Paměti okultisty

ÚVOD

Nauky okultní čili skryté jsem vylíčil alespoň v hlavních rysech ve své obsáhlé knize „Tajné síly přírody a člověka“. V ní nalezne čtenář vše nutné k pochopení událostí, jež budou vylíčeny ve spise přítomném. Rovněž vřele doporučuji četbu své jiné knihy „Léčba nervů přírodními silami“ a také spis „Divy a kouzla indických fakirů“. Oba spisy vyšly v témž nakladatelství. V prvém je důkladně popsáno složení vnitřního člověka, totiž jeho část neviditelná, a ve druhém zase indické metody k vývoji skrytých duševních sil, jež se staly teď předmětem usilovného vědeckého bádání, které provádějí různé společnosti metapsychické pomocí médií a jiných jedinců, v tomto směru nadaných. Je to sice chvályhodná snaha, ale nemůže míti přes veškeré úsilí valných výsledků, poněvadž zákony a záhady světa neviditelného, jenž je vlastně podkladem všeho okultního, lze rozřešit jenom osobním vniknutím do tohoto světa – ne jinak. Kdo chce poznati tajemství chrámu neviditelného, musí tam sám vstoupiti, ba musí i odhrnouti oponu, zakrývající vnitřní svatyni.

Kdo zůstane před branou, nezví nikdy, co je uvnitř.

A právě tato kniha má poučiti čtenáře, jak lze vstoupiti do tohoto neviditelného chrámu a jaká cesta k tomu je nejlepší, jaká škola je nejspolehlivější a jaká nebezpečí očekávají žáka. Nelze mi tajit, že v okultismu číhá nebezpečí steré. Od dávných dob to bylo známo všem zasvěcencům – proto varovali a proto svoje nauky skrývali před profánním davem. Okultní nauka není pro každého, a proto je skrytá a jen jistí lidé mohou ji odhalit a správně přijmout. Proto je psáno v Písmu: „Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených.“

Dalším úkolem tohoto spisu bude upozorňovati na steré omyly, které badatele očekávají, neboť okultismus moderní, na rozdíl od středověkého a starověkého, oplývá přemnohými spisy naprosto vadnými a nesprávnými, které badatele jen zavádějí. Jsou dnes celé okultní školy a společnosti, jež vydávají drahé publikace – zcela bezcenné nebo přeplněné naukami falešnými. To platí zvláště o naukách mystických a zvláště rosikruciánských.

Jen v americkém městě Los Angeles jsou podle informací, jež mně byly zaslány, tři společnosti „rosikruciánů“, vesměs ovšem nepravých. Každá z nich učí něčemu jinému. Je to tedy právě tak jako s mnohými náboženskými sektami. Každá vykládá podle zevního rozumu tajemství v náboženství skrytá, která lze pochopit jedině srdcem. A práce taková nemá naprosto ceny.

Také u nás je mnoho plevele v okultní literatuře, která je dnes ohromná. Před dvacíti lety počítal světoznámý anglický spisovatel Arthur Conan Doyle na 70 000 svazků světové literatury okultní, ovšem i se spisy středověkými a starověkými. Dnes je tato literatura o nějakých třicet tisíc svazků bohatší. Je ovšem otázka, jaké procento z této spousty knih je skutečně cenné! Podle mých zkušeností sotva jedna setina! Je to tím, že o věcech okultních píše kdekdo, poněvadž každý, kdo poznal nějaký zlomek skrytých nauk, je puzen touhou svoje přesvědčení pokud možno oznámiti celému světu. Jenže při tom většina takových spisovatelů příležitostných chybuje v tom, že si budují svoje vlastní teorie a že nijak nedbají o nauku starých mistrů, uloženou ve spisech středověkých a starověkých.

Okultní nauky mnohého oslňují. To se týká hlavně moderní teozofie a anthropozofie. Mně se vedlo také tak, pokud jsem nezačal studovati starých pramenů. Ale když jsem stejné nauky, jenže v pravé čistotě, nalezl později při studiu spisů starých Indů, při četbě klasických okultních autorů jako Sokrata – v dílech Platonových –, nebo dokonce Plotina a Jamblicha, spadla mně rouška s očí a poznal jsem, že teozofie se chlubí cizím peřím, toto moje přesvědčení bylo pak ještě dále utvrzeno četbou mystiků a alchymistů středověkých, zvláště Jakuba Böhmeho. A když jsem stejné nauky nalezl v indické Bhagavadgítě a také v učení starých Egypťanů a Peršanů a nejnověji i starých Číňanů, bylo mi jasno, že pravdu sluší hledati u starých autorů, a nikoliv u nových.

Pravda je jenom jedna a její zlatá nit je ukryta v každém pravém okultním spisu, a také v každé soustavě náboženské.

Ale najít tuto zlatou nit a sledovat ji až do doby moderní – vlastně až k vlastnímu jáství – to je úkol, který vyžaduje celého člověka.

V této knize budu líčit postup svých okultních zkušeností a zážitků podle pravdy a beze všech příkras. Čtenář pozná, jak se věc dělati nemá. Ale také pozná, jak je člověk veden křivolakými cestičkami posléze přece jen k cíli. Moje cesta byla velmi obtížná hlavně proto, že tehdy nebylo vhodných poučných spisů a že jsme se v Praze musili prokopávati různými překážkami, jimž se dnes možno naprosto vyhnout. Máme dnes dokonce českou obsáhlou literaturu v překladech i ve spisech původních, sepsaných na podkladě praktických zkušeností. A to je právě v okultismu – jako vůbec v životě – přední věcí. Veškeré teorie jsou bezvýznamné, jestliže jsme sami nepřistoupili k praxi. Jenže praxe v tomto oboru má svoje nebezpečí, jak již bylo pověděno, a sice velmi vážná!

V okultním studiu a zvláště v praxi je třeba dobrého vedení. Toho jsme my neměli, a proto lze mluvit o štěstí, že nikdo z nás neodnesl mnohdy velmi nebezpečné pokusy úhonou. Na tuto okolnost je třeba neustále upozorňovat. Přehledně jsem taková nebezpečí vylíčil soustavně v knize „Nebezpečí okultismu“ (Praha, Springer), ale učiním tak příležitostně i v knize této.

Již pouhé pokusy spiritistické mohou vésti k vážným poruchám nervů – ne-li k horšímu –, a tím více pak pokusy jiné. Je třeba varovati, neboť je mnoho lidí, kteří nemají tušení, co mohou vyvolat, a z pouhé zvědavosti se vrhají jako skokem do tmy, do oblastí neviditelna, které má právě tak přísné zákony jako naše příroda viditelná.

Tyto zákony je třeba znát – alespoň do jisté míry. Jinak hrozí člověku nebezpečí téměř na každém kroku. Osoby nervově nemocné, lidé slabých nervů vůbec, lidé choří a bojácní nemají se zabývat okultními věcmi. Ale je ku podivu, že právě tací lidé mívají k tomu největší sklony. Vábí je vše nadsmyslné a vrhají se do okultismu střemhlav. Za své více než čtyřicetileté praxe v okultních předmětech mám o tom mnohé zkušenosti. U médií spiritistických je vůbec zjištěna jistá abnormalita v nervové soustavě, ale přitom mohou to býti osoby jinak zcela zdravé. U některých médií světového jména (Slade, Eglinton) byly zjištěny sexuální abnormality. Život pohlavní a okultní vývoj jsou ve zcela určitých vztazích. O tom svědčí již mnohé předpisy o celibátu a podobně. U nás však byla naprostá pohlavní zdrženlivost u osob průměrných spíše škodlivá než prospěšná. Jenom výjimeční jednotlivci se k tomu hodí a těch je nesmírně málo – snad sotva jeden z milionu žáků. Vše to záleží ovšem na zevních okolnostech. Např. v Indii je tomu zcela jinak než na Západě. Ale i tam, např. v nejpřísnějších a nejobtížnějších předpisech hatha jógy, jsou výjimky.

Ještě je třeba zmíniti se o tom, jaké má míti žák v okultismu názory vědecké a náboženské. Pokud se týká vědy, vylíčil jsem stanovisko okultisty k ní ve spise „Spiritismus a věda“. Na skeptiky nelze mi bráti zřetele, poněvadž je jen jejich vinou, že nechtějí sami pracovat pokusy a známými dnes metodami. Jsou ještě mnozí učenci, kteří popírají např. telepatii, siderické kyvadlo, lidský magnetismus čili ód a podobné věci, o nichž se lze přesvědčit v několika dnech. Kdo je tedy vědecky založen a chce studovat okultní nauky a pěstovat je, musí se zbavit svých předsudků. Jsou největší překážkou.

Stran náboženských názorů lze říci, že i ty jsou velmi důležité, má-li naše úsilí vésti k cíli. Je lépe přistoupit k okultismu jako nevěrec než s přísným náboženským přesvědčením, poněvadž i to je pramen předsudků. Např. naše představy o Bohu jsou vesměs nesprávné a vadné. Proto jsou hlavně v mystickém školení na úkor postupu. Také v okultismu všeobecně má býti žák na počátku jako nepopsaný čistý list. Pak jeho duše přijme snadno nové dojmy a žák dalšími, osobními zkušenostmi vytříbí svoje názory. Pak teprve je může srovnávat se svým dřívějším přesvědčením a uvidí, v jakých byl klamech.

Pravý okultismus spojuje a v soulad uvádí vědu, filozofii a náboženství. Něco podobného nesvede žádná nauka jiná. Správné pochopení okultní nauky dávají člověku silnou a pevnou vůli, odolnost ve zkouškách životních, úspěch ve všem dobrém počínání, nezdolnou zbraň proti pověře, světlo v otázkách života a smrti, odhalení nejskrytějších pravd v náboženství a konečně síly, jimiž lze ovládnout celou přírodu. Poslednější je ovšem jen údělem adepta čili vysokého zasvěcence. A naposled lze říci, že zvláště školení mystické přináší dlouhý, harmonický život a naprosté zdraví.

Ale toho všeho dosáhne jen okultista správně trénovaný, a nikoliv břídil, který brzy se vrhá sem a brzy zase do jiné okultní discipliny. Je to dosažitelno jenom školou mystickou, která je vrcholem okultních snah od počátku světa.

Jinak je ovšem zcela lhostejno, jaké víry je žák, chce-li studovat okultismus vážně. Veškerá náboženství byla původně školami mystickými, jenomže časem se ztratily původní předpisy zakladatele. A tak zbyla jen zevní slupka, která se hodí pro dav, ale nikoliv pro jednotlivce, který chce nazírati hlouběji. Než i zevní církve mají svůj důležitý úkol, poněvadž udržují do jisté míry v lidu víru ve vyšší moc a tato víra je nesmírně důležitá. Naše víra podle své správnosti nebo nesprávnosti utváří totiž náš život posmrtný. Existuje totiž tajný zákon vesmírový, který praví, že več člověk na světě hmotném věřil, to mu bude dáno po smrti. A z toho zákona není uniknutí. Je krutou pravdou, že naprostý nevěrec po smrti neexistuje. Jenomže takových absolutních nevěrců je velmi, velmi málo, neboť i ten, kdo se chlubí svou nevěrou, domnívaje se, že tím páše nějaké zvláštní hrdinství, ve skutečnosti, ve skrytu svého srdce, věří často velmi mnoho – a tím se zachraňuje!

V knize této se opírám o některé své dřívější spisy, jichž v češtině vyšlo čtyřicet pět svazků. Je to hlavně dílo „Tajné síly přírody a člověka“, pak „Ohnivý keř“, který je ve třech dílech, dále „Odhalená magie“ (Praha, Hynek) a „Bible ve světle mystiky“, která čítá 2 svazků. Z přeložených děl doporučuji zvláště „Bhagavadgítu“, kterou jsem opatřil velmi rozsáhlými poznámkami a vysvětlivkami ke každému verši. Jinak nalezne čtenář velmi mnoho poučného a nejvýš zajímavého materiálu v mém časopise „Psyche“, který vychází již desátý rok (Edice Psyche, Vinohrady, Šumavská 7.).

Z toho důvodu také užívám zde odborných výrazů, jejichž vysvětlení najde čtenář ve spisech shora uvedených. Ostatně hledím jako vždy psáti co nejjasněji, aby čtenář neupadl do omylů.

Kniha tato není a nechce býti nějakou biografií, ale má ukázati, jaký vliv má okultní školení na život člověka a jaký užitek nebo i škoda může vzniknouti tomu, kdo chce býti o krok dále než lidstvo ostatní, jda úzkou cestičkou místo širokou silnicí, po níž kráčí lidský dav.

Některých jednotlivostí bylo nutno se jen dotknouti, poněvadž jejich plné prozrazení by přineslo čtenáři více škody než užitku. Pravé okultní věci jsou skryté – odtud také slovo „okultní“ – a nesmějí býti uveřejňovány davu, který se žene jen za hmotnými zisky a požitky. Tak jako zasvěcenec do starých mysterií, kde právě učili okultním věcem, nikdy neprozradil, co viděl a slyšel, nevyzradí ani dnes nikdo skutečných tajemství, neboť k těm se musí probíti každý žák sám, a sice vlastním úsilím. Ale každý má sílu a schopnost provésti tento nejvyšší a nejobtížnější úkol člověka na zemi – k němuž je vlastně každý povolán.

Autor ke konci zdůrazňuje, že není ani adeptem, ani nějakým vůdcem ve smyslu mystickém nebo okultním. Dosáhl jen jistého stupně v okultním školení, a z toho podává všem lidem dobré vůle tolik, mnoho-li uznává za prospěšné. A kdo bude čísti následující kapitoly spíše srdcem než zevním rozumem, brzy pozná jisté ukryté pravdy, které ho povedou dále.

Knihu tuto doprovází moje upřímné přání, aby měla stejný úspěch jako ostatní moje spisy okultní a mystické, neboť pak bude její úkol vyplněn!

Karel Weinfurter

KAPITOLA I.
SPIRITISMUS

Jako malý hoch, který chodil do obecné školy v Jičíně, jsem zažil prvé okultní vidění. Tehdy jsem ovšem neměl ani ponětí, co zjev, který popíši, znamená, a také jsem nad věcí ani neužasl, ani o ní nepřemýšlel. Přijal jsem ji právě jako dítě – nic jinak.

Jednou jsem přišel domů ze školy po desáté hodině. Bylo to v létě a den byl slunečný. Na nebi pluly bílé mraky. U našeho bytu na Valdickém předměstí byla veliká pavlač, po celé délce zasklená. Stál jsem na pavlači a díval jsem se upřeně do oblak. A právě toto upřené zírání probudilo u mne na okamžik schopnost vidění, která ovšem v mém nitru dřímala.

Náhle jsem spatřil na nebi mezi oblaky zcela jasně postavu nějakého světce. Alespoň tak se mi postava jevila. Měla dlouhé vlasy a vousy a kývala na mne několikráte. Byla jako vzdálená, asi tak jako by se člověku jevila lidská postava na vzdálenost asi šedesáti kroků.

Byl jsem trochu překvapen a běžel jsem ihned do kuchyně, kde byla moje matka, a táhl jsem ji na pavlač, přičemž jsem volal: „Pojď se, maminko, podívat na svatého v oblacích!“

Matka šla se mnou, ale v oblacích již nic nebylo. Nespatřil jsem již onoho zjevu, a tím méně moje matka.

„To se ti něco zdálo, hochu!“ řekla ke mně, aby mne snad upokojila.

Ale já jsem viděl onu postavu zcela jasně! Ku podivu však netrval jsem na svém zření a již jsem se, tuším, o věci nikdy nezmínil. Vzpomínka na to se mi vynořila až po mnohých letech, kdy jsem také pochopil význam onoho vidění. Byl to symbolický poukaz na cestu mystickou, kterou jsem nalezl až za dvacet let.

Později, když jsem studoval v Praze na reálce v Ječné ulici, zemřel tehdejší náš katecheta. Dostali jsme nového, a sice kanovníka Dr. Th. Krásla, který je již také dávno v Pánu. Tohoto učitele náboženství jsme měli všichni velmi rádi. Nikdy totiž nezkoušel a v hodinách náboženství nám přednášel o rozmanitých věcech velmi zajímavých, ale skoro nikdy nemluvil o vlastním náboženství. Byl to muž velmi učený a chtěl nám jistě vštípit věci, které považoval za důležité a jež podle jeho názoru patří ke všeobecnému vzdělání. Byly to předměty, jimž se na reálce nevyučuje. Vykládal nám o starých malbách a skulpturách v římských katakombách a vysvětloval nám starokřesťanské symboly. Popisoval nám život klasických národů, zvláště Řeků a Římanů, vykládal nám jména proroků a učil nás jejich jména psáti hebrejsky.

Jeho koníčkem byly klasické jazyky. Jednou se tázal, zdali někdo ze třídy zná celou řeckou abecedu. Bylo to na reálce a hoši kromě několika písmen užívaných v měřictví, neměli o řecké abecedě ani ponětí. Ale tu jsem se hlásil já. Naučil jsem se totiž řecké abecedě od starších studentů na gymnáziu a uměl jsem ji nejen napsat, ale také jmenovat. Dr. Krásl mne zavolal k tabuli.

Napsal jsem tedy řeckou abecedu a jmenoval jsem všechna písmena. „Máte výtečnou!“ volal Dr. Krásl radostně a klepal přitom ukazováčkem do vrchní desky katedry, jak bylo jeho zvykem. A skutečně jsem měl na vysvědčení „výtečnou“ z náboženství. Případ to jistě velmi vzácný, v análech onoho ústavu vzdělávacího, neboť jak známo, náboženství nebývá právě v oblibě u středoškoláků!

A tak si vedl náš pan katecheta vždy. Jednou nám počal vypravovati o náměsíčnictví čili somnambulismu. Vyprávěl, jak jistí lidé chodí ve spaní a jak v hlubokém spánku za svitu měsíce v úplňku vykonávají často různé intelektuální práce, aniž o tom měli ráno, po probuzení, tušení. A dokonce nám popisoval, jak v jistém semináři, kde sám také studoval, byl žák, který ve spaní vstával a psával potmě svoje úkoly. A když ráno mu jeho spolužáci tvrdili, co pozorovali, nevěřil tomu a zaklínal se, že úkoly psal večer před spaním.

Takové věci nás ovšem velmi zajímaly a my jsme poslouchali nedutajíce. A jindy zase počal pan katecheta mluviti o spiritismu. Vykládal, že spiritisté věří, že duchové zemřelých se mohou vraceti na zemi a projevovati se živoucím, že dlí ve čtyřiceti dvou oblastech a že z některých těchto regionů se mohou vrátit a z jiných nikoliv. Nevím, kde četl pan katecheta tuto nauku – alespoň jsem ji nenalezl v žádné knize, tehdy přístupné.

Dále nám vyprávěl, že spiritisté mají tak zvaná média, která duchy citují čili volají a podobně. Mám dosud zápisník z oněch dob a jsou v něm stenograficky zapsány tyto podrobnosti.

Je nasnadě, že tyto věci nás nesmírně poutaly, zvláště mne. Tehdy se objevovaly v novinách tu a tam zprávy z Paříže a Londýna o seancích, ve kterých se zjevují duchové. Byly to materializace, jak se často dějí v podobných kroužcích se silnými médii fyzikálními. Tehdy pracovalo hlavně známé médium Englinton a jeho projevy budily všude senzaci. Tázal jsem se dospělých na tyto věci, ale nikdo mně nemohl dáti odpověď uspokojující. Až teď…

A tak jsem v přestávce vzal pod paži svého souseda, spolužáka Riedla, a pak jsme pilně hovořili o spiritismu.

„Povím ti něco!“ řekl Riedl. „Na Karlově náměstí je papírník pan Poš a ten je spiritista! Znám ho, neboť tam chodím kupovat svoje potřeby!“

To bylo odhalení!

Umluvili jsme se s Riedlem ihned, že ve středu odpoledne půjdeme spolu k panu Pošovi. A stalo se. Pan Poš byl dobrý hovorný človíček, který měl však ve zvyku mluviti velmi zvolna a s dlouhými přestávkami. Byl sice velmi rád, že se o spiritismus zajímáme, ale mnoho nám toho při nejlepší vůli neřekl, poněvadž, jak již řečeno, se vyjadřoval velmi zvolna. A my jsme hořeli zvědavostí!

Mnohem lépe nám posloužila jeho brožurka, kterou právě vydal, přeloživ ji z němčiny. Knížka měla titul: „Hlavní zásady nauky o duchu, čili spiritismu“. Jejím autorem byl jistý Polák Kasprowicz. Knížku jsme si ihned koupili a běželi jsme s ní na vyšehradské hradby, kde jsme ji hltavě oba zároveň četli.

Neměli jsme tušení, že alespoň pro mne znamená tento den počátek nové epochy – skutečný převrat v mém duševním životě. Musím totiž přiznati, že v onom období jsem byl ateistou. Byl jsem sice nedospělý kluk, ale o jedněch prázdninách jsem se setkal s jedním studentem, který se mnou chodíval na procházky. Byl to vysokoškolák, který studoval filozofii a dospěl k ateistickým názorům a na procházkách mně chtěl „poučovat“ a vštěpoval mně zásady materialistické, „dokazoval mně, že není Bůh a že také není lidské duše a podobně. Nebylo obtížným úkolem otráviti duši mladého hocha, a tak jsem se stal – nevěrcem. Domníval jsem se, že věda musí znáti tyto věci lépe než velcí učitelé náboženství, a dal jsem se svésti poměrně snadno.

A právě v této epoše mé duševní negace seznámil jsem se se spiritismem, který jako kouzelnou hůlkou zapudil veškeré moje nevěrecké představy, neboť již tehdy, jak se dobře pamatuji, jsem pocítil v hlubině své duše zcela určitě, že spiritismus vede k otevření záhad neviditelného světa a že snad jednou povede k otevření záhad magie, čarodějnictví a podobných transcendentálních věcí. Tehdy jsem instinktivně vytušil tuto pravdu, jak by byla dávno v mém nitru uložena a jako by ve spánku jen čekala, až bude probuzena novým paprskem pravdy.

Tehdy jsem ještě neměl ani nejmenšího důkazu o pravdě nebo nepravdě, prohlašované naukami spiritistickými. Z brožury, kterou jsme měli od pana Poše, jsem zvěděl, že spiritisté věří v nesmrtelnost lidské duše, tedy v její trvání po smrti ve stavu vědomém, a dále že duše nebo duchové zemřelých se mohou projevovati lidem na světě žijícím prostřednictvím tzv. médií. Vytušil jsem jaksi, že ve spiritismu je obsažena také jistá filozofie, týkající se světového dění, jakož i vysoká morálka, která učí, že každý lidský skutek, ba každá myšlenka dobrá, dojde odměny, kdežto skutky opačné že musí být trestány. V brožurce jsem ovšem také nalezl předpoklady k mé nezlomné víře v Boha a v jeho nejvýš spravedlivé vlivy na celý vesmír.

Základní zrnka této nauky jsem ihned přijal jako věc zřejmou, jako věc nerozbornou a věčnou.

Dotýkám se této skutečnosti proto, že je to velmi častým zjevem u mnohých lidí, kteří po prvé slyší nebo čtou o spiritismu nebo okultismu nebo mystice. Je to důkaz, že lidé tito poznali nauky okultní již v některém z předešlých životů, a že tudíž bylo třeba jen nepatrného připomenutí knihou nebo slovem, aby se v jejich duších probudila dávno poznaná pravda. Kdo v sobě pocítí podobné přesvědčení beze všech důkazů zevních, může být jist, že ve studiu a praxi okultní dospěje k výsledkům znamenitým.

U jiných lidí se okultní nauky setkávají s rozmanitými překážkami. Mnozí se bojí dotknouti se jich, mají strach, že věci tyto by je příliš rozrušovaly. Cítí v sobě pravdu těchto nauk, a někdy se obávají, že přijetím těchto pravd by musili změnit v některých směrech svůj život nebo svoje návyky. A tak se raději brání tomuto poznání.

Nejhůře na tom jsou lidé, kteří se všemu okultnímu posmívají anebo věci tyto odbývají pohrdlivým krčením ramen. Jsou to skeptikové, ve kterých pravda je sice také uložena, ale dosud dřímá v neprobuzeném zrnku.

Jsou však také lidé, kteří jsou zachváceni přímo zuřivým hněvem, jakmile se někdo před nimi zmíní o předmětech okultních. To jsou vesměs lidé podléhající vlivům neviditelných bytostí, někdy i démonických, jsou to lidé obyčejně médijně citliví, kteří však nemají o těchto svých schopnostech ani tušení. Ze své více než čtyřicetileté činnosti v tomto oboru jsem poznal takových lidí na tisíc a mohu říci, že ani v jediném případě se nepodařilo takového člověka přiměti ke studiu okultních děl, anebo dokonce přesvědčiti o pravdě. Lidé takoví se hrozí všeho okultního jako ohně, nemajíce tušení, že jsou obklopeni neviditelným světem, který je ovládá, který jim zabraňuje poznati nejdůležitější pravdu na světě. Temné moci jsou vždycky při práci a působí mnohem více, než by kdo tušil. Jejich nejpřednější snahou je zabrániti lidem, pokud je to jen trochu možné, poznání skrytých čili okultních nauk, které vedou nesporně a jistě k důkazům o existenci Boha.

A tak spiritismus mne vrátil k Bohu a tím také k náboženství a byl prvním stupněm dlouhé cesty, kterou jsem musil nastoupiti chtěj nechtěj, neboť, jak dnes je mi zjeveno, bylo vše napřed určeno.

V brožurce Kasprowitzově jsme nalezli také návod k založení kroužku.

„Víš co,“ řekl jsem k Riedlovi, „budeme se scházeti u nás a prováděti pokusy.“

Riedl souhlasil, a tak již asi za dva dni jsme pozvali ještě dva spolužáky a se svolením rodičů jsme zasedli okolo malého stolku v uzavřeném pokoji k první spiritistické seanci. Podle návodu pana Poše jsme položili na stole ruce tak, že pravá ruka každého účastníka spočívala na levici sousedově. Seděli jsme ve velikém napětí celou hodinu a sotva jsme se odvažovali dýchati nebo pohnouti se. Nestalo se však nic. Ani stolek se nepohnul, ani nejmenší prasknutí nebo klepnutí se neozvalo. Tím jsme však nebyli zklamáni a určili jsme si ihned na příští týden týž den k novému sedění.

Ale následujícího dne, když jsem přišel do školy, očekávalo mne zajímavé překvapení. Můj soused Riedl, sotvaže mne spatřil, řekl mi radostně:

„Nalezl jsem médium!“

„Jaké médium?“

„Je to můj spolubydlící F. Řekl jsem mu jenom, že vezmeme-li do ruky tužku a položíme ji hrotem na čistý papír s přáním, aby se nám projevili duchové zemřelých, počne ruka sama psáti projevy duchů. F. to večer učinil a za minutu počala mu ruka psát po papíře velkými písmeny dlouhé sdělení, takže popsal asi čtyři archy papíru!“

Byl jsem touto zprávou nadšen a nemohl jsem se ani dočkati přestávky o desáté hodině, abych poznal tohoto zázračného F., který studoval také na naší reálce, ale byl v nižší třídě.

F. byl zvláštní hoch. Byl silné postavy, ale bledého obličeje, málomluvný, ba spíše zamlklý, měl černé lesklé vlasy a velké modré oči podivného výrazu. Věděl již o našich záměrech a slíbil, že se zúčastní našich seancí.

Po několika dnech jsme tedy seděli s F. zase u našeho stolku. Ale tentokráte nebyla seance bez výsledků. Zdůrazňuji, že F. neměl ani tušení, jakým způsobem se duchové projevují mluvou. Nečetl nic jiného než malou brožurku, kterou jsme mu půjčili, a tudíž nemohl nic předstírati nebo napodobovati.

A přece již v tomto sedění počal F. náhle zavírati oči, přičemž jeho horní část těla se skláněla stále prudčeji vlevo a vpravo, až konečně padl se židle na podlahu a zůstal bezvládně ležeti. My ostatní jsme měli skoro strach, co se bude díti dále. Ale Poš nás upozornil, že kdyby médium upadlo do transu, nesmíme se ho dotýkati, nýbrž seděti klidně u stolu a čekati, co se bude díti dále.

Náhle F., leže dosud na podlaze, počal mluviti zcela srozumitelně – a to byl počátek našich zkušeností s projevy duchů.

Byl to vlastně důkaz o skutečnosti spiritistických jevů, neboť pokud se týká našeho média, dělo se vše zcela pravidelně, ačkoliv nikomu z nás nebylo o tom známo ani nejmenšího.

Když jsme oznámili panu Pošovi tyto první výsledky, jevil velikou radost a napomínal nás jen, abychom na počátku duchům mnoho nevěřili, protože v době vývoje média přicházejí duchové nízcí, nepokročilí, kteří svými výpověďmi velmi rádi klamou. Brzy se ukázalo, že měl pravdu.

Naše seance pokračovaly a médium F. zůstávalo seděti u stolu, zcela klidně usínalo a ke konci se samo probouzelo. F. neměl nikdy nejmenšího tušení o tom, co se s ním v transu děje, neměl nejmenší vzpomínky, co duchové jeho prostřednictvím mluvili. Netušili jsme ovšem, jaké schopnosti v něm ještě dřímou, ale přesvědčili jsme se brzy, že duchové nás pozorují, že vědí, co činíme potají, nebo když se domníváme být sami, poněvadž prostřednictvím našeho média nám často řekli věci tajné, o nichž nikdo neměl tušení, kromě toho, koho se týkaly.

S médiem F. jsem se spřátelil a chodíval jsem k němu do jeho bytu. Jednou jsem ho vyzval, aby se mi díval upřeně na čelo, a tu po několika minutách se u F. vyvinula schopnost vidění světa neviditelného. Počal viděti bytosti zemřelých a také jiné bytosti zemřelých a také jiné bytosti, například duchů přírodních, tak zřetelně, jako by to byli tvorové z našeho hmotného světa. Popisoval mně je pak, kreslil, pokud to svedl, jejich podoby, odhaloval mně věci nejvýš zajímavé a naprosto mně neznámé, neboť viděl duchy nejenom v noci, nýbrž také ve dne a i za slunečního světla. Někdy mu to bylo velmi nepříjemné, poněvadž tzv. nízcí duchové nebo i bytosti zlé ho znepokojovali. Ale on byl hochem velice klidným a naprosto se ničeho nebál. Jejich kousky byly někdy přímo uličnické. F. například otevřel skříň a ze skříně se proti němu vyhrnuly dvě nebo tři černé postavy. Ve dne vídal duchy všude, i na ulici, i ve škole, ba i v kostele. Často mi vyprávěl, že při vyučování se přidružil některý takový nezbedný tvor všem ostatním neviditelný, k profesorovi, sedícímu u katedry. Okamžitě se profesor počal rozhorlovati a rozčilovati nad věcí zřejmě nepatrnou. Jednou viděl dokonce dva takové duchy přiblížiti se ke knězi na kazatelně a kněz ihned počal kázati proti spiritismu a zatracoval tuto nauku jako věc ďábelskou a pekelnou. Byla by celá kniha zajímavých podrobností, kdybych měl vše vypsati o zkušenostech s tímto médiem. Podotýkám jenom, že F. brzy duchy slyšel zřetelně mluviti. Ale medijního psaní zanechal, poněvadž se mu to nezamlouvalo. Také mu to nebylo třeba. Měl schopnosti vyšší a pohodlnější.

V našem kroužku jsme zatím pokračovali. A tu jednou jeden duch, který se často projevoval, nám slavnostním hlasem oznámil, že nám chtějí z neviditelna způsobiti veliké překvapení s podmínkou, když o tom budeme naprosto mlčeti a když nikdy nikomu se ani slovem nezmíníme, co nás očekává. Zkrátka duchové nám slíbili, že nám přinesou do kroužku živého koně z Měsíce! Tehdy jsme již ovšem věděli o tzv. fyzikálních projevech, slyšeli jsme o klepání stolku, o vznášení se těžkých předmětů bez dotyku, o materializaci, přínosech a podobných jevech, jež se přiházejí v přítomnosti silných fyzikálních médií. Ale v našem kroužku nedošlo ani k nejmenšímu takovému fyzickému projevu. K tomu F. schopnosti neměl, a jak se zdá, neměl jich nikdo z nás ostatních.

Bylo nám tedy velikým překvapením, když nám byl svatosvatě slíben takový přínos a ještě k tomu s jiného světa. Někteří z nás byli dosti naivní, aby věřili, že tento fantastický slib bude vyplněn. Ale já jsem pochyboval. Bylo nám také nařízeno, že ani médiu nesmíme říci, co se chystá.

V příští seanci jsme byli podle rozkazu duchů posazeni zcela jinak. Seděli jsme v řadě vedle sebe a beze stolku. V ohromném napětí jsme čekali přes hodinu na slíbený přínos – ale ovšem nestalo se zhola nic.

Po tomto nezdaru jsem se odebral ke zkušenému panu Pošovi a celou věc jsem mu vyzradil. Duchové nám totiž předtím již důrazně zapověděli podávati jakékoli sdělení tomuto spiritistovi o našem kroužku. Z důvodu jasného. Chtěli nás klamat a zkušený pan Poš by byl tomu snadno zabránil.

A tak uplynul asi rok a F. se přestěhoval do bytu mé babičky a přestoupil z reálky do obchodní školy. V seancích jsme tehdy nepokračovali, ale zato jsem navštěvoval F. asi dvakráte do týdne v jeho bytě. Chodíval jsem k němu večer, a tu jsme sedávali u stolu proti sobě při stažené zácloně a zhaslém světle a F. mně popisoval, co vidí okolo v pokoji. Teď již často vídal celé průvody barevných přírodních duchů i ve dne táhnouti v oblacích. Byly to skutečně hovory a příhody velmi zajímavé. Velmi často jsem se přesvědčil o pravdomluvnosti F., neboť jsem si vymyslil zvláštní pokusy. Médium mi například řeklo, že vidí třeba u skříně určitého ducha. A já jsem potom ihned myšlenkou požádal onu bytost, aby se odebrala např. ke dveřím. F. mně ihned popisoval, že duch kývá hlavou a že se vznáší ke dveřím, kde zůstal státi. Ale pokusy byly ještě zajímavější. Například F. mi řekl:

„Nyní stojí jeden šedý duch po tvé pravé straně!“

Já jsem ihned myšlenkou požádal onoho ducha, zdali by určitou větu, kterou mu v myšlenkách povím, mohl pověděti F., aby mi tu větu médium opakovalo.

„Nyní kývá hlavou!“ zvolalo médium.

Já jsem mlčel, ale upřel jsem myšlenky na neviditelnou bytost a řekl jsem v myšlenkách nějakou zcela obyčejnou větu.

„Nyní jde duch ke mně a říká mi, že vzkazuješ to a to!“ řeklo médium. Při tom vyřklo zcela přesně větu, kterou jsem si myslil.

Ale v této době jsem počal toužiti, abych i já se stal médiem. Již předtím jsem dosáhl medijního psaní a cvičil jsem se v tom každodenně, avšak projevy, které jsem dostával, mně valně neuspokojovaly. Nebylo v nich nic zvláštního, většinou to byla morální napomenutí, ale nebylo v nich pražádné průkaznosti. Když jsem byl svědkem takových schopností u média F., přál jsem si sám vidět také duchy. Zíral jsem upřeně do tmy, někdy hodinu i déle, buď v přítomnosti F., anebo i o samotě, ale nikdy jsem nespatřil ani nejmenšího zjevu.

V této době se stala následující pamětihodná událost: Médium F. zemřela na venkově v městě K. matka. F. odjel na pohřeb, a když se za tři dny vrátil, pověděl mi v důvěrné chvíli, že ducha matky již viděl. Neřekl jsem na to nic, poněvadž jsem to očekával, a pak jsem byl zvyklý nedotírati v ničem na přítele F., který měl sice ke mně velikou důvěru, ale přece jen mi neřekl mnoho věcí, které zažil.

Asi za dva dni potom jsme zase seděli potmě v jeho pokoji a médium mi popisovalo různé bytosti, jejich pohyby a podobné věci. Najednou však řekl F. ke mně:

„Pohlédni nade mne!“

Zvedl jsem oči nad médium, které sedělo naproti mně, a tu jsem spatřil zcela jasně nad jeho hlavou se vznášeti ženskou postavu v životní velikosti. Zjev byl šedé barvy asi jako dým, měl splývající roucho, barva obličeje byla právě tak šedá jako vše ostatní a vlasy byly pokryty rouškou. Byla to žena asi čtyřicetiletá, hubeného obličeje a smutných očí. Brada byla podvázána jakousi páskou – tak asi ležela její tělesná schránky v rakvi. Za několik okamžiků se zjev naklonil trochu šikmo, a vznesl se do výše a zmizel.

„To byla moje matka,“ pravil F., „požádal jsem ji, aby se ti ukázala. Viděl jsi ji zřetelně?“

Měl jsem z toho zjevu velikou radost a nepocítil jsem při tom ani nejmenšího strachu. Domnívám se, že k onomu vidění došlo proto, že astrální tělo zemřelé bylo ještě velmi hutné po opuštění hmotného těla a snad také nevyvinutá schopnost média F. přispěla k jeho zhuštění, že jsem je zřetelně spatřil… To byl první duch, kterého jsem viděl, nehledě k onomu zjevu světce v oblacích za dětských let. Později se mi takové věci staly zcela obyčejnými událostmi, ale připomínám, že někdy je toto vidění velmi nepříjemné, zvláště když se nám ukáží bytosti elementární anebo astrální těla zemřelých, která jsou někdy jako odlitek zpola rozloženého těla hmotného. To jsou ovšem pak zjevy příšerné.

Zatím moje touha viděti duchy vůbec jako F., anebo alespoň do jisté míry, neustále rostla. A tu jednou jsem pozoroval ve tmě v bytě F. jakousi velmi černou siluetu, která byla úplně plochá a jakoby přilepená na zeď. Upozornil jsem na to F. a ten ihned odpověděl:

„Ano, tam stojí jeden nízký duch! A teď ti hrozí!“

A ku podivu, v témž okamžiku jsem viděl zřetelně, že silueta oné bytosti zvedla pravou ruku, jakoby k hrozbě. Od té chvíle jsem počal viděti tyto z počátku ploché zjevy, jakmile byla tma, všude. Ale nebyly plastické. Pohybovaly se však sem a tam a činily různé posunky. Médium často toto moje nedokonalé vidění kontrolovalo, a tak jsem byl přesvědčen, že skutečně vidím duchy, ale jenom nejnižšího stupně a nedokonalé. Později se ovšem tato schopnost vyvinula, a jak již pověděno, stala se mi velmi nepříjemnou. Jenomže jsem se naučil ovládati toto vidění svou vůlí, takže podle své libosti, vyjímajíc určité případy, se mohu uzavřít před vlivy z onoho světa.

Jsou mnozí lidé, kteří by rádi duchy viděli, ale nikomu k tomu neradím. Není z toho pražádného užitku. Mnohem lepší a bezpečnější je vývoj mystický, ve kterém po jisté době dochází rovněž k otevření vnitřního zraku, ale vyššího stupně, načež žák spatřuje bytosti a věci ze světů vyšších, odkud může čerpati vždycky poučení a čistou pravdu, kdežto nízký svět astrální je vlastně světem klamu a nepravdy.

Teprve po dlouhých letech jsme zvěděli bezpečnou a rychlou metodu, kterou lze probuditi toto astrální vidění. Varuji však každého před prováděním těchto pokusů, poněvadž nikdy nelze věděti, co neprozřetelný žák v sobě probudil a zdali jeho nervy snesou takového danajského daru.

Postíme-li se 24 hodin nebo 48 hodin a sedíme-li při tom v naprosto temné místnosti, přemáhajíce spánek, tu zcela jistě dochází k vidění astrálních bytostí. Ale jak již praveno, varuji před takovými pokusy každého, poněvadž to může býti velmi nebezpečné.

Zatím spiritismus se počal rozšiřovati nejen v Praze, nýbrž i na venkově a hlavně v Krkonoších. V pozdějších letech se u mne vyvinuly ještě jiné médijní schopnosti, zejména jsem se stal trance-médiem, a proto jsem byl vyhledáván a zván do různých kroužků. Tato moje služba se mi však nevyplatila, neboť jsem to v pozdějších letech zaplatil těžkou neurastenií, které jsem se zbavil jen usilovnou léčbou psychickými a přírodními silami, podle metod vylíčených v mé knize „Léčba nervů přírodními silami“, jež vyšla v našem nakladatelství.

V tomto období spiritismu jsem ovšem počal také čísti různé knihy, ale tehdejší literatura byla velmi skrovná. Rovněž jsem se seznámil s některými vynikajícími spiritisty, z nichž jmenuji jen továrníka Ignáce Ettericha z Nového Horního Města u Trutnova. Etterich tam měl přádelny a byl tělem i duší spiritistou. Propagoval spiritismus všemi prostředky a psal zajímavé výňatky z protokolů svých seancí, jichž se účastnilo někdy 60–70 osob. Etterich měl několik výborných fyzikálních médií, ale nejlepší byla „Marie“, dcera jeho dílovedoucího. Médium Marie bylo výborné ve všech směrech a jeho prostřednictvím se děly v Etterichově kroužku věci na tehdejší dobu neuvěřitelné.

I k materializacím docházelo. Otec média Marie byl dlouhou dobu skeptikem. Obyčejnými projevy se nedal přesvědčiti, ačkoliv býval přítomen skoro každé seanci. Když prostřednictvím Marie docházelo k tzv. přínosům, když v místnosti uzavřené se objevovaly na stole věci, přinesené zvenčí, tu otec Marie si umínil, že učiní poslední pokus, aby dosáhl nezvratného důkazu.

Svůj úmysl úplně zatajil, ale jednoho dne vstal o třetí hodině ranní a odebral se potmě, nikým nepozorován, k jednomu starému dubu, vzdálenému asi hodinu cesty v polích, tam odepjal stříbrný řetízek od svých hodinek, a přišrouboval jej na skryté místo do kmenu stromu. Při tom v myšlenkách vyzval duchy, aby mu řetízek přinesli v nejbližším sedění do místnosti.

Při následující seanci sfouklo najednou médium hořící svíčku, která stála na stole, a v nejbližším okamžiku médium zase rozkázalo, aby byla svíčka zase rozsvícena. Když bylo zase světlo, viděli všichni, že médium se naklání a že třepe něčím v napřažené ruce před očima svého otce. Byl to jeho stříbrný řetízek, který byl tak dobře ukryt ke vzdálenému stromu.

Teprve když otec Marie celou věc vyložil, pochopili všichni přítomní, co se vlastně stalo. Tato událost byla uveřejněna v tehdejším německém časopise „Licht, mehr Licht“.

Sluší podotknouti, že již v oné době rakouská vláda na podnět klerikální strany počala spiritisty pronásledovati a na venkově přicházívali četníci a zakazovali seance, ale toto tažení mělo výsledek opačný: spiritismus se šířil tím více.

Také my v Praze jsme nelenili, a pokud to bylo možno, pracovali jsme, hledajíce neustále nějaké médium fyzikální, neboť takových projevů, kromě lehkých pohybů stolu, jsme dosud neviděli. Dostalo se nám však náhrady v jiné podobě. Tehdy jsme založili vážně pracující kroužek, který pracoval plná tři léta úplně pravidelně, neboť po celou tu dobu jsme nevynechali jediné neděle, kdy jsme zasedali, a také po celou tu dobu nikdy nikdo v kroužku nescházel. To jsou vše podmínky, které je nutno vyplniti, chceme-li dosáhnouti lepších výsledků. Nevím, zdali se dnešní spiritisté řídí těmito pravidly, ale jsou to předpisy dávno zjištěné, a mělo by se jich dbáti vždycky. V té době vyšel německý překlad knihy ruského spiritisty Axakova „Animismus a spiritismus“. Kniha, jak známo, je doprovázena fotografiemi materializací a také fantomů, kterých bylo docíleno fotografickým aparátem, aniž přítomní něco pozorovali. V duchovním světě jsou určité druhy paprsků, které působí na fotografické desky, velmi mocně, přičemž však lidské oko na ně naprosto nereaguje. Vtom směru musí věda ještě velmi mnoho doháněti. Axakov ve své knize píše, že lze fotografovati neviditelné zjevy duchů i v takovém kroužku, kde není média fyzikálního a kde je přítomno jen dobré médium, které mluví v transu. Poněvadž jsme měli taková média dvě, navrhl jsem, abychom se o takové fotografie pokusili.

Axakov tvrdí, že za takových okolností lze obdržeti obyčejným fotoaparátem ve tmě obrazy duchů.

Tázali jsme se tedy našeho vedoucího ducha, zdali bychom se mohli pokusit o něco podobného. A médium nám odpovědělo:

„Na druhé desce obdržíte výsledek!“

Byli jsme překvapeni – ale nevěřili jsme tomu! Přesto jsme v následující seanci učinili přípravy, zatemnili pokoj a postavili aparát. Připomínám, že aparát patřil zemřelému akademickému malíři Gustavu Mikschovi, který byl mým přítelem, a že oba jsme vložili desku do kazety a že ani aparát, ani kazeta nebyly ve styku s jinými osobami. Na pokyn média byl otevřen objektiv na několik vteřin a pak zase zavřen. Po vyvolání desky jsme se přesvědčili, že na ní není ani stopy nějakého obrazu. Ale my jsme také nic neočekávali.

V příštím sedění jsme si počínali stejně, a tu po vyvolání se na desce objevil právě uprostřed zvláštní obraz, jako by složený ze slabě světélkujících malých obláčků. Byl to světlý obdélník, na jehož horním okraji byl tvar, podobný srpečku měsíce, obrácený hroty dolů, a přesahující horní stranu obdélníku. Kromě toho byly na desce tu a tam větší a menší zářící body, ačkoliv v seančním pokoji byla tma jako ve fotografické komoře.

Ale na dalších deskách jsme již obdrželi světelné siluety lidských postav, fantomů – a byly to fotografie zcela podobné těm, které doprovázely citovanou knihu od Axakova.

Avšak právě tyto fotografie nás vedly nepřímo k odklonu od spiritismu a k poznání nauk okultních, teozofie, magie, a konečně k mystice. Právě tyto fotografie nás seznámily s mužem, který nás upozornil na zcela jinou nauku, na učení okultní, a byl tak jedním článkem z dlouhého řetězu lidí, kteří přispěchali k našemu dalšímu vývoji.

Každý si může snadno představit, že tyto výsledky se staly známými mezi spiritisty po celé Praze. Bylo to velikou vzácností. A tak jednoho dne ke mně přišel zemřelý pan Poš, nestor pražských spiritistů, a žádal mne, abych ho připustil do našeho kroužku Na Poříčí, zároveň s jistým šlechticem, který má o věc veliký zájem. Ukázalo se potom, že tímto šlechticem jest zemřelý baron Adolf Leonardi ze Stráže, bývalý říšský poslanec rakouský, který již mnoho let se pilně zabýval spiritismem, a zvláště okultismem. Přišel do našeho kroužku několikrát a byl velmi spokojen s výsledky. Poté nás žádal, zdali může s sebou přivésti ještě dva jiné zájemce. A tak se také stalo. Baron Leonardi přivedl skutečně jednoho známého šlechtice a po druhé zase jiného, který nás velice zajímal. Byl to starý pán, velmi klidného a přitom veselého chování, jenž již řadu let byl přesvědčeným spiritistou. Ale jen potají. V oněch dobách bylo při jeho společenském postavení skoro nemožno přiznat se veřejně ke spiritismu. Zkrátka byl to hrabě Jan z Harrachů.

Byl též velice spokojen s výsledky našeho kroužku a vyprávěl nám, že viděl nejlepší světová média, jako Sladea a Eglingtona. Chtěje spatřiti jedno znamenité médium pro přímé písmo, zajel si jednou do Ameriky a navštívil je. Tehdy spatřil za denního světla, jak tužka, ležící uprostřed stolu na podloženém papíře, se bez jakéhokoliv dotyku zvedla, a napsala odpověď na myšlenou otázku. Rukopis souhlasil přesně s písmem jeho zemřelé choti, a rovněž podpis souhlasil.

Nyní je však nutno zmínit se ještě o jedné osobě, která měla veliký vliv na další můj vývoj v celém okultismu a také v mystice. Kdo pozoruje svoji cestu k mystice, jež je vrcholem okultního školení, shledává vždycky, že se setkává časem a na jistou dobu s lidmi, kteří mu ukáží buď další kus cesty, nebo ho alespoň upozorní na určité věci. Ale pak nás takový člověk opustí, aby byl po čase nahrazen někým jiným, jenž nám podobně posloužil, a celá věc se opakuje.

To je duchovní zákon a je pouze třeba pozorovati svoje okolí a činiti správné závěry, abychom se přesvědčili o jeho pravdě.

Neviditelná nejvyšší moc nás stále vede prostředky zdánlivě zcela všedními – ale ve skutečnosti to často hraničí na zázračnost.

Také Rama Krišna, slavný světec indický, vypravuje, jak k němu vždy přišel velký jogín, vycvičený v jistém oddílu mystiky indické, a sice právě ve chvíli, kdy Rama Krišna počínal cvičení v onom oddílu.

Do jedné naší schůze ve zmíněném kroužku přivedl baron Leonardi mladého, velmi elegantního muže, kterého představil jako bankéře Gustava Meyera. Je teď znám jako jeden z nejproslulejších německých spisovatelů i našemu čtenářstvu. Psal pod pseudonymem Gustav Meyrink a jeho román „Golem“ a jiné knihy jsou již dávno přeloženy do češtiny. Zemřel ke konci r. 1932.

Nový náš host se velmi zajímal o spiritismus, a ačkoli věc dlouho studoval z knih, přece jen až dosud neměl příležitosti viděti ani mluvícího média, aniž nějakých výjevů fyzikálních. Proto mu byl náš kroužek velice vítán. Meyrink přišel do našeho kruhu několikráte, a tu jsme se záhy spřátelili a chodívali spolu celé hodiny, rozmlouvajíce o okultních zjevech, anebo jsme sedávali v kavárně, probírajíce různé okultní otázky, které nám tanuly na mysli.

Musím totiž podotknouti, že již tehdy mne teorie spiritistická nijak neuspokojovala. Při hlubších úvahách jsem dospěl k nelogičnosti teorie Kardekovy[1], a ač jsem byl přesvědčen o existenci duchů a jiných bytostí neviditelných, které jsem tehdy viděl a slyšel, tušil jsem, že spiritismus odhalil jenom cíp oné záclony, která nás dělí od druhého světa, a že ani toto odhrnutí není dokonalé.

Tehdy jsem neměl ještě ani tušení, že existují nějaké nauky okultní, že jsou na světě celé bibliotéky o tajných vědách, ale přece jen jsem si často kladl otázku: Jestli byli někdy proroci, proč by nemohli být i nyní?“ Nebo: „Byli-li někdy kouzelníci, proč by nemohli být i teď?“

Ale vydávati snad média za kouzelníky a proroky, jako to činí někdy jistí spiritisté – bylo mně právě tak nesmyslem jako dnes, protož jsem byl dosti kritický, abych viděl ohromné rozdíly mezi pravým prorokem nebo magikem a – médiem. A přitom jsem dosud nečetl jediné řádky knihy okultní!

Zatím Leonardi doporučil Meyerovi řadu knih, a sice hlavně okultních. Tyto spisy jsem četl také já. A tak jsem se seznámil se zásadami okultních nauk, o nichž jsem předtím neměl ani ponětí. Pak pro nás všechny, a zvláště pro mne, nastaly opravdu těžké chvíle zmatku a zápasu a přerodu, když staré moje přesvědčení bylo mocně otřeseno učením okultním. Předtím jsem neznal knižních pramenů, neboť literatura i v jazyce německém, který jsem tehdy jedině ovládal kromě mateřštiny, byla velmi skrovná. A tak nebylo snadné seznámiti se s knihami jiných směrů. Vždyť i spiritismus byl v češtině zastoupen jen knihami Kardecovými, kromě několika brožur. Němci měli sice o něco více, ale ani to nepostačovalo.

Leonardi měl však styky hlavně s Paříží, jsa již tehdy členem několika tajných společností okultních, a rovněž byl členem teozofické lóže ve Vídni.

A tak jsme záhy četli některé nejvýznačnější spisy teozofické, potom „Světlo na cestu“ od Mabel Collinsové, spisy H. P. Blavacké, velmi poučný román „Zanoni“ od Bulwera, ale také spisy Kerningovy, kterým jsme tehdy ovšem nerozuměli.

Veliký dojem na nás učinila také kniha Angličana A. P. Sinnetta: „Esoterické učení, čili tajný buddhismus“. Sinnett jako teozof vylíčil v ní teorie, sdělené podle udání, od tzv. mahátmů čili mistrů. Tato kniha vyšla tehdy v německém jazyku a byla nám tehdy všem přístupná. Všechny tyto spisy měly však jednu zásluhu společnou: bylo to poznání, že kromě spiritismu existuje mnohem hlubší a všestrannější učení, které vysvětluje i to, čeho spiritismus nikdy vysvětlit nemohl, jako astrologii, alchymii, magii a mystiku. Z toho jsme poznali, že spiritismus je přinejlepším jenom nepatrnou částí okultismu čili tajného učení… To by mohli poznat všichni spiritisté, kdyby měli dobrou vůli, nepředpojatost a dosti inteligence. Přesto, že mnozí z nich fanaticky lpí na svých naukách, šíří se mezi nimi neustále okultismus, a to je jen k jejich prospěchu.

Ale tyto jmenované spisy měly také skoro všechny ještě jinou vlastnost společnou: Pocházely z různých pramenů a podle našeho zdání se nijak nedoplňovaly, naopak vyvolávaly jistý zmatek v představách. A neměli jsme nikoho, kdo by nám podal vedoucí niti, aby nás vyvedl z tohoto labyrintu.

Není zajisté věcí tak snadnou pro člověka upřímně smýšlejícího a věřícího pevně jedné věci přesedlati a vzdáti se toho, co nám jaksi přešlo již do krve. Obtíže přitom byly nemalé, neboť teorie spiritismu vysvětlují vše velmi prostě a snadno, kdežto ve skutečnosti se věci mají zcela jinak.

Tehdy jsme poznali také, že ve spiritismu dochází k projevům velmi složitým a že kromě lidských astrálů se mohou projevit jednak duše média, nebo spojené duše všech přítomných jako jednotka, což vše může býti v jediné směsi. Ale také se mohou projevovat astrálové zemřelých a také myšlenkové útvary čili oživené formy, které jednají na chvíli jako bytosti samostatné. Konečně to mohou býti také elementálové, duchové přírodní, a dokonce také bytosti andělské nebo i démonické.

A to vše je stále ještě ve vlivu myšlenek a představ všech přítomných v seanci, takže v projevu často vzniká podivná směs pravdy a lží, skutečnosti a podvodu.

Nebylo také divu, že celá ta léta naší práce jsme obdrželi jen málo zjevně pravdivých projevů, týkajících se budoucnosti, a ani jediný projev, který by byl důkazem totožnosti toho kterého ducha zemřelého člověka. V kroužku Na Poříčí byla nám na dva a půl roku napřed předpověděna smrt rakouského korunního prince Rudolfa, a sice tak průhledným symbolem, že když přišly první telegrafické zprávy, sběhli jsme se všichni, abychom kontrolovali stenografický protokol z oné seance. Projev onen se stal mými ústy jako mluvícího média, a sice slovy: „Než slunce dvaapůlkrát projde svojí drahou, zhasne jedna velká hvězda na trůně habsburském.“

To tedy bylo projevem opravdu prorockým, ale bohužel ojedinělým.

Všichni zkušení spiritisté vědí, že v jejich praxi je velmi mnoho klamu. Proto také spiritismus ve svých naukách nepokračuje. Je stále na stejné výši – je právě takový, jakým byl, když jsem jej poznal před více než čtyřiceti lety.

Zatím Meyrink využil svých vědomostí v jazyku anglickém a kupoval množství knih, ze kterých nám pak ve schůzích překládal nejdůležitější odstavce. Ale o tom později.

Ze své praxe spiritistické musím se zmíniti ještě o dvou případech velmi zajímavých. Bydlil jsem tehdy se svými rodiči v Karlíně, v jednom starším domě za chrámem. V onom období jsem byl jako médium v plném vývoji, ale málo jsem se zúčastnil seancí a jen jsem se věnoval medijnímu psaní. Sotva jsme se přistěhovali do onoho domu, pozoroval jsem v noci zvláštní vyrušování. Probouzel jsem se velmi často, ale jen napolo. Byl jsem pak v jakési ztrnulosti a nemohl jsem hnouti ani údem, ale byl jsem při vědomí, a ač byla tma, viděl jsem celý pokoj, v němž spali i moji rodiče, ve zvláštním šedém světle. Zároveň pak jsem slyšel podivné šouravé kroky sem a tam po pokoji. Někdy také jsem zaslechl jako lidské sténání.

Jednou jsem přišel zase do tohoto nepříjemného stavu, a tu jsem cítil, jak někdo mi položil těžkou ruku na rameno a mumlal mně do ucha nesrozumitelná slova dutým hlasem. Vyrozuměl jsem jen slovům „modli se za mne“!

S hrůzou a násilím jsem se probudil do normálního stavu a spatřil hned vedle sebe černou postavu jakéhosi muže. Zmizela však ihned.

Věděl jsem, že je to astrál nějakého zemřelého člověka, a když jsme se dotazovali v domě a v okolí, zvěděli jsme, že asi rok předtím, než jsme se přistěhovali do tohoto domu, zhynul sebevraždou oběšením jeho majitel.

Poněvadž mně tato zkušenost byla velmi nepříjemná, žádal jsem duchy, kteří se mně sdělovali psaním, aby mi pomohli a této pomoci se mi také dostalo, a sice vykropení bytu vodou, kterou jsem sám magnetizoval.

Zakrátko potom jsem se v noci probudil a spatřil jsem ve svém životě prvého anděla. Tehdy jsem ovšem nevěděl, co by onen zjev znamenal, poněvadž jsem měl představu, že anděl, skutečný anděl, musí míti křídla tak, jak se andělé obyčejně malují a jak je líčí tradice.

Probudiv se za noci, za úplné tmy, spatřil jsem v nohách postele státi dosti vysoko zářící bytost. Byl to krásný muž s helmicí na hlavě a s mečem v ruce ve světelném plášti. Podle lidských představ byl asi třicetiletý, měl plavé vlasy a opíral se pravou rukou o široký meč. Celá postava svítila jasnou bílou září, která činila dojem, že přichází z nitra a jeho obličej svítil stejně jako vše ostatní. Vypadalo to, jako by postava byla utkána z jemňoučkých křižujících se vláken, asi tak jako Auerova světelná tělesa pro svícení plynem. Podotýkám, že postava, jakmile zpozorovala, že jsem se vzbudil, odvrátila lehce hlavu stranou a nedívala se na mne – zřejmě proto, abych se nepolekal. Dnes vím podle symbolů, totiž helmice a meče, že to byl jeden z andělských bojovných sborů.

KAPITOLA II.
OKULTISMUS A RŮZNÉ POKUSY

Nyní pro nás nastala zcela nová epocha. Zanechali jsme naprosto spiritistických seancí a počali jsme pěstovati praxi jinou. Byli jsme však zase na cestě nesprávné. Jenomže jsme o tom nevěděli. Nejblíže nám byl ovšem hypnotismus a lidský magnetismus. Chopili jsme se tedy těchto disciplín a rovněž jsme prováděli pokusy v temné komoře s tzv. ódem Reichenbachovým. Temnou komoru jsme si zřídili v jednom menším pokoji Na Poříčí a tam jsme seděli v čiré tmě dvě tři hodiny, takže většina z nás počala viděti ódické záření. Skoro všichni jsme se vzájemně viděli jako šedé, slabě světélkující postavy. Jestliže někdo zvedl ruku a tázal se přítomných: „Kde mám ruku?“, tu všichni ho chopili za ruku okamžitě na důkaz, že všichni vidí slabě svítící ruku tazatele.

Při jednom takovém sedění zvolala náhle jedna dáma: „Zde je nějaké prudké světlo!“

V témž okamžiku se dotkla silně napřaženým prstem skla mého skřipce a toto sklo mně možná zachránilo oko, neboť z mého oka vyšlehl z neznámé příčiny náhle světelný paprsek. V této temné komoře jsme zjistili pravdu Reichenbachových nauk o ódu, ale pak nás věc přestala zajímati, a proto jsme přešli k hypnotickým sugescím. Prováděli jsme hypnózou na některých osobách velmi zajímavé experimenty, avšak ani to nás nevedlo k uspokojivému řešení otázek, které nám neustále tanuly na mysli. Rovněž jsme nalezli jednu výbornou somnambulu. Náš člen, malíř Miksch, se stal znamenitým magnetizérem a uváděl jednu starší paní do magnetického spánku, až její duše se osvobodila a vyvinul se somnambulismus, ve kterém se zmíněná dáma stala jasnovidkou. Viděla do zavřených dopisů, viděla do dálky, popisovala nám různé zajímavé scény a podávala nám nesčetné důkazy o svých schopnostech. V tomto stavu každému tykala. Ale v raportu byla většinou jenom se svým magnetizérem Mikschem.

Jednou mně vstoupil na mysl zvláštní pokus. Přinesl jsem malou plechovou krabičku, zabalenou do papíru, a když somnambula byla v magnetickém spánku, podal jsem krabičku malíři Mikschovi se žádostí, aby se dotázal paní N., co je uvnitř ukryto. Sotva se somnambula dotkla krabičky, odhodila ji s výrazem odporu na zem.

„Proč to odhazuješ?“ tázal se magnetizér.

„Poněvadž jsou tam vlasy mrtvého!“ řekla somnambula bez váhání.

A skutečně, v krabičce byl malý svazeček vlasů, které jsem ustřihl svému zemřelému otci v rakvi. Jak známo, vidí duše somnambuly nejen svět hmotný do dálky, ale i svět neviditelný. Když jsme jednou chtěli přimět paní N., aby si pamatovala po probuzení, co viděla okolo nás, odmítla to krátce, ale určitě. A když jsme se tázali, proč nám nechce vyhověti, řekla:

„Poněvadž bych ztratila úctu k některým osobám!“

Bohužel tyto pokusy s paní N. netrvaly dlouho, neboť její manžel, který nepřál těmto věcem, jí brzy potom zakázal zúčastňovati se podobných seancí.

Je veliká škoda, že v okultních kroužcích anebo také mezi spiritisty se nepěstuje somnambulismus, protože tímto způsobem lze dosáhnouti často znamenitých a netušených výsledků. Správně vyvinutý somnambul nikdy nelže, protože lidská duše, osvobozená a zbavená na chvíli lidského břemene, lháti vůbec nemůže.

Tehdy jsem také objevil u sebe schopnosti jasnovidné, ale nedovedl jsem této vlohy soustavně pěstovati. Jen tu a tam byly se mnou činěny některé pokusy, které svědčily, že ve mně dříme tato schopnost, která je vytouženým cílem mnohých badatelů v okultismu všech oborů. Při jedné příležitosti chtěl zkoušeti moje zření baron Leonardi v kroužku Na Poříčí. Tázal se mne, co vidím na jeho hrdle. Nosil totiž na zlatém řetízku zvláštní odznak, ale tehdy neměl nikdo ani tušení, jakého je onen znak tvaru a co znamená. Díval jsem se tedy naznačeným směrem a spatřil jsem za chvíli lesklý předmět, kulatý, žlutý a modrý. To se naprosto shodovalo, jak jsme poznali později. K této věci se ještě vrátím.

Jindy jsme seděli s Meyrinkem v kavárně, a tu Meyrink vytáhl svoje zlaté hodinky a otevřev zadní plášť, ukázal mi jetelový čtyřlístek, který tam byl ukrytý, a řekl:

„Zdalipak byste mohl viděti, za jakých okolností byl tento čtyřlístek utržen?“ Zavřel jsem oči a díval jsem se duševním okem do prázdna. Vtom jsem spatřil na stezce mezi stromy v lese nebo v parku dva jezdce, a sice mladého muže a mladou dámu. Ale viděl jsem je zezadu, a nemohl jsem tedy udat jejich podob. Potom obraz zmizel.

A Meyrink s užaslým obličejem mně řekl:

„Je to naprosto správné, poněvadž onen čtyřlístek byl utržen ve Stromovce, kde jsme se projížděli koňmo s jednou dámou.“

Takové a podobné případy lze ovšem také vysvětlit telepaticky čili čtením myšlenek. Tazatel má určitou představu, kterou bezděčně přenese na jasnovidce. A jasnovidec vidí tuto představu v podobě obrazů. Ale jsou mnohé případy, ve kterých je telepatie vyloučena.

Já sám jsem si vymyslil zvláštní metodu k vývoji jasnozření, aby byla vyloučena telepatie. Pokusy takové jsem prováděl několikrát, ale vždycky zcela sám. Kdo se domnívá, že má jasnovidecké schopnosti, může tyto pokusy opakovati, a je-li jasnovidcem, musí míti zakrátko dobré výsledky.

Prováděl jsem experimenty takto: Zavřel jsem se do svého pokoje, vzal jsem hru obyčejných německých karet a pečlivě jsem je zamíchal. Potom jsem si umínil, že chci najíti například zelené eso. Pak jsem karty lícem dolů rozložil po celém pokoji, na stoly, na židle i na podlahu, až byla celá hra rozložena. Poté jsem se postavil do středu pokoje, zavázal jsem si dobře oči šátkem a několikrát jsem se rychle otočil okolo své osy, abych ztratil orientaci. A nyní jsem si řekl: „Teď budu hledati zelené eso.“ Pak jsem se soustředil do svého nitra, a tu jsem pocítil, jako by mě něco táhlo určitým směrem, přičemž jsem napřáhl pravou ruku. Za několik vteřin se moje ruka dotkla nějaké karty. Stáhl jsem si obvaz z očí a spatřil jsem, že v ruce držím zelené eso, nebo vůbec kartu, kterou jsem chtěl. Činil jsem si o těchto pokusech záznamy a přesvědčil jsem se, že z deseti pokusů se mi jich zdařilo nejméně osm.

Kdo by tyto experimenty prováděl déle, spatří svým duševním okem buď obraz zvolené karty – ve směru, kde karta leží –, anebo ji bude vidět symbolicky, tedy např. spatří místo karty zeleného esa pouze zelený lupen apod.

Poněvadž jsou mnozí badatelé, kteří by rádi viděli alespoň astrální obrazy, povím zde metodu, jak je lze nejsnadněji spatřit. Astrální vidění nemá pranic co činit s viděním fyzickým. Je to vidění vnitřní, a proto žrec, který vidí do astrálu, může vidět všemi směry, i například dozadu, takže se mu zdá, jako by zíral zadní částí hlavy. Rovněž hmota ovšem není pro skutečného žrece žádnou překážkou. Ale každé zírání je podmíněno jistou odpoutaností duše od těla, jistým vypětím zevních smyslů.

Toto vypětí smyslů docílíme nejsnadněji před usnutím. Kdo tedy by chtěl viděti astrální obrazy, nechť při ulehnutí, před spaním se hledí dívati při zavřených očích duševně do prostoru a nechť beze všeho zevního napětí vyčkává, co se mu objeví.

V tom není nebezpečí, poněvadž astrální obrazy jsou zcela něco jiného než astrální bytosti. Mnohdy jsou to jen krásné, barevné ornamenty, které žák vidí před sebou. Jindy to jsou krajiny barevné a někdy velmi nádherné. Jsou tak ostře viditelny jako výborným dalekohledem a žrec může pozorovat všechny podrobnosti, by u živé bytosti, které se v krajině pohybují. Taková krajina může však býti také skutečnou, třeba velmi vzdálenou. Ale to je již stupeň vidění vyššího.

Podobně lze prováděti také cvičení imaginační. Ale toto cvičení je již nebezpečné, poněvadž vede k magii, která by se mohla zvrhnouti v praxi černou. A černá magie znamená zkázu! Tato imaginační cvičení provádějí se soustavně a vytrvale na Východě, zvláště v Indii a Tibetu. Popisuje je velmi plasticky francouzská cestovatelka paní David-Neelová, a sice v knize „Les Mystiques et Magiciens du Thibet“. Spisovatelka konala pokusy tyto sama a se zdarem.

Žák si představí s pevnou vůlí a se soustředěním určitou věc, a sice tak dlouho, až ji zcela zřetelně vidí. Toto cvičení je ovšem namáhavé a dlouhé, ale nakonec se žádaná věc stane naprosto viditelnou každému člověku, ba dokonce se může zhmotnit. Lidská myšlenka je totiž silou tvůrčí, poněvadž základem naší duchovní bytosti je božská jiskra, která má všechny vlastnosti a přívlastky[2] samého Boha.

Čeho lze docílit imaginací čili představou, bude popsáno později. Pak bude vysvětleno nebezpečí tkvící v podobném experimentování.

Ale také při probuzení je naše duše uvolněna, a proto v takovém okamžiku dochází dosti často k vidění neviditelného. Kdo se chce uchránit vidění nějaké astrální bytosti, kdo se bojí podobných zjevů, učiní nejlépe, když po probuzení – zvláště ve tmě – se nikam nedívá. Ale někdy nepomůže ani to! Není však třeba se něčeho báti, poněvadž bytosti astrální, kterých jsme úmyslně nevyvolali, nám nikdy nemohou uškodit. Je ovšem jisto, že mnohé z nich vyzařují bezděčně hrůzu a že člověka uvádějí v jakousi ztrnulost. Zkrátka „strašidlo“ je zcela případný výraz. Je nesporné, že strašidla jsou a že všichni ti, kteří nám tvrdili v dětství našem, že strašidel není, nám nevědomky lhali!

K vývoji jasnovidnosti se zvláště teď prodávají v cizině i u nás tzv. magická zrcadla anebo křišťálové koule. Před těmito věcmi musím však každého varovat. Předměty takové slouží jenom k tomu, aby žák mohl soustřeďovati lépe svoji pozornost. Moderní badatel by řekl, že je to autohypnóza. Ale to by byl výraz nesprávný, poněvadž autohypnóa je něco zcela jiného a kromě toho takový výraz naprosto nic nevysvětluje, neboť do dnešního dne neví žádný učenec na světě, ani co je zcela obyčejný spánek, nadtož co jsou stavy hypnotické. Pokud se pánům učencům nepodaří zachytit a zkoumat lidskou duši, potud budou tápati ve všech těchto oborech ve tmách, a lidská duše se zachytit nikdy nedá. Alespoň ne tzv. vědeckými metodami.

Při pokusech se zrcadly nebo křišťálovými koulemi může dojíti ke strašným zjevům, které žák bezděčně vyvolá a jichž se pak nemůže zbavit. Na výstrahu všem všetečkům uvádím zde článek J. V. Kopisty, který byl uveřejněn ve II. ročníku „Okultní a spiritualistické revui“ roku 1922. Autor píše:

„Abychom okultní nauky správně chápali, k tomu nám nestačí přečíst si několik spisů okultního obsahu. Zvláště k praktickým pokusům ve vlastním zájmu lze přikročit teprve tehdy, když jsme si osvojili vyšší stupně vědomostí a když souhlasně se studiem teorie postupujeme ve zduchovnění celé své bytosti.

Ve tvém vlastním zájmu tě varuji, žáku, který nepřipraven a neozbrojen se odvažuješ vstoupiti na půdu neznámé tobě pláně, o jejím nebezpečí nemáš ani představy, přičemž šílenství nebo tělesná smrt nejsou ještě nebezpečím největším.

Hrůza, s níž se zde setkáš, půjde pak s tebou a tobě ztěží bude možno po celý tvůj život uniknout tomuto děsu.

Nežli učiníš tento odvážný krok, chtěje projíti branou, která je na rozhraní naší a astrální úrovně, radím tobě jako přítel, sejít dříve do tmavého sklepení duše své, a nalezneš-li tam řvoucí dravá zvířata, ulámej jim drápy, vytrhej jim zuby, zkroť je, učiň z nich zvířata tichá, krotká, a hlavně – tebe poslušná.

Než za těchto nezbytných příprav nepodnikej nic, neboť příprava tato zaručuje tvoji bezpečnost. Jinak ďáblové tvoji půjdou všude s tebou a zhatí všechny tvoje plány, zmaří každý tvůj vzestupný pokus, a já již napřed tebe lituji, neboť nestaneš-li se pánem svých ďáblů, pak běda tobě, neboť staneš se zcela určitě jejich obětí.

Jejich skutečnou povahu a zuřivost poznáš až tehdy, kdy zatoužíš po vyšším poznání a vyšších metách. Tehdy staneš se předmětem jejich zběsilých útoků a měj se na pozoru, ať neucítíš jejich zuby ve svém týle.“

I já náležel jsem k oněm, jež tak nepředloženě jednali a bez vnitřního povznesení a bez vůdce jako slepci se vrhají na sopečnou půdu astrální pláně praktického okultismu.

Konal jsem cvičení jasnovidecká, psychometrická, vymístění astrálního těla a prováděl jsem pokusy z oboru experimentální magie. První pokus můj byl o vystoupení těla astrálního.[3]

Jednoho zimního večera jsem si přečetl některé rady a pokyny, které se udělují žákům v některých okultních spisech, a když se moje rodina odebrala na lože, zasedl jsem k pokusu.

Beze všech příprav, bez ohledu na nebezpečí s pokusem tímto spojené, soustředil jsem celou sílu své vůle na vyvolání svého astrálního dvojníka před tělo hmotné, jež v lenošce sedělo nehybně.[4]

Uplynula chvíle soustředění a napětí vůle, aniž jsem zpozoroval něco, co by stálo za zmínku, ale pak ponenáhlu, než přece jen patrně, zpozoroval jsem jakési trnutí v nohou. Pocit ten se každým následujícím okamžikem zesiloval a vystupoval vzhůru, až přešel i do rukou.[5]

O něco později však jsem zpozoroval něco zcela jiného, jakýsi tlak v žaludku. Tento tlak vzrůstal a šířil se do celých prsou, hlavně však do srdce, které vlivem tohoto tlaku poděšené tlouklo.

Nyní teprve jsem si uvědomil nebezpečí tohoto pokusu v celém rozsahu. Rozhodl jsem se pokus přerušit a vyjít na svěží vzduch. Několikráte za sebou zkoušel jsem se vzchopit z lenošky a postavit se na nohy, ale marně. Tělo sebou ani nepohnulo. Zmocnil se mne strach a chtěl jsem vykřiknout, abych vzbudil někoho ze spících, a tak přivolal pomoc.

Z mého hrdla však místo výkřiku se ozvalo jen dušené zachroptění, zároveň však jsem pohnul trochu tělem. Ještě okamžik a stál jsem na nohou. Otevřel jsem dveře a kolísavým krokem jsem vyšel ven.

Tělo mé se však chvělo, nohy slabostí klesly a já, opíraje se rukama o stěnu domu, učinil jsem několik kroků sem a tam. Klesla i moje těžká hlava na prsa a posléze u domovních dveří kleslo celé moje tělo a já jsem pozbyl vědomí.

Jak dlouho jsem tak ležel, nevím. Vědomí moje ohlásilo svůj návrat nepříjemným pocitem zimy. Pokusil jsem se vzchopit. Bylo to velmi obtížné. Zeslaben, chvěje se zimou, dovlékl jsem se jakž takž do světnice, kde jsem se pozvolna zotavoval a rozpomínal se, co se se mnou stalo. Tíha na prsou zůstala jako můra ještě dlouho spočívati, ale nejdéle potrvala jakási duševní tupost.

Pohled do zrcadla mne však velice polekal. Můj obličej měl barvu vosku, rty byly modré jako chrpa a rovněž okolo očí byly modré pruhy. Trvalo dlouho, než můj obličej nabyl zase svého obvyklého zdravého výrazu.

Pokus o vybavení dvojníka minul se tedy žádoucím výsledkem. Co bylo příčinou nezdaru, toho jsem sobě vysvětlit nemohl. Pokus tento však, přestože zvědavost moje, dvojníku svému ve tvář přímo pohleděti, ukojena nebyla – jsem více neopakoval.

Hlad můj však po vyšším poznání byl tak veliký, že jsem neustal po tomto nezdařeném pokusu, ale obrátil jsem svoji pozornost jinam. Cvičil jsem dále.[6]

Jasnozření! Jasnozření! pokřikovalo na mne cosi z postranní uličky mé duše.

Jasnozření! Jasnozření! volalo to za mnou dnem i nocí, a to tak vytrvale, že jsem tomuto svodu podlehl.

Zaopatřil jsem si tři magická zrcadla různého druhu. Zasvětil jsem je podle předepsaného rituálu, jak uvedeno v některých okultních spisech, prostudoval jsem některé metody, zapamatoval si všechny pravidla, jichž nutno dbáti při cvičení, nevynechav ani přípravného rytmického dýchání, ba ani pětiminutové pasivity.[7]

Jsa takto připraven podle předpisu, usedl jsem a upíral jsem celou sílu své vůle, svoje zraky, jakož i myšlenky do středu magického zrcadla, které bylo ve výši mých očí na stole umístěno. To jsem prováděl 20–30 minut každého dne.

Bylo by zbytečné popisovati podrobnosti těchto cvičení. Mám za to, že postačí, když uvedu některé následky a výsledky těchto neblahých cvičení.

Můj případ může být ponaučením a výstrahou těm, kdo předčasně, jako já, se odvažují vkročit na pudovou říši astrální, kam z nutných příčin, k jejich dobru, jest jim vstup uzavřen.

Výsledek mých počátečních cvičení byl skoro vždy opakem mého přání.

Již při několikátém cvičení po nějaké chvíli soustředění jsem pocítil v mozku zvláštní hnutí. Jako by nějaká neviditelná baterie v mozku byla pojednou uvedena v činnost.

Mým mozkem jako by probíhal elektrický proud, který sílil nad pomyšlení rychle a rozbíhal se míchou do celého těla, a tu jsem pociťoval, jak moje celé tělo upadá do ztrnulosti.

Kdyby bývalo zůstalo jen při těchto pocitech, byl bych bez obav setrval, ale přitom jsem pociťoval také nesmírně zvýšený tepot srdce a slyšel v uších zároveň hučení jako silné vichřice a v mém vědomí se rychle stmívalo. Proto jsem vždycky svoje cvičení přerušil.

Přesto, že mého těla se zmocňovala bezcitnost, bilo srdce stále prudčeji, jež se mi zdály býti předzvěstí mdlob nebo něčeho snad ještě horšího, snažil jsem se vždy zachytit ještě poslední záblesk vědomí a soustředěním jsem hleděl celé tělo podrobit kontrole, což se mi po nějaké chvíli vždy zdařilo.

Normální můj stav se však vracel jen zvolna.

Tělesná slabost a chorobný zjev mého obličeje a duševní apatie, jež po každém cvičení dlouho potrvaly a tragické následky, které jsou dále uvedeny, byly neklamným znakem násilí, jehož jsem se dopouštěl sám na sobě, nešťastnou volbou nesprávného okultního školení, které nemohlo zůstati pro moji duši i tělo bez následků zhoubných.

Každého dne jsem si sliboval, že zanechám těchto pokusů a že raději budu dále studovati, ale za chvíli jsem již zase seděl před magickým zrcadlem.

Výsledek každého dalšího cvičení byl vždy stejný jako předtím. Byl to tlukot srdce, ztrnulost v mozku, později v celém těle a pak záchvat mdlob.

Následovalo vždy přerušení cvičení a pak trvala vždy chvíli tělesná slabost a duševní otupení.

Trvale však zůstalo jakési chvění nervů, nepatrné sice, ale bylo každým dnem patrnější a pak citové rozladění a podrážděnost.[8]

V domnění, že moje zrcadlo dráždí moje nervy, vyměnil jsem je za jiné a cvičil jsem dále.

Mimo to jsem také usiloval vniknouti na astrální pláň pomocí koncentrace, a tak jsem cvičil a cvičil.[9] Uplynula nějaká doba a nic zvláštního se nepřihodilo. Každodenním cvičením a usilovným vnikáním na úroveň astrální jsem však na sebe upozornil celou smečku nízkých inteligencí a temných sil z astrální úrovně a ty se staly později mými společníky nezvanými a zároveň mými spolubydliteli.

Nejdříve bylo možno pozorovati jakési praskání v dřevěném nábytku, postelích, skříních a jinde. Toto praskání se denně zesilovalo a bylo častější a častější a pak se změnilo v klepání po celém bytě. Nebylo však vždy – také někdy odpočívalo. Tu a tam prasklo sice někdy v nábytku, ale moje rodina tomu nevěnovala pozornosti. Zato večer spustili pravý koncert.

Praskání a klepání se ozývalo ze všech koutů a z každého kusu nábytku.[10]

Ani okna nezůstala pozadu. Jako by malé kaménky byly vrhány na okenní tabule. Zvonění, klepání a praskání na všech místech současně se překrásně vyjímalo a bavilo z počátku moji rodinu.

Později se stávalo, že dva i tři dni se neozvalo nic a byl jen slyšet tu a tam nepatrný praskot.

Pojednou však, za úplného ticha, bylo jako holí několikráte prudce udeřeno do stolu a pak bylo zase ticho. Moje rodina však po takových úderech vyběhla vždy poděšeně z bytu na ulici a nikdo se pak nechtěl vrátit domů. Případy takové se stávaly velmi často.[11]

Jindy se zase ozval ve skříni nebo v prádelníku silný šramot, jako by pes uvnitř uzavřený se pokoušel škrábáním na dveře dostati se ze skříně.

Je pochopitelno, že nikdo z mé rodiny nechtěl pak zůstati sám doma ani ve dne, ani v noci. Bylo marné vysvětlovati jim, že jsou to síly slepé, jež nemohou nikomu uškodit, a že mnohem nebezpečnější je strach před nimi. Moje rodina žila přece jen v ustavičném strachu a byla každým okamžikem připravena dáti se na útěk.[12]

Jednoho večera v oné době jsem zůstal déle seděti a hluboce jsem se zadumal. Pojednou jsem pocítil přítomnost kohosi nebo čehosi. Vzhlédl jsem, abych se podíval, kdo by zde byl, a ke svému překvapení jsem spatřil cosi: postavu asi 1 metr vysokou, břichatou, na nízkých, jakoby zakřivených nohách, s neforemnýma rukama, s velikou, avšak nízkou hlavou bez vlasů, s ploským nosem, s ušima však ohromných rozměrů, úst širokých od ucha k uchu a její veliké oči na mne civěly tupě.

Celý tento zjev, nehledě k abnormálním uším, připomínal dojem obrovské žáby, stojící na zadních nohách.[13]

Několik okamžiků jsem pohlížel na tuto komickou, blbou nestvůru a pak jsem propukl v hlasitý smích.

Z druhé místnosti, kam má rodina odebrala se již ke spánku, dosud však hovořila mezi sebou, tázal se někdo po příčině mého smíchu.

Pohlédl jsem do dveří této místnosti, odpovídaje na položenou otázku, když však jsem pohleděl zase před sebe, kde stál onen samozvaný host, nebylo ho již zde.

O něco později, pohroužen v meditaci, měl jsem jiný zážitek, který mně nikdy nevymizel z paměti. Po uplynutí několika minut klidného soustředění[14] pozoruji, jak denní mé vědomí se zatemňuje a ponenánlu mizí docela.

Ne však nadlouho. Probouzím se opět, avšak k životu zcela novému, až dosud mně neznámému. Pocit tělesné tíže je nahrazen jakousi dosud nepoznanou tělesnou lehkostí.

Pozoruji sama sebe, ale nepoznávám se, ba ani se nepochopuji. Vše, co dříve tvořilo moji osobnost, zmizelo a já se poznávám jen jako vědomí.

Pohlížím na sebe, ale nevidím se. Zmocňuje se mě pocit pochybnosti o vlastní existenci, ale intenzita mého vědomí je zřejmým důkazem toho, že skutečně jsem, a to mě poněkud uspokojuje. Je ticho, hrobové, hrůzyplné ticho.

Rozhlížím se. Leč je to zvláštní pohled! Zírám do ohromných vzdáleností, ale zároveň na všechny strany, a přece jen se mi zdá, že pohlížím sám do sebe. Nemohu také s plnou určitostí tvrdit, zdali tyto vzdálenosti vidím, nebo si je jen uvědomuji, neboť jsem jen vědomí, a vědomí nemá zraku ani jakéhokoli smyslu. Zde vše splývá v jedno a toto jedno je vědomí.[15]

Pohlížím zároveň vpravo, vlevo, vpřed i vzad, nahoru i dolů, ale ve všech směrech a ve všech vzdálenostech nalézám jen sebe. To strašlivé ticho! Kdybych zaslechl jen sebenepatrnější zvuk! Naslouchám a čekám. Čím déle však setrvávám v tomto očekávání, tím víc se děsím. Chci vykřiknout, poznávám však ke svému zděšení, že nemám hlasu.

Dívám se ven, ze sebe, možno-li vůbec mluviti o nějakém dívání, a zdá se mně, že nekonečný prostor, v němž až dosud jsem nalézal jen sama sebe a v němž jsem se poznával, je ještě čímsi vyplněn, něčím, co nejsem já. Nemohl jsem však rozpoznati, zdali toto něco, co nejsem já, nalézá se ve mně, anebo zevně.

Neurčitost postřehu a nejistota je teď příčinou mé nedůvěry v sebe sama a následek toho jest, že moje pozorovací schopnost se čím dál tím víc zatemňuje, jako by soumrak rozprostřel nade mnou svoje perutě, a já chápu čím dále tím méně. Ještě několik okamžiků a pak jako bych – neexistoval.

Po nějaké chvíli pozoruji, že sedím na židli ve své světnici sám a pohlížím před sebe. Vidím již také jednotlivé předměty kolem rozestavené. Chci vstáti, ale moje tělo sebou ani nehnulo.

Pociťuji, jako by se hemžilo v mém těle tisíce drobných mravenců. Vidím, slyším, ano i myslím, ale těla svého neovládám.

Namáhám se, seč moje síly stačí, a zkouším znovu a znovu pohnouti svým tělem a činím to tak dlouho, až se mi podařilo pohnouti pravou nohou a pak jsem vstal. Do nočních hodin pozdních byla pak moje mysl zaměstnána tímto zjevem.[16]

Uplynulo zase několik dní, jež jsem vyplnil přemýšlením o svém zážitku, a přitom jsem byl unášen svou touhou pokračovati v pozorování a poznávání těchto nadzemských sfér, o nichž jsem tu a tam četl nebo slyšel.

Ve spiritualistických spisech jsem četl něco o karmě a reinkarnaci, a jsa nesmírně zvědav, spočívají-li tyto nauky na skutečnosti, zasedl jsem jednou večer a pohroužil se do neznáma budoucích možností a celou silou své soustředěné vůle snažil jsem se zachytit obraz své příští existence.[17]

Nějakou chvíli jsem neviděl nic. Znenáhla se však vynořovaly na temném pozadí obzoru jakési mraky světlešedé a pluly shora dolů, kde se zase ztrácely.

Nežli však zanikl dole mrak prvý, vynořil se nahoře opět mrak druhý a pohyboval se zase směrem dolů.

To se dělo nějakou chvíli. Barva mraků byla měnivá. Z počátku byly šedé a pak stále světlejší. Také jsem pozoroval, že mraky ty stále řídnou, až se zdálo, že už to nejsou mraky, nýbrž jakási mlhovina modré barvy, jež zastírala celý obzor. Ale i to se pomalu zjasňovalo a řídlo.

Zpozoroval jsem však v mlhovinách jakýsi otvor a poznal jsem, že poskytuje výhled někam do prostoru mnohem většího, v němž však vyjma světlejšího jednoho místa, jako okna nebo nadzdvižené opony, nespatřil jsem nic. Soustředil jsem pak svou vůli na tento mnohem větší svět, a tu jsem za chvíli pozoroval v neurčité vzdálenosti v blankytné mlze siluetu jakéhosi muže.

Byl oděn černě, měl dlouhé, po ramenou rozpuštěné vlasy, v jedné ruce držel jakousi knihu a druhou ruku měl na prsou, přičemž pohled upíral kamsi k oblakům.

V této poloze stál chvíli nehybně. Byl bych rád věděl, koho asi onen muž představuje a proč tam stojí. Jeho obličej jsem viděl jen ze strany, neboť byl ke mně obrácen bokem.

Mohl jsem poznati, že onen muž je asi v prostředních letech. Cit sympatie mne k němu poutal a byl jsem zarmoucen, že si mne nevšímá, jako by ani nepozoroval mé přítomnosti. Pokusil jsem se ho na sebe upozornit tím, že jsem svým tělem kýval ze strany na stranu.

Po několika okamžicích jsem byl potěšen, neboť onen muž se obrátil obličejem ke mně a usmál se přívětivě. V tomto okamžiku jsem ho poznal! Ano, viděl jsem, že onen záhadný muž není nikdo jiný než já sám. Byl to můj dvojník. Poznal jsem ho podle obličeje a já poznal sebe sama v jeho postavě.[18]

Tímto zjevem jsem byl tak vzrušen, že jsem ani nepozoroval, že dvojník zmizel. Byl jsem zase ve světnici a před sebou jsem měl magické zrcadlo.

Následujícího večera, chtěje pokračovati ve svých pokusech jasnovideckých a meditacích, jsem četl a čekal, až moje rodina usne. Když jsem byl jist, že nebudu vyrušován, usedl jsem zase ke cvičení.

Byla chvíle soustředění a napjatého očekávání. Najednou se mne však zmocnil nepříjemný pocit, jako by někdo, kdo je mi nesnesitelně protivný, upíral na mne svoje zraky.

Zvýšil jsem svou pozornost, abych zjistil příčinu toho, a tu najednou projel mým tělem mráz.

Jestliže ona larva[19], která měla podobu obrovské žáby, mne rozveselila až k hlasitému smíchu, měl jsem nyní před sebou příšeru, před níž celé moje tělo zkamenělo hrůzou. Chybí mně slova, abych mohl popisovati tohoto hrůzného obyvatele astrální říše. Mám za to, že žádné slovo nepopíše a žádný štětec nezobrazí příšernost této satanické nestvůry.[20]

Její jakoby žíznivé oči celou moji bytost vpíjely do sebe a já, pozbývaje vlastní vůle, propadl jsem démonickému vlivu tohoto ďábla. Stál těsně přede mnou, upíraje na mne svoje upíří, nehybné, avšak tázavé a fascinující zraky.

Nemohl jsem přivolati pomoc své spící rodiny, neboť v návalu hrůzy celé moje tělo ztrnulo, a také jsem nemohl vydati ze sebe ani hlásku.

K mému štěstí – opakuji: k mému štěstí! – v posledním záchvěvu mého vědomí hnulo se ve mně cosi, co mělo být zoufalým voláním o pomoc, voláním Krista, což však ve skutečnosti nebylo ani zřetelnou myšlenkou, nýbrž jen jakýmsi temným a neurčitým výkřikem mých citů, vytrysknuvších z mého nitra, co oděno ve slova mělo zníti: „Kriste pomoz, neboť zhynu!“[21]

Hrůza moje přecházela takřka v šílenství, když jsem pozbýval vědomí vlastního bytí a proti vůli jsem přijímal vědomí existence oné příšery.

Ještě okamžik a pozbyl jsem vědomí nadobro. Probudil jsem se všecek zpocený, rozechvělý a jako v horečce. Té noci jsem vůbec nespal. Příšera sice zmizela, ale hrůza s jejími následky zůstala. Představa oné obludy mne doprovázela pak a neopouštěla mne ani v noci, ani ve dne. Nejhůř však bylo v noci, neboť jakmile jsem zavřel oči, snaže se usnouti, stal jsem se za okamžik předmětem útoků démonických bytostí, jež na mne dorážely ze všech stran, a já obávaje se zavříti oči, mnoho nocí jsem probděl, proseděl nebo prochodil. A stalo se nejednou, že jsem usnul s očima otevřenýma.[22]

Můj zdravotní stav se stával denně povážlivějším. Šel jsem k lékaři na radu a on po bedlivém vyšetření konstatoval těžký případ neurastenie a radil omývání celého těla studenou vodou, procházení se v rose a kromě toho předepsal prášky pro uklidnění nervů, omýval jsem tělo až třikrát denně chladnou vodou, chodil jsem zrána v rose až po pás jako knajpián[23], prášků jsem vzal již několik krabiček – ale zlepšení se nedostavilo.

Tak uplynul nějaký čas a moje strašidla pozbývala každodenním defilováním před mýma očima své dřívější hrůznosti. Také se mi podařilo tu a tam trochu spáti.

Jednoho dne však, když jsem byl v dosti uspokojivé náladě, hledě ke svému zdravotnímu stavu, otevřel jsem skříň, ale jako bych byl zasažen elektrickou ranou, zapotácel jsem se nazad. Můj ďábel stál ve skříni, upíral na mne své démonické a fascinující oči. Vrávoravým krokem jsem se vzdálil od skříně a zdrcen jsem klesl na židli. Toho dne se zase zhoršil můj zdravotní stav.

Navštívil jsem znovu lékaře a pověděl jsem mu vše, co podle mého mínění bylo příčinou mé choroby.

Lékař prohlásil, že to jsou praobyčejné halucinace, chorobné fantazie a bručel něco o hysterii, tázal se, nejsem-li alkoholik, netrpěl-li jsem příjicí, na život mých rodičů a výsledkem toho všeho bylo, že lékař, pohlížeje na mě soucitně, učinil prstem na svém čele kolečko.[24]

Tak plynul čas a moje utrpení nemělo konce. Můj ďábel mne navštěvoval dosti často a pravidelně tehdy, kdy byl očekáván nejméně. Snažil jsem se po radě lékaře nemysliti na svoje strašidla a zvláště na onoho satana, jenž mne vždy tolik děsil, ale bez výsledku.

Když jsem již doufal, že se mi podaří zapomenouti všeho – stál najednou onen astrální děs přede mnou – div že jsem do něho nevrazil hlavou. A bylo zase po klidu a po naději, že budu zdráv.

Nic nepomáhalo přemlouvání a utěšování sebe sama, že je to jen chorobná obraznost a že je v mé moci zapudit tyto děsivé halucinace a že je třeba jen chtít a především se nebát![25]

Nic nepomohlo, že jsem zahodil magická zrcadla a přerušil všechna svoje cvičení, když následky těchto cvičení trvaly. Trpěl jsem tělesně a ještě více duševně. City a představy vymykaly se mé kontrole a já jsem se stával sám sobě cizím.

Byl jsem bytostí rozdvojenou v já a nejá. Cosi cizího zasahovalo do mého denního života, do mého jednání i mluvení.[26]

Jen ve svém myšlení jsem poznával sama sebe. O těchto jevech jsem přemýšlel, ale nic z toho jsem nechápal. Velmi často jsem se musel diviti tomu, co jsem právě učinil, a bylo těžko uvěřit, že je to můj skutek.

Překvapoval mne i smysl mých vlastních slov. Mnohdy jsem se polekal vlastními slovy, jako by někdo neočekávaně promluvil místo mne. Byl jsem si čím dále tím větší hádankou.

Je přirozeno, že vše to působilo na můj organismus. Trpěl jsem poruchou zažívání, bušením srdce, nepravidelným oběhem krve, návaly krve do hlavy a mnohými jinými obtížemi a bolestmi, a tak se mi stal život opravdovým peklem.

Nálada moje byla buď krajně melancholická, nebo zas krajně cholerická. Někdy jsem z přecitlivělosti plakal pro maličkost a jindy zase ze stejně nepatrné příčiny jsem zuřil.

Běhal jsem od lékaře k lékaři, prosil, zapřísahal, ale marně – nebylo mi pomoci. Jsem prý hypochondr a celá moje nemoc je výsledkem autosugesce. Konečně, když si lékaři nevěděli se mnou rady, byl jsem poslán do nemocnice. Ale tam, kde nářek nemocných a umírání pacientů jsou denními zjevy, byl jsem brzy hotov se zbytkem svého sebevědomí. Co se stalo potom – nevím.

Také nevím, jak jsem odešel z nemocnice. Určitá doba byla jako vymazána z knihy mého života.

Nebylo však přáním bohů, aby můj život – lze-li tak nazvati vylíčený chaos – byl vydán v plen temným silám astrální pláně. Můj anděl strážce bděl nade mnou a zbavil duši moji všech příšer.

Můj případ jest jeden z mnohých trestů, jež jsou údělem všech nedočkavých zvědavců, kteří předčasně se odvažují nadzdvihnouti závoj neznáma. Mé zážitky nechť jsou výstrahou a mementem všem, kdo bez vůdce se vrhají do praxe magické.

Při všem mém neštěstí možno ještě mluvit o velikém štěstí, neboť duchovní můj vůdce zavedl mne po mém osvobození z moci démona na zcela jiné cesty a vztyčil nový cíl, vyšší, krásnější a vznešenější.“

Ne každý odnese si ovšem podobný trest, poněvadž ne každý má tolik vůle a trpělivosti jako pisatel onoho článku. Ale někdy se dostavují neblahé výsledky již po prvém zírání do zrcadla, a proto varuji znovu před podobnými experimenty.

Ostatně i při mnohem nevinnějších pokusech telepatických může dojíti k vstoupení do astrálu nebo ke zjevům příšer. Jsou dnes celé společnosti telepatů, které provádějí velmi často pokusy. Přitom jedna osoba se chová zcela pasivně a druhá na ni vysílá z dálky svoje myšlenky nebo představy. Ten, kdo se činí pasivním, je vždycky v nebezpečí, že nějaká bytost astrální se zmocní jeho vědomí nebo i jeho hmotného těla. V obou případech je výsledkem – posedlost.

Nyní se zase vrátíme k našim pražským okultním snahám. Náš kroužek spiritistický Na Poříčí se zvolna rozpadl a my jsme přenesli svoji činnost do bytu Meyrinkova na tehdejší Ferdinandově (nyní Národní) třídě č. 10. Dům onen byl již zbourán – stál proti policejnímu řiditelství – a na jeho místě stojí nový palác.

Z našeho kroužku bývalého jsme byli v nové společnosti jenom dva: akademický malíř Gustav Miksch a já. Meyrink byl ovšem osobou vedoucí – poněvadž je to muž neobyčejně důmyslný a houževnatý. Jak jsem již napsal, měli jsme záhy velkou knihovnu – ale anglickou. A jediný, kdo uměl anglicky, byl právě zase Meyrink.

Scházívali jsme se jednou týdně v bytě Meyrinkově, a buď jsme konali pokusy, také jsme měli seance spiritistické, které nás však neuspokojovaly, nebo nám Meyrink předčítával jednotlivé pasáže z některé anglické knihy, překládaje zároveň do němčiny.

Vcelku nás bylo při plném počtu asi osm nebo deset. Všichni ostatní členové byli známí Gustava Meyrinka. Také tři důstojníci se zúčastnili – ale jenom jeden z nich bral tyto věci vážně.

Vynikající člen byl šlechtic R., který se později stal pokročilým mystikem. To byl také velmi pevný charakter, což mu velmi prospělo v dalším vývoji.

Mne však mrzelo, že nemohu čísti anglických knih, neboť jsem jen hořel napětím a zvědavostí, co je v těch mnohých, krásně vázaných anglických svazcích, které ležely na stole, když jsem se sešli. Umínil jsem si tedy potají, že se budu učit anglicky. A poněvadž jsem byl zvyklý při všem, cokoliv jsem se učil, spoléhati jen na sebe, učil jsem se sám a bez učitele.

Moje metoda byla však takového druhu, že Meyrink, který ovládal několik jazyků (vyjma češtiny), když později zvěděl, jak jsem se učil, spráskl ruce nad hlavou a pravil:

„Poznal jsem několik metod k učení se cizím řečím, a o mnohých jsem slyšel mnoho chvály, ale něco podobného jsem jak živ neslyšel!“

Moje „metoda“ však byla důkazem, že když něco vážné chceme, dosáhneme toho vždy – máme-li zájem a trpělivost. Koupil jsem si kdesi u antikváře malou německo-anglickou gramatiku a zároveň cvičebnou knihu, která měla velmi lákavý titul: „Der echte englische Trichter, d.i. die Kunst in acht Tagen englisch sprechen und schreiben zur erlernen“[27].

Knížka stála asi dvacet krejcarů, a poněvadž jsem německy uměl, zdálo se mi, že věc nebude tak obtížnou. Pak jsem asi dvakráte pročetl gramatickou část a poté jsem se pustil ihned do práce jiné. Jednou z nejdůležitějších knih byl nám starý indický spis o józe. Kniha ta je velmi stará a byla několikráte indickými učenci a znalci sanskrtu přeložena do angličtiny. Jmenuje se „Yoga Sutra“ čili „Pojednání o józe“ a jejím autorem je mistr jógy Patandžali, který žil asi před osmi sty lety.

Tuto knihu jsem si objednal z Anglie ještě se dvěma jinými, a když jsem ji měl, počal jsem ji s pomocí malého slovníku překládat. Psal jsem překlad německý, poněvadž jsem měl jen anglicko-německý slovník. Z počátku jsem měl ohromné potíže. Neznal jsem skoro jediného výrazu, a tak skoro každé slovo jsem musel hledati ve slovníku.

Horší však bylo něco jiného: často jsem přeložil doslova nějakou větu a pak to nemělo – smyslu! Neznal jsem totiž anglických frází a úsloví, a tak jsem byl často v koncích. K tomu pak jsem neměl tušení, jak obtížný spis mám v rukou. Když jsem jej překládal po třiceti letech do češtiny, narazil jsem ještě na místa velmi obtížná, poněvadž indický mudrc užívá výrazů, kterých vůbec nelze přeložit do žádného moderního jazyka jedním nebo dvěma slovy. Často je třeba výraz popsat a pak i nejkratší opis jeho tvoří pět až šest tiskových řádek!

Patandžali dále píše o psychických vysokých stavech a vlastnostech, které jsou u nás naprosto neznámé. Nezná jich nikdo, leda ten, kdo je zažil. A k tomu je jeho spis filozofický.

Ale mne neodstrašilo nic. Každého dne jsem seděl asi dvě hodiny nad knihou a psal jsem překlad, až byl ukončen.

Tím jsem ovšem získal zásobu významů a obratů, a když jsem si opatřil velký slovník, přeložil jsem i fráze, a ač jsem anglicky neuměl, přeložil jsem dosti snadno každou větu.

Takto vyzbrojen přišel jsem jednoho večera do naší okultní společnosti a přinesl jsem s sebou knihu teozofa dr. F. Hartmanna. Byl to Němec, který žil delší dobu v Americe a psal anglicky velmi dobře. Jeho angličtina byla mi však hračkou u porovnání s obtížnou knihou od Patandžaliho.

Když jsme usedli, otevřel jsem knihu Hartmannovu a řekl jsem, že bych z ní něco přeložil. Její titul zněl „In the Pronaos of the temple of Wisdom“ čili česky: „V předsíni chrámu moudrosti“.

Všichni členové ovšem žasli a zahrnovali mne otázkami, kde a jak jsem se naučil anglicky. A když jsem jim to pověděl, gratulovali mi k úspěchu. Ale zamlčel jsem námahu počáteční a nikomu bych neradil, aby užil mé metody!

Jenom můj veliký zájem o věci okultní mně poskytl dosti vytrvalosti a síly.

Pak jsem ovšem četl napořád. Meyrink mně půjčil postupně celou svou anglickou knihovnu, by někdy, když sám nechtěl některou novou knihu čísti, půjčil mně ji, abych mu pověděl, stojí-li za čtení. Již tehdy vycházelo totiž v Anglii a v Americe dosti spisů, které sice byly rozsáhlé a velmi drahé a které také měly lákavé tituly – ale byl to prázdný žvást – většinou teozofický – v knize nebylo jediného cenného zrna.

Vzpomínám si, že jedna taková velmi tlustá kniha měla lákavý titul: „The hidden Way across the Threshold“ („Skrytá cesta přes práh“), ale když jsem ji celou přečetl, viděl jsem, že spisovatel je velkým umělcem: dovedl napsat tlustou knihu o ničem!

Zatím také jiní členové našeho okultního kruhu nelenili a konali různé pokusy – ale bez výsledků. Hlavně chtěli mnozí dosáhnouti alespoň vidění duchů a astrálních věcí vůbec. To se však podařilo jen Meyrinkovi, jak později vylíčím.

Tehdy jsem ještě neznal osvědčené metody k vývoji duchovictví. Uvádím ji zde, ale varuji zase čtenáře, aby ji nepoužil, poněvadž nikdy není jisto, co se člověku objeví. A jaké to má pak důsledky, je vidno z uvedeného článku pana Kopisty.

Jestliže se postíme a sedíme přitom v temnu, je jisto, že duchy brzy spatříme – jak již pověděno zpředu.

Pak jsme však zvěděli, že k bezpečnému vývoji okultních schopností je třeba – vůdce. Ano, ale jak ho najít? Teozofické spisy tvrdí, že žák musí se napřed sám očisťovat (hlavně morálně) a že pak se vůdce dostaví sám. Velmi pěkná to útěcha! Ale znám teozofy, kteří se takto očisťují dvacet, třicet let, a vůdce přece jen nenalezli! Věc je totiž zcela jiná v teorii než ve skutečném životě. Kdo je zralý, t. j. kdo duševně již před touto hmotnou existencí byl připraven, ten nalezne vůdce snadno, ale kdo takto připraven nebyl, buď ho vůbec nenalezne, nebo upadne do rukou vůdce falešného. A to je vždycky zlá věc.

O hledání vůdce, jak jsme to prováděli my v Praze, budu ještě psáti.

Tehdy jsme byli v okultních věcech velmi naivní, jak není jinak ani možno u začátečníků. V okultismu se každý domnívá, že když přečetl několik knih, je již zkušený a že vše ví – zatím neví zcela nic. Každý žák totiž kráčí z počátku velmi klikatou cestou a tato cesta není schematická, nýbrž individuálně velmi rozdílná.

Kdo by očekával, že se mu povede v tomto vývoji podobně jako jinému, je na omylu. Také v mystice, jejíž základní cesta je a musí býti pro každého stejná, jsou rozdíly v zážitcích – někdy velmi veliké.

Nám běželo tedy o vůdce. Baron Leonardi, který byl ovšem nejzkušenější, nám radil to a ono, a poněvadž viděl, že dychtíme po nějakých zážitcích, byl jistě v rozpacích, neboť v okultních věcech není radno naváděti kohokoliv k nějakým pokusům, nebo dokonce cvičením, poněvadž každý je veden z výše, je veden božskou vůlí. Ale člověk toho nepoznává, nevidí tajných nitek, které ho táhnou brzy sem a brzy tam. Neví, že je z nitra donucen vykonati to či ono, a domnívá se, že to učinil z vůle vlastní.

Člověk také nepozoruje, že je seznamován jako by náhodou s tou či onou osobou. A to je právě důležité. Kromě knih, jež se nám dostávají často podivnými cestami do rukou, jsou to lidé, kteří „něco vědí“, a ti nám často poskytnou další pokyny – třeba o tom ani nevěděli, zcela bezděčně.

Jsou lidé, kteří jakmile se seznámili s hlavními zásadami a naukami okultními, cítí ihned, že je tu pro ně něco nejvýš důležitého. Pak postačí jen pevná snaha, poznati pravdu. Nic jiného. Lidem takovým přihrává, abych se vyjádřil triviálně, ale výstižně, celý svět do rukou!

Je třeba jen všímati si událostí, a pak to uvidíme zcela zřetelně. Lidské osudy jsou v pevné ruce, která se nikdy nemýlí – jenom náš rozum nás zavádí, poněvadž se domníváme, že jím můžeme změnit běh světa a že určení boží lze měnit!

Není zde na místě rozvinovati otázku svobodné vůle, neboť tato vůle je podmínečná – a také je otázkou karmy čili lidského osudu. Kdo by se o to zajímal, nalezne obšírnou kapitolu o karmě pojednávající v mé knize „Ohnivý keř“, díl I.

Toho všeho jsme ovšem neznali, a tak jsme se hnali z jednoho okultního dobrodružství do druhého, učili jsme se „meditovat“, jak tehdy říkali filozofové, koncentraci myšlenek, nevědouce jak a na co.

A tu nám baron Leonardi při jedné návštěvě v Praze sdělil radostnou zprávu, že budeme přijati do jedné francouzské okultní společnosti. Z toho jsme měli ohromnou radost a připravovali jsme se. Naším úkolem bylo čísti knihu Mabell Colinsové „Světlo na cestu“ a pokud možno ji pochopiti. Je to spis mystický a velmi hluboký a já jsem dnes přesvědčen, že mu nikdo z nás správně neporozuměl. Nebylo to zkrátka možné. Měli jsme dobrý německý překlad této knihy a studovali jsme ji. Debatovali jsme o jejím obsahu a každý si jej vykládal jinak. Leonardi byl však s našimi výklady spokojen a dal nám další úkol: měli jsme si opatřit Goetheho spis „Unterhaltungen deutscher Ausgewanderter“[28] a čísti v něm „Pohádku“.

Tato „Pohádka“ je v celém rozsahu symbolická a její výklad velmi obtížný. Ještě dnes neví nikdo určitě, co jí chtěl říci velký německý básník.

Byl to oříšek tvrdý, ale něco jsme přece jen vyložili a Leonardi byl spokojen. Pak nastala perioda očekávání. Stále byly odklady – až jednoho dne obdržel Meyrink telegram, že baron přijede a že budeme zasvěceni. Již předtím jsme obdrželi od barona pokyn, abychom si každý přichystal tenký zlatý řetízek na hrdlo.

Stalo se, ale pro moji kapsu to bylo značné vydání, a tak jsem byl v rozpacích. Ale šlechtic R. byl muž velmi jemnocitný a prozíravě mně řetízek věnoval.

A pak byla slavnostní schůze, ve které došlo k „zasvěcení“. Baron nám pověděl tajná hesla a poznávací znamení, což je, jak známo, zavedeno ve všech tajných společnostech okultních i jiných a pak nám pověděl, že vstupujeme do řádu Neznámých filozofů. Toto jméno znamená adepty čili zasvěcence, a je ostatně známo v několika francouzských okultních řádech.[29]

Nakonec jsme každý obdržel malý zlatý medailónek, na kterém na líci byla v modrém emailu šestipaprsková hvězda a jistá čtyři písmena. Čtenář se pamatuje, že vpředu jsem psal o jasnovideckém pokusu, který se mnou provedl Leonardi v seanci Na Poříčí. Měl jsem právě viděti tento symbol, který již tehdy měl baron na hrdle.

A to bylo vše. Nikdy již jsme o tomto tajném řádu neslyšeli. Neznali jsme také žádného jiného člena, kromě barona, a posud nikdo neví, zdali skutečně onen řád existuje, či nikoli. Později jsme se domnívali, že baron, aby nás potěšil, si s námi zahrál nevinou scénu. Je však možno, že sám byl skutečně členem řádu toho. Po tom jsme nechtěli pátrati.

Nyní však nám Leonardi doporučil čísti spisy Jana Křtitele Kerninga, německého zednáře, který nalezl v rituálech a symbolech zednářů mystickou cestu a jenž byl posledním evropským mystikem, který vystoupil na veřejnost svými spisy a také jistými skutky.[30]

Kerning byl vysokým zasvěcencem mystickým. Dosáhl duchovního znovuzrození, měl vnitřní prorocké slovo, a také dosáhl absolutního jasnozření.

V jeho spisech jsme nalezli mnoho nového a neznámého. Ve formě povídek líčí mystickou cestu a také udává způsob, jak jsou žáci vedeni učitelem čili mystickým vůdcem, ba udává také jistá cvičení mystická, která však jsou v jeho spisech jen jako příklad, a nikoli k tomu, aby jich žák užil! Na to zvláště upozorňuji.

Jeho nejvýznamnějšími spisy jsou „Cesta k nesmrtelnosti“, kterou jsem přeložil do češtiny a opatřil poznámkami. Je vydána v mé Edici Psyché, Vinohrady, Šumavská 7, a pak „Klíč ke světu Ducha“.

V těchto spisech jsme nalezli zlatou nit, ale báli jsme se uchopit se jí, poněvadž jsme neznali mystického postupu a nebylo tu nikoho, kdo by nám poradil. Skoro všechny spisy Kerningovy jsou dnes přeloženy do češtiny, což se stalo hlavně mým přičiněním, poněvadž jsem s ním seznámil české čtenáře.

Jeho nauka se opírá o prastaré učení, které znali již Egypťané, a také o starou kabalu židovskou. Přesto však jsme Kerningovi úplně nerozuměli, neboť píše často skrytě a jinotajně a také moudře mnoho zamlčuje.

Jiný mystický spis, rovněž důležitý, je od žáka Kolba a jmenuje se: „Znovuzrození“. V tomto spise jsou udána písemná cvičení, o nichž se Kerning zmiňuje také ve svém „Testamentu“ a rovněž v rukopisné své knize „Královské umění“.[31]

Teprve za dlouhou dobu jsme v Praze s doktorem Borodou (pseudonym) vyzkoušeli písmenová cvičení a přesvědčili se o jejich účinnosti. O tom povím ještě něco v kapitole o mystice.

V našem okultním kroužku jsme se však obávali provádět nějakých cvičení mystických, a to bylo ku podivu, neboť jiná cvičení, jak ještě povím, mnohdy velmi nebezpečná, jsme konali beze všech obav. Ale pravých cvičení jsme si nevšímali!

Příčina toho vězela v naší psychické čili vnitřní nepřipravenosti, o které jsme ovšem nevěděli. Nebyla ještě vhodná doba a my jsme pro tato cvičení neměli smyslu, poněvadž jsme nebyli dozrálí.

Každý pravý mystický nebo okultní spis má svou určenou dobu pochopení každého jednotlivce a jsou také spisy, kterých nemůže, nebo lépe nesmí každý čísti!

Zdá se to paradoxní, a přece je to pravda. A jestliže někomu dosud „nepovolanému“ dáme přece jen takový spis do ruky, tu jej snad někdy přečte, ale naprosto bez užitku a bez pochopení. Že je to pravda, přesvědčil jsem se mnohokráte a podám o tom zajímavý důkaz, který se týká „indické bible Bhagavadgíty“.

Tak jako naopak jsou nám jisté knihy přímo vnuceny nebo jsme na ně jako náhodou – někdy zcela zvláštní – upozorněni, tak jiné knihy v jisté době jsou nám bez užitku nebo jich nechceme čísti.

Bhagavadgíta, jak známo, je výňatek z velké staroindické epické básně Mahábháraty. Její autor je neznám a rovněž nevíme bezpečně, kdy byla napsána. Obsahuje rozmluvu člověka s bohem Krišnou, o němž praví legenda, že byl vtělen na zemi jako Kristus. A tato rozmluva je zároveň nejvyšší filozofickou a mystickou naukou na světě.

V ní je obsaženo vlastně celé tajné okultní učení, a sice bez obtížné symboliky – zcela prostě je vše pověděno a je pouze na čtenáři, aby pochopil.

Nám se dostala Bhagavadgíta přičiněním Leonardiho dosti brzy. Měli jsme ovšem jen německý překlad od profesora Bocksbergera – bez vysvětlivek. Četli jsme ji pilně a učili jsme se z ní. Jenom jedna věc nám byla záhadná, že totiž Bhagavadgíta se v mnohém neshoduje s naukami teozofickými a že také nesouhlasí s jinými, tehdy velmi propagovanými knihami moderního původu.

Příčinou toho je, že moderní autoři překroutili pravdu. A v Bhagavadgítě je pravda čirá a jediná!

A tato kniha patří zvláště k těm, jichž nemůže každý číst, poněvadž probouzí v lidské duši pravé poznání pravdy, a tato věc je vyhrazena jen lidem určitým, kteří jsou povolaní. Pro jiné je to snad krásná ukázka starého indického písemnictví nebo hezká báje nebo snad i ukázka staré filozofie – nic jiného. Ale ve skutečnosti jsou tam bezpečné návody, jak najíti cestu k vnitřnímu božství, a tím vyřešiti dávné rčení z řeckých chrámů: „Poznej sama sebe!“

Jedním naším členem pražské okultní lóže byl jistý pan Z., syn bohatých rodičů, který se velmi zajímal o věci okultní. Pan Z. byl velkým milovníkem knih a zvláště okultní literatura ho velmi lákala. Kupoval vše, co kde vyšlo ve všech řečích, a hromadil okultní literaturu, takže v jeho bytě na Staroměstském náměstí byly všechny stoly a židle i podlahy pokryty knihami a knihami. Pan Z. měl každou knihu – kromě jediné – neměl Bhagavadgíty!

Abych poněkud ilustroval naše tehdejší úsilí a vysoký zájem, musím dodati, že jsme se kromě v bytě Meyrinkově scházeli také denně v kavárně. Ne sice všichni, ale většina. Tam jsme sedávali vždy až do 2. hodiny noční a stále jsme rozmlouvali o věcech okultních, magii a mystice.

Jednou v kavárně, když byl přítomen pan Z., obrátil se k němu Meyrink s otázkou:

„Zdalipak jste již četl Bhagavadgítu?“

Mluvili jsme právě o této knize, a tak to byla otázka vhodná.

„Bhagavadgíty jsem dosud – nečetl!“ odpověděl pan Z.

„A máte ji?“ tázal se Meyrink.

„Dosud ne – ale ihned si ji objednám!“ zněla odpověď.

Tím byla věc zdánlivě ukončena. Bylo to sice věcí překvapující, že pan Z., který měl všechny knihy, si dosud nekoupil také tento spis tak důležitý, snad nejdůležitější, ale přece jen jsme si této okolnosti nepovšimli, až na Meyrinka, který však mlčel a utvořil si vlastní úsudek jen pro sebe.

Asi za měsíc otázal se Meyrink při jedné schůzce v kavárně pana Z., zdali již má Bhagavadgítu.

„Dosud jsem ji neobjednal. Zapomněl jsem! Ale ihned zítra tak učiním!“

Tato věc se táhla asi šest měsíců. Meyrink byl ovšem důsledný a často se tázal pana Z., zdali již objednal zmíněnou knihu. Ale pan Z. měl při tom, jak se zdálo, nějaké překážky a knihy neobjednával. To nás počalo již zajímati.

A tak vždy spisovatel Meyrink prohodil stejnou otázku a konečně sám pan Z. prohlásil, že je nepochopitelno, proč neobjednává právě této knihy… My ostatní jsme již chápali, oč jde, a byli jsme velmi zvědavi na výsledek.

Podotýkám, že tato událost je vylíčena tak, jak se sběhla v mé prvé mystické knize „Ohnivý keř“, díl I., a poněvadž tato kniha byla přeložena do angličtiny a vyšla v Riderově nakladatelství v Londýně, stala se tato událost známou i tam a zajímala všechny tamní mystiky a okultisty tak, že byla otištěna v největším nynějším okultním časopise „The Occult Review“, který rovněž vydává okultní Riderovo nakladatelství.

Konečně však dospěly věci tak daleko, poněvadž Meyrink je muž houževnatý, že zase v kavárně došlo k následující rozmluvě mezi ním a panem Z.:

„Máte již Bhagavadgítu?“

„Zase jsem ji zapomněl objednat!“

„Nu nevadí, můžete ji objednat ihned!“

„To také učiním!“ odvětil pan Z. a zavolal si číšníka.

„Přineste mi dopisní lístek, inkoust a pero!“ nařizoval pan Z.

Pak napsal knihkupci objednávku a lístek byl šťastně odeslán.

My ostatní jsme hořeli zvědavostí, jak se věc skončí, a jeden z nás dokonce potají poznamenal, že snad bude kniha rozebrána nebo že zbývající náklad shoří, ale že jistě pan Z. knihy nedostane.

Poznamenávám, že tehdy českých okultních knih skoro nebylo a že německé neměli zdejší knihkupci na skladě. Bylo tudíž nutno objednati přímo nebo prostřednictvím knihkupce z Německa.

Ale stalo se, že kniha skutečně asi za týden přišla. Pan Z. ji přinesl brožovanou vítězoslavně do nejbližší schůze a zářil radostí, že ji konečně má!

Teď jsme ovšem očekávali, že nám bude pan Z. v nejbližších dnech referovat o obsahu Bhagavadgíty, když ji přečetl – snad alespoň z části. Ale bylo jinak. Pan Z. mlčel dva tři čtyři týdny i déle a konečně to byl zase Meyrink, který ho vyburcoval novou otázkou:

„Nuže, jak se vám líbí Bhagavadgíty?“

Pan Z. se jen laskavě pousmál a pravil:

„Nejsem s to čísti knih nevázaných, a proto si musím nejprve dát knihu svázat, když je to spis tak cenný! Přemýšlím již několik týdnů, jakou zvláštní vazbu bych pro ni vyvolil.“

Tyto úvahy o vazbě potrvaly zase několik týdnů, ale to již nepřicházelo v úvahu, neboť jsme byli jisti, že jakmile bude míti pan Z. knihu svázanou, bude ji také čísti.

Po nějaké době přišel pan Z. a radostně nám oznámil, že si dal právě u nějakého malíře zhotoviti náčrt na tepanou vazbu měděnou, která bude jeho Bhagavadgítě vhodnou ozdobou.

Trvalo zase několik týdnů, než byla věc hotova, a konečně přinesl pan Z. knihu svázanou v ozdobných měděných deskách, aby se s ní radostně pochlubil. Ale my jsme čekali, až knihu přečte a až nám poví, jaký na něj učinila dojem.

Ale podivno! Kdykoli jsme se tázali pana Z., zdali již knihu četl, vždycky nám odpověděl stejně:

„Nevím, co v tom vězí! Čítám rád do pozdních nočních hodin nebo časně ráno, trvaje dosud na loži. Při jiné četbě neusínám nikdy, ale jakmile vezmu Bhagavadgítu, usnu ihned tvrdě, ať večer, ať ráno, když jsem přečetl již několik řádek.“

A pak dodával:

„Umínil jsem si tedy, poněvadž doma knihy číst nemohu, že ji vezmu s sebou do Královské obory, tam že usednu v ústraní na lavičku, abych se mohl nerušeně oddati hlubokým krásám tohoto výkvětu indické literatury. Učinil jsem to mnohokráte, ale když jsem seděl na místě nejodlehlejším, objevil se vždy nějaký známý pán nebo dáma, kteří se se mnou dali do hovoru, a oloupili mne tak o kýženou příležitost ke čtení. Podobně se mně také děje doma v denních hodinách, neboť jakmile vezmu Bhagavadgítu do ruky, zazvoní elektrický zvonek a je zde nějaká návštěva, byť by to bylo i ve chvíli nejméně vhodné.“ Tak skončil tento příběh pana Z., který je již mnoho let na onom světě, ale zato je tu dosti žijících svědků této podivné události. Tuším, že pan Z. za svého života nečetl Bhagavadgíty. Proč? Je to otázka, jejíž řešení vlastně nespadá do tohoto spisu – ale naznačil jsem přece vpředu odpověď. Je jisto, že jsou knihy hluboce mystické, kterých někteří lidé nechtějí (nebo nesmějí) čísti!

Vím ještě jinou variantu těchto překážek ve čtení Bhagavadgíty. Někdy ji přece jen někdo přečte, ale nemá z ní pražádného užitku. Stalo se, že v Praze jsem poznal jednoho profesora, velkého učence, který ve vysokém věku poznal nauky okultní a vášnivě se s nimi obíral. Upozornil jsem ho jednou na Bhagavadgítu a tázal jsem se ho, zdali ji zná. Odpověděl, že nikoliv, a žádal mne, abych mu ji půjčil.

Bylo mně to trochu podivné, poněvadž kupoval množství knih jiných, ale domníval jsem se, že se mu snad nezamlouvá kniha původu indického, ačkoliv jsem ho upozornil, jak je hluboká a krásná. Knihu jsem mu tedy přinesl a přitom jsem mu řekl:

„Podotýkám, pane profesore, že této knihy nemůže každý čísti!“

„Proč?“ tázal se.

„Je jaksi okouzlena,“ odvětil jsem. A pak jsem mu vyprávěl krátce příběh pana Z.

„Dobrá. Knihu si přečtu!“ odpověděl suše a rozhodně.

Po několika týdnech mi knihu vrátil, ale bez jediného slova posudku. Pravil jen: „Přečetl jsem Bhagavadgítu!“ Nic více a nic méně. Ale já jsem nevěřil, že člověk tak učený by se nezmínil ani slovem o tomto významném spise, kdyby jej byl skutečně četl!

* * *

V oné době, jak jsem již napsal, jsme stále hledali a hledali vůdce, nebo alespoň – cestu. Chtěli jsme provozovat magii, poněvadž ta nás nejvíce lákala. Alespoň většinu. Mít magické síly, vystupovat do astrálu, poroučet elementálům (přírodním duchům), ovládat přírodu i lidi – to vše nám tanulo stále na mysli a obrazy toho nám táhly před duševním zrakem jako fantasmagorie. Myslili jsme na oba „poslední“ bratry rosikruciány z Bulwerova románu „Zanoni“ a jedněm se líbil typ Mejnoury, který byl adeptem, jenž se zřekl světa, přísným asketou, pánem světa, a jiným se zase zamlouval spíše Zanoni, tento výkvět mužné krásy a síly, který láskou k ženě padl, a aby se zase vyšinul, musil se obětovat na gilotině…

Četli jsme tehdy již spisy H. P. Blavacké, ve kterých uvádí tisíceré případy magických sil u lidí, porovnávali jsme adepty čili mistry se starozákonnými proroky jako jedinými prototypy adeptů – ale nemohli jsme jaksi najít souhlasu mezi prvými a druhými. Tehdy jsme ještě nevěděli, že jsou vlastně dva směry nebo dvě cesty – jedna spíše je cestou vůle a sebekázně a ta vede k magickým silám a ta druhá je cestou lásky.

Také jsme přečetli příběhy o indických fakírech a jogínech a konečně jsme měli Patandžaliho, který podává určité návody k cestě jógické. Předtím však jsme měli vstoupiti ještě do jedné slepé uličky a tou byla – teozofie.

Baron Leonardi viděl naše snahy a věděl, že onen řád, do kterého nás zasvětil, nám nijak nepostačuje, poněvadž nám nepochybně nemohl ukázat cestu, a tak nám prozradil, že je sám členem Teozofické společnosti, založené roku 1875 paní Blavackou v Americe a tou dobou již rozšířené po celém světě.

To bylo zase něco nového, a jak se nám zdálo, kynul nám tu konečně úspěch. V teozofických spisech jsme stále četli o indických mahátmech čili mistrech, kteří vstupují do styků se žáky a kteří na příklad Angličanovi Sinnettovi diktovali celou knihu „Esoterické učení čili tajný buddhismus“.

Tato kniha je skutečně velké koncepce a přímo oslňuje úvahami a popisem vývoje vesmíru i člověka. Je v jistých směrech až příliš spletitá, ale je tak psána, že omámila i lidi nejkritičtější. Měli jsme ji v německém jazyku a studovali jsme ji. V některých směrech odpovídá pravdě, ale v jiných je plná nemožné fantazie.

Tehdy však jsme nebyli schopni správné kritiky a také jsme byli zaujati, takže v nejmenším jsme nepochybovali o pravosti „mahátmů“ a celého učení teozofického. Teprve později nám spadla páska z očí.

Radost naše byla veliká, když nám Leonardi oznámil, že dva členové vídeňské lóže teozofické přejedou do Prahy a že si vybudujeme zde lóži vlastní. Tehdy totiž podle přání Blavacké se zasvěcování do Teozofické společnosti dělo jaksi podle vzoru zednářů. Proto také se odbočky nazývaly „lóžemi“.

A tak jednoho večera jsme se setkali s doktorem Ecksteinem, vídeňským továrníkem, jenž byl tajemníkem tamní lóže, a s předsedou hrabětem Leiningen-Billigheimem. Byly to dva typy opravdových okultistů, sečtělých a zkušených. Ale naráz jsem viděl, že oba byli také podivíny. Nebylo divu. Eckstein ve svých snahách po dosažení vnitřního vývoje prováděl dlouhou askezi. Postil se tak, že vyhubl na kost a několik let spal na žebříku. Ač byl vyznání mosaického, stal se pak křesťanským mystikem. Hrabě Leiningen-Billigheim byl také zvláštní typ. Trpěl silnou neurastenií a pomáhal si morfiem tak, že se později stal vyloženým morfinistou a to také ho pak sklátilo do hrobu – ač mohl být zachráněn, kdyby uposlechl svého mystického vůdce.

Sídlo nové lóže, které mělo jméno „U modré hvězdy“, bylo v bytě spisovatele G. Meyrinka na nynější Národní třídě. Byla to lóže tajná, ale oznámili jsme její založení policejnímu ředitelství a nebyli jsme pak ve své činnosti nijak obtěžováni. Hlavně asi proto ne, že většina členů byli – Němci. Přesto však nedošlo v lóži nikdy k nějakým národnostním otázkám nebo poznámkám, ač tou dobou byly v Praze veliké nepokoje a třenice, vyvolávané buršáky.

Nebylo nás více než asi deset a to nám stačilo. Neměli jsme také v úmyslu činiti nějakou propagandu okultismu nebo teozofii, a pracovali jsme tedy v úzkém kruhu.

Nebude nezajímavo, když popíši tehdejší zasvěcování do Teozofické společnosti, poněvadž vše později upadlo v zapomenutí a dnes málokdo ví, jak se rituál prováděl.

Nejdříve nám pronesl krátkou uváděcí přednášku dr. Eckstein, vyložil nám účel Teozofické společnosti podle zásad Blavacké, totiž konečné sbratření všech ras a národů v jedinou duchovní rodinu. Uvésti harmonii do náboženství, vědy a filozofie, a odstraniti tak ze světa zlo. Heslo teozofů „Není vyššího náboženství nad pravdu!“ je opravdu krásné – kdyby se jím jen každý řídil!

Blavacká byla velmi duchaplnou paní, velmi sečtělou a vzdělanou a její spisy „Tajná nauka“ a „Odhalení Isida“ obsahují tak ohromnou spoustu údajů a látky, že je skutečně nemožno uvěřiti, že ty čtyři objemné svazky (skoro jako čtyři svazky Naučného slovníku!) mohla sama napsati. A ještě podivnější je, kde a jak nasbírala za dobu poměrně krátkou tolik okultní látky.

Ale při tom všem se dopustila dvou velikých chyb, které se později na teozofii vymstili. Jednak zavrhovala křesťanské náboženství – poněvadž mu nerozuměla –, a za druhé zavrhovala spiritismus, který je přece jen prvou branou do neznáma a z jehož řad se rekrutuje největší počet okultistů a mystiků.

Místo křesťanství propagovala Blavacká buddhismus, který se proto na Západě dosti rozšířil. A to také nebylo právě šťastným tahem, poněvadž učení vedantické má přinejmenším stejnou oprávněnost.

Rituál pak byl zahájen. Nejdříve jsme musili všichni podáním ruky slíbiti, že souhlasíme se zásadami Teozofické společnosti. Pak jsme obdrželi poznávací znamení. To bylo ovšem podle vzoru zednářského. Tato poznávací znamení mají účelem seznámiti dva členy, kteří se někde setkali, třeba na cestách, když alespoň jeden se domnívá, že druhý je snad také teozofem.

Prvé znamení je dotyk čela prsty, jako bychom si bezděčně přetřeli čelo. Když by to druhý zpozoroval, sáhne si nenápadně na pravé ucho. Prvé znamení značí: „Vím!“ a druhé značí: „Slyším!“

Pak oba bratři vstanou a prvý řekne: „Hé!“ Druhý na to odpoví: „Ab Oriente!“ a prvý dodá: „Fós!“ Celá věta znamená: „Světlo přichází z Východu.“

To bylo v oněch dobách tajné teozofické heslo.

Poté oba vstanou a podají si ruce tímto způsobem: Obě pravice se položí dlaněmi na sebe, přičemž palec a ukazováček jednoho teozofa sevře nebo obemkne palec druhého. Jeho palec a ukazováček učiní rovněž tak. Poté na palce takto sevřené, které mají být obráceny do výše, se položí obě levice dlaněmi dolů. To se děje na znamení, že toto „brahminské“ podání rukou má býti zatajeno.

Někdy se po slovech „Hé ab Oriente fos!“ vyslovovala ještě sanskrtská formule, užívaná hojně v náboženských spisech indických: „Om tat sat!“ což znamená: „Om čili božství je pravda.“

Tím bylo poznání ukončeno a oba „bratři“ podali si důkaz, že jsou zasvěcení teozofové.

Později bylo od toho všeho upuštěno, poněvadž se to stalo bezvýznamnou věcí. Je však zajímavé, že Blavacká měla na mysli, zakládajíc Teozofickou společnost, jakýsi tajný řád.

Po skončeném zasvěcení jsme vše oslavili společnou večeří v restaurantu a pak schůzkou v kavárně.

Tehdy jsme se domnívali všichni, že jsme konečně nalezli cestu, nebo pravé učení, a že nyní bude jen na nás, abychom přišli do styku s mistry nebo tak zvanými mahátmy. Výraz „mahátma“ je složeninou z „Mahá“, tj. velký, a slova „Atma“, tj. duch. Značí to tedy velkého ducha. Ale slyšel jsem, že tento titul dávají Indové také lidem vynikajícím a že značí asi tolik, jako naše „vysoce urozený“ nebo „slovutný“. Že je tomu skutečně tak, máme dnes důkaz s indickým bojovníkem za svobodu „Mahátmou“ Ghándím, který není pražádným mahátmou ve smyslu teozofickém, nýbrž jen politikem. Ale politika je vyloučena na Východě i Západě u všech, kdo se vážně a prakticky zabývají jógou nebo jak říkáme u nás mystikou. Je to proto, že jakákoli politika je věc, která strhuje žáka z cesty a která ho zavádí na území až příliš často bahnité.

Ale to vše jsme tehdy nevěděli, a tak jsme se snažili různými způsoby přivolati některého mistra teozofů. Ovšemže marně. Mahátmové byli dva. Jeden se jmenoval Kuthumi, druhý Moria. Ale tato jména byla teozofy z úcty k nim tajena. Později se teozofové vzdali druhého jmenovaného, a tak zbyl jen Kuthumi. Jenomže indický světec Ramakrišna, náš současník a muž s Bohem duševně spojený, jako byli proroci starozákonní[32], který osobně viděl všechny bohy a jenž ve vidění mluvil s Mojžíšem, Kristem a Budhou, prohlásil, že všude v neviditelnu hledal teozofické mahátmy, ale nikde jich nenalezl. Byly to prostě postavy vymyšlené Blavackou, která v dobrém úmyslu jich použila vědouc, že lidé potřebují nějaké takové polobožské osobnosti nebo bytosti, aby okultní učení mělo větší váhu a význam.

Později jsme byli poučeni o jiném. V Anglii vyšel několik let po smrti Blavacké spis „The transcendental Universe“, česky „Nadsmyslný vesmír“ od Harrisona a kniha vysvětluje mnohá tajemství o H. P. Blavacké. Mezi jiným je v ní vylíčeno podle Harrisona a podle pravdy tak zvané „astrální zajetí“, ve kterém byla Blavacká před založením „Teozofické společnosti“. Teozofické spisy tvrdí ovšem něco zcela jiného. Píše se o ní, že byla sedm let v tajném učení (škole) mahátmů kdesi v Tibetu. Blavacká byla skutečně asi sedm let nezvěstnou, ale Harrison vysvětluje, že byla vedena a poučována dvěma egyptskými magiky, kteří její původně medijní schopnosti převedli do magie, takže pak mohla o své vůli prováděti různé úžasné operace astrálními silami. Byla skutečnou moderní kouzelnicí, a tím získala ohromný vliv a důvěru.

Pak chtěla uveřejnit určité zásady okultismu a magie, a jsouc tehdy již členkou několika tajných řádů okultních, prohlásila to. Ale tehdejší vůdcové okultních společností byli proti tomu. Poukázali na nebezpečí, kdyby lidstvu byly odhaleny některé tajné zákony a předpisy, poněvadž by jich bylo zneužito a vše by se zvrhlo k magii zlé nebo „černé“.[33]

Konečně došlo k jistému kompromisu, a tak Blavacké bylo dovoleno napsati jistou část okultních pravd a zákonů. Pak byla ze zajetí propuštěna a vrátila se do Ameriky, kde založila Teozofickou společnost a napsala dvě světoznámá a slavná díla „Isis Unveiled“ („Odhalená Isida“) a „Secret Doctrine“ („Tajná nauka“).

Je nepochopitelno, že ve spoustě většinou bezcenných spisů, které byly o věcech okultních přeloženy do češtiny, nemáme dosud alespoň „Odhalené Isidy“, která je vlastně podkladem všeho okultního studia.

Tolik tedy k informaci čtenáře o původu a vzniku Teozofické společnosti, jejímiž jsme teď byli oddanými členy. Předsedou naší lóže byl G. Meyrink a já jsem byl tajemníkem. Korespondovali jsme ihned do celého světa a stále jsme hledali buď nějakého zevního vůdce, nebo mistra. Teozofická společnost londýnská měla již tehdy rozsáhlé nakladatelství knih a také sklad okultních spisů z celého světa. Z jejího katalogu jsme vybírali stále nové a nové knihy a kupovali jsme je. Meyrinkova knihovna se plnila.

Ale učení teozofů nám bylo stále něčím nepostačujícím. Alespoň v knihách jsme nenalezli nikde návodu, jak si počínat, aby se člověk okultně vyvinul dále. Tehdy jsme neměli tušení, že klíč máme vlastně již dávno v ruce a že je skryt v Bhagavadgítě. Ale byl skryt a teprve mnohem později byl nalezen!

A tak jsme se stále pachtili a nikdo neměl pražádných určitých výsledků. Zatím jsme však vnitřně přece jen pokračovali – jenomže skrytě a tak, že jsme si toho neuvědomovali.

Je třeba vědět, že každá snaha v okultních věcech vede k vývoji tajných sil. Následkem toho se mění lidský osud nebo karma a pro budoucnost se tvoří nové a nové možnosti vývojové. Na každou takovou snahu odpovídá celý vesmír, ale žák toho z počátku nepozoruje, poněvadž tajné síly působí zvolna. Teprve později je toto působení čím dále zjevnější.

Byl to zápas s neznámem a tento zápas nás zaujal tak, že věci vezdejší jako by pro nás neexistovaly. Žili jsme všichni v neustálém duševním napětí a v očekávání něčeho ohromného a nevídaného. Cítili jsme všichni, že jsme vstoupili do neviditelného proudu, který nás neodolatelně unáší do cizích končin. A většina z nás pevně věřila a naše práce společná i osobní byla upřímná. Naše osobní úsilí bylo jistě veliké. Nevím, jak to bylo u druhých, ale já sám o tom mám zápisky a vím, že jsem velmi trpěl, poněvadž se nedostavovaly výsledky. Přitom jsem měl těžší práci než druzí, poněvadž jsem musil potlačovat svoje medijní schopnosti, o nichž jsem teď věděl, že jsou škodlivé.

Okultista nebo magik, a tím méně, nesmí podléhat jiným vlivům z neviditelna. To by bylo jeho zkázou. A já jako bývalé médium jsem stále cítil kolem sebe známé vlivy astrálu a nebylo snadné zbavit se jich. Ale i to se konečně podařilo. Trest za moji spiritistickou činnost v úloze média se ovšem dostavil za kolik let potom v podobě těžké neurastenie, která mne trápila asi tři roky. Ale i to jsem přemohl sebeléčbou, jak je pověděno v mé knize „Léčba nervů přírodními silami“[34].

Zato mně zbyly některé schopnosti, jež mi byly velikou podporou v následujících letech zápasů. To bylo vidění do astrálu a také výše a pak počátek jasnozření a velká intuice. Zvláště poslední schopnost, která se u mne vyvinula bez zvláštní mé snahy, poněvadž byla vrozená, stala se mi velikou podporou v bludišti, do kterého jsme zapadli potom všichni.

Tištěné spisy teozofické nás neuspokojovaly, a tak jsme počali písemně i ústně pátrati po nějakých „tajných“ pokynech, domnívajíce se, že teozofové v ústředí musí vědět něco více.

To bylo roku 1891, tedy za prvé Jubilejní výstavy v Praze. Toho roku však zemřela již H. P. Blavacká, takže jsme se nemohli obrátiti o radu přímo k ní. Na jejím místě se stala předsedkyní Teozofické společnosti A. Besantová. Slyšeli jsme tvrzení, že se tak stalo po přání Blavacké. A. Besantová je skutečně osobností nebývalé energie a schopností. Proto ji asi Blavacká volila. Ale později se ukázalo, že to byla volba nešťastná, neboť Besantová vlastně Teozofickou společnost zakopala. O tom však později.

Psali jsme tedy přímo A. Besantové a zvěděli jsme, že skutečně existuje v teozofii jistý okultní tajný kruh, který se jmenoval kvůli nezasvěcencům jen písmeny „E. S.“

To značilo pro nezasvěcené „Esoteric section“ („Ezoterický tajný oddíl“), ale pro zasvěcené znamenala písmena ta „Eastern school“, totiž „východní škola“.[35]

Zároveň jsme byli vyzváni, abychom vstoupili do této východní školy. V Londýně jsme byli totiž velmi dobře zapsáni v hlavním stanu – hlavně asi proto, že tam bylo asi známo, jak pilně pražská lóže kupuje anglické teozofické spisy a jak rozšiřuje nauku.

Předtím nás navštívily dvě anglické teozofky – byly pravým výkvětem anglické upjatosti a – nevědomosti. Jejich předním učením při odborných hovorech býval vždy úvodní citát z některého spisu Blavacké.

Stále bylo jen slyšeti „H. P. B. pravila“, což anglicky zní: „Ejč pí bí sed“.[36]

Blavacká byla již tehdy jakousi prorokyní teozofie a její slova byla zákonem. Nevím, zdali Blavacká založila také onu „východní školu“, ale pochybuji o tom.

Tři z nás přistoupili tedy do této tajné školy okultní a obdrželi jistá cvičení, kterých nesměli druhým sdělit. Já jsem však měl již tehdy jistou antipatii proti teozofii a zvláště proti oněm cvičením, ač jsem jich neznal. Něco mě stále nutkalo k nedůvěře a také proti Besantové měl jsem již tehdy tajný odpor, který jsem později dal najevo. Ukázalo se, že byl oprávněný.

Vůbec v okultních věcech jsem měl vždy jakýsi vyšší „čich“ a tušil jsem u věcí, zvláště u cvičení nebezpečných, právě jejich nevhodnost, ač jindy mne tato schopnost opustila a já jsem se oddával tréningu velmi nevhodnému – jenže nikdy ne nadlouho.

Náhle povstala ve mně jakási nechuť proti tomu, co jsem právě prováděl, a vtom mne také již zaujalo něco jiného, nového, co se mi zdálo lepším, a tak jsem se ihned pokoušel o úspěch směry jinými. Ale vždy jsem spoléhal na ochranu boží, ač tehdy toho jsem neuměl ani formulovat. Jednou jsem se v duchu prosil neviditelné mistry o ochranu a jindy zase jsem se v modlitbě obracel k Bohu.

Nemohu ani dosti zdůraznit, jak to bylo správné a že to bylo mým jediným štítem proti všemu nebezpečí – hlavně posedlosti –, které zvláště hrozilo mně jako bývalému médiu, jehož nervová soustava byla dlouhým zneužíváním v četných seancích spiritistů valně otřesena.

Asi po třech měsících opustili naši členové „východní školu“ jako něco nesmyslného a ne dosti bezpečného a také proto, že nedobyli žádných úspěchů. Zvěděli jsme pak, že Besantová o nás napsala jinému vynikajícímu teozofovi dr. Hartmannovi do Štýrského Hradce: „The brothers in Prague tried and failed!“[37]

Ale z toho jsme si mnoho nedělali. Naopak pokoušeli jsme se navázati styky s nějakým okultním učitelem nebo magikem dopisováním a stálým hledáním.

V této době vyšly již některé spisy A. Besantové a Leadbeatera. První knihy posledně jmenovaného na nás činily zvláště veliký dojem. Jeho popisy astrální úrovně, jakož i vyšších úrovní, nás oslňovaly, ač mně se zdála některá jeho tvrzení – podle vlastních mých zkušeností a podle výroků média F. – naprosto nesprávnými.

Neodvážil jsem se však dosud vysloviti se proti tomuto anglikánskému biskupovi, který byl společně s Besantovou vůdčí osobností Teozofické společnosti.

Vtom však vyšla Leadbeaterova kniha „The invisible man“ („Neviditelný člověk“), v níž popisuje různé barvy aury a astrální tělo člověka. Přitom však je kniha opatřena četnými barevnými obrazy. Nyní teprve, jsa sám duchovidcem, jsem poznal, že je vše vymyšleno, a pak jsem shledal v jiných knihách Besantové a Leadbeatera množství výmyslů a nepravd. Viděl jsem, že se vydávají oba podvodně za adepty, a protože i všichni ostatní členové došli k podobným důsledkům, byla naše víra v celou teozofii otřesena. To vše mělo ovšem býti. Bylo to určeno.

Na počátku naší žhavé touhy v teozofii jsem si umínil, že dopíši našemu slavnému Juliu Zeyerovi, který tehdy žil ve Vodňanech, a že mu oznámím, jak jsme založili teozofickou lóži v Praze a že ho zároveň vyzvu, aby přistoupil jako člen.

Poznal jsem ze Zeyerových spisů, že je přesvědčen o okultních pravdách, a tušil jsem v něm duchovně spřízněnou osobnost. Psal jsem tedy. Ve své naivnosti jsem se ho v dopise tázal, zdali ovládá anglický jazyk, nevěda, že Zeyer ovládal asi deset jazyků – mezi nimi i některé mimoevropské.

Ale Zeyer tím nebyl uražen. Naopak! Dobrý ten muž mně dopsal velmi laskavě, že mně oznámí, kdy přijede do Prahy, a že rád vstoupí do naší teozofické lóže. Konečně přišel od Zeyera kýžený dopis a pak jsme se sešli v jedné kavárně a poznali se. Byl jsem u porovnání se Zeyerem mladíček, ale to mu nevadilo. Spřátelil se přesto se mnou a vodil mne pak po celý den starou Prahou a hlavně po Malé Straně, kde mně ukazoval určité domy a vodil mne tu a tam do nádvoří a ukazoval mně staré památky, o nichž jsem téměř nic nevěděl, a přitom mně vykládal jejich historii tak poutavě a mile, že bych ho byl poslouchal nepřetržitě.

Julius Zeyer mluvil velmi tichým a něžným hlasem, který právě prozrazoval, že je to duše nadmíru měkká a citlivá. Byl nejvýš skromný a pozorný a jen namátkou prozrazoval svoje obrovské vědomosti v literatuře a naší historii.

Hovořili jsme o všem možném, ale zvláště o tehdejších okultních směrech. Již předtím v jednom dopisu mně napsal:

„Spiritismus mne zklamal, ale doufám, že naleznu teď něco lepšího.“

Svěřil se mně také, že byl v Paříži právě v době, kdy tam dlela i Blavacká, a že velmi lituje, že o tom nevěděl.

„Byl bych ji jistě vyhledal,“ řekl mně ústně. „Rád bych se s ní byl seznámil. Byla to žena vynikajícího ducha!“ Tou dobou byla totiž Blavacká již mrtva.

Julius Zeyer silně kouřil cigarety jemného druhu a nosil nápadně mnoho prstenů. Byly to staré antické prsteny podivných tvarů a vždycky, když jsme se setkali při jeho nové návštěvě v Praze, měl prsteny jiné. Jednou měl na prstě zvláště podivný prsten černé barvy s kamenem rovněž černé barvy. Tázal jsem se ho, jaký je to prsten, a Zeyer odpověděl:

„Byl nalezen v Pompejích a je to prsten starořímský!“

Velký básník přijel ještě několikráte do Prahy a já jsem ho seznámil s G. Meyrinkem, ale k jeho vstoupení do lóže dosud nedošlo. Při každé návštěvě jsme chodili spolu – on menší muž elegantně oděný s prošedivělým hrotitým plnovousem na bradě a já dlouhý, hubený mladík, zbožně naslouchající jeho výkladům. Na ulici jsem musil mnohdy napínati co nejvíce svou pozornost, poněvadž jak jsem se již zmínil, Zeyer měl neobyčejně tichý hlas.

Měl radost, když jsem mu pověděl, že máme dosti slušnou knihovnu, hlavně anglickou, a když jsem mu nabídl vše, co mu bude libo k přečtení. Později jsme sestavili katalog a Zeyer si skutečně dal do Vodňan posílati některé anglické spisy okultní a teozofické.

Pak konečně byl ustanoven den jeho zasvěcení do lóže.

Přivedl jsem Zeyera a představil jsem ho všem členům. Byl přijat s velkou úctou, ač naši členové byli většinou Němci. Já jsem je však dosti informoval, jaký význam má Zeyer pro naši literaturu. Upozornil jsem již dávno předtím milého a slavného hosta, že naše lóže je většinou německá a že hledě k většině, která česky nerozumí, mluvíme německy, ale on mně řekl:

„To mně zcela nic nevadí – věda a umění jsou kosmopolitické!“ A pak usedl Zeyer do připraveného křesla a já jsem pronesl k němu krátkou řeč o významu teozofie a pak jsem s ním provedl obřad zasvěcovací. Mistr se tázal pak na některé podrobnosti v symbolice teozofické, zvláště pak ho zajímal teozofický znak, ovinutý hadem, který drží v tlamě konec svého ohonu, značka svastiky, a posvátné Tau uprostřed, jakož i dva trojúhelníky se protínající. Všechny tyto symboly jsme sice znali, ale jejich vysvětlení bylo tehdy nedokonalé – vždyť sami jsme byli začátečníci.[38]

Pak jsme se bavili vespolek delší dobu o věcech mystických a okultních a hovor byl veden německy, což Zeyerovi nijak nevadilo. Mluvil německy dokonale. V jedné chvíli, jaksi ze zdvořilosti, ho Meyrink oslovil francouzsky a Zeyer odpovídal týmž jazykem.

Sluší připomenouti, že jsem již tehdy poznal z hovorů s Juliem Zeyerem, že zná skoro celou tehdejší okultní literaturu. Zavedl jsem rozprávku na slavný okultní román E. Bulwera „Zanoni“. Zeyer jej ovšem dobře znal, a tu já v mladistvé nerozvážnosti jsem počal vychvalovati asketickou postavu rosikruciána Mejnoura. Stavěl jsem tuto postavu nad Zanoniho a řekl jsem, že jeho charakter se mi zamlouvá více než povaha Zanoniho. Kdo četl onen román, který jsem přeložil dávno do češtiny, ví, že Bulwer chtěl v Zanonim zosobnit sílu pravé lásky, kdežto v Mejnourovi zase zosobnil sílu vůle a rozumu.

A tu Zeyer pravil zadumaně:

„Ale veliká láska je také něco!“

Tato jeho slova mně utkvěla v paměti navždy, ač jsem tehdy nevěděl, jak Zeyer musil trpěti nešťastnou láskou po celý život, neboť za léta potom mně svěřil Jaroslav Vrchlický, že Zeyer se na jedné své cestě do Itálie zamiloval do krásné dámy, která však jeho lásky neopětovala. Ale Julius Zeyer jí zůstal věrný po celý život a všech ostatních žen se odřekl. Ano: „Veliká láska je také něco!“

Později, jak známo ze spisů Zeyerových, se obrátil k mystice křesťanské, ale v pravém slova smyslu nebyl praktickým mystikem, poněvadž tehdy ještě nebyla známa praktická cvičení, která jedině vedou na cestu a k cíli.

* * *

Po fiasku, které jsme utrpěli s teozofií, jsme se vrhli do jiných oblastí okultních. Počali jsme prováděti různé „magické“ pokusy, ale bezvýsledně, poněvadž to byly vlastně jen hříčky. Vzpomínám si, jak kdosi přinesl zprávu, že lze vyvolati fantomy elementálů a i zjevy zemřelých podle homérovského předpisu s čerstvou krví poraženého zvířete.

Dnes je mi nejvýš komickou vzpomínkou, jak jsme přinesli do lóže živého králíka, jak jsme žádali člena lékaře, aby zvíře chloroformem uspal a aby mu pak otevřel tepny.

Vše bylo přesně provedeno, ač se domnívám, že králík byl před operací uspán nadobro a že již nežil. Ale trochu čerstvé krve jsme přece jen nachytali do misky, kterou jsme postavili na stůl, a potmě jsme čekali asi hodinu, co se bude díti. Nedělo se nic, poněvadž bylo krve málo a protože hlavně jsme neznali, a tedy neprovedli magického obřadu, který je nutný k takovému pokusu.

Protože někteří členové dosud nic podobného nezažili, objednali jsme si po řadě asi tři „fyzikální“ média a měli s nimi seance. Ale také bez výsledku, protože média ta neměla vůbec fyzikálních schopností. Spiritisté u nás většinou pěstovali a pěstují dosud jen projevy intelektuální prostřednictvím médií mluvících a píšících, proto se média fyzická nevyvinují, jako skoro všude jinde. Také snad naše prostředí nesvědčí právě pokusům fyzikálním.

Naproti tomu je např. v Anglii zcela jinak. Tam je fyzikálních projevů vždy mnoho a také jinak se zdálo, že neviditelný svět jako by měl v Anglii jakousi trhlinku v oponě. Alespoň četné zprávy potvrzují stále zjevy víl, přírodních duchů a astrálních bytostí jiných.

Jednou nám také kdosi doporučil jistého eskamotéra, který měl býti médiem fyzikálním. Jmenoval se Willman a žádal za jednu seanci značnou částku. Měli jsme s ním sedění na zkoušku, ale dopadli jsme ho při tom jako podvodníka. Chtěl nás klamati eskamotérským trikem.

Po tomto zklamání jsme zase hledali jinde. Měli jsme některé indické spisy jógické, a tak jsme počali prováděti některé jógické pozice. O tom však později. Největší zájem v lóži byl o mou osobu jako člena, který měl jisté okultní schopnosti. V té době se také v Anglii a jinde produkoval jistý Cumberland, který přinesl do Evropy tak zvané „čtení myšlenek“. Dnes to provádí často některý „český fakír“ o výročních trzích. Částečně lze pravým způsobem docílit výsledků, ale z jisté části je to takzvané čtení „svalové“, jak to nazvali Němci. Jedna osoba ví totiž o předmětu uschovaném, o němž „médium“ věděti nesmí. Prvá osoba, která je z obecenstva, vezme médium za ruku a usilovně si myslí cestu, kterou má médium jíti, aby uschovaný předmět byl nalezen. Mnoho lidí to svede již při prvním pokusu, poněvadž ten, kdo o předmětu ví, bezděčně tlačí rukou, již drží „médium“ sem nebo tam, a tak médium pozná, kde má hledati. Něco jiného je však, když se takový pokus provádí tak, že médium je spojeno se svým vůdcem jen kapesníkem, který nesmí býti napjatý. Pak je svalové čtení vyloučeno.

Tyto pokusy jsem prováděl s největším zdarem a byly to často experimenty velmi složité, při nichž výkony nebylo vůbec možno vyčísti z nějakých pohybů svalových. Je to prostá telepatie čili přenášení myšlenek z mozku do mozku. Ale médium musí býti zcela pasivní a vykonávati jen pudově to, co mu vstoupí do mysli. Kdo by při tom kombinoval, nesvede nic.

Dále jsem v sobě objevil také schopnost probuditi kohokoliv v určitou dobu na jakoukoli vzdálenost. To členy bavilo a já jsem je musil po řadě probouzeti.

Vykonával jsem to v době nikým netušené, když se na slib, že někoho probudím, již zapomnělo, a v dobách nezvyklých. Předtím jsem vždy napsal na kus papíru den a dobu pokusu a v den, kdy jsem pokus chtěl provésti (za doby noční), jsem dal list do obálky a svěřil jej třetí osobě zapečetěný, nebo jsem jej poslal poštou osobě, která v noci předtím se měla probudit. Tím byla zavedena kontrola a vylučována autosugesce.

Pokus takový se provádí následovně:

Před usnutím si živě představujeme osobu, již chceme vzbudit a k jejímu obrazu mluvíme v myšlenkách asi následovně: „Ve dvě hodiny a patnáct minut dnešní noci se rázem musíš probudit!“ Při tom tato slova v duchu opakujeme a stále si onu osobu představujeme, vlastně se na ni soustřeďujeme. Ale hlavní věcí je tu správná představa oné osoby. Není vůbec nutno věděti, kde druhá osoba bydlí, nebo věděti, jak vypadá její ložnice. To vše je lhostejné.

Důležité k úspěchu je však usnouti s touto představou a myšleným rozkazem. Pak se experiment musí podařit. Osoba probuzená obvykle se vztyčí v posteli, je ihned zcela čilá, a nikoliv ospalá, a vzpomene si na vysilatele rozkazu. Je-li vůle telepata silná, tu se může státi, že osoba probuzená se po novém usnutí probouzí stále – až do rána.

Jeden náš člen, nadporučík S., tvrdil, že ho není možno ničím probudit, poněvadž má tak pevné spaní, že neprocitne ani dělovou ranou.

„Ale já vás přece jen probudím!“ řekl jsem.

„Dobrá, učiňte to!“ odpověděl mně s nedůvěřivým úsměvem.

Asi za tři týdny jsem pokus provedl a koncentroval jsem se na nadporučíka velmi silně. Následujícího dne dopoledne jsem se ubíral po Malém Staroměstském náměstí, a tu mne někdo zavolal jménem přes náměstí. Byl to nadporučík S.

„Prosím vás, již mne nikdy nebuďte!“ volal mně vstříc, když jsme se pozdravili. „Měl jsem v noci ve tři hodiny dojem, jako by mne někdo uchopil za ramena a posadil mne. Ihned jsem si vzpomněl na vás. Ale pak jsem se probouzel až do rána!“

Ukázal jsem mu zapečetěný dopis, který jsem měl u sebe v kapse a kde byl udán den a chvíle pokusu. Vše se ovšem shodovalo.

Mnozí čtenáři se podiví těmto věcem, ale není v tom vlastně nic nadpřirozeného. Naše subjektivní já, kterému věda říká chybně „podvědomí“, má různé magické čili transcendentální schopnosti a síly. Jsou přesně popsány v mé knize „Tajné síly přírody a člověka“[39]. Běží jen o to, jak uvésti tyto síly v činnost podle naší zevní vůle. Nejsnadněji se to podaří v okamžiku, kdy usínáme a když máme při tom určitou představu, spojenou s úmyslem. Pak naše skryté já, o němž psychologie počíná tušit jisté známky, provede vše samo podle našeho přání, a sice bez ohledu na vzdálenost.

Pokusy s tímto probuzením lidí na dálku patří do oboru telepatie a sugesce. Vysilatel musí ovšem osobu, kterou chce probudit, dobře znát, aby si ji mohl představit. Na tom vše záleží. Čím více sympatie máme k oné osobě, tím snadněji se daří pokusy takové. A když je opakujeme s touž osobou, tu výsledky jsou stále lepší – někdy až nežádoucí. Vznikne potom vzájemné telepatické spojení jako psychický telefon, takže obě osoby často vědí, co si vzájemně myslí – i když by se tomu odpíraly.

Dále mohou také pokusy vésti ke zjevu fantomu nebo dvojníka vysilatele. To se mi stalo několikráte, a sice bez mého přičinění.

Právě v době popisované jsem znal jistou dámu, která byla v Teplicích. Prováděl jsem s ní také takové pokusy, ale bez jejího vědomí. A tu mně náhle psala, že několikráte v noci se probudila a že mě viděla jako skutečnou osobu vstupovati do pokoje, přičemž jsem odložil klobouk a hůl a usedl na kraj jejího lože. Byla tím tak vzrušena, že se domnívala, že jsem skutečně přítomen. Ale když na mne promluvila, tu fantom zmizel. To se opakovalo vždy za několik dní. Ale já jsem neměl v denním vědomí o ničem ani tušení. Tehdy jsem dosud neznal zákonů magie, podle kterých lze přenésti, po případě zachovati vědomí denní i za tohoto nočního putování našeho dvojníka. Kdo to svede, je magikem. Ale vynucovat něco podobného je velmi nebezpečné – jako celá magie.

Tyto síly našeho dvojníka čili astrálního těla, proniknutého našimi duševními schopnostmi, mohou také vyvolávati fyzické výjevy.

Také tyto pokusy jsme prováděli. Lze např. zhasnouti noční lampičku na dálku – stejným způsobem jako probuditi spícího člověka. Lze zastavit v určené minutě kyvadlové nebo jiné hodiny a podobně.

Jeden člen naší lóže, pan R., by byl rád slyšel alespoň klepání duchů, jak se přihází v seancích spiritistů. A tu si náš předseda Meyrink umínil, že se pokusí vyvolat něco podobného sám.

Jedné noci byl R. se všemi lidmi v bytě probuzen strašnými ranami jako tlustou holí na stůl. Všichni vstali, a když rozsvítili, rány nepřestávaly, ale trvaly v odměřených intervalech přes půl hodiny. Byly tak mocné, že je slyšel kdekdo v celém domě.

Meyrink také nevěděl, zdali se pokus zdařil, ale probudil se ráno se silným bušením srdce, což bylo znamením, že se vybavil svým astrálním tělem. Stalo se tak bez přípravy, a tudíž nepravidelně, neboť podobné následky jsou vždy důkazem jisté poruchy nervové.

Dopoledne však přišel k Meyrinkovi R., všecek poděšený, a vypravoval mu o nočním řádění. Všichni u R. se totiž domnívali, že je to nějaké znamení, nebo vůbec že to vyvolali duchové. Teprve Meyrink mu dal vysvětlení o celé události.

Telepatie se zdá být věcí zcela nevinnou, ale vede k magii a velmi často k černé nebo zlé. Telepaticky působí lidská duše právě tak blahodárně – léčivě nebo požehnanými vlivy – jako zase naopak zlými, škodlivými, a je dobře, že těchto věcí široké obecenstvo nezná nebo jim nevěří. Jejich zneužití je otázkou příštích dob, až okultní nauky proniknou do davu. Přesto i dnes máme i v Praze kluby černých telepatů a různé jiné „lóže“, které se zabývají zapovězenými kulty démonů, ale v celku tito lidé nemohou nikomu uškodit, poněvadž velmi málo znají a hlavně proto, že mezi nimi je většina bázlivců. A černý magik se nesmí báti ničeho!

Úmyslné vyslání dvojníka je krok dále. Zde jsme již v magii a všichni středověcí čarodějové a čarodějnice, jakož i kouzelníci, znali dobře tuto praxi. Jak toho lze docílit, nelze uveřejňovat, poněvadž je to nebezpečné a vede to právě velmi často k černým magickým operacím.

Kromě těchto pokusů jsme ovšem prováděli také různá magická a hlavně mystická cvičení. U veliké míře nás poutala kniha indického pandity čili znalce písma „Nature’s finer Forces“[40]. Autor se jmenuje Rama Prasad Kasyapa a čerpal k ní látku ze starých tantrických rukopisů. Kniha vyšla anglicky a byla přeložena do němčiny. Tantrikové jsou zvláštní indické sekty brahmánské. Některé vynikají jógickými praktikami mystickými, a sice hlavně cvičením písmen v těle, podobně jak to předpisuje Kerning a jak i my v naší české mystické škole křesťanské provádíme tato cvičení. Jsou podrobně vypsána v I. díle mé knihy „Ohnivý keř“.

Jiné sekty se zabývají magií a vyvolávají u svých žáků nižší síly psychické. Tantrikové jsou u teozofů na indexu, poněvadž Blavacká o nich někdy napsala, že jsou černí magikové, což je však jeden z jejích velikých omylů.

Kniha Rama Prasada učí vyvolávati pět přírodních sil, které se jmenují tatwy a jež odpovídají čtyřem elementům starých okultních spisovatelů. Tyto čtyři elementy, totiž voda, oheň, země a vzduch, existují skutečně a jen omylem moderní vědy se stalo, že z neporozumění se rozšířila nepravda, jako by staří se domnívali, že vše na světě je složeno z těchto čtyř elementů nebo živlů.

Nejsou to vlastně elementy, nýbrž síly, které vyzařují z prvotní příčiny všeho, z Boha, a jež jsou skutečně podstatou všeho ve vesmíru, říše hmotné i nehmotné.

Nelze mi zde vykládati nauku starých alchymistů, neboť nepatří do rámce této knihy, ale je jisto, že staří znali a věděli o těchto prvotních silách více, než se dnes komu zdá, a že s nimi také uměli operovat.

A dokladem správnosti nauky o čtyřech základech všeho je právě i tantrické učení indické (podobná nauka existuje také ve staré kabale a ve védách), neboť okultní pravdy byly poznány zasvěcenci všude na světě a ve všech dobách. Tak zvané chemické prvky nemají pražádného spojení s těmito elementárními silami, které jsou zároveň podstatou všeho a které jsou obsaženy ve vysoké potenci také v lidské duši. Proto také vývoj vesmíru je v souhlasu s vývojem lidské duše.[41]

Základní indické tatwy jsou čtyři a pátá odpovídá éteru a je indiferentní. Každá tatwa má svou barvu, např. zemní žlutou, ohnivá červenou a tak dále, a má také svůj starý symbol, jako u našich alchymistů. Ohnivá má trojúhelník hrotem do výše, vodní trojúhelník hrotem dolů apod. Ale každá tatwa odpovídá také jisté slabice, ohnivá slabice „Ram“, pátá čili akasa, která má barvu černou, slabice „ham“ atd.

Tyto tatwy proudí celou přírodou v určitých intervalech a jejich proud působí značně na všechno ostatní dění nejen přírodní, nýbrž i lidské. Tatwy působí na lidskou náladu. Proudí-li červená (ohnivá), je vždy sklon ke sporům, hádkám a bojům, a naopak klid a dobrá nálada je při tatwě zemní, jež má barvu žlutou.

Tatwy souvisejí s lidským duchem a při každé proudí dech z nosu při normálním dýchání na určitou délku, takže je podle toho lze poznati. Protože autor tantrického spisu o tatwách[42] uvádí návody, jak lze tyto síly vyvolávati v těle, sáhli jsme ihned k těmto cvičením. Ale nikdo neměl při tom vytrvalosti, kromě Meyrinka, který nemaje tušení o nějakém nebezpečí, počal v indické pozici cvičiti pátou tatwu – akasu.

Cvičil pilně, a tak asi za tři týdny měl jisté výsledky – ale netušené. Pociťoval při cvičení, jako by se mu podlaha chvěla pod tělem, a toto chvění se opakovalo vždy jen při cvičení. Z počátku si toho mnoho nevšímal, ale když zjev trval, bylo mu to nápadné a on cvičení z jakéhosi instinktu zanechal.

Za týden poté odjel do Vídně, aby tam navštívil svoje přátele z teozofické lóže. A tu ovšem se pochlubil svou zkušeností s tatwami.

„To je velmi pěkné!“ zvolal doktor Eckstein, který obvykle komentoval naše snahy a také je kontroloval. „Ale na jednu věc vás musím upozornit, milý pane Meyrinku!“

„Na jakou?“ tázal se Meyrink.

„Budete-li pokračovat, tu se vám pravděpodobně sesuje celý dům, ve kterém bydlíte!“

„Tak? A proč?“ tázal se užaslý Meyrink.

„Protože akasa tatwa rozkládá hmotu v atomy, a poněvadž ji vyvoláváte, proudí zespodu do vás, a působí tedy na základy domu!“

To byla ovšem zpráva velmi nepříjemná a Meyrink musel chtě nechtě svého cvičení zanechat.

Podobně se stalo několikráte s cvičením jiným, brzy u jednoho a brzy zase u druhého člena naší lóže. Ale to nás nijak neodstrašovalo. Právě naopak, vyhledávali jsme nejdobrodružnější způsoby okultních a mystických cvičení. Jenže nic nebylo správné, a buď jsme takové cvičení brzy zanechali, nebo jsme byli varováni.

Netušili jsme ovšem, že se tímto způsobem ocitáme všichni na kraji propasti a že každé chvíle, přes ochranu z Vídně, může dojíti k nějaké katastrofě. Okultní školy nám byly nepřístupny, ač tu a tam jsme docílili spojení s některým cizím magikem, buď skutečným, nebo šarlatánem. Ale vždy se včas ukázalo, že cesta taková je nepravá, a tak jsme byli stále v klamu a marně jsme hledali.

To trvalo asi tři roky. Leonardi nás zatím opustil – neboť viděl, že jsme se stali k jeho soustavě nedůvěřivými. Byli jsme tedy odkázáni zase jen na knihy. Již vpředu jsem se zmínil, že jsme měli indický spis Patandžaliho „Yoga sutra“. Věděli jsme, že jógická cesta vede ke spojení lidské duše s vnitřním božstvím, ale přesto jsme se jaksi neodvažovali sáhnouti k tomuto radikálnímu prostředku.

Po čase však jsme přece jen každý zvolil nějakou jógickou pozici[43] a počali jsme cvičit.

Také já jsem se chopil jedné pozice a asi za měsíc jsem ji ovládl. Byla to takzvaná svastikásana. Slovo to je složeno ze dvou, a sice svastika, což je známý hákovitý kříž, a druhé slovo je sanskrtský výraz pro pozici. V jógických knihách je tvrzení, že tato pozice osvobozuje od zákona nového vtělování čili že duše lidská je zproštěna karmy, a tím navěky osvobozena. Pozice tato je velmi obtížná, neboť je nutno usednouti na zem a dáti nejdříve pravou nohu mezi břicho a stehno tak, aby chodidlo bylo obráceno do výše. Potom dáme levou nohu přes koleno pravé a její chodidlo vtiskneme také do záhybu pravé nohy a břicha. Pozici svastikásana provedu bez obtíží ještě dnes, poněvadž jsem ji cvičil přes dvaapůl roku denně, a sice vždy hodinu v poledne a hodinu o půlnoci. Starší člověk této pozice a také žádné jiné neprovede. V Indii se tomu učí již v útlém věku.

Podle předpisů nutno takovou pozici „ovládnout“. To znamená, že v ní žák musí sedět zcela pohodlně a bez nepříjemných pocitů. Na počátku to působí prudké bolesti, zvláště v kyčlích a ve šlachách pod koleny, ale tělo si brzy navykne.

Při této pozici jsme ještě cvičili tak zvanou pránajámu čili kontrolování dechu. Indičtí jogínové vdechují levým chřípím a zadržují po jistou dobu dech a pak jej vypouštějí chřípím pravým. To se stále opakuje, a sice vždy v delších přestávkách. My jsme ovšem neprováděli pránajámu přísně, ale přece jen někteří dosáhli pozoruhodných výsledků v zadržování dechu. Pránajáama, jak vidno z citované knihy o fakírech, má mnoho metod, ale žák si může zvolit jen jednu. Podobně také jógických pozic je vcelku 84. Jedna však postačí. V Indii volí ovšem pro žáka vhodnou pozici duchovní učitel čili vůdce. Ale toho jsme my neměli! Volili jsme tedy sami.

Indická metoda je velmi přísná a přikazuje také zvláštní asketické výkony, z nichž jsme prováděli jen tolik, že jsme se zdržovali alkoholu, žen a že jsme se stali všichni vegetariány.

Kromě dechových cvičení je však ještě nutno při cvičení opakovati posvátnou slabiku „óm“. To jsme také prováděli.

Mám-li popsati svoje výsledky těchto namáhavých cvičení, budu s tím hotov velmi brzy: nebyly skoro žádné! Jedinou věc jsem často pozoroval: měl jsem dojem, cviče se zavřenýma očima, že moje tělo roste do ohromné výše, takže jsem měl pocit, že ač sedím na koberci, je můj trup s hlavou vysoký jako věž. Dalším pocitem pak bylo, že trup s hlavou se lehce kývá ze strany na stranu.

To bylo vše!

A přece jen po mnohých letech vím, že tato cvičení měla jistý výsledek vnitřní a že mně pozdější cvičení mystická velmi usnadňovala. Nevěděli jsme tehdy, že je třeba při provádění pozic provádět také mystickou koncentraci čili zastavení myšlenek a představ, a uvádět mysl do jistého centra uvnitř lidské bytosti. Kdybychom to byli učinili, musili jsme mít všichni výsledky. Ale je jisto, že jednak jsme k tomu neměli zralosti, a za druhé, že by nás výsledky zavedly na cestu zcela jinou, než jaká nám byla určena.

A přece jen hned druhý úvodní věta Patandžaliho zní v anglickém překladu:

„Yoga is the supression of the transformation of the thinking principle.“

Po česku to znamená: „Jóga je potlačením změn v myslícím principu.“ Indové rozeznávají v duši několik sil a k nim patří také „čita“ čili to, co v nás myslí. Tato čita se mění s každou myšlenkou a představou. Přijímá stále nové tvary s našimi myšlenkami. Ale tyto její proměny lze zastavit usilovnou jedinou představou nebo zastavením myšlení vůbec. To, co se zdá člověku na Západě nemožným, totiž zastavení myšlenek s ideální představou v pozadí a s ideálním cílem, kterým musí býti Bůh, je přece jen možno a zároveň je to jediná cesta k Bohu a ke spáse!

Zásada jógické nebo mystické cesty je tato: Jakmile zevní člověk utichne svými myšlenkami, počne vnímati proudy myšlenek z nitra, z božského střediska, a tím je spojení navázáno. Indové tvrdí, jako všichni národové nábožensky vysoce vyvinutí, že člověk je bytostí dvojitou a že v našem nitru je chrám boží – tvrdí tedy totéž, co napsal svatý Pavel. A protože je to věčná, ač skrytá pravda, musí býti nějaký způsob, jak tuto pravdu dokázat. A cesta k tomu je právě mystická koncentrace. Za čtyřicet let svého mystického bádání jsem nalezl potvrzení této cesty ve všech dobách a u všech starých národů, a výsledky tyto jsem uveřejnil ve svých spisech. Praxe pak potvrzuje teorii, neboť jen v našem státu je dnes přes dva tisíce lidí, kteří provádějí s úspěchem mystická cvičení.

My jsme úspěchů neměli, neboť samotná pozice s dechovým cvičením nevede k mystickým stavům. Byla to však dobrá příprava pro budoucnost!

Po době shora uvedené jsme pomalu zase opouštěli jógická cvičení a hledali jsme něco nového, co by vedlo k cíli.

Jednou přišel jeden náš člen s vítěznou tváří a pravil:

„Něco jsem nalezl!“

Všichni jsme se ho tázali s napětím, a tu člen M. pravil slavnostně:

„Nalezl jsem cvičení imaginační! Provádím je asi tři týdny a již jsem dosáhl výsledků!“

Z počátku jsme mu dobře nerozuměli, ale za chvíli, když nám vykládal, co provádí, jsme pochopili. Nemohu po tolika letech reprodukovat jeho slova přesně, ale řekl nám asi toto:

„Usednu vždy večer při stažené lampě ke stolu a dívám se před sebe na desku stolu. Přitom si představuji stále a upjatě nějakou věc – např. japonskou lakovou skříňku. Provádím to tak dlouho, až skříňku vidím v obraznosti zcela jasně státi před sebou. Rozeznávám malování na skříňce se všemi podrobnostmi, ale přitom stále udržuji také její obraz jako celek. Skříňka se zdá býti zcela hmotná. Nevidím již skrze ni – jako na počátku. Také vrhá stín.

To mne počalo zajímat a já jsem cvičil takto svoji imaginaci tím usilovněji.“

Zde nutno podotknouti, že M. jednou slyšel od jednoho vídeňského okultisty, že imaginace čili obraznost je jednou z největších sil v magii. A to ho vedlo k oněm cvičením.

Tato věta by měla býti již dávno známa i moderním psychologům, kdyby si všímali jiných zjevů a jevů a kdyby nekráčeli stále jen cestičkami vyšlapanými svými předchůdci. Nic na světě není v celém lidském snažení bez imaginace. Ať chci učinit cokoliv, musím mít o tom nejdříve představu. To se týká všeho, jak umění, tak řemesla, tak vědecké práce a zvláště všech vynálezů. Každá věc, kterou kdokoliv chce zhotoviti, ať to je dopis, nebo stavba chrámu, musí býti napřed hotova v mysli původce.

To je jeden z nejpřednějších, skrytých zákonů veškeré činnosti lidské.

Imaginace je skutečná tvůrčí síla, která nám zůstala – poněvadž jsme všichni původu božského. A je to zase jen imaginace, která nás nakonec zase vede k Bohu, odkud jsme vyšli.

Také teorie indických jogínů se opírá o imaginaci, a ač je podepřena hlubokou a nejvýš důmyslnou filozofií, je přece jen úhelným kamenem také u ní zase jen tvůrčí lidská síla – obraznost!

Na tom se také zakládá učení tzv. „Nové myšlenky“, u nás známé spisy Mulfordovými a Mardenovými. Nač myslíme, to vytváříme a to si přitahujeme – ať to jsou věci dobré, nebo špatné. Z toho ovšem vyplývá také potvrzení staré okultní nauky, že máme a musíme kontrolovati svoje myšlenky, neboť každá myšlenka je silou tvůrčí a přináší v budoucnu dobro nebo zlo – podle své povahy. To je také důvodem, že všichni velcí zakladatelé náboženských soustav a všichni zasvěcenci vůbec důtklivě doporučovali střežení myšlenek. V tibetských klášterech, tzv. lámaseriích, provádějí lámové imaginační cvičení neslýchané síly. Ale také tím získávají velikých výsledků. Lze si vytvářeti celé řady lidských nebo jiných postav v životní velikosti a oživiti je nebo je vysílati na určitá místa, aby vykonaly přesně naše rozkazy. To je ovšem možno jen po velmi dlouhém tréningu a za jistých přísných předpisů. Paní David-Neelová, francouzská cestovatelka a okultistka, která pobyla v Tibetu asi 13 let, líčí tyto věci ve své zajímavé knize „Mystikové a magikové v Tibetu“[44].

V době, kterou vyličuji, neměl ovšem nikdo z nás ani tušení, že by existovala tzv. magie imaginační, a tím méně jsme věděli, jaké důsledky může míti takové cvičení.

Náš člen M. dospěl k pozoruhodným úspěchům za dobu poměrně krátkou. Líčil je takto:

„Když jsem tedy skříňku viděl, počal jsem na ni působit svou vůlí tak, aby se otevřela. Víčko se zvedlo, a tu jsem si představil různé věci, které jsem po řadě uložil svou obrazností a vůlí do skříňky, načež jsem skříňku zase zavřel. Když jsem však následujícího dne si představil stejnou skříňku, a když jsem ji vůlí otevřel, tu jsem ke svému úžasu shledal, že v ní vidím právě ony věci, které jsem duševně do ní uzavřel předešlého dne.

Pak jsem šel o krok dále. Představoval jsem si nový nůž tak dlouho, až jsem jej zřetelně viděl, ba až jsem jej mohl vzíti do ruky. Pak jsem sáhl prstem na ostří a řízl jsem se o tento imaginovaný nůž dosti citelně, až mi prst krvácel. Věděl jsem, že toho docílím, poněvadž již předtím jsem vnímal různé imaginované předměty a ohmatával je. Byly jako skutečné. Kovy byly chladné, ač jsem na to nemyslil, květiny voněly, věci špičaté píchaly – vůbec na dotek bylo vše jako skutečností.

Jindy jsem si představil hořící svíčku ve svícnu a pak jsem sáhl do viděného plamene a spálil jsem si prst, až naskočil puchýř.“

To byla tedy část líčení našeho člena M. Ale nebylo to ještě vše. M. pokračoval stále, a tu jednoho dne si představil ve svém pokoji, že je v zahradě. Tuto představu udržoval ne příliš dlouho, a najednou se octl skutečně v zahradě. Viděl modré nebe nad hlavou, viděl kolem záhon a květin a kvetoucích keřů, ptáci zpívali na stromech a po květinách létali motýlové. M. měl z těchto zjevů velikou radost a chystal se k dalším pokusům.

Ale k tomu nedošlo.

M. musel odjeti do Vídně, kde s chloubou vyprávěl, čeho dosáhl. Ale tentokráte vídeňští okultisté naslouchali jaksi zaraženě. Neodporovali, nezrazovali M., aby cvičení zanechal – nýbrž mlčeli. Našemu členu to bylo sice nápadné, ale netázal se, jaké výsledky lze dále očekávat, a odjel trochu zklamán.

Zatím ve Vídni byl po jeho odjezdu velký ruch mezi zasvěcenými okultisty – vlastně mystiky. Věděli, že M. upadá do imaginační magie, která se může státi osudnou, nemáme-li k tomu zvláštního vůdce, neboť další cvičení vedou k vytváření lidských postav a zcela jistě k jejich oživování a konečně – ke zneužití těchto sil, což je ovšem černá, zkázonosná magie.

A před tím chtěli vídeňští svého přítele stůj co stůj zachránit.

Asi za pět dní potom přišel náhle z Vídně pro M. telegram, který zněl: „Přijeďte ihned! Cesta je otevřena!“

To bylo ovšem pro nás všechny překvapení, tím větší, že vídeňští nám nikdy ani slovem neprozradili, že by měli nějaké spojení s vůdcem nebo zasvěcencem vyššího stupně.

M. tedy odjel nejbližším vlakem a vrátil se třetího dne. Pamatuji se, jak jsme ho očekávali na nádraží a jak byl zamlklý. Pak jsme ho doprovodili do známé restaurace, kde jsme povečeřeli. Teprve potom nám M. odpověděl, že nalezl vůdce!

Úžas, radost, překvapení – to vše se jistě zračilo na našich obličejích.

„Vypravujte! Vypravujte!“ volali jsme ze všech stran.

„Nemohu mnoho říci, jsem vázán mlčením!“ odvětil M. „Ale smím prozradit jen tolik, že mám vůdce a že je to křesťanský mystik. Ve Vídni a také jinde má mnoho žáků!“

M. to řekl s jakýmsi zklamáním a skleslým hlasem. Chápali jsme představu o nějakém vůdci indickém nebo adeptovi, který zná okultní umění a magii, a nyní – křesťanský mystik! Co to je, kam to vede?

Takové otázky měl každý na mysli.

Ukázalo se, že když M. pověděl svým přátelům ve Vídni, jaká provádí cvičení a jaké má výsledky, lekli se jeho energie a poznali, že musí učinit rychlý zákrok k jeho záchraně. Mnozí členové tamní lóže měli již po léta křesťanského vůdce, ale věc před námi přísně zatajovali. Čekali, až jak se osvědčíme, a chtěli nám ovšem přispěti a navázati možné spojení v dané chvíli – kdyby to bylo nutné. Věděli dobře, že krok k mystice je velmi vážnou událostí v lidském životě, a svého vůdce nemohli a nechtěli vydati možnému obtěžování z naší nebo jiné strany. Proto vše utajovali.

Nyní však bylo nutno zpraviti onoho vůdce, který žil v Německu, o M. a jeho cvičeních. Později jsme zvěděli, že již dávno předtím mu podávali zprávy o naší činnosti a že jsme byli stále pod jistým dozorem, nemusím ani vykládati těm čtenářům, kteří jen trochu znají zákony neviditelného světa.

A tak podali vůdci svému rychlou zprávu a on odpověděl do Vídně, že M. přijímá za svého žáka.

M. ovsem přijal, ač ne právě s velikou radostí, poněvadž i on měl o vůdci zcela jinou představu a vlivem četby jsme my ostatní byli ve stejném bludu.

Nutno poznamenat, že všichni jsme až dosud opomíjeli mystiku křesťanskou. To byla chyba vyvolaná hlavně naší dosavadní „okultní výchovou“. Až dosud jsme četli jen knihy teozofické, které vlastně podávají jen teorii a žádné praxe, a pak knihy původu indického, které nám sice poskytly dosti světla o praxi, ale poněvadž jsme neměli indického vůdce, nesvedli jsme se svými cvičeními skoro nic.

Kromě toho jsme také neměli jasného ponětí o tom, jaký rozdíl je mezi magií a mystikou. Teozofie moderní směřuje vlastně k magii – proto u teozofů takový strach před magií černou čili zlou a proto ty stále varovné hlasy: nedělat nic, žádné cvičení, pokud žák není zcela „očištěn“ čili pokud se nestal „skoro svatým“. Dnes je mi tento názor směšný, poněvadž svědčí o nejvyšší nevědomosti – ale tehdy jsem měl mínění jiné, ačkoliv moje intuice mě stále nabádala k dalším okultním snahám a já jsem měl pocit naprosté bezpečnosti. Proto jsem přes výstrahy konal velmi mnohá cvičení.

V jedné věci jsme byli naprostými ignoranty, totiž ve věci křesťanské mystiky. Protože jsme o ní nic nečetli a jen o křesťanských, resp. katolických světcích jsme věděli, že askezí dosáhli jistých okultních sil a že také dosáhli mnozí z nich cíle, totiž spojení s Bohem. Ale považovali jsme omylem zvláště katolické světce za lidi, kteří jen náhodou, a ne pravým tréningem dostali se tam, kam indický jogín kráčí s plným vědomím cesty a každého svého kroku.

To je ostatně pravda, poněvadž žádný katolický světec nebyl vzdělán v jógické cestě v pravém smyslu tohoto slova – proto každý z nich zbytečně trpěl nadlidská muka. O tom svědčí anály, které se jich týkají.

Ba, ani nevěděli základní poučky mystické, že totiž božství nutno hledati v nitru, a ne nad oblaky! Sám svatý Augustin volá: „Bože, hledal jsem Tě všude a nevěděl jsem, že Jsi ve mně!“

A přece i v evangeliu se praví: „Vy jste chrámem božím!“

Je-li však člověk chrámem božím, pak musí hledati v sobě, a nikoliv navenek. To vše svědčí o tom, jak zevní církev upadla, poněvadž spoléhala a spoléhá jen na takzvanou učenost svých teologů – kteří nejsou a nikdy nebyli praktickými mystiky. Ti světci, kteří skutečně mystiky byli a o věci psali, byli zase svými nevědomými zpovědníky přísně cenzurováni, jak sama svědčí svatá Terezie a jiní. Ti pak o věcech mystických neměli ani ponětí. Proto i spisy světců jsou značně okleštěny a nelze v nich najíti podrobnosti o cestě.

Když jsme tedy zvěděli, že M. nalezl křesťanského vůdce, domnívali jsme se, že to není příliš velkou výhrou – ale přesto jsme čekali na další vývoj událostí.

M. však musel o všem mlčeti, jsa vázán slibem, a tak jsme jen zvěděli, že mu vůdce dává větní cvičení, která jsou střídána podle výsledků, a že každý jeho žák má cvičení jiné. M. měl vnitřní čili prorocké slovo a svou jasnovidnost dokázal mnohokráte. Toto slovo, které je hlasem vnitřního božství[45], je neomylné a vede žáka vlastně samo – prostřednictvím vůdce. Každý vůdce musí býti jasnovidným, a proto snadno pozná, jaké pokroky nebo chyby se jeví u jednotlivých žáků. Podle toho pak mění svoje vedení a dává různá cvičení, která musí býti přesně prováděna.

Zvěděli jsme od M. dále, že jeho vůdce žije v Německu, že je bývalým prostým tkalcem, který byl zaměstnán v jedné velké továrně a že má švagra, který je rovněž velkým mystikem, neboť i on dosáhl vnitřního slova. O jiných věcech, zvláště o svých cvičeních nebo o dosažených výsledcích, nesměl M. mluviti. Po čase nám však pověděl, že mystická cesta je úžasná, že podává žáku nové a nové důkazy o své správnosti a že vede k cíli právě tak jako indická jóga.

To bylo pro nás jakousi sprchou. Počali jsme měniti své názory o křesťanské cestě, kterou jsme podceňovali, zvláště vlivem spisů H. P. Blavacké, která prohlásila mnohokráte, že křesťanství je náboženství méněcenné – ba bezcenné – a že jen buddhismem lze dosáhnouti nejvyšších cílů.

Tento bludný názor jsme si tedy musili opraviti, a sice velmi důkladně!

Ale nyní se počala nová éra. M. kupoval kdejakou starou knihu pojednávající o křesťanské mystice a záhy jich měl hromadu. Mezi nimi bylo ovšem mnoho škvárů bezcenných, ale většina byla velmi cenná a dnes marně bychom spisy ty v původních vydáních hledali u antikvářů. Zájem o věci okultní od těch dob tak stoupl, že jen v knihovnách veřejných a hlavně soukromých lze najíti tyto většinou středověké poklady mystické literatury.

Mezi nakupovanými starými spisy bylo jich ovšem také mnoho alchymistických, neboť vídeňští teozofové a mystikové nám řekli, že alchymie souvisí s mystikou. Neměli jsme ovšem tušení, jaká je to souvislost. To jsem nalezl sám teprve po letech a dokázal jsem to svými spisy, hlavně „Ohnivým keřem“ a pak dvěma díly svého „Mystického slabikáře“[46] .

Nyní jsme ovšem počali čísti všichni mystické knihy středověké, ale tato četba nám z počátku nechutnala. Neznali jsme zvláštních výrazů, kterých užívali tito spisovatelé, a také jejich sloh nám byl nezáživný, příliš sladký a často nesrozumitelný. Mystikové středověcí psali také symbolicky a často jmenují člověka retortou (alchymisté) nebo lahví nebo také krbem (Jane Leadeová a jiní). Rovněž jejich dikce byla nám skoro protivná, a tak jsme z četby mnoho neměli.

Měli jsme již tehdy dokonce veškeré spisy Jakuba Böhmeho, tohoto krále křesťanských mystiků, Angličana Portagea, Janu Leadeovou, Molinose a jiné, nehledě k spoustě alchymistů. Posledně jmenovaní nám ovšem byli zapečetěným pokladem, k němuž jsme neznali klíče.

Německý vůdce měl, jak pověděno, mnoho žáků v Německu i v cizině, a také vídeňští byli jeho žáky – alespoň ti, s nimiž jsme byli ve styku. Později jsme zvěděli, že cvičení imaginační, které jeden z nás prováděl, jsou velmi nebezpečná a že jen proto byl M. vůdcem přijat, aby byl zachráněn před možnou zkázou.

Ale my ostatní jsme zatím zůstali na holičkách. Věci se však měly vyvinouti dále. Asi za rok byl z nás přijat oním vůdcem jiný člen naší společnosti, a tu nám již svitla jakási naděje. Směli jsme vůdci psáti a prositi ho o přijetí, když jeden pražský žák ho odjel navštívit. Tehdy nám však zaslal jistý povzbuzující vzkaz, který, jak dnes vím, se týkal zvláště mé osoby.

Tehdy totiž jsme poznali, že německý mystik Kerning musil znáti správnou cestu mystickou. Píše totiž na mnohých místech o tak zvaných „mystických stavech“ čili zážitcích, které musí každý žák míti na Ceště. Prozrazuje, že je znal. To nám potvrdili pražští žáci onoho vůdce křesťanského.

Proto jsme se teď vrhli na Kerninga a počali jsme v jeho spisech hledati nějaká cvičení. Kerning jich popisuje mnoho, ale nevěděli jsme právě proto, se kterým začít. Neměli jsme tehdy tušení, že Kerning je uvádí jen jako příklady, a ne proto, aby jich žák skutečně použil. Kerning chtěl jen ukázat čtenáři, jak mistr vede žáka a jak žák pokračuje.

A tak jsem počal s novým cvičením. Ne však s nějakými slovy nebo větami, nýbrž počal jsem s jistým cvičením dechovým. Kerning ve svém „Testamentu“[47] uvádí dechová cvičení a praví, že člověk vdechuje nejen vzduch hmotný, nýbrž také vzduch jemnější, éterický, který u normálního člověka při dýchání vchází a vychází pohlavními orgány. Ale představou lze tento dech, který není nic jiného než prána, vésti kterýmkoliv orgánem nebo místem z těla a zase do těla.

Zvolil jsem si tedy prsty na nohou a počal jsem s přiměřenou představou cvičiti. Záhy jsem se počal domnívati, že v nitru slyším při každém vdechnutí stupnici tónů – celou oktávu, která při vdechnutí pokračovala do výše a při vydechnutí klesala. Oznámil jsem to onomu vůdci prostřednictvím jeho žáka a prosil jsem ho o přijetí. Ale nebyl jsem přijat. Zato poslal vůdce vzkaz, kterému jsem dobře rozuměl. Tím jsem měl jistou naději, že přece i já konečně naleznu cestu. Cvičení onoho jsem ovšem zanechal.

Zato jsem denně prosil s největší vroucností a s bolestí v duši o pomoc a přijetí do mystické lóže. Nic se však dlouho nedělo. Jednou však večer, kdy na loži jsem zase ležel v mukách skoro tělesných, byl jsem uveden bez svého přičinění do zvláštního stavu, kterého mi nelze vypsat. A v tomto stavu jsem zcela zřetelně slyšel hlas ve svém nitru, který byl velmi tichý, ale zároveň nesmírně určitý a velitelský. Bylo v něm něco, co jsem nikdy předtím nevnímal: nejvyšší síla a naprostá jistota. A tento hlas ke mně mluvil bez přestávky přes 15 minut podivná slova zaslíbení a slova prorocká. Nemohu jich uveřejnit, ale podotýkám podle pravdy, že jsem jim nemohl uvěřit, přes přesvědčivou a ohromnou jistotu onoho Hlasu. Byla příliš závažná a příliš mnoho mi předpovídala, věci, o nichž jsem tehdy nemohl ani sníti, a tím méně si jich přáti.

Jsem svojí povahou skromným člověkem a nic mně není tak protivno a vzdáleno jako vychloubání se okultními silami nebo zážitky, a proto jsem nevěřil – ač vnitřní nutkání mi stále říkalo, že se vše vyplní.

A skutečně – po více jak třiceti letech je větší část oněch zaslíbení vyplněna! Svým přátelům nemusím připomínati, že skoro vše, co mně onen Hlas pověděl, se týkalo mé mystické práce a mého poslání.

Potom zase jsem se vrátil do stavu normálního a s plnou určitostí a přesností se každé slovo vtisklo v mou paměť, že ještě dnes bych mohl vše to, co jsem slyšel, opakovati slovo za slovem…

Teprve po mnohých letech, kdy se věci počaly již vyplňovati, dostala se mi do rukou výborná kniha svaté Terezie „Vnitřní hrad“, překlad ze španělštiny do němčiny. A tam jsem nalezl také tvrzení autorky, která měla vnitřní slovo vysoce vyvinuté, že právě sdělení onoho slova má i tu vlastnost, že každá jeho i nejmenší poznámka se vtiskne žákovi nesmazatelně do paměti.

Avšak onoho večera umlkl onen můj vnitřní Hlas a dlouhá, dlouhá léta se neozval. Zato jeho slova se počala způsobem naprosto neočekávaným plnit.

Tak se děje u žáků zcela malých, jako jsem já! Ale což teprve u žáků velkých, nebo dokonce u mistrů? Toho jistě nemůže pak lidský rozum pochopit – vymyká se to našemu chápání, poněvadž jsou tu v činnosti síly nadsmyslné, síly nejvyšší.

Tento hlas byl zcela něco jiného než ono slyšení sedmi tónů oktávy po Kerningově cvičení dechovém. Ony tóny byly jen v mé domněnce nebo představě, a nikoliv ve skutečnosti. Proto také, když jsem při onom dýchacím cvičení na ně nemyslil, neslyšel jsem nic. Byla to zkrátka jen moje iluze. Kdybych se byl tehdy lépe analyzoval, byl bych celou věc německému vůdci napsal jinak. Ale byl jsem pro to zaujat, domnívaje se, že je to mystické, a proto jsem obdržel odpověď zcela správnou.

Sluší podotknouti, že v oné době, kdy jsem slyšel zmíněný vnitřní Hlas, jsem trpěl velmi bolestnou, ač nikoliv nebezpečnou poruchou zdraví. Také jinak jsem trpěl velmi. Moje situace finanční byla tehdy velmi bídná. Ještě více jsem však trpěl touhou po vnitřním vývoji a tím, že jiní měli již svého vůdce, kdežto já jsem byl – jak se mi zdálo – zcela opuštěn.

Tato doba utrpení byla však pro mne velmi blahodárná, jak vidím jasně dnes, po mnohých letech, a proto připomínám všem, kdo v mystice nemají pokroku podle svého přání a kdo nemohou, jak se říká, z místa, že je to vlastně jen nejlepší průprava – totiž jen tehdy, když tím trpí. Komu je to lhostejno, nemůže ani v budoucnu očekávat nějakých úspěchů, neboť bez utrpení tělesného a hlavně duševního není žádné cesty mystické a žádného pokroku.

Tato doba mého největšího utrpení z nevyplněné touhy nebyla však dlouhá, neboť záhy i mně se pak otevřela cesta a já jsem počal cvičiti s největším úsilím, abych jak se mi zdálo, dohonil to, co jsem zameškal. Ale ani to není správné. Cvičení se má na počátku provádět jen půl hodiny denně – a to úplně postačí.

Jak zevní vůdce čili učitel působí na žáka, ilustruje jedna epizoda, která se stala asi za dva roky potom, kdy v Praze se počalo pracovati správně mysticky, totiž kdy někteří již měli vůdce.

Jeden z našich členů, žák mystiky, měl již předtím delší dobu vážnou známost s jednou váženou dámou. Měl v úmyslu pojmout ji za choť, ale věc se z různých příčin protahovala, a když pak nalezl vůdce, přesvědčil se, že jeho snoubenka je velmi zaujata proti okultismu a zvláště mystice. Posmívala se těmto věcem a náš milý člen ji nemohl nijak přesvědčit.

Je zřejmo, že tím velmi trpěl. Měl teď zcela odůvodněnou představu, že bude míti v ženě oponentku celého svého nejvyššího snažení, a tato perspektiva mu ztrpčovala život tím více, čím více se blížila doba sňatku.

V těchto svých útrapách se svěřil svému vůdci a navrhl mu, zdali by nebylo snad lépe, kdyby onu známost přerušil. Domníval se, že ve své budoucí manželce bude míti velmi vážnou překážku na své mystické cestě. Tyto jeho obavy se zdály zcela odůvodněné.

Ale vůdce mu odpověděl:

„Buď jen zcela klidný! Vše se obrátí k dobrému! Svého slova nesmíš zrušit!“

Náš člen K. nám o tom pověděl, ale přesvědčen nebyl, a když několik dní před sňatkem přišel do kavárny a tázali jsme se ho, jak se mu daří, učinil velmi zoufalý obličej a k tomu mávl rukou, jako by chtěl říci: „Raději bych nebyl na světě!“

Člen K. požádal jiného člena naší lóže o službu družby při své svatbě. Ale druhý člen se z nějaké příčiny musel omluvit. Pak požádal o tutéž službu jiného našeho člena. Také on se omluvil, poněvadž jeho černý oblek nebyl právě v nejlepším stavu. A tak musí požádat člena třetího, který mu konečně vyhověl. V tom všem nebylo nic nápadného, a přece jen se v tom projevila vyšší vůle.

Když se družba a nevěsta setkali v kostele – před tím se vůbec neviděli –, tu si podali ruce a v témž okamžiku oba pocítili ve svých pravicích silnou bolest, která vytrvala až do večerních hodin a pak se několikráte opakovala. Bolest ta byla velmi podivná, u obou zcela nová a nápadná.

Nevěsta o ní pověděla svému choti po obřadu a milý K. byl radostí jako v unesení, neboť poznal, že jeho žena právě před obřadem svatebním dostala stigmatizace čili bolesti po ranách Kristových.[48]

Tehdy byly stigmatizace a vše, co s nimi souvisí, každému hlubokým tajemstvím. Nebyla ještě vhodná doba k uveřejnění těchto velikých pravd a teprve po letech to bylo dovoleno učinit zcela nezakrytě. Ještě větší tajemství střežilo jiné mystické stavy, což se děje až dodnes, poněvadž věci ty nesmí být profanovány davem a nevěrou.

Člen K. měl tedy důkaz, že jeho manželka nastupuje mystickou cestu. A to se potvrdilo také ve svatební noci, neboť mladá paní měla celou řadu jiných mystických zážitků, takže K. nevycházel z úžasu a radosti.

Ale další překvapení ho očekávalo druhého dne. Již odpoledne k němu přišel onen člen, jenž mu byl při sňatku družbou, a pověděl mu svůj zážitek, když podal ruku jeho manželce v kostele. Také on měl stigmatizace a jiné mystické stavy – aniž předtím prováděl správných mystických cvičení.

To je důkazem, že cesta se připravuje v nitru žákově již dávno před tím, než ji nastoupí zevně.

Vyvrcholením toho všeho pak bylo, že vůdce přijal jak mladou paní, tak družbu jako své žáky. Tím se také vyplnilo jeho proroctví, že vše bude dobře.

* * *

Zatím věci pokračovaly. Nyní většina z nás zakotvila v mystice a pilně cvičila. Proto také se objevovaly stále nové a nové mystické zkušenosti mezi cvičícími členy a naše společnost se pak jaksi vyhranila. Členové vlažní odstoupili a někteří noví zájemci přišli. Hlavně mezi pražskými malíři – umělci té doby – bylo jich několik, kteří tehdy lnuli k okultismu a mystice, a někteří z nich skutečně nastoupili mystickou.

Do kavárny mezi nás chodíval jistý velmi nadaný mladý muž, malíř velkého talentu. Zajímal se o mystiku, a tak mu byla doporučena k četbě Bhagavadgíta. A tu se stala věc neočekávaná.

Mladý P. přišel jednoho dne do kavárny a počal líčiti různé zážitky zcela bezohledně, že poslouchá řada osob nezasvěcených. Byl nenápadně umlčen a později ti, již měli již v mystice jisté zkušenosti, se ho pečlivě dotazovali na jeho zkušenosti.

Ukázalo se, že zažil řadu zcela správných mystických stavů – ačkoli vůdce neměl!

„Co vlastně děláte? Cvičíte něco?“ tázal se ho spisovatel Meyrink.

„Ano. Četl jsem v Bhagavadgítě, že člověk se má soustřeďovati na vnitřní božství, a tak to tedy provádím!“ odpověděl malíř P. prostě.

Užasli jsme, neboť i my jsme knihu onu studovali pilně, ale nikomu nevstoupilo na mysl prováděti prakticky onu radu, kterou v textu dává bůh Krišna člověku Ardžunovi.

„A kdo vám řekl, abyste to tak prováděl?“ tázal se Meyrink.

„Nikdo! Je to přece v knize zcela jasně, a tak jsem s tím začal!“ odvětil P.

„A jak to provádíte?“

„Prostě! Usednu a utiším myšlenky a pak si představuji ve svých prsou Boha – ale beze všech forem – a hledím co nejdéle svoje myšlenky udržeti na uzdě.“

Toto cvičení, které nalezl muž, jenž neměl ani ponětí o mystice, je nesmírně důležité. Je to nejsvrchovanější cvičení mystické, které bylo tajemstvím všech pravých mystických společností od nepamětných dob ve všech zemích, a vede vždycky k cíli, provádí-li se správně. Návod k tomu je přesně popsán v I. díle „Ohnivého keře“.

P. ovšem přidal k tomu, co četl v Bhagavadgítě, také to, co píše Patandžali ve svém spise „Yoga Sutra“, totiž poučku o naprostém zastavení myšlenek a představ. V Bhagavadgítě praví Krišna k Ardžunovi:

„Budeš-li stále mysliti na Mne (totiž na vnitřní božství), přijdeš zcela jistě ke Mně!“

Toto soustřeďování se na vnitřního Boha je dosti obtížné, ale kdo má vytrvalost a trpělivost a kdo je hlavně – povolán –, dojde k velikým výsledkům.

Je zřejmo, že po tomto úspěchu pana P. byl ihned poslán dopis do Německa vůdci s nadějí, že P. bude ihned přijat za žáka. Ale k našemu překvapení vůdce odpověděl:

„Toho muže nemusím přijímati. Půjde sám svou cestou, kterou nalezl, a co více, tato cesta, kterou ukázal, je bezpečným cvičením pro každého jiného. Kdo je bude provádět, dojde velmi daleko a nakonec se vůdce dostaví – bude-li třeba.“

Jsou totiž žáci, kteří nemusí mít zevního vůdce – to je zvláštní milost, které dříve nebylo – alespoň ne u nás na Západě. Ale přišla nová doba, a právě proto bylo toto cvičení znovu objeveno. Poté mnoho pražských okultistů se chopilo této „tiché koncentrace“, jak to v naší mystické škole nazýváme, a každý měl a má úspěchy. Když pak po několikati letech onen vůdce zemřel, nezbylo jeho četným žákům nic jiného než chopiti se onoho cvičení podle Bhagavadgíty.

Tato mystická koncentrace působí ohromným vlivem na vnitřního člověka a jako každá jóga působí také na zdraví žáka. Totéž lze s určitostí také tvrdit s druhým cvičením, Kerningovým – které se zakládá na promítání písmen – nejdříve samohlásek IEOUA – do všech částí lidského těla. To vše nalezne čtenář podrobně v „Ohnivém keři“.

Když jsme došli k přesvědčení, že působí věty, jež vůdce svým žákům ukládal, tu mnozí pátrali, jak asi takové věty účinkují. A tu někteří vymyslili mnohé teorie vibrační, domnívajíce se, že větní a slovní cvičení mají jakýsi tajemný vliv na tělo a vyvolávají podle zvuku jednotlivých hlásek záchvěvy, které se pak v těle mění v jisté mystické síly nebo je probouzejí.

Stal se však případ, že německý vůdce měl také jednoho žáka Angličana. Tomu německé věty činily potíže – nemohl jich správně mysliti. Otázal se tedy svého vůdce, co by měl činiti, a obdržel odpověď, která zvrátila všechny ony teorie vibrační. Zněla:

„Přelož si tedy svoje cvičení do angličtiny a cvič je anglicky!“ Poněvadž v jiné řeči jsou zcela jiná písmena, byla tím veškerá domněnka o vibracích poražena.

Je málokomu známo, že velký okultní německý spisovatel dr. F. Hartmann byl také žákem onoho německého vůdce. Ale Hartmann přes své úspěchy, kterých dosáhl, velmi často kolísal a někdy cvičení opouštěl a vracel se k teoriím teozofickým. V Americe se seznámil s Blavackou, a to mělo patrně velký vliv na jeho duševní stav.

Hartmann byl také jistou dobu v Indii, kde mnoho viděl a zažil, a tak chvílemi se klonil k učení indickému. To mu ovšem bylo na škodu. V Anglii byl pro svou velikou sečtělost a znalost okultních věcí považován namnoze za adepta. Ale nebyl jím.

Stalo se pak jednou, že v rozmluvách s jednou anglickou hraběnkou zabředl příliš daleko. Zmínil se o jistých větných cvičeních – měl je od vůdce – a pravil, že podobná cvičení vedou určitě ke spojení s vnitřním božstvím.

V tom měl ovšem pravdu, ale dopustil se chyby, když se vyjádřil, jako by sám mohl podobná cvičení udělovati žákovi.

Hraběnka, v pevném přesvědčení, že má před sebou vůdce, naléhala na Hartmanna, aby jí dal podobné cvičení, a Hartmann, který byl v úzkých, se dopustil druhé chyby a pověděl hraběnce jedno své vlastní cvičení větné, které byl před časem obdržel od vůdce z Německa. Tato cvičení byla totiž individuální, jak bylo již podotknuto, a každý žák měl jiné. Když pak dosáhl jistých výsledků, obdržel zase jiné a tak dále.

Hraběnka počala tedy s plnou silou cvičiti větu, která byla určena na jistém stupni Hartmannovi. Ale za dva týdny bylo nešťastnému Hartmannovi oznámeno, že paní hraběnka dostala strašné halucinace a že je blízka šílenství!

F. Hartmann byl lékařem, ale v této věci si nevěděl rady. Viděl, že zabředl do věci velmi nebezpečné, a tu byl nucen obrátit se jen na svého vůdce a poctivě se mu vyzpovídati.

Obdržel obratem odpověď. Byla trpká, ale zasloužená. Vůdce mu odpustil, ale hrozil mu, že učiní-li něco podobného po druhé, zůstaví ho v kaši, kterou si sám nadrobil. Ke konci pak dodal, že přijímá hraběnku jako svou žákyni, a dal jí také nové, tentokráte správné cvičení. Za málo dní se hrozivé příznaky a přeludy ztratily a paní hraběnka se počala rychle mysticky vyvinovati.

Vůdce dával svým žákům také cvičení proti některým špatným sklonům a pak bylo na žákovi, aby toho léku užíval. Hrabě Leiningen, jak pověděno na počátku, trpěl silným morfinismem. Vůdce mu několikráte dal cvičení proti této neřesti. Ale hrabě, jakmile počal pociťovati odpor proti morfiu, přestal cvičit, a tím se jeho neřest vrátila zase s plnou silou.

Jmenovaný šlechtic nám vyprávěl jeden velmi zajímavý okultní příběh, který zasluhuje, aby zde byl zaznamenán. Na jeho zámku, tuším ve Štýrsku, strašil dlouhá léta duch jednoho myslivce, který zahynul sebevraždou oběšením. Obyvatelstvo zámku bylo tímto často znepokojováno. Jednou byl Leiningen návštěvou v Římě a při té příležitosti navštívil také hrob svatého Petra. Tam poklekl a oslovil mrtvého apoštola asi takto:

„Prosím tě, svatý Petře, zamez již ono strašení na našem zámku – vždyť onen myslivec se nedopustil tak velikého hříchu jako ty, který jsi třikráte zapřel Spasitele – a přece jen máš v hrobě pokoj!“

Pak se Leiningen vrátil domů. Ale od té doby zmizelo ono strašidlo a již nikdy se neobjevilo!

Je zřejmo, že v Praze způsobilo mezi okultisty rozruch, když zvěděli, že mezi námi jsou jednotlivci, kteří nalezli vůdce. Sluší připomenouti, že již tehdy z řad spiritistů – ale také z řad jiných – přibývalo badatelů v okultních věcech, ať již teoretiků, nebo také praktiků.

Mezi nimi byli mnozí, s nimiž se někteří členové naší lóže znali osobně a jiní nám byli cizí. Věděli, že v Praze, jak v kruzích českých, tak i německých, je mnoho lidí, kteří pilně alespoň čtou okultní literaturu. Také se utvořilo již několik okultních kroužků. To bylo v letech 1905–1912.

Mnozí z těchto okultních badatelů hledali styky také v cizině, zvláště ve Francii, kde tehdy byly silné okultní proudy – hlavně ovšem vlivem okultních spisovatelů a praktiků, jako Elifase Leviho a Stanislava de Guaity. Jejich přední spisy vyšly později také česky. Byli to magikové, a tak i u nás se počala pěstovati tak zvaná „vysoká magie“, jejímž cílem je ceremoniální evokace duchů přírodních, démonů a také andělů.

Tyto oblasti okultní jsou sice velmi zajímavé, ale zároveň velmi nebezpečné, jak jsem již často upozorňoval, a pokud vím, nepodařilo se v moderní době nikomu provésti obřady, jimiž by docílil podobných výsledků, jako se dělo za starověku nebo i středověku. Ani mistru Elifasi Levimu se nepodařilo mnoho – jak sám doznává –, a přece to byl učenec v tomto oboru na slovo vzatý.

Jedním z takových badatelů byl pan Josef Poš, který předtím býval nestorem pražských spiritistů. Poznal později, že spiritismem se nikam nedojde, a vlivem barona Leonardiho, se kterým se dobře znal, poznal francouzský okultismus a pilně udržoval s Francií styky. Poš byl znalcem cizích jazyků, a tak mu věci ty byly velmi usnadněny.

V této době chtěl také prováděti mystická cvičení, a poněvadž neměl vůdce, chopil se návodu z jedné knihy Kerningovy a počal se v nitru modliti „Otčenáš“. Kerning doporučuje toto cvičení jako příklad ve svém spise, ale neříká, aby se provádělo. Tím však byl Poš zaveden na nesprávnou cestu.

Za několik týdnů přišel k Meyrinkovi a řekl mu:

„Dosáhl jsem již jistých výsledků!“

Meyrink byl překvapen, poněvadž mu Poš již předtím sdělil, jakého cvičení se chopil, a tázal se, jaké jsou jeho zážitky.

„Vidím v sobě mlhavou, šedou postavu lidskou, která vyplňuje moje tělo. Vidím ji celou, kromě hlavy. Svoje ruce drží sepjaté na mých prsou, ať činím cokoliv.“

„Vidíte tuto postavu stále?“ tázal se Meyrink.

„Skoro stále – ale nejvíce a nejzřetelněji, když cvičím!“

Meyrink nevěda, jak vysvětliti tento zjev, který se nijak neshodoval s jeho mystickými zážitky, napsal celou věc svému vůdci.

Odpověď zněla: „Bude-li onen muž v tom pokračovati, stane se médiem!“

Tím byla věc odbyta, neboť tak jako jsme dříve, když jsme byli spiritisty, toužili po tom státi se médii, tak nyní, když jsme poznali, že cesta je jiná a že médium je právě na cestě opačné, střežili jsme se každé medijnosti jako ohně.

Médium je nástrojem neviditelných inteligencí a podléhá jejich vlivům. Uvádí se, pokud možno do stavu pasivního, aby mohlo býti snadno ovládnuto – ale přitom neví, kdo je ovládá. Je vydáno všanc vlivům dobrým i zlým a často se stává, že tuto službu draze zaplatí.

Naproti tomu magik a ještě více mystik musí býti stále na stráži, aby nic na něj nepůsobilo z oblasti astrální. Magik se chrání obřady a jinými prostředky a mystik je chráněn automaticky tak zvanou „pithou“ a pak ovšem také přímým vlivem božského Ducha.

Pitha je sanskrtské slovo a znamená vír. Kdo provádí mystická cvičení, vytvořuje kolem sebe mohutný vír duchovní síly, která k žákovi nepřipustí žádné cizí bytosti z neviditelného světa. Tento vír má u pravého a školeného mystika šíři několika metrů a chrání žáka mnohem lépe než jakýkoliv magický kruh. Takový magický kruh je vlastně jen napodobením a umělým odleskem této pithy.[49]

Jiný rozdíl mezi médiem a mystikem je ten, že mystik v sobě soustřeďuje veškeré síly psychické i duchovní a médium je vydává navenek, a tak se stávají kořistí rozmanitých astrálních upírů a parazitů.

Tehdy jsme ještě neznali zákonů pithy, ale věděli jsme od mystického vůdce, že mystik kolem sebe tvoří mohutný astrální vír, což je totéž. Jak pitha působí, měli jsme poznati také. Uvedu dva markantní příklady, poněvadž jsou velmi poučné.

Mám jednoho přítele, který je členem jednoho velkého orchestru. Budu ho jmenovati W. Scházívali jsme se často za večerů a hovořívali o spiritismu a okultních věcech. W. si ode mne vypůjčoval knihy, a tak se mu také konečně dostaly do rukou některé spisy Kerningovy.

Jednou jsem mu přinesl knihu Kerningovu do jedné restaurace, kde jsme se obvykle scházeli. W. si knihu vzal, ale musil ihned odejít, takže jsem neměl okamžitě příležitosti pověděti mu, aby snad neprováděl cvičení, která Kerning v knize uvádí jen jako příklady. Poněvadž mně W. slíbil, že přijde později, neměl jsem pražádných starostí a čekal jsem.

Ale W. byl něčím zdržen a nepřišel, a potom zvláštní shodou okolností jsem ho neviděl asi dva týdny.

Vypisuji to vše podrobně, poněvadž právě tato zdánlivě malicherné události byly vlastně původem dalšího. W. neznal mnoho mystických nauk, a proto jsem ho chtěl varovat. Ale osud určil něco jiného.

Jak pověděno, setkal jsem se s W asi za čtrnáct dní ve jmenované restauraci.

„Slyš,“ pravil ke mně radostně, jakmile mně spatřil, „já již vidím!“

To mne zarazilo.

„A co vidíš?“ tázal jsem se s napětím.

„Vidím všude kolem sebe šedé i tmavé postavy, jako lidské – vidím je i ve dne, ale večer a v noci lépe!“

Teď jsem byl se svou moudrostí v koncích.

„Jak jsi k tomu vlastně přišel?“ tázal jsem se.

„Cvičím slůvko „já“ – jak je psáno v Kerningově knize!“ odvětil W. a usmíval se.

Byl jsem polekán. Tedy právě to, před čím jsem chtěl W. varovat, se stalo. Pustil se do nesprávných cvičení – a neblahé výsledky se dostavily. W začínal viděti astrální svět a jeho obyvatelé se mu již objevovali!

Podotýkám, že cvičení onoho slůvka nemusí u každého vyvolati stejných výsledků, ale u někoho by mohly býti ještě horší. Je to zkrátka cvičení nesprávné, a proto je nesmíme užívat.

Nezbylo pak nic jiného než vyložiti W. pravdu. Byl tím zarmoucen, když jsem mu řekl, že se stal médiem a že by jeho vidění mohlo míti zlé následky, ale ke konci se přece jen upokojil.

Pak jsem mu počal vykládati správnou mystickou cestu a důtklivě jsem ho napomenul, aby nyní cvičil „tichou koncentraci“, aby si v nitru ňader představoval božství v jakékoliv formě, po případě aby si na onom místě myslil nějaký posvátný, prostý symbol, a nařídil jsem mu, aby tato cvičení prováděl nejméně půl hodiny denně.

W. naštěstí vše správně pochopil a uposlechl. Za dva dni jsme se setkali. Bylo teď nutno scházeti se s ním pokud možno často, abych mohl pozorovati další vývoj událostí a hlavně výsledky nového cvičení.

A skutečně – W měl dobré úspěchy. Neměl ani tušení, co se může díti, ale pověděl mně brzy, že postavy, které vidí, počínají se od něho vzdalovat, a zároveň pozoroval, že se také otáčejí v širokém kruhu od levé strany k pravé.

To byl právě účinek pithy, kterou W. bezděčně způsobil svou koncentrací.

Postavy astrální se čím dál více vzdalovaly a konečně počaly mizeti a nakonec se ztratily. Místo nich nastaly zážitky jiné, a W. tak nastoupil mystickou cestu.

Druhý případ byl mnohem nebezpečnější a měl svoji předehru v tyrolském městě Levicu.

Zmínil jsem se již, že do naší lóže chodili také tři důstojníci. Dva z nich měli jen nepatrný zájem a vedla je k tomu spíše zvědavost – ale třetí, S., vzal věci okultní vážně a studoval je pilně, ač pokud vím, sám mystické cesty nenastoupil prakticky.

Jednoho dne byl nadporučík S. přeložen z Prahy do Levica. Byl to týž důstojník, kterého jsem jednou předtím tak radikálně probudil.

Rozloučil se s námi a odjel. Delší dobu jsme o něm neslyšeli. Náhle přišel z Levica dopis. Byl od S. Psal nám, že se ubytoval v jednom starém domě, kde kromě dvou starých manželů, kteří byli v domě jako ve službě domovnické, nebydlil nikdo jiný. S. byl nucen najmout si tam pokoj, poněvadž tou dobou nenalezl bytu jiného.

Domu tomu, který byl starý 300 let, se říkalo obecně: „palác Amontiho“. S. byl v novém bytě spokojen – až na jednu maličkost. Brzy po svém příchodu pozoroval, že v domě – straší. V noci bylo slyšeti na různých místech rány, klepání, bouchání, steny a kroky. Jindy se však za úplného ticha ozval rachot a řinčení, jako by se převrhla celá skříň s nádobím a vše se rozbilo. A zase jindy slyšel S. v noci řinčení a burácení, jako by se válely po schodech a na chodbě těžké dělové koule s řetězy.

Nadporučík S. byl však mužem neohroženým, a kromě toho znal příčinu těchto nočních nepokojů, a tak zůstal zcela klidný a jen pozoroval.

Nějakou dobu o těchto výjevech mlčel a jen domovníka se tázal, zdali něco podobného pozoruje. Oba staří manželé z počátku věc popírali, ale pak se přiznali, že o tom „strašení“ dobře vědí.

„Jsme zde již přes třicet let a zvykli jsme tomu,“ vysvětloval stařec. „Nic zlého se nám nikdy nestalo, a tak si toho nevšímáme.“

Palác Amontiho měl ovšem podivnou pověst po celém Levicu, ale poněvadž v něm nikdo nebydlil, kromě S. a obou starých manželů, a protože tyto osoby mlčely, neměl nikdo z moderního obyvatelstva v Levicu ani tušení, že onen dům je skutečně strašidelný a že tam neviditelné síly provádějí za noci svoje reje.

Jednou se však S. zmínil v důstojnickém kasinu o událostech, jichž je za noci svědkem v onom domě.

Všichni napjatě naslouchali jeho vypravování, ale většina se usmívala nedůvěřivě, jak to již bývá za podobných okolností, a tak se stal S. brzy terčem různých narážek a to ho mrzelo.

„Kdybychom si zařídili v Amontiho paláci spiritistický kroužek,“ řekl jednou v sebeobraně, „tu byste se nesmáli! Za to vám ručím!“

„A proč spiritistický kroužek?“ tázal se jeden starší setník, který vynikal svým skepticismem.

„Protože pak by se nám v seděních projevovaly ony bytosti, které tam teď hřmotí. Jsou to duchové zemřelých!“ prohlásil S. neohroženě.

„A duchové zemřelých, že provádějí takové nesmyslné hřmoty? Proč to činí? A jak to mohou činit, když jsou duchy?“

Takové a podobné otázky se hrnuly na nadporučíka S.

Musil teď vysvětlovati a odrážeti útoky nevěry, ale konečně zvítězila u důstojníků zvědavost, a tak se jich asi šest umluvilo s S., že založí spiritistický kroužek v pokoji, který S. obýval.

Jednoho večera se tedy sešli a S. podle všech dobře známých předpisů se stal vedoucím kroužku.

Usedli k těžkému dubovému stolu. Byl to okrouhlý stůl, staromódní, ale velmi pevný. Stál na jedné silné noze, jež byla nahoře zapuštěna do silné desky a dole se rozvětvovala ve čtyři dílce v podobě kříže. Byla soustruhovaná a poněkud zdobená řezbami.

Zakrátko se tento stůl, který vážil asi třicet kilogramů, počal pohybovati, zvedal se, otáčel se a konečně se pozvedl do vzduchu, ale ihned zase se snesl na zem.

To byl výsledek prvé seance. Důstojníci nebyli příliš spokojeni. Zdálo se jim, že stůl někdo zvedá koleny nebo rukou, poněvadž zasedali v přítmí.

Ale již v druhé nebo třetí seanci počaly se objevovati výjevy jiné. Náhle něco dopadlo na stůl. Když rozsvítili, viděli, že je to kapesní nůž jednoho přítomného důstojníka.

„Někdo mně jej vytáhl z kapsy a hodil na stůl v nestřežené chvíli!“ prohlásil jeho majitel.

Jak vidíme, skeptičtí důstojníci nedali se tak snadno přesvědčiti o silách neznámých, které ve spiritistických seancích se projevují. Došlo však k výjevům jiným, mnohem mocnějším.

V dalších seancích počaly se zhmotňovati ruce a ty se mnohdy nepříjemně dotýkaly přítomných důstojníků. Ani to se však neobešlo bez protestů. Stále se většina přítomných domnívala, že tato věci jsou podvodem, a třebaže se všichni drželi za ruce, které měli položeny stále na stole, takže tu byla dostatečná kontrola, přece jen pochybovali.

Ale klepání a bouchání, které bylo na počátku jen mírné, se teď zvýšilo. Rány se ozývaly ze všech stran, zdola, ze stropu, ve všech stěnách to klepalo a nastaly opravdu dunivé exploze podobné dělostřelbě, takže celý dům se otřásal, a staří strážcové domu vybíhali na ulici v poděšení, že se dům zboří.

V jedné seanci pak počaly poletovati pokojem všechny lehčí pohyblivé předměty. I klavír byl zvednut a pak dopadl na podlahu s ohromnou ranou. Neviditelné síly jako zběsilé zvyšovaly svou činnost, jako by byly popuzeny a rozhněvány stálou skepsí některých přítomných.

Konečně se objevily kapesní nože všech přítomných důstojníků ve vzduchu a poletovaly otevřené kolem jejich hlav v blízkosti nebezpečné. Bylo slyšeti dunivé kroky, bouchání a řev na chodbě a také strašné sténání, nářek a jekot jako dravé šelmy.

Vtom byl jeden důstojník udeřen nějakým předmětem prudce do obličeje. Byl to onen nevěřící setník.

„Nu tohle je již přílišné!“ vykřikl a vyskočil.

„Světlo! Světlo!“ volali jiní.

Svíčka a zápalky byly sice připraveny na stole, ale ve zmatku jich nemohli ihned najít. Zatím to běsnilo kolem stolu dále, jako když vypustí celý roj ďáblů.

Důstojníci potmě běhali po pokoji, naráželi do sebe a do nábytku a všichni volali po světle.

Konečně nalezl nadporučík S. zápalky. Rozškrtl jednu a nalezl také svíčku. Když bylo světlo, viděli všichni, že kolem na podlaze jsou rozházeny všemožné věci, i talíře, sklenice, kusy důstojnických příslušenství k uniformě, a také všechny jejich kapesní nože.

Na stole ležela náprsní tobolka důstojníka, který seděl předtím právě proti setníkovi. Byla mu neviditelnou silou vyňata nepozorovaně z kapsy zapjatého vojenského kabátu a vržena do tváře jmenovaného účastníka.

Důstojníci byli těmito výjevy tak polekáni, že se raději vzdali dalších seancí – ani slyšet již o nich nechtěli.

Sám S. psal, že to bylo velmi nebezpečné a že žádným způsobem nemohl ukrotit pobouřené astrální bytosti.

Předtím se jim podařilo obdržeti jméno toho, kdo byl při těchto seancích hlavním – a také jediným – činitelem. Stůl jim vyklepal jméno: AMONTI.

Důstojníci nepátrali, pokud vím, ve starých archivech města Levica, kdy žil tento muž a kdy zemřel. Spokojili se tímto jménem a později obdrželi od oné bytosti sdělení, že je to bývalý majitel onoho domu, italský šlechtic z prvé poloviny století XVII., který se dopustil dvojnásobné vraždy. Zastihl svoji ženu v objetí milence a oba je usmrtil dýkou…

Když si představíme, že podle okultní nauky lidská duše se svými nižšími principy vystupuje z těla a žije dále a že není o nic lepší, než byl člověk za živa, tu věru pochopíme alespoň mlhavě, jaká muka prožívá v astrálním prostředí s výčitkami svědomí a s veškerou svou nezměněnou vášnivostí a svými chtíči třeba mnoho set let, jsouc obvykle připoutána na místo, kde jako člověk se dopustila zlého skutku.[50]

Bytost taková se nejčastěji domnívá, že má na nohou těžká pouta s řetězy, a odtud pochází ono řinčení, které je slyšeti skoro ve všech strašidelných domech.

Tragédie z neviditelna podobného rázu se odehrávají stále a stále nejvíce ve starých palácích, zámcích a hradech a také klášterech a jiných podobných budovách, poněvadž se tam velmi často udály zločiny anebo i neštěstí, při nichž lidé zahynuli náhlou smrtí. V takových případech je astrální tělo člověka ještě nabito životní silou, takže se nemůže včas rozložit do svých elementů, jako se děje normálně. Bytosti takové chtějí na sebe upozornit živé lidi, aby jim bylo buďto pomoženo, nebo aby vůbec daly najevo, že existují.

Jak mohou tyto bytosti působit na hmotu, je otázka velmi obtížná a vůbec v této době nezodpověditelná, poněvadž spadá do oboru magických sil, jejichž zákony musí zatím zůstati utajeny. Kdo tyto síly ovládá, je magik, a je-li to člověk zlých sklonů, může napáchat sám více zla – a sice zatím beztrestně – než zločinci všech věznic na celém světě.

Vědeckými studiemi se tyto věci nemohou vyřešit nikdy, protože vědě jsou k tomu cesty neznámé – sama jich již napřed zamítá. Jsou to síly psychické, které mohou působit právě tak u člověka, kdy je duše spjata s tělem, jako u bytosti, která tělo již opustila. Lze jich získat několikerým způsobem, jak jsem vysvětlil a odůvodnil ve svém spise „Divy a kouzla indických fakirů“. Na tento spis čtenáře odkazuji.

Dopisy nadporučíka S. nás ovšem velmi zajímaly, poněvadž něco podobného bylo tehdy vzácností, a také proto, že je viděl náš člen, o jehož pravdomluvnosti a poctivosti jsme byli všichni neochvějně přesvědčeni.

S. nějakou dobu mlčel, ale asi za rok přicházely zprávy nové – ještě zajímavější předešlých.

Do Levice byl přeložen mladý poručík R. Podivnou náhodou se také ubytoval v paláci Amontiho, a sice v pokoji, který byl právě přes chodbu naproti bytu nadporučíka S.

Musím poznamenati, že pokud se odbývaly seance, bylo v noci ticho. To bylo dostatečným znamením, že noční řádění provádí táž bytost, která se v seděních projevovala. Její síly byly vyčerpány v seancích a také měla teď styky s lidmi. Proto býval v noci klid.

Ale jakmile byla sedění přerušena, počalo to v noci hřmotiti nanovo, a sice ještě více než předtím. S. si z toho mnoho nedělal a s klidem tyto výjevy jen pozoroval.

Poručík R. byl v Levicu sotva dva týdny a již slyšel v noci hřmoty, dupání, kroky a jiné řádění. Výjevy se teď však jaksi přímo soustřeďovaly k jeho pokoji a do jeho nejbližšího okolí. Jednou šel v noci domů, a tu náhle spatřil jakousi nejasnou mužskou postavu, která stála na schodech, ale okamžitě zmizela. Z počátku se bál zmínit se o tom, aby se mu ostatní nevysmáli, ale pak si dodal odvahy a tázal se nadporučíka S., zdali pozoruje podobné výjevy také.

„Ovšemže!“ zněla odpověď.

„A co je toho příčinou?“ tázal se R.

„Chceš vědět pravdu?“ řekl S., který nechtěl svého kolegu poděsit.

„Zajisté – velmi mne to zajímá!“ odpověděl R.

A pak mu S. vyprávěl všechny okultní události od začátku svého pobytu v onom domě. Také mu líčil, jak došlo k seancím důstojníků, a vyprávěl mu, co se při nich dělo a jak musili sedění přerušit, protože byly výjevy příliš prudké a nebylo možno jich ovládnout.

„Tohle musím vidět!“ zvolal R. v nadšení. „To musím vidět a zažít!“

A pak prosil nadporučíka S., aby zase zahájil s některými důstojníky seanci.

S. k tomu po delším zdráhání svolil, ale upozorňoval svého kolegu na možné nebezpečí.

„Co by se nám mohlo přihodit?“ tázal se R.

„Nevím co – ale někdy je možný útok oněch sil – zvláště když přítomní se chlubí nevěrou!“ řekl S.

Pak se umluvili a pozvali ještě dva jiné důstojníky, kteří dosud nic podobného nezažili. Všichni si slíbili chování naprosto vážné a také svou ctí se vzájemně zavázali, že nikdo nebude sám zasahovati do výjevů, že jich nebude napodobovat a že také nebude ostatní z podobných skutků podezřívat.

A nyní nastala v Levicu nová éra spiritistická, která měla míti výsledky přímo hrůzné.

Již v prvé seanci se ukázalo, že poručík R. je silné médium. Brzy upadl do transu čili do stavu, který je podobný magnetickému spánku a v němž duchové zemřelých nebo jiné neviditelné bytosti se zmocňují lidského organismu a píší nebo mluví jeho prostřednictvím.

Při tom docházelo k projevům ducha Amontiho, který přítomným sdělil svoji životní historii a také utrpení. Ale zůstával bytostí zatvrzelou a nepoddajnou. Médium vidělo tohoto ducha velmi často státi za svou židlí. A duch měl vždycky v ruce pozdviženou dýku – jako symbol, připomínající dvojitou vraždu…

Výjevy se pak opakovaly tím silněji. Médium R. chvíli mluvilo a pak vznikaly fenomény fyzikální, ale bez ladu a skladu. Zase jich nikdo nemohl ovládnouti. Zhmotňovaly se také různé útvary, které rozdávaly přítomným lehké údery a dotyky. Jednou se zhmotnila jakási huňatá příšera jako obrovský pes, který svou štětinatou tlamou líbal přítomné.

Jindy zase jeden důstojník hlasitě vykřikl. Pocítil totiž na stehně prudké škrábnutí. A když si doma nohu prohlížel, viděl, že má na stehně pět rudých pruhů jako po škrábnutí drápy ohromné tlapy.

Poněvadž se otevřené kapesní nože zase objevovaly v pokoji a poletovaly kolem hlav důstojníků, sebral je jednou před seancí nadporučík S. a uzavřel je na klíč do skříně.

Pak zasedli. Ale v několika okamžicích byly tu nože a otevřené zase létaly pokojem. Podobně se dělo také s jinými předměty. Byly přinášeny i ze vzdálených míst nejen z pokojů důstojníků, bydlících v domě.

Ale najednou se v seanci objevil předmět zvláštní, který nikomu nepatřil a jenž budil všeobecnou pozornost. Byla to stará dýka s ozdobnou rukojetí v renesančním slohu. Tato dýka mizela a objevovala se, ale byla to dýka skutečná a mnohdy zůstala v pokoji důstojníků několik dní, aby byla najednou zase neznámou silou odnesena.

Dýka ta byla snad vražedným nástrojem Amontiho. Alespoň jeho duch to tvrdil. Později byla přenášena do různých jiných místností a domů v Levicu, a tak přispěla k četným pověstem, které počínaly již městečkem kolovat. Většinou byly sice nesprávné, ale důstojníkům příjemné nebyly.

Jednou večer přišel poručík S. pozdě domů. Právě se ve svém pokoji svlékal, když vtom slyšel nablízku hromovou ránu a pak řinčení skla a poté burácení, jako by se bourala zeď a padala malta s cihlami.

Zároveň zaslechl děsný výkřik z pokoje soudruha R.

Vyskočil tedy a otevřel dveře.

Výjev, který spatřil, ho nemálo polekal. V protějších dveřích, které vedly do pokoje R., stál poručík R. v nočním prádle, bledý jako stěna. Jeho oči byly vytřeštěny a mladý muž vypadal, jako by pozbyl smyslů. Nejhorší bylo, že v ruce držel důstojnický revolver.

„Nestřílejte, to jsem já!“ volal na něho S.

Poručík sklonil zbraň a pak teprve po dlouhé době se vzpamatoval tak, že mohl mluviti souvisle.

„Byl jsem doma a četl jsem,“ líčil svoji příhodu. „Slyšel jsem tě, když jsi přišel domů, a chtěl jsem právě ulehnouti, když tu náhle se ozvala hromová rána a já jsem viděl, jak skrze dveře směrem od tvého pokoje přiletěl jakýsi válcovitý předmět ve tvaru podlouhlém. Svítil jasně modravým světlem a letěl velmi rychle, jako raketa. Byl ve výši asi tří metrů nad zemí. Proletěl kolem mne a vrazil do dveří sálu Amontiho. Tam pak musil způsobit nějakou spoustu, neboť jsem slyšel padati zdivo!“

Poté oba odešli do zmíněné místnosti, které se říkalo „sál Amontiho“. Je to veliký pokoj, který sousedí s pokojem poručíka R. Místnost ta je zpustlá a jen něco starého, zaprášeného nábytku je v ní uschováno. Z tohoto sálu vycházela vždy většina projevů fyzikálních.

Oby důstojníci pak viděli, že zeď na druhém konci sálu je proražena, že je v ní utvořen otvor tak veliký, že bylo jím možno vsunouti lidskou pěst.

Teprve později pověděl R. nadporučíkovi S., že předtím zase spatřil postavu Amontiho, který stál u dveří do bytu.

Mediumnita R. stoupala a on sám počínal mít jisté obavy, neboť vliv Amontiho, který byl duchem nenapravitelným a nesmírně vášnivým, se stával čím dále tím patrnější na jeho celý organismus. Zdá se ostatně, že R. nebyl tělesně zcela zdráv již předtím, neboť zemřel asi za tři léta po těchto událostech.

Sdělení S., která docházela do Prahy pravidelně, nás ovšem velmi zajímala. Hovořili jsme stále o této věci, a tak se konečně Meyrink odhodlal a odjel do Levica, aby se přesvědčil na vlastní oči o strašidelných jevech. Ne snad proto, že by jim byl nevěřil, ale nikdy předtím nebyl svědkem něčeho podobného, a chtěl také osobně věci prozkoumati.

Vrátil se asi za čtyři dni a vypravoval pak, čeho byl svědkem. Očekával jsem ho na nádraží, jako obvykle, když jezdíval do Vídně, neboť jsme vždy byli u velikém napětí, jaké zprávy přinese. Tentokráte byl však spisovatel Meyrink velmi zamlklý. Přijel večer a nechtěl o věci mluviti. Poznamenal jen, že to byly zážitky příšerné. Vůbec ani později, ačkoli je mužem neohroženým, neměl chuti líčit ony události v Levicu – večer nebo v noci…

Teprve v následujících dnech vyprávěl asi takto:

„Seance byla v pokoji nadporučíka S., jako obvykle. Kromě čtyř důstojníků byl jsem jediným hostem. Po zahájení upadl R. ihned do transu a počal mluviti hlasem zcela cizím, hlubokým a vzrušeným. Amonti se projevoval. Klnul neustále Bohu, klnul svému osudu, sténal a vzdychal a pak zase zuřil. Tvrdil, že je připoután na věky do onoho domu a že musí někoho dostati do své sféry – což znamenalo, že chce někoho z účastníků připraviti o život.

To byly ovšem vyhlídky ne právě pěkné, když uvážíme, jakými silami vládl tento zlý duch. A později se skutečně ukázalo, že Amonti věc mínil opravdu.

Stůl se počal pohybovat, a tu jsem vstal a hleděl jsem jej zastaviti, když se posunoval zvolna ke zdi. Stůl byl již blízko u zdi, a ač se ho nikdo nedotýkal kromě mne, sunul se dále a tlačil mne ke zdi takovou silou, jako by byl malou lokomotivou. Když jsem se již domníval, že mne stůl rozdrtí, ustal však náhle v pohybu, a tu jsem se mohl vyprostit.“

Podotýkám, že Meyrink byl velmi silným mužem s vytrénovanými svaly, neboť byl dlouhou dobu ve veslařském klubu. Řekl však, že lidská síla u porovnání s onou, která stolem pohybovala, byla zcela nepatrná. Ač chtěl stůl vší silou zatlačiti nazad, nepohnul jím ani o vlas. Naopak, musil stále ustupovati.

„Poté jsme zase sedli ke stolu a zhasili jsme svíčku. Chvíli se nedělo nic. Náhle však zazněl v pokoji výbuch jako výstřel z děla. K ničemu jinému nemohu porovnati onu hromovou ránu. Všichni jsme zděšeně vyskočili a ihned jsme rozsvítili.

K našemu úžasu zmizela nám stolová deska, velmi těžká a mohutná – z očí. Tam, kde stál okrouhlý, dubový stůl, trčela od země jen jeho tlustá, soustruhovaná noha a my jsme ke svému úžasu viděli, že noha stolu stojí na desce, která se propadla skrze naše kolena a skrze nohu stolu a ležela pod nohou na zemi!

Otřes, který byl vyvolán tímto zjevem, byl tak prudký, že ze stěn spadlo několik obrazů.

Po chvíli, když jsme se trochu upokojili, chtěl jsem, aby se v seanci pokračovalo. Účastníci k tomu nejevili příliš mnoho chuti z důvodů pochopitelných, ale já věda, že jsem pod nejvyšší ochranou, trval jsem na své žádosti, poněvadž jsem chtěl této své návštěvy využít pokud možno co nejvíce. Věděl jsem, že se mi snad nikdy v životě nenaskytne takové příležitosti.

Konečně jsme zasedli znovu. R. byl v transu a pravil, že za sebou vidí ducha Amontiho, který jako obvykle drží v pozdvižené pravici dýku.

Jakmile počal duch mluvit, dal jsem se s ním do hovoru, neboť jsem sledoval jistý úmysl. Amonti zase klnul a vyhrožoval a pak zase bědoval, že je k zemi připoután těžkými řetězy a okovy. Stěžoval si na své nesmírné utrpení a žádal nás o pomoc.

Věděl jsem již tehdy – či vlastně jsem to tušil –, že podobné bytosti jsou připoutány k zemi nebo k místu svých zločinů nebo k místu své náhlé smrti jen proto, že se tak domnívají – věděl jsem, že zde velikou úlohu hraje to, čemu věda říká autosugesce, což není nic jiného než jiné slovo pro známý náboženský výraz – víra.[51]

Chtěl jsem Amontiho vysvobodit v domněnce, že mu pomohu a že také zamezím další strašidelné reje v paláci Amontiho.

Proto jsem náhle zvolal silným hlasem: „Ty jsi od tohoto okamžiku naprosto volný!“

Po těchto mých slovech médium vykřiklo strašlivým skřekem – což učinil vlastně duch Amontiho – a probudilo se. V následujícím okamžiku však bylo již zase v transu a duch pravil: „Nyní vám teprve ukáži, co dovedu!“

A ihned potom počaly na nás přímo pršeti různé věci, které byly v bytě. Jiné poletovaly skrze dveře nebo zdi z protějšího pokoje poručíka R. Tyto výjevy byly tak prudké, že jsme musili seanci přerušit.

V té chvíli jsem jistě neměl tušení, že svým „vysvobozením“ Amontiho způsobím více zla než dobra.[52] Pak jsme odešli do kavárny, kde někteří důstojníci hráli kulečník, kdežto já a poručík R. jsme zůstali u stolu a hovořili jsme. Náhle R. vytřeštil oči a ukazoval na zem. Pohleděl jsem oním směrem a spatřil jsem ke svému zděšení obrovského pavouka, velikého jako tropický sklípkan, běžeti po podlaze ke zdi, ve které zvíře zmizelo, aniž bylo ve zdi nějakého otvoru.

„Co to bylo?“ tázal se R. ustrašeně.

„Pavouk – zhmotnělý astrální útvar!“ odvětil jsem.

„Amonti je zde!“ pošeptal mně R. a zíral nehnutě do prázdna.

„Je teda skutečně uvolněn! – Mám radost, že se mi to podařilo!“ odpověděl jsem. Ale moje radost nebyla dlouhá. Nejenže nebylo klidu v domě Amontiho, ale později se vliv onoho „osvobození“ ukázal ve formě mnohem horší.

V kavárně došlo ještě k několika fyzickým projevům – mezi jinými, byly vyměněny u dvou důstojnických plášťů známé soukené pásky s barevnou obrubou, které spínaly pláště vzadu v pásu. V kavárně byl totiž přítomen jeden důstojník od jiného pluku – tedy ve stejnokroji s výložkami jiné barvy. Když se oblékal, zpozoroval, že jeho pásek nemá předepsané barvy. Divil se tomu, a když se věc zkoumala, viděli jsme, že pásek, který byl pevně přišit u pláště, patřícího R., byl vyměněn za pásek, rovněž přišitý u pláště, jenž náležel důstojníkovi pluku jiného.

Oba pásky byly stejně přišity k nepravým plášťům, jako by k nim patřily odevždy!

Následujícího dne mělo býti ještě jedno sedění, ale kromě domácích dvou důstojníků nepřišel nikdo – ostatní neměli asi chuti. A tak jsem odjel, neboť sami jsme nechtěli seanci zahájiti.“

Potud zpráva Meyrinkova.

O něco později byl nadporučík S. přeložen do Lince a také poručík R. byl přeložen jinam, kde jak již pověděno, zakrátko zemřel.

V Linci se ubytoval S. u jedné mladé dámy. Byla to zámožná vdova a S. u ní bydlil v podnájmu. Dámu tu budeme jmenovati X. Nadporučík se jí zmínil při jedné příležitosti o všech zkušenostech se spiritismem, a zvláště jí vyprávěl, do jakých nebezpečných situací byl uveden duchem Amontiho, když ještě byl s posádkou v Levicu, a když byly v tomto místě seance nadobro přerušeny.

To bylo v době, kdy Meyrink ducha vysvobodil ze zajetí.

Že Amonti skutečně usiloval o to, aby nějak připravil S. o život, je jisto. Lákal ho různými způsoby do okolí města a jednou mu splašil koně, právě ve chvíli, kdy S. jel na úzké skalní ceště podél hlubokého srázu. Tehdy měl S. skutečně na mále. S. nepochybně se stýkal s Amontim medijním psaním – a to bylo jeho největší chybou. Kdyby byl S. sáhl již tehdy k mystickým cvičením, byl by se zbavil jistě nepohodlného a nebezpečného tvora, který mu byl, jak se zdá, neustále nablízku. Jindy chtěl Amonti S. při koupání utopit. Dobrého jinak plavce se na hlubině náhle zmocnila nevysvětlitelná mdloba. Závrať mu hrozila a on s největším úsilím se udržel při vědomí a doplaval ku břehu, kde bezvládně klesl na zem, ač byl jinak zcela zdráv a neunaven snad dlouhým plaváním.

A ještě několik jiných útoků na život zaznamenal S., jejich podrobnosti mně však unikly z paměti.

Paní X. naslouchala vypravování s největším zájmem, pak o věci přemýšlela a konečně se vytasila se žádostí, že by sama chtěla viděti nějaké spiritistické pokusy. Bylo jí to něčím zcela novým a lákalo ji to, jako nic na světě.

S. mnoho neodporoval, neboť již tehdy byl asi jat něžnými city k paní X., a tak došlo k novým pokusům u stolku – v Linci. Zakrátko byly tu projevy a s nimi se také ohlásil – Amonti!

S. se toho ulekl – ale nemohl již zabrániti dalšímu příběhu událostí. S. zaklínal paní X., aby se vzdala všech pokusů, ale bylo již pozdě. U paní X. vznikla tak zvaná utajená posedlost. Je to onen druh posedlosti, který je velmi častý, a jenž proto je zvláště nebezpečný. Neprojevuje se na počátku nějakými zvláštními stavy nebo zuřením, jako u posedlosti zjevné, nýbrž věci se vyvíjejí pokradmu a cizí bytost se znenáhla a nenápadně hledí zmocnit své kořisti, aby ji uvedla buď do zkázy, nebo alespoň ovládla dokonale a užila ke svým cílům.

Je ovšem marno vysvětlovati, že jsme obklopeni celým světem neviditelných bytostí všeho druhu a že za jistých předpokladů jsme tímto světem ovládáni – nejvíce telepaticky, když je tento svět neviditelný a když ho nelze dokázat než prostřednictvím zvláště citlivých lidských organismů – totiž pomocí médií a zření do astrálu.

Ale osoby tak nadané a zároveň spolehlivé jsou velmi vzácné. Pomocí přístrojů nelze zjistit nic, neboť dosud takové aparáty vynalezeny nebyly, a tak lidé trvají na svém skepticismu a trpí dále. Posedlost je dnes ještě rozšířenější než za dob Kristových a tato choroba nevymizela právě tak, jako nezmizelo ze světa malomocenství.

Kdo měl příležitost častěji pozorovat jistý druh přechodné posedlosti u médií a kdo zároveň pozoroval jisté druhy šílenství, musí uznati, že u obou jsou velmi nápadné shody. Věda lékařská a někteří filozofové nalezli pro posedlost výraz „rozštěpení nebo rozdvojené osobnosti“, poněvadž u takových šílenců se jeví časem zcela jiný charakter a celá osobnost je jako proměněná v někoho jiného. Totéž vidíme však také u médií, která mluví v transu. I zde se zmocňuje lidského organismu na čas cizí bytost a jedná pak samostatně a zcela jinak, než by jednalo médium ve stavu normálním.

Maskovaná posedlost u paní X. trvala nějakou dobu a jevila se jen podivnými názory a změnou v chování. Paní X. přes prosby nadporučíka S. se i nadále zabývala medijním psaním – ale zřídka se jí projevil duch Amontiho. Skrýval se a dával si různá jména.

V té době trvaly také v domě paní X. různé fyzické projevy, které však nebyly tak nebezpečného rázu jako v Levicu.

Zato se v Linci náhle objevovala dýka Amontiho a zase mizela. Před tím byla delší dobu nezvěstná. Tato dýka putovala pak po různých domech v Linci a objevovala se v rodinách, které o jejím původu neměly ani tušení. Ale všechny takové rodiny znaly paní X. nebo s ní byly spřáteleny.

Konečně počala paní X. upadati do transu a v té době počala se její posedlost jeviti již nebezpečně. Nadporučík S. referoval nám do Prahy o stavu věcí, ale my jsme nemohli nijak pomoci – alespoň ne na onu vzdálenost. Neměli jsme tehdy ještě jistých magických zkušeností, abychom mohli zapuditi bytost tak zarputilou, jako byl Amonti. Dnes je mi zjevno, že za Amontim byl některý démon, nebo že jich bylo snad i více. I takové případy komplikované posedlosti nejsou právě vzácností.

Zdá se také, že S. neměl pravé víry a důvěry v Boha, neboť jinak by nebylo mohlo dojít k útokům, které pak následovaly proti paní X.

Poněvadž zlořád s dýkou vraha trval dále a protože po Linci se šířily různé nepříjemné pověsti jak pro S., tak pro paní X., rozhodl se S., že dýku pošle Meyrinkovi do Prahy. Možná, že to navrhl sám Meyrink.

Jakmile měl tedy S. zase dýku v rukou, vložil ji do připravené bedničky, pečlivě ji zabalil, napsal adresu do Prahy a pak zavolal svého vojenského sluhu, aby bedničku donesl na poštu.

Sluha jen zavřel dveře, a vtom nadporučík S. slyšel z kouta pokoje hlasitý smích, plný výsměchu.

Ihned mu vstoupilo na mysl, že dýka asi již nebude v bedničce, a proto rychle otevřel okno a zavolal svého vojáka sluhu, aby mu bedničku zase vrátil. Vojín ji přinesl a S. ji okamžitě otevřel – byla prázdná! Dýka z bedničky zmizela.

S. nám napsal o tomto případu do Prahy a tázal se nás o radu, co by měl učinit, aby dýku učinil neškodnou. Meyrink mu písemně poradil, aby dal dýku u zámečníka rozpilovat. Domníval se zcela správně, že duch Amontiho jí pak již nebude moci složit do původního tvaru. A měl pravdu.

Když se potom dýka zase objevila, odběhl s ní S. k nejbližšímu zámečníkovi a dýka byla před jeho očima rozpilována. Pak se již nikdy neobjevila.

Zato paní X. byla trápena více než předtím. Často, když byla sama, třeba v kuchyni, byla napadena Amontim, který se jí zjevoval s nepřátelskou tváří a mnohdy se i částečně zhmotňoval. Pak ji udeřil do hlavy – jak se jí zdálo, železnou tyčí – a poté ubohá paní X. se skutečnou, hlubokou a krvácející ranou na hlavě klesla v bezvědomí k zemi.

Mnohdy tam ležela několik hodin, než někdo přišel a přispěl jí. Mnohokráte ji v takovém stavu nalezl nadporučík S. Omýváním a jinými prostředky ji probudil z mdlob, ošetřil jí zející ránu na hlavě – ale obvykle do druhého dne zmizela každá stopa po zranění. To byl důkaz, že to nebyly rány obyčejné a že zde běželo zase jen o neznámé okultní výjevy.

Podobná zranění jsou líčena jen v análech o křesťanských světcích, když jim byla způsobena démony, kteří je trápili. Z toho vidno, že i u paní X. byly již v zárodku jisté magické síly. Možná, že Amonti chtěl využít těchto sil ke svým cílům.

Také u středověkých čarodějnic se objevovaly podobné rány, které se nápadně rychle a bez jizev – hojily. I zde byly ovšem v činnosti nadsmyslné síly psychické.

Amonti se projevoval u paní X. také v noci, a sice často způsobem, který prozrazoval jeho pravou povahu. Chtěl také paní X připraviti o život, aby ji měl, jak se vyjadřoval „u sebe“.

Je jasno, že tato události a nepřetržité nebezpečí ztrpčovaly život jak paní X., tak i nadporučíka S. My v Praze jsme dosud neměli oněch zkušeností s účinkem mystické koncentrace jako nyní, a přece jsme se domnívali, že by snad v tomto případě mohla pomoci. Proto psal Meyrink do Lince, aby S. a paní X přijeli do Prahy. Oba svolili a chystali se na cestu. Ale Amonti tušil, že bude zlomena jeho moc, a proto všemožnými překážkami snažil se onu cestu zamezit.

Bylo však vše marné, neboť jeho nástrahy byly mařeny ze strany S. Tou dobou však musil S. odjeti do Prahy, a tak se stalo, že paní X. měla sama přijeti za ním. Určeného dne vzala si do tobolky větší peněžitou částku a odešla na nádraží.

Tam přistoupila k pokladně a chtěla si koupit jízdenku do Prahy. Ke svému úžasu však viděla, že má tobolku prázdnou. Její peníze jí byly vzaty Amontim. Později je nalezla doma na stole!

To byl poslední pokus ducha Amontiho. Ale byl zmařen, a sice pokladníkem, který znal osobně paní X. a vydal jí jízdenku bez peněz. Tak paní X. přijela šťastně do Prahy a zde se odebrala do bytu nadporučíka S., kde se zároveň sešli někteří členové naší lóže.

A nyní byla paní X. vykládána mystická koncentrace, její cíl a technika. Paní X. vše velmi dobře chápala a prohlásila, že se o koncentraci ihned pokusí. Usedla do křesla a počala mysticky cvičit. Ostatní čekali v napětí, co se bude díti. Ale nestalo se nic zjevného.

Zato paní X. asi po hodině počala líčiti mystické stavy, které prožila okamžitě po cvičení. Byla jich celá řada. Cítila se jako znovuzrozenou, cítila se osvobozenou od dlouhého, strašného jha, a cítila se také silnou a obrněnou.

Pitha, kterou vyvolala při koncentraci, vykonala svoje dílo a její síle nemohl odolati ani Amonti.

Proto je objev pithy a jejích účinků na osoby posedlé nebo vůbec cizím vlivům přístupné nesmírně důležitý. Ale pitha má mnoho stupňů a podle toho působí. Ve spiritistickém kroužku se také objevuje zcela nízká pitha, jejíž účinek je cítit studeným vánkem, který postřehují citlivější přítomné osoby. Také otáčení stolku do kruhu je vyvoláno touto pithou.

Rovněž při magických operacích se vyvolává pitha vyššího již druhu a tvoří se kolem magického kruhu, který je nakreslen na zemi a v němž magik musí státi.

Pitha nejvyšší, která zároveň poskytuje ochranu před všemi neviditelnými bytostmi, se však tvoří jen mystickou koncentrací, a proto je dokonalou zbraní proti všemu. Ani telepaticky přenášené myšlenky nebo astrální útvary vytvořené imaginací lidí nemohou se přiblížit k žákovi, je-li ve správné koncentraci.

Jednou z hlavních podmínek zdaru při dobré snaze a vůli je však, aby žák seděl nebo ležel zcela nehybně, po celou dobu svého cvičení. Kdo pohne jen jediným prstem, ruší již účinek své snahy. Žák musí ve zvolené pozici seděti jako socha. Pak teprve je mu možno nejen se správně koncentrovati do nitra, ale také vyvolat onu ochranou pithu.

Ke konci předešlého odstavce jsem se zmínil o svém utrpení, které mne provázelo velmi dlouho, než jsem nalezl mystickou cestu prakticky. Ale ani potom nebylo ještě konec zkouškám. Objevily se jen v jiné formě. Do naší lóže chodíval jeden poštovní úředník, který sice se mnou jednal zdánlivě přátelsky, ale přece jen ve skutečnosti se mnou smýšlel opačně. Dosud nevím, co toho bylo příčinou! Tento muž již dávno zemřel, ale dokud byl na živu, zvěděl jsem časem o jeho útocích, které se děly výhradně – pomluvami.

Již za svého dětství, a také ve škole jsem měl příležitost poznati časem jistý nepříznivý, řekl bych osudový vliv, který se projevoval vždy stejně: byl jsem obviněn z nějaké věci zcela nepravdivě a vylhaně, a našli se vždy lidé, kteří pomluvě takové věřili. To bylo již v mém mládí a také několikráte v později mužném věku.

Teprve když jsem počal studovat astrologii, nalezl jsem toho příčinu. Planeta Mars vstupuje někdy do nepříznivého aspektu s Jupiterem a pak nastávají zmíněné útoky. Děje se to sice jen zřídka, ale je to vždy citelné.

A také onen úředník K. byl vlastně jen nástrojem planetárních sil, jimž podléhal. Jakým způsobem si počínal, uvidí čtenář z dalšího líčení. Ale k tomu se musím o několik let vrátit, a sice k době, kdy jsem se seznámil se slavným Juliem Zeyerem.

Jak jsem již napsal, chodívali jsme se Zeyerem po Praze a on mně vypravoval různé okultní události ze svého života. Měl jisté vlohy a vídal někdy podivné zjevy. Později, když jsem se spřátelil s Jaroslavem Vrchlickým, slavné paměti, potvrdil mně i král českých básníků, že Zeyer míval vidění. K tomu se ještě vrátím později.

A tak mně Zeyer jednou vyprávěl a jednom ruském divotvorci, o kterém slyšel spoustu legend, když se zdržoval na Rusi.

„Víte něco o knězi Janu z Kronštatu?“ tázal se mne.

„Nikdy jsem o něm neslyšel!“ odpověděl jsem.

A tu mně počal Zeyer vyprávěti o tomto tajemném muži, který má pověst divotvorce a světce po celé Rusi a jenž požívá takové vážnosti i u cara, že panovník ho k sobě dává volati, kdykoliv běží o nějaké obtížné záležitosti státní nebo jiné.

Kněz Jan z Kronštatu léčil mnoho lidí pouhou modlitbou a vyléčil i mnoho takových případů, o nichž se lékaři vyslovili, že jsou naprosto beznadějné. Dokonce podle pověsti vzkřísil jednou člověka, který byl v posledním tažení.

Byl všude ctěn a vážen, ale přesto se, jak to již bývá, nalezli lidé, kteří se k němu chovali skepticky. Jednou se umluvili tři ruští studenti, že kněze Jana oklamou a že se mu vysmějí. Jeden student ulehl doma na lože a měl představovati nemocného. Druzí dva se odebrali do kláštera pro kněze Jana a prosili o slyšení.

Byli přijati.

„Prosíme o pomoc pro našeho soudruha!“ začali, když se kněz Jan objevil.

„Co mu schází?“ tázal se.

„Ulehl a je ochromen po celém těle – ani hnouti se nemůže!“

Kněz Jan přikývl a pak doprovázel oba studenty do bytu, kde ležel třetí, domněle nemocný. Kněz Jan, jakmile vstoupil, pohleděl jen na simulanta a pak beze slova odešel, požehnav se křížem.

Když se vzdálil, propukli oba studenti, kteří světce přivedli, ve smích a volali třetího, který ležel na lůžku:

„Nuže vstávej! Napálili jsme kněze Jana! Uvěřil, že jsi nemocen a přišel. To je přece důkazem, že nic neví a že to jsou jen povídačky!“ Ale třetí student se nehýbal.

„Vstávej přece, brachu! Lest se podařila, vstávej!“

A pak se ukázalo k zděšení obou mladíků, že jejich třetí soudruh se opravdu nemůže ani hnouti. Byl po celém těle ochromen – právě tak jako to předtím lživě líčili knězi Janu.

Ve strachu běželi ihned oba do kláštera a prosili o slyšení kněze Jana. Ale on jich nepřijal, a tak celé tři dni musili čekati v úzkostech, co se stane s jejich druhem, který ležel a ležel a hnouti se nemohl.

Teprve třetího dne se kněz Jan smiloval a vyšed, řekl k nim:

„Jděte domů – váš druh je zdráv! Ale pamatujte na toto poučení a neposmívejte se věcem, kterým nerozumíte!“ Pak je propustil.

Studenti spěchali domů a shledali, že Jan mluvil pravdu. Jejich soudruh byl zdráv v téže chvíli, kdy kněz Jan vyřkl ona slova.

Tak mi vyprávěl Julius Zeyer. A já jsem referoval o knězi Janu Kronštatském v naší lóži, a tu mnozí se chopili stejné myšlenky: což abychom požádali tohoto světce, zdali by nám nechtěl býti vůdcem?

Tato myšlenka byla schválena, neboť tehdy jsme již znali křesťanskou mystiku a tušili jsme, že kněz Jan musí býti křesťanským jogínem.

Umínili jsme si tedy, že napíšeme knězi Janu dopis, který dáme přeložit do ruského jazyka a pošleme jej se svými podpisy. Tak se stalo. Dopis byl napsán a jeho obsah přečten v naší lóži. Po schválení jsme hledali nějakého znalce ruštiny. A tu přihlásil se jmenovaný pan K. Řekl, že zná jednoho dobrého znalce ruštiny a že mu náš dopis dá přeložiti.

Sluší podotknouti, že K. nebyl vůbec členem naší lóže, ale že tam jen někdy přicházel jako host. Býval kdysi spiritistou a později se stal přímo fanatickým teozofem. Své doby počal také vydávati prvý český časopis teozofický, který byl rozmnožován jen hektografem[53].

S návrhem pana K. jsme byli srozuměni. A tu se stalo něco neočekávaného. Pan K. dal překlad dopisu podepsati všem těm čekatelům, kteří se o něj zajímali – kromě mne! A dopis byl odeslán bez mého vědomí a podpisu. Zvěděl jsem teprve později, že se tak stalo.

Z důvodů mně neznámých chtěl tedy K. zameziti mně nalezení vůdce, a tudíž i mystické cesty, což je podle okultních zákonů neslýchaný zločin.

Ale věc měla ještě prapodivné následky. Kněz Jan z Kronštatu totiž odpověděl, že je ochoten přijmouti ty, kteří dopis podepsali za žáky. Ale nikdo z nich nepoužil této příležitosti, a tak vše upadlo v zapomenutí.

Na tom však nebylo dosti. Stalo se ještě jednou něco podobného! A tu zase jiný člen naší lóže z příčin mně stejně neznámých podlehl jakémusi nutkání a zamezil mně podruhé nalezení vůdce!

O tom jsem však zvěděl teprve po letech, když dávno již jsem měl sám v mystice výsledky, a tak se mne to nedotklo.

Oba tyto pokusy neměly však pražádného úspěchu, neboť v dané a určené době jsem přece jen nastoupil mystickou cestu a dosáhl jsem tedy toho, po čem jsem toužil. A ještě k tomu mně byl dán úkol šířiti tuto nauku v našem jazyku i v zahraničí mnohými spisy. Jak k tomu došlo, budu vyprávěti později.

Z toho je vidno, že každý má a musí dojíti tohoto cíle, kdo je k tomu určen, a žádné překážky nejsou tak veliké, aby nebyly přemoženy vyššími silami, které vedou každého člověka.

Ale v oné době, kdy se K. dopustil onoho přečinu, neustal ve svém pronásledování a šířil o mé osobě takové pomluvy, že jsem raději z lóže vystoupil. Byl jsem tehdy sám a s nikým jsem se nestýkal. Nesl jsem v duši trpké zklamání, ale nepřestal jsem se svými snahami a pracoval jsem dále. To trvalo přes rok.

Jednou jsem se setkal na ulici s jedním členem naší lóže. Byl to dobrý člověk, šlechtic Artur Rimay. Zastavil mne a dotazoval se mne, jak se mi daří, a když jsem mu řekl, že studuji pilně Patandžaliho a že provádím dále jógická cvičení, hlavně pozice, byl tím velmi pohnut a v příští schůzi naší lóže se mne tak ujal, že jsem byl pozván předními členy, abych se zase zúčastnil jejich společné práce.

Neodolal jsem tomuto pozvání, zvláště když jsem byl ujištěn, že se s K. již nikdo nestýká, a tak bylo vše urovnáno.

Zatím K. v krátké době potom zemřel. A tu se teprve objevilo, jaké intriky kul za živa proti mně.

* * *

V oné době se událo několik okultních případů buď v Praze, nebo nablízku, nebo jsem je zažil sám. Zaznamenávám je zde, aby nebyly zapomenuty. Přispěly značně k poznání okultních sil nebo zase nás poučily jinak.

Jak již líčeno, dojížděl Meyrink často do Vídně. Při jedné takové návštěvě slyšel, že ve známém vídeňském divadle Varieté u Ronahcera vystupuje jakýsi fakír, který se veřejně zraňuje a jenž vůbec provádí kousky neslýchané.

Meyrink navštívil tedy ono představení, pak si promluvil s fakírem a konečně ho pozval na několik představení do Prahy. Meyrink financoval celý podnik se dvěma přáteli, a představení byla pořádána v tak zvaném „orlím sále“ v tehdejším Grand Hotelu v Praze.

Vše bylo provedeno se značnou reklamou, a tak jsme se těšili, že věc bude míti veliký úspěch. Ale neměla! Představení skončila jistým deficitem, který sice nebyl značný, ale přece jen nás překvapil, poněvadž něco podobného Praha dosud nikdy předtím neviděla.

Onen muž pocházel z Maroka a mluvil velmi dobře francouzsky. Byl členem jistého starého řádu mohamedánského, tak zvaného Aissaua, který byl založen světcem Ben Aissou. Všichni členové tohoto řádu mají stejné schopnosti. Mohou do rukou bráti jedovaté hady a štíry a také je beze škody pojídati, ani oheň, ani zbraně jim nemohou ublížit, a podobně.

Jedna věc je tu zvláštní. V Písmu se totiž praví, že ti, kteří mají Ducha svatého, mohou také „hady bráti a že žádný jed jim neuškodí“.

Není to nic jiného než vývoj mystických sil, které dávají člověku nadpřirozenou ochranu a také schopnosti, o nichž jiní lidé nemají ani ponětí. Tato síly jsou vypsány z části v mé knize „Divy a kouzla indických fakirů“ (Praha, Vilímek) a také v mém spise „Zázraky a jejich výklad okultními naukami“ (Praha, Springer).

Fakír Mohamed Ben Aissa byl velmi hezký muž vysoké postavy, asi třicetiletý. Byl velmi inteligentní, ale nemohl nám dáti o svých nadpřirozených schopnostech žádného vysvětlení. Pravil jen, že všichni členové jeho řádu činí totéž a že tyto dary mají proto, aby jiné lidi jimi přesvědčovali o moci boží a vedli je k víře.

Ben Aissa před svou produkcí vložil do kovové pánvice na rozžhavené uhlí jakési sušené rostliny, kterých měl zásobu vždy s sebou. Potom se sklonil nad pánvicí a vdechoval nějakou dobu hustý dým, který z rostlin vystupoval. Poté se postavil do středu jeviště a počal nesmírně rychle pohybovati hlavou, skláněje ji dopředu a ihned zase nazad, takže za chvíli jeho tvář nabyla barvy až fialové.

Náhle zastavil tyto pohyby, a vrhnuv se na zem obličejem dolů, zvolal: „Alláh!“

Pak se zvedl a produkce počala. Nejdříve vzal dlouhé silné jehly a počal se jimi probodávati skrz naskrz, tváře i svaly na obnažených pažích. Jehly pak zase vytahoval – někdy jich měl v tvářích a v pažích zabodnuto třeba dvacet – a stále opakoval francouzsky: „Krev neteče!“

A skutečně, nikde z četných ran nebylo viděti ani jediné kapičky krve. Byl jsem při těchto představeních vždycky za jevištěm a prohlížel jsem „fakíra“, ale krve neteklo. Ostatně nebyl vlastně fakírem, nýbrž dervišem, jichž je, jak známo, ve světě mohamedánském mnoho sekt.

Pak postupoval k produkci další, ke kouskům stále obtížnějším. Vzal krátký meč – jatagan – a dal jej některým z obecenstva, aby se přesvědčili o jeho ostrosti. Meč byl skutečně ostrý jako břitva. Pak si obnažil „fakír“ břicho a nasadil si meč ostřím k tělu. Poté se chopil těžké dřevěné palice a počal jí bíti prudkými ranami do tupé strany meče tak, že zakrátko meč celou šíří zmizel v jeho mase. Poté meč odložil a ukazoval, že nemá rány. Jenom rudý pruh byl na kůži.

Ben Aissa dal si přinésti potom košík se živými hady. Nevím, zdali to byli hadi jedovatí, ale jisto je, že je bral kus po kuse a že jim ukusoval svými bílými zuby hlavy. Při tom se vždy ozval chřupavý zvuk, jako bychom překousli párek. Hlavu hada rozkousal a spolkl. Již při této produkci některé dámy odcházely. Nemohly snésti tohoto pohledu.

Poté si dal „fakír“ přinésti obyčejnou sklenici půllitrovou. Viděk jsem, že je sklenice ze skla velmi tlustého. Fakír ji vložil mezi zuby horním okrajem a okamžitě ukousl z ní kus v délce asi čtyř a v šířce asi dvou a půl centimetru. Sklo rozdrtil zuby a polkl. Poněvadž při těchto produkcích neustále mluvil, byl tím podán důkaz, že snad má hadí hlavy a rozkousané sklo ukryté v ústech. Ostatně, komu bylo libo, mohl přijíti na jeviště a vyšetřiti jeho ústa i místa, kam se bodal do těla.

Při těchto představeních bylo vždy přítomno mnoho učenců, zvláště univerzitních profesoru a lékařů. Ti pak opravdu „fakíra“ vyšetřovali, ale nenalezli ani stopy po nějakém podvodu.

Ben Aissa vzal poté hořící pochodeň, a obnaživ si paži až nad loket, držel ji několik minut v plamenech pochodně, takže měl na oněch místech kůži silně očazenou. Pak setřel šátkem saze a ukazoval paži, která byla nedotčena.

Vrcholem produkce bylo však probodení jazyka dýkou. „Fakír“ vyzval obecenstvo k tomuto pokusu na jevišti. Dva páni – jednou byl jedním z nich známý lékař, univerzitní profesor – přistoupili k Aissovi a jeden mu držel pevně ubrouskem vyplazený jazyk. Druhý pak vzal připravenou ostrou dýku a probodl jí „fakírův“ jazyk shora dolů, takže dobrá třetina dýky vyčnívala dole. Pohled na onoho muže ve chvíli, kdy nemohl vtáhnouti jazyk do úst, poněvadž mu v něm trčela dýka, byl příšerný. A přece jen se neobjevila ani kapka krve, a když si „fakír“ dýku z jazyka vytáhl, mluvil právě tak bez obtíží jako před tím, což by bylo jistě nemožné, kdyby měl jazyk zraněný.

Při této produkci s dýkou vždy několik dam omdlelo, a také mnozí muži prchali ze sálu.

Podotýkám, že „fakír“ dal i dýku prohlédnouti obecenstvu. Měl jsem ji sám v rukou. Byla to zcela obyčejná orientálská dýka, její čepel byla asi 17 centimetrů dlouhá.

Po každém představení opakoval „fakír“ proceduru předcházející. Zase vložil své rostliny na uhlí, zase se nadýchal dýmu a pak pohyboval prudce hlavou a poté se vrhl tváří na zem a zvolal při tom: „Alláh!“

Tyto produkce vyvolaly později napodobování u mnohých „umělců“, ale nikdo nedostihl oněch zvláštních důkazů nezranitelnosti a nespalitelnosti jako Ben Aissa. Dlouhá léta potom se produkovali v Čechách a na Moravě „čeští fakírové“, kteří si probodávali jehlami tváře a kůži na pažích. Kdo však viděl onoho muže z Maroka, musil doznati, že toto napodobení se nepřiblížilo k originálu ani o vlas.

* * *

Zmínil jsem se již, jak jsme v době, nežli byla nalezena mystická cesta, hledali vůdce skoro po celém světě. Zvláště spisovatel Meyrink byl neúnavný v dopisování. Tak také vypátral adresu jednoho vídeňského okultisty, který podle pověstí byl velkým magikem a jenž také jako chemik vynikal svými pracemi. Jmenoval se dr. Kellner. Tento muž prodléval předtím dlouho v Indii a tam se seznámil s jedním indickým magikem, který ho po dlouhých zkouškách a po neúnavných prosbách naučil tak zvané „magii rostlinami“.

Kellner, s nímž se později Meyrink seznámil osobně, tvrdil, že ovládá tatwy, že může svou vůlí zapáliti jakýkoliv předmět hořlavý na jakoukoliv vzdálenost, že ovládá stejným způsobem vodu a také ostatní živly.

Tak zvaná rostlinná magie není nic jiného než jisté narkotické prostředky bylinné, které se musí zapáliti na žhavém uhlí a jejichž dým se vdechuje. Ve skutečnosti neběželo tu o ovládnutí tatew, nýbrž nepochybně živelních čili přírodních duchů, kterým v Orientu říkají „džinové“. Je jich mnoho druhů a tříd a každá třída má jiné vlastnosti.[54]

Je zcela pochopitelno, že dr. Kellner tajil pečlivě pravou podstatu své magie a že také nechtěl nikomu říci své tajemství. Věděl dobře, jak jsou tyto věci nebezpečné. Dr. Kellner byl mužem velmi neohroženým a před mnohými lety to dokázal, když konal alchymistické pokusy společně s rakouským filozofem a okultistou Lazarem Hellenbachem, jehož spisy „Die Magie der Zahlen“ a „Vorurteile der Menschheit“[55] stojí ještě dnes na výši doby.

Hellenbach a Kellner seděli mnoho hodin u kotlíku, v němž se na jistý stupeň zahřívala velmi nebezpečná třaskavina. Kdyby byla teplota vystoupila jen o půl stupně, vznikl by prudký výbuch a oba experimentátoři by byli bývali zabiti. Mimochodem podotýkám, že Hellenbach aranžoval ono památné spiritistické sedění ve vídeňském hradě, kdy médium Bastien byl přistižen korunním princem Rudolfem při tak zvané materializaci. Běželo tehdy o transfiguraci, totiž o zhmotněný obal kolem média, takže když bylo médium zachyceno, zmizel zjev ducha a objevilo se médium. Tehdy se ovšem těmto zjevům nerozumělo, a tak celá věc vyvolala světovou senzaci a všechny listy psaly, že je spiritismu odzvoněno. Avšak materializace trvají dosud a spiritismus také!

Dr. Kellner v užší společnosti dokázal skutečně, že má vylíčené síly, a tak byli mnozí, kteří ho žádali, ba prosili, aby jim pověděl, jak dosáhnouti podobných výsledků.

Ale dr. Kellner byl v této věci neoblomný. Věděl dobře, že ne každý je schopen odporovati pozdějšímu vzrůstu oněch sil, které se na počátku sice dají ovládati, ale které později se stávají vždy mocnějšími, takže hrozí nepřetržité nebezpečí, že samy ovládnou toho, kdo je vyvolal. Známé přísloví o „vyvolání ducha, který pak nechce odejít“ je doslova pravdivé!

A když jen zvláště výmluvný okultista příliš na dr. Kellnera naléhal, tu Kellner, nevěda si jiné rady, aby nepodlehl přemlouvání, klekl před ním na kolena a se slzami v očích ho prosil, aby nechtěl zvěděti jeho strašné tajemství.

Zbaviti se podobných služebních duchů čili džinů lze jen s největším úsilím, opačnou stálou koncentrací, jako to provádějí tibetští lámové, když svou imaginací vytvořili nebo si přivábili služebné duchy. David Neelová, kterou jsem již citoval, vypravuje o tom věci velmi zajímavé. Sama se o to pokusila stvořiti takovou bytost a skutečně se jí to podařilo.

Píše o tom v knize „Mystikové a magikové Tibetu“.

„Svojí povahou jsem založena nedůvěřivě, a proto jsem se o to chtěla pokusit sama. Abych na sebe nedala působiti nápadné postavy lámaistických bohů, jejichž obrazy a sochy jsem měla obvykle před očima, zvolila jsem si k tomu osobnost méně nápadnou, totiž tlustého a zavalitého lámu, který vypadal opravdu nevinně a vesele.

Zanedlouho byl tento hodný, starý chlapík hotov. Postupně se „upevnil“ a za nějakou dobu se stal jaksi mým spolustolovníkem a také nečekal se svým objevením se, až na něho budu mysliti, nýbrž přicházel také, když svými myšlenkami jsem prodlévala zcela jinde. Většinou jsem ho jen viděla, ale někdy jsem také měla pocit, jako by se o mne otřela látka oděvu nebo jako bych cítila na rameni tlak ruky.

Tehdy jsem snad nevedla života nechybného, nýbrž naopak jsem si denně vyjížděla koňmo, žila jsem ve stanu a bohudíky jsem se cítila jako vždy zdravou – jako ryba ve vodě.

Měla jsem vlastně dovolit, aby celý postup se klidně vyvinoval, ale nezvyklá přítomnost oné bytosti mně působila na nervy a konečně se mi stala jakousi noční můrou. Proto jsem se rozhodla, že zase rozpustím onen klamný obraz, poněvadž také jsem ho již nemohla zcela ovládati. A to se mi konečně také podařilo, ač teprve po šesti měsících. Můj láma měl tuhý život.“

Čtenář si jistě vzpomene na moje vyprávění o členu naší lóže M., který provázel imaginační cvičení, a tak se dostal k magii, a jak byl zachráněn v pravý čas mystikou, naleznuv vůdce.

Zde je tedy stejný postup, jenomže žák si představuje nikoliv věci mrtvé, nýbrž živé bytosti, které se skutečně za čas oživí, neboť žákova duše do nich částečně vstupuje. Proto je tu nebezpečí rozpoltění duše nebo její ztráta. Poslednější případ je ovšem pro žáka naprosto zhoubný.

Celá věc vyžaduje bedlivé znalosti okultních zákonů a pak – což je nejdůležitější – nejvýš asketický způsob života. Jinak vedou takové pokusy – u Evropanů – vždy k poruchám zdraví – ne-li k něčemu horšímu.

Ale džina nebo služebného ducha lze si opatřit ještě také jinak, totiž evokacemi nebo vědomým vstupem do astrální úrovně, což se většinou dociluje narkotickými látkami, jak jsem připomenul v případě dr. Kellnera.

Tibetští lámové užívají obou způsobů a také si vytvářejí uměle zbudované bytosti, které se i zhmotňují, aby pak při jistých příležitostech mistra zastupovaly. Někdy se taková imaginací stvořená bytost odpoutá od svého tvůrce a pak bloudí světem, jsouc oživena jistým druhem vitální síly, kterou navstřebala ze svého mistra. Takových larev je v neviditelnu miliony.

Vraťme se ku případu dr. Kellnera.

V oněch dnech se vrátil náš člen F. Z. z Berlína a přinesl velmi zajímavou zprávu.

V Berlíně na univerzitách, a také jinde, se produkoval tehdy Ind Agamaya Guru Paramahamsa, který uváděl v úžas všechny lékaře a fyziology na vysokých školách tím, že podle své vůle zastavoval libovolně dlouho činnost svého srdce.

Při jedné příležitosti s ním F. Z. mluvil a přesvědčil se, že je to skutečný indický magik nebo jogín. Alespoň se tak zdálo. Muž ten pocházel opravdu z Indie, ale jeho zájezd do Evropy měl účel zcela jiný – jak se objevilo později.

Agamaya Guru Paramahamsa měl vysoký titul – jeho jméno znamenalo totiž „vůdce“ a zároveň člena velmi váženého mnišského řádu indického, tak zvaných paramahamsů, kteří slynou svou svatostí. Jak známo byl paramahamsou také známý světec Rama Krišna, o němž existuje dnes již velká literatura a jenž zemřel roku 1885.

Agamaya nebyl však ani guruem čili vůdcem a také nebyl paramahamsou, ale přikládal si jen tyto tituly, aby zakryl svoje zlé úmysly.

Byl to černý nejhoršího druhu, který olupoval svoje lidské oběti o životní sílu čili pránu, a tím si sám prodlužoval život. Prováděl to zvláštním druhem cvičení, které dával svým nešťastným žákům.

Agamaya přijel také do Vídně a tam se seznámil s mnohými okultisty a mezi nimi též s dr. Kellnerem. Bylo mu to snadné, neboť Agamaya využil tehdejší honby po indických vůdcích na Západě, a tak je možno, že nalezl více obětí, než potřeboval. Do Evropy přišel proto, že v Indii jsou lidé v okultních věcech zkušenější a že by nesedl nikdo tak snadno na lep černému magikovi v zemi, kde každé dítě ví, že existují magická a mystická cvičení a že jen zasvěcený vůdce je v těchto věcech kompetentním.

Ale v Evropě i Americe je ještě dnešního dne jinak. Okultistů teoretických je všude hojnost, ale málokdo zná praxi, a tak ve většině případů mají dobré žně různí falešní proroci nebo šarlatáni.

Nikdo ovšem neměl tušení, že dr. Kellner přijal Agamayu jako svého vůdce a že prováděl cvičení, které mu Ind předepsal. Agamaya záhy potom se vrátil domů, ale dr. Kellner počal náhle chřadnouti a žádný lékař mu nemohl říci příčiny jeho choroby – tím méně ji bylo možno léčit.

Dr. Kellner snad i při tom pokračoval v nesprávných a zhoubných cvičeních, neboť neměl ani tušení, že jsou vlastně původem jeho nemoci.

Lékaři ho poslali na Korfu, ale vrátiv se pak do Vídně, byl znovu napaden všeobecnou slabostí tělesnou – neboť prána mu stále unikala – a konečně jednoho rána ho nalezl jeho sluha mrtvého v laboratoři. Příčina jeho smrti nebyla nikdy zjištěna a jen podle jistých záznamů v jeho papírech bylo shledáno, že byl žákem Agamay Guru Paramahamsy…

Teozof dr. F. Hartmann vydal pak o tomto případu zvláštní brožurku, aby varoval před podobnými „vůdci“.

Podotýkám, že každý snaživý okultista, který chce dojíti s upřímnou snahou k pravdě, stane se mystikem. Ale cestou k mystice, i když ji nastoupil, přicházejí různí vůdcové, kteří se žákovi nabízejí. Na počátku jsou to vůdcové nepraví a je jenom na žákovi, aby je rozeznal.

Vím dobře, že mnohý čtenář bude užívat této knihy jako příručky, aby porovnával svůj vnitřní vývoj s postupem jiných, kteří již něčeho dosáhli. Proto se zde zmíním o věci důležité, totiž jak poznáme pravého vůdce.

V rozmanitých spisech čteme jen stále, jak se má chovati žák a jak má vůdce očekávati, ale nikde nečteme, jaký má býti vůdce a jak ho poznáme. Těchto pokynů je nejvýš třeba zvláště v době nynější, kdy je všude plno podvodníků, kteří vystupují i s honosnými tituly, jako například „vůdce mazdaznanistů Haniš“, který si dává neoprávněně titul doktorský, a dokonce vyhlašuje, že je perským knížetem! Zatím se Haniš jmenuje prostě Otto Haniš (Hanisch) a narodil se roku 1866 ve Stuhmu v západním Prusku a je vyučeným sazečem.

A takových šarlatánů je ve světě na tisíce a nejlepší přitom je okolnost, že skoro nikdy úřady proti nim nezakročí a že také univerzitní úřady nic nepodnikají, aby těmto lidem znemožnili neoprávněné užívání doktorských titulů…

Napsal jsem již, že nejlepším a jediným vůdcem je náš vnitřní Duch, který je zároveň božstvím. Ale jinak je někdy třeba, aby žák měl styky s vůdcem zevním, ať již v okultismu, nebo v mystice.

Nejvíce podvodů se děje s tak zvanými rosikruciány. Je to čistě duchovní řád, do kterého je přijat automaticky každý zasvěcený mystik – ale nikdo jiný. Proto, řekne-li někdo, že je rosikruciánem, je podvodník, poněvadž o tom pravý rosikrucián nikdy nemluví. Přední ctností a povinností pravého rosikruciána je mlčení.

Ostatně žádný opravdový zasvěcenec nikdy o sobě neřekne, ani potají, že jím jest! Kdo by nám tvrdil něco podobného, řekněme mu bez obalu a do očí, že je podvodník, a pak uvidíme, jak bude působit taková sprcha. V případech, kdyby nás někdo lákal ke vstupu do nějaké lóže nebo tajné společnosti, odpovězme, že spoléháme jen na svoje vnitřní vědění, na svého niterního mistra, a že podle duchovních zákonů je každé správné vedení ve věcech duchovních zadarmo.

Tato zásada platí stejně o učitelích v mystice, tak jako o vůdcích v pravé magii, jejímž podkladem však musí býti posvátná kabala. Každá jiná magie je zhoubná, jenomže kabala vede zase jenom k mystice. A tak není jiného, než zase cesta mystická, která je konečným a jediným cílem všech. Jenže někteří lidé k ní přicházejí přímo a jiní oklikami.

Z toho jde najevo, že každý, kdo by se domníval, že vešel do styku s nějakým pokročilým okultistou, nebo dokonce vůdcem mystickým, může se bezpečně říditi následujícími pravidly:

Předstírá-li vůdce, že je magikem, vyhněme se mu. Zde mluvím jako mystik, který ví, že magie má nebezpečná úskalí, třebas byla zajímavá. O černé magii čili „levé“ vůbec nemluvím. Každý mystik je nepřítelem magie a musí černou magii, kdekoliv se jí dopátrá, potírat.

Předstírá-li vůdce, že za jeho práci a námahu je mu třeba jakékoliv odměny – vyhněme se mu!

Mluví-li vůdce o nějakých zevních mistrech, adeptech nebo zasvěcencích, s nimiž nás může uvésti ve spojení – vyhněme se mu!

Mistři existují sice skutečně, ale žádný mystik, který je s nimi ve spojení, toho neprozradí – zvláště pak začátečníkovi. Proto je ten, kdo se tím chlubí, podvodníkem.

Tvrdí-li vůdce, že je rosikruciánem, nebo vysokým zasvěcencem – vyhněme se mu.

Radí-li vůdce, abychom hledali Boha mimo své nitro, je to vůdce falešný, nebo je to nevědomec, a proto se mu vyhněme.

Tvrdí-li vůdce, že nám dá cvičení, jímž dosáhneme spojení s Bohem zcela určitě za dobu několika měsíců nebo zkrátka za dobu předem odměřenou, nemluví pravdu a vyhněme se mu.

Obklopuje-li se vůdce zbytečným tajnůstkářstvím, mluví-li mlhavě a nejasně nebo vychloubá-li se, že má nějaký tajný, vzácný spis, podle kterého vede své žáky, mluví-li dále z patra a povýšeně a vyhýbá-li se našim rozumným otázkám, je to zřejmě podvodník, a proto se mu vyhněme.

Zasvěcení do tajných věd nemůže za nás vykonati nikdo druhý, neboť každý je sám sobě zasvětitelem! A takové zasvěcení, jakož i vedení k němu se děje úplně zdarma, neboť je to duchovní zákon.

Ostatně každého nepravého vůdce poznáme podle jeho slov. Pravý vůdce vystupuje vždy skromně a prostě, bez jediného stínu zpupnosti, nezná osobní pýchy, jedná s každým jako se sobě rovným, nikdy se nepovyšuje nad jiné, ale dovede pevně uhájiti pravdu, která se usídlila v jeho nitru. Jinak však je nejvýše snášenlivým ke svým bratřím, když snad zabloudili do nesprávných názorů.

Pravý vůdce se nikdy nesmí vnucovati komukoliv, nesmí nikoho vyzývati, aby se stal jeho žákem. Pravý vůdce čeká a musí čekati, až ho požádá sám žák o vedení.

Za jiných okolností dá vůdce žákovi důkazy o svém vývoji, ale nikdy nápadně, nýbrž jen skromně a skrytě.

Pravý vůdce je dokonale skromný, a sice právě v oněch vědách, ve kterých dosáhl vynikajícího místa mezi svými současníky. Jinak však může pravý vůdce svým zjevem býti zcela obyčejným člověkem, a nesmíme si ho tedy představovati jako nějakou bytost se svatozáří nebo nymbem, jako bytost, která se již napolo vznáší nad zemí!

Pravý vůdce se nikdy neodívá nápadně, do nějakých zvláštních rouch, a také nenosí žádných nápadných odznaků. To jsou věci, kterých užívají jen šarlatáni, aby zaslepili obecenstvo.

Skutečný a pravý vůdce také nikdy neprobouzí zvědavosti tajemnými narážkami nebo poznámkami. To činí jen šarlatáni, aby uvedli žáka do napětí a aby ho tak tím spíše přilákali. Jest veliký rozdíl mezi tajemstvím a tajnůstkářstvím a žák se musí naučit, jak tyto dva pojmy rozeznávat. Jsou jistě mnohé věci, které nemohou být žákovi sděleny, pokud nenastoupil cesty nebo pokud se neprobojoval k jistému stupni. Ale pravý zkušený vůdce umí i o takových věcech mluviti obrazně nebo symbolicky a duše žákova, pokud je toho třeba, je pochopí, třebaže jeho zevní rozum jich nechápal.

Zvláště v mystice je dvojí druh učení. Jedno je zevní, totiž knihami a slovy vůdce nebo pokročilého žáka. Druhé je pak poučení vnitřní. To se děje pomocí symbolů, které se vtisknou do duše svým tajným významem, aniž jich rozumem chápeme – až najednou je pochopíme i zevně.

V každém symbolu a také v každém písmenu i číslici, je jisté mystické semeno, které vloženo do duše musí za čas vzklíčit a nésti ovoce. Tato nauka je známa hlavně v Indii, kde jisté jógické sekty pracují s těmito „semeny“ velmi složitě. Také sekty tantrické a rovněž i naše křesťanská, česká škola mystická pracují těmito semeny v podobě písmenových cvičení.

Jakmile žák „rozžehl svou pochodeň“, což znamená, že vnikl do říše Ducha, pohnul celým světem duchovním, a všichni vůdcové a mistři o něm vědí. Předtím byl žák v temnotě a nikdo ho neviděl v říši Ducha. Jenom jeho božská jiskra nad ním bděla.

Jenom pak se dostavují, také postupně, různí vůdcové.

I když žák na příklad nastoupil již cestu mystickou, a když ví, co je mu činit, přicházejí různí vůdcové jiných směrů a chtějí ho přijmouti do své školy.

Každý žák mystiky ví, že jeho cílem je dosažení vnitřního božství. Přesto se však dostavují i vůdcové magikové – ba i bratři „levé ruky“ čili magikové černí, kteří zvláště na některých stupních se snaží žáka svésti na svou cestu – ke zkáze.

V mystice se žák postupně setkává zevně, t. j. v hmotném světě s pokročilejšími žáky jinými, kteří ho poučují, a konečně i s mnohými vůdci – je-li toho třeba. Ale žák také ve svých snech nebo viděních se setkává na úrovni duchovní s vůdci různými. Nejvíce se mu objevují indičtí joginové nebo světci křesťanští. První z nich jsou obvykle žijícími lidmi na zemi. Poznáme je podle jejich rouch nebo podle toho, že je vídáme nejčastěji v některé jógické pozici. Křesťanští světci odešli již dávno z hmotného světa, ale přesto mnozí z nich se duchovně stýkají se žáky pokročilými.

Uvádím tyto podrobnosti, které se však týkají již žáků pokročilých proto, abych ještě více objasnil poměr mezi žákem a vůdcem, než jsem to učinil v I. díle „Ohnivého keře“. Nechť však nikdo neočekává, že k němu přijde vůdce, když počal mysticky cvičit a když několik měsíců je na cestě. Vývoj lidské duše je velmi dlouhý a žák nesmí spěchati – poněvadž tím by jen prodloužil svůj boj.

* * *

V době mého hledání jsem také učinil jeden zajímavý pokus na základě sdělení jednoho anglického magika, který si dopisoval s Meyrinkem. Tehdy již měl jeden náš člen mystického vůdce, ale my ostatní jsme musili hledati dále. V Anglii vycházel jeden anglický časopis, který se jmenoval „Magic Mirror“ čili „Magické zrcadlo“. Vydavatel tohoto časopisu byl starý muž, který o sobě tvrdil, že má magické síly, a podle obsahu časopisu, který si sám psal, sázel i tiskl, bylo to velmi pravděpodobno. Psal totiž o takových okultních věcech, jako žádný jiný list na světě, a poučoval o mnohých, dosud neznámých tajemstvích přírody.

Ve svých dopisech tvrdil, že každou evropskou válku, kdyby měla vypuknouti, znemožní vytvořením obrovské mlhy, kterou by zastřel obě nepřátelské armády tak, že by vůbec nemohly zahájit boje. Bohužel, zemřel dříve, než vypukla světová válka, poněvadž již v době, o které zde píši, bylo mu přes osmdesát let.

Uměl také čerpati pránu čili životní sílu ze starých stromů, a já jsem vypsal tento jeho způsob ve svém časopisu „Psyche“.

Důležitější však bylo jeho jiné sdělení. Tvrdil, že koncentrací na polární hvězdu lze vstoupiti do jistého okultního bratrství, nebo alespoň navázati s ním styky. Nazýval ono bratrstvo Polárním a ujišťoval, že je sám jeho členem.

Tehdy jsem již prováděl jógická cvičení v pozici svastikásana, a tak jednou po obědě, když jsem provedl své hodinové cvičení v pozici, usedl jsem k svému psacímu stolu a počal jsem se soustřeďovati na polární hvězdu.

Můj psací stůl byl totiž ve velkém pokoji postaven přes severní roh místnosti. To jsem zjistil napřed kompasem. V koutě za stolem byl květinový stolek a na něm stálo v květináčích několik rostlin.

Při onom soustřeďování jsem měl zavřené oči, aby mne nerušily okolní předměty, ale asi po půl hodině jsem je otevřel, a tu jsem spatřil státi ve vzduchu nad květinami za stolem tři postavy v životní velikosti.

Nevím již, byl-li jsem tím překvapen, ale jistě ne polekán, poněvadž tři muži, kteří se mi nenadále objevili, měli vzezření, které probouzelo dosti důvěry. Všichni byli oděni dlouhými řízami různé barvy. Dva po stranách byli mladší a měli dlouhé černé vlasy a černé plnovousy, kdežto prostřední byl v říze bílé a měl vlasy a vousy rovněž bílé. Držel v ruce jakousi větší knihu a díval se na mne s velmi mírným výrazem ve tváři.

Pak jsem slyšel jeho hlas, ale spíše vnitřně než vně, nebo jako z dálky. Pravil ke mně:

„Jsme ochotni tě přijmouti do našeho řádu, jestliže vyplníš naše podmínky.“

Já jsem však byl dosti nedůvěřivý, neboť jsem nechtěl vstoupiti beze všeho do svazu, jehož povahy jsem neznal. Proto jsem odpověděl, že žádám nejdříve důkaz o tendencích, které jejich řád sleduje.

„Ale volal jsi nás!“ řekl stařec.

„Ano, ale nevěděl jsem, že moje volání bude míti ihned úspěch. Nejsem připraven, abych se mohl ihned rozhodnouti.“

Každý, kdo něco podobného zažil, mně uvěří, že to bylo z mé strany jednání velmi smělé a že jsem v té chvíli neztrácel skutečně duchapřítomnosti… Nevím sám, co mně vnuklo tolik odvahy. A tak jsem znovu žádal o důkaz, maje přitom tajně na mysli mystickou cestu.

„Dobře,“ odpověděl stařec, „důkaz ti tedy dáme! Pohleď na tuto knihu!“ dodával.

A tu jsem spatřil na desce knihy veliké S, které tam dříve nebylo.

„Toto písmeno,“ řekl stařec, „je nejvyšším znakem mystické cesty, po které toužíš!“

Po těchto slovech všichni tři zmizeli. Ale já jsem pochopil, čeho se asi týká zmíněné písmeno S. Německý vůdce, o kterém jsem psal již vpředu, dával všem svým žákům opsati malý sešit, ve kterém byla jistá poučení a pak také malý seznam symbolů a znaků mystických, které byly zároveň vysvětleny, aby žáci věděli, co který znak, kdyby jej u vidění spatřili, naznačuje. Mezi tyto znaky byly také zařaděny písmena abecedy. Ale toho jsem nevěděl. Bylo mně jen známo od žáků onoho vůdce, že každý má podobnou knížku se značkami.[56]

Proto ihned večer téhož dne jsem došel k Meyrinkovi a pověděl jsem mu, co se mi přihodilo. Byl velmi užaslý, zvláště pak oním důkazem, který mně byl podán. V písmenových symbolech bylo skutečně S nejvyšším znakem ze všech, neboť znamenalo „vítězství“, jsouc začátečním písmenem německého slova „Sieg“.

Hledě k okolnosti, že jsem nevěděl ani, že v oné soukromé knížce německé mystické školy jsou obsažena také písmena a že tím méně jsem věděl o významu písmena S, byl to skutečně důkaz podivuhodný.

Aby čtenář lépe rozuměl, oč vlastně jde, musím zde něco vysvětliti. Jakmile žák nastoupí mystickou cestu, snaží se jeho vnitřní vůdce, který je vlastně Duchem svatým, dorozuměti se s ním nějakým zevním způsobem, který je žákovi přístupný. Nejlepším dorozuměním je vnitřní slovo, ale k tomu má začátečník daleko. Proto se u žáka ihned od počátku cesty počnou vyvinovati tak zvané vnitřní smysly, kterých je právě tak pět jako smyslů zevních. Jsou to smysly duševní, které jsou u každého člověka v latentním stavu a vyvinou se u každého, kdo provádí mystickou koncentraci. Je jich žákovi třeba, aby mohl vnímati věci duchovní, jež mu jsou posílány Duchem svatým čili jeho vnitřním já.

Je jich třeba proto, že žák potřebuje velmi často poučení nebo pokynů, aby se vyvaroval chyb nebo aby byl povzbuzen ve své práci. Rovněž je někdy třeba, když je žák izolován a kdy se nedostává styků se žáky pokročilejšími nebo s vůdcem, aby byl poučen o svých mystických zážitcích čili stavech, aby mu byly vysvětleny, a také je těchto styků nebo spojení třeba, když Duch svatý chce žáka napomínat a podobně.

Naše vnitřní božství k tomu má mnoho cest. Poněvadž ovládá celý náš organismus, neboť jej vlastně udržuje při životě a řídí všechny jeho funkce, může naše vnitřní božství vyvolati u žáka i všechny tělesné změny. To je velmi důležité tajemství, o němž přede mnou se veřejně (v knize) nezmínil dosud nikdo.

A této své možnosti také Duch používá. Zvláště pak jedním směrem – píše totiž velmi často na těle žákově viditelné značky a symboly, obvykle rudou barvou. Tyto značky jsou viditelny nejen žákovi, nýbrž každému, kdo je přítomen, nebo komu je chce žák ukázat. Objevují se na celém těle kdekoliv, ale nejvíce na tváři, hlavě, rukou, prsou a nohách.

Duch svatý užívá těchto značek, mezi nimiž se objevují symboly, ale také písmena a číslice, s nesmírnou moudrostí – tak jako vůbec jeho působení se vyznačuje vždy nadlidskou hloubkou a cílevědomou silou.

Značky ty brzy zase mizejí. U některých žáků jsem viděl oněch značek najednou spousty a přitom mizely a objevovaly se jiné.

Bývají spojeny se zvláštním tělesným pocitem, aby byl žák upozorněn a podíval se na ono místo svého těla. Domnívám se právem, že tyto značky jsou vlastně původem písma – že je člověk později, když je pozoroval, napodoboval. Tak bylo asi u všech kulturních starých národů, zvláště však u Egypťanů, jejichž hieroglyfické písmo se velmi podobá jistým značkám mystickým, jež se zjevují na tělech žáků až podnes.

Ale Duch užívá ještě mnohých jiných způsobů k tomu, aby svou vůli sdělil žákovi. Jsou to jednak vidění, a jednak sny, a pak také jevy jiného druhu.

Při tom všem užívá Duch stručných značek a symbolů nebo krátkých, ale výstižných vět. K těmto symbolům musí však žák míti klíč a takový klíč jsem právě uveřejnil v I. Mystickém Slabikáři.

Písmeno S, které mně bylo adepty polární hvězdy ukázáno, týkalo se tedy skutečně mystické cesty a znamenalo konečné vítězství. Bylo tedy nejvyšším znakem v onom seznamu. Vidíme z toho, že duchovní svět nám za jistých okolností může odhaliti každé tajemství – neboť knížka, kterou měli žáci mystiky, byla přísně tajena před každým jiným.

Přesto, že mně byl podán onen důkaz, neprovedl jsem již ani jednou oné koncentrace na Polární hvězdu, a tak jsem si dal ujíti oné příležitosti – abych nalezl cestu způsobem jiným a pro mě vhodnějším. O tom jsem však tehdy neměl tušení. Z toho je zřejmo, že každý člověk je veden z nitra a že jeho vůle není svobodná, nýbrž jen podmínečně volná – v jistých okamžicích. Nauka o svobodné vůli člověka je jedním z největších omylů filozofie, poněvadž skutečně svobodnou vůli má jen adept čili nejvyšší zasvěcenec.

Ostatní lidé, ať jsou jakkoliv vzdělaní nebo nevzdělaní, jsou vedeni na neviditelných nitkách – a přitom se domnívají, že jednají podle vlastních myšlenek a úmyslů. Zatím o důležitých a často i nedůležitých věcech rozhoduje jejich božské já, které v pravý okamžik vyšle svou myšlenku, která se zdá naší, a podle ní pak člověk jedná.

Při tom všem je člověk ve vlivech karmických, což se jeví různými dobrými a špatnými sklony podle vlivů planetárních, které lze zjistit výpočtem horoskopu. A tak jsou lidé pouhými hříčkami zevních a vnitřních sil a domnívají se, že jsou pány a že jednají podle svého.

Tato nauka je jediná, která vysvětluje ve všech směrech lidské omyly a jejich následky a vůbec život všeho na Zemi. Není nikde náhody, neboť vše je řízeno Duchem, který proniká vše a jenž je poslední instancí ve všem a se vším. Ale pak jsou také pochopitelna slova Kristova: „Bez vůle Otce mého nespadne ani vrabec ze střechy.“

KAPITOLA III.
NA MYSTICKÉ CESTĚ

Přicházím ke třetímu a poslednímu oddílu této knihy, ve kterém budu líčiti svoje zkušenosti z mystiky, pokud jich lze vůbec uveřejnit. Před tím však je nutno, abych se zmínil ještě o jiném okultním směru, který není sice přímo mystický, ale protože jím lze zlepšit náš pozemský život bez užití sil magických, je to oddíl velmi důležitý a užitečný – pro každého.

Zmínil jsem se již vpředu, že v době, kdy jsem počal pěstovati okultní nauky prakticky, bylo moje postavení skoro stále velmi vrtkavé – zkrátka moje finanční poměry byly v celku málo záviděníhodné.

Ale když byly tyto věci více než kritické, dostaly se mi do rukou spisy, jednající o tak zvané „Nové myšlence“. Tyto spisy vznikly v Americe, ale tam jich bylo zneužito a knihy původní byly přepsány způsobem, který jejich originální myšlenku znetvořil a téměř ubil. Byly vydány brožury pod jménem jakéhosi Bondeggera, které byly šířeny po celé Evropě ve všech jazycích – ale běda tomu, kdo jich prakticky použil.

„Nová myšlenka“, anglicky „New Thought“, je tak stará jako svět. Její hlavní a podstatnou naukou je okultní zákon, že to, co si myslíme, také ve skutečném světě přitáhneme. Kdo myslí na zdraví, je zdráv, kdo na chorobu, bude jistě nemocen, kdo myslí na úspěch, bude jej míti, a kdo na neštěstí, bude jím postižen. To vše zde nebudu vysvětlovati a odkazuji čtenáře na velikou kapitolu o „Nové myšlence“ v knize „Tajné síly přírody a člověka“, která vyšla v Praze nákladem J. R. Vilímka.

Naše myšlenky jsou tvůrčí síly. Ale to je většině lidstva tajemstvím. Kdyby to bylo všeobecně známo a kdyby těchto sil bylo užíváno – nebylo by ani bídy, ani zoufalství, každý by dosáhl toho, po čem touží, každý by měl tolik, aby byl spokojen.

A lidé, ač jsou o těchto silách myšlenek přesvědčeni, přece jich neužívají, ač je to poměrně snadné.

Knihy Bondeggerovy byly však napsány ze základu chybně. Není v nich ani jediného poukazu na Boha, jsou psány v duchu ateistickém, a proto jejich návody vždycky spíše uškodí, než prospějí.

Kdo chce užívati „Nové myšlenky“, musí při tom spoléhati na Boha, a proto musí míti víru v Boha. Je to nejvyšší moc ve vesmíru, a kdo na ni spoléhá, nemůže býti nikdy zklamán, poněvadž je to síla nejvyššího dobra.

Nejlepším představitelem z mnohých spisovatelů, již použili nauk „Nové myšlenky“, je Američan Prentice Mulford. Teprve po něm přišli se svými spisy Cady, Ralph W. Trine, Marden a třicet jiných. Ale Mulford uvedl „Novou myšlenku“ přístupnou a byl prvý, kdo ji prakticky prováděl.

Praví se, že nauka „Nové myšlenky“ byla neprávem vzata z archivů jedné tajné lóže okultní. Tomu však bylo jinak. Vyložil jsem tuto věc ve spise: Mulford-Weinfurter: „Zlozvyk umírání“, a sice na základě autentických zpráv, které jsem si opatřil z Ameriky.

Mulford objevil svou nauku zcela sám, prostřednictvím jistých vysokých bytostí (andělů), které se stýkaly s jedním zcela zvláštním okultním kruhem nejdříve v Anglii a pak v Severní Americe.

Jeho nauka je tedy vzata z jiného prostředí a byla dána lidstvu jen proto, aby jí užívalo ke svému dobru. Ostatní spisovatelé, kteří psali v tomto směru – a mnozí z nich, jako Trine nebo Marden, získali svými knihami veliké jmění – byli vlastně jen epigony Mulforda.[57]

Chtěl jsem tedy zlepšiti svou situaci podle návodů Bondeggerových a počal prováděti cvičení, která doporučuje. Ale pozoroval jsem ihned, že vyvolávám jakýsi opačný tlak. Moje situace se stále zhoršovala a stávala se více kritickou. Zároveň jsem počal poznávati, že autor oněch knih vynechává myšlenku na Boha a hledí čtenáři namluvit, jako by někdo vlastními silami se mohl dopracovati úspěchů. K tomu přistoupily ještě i jisté pokyny, podle nichž by bylo možno dosáhnouti té či oné věci na úkor jiných lidí.

K tomu jsem slyšel s několika stran od jiných okultistů, že cvičení myšlenkové podle Bondeggera vede vždy ke koncům opačným. Sám jsem se přesvědčil, že je tomu skutečně tak. Uvádím tyto skutečnosti jenom proto, že dosud ony spisy existují a že ještě k tomu počínají být rozšiřovány knihy jiné, stejně nebezpečného směru, pod jménem „Osobní magnetismus“ nebo „Tajemství úspěchu“ a podobně. Zavrhněme každou takovou knihu, ve které je božství vypuštěno jako něco zbytečného a ve které není vzat zřetel na dobro našich bližních.

Naopak zase knihy Trineovy, Cadyho, Mardenovy a Mulfordovy jsou dobré a lze se jimi řídit s úspěchem.

Později jsem však poznal Mulforda, a tu jsem počal podle jeho cvičiti každého dne asi deset minut před spaním a deset minut ráno po probuzení. Ale také mezi dnem, třeba na cestě, jsem věnoval každou volnou chvilku soustředěnému myšlení na nejvyšší moc, žádaje ji o zlepšení své situace.

Asi za půl roku se dostavil první velký úspěch. Náhle, bez jakékoliv žádosti, jsem byl přijat u firmy Mikoláše Lehmanna v Praze, jako osobní tajemník šéfy. Firma Mikoláše Lehmanna měla a má dosud umělecký závod s obrazy – největší toho druhu u nás.

Starý pan Lehmann byl člověk zvláštního charakteru. To mně dosvědčí každý, kdo ho osobně znal. Byl to velmi dobrý člověk, vzácná povaha, velký lidumil a svérázný charakter. Mnozí měli pana Lehmanna za podivína – ale byl to omyl. Lehmann měl svoje zvláštní ideje a prováděl je prakticky. Záhy jsem poznal, že je můj šéf vlastně bezděčným okultistou a že prakticky se řídí týmiž pravidly myšlení, jak je doporučuje Mulford!

Tento slavný Američan ve svých spisech uvádí řadu historických osobností, které dosáhly velkých, ba ohromných úspěchů jeho metodou – totiž soustřeďováním myšlenek a představ na stále stoupající vzrůst svých podniků, ať to byl obchod, nebo umění, nebo konečně úspěchy válečné. A právě Mulfordovi se dostalo klíče k těmto tajným myšlenkovým silám, které pracují zcela mechanicky, ať o nich víme, nebo nevíme. Proto jednomu člověku, který dovede svoje myšlení ovládati a zapuzuje všechny představy stárnutí, zármutku a neštěstí, jakož i nemoci, přinášejí tyto síly zdraví a úspěch ve všem podnikání, radost a vítězství a druhému, který se oddává starostem a obavám, přinášejí zase opak, totiž choroby, neštěstí, nouzi, neúspěch ve všem.

To je odvěký skrytý zákon, který Mulford odhalil a velmi důmyslně rozvedl a učinil přístupným každému. Proto jeho spisy měly a mají také u nás velký úspěch, stejně jako spisy Mardenovy, jež mají stejnou tendenci.

Ale lidé se snadno dopouštějí chyby, které jsem neušel ani já, jakmile se domohou prvních výsledků, tu jejich energie ihned zemdlí a lidé, spokojeni se svým novým postavením nebo jiným cílem, přestávají svými myšlenkami pracovati. To je chyba velká. Myšlenky jsou totiž magnety – přitahují to, nač soustavně myslíme. Ale právě jako magnet ocelový musí býti stále posilován přidáváním závaží, tak také myšlenky musí pracovati stále mocněji a nezastavovati se, když bylo něčeho dosaženo.

Největší překážkou a věru zhoubnou silou všeho dobra na zemi je – strach. Kdo umí přemoci bázeň a strach, může býti jist, že dosáhne všeho, nač se soustředí, s předpokladem však, že žádá o to nejvyšší moc čili jinak Boha a že vždycky při těchto cvičeních opakuje formuli: „Aby to bylo k mému největšímu dobru a aby to nikomu neublížilo!“

Člověk je totiž tvor krátkozraký, a proto často žádá o věc, která by mu neposloužila. Zato božství je vševědoucí a nejvýš moudré a má pro člověka v záloze něco mnohem lepšího. Na druhé straně pak často by člověk žádal věc, na úkor jiného – a tomu je se přísně vyhnouti. Magickou silou myšlenek lze ovšem přitáhnouti i to, ale člověk se z takového úspěchu, jímž byl bližní poškozen, nebude pak dlouho těšit a také konec toho nebude dobrý.[58]

Mikoláš Lehmann měl různé svoje „koníčky“, ale všechny měly vlastně podklad okultní – aniž starý pán o tom věděl. Nestrpěl např. nikdy knihy, která byla svázána do černých desek. Černou knihu nenáviděl, poněvadž mu připomínala smutek a on se vyhýbal všemu truchlivému tak, že se to zdálo nezasvěceným buď pověrou, nebo malicherností. Ale ve skutečnosti to byla jen veliká důslednost. Kdo by se odvážil pověděti mu bez obalu nějakou zlou nebo smutnou zprávu, stal se mu nadlouho protivným, ačkoliv mu záhy odpustil takový přestupek.

Chtěl míti kolem sebe jenom tváře veselé – tak jako sám se hleděl udržovati vždy v náladě radostné. V tomto směru mu ovšem také záleželo na mně, poněvadž jsem byl jeho důvěrným spolupracovníkem, a kdykoliv na mně zpozoroval nějakou starost nebo kdykoliv můj obličej mu prozradil, že nejsem v dobré náladě, ihned se mne tázal po příčině a hleděl ji odstranit. V tomto směru byl pan Lehmann velmi bystrý.

Můj šéf byl přitom člověkem velmi zbožným. Nikdy nezapomněl napsati na každý list papíru nebo na dopis do levého rohu nahoře slova: „Sbohem!“, která psal vždy stenograficky. Nebyl snad bigotní, ale opravdu zbožný a za tuto svou zbožnost se nestyděl ani na veřejnosti. Jeli jsme spolu např. do Vídně za obchodními záležitostmi, a tu, když se vlak rozjel z pražského nádraží, učinil ve vzduchu znamení kříže směrem k lokomotivě – ač naše oddělení bylo naplněno cestujícími.

Byl také velmi dobrým vypravěčem a jeho zkušenosti z mnohých cest do hlavních měst evropských byly vskutku jedinečné.

V době, kdy jsem k němu vstoupil do úřadu, byl již velmi starým mužem, a tu jistě, že mu často vstupovala do duše představa smrti.

A takovou představu jako vše jiné truchlivé uměl zapuzovati svým způsobem. Byla to nepřetržitá práce!

Mikoláš Lehmann byl opravdovým selfmademanem, který se dopracoval svou metodou velikého jmění takřka z ničeho. Ale já jsem přesvědčen, že jeho úspěchy byly dosaženy jen použitím myšlenkových sil. A když jsem tuto jeho schopnost a vlastnost zpozoroval a řekl jsem mu základy „Nové myšlenky“, tu se velmi divil a jen se usmíval. Od té doby se mi stal nejlepším přítelem, poněvadž poznal, že mám stejné názory a že jich také dovedu využít. A takového spolupracovníka právě potřeboval.

Ale tu se stala zvláštní událost. Lehmann byl stále v písemném styku s německým malířem Gabrielem Maxem, jehož obrazy vystavoval ve všech velkých hlavních městech Evropy a také mnohé z nich dal reprodukovati buď světlotiskem, nebo olejovým barvotiskem, takže se staly známými v celém světě. Není jistě ve střední Evropě lékaře, který by neměl Maxova obrazu „Kristus jako lékař“. Představuje Krista, který probouzí z mrtvých dceru Jairovu. Také známá tvář Kristova na rouše svaté Veroniky od Maxe je nesmírně rozšířena ve výborné reprodukci v barvách. Firma Lehmannova prodávala nejvíce obrazy svatých, a sice většinou na splátky. Ale když někdo neplatil, tu Lehmann říkával: „Kdo neplatí, tu buď nemůže, a pak je slušno čekati, nebo nechce – ale pak by bylo marné vymáhati na něm dluh!“ Proto jen ve vzácných případech svolil, aby byla na někoho podána žaloba.

Gabriel Max žil v Mnichově a jeho libůstkou bylo sbírati jednak starožitnosti, a jednak také předměty antropologické. Mezi jiným měl také velkou sbírku předmětů z prehistorických pohřebišť a tak dále.

A tu kdysi přišel k Lehmannovi jeden český malíř a nabídl mu ke koupi starou lebku, nalezenou na Bílé hoře.

Byl to velmi pěkný exemplář. Lebka měla krásnou patinu a v hořejší části byla lebeční kost proražena – patrně kulí z tehdejší pušky veliké ráže. Byl tam pěkný okrouhlý otvor o průměru asi 2,5 centimetru.

Starý pán velmi dlouho si lebku prohlížel a z počátku se zdráhal ji koupiti. Jeho přirozený odpor ke všemu, co připomínalo smutek a zvlášť hrob nebo smrt, ho zrazovaly. A tak konečně odmítl koupi.

Na druhé straně však chtěl právě zase něco vyjednávati s Gabrielem Maxem, a poněvadž v takových případech by zvyklý nakloniti si nějak toho, s nímž chtěl obchodně jednat, zdálo se mu asi, že zmíněná lebka, kdyby ji poslal malíři Maxovi, byla by jakýmsi výhodným prostředníkem.

A jednoho dne, když jsem přišel jako obvykle do naší pracovny, spatřil jsem na psacím stole jakýsi kulatý předmět, zabalený v papíru. Pan Lehmann zpozoroval můj tázavý pohled, a proto mi řekl bez úvodu:

„Tu lebku jsem přece koupil. Pošleme ji Maxovi!“

Byl jsem tím trochu překvapen, znaje odpor pana Lehmanna k podobným věcem, ale mlčel jsem. A tak jsme počali komponovat dopis G. Maxovi. Takový dopis nebyl u pana Lehmanna věcí prostou. Někdy jsme jej spolu skládali třeba týden – i déle. Každá věta byla mnohokráte kritizována a přepisována a každý odstavec byl stokráte čten, aby byl konečně nadobro vypuštěn a nahražen třeba jiným. V těchto věcech byl pan Lehmann puntičkářem a nic mu neušlo. Byl velkým znalcem lidských povah, a proto tak jednal. Nic u něho nebylo povrchní nebo spěšné – vše musilo býti promyšleno. Lehmann neznal moderního spěchu v obchodování, a proto právě měl veliké úspěchy.

Stalo se však jinak. Jednoho dne obdržel pan Lehmann nepříjemnou zprávu, že dům, ve kterém měl svůj závod, byl prodán – jeho konkurentovi. Mohl snadno onen dům koupit sám, ale nikdo netušil, že je na prodej, neboť koupě se stala rychle a potají.

Tím byl starý pán dotčen a všechny jeho tehdejší plány pro budoucnost byly zvráceny. Bylo nutno se stěhovat! A to nebylo ovšem pro firmu, která dlouhá léta byla na místě, maličkostí. A tak byl dopis Maxovi odložen, pak zapomenut – a nikdy nebyl vlastně odeslán. Ale lebka z Bílé hory zůstala v domě…

Za čtvrt roku jsme se stěhovali do jiného domu na nynější Národní třídě. V novém domě bylo již vše zase zařízeno, ale pan Lehmann, který, jak se zdálo, měl zdraví železné, počal náhle churavěti. Lékaři se vyjádřili rodině, že je to slabost srdce stářím, ale že po případě se věc může ještě napravit. Pan Lehmann neulehl, nýbrž snažil se pracovati jako vždy, ale po čase jsem pozoroval, že jeho obvyklá bystrost klesá. A tu se stalo, že po obědě, když jsem odcházel, mne ještě zavolal, aby mně dal nějaký rozkaz na druhý den. Téhož dne odpoledne, poněvadž bylo hezky, jsem si vyjel do Chuchle, abych tam sbíral hmyz pro svoje sbírky. V lese úplně tichém jsem najednou zaslechl nad sebou ve výši, jako mezi jedlemi, hlasité lidské bědování, tak určitě, že jsem se rozhlížel dlouho kolem sebe a proběhl jsem okolí, abych viděl, kdo to byl – ale nadarmo. Nikde nebylo živé duše. Nemohl jsem si tohoto zjevu nijak vysvětlit a stále jsem na to myslil.

Teprve druhého dne ráno, když jsem přišel do úřadu k Lehmannům, zvěděl jsem, že v téže chvíli a v téže hodině odpoledne, když jsem slyšel v lese ono bědování, zemřel starý pan Lehmann, když se ubíral po schodech dolů, aby si vyjel na Žofín, jak byl zvyklý.

A když byl uklizen jeho pokoj, byla nalezena na jedné skříni v papíru zabalená – lebky z Bílé hory…

Nelze mi opomenouti také jistých událostí, které se seběhly v době, kdy jsem pracoval u firmy Lehmannovy. Hlavně vzpomínám jednoho dobrého přítele, kterého jsem tam poznal, a sice F. Steyla, herce německého divadla v Praze. Steyl byl velmi horlivým okultistou, ale neprováděl žádné praxe, kromě telepatického léčení na dálku podle metody Th. Jay Hudsona, kterou jsem popsal ve svém díle „Léčba nervů přírodními silami“, a také jiné. Metody této by se mělo užívati častěji, než se děje, neboť jest výborná a působí skoro vždycky, když totiž ten, kdo léčivé myšlenky vysílá, si dovede představiti správně léčenou osobu. Věc je velmi snadná a nemůže nikomu uškodit, a proto alespoň stojí za pokus. A když se takový pokus vydaří, pak jistě ten, kdo jej provedl, bude jej opakovati, třeba i v případech velmi vážných.

Se Steylem jsme byli upřímnými přáteli, a když tehdejší ředitel pražského německého divadla Angelo Neumann těžce onemocněl a když jeho lékaři prohlásili, že ho nelze zachránit, poněvadž je zachvácen třemi chorobami, z nichž každá o sobě je smrtelná, tu mi Steyl navrhl, abychom se ho pokusili vyléčit telepaticky.

Neměl jsem fotografie ředitele Neumanna, a proto mi ji Steyl opatřil, a tak jsme společně se Steylem vysílali léčivé sugesce po dvě noci na nemocného s takovým výsledkem, že očekávaná krize se vůbec nedostavila, takže lékaři ředitele byli ohromně překvapeni.

Ve svých léčivých sugescích jsme pokračovali ještě dále s největším zdarem, neboť ke všeobecnému úžasu všech, kdož znali stav pana ředitele, se nemocný uzdravil a žil potom ještě několik let.

Ale moje přátelství se Steylem mělo výsledek ještě jiný. Steyl totiž byl také básníkem a vydal asi tři knihy svých veršů. Když vyšla kniha prvá, tu asi za tři týdny potom se objevily překlady některých jeho básní v tehdejších „Květech“, a překladatelem nebyl nikdo jiný než král našich básníků Jaroslav Vrchlický.

Steyl byl povaha velice živá, impulzivní, a poněvadž se cítil velice poctěný touto pozorností našeho Vrchlického, umínil si, že se s ním musí seznámit, aby mu osobně poděkoval. Po delších úvahách a snahách se to konečně podařilo, a tak Jaroslav Vrchlický byl pozván do rodiny Steylovy k večernímu dýchánku. Rozumí se samo sebou, že jsem nesměl scházeti ani já, neboť Steyl mě měl velmi rád a zval mě k sobě při každé nejmenší příležitosti.

Tak se stalo, že i mně se dostalo cti seznámiti se osobně s Mistrem Vrchlickým, kterého jsem od svého mládí zbožňoval jako největšího z našich básníků a jenž mi byl zároveň vzorem při mých osobních básnických pokusech.

Mohu říci bez obalu, že právě Vrchlický ze mne učinil vlastně spisovatele a že ve mně odhalil také básnické nadání, o němž jsem dříve vůbec nevěděl. Psával jsem sice „básně“ již od svého čtrnáctého roku a nikdy jsem v těchto pokusech nepřestal, až do doby své dospělosti, ale nikdy jsem svými zásilkami neobtěžoval redakce, a tak ve své přísné autokritice jsem se domníval, že moje veršování vůbec za nic nestojí. Steyl však jednou prozradil Vrchlickému přede mnou, že také píši verše. A tu Mistr mne ihned vyzval, abych mu příště přinesl některé svoje básně na ukázku. Bylo mi, jako by mne polil horkou vodou, neboť jsem se domníval, že Jaroslav Vrchlický mně moje verše vrátí s nějakou poznámkou, abych oněch pokusů raději nechal. Místo toho, když přečetl několik mých básní při následujícím setkání, složil je, vsunul do kapsy a řekl:

„Dáme je tedy do „Máje“!“

Vrchlický byl tehdy spoluredaktorem časopisu „Máj“.

Moje překvapení a můj úžas byly opravdu veliké nad tímto jeho rozhodnutím a zároveň jsem byl tímto úspěchem podnícen, takže jsem psal častěji a otiskoval jsem tu a tam svoje verše. Ke knižnímu jich vydání však zatím nedošlo z důvodů, které jsou dobře známy každému čtenáři, jenž ví, jaké jsou naše poměry nakladatelské, pokud se týká poezie. Ale tím je ovšem vinna obec čtenářská, která zvláště po válce ztratila většinou smysl pro umění.

Jaroslav Vrchlický byl, jak známo, nejvýš dobrým člověkem a zvláště k těm mnohým lidem, s nimiž se přátelil. A těch tuším bylo velmi mnoho. Ale pomáhal také slovem i činem lidem zcela neznámým, kteří mu psali ze všech konců naší vlasti.

Zakrátko jsme se stali přáteli důvěrnými – byl jsem pak jaksi jeho neúředním tajemníkem. Chodíval jsem k němu skoro denně asi o deváté dopoledne, a tu již sedával u svého psacího stolu a před sebou měl již vždy haldy rukopisů. Pracoval tak vždy asi již od šesté hodiny ranní.

Jednou, bylo to po prvním, otázal se mne, zdali bych mu nebyl ochoten prokázati malou službu. Nemusím podotýkati, že jsem se cítil šťastným, když jsem mu mohl nějak posloužiti, a to jsem také řekl.

Podal mně několik poštovních poukázek a pravil:

„Prosím vás tedy, dejte mně tohle na poštu. Víte, já tam s tím jíti sám nemohu!“

Podal mně peníze, které posílal, a dodal jako na vysvětlenou: „Posílám malé příspěvky osobám, které mne požádaly o pomoc. Ti lidé ovšem nevědí, že nemám takových známostí, abych jim mohl opatřovat místa nebo se za ně přimluvit!“

A takových dopisů dostával mnoho a mnoho! Např. mu psal nějaký zcela neznámý hajný ze Šumavy, aby mu opatřil místo v Praze, nebo zase jakási paní ze severních Čech, aby jí laskavě pomohl, že se chce naučit psát na stroji, atd.

Domnívám se, že o této tajné činnosti Vrchlického dosud nikdo neví, a proto se zde o tom zmiňuji. Kdybych chtěl vše vypsati, byla by to látka pro celou kapitolu.

S Vrchlickým jsme sedávali každého čtvrtka večer v jedné plzeňské restauraci na rohu Václavského náměstí a ulice Mariánské. Tam jsme prováděli korekturu pátečního literárního feuilletonu Národních listů, jehož byl Vrchlický redaktorem. Hoch z tiskárny nám přinesl kartáčové oklepy a my jsme se o ně rozdělili, provedli opravy, a pak si pro ně z tiskárny Národních listů zase poslali. Záhy mne učinil Vrchlický svým spolupracovníkem v literárních kritikách, a když později Mistr onemocněl, vedl jsem tyto literární kritiky několik let v jeho zastoupení.

Scházívali jsme se však také jinde a hovořili jsme o všem možném, a tak jsme také velmi často zabočili na pole okultismu. Vrchlický neměl pro tyto věci přílišných sklonů, ale přece jen se mne dotazoval na to a ono, a také mně vyprávěl některé okultní události ze svého života. Pamatuji se, že mně vypravoval o jistém zjevení, které zažil se svým bratrem, panem Fridou, v době, když zemřel jejich otec. Oba obývali týž pokoj, a tu jeden večer zaslechl bratr Vrchlického na chodbě jakýsi hřmot a domnívaje se, že někdo přichází, otevřel dveře, a tu spatřili oba na chodbě státi bílého pudla. Poněvadž v celém domě nebylo takového psa – a bylo již pozdě večer –, byli tím oba bratři nemálo překvapeni, ale vtom pudl zmizel, a když ho hledali na chodbě i na schodech, nebylo po něm ani stopy. Ale druhého dne přišla zpráva, že v tutéž hodinu zemřel jejich otec.

Jaroslav Vrchlický viděl také dvakráte tzv. „ohnivého muže“, o němž se vypravují mnohé pověsti po venkově. Podstata tohoto okultního zjevu je však naprosto temná a nikdo nemá k ní klíče. Vrchlický mi vyprávěl, že za svého mládí prodléval o prázdninách na venkově, tuším, že v Lounech, nebo kdesi u Loun. Tam chodívaly děti a s nimi i malý Vrchlický spáti do stodoly, ale se starším čeledínem. Jednoho večera leželi tak na seně na zemi, a vtom čeledín, který jim právě něco vypravoval, řekl k dětem výstražným hlasem:

„Teď se, děti, schovejte a nedívejte se! Jde ohnivý muž!“

Všechny děti se schoulily hlavami do sena, ale Vrchlický se přece jen díval směrem k vratům. A tu viděl, jak v dosti široké skulině mezi vraty a zemí přejelo okolo stodoly jakési planoucí světlo, jako by někdo smýkl zapáleným věchtem slámy pod vraty. Světlo bylo tak silné, že ozářilo i část stodoly. Potom vše zmizelo.

Druhý případ byl zcela jiného druhu. Vrchlický jako chlapec se vracel odněkud ze mlýna na selském povoze domů. Byl již večer a skoro úplná tma. Přece však bylo viděti ještě trochu do krajiny, vlevo i vpravo. Náhle se objevilo v dálce po pravé straně silnice na lukách za potokem, vroubeným vrbami, jakési žlutočervené světlo, které se pohybovalo k vozu dlouhými skoky. Vždycky jako by se dotklo země, a pak letělo velikým obloukem blíž a blíže. V několika vteřinách přeletělo vůz s vozkou i chlapcem Vrchlickým a vzdalovalo se podobnými dlouhými skoky na levou stranu a zmizelo v dálce.

Vrchlický se ovšem velmi polekal, ale vozka ho konejšil a řekl: „To byl jen ohnivý muž!“

Je zajímavo, že po venkově ledakdes jsem slyšel staré lidi vypravovati o podobných zjevech světelných, které se pohybují stejným způsobem a jimž v některých krajích říkají lidé „lucerny“.

Naše okultní hovory měla však přece jen vliv na Vrchlického, neboť na jejich základě napsal Mistr svůj jediný román „Loutky“. Sám mně to Mistr pověděl.

Ještě o jedné drobné události se zde musím zmíniti. Mistr Vrchlický obdržel od kohosi prsten s pravým egyptským skarabeem. Byl to prsten zcela nevzhledný, ale jistě vzácný. Ale Vrchlický mi brzy potom vypravoval, že tohoto prstenu nosit nemůže.

„Proč to?“ tázal jsem se.

„Vidíte, mám dobrý spánek skoro beze snů, ale jakmile ponechám tento prsten na prstě, tu mám velmi neklidné a děsivé sny. Zdá se mi vždycky, že bloudím v jakýchsi podzemních, nesmírně dlouhých chodbách, v nichž tu a tam po stranách hoří malé světélko. Při tom cítím vždycky jakousi tajemnou hrůzu, která trvá i po probuzení!“

„Je to jistě jakýsi zvláštní vliv onoho skarabea,“ podotkl jsem. „Kdož ví, kdo jej kdysi nosil!“

„Nevěřil bych tomu,“ pokračoval Mistr Vrchlický, „kdybych toho sám nezažil. Ale nejpodivnější je, že kdokoliv si vzal na lůžko tento prsten, měl podobné sny o těch dlouhých chodbách se světélky!“

Nemohl jsem ovšem podati Mistru Vrchlickému vysvětlení tohoto podivného vlivu, ale podotýkám jen, že egyptské věci zvláště a starožitnosti vůbec, mohou býti nabity vlivy nepříjemnými, ano i nebezpečnými. Zvláště pak staří Egypťané, kteří byli mistry ve všech oborech magie, dovedli poutati k různým místům i věcem duchovní bytosti buď k ochraně, nebo i obraně. Případ s hrobkou faraona Tutanchamona a s úmrtím tolika badatelů, kteří přišli do styku s jeho mumií, zůstane ještě dlouho a dlouho hádankou školní vědě, která nechce a nemůže pochopit, že mimo nás existuje ještě druhý svět, který neustále působí na tuto naši úroveň hmotnou a jenž za jistých okolností se může projevit velmi nebezpečně.

Také můj přítel, herec F. Steyl, o němž shora píši, zažil nepříjemnou zkušenost s jednou egyptskou starožitností. Obdržel od kohosi darem malou egyptskou mumii, zhotovenou z nefrytu. Soška byla asi nalezena v některém staroegyptském hrobě. Ale jakmile se octla v domě Steylově, byl ihned pronásledován různými nehodami a nepříjemnostmi tak dlouho, až sošku onu chtěl odstranit. Žádal jsem ho tedy, aby mi sošku věnoval, ale Steyl, poněvadž mi byl dobrým přítelem, nechtěl toho učinit za živý svět, poněvadž se bál, že zlý vliv sošky by se přenesl na mne. A tak raději sošku, tuším, zahodil do Vltavy. Potom ihned se vše obrátilo a Steyl byl ušetřen dalších nepříjemností.

* * *

Na počátku této kapitoly se zmiňuji o „Nové myšlence“, kterou jsem počal pěstovati hlavně podle spisů Američana Prentice Mulforda. První výsledky se tehdy dostavily za delší dobu nalezením místa tajemníka u Mikoláše Lehmanna, kde jsem setrval šest roků, až do jeho smrti.

Užitím myšlenkových sil lze skutečně dosáhnouti všeho na světě – ale s jednou podmínkou: musíme věřit, že lze dosíci toho, co si přejeme nebo oč žádáme. Kdo nemá víry, dosáhne velmi málo nebo nic. Ovšem, jakmile jsme dosáhli prvních úspěchů, tu také naše víra je tím posilněna a člověk pracuje tímto směrem s mnohem větší důvěrou. Další podmínkou úspěchu, jak jsem již mnohokráte napsal jinde, jest trpělivost a vytrvalost v těchto cvičeních, jsou lidé, kteří mají naprosté přesvědčení, že tato nauka je pravdivá, ale nemají tolik pevné vůle, aby ji prováděli prakticky. Vydrží u onoho myšlenkového cvičení několik dní, ale pak buď zapomenou, anebo z prosté lenivosti nechají všeho. Výsledek se potom ovšem nemůže dostavit.

Kdyby každý znal tuto nauku a řídil se podle ní, tu jsem přesvědčen, že by na světě nebylo ani bídy, ani zoufalství, ani choroby. Veškerá neštěstí a veškeré zkoušky, které tak kruší lidstvo, mohou býti odstraněny myšlenkovou silou, která vrhá jen dobré elementy a dobré sémě na úroveň astrální, a zamezuje tak příchod všech neblahých událostí, poněvadž je ničí a převrací.

Lidský rozum je onou neblahou veličinou a nešťastným činitelem, který uvádí lidstvo do utrpení. Jakmile necháme pracovat lidský rozum, stavíme se proti věčné síle dobra, která neustále na nás proudí z výše, jsme naplněni obavami a starostmi, a tím právě zaséváme na úroveň příčin, totiž do astrálu, neblahé události, které pak musí přijít a potkají nás.

Ne nadarmo řekl Kristus svým učedníkům: „Kdybyste měli víry jako zrnko hořčičné a řekli této hoře, aby odešla, stane se!“

Kristus jako největší ze všech mistrů tajných nauk znal ovšem dokonale veškeré tyto zákony a na mnohých místech prozrazuje svými slovy právě tento zákon o nezlomné síle pravé a nevrtkavé víry.

Mohu říci upřímně, že Mulfordovými naukami jsem dosáhl velmi mnoho věcí – i takových, jež se zdály i mně samému neuvěřitelny a nedosažitelny. Ale chceme-li takových úspěchů dosáhnout, musíme zapudit každou představu nedůvěry, v nitru se takové nedůvěře jaksi posmívat a setrvat v myšlenkovém cvičení, jímž přitahujeme to, co si přejeme.

Základním pravidlem při těchto cvičeních jest, abychom na počátku nežádali nikdy věcí příliš velikých, protože jejich vyplnění se nám zdá tím nemožnější, čím jsou větší, a tak naše nevěra ruší účinky a přitažlivost našich myšlenek.

Vezměme na příklad dělníka, který by začal prováděti tato cvičení s tím, že by žádal nejvyšší sílu, aby se stal ihned ředitelem továrny. To by bylo naprosto chybné. Ne snad, že by toho onen dělník nemohl dosáhnouti, a sice bez mezistupňů, ale jeho nevěra mu v tom bude bránit tak, že se jeho přání nevyplní. V takovém případě by musil nejlépe dělník žádati nejdříve o zlepšení svého postavení, o zvýšení mzdy, o nabytí větší důvěry ze strany dílovedoucího a sama majitele továrny.

Dalším krokem by bylo žádati, aby se stal dozorcem nebo dílovedoucím v jistém oddělení. A ještě dalším krokem by bylo, že by žádal státi se vedoucí silou v celém provozu továrny, a tak postupně dále.

Mulford sice popisuje velmi přesně, jak si máme počínati, chceme-li dosáhnouti úspěchu, ale přesto bude snad nejlepší, když věc vyložím podle svého, jak jsem si počínal, když jsem o něco žádal.

Prvním pravidlem je, že lze žádati vždycky jen o jednu věc, a nikoliv o více věcí zároveň.

Kdo by žádal o několik věcí najednou, bude se tříštit a nedosáhne ani jednoho.

V oné době jsem byl již literárně činný. Psal jsem do různých časopisů články původní i překlady, byl jsem literárním i divadelním kritikem tehdejších „Radikálních listů“, a také jsem již překládal z angličtiny romány, hlavně pro nakladatelství Vilímkovo v Praze. Ale nepěstoval jsem při tom styků s literárními kruhy, a kromě těch literátů, s nimiž jsem přicházel do styku v různých redakcích, znal jsem jich velmi málo osobně. Mezi svými přáteli literárními jmenuji hlavně básníky Quida Maria Vyskočila a Josefa Šimánka, s nimiž se stýkám občas až dodnes.

A tu náhle vznikla ve mně myšlenka a touha státi se redaktorem v některém pražském denním listu. Alespoň taková byla moje všeobecná představa. Ale věděl jsem, že by nebylo dobře žádati nejvyšší sílu o něco určitého, protože podle Mulforda právě tato nejvyšší síla je moudřejší než my, a proto ví o něčem pro nás mnohem lepším, než jak by předpokládal náš lidský omezený rozum.

Pustil jsem se tedy do této okultní práce a každého dne večer a ráno asi deset minut jsem soustřeďoval svoje myšlenky na tuto věc a žádal jsem asi takto:

„Prosím nejvyšší sílu o místo redaktora!“

Toto cvičení jsem prováděl ovšem jenom v tichých myšlenkách, a nikoliv nahlas. Později jsem změnil tuto formuli a opakoval jsem v mysli: „Děkuji nejvyšší síle za místo redaktora!“

Nic víc a nic méně!

Toto cvičení jsem prováděl pilně a denně asi rok. Věděl jsem, že ve vhodné době bude a musí býti tato žádost vyslyšena a že se mně naskytne příležitost k takovému žádanému místu a že pak bude třeba této příležitosti se jen chopit.

Tak to alespoň tvrdí Mulford a já jsem se mnohokráte přesvědčil, že je to naprostá pravda.

Podotýkám výslovně, že v této době jsem na hmotné úrovni nikde nic nehledal, že jsem ani s nikým nepromluvil o této své žádosti. Je to jedna z hlavních podmínek každého okultního snažení a já jsem ji doslovně vyplnil.

Kdo by prozradil, že koná takové cvičení, může býti jist, že nedosáhne nic! V mlčení je obrovská síla, o které člověk nezasvěcený nemá ani ponětí. A naopak mluvením a zvláště přílišným mluvením vyčerpává člověk větší část své duševní energie zcela na prázdno. Kdokoliv má něco v úmyslu, ať v obchodě, ve vědě, v umění, nebo záležitostech soukromých, a nemlčí o tom, může být jist, že se mu jeho plán nikdy nepodaří. A kdokoliv naopak může mlčeti, má zase plnou jistotu zdaru.

„Mlčení je povinností adepta!“ tak zní jedna z prvých pouček v okultismu.

Mulford sice praví, že lze mluviti o takových snahách, ale jenom před osobami, u nichž máme plnou jistotu, že nám budou upřímně přáti plný úspěch a že také nebudou o našem úspěchu pochybovat. Nemáme-li této jistoty, tu je lépe mlčeti vůbec!

Jakmile totiž povíme o svém tajemství někomu, kdo by nám úspěchu nepřál, tu ihned vznikne nepřátelský myšlenkový proud u druhé osoby, již jsme učinili svým důvěrníkem, a tento proud myšlenek nabitý buď nevěrou v prvém případě, nebo závistí v případě druhém zničí vše v nás, co jsme vybudovali! Pamatujme, že my sami jsme strůjci svých úspěchů a jen na nás záleží, abychom se uměli otevřít zdroji všeho dobra, který se nad námi všemi otevírá a jehož zásoba je nevyčerpatelná!

Okultní zákony o těchto silách myšlenkových a také jiných byly známy zasvěcencům již od pravěku lidstva, a mnohé vědomosti našich předků se nám zachovaly v pořekadlech, příslovích, pohádkách a lidových rčeních.

Skryté čili okultní pravdy se objeví ovšem jen tomu, kdo dospěl v okultních naukách na jistý stupeň zasvěcení, neboť jinak je mu tato lidová moudrost uzavřena na sedm zámků. Uvedu zde příklad: Každý zná přísloví: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Toto přísloví má určitý vztah k okultní síle myšlenek žádostí. Les je odjakživa symbolem druhého světa čili oné zakleté oblasti, do které vnikne jenom ten, kdo má kouzelný proutek, kdo je vyvoleným princem, aby vysvobodil svého zakletého bratra nebo sestru nebo aby vydobyl z drápů zlého čaroděje zakletou princeznu. Ale veškeré takové osoby jsou symbolickým naznačením zasvěcence v okultismu.

Jak tedy do lesa voláme, totiž jak vysíláme myšlenky do neviditelna, tak se nám myšlenky vrací, totiž myšlenky na úspěch, zdraví, sílu a dobro právě těmito dary, a myšlenky na nebezpečí, chorobu nebo neúspěch vrací se nám právě tak, jak jsme je vyslali.

Pokračoval jsem tedy v těchto cvičeních a náhle jsem jednoho dne obdržel z nakladatelství Jos. R. Vilímek v Praze lístek s krátkou výzvou, abych pokud možno brzy navštívil pana nakladatele.

Domníval jsem se, že běží zase o zadání nějaké nové knihy k překladu, ale běželo o věc jinou. Pan nakladatel mi sdělil, zdali bych nechtěl státi se domácím redaktorem v jeho nakladatelství, poněvadž má v úmyslu vydati velké technické dílo v jazyku českém. Poznal jsem ihned, že konečně moje tichá žádost se vyplňuje, a přijal jsem nabízené místo, čímž jsem získal velmi mnoho zkušeností zase v jiných oborech, a zejména v redigování velkých děl ilustrovaných. Moje tichá žádost se vyplnila jiným směrem a dojista lépe, než kdybych byl nalezl místo redaktora v některém denním listě.

To je tedy jeden z mnoha důkazů, jak působí myšlenkové síly. Ale dosáhl jsem ještě mnoha jiných věcí – zdánlivě mnohem nemožnějších.

V období, kdy jsem byl zaměstnán u Mikoláše Lehmanna, jsem zatoužil míti svůj vlastní drobnohled. Bylo to moje dávné přání, které vždy občas mi vstupovalo na mysl, ale které dosud nebylo vyplněno. Tehdy však jsem počal pracovati také myšlenkovými silami, abych dosáhl tohoto přístroje. A tu se stalo, že jsem nalezl jeden starší mikroskop u optika na Smíchově. Mikroskop se mi zdál cenou přístupný a vyhovoval mně. Rozhodl jsem se tedy a vysvětlil jsem věc svému šéfovi. Pan Lehmann věděl, že se zabývám studiem hmyzu a že toto studium mne těší a naplňuje radostí. Také věděl, že sbírání hmyzu mne nutí k pohybu pod širým nebem, a poněvadž, jak již pověděno, byl mužem velmi bystrozrakým, viděl na mně, že tyto sběry působí velmi příznivě na moje zdraví. Proto se mne ihned tázal, mnoho-li mikroskop stojí. A když jsem mu řekl cenu, sáhl do kapsy a podal mi celou částku. Podotkl jsem, aby mi půjčku strhoval z mého měsíčního služného, ale starý pán jen mávl rukou a pak jsem již o věci nesměl ani promluvit.

Tak jsem byl majetníkem svého prvního mikroskopu. Později jsem jej vyměnil za lepší a dražší, a nakonec jsem výměnu opakoval a dosáhl jsem nového, krásného, cenného aparátu, kterým bylo možno vykonávati veškeré vědecké práce.

A tu jsem počal studovati různé pomocné vědy a zejména mikroskopickou techniku a umínil jsem si, ačkoliv jsem byl začátečníkem v tomto oboru, že napíši velkou českou mikrotechniku. Takové knihy jsme totiž v češtině dosud neměli. Byl to úmysl velice odvážný, když uvážíme, že jsem neměl vlastně ani ponětí o obtížích, které mně mohou vstoupiti do cesty.

Ale udržoval jsem tuto svoji myšlenku neustále a počal jsem zároveň pracovat. Opatřil jsem si pak mikrotom, totiž stroj k řezání preparátů, a postupně jsem si vybudoval ze svých vlastních prostředků celou mikroskopickou laboratoř a pak jsem pracoval často dlouho do noci, studoval jsem různé odborné spisy německé, anglické i francouzské, a při tom jsem docházel k některým vlastním metodám a objevům. A asi po dvou letech pilné práce, když jsem ovládl celý, nesmírně obsáhlý obor kromě bakteriologie, nabídl jsem knihu pražskému nakladatelství Kobrově a pak jsem napsal do roka obsáhlý spis „Zoologicko-botanická mikroskopická technika“, který vyšel ve zmíněném nakladatelství roku 1924. Knihy této je užíváno jako příručky ve všech laboratořích českých vysokých škol.

To byl nový důkaz metody Mulfordovy.

Podobným způsobem jsem dosáhl touto osvědčenou metodou mnoha jiných úspěchů v rozmanitých oborech, které předtím mi byly úplně cizí.

Zatím na druhé straně jsem počal býti literárně činným také na poli okultním. Moje první kniha z oboru okultního vyšla v Praze v nakladatelství Vilímkově. Je to spis, který se dožil již druhého vydání a jenž je znám skoro každému okultistovi v naší republice. Jmenuje se „Divy a kouzla indických fakirů“. Do této knihy jsem uložil svoje nejlepší tehdejší vědomosti o indickém józe, přičemž jsem ovšem uvedl velmi mnoho zajímavých událostí ze života indických asketů z doby nejstarší až do časů nejnovějších. Také jsem po prvé v této literatuře uvedl do naší literatury velkého světce indického Rama Krišnu, který byl vlastně naším současníkem. Rama Krišna teprve nyní je znám širšímu obecenstvu na fóru světovém, zvláště některými spisy francouzskými a německými. Existuje o něm mnoho dobrých knih, které vyšly původně v Indii a jež napsali jeho žáci.

Tato moje první kniha měla veliký úspěch, ale byla čtena více ze zájmu o věci neznámé a zajímavé nežli z pravého zájmu o indickou mystiku. Je v ní přeloženo velmi mnoho citátů soustavně seřaděných z indických jógických spisů, takže dnes, kdy mystika se u nás mými knihami velmi rozšířila, postačí snad toto upozornění, aby spis o fakírech se stal všeobecně populárním.

Pokud se týká mého osobního mystického vývoje, podotýkám, že již mnoho let jsem byl v Praze zcela osamocen, poněvadž všichni moji tehdejší přátelé a spolučlenové naší lóže odešli z Prahy již dávno před válkou, a tak jsem byl nucen pracovati dále sám. Neměl jsem živé duše, se kterou bych byl mohl mluviti o mystické cestě, neboť v Praze byl jediný mystik, ale s tím jsem se stýkal velmi zřídka. Byl to onen hudebník, o němž jsem psal v předešlé kapitole.

A také jsem si s nikým skoro nedopisoval, jen jednou, když jsem pro Vilímkovo nakladatelství překládal výbor povídek od Gustava Meyrinka, dopsal jsem autorovi několikráte stran jeho knihy.

Byla to doba velikých duševních zkoušek, poněvadž jsem v oné době nekupoval ani nových mystických knih, a tak jsem musil jaksi sám ze sebe čerpati novou podporu a sílu, abych vytrval v mystických cvičeních.

Je třeba totiž největší duševní energie setrvati v těchto mystických cvičeních, jsme-li izolováni. Pokud máme alespoň jediného přítele, který by znal praktickou mystiku a s nímž lze občas promluviti, nebo s nímž si můžeme alespoň dopisovati, je věc zcela jiná. Tu se vzájemně podporujeme a naše duševní síla je tím vždy obnovována.

Jinak je však, jsme-li osamoceni. Tu nezbývá nic než vzíti do ruky časem nějakou již mnohokráte přečtenou knihu a hledati v ní duševní podporu. Proto se nesmírně obdivuji na příklad indickým asketům, jogínům, sanyasinům a sadhuům (kajícníkům), kteří se uchylují na pustinu buď do lesů, nebo do nějaké sluje, aby tam po léta žili zcela o samotě a prováděli svoje obtížná cvičení. Rovněž mnozí křesťanští poustevníci, kteří byli skutečnými mystiky, a světci zasluhují téhož uznání.

Toto moje osamocení trvalo až do počátku světové války, kdy jsem si nalezl družku života, která se mi stala věrnou spolupracovnicí v mých snahách literárních a okultních, a která, ač z počátku neměla sklonu k mystice, přece jen z vlastního popudu nastoupila rovněž mystickou cestu s velkými úspěchy. Ale to byla pak již zcela nová perioda, kdy jsem byl donucen vyššími silami k činnosti pro mne zcela nové a neočekávané. O tom však budu psáti později.

* * *

Zde vsunuji několik vzpomínek na jisté okultní události, které se staly za světové války v Praze a jichž jsem byl svědkem.

Jak známo přicházeli do Prahy mnozí uprchlíci z Haliče, poněvadž v oněch krajinách se rozzuřila válečná litice. Mezi nimi byl také bratr mé manželky, který přijel do Prahy se svou chotí, byv k tomu donucen tamními poměry. Oba se ubytovali u mého tchána. Scházeli jsme se s nimi, a tu jednou se někdo dotekl spiritismu a seancí s médii. Moje švagrová z Krakova jevila o věc neobyčejný zájem a neustále naléhala, abychom si utvořili v bytě mého tchána malý kroužek a abychom zkusili, zdali bychom nedosáhli nějakých výsledků. Bratr mé manželky se však těchto seancí nezúčastnil, poněvadž měl k tomu jakýsi odpor, ačkoliv nebyl skeptikem.

Zahájili jsme tedy sedění u malého stolku, a sice moje švagrová, moje manželka, její svobodná sestra a já. Podle chladného vánku, který jsem pocítil na rukou a obličeji, jsem poznal brzy, že dojde k nějakým fyzikálním projevům. A skutečně, stolek se počal brzy kývati, klepal jednou nohou a otáčel se a konečně se zvedal do vzduchu tak, že zůstával na zemi buď jen na dvou nohách, nebo i jen na jedné. Později, když jsme tyto pokusy opakovali, poradil jsem přítomným, abychom zpívali nějaké známé písně.

A tu jednou jsme právě zpívali „Hej Slované!“, a když jsme došli ke slovům „hrom a peklo“, tu stolek, který právě spočíval jen jednou nohou na zemi a zvolna se sem tam sunul, zvedl se neočekávaně do výše a pak zase pomalu klesl na zem.

Zároveň však moje švagrová vykřikla poděšeně, neboť pocítila dotek jakési cizí ruky v týle. Byl jsem sám překvapen tímto projevem, ale věděl jsem ihned, že střediskem sil je právě moje švagrová, která si tolik přála, abychom zahájili seance.

Potom jsme pokračovali s tím větší radostí a v každé další seanci jsme měli nové výsledky. Jako již bývá, stoupala síla projevů od seance k seanci a konečně jsme slyšeli různé zvuky, jako běhání kohosi kolem stolku, klepání v různých částech nábytku, které se řídilo podle našeho přání, a jiné.

Jednou jsem žádal, aby bylo zacinkáno na skleněné stínidlo petrolejové lampy, která stála na klavíru, jenž byl od našeho stolku vzdálen asi tři metry. Ihned potom bylo slyšeti několikeré zřetelné zazvonění skleněného stínidla. Jindy zase se ozvala několika zvuky citera, která byla uložena v zavřené skříni, jež stála za židlí média. Podotýkám, že o této citeře nemělo médium ani tušení a že také k ní nemělo přístupu, poněvadž jsme podle předpisu drželi všichni ruce na stolku, a sice tak, že levá ruka všech účastníků byla kryta pravicí souseda.

Tehdy jsem se také stýkal s jedním profesorem, který měl veliký zájem o spiritismus. Pozval jsem ho do našeho kroužku a výjevy se za jeho přítomnosti opakovaly. Jednou došlo k něčemu zvláštnímu. Pod podlahou v době sedění se počaly náhle ozývati temné, dunivé rány, jako by někdo pod podlahou kopal v zemi jámu.

Z počátku jsme se domnívali, že ony zvuky jsou původu zcela hmotného, ale když nám bylo připomenuto, že pod pokojem jsou dílny mého tchána, které jsou zavřeny, bylo mně to přece jen nápadné, a tu jsem tedy vyzval neviditelné síly, aby ony zvuky ihned přestaly, jestliže jsou jejich původci duchové.

Rány ihned utichly!

Tím byl podán neklamný důkaz, zvláště také proto, že po mém vyzvání se ihned zase ony temné údery opakovaly.

To bylo však také vyvrcholením oněch jevů v našich seděních, neboť záhy potom byl můj švagr z Krakova povolán k vojsku.

Zde také připomínám velmi zvláštní okultní událost, okultní oznámení smrti na dálku, k němuž došlo v malém pokojíku, který sousedil s pokojem, v němž jsme měli seance. Tento malý pokojík měl okno do úzkého dvorečku mezi domy. Protější dům dal jeho majitel v oné době opravovati zedníky, a tu se stalo, že zedník stříkl na okno malého pokojíku vápnem. To bylo na jaře. Jedna kapka měla velikost asi padesátihaléře a pod ní byla druhá, o něco větší, v podobě obdélníku. Moje manželka si všimla první oné kulaté kapky, a tu viděla ke svému úžasu, že uschlé vápno na okně má v průhledu zcela plastickou podobu lidské hlavy, vlastně lebky, která však měla přesnou podobu jejího bratra Josefa, jenž byl před časem odveden, ale při prvé bitvě v Haliči upadl do ruského zajetí. Podoba byla naprosto přesná, jenomže tvář mladého hocha byla jaksi vyhublá a kostnatá, zkrátka byla to zpola lidská lebka, ale se smutným výrazem živého. A druhá obdélníková skvrna tvořila zase lidské zkřížené hnáty! Moje manželka zavolala svoji mladší sestru, ale zatajila jí, co shledala, a jen se tázala, koho v oné skvrně vidí. A také její mladší sestra poznala ihned bratra Josefa. Také její přítelkyně a vůbec všichni, kdo hocha znali, poznávali ho naráz.

Neměli jsme o mladém vojínu delší dobu zpráv, jak se to již dělo ve válce vůbec, a proto jsme se onou podobou zalekli a domnívali se, že je jistě mrtev. Ale za několik dní jsme se velmi zaradovali, neboť jsme dostali lístek z ruského zajetí, kde nám psal, že je zdráv a že se mu dobře daří. Ale tento lístek byl starý již několik měsíců. Přece však jsme si myslili, že je hoch naživu a že ona tvář na okně je pouhou náhodou. Ale to byl také poslední lístek, který jsme od něho dostali, neboť po našem dlouhém pátrání jsme obdrželi prostřednictvím Červeného kříže zprávu, že bratr mé manželky zemřel v lednu vTaškentu nějakou nakažlivou chorobou.

Hoch byl tedy v době, kdy jsme spatřili jeho obraz na okně, což se stalo asi počátkem května, asi čtyři měsíce mrtev a onen obraz, utvořený vápennou kapkou, naznačoval zcela zřetelně – mrtvého.

Jiná událost se stala v domě vinohradském, kde jsme tehdy bydlili s mojí manželkou. Již od počátku našeho pobytu jsem často pozoroval na schodech nebo u sklepa, když jsme v noci přicházeli domů, jakési podivné zvuky, kterých jsem si nedovedl vysvětliti. Z počátku jsem se domníval, že snad někdo chová ve sklepě husy, jak to bylo za války ve zvyku.

Ale brzy se dostavovaly i jiné výjevy. Zvuky se přenesly do našeho bytu a já jsem často slyšel večer nebo v noci buď ve svém pokoji, nebo také v ložnici různé praskání a klepání a věděl jsem, že náš byl navštěvuje nějaká neviditelná bytost astrální.

Také za noci jsem byl často probuzen zarachocením, jako by někdo stiskl kliku, a rovněž jsem slyšel kroky nebo rychlé cupání, které se blížilo k mé posteli, a jednou dokonce jsem cítil, jako by nějaké malé zvíře, jako kočka nebo krysa, mně skočilo na peřinu, právě uprostřed. Přesto jsem však těmto věcem nevěnoval přílišné pozornosti, poněvadž takových věcí jsem již zažil velmi mnoho a domníval jsem se, že je to jen přechodné.

Ale jednou jsem se v noci probudil cizím vlivem a spatřil jsem v nohách postele stát muže v černých šatech, v černém měkkém klobouku, s obličejem jaksi zduřeným a zarudlým a s tváří pokrytou částečně jizvami jako po neštovicích. Zjev brzy zmizel a já jsem se ihned domníval, že je to asi bytost, která způsobuje ono noční znepokojování.

V tomto pozorování jsem nebyl sám, neboť i naše služky, dvě za sebou, pozorovaly v kuchyni podobné rušení, a jedna se dokonce vyjádřila, že v kuchyni nechce sama spáti.

Ale jednou došlo k vyvrcholení. Bylo to v zimě a my jsme se vraceli s manželkou domů, ještě před devátou hodinou, kdy na schodech svítil dosud plyn. A tu jsme oba slyšeli, jak před námi někdo jde po schodech vzhůru těžkými kroky. Ten, kdo před námi kráčel, byl o něco výše, takže jsme ho nemohli viděti, ale dobře jsme ho oba slyšeli.

Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme vyšli ke svému bytu ve III. patře a když na osvětlené přestávce schodiště nebylo vůbec nikoho. V onom domě byly v každém patře pouze dva nájemníci, ale my jsme věděli, že náš soused naproti není doma! Moje manželka byla ustrašena, neboť se domnívala, že šel před námi zloděj, který se uchýlil k půdě, poněvadž jsme ještě od svých dveří slyšeli kroky po schodech, vedoucí ke dveřím na půdu.

Rychle jsem otevřel dveře do předsíně, aby moje manželka byla v bezpečí, a chtěl jsem se pak s browningem podívati k půdě, zdali tam není nějaký nevítaný host. Vtom však jsme slyšeli domovníka, který šel zhasínati plyn. Pověděl jsem mu, jaké mám podezření, a pak jsme se s domovníkem odebrali k půdě, ale po nikom nebylo ani stopy a dveře na půdu byly zamčené.

Touto událostí jsem byl již syt onoho znepokojování, a proto jsem se rozhodl, že sáhnu k magickému prostředku, aby byl onen astrál zapuzen.

Rituál tento jsem sice již popsal v jednom ročníku svého časopisu „Psyche“, ale opakuji jej zde, poněvadž je působivý proti všemu takovému znepokojování a zvláště také proti tak zvané „můře“, což není nic jiného než astrální upírovitá bytost, která přichází k některým spícím lidem, aby z nich sála pránu čili životní sílu, čímž se na čas chrání sama před rozpadem.

Po uveřejnění onoho článku jsem byl napaden některými „osvícenci“ pro svoji „pověrčivost“, neboť mně vytýkali, že věřím v „duchy“ a jiné neviditelné bytosti a že také věřím ve středověké magické obřady. Já mám však o těchto věcech své zkušenosti, které nemohu nikomu sice vnucovat, ale které se osvědčily vždy ještě, kdy běželo o zákrok do světa neviditelného. Tak se stalo i v tomto případu.

Cituji zde celý onen článek, neboť je velmi poučný a má praktickou důležitost pro každého okultistu i pro toho, kdo těmto věcem nevěří z předpojatosti nebo nevědomosti.

„Octli jsme se v době, kdy se počínají na všech stranách jeviti nemilé astrální vlivy. Ve světové válce bylo násilně uvolněno na miliony lidských duší, přičemž většina jich odešla do neviditelna, v plné životní síle svého hmotného těla tak, že s sebou mohla vzíti veliké množství nespotřebované prány. To se děje vždycky, když umírá mladý člověk násilně.

Ale takový náhlý odchod mívá svoje důsledky ve světě neviditelném. Jestliže zemřel takovým náhlým způsobem člověk zaujatý příliš hmotným světem, nebo dokonce nízkými pudy a vášněmi, tu jakmile nabude v astrálním světě vědomí, hledí nějakým způsobem ukojit svoje choutky, a má-li dosti vůle, nalezne k tomu rozmanité prostředky. Některý takový astrál se přidržuje lidí stejně smýšlejících a ukojuje svoje vášně alespoň částečně tím, že přihlíží k jejich nezřízenostem. Někdy se s nimi spojuje i blíže, takže s nimi sdílí jejich nízké pocity rozkoše.

Zvrhlí lidé se v neviditelném světě nikterak nemění a zůstávají právě takovými jako dříve. Ale válečná litice přivábila do ovzduší země také mnoho rozmanitých démonických bytostí, které se živily výpary čerstvé lidské krve a které podněcovaly bojující k největší zuřivosti. Takové bytosti se zmocňují nyní velmi mnohých lidských astrálů a posedají je a ženou je k nejrozmanitějším skutkům násilným – pokud je jim to ovšem možno z neviditelného světa.[59]

Z těchto důvodů se objevuje velmi mnoho případů, kdy rozmanití lidé si stěžují na noční pronásledování ze světa neviditelného, buď ve spánku, nebo v polospánku, nebo i v bdění. Někteří se domnívají, že jsou to vlivy čarodějné, že na ně působí některý magik. Ale to je omyl. Všechny tyto vlivy pocházejí z astrálního světa od bytostí, které byly uvrženy do neviditelné a násilné smrti.

Nejvíce je nám hlášeno případů tzv. noční můry. Tato věc je známa u všech národů pod různými jmény a jeví se asi tímto způsobem: Člověk se probudí z těžkého bezvědomí a je po celém těle jako ochromen. Nemůže se vůbec pohnouti a přitom cítí zcela zřetelně, že něco cizího, příšerného a nepřátelského se mu dere na prsa, co mu způsobuje obtížné dýchání a dušení. Člověk se namáhá ze všech sil, aby se vyprostil z tohoto stavu, ale nemůže.

Konečně s napětím nejvyšší vůle se mu to podaří, a tu teprve se probudí opravdu a pozná, že byl v jakémsi polospánku, do kterého přešel ze spánku skutečného a hlubokého. Po tomto skutečném probuzení pociťuje obyčejně prudké bušení srdce a strach a mnozí bývají po celém těle pokryti při tom potem.

Někteří lidé vidí v tomto polospánku celou místnost v jakémsi zášeří, totiž v šedavém polosvětle, takže mohou rozeznávat i stěny i nábytek. Někteří lidé, ale těch je málo, vidí před tímto útokem u svého lože černou nebo tmavošedou postavu nebo jen oblak, který se k nim přibližuje.

Tyto zkušenosti jsou nesmírně nepříjemné, a to tím více, že se zdá, jako by proti nim nebylo obrany. U mnohých lidí se dostavují tyto pocity jenom někdy a v dlouhých přestávkách. To by ještě nebylo tak zlé. Ale jsou jiní lidé, kteří jsou navštěvováni takovou „můrou“ třeba obden nebo i každého dne. Po takovém útoku se cítí velmi ochablí a zeslabení a někteří přímo cítí, že jim ubylo životní síly.

Co je tedy taková můra? Není to nic jiného než astrální tělo zemřelého, oživené kamnou čili chtíčem, a spodní část lidské duše. Někdy je taková „můra“ spojena čili posedlá některým démonem, což je pak případ velmi zlý. Taková astrální bytost se blíží tímto způsobem k živým spícím lidem jenom proto, aby z nich sála pránu čili životní sílu nebo lidský magnetismus, což potřebuje k vlastnímu životu, který si chce prodloužit, a pak také k tomu, aby prostřednictvím čerstvé lidské prány se mohla spojovat s lidmi jinými a okoušela jejich hmotné požitky, alespoň v jistém odrazu.

Jsou to vlastně astrální upíři, kteří ovšem nesají člověku krve, ale zato pránu, což je skoro totéž. Proto lidé můrou napadení bývají po takových stycích oslabeni.

Je velmi příznačno, že „můrou“ se stává většinou člověk, který zemřel násilně. Proto i sebevrahové se často stávají v neviditelnu takovými „můrami“. Sám jsem zažil s nimi ve třech pražských domech osobní zkušenosti.

Protože stížnosti podobného druhu, jak shora naznačeno, se poslední dobou stále množí, rozhodl jsem se napsati poučení, jak se bránit účinně proti těmto špatným vlivům, a sice prostředky starými, které jsem sám vyzkoušel a jež se plně osvědčily.

Kdo se chce zbaviti těchto vlivů, musí celý obřad vykonati sám tak, jak je popsán. Pak může býti jist, že mu bude pomoženo.

K rituálu tomuto je třeba jisté přípravy:

Před večerem, kdy chceme obřad vykonat, je nutno vykoupati se a obléci se do čistého, nejlépe bílého prádla a do šatů pokud možno málo nošených. Pak si připravme zcela čistý ubrousek a rozestřeme jej na čistý stůl. Na ubrousek postavíme nějakou posvátnou sošku nebo svatý obrázek nebo tam položíme něco posvěceného, třeba křížek nebo medailonek. Nejlépe se k tomu hodí obrázek z „modliteb“, pokud možno starých. Snad každý má podobnou knížku po babičce, matce apod.

Dále jest třeba rozsvítiti dvě svíčky, které postavíme po obou stranách posvěcené věci tak, že si improvizujeme jakýsi oltář. Poté vezmeme Bibli a otevřeme ji tam, kde se počíná evangelium sv. Jana.

Je třeba, abychom při obřadu nebyli rušeni, a proto je nejlépe, když se k tomu uzavřeme do pokoje nebo jiné čisté místnosti. Dále si koupíme v den před obřadem zcela nový, menší špičatý nůž (jakých užíváme v kuchyni). Postačí, když má délku 15–20 cm i s rukojetí. Takový nůž můžeme vždycky nenápadně ukrýti buď v ložnici, nebo na nočním stolku.[60]

Pak nalijeme do zcela čisté malé sklenice pramenitou vodu a postavíme ji před posvátný obrázek nebo sošku. Dále si opatříme v některém obchodě s kreslicími potřebami kousky tak zvané hrudky, totiž hnědočervené křídy, jaké užívají malíři ke kreslení. Tím je naše výzbroj k celému obřadu úplná.

Potom se pokřižujeme a pomodlíme se nejprve k Bohu Otci nebo Ježíši Kristu nebo Panně Marii, prosíce vlastními slovy o přispění a požehnání k této práci. Dále se pomodlíme nejméně tři otčenáše, a pokřižujíce se nanovo, počneme čísti zvolna a pro sebe, tedy jen potichu, celé evangelium sv. Jana až dokonce. To trvá asi hodinu. Po přečtení evangelia povzneseme zase svoje myšlenky k Bohu a nyní si říkáme: „Žehnám tuto vodu ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého!“ – „Amen“ vynecháme. Při každém vyslovení jména božího učiníme nad sklenicí, kterou postavíme blíže k sobě, pravou rukou znamení kříže, pak v duchu odříkáváme stejnou formuli a při vyslovení každého jména dechneme na povrch vody. Nyní však po vyslovení formule řekneme v duchu také „Amen“.

Poté se pomodlíme, pronášejíce vlastními slovy díkůvzdání, a celý obřad ukončíme zase několika otčenáši.

Stejným způsobem požehnáme a posvětíme znamením kříže a trojnásobným dýcháním připravený nůž i kousek hrudky.

Kdybychom byli příliš tísněni takovou astrální bytostí nebo kdybychom věděli, že nás chce někdo očarovati magickými silami, můžeme ještě k tomu po krátké modlitbě volati dvacátého sedmého anděla Šemhamforasu, který se jmenuje Jerathel. Při tom užíváme žalmu 140., druhého verše: „Vysvoboď mne, Hospodine, od člověka zlého a od muže ukrutného ostříhej mne!“ Jména ostatních andělů, jakož i jejich moc, a verše žalmů, jimiž se volají ku pomoci, jsou udána v mém „Mystickém slabikáři“.

Když jsme to vše učinili, zhasneme svíčky, uklidíme všechny věci a pak počneme posvěcenou vodou vykropovati celý svůj příbytek. Zejména vykropíme důkladně všechna okna a dveře, jakož i všechny kouty a také kamna. Astrální bytosti vcházejí totiž těmito místy do lidských příbytků, a sice vždy stejným vchodem, který si magicky upravují.

Zbylou vodu neschovávejme, nýbrž vlijeme ji do ohně nebo na žhavé uhlí, aby nebyla znesvěcena. Hrudku a posvěcený nůž si pečlivě zabalme do čistého papíru nebo bílého šátku, a když věcí těchto nepotřebujeme, mějme je uzavřeny na zámek, aby se jich nikdo cizí nemohl dotknouti. Také jich nesmíme nikomu ukazovati. Hrudkou uděláme na pelesti postele ve hlavách a nohou pentagramy, přičemž dbejme toho, aby špičky těchto symbolů byly řádně uzavřeny. Nůž klademe vedle sebe na noční stolek nebo na židli, ale tak, aby jeho hrot byl obrácen navenek od našeho těla. Avšak užití takového nože je třeba jen v nejhorších případech.

Hrudka i nůž podrží svoji moc neomezeně dlouho.

Pokud se týká nože, je nutno upozorniti na jednu věc. Kdybychom snad byli pronásledováni astrálem živé osoby (čaroděje nebo čarodějky) a kdybychom snad takovým nožem vedli ránu v místo, kde stojí jejich astrál, a zasáhli jej, tu bychom způsobili na dálku tělu takového čaroděje po případě těžké i smrtelné zranění. Před tím tedy každého varuji.“

Podobný rituál jsem tedy provedl, abychom se zbavili nepříjemného astrálního znepokojování, jemuž lid obecně říká „strašení“.

Obřad jsem prováděl večer v době, kdy moje manželka odešla již dávno do ložnice, ale nespala, nýbrž četla. Neměla vůbec tušení, že něco podobného provádím.

Zatím jsem počal vykropovati svoji pracovnu, pak jsem vykropil kuchyň, pak předsíň a ostatní místnosti a nakonec jsem vstoupil do ložnice. Sotva jsem otevřel dveře, ozvala se moje manželka slovy: „Právě jsem tě chtěla zavolat, poněvadž jsem slyšela něco neobvyklého!“

„Co se stalo?“ tázal jsem se.

„Právě před chvílí,“ odpověděla, „slyšela jsem v protější stěně ložnice směrem od okna ke dveřím hřmot, jako když se valí těžká železná koule po podlaze, a tento hřmot byl doprovázen řinčením řetězů. Potom se hřmot opakoval, ale ubíral se ode dveří k oknu a umlkl!“ Vysvětlil jsem své manželce, co jsem právě činil, a dodal jsem: „Onen hřmot byl právě důkazem, že bytost, která nás znepokojovala, byla vypuzena. Ozvala se ještě naposledy.“

Od té doby byl v domě naprostý klid a nikdy jsme již nic podobného nepozorovali.

Připomínám ke konci, že teprve později, když jsme se dotazovali, zvěděli jsme, že asi půl roku před naším přistěhováním do našeho domu oběsil se v domě jeden nájemník.

Stran onoho hřmotu připomínám události v Levicu, jakož i vysvětlení o připoutanosti Amontiho do strašidelného domu.

Vidíme z toho, že o neviditelném světě záhrobním, který je nám nejbližší, víme dosud velmi málo přes veškeré námahy spiritistů, kteří se snaží vniknouti alespoň do této nám tak blízké sféry astrální.

Zatím jsem počal zase studovati nanovo spisy křesťanských mystiků, zvláště Molinose, Jakuba Böhmeho, Jane Leadeovou, Pordagea a jiné. Jejich knihy byly mi teď mnohem srozumitelnější, což je přirozené, poněvadž za tu dobu jsem se vnitřně vyvinoval dále, a tím se právě probudí jistý nový smysl, kterým lze chápati věci, jež nám byly před tím nedostupny. V mystice vzejde velmi často v duši nová pravda jako blesk – bez jakéhokoliv čtení knih a bez zevního hloubání.

Mystické vědění je zcela jiného druhu než vědění zevní, světské nebo „vědecké“. Mystik vlastně by nepotřeboval žádných knih, a přece jen by dospěl tam jako ten, kdo mnoho četl a studoval, když při tom ovšem prováděl mystická cvičení. Bez nich nikdo nemůže dojíti k oné vyšší metě, kdy se mu otevřou mysteria, poněvadž právě cvičením lze jedině dosáhnouti onoho smyslu chápajícího bezprostředně!

K čemu jsou tedy mystické spisy? Jenom k tomu, aby žák nalezl u mistrů potvrzení toho, co již sám nalezl. Tomu, co dosud sám prakticky nenalezl nebo co neprožil, nerozumí tak jako dříve, dokud se nedostaví zážitek.

A tak jsem shledával v oněch spisech steré potvrzení pravd, které jsem již znal z vlastního nálezu. To se děje každému žákovi, neboť je to duchovní zákon.

Zdůrazňuji na tomto místě, že vše, co je psáno v této knize, je čirá pravda a že není nic vymyšleno, přetvořeno, nebo přidáno! Zdůrazňuji to proto, že nikde se tak „nebásní“ jako právě ve věcech okultních a že zprávy okultní nebo popisy zážitků je nutno vždy brát s nejvyšší rezervou, poněvadž i tehdy, když zpravodaj chce být upřímný, vloudí se často do jeho výpovědí věci nadsazené nebo jen domnělé. Vedle toho v okultních spisech autoři také vědomě lžou, poněvadž si chtějí dodávat jaksi většího nimbu a důležitosti.

To jsem poznal již před lety, a proto jsem v těchto směrech velmi nedůvěřivým.

V mystice ovšem nelze klamat. V mystice je každému přesně ohraničena cesta a to, co se s ní neshoduje, buď nepatří do mystiky, nebo je to přetvořeno anebo vymyšleno. Přitom však má pokročilý mystik v ruce nejlepší kontrolu právě v okolnosti, že mystické zážitky a stavy nikdo napřed nezná, dokud jich osobně nezažil. Kromě stigmatizací, kterýžto zjev jsem úmyslně uveřejnil jako prvou známku tak zvané „mystické smrti“, neví nikdo nic dalšího, a proto nemůže nikdo nic předstírat – a také si nikdo nemůže nic vsugerovat. Poslednější by bylo však velmi obtížné, neboť jde v mystice o tělesné proměny, které jsou tak zvláštní a neslýchané, že by bylo těžko přivodit si je autosugescí, i kdyby žák o nich věděl.

Ale dosud jsem neměl klíče k mystice ani východní, ani západní. Tím chci říci, že ač jsem prožil velmi mnoho, přece jen mně dosud unikala celá vlastní soustava cesty. Nedovedl jsem si srovnati různé jevy s výroky autorů, a také jsem neznal spojitosti např. mystiky indické se západní, hlavně křesťanskou.

Na tomto místě musím také vytknouti, že je podstatný rozdíl mezi mystikou křesťanskou a tak zvanou katolickou. Naše česká škola křesťanské mystiky se zakládá stejně na nauce starých Indů čili jógismu jako na učení a praxi mystiků západních, počínajíc u Platona a Plotina a jiných a končíc Kerningem. Mystika křesťanská zná celý vývoj vnitřního člověka a ví, že tento vývoj je všude stejný, třeba by člověk byl víry jakékoliv. O tom máme i my mnoho důkazů. Mystika křesťanská vede k poznání vnitřního božství, ať si toto božství žák představuje ve tvaru jakémkoliv. Dále učí, že každý člověk může dojíti tzv. milosti boží, jakmile jen počne prováděti předepsaná cvičení. Proto je také u nás v ČSR na 1500 žáků, kteří obdrželi již stigmatizace – třeba ne zevní, nýbrž většinou jen citelné. Zevní stigmata, jako je má Terezie Neumannová v Konnersreuthu, jsou ovšem vzácna, ale i takové mají někteří mystikové naší školy.

Naproti tomu mystika katolická neuznává nic jiného než víru katolickou a neví nic o tisícerých mystických stavech a zážitcích, které doprovázejí žáka na ceště. Zná jen rány Kristovy (stigmata), zná jen trnovou korunu a ještě některé jiné jevy okultní, jako levitaci (vznášení se), přenášení světce do dálky a podobné úkazy, kterých však nedovede vysvětlit a jmenuje je „zázraky“. V jógických knihách je to vše přesně popsáno a též uvedena přesná cvičení, kterými lze takových sil dosáhnouti.

Ostatně u nás a vůbec nikde jinde nebylo o katolické mystice ani slechu, pokud jsem nepočal četnými svými spisy propagovat mystiky křesťanské. Nikdo si nevšímal starých zpráv o zážitcích katolických světců. A teprve když byly příslušné kruhy stále upozorňovány, že i v katolicismu je něco podobného našemu učení, počali vydávati svůj časopis, a pak také počali nesoustavně poučovati věřící, že Boha sluší hledati jen v nitru člověka a nikde jinde.

Nesoustavně proto, že nikdy a nikde neřekli lidu, jak je třeba prováděti tichou koncentraci – chceme-li dojíti úspěchů. Místo toho se doporučuje jakýsi druh „tiché modlitby“, kterou správně doporučuje sv. Terezie v knize „Vnitřní hrad“, ale jež nebyla dosud pochopena katolickými teology.

Opakuji, že v každém náboženství jsou dva směry: náboženství zevní, které je pro dav, a náboženství vnitřní, které je pro několik vyvolených. Také křesťanství je zevní (exoterické) a vnitřní (ezoterické). A toto druhé je právě mystikou křesťanskou. Ale zevní církev je naprosto neslučitelná s církví vnitřní čili skrytou, což znamená právě obec zasvěcených mystiků.

Katolická mystika doporučuje svým věřícím hlavně denní přijímání (eucharistii), poněvadž to doporučuje mnoho katolických světců. My však máme velmi jasné vysvětlení, proč Kristus ustanovil svátost oltářní. Požití hostie nebo i vína vede žáka k tomu, aby si představil ve svém nitru Boha – Krista, jehož tělo a krev požil. A to zase vede ke koncentraci na vnitřní božství. To je snad každému jasné!

Jenomže k tomu patří také víra, že věřící skutečně požívá tělo a krev Kristovu, tedy Boha. Kdo této víry nemá, u toho je svátost oltářní skoro bez užitku a nevede naprosto k tomu, k čemu byla ustanovena, aby se totiž žák soustřeďoval na vnitřního Boha.[61]

Onen klíč jsem obdržel teprve později – za zvláštních okolností, které nyní vylíčím.

Asi v druhém roce světové války jsem počal také psáti překlady pro nakladatelství Zmatlík a Palička v Praze VII. Po čase, když se šéf firmy pan Jan Zmatlík vrátil z války, napsal jsem zmíněnému nakladatelství několik překladů z literatury okultní. Nakladatelství založilo okultní knihovnu (dnes čítá již na sedmdesát svazků) a zařadilo do ní knihy většinou velmi hodnotné – v překladech i originálech. Jmenuji zde hlavně spisy „Radža Jóga“ od Vivekanandy, „Hlas ticha“ od Blavacké, spisy Mulfordovy, „Knihu o živém Bohu“ od Bo Yin Ra, „Světlo na Cestu“ od Mabel Collinsové a jiné.

Tou dobou počal také pan Zmatlík vydávati „Okultní a spiritualistickou revui“, kterou jsem mu redigoval. A tu se stala událost, která měla přinésti velký obrat v mých dosavadních snahách. Až dosud mně ani na mysl nevstoupilo propagovati nějak mystiku, kterou jsem přece tolik desetiletí pěstoval. Mnoho jsem ani o ní nemluvil a jen tu a tam jsem o mystice učinil zmínku v kruhu známých okultistů. Scházívali jsme se tehdy v kavárně Royal na Vinohradech (dnes se jmenuje kavárna Republika). Chodívaly tam živly velmi různorodé, ale v zimě nás bylo často velmi mnoho. Hovořívalo se o všech okultních naukách a fenoménech – ale o mystice velmi málo.

Pan Zmatlík mne však najednou vyzval, abych napsal o mystice článek do jeho revue. Stalo se. Článek pojednával o teorii mystiky, ale zároveň jsem poprvé uveřejnil v českém jazyku mystické cvičení.

Článek měl však u čtenářů velikou odezvu. Docházelo do redakce mnoho dotazů, a tak se pan Zmatlík domníval, že by bylo záhodno, kdybych napsal o mystice nějakou praktickou knihu. Slíbil jsem mu to a pustil jsem se ihned do práce. Kniha měla mít z počátku jen asi deset tiskových archů, ale rostla mně pod rukama a já jsem viděl, že musí mít rozsah větší, protože jinak bych byl nemohl pověděti věcí velmi důležitých.

Zatím kdy jsem knihu diktoval – byl to známý I. díl mého „Ohnivého keře“ – docházelo velmi často k podivným událostem, které se vesměs týkaly této nové knihy. Různé spisy cizojazyčné, o nichž jsem neměl předtím ani tušení, mně přicházely do ruky cestami často velmi podivnými. Viděl jsem, že mne při této práci podporují ruce neviditelné, které však ovládaly zároveň všechny nitky světského dění.

Objednal jsem také některé spisy jen podle titulu, neznaje ani knihy, ani jejího autora (to se stalo např. s knihou A. Avalona: „Serpent Power – Hadí síla“) a podobně. Jiné mně byly přímo nabídnuty ke koupi v antikvariátu a tak dále. A všechny tato spisy byly pro mně teď velmi důležité, neboť jsem v nich nalézal jednak potvrzení nauky mystické u jiných národů nebo ve starověku a jednak jsem z nich užil jistých citátů, abych podložil naši nauku. Jinak je však I. díl „Ohnivého keře“ ze tří čtvrtin naprosto původní, neboť ve spise jsou uveřejněny mystické pravdy, kterých nikdo nikdy nenapsal. Jsou v ní prozrazena po prvé jistá mysteria, jež nalezne ten, kdo umí číst mezi řádky. Právě proto vyšla také tato kniha v jazyku anglickém a německém, neboť cizí okultisté ihned poznali, že tu jde o spis zvláštní.[62]

Nejlepší věcí při tom je, že vlastně nejsem vůbec autorem této knihy – poněvadž mně vlastně byla sdělena z pramene právě tak skrytého jako pravdivého. Knihu jsem ovšem upravil a redigoval, ale její jádro není ode mne.

Spiritista by řekl, že jsem psal onu knihu v těch částech, které jsou původní – medijně. To také někteří okultisté, věci nerozumějící, tvrdí o vzniku některých knih Mabel Collinsové, zvláště o jejím spise „Světlo na cestu“.

Kdo nezažil takové inspirace, nemůže toho ovšem pochopit a veškeré popisy těchto pochodů jsou marné, poněvadž nemáme pro ně slov. Ještě nejlépe lze tento pochod vystihnouti porovnáním: Je to asi tak, jako by z našeho nitra někdo mluvil hlasitými myšlenkami. Ovšem rozdíl mezi myšlenkou hlasitou a tichou je zase kamenem úrazu, poněvadž tohoto rozdílu nelze vysvětliti.

Když jsem knihu diktoval své manželce, která moje myšlenky psala na stroji, chodil jsem sem a tam po pokoji a mluvil jsem rychle a bez přestávky věci někdy tak podivné, že mě často přerušila a s podivením se tázala, kde tyto věci beru. Podobně se děje vždycky, když píši nějaký mystický článek nebo mystickou knihu.

Přitom je taková správná mystická práce doprovázena ještě některými zevními událostmi, které se opakují vždy stejně. Na příklad na okno, které je blízko psacího stroje, ať je otevřené, nebo zavřené, přiletují ptáci, jako sýkorky nebo holubi, a často klofou do skla.

Pracujeme takto skoro denně, ale nikdy se nic podobného neděje, když píšeme nějaký překlad románu nebo věci nemystické. Zato jakmile pracujeme o látce mystické, stává se to vždy.

Kromě toho je taková práce u mne doprovázena vždy mystickými stavy, velmi často viditelnými.

Dalším velmi pozoruhodným zjevem při psaní „Ohnivého keře“ bývalo, že kdykoliv jsem chtěl nějaký odstavec doložiti citátem z některého spisu jiného, chopil jsem zcela mechanicky určitou knihu, a otevřev ji maně, nalezl jsem vždycky ihned doklad, který jsem potřeboval a jenž k mému textu naprosto přiléhal.

Zmínil jsem se již, že jsem nalézal a dostával při této práci právě knihy, které jsem potřeboval, a často to byly spisy, jichž jsem předtím vůbec neznal. Stalo se také několikráte, že mne přišel navštívit zcela neznámý člověk a přinesl mně a půjčil knihu, které mně bylo právě třeba.

Jsou to vesměs zdánlivě maličkosti a „příznivé náhody“, kdo však rozumí dějům všedního života, pochopí z nich, že vše to z výše bylo vedeno a řízeno, a že nemohlo býti jinak, poněvadž ve vyšších oblastech byl již dávno určitý úmysl, který musil býti proveden, a proto kniha „Ohnivý keř“ musila v určené době vyjít a proto také já a několik jiných jsme byli nástroji vyšší vůle, která nás donutila k práci a k tomu, aby bylo zaseto u nás v Praze prvé sémě obnovené mystické nauky a praxe.

Právě o tuto praxi vždycky běželo a běží.

V evangeliích je rovněž nauka mystická, ale jenom po stránce morální, a to, co je tam praktického, je zastřeno tak, že žádný teolog světa ani filozof neodhalí skrytého jádra. Nejdůležitější místo z celého nového zákona, totiž slova sv. Pavla: „Vy jste chrámem božím!“, poukazuje sice zřejmě na to, že Bůh je skryt v člověku, ale nikde není pověděno, jak máme tohoto Boha hledati a najíti.

A ještě důležitější jsou slova Kristova: „Hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno!“ Vztahují se sice na mystickou koncentraci, neboť při ní žák vlastně hledá v hlubině svého nitra, a také se vztahují na jistou část přijímacího rituálu (obřadu) do tajné lóže duchovního bratrstva, ale přesto úmyslně nejsou tato slova tak jasná, aby pověděla žákovi, jak si má počínat.

A toto tajemství jsem odhalil po prvé zcela veřejně a nezastřeně v knize „Ohnivý keř“. Je sice pravda, že „Bhagavad gita“ a Patandžali mluví o mystické koncentraci zcela jasně, ale tyto výroky obou spisů nutno teprve správně spojiti, aby byla pravda nalezena.

Nebylo spisu přístupného[63], kde by byla koncentrace zřejmě vylíčena. Je ovšem jedno místo v novoplatonikovi Plotinovi (Plotinus se narodil roku 205 př. Kr. v Egyptě a zemřel roku 270) v jeho Eneadách, kde praví: „Obracíš-li sílu svého ducha dovnitř ke středu a nevšímáš-li si vnějších smyslových předmětů, tu odpor, na který síla ta uvnitř narazí, vyvolá zpětný účinek, a čím je ona dostředivá síla mocnější, tím mohutnější bude též síla odstředivá – nebo jinak pověděno, tím silnější bude tvá duše. A jak tato duše zesílí, pronikne její neviditelná, ale přesto hmotná substance, viditelné tělo a zjemní jeho hmotu. Tak se může státi nakonec skrz naskrz duší, že nebudeš již míti žádného hrubohmotného těla. Ale dlouho ještě, než ona doba nastane, budeš moci působiti silou své duše na hmotu.“

Tato věci mluví ovšem o mystické koncentraci, ale kdo nezná jejího předpisu jasněji, neporozumí přece jen a zvláště nepochopí, že zde Plotinus mluví o transmutaci lidského těla a o budování těla nového, o kterém mluví také apoštol Pavel.

Kromě toho jsem onoho spisu Plotinova neznal v době, kdy jsem psal „Ohnivý keř“.

Teprve roku 1931, tedy skoro za deset let po vyjití „Ohnivého keře“, vyšla v Anglii kniha „Tajemství zlaté květiny“[64]. Je to stará čínská kniha z XVII. století, kterou přeložil prof. Richard Wilhelm. V této knize je popsána mystická koncentrace právě tak, jak ji provádíme v naší křesťanské české škole mystické. Kromě toho jsou v ní popsány, ale jen pro toho, kdo věci ty zažil, některé hlavní mystické stavy, právě tak jak je známe i my z praxe.

O mystické koncentraci psali ovšem také někteří křesťanští světci, hlavně sv. Augustin, sv. Terezie a sv. Jan z Kříže. Ale jenom sv. Terezie ve spise „Vnitřní hrad“ mluví o této praxi dosti jasně, ale přece ne tak jasně, aby její slova mohla býti návodem pro žáka, který chce nastoupiti cestu bez vůdce. Zato svatá Terezie popisuje některé mystické stavy, jakož i jiné mystické věci bezmála týmiž slovy, jako jsem o tom psal já, takže by se zdálo, jako bych byl jejího díla použil. Rovněž jiní velcí mystikové, jako Mistr Eckehardt, Jane Leadeová a jiní, užívají stejných slov, líčíce některá mysteria. Vypadá to, jako by jeden od druhého opisoval. Ale též prastaří autoři mluvili a psali rovněž tak.

Klíč k této záhadě vězí v tom, že duchovní síla se projevuje vždy podobně. Tu a tam užívá jiných jmen a pojmenování nebo symbolů, ale výsledek je vždy stejný. O věcech božských nelze mluviti jinak než v symbolech, poněvadž lidská řeč nemá pro ně výrazů. Ale tato symboly jsou věčné a všude stejné.

Nejlepších a nejjasnějších pokynů nalézáme ovšem ve spisech staroindických, v upanišadách, různých šástrách, v Bhagavadgítě, a pak také v perském Oupnek-Hatu, který je však překladem z véd.

Ještě na jednu věc chci zde upozornit. Náhle, beze všeho snad hloubání se mi osvětlila celá mystická cesta a tím i soustava, podle které pracuje odvěký zákon k vývoji lidské duše. Pochopil jsem najednou všechny symboly tajných škol a mysterií a tím mně byl zároveň dán také klíč k tajům pohádek a legend, k mýtům a starověkým mysteriím. Bylo toho třeba, poněvadž později, když vlivem „Ohnivého keře“ se množili žáci, byl jsem najednou postaven před veliký úkol: musil jsem žákům vysvětlovati jejich mystický postup. A k tomu jsem ovšem musil napřed míti onen klíč!

Prvním mým spolužákem a spolupracovníkem byl dr. Boroda[65].

Seznámil jsem se s ním v době před vydáním „Ohnivého keře“ a ihned jsme se spřátelili. Dr. Boroda je jedním z nejpokročilejších mystiků v naší republice a s jeho pomocí jsem rozřešil mnoho věcí, jež mně byly až dosud záhadou.

Naším prvním úkolem bylo vniknout do tajů spisů Kerningových. Písmenová cvičení dosud u nás nikdo neprováděl nebo jich užíval nesprávně. Mnozí se jich také obávali. A tu jsme se s dr. Borodou umluvili, že tato cvičení zkusíme. Oba jsme došli ke stejným výsledkům a přesvědčili jsme se, že písmenová cvičení vedou ke stejnému mystickému vývoji jako tichá koncentrace. Scházívali jsme se velmi často a sdělovali jsme si svoje zkušenosti a teprve na základě těchto výsledků jsem mohl napsati v „Ohnivém keři“ kapitoly týkající se Kerningových cvičení písmenových, slovních a větních. Když pak se mi dostaly do rukou spisy gnostické a tantrická kniha Avalonova „Hadí síla“, nabyl jsem jistoty, že tato mystická soustava je právě tak stará a všude již za pradávných dob užívaná jako koncentrace, a proto jsem mohl bezpečně o ní psát a doložit ji. Později jsem nalezl tuto soustavu také v židovské kabale, čímž byla stará pravda ještě více potvrzena.

A tak bylo toto ztracené a u nás zapomenuté učení znovu nalezeno a uveřejněno. Není tedy snad mým vynálezem nebo výmyslem, nýbrž podal jsem je jen v moderním rouchu.

„Ohnivý keř“ způsobil u českých okultistů senzaci. Mnozí jej přijali s nedůvěrou a odporem. V tom se vyznamenali hlavně někteří teozofové a antropozofové. Dalšími nepřáteli se ukázali také spiritisté, poněvadž jako všichni okultisté (jmenuji jen Blavackou, Mabel Collinsovou, Eliphase Leviho, Guaitu, Suru, Meyrinka atd.) odhaluji pravou stránku spiritismu, ač nepopírám jeho důležitost, pokud se týká seznámení se s okultními silami. Ale spiritismus je jen pro počátek. Nic více. Je to nízká a nedovolená magie, proto se s ním setkáváme u všech nevyvinutých, nekulturních národů, kteří jej pěstují kromě čarodějství.

Později se ukázal ještě další protivník, a sice tam, kde by byl nejméně očekáván – u církve katolické. Někteří její představitelé viděli v naší mystice nebezpečí pro církev! Proto psali proti mým knihám a hlavně můj spis „Pravda o stigmatizované Terezii Neumannové“ je nesmírně popudil, takže tato kniha byla v jednom pražském chrámě prohlášena za „spis kacířský“. To proto, že stigmatizace jsem vysvětlil mysticky a že jsem uveřejnil metodu, jak je může získat každý.

Postupně jsem byl veden k další práci, a poněvadž moje spisy mystické a okultní měly čím dále tím větší úspěch, šířila se také nauka mystická ve všech kruzích okultních, a nalézala stále více přívrženců – hlavně mystiků praktických, tím na druhé straně rostl také počet mých přátel a spolupracovníků, takže dnes již žádná moc nepoloží hráze proti šíření se pravé mystiky.

Brzy po uveřejnění mých prvních článků o mystice ve Zmatlíkově revui byl jsem také napaden jedním okultistou, který se chlubil svými magickými vědomostmi, ale později prohlásil celý okultismus za humbuk a šalbu. Útok byl z počátku tiskem a později se ono individuum pokoušelo uškoditi mně také čarodějstvím. Bude zajímat jistě čtenáře, jak se ta věc vyvinula.

Jednoho rána jsem obdržel od onoho člověka sešit jeho „okultního“ časopisu. Jakmile jsem jej vzal do ruky, pocítil jsem ihned nepřátelský vliv, který vanul ze zásilky. Proto jsem sešit odložil. Večer téhož dne, když jsme ulehli, zaslechl jsem v nábytku klepání, ve kterém jsem ihned poznal vyslaného elementála. Rovněž moje manželka slyšela ono klepání. Proto jsem jí řekl, aby ihned ráno poslala služku pro dřevěné uhlí, které je osvědčeným prostředkem při podobných útocích čarami. Dřevěné uhlí totiž vysaje ihned všechny škodlivé astrální vlivy a učiní je bezmocnými. Musí však býti rozetřeno na prášek a jeho práškem se musí očarovaný předmět posypati v silné vrstvě. Pak takový předmět necháme asi týden ležet v uhlovém prášku a poté uhlí setřeme a vrhneme je do tekoucí vody.

Ale moje manželka ráno na věc nevzpomněla. Poněvadž nám došel koks – bylo to v době nouze o paliva –, poslala moje manželka služku druhého dne ráno k okolním uhlířům s dotazem, zdali by neměli na prodej koksu. Služka byla z venkova a koksu nikdy neviděla. Přišla asi za hodinu a přinesla malý papírový sáček, v jakých se prodává mouka, a podala jej mé manželce.

Na sáčku bylo napsáno: „Čisté dřevěné uhlí!“

Uhlíř, kterému asi služka neřekla správně, co si přeje, jí dal sáček s dřevěným uhlím v domněnce, že jím chce zatopit v žehličce.

Moje manželka mně mlčky ukázala sáček a já jsem ihned věděl, že mně uhlí bylo posláno, abych ho ihned použil. Nařídil jsem tedy služce, aby uhlí rozbila na prášek, a pak jsem onen sešit řádně opatřil uhelným prachem. Po týdnu jsem uhlí vysypal do potoka. Ale kromě toho ještě téhož večera jsem provedl na obranu správný kabalistický rituál. Pak jsem klidně čekal, neboť jsem věděl, že „čaroděj“, který byl ostatně velkým břídilem, zažije zpětný náraz.

Každý magický výkon, hlavně čarodějství, je doprovázen zpětným nárazem, jestliže se čaroděj neumí chránit. Ale i pak je onen náraz jen oddálen. Jednou se dostavit musí!

A zakrátko jsem od onoho muže obdržel několik prosebných dopisů, abych se s ním smířil atd. To jsem ovšem učinil, neboť je to spravedlivé a za druhé jediné okultně správné.

Připomínám, že mystik se musí střežit každé magie a že i nejmenší přestupek je ihned potrestán. Mystik musí naopak proti každé magii bojovat a varovat před ní, poněvadž každá magie vede nakonec k sobeckým účelům. Na druhé straně pak každý pokročilý mystik obdrží jisté síly magické, kterých však nesmí užíti. Každému žákovi se otevřou obrovské možnosti ve světě nadsmyslném a každý dříve nebo později upadne do pokušení použíti těchto možností buď pro sebe, nebo proti jiným. V této věci vládne v mystice nejpřísnější disciplína, a kdo se prohřeší proti tomuto zákonu, je trestán okamžitě.

Také já jsem bezděčně upadl do této chyby a také já jsem zažil ihned trestu, který byl velmi citelný.

V době po uveřejnění mé první okultní knihy „Divy a kouzla indických fakirů“ jsem napsal pro nakladatelství Vilímkovo spis druhý: „Odhalená magie“. Tehdy jsem ještě netušil, že tato kniha, ač zajímavá, je vlastně ode mne nemístná. Střežil jsem se ovšem pověděti v ní příliš mnoho, ale přece jen jsem psal o magii a toho jsem se měl vystříhat. Kniha však – bylo to za války – nebyla přijata, a tak její rukopis ležel v mém stolku několik let.

Když však moje spisy šly na odbyt, vyňal jsem zase onen rukopis a nabídl jej nakladateli p. Hynkovi v Praze v Celetné ulici. Spis byl přijat a zakrátko byl v tisku. Ale do knihy jsem zařadil několik obrázků z jedné magické knihy německé. Bylo je třeba reprodukovat z originálů, a tak jsem jednoho dne vzal tlustý německý spis a chtěl jej dodati nakladatelství. Vstupoval jsem do vozu elektrické dráhy, který stál na stanici. Ale právě, když jsem kladl nohu na stupátko, zabral motor vozu a já sklouzl a sjel jsem na zem, drže se okamžik tyče. Pustil jsem se sice ihned, abych nebyl vlečen – byl to přívěsní vůz – ale přitom se mně levá noha v nártu nějak ohnula nazad a já pocítil, jako by mně nárt byl náhle stažen prudce řemenem. Někdo mně pomohl vstáti a já jsem se odebral do blízkého domu, abych si odpočinul. Kulhal jsem, ale přesto jsem mohl jíti za chvíli domů. Bydlil jsem nedaleko.

Teprve doma, když jsem sňal botu, shledal jsem, že levé chodidlo mně jaksi nepřirozeně visí dolů. Také, když jsem si nárt ohmatal, cítil jsem jako chrastění kostí. Noha byla v nártu zlomena! Poležel jsem si přes šest týdnů a ještě dlouho jsem kulhal, než se kosti zahojily a upevnily! To byl zřejmý trest za moji knihu o magii! A také jsem ihned věděl, proč se mi stala tato nehoda.

Upozorňuji zde důrazně, že mystik je ve zcela jiném okruhu dění než jiní lidé, že pro něho platí jiné zákony a že jistých věcí se nesmí dopustit bez okamžitého trestu, kdežto zase jsou skutky, které může učinit a jsou mu prominuty. Mystik, jehož karma je spalována, nesmí tvořit karmy nové, a proto je za vše trestán ihned.

Tuto pravdu jsem poznal podle skutečných událostí ve svém životě a je potvrzena také všemi pravými mystiky, kteří nyní provádějí delší dobu cvičení. Jinak o ní není v žádném spise, ani starém, ani novém, slova.

Je také jisto, že karma na počátku mystické cesty se rychleji vybíjí, než by se stalo normálně, poněvadž mystikovi „jsou hříchy odpuštěny“. To je ovšem nepříjemné, neboť žáka často (ne vždy) stíhají na počátku jeho cesty nepříjemné a trapné události, které se měly díti třeba až za léta nebo i v některém příštím životě.

Tato věc však také mnohé lidi zrazuje před mystikou praktickou. Bojí se nehod a neštěstí, které by je snad očekávaly. Je to ve skutečnosti jednání pošetilé, poněvadž jistá část karmy musí býti prožita dříve nebo později.[66]

Mystik musí býti především neohroženým, a jestliže je mu dána pravá a živá víra, překoná vše, ač často musí překonávati veliké překážky, které mu staví do cesty „duch světa“, kterého církev jmenuje satanem. Ale tento duch světa není nic jiného než personifikovanou hmotou. Tím ovšem není řečeno, že by démoni neexistovali – právě naopak tyto bytosti jsou inteligentními činiteli ve vesmíru a každý okultista nebo zvláště magik je musí poznati – podle jejich útoků. Tyto útoky se dějí přímo i nepřímo.

Přímé útoky jsou mnohem nebezpečnější než nepřímé, protože lidé, kteří nemají dosud otevřeny vnitřní smysly, aby mohli nebezpečí postřehnouti, domnívají se většinou, že nástrahy jim kladené jsou výsledkem nějakých jiných činitelů nebo i náhod.

Démoni jsou stále na stráži a hledají slabé lidské stránky, aby pak vnuknutím jich využili. Jejich působení je většinou telepatické a jejich vliv může býti na člověka prováděn za bdění právě tak jako ve spánku.

Člověk je tedy vystaven dvěma vlivům – jednomu dobrému, který přichází z nitra – to je vliv božský. Ale člověk jej nepoznává, domnívaje se, že myšlenky, které dostává (inspirace), jsou jeho vlastní. Někdy jsou tyto božské vlivy tak skryté, že je třeba velké zkušenosti, aby byly rozeznány od myšlenek vlastních. Kromě toho božství užívá stále velmi rychlých a takřka okamžitých popudů, čímž člověka chrání před škodlivými kroky a činy. Božství také může zakročiti i na úrovni hmotné – je-li toho třeba. Pak vyšle jiného člověka, který nám dá výstrahu nebo radu. Někdy – ale to se děje nejvíce na Východě, kde jsou lidé duchovně na vyšším stupni – zakročí božství i prostřednictvím některého adepta, který se s člověkem setká v podobě často nenápadné. To nejsou výmysly nebo pohádky, nýbrž skutečnosti všem zasvěceným dobře známé. I paní David-Neelová ve své knize o Tibetu se na mnohých místech o tom zmiňuje.[67]

Druhý vliv je zlý, vychází hlavně od démonů, kteří se snaží lidi inspirovat ke špatným skutkům a hlavně je podněcují k různým vášním a neřestem. Ale tyto vlivy jsou ještě stupňovány telepatickými vlivy, jejichž pramenem jsou jiní lidé, třeba velmi vzdálení. Dále na člověka působí ještě také jiné bytosti astrální – jsou to larvy zemřelých, které se snaží ukojiti prostřednictvím živých lidí svoje vášně. Je tedy člověk vystaven velmi mnohým zlým vlivům, a kdyby nebylo jisté ochrany ze strany božství a bytostí andělských, tu věru, že by již dávno lidstvo neexistovalo – bylo by zničeno nakupeným zlem. Ostatně lidstvo by za okamžik zhynulo, kdyby mezi ním a démony nebyla ochranná stěna, která nás dělí od světa neviditelného tak, že fyzicky nám vlastně nic nemůže ublížit z oné propasti zloby a nenávisti.

Ani tyto myšlenkové vlivy nejsou lidem známy a také jich může postřehnouti jenom velmi vyškolený okultista. Je však dobře, když o nich alespoň víme. Je proti nim vlastně jediná ochrana, totiž nepřetržitá kontrola myšlenek. Rovněž vroucí modlitba nás chrání, poněvadž nás sbližuje s Bohem.

Zato mohou působit z astrálu fyzicky mnohé jiné bytosti, ale ne na každého. Vystaveni jsou těmto vlivům jenom lidé, jejichž vlastní astrální tělo je uvolněno nebo, jinými slovy, jejichž nervová soustava je nenormální. Jsou to většinou lidé, kteří mají schopnosti medijní, třebaže se tyto schopnosti neprojevily jinak. Jsou mnozí nemocní různými neduhy, jejichž příčina je lékařům záhadná nebo ji vykládají vlivy zevními. Místo toho je tu příčina v nějaké špatné nebo zvrhlé bytosti astrální, která svou blízkostí působí na postiženého zhoubně. Jsou choroby žaludeční, srdeční, hrtanové, mozkové a hlavně různé křeče a jiné neduhy, které by byly vyléčeny okamžitě, kdyby byla taková špatná bytost odstraněna z blízkosti chorého.

Víra starých národů a také národů primitivních, že choroby mají tento původ v neviditelnu, byla skvěle potvrzena médiem Adelmou Vayovou, která vyléčila svou zvláštní metodou na tisíce chorých, kterým žádný lékař nemohl pomoci. Vayová byla ve spojení s vyššími bytostmi, které se jí projevovaly jako Maria, Budha a Vavřinec. Je jisto, že to bylo její božské já, které, jak se stává, velmi často se maskuje tímto způsobem u médií velmi vyvinutých a vzácně nadaných. Vayová nebyla vlastně médiem v pravém smyslu, neboť její schopnosti a výsledky přesahují vše, co je známo u médií jiných. Zvěděla-li o některém nemocném (léčila s úspěchem zvláště epilepsii), žádala svoje „duchy“ o pomoc a ti jí přivedli bytost, která nemoc vyvolávala. Pak se Vayová snažila onu bytost přesvědčit, že se dopouští zlých činů a působila na ni modlitbou a domluvami tak dlouho, až bytost (byl to astrál některého zemřelého) nahlédla, že páše křivdu a vzdálila se od nemocného. Tím okamžikem bylo tu naprosté vyléčení bez jakékoliv recidivy.

Ale když takový astrál se po čase zase jen – více ze zvyku – přiblížil k vyléčenému, tu nastal ihned nový záchvat nemoci. Velmi často zvěděla Vayová o takové recidivě mnohem dříve, než jí to mohl napsati vyléčený člověk, neboť astrální bytost to pověděla medijním písmem ihned, kdežto dopis, který to potvrzoval a v němž doba záchvatu se shodovala na minutu se sdělením medijním, došel třeba až třetího dne.[68]

Z toho vyplývají důkazy, že teorie Vayové o původcích těžkých chorob byly a jsou správné. Ale jak může působit astrální bytost na zdraví člověka?

Nutno mýti na mysli, že astrální látka, třebaže byla velmi jemná, přece jen je hmotná. Nízké bytosti astrální mají tělo nabité nepřátelskými emanacemi, skoro bych řekl jedovatými plyny, které na citlivý lidský organismus působí otravně. Že je tu něco skutečně polohmotného, lze pozorovati také u jistých médií, která vyciťují již hmatem nečistou astrální látku. Sám mám v této věci zkušenosti osobní. Dále je známo, že bytosti démonické, byly-li vyvolány a když se skutečně objevily, zůstavují po sobě odporné výpachy, jako zase po zjevech andělů zůstává jistá charakteristická vůně.

Ne nadarmo se užívá při evokacích démonů asa foetida, která s jinými zapáchajícími látkami se klade na žhavé uhlí. A ne nadarmo se užívá při obřadech vysoké magie nebo k vyčištění ovzduší v místnostech zamořených nečistými silami kadidla, jehož užívají a užívaly snad všechny soustavy náboženské při obřadech posvátných.

Mluvím-li o andělích, je třeba říci, že spatřiti anděle nižších řádů není snadné pro mystika. Zato však vidění andělů vysokých stupňů jako „trůnů“ a archandělů je velmi řídkou událostí. Jen vysokému zasvěcenci je to dáno.

Zato démoni se objevují velmi snadno a zvláště mystikovi, poněvadž ten je předmětem jejich zvýšené pozornosti. Záleží jim na jeho svodu mnohem více než na svodu tisíců lidí jiných.

Tím nechci snad mystika vynášeti a vychvalovati nad jiné lidi – naopak mystik má a musí býti vtělenou skromností, chce-li si udržeti milosti boží, avšak věc je jiná. Mystik již nastoupil skutečnou cestu k Bohu. Tu přednost před jinými lidmi má skutečně, kdežto jiní lidé stále ještě tápou ve tmě a musí se probojovat k poznání, že vlastně nic jiného nakonec nezbývá.

A právě proto je mystik pro démony osobou důležitou. Považují ho za svého nepřítele a chtějí vší mocí ho svésti z pravé cesty a uchvátit ho do svých tenat. Proto mu kladou nástrahy. Ale nejen takové, jako lidem jiným, nýbrž běží jim hlavně o to, aby mystika svedli k paktu čili zápisu.

Nebudu se příti se skeptiky nebo zaostalými badateli v okultismu, zdali je takový pakt možný, či nikoliv, a zdali k němu dochází. Tato kniha je pro pokročilé okultisty, kteří vědí, že člověk může propadnouti zlým mocnostem právě tak, jako se může spojiti s Bohem. Dvojí lidská podstata to právě umožňuje.

Protože mystik má vyvinuté vnitřní smysly, jimiž může vniknout do neviditelna, je mu také snadno spatřiti démony různých stupňů, a proto se mu také časem zjevují, zvláště kdyby se dal svésti na cestu magickou nebo jen o ní přemýšlel.

Před málo lety vyšly v Německu dvě malé knížky o evokační magii. Koupil jsem je, abych se informoval, co se v moderní době provádí v tomto směru. Užasl jsem, když jsem četl autentický popis evokací nad míru zjednodušený, a užasl jsem nad smělostí německých okultistů, kteří se odvažují k něčemu podobnému v soukromých bytech.

Několik dní mně tyto věci tanuly na mysli. Ale ovšem, neměl jsem ani nejmenšího sklonu prováděti snad evokaci démonů. A přece jen již moje myšlenky měly z onoho světa odezvu. Za málo dní jsem se v noci probudil a spatřil jsem u nohou postele státi bytost, ve které jsem okamžitě poznal její kategorii. Byl to ďábel v občanském oděvu a tvářil se, pokud to svedl, velmi přívětivě. Barva jeho tváře byla olivově hnědá, tónu prazvláštního, nesnadno popsatelného. A jeho oči sršely skrytou zavilostí a nepřátelstvím mnohem větším než oči kteréhokoliv známého tvora v nejvyšším vzteku. Napsal jsem, že se zjevil v oděvu občanském, poněvadž tyto bytosti mohou přijmouti jakoukoliv podobu – i andělskou – a jen tehdy, když se blíží k člověku s úmysly nekalými a skrytými, zjevují se tak, jak pověděno.

Kopl jsem přes pelest postele po zjevu a on zmizel. Věděl jsem, co jeho zjev znamenal – smlouva se mnou byla by velmi vítanou a já dobrou kořistí.

* * *

V této knize jsem se dosud nezmínil o tajných okultních společnostech, kromě jednoho případu na počátku. Společnost teozofickou nelze mezi ně počítati, poněvadž je úplně veřejná.

Mnohý čtenář se asi otáže, zdali i já jsem byl nebo dosud jsem členem některé takové tajné společnosti okultní nebo mystické. A jiní čtenáři by se zase rádi otázali, co se vlastně rozumí „tajnou společností“ nebo „bratrstvím“.

V této věci odkazuji čtenáře na svoje dílko „Svobodné zednářství a jeho tajemství“ a také na knihu „Tajné síly přírody a člověka“, ve které je tajným společnostem věnována celá kapitola. Zde jen připomínám, že tajné společnosti byly odjakživa a že jich bylo na sta. První z nich jsou známé jako „školy prorocké“ u Hebrejců a pak v Egyptě a vůbec ve starověku pod jménem „mysterie“. V každé pravé tajné společnosti se pěstovala prakticky mystika a žákům se předváděly mystické zážitky v obřadech anebo na jakémsi jevišti. Poslednější se dělo v Egyptě a Řecku.

Tajná společnost měla vždy za účel vést žáka k cíli mystickému a dávala mu také obvykle vůdce, neboť ve starých dobách a ještě ve středověku a v časném novověku byli mistři s tajnými bratrstvy ve spojení. I dnes ještě trvají některé pravé tajné společnosti mystické, zvláště v Indii a v Číně. V Evropě se sice tato snaha tu a tam napodobuje, ale praktického významu to nemá, poněvadž vůdčí činitelé nemají mystického klíče a neznají pravých prostředků, jak navázat spojení s božtvím.

Proto všechny zevní tajné společnosti mystické jsou jen jakési náhražky starých řádů pravých a spojených se zasvěcenci.

Já jsem vstoupil jen do jedné takové zevní společnosti, jejíž lóže byla na Vinohradech. Ale brzy po mém vstupu se ukázalo, že vedoucí člen je podvodník a ignorant, který předstírá mnohé a mnohé věci, aniž měl k tomu oprávněnost, nebo dokonce vědomosti. Přesto onen člověk, který jen těžil z nevědomosti jiných, napáchal ještě po letech mnoho zla, neboť sta lidí svedl na nepravou cestu.

Je však jedna veliká a věčná tajná společnost či lépe „bratrstvo“, které má a mělo odjakživa slavný zvuk. Jsou to „bratři Růžového kříže“ čili „rosikruciáni“. Jinak se jim také říká „bratrstvo Bílé lóže“.

Mnozí se domnívají, že rosikruciáni jsou vesměs křesťanskými mistry, poněvadž naposledy vystoupili na veřejnost ve světě západním a prohlašovali, že jenom Kristem lze dojíti spásy. Ale to je omyl. Rosikruciáni se objevují vždy v rámci toho náboženského směru, který vládne v dané zemi a době. Jinak však jest jejich náboženství univerzální mystická nauka, která zahrnuje všechny náboženské soustavy světa. Proto by mohli vystoupiti například v Číně jako hlasatelé učení mudrce Lao-c’ a podobně.

Rosikruciáni trvají od počátku světa. Jsou to nejvyšší adepti, mezi nimiž dlí právě tak starozákonní proroci bibličtí jako zasvěcenci egyptští a indičtí. Oceán Ducha svatého, do něhož všichni vstoupili, vyrovná každý rozdíl v podání, a tak jsou všichni vespolek bratry a pracují k jedinému cíli: pomáhají lidstvu na jeho skryté cestě ke světlu a zamezují úplný rozklad lidské společnosti a zhroucení se morálky a víry. Právě v nynější době jest jejich činnost desetkráte vyšší, než byla před válkou.

Mezi nimi jsou stejně indičtí jogínové jako světci křesťanští, neboť v duchovnu není pražádných rozdílů víry. Proto také pravý mystik musí vážit stejně všech vyznání a nesmí žádné zatracovat nebo považovat svoje za lepší. Nemá-li žák tohoto přesvědčení, nemůže býti pravým mystikem.

O rosikruciánech se mnoho bájilo a jejich knihy, které byly dány světu v XVI. a XVll. století, jsou dosud mnohým okultistům záhadou. Proto však máme mnoho a mnoho nepravých rosikruciánských společností ve všech dílech světa. Tyto řády však mají s pravými bratry Bílé lóže společné jen jméno – nic jiného.

Je však dáti pravdě zadost učinění, a tu musím říci, že jsou i nyní na světě zevní společnosti mystické, které mají spojení s pravými rosikruciány. Jedna je v Anglii, jiná je v Číně a pak je ještě jedna v Egyptě a jedna je v Persii.

Toto bratrstvo má po světě žáky, kteří jsou vedeni a někdy bez svého vědomí inspirováni mistry. A právě jeden či druhý takový jejich žák je vlastně vůdcem a zakladatelem jmenované mystické společnosti.

O příslušnosti k takové společnosti nelze říci veřejně vůbec nic – ani ne tolik, zdali ji žák zná, nebo nezná. Teprve na jistém stupni mystického zasvěcení nabude žák vnitřně jistých vědomostí o tomto vysokém bratrstvu. Podle pravdy musí každý velmi pokročilý mystik vstoupiti s rosikruciány do spojení, neboť ten, kdo v sobě poznal Ducha svatého – stal se již vlastně jedním z nich.

O rosikruciánech vládne dosud tolik mylných názorů, že na tomto místě otiskuji část svých statí o tomto bratrstvu, které vyšly před lety v mém časopisu „Psyche“. Onen ročník je však již dávno rozebrán, a proto považuji za svou povinnost uveřejniti výňatky z něho v tomto spisu, aby věci ty byly zase přístupny a zachovaly se.

Mistři vlastní zůstávají vždy skryti, a jestliže se někde objevili – ve středověku se to dělo častěji –, tu buď jich nikdo neznal, anebo byli-li poznáni, zmizeli zase náhle, aniž kdo věděl kam – právě tak, jako přišli, aniž kdo věděl odkud.

Řekne-li tedy někdo, že je rosikruciánem, a dá-li nám k tomu ještě navštívenku se svou adresou – je to podvodník.

Nepopírám, že existují a existovali lidé, kteří byli pravými členy R + C (rosa et crux – růže a kříž), což je značkou pravých rosikruciánů. Také dali napsati různé spisy. Ale toto bratrstvo nemělo a nemá žádných viditelných lóží a nemá také stanov, aniž přijímá členů způsobem hmotným. Zkrátka toto bratrstvo není společností tělesnou, nýbrž duchovní, ač jeho členy mohou býti také lidé.

Jejich členové nemusí míti a nemají žádných poznávacích znamení nebo viditelných znaků, poněvadž všichni mají vnitřní smysly vyvinuty a těmi se ihned poznají.

Na hmotný svět působí Bratři inspiracemi a ještě jinými duchovními vlivy a k tomu si vyvolují pokročilé žáky mystiky – nebo také básníky a vynálezce a vůbec lidi povznešené duševně nad bahno světa.

Mnohý by tedy položil otázku, kdo může s nimi vstoupiti do styku. Odpověď je krátká: „Každý!“ Kdo jen opravdu chce, může je osobně poznati, ale musí projíti mystickou cestou alespoň z větší části. Jakmile ji nastoupil, je již v jejich mocném vlivu a je stále střežen a z jejich středu veden a po případě posilován a napomínán.

Je ovšem jisto, že cesta k přijetí do jejich společnosti je dlouhá a že vede trnovou branou – ale je zde, a kdo má odvahu podstoupiti ji, může býti jist, že nakonec bratrstvo nalezne.

Na tomto místě uvádím několik jmen alespoň středověkých rosikruciánů a zároveň autorů okultních děl. Jsou to: Agrippa z Nettesheimu, Andreae Valentin, Böhme Jakub, Flamel Nicolaus, Fludd Robert, Helmont Joan, Leadeová Jana, Paracelsus, Philates Eugenius (Tomáš Vaughan), Pordage John, Joh. Van Ruysbroek, Valentinus Basilius, Welling Georgius.

Mnozí z těchto autorů psali ovšem knihy alchymistické. Ale podotkl jsem již jinde, že cesta alchymistická je zcela souběžná s cestou mystickou a že symboly užívané alchymisty značí rovněž postup cesty mystické.[69]

Ovšem jiní mistři téže duchovní lóže psali zase jinak, a sice mysticky. A mnozí žili v Indii a na Východě a psali čínsky, v sanskrtu nebo v pálí. Je třeba uvědomiti si, že mluvíme-li o rosikruciánech, máme na mysli všechny adepty tajných věd, ať žili kdykoliv a kdekoliv.

Všichni tito mistři jsou spojeni v jediný nerozborný kruh, který jaksi tvoří hradbu proti vlivům bratrů levé ruky čili černým magikům. Onen kruh pracuje také k uchování mysterií a k jejich obnově, když nadejde příhodná doba, a podobně.

Nechť však nikdo se nedomnívá, že když počne prováděti mystická cvičení naší křesťanské školy a když se mu otevřely vnitřní smysly, ihned vejde do styku s mistry. Musí pracovati neúnavně léta a léta a mnoho musí prožít, než mu bude poslána nezvratná útěcha a pomoc.

Je také třeba připomenouti, že žák se nesmí ohlížeti o cestách indických nebo jiných, chce-li opravdu dosáhnouti cíle. Pro Evropana je jedině cesta křesťanská a žádná jiná! Tato mystická škola poskytuje také největší bezpečnost a jest nejméně ohrožena zvenčí i z nitra. Je to cesta nejsnazší, ač by se zdálo, že je delší než např. některé cesty jógické. Zato však jógické cesty jsou příkřejší, a protože na každé cestě je možný pád, bývá také taková událost na cestě indické mnohem nebezpečnější a může také vésti ke zkáze.

Cesta mystická, poněvadž je cestou lásky, je prosta těchto velkých nebezpečí. Zdá-li se delší, je to proto, že člověk počítá s pozemskými poměry, a tudíž i časem. Ale ve skutečnosti to nemá význam. Ostatně málokomu se podaří dospěti k cíli v jediném životě. Každý však začíná tam, kde dříve ukončil, a tak není žádná snaha ztracena.

Ti pak, kteří se narodili v Indii a nastoupili cestu jógickou, mají za sebou již řady vtělení, kdy nabyli již více síly a jejich duševní fondy jsou obsáhlejší. Cíl je však stejný tam i zde!

Napsal jsem již v „Ohnivém keři“, že cesta mystická, jak ji pěstujeme, je cestou růže a kříže. Důkazů o tom nabude každý žák, který pilně cvičí. Je jich velmi mnoho a každý je musí obdržeti. To je právě jednou z největších zkušeností našich žáků. Nelze ovšem těchto důkazů a jejich způsob prozradit, aby jich nebylo zneužito – ale shodují se přesně s naukami rosikruciánů.

Jak již pověděno, vystoupili rosikruciáni naposledy v Evropě v XVI. a XVII. století, a sice některými spisy. V těchto knihách, z nichž mnohé vyšly v Německu v novotisku, oznamují svoje působení a uvádějí také svoje oblíbená hesla. Rozumí se, že když vystoupili se svými publikacemi na Západě, použili při tom křesťanské formy. Jinak by byli nemohli působit dostatečně na duše lidí.

Jednou z hlavních vět rosikruciánských je následující:

„Ex Deo nascimur. In Jesu morimur. Reviviscimus per Spiritum Sanctum.“ V překladu: „Z Boha se rodíme, v Ježíši umíráme, znovu se rodíme z Ducha svatého.“ V tomto hesle je obsažena celá mystická nauka. Z Boha Otce se člověk rodí, pak umírá smrtí mystickou na kříži po příkladu Ježíše Krista, aby se znovu zrodil z Ducha svatého. Druhou takovou zásadou rosikruciánskou jsou věty:

„Tria sunt miracula: Deus et Homo, Mater et Virgo, Trinus et Unus.“ V překladu: „Tři jsou zázraky: Bůh a člověk, Matka a Panna, Trojitý a Jeden.“

Zázrakem je člověk, poněvadž v něm sídlí Bůh, lidská duše je Pannou a stane se přitom matkou, když zrodí Ježíše Krista, zůstávajíc pannou. A největším mysteriem je trojitý Bůh a jeden Bůh. To jsou nejposvátnější symboly a zároveň poučky křesťanské mystiky.

Nyní uvedu tak zvané „povinnosti“ bratra Růžového kříže. Ti, kteří jsou mrtvi v těle, budou následující řádky čísti zevním rozumem, a proto smyslu nepochopí. Ale ti, kteří žijí v Duchu, poznají vnitřní smysl těchto naučení a budou se jimi řídit.

Povinnosti pravého rosikruciána jsou:

1. Mírniti utrpení a léčiti nemocné, ale bez odměny.

Lék, který podávají, je drahocennější zlata, je neviditelného způsobu a lze jej všude zdarma obdržet.

2. Jejich oděv budiž přizpůsoben zemi, ve které právě přebývají.

Oděv Ducha je forma, ve které Duch bydlí, a musí se přizpůsobit planetě, na které se Duch usídlil. (Zároveň se však tato povinnost vztahuje i na svět hmotný, neboť kdyby se některý bratr objevil někde v kroji neobvyklém, stal by se nápadným.)

3. Jednou do roka se sejít na určitém místě.

Jména těch, kteří se na ono místo nedostaví, budou vymazána z knihy života, až bude ukončena jejich pozemská dráha. Dosud nikomu se nepodařilo rozřešit tajemství, kdy a jak se bratři mají setkávati podle tohoto ustanovení. V knize rosikruciánské: „Fama Fraternitas“ na straně 54. se praví: „Ein jeder Bruder soll alle Jahr sich auf C. Tag bei S. Spiritus einstellen, oder seines ausserbleibens Ursach schicken.“

V překladu zní tato věta: „Každý bratr se má dostaviti na den C. u Ducha svatého, nebo poslati příčinu své nepřítomnosti.“ Z toho, že se mají bratři setkávati u Ducha svatého, pozná každý, že zde nejde o řád tělesný, nýbrž duchovní. Mnoho bylo mezi badateli domněnek, jaký je to den, který označil autor písmenem C. A přece je řešení toto velmi prosté. Je to Charfreitag čili Velký pátek, tedy den umučení Krista na kříži. Znamená to tedy, že bratři se sejdou duchovně prostřednictvím koncentrace mystické a se znamením kříže na těle (t. j. stigmatizacemi) u Ducha svatého, t. j. v Duchu svatém, v oblasti nadsmyslné.

4. Každý člen má voliti určitou osobu jako svého následovníka.

Každý člověk je sám tvůrcem bytosti, v jejíž osobnosti vystoupí na následující příčce žebříku vývoje. Toto místo je třeba vysvětlit. Každý žák mystiky vytvoří svým cvičením nového člověka, který se v něm znovuzrodil. Tím je navázáno spojení se žákem, kterému byl předcházející učitelem. Tak se zachovává duchovní tradice od věků do věků. Obrazně pověděno, je tu nepřetržitá řada žáků, kteří vzájemně podávají ruce těm, již jsou na „žebříku vývoje“ o stupeň níže, a sami jsou podporováni tím, který je nad nimi nejblíže. To je stará zásada učitele čili vůdce a žáka. Proto také každý žák musí chtěj nechtěj nauku, kterou získal a již použil, podati dále, a sice zcela zdarma, jako ji zdarma byl přijal.

5. Písmena R. C. jsou symbolem řádu.

Ti, kteří skutečně vstoupili do řádu, mají tyto značky na těle, a nemohou tudíž zůstati nepoznáni od těch, již jsou schopni zpozorovat i tento tajný symbol. Je to tak zvaná „mystická pečeť“, kterou každý žák musí obdržeti. Ale těchto pečetí je několik. Některé z nich byly známé kněžím a zasvěcencům již ve starém Egyptě. O tom jsou v naší škole důkazy.

6. Trvání bratrstva nutno tajiti sto let od doby, kdy bylo po prvé založeno.

Těchto sto let je výraz symbolický, neboť znamená, že doba tato neuplyne dřív, dokud se lidstvo neprobudí k vědomí své duchovní podstaty.

Duchovní řád rosikruciánů má několik základních tajných značek, které nejsou však nějakými znaky zevními, nýbrž vnitřními. Jsou udělena žákovi Duchem svatým, a kdo je má, pozná je velmi snadno u bratra druhého. Řád tento má vlastně jen tři stupně, učedníka, pomocníka a mistra. Podle toho také zevní řády mívají většinou jen tři stupně zasvěcovací. Některé zevní společnosti zavedly stupňů sedm, ale již to není správné.

Již značka tohoto bratrstva, totiž R/C, je vlastně klíčem mystické cesty, a kdo jí rozumí a kdo její význam prožil, stojí již na prvním stupni řádu. Tento prvý stupeň je však na mystické cestě stupněm velmi vysokým.

Veškerá jiná znamení zví jedině ten, kdo kráčí cestou mystickou – všem ostatním lidem jsou a zůstanou tajemstvím. V některých nepravých rosikruciánských spisech, zvláště amerických, je uvedena celá teorie domnělých rosikruciánů o původu a vývoji světa a člověka. Ale nic takového nelze najíti v pravých jejich spisech. Zato existují mnohé alchymistické knihy, v nichž je vylíčena obojí cesta symbolicky – na jedné straně praxe k dosažení elixíru života a na straně druhé k dosažení nesmrtelnosti, spojení duše s Bohem.

Rosikruciáni znali nejen výrobu zlata z kovů obyčejných, nýbrž i tajemství kamene mudrců, tajemství perpetua mobile, tajemství věčně hořící lampy atd. Všechna tato tajemství mají jediný základ: nalezení principu života a jeho ovládnutí. Ale život není nic jiného než nejvyšší projev božství. Kdo se tedy spojil s Bohem, ovládá celou přírodu a její tajné síly. Tím získává již v zevním světě moc, které nemůže nic odolat.

Čtenář by mohl nadhodit otázku, proč vlastně rosikruciáni vyráběli kámen mudrců, který donekonečna může prodloužiti pozemský život. Mistři dojista tohoto kamene pro sebe nepotřebovali, neboť každý mistr může existovati podle libosti na kterékoliv úrovni světové. Lze mu žíti v duchovním stavu, právě tak jako sestoupiti na úroveň hmotnou v jakémkoliv těle a žíti libovolně dlouho na zemi.

Ale kámen mudrců nebo elixír života, což je jedno a totéž, měli mistři pro některé své žáky. Napsal jsem již, že málokomu se podaří dokončiti mystickou cestu v jediném vtělení. S tím však, že duše se musí znovu vtělovati, je spojena ztráta času. Vyvolenému žákovi poskytl tudíž jeho vůdce elixír života, prodloužil mu tím pozemskou existenci, a tak mu dal příležitost v jediném životě dosáhnout cíle.

Totéž provádějí ještě dnes indičtí alchymisté, jak poznamenává žák Ramakrišny Swami Vivikenanda ve svém spise „Radža Jóga“[70].

Ve všech pravých spisech rosikruciánských pojednávajících o alchymii se setkáváme s dvojím kamenem mudrců. Jeden je chemický a druhý je duchovní. Tento duchovní kámen sluje Ježíš Kristus. Je to tedy onen duchovní princip v člověku, který mu jedině může dáti duchovní nesmrtelnost čili jinými slovy spásu – je to naše božské já, jemuž v Indii říkají átman. Velmi zajímavé je sledovat alchymistický postup k výrobě „kamene“ a porovnati jej s postupem vnitřního vývoje mystického. Oba postupy jsou přesně souběžné a alchymisté užívají pro oba stejných symbolů. Některé tak zvané alchymické knihy jednají vůbec jen o mystické cestě duchovní, a nikoliv o laboratorním „kameni“. Jiné pak zase mají na zřeteli obě cesty. Kdo nezná tohoto tajemství, nemůže nikdy porozuměti starým alchymickým spisům.

Kdo zná mystickou cestu z praxe, tomu je četby knih alchymických snadnou věcí. Kdo těchto zkušeností nemá, nechť se raději alchymií nezabývá, poněvadž je to zbytečná ztráta času a energie.

Kdo by chtěl čísti dobrou knihu alchymickou, nemusí hledati v knihovnách ani trápiti se obtížnými překlady z cizích literatur, neboť máme v češtině výbornou takovou knihu, která péčí Otakara Zachara vyšla r. 1907 na Kladně nákladem autorovým. Jmenuje se: „O způsobu přistrojení kamene filozofského“. Kniha obsahuje kromě výborné předmluvy pana Zachara starý alchymický spis Vavřince Ventury Benátského, který vyšel v Benátkách roku 1557. Překlad knihy pořídil český alchymista Bavor ml. Rodovský z Hustiřan. Jeho spis (rukopis) je v knihovně v Leidenu.

Důkaz, že tu jde o dvě cesty, jednu v laboratoři a druhou mystickou, nalézáme i zde. Na straně 95. českého vydání se praví:

„Připravování (kamene) pak nemůže se věděti než skrze vnuknutí Boží, neb skrze ukázání a naučení mistra.“

Prvý způsob je cesta mystická, na které žák dosáhne všeho vědění vnuknutím nebo vnitřním slovem. Druhý způsob je laboratorní, při kterém mistr musí žákovi věc ukázati – zasvětiti ho do alchymické práce. Prvý způsob dá člověku duchovní znovuzrození a druhý zase elixír, a tím výrobu zlata a také nesmrtelnost tělesnou.

Rosikruciáni vyráběli „kámen“ také proto, aby mohli léčiti všechny choroby, což také činili podle mnohých historických dokladů.

Na cestě mystické jsou, jak známo těm, kdož studovali moje dílo „Ohnivý keř“, tři stupně vývoje čili křesty. Prvý je křest vodou, druhý je křest krví a třetí ohněm. Poslední křest se také jmenuje „Duchem svatým“ podle slov Kristových, protože Duch svatý je podstaty ohnivé.

V citované knize Venturově nalézáme totéž na straně 137, neboť se tam praví:

„Trojnásobné je spravování kamene. První studené a vlhké (tj. voda), druhé teplé a vlhké mírné (tj. krev), a třetí teplé a suché (čili oheň).[71]

Tak bych mohl kupit citáty za sebou a všude bychom shledávali přesnou souhlasnost cesty alchymické s mystickou. Jenomže nelze uveřejňovati mystických stavů, aby nebyly profanovány, a tím je již položena hráz zevním důkazům. Kdo chce poznati tajemství alchymistů, nemusí konati pokusy v laboratoři, ale jen usednouti a prováděti nepřetržitě mystická cvičení. Pak mu bude vše odhaleno.

Velmi zajímavý fakt je také, že jsem nalezl i v Novém zákoně zcela jasně alchymické pochody. Doložil jsem to ve svém díle: „Bible ve světě mystiky“, a sice ve výkladech ke zjevení sv. Jana.

Nyní se vrátíme ještě k rosikruciánům a popíšeme jejich zevní znamení, kterých je šestnáct. Jsou to znaky, podle nichž lze i nezasvěcenému poznati bratra rosikruciána, po případě jejich žáka, ač poslednější nemá těchto znamení dokonale.

1. Rosikrucián je trpělivý.

Jeho prvým a nejdůležitějším vítězstvím je dobýti pravého já. Je to vítězství nad „lvem“, jenž některé z nejlepších následovníků značně poranil. (Tímto lvem se rozumí zevní já člověka čili zvířecí podstata, jinak také lidské vášně a náruživosti.) Tohoto lva nelze přemoci snad prudkým nebo náhlým útokem, neboť může býti překonán jen trpělivostí a silou. Pravý rosikrucián hledí překonat svoje zevní nepřátele laskavostí a ty, jež ho nenávidí, dary. (Těmito dary se míní duchovní síla, kterou jim posílá požehnáním a modlitbou. Kdo se pokusil tímto způsobem brániti se proti nepřátelům, poznal, že jsou to zbraně neodolatelné. Neviditelný meč modlitby zasáhne vždycky na pravém místě a zasáhne s výsledkem přímo úžasným. Ale taková modlitba musí býti vroucí a opravdová. Nutno se při ní vžíti do lásky k nepříteli – a pak má vždy výsledek.)

Rosikrucián nikomu neklne, ale svým nepřátelům hrne na hlavu žhavé uhlí své lásky. Nepronásleduje jich, ale nechá růsti plevel se pšenicí, aby oboje uzrálo. Pak příroda sama je oddělí.

2. Rosikrucián je laskavý.

Nepřichází nikdy v náladě těžkomyslné a jeho tvář není nikdy mrzutá nebo výsměšná. Jedná s každým dobrotivě a zdvořile a je vždy hotov pomoci jiným. Ač se liší od lidí ostatních, hledí se vždy přizpůsobit jejich zvykům, pokud to připouští jeho důstojnost. Proto je příjemným společníkem a dovede se pohybovati ve všech společenských vrstvách, jednaje stejně laskavě s chudými jako s bohatými.

3. Rosikrucián nezná nenávisti.

Než je přijat do řádu, musí projíti strašnou zkouškou, neboť musí utnouti hlavu hadu závisti. Je to úkol velmi obtížný, neboť tento had se umí ukrývati v některém koutě (duše). Pravý rosikrucián je vždy spokojen se svým osudem, neboť ví, že jeho osud je takový, jak toho zasluhuje. Neočekává žádných projevů přízně od jiných, ale sám bez váhání dává každému svou blahovůli.

4. Rosikrucián se nechlubí.

Každý bratr Růžového kříže ví, že člověk je jen nástrojem v rukou Boha a že svou lidskou vůlí neprovede nikdy nic zdárného, že lidská vůle je jen zkaženou Božskou vůlí v člověku. Jen Bohu vzdává veškerou čest, ale neklaní se ničemu smrtelnému. Také nezná úspěchu, nýbrž čeká trpělivě, až mistr, který v něm sídlí, mu dá rozkaz. (Tímto mistrem je vnitřní božství, které mluví k žákovi vnitřním slovem, což je slovo prorocké).

5. Rosikrucián není marnivý.

Tím dokazuje, že je v něm pravda. Chvála i hana ho zůstavují stejně nedotčeného a také není zarmoucen, když mu někdo odporuje nebo když se setká s opovržením. Čím více od Boha obdržel, tím se jeví skromnějším a tím větší má vůli poslouchati zákona.

6. Rosikrucián není těkavý.

Snaží se vždycky konati povinnosti a jednati podle rozkazu zákona. V jeho srdci je zákon vryt, a ovládá proto jeho myšlenky i skutky. Jeho důstojnost není v jeho zevním zjevu, nýbrž v pravém vnitřním bytí. Vnitřní krása jeho duše se odráží hlavně v jeho oku a tam lze zkušenému postřehnouti jeho vnitřní světlo. Jeho oko je obrazem božského obrazu, který je v něm přítomen.

7. Rosikrucián není ctižádostivý.

Nic nevadí tak duchovnímu rozvoji jako úzký obzor a povaha sobecká. Pravý rosikrucián se stará vždy více o blaho jiných než o svoje. Nemá ani vlastního, ani tajného zájmu na tom, když někomu činí dobře nebo ho ochraňuje. Hledí vždy konati jen dobro a nedá si k tomu ujíti nikdy příležitosti.

8. Rosikrucián je klidný.

Rosikrucián se setkává často s lidmi malého ducha nebo s krátkozrakostí, protože pracuje vždy pro celek.

Proto je trnem v oku lidem, jejichž osobní výhoda nic nezískává jeho činností. Je tupen pomlouvači a jeho pohnutky jsou snižovány. Nevědomci ho posuzují zvráceně a světští „chytráci“ ho považují za blázna. Ale všechny tato věci nemohou porušiti klidu pravého rosikruciána. Ani odpor tisíců lidí nedovede donutit rosikruciána, aby se vzdal činů dobrých a šlechetných, a proto je bude vykonávati, i když to bylo spojeno se ztrátou života.

Poněvadž je zvyklý upírati svoje oko na vnitřní božství, nepodléhá klamům světa hmoty, ale lne k věčnosti.

Jsa obklopen andělskými bytostmi, jejichž hlasy slyší, zůstává nedotčen povykem zvířat.

9. Rosikruciáni nesmýšlí o jiných špatně.

Ti, kteří smýšlejí o jiných zle, vidí jenom to zlo, které je v nich samých a jež se zrcadlí a odráží v lidech jiných. Rosikrucián je ochoten uznati ve všem dobro, je-li tu jaké. A kdyby měla nějaká věc význam dvojí, tu se zdrží úsudku, pokud nevyšetřil její podstaty.

10. Rosikrucián miluje spravedlnost.

Ale přitom se nikdy nepovyšuje na soudnou stolici, aby opravoval chyby jiných. Tím méně se snaží jeviti se moudrým, aby mohl kárati u jiných lidí nectnosti. Nemiluje klepů a nestará se o pošetilosti svých bližních. Nijak se nezúčastní politických nebo osobních sporů. Rosikrucián se těší ze společnosti těch, kteří milují pravdu a již jsou obklopeni mírem a harmonií Ducha. (Je třeba položiti důkaz na větu, která se týká politických sporů. Týká se politiky vůbec. Také mystik se nesmí zabývati politikou, neboť každá politika je věc nečistá a vede člověka jen k samolibosti a jiným nepěkným vlastnostem. Nikdo z lidí obyčejných, Duchem neosvícených, nemůže nikdy posouditi, která strana nebo který směr politický je správný nebo nesprávný. Každé takové posuzování je vedeno jen duchem domýšlivosti a rozumářstvím, které je mystice jen na škodu. Proto nechť mystik ponechá zápas o moc [ničím jiným politika není] různým stranám a nezúčastní se jej. Jinak nebude míti výsledků, po nichž touží.)

11. Rosikrucián miluje pravdu.

Není horšího ďábla nad faleš a pomluvy. Nevědomost vlastně neexistuje, protože je pouze stínidlem na lampě, které je příliš neprostupné světlu. A je-li člověkem odstraněno, tu světlo zazáří. A tím také zmizí nevědomost. Ale faleš je podstatou zla. Pomlouvač má vždy radost, když něco nalezne, aby na tom zbudoval svoje lži a zbudoval z nich hory. Opakem toho jest pravda. Proto rosikrucián hledá jen pravdu, neboť ona je světlem, kterým pomáhá jiným, neboť duchovní světlo k nim přenáší. (Kdo hledá jen pravdu, nalézá Boha. To je zákon. A kdo hledá pravdu v přírodě a hledá pravdu v Duchu, stane se jistě mystikem, poněvadž je pravda jiným slovem – Bůh.)

12. Rosikrucián dovede mlčeti.

Lidé falešní nemilují pravdy a pošetilci nemilují moudrosti. Rosikrucián sice dává přednost společnosti, která si váží pravdy, ale uzavírá své vědění ve svém srdci, poněvadž mlčení jest moc!

Tak jako ministr nechodí na tržiště s tím, co mu pověděl král, tak také rosikrucián, jenž je pravým sluhou božím, nemluví o tom, co mu ve skrytosti pověděl jeho král –Ježíš Kristus, který je nejmoudřejší nade všechna knížata světská. Jeho mlčenlivost přestává jen tehdy, když mu král poručil, aby mluvil, neboť pak to není on, kdo mluví, nýbrž pravda, která se jím projevuje.

Všichni, kdo provádějí mystická cvičení, poznali sami na sobě, jaký ohromný vliv má mlčenlivost. Každé nejmenší prozrazení mystických úspěchů před lidmi nezasvěcenými nebo před žáky nejnižšího stupně má v zápětí ztrátu mystických výsledků, které již byly dosaženy, a sice na jistou dobu. Někdy je to spojeno i s ochablostí síly koncentrační. Jenom učitel, ať stupně vyššího, nebo nižšího, může vyslechnouti otázky a sdělení svých žáků, aniž jim to uškodilo, a jedině on může s nimi také mluvit o duchovních věcech bez škody pro sebe, poněvadž je k tomu povolán. Že toto povolání je některým zvláštním pozemským štěstím nebo jakousi příjemnou výsadou, si myslí jenom blázni, již nevědí, s jakými obtížemi, starostmi, odpovědností, pronásledováním a osočováním je spojen úřad učitele. K tomu přistupuje ještě boj s černými magiky, který musí podstoupit každý mystik, a tím více učitel, poněvadž mystika je od počátku světa zápasem mocností světlých se silami temnoty. Mystikové jsou představiteli prvých a černí magikové jsou viditelní zástupci moci démonů. Zdá se to sice neuvěřitelné, ale přece jen tyto boje neustále trvají a ti, kteří mají vnitřní smysl otevřený, mohou je nejen viděti, ale také je zakusí často osobně. Mezi těmito nástroji černých magiků a démonů jsou lidé často dobře znalí jiných směrů okultních. A jsou přesto posedlí, aniž o tom věděli. Jsou zavilými nepřáteli mystiky a hledají jen, jak by ji ponížili a jak by uškodili těm, kteří jdou mystickou cestou. Tito pomocníci zlých mocí útočí všemožně hlavně na veřejné pracovníky v mystice, ale ve skutečnosti jim nemohou ublížit, poněvadž tito poctiví dělníci na vinici Páně jsou vždy chráněni Duchem svatým.

13. Rosikrucián věří tomu, co ví.

Věří v nesmrtelnost věčného zákona a že každá příčina má určité působení ve vesmíru. Věří, že přípovědi, které obdržel od svého krále, se musí vyplnit. Proto je nepřístupný každé pochybnosti a také všemu strachu. Rosikrucián má neomezenou důvěru k principu pravdy, který se v něm probudil k životu a jenž sídlí v jeho mystickém srdci.

Toto mystické srdce je uprostřed lidských ňader. Mnozí se však mylně domnívají, že dosáhli již vnitřního slova čili prorockého hlasu, a zatím jsou to jen myšlenky vlastní, nebo dokonce jsou to poslední zbytky jejich medijnosti. To je nebezpečné úskalí, a proto zde stavím jistou normu, podle které každý pozná, zdali smí doufat v takovou ohromnou milost. Vnitřní slovo se může dostavit jen tehdy, když žák osobně prožil řadu jistých mystických stavů při plném vědomí, a nikoliv ve snu. Zato však nemusí přitom předcházeti plné znovuzrození.

Kdo v sobě vytrvalým cvičením a z milosti boží rozžehl oheň božské lásky, který hoří v mystickém srdci, oheň, ktetý hoří, ale nepálí, nýbrž jen něžně zahřívá, kdo s sebou nosí neustále tuto věčnou lampu, ten nalezl onen tajemný oheň alchymistů, který „mírným tělem“ zahřívá retortu, ve které se děje mystická transmutace čili přeměna člověka v Boha. Netřeba připomínat, že touto retortou je míněno lidské tělo.

14. Naděje rosikruciána je silná.

Tato naděje je bezpečný pocit v srdci, a nikoliv spekulací lidského mozku. Jeho víra spočívá na skále bezprostředního vnímání, a proto nemůže být zvrácena.

15. Rosikrucián se nedá znásilnit utrpením.

On ví, že žádné světlo není beze stínu, žádné zlo bez něčeho dobrého a že síla roste odporem. Poznal božský princip ve všem, a proto zevní změny pozbyly pro něho své závažnosti a on si jich nevšímá. Jeho cílem je podržeti svůj duchovní majetek a neztratit koruny, které si vydobyl.

16. Rosikrucián zůstává vždy členem své společnosti.

Pravý rosikrucián se nikdy nezpronevěří svému řádu. Není a nemůže být odpadlíkem nebo zrádcem. Zásada, která je vůdčím cílem rosikruciánů, se jmenuje pravda. A ten, kdo poznal celou pravdu a kdo se jí také řídí v praktickém životě, stává se automaticky členem tohoto řádu. Kdyby veškerá jména byla zaměněna a veškeré řeči spleteny, přece jen pravda zůstane, a kdo žije v pravdě, bude žíti, i kdyby vymřeli všichni národové světa. Pravda je podstatou Boha, a kdo žije v pravdě, nemůže zahynouti nikdy.

Nakonec je ještě třeba zmínit se o znamení rosikruciánů. Je to kříž, v jehož středu je ohnivě rudá růže. Pokud lze vůbec veřejně mluvit o tomto posvátném symbolu, uvedeme to v následujících řádcích mystika a rosikruciána Roberta Fludda, z jeho díla „Summum Bonum“ („Nejvyšší dobro“). Překládáme z tohoto díla podle originálu z roku 1629:

„Nyní lze uvésti důvod, proč ono bratrství si smí přikládati titul Růžoví křižáci. Chci ukázati, že výraz Růžový kříž projevuje celé tajemství bratrstva zasvěcených, ač lidé profánní o něm ví jen málo nebo zcela nic. Nutno věděti, že nauka spásy nám ukazuje dvojí kříž ne jinak než jako dvojí zákon nebo dvojí smysl Písma, totiž jeden zevní a druhý vnitřní.“

Fludd, jako každý zasvěcenec, věděl dobře o náboženství ezoterickém čili tajném a exoterickém čili veřejném. Také v křesťanství je tajná nauka, plná mysterií, a ta sluje ezoterická. Jest jí mystika.

„A tak je ve vnějším zákonu ukryt vnitřní zákon jako ořech ve skořápce. Proto se máme klaněti jenom onomu pravému a živému kříži Kristově, který je ukryt. A tento pravý a vnitřní centrální kříž Kristův je tím znamením, ze kterého bratrstvo odvozuje svoje jméno.“

Kdo tohoto vnitřního kříže nepoznal, není pravým křesťanem. Tak jako není křesťanem ve smyslu mystickém ten, kdo byl křtěn jen knězem, a nikoliv Duchem svatým.

„Tím více zasluhují bratři, aby byli jmenováni bratry kříže, poněvadž k tomuto řádu náleželi nejen svatí a proroci, nýbrž také apoštolové a věrní jejich žáci.“

Ale nejen ti, nýbrž všichni zasvěcenci kteréhokoliv vyznání jiného, neboť vnitřní kříž není jen znakem křesťanským, nýbrž znají a znali jej všichni národové světa od nepaměti, poněvadž mystická smrt na kříži je univerzálním zákonem lidstva.

„Když tedy Kristus řekl: ,Chce-li mne někdo následovati, zapři sebe sama a vezmi svůj kříž a pojď se mnou,‘ chtěl tím naznačit, že pravý křesťan musí především hledati duchovní kříž, aby byl zapřením světa ukřižován.“

Zapření světa je mystická koncentrace, kdy žák zastavil všechny pochody svého myšlení. Ukřižování se jeví stigmatizacemi čili jizvami ran Kristových, které musí mít každý mystik bez rozdílu, buď zevně, nebo jen v pocitu – vnitřně. Oboje má význam stejný.

„A jinde se praví: ,Kdo svého kříže nenese a nenásleduje mne, nemůže býti mým učedníkem.‘ V těchto slovech spočívá tedy největší mysterium a vychází z nich najevo, že ten, kdo neprosí a neklepe, aby tak v sobě onen tajný kříž nalezl a poznal, že ten, kdo ho nenese vědomě a nenásleduje Krista, nemůže býti jeho učedníkem.

Z toho dále vychází zřetelně, že pravý učedník Kristův musí býti také pravým bratrem Růžových křižáků.

Nyní však chci vysvětliti, proč bratrstvo Růžového kříže má ono jméno.“[72]

„Onen kříž, jemuž se všichni praví křesťané mají věnovati, není po způsobu obyčejného a pomíjivého kříže různé barvy a různého tvaru, nýbrž je krvavě rudý a je obklopen liliemi, o čemž se prorok zmiňuje mystickými slovy:

„Pomazaný, proč je tvoje roucho rudé a tvůj šat jako toho, jenž lisuje víno?“ – „Jejich krev mně postříkala šat!“ zněla odpověď. (Izaiáš, LXIII. 2.)

Těmito slovy naznačuje prorok, že krev nebo rudá barva kříže pochází odtud, že kříž Kristův je ponořen do krve všech hříšníků a že každý je jeho silou očišťován od svých hříšných skvrn.

Tyto výroky se zase shodují s tím, co jsem napsal o odpuštění karmy u každého mystika.

„Tím je ovšem naznačeno, že ona krev je duchovního způsobu. Pokud se týká správného postupu, jak můžeme dospěti k růžově červené krvi kříže, která se skrývá ve středu kříže, nutno pomysliti, s jakou námahou a s jakou nemalou prací nutno přistoupiti k této úloze, poněvadž zde neběží o nějaké dílo povrchní. Musíme kopati až do nitra země, klepati a hledati. Jinak je naše námaha marná.“

Zde naznačuje autor mystickou koncentraci, přičemž porovnává lidské tělo se zemí, jako mnozí před ním a po něm.

* * *

Nyní se zase vracím ke své literární činnosti a k tomu, co s nimi souviselo. Poněvadž pan nakladatel Zmatlík viděl, že moje spisy jdou na odbyt, psal jsem dále, a kromě toho jsem pro jeho nakladatelství přeložil také řadu okultních autorů nejzvučnějších jmen. Mezi nimi jsem viděl, že je také třeba přeložiti některé spisy Mabel Collinsové, slavné autorky spisu „Světlo na Cestu“.

Vstoupil jsem s ní do písemných styků a brzy jsme byli dohodnuti. Musím zde říci, že spisovatelka mnohých knih, které vydávala v Anglii Společnost teozofická, si mi trpce stěžovala, jak s ní zachází „manager“ jmenované společnosti. Nakladatelství teozofů přijalo spisy autorky a vydalo je v několika vydáních, ale zaplatili jen za prvá vydání – poněvadž autorka ve své skromnosti a také neinformovanosti si ve smlouvách nic jiného nezajistila. Také teozofické nakladatelství anglické použilo jejích knih a vydalo je v různých jiných překladech do evropských jazyků, aniž autorka z toho měla jediného haléře!

Tato věc, kterou tu přibíjím na pranýř, vrhá podivné světlo na „lásku k bližnímu“, kterou přece tak silně prohlašuje nauka teozofická. A nejhorší při tom bylo, že Mabel Collinsová byla v oněch dobách v takové finanční tísni, že skoro sedmdesátiletá si musila zařídit v Londýně malý krámek, ve kterém prodávala knihy. To je fakt, který zůstane věčnou skvrnou na „lidumilnosti“ teozofické společnosti anglické.

V době líčení jsem ve snách často vídal jistý zvláštní chrám, velmi charakteristicky budovaný a všem chrámům světa nepodobný. Později jsem byl také uveden do jeho svatyně.

Věděl jsem sice, co to vše znamená, ale chtěje se přesvědčiti, jakého druhu je vedení Mabel Collinsové, položil jsem jí v jednom dopise otázku týkající se onoho chrámu. Je nutno zde podotknouti, že ani Mabel Collinsová nebyla ušetřena pomluv a že o ní v jedné době byly šířeny zprávy, jako by se byla vrhla na černou magii. Je jisto, že znala magické zákony a rituály jako snad nikdo jiný v Evropě, ale proto jsem přece jen nevěřil oněm pomluvám, které se datovaly z let devadesátých předešlého století.

Je snad u nás málo známo, že M. Collinsová měla vůdce, který jí diktoval většinu jejích spisů. Jmenoval se Hilarion. Ovšemže teozofové si ho také ihned přisvojili, ale já jsem jist, že nikdo z nich s ním nevstoupil do styků osobních. Tento vůdce, který je velkým mistrem, nikdy nikomu na žádnou otázku neodpověděl a zůstával plně za oponou.

Moje překvapení bylo proto veliké, když došla z Anglie odpověď na můj dopis, v němž M. Collinsová psala, že na „rozkaz svého mistra mně odpovídá na mou otázku“. Odpověď byla ovšem taková, jakou jsem očekával. A tím jsem nabyl přesvědčení, že Mabel Collinsová patřila k těm málo lidem z oněch dnů, kteří poznali mystickou cestu – nebo alespoň ji musí znáti její mistr. Není tedy magikem, jak někteří se domnívali, nýbrž mistrem mystickým. A v tom je ohromný rozdíl.

Mabel Collinsová zemřela před několika lety, ale její práce bude navěky hlásati její slavnou činnost.

O něco později jsem si dopisoval s anglickou spisovatelkou Marií Corelliovou, která byla vynikající okultistkou. Její známý spis „Román dvou světů“, který jsem přeložil do češtiny, je považován za její nejlepší dílo. A přece jen, jak se mnou sdělila, jej napsala sotva šestnáctiletá. Corelliová měla jistě vysoké vedení a její spisy by zasluhovaly, aby byly přeloženy do češtiny – místo různých bezcenných braků, které se stále u nás vydávají.

Kromě toho jsem ve styku s mnohými jinými vynikajícími okultisty v Německu a v poslední době ovšem také s mystiky, neboť po vydání „Ohnivého keře“ se mnozí Němci chopili Kerningových cvičení prakticky, protože mají v oné mé knize bezpečný návod a klíč, jak jich užívat.

Každý mytik musí na svém postupu přicházeti do styku s lidmi stejně smýšlejícími, ale také s lidmi opačných a přímo nepřátelských názorů. To je zákon. Mystická cesta je trnitou cestou a bez velkých bojů nikdo nedojde k cíli. Na cestě se musí žák setkati s různými „vůdci“ buď magiky, nebo vůdci jiných škol. Jakmile je totiž překročen práh, vstoupil žák do zcela jiné sféry a jeho činnost je na všech stranách pozorována. A tu ovšem přicházejí rozmanité vlivy, dobré i špatné, a žák musí mezi nimi proplout jako mezi peřejemi a vybrat si ty, které jsou mu prospěšné, a vyhnout se druhým.

Je třeba neustále bdíti, je třeba míti se stále na pozoru podle slov Kristových: „Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení!“ Obvykle se to vykládá pokušením zevním, ale slova ta mají ještě zcela jiný smysl, jako vše, co je psáno v Písmu.

Adepti nebo vyšší žáci různých směrů a škol se zjevují žákovi buď u vidění, nebo ve snu. Žák má vnitřní zrak, a proto je styk s ním navázán v neviditelnu. Velmi často se zjevují muži orientálního typu s turbany na hlavách nebo zase v pozicích jógických. Takové zjevy naznačují, že žákovi se nabízí vůdce buď z kruhů mohamedánských, nebo z některé školy indické.

Ale žák nesmí zakolísati a musí zůstati věren své křesťanské cestě, poněvadž nikdy nemůže věděti, zdali takový vůdce není „bratrem levé ruky“, tj. černým magikem.

Kromě toho je naše cesta nejbezpečnější a také je to cesta jediná, hodící se pro Evropana. Indické a jiné cesty jsou příliš příkré, a tím i nebezpečné. V naší škole nemusí nikdo hledat vůdce zevního, poněvadž metoda naší cesty je již tak propracována a žáků pokročilých je tolik, že se vždy najde ten či onen, který začátečníkovi poradí. Kdo pak jde neohroženě dále, nalezne nejvyššího a nejlepšího vůdce, svoje božské já, které je neomylné a jež ho vede dále nejbezpečněji.

Vše, co zde vypisuji, bylo prožito nejen mnou, nýbrž i jinými, takže je to podloženo praktickými zkušenostmi. Vím také, že o těchto vnitřních věcech mystické školy dosud nikdo nepsal takových podrobností. A přece jen je nutno, aby byly uveřejněny, neboť pouhé básnění o mistrech a nabádání k normálnímu životu a sebezapírání a prohlašování teorií, kterých nikdy nikdo nedokázal, jako to nalézáme ve spisech teozofických, je sice pěknou věcí – ale jen potud, pokud žák nevstoupil opravdu na cestu. Pak se však ihned objeví mezery a nedostatky. Praktická cesta je zcela něco jiného než plané o ní fantazie. Vyžaduje správné a přesné pokyny, jichž však nelze najíti v žádné knize, vyjímajíc „Ohnivého keře“. Proto také byla tato kniha v cizině oceněna mnohem více než u nás – jak svědčí četné posudky odborníků.

Je mi proti mysli dotýkati se toho, ale je to bohužel nutné – za stávajících poměrů. Nemáme odborné okultní kritiky, protože není skoro odborných časopisů, a tak se průměrný čtenář nikdy nedozví, jaké ceny je ta či ona publikace. Teoretických knih ve všech jazycích je spousta, ale praktická – zvláště o mystice – ani jedna. Výjimkou ovšem jsou staré spisy indické jógy. Ale jak již pověděno dříve, indické jógy nelze u nás provádět.

Neměl jsem ani tušení, jaký průlom učiním svou knihou „Ohnivý keř“ do názorů stávajících. A právě proto jsem byl několikráte předmětem útoků ze strany „bratří levé ruky“.

Tyto útoky byly většinou skryté, ale vždy rafinované a tak zahrocené, že málem opravdu dosáhly cíle. Málem – jenomže v pravém a svrchovaném okamžiku byly poznány a – odraženy. Duchovní pomoc se dostavuje vždycky v poslední chvíli – poněvadž má dosti kdy. Nemůže nikdy zmeškati.

K jednomu takovému útoku byla temnými mocnostmi zvolena žena, která se mnou vstoupila do korespondence. Tvrdila, že je jogínkou, ale nevěřil jsem tomu. Když všechny nástrahy byly marné, pokoušela se na dálku působiti na mne telepaticky, a jednou dokonce mne chtěla astrálně vybavit, aby mne vtáhla na svou úroveň.

V posledním okamžiku, kdy již moje astrální tělo opouštělo moji pozemskou schránku, spatřil jsem v polosnu zářící ruku, která mne táhla k sobě. Vzepřel jsem se vší silou a probudiv se úplně, použil jsem mystické koncentrace, čímž jsem přerušil všechno spojení. Poté jsem přerušil také spojení hmotné.

Asi za rok mne přišla zmíněná žena navštívit. Chtěla mne asi poznat osobně a maskovala se jiným jménem. Ale poznal jsem ji a ona to pocítila a vzdálila se.

Nechci tím říci, že by každý mystik musil míti podobné zkušenosti, ale rozhodně je jim vystaven ten žák, který je nejvíce exponován při rozšiřování nauky mystické.

V době poválečné jsem psal dále a uveřejnil jsem řadu okultních a mystických spisů u tří nakladatelů. Největší prací je moje „Bible ve světě mystiky“, ve které jsou výklady Nového zákona.

* * *

Zatím však jsem musil také pracovati zcela bezděčně i v jiných okultních směrech, neboť jisté události mne k tomu nutily. Zvláště se to týká oblasti Nové myšlenky, které jsem tu a tam použil, a pak styků s astrální říší.

Ihned po převratu jsem se seznámil s velkostatkáři bratry Č., jimž patří zámek Košátky, staré to šlechtické sídlo, které náleželo dlouhá léta Kolowratům. Oba majitelé – jeden je doktorem práv a doktorem techniky a druhý inženýrem – jsou praktičtí mystikové a záhy se stali nejlepšími našimi přáteli. Celá léta jsme jejich hosty a vztahy vzájemné jsou nejsrdečnější.

K informaci čtenářů je třeba říci, že Košátky jsou rovněž stanicí dráhy a že leží mezi Všetaty a Vruticí Kropáčovou.

Střední zámecká věž je prastará stavba se zdmi skoro dva metry tlustými, neboť Košátky byly kdysi pevnou tvrzí onoho typu, který je u nás dosti vzácný. Poněvadž hrad stál na rovině, byl chráněn ze všech stran vodními příkopy.

Z této staré tvrze zbyla jenom věž, ale ta je ve výborném stavu, takže jí lze užívat.

Na počátku našich zájezdů do Košátek jsme byli s mojí chotí obvykle ubytováni v křídle levém, v přízemí. Později jsme bývali zase v prvém patře křídla pravého. Ale naši hostitelé nám dokonce nabídli stálý letní pobyt, a sice v jednom pokoji ve zmíněné věži. Tam moje choť trávila asi dva roky o prázdninách, kdežto já, poután svou prací na Prahu, jsem tam vždy jezdíval na víkend.

Již při prvých návštěvách jsem slyšel od obyvatelů zámku různé pověsti o zjevech, ke kterým dochází nebo docházelo na Košátkách. Nedivil jsem se tomu, poněvadž skoro každé takové staré sídlo má své „duchy nebo strašidla“. Také všechny malostranské paláce se těší těmto pověstem – ale zprávy o zjevech, k nimž tam většinou dochází do dnešního dne, se pečlivě tají a tlumí. Vždyť naše „osvícené“ století nestrpí přece nějakých duchů! Jenomže duchové nebojí se ani za mák ani elektřiny, ani letadel a zjevují se napořád, když je jim libo nebo když je jim to dovoleno.

Také jsem byl překvapen, když jsem na Košátkách na různých místech pocítil přítomnost astrálních bytostí, dávno odpoutaných od pozemských těl. Takové pocity jsem ovšem měl i jinde, a tak jsem se o nich vůbec nezmiňoval.

Ale stalo se jednou, že jsem se musil přesvědčit sám o neviditelných obyvatelích jmenovaného zámku. Jevištěm zkušeností byl právě onen věžní pokoj, ve kterém bydlila moje choť. Ale sama tam nepozorovala nic.

Onoho roku na podzim, kdy se pořádaly, jako vždy, veliké hony na Košátkách, byl jsem i já pány Č. pozván, a poněvadž tu dobou dlela moje choť již v Praze, byla, jako vždy, pozvána také. Ale z nějaké příčiny nemohla odjeti, a tak jsem byl asi dva dni zcela sám hostem ve věžním pokoji.

Prvé noci jsem se probudil a slyšel jsem na zdi, přímo vedle postele, silné šustění, jako by někdo třel o zeď novinami. Bylo mně to velmi nápadné. Ale poněvadž jsem nic neviděl, obrátil jsem se na loži a spal jsem dále. Vyprávěl jsem o tom majitelům, avšak onu věc neznali ani oni, a tak jsem nevěděl, co způsobilo ono šustění, ač mně bylo jasno, že to byl jev okultní. Teprve asi za dva roky potom vyšla v Mladé Boleslavi monografie okresu a v knize jsme se dočetli v oddílu, který popisuje zámek Košátky a okolí, že v dolním věžním pokoji na Košátkách slyšeli lidé tam spící v noci šustění na zdi, jako by někdo stěnu třel papírem.

Nevím dodnes, jaká bytost vyvolává ony zvuky, ale majitelé zvěděli od pana velkostatkáře Kolowrata (nebo snad ze starých archivů), že v oné věži bývala za starých dob jakási listovna. Snad tam některý astrál starého listovního, dávno zemřelého, se probírá akty nebo v nich něco hledá. Je totiž známo, že astrální bytosti lidí, kteří se za živa zabývali intenzivně a dlouhá léta a se zájmem některými pracemi, pokračují v nich i po smrti.

Sluší se podotknouti, že astrální tělo s nižší duší a karmou podržuje tendence, jaké měl člověk za živa. Ale jak jsem již často vysvětlil, tento astrál není pravým duchem člověka, neboť jeho vyšší duše a Duch se po smrti odloučily od astrálu a odebraly se na vyšší úroveň.

To, co u země zbylo a co se projevuje i médiím, je jen jakási slupka bývalého člověka.

Z onoho pokoje ve věži vede do prvého patra pravého zámeckého křídla schodiště. Je úzké a točité a schody jsou dřevěné. Na tomto schodišti jsme slyšeli jiné noci, když jsme v onom pokoji spali, silnou ránu, jako by někdo na schody dupl těžkou botou. Je jisto, že na schodech v onu dobu nebylo nikoho, neboť se to stalo v hluboké noci, kdy všechno spalo.

Avšak druhé noci se stalo něco zajímavějšího. Probudil jsem se asi po jedné hodině, a tu jsem spatřil, ač bylo tma, státi u postele ženskou postavu v černém oděvu s bílým širokým límcem, jaké se nosily ve středověku.

Byla to postava ženy asi pětačtyřicetileté, prostřední výšky a dosti silné. Výraz jejího obličeje nebyl zcela jasný, ale přesto jsem u zjevu spíše vytušil, než viděl jisté utrpení. Měla na hlavě obvyklou roušku, jakou mívají ženští duchové skoro vždy, a něco ke mně mluvila.

Byl jsem však unaven po celodenním honu v lesích, a tak jsem jí myšlenkou odpověděl, že chci spáti a že se za ni pomodlím. Pak jsem se obrátil ke zdi a usnul jsem.

Ráno jsem vstal, a poněvadž bylo ještě šero, rozsvítil jsem velkou elektrickou lampu, která visí ze stropu. Právě jsem si oblékal lovecké punčochy, sedě při tom na divanu, který stojí naproti lůžku, a tu se mi ona žena zjevila znovu a vyprávěla mi část svých dramatických osudů. Mezi jiným mně pověděla svoje jméno, které mně trochu překvapilo, poněvadž nebylo české. Řekla, že se jmenuje Luisa Cambonová – nebo Camboová.

Žádala mne, abych zatajil to, co mně pověděla, a tak toho neprozrazuji. Avšak na honě, který byl tohoto druhého dne, jsem v přestávce pověděl doktorovi Č, co se mi přihodilo, a pověděl jsem mu také jméno onoho ducha.

A za málo dní jsem zvěděl od doktora, že se dotazoval u pana velkostatkáře Kolowrata a že v archivech bylo skutečně ono jméno Cambo nalezeno. Je to tedy důkazem, že rodina toho jména sídlila ve středověku v Čechách. Připomínám, že onoho ducha „černé paní“ vidělo na Košátkách již mnoho lidí dříve. Ale nikdo s ním před tím nemluvil.

Příhoda tato dala doktorovi Č. podnět, aby sepsal román, který se odehrává částečně na Košátkách a z části na pražském hradě za doby Rudolfa II. Kniha vyšla již před několika lety a jmenuje se „Tajemství košáteckého hradu“.

Ale duch „černé paní“ bloudí stále ještě na Košátkách a někdy je slyšeti v noci kroky nebo šustění šatů. Asi za dva roky po vylíčené události jsme seděli ve společnosti obou pánů majitelů a choti pana inženýra, jakož i mé manželky a ještě třetí dámy v saloně pravého křídla. Bylo po večeři a my jsme se živě bavili při čaji. Dveře salonu byly otevřeny. Vedou do menšího salonku, a právě proti nim jsou jiné dveře, vedoucí do velké jídelny. Kromě v našem saloně byla všude tma.

Bylo asi k jedenácté hodině noční, když vtom jsme všichni slyšeli otevírati dveře, které vedou z malého salonku na chodbu, a pak kroky, které vedly přes salonek, a poté otvírání se dveří do velké jídelny.

Z počátku jsme se domnívali, že to byla některá ze služek, ale přítel inženýr vyskočil v následujícím okamžiku, neboť si vzpomněl, že všechny služky – až na jedinou – odešly do blízké vesnice do biografu. Vstal tedy a běžel dolů, aby se přesvědčil, zdali to nebyla služka, která zůstala doma. Ale dole bylo ticho, služka tvrdě spala. Prohledávali jsme všechny kouty v pravém křídle – nikde nebylo živé duše.

„To byla jistě ‚černá paní‘!“ zvolala paní inženýrová a měla pravdu. Vím jistě, že dámám běžel mráz po zádech, ač nikdo nic neviděl. Je známým faktem, že v takových případech, kdy jsou slyšeti nějaké zvuky, nikdy nic lidé nevidí a že zase naopak, když dochází ke zjevům, není zvuků.

Ostatně na zámku Košátky jsou ještě jiné bytosti, ale projevují se méně nápadně. Je slyšet v různých pokojích za noci rozmanité zvuky a také choť pana inženýra tu a tam spatřila v polobdění nejasnou temnou postavu – buď menší, nebo větší.

Ale většina těchto jevů a zjevů se zdá mít jisté středisko, totiž chodby a pokoje neobývané v pravém zevním křídle, směrem k bažantnici.

Jiným, velmi typickým neviditelným hostem – vlastně stálým obyvatelem zámku Košátky – je gnóm.

Každý okultista ví nebo má věděti, že již nejstarší okultní spisovatelé tvrdí, že existují čtyři třídy tak zvaných živelních duchů, totiž jistých bytostí, které žijí ve vodě, v ohni, v zemi a ve vzduchu, nesmíme jich však zaměňovati s duchy přírodními, kteří pracují nepřetržitě v pozemském ovzduší i v zemi a kteří řídí vzrůst rostlinstva a zvířectva, jakož i různé jevy počasí. Každý déšť a každý úder blesku je veden těmito přírodními duchy. Proto se zdá i učencům, že blesk si vede často jako síla rozumná. Pokud se týká rostlinstva, je ošetřováno ve svém vývoji tisícerými bytostmi, jimž staří říkali víly nebo elfové. Jsou to většinou velmi malé bytosti, krásného vzhledu. Zemřelý anglický spisovatel Conan Doyle tvrdí v jedné své publikaci, že se mu podařilo s přispěním dvou dětí (médií) tyto drobné duchy fotografovat. Viděl jsem ony obrazy, ale nemohu posoudit, jsou-li pravé, nebo byl-li autor nějak podveden.

Vodní živelní duchové se jmenují undiny, ohnivý slují salamandři, vzdušní sylfové a zemní gnómové. Tito gnómové jsou velmi dobře známí všem horníkům, poněvadž se velmi často zjevují v podzemních štolách a dolech. Mají podobu malých mužíků asi 70 centimetrů výšky, jsou oděni v krátké spodky a kabátec sepjatý opaskem, na kterém mají lampičku. Na hlavě mají hrotité čapky a v ruce obvykle kladívko. Jsou většinou zarostlí až k pasu. Velmi často činí dojem stařečků. V pohádkách se jim většinou říká „trpaslíci“ pro jejich malou postavu. Jsou to ze živelních duchů ti, kteří zapřádají s některými lidmi přátelství. Ostatní živelní duchové se chovají k lidem lhostejně nebo i nepřátelsky.

Tito gnómové jsou často v lidských obydlích, poněvadž jsou přátelskými svazky připoutáni k jistým lidem. Znám dokonce jednoho pražského lékaře, v jehož bytě bývá často pozorován gnóm i těmi lidmi, kteří nemají tušení, že by něco podobného vůbec bylo možno. Onen gnóm v jedné době schovával se zálibou nové nůžky, které si lékař musil vždy nanovo kupovat, poněvadž ihned zmizely. Podobné žerty gnómů jsou známé lidem, kteří s nimi přicházeli do styků.

Onen gnóm v pražském domě má svou historii. Otec zmíněného lékaře byl majitelem jedné usedlosti blízko Prahy. Dům stojí na kopci, v jehož vrstvách jsou různé rudy. A to je právě charakteristické pro přítomnost gnómů. Vždycky se zdržují tam, kde jsou skryté rudy, zvláště drahých kovů, nebo kde jsou ukryty v zemi zapomenuté poklady, ať v penězích, nebo ve skvostech.

Jednoho večera ležel otec lékařův na loži a četl při lampě noviny. Byl zcela sám v rozlehlé ložnici. Náhle se otevřely dveře a do ložnice vešla poskokem řada gnómů, kteří se vzali za ruce a počali tančiti kolo. Starý pán chvíli zíral překvapeně na tento rej, ale pak odhodiv noviny, vyskočil a chtěl gnómy pronásledovat. Ale ti se vyhrnuli mžikem na temnou chodbu a nikde po nich nebylo ani stopy.

A tak onen gnóm u pražského lékaře je jistě jedním z těch, kteří se zdržovali blízko oné usedlosti. Byl jednou spatřen, jak se dívá do zásuvky psacího stolu lékařova. V zásuvce byly ukázky rud z otcovské usedlosti! Jindy zase z rána, kdy lékař byl dosud na loži, ale nespal, uklízela jeho pokoj stará posluhovačka. Náhle žena vykřikla:

„Pane doktore! Malý mužík k vám skočil do postele!“

Viděla totiž gnóma přeběhnouti a skočiti k lékaři na lože a zmizeti pod pokrývkou. Žena ta nikdy o gnómu neslyšela, tím méně měla tušení, že taková bytost se zdržuje v bytě.

Také manželka zemřelého Mikoláše Lehmanna mně vyprávěla, že se jí ve snu zjevuje gnóm a že to byl on, kdo jí ukázal archeologům dobře známá pole u Stradonic, kde paní Lehmannová, když pole ta koupila, dala kopati, a kde se objevilo veliké naleziště předhistorických předmětů, mezi nimiž byly i staroslovanské zlaté šperky. Rodina Lehmannova měla těchto věcí celé muzeum. Ale bohužel, vše bylo před mnohými lety prodáno do ciziny.

Gnóma na Košátkách málokdo viděl, ale staří lidé o něm často vyprávějí. Doktor Č. mne žádal, abych mu poradil, jak by si mohl gnóma naklonit. Není to snadné, neboť příchylnost těchto bytostí se asi datuje z minulého života lidí, nebo jsou tu příčiny jiné, snad jisté magické nebo okultní schopnosti lidí, které přitahují a poutají gnómy k lidem. Je jisto, že na místech, kde se gnóm zdržuje, jsou v zemi buď rudy, nebo drahé věci. Ale není snadné působit na ně a donutit k objevení takových skrytých pokladů se také nedají.

Poradil jsem doktorovi, aby obětoval gnómovi nějaký předmět z drahého kovu, buď zlatý, nebo stříbrný. Řekl jsem mu, aby to učinil potají a aby při tom v mysli volal zemního ducha.

Ale doktor se neřídil přesně mou radou. Místo zlata nebo stříbra vzal naši obyčejnou československou korunu a večer, kdy vše již spalo, odešel tajně do bažantnice a tam volal gnóma v myšlenkách, a pak položil korunu u cesty na velký pařez. Při tom ovšem měl bedlivý pozor, aby jeho počínání nikdo neviděl.

Ráno se šel podívati na korunu, obětovanou gnómovi.

Ale pařezu již nebylo! Jeho třísky byly rozházeny kolem a vypadalo to, jako by silný pařez někdo byl roztrhal prachem. Doktor se tomu velmi divil a téhož dne v noci učinil pokus druhý. Vyhledal si jiný pařez a vzývaje v duchu gnóma, položil na pařez novou minci – zase československou korunu.

Časně ráno doktor vstal a odešel do bažantnice, odívati se na pařez. Byl zase roztříštěn na kusy. Ale prvá i druhá koruny zmizely.

Mnohý čtenář by se asi domníval, že někdo doktora pozoroval a že si prostě koruny vzal. Ale sotva by se ujal tak obtížné práce, aby pařezy roztřískal. Kromě toho je třeba znáti místní poměry. Bažantnice je uzavřená a kromě hajného a jeho rodiny tudy nikdo nechodí. Dále pak doktor nikomu nepověděl o svých úmyslech a prozradil tyto věci až později, když byly pařezy rozbity. Sám jsem je viděl a divil se síle, s jakou byly roztříštěny.

Výklad této události není obtížný. Gnóm, který patrně miluje drahé kovy, byl asi uražen, poněvadž mu byly nabízeny mince z kovů obyčejných, a tak projevil svou zlobu a pařezy roztříštil. Tito elementární duchové mají za jistých okolností velikou sílu, která se projevuje často také ve spiritistických kroužcích, kdy dochází k tak zvaným fyzickým projevům. Alespoň velmi četní a pokročilí okultisté tvrdí, že tyto fyzické manifestace nemohou prováděti astrálové zemřelých, nýbrž že jsou přítomni vždy duchové živlů a ti že je provádějí – spojujíce se s médiem případně s astrálem zemřelého.

Tyto projevy patří ovšem do oboru magie a moderní okultismus je ještě málo probádal. Vědecky jich prozkoumat nelze, poněvadž k tomu nemá věda prostředků. Staré tradice kabalistické a magické, v nichž je k tomu jedině klíč, byly zapomenuty, a tak okultní badatelé mohou konstatovat jen fakta – ale ovládat těchto bytostí nemohou. Na druhé straně skutečný magik, který dospěl k jistým tajemstvím přírody, nikdy jich neprozradí veřejnosti. K tomu pak, jak jsem napsal již nesčetněkráte, je každý magický zákrok velmi nebezpečnou věcí, neboť nejmenší chyba se vždycky těžce mstí.

Jak vidíme, jsou Košátky jistým střediskem okultních jevů, jako málokteré místo. Je tam také na silnici, nedaleko trati, místo proslavené svým nebezpečím pro všechna vozidla od obyčejného kola až k automobilu. Silnice zmíněná vede k Hornímu Slivnu a ono místo je zcela blízko zámku. Podle pověsti se stala na zmíněném bodu v dávných dobách jakási nehoda a od té doby se přiházívá občas povozům a také osobám jedoucím na kole na stejném místě buď neštěstí, nebo – u povozů – ztráta kola.

Jednu takovou příhodu, která ještě šťastně skončila, vypravuje doktor Č. ve svém románu „Tajemství košáteckého hradu“. Oba bratři Č. jedou večer autem od Horního Slivna domů – tak se začíná líčení.

Právě míjeli slepou, dávno zrušenou cestu, když spokojeně spící doktor náhle sebou trhl, uchopil rychle bratra za rukáv a zvolal:

„Podívej se!“

Inženýr se naklonil a pohleděl ven. Ale nespatřil nic. V tom okamžiku auto kleslo na bok, volant se stočil šoférovi v ruce a zadní kolo velikými skoky letělo kupředu. Kdesi níže zapadlo do stoky.

„Byl to nepříjemný pocit!“ pravil inženýr. „Jaké štěstí, že se nám nic nestalo!“

„Tys nic neviděl?“ dotazoval se doktor, když vystupoval ze stočeného a nahnutého vozu.

„Zhola nic,“ odvětil tázaný.

Já sám nyní nevím určitě – možná jsem snil, ale přece jen, jak jsem se probral, ještě jsem to viděl. Tady, v těchto místech,“ a ukazoval stranou, „zahlédl jsem reflektorem ozářeného chlapa, nezvykle ustrojeného. Stál ve stoce připraven, v ruce měl dlouhý kůl, jako by jím chtěl vrazit do kola. A v tom okamžiku, kdy jsme se k němu přiblížili, kolo sletělo z nápravy.“

Oba byli poněkud rozčilení a obcházeli bezmocný povoz.

Šofér, smrtelně bledý, kroutě hlavou, prohlížel nápravu, která vyryla hlubokou rýhu v silnici. Nikde však ani známky po nějakém člověku nebo kůlu. Také řidič nespatřil nic podezřelého. Jako na vysvětlenou, obrátiv se k bratřím, pravil:

„Podívají se, vloni v zimě, když jsem vezl starého pána do Slivna, zrovna na tomto místě jsem dostal smyk a sjel jsem do stoky. Tady to musí být nějaké očarované.“

Po těchto slovech vyňal hever a počal nadzvedávati vůz. „Půjdeme dolů do hostince pro pomoc,“ prohlásili oba bratři a odcházeli z vrchu do tmy.

Valčík se rozléhal dolinou a ozvěna opakovala jeho roztříštěné zvuky, které se tichounce ztrácely v lesních hlubinách na svahu údolí. Šofér naslouchal smutně krev rozrušujícím tónům, vida před sebou pernou práci, kterou musí vykonati, než bude moci usednouti ve středu hudebníků a oddati se zamilované zábavě.

Zatím oba bratři dospěli k hostinci. Doktor vešel do malé, poboční místnosti, kde seděla společnost u vyhraženého stolu, veselíc se při hudbě a dobré sklenici piva.

Přítomní, vidouce ho vstoupiti a slyšíce předtím troubení Laurinky, tázali se, zdali se nic nepřihodilo. Po vysvětlení spěchali ochotně k automobilu. V čele hloučku ředitel s rozžatou lampičkou, ba i hostinský a starosta v jedné osobě chvátal také do tmy, ponechav dceři výčep piva. Pomocná výprava, vedená ředitelem, snažila se šoférovi pomoci co nejrychleji, aby ho navrátila společnosti.

„Je to podivné,“ přerušil šafář mlčení pospíchajících, „to je již čtvrtý případ na témže místě, pokud vím já sám, a všechny – s kolem u vozu! Předloni nám zde přejel vůz s řepou deputátníka a muž byl na místě mrtev!“

„Vypravuje se,“ navázal ředitel, „že prý zde kdysi před sty lety přepadli loupežníci kteréhosi hraběte Kolowrata. To prý zde byly ještě samé lesy až dolů ke dráze.“

A ještě jiný okultní zjev byl pozorován na Košátkách. Před zámkem je veliké hospodářské nádvoří, obklíčené budovami, hlavně stájemi pro krávy a koně, a také některými domy, v nichž bydlí šafář a čeleď. Na západní straně tohoto nádvoří je první brána se zbytky padacího mostu. Proti ní je druhá brána, zbudovaná v pravém křídle zámku. Vede do druhého hradního nádvoří.

Právě proti staré věži na prvním nádvoří je oplocená zahrada, uprostřed které stojí velmi stará socha Panny Marie. Podle podání musí u této sochy vždy svítit věčná lampička. Kdyby nesvítila, je slyšeti od sochy za noci dětský pláč.

Pan Josef, zámecký kočí tvrdil, že jednou v noci, když vedl uvázat k boudě psa Kazana, podíval se jako náhodou k oné soše, a tu spatřil u její paty seděti malé dítě v košilce. Kazan jevil nepokoj a měl srst zježenou – neklamná to známka, že šlo o zjev z jiného světa. Zvířata, zvláště koně, psi a kočky, vyciťují a jistě také vidí zjevy astrální.

Pan Josef zavolal, ale nic se neozvalo. Zavolal ještě jednou, poněvadž při světle měsíce viděl dítě zcela zřetelně a nemohl pochopit, kde se tu vzalo. Vtom počal pes výti a dítě se panu Josefovi rozplynulo před očima.

Loňského roku 1931 se stala ještě jiná podivná událost na Košátkách. Přihodila se příteli Arnoštovi, inženýru a spolumajiteli zámku.

Dr. Č. ji vylíčil podle vyprávění svého bratra, a napsal ji do mé mystické revue „Psyche“. Cituji jeho článek tak, jak byl otištěn:

„Košátecké údolí je opředeno mnohými pověstmi a zkazkami ze starých dob.

Krajina tamní byla v dávných dobách jistě osídlena staroslovanskými kmeny a místem, kde stál kamenný hrad staročeské, tak zvané „kamenecké župy“. Proto tam také byli v posvátných hájích uctíváni bohové a bůžkové, jakož i jiné bytosti nadpřirozené.

Podle starých kultů jim byly obětovány plodiny zemské, předměty denní výroby a také pokrmy a nápoje. Bytosti tyto dary přijímaly, třeba ne v podobě viditelné, a na dary ty si uvykly. Staré báje o bůžcích a démonech, žijících ve vodách a na lukách i v lesích a ve stromech – u starých Řeků se jmenovaly poslednější dryády – obsahují mnohou pravdu, ke které dosud nezasáhlo moderní bádání okultní.

Víme, že v krajinách obývaných tak zvanými národy nekulturními, tedy přírodními, dodnes uctívají tyto bůžky a démony, a že bez obětí jim přinesených nepodniknou tamní obyvatelé vůbec nic, žádné cesty aniž co jiného.

Poučnou a velmi významnou knihu o tom napsal nedávno americký cestovatel Seabrook. Jeho spis vrhá ostré světlo na předsudky evropských a amerických učenců a jejich známé omyly, pokud se týká světa nadsmyslného. Také v Indii a Tibetu znají tyto přírodní bohy a bůžky, a přinášejí jim oběti, nebo je dokonce vyvolávají a radí se s nimi.[73]

Jsou snad takové neviditelné bytosti v přírodě také u nás? Jistěže jsou, ale je u nás málo těch, kteří sídlí jen ve stromech. Máme totiž velmi málo starých stromů, které jsou postupně hubeny. Jen ve starých stromech sídlí dryády a jiné bytosti astrálního světa. Vyhýbají se však modernímu kulturnímu duchu a hlavně se vyhýbají krajinám, kde převládá nevěra a materialismus. Nevěrecké a neznabožské myšlenkové vlny lidí jsou jim většinou nesnesitelny a jen na ojedinělých místech se dosud udržely tyto bytosti.[74]

Jen tak je možno vysvětliti, že jedna taková bytost, které byly přinášeny za starodávna oběti, se jich dožadovala i za našich dnů, když křesťanství dávno zapudilo náboženství pohanské se všemi jeho kulty.

Tato bytost nebo duch (patrně dryáda) sídlila po staletí ve staré lípě stojící v aleji, vedoucí od košáteckého zámku na silnici směrem k obci Kojovicům. Několik podobných lip tam stojí dosud.

„Dej kus placky!“ volávalo něco v noční době na mimojdoucí chodce ze starého stromu. Tradice o tomto volání se udržovala od pokolení do pokolení, a ač dnes není nikoho na živu, kdo by byl slyšel ono volání, přece jen se pověst o tom udržela až na naše dny a je zaznamenána v literatuře o Košátkách a v archivech.

Zatím staletí uběhla a stará lípa ohlodána zubem času.

Teprve před krátkou dobou se trochu nachýlila. Nikdo si však nepovšiml, že život stromu se již kloní ke konci.

Byla tichá a hvězdnatá noc v měsíční záři tohoto roku. Inženýr Č. ulehl ke spánku na košáteckém zámku, ale v noci se náhle probudil. Rozhlédnuv se po ložnici, spatřil, jak k jeho loži se blíží neurčitá postava, podobající se svinutému, našedlému prostěradlu. Postava zvedala ruce a počala se ukláněti, ale když přišla ještě blíže, učinil proti ní inženýr znamení kříže, načež ustoupila. Ale vrátila se a zase se klaněla. Nové znamení kříže ji zapudilo. To se opakovalo několikrát. Teprve když inženýr počal prováděti mystickou koncentraci, zmizelo zjevení.

Za dva dni potom v noci zřítila se zmíněná stará lípa s ohromným praskotem a ležela v potoce. Strhla s sebou elektrické vedení a v pádu porazila několik sloupů, na nichž byly elektrické dráty.

Když jsme se tázali redaktora Weinfurtera, co to vše znamená, sdělil nám, jak jsme se domnívali, že duch stromu, předvídaje jeho zkázu, přišel se rozloučit s nynějším majitelem staré lípy. Poznamenal, že na onom místě byl zcela jistě posvátný háj našich předků a doporučil, abychom na témž místě dali zasadit lípu novou, což se také již stalo.“

* * *

Zbývá ještě podotknouti, že duch „černé paní“ a zjev malého dítěte u sochy Panny Marie na Košátkách jsou v jisté souvislosti. Ale musím dostáti slibu, a neprozradím proto o této věci nic bližšího.

Je však ještě jedna osoba, která ví o této věci pravdu, vynikající pražský mystik, inženýr M., jenž je již dlouho velmi pilným žákem mystiky a jehož síla léčivá neustále stoupá. Inženýr M. je totiž nadán duchovní léčivou mocí, která je podle Písma jedním z darů Ducha svatého. K tomu se ještě vrátím.

Poněvadž M. je rovněž intimním přítelem pánů na Košátkách a často k nim dojíždí, zvěděl o „černé paní“ a zajímal se o jejím osudu a také se snažil pomoci tomuto trpícímu duchovi. Ale bylo v této snaze – snad na čas – zabráněno vyšší mocí. Přitom zvěděl, aniž o to žádal, také onu souvislost mezi oběma zjevy.

* * *

Mnozí čtenáři, ač znají moji knihu „Ohnivý keř“, by přece jen rádi zvěděli něco bližšího o výsledcích, kterých lze docílit na mystické cestě. Uvedu zde tedy některé nejdůležitější zážitky, které musí míti každý žák a jež jsou zároveň důkazem, že cesta byla správně nastoupena, a slibem, že žák dojde při vytrvalosti k cíli.

První věcí, které žák musí dosáhnouti, aniž snad na to myslil nebo si to přál, jsou stigmatizace. Bolesti ran Kristových musí býti procítěny, neboť je to známka mystické smrti na kříži, bez které není nového života.

Stigmatizace jsou průchody, jimiž proudí Duch svatý do člověka a jimiž zase vychází. Proto jsou tato rány pociťovány po celý život, až k dosažení spojení s Bohem čili k mystické svatbě. Stigmatizace nemusí býti viditelny, jak již pověděno, neboť postačí, když je žák pociťuje. Při tom však musí býti spojeny ještě s jiným pocitem, kterého nelze prozradit. Pak teprve jsou stigmatizace řádné a upevněné. Čím častěji je žák cítí, tím lépe.

Kdo by si jich usilovně přál nebo na ně myslil, může býti jist, že jich nedostane. Žák nesmí si přáti žádných mystických zážitků, jinak jeho postup se zastaví.

Druhým nesmírně důležitým zážitkem, který je rovněž trvalý, a jenž proto nepatří k běžným mystickým stavům, které přicházejí a odcházejí – je boží oheň. Tento boží oheň musí míti rovněž každý žák.

Boží oheň je již vyšším stupněm zasvěcení a dostavuje se jen tehdy, když se blíží ukončení prvního křestu – vodou. K mystické smrti i ke třem křtům, jakož i k znovuzrození, patří celé řady nejrozmanitějších mystických stavů a zážitků, které jsou u každého naprosto stejné, ale jejich postup není stejný, takže jeden žák obdrží některé věci dříve, a později se řady stavu doplňují.

Je zajímavé, že tento vnitřní boží oheň má již spojení s třetím křtem „ohnivým –“. Jeho počátek se jeví na konci míchy v páteři, kde vnitřní oheň probouzí posvátnou hadí sílu, která takto probuzena vyjíždí do výše a musí se upevnit až na temeni hlavy.

To vše je však popsáno v „Ohnivém keři“, a proto by bylo zbytečno opakovat to.

Ale v těle žákově musí hořeti tři ohně, jeden dole, na konci míchy, druhý v druhém centru, totiž pod pupkem, a třetí v „hnízdě ptáka Fénixe“, jak ono místo jmenují staří mystikové. To znamená duchovní srdce, které je uprostřed prsou.[75]

Podstata božské duše čili buddhi je ohnivá, a proto tím více je ohnivá podstata boží. Odtud tolik starověkých kultů s uctíváním ohně. Rovněž uctívání slunce souvisí s touto pravdou. Ale právě proto se jeví v mystice, kdy se člověk duševně blíží k Bohu, mnoho zážitků v ohni. Tyto stavy nebo zážitky jsou často spojeny s úkazy světelnými, jak je nalézáme na četných místech již v Bibli. Mají však svůj zvláštní charakter, který pozná jen praktický mystik.

U každého mystika, který ve svém vývoji již dosti pokročil, roznítí se konečně v mystickém srdci „boží oheň“, jenž pak hoří nepřetržitě jako věčná lampa, ačkoliv žák jeho plaménku někdy nepociťuje. Jindy zase jej pociťuje velmi mocně.

Známý český reformátor a mystik Mistr z Janova se zmiňuje dosti jasně o tomto vnitřním ohni božím, a nazývá jej vnitřním osvícením, jehož se křesťanovi dostává přímo od Boha, aby rozuměl písmům a pravdám náboženským (rozuměj mystickým) a aby poznal, jak jednati. Toto vnitřní světlo bývá obvykle také doprovázeno vnitřním slovem, tj. hlasem nebo vnuknutím božím.

V jednom českém listu byl před lety článek o tomto vnitřním ohni na základě líčení Milíče z Kroměříže, který byl povahou silně mysticky založenou, a zmíněného již Mistra Matěje z Janova, který podal skoro teorii tohoto vnitřního ohně a s ním spojeného osvícení.

To se dělo velmi zřídka, neboť mystikové středověcí pečlivě tajili svoje výsledky a nauku – a poněvadž jim především hrozila hranice – a za druhé také věděli, že tyto posvátné věci se nehodí pro dav, aby nebyly profanovány.

Vizme dále, co praví oba staří mystikové:

Matěj pociťuje v sobě jakýsi oheň a jako Milíče považuje i sebe za inspirovaného, osvíceného Bohem. Píše (podle překladu Kybalova):

„I uvedl mne Pán do domu smutku, protivenství, hanby i pohrdání. Tehdy teprve, když jsem se stal chudičkým, potupeným a třesoucím se před slovem Božím, počal jsem se diviti pravdě Písem svatých, jak se nutně, neustále a nezvratně, v celku i jednotlivostech vyplňují až navlas…

A tehdy především Ježíš ukřižovaný otevřel mně smysl, abych porozuměl Písmům, hodícím se na tento čas… A čta, porozuměl jsem jasně a správně ohavnosti spuštění, stojící příliš vysoko a pevně na místě svatém. I zhrozil jsem se velmi a zmocnilo se mne silné štkaní srdce, jež trvá nyní i stále…

Tu vstoupil do prsou mých jakýsi oheň, též tělesně citelný, nový, silný a neobvyklý, ale velice sladký. Tento oheň trvá ve mně stále a nemýlí se nikdy, leda když zapomínám na Krista Ježíše nebo když planě mluvím nebo když ochabuji v kázni stran jedení a pití. Tu jsem hned znatelně zatemňován a učiněn neužitečným k všelikému dobrému skutku…

Když se třesu před soudem Krista, tehdy vrací se mi onen oheň. A tehdy přijímám vnuknutím to, co píši.“

Kdo zažil nebo zažívá něco podobného, ví, že Mistr Matěj z Janova napsal plnou pravdu. Je jisto, že tento vnitřní oheň měli přemnozí čeští bratři, kteří byli vlastně mystiky, jenomže o tom nezůstavili zpráv. A také jistě všichni mystikové jiní ve všech zemích měli a musí mít tento oheň, poněvadž je to nezvratný zákon, ze kterého není výminky.

Že i v církvi katolické musili míti tento oheň všichni skuteční světci, je rovněž jisto. Na důkaz toho, že ve středověku lidé o tomto posvátném ohni věděli, máme ještě dnes obrazy Ježíše Krista a Panny Marie s hořícím srdcem na prsou.

Právě tak hoří čistým plamenem ono vnitřní duchovní srdce u žáka mystiky, který dosáhl této vysoké milosti.

Každý, kdo koná čestně a pravdivě mystická cvičení, dojde k tomuto vnitřnímu božímu ohni, který je všem bratřím neoblomným důkazem, že vše to, co se dělo u proroků a světců, děje se i dnes – ba dnes ještě více než jindy.

Některé církve na otázku věřícího, proč dnes není proroků a proč se nedějí zázračné věci jako v dobách biblických, odpovídají, že tehdy byla zvláštní doba a že dnes té doby již není. Takové odpovědi svědčí o nevědomosti nebo o klamání zúmyslném. Dnešní církve, ve své nemohoucnosti zevním kultem probuditi pravé mystické zážitky věřících, uchylují se k výmluvám. V zákonech božích se nic nezměnilo, a co bylo možno v době biblické, je možno i dnes. Rovněž světci ve středověku zažívali podobné věci a konali zdánlivé zázraky nadsmyslnými psychickými silami – byl snad středověk také takovou zvláštní dobou, jako doba biblická?

Nelogičnost takového tvrzení, které postačí jen prostodušným babičkám, ale nikoliv člověku přemýšlejícímu – je více než zjevná. Každý, kdo nastoupil cestu mystickou, může býti účasten osobně těchto zážitků, které člověka zároveň zasvěcují do mysterií. Rozdíl je jen v tom, že ve středověku se každý domníval, že může dosáhnout spásy jen cestou katolickou nebo vůbec křesťanskou, kdežto dnes víme, že každé jiné náboženství vede rovněž ke spáse – i tak zvaná vyznání pohanská. Člověk se musí říditi opravdu jen předpisy své víry, oné víry vnitřní, a ne výklady a dogmaty. Pak dojde k témuž cíli, jestliže jen jeho duševní síla mu poskytne dosti trpělivosti. Nejlépe je ovšem hledati Boha mysticky podle oné víry, ve které se člověk zrodil. Duše lidská byla božskou vůlí vedena právě do tohoto prostředí a do takové rodiny, kde nalezne nejlepší půdu ke svému vývoji – to nechť má každý na paměti!

Tento vnitřní božský oheň probouzí všechny mystické síly a schopnosti duše lidské a sám tento oheň je zase probuzen ohněm mystické koncentrace čili soustředěním myšlenek na Boha, což spojuje člověka s Bohem, jak praví indický adept Sankaračarya v poznámkách k Bhagavadgítě. Tento tajný oheň je ovšem profánním lidem neznámý. Je to nejsilnější oheň, ale nemá nic společného s naším ohněm pozemským, ledaže vydává teplo a světlo. V nejčistším projevu je jeho plamen křišťálově průhledný.

Tak je ukryt u žáků mystiky. Ale u velikých světců může zesíliti tak, že je viditelný všem lidem. Tato okolnost byla známá všem národům – Číňanům, Indům, starým Egypťanům i americkým Mayům a Quičům. Všude nalézáme totiž obrazy bohů a světců se svatozářemi kolem hlav. Odkud tyto stejné obrazy?

Všude byli lidé vysoce zasvěcení a všude byli světci a všude se někdy těmto světcům objevovaly svatozáře kolem hlav. A tyto svatozáře nejsou nic jiného než viditelným božím ohněm, který pronikl až navenek a byl tak mocným, že se stal viditelný.

Někdy se tato svatozáře rozšířila i kolem celého těla světcova. Je zajímavo, že vlastně koruna, která zdobila hlavy králů a knížat pozemských, není ničím jiným než napodobením svatozáře světců. Ve starých dobách to bylo oprávněno, poněvadž král byl zároveň veleknězem a adeptem, tedy světcem.

Někteří okultisté se mylně domnívají, že tato svatozáře je tak zvaná aura, kterou vidí často média kolem lidí. Ale tato aura je původu zcela jiného. Je to projev astrálního těla, které za jistých okolností vysílá chabou záři. Tuto auru může spatřiti skoro každý a jeví se u všech lidí – třeba ani neslyšeli o mystice nebo vůbec okultismu. K takovému pokusu je jen třeba zcela temné komory a pak veliké trpělivosti. Nutno seděti v komoře až osm hodin, abychom odvykli svoje oční nervy přílišnému vlivu světla denního nebo umělého – pak spatříme všechny lidi v komoře přítomné zářiti bledým světlem. To je aura. A ono záření není nic jiného než Reichenbachův ód – čili jinak lidský magnetismus.[76]

Boží oheň ve vysokém stupni proniká celé tělo světcovo a objevuje se jako zář. Slovo „svatý“, jak jsem již doložil v „Ohnivém keři“, jest odvozeno od „světla“ a toto světlo se vztahuje nejen na naši bytost duchovní, nýbrž i na schránku tělesnou. Tělo mystika i světce musí být naprosto proměněno a nesmí v něm zůstati nic smrtelného, jestliže světec má zůstati na zemi déle než je zákonitá míra lidského života. Pravý mistr může tedy svoje tělo rozložit a zase složit. Proto je mu možno podle libosti zmizet a zase se objevit. Hmota a její zákony nad ním již nemají moci. Odtud zmizení svatých a jejich bleskurychlé přenášení se na vzdálená místa. To vše je ovšem také známo u indických jogínů i u světců mohamedánských.

Světec tedy v jistých dobách skutečně svítí a takové světlo se objevuje u mystika již tehdy, když někdo s ním mluví o božských věcech. Také jiné mystické stavy se objevují u každého mystika tehdy, když myslí na Boha nebo když o věcech mystických rozmlouvá s jinými. Čím vroucněji je zaujat takovým úkolem, tím více přijímá z božského pramene a tím více sám zažívá.

Veškeré tyto věci nám byly z počátku neznámé a teprve praxe a dlouholeté zkušenosti s jinými žáky, kteří se vyvinovali před našima očima, to objasnily. Tato okolnost nám velmi přispěla k poznání celého systému mystické cesty, a kde byly nějaké mezery, byly takto vyplněny.

Pro zajímavost uvedu některé historické události, které byly ve spojení s katolickými světci. Jsou čerpány z velkého díla Görresova: „Christliche Mystik“.

Svatý Petr z Neri viděl svatého Karla Boromejského, jakmile s ním mluvil o božských věcech, svítit v obličeji jako anděla. Stejným způsobem vídával žák svatého Františka z Assisi, Aegidius, když za noci v Peruginu pojednával o svatých věcech, tolik světla, že měsíční zář se proti tomu zdála blednouti.

O svatém Bernardovi se vypravuje, že když kázal v Sieně, svítil před všemi lidmi. Když jednou svatý František Saleský vykládal lidu desatero přikázání a když ke konci se obrátil s modlitbou k Bohu, viděli všichni, že je obklopen světlem, takže ho nebylo možno ani poznati.

Také obličej Kamila de Lilis, když kázal o lásce k Bohu, svítil jako slunce. Když svatý Aegidius byl jednou v Santaremu na kůru, pocítil blížení se vytržení, a proto rychle spěchal k sakristii. Ale u zavřených dveří byl Duchem zachvácen a klesl na zem.[77]

Elvíra Durandová, zbožná žena, přišla náhodou k tomu, a spatřila světce malým okénkem v onom stavu. Když tak chvíli stála, uviděla sloup nejskvělejšího světla, který se na něho snesl a vnikl do jeho těla. Celá jeho postava byla prosvícena. Zářil jako nejčistší křišťál, prosvícený sluneční září. V úžase stála a dívala se na tento zázračný zjev, ale teprve asi po dvou hodinách počalo světla ubývati a Aegidius se probouzel s povzdechem, a počal jako slepec okolo sebe hmatati po stěnách. To se s ním dělo vždycky v jeho extázi, neboť mu bylo, jako by z nejprudšího světla přešel do tmavého místa.

Velmi často byly podobné zjevy světelné spatřovány nejen druhými lidmi, nýbrž i světcem. Idy z Nivelle píše sama, že v nejhlubší noční tmě nepotřebovala umělého světla, neboť záře, která z ní vycházela, byla tak mocná, že mohla bez obtíží čísti v knize nebo konati jakoukoliv práci. Zvláště svítily její obličej a ruce. Totéž se vypravuje o indických jogínech a několik takových příkladů z Indie jsem uvedl v knize „Divy a kouzla indických fakirů“.

Kromě popisovaných jevů je ovšem ještě mnoho jiných, podle nichž žák pozná, že se mu blíží Božství.

V indické Švétášvatara upanišadě se praví:

„Při jógických cvičeních se postupně projevuje bráhman jako sněhové vločky, kouř, slunce, vítr, oheň, světlušky, blesky, krystal, měsíc a veškeré tyto tvary se jogínům objevují.“ Nezasvěcenému by se zdálo neuvěřitelno, že všichni naši pokročilí mystikové mají tytéž zážitky. A přece je to doslova pravdivé.

V téže knize je psáno dále:

„Když jógické vjemy, vznikající ze země, vody, světla a éteru, se objevily, pak pravá jóga se počala. Ten, kdo si vytvořil tělo z jógického ohně, nepodléhá nemoci ani stáří ani smrti.“

K tomu je třeba vysvětlení.

U mystika se nejdříve projevují všechny čtyři elementy čili živly, tedy země, voda, oheň (světlo) a éter čili akáša. Tato poslednější má zvláštní úlohu v mystice. Nelze však o tom psáti veřejně. Mystik musí tedy míti vjemy z těchto čtyř živlů a ty se jeví buď tělesnými pocity, nebo viděním, nebo snem, nebo viděním a pocity zároveň. Živly se projevují velmi charakteristickým způsobem, takže o pravosti vjemů nemůže býti žák v pochybnostech.

Jógické tělo, zbudované z ohně, je nové astrální tělo, které se počíná budovati od počátku mystické cesty u každého žáka. Toto přetvoření astrálního těla starého v nové, přičemž staré pomalu odumírá a rozptyluje se, je spojeno s řadou zvláštních vjemů, které jsou u každého stejné a velmi příznačné. Je ovšem obtížno vybudovat dokonale nové astrální tělo v jediném životě, ale to, co bylo již zbudováno, není nikdy ztraceno, neboť v novém životě obdrží žák za velmi krátkou dobu to, co zbudoval v minulém, a také všechny vjemy a stavy stupně zasvěcení se opakují velmi rychle – třeba v několika dnech.

Kdo získal takové nové tělo, a s ním ovšem také nové tělo hmotné, nemůže podléhat nemoci ani stáří ani smrti, poněvadž jeho nové tělo není již vlastně z tohoto světa, ačkoli jeho vzezření je smrtelnému tělu úplně podobné.

Dalším důležitým stupněm v mystice je spatření krystalu. Dosud jsem této věci nikde neuveřejnil, ale poněvadž je uveřejněna v čínské mystické knize „Tajemství zlaté květiny“, je mi možno krátce promluviti i o tomto velikém tajemství.

Tímto krystalem je vlastně kámen mudrců, který se musí na jistém stupni objevit každému žákovi ve bdění. Nikoliv tedy snad ve snu.

Nemohu povědět veřejně, jak se tento kámen objeví, ale podotýkám, že právě tento zážitek mystický dal již ve starých dobách vlastně podnět k tomu, že v alchymii se mluví o kameni nebo krystalu. Ve skutečnosti neexistuje v alchymii pražádný kámen, neboť to, čemu se říká elixír života nebo kámen mudrců, je vlastně temně rudý a velmi těžký a lesklý prášek, jako rozbité sklo, a tento prášek je vlastně východiskem alchymických transmutací a také je oním elixírem a kamenem, který léčí všechny choroby a prodlužuje lidský život třeba do nekonečna a poskytuje také omlazení.

Tento prášek sluje u alchymistů „červený lev“. Všichni jej stejně popisují a rovněž všichni líčí stejně jeho vlastnosti, nejznámější vlastností červeného lva je okolnost, že jeho nepatrná částečka (asi 0,0001) přidaná do vroucí rtuti nebo roztaveného cínu či stříbra mění tato kovy okamžitě v nejryzejší zlato.

Ale o nějakém krystalu není nikde ani slova, když alchymisté popisují svůj kámen. A tento „krystal“ čili „kámen filozofů“ musí spatřit za jistých okolností každý mystik, neboť je to symbol vnitřního kamene, totiž Ježíše Krista.

Nelze ovšem říci veřejně, jak se jeví tento „kámen“ žákovi mystiky. Ale tento pokyn postačí, neboť jeho zjev je tak nápadný, že jej každý pozná. „Filozofský kámen“ byl a je znám ve všech mystických školách na celém světě od dob nepamětných. Také v evangeliu a ve Starém zákoně je o něm zmínka. Nazývá se také „úhelným kamenem“. Na jednom obrázku v mém „Druhém Mystickém Slabikáři“ je znázorněn kámen filozofů v podobě krystalu nad hlavou žáka. Vyobrazení je vzato z čínské knihy mystické „Tajemství zlaté květiny“.

Dalším stupněm vývoje, který jde vlastně souběžně s předcházejícími, je probuzení „kundaliní“ čili hadí síly. Tato síla musí býti probuzena u každého žáka, který jde správně mystickým postupem, ale ne u každého vystoupí až na temeno hlavy. U některých žáků zůstává vězeti v duchovním srdci. Nemá to vlivu na spásu konečnou a spojení s Bohem dosáhne takový žák stejně jako ten, u kterého hadí síla vystoupila na témě hlavy. Ale v tomto případu dá „kundaliní“ tělesnou nesmrtelnost, kdežto v druhém podléhá žák nakonec tělesné smrti jako každý jiný člověk.

Z tohoto spojení však vidíme, že „kundaliní“ musí být v jistém spojení s kamenem mudrců, který rovněž dává nesmrtelnost. To je však veliké mystické tajemství, o němž prostě nelze psát.

Každý žák mystiky dostává na jistých stupních různé dary Ducha svatého. Jeden může obdržet dar léčení, jiný má poslání učitelské, jiný vykládá „Písma“ a opět jiný zasvěcuje do nejvyšších tajemství. Každý žák má již od počátku, kdy jeho duše stvořena, určitý úkol, jenž je ve spojení s jeho mystickým vývojem a s dary, které má obdržeti. O tom však je podrobněji psáno v „Ohnivém keři“.

Jeden dar však musí míti nakonec každý žák, a sice jasnovidnost. Tím se míní jasnovidnost absolutní, totiž taková, která poučí v daných případech žáka o všech věcech ve světě hmotném i duchovním.

Tato jasnovidnost je ovšem darem adepta a nemůže ji míti člověk průměrný, ale jakési předběžné úkazy, které se jí týkají, mohou se objevovati u žáka již na počátečních krocích cesty.

Tato jasnovidnost musí však přijíti spontánně, totiž bez jakéhokoliv úsilí žáka v tomto směru. Kdo by chtěl tuto schopnost vynucovat, může být jist, že jí nedostane a že přitom upadne do nebezpečné médiumnity nebo i do posedlosti.

Vše, co obdrží žák od Boha, se objevuje postupně – a také někdy náhle – ale vše přichází bez vůle žákovy a někdy také proti ní. Bůh v člověku se projevuje podle své vůle, a nikdy ne podle vůle lidské, a pravé umění v mystice je právě potlačovat lidskou vůli a umět se odevzdávat do vůle božské. Kdo to svede, stane se jistě velkým mystikem.

Jinou velikou schopností u mystika je víra a pravá modlitba. Pravou modlitbou rozumím tu, která je vyslyšena. Není-li modlitba vyslyšena, tu se žák nemodlí ve shodě s vůlí boží. Kdo se modlí podle vůle boží, musí býti vždy vyslyšen.

Takové pravé modlitbě se nelze ovšem naučit podle nějakého zevního návodu, neboť je to vlastně tak zvaná milost. Kdo má tuto schopnost, ví, jaká je – kdo ji nemá, tomu toho vysvětlit nelze. Zde právě se jeví velmi ostře pravda, že všechno náboženství je věcí citu, a nikoliv rozumu. Ti, kdo chtějí studovat vnitřní čili ezoterní náboženství rozumem, jsou již od počátku na cestě nepravé a marné. Proto také všechna teologie je vlastně falešná, protože je založena na rozumářství. Je to krutý posudek, ale je pravdivý.

Důkazy o tomto tvrzení nabudeme jenom praktickým náboženstvím a tím je mystika. Ale mystika je také teoretická a praktická. Nic nám není platné studium mystických děl celého světa, když nepřikročíme k praxi. A tato praxe je velmi jednoduchá a lze jí říci několika slovy. Provádění vyžaduje však celého člověka a celý život.

Přitom však by bylo mylné domnívati se, že mystika odvrací člověka od jeho povinností a že činí z lidí snílky a fantasty, jak to rádi tvrdí ti, kdo mystiky nepoznali – leda z knih. Mystika právě upevňuje lidský charakter a naučí člověka mysliti konkrétně, poněvadž nutí žáka ke koncentraci myšlenek jako žádná jiná disciplína na světě.

Mystik musí také vykonávati svoje povinnosti co nejpoctivěji, poněvadž ví, že je dán na své místo nejvyšší mocí a že tato moc ho tam postavila, aby tam vykonal svou úlohu, poněvadž nikdo jiný této úlohy vykonati nemůže tak jako ten, komu byla přidělena.

Je ovšem rozdíl mezi mystiky na Východě a na Západě. Cesta východní je jiná. Nutí žáka, aby se vzdal světa, aby se uchýlil na samotu a tam se oddal plně svým cvičením. Na Východě se žák nemusí starati o svou výživu, poněvadž je vždy členem nějakého náboženského řádu – je mnichem – a ví, že obyvatelstvo se bude vždy starat o jeho životní potřeby.

Naše západní cesta je sice delší, ale zato snadnější a je přizpůsobena našemu životu, takže žák po ní může jíti i ve velkém městě.

Že má mystika nesmírné výhody mravní (nehledě k ostatním), je zřejmo. Mystika má nejvyšší tendenci výchovnou, jako nic jiného na světě, a tato její tendence a síla se stále stupňuje, čím víc se dostává žákovi důkazů, že jde skutečně k Bohu. Této mohutné přesvědčivosti nemá žádné zevní náboženství. Mystik sám na sobě zakouší ponenáhlu ono spojení se svým tvůrcem a sám je sobě zasvětitelem do největších tajemství Ducha i světa.

A když žák obdržel prvé důkazy, že jeho činnost je správná, tu je jeho vůle ke cvičením a jeho víra stále dokonalejší, takže odolá i nejtěžším zkouškám životním s naprostým klidem, poněvadž ví, že tyto zkoušky jsou jen očistou, že jsou zaslouženy a že přejdou jako vše světské.

Mystika je také nejvyšším idealismem, poněvadž jejím cílem je ideál božství. A v tomto nejvyšším ideálu je jediné řešení všech nejpalčivějších otázek našeho bytí – jiného není. Kdyby byli všichni lidé mystiky, bylo by ukončeno všechno lidské utrpení, byl by konec válkám, konec sporům, konec bídy a všeho nepřátelství. Byl by konec všem nízkým vášním, poněvadž všichni lidé by se poznali jako bratři. Byl by konec všeho bažení po moci a nadvládě a lidé by žili ve stavu opravdu rajském.

Tyto vysoké cíle chtěli mnozí dosáhnouti prostředky nejrozmanitějšími. Také např. Francouzská revoluce svým heslem: „Volnost, rovnost, bratrství!“ chtěla toho dosáhnouti. Ale její prostředky byly hmotné, a proto od základů pochybené. Tento vysoký cíl, jenž byl znám i starým mudrcům, je možný jenom na základě prostředků duchovních. Každé přetvořování zevních poměrů, ať prostředky násilnými, nebo mírumilovnými, je marné. Nutno sáhnouti na kořen zla a ten vězí v nitru člověka. Tento kořen je nutno vytrhnouti a spáliti – pak se změní i vše zevní.

Základem a příčinou zevních okolností u jednotlivce jako u celých národů je stav duše. A tam je také kořen všeho zla – ale také dobra.

Nejprve se musí přerodit každý sám v svém nitru a pak se změní celý život a vše ostatní se promění rázem také. Proto vyslovil Kristus závažnou a málo pochopenou větu: „Nejprve hledejte království boží a vše ostatní vám bude přidáno.“

Kde hledati království boží? Nad oblaky? Nikoliv, ale v nitru, v hlubině lidské duše, poněvadž tam sídlí naše božství, tam je Jeho království.

Veškeré jiné lidské snahy mohou sice býti velmi dobré, ale jejich dosažení nepřináší nikomu ani míru, ani poznání absolutní pravdy. Věda je např. krásná a vznešená, ale dá člověku mír nebo pravdu? Dá mu jistotu věčného života nebo dá mu důkaz o duši a Bohu? Věda se sice snaží v některých svých oborech odklidit lidské utrpení a zlepšit životní podmínky. Má k tomu však jenom zevní prostředky a ty jsou vratké. Historie i události posledních let nám daly dostatečný důkaz, že tento cíl vědy je cestami dosavadními nedosažitelný. Boj proti zlu je tímto směrem nadobro marný. Technické odvětví vědy vyvolalo nadvýrobu, a tím nezaměstnanost, a tak vidíme, že i v tomto směru je lidstvo na scestí. Technické vymoženosti, na něž jsme tak hrdi, přinesly také zhýčkanost a rozmařilost ve všech vrstvách, a tím zvýšené požitkářství. Je to snad pokrok?

Jediné umění je onou lidskou snahou, která člověka skutečně povznáší, protože jeho pravou podstatou je božství. Umění učí člověka tužbě po ideálu, a když tento ideál stále zvyšujeme, dojdeme až k Bohu. Proto, kdyby i všechny vědy padly, neutrpí tím nikterak duševní stránka lidstva, ale utrpěla by, kdyby padlo všechno umění. Ovšem umění pravé, a ne jeho moderní hříčky.

Proto také každý pravý umělec má jen malý krůček k mystice a proto také jsou a byli např. básníci, kteří bezděčně, podléhajíce pravé inspiraci, napsali mnohou okultní a mystickou pravdu, aniž tušili, co lidstvu dávají.

Již ve starověku byla mystika zasvěcenci nazývána: „královským uměním“. Toto pojmenování je velmi přiléhavé.

* * *

Vracím se k poslední etapě naší mystické činnosti a k jejím výsledkům. Pravím „naší“, poněvadž od let již nejsem sám, nýbrž mám za sebou množství přátel a žáků mystiky po celé naší republice, od jihu k severu a od západu k východu.

Dotkl jsem se již na začátku okultních poměrů v Praze, které byly vyvolány válkou. Po převratu, roku 1918, kdy jsme všichni počali volněji oddychovat, vzrostl zájem o věci okultní u nejširšího obecenstva, a tak byly pořádány různé přednášky a také se vydávalo velmi mnoho okultních knih.

Hlavně připomínám nesmírně navštěvovaných přednášek v Kaulichově domě univerzitním na Karlově náměstí.[78]

Tam byly každého týdne pořádány veřejné přednášky, a sice pod záštitou Společnosti pro psychická studia v Praze. Velká posluchárna Kaulichova domu byla doslova nabita, takže bylo viděti potřebu jakési organizace. Nebylo však nikoho, kdo by se byl ujal této práce. Překážkou bylo také různící se myšlení u pražských okultistů. Spiritisté byli a jsou dosud zaujati proti teozofům, ti zase proti antropozofům, a všichni proti mystikům. Protože sám nejsem talentem organizátorským, omezil jsem se jen na několik přednášek, které však měly přece jen jistý výsledek pozitivní, poněvadž zájem o pravý směr byl uznán velmi mnohými posluchači, čímž zase vzrostl počet odběratelů spisů, které tehdy vydávalo jediné vydavatelství Zmatlíkovo.

Zato cizina poznala záhy úrodnou půdu, a tak do Československa se počaly trousiti různí „proroci“ a hlasatelé nových směrů, a sice nejen v oblasti náboženské, nýbrž i v okultní. Mnohé takové směry u nás dokonce zakotvily, a protože i naše české společnosti okultní nebo i jednotlivci také nelenili, nastal pravý zmatek a chaos.

K tomu ještě jedno nakladatelství počalo vydávati nejrozmanitější okultní spisy všech směrů, někdy s lákavými tituly, kterými mnozí čtenáři, jak mi později pověděli, byli nadobro zklamáni. Tím zase důvěra v okultismus byla u mnohých lidí otřesena.

Hleděl jsem tomu čeliti vydáváním dobrých a vybraných knih, původních i přeložených. Jejich řada značně vzrostla, poněvadž byla tehdy veliká poptávka, a tak dnes mám za sebou více než padesát spisů původních (některé dosud nevyšly) a přes třicet děl přeložených. Naše okultní česká literatura je tedy dosti bohatá a čtenář má veliký výběr. Také jiní okultní spisovatelé nebo překladatelé vydali některá cenná díla, která vyšla hlavně v nakladatelství Zmatlíkově.

Tou dobou také ovšem vznikaly a zase zacházely různé časopisy okultní. Ale skoro žádný z nich se neudržel – alespoň ne v Praze. Výminkou je moje revue „Psyche“, kterou jsem počal vydávati roku 1924. K tomu se ještě vrátím.

Zatím jsme se scházeli v omezeném počtu v různých kavárnách. V jedné době to byla kavárna Republika na rohu Francouzské třídy na Král. Vinohradech a pak jsme si zase zvolili ke svým schůzkám kavárnu v hotelu Gráfově na Náměstí Petra Osvoboditele[79] v Praze.

Později jsme měli schůze ještě v jiných kavárnách. Protože počet zájemců rostl, vznikla jakási myšlenka utvořit z tohoto volného kruhu pevný svaz. Bylo mně uloženo, abych stanovil formu tohoto svazu. A tu se naskytlo trojí řešení: buďto spolek, nebo sektu, nebo tajný řád čili tajnou společnost okultní.

Poněvadž sekta i tajná společnost byly již předem vyloučeny z důvodů sice různých, ale pádných, zbýval jen veřejný spolek s potvrzenými stanovami.

Jak byl tento spolek založen, vylíčil náš pan jednatel, odborný učitel a spisovatel František Jirásek v 10. čísle revue „Psyche“. Spolek obdržel jméno „Psyche“ a po jeho založení jsme si zvolili místnost ve vinohradském Národním domě, kde došlo také k ustavující schůzi. Ve spolku mně bylo nabídnuto místo předsednické, které jsem přijal, a vedu jmenovaný spolek až podnes.

Tím vznikl jistý pevný útvar českých mystiků a od té doby se nauka mystická šíří skoro všude po Československu.

Velmi zajímavý je také vznik mé revue „Psyche“.

Poněvadž nakladatelství Zmatlíkovo zastavilo svoji „revui okultní a spiritualistickou“, jejímž jsem byl z počátku redaktorem, bylo velmi žádoucí věcí, abychom měli nějaký svůj časopis, věnovaný po přednosti mystice. Ale k tomu jsem se nemohl odhodlati věda, že je to spojeno s velikými finančními obětmi a že výsledek přes zájem širokého čtenářského kruhu není nijak zaručen. Nešlo mně o zisk, ale o možnou ztrátu.

A tu jeden můj dávný přítel, okultista pan S. z Vinohrad, mne jednou navštívil a nabízel se, že by jej financoval s podmínkou, že bude list redigovat. Promyslil jsem celou věc, a poněvadž podmínky pana S. byly výhodné a protože všechno riziko spočívalo na navrhovateli, přijal jsem, a tak byla založena revue „Psyche“. To se stalo, jak svrchu pověděno, roku 1924. Do prvého ročníku jsem zařadil jako přílohu svůj překlad vzácné a dosud málo rozšířené a málo pochopené knihy mystika Kerninga, slavné paměti, „Cesta k nesmrtelnosti“. Překlad jsem opatřil vysvětlivkami a poznámkami, což bylo čtenáři uvítáno s povděkem, neboť knihu četli většinou začátečníci v mystice.

Ale tu se stalo něco neočekávaného. Sotvaže vyšlo několik prvých čísel, navštívil mne zase pan S. a sdělil mi, že se chce odstěhovati z Prahy do Francie, kde si chce založiti malou farmu. Časopis se všemi aktivy a pasivy odevzdával přitom mně a mé choti, která se ihned chopila práce a stala se čilou administrátorkou. Na počátku jsme se trochu ulekli tohoto neočekávaného břemene, neboť jsme měli oprávněné obavy, že bude nutno na list doplácet. Bylo však určeno jinak. Revue se udržela dodnes a nejlepší věcí bylo přitom, že pan S. se za dva roky náhle zase vrátil z Francie a nanovo se usadil na Vinohradech.

Kdo tyto věci pozoruje z hlediska nepředpojatého, vidí v tom více než náhodu, ač se vše zdá býti jen výsledkem zcela obyčejných událostí. Jisto je, že kdyby nebylo návrhu pana S., nebyl bych se nikdy odhodlal vydávat svého časopisu a také je jisto, že revue „Psyche“ musila být zahájena a musila nám být věnována zakladatelem panem S.

Takové události se dějí proto, aby je člověk pozoroval, aby z nich čerpal poučení. Dějí se vždy a všude, protože nic není náhodou, ale vše je určeno vyšším řádem světa, ke kterému průměrné lidstvo nemá klíče a o němž nemá vlastně ani tušení.

Uvedl jsem tento případ pro poučení svých čtenářů a proto, aby i ti, kdo neznají okultních zákonů a nemají tušení o vlivu neviditelných sil, přemýšleli a všímali si těchto skutečností.

Mezi pražskými mystiky je jich nyní mnoho velmi pokročilých. Je to potěšitelné, neboť v mystice se nesmí stát a každý krok dopředu je vedoucím činitelům zjevný. Náš řád určuje jistý postup pro všechny žáky, který zde uvedu, aby podle něho mohli zaváděti stejnou normu i jiní. Vím jistě, že mystika se bude u nás šířit a že jednou bude třeba, aby začátečníci se mohli opřít o slova toho, kdo novou českou křesťanskou školu u nás založil.

Nikoho nesmíme nabádat nebo nutit k mystickým cvičením. To by bylo chybné. Každý žák se musí rozhodnout sám a pak, když se nás táže, je zase naší povinností povědět mu pravdu. To je právě jedním z duchovních zákonů.

Každý, kdo zvěděl pravdu, musí ji jednou podati dále – dříve nebo později. O tom se přesvědčili všichni, kteří nastoupili mystickou cestu. I takový žák, který žije zcela odloučeně a o němž ani nikdo netuší, že je mystikem, musí jednou pověděti to, co zvěděl, někomu jinému – musí se státi šiřitelem nauky, třeba jen v malém měřítku.

To je služba Duchu svatému, k níž jsme všichni vázáni. Je to prvá povinnost k bližnímu. Jsou ovšem věci, kterých žádný mystik nepoví, leda svému učiteli. To jsou jeho zážitky, které musí tajit, poněvadž by třeba na dlouhou dobu pozbyl toho, co dosáhl. Mlčení je jednou z ctností a zároveň silou mystika.

Žák, jakmile se rozhodl, že nastoupí cestu, nechť to učiní bez prodlení, ihned, neboť jinak, kdyby odkládal, nenastoupí ji nikdy. Kdo se vymlouvá, že nyní právě není v dobré náladě nebo že má tu či onu světskou překážku, nemá pevného úmyslu a jeho zájem je spíše zvědavost než skutečnost.

Takový badatel bude odkládat neustále a nepřistoupí ke cvičením. Kdo cvičí, musí míti výsledky za dobu poměrně krátkou. Jsou ovšem mnozí, kteří tvrdí, že provádějí cvičení, ale výsledky se přece jen nedostavují. Tu pak je jisto, že cvičení provádějí nesprávně.

Kdo je vyvolený k mystice, pociťuje časem nebo trvale jistou touhu po onom vyšším životě a podléhá jí a cvičí. Jakub Böhme to nazývá „tahem Božím“. Koho Bůh k sobě netáhne, ten k Bohu nepřijde.

Jakmile se u žáka objevily prvé zážitky, musí si je zaznamenat do zvláštní knížky, poněvadž záznamy na kouscích papíru se snadno ztratí. Knížku takovou musí však pečlivě střežit, aby se nedostala do rukou nepovolaných.

K prvým zážitkům patří sny. Ne každý sen je však mystický, třeba jej měl žák cvičící již dlouhou dobu, který měl třeba velké výsledky. Jsou jisté sny, které vycházejí z astrálu, a zase jiné, které vznikají z tělesných poruch, nebo nesprávné polohy těla při spaní a podobně. Pravé mystické sny mají svůj zvláštní charakter a žák si je také většinou velmi dobře pamatuje.

Kdo nemá „Prvého mystického slabikáře“, ve kterém je klíč k viděním, snům a symbolům, nechť si jen svůj sen klidně zaznamená a buď ústně, nebo písemně se otáže pokročilého žáka, jakého je sen významu.

Totéž nechť se děje se všemi mystickými vizemi, stavy a zážitky. Každou takovou vizi, každý stav nebo vidění, nechť žák zapíše do svého mystického deníku, dokud je ještě má v živé paměti. Pak mu budou tyto zážitky vysvětleny pokročilejšími.

Jsou mystické stavy, které se opakují stále, k nim patří smrt na kříži (stigmatizace) a pak ještě řada jiných. Jsou jiné, které se dostavují jen jednou, ale právě ty jsou tak významné, že jich žák nemůže přehlédnouti. A jsou ještě jiné stavy, které se opakují tak dlouho, až si jich žák povšimne a zapíše je nebo je popíše pokročilejšímu.

Ve všem tom je viděti nejvýš moudré vnitřní vedení, které je právě důkazem, že žák v sobě probudil nový život, že se ubírá k velikému převratu duševnímu, který odedávna sluje znovuzrozením.

Žák tedy musí pomlčeti o svých výsledcích před jinými, již jsou na stejném stupni, a ještě více před lidmi profánními, kteří nejsou mystiky.

Nejškodlivější by bylo chlubiti se svými zážitky před lidmi skeptickými. To se trestá ihned odnětím milosti.

Jinak o mystické cestě nemluvme také před lidmi veřejně, nechceme-li sklidit posměch. Jenom ten, kdo je k tomu povolán a kdo nauku mystickou spolu se všemi naukami okultními jiných směrů dobře ovládá, smí se toho odvážit. Ale přesto toho nikomu neradím. Nevyplácí se býti propagátorem okultních nauk a tím méně mystiky! Taková práce, ač je nakonec korunována výsledky, provádí-li ji člověk k tomu povolaný, je spojena s mnohými nepříjemnostmi.

Každý šiřitel mystických nauk byl a je a bude pronásledován nepřáteli světla, ať se již jmenují tak či onak. Každý takový šiřitel se stane terčem útoků temných mocí, které chtějí zamezit šíření této nauky, poněvadž jejich moc je tím lomena a ničena.

Napsal jsem již vpředu, že svět temných mocí čili démonů užívá k svému cíli mnohých a mnohých lidí, již o tom nemají ani tušení. Démoni a zlé astrální bytosti posedají miliony lidí a vedou je k zločinům, neřestem a také k tomu, aby buď činy, nebo slovem psaným či mluveným bojovali proti okultním naukám vůbec, a proti mystice zvláště.

Lze říci s plnou jistotou, že právě nejzavilejší nepřátelé mystiky, třeba to byli lidé jinak vzdělaní a slušní, jsou úplně v moci temných sil, že jsou jimi posedlí a tak, jako jejich nástroje, jsou otroky démonů, kterým bezděčně slouží! Právě tak jako si božství vyhledává svoje nástroje mezi lidmi dobrými, tak také démoni mají svoje sluhy mezi zlými a – mezi lhostejnými. Ti lhostejní jsou velmi nebezpeční, poněvadž u nich nikdo nepředpokládá zlého úmyslu. Lidé ti ho také ve skutečnosti nemají, a přece jen slouží zlu. Mohou přitom býti „zbožní“, jestliže zbožností je příslušenství k některé církvi, ale obvykle jest jejich zbožnost jen povrchní a oni jsou pokrytci. Kdo je opravdu zbožný, toho Bůh nezůstavuje dlouho v temnotě, ale dá mu poznati pravdu a tato pravda ho povede k mystice. I takové případy znám ze své dlouholeté praxe.

Vrátím se nyní zase k našemu spolkovému řádu, který sice není ve stanovách, ale jenž je všemi členy zachováván.

Žák tedy není opuštěn, nýbrž může očekávati s plnou důvěrou podporu a pomoc od svých spolučlenů.

Jinak ani pokročilý nemá žádných výsad ani práv nad těmi, kteří teprve začínají. Mezi mystiky musí vládnouti naprostá rovnost.

Naše schůze se konají od let vždy v pátek večer o 8. hodině. Spolková místnost je nyní ve velké místnosti paláce „Radia“ ve Fochově třídě[80] na Král. Vinohradech, v přízemí.

Schůze zahajuje předseda, autor této knihy, a pak je obvykle přednáška, trvající hodinu. Téma přednášky volí buď předseda sám, nebo je mu dáno z řad členů. Velmi oblíbené jsou improvizované překlady z některé cizojazyčné knihy mystické, buď německé, nebo anglické. Jako dlouholetému překladateli z těchto jazyků nečiní předsedovi pražádných obtíží čísti česky anglickou nebo německou knihu. Přitom některá temnější místa doprovází přednášející vysvětlivkami. Ale také jiní členové častěji přednášejí, zvláště pak doktor Boroda. Po přednášce přicházejí pak někteří členové k předsedovi a kladou mu různé otázky, týkající se jejich posledních mystických zážitků.

Agenda spolku je již nyní velká, ač spolek trvá teprve čtvrtý rok, a nutno také podotknouti, že máme v některých větších městech v Čechách také odbočky. Mystikové, členové našeho spolku, se scházejí podle našeho vzoru v Praze, čtou společně mystické spisy, vzájemně se poučují a debatují.

* * *

Docházím k závěru. Těm, kdo neznají mystiky ani z knih, kladu na srdce, aby nepřecházeli lehce přes otázky, kterým se lidé tak rádi vyhýbají. Věda na ně odpovědět nemůže a také spiritismus je řeší nedostatečně a většinou nesprávně. Teorie spiritistická velmi pokulhává a já věru nechápu, jak se k ní mohli přiklonit duchové tak bystří, jako na příklad Sir Arthur Conan Doyle, když její chyby jsou tak očividné. Spiritismus tvrdí, že duše zemřelých pokračují v záhrobí, že se tam očišťují a že docházejí k nejvyšším metám. Kdyby tomu tak bylo, k čemu by pak byla reinkarnace čili opětovné vtělování, které, jak známo, slouží jen k tomu, aby duše lidská v různých vtěleních se zdokonalovala? Či platí zákon reinkarnace jen pro duše některé? To by byl názor nesmyslný. A to je jen jeden omyl z mnohých.

Ostatně jsou dva směry ve spiritismu. Jeden podle Francouze a spisovatele spiritistických děl Allana Kardeca tvrdí, že duchové lidští se musí vtělovati mnohokráte, aby se zdokonalili. Jiný směr americký a částečně anglický tvrdí zase, podle zřece Andrew Jacksona Davise, že duše lidská se vtělí jen jednou. Kde by tedy byla pravda? Ale spiritisté jdou tak daleko, že líčí Krista jako médium a apoštoly rovněž jako média! To je nehoráznost, která je omluvitelná jen nevědomostí.

Okultní nauky nám vypravují něco zcela jiného. Kdo je zná, kdo ví, že jsou prastarou tradicí, přijatou od egyptských a indických adeptů, musí odmítnouti názory, které jsou proto škodlivé, že udržují člověka sugescí v ohromném omylu, který se mstí právě v záhrobí. Neboť, čemu za živa věříš, tím po smrti budeš! Naše víra, kterou vezmeme s sebou do záhrobí, ať správná, nebo falešná – utvoří náš osud. A aby byl světlý – k tomu nám pomůže jen pravda a tato pravda je v mystice.

KONEC

[1] Francouzský advokát Allan Kardec napsal známé spisy spiritistické: „Kniha Duchů“ a „Kniha medií“. Obé byly tehdy skoro naší výhradní četbou, kromě některých spisů Adelmy Vayové a časopisů.

[2] Tyto věci jsou podrobně vysvětleny ve třech dílech mého spisu „Ohnivý keř“.

[3] K tomu podotýkám, že vymístění čili vystoupení astrálního těla se právě děje, alespoň částečně, při zírání do magického zrcadla nebo křišťálové koule. Je to pokus magický, ať je prováděn pomocí magického zrcadla, nebo jinak. Astrální vystupování je a bylo žádoucím cílem mnohých okultistů, poněvadž ten, kdo dovede astrálně vystupovati, stává se dříve nebo později magikem nebo také čarodějem. O tom jsou poučné příklady v mé knize „Tajné síly přírody a člověka“.

[4] Tento pokus svědčí, jak byl tehdy pisatel naivní.

[5] Astrální tělo se totiž odlučuje od nohou počínajíc. Proto také jistá mystická cvičení je nutno prováděti nejprve v nohách, aby se v nohách vytvořilo nejdřív nové, nesmrtelné tělo astrální, o němž se mluví v Písmu.

[6] Celé toto dohnání, jehož pravdivost je zaručena, svědčí o tom, že pisatel se dopouštěl mnohých chyb již od počátku. Je to tedy dokument, jak se takové pokusy nemají provádět. Vybavení dvojníka je možné, ale jsou k tomu metody a pak je k tomu nutno míti spolehlivého vůdce – magika. Takové lze však dnes najít nejspíše na Východě. A ještě přitom je veliké nebezpečí, že nezkušený evropský žák upadne do rukou černého magika, jako se stalo v letech devadesátých, kdy po Evropě cestoval Ind Agamaya Gum Paramahamsa, o němž budu vyprávět později.

[7] Právě tato pasivnost je největším nebezpečím při těchto pokusech. Žák se úmyslně stává pasivním, pňčemž otvírá bezděčně dveře své duše neznámým bytostem a silám, kterým může propadnouti. Totéž se děje také u médií. Proto média jsou hříčkou neviditelných sil. Ani v pravé magii, a tím méně v mystice nesmí býti žádné pasivity, nýbrž naopak, lidská duše musí býti v naprosté činnosti a žák ani na okamžik nesmí ztratit vědomí.

[8] To byly již určité známky nervové choroby.

[10] To je neklamný důkaz o přítomnosti elementalů.

[11] Vše to svědčí, že autor onoho článku dosáhl pravého opaku toho, co si přál. Místo magika se stal médiem čili jinými slovy byl teď hříčkou astrálních sil a bytostí, místo aby je ovládal. Jeho příbytek se proměnil najednou ve skutečný strašidelný dům.

[12] V tomto případě nejde o „slepé“ síly, nýbrž o inteligentní bytosti, které byly přivolány a které věděly dobře, co chtějí. Nevím, z jakých knih čerpal pan pisatel svoje poučení, ale byly to rozhodně knihy špatné, když vedly k takovým šíleným a výstředním pokusům a když v nich byly neviditelné inteligence nazývány „slepými silami“.

[13] Podle toho popisu byl to tvor démonické povahy.

[14] Pro praktické mystiky a okultisty podotýkám, že zde chybí důležitý údaj, totiž na co se autor soustřeďoval a kam vedl v těle svou koncentraci. Na tom velmi mnoho záleží. Popsaný stav není mystický a souvisí spíše s vybavením astrálního těla.

[15] Vysvětlit tento stav není snadné. Člověk má mnoho stupňů vědomí, o nichž psychologie nemá ani potuchy. Nemáme pro ně ani výrazů a také autor se snaží marně vysvětlit svůj stav.

[16] Z posledního líčení je zjevno, že autor vystoupil skutečně do astrálu, ale ne pravidelně, neboť nespatřoval svého astrálního těla. Pak se vracel, přičemž nabyl tělesného vědomí, ale jeho astrální tělo nevstoupilo zároveň a správně do těla hmotného. Jak známo, astrální tělo vystupuje nejdříve od nohou a také se nejdříve do nohou vrací. Pokud se tak nestalo, nelze těla hmotného ovládat.

[17] Nesmyslnost tohoto podniku je zjevná. Budoucí náš život v příštím vtělení se řídí našimi skutky, a proto nelze tohoto života vypátrat, jaký bude. Je to tajemství spočívající jen v lůně božím.

[18] Zjev dvojníka je velmi důležitý v mystice, ale děje se zcela jinak. Zde to byl pouze astrální obraz. Nezkušený okultista nemůže skoro nikdy rozeznat astrální obrazy, jež se pohybují často jako živé‚ od skutečných zjevů bytostí a podobně. K tomu je třeba zvláštního školení. Pokusy takové jsou vždycky velmi nebezpečné a vedou zcela jinam, než kam si žák přeje.

[19] Jistým astrálním bytostem se říká „larvy“. To má naznačovati, že jsou to jen slupky bytostí bez vlastního života – astrální těla zemřelých,z nichž duše a duch vystoupili, jsou takovými larvami.

[20] Jsou skutečně kolem nás neviditelní tvorové, kteří svou příšerností převyšují fantazii Dürrera nebo holandských malířů. Jsou to však tvary zcela neškodné (kromě démonů), které mají jen jednu nepříjemnou vlastnost, že totiž nahánějí děs. Ale magik musí svůj strach ovládnout dříve, než jich vyvolal.

[21] Při všech pokusech, které autor líčí, postrádáme jakékoliv známky, že by byl užil ke své ochraně zbožných myšlenek nebo modlitby. A to se právě vymstilo. Je mnoho ignorantů v okultismu, kteří se slepě vrhají do neviditelna a ani nepomyslí na jedinou ochranu, totiž na zbožnou mysl.

[22] Pisatel nabyl nízkého astrálního vidění, podobně jako médium F., o němž jsem již psal. Ale F. se nebál, a v tom je právě rozdíl.

[23] Stoupenec někdejší přírodní vodoléčebné metody něm. kněze Sebastiana Kneippa; člověk, který se léčí touto metodou. Pozn. red.

[24] Lékařská věda v těchto věcech si neví ovšem rady. V ústavu pro choromyslné je více než dvě třetiny osob, které jsou buď média, nebo posedlé. Okultními cestami jsou skoro všechny takové osoby vyléčitelny. A pak – co je halucinace? Toho nikdo neví a rozdíl mezi viděním vyvolaným vlastní představou a viděním jinak neviditelných věcí způsobených nějakým zevním vlivem nemůže věda udati. Ukládá však bez rozdílu do jedné přihrádky.

[25] Podobný případ popisuje Bultaer v románu „Zanoni“ s Glyndonem. A přece jen mohl býti autor tohoto článku zbaven v několika dnech oněch hrůz, kdyby byl prováděl mystickou koncentraci na svoje božské Já, do svých prsou. Čtenář uvidí později, jak tato koncentrace zapudila hrůzy ještě větší.

[27] „Pravý anglický trychtýř čili umění naučit se za osm dní anglicky mluvit a psát“.

[29] O těchto velmi zajímavých předmětech bude pověděno více v mé nové knize „Tajné společnosti okultní a mystické“.

[30] Kerning (vlastním jménem J. B. Krebs) se narodil roku 1774 a zemřel roku 1851 ve věku 77 let. Zaměstnáním byl operním pěvcem a pak divadelním režisérem.

[31] „Královské umění“ není na knihkupeckém trhu. Lze však si knihu vypůjčit na reverz u nakladatele K. Rohma v Lorchu ve Virtenbersku.

[32] O Ramakrišnovi, jehož učení je čistě mystické a z něhož jsem uveřejnil mnohé výroky ve své knize: „Divy a kouzla indických fakkirů“ (Praha, Vilímek. II. vyd.), píši právě zcela novou obsáhlou knihu s použitím celé indické literatury, která o něm existuje. Spis vyjde na počátku roku 1933.

[33] Jsme právě svědky toho, že tato obava se skutečně vyplnila. Světová válka a také nynější světová krize jsou toho následky. Za kulisami světových dějin pracují již delší dobu temné mocnosti, které mají všude svoje činitele v podobě černých magiků, černých telepatů a falešných proroků. Jenže zároveň vznikly proudy opačné v podobě mystiky, která vrací lidstvo k pravěkému náboženství a k obnovení víry v Boha. Vše se děje podle odvěkých plánů a vše směřuje ke konečnému dobru.

[35] Slovo „ezoterický“ znamená skrytý nebo tajný na rozdíl od exoterický, což je veřejný. Obou se užívá.

[37] Bratři v Praze se pokusili o zkoušku a propadli!

[38] Nejtvrdším oříškem v symbolice je právě židovský či kabalistický znak hexagram čili protínající se trojúhelníky, které značí mystickou svatbu čili spojení Boha s člověkem. Tento znak, kterého užívají často i Indové, jsem vysvětlil po prvé správně v I. díle „Ohnivého keře“. Také vysvětlení Tau čili egyptského kříže jsem nalezl až po létech intuicí.

[41] Bližší podrobnosti se zajímavými doklady nalezne čtenář v knize K. Weinfurtera: „Druhý mystický slabikář“. Bibliofilské číslované vydání s ilustracemi. Vyšlo nákladem Edice Psyché, Vinohrady, Šumavská 7.

[42] Rama Prasad nalezl v jednom chrámě indickém starý rukopis o tatwách a přelomil jej. Byl základem k jeho knize.

[43] Tyto pozice jsou popsány a vyobrazeny v mé knize „Divy a kouzla indických fakirů“. Praha, Vilímek.

[44] Spis tento je francouzský, ale vyšel již v německém překladu. Je v něm vylíčena poprvé mystika a magie lámů způsobem nejvýš zajímavým.

[45] Viz příslušné kapitoly o vnitřním slově v „Ohnivém keři“, díl I.a III. od K. Weinfurtera.

[46] Oba vyšly v Edici Psyché na Vinohradech. Prvý je zatím rozebrán, ale vyjde brzy v nakladatelství Zmatlíka a Paličky, kdežto druhý, jak již pověděno vpředu, je dosud na skladě v několika exemplářích.

[47] Tento jeho spis vyšel v mém překladu s vysvětlivkami v češtině a je obsažen ve II. dílu „Ohnivého keře“.

[48] Stigmatizace zjevné nebo jen cítitelné musí míti každý pravý mystik, neboťje to základní mystický stav, který zahajuje tzv „mystickou smrt“.

[49] O různých pithách a jejich účincích a zákonech jsem napsal rozsáhlou stať v poznámkách ke svému překladu Bhagavad Gity. Každý okultista má znáti tyto jejich zákony.

[50] Aby byla tato pravda správně pochopena, je třeba znát i složení člověka, jakož i osud a rozdělení jeho sedmi principů po smrti. O tom poučí nejlépe můj spis „Tajné síly přírody a člověka“, Praha, nákladem Jos. Vilímka.

[51] Sugesce a autosugesce jsou slova vynalezená moderní vědou po objevu tak zvaného hypnotismu, který je nejnižším stupněm přirozené magie. Oby výrazy se vžily a užívá se jich tak, jako by něco vysvětlovaly. Ale ve skutečnosti jsou to prázdná slova, která nevysvětlují nic. Je to jen vědecká pomůcka, aby se mohlo psát a mluvit o věcech nadsmyslných, jejichž pravý původ žádný učenec nezná. Ve skutečnosti však věda, jakmile počala studovati hypnózu, se octla rovnýma nohama v magii, kterou přesto věda stále ještě popírá. A tak je věda v situaci onoho člověka z bajky, který neviděl lesa pro stromy. Meyrink měl se svou domněnkou plnou pravdu, neboť bytosti astrální trpí skutečně jen autosugescí, a když je někdo vyvede z onoho klamu, jsou ihned osvobozeny. Není však radno zasahovati do jejich osudů, neboť tím vlastně člověk ruší zákony přírodní a boží. Sugesce a autosugesce není nic jiného než víra. Proto je psáno v Písmu, že víra i horu může přenésti. Víra je všemohoucí.

[52] Upozorňuji zde nanovo na zákon odplaty čili karmy, který nic neodpouští, dokud člověk nedosáhl „milosti Boží“, jež se dostavuje jen tehdy, když člověk o své vůli nastupuje cestu k Bohu, t. j. cestu mystickou. Karma se však uplatňuje nejen v příštích vtěleních lidské duše, nýbrž také – a to vůbec nebylo dříve známo – i v mezidobí inkarnací čili v době, kdy lidská duše prodlévá na astrální úrovni, která je totožná s křesťanským pojmem očistce. Tam většina duší trpí za skutky spáchané za posledního vtělení. Jak se vše vyrovná a v jakém poměru je odplata v astrálu k odplatě dobra i zla v životě novém na zemi, je dosud nejasno, tyto věci jsou velmi složité již proto, že většinou jedna část lidské duše – ta, která byla zachráněna a jež se odebrala do vyšších sfér zároveň s duší božskou (budhi) a Duchem čili božskou jiskrou – zažívá blaho v „ráji“ (Indové a teozofové jej jmenují devachan, t. j. oblast nebo sídlo bohů) a část druhá, která musí podlehnout i rozkladu, trpí zatím na nízké astrální úrovni. Jedině mystická Cesta může zachránit celou duši pozemského člověka, tedy onu bytost, která se projevuje tělem hmotným na zemi. Není zde místa vysvětlovati osud jednotlivých součástek člověka (principů), ale čtenář nalezne podrobné o tom poučení v často již zmiňované mé knize: „Tajné síly přírody a člověka“, jakož i v I. díle „Ohnivého keře“.

[53] Zařízení pro rozmnožování textů nebo kreseb hektografií, což je starý rozmnožovací způsob pro menší počet otisků, při kterém se přenáší originál napsaný speciálním inkoustem na plochu ze želatinové a glycerinové hmoty. Pozn. red.

[54] V knize „Divy a kouzla indických fakirů“ jsem podrobně vylíčil získání takového džina indickým magikem Hasanem Khanem, který žil v moderní době a jehož kouskům byla přítomna spousta lidí, též Angličanů v Indii prodlévajících.

[55] „Magie čísel“ a „Předsudky lidstva“.

[56] Před nedávnem jsem vydal tiskem „Mystický slabikář“, který je tou dobou rozebrán a v němž jsem uveřejnil v abecedním pořádku rovněž význam různých symbolů pro žáky, kteří mysticky cvičí. Pro jiného nemají tyto výklady význam.

[57] Jeho spisy, celkem devět svazků, jsem přelomil do češtiny. Vyšly u Zmatlíka v Praze VII.

[58] Bližší poučení a praktické návody nalezne čtenář ve spisech Mulfordových, které vyšly pod titulem „Dar Ducha“ nebo v mé knize „Tajné síly přírody a člověka“.

[59] Nápadný počet vražd a sebevražd bez rozmyslu a náhle provedených, jakož i nápadný počet zešílení lze přičísti jen těmto vlivům.

[60] Kdo zná magické rituály, jakož i všeobecné způsoby obrany proti astrálním vlivům, ví, že kovové, špičaté předměty vysávají jisté síly nebo napětí, které tvoří kolem sebe astrální bytosti. Proto již v nejstarších předpisech magických (asyrských a babylonských, jakož i starořeckých) shledáváme užívání mečů nebo i trojzubů při evokacích.

[61] Bližší viz ve III. díle Mystického katechismu: „Mysterium Ježíše Krista“ od K. Weinfurtera. Nákladem Spolku Psyche na Vinohradech.

[62] Právě nedávno jsem zvěděl, že anglický překlad „Ohnivého keře“ byl zařazen mezi tak zv. „standard works of occultism“.

[63] Neříkám, že takové spisy neexistují, neboť naopak jsem přesvědčen, že v tajném oddělení vatikánské knihovny a také v knihovně cařihradské jsou zvláště gnostické a také snad starořecké rukopisy, které jasně vyličují mystickou koncentraci.

[64] Keagan Paul, Trench, Trubner and Co., London 1931.

[66] Těmto tajemným otázkám je věnována velká kapitola v mém díle „Ohnivý keř“, díl I.

[67] Alexandra David-Neel: „Mystiques et Magicien du Thibet“, Paris, Librairie Plon.

[68] Svoje zážitky vypsala Vayová ve dvou spisech, nyní rozehraných, „Studien uber die Geisterwelt“ (Lipsko, 1874) a „Visionen im Wasserglase“ (Budapešť, 1877).

[69] Vysvětlení těchto záhad je přístupně řešeno v obou mých „mystických slabikářích“.

[70] Kniha vyšla v mém českém překladu u Zmatlíka, Praha VII.

[71] Vložky v závorkách jsou moje. (Pozn. spisovatele.)

[72] Podotýkám, že onen symbol nevznikl snad nějakou kombinací nebo náhodou, nýbrž jeho vznik byl dán mystickými zážitky, je to tedy symbol a je to jméno, které byly dány Duchem svatým.

[73] Např. v Africe každý kmen má svého spolehlivého čaroděje-lékaře (medicinmana), který vypátrá prostřednictvím svého bůžka (říkají mu „had“) vše ztracené, ba i do budoucna zví kmen zcela bezpečné věci důležité. Zprávy o těchto faktech pronikají teprve v nejnovější době do Evropy, poněvadž mnozí cestovatelé a lovci jsou okultisté.

[74] Je ještě jedna okultní teorie, která se snaží vysvětlit existenci takových bytostí a jejich zánik v moderní době. Tato teorie tvrdí, že bytosti ty byly vlastně stvořeny lidmi, totiž jejich představami, v dobách, kdy se lidé klaněli např. stromům a vzývali je. Je to možné, když uvážíme, že myšlenka lidská má tvůrčí moc i tehdy, když jí člověk neužívá úmyslně. Okultní síly se chovají právě tak, jako síly fyzikální – pracují mechanicky. Přesto však jsem jist, že existují i přírodní takové bytosti, člověkem nestvořené. Rozlišovati je, bylo by velmi obtížné.

[75] Bližší zajímavé popisy a vlivy těchto tří ohňů viz ve „Druhém mystickém slabikáři“ od K. Weinfurtera, nákladem edice „Psyche“, Vinohrady, Šumavská 7.

[76] Viz také příslušnou stať v mé knize „Tajné síly přírody a člověka“. Praha, Vilímek.

[77] Toto vytržení je totožné s indickým stavem samádhí. Je to extáze světců, když vstupují do spojení s Bohem. V tomto stavu ztrácí člověk zevní vědomí, ale probouzí se v něm vědomí vyšší, božské, a člověk vidí Boha a rozmlouvá s ním, a po probuzení se pamatuje přesně na vše, co se s ním dělo v onom stavu. Samádhí je dvojího druhu. Z vyššího samádhí se často duše mystikova již nevrací do těla. Tělo zmírá, jsouc odhozeno jako nepotřebná slupka.

[78] Tato stará budova se právě bourá (poznámka autora).

[80] Dnes Vinohradská ulice. Pozn. red.

Karel Weinfurter

Paměti okultisty

Edice Okultismus

Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 11. 4. 2018

ISBN 978-80-7532-897-7 (epub)

ISBN 978-80-7532-898-4 (pdf)

ISBN 978-80-7532-899-1 (prc)

ISBN 978-80-7532-900-4 (html)