLA
ZERBINE, její teta
Doba současná.
Dějiště: scéna lepšího
divadla.
Scéna představuje
divadelní krajinu. V pozadí,
ostatně poněkud temném, altánek pro obě ženy; po straně stojí lavička
pro
pohodlí herců právě nezúčastněných v ději.
Račte si též představiti
kostýmy, jež nemají
pranic historického; idea těchto krojů je současná, jen fazony jsou
značně
nezvyklé. Gilles má široké bílé atlasové šaty, krajky na prsou a
rukávech, je
pudrován, má krásné, něžné ruce a krátký beránčí vlas; je to dekadent
serafínské provenience a sympatický zjev; není to pierot. Trivalin má
bolero ze
žlutého atlasu s širokými černými vodorovnými pruhy, hedvábný pás,
volné bílé
kalhoty s černou generálskou portou a černým lemem; americké střevíce a
na krku
křiklavý plastron;
veliké kudrny jako býk mezi rohy, líčidlo cihlově červené, celé držení
tělkat
je heroicky nenucené, všechny rozměry těla jsou veliké. Brighella má
šedivé
šaty s tenkými kolmými proužky, šosatý kabát (žaket), černý pláštík,
lakové
střevíce úzké jako liščí čenich; jedno rameno nosí výše, jsa ramenářem;
nalíčen
je žlutě, lebku má protáhlou a ploskou jako had a vypadá celkem
nejcivilněji
mezi všemi. Jelikož jeho snahy jsou vždy vzhledem k souhře
separatistické,
stojí nejraději stranou docela u proscéniové stěny. Co se týče Prologu,
je to
obyčejný divadelní ředitel, tlustý, žoviální, vůbec střední typ mezi
šosákem a bohémem,
jak už venkovští herci bývají. Dottore je celý černý jako pastor, nosí
kastrolek, límec jako Palacký a černou pelerínku; je trochu komický
jako každý
moralista bez autority. Scaramouche konečně má zreformovaný oblek
klauna, černě
šachovaný; připomíná celkem amerického výstředníka.
Co se týče dam, Isabella
má polokrátké a polodekoltované
šaty s růžovými pentličkami a volány (styl tanečních hodin) a v ruce
černou
tašku jako jisté samostatné dívky. Má sladké, modré, velice nevinné oči
a sladké,
modré, velice hříšné kruhy pod nimi. Hraje špatně, ale chce se líbiti.
Její
povaha je svrchovaně jednoduchá. Zerbine vypadá jako stará dáma z
kongregace
nebo jako kuplířka; je složena z volánů, ryšků,
varhánek a kapižónku
s rajkou, je úhrnem šedivá; růženec a pompadúra se začatou punčochou.
Prolog
PROLOG:
Mé panstvo, dovolte, já
představuji vám
zde tyto pány, než se sami představí
svým představením, třebaže já nejsem sám
jich představeným, ani představený vám.
Tož dovolte: Jsem Prolog
(uklání se)
a tito páni herci jsou. Já
povídám,
že oni herci jsou, a na čem stojíme,
že jsou to prkna jen, jak račte nahlédnout,
a žádná živá zem; a tyto stromy zde,
to pouze malba jest, a toto rozkošné
(klepe na tvář Isabelly)
též není ruměnec: toť pouhé
líčidlo,
a to zde pudr jest. – Já tedy pravím vám,
ti páni herci jsou a nechtějí vás klamat,
že jsou snad nevímco, tož něco lepšího
než pouzí artisté, jak jiní klamou vás,
když praví: Caesar jsem a já jsem Brutus, já,
já Antonius jsem a já jsem Julia,
to strom jest a to dům, zde pravá krajina
a toto země jest.
Tož dobře, povídám,
ti páni herci jsou a chtějí hráti vám.
Co chcete viděti? Vy chtěli byste snad
zde lásky růžové a sladké vidět hrát
neb drama nevěry neb vinu zločinnou
tak dobře sehranou, že slzy poplynou
a osvěží váš zrak, neb v boji života
jak těžce zkoušena je ženská čistota,
neb něco směšného, či jinak cokoli,
čím trpí hrdina, co vás však nebolí,
vše jedno. Tito zde však proto tady jsou,
by hráli před vámi hru lásky osudnou. –
Nuž páni aktéři, blíž prosím přistupte,
je čas vás představit.
Mé panstvo vznešené,
zde Peppe Nappa jest, jenž nazýván je Gilles,
náš talent lyrický, le pâle amant de la lune,
jenž v noci zrodil se pod Panny znamením,
když Měsíc bělostný byl právě v průchodu
se třpytnou Venuší; a proto dívčí je,
tak zvláštně pasivní a jaksi zdivený,
náš poetický duch, Gilles, jenž vám drahý buď
pro krásnou duši svou.
Mé vzácné publikum,
zde stojí Trivalin; je silný Trivalin,
toť živel epický, pln vášní bouřlivých,
mé dámy, Trivalin; on celým mužem jest,
jak tuto stojí zde, hle, s čelem skloněným,
vždy k činu připraven, mé dámy, Trivalin,
typ muže klasický.
A zde je Scaramouche,
mé panstvo, Scaramouche, náš talent komický;
já smím se chlubiti, náš blázen pravý je,
ne pouhá maska jen, v níž ukrývá se bol
neb moudrost, tendence či mravní apoštol,
jak jiní blázni jsou při nižším angažmá;
však pravé umění chce pravé blázny mít,
a tím je Scaramouche. Též jemu otevřete
svou přízeň vznešenou.
Zde, ctěné publikum,
to Isabella jest. Já nedím naivka,
též heroina ne, ni intrikánka ne,
jen ženou zovu ji. Tož pravím, ženou jest,
toť její celá hra. Vy ptáte se mne snad,
zda role komická, či tragická to je?
Já nevím, pánové. Vždy podle poměrů,
dle okolností hry. Však pro svou půvabnost
je lásky hodna vždy, ať tak jest, nebo tak,
ji tedy milujte.
A zde jest Zerbine,
to stará žena je a teta dívky té,
však sama nehraje.
Mé panstvo vysoké,
to zde je Dottore, jenž Baloardo zván:
je vpravdě učený a ve všem promován,
a tedy moudrý jest. Byl nejprv milovník,
a potom blázna hrál, a když teď zestárl,
je tedy mudrcem a trousí v druhých hru
své mravní maximy a stručné úvahy,
pro plnost ansámblu, by reprezentoval
zde jaksi tendenci a mravnost veřejnou.
Zde, panstvo, Brighella, též zvaný Fichetto
a Finochetto též, i Zane někdy zván.
Je, pardon, intrikán. Snad špatným zvete jej,
však u nás, na scéně, zlo užitečné je:
neb s vášní intrika se splétá zpravidla
jak nitě tkalcovy, a takto utkává
ty různé obrazce tak strašně složité,
jež zvou se osudy. Tož Zane dobrý je –
GILLES
(vybuchne):
Ten že je dobrý? Můj bože, jen
kdybych nebyl tak slabý! Kdybych nebyl tak pasivní, jak říkal tady pan
Prolog,
já bych ho zabil!
PROLOG:
Ale
dobrý Gillese –
GILLES:
Nemohu
být dobrý. Prosím vás, nechte mne aspoň mluvit!
PROLOG:
Ale
Gillese, vy přece máte mluviti ve verších!
GILLES:
Nemohu
mluviti ve verších, a říkám vám, abyste mne nechal.
PROLOG:
Ale
proboha, pane Gillese, nechte těch soukromých záležitostí, aspoň před
obecenstvem!
GILLES:
Ne, právě
ať obecenstvo slyší, jaký je Brighella, ať si udělá samo svůj úsudek o
Zanovi!
Ať ví o něm obecenstvo všechno, ať ví, že Brighella kreslí a píše
pornografie a
prodává je pod rukou, ať ví, že nás Fichetto očerňuje u ředitele, ať ví
i něco
jiného!
PROLOG:
Ale nejdražší Gillese, to není pravda, nechte toho. Nebo aspoň
předneste svou
stížnost ve verších, jak se na vás sluší.
GILLES:
Nebudu
mluviti ve verších. Ať obecenstvo ví, že Brighella za provizi vodí k
Zerbině
venkovské pány a že Zerbine je přivádí k Isabelle!
TRIVALIN
(hrozivě):
Je to pravda, Gillese?
PROLOG:
Ale není
to pravda, pane Trivaline, jak můžete tak špatně o Zerbině smýšlet?
ZERBINE
(vede Isabellu za ruku):
Ale
pánové, vždyť je to ještě dítě! Ona je tak nevinná, pohleďte, a tak
pěkně
rostlá! To já jsem ji tak vychovala. Já jsem její teta.
TRIVALIN:
Vy
nejste její tetou, Zerbine, a říkám, že vůbec lžete.
ZERBINE:
Pro
milosrdenství boží, pane Trivaline, já mluvím pravdu. Jakože věřím v
Boha, je
Isabella ještě pannou.
BRIGHELLA:
Pannou,
pannou! Kdo tomu nevěří, ať se zeptá tuhle Dottora.
DOTTORE
(zmateně):
Co to říkáte, Brighello? Jak bych to
mohl vědět?
BRIGHELLA:
Já
nevím, Dottore Tedy ať se někdo snad zeptá Scaramouche.
SCARAMOUCHE
(rovněž zmateně):
Chraň bůh, já nic nevím; zeptejte se
raději Brighelly.
BRIGHELLA:
Já o ničem
nechci vědět. Odpusťte, že jsem se vmísil do vašich záležitostí. Co mně
je po
tom?
PROLOG:
Nuže pánové, konec hádky, začněte
raději hráti. Prosím –
mé panstvo, promiňte, že zdrželi jsme vás
tím sporem neplodným. Však nyní počne hra,
tak jak jsou všechny hry. Tož prosím věřte mi,
hra bude pohnutá a mezi extrémy
se budou bolesti zde srážet s vášněmi,
zlo s dobrem utká se a vážnost s humorem,
sen s pravdou srazí se a blázen s Dottorem,
jak u nás chodí to. Jen buďte laskavi,
a dojme-li vás co neb něco pobaví,
tím odměněni jsme, a nejdražší tou cenou
nám plaťte laskavě za hru –
– teď zahájenou.
(Uklání se a odejde.
Ostatní herci ustupují do
pozadí, jen Dottore a Scaramouche zůstanou vpředu.)
Výstup
1.
Vpředu Dottore a
Scaramouche.
DOTTORE:
Velectěné obecenstvo! Urozené dámy, vysoká šlechto, důstojný klére,
počestní a pilní
měšťané! Jakožto nejstarší z ansámblu vítám vás mezi námi, i dovoluji
si
předložiti vám nejprve otázku: Proč jste sem přišli? Pro zábavu? Obávám
se, že
se zde nebudete baviti tak dobře, jako kdybyste stáli před klecí opic.
Nebo
snad pro naše umění? Budeme-li hráti nejlépe, vmyslíte se do toho, že
jsme
lidé, a zapomenete, že jsme umělci.
Tedy proč jste sem
přišli? Proč vlastně před
vámi hrajeme? Pravím proto, abyste si odtud odnesli poučení, mravní
očistu, onu
katharsis, o které, jak vám, ctěné dámy, známo, mluví Aristoteles.
Uzříte zde
vznešené i nízké, mravné i špatné, tragické i všední ve vzájemném
zápasu;
budete se báti o dobro, budete sympatizovati s utrpením, budete se však
nakonec
radovati, až uzříte vítěziti pravdu, čest a morálku, jakož se sluší na
scéně
jako v životě.
Ještě jednou, buďte
nám vítáni.
SCARAMOUCHE:
A naší
snahou bude, aby vám u nás dobře ubíhal čas, jakož se sluší na scéně i
v životě;
abyste si ani nemohli vzpomenouti, že zatímco tu sedíte, vaše manželky
vás
mohou doma podvádět nebo že vaši mužové mají příležitost, aby vás
klamali; že
například vaše služky čtou zatím vaše dopisy a že do vašich bytů se
loupají
zloději. Snad teď vrahové zalézají pod vaše postele. Zavřeli jste
všechno
dobře? Jste si tím jisti, že jste nenechali otevřeno? Raději se jděte
podívat
domů, my můžeme hrát až podruhé.
DOTTORE:
Ale
Scaramouchi!
SCARAMOUCHE:
Hned,
hned. (Rozhlíží se.)
Krásné divadlo! V takovém
jsme ještě nehráli.
DOTTORE:
Scaramouchi!
SCARAMOUCHE:
Hned.
Jemné obecenstvo. Prima obecenstvo. Kolik jich může být?
DOTTORE
(je na rozpacích, kárá
očima Scaramouche).
SCARAMOUCHE:
Hezky je
tady, moc hezky. Máme dobré místo, Dottore, vidíme pěkně na obecenstvo.
Kdyby
publikum vědělo, jak krásně je tady nahoře –
DOTTORE:
Ale
Scaramouchi!
SCARAMOUCHE
(uznale):
Moc hezky je tady; jsem spokojen.
Půjdeme už, Dottore? Děkuji, velice mne těšilo. (Uklání
se obecenstvu, Dottore rovněž, a oba odcházejí dovnitř scény. – Kupředu
vystoupí zároveň – v řadě – Gilles, Brighella a Trivalin.)
Výstup
2.
Gilles, Trivalin,
Brighella. V pozadí Dottore a Scaramouche.
BRIGHELLA:
Drahý
Gillese –
GILLES:
Já s vámi
nehraji.
BRIGHELLA:
Tedy vy,
drahý Trivaline –
TRIVALIN:
Nechte
mne, já s vámi nebudu hrát.
BRIGHELLA:
Ale
pánové, vy se na mne hněváte pro Isabellu? Oba? Pro Isabellu? Kupodivu,
že oba
pro Isabellu.
TRIVALIN:
Brighello, proč se divíte, že pro Isabellu?
BRIGHELLA:
Já se
divím, že oba, dobrý Trivaline.
GILLES:
Proč se
divíte, že oba, Brighello?
BRIGHELLA:
Protože
pro Isabellu, drahý pane. Ale já vám chci říci něco jiného. Podívejte
se, jaké
má Isabella rozkošné nohy; viděli jste již někdy takové nohy, pánové?
SCARAMOUCHE
(v pozadí):
Odkdy jsou Isabelliny nohy něco
nového?
BRIGHELLA:
Ale já
jsem přišel s něčím docela jiným. Isabella mně totiž řekla, že by od
nynějška
chtěla – jak bych se měl vyjádřit? –, že by chtěla býti oddána jen
jedinému
muži.
TRIVALIN:
Komu,
Brighello?
BRIGHELLA:
Já
nevím, pánové. Jedinému muži. Na mou čest, já nevím, kdo to je, ale
chtěl bych
být na jeho místě. Isabella je přece krásná žena.
TRIVALIN:
Proč
tedy není Isabella oddána jedinému muži?
BRIGHELLA:
Já
nevím, pánové. Patrně Zerbine jí to nedovolí, protože Zerbine chce, aby
každý
muž nejprve ukázal peníze. Ona totiž půjčuje na úroky peníze, které
dostává od
pánů za to, že je vodí k Isabelle.
GILLES:
Milosrdný bože! Ta kuplířka! (Vrhá
se tváří k zemi.)
BRIGHELLA
(sedá k němu na bobek):
Co je
vám, Gillese? Má vám, Dottore, pustit žilou?
TRIVALIN:
Nechte
ho, Brighello; to je myslím jen záducha. Říkáte, Zane, že Isabella chce
býti
oddána jedinému muži?
BRIGHELLA:
Ovšem,
pane Trivaline. Ale drahý Gillese, co se vám stalo? Je vám snad špatně?
GILLES:
Nechte
mne! Oh, ta bídná žena!
BRIGHELLA:
Isabella?
GILLES:
Ne,
Zerbine. Isabella je její obětí. Isabella je světice. Kdo může říci, že
Isabella není svatá?
BRIGHELLA:
Nikdo,
pane Gillese. Isabella má dobrou povahu; Zerbine, ta to všechno dělá.
GILLES:
Já
nevěděl, jaké jsou to peníze! Já nevěděl, jaká hanba, jaká bolest na
nich lpí!
BRIGHELLA:
To máte
z toho, že si vypůjčujete peníze od ženských. Já vás nelituji.
TRIVALIN
(pochmurně):
Tedy Zerbine to všechno dělá.
GILLES
(vstane):
Vyžeňte už Zerbinu z naší
společnosti!
BRIGHELLA:
To my
sami nemůžeme, drahý Gillese. Řekněte jí raději, že ji náš ředitel
vyhodí z naší
tlupy, nepřestane-li nám dělat ostudu svými kuplířskými pletichami.
Ředitel mi
to povídal.
TRIVALIN:
Řekněte
jí to, Gillese, snad se Zerbine zalekne.
BRIGHELLA:
Jděte,
jděte, drahý Gillese, nerozmýšlejte se dlouho a jděte nejraději hned,
nebo
Zerbine zatím uloví pro Isabellu tady některého vzácného pána z
obecenstva. Nu,
jděte už!
GILLES
(rezignovaně jde).
Výstup
3.
Brighella, Trivalin.
BRIGHELLA:
A nyní,
dobrý Trivaline, vám mohu něco říci: ten, komu chce být Isabella
oddána, jste
vy. Ona sama se mi s tím svěřila.
TRIVALIN:
Nelži,
Zane, to není pravda.
BRIGHELLA:
Na mou
čest, Trivaline, říkala mi to. K čemu bych lhal? Já z toho nemám teplo
ani
zimu.
TRIVALIN:
Řekni
Isabelle, můj dobrý Zane, že ji miluji.
BRIGHELLA:
Dobrá,
potěším ji. Říkala mi také, že byste si měl nakloniti starou Zerbinu.
TRIVALIN:
A čím
bych si získal starou Zerbinu?
BRIGHELLA:
Já
nevím. Měl byste snad dát Zerbině nějaké dary. Zerbine to má ráda.
TRIVALIN:
Já nemám
peníze, Brighello.
BRIGHELLA:
Ale to
je maličkost. Vidíte, já mám nějakou sumičku, kterou jsem si vydělal
svou
literární činností. Já vám uvěřím, což? Buďme přáteli, Trivaline.
Půjčím vám
pět set na třicet procent. To nic není, například Zerbine žádá více.
Hele,
podívejte se, jak se Isabella usmívá.
TRIVALIN:
Myslím
že žádáte příliš mnoho, Zane.
BRIGHELLA:
Ale
Trivaline, vy přece máte nejlepší vyhlídky. Heroické charaktery nyní
získávají
u obecenstva na oblibě. Za rok jistě budete angažován u nějaké stálé
scény,
nemyslíte?
TRIVALIN:
Máte
pravdu, Brighello.
BRIGHELLA:
Ještě
něco, Trivaline. Gilles je dlužen Zerbině asi čtyři sta. Prosím vás, na
jeho
hedvábné prádlo a kraječky mu gáže nestačí. Nu, to víte, chce se tím
líbit Isabelle.
TRIVALIN:
Cože,
Isabelle?
BRIGHELLA:
Ale
ovšem, nebuďte slepý, a kdo vidí, ten vidí mnoho, například i to, že se
teď
Gilles hádá se Zerbinou, že Zerbine má zlost a chce na Gillesovi své
peníze
zpátky a že Gilles teď přijde na mne, abych mu pomohl. Prosím vás, já
nemohu
odepřít úvěru, ledaže bych mu ještě dnes ukázal, že jsem své peníze
půjčil
jinému.
TRIVALIN:
Já už
rozumím. Dejte mně ty peníze.
BRIGHELLA:
Zatím
jen blanketek, milý Trivaline; a teď jděte podepsat směnku, abych ji
mohl ještě
dnes ukázat Gillesovi. Tadyhle Dottore a Scaramouche vám mohou směnku
podepsat
jako kaventi.
Dottore má myslím sám nějaké peníze a Scaramouche má ve svém rodišti
domek. Nu
jděte už, peníze dostanete až potom; a já tady zatím sehraju s Gillesem
nějaký
výstup. Jděte, jděte, Trivaline, jděte honem, než se vrátí Gilles.
TRIVALIN
(odvádí Dottora a
Scaramouche).
Výstup
4.
Brighella sám.
BRIGHELLA (zapisuje si do notesu, pak):
Jak, já
mám hráti sám? Ale já nemám co říci. Kdo chce se mnou mluvit, ať mne
vyhledá
mezi čtyřma očima. Já nerad mluvím naprázdno.
Já tu nejsem proto,
abych někoho bavil. Já
nikoho nepotřebuji, já jsem samostatný člověk. Já nemám co říci,
odpusťte.
(Gilles se vrací s výrazem
bezmoci.)
Výstup
5.
Gilles, Brighella.
GILLES:
Zerbine
mi říkala, že ji ředitel nemůže vyhnat, protože je jí sám dlužen nějaké
peníze.
Ach bože! Kde je Trivalin?
BRIGHELLA:
Šel jen
k večerní pokladně. Co s ním chcete?
GILLES:
Nic.
Brighello, mezi námi, půjčte mi pět set. Vypůjčil jsem si něco od
Zerbiny, a nyní
jí chci její kuplířské peníze hodit pod nohy, protože má láska k
Isabelle je
jakoby poskvrněna tou mincí hanby.
BRIGHELLA:
Ale já
nic nemám, milý Gillese. Váš jemnocit musí míti strpení.
GILLES:
Brighello, půjčte mi pět set! Zerbine mně už vypověděla půjčku a chce
do rána
peníze.
BRIGHELLA:
Ale já
nemám, maličký, na mou čest.
GILLES:
Brighello, jsem ruinován. Kde seženu peníze do rána?
BRIGHELLA:
Nevím,
můj milý. Vymyslete si je.
GILLES:
Zane, vy
nechápete, jak jsem nešťasten?
BRIGHELLA:
Chápu.
Ale to je maličkost. Milý Gillese, já vím něco horšího. Trivalin má
peníze a chce
nyní žíti s Isabellou. Zerbine prý už to zařídí.
GILLES
(lekne se):
Ne!
BRIGHELLA:
To víte,
že Zerbine udělá za peníze všecko. Říkám, že Trivalin dostane Isabellu.
GILLES
(zoufale):
Ne!
BRIGHELLA:
Zapřísahám vás, drahý Gillese, je to pravda. Ještě dnes večer se to prý
rozhodne.
GILLES
(zoufale):
Ne!
BRIGHELLA:
Trivalin
pospíchá, protože se vás bojí; zdá se mu, že Isabella je víc nakloněna
vám,
jako že je.
GILLES:
Brighello, je?
BRIGHELLA:
Já
nevím, drahý Gillese; ale věříte vůbec, že by Isabella mohla milovati
Trivalina? Toho býka, tu hrubou triviální sílu? Takového brutálního a
nízkého
Trivalina?
GILLES:
Ach!
BRIGHELLA:
Nevíte,
Gillese, že ženu je možno okouzliti jen duchem? Žena prahne po
básníkovi,
Gillese; žena prahne po loutně, po inspirovaném milenci, po veliké lyře
citů.
Nevíte, že žena miluje básníka?
GILLES:
Ach!
BRIGHELLA:
Nevíte,
Gillese, že žena chce být přemožena duchem? Oblecte se myslí, přiodějte
se
atitudami,
zaskvějte se jako básník, Peppe Nappo! Nevíte, že žena je poddána duchu?
GILLES:
Ach! Je
to pravda?
BRIGHELLA:
Já
nevím, můj milý, přesvědčte se o tom sám, hledejte, nalézejte a buďte
šťasten.
Isabello, pojďte sem, pan Gilles chce s vámi mluvit. – (K obecenstvu.) Pan
Gilles bude mluviti s Isabellou.
(Ustoupí.)
(Isabella se přiblíží.)
Výstup
6.
Isabella, Gilles.
ISABELLA:
Ach,
pane Gillese, já –
GILLES:
Vy, Isabello, vy?
Já, Isabello, též. Já s prosbou hledám vás,
a prosím, pohleďte, zda nevložil jsem snad
– já snil jsem patrně a tak se stalo to –
své srdce bolestné zde ve váš ridikul,
jejž máte na rukou.
ISABELLA:
Ne,
pane, není tam.
GILLES:
Vy díte, není tam? Jen prosím
pohleďte,
snad našla byste je.
ISABELLA:
Ne, pane, opravdu,
zde je můj pudr jen a zde má voňavka,
a to zde kapesník.
GILLES:
To je váš kapesník?
Je měkký, skutečně. Jen chvilku dovolte,
já vložím v něj svou tvář. Jak voní! Co to je,
ISABELLA:
Ach
pane, kapesník.
GILLES:
To není kapesník,
ne, Isabello, ne; toť velká zahrada,
já vidím akáty a květy vonící,
a luna svítí tam; a jsou tam cestičky
tak divně vinuté, že chodce rozesní,
a po nich Gilles jde sám a nese kapesník,
a luna svítí tam.
ISABELLA:
Ach, pane Gillese, ne,
mně vraťte kapesník.
GILLES:
To není kapesník,
to krásná žena jest, jež stojí u okna,
a bílé šaty má a myslí na lásku,
snad myslí na lásku a o Gillesovi sní,
Gilles chodí pod okny a hraje na housle,
a luna svítí tam na bílý kapesník,
jenž vypil slzu teď – –
Mne včera pojal sen
tak sladce přeletný jak spící dívky dech;
já o vás, Bello, snil, že pro vás umřel jsem,
váš křišťálový pláč se ronil bolestně
v mé rány zející, a já jsem vykřikl
svou náruč rozepnuv: Já nejsem mrtev již,
když ty mne miluješ!
Ne, já jsem jinak snil;
já o vás, Bello, snil, že spolu jeli jsme
ve starém kočáře a tlustí koňové
nás vezli půlnocí po starých městysích,
přes hrubá dláždění, skrz dlouhé aleje,
přes kraje usnulé a spící vesnice,
a luna svítila pro štěkající psy,
a my jsme jeli pryč – –
Ne, jinak bylo to:
já o vás snil jsem jen a měl jsem o vás sen,
že já jsem slavný byl a stal se básníkem – –
Ó Bello, slyšte mne: já nyní šťasten jsem.
Jen na mne pohleďte a potom rcete mi,
zda teď se usmívám.
ISABELLA:
Ó ano,
pane Gillese.
GILLES:
Tož nyní
šťasten jsem.
BRIGHELLA:
Mí drazí, odpusťte,
že vyrušuji vás, jak nutnost káže mi.
S dovolením, drahá Isabello. Na slovíčko, Gillese.
ISABELLA
(uklánějíc se obecenstvu,
odchází nazad).
Výstup
7.
Gilles, Brighella.
BRIGHELLA:
Promiňte, Gillese, ale nyní nezbývá času na lyrické výlevy. Pamatujte,
že jde o
Isabellu.
GILLES:
Ach, já ji miluji a jsem tak
nešťasten,
že slzy prolévám, a zas jsem šťasten tak,
že radost přetéká z mých očí bláhových,
a pláču bolestí!
BRIGHELLA:
Nechte
toho, Gillese, já lyrice nerozumím.
GILLES:
Já pravím toliko, že pláču bolestí
a že jsem šťasten zas a že ji miluji
a že jsem nešťasten.
BRIGHELLA:
Ale
dobře, Gillese, až podruhé. Dejte nyní raději pozor, aby Trivalin
nedostal nebo
spíše nekoupil vaši Isabellu.
GILLES:
Brighello, co mám dělat?
BRIGHELLA:
Milý
Peppe, vy se přece nemůžete o Isabellu ucházet. Pamatujte, že jste
zruinovaný
člověk a vůbec bez zajištěné existence.
GILLES:
Ale mé
herecké vyhlídky – –
BRIGHELLA:
Neklamte
se, milý Peppe, jsou prašpatné. Obecenstvo, abych řekl pravdu, je
nasyceno
lyrických charakterů a žádá si na scéně patos, činorodost, heroismus,
tragické
postavy.
GILLES:
Což
dosti netrpím? Což nejsem dosti tragický?
BRIGHELLA:
Ale
nejednáte, drahý Gillese; obecenstvo chce viděti jednání, hrdinu,
dynamickou
povahu. Činu, Gillese, činu je zapotřebí na scéně.
GILLES:
Já bych
se chtěl státi tanečníkem.
BRIGHELLA:
Vy máte
chtít jen Isabellu, Gillese! Vy ji musíte unést během tohoto
představení.
GILLES:
Unést!
BRIGHELLA:
Mějte
odvahu, drahý Gillese; buď musíte zaplatit Zerbině dluhy, nebo unést
Isabellu.
Chcete snad čekat na zítřek?
GILLES:
Unést!
BRIGHELLA:
Při vaší
lásce k Isabelle, Gillese, uneste ji! Ve jménu mravnosti, Gillese!
Vysvoboďte
ji z moci kuplířky; uneste Isabellu, Peppe Nappo!
GILLES (uchvácen):
My spolu pojedem
ve starém kočáře, a tlustí koňové
nás v noci povezou po starých městysích –
BRIGHELLA:
Ovšemže
to tak bude; uneste Isabellu, Gillese!
GILLES:
– přes hrubá dláždění, skrz temné
aleje,
přes kraje usnulé a spící vesnice,
a luna svítí tam pro štěkající psy,
tou nocí měsíčnou my pojedeme pryč,
a jak jsem o tom snil, tak všechno stane se;
jsem šťasten, Brighello!
BRIGHELLA:
Dobře,
Gillese, já vám to přeji. Všimněte si také, že vaše vítězství nad
Trivalinem
bude znamenati jaksi přemožení hrubé síly duchem, lyrikou, divinací.
GILLES:
Brighello, já to v sobě cítím, že jsem básník a že nezemru beze slávy.
BRIGHELLA:
Docela
mé mínění, milý Peppe. A mimoto, milý Gillese, tímto únosem na sebe
obrátíte
pozornost a avansujete na herce hrdinného, čímž se zlepší vaše hmotné
postavení.
GILLES:
Já bych
byl rád hrdinným hercem. Gáže je pro mne vedlejší.
BRIGHELLA:
I to
padá na váhu. Tedy jednejte, Gillese, jednejte!
GILLES:
Zasvětím
do toho Isabellu.
BRIGHELLA:
Chraň
vás bůh, vy musíte unést Isabellu násilím, chcete-li postoupiti na
hrdinný
charakter. Ale teď jděte a objednejte starý kočár s tlustými koni.
GILLES:
Ach to
nejde; Trivalin by mě viděl a mohl by mne podezřívat, proč odcházím.
BRIGHELLA:
Tedy
musíte odejít nenápadně, třeba pod záminkou nemoci. Vaše tělesná
konstituce je
beztak slabá. Vidíte, Trivalin se už vrací.
(Přicházejí Trivalin,
Dottore, Scaramouche.)
Výstup
8.
Gilles, Trivalin,
Brighella, Dottore, Scaramouche,
pak Zerbine.
TRIVALIN:
Podivné
divadlo! V celé budově jsem nemohl nalézti pero a inkoust.
SCARAMOUCHE:
Teď bych
rád věděl, čím vlastně tady dramaturg seškrtává kusy!
BRIGHELLA:
Párátkem, Scaramouchi. Probůh Gillese, co je vám? Vy blednete!
GILLES:
Ach běda, pomozte! Mně bolest
svěravá
tak srdce zúžila, že dýchat nemohu
ten vše živící vzduch a strašně dusím se.
Ach probůh, pomozte!
DOTTORE (pozvedá jej a ukazuje
obecenstvu):
Toť vada srdeční, vitium cordis
zvaná,
ji zaviňuje láska, tanec, samohana;
extracta recte rara
předpisuji jistá,
jež chválit vašnostem zde nezbývá mně místa.
(Dottore se Scaramouchem
vynášejí Gillesa.)
Výstup
9.
Trivalin, Brighella.
TRIVALIN:
Mně je
Gilles protivný; je to pouhý slaboch.
BRIGHELLA
(vezme Trivalinovi z ruky
směnku):
Cože,
slaboch? Já vám něco řeknu, Trivaline: Během dnešního večera chce
Gilles – unésti
Isabellu.
TRIVALIN:
Cože?
BRIGHELLA:
Pravím
jen, že je žena vratká.
TRIVALIN:
Isabella
mne nemiluje?
BRIGHELLA:
Miluje
vás, drahý pane. Plane k vám horoucí vášní, je šílena láskou, hoří
touhou po
vás. Ale ženy jsou bezvědomé, můj pane, a Gilles dovede okouzlovati
svým
hladkým a lichometným jazykem. Neumluvil už často všechno obecenstvo
tak, že
vás vypískalo, protože jste hrál proti němu?
TRIVALIN:
A Isabella?
BRIGHELLA:
Žena je
vratká, můj pane. Ženu omlouváme, neboť je nejistá a slabá, okouzlená
již od
svého zrození –
TRIVALIN:
Isabella
miluje Gillesa?
BRIGHELLA:
Slabost,
slabost! Já vím jen to, že Gilles miluje Isabellu.
TRIVALIN:
Ó,
proklatě! Isabella ho miluje?
BRIGHELLA:
Bláhový
Trivaline! Myslíte, že by Isabella mohla vážně milovati Gillesa, tu
cukrovou
třtinu, tu sladkost pod jazykem, toho pomateného krasavce, který se
maluje jako
nevěstka a je docela nemocný uvnitř sebe?
TRIVALIN:
Ne!
BRIGHELLA:
Takový
umělec! Ten epileptik! Ten mluvka, blázen, šašek! Myslíte, že by mohla
Isabella
Gillesa milovat?
TRIVALIN:
Isabella? Ne!
BRIGHELLA
(opatrně):
Já
nevím, jestli ne, milý Trivaline. Já například bych Gillesa nemohl
milovat, ale
dejme tomu, že by Isabellu unesl, pak by Isabella jistě k
němu pocítila
jakousi úctu, dohazovačku lásky – neboť takový únos je čin – –
TRIVALIN:
Čin?
BRIGHELLA:
Ano, můj
pane, to má žena velice ráda, čin, odvahu, násilí. Mimoto Gilles by vás
tím
jaksi přemohl, a žena vždy miluje vítěze.
TRIVALIN:
Že mne
Gilles přemůže?
BRIGHELLA:
To má
žena velice ráda, Trivaline. (Přestává
se
zajímati o Trivalina.) Jelikož žena je udělána k tomu, aby
byla
přemožena, chce býti přemožena aspoň od silného – milý Trivaline, to je
přírodní zákon, že žena miluje hrdinu, na tom vy nemůžete nic změniti.
TRIVALIN:
Ó
Gillese!
BRIGHELLA:
Jak, vy
jste něco řekl?
TRIVALIN:
Gillese,
běda ti! Střez se!
BRIGHELLA
(velmi horlivě):
Drahý Trivaline, žena je slabá, a proto
je oddána heroismu. Žena, můj pane, miluje krev na rukou muže, a hlavně
chce
býti kořistí. Kdo zvítězí, tomu kořist připadne, a bude veliká? Já
neříkám, že
ne.
TRIVALIN:
Kde je
Isabella?
BRIGHELLA:
Cože?
Kořist? Já nevím, kdo ji dostane. Snad ten, kdo umí vládnouti jazykem,
krasavec, lyra, okouzlovatel, což já vím? Mně je to jedno.
TRIVALIN:
Dosti,
Brighello! Kde je Isabella?
BRIGHELLA:
Isabello, slečinko, pojďte sem,
pan Trivalin chce s vámi
mluviti, –
mé dámy, Trivalin. Je silný Trivalin,
typ muže hrdinný, vždy k činu připraven.
(Ustoupí.)
Výstup
10.
Isabella, Trivalin.
ISABELLA:
Ach pane
Trivalin! (Uklání se.)
TRIVALIN (uklání se):
Já s vámi mluvit chci,
ne, nechci mluviti, neb řeč je výmysl
pro lhářů tlachání; vždyť lidé počestní
se mohou láskou jen snad dorozuměti
bez vymyšlených slov, jež v ústech rodí se
za zuby bílými, z nichž tekou poutavě
ty hladké chytrosti a pohyblivé lži,
jež zvou se mluvením. Však dejte pozor jen,
ty řeči svůdné jsou a tenké jako had,
a v kluzké uzly své vás lstivě zapletou
jak ptáče bezmocné – – Zda je to počestné,
zda muže hodno to?
ISABELLA:
Ach, Trivaline,
ne.
TRIVALIN:
Ať jiný cukruje své lichometné lži
a mluví medově, až karmín prýští mu
z úst barvou líčených: já prostě říci chci,
že ukláním se vám a že vás miluji.
ISABELLA:
Já,
Trivaline, též.
TRIVALIN:
Jak, ty
mne miluješ?
ISABELLA:
Ó ano.
TRIVALIN:
Bohové! Já miluji tě tak,
že – tak tě miluji – Oh, slova ničemná,
jež zrazujete mne jak podlí sluhové,
jste prázdné zvuky jen, neb nezachytíte
a neobsáhnete, co v ústa stoupá mi
a chce být nazváno; vy slova klouzavá,
můj jazyk hledá vás a hmatá v zubech mých,
leč vy jen prcháte a příliš hladká jste,
než bych vás uchopil a spoutal jazykem
a potom vyvrhl. Má Isabello, slyš,
já miluji tě tak, že chtěl bych otřásti
tou celou budovou a krovy shoditi
na toto panstvo zde.
ISABELLA:
Ó ano!
TRIVALIN (líbá ji):
Jeť mužnost veškerá dar z rukou
ženiných:
jen kdo je milován, je silen skutečně,
a slabost ženina se v sílu obrací
a v činy titánské, když s mužem spojí se.
Sem zbraně dejte mi, já nyní jednat chci,
žít, vraždit, vybít se a tříštit nadrobno
to bouřné napětí – sem zbraně dejte mi,
neb prahnu po činech! Když láska plní nás,
ty tav ji ve vzdechy, však muž, ten ve výhni
ji razí v jednání – sem zbraně dejte mi!
Vy ctění pánové, kdož dole sedíte,
ať někdo vystoupí, by se mnou zápasil
o tuto ženu zde. Je někdo přítomen,
kdo míti by ji chtěl a komu líbí se?
Ať tedy vystoupí, já tuto hotov jsem,
ať přihlásí se jen a zkusí sílu svou,
já v boj ho vyzývám!
BRIGHELLA:
A Gilles?
TRIVALIN:
Ať vystoupí
z vás, obecenstvo mé, kdo Isabellu chce,
já zvu ho potřetí!
BRIGHELLA:
A Gilles?
TRIVALIN (vezme Isabellu do náručí):
Má nejdražší,
dnes je můj první den; dnes prvně silen jsem,
tvou láskou posílen – (Líbá
Isabellu.)
BRIGHELLA:
Mé dámy, Trivalin,
vždy k činu připraven –
TRIVALIN:
– – – sem
zbraně dejte mi –
BRIGHELLA:
Hle, skvělý idol žen, jak zpit je
vášněmi,
to prosím věřte mi, je pravý Trivalin.
(Dottore a Scaramouche se
vracejí.)
Výstup
11.
Trivalin s Isabellou,
Dottore, Scaramouche.
TRIVALIN (zpitě):
Je někdo přítomen, kdo Isabellu
chce?
Ať přihlásí se jen!
SCARAMOUCHE:
Já, Trivaline, já,
ne, já ne, nýbrž on, Dottore Bourdalon,
chci řídi Baloard; toť učený je pán
a pravý šarlatán, jenž třikrát promován,
Dottore Berolán, chci říci Bourdalon.
Vše léčit umí on, vyhánět nemoce,
od dětí pomoci, Dottore Bolerád,
chci říci Baloard. On Isabellu chce,
ne, on ne, nýbrž já; on však ji léčit chce,
což v jeho stáří již mně zdá se nemravným.
DOTTORE:
Jen směj se starému, tak jako
dávno kdysi
zlé děti v čítance se smály: Pojď sem, lysý!
Však medvěd sežral je –
SCARAMOUCHE:
A když je sežral, pravil:
Ty děti nezbedné jsem velmi dobře strávil,
však starce lysého, to přísahám vám, páni,
jen proto pustil jsem, že není vůbec k žraní.
Tak kniha učí ty, kdož toho nevědí,
že mají zhubeni být všichni medvědi,
a též že starcové ve věku mnoholetém
jsou lysí zpravidla a nebezpečni dětem.
TRIVALIN
(k Isabelle):
Ty miluješ mne, rci?
ISABELLA
(v jeho náručí):
Ó ano!
(Líbají se.)
DOTTORE:
Jak jsou šťastni!
Tak, vizte, příroda si nalézá své cesty.
To není nemravné, co přirozeno jesti,
a jenom v přirozeném hledejme své štěstí.
SCARAMOUCHE (na rampě):
Mé panstvo, slyšte mne, jen
nelekejte se
a klidni zůstaňte; vždyť horší pohromy,
jak požár Tróje byl neb zkáza Sodomy,
se přihodily už než to, co řeknu vám:
hle – hoří divadlo! Již krovy praskají,
dým k nebi valí se a skvělé plameny
již, ejhle, stravují zde plafond nad námi.
Tož vstaňte pomalu a zvolna vyjděte,
jen klidně, pánové; z vás každý dámu chop
a k prsoum přiviň ji a vynes pozvolna,
bys službu konaje, si dobře sloužil sám;
jen prosím pomalu, jak ukazuji vám.
(Uklání se a s grandezzou
odchází.)
DOTTORE:
Kam,
Scaramouchi?
SCARAMOUCHE (zastaví se):
Na stranu.
Tak, vizte, příroda si nalézá své cesty.
To není nemravné, co přirozeno jesti,
a jenom v přirozeném hledejme své štěstí!
DOTTORE:
Scaramouchi!!
Jsou věci – –
SCARAMOUCHE:
Ale já
nechci jít na stranu, Dottore, já chci jít jen stranou, aby ti dva
zůstali
sami. Proto jsem také posílal obecenstvo pryč, ale obecenstvo nemá
tolik taktu,
aby šlo na stranu, když vidí, že se herci na scéně milují. (Odchází za kulisy a mluví
odtamtud.) Obecenstvo
se prostě chová tak, že se v divadle znemožňuje. Já nebudu hrát. (Vyjde z kulis, v levé ruce veliký
cestovní kufr, přes
rameno cestovní pléd, pod pravým paždím kompletní Hugovy Bídníky, svou
zamilovanou četbu, a v pravé ruce dýku.)
DOTTORE:
Kam,
Scaramouchi, kam?
SCARAMOUCHE:
Vidíte
přece, na záchod. (Vrací
se.) Zapomněl
jsem vzít s sebou ještě svůj deník. (Náhle
se
otočí na patě a utíká k východu, kde se srazí s Gillesem.)
Gillese,
převezmi honem mou roli! (Odbíhá.)
(Gilles vstoupí do popředí).
Výstup
12.
Gilles, Trivalin,
Brighella; vzadu Dottore,
později se vrátí Scaramouche.
GILLES:
Jak, Trivaline, vy? Tu dívku
pusťte mi
a jděte skrýti se!
TRIVALIN (tiskne Isabellu k sobě):
Aj, Gillese, opravdu?
Já nemám příčiny se stydně ukrýti,
já prosím nekradu, neb zvu to krádeží
lstně ženu unésti a zneužíti tak
v ní slabost bezradnou a podle uchvátit,
co čestně získati je cílem mužovým;
fuj, Gillese, styďte se!
BRIGHELLA:
Můj Peppe, řekněte,
je kočár uchystán?
GILLES:
Tu dívku pusťte již,
či koupil jste si ji? A není stydno vám
a hanbou nepláte, že kupujete to,
co muž si dobývá? Když tedy kramář jste,
co chcete nahoře? Tam dolů táhněte
a buďte divákem, neb tady nahoře
je místo pro herce; zde stojí estráda
pro city tragické a velká jednání,
a na té estrádě vy rcete veřejně,
co stál vás tento kup, co dal jste hotově
a co jste usmlouval?
TRIVALIN (pouští Isabellu a hází Gillesovi
k nohám váček s penězi;
ale při dopadu každý pozná, že je prázdný):
Zde moje peníze!
Vy za ně kupte si své jemné punčochy,
své pudry růžové a sladké voňavky,
své krémy, mýdlíčka a speciality
a mušky španělské, vše, co je potřebí
pro okouzlení žen, jež nevěstkami jsou,
jak vy jste nevěstka. Ne, Gillese, Trivalin,
ten nekupuje to, čím lásku získává,
neb získává ji tím, kdo čím a jaký je;
vy ale děvkař jste!
GILLES:
Jak,
děvkař?
TRIVALIN:
Jděte jen,
jdi, hledej v parteru, kde sedí zástup žen,
jdi, tři se nebo nyj a toč se opile
kol sukní hedvábných, mluv, čichej, okouzluj,
jdi dolů zbožňovat! Neb všechny ženy zde
i ty, jež potkáváš, jež uzříš jedinkrát
či vůbec neuzříš, ty všechny miluješ
a všem se poddáváš: všem ženám na světě,
byť byly nevinné, že couvá mužů zrak,
za vlastní zkušenost se stydě před nimi,
ty všem se poddáváš. Jdi, hlade, dolů jen,
pro krásné oči své snad budeš vyslyšen,
a rci tam, nahoře že stojí Trivalin,
a ten že silný je!
GILLES:
Tož jděte do cirku,
svou sílu odneste, už na vás čekají,
tož jděte do cirku a koule zdvihejte:
však ženu, slyšte mne, tu nepozvednete!
TRIVALIN:
Já ležet nechám ji! To patří
mluvkovi,
by ženu pozvedal a kamsi povznášel
na lživé oltáře. Oh, bídní mluvkové,
lži z úst jim klouzají a pestře zbarveny
pak skáčou po zemi jak živé insekty
a lezou do uší a sladce bzikají,
a ženy, myslíce, že jsou to řeči jen
a žádné insekty, jim naslouchají pak
a v nitru kazí se. To jiným ponechám
lhát, básnit, zbožňovat a páchnout parfémem,
já sám však čestný jsem.
BRIGHELLA:
Mé panstvo, Trivalin,
typ muže klasický.
GILLES:
Lhát, básnit, zbožňovat:
toť vše, co nechápeš. Tvůj mozek točí se
jak blbý kola běh kol cepu jednoho,
kol toho slova „mít“. Mít, býti vlastníkem,
ne chápat a ne ctít, ne zbožně vzývati,
co vyšší je než já, ne, pouze mít, jen mít,
mít, býti vlastníkem a hmatat rukama
a říkat „to je mé”, a všechno strhnouti
v níž svého vlastnictví a míti ženu tak,
jak já mám toto sklo, ten zrcadlový střep,
toť strašné!
(Mrští svým zrcátkem o zem.)
Ta blbost úžasná: mít ženu; říkati
“toť mé” a sčítati vše její půvaby
a nazvat je „toť mé“. Co tvým je, hlupáku?
Nic, ani obraz ne, stín ženy v zrcadle,
nic, ani vůně ne, jíž dýše její vlas,
ni její pohyby, ni nejkrásnější sny,
ni její tajnosti. Mít ženu! Kup si ji,
a přece není tvá; a kup ji stokráte,
a není více tvou než krásná neznámá,
již potkáš poprvé.
Hleď, Trivaline, hleď,
tam dole, to je svět; zde
(ukazuje nohou)
tvoje peníze;
jdi znova kupovat, však kupuj rozumně.
Jdi, kup si kravatu, já pravím: plastrony
se letos nenosí. Jdi, kup si kravatu.
TRIVALIN:
Ty hade!
GILLES:
Jdi, kup
si kravatu.
TRIVALIN:
Gillese!
GILLES:
Jsem
jaksi unaven. Isabello! Kup si kravatu, říkám. Isabello!
TRIVALIN:
Oho!
(Vrhá se na Gillesa pěstmi; avšak Dottore a Scaramouche uchopí
Trivalina každý
za jednu ruku a drží ho takto po celou následující scénu.)
DOTTORE:
Ach slyšte, pánové, vy ztřeštěni
jste mládím,
já zkušenější jsem a otcovsky vám radím:
bez vášně mluvte jen; neb vášeň je jak clona,
jež oslepuje rozum, podle Cicerona.
SCARAMOUCHE:
Gillese,
pojď na chvilku podržet Trivalina, já zatím sehraju nějaký výstup.
ZERBINE:
Budou se
prát! Myslíte, že se budou prát?
Výstup
13.
Gilles, Trivalin,
Brighella, Isabella.
Brighella přivádí Isabellu
do popředí.
TRIVALIN:
Gillese!
BRIGHELLA:
Nechte
hádek, pánové, jsou neplodné. (Nadzvedá
Isabelle
sukni.) Podívejte se raději, pane Gillese, jaké má
Isabella rozkošné
nohy! Viděl jste už někdy takové střevíčky?
ISABELLA
(uklání se):
Ach, pane Gillese!
GILLES
(uklání se):
Ach, Isabello!
TRIVALIN
(divoce):
Odveďte Isabellu, Zane!
BRIGHELLA
(obrací Isabellu k
Trivalinovi a povytáhne jí sukni výše):
Podívejte se, drahý Trivaline, jaký to půvab! Jaká grácie!
ISABELLA
(uklání se):
Ach, Trivaline!
TRIVALIN
(sklání kolena):
Děkuji, Isabello!
GILLES
(křičí):
Pusťte ji, Brighello!
BRIGHELLA
(otočí Isabellu do fronty
a povytáhne jí sukni ještě
výše):
Vidíte oba dobře, pánové? Vizte, ta plnost, ta pevnost, ta bezvadná
linie! (Pouští náhle
sukni.) Drahá Isabello (uklání
se jí), vaše úloha jest u konce.
ISABELLA
(se klaní obecenstvu a
ustoupí nazad).
Výstup
14.
Gilles, Trivalin, Brighella.
TRIVALIN
(trpí):
Jak dlouho, Gillese, mne bude
strašiti tvá bílá maska? Jdi mi z očí, šašku! Mé srdce mne ponouká,
abych tě
zabil!
GILLES:
Zabiješ
mne, protože se mne bojíš; protože víš, že Isabellu lze přemoci jen
duchem.
Neboť Isabella prahne po loutně, Trivaline, po inspirovaném milenci, po
veliké
lýře citů. Nevíš, že žena prahne po básníkovi?
TRIVALIN:
Žena je
vratká a šilhá ušima po mluvkovi; ale věz, Gillese, že Isabella miluje
hrdinu.
Isabella miluje čin, odvahu, násilí a krev na rukou muže; neboť věz,
Gillese,
že žena chce býti kořistí.
GILLES:
Ty však
ji kupuješ! Ó, což je nějaká hanba ještě větší – fuj, Trivaline. (Plije
mu k
nohám.) Tak jedná hrdina?
TRIVALIN
(plije Gillesovi k nohám):
Jsou
snad lyrikové zloději? A co je podlejší než uchvátit ženu podvodem, tak
jako
krade zloděj? Jdi mi z očí, zbabělce! Jdi, je noc, tvůj měsíc svítí,
jdi krást
kuřata, kuno, tichošlápku! Jdi, utíkej honem; což nejsem už Trivalin?
GILLES:
Ty nejsi Trivalin,
ty sluješ Capitan a Stantoretto,
ty se jmenuješ Bascogliese nebo Giangurgolo; všude ti říkají jinak, a
všude tě
znají jako opilce, falešného hráče a chvastouna, který křičí o svých
činech a je zbabělým padouchem, trestancem a hulvátem vyhozeným z každé
hospody. Tvé ruce jsou z tukové kaše, jsi napuchlý pitím, jsi celý
naduřelý uvnitř
sebe a docela bez síly.
TRIVALIN:
A ty jsi
Marco Pepe, šašek, máš padoucí nemoc a jsi pomaten pod svým čelem; ty
kradeš
verše a kuřata a lžeš každým slovem; a kdyby se smyl pudr z tvé tváře,
bylo by
vidět, jak jsi odkvetlý, ty nevěstko! Zerbine, kde je Isabella? Jsi
docela
odkvetlý, máš rybí oči. Přiveďte Isabellu, Zerbine!
GILLES:
Isabello!
TRIVALIN:
Isabella
bude má!
GILLES:
Trivaline, za cenu mého talentu, mé lyry, mého srdce (křičí) ona bude má!
BRIGHELLA:
Pánové,
dejte si radit. Z vás ovšem nikdo neustoupí, tedy (opatrně) rozdělte se
o Isabellu napolovic.
TRIVALIN:
Lotře! (Hodí po něm
rukavici; ale Brighella uhne a rukavice
zasáhne Gillesa.)
GILLES
(statečně):
Přijímám, Trivaline!
BRIGHELLA
(klouže stranou):
Cože, souboj?
TRIVALIN:
Tedy
souboj! Zbraně sem, pistole, cokoliv! (Frontou k obecenstvu,
slavnostně.)
Před vámi všemi se vyrovnám s Gillesem zbraněmi.
GILLES:
Budu se
bíti s Trivalinem před vašima očima.
DOTTORE:
Ale pro
smilování boží, Gillese, nedělejte to, vždyť vy jste sláb; ostatně
jakožto
lyrik nejste vázán ctí, vy můžete duel odmítnout.
GILLES
(zraněně):
Proč všichni říkáte, že nejsem
schopen činu? Dejte mi zbraně, já zvítězím!
DOTTORE:
Trivaline, proboha tedy ustupte vy; Gillesovi se nesmí zde nic státi. (Vede
jej stranou.) Vždyť se na vás nesluší, abyste se bil s
Gillesem. Gilles
přece nebyl vojákem.
TRIVALIN
(obrací se k němu zády):
Isabella
bude má.
SCARAMOUCHE:
Gillese,
nebij se, vždyť ty neumíš střílet.
GILLES:
Scaramouchi, Isabella a láska povedou mou ruku.
DOTTORE:
Nechte
toho, Gillese; vždyť na vás se souboj ani nehodí; vy jste lyrický
charakter, vy
máte básnit, být smutný a trpět, ale abyste tady umíral, to není vůbec
ve vaší
roli.
GILLES:
Dottore,
já bych chtěl umřít pro Isabellu. Nikdy bych nezemřel krásněji než
takto,
oplakáván svou milenkou. Nikdy, Dottore.
DOTTORE
(lomí rukama):
Běda, běda, jak osudná je láska!
BRIGHELLA:
– a
silná jako smrt.
TRIVALIN
(zvedá ruku):
Scaramouchi, pistole!
SCARAMOUCHE
(jde váhavě pro pistole).
Výstup
15.
Gilles, Trivalin,
Brighella, Dottore.
DOTTORE:
Běda,
běda! Ustupte ještě nyní, Gillese, usmiřte si Trivalina.
BRIGHELLA
(pochmurně):
Musilo tak býti; Gillese, teď
jednejte.
GILLES (definitivně rozhodnut):
Budu se bíti. Snad dnes umru a
nebudu již nikdy takto
stát,
ale (skloní hlavu)
budu se bíti.
Mé panstvo, já jsem Gilles, též Gracioso zván
a Peppe Nappa též; já v noci zrodil se,
když Měsíc milostný byl právě v průchodu
se třpytnou Venuší. Jsem loutna stříbrná,
le pâle amant de la lune, a hraji veršíky,
a stár jsem doposud jen šestadvacet let,
a kdekoliv jsem hrál, já vlídně přijat byl,
a tož vám děkuji. Mé panstvo, já jsem Gilles,
vy tedy znáte mne, a umru-li zde snad
před zraky vašimi a nebudu již hrát
a dojímati vás, kéž láska posvětí
mou truchlou památku ve vaší paměti.
TRIVALIN:
Já sluji Trivalin, mé dámy,
Trivalin,
jsem ve dne rozený a starý třicet let,
já rostl v palestře a sílil tělo své,
hle, jak je masivní a rovně vyrostlé.
Jsem živel epický a hraji hrdinu,
vy suďte, dobře-li; však jestli zahynu,
to v rukou božích jest, pak, panstvo, vězte jen,
že zhynul silný muž, že zhynul Trivalin.
GILLES (zavzdychá a lomí rukama, přitom
tiše recituje):
Mé panstvo, já jsem Gilles, též
Gracioso zván
a Peppe Nappa též; já v noci zrodil se,
když Měsíc bělostný byl právě v průchodu
se třpytnou Venuší –
(Recituje polohlasně dále;
zatím)
BRIGHELLA:
A já jsem Brighella, též zvaný
Fichetto
a Finochetto též, i Zane někdy zván.
Jsem, pardon, intrikán; to račte odpustit,
neb u nás, na scéně, zlo užitečné je,
však užitečnější je ještě v životě
uprostřed všechněch vás a mezi vašnostmi.
Vy tedy znáte mne, já váš jsem docela,
jsem, pardon, intrikán a sluji Brighella.
(Ukloní se a ustoupí nazad.)
Výstup
16.
Předešlí a Scaramouche.
Scaramouche přináší
pistole, Dottore je prohlíží a
nabíjí. – Scaramouche dvakrát přeměřuje na scéně vzdálenost dvanácti
kroků,
kterou označí křídou; mlčení. – Dottore podá jednu pistoli Trivalinovi,
druhou
Gillesovi.
SCARAMOUCHE:
Nyní se
každý postavte na své místo, zády k sobě; a jakmile budu veleti „tři“,
obrátíte
se rychle a oba zároveň střelíte. Oba zároveň, povídám.
TRIVALIN:
Dobrá,
začněme.
SCARAMOUCHE:
Počkej,
Gillese, hlaveň musíš držeti takhle, a prsty dej tak, a tady stiskni.
Jen
odvahu, Gillese, dopadne to dobře. (Je
ve tváři
celý přepadlý starostí.)
GILLES:
Jsem
hotov, Scaramouchi!
TRIVALIN:
Začněme.
(Oba se postaví na vykázané
místo zády k sobě.)
SCARAMOUCHE:
Bůh s tebou,
Gillese! (Chvěje se.)
Jedna –
GILLES:
Počkej,
Scaramouchi! Kde je Isabella?
SCARAMOUCHE:
Je vzadu
a dívá se na tebe.
GILLES:
Umru-li,
drahý Scaramouchi, vyřiď Isabelle, že jsem ji miloval. Řekni jí, že
nenajde
větší lásky než lásku toho, kdo umřel pro ni.
SCARAMOUCHE
(dojaté):
Vyřídím jí to, Gillese.
GILLES:
Neřekl
jsem jí ještě, že ji miluji. Vyřiď jí to teprve po mé smrti,
Scaramouchi, a řekni
jí, že jsem umřel pro ni, že má poslední slova, má poslední myšlenka
platila
jí; řekni, že jsem umřel s jejím jménem na rtech.
SCARAMOUCHE:
Spoléhej
na mne, Gillese.
TRIVALIN:
Začněme!
GILLES:
Mne včera pojal sen
tak sladce přeletný jak spící dívky dech,
o Isabelle byl, že pro ni umřel jsem,
a její sladký pláč se ronil bolestně
v mé rány zející, a já jsem vykřikl,
svou náruč rozepnuv: „Já nejsem mrtev již,
neb ty mne miluješ!“
SCARAMOUCHE
(povzdechne).
GILLES:
Ty jsi
ještě zde, Scaramouchi? Řekni to Isabelle raději hned teď. Vyřiď jí, že
umru
pro ni.
SCARAMOUCHE:
Myslím
že to bude lépe až potom.
GILLES
(vzdychá):
Tedy až potom. Dottore, zahynu-li,
otevřte tu perleťovou skřínku, co vozím s sebou; mám v ní nějaké
rukopisy, tedy
vydejte je v růžových atlasových deskách, na hladkém velínovém papíře a
přiložte
mou podobiznu, rytinku podle Watteaua.
Nezapomeňte na tu rytinku.
DOTTORE
(pohnut):
Dobře, drahý Gillese, buďte bez
starosti.
TRIVALIN:
Nu bude
to už?
GILLES:
Hned,
hned. Dottore, ořízka ať je zlatá. Pamatujte na tu ořízku.
DOTORE:
Ne,
Gillese, já nezapomenu.
GILLES:
Co jsem
chtěl ještě říci? Scaramouchi, nechtěl bys po mně nosit mé šaty? Já
myslím, že
by ti slušely.
SCARAMOUCHE:
Děkuji
ti, dobrý Gillese. Budu je nosit.
GILLES:
Na scéně?
SCARAMOUCHE:
Na
scéně, Gillese.
GILLES
(obrací se):
Já bych si ještě rád zahrál
naposledy na housle.
TRIVALIN:
Zůstaňte
na svém místě!
GILLES
(obrací se poslušné zpět):
Nemohl
bych se rozloučit s Isabellou?
DOTTORE:
To
nejde, Gillese, šetřte jejího útlocitu.
GILLES:
Ach ano.
Tedy aspoň se Zerbinou?
TRIVALIN:
Začněme!
Výstup
17.
Předešlí a Zerbine, pak
Brighella.
ZERBINE
(vyjde ze zákulisí):
Poslouchejte, páni, to nejde, abyste
se tu zabíjeli. Pan Gilles mně je dlužen nějaké peníze, a na kom si je
mám
vzít, bude-li zabit? Já nedovolím, abyste zabili pana Gillesa.
GILLES
(bezmocné):
Vidíte, já se nemohu bít.
TRIVALIN
(křičí):
Jděte pryč, Zerbine, nebo po vás
střelím!
ZERBINE:
Panenko
Maria! Vy zlodějové, vy chcete okrást chudou stařenu!
GILLES:
Zerbine,
já vám dám peníze do tří dnů.
ZERBINE:
Tři dny
po smrti, ne? Já nedovolím, pane Trivaline, aby byl pan Gilles zabit.
Zaplatíte
mně snad vy jeho dluh?
BRIGHELLA
(stojí mezi kulisami):
Zerbine,
vždyť vám Gilles může postoupit vydavatelské právo na své rukopisy, na
své
verše.
ZERBINE
(nedůvěřivě):
Myslíte, že na tom něco vydělám?
BRIGHELLA:
Dejte je
tisknout drobným tiskem na špatném papíře, bez desek, jakožto laciné
vydání pro
lid. Dnes se vyplácí jen vydání pro lid. A mimoto Gilles vám může
zanechati své
svršky.
ZERBINE:
Nu, jeho
hedvábné prádlo by mohla Isabella pro sebe přešít do výbavy, ale co s
ostatním?
BRIGHELLA:
Prodejte
to! Co s tím? Já bych si sám z jeho věcí koupil některé drobnůstky,
starožitnosti a bibeloty; já se chci zařídit. (Odejde.)
ZERBINE:
To je
pořád málo! Já chci své peníze a budu Gillesa žalovat.
GILLES:
Můj
bože, co mám dělat?
SCARAMOUCHE
(v náhlé obětavosti):
Nemám mnoho, ale co mám, patří
Gillesovi jako mně. Já se za něj zaručuji.
DOTTORE
(prochvěn šlechetností,
vzpřímí se): Ne,
Zerbine, já za něj kavíruji.
GILLES:
Ach! Já
to nepřijímám.
ZERBINE:
Ale já
to přijímám, mladý pane; vy do toho nemáte co mluvit. (Odchází
nazad.)
Bude-li tady zakrvácená podlaha, zjednejte si někoho na umytí, já jsem
na
takovou práci už stará, krev pouští z podlahy mizerně. Nejlíp je
nasypat na tu
krev hrst soli a pak vzít hodně horkou vodu. Dřív jsem umývala krev moc
často,
ale teď už jsem na to příliš stará. (Sedá vzadu na stoličku.)
No tak,
začne to už?
BRIGHELLA
(z kulis):
Pojďte sem, Zerbine.
Výstup
18.
Předešlí bez Zerbiny a
Brighelly.
SCARAMOUCHE:
Gillese,
mám už velet?
GILLES:
Počkej
ještě, Scaramouchi. Já bych se chtěl jenom napít vody. Dejte mně někdo
trochu
vody s cukrem.
TRIVALIN:
Dost!
Scaramouchi, vel!
GILLES:
Hned,
jen okamžik. Co chci ještě říci, Scaramouchi? Dottore, co jsem chtěl
ještě
říci?
SCARAMOUCHE:
Jedna!
GILLES:
Ne,
počkej okamžik. Směl bych ještě promluvit několik slov k obecenstvu?
SCARAMOUCHE:
Dvě!
GILLES:
Ne,
ještě ne! Jak podivný je život! Ach, Scaramouchi – –
SCARAMOUCHE:
Tři! (Zakryje si oči.)
(Trivalin se rychle obrátí
a vystřelí; avšak
Gilles se zapomněl otočiti a zasažen do zad klesá naznak do náruče
Dottorovy.)
Výstup
19.
Předešlí.
DOTTORE:
Pomozte,
Gilles je poraněn! (Položí
ho zvolna na zem.)
SCARAMOUCHE
(kleká a nadzdvihuje
Gillesa):
Dottore,
co je mu? Zachraňte ho proboha!
DOTTORE
(prohlíží jeho ránu):
Ach bože! Milosrdný bože!
(Poslouchá, jak Gillesovi
bije srdce.)
BRIGHELLA
(vystrčí z kulis hlavu v
cestovní čepici):
Stalo se
něco?
DOTTORE
(klečí u Gillesa a
poslouchá jeho srdce):
Gilles
umírá.
BRIGHELLA
(zmizí).
TRIVALIN (zády k Gillesovi, zakrývá si
obličej):
Já přece v právu jsem? Kdo smí
mně vyčítat,
že nejsem v právu snad? Pro jeden život jen,
pro život jediný a ještě vratký tak,
tak křehce stavěný, že žíti nemohl!
Což stále netrpěl a nebyl slabý tak,
že věcně stonal jen?
GILLES:
Zhasněte
tady; proč mně dáváte světla nad hlavu?
DOTTORE:
Gillese,
chtěl byste něco?
GILLES:
Rád bych
ležel doma. Směl bych se ještě poklonit obecenstvu?
DOTTORE:
Ne,
drahý Gillese, raději ne, ležte klidně.
GILLES:
Dobře,
já budu ležeti velice tiše. Proč mne střelil do zad?
SCARAMOUCHE:
Protože
ses neobrátil, Gillese.
GILLES:
Ach tak;
Scaramouchi, já mám na prsou Isabellin kapesník. Dej mi ho. (Scaramouche vyndá kapesník.
Gilles znepokojen.)
Jak to přijde, že je krvavý? Vždyť jsem byl přece střelen do zad a ne
do prsou?
DOTTORE:
Nemluvte
tak mnoho, Gillese, unavíte se.
GILLES:
Ne, Isabello, ne. To není
kapesník –
toť velká zahrada, já vidím růže v ní,
ty růže bílé jsou a mnohé červené,
Gilles chodí po cestě a líbá kapesník,
to není kapesník; to bílá žena je,
jež myslí na lásku – a je tam mnoho žen –
snad jsou to andělé, že je tak mnoho jich –
a Gilles je uprostřed a všechny sčítá je,
a je jich na tři sta – a teď již osm set –
a je jich stále víc – –
ZERBINE
(stojí nad ním):
Dobrý bože, ten je hezký, ubohý
mladý pán! Každá dívka by ho chtěla milovat. Proč má tak brzo umřít? Já
bych mu
mohla říci, které dívce se líbí.
TRIVALIN
(pohlíží tvrdé do publika):
Ať se
nikdo neodváží říci, že jsem ho zabil neprávem. Musilo to býti. Proč
mně šel do
cesty? Proč chtěl Isabellu? Isabella náleží mně.
ZERBINE
(přiblíží se k němu):
Pane Trivaline, Brighella mně
přepustil směnku, kterou jste mu dnes večer podepsal s Dottorem a
Scaramouchem.
Já jsem ji eskomptovala.
TRIVALIN:
Nechte
mne! Vždyť Brighella mně za ni doposud nevyplatil ani groše.
ZERBINE:
Po tom
mně nic není, to vy nemůžete dokázat. Pan Brighella si vzal s sebou
také vaše
zavazadla a vaše obleky.
TRIVALIN:
Jaká
zavazadla? Kde je Brighella?
DOTTORE:
Buďte
tiše. Gilles umírá.
GILLES:
Mé panstvo, já jsem Gilles, též
Gracioso zván
a Peppe Nappa též – – –
Jak je to dále?
SCARAMOUCHE (tiše):
– – já v noci zrodil se,
když Měsíc bělostný byl právě v průchodu
se třpytnou Venuší. Jsem loutna stříbrná,
le pâle amant de la lune, a hraji veršíky – – –
TRIVALIN:
Musilo
to být. Což mohl on snad mít Isabellu? Což není Isabella má? Bylo to
řízení
osudu, aby Isabella byla má. (Založí
ruce a vzpřímí
se.) Nezabil jsem ho právem? Nenáleží teď právem Isabella
mně? Neboť
jsem zvítězil. Kde je Isabella?
SCARAMOUCHE:
Gilles
je mrtev.
DOTTORE
(vstává a pozvedá ruce):
Luno,
tvůj milenec umřel!
TRIVALIN
(vztyčí hlavu a oddechne
si): Kde
je
Isabella? Přiveďte mi Isabellu, Zerbine!
ZERBINE
(uklání se):
Pane Trivaline, kočár čekal, pan
Brighella se se mnou rozloučil – – ó pan Brighella je kavalír!
TRIVALIN:
Kde je
Isabella?
ZERBINE:
Odjela.
Copak jsem její teta, abych ji hlídala? Odjela s panem Brighellou!
Opona.
