Městečko v Ohiu

Kniha grotesek

Spisovatel, stařec s bílým knírem, měl trápení s postelí. V domě, kde bydlel, byla okna poměrně vysoko a on se chtěl dívat na stromy, až se ráno probudí. I přišel truhlář, aby mu vyvýšil postel tak, že bude v jedné rovině s oknem.

To byl problém, který se nedal odbýt. Truhlář, vysloužilec z války Severu proti Jihu, vešel do spisovatelovy ložnice, posadil se a začal vykládat, že by se mělo postavit dřevěné pódium, a tím by postel byla výš. Spisovatel měl po ruce doutníky a truhlář si zapálil.

Nejprve mluvili oba muži o tom, jak vyvýšit postel, a pak přešli na jiné věci. Vysloužilec začal o válce. Po pravdě řečeno, zavedl na to řeč spisovatel. Truhlář byl kdysi zajat v Andersonvillu a přišel o bratra. Bratr zemřel hlady a truhlář se rozplakal, kdykoli si na to vzpomněl. Měl také takový bílý knír jako spisovatel, a když se mu rty rozechvěly vzlykotem, poskakoval mu knír nahoru dolů. Slzící stařec s doutníkem v ústech vypadal prostě směšně. Pozapomněli, jak si spisovatel přál mít tu postel; potom to truhlář udělal podle svého a spisovatel, jemuž bylo přes šedesát, musel večer šplhat do postele ze židle.

V posteli se spisovatel otočil na bok a ležel bez pohnutí. Už léta si namlouval, že má něco se srdcem. Kouřil příliš mnoho a srdce mu pak splašeně tlouklo. Byl pevně přesvědčen, že jednoho dne náhle zemře, a jakmile ulehl, musel na to vždycky myslet. Nebál se. Ta představa na něj měla účinek docela zvláštní, těžko popsatelný. Na posteli v sobě vlastně pociťoval víc života než kdykoli jindy. Ležel bez pohnutí, jeho tělo bylo staré a celkem k nepotřebě, avšak cosi v něm zůstávalo mladé. Byl jako těhotná žena, neměl však v sobě dítě, ale mládí. Nikoli, nebylo to mládí, ale žena, mladá žena v rytířském brnění. Vidíte, je to nemožné, abych se pokoušel vám vyložit, co to v sobě ten starý spisovatel měl, jak tak ležel na té vysoké posteli a naslouchal splašenému tlukotu svého srdce. Záleží jedině na tom, abychom pochopili, co si spisovatel – nebo ta mladá bytost v něm – myslí.

Starý spisovatel jako každý člověk na světě přejal za svého dlouhého života mnoho názorů. Kdysi to býval docela hezký člověk a milovala ho řada žen. A ovšem – znal lidi, spoustu lidí, a poznal je zvlášť důvěrně, docela jinak, než znáte lidi vy nebo já. Aspoň si to ten spisovatel myslel a to pomyšlení ho těšilo. Proč bychom to starému člověku brali?

Spisovatel na svém loži snil, a nebyl to sen. Ve chvíli, kdy se ho zmocňovala ospalost, ale byl ještě při vědomí, začaly se mu zjevovat před očima různé postavy. Představoval si, že mu nepostižitelná bytost v jeho nitru předvádí dlouhý zástup postav.

Víte, na jeho snění jsou nejzajímavější právě ty postavy, které mu defilovaly před očima. Všechno to byly grotesky. Každý muž i žena, které kdy spisovatel poznal, se proměnili v grotesku.

Všechny ty grotesky nebyly odporné. Některé byly zábavné, jiné téměř krásné, a jedna z nich, žena, která ztratila určitou podobu, starce vždy zabolela, jak byla groteskní. Když defilovala před jeho zrakem, kňučel jako pes. Kdybyste byli vstoupili k němu do ložnice, byli byste asi usoudili, že starce tlačí noční můra nebo že má zažívací potíže.

Hodinu míjelo procesí grotesek starci před očima a pak – třebaže mu to bylo velmi nepříjemné – se vyškrábal z postele a začal psát. Některé grotesky na něho hluboce zapůsobily a on to dychtil vylíčit.

Spisovatel pracoval u psacího stolu asi hodinu. Nakonec napsal knihu, již nazval „Kniha grotesek“. Nikdy mu ji nevydali, avšak já jsem ji jednou viděl a zapůsobila na mne nesmazatelným dojmem. Kniha má jednu ústřední myšlenku, velmi podivnou myšlenku, kterou nám dodnes v živé paměti.

Pomohla mi porozumět mnoha lidem i věcem, jímž jsem dříve nikdy nerozuměl. Byla to myšlenka velmi složitá a dala by se stručně vyjádřit asi takto:

Na počátku, dokud byl svět ještě mlád, bylo mnoho myšlenek, ale nebyly žádné pravdy. Člověk si vytvářel své pravdy sám a každá se skládala z mnoha mlhavých myšlenek. Na světě bylo plno pravd a všechny byly krásné.

Stařec zaznamenal ve své knize stovky pravd. Nepokusím se vypovědět vám je všechny. Byla tu pravda panenství i pravda vášně, pravda bohatství i chudoby, šetrnosti i marnotratnosti, nedbalosti a zanícení. Stovky a stovky pravd, a všechny byly krásné.

A pak se objevili lidé. Jak kdo přišel, každý se zmocnil jedné pravdy a někteří silní jedinci se zmocnili celého tuctu pravd.

A právě ty pravdy udělaly z lidí grotesky. Stařec vypracoval na tento námět složitou teorii. Věřil, že v tom okamžiku, kdy se někdo zmocní některé pravdy, prohlásí ji za svou pravdu a snaží se podle ní žít, stane se sám groteskou a jeho pravda lží.

Jistě chápete, že takový starý člověk, který celý život píše a překypuje slovy, popsal o této věci stovky stránek. V představách se mu rozrůstá jeho námět do takových rozměrů, že je osobně v nebezpečí, aby se nestal groteskou. Domnívám se, že k tomu nedošlo z téhož důvodu, proč svou knihu nevydal. Starce zachránila ona mladá bytost, jež v něm žila.

A pokud jde o toho starého truhláře, který upravil spisovatelovi postel, zmínil jsem se o něm jen proto, že se – jako tak mnozí z těch, jimž říkáme prostí lidé – nejvíce podobal oněm groteskám spisovatelova díla, kterým budeme rozumět a které si zamilujeme.

Ruce

Na zpuchřelé verandě malého dřevěného domku, který stál u rokle nedaleko městečka Winesburgu v Ohiu, nervózně přecházel obtloustlý mužík. Před jeho zraky se táhlo rozlehlé pole, na němž byl naset jetel, ale vzrostla jen bohatá žlutá ohnice, až k silnici, kudy právě projížděl vůz s jahodáři, kteří se vraceli z práce. Jahodáři, mládenci a děvčata, se smáli a halasně pokřikovali. Chlapec v modré košili seskočil z vozu a chtěl za sebou stáhnout jednu z dívek, ta se ale hlasitě bránila a pištěla. Chlapec zvířil nohama takový mrak prachu, že zastřel zapadající slunce. Přes rozlehlé pole se nesl tenký dívčí hlásek. „Hej, ty tam, Wingu Biddlebaume, učeš si vlasy, ať ti nepadají do očí!“ rozkázal hlásek holohlavci, jenž si nervózníma úzkýma rukama mnul bílé čelo, jako by si shrnoval spousty rozcuchaných kadeří.

Wing Biddlebaum, vždy ulekaný a pronásledovaný děsivou nejistotou, nepociťoval sounáležitost s městečkem, kde žil už dobrých dvacet let. Sblížil se tu vlastně jen s jediným člověkem. Mezi ním a Georgem Willardem, synem Toma Willarda, majitele penzionu Nový Willard, vzniklo cosi jako přátelské pouto. George Willard byl redaktorem Winesburského orla a občas zašel večer po silnici k domku Winga Biddlebauma. Starý muž doufal, jak tak přecházel po verandě a nervózně šermoval rukama, že ho George Willard večer navštíví. Když vůz s jahodáři přejel, prošel muž vysokou ohnicí přes pole, přelezl plot a vyhlížel nedočkavě po silnici k městu. Chvilku tak stál, mnul si ruce a rozhlížel se, ale pak ho přemohl strach. I rozběhl se nazpět k svému domku a začal se zase procházet po verandě.

Pro městečko byl Wing Biddlebaum už dvacet let hádankou; v přítomnosti George Willarda však ztrácel něco ze své plachosti a jeho šerá duše, utonulá v moři pochyb, se vynořovala a rozhlížela po světě. S mladým novinářem po boku se odvážil za bílého dne na Hlavní třídu nebo chodil po chatrné verandě svého domku a vzrušeně promlouval. Obvykle tichý, rozechvělý hlas zněl pak zvučně a hlasitě. Sehnutá postava se napřímila. Celý se tak nějak otřásl, jako ryba, když ji rybář hodí zpět do říčky, a ve snaze vyjádřit myšlenky, které se mu za dlouhá léta mlčení nahromadily v hlavě, se ten nemluva rozpovídal.

Wing Biddlebaum hovořil hodně rukama. Ty štíhlé, výmluvné prsty, stále činné, stále hledající úkryt v kapsách nebo za zády, se vynořily a pracovaly jako písty v parním stroji jeho výmluvnosti.

Příběh Winga Biddlebauma je příběhem jeho rukou. Věčně neklidné, jako křídla lapeného ptáka bijící o mříže, mu vynesly jeho přezdívku. Vymyslel si ji jeden zneuznaný místní básník. Ty ruce svého majitele děsily. Snažil se je skrývat a nedůvěřivě pozoroval klidné, bezvýrazné ruce ostatních mužů, když s ním pracovali na polích nebo přejížděli po silnici s ospalým spřežením.

Kdykoli hovořil Wing Biddlebaum s Georgem Willardem, sevřel ruce v pěst a bubnoval jimi na stůl nebo na zdi domku. Taková činnost ho uspokojovala. Když se mu chtělo rozprávět při společné procházce v polích, našel si hůl nebo tyčku z plotu, a jakmile jí začal rázně švihat, vrátil se mu opět klid.

Stálo by za to napsat o rukou Winga Biddlebauma celou knihu. Kdyby se toho někdo zhostil s citlivým porozuměním, objevil by mnohé pozoruhodné, krásné vlastnosti všedního člověka. Musel by to psát básník. Ve Winesburgu věnovali těm rukám pozornost jen proto, že byly tak činorodé. Wing Biddlebaum jimi natrhal i víc než sto deset litrů jahod za den. Byly jeho nejvýraznějším rysem, příčinou jeho proslulosti. Také však zvyšovaly podivínství plachého podivína. Winesburg si zakládal na rukou Winga Biddlebauma, právě tak jako si zakládal na nové kamenné rezidenci bankéře Whita nebo na Tonym Tipsovi, hnědém valášku Wesleyho Moyera, který vyhrál podzimní dostihy klusáků v Clevelandu.

Pokud jde o George Willarda, ten se chtěl už mnohokrát na přítelovy ruce zeptat. Často se ho zmocnila až nesnesitelná zvědavost. Cítil, že existuje nějaký důvod, proč jsou tak podivně neklidné a proč se snaží zůstat ukryty, a jen vzrůstající úcta k Wingu Biddlebaumovi mu zabránila, aby nevyhrkl otázku, o níž tak často přemítal.

Jednou by se byl už už zeptal. Bylo letní odpoledne; procházeli se spolu v polích a pak usedli na travnatý svah. Wing Biddlebaum hovořil celé odpoledne, jako v inspiraci. Zastavil se u jednoho plotu, tloukl do nejhořejšího prkna jako obrovitý datel a hlasitě varoval George Willarda, aby se nenechal tolik ovlivňovat svým okolím. „Tím se jen zničíš!“ zvolal. „Ty jsi povahou samotář a snílek, a přitom se bojíš snít. Chceš být jako ostatní tady ve městě. Slyšíš, co říkají, a snažíš se je napodobovat.“

Na travnatém svahu mu Wing Biddlebaum usilovně domlouval. Měl teď tichý hlas, plný vzpomínek; se šťastným povzdechem začal dlouhou řeč hned o tom, hned o onom, jako by snil s očima otevřenýma.

A z toho snění vytvářel Wing Biddlebaum pro George Willarda podivuhodný obraz. Na jeho obraze žili lidé opět v jakémsi pastýřském zlatém věku. Po rozlehlé zelené pláni se blížili urostlí junáci, někteří šli pěšky, jiní jeli na koních. Junáci přicházeli v houfech k starci, jenž seděl v malé zahrádce pod stromem a promlouval k nim.

Wing Biddlebaum zcela podlehl inspiraci. Projednou zapomněl na ruce. A ty se pomalu kradly, až spočinuly na ramenou George Willarda. V Biddlebaumově hlase se ozval nový, odvážný tón. „Musíš se pokusit zapomenout, čemu ses naučil,“ říkal. „I ty musíš snít. Od této chvíle si nesmíš všímat hlučících hlasů.“

Wing Biddlebaum se odmlčel a zahleděl se dlouhým, vážným pohledem na George Willarda. Oči mu plály. Opět zvedl ruce, aby mladíka polaskal – a vtom mu tváří přelétla hrůza.

Křečovitě vyskočil a zabořil ruce hluboko do kalhot. Oči se mu zalily slzami. „Musím domů. Nemohu si s tebou už takhle povídat,“ pravil nervózně. Seběhl ze stráně, ani se neohlédl a zamířil spěšně přes louku. George Willard zůstal sedět na travnatém svahu udiven a polekán. Zachvěl se strachem, vstal a vykročil po silnici k městu. Nebudu se ho ptát na ty jeho ruce, rozhodl se v duchu, dojat vzpomínkou na hrůzu v přítelových očích. „Něco tu není v pořádku, ale nechci vědět, co to je. To kvůli těm rukám se bojí mne i ostatních lidí.“

A George Willard měl pravdu. Seznamme se krátce s příběhem Biddlebaumových rukou. Možná že naše vyprávění probudí v někom básníka, který by mohl vyprávět o podivuhodné skryté moci a o rukách, jež byly jen třepotavým praporkem jejích příslibů!

Wing Biddlebaum býval v mládí učitelem v jednom městečku v Pennsylvánii. Nikdo tenkrát neslyšel o Wingu Biddlebaumovi; znali ho pod méně zvučným jménem Adolf Myers. Žáci ve škole měli Adolfa Myerse velmi rádi.

Sama příroda předurčila Adolfa Myerse k tomu, aby se stal učitelem mládeže. Byla to jedna z těch vzácných nepochopených bytostí, které prosazují svou vůli tak jemně, že je kdekdo považuje za milé slabochy. Citový vztah takových lidí k chlapcům, kteří jim byli svěřeni, poněkud připomíná lásku ušlechtilých žen k mužům. Avšak takhle je to řečeno příliš hrubě. Musel by to vyjádřit básník. Večer se procházíval Adolf Myers se svými žáky nebo s nimi sedával za soumraku na schodech před školou a snil. Tu a tam spočinuly jeho ruce na chlapeckých ramenou nebo pohladily střapatou hlavičku. Když hovořil, měl měkký, melodický hlas. I v něm zaznívalo pohlazení. Hlas i ruce, doteky i pohlazení jaksi pomáhaly učiteli v jeho snaze, aby probudil sny v mladých duších. Laskavým dotekem svých prstů vyjadřoval sám sebe. Byl z lidí, v nichž je životní síla rozptýlená, nikoli koncentrovaná. Jeho laskající ruce zaháněly z chlapeckých myslí pochybnosti a nevíru, učily je poddávat se snění.

A pak přišlo neštěstí. Jeden duševně méněcenný hoch vzplanul k mladému učiteli láskou. Když ležel v noci na lůžku, představoval si nevýslovné věci a ráno vykládal, co se mu zdálo, jako by to byla skutečnost. Podivná, ohavná obvinění splývala z jeho odulých rtů. Pennsylvánské městečko se zachvělo. Kdo dříve jen skrytě, mlhavě podezíral Adolfa Myerse, ten teď skálopevně uvěřil.

Tragédie na sebe nedala dlouho čekat. Vytahovali z postele rozechvělé děti a vyptávali se jich. „Přitiskl mě k sobě,“ řeklo jedno. „Hrál si vždycky s mými vlasy,“ řeklo druhé.

Jednou odpoledne přišel ke škole jakýsi Henry Bradford, který měl ve městě hospodu. Vyvolal Adolfa Myerse na školní dvůr a tam do něho začal bušit. Jak bil tvrdými klouby do ustrašeného učitelova obličeje, rozzuřil se až k nepříčetnosti. Děti vřískaly strachem a pobíhaly sem a tam jako vyděšení broučkové. „Já tě naučím, osahávat mého kluka, ty zvíře!“ řval hospodský, a když se nabažil ran, začal tam na dvorku do učitele kopat.

Adolfa Myerse vyhnali z pennsylvánského městečka ještě tu noc. Asi tucet chlapů s lucernami přišlo k domku, kde žil zcela sám, a poručili mu, aby se oblékl a vyšel ven. Pršelo a jeden z nich měl v ruce provaz. Chtěli učitele oběsit, ale v jeho malém, světlém, ubohém zjevu bylo něco tak dojemného, že se v nich hnulo svědomí a nechali ho uprchnout. Když zmizel ve tmě, litovali své slabosti a běželi za ním, kleli a házeli klacky a velké hrsti bláta za člověkem, který s výkřiky hrůzy prchal rychleji a rychleji do tmy.

Dvacet let žil Adolf Myers sám a sám ve Winesburgu. Bylo mu teprve čtyřicet, ale vypadal na pětašedesát. Přijal jméno Biddlebaum, které viděl na bedně na nákladním nádraží, když utíkal přes jedno město ve východním Ohiu. Ve Winesburgu měl tetu, starou osobu se zkaženými zuby, která chovala slepice, a s tou žil až do její smrti. Po zkušenostech v Pennsylvánii byl rok nemocen, ale pak se pozdravil, dělal na poli, skromně si hleděl svého a snažil se skrývat své ruce. Nechápal, co se vlastně přihodilo, ale domníval se, že to zavinily jeho ruce. Znovu a znovu mluvili otcové chlapců o jeho rukou. „Necháš si ty svoje ruce!“ řval hostinský na školním dvoře, vzteky bez sebe.

Wing Biddlebaum se dál procházel na verandě svého domku u rokle, dokud slunce nezmizelo a silnice za polem se nezahalila do šedavých stínů. Vešel dovnitř, ukrojil si chléb a namazal jej medem. Když zanikl hukot večerního vlaku, který odvážel vagony s čerstvě natrhanými jahodami, a zavládlo opět ticho letní noci, vyšel a začal se znovu procházet po verandě. Ve tmě své ruce neviděl a ony se uklidnily. Třebaže dosud toužil po přítomnosti mladíka, jehož prostřednictvím vyjadřoval svou lásku k lidem, splynula opět tato touha se samotou a čekáním. Wing Biddlebaum rozsvítil, umyl těch několik málo kousků nádobí, které použil při přípravě skromné večeře, postavil skládací lůžko k drátěné síti vyplňující dveře na verandu a začal se svlékat. Tu zpozoroval, že na čistě umytou podlahu u stolu upadlo několik drobků bílého chleba; postavil lampu na nízkou stoličku, začal drobky po jednom sbírat a neuvěřitelnou rychlostí je vkládal do úst. Postava klečící ve světelném kotouči pod stolem připomínala kněze vykonávajícího úkon pobožnosti, předepsaný jeho církví. Nervózní, činorodé prsty se kmitaly ve světle a stínu a kdokoli je mohl mylně považovat za prsty věřícího, probírající střelhbitě korálky růžence.

Papírové pilulky

Byl to stařec s bílým plnovousem, velkým nosem a velkýma rukama. Kdysi dávno předtím, než ho poznáme my, byl lékařem a jezdil v bryčce s bílou herkou winesburskými ulicemi od domu k domu. Později si vzal dívku s pěkným věnem. Zdědila po otci velkou úrodnou farmu. Byla to tichá dívka, vysoká a tmavovlasá, a mnozí ji považovali za velice krásnou. Kdekdo ve Winesburgu se divil, proč si vzala právě doktora. Do roka po svatbě zemřela.

Doktorovy ruce se vyznačovaly obrovitými kotníky. Když je sevřel v pěst, vypadaly jako hrubé dřevěné koule velikosti vlašského ořechu, spojené ocelovými lany. Kouřil čibuk a po smrti své ženy vysedával celé dny v prázdné ordinaci u okna, pod převisy pavoučích sítí. To okno nikdy neotvíral. Pokusil se o to sice jednoho horkého srpnového dne, ale zjistil, že se nějak vzpříčilo, tak to pustil z hlavy.

Winesburg na starce pozapomněl, ale doktor Reefy měl ve své duši podivuhodná vzácná semínka. Sedával sám a sám v zatuchlé ordinaci nad prodejnou „Pařížských modelů“ v Heffnerově bloku a pilně budoval něco, co sám potom ničil. Stavěl pyramidy z různých pravd, a když je postavil, zase je zbořil, aby měl pravdy na stavbu nových pyramid.

Doktor Reefy byl vysoké postavy a nosil jeden jediný oblek už deset let. Rukávy byly otřepené a na kolenou a na loktech se prošoupaly malé dírky. V ordinaci nosil plátěný plášť s hlubokými kapsami a do těch kapes pořád strkal papírky. Po několika týdnech se papírky zmačkaly do tvrdých kuliček, a když byly kapsy docela plné, vysypal je na podlahu. Posledních deset let měl jen jednoho přítele; byl to také starý člověk, jmenoval se John Spaniard a patřila mu ovocná školka. Měl‑li doktor Reefy veselou náladu, sebral občas z kapsy hrst papírových kuliček a hodil je majiteli ovocné školky na hlavu. „To koukáš, ty sentimentální blázne stará!“ křičel a prohýbal se přitom smíchy. Příběh o doktoru Reefym a o jeho lásce k vysoké tmavovlasé dívce, která se stala jeho ženou a zanechala mu své jmění, je příběh velmi podivuhodný. Je lahodný jako scvrklá jablíčka, která rostou ve winesburských sadech. Člověk kráčí na podzim sadem; země už ztvrdla prvními mrazíky. Sadaři už očesali jablka ze stromů. Dali je do lísek, poslali do velkých měst a tam se snědí v bytech, kde je plno knih, časopisů, nábytku a lidí. Jen tu a tam zůstalo na stromě strupaté jablíčko, které česáči přehlédli. Vypadá jako klouby na rukou doktora Reefyho. Začnete je oždibovat a zjistíte, že jsou lahodná. Pod kousíček hladké slupky na jedné straně se stáhla sladkost z celého jablka. Běháte pak od stromu ke stromu po zmrzlé půdě, trháte strupatá, scvrklá jablíčka a plníte si jimi kapsy. Jen málokdo ví, jak jsou ta scvrklá jablíčka sladká.

Láska oné dívky a doktora Reefyho začala jednoho letního odpoledne. Bylo mu tenkrát pětačtyřicet a už měl ve zvyku strkat si do kapes malé papírky, které se zmačkaly do tvrdých kuliček a byly zahozeny. Začal s tím, když sedával v bryčce za grošovanou herkou a pomalu se kodrcal po vesnických vozovkách. Na ty papírky si zapisoval své myšlenky, počátky myšlenek, konce myšlenek.

V hlavě doktora Reefyho se rodila jedna myšlenka za druhou. Mnoho myšlenek si spojil v pravdu, která mu v hlavě narůstala do gigantických rozměrů. Pravda mu zastínila svět jako obrovský mrak. Bylo to strašné, ale pak se mrak rozplynul a znovu ho napadaly drobné myšlenky.

Vysoká tmavovlasá dívka přišla k doktoru Reefymu, protože byla těhotná a měla strach. Dostala se do tohoto stavu následkem celé řady okolností, které také nejsou nezajímavé.

Když jí zemřeli otec a matka, zanechali jí lány bohaté černozemě, a v důsledku toho ji pronásledovaly houfy nápadníků. Po dva roky přijímala ctitele skoro každý večer. Všichni byli stejní, až na dva. Vykládali jí o své vášnivé lásce a v hlase jim zaznívalo dychtivé napětí, které se jim odráželo i v očích, kdykoliv na ni pohleděli. Ti dva, kteří byli jiní, se od sebe navzájem velice lišili. Jeden z nich, štíhlý mladík s bílýma rukama, syn winesburského zlatníka, mluvil soustavně o panenství. V její přítomnosti neopustil toto téma ani na okamžik. Ten druhý, černovlasý mládenec s velkýma ušima, neříkal vůbec nic, ale vždycky ji nějak dostal do tmavého kouta a tam ji začal líbat.

Nějaký čas si ta vysoká tmavovlasá dívka myslela, že se provdá za zlatníkova syna. Celé hodiny mu mlčky naslouchala, a pak se začala něčeho bát. Vytušila, že za jeho řečmi o panenství se skrývá větší poživačnost než u ostatních. Naslouchala jeho slovům a chvílemi se jí zdálo, že drží na rukou její tělo. Představovala si, že je těma bílýma rukama pomalu otáčí a zírá na ně. Měla v noci sen, že se zakousl do jejího těla a že mu z čelistí kape krev. To se jí zdálo třikrát, a pak otěhotněla s tím, který neříkal vůbec nic, ale ve chvíli vášně ji skutečně tak kousl do ramene, že jí na něm zůstaly stopy ještě mnoho dní.

Když vysoká tmavovlasá dívka poznala doktora Reefyho, měla pocit, že už ho nechce nikdy opustit. Jednou dopoledne k němu přišla do ordinace, a aniž mu co vyprávěla, on zřejmě věděl, co se jí přihodilo.

V ordinaci byla jiná pacientka, manželka winesburského knihkupce. Jako každý někdejší venkovský lékař i doktor Reefy tahal zuby a pacientka si držela na tváři šátek a vzdychala. Doprovázel ji manžel, a když zub povolil, oba vykřikli a na ženiny bílé šaty vystříkla krev. Vysoká tmavovlasá dívka si toho nevšímala. Manželé odešli a doktor se usmál. „Pojeďte se mnou trochu do přírody,“ řekl.

Po několik týdnů vídali lidé vysokou tmavovlasou dívku s doktorem téměř každý den. Příčina, která ji k němu přivedla, zanikla při onemocnění, ale jako ten, kdo pozná lahodnou chuť scvrklých jablíček, neměla už dívka zájem o dokonalé kulaté plody, které přijdou na stůl ve velkoměstských bytech. Na podzim onoho roku, kdy se seznámili, se za něho provdala a příštího jara zemřela. Během zimy jí přečetl všechny útržky myšlenek, které črtal na malé papírky. Přečetl je, zasmál se a strčil je do kapsy, kde se zmačkaly do tvrdých kuliček.

Matka

Elizabeth Willardová, matka George Willarda, byla vysoká, vychrtlá osoba, v tváři poznamenaná jizvami po neštovicích. Třebaže jí bylo sotva pětačtyřicet, jakási divná nemoc v ní uhasila všechen životní žár. Vláčela se jako tělo bez duše po zanedbaném hotelu, pohled upřený na vybledlé tapety a prošlapané koberce; bylo‑li jí trochu lépe, zastávala práci pokojské a stlala postele, zválené tlustými obchodními cestujícími, kteří v nich nocovali. Její manžel Tom Willard, štíhlý, elegantní muž s černým knírkem a rovnými rameny, který při chůzi po vojensku ostře vytáčel rohy, se snažil na svou ženu pokud možno zapomenout. Už pouhou přítomnost té dlouhé strašidelné postavy, která se ploužila po chodbách, považoval za stálou výčitku. Kdykoli na ni pomyslel, zlobil se a klel. Hotel nic nevynášel, stále byli na pokraji úpadku a Tom Willard si nepřál nic jiného, než aby z toho nějak unikl. Ta barabizna i žena, jež tam s ním žila, mu zosobňovaly životní porážku a neúspěch. Hotel, kde začínal s tolikerými nadějemi, byl nyní sotva stínem toho, jak hotel skutečně vypadat má. Tom se nesl švihácky a důležitě winesburskými ulicemi, ale občas se zarazil a rychle se obrátil, jako by se bál, že duch hotelu a jeho ženy ho bude pronásledovat až do ulic. „K čertu s takovým životem sakramentským! K čertu se vším!“ vztekal se bezúčelně.

Tom Willard miloval maloměstské politikaření a po mnoho let byl předákem demokratické strany v obci se silnou republikánskou většinou. Říkal si, že jednoho dne se proud politického života obrátí v jeho prospěch a léta bezvýsledné námahy mu vynesou bohatou odměnu. Snil o tom, že bude zvolen do Kongresu, nebo že se stane dokonce guvernérem. Na jedné politické konferenci, když se jakýsi mladší člen strany jal holedbat, jak věrně slouží zájmům demokratů, rozzuřil se Tom Willard až k nepříčetnosti. „Vy držte hubu!“ zařval, probodávaje ho očima. „Co vy můžete vědět o službě straně? Vy, vy holobrádku! Podívejte se, co mám za sebou já! Já byl demokratem už tenkrát, kdy se na nás tady ve Winesburgu dívali skoro jako na zločince. Tenkrát po nás div nestříleli!“

Mezi Elizabeth a jejím jediným synem Georgem vládlo hluboké, třebas nevyjádřené pochopení, vyvěrající z dávno mrtvého dívčího snu. V synově přítomnosti rozpačitě mlčívala, ale někdy – zatímco pobíhal po městě za svými novinářskými povinnostmi – vešla do jeho pokoje, zavřela za sebou a poklesla u okna před malým sekretářem, zhotoveným z kuchyňského stolu. A u toho sekretáře v jeho pokoji vykonala obřad, jenž byl napůl modlitbou a napůl výhrůžkou vznesenou k nebesům. Zoufale si přála, aby se v osobě toho chlapce dočkala vzkříšení čehosi polozapomenutého, co kdysi bývalo součástí jí samé. „Ať umřu, ale dřív se postarám, abys takhle neprojel život!“ zvolala s takovým odhodláním, že se celá zachvěla. Oči jí plály a ruce se sevřely v pěst. „Jestli uvidím ze záhrobí, že by se z něho měla stát taková šedivá utahaná nicka jako já, tak se vrátím na zem,“ prohlašovala. „Prosím tě, Bože, slib mi to! Žádám to. Jsem svolná za to zaplatit. Ať mě stihne pěst božího hněvu! Snesu každou ránu, která je mi souzena, jen když bude smět můj synáček vyjádřit něco za nás za oba.“ Žena se nejistě odmlčela a rozhlédla se po chlapcově pokoji. „Ale neučiň, aby byl zase moc šikovný a všecko se mu vedlo, to ne,“ dodala mlhavě.

Zdánlivě se George Willard stýkal s matkou jen povrchně a formálně. Když jí bylo špatně, vysedávala u okna ve svém pokoji a on ji občas večer přišel navštívit. Seděli u okna a dívali se přes střechu nízké dřevěné budovy na Hlavní třídu. Jestliže pootočili hlavu, viděli z druhého okna do úzké uličky, která se táhla zadem za obchody na Hlavní třídě a končila u postranního vchodu do Groffova pekařství. Sedávali tu a pozorovali obraz maloměstského života. V postranním vchodu do pekařství se objevil Abner Groff a v ruce držel klacek nebo prázdnou láhev od mléka. Už dlouhou dobu vládlo otevřené nepřátelství mezi pekařem a šedivou kočkou Sylvestra Westa, majitele drogerie. Syn s matkou viděli, jak se kočka plíží dveřmi do pekárny, a za chvilku vyběhla pronásledována pekařem, jenž nadával a rozčileně šermoval rukama. Pekař měl malá zarudlá očička a jeho černé vlasy a vousy byly zabílené od mouky. Někdy se tak rozčílil, že za milou kočkou metal klacky, střepy, ba dokonce i pekařské náčiní, ačkoli už byla dávno v prachu. Jednou takhle rozbil zadní okno Sinningova železářství. Šedivá kočka proběhla uličkou a zalezla za popelnice plné starého papíru a rozbitých lahví, nad nimiž poletovala černá mračna much. Jedenkrát byla Elizabeth Willardová svědkem bezvýsledného pekařova hněvu samotná, a tu sklonila hlavu do dlouhých bílých dlaní a rozplakala se. Pak už se do uličky nikdy nedívala a snažila se na šarvátky starého vousáče s kočkou zapomenout. Připadalo jí to jako strašlivě názorný obraz vlastního života.

Syn seděl večer u matky a v pokoji vládlo mlčení oběma stejně trapné. Snášela se tma, na nádraží zastavil večerní vlak. Dole na ulici duněly kroky po dřevěném chodníku sem a tam. Po odjezdu večerního vlaku zavládl na stanici tíživý klid. Skinner Leason, výpravčí rychlozboží, vycouval už asi s nákladním vozem od nástupiště. Z Hlavní třídy sem zalehl zvuk mužského smíchu. V kanceláři pro rychlozboží bouchly dveře. George Willard vstal, přešel pokoj a váhavě položil ruku na kliku. Někdy porazil židli a odřel nátěr na podlaze. Nemocná seděla u okna, nehybná jako socha. Její dlouhé bílé, bezkrevné ruce ležely na opěradle jako bez života. „Měl bys jít mezi chlapce. Takhle vůbec nepřijdeš ven,“ řekla ve snaze zkrátit trapné loučení. „Myslel jsem, že bych se šel trochu projít,“ odpověděl George Willard zmateně a rozpačitě.

Jednoho červencového večera, kdy se v hotelu Nový Willard téměř nevyskytovali přechodní hosté a chodby, osvětlované staženými petrolejkami, se utápěly ve tmě, prožila Elizabeth Willardová dobrodružství. Bylo jí špatně, ležela v posteli už několik dní, a syn ji ještě nepřišel navštívit. Začala si dělat starosti. Skomíravý plamének jejího života rozdmychal strach v jasný oheň; vstala z postele, oblékla se a pospíchala chodbou k synovu pokoji, chvějíc se přehnanými obavami. Při chůzi se přidržovala vytapetované zdi a těžce dýchala. Nasávala chrčivě vzduch mezi zuby. Pospíchala a přitom si pomyslela, že nejedná moudře. Má své zájmy jako každý chlapec, říkala si v duchu. Možná že už chodí večer za děvčaty.

Elizabeth Willardová měla panický strach z toho, aby ji nespatřili návštěvníci hotelu, který kdysi patřil jejímu otci a byl dosud na radnici zaknihován na její jméno. Protože byl tak zanedbaný, vyhledávalo jej čím dál tím méně hostů, a ona se cítila právě tak zanedbaná. Její pokoj byl zastrčený v tmavém koutě, a byla‑li schopná něco dělat, dobrovolně se ujala úklidu, neboť dávala přednost práci, kterou mohla vykonávat za nepřítomnosti hostů, navazujících mezitím styky s winesburskými kupci.

U synových dveří klekla matka na podlahu a naslouchala, nezachytí‑li zevnitř nějaký zvuk. Zaslechla chlapcovy kroky a tichá slova a na tváři se jí rozhostil úsměv. George Willard měl ve zvyku vést hlasité samomluvy a jeho matka jim odjakživa naslouchala se zvláštním potěšením. Připadalo jí, že tento zvyk posiluje tajemné pouto mezi nimi. Tisíckrát o tom rozmlouvala sama se sebou. Tápe, jak se snaží najít sám sebe, říkala si. Není to žádný hlupák, má hlavu otevřenou a umí říct, co chce. V jeho duši se něco tajemného hlásí k životu. To, co jsem já v sobě zabila.

Nemocná žena u dveří v tmavé chodbě vstala a zamířila k svému pokoji. Bála se, aby se dveře neotevřely a chlapec ji tam neobjevil. Už se dostala do bezpečné vzdálenosti a chystala se právě zabočit do druhé chodby, když tu se musela zastavit a opřít rukou o zeď, aby přemohla rozechvění a slabost, které se jí zmocnily. Byla šťastná už pouhou chlapcovou přítomností v onom pokoji. Jak ležela dlouhé hodiny opuštěná v posteli, její drobné obavy nabývaly olbřímích rozměrů. Teď se jich zbavila. „Až se vrátím do pokoje, budu spát,“ mumlala vděčně.

Avšak Elizabeth Willardové nebylo souzeno, aby se dostala do postele a klidně usnula. Jak tam tak stála, chvějíc se ve tmě, otevřely se dveře synova pokoje a jeho otec Tom Willard vyšel ven. Stanul ve světle dopadajícím dveřmi, ruku na klice, a hovořil. Jeho slova ženu rozzuřila.

Tom Willard byl velmi ctižádostivý, pokud šlo o jeho syna. Vždycky se sám považoval za úspěšného člověka, ačkoliv nikdy, ať podnikl co podnikl, v ničem neuspěl. Jakmile však byl z dohledu hotelu Nový Willard a nemusel mít strach, že narazí na svou ženu, začal se chvástat a vžil se do role jednoho z předních občanů městečka. Přál si, aby to i syn někam dotáhl. To on mu sehnal místo ve Winesburském orlu. A teď ho s vážnou naléhavostí v hlase poučoval, jak se má chovat. „Povídám ti, Georgi, že nemůžeš bloumat po ulicích jako náměsíčný,“ pravil ostře. „Will Henderson mi to vykládal už třikrát. Říká, že prochodíš celé hodiny a civíš do prázdna, neslyšíš, když se na tebe promluví, a vypadáš jako nějaká husička. Trápí tě něco?“ Tom Willard se dobrosrdečně zasmál. „Ale co, myslím, že tě to přejde,“ pravil. „Také jsem to Willovi řekl. Nejseš ani blázen, ani ženská. Jseš syn Toma Willarda a dostaneš se z toho. Nebojím se o tebe. Co říkáš, to mi celou záležitost vysvětluje. Když tě to tvoje novinaření přivedlo na nápad, že chceš být spisovatelem, prosím. Jenže podle mého ani spisovatel nemůže bloumat jako náměsíčník, ne?“

Tom Willard vykročil rázně po chodbě a seběhl ze schodů do kanceláře. Žena ve tmě slyšela, jak se dole směje a baví s hostem, který se snažil zahnat nudu dlouhého večera podřimováním v křesle vedle kanceláře. Vrátila se ke dveřím synova pokoje. Slabost zmizela jako zázrakem a ona kráčela odvážně vpřed. Tisíce myšlenek se jí honilo hlavou. Pak zaslechla, jak někdo odstrkuje židli a pero skřípe po papíře; tu se znovu obrátila a vrátila se po chodbě do vlastního pokoje.

V mysli ušlápnuté ženy winesburského hoteliéra se zrodilo nezvratné odhodlání. To odhodlání bylo výsledkem dlouholetého pasivního a dosud neplodného přemítání. Teď, řekla si v duchu, nadešla chvíle činu. Mému chlapci hrozí nebezpečí a já ho musím ochránit. Tom Willard hovořil se synem klidně a přirozeně, jako by mezi nimi vládlo porozumění, a právě to ji popudilo nejvíc.

Manžela už léta nenáviděla, avšak dosud měla její nenávist ráz jaksi neosobní. Tom Willard byl jen součástí něčeho, co nenáviděla. Teď, po těch několika slovech u dveří, jako by se s tím ztotožnil. V temném pokoji zatínala pěsti a oči jí hněvivě blýskaly. Přistoupila k pompadurce, která visela na hřebíku na stěně, vytáhla ze šití dlouhé nůžky a uchopila je jako dýku. „Bodnu ho,“ pronesla hlasitě. „O své vůli se stal hlasatelem zla a já ho zabiju. Až ho zabiju, něco se ve mně zlomí a také já zemřu. Bude to úleva pro nás pro všechny.“

Elizabeth měla ve svém mládí, než se provdala za Toma Willarda, po Winesburgu pověst nikoliv bez poskvrnky. Dlouhou dobu byla, jak se říká, „blázen do divadla“ a často se promenovala po ulicích v nápadných šatech po boku obchodních cestujících, kteří přespávali v hotelu jejího otce, a vybízela je, aby jí vyprávěli o životě ve velkých městech, odkud přijeli. Jednou pohoršila celé město tím, že si vzala mužské šaty a projížděla se na kole po Hlavní třídě.

Sama si vzpomínala, že vysoká tmavovlasá dívka z oné doby zmateně tápala. Byla velmi roztěkaná a to se projevovalo dvěma způsoby. Především ji vždycky poháněla neklidná touha po změně, po něčem, co by dalo jejímu životu diametrálně odlišný směr. Tato touha v ní probudila zájem o divadlo. Snila, že se přidá k nějaké divadelní společnosti, že s ní poputuje světem, že uvidí nové a nové tváře a že bude sama sebe rozdávat druhým. Ta představa ji někdy v noci nesmírně vzrušovala, ale když si o tom chtěla pohovořit s členy divadelních společností hostujících ve Winesburgu, kteří přespávali v otcově hotelu, nevedlo to nikam. Zřejmě nechápali, co má na mysli, a když se jí někdy přece jen podařilo aspoň trochu vyjádřit své vášnivé zaujetí, vysmáli se jí. „Tak to ve skutečnosti vůbec nevypadá,“ říkali. „Je to stejně nezajímavé a nudné jako život tady. K ničemu to nevede!“

Obchodní cestující, kteří ji doprovázeli na procházkách, i později Tom Willard – ti byli jiní. Vždycky jí zřejmě rozuměli a cítili s ní. Večer pod stromy v postranních uličkách ji brávali za ruku a ona si představovala, že něco nevysloveného v jejím nitru vypučí a spojí se s něčím nevysloveným v nitru jejich. A její neklid se vybíjel ještě druhým způsobem. Kdykoli k tomu došlo, byla pak na nějaký čas vyrovnanější a spokojenější. Nevinila muže, kteří ji doprovázeli, a později nevinila ani Toma Willarda. Bylo to vždycky stejné: zpočátku polibky, pak podivné, divoké citové projevy, následované uklidněním a kajícnými vzlyky. Vzlykajíc dotýkala se prsty mužova obličeje a přitom ji napadala vždy stejná myšlenka. Třeba to byl statný vousáč, jí se zdálo, že se náhle změnil v malého chlapce. Divila se, proč také nevzlyká.

Ve svém pokoji, zastrčeném v rohu starého hotelu, rozžala Elizabeth Willardová lampu a postavila ji na toaletní stolek u dveří. Dostala nápad; otevřela skříň, vyndala z ní čtverhrannou krabičku a položila ji na stolek. Krabice obsahovala divadelní líčidla; zbyla tu, vedle jiných věcí, po kočovné divadelní společnosti, která se ve Winesburgu rozpadla. Elizabeth Willardová se rozhodla, že bude krásná. Měla pořád ještě černé vlasy, které se jí vinuly v hustých pletencích kolem čela. V duchu se jí začala rýsovat scéna, která se odehraje dole v kanceláři. Tom Willard se nesetká s žádným utahaným strašidlem, ale s někým zcela neočekávaným a ohromujícím. Vysoká postava se snědými tvářemi a s vlasy splývajícími na ramena jako vodopád sestoupí pevnými kroky ze schodů a přejde kolem překvapených hostů v hale. Postava nepronese ani slovíčko – bude rychlá a strašlivá. Jako tygřice, jejímuž mláděti hrozí nebezpečí, tak i ona vystoupí z temnoty a bez hlesu se bude plížit kupředu, hrozivé dlouhé nůžky v ruce.

Elizabeth Willardová potlačila v hrdle lehký vzlyk. Zhasila stolní lampu a stanula ve tmě, slabá, rozechvělá. Zázračná síla ji opustila. Sotva se vlekla po pokoji a musela se křečovitě přidržet židle, na níž strávila tak dlouhé dny pozorováním střech z vlnitého plechu a Hlavní třídy pod nimi. Na chodbě zazněly kroky a George Willard vkročil do dveří. Přitáhl si židli k matčině a začal hovořit. „Musím pryč,“ pravil. „Nevím, kam půjdu a co budu dělat, ale tady nezůstanu.“

Žena na židli rozechvěle vyčkávala. Pak ji něco napadlo. „Nemůžeš pořád bloumat jako náměsíčník,“ řekla. „Tak co? Chceš odjet do města, aby sis nadělal fůru peněz? Představuješ si, že to bude skvělý život, když budeš kšeftovat a užívat si?“ Rozechvěle vyčkávala.

Syn zavrtěl hlavou. „Bojím se, že ti to nedokážu správně vysvětlit. Dobrý Bože, přál bych si, abych to uměl,“ řekl vážně. „S otcem o tom mluvit nemůžu. Ani to nezkouším. Nemá to cenu. Nevím, co budu dělat. Chtěl bych odsud odjet a poznávat lidi a přemýšlet.“

V místnosti, kde seděla žena s chlapcem, zavládlo ticho. Měli trapný pocit jako každý večer. Po chvíli to chlapec zkusil znovu. „Jistě k tomu nedojde dřív než za rok nebo za dva, ale přemýšlím o tom,“ řekl, povstal a kráčel ke dveřím. „Otec někdy mluví tak, že vím jistě, že budu muset jet.“ Hrál si s klikou. Ticho v pokoji bylo pro ženu nesnesitelné. Chtělo se jí křičet radostí, že slyší taková slova ze synových rtů, ale dávno ztratila schopnost se radovat. „Měl bys jít mezi chlapce. Takhle vůbec nepřijdeš ven,“ řekla. „Myslel jsem, že bych se šel trochu projít,“ řekl syn, vyšel nemotorně z pokoje a zavřel za sebou.

Myslitel

Doktor Parcival byl muž statné postavy; jeho ústa se svěšenými koutky zakrýval žlutý knír. Nosíval špinavou bílou vestu, z jejíchž kapes vyčuhovaly špičky černých doutníků, známých pod jménem trabuka. Měl černé nepravidelné zuby a zvláštní výraz v očích. Levé víčko mu škubalo. Vypadalo to přesně tak, jako by měl místo víčka roletu a někdo uvnitř jeho hlavy si hrál s její šňůrou.

Doktoru Parcivalovi se zalíbil ten mládenec George Willard. Jejich přátelství začalo během Georgeova prvního roku v redakci Winesburského orla a popud k němu vyšel od doktora.

Will Henderson, majitel a vydavatel Orla, chodíval k večeru do výčepu Toma Willyho. Prošel uličkou, vklouzl zadními dveřmi do výčepu a objednal si drink z trnkové kořalky a sifonu. Will Henderson byl senzualista a právě dovršil pětačtyřicátý rok svého věku. Představoval si, že mu kořalka vrací mládí. Jako většina senzualistů hovořil rád o ženách; každý den postál hodinku u nálevního pultu a klábosil s Tomem Willym. Hostinský byl takový pomenší, udělaný pořízek s podivně pigmentovanýma rukama. Mateřská znamení, která někdy zasáhnou barvou ohně tváře mužů i žen, zbarvila rudě Tomovy prsty a hřbet rukou. Když hovořil u výčepu s Willem Hendersonem, mnul si ruce. Čím víc se rozohňoval, tím víc potemněla rudá barva na jeho prstech. Vypadalo to, jako by si byl zbrotil ruce krví, která časem uschla a vybledla.

Zatímco Will Henderson pozoroval rudé ruce na nálevním pultu a mluvil o ženách, seděl jeho pomocník George Willard v redakci Winesburského orla a naslouchal povídání doktora Parcivala.

Doktor Parcival se objevil okamžitě, jen co Will Henderson vytáhl paty. Člověk by řekl, že číhá v ordinaci u okna, až majitel novin projde uličkou. Hned nato vešel hlavním vchodem, přitáhl si židli, zapálil cigáro, přehodil nohu přes nohu a začal hovořit. Zřejmě se snažil mladíka co nejvýmluvněji přesvědčit, aby v budoucnu jednal podle zásad, které sám nedokázal blíže charakterizovat.

„Jestli máte oči otevřené, tak víte, že si sice říkám lékař, ale že mám setsakra málo pacientů,“ začal. „To není jen tak. Není to náhodou a není to proto, že bych nevěděl o medicíně zrovna tolik jako kterýkoli zdejší doktor. Já o pacienty nestojím. A to z důvodů, které nejsou nijak nabíledni. Mé důvody je třeba hledat v mé povaze, která je – když o tom tak jeden přemýšlí – povahou dosti zvláštní. Vůbec nevím, proč se mi chce o tom s vámi hovořit. Kdybych mlčel, snad byste měl o mně lepší mínění. Byl bych rád, kdybych vám imponoval, to je pravda. Sám nevím proč. A tak mluvím. Legrační, co?“

Někdy doktor obšírně vyprávěl o sobě. Mladík věřil jeho příběhům a zdálo se mu, že v sobě skrývají hluboké ponaučení. Začal tlustého, nemytého muže obdivovat, a když odpoledne Will Henderson odešel, očekával George se vzrušeným zájmem lékařův příchod.

Doktor Parcival pobýval ve Winesburgu už asi pět let. Předtím žil v Chicagu; při příjezdu do Winesburgu byl opilý a porval se s Albertem Longworthem, nosičem zavazadel. Rozepře začala kvůli kufru a skončila tím, že doktora odvedl policajt do obecního vězení. Když ho propustili, najal si pokoj nad správkárnou obuvi dole na Hlavní třídě a vyvěsil firemní štít s oznámením, že tu ordinuje lékař. Ačkoli měl málo pacientů, a to ještě z řad chudáků, kteří nemohli platit, zdálo se, že na své potřeby má peněz až dost. Přespával ve své nepopsatelně špinavé ordinaci a stravoval se u Billa Cartera, v onom malém dřevěném hostinci proti nádraží. V létě se tam černalo mouchami a bílá zástěra Billa Cartera bývala špinavější než podlaha jeho lokálu. Doktoru Parcivalovi to nevadilo. Vpochodoval do hospody a položil dvacet centů na výčepní pult. „Za ty peníze mě nakrmte, čím chcete,“ smál se. „Ať se sní to, co byste jinak neprodali. Mně je to dočista jedno. Jsem nevšední člověk, jak vidíte, a čerta starého se starám o jídlo.“

Příběhy, které doktor Parcival vyprávěl Georgi Willardovi, neměly začátku ani konce. Někdy si George říkal, že si to všechno vymýšlí, že lže, jako když tiskne. A pak zase uvěřil, že v nich lze najít pravdu nejpravdivější.

„Taky jsem dělal reportéra jako teď vy,“ začal doktor Parcival. „Bylo to v jednom městečku v Iowě – anebo v Illinoisu? Nevzpomínám si, a ostatně na tom nesejde. Snad skrývám svou totožnost a vyhýbám se přesným údajům. Nedivil jste se někdy, jak to přijde, že mám na živobytí, a přitom nic nedělám? Možná že jsem ukradl spoustu peněz nebo že jsem byl zapleten do vraždy, než jsem přišel sem. To stojí za uváženou, co? Kdybyste byl šikovný novinář, tak byste za tím šel. V Chicagu byl jednou zavražděn doktor Cronin. Slyšel jste o tom? Nějací chlapi ho zabili a mrtvolu strčili do kufru. Časně ráno vezli kufr přes město. Kufr stál na plošině a oni seděli v tramvaji, jako by se nechumelilo. Projížděli tichými ulicemi, kde všechno spalo. Nad jezerem právě vycházelo slunce. Legrační, co – představte si, sedí v tramvaji, pokuřují a povídají si, právě tak jako já teď. Kdoví jestli jsem nebyl mezi nimi. To by byla podivná náhoda, že?“ A doktor Parcival pokračoval ve svém vyprávění: „Tak jsem tedy dělal reportéra zrovna jako vy, běhal jsem od čerta k ďáblu a sháněl lokálky. Má matka byla chudá. Prala lidem prádlo. Měla jeden životní sen: aby ze mne byl presbyteriánský farář, a já jsem také studoval bohosloví.

Můj otec byl dlouhá léta choromyslný. Měli jsme ho v ústavu v Daytonu. Ach, přece jsem se podřekl! Tohle všechno se událo v Ohiu, přímo tady v Daytonu, přímo tady v Ohiu. Ejhle stopa, kdybyste po tom někdy pátral!

Ale já jsem vám chtěl vyprávět o svém bratrovi. Kvůli němu to všechno povídám. K tomu se chci pořád dostat. Bratr byl lakýrníkem a pracoval u soukromé železniční společnosti Velká čtyřka. Víte, že jim tady v Ohiu patří hlavní trati. Bydlel s partou v železničním vagoně, jezdili od města k městu a lakovali, co kde patřilo Velké čtyřce – výhybky, semafory, mosty, nádraží. Velká čtyřka lakuje svá nádraží takovou řvavou oranžovou barvou. Bože, jak mi byla ta barva odporná! Bratr býval tou barvou vždycky celý zacákaný. Jak dostal výplatu, šel se do hospody opít a pak přišel domů v těch umazaných šatech a přinesl peníze. Matce nedal ani halíř, ale vysypal je na hromádku na kuchyňský stůl.

Chodil po baráku v šatech zacákaných tou odpornou oranžovou barvou. Vidím ho jako dnes. Matka, drobná osůbka se zarudlýma smutnýma očima, přišla z kůlny na dvorku. Tam trávila své dny nad neckami cizí špíny. Vešla do místnosti, stanula u stolu a utírala si oči zástěrou zmáčenou od mydlinek.

‚Ruce pryč! Ať se nikdo neopováží dotknout se těch peněz,‘ křičel bratr a vzal si sám pět nebo deset dolarů a vyrazil na tah. Když utratil, co si vzal, vrátil se pro další. Nikdy matce nic nedal, ale zůstal doma, dokud postupně všechno neutratil. Pak nastoupil do práce a odjel s partou lakovat železnici. Po jeho odchodu začalo do našeho domku všelicos docházet, potraviny a tak. Někdy poslal matce i šaty nebo mně pár bot.

Divné, co? Matka měla bratra mnohem raději než mne, ačkoli ani ona, ani já jsme od něho nikdy neslyšeli laskavého slova; doma jenom křičel a vyhrožoval nám vším možným, jestli se dotkneme těch peněz, které se někdy povalovaly na stole třeba tři dny.

Ale jinak jsme spolu vycházeli docela dobře. Já studoval na kněze a modlil se. Odříkával jsem modlitby jako stroj. Měl jste mě slyšet! Když zemřel otec, modlil jsem se celou noc, právě tak jako jsem se modlíval, když se bratr opíjel v městečku a kupoval ty věci pro nás. Po večeři jsem si klekl u stolu, na němž ležely peníze, a modlil jsem se celé hodiny. Když se nikdo nedíval, ukradl jsem pár dolarů a strčil je do kapsy. Dnes je mi to k smíchu, ale tehdy mi bylo strašlivě. Musel jsem na to ustavičně myslet. Já jsem si v novinách vydělal šest dolarů týdně a vždycky jsem je rovnou odnesl matce. Těch pár dolarů uzmutých z bratrovy hromádky jsem utrácel pro sebe, víte, kupoval jsem si všelijaké hlouposti, bonbony, cigarety a tak podobně.

Když zemřel otec v onom ústavu v Daytonu, zajel jsem tam. Vypůjčil jsem si peníze od svého šéfa a jel jsem tam nočním vlakem. Pršelo. V ústavu mě přijali přímo královsky. Ti lidé z ústavu se totiž nějak dověděli, že jsem reportér, a dostali z toho strach. Během otcovy nemoci něco zanedbali a nevěnovali mu dostatečnou péči. Báli se, abych to nedal do novin a aby z toho nebyly nepříjemnosti. Mě nic takového ani nenapadlo.

Vstoupil jsem tedy do místnosti, kde leželo otcovo tělo, a nad mrtvolou jsem pozvedl ruce k požehnání. Divím se, co mě to tenkrát napadlo. Bratr, ten lakýrník, by se tomu byl pořádně zasmál! Stál jsem nad mrtvolou se vztaženýma rukama. Ředitel ústavu a jeho pomocníci, kteří mě doprovázeli, tam stáli jako hromádky neštěstí. Bylo to ohromně legrační. Vztáhl jsem ruce a pravil jsem: ‚Odpočívej v pokoji, ó duše nesmrtelná!‘ Opravdu jsem to tak řekl.“

Doktor Parcival vyskočil, přerušil své vyprávění a jal se přecházet po redakci Winesburského orla. George seděl a poslouchal. Doktor byl neohrabaný a v malé redakční místnosti stále do něčeho vrážel. „Jsem blázen, že vám to vykládám,“ řekl. „Ale kvůli tomu sem nechodím a nevnucuji se vám. Mám na mysli něco jiného. Vy jste novinář, jako jsem býval kdysi já, a proto jsem si vás všiml. Třeba by z vás byl jednou právě takový blázen. Před tím vás chci varovat a varovat vás nepřestanu. Proto vás vyhledávám.“

Doktor Parcival začal hovořit o Georgeově poměru k ostatním lidem. Mládenci se zdálo, že je veden jen jediným přáním: aby mu svět co nejvíce zošklivil. „Chci vám vštípit nenávist a pohrdání, protože jen tak budete nadřazen ostatním,“ prohlašoval. „Vezměte mého bratra. To byl chlapík, co? Všechny nenáviděl, chápete? Nedovedete si představit, s jakým pohrdáním shlížel na matku a na mne. A nebyl nám snad nadřazen? Vy víte dobře, že byl. V životě jste ho neviděl, a přece jste to z mého vyprávění musel vycítit. Je mrtev. Jednou se opil, usnul na kolejích a ten vagon, v kterém bydlel se svou partou, ten ho přejel.“

Jednoho srpnového dne doktor Parcival z Winesburgu zažil dobrodružství. George Willard měl už asi měsíc ve zvyku zaskočit každé dopoledne tak na hodinku k doktorovi do ordinace. Doktor si přál, aby ho navštěvoval, protože mu chtěl předčítat z knihy, kterou spisoval. Prohlašoval, že se přistěhoval do Winesburgu jen proto, aby na ní mohl pracovat.

Jednoho srpnového rána, dříve než mladík přišel, se v ordinaci cosi přihodilo. Na Hlavní třídě došlo k neštěstí. Koňské spřežení se polekalo vlaku a splašilo se. Malá holčička, dcerka jednoho farmáře, přitom spadla z vozu a zabila se.

Na Hlavní třídě zavládlo všeobecné rozčilení. Začala sháňka po doktorovi. Všichni tři winesburští lékaři se rychle dostavili, ale zjistili, že dítě už nedýchá. Někdo z davu zaběhl i do ordinace doktora Parcivala, ten však bez okolků odmítl sejít dolů k mrtvému dítěti. Zbytečně kruté odmítnutí zůstalo nepovšimnuto. Člověk, který pro něj běžel, seběhl ze schodů, aniž zaslechl odpověď.

Tohle všechno doktor Parcival nevěděl, a když k němu George Willard přišel do ordinace, viděl, že se jeho přítel chvěje strachy. „Mé počínání musí pobouřit celé město,“ vykládal vzrušeně. „Znám přece lidi! Vím, co se bude dít! Jeden pošeptá druhému, co jsem řekl. Za chvilku budou lidé postávat v hloučcích a vykládat o tom. Přijdou až sem, pohádáme se a zazní vyhrůžky o šibenici. A pak se vrátí a v ruce ponesou oprátku.“

Doktor Parcival se třásl hrůzou. „Mám takovou předtuchu,“ prohlásil důrazně. „Možná že nedojde k tomu, co říkám, ještě dnes dopoledne. Snad to bude trvat až do večera, ale určitě mě oběsí. Kdekdo ztratí hlavu. Pověsí mě na kandelábr na Hlavní třídě.“

Doktor Parcival přistoupil ke dveřím a bázlivě vyhlédl ze své špinavé malé ordinace na schodiště, které vedlo na ulici.

Vrátil se a hrůza v jeho očích se začínala měnit v nejistotu. Přešel po špičkách pokojem a poklepal Georgi Willardovi na rameno. „Jestli ne dnes, tak někdy jindy,“ zašeptal a potřásl hlavou. „Nakonec mě ukřižují, docela zbytečně mě ukřižují.“

Začal důrazně domlouvat Georgi Willardovi. „Pamatujte si, co vám povídám,“ naléhal. „Jestli se něco stane, možná že vy napíšete tu knihu, kterou já snad nebudu moci dokončit. Její vůdčí myšlenka je velmi jednoduchá, tak jednoduchá, že ji zapomenete, jestli nebudete dávat dobrý pozor. Zní takhle: Každý člověk na světě je Kristus a žádný neujde ukřižování. Tohleto bych chtěl vyjádřit. Nezapomeňte! Ať se stane co stane, neopovažte se tohle někdy zapomenout!“

Nikdo nic neví

George Willard se opatrně rozhlédl, vstal od svého psacího stolu v redakci Winesburského orla a vyběhl zadním vchodem. Večer byl teplý, na obloze visely těžké mraky a v uličce za orelskou tiskárnou byla tma jako v pytli, třebaže ještě neodbilo osm. Spřežení, uvázané někde ve tmě u plotu, podupávalo na tvrdé zemi. Přímo před Georgem Willardem přeběhla přes cestu kočka a ztratila se v černé noci. Mladík byl neklidný. Celý den pracoval, jako by ho byl někdo praštil do hlavy. Teď venku se rozklepal, jako by se měl čeho bát.

George Willard spěchal temnou uličkou opatrně a obezřele. Zadní dveře winesburských obchodů zůstávaly dokořán a jimi viděl lidi, posedávající pod krámskými lampami. V Meyerbaumově galanterii stála u pultu paní Willyová, manželka hostinského, s košíkem na ruce. Prodavač Sid Green ji obsluhoval. Nakláněl se přes pult a s velkou vážností jí cosi vykládal.

George Willard se shýbl a proběhl pruhem světla, vycházejícím ze dveří. Ve tmě klusal dál. Za Griffithovým výčepem ležel u cesty Jerry Bird, známý winesburský ožrala, a chrápal. Běžec zakopl o rozhozené nohy. Trhaně se zasmál.

George Willard se vydal za dobrodružstvím. Celý den váhal, má‑li se k tomu odhodlat nebo ne, a teď přešel k činu. Od šesti hodin seděl v redakci Winesburského orla a snažil se logicky uvažovat.

Nakonec nedospěl k žádnému rozhodnutí. Prostě vyskočil, mihl se kolem Willa Hendersona, který četl v tiskárně obtahy, a rozběhl se uličkou.

Míjel jeden blok za druhým, vyhýbal se kolemjdoucím. Přešel na druhou stranu a zase se vrátil. Pod lucernami si stahoval klobouk do očí. Neodvažoval se přemýšlet. Měl strach, ale byl to strach zvláštního rázu. Bál se, aby se jeho dobrodružství nějak nepokazilo, aby neztratil odvahu a nevrátil se.

Louisu Trunnionovou našel George Willard u nich doma v kuchyni. Myla nádobí pod petrolejovou lampou. Stála za síťovou zástěnou v kuchyňce zřízené z přístavku za domkem. George Willard stanul u tyčkového plotu a snažil se ovládnout rozechvění, které se ho zmocnilo. Jen úzký záhon brambor ho dělil od dobrodružství. Uplynulo pět minut, než se mu vrátila sebedůvěra do té míry, že mohl zavolat. „Louiso! Poslyš, Louiso!“ zvolal. Hlas mu uvízl v hrdle a přešel v chraptivý šepot.

Louisa Trunnionová vyšla s utěrkou v ruce a překročila záhon brambor. „Jak to víš, že s tebou půjdu?“ řekla podmračeně. „Kde to máš psáno?“

George Willard neodpověděl. Stáli mlčky ve tmě, mezi sebou plot. „Běž napřed,“ řekla. „Táta je doma. Přijdu za tebou. Počkej u Williamovic stodoly.“

Mladý novinář dostal od Louisy Trunnionové psaní. Přišlo ranní poštou do redakce Winesburského orla. Byl to krátký dopis. „Jsem tvá, jestli chceš,“ stálo tam černé na bílém. Hněvalo ho, že teď ve tmě za plotem dělá, jako by o ničem nevěděla. „To je drzost! Kristepane, to je ale drzost!“ zamumlal, přešel přes cestu a ubíral se podél nezastavěných pozemků, osetých kukuřicí. Kukuřičné klasy mu byly po ramena a rostly až k cestě.

Když Louisa Trunnionová vyšla z domovních dveří, měla na sobě pořád ještě ty bavlněné šaty, v kterých myla nádobí. Nevzala si nic na hlavu. Mladík viděl, jak tam stojí s rukou na klice a něco říká komusi uvnitř, asi starému Jakeovi Trunnionovi, svému otci. Starý Jake byl nahluchlý a ona musela křičet. Dveře se zavřely a v celé zapadlé uličce zavládlo ticho a tma. George Willard se chvěl víc než kdy předtím.

George a Louisa stáli proti sobě ve stínu za Williamovic stodolou a neodvažovali se ani promluvit. Dívka nebyla nijak zvlášť hezká a měla na nose černou šmouhu. George si pomyslel, že si ho asi mnula, když myla v kuchyni pánve.

Mladík se nervózně zasmál. „To je ale horko,“ řekl. Byl by se jí rád dotkl. Nesmím se bát, pomyslel si. Zdálo se mu, že by bylo vzácným potěšením jen se dotknout záhybu jejích špinavých bavlněných šatů. Začala dělat drahoty. „Tak ty si myslíš, že jsi něco lepšího než já? Jen mlč, však já to dobře vím!“ a přimkla se k němu.

George Willard ji zahrnul záplavou slov. Vzpomněl si, co četl v jejích očích, když se potkávali na ulici, připamatoval si dopis, který mu napsala. Už neváhal. Různé klepy, které o ní kolovaly po městě, mu dodaly sebedůvěry. Jednal teď jako typický muž, odvážný, výbojný. Ve svém srdci pro ni neměl ani špetku soucitu. „No tak, co na tom? Nikdo se nic nedoví. Jak by se to mohl někdo dovědět?“ naléhal.

Kráčeli po úzkém chodníku, kde mezi dlážděním vyráželo býlí. Tu a tam chyběla dlažební kostka, proto našlapoval nejistě. Stejně nejistě ji vzal za ruku; pomyslel si, že má roztomile drobnou dlaň. „Nemůžu jít moc daleko,“ zašeptala tichým, nevzrušeným hlasem. Přešli můstek, který se klenul nad říčkou, a minuli další parcelu osetou kukuřicí. Tam ulice končila. Dále pokračovala pěšina, kde museli jít za sebou. Podél silnice se táhla jahodová plantáž Willa Overtona a u ní se vršila hromada prken. „Will si tu chce postavit boudu, aby měl kde skladovat lísky na jahody,“ řekl George a posadil se s ní na prkna.

George Willard se vrátil na Hlavní třídu po desáté; mezitím začalo pršet. Třikrát se prošel po korze sem a tam. Trafika Sylvestra Westa byla ještě otevřená, a tak vešel a koupil si doutník. Potěšilo ho, že ho prodavač Shorty Crandall vyprovodil až ke dveřím. Stáli spolu asi pět minut pod krytým vchodem a hovořili. George Willard se cítil spokojen. Ze všeho nejvíc se mu chtělo pohovořit si s nějakým mužem. Zahnul za roh směrem k hotelu Nový Willard a tiše si pohvizdoval.

Na chodníku vedle Winnyho obchodu se střižním zbožím byla vysoká dřevěná ohrada, polepená cirkusovými plakáty. Přestal hvízdat, stanul docela tiše a pozorně se zaposlouchal, jako by očekával, že nějaký hlas zavolá z temnoty jeho jméno. Pak se znovu nervózně zasmál. „Ta si na mě nepřijde. Nikdo nic neví,“ zamumlal rázně a šel dál svou cestou.

Zbožnost:
příběh o čtyřech dílech

DÍL PRVÝ

U Bentleyových na farmě zahlédl člověk vždycky tři čtyři staré lidi; posedávali na přední verandě nebo dělali na zahradě. Žily tam tři ženy, Jessovy sestry, bezbarvé, tichounké myšky, a pak ještě zamlklý stařík s prořídlými šedinami, Jessův strýc. Stavení bylo dřevěné; trámovou kostru pokrývaly prkenné lamely. Nebylo to vlastně jediné stavení, ale celý hrozen přístavků a nástaveb, přidávaných zcela náhodně. I uvnitř čekalo návštěvníka ledajaké překvapení. Z obývacího pokoje se šlo do jídelny po schodech a vůbec do všech místností bylo třeba vystoupit nebo sestoupit. Při jídle tu bývalo jako v úle. Vládlo ticho, a najednou začaly bouchat dveře, na schodech zaduněly kroky, ozvaly se tlumené hlasy a z četných tmavých koutů se vynořili domácí lidé. Vedle zmíněných starých lidí žila na farmě ještě celá řada dalších: čtyři čeledíni, hospodyně, které se říkalo teta Callie Beebe, přihlouplé děvče jménem Eliza Stoughtonová, která uklízela a pomáhala při dojení, chlapec od koní a sám Jesse Bentley, pán a vládce toho všeho.

Pionýrský způsob života v těch končinách severního Ohia, kde měli Bentleyovi farmu, doznal větších změn až tak dvacet let po americké občanské válce. Už tenkrát vlastnil Jesse některé hospodářské stroje. Postavil si moderní stodoly a pečlivě odvodnil pozemky celou sítí zděných příkopů. Abychom však toho člověka pochopili, musíme se vrátit dál do minulosti.

Rod Bentleyův sídlil v severním Ohiu už po několik generací před Jessem. Přitáhli sem ze státu New York v době, kdy tu bylo možno získat panenskou půdu velmi lacino. Dlouho byli – stejně jako ostatní středozápadní usedlíci – velmi chudí. Jejich půda byla hustě zalesněná, pokrytá padlými kmeny a křovisky. Dlouho museli těžce pracovat, než ji vyčistili a stromy pokáceli, a pak tu ještě zbyly pařezy. Při orání se pluh zachycoval za skryté kořeny, všude leželo plno kamení, v proláklinách se držela voda a mladé obilí žloutlo, vadlo a skomíralo. Když zdědil farmu Jessův otec a jeho bratři, to už byla půda z větší části připravená k obdělání, avšak lidé lpěli na starých zvycích a dřeli jako koně. Žili jako prakticky všichni farmáři té doby. Na jaře a většinou i po celou zimu tonula vozovka do Winesburgu v moři bláta. Čtyři synové této rodiny pracovali těžce od rána do večera na polích, mnoho jedli, těžká a tučná jídla, a večer se natáhli na slámu jako vyčerpaná dobytčata. Sotvakdy se v jejich životě objevilo něco, co by nebylo hrubé a násilné, a proto se i oni jevili jako hrubci a násilníci. V sobotu odpoledne zapřáhli pár koní do bryčky a jeli do městečka. V městečku postávali v krámech okolo kamen a hovořili s ostatními farmáři a s kramáři. Nosili overaly a v zimě těžké kabáty, zastříkané blátem. Jejich ruce, vztažené k žáru roztopených kamen, byly červené a popraskané. Těžko shledávali slova, a tak obvykle mlčeli. Když nakoupili maso, mouku, cukr a sůl, sebrali se a šli do některého winesburského výčepu na pivo. Alkohol povolil uzdu jejich přirozeně dravým chtíčům, které nadlidská dřina při přeměně divočiny v orná pole jinak potlačovala. Zmocnilo se jich drsné, jakoby zvířecké citové rozechvění. Na cestě domů si stoupali v bryčce a vyráželi výkřiky k hvězdám. Někdy dlouho a zuřivě zápasili, jindy se dali do zpěvu. Jednou se stalo, že Enoch, nejstarší syn, uhodil svého otce Toma Bentleyho rukojetí biče tak, až se zdálo, že z toho starý bude mít smrt. Enoch ležel čtyři dny pod slámou v chlévě, aby mohl prchnout, kdyby se ukázalo, že jeho chvilková prchlivost má za následek vraždu. Matka mu přinášela jídlo a zpravovala ho o stavu raněného. Když všechno dobře dopadlo, vynořil se ze svého úkrytu a vrátil se k práci na poli, jako by se nic nestalo.

Občanská válka změnila od základu osudy rodiny Bentleyových a přispěla k slávě nejmladšího syna Jessa. Enoch, Edward, Harry i Will se dali na vojnu, a než dlouhé boje skončily, všichni padli. Když odtáhli na Jih, snažil se starý Tom nějaký čas hospodařit sám, ale nestačil na to. Po smrti posledního z těch čtyř synů vzkázal Jessovi, že se bude muset vrátit domů.

A potom matka, která už asi rok postonávala, jednoho dne zemřela a otec ztratil odvahu nadobro. Rozmýšlel se, nemá‑li farmu prodat a odstěhovat se do města. Celý den chodil po hospodářství, potřásal hlavou a něco si brumlal. Zanedbával pole a obilí bylo vysoko zarostlé plevelem. Najal sice lidi, ale nedokázal jich rozumně využít. Když odešli ráno na pole, sebral se, zašel do lesa a tam usedl na pařez. Stávalo se, že se zapomněl vrátit domů a některá dcera ho musela jít hledat.

Jesse Bentley se vrátil na farmu a ujal se hospodářství. Štíhlý, senzitivní dvaadvacetiletý mladík. V osmnácti opustil domov a odjel do škol, aby z něho byl člověk učený a nakonec presbyteriánský farář. Už od dětství byl, jak se říká, černá ovce rodiny a s bratry nikdy dobře nevycházel. Jedině matka mu rozuměla a ta teď už nežila. Když se vrátil, aby se ujal farmy, která v té době dosáhla rozlohy šesti set jiter, sousední farmáři i ostatní v nedalekém Winesburgu se chechtali při pomyšlení, že se chce chopit práce, kterou dříve vykonávali jeho čtyři silní bratři.

A věru bylo dost důvodů k smíchu. Podle tehdejších hledisek Jesse jako pořádný mužský ani nevypadal. Byl malý, velmi útlé, téměř ženské postavy a po způsobu mladých kněží nosil dlouhý černý kabát a úzkého černého motýlka. Lidé se pobaveně usmívali, když ho spatřili po těch letech odloučení, a usmívali se ještě pobaveněji, když spatřili jeho městskou ženu.

Jistěže, jeho ženu to brzy sklátilo. Snad to byla Jessova vina. V těžkých letech po občanské válce nebyla farma v severním Ohiu vhodným prostředím pro křehkou ženu a Katherine Bentleyová byla křehká. Jesse na ni nebral ohled, tak jako v té době nebral ohled na nikoho. Snažila se zastat tolik práce, kolik jí zastaly sousední farmářky, a on ji nechal a nezasáhl. Pomáhala při dojení, vedla domácnost, stlala po mužských a vařila jim. Rok pracovala od časného rána až dlouho do noci, po roce porodila dítě a zemřela. Pokud jde o Jessa Bentleyho, nevypadal sice jako žádný silák, ale bylo v něm cosi nezdolného. Měl hnědé kučeravé vlasy a šedé oči, které hleděly někdy tvrdě a přímo, jindy zas uhýbavě a nejistě. Byl štíhlý, celkově drobný, nevysoký. Jeho ústa připomínala ústa vnímavého a velmi cílevědomého dítěte. Jesse Bentley byl fanatik. Narodil se v nevhodné době a na nevhodném místě, trpěl tím a přinášel utrpení druhým. Nikdy v životě se mu nepodařilo získat, po čem dychtil, a nikdy nevěděl, po čem dychtí. Za krátký čas po svém návratu domů dokázal vzbudit ve všech lidech divný strach; i jeho žena, která mu měla být tak blízká, jako mu bývala matka, se ho bála. Do čtrnácti mu dal starý Tom Bentley upsat všechen majetek a sám se stáhl do pozadí. Všichni se stáhli do pozadí. Jesse byl sice mladý a nezkušený, ale uměl ovládat duše svých lidí. Myslel tak smrtelně vážně všechno, co udělal nebo řekl, že ho nikdo nechápal. Dokázal, že všichni na farmě pracovali jako nikdy předtím, a přitom z té práce nepociťovali žádnou radost. Jestliže se všechno dařilo, pak se dařilo dobře Jessovi, a nikdy lidem na něm závislým. Jako tisíce silných jedinců, kteří se zrodili tady v Americe v pozdějších časech, byl Jesse silný jen zpola. Dovedl ovládat ostatní, nedovedl však ovládat sebe. Hospodařil na farmě tak, jak na ní ještě nikdy nikdo nehospodařil – to dokázal hravě. Když se vrátil domů z Clevelandu, kde pobýval na studiích, izoloval se od všech členů rodiny a počal si dělat plány. Přemýšlel o farmě ve dne v noci, a proto měl úspěch. Sousední farmáři pracovali příliš tvrdě a byli příliš unaveni, aby mohli přemýšlet, avšak Jesse nacházel úlevu v ustavičném hloubání, jak zdokonalit své hospodářství. Přinášelo to jeho vášnivé povaze aspoň částečné ukojení. Krátce po návratu přistavěl k staré obytné budově nové křídlo; z velkého pokoje na západní straně bylo vidět jedněmi okny na dvůr a druhými do polí. Tam sedával a přemýšlel. Hodinu za hodinou a den za dnem seděl a přehlížel svá pole a přemítal o svém novém životním úkolu. V duši mu plál stravující oheň a jeho oči hleděly tvrdě před sebe. Chtěl, aby jeho farma produkovala víc než kterákoli jiná farma v Ohiu, a pak chtěl ještě něco. To hlad, ten těžko postižitelný hlad v jeho duši způsoboval, že uhýbal očima a že se čím dál tím víc stranil lidí. Byl by dal mnoho za to, aby došel klidu, a se strachem si uvědomoval, že právě klidu nikdy nedojde.

Jesse Bentley překypoval činorodostí každičkým atomem.

V jeho drobném těle se soustředila síla dlouhé řady statných mužů z jeho rodu. Býval vždycky neobyčejně činorodý. Už jako malý chlapec na farmě i později na školách. Ve škole se učil a přemýšlel o Bohu z celé duše a z celého srdce. Během doby, jak poznával lépe lidi, začal se považovat za člověka neobyčejného, odlišného od ostatních. Strašně toužil po tom, aby v životě dokázal něco důležitého, a když pozoroval své bližní a poznával, v jaké otupělosti žijí, zdálo se mu, že by takový život nesnesl. Soustředil se na sebe a na svůj osud a slepě přehlížel skutečnost, že jeho mladičká žena přepíná své síly, ačkoliv je ve vysokém stupni těhotenství, a že hyne v jeho službě – a přitom k ní nechtěl být nelaskavý. Když mu jeho otec, stařec shrbený dřinou, nechal upsat majetek, zalezl do koutka a tam, jakoby se vším usmířen, čekal na smrt, pokrčil Jesse rameny a pustil otce z hlavy.

Jesse sedal u okna, odkud obsáhl pohledem zděděnou půdu, a přemýšlel o svých záležitostech. Ze stájí bylo slyšet podupávání koňských kopyt a neklidné pohyby dobytka. V dálce viděl jiná dobytčata, popásající se na zelených vršcích. Oknem k němu doléhaly hlasy lidí, jeho lidí, kteří pro něho pracovali. Z komory zazníval pravidelný tlukot – to přihlouplá Eliza Stoughtonová stloukala máslo. Jessovi vyvstávaly v mysli obrazy starozákonních mužů, kteří také drželi půdu a stáda. Vzpomínal, jak Bůh sestoupil z nebes a mluvil k těmto mužům, a přál si, aby i na něho Bůh shlédl a k němu promluvil. Zmocnila se ho podivná horečnatá, mladistvá dychtivost, aby i on měl někdy ve svém životě pocit takové důležitosti jako oni mužové. Protože byl člověkem mnohých modliteb, rozprávěl o tom s Bohem a zvuk vlastních slov posiloval a podporoval jeho horlivost.

„Pohleď na mne, ó Bože, jenž jsi mi dal tento majetek! Shlédni na mne a shlédni též na mé sousedy a na ty, kteří mne byli předešli. Já nejsem jako jiní lidé. Ó Bože, dej, ať jsem jako ten starozákonní Jesse, který vládl nad mnohým lidem a zplodil syny vládce!“ Jesse vzrušovala vlastní hlasitě pronášená slova; vyskočil a začal chodit po pokoji sem a tam. V duchu se viděl v starozákonní době mezi starozákonním lidem. Kraj, který se před ním prostíral, nabýval nového významu; v jeho představách byl obydlen novým národem, jenž vzešel z jeho sémě. Představoval si, že v této době tak jako za starodávna Bůh skrze služebníka svého vyvoleného stvoří nová království a bude působit v životě lidí. Toužil být takovým služebníkem. „Je to dílo Boží, abych dělal tuto zem!“ zvolal hlasitě a napřímil se, pokud mu to jeho malý vzrůst dovoloval, protože se mu zazdálo, že se mu okolo hlavy line svatozář Boží milosti.

Je dobře možné, že lidé pozdějších dnů Jessa Bentleyho jen stěží pochopí. Za posledních padesát let se v životě našeho lidu mnoho změnilo. Došlo k převratům vpravdě revolučním. Industrializace, provázená řevem i blekotáním, ostré výkřiky z hrdel milionů, kteří mezi nás přišli ze zámoří, přijíždějící a odjíždějící vlaky, vzrůstající velkoměsta, nové a nové trati, vinoucí své předivo z města do města i opodál farem, a teď v novější době automobily – to vše vyvolalo převratné změny v životě, ve zvycích i v myšlení lidu na Středním západě.

V každé domácnosti jsou knihy, ať už ve spěchu našich dnů jakkoli chudé na představivost i krásnou řeč, různé časopisy vycházejí v milionových nákladech, noviny jsou prostě všude. Dnes takový farmář, který stane u kamen ve venkovském krámku, má hlavu nabitou slovy cizích lidí. Napumpovaly je do něho noviny a časopisy. Nadobro zmizela stará nevědomost, brutální, ale v jistém smyslu dětinsky nevinná a krásná. Farmář v krámku je bratrem člověka městského, a budete‑li mu naslouchat, poznáte, že umí mluvit stejně plytce a nesmyslně jako každý velkoměšťan.

Za časů Jessa Bentleyho, v letech po válce Severu proti Jihu, to vypadalo ve venkovských okresech celého Středozápadu docela jinak. Lidé příliš těžce pracovali a byli příliš unaveni, aby ještě četli. Nepociťovali potřebu tištěného slova. Při práci na polích se jich někdy zmocňovaly mlhavé, nedomyšlené představy. Věřili v Boha a v jeho moc nad svými životy. Každou neděli se shromažďovali v protestantských kostelích, aby slyšeli o Bohu a o jeho díle. Kostel býval v těch časech střediskem jejich společenského i duchovního života. V srdcích lidí zastínil Bůh všechno ostatní. Jesse Bentley vynikal už v dětství představivostí a dychtivou vnímavostí, a tak není divu, že obrátil svou mysl zcela k Bohu. Když mu válka vzala bratry, viděl v tom prst Boží. Když jeho otec onemocněl a nemohl už hospodařit, považoval to rovněž za znamení od Boha. Když dostal do města zprávu, prochodil celou noc temnými ulicemi a přemýšlel o tom; po návratu domů, když se jeho přičiněním práce na farmě znovu rozběhla, chodíval zvečera přes lesy a vršky a přemítal o Bohu.

Na těchto procházkách v něm rostlo přesvědčení, že je důležitým článkem tajemného Božího plánu. Začal lakotit a trápilo ho pomyšlení, že farma má jen šest set jiter. Klekl u mezního plotu na louce, pozvedl svůj hlas do ticha a vzhlédnuv spatřil, že na něho září hvězdy.

Jednoho večera, několik měsíců po otcově smrti, kdy jeho žena Katherine měla už každým dnem slehnout, vyšel Jesse z domu na dlouhou procházku. Bentleyova farma ležela v údolí při říčce Wine a Jesse kráčel po jejím břehu až na hranice svých polností a dál přes pozemky sousedů. Procházel údolím, které se tam rozšiřuje a pak opět zužuje. Před jeho zraky se prostíraly do dáli pole i lesy. Zpoza mraků vyšel měsíc; Jesse vyšplhal na nízký kopec, usedl a zamyslel se.

Usoudil, že on jako vyvolený služebník Boží by měl být pánem kraje, jímž prošel. Myslel na své mrtvé bratry a vinil je z toho, že nepracovali tvrději a nedokázali víc. Říčka u jeho nohou bublala v měsíčním světle a on vzpomínal na muže Starého zákona, kteří jako on drželi stáda a půdu.

Zmocnil se ho fantastický pocit, napůl strach, napůl žádostivost. Připamatoval si, jak se v starodávném biblickém příběhu zjevil Pán onomu prvnímu Jessovi a přikázal mu, aby vyslal svého syna Davida do údolí Elah, kde Saul a muži Izraele bojovali s Filištínskými. Dospěl v duchu k přesvědčení, že všichni ohijští farmáři z wineského údolí jsou Filištíni a nepřátelé Boží. „Což kdyby,“ šeptal si, „někdo mezi nimi povstal a jako Goliáš, Filištín z Gat, mne porazil a vzal mi, což mého jest!“ Pocítil živě ochromující hrůzu, která – jak věřil – skličovala i srdce Saulovo před příchodem Davidovým. Vyskočil a dal se na útěk noční tmou. Na útěku volal k Bohu. Jeho hlas se nesl daleko přes vršky. „Hospodine zástupů!“ vzkřikl. „Sešli mi této noci z lůna Katherine syna! Dopřej mi své milosti! Sešli mi syna a nazváno bude jméno jeho David, aby mi pomohl vyrvat tyto kraje Filištínským a obrátil je k tomu, aby Tobě sloužily a vzdělávaly Tvé království na zemi.“

DÍL DRUHÝ

David Hardy z Winesburgu v Ohiu byl vnuk Jessa Bentleyho, majitele Bentleyových farem. Když mu bylo dvanáct, přestěhoval se na starou usedlost rodu Bentleyů. Jeho matka, Louisa Bentleyová, která se narodila oné noci, kdy Jesse utíkal polmi a volal k Bohu, aby mu dal syna, vyrostla na farmě a provdala se za mladého winesburského bankéře Johna Hardyho. Jejich manželství nebylo šťastné a všichni se shodovali na tom, že je to její vina. Byla to drobná žena s pichlavýma šedýma očima a černými vlasy. Od dětství mívala záchvaty prchlivosti, a pokud se nezlobila, bývala uzavřená a mlčenlivá. Po Winesburgu se vykládalo, že pije. Bankéř Hardy, chytrý, rozvážný člověk, se snažil ze všech sil, aby byla spokojená. Jakmile začal víc vydělávat, koupil jí velkou vilu v Jilmové ulici ve Winesburgu a Louisa také jako první z winesburských dam měla k dispozici osobní kočár a kočího.

Avšak Louisa nedokázala být spokojená. Propadala nervovým záchvatům, které se projevovaly buď zamlklostí, anebo scénami a hádkami. Klela a zlostně křičela. Popadla kuchyňský nůž a ohrožovala manžela na životě. Jednou úmyslně založila požár a často se uzavírala celé dny ve svém pokoji a odmítala s kýmkoli slůvko promluvit. Její odloučený život zavdal podnět k všemožným dohadům. Říkalo se, že je narkomanka a že se skrývá před lidmi, protože pije a její stav se nedá nijak utajit. Za letních odpolední vyšla občas z domu a usedla do kočáru. Propustila kočího, vzala do ruky otěže sama a závratnou rychlostí projížděla ulicemi. Chodcům se nikdy nevyhýbala a polekaní občané jí museli uskakovat z cesty, jak to šlo. Lidem to připadalo, jako by je chtěla přejet schválně. Pobízela koně bičem, proletěla několik ulic bez ohledu na křižovatky a zatáčky, pobízejíc koně bičem, až se dostala za město. Jakmile se octla na venkovské silnici a domy jí zmizely za zády, zpomalila a divokost i neklid zmizely. Zamyšleně hleděla před sebe a cosi mumlala. I slzy se jí někdy zaleskly v očích. Avšak na zpáteční cestě projížděla tichými městskými ulicemi stejně divoce jako předtím. Nebýt vlivu jejího muže a vážnosti, jíž se obecně těšil, jistě by ji byl nejednou zatkl šerif.

Malý David tedy očividně nezažil v dětství mnoho radosti, když vyrůstal pod jednou střechou s takovou ženou. Byl příliš malý, aby si vytvářel o lidech vlastní mínění, avšak občas bylo těžké nemít určité mínění o ženě, která byla jeho matkou. David byl odjakživa tichý, ukázněný chlapec a ve Winesburgu dlouho panovalo všeobecné mínění, že není příliš chápavý. Měl hnědé oči a v dětství se často na něco nebo na někoho dlouze zadíval nepřítomným pohledem. Slyšel‑li, jak lidé matku odsuzují, nebo mluvila‑li ona s pohrdáním o otci, polekal se a utíkal se skrýt. Někdy nemohl najít žádný úkryt a to ho mátlo. Obrátil se tváří ke stromu nebo v pokoji ke stěně, zavřel oči a snažil se na nic nemyslet. Měl ve zvyku povídat si hlasitě sám pro sebe a už v útlém mládí často podléhal tichému smutku. Při návštěvách u dědečka na staré farmě býval David mnohem šťastnější a spokojenější. Často si přával, aby se do města nemusel už vůbec vrátit. Po jedné takové dlouhé návštěvě na farmě se cosi přihodilo, co se mu vrylo do mysli nesmazatelným dojmem. Davida dovezl do města čeledín. Ten člověk pospíchal, aby si mohl jít po svých, a proto vysadil Davida na rohu ulice, kde Hardyovi bydleli. Byl podzimní podvečer a na nebi visely těžké mraky. S Davidem se něco stalo. Nemohl snést pomyšlení, že by překročil práh vily, kde žijí jeho rodiče, a z náhlého popudu se rozhodl, že uteče z domova.

Chtěl se vrátit zpátky k dědečkovi na farmu, ale spletl si cestu a celé hodiny bloudil, vystrašený a uplakaný, po polních stezkách. Začalo pršet a blesk vyšlehl z mraků. Hochova obrazotvornost horečně pracovala a on se domníval, že ve tmě vidí a slyší podivné věci. Zdálo se mu, že kráčí a utíká jakýmsi strašlivým prázdnem, kde před ním ještě nikdo nikdy nebyl. Temnota kolem něho jako by nebrala konce. Bál se větru, hvízdajícího ve větvích stromů. Když se na vozovce, kudy šel, objevilo spřežení, polekal se a přelezl plot. Běžel přes pole, až se dostal na druhou cestu, tam padl na kolena a zaryl prsty do měkké země. Měl dojem, že se svět dočista vylidnil, až na dědečka, a toho, jak se bál, nikdy nenajde. Nějaký farmář, vracející se z města, ho slyšel plakat a dovedl ho domů: to byl ale David už tak unavený a rozrušený, že vůbec nevěděl, co se vlastně děje.

Davidův otec byl čistě náhodou zpraven o tom, že chlapec zmizel. Potkal na ulici Bentleyova čeledína a ten mu pověděl o synově návratu. Když chlapec domů nepřišel, nastal poplach a John Hardy s několika muži se ho vydali hledat za město. Po Winesburgu se rozšířila zpráva, že byl David unesen. Když se pak vrátil domů, nikde se nesvítilo, ale matka přispěchala a dychtivě ho popadla do náruče. David si pomyslel, že je najednou docela jiná. Nemohl uvěřit v takovou nádhernou změnu. Louisa Hardyová vykoupala unavené tělíčko a uvařila chlapci večeři. Neuložila ho do postýlky, ale když mu natáhla noční košilku, zhasla, vzala ho do náruče a posadila se s ním do křesla. Snad hodinu seděla ve tmě a tiskla chlapce k sobě. A celou tu dobu tiše hovořila. David nechápal, co ji tak změnilo. Její obvykle nespokojená tvář byla najednou nejklidnější a nejmilejší, jakou kdy spatřil. Když se dal do pláče, přivinula ho k sobě těsněji. Hovořila a hovořila. Nebyl to ostrý, hádavý hlas, jakým se obracela na manžela, ale zněl jako déšť kropící listí. Po nějaké době zvonili dole lidé a hlásili, že ho nenašli, ale ona mu řekla, aby se schoval a byl zticha, dokud je nepošle pryč. Pomyslel si, že si s ním maminka a lidé z města hrají na schovávanou, a vesele se smál. Řekl si, že to ani nebylo nic tak strašného, když se ztratil a bál se tam venku ve tmě. Pomyslel si, že by rád třeba tisíckrát znovu prodělal tu hroznou zkušenost, jen kdyby na konci dlouhé temné cesty vždycky nalezl onu nádhernou bytost, jakou se náhle stala jeho matka.

Později vídal malý David matku jen zřídka; myslel na ni jen jako na paní, u které kdysi bydlel. Přece však mu její podoba nevymizela z mysli, naopak nabývala s lety ostřejších rysů. Když mu bylo dvanáct, přestěhoval se na Bentleyovu farmu. Starý Jesse přijel do města a bez okolků požádal, aby mu dali chlapce na vychování. Mluvil vzrušeně, pevně odhodlán prosadit svou. Seděl u Johna Hardyho v kanceláři winesburské banky a pak se oba muži zvedli a ubírali se do vily v Jilmové ulici, aby si pohovořili s Louisou. Oba byli připraveni na hysterickou scénu, ale zmýlili se. Vyslechla velmi klidně, proč Jesse přijel, a když jí začal dlouze vypočítávat všechny přednosti pobytu na venkově, v tichém prostředí staré farmy, přikývla na souhlas. „Tam nekazí ovzduší má přítomnost,“ řekla ostře. Ramena se jí zachvěla a zdálo se, že už už propukne záchvat. „Chlapci tam bude dobře, třebaže mně tam nikdy dobře nebylo,“ pokračovala. „Nechtěl jsi mě tam, a proto mi venkovský vzduch samozřejmě nesvědčil. Otravoval mi krev, ale u něho to bude docela jiné.“

Louisa se otočila, vyšla z pokoje a oba muži tam zůstali sedět v rozpačitém mlčení. Jak se často stávalo, nevyšla pak už kolik dní ze svého pokoje. Neobjevila se, ani když balili chlapcovy věci, ani když si pro něho přijeli. Ztráta syna ji docela změnila; zdálo se, že už tak nevyhledává hádky s manželem. John Hardy si často pomyslel, že celá ta záležitost dopadla ještě moc a moc dobře.

A tak se malý David přestěhoval k Jessovi na Bentleyovu farmu. U starého farmáře žily ještě jeho dvě sestry. Bály se Jessa a v jeho přítomnosti si zřídkakdy troufly pronést slovíčko. Jedna z nich byla rozená máma – ta, co mívala zamlada ty krásné zářící rudozlaté vlasy – a teď se o chlapce starala. Když večer ulehl, přišla za ním do pokoje a seděla u postele, dokud neusnul. Jakmile zavřel oči, nabývala odvahy a šeptala mu leccos, o čem si pak myslel, že se mu to zdálo.

Tichounce mu říkala něžnými jmény a David věřil, že k němu přišla maminka, nadobro změněná tak, jak byla onoho večera, kdy utíkal z domova. I on nabyl odvahy; vztáhl ruku a hladil ženu na podlaze po tváři, až byla štěstím u vytržení. Všichni ve starém domě byli šťastni, že u nich chlapec je. Bezohlednou umíněnost Jessa Bentleyho, která zastrašovala a umlčovala domácí lidi, nedokázala přítomnost děvčete Louisy nikdy rozptýlit, avšak po chlapcově příchodu zřejmě zmizela. Jako by se Bůh smiloval a seslal tomu muži syna.

Člověk, jenž se kdysi prohlásil za jediného pravého sluhu Božího v údolí říčky Wine a jenž si přál, aby mu Bůh zjevil svou vůli skrze syna z Katherinina lůna, začínal věřit, že jeho modlitby byly konečně vyslyšeny. Bylo mu v té době sice jen pětapadesát, ale vypadal na sedmdesát a věčné meditování a machinace ho vyčerpávaly. Jeho touha po půdě se splňovala a v celém údolí bylo jen málo farem, které mu nepatřily, přesto však pociťoval až do Davidova příchodu jen trpké rozčarování.

Po celý život kolísal Jesse Bentley mezi dvěma různými tužbami, které se v něm svářely. Především tu byla ta stará bolest. Chtěl být vyvoleným služebníkem Božím, prvním z lidu Bohem vyvoleného. Jeho noční toulky po polích a lesích ho sblížily s přírodou; duší tohoto hluboce zbožného člověka vůbec zmítaly síly, které se podobaly silám přírodním. Když Katherine porodila dceru, a nikoliv syna, pocítil tak pronikavé zklamání, jako by ho byla ranila neviditelná ruka, a ta rána trochu zmírnila jeho samolibost. Stále ještě věřil, že se mu Bůh může zjevit ve větru nebo na nebesích, ale nevyžadoval už takový důkaz milosti. Místo toho o něj v modlitbách prosil. Někdy se ho zmocnily pochybnosti a domníval se, že se Bůh od světa odvrátil. Litoval, že mu nebylo osudem souzeno žít v líbeznějším a jednodušším věku, kdy stačila znamení v podobě podivného mraku na nebesích a muži opouštěli svou půdu a majetek a odcházeli do divočiny, aby tam plodili nové národy. Ve dne v noci pracoval, aby farma víc produkovala a aby získal více půdy, a přitom litoval, že svou neúnavnou činorodost neuplatňuje jinak; že nemůže stavět chrámy, zabíjet nevěřící a obecně přispívat k šíření slávy Boží na zemi.

Po tomto tedy Jesse toužil, a pak toužil ještě po něčem jiném. Jeho mladá léta – to byla doba po válce Severu proti Jihu, a jako na všechny muže, tak i na něho zapůsobily hluboké změny, jež země prožívala v období, kdy se rodila moderní industrializace. Začal kupovat zemědělské stroje, aby mohl zvládnout práci na farmě s menším počtem lidí, a někdy si v duchu říkal, že být mladší, zanechal by farmaření nadobro a postavil by si ve Winesburgu továrnu na zemědělské stroje. Jesse si navykl čítat noviny a časopisy. Vynalezl stroj na výrobu drátěného pletiva. Nejasně cítil, že dávná doba a prostředí, jímž se v duchu vždy obíral, nelze žádným způsobem sladit s tím, co čím dál tím víc zaujímá mysl ostatních. Jessovi, sluhovi Božímu, i ostatním lidem bylo zřejmé, že nastává nejmaterialističtější období ve světových dějinách, kdy vojáci budou bojovat bez vlasteneckého zanícení, kdy lidé zapomenou na Boha a budou se řídit jen mravními zásadami, kdy touha po moci nahradí touhu pomoci a kdy ve strašlivé zbrklé honbě za majetkem lidstvo bezmála zapomene, že v životě je třeba hledat krásu. Lakotná Jessova dušička dychtila po výdělku rychlejším, než mu mohla dát půda. Vícekrát zajel do Winesburgu a hovořil o tom s Johnem Hardym, svým zetěm. „Ty jako bankéř máš možnosti, jaké jsem já nikdy neměl,“ vykládal a oči mu svítily. „Uvažuju o tom ve dne v noci. V zemi nastávají velké věci a dají se na tom vydělat pěkné peníze. Za našich časů se nám o něčem podobném ani nesnilo. Ale ty si to nesmíš nechat ujít! Ach, být tak mladší a mít tvoje možnosti!“ Jesse Bentley přecházel po bankéřově kanceláři a jeho vzrušení se stupňovalo. Kdysi měl slabý záchvat mrtvice a po něm mu zůstala levá půlka těla poněkud oslabená. Při řeči mu škubalo v levém očním víčku. Pak odjel domů; snesla se noc, hvězdy zářily a Jesse si nemohl a nemohl přivolat ten známý pocit osobního, blízkého spojení s božskou bytostí, která dlí v nebi nad ním a každým okamžikem může vztáhnout ruku, dotknout se jeho ramena a vložit mu na bedra nějaký hrdinský úkol. V mysli se totiž obíral zprávami, které četl v novinách a časopisech, jak podnikaví muži získali závratné jmění téměř bez námahy, jen prodejem a koupí. S příchodem malého Davida se mu vrátila dřívější vroucí víra: zdálo se mu, že Bůh na něm konečně spočinul milostivým pohledem.

Chlapci začal na farmě život tisícerých skvělých objevů. Všichni s ním jednali tak laskavě, že jeho nesmělost pomalu mizela a už se nechoval tak tiše a zaraženě. Když šel spát po dlouhém dni plném dobrodružství v chlévech, na polích nebo na cestách s dědečkem od farmy k farmě, byl by nejraději zobjímal po řadě všechny členy domácnosti.

Pokud Sherley Bentleyová, ta žena, která každý večer sedala na zemi u jeho postele, dlouho nešla, vyběhl nad schodiště, volal ji a jeho mladý hlas se rozléhal úzkými chodbami, kde tak dlouho vládlo tradiční ticho. Když se ráno probudil, zůstal ještě chvilku tiše ležet, a už jen zvuky, které k němu doléhaly okny, ho naplňovaly radostí. Zachvěl se při pomyšlení na winesburskou vilu a na matčin hněvivý hlas, který mu vždycky naháněl strach. Tady na venkově byly všechny zvuky líbezné. Probudil se s prvním slunečním paprskem, kdy se probouzel i dvůr vzadu za stavením. Všude zavládl ruch. Přihlouplou Elizu Stoughtonovou šťouchl čeledín a ona zavýskla a zachichotala se; někde v dálce zabučela kráva a dobytek ve chlévě jí odpovídal; kočí huboval na koně, kterého hřebelcoval před maštalí. David vyskočil z postele a běžel k oknu. Živý ruch všude kolem ho vzrušoval; v duchu přemítal, co asi dělá matka ve vile v městě.

Ze svého pokoje neviděl přímo na dvůr, kde se po ránu čeledínové shromažďovali, než se rozešli po práci, ale slyšel jejich hlasy a řehtání koní. Někdo na dvoře se rozesmál a on se zasmál také. Vyklonil se z okna a zadíval se do sadu, kde si vykračovala tlustá svině s podsvinčátky. Každé ráno selátka znovu spočítal. „Čtyři, pět, šest, sedm,“ říkal pomalu a nasliněným prstem maloval rovné čáry na okenní římsu. David hbitě vklouzl do kalhot a natáhl si košili. Zmocnila se ho horečná touha, aby už byl venku. Každé ráno tak dupal po schodech, až teta Sallie, hospodyně na farmě, prohlašovala, že zboří barák. Proběhl rozlehlým starým stavením, práskl hlučně všemi dveřmi a na dvoře se rozhlédl s výrazem nedočkavého údivu. Připadalo mu, že se tu mohly stát přes noc nevídané věci. Čeledínové se při pohledu na něj dali do smíchu. Než přišel David, nikdo nikdy neslyšel, že by byl starý Henry Strader, který byl na farmě stejně dlouho jako Jesse, někdy zažertoval, ale teď pronesl každé ráno stejný vtip. Davidovi se velice líbil; smál se a tleskal. „Pojď se podívat!“ volal stařík. „Dědečkova bílá kobylka si roztrhla černou punčošku!“

Den co den, po celé dlouhé léto, projížděl Jesse Bentley údolím říčky Wine od farmy k farmě a vnuka brával s sebou. Jezdili v pohodlném starém faetonu, taženém onou kobylkou. Starý se probíral řídkou bílou bradkou a vedl dlouhé samomluvy, jak to zařídí, aby pole, kudy projíždějí, dávala vyšší výnosy, a jak o výsledku všeho lidského konání rozhoduje Bůh. Občas pohlédl na Davida a šťastně se usmál; a pak zas na dlouhou dobu zřejmě na chlapcovu přítomnost zapomínal. Jako by se mu každým dnem vracely v jasnější podobě sny, které mu vyvstávaly v mysli tenkrát, kdy nadobro opustil město a začal hospodařit na farmě. Jednoho odpoledne se dal zcela unést těmito sny a Davida pořádně vylekal. Chtěl vykonat v chlapcově přítomnosti jistý obřad, ale shodou okolností se jeho záměr nezdařil a tato příhoda by byla málem ohrozila náklonnost, která mezi nimi vzrůstala. Jesse s vnukem projížděli vzdálenější částí údolí, několik mil od domova. V těch místech zasahoval les až k vozovce a říčka Wine bublala mezi stromy na své cestě k vzdálenějšímu toku. Jesse, celé odpoledne pohroužen do svých myšlenek, se teď rozhovořil. V duchu se vrátil k oné noci, kdy se zděsil pomyšlení, že by mu nějaký Goliáš mohl vyrvat jeho majetek, a právě tak jako v oné temné chvíli, kdy pádil přes pole a volal Bohu o syna, rozčílil se až k nepříčetnosti. Zarazil koně, vystoupil z kočáru a přikázal Davidovi, aby ho následoval. Oba dva přelezli plot a zamířili podél říčky. Hoch nevnímal, co si to děda mumlá, šlapal po jeho boku a zvědavě pozoroval, co se bude dít. Když kousek před ním vyskočil zajíček a pelášil k lesu, tleskal a výskal nadšením. Pátral očima v korunách starých stromů a přišlo mu líto, že není také zvířátko, aby mohl šplhat beze strachu v těch závratných výškách. Shýbl se, zvedl kamínek a hodil jej dědečkovi přes hlavu do křoví. „Probuďte se, zvířátka! Vstávejte a vylezte až vysoko do vršíčku!“ zaječel.

Jesse Bentley kráčel pod stromy, oči sklopeny a mysl v jednom ohni. Jeho smrtelná vážnost neunikla chlapcově pozornosti; i ztichl a začal se trochu bát. Stařec si vzal do hlavy, že se mu dostane poselství nebo znamení od Boha; že se určitě stane zázrak, na který tak dlouho čeká, jen když poklekne s chlapcem k modlitbě na nějakém odloučeném místě v lese. „Na takovém místě pásl tenkrát David svá stáda, když za ním přišel otec a poručil mu, aby se odebral za Saulem,“ mumlal.

Pevnou rukou sevřel chlapcovo rámě, překročil padlý kmen, a když se před nimi otevřel malý palouček, padl na kolena a začal se hlasitě modlit.

Davida zachvátila hrůza, jakou ještě nepoznal. Přitiskl se celým tělem ke stromu, zíral na muže na zemi a nohy se pod ním podlamovaly. Připadalo mu, že už tu není jenom dědeček, ale ještě někdo jiný, kdo mu může moc ublížit, někdo vůbec ne hodný, ale nebezpečný a zlý. Dal se do pláče; shýbl se, sebral ze země větvičku a sevřel ji pevně mezi prsty. Jesse Bentley, poslušen svého záměru, povstal a přibližoval se k němu. Chlapec se roztřásl hrůzou od hlavy k patě. Po celém lese vládlo naprosté ticho a toto ticho pojednou prolomil starcův chraptivý, naléhavý hlas. Jesse chytil hocha za rameno, obrátil oči k nebesům a vykřikl. Levá půlka obličeje se mu křečovitě stahovala a ruka na chlapcově rameni se křečovitě svírala. „Dej mi znamení, ó Bože!“ zvolal. „Shlédni na mne a na chlapce Davida! Sestup z nebeského trůnu a zjev se mi!“

S poděšeným výkřikem se David otočil, vytrhl se svírajícím rukám a dal se na úprk lesem. Zdálo se mu, že ten člověk, který pozvedl oči k nebi a křičel chraptivým hlasem na Pánaboha, vůbec není jeho dědeček. Ten člověk jako dědeček ani nevypadal. Byl přesvědčen, že se stalo něco podivného a strašného, že se nějakým zázrakem cizí, nebezpečná osoba převtělila do podoby hodného dědečka. S pláčem pádil z kopce dolů. Zakopl o kořen, upadl a rozbil si hlavu, ale vyskočil a s vypětím všech sil se znovu rozběhl. Hlava ho však tak bolela, že vzápětí znovu upadl a zůstal ležet, a teprve když ho Jesse odnesl do kočáru a něžně ho hladil, dokud se nevzpamatoval, teprve pak se přestal bát. „Pojď pryč, dědečku! Tam v lese je zlý člověk,“ žadonil úpěnlivě. Jessův pohled zabloudil nad koruny stromů a opět splynul z jeho rtů výkřik k Bohu. „Čím jsem se prohřešil, že mi není dáno dojít milosti!“ zašeptal tichounce a opakoval ta slova znovu a znovu, zatímco jednou rukou poháněl koně k rychlému klusu a druhou k sobě něžně tiskl chlapcovu poraněnou, krvácející hlavu.

DÍL TŘETÍ: Porážka

Příběh Louisy Bentleyové, později choti Johna Hardyho z cihlové vily v Jilmové ulici ve Winesburgu, je příběhem nepochopení.

Ještě daleko je doba, kdy budeme chápat ženy Louisina druhu a kdy jim umožníme opravdově žít. To ještě spatří světlo světa mnohé moudré knihy a mnozí moudří lidé projdou životem od kolébky k hrobu.

Louisa, dcera křehké, uštvané matky a impulzivního, tvrdého otce s rozjitřenou obrazotvorností, který ji na svět nijak nevítal, byla od dětských let neurotická, jedna z těch přecitlivělých bytostí, jichž zplodil náš zindustrializovaný způsob života v pozdějších letech takové množství.

Prožila mládí na Bentleyově farmě; bylo to tiché, náladové dítě, které dychtilo po vřelém citu víc než po čemkoli na světě, a nikdy se jí ho nedostalo. Když jí bylo patnáct, poslali ji do rodiny Alberta Hardyho, majitele obchodu s kočáry a povozy a člena správní rady městských škol ve Winesburgu.

Louisa měla ve městě navštěvovat střední školu a k Hardyovým se nastěhovala proto, že Albert Hardy a její otec byli přátelé.

Jako tisíce mužů té doby byl i Hardy, winesburský obchodník s povozy, nadšeným stoupencem vzdělanosti. Sám se vypracoval od píky, žádné školy neměl, ale byl přesvědčen, že kdyby studoval, mohl to dotáhnout mnohem dál. Vykládal o tom každému zákazníkovi a doma trápil celou rodinu sáhodlouhými přednáškami na toto téma.

Měl dvě dcery a syna Johna a obě dcery nejednou prohlásily, že mají školy až po krk. Už ze zásady se učily jen tolik, aby jakžtakž prošly. „Nesnáším knihy a nesnáším nikoho, kdo je má rád,“ říkala rezolutně mladší Harrieta.

Avšak Louisa nenašla štěstí ani ve Winesburgu, právě tak jako je nenašla na farmě. Léta snila o tom, že se jednou dostane do světa, a pobyt u Hardyových pro ni představoval první krok k svobodnému životu. Zdálo se jí, když o tom přemýšlela, že ve městě ubíhají dny v samých radovánkách a že muži i ženy kráčejí vstříc přátelství a náklonnosti bezelstně a nespoutaně, právě tak jako člověk kráčí vstříc svěžímu větru. Doma na farmě vládla vždy zakřiknutá, neveselá nálada a ona snila o tom, že se dostane do vlídného, činorodého prostředí, že bude naplno žít. A snad by Louisa u Hardyových i našla něco z toho, po čem tak toužila, jen kdyby se brzy po svém příchodu nedopustila jisté chyby. Louisa si vysloužila nelibost obou Hardyových sester, Mary a Harriety, protože se velmi pilně učila. Přijela do Winesburgu těsně před začátkem školního roku a neznala názory děvčat v tomto směru. Byla tak trochu putička a první měsíc se s nikým nesblížila. V pátek odpoledne pro ni přijížděl čeledín z farmy a odvážel ji na neděli domů, takže netrávila ve městě sváteční dny. Protože se cítila u Hardyových tak trapně a opuštěně, věnovala všechen čas studiu. Mary i Harrieta si to vyložily tak, že jim chce svou pílí způsobit těžkosti. Ve snaze, aby se dobře uvedla, pokoušela se Louisa odpovídat na každou učitelovu otázku sama. Vyskakovala z lavice a oči jí svítily. Kdykoli věděla, co nikdo neznal, usmála se šťastně. Podívejte se, co jsem pro vás udělala, jako by její oči říkaly. Jen to pusťte z hlavy. Já odpovím na všechny otázky. Třída to bude mít lehké, dokud jsem tu já.

Jednou po večeři začal Albert Hardy vynášet Louisu do nebes. Jeden z jejích učitelů ji pochválil a jemu to udělalo velkou radost. „Tak jsem o tom zase slyšel,“ pravil, zamračil se přísně na dcery, otočil se a usmál se na Louisu. „Už zase mi jeden učitel povídal, jak pilně se Louisa učí. Po celém Winesburgu se vykládá, jaká je chytrá. Je mi velmi líto, že to nikdo neřekne o mých vlastních děvčatech.“ Obchodník vstal, zapálil si večerní doutník a jal se přecházet po pokoji.

Obě sestry si vyměnily pohledy a odevzdaně přikývly. Jejich nezájem otce pobouřil. „Dávejte pozor, když s vámi mluvím!“ zařval a probodl je ostrým pohledem. „Tady v Americe dojde k velkým změnám a ve vědění spočívá jediná naděje budoucích generací. Louisa je ze zámožné rodiny, ale nestydí se studovat. Měly byste si z ní vzít příklad!“

Obchodník vzal z věšáku klobouk a chystal se odejít. U dveří se zastavil a zuřivě se ohlédl. Vypadal tak rozzlobeně, že se Louisa polekala a utekla nahoru do svého pokoje. Děvčata se začala bavit o něčem jiném. „Zapište si to za uši!“ křičel obchodník. „Jste líné myslet. Váš nezájem o učení se projeví na celém vašem vystupování. Nikdy to nikam nedotáhnete. A to si pamatujte, Louisa vás tak předběhne, že ji už nedohoníte.“ Nebohý muž planul spravedlivým hněvem, ještě když vyšel z domu. Mumlal cestou hněvivá slova a kletby, ale na Hlavní třídě jeho zlost pomalu vyprchala. Zastavoval se s ostatními obchodníky a s farmáři, kteří přijížděli do města, promlouval s nimi o počasí nebo o úrodě a na své dcery pozapomněl, anebo vzpomněl‑li si na ně, pokrčil rameny a zamudroval: „Ale co – koneckonců jsou to jenom děvčata.“

Zatím doma Louisa sešla dolů do salonu, ale sestry prohlásily, že s ní nemluví. Jednou večer – to už Louisa byla u Hardyových šest neděl a div jí srdce nezlomil ten jejich odměřený chlad – propukla v pláč. „Přestaň řvát a jdi si do svého pokoje študovat,“ obořila se na ni Mary Hardyová.

Louisa měla u Hardyových pokoj v prvním patře a z okna bylo vidět do sadu. V pokoji byla kamna a každý večer jí přinesl mladý John Hardy náruč dříví a složil je do bedny u stěny. Druhý měsíc po svém příchodu se Louisa vzdala vší naděje, že by se mohla sblížit s Hardyovic děvčaty, a hned po večeři odcházela nahoru do svého pokoje.

Začala uvažovat o tom, že by se mohla spřátelit s Johnem Hardym. Když vešel do pokoje s polínky v náručí, předstírala, že je pilně zabrána do učení, ale přitom ho dychtivě pozorovala. Složil dříví do bedny a měl se k odchodu; tu ona sklopila oči a začervenala se. Snažila se nějak navázat rozhovor, avšak nemohla si vzpomenout, co by měla říci, a když zmizel, trpce si vyčítala svou hloupost.

Venkovské děvče mělo tohoto mladíka brzy plnou hlavu.

Věřila, že by v něm mohla nalézt to, co celý svůj život marně hledala u ostatních. Připadalo jí, jako by se mezi ní a druhými lidmi tyčila vysoká stěna a ona tak žila vně všeobsáhlého protepleného lidského společenství, do něhož mají jiní s naprostou samozřejmostí volný přístup. Zcela podlehla domněnce, že by jediným odvážným činem mohla od základu změnit své vztahy k ostatním lidem, že by si takovým činem otevřela dveře k novému životu, jako když člověk otevře dveře a vkročí do místnosti. Přemýšlela o tom ve dne v noci, a třebaže si toužebně přála mít k někomu velmi vřelý, úzký vztah, nespojovala to dosud vědomě s erotikou. Nerýsovalo se jí to ještě v tak určité podobě; zvolila si Johna Hardyho, protože na rozdíl od svých sester s ní nejednal nepřívětivě.

Obě Hardyovy sestry, Mary i Harrieta, byly starší než Louisa. Pokud jde o jistý druh světských znalostí, byly starší o hezkých pár let. Jejich život se podobal životům ostatních dívek v středozápadních městečkách. Tenkrát ještě nejezdily dívky studovat na východní univerzity a sotvakdy co zaslechly o sociálních problémech. Dělníkova dcera na tom byla po společenské stránce většinou stejně jako dcera farmáře nebo obchodníka a třída horních deseti tisíc tenkrát ještě neexistovala. Buď byla dívka „slušná“, anebo slušná nebyla. Slušná dívka měla svého mládence, který chodil do rodiny v neděli a ve středu večer. Někdy ji doprovázel na taneční zábavu nebo na církevní večírek. Jindy přijímala jeho návštěvy doma a za tím účelem jí byl dán k dispozici salon. Nikdo je nevyrušoval. Celé hodiny seděli ti dva za zavřenými dveřmi. Občas byla světla ztlumena a mladí lidé se objímali. Svědčily o tom planoucí tváře a pocuchané účesy. Za rok za dva, jestliže vzájemná touha vytrvala a sílila, docházelo k svatbě.

Jednoho zimního večera během Louisina prvního roku ve Winesburgu prožila dívka dobrodružství, jež v ní znovu podnítilo přání, aby zbořila zeď tyčící se podle jejího mínění mezi ní a Johnem Hardym. Bylo to ve středu; Albert Hardy hned po večeři sebral klobouk a odešel. Mládenec John přinesl dříví a složil je do bedny v Louisině pokoji. „Vy jste pořád tak pilná,“ řekl nemotorně, a než se vzmohla na odpověď, odešel i on.

Louisa slyšela, jak za sebou dole zavírá domovní dveře, a pocítila nesmyslnou touhu rozběhnout se za ním. Otevřela okno, vyklonila se ven a tiše zavolala: „Johne, milý Johne, vrať se, neodcházej!“ Nebe bylo zatažené a nebylo vidět daleko do tmy, jak ale vyčkávala, zdálo se jí, že slyší tiché kroky, jako by někdo přecházel po špičkách v sadě. Polekala se a rychle zavřela okno. Asi hodinu prochodila po pokoji, chvějíc se rozčilením, a když už jí bylo čekání nesnesitelné, proklouzla na chodbu a plížila se po schodech do alkovny za salonem.

Louisa se rozhodla, že provede odvážný čin, o němž přemítala celé týdny. Byla přesvědčena, že se John Hardy skryl v zahradě pod jejím oknem, a pevně se rozhodla, že ho najde a vyzve ho, aby k ní přistoupil, objal ji a vyprávěl jí o svých myšlenkách a snech a naslouchal jejím myšlenkám a snům. „Ve tmě se hovoří mnohem lehčeji,“ šeptala si, když tápala po dveřích.

A tu si Louisa náhle uvědomila, že není v domě sama. Za dveřmi v saloně promluvil tiše mužský hlas a dveře se otevřely. Louisa měla tak – tak čas uskočit do výklenku pod schodištěm, než Mary Hardyová a její mládenec vešli do tmavé alkovny.

Dobrou hodinu seděla Louisa ve tmě pod schody a poslouchala. Beze slov, jen za pomoci mladíka, který ji přišel ten večer navštívit, udělila Mary Hardyová Louise důkladnou lekci o vztahu muže a ženy. Louisa se schoulila do klubíčka a zůstala tam úplně bez hnutí. Zdálo se jí, že jakýmsi podivuhodným řízením seslali bohové Mary Hardyové vzácný dar, a nedovedla pochopit, proč se starší děvče tak vytrvale brání.

Mládenec Mary Hardyovou objímal a líbal. A čím víc se vzpírala a smála, tím těsněji ji k sobě tiskl. Asi hodinu trvalo to jejich zápolení, pak se vrátili do salonu a Louisa unikla nahoru. „Doufám, že jste se tam chovali tiše. To víte, nesmíme vyrušovat tu husičku při učení,“ zaslechla Harrietina slova k sestře, když stanula na chodbě u dveří svého pokoje.

Louisa napsala Johnu Hardymu lístek a pozdě večer, když všichni v domě usnuli, připlížila se po schodech k jeho dveřím a podstrčila jej dovnitř. Věděla, že musí jednat ihned, jinak že ztratí odvahu. V tom lístku se mu pokoušela přesně vysvětlit, po čem touží. „Chci, aby mě někdo miloval a abych i já měla koho milovat,“ psala. „Jestli jsi pro mne ten pravý Ty, přijď pozdě večer do sadu a zavolej na mne pod oknem. Já slezu po střeše kůlny a přijdu k Tobě. Dokáži to jako nic. Myslím na to pořád, a pokud chceš přijít, přijď brzy!“

Louisa dlouho nevěděla, jak dopadne její odvážný pokus získat milence. Vlastně si ani nebyla jista, jestli si přeje, aby přišel, anebo ne. Chvílemi věřila, že pozná celé tajemství života, jakmile ji někdo obejme a políbí, a pak ji napadlo něco jiného a začala se strašlivě bát. Byla jako posedlá odvěkou ženskou touhou být ovládána, měla však tak mlhavou představu o životě, že jí připadalo, jako by jí stačil ke štěstí pouhý dotek Johnovy ruky na ruce její. Nevěděla, zda on tohle pochopí. Druhý den u stolu, zatímco Albert Hardy hovořil a obě děvčata si šuškala a smála se, Louisa ani jednou nezvedla oči z ubrusu k Johnovi a při první příležitosti se vytratila. Večer vyběhla z domu a nevrátila se do svého pokoje, dokud si nebyla jista, že tam už dříví přinesl a odešel. A když pak několik večerů pozorně naslouchala, a z temného sadu se nevzneslo žádné volání, div si nezoufala z žalu, že pro ni se asi nenajde žádná cesta zpoza té vysoké zdi, která ji dělí od lidských radostí.

A pak jednou v pondělí večer, za čtrnáct dní nebo za tři neděle po jejím dopise, pro ni John přišel. Louisa se tak úplně vzdala vší naděje na schůzku s ním, že volání ze sadu dlouho nepostřehla. Předtím v pátek, když ji vezl čeledín domů na farmu, dopustila se bez rozmyšlení něčeho, co ji vylekalo, a zatímco stál John dole ve tmě a volal tiše a vytrvale její jméno, chodila po pokoji sem a tam a přemítala, proč se vlastně zachovala tak pošetile.

Čeledín, který pro ni ten pátek přijel, byl černovlasý, kučeravý mládenec; dostavil se později než obvykle, takže vyjeli na cestu k domovu už potmě. Louisa, hlavu plnou Johna Hardyho, se snažila udržovat rozhovor, ale vesnický chasník se ostýchal a vytrvale mlčel. Vybavilo se jí v duchu, jak osamělé dětství prožila, a bolestně si uvědomila, že byla právě odsouzena k další osamocenosti. „Mám toho všeho až po krk!“ vykřikla neočekávaně a pokračovala prudkou tirádou, která jejího společníka pořádně vylekala. „Otce mám až po krk a starého Hardyho také,“ prohlásila důrazně. „Ve škole tady ve městě se člověk sice něčemu naučí, ale mám školy taky až po krk!“

Louisa vyděsila čeledína ještě víc, když se k němu přitiskla a položila si tvář na jeho rameno. Nejasně doufala, že ji obejme a políbí jako onen mládenec ve tmě Mary, ale milý chasník cítil jenom strach. Práskl do koní a začal si hvízdat. „Tahle cesta je pořádně vymletá,“ řekl hlasitě. Louisu to tak rozčertilo, že mu strhla klobouk z hlavy a zahodila jej do prachu. Než seskočil z kozlíku a doběhl si pro něj, ujela mu a nechala ho šlapat zbytek cesty pěšky.

Louisa Bentleyová se stala milenkou Johna Hardyho. Tohle vlastně ani nechtěla, ale mladý muž si její jednání tak vyložil a ona natolik dychtila, aby něčeho dosáhla, že mu nekladla odpor. A když pak za několik měsíců dostali strach, že Louisa bude mít dítě, odjeli večer do okresního města a dali se tam oddat. První dobu bydleli u Hardyových a pak si zařídili vlastní dům. Po celý první rok se snažila Louisa vysvětlit manželovi, proč mu napsala ten list; že hladověla po čemsi mlhavém, nepostižitelném a že její touha nebyla ještě ukojena. Znovu a znovu se mu vrhala do náruče a snažila se o tom hovořit, ale bezvýsledně. On si představoval lásku mezi mužem a ženou po svém, a místo aby ji vyslechl, začal ji vždy líbat na rty. To ji zmátlo, a nakonec se už nechtěla dát líbat. Sama nevěděla, co vlastně chce.

Když se ukázalo, že obavy, které je dohnaly k svatbě, byly neopodstatněné, Louisa se rozlítila a říkala mu hořká, zraňující slova. Když se jí později narodil syn David, nemohla ho kojit a nevěděla, jestli si vlastně dítě přála, anebo ne. Někdy strávila v dětském pokoji třeba celý den; chodila kolem dítěte a tu a tam k němu přistoupila a něžně ho pohladila, ale jindy ho nechtěla ani vidět a nesnášela přítomnost toho malého lidského drobečka, který se najednou octl v domě. Johnovým výčitkám, že je krutá, se jen vysmála. „Je to malý muž a domůže se, čeho bude chtít, v každém případě,“ pravila rozhodně. „Kdyby to byla malá žena, nebylo by na světě nic, co bych pro ni neudělala.“

DÍL ČTVRTÝ: Hrůza

Jako vytáhlý patnáctiletý chlapec prožil David Hardy – a v tom se jeho osud shodoval s matčiným – dobrodružství, které změnilo celý jeho životní běh a vypudilo ho z tohoto tichého koutu do světa. Skořápka jeho dosavadního života praskla a on musel vykročit kupředu. Zmizel z Winesburgu a už ho tam nikdo nespatřil. Po jeho útěku mu zemřela matka i dědeček a jeho otec velmi zbohatl. Obětoval celé jmění, aby svého syna vypátral, ale to už do našeho vyprávění nepatří.

Byl pozdní podzim jednoho zvláštního roku. Všude na Bentleyových farmách sklidili bohatou úrodu. Na jaře koupil Jesse kus rozsáhlého černého močálu ve wineském údolí. Dostal tu půdu lacino, ale vynaložil velké peníze na její zvelebení. Bylo třeba vykopat dlouhé odvodňovací příkopy a položit tisíce rour. Sousedé pohlíželi na takový nákladný pokus s nedůvěrou. Někteří se mu posmívali a v duchu doufali, že mu to pořádně pustí žilou, ale starý Jesse pokračoval mlčky v díle a neříkal nic.

Když půdu odvodnil, osázel ji kapustou a cibulí, a zase si z něho sousedé dělali blázny. Avšak úroda byla skvělá a podařilo se ji velmi výhodně prodat. Za jeden jediný rok na tom Jesse vydělal tolik peněz, že měl kryty náklady na odvodnění, a navíc mohl koupit dvě farmy. Byl opojen vítězoslávou a nemohl skrýt své pocity. Poprvé za ta léta, co farmařil, chodil mezi svými lidmi s úsměvem na tváři. Jesse koupil celou řadu nových strojů, aby ušetřil pracovní síly, a všechny zbylé akry černého močálu. Jednoho dne přivezl Davidovi z Winesburgu kolo a nové šaty a svým sestrám dal peníze, aby se mohly zúčastnit církevních slavností v Clevelandu. Když na podzim onoho roku uhodily první mrazíky a lesy kolem říčky Wine zezlátly a zbrunátněly, utíkal David ven, jakmile přišel ze školy. Každé odpoledne chodil sám nebo s ostatními chlapci do lesa na oříšky. Ti ostatní vesničtí chlapci – většinou synové zemědělských dělníků z Bentleyových farem – mívali s sebou vzduchovky na králíky a na veverky, ale těch výprav se David neúčastnil. Udělal si prak z rozsochy a silného proužku gumy a vydal se na oříšky sám a sám. Na těchto potulkách mu přicházely nové myšlenky. Uvědomoval si, že už je hnedle muž, a přemítal, co bude v životě dělat, ale než k něčemu dospěl, myšlenky se mu rozutekly a byl zase chlapcem. Jednou zastřelil veverku, která seděla na nízké větvi a mlaskala na něj. S veverkou v ruce utíkal domů. Jedna z Bentleyových sester mu zvířátko upekla a on je snědl s velkou chutí. Kůži napjal na prkénko a prkénko vyvěsil na provázku z okna ve svém pokoji. Ta příhoda v něm podnítila nový zájem. Už nikdy neodešel do lesa bez praku a bavil se dlouhé hodiny tím, že střílel na pomyslná zvířátka ukrytá v hnědém listoví. Pustil z hlavy otázku, co bude, až dospěje, a spokojeně zůstával chlapcem s chlapeckými touhami.

Jednou v sobotu odpoledne se vypravoval do lesa, v kapse prak a přes rameno pytlíček na ořechy, a tu si ho zavolal dědeček. Starý Jesse měl rozechvělý, napjatý pohled, jaký chlapce vždy trochu lekal. V takových chvílích nehleděl Jesse Bentley rovně vpřed, ale jeho oči nejistě těkaly nebo se upíraly strnule do prázdna. Jako by ho neviditelná opona oddělovala od okolního světa. „Půjdeš se mnou,“ řekl krátce a jeho oči vzhlédly k nebesům nad hochovou hlavou. „Máme dnes něco důležitého na práci. Můžeš si vzít ten pytlík na ořechy, jestli chceš. Na tom nesejde a stejně půjdeme do lesa.“

Jesse a David vyjeli ze dvora v známém faetonu taženém bílou kobylkou. Ujeli mlčky hezký kus cesty, než zastavili v lukách, kde se popásalo stádo ovcí. Ve stádu bylo jehňátko, které se narodilo mimo obvyklou dobu, a David s dědečkem je chytli a svázali tak pevně, že vypadalo jako malý bílý míček. Když se zase rozjeli, dovolil Jesse Davidovi, aby držel jehňátko v náručí. „Všiml jsem si ho včera, a tu se mi vybavilo něco, co jsem chtěl udělat už dávno,“ pravil znovu a zahleděl se přes chlapcovu hlavu tím uhýbavým, nejistým pohledem.

Místo vítězoslavného pocitu z dobré úrody zmocnilo se teď farmáře rozpoložení docela jiné. Už delší dobu prožíval stav velké pokory a zbožnosti. Opět vycházel za noci sám a sám a rozjímal o Bohu, opět srovnával sám sebe se starozákonními muži. Klekal na orosenou trávu a pod hvězdnatou oblohou vznášel svůj hlas k Bohu. A nyní se rozhodl, že i on podobně jako hrdinové biblických příběhů přinese Bohu krvavou oběť. „Hojně se mi urodilo a Bůh mi seslal chlapce jménem David,“ říkal si tiše. „Snad jsem to měl udělat už dávno.“ Litoval, že ho to nenapadlo před Louisiným narozením. Chtěl na nějakém opuštěném místě v lese zapálit hranici a obětovat Bohu jehňátko. Věřil, že tentokrát se mu Bůh zjeví a zjeví mu také svou vůli.

Přemítal o tom čím dál víc v úzké souvislosti s Davidem a jeho vroucí sebeláska ustupovala poněkud do pozadí. Je na čase, aby chlapec začal uvažovat, co bude v životě dělat, a tu ho povede Boží vůle, rozhodl se. Bůh mu vyjeví jeho úděl. Řekne mi, kde je Davidovo místo a kdy se má vydat na cestu. Je správné, aby byl chlapec při tom. Jestliže mi bude dopřáno té milosti a sestoupí anděl z nebe, spatří David nádheru a slávu Boží zjevenou lidskému zraku. Stane se také věrným služebníkem Božím.

V hlubokém mlčení pokračovali Jesse a David v cestě, až dojeli k onomu místu, kde už jednou Jesse vzýval Boha a vyděsil vnuka. Ráno byla obloha jasná a slunce zářilo, ale teď se zvedl studený vítr a mraky zatáhly oblohu. Jakmile David spatřil, kam to dojeli, zachvěl se bázní, a když děda zastavil u můstku pod lesní strání, kde se říčka stáčela, byl by nejraději vyskočil z faetonu a rozběhl se pryč.

Davidovi bleskla myslí celá řada možností, jak utéci, avšak když Jesse zarazil koně a přelezl přes plot do lesa, šel za ním. Proč bych se bál? Taková hloupost! Nic se mi přece nemůže stát! říkal si v duchu, kráčeje kupředu s jehňátkem v náručí. Svíral je pevně, to malé, bezmocné stvořeníčko, a nějak si tím dodával odvahy. Cítil, jak jehňátku prudce bije srdíčko, a tep jeho vlastního srdce se zpomalil. Kráčel rychlými kroky za dědečkem a přitom rozvázal jehňátku nohy. Kdyby něco, utečeme spolu, pomyslel si.

Urazili pěkný kus cesty, než Jesse zastavil na pokraji malé mýtinky, která se svažovala k potoku, zarostlá nízkým houštím. Neřekl nic, ale navršil suché větve na hranici a zapálil ji. Hoch seděl na zemi s jehňátkem v náručí. V duchu teď přisuzoval každému starcovu pohybu skrytý význam a jeho strach vzrůstal. „Nesmím zapomenout pomazat chlapce beránčí krví,“ zamumlal Jesse, a zatímco oheň hladově olizoval větve, vytáhl z kapsy dlouhý nůž a rychlými kroky se blížil k Davidovi.

Chlapcovu duši zaplavila hrůza. Ochromila ho. Na okamžik nehybně strnul a pak vyskočil. Byl bílý jako rouno toho jehňátka, jež využilo náhlé svobody a prchalo po stráni dolů. I David prchal. Strach mu propůjčil křídla. V šíleném trysku přeskakoval křoví i padlé kmeny. Aniž zpomalil, vrazil ruku do kapsy a vytáhl vlastnoručně vyrobený prak na veverky. Přiběhl k potůčku, který tu bublal přes balvany, skočil do vody a ohlédl se; a když spatřil, že se za ním dědeček žene a v ruce pevně svírá dlouhý nůž, už neváhal, shýbl se, sebral kámen a nasadil jej do praku. Vší silou natáhl pevnou gumu a kámen zasvištěl vzduchem. Zasáhl Jessa, jenž při honbě za jehnětem chlapce ani nevnímal, přímo do hlavy. Se zaúpěním se skácel a zůstal ležet bezmála chlapci u nohou. Jakmile David spatřil, že se nehýbá a že je tedy nepochybně mrtev, nabyla jeho hrůza obřích rozměrů. Změnila se v panické šílenství.

S výkřikem se obrátil a pádil hloub do lesa. „Aťsi – zabil jsem ho, ale ať,“ vzlykal křečovitě. V běhu se náhle rozhodl, že se už nevrátí ani na farmu, ani do Winesburgu. „Zabil jsem toho muže Božího, a tak musím jít do světa jako muž,“ řekl si s rozhodností, přestal utíkat a dal se rychlým krokem po cestě vinoucí se podél říčky Wine přes pole i háje k západu.

Na srázu u vody se Jesse Bentley ztěžka pohnul. Zaúpěl a otevřel oči. Dlouho ležel bez pohnutí s pohledem obráceným k nebesům. Konečně se vztyčil, ale v hlavě se mu všechno pletlo. Ani ho neudivilo, že chlapec zmizel. Sedl si na kládu u cesty a mluvil o Pánubohu. Víc z něho nedostali. Kdykoli se někdo zmínil o Davidovi, zabloudil zrakem k nebesům a prohlásil, že mu hocha vzal Boží anděl. „To je trest za to, že jsem lačnil po slávě,“ tvrdil a víc o tom neměl co říci.

Muž mnoha myšlenek

Žil se svou matkou, málomluvnou prošedivělou paní s neobvykle popelavou pletí. Jejich domek stál v hájku kousek za tím můstkem, kde Wine přetíná Hlavní třídu. Jmenoval se Joe Welling a byl synem člověka v obci váženého, advokáta a poslance ohijského zákonodárného sboru. Joe sám byl malé postavy a svou povahou se lišil od všech lidí v městečku. Připomínal malinkou sopku – po jistou dobu klidně odpočívá a najednou začne chrlit oheň. A přece to není přirovnání výstižné: byl spíš jako člověk, který trpí občasnými záchvaty; lidé po něm pokukují s obavami, protože najednou to na něho může přijít, ten podivný zlověstný stav, a začne kroutit očima a křečovitě cukat rukama a nohama. Takový byl Joe Welling, jenomže jeho záchvaty nedoprovázely projevy fyzické, nýbrž duševní. Byl přímo posedlý novými myšlenkami, a zaujat takovouto myšlenkou, neznal v ničem míru. Záplava slov se mu řinula ze rtů. Na tváři mu hrál podivný úsměv. Zlaté korunky jeho chrupu se zaleskly. Vrhl se na některého kolemjdoucího a začal řečnit. A už mu, nebožák, neunikl. Rozčilený chlapík mu funěl do tváře, pátravě se mu díval do očí, roztřeseným ukazováčkem mu poklepával na hruď, zasypával ho otázkami a vynutil si pozornost.

Tenkrát ještě společnost Standard Oil nerozvážela zboží velkými cisternami přímo zákazníkům jako dnes, ale skladovala je v hokynářstvích, železářstvích a podobných obchodech. Joe byl zástupcem této společnosti pro Winesburg a několik jiných měst při železnici, která prochází Winesburgem. Vybíral peníze, zapisoval objednávky a vykonával, co bylo potřeba. Jeho otec, pan poslanec, mu to místo obstaral.

A tak navštěvoval winesburské obchody – tichý, zdvořilý, svědomitě vykonávající své povinnosti. Lidé se za ním dívali s posměchem v očích, s posměchem tlumeným obavami. Byli připraveni dát se na útěk, kdyby ho to snad popadlo. Třebaže Joe v záchvatu nikomu neublížil, člověk to nemohl odbýt mávnutím ruky. Každý mu podlehl. Jak dostal nápad, nabyla jeho osobnost gigantických rozměrů. Překonal každého, komu začal přednášet, zavalil ho vodopádem slov, zavalil všechny, kdo byli v doslechu.

V drogerii u Sylvestra Westa stáli čtyři chlapi a bavili se o letní dostihové sezóně. Wesley Moyer trénoval svého valáška Tonyho Tipa na červnové dostihy v Tiffinu; říkalo se, že tam změří síly s nejvážnějšími soupeři, s jakými kdy běžel. Měl tam přijet i sám Otecko Geers, ten slavný jockey. Winesburčané měli vážné obavy, dokáže‑li Tony Tip něco i za těchto okolností.

Drátěná zástěna ve dveřích se rozlétla a do drogerie vtrhl Joe Welling. Z očí mu zářilo podivné soustředění. Vrhl se na Eda Thomase, který znal osobně Otecka Geerse a jehož mínění o šancích Tonyho Tipa mělo svou váhu.

„Wine stoupá!“ zvolal Joe Welling hlasem Feidippida zvěstujícího Athénským, že Řekové zvítězili u Marathonu. Jeho prsty zabubnovaly na širokou hruď Eda Thomase. „U Trunionského mostu je dvacet osm a půl centimetru pod obloukem,“ chrlil ze sebe tak překotně, že slova provázel hvízdavý sykot mezi zuby. Na čtyřech tvářích se rozhostil výraz bezmocné zlosti.

„Mám přesné informace. Na to můžete dát krk. Zaskočil jsem si k Sinningovi do železářství a vypůjčil jsem si metr. Pak jsem se vrátil a změřil jsem si to. Nevěřil jsem svým očím. Uvědomte si, že už deset dní nepršelo. Nejdřív jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Napadlo mě to i ono. Zvážil jsem podzemní proudy a spodní prameny. V duchu jsem sestoupil do podzemí a pátral jsem. Posadil jsem se na mostě a mnul si čelo. Na nebi nebyl jeden jediný mráček. Vyjděte ven a přesvědčte se sami. Na nebi nebyl jeden jediný mráček. Na nebi není ani teď jeden jediný mráček. Ba ne, byl na nebi mráček. Nechci nic zatajovat. Na západě nad obzorem byl mráček asi jako lidská dlaň.

Jsem ovšem přesvědčen, že to s tím nemá co dělat. Tamhle, vidíte? Chápete, že jsem z toho byl celý tumpachový.

A pak se mi rozbřesklo. Zasmál jsem se tomu. Vy se tomu také zasmějete. No ovšem, pršelo v medinském okrese. To je zajímavé, že? I kdyby neexistovala železnice, pošty a telegrafy, přece bychom věděli, že v medinském okrese pršelo. Tam Wine pramení. To ví každý. Naše milá říčka nám donesla tu zprávu. To je zajímavé. Zasmál jsem se tomu. Pomyslel jsem si, že vám to musím povědět – je to zajímavé, že?“

Joe Welling se otočil a vyšel ze dveří. Zastavil se, vytáhl z kapsy notes a přejížděl prstem jednotlivé stránky. Opět se zcela věnoval povinnostem obchodního zástupce společnosti Standard Oil. „Hemův koloniál – tam jim brzo dojde zásoba paliva. Budu je muset navštívit,“ zamumlal a spěšně vykročil, zdvořile pozdravuje kolemjdoucí napravo i nalevo.

Když se George Willard dostal do novin, Joe Welling ho přímo obléhal. Joe mu záviděl. Připadalo mu, že on sám je osudem přímo předurčen k tomu, aby byl reportérem. „Takovou práci bych měl dělat, o tom není sporu,“ pravil jednou Georgi Willardovi na chodníku před Daughertyho lahůdkářstvím. Oči mu zazářily a jeho ukazováček se zachvěl. „Samozřejmě že si jako zástupce Standard Oil vydělám víc, a tak vám to jenom říkám,“ dodal. „Nic proti vám nemám, ale měl bych být reportérem místo vás. Zastal bych tu práci ve volném čase. Já jsem hned tady, hned tam a dovím se věci, kterých vy si ani nevšimnete.“

Joe Welling, celý rozpálený, zatlačil mladého novináře ke vchodu do lahůdkářství. Zdál se zcela ponořen do svých úvah; oči mu bloudily, útlé prsty neklidně prohrabovaly vlasy. Úsměv se mu rozlil po tváři, zlaté zuby zablýskaly. „Vemte si notes!“ poručil. „Nosíte s sebou přece nějaký blok, ne? To bych řek. Tak si poznamenejte toto. Nedávno mě to napadlo. Vezměme tlení. Co je to vlastně tlení? Je to požár. Spaluje dřevo a jiné věci. To byste si nepomyslel, viďte? Ovšemže ne. Tenhle chodník, na kterém stojíme, toto lahůdkářství, ty stromy tam podél cesty – všechno je zachváceno požárem. Všechno hoří. Víte, tlení nikdy nepřestává. Nic je nezastaví. Voda ani barva nepomáhají. A když je něco ze železa – co se stane? Zrezaví, jak víme. To je také požár. Svět je v jednom plameni. Tak byste měl začít. Vysaďte tučně: Svět je v jednom plameni. To budou lidi koukat! Budou vykládat, jak jste chytrý. Ale mně je to jedno. Já vám nezávidím. Napadlo mě to jen tak. Já bych vám uměl rozhýbat kšeft. To musíte přiznat.“ Rychle se obrátil a spěšně odcházel. Po několika krocích se zastavil a ohlédl se. „Já vám budu držet palce,“ pravil. „Já vám rozhýbám kšeft. Měl bych začít vydávat vlastní noviny, to je fakt. Ze mne by byl senzační novinář. To ví každý.“ George Willard byl už rok redaktorem Winesburského orla, když tu nastaly čtyři významné změny v životě Joea Wellinga. Zemřela mu matka, přestěhoval se do penzionu Nový Willard, zapletl se do jisté milostné záležitosti a založil winesburský baseballový klub.

Joe založil baseballový klub proto, aby mohl dělat trenéra, a jako trenér si pomalu získal úctu svých spoluobčanů. „Je ohromný,“ prohlašovali, když Joeovo mužstvo porazilo reprezentanty medinského okresu. „Vymáčkne z našich mládenců první poslední. Jen se na něho podívejte!“

Na baseballovém hřišti stával Joe Welling u první mety a chvěl se vzrušením po celém těle. Všichni hráči na něm mimoděk ulpívali očima. Nepřátelského nadhazovače to docela zmátlo.

„Do to‑ho! Do to‑ho!“ volal rozčilený mužíček. „Dívejte se! Dí‑vej‑te se! Na mé prsty! Na mé ru‑ce! Na mé nohy! Na mé o-či! Pěkně spolu do to‑ho! Dí‑vej‑te se! Já vám ukážu, co máte kdo dělat! Pěkně spolu do toho. Pěkně spolu do to‑ho! Dívej‑te se! Dívejte se! Dívejte se!“

Mělo‑li winesburské mužstvo běžce na metách, tu jako by do Joea Wellinga vjela tajemná síla. Běžci si to ani neuvědomovali, ale nespouštěli z něho oči a vyráželi vpřed, přebíhali a vraceli se jako na drátkách. I soupeři pozorovali Joea. Fascinoval je. Chvíli od něho nemohli odtrhnout zrak, pak si začali divoce podávat, jako by se chtěli vymanit z jeho kouzla, a zatím winesburské mužstvo, povzbuzováno bez přestání divokými, až zvířecími výkřiky svého trenéra, doběhlo na domácí metu.

Milostný poměr Joea Wellinga vzrušil celé město. Zpočátku si lidé o tom šeptali a vrtěli pochybovačně hlavou. Tu a tam se tomu zasmáli, ale byl to smích nucený a nepřirozený. Joe se zamiloval do Sarah Kingové, hubené posmutnělé ženy, která žila se svým otcem a bratrem v cihlovém stavení proti vratům winesburského hřbitova. Ani King starší, ani mladší nebyli ve Winesburgu oblíbeni. Lidé říkali, že jsou nafoukaní a nebezpeční. Přistěhovali se do Winesburgu odněkud z Jihu a měli lisovnu ovocných šťáv pod Trunionským vrškem. Šuškalo se, že syn Tom někoho zabil, než přišel do Winesburgu. Bylo mu sedmadvacet a po městě jezdil na grošovaném poníku. Měl dlouhý plavý knír, který mu zakrýval zuby, a nosil při sobě těžkou, hrozivou hůl. Jednou tou holí zabil psa. Byl to pes Wina Pawseyho, majitele obchodu s obuví, a stál na chodníku a vrtěl ocáskem. Tom King ho zabil jedinou ranou. Sebral ho za to strážník a musel zaplatit pokutu deset dolarů.

Starý Edward King byl drobný mužíček; na ulici se mu lidé smáli – smáli se rozpačitě a nevesele. Smál‑li se on, mnul si levý loket pravou rukou. Tím navyklým pohybem si docela rozedřel rukáv. Jak tak kráčel po ulici, nervózně se rozhlížel a pochechtával a vypadal přitom nebezpečněji než jeho zamlklý, divoký syn.

Když se začala Sarah Kingová objevovat po večerech v městečku s Joem Wellingem, lidé poplašeně vrtěli hlavami. Sarah byla vysoká, bledá, s tmavými kruhy pod očima. Spolu vypadali prostě směšně. Procházeli se stromořadím a Joe hovořil. Jeho dychtivá, vášnivá vyznání, zaslechnutá ze stínu hřbitovní zdi nebo z tmavého hájku na stráni, táhnoucího se od vodojemu k tržišti, šla od úst k ústům po všech krámech. Chlapi stáli u výčepního pultu v hotelu Nový Willard, smáli se a vykládali si o Joeově známosti. Smích vystřídalo mlčení. Winesburští baseballisté vyhrávali pod jeho vedením jeden zápas za druhým a městečko na něho začínalo pohlížet s úctou. Lidé vyčkávali a v předtuše tragédie se nervózně usmívali.

Jednou v sobotu kvečeru došlo k události, která už dlouho rozechvívala celé město zlou předtuchou: Joe Welling se střetl ve svém pokoji v hotelu Nový Willard s oběma Kingy. George Willard byl svědkem onoho střetnutí. Stalo se to tak:

Mladý novinář šel po večeři do svého pokoje, a tu si povšiml, že v zešeřelém Joeově pokoji sedí Tom King s otcem. Syn, v ruce svou těžkou hůl, zaujal místo hned u dveří. Starý King neklidně přecházel po místnosti a pravou rukou si mnul levý loket. Nikde na chodbě nebylo živé duše.

George Willard vešel do svého pokoje a posadil se za psací stůl. Chtěl něco psát, ale ruka se mu tak třásla, že neudržel pero. I on začal neklidně přecházet. Byl z toho právě tak zmatený a bezradný jako ostatní Winesburčané.

Po půl osmé, když už se valem stmívalo, blížil se Joe Welling od nádraží k hotelu Nový Willard. V náručí držel svazek travin a býlí. George Willard se sice klepal hrůzou po celém těle, ale přece se musel usmát při pohledu na tu čipernou postavičku, která s chomáčem trávy v ruce rázovala podél kolejí.

Rozechvělý obavami i zvědavostí číhal mladý novinář na chodbě u dveří, za nimiž hovořil Joe Welling s oběma Kingy. Uslyšel zaklení, starý Edward King se trhaně zachichotal a pak zavládlo ticho. A to ticho prolomil hlas Joea Wellinga – ostrý, jasný hlas. George Willard se dal do smíchu. Pochopil situaci. Jako přemohl Joe Welling dosud každého, tak přemohl i oba muže v pokoji záplavou slov. Novinář na výzvědách přecházel po chodbě v němém údivu.

Uvnitř v pokoji přeslechl Joe Welling nezřetelnou vyhrůžku Toma Kinga. Zcela zaujat svým objevem zavřel za sebou dveře, rozsvítil lampu a rozestřel traviny a býlí po zemi. „Něco jsem si přinesl,“ oznámil slavnostně. „Chtěl jsem to ukázat Georgi Willardovi, aby o tom napsal do novin. To jsem rád, že jste přišli. Škoda že tu není také Sarah. Už dávno jsem k vám chtěl zajít na návštěvu a povědět vám něco o svých myšlenkách. Mne napadají strašně zajímavé myšlenky. Sarah to nechtěla připustit. Říkala, že bychom se pohádali. To je přece nesmysl.“

Joe Welling pobíhal po pokoji a přitom vykládal oběma překvapeným mužům: „Nemůže být pochyby, že je to ohromný objev,“ zvolal. Vzrušení dodávalo jeho hlasu pronikavého důrazu. „Dávejte pozor, to vás bude zajímat. Určitě vás to bude zajímat. Předpokládejme toto – předpokládejme, že veškerá pšenice, kukuřice, oves, hrachovina, brambory – všechno jednoho dne zmizí. No, a co my teď tady v našem okrese? Ze všech stran nás obklopuje vysoká zeď. To musíme předpokládat. Nikdo se nemůže dostat ven, všechny dary matky přírody vzaly za své, zbylo nám jen divoké býlí, ty traviny. Zahynuli bychom? Na to se vás ptám. Zahynuli bychom?“ Tom King znovu něco zabručel a chvilku vládlo v místnosti ticho. Potom se jal Joe rozvíjet svou myšlenku. „Zpočátku by to bylo těžké.

To připouštím. Musím to připustit. Tomu bychom se nevyhnuli. Bylo by nám krušno. Nejedno tučné břicho by se splasklo. Ale přežili bychom. To bych prosil!“

Tom King se dobromyslně zasmál a na chodbu dolehlo i nervózní stařecké zachichtání Edwarda Kinga. Joe Welling spěšně pokračoval. „Víte, začali bychom pěstovat nové druhy zeleniny a plodin. Brzy bychom nahradili vše, co jsme ztratili. Ale pozor – netvrdím, že by se ty nové rostliny navlas podobaly starým. To ne. Možná že by byly dokonalejší, možná že by nebyly tak dokonalé. Zajímavé, že? To stojí za uvážení! Rozhýbá to mozek, co?“

V pokoji zavládlo ticho a pak se zase starý Edward King nervózně zachichotal. „Škoda že tu není Sarah,“ zvolal Joe Welling. „Pojďme k vám! Chci jí o tom povědět.“

Bylo slyšet, jak v pokoji odstrkují židle. George Willard se rychle uchýlil do svého pokoje. Vyklonil se z okna a uviděl, jak se Joe Welling s oběma Kingy ubírají pryč. Tom King musel pořádně natahovat nohy, aby tomu mužíčkovi stačil. Při chůzi se nakláněl kupředu a naslouchal – zaujatě, soustředěně. Joe Welling vykládal vzrušeně dál. „Vezměme například pampelišku!“ zvolal. „S pampeliškou se dají dělat hotové zázraky. Jeden by tomu nevěřil. Zamyslete se nad tím! Oba se nad tím zamyslete! Měli bychom novou říši rostlin, víte? Zajímavé, že? To je přece něco. Počkejte, až to řeknu Sarah, ta to pochopí. Sarah to bude zajímat. Ona se vždycky zajímá o nové myšlenky. To je, pane, hlavička otevřená. Jak by ne! Však to víte sami.“

Dobrodružství

Alice Hindmanová, žena sedmadvacetiletá v době, kdy George Willard byl ještě děcko, žila ve Winesburgu od svého narození. Prodávala ve Winneyho galanterii a bydlela u matky, která se podruhé vdala.

Alicin nevlastní otec byl lakýrník a pil. Jeho životní příběh je podivný. Stálo by za to, abychom si ho jednou vyprávěli.

Sedmadvacetiletá Alice byla vysoká a až příliš štíhlá. Na svou postavu měla velkou hlavu. Chodila lehce shrbená, měla hnědé vlasy a hnědé oči. Dělala dojem vyrovnaného člověka, ale pod klidným zevnějškem vřel ustavičný nepokoj.

Když bylo Alici šestnáct – tehdy ještě neprodávala v obchodě –, měla lásku. Mládenec se jmenoval Ned Currie a byl starší než ona. Pracoval v redakci Winesburského orla jako George Willard a dlouhou dobu chodil za Alicí skoro každý večer. Procházívali se spolu pod stromy v městských ulicích a hovořili o tom, co v životě jednou dokáží. Alice byla hezké děvčátko a Ned ji objímal a líbal. Vzrušovala ho a pak jí říkal věci, které jí říci nemínil; a Alice si tolik přála, aby něco krásného protrhlo dosavadní šeď jejích dnů, že také ona podléhala vzrušení. Také ona se rozhovořila. Odvrhla dosavadní životní pravidla, přirozený ostych i zdrženlivost a poddala se citům lásky. A když se Ned Currie v pozdním podzimu onoho roku, kdy jí bylo šestnáct, chystal odjet do Clevelandu, aby si našel místo u novin a někam to ve světě dotáhl, chtěla s ním utéci. Rozechvělým hlasem mu sdělovala své rozhodnutí. „Najdu si práci a ty můžeš také pracovat,“ pravila, „nechci ti působit zbytečné výdaje a stát v cestě tvé kariéře. Nemusíme se brát hned. Obejdeme se bez toho a můžeme být spolu. I když budeme žít pod jednou střechou, lidé nic neřeknou. Ve městě nás nikdo nezná a nikdo si nás nebude všímat.“

Neda překvapilo i hluboce dojalo odhodlání a oddanost jeho děvčete. Původně si přál, aby se stala jeho milenkou, ale teď se rozhodl jinak. Chtěl ji chránit a starat se o ni. „Nevíš, co mluvíš,“ odpověděl rázně. „Nikdy bych nic takového nepřipustil, na to můžeš vzít jed. Jakmile seženu dobré místo, vrátím se pro tebe. Ale zatím musíš zůstat doma. Nic jiného se nedá dělat.“

Toho večera, než Ned odjel z Winesburgu, aby ve městě začal nový život, měl schůzku s Alicí. Asi hodinu se procházeli po ulicích, a pak si najali ve stájích Wesleyho Moyera bryčku a vyjeli si za město. Vyšel měsíc a oni najednou už nemohli hovořit. V zármutku mladík zapomněl, co si předsevzal o svém vztahu k tomuto děvčeti.

Zarazili bryčku, seběhli na velikou louku, svažující se k břehům říčky Wine, a ve stříbřitém světle měsíce se tam pomilovali. Když se o půlnoci vraceli k městu, byli oba šťastni. Věřili, že v budoucnu se nikdy nemůže přihodit nic, co by jim vymazalo z paměti zázračnou a nádhernou chvíli, kterou spolu prožili. „Teď patříme jeden druhému, a ať se stane co stane, nesmíme na to zapomenout,“ řekl Ned Currie, když ji dovedl domů.

Mladý novinář neměl v Clevelandu úspěch a odjel na západ do Chicaga. Nějaký čas se mu stýskalo a psal Alici každý den. Pak se začal sžívat s velkoměstem; brzy měl nové přátele, nové zájmy. V Chicagu se nastěhoval do penzionu, kde bydlelo několik žen. Jedna upoutala jeho pozornost a on zapomněl na Alici z Winesburgu. Koncem prvního roku přestal psát a jenom velmi zřídka – když byl osamělý anebo když někdy seděl v městském parku a měsíc svítil na trávník stejně jasně jako svítil onu noc na louku u říčky Wine – si na ni vůbec vzpomněl.

A zatím ve Winesburgu děvčátko, které poznalo lásku, vyspělo v ženu. Když jí bylo dvaadvacet, zemřel jí náhle otec, majitel sedlářství. Starý sedlář byl také válečným vysloužilcem, a tak dostala vdova po něm za několik měsíců penzi. Z prvních peněz si koupila stav a začala tkát koberce a Alice si našla místo ve Winneyho obchodě. Ještě celou řadu let by ji bylo nic nepřesvědčilo, že se k ní Ned Currie nakonec nevrátí.

Byla ráda, že má zaměstnání, protože se jí při každodenní práci nezdálo čekání tak nekonečné a nudné. Začala si ukládat peníze s úmyslem, že odjede za milým do města, až našetří dvě stě nebo tři sta dolarů, a pokusí se znovu vzbudit jeho lásku.

Alice neobviňovala Neda z toho, co se přihodilo oné měsíčné noci. Ale cítila, že by se nemohla provdat za jiného. Zdálo se jí obludné, aby dala někomu jinému, nač měl podle jejího přesvědčení právo jenom Ned. Když se o ni zajímali jiní mládenci, rozhodně je odmítala. „Jsem jeho ženou a jeho ženou zůstanu, ať se ke mně vrátí, nebo ne,“ šeptala si, neboť Alice se sice sama živila a dělala to docela ráda, ale nedovedla pochopit stále se šířící moderní názory o tom, že žena je svou vlastní paní a že v životě dává a bere tak, jak to vyžaduje její vlastní zájem.

Alice pracovala v galanterii od osmi ráno do šesti večer a tři dny v týdnu se vracela do krámu v sedm a byla tam až do devíti. Jak čas plynul, zmocňoval se jí víc a víc pocit osamělosti a začala si osvojovat zvyky osamělých lidí. Když večer odešla nahoru do svého pokoje, klekla na podlahu k modlitbě a při modlení šeptala slova, která by byla chtěla říci milenci. Oblíbila si různé předměty a nesnášela, aby někdo cizí vstoupil do jejího pokoje, protože patřil jen jí. Kdysi začala střádat za jistým účelem a pokračovala v tom, i když už se vzdala myšlenky, že pojede do města za Nedem Curriem. Zvykla tomu, a potřebovala‑li nové šaty, nekoupila si je. Leckdy za deštivého odpoledne vytáhla svou vkladní knížku, rozevřela ji, položila před sebe na pult a celé hodiny snila o nepravděpodobné možnosti, že jednou našetří tolik, aby mohla se svým budoucím manželem žít z úroků.

Ned si vždycky přál cestovat, myslela si, a já mu to umožním. Jednoho dne se vezmeme a já budu ukládat z jeho platu i ze svého a pak budeme bohatí. Pojedeme spolu na cestu kolem světa.

Týdny v galanterii splývaly v měsíce, měsíce v léta a Alice čekala a snila o návratu milého. Její šéf, šedovlasý starý pán s umělým chrupem a řídkým prošedivělým knírem, který mu přikrýval ústa, toho mnoho nenamluvil a stalo se také – když pršelo nebo v zimě, když sněhová vánice zuřila na Hlavní třídě –, že se po celé hodiny neobjevili žádní zákazníci. Alice urovnávala a přerovnávala zboží. Stála u výkladní skříně, pozorovala opuštěnou ulici a vzpomínala na večerní procházky s Nedem Curriem a na to, co jí řekl. „Teď patříme jeden druhému, ať se stane co stane.“ Ta slova zněla myslí dozrávající ženy a vracela se jako ozvěna. Oči se jí zalily slzami. Když někdy šéf odešel a nechal ji v obchodě samotnou, sklesla jí hlava na pult a ona se rozplakala. „Ach Nede, čekám na tebe,“ šeptala znovu a znovu a zmocňoval se jí čím dál tím větší strach, že se už nikdy nevrátí.

Po jarních deštích, než nastanou dlouhé parné dny, je kolem Winesburgu překrásně. Za městem se rozprostírají doširoka pole, ale dál potom se táhnou háje a lesy. V lesích jsou mnohá odlehlá zákoutí, vyhledávaná v neděli odpoledne milenci. Sedávají mezi stromy a dívají se do polí, na farmáře pracující u stavení, na silnici, kudy projíždějí vozy sem a tam. Z města zaznívá hlahol zvonů a občas projede vlak, který zdáli vypadá jako dětská hračka.

Několik let po Nedově odjezdu nechodila Alice s ostatní mládeží na výlety do lesa. Avšak jednoho dne – bylo tomu už dva tři roky, co se vydal do města a ona už nemohla déle snášet samotu – nastrojila se do svátečního a vypravila se do luk. Našla si tiché místečko, odkud byl výhled na město a široko daleko do polí, a usedla. Zmocnil se jí strach před stářím, před nemohoucností. Nevydržela na místě; vyskočila. Zastavila se a zahleděla se do kraje a snad právě pocit nekonečného koloběhu života, tak jak jej zpodobují roční období, v ní vyvolal vědomí míjejícího času. S hrůzou si uvědomila, že svěží krása mládí v rozpuku u ní už patří minulosti. Poprvé ji napadlo, že byla o něco ošizena. Nevinila Neda Currieho; nevěděla, komu dávat vinu. Zaplavil ji hluboký smutek. Padla na kolena a chtěla se modlit, ale místo zbožných slov jí splývaly ze rtů jen hořké výčitky. „Mně se to nestane. Nikdy nenajdu štěstí. Nač bych si něco nalhávala?“ zvolala a kupodivu pocítila úlevu, protože se poprvé odhodlaně přiznala k obavám, které ji pronásledovaly den co den.

V onom roce, kdy měla Alice pětadvacáté narozeniny, přihodily se dvě události, které zčeřily klidnou hladinu jejího každodenního života. Matka se provdala za Bushe Miltona, lakýrníka z Winesburgu, a ona sama se stala členkou místní metodistické náboženské obce. Alice vstoupila do této náboženské obce, protože se bála osamělosti. Matčin sňatek její pocit odloučenosti ještě prohloubil. Začínám stárnout a mám divné brouky v hlavě. Jestli se Ned vrátí, nebudu se mu už líbit. Tam ve městě, kde teď žije, jsou lidé věčně mladí. Pořád se tam toho tolik děje, že vůbec nemají čas stárnout, říkala si v duchu se smutným úsměvem a s velkou rozhodností se snažila uskutečnit své odhodlání, že se bude stýkat s lidmi. Každý čtvrtek, když v obchodě zavřeli, šla na večerní bohoslužby do modlitebny a v neděli večer navštěvovala shromáždění náboženské organizace zvané Epworthova liga.

Když ji jednou požádal Will Hurley, prodavač středních let a člen téže náboženské obce, aby ji směl doprovodit domů, nebránila se. „Nesmím se s ním ovšem scházet příliš často, ale když mě navštíví jednou za čas, není na tom ještě nic zlého,“ uvažovala, stále ještě plna odhodlání zachovat věrnost Nedovi Curriemu.

Takovým způsobem, zprvu bezděčně a nesměle, ale později s rostoucím odhodláním, se Alice snažila vykročit životu vstříc. Po boku prodavače Willa Hurleyho mlčela, ale někdy večer, když rozvážně kráčeli, vztáhla ruku a lehce se dotkla záhybu jeho kabátu. Když se s ní rozloučil u zahradních vrátek před matčiným domkem, nevešla hned dovnitř, ale postála ještě chvíli přede dveřmi. Byla by ráda na prodavače zavolala a požádala ho, aby s ní ještě chvilku poseděl na tmavé verandě před domkem, ale bála se, že by si to nesprávně vyložil. Netoužím přece po něm, říkala si, já se jen bojím, abych nemusela být pořád tak sama. Jestli si nedám pozor, tak lidem docela odvyknu.

Někdy na počátku onoho podzimu, kdy Alice dovršila sedmadvacátý rok života, zmocnil se jí hluboký nepokoj. Nesnášela přítomnost prodavače Hurleyho, a přišel‑li ji večer navštívit, poslala ho pryč. Myšlenky se jí rozvířily v hlavě, a když se večer vrátila domů, unavena po dlouhém stání za pultem, a vlezla si do postele, nemohla usnout. Široce rozevřenýma očima hleděla upřeně do tmy. Ve své obrazotvornosti si pohrávala s různými představami, jako si hraje dítě po dlouhém spánku. Avšak hluboko v srdci ji pálila otázka, která se nespokojovala s klamnými iluzemi a žádala od života definitivní odpověď.

Alice vzala do náručí polštář a přitiskla jej pevně k ňadrům. Vyskočila z postele a upravila přikrývku tak, že měla ve tmě obrysy postavy ležící na prostěradle. Padla na kolena, objala ji a šeptala znovu a znovu jako refrén několik slov. „Proč se něco nestane? Proč jen jsem tak sama?“ mumlala. Ačkoliv občas vzpomínala na Neda Currieho, už s ním nepočítala. Cíl její touhy byl mlhavý. Nechtěla Neda Currieho ani jiného muže. Chtěla být milována, chtěla, aby výzva, která jí zněla duší čím dále tím naléhavěji, nezůstávala bez odezvy.

A pak jednou v noci pršelo a Alice prožila dobrodružství. Vyděsilo ji to a zmátlo. Vrátila se z krámu v devět a nezastihla nikoho doma. Bush Milton odešel do města a matka byla na návštěvě u sousedů. Alice se odebrala nahoru do svého pokoje a potmě se odstrojila. Chvíli stála u okna a poslouchala, jak déšť bije na sklo, a tu ji posedlo divné přání. Aniž uvažovala, co činí, seběhla ze schodů a utíkala ven do deště. Když se octla na malém trávníku před domem a ucítila na svém těle studený déšť, zmocnila se jí šílená touha utíkat nahá ulicemi.

Měla pocit, že déšť její tělo zázračně oživí. Už léta nebyla tak mladá a odvážná. Chtělo se jí skákat a běžet a volat a nalézt jinou osamělou lidskou bytost a obejmout ji. Na chodníku před domem klopýtal jakýsi muž svou cestou. Alice se rozběhla. Podlehla zcela své bouřlivé, zoufalé náladě. Nezáleží na tom, ať je to kdo je. Je sám a já mu půjdu vstříc, pomyslela si bez rozvažování o možných následcích takového šílenství. „Stůj,“ zvolala tiše. „Neodcházej! Ať jsi kdokoli, stůj!“

Muž na chodníku se zastavil a naslouchal. Byl to stařec a byl poněkud nedoslýchavý. Přiložil dlaně k ústům a křikl: „Co? Co je?“

Alice se vrhla k zemi a strach ji roztřásl. Byla tak vyděšená z toho, co provedla, že se neodvažovala vstát, ani když muž už dávno přešel, a plazila se domů po kolenou. Jakmile se octla ve svém pokoji, zamkla a přitáhla před dveře toaletní stolek. Chvěla se jako v zimnici a ruce se jí třásly tak, že si stěží dokázala natáhnout noční košili. Vrhla se na postel, zabořila hlavu do podušky a plakala, jako by jí to mělo srdce utrhnout. Co se to se mnou děje? Jestli si nedám pozor, provedu něco hrozného, pomyslela si. Pak se obrátila tváří ke stěně a snažila se sebrat dost odvahy, aby se vyrovnala se skutečností, že mnozí lidé musí žít a umírat sami – i ve Winesburgu.

Lepší lidé

Jestli jste někdy žili ve velkoměstě a zašli v létě odpoledne do parku, možná že jste viděli, jak tam v železné kleci v rohu mžourá obrovská groteskní gorila, zvíře s ohavnými stařeckými váčky svraštělé kůže pod očima a s křiklavě růžovým podbřiškem. Tyhle opice bývají opravdové obludy. Jsou tak dokonale ošklivé, že jsou až tak nějak zvráceně krásné. Děti stojí před klecí jako očarované, muži se odvracejí s výrazem znechucení, ženy se chvilku pozdrží – snad pátrají v paměti, koho z jejich známých jim takový tvor trošku připomíná.

Kdybyste byli strávili mládí v městečku Winesburgu v Ohiu, nezaváhali byste při pohledu na gorilu v kleci ani na okamžik. „Celý Wash Williams,“ řekli byste. „Jak tam ta opice sedí v koutě, vypadá přesně jako starý Wash, když v létě večer zavře kancelář a sedne si na trávník v zahrádce před nádražím.“

V celém městečku nebyl větší šereda než Wash Williams, winesburský telegrafista. Měl obrovské břicho, vyzáblý krk, nemohoucí nožičky. Nemyl se. Všechno na sobě měl špinavé.

I bělmo jeho očí připadalo člověku nečisté.

Ale já to vypravuji příliš rychle. Všechno na něm nečisté nebylo. Wash si hleděl svých rukou. Měl tlusté prsty, ale ruka ležící v kanceláři na stole vedle telegrafního klíče byla pěkně utvářená a citlivá. V mládí měl pověst nejlepšího telegrafisty ve státě, a třebaže byl degradován na bezvýznamné místo ve Winesburgu, pořád si ještě zakládal na své dovednosti.

Wash Williams se v městečku, kde žil, s nikým nestýkal. „Nic s nimi nechci mít,“ říkal, když sledoval zarudlýma očima lidi procházející se po nástupišti kolem telegrafní kanceláře. Večer zamířil po Hlavní třídě do Griffithova výčepu, vypil tam neuvěřitelné množství piva, odklopýtal k hotelu Nový Willard, zalezl do svého pokoje a natáhl se k odpočinku.

Wash Williams byl člověk odvážný. Jednou se mu něco přihodilo, a tím se naučil nenávidět život, nenávidět ho z celého srdce, s vášní až básnickou. Především nenáviděl ženy. „Čubky,“ říkal jim. K mužům choval pocity trošku jiné. Litoval je. „Kteréhopak chlapa nekomanduje nějaká čubka?“ tázal se.

Winesburští si nelámali hlavu s Washem Williamsem a jeho nenávistí k bližním. Jen jednou napsala paní Whiteová, choť bankéře, telegrafní společnosti, že úřadovna ve Winesburgu je nečistá a že odporně páchne, ale nic z její stížnosti nevzešlo. Několik lidí si telegrafisty vážilo. Podvědomě v něm vycítili planoucí odpor k něčemu, čemu sami se opřít neměli odvahu.

Kráčel‑li Wash Williams po ulici, měl takový člověk chuť projevit mu úctu, smeknout nebo se mu uklonit. Vrchní telegrafista, pod jehož pravomoc spadaly telegrafy na trati procházející Winesburgem, měl o něm mínění právě takové. Přeložil Washe do malé úřadovny ve Winesburgu, aby ho nemusel propustit, a chtěl ho tam udržet. Když se mu dostala do ruky stížnost paní bankéřové, roztrhal ji a smutně se usmál. Bůhví proč si přitom vzpomněl na vlastní manželku.

Wash Williams měl kdysi ženu. Oženil se jako mladý muž v Daytonu v Ohiu. Byla vysoká, štíhlá, měla modré oči a plavé vlasy. Wash sám byl také pohledný mládenec. Miloval onu ženu tak hluboce, jak hluboce pak nenáviděl celé ženské pokolení.

Jen jediný člověk z celého Winesburgu znal příběh, který tak změnil zjev i povahu Washe Williamse. Jednou vyprávěl svůj příběh Georgi Willardovi a k vyprávění došlo takto:

Kteréhosi večera si vyšel George Willard s Bellou Carpenterovou, modistkou ze salonu paní Kate McHughové. Mladík do ní zamilován nebyl a ona, po pravdě řečeno, měla jiného nápadníka, číšníka z Griffithova výčepu, ale jak se tak procházeli pod stromy, tu a tam se objali. Večer i jejich vlastní myšlenky v nich vyvolaly určitou náladu. Vraceli se k Hlavní třídě okolo nádraží a tam na trávě pod stromem ležel Wash Williams a zřejmě spal. Příštího večera se procházel George Willard s telegrafistou. Zamířili podél trati a usedli na hromadu starých pražců pod náspem. A tenkrát vyprávěl telegrafista mladému reportérovi svůj příběh nenávisti.

Možná že by se už byli rozhovořili desetkrát dříve, George Willard a onen podivný nepohledný člověk, jenž bydlel v hotelu jeho otce. Mladík pozoroval ohyzdný, poťouchlý obličej, rozhlížející se po hotelové jídelně, a trápila jej zvědavost. Cosi v těch strnulých očích mu napovídalo, že tenhle člověk, který nemá co říci ostatním, měl by co říci jemu. Onoho letního večera seděl George na hromadě pražců a tiše vyčkával. Avšak telegrafista mlčel, jako by si to byl s vyprávěním rozmyslel, a tu se George pokusil načít rozhovor sám. „Byl jste někdy ženat, pane Williamsi?“ zeptal se. „Předpokládám, že jste byl a že vaše žena je mrtva, ne?“

Washi Williamsovi splynul ze rtů dlouhý řetěz zlolajných kleteb. „Ano, je mrtvá,“ přitakal. „Je mrtvá, jako jsou mrtvé všecky ženské. Je to živá mrtvola, nakrucuje se před mužskými a svou přítomností kazí tady na zemi vzduch.“ Muž se upřeně zadíval mladíkovi do očí a rozlítil se do nepříčetnosti. „Jen pusťte z hlavy všechny ty bláznivé nápady!“ poroučel. „Moje žena je mrtvá, ano, samo sebou. Povídám vám, že všecky ženské jsou mrtvé, moje matka, vaše matka, ta vysoká černovlasá ženská od modistky, co jsem vás s ní včera viděl, – všecky, všecky jsou mrtvé. Povídám vám, je v nich něco shnilého. Oženil jsem se, oženil. Moje žena byla mrtvá, než si mě vzala. Byla zkažená, a její matka byla ještě zkaženější. Byla seslána, aby mi zničila život. Já byl takový blázen jako teď vy, a tak jsem si ji vzal. Dal bych za to nevímco, kdyby muži konečně začali ženským trochu rozumět. Jen jejich vinou muži nedokážou zvelebit svět. To je takový trik přírody. Ach jo! Nakrucujou se, natřásají a lísají, a ty jejich měkké ručičky a modré oči! Jak vidím ženskou, zvedá se mi žaludek. Proč každé na potkání nezakroutím krk, to nechápu.“

Zpola poděšen a zpola oslněn záští planoucí v očích ošklivého starého telegrafisty, George Willard naslouchal a hořel zvědavostí. Snášela se tma, a tak se naklonil kupředu, aby viděl hovořícímu do tváře. A když tma zhoustla a on už neviděl odulý nachový obličej a planoucí oči, podlehl zvláštní iluzi. Wash Williams mluvil tichým, vyrovnaným hlasem a jeho slova byla tím strašlivější. Mladý novinář si mimoděk představoval, že sedí ve tmě na pražcích vedle pěkného mládence, černovlasého, s černýma planoucíma očima. Něco téměř krásného zaznívalo v hlase ohyzdného Washe Williamse, když vykládal svůj příběh nenávisti.

Winesburský telegrafista, sedící ve tmě na starých pražcích, se proměnil v básníka. To nenávist ho tak povznášela. „Viděl jsem, jak líbáte tu Bellu Carpenterovou, a proto vám vyprávím o sobě,“ pravil. „Co se stalo mně, může se stát i vám. Chci vás varovat. Kdoví, o čem v duchu sníte. Chci zničit vaše sny.“

A Wash Williams začal vyprávět o svém manželství s vysokou modrookou plavovláskou, s níž se seznámil jako mladý telegrafista v Daytonu v Ohiu. Tu a tam probleskly jeho vyprávěním krásné chvíle, proplétané řetězci zlolajných kleteb. Telegrafista se oženil s dcerou zubního lékaře, nejmladší ze tří sester. Protože byl schopný pracovník, byl o svůj svatební den povýšen na dispečera s větším služným a přidělen do úřadovny v městě Columbusu v Ohiu. Tam také koupil na splátky domek a usadil se v něm se svou ženou.

Mladý telegrafista byl zamilovaný. Se zanícením téměř ortodoxním se mu podařilo překonat všechny nástrahy mládí: vstupoval do manželství jako panic. Vypodobnil Georgi Willardovi, jak žil se svou mladou ženou v domku v Columbusu. „Vzadu na zahradě jsme měli zeleninu,“ vykládal, „víte, fazole, kukuřici a tak podobně. Přistěhovali jsme se do Columbusu počátkem března, a jen se trochu oteplilo, dal jsem se do práce na zahrádce. Ryl jsem černou půdu a ona pobíhala kolem, smála se a dělala, že se bojí žížal, které jsem vyhrabal. Koncem dubna jsme seli. Stála na cestičce mezi záhony a v ruce držela papírový pytlík. V tom pytlíku byla semena. Podávala mi je po troškách a já jsem je zahrabával do teplé, kypré půdy.“

Hlas zaznívající ze tmy se zajíkl. „Miloval jsem ji,“ řekl. „Nemám patent na moudrost. Miluju ji dodnes. Za onoho jarního podvečera jsem se před ní plazil po černé zemi. Líbal jsem jí střevíčky a líbal jsem kotníky nad těmi střevíčky. Chvěl jsem se, když se lem její sukně dotkl mé tváře. Dva roky jsme takhle žili a pak jsem přišel na to, že se jí zatím podařilo získat tři milence, kteří ji pravidelně navštěvovali, zatímco já byl v práci. Neudělal jsem nic ani jim, ani jí. Neřekl jsem nic, jen jsem ji poslal domů k matce. Nebylo co říci. Měl jsem na knížce čtyři sta dolarů a ty jsem jí dal. Neptal jsem se jí, proč to udělala. Neřekl jsem nic. Když odjela, brečel jsem jako malý kluk. Brzy jsem měl příležitost prodat domek a peníze z prodeje jsem jí poslal taky.“

Wash Williams a George Willard povstali z hromady pražců a vykročili podél trati směrem k městečku. Telegrafista dokončil svůj příběh rychle, bez dechu.

„Její matka pro mne vzkázala,“ řekl. „Napsala mi, abych je navštívil v Daytonu. Přijel jsem k nim večer, asi touhle dobou.“

Wash Williams zvýšil hlas, až jeho slova zazněla jako výkřik. „Seděl jsem u nich v saloně dvě hodiny. Její matka mě uvedla a nechala mě čekat. Měli nóbl zařízení. Byli to, jak se říká, lepší lidé. V pokoji stála plyšová křesla a pohovka. Třásl jsem se po celém těle. Nenáviděl jsem ty muže, kteří jí – jak jsem se domníval – ublížili. Měl jsem osamělého života až po krk a chtěl jsem, aby se mi vrátila. Čím déle jsem čekal, tím hlubší dojetí a rozcitlivění jsem prožíval. Kdyby byla vešla a dotkla se mne, byl bych snad omdlel. Bolestně jsem toužil odpustit a zapomenout.“

Wash Williams zůstal stát a zíral upřeně na George Willarda. Mladík se třásl, jako by mu byla zima. Mužův hlas zazněl opět měkce a tiše. „Vstoupila do pokoje nahá,“ pokračoval. „To udělala její matka. Zatímco jsem tam seděl, svlékala ji – snad ji k tomu musela nutit. Nejprve jsem zaslechl hlasy dole za dveřmi a pak se dveře tiše otevřely. Děvče se stydělo a stálo jako socha, oči sklopeny k zemi. Matka dovnitř nevešla. Strčila ji do pokoje a čekala v hale, až se my – chápete – čekala v hale.“

George Willard a telegrafista došli na Hlavní třídu. Světla výkladních skříní zalévala chodníky zářící záplavou. Kolemjdoucí se smáli a bavili se. Mladý novinář se cítil nemocen a sláb. V duchu si připadal také tak starý a ohyzdný. Wash Williams se rozhlédl po ulici. „Nezabil jsem její matku,“ řekl. „Praštil jsem ji tím křeslem jenom jednou a pak přiběhli sousedé a vzali mi ho. Ona totiž strašně křičela. A už ji taky nezabiju. Měsíc nato dostala horečku a zašla.“

Filozof

Dům, v němž bydlel winesburský občan Seth Richmond se svou matkou, býval svého času nejokázalejší panskou rezidencí ve městě, avšak dny jeho slávy už pominuly. Zastínila jej velká cihlová vila, kterou si postavil bankéř White na Buckeyeské třídě. Rodina Richmondova bydlela v údolíčku za městem, tam, kde vyúsťuje Hlavní třída. Farmáři, přijíždějící do města po prašné silnici od jihu, museli nejprve minout ořeší, pak přejeli kolem tržiště s plotem polepeným reklamami a už pobídli koně dolů do údolíčka, kde vedla cesta kolem Richmondovy zahrady. Jelikož se na sever i na jih od Winesburgu táhnou ponejvíce sady a lány jahod, vídal Seth každé ráno vyjíždět vozy plné česáčů – chlapců, děvčat i žen – a večer se opět, celí zaprášení, vraceli domů. Veselý hluk a drsné žerty, sdělované od úst k ústům, někdy Setha opravdu vyváděly z míry. Litoval, že se nemůže přidat k tomu halasnému veselí, křiknout pošetilou poznámku a vůbec být částečkou toho neklidného, rozesmátého proudu, který zaplavoval silnici tím i oním směrem.

Vila Richmondových byla vystavěna z vápence, a třebaže se po městečku říkalo, že pustne, byla ve skutečnosti rok od roku krásnější. Čas už trošičku přebarvil stavební kámen, propůjčil mu teplý zlatavý odstín a za soumraku nebo před deštěm vystupovaly na zastíněných místech pod okapem hnědé nebo černé skvrny.

Ten dům si postavil Sethův dědeček kameník a po něm jej zdědil spolu s několika lomy asi osmnáct mil odtud na sever u jezera Erie Sethův otec Clarence Richmond. Clarence Richmond, tichý, citově založený člověk, neobyčejně oblíbený, byl zabit v pouliční rvačce vydavatelem novin z Toleda v Ohiu. Ke konfliktu došlo proto, že v novinách otiskli jméno Clarence Richmonda v souvislosti se jménem jedné učitelky, a jelikož mrtvý začal a první vystřelil na vydavatele, vyzněla naprázdno snaha potrestat jeho vraha. Po kameníkově smrti se ukázalo, že se velká část jeho dědictví rozplynula ve spekulacích a neseriózních investicích, které mu radili přátelé.

Virginia Richmondová tu zůstala jen s omezenými prostředky; žila odloučeně od ostatních v městečku a věnovala se výchově svého syna. Ačkoli ji smrt manžela a Sethova otce hluboce zasáhla, nevěřila ani slůvko z toho, co se po jeho smrti vykládalo. Ten citlivý, chlapecký muž, jehož měl každý hned rád, byl podle jejího přesvědčení chudák, příliš dobrý pro tento svět. „Někdo ti bude třeba vyprávět to a jiný ono, ale ty nesmíš věřit ničemu,“ říkala synovi. „Byl to dobrý člověk, měl pro každého srdce dokořán, jen kdyby se byl nemíchal do veřejných záležitostí. Ať sním a přemýšlím o tvé budoucnosti, jak přemýšlím, nemohu ti přát nic lepšího, než aby z tebe byl tak dobrý člověk jako tvůj otec.“

Za několik let po manželově smrti zjistila Virginia Richmondová s úlekem, že potřeby, které musí krýt, čím dál tím víc vzrůstají, a proto se rozhodla rozmnožit své příjmy. Naučila se stenografovat a přátelé jejího muže jí opatřili místo komorní stenografky u soudu v okresním městě. Když soud zasedal, dojížděla tam každé ráno, a když zasedat přestal, trávila dny na zahradě mezi svými růžovými keři. Byla to vysoká, vzpřímená žena s málo výrazným obličejem a hustými hnědými vlasy.

Vztah mezi Sethem Richmondem a jeho matkou měl jisté rysy, které už začaly ovlivňovat poměr osmnáctiletého chlapce k lidem vůbec. Matka, vedena až nezdravou úctou k jinochovi, v jeho přítomnosti většinou mlčela. A začala‑li ho někdy hubovat, pak stačilo, aby se jí podíval upřeně do očí, a už se zatvářila tak zmateně, jak to vídal i u jiných lidí, když se na ně zahleděl.

Ve skutečnosti to bylo tak, že syn dovedl pozoruhodně logicky uvažovat, a matka nikoli. Měla za to, že všichni lidé reagují v životě určitým konvenčním způsobem. Máte syna, vyhubujete mu, on se chvěje a klopí oči k zemi. Hubujete víc, on se dá do pláče a je mu odpuštěno. Vypláče se, jde si lehnout a vy za ním přijdete do pokoje a zulíbáte ho.

Virginia Richmondová nechápala, proč se její syn nikdy takhle nezachová. Ani nejpřísnější výtky ho nepřiměly, aby se chvěl a klopil oči; místo toho na ni upřeně zíral, až se jí zmocnily vážné pochyby. A aby přišla večer do jeho pokoje – z toho měla od té doby, kdy dosáhl patnácti let, skoro strach.

V šestnácti Seth spolu s dvěma jinými chlapci utekl z domova. Všichni tři se v prázdném nákladním vagonu svezli asi čtyřicet mil do blízkého města, kde se právě konal výroční trh. Jeden z chlapců měl s sebou láhev se směsí whisky a domácího borůvkového vína a všichni tři seděli s nohama spuštěnýma z vagonu a popíjeli. Sethovi kamarádi si prozpěvovali a mávali zevlounům na stanicích, kudy vlak projížděl. Měli v úmyslu zaútočit na košíčky, v nichž nosívají farmáři přesnídávku, když si vyjedou s rodinami na trh. „Budeme se mít královsky a nebude nás to stát ani penny a uvidíme trh a dostihy,“ holedbali se.

Když Seth zmizel, chodila Virginia Richmondová doma po pokoji a srdce jí svíraly strašlivé předtuchy. A třebaže druhého dne zjistila dotazem u městského šerifa, za jakým dobrodružstvím se chlapci vydali, nenacházela klid. Celou noc proležela s očima otevřenýma, naslouchala tikotu hodin a říkala si, že Sethův život skončí stejně náhlým a násilným způsobem jako život jeho otce. Byla odhodlána, že tentokrát zdrtí chlapce silou svého hněvu; šerifovi sice nedovolila, aby do jeho dobrodružství nějak zasáhl, ale vzala tužku a papír a sepsala si celou řadu ostrých a bolestných výčitek, jimiž ho chtěla zahrnout. Ty se pak učila nazpaměť; chodila po zahradě a hlasitě si je přeříkávala, jako když se herec učí roli.

Koncem týdne se Seth vrátil, trošinku unaven, s uhelným prachem až za ušima a okolo očí, ona však opět nebyla s to mu vyčinit. Vešel do domu, pověsil si čepici na věšák u kuchyně a upřeně se na ni zadíval. „Byl bych se nejraději vrátil hodinu po tom, co jsme vyrazili,“ vysvětloval. „Nevěděl jsem si rady. Věděl jsem, že budeš mít starost, ale taky jsem věděl, že by mě mrzelo, kdybych nevydržel až do konce. Udělal jsem to ve svém vlastním zájmu. Bylo mi tak nepříjemné spát ve stáji na mokré slámě a přišli tam dva opilí negři a spali tam s námi. Když jsem ukradl některému farmáři z vozu košíček se svačinou, musel jsem pořád myslet na jeho děti a že jim to jídlo bude chybět. Měl jsem toho všeho až po krk, ale řekl jsem si, že to musím vydržet, dokud se kluci nebudou chtít vrátit.“

„Jsem ráda, že jsi to vydržel,“ odpověděla matka ještě zdráhavé, políbila ho na čelo a začala předstírat, že má nějakou práci v domácnosti.

Jednoho letního večera se vydal Seth Richmond do hotelu Nový Willard navštívit svého přítele George Willarda. Odpoledne pršelo, ale jak procházel Hlavní třídou, mraky se protrhaly a na západě se rozlila zlatá záře. Seth zahnul za roh, vešel do hotelu a začal stoupat po schodišti k přítelovu pokoji.

V recepci debatoval hoteliér s dvěma obchodními cestujícími o politice.

Seth stanul na schodech a naslouchal hlasům zaznívajícím zdola. Muži hovořili rychle, zřejmě v rozčilení. Tom Willard se na oba obchodní cestující obořil. „Jsem demokrat, ale z takových řečí se mi zvedá žaludek,“ říkal. „Nechápete McKinleyho. McKinley a Mark Hanna jsou přátelé. Snad to lidé jako vy ani nemůžou pochopit. Kdyby vám někdo řekl, že existuje přátelství ryzí a věrné, které se nedá přepočítat na dolary a centy, které má větší cenu než politické zájmy, tak se ušklíbnete a bude vám to k smíchu.“

Jeden z hostů, vysoký muž s šedivým knírem, zástupce potravinářského velkoobchodu, přerušil hoteliéra. „Vždyť žiju v Clevelandu dlouhá léta, tak jak bych neprokouk Marka Hannu!“ zvolal. „Co říkáte, je nesmysl. Hanna je na prachy a ostatní je mu fuk. McKinleyho má pěkně v hrsti. Pamatujte si, že ho oblafne, kdy bude chtít a jak bude chtít.“

Mladík na schodech se už nezdržoval a dál neposlouchal, ale vyběhl do úzké temné chodby. Hlasy mužů v hotelové recepci v něm vyvolaly celý řetězec myšlenek. Byl osamělý a věřil, že samotářství je mu vrozeno a že už jiný nebude. Zašel do postranní chodby a zastavil se u okna, z něhož bylo vidět do zastrčené uličky. Abner Groff, místní pekař, stál u zadního vchodu svého krámku. Rozhlížel se krví podlitýma očkama. V krámě někdo sháněl pekaře, ten ale předstíral, že neslyší. Pekař držel v ruce prázdnou láhev od mléka a díval se rozzlobeně a zachmuřeně před sebe.

Po Winesburgu říkali o Sethu Richmondovi „ten filozof“. „Kluk se potatil,“ prohlašovali lidé, když ho viděli na ulici. „Tichá voda břehy mele. Jen počkejte, že dojde na má slova!“

Řeči kolující po městě i úcta, kterou mu bezděčně prokazovali dospělí i jeho vrstevníci – a ta je vždycky prokazována lidem mlčenlivým –, ovlivnila názor Setha Richmonda na život, ba i na sebe samého. Byl – jako ostatně chlapci většinou bývají – hloubavější, než se o nich všeobecně předpokládá, ale nebyl zase takový, za jakého ho měli lidé v městečku, ba dokonce i jeho matka. Jeho navyklá zamlklost neskrývala žádný heroický tajný záměr, neměl určité plány do budoucna. Když jeho kamarádi hlučeli a škorpili se, stál tiše stranou. Klidně pozoroval své gestikulující, zaujaté druhy. Nijak zvlášť ho nezajímalo, oč jde, a někdy se v duchu tázal sám sebe, zda vůbec kdy něco dokáže probudit jeho zájem. Jak tu teď stál v přítmí a pozoroval pekaře, zatoužil, aby se v něm občas rozhořel opravdový zájem, i kdyby se měl projevit takovými zlostnými výbuchy, jakými byl znám pekař Groff. „Oč by mi bylo lépe, kdybych se dokázal rozčilovat a hádat o politiku jako ten starý žvanil Tom Willard,“ pomyslel si, odstoupil od okna a vykročil po chodbě k pokoji svého přítele George Willarda.

George Willard byl starší než Seth Richmond, ale plamének jejich podivného přátelství živil on a mladší chlapec přijímal jeho nadbíhání. Noviny, kde byl George zaměstnán, se řídily jednou zásadou. Snažily se jmenovat v každém čísle co možná nejvíc Winesburčanů. George Willard běhal po městě jako pejsek a psal si do notýsku, kdo jel za obchodními záležitostmi do okresního města a kdo byl koho navštívit v sousední vesnici. Od rána do večera psal do notýsku takové zprávičky: „A. R Wringlet dostal novou zásilku slaměných klobouků. Ed Byerbaum a Tom Marshall byli v pátek v Clevelandu. Strýček Tom Sinnings si staví novou stodolu na farmě na Údolní cestě.“

George Willard se těšil ve Winesburgu určité vážnosti díky svému nápadu, že bude spisovatelem, a také se Sethem Richmondem o tom často hovořili. „Je to nejlehčí živobytí na světě,“ vychloubal se rozjařeně. „Někam se podíváš a nikdo ti nemá co poroučet. Jseš v Indii nebo na lodi v jižních mořích, napíšeš o tom a to je všecko. Počkej, až si udělám jméno, to bude život!“

Z pokoje George Willarda bylo vidět jedním oknem do postranní uličky a druhým přes železniční násep k jídelně Biffa Cartera proti nádraží. Seth Richmond se posadil a sklopil oči. George Willard, který už hodinu bezúčelně koukal do prázdna a pohrával si s tužkou, ho vřele přivítal. „Pokouším se o povídku s milostnou tematikou,“ vysvětloval a rozpačitě se zasmál. Zapálil si dýmku a jal se nervózně přecházet po pokoji. „Ale já vím, co udělám. Musím se zamilovat. Sedím tady a přemýšlím o tom, a taky že to udělám.“

George se obrátil zády k příteli, jako by ho jeho vlastní prohlášení přivedlo do rozpaků, popošel k oknu a vyklonil se ven. „A už vím, do koho se zamiluju,“ prohlásil rázně. „Do Heleny Whiteové. To je jediné zajímavé děvče ve městě.“ Tu dostal mladý Willard nápad; obrátil se a přistoupil k svému hostu. „Podívej se,“ pravil, „ty znáš Helenu Whiteovou líp než já. Chtěl bych, abys jí vyřídil, co jsem ti řek. Dej se s ní do řeči a pověz jí, že jsem se do ní zamiloval. Uvidíme, co tomu řekne. Přijdeš mi pak povědět, jak na to reagovala.“

Seth Richmond vstal a popošel ke dveřím. Kamarádova slova ho nesnesitelně popudila. „No tak sbohem,“ pravil krátce.

George zůstal jako opařený. Přiběhl k Sethovi a v šeru se mu zadíval do tváře. „Co je to s tebou? Kam utíkáš? Zůstaň ještě chvíli a pohovoříme si!“ naléhal.

Vlna odporu vůči příteli, pomyšlení na lidi z městečka, kteří podle jeho mínění bez přestání žvaní o ničem, a ze všeho nejvíc jeho vlastní navyklá zamlklost vyvedly Setha docela z míry. „Ále – řekni si jí to sám!“ vybuchl, vyběhl rychle na chodbu a prudce zabouchl příteli před nosem. „Půjdu za Helenou Whiteovou a pohovořím si s ní, ale ne o něm,“ zamumlal.

Seth seběhl ze schodů a vyšel z hotelu celý rozechvělý hněvem. Přešel úzkou prašnou cestu, přelezl plůtek z železných tyčí a posadil se na trávník u nádraží. Pomyslel si, že George Willard je pitomec a nic jiného a že mu to měl říci daleko rázněji. Jeho přátelství s bankéřovou dcerou bylo navenek záležitostí docela všední, avšak v myšlenkách se jí často obíral a měl pocit, že je mu osobně blízká. „Ten přičinlivý pitomec a jeho milostná tematika!“ zabručel a ohlédl se směrem k Georgeovu oknu. „Že ho to věčné žvanění taky jednou neomrzí!“

Byla právě doba, kdy okolo Winesburgu dozrávají jahody, a na nástupišti nakládali muži i chlapci lísky s červenými voňavými jahodami do dvou vozů nákladního rychlovlaku, přistavených na vedlejší koleji. Od západu sice hrozila bouřka, ale červnový úplněk dosud visel na nebi; pouliční světla ještě nesvítila. V šeru se na vagonech nezřetelně míhaly postavy přinášející lísky. Na železném zábradlí okolo nádražní zahrádky seděli nějací muži. Pokuřovali z dýmek, sdělovali si místní novinky a žertovali. V dálce zahvízdal vlak a nakladači se pustili do práce s dvojnásobnou horlivostí.

Seth vstal, prošel tiše kolem chlapů usazených na zábradlí a zamířil k Hlavní třídě. Dospěl k rozhodnutí. „Musím se dostat odtud,“ říkal si. „Tady bych nikdy nic nedokázal. Odjedu do města a najdu si tam práci. Zítra to řeknu matce.“

Seth Richmond se loudal po Hlavní třídě, minul Wackerovu trafiku, minul radnici a zahnul do Buckeyeské třídy. Skličovalo ho pomyšlení, že se nemůže uplatnit doma, v rodném městečku, ale přespříliš bolestný pocit to zase nebyl, protože to nepokládal za svou vinu. Stanul v temném stínu pod rozložitým stromem proti vile doktora Wellinga a pozoroval bláznivého Turka Smolleta s trakařem. Stařík s absurdně mladistvou duší měl na trakaři tucet dlouhých prken a při všem spěchu udržoval náklad v rovnováze s neobyčejnou obratností. „Pozor, Turku! Koukej na cestu, ty motovidlo starý!“ napomínal sám sebe a chechtal se přitom, až se prkna nebezpečně zakolíbala.

Seth znal Turka Smolleta, starého drvoštěpa se záchvaty někdy i nebezpečnými, bez jehož kejklů by byl život v městečku rozhodně šedivější. Věděl, že až Turk dojede na Hlavní třídu, budou na něho pršet poznámky a žerty, a že si stařík pořádně zajíždí, jen aby mohl na Hlavní třídě ukázat, jak bravurně vozí náklady. „Kdyby tu byl George Willard, ten by si nenechal ujít příležitost, aby mu něco neřekl,“ pomyslel si Seth. „George je tu na svém místě. Zavolal by na Turka a Turk by zavolal na něho. Oba by se vskrytu radovali, jak si to pověděli. Ale já jsem docela jiný. Já sem zkrátka nepatřím. Nebudu z toho dělat žádnou aféru, ale musím odtud.“

Seth klopýtal setmělou ulicí a cítil se v rodném městečku jako vyhnanec. Začal litovat sám sebe, ale nesmyslnost takového pocitu ho rozesmála. Nakonec dospěl k názoru, že je na svůj věk příliš usedlý a že sebelítost nemá žádnou cenu. Potřebuju pracovat. Budu‑li se soustavně něčím zabývat, možná že to někam dotáhnu, a čím dřív začnu, tím lépe, rozhodl se.

Seth došel k vile bankéře Whitea a stanul ve stínu u vchodu. Na dveřích viselo těžké mosazné klepadlo, což byl nápad Heleniny matky, aby měla něco jiného než ostatní; paní Whiteová také založila dámský klub „Přátelé poezie“. Seth pozvedl klepadlo a pustil je. Rozlehla se rána, jako by v dálce vystřelili z kanónu. Jsem to ale nešika a idiot! pomyslel si. Co řeknu, jestli přijde otevřít paní Whiteová?

Vyšla však Helena Whiteová a na schodech spatřila Setha. Radostí zčervenala, tiše za sebou zavřela a přistoupila k němu. „Odjíždím z města. Nevím ještě, co budu dělat, ale musím odtud a najdu si práci. Možná že pojedu do Columbusu,“ oznámil jí, „a dám se tam zapsat na univerzitu. V žádném případě tu nezůstanu. Řeknu to matce ještě dnes večer.“ Zaváhal a rozpačitě se rozhlédl. „Nechtěla by ses náhodou trošku projít?“

Seth a Helena kráčeli temným stromořadím. Těžká mračna zahalila tvář měsíce; před nimi v přítmí kráčel člověk s krátkým žebříkem přes rameno. Ubíral se spěšně na křižovatku, tam opřel žebřík o dřevěný kandelábr a rozsvítil pouliční světla, takže teď měli cestu napůl osvětlenou lucernami a napůl zastíněnou rozvětvenými korunami stromů. Vítr se opřel do nejvyšších větví a probudil ptáky, kteří vzlétali s křikem bezmála žalostným. Ve světelném kruhu pod lampou kroužili dva netopýři, jako by se honili pořád dokola za hloučkem nočních můr.

Seth ještě chodíval v krátkých kalhotách, a už si byl vědom hlubšího vztahu mezi sebou a děvčátkem, jež nyní poprvé kráčelo po jeho boku. Jistou dobu mu psávala s ohromnou vytrvalostí pošetilé vzkazy. Nacházel je v cvičebnicích, jeden mu doručilo nějaké děcko na ulici a několik jich přišlo poštou.

Byly popsány kulatým chlapeckým písmem a prozrazovaly pilnou čtenářku románů. Seth na ně neodpovídal, ačkoliv některé věty, naškrábané tužkou na dopisních papírech paní bankéřové, ho dojaly a zalichotily mu. Strčil je do kapsy a pak chodil po ulicích nebo stanul u plotu na školním dvoře a v srdci ho pálilo. Bylo mu milé, že právě jeho si oblíbilo nejhezčí a nejbohatší děvče z města.

Helena a Seth stanuli u plotu nedaleko nízkého temného stavení s okny do ulice. Kdysi to bývala továrna na sudy, ale teď tu bylo všude pusto a prázdno. V domku přes ulici seděli na verandě muž a žena a hovořili o svém dětství. K rozpačitému jinochu a dívce doléhalo jasně každé slovo. Bylo slyšet, jak odstrkují židle, a muž i žena kráčeli po cestičce vysypané pískem k dřevěné brance. Muž vyšel na ulici a pak se sklonil a ženu políbil. „Abys nezapomněla na staré časy,“ řekl, obrátil se a rychle odcházel po chodníku.

„To je Bella Turnerová,“ zašeptala Helena a odvážně popadla Setha za ruku. „Nevěděla jsem, že má známost. Myslela jsem, že už je na to moc stará.“ Seth se rozpačitě usmál. Dívčí dlaň byla teplá a jemu se podivně točila hlava. Zachtělo se mu povědět jí to, co byl odhodlán jí zamlčet. „George Willard je do tebe zamilovaný,“ řekl a přes jeho vzrušení to vyznělo tiše a vyrovnaně. „Píše nějakou povídku a potřebuje se zamilovat. Chce vědět, jaké to je. Chtěl, abych ti to vyřídil, a mám mu přijít povědět, co ty na to řekneš.“

A opět kráčeli Helena a Seth mlčky. Přišli k Richmondovic zahradě, prolezli škvírou v živém plotě a posadili se na dřevěnou lavičku pod keřem.

Dokud Seth Richmond kráčel po Helenině boku ulicí, napadaly ho nové, odvážné myšlenky. Začínal litovat svého rozhodnutí opustit městečko. Bylo by to něco nového a moc by se mi líbilo, kdybych tu mohl zůstat a chodit s Helenou Whiteovou často na procházku, pomyslel si. V duchu si představoval, že ji objímá kolem pasu a že se mu její ruce spínají na šíji. Jak se někdy přihází, splývaly mu v prapodivné změti místních i časových představ milostné city k Heleně s obrazem výjevu, jehož byl nedávno svědkem. Šel něco vyřídit jednomu farmáři, který bydlel na kopci za tržištěm, a vracel se stezkou v polích. Od farmy vedla cesta nejprve z kopce a tam dole se Seth zastavil pod platanem a rozhlédl se. Přivítal ho tlumený bzukot. Na okamžik se domníval, že na stromě musí být roj včel.

Ale pak zabloudil pohledem na zem a spatřil všude kolem sebe ve vysoké trávě včely. Louka, na níž stál, se táhla od úpatí kopce do dálky a tráva mu sahala až k pasu. Louka byla poseta drobnými purpurovými květy, které vydávaly omamnou vůni. Na květech se shromáždily celé armády včel a zpívaly si při práci.

Seth si představil, že je letní večer a že on sám leží ve vysoké trávě pod stromem. V duchu viděl na tomto obraze i Helenu Whiteovou: ležela vedle něho a jeho prsty jí obepínaly ruku. Podivná zdrženlivost mu bránila, aby ji políbil, ale cítil, že by to mohl učinit, kdyby chtěl. Místo toho však ležel úplně tiše, hleděl na ni a naslouchal, jak mu nad hlavou včelí armáda tlumeně pěje mistrný hymnus práce.

Seth neklidně poposedl na zahradní lavičce. Pustil dívčinu ruku a zabořil ruce do kapes. Byl by rád před svou společnicí vyzdvihl význam svého rozhodnutí. Kývl směrem k domu. „Matka se asi bude rozčilovat,“ zašeptal. „Vůbec neuvažuje o tom, co budu jednou v životě dělat. Představuje si, že tu s ní zůstanu věčně a že budu pořád malý kluk.“

V Sethově hlase zaznělo chlapecké odhodlání. „Víš, já prostě musím odsud vypadnout. Musím pracovat. K tomu jsem přece na světě!“

Na Helenu Whiteovou to udělalo hluboký dojem. Přikývla, zaplavena vlnou obdivu. Tak to má být, pomyslela si. Seth už není chlapec, je to silný muž a ví, co chce. Zmizela jistá mlhavá přání, která dříve chovala, a ona se posadila velice zpříma. Ještě pořád tu a tam zahřmělo a blesk ozářil východní nebe. Zahrada, která se jí zdála tak tajemná a rozlehlá, kde mohla prožít se Sethem podivuhodná, skvělá dobrodružství, vypadala najednou jako všechny winesburské zahrádky, všední a přesně ohraničená.

„A co tam budeš dělat?“ zašeptala.

Seth se poobrátil a snažil se proniknout očima tmu. Pomyslel si, oč je rozumnější než George Willard, a byl rád, že svého kamaráda opustil. Už dříve v něm městečko vzbuzovalo podrážděnou netrpělivost a teď se mu ten pocit vrátil. Snažil se jí to vysvětlit. „Každý jen žvaní a žvaní,“ začal. „Mám toho už po krk. Musím něco dělat; najdu si nějakou práci, při které není potřeba mluvit. Možná že bych dostal místo jako mechanik v nějaké dílně. Nevím ještě. A myslím, že na tom ani tak nezáleží. Chtěl bych pracovat a mít klid. To je moje jediné přání.“

Seth vstal a podal jí ruku. Nechtěl se s ní rozloučit, ale nevěděl, co by ještě řekl. „Vidíme se naposledy,“ zašeptal. Helenu zaplavila vlna vřelého citu. Položila ruku Sethovi na rameno a chtěla si přitáhnout jeho obličej k své pozvednuté tváři. Přivedla ji k tomu čistá náklonnost a pronikavá lítost, že nejasné dobrodružství, které napovídala večerní nálada, se už nikdy neuskuteční. „Měla bych se vrátit,“ řekla a ruka jí těžce klesla. Něco ji napadlo. „Nechoď se mnou, chci být sama,“ přikázala. „Jdi domů a promluv si s matkou. Neměl bys to odkládat.“

Seth zaváhal, a jak tu tak nerozhodně stál, děvče se obrátilo a proběhlo živým plotem. Byl by rád běžel za ní, ale zůstal stát a jenom za ní hleděl, protože ho její jednání překvapilo a zmátlo, právě tak jako ho překvapoval a mátl všechen život v městečku, odkud pocházela. Vykročil pomalu domů, stanul ve stínu rozložitého stromu a zahleděl se na matku, která seděla u rozsvíceného okna a pilně šila. Pocit osamělosti, jaký zažil už jednou toho večera, se vrátil a podbarvoval jeho úvahy o právě skončeném dobrodružství. „Nu,“ vzdychl, obrátil se a zadíval směrem, kudy zmizela Helena Whiteová. „Takhle to vždycky dopadá. Nebude jiná než ostatní. I ona se na mne bude dívat ode dneška takovým zvláštním způsobem.“ Sklopil oči a zamyslel se. „Bude na rozpacích a bude mít v mé přítomnosti takový divný pocit,“ zašeptal si. „Tak to bude. Tak to všecko dopadne. A až se zamiluje, nezamiluje se do mne, ale do někoho jiného – do nějakého blázna – do někoho, kdo pořád žvaní, do někoho jako ten George Willard.“

Tandy

Do sedmi let bydlela ve starém neomítnutém baráčku na nepoužívané cestě za Trunionským vrchem. Otec si jí skoro nevšímal a matka jí už zemřela. Otec věnoval mnoho času rozpravám a meditacím o náboženství. Prohlašoval, že je bezvěrec, a byl tak zaujat tím, aby vymýtil představy o Bohu z mysli svých sousedů, že nepostřehl Boha zjevného v zapomínaném a zanedbávaném děcku, jež bylo chvilku tady a chvilku tam, podle toho, jak se ho ujal některý dobrosrdečný příbuzný jeho mrtvé matky.

A pak přijel do Winesburgu cizí člověk a spatřil v malé holčičce to, co její otec slepě přehlížel. Byl to dlouhý rudovlasý mládenec, od rána do večera opilý. Někdy poseděl před hotelem Nový Willard s Tomem Hardem, jejím otcem. Tom vykládal své rozumy a prohlašoval, že žádný Bůh být nemůže, a cizinec se usmíval a mrkal na kolemstojící. Spřátelili se a strávili spolu mnohou hodinku. Cizí muž byl synem bohatého obchodníka z Clevelandu a přijel do Winesburgu ze zvláštního důvodu. Chtěl přestat pít a domníval se, že se mu to podaří, když se vymaní ze společnosti svých přátel a usadí se na venkově, kde snad lehčeji přemůže svou zhoubnou vášeň.

Pobyt ve Winesburgu mu nepřinesl mnoho užitku. Z nekonečné nudy pil víc než dříve. Ale přece jen udělal něco užitečného. Dal dceři Toma Harda jméno hlubokého významu.

Překonávaje následky dlouhého flámu, klopýtal jednoho večera po Hlavní třídě. Tom Hard seděl před hotelem Nový Willard, svou pětiletou dcerku na klíně. Vedle něho seděl na chodníku George Willard. Cizí muž dopadl na židli vedle nich. Třásl se po celém těle, a když se pokusil promluvit, chvěl se mu hlas.

Byl pozdní večer, tma se snášela na městečko a na železniční trať, která probíhala pod krátkým svahem před hotelem. Někde v dáli, směrem k západu, dlouze zahvízdal osobní vlak. Pes, spící u cesty, vyskočil a rozštěkal se. Cizí muž něco zablekotal a pak pronesl věštecká slova týkající se dítěte v náručí bezvěrcově.

„Přijel jsem, abych se odnaučil pít,“ prohlásil a slzy mu kanuly po tvářích. Nehleděl na Toma Harda, ale naklonil se kupředu a upíral zrak do tmy, jako by měl vidění. „Utekl jsem na venkov, abych se uzdravil, ale neuzdravil jsem se. To má svůj důvod.“ Obrátil se a zahleděl se na dítě, které se na otcově klíně strnule vzpřímilo a opětovalo jeho pohled.

Cizí muž se dotkl paže Toma Harda. „Alkohol není moje jediné neštěstí,“ pravil. „Je tu ještě něco. Miluji, a nenalezl jsem koho. To je můj největší problém, jestli jste natolik moudrý, abyste pochopil, co tím míním. Víte, právě tohle mě musí zničit. Ale málokdo to chápe.“

Cizí muž zmlkl jakoby překonán zármutkem, ale nové zapískání osobního vlaku ho vzpamatovalo. „Neztratil jsem víru. To prohlašuji přede všemi. Dostal jsem se jen do takového stavu, kdy je mi jasné, že se má víra nenaplní,“ pravil chraptivým hlasem. Zadíval se na dítě ještě pronikavěji a od té chvíle se obracel jen na ně a otce pomíjel. „Jednou přijde žena,“ prohlásil a jeho hlas zněl teď rozhodně a vážně. „Ještě jsem ji nepoznal, jak je zřejmé. Za mnou nepřišla. Možná že tys ta žena! To by se osudu podobalo, zavést mě do její přítomnosti v takový večer jako dnes, kdy mě už zničilo pití a ona je pouhé dítě.“

Ramena cizího muže se křečovitě zachvívala; zkusil ubalit cigaretu, ale papírek mu vypadl z roztřesených prstů. Dostal zlost a začal se rozčilovat. „Každá si myslí, že je to lehké, být ženou, být milována, ale já z toho mám lepší pojem,“ prohlásil. Opět se obrátil k dítěti. „Já to chápu, snad jediný ze všech lidí to chápu.“

Opět zabloudil pohledem do ztemnělé uličky. „Znám ji, ačkoliv se naše cesty nikdy nezkřížily,“ zašeptal. „Vím, zač bojovala, vím, kdy prohrávala. Mne okouzlují právě její prohry. Prohry zrodily v té ženě novou vlastnost. Vynašel jsem pro ni jméno. Nazval jsem ji Tandy. Vymyslel jsem si je, dokud jsem ještě uměl snít, než mé tělo propadlo neřesti. Je to vlastnost, která dává člověku sílu, aby byl milován. Právě to potřebují muži od žen a toho se jim nedostává.“

Cizí muž vstal a přikročil k Tomu Hardovi. Kolébal se vpřed i nazad, jako by měl každou chvíli upadnout, ale místo toho poklekl na chodník a pozvedl dětskou ručičku k opilým ústům. „Buď Tandy, malá,“ žadonil. „Měj odvahu být silná a statečná! To je tvůj úděl. Necouvni před ničím! Měj odvahu a neboj se lásky! Buď něco víc než muž či žena. Buď Tandy!“

Cizí muž vstal a odklopýtal ulicí. Za pár dní nasedl do vlaku a vrátil se domů do Clevelandu. Onoho večera po rozhovoru před hotelem vedl Tom Hard holčičku k jedné příbuzné, která ji pozvala k sobě na noc. Jak kráčeli temnou alejí, zapomněl na blekotavý hlas cizího muže a v duchu přemítal o nových argumentech, jimiž by zviklal lidskou víru v Boha. Oslovil dcerušku jménem a ona se rozplakala.

„Nechci se tak jmenovat,“ vzlykala. „Chci se jmenovat Tandy – Tandy Hardová.“ Dítě naříkalo tak usedavě, že byl Tom Hard dojat a pokoušel se ji ukonejšit. Zastavil se pod stromem, vzal ji do náruče a začal se s ní mazlit. „Buď přece hodná holčička,“ řekl jí důrazně, ale ona se nedala upokojit. S dětskou prudkostí se poddala zármutku a její hlas se rozlehl ztichlou večerní ulicí. „Já chci být Tandy! Já chci být Tandy! Já chci být Tandy Hardová!“ volala rozechvěle a vzlykala, jako by neměla dost mladičké síly, aby snesla vidinu, kterou v ní vyvolala opilcova slova.

Bůh je mocný

Důstojný pán Curtis Hartman zastával úřad duchovního pastýře presbyteriánské náboženské obce ve Winesburgu už deset let. Byl to člověk asi čtyřicetiletý, v podstatě zamlklý a plachý. Bývalo mu vždy zatěžko předstoupit před shromážděné věřící a kázat jim; od středečního rána až do sobotního večera nemyslel na nic než na dvě kázání, která musí v neděli proslovit. Časně ráno v neděli chodil do malé místnosti v kostelní zvonici zvané studovna a modlil se tam. Jeho modlitby se nesly vždy jedním směrem. „Milostivý Bože, dej mi odvahu a sílu, abych dobře konal tvé dílo!“ prosil na kolenou a skláněl hlavu pod tíží úkolu, jejž vzal na svá bedra.

Pastor Hartman byl vysoké postavy a měl hnědou bradku. Jeho manželka, tlustá nervózní osoba, byla dcerou majitele továrny na prádlo z Clevelandu v Ohiu. Winesburčané měli svého faráře docela rádi. Církevním starším se zamlouvalo, že je takový tichý a nenáročný, a paní Whiteová, bankéřova choť, tvrdila, že je to inteligentní a noblesní člověk.

Presbyteriánská církev zaujímala přední místo mezi winesburskými náboženskými obcemi. Byla početnější, impozantnější a její farář byl lépe placen. Měl dokonce vlastní kočár a o letních podvečerech jezdíval s chotí winesburskými ulicemi. Zamířil nejprve na Hlavní třídu a pak se projel sem a tam po Buckeyeské, přičemž se důstojně ukláněl lidem na pozdrav; jeho paní ho se skrytou pýchou po očku pozorovala a trápila se obavami, aby se kůň něčeho nelekl a nesplašil se.

Celou řadu let se Curtisu Hartmanovi dařilo ve Winesburgu dobře. Nebyl to člověk, jakým by byli věřící blouznivě nadšeni, zato však neměl nepřátele. Své povinnosti bral ve skutečnosti velmi vážně a často ho trápily výčitky svědomí, že nepřináší slovo Boží těm nejpotřebnějším a nejubožejším. Pochyboval, že by v něm opravdu plál svatý požár, a snil o tom, že jeho duši zaplaví omamný proud Boží milosti, že jeho hlas zaburácí jako vichřice a lidé se zachvějí před Božím poselstvím, které jim on zjeví. „Jsem jen bídný pozemský červ a nic takového mě jistě nepotká,“ usoudil odevzdaně a trpělivý úsměv se mu rozhostil na tváři. „Nu což, člověk dělá, co může,“ dodal filozoficky.

Studovna ve zvonici, kam se farář chodil v neděli ráno modlit, aby mu Bůh dal sílu, měla jen jedno okno. Bylo dlouhé, úzké a zavěšené na velkých pantech jako dveře. Malé tabulky z barevného olovnatého skla tvořily obraz Krista žehnajícího dítěti. Jednoho letního nedělního rána seděl pastor za psacím stolem, před sebou rozevřenou velkou bibli a všude kolem porůznu konceptní papíry s poznámkami ke kázání. A tu zvedl oči a k svému pohoršení spatřil v podkrovním pokoji protějšího domu na posteli ženu, která kouřila a četla román. Curtis Hartman došel po špičkách k oknu a tiše zavřel. Žena, a kouří! Hrůza ho jala při té představě; s pobouřením si uvědomil, že vzhlédl od svatých slov Písma přímo na obnažená ramena a bílé ženské hrdlo. Sešel na kazatelnu, hlavu v jednom ohni, a kázal nezvykle dlouho, aniž jedenkrát pomyslel na mimiku nebo na hlasové efekty. Jeho kázání bylo tak burcující a přesvědčivé, že vzbudilo neobvyklou pozornost. Rád bych věděl, zdali mě slyšela, zdali mé úvahy zapustily kořeny v její duši, pomyslel si a zadoufal, že příští neděli dopoledne najde taková slova, která by dojala a vzpamatovala osobu zřejmě tak velice ve vleku skrytých hříšných choutek.

V domě proti presbyteriánskému kostelu, tam, kde pastor spatřil onen pohoršlivý výjev, žily dvě ženy. Teta Elizabeth Swiftová, šedovlasá rázná vdova s penězi uloženými ve winesburské městské bance, a její dcera, učitelka Kate. Učitelce táhla třicítka a chodila vždy pěkně a čistě oblečena. Měla jen málo přátel a všeobecně o ní panovalo mínění, že má jazyk jako břitvu. Jak na ni Curtis Hartman začal myslet, uvědomil si, že podnikla cestu po Evropě a že žila dva roky v New Yorku. Možná že to kouření není ani tak strašné, pomyslel si. Vzpomněl si, že před mnoha lety, ještě jako student, přečetl několik románů, kde některé hrdinky, docela slušné ženy, třebaže trochu do větru, kouřily od začátku příběhu až do konce. S nevšedním odhodláním vymýšlel celý týden takové kázání, aby došel sluchu u této své ovečky a přivedl ji na cestu pravou, a v tom zápalu dočista zapomněl jak na svou trému, tak na nedělní ranní modlitbu ve studovně.

Farář Hartman neměl s ženami žádné zvláštní zkušenosti. Jeho otec vyráběl kočáry v Muncii v Indianě a chlapec se musel na studiích sám vydržovat. V domě, kde bydlel, byla na bytě i dcera majitele továrny na prádlo; vzali se po delší patřičné známosti, a to hlavně z její iniciativy. Továrník na prádlo dal své dceři věnem pět tisíc dolarů a slíbil, že jí jednou odkáže dvakrát tolik. Farář se domníval, že se oženil velmi výhodně, a nikdy si nedovolil pomyslet na jinou ženu. Nechtěl myslet na jiné ženy. Chtěl skromně a se zanícením konat dílo Páně.

V pastorově duši se rozpoutal boj. Nejprve chtěl, aby mu Kate Swiftová popřála sluchu a aby jeho kázání zapustilo kořínky v její duši, a potom se ho zmocnila touha, aby znovu popatřil na ženské tělo, tak bílé a nehybné, odpočívající na posteli. Jednou v neděli, když mu jeho myšlenky nedávaly spát, vstal časně ráno a chodil po ulicích. Došel po Hlavní třídě téměř až k Richmondově rezidenci, když tu se zarazil, shýbl se pro kámen a pospíchal do studovny ve zvonici. Kamenem vylomil v dolním rohu okna malý otvor, zamkl dveře, sedl si za psací stůl před rozevřenou bibli a vyčkával. Jakmile v Katině okně vyletěla roleta, viděl otvorem přímo na její postel, jenže ona tam nebyla. I ona vstala na úsvitě a šla se projít a ruka, jež vytáhla roletu, patřila tetě Elizabeth Swiftové.

Farář by byl nejraději proléval slzy radosti nad tím, že nemusel podlehnout hříšné touze, a vrátil se domů, blahořeče Bohu. Ten kousíček skla z rohu se vyloupl z bosé paty dítěte, které strnule zíralo uneseným pohledem do tváře Vykupitelovy.

Curtis Hartman zapomněl na kázání, které si připravil na tuto neděli. Promlouval k svým ovečkám a říkal jim, že by bylo nesprávné považovat duchovní za lidi nějak odlišné a od přírody předurčené k životu ve ctnosti. „Vím z vlastní zkušenosti, že na nás, na hlasatele slova Božího, číhají stejná pokušení jako na vás,“ prohlásil. „Ďábel mě pokoušel a já jsem pokušení podlehl. Avšak Bůh vztáhl ruku a zachránil mě. A jako zachránil mne, tak zachrání i vás. Nezoufejte! V hodině hříchu pozvedněte oči k nebi a znovu a znovu dojdete spasení.“ Farář odhodlaně potlačil všechno pomyšlení na ženu v posteli a začal se chovat k vlastní ženě s mileneckou něhou. Jednou večer, když se spolu projížděli v kočáře, vyjel z Buckeyeské třídy na temnou cestu na vrch Evangelistů a nad vodojemem vzal Sarah Hartmanovou kolem pasu. Ráno se nasnídal, a než se odebral do své pracovny v zadním traktu fary, obešel stůl a políbil manželku na tvář. Pomyslel‑li přece na Kate Swiftovou, usmál se a pozvedl oči k nebi. „Smiluj se nade mnou, ó Pane!“ mumlal. „Nedopusť, abych sešel z úzké stezky bohulibého konání!“

A pak se rozpoutal opravdový zápas o duši faráře s hnědou bradkou. Náhodou objevil, že vždy kvečeru lehává Kate Swiftová na posteli a čte. Na nočním stolku u postele stála lampa, která vrhala světlo na bílá ramena a obnažené hrdlo. Onoho večera, kdy učinil tento objev, seděl u psacího stolu ve studovně od desíti do jedenácti, a když zhasila, vypotácel se z kostela a dvě hodiny chodil po ulicích, mumlaje modlitby. Netoužil vlastně ani po tom, aby mohl zlíbat ramena a hrdlo Kate Swiftové, na to by si byl nedovolil ani pomyslet. Nevěděl, co vlastně chce. „Bůh je mým otcem a on mě zachrání přede mnou samým!“ volal ve stínu stromů na své potulce. Stál u kmene a zíral na nebe, po němž se honily mraky. Otevřel Bohu své srdce dokořán. „Prosím Tě, Otče, nezapomeň na mne! Dej mi sílu, abych se vzchopil a spravil rozbité okno! Pozvedni můj pohled opět k nebesům! Neopusť mne, svého služebníka, v této těžké hodině!“

Farář bloudil sem a tam ztichlými ulicemi; po celé týdny zmítal jeho duší nepokoj. Nechápal, jaké to pokušení na něho přišlo, ani se nemohl dopídit důvodu, proč právě na něho.

V jistém smyslu svaloval vinu na Boha a říkal si, že se vždycky snažil kráčet cestou pravosti a že pokušení o své vůli nevyhledával. „Už jako mladík a vůbec celý život jsem konal pokojně svou práci,“ prohlašoval. „Proč na mne bylo nastraženo toto pokušení? Čím jsem se provinil, že na má bedra bylo vloženo takové břímě?“

Během oněch podzimních a zimních měsíců zmizel Curtis Hartman z domova celkem třikrát; posadil se k oknu v temné studovně, hltal pohledem postavu Kate Swiftové ležící na posteli a pak chodil ulicemi a modlil se. Nechápal, co se to s ním děje. Celé týdny si na učitelku ani nevzpomněl a říkal si, že konečně přemohl chlípnou touhu pohledět na její tělo. A pak se něco přihodilo. Seděl doma ve své pracovně, pilně se připravoval na příští kázání, a tu najednou znervózněl, začal chodit po pokoji a pak si řekl: „Půjdu se trochu projít po ulicích.“ Dokonce ani když otvíral dveře zvonice, nepřiznal si pravý důvod svého počínání. „Nespravím to rozbité okno, ale naučím se přicházet sem večer, a ani jedinkrát nepozvednout oči na onu ženu. Nedopustím, abych podlehl. Bůh na mne seslal pokušení, aby vyzkoušel sílu mé duše, já však najdu cestu z temnot do světla ctnosti.“

Jednoho mrazivého lednového večera, kdy winesburské ulice zahaloval hluboký sněhový příkrov, navštívil Curtis Hartman studovnu ve zvonici naposled. Bylo už po deváté, když odcházel z domova, a měl tak naspěch, že si ani neobul sněhovky. Hlavní třída byla jako vymetená, až na nočního hlídače Hopa Higginse; v celém městečku bděl mimo něho jen mladý Willard, který seděl v redakci Winesburského orla a potil nějakou povídku. Farář si razil cestu navátými závějemi, a jak se blížil ke kostelu, uvědomil si náhle, že tentokrát podlehne hříchu úplně a bez odporu. Chci se na tu ženu dívat a myslet na to, jak líbám její nahá ramena, a vůbec si budu myslet, co se mi zlíbí, řekl si roztrpčeně a oči se mu zalily slzami. Začal uvažovat o tom, že zanechá kněžského povolání a věnuje se jinému. „Odejdu do některého velkého města a najdu si tam práci,“ prohlašoval. „Když už se nedokáži přemoci a hříchu odporovati, oddám se mu. Aspoň nebudu pokrytec. Nedovedl bych kázat slovo Boží a myslet přitom na ramena a šíji ženy, která mi nepatří.“

Oné lednové noci byla ve studovně nahoře ve zvonici pěkná zima a Curtis Hartman si byl jist snad už v okamžiku, kdy vešel do místnosti, že se nastydne, zůstane‑li. Měl mokré nohy, jak se brouzdal sněhem, a tady nebylo zatopeno. V pokoji v sousedním domě se Kate Swiftová ještě neobjevila. Muž usedl a s chmurným odhodláním čekal. Seděl v křesle, jeho prsty svíraly okraj stolu, na němž ležela bible, a hlavou se mu honily nejčernější myšlenky jeho života. Vzpomněl si na svou ženu a v té chvíli ji skoro nenáviděl. Zklamala mě – vždycky se styděla za vášeň, dumal. Muž má právo žádat po ženě planoucí vášeň a krásu. Nemá právo zapomenout, že je také živočich, a ve mně je něco řeckého. Odvrhnu ji ze své náruče a najdu si jiné ženy. Budu dobývat tuhle učitelku. Postavím se všem lidem; když už jsem člověk s pohlavními pudy, tak své pudy ukojím.

Rozrušený muž se chvěl od hlavy až k patě, jednak chladem, jednak zápasem, který vedl sám proti sobě. Hodiny míjely a jeho tělem zalomcovala horečka. V krku ho bolelo a zuby mu jektaly. Jeho nohy na podlaze studovny byly jako dva kusy ledu. A přece se nevzdával. Budu se dívat na tu ženu a budu myslet na to, nač jsem se nikdy neodvážil pomyslet, říkal si, svíral desku stolu a čekal.

Curtis Hartman div nezaplatil životem onu noční vartu v kostele, ale také našel, jak se domníval, svou životní cestu. Už z dřívějších hlídek věděl, že malým otvorem v rohu není vidět z jejího pokoje nic než právě postel. Ve tmě čekával tak dlouho, až se objevila žena v bílé noční košili a usedla na postel. Rozsvítila lampičku, podepřela se o polštáře a četla knihu. Občas vykouřila cigaretu. Bylo vidět jen nahá ramena a hrdlo.

Oné lednové noci, když farář téměř smrtelně prochladl a jeho mysl několikrát zabloudila do podivuhodné říše fantazie, až se musel soustředěným úsilím zahnat zpátky do skutečnosti, Kate Swiftová přece jen přišla. V pokoji naproti se rozsvítilo okno a čekající muž zíral na prázdnou postel. A pak se na postel před jeho zraky vrhla nahá žena. Rozvzlykala se, zabořila tvář do polštáře a bušila do něho pěstmi. V konečném výbuchu pláče se napolo vztyčila a před zrakem muže, jenž čekal, aby se mohl dívat a dát průchod svým myšlenkám, sepjala tato hříšná bytost ruce k modlitbě. Ve světle lampy vypadala její štíhlá, urostlá postava jako postava chlapce před Kristem na okně z olovnatého skla.

Do smrti nevěděl Curtis Hartman, jak se tehdy dostal z kostela. S výkřikem vyskočil a odstrčil masivní psací stůl. Bible spadla na zem; v tom tichu se to rozlehlo jako rána z děla. Když v protějším domě zhasla světla, vyklopýtal po schodech ven. Běžel ulicí a vrazil do redakce Winesburského orla. Zpola nesouvisle spustil na George Willarda, jenž přecházel po místnosti, zaujat vlastními zápasy. „Cesty Boží jsou nevyzpytatelné!“ zvolal, když rychle vběhl a zabouchl za sebou dveře.

V jeho hlase se chvěl podivný žár a oči mu divoce plály, jak se blížil k mladíkovi. „Světlo mi ozářilo temnotu,“ zvolal. „Deset let jsem žil tady ve městě a teď se mi zjevil Bůh v podobě jedné ženy.“ Jeho hlasitá slova přešla v šepot. „Nic jsem nechápal,“ pravil. „Domníval jsem se, že na mne Bůh seslal pokušení, aby mě vyzkoušel, a zatím byla má duše posílena v horlivosti. Bůh se mi zjevil v podobě učitelky Kate Swiftové, když klečela nahá na posteli. Znáte Kate Swiftovou? Snad si to sama ani neuvědomuje, ale je nástrojem Božím, zřídlem Jeho pravdy.“

Farář Curtis Hartman se otočil a zamířil ven z redakce. Ve dveřích se zastavil, rozhlédl se na obě strany opuštěnou ulicí a obrátil se znovu k Georgi Willardovi. „Jsem zachráněn. Nemějte obav.“ Vztáhl zakrvácenou pěst, aby ji mladík viděl. „Rozbil jsem to okno,“ oznámil. „Teď bude třeba je spravit celé. Bůh mě posílil a já jsem je rozbil vlastní rukou.“

Učitelka

Na winesburských ulicích ležel důkladný sněhový příkrov. Někdy v deset dopoledne se začalo chumelit a zakrátko se zvedl vítr a nafoukal závěje podél celé Hlavní třídy. Mráz uhladil blátivé vozovky směřující do města a místy skryla bláto ledová kůra. „Sáňkaři budou mít pré,“ pravil Will Henderson u výčepního pultu v Griffithově hospodě. Vyšel z hospody a narazil na drogistu Sylvestra Westa, který se namáhavě vlekl v těžkých přezuvkách zvaných sněhovky. „Tuhle sobotu zažene sníh lidi do města,“ mínil drogista. Oba muži se spolu zastavili a hovořili o svých záležitostech. Will Henderson byl jen v lehkém svrchníku a neměl sněhovky, a proto si třel levou patu špičkou pravé boty. „Takové počasí je dobré na pšenici,“ mínil drogista rozvážně.

Mladý George Willard neměl právě nic na práci a byl rád, protože se mu do ničeho nechtělo. Týdeník přišel z tiskárny a šel do expedice ve středu večer a sněžit začalo ve čtvrtek. V osm, poté co odjel ranní vlak, vzal si George brusle a vydal se k vodojemu, avšak nezabruslil si. Minul rybník a kráčel pěšinou podél říčky Wine, až přišel k bučině. V závětří za kládami si rozdělal ohýnek, usedl na jednu kládu a přemítal. Když začalo sněžit a zvedl se vítr, spěšně sháněl dříví na oheň.

Mladý novinář myslel na Kate Swiftovou, svou bývalou učitelku. Minulý večer k ní zašel pro knihu, kterou mu chtěla dát přečíst, a seděl tam s ní sám snad hodinu. Už asi počtvrté nebo popáté mu s velkou vehemencí promlouvala do duše a jeho ty řeči mátly. Začal si myslet, že se snad do něho zamilovala, a to bylo pomyšlení lichotivé i nepříjemné.

Vyskočil z klády a navršil větve na oheň. Rozhlédl se, aby měl jistotu, že ho nikdo nepozoruje, a začal hovořit nahlas, jako by ona byla přítomna. „Ale to přece nemyslíte vážně, viďte?“ prohlásil. „Přece to na vás poznám.“

Mladík vstal a vykročil po pěšině zpět k městu, aniž oheň v lese uhasil. Jak šel ulicemi, zvonily mu brusle v ruce. Zatopil si ve svém pokoji v hotelu Nový Willard a natáhl se na postel. Před očima se mu vyrojily smyslné vidiny: stáhl roletu, zavřel oči a obrátil se ke stěně. Vzal do náručí polštář, objal jej a myslel přitom nejprve na učitelku, jež v něm svými slovy cosi roznítila, a pak na Helenu Whiteovou, štíhlou dcerku winesburského bankéře, k níž už dlouhou dobu choval city více méně vřelé.

V devět večer byly ulice už pořádně zaváté a mrzlo jen praštělo. Člověk si sotva razil cestu. Výkladní skříně byly temné a kdekdo už zalezl ke kamnům. Večerní vlak z Clevelandu měl velké zpoždění, ale jeho příjezd nikoho nezajímal. V deset hodin bylo už všech osmnáct set občanů města Winesburgu v posteli – až na čtyři.

Ponocný Hop Higgins trochu klímal. Byl chromý a opíral se o pořádnou sukovici. Za temných nocí nosil lucernu. Po deváté hodině se vydal na obchůzku. Klopýtal Hlavní třídou a zkoušel dveře krámů. Pak zašel do postranních ulic a zastavoval se u zadních vchodů. Jakmile se ujistil, že je všude bezpečně zamčeno, pospíchal za roh do hotelu Nový Willard a zabušil na dveře. Zamýšlel strávit zbytek noci u kamen. „Jdi si do postele! Já budu přikládat,“ přikázal chlapci, který spal na lehátku v recepci.

Hop Higgins se posadil ke kamnům a zul si boty. Když chlapec odešel spát, začal Hop přemýšlet o tom, co ho zajímalo. Chtěl si na jaře ohodit baráček, a tak seděl u kamen a přemítal, nač ho přijde materiál a co dá zedníkovi. Tyto úvahy ho přivedly i na jiné myšlenky. Ponocnému bylo šedesát let a hodlal už jít na odpočinek. Jako vysloužilec z války Severu proti Jihu dostával malou penzičku. Byl by si rád našel nějaké jiné živobytí a doufal, že by se mohl stát profesionálním chovatelem fretek. Měl už doma ve sklepě čtyři ta zvláštní divoká zvířátka, vyhledávaná lovci pro hony na králíky. Mám teď jednoho samce a tři samičky, dumal. Při trošce štěstí můžu mít na jaře tak dvanáct patnáct kusů. A za rok už bych mohl začít inzerovat ve sportovních časopisech.

Ponocný se pohodlně opřel v křesle a pustil všechny starosti z hlavy. Nespal. Za ta léta se naučil vysedávat dlouhé noci v polodřímotě a polobdění. Ráno býval bezmála tak svěží, jako by se byl vyspal.

Hopa Higginse tedy máme pohodlně usazeného v teple u kamen, a tak nám zbývají jen tři lidé, kteří ve Winesburgu bdí. George Willard sedí dosud v redakci a dělá, že pracuje na povídce; ve skutečnosti však rozbírá své city a nálady právě tak jako ráno v lese u ohně. Ve zvonici presbyteriánského kostela sedí ve tmě Curtis Hartman a připravuje se na znamení od Boha a Kate Swiftová, učitelka, právě vychází z domu na procházku ve sněhové bouři.

Bylo už deset pryč, když se z náhlého popudu vydala ven. Jako by ji onen muž a mladík tím, že na ni mysleli, vyhnali do mrazivé noci. Teta Elizabeth odjela do okresního města kvůli nějakým hypotékám, do kterých investovala peníze, a měla se vrátit až nazítří. Její dcera seděla s knihou u ohromného krbu v obývacím pokoji. Najednou vyskočila, popadla kabát z věšáku u dveří a vyběhla z domu.

Winesburské veřejné mínění by jistě neudělilo třicetileté Kate Swiftové titul královny krásy. Neměla pěknou pleť a její tvář hyzdily skvrny napovídající, že není docela zdráva. Jen v temné zimní noci byla překrásná. Měla rovná záda, vznosná ramena a její rysy se podobaly rysům kamenné bohyně na piedestalu v zahradě za soumraku letního podvečera.

Odpoledne byla učitelka na prohlídce u doktora Wellinga. Lékař jí vyhuboval a prohlásil, že je tu nebezpečí ztráty sluchu. Bylo to od ní pošetilé, že se vydává na procházku ve vánici, pošetilé a snad i nebezpečné.

Ale žena na ulici si ani nevzpomněla na lékařova slova, a nebyla by se vrátila, i kdyby si byla vzpomněla. Byla jí velká zima, ale po pěti minutách už jí zima nevadila. Nejprve došla na konec své ulice, minula váhu na seno před seníkem nájemních stájí a zahnula na Trunionský vrch. Přešla Trunionský vrch, u stodoly Neda Wintera zabočila na východ do uličky nízkých dřevěných baráčků, táhnoucích se přes vrch Evangelistů až k Suckerově ulici, která přetínala nehluboké údolíčko, vyhýbala se drůbeží farmě Ikea Smeada a končila u vodojemu. Cestou zmizel ten pocit odvahy a vzrušení, jenž ji vyhnal do ulic, a pak se zase vrátil.

V povaze Kateřiny Swiftové bylo něco kousavého a odpudivého. Každý to pociťoval. Ve škole dělala dojem osoby málomluvné, chladné a přísné, a přece měla ke svým žákům zvláštní vřelý vztah. Jednou za čas jako by do ní něco vjelo a tu se zdála šťastná. Celá třída cítila, jak z ní vyzařuje štěstí. Na chvilku zapomněli dávat pozor, pohodlně se opřeli a pozorovali ji.

Učitelka se procházela po třídě s rukama za zády a rychle hovořila. Zřejmě si vybírala náměty docela náhodně. Jednou vykládala dětem o Charlesu Lambovi a vymýšlela si podivuhodné intimní příhody ze života zesnulého básníka. Vyprávěla o něm takovým tónem, jako by s ním byla žila a znala všechna tajemství jeho soukromí. Děti z toho byly celé zmatené; nabyly dojmu, že slyší o někom, kdo kdysi bydlel ve Winesburgu.

Při jiné příležitosti se učitelka rozhovořila o Benvenutovi Cellinim. To se tehdá nasmáli! Jakého kurážného bouřliváka a chvastouna, jakého hrdinu k pomilování udělala tenkrát ze starého mistra! I o něm si vymýšlela žertovné příhody. Tak třeba tu o jednom Němci, učiteli hudby, který bydlel v patře nad Celliniho pokojem v Miláně. To chlapci úplně řičeli smíchem. Sugars McNutts, tlouštík s červenými naducanými tvářemi, se tak rozchechtal, až ztratil rovnováhu a vypadl z lavice. Kate Swiftová se smála s ním. Ale najednou zvážněla a dívala se zase přísně.

Tu noc, kdy chodila opuštěnými zasněženými ulicemi, prožívala učitelka krizi. Ačkoliv to nikdo ve Winesburgu netušil, byl její život plný dobrodružství. Stále je prožívala. Den za dnem, ve třídě nebo na ulici bouřila její duší žalost, naděje i vášeň. Pod vyrovnaným povrchem se odehrávaly nejpodivuhodnější události. Lidé z městečka ji měli za skálopevnou odpůrkyni manželství, a že vládla ostrým jazykem a dělala si, co chtěla, mysleli si, že nezná city, jaké tolik povznášely i mařily jejich vlastní životy. Ve skutečnosti měla citlivější a vášnivější povahu než všichni dohromady a častokrát za těch pět let, co se vrátila ze svých toulek a usadila se ve Winesburgu jako učitelka, musela prchnout z domu a prochodila půl noci venku, aby přemohla bouři, která jí zmítala duší. Jednou pršelo a ona byla venku snad šest hodin; když se vrátila, pohádala se s tetou Elizabeth. „Jsem jenom ráda, že nejsi mužský,“ řekla jí matka rázně. „Dost jsem se načekala na tvého tátu, až přijde domů, a dost jsem se naměla strachu, do čeho se zase zaplet. Užila jsem si toho ažaž, a tak se nemůžeš divit, že nechci, aby se v tobě projevily právě jeho nectnosti.“

Kate Swiftová horečně přemítala o Georgi Willardovi. Domnívala se, že v jeho úlohách se občas zableskla jiskřička nadání, a ona chtěla tu jiskřičku rozdmychat. Jednou v létě se zastavila v redakci Winesburského orla, a když viděla, že nemá právě nic důležitějšího na práci, vyšla s ním ven na Hlavní třídu a k tržišti. Tam se posadili na travnatý břeh a hovořili. Učitelka se snažila, aby mládenci vštípila aspoň základní představu o tom, jakým nesnázím čelí každý spisovatel. „Musíš znát život,“ prohlásila hlasem, v němž se chvělo vážné zaujetí. Položila mu ruce na ramena a obrátila ho k sobě, aby se mu mohla podívat do očí. Kolemjdoucí se mohli domnívat, že se ho chystá obejmout. „Chceš‑li opravdu psát, musíš si přestat hrát se slovíčky,“ naléhala. „Snad bys toho měl vůbec nechat, dokud nezískáš víc zkušeností. Teď nadešel čas žít. Nechci tě lekat, ale ráda bych ti zdůraznila, jak závažné rozhodnutí před tebou leží. Nesmí z tebe být handlíř se slovy. Musíš se naučit znát, co si lidé myslí, ne co říkají.“

Onoho bouřlivého čtvrtka, předtím než pastor Hartman usedl ve zvonici a vyčkával, až se mu zjeví její tělo, zašel mladý Willard k učitelce vypůjčit si knížku. A tenkrát se přihodilo to, co mládence tak poplašilo a zmátlo. Držel knihu pod paží a chystal se právě odejít. A tu se Kate Swiftová znovu rozhovořila vážně a důrazně. S přibývajícím večerem se v pokoji zešeřilo. Když vykročil ke dveřím, zavolala ho tiše zpět a z jakéhosi zvláštního popudu ho vzala za ruku. Mladý novinář rychle dospíval v muže a jeho mužství, spojené ještě s chlapeckou roztomilostí, pohnulo srdcem osamělé ženy. Zaplavila ji vášnivá touha, aby pochopil cenu života, aby ho dokázal tlumočit pravdivě a poctivě. V témž okamžiku si i on poprvé uvědomil, jak krásné má rysy. Oba upadli do rozpaků; aby potlačila své pohnutí, obořila se na něho: „Ach, k čemu to! Sotva za deset let pochopíš, co jsem ti chtěla říct!“ zvolala vzrušeně.

Zatímco večer zuřila bouře a farář na ni čekal v kostele, zašla Kateřina Swiftová do redakce, že si s mladým mužem pohovoří ještě jednou. Dlouhá procházka ve sněhu ji unavila, byla jí zima a připadala si velmi osamělá. Když přecházela po Hlavní třídě, spatřila na sněhu světelný obdélník, vrhaný oknem redakce; bez rozmyšlení vzala za kliku a vešla. Hodinu seděla u kamen v redakci a hovořila o životě. Hovořila s vážným zaujetím. Nálada, která ji vyhnala do sněhové bouře, se vybíjela ve slovech. Mluvila inspirovaně, jako se jí to stávalo ve třídě. Uchvátilo ji velké přání, aby otevřela dveře do života mladíkovi, který kdysi býval jejím žákem a o němž se domnívala, že by dokázal pochopit život. Tak vášnivě si to přála, že její přání dostalo tělesnou podobu. Opět mu položila ruce na ramena a obrátila ho k sobě. V tlumeném světle jí oči žhnuly. Vstala a zasmála se; nebyl to její obvyklý pronikavý smích, zněl divně, rozpačitě. „Musím už jít,“ řekla. „Kdybych zůstala, za chvilku bych tě chtěla políbit.“

V redakci došlo k zmatenému nedorozumění. Kate Swiftová se obrátila a odcházela ke dveřím. Byla učitelka, a byla také žena. Jak se zadívala na George Willarda, ovládlo ji opět přání, které už tisíckrát zazmítalo její duší jako bouře: aby ji nějaký muž miloval. Ve večerním světle se už George nezdál chlapcem, ale mužem, hotov sehrát svou úlohu jako muž.

Učitelka připustila, aby ji George Willard objal. Ve vytopené kanceláři ztěžkl vzduch a ji jako by opustila síla. Opřela se o nízký stolek u dveří a čekala. Když k ní přistoupil a položil jí ruku na rameno, padla mu těžce do náruče. George Willard z toho byl ještě zmatenější. Ženské tělo se na okamžik k němu přimklo a pak se napjalo. Dvě pádné pěstičky mu začaly bušit do obličeje. Když učitelka utekla a on zůstal sám, chodil po místnosti a zuřivě klel.

Za této zmatené situace vtrhl do dveří pastor Curtis Hartman. Jak se objevil, pomyslel si George Willard, že se asi celé město zbláznilo. Kněz vztyčil zakrvácenou pěst a prohlásil, že žena, kterou George před chvílí objímal, je nástrojem Božím a zřídlem Jeho pravdy.

George zhasil lampu u okna, zamkl domovní dveře a ubíral se domů. Prošel vrátnicí kolem Hopa Higginse, sladce snícího o pěstování fretek, a vystoupil nahoru do svého pokoje. Oheň v kamnech už vyhasl, a tak se George odstrojil v chladu. Když si vlezl do postele, byla jeho pokrývka jako příkrov suchého sněhu.

George Willard se převaloval na posteli, kde odpoledne ležel a objímal polštář místo Kate Swiftové. V uších mu zněla slova kněze, jenž – jak se George domníval – náhle přišel o rozum. Přelétl očima pokoj. Přešla nevole, vyvolaná jejím odmítnutím, a on se snažil pochopit, co se vlastně stalo. Vůbec se v tom nevyznal, ať o tom uvažoval z toho konce nebo z onoho. Hodiny míjely a on si začal myslet, že se už asi brzy bude rozednívat. Ve čtyři hodiny si přitáhl pokrývku až k bradě a snažil se usnout. Jak se mu únavou klížily oči, vztáhl ruku a zatápal jí ve tmě. „Něco jsem nepochopil. Kate Swiftová mi pořád něco chtěla říct,“ zamumlal ospale. Vzápětí usnul a byl tak posledním člověkem ve Winesburgu, jenž šel té zimní noci spát.

Osamělost

Byl synem paní Robinsonové, které kdysi patřila ta farma asi dvě míle východně od Winesburgu, při silnici vybíhající od Trunionského vršku. Obytné stavení bylo nahozeno hnědě a všechna okna k silnici mívala stažené rolety. Na prašné cestě před vraty se popelilo hejno kuřat, střeženo dvěma kvočnami. Enoch tam žil se svou matkou; jako chlapec navštěvoval střední školu ve Winesburgu. Staří lidé si pamatovali, jaký to býval slušný, usměvavý mládenec, snad až příliš tichý. Chodil vždycky do města prostředkem silnice a někdy si přitom četl knížku. Kočí se na něho něco nakřičeli a nanadávali se mu, než si uvědomil, kde je, a uhnul z vyježděných kolejí, aby mohli projet.

V jedenadvaceti letech odjel Enoch do New Yorku a žil ve velkoměstě patnáct let. Učil se francouzsky a navštěvoval fakultu výtvarného umění, aby se jeho vrozené vlohy pro kreslení mohly dále rozvíjet. V duchu si umínil, že pojede do Paříže a že dokončí své vzdělání u opravdových mistrů, jenže to mu nevyšlo.

Enochovi vůbec nikdy nic nevyšlo. Uměl docela dobře kreslit a hlavou se mu honilo mnoho zvláštních křehkých představ, jež by se byly daly vyjádřit štětcem, byl ale jako dítě, a proto to ve světě nikam nedotáhl. Jako by nikdy nedospěl, pročež samozřejmě nemohl rozumět lidem a nedokázal, aby lidé rozuměli jemu. Se svou dětskou duší se co chvíli bolestně zraňoval – zraňovaly ho skutečnosti, jako jsou peníze, sex, názory. Jednou ho zachytila tramvaj a odhodila na železný sloup. Od té doby byl chromý. I to byla jedna z příčin, proč Enochovi Robinsonovi nikdy nic nevyšlo. Zpočátku, když přijel do New Yorku, ještě než ho životní zkušenosti tak zmátly a vyšinuly, pobýval Enoch často ve společnosti mladých lidí. Stýkal se s mladými umělci, jak muži, tak děvčaty, a ti ho někdy večer navštěvovali v jeho pokoji. Jednou se opil a ocitl se na policejní strážnici; policejní komisař ho tenkrát strašně vyděsil. Jindy zase oslovil pouliční holku na chodníku před penzionem, kde bydlel. Enoch šel s tou holkou přes tři bloky, pak dostal strach a utekl jí. Holka byla opilá a příhoda jí připadala legrační. Opřela se o domovní zeď a rozesmála se tak srdečně, že se jakýsi muž zastavil a smál se s ní. Se smíchem spolu odešli a Enoch, celý rozechvělý a zničený, se odplížil do svého pokoje.

Ten pokoj, kde mladý Robinson v New Yorku bydlel, měl okno na Washingtonovo náměstí a byl dlouhý a úzký jako chodba. To je důležité, to si dobře zapamatujte! Enochův příběh je vlastně spíše příběhem pokoje než příběhem člověka.

Do onoho pokoje tedy večer přicházeli Enochovi přátelé. Nebyli nijak zvlášť pozoruhodní – leda snad, že to byli umělci hodně řeční. Každý ví, co je to zač, ti řeční umělci. Už od pravěku se shromažďují v místnostech a mluví. Mluví o umění a jejich debaty jsou vášnivě, skoro až horečnatě opravdové. Domnívají se, že na něm záleží mnohem víc, než na něm záleží ve skutečnosti.

Tihle lidé se tedy scházeli, kouřili a debatovali a Enoch Robinson, venkovský chlapec od Winesburgu, byl při tom. Sedával v koutku a většinou mlčel. Jak udiveně se rozhlížely jeho velké modré dětské oči! Na stěnách visely jeho obrazy, syrové věci, nehotové. Přátelé je hodnotili. Uvelebili se na židlích a mluvili, otáčejíce hlavu hned na tu, hned na onu stranu. Pronášeli slova o linii, o kompozici barev a o hodnotách, spoustu slov, taková, jaká se pronášejí vždycky.

Enoch by byl také rád mluvil, ale nevěděl co. Když se o to pokusil, přeříkával se, koktal a jeho hlas zněl divně i jemu samému. Proto raději mlčel. Věděl, co chce říci, ale věděl také, že to za žádných okolností říci nedokáže. Když se debatovalo o některém jeho obraze, drala se mu na jazyk taková slova: „Nepochopili jste to hlavní,“ byl by jim rád vysvětlil. „Obraz před vámi nevytváří to, co vidíte a o čem hovoříte. Jde o něco jiného, vy to nevidíte a ani vidět nemáte. Podívejte se sem, před ty dveře, kam dopadá světlo z okna. Tahle tmavá skvrna u cesty, které jste si snad ani nevšimli – vidíte? – to je počátek všeho. Jsou tam černé bezy, jaké rostly podél cesty před naší farmou ve Winesburgu v Ohiu, a mezi těmi černými bezy se něco ukrývá. Je to žena, ano, žena. Spadla z koně a ten kůň utekl a zmizel z dohledu. Nevidíte, jak úzkostlivě se rozhlíží ten stařec na bryčce? To je Thad Greyback, co mu patří farma dál u silnice. Veze kukuřici do Winesburgu, chce si ji dát semlít u Comstocků ve mlýně. Ví, že je něco mezi černými bezy, že se tam něco ukrývá, a zase si tím není jist.

Je to žena, víte, žena to je. Je to žena, nádherná žena. Ublížila si a má bolest, avšak přes její rty nepřejde sebeslabší povzdech. Chápete? Leží tam tiše, bílá a nehybná; vyzařuje z ní krása a všechno obestírá. Obráží ji to nebe v pozadí a všechno kolem. Onu ženu jsem ovšem nenakreslil. Na to je příliš krásná. Jak je to nudné, vykládat o kompozici barev a o takových věcech! Proč se nezadíváte do oblak a nedáte se na útěk, jako jsem to dělával já, dokud jsem byl malý, doma ve Winesburgu?“

Mladý Robinson hořel touhou, aby mohl takto promluvit ke svým přátelům, kteří ho přicházeli navštívit, dokud žil v onom pokoji v New Yorku, ale nakonec vždycky mlčel. Pak začal sám o sobě pochybovat. Obával se, že jeho obrazy nevyjadřují to, co cítí. Zpola rozhořčen, přestal k sobě zvát návštěvy a po čase si navykl zavírat se doma na klíč. Usoudil, že už se ho nanavštěvovali až dost a že u sebe nikoho nepotřebuje. Jeho živá fantazie mu vytvářela lidi k jeho vlastnímu obrazu, takové, s nimiž mohl promlouvat po libosti a jimž mohl vysvětlit problémy, které nebyl s to vysvětlit svým bližním. Jeho pokoj zaplavili duchové mužů a žen a on mezi nimi procházel a hovořil k nim. Jako by každý, koho kdy Enoch Robinson viděl, mu byl propůjčil esenci své bytosti, něco, co mohl hníst po libosti, co lehce chápalo takové věci, jako byla raněná pod černým bezem na jeho obraze.

Ten nevýbojný modrooký chlapec z Ohia byl dokonalý egoista, jako jsou egoisty všechny děti. Nesnášel přátele z toho prostého důvodu, proč je nesnáší dítě. Chtěl mít kolem sebe lidi podle svých představ, lidi, s nimiž by si opravdu pohovořil, lidi, jimž by mohl proslovovat dlouhé přednášky nebo se s nimi vadit, lidi – chápejte – poslušné jeho rozmaru. Mezi takovými lidmi byl vždy pln odvahy a sebedůvěry. Oni ovšem také hovořili, a dokonce vyjadřovali vlastní názory, ale on vždycky mluvil nejlépe a měl poslední slovo. Byl jako spisovatel, kterého zaměstnávají výtvory jeho mozku, malý modrooký král v šestidolarovém pokojíku s oknem na Washingtonovo náměstí v New Yorku.

Pak se Enoch Robinson oženil. Měl pocit opuštěnosti a zmocnila se ho touha dotýkat se bytosti z masa a krve. Jak míjely dny, připadal mu jeho pokojík pustý a prázdný. Vášeň navštívila jeho tělo a v jeho duši vzplála žádost. Podivná horečka mu nedávala v noci spát. Vzal si děvče, které vedle něho sedávalo na fakultě výtvarného umění, a odstěhoval se s ní do jednoho brooklynského činžáku. Jeho ženě se narodily dvě děti a Enoch sám si našel místo jako malíř v ateliéru reklamní agentury.

Tenkrát se dostal Enochův život do nových kolejí. Enoch začal hrát novou hru. Nějakou chvíli pohlížel na sebe co produkujícího člena lidské společnosti pln pýchy. Pustil z hlavy esence jevů a zabýval se skutečnostmi. Na podzim šel k volbám a každé ráno mu zastrčil kamelot pod dveře noviny. Když večer vystoupil z autobusu, vraceje se z práce, kráčíval usedle za nějakým obchodníkem nebo úředníkem a snažil se přitom vypadat co nejblahobytněji a nejdůležitěji. Byl toho názoru, že by měl mít hlas v rozhodování o veřejných záležitostech, když už platí daně. „Nejsem žádná nicka, jsem platným členem společnosti, našeho státu, New Yorku a tak,“ říkal si se směšným nádechem důstojnosti. Jednou se vracel domů z Filadelfie a ve vlaku se dal do hovoru s jedním spolucestujícím. Enoch vyslovil názor, že by vláda měla vlastnit železnice a starat se o jejich provoz, a neznámý mu nabídl doutník. Enoch uváděl výhody takového opatření a vlastní slova ho opravdu rozehřála. Později s potěšením vzpomínal na své argumenty. „Ten člověk bude mít o čem přemýšlet,“ mumlal, když stoupal po schodišti k svému brooklynskému bytu.

Enochovo manželství ztroskotalo, jak bylo ostatně nabíledni. On sám se vším skoncoval. V bytě na něho všechno padalo; na svou ženu a dokonce i na děti se začal dívat se stejným pocitem jako kdysi na přátele, kteří ho navštěvovali. Vymýšlel si drobné nepravdy o obchodních záležitostech, aby se mohl volně procházet sám večerními ulicemi, a když se mu náhodou naskytla příležitost, najal si znovu pokoj s oknem na Washingtonovo náměstí. A pak zemřela stará paní Robinsonová a on dostal prostřednictvím banky, jíž byla svěřena správa pozůstalosti, osm tisíc dolarů. Tato událost nadobro vyšinula Enocha z lidské společnosti. Dal peníze své ženě a řekl jí, že už s ní nemůže žít v jednom bytě. Plakala, hněvala se a vyhrožovala mu, avšak on na ni jen upíral strnulý pohled a provedl svou. Ve skutečnosti to manželka ani tak těžce nenesla. Podle jejího mínění neměl Enoch v hlavě všechno v pořádku a ona se ho trochu bála. Jakmile se přesvědčila, že se k ní opravdu nevrátí, sebrala děti a odstěhovala se s nimi do své rodné vesničky v Connecticutu. Nakonec se znovu provdala za majitele realitní kanceláře a měla se docela dobře.

A Enoch žil v newyorském pokojíku mezi svými vybájenými bytostmi, pohrával si s nimi, promlouval k nim, šťasten jako dítě. Byla to divná společnost. Vytvářel si je zřejmě podle skutečných lidí, s nimiž se setkal a kteří ho z nějakých záhadných důvodů upoutali. Mezi jeho bytostmi byla žena s mečem v ruce, stařec s dlouhým bílým plnovousem provázený psem a dívka, které soustavně padaly punčochy a plandaly se jí přes boty. Dobré dva tucty stínů se zrodily v Enochově dětinské mysli a všechny s ním bydlely v jeho pokoji.

A Enoch žil šťastně. Přišel domů a zamkl za sebou dveře. S absurdní důležitostí hlasitě rozkládal, poroučel, komentoval běh života. Byl šťasten a spokojen, vydělával si na živobytí v reklamní agentuře, ale pak se něco přihodilo. Ovšemže se něco přihodilo. Proto se také vrátil do Winesburgu a proto ho také známe. Přihodila se mu žena. Došlo k tomu asi tak. Byl až tuze šťastný. Něco muselo rozbít ten jeho svět. Něco ho muselo zahnat z newyorského pokojíku, aby dožil své dny v ohijském městečku, obskurní, potrhlý človíček, zjevující se na ulici vždy kvečeru, když se slunce schovalo za střechu nájemní stáje Wesleyho Moyera.

O tom, co se přihodilo, Enoch vyprávěl jednou večer Georgi Willardovi. Chtěl si s někým pohovořit a vybral si novináře proto, že se mu namanul právě ve chvíli, kdy mladší muž byl sám v takové náladě, že ho chápal.

Mladistvý smutek, smutek dospívání, smutek vesnického mládence na sklonku roku rozvázal starci jazyk. Smutek sídlil v srdci George Willarda, bezdůvodný a bezcílný, avšak v Enochovi Robinsonovi vyvolal odezvu.

Ten večer, kdy se ti dva sešli a hovořili, padal mživý, vlhký říjnový déšť. Nadešla doba štědrého podzimu a mohla to být jasná měsíčná noc, jiskřivá a ostrá příslibem mrazíku, ale nebyla. Pršelo a pod lampami na Hlavní třídě se leskly malé kaluže. V lesích za tržištěm, tam v noční tmě, kapala voda z černých větví. Mokré listy se lepily na kořeny vystupující z půdy. Na zahrádkách za winesburskými domky šustila na zemi suchá bramborová nať. Chlapi byli po večeři; původně zamýšleli zaskočit do města na kus řeči s druhými mužskými vzadu za některým krámem, ale teď se rozmysleli jinak. George Willard se loudal v dešti a byl rád, že prší. Měl zrovna takovou náladu. Tím se podobal starému Enochu Robinsonovi, který také vyšel ze svého pokoje a bloudil ulicemi sám a sám. To je sice pravda, jenže George Willard byl urostlý mládenec a nepovažoval za mužné lkát donekonečna. Jeho matka už asi měsíc vážně churavěla a to bylo příčinou jeho teskné nálady, třebaže nikoliv příčinou hlavní. Přemítal o sobě a to v mladých lidech vždy vyvolává teskné pocity.

Enoch Robinson a George Willard se potkali pod dřevěnou stříškou, která se prostírala nad chodníkem před Voightovou výrobou kočárků na Maumeeské ulici, kousek od Hlavní třídy.

Odtud kráčeli bok po boku ulicemi omývanými deštěm k Heffnerovým domům, kde měl starší muž ve druhém patře pokoj. Mladý reportér s ním šel docela rád. Hovořili spolu sotva deset minut a už ho Enoch Robinson pozval. Mladík měl trochu nejistý pocit, ale zvědavost mu nedala. Stokrát slyšel, že má stařík o kolečko víc, a tak mu připadalo, že jedná mužně a odvážně. Od první chvíle mluvil starý na ulici v dešti tak podivínsky – snažil se mu vykládat o pokoji na Washingtonově náměstí a jak tam žil. „Vy to pochopíte, jen když budete chtít,“ tvrdil. „Podíval jsem se na vás tam na ulici, jak jste mě míjel, a myslím si, že mě pochopíte. Není to nic těžkého. Stačí, když mi budete věřit, jen poslouchat a věřit, víc nic.“

Bylo už po jedenácté, než starý Enoch dospěl ten večer ve svém pokoji v Heffnerových domech k tomu nejdůležitějšímu: k příběhu o ženě a o tom, co ho vyhnalo z New Yorku, aby dožil svůj život ve Winesburgu, osamělý a zklamaný. Seděl na lůžku u okna, hlavu v dlaních, a George Willard zaujal místo u stolu. Na stole stála petrolejová lampa a místnost, třebaže velmi uboze vybavená, zářila čistotou. Jak Enoch hovořil, zmocňoval se George Willarda čím dál tím víc pocit, že chce vstát a posadit se také na lůžko. Byl by nejraději toho drobného staříka objal. V přítmí muž hovořil a chlapec naslouchal a srdce mu tížil smutek.

„Navykla si ke mně přicházet, do toho pokoje, kam už léta živá duše nevkročila,“ vyprávěl Enoch Robinson. „Zahlédla mě dole v hale a seznámili jsme se. Nevím, co dělala ve svém pokoji. Nikdy jsem tam nevkročil. Myslím, že byla houslistka. Tu a tam přišla a zaklepala a já otevřel. Vešla dovnitř a posadila se vedle mě – jen tam tak seděla, rozhlížela se a neříkala nic. Rozhodně nic důležitého.“

Starý vstal a začal chodit po pokoji. Jeho kabát promokl; vytrvale z něho kapalo a kapičky měkce pleskaly na zem. Když se zase posadil na lůžko, vstal George Willard od stolu a usedl vedle něho.

„Budila ve mně určitý pocit. Seděla se mnou v mém pokoji a pokoj jí byl plný. Zdálo se mi, že svou přítomností všechno zahání. Mluvili jsme o hloupostech, ale já jsem nedokázal klidně sedět. Toužil jsem dotknout se jí a líbat ji. Měla takové statné paže a takový otevřený pohled a nespouštěla ze mne oči.“

Starcův rozechvělý hlas zmlkl a on se roztřásl jako v zimnici. „Bál jsem se jí,“ zašeptal. „Strašně jsem se jí bál. Nechtěl jsem ji pustit dovnitř, když klepala na dveře, a přitom jsem nedokázal klidně sedět. Ne a ne, říkal jsem si, ale pak jsem vstal a stejně jsem jí otevřel. Víte, ona byla taková dospělá. Byla to žena. V tom pokoji se mi zdálo, že bude vždycky větší než já.“ Enoch Robinson zíral upřeně na George Willarda a jeho dětské modré oči ve světle lampy zářily. Znovu se zachvěl. „Chtěl jsem ji a přitom jsem ji vůbec nechtěl,“ vysvětloval. „Pak jsem jí začal vyprávět o svých bytostech, o všem, co pro mě něco znamenalo. Věděl jsem, že bych měl držet jazyk za zuby, že bych si to měl nechat pro sebe, ale nešlo to. Bylo to jako s těmi dveřmi. Někdy jsem si proboha přál, aby se sebrala, zmizela a víckrát už se nevrátila.“

Stařík vyskočil a hlas se mu chvěl vzrušením. „Jednou večer se něco přihodilo. Šíleně jsem se namáhal, aby mi porozuměla, aby pochopila, jak důležitou roli hraju já v tom pokoji. Aby viděla, jak významné postavení tam zaujímám. Opakoval jsem jí to znovu a znovu. Když chtěla odejít, skočil jsem ke dveřím a zamkl jsem. Honil jsem ji po pokoji. Mluvil jsem a mluvil a najednou – bum! všechno se zhroutilo. A tu měla v očích takový pohled a já jsem věděl, že porozuměla. Možná že mi rozuměla od první chvilky. To mě rozzuřilo. Nesnesl jsem to pomyšlení. Chtěl jsem, aby to pochopila, ale víte, nemohl jsem to připustit. Měl jsem pocit, že se doví všecko, že mě překoná, vyplaví, víte? Tak je to. Proč, to nevím.“

Starý muž dopadl na židli u lampy a mladík ohromeně poslouchal. „Jděte pryč, mladíku!“ řekl muž. „Už vás tady nechci. Zdálo se mi, že by bylo dobré, kdybych vám to vyprávěl, ale není tomu tak. Nechci už mluvit. Jděte pryč!“

George Willard zavrtěl hlavou a v jeho hlase zazněl rozkazovačný tón. „Nepřestávejte! Povězte mi, co bylo dál,“ pravil pánovitě. „Co se stalo? Řekněte mi, jak to bylo dál!“

Enoch Robinson vyskočil a přeběhl k oknu, odkud bylo vidět na liduprázdnou Hlavní třídu. George Willard k němu přistoupil. Stáli vedle sebe u okna: vysoký, neohrabaný mužný chlapec a malý, vrásčitý chlapecký muž. Dychtivý dětinský hlas vyprávěl dál: „Proklel jsem ji,“ vysvětloval. „Řekl jsem jí sprostá slova. Poručil jsem jí, aby táhla a aby se už nevracela. Ach, řekl jsem jí strašné věci. Nejdřív dělala, že mi nerozumí, ale já jsem nepovolil. Křičel jsem a dupal. Stěny se třásly, jak jsem ji proklínal. Nechtěl jsem ji už ani vidět a věděl jsem, že už ji neuvidím, po tom, co jsem jí řekl.“

Hlas se mu zlomil; potřásl hlavou. „Všechno se zhroutilo,“ opakoval tichým, smutným hlasem. „Odešla a s ní odešel z pokoje všechen život. Odvedla mi moje bytosti. Vyšly za ní ze dveří. To je ten příběh.“

George Willard se obrátil a vyšel z pokoje Enocha Robinsona. Jak za sebou zavíral dveře, slyšel ve stínu u okna naříkavý stařecký hlásek: „Jsem tady tak sám, dočista sám,“ stěžoval si. „Můj pokoj byl tak teplý a přátelský, ale teď jsem tu dočista sám.“

Probuzení

Bella Carpenterová měla snědou pleť, šedé oči a velká ústa. Byla vysoká a statná. Někdy jí přicházely černé myšlenky a tu se rozlítila a přála si, aby se byla narodila jako chlap, protože pak by si mohla na někom vybít zlost pěstmi. Pracovala v módním saloně paní Kate McHughové: každý den sedala vzadu v krámě u okna a formovala a zdobila klobouky. Její otec Henry Carpenter byl účetním První národní banky ve Winesburgu; bydleli v ponurém starém domě až úplně na konci Buckeyeské třídy. Kolem domu byly borovice a pod borovicemi nerostla vůbec žádná tráva. Rezavý plechový okap za domem se uvolnil ze závěsů; když se zvedl vítr, tloukl na střechu malého přístavku a toto rušivé rachocení se někdy ozývalo vytrvale celou noc.

Vinou Henryho Carpentera prožila Bella nešťastné dětství, ale jak vyrůstala z dětských střevíčků, ztrácel nad ní otec vliv. Život účetního pozůstával z bezpočtu puntičkářských zvyklůstek. Než odešel ráno do banky, přistoupil vždy ke skříni a oblékl si pořádně obnošený černý havelok. Každý večer si žehlil šaty, které měl přes den na sobě. Za tím účelem si sestrojil zvláštní soustavu žehlicích prken. Kalhoty, které nosil do práce, položil mezi prkna a prkna stáhl těžkými šrouby. Ráno je utřel vlhkým hadříkem a postavil je v jídelně za dveře. Kdyby je byl během dne někdo přemístil, byl by se rozlítil až k nepříčetnosti a nebyl by se z toho vzpamatoval snad týden.

Bankovní úředník rád pouštěl hrůzu, přitom však se dcery bál. Uvědomoval si totiž, že ví, jak brutálně se choval k její matce, a že ho za to nenávidí. Jednoho dne zaběhla v poledne domů a přinesla hrst měkkého bláta z vozovky. Blátem pomazala prkna na žehlení kalhot a pak se vrátila do práce spokojená, s pocitem úlevy.

Bella Carpenterová chodívala někdy večer na procházku s Georgem Willardem. Tajně milovala jiného a tento vztah, o němž nikdo nevěděl, byl jí zdrojem mnoha úzkostí a obav. Zamilovala se do Eda Handbyho, barmana od Griffithů, a chodila s mladým reportérem, protože v tom nacházela citovou úlevu. Domnívala se, že její společenské postavení nedovoluje, aby se ukazovala s barmanem, a tak se procházela s Georgem Willardem pod stromy a nechala se líbat, aby přemohla touhu, která se hlásila o své právo velmi vytrvale. Cítila, že mladíka lehko udrží v patřičných mezích. O Edovi Handbym už si tak jistá nebyla.

Barman Handby byl vysoký, širokoramenný třicátník; bydlel v podnájmu pod Griffithovým výčepem. Měl ohromné pěsti, nápadně malá očička a jeho hlas, jako by chtěl zakrýt mocnou sílu jeho pěstí, zněl měkce a tiše.

Když bylo barmanovi pětadvacet, zdědil po svém strýci z Indiany velkou farmu. Dostal za ni osm tisíc dolarů a ty utratil do půl roku. Odjel do Sandusky na jezeře Erie a tam se jal hýřit. V rodném městečku si ještě dlouho poté s úžasem vyprávěli o jeho kouscích. Zavítal sem i tam a všude rozhazoval peníze; jezdil v kočáře, pořádal večírky pro spoustu mužů i žen, hrál karty o závratné sumy a vydržoval si milenky, jejichž toalety ho stály stovky dolarů. Jednou večer se zapletl do rvačky v letovisku Cedar Point a řádil tam jako rozumu zbavený. Rozrazil pěstí velké zrcadlo v hotelové umyvárně a pak začal třískat okna a rozbíjet židle v tanečním sále, protože se mu líbil řinkot padajícího skla a protože ho bavily ulekané oči prodavačů ze Sandusky, kteří si sem vyjeli v podvečer se svými slečnami.

Známost Eda Handbyho s Bellou Carpenterovou nebyla zdánlivě nijak vážná. Podařilo se mu vlastně strávit s ní jen jediný večer. To si najal v nájemní stáji Wesleyho Moyera bryčku s koněm a pozval ji na projížďku. Cítil, že Bella je pro něho ta pravá, že ji musí dostat, a svou touhu jí vyjevil. Barman byl hotov se oženit a na ženu vydělávat, ale byl takový prosťáček, že jí nedokázal správně vysvětlit své úmysly. Zmíral tělesnou touhou a tělesně se i vyjadřoval. Objímal modistku, tiskl ji k sobě, třebaže se bránila, a líbal ji, až byla docela bezmocná. Pak ji odvezl zpátky do města a nechal ji vystoupit z kočáru. „Až se spolu znova sejdeme, tak už tě nepustím. Se mnou si nebudeš zahrávat!“ prohlásil a obrátil se ke koním. Náhle seskočil znovu z bryčky a silnýma rukama ji uchopil za ramena. „Příště u mě zůstaneš nadobro,“ pravil. „To si piš. Ty jsi holka, která mi pasuje, a taky že tě dostanu, než to zabalím.“

Jedné lednové noci, kdy se na nebi houpal nový měsíc, vyšel si George Willard, tento podle mínění Eda Handbyho jediný rušivý činitel a důvod jeho neúspěchu u Belly Carpenterové, na procházku. V podvečer onoho dne zašel George Willard se Sethem Richmondem a Arturem Wilsonem, synem místního řezníka, do herny Ransoma Surbecka. Seth Richmond se opřel o stěnu a mlčky přihlížel, zato George Willard se rozpovídal. V herně byla spousta winesburských chlapců a mluvilo se o ženách. Mladý reportér zapadl do všeobecného tónu. Řekl, že ženské si mají na sebe dávat pozor samy a že člověk není odpovědný za to, co se stane, když si vyjde s děvčetem. Přitom se dychtivě rozhlížel, jestli ho všichni poslouchají. Řečnil snad pět minut a pak ustoupit Arturkovi Wilsonovi. Arturek se učil v holičském závodu Cala Prouse a považoval se za experta v oboru baseballu, koňských dostihů, pití a pletek se ženskými. Začal vykládat, co se mu přihodilo, když jednou večer zašel s dvěma jinými mládenci z Winesburgu do veřejného domu v okresním městě. Řeznický synek převaloval doutník v koutku úst a za řeči plival na podlahu. „Ty holky mě nedokázaly znemožnit, a že se o to snažily!“ holedbal se. „Jedna kurva si začala moc dovolovat, ale já ji převez. Jak otevřela hubu, tak jsem si jí sed na klín. Všichni se smáli, když jsem ji muchloval. Já tě naučím, abys mi dala pokoj!“

George Willard vyšel z herny na Hlavní třídu. Už řadu dnů mrzlo jen praštělo a od jezera Erie, osmnáct mil odtud na sever, foukal řezavý vítr, ale teď se utišil a ve světle tenkého srpečku se noc zdála čarokrásná. George, aniž rozvážil, kam jde nebo co chce dělat, odbočil z Hlavní třídy a kráčel spoře osvětlenými uličkami, lemovanými dřevěnými domky.

Pod temným nebem, posetým hvězdami, zapomněl na své druhy z herny. Že byla tma a on kráčel sám, začal mluvit nahlas. V hravé náladě jal se napodobovat vrávoravé kroky opilého a pak si představoval, že je voják ve vyblýskaných škorních a s mečem, který se pohupuje při každém kroku. V této vojenské kapacitě se jmenoval vyšším velitelem a přehlížel dlouhé vyrovnané řady vojáků. Zkoumal výstroj mužstva. Před jedním stromem se zastavil a zahrnul ho výčitkami. „Zase nemáte v pořádku plnou polní,“ pravil úsečně. „Kolikrát vám to mám říkat? Tady musí být všecko v pořádku. Máme před sebou těžký úkol a žádný těžký úkol nemůže být splněn bez pořádku.“

Oslněn vlastními slovy, klopýtal mladík po okraji chodníku a pronášel další slova. „Armády mají své zákony a lidstvo má své zákony,“ mumlal zamyšleně. „Zákony začínají od maličkostí a rozrůstají se, až zahrnují docela všechno. Každá maličkost musí mít svůj pořádek, pracoviště, lidi, jejich oblékání, jejich myšlení. I já musím být pořádný. Toto pravidlo je třeba si vštípit. Musím se zmocnit něčeho pořádného a obrovského, co rozzáří noc jako meteor. Svými chabými silami se musím naučit, jak život dávat a rozzářit jej, co si s životem počít, co se zákony.“

George Willard stanul u tyčkového plotu nedaleko pouliční svítilny a chvěl se po celém těle. Nikdy předtím ho nenapadaly takové myšlenky, jaké se mu rojily hlavou teď; s podivem se tázal sám sebe, odkud se vzaly. Na okamžik se mu zdálo, že to při chůzi naslouchá nějakému hlasu zvenčí. Byl překvapen a jal ho obdiv k vlastnímu rozumu; kráčel dál a říkal si s nadšením: „Když si pomyslím, že jsem vyšel ze Surbeckovy herny a teď mi napadají takové myšlenky! Je lépe být sám,“ zašeptal. „Kdybych žvanil jako Arturek Wilson, mládenci by mi rozuměli, ale nerozuměli by tomu, o čem přemítám teď.“

Ve Winesburgu, právě tak jako ve všech ohijských městečkách, bydlel dělný lid v jedné čtvrti. Jelikož doba továren ještě nenadešla, pracovali u farmářů nebo na dráze. Dělali dvanáct hodin denně a za tu dlouhou celodenní dřinu dostávali jeden dolar. Žili v malých dřevěných, dost primitivních baráčcích se zahrádkou. Zámožnější chovali kravku nebo vepře v malém chlívku za zahrádkou.

Oné lednové noci, kdy mu hlavou táhly tak vznosné myšlenky, došel George Willard až do takové ulice. Byla jen spoře osvětlená a chodník místy vůbec neexistoval. V tomto prostředí nacházel nové podněty pro svou již beztak vznícenou představivost. Už asi rok zasvěcoval všechny volné chvíle četbě; nyní mu vytanul na mysli příběh z jednoho středověkého městečka tak ostře, že klopýtal dál s podivným pocitem, jako by toto místo už byl v některém dřívějším životě navštívil. Z okamžitého popudu sešel ze silnice a zabočil do temné uličky za chlívky kravek a vepřů.

Zdržel se v uličce půl hodiny, čichal silný pach zvířat, ustájených na příliš malém prostoru, a v duchu si pohrával s podivnými novými myšlenkami, které ho napadaly. Už jen specifický zápach chlévské mrvy v jasném, čistém vzduchu opájel. Ubohé baráčky osvětlené petrolejkami, kouř stoupající z komínů rovně vzhůru čistým vzduchem, chrochtání vepřů, ženy v laciných kartounových šatech, umývající v kuchyni nádobí, kroky mužů, když odcházeli z domků do krámů a výčepů na Hlavní třídě, štěkot psů a pláč dětí – všechny tyto skutečnosti v něm vyvolávaly dojem, jak tam tak potmě postával, že je podivuhodně odpoután a odtržen od všeho žití.

Vzrušenému mladíčkovi se zdálo, že už neunese sílu svých myšlenek, a tak opatrně postupoval dál. Dorážel na něho pes a musel být zahnán kameny, v jedněch dveřích se objevil muž a nadával na psa. George přišel na nezastavěnou parcelu; zaklonil hlavu a vzhlédl k nebesům. Cítil se nevýslovně velký a jako znovuzrozený tím prostým zážitkem a v citovém vzrušení vztáhl ruce – vymrštil je do tmy nad hlavou a mumlal slova. Zaplavila ho touha říkat slova, a tak říkal slova docela beze smyslu, válel je na jazyku a říkal je, protože to byla statečná slova, obtěžkaná významem. „Smrt,“ mumlal, „noc, moře, strach, krása.“

George vyšel z nezastavěné parcely a opět stanul na chodníku tváří k domkům. Měl pocit, že všichni obyvatelé této uličky jsou mu bratry a sestrami, a přál si, aby měl dost odvahy vyvolat je z jejich domků a stisknout jim ruce. „Kéž by tu byla nějaká žena – vzal bych ji za ruku a utíkali bychom, až bychom nemohli dál,“ pomyslel si. „Pak by mi bylo dobře.“ S myšlenkou na ženu vykročil z uličky a zamířil k domovu Belly Carpenterové. Doufal, že se vcítí do jeho nálady a že u ní dosáhne takového postavení, jaké si už dlouho přál zaujímat. Kdykoliv s ní dosud byl a líbal ji na rty, vždycky odešel rozhněván sám na sebe. Měl pocit, že ho používá k nějakému temnému záměru, a vůbec se mu to nezamlouvalo. Teď však uvěřil, že je příliš důležitý, aby ho jen k něčemu vyžívala.

George došel k Bellinu domovu, avšak před ním tam už byl jiný návštěvník. Ed Handby přišel ke dveřím, zavolal si Bellu ven a snažil se s ní promluvit. Chtěl ji požádat, aby s ním utekla a vzala si ho, ale když se objevila ve dveřích, ztratil sebejistotu a naježil se. „Drž si toho kluka od těla!“ zabručel, čímž mínil George Willarda, a pak – protože ho nenapadlo nic, co by ještě řekl – se obrátil k odchodu. „Jestli vás spolu načapám, tak mu zpřerážím všecky kosti v těle a tobě taky,“ dodal. Barman se jí přišel dvořit, ne jí vyhrožovat, a zlobil se sám na sebe, že to tak zkazil.

Když nápadník odešel, vrátila se Bella dovnitř a spěchala nahoru. Z okna v podkroví sledovala, jak Ed Handby přechází přes ulici a sedá si na podezdívku před sousedním domem.

V nejasném světle viděla, že tam sedí bez pohnutí a drží si hlavu v dlaních. Při tomto pohledu ji zaplavil vřelý pocit štěstí. Proto tak mile přivítala George Willarda a hned si běžela pro klobouk. Domnívala se, že bude‑li se procházet s mladým Willardem, půjde Ed za nimi, a ona si přála, aby se barman kvůli ní trápil.

Bella Carpenterová a mladý reportér se toulali dobrou hodinu v čistém nočním vzduchu pod stromy. George Willard překypoval velikášskými slovy. Cítil se dosud tak silný a mocný jako předtím na temné parcele, a tak mluvil odvážně, chvástal se a gestikuloval. Chtěl ukázat Belle Carpenterové, že si uvědomuje svou dřívější slabost a že se změnil. „Uvidíš, že jsem docela jiný,“ prohlásil, zabořil ruce do kapes a pohlédl jí odvážně do očí. „Nevím, jak to přijde, ale je to tak. Musíš mě brát jako muže, anebo se mě chraň! Tak je to.“

Žena s mladíkem chodili ve svitu tenkého srpečku ulicemi sem a tam. Když se George vymluvil, odbočili do postranní uličky, přešli most a dali se stezkou do svahu. Ten svah začínal u vodojemu a táhl se k winesburskému tržišti. Byl hustě zarostlý křovím a mladými stromky, mezi nimiž tu a tam probleskovaly travnaté plácky. Teď byla přerostlá tráva zmrzlá na kost.

George následoval tu ženu do kopce a přitom mu srdce bušilo a hruď se dmula. Najednou si byl jist, že se mu Bella Carpenterová oddá. Věřil, že nová síla, která se v něm projevila, zaúčinkovala i na ni a že si ji tím podmanil. Vědomí mužnosti ho opájelo. Ačkoli ho zlobilo, že celou cestu zřejmě nevěnuje pozornost jeho výkladům, již sama skutečnost, že se nechala zavést až sem, vyvracela jeho pochybnosti. Je to jiné. Všechno je naráz docela jiné, pomyslel si, položil jí ruce na ramena, otočil ji k sobě a zíral jí do tváře očima pyšně planoucíma.

Bella Carpenterová se nebránila. Když ji políbil, prudce se k němu přitiskla a přes jeho rameno upírala zrak do tmy. V celém jejím postoji bylo něco vyčkávavého. A jako předtím na temné parcele, i teď se mu vynořovala v mysli slova; tiskl ji k sobě a šeptal ta slova do tiché noci: „Vášeň,“ šeptal. „Vášeň a noc a ženy.“

George Willard nepochopil, co se té noci na svahu přihodilo. Když se později ocitl ve svém pokoji, byl by nejraději plakal a div se nezbláznil zlobou a nenávistí. Nenáviděl Bellu Carpenterovou a věděl, že ji bude nenávidět až do smrti. Té noci na svahu ji zavedl k jednomu takovému malému travnatému prostranství mezi keři a padl vedle ní na kolena. A jako na parcele za dělnickými domky, tak i teď vztáhl ruce v gestu vděčnosti za svou novou podivuhodnou sílu, a zatímco vyčkával, až ona promluví, objevil se tu Ed Handby.

Barman ani nechtěl zmlátit chlapce, jenž, jak byl přesvědčen, mu chce odloudit jeho děvče. Věděl, že výprask je tu zbytečný, protože má dost síly, aby svého dosáhl jinak. Popadl George za ramena, postavil ho na nohy a jednou rukou ho přidržoval, zatímco probodával pohledem Bellu Carpenterovou, sedící na trávě. Pak se prudce rozmáchl, mladík odletěl jak dlouhý tak široký do křoví a Ed začal láteřit na ženu, jež zatím povstala. „Jsi potvora,“ řekl jí hrubě. „Měl bych se na tebe vykašlat. A taky že bych tě pustil k vodě, kdyby ses mi tolik nelíbila.“

George Willard klečel v křoví, opíral se rukama o zem, zíral na výjev před sebou a snažil se jasně uvažovat. Chystal se zaútočit na muže, který ho pokořil. Připadalo mu nekonečně vítanější, aby ho zbil, než takhle potupně odvrhl.

Třikrát skočil mladý reportér po Edu Handbym a pokaždé ho barman uchopil za ramena a odhodil do křoví. Starší muž byl zřejmě hotov opakovat tenhle prostocvik donekonečna, ale George Willard narazil hlavou na kořen a zůstal ležet. A pak Ed Handby popadl Bellu Carpenterovou za loket a odvedl si ji.

George Willard slyšel, jak se prodírají křovím. Kradl se po svahu dolů a srdce se mu svíralo ostrou bolestí. Nenáviděl sám sebe a nenáviděl osud, že mu připravil takové ponížení. Když si pomyslel na tu hodinku strávenou o samotě na parcele, byl zmaten; stanul a naslouchal v naději, že znovu uslyší ten hlas, který mu před tak krátkou dobou vlil do srdce odvahu. Na cestě k domovu musel opět projít uličkou dřevěných dělnických domků, ale nemohl se na ně ani podívat a dal se do běhu, aby unikl z okolí, které mu najednou připadalo docela ubohé a všední.

Divný člověk

Elmer Cowley, mladý spolumajitel firmy Cowley a syn z Winesburgu, seděl na bedně v přístavku z nehoblovaných prken, který byl přichycen jako klíště vzadu na krám; špinavým oknem bylo odtud vidět do tiskárny Winesburského orla. Elmer si právě navlékal nové tkaničky do bot. Nešlo mu to, a tak si boty sundal. S botami v ruce pozoroval velkou díru na patě své ponožky. Pak rychle vzhlédl a spatřil George Willarda, jediného winesburského novináře, jak stojí u zadního vchodu orelské tiskárny a nepřítomně zírá před sebe. „No, no, no, aby ti oči nevypadly!“ rozhorlil se mladík s botami v ruce, vyskočil a odplížil se od okna.

Elmer Cowley zrudl a ruce se mu roztřásly. V krámě Cowley a syn stál u pultu obchodní cestující, žid, a hovořil s otcem. Elmer se domníval, že reportér slyší, co se mluví, a to pomyšlení ho rozzuřilo. Ještě stále s jednou botou v ruce dupl bosou nohou na prkennou podlahu vzadu v přístavku.

Krámek firmy Cowley a syn neležel na winesburské Hlavní třídě. Výkladní skříň měl do Naumeeské ulice a vedle byla Voightova výroba kočárů a nájemní stáje pro koně farmářů. Kolem krámu vedla postranní ulička, souběžná s Hlavní třídou, a tou projížděly celý den tam i zpět valníky a těžké dodávkové káry, dovážející a odvážející zboží. Bylo by těžko ten obchůdek charakterizovat. Will Henderson kdysi prohlásil, že se tu prodává všechno a nic. Ve výkladní skříni na Maumeeské ulici byl balvan uhlí, velký jako sud na jablečný mošt, který naznačoval, že je tu také uhelný sklad, a tři zahnědlé plástve medu se špinavými dřevěnými rámy.

Ten med se povaloval ve výkladní skříni už šest měsíců. Byl na prodej stejně jako dřevěné věšáky, patentní šle, plechovky s emailem vrchním venkovním, medicína proti revmatismu a kávový výtažek, který by byl právě tak ochotně jako med posloužil veřejnému zájmu.

Ebenezer Cowley, ten člověk, co v krámě naslouchal vodopádu slov, valícímu se ze rtů obchodního cestujícího, byl dlouhý, hubený a celý tak nějak ušmudlaný. Na žilnatém krku měl bouli, ale zakrýval ji částečně šedivým plnovousem. Nosil dlouhý redingot. Koupil si ho před lety, když se ženil. Ebenezer farmařil, než si koupil krám, a po svatbě nosíval redingot v neděli do kostela a v sobotu odpoledne do města na trh. Když pak farmu prodal, aby si mohl otevřít obchod, nosil už ten kabát den co den. Byl zahnědlý stářím, samá mastná skvrna, ale Ebenezer si v něm připadal vždycky slušně oblečený, jak se patří na pána z obchodních kruhů.

Jako obchodník nebyl na svém místě a nebyl na svém místě ani jako farmář. Přesto se držel jakžtakž nad vodou. Bydlel s dcerou Mabel a se synem v patře nad krámem a žili skromně. Nedalo se říci, že má finanční starosti. Jeho neštěstí tkvělo v něčem jiném: vstoupil‑li do krámku obchodní cestující a nabízel zboží, Ebenezer dostal strach. Stál za pultem a vrtěl hlavou. Jednak se bál, že bude příliš zarytě odmítat nabídky a ztratí tak příležitost výhodně prodat, a za druhé se bál, že nebude dost zarytě odmítat a ve slabé chvilce nakoupí, co pak neprodá.

Toho rána, kdy se Elmer Cowley domníval, že George Willard stojí před zadním vchodem do orelské tiskárny a naslouchá, odehrávala se v krámě scéna, která vždycky vzbuzovala synův hněv. Obchodní cestující vykládal, Ebenezer poslouchal a vypadal přitom jako zosobněná nerozhodnost. „Podívejte se, jak je to jednoduché,“ řečnil obchodní cestující, který nabízel malý kovový patent nahrazující knoflíky k límečkům u košile. Jednou rukou si rozepnul vlastní límeček a zase ho zapnul. Jeho hlas zněl nyní lichotivě, vemlouvavě. „Povídám vám, že teď už přestanou ty věčné nesnáze s knoflíčky od límců, a právě vy na tom ohromně vyděláte. Nabízím vám výsadní právo prodeje v tomto městě. Vezměte si dvacet tuctů našich patentních spínačů a já už tady nebudu jednat s žádným jiným obchodníkem. Budete mít volné pole působnosti.“

Obchodní cestující se naklonil přes pult a poklepal Ebenezerovi na hruď. „Je to jedinečná příležitost a já bych chtěl, abyste jí využil vy, a nikdo jiný,“ naléhal. „Jeden můj známý mi o vás pověděl. ‚Podívej se ke Cowleymu,‘ řekl. ‚To je šikovný člověk.‘“

Obchodní cestující se odmlčel. Vytáhl z kapsy malou knížku a začal psát objednávku. Elmer Cowley měl pořád ještě botu v ruce, když vrazil do krámu a přeběhl kolem obou mužů, zcela zaujatých svým jednáním, k skleněné vitríně u dveří. Popadl z vitríny lacinou pistoli a začal s ní šermovat. „Koukejte mazat!“ vřeštěl. „Kašleme na vaše patentní spínače.“ Něco ho napadlo. „A pamatujte si, že já nikomu nevyhrožuju,“ dodal. „Ještě jsem neřek, že se tady bude střílet. Možná že jsem ten revolver vzal z vitríny jen proto, že si ho chci prohlídnout. Ale radši koukejte mazat! To jo. To jsem řek. Sbalte si svých pět švestek a koukejte mazat!“

Hlas mladého obchodníka přešel do vřískavého jekotu. Oběhl pult a přibližoval se k oběma mužům. „Teď už tu nebudeme nikomu pro blázny!“ rozčiloval se. „Nebudeme kupovat žádné krámy, dokud nezačneme něco prodávat. Už na nás nebude kdekdo brejlit a špicovat uši, co se mluví, a vykládat, že jsme takoví divní! Koukejte mazat!“

Obchodní cestující je opustil. Shrábl z pultu vzorky patentního spínače do černého koženého vaku a dal se na útěk. Byl to malý chlapík s křivýma nohama a běžel hrozně neobratně. Černý vak se zachytil ve dveřích a on zakopl a upadl. „Je mišugé, na mou duši, docela mišugé,“ drmolil a pak vstal a pospíchal pryč.

Elmer Cowley a jeho otec zůstali v krámě a koukali jeden na druhého. Když teď zmizela okamžitá příčina jeho hněvu, upadl mladík do rozpaků. „Myslím to vážně. Nemůžou o nás přece pořád říkat, že jsme divní,“ prohlásil, přistoupil k vitríně a uložil pistoli na místo. Posadil se na soudek, natáhl si botu, kterou pořád ještě držel v ruce, a zašněroval ji. Očekával, že otec projeví pochopení, ale když Ebenezer promluvil, jeho slova jen znovu rozdmychala synův hněv a mladík bez odpovědi vyběhl z krámu. Kupec se poškrábal špinavými prsty v šedivé bradce a díval se za synem stejně nejistým a nerozhodným pohledem, jakým předtím zíral na obchodního cestujícího. „Ať mě naškrobějí!“ říkal si tiše. „Ať mě vyperou, přežehlejí a ještě k tomu naškrobějí!“

Elmer Cowley nechal za sebou Winesburg a vykročil po silnici, která se táhla rovnoběžně se železničním náspem. Nevěděl, kam jde, ani co podnikne. Zastavil se až v závětří vysokého břehu, kde se silnice stáčela prudce doprava pod násep, a jeho rozhořčení, jež bylo příčinou výstupu v krámě, se opět projevilo. „Nechci být divný – nechci, aby na mě brejlili a špicovali uši,“ vykřikl. „Chci být jako ostatní. Já tomu Georgi Willardovi ukážu! Jen počkej, já ti ukážu!“

Rozechvělý mládenec stál uprostřed silnice a zíral nazpět k městu. Reportéra George Willarda vlastně ani neznal a nechoval žádné určité pocity k vysokému mladému muži, který běhal po městě a sháněl novinky. Pouhou přítomností v redakci a v tiskárně Winesburského orla novinář mladému kupci cosi zosobňoval. Představoval si, že mladík, který často procházel kolem obchodu Cowley a syn a zastavoval se s lidmi na ulici, o něm přemýšlí a snad se mu vysmívá. Zdálo se mu, že George Willard do Winesburgu patří, že jej charakterizuje a že zosobňuje jeho ducha. Elmer Cowley by byl nikdy neuvěřil, že i George Willard někdy podléhá depresím a že i jeho duší zmítají mlhavé naděje a neurčité touhy. Což nepředstavoval právě on veřejné mínění a neodsoudilo snad veřejné mínění Winesburgu Cowleyovy jako divné lidi? Což se neprocházel po Hlavní třídě, nepohvizdoval si a nesmál se přitom? Kdyby mu ublížil, nezasadil by snad v jeho osobě ránu i většímu nepříteli – jenž se také usmívá a na nic nedbá – veřejnému mínění ve Winesburgu?

Elmer Cowley byl nadprůměrně vysoký a měl dlouhé svalnaté paže. Jeho vlasy, obočí i chmýří, které mu začínalo vyrážet na bradě, byly světleplavé, téměř bílé. Rty mu zcela nezakrývaly dlouhé přední zuby a oči měl modré – vodově modré jako skleněné kuličky, které nosili po kapsách winesburští kluci. Elmer bydlel ve Winesburgu rok, a dosud se s nikým nespřátelil. Věřil, že je odsouzen k životu bez přátel, a hrozil se toho pomyšlení.

Vysoký mladík kráčel zamračeně po silnici s rukama v kapsách. Byl studený den a foukal mrazivý vítr, avšak po chvíli se ukázalo slunce a rozehřálo mazlavé bláto na cestě. Vyježděné koleje zmrzlého bahna, které dávaly cestě určitý tvar, teď rozbředly a bláto se nachytalo Elmerovi na boty. Začaly ho zábst nohy. Když měl za sebou několik mil, sešel z cesty a zamířil přes pole k lesu. V lese nasbíral dříví a rozdělal oheň, aby se ohřál. Bylo mu mizerně na duchu i na těle.

Dvě hodiny seděl na pařezu, pak se zvedl a klestil si cestu křovím, až přišel k plotu, odkud se zadíval přes pole na malé stavení obklopené nízkými chlévy. Úsměv se mu vloudil do tváře a dlouhé ruce zamávaly na člověka, který tam na poli vylupoval kukuřičné klasy.

Když mu bylo nejhůře, vrátil se mladý kupec na farmu, kde prožil dětství, k člověku, o němž se domníval, že by mu mohl svěřit své myšlenky. Tím člověkem byl potrhlý stařík jménem Mook: kdysi dělal u Ebenezera Cowleyho a zůstal na farmě, když ji prodali. Starý bydlel v ubohé chatrči za stodolou a od rána do večera se lopotil na poli.

Bláznivý Mook měl šťastný osud. Žil v dětinské víře, že zvířata, která s ním sdílejí jeho příbytek, jsou nadána zdravým rozumem, a když se cítil osamělý, vedl dlouhé rozprávky s kravami, s vepři, a dokonce i s kuřaty na dvoře. To od něho se naučil jeho bývalý zaměstnavatel onomu úsloví o prádle. Kdykoli ho něco rozrušilo nebo překvapilo, rozhostil se mu na tváři nepřítomný úsměv a stařík mumlal: „Ať mě vyperou a přežehlejí! Povídám, ať mě vyperou, přežehlejí a ještě k tomu naškrobějí!“

Starý Mook nechal práce a šel do lesa k Elmerovi Cowleymu. Náhlý mladíkův příchod ho ani nepřekvapil, ani zvlášť nezajímal. Zábly ho nohy, a proto vděčně uvítal hřejivý oheň; usedl na kládu, ale bylo mu zřejmě lhostejné, co mu chce Elmer říci.

Elmer chodil sem a tam, rozkládal rukama a hovořil vážně a velmi otevřeně. „Nechápeš, co se mi stalo, a je ti to zřejmě fuk,“ prohlašoval. „Ale já se na to dívám jinak. Podívej se, jak na tom odjakživa jsem. Otec je divný člověk a matka byla taky divná. I její šaty bývaly jiné, než nosí ostatní, a podívej se na ten kabát, co v něm otec chodí po městě a myslí si, kdovíjak důstojně nevypadá! Proč si nekoupí nový? Nestálo by to přece tolik. Povím ti proč. Otec si to neuvědomuje a matka si to taky neuvědomovala, dokud byla naživu. Mabel už je jiná. Ta si to uvědomuje, ale nic neříká. Ale já to tak nenechám. Na mě se nebudou dívat skrz prsty! Jen si, Mooku, představ, táta ani nechápe, že v té své mizerné díře do smrti neprodá ty krámy, co nakupuje a co se tam povalují páté přes deváté. Vůbec tomu nerozumí. Někdy mu dělá trochu starosti, že se obchod nehýbe, a tak jde a koupí něco jiného. Večer sedává nahoře u kamen a říkává, že se to za nějaký čas rozjede. Nedělá si starosti. Je to divný člověk. Nerozumí tomu natolik, aby si dělal starosti.“ Vzrušený mladík podléhal svému vzrušení víc a víc. „On tomu nerozumí, ale já tomu rozumím.“ Zarazil se a pátral v němém, bezvýrazném obličeji bláznivého Mooka. „Já tomu rozumím až moc dobře. Už to nesnesu. Dokud jsme žili tady, všechno bylo jiné. Dělal jsem a večer jsem si lehl a spal. Nebyl jsem pořád mezi lidmi a nepřemýšlel jsem jako teď. Tam ve městě chodívám večer na poštu nebo na nádraží podívat se na vlaky, a nikdo se mnou nikdy nepromluví. Všichni postávají, smějí se a baví, ale se mnou nepromluví nikdo. A já si připadám tak divně, že sám taky nepromluvím. Radši jdu pryč. Nepromluvím ani slovo. Není to možné.“

Mladíkem lomcoval zuřivý hněv. „Já už to nevydržím!“ zvolal a pohlédl na holé větve. „To ode mě nikdo nemůže chtít!“ Přihlouplý výraz člověka u ohně ho rozlítil a Elmer se otočil a upřel na něj zrak, jako předtím na silnici upíral zrak na městečko Winesburg. „Jdi si po své práci!“ zařval. „Co mi to pomůže, když ti to tady vykládám?“ Tu ho něco napadlo a ztišil hlas. „Tak já jsem tedy zbabělec, co?“ mumlal. „Víš ty vůbec, proč se sem táhnu celou tu dálku pěšky? Musel jsem to někomu říct a ty jsi jediný, komu to můžu říct. Víš, potřeboval jsem, aby to byl taky divný člověk. Utekl jsem, ano, utekl. Nemůžu se postavit takovému Georgi Willardovi. Musel jsem přijít za tebou. Ale měl bych to říct jemu, a taky to udělám.“ A opět rozhodil rukama a v hlase mu zahřměl výkřik. „Já mu to řeknu. Nechci být divný. Ať si myslí kdo chce co chce. Já už to nevydržím!“

Elmer vyběhl z lesa a bláznivý stařík zůstal sedět na kládě u ohně. Po chvilce vstal, přelezl plot a vrátil se na kukuřičné pole ke své práci. „Ať mě vyperou a přežehlejí a ještě k tomu naškrobějí,“ prohlásil. „Ba, ba, ať mě vyperou a přežehlejí!“ Probudil se v něm zájem. Zašel po mezi k poli, kde stál stoh a u něho se popásaly dvě krávy. „Byl tady Elmer,“ řekl jedné. „Elmer je blázen. Měly byste se schovat za stoh, aby vás neviděl. Ten ještě někomu ublíží, ba, ba, ublíží.“

Ten večer v osm hodin strčil Elmer Cowley hlavu do dveří redakce Winesburského orla, kde seděl George Willard, zabrán do práce. Elmer měl čepici staženou do očí a tvářil se zachmuřeně a odhodlaně. „Pojďte ven,“ řekl, když vstoupil a zavřel za sebou dveře. Držel ruku na klice, jako by byl odhodlán zabránit komukoli dalšímu, aby vstoupil. „Pojďte na chvilku ven. Musím s váma mluvit.“

George Willard a Elmer Cowley prošli Hlavní třídou. Noc byla chladná; George Willard měl na sobě elegantní nový svrchník a pěkně mu to slušelo. Zabořil ruce do kapes a pokukoval zvědavě po svém společníku. Už dlouho se chtěl spřátelit s mladým obchodníkem a vypátrat, co je to za člověka. Teď k tomu měl příležitost a chopil se jí velmi rád. To jsem zvědav, co má za lubem. Snad se něco dověděl a myslí si, že by to mělo přijít do novin. Oheň to nebude, protože jsem neslyšel, že by zvonili, a také nikde nikdo neběží, přemítal.

V takový chladný listopadový večer bylo na winesburské Hlavní třídě jen málo lidí, a ti pospíchali, aby už byli někde ve vytopeném krámě. Výkladní skříně byly zamrzlé a studený vítr rachotil vývěsní tabulí nad vchodem, odkud se vystupovalo po schodišti do ordinace doktora Wellinga. Na chodníku před Hemovým koloniálem stál košík jablek a dřevěný stojan s košťaty. Elmer Cowley se zastavil a obrátil se k Georgi Willardovi. Snažil se promluvit, bezděčně si pomáhal i rukama.

V obličeji mu zaškubalo. Zdálo se, že stěží potlačuje výkřik. „Raději se vraťte!“ zvolal. „Nechoďte se mnou dál. Nic vám nepovím. Nechci s vámi nic mít!“

Dobré tři hodiny chodil nešťastný mladý obchodník po ulicích winesburské vilové čtvrti. Byl hněvem jako smyslů zbavený, protože se neodhodlal k prohlášení, že už nebude divný. Trpce pociťoval svou porážku a bylo mu do pláče. Celé ty hodiny marně přemílal v hlavě nicotné události dnešního odpoledne i neblahé setkání s mladým novinářem a usoudil, že pro něho naděje není a nebude.

Ale pak dostal nový nápad. Jako by se mu mihlo světélko ve tmě, která jej obklopovala. Zamířil k temnému krámku, kde Cowley a syn už rok marně čekali na to, až se obchody rozhýbou, vplížil se dovnitř a tápavě hmatal po sudu, který stál vzadu u kamen. V sudu pod hoblinami ležela plechová krabice a v ní hotovost Cowleyho a syna. Když večer Ebenezer Cowley zavřel krám a chystal se odejít nahoru do postele, vkládal pokaždé krabici do sudu. „Nikdo by se nenadál, že to tu jen tak leží,“ říkával o lupičích.

Elmer vzal z malého svitku dvacet dolarů, dvě desetidolarové bankovky; bylo tam asi čtyři sta dolarů, zbytek peněz z prodeje farmy. Pak zastrčil plechovku pod hobliny a tichounce vyšel ze dveří do ulic.

Vymyslel si velmi prosté řešení, jak skoncovat se svým nešťastným údělem. Musím se dostat pryč, utéct z domova, říkal si v duchu. Věděl, že Winesburgem projíždí o půlnoci nákladní vlak na cestě do Clevelandu, kam dojede časně ráno. Sveze se pěkně načerno, ráno vystoupí v Clevelandu a ztratí se tam v moři lidí. Najde si práci v továrně a spřátelí se s ostatními dělníky. Po čase bude jedním z nich – k nerozeznání od ostatních. Pak si s nimi bude povídat a smát se. Nikdo ho nebude mít za divného člověka, získá si přátele. Jeho život dostane smysl, i on pozná vřelé pochopení, jako je poznali ostatní.

Vyčouhlý, neohrabaný mladík měřil ulice dlouhými kroky a vysmíval se sám sobě, že se nedokázal rozzlobit na George Willarda a že se ho bál. Rozhodl se, že si s mladým novinářem přece jen pohovoří, než odjede, že mu všechno vypoví a že mu ještě ukáže – že to ukáže celému Winesburgu v osobě George Willarda.

Z očí mu zářila opět sebedůvěra, když zaklepal na dveře hotelu Nový Willard. Ospalý chlapec usnul na lehátku v kanceláři. Nedostával žádný plat, ale dali mu v hotelu najíst a mohl se honosit titulem „noční vrátný“. Na chlapce si Elmer troufal a trval na svém. „Vy ho vzbudíte,“ poroučel, „řekněte mu, aby přišel na nádraží. Musím s ním mluvit a o půlnoci odjíždím. Řekněte mu, aby se oblík a přišel. Nemám času nazbyt.“

Půlnoční vlak stál ve Winesburgu, připraven k pouti na východ. Posunovači mávali lucernami a připojovali právě poslední zátěž. George Willard, opět ve svém novém svrchníku, hořel zvědavostí a protíral si oči, když dobíhal na nástupiště. „Už jsem tady. Copak jste mi chtěl? Máte mi co říci, že?“ vyhrkl.

Elmer se snažil mu všechno vysvětlit. Navlhčil si rty a pohlédl na vagony, které se s rachotem dávaly do pohybu. „Je to tak,“ začal – ale dál nemohl. „Ať mě vyperou a přežehlejí! Ať mě vyperou a přežehlejí a ještě k tomu naškrobějí!“ mumlal nesouvisle.

Na tmavém nástupišti se Elmer třásl zlostí. Světla se mu v záblescích míhala před očima. Vytáhl z kapsy dvě desetidolarové bankovky a strčil je Georgi Willardovi. „Vemte si je!“ zvolal. „Nechci je. Dejte je tátovi! Já jsem je ukrad.“ Tvář se mu zkřivila zlostí a paže mu vylétly do výše. Jako by se osvobozoval ze svírajícího objetí, udeřil a zasazoval Georgi Willardovi ránu za ranou, do prsou, na krk i na ústa. Mladý reportér nečekal tak divoký útok a upadl na nástupiště napolo omráčen. Elmer naskočil do rozjetého vlaku, přeběhl po střechách několika vagonů, až seskočil do jednoho otevřeného a vrhl se na dno. Otočil se a snažil se zahlédnout ve tmě ležící postavu. Pýcha ho zaplavila. „Teď jsem mu ukázal!“ zvolal. „Panečku, teď jsem mu to ukázal. Nejsem tak divný. Panečku, teď jsem mu ukázal, že nejsem divný člověk.“

Nevyřčená lež

Ray Pearson a Hal Winters dělali oba na jedné farmě asi tři míle na sever od Winesburgu. V sobotu odpoledne chodívali do města a potloukali se po ulicích s ostatními chasníky z okolí.

Ray byl zakřiknutý, spíš nervózní padesátník; měl hnědou bradku a chodil přihrbeně jako lidé, kteří hodně často hodně dřou. Povahově se tak lišil od Hala Winterse, jak se jen dva muži vůbec mohou lišit.

Ray byl vážnější a měl ženu s ostrým nosem a s ostrým jazykem. Ti dva a půltucet hubeňoučkých dětí bydleli v dřevěné chajdě u potoka za Willsovic farmou, kde Ray dělal.

Hal Winters, druhý čeledín, byl mladý chlap. Nebyl z příbuzenstva Neda Winterse, váženého winesburského měšťana, ale byl jedním ze tří synů starého Windpetera Winterse, který míval pilu v Unionvillu, asi šest mil odsud, a většinou ho lidé považovali za zatvrzelého starého hříšníka.

Obyvatelé severního Ohia, kde leží i Winesburg, si budou starého Windpetera pamatovat pro jeho nezvyklou tragickou smrt. Opil se jednou večer ve městě a pak vyjel domů do Unionvillu po železničním náspu. Řezník Henry Brattenburg, který tím směrem bydlí, se s ním srazil hned za městem a křičel na něho, že jistě potká vlak od jihu, ale Windpeter se na něho rozpřáhl bičem a jel dál. Vlak ho také zachytil a zabil jeho i oba koně; svědky neštěstí byli jeden farmář a jeho žena, kteří se vraceli domů po blízké silnici. Vyprávěli, jak se starý Windpeter postavil vpředu na voze a začal se vztekat a nadávat lokomotivě blížící se velkou rychlostí; dokonce prý výskal nadšením, když se koně jeho neustálým bičováním splašili a pádili vstříc jisté záhubě. Mládenci jako George Willard nebo Seth Richmond si to neštěstí jistě živě připamatují, a třebaže každý ve městě říkal, že se starý dostane rovnýma nohama do pekla a že si celá obec oddychla, když se ho zbavili, oni dva byli v hloubi duše přesvědčeni, že věděl, co dělá, a obdivovali jeho bláznivou odvahu. Většina chlapců prožívá období, kdy se jim zdá lákavější smrt na poli slávy než všední život příručího v koloniálu.

Avšak toto není příběh Windpetera Winterse a vlastně ani jeho syna Hala, který pracoval na Willsovic farmě s Rayem Pearsonem. Jeho hrdinou je Ray. Přece však bude třeba povědět něco o mladém Halovi, abyste se vcítili do vyprávění.

Hal byl lump. To říkal každý. Wintersovic měli tři syny, Johna, Hala a Edwarda; všichni tři širokoramenní vysocí chlapíci, jako býval sám starý Windpeter, a všichni tři se prali a lítali za holkama a vůbec byli podle všeobecného mínění lumpové.

Hal se vybarvil ze všech nejhůř, ten měl vždycky za lubem nějakou čertovinu. Jednou ukradl tátovi z pily náklad prken a prodal jej ve Winesburgu. Za peníze si koupil laciný oblek podle poslední módy. Pak se opil, a když ho otec, celý rozzuřený, začal hledat po městě, postavil se mu na Hlavní třídě. Poprali se tam, byli zatčeni a spolu je zavřeli do vězení.

Hal se dal najmout k práci na farmě, protože se mu zalíbila jedna učitelka z blízkého okolí. Bylo mu v té době sotva dvaadvacet, ale už se o něm po Winesburgu vykládalo, že měl, jak se říká, párkrát „pletky se ženskými“. Kdo slyšel o jeho nové známosti, ten prorokoval, že špatně skončí. „Dostane ji do maléru, to je jednou jisté,“ říkali.

Bylo to ke konci října a ti dva, Ray a Hal, pracovali spolu na poli. Vylupovali kukuřici, tu a tam některý něco prohodil a zasmáli se. Pak zase vládlo mlčení. Citlivější Ray, který si vždycky více všímal věcí kolem sebe, si mnul bolavé ruce. Zabořil je do kabátu a zabloudil pohledem do dálky. Byl nějak smutný a roztržitý, a proto se mu srdce sevřelo nad tou krásou vůkol. Kdybyste znali kraj kolem Winesburgu a věděli, jak vypadá na podzim, když jsou vršky postříkané žlutou a červenou, chápali byste jeho pocity. Vzpomněl si, jak před dávnými lety, v mládí, když ještě bydlel u otce, tenkrát majitele pekařství ve Winesburgu, trávíval takové dny v lese, sbíral oříšky, honil králíky nebo se jen tak potloukal a pokuřoval. A taky se díky jednomu takovému dni oženil. Přemluvil mladou prodavačku z otcova krámu, aby si s ním vyšla, a něco se přihodilo. Myslel na to odpoledne, jaký vliv mělo na celý jeho život, a zatoužil proti tomu pozvednout hlas. Zapomněl, že je u toho Hal, a nahlas zamumlal: „Doběhla mě, krucisakra, doběhla mě a život mě doběh. Já blázen stará!“

Hal Winters se ozval, jako by mu četl myšlenky. „No, a stálo to za to? Co říkáš? Jaké to je, oženit se, a vůbec?“ zeptal se a zasmál se. Hal chtěl vlastně prohodit nějaký vtip, ale měl také vážnou náladu, a tak promluvil vážně. „Copak to chlap musí udělat?“ zeptal se. „Musí si nechat navlíknout ohlávku a táhnout celý život jako kůň?“

Hal nečekal na odpověď; vyskočil a začal přecházet sem a tam mezi svazky kukuřičných klasů. Propadl vzrušení. Prudce se sehnul, zvedl žlutý kukuřičný klas a mrštil jím o plot. „Přived jsem Nellu Guntherovou do maléru,“ pravil. „Říkám ti to, ale mlč!“

Ray Pearson vstal a němě zíral. Byl o dobrou stopu menší než Hal, a když k němu mladší muž přistoupil a položil mu ruce na ramena, byl to obrázek k pohledání. Tak tu stáli na velkém posekaném poli, za nimi v řadách snopy kukuřičných klasů, červenožluté vršky v dálce, a místo aby vedle sebe lhostejně dělali, ucítili teď jeden o druhého vřelý zájem. Hal si to uvědomil první a jako obvykle si pomohl z rozpaků smíchem. „Poslyš, tatíku,“ řekl váhavě, „poraď mi, jo? Dostal jsem Nellu do maléru. Možná že se ti to taky někdy stalo, ne? Vím, co by mně všichni radili, že je jako správné. Ale co mi poradíš ty? Mám se oženit a usadit se? Mám si nechat navlíknout chomout a táhnout jako stará kobyla? Znáš mě, Rayi. Mě nezkrotí nikdo, jen já sám. Mám to udělat, anebo mám říct Nelle, ať táhne ke všem čertům? Pověz mi, co o tom soudíš! Co mi poradíš, to udělám.“

Ray se nezmohl na odpověď. Vyprostil se z Halova sevření a odešel do stodoly. Byl to citlivý člověk, a teď měl v očích slzy. Věděl, že na otázku Hala Winterse, syna starého Windpetera Winterse, patří jen jedna odpověď, odpověď, která by byla v souhlase jak s tím, co kdy kde vyslechl, tak s názory všech jeho známých, ale za živý svět nedokázal Halovi říci, co bylo jeho povinností.

V půl páté odpoledne, kdy Ray ještě něco dodělával ve stodole, přišla po cestičce podél potoka jeho žena a zavolala na něj. Po rozhovoru s Halem se Ray na kukuřičné pole už nevrátil a dělal celé odpoledne ve stodole. Když uklízel nářadí, viděl, jak Hal, celý vymydlený, vychází z obytného stavení a míří po silnici do města za zábavou. On sám se vlekl za ženou k jejich chalupě a s očima sklopenýma k zemi usilovně přemítal. Nechápal, co se to s ním děje. Pokaždé když zvedl zrak a spatřil, jak krásná je krajina kol dokola v podvečerním soumraku, zatoužil udělat něco, co ještě nikdy neudělal, vykřiknout nebo zaúpět nebo uhodit ženu nebo něco jiného stejně nečekaného a strašného. Šel po cestě, škrábal se na hlavě a snažil se to pochopit. Zavrtal se pohledem do zad své ženy, ta ale šla dál jakoby nic.

Nechtěla po něm nic jiného, než aby jí došel do města pro nákup, a jen mu vyjmenovala, co bude potřebovat, už začala hubovat: „Co se tu motáš a čumíš? Hni sebou taky trošku! Nemáme ve stavení nic k večeři, tak skoč do města, ale pospěš si!“

Ray vešel do chalupy a vzal si z hřebíku za dveřmi kabát. U kapsy byl natržený a límec měl už hodně odřený. Žena vešla do světničky a za chvilku opět vyšla, v jedné ruce špinavý hadr a v druhé tři stříbrné dolary. Někde v chalupě se hořce rozplakalo dítě a pes, který do té chvíle spal pod kamny, vstal a zívl. Žena začala zase hubovat. „Děti se můžou uřvat a ty se jen motáš a čumíš!“

Ray vyšel z chalupy a přelezl přes plot do pole. Stmívalo se; před ním se prostíral nádherný pohled. Každý vršek byl jinak zbarven, a dokonce i malé shluky křovisek u plotu ožily novou krásou. Rayi Pearsonovi se zdálo, že celý svět ožil, právě tak jako ožili oni s Halem, když stáli v kukuřičném poli a hleděli jeden druhému do očí.

Onoho večera krása podzimní scenerie u Winesburgu Raye docela překonala. Tím je řečeno vše. Nemohl to snést. Zčistajasna úplně zapomněl, že je zamlklý starý čeledín, odhodil roztrhaný kabát a rozběhl se přes pole. Jak běžel, pozvedl hlas v protestu proti svému životu, proti životu vůbec, proti všemu, co život hyzdí. „Já jí nic nesliboval,“ volal do liduprázdného prostoru, který ho obklopoval. „Nic jsem Minnii nesliboval a Hal nic nesliboval Nelle. Vím to. Šla s ním do lesa, protože jít chtěla. Co chtěl on, to chtěla ona taky. Proč bych na to měl doplácet? Proč by na to měl doplácet Hal? Proč by na to měl vůbec někdo doplácet? Nechci, aby se Hal taky tak udřel a zestaral. Řeknu mu to. Já to tak nenechám. Dohoním ho, než dojde do města, a řeknu mu to.“

Ray utíkal neohrabaně a jednou upadl. Dohoním Hala a řeknu mu to, opakoval si v duchu, a třebaže sotva dechu popadal, běžel rychleji a rychleji. A v běhu vzpomínal na věci, na které už léta ani nepomyslel, – jak zamýšlel tenkrát, když se oženil, odjet na západ, do Portlandu v Oregonu, za strýčkem, protože nechtěl dělat na farmě, ale myslel si, že se dá na moře, až přijde na západ, nebo že si najde práci na některém ranči a bude jezdit na koni do městečka, celý rozjařený a hlučný, a vzbudí lidi po domech divokými výkřiky.

A pak si v běhu připomněl své děti a jak se ho chytají ručkama. Pomyšlení na jeho osud splývalo s představou Hala a on viděl, jak se děti chytají ručkama i mladšího muže. „Tak už to v životě chodí, Hale,“ zvolal. „Já za to nemůžu a ty taky ne.“

Nad plotem zhoustl soumrak a Ray Pearson běžel dál a dál. Sotva dechu popadal. Doběhl k plotu u silnice a narazil na Hala Winterse, jak si vykračuje, nastrojený a s dýmkou v ústech; nedokázal však ze sebe vypravit, co chce a co si myslí.

Ray Pearson ztratil odvahu a tím končí vyprávění o tom, co se mu přihodilo. Byla už skoro tma, když přiběhl k plotu; opřel se rukama o horní prkna a zíral před sebe. Hal Winters přeskočil příkop, přistoupil k Rayovi, zabořil ruce do kapes a zasmál se. Zřejmě už zapomněl, co se stalo na kukuřičném poli, vztáhl mohutnou pravici, chytil Raye za límec a zatřásl jím tak, jak by byl zatřásl neposlušným psem.

„Přišel jsi mi to povědět, co?“ řekl. „No, můžeš si ušetřit námahu. Nejsem žádný zbabělec a už jsem si to rozmyslel.“ Znovu se zasmál. „Nella není husa,“ pravil. „Nehoní mě, abych si ji vzal. Já sám si ji chci vzít. Chci se usadit a mít rodinu.“

Ray Pearson se také zasmál. Byl by se nejraději vysmál sám sobě i celému světu.

Když mu Halova postava zmizela v šeru, které zahalovalo silnici do Winesburgu, obrátil se a pomalu se vracel tam, kde odhodil svůj roztrhaný kabát. Přitom se zřejmě rozpomněl na některé hezké chvilky, které prožil se svými hubenými děcky ve staré chalupě u potoka, protože zamumlal nějaká slova. „Dobře tak! Ať bych mu řek to nebo to, stejně bych lhal,“ zašeptal, než zmizel v temném poli.

Kořalka

Tom Foster přijel do Winesburgu ze Cincinnati, když byl ještě mladý a svět mu skýtal spoustu nových dojmů. Jeho babička vyrostla na farmě za městem a jako děvčátko tu chodila do školy; tenkrát byl Winesburg vesnice o dvanácti nebo patnácti číslech kolem jednoho hokynářství na Trunionském vršku.

Jaký to život vedla stařena od té doby, co odjela z pionýrské osady, a kolik síly a houževnatosti se skrývalo v té staré osůbce! Než jí zemřel manžel, strojník, potloukala se s ním po Kansasu, po Kanadě i v New Yorku. Potom se nastěhovala k dceři, která si také vzala strojníka, do Covingtonu v Kentucky, přes řeku od Cincinnati.

A tenkrát nadešla Tomově babičce léta svízelů a trápení. Nejprve zabil jejího zetě policajt při stávce a zanedlouho nato vážně onemocněla Tomova matka a také zemřela. Babička měla našetřeno trochu peněz, ale všechno to pohltila dceřina nemoc a oba pohřby. A tak se nastěhovala se svým vnukem do světničky nad skladem starého železa v jedné zastrčené uličce v Cincinnati a stala se z ní udřená stará dělnice. Pět let drhla podlahy po kancelářích a pak se dostala jako umývačka nádobí do restaurace. Její ruce ztratily lidský tvar. Když se chopily smetáku nebo mopu, vypadaly jako uschlé pahýly psího vína, obtočené kolem kmene.

Při první příležitosti se stařena vrátila do Winesburgu. Jednou večer našla na cestě z práce peněženku se sedmatřiceti dolary a ta jí to umožnila. Pro chlapce znamenala ona cesta ohromné dobrodružství. Bylo už po sedmé, když se babička vrátila domů, peněženku pevně sevřenou ve starých prstech, tak vzrušená, že byla sotva s to promluvit. Trvala na tom, aby odjeli ze Cincinnati ještě v noci, protože majitel peněženky by je jistě vypátral a přivedl by je do neštěstí, kdyby otáleli až do rána. Tomovi bylo tenkrát šestnáct let. Musel si hodit na rameno starou deku, do ní svázali všechny své pozemské statky a s babičkou v čele vykročili k nádraží. Babička neustále pobízela k spěchu. Její bezzubá stará ústa se nervózně cukala, a když se Tom unavil a sundal si na křižovatce ranec z ramene, aby si trochu odpočinul, vytrhla mu ho z ruky, a kdyby jí v tom nebyl zabránil, byla by si ho hodila na záda sama. Když nasedli do vlaku a vyjeli z města, jásala jako malé děvčátko a hovořila k chlapci jako nikdy předtím.

Vlak se kodrcal celou noc a babička vyprávěla Tomovi o Winesburgu, jak se mu bude líbit práce na poli a jak bude v lesích honit divoké králíky. Nemohla pochopit, odkud se vzalo prosperující město na místě vesničky, která tu byla před padesáti lety, a když ráno vlak zastavil ve Winesburgu, nechtěla vystoupit. „Takhle jsem si to nepředstavovala. Tady to můžeš mít těžké,“ naříkala, a mezitím vlak odjel a ti dva stáli celí popletení před nádražním skladníkem Albertem Longworthem a nevěděli, kam se vrtnout.

Tom Foster si tu však brzy zvykl. Byl z těch lidí, kteří si zvyknou všude. Paní bankéřová Whiteová vzala jeho babičku na výpomoc do kuchyně a on sám dělal podkoního v nové zděné stáji pana bankéře.

Ve Winesburgu byla o služebnictvo nouze. Jestliže si dáma nechtěla obstarávat domácnost sama, mohla si vzít „děvče k ruce“, a ta pak třeba trvala na tom, že bude obědvat s rodinou v jídelně. Paní bankéřová měla děvčat k ruce právě dost, a proto uvítala příležitost získat starší osobu z města. Dala zřídit pro Toma podkrovní světničku v konírně. „Může sekat trávníky nebo pro leccos doběhnout, až obstará koně,“ pravila manželovi.

Tom Foster byl na svůj věk poměrně nevyvinutý a měl na hlavě houšť nepoddajných černých vlasů, které se mu ježily jako hřebíky. Měl dost velkou hlavu a ty vlasy to ještě zvýrazňovaly. Odpovídal tak tiše a byl vůbec takový skromný a nevýbojný, že splynul se životem v městečku, aniž si toho kdo pořádně všiml.

Člověk se nepřestával divit, kde se v něm ta skromnost a nevýbojnost bere. V Cincinnati bydlel ve čtvrti hemžící se bandami mladých gangsterů a stýkal se s nimi od chvíle, kdy začal rozum brát. Jednu dobu dělal poslíčka telegrafní společnosti a doručoval telegramy ve čtvrti zamořené veřejnými domy. Obyvatelky oněch domů znaly Toma Fostera a měly ho ve velké oblibě, právě tak jako ho měly v oblibě bandy mladých gangsterů.

Nikdy se neprosazoval. Hlavně to mu pomáhalo vyváznout. Stál tak nějak podivně ve stínu za zdí života, jako by mu bylo souzeno, aby nežil na slunci. Viděl muže i ženy v domech hříšné vášně, vytušil jejich odporná náhodná milostná dobrodružství, viděl rvačky mladých zločinců, a když vyprávěli o loupežných výpravách a o pitkách, nezanechalo to v něm kupodivu žádný dojem.

Jednou Tom dokonce kradl. To se stalo, dokud bydlel ještě ve městě. Tenkrát babička stonala a on sám neměl žádnou práci. V celém bytě nebylo co do úst, a tak zašel do sedlářství v postranní uličce a ukradl z pokladny dolar pětasedmdesát centů.

Sedlářství patřilo starému muži s dlouhými kníry. Viděl, že kluk okukuje v krámě, ale celkem si ho nevšímal. Tom využil chvilky, kdy starý sedlář vyšel před dveře a dal se do řeči s jedním krejčíkem, otevřel zásuvku pokladny, vzal peníze a utekl. Později ho chytli a babička nakonec urovnala celou záležitost tím, že slíbila docházet po dobu jednoho měsíce dvakrát týdně k sedláři na úklid. Chlapec se styděl, ale byl i rád. „Člověk se má stydět, a taky jsem poznal něco nového,“ řekl babičce. Ta sice dost jasně nechápala, co tím myslí, ale měla ho tolik ráda, že jí na tom tak nezáleželo.

Rok přespával Tom Foster v bankéřově stáji a pak o to místo přišel. O koně nijak zvlášť svědomitě nepečoval, a nadto ještě věčně rozčiloval paní bankéřovou. Přikázala mu třeba, aby posekal trávník, a on na to zapomněl. Nebo ho poslala do krámu či na poštu, a on se včas nevrátil, protože se přidal ke skupině mužů a mladíků, postával s nimi, naslouchal a tu a tam, když se ho na něco zeptali, prohodil pár slov. Pokud jde o Winesburg a o jeho občany, tu platilo totéž, co o veřejných domech nebo o gangsterských bandách v Cincinnati: Tom dovedl splynout s každým prostředím, a přitom zůstával stranou života, který jej obklopoval.

Poté, co Tom ztratil místo u bankéře Whitea, nebydlel už s babičkou, ačkoli za ním večer často zašla. Najal si zadní pokojík v dřevěném stavení, které patřilo Rufusovi Whitingovi. Bylo to na Duaneské ulici, kousíček od Hlavní třídy; už léta tam měl kancelář starý advokát, který si neuvědomoval, že už je příliš opotřebovaný a zapomnětlivý, aby mohl vykonávat své povolání. Měl Toma rád a přenechal mu pokojík za dolar měsíčně. Když advokát odešel odpoledne domů, měl Tom celý dům pro sebe; líhával dlouhé hodiny na zemi u kamen a přemýšlel o různých věcech. Večer přicházela babička, sedala v advokátově křesle a kouřila dýmku, zatímco Tom mlčel, jako mlčíval ve společnosti druhých vždycky.

Zato stařena mluvila často s velkým zápalem. Někdy ji rozzlobila nějaká událost v bankéřově domácnosti a pak hudrovala třeba kolik hodin. Z vlastních peněz koupila smeták a uklízela advokátovi kancelář. Když tam bylo čisto, že by se bylo dalo z podlahy jíst a všechno jen svítilo, zapálila si hliněnou dýmku a spolu s Tomem ji vykouřili. „Až tobě bude stát u hlavy zubatá, tak já taky umřu,“ pravila chlapci, ležícímu na zemi u její židle.

Tom Foster byl ve Winesburgu blažený. Tu a tam si našel práci, naštípal dříví, posekal trávník. Koncem května a začátkem června sklízel na polích jahody. Měl dost času koukat pánubohu do oken a to on dělal velmi rád. Dostal odložený kabát po panu bankéřovi, který mu byl sice velký, ale babička mu ho zabrala. Ze stejného pramene získal též svrchník s kožešinovou vložkou. Kožešina byla sice místy odřená, ale kabát krásně hřál a v zimě v něm Tom i spával. Takový život Tomovi plně vyhovoval a chlapec pociťoval blažené uspokojení, kdykoliv pomyslel na to, jak ve Winesburgu všechno pěkně dopadlo.

Tomovi udělala radost každá maličkost. Řekl bych, že právě proto ho měli lidé rádi. Tak třeba u Hemů v koloniálu pražívali v pátek odpoledne kávu, aby se přichystali na sobotní nákupy, a její výrazná vůně zaplavovala dolní konec Hlavní třídy. I objevil se Tom Foster a posadil se na bednu vzadu za krámem. Vydržel tam sedět bez pohnutí třeba hodinu, celou svou bytostí vnímal kořennou vůni a cítil se opojně šťasten. „Rád to čichám,“ říkal mírně. „Připomíná mi to cizí kraje a tak.“

Jednoho večera se Tom Foster opil. Došlo k tomu zvláštním způsobem. Ještě nikdy předtím nebyl opilý, vlastně v životě ještě ani neochutnal nic s obsahem alkoholu, ale tentokrát se chtěl opít a také to udělal.

Tom poznal mnoho věcí, dokud ještě žil v Cincinnati, i ohavnost, i zločin, i vášeň. Když se to tak vezme, znal tyto jevy lépe než kdokoli jiný ve Winesburgu. Zvlášť odporným způsobem se seznámil s otázkami sexuálními a velmi dobře si to zapamatoval. Viděl ženy postávající za studených nocí před ošklivými barabiznami, viděl výraz v očích mužů, kteří se s nimi zastavovali, a rozhodl se takové lidské vztahy ze svého života vůbec vyškrtnout. Jedna z těchto žen ho kdysi zlákala do svého pokojíku. Nikdy nezapomněl na atmosféru té místnosti ani na chtivý pohled, který se jí objevil v očích. Bylo mu z toho zle a na duši mu to zanechalo ošklivou jizvu. Do té doby považoval všechny ženy za bytosti zcela nevinné, asi jako byla jeho babička, ale po příhodě v onom pokoji ženy z mysli vypudil. Byl povahy tak dobrotivé, že neznal nenávisti; tohle nechápal, a tak se rozhodl na to zapomenout.

A Tom zapomněl – až přišel do Winesburgu. Žil tam dva roky, a tu pocítil zvláštní neklid. Všude se mladí lidé milovali a on byl mlád. Než si uvědomil, co se děje, zamiloval se také. Jeho láska patřila Heleně Whiteové, dceři jeho zaměstnavatele; uvědomil si, že na ni v noci myslívá.

To byl vážný problém a Tom ho vyřešil po svém. Nebránil se pomyšlení na Helenu Whiteovou, kdykoli se mu její podoba zjevila před očima, ale staral se o to, aby se tyto myšlenky ubíraly jistým směrem. Podstoupil zápas, tichý, odhodlaný zápas sám se sebou, aby jeho touha nepřekročila jisté – podle jeho mínění – patřičné meze, a z tohoto zápolení vyšel celkem vítězně.

A pak nadešla ona jarní noc a Tom se opil. Řádil jako pominutý. Připomínal nezkušeného mladého jelena, který pozře tajemný černobýl. Celá záležitost započala, proběhla a skončila v jedné noci a můžete si být jisti, že Tomovým záchvatem nikdo v celém Winesburgu neutrpěl žádnou škodu.

Za prvé to vůbec byla noc, jaká opíjí citlivé povahy. Aleje ve vilové čtvrti byly zahaleny novým hávem zeleného listí, v zahrádkách kypřili lidé půdu zeleninových záhonků a všude vládlo ticho – takové bezhlesé čekání, které bouří krev.

Tom opustil svůj pokojík na Duaneské ulici, právě když se snášel večer. Zprvu jen chodil ulicemi, tiše a mírně, a v hlavě mu vyvstávaly myšlenky, které by byl rád vyjádřil slovy. Říkal si, že Helena Whiteová je plamen tančící ve vzduchu a on je stromek s holými větvemi, rýsující se ostře proti nebi. A pak si řekl, že ona je vichřice, strašlivá, mocná vichřice, ženoucí se z temného bouřlivého moře, a on že je člun, který rybáři zanechali na pobřeží.

Tato představa se chlapci zalíbila; pohrával si s ní, zatímco se loudal dál. Zašel na Hlavní třídu a posadil se na podezdívku před Wrackerovou trafikou. Snad hodinu tam otálel a poslouchal, jak si chlapi vykládají, ale nebavilo ho to, a tak zmizel. Pak se rozhodl, že se opije, zašel do Willyho výčepu a koupil si láhev whisky. Zastrčil si ji do kapsy a vydal se za město, aby si mohl o samotě ještě vymýšlet nové myšlenky a pít whisky.

Tom se opil v travnatém příkopu u severní silnice, asi míli za městem. Před ním se táhla bílá silnice a za ní se prostíral kvetoucí jabloňový sad. Napil se z láhve a ulehl do trávy. Vzpomínal na jitra ve Winesburgu a na to, jak se zrosené kameny na dlážděném vjezdu u vily bankéře Whitea lesknou v jitřních paprscích. Myslel na večery ve stáji, na deštivé večery, kdy ležel s otevřenýma očima, naslouchal bubnování kapek a cítil teplý pach koní a vůni sena. Pak si vzpomněl na bouři, která se přehnala nad Winesburgem před několika dny, a vrátil se v duchu zpět a prožil znovu onu noc ve vlaku, kdy opouštěli s babičkou Cincinnati. Velmi jasně si vzpomínal, jaký to byl divný pocit, sedět tak klidně ve vagoně a uvědomovat si mocnou sílu lokomotivy, která za sebou táhne vlak temnou nocí.

Tom se opil za malou chvíli. Přihýbal si z láhve, jak mu přicházely myšlenky, a když se mu začala točit hlava, vstal a vykročil po silnici pryč od Winesburgu. Na severní silnici z Winesburgu k jezeru Erie je most a k tomu opilý hoch zamířil. Tam se posadil. Chtěl se ještě napít, jakmile však vytáhl zátku, udělalo se mu špatně, a tak hned láhev opět zazátkoval.

Hlava se mu kolébala ze strany na stranu; seděl na kamenném předmostí a vzdychal. Připadalo mu, jako by měl místo hlavy roztočenou káču, která se najednou odpoutala a odletěla do prostoru, zatímco ruce a nohy sebou bezmocně cukají.

V jedenáct se Tom vrátil do města. George Willard ho potkal, jak bloudí sem a tam, a vzal ho s sebou do orelské tiskárny. Pak dostal strach, aby tam něco neumazal, a vyvedl ho zase ven.

Novinář byl z Toma Fostera dočista zmaten. Opilý chlapec vykládal o Heleně Whiteové a řekl, že spolu byli na mořském pobřeží a že se tam milovali. George viděl ten večer Helenu s jejím otcem a z toho vyvodil závěr, že Tomovi přeskočilo.

I on choval ve svém srdci k Heleně Whiteové jisté city, a proto hněvivě vzplál. „Tak a dost!“ pravil. „Helenu Whiteovou do toho zatahovat nebudeš! To nepřipustím.“ Chytil Toma za rameno a zatřásl jím, aby to pochopil. „Tak a dost!“ opakoval.

Mladíci, kteří se takovou podivnou náhodou sešli, zůstali v orelské tiskárně tři hodiny. Když se Tom trochu vzpamatoval, šel se s ním George projít. Vyšli za město a posadili se na kmen u lesa. Tichá noc je nějak sbližovala, a jak se opilému chlapci v hlavě rozjasňovalo, začal hovořit.

„Bylo mi tak hezky, když jsem byl opilý,“ pravil Tom Foster. „Poznal jsem něco nového. Víckrát už to nemusím udělat.

V hlavě se mi rozjasnilo. Tak je to, chápeš?“

George Willard to nechápal, ale nezlobil se už kvůli Heleně Whiteové, naopak ten bledý, rozechvělý chlapec mu byl sympatičtější než kdokoli jiný. S mateřskou starostlivostí trval na tom, aby jeho druh vstal a chodil. Vrátili se do tiskárny, seděli tam potmě a mlčeli.

Novinář pořád ještě nechápal smysl Tomova počínání. Jakmile se Tom znovu zmínil o Heleně Whiteové, znovu se rozzlobil a začal ho hubovat. „Tak a dost!“ přikázal ostře. „Nikdy jsi s ní nebyl. Proč to tvrdíš? Proč si pořád vymýšlíš takové věci? Už o tom nechci slyšet ani slovo!“

Toma to zabolelo. Nemohl se hádat s Georgem Willardem, protože se hádat neuměl, a tak vstal a chtěl odejít. Když však George Willard na něho nepřestával dorážet, vztáhl ruku, sevřel paži staršího mladíka a snažil se mu to vysvětlit.

„Nevím,“ řekl tiše. „Nevím, jak to bylo. Měl jsem takový krásný pocit. Víš, bylo to tak. Měl jsem takový krásný pocit z Heleny Whiteové a taky z té noci. Chtěl jsem mít bolest, jako by mi ublížili. Myslel jsem, že to tak má být. Víš, chtěl jsem mít bolest, protože každý má bolest a každý taky dělá špatnosti. Vymyslel jsem si toho spoustu, co bych chtěl udělat, ale nic mi nevyšlo. Vždycky bych byl ublížil někomu jinému.“ Tomův hlas nabýval důrazu; poprvé v životě se téměř vzrušil. „Bylo to jako milování, to jsem tím chtěl říct,“ vysvětloval. „Chápeš? Bolelo mě, co jsem udělal, a všechno bylo tak cizí. Proto jsem to udělal. Poznal jsem něco nového, a to jsem právě chtěl. Chápeš? Chtěl jsem něco poznat, víš? Tak proto jsem to udělal.“

Smrt

Na schodišti před ordinací doktora Reefyho v Heffnerových domech, v patře nad „Pařížskými modely“, vládlo celý den přítmí. Ve zdi nad schody byla skoba a na té skobě visívala velká lampa se špinavým cylindrem. Lampa měla vzadu plechové zrcátko, celé rezaté a zaprášené. Lidé stoupali po schodech, kde před nimi už zanechaly stopy tisíce kročejů. Prkna z měkkého dřeva povolovala tlaku a hluboké prohlubně vyznačovaly, kde se nejvíc šlape.

Člověk musel vyjít po schodech, zahnout doprava a tam byly dveře do ordinace. Nalevo od schodů se táhla temná chodba, plná haraburdí. Rozbité židle, ponky, žebříky a prázdné krabice čekaly potmě, jestli si z nich vetešník něco vybere. Všechny ty krámy patřily „Pařížským modelům“. Když jim v obchodě dosloužil pult nebo polička, prodavač je popadl a donesl nahoru nad schody.

Ordinace doktora Reefyho byla prostorná jako stodola. Uprostřed místnosti trůnily ohromné piliňáky. Na podlaze u kamen byla přibitá dřevěná ohrádka a v ní navršeny piliny. U dveří stál rozměrný stůl, který kdysi patříval k vnitřnímu zařízení Herrickova módního salonu a sloužíval k předvádění ušitých modelů. Teď byl zavalen knihami, lahvičkami a lékařskými nástroji. Na kraji stolu ležela tři čtyři jablka, která přinesl doktorovi Reefymu jeho přítel John Spaniard, šlechtitel ovocných stromků; vytáhl je nenápadně z kapsy, hned jak vkročil do dveří.

Doktor Reefy byl vysoký, nemotorný člověk středních let. Neměl ještě tu svou šedou bradku, kterou si nechal narůst později, tenkrát nosil jen hnědý knír. Nepohyboval se ještě s takovou důstojností jako k stáru, naopak zřejmě nikdy nevěděl, kam s rukama a nohama.

Elizabeth Willardová byla vdaná už celou řadu let a jejímu synu Georgeovi mohlo být tak dvanáct čtrnáct let, když za letních odpůldní chodívala po vyšlapaných schodech k doktorovi Reefymu do ordinace. Odjakživa vysoká a hubená, v poslední době se začala hrbit a unaveně se vlekla. Zřejmým důvodem jejích pěti šesti návštěv byl její zdravotní stav, avšak ve skutečnosti se ohnisko zájmu přeneslo jinam. Hovořili o tom s doktorem také, ale hlavně hovořili o jejím životě, o životě obou a o myšlenkách, které jim přicházely, když žili své životy ve Winesburgu.

Muž a žena sedali ve velké prázdné ordinaci, vzhlíželi k sobě a uvědomovali si, že mají mnoho společného. Postavou se lišili, právě tak jako se lišila barva jejich očí, délka nosu a prostředí, v němž žili, ale jejich duše hovořily blízkou řečí, stejně toužily po úniku, a proto by byli oba zanechali v pozorovateli stejný dojem. Po letech, když doktor zestárnul a vzal si mladou ženu, vyprávěl jí často o hodinách strávených s nemocnou a říkal jí mnoho věcí, které Elizabeth říci nedokázal. K stáru se z něho stal básník a viděl minulé události očima básníka. „Dospěl jsem v životě až tam, kdy se člověk potřebuje modlit, a proto jsem si vymyslel božstva a modlil se k nim,“ vyprávěl. „Nemodlil jsem se slovy, ani jsem nepoklekl – ne, zůstal jsem jen sedět bez hnutí. Takového horkého letního odpoledne, kdy je na Hlavní třídě jako po vymření, nebo v zimě, kdy všechno vypadá tak beznadějně, přicházeli moji bohové sem do ordinace a já se domníval, že o nich nikdo neví. A pak jsem poznal, že ta žena, ta Elizabeth, o nich ví a že je také uctívá. Mám takový dojem, že přišla do ordinace, protože předpokládala, že je tu najde, a nakonec byla ráda, že je nehledá sama. Takový zážitek nelze analyzovat, ačkoli mám za to, že se to často přihází různým lidem na různých místech.“

Za oněch letních odpůldní, kdy Elizabeth a doktor Reefy seděli v ordinaci a rozprávěli o svých životech, rozprávěli také o životech jiných lidí. Někdy si doktor vymyslel filozofický epigram a spokojeně se pochichtával. Stávalo se, že po delší zámlce někdo z nich nadhodil takové slůvko nebo popsal takový postřeh, které podivuhodně osvětlily život mluvčího, a přání vyrašilo v touhu nebo polozapomenutý sen vzplál s životaschopnou silou. Taková slova většinou splývala ze rtů ženiných a ta je vyslovovala, aniž na něho pohlédla. Při každé návštěvě hovořila hoteliérova žena otevřeněji; strávila s doktorem hodinku nebo dvě a poté sestupovala po schodišti na Hlavní třídu jako znovuzrozená a posílená proti jednotvárnosti svých dnů. V chůzi se jí odrážel dávný dívčí elán, a když po návratu do svého pokoje usedla do křesla u okna a číšnice z hotelové jídelny jí večer přinesla na podnose večeři, nechala jídlo vychladnout. Myšlenkami zabloudila do dívčích let; vzpomínala, jak vášnivě tenkrát toužila po dobrodružství a kolik mužů ji objímalo v době, kdy dobrodružství leželo tak na dosah jejích možností. Zvlášť živě jí utkvěl v paměti jeden, který byl jistou dobu jejím milencem; ve chvílích vášně volával vzrušeně třeba stokrát za sebou: „Má nejdražší! Má nejdražší! Má nejkrásnější, nejdražší!“ A ona měla pocit, že v jeho slovech je skryto něco, čeho by v životě ráda dosáhla.

Ve svém pokoji v oprýskaném starém hotelu paní hoteliérová propukla v pláč a zabořila obličej do dlaní; houpací křeslo se přitom kolébalo. V uších jí zněla slova jejího jediného přítele doktora Reefyho. „Láska je jako vítr šelestící v trávě pod stromem za temné noci,“ řekl. „Člověk nesmí hledat její určitou podobu. Je to náhodný zásah Prozřetelnosti do našeho života. Kdo chce určitou a zajištěnou lásku a přitom žít pod stromem, kde fouká měkký noční vánek, tomu rychle nadejde horký den rozčarování a písek s prachem, zvířený projíždějícími povozy, se usadí na rtech, které hořely a jihly polibky.“

Elizabeth Willardová se nepamatovala na svou matku, protože ta zemřela, když jí bylo sotva pět let. Elizabethino dětství se utvářelo způsobem zcela náhodným. Její otec si nepřál nic jiného, než aby měl ode všeho na světě pokoj, a starosti s hotelem mu pokoje nedopřávaly. Byl z toho celý život nemocný. Každé ráno vstal s veselou myslí, ale do desíti hodin dopoledne bylo po náladě. Stěžoval‑li si někdy host na jídlo nebo vdala‑li se některá pokojská a nechala zaměstnání, dupal zlostí a klel. Večer ulehl a myslel na to, jak jeho dcera vyrůstá mezi cizími lidmi, kteří přicházejí a odcházejí, a tu se mu srdce naplnilo zármutkem. Když dospívala a začala večer chodit s mužskými, chtěl jí promluvit do duše a také se o to pokusil, jenže se mu to nějak nezdařilo. Pokaždé zapomněl, co jí vlastně chtěl říci, a začal si naříkat na vlastní trápení.

V dívčích letech i jako mladá žena Elizabeth horlivě vyhledávala dobrodružství. V osmnácti ji život zaujal natolik, že už nebyla pannou, a třebaže měla půltuctu milenců, než se provdala za Toma Willarda, nikdy nevyhledávala dobrodružství jen ze smyslné touhy. Jako každá žena na světě i ona hledala toho pravého. Hledala naslepo, ale vášnivě nějaké zázračné tajemství života. Krásná, vysoká dívka s pružnou chůzí, která se procházela večer s muži pod stromy, stále vztahovala ruku, aby se ve tmě zachytila ruky jiné. Naslouchala vodopádu slov mužů, s nimiž prožívala dobrodružství, a snažila se zachytit to pravé, své slovo.

Elizabeth si vzala Toma Willarda, zaměstnance v otcově hotelu, protože byl po ruce a protože byl ochoten se oženit ve chvíli, kdy se i ona chtěla vdávat. Po nějakou dobu si myslela, jako si to mladé dívky většinou myslívají, že manželství její život od základu změní. Měla‑li jaké pochyby, bude‑li s Tomem šťastná, zapudila je z hlavy. Její otec byl v té době na smrtelné posteli a ona se právě vzpamatovávala z jedné bezvýchodné milostné aféry. Její vrstevnice z Winesburgu se vdávaly za mládence, jež znala od dětství, za prodavače a mladé farmáře. Večer korzovaly po Hlavní třídě zavěšeny do manžela, a když ji potkaly, šťastně se usmívaly. Začala si představovat, že manželství má samo o sobě nějaký závažný skrytý význam. Mladé ženy, jichž se vyptávala, odpovídaly tiše a stydlivě. „To víš, je to dočista jiné, mít vlastního muže,“ říkaly.

V předvečer své svatby mělo to popletené děvče rozhovor s otcem. Později se ptávala sama sebe, zda ji právě hodiny strávené o samotě s nemocným neutvrdily v jejím rozhodnutí, aby se provdala. Otec mluvil o sobě a radil dceři, aby si dala pozor a aby si život nezbabrala. Začal osočovat Toma Willarda, a tím přiměl dceru, aby se ho zastala. Nemocného to tak rozčílilo, že se snažil vstát. Když ho nepustila z postele, počal si stěžovat. „Nikdy jsem neměl trochu klidu,“ pravil. „Dřel jsem jako kůň, a hotel je pasivní. I teď máme na baráku hypotéku. Však to poznáš, až mě tu nebude.“

Říkal to s takovým důrazem, až ochraptěl. Přitáhl si dívčinu hlavu k sobě, protože už nebyl schopen vstát. „Ještě je východisko,“ zašeptal. „Neber si Toma ani žádného jiného z Winesburgu. Tamhle v kufru v plechovce mám osm set dolarů. Vezmi si je a odjeď odsud.“

V hlase nemocného zazněl hádavý tón. „Musíš mi to slíbit,“ prohlásil. „Jestli nechceš slíbit, že se nevdáš, tak mi slib, že Tomovi o těch penězích nikdy neřekneš. Jsou to moje peníze, a když ti je dám, tak mám právo to chtít. Schovej si je. To je za to, že jsem ti nebyl dobrým otcem. Možná že ti někdy otevřou dveře, že ti někdy otevřou nějaké velké dveře dokořán. Tak dělej, povídám ti, že umírám, slib mi to!“

Unavená, vyhublá jedenačtyřicetiletá Elizabeth seděla u kamen v ordinaci doktora Reefyho s očima sklopenýma k zemi. Za malým psacím stolem u okna seděl lékař. Jeho prsty si pohrávaly s olověným pisátkem na stole. Elizabeth hovořila o svém manželství. Posuzovala je zcela neosobně a bez ohledu na manžela; byl právě jen nezbytnou rekvizitou jejího příběhu. „A tak jsem se vdala a nevyšlo nám to,“ říkala hořce. „Začala jsem mít strach, hned jak k tomu došlo. Možná že jsem věděla předtím příliš mnoho, ale taky je možné, že jsem poznala příliš mnoho tu první noc s ním. Už si nevzpomínám.

Jaká jsem byla hloupá! Otec mi dal peníze a snažil se mi vdavky vymluvit, ale já ho neposlouchala. Myslela jsem na to, co říkala ostatní vdaná děvčata, a chtěla jsem se taky vdát. Nechtěla jsem Toma. Chtěla jsem se vdát. Otec usnul a já jsem se vyklonila z okna a přemýšlela o svém dosavadním životě. Nechtěla jsem, aby ze mne byla lehká ženská. Však o mně po městě kolovaly lecjaké řeči. Skoro jsem dostala strach, aby si to Tom ještě nerozmyslel.“

Ženin hlas se chvěl vzrušením. Doktor Reefy, jenž si ji zamiloval, aniž si uvědomil, co se to s ním děje, podlehl podivné iluzi. Zdálo se mu, že se při řeči mění, že je mladší, vzpřímenější, statnější. Když se této iluze nemohl zbavit, vyložil si ji z lékařského hlediska. „Dělá jí dobře na duchu i na těle, když se může takhle vymluvit,“ mumlal.

Žena mu začala vyprávět o jedné příhodě, kterou prožila za několik měsíců po svatbě. Její hlas zněl vyrovnaněji. „Jednou kvečeru jsem si vyjela sama,“ pravila. „Měla jsem bryčku a malého grošovaného poníka, kterého jsem nechávala u Moyerů v konírně. Tom maloval pokoje a dával všude nové tapety. Potřeboval peníze a já jsem se v duchu rozhodovala, mám‑li mu povědět o těch osmi stech dolarech, které mi dal otec. Nemohla jsem se však k tomu odhodlat. Neměla jsem ho dost ráda. Tenkrát míval pořád ruce i obličej zacákané od barvy a byl cítit fermeží. Snažil se dát tu starou barabiznu do pořádku, aby vypadala pěkně a jako nová.“

Rozrušená žena seděla velmi zpříma; vyprávění o onom jarním odpoledni, kdy si vyjela sama, doprovodila rychlým dívčím gestem. „Bylo zamračeno, jako na bouřku,“ popisovala. „Zelené stromy a tráva se tak ostře odrážely od černých mraků, že mě z toho rozbolely oči. Jela jsem po silnici asi míli za Trunionský vrch a pak jsem odbočila na vozovku. Koník klusal z kopce do kopce. Byla jsem netrpělivá. Přicházely mi myšlenky a já jsem jim chtěla uniknout. Práskla jsem koníka bičem. Černé mraky se slily a spustil se liják. Chtěla jsem letět jako blesk a ujíždět, ujíždět dál a dál. Chtěla jsem uniknout – z města, ze svých šatů, z manželství, ze svého těla, ze všeho. Div jsem koníka neuštvala k smrti, a když už dál nemohl, seskočila jsem z bryčky a utíkala dál do tmy, až jsem upadla a udeřila se do boku. Chtěla jsem všemu uniknout, ale chtěla jsem také běžet k nějakému cíli. Chápete, drahý příteli?“

Elizabeth vyskočila z židle a začala chodit po místnosti. Doktor Reefy si pomyslel, že takovou chůzi ještě v životě neviděl. Její pohyby měly lehkost a opojný rytmus. U jeho židle padla na kolena a tu ji sevřel do náruče a vášnivě ji líbal. „Plakala jsem celou cestu domů,“ snažila se dokončit své vyprávění o divoké jízdě, on však ji neposlouchal. „Má nejdražší! Má nejdražší! Má nejkrásnější, nejdražší!“ mumlal a představoval si, že drží v náručí nikoli unavenou jedenačtyřicetiletou ženu, ale krásné nevinné děvče, které se vylouplo z tělesné schránky té vyčerpané osoby.

Doktor Reefy už nespatřil ženu, již objímal, naživu. Onoho letního odpoledne, kdy se málem stal jejím milencem, přerušila ironická náhoda jeho vzplání. Muž a žena se pevně objímali, a tu zaslechli na schodech k ordinaci těžké kroky. Vyskočili a rozechvěle naslouchali. Po schodech stoupal prodavač z „Pařížských modelů“. Prázdná krabice dopadla hlučně na hromadu na chodbě a už dusal po schodech dolů. Elizabeth odešla téměř okamžitě za ním. Vyprchalo oživení, které v ní vyvolal rozhovor s jejím jediným přítelem. Byla v hysterické náladě právě tak jako doktor Reefy a nechtěla s ním už rozprávět. Vyšla na ulici a pořád ještě jí krev zpívala v žilách; jakmile však odbočila z Hlavní třídy a spatřila před sebou lucernu hotelu Nový Willard, podlomila se jí kolena a dostala takovou třesavku, že by byla málem upadla na ulici.

Posledních několik měsíců pak toužebně čekala na smrt. Ubírala se k hrobu hladově, dychtivě. Vytvořila si v duchu zvláštní představu zániku života: měla dojem, že ji bude očekávat buď statný černovlasý mladík, jenž k ní pospíchá přes hory, anebo vážný tichý muž, životem poznamenaný, zraněný. Byla‑li v pokoji tma, vystrčila někdy ruku zpod přikrývky, jako by hledala dlaň svého pomyslného přítele. „Měj strpení, můj milený,“ šeptala. „Zůstaň věčně mladý a krásný a měj strpení!“

Onoho večera, kdy na ni dopadla těžká ruka nemoci a obrátila vniveč její záměr, že poví svému synu Georgeovi o těch uschovaných osmi stech dolarech, zvedla se z postele, namáhavě se dovlekla doprostřed pokoje a smlouvala se smrtí ještě o hodinu života. „Měj strpení, lásko moje! Můj hoch! Můj hoch! Můj hoch!“ žadonila a vší silou se snažila vyrvat z náručí milence, jehož příchod tak toužebně očekávala.

Elizabeth zemřela jednoho březnového dne v onom roce, na který připadly Georgeovy osmnácté narozeniny, a mladík si tenkrát vůbec neuvědomoval, co pro něj její smrt znamená. To pochopí až časem. Měsíc ji vídal na posteli bílou a nehybnou, neschopnou slova, a pak jednou odpoledne ho zastavil dole v hale lékař a řekl mu pár slov.

Mladík se odebral do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Měl podivný prázdný pocit v žaludeční krajině. Chvilku seděl a upřeně zíral na jeden bod na podlaze, pak vyskočil a vyběhl ven. Kráčel podél nástupiště na nádraží, minul budovu střední školy a prošel vilovou čtvrtí; myslel přitom téměř výhradně na své záležitosti. Nedokázal do sebe ještě vstřebat představu smrti; po pravdě řečeno ho trochu mrzelo, že matka zemřela právě dnes. Dostal zrovna dopis od Heleny Whiteové, dcerky zdejšího bankéře, odpověď na svou výzvu. „Dnes večer jsem se s ní mohl sejít, a teď to budu muset odložit,“ pomyslel si téměř rozhněvaně.

Elizabeth zemřela v pátek ve tři hodiny odpoledne. Ráno pršelo a bylo chladno, ale odpoledne vysvitlo slunéčko. Před smrtí ležela šest dní neschopna slova ani sebemenšího pohybu; jen její mysl a oči ještě žily. S myšlenkou na chlapce zápasila tři dny z oněch šesti, aby ze sebe vypravila pár slov o jeho budoucnosti, a v jejích očích se zračilo tak dojímavé úsilí, že každý, kdo to viděl, si zachoval umírající ženu v paměti dlouhá léta. Dokonce i Tom Willard, jenž svou ženu nikterak nemiloval, zapomněl na svou nechuť; slzy mu vyhrkly z očí a koulely se po tvářích do knírů. Tomovy kníry už začínaly šedivět, a proto si je barvil. V přípravku k tomu používaném byl také olej, a jak se mu teď slzy zachycovaly a on si je stíral rukou, vytvořil se mu na knírech zamžený opar. Tom vypadal ve svém žalu jako malý psík, kterého nechali dlouho na dešti.

Ten den, kdy matka zemřela, přišel George domů až po setmění od Hlavní třídy. Ve svém pokoji si okartáčoval šaty, uhladil vlasy a pak kráčel chodbou k místnosti, kde ležela mrtvá. Na toaletním stolku u dveří stála svíčka a na židli u postele seděl doktor Reefy. Lékař vstal a chystal se k odchodu. Napřáhl ruku, jako by chtěl mladíka přivítat, ale pak ji nechal neobratně sklesnout. V místnosti zavládlo trapné mlčení dvou rozpačitých lidských bytostí, a proto muž odspěchal.

Nebožčin syn usedl a zavrtal se očima do země. Znovu se zamyslel nad sebou samým a rozhodl se s konečnou platností, že změní celý svůj život, že opustí Winesburg. „Odjedu do některého velkého města. Možná že bych tam dostal místo u novin,“ pomyslel si. Pak si vzpomněl na děvče, s nímž by byl strávil dnešní večer, a znovu pocítil záchvěv nevole, že mu vývoj událostí zabránil sejít se s ní.

Mladému muži v pokoji osvětleném jen svíčkami v hlavách mrtvé začaly přicházet myšlenky. V duchu si pohrával s představami života, jako si jeho matka v duchu pohrávala s představami smrti. Zavřel oči a představoval si, že se mladé rudé rty Heleny Whiteové dotýkají jeho vlastních rtů. Celý se tím pomyšlením rozklepal – i ruce se mu třásly. A potom se cosi přihodilo. Chlapec vyskočil a zůstal strnule stát. Zahleděl se na siluetu mrtvé ženy pod prostěradlem a zaplavil ho takový stud za jeho myšlenky, že se rozvzlykal. A už tu byl nový nápad, že se až otočil a provinile se rozhlédl, jako by se bál, aby ho někdo nepozoroval.

George Willarda posedlo šílené přání nadzvednout prostěradlo a pohlédnout matce do obličeje. Tato myšlenka se mu zahnízdila v mozku naprosto neodbytně. Byl přesvědčen, že na posteli před ním nespočívá matka, ale někdo cizí. A ten dojem byl tak životný, že byl nesnesitelný. Dlouhé tělo pod prostěradlem vypadalo ve smrti mladě a půvabně. Podivnou hříčkou fantazie se zdálo chlapci nevýslovně krásné. Byl tak překonán skálopevným pocitem, že tělo pod prostěradlem žije a že každou chvilku vstane a před něj předstoupí krásná žena, že už to napětí nemohl snést. Opět a opět vztahoval ruku, aby se přesvědčil. Už se dotkl bílého prostěradla, už je nadzvedával – ale ztratil odvahu a stejně jako doktor Reefy vyšel z pokoje. Na chodbě za dveřmi zůstal stát tak rozechvěn, že se musel podepřít rukou o zeď. „To není maminka. To není maminka tam vevnitř,“ šeptal a třásl se po celém těle strachem a nejistotou. Ve dveřích sousedního pokoje se objevila teta Elizabeth Swiftová, která přišla nebožku ustrojit do rakve, a tu George uchopil za ruku a trhavě se rozvzlykal v hrozném žalu, který ho docela zbavil vlády nad smysly. „Maminka je mrtvá,“ zvolal, jako by nevnímal tetu Swiftovou, otočil se a zíral upřeně na dveře, odkud vyběhl. „Má nejdražší! Má nejdražší! Má nejkrásnější, nejdražší!“ volal chlapec hlasitě, jako by mu ta slova někdo našeptával.

Osm set dolarů, které mrtvá tak dlouho schovávala a které pak umožnily Georgeovi začít ve městě, bylo zazděno dole v rohu za matčinou postelí. Elizabeth je tam ukryla týden po svatbě; sama otloukla omítku holí. Pak zavolala jednoho zedníka z party, kterou její manžel tenkrát právě najal na různé opravy v hotelu, aby zeď spravil. „Urazila jsem postelí kus rohu,“ vysvětlila manželovi, protože se nedovedla vzdát snů o úniku, úniku, který se jí zdařil v životě jen dvakrát: když ji objali její milenci doktor Reefy a černý posel smrti.

Zrání

Byl podvečer pozdního podzimu a winesburský výroční trh přilákal do města spousty venkovanů. Po jasném dni nastal příjemný teplý večer. Na Trunionském vršku, odkud sbíhá silnice mezi jahodové plantáže, pokryté teď suchým hnědým listím, zvedaly odjíždějící vozy mračna prachu. Děti se stočily do klubíčka a usínaly na slámě rozprostřené na vozech. Ve vláskách se jim usadil prach a prstíčky měly celé černé a zableptané. Prach se rozptýlil nad pole a zapadající slunce jej zalilo ohnivou barvou. Ve středu města zaplnil dav krámy i chodníky. Snášela se tma; koně řehtali, prodavači v obchodech překotně pobíhali, děti se ztrácely a řvaly, jako když je na nože bere, – prostě americké městečko se usilovně pachtilo za zábavou.

Mladý George Willard si razil cestu mezi hloučky na Hlavní třídě, až došel ke schodišti před ordinací doktora Reefyho; tam se schoval a zadíval se na kolemjdoucí. Horečnatýma očima pozoroval tváře míjející osvětlené výkladní skříně. Přicházely mu myšlenky a jemu se nechtělo přemýšlet. Netrpělivě zadupal na dřevěných schodech a bryskně se rozhlédl. „Bože, to se s ním bude tahat celý den? To tu mám čekat celou věčnost pro nic za nic?“ mumlal.

George Willard, chlapec z ohijského městečka, dospíval v muže, a proto mu přicházely nové myšlenky. Celý den se potloukal na výročním trhu uprostřed davu, a přitom měl svíravý pocit osamělosti. Chystal se opustit Winesburg, odjet do některého velkého města a tam zkusit štěstí jako novinář, a připadal si tedy docela dospělý. Zmocnila se ho nálada, jakou mívají muži a nemívají chlapci. Cítil se starý a jakoby unavený. Vzpomínal na minulost. Zdálo se mu, že se od základu změnil, že dozrál, a připadal sám sobě jako postava zpola tragická. Byl by si přál, aby někdo pochopil jeho stav po matčině smrti.

V životě každého chlapce nadejde okamžik, kdy se poprvé ohlédne nazpět. Snad právě to je předěl mezi chlapectvím a mužstvím. Chlapec kráčí po ulici svého městečka. Myslí na budoucnost a na to, co jednou v životě dokáže. Probudí se v něm ctižádost a lítost. A pak se něco přihodí: stane pod stromem a vyčkává, jako by měl nějaký hlas zavolat jeho jméno. Stíny dávných věcí mu vyvstanou ve vědomí; hlasy zvenčí mu našeptávají, jak omezené jsou lidské možnosti. Jeho důvěra v budoucnost i sebedůvěra ustoupí nejistotě. Je‑li to chlapec s citlivou představivostí, otevřely se mu dveře do světa a poprvé spatřil dlouhé procesí těch, kteří před ním vyvstali z nicoty, prožili své životy a v nicotu se rozplynuli. Chlapec prožije smutek zrání. S bolestným zatrnutím vidí, že je jen lístek hnaný ve větru ulicemi rodného městečka. Ví, že přes sebevědomé řeči svých druhů bude muset žít a zemřít v nejistotě, hříčka větrů, a že mu je stejně jako kukuřici předurčeno, aby zvadl na slunci. Zachvěje se a dychtivě se rozhlédne. Osmnáct let, které dosud prožil, se zdají jako okamžik, jako nepatrná zastávka na dlouhém pochodu lidstva. Už slyší volání smrti. A tu zatouží z celého srdce po jiné lidské bytosti, aby se mohl někoho dotknout a aby se i jeho dotkla čísi ruka. Dává‑li přednost tomu, aby to byla žena, pak je to proto, že věří v její něhu, v její porozumění. A on dychtí ze všeho na světě nejvíc po porozumění.

Když se George Willard ocitl na prahu zralosti, vytanula mu na mysli Helena Whieová, dcerka winesburského bankéře. Vždycky si byl vědom, že dospívá v ženu právě tak jako on sám v muže. Jednoho letního večera – to mu bylo osmnáct – si s ní vyšel na procházku po silnici za město a tam se zničehonic začal vychloubat, protože chtěl před ní vypadat důležitě a významně. Teď by se s ní byl rád sešel kvůli něčemu jinému. Chtěl jí povědět o svých nových pocitech. V době, kdy o zralosti neměl ani potuchy, pokusil se před ní vystupovat jako zralý muž, a proto ji chtěl vyhledat nyní, aby sama vycítila, jak velice se ve svém nitru změnil.

Avšak i Helena Whiteová prožívala změnu. Co cítil George, to cítila svým ženským způsobem i ona. Nebyla už děvčátkem, dychtila po ženství, po jeho kráse a půvabu. Přijela z Clevelandu, kde studovala, domů na výroční trh. I ona se ohlédla do minulosti. Odpoledne seděla na tribuně s jistým mladým mužem, asistentem z fakulty, jenž k nim přijel na pozvání její matky. Mládenec byl tak trochu pedant a ona poznala na první pohled, že při jejím nynějším rozpoložení se spolu asi neshodnou. Na tribuně se s ním ukázala docela ráda, protože byl dobře oblečen a nebyl zdejší. Věděla, že jeho přítomnost udělá dojem. Ve dne jí to stačilo, avšak večer už neměla stání. Přála si, aby jí milý asistent ukázal záda nebo aby směla sama odejít. Když spolu seděli na tribuně a ona si byla vědoma pohledů bývalých spolužaček, chovala se k svému společníku tak mile, že vzbudila jeho zájem. Vědecký pracovník potřebuje peníze. Měl bych se bohatě oženit, přemítal.

Helena Whiteová myslela na George Willarda, zatímco on bloumal beznadějně ulicemi a myslel na ni. Vzpomínala na ten letní večer, kdy si spolu vyšli za město, a přála si, aby se znovu sešli. Byla přesvědčena, že se velmi změnila za ty měsíce strávené ve městě, kde chodila do divadel a vídala davy lidí spěchajících po osvětlených třídách. Byla by ráda, aby i on pocítil a uvědomil si změnu, která se s ní stala.

Posuzováno střízlivě, měl onen večer, jenž se vryl do paměti oběma mladým lidem, průběh celkem banální. Vyšli si po silnici za město. Pak se zastavili u plotu, za nímž se táhlo pole mladých kukuřičných stvolů. George si svlékl kabát a hodil si ho přes ruku. „Já jsem zůstal tady ve Winesburgu – to je pravda –, ještě jsem neodjel, ale jsem už dospělý,“ pravil. „Čtu knihy a přemýšlím. Budu se snažit, abych to v životě někam dotáhl.Víš,“ vysvětloval jí, „ale to není to hlavní. Možná že bych udělal lépe, kdybych mlčel.“

Ve svém zmatku mladík sevřel dívčinu paži. Hlas se mu zachvěl. Obrátil se a zamířil nazpět k městu. Ze zoufalství se začal George holedbat. „Jednou budu slavný, nejslavnější člověk, jaký se kdy narodil ve Winesburgu,“ prohlásil. „A od tebe bych něco chtěl, a nevím co. Snad mi do toho nic není. Chtěl bych, abys byla jiná než ostatní ženské. Rozumíš mi? Říkám, že mi do toho nic není. Chtěl bych, aby z tebe byla nádherná žena. Chápeš, co myslím.“ Chlapci se zlomil hlas; došli do města už mlčky a kráčeli ulicí k Heleninu domovu. U vrat by jí byl rád řekl něco, co by na ni udělalo dojem. Vzpomínal, co si kdy říkal, ale teď mu to všechno připadalo dočista hloupé. „Myslíval jsem si – dříve jsem si to myslíval –, jestli třeba neuvažuješ o tom, že by sis jednou vzala Setha Richmonda. Ale teď vím, že bys to neudělala.“ A to bylo vše, co si dokázal vymyslet, než prošla brankou a zmizela ve vchodu.

Onoho teplého podzimního večera, kdy George stál na schodišti a pozoroval dav bloumající po Hlavní třídě, vzpomněl si na rozhovor u pole mladých kukuřičných klasů a zastyděl se za své tehdejší přiznání. Na ulici se hemžilo plno lidí jako telata v ohradě. Bryčky a různé jiné vozy téměř zablokovaly průjezd. Kapela vyhrávala a kluci se honili mezi nohama chodců. Mladíci s vymydlenými rudými tvářemi se škrobeně procházeli, zavěšeni se svými děvčaty. V sále za jedním krámkem, kde měla začít tancovačka, ladili muzikanti nástroje. Z otevřeného okna se nesly přerušované kvílivé tóny a mísily se s šumem hlasů a se zvučným lesním rohem z dechovky. Nesourodá směs zvuků mladého Willarda popudila. Všude, ze všech stran na něj dotíral neodbytný bujarý živel. Zatoužil utéci někam, kde by mohl o samotě přemýšlet. „Jestli se chce bavit s tím chlapem, tak ať si poslouží. Mně je to úplně jedno. To je její věc,“ vztekal se. Razil si cestu po Hlavní třídě a prošel Hemovým koloniálem do postranní ulice.

George Willard se cítil tak dočista opuštěný a sklíčený, že by se byl nejraději rozbrečel, ale místo toho si vykračoval pyšně dál a do kroku komíhal pažemi. Došel k nájemním stájím Wesleyho Moyera, zastavil se ve stínu a naslouchal, jak si hlouček mužů vykládá o odpoledních dostizích na tržišti, které vyhrál Wesleyho valášek Tony Tip. U vrat do stáje se shromáždil celý zástup a před očima tohoto zástupu se špacíroval Wesley a naparoval se. Držel v ruce bič a švihal jím do země. Ve světle luceren byly vidět malé obláčky prachu. „I kušuj, sakra,“ rozčiloval se Wesley. „Neměl jsem strach, ani co by za nehet vešlo, věděl jsem od začátku, že nemají šanci. Kdepak – já a strach!“

Za normálních okolností by George Willarda vychloubání starého koňáka velmi zajímalo. Dnes ho však rozzlobilo. Odvrátil se a spěchal pryč. Ty stará držko plechová, pomyslel si s opovržením. Co se tak vytahuješ? Kdybys radši dal pokoj!

George zašel na volnou stavební parcelu a v tom spěchu upadl přes nějaké krámy. Roztrhl si kalhoty o hřebík z prázdného sudu. Sedl si na zem a nadával. Pak trhlinu sešpendlil, vstal a šel dál. „Půjdu k Whiteovým a basta. Vlezu rovnou do vily. Řeknu, že s ní chci mluvit. Vlezu rovnou dovnitř a posadím se a basta!“ prohlásil, přelezl plot a rozběhl se.

Helena, neklidná a nešťastná, dlela právě na verandě bankéřovy vily. Asistent seděl mezi matkou a dcerou. Děvče mělo jeho řečí právě dost. Ačkoli asistent vyrostl v jednom ohijském městečku, hrál si na světáka. Chtěl vyvolat dojem zkušeného muže. „Jsem vám vděčen za příležitost seznámit se s prostředím, z něhož pochází většina našich studentek,“ pravil. „To bylo od vás velice laskavé, milostivá paní, že jste mě sem dnes pozvala.“ Obrátil se k Heleně a usmál se. „Vás toto městečko dosud poutá?“ zeptal se. „Žijí zde lidé, jejichž osudy by vás nějak zajímaly?“ Jeho slova připadala dívce nafoukaná a prázdná. Helena vstala a vešla do domu. U zadního vchodu v zahradě se zastavila a naslouchala. Mluvila její matka: „Zde není vůbec nikdo, s kým by se mohla stýkat dívka tak vychovaná jako Helena,“ říkala.

Helena seběhla po schodech za domem do zahrady. Ve tmě se zarazila celá rozechvělá. Zdálo se jí, že svět je plný bezvýznamných lidí pronášejících bezvýznamné řeči. Dychtivě proběhla zahradou, zahnula kolem bankéřových stájí, až se ocitla v postranní uličce. „Georgi! Kde jsi, Georgi?“ zvolala rozechvěle. Zůstala stát, opřela se o kmen stromu a hystericky se rozesmála. Tmavou ulicí kráčel George Willard a pořád ještě vedl stejnou samomluvu. „Vlezu rovnou do vily. Vlezu dovnitř a posadím se,“ říkal, právě když k ní došel. Zarazil se a vyjeveně na ni civěl. „Pojď,“ vybídl ji a vzal ji za ruku. Se svěšenými hlavami vykročili ulicí. Suché listí pod stromy jim šustilo u nohou. Teď když ji našel, začal horečně přemítat, co by jí měl říci a jak se chovat.

Na horním konci winesburského hřiště je stará tribuna na spadnutí. Nikdy nebyla natřená a některá prkna jsou už dočista zborcená. Tržiště se prostírá na nízkém vršku nad říčkou Wine; večer se může člověk zahledět ze staré tribuny přes kukuřičná pole na světla Winesburgu, odrážející se proti nebi.

George s Helenou stoupali k tržišti po cestičce od vodojemu. Pocit opuštěnosti a odloučenosti, který se mladíka zmocnil na přelidněné ulici rodného městečka, byl Heleninou přítomností zahnán i znásoben. A jeho nálada se přenášela také na ni.

V mládí se v člověku vždycky svářejí dvě síly. Citový, nemyslící živočich se prosazuje proti rozvážné úvaze a vzpomínkám, a v Georgi Willardovi převládala ona starší, zralejší síla. Helena vycítila jeho náladu a kráčela vedle něho s úctou. Když došli k tribuně, vyšplhali se až pod střechu a posadili se na dlouhé dřevěné sedadlo.

Přijde‑li člověk na hřiště, jaká bývají u městeček na Středozápadě, večer po výročním trhu, je to pozoruhodný zážitek. Do smrti si pamatuje ten pocit: všude duchové – nikoli mrtvých, ale živých lidí. Po celý den sem proudily davy z města i z okolního venkova. Farmáři se svými ženami a dětmi a lidé ze sta dřevěných domků – všichni se shromáždili v této prkenné ohradě. Děvčata se smála, vousáči hovořili o každodenních záležitostech. Překypovalo to tu životem. Všechno jím bylo nabito a přecpáno k zadušení, a teď je večer a všechen život vymizel. To ticho skoro děsí. Člověk mlčky stane skryt ve stínu stromů, a je‑li od přirozenosti přemýšlivý, projeví se tento rys jeho povahy ještě výrazněji. Člověk se zachvěje nad bezvýznamností života a v téže chvíli, jsou‑li lidé z městečka jeho lidmi, miluje život tak hluboce, že mu až slzy vyhrknou z očí.

George Willard seděl po boku Heleny Whiteové ve tmě pod střechou tribuny a uvědomoval si velmi pronikavě vlastní bezvýznamnost v celkovém uspořádání světa. Dostal se z města, kde ho přítomnost spousty lidí, uspěchaných a zaujatých vším možným, tak dráždila, a jeho podráždění zmizelo. Vedle Heleny se vzpamatoval a osvěžil. Jako by její ženská ruka napravila nějakou drobnou vadu v soustrojí jeho života. Začal myslet na obyvatele rodného města téměř s úctou. Pociťoval úctu k Heleně. Chtěl ji milovat a být jí milován, avšak tuto chvíli nechtěl komplikovat jejím ženstvím. Ve tmě ji vzal za ruku, a když se k němu přitiskla, objal ji kolem ramenou. Zafoukal vítr a on se zachvěl. Vší silou se snažil zadržet a pochopit tu náladu, která se ho zmocnila. Tam vysoko ve tmě se k sobě tiskly dva podivuhodně citlivé lidské atomy. V duši obou převládala stejná myšlenka. Přijdu na toto osamělé místo a hle! Je tu druhá lidská bytost. To bylo asi podstatou oné myšlenky.

Ve Winesburgu vyústil den plný vzruchu v dlouhou noc pozdního podzimu. Farmářské kobyly vlekly po opuštěných venkovských cestách náklad unavených lidí. Prodavači sbírali zboží vyložené na chodníku a zavírali krámy. V divadle se sešlo obecenstvo na představení a kousek dál na Hlavní třídě muzikanti už dávno naladili nástroje a teď se potili a namáhali, aby si nohy chlapců a děvčat na tanečním parketu ani chvilku neodpočinuly. Helena Whiteová a George Willard na tmavé tribuně mlčeli. Tu a tam se závoj okouzlení protrhl a oni se otáčeli, aby se v matném světle podívali jeden druhému do očí. Líbali se, ale tento podnět neměl dlouhého trvání. Na konci tržiště se asi půl tuctu mužů zabývalo koňmi, kteří odpoledne závodili. Muži zapálili ohně a hřáli kotle s vodou. Bylo vidět jen jejich nohy, míhající se před světlem sem a tam. Když zafoukal vítr, poskakovaly plameny jako v šíleném tanci.

George a Helena vstali a vykročili do tmy. Kráčeli pěšinou kolem neposekaného kukuřičného pole. Vítr šelestil suchými listy stvolů. I na zpáteční cestě se na okamžik protrhlo kouzlo, které je obestíralo. Na vrcholu kopce nad vodojemem zůstali stát a George ji znovu objal kolem ramenou. Dychtivě se k němu přitiskla, ale rychle se odtáhla. Přestali se líbat a odstoupili od sebe. Pocítili k sobě navzájem velkou úctu. Oba se styděli a úlevu z tohoto pocitu hledali v dětinském animalismu. Dali se do smíchu a začali se na sebe šklebit a všelijak se opičit. Očištěni a povzneseni náladou prožitých chvil, změnili se nikoli v muže a ženu, nikoli v jinocha a dívku, ale ve vzrušené mladé živočichy.

Tak seběhli z kopce. Ve tmě si pohrávali jako dvě nádherná mláďata v mladém světě. Jednou v rychlém běhu Helena narazila na George a ten upadl. Kroutil se a křičel. Se smíchem válel sudy z kopce dolů. Helena běžela za ním. Jen na vteřinku se ve tmě zarazila. Nikdy se nedovíme, jaké ženské myšlenky jí proběhly hlavou, avšak když dole pod strání přistoupila k mládenci, zavěsila se do něho a dál kráčela vedle něho v důstojném mlčení. Ani on, ani ona by nebyli uměli vysvětlit, proč jim ten mlčenlivý večer spolu prožitý dal právě to, co potřebovali. Muž či hoch, žena či děvče – na okamžik se zmocnili toho, co zralým mužům a ženám umožňuje žít v moderním světě.

Odjezd

Mladý George Willard vstal ve čtyři ráno. Byl duben; z pupenců se právě rozvíjely světle zelené lístky. Ulice winesburské vilové čtvrti lemují javorové aleje a semínka javorů mají zvláštní křidýlka. Jak zafouká vítr, zavíří vzduchem v bláznivých piruetách a pak pokryjí zemi jako koberec.

George snesl po schodech do vrátnice hnědý cestovní vak. Velký kufr už tam stál přichystán. Od dvou hodin byl mladík vzhůru a přemýšlel o cestě, kterou má před sebou, a hádal, co ho čeká na konci té cesty. Hoch, který přespával ve vrátnici, ležel na lehátku u dveří. Měl otevřená ústa a chrápal, jako když pilou řeže. George se vyhnul lehátku a vyšel na ztichlou, opuštěnou Hlavní třídu. Východ růžověl s rozbřeskem; vysílal světelné paprsky po obloze, na níž se dosud třepotalo pár hvězd.

Za posledním domem na Trunionském vršku ve Winesburgu se táhnou dodaleka širé lány. Patří farmářům, kteří bydlí ve městě; kvečeru se vracívají domů na lehkých rozvrzaných bryčkách. Na polích pěstují jahody a některé jiné drobné plodiny. Za letních podvečerů lehne prach na silnici i na pole a zahalí tento rovný pruh země jako mlžný závoj. Takový pohled připomíná moře.

Na jaře, když se všechno zelená, má člověk jiný dojem. Potom je to země jako velký kulečník, na němž se usilovně činí lidští mravenečkové.

V dětství i v mládí zašel George Willard častokrát na Trunionský vrch. Procházel se po jeho temeni za zimních nocí, kdy všude ležel sníh a jen měsíc na něj shlížel, býval tam na podzim, kdy tu foukal řezavý vítr, i za letních večerů, kdy vzduch rozechvěly hmyzí písně. I tohoto dubnového rána se tam chtěl ještě podívat, chtěl si ta místa ještě mlčky projít. Došel asi dvě míle za město, tam, kde se silnice svažuje k potůčku, a pak se vydal mlčky nazpět. Když došel na Hlavní třídu, prodavači už metli před krámy. „Buď zdráv, Georgi! Tak co, ty cestovateli, jak je ti u srdce?“ ptali se.

Západní vlak odjíždí z Winesburgu ve tři čtvrti na osm. Jako průvodčí s ním jezdí Tom Little. Tenhle vlak jezdí mezi Clevelandem a velkým železničním uzlem, kde má přípoj na rychlík do Chicaga a do New Yorku. Tom má, jak říkají železničáři, lehkou službu. Každý večer se vrací domů k rodině. Na podzim a zjara jezdí na ryby k jezeru Erie. Má kulatý červený obličej a modrá očka. Zná obyvatele městeček na trati líp než leckterý velkoměšťan obyvatele svého činžáku.

George sešel po svahu od hotelu Nový Willard v sedm hodin. Tom Willard mu nesl cestovní vak. Syn už přerostl otce. Na nástupišti mu všichni potřásali rukou. Čekalo tam přes tucet lidí. Hovořili o svých vlastních záležitostech. Dokonce i Will Henderson, ten lenoch, který se často válel v posteli až do devíti, vstal a přišel. George to vyvedlo z míry. Na nádraží se objevila i Gertruda Wilmotová, vysoká hubená postarší úřednice z pošty. Nikdy předtím se o George nijak zvlášť nezajímala. Teď se zastavila a podala mu ruku. Dvěma slovy vyjádřila, co všichni cítili. „Mnoho štěstí,“ řekla krátce, obrátila se a šla si po svých.

George pocítil úlevu, když vlak vjel do stanice. Spěšně nastoupil. Helena Whiteová pospíchala po Hlavní třídě, aby se s ním rozloučila, avšak on už si našel místo a neviděl ji. Když se vlak rozjel, Tom Little mu proštípl lístek, zazubil se, a třebaže George dobře znal a věděl, za jakým dobrodružstvím se vydává, neměl k tomu co poznamenat. Tom Little už viděl tisíce Georgeů Willardů odjíždět z rodného hnízda za štěstím do velkoměsta. Pro něho to byl docela všední zjev. V kuřáckém kupé seděl chlapík, který pozval Toma na ryby do zálivu Sandusky. Chtěl pozvání přijmout a domluvit se s ním o podrobnostech.

George se rozhlédl, aby se ujistil, že se nikdo nedívá, a pak vytáhl peněženku a spočítal si peníze. V duchu měl jediné přání: aby nevypadal příliš nezkušeně. Otec mu dal před odjezdem ještě několik rad, jak si má počínat ve velkém městě: „Buď chytrý,“ řekl Tom Willard. „Dej si pozor na peníze. Měj oči otevřené. To je to hlavní. Ať si nikdo nemyslí, že jsi zelenáč!“

George spočítal peníze a vyhlédl z okna. S překvapením zjistil, že vlak ještě nevyjel z Winesburgu.

Mladík, jenž opustil rodné město a vykročil do života, se jal přemítat, ale nepřemítal o žádných velkých, dramatických událostech. Události jako matčina smrt, jeho odjezd z Winesburgu, nejistota, jaké to bude ve městě, vážné a důležité problémy jeho života – to mu na mysl nepřišlo.

Vyvolával si v duchu drobné dojmy: jak Turk Smollet veze dopoledne prkna po Hlavní třídě, jak v otcově hotelu jednou přenocovala vysoká, krásně oblečená žena, jak Butch Wheeler, městský lampář, spěchá za letního podvečera ulicemi a v ruce drží hák na rozsvěcování, jak Helena Whiteová stojí u přepážky na winesburské poště a lepí známku na obálku.

Mladý muž se poddal stále rostoucí touze snít. V té chvíli rozhodně nedělal dojem zvlášť chytrého člověka. S hlavou plnou drobných vzpomínek zavřel oči a pohodlně se opřel na sedadle. Zůstal tak dlouhou dobu, a když se probral a vyhlédl opět z okénka, městečko Winesburg už zmizelo a jeho život tam se stal jen pozadím, na něž si bude promítat sny svých mužných let.