Lásky

První nebe
Ricciarda

Velmi záhy jsem začal milovat a od první chvíle jsem zaměřil své touhy velmi vysoko. Můj věk dosud nevyjadřovalo dvojčíslo, a už jsem byl zamilován do královny. Byla to – neusmívej se nade mnou, má geniální přítelkyně, neboť v lásce se přiházejí mnohem grotesknější věci – srdcová královna, jedna ze čtyř, které vstupovaly do karetní hry, v níž se má babička a dva duchovní, tyjící z její tučné kuchyně, vpodvečer utkávali o padesát centesimů. Obvykle jsem při tomto karetním turnaji sedával na rohu hracího stolku, hltaje knihy a čokoládu, a když se mi poprvé zjevilo na lučině ze zeleného plyše to líbezné Veličenstvo se svou buclatou, dobrotivou lící a se svým rudým srdcem u levého ucha – jako by chtělo říci „jiní je nosí v hrudi, já na čele“ –, ta cudná Zuzana mezi rozdychtěnými starci, pocítil jsem, jak mou krví zašuměla horká vlna, pocítil jsem palčivé bodnutí, jako bych se dotkl žhoucího oharku, a těmito příznaky se pak u mne vždycky ohlašovala láska. Tehdy jsem si navykl sedávat poblíž hráče, jemuž Štěstěna uštědřila mou královnu, a setrvával jsem po jeho boku až do chvíle, kdy ji zanechal na zeleném potahu a kdy jsem uviděl, jak je vložena a zamíchána mezi ostatní karetní figury – figury jí nehodné. Ach, jak jsem jí přál, aby přešla z černých a masitých prstů – špatně maskovaných paznehtů – obou kněží do jemných, bílých, průsvitných prstíků mé babičky! Jednoho večera jsem již nedokázal déle odolávat pokušení a uloupil jsem ji. Ještě dnes si připomínám bouřlivý tlukot svého malého srdce (královna již na něm spočívala) a spolu s tím neochvějnost svého pohledu tváří v tvář vzrušení, jež náhlá nezvěstnost Jejího Veličenstva vzbudila ve třech hráčích, pátrajících po něm v předklonu, se svícny v rukou, mezi nohami stolu i nohama vlastníma; ještě dnes si připomínám, jak jsem vydechl ulehčením a radostí, když babička po vyčerpání všech možností a vyhasnutí veškeré naděje přikázala sluhovi, aby přinesl nový balíček karet. Bylo to mé první vítězství dobyvatele, a jen nemnohá další mě měla později naplnit stejnou pýchou.

Téměř zároveň s královnou nebo jen krátce nato jsem se zamiloval do jiné paní – do paní ještě vznešenější, vezmeme-li v úvahu její příbytek –, do Madony. V hlavách mé postýlky visel barevný kamenotisk, zajisté zbožný obraz, zato malířské barbarství, samí andílci a svatí a v dáli Bůh Otec. Když mne večer navlékli do mé noční toalety, do košile, která byla delší než já sám, služebná mi snaživě napověděla několik nesmyslných veršů, a já jsem je ospale opakoval, stoje na polštářích tváří k obrazu. Z celé té říkanky jsem rozuměl jen dvěma slovům: panem nostrum. Pak jsem byl vyzván, abych políbil na obraze malého Ježíška v Madonině náručí. Pokaždé jsem se svědomitě zmýlil a políbil jsem nebeskou paní v bachratých červených a temněmodrých šatech. Jednou mě přinutili, abych přiložil ústa k rozcuchané bradě svatého muže a vyrovnaného manžela. Propukl jsem v nářek a vřískot a nebyl jsem k utišení, dokud jsem služebnou nepohnul k tomu, aby setřela namočeným cípem ručníku truhlářský klih, jímž, jak jsem křičel, páchly mé rty. Z Madonina polibku se naopak linula sladká útěšnost a prostupovala celou mou bytost. Ten polibek mne plnil světlem a proudil mou krví. Vklouzl jsem, rozkošnicky jsem se pohroužil pod bělostně zvlněné prostěradlo a zdálo se mi, že se kolébám na hebkých a provoněných oblacích ráje; dokonce jsem cítil, jak se spomocná ruka Madonina klade na mé čelo… a nebyla to iluze: byla to ruka mé maminky.

Avšak v lásce k obrazům jsem měl dojít dále. Jednoho dne mne vzali do sochařské a obrazové galérie. Jaký to byl pro mne silný a veskrze nový zážitek! Do mých mozkových buněk, dosud nezařízených, bouřlivě vtrhl rej veškerých tvarů a barev a počal se tu tísnit: těla, která se objímala v smyslném šílení, těla, která se svíjela v křeči, chechtající se obličeje a tváře v slzách, pěsti pozvednuté v hrozbě a dlaně sepjaté k modlitbě; černý příboj pádících koní a zelené hřívy lesů; vichrná mračna a jasné oblohy – změť, tlačenice věcí a idejí, jaké jsem v skutečném davu nikdy nezahlédl.

Ten dojem byl příliš zvláštní a příliš živý, než aby mne zvědavost neponoukala k jeho zopakování a aby nová zkouška nevyzývala k dalším. Postupně se mé první vjemy začaly rozplétat, pořádat, proměňovat. Stačil týden, abych víckrát nevkročil do sochařské galérie. Při pohledu na bělost soch jsem pociťoval nevolnost a chlad u srdce. Bylo mi trapně, jako kdybych si prohlížel nahé lidi pod sněhem nebo někoho, kdo naráz zkameněl, tak jako v pohádce o Šípkové Růžence.

I v oboru malované myšlenky jsem rychle soustředil své sympatie. Široká plátna s nakupenými postavami, jež mne zpočátku okouzlila, klesla zvolna v mých očích na pouhé pozadí, na čaloun, od něhož se odrážejí drobné práce. Vždy jsem nenáviděl množství, třebaže jsem byl hotov okamžitě se spřátelit s každým člověkem, jenž je jeho částí, a zamilovat se do každé ženy.

Obrátil jsem tedy svou pozornost k malým plátnům, a zvláště k těm, jež tvoří aristokracii v malířském umění – k portrétům. Pro duši není nic zajímavějšího než studium duše, nebo alespoň kvadrantu jejích hodin, tváře. Každé tělo se zhruba podobá jinému tělu a rozhodně je téměř vždy totožné se sebou samým, takže i kdyby bylo sebepůvabnější, nakonec se nám stává lhostejným; a k této lhostejnosti bychom dospěli velice brzy, kdyby je nezakrývaly šaty a kdyby díky jejich proměnám nebudilo i ono dojem, že se mění. Avšak jen zřídka si můžeme splést dvě tváře; ba co více: neexistuje tvář, která by si den za dnem uchovávala svou totožnost; a z toho pramení ona rozmanitost, jež zažehnává omrzelost a obnovuje potěšení.

Nuže, mezi portréty té obrazárny mne zvláště zaujaly podobizny žen, a mezi nimi jsem dával přednost těm, jež se nacházely takříkajíc stranou hlavní cesty.

V jednom odlehlém sále jsem objevil portrét, na jméno jehož autora si už nevzpomínám a ani si nejsem jist, že jsem je kdy znal; bylo to poprsí namalované v životní velikosti, poprsí čtrnáctileté dívky, plavovlasé a kadeřavé, v pážecím úboru. Dívka se dívala melancholickým a dobrým pohledem. Průvodce o ní mlčel; nikdo ji nekopíroval, nikdo si jí nevšímal; byl jsem k ní takto přiveden oním soucitným hnutím, jež bylo vždy leitmotivem nebo alespoň prvním podnětem mých lásek. A skutečně, když narazím na děvče překypující krásou a zdravím, jiskřící veselostí a bohatstvím, obklopené poctami a vzdechy, neposlušné čivy se sice mohou tetelit touhou, avšak mé srdce se nerozezní nejmenší ozvěnou a odcházím od ní rychleji, než jsem se přiblížil. Má více, než je jí třeba; a já jí nemohu být k žádnému užitku. Jaký paprsek by byla ochotna seslat, aniž by ho rozdělila, na mou hlavu? I kdyby byla moje, nikdy by nebyla jenom moje, ani by se to neslušelo. Krása byla stvořena pro oči všech: je to věc veřejná. Když však dívka, již potkám, patří k těm zakřiknutým a křehkým bytostem, jejichž tváře, povadlé neustálým čekáním, jsou zbrázděny stopami slzí a z jejichž zasněného a posmutnělého pohledu jako by se linula otázka: uhodne někdo, co se děje v mém srdci? – k bytostem, zasvěceným poezii a utrpení, o nichž bylo napsáno „mnoho květů se zrodilo, aby rozkvetly nikým neviděny a vydechly svou vůni do prázdného povětří“ – nuže, tehdy pocítím poryv sympatie, milostnou něhu, a chtěl bych být sluncem, jež zahřeje její pobledlou tvář, a rosou, jež napřímí její útlý stvol, a polibkem, který přijme její polibek. Jen v lásku takové dívky bych mohl doufat; žádná kromě ní by nemohla být jenom moje.

A toto líbezné stvoření bylo zobrazeno – při myšlence na tebe jsem málem řekl předpověděno – na onom portrétu, který jsem zvolil za zrcadlo své lásky. Dal jsem jí, kadeřavé, jméno Ricciarda. Stával jsem před ní dlouhé půlhodiny a svým upřeným pohledem jsem jí téměř propůjčoval polovinu vlastního zraku. Nakonec se mi zdálo, že i ona mne pozoruje. V skrytu duše jsem jí říkal ta nejněžnější slova a slyšel jsem, jak je opakuje. Nevím, zda jsi v Pohádkách tisíce a jedné noci četla příběh o onom mladém indickém knížeti, jenž se vzpíral lásce a ještě více manželství, a byl proto svým otcem šachem, dychtivým vnoučátek, dán do věže pod zámek, aby změnil svůj názor, a jenž v té věži ve starobylé skříňce objevil miniaturu nádherné princezny a bláznivě po ní zatoužil; a když se posléze od otce dozvěděl, že ta úchvatná kráska žila před tisíci a tisíci roky kdesi v dalekých končinách, neklesaje na duchu uchopil svůj bezpečný meč, obkročil svého ohnivého španělského koně a projel celý svět křížem krážem po jejích stopách – taková byla důvěra jeho lásky! –, dokud ji nenalezl. Nuže, ve svých snech jsem pozvolna dospěl k tomu, že jsem se začal pokládat za blížence onoho indického knížete. Jelikož jsem však nevlastnil ani koně, ani zbraň, natož peníze na jakoukoli cestu, pouze jsem napsal své kněžně list – dlouhé a srdceryvné milostné vyznání – a na jeho obálku jsem přičinil „plavovlasé Ricciardě v královské obrazárně“. Obálku jsem opatřil známkou pro město a se zavřenýma očima jsem ji vhodil do otvoru poštovní schránky. Dlouhou řadu dní jsem potom pokaždé, když u našich dveří zazvonil listonoš, chvátal otevřít a šeptem, jakoby v obavách, že nás někdo překvapí, jsem se ho ptal, jestli nemá něco pro mne, s prosbou v očích a v koutku duše s trochou naděje, že řekne ano…

Ale dopis od mé draze milované ještě stále nepřišel.

Druhé nebe
Tilia

Milujeme dříve, než naše láska dostane jméno. V jistém období, jež u některých splývá s dětstvím, duše toužící spojit se s jinou duší a nenalézající nikoho, kdo by jí vyšel v ústrety, předává část sebe samé dokonce předmětům neústrojné přírody, a ty pod jejím dechem téměř ožívají: rozděluje se, protože se nemůže zdvojit. Adelaide Marainiová poskytla rukou, jež tesajíc přemýšlí, plastický výraz tomuto období, tomuto citu, v mramorovém sousoší Modlitba k Venuši. Šestnáctiletá dívka, v jejíchž žilách prudce pulsuje životní míza, nalévajíc prsa a rty, přibíhá a objímá hermu archaického božstva, vytesanou do hran a přímých linií. Nic se nevyrovná vášnivosti a smyslnosti toho děvčete; nic není lhostejnější a kamennější než socha, již svírá v náručí: a přece, balvan se pod milostným dotykem stává láskou a přijímá tvářnost Venuše. Kdybychom byli obklopeni prázdnotou bez účelu, naše touha by vyvanula do prostoru: šlář, stín, sen, které potká na své cestě, stačí k tomu, aby zadržely její vanutí a vrátily nám je jako ozvěnu, jako odlesk.

Které dítě či spíše která dívenka nebyla zamilována do svého maňáska nebo do své panenky a neuléhala, nejedla, neplakala a neusmívala se spolu s nimi, nelnula ke své hračce a nepečovala o ni tím více, čím méně byla obrazem skutečnosti, ponechávajíc tak představivosti volné pole ke svému vylepšení a téměř dotvoření? Už jsem ti vyprávěl, má geniální přítelkyně, o srdcové královně, svém prvním milostném vzplanutí. Měl jsem ještě další takové lásky a nebylo jich málo, a třebaže vzdálenost těch let a slábnoucí zrak mé paměti způsobují, že je dnes vidím jakoby zastřené mlhou, dosud si mezi nimi vybavuji loutku v lehce nadýchnutých šatkách baletky, hvězdně jiskřících popraškem mastku, jež na mne při piruetě upírala svůj lakový pohled a připomínala zažehnutou zápalku vířící v prstech, a také zdravící čínskou čarodějku, půvabně naklánějící hlavičku na dlouhé jehlici… – všechny ty drahé lásky, lásky dřevěné, hadrové, porcelánové, které na chvíli přebývaly v mém srdci, aby oklamaly jeho hlad.

Kdo by to byl řekl? Mezi předměty mých milostných vznětů jsou i hodiny. Ve své samotě jsem prožíval okamžiky zvláště tíživé osamělosti. I poušť má zvláště pusté kouty, kde není ani potuchy po karavaně a šelmách, po šlépějích a kostech. Jako student ve městě, kde jsem nikoho neznal a nikoho jsem si netroufal poznat, jsem trávil celé dny ve svém pokoji, ukovaný za psacím stolem. Abych někoho spatřil, aby na mne někdo promluvil, musel jsem onemocnět a poslat pro lékaře. Nuže, poněvadž jsem tesknil po srdci, které by se přidružilo k mému, a poněvadž se neodhodlávalo přijít dýmníkem či klíčovou dírkou, našel jsem je v kyvadlových hodinách na krbu, v rázně tikajících napoleonských pendlovkách. A monotónní monosylabický takt se záhy vyladil v lidskou řeč. Stal se hlasem, který mi neustále říkal, co jsem tolik toužil slyšet: „Miluji tě, miluji tě.“ Od té chvíle už jsem nebyl sám.

Takto jsem cítil a dosud cítím hlubokou náklonnost k těm malým i velkým kusům nábytku, jež žily se mnou, nebo s mými rodiči, nebo s rodiči, tak vzdálenými, mých rodičů. Zdá se mi totiž, že v jejich hmotě se uchovala jistá část mého někdejšího života i života těch, kdo mi předali svou krev a jméno. Onen malý krucifix vyložený rytou perletí, ležící na mém stole, nemohu ve svých myšlenkách odloučit od rukou – také zkřížených a perleťových – Anny Kamily, plavé jeptišky a mé tři století vzdálené tety, kterou v časném mládí sežehly božské plameny a trýzeň čistoty; onen vějíř s kosticemi z pozlacené slonoviny a s kresbou růžových naducaných amorků, o něž se hašteří dámy v krinolínách a galantní pánové v parukách, mi dosud vrhá do tváře výbuchy mondénního smíchu a hříšnou pižmovou vůni mé napudrované prapraprabáby Matyldy; a když rozložím onen kapesníček s erbovními znaky rozežranými moly, mám pocit, že z něho vyvanulo několik hořkých slzí, poslední z nekonečných krůpějí, jež vyplakaly černé a hrdé oči mé praprabáby Marie Lucie za rusovlasým manželem, který klesl, proboden na ubitém koni, do prachu slezské pláně, nehybný ve svém pancíři, zářícím v paprscích darmo soucitné luny.

A když pozvedám onen pohár z českého křišťálu, na němž jsou vyryty lovecké výjevy se štětinatými kanci a ještě ježatějšími lovci, zdá se mi, že se k mým rtům blíží a přimykají rty mé prabáby Marie Rozálie, tak kulaťoučké a měkké, a je to polibek přes celé století; a když se dívám na onen rozměrný fotel, potažený vybledlým zeleným damaškem, vidím v něm dosud svou klímající babičku, jako vždy v černém – svou dobrou babičku Luisu, i ve svém stáří tak krásnou, usmívající se ze spánku, ve snách omládlou. Ba co více, občas vidím sám sebe, jak sedím na stoličce u jejích nohou a nenasytně naslouchám jejímu vyprávění o francouzské revoluci, a tleskám radostí, když slyším, jak uprchla, ukryta v krosně, z pařížského kláštera; a hořce vzlykám, když vypráví příběh o ruce své přítelkyně Isoliny, bělostné ruce s prsteny samý drahokam, uťaté a pohozené republikánskou chátrou mezi vylekané chovanky. Ještě jeden krok po cestě přeludů, a hle, jsem kolébán svou prozpěvující maminkou v oné rákosové kolébce, která nadarmo čeká na mé vlastní dítě.

Ó lože, v nichž se tolik mých příbuzných narodilo a zemřelo, tabule, které jste je shromažďovaly ke slavnostním hostinám, židle, které jste je sbližovaly při výročích smutků, psací stoly, které jste tišily jejich hněv, zrcadla, která jste odrážela jejich tváře, miluji vás, a třeba prožrané červotočem, rozpraskané a sešlé, stále vás budu milovat. Staří věrní služebníci mého domu, účastníci našich radostí a našich žalů, nikdy – nemějte obav – vás nevyhostím za dveře.

Ale mezi zařízením domu jsem měl vždy ve zvláštní oblibě knihy. Nemluvím tu o duchu každé z nich, pouze o jejich vnější formě. Miloval jsem knihy dříve, než jsem v nich uměl číst, a mám v živé paměti, s jakým uctivým pohnutím jsem je vídal, vyrovnané v prostorných knihovnách – šiky lidského důmyslu, připravené zvednout boj proti nevědomosti, s tím rozdílem, že oproti ostatním vojákům ukazují hřbet před bitvou, nikoli po ní. I dnes, kdy mne studium téměř vrátilo tam, odkud jsem vyšel, ad tabulam rasam, otevírám občas svou skromnou knihovničku a přelétnu očima jejich vazby. Zdá se mi, že mám před sebou hlouček přátel – přátel, kteří nezradí. Dotykem prstů laskám jejich hřbety, jakoby to byli ušlechtilí vraníci, a také je líbám, a někdy si sedám na okraj knihovny, opírám si o ně hlavu a blaženě tak setrvávám, jako bych spočíval tváří na rameni ženy, která je mi drahá, jako bych do sebe sál jejich génia, ten zúrodňující déšť, a jako bych cítil, že i mé železo se v blízkosti jejich magnetu magnetizuje.

Leč ještě jiný a mohutnější hlas lásky mne vábí a přitahuje. Je to hlas země, velké rodičky lidí a bohů, jak ji nazývali naši předkové; velké milenky, jak bych ji navíc oslovil já.

Člověk nepřišel na zemi jako Kryštof Kolumbus do Západní Indie, jako vyslanec jiné planety, s posláním vítězícího kořistníka; byl touto zemí dlouze přetvářen a proměňován; a od ní proto bere důvody své existence, pohnutky svých citů, směřování svých činů. Tváří v tvář zemi by měl být člověk nazýván nikoli přemožitelem, ale přemoženým. Je tomu však ještě jinak: člověk a země, žijící jako Filemon a Baucis pod jedinou střechou, si poroučejí a slouží navzájem a neustále mezi nimi probíhá směna, jež se netýká pouze hmoty, ale i myšlenek a citů, jimiž se hmota zachvívá. Na tom založil Montesquieu svou klimatickou teorii a Buckle svou teorii geografickou, a to je pravou příčinou, proč člověk a zejména ten, v němž prapůvodní cítění neochablo a nepadlo za oběť roztěkanosti, pozoruje při pohledu na tenkterý útržek krajiny, jak se v něm hýbají, jak v něm procitají hlubiny netušené paměti, takřka pocit prehumánního spříznění.

Ó, jaké milostné vytržení nás uchvacuje na mořském břehu zalitém měsíční září, když se u našich nohou svíjejí a plazí vlny jako démantový a perlový přehoz zakrývající plavné obrysy ženských těl; jaké bojovné nadšení se nás zmocňuje pod bouřící oblohou, zatímco moře – zuřivý černý býk – bičuje ocasem útes, který nás podpírá, a zmučeně sípá a bučí, tak jako naše srdce! A jaká olympská pýcha zahalila naše čela jako kadidlový dým, když jsme pohlíželi z horského vrcholu, nikomu nepoddáni a opilí čirostí povětří, na nížiny světa a lidskou bídu, a jaká náhlá něha zadržela náš krok a zarosila naše řasy na zelených a odlehlých výspách země, na jejichž nedotčených a vlahých hroudách – a možná pod nimi – bychom tak rádi spočinuli.

Svrchovaná příroda nás však neovládá jen svými širokými objetími, ale i těmi nejjemnějšími úsměvy a nejprchavějšími pohledy. Pletařka, která na předprsni osamělého mansardového okna, z něhož vidí jen střešní tašky a kočky, opatruje několik kořenáčů s květinami, cítí k nim něco více než pouhý botanický zájem; vězeň, který zahlédne, jak k mřížím jeho němé cely šplhá šlahoun břečťanu, vzrušeně sleduje jeho namáhavý a houževnatý vzestup a očekává ho, ne jako rostlinný stvol, ale jako živou bytost, která mu přináší přátelskou útěchu a vůni volnosti.

I já jsem byl spjat se zeleným tvorstvem četnými přátelskými svazky a jednou opravdovou vášní. V zahradě mé babičky se tyčila – jako jediný strom – nádherná Tilia grandiflora. Mně, maličkému, se zdála obrovitá, snad i proto, že zahrada byla skrovničká (pažit velikosti pokoje) a lípa ji celou přikrývala svým stínem. Do zeleně její koruny se slétali dnem i nocí vrabci z okolí, aby tu řešili své spory a slavili své zásnuby. Když kvetla, obletovaly ji zlaté roje včel. Za pěkného počasí jsem se pod ni uchyloval s hromadou knížek, uléhal jsem do trávy a opíral jsem si hlavu o její hladký a měkký kmen – jehož kůra přála láskám a milostným listům –, jako Hamlet ukládal svou hlavu do klína Oféliina. Vrabci nade mnou si šuškali a kradli si polibky, včely, obtěžkané medem, bzučely mezi nebeskými kořeny; kolem dokola se šířila nesmírně prudká vůně a dřevnatý peň jako by dýchal. Tehdy jsem otevíral své knihy a ona, předobrá rostlina, je četla se mnou.

Avšak po zeleném a rudém období přicházelo období žluté. Srdcovité chmýrnaté listy mého stromu počínaly žloutnout, svinovat se a opadávat. Ó jakou jsem pocítil bolest, když jsem přihlížel, jak se má milovaná musí svlékat, právě ve chvíli, kdy mi babička oblékala první vlněný kabátek; jak mi sevřely srdce obavy, že už se nikdy nezazelená; s jakou trýzní jsem pozoroval za sklem našich vyhřátých pokojů padající sníh, pod nímž se předčasně ohnuly a zbělely ty nahé větve, žadonící o slunce! Snadno si představíš, s jakou úzkostí jsem při prvním závanu vlahého vzduchu pátral, zda se znovu rozproudí zelená krev mé Tilie, a jak jsem se zaradoval, když jsem objevil její první pupence.

Leč jednoho jara líbezná rostlina neodpověděla na každoroční výzvu a setrvala ve své dřímotě. Všechno kolem se už zelenalo a nasazovalo na květ. Jen ona nadále vzpínala nahé větve, a třebaže dříve tak rychle hojila zranění, tentokrát ukazovala ve svém měkkém dřevě nezajizvitelné rány. K poradě byl přizván zahradník ze sousední vily. Po způsobu lékařské celebrity, přivolané k loži umrlého, zahradník slavnostně oznámil ortel, jejž kdokoli kromě milence dokázal předem vytušit. Aby však utěšil mou babičku, či spíše uslzené oči jejího vnoučka, uvolil se, že se pokusí o nemilosrdnou a beznadějnou amputaci. Ubohá Tilia! Zůstala uprostřed zahrady s hlavou uťatou, s dvěma vyzáblými pahýly zdviženými k nebi v úpěnlivé prosbě, jako svatý Jemolus ve Zlaté legendě. Avšak nadarmo! I hejno černých vrabčáků ji opustilo a babička spolu s kuchařkou se už domlouvaly s dřevařem. Jenom já, houževnatý ve svých citech, jsem chodil kolem necitlivého stromu s kropicí konví, neustále jsem svlažoval vodou a slzami její kořeny a vzdychaje jsem doufal, že mým přičiněním pro mne znovu vypučí její život a její láska.

Třetí nebe
Amélie

Měl jsem však ve svých láskách stoupat výše – stále výše. Namísto vnější čáry, již načrtla příroda buď nahou rukou, nebo kouzelnou hůlkou umění, jsem záhy počal sledovat čáru vnitřní, od obrazáren (a sem kladu i sbírky krajin v živé zeleni a modři) jsem přešel ke knihovnám.

Zde jsem se nicméně ocitl na rozcestí. K první cestě mi ukazoval můj profesor klasických jazyků. Netečně jsem se tehdy prokousával první třídou lycea. Onen profesor, páter vyklouz, vyměnil olověnou latinu svatých otců za zlatou latinu otců světských. Před dějepisci, gramatiky a filozofy však dával přednost básníkům, a mezi nimi těm největším sukničkářům. S neutuchající horlivostí se věnoval výkladu Catulla i Horatia, Propertia i Ovidia. Ó, jak se jeho žabí oči rozsvítily, když četl o jejich láskách, obklopen houfem tváří, jako byly tenkráte ty naše, tváří svěžích a dívčích, připomínajících opravdový růžosad, ó, jak se jeho hlas faunovsky rozmečel, když se zastavoval u nejchoulostivějších pasáží, aby nám objasnil a dal vychutnat krásy, jež nazýval filologickými!

A z vlny libozvučných veršů jako by vystupovaly, aby zaujaly v polokruhové aule rozličné pózy jako modelky ve škole kresby, kypré matróny a sličné dívky starého Říma: patricijky a vestálky, svobodné ženy a otrokyně, kanéfory a citeristky, tanečnice a hetéry. Zjevila se před námi Glycera údů bílých a zářivých jako parský mramor a Lalage, jež vyjadřovala svým úsměvem, co jiní slovy, a Tyndareovna, ještě krásnější než její přespanilá matka; zjevila se nám Nemesis a Delie, v jejichž náručí umdlel něžný Tibullus, a Acme na klíně svého Septimella a Catullova Lesbie, bezpočtukrát políbená, se svým vrabečkem. A s nimi mužatka Philene, milující sapfickou láskou, a falešná Lycisca s bujnými ňadry a pozlacenými bradavkami, a věrná Ipsitilla, a Neaera, věrolomná, a přesto tolik milovaná, Neaera, jejíž tvář, neřkuli jejíž hněv se tolik líbily Propertiovi. Posléze nás míjela, hovíc si po asiatském způsobu na purpurových polštářích ve zlacených, drahokamy ozdobených nosítkách, jež se ve slunci zdály být sluncem, junonská Cynthie rusé kštice a břitkých nehtů, putující do Anthia k moři: nosítka podpíraly ebenové plece osmi etiopských otroků, kteří k nim byli připoutáni zvonícími stříbrnými řetězy, a doprovázeli je dva obrovští hafani, ňafající průvodci, jejichž obojky se ježily hřeby. Potom vzduch zhoustl, snesla se noc a Diana odhalila svou bledou tvář: něžné panny se vzaly za ruce a v tanečním kruhu zapěly stříbřitými hlasy chvalozpěv na chladnou cudnost své bohyně; a v téže chvíli milenci zavěšovali na bezcitné branky věnce růží, provlhlé rosou jejich nářků. Avšak v dáli tříštil mír temnot jásavý křik a vlnící se ohnivá stuha: rychlonohé dívky prchaly nahé a ostýchavé mezi dvěma řadami rozvášněných mladíků, radostně je vítajících, a mávaly přitom pochodněmi. Hluk narůstal, přidával se k němu třesk cimbálů, do nichž bušily zuřivé dlaně, a rozpalující chřestění sister: posvátná orgia zaplavila rozlehlé město, a mezi luperky s blahodárným bičem a satyry kosmatých stehen pobíhaly ulicemi vřeštící bakchantky, s rozpuštěným vlasem a thyrsy nad hlavou, opilé vínem a láskou.

Této latině bylo možno snadno porozumět i bez komentářů, porozumění však velmi usnadňovala okolnost, že náš profesor při výkladu oplýval důvtipnými nápady; dalo by se říci, že jakkoli zůstával vepřem, narůstala mu křídla. Zajisté bych se nemohl zapřísáhnout, že má pokožka byla nepřístupnější laskáním smyslnosti nežli kůže mých druhů a že mne také poněkud nepřemohlo vzrušení při takové přehlídce plavých a havraních vlasů spadajících na podlahu, očí, jež uloupily mořím jejich barevnost a hvězdám jejich třpyt, rtů nalitých horkou krví, vítězných ramen, pevných a vztyčených ňader, ladně klenutých boků, růžových kolen a nesrovnatelných chodidel… – celého toho defilé nepříliš stydlivých dívek, jejichž výstřihy sahaly až ke kotníkům a z nichž na nás, mladičké sultány, dýchal helénský půvab, vůně dozrálé kdoule.

Tak či onak, má duše tím zůstala nedotčena. Přehrada, která se již položila mezi ni a sochařské výtvory – nedostatek něhy –, se i zde přihlásila ke slovu. Ta řecká či latinská láska, tak bohatá na masitou tělesnost, mě vcelku znechutila. V lásce stejně jako v malířství, stejně jako v literatuře, jako ve všem, antičtí lidé neznali polotóny, ta jemná vyjádření citů, jež zasahují srdce mnohem hlouběji než silné barvy. Z nebes platónské lásky, z hrotů lásky tragické se vrhali střemhlav rovnou na hnojiště priapografie. Snad byla jejich láska upřímnější než naše, neboť byla živočišnější; možná snáze sdružovala statné neotesance, ale vedla jen k tělesným zásnubám a ubohé duše, vyhoštěné ze svatebního lůžka, dále vzdychaly touhou.

Obdivoval jsem mnohé ženy starověku, ale nemiloval jsem žádnou. Byly velké, ne však něžné; byly krásné, ne však líbezné. Neznaly stud, jejž vnuká neřest, ani skromnost ctnosti. Nikdy neodkládaly svou povýšenost a jejich dům se podobal komedii na tržišti. Dokázaly pronést vznešený výrok, ale neměly ani potuchy o dojatém šepotu lásky; byly s to teatrálně se zabít na těle svých milenců, ale neuměly je oplakávat ztajenými slzami a umírat steskem. Thisbé, jež nalehne na meč dosud vlahý krví jejího Pyrama, zrazená Dido, jež uhasí milostný plamen v plamenech hranice, Leandros, který utone v bouřícím moři pod věží, z níž na něho hledí úzkostné oči Héřiny, všechny ty nešťastné lásky, končící v konopné smyčce, na skalním srázu, pod hrotem meče, ve vodě, v ohni, zajisté vzbuzovaly soucit, avšak tento můj soucit záhy ustupoval lhostejnosti. Neměl jsem už slzy pro tolik pohřbů. I mou lítost nad Ariadnou, opuštěnou na Naxu nevděčným Théseem, vystřídalo veselí, když jsem spatřil, jak snadno se utěšila s Bakchem – la dive bouteille. Ze všech zamilovaných dcer starověku si jen jediná získala mé sympatie, a sice Bakchis, mladá a sladká hetéra, zavržená Hyperidem, která těm, kdo jí vyprávěli, jak nyní její někdejší milenec uléhá v náruči jiné ženy, a ptali se: a co děláš ty? – odpovídala: čekám.

Naštěstí doma jsem na školu zapomínal a zvon mé duše se znovu rozhoupával, aniž kdo tahal za provaz, a rozezníval svou vzdušnou zvonici. Potravou, která si mě získala, takže jsem ji přijímal v těch největších dávkách, se mi tehdy staly moderní romány, a jistě jsem jich zhltal více, než jsem mohl strávit, neboť dnes už bych nedokázal pozřít ani jediný, své vlastní nevyjímaje. Dnes hlava spisovatele ochromila žaludek čtenářův.

Oddal jsem se tedy plynutí románů – jediné poctivé a chvályhodné lži – a počal jsem pociťovat ten nejživější zájem o hrdinky, jež tu ovládaly pole. Do nejedné z nich jsem se dokonce natolik zamiloval, že jsem začal žárlit na milence, které jim autor určil, ba zmocňoval se mne spravedlivý hněv, když jsem pozoroval, že se nechovají ke svým dámám tak dobře, jak bych se k nim choval já. Nestávalo se však, že bych s postupem románu pro nové vášnivé vzplanutí zapomněl na to, jež předcházelo. Markéta Navarská říkávala o svých láskách, že ta poslední vždy oživí vzpomínku na tu první, a já bych mohl o svých říci totéž. Každá nová láska pro mne byla a stále je květem, jenž se přikládá ke svazku těch dřívějších a stupňuje jeho vůni. Této kytici jsem však dal jediné jméno, jež jako hedvábná stuha sepjalo rozmanité květy: Amélie; jméno ideální bytosti mezi oblakem a stínem, jež postupem času ztělesnila ctnosti a krásy všech mých hrdinek a jež v mých očích jednu po druhé pojala do sebe, tak jako se v pojmu „italské ženy“ zářivě slévá kyprost Římanek, elegance Lombarďanek, benátský vtip a sicilský žár.

S lítostí však musím přiznat, že k vytvoření této romantické, souhrnné a – jak by ji pojmenovala statistika – průměrné milenky italské romány – mám na mysli ty, jež vycházely před třiceti lety a vyjímám z nich Rovaniho Sto let – nikterak nepřispěly. Ženy těchto románů zůstávaly v mých očích plochými figurínami, zalitými do stránek olovem. Nemluvím o oněch středověkých paních, křivých a šilhavých, které působí dojmem, že byly vyřezány z krejčovských panen divadelního rekvizitáře nebo z Hayezova plátna. Římanky a Řekyně nesporně neměly sentimentální srdce; tyhle je sice měly, bylo však z rudého hadříku a přišívalo se na korzet jako na šermířský plastrón. Ba musím doznat – a sypu si přitom popel na hlavu –, že ani protagonistka právem nejproslulejšího románu dnešní Itálie, Lucie Mondellová, mě nedokázala svýma sklopenýma očima a svůdností svého upejpání přimět, abych vstoupil jako třetí mezi Renza a dona Rodriga. Děvče jistě nemělo srdce jen namalované, ale zároveň čpělo – alespoň můj čich je v tom podezíral – pachem kartounu a chlévské mrvy, příznačným pro lombardské venkovanky. Možná bych se s ní mohl milkovat, kdybych zrovna měl rýmu. Bohužel jsem však tenkráte nebyl nastuzen.

Mými oblíbenými hrdinkami byly naopak téměř beze zbytku cizinky a zejména Němky a Angličanky – dívky, v jejichž vlasech hořelo slunce, v jejichž zornicích se zachvíval jas neznámý jejich obloze a jejichž pleť byla obdařena průzračností alabastru a opálu, dívky, které nedávaly uhodnout, kde končí sen a začíná skutečnost. Ovládly sexuální centra mého mozku a propůjčily své pohledy, slova a gesta mé literární Amélii. Viděl jsem, jak u mne, dočasně proměněného v mladého Waltera, hledá útočiště Florence, plachá dcera tvrdého Dombeyho, nebo jsem přenášel v náruči ze zahrady do jejího pokojíčku nebohou Doru Copperfieldovou, den ze dne lehčí a lehčí, a poté jsem spolu s Agnes kráčel z kostela, kde jsme byli sezdáni, vstříc šťastnému osudu. Ve společnosti Saint-Preuxově jsem naslouchal moudrým radám Juliiným, větší zalíbení jsem však nalézal ve rtech, z nichž vycházely, a laškoval jsem s Lili a jejími holubicemi, s rozesmátou Lili, jež netušila pranic o lásce, a přitom již byla zamilována. Nedosti na tom: spolu s dobrou Kordélií jsem podpíral vratký krok blouznícího krále Leara, v mlčenlivém hoři jsem pohřbíval Atalu pod klenbou odlehlé jeskyně, a pokud jsem se setkal s některou z andělských bytostí Klopstockových, jež zabloudila na zemi, padali jsme si do objetí, celí rozechvělí nečekaným štěstím.

Ale mnohem hlouběji než před hrdinkami románů jsem se skláněl a skláním se dosud před hrdinkami jejich autorů. Mluvím o těch proslulých ženách, jež milovaly svrchované umělce a byly jimi milovány. I je – zvláště ty první – nazývám hrdinkami, neboť veliké srdce vpravdě miluje jen ta, jejíž srdce je stejně veliké. Když se ve světě objeví člověk předurčený ke slávě, téměř vždy se od něho svět nadlouho odvrátí, je pomlouván a z neporozumění vysmíván těmi, jež lze pochopit tak snadno, hlupáky. Avšak velkodušná žena už ho zahlédla, vytušila, kdo je, a předvídajíc budoucnost, pohrdajíc davem, štědrá k němu i k sobě samé, postavila se mu po bok.

Takové ženy mají právo na nehynoucí vděčnost a obdiv příštích pokolení. Nejzářivější růže ducha vykvetly ve slunci lásky. Stvořit muže dokáží téměř všechny; stvořit velkého muže jen nemnohé. Ony jsou pravými Múzami, jež vzývá poezie, vestálkami střežícími posvátný oheň génia. Myslím-li na ně, jsem nakloněn tvrdit, že k intelektuálnímu zrození dochází jako ke každému zrození, nic nevznikne bez přispění ženy. Vznícena zrakem Beatriciným, Dantova krev se vzpíná k vrcholům myšlenky a dotýká se nebes. Bez Laury skládá Petrarca mrtvou Afriku; s Laurou nesmrtelný zpěvník. Hle, Markéta Skotská políbí na ústa Alaina Chartiera, beztvárného básníka, a z oněch úst splyne bezpočet ostrovtipných žertů a dokonalých výroků; Vittoria Colonna věnčí cudnou láskou pyšnou slávu Michelangelovu; Luisa d’Albania zahání svým úsměvem chmury z tváře Alfieriho; a Laskavá Paní něžně utěšuje dopisy, nemůže-li laskáním, psance Foscola. A hle, Karolina Maierová, bojácná dívenka, jež spatří Jeana Paula a s náhle nalezenou odvahou se k němu skloní a před pohoršenými příbuznými mu vášnivě políbí ruku, onu ruku, jež jí posléze bude náležet; a Federika Brionová, kdysi šťastná a stále pyšná na objetí literárního Jupitera celého Německa, která odmítá i sebelákavější nabídky k sňatku a umírá v samotě se slovy, že „žena, již miloval Goethe, nemůže už patřit nikomu jinému, i kdyby to byl král“.

Buďte požehnány, vy skvělé ženy všech zemí a všech dob, které jste byly mnohem více matkami znamenitých mužů nežli ty, jež je po několik měsíců nosily v lůně, často zcela nehodné tohoto úkolu; které jste naslouchaly jejich mlčení a nahlížely do jejich srdcí; které jste vlévaly do jejich žil vzrušivou šťávu lásky a byly jste vlastí tomu, kdo ji ztratil, a slávou toho, komu byla upírána; vy, v jejichž věrných pažích génius zapomínal na své strasti a v jejichž hlase slyšel polnici zvoucí k novým bojům a vítězstvím. Není intelektu tak zdatného, aby občas neupadl ve zmatek a v malomyslnost; běda, jestli je v takové chvíli sám a bez opory, chybí-li mu útěcha sesterské duše! Blažen však ten, kdo může spočinout ztrýzněným zrakem v ženině zornici, z níž září neochvějná důvěra. Nechť ho svět štve a nenávidí; její úsměv mu dostačí. Nechť houstne noc, nechť zuří uragán, nechť praští mráz; spoután s ní žije ve světle, v teple, v bezpečí.

Říkám znovu, vy všechny buďte požehnány, ó vyvolené! Odměna, již vám postupují dějiny, je zcela zasloužená.

V aureole, jež halí čelo těch, kteří vás milovali nebo které jste milovaly, záříte i vy – vy, přes hranice století jejich jediné a nerozlučné paní.

Čtvrté nebe
Elvíra

Na vrcholu literárního nebe je práh nebe hudebního, a na ten jsem vstoupil. Nepřekročil jsem jej, ale mohu-li soudit podle citů, jež mne prochvěly, sotva jsem přichýlil ucho nad propast melodických záblesků, která se pode mnou rozevřela, tvrdím a věřím, že je-li někde předsíň ráje, je zde. Stačilo pár kroků, a má bytost by se samou rozkoší rozplynula, rozvála v čirou duchovnost.

Giordano Bruno ve svých rozpravách, tak důmyslně špatně napsaných, nazval božství „duší duše“. Týmiž slovy bych já definoval hudbu: rozumí se tu hudbu, v níž jde o tóny, nikoli o hluk. Má v sobě skutečně cosi božského a na rozdíl od jiných umění umí výtečně vyjadřovat pouze dobro. Barvy, vůně, tvary jsou s ní v tajemném a úzkém spojení, a přijde čas, kdy se skutečně budou zpívat a hrát kytice květů, mísa s cukrovím, socha, budova, tak jako dnes notace písně nebo operní partitura, rozevřené na stojanu. Neboť my lidé, kteří tíhneme k bratrství rušíce vlády a hranice, si zvolna budujeme dva univerzální jazyky – jeden z čísel a druhý z not –, a staneme-li se veskrze špatnými, prostředníkem našich myšlenek bude ten první; dospějeme-li k dobrotě, budeme hovořit tím druhým.

Nuže, prožil jsem lásku zcela hudební. Můj život čítal v tom čase o osmnáct let méně. Bylo to jednou v noci, táhlo na desátou; dlel jsem ve své skromné pracovně, jejíž okno bylo dokořán. Okno hledělo na řadu pěkně upravených zahrádek, jež se z výše podobaly barevným šátkům. Byl vlahý máj a ke mně stoupaly tisíceré vůně a tisíceré odmlky spící zelené přírody. Ležel jsem ve tmě na pohovce, hleděl jsem na hvězdné nebe, hlavou mi vířily všelijaké myšlenky.

Náhle rozechvěl ticho vzlyk houslí, táhlý a naříkavý. Mé srdce se rozbušilo a začalo naslouchat. Za vzlyknutím následoval podivný a zároveň líbezný motiv, krajka tónů, jejichž rozmarný vzor se kladl na melancholické pozadí. Poslouchal jsem a celý jsem se třásl. Když housle zmlkly, zjistil jsem, že mé tváře jsou mokré a mé oči plné slzí.

Lhostejně lze vnímat, beztrestně lze rozeznívat klavír, nikoli housle. Výrobce vkládá do klavíru tolik citu, kolik dovoluje jeho cena, a je pak na ruce, aby mechanicky vyvolala tento cit k životu – zataháme zkrátka psa za ocas, a pes zakňučí – z žádného sudu nedostaneme více vína, než kolik ho tam je. Všichni cembalisté dokáží dospět pouze k jisté hranici; cembalisté se vyrábějí jako jejich nástroje. U houslí však teprve duše toho, kdo na ně hraje, v dohodě se znějícími strunami vynalézá svůj jazyk. Kolik duší, tolik houslistů. Nasloucháš-li klavíru, vždycky slyšíš neústrojnou hmotu, dřevo a kov; v houslích slyšíš žalující ozvěnu života, jenž minul. Klavír hraje, housle zpívají. Tam unavíš jenom své prsty a snadno ti naroste břicho; zde trpíš a propadávají se ti tváře.

Příští noci ve stejnou hodinu hudební hlas opět započal svůj milostný nářek, a tak i následující, a tak i další. Nevěděl jsem, ani jsem netoužil vědět, odkud přichází, nesnažil jsem se zjistit, zda se nad její jedlovou kolébkou skláněla tvář matčina či otcova; cítil jsem pouze, že jsem do ní bláznivě zamilován. Po celý den mne pak prochvívala vibrace toho hlasu a dychtivě jsem si přál, aby noc, smuteční příkrov, konečně zahalila naši pozemskou rakev a abych se mohl ukrýt – neboť nic není sladšího než kradmá láska – ve své malé pracovně a očekávat svou neviditelnou přítelkyni, stvořenou z tónů.

Ani ona nevynechala jedinou schůzku. Jakmile jsem rozpoznal známý hlas, celá má křehká bytost se zachvěla do kořenů. Jako hypnotizován jsem pociťoval rozkoš anebo trýzeň při každém z těch vzruchů, jimž mne po libosti podrobovala.

Pod jejím vedením se mi někdy zdálo, že se nacházím ve vysokých neobydlených horách na břehu jezera nezčeřeného vlnami a nezbrázděného plachetnicemi, po jehož vodách klouže měsíční paprsek, ozařující mlčenlivý houf bílých labutí; jindy jsem se ocitl v nehybné atmosféře elektrického světla, uprostřed krajiny s kopci z nerostného křišťálu a s květinami z barevného skla, a sám jsem se přitom měnil ve skleněnou bytost; a ještě jindy jsem zvolna sestupoval do hlubokých jeskyní, planoucích rudými odlesky zlata a jiskřících drahokamy, když tu se náhle stěny sluje kolem mne sevřely, že jsem ani nemohl dýchat, země pod mýma nohama se rozpukla a já jsem cítil, že jsem strháván do hlubin jako vzduchová bublina a přenášen (ó jasné a svěží jarní ráno!) do hájů vonících kaštany a tymiánem, znějících ptačími trylky, do hájů, v nichž jsem zbloudil – jako svatý mnich ze staré legendy – na dlouhé věky.

Poté však z magických strun vyvřel třesk zbraní a válečné fanfáry. Teskná melodie nicméně záhy znovu vyplula na povrch. Tehdy se mi zdálo, že dva chrabří veteráni vzpomínají na svou poslední nešťastnou bitvu. Pod zběsilým náporem nepřátelské kavalérie se trhaly šiky granátníků a mrtvá těla praporečníků přikrývala kleslou orlici. Jen jediný muž, jehož zachmuřený zrak stínil třírohý klobouk a jehož pravice spočívala mezi dvěma knoflíky šedivého kabátce, nehybně vzpřímen čelil nepřízni osudu a viděl již prorockým císařským zrakem, jak sláva za zvuků Marseillaisy věnčí padlé.

Jindy jako by se rozbolavělá duše mých houslí něžně vadila s milencem a říkala mu: „Proč jsi probudil mé srdce, když jsi s ním nechtěl spojit své? Proč mi tvé pohledy tolik naslibovaly, když jsi svým slibům nemínil dostát? Proč jsi rozplakal oči, o nichž jsi říkal, že jsou krásné, a proč jsi dopustil, aby pobledly tváře, po nichž jsi toužil?“ Avšak zdálo se, že milenec, pohnut soucitem, umlčel sladké výčitky na jejích ústech polibkem, a zahájil tak souboj, v němž žádný z těch dvou nehodlal se svými polibky zůstat pozadu. Všechno končilo vrkáním holubů, šťastným vzdechem.

Leč znovu tryskal hlas trýzně; a jeho příboj znovu prorážel a pohlcoval tenkou slupku radosti. V nářku zaznívala vznešenost. Velká duše, rozpjatá vysoko nad světem, darmo toužila sevřít v náručí lidstvo, jež rozdělilo její paže a vbilo do nich hřeby. Jako by říkala: „Proč je mi dáno, nikdy nemilované, ve své samotě věčně milovat?“ Nebe se černalo mraky, jeho útroby duněly bouří. S polekaným pleskáním křídel prchali od kříže na všechny strany buclatí pohanští amorkové. Těžké slzy velké opuštěné duše se na zemi proměňovaly v růže a ona sama se zvolna pozvedala k Bohu a v něm docházela klidu.

Byl jsem v těch okamžicích jako očarován, sál jsem tajemnou hudbu všemi póry, cítil jsem takřka její doteky, téměř jsem ji tiskl v náručí až do chvíle, kdy smyčec přerušil své plodné spojení se zpěvnými strunami a setřásl z nich poslední krůpěje tónů.

Teprve tehdy jsem mohl vstát a opustit svůj pokojík, překypuje dobrotou. Ó, za jak šťastného bych se pokládal, kdybych tenkrát měl nepřítele: ihned bych spěchal za ním, abych ho požádal za odpuštění! Právě tomuto životnímu období musím přičíst skoro všechny, byť nemnohé, dobré skutky, jež mi bylo přáno vykonat, i ty mnohem početnější, jež jsem konal ve svých představách.

Avšak jedné noci – po dvou měsících lásky – se má hudební milenka nedostavila na schůzku. A marně jsem ji čekal i druhý den, i třetí, i čtvrtý. Nedočkal jsem se žádných melodií, žádných milostných vzdechů, chvějících se v povětří. Z křovinatých zahrad, pohroužených do stínu, doléhal jen jednotvárný křik cvrčků a pláč kukaččin.

Zmocnil se mne podivný neklid, němá úzkost, jakási předtucha neštěstí. Co se s ní stalo? Nikoho jsem se neodvažoval zeptat: šlo o milostné tajemství a nemohl jsem je zradit. Bloudil jsem tedy, sám a jako ztracený, kolem bloku domů, mezi nimiž byl i můj a mezi jehož nájemníky se skrýval i onen jedinečný anděl s houslemi: pátral jsem ve všech dveřích, v každém okně a pokoušel jsem se proniknout zornicemi všechnu tu tloušťku průčelí a zdí.

Tak uběhlo čtrnáct dní – čtrnáct strastiplných dní – jako bych přihlížel pomalé agónii milované osoby. Posléze jsem jednoho rána vyšel na ulici a spatřil jsem před vchodem sousedního domu pohřební kočár. Na prahu a na chodníku stálo několik dívek v smutečních šatech a černých závojích; pod závojíčky bylo možno rozeznat tváře se zarudlýma očima a zkřivenými rty, tváře, které, jak jsem si vzpomínal, jsem občas potkával v blízké ulici, kde sídlila Hudební konzervatoř. Ze dveří vynesli rakev – byla krátká a zdála se i lehká –, položili ji do kočáru a zahalili stříbrobílou pokrývkou. Na rakvi a na baldachýnu pohřebního vozu ležely věnce z bělostných růží, z nichž splývaly dlouhé stuhy a na nichž bylo napsáno: „Elvíře její spolužačky“. Kočár se pomalu rozjel. Půvabné družky ho obklopily a provázely ho s kapesníčky na očích.

Šly pohřbít mou Hudbu. A opona mého čtvrtého nebe ztěžka spadla.

Na zemi
Ester a Líza

Ocitl jsem se tedy opět na zemi. Nebylo to poprvé a nemělo to být naposledy, co mě znovu zajala skutečnost, nikdy jsem však v jejím plenu nepobýval příliš dlouho. Přistával jsem na zemi jako pták, který se na svém letu občas pozdrží na větvi stromu, na skalním výběžku, na komíně, aby znovu – maličký pernatý Antaios – nabral sil a vzlétl z pozemské vyvýšeniny k mnohem vznešenějším cílům. Pokud zrcadlo mých ideálních lásek čas od času zamžily výpary lidské bažiny, povlak se velmi záhy rozptýlil a zrcadlo zasvítilo ještě jasnějším leskem.

Dosud jsi viděla, má geniální přítelkyně, srdce, jež marně touží a pátrá po jiném srdci, a nevědouc si jiné rady, dává mu zrodit se z kousků sebe sama; nyní se však toto srdce potkává se svým možným druhem, a třebaže lásku, kterou v něm tuší, vytváří dosud spíše vlastním tlukotem, zahřívá se alespoň jeho teplem.

Dospěli jsme ke kapitole, kde bych chtěl vroucně a vděčně vzpomenout všech pohledů, jež se zkřížily s mými, všech výmluvných stisků ruky, všech sladkých slov a úsměvů – oněch slyšitelných a viditelných polibků –, všech nevinných ruměnců na znamení prohřešků, jež nedojdou naplnění, všech dodatečných rozpaků a dokonce přepůvabných známek rozmrzení či hněvu, všech stenů potlačované lásky, jedním slovem všech cudných projevů přízně, jimiž mne kdy ženy a dívky poctily. Chodíme tu po zemi, avšak ta země je vystlána mechem a poházena liliemi.

Svou vděčnost nehodlám upřít ani těm – a je jich většina –, které sice ke mně necítily lásku, ale přiměly mne, abych se do nich prudce zamiloval. Vnuknout duši lásku, už to je božský dar. Nejen rozkoš z toho, že působíme dobro, už pouhá rozkoš z toho, že po něm toužíme, je takového druhu, že nás uspokojí, třebaže se nám nedostane žádné odměny. Žádat více je lichvářství.

Zajisté, muž, jehož citový morek je chráněn hroší kůží, muž, pro něhož žádná žena satis nuda jacet, nepochopí pranic z toho, co by mohl nazvat prvními příčlemi nebo začátečnickými akordy, a přesycen hrubou chlípností nebo ukojenou smyslností, bude se vysmívat radostem, jež velebím, čiré touze a mlčenlivé zamilovanosti. O to však málo dbám. Pro něho nepíši. Moji čtenáři a já s nimi, my, jejichž čivy nejsou tak hrubé, víme ze zkušenosti, že ta nejprchavější tušení lásky v nás dokáží probudit city, jež by se v těch drsných kůžích sotva ozvaly i při nejdůvěrnějších tělesných dotecích, takže žena, která k nám vyšle úsměv či povzbudivý pohled, toužebný či soucitný vzdech, nám poskytuje mnohem více, než by poskytla těmto našim vzdáleným bližním, kdyby se jim oddala celá.

Ó, jak jste živé v mých vzpomínkách a jakou radost mi dosud přinášíte, mé něžné krásky, ač jsem se nedotkl leč vašeho šatu, a někdy ani to ne! Žádná z vás mne neopustila a nikdy neopustí, počínaje tím rozdováděným hloučkem dívenek, držících se za ruce, které mne, větší dítě než ony, překvapily na široké louce a obklopily mne svým výskajícím rejem, zatímco já se v jejich kruhu pokoušel tu nebo onu chytit, žel – jak se mi později přiházelo napořád – zcela bez úspěchu, neboť se mi líbily všechny a všechny bych je býval chtěl.

A jedna za druhou se přede mnou zjevují tři dívky mezi dvanáctým a patnáctým rokem, radosti mého jinošství.

První, rusá jako veverka a slabě vonící jalovcem, mne zahrnovala divokými něžnostmi opičky: láskyplně škodolibým pohledem se mi upřeně dívala do tváře, občas mi bláznivě skočila na záda a vší silou do mne bušila, z náhlého rozmaru se mi zavěšovala za ruku a tiskla mne a štípala klepítky svých prstů, až jsem vyl bolestí, bolestí plnou rozkoše.

Ta druhá byla křehká a průsvitná dívka, zasvěcená blízké smrti. Kolik tombol jsme spolu sehráli! Mezi svými kvetoucími družkami připomínala bílou růži v košíku rudých; ráda sedávala v mé blízkosti, a když na mne promluvila, v jejím hlase zněly líbezné záchvěvy a šelesty, které mne dojímaly. Své lístky jsme samozřejmě skládali dohromady, ale zatímco ostatní hlídali svá čísla, my jsme hlídali své oči; stále jsme se na sebe dívali a nikdy jsme nevyhrávali.

Co se týče té třetí, měla mléčné a májové tváře, jako by byly pokryty líčidlem nebo jako by to byly tváře loutky. Nikdy neopustila město – město, jež leželo nízko jak zeměpisně, tak intelektuálně –, a tak když ji maminka přivedla do kopců, aby tu strávily dva týdny u mé matky, byla horským vzduchem jako opilá. Oba jsme prožili ty dva týdny v neutuchajícím pohybu a veselí. Již o páté hodině ranní jsme stoupali na okolní vrchy, abychom zde posnídali, nato jsme se rozbíhali po stráních, buď jeden za druhým, nebo za motýly, těmi létajícími květinami, šplhali jsme po stromech v ovocném sadu, a stojíce tváří v tvář na prkně houpačky, vrhali jsme se o závod, kdo výše, kdo dál, střídavými pohyby kolen do prostoru; pak jsme seskakovali a pádili za obručí nebo za švihadlem, hráli si s míčem, tančili jsme na melodii náhodného kolovrátku, dokud mu nedošel dech. Až nás zaskočila hodina odloučení. Když se v jednom z oněch dvou okamžiků (tím druhým je příchod, nebo chceš-li, zrození), kdy se člověk – jak píše Jean Paul – zdá dražším než obvykle, v okamžiku rozchodu (stejně jako v okamžiku smrti), naše ruce naposledy setkaly, vzlyk mi přiškrtil hrdlo a její oči zvlhly. Sbohem, dívenko s jahodově mléčnou pletí! Už byly daleko, když se vyklonila z kočáru, který mi ji odvážel, aby zamávala kapesníčkem, tím bělostným útočištěm slzí; já jsem stál v zahradě nad křivolakou cestou a kynul jsem jí květinami zdviženými nad hlavou, posledními květinami, jež mi dala darem a které neměly v mé duši nikdy uvadnout.

Na tomto místě se vracíš v mou mysl i ty, hnědovlasá dívko s těžkými korály v uších, ty, jejíž vlasy byly noc a oči den, a spolu s tebou i vzpomínka na mé dojetí, když jsme na téže pohovce listovali ve velikém albu rytin, rozevřeném na našich kolenou, nebo si prohlíželi touž širokou lupou obrázky dalekých zemí a přitom si představovali, že jimi kráčíme ruku v ruce. Mezi mou a tvou tváří by se sotva protáhl svatební závoj a obě žhnuly týmž plamenem; zůstávaly však odloučeny. Kadeř tvé kštice se přibližovala k mým vlasům, také kučeravým, jako by se s nimi chtěla proplést; a přesto se naše kadeře nesetkávaly a nikdy se nesetkaly.

A jak bych mohl zapomenout na vás, krásné neznámé, které jste přede mnou stanuly na mých cestách a hned vzápětí zmizely! Celou noc jsem strávil v železničním vagóně ve společnosti záhadné paní. Vagón byl zaplněn cestujícími, vesměs muži; nebylo pro mne jiného místa než po jejím boku. Naše kolena, naše lokty se nemohly nestřetnout. Neuhýbala však mým, naopak lehoučce o ně opírala své. Oba nás zaplavovalo – jsem si tím jist – slastné trnutí, a mlčky jsme se mu poddávali. Ó, kolik růžových zámků jsem té noci vystavěl, ó, jaký román jsem započínal ve svých představách! Cesta však skončila, zámky se rozplynuly a z románů zůstal napsán jen nadpis.

Co naplat, vždy jsem dával přednost lásce skryté v poupěti před láskou, neřeknu nesoucí plody, ale před láskou v květu; nikdy jsem nenašel odvahu přistřihnout andělu křídla, aby mi neodletěl. Také ty to můžeš dosvědčit, ó laskavá, jejíž tvář připomínala črtu uhlem na bílé zdi, ty, již ode mne dělila ulice a jež jsi vycházela na balkón ošetřit své květiny, když já jsem usedal naproti za parapetem s knihou v ruce. Tušil jsem, co jsi svěřovala květinám, a ty jsi tušila, co stálo v mé knize. Když pak nadešel večer a tvé okno se rozzářilo, pozoroval jsem za spuštěnými mušelínovými záclonami líbeznou siluetu skloněné hlavičky a prstíků, v nichž se komíhaly pletací jehlice. Hlava a ruce však chvílemi splývaly v jediný stín, jakoby skloněný v pláči, a tehdy jsem spolu s tebou proléval slastné slzy. Jednoho dne ses objevila na balkónku a v ruce jsi držela dopis; přečetla jsi z něho řádek a podívala ses na mne, přečetla jsi druhý a znovu jsi na mne pohlédla. Ten dopis bezpochyby ohlašoval lásku a zaslal jej přítel tobě dosud neznámý – a žel, mně rovněž. Ó, jak jsem se radoval z tvé radosti a jak mne zároveň bolelo, že jsem ti ji nepřipravil sám! Nyní jsi však nalezla muže, jenž tě miloval, a záhy jej učiníš svým; už jsi mě nepotřebovala, drahá; a od tohoto dne, pro tebe šťastného, pro mne neblahého, jsem tě přestal vyhlížet.

Ale více než kteroukoli jinou uchovávám ve svém srdci tebe – jak jen ses jmenovala? –, dobrá a zdravá ruměná dívko, jejíž tvář a ruce byly plné dolíčků, jejíž pohled byl tak jasný a upřímný – ach ano, Ester – a jež jsi načas byla komornou a důvěrnicí jedné z mých tet. Tvůj radostný slonovinový úsměv, onen úsměv, který je solí krásy, v sobě zadržoval záři tisíce svící. Často jsem u tety trávil své večery, večeřel jsem s ní a pak jsme hrávali mírumilovné domino. Tys zatím mlčky seděla v koutě pokoje, šila jsi a chvílemi sis vzdychla. Ó, kdybys věděla, jak netrpělivě jsem očekával okamžik – možná jsi jej očekávala se stejnou dychtivostí –, kdy budu moci odejít, protože ty jsi mne při odchodu vyprovázela, abys mi posvítila na schodech a odemkla vrata. Jak jsme scházeli po schodech, náš krok začínal váznout. Občas jsme se, dvě děti, zastavovali na odpočívadlech, aniž jsme věděli proč, a zatímco čadivé světlo ve tvé nejisté ruce kreslilo po zdech žalobné skvrny, doléhalo na nás jedno z těch mlčení, jež jsou obtěžkána tolika slovy. Jako jarní vánek z fialkové louky na mne dýchla svěží vůně tvého panenského těla. Hltal jsem očima nachová jablka tvých tváří a rudé třešně tvých úst, již dozrálé k polibkům; a polibky jsem toužil pokrýt tvých sto dolíčků, tvé vlasy, oči, růžová kolínka tvých prstů. Avšak nakonec jsme se oba pohnuli a znovu jsme zvolna sestupovali dolů. Když jsme došli k vratům, nikdy jsi nedokázala, leda po mnoha marných pokusech, zasunout klíč do zámku a ani já ti nedovedl pomoci, a tak jsme tam často zůstávali stát proti sobě, červenali jsme se a zakoktávali, až nás konečně nějaký nájemník, přicházející z venku, vysvobodil z těch slastných rozpaků. Tehdy jsem byl nucen znovu melancholicky uvidět hvězdy, a ty jsi musela zpátky do schodů… s nájemníkem. Pak teta zemřela. Její dům zmizel a ty jsi zmizela s ním. Kde je ti dnes konec, dobrá Ester?

Jiná má láska se zrodila, rostla a skončila stiskem ruky. Ruka je královnou hmatu. Je nejlepší tlumočnicí a důvěrnicí vůle, ruka obdělává a buduje, píše a hněte, laská a zabíjí. Je čin a osobnost; okamžitě nám dává na srozuměnou, s kým máme tu čest, neboť existuje ruka duchovní a ruka hloupá, ruka, z níž vycházejí záchvěvy, mrazení a žár, a ruka netečná a tvrdá; ruka, která zve, a ruka, která odmítá; ruka, jakou mají téměř všechny, a ruka… Lízina.

Její ruka byla bílá a podlouhlá, hladká jako perla, průzračná jako alabastr, s prstíky, v jejichž špičkách ozníval tep srdce – s prstíky ušlechtile protáhlými a natolik poddajnými, že se zavíraly stejně snadno, jako kdyby byly bez kostí, zároveň však tak nervózními, že když se nechtěly podrobit, bylo je možno ohnout jen násilím. Mikroskopické elektromotorické orgány, jež v bříškách prstů objevil Pacini, musely být v takové ruce nabity elektřinou. Když jsem ji poprvé držel ve své, připadala mi němá, mramorová, mrtvolná: její dotek byl konvenční formou pozdravu, nikoli vzájemným prolnutím dvojí senzibility. Ale postupem času si naše ruce začaly rozumět: Lízina ruka mi na rozloučenou odpovídala silnějším stiskem než na uvítanou. Ó, jakým úbělem zářila ta ručka! Ó, jak se černaly oči té, jež mi ji podávala! Když jsem se jí jednoho večera dotkl, vyšlehl z ní záchvěv, který dolehl až do mého srdce. Od té chvíle už mi Líza nepodávala svou ruku s touž bezstarostností, neopětovala můj stisk s dřívější jistotou: při rozchodu se mezi nás vkládal nepopsatelný ostych, přemítavá zámlka, rozpaky nad tím, kdo má podat svou ruku jako první. Čím více lásky, tím méně nenucenosti. Avšak když už došlo k cudnému spojení, neuměli jsme je, jako bychom si chtěli vynahradit předchozí meškání, rozloučit a zrušit. Hleděli jsme si do očí a mlčeli jsme. Není snad mlčení tím nejlíbeznějším vyznáním lásky? Bohužel kdosi druhý promluvil za mne. Mohl pokrýt drahokamy, co já mohl pokrýt jen polibky, a ne-li Lízou, rodiči byl vyslyšen. Nyní její ručka, to ptáče, jež jsem si chvílemi netroufal sevřít v dlani, abych je nepomačkal, leží pohřbena v prohlubni drsné, mozolnaté, necitelné tlapy – milostný hymnus o pěti slokách leží v olověné a dubové skříňce.

Ó stisky rukou, vy ztajené almužny citu, ó pohledy plné proseb a příslibů, ó váhání a ruměnce, bledosti a vzdechy, ó stovky a tisíce náznaků a tušení, jak si vás připomínám a jak mne dosud utěšujete! Ani polibek mezi vámi nechybí – jediný polibek, který mi byl dán, když jsem jej dával.

Bylo to v září onoho roku a v máji mého života. Žil jsem v prostorném hotelu na břehu cizího jezera. Hotel byl přeplněn lidmi, kteří mi byli neznámí dokonce svým jazykem, nicméně jsem v něm, v té živoucí poušti, užíval všech výhod, všech slastí samoty. Jedenkrát jsem se vracel s nadcházejícím soumrakem z jedné ze svých poutí za květy a myšlenkami. Zvonek se již zaškubal bronzovým kašlem a připomněl tak blazeovaným a znuděným cizincům, aby se ze zahrady, z loubí a pokojů dostavili ke stolu. Pouze za velkým skleněným oknem salónu, hledícím do vnějšího sloupořadí, se omeškávala dívka, jež neuposlechla výzvy. Rudý šál jí zakrýval ramena a obemykal boky, její průsvitná tvář, poznamenaná ušlechtilou trýzní a dosud zkropená nedávným deštěm slzí, se zaníceně opírala o rozměrný křišťál, takže z mé strany tabule vypadaly její rty a špička jejího nosíku rozšířené a maličko rozpláclé. A na těch rtech jako by prodlel povzdech zvoucí k polibku.

Jak jsem jí ho mohl odepřít? Bleskurychle jsem přiložil svá ústa na křišťál proti jejím a políbil jsem ji. Naše duše se setkaly. Byl to nevýslovný okamžik. Dívka ucouvla, téměř se odtrhla od skla a uprchla. Její tvář však zářila.

A já? Příštího jitra jsem odjížděl – polekán a šťasten, že jsem se odvážil tolik a tak málo.

Ještě na zemi
Adéla

Avšak čerpal jsem potěšení nejen ze svých lásek, ale i z lásek těch druhých, a zejména svých přátel. Kdyby někdo na tomto místě s úsměškem poznamenal „to tak bývá“, mohl bych mu odpovědět hrdým a cudným heslem rytířů Podvazkového řádu. Drobky z milostných hostin těch druhých pro mne vždy měly chuť a vůni, o jaké se těm, kdo seděli za plnými stoly, přesycení a zhnusení, ani nesnilo.

Už jsem vyprávěl, jak jsem horoval pro romány, jak jsem se pletl mezi jejich postavy, jak jsem se zamilovával do sympatických hrdinek a plál hněvem k jejich milencům, když se k nim nechovali podle mých představ. Dodám pouze, že šťastný konec takové literární lásky – málokdy šťastný v lásce prožité –, sňatek, naplňoval i mne blažeností. Díky románům byl tedy ze mne několikrát milovaný milenec a šťastný manžel, aniž jsem byl notářsky či morálně vázán dojídat po celý život odpadky někdejšího štěstí.

A jako na cestě románu, tak i na cestě skutečného života jsem se vždy radoval a stále raduji, když se setkám se spokojenou dvojicí, v níž dva lidé k sobě patří. Nazvete to bláznovstvím – jen ty ne, má geniální přítelkyně –, nicméně věřím a přesvědčuji se o tom den za dnem, že každý z nás je jedním svazkem jediného díla, molekulou bezhraničné bytosti na způsob Hobbesova Leviathana nebo oživených světů filozofa z Noly. A tak se pyšním slávou druhého, je-li ryzí, jako by mi náležela; a lásky mých bližních, jsou-li opravdové a hluboké, mě těší stejně, jako bych je prožíval sám. Když vidím, jak si vyměňují pohledy dvě zornice, jež si rozumějí a mají se rády, jsem na vrcholu blaha; nikdy jsem se nestavěl mezi ně; naopak, nakolik to slušnost dovolovala, byl jsem jim nápomocen. Ó, jaký vděk jsem četl v tvých očích, spanilá dívko, když jsem na procházce zabavil rámě tvé nerudné vychovatelky, zatímco milovaný hoch nabídl své tobě; a zvolňuje krok, zatímco vy jste jej zrychlovali, provázel jsem soucítícím zrakem váš líbezný pár, šeptající si slova, jež nemohla dolehnout do nastražených akustických orgánů tvé strážkyně!

Leč jako je pro mne radostí naslouchat pokojné hudbě lásky hrané čtyřručně a hlasu dvojí touhy smířené v jediném zadostiučinění, stejně mě naplňuje nevolí pohled na ženu, které dělá dobře, je-li milována, své milence však nenávidí a tisíci zlomyslnými rozmary je proměňuje v opovrhované otroky; anebo ještě hůře, pohled na muže, který krutě a nízce trýzní tu, jež ho zbožňuje. A vzpomínám si na tomto místě na jistého svého kolegu z univerzity, do něhož se blouznivě zamilovala jedna krásná a předobrá dívka. Je podivné, jakou plebejskou hořlavinou se kolikrát živí čisté plameny panenských citů; je žalostné, v jakých kocouřích tlamách často končí bezpočet půvabných kanárků! Měl jednu z těch konvenčních tváří krasavce, jaké se vídají v časopisech pro krejčí. A jeho duše, jež mu zabraňovala – jako sůl – úplně shnít, si nezadala s jeho zevnějškem. Tento chlapík, neustále skloněný v obdivu nad sebou samým – považte, nosil s sebou zrcátko a co chvíli se v něm opičácky zhlížel! –, často dostával od ubohého děvčete dopisy a napůl pohrdavě, napůl chlubně mi je ukazoval. Jistěže, jejich sloh za mnoho nestál, ve škole by možná nezískaly ani body potřebné k absolutoriu, dýchaly však tak bezelstnou a hlubokou vášní, že když jsem je četl – on, darebák, se přitom ušklíbal a nakrucoval si kníry –, pociťoval jsem něžný soucit s tím děvčetem a hořel jsem hněvem k nanejvýš nehodné příčině jejích běd. A tehdy jako by docházelo k jakési magnetické transpozici citů a mně se zdálo, že všechny ty její dopisy, které jsem četl, nebyly ve skutečnosti určeny jemu, ale mně, jenž jsem si je zasloužil, a těšil jsem se z jejich vyznání, jako bych byl jejich adresátem. Nedosti na tom: ale skládal jsem ty nejmilostnější odpovědi, opisoval jsem je na nejjemnější papír a házel jsem je… na hromadu. Vzešel z toho listář, který podobně jako řada jiných, právem proslulých, neměl zapotřebí žádné pošty a kdykoli by mohl být vydán, aniž bych se já či kdokoli druhý musel červenat. Jednoho dne se mi podařilo – a nebylo to nijak obtížné, neboť můj spolužák všude rád zapomínal doklady své marnivosti – zmocnit se jednoho psaní toho zbloudilého srdce. Dlouho mi bylo sladkým společníkem: brával jsem je s sebou na procházky: občas jsem na ně hleděl očima zamženýma slzami a s láskyplnou nábožností jsem líbal její podpis; a když jsem je večer, uléhaje, ukrýval pod polštář, měl jsem pocit, že tu neležím tak sám. Ó dívko, již jsem nikdy neviděl a nikdy nepoznal, jež sis zoufala, že tvá láska není opětována, jak jsi byla ve skutečnosti milována! Jestli se někdy setkáme v duchovních krajinách, ve světě čtvrtého rozměru, jak pobledneš radostným překvapením, až v mých očích nalezneš tisícerá vyznání lásky, o nichž jsi snila, ona vyznání, jež jsem ti tolikrát pověděl a tys je neslyšela, jež jsem ti tolikrát vypsal a tys je nečetla!

Vždy jsem byl nicméně hotov – jako Ovidius – pomáhat láskám těch druhých. Před mnoha roky jsem obýval malý byt v tiché a zastrčené ulici mezi zahradami a kláštery. Čas od času mne můj nejlepší přítel žádal, abych mu jej zapůjčil pro tajnou schůzku – neříkal s kým, avšak z jeho rozjasněného pohledu jsem vyrozumíval, že jde o něco zcela jiného než o politickou konspiraci, a jeho mlčení to potvrzovalo. Tehdy jsem svůj příbytek slavnostně vyzdobil, jako by choť z Libánu měla přijít za mnou, a ne za ním; setřel jsem ze zrcadel i ten nejmenší opar a z nábytku každou stopu prachu; natáhl jsem ta nejjemnější plátna a nejměkčí koberce; neponechal jsem jedinou vázu bez květin, jediný flakón bez voňavé tresti a jediný jehelníček bez špendlíků; po stolcích jsem dokonce rozložil rozkošné knihy a na stojan klavíru dal noty, řekl bych milostné, kdyby každá hudba, i v hněvu, nebyla hlasem lásky. Když jsem se posléze pozdě za tmy vracel domů, anděl už odlétl a nezanechal po sobě jediné pírko; přesto se mi zdálo, že vzduchem vane jemná vůně fialek, rozkvetlých na nebeských záhonech, a že zrcadlem se ještě mihl odlesk cherubínských rysů; a mé lože se oné noci v mých snech proměnilo v bělostnou ženskou náruč. Zvláště mne těšilo, když chyběla některá z květin, jež jsem natrhal a vložil do vázy, neboť jsem si ji mohl představovat v jejích vlasech. Jednou jsem naopak nalezl jednu, jež nebyla ode mne – ležela na Božské komedii, právě na verších „láska, vzňatá ctností, – vždy také v druhém lásku roznítila, – když navenek je plamen zjevný dosti“; byla to rada a povzbuzení. S vděčným rozechvěním jsem ten květ, jako by byl pro mne, přiložil ke rtům a políbil. Opakuji, prošlo mnoho let. Můj přítel zcela zapomněl na tuto epizodu svého života. Já však dosud opatruji onu květinu v nesmrtelné hrobce, do níž byla uložena, a spolu s ní i vzpomínku na onu anonymní lásku, jež je den ode dne více jen mojí.

Podruhé mne jiný přítel požádal, abych mu pomohl připravit vytoužené setkání s milovanou, leč vzdálenou dívkou. Můj přítel zastával veřejný úřad ve čtvrti, kde jeden druhému viděl do talíře, a nemohl si dovolit přijímat u sebe slečny bez doprovodu, aniž by se stal terčem nekonečných komentářů. Dívka, kterou jsem neznal ani od vidění, se proto měla vydávat za mou sestru a oba jsme měli vystupovat jako jeho synovec a neteř. Já jsem pro ni měl zajet k břehu jezera, vzdáleného několik málo hodin od města, a přivést ji za ním. Jako poznávací znamení bylo domluveno, že až bude dívka vystupovat z lodi, bude držet v ruce knížečku v zelené vazbě a já před ni předstoupím s rudým karafiátem v knoflíkové dírce.

V určený den a hodinu jsem se tedy odebral na dohodnuté místo a zde jsem čekal na svou nenadálou příbuznou. Připlul parníček (ó jak se mi rozbušilo srdce, když přirazil ke břehu!) a mezi vystupujícími pasažéry jsem spatřil dívenku se zelenou knížkou – vyhublé dvacetileté děvče, samotinké, jež se krátkozrace rozhlíželo kolem dokola a zjevně rovněž kohosi hledalo. Přistoupil jsem k ní celý rudý, a také ona se začervenala. Poblíž nás očekávala bryčka. Hbitě nastoupila z jednoho stupátka, já z druhého, a bryčka vyrazila.

Bylo naprosto přirozené, že jsme se zpočátku cítili velmi nesví. Oba jsme si byli vědomi, jak choulostivá je naše situace, a oba jsme se obávali, že v nás ten druhý bude vidět někoho, kým ve skutečnosti nejsme. Kradmo jsem pozoroval vzhled své společnice. Byla vtělená skromnost, jak oděvem, tak chováním a tváří – tváří, kterou bych charakterizoval jako sympatický soubor nedostatků. Abych přerušil mlčení, které začínalo být trapné, zeptal jsem se, jak se nazývá kniha, již drží v ruce… – a přitom jsem dosud nevěděl, jak se jmenuje ona sama. Ve zmatku mi však řekla právě své jméno – Adéla –, a řekla je hlasem melodicky rozechvělým; když mi odpovídala, uvědomila si, nač jsem se jí vlastně zeptal, začervenala se a podala mi knihu.

Byla to veršovaná poéma, nevelká rozsahem, ale překypující citem, Tennysonův Enoch Arden, jedna z těch knih, při jejichž četbě jako by se duše koupala v dobrotě. Dal jsem najevo své sympatie k ušlechtilému básníku, a ona se k mé chvále přidala. Tím se hovor stočil na literární kolej, a zakrátko jsem v Adéle objevil nejen nenasytnou čtenářku a velice jemného kritika, ale – což mne potěšilo mnohem více – spojence v mých literárních adoracích. Společní přátelé jsou důvodem k přátelství. Jelikož jsme oba docházeli do domu Shakespearova, Montaignova, Lambova, Richterova, Manzoniho a jim podobných, nemohli jsme nadále považovat jeden druhého za cizí osobu.

Cesta se vinula vinohrady ztěžklými nachovými hrozny. Vinobraní bylo v plném proudu. Adéle unikl obdivný a žádostivý výkřik. Dal jsem zastavit a koupili jsme od vinařů plnou zástěru hroznů. Rozložil jsem nám na kolena noviny, vysypali jsme do nich víno a začali jsme je rozkošnicky jíst. Otrhávali jsme zrnka z téhož hroznu a za neustálého smíchu jsme plácali nesmysly, ukryti ve stínu širokých a lhostejných zad našeho vozky.

A čím déle Adéla mluvila a já se na ni díval, tím více se mi zdálo, že sto jejích drobných ošklivostí se slévá v jedinou a velikou krásu, krásu chápavé dobroty: dokonce i její krátkozrakost, která mi nejprve připadala protivná, obdarovala její tvář zvláštním pozorným výrazem, který přicházel velmi vhod tomu, kdo na ni hleděl a kdo s ní hovořil. Rozpaky zkrátka vystřídala opravdová důvěrnost a role blízkých příbuzných, jež nám byla vnucena, se nám hrála stále snadněji.

Náhle však mlat venkovské cesty ustoupil hřmotícím a drkotavým kočičím hlavám městského dláždění.

– Jsme na místě! řekl jsem.

– Už! zvolala s lítostí ve hlase, a zmlkla.

Bryčka zastavila u bílého domku. Můj přítel, osmahlý mládenec s mužnými kníry, nás čekal na chodníku. Přistoupil ke stupátku a pomohl Adéle vystoupit, či přesněji, vynesl ji jako polštář z prachového peří. – Jak se vám daří, milý synovce a drahá neteřinko? křičel na nás, či spíše na sousedy vykloněné ze všech oken a ze všech dveří, – doufám, že tentokrát mi tak brzo neutečete! Uchopil nás v podpaží a zavlekl nás do domu, zvednuv nás téměř ze země.

Navečer jsem se s ním rozloučil… a s ní také. Vyprovodila mne k hotelu, kam vozka odjel vypřáhnout a odkud jsem s ním měl odjet – sám. Adéliny oči byly zvlhlé a smutné, stejně jako mé. Žádný bratr nebyl vyprovázen s tak vroucím dojetím, žádná sestra nebyla opouštěna s větší bolestí.

Stále na zemi
Tea

Jižjiž se chystám rozepnout křídla, jimž dosud způli brání země, a znovu se chci pokusit o ztečení nebeské dráhy, když tu se mi za cíp perutě pověsí malý tvor psího vzezření, který jako by mi říkal jazykem očí a ocásku: nezapomeň na mne.

Jak bych mohl, má Teo, což bych se odvážil, píšu-li o láskách, nevyslovit tvé jméno, neuštědřit i tobě, jíž za tolik vděčím, papírové pohlazení?

Kdokoli, i ten nejničemnější, nejtvrdší a nejnenáviděnější z lidí, cítí bytostnou potřebu někoho, něco mít rád. Dokud jsou tvým věncem plavé kadeře tvých dítek a černá kštice tvé choti, šedivý vlas tvých rodičů a bílý vlas tvých prarodičů, dokud krmě na tvém stole přesahuje tvou chuť a notář přichází jenom proto, aby sepsal svatební smlouvu, aby požehnal novorozencům, lékař, aby připil všem na zdraví, je pravděpodobné, že čtyřnohé, křídlaté či oploutvené tvorstvo v tobě neprobouzí přemíru onoho citu všeobjímající blahovůle, jaký nemůže nepociťovat šťastné srdce vůči všemu, co je obdařeno duší. Jestliže však dojde k tomu, že ony vlasy jsou již pouhou vzpomínkou, že žádná paže si již nežádá tvé opory a ani ty sám ji neočekáváš od druhých, jestliže dojde k tomu, že po tolika tučných hostinách ti nezbyl ani stůl a spolu s kuchařem prchli i tví přátelé, tví hosté a veřejná přízeň, zkrátka jestliže dojde k tomu, že na tvou nevinnou hlavu se zřítí všechna prokletí Erebu a že se před tebou, zrazenému dokonce Iluzí a Nadějí, dvěma nejméně nejistými přítelkyněmi člověka, poprvé vynoří hrůzná tvář samoty, ó, tehdy pocítíš, jakou vlnou vděčnosti, lásky a radosti zabouří tvá hruď při pohledu na chudáka psa, který si přijde pro tvé polaskání, jako by chtěl říci „já jsem ti zůstal“. A jestliže se ti vede ještě hůře, jestliže je ti ze širého všehomíra ponecháno jen několik čtverečních metrů vězeňské cely, jestliže ti je upřen i pohled na tváře tvých žalářníků – tehdy i té nejmenší myši, kterou bys za jiných okolností s klidným svědomím nakrmil… jedem, vděčně nabídneš kus černého chleba, ačkoli ho nemáš nazbyt; a společnost pavouka, jednoho z těch, které jsi zašlapával podešvemi svých pantofli, ti poskytne takové potěšení, jaké ti nikdy nepřipravili ztracení přátelé.

A proto jaký div, jestli v životě, jako je ten můj, v životě téměř výlučně klášternickém a vězeňském – v životě Robinsona Crusoa bez Pátka –, hrála nikterak nevýznamnou roli právě zvířata (mezi něž se ochotně počítám). Dříve než jsem dokázal objevit, jakých citů jsou schopna, usnadňovala mi znalost zvířat studium člověka a sebe samého. Tak jako platí, že usilujeme-li o rozluštění problémů vnějšího světa, musíme je nejprve zkoumat v jejich nejjednodušších projevech, platí rovněž, že chceme-li si udělat správnou představu o světě vnitřním, o citech, jež mu vládnou, o vášních, které jím zmítají, je radno analyzovat zpočátku organismy v intelektuálním ohledu méně složité. Každý člověk v sobě uzavírá stovky ctností, tisíce neřestí, a tyto ctnosti a neřesti jsou natolik navzájem propleteny, promíseny a zneutralizovány, že i jejich prosté pozorování je nesnadné a téměř nemožné; ve zvířeti (onom anagramu člověka, jak bylo nazváno) nalézáš lidskou přirozenost oproštěnu od civilizačních deformací a od strojeností poplatných výchově; jediná dobrá či špatná vlastnost ovládá celý jejich rod; všechny ostatní jsou pouze naznačeny, tak jako u nás zuby moudrosti. Jak řečeno, stanovit a zkoumat charakteristické znaky této dominantní vlastnosti je snadné.

O kolika myšlenkách, do jejichž kolejí nás často filozofové, ekonomové či politikové nedokáží vlákat, nás vy, zvířata, přesvědčujete praktickým důkazem. Jedním z oblíbených témat spisovatelů horujících pro socialismus je představa společného užívání majetku, rovným dílem rozděleného sousta; třebaže obdivujete tak ušlechtilý záměr, přece jen se vás zmocňují silné pochyby – jako se zmocnily mne – o jeho neomezené proveditelnosti. Nuže stačí, abyste prošli, tak jako já, kolem skládky odpadků, na níž bez vzájemné řevnivosti, a aniž dostanou zálusk jeden na druhého, společně hodují psi, kočky i myši, a ihned se vám myšlenka všeobecné účasti na hmotných statcích bude jevit jako schůdná a uskutečnitelná. A nejinak: třebaže jste se obrnili všemi doporučeními Senekova receptáře ve snaze nebát se smrti a třebaže vás Tomáš Kempenský poučil, jak pohrdat životem, když vás smrt zavolá, celí se ve svém pancíři roztřesete; a přitom stačí, když si v oné chvíli připomenete, jak věčnost pokojně zastře oči obyčejné kočky, maličkého ptáčka, a odejdete ze života klidní, i bez filozofie a teologie, tak jako odcházíte z domu. Důstojnost a trpělivost, nezávislost a odvahu, šetrnost a self-help, jedním slovem všechny myslitelné ctnosti v jejich ryzí podobě můžeme najít a můžeme se jim naučit – spíše než v lidských knihách – v praktickém kurzu morální zoologie.

Ze všech zvířat – když pominu ženu – je mi však nejmilejší pes. Orel spouštějící se z nebe s rozpjatými křídly a planoucíma očima, lev se svou giganticky lidskou tváří a majestátní chůzí, tygr vrhající se v plné zbroji plavně na kořist nám zajisté vnukají estetický obdiv, vždy však bude záhodno ponechat mezi nimi a námi dobrou mříž. Rádi poplácáváme nádhernou šíji koně a se zájmem hledíme do přemýšlivého oka volova či na filozofické čelo oslíka, avšak přílišné rozměry bytostí, jež si takto říkají o naši lásku, jsou na překážku skutečně důvěrnému citu. Jen ptáci a kočky by mohli zápolit se psy o naši náklonnost. Nicméně u ptáků narážíme na opačnou, a tedy stejnou překážku jako u zvířat, která jsou větší než my – jsou příliš malí; a pokud jde o jejich adresáty… To jest, pokud jde o kočky, rád uznávám, že jim náleží nanejvýš ušlechtilá vlastnost, kterou pes postrádá, láska k nezávislosti. Avšak chválíme-li ctnosti, špatně snášíme jejich nositele, tím spíš, když se jedná o ctnost – jako je tato –, která uráží nás pány. A proto, jak jsem již řekl, dávám přednost psům.

Na Teu nikdy nezapomenu. Byla to fenka téměř kapesních rozměrů, venkovské ráce, s bílými, černými a kaštanovými skvrnami, tak trochu bastard – ale který sebeušlechtilejší rod nemá kapku bastardské krve? Náhradou měla ocas a uši, jichž se nedotkla lidská ruka, a uměla se jimi vyjadřovat jasněji než my svým hlasem. Tea mi byla darována už povyrostlá, a na svém služebním výkazu měla do té chvíle několik pozoruhodných činů, mimo jiné usmíření jedné rodiny. Před Teiným příchodem propukaly totiž v této rodině, sestávající ze tří bohatých a zahálčivých, tudíž i mrzutých osob, den co den prudké hádky. Docházelo k nim zpravidla za stolem. Každý měl svůj míšek žluči, který potřeboval vyprázdnit: paní domu ostře peskovala manžela; otec zahrnoval výčitkami, ať už zaslouženými nebo nespravedlivými, syna; syn hrubě odmlouval jim oběma. Jen zřídka se podávalo ovoce, aniž do toho okamžiku nerozbili pár talířů nebo pohárů a nepřevrhli nějakou tu židli. Pak se ale v tomto domě objevil zářivý černý čumáček právě narozené Tey. Ty tři hlavy, nástroje, jež se nikdy nedokázaly shodnout na jediném tónu a jediném nápěvu, z radosti nad novou příchozí poprvé zazněly čistým souzvukem. A ona jim odpověděla stejnou radostí. Zkrátka, Tea se stala tou největší a jedinou starostí svých tří pánů, předmětem jejich hovorů, poselkyní jejich laskání, slučovací částicí jejich duší – které jí byly neustále natolik zaujaty, že záhy docela zapomněly na sebe samy. A kde bývala válka, zavládl mír.

Teina chápavá příchylnost by mohla inspirovat nemálo doplňujících stránek k Plútarchově dílku O rozumnosti němé tváře. Když jsem se vracel domů, okamžitě uhodla mou náladu, třebaže služka si nikdy ničeho nevšimla; a jestliže jsem byl veselý, vítala mě tím nejrozvernějším tancem; jestliže jsem byl melancholický, šla se stočit do klubíčka v rohu pohovky a tak dlouho se po mně dívala vychytralýma a jasnýma očima, jež připomínaly zrnka černého vína, až na mně vylákala souhlasný úsměv, a hned vzápětí mi seděla na kolenou. Vždy čiperná a spokojená – ostatně dokonce ve svých posledních chvílích, kdy mi vyprahlým a unaveným jazykem ještě stále lízala ruku –, nikdy se nehašteřila a naříkala pouze, když zazněl večerní zvon. Tea byla nejspíše duše jeptišky, která se utrápila láskou.

Ó, dala mi tolik dobrých rad, jichž jsem neuposlechl! Bylo to v létě a já jsem si tenkrát zvykl chodit hned po ránu do veřejných parků, a zatímco se má přítelkyně na okolním trávníku věnovala svým čumáčkem botanice, vysedával jsem s knihou v ruce na lavičce. A na lavičku naproti, na druhé straně aleje – nevím, zda jsem byl za tuto náhodu zodpovědný já nebo ona – si přicházela sednout (nebo už na ní seděla) jakási krásná žena, oblečená se střídmou elegancí, i ona s knihou v ruce. Četl jsem, ona také, avšak naše pohledy se často nad stránkami setkávaly. Tea záhy postřehla naše sympatie a udělala to, co jsem měl udělat já: přeběhla alej a zastavila se před půvabnou paní s přátelsky tázavým výrazem jako někdo, kdo se napůl ptá a napůl předkládá návrh. Paní ji polohlasem zavolala k sobě. Tea se nedala prosit. Jakmile byla láskyplně zvednuta ze země, spokojeně se stočila v neznámém klíně jako doma a úkosem na mne pohlédla, jako by říkala: uč se, hlupáčku. Já jsem však zůstal sedět. Tehdy Tea s žuchnutím seskočila ze záviděníhodného pelíšku, přiběhla ke mně, jala se vytáčet piruety kolem mých nohou, poštěkávat, tahat mě za nohavice, až jsem se zvedl a šel… pryč. A tato pantomima pro tři herce se zhruba v téže podobě odehrála i den nato, a odehrávala se ještě několik dní následujících. Když jsem si po mnohých ano a ne – završených obligátním vrhem kostek – konečně dodal odvahy, půvabná paní se na bezděčné dostaveníčko nedostavila. A neobjevila se už nikdy. Přiměřené čekání – jako lehký vánek – podpaluje touhu, přílišné ji – jako bouřlivý poryv větru – zhasíná. Tea udělala, co bylo v jejích silách, aby nám pomohla, ale její pán byl zrozen k tomu, aby vždy a ve všem přišel o chvíli pozdě. Každá láska má čtvrthodinku, kdy je vítězství snadné a jisté. Běda tomu či té, kdo ji propasou. Ta čtvrthodina se už nevrátí.

Díky, Teo, za tvé moudré rady, díky, třebaže mou vinou zůstaly bez užitku. Díky za všechny ty chvíle, kdy jsi svým lichocením, svým pitvořením, svou pouhou přítomností změnila srázné rysy kolem mých úst v úsměv. Vždy mírná, poslušná, trpělivá, vyplňovalas citem – jako drobné pamlsky vyplňují krabici s velkými dezerty – údobí mezi jednou a druhou láskou, takže mohu říci, že díky tobě po řadu let nad mým srdcem nikdy nevisel nápis: est locanda. A ještě dnes, zatímco píšu, mě ochraňuješ z výše knihovny, která stojí přede mnou, ty, má černobílá nabalzamovaná přítelkyně, se zvednutou přední tlapkou, s nastraženýma ušima, s ocáskem vztyčeným, a jako bys mi říkala svýma černýma skleněnýma očima mezi vrchními stehy švu: miluji tě.

Ach, tobě věřím.

Znovu v nebi
Antonietta

Bylo jí sedmnáct, jmenovala se Antonietta, byla krásná, byla dobrá, a zemřela. Prý se utrápila hlubokou láskou, o níž neřekla nikomu ani slovo. To jsem alespoň vyrozuměl ze záplavy slov, které na mne při úklidu pokoje vychrlila domovnice právě toho rána, kdy Antoniettu odvezli.

Dívčin pokojík byl v posledním patře onoho domu, kde jsem bydlel jako student. Žila u matky, vdovy po úředníkovi, živila je skrovná vdovská penze a ještě spíše její ruce pilné švadlenky. Nikdy jsem s ní nepromluvil; pouze jsem si připomínal, že jsem několikrát spatřil na schodech nebo v průjezdu bledou oválnou tvář se šmouhami pod sklopenýma očima; to byla patrně Antonietta. Co na tom: když jsem uslyšel, že odešla a již se nevrátí, zajíkl jsem se žalem, jako by to bylo mé vlastní neštěstí. A jako by mi neviditelná ruka sevřela rámě a táhla mne za sebou, vyšel jsem na odpočívadlo, sestoupil po schodech, nad nimiž se dosud vznášela vůně růží a vosku, a zamířil jsem k městu smrti.

Když jsem k němu došel (nevím, který smysl, citlivější než pět ostatních, mi ukázal cestu), dal jsem se rovnou k rozlehlému pažitu zprobodanému černými kříži, a zde jsem nalezl malý růvek s čerstvými květinovými věnci. Před tou navršenou prstí se člověku zdálo, že země se nazdvihla, aby nepotřísnila to panenské tělo, spící tam dole, ba že se jižjiž rozevře a vrátí je zpátky slunci. Zůstal jsem stát: hleděl jsem na zmarněné květy, svité do věnců, z nichž každý by vyloudil na tváři té dívky, kdyby ještě žila, šťastný úsměv, a cítil jsem, jak se v mušli mých očí rodí perla bolesti. Nebohá Antonietto! Ze vší chudoby je nejtrýznivější chudoba lásky. Viděl jsem tě, jak skláníš utrápenou hlavu nad vyšívacím rámem nebo krajkářskou poduškou, oči rozbolavělé od ustavičné práce a od pláče, a jak stále čekáš, zda na dolíčku na tvé šíji nespočine polibek, který ti vrátí štěstí a zdraví. Nic však nepřichází, nikdy, i naděje – sen toho, kdo bdí – tě opouští. Jen melancholie je stále s tebou, ten červ v růžovém poupěti, a hlodá tvé líce, tvá ňadra, tvé srdce, až nakonec k tomu, abys docela zemřela, stačí jen semknout víčka.

Avšak v té chvíli mne zaskočila myšlenka – obžalobná, dotěrná –, že já, já sám jsem ji mohl zachránit, a to jediným slovem, jediným láskyplným pohledem. A kdoví, možná se už její duše otevírala v ústrety mé duši. Snad dokonce Antonietta tajně milovala právě mne! Bylo-li tomu tak, pak má nevšímavost vůči ní znamenala něco více než obapolné neštěstí, znamenala, že jsem neodpustitelně chybil. A jak jsem se ve svých snech stále hlouběji zavíjel do bludišť citové logiky, v níž jsou dokonale převrácena pravidla té druhé, byl jsem si nakonec jist, že všechny mé představy navlas odpovídají skutečnosti, přesvědčil jsem sám sebe, že jsem vlastně vinen její předčasnou smrtí, a trpěl jsem pod ostnem výčitek, z nichž pramení utrpení čestného muže.

Zkrátka přihodilo se mi to, co před více než čtyřmi sty lety potkalo Lorenza Medicejského, když spatřil, jak v otevřené rakvi nesou do hrobu tělo Simonetty Cattaneové, která „v smrti pokořila onu krásu, jež se za jejího života zdála nepokořitelná“; zamiloval jsem se do krásné zemřelé. Základním tónem této mé nové vášně byla bolest. V žádném jiném období svého života jsem neprolil tolik slzí. Možná se ve mně již předtím skrýval jakýsi bezejmenný žal, a možná jsem nyní neudělal nic jiného, než že jsem mu dal jméno – Antonietta. Avšak pláč není jen úleva, pláč je i rozkoš. Takřka den co den jsem se tedy ubíral ke hřbitovu a tam, před mohylou mé pohrobní milenky, jsem znovu procházel celý ten neuskutečněný příběh, od chvíle, kdy ode mne na schodech uslyšela tak dlouho očekávaná slova, po onen okamžik, kdy mi je zopakovala mezi polibky: jako sací papír jsem vpíjel, jako vyprahlá houba jsem vstřebával lítost nad zmařenou láskou, a po návratu jsem se zamykal v pokoji a plakal jsem a vzlykal, až mne obcházely mrákoty. Jestliže jsem si tenkrát neuhnal kardiopatii, pak jen proto, že mé srdce bylo velmi silné nebo můj žal velmi titěrný.

Časem se tento drásavý erotický cit k Antoniettě zklidnil – neříkám, že zmizel, neboť jsem nikdy nevymazal z paměti jedinou ze svých iluzí – a posléze se sdružil s mnoha ostatními v onu úhrnnou lásku, v níž se objímají lidé a věci; přesto jsem si částečně podržel – a to dodneška – zvyk a zálibu procházet se a rozjímat na polích, kde leží požata lidská žeň.

Mlčenlivé je štěstí, mlčenlivá je smrt. Hřbitov, ta veliká ložnice života, byl vždy nazýván místem pokoje a odpočinku, a na první pohled tak jistě vypadá. Chudák leží vedle boháče a necítí závist, boháč leží vedle chudáka a necítí strach. Manžel a manželka obývají týž těsný hrob sine querella; kosti dlužníkovy se dotýkají kostí věřitelových; lékař tu dostihl svého pacienta a ostatky vrahovy se smísily s ostatky zabitého. Avšak přiložíš-li duchovní sluch, zjistíš, že všechen ten klid a všechno to mlčení přikrývá horečný pohyb, neúnavný ruch. I zde, stejně jako v životě, se na cosi čeká, dychtí se po jakémsi cíli a pracuje se, usiluje se o jeho dosažení. Účely pozemského snažení, tak zřídka dostiženými, jsou láska, bohatství, moc, nikoli hrob, který je pro všechny stále dokořán; zajatci smrti pod zemí touží znovu povstat, ještě předtím než zahlaholí božské trouby, a oddávají se neúnavné činnosti, aby se rozběhli a rozptýlili po nesčíslných drahách země a nebe a domohli se nových forem. V tomto houževnatém zápase, v tomto hnilobném životě je výhoda vždy na straně chudých, a nikoli bohatých, protože chudí musí zápasit jen se sebou samými: přátelé a příbuzní jim poskytli tu milosrdnou službu, že je neoděli ani prostou jedlí. Avšak bohatým dopřávají dědicové, kteří se obávají jejich zmrtvýchvstání, olověná prostěradla, žulové stěny, bronzové dveře… ó, ubozí boháči! Nejnešťastnější ze všech a nejvíce hodný lítosti je však sám panovník: proměněn v groteskní mumii je nucen zůstat mrtev po celá dlouhá staletí, nadarmo svolávaje soucitné vykrádače ke své příliš dobře střežené královské hrobce.

Když dnes vcházím na hřbitov, zdá se mi, že jsem vítán nesmírným nářkem. Ta minulost, jež se úporně snaží zjednat si zítřek, jako by se k nám – své jediné přítomnosti – obracela o pomoc, aby jí země doopravdy, jak jim obvykle přejeme, byla lehká. Můj pohled klouže z kamene na kámen, z kříže na kříž, a každá vzpomínka na útlý bambusový stvol, příliš záhy zlomený, mi vyláká z hrudi povzdech. A myslím na všechny ty nešťastníky, co se vrátili do společného kotle, aniž ve své zahradě uviděli rozkvétat dvě nejkrásnější růže života, přátelství a lásku. Čím déle kráčím střídou let, tím známější a dražší tóny pro mne zaznívají z hlasu, „jímž z mohyly Příroda mluví“. Stoje u řeky paměti, na jejím temném břehu (na břehu života), vidím, jak na druhém břehu (zářivém, na břehu smrti) neustále přibývá přátelských tváří, jež se kolem mne zvolna vytrácejí. A já a oni si navzájem posíláme úsměvy, pozdravy a polibky z jednoho břehu na druhý.

Z osvětleného břehu se na mne usmívá Tranquillo Cremona, malíř cudné krásy, jehož obrazy, přetékající sluncem a láskou, jako by nebyly udělány rukou, ale stvořeny zaklínadlem; můj Tranquillo se svými duchaplnými bonmoty a moudrou lehkomyslností, nenahraditelný přítel.

A vedle něho Paolo Gorini, z jehož slov se rodily před našimi očima tolikeré drobné světy a velkolepé úvahy. Už se nezvedají jeho hůrky, dnes zarostlé minerbinou, už pohasly jeho vulkány, neboť už se nad nimi nesklání bílá brada, myšlenkami obkroužené čelo a dobrotou zvlhlé oko jejich Stvořitele. Avšak plameny naší lásky k Paolovi šlehají stále prudčeji, a stále výše se zvedá hora nejen našeho obdivu.

A mezi Gorinim a Cremonou, mezi vědou a uměním, na mne vlídně hledí ještě jeden slovutný průzkumník duchovních říší budoucího času. Ó díky, Giuseppe Rovani, můj učiteli, ty, jenž jsi nádherně napsal a řekl věci hodné zapsání a vyslovení – ty, zrozený k univerzitním katedrám a parlamentním tribunám, a nízkým omezenectvím svých rodáků odsouzený k písařskému stolu a k hospodské lavici! Leč jako bůh jsi nesl svůj chrám s sebou, a tento chrám ční a bude čnít věčně, ověnčený květinami a dýmající kadidlem, nad našimi chatrčemi.

Moji přátelé, a spolu s nimi i ty, líbezný stíne – má matko –, věřte, že mi nechybí odvaha, jestliže hledě na vás tam za řekou setrvávám přesto zde, v chladu a temnotách, a vyčkávám vor osudu, aby mne převezl za vámi, a jestliže dosud přemáhám puzení vrhnout se do víru, abych doplaval ke břehu, jejž mi ukazujete – k onomu jarně se zelenajícímu, rozkvetlému břehu, osluněnému láskou.

Páté nebe
Diana

Přivřenými okenicemi se prodírá měsíční paprsek a rozlévá se po podušce na mém loži, kam jsem se vrhl, abych se skryl v náruči drtivé melancholie. To běloskvoucí zářivé pohlazení jako by mi říkalo: vstaň, tvá milenka tě očekává.

A tu vstávám, proniknut chvěním, jež je předzvěstí velké rozkoše, a scházím ze svého věžního doupěte, odkud je vidět bezpočet střech – pokojných vík, jimiž jsou zaklopeny krabice po okraj naplněné neštěstím –, a zároveň sestupuji z vrcholů své bolesti.

Měsíc s námahou vniká do vrásek starého města a se zjevnou nechutí měří síly se žlutí pozemských luceren. Ulice jsou plné lidí. Mohutná šelma veřejnosti právě pojedla a zatáhla dravčí drápy. Nyní jí rozdírá boky chtíč: hyeně narostl prasečí rypák.

V její blízkosti mne přepadá ona ošklivost a nevolnost, jaká zaplavila hrdlo a chřípí Gulliverovo, když po návratu ze země koní, ušlechtilých Hvajninimů, musel znovu čelit lidským výparům. Přidávám do kroku, abych co nejrychleji unikl pachu svých takzvaných bratří. Zahýbám do odlehlých ulic a uliček. Potkávám už jen nemnohé exempláře dvounohého davu – poslední sutky ničivého krupobití, poslední salvy krvavé bitvy, poslední rostliny pohyblivého přilnavého močálu. Můj krok se zvučně rozléhá samotou ulic, propadlých mezi slepé klášterní stěny, a podloubí, těch jícnů temnot.

Město čpící člověkem však zůstává za mnou. Jako bych shodil ze svých plecí těžké břímě: zase dýchám. Přede mnou leží v širé krajině, byť dosud spoutané hradbami, pozůstatky jiného, dávno zemřelého města: ztroskotání chrámů a domů, z něhož se noří pahýly sloupů a hroty obelisků. Toto místo bylo kdysi plání, ruiny je změnily v návrší, a v přepršce měsíčního stříbra, které lehá na vše, jako by v hůrkách pohádkově procitaly tvary zaniklých staveb. Můj krok se stal takřka rozverným: piju měsíc a stoupá mi to do hlavy jako šampaňské. Na mých rtech naráz rozkvétají hudební myšlenky: poezie, za niž se mezi lidmi stydím, z hloubi pyšného osamění jásá v mém srdci. Všechny ty mladé ženské postavy z mých zapomenutých knih mi přicházejí v ústrety, kráčejí za mnou, obklopují mne. V chůzi nabízím rámě ubohé Elvíře, v jejíž tváři jsou rysy pohlcovány výrazem, Elvíře, která pohrdala milkováním, ale zato milovala, a za ruku držím maličkou Giu, křehoučké stvoření přivyklé životu ve vatě a v bavlnce, Giu se zářivýma očima, jejichž pohled zůstal tkvět na věcech, na něž je upřela. V barvách lásky a soucitu vidím Ines, correggiovskou madonu, uprchlou z nádhery obrazu; a Auroru, učitelku angličtiny, jejíž šibalská očka a potměšilý úsměv, lehce načrtnutý v pravém koutku úst, připomínaly muškátové víno; vidím sestru Kláru, jejíž neustálá extatičnost přiváděla na mysl blesk perel a stříbrnou mlhu; a Kamilu s tváří bengálské růže, ztepilou a svěží jako bohyně zdraví, na jejíž radostný hlas odpovídali svým šveholením všichni ptáci z klecí v širém okolí. Zjevuje se mi Isolina, útlá a štíhlá jako pohár z muránského skla, s bílýma rukama pokrytýma smaragdy a safíry; přátelsky propletené v jediném objetí vystupují před mým zrakem tři spolužačky, barokní Eugenie, krev a mléko, „vonící jablky, mírná a laskavá“, vysoká, elegantní Isa se svými věčnými rukavičkami, a nádherná Elda, magnoliově bledá, s dýkami ve svých šedých očích.

A jasným, vzdušným pohledem a měkkým hlasem mne k sobě volá zlatovlasá Forestina, která byla jeden veliký úsměv; dnes už uklidněná, zvedá ke mně ta mladá svéhlavička tvář, která se vyznačuje zdravými barvami venkovanky, ale profilem dámy, ústa zvoucí k polibkům a bradu, na niž otiskla svou pečeť láska. Jedním slovem, všechny ožívají kolem mne, aby mi dělaly společnost, všechny ty líbezné dívky, jejichž otcem jsem byl alespoň v knihách, nebylo-li to možné v životě.

Kráčím dál – kráčím stále rychleji – a chvílemi se mi zdá, že jsem tak lehký, jako když ve snu létám. I ruiny zůstávají za mnou. Staletí je také pobořila a vrátila jejich stavivo do surového přírodního stavu. Kam oko dohlédne, rozprostírá se velkolepá, jen lehoučce zvlněná pláň bez jediné střechy, jediného keře – zasněžená měsíčním svitem. Jako by větřík zčeřil povrch vodní nádrže, a ona v té chvíli zkameněla; jako bych plul mořem ticha a měsíční záře – osamělá ztracená plachta.

Tu však přicházím k obrovskému oblému balvanu, který je snad vzpomínkou na zbloudilý ledovec; toť ono místo (alespoň v mých představách), kde si má tajemná milenka se mnou smluvila schůzku, místo, kam přijde. Zde se zastavuji a čekám na ni.

Nebude již dlouho meškat. I ona vidí lunu, na niž upřeně hledím, a naše oči se již setkávají a zrcadlí se na jejím zářivém štítě. Nehybný, jakoby začarovaný kouzelným proutkem, skrývaje svou nesmírnou radost, cítím, jak se za mnou pozvolna blíží a jak se mne téměř dotýká; vnímám její teplý, vonný dech a zdá se mi, že mé vlasy pohladila lehoučká dlaň. Stačilo by, abych si troufl obrátit se, a hleděl bych jí do tváře a padl bych jí do náruče.

Kdo jsi, neviditelná bytosti, sestupující ke mně po stříbrném měsíčním schodišti a přinášející mi nebeské dary lásky? Jsi snad ozvěna harmonie, která na zemi dávno dozněla, anebo – jak bych rád věřil – ozvěna melodie, která dosud nezačala znít? Avšak, líbezná ideo vznášející se vzduchem, který dýchám, nebo plující éterem, do něhož se noří naše temná planeta, proč potom nespočineš na tomto místě, jemuž se říká život, proč se také neoděješ nebo se nedáš spoutat tvarem schopným objetí, jestliže já jsem obdařen pažemi, které tě mohou sevřít? Já ale vím, kdo jsi. Vidím tě navrstvením věků, záříš nad mým rovníkem jako hvězda vzdálená ode mne roky a staletí, a zároveň blízká několik nepatrných vteřin. Jsi ona drahá dívka, která nalezne tuto drobnou knížku a která nad ní zavzdychá tou láskou, kterou jsem vyvzlykal na její stránky. Nebudu v té chvíli tím co ty – budu jen prach a stín – přesto nenaříkej… nenaříkejme. Kořeny lidského života leží v hluboké minulosti a jeho větve a haluze sahají do té nejvzdálenější budoucnosti; duše není jen v nás, ale i kolem nás; a láska je bez konce. Dokud já myslím na tebe a ty na mne, nelze říci, že se nám lásky nedostává. V tomto jediném okamžiku – který je pro nás oba týž –, kdy já píšu a ty čteš, se má minulost stává tvou budoucností, naše duše se setkávají, poznávají se, splývají v bouřlivém, nekonečném polibku.

Šesté nebe
Celesta

Od snů sněných s očima otevřenýma, o jakých jsem psal až dosud, k těm, při nichž jsou naše oči zavřeny, není věru daleko. Abychom překročili mez, jež je dělí, stačí jediný pohyb víček.

Už si nevzpomínám, který filozof to řekl (filozofů je mnoho a ve svých míněních se příliš neshodují), určitě to však kdosi vyslovil, totiž že v každém z nás přebývá několik jedinců a že postupně žijeme vícero životů. Nechtěl bych přísahat, že to platí o většině lidí: mnozí, dalo by se tvrdit, ani nepostřehnou – třebaže přežvykují svou nízkou pozemskou trávu po celé dlouhé roky –, že žili alespoň jednou. Pokud však jde o mne a snivce mně podobné, soud o pomnožnosti života je naprosto pravdivý. Nejsem zajedno s pány filozofy pouze v jediné věci, v následnosti těchto rozdílných existencí, neboť podle mého názoru probíhají spíše současně a lze je srovnat s vícespřežím, jež je připoutáno k jedinému jhu. Když uléhám a z bytí, jež by bylo možno nazvat vertikálním, přecházím do bytí horizontálního, otevírá se mi dokořán brána jiného světa a v něm znovu vidím věci a osoby, jež v nejmenším nejsou matnými napodobeninami těch, které už znám, a shledávám se s bezpočtem událostí a pocitů, jimž se v průběhu dne nedostalo naplnění a s nimiž se opět mohu svázat. A tehdy takříkajíc procitám z celodenního bdění.

Ó, požehnané sny – němé delirium spícího zdraví –, zač za všechno vám vděčím, kolik vám ještě budu dlužen! Dokud mne neopustíte, nemohu se pokládat za nešťastného. Jestliže z dvaceti čtyř hodin běžného dne můžeme připsat – proti čtrnácti nebo šestnácti hodinám touhy a bolesti – osm či šest hodin upokojení a rozkoší, věru to dostačuje: náš život je bohatě odškodněn. Nuže, od vás jsem dostal vše, oč téměř vždy marně usilujeme, bohatství, moc, lásku; a především jsem díky vám okusil onu svobodnou vůli, která při otevřených očích nedosáhne dále, než kam sahá řetěz okolností, zvyků a náhod, jímž je každý spoután. Ve snu jsou zápěstí a kotníky prosty jakýchkoli okovů logiky či konvencí, žádný fyzikální zákon, počínaje zákonem přitažlivosti, nám neláme hřbet, hmota, jejímiž jsme otroky i dětmi, nás tentokrát poslouchá, a ani rozumová úvaha nepřichází pobořit ryzí dílo citu. Všechno se nám poddává. Boha, jejž jsme darmo hledali na nebesích, objevujeme v sobě.

Nelze popsat, jak v noci putuji prostory a časy! Žádný rychlovlak, žádná střela, i kdyby byla vypálena z toho nejmohutnějšího děla, mne nemůže dostihnout. Oproštěn od tělesné tíže, mám pocit, jako bych se proměnil v průzračnou a zářivou bytost Dantova Ráje, jež se zableskne jak světelný paprsek empyreem, a zatímco „zpěv zaznívá, jak v tůni mizí temně“.

Za svých letů míjím scény, z nichž se skládají dějiny zemského globu, scény, jež od něho odprýskly jako vrstvy obrazů, jako zuhelnatělé stránky knihy, a rozptýlily se mezihvězdnými prostory do věčnosti.

Procházím těmi nejrozmanitějšími krajinami. Hle, sirá země: křemičitý déšť a sníh sotvaže ztuhl v písek a kámen a velkolepé formy černých netvorů se sunou po horách a dolech nebo plavou v kouřícím moři. Jiné šelmy, z nichž posléze budou lidé, bloudí lesy, které jako by větvemi rozdíraly nebe a kořeny rvaly podsvětí. Někteří si v zápase rozdávají zběsilé rány kyji. Žena dravčí krásy, oděná jen do svých rusých vlasů, na ně hledí z ústí jeskyně. Bojovníci klesají s rozbitými hlavami jeden po druhém k zemi. Jen jediný, jakkoli pokrytý ranami, dosud stojí na nohou, a žena se vrhá, přimyká se k jeho kosmaté hrudi a lačně líbá krev tryskající z jeho těla a mísící se s krví jeho soků. Vzdává se nejsilnějšímu.

Avšak věkovité rostliny se proměňují v gigantické sloupy s hlavicemi ve tvaru lotosových květů a posvátná hrůza hvozdu naplňuje chrám. Panenská dcera faraónova sedí vysoko na trůně, tváří v tvář mystické cele, obklopena kněžími Ammónovými, spánky obemknuté královskou čelenkou, pravou paži opřenou o zahnutou hůl pastýřů lidí. Předstupují před ni mladí dědicové sousedních království a kněží jim kladou otázky, záludnější než hádanky sfing z velké chrámové cesty a břitčí než obelisky vztyčené mezi posvátnými pylóny. Žel, nežádá se od nich, aby napjali těžký luk etiopského krále, ani aby předhonili lehkonohou gazelu, ani aby pokořili běsnící lvy, a princové statných údů, leč chabého intelektu blednou a zmateni odcházejí. Jen jediný setrvává, čelí vítězným zrakem lstivým pohledům a úskočným řečem kněží, a ti nakonec ochromeně podléhají. Princezna velitelsky povstává a vyzývá vítěze – na znamení sladkého příslibu svatebního lože –, aby spolu s ní usedl na trůn. Zvolila nejmoudřejšího.

Scéna se znovu mění. V neposkvrněně modrém nebi, na zaobleném kopci, se tyčí dórský chrám. Jeho sloupy jsou červenobíle pomalovány a jeho průčelí zdobí zlaté trojnožky, blýskající na slunci. Do svahu stoupá v širokých kruzích průvod: starci s olivovými snítkami, dívky v bílých řízách s košíky s ovocem na hlavě, mužové s kopími a štíty. Slavnostně přinášejí Palladě do jejího chrámu nový peplos, jejž vyšívaly panny města. Nedotčená dcera archontova s peplem na rukou pokleká a klade jej na Minervin oltář. Avšak její srdce se modlí k Venuši. A Venuše ji vyslyší. Odvážný mladík, zářící jak lučištník Apollón, vystoupí zpoza oltáře. Dívka již nepatří jen sobě: patří nejkrásnějšímu.

Nato všechna ta slavnost světla potemní v labyrintu vlhkých podzemních chodeb. Leč i sem sestoupila láska. Chvatně a mlčky následuje několik dívek pannu v šedivém rouše a s rozžatou lampou v ruce katakombami, jejichž stěny, obložené mramory s vytesanými nápisy, připomínají zároveň smrt i život věčný. Vypadají jako lidé na útěku. Teď se zastavují v místnosti s prostornými malovanými výklenky a usedají na stupínek sarkofágu, jenž je zároveň oltářem. Dodávají si odvahy napomínáním k zbožnosti a ctnostnými příklady. Všechny mají na ústech jméno svého nového bratra, mladého centuriona, utěšitele zarmoucených a ochránce nevinných, jenž se chystá k mučednické smrti. Nezvyklá něha zaplavuje dívčinu hruď, její tvář zbarvuje v temnotách červeň. Mírný beránek, čistá holubice, jež uctívá, na sebe berou v jejích představách lidskou podobu. Bude náležet nejlepšímu.

Vrací se světlo. Je to však světlo lustrů a odráží a znásobuje se v rozměrných zrcadlech a na zlaceném zařízení salónu. Kam oko pohlédne, muži v černém a ženy v růžovém. Slaví se slečniny narozeniny; patnáctiletá marionetka přijímá poklony a dary četných ctitelů. Před ní se okázale uklánějí silní a krásní; k ní vysílají své vzdechy dobří; jí šeptají duchaplní mužové do ouška poetické něžnůstky. Ona se ale všem směje, a neusmívá se na nikoho. Tu dolehne z ulice hrkot kol a dusot koňských kopyt. V jejím oku to šlehne plamenem. Šestnáct podkov bije do dláždění, nepočítáme-li cvoky v podešvích pána ekvipáže. Vstupuje přisleplý bankéř milionář a ve světle zajiskří jeho drahokamy; i v tom nejnevinnějším se ukrývá ožebračení alespoň jedné rodiny. Panenka mu vybíhá vstříc; hlupáček, natahuje k němu ruce: už ji prodali nejbohatšímu…

Avšak mezi tolikeré obrazy věcí, které kdysi procházely nebo dosud procházejí touto zemí, vtrhávají ještě další, jejichž původ nedokážu uhodnout – možná obrazy, jež se oddělují od světů, které nejsou pozemské, a v prostoru se proplétají s těmi, jež jsou výrony zdejšího světa.

A tak má duše občas bloudí temnými jícny, jimiž proplouvají zažehnuté lucerny tisíce tvarů a barev. Rudé koule se setkávají a druží s modrými krychlemi, žluté kužele s fialovými vejčitými útvary, bílé hvězdy se zelenými trojúhelníky, a zdá se, že si cosi zamilovaně šuškají. Jiné tvary se však spolu hádají a hněvně do sebe narážejí, až se nakonec rozbijí a zhasnou. Zde se vznáší průvod bílých lampiónků, následován obrovitou lucernou kávové barvy, a vypadá to, jako by si vyšla na procházku řada chovanek; a tam zase několik pestrobarevných svítilen tančí v párech kolem dokola a tři nebo čtyři bachratější jim k tomu bubnují do rytmu. O kus dál se řítí purpurová lucerna – jako rozvzteklená žena – za dlouhým nazelenalým lampiónem, manželem. Kam jen dohlédneš, čiperný, roztodivný a neposedný nárůdek svíčkových oharků a pomalovaných voskových papírů.

Náhle však, jakoby mávnutím kouzelného proutku, lucerny a lampióny vybuchují a jejich nesčetná světla se slévají v jedinou oslepivou záři. Nacházím se v obrovském městě, a to město je celé vybudováno z květin; jsou tu jasmínové domy se střechami z krvavého kakostu a vavřínovými žaluziemi, zvonice, jež nejsou ničím jiným než nezvykle vysokými liliemi, z jejichž zvonů hlaholí vůně, a visuté mosty glycínií, pod nimiž plynou stříbrné řeky pampové trávy. Ulice jsou plné krásných hortenzií a bledulí, opojných oleí a kamélií, vonných mařinek a nedůtklivých netýkavek. V jejich blízkosti lze spatřit krásnoočka, mečíky, laskavce a tulipány, které po nich zamilovaně pokukují a nabízejí jim své rámě. Rezeda se setkává s pomněnkou a uslzeným šepotem si sdělují bezpočet kormutlivých novinek. Služky prvosenky, kuchařky komonky, chůvy sedmikrásky, vychovatelky petúnie a orchideje, komorné chryzantémy spěchají za nákupy nebo vedou děti – růžová poupata – na procházku. Na náměstí, před kostelem z rozkvetlé mučenky, káže za jakýmsi pulpitem vlčí mák klímajícímu shromáždění heřmánků a rmenů, zatímco voňavé devětsily obcházejí a obtěžují bližní, a bědné fialky prosí o almužnu. Tu se však shromáždění rostlin probírá z dřímoty, květinový dav ustupuje na chodníky a vytváří špalír, a dva mohutní policisté-kaktusy se napřimují na pozdrav. V doprovodu růží a lilií kráčí kolem Její Veličenstvo – i já před ním skláním hlavu –, má ztepilá a tolik citlivá královna, stydlivá Mimóza.

Zde však ještě podívaná nekončí, neboť květy se zvolna proměňují v pera a chmýří nejrozmanitějších barev. Po svazích a údolích se rozkládají křídla holubů, tetřevů, bažantů, sokolů. Nekonečná paví pera se zvedají jako osamělé keře; pera labutí a pštrosí se shlukují v hájky. Pápěří z hrdélka hrdliččina se klade – jako tráva – na zemi; místy se leskne peří papoušků a kolibříků. Blíží se husí brk. Patrně je to básník putující za poezií. A pojednou mírný dech, jakoby dech dítěte, rozechvěje celou tu peřovou krajinu, a namísto lehkosti cítím pohlazení.

A časem křižuji bezhraničné propasti dobroty. Zpravidla se mi to přihází pokaždé, když mne v bdělém stavu pokořila skutečnost, že jsem nemohl nebo nechtěl vykonat nebo podpořit spravedlivou věc, nebo jsem, chvěje se rozhořčením, slyšel nebo viděl, jak se páše věc ničemná, a nebylo v mé moci jí zabránit. V hájemství snu se však bohatě odškodňuji. Všechny utopie, jež šlechetnost vnukla básníkům, všechny záměry filantropů, vyvolané zájmem o obecný užitek, nabývají na mé noční podušce na pravdivosti a samozřejmosti. Vzdušný let, jenž je v mých snech zcela běžnou věcí, znemožnil držení hranic a zrušil tak národy. A jelikož byl odstraněn duch nacionalismu, pominul i jakýkoli důvod a jakákoli potřeba války, a vojáci začali budit týž odpor, jaký dnes budí kati. Železo, už nikoli vražedné, se navrací k zemi a pro každá ústa je sdostatek chleba. Každá žena má muže, jenž ji učiní matkou a neopustí ji, každé dítě má maminku, která je živí a líbá. Jen šťastné tváře vidí má duše a v spokojenosti druhého nalézá vlastní štěstí.

A právě při těchto nočních letech fantazie, kterou již nerozptyluje vnější svět, se začasté znovu zmocňuji některé ze svých individualit, přes den promíšených navzájem a vybledlých v ten nejbezvýznamnější průměr. Ve snech v sobě znovu objevuji mocného muže – má moc, rozumí se, záleží pouze v schopnosti konat dobro –, nebo pěvce nevyčerpatelných rajských melodií, nebo vědce, jenž odhalil a zkrotil nové přírodní zákony; a znovu se navracím do četných a nanejvýš rozmanitých osobností, z nichž jedna je podivuhodnější než druhá; ba dokonce se stávám – kdo by tomu uvěřil? – ženou.

Nesměj se mi, má geniální přítelkyně! Nevím, zda v onom zástupu lékařů, který mne prohlížel, proklepával a vážil, nebyl nejblíže pravdě ten, který prohlásil, že kdyby mé tělo bylo otevřeno a prozkoumáno na anatomickém stole, prozradilo by zárodečné znaky ženskosti. Vše nasvědčuje tomu, že když má víčka ztěžknou každodenní smrtí, opakuje se ve mně nezřídka metamorfóza básníka Teiresia. Poznal jsem dětství a dospívání ženy, když jsem jako dítě snil o hře s panenkou, a jako mladík jsem si představoval, že jsem chovankou v klášteře. A tak to šlo dále, až do dnešního dne, kdy si ve spaní namlouvám, že jsem dívka – pravda, už trochu v letech – na vdávání.

Co dělám jako žena, je nabíledni: miluji. Žena, která nemiluje, nenáleží ke krásnému pohlaví. Dělám však ještě něco více: miluji dobro. Láska se mně – jež se nyní jmenuji Celesta – jeví jako mnohost milosrdných skutků. Božský učitel nás nabádá, abychom nasytili hladového a napojili žíznícího: také láska je žízeň a hlad, a je na nás ženách, abychom ji utišily.

Nuže, Celesta hledá svého milence. Mnoho se jich tísní v její blízkosti a ona pozoruje v jejich očích lesk žádostí, jimiž se ani netají. Avšak ti mladíci jsou tak hrubí pod svou jemnou škraboškou, tak nepřístupní poezii života, tak spokojení sami se sebou, že láska by pro ně mohla být jen rozptýlením, tělesnou radostí, příležitostí k sňatku, a ani v nejmenším potřebou duše.

Celesta stále ještě hledá. Konečně se setkává se zornicí mladého muže, který bojácně pátrá po jejím oku. Žádné jiné čelo nehalí taková zádumčivost; žádný jiný úsměv není tak melancholický. Jako by duši toho mladíka, jakkoli připravenou vzepnout se k nejvyšším ideálům, tížilo a vysávalo hluboké ponížení. Kromě lásky plane v těch očích i zoufalství: ano, potřebuje být milován.

A Celesta ho miluje a říká mu o tom. Jakmile mladíka ožehne její plamen, jeho vnitřní síly procitnou a protrhnou meze. Svírajíc ho v náručí, vdechne mu nadšení, které je tvorbou: a jeho duch vzroste v génia, z jeho bojácnosti se stane odvaha. Z tohoto neznámého mladíka by mohla Celesta učinit nepřemožitelného bojovníka, nesrovnatelného státníka, nesmrtelného básníka. Stvoří z něho básníka.

A záhy on, který předtím znaveně seděl na kraji sobě souzené a dosud nezdolané cesty, nejen tuto cestu prošel po celé její délce, ale má-li postoupit dále, musí si prorazit nové dráhy.

Nyní už Celestu nepotřebuje. Opustil ji a možná na ni i zapomněl. Avšak ona, třebaže pláče, je šťastna. Svět obdivuje nového velikána a matky jej dávají dětem za příklad. V holdujícím davu stojí ve zmatku také Celesta, a růžové a vavřínové listy, jež prší na hlavu básníkovu, se snášejí na vědoucí srdce jeho neznámé Múzy.

Sedmé nebe
x x x x

Miloval jsem hodně, není-li pravda? Možná se ti zdá, že jsem svými láskami dokonce zadlužil svou budoucnost? Možná si myslíš, že už mi nezbývá žádná cesta a pěšina, abych miloval znovu a více? Odpověz mi upřímně. Já sám, není to tak dávno, jsem smýšlel stejně, ale dnes už ne.

Dnes se i přede mnou rozevřelo sedmé nebe, to ptolemaiovské nebe, které objímá jako předposlední skořápka šest předchozích a v samém středu jadérko země. Konečně se objevila ta, jež je nevýslovným vzdechem hlubin mé duše, a pohlédla na mne.

Ó geniální! Všechny mé minulé lásky se vracejí, ožívají, soustřeďují v lásce k tobě.

V tobě poznávám svou srdcovou královnu, ale nyní to rudé srdce v její hrudi buší, a s ním se rozbušilo i mé. V tobě potkávám Ricciardu, jež vystoupila ze svého plátna a opustila obrazárnu; a dopis, na nějž jsem tolik let čekal, konečně přišel.

Jsi břečťan, který se plazí k okénku mého vězení a přináší mi zelenou naději; jsi hodinový strojek, jenž udává jedinečné hodiny mého štěstí, neboť jsou to i hodiny tvého štěstí; jsi ona lípa, Tilia grandiflora, znovu rozzelenalá a oděná větvemi, v jejímž ochraňujícím stínu se zotavuji z životní únavy a do jejíhož kmene jsem navždy vyryl své jméno spolu s tvým.

V tobě jsem nalezl Amélii, hrdinku svého románu. Pokud mi růžosad intelektu dosavad skýtal jen trny, ve slunci tvé lásky dnes pučí a rozvírají se nové listy a nové květy. Nechť mnou svět pohrdá, nechť se mi vysmívá, co na tom! Mou slávou je tvůj úsměv.

Jsi hudba. Zvedá se před tebou opona čtvrtého nebe. Bolestná a láskyplná duše Elvířina se chvěje a otřásá na strunách tvých houslí a naříkavě se vzpíná z propastí tvých varhan. Slétají se k tobě všechny hudební tóny putující vzduchem a obestírají tě božskou atmosférou.

Stačí, abych lehce zavadil o špičku tvého malíčku, a v mém nitru se rozbouří sladká tušení, něžné melancholie, ustrnutí a vzplanutí. V tobě dýchají dívky, jež mne líbaly jako dítě a laskaly jako chlapce. Dnes už znám jméno svých drahých a tajemných spolucestujících: je to tvé jméno. A milostná kniha, jíž listujeme na kolenou, má bezpočet stran.

Opět mi svítíš, má znovunalezená Ester, když s tebou scházím po schodech žití, a dříve než stanu pod hvězdami, vidím je v tvých očích. Drobná a pulsující ruka Lízina – tvá ruka – spočívá dnes v mé dlani a nikdy se od ní neodloučí. A křišťálová tabule, jež stála mezi námi, padá před našimi hořícími rty, které se hledají.

Přišel jsem pro tebe na břeh poetického jezera, má nová Adélo, ale neodvedl jsem tě k příteli. Vstoupila jsi do pokoje mého srdce, ale přišlas tam za mnou – a nikdy již odtud neodejdeš.

Antonietta už neleží v panenské rakvi. Sedí na hrobě, který se proměnil v zahradu, a hledí na mne dobrýma očima, tvýma očima. Neměj obav: dokud budeš po mém boku, zde, na tomto břehu, jehož jsi květ a jas, nevrhnu se do víru, abych přeplaval proud.

Ó bělostná Diano, která ozařuješ mé čelo a probouzíš ve mně příboj citů, jak sladce jsem štkal v tvých paprscích! Tys však učinila, že má cesta staletími se stala kratičkou. Bájil jsem o budoucí vzdálené čtenářce. Jak po ní mohu toužit nyní, jak ji mohu očekávat, když mne čteš ty?

Nalezl jsem všechny ty obrazy něhy a šlechetnosti, o nichž jsem snil, ve chvíli, kdy jsem procitl a spatřil jsem tebe. Jsi sen, který se stal tělem. Nikdo tě už ode mne neodloučí, ani ty sama to nedokážeš – neboť jsi má Múza Celesta, duše mé duše.

MILÁNSKÁ BOHÉMA
A CARLO DOSSI

Carlo Dossi, originální prozaik druhé poloviny minulého století, byl „znovuobjeven“ v průběhu posledních desetiletí. K nápadným rysům italského kulturního života patří právě skutečnost, že zde k takovým literárním objevům dochází poměrně často: autoři jsou „objevováni“ nad čerstvou pozůstalostí (jako v padesátých letech Tomasi di Lampedusa a v sedmdesátých Guido Morselli) nebo až po letech, z prachu knihoven (to byl již případ Svevův, poté Gaddův, v poslední době Saviniův a také Dossiho). Takové „návraty“ zná sice každá literatura, ale ty italské jsou přece jen výjimečné jak svou frekvencí, tak svým významem. Svědčí o zdravé a mimořádně citlivé pozornosti ke skutečným hodnotám: pozapomenutí spisovatelé jsou vraceni do kulturního povědomí ve chvíli, kdy čtenářský vkus dokáže nově zhodnotit jejich zpravidla značně nepravidelné poetiky.

Je-li pravda, že Carlo Dossi postrádal širší čtenářskou obec – a k tomu je třeba dodat, že s ní sám nikdy ani nepočítal: své knihy vydával v malých bibliofilských nákladech –, neznamená to, že jeho dílo zcela unikalo pozornosti. Literární historie ho nikdy neignorovala a v literárních příručkách už má dávno své pevné místo. Neměl sice mnoho čtenářů, zato měl čtenáře pokorné a vnímavé. V roce 1905 ho pro sebe s údivem objevil Benedetto Croce a vysoce ocenil jeho rané prózy jako díla skutečného básníka, jehož „básnický poklad“ spočívá „v jistých důvěrných a dobrých citech, v rafinovanostech duše pohroužené do sebe a v jedinečné citlivosti a jemnosti pozorovatelské“. Na sklonku života získal Dossi oddaného vydavatele a vykladače v básníku Gianu Pietru Lucinim (a budiž řečeno mimochodem, že také Lucini se na sklonku sedmdesátých let vynořil z limbu zapomenutých, aby byl v jeho poezii shledán významný vývojový článek mezi D’Annunziem a Marinettim). Lucini nejen pořídil dosud nejrozsáhlejší, pětisvazkové souborné vydání Dossiho díla (1910–1927), ale napsal rovněž první – a zatím i poslední – dossiovskou monografii, nazvanou Topická hodina Carla Dossiho (1910, L’ora topica di C. D.). Ve dvacátých letech psal o Dossim s porozuměním tak náročný čtenář, jako byl Giuseppe Antonio Borgese, profesionální estetik, vlivný kritik a originální romanopisec. Ve třicátých letech připomněl jeho odkaz v pečlivě zpracovaném výboru historik milánské bohémy Pietro Nardi. Ve čtyřicátých letech publikoval tisícistránkový soubor Dossiho textů Carlo Linati, překladatel Joyce a autor nevšedního prozaického díla, které právě rovněž prochází fází jistého „znovuobjevení“. Třebaže tyto osobně zaujaté a odborně fundované apologie přinesly zřetelný důkaz, že Dossiho dílo dosud vyzařuje vnitřní energii, k renesanci čtenářského zájmu nedošlo. Na italském literárním nebi začala Dossiho hvězda stoupat teprve od roku 1964, kdy literární historik Dante Isella publikoval ve dvou svazcích o 1000 stranách první úplné vydání jeho soukromých zápisníků, nazvaných podle barvy původních sešitů Modré poznámky (Note azzurre). Hloubka, původnost a šíře osobnosti, která z těchto záznamů promlouvala, vyvolala posléze mohutnou vlnu zájmu o Dossiho prozaické dílo.[1]

Dnes jsou již základní Dossiho texty snadno přístupné a díky pečlivým komentářům, jež je zpravidla provázejí, díky korpusu Modrých poznámek (v roce 1988 vyšly v druhém vydání) i reedici Luciniho monografie (1973) jsme dobře zpraveni i o vnějších a vnitřních peripetiích Dossiho života. Zrekonstruovat obraz jeho osobnosti, jakkoli složité a rozporné, nebylo ostatně tak obtížné: dostatek záchytných bodů tu skýtá již samo jeho literární dílo, prostoupené od první do poslední stránky vypjatým autobiografismem. Sám Dossi nadto načrtl několik svých autoportrétů; jedním z nich je i úvodní text ke Každodenní autodiagnóze, souboru statistických diagramů, v nichž se pokusil pro přítele Lombrosa, významného psychiatra, zachytit psychofyzické funkce svého organismu.

Carlo Dossi (plným jménem Carlo Alberto Pisani Dossi) se narodil 27. 3. 1849 v Zenevredu u Padovy. Jak sám poznamenává v Každodenní autodiagnóze, narodil se „na útěku“: rodina tehdy prchala před rakouskou armádou, která 23. března zvítězila pod maršálkem Radeckým nad armádou sardinského krále a zajistila tak ještě na nějaký čas rakouské panství v severní Itálii. Otec i matka pocházeli z bohatých patricijských rodin a Dossi, nervózní a stále nemocné dítě, vyrůstal všestranně zabezpečen v poklidné rodinné atmosféře. Velmi záhy se u něho projevily mimořádné intelektuální schopnosti: od dvanácti let psal básně a divadelní hry a vydával rukopisné časopisy, jež kolovaly mezi členy rodiny. Debutoval v sedmnácti letech spolu s přítelem Luigim Perellim svazečkem, který obsahoval po jedné povídce od každého z nich a nesl ironický název Janíček jednou poprosil maminku, aby směl jít do školy (1866, Gianetto pregò un di la mamma che il lasciasse andare a scuola).

Klasické lyceum vystudoval Dossi v Miláně (na ně pak navázal studiem práv v Padově). Zde také založil spolu s Perellim v roce 1867 časopis Literární, výtvarné a vědecké kolbiště (Palestra letteraria, artistica e scientifica). Tento časopis, jenž vycházel po čtyři roky ve velmi ometeném nákladu, byl určen zejména mladým milánským intelektuálům a o způsobilosti příspěvků rozhodovala zvláště pro ten účel sestavená komise. Jména, jež figurovala mezi jeho přispěvateli, svědčí doposud o jeho významu, jsou to jména, jež většinou dodnes neupadla v zapomenutí: vedle čelných osobností pomanzoniovské generace, jako byl lexikograf Tommaseo, romanopisec Guerrazzi a básníci Aleardi a Prati, tu publikoval jazykovědec Ascoli, astronom Schiapparelli, mladý Carducci, ale zejména příslušníci milánské bohémy, kteří vstoupili do italských kulturních dějin pod označením „scapigliati“ (doslova „rozcuchanci“). Mezi příslušníky scapigliatury se zařadil i mladý Dossi, mezi nimi našel své umělecké druhy a osobní přátele, a do kontextu jejich tvorby vstoupil i svými prvními závažnými díly: „románem dítěte“ nazvaným Předvčerejšek (L’Altrieri) a vydaným ve 100 exemplářích v roce 1868 a „románem jinocha“ Život Alberta Pisaniho (Vita di Alberto Pisani), vydaným o dva roky později ve stejném nákladu.

Scapigliatura (tímto slovem přeložil romanopisec Cletto Arrighi Balzacovu a Murgerovu „bohému“) byla velmi zajímavým seskupením lombardských literátů, malířů a hudebních tvůrců, kteří svými díly reagovali – mnohdy tápavě a anarchicky – na změnu politických poměrů a kulturního klimatu po sjednocení Itálie. (Lombardie byla připojena k Piemontu již v roce 1859, proces sjednocování byl dokončen vstupem piemontských oddílů do Říma v roce 1870.) V literárním vývoji představují tzv. „třetí romantismus“. Ten první, manzoniovský, byl sice v milánském prostředí přítomen (jak jinak, Milán byl jeho kolébkou), jeho tvůrčí síla i národní patos však již vzbuzoval jen nostalgickou vzpomínku. Druhý romantismus, romantismus Pratiho a Aleardiho, pokoušející se smířit klasicistní tradici a romantickou emfázi v biedermeierovské apoteóze vlasti a rodinného krbu, postupně ztrácel na přitažlivosti. Bylo zřejmé, že doba nacionálního vzepětí minula a nastupují všední dny, že – jak to vyjádřil Croce – nadešla chvíle „přechodu z epického období do prozaického času ekonomické organizace nové Itálie“.

Milán se rychle proměňoval, mizela venkovská zákoutí, úzké uličky, fiakry a městská koňská dráha, z demolic vyrůstaly široké třídy, po nichž začínaly hřmotit žluté elektrické vozy Edisonovy společnosti. Zároveň však v hranicích nového celku přestával být centrem uzavřeného lombardského světa, jež tolik učarovalo Stendhalovi, a nové generaci začal zavánět provinciálností. Scapigliatura nenacházela v tomto světě oporu pro své vysoké umělecké aspirace, děsil ji svými úzkými obzory a utilitárními zájmy a protestovala proti němu nejen v umění, ale i v životě: právě ti nejtalentovanější propadali alkoholismu nebo končili sebevraždou.

Nekorunovaným králem milánské scapigliatury byl Giuseppe Rovani (1818–1874), autor románu Sto let (čas. 1857–58, Cento anni), rozvleklého pásma epizodických dějů, evokujících milánský život v letech 1750–1850. V očích Dossiho byl Rovani jediným autentickým pokračovatelem Manzoniho a sám se pokládal za Rovaniho věrného žáka, jak o tom svědčí v Modrých poznámkách řada metaforických srovnání typu: „Manzoni je jaro, Rovani léto, Dossi podzim. „Dnes je sice Rovaniho próza zcela mrtva a Dossiho obdiv pro toto „božské dílo“ je pro nás špatné srozumitelný, Rovani však zřejmě působil na mladou generaci spíše svou osobností než svými romány: jako účastník revolučních bojů v roce 1848 byl živou stopou romantického ideálu v střízlivé každodennosti nových časů. Třebaže Rovaniho epický talent byl pouze průměrný, měl nesporný dar kritické reflexe: fascinoval již svými jedovatými bonmoty, vrhanými od hospodských stolů, za nimiž se zvolna upíjel absintem – Dossi je pietně zapisoval do svých Modrých poznámek a chtěl je jednou použít pro Rovaniho Životopisný portrét –, zásadní význam však měl zejména jeho soubor kritických úvah nazvaný Tři umění (1874, Le tre arti), v němž znovu oživil romantickou ideu spřízněnosti a hlubinné totožnosti poezie, hudby a malířství a vyzval básníky, aby své verše sblížili se „sesterskými uměnami“.

Tato výzva nebyla vržena do prázdna. Příslušníci milánské scapigliatury byli zpravidla nadáni úzkými, ale zato mnohostrannými talenty. Nejvýznamnější básník této generace Emilio Praga (1839–1875), předčasně zničený alkoholem, jako malíř a jeho nejlepší verše – jakkoli nepříliš původní a silně poplatné Baudelairovi, jehož poezie pro něco byla oslňujícím zjevením – dodnes upoutávají mimo jiné výtvarností svého vidění. Druhý výrazný básník milánské bohémy, Arrigo Boito (1842–1918), vešel ve známost nejen jako libretista Verdiho Othella a Falstaffa, ale i jako hudební skladatel, autor opery Mefistofeles; své verše sbližoval s hudbou prostřednictvím složitých metrických experimentů.

Z prozaického odkazu scapigliatury jen nemnohé texty přežily dobu svého vzniku. Talenty jejich autorů zpravidla nedostačovaly k tomu, aby vzniklo velké epické plátno na způsob Manzoniho Snoubenců. Většinou vytvářeli pouze drobné útvary, črty (italsky „bozzetto“), a jediný Dossi dokázal z tohoto „bozzettismu“ vytvořit autorskou metodu, které nechyběla původnost a výrazová síla. Nedostatek invence – spolu s křečovitou snahou překonat provinciálnost domácích poměrů – vedl tyto prozaiky k spásné nápodobě cizích vzorů. Napodobován byl především Zola, ovšem spíše v senzačnosti námětů a bez jeho vizionářské síly. Tyto romány (například Nana v Miláně Cletta Arrighiho) jsou dnes až na výjimky – jako jsou Pragovy Paměti z presbytáře (1881), připomínající Hřích abbého Moureta – beznadějně mrtvé; připravily nicméně cestu vergovskému verismu. Přesto scapigliatura vydala kromě Dossiho ještě jednoho prozaika, jehož originalita je nesporná a jehož dílo není dosud zcela doceněno: byl jím Iginio Ugo Tarchetti (1841–1869), předčasně zahubený tuberkulózou, pronikavý analytik patologických vášní, autor Foscy (1869, česky 1976), mistrovské prózy líčící drásavou erotickou připoutanost mladého důstojníka k nemocné a nehezké ženě.

K dokreslení obrazu milánské bohémy je třeba dodat, že do tohoto okruhu patřila i řada malířů jako Dossiho přítel Tranquillo Cremona (1837–1878) – o němž Dossi prohlásil, že z jeho obrazů se naučil psát – nebo Daniele Ranzoni, významní předchůdci divizionismu (italského neoimpresionismu), v jejichž portrétech je již přisuzována světelným efektům nová role. Volně však s tímto společenstvím souvisel i fyzik Paolo Gorini (1813–1881) – jejž Dossi srovnával s Galileem a jehož smrt hořce oplakává v Láskách –, autor teorie o původu sopečné činnosti a objevitel formule konzervace mrtvol, již vyzkoušel na samotném Mazzinim.

Na otázku, jaký byl program této heterogenní skupiny, jež bývá nazývána nejen třetím romantismem, ale i první dekadencí a postromantickou avantgardou, není snadná odpověď. Za halasným carpe diem, za všemi pitkami, erotickou nevázaností a provokativními gesty se neskrývalo robustní sebevědomí nově příchozích, ale zoufalá deziluze a trudnomyslnost těch, kdo přišli pozdě, kdo se ne svou vinou ocitli uprostřed společnosti, s níž nemají a nechtějí mít nic společného. „Z nemocných otců vzešlo naše plémě“ – napsal Emilio Praga – „orlové v čase, kdy se mění peří, / nad mrtvým bohem vznášíme se němě, / v nějž sotva kdo už věří. „V poezii i próze dávají výraz své nemocné duši, otrávené baudelairovským splínem a nervalovským šílenstvím, svému taedium vitae.[2] Hovoří o sobě jako o „prázdných gumových míčích“, „dětech pochybnosti“, „ponurém a nemocném plemeni“, vyrážejícím „píseň kleteb a děsu“. Avšak proti pozitivismu a scientismu své doby staví ideál umění, svou „zasmušilou Múzu“, která již nesvědčí ani o metafyzických hodnotách, ani o morálních pravdách, ale pouze o falešnosti samolibého racionalismu a neredukovatelnosti člověka.

Co spojovalo s touto bohémou, vkládající do svého protestu vlastní životy, Carla Dossiho, mladíka s bezpečným rodinným zázemím, mladého dandyho vybraného chování, jehož pracovní stůl nejevil nikdy nejmenší stopy nepořádku? Především hyper senzitivní psýcha, z níž se vyznal ve svých prózách i v Každodenní autodiagnóze: pocit, že i on patří k nemocnému plemeni, že se v něm sčítají šílenství předků, že i on je cizí té sebevědomé společnosti, jež ho obklopuje. Tyto pocity nebyly pouhou literární stylizací, a obracel-li se se svými úzkostmi na Cesara Lombrosa, tohoto poněkud primitivního Freuda pozitivistického věku, činil tak s důvěrou, že muž, který pochopil, jak neznatelná hranice dělí šílence od génia, mu může skutečně pomoci. A samozřejmě sdílel s bohémou onen rovaniovský ideál Umění, a stejně jako Alberto Pisani, hrdina jeho románu, věřil, že prostřednictvím literatury dokáže vejít v kontakt s vnějším světem, který ho svou anonymní tváří děsil.

Předvčerejšek, svou první samostatnou knihu, vydal Dossi v osmnácti letech. Do jejích tří próz, volně řazených v tradici romantického fragmentu a bozzettismu své doby, uzavřel vzpomínky na vlastní dětství. První próza vypráví o přátelství s dívenkou Giou, jež je mu posléze vyrvána „neviditelným nepřítelem“, souchotinami. V druhé próze vzpomíná na svá školní léta, na přihlouplého ředitele soukromého ústavu a na dobráckého učitele, tyranizovaného vlastními žáky. Třetí próza jej odvádí do světa fantastických snů a tužeb. Síla těchto próz tkví v akcentované subjektivnosti pohledu a v mimořádné schopnosti psychologické introspekce. „Není to ubohé, zakrnělé, konvenční dětství dospělých, „napsal o nich Borgese. „V osmnácti letech… mohl ještě Dossi procítit radosti a smutky, lásky a nenávisti, ctnosti a ničemnosti s touž temnou a energickou intenzitou, s jakou je prožívají děti. „Prózy, o nichž jeden z jeho bohémských druhů prohlásil, že je to „Vita nuova našeho věku“, se však nevymykají z dobové literární produkce jen svou proustovskou evokační silou, ale i překvapivě komplexním estetickým programem, který je v nich realizován.

„Předvčerejšek,“ zapsal si Dossi ve svých Modrých poznámkách, „se skládá ze tří částí, na způsob tří osob Svaté Trojice. – Jsou to tři pokusy. V jednom stojí Dossi zcela na zemi (druhá část), v dalším stojí na zemi a hledí k nebi (první část), v posledním se nalézá v nebi a hledí na zemi. Z těch tří žánrů jakžtakž uspěl v prvních dvou. Chtěl by se věnovat pouze prvnímu, který je stejně daleko oběma přemrštěnostem dnešní literatury… – V třetí části se Dossi snažil dát zaznít nikoli slovům, ale zvukům; to jest přiblížit se, jak jen to bylo možné, hudbě; tak jako se snažil v druhé části spíše malovat než psát literaturu. „Z těchto slov je zřejmé, že Dossi si již na samém počátku hledal svou osobní poetiku. Zároveň podávají svědectví o tom, jaký význam pro něho měl rovaniovský umělecký synkretismus, víra v příbuznost „sesterských uměn“. A jistě nešlo jen o plané teorie: není pochyb o tom, že vnitřní melodie Dossiho složitých period dává jeho textům vyšší jednotu a sceluje jejich fragmentární výstavbu.

Na první pohled však upoutává Dossiho raná próza ještě jedním rysem: originalitou svého jazyka. Její jazyk je neobyčejně artistní, jsou v něm využívány latinské etymologie, impulsy moderní francouzštiny, archaismy, ale především je tu mnoho neologizování a bezpočet tvaroslovných i lexikálních lombardismů. Jakkoli tu jde především o individuální expresi – a v tomto ohledu je Dossi bezesporu nejoriginálnější stylistou italského 19. století –, měla Dossiho volba hlubší význam, neboť se uskutečnila na pozadí celonárodní diskuse o podobě jednotného jazyka, jímž by napříště měla hovořit sjednocená Itálie. Do této chvíle byla Itálie zemí četných dialektů: ty nejvýznamnější – benátský, milánský, římský, neapolský – měly navíc vlastní literaturu, jejíž vrcholy (Neapolec Basile, Říman Belli nebo Miláňan Porta) se přirozeně včleňovaly do hlavního, tj. toskánského proudu, jednou ze snah risorgimenta[3] byla i jazyková unifikace příštího státního útvaru: Manzoni ve stopách Dantových určil za základ budoucí italštiny úzus vzdělané florentské společnosti a sám dal příklad tohoto jazyka ve svých Snoubencích. Do jaké míry znamenal Předvčerejšek v těchto souvislostech otevřenou roztržku, ilustruje okolnost, že vyšel v témž roce 1868, kdy Manzoni předložil ministerstvu školství své pojednání O jednotě jazyka a prostředcích jejího rozšíření (Dell’unità della lingua e dei mezzi di diffonderla), v němž již přenášel své teoretické úvahy do praktické roviny: doporučoval mimo jiné preferovat na celém území Itálie učitele z Toskány, posílat žáky za odměnu do Toskány na prázdniny apod. Dossiho disidentství ve věci jazyka bylo zřejmě podmíněno několikanásobně: svou roli tu hrála nepochybně tradiční lombardská averze k toskánské kultuře a živý zájem o milánský dialekt (Dossi byl nejen okouzleným čtenářem Carla Porty, ale sám napsal v tomto dialektu jednu komedii), zásadnějším důvodem však byl odpor k jakékoli uniformizaci společenského života, onen odpor, jenž motivoval anarchická gesta celé milánské bohémy. O tom, že tento postoj byl záměrný a cílevědomý, svědčí nejen to, že jako takový byl pochopen a vzápětí kritizován, ale i jednoznačné výroky v Dossiho korespondenci (ironizuje tu „Obránce jazyka Jediného a Neměnného“, kteří toho v jeho Předvčerejšku najdou dost, zač by ho mohli upálit, a tvrdí, že se „z lásky k Manzonimu postavil proti Manzonimu“). Manzoniho jazyková reforma přirozeně nakonec zvítězila, ale i Dossiho jazykový pluralismus zanechal v italské kultuře výraznou stopu: Contini od jeho díla právem odvíjí celou řadu lombardských „makarónských“ autorů, jejichž jazykový expresionismus dochází završení ve velkolepém prozaickém díle Carla Emilia Gaddy.

Druhý Dossiho „román“ Život Alberta Pisaniho je ve stejné míře charakterizován jazykovým experimentátorstvím a vyhroceným autobiografismem, ve svých motivech se navíc sbližuje s prozaickou tvorbou scapigliatury. Jeho hrdina, který nese Dossiho druhé rodové jméno, se rovněž narodil na útěku před rakouskou armádou, „žlutý jako citrón, zbarvený strachem své matky“. Na rozdíl od reálných faktů vlastního životopisu však dává Dossi Albertovu otci zahynout v bitvě u Novary a jeho matce spáchat sebevraždu. Alberto je vychováván babičkou. Ochotně naslouchá jejím rokokovým příběhům (jeden z nich, příběh o uťaté ruce krásné Isoliny, se vrátí v Láskách), posléze však babička umírá, a Alberto zůstává sám. Do společnosti nechodí, společnosti se bojí: „ve společnosti ušlechtilé srdce nestačí“. Touží po dokonalé lásce, avšak dívky, jež potkává, mu připadají „příliš tělesné, příliš skutečné“. Zahoří milostnou vášní ke krásné paní Claudii, netroufá si však před ni předstoupit. Rozhoduje se, že se jí přiblíží literaturou. Povídky, jež píše v ústraní, v domě po podivínském prastrýci alchymistovi, a k nimž se inspiruje četbou svých oblíbených autorů Sterna, Thackerayho a Porty, postupně skládají druhý plán Dossiho románu. Albertova kniha se skutečně dostane do rukou paní Claudii, a ta si přeje poznat autora. Alberto překoná ostych a jde ji navštívit, ve vratech mu však domovnice oznámí, že paní Claudia zemřela. Alberto podplatí hrobníka a získá tak Claudiinu mrtvolu. Když spatří na hrudi zesnulé medailónek s obrazem jejího manžela, je jat žárlivostí: uchopí revolver a medailón roztříští výstřelem; pak obrátí zbraň proti sobě.

Tento bizarní příběh, který se nám dnes jeví jako amalgám nejrozličnějších literárních topoi, nutí položit si otázku, nakolik jsou Dossiho texty poplatné jeho četbě. Dossi k tomu sám vybízí, když v Každodenní autodiagnóze ironicky poznamenává, že nesmírné kvantum jeho četby „muselo také něco vydat“. Jeho literární kultura byla neobyčejně rozsáhlá, zejména díky tomu, že ovládal několik jazyků: sám vypočítává latinu, starou i novou řečtinu, francouzštinu, němčinu, angličtinu, španělštinu, portugalštinu, holandštinu a dokonce i ruštinu. Při četbě Života Alberta Pisaniho se nám nutně vybavují nejrůznější literární filiace od anglických sentimentalistů přes německé romantiky až po francouzský frenetický román, nadto je zřejmé, že si tu autor mnoho vydlužil i od svých literárních přátel (sám makabrózní závěr, zdánlivě nelogický, ale přesto konsekventní a působivý, převzal z jedné prózy Cletta Arrighiho). Avšak třebaže jsou tato fakta nesporná, nelze nevidět, že děj je časově i místně velmi přesně zasazen, že je tu velmi malebně evokována stará Lombardie a že hlavní postava, opakující typ romantického „rozervance“ a „zbytečného člověka“ (který se jinde jmenuje Werther, Ortis nebo Rolla), se pohybuje v takto konkrétně vymeteném prostředí, a je to tedy postava s nepochybným sociologickým oprávněním. „Alberto Pisani,“ napsal výstižně Lucini, „je tragickým obrazem mladého Itala v kritickém psychologickém okamžiku italských dějin, kdy Itálie po zkouškách zápasů o nezávislost, vykrvácená a anemická, avšak vyhladovělá a horečná, toužila najíst se dosyta, odpočinkem zapravit ztráty, málo myslet, spát a vrátit se k té každodennosti, již přerušila úžasná píseň našeho risorgimenta…“

Patronem Dossiho románu byl v prvé řadě Laurence Sterne. Je to patrné od prvních stránek, neboť román začíná podle Sternova receptu čtvrtou kapitolou, a pak se teprve vrací k první. Ale snad byl u jeho zrodu již přítomen i Jean Paul, autor v prostředí scapigliatury velmi populární. Právě Jean Paul stanul záhy na žebříčku Dossiho literárních lásek na prvním místě jako nesrovnatelný génius, který „převyšuje vše, co vytvořila nová doba, Shakespeara nevyjímaje“, v jehož díle lze shledat „zárodky miliard myšlenek a miliónů knih“ a v jehož próze jsou předkládány čtenáři „ne tak hotové myšlenky jako intimní mentální proces“.

„Sternovská“ je zajisté samotná idea Dossiho prvních dvou knih: napsat „memoáry“ před dvacátým rokem života. Ve Sternovi a Jeanu Paulovi mohl však Dossi zejména najít oporu pro hybridizaci stylových rovin (jíž odpovídala na jiné rovině hybridizace jazykových vrstev). Patos se v těchto prózách plynule mísí s elegií, elegie s ironií, ironie se sarkasmem, makabrózní motivy jsou vyvažovány komikou. Klíčovým pojmem pro výklad těchto – a nejen těchto – próz je však humor, humor v hegelovském smyslu, humor jako právo umělce na zcela subjektivní výpověď o skutečnosti. Máloco tak vystihuje Dossiho autorskou pozici jako ty stránky Hegelovy Estetiky, jež se týkají humoru: „V humoru je to osoba umělce, která se sama předvádí jak po svých zvláštních, tak i hlubších stránkách, takže přitom běží podstatně o duchovní hodnotu této osobnosti.“ V Dossiho formulaci tato teze zní: „Humorista líčí spíše sám sebe než své hrdiny.“ Právě tento „humorismus“, subjektivita vyhnaná až k narcisismu, je katalyzátorem vnitřní různorodosti Dossiho próz a zárukou jejich jinak snadno zkompromitovatelné původnosti. A právě tímto „humorismem“ přemáhal Dossi niternou neschopnost dospět k velkorysé epické syntéze (jakou byli Manzoniho Snoubenci), neschopnost, již s ním sdíleli i jeho generační druzi. Dossi, který o otázkách humoru ve svých Modrých poznámkách často uvažoval a dokonce jim chtěl věnovat celou knihu, si toho nepochybně byl sám vědom. „Prostřednictvím humorismu,“ říká v jednom ze svých záznamů, „lze v jediné knize amalgamovat všechny žánry. Humorismus je literární manifestací eklektismu našeho věku.“

Právě „humor“ je nejvitálnější tkání Dossiho děl, a v této souvislosti je příznačné, že pokud chtěl být objektivní, konstruovat filozoficko-moralistické teze – jak tomu bylo například v utopické robinzonádě Šťastná kolonie (1874, La colonia felice, vydáno ve 200 exemplářích) –, ztrácel na přesvědčivosti. Ve Šťastné kolonii se Dossi pokusil předvést na exemplárním příběhu své přesvědčení, že skupina zločinců, ponechaná na pustém ostrově sama sobě, bude pouhým pudem sebezáchovy donucena vrátit se k těm obecným zákonům lásky a práva, jež předtím porušovala, a že tedy „zlo učí dobru“, „právo je dítětem užitečnosti“ a „láska je silnější než síla“. Sám v předmluvě ke čtvrtému vydání tento rousseauovský evoluční optimismus zpochybnil a pod vlivem Lombrosova učení o atavismech a regresivní metamorfóze dospěl k diametrálně opačném názoru, že „člověk je špatný, a to nenapravitelně“. Vážnost cílů nicméně v této próze Dossimu zabránila využít širšího rejstříku stylových poloh, a tak v ní převažuje patos a emfáze, jež jsou dnes již nevěrohodné.

Mnohem lépe vyhovoval jeho autorskému naturelu jiný projekt, který v Modrých poznámkách figuruje pod titulem Lidské portréty (Ritratti umani). Podle Dossiho plánů měl sestávat z 13 souborů črt a povídek, jež by dohromady skládaly jakousi milánskou „lidskou komedii“. Byl tu proponován svazek věnovaný světu dětí, škole, úřadům a vojákům, obchodníkům atd. Tři z těchto svazků Dossi skutečně realizoval. Soubor Z lékařova kalamáře (1874, Dal calamaio di un medico, 100 exemplářů) motivicky čerpal ze světa lékařů a jejich pacientů, Koncovka A (1878, La desinenza in A) byla věnována ženám, Vzorník (1885, Campionario), napsaný ve spolupráci s L. Perellim, zachycoval milánské figurky z nejrůznějších vrstev.

Nejvýznamnějším svazkem z těchto tří – a jedním z vrcholných Dossiho děl vůbec –je Koncovka A, mysoginský obraz ženy (bytosti, jejíž jméno má koncovku a) a její ďábelské role ve společnosti a ve světě vůbec. Ani tentokrát nejde o kompaktní epický celek, ale o kaleidoskop obrazů v tradici balzacovských fyziologických črt, nicméně kompozice knihy je promyšlenější a vyváženější než u kteréhokoli jiného Dossiho díla. Theatrum mundi, jež je zde předvedeno, má odpovídající divadelní aranžmá: tři desítky próz jsou rozděleny do tří „aktů“, předchází jim prolog, člení je intermezza a uzavírá je finále. Ve velmi zajímavé předmluvě k druhému vydání (1883), kde Dossi znovu reklamuje své právo vládnout jazyku a nebýt jazykem ovládán a protestuje proti tomu, aby byl přiřazován jen na základě tematické volby k naturalistickému směru, hájí také svůj fragmentární způsob výstavby textu. „Mé srdce,“ říká zde, „snad původně bylo jediným zrcadlem, ale pod tíhou vzpomínek se rozbilo na tisíc střípků.“ Zápletka je však podle jeho názoru nutná jen pro román bez stylu a bez myšlenky: „V knihách, v nichž jsou vyprávěné události pouhopouhou záminkou k vyjádření myšlenek a příležitostí k jejich sugerování, má sice zápletka existovat, ale nemá být příliš vidět…“

Tuto minimální epickou kontinuitu zajišťují Koncovce A především tři ženské portréty, jež Dossi znovu připomene v Láskách: hloupoučká Isa, která záhy umírá ve svém planém manželství, krásná Eugenie, která na matčinu radu užene stařičkého barona Capraru a poté se hojí četnými nevěrami, a mužatka Elda, dopřávající si orgií se svými podkoními. Vedle nich tu však defiluje celá řada dalších postav, prostitutky, klášterní chovanky, sufražetky, stará ruská hraběnka se svým hráčským salónem. Celý ten pestrý baudelairovský mundus muliebris[4] je opět odzrcadlen proměnlivými střípky humoristových nálad na škále od sarkastického pamfletu k dobromyslné komice. Je to svět, který již dobře znala romantika, ale tím, jak je přesně místně a časově lokalizován, má již velice blízko k oněm moderním Lilitám, Messalinám a Salomé, jež zaplaví dekadentní literaturu konce století.

Dossi si touto knihou vysloužil pověst „nenávistníka žen“, a tato nálepka na něm nadlouho ulpěla. Jeho předchozí prózy však ukazují, že žena pro něho – stejně jako pro Baudelaira – nebyla jen Evou a ďábelským nástrojem, ale mnohem častěji nedostupnou Madonou a andělskou bytostí, a že tedy v Koncovce A je tematizován jenom jeden pól této dobově příznačné duality splínu a ideálu. To potvrdila hned následující Dossiho kniha, nazvaná Lásky (1887, Amori), v níž znovu ožila světlá představa ženy anděla v plném lesku a prerfaelitské čistotě. Lásky byly vědomě zamýšleny jako pandán ke Koncovce A, jak o tom hovořil sám Dossi v dopisu příteli F. Cameronimu: „…chci zde soustředit růžovou záři ženského světa, tak jako jsem v předešlé knize nakupil jeho temnoty. „Avšak evokací dětských let se v nich Dossi vracel i k tematice svých juvenilií a jednotlivé další motivy svědčí o tom, že se tu vlastně vracel v melancholickém ohlédnutí k celému svému dílu. Lásky jsou totiž kniha, jíž se loučil s literaturou.

V roce 1877 se Dossi definitivně přestěhoval do Říma a rozhodl se – vzhledem ke své plachosti překvapivě – pro diplomatickou kariéru. Stal se blízkým spolupracovníkem Crispiho, který nejdříve vedl ministerstvo zahraničí a poté vystřídal Depretise ve funkci ministerského předsedy. Po Crispiho pádu (1891) byl Dossi – který se krátce předtím oženil – vyslán jako generální konzul do kolumbijské Bogoty. Zde se začal zajímat o archeologii. Roku 1893 mu bylo z rodinných důvodů povoleno načas opustit své místo a roku 1894, po ustavení druhého a posledního Crispiho kabinetu, se znovu vrátil do své funkce tajemníka ministerstva zahraničí. Politický život ho však mezitím přestával zajímat, a tak ještě téhož roku požádal o úřad vyslance v Aténách. Do Atén se odebral rok nato, avšak více než diplomatickým povinnostem se zde věnoval archeologickým výzkumům. Po Crispiho smrti (1901) se uchýlil do ústraní. K literární práci se již nevrátil; nadále si však vedl své Modré poznámky, započaté v sedmdesátých letech. Svůj volný čas trávil vykopávkami na lombardském venkově a kromě toho dohlížel na stavbu své vily v blízkosti Coma. Zde také zemřel 16. 11. 1910.

Své Lásky vydal Dossi v 585 výtiscích na vzácném japonském papíře, „lehkém jak motýlí křídla“. Věnoval velkou péči tomu, jak bude kniha vypadat, a nic neponechal náhodě. Grafickou podobu knihy dohodl s přítelem Luigim Conconim; ten mu nakreslil na vazbu mimózu (podle květiny, již obstaral bratr Tranquilla Cremony z římské Botanické zahrady) a nastylizoval všechny titulky na způsob japonské kaligrafie.

Co je v Láskách literatura, co sen a co skutečnost, lze jen obtížně rozlišit. D. Isella upozornil, že emblematická scéna polibku přes okenní tabulku v mondénním hotelu cizího města, jež shrnuje základní situaci Dossiho lásek, se nachází už u Jeana Paula, v próze Život Quinta Fixleina. Ona „geniální přítelkyně“‚ jíž jsou Lásky dedikovány a v níž se v závěru zhmotňují Dossiho sny, naopak skutečně existovala: byla to Mimi Marainiová, dcera sochařky Adelaidy Marainiové, v textu rovněž zmíněné. Dossi je miloval obě, ale jak vyplývá z Modrých poznámek, i tentokrát jen zdálky a platonicky: „Pro jednu jsem se narodil příliš brzy, pro druhou příliš pozdě.“ Kde jsou však v těchto případech hranice básně a pravdy?

Láskami se Dossi naposledy obrací do své minulosti, aby jí nastavil fasety své duše, duše „humoristického“ básníka. Znovu přehlíží svá někdejší citová vzplanutí, ať jejich předmětem byla srdcová královna z karetní hry, anonymní ženská podobizna v obrazové galérii, velká lípa v zahradě, ženské postavy z veršů latinských básníků či ze stránek novodobých románů, nebo skutečné dívky a skutečné ženy. Znovu rozehrává všechny rejstříky svého bizarního autorského naturelu, ale tentokrát v zklidněné a zharmonizované poloze. Vypráví bohatým a barvitým jazykem, ale heterogennost prvků, z nichž se skládá, je mnohem nižší, než tomu bylo v předchozích prózách. V lehce uplývající kantiléně tohoto textu se opět prolínají tóny elegické, patetické, ironické i groteskní. Patronem této prózy je opět Jean Paul, básník, jenž uměl jako nikdo druhý „uvěznit ve větách ony nevyslovitelné city, jež zaplavují mladou duši, překypující láskou a melancholií, v hodině soumraku“. Avšak Dossiho vzorem tu byly nepochybně i Baudelairovy Malé básně v próze, jež podle svědectví Modrých poznámek pokládal za „zázračně krásné a nové“ a v nichž údajně našel uskutečněnu „nedostižně nádherným způsobem“ řadu svých literárních plánů. Právě Lásky ukazují nejpřesvědčivěji, že Dossiho maska podivínského prozaika zakrývala tvář lyrického básníka, jednoho z největších, jaké italské 19. století, poměrně skoupé na autentickou lyriku, mělo.

Přes odkazy na Baudelaira a Jeana Paula jsou však Lásky především knihou, jež ukazuje do budoucnosti. Devatenácté století, ten „eklektický věk“, dospívá na svém sklonku – paradoxně právě skrze svou eklektičnost – – k nové syntéze. Touto syntézou je secese, jednotný styl, jenž vstřebává naturalismus, impresionismus, dekadentní estétství, novoromantismus, vitalismus, ale zároveň se proti nim ohraničuje. Nevíme sice nic o Dossiho vztahu k výtvarné secesi (jistou indicií může být nanejvýš jeho zájem o japonské výtvarné umění, jež posléze hluboce ovlivnilo secesní malířství svým plošným pojetím obrazu a zdůrazněním kontury, nebo přátelství s Vittorem Grubicym, jedním z divizionistů, kteří v devadesátých letech houfně přijímali secesní tvarosloví), ale zdá se, že právě Lásky razí cestu literatuře bezprostředně následujících desetiletí, literatuře, jíž nelze upřít souvislost se secesní estetikou a jejímiž reprezentanty budou Wilde, Rilke, Hofmannsthal či Maeterlinck (v Itálii zejména D’Annunzio a o něco později tzv. „básníci soumraku“).

Dossi je této generaci neobyčejně blízký již svým pochopením stylu jako individuální exprese, jakkoli nebudí důvěru, jsou-li secesní linie a stylizace literárního textu sbližovány prostřednictvím vágních termínů „ornament“ nebo „arabeska“, nelze popřít, že je lze sblížit na základě hlubších souvislostí: do linie a stylu přechází podle secesní estetiky energie jejich tvůrce, je v nich zakleta organická síla a autorovo hic et nunc.[5] Zásadně blízký je secesnímu postoji Dossiho narcisismus, jeho subjektivita, ono „zrcadlo duše“, jež odkrývá ve věcech novou intimitu, zažíhá minulost novou přítomností a dokonce rozptyluje mlhy budoucnosti (snad nejblíže secesnímu cítění je závěrečná pasáž pátého nebe, v níž se autor v jediném časovém bodě setkává se svou budoucí čtenářkou). Zrcadlem duše vidí Dossi i přírodní fenomény, zejména „krajiny“, ať už jde o krajiny umělé, nebo niterně lyrizované ve smyslu secesních paysages intimes.[6] Příznačné je v těchto souvislostech i jeho vysoké hodnocení hudby (rovněž pro Wilda a Hofmannsthala byla nejsvětějším uměním) a jeho smysl pro synestezi, sjednocující tóny, barvy, vůně a tvary. V secesi se znovu zaktualizuje i spojení Eros-Thanatos, obraz lásky zdařené smrtí, ale i erotická adorace mrtvé, obojí návratný motiv v Dossiho próze. Avšak již samotnou přehlídkou ženských postav jako by Dossi předjímal secesní ikonografický repertoár. Tak jako v Koncovce A varioval obraz femme fatale, zde před námi defiluje Žena Dítě, Žena Duše, Žena Melancholie, Žena Hudba, Žena Tajemná Neznámá, Žena Anděl, Žena Múza, zkrátka všechny ty Psyché, Ofélie a Izoldy, jež pod nejrůznějšími jmény zanedlouho naplní básnická, prozaická i dramatická díla. V neposlední řadě pak je Dossi ve svých Láskách secesi blízký svou estetizací života, svým pojetím života jako podívané.

Dossiho Lásky, křehká básnická próza, jejíž obsah měla symbolizovat mimóza na obálce prvního vydání, se tak jeví jako dílo zcela specifické kulturní hustoty. Dílo, které si žádá pozorného čtenáře.

Jiří Pelán

Ediční poznámka

Knihu Carla Dossiho předkládáme téměř ve stejné podobě, ve které vyšla roku 1990 v nakladatelství Odeon. Ačkoliv se v textu nalézá množství cizojazyčných výrazů, ponecháváme je bez překladu. Jednáme tak, protože se domníváme, že by se výrazně poetický ráz Dossiho díla mohl vložením poznámkového aparátu rozrušit. Usoudili jsme také, že jsou výrazy při pozorném čtení většinou uchopitelné i bez doslovného překladu a že v nich netkví podstata textu. Možnosti poznámkového aparátu využíváme až v doslovu, abychom čtenáři více osvětlili některé charakteristické aspekty Dossiho tvorby.

Redakce MKP

[1] V této souvislosti stojí za zmínku, že již v roce 1893 F. X. Šalda ve článku věnovaném románu G. P. Manciniové Lidia a koncipovaném jako polemika s překládáním literárního braku doporučoval pozornosti překladatelů vedle Vergy, Capuany a Tronconiho právě Carla Dossiho. Verga se u nás začal překládat zhruba o třicet let později, a pokud jde o Dossiho, zůstala Šaldova výzva zcela nevyslyšena.

[3] Risorgimento bylo hnutí za svobodu a národní jednotu Itálie v letech 1815-1870. Pozn. red.

[6] Intimně působící krajina. Pozn. red.

Carlo Dossi

Lásky

Edice E-knihovna

Redakce Kateřina Kováčová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 9. 6. 2017

ISBN 978-80-7532-824-3 (html)