Beznadějná pokolení

Prolog

Byl to starý rod, zešedivělý stářím. Rodokmen vyprávěl, že měl kdysi léna na Fynu a Sjaellandu i v Jutsku, ale tomu bylo již dávno a v posledních dvou stoletích velikost klesala. Rodina žila nepozorovaně, někteří obchodovali, jiní provozovali řemeslo, byli mezi nimi i studovaní lidé, neboť rod byl veliký, ale nic nevynikalo, vše bylo zcela prostřední a skromné. Většina z nich zapomněla i své rodové jméno.

Ale ke konci minulého století nabyla jedna větev rodu sil.

Tato linie se vyznamenala právníky: její členové se vyšinuli na nejvyšší místa, vysoké tituly a kříže ze všech zemí staly se opět přívlastky rodu. Byli to přísní muži pevné vůle, kteří dovedli pracovat a kteří věděli, co chtějí. Vděčili za své štěstí své železné vůli a svým pevným mozkům.

Ale vedle zdatnosti a píle táhla se celým rodem jakási neklidná výstřednost, sklon k přehánění ve všem, který se projevoval různým způsobem. Obnovitel vážnosti rodu byl horlivý pietista, psal nábožné knihy a mučil své tělo vším možným pokáním.

Jeho žena byla lehkomyslná a přelétavá; ráda dávala a kradla svému muži, aby uspokojila svou vášeň. Někdy za každodenní domácí pobožnosti smála se na děti jako dítě a házela papírové kuličky na sluhu. Psala také verše, v nichž se mnoho mluvilo o pastýřích a krásných pastýřkách mravů poněkud lehkomyslných. Její vášně byly ve všem nadmíru prudké.

To byli prarodiče.

Jejich dcera působila jim, jak se zdálo, mnoho starostí. Jak se to vlastně mělo, nelze dobře říci. Jisto je, že slečna byla, jak se obyčejně říká, trochu lehkomyslná. Pak byla svedena důstojníkem šlechticem a otcem zavržena; ale matka ji věrně podporovala – vzali se později – až zmizeli ve tmě.

Syn kráčel ve stopách otcových. Měl jeho železnou píli, jeho bystrost a nadání. Kromě toho pracoval se širším rozhledem v mladší době. Vstoupil čestně do řady silných mužů, kteří dali začátku devatenáctého století až do jeho poloviny silný ráz. Po matce zdědil neklid mysli, musil být vždy zaměstnán, vždy mít plno práce. Psal tedy verše ve volných chvílích; nebyly dobré, ale ač ministr za Kristiána VIII. měl mnoho práce, psal jich tolik, že musil schovávat své výplody v koších na šaty. Zdědil po matce ještě něco, byl stejně štědrý dárce jako ona a stejně prudký. Kromě toho byl ješitný muž, rád byl viděn a povšimnut.

Rodový erb byl vyšit na všech polštářích v kočáře, dal sestavit svůj rodokmen a chtěl povznést rodinu spojením s „novou“ šlechtou. V tom byl podporován svou ženou. Oženil se s ní pozdě již jako vážený muž a bylo sporné, zda si krásná žena vzala muže nebo jméno a jeho budoucnost. Přes to bylo manželství šťastné: ozdobil její domácnost přepychem tehdy téměř neznámým a zasypával ji šperky, hedvábnými šaty a verši. To bylo jeho radostí. Přijímala vše s touže rovnováhou a snažila se jen tlumit neklid jeho excelence. Žila v naději skvělé budoucnosti pro své děti a bála se jen, aby mužova výstřednost všechno nezničila. Plakala den a noc, když ministr jednou v myšlenkách napsal milostnou báseň do zprávy pro státní radu. Ale když jeho veličenstvo shledalo to tak zábavným, že udělilo veršotepci velkokříž, paní se opět usmířila.

Z jejich dětí byl Ludvík, nejstarší syn, především miláčkem otcovým. Měl skvělé schopnosti a onu eleganci, kterou dodává zděděná vznešenost. Ale záhy se ukázalo, že Ludvík patřil k „synům velkých mužů“ – byl slabý, nervózní, již záhy hluboce melancholický. Jím přišla očividně historie rodu do nového stadia.

Síla zmizela, mozky nebyly již tak silné, výstřednost nabyla převahy.

Ludvík mnoho cestoval, účastnil se doma všeho, co podniká vznešená nečinnost; dělal dluhy, které excelence bez námitek platil, břídil trochu do všeho a byl záhy různým způsobem zkažen. Byl stále nervóznější a nemocnější – jeho melancholie byla zneklidňující a veselost, která ji občas vystřídala, byla nucená, až budila úzkost. Lidé se počali bát, co bude z Ludvíka Höga a litovali již jeho otce.

Jednoho dne zavolal ministr syna do své pracovny a tam se mluvilo hlasitě a dlouho. Paní slyšela hlas svého muže chraptivě křičet a pak prudké, dlouhé vzlykání.

To se stalo na podzim.

Celou zimu učil se pak Ludvík jako šílenec, spal tři hodiny denně a udržoval se v noci ve bdění tím, že pil sherry a dal si nohy do ledové vody. Bylo v něm něco z pracovní síly rodu, ale neměl jeho fyzickou sílu. Náhlá přehnaná píle ho ještě více zničila, jeho zdravotní stav byl nenapravitelně podryt a jeho schopnosti zeslabeny.

V létě však složil právnickou zkoušku s nejlepším prospěchem a excelence byl spokojen. Nyní se mohl zatím zotavovat; až se vrátí domů, něco se pro něj udělá: Ludvík odjel do Paříže.

Kromě Ludvíka měl ministr dva syny. Jeden byl velmi nadaný, druhý se stal zemědělcem.

Pokleslost rodu podporovaly ještě jisté zvláštnosti doby.

Mládí Ludvíkovo připadlo do konce estetické doby u nás: velká práce byla vykonána, odpočívalo se, lidé se kolébali s rozkoší v hegelovském blouznění a v potencované citovosti. Politika počala procitat…, mluvilo se o svobodě, o rovnosti a o tyranii a těm řečem se říkalo politika. Vše bylo tehdy idejemi, vlast, svoboda, konstituce, vše. Proto s tím dovedli tak lehce zacházet: ideje vůči skutečnosti jsou tupé zbraně, s nimiž si děti mohou hrát; skutečnosti jsou nebezpečnější.

Pak přišel rok osmačtyřicátý, rok skutků. V lidu byly síly za slovy; bylo to vidět, když bylo nutno se sebrat. Lichotníci lidu pokládali tento skutek za začátek, za zasvěcení nové doby; možná že byl spíše ukončením staré doby, plodem národního probuzení na začátku století a tvrdošíjnosti, které nás těžké časy tehdy naučily. Ale o tom musí soudit dějiny, jež nebudou psát synové, kteří trpěli omyly otců.

Ludvík šel do boje jako dobrovolník. Jeho nadšení prudce vzplanulo a vytáhl do války. Po tři dny rád by byl dal život za vlast, ale ze dnů byly týdny, z týdnů měsíce, aniž ucítil prach. Tím se ochladilo jeho nadšení, které by mu bylo dalo umírat bez nářku, ale které nevydrželo námahy nudného cvičení. Onemocněl a šel domů.

Uplynula dvě léta. Ministr se poděkoval a stal se místodržitelem. Ludvík se nechtěl ucházet o úřad, byl věčně v lázních, toulal se v zimě v létě bez klidu po Evropě. Otec čekal. Druhý syn stal se starostou v městečku na Sjaellandu, zemědělec dostal statek, na který bylo nutno stále doplácet.

Jednoho léta počátkem let padesátých rozhodl se Ludvík, že zůstane doma a bude bydlit u starosty v Skelsköru.

Ludvík se v malém městě nudil. Maloměstská společnost ho nemohla uspokojit a neměl zaměstnání, které by mu zabralo čas. Za těch okolností použil svých volných chvil k tomu, že se zamiloval. Předmětem jeho zamilovanosti byla mladá dáma z okolí, velmi živá, velmi hezká a velmi mladá. Setkali se na ranních procházkách v městském lese a mluvili spolu jen málo. Stella byla osmnáctiletá, nezkušená a rozmazlená: pětatřicetiletý Hög byl nejelegantnější muž, jakého kdy viděla, byl dosti básníkem, aby dovedl dát své lásce zářící obrubu veršů dokonalých tvarem a jeho minulost byla dosti tajemná, aby lákala mocí neznámého.

Když se ucházel, řekla Stella ano.

Mnoho se mluvilo o tom spojení. Většina lidí je označovala za mesalianci a litovala excelence, který neměl „opravdové“ radosti ze svých dětí. Někteří litovali Stellu: byl mnohem starší než ona a nezbylo mu toho asi mnoho, co by přinesl do manželství; a ona byla tak mladá a svěží. Ale vždyť se vdá do vznešené rodiny.

Starý lékař v Skelsköru byl velmi nespokojen.

„To je zatracená historie,“ pravil v úterý při l’hombru u pastorů. „Zatracená historie… Lidé jako Hög by se neměli ženit. Linie je hotova, síla spotřebována; tenhle má dispozice k melancholii, druzí jsou hlupáci, starosta i zemědělec. Ano, nebude to legrace pro chuděrku.“

Dr. Hermansen se posadil pevněji na židli a vtiskl si brýle pevněji na nos. „A když už se chtěl oženit, měl si na mou duši vzít děvečku, aby přišla do rodiny hustá krev.“ – Ostatní se smáli. – „Ano, to je můj názor. – Je škoda Stelly. Měla by dostat silného chlapíka. V matčině rodině je sklon k plicní chorobě. Bude to pěkné svinstvo, když se ty choroby sejdou. – – Ale doufejme, že pán nebude mít děti, takže to bude poslední dějství… Jinak Bůh buď milostiv potomstvu!“

Excelence přijal snachu bez mrknutí; jeho paní se méně ovládala, ale Ludvík si nedal říci; na podzim dostal místo a v listopadu byla svatba. Bylo to roku 52.

* * *

V manželstvích, jež jsou uzavřena po tak krátké známosti, jsou lidé vždy vystaveni tomu, že se zmýlí. Ani Stella asi, když se stala paní Högovou, nevěděla dobře, co dělá – snad něčeho postrádala, nějakého žáru, nějakého silného vzdání se, možná že také nějaké síly. Ale byla velmi mladá a velmi mladistvá, znala málo svět a ještě méně lásku. Z počátku skoro myslila, že všechno je, jak to má být, a když znenáhla pomalu seznala, že tomu tak není, byla si již zvykla na stav věcí.

Ludvík myslil, že se oženil s dítětem. Dal jí vše, co měl, ale byly to jen zbytky. Stále více bylo zjevno jemu samému a jiným, že byl zničen, že kořen jeho života byl rozežrán; stal se velmi melancholickým, a když byl vesel, projevovala se jeho dobrá nálada kousavými sarkasmy, jež pálily druhé. On a Stella byli různí jako noc a den.

První dvě léta jejich manželství hrála si Stella ještě s pannami nebo hrála Högovi divadlo. Plakala, když odcházel a bála se ve tmě. Měla živou fantazii, ráda se zdobila závoji a květinami a hrála na pianě „opery“. To byla směs melodií, k nimž si při hře skládala slova.

Někdy večer, když byl Hög s ní pohromadě – celý den byl buď pryč, nebo ve svém pokoji – oblékla se za jeptišku a hrála dlouhé scény, které sama složila, v nichž krutý otec vždy donutil nešťastnici jít do kláštera a odloučil ji od jejího věrného milence; nebo si oblékla svatební šaty a tančila menuet nebo si hrála na kostel. Jednou večer vešla a pravila, že ho chce překvapit, a aby nevcházel do pokoje, dokud ho panská nezavolá.

Když Ludvík vešel do Stellina kabinetu, visela na všech zdech prostěradla a Stella ležela bílá ve tváři ve velké bedně, která byla ověšena černým flórem a zakryta prostěradly. Měla na sobě své bílé šaty a na závoji myrtový věnec. Ludvík měl příšerný pocit, pot mu vystoupil na čele a počal se silně třást. Pak se chopil Stelly velmi nemírně a prudce a vytáhl ji z bedny. Ale ona se rozpustile smála a říkala, že je Julie v hrobce.

Nejraději však hlasitě čtla. Škemrala na Ludvíkovi, aby s ní četl, a když chtěl, seděli někdy až dlouho do noci a čtli. Měla krásný hlas; někdy byl tím zcela okouzlen a tuze ji chválil. Ona se jen smála. „Ano,“ říkala, „nejsem zrozena být ženou okresního hejtmana!“

Tak žili z počátku. Ale znenáhla, jak Stella stárla, nahlížela pomalu, ale určitě, že jejich manželství je poněkud nerovné spojení, že on je starý a ona mladá a že to, co dával a čím se musila spokojit, nebylo více než apatické přátelství, okořeněné ojedinělou horečnou a krátkou zamilovaností. Ale neztratila odvahu. Byla střediskem společnosti celého okolí a nezbytná při každé schůzce v okruhu tří mil.

Excelence je navštěvoval každý rok a byl velmi okouzlen svou snachou.

Jí bylo nyní více než dvaadvacet let. Byli již svoji tři léta a zdálo se, že naděje starého lékaře ve Skelsköru se splní.

Pak v třetím roce manželství se Stella zamilovala; muž, kterého milovala, byl přítel jejího jediného bratra a stejného stáří s ní. Co se dělo, nikdo neví, ale jednoho krásného dne odejel okresní hejtman se svou ženou do ciziny. V krajině se trochu mluvilo o této překotné cestě, ale zase se na ni zapomnělo.

Po svém návratu Stella trochu méně vycházela než jindy; zavinilo to její zdraví, kašlala mnoho a lékař se obával, že jsou plíce chyceny.

Za rok stala se matkou. Dítě bylo nazváno Nina po její milosti paní místodržitelové, která mu byla kmotrou při křtu. Stella byla velmi šťastna, hrála si s dítětem jako s panenkou a sama je kojila.

Hög se o dítě mnoho nestaral. Trpěl od oné cesty stále bolením hlavy a nervovou dnou a mluvil v noci s duchy. Stella skrývala jeho chorobu s tajnou hrůzou.

Za dvě léta opět obtěžkala. Za tohoto těhotenství byla velmi podivná, sotva snášela vidět svého muže, po celé týdny nechtěla nikoho vidět a zavírala se do temného pokoje, kde trávila den nečinně ležíc v houpací židli; jindy jezdila ze společnosti do společnosti, z plesu do plesu; v pátém měsíci svého těhotenství aranžovala divadelní večer: lékař jí musil v sedmém měsíci zakázat tančit.

Porod trval den a noc; lékař soudil, že se Stella za těhotenství příliš pevně šněrovala.

Když se chlapec konečně narodil, myslila porodní bába, že je slepý, vážil jen pět liber a dali ho hned do kořenné lázně; zabalili ho do vaty. Třetího dne myslili, že je chlapec mrtev, domácí lékař ho ponořil do ledové vody a on se zase vzpamatoval.

Stella dlouho stonala.

Od prvního dne chovala k chlapci něhu téměř horečnou, a na křtu dostal její oblíbené jméno William.

Čas míjel a za tři léta porodila Stella dceru.

Téhož roku na podzim zemřel excelence jakožto rytíř řádu slona. Zemřel silný, jak žil.

Ošetřovatelka seděla u lože a držela mu tepnu, excelence pohlédl na hodiny nad postelí a tázal se:

„Slábne?“

„Ano, excelence.“

Opět mlčení. U lože klečela nehybně ošetřovatelka; excelence ležel klidně, zářivě bledý, se zavřenýma očima. Pak tatáž otázka a tatáž odpověď.

„Ano, excelence.“

Slova dopadala jako lopata hlíny na víko rakve. A zase ticho.

„Slábne?“

„Ano, excelence – – –“

Ve vedlejším pokoji stáli Ludvík, Stella a starosta. Ludvík se opíral o mramorový sloup a vzlykal. Starosta hrál si bezmyšlenkovitě s rozřezátkem, Stella stála u dveří, nazdvihla sametovou portiéru a naklonila se vpřed, aby naslouchala. Nebylo slyšet nic kromě tichého tikotu hodin na stole.

Otázky excelence zněly jako nezřetelný šepot; nerozeznávali nic, ale kdykoli uslyšeli hlas, nahnuli se vpřed zadržujíce dech.

Občas bylo slyšet hovor z pokoje její milosti. Paní ležela v posteli, počala dětinštět. Tu a tam volala chraptivě na služku. Ludvík sebou škubl, když to slyšel.

Stella šla a zastavila hodiny. V pokoji nemocného zněl dech stále tíže. Bylo jim, jako by je mlčení mělo udusit.

Excelence se pohnul na loži.

„Posaďte mne!“ pravil velmi hlasitě. Znělo to skoro jako výkřik.

Běželi všichni dovnitř. Stella a ošetřovatelka nakupily polštáře za zády umírajícího. Ludvík a bratr stáli u nohou lože. Bylo jim, jako by cítili smrt kráčet mimo.

Umírající se zcela vzpřímil, opřel nohy o pelest, hleděl upřeně před sebe očima obracejícíma se v sloup.

„Teď to přijde,“ pravil. Bílá hlava mu padla těžce na prsa – všichni sebou škubli a postoupili o krok.

Pak bylo přerušeno ticho náhle vypuknuvším vzlykotem. Excelence byl mrtev – –

V městě neviděli dosud nikdy takového pohřbu. Z celého okresu se sešli lidé. Král dal se zastupovat svým prvním pobočníkem.

Ve své dlouhé řeči pravil biskup, že s tímto mužem je pochována zaniklá doba a že je krásné vidět, že tak mnoho lidí projevuje úctu tomu, čeho čas minul, ale co je přece třeba ctít, protože to bylo dílo otců. Nová doba má větší požadavky a doufá, že nese ve svém klíně větší a bohatší štěstí. Ale je třeba sklonit prapory před každým z těch, kdo jako tento muž uvnitř svého obzoru – byť byl úzký – konal svou povinnost a vykonal nejlepší, co mohl.

Jeho veledůstojnost byl národní liberál…

Tak byl pochován excelence Hög. –

Za několik měsíců byl Ludvík Hög přesazen, stal se starostou v Randersu.

Stella byla nad tím zoufalá. Poslední večer, než jeli, šla s Ninou a Williamem na návrší u města. Byl květen: celý kraj rozkládal se před jejich pohledem, usmívaje se v první svěžesti jara. V dáli se třpytilo moře. Stella ukázala naposledy dětem vše, ukazovala na každou věž, každý mlýn, každou stezku. Nina plakala, William stál s prsty v ústech a díval se na matku velkýma udivenýma očima. Ona ukazovala dále – každičké místo: bylo to, jako by čtla v drahé knize, když tu stála naposledy a dívala se z tohoto návrší na známou krajinu.

Pak se vrhla do trávy a plakala. William hleděl udiveně na matku, pak k ní přistoupil a stáhl jí ruce z obličeje:

„Polib Willy,“ pravil.

Stella vzala hocha do náruče a šla vedouc Ninu za ruku rychle s kopce dolů.

Příštím rokem obtěžkala Stella po čtvrté a porodila syna. Nazvali ho na křtu Aage. Högovi žili v Randersu velmi tiše. Zabralo čas, než přišli do pořádku; Nina dostala spalničky a pak přišlo Stellino těhotenství. Tak nastal podzim 63.

Po prvé měli hosty: faráře, ředitele školy a okresního lékaře Berga. Páni měli vlastně hrát v karty v Högově pokoji, ale zůstali v saloně u dam. Hovořilo se o králově nemoci. Hög dostal večer zprávu z Kodaně, v níž pisatel se obával nejhoršího.

V pocitu hrozícího neštěstí zůstali pohromadě v saloně, jako když při bouři se lidé shromáždí všichni v jednom pokoji.

Mluvilo se také o hraběnce. Hög se rozčílil a pravil, že je třeba snažit se nyní na ni zapomenout, ředitel ji nazval výrazem z jedné slavnostní řeči v klubu vznešenou Aspasií Dánska. Lékař se smál a ptal se, kdo je pak Periklem.

Farář, hubený muž elegantního zevnějšku, odvrátil obratně rozmluvu od hraběnky a dotkl se opět otázky vévodství.

Mluvili jeden přes druhého. Všichni soudili, že kdyby král nyní zemřel, bylo by mnoho v sázce.

„Bůh zachraň,“ pravil farář.

Stella přestala rozmlouvat s dámami, seděla nakloněna vpřed a horlivě poslouchala.

„Snad je nám třeba války,“ pravila.

Lékař se usmál.

„Milostivá paní by šla jako ošetřovatelka?“

Pak se hovořilo o vyhlídkách války. Ředitel mluvil nadšeně v duchu roku osmačtyřicátého. Farář soudil, že se časy změnily, něco takového se neopakuje, pravil.

Znenáhla nabyla rozmluva všeobecnějšího politického rázu. Ředitel počítal v každém případě na jistou pomoc mocného césara francouzského.

Dámy se vmísily do rozmluvy a ta přešla na všechny možné předměty, lékařova paní viděla v Paříži císařovnu Eugenii; její krinolína plnila celý vůz. Hög vypravoval dvorské historky z Tuilerií.

„Ve Španělsku je to horší,“ vyklouzlo z úst lékařově paní.

Smáli se a počali vyprávět historky o královně Isabelle; ředitelka soudila, že královna má příliš mnoho zpovědníků, a lékař pravil, že zpovědníci – samozřejmě takoví, kteří žijí v celibátě – jsou celkem vzato nebezpečné zařízení. To byla špička na elegantního kněze, o němž se tvrdilo, že vůči dámám své obce a nikoli nejméně vůči Stelle má jisté katolické tendence.

Pastor se usmál a přizvukoval žertu: Nelze požadovat příliš mnoho, jsme všichni lidé…

V této náladě vstali a šli ke stolu. Nině a Williamovi bylo dovoleno se zúčastnit.

Stella se zavěsila do ředitele, Hög vedl paní ředitelovou. Stůl byl bohatě prostřen, Stella přes roční dobu naplnila velký podnos silně vonícími květinami. Byl tam nadbytek broušených sklenic a lahviček, kompotových talířů a misek na cukroví… Po smrti excelence obdržel Ludvík většinu rodinného příboru a Stella, která asi chtěla trochu zakoketovat skvostným zařízením, použila z toho dnes večer tolik, kolik bylo možno.

Buffet byl naplněn stříbrem a velkými rostlinami, palmami a kapradinami, a všechna světla lustru byla rozsvícena.

Maloměstské dámy byly oslněny, pošilhávaly jedna na druhou a pak prohlížely každý kousek na stole, za pět minut odvážila paní ředitelová každou lžíci a ocenila každou mísu. Paní pastorová mrkala nespokojeně na svého muže, ale pastor, jenž miloval přepych, natáhl se s rozkoší na židli a kochal se pokrmy již předem.

Všiml si vázy se skvostným zlatým monogramem. Je-li sèvreská?

„Excelence ji dostal od Louise Philippa – byl ve Francii za diplomatickým posláním – je sèvreská…“

Pastor si to myslil. Byl také v továrnách v Sèvres.

Ředitelka si počala svlékat rukavice, ale náhle spatřila, že si Stella své nesvlékla, začervenala se a počala je opět zapínat.

Sluha podával rybu. Měl modrou livrej se stříbrem.

Bylo velmi obtížné dostat ryby v tuto roční dobu – kde kupovala paní Bergová? – Paní Bergová se smála a prohlásila, že to neví, to obstarává služka. Ryby jsou velmi drahé v domácnosti, když muž nejí sekané zbytky ryb. – A pan ředitel je nejí? Nikdy. – Viděla-li Stella něco horšího, než „Povídky královny Markéty“? – Ne, nikdy. Berg tvrdil, že František I. jedl prsty… Rozhodně jedla královna lívance nožem.

Sluha nalil do sklenic hochheimské. William plakal, protože nedostal řezy.

Ředitelka si nasadila skřipec. Nikdy neviděla tak tmavé dítě. Skutečně cikánské dítě.

Lékař si připil s pastorem.

Stella se naklonila přes ředitele a ptala se paní pastorové, užívají-li děti stále rybího tuku? – Paní Bergová nenáviděla děti, když jich má člověk šest –

Nastal všeobecný křik. Ředitel počal poučovat, pastor vykládal horlivě své dámě a ve své horlivosti jí položil ruku na paži. Mladá paní měla plné paže a krátké rukávy. Berg mluvil o Malthusovi. Stella zaslechla to jméno a ptala se přes stůl, kdo to byl Malthus.

Byl to jeden z dobrodinců lidstva, pravil lékař. Jeho žena se chechtala.

Ví-li Hög, jak velká je subvence útulku. Pastor slyšel, že 5000 dolarů. Je to velké dobrodiní pro město.

Bylo hloupé tvrdit, že temné děti jsou vášnivější než plavé. Ředitelka viděla mnoho plavých dětí, které byly velmi vášnivé…

Ne, Hög to nevěděl…

Mluvili jeden přes druhého. Sluha chodil kolem stolu a naléval, bylo to staré červené víno z doby excelence. Pastor prohlásil, že dávno neokusil takového vína… Seděl a díval se radostně, jak lne ke sklenici.

Nálada byla velmi živá. William si sedl Stelle na klín, Nina seděla u lékaře.

Nebylo to nic, když člověk mohl mít tak krásné děti, paní Bergová prohlásila svoje děti za ohavné, ředitel soudil, že má příliš mnoho sebekritiky – nejstarší se skutečně velmi pěkně učí latině…

Ano, latině…

Hög připil dámám jakožto matkám společnosti. Stella si svlékla rukavice. Ředitelka se obdivovala podnosu… Byl to dar od krále… ostatně byla s tím podnosem spojena pikantní historka…

Stella počala vypravovat. Hög ji přerušil a opravoval… Historka byla pikantní. Opět se dostali na historky o hraběnce. Král jí daroval noční stolici naplněnou pomeranči a každý pomeranč byl zabalen do pětidolarové bankovky… To bylo od krále nesmírně zábavné a vtipné. Lékař soudil, že to stará Aspasie sotva dostala od svého Perikla.

Hlasitě se smáli, i pastorka byla stržena veselostí. Paní Bergová zlomila opěradlo židle, tím že sebou hodila prudce zpět a pastor ji zachytil.

Sluha vešel s tácem a přistoupil k Högovi.

„Telegram.“

„Telegram.“ Hög vyskočil, uchopil telegram. V téže chvíli jej všichni spatřili a nastalo ticho. Stella postavila Williama prudce na zem.

Hög byl velmi bledý.

„Král je mrtev,“ pravil.

Židle byly odsunuty, všichni vstali. Pak bylo opět zcela ticho. Bylo by bývalo slyšet špendlík padnout na zem. Všichni hleděli k zemi – pastor sepjal ruce.

William stál vedle matky. Díval se z jednoho na druhého. Pak se dal do pláče.

Za chvíli byli Stella a Hög sami v jídelně.

„Přijdou zlé časy,“ pravil Hög.

Stella počala zhasínat svíčky…

* * *

Přišla válka. V Randersu bylo mnoho dánských pluků, ale obávaly se každodenně, že budou musit ustoupit k severu a vzdát se města. Nepřítel postoupil na sever od Skandenborgu – cesta byla volná.

Korunní princ přijel do města odpoledne, aby se podíval na raněné v lazaretech města. Hög chodil s jeho královskou výsostí.

Bylo k večeru. Studený podzimní déšť, bičovaný hvízdavou vichřicí.

Doma u Högů stonalo nejmladší dítě. Zápal plic. Berg dával jen málo naděje.

Na lampě bylo stínidlo. Stella seděla u kolébky ve tmě v koutě u kamen. Kolébala nohou, zcela mechanicky; když dítě zanaříkalo, počala tiše bzučet. Občas se vytrhla ze své roztržitosti, naklonila se nad kolébkou a poslouchala sípavý dech. Pak se chytila za hlavu a vzdychala.

Déšť tloukl do oken, škubal rachotivým teploměrem… Lidé mluvili hlasitě dole na ulici.

Opět se vzpřímila. Dítě leželo s velkýma, poděšenýma, tázavýma očima, které ji všude sledovaly. Mučil ji ten bezmocně prosebný pohled. Dívala se stranou, chtěla mu ujít, ale cítila jej bezmocně upřený na sebe, nemohla se ho zbavit. Oči byly velké, skelné.

„Nino, kolébej Aageho,“ pravila.

Nina pletla u lampy.

„Kde je William?“ tázala se matka.

Seděl skrčen na stoličce a spal, ukryt za záclonou. Obrázková kniha mu spadla na kolena.

Aage otočil trošinku hlavou na podušce a sledoval Stellu očima, když šla přes pokoj k oknu; zatřásla trochu Williamem.

„Anna tě dá do postele,“ pravila.

Stoupla si zády k pokoji a dívala se ven.

Lidé běhali na ulici neklidně sem a tam. Volali na sebe v letu, běželi dále, krčíce hlavy před deštěm. Vichr strhl holičovu tabuli na protějším domě, takže mosazná miska klepala o zeď. Déšť šlehal nepravidelně…

Stella se vrátila ke kolébce. Aage na ni pohlédl a slabounce se usmál, prsíčka se mu prudce pohybovala, ručičky tápaly křečovitě po okraji kolébky. Počal modrat v obličeji.

William šel ke kolébce a pohlédl zvědavě na bratra.

„Bratříček je nemocen,“ pravil a škubal za zelenou pokrývku. Stella neměla klidu, chodila sem a tam po pokoji, zastavila se v koutě, opět chodila sem a tam. Zdálo se jí, že vichr zesiluje každou minutou. Opět stála u okna. Hög přece už jistě brzy přijde… Byla poděšena rohovým signálem dole na ulici.

„Kdy přijde tatínek?“ ptala se Nina.

Stella se dívala ven. Po dláždění běhalo mnoho lidí sem a tam, slyšela je hlasitě křičet na tržišti, hlasité volání, jako povely. Viděla dva důstojníky hovořit velmi horlivě pod lucernou přímo naproti. Měli na sobě dlouhé, promočené dešťové pláště.

Aage plakal v kolébce. Vrátila se ho kolébat. Vichřice zesilovala, déšť šlehal… na ulici znělo mnoho kroků, stále více. Vítr naříkal v kamnech, dítě tiše plakalo.

„Jak běhají,“ pravila Nina. Vylezla na židli u okna.

William ji tahal za sukni.

Na ulici bylo slyšet dusot kopyt, rychlé volání, rohové signály… Stella vyskočila od kolébky…

„Maminko,“ volal William poděšeně a běžel k ní. Nina utekla od okna. Náhle se obě děti rozplakaly.

Rohy zněly nyní ze všech stran – rychlý dusot kopyt, běh… někdo hlasitě volal na ulici. Stella prudce rozevřela okno. Vichřice bouchla jím s rachotem o zeď. Déšť jí šlehal do tváře a škubal jí vlasy.

Ve všech vratech byli lidé, vojáci běhali sem a tam. Setnina šla sevřenou řadou rychle ulicí. Kroky šplýchaly na zaplaveném dláždění… Slyšela nějaké ženy plakat dole ve vratech.

„Přicházejí?“ volala na ně. A ještě jednou hlasitěji: „Přicházejí?“

Vichřice odnesla její slova, nikdo ji neslyšel, držela rachotící okno – rohové signály zněly, úzkostlivě volajíce jako výkřiky v nouzi, ze všech stran.

„Přicházejí?“ volala opět hlasitěji, vykloněna daleko z okna. Nikdo neodpovídal. Pobočník jel tryskem mimo – opět volala, on odpověděl a vrtěl hlavou, vichřice odnesla jeho slova.

Nina seděla u kolébky.

„Maminko, Aage černá v obličeji,“ pravila.

Matka běžela zpět. Dítě chroptělo se strnulýma očima.

Odšoupla Ninu a vrhla se s výkřikem na kolébku – zvedla dítě, opět je položila.

„Umírá, umírá,“ volala. Vyskočila, uchopila lahvičku a nalila několik kapek na lžíci.

„Umírá,“ opakovala tišeji, stále opakovala mechanicky: „Je mrtev, je mrtev“ – –

Okno bouchalo prudce o zeď. Vítr se chopil záclony a uvolnil ji, takže lítala jako prapor daleko do pokoje; plamen v lampě vzplanul a čadil… William a Nina seděli v koutku za knihovnou a tiše plakali; hoch položil hlavu sestře do klína.

Stella ležela přes kolébku. Na ulici zněl neklidný dupot mnoha bot, zmatené volání; pohlédla s úzkostí na dítě.

Pak se dveře prudce otevřely.

Hög měl na sobě dlouhý dešťový plášť, voda s něho kapala a tekla proudy po koberci.

„Jsou tady,“ pravil rychle. „Princ prchá.“

Děti počaly křičet hlasitěji. Hög stíral si vodu s pláště.

Mohl sotva mluvit.

„Odcházíš zase?“ tázala se Stella v úzkosti.

„Ano, princ za chvíli pojede.“

Stála několik okamžiků. Pak pravila tiše:

„Dítě umírá.“

Hög šel ke kolébce, kde Aage svíral ručičkama pokrývku. Pak sklonil hlavu a šel.

Stella ho viděla běžet ulicí ke klubu. Dlouhá řada vojáků zahnula na náměstí. Více běželi, než šli, hlavy se krčily za zdvižené límce; déšť stále houstl, bylo slyšet vodu šplýchat kol dupajících nohou… Dlouhé řady vypadaly jako jediné dlouhé tělo.

Muži a ženy běhali zmateně sem a tam po chodníku. Rohy volaly bez ustání.

Pak se ozval dusot kopyt z náměstí. Kavalkáda se hnula mimo, pláště vlály ve vichřici, koně sténali – Stella poznala prince. Viděla jeho rysy zřetelně v záři lucerny; byl bílý jako stěna.

Stella se třásla, až jí zuby cvakaly. Déšť jí smočil vlasy a obličej. Otočila se, William ji tahal za šaty.

„Co chceš?“ pravila.

„Proč troubí?“ tázal se.

„Protože Dánové prchají,“ pravila a pohlédla opět ven. William brečel.

„Teď Aage spí,“ pravila Nina.

„Co říkáš?“

„Aage spí.“

„Spí?“ Znělo to jako výkřik, pohlédla ke kolébce… myslila, že nemůže pohnout nohou…

Okno bouchalo prudce o zeď, jedna tabulka se rozbila a střepy padaly řinčíce na dláždění. Spěšný, jednotvárný dupot pochodu pluků ulicí se stále více ztrácel… bylo slyšet jen tu a tam ojedinělý vřeštivý roh.

Stella ležela na zemi u Aagovy kolébky a vzlykala s obličejem na koberci.

William plakal celou noc.

II.

Většina lidí souhlasila v tom, že William je podivný chlapec.

Byl velmi temné pleti i vlasů a měl podivně velké oči s bdělým, těžkomyslným, trochu těkavým pohledem. Jeho hlava vypadala příliš velká vzhledem k jeho tělu, které se špatně drželo, takže vypadal, jako by měl ještě kulatější záda, než měl. Měl velmi tenké nohy a dlouhé ruce, podivné, polo neohrabané, polo divadelní pohyby.

Jeho chůze byla nestejnoměrná a zvláštní. Hovořil někdy také sám se sebou kráčeje podél domů – Stella tvrdila, že si prodřel díry na loktech tím, že se vždy třel podél stěn – se skloněnou hlavou a ohnutými zády, klátě rukama. Pak náhle klopýtl přes vlastní nohy, které vždy obracel špičkami k sobě, a dal se do běhu. Jak vypadal, když běžel! Člověk pomyslil na malé znetvořené čertíky s nepoměrně velkými hlavami, kteří jsou stlačeni v krabičkách a vyskočí, když se krabička otevře. Pak se zastavil, kráčel dále a dal se zase do běhu.

Když mluvil, silně posunkoval. Používal mnoho nezvyklých slov, a co říkal, bylo často strojené, jako řeči v divadelním kuse.

Nina a William záhy vstávali, dlouho před ostatními. Pak šli v zimní ráno dolů do studené kuchyně, kde kuchařka jim mazala chléb do školy u kapající lojové svíčky. Měla na sobě vždy noční kabátek a krájela chléb opírajíc jej o prsa. Někdy se Williamovi jídlo zhnusilo – noční kabátek služky měl často šedožlutou barvu – a on zahodil mazaný chléb cestou do školy. Zatímco děti pily čaj, služka se česala nad kuchyňským stolem, držela vždy jeden cop v ústech, zatímco druhý připichovala.

Když děti odešly, zase si lehla. Mlékař ji pak vzbudil, když přišel v devět hodin. O půl desáté dostala Stella čaj do ložnice.

Tu a tam se stalo, že Hög, trápen svou věčnou nespavostí, velmi časně vstal.

„Pst, pst,“ říkala služka, když děti cvakajíce zuby otevřely dveře do kuchyně. „Pan starosta je vzhůru.“

V ty dny netroufali si Nina a William vůbec mluvit. Nina stála a učila se šeptem katechismu u čadící svíčky, William si sedl ke džberu s vodou. Ale nedovedl sedět tiše a tak neklidně se mlel na lavici, až naběračka s plesknutím spadla do džberu.

„Pst, Williame,“ pravila Nina. „Vždyť víš, že je tatínek vzhůru.“

A když se chtěl tiše plížit přes kuchyň, upadl přes truhlík na uhlí u kamen. Leknutím počal si cucat všech pět prstů.

„To aby všechny… nemotoro,“ hubovala služka.

Když šly děti jídelnou, viděly otce sedět u stolu s ručníkem kolem hlavy. Řekly zcela tiše „dobré jitro“, on jen kývl, aniž se otočil nebo mluvil. Nina otevřela dveře a plížila se ven, William za ní – ale chlapec ve svém zmatku zřídka dovedl zavřít dveře. Stál dlouho a rachotil zámkem, až otec vstal s netrpělivým „no“ a dveře zabouchl.

Děti byly rády, když zachráněny se dostaly na ulici.

Chlapci seděli v síni a dřímali na dlouhých lavicích podél zdi. Inspektor chodil ospale kolem a šťouchal je zlomyslně do hlavy pěstí. Tu přerušilo zakvičení uspávající hučení všeho toho šeptavého čtení Kofoda, Balsleva a Lutherova malého katechismu. Kdykoli šel učitel nahoru po schodech, vstali všichni hoši v řadě. Jedinec, který usnul, byl sousedem šťouchnut, aby se vzbudil, a vyskočil, pouštěje knihu z ruky. Inspektor ho nechal skákat přes hůl, až se probudil. Celkem byl inspektor ráno nepříjemný. Mnul si oči a snažil se natáhnout si údy něčím, co nazýval nutným pokáráním klacků v páté reálce, ale co nestranným očím vypadalo jako zápas, v němž se bojovalo se střídavým štěstím.

Jinak si čistil nehty a dal si pedelem, který se plížil bez zvuku kolem v odložených tělocvičných střevících, kartáčovat kabát, který už předtím byl tak vykartáčován, jak jen lesklý kabát může být.

Hoši byli rádi, když začaly hodiny.

A přece nebyly tyto hodiny tuze živé. Škola v Randersu měla staré učitele, kteří se drželi učebnic a ustanovených úkolů. Dějiny byly letopočty, zeměpis čísla a jména, řeči byly časování sloves, syntax a Bojesenovy Antikvity, jež byly přežvýkanou suchopárností a letopočty dějin.

Učitelé seděli za katedrou s ohnutými zády s rozevřenými knihami, ale se zavřenýma očima. Mohli to klidně dělat. Ten, kdo byl vyvolán, se nezmýlil, neboť měl překlad napsán na lístku v knize; a ostatní spali. Seděli s vystrčeným zadkem a hlavu položenou na rukou a dřímali nebo se kolébali sem a tam na lavici, učíce se potají příštímu předmětu.

Když ten, jenž byl vyvolán, byl hotov, vystoupil na špičky, aby se podíval, jakou dostal známku, ukázal svému sousedovi, kde přestal a usedl jako ostatní. Tak plynuly hodiny.

V krátkých přestávkách zůstávali ve třídě. Obyčejně se učili hlasitě jeden přes druhého, nebo bojovali papírovými kuličkami nebo inkoustem, kterým dělali kaňky po podlahách a zdech. Když učitel vešel, plynuly hodiny opět jako předtím.

Umět úlohu bylo velkým cílem. Třída učila se řečem tím, že odříkávala zpaměti tištěné překlady, dějinám podle dějepisných tabulek, zeměpis čtli z mapy, učitelé si vážili slov knihy a nenáviděli fantazie.

Pilní dostávali výborné, odměny píle a pochvalu při měsíčním přesazování, líní měli špatné známky, byli přesazeni dolů, a jakožto nejvyšším trestem přišli „k řediteli“. Bylo strašlivé přijít k řediteli. Očekávali se strachem a chvěním poslední den v měsíci, koho stihne los; ten, jehož měsíční vysvědčení bylo zadrženo, věděl, kam si má pro ně jít.

Ředitelův pokoj byl velký prostor s policemi podél všech stěn. Na kamnech stál starý Sokrates. V rohu na stolku ležel červeně vázaný netvor: řecký slovník, který učitelé darovali svému představenému k stříbrné svatbě. Při maturitě ležel slovník vedle svého majitele na zkušebním stole. Pedel jej pokládal za svátost a balil jej do zeleného sukna, kdykoli jej měl nést.

Sem přišli ti, kteří musili „k ředitelovi“.

Hříšníci čekali v předsíni s bledou tváří a atlas starého věku nacpán na zádech mezi košilí a vestou. Vcházeli jeden za druhým.

Ředitel otvíral dveře. Potrestaný hříšník se jimi protáhl ven a zmizel.

„Příští,“ pravil ředitel velmi hlasitě. „Příští“ vešel. Ředitel si sedl, dýmal trochu z dýmky, naklonil krátce ostříhanou šedivou hlavu až k nešťastníkovi, pohlédl na něj ostře svýma mrkavýma očkama. Pak mávl s výmluvným lusknutím rukou.

„Tos už zase ty?“ pravil a stiskl rty se zvláštním naříkavým šeptavým zvukem. „Tos už zase ty?“…

Ředitel vždy opakoval takové otázky a po druhé bylo politování ještě zarmoucenější a sykavější. Vodotrysk slin provázel vzrůstající zarmoucenost a hříšník stál vzpřímeně, netroufaje si sliny setřít.

Vždyť to byl on.

Ředitel pohlédl opět na svou oběť.

„Což chceš dělat svým rodičům pouze hanbu?“ tázal se pak opět. Položil vždy důraz na slova, pak větu překousl a skončil dlouhým lusknutím prstů, které jaksi psalo za větou výmluvný otazník.

Pak napomínal. Mluvil pomalu, kolébaje hlavou.

„Je to podivné s tím chlapcem. Má dobré nadání, nic by mu nevadilo, a má řádné rodiče, kteří mu jsou dobrým příkladem.“ Pak náhle se silným důrazem: „Co říká tvůj otec?“

Opět tázavé lusknutí a pátravá pomlčka. Hříšník něco bručí…

„Nu – a tvoje matka? Je to velmi roztomilá žena.“ – Ředitel protahuje významně slova. – „Nezapomeň jí poděkovat za posledně…“

Hříšník si rychle utírá obličej. Ředitel se dívá na své bílé, pěstěné ruce, velmi měkké ruce.

„Nu.“ Vstává, jde schýleně přes pokoj vrzajícími botami, zastaví se okamžik, položí prst na nos a vzhlédne k Sokratovi.

„Tak pojď sem!“ praví. Hříšník postoupí o několik kroků, ředitel strčí hlavu až k němu.

„Chceš se tedy polepšit?“ A když byl dal nešťastníku tuto energicky pronesenou otázku, otočí se a vytáhne za stolem dlouhé pouzdro.

Chlapec zašilhá na pouzdro, strčí do „starověkého atlasu“ na zádech a vypadá zkroušeně.

„Vykroč na koberec!“ Hlas velkého muže se tajemně ztlumil, pohyb ruky je pomalý a důstojný. Sáhne na okamžik levou rukou na nos, vytáhne pravou rukou rákosku.

Chlapec pláče.

„Ano, teď pláčeš – ale polepši se, slyšíš, polepši se.“

Opíše lesklou rákoskou dlouhý, důstojný oblouk před očima oběti.

„Zapni si kabát!“ praví pak náhle velitelským hlasem a napřímí se, takže je mnohem větší. A zatímco bradavice na jeho nose planou a jeho pohled hledá Sokrata na kamnech, dá ředitel třem těžkým ranám dopadnout na záda hříšníkova.

„Tak jdi!“

Ředitel sténal. Hříšník utíkal dolů s koberce. Tu se ředitel opět otočil a s luskáním a vodotryskem opakoval rychle, se stále stoupajícím důrazem a měnivým přízvukem:

„Polepši se, koukej, aby ses polepšil; doufejme, že se polepšíš!“

A pak nakonec:

„Pozdravuj rodiče!“

To bylo jako zmírňující tečka.

To byl školní trest.

Ale uměli nejen trestat, dovedli také odměňovat. Poslední den školního roku byl den odměn; tu byly pozvány všechny městské honorace, Hög a farář a okresní lékař a mnoho jiných. Seděli na důstojných, bíle natřených židlích kolem katedry, kde rektor stál a prskal, louče se se studenty „kteří nyní odcházeli, provázeni nejlepšími přáními a požehnáním školy“.

Když tento pozdrav byl prosloven, přišla řada na ostatní. Jejich vysvědčení byla předčítána, káralo se, chválilo, chlapcům se zdálo, že celá škola je přehlížena strašlivými soudci na bílých židlích.

Pak zavřel ředitel protokol a jeho hlas stal se jaksi hlubším. V sále bylo zcela ticho. V hloučku hochů byly hlavy stlačeny k sobě, všechny oči obráceny k témuž místu. Páni na židlích seděli vzpřímeně – ředitel si hladil nos.

„Učitelský sbor navrhl pro odměnu píle,“ zaznělo.

Jak bušila srdéčka v ňadrech všech těch malých ctižádostivců. Dech docházel všem těm, kteří doufali. A ostatní se tlačili, aby viděli.

Nyní bylo přečteno první jméno. Primus. Je do krve zardělý, trochu se potácí, sáhne si do vlasů. Tak, teď je u katedry. Dostane knihu, jde v rozčilení velkým obloukem, vrátí se na své místo – pozoruje, že se mu košile lepí k tělu.

William byl vyvolán poslední. Neměl sousta v ústech toho dne a byl bledý jako mrtvola. Sotva slyšel své jméno a nevěděl, může-li pohybovat nohama. Ale všichni hoši kolem šeptali jeho jméno a strkali ho dopředu. Pak ho jeden z velkých kopl, aby ho popohnal.

„No tak k čertu,“ pravil.

William dostal se tím způsobem trochu nemírně a překotně před řady a stál před katedrou se všemi prsty v ústech.

Vztáhl ruku po knize, kterou mu ředitel podával. Ale pustil ji, zarděl se jako oheň. Kniha padla na zem a William se dal tiše do pláče, zvedaje ji. Jak se vrátil na své místo, nevěděl, ale celý den byl tak rozplakaný, že ho Stella položila záhy do postele s kvasnicemi na nohou.

Dostal „Prince Otto“.

Jinak ho školní život tuze nedojímal. Škola trestala líné, odměňovala pilné. Tím byl její úkol skončen. Co hoši cítili, co myslili, po tom jí nic nebylo. Tam ve škole byl člověk chlapcem až do šestnácti let; od šestnácti do osmnácti byl jakýsi neblahý a politováníhodný obojživelník. S hochy se zacházelo, jak bylo právě popsáno, obojživelníci směli chodit ven ve velké přestávce. O střežení jejich citového života, o chránění ho před nebezpečnou nákazou přechodného věku, o pečování, aby jejich srdce zůstala čistá a jejich fantazie nedotknutá, nebylo řeči – to se přenechávalo náhodě a domovu…

A domov to přenechával škole.

* * *

Högovi jedli, jakmile William a Nina přišli ze školy. U stolu se mnoho nemluvilo. Když Nina začala dlouhou historku a William a ostatní se trochu hlučně smáli, sáhl si Hög s nervózním škubnutím obličeje k čelu a Stella je okřikla.

Mlčení tísnilo děti, jedly nemluvíce a jen se pod stolem šťouchaly. Když bylo po obědě, políbily Höga – William měl vždy tak podivný strach a byl celý červený, když běžel po tom polibku ze dveří.

Po obědě byl svým pánem až do večera.

Někdy se shromáždily všechny děti ze sousedství na Högově dvoře – velkém dvoře s kolnami, v nichž bylo možno se schovávat, a s velkými vraty a hromadami dříví. Leželo tam také několik starých sudů od cukru, které tam hokynář nechával již léta; z těch si stavěli hoši pevnosti, když si hráli na vojáky. William byl nejmenší ze všech hochů na dvoře. Proto byl vždy králem – nehodil se k ničemu jinému. Ale králem mohl být: stál nahoře na sudech a rozdával řády – pásky s doutníků, které vyškemral na svém otci – a udělal si šerpu ze starého tarlatánu, který dostal od Stelly.

Pronášel dlouhé řeči a kdykoli jeho vojsko zvítězilo, dal se korunovat lepenkovou korunou, kterou mu sestřenice darovala k narozeninám. A jeho vojsko vždycky zvítězilo. Nina byla biskup a vsadila mu korunu na hlavu – Nina se nedovedla prát, ona a její nejlepší přítelkyně byly proto nejvyšším duchovenstvem říše.

Jindy si hráli hoši, že jsou sudy lodě, a pluli na nich daleko, daleko. William byl kapitán; říkal, že je Kolumbus, a objevoval Ameriku. Seděl zarmouceně v jednom sudu, námořníci ho spoutali. Ale tu zvolala Nina: „Země – země!“ A William se ovinul starým praporem a řekl ostatním, aby ho nesli v triumfu po dvoře.

Bůhví, kolikrát objevil Ameriku.

To byly hry na velkém dvoře. Ale obyčejně si hrála Nina s chlapci sama. William zůstal nahoře a četl. Ležel na břiše, opíraje hlavu o ruce, a četl a četl. Když byl napjat, lezl, stále upíraje oči do knihy, po celém koberci na zemi. Často četl nahlas – nevěděl o tom, ale deklamoval. Hned šeptal, hned mluvil hlasitě, deklamoval. Někdy také vstal a s knihou v ruce chodil sem a tam, zatímco recitoval, hlas mu přeskočil, tak se namáhal.

Stella seděla tiše a dívala se na něj. Pak odložil knihu a šel před zrcadlo a mluvil sám se sebou, rozkládal rukama a stavěl se do póz.

Za chvíli ležel opět na břiše, zardělý, zpocený. Kolem něho se mohlo mluvit, to ho nerušilo. Slyšel hovor jen jako něco daleko vzdáleného. Bylo mu, jako by seděl hluboko v studni a nahoře byl hluk.

Četl mnoho, ale „Princ Otto“ byla jeho nejmilejší kniha. Udělal si na půdě stan z několika starých červených záclon, chatrč s lehátkem z vlněných pokrývek. Tam seděl často celé hodiny a četl znova a znova o těžkomyslném synu královském, který vzdychal ve svém nezaslouženém vězení. V chatrči za červenými záclonami byla taková tma, že sotva viděl písmena, a vzduch byl velmi těžký. Slunce pálilo na střechu a horko kladlo se nesnesitelně, jako v olověných komorách, dusivě a těsně podél trámů. Kuchařka sušila zde nahoře růžové listy, ležely na prknech, která se přistavovala k velkému stolu v jídelně, a jejich nasládlá vůně se mísila s vůní komory na jablka, kam byly dveře otevřeny teď, když byly police prázdné.

William četl. Ale občas pustil knihu z ruky a ležel s nosem vzhůru na lehátku se zavřenýma očima. Snil. Podivné, neurčité sny, které byly tíženy a tlačeny horkem, nabývaly barev a tónů od zardělého šera za starými záclonami.

Snil, že je král s rytíři a zbrojnoši, takový král, jací byli v románech, které četl: mocný a bohatý a velký. Oblékal se v myšlenkách do hermelínu a purpuru, do zlatého brokátu a lesklého atlasu; před jeho očima třpytily se drahokamy a perly, diamanty a stříbro; někdy ho to přímo oslňovalo. Ale pak přišel do země nepřítel a on proti němu vytáhl. Byl déšť, vichřice a studený nečas, když vytáhl. Pak přišel boj. To byl zmatek, hluk, křik, meče se srážely, ručnice bouchaly, byla i děla v jeho velkém boji. William viděl krev téci proudem kolem sebe, lidé padali, klesali, krváceli…, otevřel oči, aby se vzpamatoval, aby viděl, leží-li ještě na půdě za záclonami.

Pak musil prchat. Jel vichřicí a blátem, štván, pronásledován, déšť ho šlehal, promáčel jeho poletující plášť; rohy naříkaly a volaly, dupot koní, úzkost v černé tmě. Tak snil William často.

Nebo snil, že je nesmírně bohat. Koupal se ve vonné vodě, jako princ v pohádce, nejedl nic jiného než krásné osvěžující ovoce, a oženil se s nejkrásnější ženou v říši. Měla bílé šaty s modrými stuhami jako Julie v tanečních hodinách, která řekla, že ho má nejradši, ale která přece jednou plakala, když ji políbil za dveřmi: „Bylo to tak silné,“ pravila. Ale nyní byla jeho královna a on ji zbožňoval a líbal ji na ruce, které byly stejně mramorově bílé jako ruce Bengerdiny. Ale přišly zlé časy a oni se rozvedli. Ona šla dolů z vysokých schodů, plačíc, mávajíc svým bílým závojem – dlouhým, stříbrem vyšitým závojem, tak krásným a tak vlajícím – a on stál na altánu sám. Pak se vrhl na podlahu altánu a líbal místo, kde stála.

To také udělal, když Harrietka odjela. Hráli si spolu na kostel, Nina byla kněz, Harrieta byla nevěsta, on ženich. Stella je oba vystrojila. Oltář byl upraven v kabinetě, panny byly svatební průvod; Stella hrála kvapík na klavíru. Ale Harrieta a William byli celí červení a šli, nedívajíce se na sebe, k oltáři, kde Nina odříkávala a dala jim prstýnky ze zlatých perliček.

William myslil, že je to doopravdy, a uprostřed Ninina odříkávání dala se Harrieta do pláče. Příštího dne napsal William báseň o víle a fialkách, Stella se jí smála, až jí slzy tekly po tvářích. Ale William ji dal Harrietě, když se šel s ní loučit. Stáli v chodbičce u schodů na půdu, bylo tam zcela tma. Políbil ji a ona ho objala oběma rukama a slzy jim tekly oběma. Pak ho matka zavolala, ale Harrietta zachytila jeho modrý kabát, který se tím roztrhl – nemohla ho pustit. Ale náhle hlasitě zavzlykala a běžela nahoru po schodech k půdě. Matka opět zavolala, podíval se bezradně nahoru za Harrietou a zatímco slyšel její vzlykání, sklonil se a políbil schod.

Když přišel k Stelle, měl tváře zardělé. Ten chlapec neznal v ničem míry.

Jindy dvořili se on a pastorův Adolf téže krásce na dětském plese. Slíbila mu tanec, ale zatímco vyšel pro sklenici vody, utekla s druhým, který lépe tančil. Když vešel se sklenicí a viděl je tančit, vylil jim vodu na hlavu uprostřed sálu. Stella mu dala pohlavek, ale on jen stiskl rty a pravil:

„Nelituji toho.“

A Stella ho již netloukla.

Někdy šla Stella na půdu k němu a usedla u něho. Pak mu vyprávěla povídky nebo zpívala. Jindy ho také vyhnala dolů, zejména když ho zastihla plačícího, což se často stávalo.

„Proč pláčeš?“ tázala se matka. Ale chlapec si osušil oči a přestal plakat, aniž věděl, proč nyní mohl přestat plakat, nebo proč prve začal.

„Pojďme dolů, budeme předčítat,“ pravila Stella.

Ona, Nina a William si rozdělili úlohy. Čtli skoro vždycky Oehlenschlägra. William byl hrdina. Četl přesně tak jako matka, s týmž přízvukem, s týmiž odstíny a s týmž výrazem. Seděli všichni tři těsně pod lampou, William a Nina čtli z jedné knihy. Když čtli, kolébali hlavami, takže se sráželi čely; pak tahali knihu každý k sobě a Nina nikdy nevěděla, kde jsou.

„Čti sama, maminko,“ pravil William.

Stella čtla. Mluvila vždy tlumeně, velmi mírně; čtla skoro trochu zpěvavě. Když seděla skloněna nad knihou, přejížděla svou bílou rukou zpola v taktu své černé vlasy, v nichž bílá pěšinka svítila v záři lampy. Williamovi to připadalo jako hudba.

Hodiny na prádelníku tiše tikaly, v koutku za knihovnou bylo tma. Bylo krásné tam sedět. Vstal pomalu a šel tiše přes pokoj k tomu koutku. Tam seděl zcela ukryt a poslouchal a díval se na matku, jež seděla tak světlá pod lampou, jejíž celá záře jí padala na tvář a na pěšinku, jež se podobala zářícímu pruhu ve vlasech.

Stella zvedla hlavu a pohlédla pod stínidlem na něj; seděl skrčen s hlavou mezi koleny a kolébal se.

„Spíš?“ tázala se Stella.

„Ne,“ odvětil nehýbaje se. Ale Ninou to škublo, až se její pletací dráty s rachotem srazily. Ona někdy trochu podřimovala.

Jindy zůstal William sedět u stolu a znenáhla, jak matka čtla, posunoval se stále více dopředu. Konečně ležel oběma rukama na pokrývce a bradou na stole. Oči mu zářily.

„Převrhneš lampu,“ pravila Stella.

Ve čtvrtém a pátém dějství plakali vždy všichni tři. Matčiny slzy padaly pomalu po tvářích na knihu, Nina popotahovala a škrabala se dráty ve vlasech. Pak si utírala slzy punčochou.

„Punčocha,“ volala Stella. „Punčocha. Bude při zkoušce černá jako podlaha.“

William nejvíce miloval Varjagy.[1]

Nejraději slyšel matku předčítat Zoe. Měl pocit, jako by ho mrazilo, když slyšel její strašlivá slova.

Jindy večer Stella vypravovala. Vyprávěla o högském rodu, o jeho velikosti, o jeho stáří. V jednom z nejkrásnějších kostelů v zemi bylo pochováno mnoho pokolení rodu, jejich erb byl namalován na zdech, celý starý kostel byl jejich hrobkou.

Od té doby myslil William mnoho na onen kostel, když seděl na půdě. Celý jeho rod, všichni staří, proslulí mužové, kteří náleželi k jeho rodu, tam leželi. Jaké bylo asi v onom kostele slavnostní ticho. Tam bylo nutno vždy jen šeptat nebo zpívat.

Tam ležel velký biskup, který učinil Dánsko silným a mocným. Matka mu vyprávěla, že biskup byl vytesán na desce hrobky. – A královrah tam ležel také. V jeho rodě byl i královrah. Dostal strach, když na to myslil, pot mu vyvstal na čele, začal se třást při té myšlence.

Královrah. A viděl krev téci a krále bledého, umírajícího ve finerupské stodole.[2] Četl o tom v románech. V jeho rodě byl královrah – ležel tam v kostele s ostatními. To bylo strašlivé.

Kosti praotcovy byly pochovány ve sloupu za oltářem. William se tázal otce, myslí-li, že kosti ztrouchnivěly. Otec tak soudil.

„Je tomu šest set let,“ pravil.

„Šest set let!“ Williamovy myšlenky nebyly schopny uvědomit si tu nekonečnou dobu, ale všichni hrdinové, o nichž četl, patřili nyní k jeho rodu, a on je pochovával ve vysokém, velkém kostele, o kterém matka vyprávěla. –

Ale někdy, když se na půdě zcela setmělo, byl probuzen ze svých myšlenek mrazivou úzkostí, seděl dlouho tiše, netroufaje si se pohnout a netroufaje si dýchat a díval se do tmy rozšířenýma očima. Pak náhle vyskočil a hnal se ke schodům, zacpávaje si prsty uši.

Zdálo se mu, že ho někdo honí po půdě.

Začal nyní také, když tak sám seděl, mysliti na to, čím bude, chtěl se stát něčím velkým – musil, bylo to nutno v zájmu rodu.

Všechny jeho myšlenky kroužily kolem této velikosti, která trouchnivěla v starém klášterním kostele. Učili se o královrahu v dánských dějinách. Jeden z hochů nazval ho bez ostychu ničemou. William šel rovnou k němu a udeřil ho pěstí do obličeje.

„Je z mého rodu,“ pravil. A když se ostatní smáli, velmi zbledl, ale neříkal již nic.

III.

Högův dům nebyl tuze bohabojný. Hög sám chodil do kostela dvakrát do roka. Na Nový rok a v den, kdy šli k přijímání, vždy prvního října, v den to, kdy všichni lidé v městě chodili k přijímání. Byla tradice, že nejsvětější svátost jde toho dne nejlépe k duhu.

William a Nina nemohli nikdy zapomenout na den přijímání. V předvečer nikdy se nerozsvítilo v obytném pokoji, matka seděla na stoličce za knihovnou a hned po čaji měli všichni zpívat žalm. Ráno byla Stella vzhůru, nežli šli do školy, políbila je a prosila je, aby byly hodné děti.

Vnější zbožnost Högů uspokojovala zcela veřejné mínění v městě. Nepožadovalo se více. Ve všech domech byly ženy těmi, kdož obstarávaly zbožnost v městě, kdož chodily do kostela, poslouchaly předčítání z bible a vyučovaly náboženství v útulku. Takový byl tam zvyk a skoro nikdy nebylo vidět pány v kostele. Snad se hodila poněkud nyvá výmluvnost jeho veledůstojnosti také nejlépe pro ženské posluchačstvo.

Stella však chodila do kostela jednou za měsíc, vždy na velkou. Nerada působila rozruch a pastor měl rád, když se chodilo do kostela. To byla přece nejmenší pozornost, již bylo možno projevit rodině, se kterou se tolik stýkali. Kromě toho mluvil pastor dobře.

Jeho hlas byl velmi krásný, byl nesrovnatelně nejelegantnější muž v městě a nebyl pietista. Jak řečeno, Stella ho vyslechla jednou za měsíc.

Vlastně byl náboženstvím Högova domu indiferentismus, ale pastor jej přece nazýval dobrou křesťanskou domácností a rád mluvil dlouze mezi čtyřma očima se Stellou. Přicházel odpoledne a zůstával až do setmění. Když odešel, usedla Stella ke klavíru a hrála. Vždy nějaké staré německé romance se sentimentálními texty. Někdy plakala.

„Pastor tu byl,“ říkala pak Nina.

Náboženská výchova dětí byla přenechána škole, ale Stella velmi pečlivě sledovala, jaké mají děti známky z náboženství. William se velmi těžce učil žalmům a dostal jednou dostatečnou za žalm o deseti slokách. Stella požádala Höga, aby ho za to potrestal.

Když byla Williamovi tři léta, naučila ho malé večerní modlitbě o čtyřech řádcích. Naučila ho také klekat a spínat ruce, a přicházela každý večer a poslouchala, když se modlil a klečel u nohou své postele. Ale když vyrůstal, přestalo to a William tu modlitbu zapomněl.

V tom všem nastala však změna, když se Nina připravovala ke konfirmaci. Stella doprovázela nyní dceru do kostela každou neděli a William chodil s nimi. Měli v kostele svou lavici přímo naproti kazatelně, s hustými zelenými záclonami a velmi tmavou. Stella a Nina seděly vpředu hned za zelenými záclonami, William se posadil do koutka vzadu. Tam seděl skrčen a kolébal hlavou po celou bohoslužbu. Když přišel domů, uměl celé kázání zpaměti, disputoval s matkou a četl mnoho v bibli. Zejména historie utrpení Ježíšova ho zajímala; ležel dlouho do noci a četl Mynsterovy úvahy a mluvil mnoho o smrti; často říkal, že nejraděj i by se stal mnichem nebo mučedníkem.

V jednom zadním dvoře v městě byla nedávno zřízena katolická kaple; dříve to byla truhlářská dílna a byla to nízká a nevzhledná místnost; celé stádo, jež mělo dva pastýře, pozůstávalo z pěti chudých rodin, jichž děti kněží vyučovali zdarma.

Jednou odpoledne šel tam William se soudruhem. Byla náhodou zádušní mše, místnost byla zavěšena černým flórem, malý oltář, jenž byl pln porculánových sošek a křížků ze skleněných perel, byl osvětlen svíčkami a lampami. Pastor klečel v dlouhém bílém plášti na stupních a modlil se, dva ministranti zvonili zvonky.

Pak kněz vstal a mával kadidelnicí, až to vonělo v celé místnosti. William vdechoval vůni a zdálo se mu, že se mu dělá zle. Znenáhla byl jakoby omámen tichým šepotem kněze, zvukem zvonků a kadidlem.

Klesl na kolena. Nemodlil se, ale klečel se zavřenýma očima a viděl tolik věcí táhnout mimo svůj zrak, sám nevěděl, co. A zdálo se mu, jako by v dáli hrála hudba.

Klečel ještě, když šel kněz od oltáře.

„Je konec,“ pravil kněz, a položil mu ruku na hlavu. William vzhlédl a setkal se s temnýma, těžkomyslnýma očima, které se dívaly na něj dolů. Políbil knězi ruku a dal se do pláče.

Kněz mluvil. Na všech slovech byl mírný, zpěvný důraz. William plakal ještě více. Mladý kněz se naklonil a políbil hocha na čelo. William běžel…

Když přišel domů, vyprávěl matce všechno. Stella se rozzlobila a pravila, že již nikdy nesmí chodit do katolické kaple, že se to nesluší. William tam přece chodil, jak často jen mohl, sám nevěděl, proč, ale nebyl schopen tam nejít.

Za ušetřené peníze koupil svíčku na oltář.

Ale vyšlo najevo, že syn starostův se chce stát katolíkem, že ho mladý kněz záhy připraví k prvnímu přijímání. Jeho veledůstojnost zmínila se o té pověsti Stelle, jež se velmi rozčílila a zavolala Williama. Zakázala mu přece chodit ke katolíkům. William neodpověděl. Byl tam přece? Ano.– Proč? Protože mu to připadá tak krásným. Stella mu přece řekla, že je to hřích. Ano, ale – proč je to hřích? Stella se obrátila k pastorovi, jenž se usmál; říkal, že lze již pozorovat procitající kritičnost. Pak se obrátil k Williamovi. Není to zrovna hřích, ale je to poblouzení a je nutno se střežit poblouzení.

„Kromě toho je to velmi neslušné,“ dodala Stella… William šel…

„Ano, milostivá paní, časy jsou zlé a nastanou ještě horší,“ pravil pastor, když hoch zavřel dveře.

Večer byla v kapli mše a William bojoval těžce sám se sebou. Ale v sedm hodin zeptala se Stella Niny a Williama, nezahrají-li si hodinku whist ve třech. Byli hotovi s úkoly. Pastor jí to poradil.

„Je třeba mládeži usnadňovat cestu,“ pravil.

William hrál whist, ale od té doby, když potkal na ulici mladého kněze, šel jinudy nebo sklopil oči. Přestal chodit do kostela, ale četl mnoho v bibli. Stella na něj nenaléhala.

„Je to podivný hoch,“ říkala.

Na jaře v květnu přijela do města velká cizí baletní společnost, aby konala představení. Hög vždy zakazoval Stelle brát děti s sebou do divadla. Že by jim to jen pokazilo vkus. Poněvadž William nebyl v Kodani jindy než v létě, nebyl nikdy v divadle, kromě jednou před mnoha léty, když byl ještě chlapeček v sametové blůze. A nepamatoval si nic z toho, co tehdy viděl, jen nějaký trh a člověka s kytarou. Viděl tehdy „Césara de Bazan“.

Když soudruzi ve škole mluvili o divadle, kam většina z nich často přicházela, William vždy mlčel.

Ale ostatní dobře věděli, že ho dráždí poslouchat je o tom mluvit, a právě proto to dělali. Nakonec zcela zbledl a seděl a hryzl si ret do krvava.

Někdy, když bylo v divadle představení, šel večer na „Příkopy“, kde bylo divadlo, a postavil se u vchodu a díval se toužebně na každého, kdo vešel. Nevěděl, co by byl dal za to, aby mohl vejít s ostatními, pláč mu vězel v hrdle a nechtěl jít domů. Někdy se vplížil až do šatny; když se dveře otevřely, viděl uvnitř červenou oponu, namalované sloupy na zdech a dole dětskou loži.

Vdechoval dychtivě zvláštní vůni divadla, plyn, prach, nečistý vzduch tolika stlačených lidí.

A všichni, kdo vcházeli, vypadali usměvavě. Smáli se a šeptali, zapínajíce si rukavice, a tváře dam byly tak červené. Kupovali si programy u pokladny. On by nebyl potřeboval koupit program – uměl je všechna zpaměti, všechna jména.

Pak se chodba vyprázdnila. Zbýval jen tu a tam některý opozdilec. Biletář usedl do své díry, aby spal s čepicí na očích, paní v šatně vybalila z novin obložený chléb.

„Teď to začne,“… William se řítil po ulici, jako by ho honil vzteklý pes.

„Už byl zase u divadla,“ pravila Stella. „Dovol mu, Högu, tam jít, nebudeme mít dříve pokoje.“

Chlapec stál večer co večer na „Příkopech“ a četl každý den plakáty na všech rozích.

Ale nyní to bylo něco jiného. Balet byl něco jiného. „Balet je balet,“ a drobné kousky, které se mezitím hrály, neměly významu. Kromě toho byla tahle společnost trochu lepší než obvyklé společnosti. Měli tam jít hned první večer. William měl horečku, nejedl nic při obědě, po obědě „běhal“. To byl jeho zvyk. Když se něco dělo, chodil v poslední době vždycky na velké půdy v zadní budově. Tam pak běhal s rukama v kapsách z půdy na půdu a prozpěvoval si a hvízdal jako posedlý. Dnes to bylo přímo strašné. Běhal, až docela nemohl a jazyk mu visel z úst, když přišel dolů.

Konečně to tedy spatří, konečně! Vetkalo se to do jeho snů, vábilo ho to, znělo mu to jako okouzlující, zázračný zvuk – divadlo, divadlo. A nyní to spatří. Večer co večer, když jim Stella předčítala, ji zastavil a ona odložila knihu a vysvětlovala a vyprávěla.

Byla „Chevalierem“. Ovinula tmavý stolní koberec kolem sebe jako plášť, její pohled byl těžkomyslný. A tiše šeptala Chevalierova slova:

„Tam na nebi se třpytí ony hvězdy – – – – – –“

Pak přijde Ninon.

Vyjadřovala Chevalierovu prudkost, jeho vášeň, vzrůstající hrůzu matčinu. V jejím hlase byl nářek, potlačený pláč, svíjející se úzkost – – –

„Nuž nechať alespoň vás tato slova zbaví
té vášně neblahé.“

A konec. Stella se vrhla na zem; a s rozpřaženýma rukama, vzhůru obrácené rysy osvíceny žalem, šeptala, jako by se tóny vydíraly jí z prsou a umíraly, poslední loučení synovo:

„Život ten, jenž původ svůj vám vděčí – –“

Zejména čtyři slova: „Žij blaze, krásná matko –“ prochvívala Williamem, když je slyšel.

Nebo Dina. Stella sama zapomínala, kde je. Bylo to, jako by se ukolébávala a byla zachvácena hudbou svého opojného hlasu, jako by mládla v starém nadšení… A když náhle ustala, přivinula někdy Williama prudce k sobě, zatímco jí slzy stékaly po tvářích…

Ptal se jí, jak divadlo vypadá. Je-li veliké? Jasné…? Stella vyprávěla o divadlech v Paříži. O skvělých toaletách žen, o diamantech, jež se třpytily, o šumném sboru opery, o oslnivé nádheře loží. Chlapci se jiskřilo před očima a hučelo mu v uších.

A nyní to měl spatřit. Věděl ovšem, že tohle je jen nepatrné, že Stella se tomu často smála a Hög si z toho tropil žerty. Ale bylo to přece divadlo. Vzpomněl si na mnohou hodinu, kdy stál závistivě a díval se na šťastné lidi, kteří vcházeli, na hořké slzy, které proléval, když se hnal domů. A každá z těch hodin přidala svou drtivou váhu k jeho očekávání.

Utrhl si knoflíčky u obou rukavic a Stella mu musila dát jiný límec, tak pomačkal první, když jej měl obléci. Přešlapoval s nohy na nohu a nebyl schopen stát klidně ani půl minuty. Hög říkal, že když nepřestane, nebude smět jít s nimi.

William soudil, že by měli jít v půl, a tvrdil každou druhou vteřinu, že jistě přijdou pozdě. A jeho nervózní spěch nakazil Ninu, která byla v obličeji červená jako jablíčko a tahala za své rukavice, aby skryla, že rukávy jsou příliš krátké.

„Božínku, Nino,“ pravila Stella, „nech rukavice s pokojem, šaty jsou příliš krátké. Ale jsi už veliká hnedle jako gardista, snad už neporosteš.“

Nina skrčila záda a vystrčila břicho, aby byla menší.

„Postav se rovně,“ pravil Hög. „Uvidíš, že to děvče bude křivé.“ Bylo stálou hrůzou Högovou, že budou děti křivé.

William soudil, že té čtvrthodince nebude konce.

Konečně se vypravili. Hög se vedl s Ninou, Stelle a jemu se to tak špatně chodilo dohromady. William běhal hned napřed a hned vzadu jako pes, kterému čas jde příliš pomalu. Jeho ruce byly v rukavičkách vlhké horečkou.

Svlékli si svrchní šaty venku v chodbě, koupili program – vzpomněl si, jak často se díval na lidi, kteří hledali v peněžence drobné. Stella ho vzala za ruku. Pohlédla na něj a usmála se, jeho oči byly plny slzí, třpytivě velké; byl úplně bledý.

„Bůh mu pomoz,“ pravila tiše. Hoch vzhlédl – ta slova se ozvala jako vzdech.

„Co je?“ tázal se. Matka neodpověděla.

Nebyla to velká místnost. Vzduch mu udeřil vstříc jako teplá, prachem nasycená vlna. Neviděl jasně, musil mrkat. Tam byla červená opona a sloupy a nápovědova budka a lustr. Spatřil to vše lačným, hltavým pohledem.

„Nebude tu jasněji?“ pravil tiše. Nebyl by promluvil hlasitě ani za nevím co.

Stella se smála.

„Co říká?“ tázal se Hög. Šli na svá místa.

„Zdá se mu tu tma,“ odvětila Stella.

„Ano, mělo by tu být jasněji,“ pravil William vážně. Usedli, William vedle Stelly. Hoch již nemluvil; seděl tiše a díval se na oponu, jež chvílemi se pohnula trochu vpřed průvanem z otevřených dveří. Nevěděl, jestli si to takto myslil; to, co si myslil, mizelo v mlze. Jeho úcta byla příliš velká, přijímal to, jak to bylo.

Lidé se shromažďovali. Stella kývala napravo a nalevo, vyprávěla všem, že Hög konečně dovolil vzít s sebou děti. Ředitel nechal právě svého syna doma; přechodové stáří je tak nebezpečné. – Na to Stella věru nepomyslila. – Myslí-li Hög, že tancují skutečný kankán? – Berg tak nesoudil a paní Bergová by jej tak strašně ráda viděla – – Ano, Hög chce odejít před kankánem – –

William to slyšel kolem sebe hučet jako jednotvárné stoupající a klesající bzučení v pobouřeném úlu. Ředitel mu plácl na rameno a šeptal mu zezadu. Utíral si sliny s tváře, neposlouchaje, co říká, a neodpovídaje. Seděl a kolébal se pomalu sem a tam s bradou přitlačenou na prsa.

Slyšel orchestr nezřetelně, jeho oči visely na zlatých třásních opony. Opona se zvedla. Třásl se trochu, pak spatřil v světle na jevišti dvě dámy, zdálo se mu, že přicházejí z mlhy…

Stella neměla oči pro to, co se děje na jevišti, dívala se za vějířem stranou na hocha. William seděl zcela tiše. Stella se sklonila, aby mu něco pošeptala, on zavrtěl hlavou a jen se upřeně díval na jeviště. Celý kus se zrcadlil v jeho rysech.

Matka nemohla od něho odvrátit zraku.

Byla po prvé v divadle se svou matkou, když jí bylo patnáct let. Jak se na to pamatovala. Hráli tehdy „Romeo a Julie“. Nerozuměla tomu, žhavá slova míjela její uši jen jako hudba – ale jak to bylo krásné. Cítila cosi v sobě, očekávání, touhu, vzdech po životě, který měl přijít.

Pohybovala vějířem silněji. Otočila se a pohlédla na Höga. Seděl unaveně opíraje se o ruku. Proud essbouquetu jí zavanul vstříc z jeho šatů – –

Zastínila si zcela vějířem tváře a její oči spočinuly okamžik na jeho skleslé postavě. Pak sklopila zrak.

Spatřila v tom okamžiku celý svůj život od onoho dne. A náhle se jí zjevilo jako strašlivá hádanka, jak byla připoutána k tomuto muži, jenž mrzl zde v horku divadla. Bylo jí, jako by se dívala do dlouhé pustiny, nad níž visela mlha. Nevyslovitelná, dusivá hořkost jí sevřela hrdlo.

Paní dvorní lovčí se naklonila vpřed a mluvila. Stella se usmívala neposlouchajíc a úsměv uvízl na její tváři jako zkamenělý.

Pohlédla opět na Williama: vstal, vstrčil hlavu mezi ty, kdo seděli před ním, žil na jevišti. Naklonila se vpřed a políbila ho prudce na čelo.

Odkazovala mu tím polibkem všechny naděje svého života.

Opona spadla. William si sedl.

„Nebylo to zcela dobré,“ pravil. A počal mluvit. Tak se to nedělá – nebo tak – a to není žádné milování, vždyť on stál zcela klidně a málem se smál v nejdojemnějším místě. A milovnice neměla sponky na pravém střevíci. Skutečné hraběnky také tak nedrží šálek, když pijí čaj.

Tak mluvil dále.

Rektor se naklonil vpřed.

„Stal se William již posuzovatelem umění? Ano, někdo zraje velmi záhy!“

Ale William pokračoval.

Stella v tom něčeho nechápala.

„Což se nebavíš?“ tázala se.

„Báječně.“ Vzhlédl, oči mu zářily.

Paní Bergová viděla v té úloze Höedta, shledávala ho afektovaným.

„Podivný,“ pravila. Stella ho znala jen jako Hamleta, nevěřila v něho.

„Což nebyl velký?“ tázal se William. Paní Bergová se smála.

„Člověk byl nucen se mu obdivovat,“ odvětila Stella. Pak začal William zase, ptal se paní Bergové, jak to Höedt dělal, jak to říkal? Nebo tohle? Paní Bergová vysvětlovala.

„Maminka to může ukázat,“ pravil William.

Orchestr hrál španělský valčík, předehru k boleru, které bylo teď na programu.

Valčík začínal těžkomyslně, vlekle pomalými takty. Pak se zrychlil a náhle bylo slyšet strhující rychlostí šumné zvuky bolera.

Opona se zvedla. Všechny oči se dívaly na prázdné jeviště, les. Pak zazněly hlasitě kastaněty; a se spletenýma rukama vnesly se dámy na jeviště. Hudba bolera hučela kolem nich dráždivě.

William se vymrštil se židle a zarděl se jako krev; tohle to bylo, tohle. A tanečníci se honili v proplétajících se kruzích; ženy klesaly do náruče mužům a s laškováním zase ven. A zatímco hudba stoupala se vzrůstajícím spěchem, zněly kastaněty vábivě…

William se přitiskl pevně k lavici; tlouklo mu srdce.

Ohýbaly se, splétaly, blížily se jako k laskání, couvaly s kolébajícími se lokty. Vířivý hon. Pak se řítily ženy pryč. Kastaněty vysoko zdviženy v holých, oblých pažích poslaly unaveným tanečníkům dráždivý polibek.

William dlouze vzdechl.

Měl červené skvrny na tvářích, oči mu zářily, dech šel rychle. Stella to viděla a v náhlé úzkosti uchopila ho rychle za rameno. Hoch se slabě usmál. V hlavě se mu honily tóny bolera: byl tak podivně, horečně stísněn.

Divadelní kus ho uklidnil. Byl to proverb, rozhovor mezi mužem a ženou. To celé ho tuze nezajímalo, ale přišel zase k sobě a vzpamatoval se.

William stál jako prve. Velmi pozorně, napjatě sleduje každý pohyb.

Žena mluví o podvádění; o smutném osudu ženy, jež se stane vdovou v manželství, v němž muž jest jen jméno; o jejích osamělých dnech, o jejím zármutku, o jejích neviděných slzách, o jejím odříkání… Herečka vstala; zády opřena o vysokou židli stála, majíc bílý atlas kolem sebe jako zářivý proud, se zkříženýma rukama, hrdá v truchlivé velebnosti…

William otevřel ústa k řeči, natáhl se zcela vpřed. Jak byla krásná a velká a vznešená… A pak klouzal jeho hledající pohled po lichotivých záhybech atlasu; seděl s tlukoucím srdcem, stísněn jako prve při boleru…

„A on, a on,“ pravil.

Manžel byl pokorný, prosil. Ale stále klidně vztáhla ruce, odmítavě a chladně. Nyní se zasvětila svému vdovství.

„Diana, milostivá paní,“ pravil ředitel…

Krásná jako socha stála herečka dosud v témž nehybném klidu. Sál procitl. Její krása poutala jejich pohled.

Williamovi bylo horko.

Po kuse měl se tančit kankán. Hög dříve řekl, že půjdou. Nyní si přál zůstat, jeho oči byly skelné, strnulé, měl červené skvrny na tvářích. Mohou zůstat, když už jsou tady. Ale Stella dala znamení k odchodu, střežila úzkostlivě Williama a byla po španělském tanci uchvácena nevysvětlitelnou úzkostí. Nevěděla sama, proč, ale chtěla jít s hochem domů.

Kromě toho tu byla také Nina… Ach ne, Nina seděla klidně, upírajíc jasné oči na oponu. Stella povzdychla s úlevou. Ale chtěla pryč, vždyť Hög sám říkal… a již bolero je dost, více než dost pro děti.

Hög vstal, ale než se rozloučili, hra začala.

Paní Bergová zadržela Stellu. Co se má říci, když i ona se stane upejpavou? Není to kvůli ní, ale ředitel má pravdu, přechodový věk. Ach ne, ať vidí všechno a povídejme jim všechno. To dělají Berg a ona…

A paní Bergová ukázala k parteru na dva dlouhány se světlými vlasy v černých kabátech.

„Kypí zdravím,“ pravila a smála se.

Ale přece – Stella chtěla jít. Jeden neměl stejné zásady jako druhý. Ředitel se chopil slova zásady. Málem by se byli přeli o výchovu, zatímco si Hög zapínal rukavičky.

Konečně se dostali ven z lavice a ke dveřím.

Hudba zase začala. V téže chvíli se zvedla opona a Stella, jež šla poslední, tlačila Williama ke dveřím, hučení způsobilo, že chlapec otočil hlavu. Spatřil na jevišti čtyři nahé ženy. Pak se za ním dveře zavřely. Stella mluvila s garderobiérkou, Hög objednával lístky na zítřek; ze sálu slyšel William hudbu, hučení pochvaly. Otočil se, běžel chodbou a otevřel dveře do parketu.

Stál jako přikován. Prohledal jediným plachým pohledem každý koutek toho nestoudného obnažení. Pak se zarděl, krev jím proudila jako řeka.

„Williame,“ zavolal Hög.

Cestou domů nemluvil. Rodiče šli napřed; Nina, jež šla vedle něho, zkoušela sama sebe ze slovesa mouvoir.

Když zahnuli do hlavní třídy, potkali muže, jenž Höga pozdravil; byl to katolický kněz. William vzhlédl a strhl čepici s hlavy. Kněz mu ostře pohlédl přímo do očí, zahučel „bon soir“ a šel dále. William měl chuť za ním zavolat, ale netroufal si; počítal tedy dlaždice až k domu.

Při čaji seděl zcela mlčky. Hög říkal, že je samozřejmě ospalý a má si jít co nejdřív lehnout. William neodpovídal. Byl jednou minulé zimy na dětském plese opilý, tu mu bylo zrovna jako teď, byl mdlý a měl těžká víčka. Stella seděla za konvicí a střežila ho, neodvracejíc od něho očí ani na vteřinu.

Ale když William ulehl do postele, nemohl vůbec spát. Měl pocit, jako by náhle procitl.

Nebyl schopen ležet tiše, kopal v posteli nohama a mluvil hlasitě sám se sebou.

Ano, bylo to, jak si to představoval – totiž představoval si to větší, jasnější. Ale v Kodani to bylo takové. Ale bylo to krásné i tady. Tak mluvit k lidem, jako ona mluvila, přimět je, aby bez dechu poslouchali, naslouchali tomu, co já říkám.

Počal napodobovat její hlas, tvořil dlouhé tirády, jež vyslovoval s jejím přízvukem, pomalu, chladně.

Pak ji viděl náhle stát zády opřenu o židli s napřaženou paží, pyšnou, vítěznou v zářícím atlasu. A cítil týž neklidný zmatek jako dříve, ono nevysvětlitelné, co nechápal, ono proudění krve k srdci. Třel pomalu, ale pevně svou nohu o studené prostěradlo.

Od ní přešly jeho myšlenky k boleru. Bralo mu to dech, točilo se mu to v hlavě. A pak ty čtyři, které tančily naposled. Cosi mu stoupalo do hrdla, kousl do prostěradla a skrčil se v posteli. Náhle se rozplakal.

Zdálo se mu o taneční škole a o katolickém knězi. Tančili všichni ve velkém kostele, kde byl pochován jeho rod.

Stella nemohla spát. Rozsvítila svíčku a vstala z postele. Zabalivši se do pokrývky šla tiše přes pokoj a otevřela dveře do Williamova pokoje.

Zvedla svíčku. Hoch spal. Ležel skrčen v posteli, zardělý, ruce křečovitě sevřeny kolem pokrývky. Stella dívala se na něj dlouho, studovala každý rys v jeho tváři, každý záhyb.

Hoch otočil hlavu a vzdychl. Stella upravila kol něho pokrývku, zvedla svíčku naposled. Když vzhlédla, padl její pohled na obraz Krista, jenž visel nad ložem, dar staré chůvy.

Stella se zastavila a dívala se dlouho na Kristův obraz. Bylo to, jako by její pohled chtěl obraz proniknout.

Pak šla zpět. Dlouho nemohla usnout, ale konečně zdřímla s Otčenášem na rtech.

Příštího dne vypůjčil si William ve školní knihovně proverb, který viděli hrát.

Profesor, který knihy půjčoval, se smál.

„Vždyť z toho nerozumíš, ty cvrčku, ani slovu,“ pravil.

Od toho dne žádal William jen takové knihy, kterým nerozuměl, romány i divadelní kusy. Profesor se smál, a když ředitel při příležitosti zvěděl, co si „malý Hög“ vypůjčuje, chválil ho. Bylo mezi tím mnoho francouzských knih a to byl jediný způsob, jak bylo možno se naučit řeči.

Proverbe čtli matka a syn spolu večer. Stella byla překvapena, jak dobře četl, aniž napodobil herce. Za dva dny uměl jednu scénu zpaměti. Říkal repliky dobře, ale jeho postava s kulatými zády vypadala směšně. Když se matka smála, zarděl se do krve, kousl se do rtů a utekl.

Za šest neděl byla Nina konfirmována.

IV.

Hög byl onoho jara velmi exaltovaný. Pořádal ples pro Nininy přítelkyně, na kterém sám tančil celou noc, podnikl s pastorovými výlet do Himmelbjerget, kde se tábořilo při ohni. Doma si dal zařídit truhlářskou dílnu s drahým soustruhem a vůbec spoustu zařízení; učil se u truhláře v městě a objednal si mnoho nákresů ze závodu v hlavním městě.

Rozhazoval peníze. Než byla dílna hotova, koupil si meklenburského jezdeckého koně a jezdil s Ninou, které daroval jezdecký oděv z tmavozeleného sametu, poněkud výstřední šat, jejž objednal z Hamburku. Objednal také tucet hedvábných nočních košil z Paříže a dal si vyšít velmi drahocenný monogram na spodní kalhoty; dal si udělat mramorový toaletní stůl se spoustou krabic z broušeného skla s monogramy a s korunkou na víku, věnoval přehnanou péči své toaletě a chodil mladistvě oblečen se světlými kabáty k modrým kalhotám.

Chtěl mít při obědě čtyři chody a pil Château la Rose v původních lahvích. Ostatně byl zřídka doma, dělal návštěvy, jezdil na koni, trávil čas na radnici pátráním v městském archivu. Čekali na něj k jídlu někdy celé hodiny. Když pak přišel, byl velmi zardělý a oči mu svítily. Mluvil mnoho s dětmi, k Stelle se choval chladně a někdy drsně.

Stella tiše trpěla. Její pleť zežloutla, hubla a kašlala. Ve společnosti byla velmi zamlklá, odpovídala na většinu otázek úsměvem a skoro vůbec se neúčastnila rozmluvy. Někdy, když slyšela svého muže mluvit velmi hlasitě ve vedlejším pokoji, škubla sebou nebo zbledla, až byla olověně šedá ve tváři.

„Není vám, drahoušku, dobře,“ pravila ředitelka. „Jste trochu nervózní – maličko.“

A Stella se opět usmála svým unaveným úsměvem.

Při hostinách sedla si vždy na opačný konec stolu než Hög, daleko od něho. Ale zatímco ji její kavalír bavil, pohlédla často plachým, rychlým pohledem přes stůl na muže. Žíly na čele mu nabíhaly a tváře měl zardělé.

„Váš muž jako by omládl,“ pravila paní pastorová, „aspoň o deset let v poslední době. Onehdy při střeleckém plese – vy jste tam nebyla? – vedl kotilion – – – mladé dámy byly nadšeny. Skoro byste mohla být žárlivá.“

„Ano, není-liž pravda – náš drahý Hög je jako proměněn,“ rozevřela vějíř paní dvorní lovčí, „včera u nás magnetizoval moji neteř. Skutečně usnula.“

„Ale slečna pila mnoho šampaňského,“ prohodil doktor.

„Drahý doktore, šampaňské! Byl to magnetický spánek.“

Stella se usmála. Věděla vždy, že její muž je znamenitý společník. Ale nebyl vždy dosti zdráv.

Ale znenáhla, jak Högova exaltovanost vzrůstala, stal se jí společenský život nesnesitelným, nemohla již potlačit svou úzkost a její zmučený výraz a mlčení staly se nápadnými. Doktor soudil také, že bude lépe, když zůstane doma.

Berg byl Stelle v této době velkou útěchou. Dlouho se zdráhala někomu se svěřit.

„Je to exaltace, drahá Stello,“ pravil kdysi excelence krátce před svou smrtí. „Střež se dělat z toho více – a nemluv s nikým o těch maličkostech.“

Porozuměla mu. Kromě toho přece věděla – – Ale jednoho dne toho jara bylo jí to příliš strašlivé. Zápasila v noci s Högem, on ji pronásledoval alpskou holí s bodcem, kterou měl stát u postele. Musila utéci na balkon u svého kabinetu.

Upadla v tupou hrůzu a zůstala celý den v posteli. Byla to malátnost, jež skrývala ohlupující úzkost. Ale k večeru byla probuzena ze své malátnosti náhlou horečnou hrůzou: nemohla zažít ještě jednu takovou noc.

Oblékla se tedy rychle a puzena jedinou myšlenkou, že by nepřežila noc, jako byla tato poslední, více běžela, než šla k Bergovům.

Byla bouřka, pršelo těžkými kapkami, které prudkými nárazy větru v aleji jí šlehaly do obličeje. Vlasy se jí lepily pod závojem k čelu, šaty kol ní plácaly. Šla stále rychleji, aniž toho pozorovala.

Ale když došla k Bergově vile, zastavila se. Bojovala několik vteřin strašlivý boj; vždyť chovala toto strašlivé tajemství po celá léta, zachovávala je v zájmu rodu, v zájmu veřejného mínění, ve svém vlastním zájmu. Její rozpaky zdráhaly se mluvit, její ženská důstojnost, její cit ženy a matky, vše se vzbouřilo proti tomuto doznání. Bylo jí, jako by jí srdce stydlo v ňadrech v těchto vteřinách, které obsahovaly úzkost věčnosti. Ale pak bylo vše překonáno strašlivou dřívější hrůzou. Musila, musila, zemřela by mukami tohoto mlčení.

Zdálo se jí, že nese zříceniny celého toho bídného rodu na svých ramenou, když se vlekla nahoru po schodech.

Zazvonila.

Služka byla překvapena, spatřivši paní starostovou v tom počasí.

Stella si držela závoj pevně na obličeji.

„Je pan doktor doma?“

„Pan doktor je ve svém pokoji.“

Šla rychle mimo služku ke dveřím. A tam v jediné vteřině jí projelo krátké bouřlivé doznívání jejího duševního boje, když stála před těmi dveřmi. Pak je rychle otevřela.

Berg seděl u psacího stolu a četl. Zelené stínidlo lampy tlumilo světlo. V celém pokoji byla příjemná silná vůně jemného tabáku a léků. Bezpečný klid podél vysokých polic na knihy a zeleného vykládání zdí.

Lékař vstal a popošel několik kroků.

„Konečně,“ pravil.

Stella na něj pohlédla, jeho zrak byl mírný.

„Buďte klidná, milostivá paní,“ pravil tlumeně, „buďte klidná, snad to není tak zlé, jak myslíte.“

Zastavila se a přejela si rukou oči, aby se vzpamatovala. Což to věděl – ano, jistě to věděl. Věděl to již, nemusila mu nic říkat… Cítila, jak na uklidnění jí položil mírně ruku na rameno.

Její prsa se pohybovala prudce a sténavě. Bylo to, jako by vzlykala po pláči, po onom tichém pláči, který ji dusil, tlačil k zemi po všechny ty dlouhé hodiny.

„Vy to víte?“ tázala se. „Víte to tedy? Ach – doktore, jsem tak strašlivě nešťastna.“

A pohybovala při řeči dvakrát nebo třikrát rukama sem a tam ve vzduchu, jako by bojovala se svou vlastní bědou.

Lékař ji dovedl opatrně k pohovce a Stella si prudce rozevřela plášť, zaryla hlavu do polštáře a vzlykala.

Berg klidně čekal. V pokoji bylo slyšet jen tikání stojacích hodin. Chvílemi přerývané tóny valčíku, který hrála paní Bergová v obytném pokoji. Stella slyšela ten valčík ve svém pláči.

Pak zvedla hlavu a hledíc dolů na třásně pohovky, vyprávěla přerývavě a sténajíc smutnou historii svého manželství…

Od toho dne byl Berg jejím jediným důvěrníkem.

Z počátku myslil, že to přejde, že je to obyčejná exaltace, která snad byla trochu zesílena dusným horkem, které letos bylo. Přejde to.

Ale znenáhla, jak krize postupovala, měl vážnou starost a jednoho dne navrhl Stelle přímo, aby poslala Höga do ústavu pro choromyslné.

Stella na něj dlouho zírala strnule a upřeně, jako by mu nerozuměla. Pak učinila úzkostlivý pohyb rukou.

„Nemožno,“ pravila.

To bylo všechno. Lékař o tom již nemluvil.

S dětmi nemluvila Stella nikdy o změně, která se stala s Högem.

Nina i William byli od začátku odstrašováni otcovou veselostí. Byli zvyklí vidět ho zamlklého, s hlavou zabalenou do mokrých šátků, nervózního a zmučeného. Nyní mluvil nepřetržitě, smál se, žertoval se sluhou, vyprávěl historky, často nejpodivnější historky, které působily, že se William díval do talíře a Nina se zarděla. Kromě toho viděli, že matka trpí, a hned, jako pudově, cítili a sdíleli její úzkost, jejíhož důvodu neznali.

A znenáhla, jak byl Hög vzrušenější, byli trápeni strachem, jímž trpěli stejně jako matka. Žofie byla jediná, jež u stolu žvatlala a jež byla ráda, když tatínek vyprávěl, ptala se a smála se. Ostatní odpovídali jen plaše a neradi ne nebo ano. A jejich stálé mlčení dráždilo Höga, chtěl je donutit, aby mluvili. Pak následovaly scény, kdy byl hrubý k Stelle a káral prudce děti. Nina tiše plakala, matka seděla němě, bledá bolestí naproti svým dětem.

Viděla, že děti trpí, ale nemluvila, nejistota byla pro ně lepší. A ony si netroufaly se ptát. Nemluvily nikdy o otci, jako tichou úmluvou nezmiňovaly se o něm nikdy před Stellou. Ani mezi sebou o tom Nina a William nemluvili. Snášeli mlčky ten neurčitý strach, který nemohli přemoci a v němž se nevyznali; ale jejich tichá úzkost očekávala neštěstí, které chtěl jeden ukrýt před druhým.

Někdy u stolu pohlédl William plaše na matku a pak na Ninu. Ale na tvářích obou setkal se s týmž neurčitým, vyhýbavým pohledem, který tak špatně zakrýval jejich úzkost. Žofie žvatlala s otcem.

Když Nina a William byli spolu sami – Stella se zavírala do kabinetu – seděli buďto každý u své knihy, v níž nečtli, nebo mluvili o všem možném. Úprk udýchaných slov, jež měla zabránit vzájemnému doznání. Ale někdy, když se potkali na schodech nebo uprostřed takového rozhovoru o všem nebo o ničem, řekl jeden z nich:

„Kde je tatínek?“ nebo: „Viděl jsi tatínka?“ nebo: „Víš, kde je tatínek?“ Rychle pronesené otázky jako mimovolné vzdechy, jimiž chtěli ulehčit své tiché úzkosti.

Nebo také: „Maminka se ptala po tatínkovi.“ Sváděli to na matku, ale Stella se ptala zřídka.

Někdy, když Stella líbala Williama na dobrou noc, přitiskl se hoch k ní a zůstal dlouho na jejích prsou.

„Proč pláčeš?“ ptala se; on vzhlédl, teskně a tázavě. Pak litovala své otázky:

„Přejde to asi,“ pravila, „s pomocí Boží.“

Žofie byla jediná, jež nic nechápala. Stella seděla majíc ji na klíně a uhlazovala jí vlasy svýma krásnýma rukama.

„Ona je šťastna,“ pravila.

Hög nechodil nikdy domů v určitou dobu, čekali a čekali. Pak přecházeli Stella i děti v strachu nenalézajícím klidu.

Jednoho dne zůstal vzdálen ještě déle než obyčejně. Jídlo čekalo hodinu, sluha se čtyřikrát ptal, smí-li nést na stůl. A po každé pravila Stella s touž umělou lhostejností, hledíc k zemi:

„Vždyť, Jensene, pan starosta ještě nepřišel.“

William stál u okna za záclonou. Matka seděla uvnitř v pokoji. Párala punčochu, ale každou chvíli jí klesla punčocha do klína a ona si opřela hlavu o ruku. Pak se násilně ovládla a přešla několikráte sem a tam po pokoji s rukama za hlavou a zase usedla.

Nina listovala v knize.

„Vidíš ho,“ tázala se Stella.

William se vyklonil ven.

„Ne,“ pravil. A bylo to, jako by tím „ne“ stalo se očekávání v pokoji těžším.

Opět mlčení. Mouchy bzučely u stropu.

„Měla bys, Nino, vzít papír na mouchy,“ pravila Stella. „Není to nic platno.“

Nina vstala, ale aniž vzala papír, mouchy bzučely dále. Dole na ulici někdo hvízdal.

„Je tam?“ Stella se ptala nevzhlížejíc a rychle párala. „Ne.“

A zase. „Vidíš ho?“

William se vyklonil ještě více.

„Ještě ne,“ pravil.

„Ani u Adelgade?“ tázala se. Vstala sama, aby šla k oknu, otočila se u šicího stolku.

„Nejlépe, když budeme jíst,“ pravila. Ale nikdo nešel. Matka opět usedla a párala, její zapadlé tváře byly zcela zakryty okrouhlou červenou skvrnou.

„Tatínek je asi na radnici,“ pravila Nina tiše.

Stella kývla, dveře na ulici vrzly.

„Teď,“ pravila.

„To je Jensen,“ pravil William váhavě, „nebyl to tatínek.“ Odešel od okna: raději tam nechtěl stát, raději ne vidět. Šel šikmo ke klavíru, udeřil několik akordů.

„Nina jistě necvičila,“ pravila Stella.

Zatímco Nina hrála, chodil William sem a tam po pokoji, sem a tam mimo matku. Pak se zastavil za její židlí a pravil tiše:

„Neměli bychom se zeptat doktora?“

Vypravil slova jako v úzkosti, zarděl se při řeči.

„Ptala jsem se již,“ pravila matka. Více nic, a William chodil zase sem a tam se skloněnou hlavou.

Hög přišel za chvíli. –

Za několik dní odejel Hög náhle do Kodaně. Berg ho nechal odejet, ale napsal předem starému domácímu lékaři excelence, který sledoval nešťastný vývoj choroby od Högova dětství.

Bylo to jako osvobození pro celý dům, jako by se náhle byla otevřela všechna okna a vpustil čerstvý vzduch do dusného pokoje. I Stella byla proměněna, nyní, když ho neviděla, doufala, že bude nyní konec, že lékaři v městě něco udělají.

Příštího dne jela s dětmi do lesa. Spořili na ten výlet, a tak bylo možno jet stejně dobře toho dne jako jindy. A les, svěží vzduch, svoboda je ponenáhlu rozveselily; procházeli se, hráli si a pak jedli na vršku v lese. Nina zpívala, Žofie se kutálela s kopce jako ranec a všichni se smáli. Z počátku zněl jim smích podivně, cize v uších, divili se, že se dovedou smát.

Ale pak se přímo opájeli smíchem, veselým hlukem, který budil jejich hovor; bylo tomu tak dávno, co se smáli. Večer přijeli domů v jakési nervózní rozjařenosti.

Jensen je přivítal ve vratech.

„Přišel telegram pro milostivou paní.“

Bylo jim, jako by náhle byli zchladli.

„Odkud?“ ptala se Stella; znělo to jako poloviční výkřik. „Odkud?“

Jensen jej přinesl. Stella se opřela okamžik o vůz, křečovitě, pak roztrhla obálku, rozložila papír, lapala po vzduchu, pak čtla.

„Dobrá,“ pravila. Zaznělo to jako z prázdného prostoru. Otočila se a běžela nahoru.

Nina šla do koutka za vraty, William ji následoval. Když stáli chvíli mlčky a naslouchali svému dechu, naklonil se William k sestře.

„Tatínek zešílel,“ pravil bezzvučně.

„Ano,“ odvětila, „zešílel.“

Znělo to, jako by v tom krátkém zvuku odvažovala všechnu bědu toho slova.

Chvěli se oba. Pak ovinula Nina rukama rychle Williamovo hrdlo, přivinula ho k sobě a plakala.

„Vždyť jsme to věděli již dávno,“ pravil hoch.

Příštího rána odjela Stella do Kodaně.

* * *

Za čtyři neděle se vrátila s Högem. Byl opět tichý, velmi melancholický, mluvil jen málo a spal většinu dne. Stella silně kašlala. Ostatně zůstali doma jen tři dny, pak odjeli do Švýcar. Děti byly poslány na blízké panství a z cesty do Sorö sešlo.

Nyní se nemyslilo na předky.

Ano – – William přece občas myslil na velký kostel s velkými stíny a proslulými hroby. Myslil na to s hlubokou hořkostí, které sám nechápal, přemožen podivným pocitem studu, který cítí ti, v jichž rodě zuří šílenství. Zdálo se mu, že musí nyní, když se tohle stalo, klopit oči před svým proslulým rodem.

Zůstali všichni tři – Nina, William a Žofie – na venkově až do poloviny října. William byl dosti nadaný, mohl zameškat učení, říkal doktor Berg, a byli tak dobře schováni na Vornaesu, zatímco rodiče byli pryč.

Stella jim psala každý týden dlouhé dopisy, v nichž vyprávěla o místech, která viděli, o divadlech, která navštívili, a o table ďhôte velkých hotelů. Její dopisy byly jedinou slavností. „Tatínek je zase zdráv,“ psala, „melancholický, jak jste zvyklé ho vídat. Mně se vede zcela dobře, jen trochu kašlu…“

A v jiném dopise: „Tatínek je nyní úplně zdráv, zcela jako obyčejně. Děkujte, děti, bohu, že to minulo. Já trochu v noci kašlu a snad budu vypadat trochu starší, až mne zase uvidíte. Nemohu si již vytrhávat šedivé vlasy, jak by William tak rád byl chtěl, je jich teď příliš mnoho.“

Poslední dopis byl psán z Horsensu. Přijeli o tři dny dříve, aby byli doma, až děti přijedou. „Uvidíme se tedy zase, milované děti,“ psala Stella, „uvidíme se po tolika starostech – starostech, jimiž člověk stárne. Spatříte starou matku, kterou sotva poznáte, ale která je přece táž a která Vás stále miluje. Tisíc polibků od Vaší matky Stelly.“

„Pořád to maminka píše,“ pravil William.

„A jak se její rukopis stal nezřetelným,“ pravila Nina.

Odpoledne odjely děti z Vornaesu.

Hög je uvítal ve vratech. Opřel se o zábradlí a přitiskl je jednoho po druhém prudce k sobě, aniž promluvil. Nina se rozhlížela.

„A maminka,“ tázal se William tiše, stísněn, že vidí otce samotna. „Maminka?“

„Maminka je nahoře.“ Hög sklopil oči. „Není jí dobře.“

Nina a William běželi nahoru, obytným pokojem do kabinetu. Jejich srdce byla těžká, jako by je očekávalo neštěstí. Pak otevřeli prudce dveře a spatřili ji.

Stella vstala a šla doprostřed pokoje, tam ji pak asi opustily síly a stála opřena o stůl. Záclony byly zcela zataženy, ale i ve tmě kabinetu spatřily děti tvář, bledou jako smrt, strašlivě hubenou. Oči zářily hluboko v hlavě.

Všechna krev zmizela z té tváře.

Děti mimovolně o krok couvly, vztáhly ruce.

„Maminko,“ zvolaly.

Ne, ne, měla pravdu – málem by ji byly nepoznaly.

„Bojíte se mne?“ pravila; a i její hlas byl změněn, zeslábl, zdechověl. Bylo to, jako by šeptavé tóny umíraly na jejích rtech.

Přivinula je k sobě a laskala jim rukama vlasy, zatímco klečeli se skloněnými hlavami před její židlí.

„Přece jste nečekali, že mne spatříte takhle,“ pravila tiše, hluboce zarmoucena bolestí, kterou nemohli zakrýt.

Nikdo z nich neodpověděl, ale Nina plakala tiše s odvrácenou tváří.

Hög vešel s Žofií. Stella vztáhla k dítěti ruce.

„Polib maminku,“ pravila.

Ale Žofie křičela. Nechtěla k matce.

„Lekla se,“ pravila Stella. Ruce jí mdle klesly. „Jděte, jděte,“ pravila a odvrátila hlavu. „Jděte!“

„Odveď je!“ opakovala.

Když odešli, požádala Jensena, aby jí podal zrcadlo. Když je dostala, seděla dlouho se zrcadlem v ruce a dívala se na svou tvář.

„Ano, umírám,“ pravila.

Nemoc rychle postupovala.

William byl v noci probouzen krátkým, řezavým kašlem, jako bolestným stenáním, který zazníval z matčina kabinetu. Zabalil si hlavu do prostěradla, aby neslyšel, zavinul se do pokrývky, ale stále slyšelo jeho rozčilené ucho řezavý zvuk kašle a bezdeché sténání nemocné, když záchvat na minutu ustal.

Někdy slyšel matku naříkavě volat a vleklé šourání ošetřovatelky po podlaze ke kamnům pro lék.

Nemohl spát. Kašel ho pronásledoval v jeho dřímotě. Pak procital v horečce, a když Stella usnula a kašel ustal, poslouchal úzkostlivě, dychtiv zaslechnouti nějaký zvuk, uchvácen ochromujícím děsem, že matka zemřela, zatímco spal. Zabalil se do pokrývky, vyskočil z postele, otevřel dveře a běžel jídelnou do obytného pokoje. Ošetřovatelka spala v lenošce za klavírem, brada jí klesla na prsa, ústa byla široce otevřena. V pokojích bylo v těchto nocích cosi děsivého. Stínidlo na lampě tlumilo světlo, na všem nábytku spočívaly číhavé stíny. A v dusném vzduchu, kde se Stellina oblíbená voňavka mísila s nemocničním zápachem, bylo slyšet jen chrápavý dech ošetřovatelky, která spala se sepjatýma rukama.

William šel tiše přes pokoj a nadzvedl portiéru kabinetu: tam bylo zcela ticho. Lampa na konzole před zrcadlem byla stažena, petrolej tiše vřel. Palmy v rohu byly skryty v tajemném šeru. Vzadu ležela Stella pod záclonou velkých nebes; vosková svíčka slabě hořela, její světlo padalo žlutě a klidně na tvář nemocné, jejíž lesklé vlasy byly rozpuštěny na bílém krajkovém polštáři.

Dřímala. Levou ruku položenu kolem hlavy ležela, klidně dýchajíc, lapajíc dech; každý dech jako potlačený vzdech. Jak padalo světlo z výšky silně na její ruku! Prosvítala mezi vlasy.

William se naklonil vpřed, naslouchal opatrně vzdychavému dechu, spustil portiéru a šel kolem ošetřovatelky do svého pokoje. Ale spát nemohl.

Někdy, když takto ležel a bděl, šel otec pokojem. Hög neměl klidu; zdálo se, že v zoufalé melancholii odumírá v strašlivém duševním utrpení, jak znenáhla život Stellin mizel. A byl puzen ustavičně bez klidu mimo lože své manželky; bylo to, jako by ho od ní vzdalovala plachá úzkost.

Tiše vstoupil, usedl v obytném pokoji s hlavou v rukou. Tak dovedl sedět celé hodiny, kolébaje se sem a tam, aniž co dělal, aniž promluvil.

„Nevejdeš k mamince?“ tázala se Nina.

Otec neodpověděl, jen zavrtěl hlavou. Nebo také řekl: „Nechci ji rušit.“ A odešel tiše, jako přišel. Stella se nikdy na něj neptala. Po obědě, když vešel, aby řekl díky za jídlo, podala mu ruku s vlídným úsměvem, on usedl na nízký otoman před postelí, drže hladkou ruku ve své, mlčky a nemluvě. V celém jeho chování byla prosebná pokora; někdy mu nabídla Stella čelo k polibku; pomalu se sklonil a dotkl se ho svými rty.

„Děkuji,“ šeptal.

Když šel v noci Williamovým pokojem, zastiňoval rukou svíčku, aby syna neprobudil.

„Nespím,“ pravil William.

„Jsi nemocen?“ tázal se Hög. Stal se velmi něžným k dětem. Jakousi jemnou pokornou něhou, která se zdála prosit za odpuštění. William sám nevěděl, ale zdálo se mu, že přerůstá přes hlavu tomuto otci, se kterým cítil ustavičně tak hluboký soucit.

„Ne, ale maminka kašle,“ odvětil.

Hög vzdychl.

„Ale to nejde – musíme přestěhovat tvou postel…“

„Nemohl bych tak jako tak spát. Mám strach…“

Hög opět vzdychl, hlubokým bezmocným vzdechem.

„Můžeš dostat trochu kapek pro spaní,“ pravil.

Hög sám užíval spousty opia, morfia a chloralu, užíval je smíšeny. Lékař již nedohlížel na pomocné prostředky této zničené přirozenosti.

Dal Williamovi velkou lžíci. Ale za několik týdnů uspávací lék nepomáhal. Hög zdvojnásobil dávku a dal mu dvě veliké lžíce za sebou.

Tu upadl hoch v zeslabující, mrtvý spánek a procital ráno s údy těžkými jako olovo.

Dopoledne, když William a děti byly ve škole, seděla Nina sama u matky. Tyto hodiny samoty v tichém pokoji vyvinuly něžnou důvěrnost mezi Stellou a její dcerou. Nina vždy v matčině lásce ustupovala Williamovi, hochův talent a zvláštnost zastiňovaly ostatní; nyní v nemoci potřebovala Stella dceřiných mírných rukou, bylo pro nemocnou cosi blahodárného v tom, když mohla pohlížet na Nininu postavu, klidně skloněnou nad svou prací u kulatého stolu: hladké čelo, vlasy, které byly dětsky sčesány zcela zpět…

„Pojď ke mně,“ pravila matka. A zatímco seděla, držíc Nininu ruku ve své, mluvila se svou dcerou o mnoha věcech.

Nina při tom dospívala. Stala se vážnější, starší, než byl její věk. Někdy mluvila Stella o své smrti, Nina bude matkou ostatních, bude opatrovat Žofii. Pak ji záhy nebudou již postrádat. Ale když Stella mluvila o smrti, plakala Nina prudce, tvář zabořenu do pokrývek na loži.

Odpoledne William nahlas předčítal. Zatáhli záclony, aby mohli rozsvítit lampu. Stella neměla ráda ve své nemoci denní světlo.

„Ohavné světlo,“ říkala, „ukazuje vám, jak jsem zošklivěla.“

Nina šila. Stella ležela se zavřenýma očima a poslouchala, pohrávajíc si třásněmi žluté hedvábné pokrývky. Čtli vždy dramata, tatáž, která Stella předčítala dětem za starých časů, „než přišla neštěstí“, jak říkala, když dopoledne hovořila s Ninou.

William četl tlumeně, stísněn uzavřeností pokoje nemocné a vůní květin. Stella si vášnivě zamilovala květiny, chtěla ležet obklopena rostlinami jako v lese. Hög objednával růže z Hamburku, aby zdobily konsolu před jejím zrcadlem.

Ležela klidně, bílá v záři světla, jehož paprsky se odrážely s třpytivým leskem od hedvábí ložních záclon.

„Čteš hezky,“ pravila.

Ale tu a tam na loži zneklidněla, otevřela oči a projížděla rukou rozpuštěné vlasy.

„Dej mi knihu,“ pravila.

Vzala knihu, a posadivši se na loži, předčítala.

William seděl na otomanu, poslouchal se zavřenýma očima, uchvácen, boje se ztratit jediný tón této zjasněné symfonie.

Ale trvalo to zřídka dlouho, pak přišel kašel a Stella pustila knihu.

„Je konec,“ pravila. „Nemohu již.“

Byl konec předčítání. Dopoledne, když u ní Nina seděla, ležela Stella v horečné dřímotě, polospíc po nočním opiu, které účinkovalo teprve k ránu; někdy otevřela oči, kývla Nině, nebo požádala o trochu zavařeniny a zase usnula. Byla tam úplná tma, ojedinělý proužek světla padal zataženými záclonami na lože, jinak byla noc. Stella nechtěla vidět světlo. Když byly záclony s oken staženy, spustila záclonu lože, světlo k ní nesmělo proniknout. Říkala Nině, že se bojí jeho nemilosrdnosti.

Ale každý den, když Nina hrála nebo šla malovat, nechala panskou rozevřít všechny záclony. Jiskřivé světlo zimního dne padlo do kabinetu.

„Jako záplava,“ pravila Stella.

Pak si dala zrcadlo přinést k posteli a prohlížela svoji tvář. Dívala se dlouho na své zvadlé rysy, na své zapadlé tváře, na svou pleť, která byla průsvitná a žlutavá. Sledovala krok za krokem zhoubné dílo nemoci, která ji zabíjela.

„Odnes zrcadlo,“ pravila a ležela dlouho klidně, natažena a dívala se před sebe.

Ale někdy, v temnější dny, když bylo pod nebesy šero nebo ona byla zardělá horečkou, shledávala sebe samu lepší, zdravější. Posadila se, uhladila vlasy, přichytila se životní naděje, kterou jí obraz v zrcadle dával.

Jakmile se opět setmělo a děti přišly domů, dovedla s nimi žertovat, mluvit s nimi o cestě na jih, o Nizze, kde se uzdraví.

„Je mi již mnohem lépe,“ říkala.

Pokoušela se vstát, přijímat návštěvy, chtěla uspořádat společnost pro Nininy přítelkyně.

Nastalo zlepšení. Berg ji nechal ležet na otomanu v kabinetě. Nina se ptala, smí-li odtáhnout záclony.

„Ještě ne, za týden – za týden zde budeme mít světlo…“

„Není-liž pravda,“ tázala se Berga, „za týden již nebudu děsit děti.“

Za dne ležela na otomanu pod palmami v bílém županu s velkými třapci, dala si panskou upravit vlasy a ke krku si připjala diamantovou jehlici.

Zmocnila se jí žízeň po přepychu. Láska k matným, měkkým látkám, touha po mírné vůni a osvěžujícím libodechu. Nikdy neměla dosti květin. Přeplnila kabinet rostlinami. Pak ležela mezi všemi svými kvetoucími stromy jako bledá květina, která nepozorovatelně vadne.

Hög byl šťasten. Věřil v toto zlepšení. Mluvil o něm s doktorem. Berg nechtěl dávat naději, bál se zklamání více než pravdy.

„Ale je jí mnohem lépe,“ pravil Hög. „Vypadá zdravěji, mnohem zdravěji než před čtyřmi měsíci.“

„Možná,“ pravil Berg.

Vstoupili do tmy kabinetu. Stella usnula na otomanu. Spala lehce jako dítě, ruce položeny na knize, kterou čtla. Atlas ji zakrýval jako bohatý proud.

„Hleďte,“ pravil Hög, „je přece zdravější.“

„Myslíte?“ tázal se doktor.

Šel k oknu a odtáhl náhle záclony, takže sluneční světlo padlo do kabinetu. Hög ho chopil za rameno a otočil se.

Stellina hlava trochu klesla, bylo vidět profil ostře na bílé pokrývce, zapadlé oči, špičatou bradu, krk hubený a svrasklý. Pod umělou červení byla pleť mdlá a promodralá.

Hög se zachvěl.

„Máte pravdu,“ pravil.

Berg opět zatáhl záclony:

„Za týden očekávám krizi.“

William a Nina věřili pevně v zlepšení. Bylo jim, jako by byli získali matku zpět, nyní, když již neležela v posteli, když opět určovala, co se bude vařit k obědu, psala dopisy u svého ebenového psacího stolku a přijímala návštěvy. Ze šera kabinetu šířilo se jakési světlo po celém domě a měli pocit, jako by byli přestáli nebezpečenství.

„Maminka se uzdraví,“ říkala Nina dvacetkrát denně Högovi.

„Doufejme,“ odvětil Hög a kdykoliv to řekl, viděl znova, jak sluneční světlo březnového dne zbavuje Stellinu postavu prchavého zdání zdraví.

„Doufejme.“

Jednoho dne, když se William vrátil ze školy, shledal dům pobouřený. Paní se velmi roznemohla. Nina odešla malovat, panská byla zaměstnána. A paní, které bylo toho dne velmi dobře a která si dala přinésti z obchodu vzorky, aby si vybrala látku na cestovní šaty, zůstala sama v kabinetu. Spala, když panská odcházela.

Ale zanedlouho nalezl starosta paní, ležící jako bez života uprostřed pokoje. Záclony byly odtaženy.

A paní ještě nepřišla k sobě…

William chtěl běžet dovnitř, ale Berg ho zastavil ve dveřích kabinetu.

„Zemře?“ šeptal chlapec. „Zemře?“

„Doufejme, že ne,“ pravil Berg a šel dovnitř.

„Doufejme, že ne.“ William se opřel o veřeje dveří a škubal křečovitě za portiéru. Bylo mu, jako by se měl zadusit náhlým zoufalstvím. Nina vešla, byla velmi bledá, měla oči červené.

„Myslíš, že zemře?“ tázal se William.

„Nevím,“ pravila.

A aniž o tom přemýšlela, počala hladit Williamovi vlasy.

„Je tu někdo?“ tázala se Stella slabě, když procitla. Berg přistoupil k posteli.

„Ať ostatní odejdou,“ pravila mdle, „a zavřete dveře.“

Hög odešel, Berg zavřel, jak o to požádala, a vrátil se k posteli.

„Ne – nespatřím již nikdy světlo,“ pravila.

Ležela mlčky, několik slzí jí stékalo po tváři.

„Doktore, kdy zemřu?“ tázala se pak. Byla se obrátila k němu.

„Není jisto, že zemřete.“

Zavrtěla hlavou.

„Proč mi neřeknete pravdu?“ pravila.

„Protože jí neznám, paní Högová.“

Stella otočila tvář do tmy. A zcela tiše se ptala:

„Ale kdy myslíte?“

„Vždyť se můžete ještě uzdravit.“

Lékař hleděl k zemi a uchopiv trochu pevněji kraj lože, pravil:

„Možná, že chcete různé věci zařídit…“

Několik okamžiků bylo ticho. Ze tmy lože slyšel Berg zvuk jako potlačený vzlykot, pak se nemocná opět obrátila.

„Děkuji, Bergu. Ano, mám mnoho co zařídit.“

Celý den chtěla být Stella sama. V kabinetu bylo mnoho světla, lampa i svícny byly rozsvíceny. Stella seděla na loži a psala dopisy tužkou, slova, z nichž každé ji stálo bolest a každé písmeno slzy. Večer usnula bez uspávacích prostředků, spala klidně, dýchajíc zdravě jako dítě.

William seděl u postele, když Berg vešel.

„Spí,“ pravil. „Pane Bergu, je to krize?“

Lékař se tiše sklonil nad nemocnou, vzal potom svícen a dlouho ji pozoroval.

Spánek daroval jejím tvářím ruměnec a prsa se pohybovala klidně. Ležela ve světle svíčky, s hlavou stranou a levou paží pod týlem, odhodivši trochu žlutou hedvábnou pokrývku.

„Jak vypadá maminka mladě,“ pravil William.

Hladké vlasy se leskly, kůže na čele byla průsvitná a vlhká.

Pravá ruka klesla přes okraj lože. Berg vzal úzkou ruku do svých rukou:

„Neprobudí se,“ pravil, a pozoruje ještě jednou tvář spící, pravil pomalu:

„Ano, je to krize.“

„Uzdraví se?“ tázal se William bez dechu. „Uzdraví se?“

Lékař postavil svícen:

„Možná,“ pravil.

William spal pevně té noci.

Zdálo se mu, že se matka uzdravila a že běželi přes velikou louku a trhali bílé květiny a stále trhali, takže div neklesl pod jejich břemenem a stále utíkal… Tu náhle slyšel někoho volat: Padneš tam, padneš tam a kdosi ho chytil prudce za ruku. Bylo mu, jako by padal hluboko, hluboko, když procital.

„Williame, Williame.“ To Nina volala: „Maminka umírá, maminka umírá…“

Nemnul si oči. Spatřil v jediném okamžiku Ninu, polooblečenou, s rozpuštěnými vlasy a s tváří zkřivenou pláčem.

„Už jdu,“ pravil pouze.

Byla ještě tma a Nina odnesla svíčku. Hrabal se po ledově studeném pokoji, aby nalezl své šaty, počal se třást, že sotva mohl stát vzpřímeně, nalezl konečně nějaké prádlo a převlečník. Uprostřed obytného pokoje stála ošetřovatelka, obě služky plakaly u dveří. Dívaly se na Williama a ošetřovatelka řekla, že ho očekává těžký okamžik.

Pak vyšla Nina z kabinetu. Tiskla si šátek na oči a tiše vzlykala.

„Chce dát s bohem Williamovi,“ pravila.

William šel přes pokoj a nadzvedl portiéru kabinetu. Vše se v něm chvělo. Svícen stál na stole. Stella ležela s odvrácenou hlavou vzadu na loži. Tu se přestal hoch náhle třást. Jediný hluboký cit posvátné úcty pohltil jeho zármutek a jeho pláč, zatímco se blížil k loži umírající.

Poklekl bez slz, se sepjatýma rukama.

„Je to William?“ tázala se Stella. A když hoch zvedl hlavu, viděl, že se s lože k němu sklání tvář, zářivě bílá, s očima, které jsou rozšířeny posvátným leskem.

Dlouho, dlouho dívala se nemocná na svého syna a zatímco pomalu a jako by chtěla ukonejšit jeho bolest, hladila mu vlasy, šeptala slabě jako umírající dech:

„Musím umřít.“

„Nezapomeň mne nikdy, Williame, nikdy, tolik jsem tě milovala.“

A prudce klesla umírající zpět na lože, tiše vzlykajíc.

„Nikdy,“ zaznělo jako výkřik v tíži úmrtního pokoje – – „Nikdy.“

A když slova rozlomila pečeť jeho potlačeného proudu slz, vztyčil se hoch v divoké bolesti a vrhl se na lože.

„Nikdy,“ opakoval vzlykaje.

„S Bohem! S Bohem!“

Stella odvrátila hlavu, otočila ji do tmy. Tu William vstal a pojal do sebe jediným pohledem vše v pokoji. Květiny, bílé lože, odvrácenou postavu matčinu, v jediném okamžiku uchvácen tisíci vzpomínek, které skrýval tento pokoj a které na něj volaly tisíci hlasů najednou, kráčel ke dveřím.

Sklonil hlavu, neohlížel se zpět. Ale náhle slyšel, že se matka obrací, otočil hlavu. Ležela zářivě bílá, zcela natažena, upírajíc na něj pohled.

„Maminko,“ zvolal a vztáhl ruce.

Ale aniž se pohnula, stále s týmž pohledem šeptala, slabě vydychujíc dlouhým bolestným vzdechem:

„Ubohý hochu.“

William nevěděl sám, proč ztuhl při tomto vzdechu…

V osm hodin začal smrtelný zápas. Berg a ošetřovatelka drželi ruce nemocné, Nina jí utírala pot z čela.

V obytném pokoji seděla Žofie tiše, zcela uchvácena strašlivým zármutkem dětství, které nechápe, ale bojí se: bezejmennou úzkostí bez slz, kterou tuhnou údy.

Hög chodil okolo stolu, stále okolo, jako štván. Někdy se zastavil u dveří do kabinetu, naslouchal a šel dále, lomě rukama, jako by chtěl rozdrtit svoje modrobílé prsty. Pod vousem prosvítala strašlivá bledost a oči byly podlity krví.

Za dveřmi kabinetu seděl William. Berg mu zakázal vstoupit dovnitř. Seděl bezmyšlenkovitě a rozstřihoval mechanicky noviny na malé kousky; odříkával si báseň, kterou měl uloženu pro školu, zcela tiše a při tom stříhal…

Ale neslyšel slov, která sám šeptal, jeho život byl v uchu, kterým naslouchal chroptění umírající za zataženou portiérou. Byl mučen strašlivou, pohánějící zvědavostí vidět… Raději vidět všechno, než tohle – a náhle prudce odsunul portiéru stranou.

Kabinet byl osvětlen. Po obou stranách lože viděl ošetřovatelku a Berga zápasící s křečovitě se pohybujícím tělem, jehož paže se křivily konvulzivním škubáním… Její hlava byla natažena vpřed, oči strnulé, vlasy zcuchané, barva modrožlutá… A ze sevřených úst tekla bílá pěna.

S nepřemožitelnou hrůzou spustil záclony. – To byla maminka – –

Berg vyšel, byl velmi klidný:

„Dáme jí šampaňské,“ pravil.

„Šampaňské?“

„Abychom jí ulevili, ano, to je jediné, co lze nyní dělat.“

Šel zase dovnitř. Hög chodil dále kolem stolu, aniž si čeho všímal, jenom dokola.

„Má Jensen přinést víno?“ tázal se William.

Otec kývl.

Z kabinetu bylo slyšet prudké nárazy, když umírající sebou škubala v křeči, chvílemi tichý nářek. V obytném pokoji štvané kroky Högovy.

Pak sebou všichni trhli při bouchnutí šampaňského, Jensen stál zmaten s lahví se zlatým hrdlem v ruce, zatímco víno pěnivě vytékalo na koberec. Berg vyšel.

„Dobrá,“ pravil, vzal láhev a šel opět dovnitř.

William měl pocit, jako by měl spolknout velké sousto, které mu dusivě vězelo v hrdle.

Dávali Stelle šampaňské celý den.

Odpoledne usnula. Když procitla, byla v bezvědomí, ale klidná. Hög seděl u lože, drže její ruku ve své, ruka byla vlhce studená, již ztuhlá tuhostí smrti.

Tu a tam zavrtěla hlavou a slabě vzdychla. Bylo to, jako by s každým vzdechem prchal zbytek života. Zavřená víčka se chvěla.

O půl deváté otevřela umírající oči, pohlédla na Höga a její tvář jako by přeletěl úsměv poznání:

„Slyšíš skřivánky?“ šeptala.

Šťastný úsměv, tiché škubnutí, vzdech… Hög pustil ruku své mrtvé manželky.

Zatímco jeho skloněná hlava mu klesla těžce na prsa, vstal s ohnutými zády a prázdným pohledem bez lesku, díval se dlouho na mrtvé tělo Stellino. A jako by jeho údy ztratily svou sílu, zapotácel se náhle zpět ke zdi, zatímco mu studený pot vystoupil na čele.

Měl asi těžké účtování s touto mrtvou.

Pak kráčel namáhavě přes pokoj, zvedl portiéru a vyšel ven. Nemluvil, jen opatrně zavřel dveře kabinetu.

A v témže okamžiku všichni pochopili, že přišla smrt.

V koutech děti tiše plakaly. Uprostřed pokoje stál Hög bez slz, lomě rukama.

Berg přišel za chvíli. Vešel na okamžik k mrtvé a zase vyšel. Hög byl odešel a lékař přistoupil k Nině, dal jí psaní a pravil, že její matka ji prosí, aby je četla společně s Williamem. Nina prudce plakala, lékař ji políbil na čelo, prosil ji, aby byla klidná a vyšel ven, aby promluvil s ošetřovatelkou, která v jídelně pilně trhala plátno na kusy, šila růžice a vázala smuteční flór.

Nina uložila Žofii do postele a vrátila se do obytného pokoje.

William byl vyšrouboval vysoko lampu a seděl a četl u stolu až u dveří jídelny, které byl pootevřel. Byl náhle uchvácen bledou hrůzou před smrtí, která ležela vedle, úzkostí, která skoro zabíjela jeho zármutek.

Naprosto se mu již nezdálo, že tam za portiérou leží jeho matka, cítil jenom, že smrt je v domě.

„Přečteme si psaní,“ pravila Nina.

William vzhlédl a spatřil matčino písmo na bílém listu papíru.

„Nině a Williamovi,“ stálo tam. Zdálo se mu, že se stydí a zarděl se nad svou dřívější úzkostí.

Nakloněni k lampě a objímajíce se kolem pasu, čtli oba sourozenci poslední dopis své matky.

„Milované děti! Ruka se mi chvěje, mohu sotva psát a každé písmeno, které píši, mne bolí, ale láska vás naučí číst moje nezřetelné písmo…“

William sklonil hlavu na Ninina ňadra a sevřel ji prudce v dlouhém, zoufalém objetí…

„Čtěme to klidně,“ pravila Nina mírně a vyvinula se mu.

„Vaše matka, která nyní musí zemřít, ač by tak ráda žila k vůli Vám, nebyla, drahé, milované děti, vždycky šťastna. Člověk má starosti, které skrývá úsměvem, a tyto starosti podryly můj život. Ale to všecko nemusíte nikdy zvědět. Moje poslední slova jsou prosba. Často, když jsem večer seděla s Vámi sama, mluvila jsem o proslulém rodu, jemuž náležíte, a pro tento rod prosím Vás, nejdražší děti, abyste splnily mou prosbu, k vůli svému dědečkovi, jehož to byla poslední slova, k vůli mně, která jsem zemřela, abych splnila jeho vůli.“

Slza rozmazala slova. Bez dechu zvedli papír k lampě. William již neplakal, stoje za Ninou hltal papír očima.

„Váš otec je duševně chorý – možná, že se nikdy neuzdraví. Naše doba, milované děti, je ještě dosti podivná, že pokládá toto neštěstí za zneuctění a kromě toho by Váš otec ztratil svůj úřad, kdyby byla známa jeho nemoc, a Vy nejste bohati – proto zakrývejte to, skrývejte to – jste mladí, život Vám jednou přinese štěstí – –

Nechť to nikdo nezví!

Jsem unavena – ruka již nemůže. Tisíckrát, tisíckrát s Bohem!

Vaše matka.“

Čtli se zadrženým dechem, probírajíce se neurčitými písmeny jako rozsudkem smrti, který čteme s hrůznou zvědavostí.

Nina nechala list klesnout.

Němi, kreslíce si utrpení budoucnosti, seděli dlouho mlčky.

„Pojďme navštívit matku,“ pravil pak William.

Ošetřovatelka rozvěsila prostěradla po všech stěnách, zakryta bílou hedvábnou pokrývkou ležela Stella na loži. Tvář byla klidná, ale kolem úst spočívala tichá bolest, jako by umírající byla odešla s potlačeným vzdechem.

Nina zvedla lampu a položila světlý šátek na tvář mrtvé.

V jídelně stála dlouhá řada odzátkovaných, jen do polovice prázdných láhví od šampaňského.

Hög se vrátil domů se zardělou tváří, žíly na jeho čele byly naběhlé.

„Byl jsem se najíst,“ pravil, „Jezte, jezte, je toho třeba v takové době.“

„Jedli jsme již,“ pravila Nina.

„Ale je třeba jíst výživné věci, velmi výživné věci, kup nějaké hovězí maso v těchto dnech, Nino, mnoho hovězího masa.“

Opakoval slova mechanicky, mluvil jako člověk, který chodí ve spaní. Počal se hrabat v kredenci a vytáhl tři sklenice.

„Udělá nám dobře, když se dnes večer trochu napijeme,“ pravil. „Docela dobře, abychom mohli spát, a jinak by přišlo víno nazmar – –“

William udělal pohyb, jako by se chtěl vrhnout na láhve. Nina zbledla jako stěna.

„Nemohu pít,“ pravila.

Něco v jejím tónu Höga zarazilo.

„Ty toho také nemáš zapotřebí,“ pravil. „Ale William – ten spí špatně.“

Vzal jednu z poloprázdných lahví a nalil víno do vodové sklenice.

„Pij,“ pravil.

William vzal sklenici a zvedl ji ke rtům…

„No tak pij,“ pravil Hög drsně, „pij.“

Nalil sám sobě:

„Udělá nám to dobře.“

Přiťukl si se synem:

„Nu, jen odvahu,“ pravil.

William měl při pití pocit, jako by měl zemřít.

Postavil sklenici na stůl a pohlédl na Ninu dlouze, zoufalým pohledem. A Ninina úzkost mu neposkytla útěchy.

VI.

Uplynul rok.

Nina nebyla již nováčkem v řízení domácnosti a za přispění starých služek šlo v domě všechno jako za doby „paní“; zákon, který vše řídil, bylo stále opakované „tak to dělala maminka“ a každým dnem, který minul, zdálo se Nině, že provádí kus poslední vůle mrtvé.

Tento pocit a její silné mládí nutně také přispěly, že jí ulehčily život v smutném domově. Hög churavěl, trápen melancholií, nad kterou musili být druzí šťastni, poněvadž to byl nejmírnější tvar jeho nemoci, která ale přece spočívala tak těžce na mladých životech, jež nabývaly svých prvních dojmů ve stínu nepřemožitelných starostí.

A ještě tíže, jako temný, hrozný mrak spočíval nad domácností strach. Tento děsný strach před novým výbuchem otcovy nemoci přímo zledověl mysl Niny a Williama a způsobil, že žili ve věčném neklidu, který nikdy neusínal. Jediné veselé slovo mlčelivého Höga a byli vylekáni, jako bodnuti včelou; trochu mnohomluvná důvěrnost mezi otcem a dětmi a vrhali na sebe plachý pohled, který říkal rychle a úzkostně: „teď to přijde“; Högův návrh na nějakou zábavu, která by přinesla trochu rozptýlení do jednotvárného života, kterým, jak viděl s drtivou bolestí, žily jeho děti – a řekli si, když zůstali sami: „Neuděláme to.“

Nina v tomto životě zesílila. Zármutek, úloha, která byla na ni vložena a která byla příliš velká pro její síly, ji nezdrtila. Ale časná bolest prošla její duší jako mrazivá noc a jinovatka mrazivé noci tam spočívala dlouho.

Veškerou vřelostí svého srdce obklopovala „své drahé“: Williama a Žofii – cizím lidem se vyhýbala. Měla určitý, silný pocit, že se páše na nich – na jejích sourozencích a na ní samotné – bezpráví, když se takto zabíjí jejich první mládí, a tento pocit činil ji chladnou ke všem, i k těm, kteří neměli účasti na tom, že byla vložena na mladá ramena tato oběť pro čest rodiny. Kromě toho musila se vyhýbat cizím lidem, jejich dům musil být pevností. Měli-li skrývat otcovu nemoc, musilo se to stát tím, že se vzdalovali všech. – Kdo mohl vědět, kdy nemoc propukne?

Wiliiam byl zachvácen toutéž úzkostlivou plachostí jako sestra, ale účinkovala u hocha jiným způsobem.

Vsál do sebe za poslední rok nadmíru silný pocit významu a stáří svého rodu, jeho činů a skutků a tato rodová pýcha, která v jeho vášnivé mysli nabyla zvláštní, hlodavé prudkosti, přešla ve všeovládající ctižádost, chlapeckou ctižádost onoho zvláštního, čtrnáctiletého druhu, jejíž skutky jsou sny, jejíž vždy hledající žízeň po cti se hasí vítězstvími, která přidělujeme sami sobě, a jejíž zdobící vavřínové věnce jsou tak snadno získány, poněvadž ověnčujeme sami sebe. William ve svých fantaziích narážel čelem do nebes.

Chorobný hoch dobýval v myšlenkách nový svět pro sebe a pro svůj proslulý rod.

Pak přišla otcova nemoc. Co ho tu přemáhalo, nebylo otcovo neštěstí, ale daleko více hanba, která, jak nejasně cítil, padala na ně touto chorobou. Byl zavolán zpět ze svých fantazií, dobývajících nebesa, a viděl s náhlou jasností žalostnost skutečnosti.

Jeho sny neměly životní síly, aby mohly odolat těmto vichřicím a nevykvetly již; jako chlad jediné dubnové noci může spálit pučící květinový zákon, tak se zhroutily hochovy fantazie pod touto ranou.

Jeho myšlenkový život se uzavřel za těžkou melancholií, která jako by poskytovala odpočinek jeho příliš záhy zesláblým nervům. Celé jeho existenci byl dán ráz únavou, jež byla plodem prudkých duševních hnutí, která jeho nervózní mysl nemohla snést, aniž v ní zanechala příliš velké stopy.

A k této blazeovanosti, způsobené příliš časnými starostmi, přistoupila jiná, při nejmenším stejně nebezpečná a osudná.

Stellina smrt způsobila nevyplnitelnou mezeru v synově životě; ač vlastně nikdy v pravém slova smyslu syna nevychovávala, ale spíše přihlížela jeho vývoji, byl to přece jenom její vkus, ale pouze její, který ho vzdělal, její city, které v něm tak říkajíc znova vyrůstaly.

Byla střediskem všeho, co věděl, cítil a myslil. Nyní odešla zároveň, když rodinné neštěstí ho oloupilo o sny, které vyplňovaly více než polovinu jeho života, a cítil ve své stále přibývající melancholii prázdnotu, jejímž jediným obsahem byla hluboká trpkost, kterou choval ke všemu a ke všem, a na níž lpěl s umíněností dětství.

A na místo Stellino nenastoupila při samotářském životě v domě žádná nová důvěrnost nebo blízké přátelství. Högův dům nebyl k tomu.

Jsa unaven fantaziemi, odkázán sám na sebe, zahrabal se William do čtení. Ale hochovi bylo nemožno nalézt zalíbení v knihách, které by se byly hodily pro jeho stáří.

Život mu ukázal utrpení a vášně, které se hýbaly silněji, starosti, které se zarývaly hlouběji, než jak tomu bylo v těchto knihách.

I odvrátil se ve svém čtení rychle od knih svého stáří a vyhledával básníky, o kterých se říká, že psali svou krví: jen jejich díla zdála se mu pravdivými, jen oni, zdálo se mu, že vědí, co musí člověk trpět.

Ta četba ještě více zahřívala skleník, do něhož poměry a okolnosti tak záhy přestěhovaly tuto rostlinu.

Ale starosti a utrpení, jimiž překypovaly mnohé básně, které četl, byly většinou jiného druhu, náležely jiné sféře. To si však William neujasňoval, viděl pouze, že to jsou utrpení, o nichž věděl, že se v životě vyskytují a aniž byl užil v životě něco z toho, co způsobila tato utrpení, znalostí utrpení se nejprve seznámil s požitky, kterých nikdy neokusil, a pak ho omrzely.

Jalový myšlenkový život byl již hotov s Byronovými vášněmi a s neštěstími Heinovými.

Pak došel na své cestě k Alfredu Mussetovi a shovívavý profesor půjčil s úsměvem „La confession d’un enfant du siècle“[3] patnáctiletému chlapci. A bylo by také bývalo pozdě ho zadržovat. William chápal všechno, věděl všechno. S krutou zkušeností, která právě proto, že náleží pouze myšlenkovému životu, vysouší všechno, chápal každé vlákno v duši Mussetova hrdiny a jeho melancholie, která se zrodila ze zármutků, spojila se nyní se sytostí unavenou rozkošemi.

Asi v této době byl konfirmován. Za vyučování náboženství přiváděl často jeho veledůstojnost k zoufalství zvláštními paradoxy, skeptickými otázkami a frázemi. Jeho veledůstojnost pronesl v den slavnosti svoje požehnání, když vložil ruku Williamovi na hlavu, o kvašení mladé mysli, které činí svět chaosem, ve kterém Bůh ve své milosti nakonec přece jenom stvoří soustředivé světlo.

Věc se měla tak, že náboženství uniklo Williamovi, nebo William unikl náboženství. Lhostejnost a únava znenáhla vysušily modlitby na jeho rtech a ten, jenž se přestane modlit, je dalek Boha.

William Hög soudil, že žil velmi dlouho a dosti dlouho. Rysy jeho tváře nabyly onoho starého, záhy zvadlého výrazu, který jest význačný pro mrzáky nebo pro děti, které mají záhy zemřít, byl velmi hubený a chodil vždy ohnutě, se skloněnou hlavou.

Ale přece se zdálo, že by mohl zkrásnět, až doroste.

Nina a on byli skoro stále pohromadě a silné pouto, které uvily společně starosti, se neroztrhlo. Ale na druhé straně tytéž starosti vyvinuly záhy jejich povahu ve velmi různém směru a každým dnem, který míjel, musila láska stavět most přes stále větší propast v pochopení.

William byl nervózní a dráždivý a pod jeho těžkomyslností kypěla a vřela všechna potlačená prudkost vášnivé mysli. Tak se stávalo, že tento potlačený žár mysli často vybuchl v nejpodivnější čas a při nejnepatrnějších příležitostech, když např. Nina, která byla vtělený pořádek, zavřela otevřenou knihu, posunula židli, na které byl bratr seděl nebo něco takového.

Nina byla při jeho výbuších hněvu vždy klidná a tento klid dráždil Williama, ještě více ho pobuřoval.

Jednoho dne vložila sestra „Rollu“ do knihovny a dovolila si, když se bratr po něm ptal, dokonce poznamenat, že tato kniha ostatně není pro hochy.

William se rozzuřil a pravil, že asi mnoho nerozumí takovým věcem – aby raději zůstala u svého milovaného „Sirotka Lovoodského“.

Nina hned neodpověděla, ale za chvíli zvedla klidně hlavu a pohlédla na bratra, řkouc:

„Myslíš, že by se mamince líbilo, že čteš tu knihu?“

William neočekával tuto otázku.

„Nemyslíš to,“ pravila Nina a hleděla opět dolů.

Ale náhle vyletěl bratr na ni a v zuřivosti ji udeřil přes ucho, až to plesklo.

„Williame,“ zvolala Nina skoro poděšena. „Williame – jak jsi mohl?“

A sotva uslyšel zvuk své vlastní rány a bolestný přízvuk sestřina výkřiku, klesly jeho ruce mdle dolů. Vzhlédl pošilhávaje a zdálo se mu, že se musí propadnout studem do země.

Nina vstala, držela ruku na zčervenalé tváři a chladně, jako by řezala nožem, pravila:

„Podobáš se tatínkovi.“

„Nino!“ Křičel to.

Zděšen, plaše William opět vzhlédl, a jejich pohled se setkal.

„Nino,“ pravil opět, tišeji, „Nino!“

Zhroutila se šeptajíc cosi na židli a plakala zabořivši hlavu do svého šití.

Za nějakou dobu, když již silně pokročil druhý rok po Stellině smrti, stal se Hög opět exaltovaným; pomalu, ale bezpečně probíhala jeho nemoc týmiž stadii jako minule. Byly to tytéž nápady pod jinými tvary, totéž přehánění, tatáž neklidná energie bez obsahu, u dětí stará úzkost, staré čekání, starý, neklidný strach. Jen musili jej nyní snášet sami.

V noci chodil Hög beze spánku po domě, štrachal v kuchyni, poslouchal za dveřmi, slídil po osvětlených štěrbinách, aby viděl, jestli William nebo Nina mají světlo a jsou vzhůru. Kradl jim večer svíčky a bral jim sirky. Věděl, že ho hlídají a chtěl tomu zabránit.

Znenáhla, jak exaltace stoupala, rostl strach dětí – i Žofie chápala nyní, že je otec nemocen – ale Berg doufal, že nastane rychlé zlepšení a nechal Höga v Horsensu.

Za dne seděla Nina doma, aniž si troufala vyjít a aniž mohla klidně zůstat mezi čtyřmi stěnami. Vyhýbala se lidem ještě více než jindy, zdálo se jí, že se všichni lidé dívají na ni zvědavě, a nenáviděla jejich soucit i jejich otázky. Tu seděla v polotemném pokoji obráceném do dvora a hloubala o své zoufalé, bezmocné úzkosti, jak byl den dlouhý, aniž mohla něco dělat a aniž pracovala, ponořena ve svou bezmocnost. Když byl otec doma, vyskočila každou pátou minutu ze své tuposti, aby v jídelně poslouchala, co dělá ve své pracovně, je-li někdo u něho a co říká.

Někdy, když takto měl návštěvu a mluvil velmi hlasitě a dlouho, otevřela náhle dveře a vstoupila pod nějakou lhostejnou záminkou, která mohla rozmluvu přerušit a přimět návštěvu, aby odešla. Ale tu ji stihl z očí otcových pohled tak rozzlobený a nenávistný, že dceru při tom zamrazilo.

Když byl William doma, seděli oba sourozenci pohromadě. Jejich rozmluva byla vždy tatáž, jako jejich myšlenky: v jediném kruhu točila se slova i myšlenky kolem jejich strachu.

Hög bral často Williama s sebou na své výlety, procházky, dlouhé projížďky; často zůstali vzdáleni po celé dny. Tyto časy byly chvílemi odpočinku pro Ninu, potřebovala tolik odpočinout si od své úzkosti; pro Williama bylo toto spolužití s nemocným strašlivým utrpením.

Hög zapomínal, že mluví se svým synem, a ježto byl ve své nemoci nenávistný k těm, které jindy miloval, vyprávěl mu páté přes deváté o svých bratřích, o excelenci, o své matce. Svlékal svůj rod před očima svého syna. Nebo se zabýval nejdivočejšími plány o tom, že odjede, aby ukázal synovi místa, kde strávil své mládí, aby ho dovezl do Paříže a do Itálie. William mu ke všemu přisvědčoval. Dokud byli sami, bylo to mnohem méně strašlivé a potud nechal otce mluvit. Ale jak zápasil, když byli pohromadě s cizími lidmi. Zakrýval otcovy zvláštnosti, mluvil živě, vyptával se ho, jako by ho samého všechno nejvíce zajímalo; vysvětloval otcovy názory, jeho přehánění, viděl stem očí a slyšel stem uší, aby odvedl zvědavost od jeho nevysvětlitelných výstředností.

Hned se tvářil otec nemocným a lehl si do postele; tu musil syn po celé hodiny přidržovat mokré hadry na jeho čele, nemohl se od něho hnout, ale seděl, drže jeho ruku ve své, zatímco otec naříkal ve svých domnělých bolestech. Vzbouření nervů působilo, že nešťastník trpěl pekelná muka.

Hned chtěl Hög používat lázní a strávili několik dní na pobřeží. Chodil o dvou holích, polo nesen Williamem, a dostal se tak k lázeňskému domku. V koupelně chtěl býti sám a syn ho směl doprovodit jenom k můstku. To byly strašlivé okamžiky pro Williamovu pobouřenou fantazii, když v upřeně zírající úzkosti čekal na břehu, bez ustání se dívaje ke dveřím lázeňského domku, který zůstával zavřen čtvrt hodiny za čtvrt hodinou, až studený pot vyvstal čekajícímu na čele.

Pak seběhl v šílené úzkosti třemi skoky dolů se stráně, kde seděl, přes můstek a zaklepal na dveře.

„Jsi ještě ve vodě?“

„Už jdu,“ odvětil Hög krátce. „Máš snad strach, že tvůj otec, který dostával prémie za plování, se utopí v umyvadle?“

V poledne jedli u table d’hôte v malém lázeňském hotelu. Seděli nej-doleji u stolu, Hög hned u rohu; když chtěl mluvit, musil mluvit přes syna.

Nikdy v životě nebyl William tak vědychtivý jako v té hodině, kdy mrzutý hostinský nechal své mísy hojnosti, naplněné hubeným telecím masem, vyprazdňovat na talíře hostí. Zmocnil se s nasazením všech svých sil veškeré otcovy pozornosti a zakrýval svou živostí a svými otázkami celou okolní společnost; zaplavil ho otázkami, smál se, odpovídal vesele, žertovně. Mrazivá úzkost mu propůjčila síly.

Ale když po těchto obědech přišli do svých pokojů a otec ulehl, aby spal na své posteli, často se William úplně zhroutil po strašlivé námaze a němý a necitelný pro všechno trávil hodiny v prázdném vzdání se, kde jeho mozek přestal pracovat a kdy plakal zemdleností, aniž o tom věděl.

Po několika dnech vrátili se zase domů a starý život začal znova. Exaltace stále stoupala a William netroufal si již ulehnout v noci do postele. Seděli po mnoho nocí – byl nyní již podzim – polodřímajíce ve dvou lenoškách ve Williamově pokoji, aniž si troufali rozsvítiti světlo a aniž si troufali mluvit, aby se udrželi ve bdění. Hög by byl viděl světlo ve štěrbině a byl by slyšel jejich hlasy, když šel kolem dveří. Celou noc slyšeli jeho neklidné obcházení, když bez klidu chodil sem a tam a otvíral a zavíral všechny dveře v domě. Jedl zřídka za dne, ale v noci slyšeli ho často řinčet sklenicemi a rachotit noži a ráno viděli, že si ukrojil ve spíži sýr.

Děti si netroufaly mluvit. Tu a tam se zeptal jeden z nich, jen aby slyšel zvuk, který by rozptýlil těžké ticho, které jejich hrůza zalidňovala děsivými obrazy:

„Spíš?“

A druhý odpověděl dvěma rychlými slovy. To bylo všechno.

Tak to šlo mnoho dní a mnoho nocí.

Myšlenka cestovat však v Högovi stále sílila, chtěl ukázat synovi Evropu. Jednoho krásného dne se ptal Berg Williama, jestli si troufá cestovat s otcem.

„Váš otec si přeje cestovat,“ pravil poněkud nedbale, „a myslím, že mu cesta prospěje, velmi prospěje.“

„Cestovat – –“ hučel William a bylo mu, jako by se měl náhle zadusit… „já – –“

„Netroufáte si tedy?“ tázal se Berg drsně.

William vzhlédl přímo do lékařových šedivých očí.

„Jak dlouhou lhůtu by to poskytlo?“ tázal se.

Lékař nemohl odolat tomu pohledu, pohlédl k zemi a pravil váhavě:

„Víte dobře, Högu, že lékaři mohou jenom předpokládat.“

Smetl holí prášek ze svých kalhot.

„A jak dlouho předpokládáte?“ tázal se William opět, podivuhodně pevně.

„Snad dvě léta,“ pravil lékař, „ale když se bojíte…“

Berg se zpola odvrátil.

„Což není, doktore, čeho se bát?“

Slova se ozvala prudce, jako potlačená výčitka, a mladý muž pohlédl opět ostře na Berga.

„Není čeho se bát?“

„Pro vás ne.“

Nastalo krátké ticho.

„Ale co škola?“ pravil William váhavě a sklopil oči.

„Ach, ano, hledejte vytáčky.“

William hluboce dýchal; otevřel a zavřel několikrát ruce, jako by chtěl mechanickým pohybem přemoci vzpouru své mysli, a trochu chraptivě pravil pak:

„Rád pojedu.“

Lékař na něj okamžik pohlížel, jak tu stál s velkými kapkami potu na čele a s ústy bolestně staženými při zašeptaných slovech, a v náhlém výbuchu soucitu plácl mu na rameno.

„To je statečné,“ pravil. „A nebojte se.“

Za tři dny jeli. Sama jeho nepřekonatelná úzkost činila Williama v těchto dnech klidným a odhodlaným, ale když odejel od peronu a vykláněje se z okna, spatřil Ninu mávat kapesníkem, bylo mu, jako by země pod ním mizela, a usedl se závratí na lavici.

První týden se zdálo, jako by Berg měl míti pravdu.

Jeli malými denními cestami, v noci přenocovali a jeli dále teprve za bílého dne. William podplatil průvodčího, takže zůstali sami v oddělení, kde pak Hög ležel natažen na jedné straně, na lůžku, udělaném z plédů, pokrývek a polštářů. Někdy byl tak sláb, nebo si domýšlel, že je, že bylo nutno ho nést do vozu i z něho. William vyprávěl, že jedou do lázní, a napravoval všechno zpropitným, které musil skoro vyhazovat. Aby dostal to množství peněz od otce, který byl stejně často směšně lakomý jako směšně rozhazující, musil si vymýšlet nejneuvěřitelnější historky.

Jindy byl Hög živý jako dvacetiletý a tu bylo obtížné ho udržet v oddělení; divil se, že jsou stále sami, a s podezíravostí šílenců říkal:

„Ale ty asi nechceš, aby byl někdo pohromadě s tvým otcem?“

William toho nedbal, hledal důvody:

„Tak málo lidí jezdí první třídou.“

Za zastávky v Neumünsteru otec zmizel. William šel do nádražní knihovny koupit trochu četby na cestu, ale když se vrátil na peron, bylo oddělení prázdné.

„Einsteigen,“ volal průvodčí dále u vlaku. „Einsteigen.“ Zabouchl dveře…

William seskočil se stupátka a rozhlížel se zoufale, nikoho neviděl – běžel podél nejbližších vozů a hlasitě volal, nikdo, nikdo neodpovídal.

„Einsteigen,“ volal průvodčí u něho.

William vyskočil na stupátko a rychle, přerývanými větami, vyprávěl, že otec je pryč, že nemůže jet, že musí zůstat tady.

Průvodčí se smál a vnutil ho do oddělení – William si vzpomněl, že mluvil ve svém zoufalství dánsky.

Zatímco jeli, seděl překonán, zmaten, aniž si troufal myslit. Měl zůstat, neměl jet vlakem – – Ale otec se mohl zmýlit v oddělení, seděl patrně v jiném voze, nemohl tam přece zůstat…

Chodil ve svém rozčilení sem a tam po oddělení, aniž mohl klidně sedět, stále znova zpracovávaje tuto dvojí řadu myšlenek, kterou jeho fantazie podporovala tak strašlivě lhostejnými důvody.

A kdykoli zastavili na jedné z malých stanic, měl chuť vyskočit a nová řada myšlenek ho přece donutila zůstat.

Co by si také počal se svými dvaceti markami? Kam by se odebral?

Hamburku otevřel sám dvířka vozu a vystoupil. Jeho úzkost přešla ve vzdávající se, tupou a bezcitnou lhostejnost a byl přesvědčen, že otec není ve vlaku. A přece slídil s horlivostí zoufalství po každých dveřích, které se otevřely v řadě vozů. Běžel k vedlejšímu vozu první třídy – k dalšímu. Nějaký pán stál na stupátku zpola nahnut do vozu… nyní vystoupil zcela ven… otočil se… byl to on.

William se rázem zastavil a zakryl si rukou ústa, aby nevykřikl; všechna krev se mu rázem hrnula k srdci.

Hög pomáhal s vybranou zdvořilostí z oddělení plavé, velmi vysoké dámě, nabídl jí rámě a blížil se k synovi:

„Tys tady,“ pravil zcela lhostejně. „Opatř nám, hochu, vůz.“

Dáma vzala lorňon a dívala se okamžik nedbale na Williama, pak se otočila a řekla několik slov francouzsky, zatímco šli do čekárny.

William zůstal stát, sotva otce poznával: když ho viděl takhle zezadu, jak vzpřímil svou štíhlou postavu, nesl krásně hlavu, poněkud se skláněje k dámě, kterou vedl – proti jeho vůli byla synovi nápadna čistá rasa celého jeho zjevu, něco určitého, nepopsatelně vznešeného, co bylo nemožno definovat.

Opatřil vůz a jeli všichni tři – Hög, hraběnka Hatzfeldtová a on – do „Hôtel de l’Europe“. Hraběnčina komorná seděla na kozlíku.

Nikdo nemluvil s Williamem. Seděl polo skryt pod kufry a kloboukovými krabicemi její milosti, a když otec na něco ukázal, obracel se jen k dámě, nebo dodal spěšně: „Vidíš, hochu,“ při čemž nedbalý přízvuk činil syna nejméně o pět let mladším. William měl pocit, jako by ještě nosil blůzu. Hraběnka mluvila francouzsky a udržovala ho tím způsobem mimo rozmluvu; ostatně se zdálo, že docela zapomněla na jeho přítomnost a nechtěla tušit jeho existenci.

Když zůstali v hotelu sami, ptal se William, kdo je ta dáma.

„Byl jsem přítelem jejího muže,“ pravil Hög. Dále nic.

Pečlivě se strojil, oblékl a svlékl zase tři, čtyři košile, než nalezl takovou, která byla dosti dobrá, zvolil mezi svými kabáty modrý se sametovým límcem a dlouhými, moderními šosy.

„Budeme jíst přesnídávku v zoologické zahradě,“ pravil.

„S hraběnkou?“

„Ano.“

Byl to těžký den pro Williama. Otec dýchal jen pro hraběnku, dvořil se jí, zaplavoval ji pozornostmi, líbal jí ruku, zavěšoval se do ní, sedě ustavičně přímo proti ní, aniž od ní odvrátil oči. William skoro nemohl snést se na to dívat, mučilo ho to. Rděl se, když otec s laskáním položil svou ruku na hraběnčinu paži, klopil oči, když se na sebe usmívali tichým a smějícím se úsměvem; trpěl, když se otec sklonil a jejich oči se setkaly.

Nevěděl sám, co to bylo, ale zdálo se mu, že zvláštní pohled otcův musí urazit každou ženu, že jeho dotyky ji musí pobouřit. A v tichu své mysli nenáviděl tuto plavou, klidnou dámu v jejích šedivých cestovních šatech, v jejích švédských rukavičkách a s jejím věčným úsměvem.

S ním vůbec nemluvili a znenáhla stoupal jeho trapný pocit do nesnesitelnosti. Nemohl to již vydržet, zdálo se mu, že se otec lichotí jako vrkající holub, a byl rozhořčen na hraběnku, která přijímala všechno s týmž dokonalým klidem, s týmž nevyrušitelným úsměvem.

Nechtěl se na ně dívat a přece toho nemohl nechat, jeho cit byl zraňován a jeho zvědavost ho pudila vidět.

Pak myslil, že jí řekne všechno, že jí bude vyprávět, že je otec nemocen – to bude trest, a šimralo ho ve špičkách prstů, aby jí to řekl. A přece, ne, bylo to nemožno.

Večer byli v divadle Thalia. Seděli v proscéniové loži. Hög a hraběnka vzadu ve tmě, William napřed. Hráli kus od Mosera a hostovala jedna z nejproslulejších německých hereček. Nikdo v loži nesledoval hru.

William slyšel ustavičně hraběnku a otce za sebou šeptat a dráždil ho zvuk velkého vějíře, kterým ustavičně pohybovala sem a tam. Otec se po celou dobu k ní nakláněl, tváří se blíže k její tváři.

V meziaktí otec vyšel. A aniž se mohl déle ovládnout, obrátil se William k hraběnce a řekl rychle:

„Tatínek je choromyslný.“

Setkal se s hraběnčiným pohledem; nehýbala se, pohybovala vějířem a pravila:

„Vím to.“

Slova mu odumřela na rtech, byl by ji mohl udeřit do tváře.

Příštího rána hraběnka odjela, aniž se Hög o to staral.

Za dva dny odjeli z Hamburku, zastavili se v Münsteru, v Düsseldorfu, a dojeli konečně do Kolína.

Hög mluvil více než v první době cesty a počal se vyhýbat Williamovi, zatímco stále uzavíral více a více známostí všude, kam přišli. Za dne to ještě šlo, neboť syn chodil s ním na procházky nebo byl alespoň nablízku, ale po pozdní table ďhote, když šli nahoru do svých pokojů – bydlili v mezaninu a měli tři pokoje, č. 53 – snažil se Hög vším možným způsobem vylákat Williama ven na tak dlouho, aby sám mohl utéci do divadla nebo do cirku.

Někdy ho dokonce zavřel, zatímco sám se toulal, bůhví kde.

To byly pro Williama nejmučivější hodiny: sám, tísněn svou drtivou samotou, seděl ve velkém saloně a čekal. Pokoušel se psát dopisy, ale nebyl schopen udržet myšlenky pohromadě, usedl na balkon, směřující k velkému nádvoří: šplýchání vodotrysku, smích a hovor hostů pod skleněnou střechou ho dráždily; neměl klidu, vešel do své ložnice, umyl si ruce po desáté, podíval se do zrcadla, vešel opět do salonu, sem a tam.

Byl by mohl křičet o pomoc – tak osamělým, tak opuštěným si připadal v tomto uzamčeném bytě. A zvonit nemohl. Jak by byl mohl vysvětlit, že byl zamčen, proč otec odešel? – – Ne, musil čekat. – – Hög se vrátil domů pozdě v noci.

William byl velmi plachý, mluvil zřídka a vyhýbal se novým známostem. Zhubl a neměl chuti k jídlu. Jednoho dne při table d’hôte slyšel, jak otec říká tiše svému sousedu:

„Přepracovanost – zděděná melancholie – dědictví po matce.“

Cizinec na něj pohlédl a Williamem to škublo. Proto tedy pohlíželi na něj tak soucitně, vyhýbali se mu, mluvili podivně mazlivě, když konečně mluvili – – proto s ním jednali sklepníci tak plaše, jako úzkostlivě: domnívali se, že on je šílený.

Bylo mu, jako by mu krev tuhla v žilách, jako by mu stůl, mísy, talíře náhle počaly tančit před očima… zatímco stěny vířily jako kolotoč. Nemohl změřit propast, která se otvírala pod jeho nohama.

Když přišli nahoru, usedl ke krbu, neslyšel, neviděl – tato rána ho ohlušila. Bez přispění očí a uší měřily jeho myšlenky propast, před kterou stál: on tedy byl šílený, on, melancholický, plachý, lidem se vyhýbající a otec byl zdráv, vždyť on mluvil, byl duchaplný, omlazený, obklopen vůní elegance a vznešenosti… Co bylo přirozenějšího, než že se tomu věřilo? Lidé tomu musili věřit…

Ale musil jít k lékaři, tak to nemohlo potrvat… nemožno.

Vstal, aniž věděl, jak dlouho tu seděl, a viděl, že oheň vyhasl; zavolal, otec nebyl ve své ložnici. Tu počal se zabývat znova starým myšlenkovým pochodem, probíral myšlenku za myšlenkou, opět si říkal tytéž důvody, vážil je a docházel znova k témuž výsledku. Stále tentýž kruh myšlenek.

Náhle se počal třást zimou. Balkonové dveře byly otevřeny a říjnový večer byl velmi chladný. Šel zavřít dveře a viděl, že v restauraci byla světla zhasnuta, na nádvoří hořely jen dva plynové plameny, plápolající ve větru ve svých oválných koulích. Dva sklepníci sestavovali židle pod skleněnou střechu.

Bylo tedy asi pozdě.

Hodiny ukazovaly také dvě.

V tomtéž okamžiku zapomněl na novou úzkost a uvědomoval si pouze, že se otec ještě nevrátil domů. Tak pozdě přicházel přece jenom zřídka.

Nový strach zahnal starý. Sedě skrčen na pohovce usnul, překonán únavou, zatímco jeho myšlenky, z nichž se staly sny, honily se ustavičně dokola v tomtéž žalostném kruhu.

Byl probuzen hlasitým smíchem a spatřil otce stát uprostřed pokoje s tureckou čepicí na hlavě a s velkým vousem. Vyskočil jako pružina a zastínil si oči, jakoby se chtěl bránit tomu pohledu.

„Kdo to je,“ pravil.

Otec se smál.

„To byl celý můj maškarní oděv,“ pravil, stále se směje: „a přece jsem tě jím polekal! Blázne! – Blázne!“

William se tázal, díval se na něj. Oči se příšerně leskly, rty se křivily ve věčný úsměv: mluvil nepřetržitě, slova se hnala jediným proudem, přerušovaným smíchem, výkřiky a prozpěvováním.

Bílá kravata se rozvázala, náprsenka byla pomačkána, jeden knoflík otevřen.

„To je od tance,“ pravil se smíchem. „Dámy člověkem točí, až se mu zatočí hlava.“

Pokoušel se zapnout košili, ale ruce se mu třásly a neměl nad nimi vlády.

„To je asi vina šampaňského,“ pravil a řekl po francouzsku b místo p.

William stál jako přikován, jeho zdvižené ruce mdle klesly, zatímco mu zuby cvakaly a pozoroval, jak mu myšlenky v hrůze unikají.

Zíral několik okamžiků jako přičarován na tvář šílencovu. Pak se dal náhle, aniž o tom věděl, do hlasitého smíchu: všechna jeho hrůza vybuchla v řezavé křeči smíchu.

Hög díval se chvíli na něj a smál se s ním; stojíce naproti sobě, smáli se oba, otec a syn, jako šílení.

Ale náhle přikročil otec k němu a se zdviženou rukou šeptal hrozivě:

„Směješ se mně, směješ se svému otci.“

Zasyčel ta slova, oheň mu jiskřil v očích. A zatímco mu smích prudce odumřel na rtech, zdálo se Williamovi, že zkamení pod tímto šíleným, zlostným pohledem:

„Ne, ne, vždyť já se nesměji,“ pravil polohlasem, neboť mohl sotva natolik rozevřít rty, aby ze sebe vypravil ta slova, „vždyť já se nesměji.“

„Ano, směješ se.“

„Ne, ne, což pak nevidíš,“ pravil William třesa se úzkostí. „Jsem vážný, nesměji se.“

Hög se sklonil a uchopil ho za rámě železným sevřením:

„Ano,“ šeptal chraptivě, „nezapírej, smějete se, smějete se všichni – neboť já jsem blázen, blázen – zbláznil jsem se.“

A náhle odstrčil syna tak prudce zpět, že se zapotácel ke zdi.

Bolest rány Williama probudila, fyzická bolest vrátila mu duševní klid. Musil se především dostat ven, musil přivolat pomoc. Změřil vzdálenost ke dveřím.

Chorý sledoval směr jeho pohledu.

„Ne,“ pravil a smál se opět, „je zamčeno – zamkl jsem.“

Díval se chvíli na něj se škodolibým zábleskem v očích:

„Víš přece, že ty jsi nemocen, je nutno být opatrným, velmi opatrným.“

William sáhl před sebe a opřel se o lenošku.

„Ano,“ pravil s námahou, přemáhaje se. „Ale co bych také dělal venku teď v noci? Vždyť nyní je na čase jít spát.“

Díval se nepřetržitě na nemocného, zatímco rozsvěcel dvě svíčky na krbu a podával mu jednu z nich.

„Dobrou noc,“ pravil.

Otec vzal svíčku, aniž o tom přemýšlel.

„Ano, nyní budem psát,“ pravil roztržitě a bezzvučně, dívaje se do světla. „Spěchá to – člověk nikdy neví, jak dlouho podrží svůj rozum.“ Šel se svíčkou k psacímu stolu a otevřel mapu: „Ty musíš psát,“ pravil, „mně se ruka trochu třese, budu ti tedy diktovat.“

William šel přes pokoj, jako by chtěl přinést židli, kolem krbu rychle ke dveřím. V téže chvíli se Hög otočil a kývl důvěrně:

„Ano, hochu, jsou zavřeny – a šňůru zvonce jsem také strhl.“

Zvolání, jako potlačený výkřik odumřelo v synově hrdle, pak se přemohl a řekl s úsměvem:

„Dáváš na mne, tatínku, dobrý pozor.“

Usedl k psacímu stolu a otevřel rukopis. Nemyslil již, krev mu hučela v uších a písmena mu tančila v mlze před očima.

„Odhalení pomníku“, stálo tam velkými, zdobnými písmeny, zachvěl se a otočil list.

Otec chodil sem a tam po pokoji za ním.

„Kde jsme?“ tázal se.

William počal číst. Sotva slyšel, co sám říká a četl chraptivě, jednotvárně.

„Neboť kdybychom je zavřeli všechny do klece, tato zvířata, stvořená k ničení, jichž podstatou jsou pudy, a jichž pudy jsou zhouba a běda, jednali bychom správně – –“

„Ovšem – ovšem – tam jsme přestali.“

Hög se smál, mluvil tiše sám se sebou, mnul si ruce. Pak se zastavil u synovy židle a pravil náhle:

„Přece tě to nepokazí?“

„Vždyť píši vždycky,“ pravil William.

„Ovšem, ovšem, piš tedy.“

Syn se sklonil nad rukopis, hlavu měl těžkou jako olovo.

„Neboť žena za víc nestojí,“ diktoval Hög. „Muž je pán a může ničit bez odpovědnosti – –“

„Slyšíš,“ pravil a přistoupil k svému synovi, „bez odpovědnosti, jinak to není možno,“ šeptal s tichým smíchem, odcházeje zase… „Měli bychom příliš mnoho co nést.“

Smích řezal syna do duše.

„Bez odpovědnosti,“ opakoval.

„Ten, jenž se neučiní pánem, stane se otrokem,“ diktoval chorý. „Ten, jenž neničí, bude zničen. Neboť nikdo nezkrotil zvíře v ženě.“

Stojací hodiny tloukly čtyři.

Nemocný smál se stále sám pro sebe, mluvil šeptem a přešel několikráte sem a tam po pokoji; opět se zastavil u psacího stolu za synem:

„Nemá člověk právo se mstít?“ pravil chraptivě: „Nu, opakuj to.“

William otočil list a četl:

„Ten, jenž se neučiní pánem, stane se otrokem, ten, jenž neničí, bude zničen.“

Nemocný si mnul ruce:

„Evangelium,“ pravil. „Krásné evangelium.“

Syn položil pero:

„Jsem tak unaven,“ pravil.

„Vidíš,“ pravil nemocný, aniž ho slyšel. „Je dobře něco takového vědět a dobře si to zapamatovat, pak je člověk ve všech případech klidný.“

Zvedl ruku, opět ji spustil a hluboce vzdychl.

„Tvoje maminka byla lepší,“ pravil náhle v novém myšlenkovém pochodu. „Milovala jiného, víš přece – svého bratrance…“

William se otočil, pohlédl na otce v bezejmenné hrůze.

„Tatínku,“ volal, „tatínku,“ a vztáhl ruce jako k obraně, „tatínku, neříkej mi to.“

Slova zněla jako odervané výkřiky.

„Ale přišla a řekla mi to,“ pravil nemocný, který stál až u krbu. „Prosila, abychom odejeli na cestu, aby boj s vášní jí byl snazší.“

Syn hluboce vzdychl.

Úsměv mu přeletěl tvář, a zatímco pláč, který mu stoupal do hrdla, činil jeho hlas zamženým, šeptal:

„Ó děkuji, děkuji!“

Potácel se, držel se opěradla židle, otec ho uchopil za rameno:

„Stala se světicí,“ šeptal tajemně a tiše a přiložil ústa až k jeho uchu, „často jsem s ní mluvil, často, plakala a naříkala pro nás, říkala, že nám její modlitby nemohou pomoci.“

William se třásl pod otcovou rukou.

„Ano,“ – pravil – „je světice.“

Nastalo několik okamžiků ticho.

„Budeme se k ní modlit.“

A prudkým škubnutím donutil syna, aby poklekl na koberec vedle něho.

„Modli se,“ volal chraptivě, vřískavým hlasem. „Modli se,“ a hlavu položenu na zem, zcela natažen hučel polohlasem jakési strašlivé modlitby, hrůznou směs fanatického zbožňování a děsného proklínání.

William klečel, aniž si troufal vstát, klečel se skloněnou hlavou a tiše šeptal.

„Modli se,“ volal opět chorý, „modli se hlasitě.“

Zvedl hlavu s podlahy, takže William spatřil zkroucenou tvář a skelné oči, vypadaly, jako by byly potaženy blanou.

„Lehni si,“ křičel otec. „Lehni si, pyšný.“

A ještě hlasitěji volal:

„Vždyť se modlíš ke mně, k svatému Markovi.“

Jediným skokem se zvedl a vzpřímen ve své plné výši s nataženýma rukama stál před synem, který tiše vzlykaje skrýval svou tvář v koberci.

„Já jsem to, já,“ volal ustavičně nemocný. „Já, svatý Marek. Modli se, modli – nebo se nedostaneš nikdy mezi blažené.“

William ležel zcela tiše, údy měl těžké jako z olova, zdálo se mu, že nebude mít ani sílu vstát. Otcova slova zněla v jeho uších jako vzdálená bouře a slyšel výmluvnost šílencovu.

„Slyšíš,“ volal nemocný, „to je mé evangelium: Ten, jenž nezničí, bude zničen, tak praví svatý Marek.“

Mluvil, stále mluvil. William již neslyšel, nic nerozeznával, natažen na zemi kousal do koberce v zoufalství téměř šíleném.

„Neboť jejich nenasytnost pustoší svět a život je páchnoucí hřbitov, kde prostituce šlape po hrobech. Ale běda jim, běda jim – svatý Marek jim hlásá smrt sírou a záhubu.“

Tu přešly otcovy výkřiky náhle v chroptění, v dlouhé křečovité chroptění, které zápasilo se šíleným smíchem. William skoro ztuhl děsem a mohl sotva zdvihnout hlavu.

Hög stál opřen o zeď, šermuje rukama ve vzduchu zíral před sebe se strnulýma očima. S výkřikem, stenem, který hrůza učinila zvířecím, syn vyskočil. Nemocný šermoval ještě několik vteřin rukama ve vzduchu, pak se zapotácel a natáhnuv před sebe, jako by hledal oporu, ruce, které byly křečovitě zaťaty, zhroutil se těžkým pádem tváří na podlahu.

William škubal mocně za dveře, pak se mu zdálo, že otec leží tak podivně klidně a vrazil prudce do lenošky, aby se dostal k němu.

„Tatínku,“ volal, „tatínku,“ volal opět. Dotkl se jeho hlavy, sáhl mu na vlasy – vzal jeho ruku, zvedl ji a pustil ji s výkřikem.

Hög byl mrtev.

Zpráva o Högově smrti roznesla se rychle po hotelu, a když se roznesla, bylo to, jako by mlčení plížilo se z pokojů mrtvého dlouhými chodbami, schody nahoru a schody dolů, přes dvory a předsíně a kladlo se tíživě na celý dům. A ve stopách mlčení kráčel jakýsi stín, přes jasný zasklený dvůr, přes síně restaurace a přes úsměv němých hostů, který odumíral v blízkosti smrti.

Bylo to, jako by velký stroj pracoval těžce v chladném mlčení. Zvonec vrátného zněl jako umíráček, sklepníci běhali plaše a bez úsměvu kolem úst, jindy tak zdvořile se usmívajících, přes nádvoří pod skleněnou střechou. Všude v domě se hovořilo šeptem, smích zamrzal a odumíral.

Tato jedna smrt číhala v tomto ohnisku života v každém koutě a nebylo nic platno, když člověk obešel číslo 53, neboť ať šel kamkoli, potkával smrt. Kostlivec stal se polypem, který uchvátil celý dům svými příšernými rameny.

Několik hlučných Američanek odjelo hned prvním vlakem.

Ostatně udělal hoteliér krátký proces.

Dostavil se do čísla 53. o půl desáté v bílé vázance a černých rukavicích, aby vyslovil Williamovi svou soustrast a svou rukou v rukavičce ho shodil se schodů.

Usedl před krbem proti Williamu Högovi a hladil si cylindr, zatímco pronášel svá těšivá slova s jakousi plačtivou vroucností, která měla vyjádřit hluboce procítěnou účast.

Pan Fridrich byl velmi účastný. Chtěl udělat všechno, všechno, aby ulehčil mladému pánu těžké, příliš těžké břímě… To by byla v každém případě jeho povinnost a tady to je povinnost, kterou koná s radostí.

Pan von Hög byl host, jaké je potěšení vidět ve svém domě, velmi vzácné potěšení, ještě včera překvapil pana Fridricha svým vkusem ve víně.

„Ale byl spokojen, to je mi útěchou,“ dodává pan Fridrich, „moje sklepy ho uspokojily. Vidím ho ještě, jak okoušel značku Liebfraumilch, kochal se jí, rozuměl tomu vínu – ach, váš pan otec byl znamenitý muž,“ a slzami naplněné oči pana Fridricha hledaly strop v dojatém uznání zároveň nepřekonatelnosti sklepa a neklamného vkusu zemřelého hosta.

Nastala přestávka. William byl příliš otupělý, než aby něco řekl. Seděl, opíraje svůj těžký týl o lenoch židle, slabě se usmívaje a pozoroval náprsenku pana Fridricha, která se dmula při jeho mlaskavých vzdeších jako pancíř.

Pan Fridrich konečně odvrátil oči od stropu, sklouzl jimi, aniž pohlédl na Williama, přes černý cylindr a spočinul na koberci na zemi. Nadzvedl se v židli, hluboce si odkašlav a pravil opět:

„Ano – byl spokojen.“

William seděl stále mlčky, ale když pan Fridrich vzhlédl, kývl, aby potvrdil tuto spokojenost.

Náprsenka majitele hotelu pohybovala se prudce v této nové přestávce a rychle, aby ihned strhl všechny mosty, pravil, pohlédnuv znova na Williama:

„Ale hotel není nemocnice.“

Očekával snad odpověď, ale když se mu žádné nedostalo, dodal se silným důrazem:

„Tři americké dámy již odjely.“

William stále seděl, aniž co říkal a přes svou otupělost shledával sdělení páně Fridrichovo velmi zbytečným. Majitel hotelu ustal a zahryzl se do rtu. V hloubi své duše nazýval mladého člověka nepříjemným idiotem.

Zavěsil cylindr mezi svá kolena a studuje horlivě jméno na jeho podšívce pravil, konče jakoby rázem rozmluvu:

„A lidé pravidelně také necestují proto, aby zemřeli.“

Vzhlédl, a když zpozoroval, že William velmi zbledl, pravil s mírným úsměvem:

„Naopak – většina z nich cestuje, aby se tomu vyhnula.“

„Lékař slíbil, že opatří rakev,“ pravil William a vstal. „Budu moci odejeti dnes večer.“

Čelo pana Fridricha se rozjasnilo, a zatímco odstrčil židli a kráčel ke dveřím, utopil svou spokojenost v proudu účastných slov a ujišťování.

„Tedy dnes večer,“ pravil William krátce. „Prosím vás, abyste zpravil své hosty o tom, že mrtvola bude odvezena ještě dnes večer.“

Pan Fridrich kousl se znova do rtů, prosil, aby směl položit věnec na rakev „pana otce“ a zmizel.

Po celou cestu byl William ponořen v hlubokou otupělost, která nepřemýšlela, a procitl z ní teprve, když za dva dny, časně ráno, vjížděl na peron v Horsensu.

Pod lucernou stály Nina a Žofie, držíce se za ruce, zcela černě oblečeny, dívajíce se po oknech vlaku. Bylo při nich cosi zvláštně promrzlého, bezmocného, jak tu stály zcela samy a krčily se v černých šálech. William si toho náhle všiml.

Byly tak bledé v záři lucerny a stály tak těsně pohromadě, jako by jedna chtěla pomoci druhé ve společné bezmocnosti.

William sám nevěděl, proč mimovolně v tom okamžiku napřímil ramena. Pak vystoupil. Nina mu ovinula ruce kol krku a Žofie se chopila jeho ruky.

„Byla to těžká doba,“ pravila Nina a políbila ho.

Nastaly pohnuté dny, pohřeb, urovnávání spousty poměrů, které Högova smrt zastihla v žalostném zmatku, ustanovení dražeb – řada věcí, vše to, co provází velká ukončení životních period a převraty v životních poměrech. Jak bylo přirozeno, obraceli se všichni hlavně k Williamovi, vždyť on byl syn a třeba ještě mlád, přece rozumný a starší nad svůj věk.

Den po pohřbu seděl William v otcově pokoji – Nina a Žofie byly pryč – a rovnal nějaké zanechané dopisy. Všechny zásuvky psacího stolu byly otevřeny a hrabal se v korespondenci a v denících.

Většinu vhodil do ohně, jen dopisy matčiny a excelence ušetřil. Seděl a díval se do kamen, kde se bílý papír kroutil, uhelnatěl a rozpadl v popel – zmocnila se ho při té práci zvláštní, citu prostá zarmoucenost. Někdy se zamyslil drže svazek dopisů v ruce, opět se vzpamatoval a vhodil je do ohně.

A zatímco takto seděl a znenáhla pochovával tolik útržků a úlomků dokončeného života, bylo mu náhle, jako by tento život se od něho tak podivně vzdaloval, mizel v mlze, plynul do neurčitého soumraku, kde již nic nemohl zachytit a nic nerozeznával… A nestál také o to, aby zachytil to, co mu takto unikalo.

Tak seděl, když sluha hlásil, že přisel advokát Lund a že by rád promluvil s mladým pánem.

Advokát Lund byl přítel doktora Berga a převzal na přání strýců urovnání pozůstalosti.

William vstal a vyzval pana Lunda, aby usedl.

„Rovnal jsem nějaké dopisy,“ pravil, a počal zavírat zásuvky psacího stolu.

„Chápu to,“ pravil Lund a položil šedivý klobouk na stůl, „ano, je tu věru mnoho co rovnat.“

William mlčel, zavíral a zamykal zásuvky a usedl pak k psacímu stolu, přímo naproti prokurátorovi.

„Mnoho co rovnat,“ opakoval advokát, stahuje své rukavičky, a potom, jako přechodem, třikráte si odkašlal.

„Ano,“ odvětil William.

„Vaši strýcové mne požádali, abych se podjal urovnání pozůstalosti,“ pravil Lund a opřel se zpět, složiv ruce na hedvábné vestě, která svítila na rostoucím bříšku. „Je to těžký úkol.“

„Ale vy budete tak laskav.“

Prokurátor pohlédl přes brýle pozorně na Williama svýma šedýma očima.

„A vy naprosto nevíte, v jakém stavu byly záležitosti vašeho otce?“ tázal se.

„Naprosto ne,“ odvětil William, který kousal do slonovinového rozřezátka. „Tatínek nikdy o takových věcech nemluvil.“

„Mohu si to myslit.“

Prokurátor pohladil svou plnou rukou krátce zastřižené, zrzavé licousy. „Mohu si to myslit.“

Nastalo několik okamžiků ticho, pak pravil prokurátor pomalu, velmi široce:

„Ano, není tu mnoho.“

Opět pohlédl na Williama, který stále kousal do rozřezátka.

„Ale,“ pravil dlouze.

Lund dosedl pevněji.

„Poslední léta mnoho pohltila,“ pravil, „velké jmění tu nikdy nebylo…“

„Ano, spotřebovalo se ovšem mnoho,“ pravil William zamyšleně.

„Příliš mnoho,“ vyklouzlo spěšně Lundovi. A rychle se rozhodnuv pravil nyní, když byl led prolomen:

„Přímo řečeno, není tu nic.“

Rozřezátko padlo na zem a William se sklonil, aby je zvedl.

„Vaše sestry mají ovšem pojistku – s vámi to, bohužel, není… tak příznivé.“

William opět vzhlédl. Sklonil hlavu.

„Ne,“ pravil tiše. Cítil tak podivný chlad u srdce.

„Ale člověk se na štěstí může něčím stát, i když je chudý.“

Chudý – Williamovi bylo, jako by dostal těžkou ránu do hlavy.

„Ano, na štěstí.“

Mluvil bezzvučně, mechanicky.

„Dobře, že mají pojistku,“ dodal.

„A za vás zaplatí vaši strýcové…“

„Mohu si to myslit,“ pravil William, byl by stejně mohl říkat abracadabra. Pak šel a otevřel dvířka kamen, aby si zahřál ruce, které byly studené jako led.

Lund povzdychl s úlevou a vytáhl si trochu kalhoty nad kolena, byl rád, že to William přijal tak klidně.

„Vaše sestry hodláme umístit na jedné faře,“ pravil.

„Mým sestrám se přece nebude ničeho nedostávat?“

Stál dosud u ohně a v jeho hlase bylo něco tak podivně cizího.

„Ovšemže ne a pojistka stále stoupá.“

William zavřel dvířka kamen.

„Soudili jsme,“ pokračoval Lund, „že by se vám mohlo líbit v Sorö, je tam tak lacino a záhy byste mohl dostat stipendijní místo…“

„Ano, to by bylo dobré,“ hovořil jako člověk, který mluví ze spaní. Ale náhle zvedl hlavu a pravil: „V Sorö – to je moje nejvyšší přání.“ Vzpomněl si ihned na kostel.

Za chvíli Lund odešel.

* * *

Ne, William nevěděl, co je chudoba, ale naučil se tomu záhy. Pomalu, ale bezpečně pochopil, co bude znamenat být chud a tato jistota kladla se jako studená, vlhká mlha kolem jeho myšlenek. Jejich obrazy měly být prodány, Jensen odejel na prvního, jídlo doma bylo prostší, potřebné šaty mu dali šít u lacinějšího krejčího.

Williamovi se zdálo, že zcela svlékají jeho život, který se stává pustým a holým jako zdi v pokojích, nyní, když byly sejmuty obrazy.

Cítil chudobu jako prázdnotu a odvažoval kus za kusem, oč je olupovala.

Ale na druhé straně pomohla vzrůstající jistota, že jsou chudí, a pochopení, co to znamená, k vzrůstu citu, který ho po prvé uchvátil jako tušení onoho rána, kdy se s otcovou mrtvolou vracel do Horsensu a spatřil sestry na peroně. Onen dojem slabosti, který ho tehdy překvapil, trval a vzbudil u něho živou touhu podporovat, moci pomáhat: a viděl, že je jeho povinností být silným, aby to dovedl.

Ve skutečnosti byla Nina v tomto okamžiku zlomena. Odchod z domova, tak říkajíc vymazání celého jejich dosavadního života, účinkovalo na ni drtivě. William prosil pana Lunda, aby ji zatím neseznamoval s pravým stavem věcí a sama její nevědomost zdála se činit ji slabší, jeho silnějším.

Po druhé postaven tváří v tvář skutečnosti, viděl ji nyní jiným způsobem. Skutečnost stala se mu něčím, s čím je nutno zápasit.

Pak měl odejet.

Nastal poslední večer. Všichni tři sourozenci byli za soumraku na hřbitově u hrobů. Nyní seděli v kabinetu, který ještě vypadal jako za starých časů. Nina nemohla snést, aby se něco změnilo v tom pokoji, než odjeli. Pili čaj u stolu v rohu – u „maminčina stolu“ – a nyní seděli všichni mlčky, zatímco pečená jablka klokotala na kamnech.

Tu a tam pronesl jeden z nich dvě slova, druzí odpovídali – vše v takovém polotlumeném, skoro slavnostním tónu. Pak zase mlčeli.

„Kdy se asi zase uvidíme?“

„V létě,“ pravil William.

A Žofie počala počítat na prstech, za kolik měsíců bude léto.

„Skoro sedm měsíců,“ pravila.

„Ty uplynou rychle,“ pravil William, ale samému se mu zdálo, že je to dlouhá, dlouhá doba, kterou jeho myšlenka naprosto nemohla proletět. „Vždyť to není nic.“

„Ale na Vánoce;“ to Nina mluvila.

„Ne, ne, na Vánoce – – na to jistě –“ chtěl zrovna říci: nebudeme mít prostředky, ale pak mlčel a řekl za chvíli: „Ano, snad na Vánoce.“

A všichni se opět zabrali do svých myšlenek…

„Ale já nemám letos žádnou pokladničku,“ pravila pak Žofie. „Budeme musit, Nino, dát něco pastorovým?“

„To nevím,“ pravila Nina a za chvíli tišším hlasem, pláč jí vězel v hrdle: „Když nic nemáme –“

Žofie vstala a přešla pokoj, usedla se skloněnou hlavou do kouta za kamny a za chvíli ji slyšeli, jak si utírá kapesníkem nos.

Tak chvíli seděli.

„Mohla bys něco zahrát, Nino,“ pravil William, „a zazpívat jednu z maminčiných písní.“

Nina přistoupila ke klavíru, William šel tiše přes pokoj k Žofii za kamny. Tam seděl, chovaje ji na klíně, na stoličce, zatímco Nina zpívala.

Seděla okamžik s hlavou v rukou a lokty na bílých klávesách, pak zahrála předehru a zpívala:

Svá očka zavře ptáče
a sedne si a sní,
co zatím vichr pláče
kol jeho obydlí.

Nechť prudká vlna běží,
nechť fičí vichr zlý,
snů jasném na pobřeží
je vždycky bezpečí.

Zpívala první sloku tlumeně, ale pevně, ale při druhé jí hlas přeskočil a poslední tóny zněly jako tichý šepot. Vytáhla kapesník a zakryla si oči. Několik minut bylo zcela ticho, bylo slyšet jen tichý, potlačovaný pláč tří sourozenců. Pak William vstal a přistoupil k Nině. Sňal jí kapesník s očí a políbil ji.

Žofie položila hlavu sestře do klína a seděli dlouho, aniž mluvili.

„Je to tak těžké,“ pravila Nina tiše. A za chvíli: „Zítra nebudeme již mít domova.“

Mimovolně zaryla Žofie hlavu pevně, tak pevně do jejího klína a William tiskl její ruku:

„Ne,“ šeptal.

* * *

Příštího dne v poledne William odejel. Nina a Žofie stály na peroně s uplakanýma očima. William se vyklonil ven a kýval. Pak vlak vyjel, viděl Nininu vysokou, černě oděnou postavu, její dlouhý závoj vlál ve větru, zdálo se mu, že něco volá.

Vlak zahnul. Zmizely.

Williamův lístek druhé třídy byl jenom do V. Tam si koupil nový lístek třetí třídy. A když seděl vtlačen do kouta tvrdé, dřevěné lavice, límec kabátu zdvižen na uši, poněvadž tam táhlo, cítil William Hög, že nyní musí jít sám do širého světa a bojovat.

Bylo mu šestnáct let.

Williamovi se zdálo, že vše minulé uplynulo již tak dávno, a přece byl v Sorö teprve měsíc. Ale tento měsíc byl jako věčnost. Dny nastávaly a dny míjely a jejich pokojná jednotvárnost padala na něj jako mírná sněhová chumelenice, která zakrývala vše. Byl to mír, který se skoro podobal mdlobě.

Škola mu nepůsobila mnoho práce. Z počátku – prvních čtrnáct dní – byl velmi pilný, namáhal se psát krásnou dánštinou ve svých překladech, skutečnou francouzštinou ve svých slohových cvičeních, četl Tacita jako domácí četbu a udal dvakráte, že četl celý německý román. Ale znenáhla se mu zdálo, že tato námaha je vlastně zbytečná, neboť byl nejnadanější ze třídy, snadno se stane primusem a pravděpodobně dostane vyznamenání při maturitě: měl zvláštní schopnost dovést se zaskvít málem a uplatňovat nápady a učitelé, kteří záhy viděli, že je vyvinutější než soudruzi, pokládali jeho melancholii za hloubku.

Nyní šlo především o to, nalézt cíl – a velký cíl. Neboť velký, vznešený musil být – bezmezný jako jeho ctižádost, která pálila jeho duši jako oheň. Stejně hluboko, jako jeho rod klesl, stejně vysoko musí stoupnout.

Mnoho hodin trávil v kostele.

Nešel tam prvního dne, netroufal si. Zatímco strýc schován za novinami pil kávu v kavárně, vyplížil se tiše ze dveří. Neřekl, kam jde, tu by strýc snad byl šel s ním a – ne, chtěl býti raději sám, musil býti sám, zdálo se mu, že by ani nemohl říci, že jde do kostela; byl tak podivně stísněn, skoro ztuhl ve svém očekávání.

Kráčel namáhavě proti větru ulicí se skloněnou hlavou, kabát se mu lepil k nohám, že mohl sotva kráčet. Pak ho náhle napadlo, že by ho strýc Hög mohl vidět z okna, a šel na chodník až těsně k domu.

Běžel přes náměstí, klobouk mu sletěl, ale zachytil jej za šňůru a kráčel dále. Podél domů došel ke klášterní bráně.

Vstoupil branou. Jak byly zdi silné, ty vystavěli jeho předkové… Sahal na zdi, vyměřoval klenutí skoro coul za coulem, výšku i šířku – pak vyšel do aleje. Vítr honil zvadlé listy a nechával je tančit ve vířivých kruzích kolem uzlovitých, vlhkých kořenů – jaké to byly mohutné kořeny!

– Jak byly ty stromy staré. – – Viděly jeho rod…

Bylo mu, jako by se mu srdce zvětšovalo, vdechoval silně vzduch, plně své plíce. Zdálo se mu, že přišel k něčemu, co bylo jeho, k něčemu, co převzal v majetek. Všechny stíny, které život vrhl na jeho sny, zbledly a ustoupily před citem, že tady stojí ve stínu činů svého rodu.

A v jeho nervózní mysli zmocnil se ho i tento cit tak, že ho zcela ovládl. Vrhl všechno, co vytrpěl, všechna pokoření, všechny stíny na ramena velkých mrtvých a oni to mohli nést.

Tohle bylo jejich, jeho rodu. Tady nemohl nikdy osamět, neboť oni byli tady.

Náhle volaly na něj všechny činy jeho proslulého rodu, přišel do jeho domova, kde vzpomínky číhaly v každém koutě a jeho myšlenka v jediném okamžiku proletěla celou dlouhou ságu rodu.

Velká proslulá jména, zářivé činy, velké postavy – viděl to všechno. A díval se skrze temná staletí, kde všechno mizelo. Nevěděl, neznal nikdy podivného citu bezmocného hněvu, který ho uchvátil – mizelo to pryč, v nicotu – –

Excelence se vynořila. – Matčino vyprávění – – otcova postava – – –

Ano, opět to mizelo, pryč, byl toho konec – cítil to – – Rozhlédl se bezmyšlenkovitě. Pak se jeho zrak upřel na ohromnou perníkářku v klášterních vratech, seděla a utírala perník hřbetem své ruky.

Konal přehlídku rodu – kdo tu byl? Strýcové – to byla nedochůdčata a neměli dětí. Nina – to byla žena – on, on – – –

Ale dřívější jistota zmizela, světlo zhaslo, rodové světlo nad jeho životem.

Zaťal pěsti v kapse a sevřel rty. Zdálo se mu, že mu nastává tělesná zkouška sil. A jako studený temný stín vložilo se cosi do jeho myšlenky, cítil zpola neuvědoměle, že se něco blíží, strach, něco, co chtěl od sebe odstrčit; musil moci: když člověk chce, může.

Šel vzhůru po schodech do kostela – dveře byly otevřeny, někdo tam hrál na varhany. Nyní tedy bude stát tváří v tvář velikosti svého rodu. Vše se na něj řítilo, jeho sny, které zalidnily tento kostel, jeho touha, všechny myšlenky, které věnoval tomu prostoru. A náhle se prudce obrátil – dnes nechtěl vejít dovnitř… Chtěl čekat, nemohl, musil mít klid, musil zůstat uvnitř dlouho a dnes čekal strýc Hög. Ne, odešel. Za dva dny kráčel William s knihami pod paždí ze školy domů přes kostelní náměstí. Když šel kolem kostela, viděl, že je veliký vchod otevřen a šel vzhůru po schodech do předsíně a k širokým prostředním dveřím, za které vzal, aby je otevřel. Byly zamčeny; ale klíč vězel, William jej otočil a otevřel.

Zastavil se na schodech a díval se do kostela. Stál tedy tváří v tvář proslulosti svého rodu.

Nevěděl, představoval-li si oblouky vyšší, sloupořadí nekonečnější, prostor jasnější. Vlastně asi nestavěl nikdy jiný prostor nad hroby svých předků, než velkou síň, v níž se jeho pohled ztrácel, které nikdy nedal tvaru, ale kde sama jeho fantazie nikdy nenarazila na nějakou stěnu.

Ale sklonil se v úctě, přijímal, aniž se tázal, je-li to, co očekával, nebo byl-li zklamán, nyní, když tu stojí. Pozoroval dlouhou pestrou řadu štítů a erbů rodu – po stranách prostřední lodi, nad vysokými oblouky byl namalován štít vedle štítu, erb vedle erbu.

Počal číst jména a hesla, napsaná ozdobným mnišským písmem, citáty z bible a štíty s půlměsícem, trámem a lilií. Neznal nic o těchto jménech a jen rok jejich úmrtí byl napsán pod štítem, ale viděl, že jména sahají skrze staletí a jeho rod zdál se mu bohatším každým letopočtem, který spatřil; nesnil tedy, když zalidňoval všechny časy proslulostí svého rodu.

Šel pomalu kostelem a četl jméno za jménem; hledal jméno královrahovo, ale tu spatřil nad nejvyšším pilířem erb zakladatele rodu – tady ležel, tady to bylo. A vedle jeho štít, štít jeho syna a vnuků. Zdálo se mu, že jména nad tímto pilířem jsou psána písmem poněkud větším, ale to nebyl div – vždyť to byli obři, kteří ztesali dánský trůn, trůn Valdemarů, Valdemaři, králové, rod příbuzný jeho rodu.

Stále – stále, pokud bude Dánsko v paměti, budou žít tyto sloupy, které nesly proslulou dobu. Srdce mu bušilo, cítil, že mu krev kypivě proudí žilami, zmocnil se velikosti svého rodu. Tady, tady nalezl jméno královrahovo – – – Ale tady chápal, tady se nedivil.

Zíral a zíral na toto jméno. On miloval rod, velký rod, který stavěl trůn, který stloukal královský stolec, roztáhl baldachýn nad králem – on měl velkou odvahu, lechtivou touhu porazit, co druzí postavili. Rod měl být stejně mocný v tvoření i v porážení.

Šumělo to v něm, myšlenky, šílená pýcha, která sama brala zbraň královrahovu do své ruky. Zíral a nemohl se nasytit pohlcování tohoto jména. Úkladný vrah stal se světcem v jeho myšlenkách.

Pak se odtrhl a šel pomalu kolem oltáře. Šel se skloněnou hlavou, hluboce zamyšlen, klopýtl a procitl. Klopýtl přes náhrobní kámen a četl: „Jan“. Díval se na vytesaný obraz: Otřelý ležel prelát vytesán v kameni s biskupskou berlou v pravé ruce. William nepřemýšlel; aniž věděl, co dělá, aniž si to uvědomil, klesl na kámen, ruce přitisknuty k hrudi a tělo skloněno.

Nemodlil se, ale cosi nepopsatelného, jako tíživá ruka, donutilo ho pokleknout na tento kámen a jeho celá bytost se ponořila v ohlušující zbožnost –

Nevěděl, jak dlouho takto ležel; když procitl, cítil se pohlcen toutéž prázdnotou, kterou cítil jednou, když bolestí omdlel u zubního lékaře, závratnou prázdnotou, která nyní ustupovala; sklonil se na kámen a políbil jej.

Sáhl si k hlavě, aby se vzpamatoval a slyšel několik úryvků akordů na varhanech. Vstal a šel zpět. Obloha se zatáhla a v místnosti bylo pološero. Zmocnil se ho zvláštní pocit, mírná uctivost, cosi pokorného, jeho nálada se rozplývala v mírnosti, která téměř hraničila se slzami – – Zvuk varhan zazníval nad ním tlumeně.

Usedl do jedné lavice: jeho myšlenky potřebovaly si odpočinout a mizely v tónech.

Pak vstal a šel ke dveřím. Hra přestala a slyšel kohosi přicházet dolů se schodů kůru. Otočil se a spatřil stát na nejdolejším stupni dámu.

Nevěděl, proč se zarděl, ale cítil, jak mu červeň stoupá až k vlasům a odvrátil rychle oči. Ona vytáhla pomalu lorňon a dívala se okamžik na něj, než vyšla ze dveří.

William viděl její šíji za černou krajkou, která byla postavena vzadu na krku, vlasy byly vyčesány zcela vzhůru.

* * *

Potom trávil mnoho hodin v kostele. Jeho vzpomínky staly se jeho nejdůležitější společností. On se nepřipojil obzvláště vřele k žádnému ze svých soudruhů. Jeho zvláštnost vábila však záhy je a stal se rychle zbožňovanou bytostí, která je většině zcela mladých světoobčanů nutná, aby pozlacovala jejich víru v ideály a jejich teorie o dokonalosti.

Ale o plodném přátelském poměru nemohlo být řeči: William nic nepřijímal, stejně jako vlastně soudruhům nedával nic jiného, než zcela vnější věci sebe sama. Svůj nejhlubší život žil sám a jeho největší obdivovatelé viděli propast, která byla mezi ním a jimi, a měli ji v úctě.

Přicházeli k němu, mluvili s ním, když se nezavřel ve svém pokoji, mluvili o něm, když je nechtěl nechat vstoupit, obdivovali se mu od rána do večera – ale William žil stále sám.

Když ho pak rozhovor soudruhů po celé hodiny unavoval, šel odpoledne do kostela a seděl tam u praotcova pilíře, dlouho, zabrán v myšlenky.

Ve dny, kdy slečna Falková hrála na varhanech, byl tam William vždycky. Hudba zmírňovala jeho sny, tlumila neklid, který vždy jako spodní proud táhl se jeho nečinností.

Záhy seznal, ve které dny slečna Falková přicházela do města, a když ve dvanáct hodin, kráčeje kolem nároží, spatřil známý vůz stát dole v aleji u klášterní brány, šel vždy trochu rychleji přes hřbitov do kostela. Usedl ve svém obvyklém koutku a naslouchal, ale když myslil, že bude záhy konec, vstal a šel, aby uviděl dámu, až půjde dolů se schodů.

Nenapadlo ho, že vlastně na ni číhá, a po každé pohlédla na něj slečna Falková s malým úsměvem a po každé pozdravil a zarděl se pod jejím úsměvem. Jiného se nedělo nic: stál u prvního sloupu, ona šla dolů se schodů, usmála se, on pozdravil, tak uplynul nějaký čas. Když William v určité dny zahnul kolem nároží a neviděl vozu, bylo mu náhle velmi horko ve tváři a po celou poslední hodinu onoho dopoledne byl trochu horečnatý a neurčitě neklidný, neklidem, který se sám v sobě nevyznal. Tu usedl na lavici pod stromy a čekal, a když nepřišla, byl sklíčen.

Neptal se, kdo je, a nesnažil se to zvědět. Nikdy spolu nepromluvili slova a on byl ve věku, kdy blízkost odstrašuje.

Kromě toho byl ovšem William již dávno hotov s něčím tak životně silným, jako je zamilovanost. Chodil jen do kostela každičkou středu a pátek a byl rudý jako krev, když dámu pozdravoval. A tu se někdy stalo, že jeho zardění bylo nakažlivé.

Jednoho dne pravil v přestávce Williamovi jeden z jeho soudruhů:

„Slyšíš velmi rád moji sestřenici hrát?“

„Tvoji sestřenici?“

„Ano, vždyť běháš každou středu do kostela.“

William se zarděl a upřel oči na knihu.

„Ano,“ pravil.

„Sestřenice si tě všimla – ano, má zatraceně bystré oči.“

„Nevěděl jsem, že je to tvoje sestřenice,“ pravil William a vstal, nemluvili dále o té věci. První dva dny bylo Williamovi nepříjemno, že neznámá dáma přistoupila k němu takto blíže, nevěděl sám proč, ale neměl již samoten své tajemství a to bylo tak pěkné. Nyní byla Gersonovou sestřenicí a Gerson to věděl a bude se samozřejmě o tom mluvit ve třídě – a to celé bylo mrzuté.

Nyní již nebylo nic zcela jeho, ani kostel.

William zuřil a nešel do kostela celý týden, ale příštího pátku došel k výsledku, že bylo přece jen příliš směšné dát se odstrašit. Gerson samozřejmě o tom mluvil se sestřenicí a ona se asi smála, když se tak snadno dal zastrašit. Ne, právě teď musil jít, aspoň několikrát – a pak již tam vůbec nechodit.

Hrála krásněji toho dne? Seděla již u varhan, když přišel, a tu ve své nešikovnosti upustil knihy na dlaždičky a ona vstala a podívala se přes zábradlí na místo, kde stál.

Hrála krásně. Znělo to někdy šumivě, jako jásavé zbožňování, které se zvedá v tisícihlasém velebení; tlumeně to odumíralo, jako nejtišší šepot, van dechu stínů tohoto prostoru. William usedl k pilíři a nutil svoje myšlenky, aby kráčely obvyklou cestou, ale po celou dobu unikaly od rodičů, točily se bez určitého cíle, bez zřejmého předmětu; slyšel hudbu a jeho myšlenky se halily do tónů, nehledaly jiného obsahu než její hudbu.

Po prvé stala se mu hudba čímsi samostatným, dříve byla jen doprovodem něčeho cizího. Vlastně dnes po prvé slyšel hudbu a byl jí stržen, tóny byly pouze tóny a ona hrála krásně.

Tóny nevypravovaly již o pýše královrahově a o velikosti rodu, zpívaly svítající píseň, které sám nechápal, ale která osvěžovala jeho myšlenky.

Přestala hrát, zavřela noty, on vstal a šel ven. Kráčela dnes těsně mimo něho, a když pozdravil, usmála se, takže ukázala malé bílé zoubky a řekla: „Dobrý den.“

Odpoledne tázal se William Gersona, jestli by ho večer nenavštívil. Nikdy nebylo Williamovi tak těžké vést rozmluvu, jako onoho večera, a vše, co říkal, kroužilo kolem jedné otázky. Ale tu náhle pravil Gerson:

„Nu, tys byl dneska v kostele.“

Bylo strašlivé, jak dlouho trvalo, než byla nalezena sbírka básní na polici, která stála v koutě ve tmě, a William neodpověděl, dokud nepřišel k světlu s knihou v ruce.

„Tady jsou,“ pravil, byly to básně Aarestrupovy. A trochu rychleji, zcela lhostejně, jako by byl skoro zapomněl, co druhý říkal:

„Ano, viděl jsem dnes tvou sestřenici.“

„Říkala to,“ pravil Gerson, „myslí, že konáš v kostele pobožnost.“ Smál se.

William se silně zarděl.

„Říká, že tam chodíš navštěvovat svoje předky – ale nejsi přece blázen.“

Williamem to škublo a dal se do smíchu.

„Kamila je velice hezká, ač je již stará panna.“

Gerson se stále smál a přivřel mrkaje oči.

„Ano, hraje krásně.“

Tu počal Gerson vyprávět. Falkovi bydleli vzdáleni míli od města, teta byla mrtva a státní rada, bratr jeho matky, byl podivín, ale panství bylo krásné a sestřenice byla skvostná holka.

„Velmi ráda, na mou věru, sedí ve voze trochu těsně u člověka – – ale povídá a dělá jakoby nic.“

Vyprávěl páté přes deváté, a aniž se potřeboval ptát, seznal William záhy všechny poměry na Veilgaardu.

Mezi Williamovými „obdivovateli“ způsobilo trochu zlé krve, že se Gerson v poslední době s ním tak intimně spřátelil, ač se vždy stavěl trochu nepřátelsky k „modlářství“, tak nazývala opozice slepý obdiv, jemuž se těšil William ve svém kroužku: Jednou na estetické schůzi pronesl Gerson výrok o „otrokáři a otrocích“, kterému nebylo možno neporozumět. Nyní však byl přece Williamovým přítelem a starší kamarádi obviňovali Gersona ze „zrady“.

Mezi slečnou Falkovou a Williamem vyvinulo se pomalu větší dorozumění. Pro Williama měl její vždy opakovaný pozdrav tisíc odstínů a její úsměv, který všem ostatním by byl připadal stejný a vždy týmž způsobem ukazoval její špičaté zoubky, ponořil jej jednoho dne v zoufalství a dal mu příštího dne bouřlivou naději, podle toho, jestli mu připadal trochu více nebo méně zářícím, trochu více nebo méně přátelským.

Ale ani všechna měnivá hnutí mysli, která v něm vzbuzovala tato zamilovanost, nechtěl doznat sám sobě. Bránil se tomuto navrácení se k slunci života, zvyk bojoval proti štěstí, které cítil.

Jednoho dne, když šla dolů se schodů, upustila slečna Falková svůj rukávník. Měla v ruce rukavičky a noty a nemohla to udržet všechno, takže upadl jí také slunečník – přímo k nohám Höga, který právě chtěl vyjít malými dvířky. Zvedl jej a podal jí jej a srdce mu vězelo v hrdle, takže nemohl nic říci. Ona mu poděkovala a než věděl, jak se to stalo, byli venku v aleji, on nesa její noty, ona usmívajíc se a hovoříc se smějícíma se očima, které často mimochodem hledaly oči jeho, takže se zarděl ještě více a měl srdce tlučení, až myslil, že se mu ňadra roztrhnou.

Počala hovořit o hudbě. Má-li velmi rád varhany? Měla hluboký, altový hlas, který jaksi dlouze nesl slova a dával jim zvláštní důraz, i když říkala zcela lhostejné věci. Šla se skloněnou hlavou a ruce v rukávníku přitisknuty pevně k ňadrům.

„Ach, on nebyl muzikální, ale tady v Sorö neslyšel nikdy hudbu – proto také byl tak drzý, že přicházel do kostela…“

Shledávala to tak přirozeným – měl snad přece trochu více potěšení z její hry než stěny a – kosti jeho předků.

William cítil, že se zarděl až do vlasů.

„Skutečně se mýlíte.“

„V čem,“ tázala se a pohlédla na něho přímo.

„Naprosto to není proto…“

„Proč?“

Ne, nemohl snést ten pohled – mlčel a díval se k zemi.

„To s mými předky,“ pravil pak tlumeně.

„Já bych to shledávala přirozeným,“ pravila a přízvuk byl velmi vážný, podivně hluboký.

„Skutečně?“ ozvalo se rychle a pohlédl na ni.

Vzhlédla s úsměvem:

„Měla jsem tedy přece pravdu.“

Vůz ještě nepřijel, pohlédla k bráně, zavrtěla trochu mrzutě hlavou a zahnula pak do vedlejší aleje u jezera. William ji následoval.

„Když nemám jiné rodiny,“ pravil za chvíli.

„Svoje sestry.“

„Ano – moje sestry,“ hovořil pomalu a pokračoval, jako by mluvil před sebe do vzduchu: „Ale proto se přece člověk může cítit samotným.“

Opět kráčeli několik kroků.

„To dovedu pochopit,“ pravila.

„A pak tedy mám je.“

William šel dále.

„Chápu to tak dobře,“ vytáhla ruku z rukávníku a hladila rukavičkou jeho černou kožišinu: „Je asi mnohem snazší se něčím stát, když má člověk takové staleté předky, kteří na něj shlížejí.“

William neodpovídal. Slečna Falková hladila dál rukávník, pak pohlédla na něj šikmo a pravila:

„A vy jste poslední z rodiny?“

„Ano – rod je mrtev.“

„Nu, Weltschmerz,“ prohodila slečna Falková a sklonila hlavu. Kráčeli právě kolem nároží. „Jak jste stár?“

William se zarděl.

„Šestnáct let.“

Snažil se učinit tón ironickým, ale vzdal se toho a hlas mu při posledním slově zcela selhal.

„A již roztrpčen na svět – ano, s tím se za dnešních časů začíná.“ Ustala, zastavila se chvíli a pravila trochu rychleji: „Později nalézáme důležitý důvod, abychom se smířili se světem.“

„Mnozí jej nalézají…“

„Ach,“ – opět se smála – „ne, většina. Člověk se smíří se svým osudem prostě proto, poněvadž není zábavné mrzoutit.“

„Nemrzoutím.“

„Ne – to není pravé slovo. Jste ovšem nešťasten.“

Vykročila trochu rychleji.

„Ale – žert stranou – vím, že jste mnoho zažil… ale – mnoho zažít, neznamená mnoho žít. Nu – ale cožpak vy tomu rozumíte?“

William neodpovídal. Novým myšlenkovým pochodem nebo vrátiv se k starému pravil:

„Ale naprosto to není Weltschmerz. Naše rodina je hotova…“

„Hotova, ano, nechcete-li znova začít. Neboť člověk musí říci, že začíná, nechce-li býti dosti hloupý, aby myslil, že je možno být hotov, aniž jsme začali.“

„A co bych mohl vykonat?“

Zastavila se a dala se do smíchu:

„Promiňte, že to říkám, pane Högu,“ – podškrtla malinko to pane – „ale nejprve byste se měl snažit udělat zkoušky s vyznamenáním, vždyť máte dobrou hlavu…“

William se zahryzl do rtů, a když na něj pohlédla a s úsměvem dodala: „Přece se nezlobíte?“ škublo to jím, jako by se chtěl obrátit.

Šel skloněn vedle ní a vypadal ještě menší, než byl. Tiše se usmála, ale pak opět zvážněla:

„Ostatně to dobře chápu,“ pravila.

Vzhlédl.

„Že jste se stal darwinistou,“ pravila v odpověď na jeho němou otázku.

Opět zmlkli, zabráni oba do svých myšlenek. Ona promluvila první a tázala se:

„A co pak, až uděláte maturitu?“

„Pak budu asi hledět složit univerzitní zkoušky.“

„Pane Bože – což není možno hledat cíl?“

„Ano, kdyby jej člověk měl…“

„Nyní žvaníte,“ pravila netrpělivě, „kdyby jej člověk měl, nemusil by jej hledat. A vy jej jistě také hledáte – to jest, pouštíte uzdu fantazii…“

Ustala, William kráčel se skloněnou hlavou asi půl kroku před ní. Když promluvil, byl jeho přízvuk tlumenější, jako vyhlazený.

„A kde mám tedy hledat?“ tázal se.

„Na příklad ve svém dětství – v celém životě – ve svých sklonech.… Vyhledejte předpoklady, které vám dal život…“

William se zastavil, slečna Falková viděla, že její slova udělala dojem, a skrývajíc rukávníkem slabý úsměv, pravila:

„Máte skutečně velkou výhodu, že vůbec můžete hledat. My dámy můžeme jenom čekat…“

„Jak to myslíte, slečno?“

„Ano, my dámy sedíme polovinu svého života a čekáme, že se staneme šťastnými, a druhou polovinu sedíme v koutku a truchlíme, že jsme se šťastnými nestaly.“

Zahnuli k jezeru. Slečna Falková tiše bzučela, William byl podivně uchvácen. Měl pojednou tolik co říci – jen kdyby věděl jak.

Pak počal jako jediným skokem mluvit o své matce. Slečna Falková mnoho nemluvila – ojedinělá slova nebo jen kývnutí a krátké pohledy, které ho prosily, aby pokračoval ve svém rychlém vyprávění.

Nevěděl sám, co řekl… Dýchal hluboce a náhle přišel do rozpaků. Ale když na ni pohlédl, aby ji jaksi mlčky poprosil za prominutí, setkal se v jejích očích s dlouhým, pátravým pohledem, který způsobil, že se zarděl, a který byl – ne, nikoli vlídný a také ne mírný, ale zahřívající, takže na něj dlouho vzpomínal.

Slečna Falková vytáhla hodinky zpod pláště.

„Čtyři,“ zvolala, „ale Jens jistě myslí, že jsem se zbláznila.“

Šli rychle nahoru zahradou a mluvili spolu jen málo slov, ale šli velmi těsně vedle sebe, a co říkali, znělo nenuceně, jako výkřiky mezi starými známými. Pak přišli k bráně.

Jens přijížděl v téže chvíli.

Slečna se prudce ptala, kde byl, a když Jens řekl, že říkala, aby pro ni přijel teprve ve čtyři hodiny, zarděla se zcela malinko pod závojem.

William držel rukávník, zatímco vstupovala.

„S Bohem – jeďte!“

„Váš rukávník,“ zvolal William.

„Ach – ano, na ten jsem zapomněla.“

Vyklonila se z okna a uchopila rukávník. Setkala se s Williamovýma očima a opřela se, hladíc rukou rukáv svého kožišinového pláště, s tichým úsměvem zpět do vozu.

Od toho dne bývali mnoho pohromadě. Někdy šel do kavárny pro ni, někdy se setkali teprve v kostele. Nosil jí noty, šál a balíčky. Měla zvláštní schopnost přimět ho, aby jí nosil věci a chodil pro ni a čekal na ni na určeném místě.

„Tak,“ pravila paní pastorová v pokoji k své dceři, když šel William jednoho dne mimo se slečnou Falkovou. „Už má Kamila zase nového člověka.“

Slečna Kristina letěla k oknu.

„Ale tomu je sedmnáct let,“ pravila špičatě, děkujíc za pozdrav přítelkyně a dívajíc se za nimi. „Nakonec bude musit asi Kamila učit svoje otroky jasně mluvit.“

„Nebude jí už devětadvacet?“ tázala se matka a vsrkla doušek kávy.

„Ano, jsou tomu právě čtyři léta, co měla narozeniny – a tu jí bylo pětadvacet.“

Slečna se vrátila k svému paličkování.

„Falkovi by nám věru mohli poslat trochu ovoce,“ – paní si nasadila brýle a látala jednu z vlněných kazajek jeho veledůstojnosti. „Vědí přece, že tvůj otec tak rád dobrou hrušku.“

„Drahá maminko, jak si to můžeš myslet? Ti lidé přece mnoho nedbají o Boží slovo.“

Pak látala a paličkovala rodina jeho veledůstojnosti dále mlčky.

Kamila nyní naprosto nehrála každý den. Někdy prohlásila, že není v náladě, šli potom na dlouhou procházku alejemi podél jezera. Obyčejně on mluvil – vypravoval jí všechno.

A zatímco takto vyprávěl, bylo mu, jako by vše znovu prožíval, ale novým, zvláštním způsobem, který ještě více než dříve odstrkoval nedůležité věci stranou a soustředil se kolem jistých hlavních bodů, ke kterým se jeho vyprávění stále vracelo.

Tak to bylo z počátku a dlouho, ale později vracelo se jeho vypravování řidčeji k minulosti. Nezažíval nic, ale přece měl jí tolik co vypravovat. V pestře zmateném rozhovoru, který řídila jedním slovem, vedla jedním úsměvem, střídaly se výbuchy, přerušení a dlouhé řeči, dalekosáhlé deklamace mládí, v nichž se vyplavují napovrch zvláštní zlomky nezrozené touhy, snů, žádosti, rané únavy, celý onen zamlžený chaos myšlenek a pocitů, žádostí a tušení, který v prvním mládí plní naše srdce a náš mozek svými mlhami.

Ona mlčela a přijímala. Se skloněnou hlavou, usmívajíc se, takže bylo vidět špičaté zuby za rty poněkud klenutými, kráčela stále naslouchajíc. Ale když ustal, dovedla ho jedním slovem přimět, aby opět mluvil. A poslouchala ho ráda: co říkal, když takto kráčel hodinu za hodinou, bylo tak zvláštní, tak cizí, bylo to pro ni něco nového a ona přece již dosti žila a mnoho zažila.

O Kamile Falkové se mnoho mluvilo: její přítelkyně ji nenáviděly, muži na ni pohlíželi s nedůvěrou.

Byla jednou zasnoubena, bylo tomu již dosti dávno, a zasnoubení se náhle rozbilo a ona odjela. Něco v tom bylo tajemného, alespoň se to říkalo. Jak už to bývá, šeptalo se o různých věcech a jisto je, že byl u Falků toho roku na návštěvě nějaký malíř; maloval slečninu podobiznu a ona zůstala na cestách déle než rok.

Vlastně zkrásněla na té cestě. Její vysoká postava stala se junonickou a jako by chtěla rozdrtit klepy svými podpatky, kráčela pevněji než dříve. Její oči se prohloubily, nabyly zvláštního jiskřivého pohledu, ústa byla silněji zahnuta. Možná také proto, že se jí již nepodobala, spálila krátce po svém návratu domů svoji podobiznu, na které byla v bílých šatech a držela usmívajíc se růži v ruce.

Od té doby uplynulo dosti mnoho času a přes svou krásu a otcovo bohatství zůstala Kamila svobodna na Veilgaardu.

Doma to asi nebývalo vždy zábavné, ale dovedla rozjasnit venkovský život. První zimy trávili ona i otec v Kodani a pak měli v létě plno hostů, známých, se kterými se setkali v zimě ve městě. Trochu rychle se ovšem ti známí měnili – jeden rok to byli nějací umělci, starší herec a dva malíři, příštího roku polovina diplomatického sboru, kdo tvořili jádro dvoru slečny Kamily, ve kterém vždy jeden byl vyznamenán, aby po dva, tři měsíce spolu s krásnou dámou vydlabával až do pavučinové tenkosti zeď, která dělí milkování, jež si pohrává s ohněm a spálí si špičky prstů, od vášně, která se oddává a vede k „nedovoleným poměrům“.

Tak uplynulo čtyři, pět let, Kamiliny rysy se přiostřily, výraz očí chladl, přísněl, jak říkali někteří – nestala se méně krásnou, ale bylo přece vidět, že první mládí minulo. Možná však, že její city zestárly více než její rysy.

Nastala doba, kdy toto věčné zahrávání si s vášní a dotýkání se jí, ve kterém trávila život, účinkovalo na její mysl jako doušek slané vody, který jen budí žízeň a vysouší rty. Její mysl byla jako vysušena a hledala vždy znova tatáž vzrušení, která stále znova zostřovala duševní žízeň.

Ale pomalu zhasínala tato jeden čas planoucí touha, která odumřela, aniž byla ukojena. V její duši nastoupila prázdná blazeovanost; její touha se unavila poletováním a stálým narážením na stěny klece forem a uklidnila se a dřímala. Ale vedle této blazeovanosti prodlévala přece jen stále bdělá trpkost, která se zrodila z nespokojenosti a z vynucené rezignace.

V té době stali se bratranci Gersonovi gymnazisty v Sorö, a jak bylo pochopitelno, trávili neděle a kratší prázdniny u strýce na Veilgaardu. Kamila zacházela s bratranci jako s chlapci – vždyť byla také o deset let starší než oni – ale zdálo se přece, že věnuje některým ze soudruhů, kteří je vždy provázeli, značnější pozornost.

A znenáhla shledávala soudruhy bratranců stále „zábavnějšími“. Jako se zmocnila Williama, tak jednala již s několika a tato hra s prvním touhyplným bušením srdcí mladých mužů stala se slečně Kamile hotovým sportem.

Přitahovala je k sobě celou svůdností své krásy a své zkušenosti, její vybledlá, poněkud přísná krása musila účinkovat na sedmnáctileté srdce a ona činila jejich váhavou plachost smělou. Vábila je k sobě, aby naslouchala prvním neklidně se chvějícím tepům srdce v mladé hrudi, aby se osvěžila dechem první vášně, která se rodí jako vzdech z nezvyklé stísněnosti duše. Laskání jejího pohledu a jejích rukou budilo u mladých přátel onu bojácnou lásku, která se rdí nad svou vlastní neschopností, zatímco v myšlenkách se zmocňuje všeho. A tato hra byla tak málo nebezpečná: nedávalo se nic kromě stisknutí ruky; snad polibek na mladé čelo, které hořelo, na měkké kadeře, které její ruce dlouho laskaly.

William byl zamilován. Ale jeho zamilovanost byla zvláštního druhu.

Někdy, když spolu kráčeli podél jezera a on k ní hovořil proudem slov, která zněla jako polobásněné písně lásky, bojácné hymny mladíka, který se ještě neodvážil rozepnout pás bohyně lásky, ale tuchyplně zpívá o její kráse, pohlédl na ni někdy náhle pohledem, který ji mátl, působil jí rozpaky, takže sklopila oči: jindy dovedl být dlouho tichým, zamlklým a pak konečně vypukl v hořkost, která zbavovala celý život květů a jevila únavu, kterou nemohlo nic pokoušet.

Věc se měla tak, že ve Williamově duši zápasila zamilovanost prvního mládí se zkušeností, získanou četbou, a jeho vyčerpané nervy, jeho již silně otřesená, a proto zemdlená mysl byla často unavena stálým pohnutím, které mu tato zamilovanost způsobovala a kterému jeho zkušenost dávala hlubší význam.

Někdy byl zcela dítě, někdy ho činily jeho teorie zkušeným mužem, který dovede získat téměř týchž požitků z neplodné zamilovanosti jako ze skutečného milostného poměru; někdy byl opět přepaden jistou nezkrotností, která chtěla dosáhnout všeho, co, jak viděl, mohla láska poskytnout; někdy byl jen unaven a zdálo se mu, že je hotov i s tím.

Tyto složité city Kamila zcela dobře nechápala a stále horlivěji se je snažila pochopit.

Když nyní hrála, seděl vždy vedle ní na vysoké proutěné židli, na kterou varhaník odkládal v neděli noty. Někdy hrála, co ji napadlo, pak spolu hovořili, zatímco hrála, jako by podkládali hudbě tlumená slova.

V posledních dnech si uvědomila, že se musí dostat až na dno hádanky, která se jmenuje William Hög, že musí přemoci toto předivo odporu a únavy, překonat tuto zvláštní blazeovanost citů, která zastírala vášeň tohoto hocha.

Byli v kostele. Hrála tlumeně, lichotivě bolně. Skoro spolu nemluvili, když přišla. Zasedla ihned k varhanům, upravila mlčky rejstřík a nyní hrála. William ji viděl ze strany: seděla velmi vzpřímeně na židli, s tváří obrácenou poněkud vzhůru a s očima poněkud zavřenýma.

Bylo to adaggio.

William seděl zcela tiše s hlavou v rukou, lokty na kolenou a díval se na ni. Vůbec nemluvil.

„Hněval jste se v posledních dnech?“ tázala se a hrála dále.

„Proč bych se měl hněvat?“

„Nevím,“ – přešla rychle do hlubokých tónů – „ale zarmoutilo mě to.“

Neodpovídal. Díval se na ni dále, ona hrála.

„Víte přece, že jsem vaše přítelkyně,“ pravila a obrátila zpola hlavu.

Tón ho dojal, cítil, že mu srdce buší rychleji, a vstal se židle.

„Buďte ke mně také trochu dobrý,“ šeptala, sotva to slyšel, ačkoli hrála zcela tiše, „potřebuji přátelství.“

Nevěděl, co má odpověděti; stál za ní, a aniž věděl proč, vstoupily mu náhle slzy do očí.

Byla to asi její nyvá hra – zněla skoro jako vzdechy, lehké úhozy na prostřední klávesy.

„Myslíte, že jsem šťastna,“ pravila za chvíli tlumeně.

„Kdo je šťasten?“

Jeho tvář dotkla se jejích vlasů. Pak couvl trochu zpět, dole v kostele klaply postranní dveře.

Také ona sebou škubla, ale hrála dále. On stál a díval se na její bílou šíji za zvednutým límcem, jeho dech se jí dotýkal.

„A nyní v létě odjedete, abyste na mne zapomněl…“

Nemohl mluvit. Chopil se pevně opěradla židle, na které seděla, takže se dotkl jejího pláště.

„Tak to je vždycky… vždycky…“

Nechávala tóny pomalu doznívat a mizet v prostoru. „Vždycky“.

Tu přistoupil k ní o krok. Ona vzhlédla a nechala kláves, byl velmi bledý a měl slzy v očích.

Varhanové měchy hvízdaly, než zmlkly.

„Proč si ze mne tropíte blázny,“ pravil. Slova se ozvala jako polozdušený výkřik, bylo slyšet, jak jejich ohlas odumírá nahoře na kůru… „je to od vás hřích, hřích…“

Potlačila letmý úsměv a naklánějíc se vpřed nad varhany, pravila mírně:

„Netropím si blázny, Högu, mám vás – ráda.“

Pohlédla na něho zdola.

Uchopil okamžik pevně její zápěstí, vyškubla mu ruku:

„To bolí,“ pravila.

„Proč jste taková ke mně?“ tázal se zcela tiše.

Usmála se neurčitě a zavrtěla hlavou. Pak začala zase hrát.

On usedl těsně k ní s hlavou v rukou jako prve. Když otočila hlavu, setkala se s jeho pohledem, který zkoupal její tvář v oheň.

Tak seděli dlouho, tóny pluly přes jeho hlavu do kostela a odumíraly pod klenbou.

Ona se nehýbala. Měla pocit, že musí sedět vzpřímeně, sama nevěděla proč. Říkala také sama k sobě, že přestane hrát, že bude nejlépe, když přestane, ale přece hrála dále – bylo to, jako by prsty lpěly na klávesách.

Jeho ruce mdle klesly – slyšel tóny šumivým vzdáleným hlukem a zavřel oči.

Náhle přestala hrát. Procitl tím, že tóny odumíraly a viděl, že sedí skloněna, čelo opřeno o klávesy.

„Proč již nehrajete?“ tázal se.

Zavrtěla hlavou, aniž ji zvedla. Zdálo se mu, že pláče.

Bouřilo to v něm. Odstrčil židli zpět, klesl na kolena a položil jí hlavu do klína. Zvedla ji s polo zdušeným výkřikem.

„Proč jste nešťastná?“ tázal se a pohlédl vzhůru do její tváře, která byla vlhká slzami.

Hladila mu vlasy a naklonila svou tvář k jeho tváři. Bylo to, jako by společná žízeň pudila jejich rty dohromady.

Nikdo z nich nemluvil. Celý kostel ležel v tichém klidu, slyšeli navzájem svůj dech, zněl rychle a sípavě. Po jeho vlasech počala hladit jeho tváře.

Seděla a slabě se usmívala a úsměv byl nakažlivý. Ale pak ho rychle odstrčila, vstala a pravila:

„Uvidíme se zase v pátek.“

Šlapač měchů vyšel za varhanami. Její tón byl zcela změněn, mluvila zcela svým obvyklým hlasem, ale usmívala se dále a jejich oči v sobě spočívaly.

Dívali se na sebe dále, zatímco si navlékala rukavičky a připichovala klobouk jehlicí a šli se schodů vedle sebe, ačkoli byly schody velice úzké. Když vyšli do aleje, šel William krok pozadu, sledoval očima každý její pohyb a náhle se velmi zarděl. Hledal stále nějakou vzpomínku, která mu tak říkajíc vězela na jazyku, a nyní, nyní, když ji viděl takhle jít – – – bylo to onoho večera, kdy byl v divadle a viděl tance.

„Proč jdete vzadu?“ tázala se a otočila se. Neodpověděl, jejich oči se opět setkaly s úsměvem.

„Zamyslil jsem se,“ pravil.

* * *

V pátek dostal William psaní, nežli šel do školy. Nadpis byl psán dámskou rukou. Bylo od Kamily.

„Nepřijedu zítra do města,“ psala. „Tatínek není zcela zdráv a já pokládám za nejrozumnější, abych zůstala doma. Naproti tomu smím se vás snad jakožto stará přítelkyně zeptat na čest a svědomí, jestli byste se příliš strašlivé nenudil, kdybychom Vás pozvali, abyste sem přijel v úterý s bratrancem a zůstal zde u nás přes Velikonoce. Myslíte-li, že byste vydržel život zde na venkově, pak přijeďte a vezměte za vděk. Váš příchod by velmi potěšil starou přítelkyni.

Kamila Falková.“

V úterý jel William s Gersonem na Veilgaard.

Přišli tam v pět hodin k obědu, a když se byli trochu upravili, šli dolů do jídelny. Pan Falk, starý pán s ohnutými zády, chodil s rukama na zádech sem a tam po pokoji. Sluha stál u kredence a čekal.

Williamovi bylo okamžitě, jako by mu cosi domáckého vanulo vstříc z toho světlého sálu, jako by tu již dříve někdy byl býval.

Pan Falk pozdravil nedbale: Jeho dcera přijde hned, říkal, a chodil dále okolo stolu.

Otevřely se dveře a vstoupila Kamila. Podala Williamovi ruku a vítala ho, pak je vyzvala, aby šli ke stolu a hovořila horlivě se svým otcem. Na Williama téměř nepohlédla. Snažil se zachytit její pohled, ale marně.

Později rozmluva odumřela. Gerson vypravoval několik školských historek. Házeli papírové kuličky na profesora angličtiny, takže mu jich spousta vězela ve vlasech.

William neměl rád takové historky, byl podrážděn na Gersona a pravil prudce:

„Takového něco se nevypravuje…“

„Proč ne,“ tázal se Gerson, „vždyť ty sám jsi nejhorší.“

„A já jsem se domnívala, že je pan Hög melancholik,“ pravila Kamila.

William se zahryzl do rtů.

„Božínku, to také je,“ zvolal Gerson, „měla bys jen slyšet, jakou báseň předčítal včera nahlas ve škole.“

„Gersone,“ vyjelo z Williama.

„Tak pan Hög píše básně – – a o čem?“

Slečna se smála.

„No,“ Gerson vyjídal kompotovou šťávu lžičkou, „samozřejmě o lásce.“

„O nešťastné?“

Pohlédla přímo na Höga a jejich oči se po prvé setkaly. Pak se její oči odvrátily.

„Božínku, on se zastřelí,“ mlaskal Gerson.

William byl červený až nad uši a krájel zbytečně dlouho svůj hovězí řízek.

„Dostal jste jistě špatný kousek,“ pravila Kamila účastně. Otočila hlavu k sluhovi:

„Petersene, dejte panu – –“ pak se usmála – „nu, vy nechcete?“

„Ostatně je to první báseň, kterou napsal,“ pravil Gerson a vzhlédl se smíchem od talíře. „Patrně teprve nedávno dostal Múzu.“

Kamila se nezadržitelně smála. Sluha podával ovoce.

„Nedáš, strýčku, žádné sherry?“ pravil Gerson. „Je to po prvé, že máš v domě někoho z rodu Högů.“

Po jídle hráli pan Falk a Gerson piqué v obytném pokoji. Kamila a William byli sami v jakési galerii, která sousedila s jídelnou a byla přetvořena v zimní zahradu se spoustou kapradin, palem a velkých vavřínových stromů. V jednom rohu sálu byla upravena mřížová besídka s břečťanem a okolo ní velké vavříny, které ji celou zakrývaly.

„Usedněme do chaty,“ pravila Kamila.

Šla napřed dovnitř; bylo tam zcela tma, takže by ji byl sotva poznal, jak tam seděla na drnové lavici.

„Jsou to heliotropy?“ tázal se a silně vdechoval.

„Ano, celé schodiště tady za námi je plné heliotropů. Je to moje oblíbená květina.“

Odsunula se trochu stranou.

„Ale sedněte si,“ pravila. „Vždyť je tu dosti místa.“ Usedl, aniž mluvil. Malý vodotrysk v druhém rohu zcela tiše šplýchal.

„Tohle je chata,“ pravila.

„Měl jsem také doma chatu, s červenými záclonami, nahoře na půdě,“ pravil, aby přece něco řekl, bál se instinktivně mlčení.

Ona neodpovídala. Utrhla heliotrop a viděl v šeru, jak zvedla květinu k ústům, silně dýchajíc.

„Je to tak krásné,“ pravila, „člověk chutná květiny.“ Utrhl mechanicky květ.

„Ano,“ pravil a dýchal, „je to krásné.“

Pak nastalo opět ticho.

Kamila sklonila hlavu a sepjala ruce kolem kolen.

„Byli jsme ve středu velké děti,“ pravila.

„Ano,“ odvětil.

„A vy jste o tom psal básně.“

„Proč jste se prve smála?“ – Naklonil se poněkud k ní a pravil pak tiše: „Vždyť jste dobře věděla.“

Počala si bzučet.

„Nesměla bych si tu báseň přečíst?“ tázala se.

„Abyste se jí vysmála?“

„Ne – Högu.“

Dýchala hluboce, a když zmlkla, zdálo se mu, že je mlčení ještě těžší než prve.

Pohnul sebou neklidně.

„Tady je těžký vzduch,“ pravil.

Opřela hlavu zpět o zeď a zavřela oči.

„To jsou heliotropy,“ pravila.

Opět bylo ticho. Měla hlavu stále opřenu zpět se zavřenýma očima, pak se usmála. Cítil jako tíži na prsou, jako by se měl udusit.

„Ne,“ vstal prudce a hodil hlavu zpět. „Je tady příliš dusno,“ pravil.

Sedla si prudce zpříma.

„Ale vždyť hned půjdeme.“

Sedl si zase.

„Nemůžete mi něco vyprávět,“ opřela se zase zpět. „Je tak krásně zde v šeru.“

„Neumím nic.“ A pak náhle rychle a rozhodně: „Proč nejdeme?“

„Přednášejte tedy nějakou báseň,“ pravila, aniž ho slyšela.

Pohlédl na ni. Ležela opět v předešlé poloze, skoro zpola natažena, jednu ruku kolem hlavy.

„Umím jen jednu,“ pravil tiše.

„Co to je?“

„Ninon.“

„Ach, Chevaliera – ale vždyť to je krásné.“

William seděl skloněn, s hlavou nataženou dopředu.

„Je to jen monolog,“ pravil. Pak začal:

Tam na nebi se třpytí ony hvězdy
Jež ustavičně, podle pevných řádů
Se ve svých drahách točí a jež takto
Jak teď již jdou od nepamětných časů…

Musil ze sebe násilím vynucovat každý řádek. Ale znenáhla mu hlas měkl, jako hučící proud zněla melodická slova, vyznačená bolestnou těžkomyslností.

Otevřela oči a pohlédla na něj, zavřela je pak zase a pohybovala tiše rty.

Pak trochu vstala. A jako by vlny potlačeného pohnutí se prodíraly v jeho prsou, jako by spodní proud bolesti stoupal a propůjčoval jeho hlasu zvuk pláče, šeptal slova:

Ne, odměřeně neumíš ty tlouci
Ty neklidné mé, ty mé vřelé srdce!
Jak hvězdy nevzplanete, nehasnete
Vy, myšlenky mé, letem opojené!

Znělo to jako bolestný nářek a zdůrazňuje každé slovo v stoupajícím šepotu, křičel skoro:

Co nyní chci? Má ruka zdvižena je – –

Seděl neklidně. Nyní si přitlačil ruku na čelo, jako by chtěl rozptýlit mlhy mozku –

Kol mého srdce moře valí se
Proud vzbouřený to temných vln je přání –
A hlasy křičí – –

Sklonil se hlouběji a náhle, jako by chtěl zastavit nepotlačitelný výkřik, vstrčil si prsty zpola mezi otevřené rty.

Zmlkl, a aniž promluvila, nahnula se opět zpátky ke zdi se zkříženýma rukama.

A jako v myšlenkách začal znova. Ona nic neslyšela. Jeho hlas zazníval do její duše jen jako vzdálená hudba, klouzající vlny tónů, ke kterým sama skládala slova.

Ale věděla přece, že šeptá o lásce.

Vodotrysk tiše šplýchal, z lavice slyšela tichý vzlykot. Tu se sklonila a zvedajíc jeho hlavu oběma rukama, šeptala něžně:

„Trpěl jsi tolik?“

– – – A jejich rty se setkaly v dlouhém polibku…

William nemohl té noci spát. Gerson žvatlal bez ustání večeru, když se svlékali, a William říkal „ano“ a „ne“, aniž slyšel slova z toho, co říká. Chodil po pokoji a prozpěvoval a bzučel si a nemohl nalézti klidu.

Měl chuť křičet radostí, pýchou, triumfem, při nejmenším chuť mluvit, vyprávět to, osvobodit se od části všeho toho jásotu, který plnil jeho prsa, takže mohl sotva dýchat – –

„Zatracené zpívání,“ pravil Gerson a zhasil jednu svíčku. „Kdy jsi se dostal k opeře?“

William se svlékl a ulehl. Zabalil se zcela do pokrývky, i hlavu, a ležel a šeptal sám sobě a zdálo se mu, že všechno zpívá v něm i kolem něho.

Pak uslyšel Gersona chrápat. Posadil se na posteli a rozhlédl se po pokoji a ruce sepjaté na kolenou pod pokrývkou, počal deklamovat monolog Chevalierův.

K ránu usnul.

Toto náhlé štěstí potrvalo v následujících dnech, bylo to, jako by čin, který touto láskou vstoupil do jeho života, byl zahnal na útěk mladé snění a jako by v této rané krizi byl procitl z mdloby.

Kamila se oddala. Vynutila konečně toto rozluštění, jsouc stále poháněna k rozluštění hádankou, kterou vbásnila do bytosti Williamovy. A byla nyní z počátku opojena touto hodinu za hodinou vzrůstající vášní, která měla jak prvou pružnost mládí, tak veškeru zkušenost mysli, kterou jí propůjčovala Williamova přezrálost.

Bratranec Gerson netušil nic, stejně jako pan Falk nebo ostatní. Kamila vyznamenávala vždy jednoho ze svých hostů – mladý lékař z Terslevu, mladý, plavý muž se světlemodrýma očima a svislým knírem, nazýval nestydatě tyto šťastlivce slečninými obětmi – a všichni dávno přestali kontrolovat to, co sama žertem nazývala svým vychováváním, a dohlížet na odstíny střídajících se poměrů k sedmnáctiletým hochům ze Sorö. Kamila vychovávala Williama a William blouznil pro Kamilu. Na to byl bratranec Gerson zvyklý: kdykoliv přivezl do Veilgaardu nového člověka, dostala sestřenice nového ctitele, a říkal s nevyrušitelným klidem mysli, že bylo nezměnitelným osudem, aby byl pátým kolem u sestřeniččina vozu.

Přijímal to, jak to bylo, a toulal se celý den ve stájích, po polích – první jaro počínalo již rašit – a ve vesnici, kde se odškodňoval dvořením se patnáctileté dceři pastorově, jejíž panenský pohled kochal se s uzarděním jemným stínem chmýří na jeho horním rtu.

Tak zůstávali milenci sami.

Trávili pohromadě celé dopoledne. Někdy se procházeli po zahradě, dole ve velké topolové aleji u bažiny, kam nikdo nepřicházel a kde mohli býti zcela nerušeni a neviděni. Kamila se do něho zavěsila, a přikloněni těsně k sobě, chodili sem a tam alejí hodinu za hodinou.

Ku podivu mluvili skoro ustavičně o budoucnosti. Kamila nalézala v této zamilovanosti úlohu. Věřila ve Williama a chtěla z něho něco udělat. Při svých rozmluvách opájeli se oba myšlenkou na tento velký rod, jehož poslední ratolest měla tolik zachraňovat a snášet tolik bědy; a extáze jednoho z nich budila extázi druhého, takže ve stálém střídavém účinku naráželi čelem do nebe v plánech a nadějích. Kamile se zdálo, že se narodila, aby znovu vzpřímila tento pyšný rod, a když, zatímco kráčeli spolu, v náhlé žízni lásky ovinula ruce kolem jeho šíje a přitiskla chvějícího se Williama k sobě s vřelými sliby a něžným laskáním, připadalo jí, jako by zasvěcovala rytíře k boji života, do něhož kráčel k posvátnému dílu.

A toto pravé ženské nadšení pro budoucnost, pro toto mládí, které se prudce chvělo v jejím náručí, způsobilo, že zapomněla, že sama zůstává stát na břehu, zatímco William, ustavičně samoten v člunu, ozdoben květy, pluje přes moře budoucnosti k červánkům a štěstí. A zdálo se, že ani on na to nemyslí: žádný z nich neviděl, že se ustavičně mluví jen o vypravení se, nikdy o navrácení se.

Ale budoucnost, kterou nyní stavěli pro Williama a Högy, byla solidnějšího druhu, snili sice, ale činili alespoň skutečnost jevištěm svých snů. Kamila byla starší a viděla příliš mnoho ze života, než aby zcela na to mohla zapomenout, byť i ve svých snech lásky; co se týče Williama, poskytla mu tato do plného květu rozvitá a živá láska náhle zcela jiný pojem o životě: existovalo přece něco, čemu se říkalo žít; po druhé se mu život náhle zalidnil skutečnostmi, kterými bylo možno se kochat a s nimiž bylo nutno zápasit. A zde byl udržován Kamiliným smyslem pro skutečnost, který, ustavičně bdělý, hledal cíl v životě pro toho, koho milovala.

Někdy trávili celý den v besídce zimní zahrady. Toto místo srostlo s jejich láskou; vůně heliotropů, drnová lavice, na které byli seděli, vysoké rostliny, o které se byli opírali – vše jim vyprávělo o neuvěřitelném okamžiku oddání, jehož opojení skrývá všechno štěstí milostného poměru, jako semeno skrývá celou rostlinu. Tady mluvili vždy tlumeně a šeptem, tady seděli často zavěšeni a dívali se na sebe s tichým úsměvem, který byl zároveň vzpomínkou a slibem; z tohoto místa vylučovali svět, aby mluvili o minulosti, v jejíchž nejmenších vzpomínkách se kochali s radostí všech zamilovaných, kteří vzpomínkami z doby první, bojácné a pochybující zamilovanosti chtějí vykouzlit první oddání se zpět v každou denní hodinu, učinit vzpomínku na první srdce tlučení úvodem své obnovené lásky.

Mluvil o tom, když ho po prvé v kostele pozdravila. Usmála se tak zvláštně.

Jestli ho už tehdy začínala milovat?

Neodpovídala a usmála se znova a políbila ho. První, co viděl, byla její šíje – viděl ji prosvítat za černým zvednutým límcem. A první, co ona z něho viděla, byly jeho oči. A myslila si, že je zvláštní, zasadit třicetileté oči do šestnáctiletého obličeje… Pak se ostatně smála jeho chůzi.

Tak prodlévali u tisíce vzpomínek z prvních dnů zamilovanosti.

Vyšel jednoho dne za ní z kostela a pak šel stále ještě krok za ní. Bylo jí to nepříjemné, cítila, jak jeho pohled na ní spočívá. Na co tehdy myslil?

Nepamatoval se.

Ale ona na něj pohlédla a pravila:

„Takového něco se nikdy nezapomíná – pověz mi to.“

Dal se do smíchu a smích byl nakažlivý. Smáli se oba chvíli, až se smích stal němým úsměvem a on se naklonil nad ní.

A ona se zarděla a zacpala mu rukou ústa, zatímco jí šeptal, pololeže v jejím klíně.

Jindy nahlas čtli.

Jednoho dne dostal se jim do ruky „Tartuffe“. William a Kamila se byli hádali, jak se má Tartuffe hrát a nyní se měl spor rozhodnout tím, že budou číst komedii nahlas.

William četl jen výstupy s Elmírou.

A vzduch v tomto prostoru, vzpomínky, které jej zalidňovaly, hlasy, které k němu mluvily o všech rozkoších, v této vůní zatížené chatě – vše zbarvilo tohoto láskou chorého licoměrníka, takže obraz připadal opojným Kamile, která slyšela zázračnou hymnu lásky v slovech básníkových.

Zmlkl a zavřel knihu. Zvedla ruce k očím, aby zadržela ten obraz.

Pak spustila ruce a vezmouc knihu do ruky a prohlížejíc zlaté ozdoby na jejím hřbetu, pravila prostě:

„Proč se nechceš státi hercem?“

Nepohnul se, jen na ni upřeně pohlédl, pak se zarděl.

Počala listovat v knize a více se o tom nemluvilo. Ale zbytek dne byli oba roztržití a příštího rána odjeli přátelé – Gerson a Wllliam – zpátky do Sorö.

* * *

Za dva dny svolal ředitel po skončení vyučování nejvyšší třídu. Zpytovali svědomí, aniž nalezli obzvláště černé skvrny, a byli ve dvanáct hodin, kdy se shromáždili ve sborovně, velmi napjati, co jim ředitel sdělí.

„Není to nic zlého,“ pravil, když vstoupil s rukama sepjatýma na břiše a s úsměvem se díval z jednoho na druhého. „Měli jste asi strach, že se stalo neštěstí. Což, Högu?“

„Ne, to zrovna ne – ale…“

„Ano, neboť je to naopak,“ – ředitel mluvil velmi pomalu a mlel s rozkoší palce, vstrčiv poněkud načervenalý nos Wiliamovi přímo do obličeje – „naopak něco – – – velmi, obzvláště radostného.“

Zkrátka a dobře, proslulý profesor z Kodaně chtěl pořádat v divadle dobročinné představení a vyžádal si pro všechny úlohy přispění žáků nejvyšší třídy.

Nastalo náhlé bzučení, všichni mluvili jeden přes druhého, volali, jaký je to kus, jaké úlohy, je-li jich dost pro ně pro všechny, zapomínali ve svém opojení naprosto na ředitele, který stál a vesele se usmíval uprostřed tohoto včelího roje a každou minutu říkal:

„Vždyť jsem si to myslil, vždyť jsem si to myslil.“

William zmlkl a zcela zbledl.

Náhle pozvedl ředitel hlas a pravil vážně:

„Ale kdybych byl řekl ne –“

Tlačili se kolem něho, volali, prosili. William stál těsně vedle něho.

„To jste nemohl,“ pravil.

„Tak?“ – ředitel si čistil brýle. – „Proč ne, pane Högu?“

William byl zmaten a koktal:

„Myslím, toho by si profesor nepřál.“

„Nu,“ usmál se zase, „to je něco jiného – ne, bohužel, přijde na mou věru, neboť zabere to strašně času a než se nadějeme, budou tady zkoušky.“

* * *

Za pět minut vědělo půl města, že „profesor“ přijede, aby zahrál jednu ze svých skvělých úloh, že nejvyšší třída bude hrát s ním a William Hög že dostal druhou nejdůležitější úlohu. Již dávno nebylo v Sorö takové rozčilení.

Gymnazisté byli příští týden jako bez sebe.

V přestávkách křičeli a v hodinách šeptali. Profesor dánštiny navrhl špičatě, aby se raději daly docela prázdniny, a bylo třeba prozatím zastavit latinské překlady. Večer byly zkoušky.

William byl jediný klidný v celém zástupu.

Ale v neděli jel bratranec Gerson sám do Veilgaardu.

II.

Stál a opíral se o kulisu a chvílemi si zakryl rukou oči, zdálo se mu, že se s ním všechno točí.

„Profesor“ tu byl. Učitel, který vedl zkoušky, četl jeho úlohu, chtěl nejprve vidět, jak to jde. Ostatní říkali, že sedí dole s ředitelem, sám ho William neviděl. Stál po celou dobu u první kulisy a odříkával si svou úlohu, mechanicky, ale s měnícím se přízvukem. Pak se přistihl, že ji říká špatně a začal znova s nervózním spěchem, který působil, že šeptaná slova klopýtala jedno přes druhé.

Na jevišti mluvili – slyšel to jako zmatenou hádku, jejíchž slov nechápal, tu a tam zaslechl zvuk z hlediště a škubl sebou a chopil se kulisy, aby se zadržel.

Ruce měl vlhké.

Pak se náhle namáhal slyšet. To Gerson mluvil… Ale nemohl udržet své myšlenky, náhle počal myslit na Kamilu a na besídku, pak zase na profesora. Ale nic mu nebylo jasné…

Nevěděl, jak to přišlo, že tady stojí, podlaha se skláněla v údolí a zvedala vlnou a zdálo se mu, že se připravuje, jako když měl skočit přes „velkého koně“ – a udělal dlouhý, nesmírný skok a pak tu stál.

Gerson řekl jeho narážku. Slyšel ji, jako by byla zavolána silným hlukem, vrtěl hlavou, díval se do velké tmy, zdálo se mu, že musí vyrvat první slova ze svého hrdla, tak bylo suché a stažené.

Ale náhle spatřil dole v sále „profesora“ vycházet ze tmy prostoru – – – Zíral vteřinu na jeho tvář, přitiskl ruku k hrudi a strašlivým napětím sil zvedl hlas. Zdálo se mu, že křičí první slova, ale pak náhle uslyšel zvuk svého hlasu, vysoký, jasný a – jeho krása jej překvapila. Jako blesk naplnilo v téže vteřině jásavé vítězství celou jeho bytost a sáhl okamžik před sebe jako opilý muž.

Pak spatřil profesorovu tvář. Vstal a kdykoliv on znova mluvil, přistupoval blíže a William neviděl nic jiného než úsměv na jeho tváři a že stále přichází blíže a blíže, jako by ho svým hlasem vedl – –

A svoje vlastní slova slyšel odumírat někde daleko, jako vzdálený libozvuk, který opájel jeho uši… A náhle se mu zdálo, že blouzní, tak nejasné bylo všechno. Ale hlas slyšel…

A profesor přicházel stále blíže. Smál se a vypadal vesele a konečně se zdálo Williamovi, že celý prostor je pouze jediná tvář a to je profesor, který se smál – –

Stál zase v kulisách. Soudruzi kolem něho bzučeli, ale nerozuměl, co říkají. Tiskl obě ruce k hrudi a zápasil se silnou udýchaností, která mu nedovolovala vydechnout.

Věděl jen jedno, že nyní má cíl a že zvítězil.

Pak odstrčil žvatlající soudruhy stranou, otevřel dveře a běžel ven skrze sál. Neviděl a nemyslil, chtěl ven na vzduch, tady nebylo dosti volno pro jeho jásot. Musil mít více vzduchu.

Běžel přes sál, přímo do náruče „profesorovi“… Vzhlédl, řekl „promiňte“ a zarděl se.

Profesor ho vzal za rameno.

„Zastavte se chvíli,“ pravil, „máte tuze naspěch.“

William koktal. Profesor ho vedl za rameno k oknu, postavil ho přímo proti světlu, pohlédl na něj, otočil ho, zase ho pozoroval.

„Dobrá,“ pravil a pustil ho.

William zůstal stát.

„Ano, stanete se samozřejmě hercem,“ pravil pak profesor.

William běhal jako posedlý dole u jezera. Trylkoval, jásal a zpíval. Mluvil do vichřice, která odnášela jeho volání, deklamoval a křičel. Jeho jásot potřeboval slov – nesouvislých, bouřlivých slov, výkřiků, neartikulovaných zvuků, ale křičet musil.

Vítězství – vítězství – zvítězil. Všechno, co zažil, řítilo se na něj a volalo na něj a již se mu zdálo, že ho to musí vést k tomuto cíli. Vždyť všechno, co žil, byla cesta k tomu. A byl slepý, že to neviděl…

Hrál si na krále, doma na velkém dvoře, a vlajka byla jeho královským pláštěm; četl a četl o velkých činech, nyní je měl napodobit; snil o tom, že dobude světa, nyní jej přemůže. Kterak mohl být tak slepý?

Vše ho vedlo k tomu, co nyní přišlo.

Poměr ke Kamile? Byl tak vzdálený, tak daleko pryč. Zdálo se mu, že od té doby uplynula věčnost, sotva se mohl na něj pamatovat, slyšel jen slova, která řekla, když četl „Tartuffa“: „Proč se nechceš stát hercem?“ Slyšel přízvuk, řekla to zcela prostě, přímo: proč se nechceš stát hercem?

Ano, také Kamila pomáhala ukázat mu cestu.

Její otázka ho tak podivně zaujala. Odstrčil ji od sebe, naprosto se jí nechtěl zabývat. Ale v jeho duši ležela a klíčila a pohltila všechny jeho myšlenky, aniž o tom věděl. Vlastně chodil od té doby po všechny dny jako ve snách a nyní procitl z těžkého spánku a nyní věděl, co chce, jak zvítězí.

Ne, nebylo dosti vzduchu pro jeho plíce, nebylo dosti místa pro nezkrotnost jeho radosti, nebylo dosti prostoru pro jeho vítězství.

Vyběhl na malý přístavní můstek pro čluny, mával zcela nesmyslně kloboukem, křičel hlasitě, jak mohl, rozepjal si kabát, aby mu vichr mohl k hrudi – byl zmatený, opojený a potřeštěný.

William běhal u jezera ještě dávno po setmění.

Dny míjely, představení bylo dávno odbyto, profesor žádal Williama, aby ho navštívil, až přijede do Kodaně, a ve městě mluvilo se mnoho o spoustě kadidla, kterým velký umělec podkuřoval mladému Högovi. Pak se na všechno zapomnělo a lidé měli jiného o čem mluvit: v městě o skandálu se slečnou Falkovou, která krátce po „profesorově“ představení, kde byla přítomna a vzbudila všeobecnou pozornost svou oslňující krásou, utekla s komorníkem, mladým temnookým člověkem s cikánskou krví v žilách; ve škole o zkoušce, která byla přede dveřmi se vším svým napětím a svým důležitým rozhodnutím.

Jen William na nic nezapomínal. Soudruzi ho sotva poznávali. Zmocnil se ho klid, sebeovládání, které jim bylo nápadné. Vypadal zdravě, chodil vzpřímeně, blána těžkomyslnosti, která dříve spočívala na jeho očích, jako by byla pukla, barva jeho pleti stala se svěžejší. Bral soukromé hodiny tělocviku, prozpěvoval si od rána do večera.

„U všech čertů, jak ty v poslední době pevně nakračuješ,“ pravil Gerson, „vypadáš, jako bys nám všem chtěl dát přes hubu, kdyby bylo třeba.“

William se smál, ale nakračoval pevně. O „rod“ se již nestaral, každý jde svou cestou a s předky zúčtuje, až dojde cíle. Lépe státi se něčím, než vůbec ničím.

Kamila mu psala hned po profesorově představení, ale on neodpověděl na psaní, byla v městě, aby se s ním setkala, a on nešel na schůzku.

Pak přišla jednou večer k němu. Nejprve se lekl, až se začal třást: byla tak bledá a vypadala, jako by trpěla.

„Ano, dostáváš strach,“ pravila, „myslil jsi asi, že jsme hotovi? – Co? – Myslil jsi to?“

Šla přímo k němu a uchopila ho za paži.

„Není-liž pravda?“ opakovala a štípala ho, až to bolelo. „Nyní je konec – nyní, kdy znáš cestu a nepotřebuješ již ukazatele cesty?“

Rty se jí chvěly, pustila Williamovu ruku a opřela se o židli.

„Proč jste přišla?“ tázal se.

Neodpovídala, ale stála a dívala se na něj očima bez lesku, nehybně. To mlčení ho tísnilo a odvrátil se.

„Neboť jste přece nemyslila, že se vezmeme,“ pravil.

Kamila se smála.

„A to je tvoje omluva,“ pravila trpce. Opět ho uchopila za rameno. William se vyškubl.

„Pusťte mne,“ zvolal.

„A to byla budoucnost, kterou jsme měli stavět, to byla naděje, pro kterou jsme žili,“ mluvila bezzvučně a její tělo se zhroutilo; ale pak se vzpřímila náhlou silou a změřivši ho od hlavy až k patě, zvolala:

„Kluku!“

William otevřel ústa, aby promluvil, ale nemohl, byl bledý jako mrtvola a opíral se o zeď…

Viděla to a s krátkým, odervaným výkřikem vrhla se na zem, objala mu kolena, zvedla k němu tvář, pokoušela se mluvit – ale ač se rty pohybovaly, nebylo slyšet zvuku – –

Tu nabyl opět řeči a surově zvolal, odstrčiv ji skoro kopnutím nohy:

„Myslíš snad, že jsem ti vděčen, že jsi mne svedla?“

* * *

William byl pyšný sám na sebe. Miloval ji a vzdal se jí, obětoval své štěstí pro cíl svého života. Neboť ji miloval, bylo mu, jako by srdce mělo přestat tlouci, když dveře za ní zapadly – ale musilo se to stát. Bylo to jeho umění, jeho cíl, jeho budoucnost. Těm bylo nutno přinést všechny oběti.

A kráčel pevně přes zbytky své první lásky – jak věřil, přinesl oběť.

Ale ostatně neměl času myslit na budoucnost. Dny míjely tak rychle. Ráno se cvičil v tělocvičně a skákal přes koně a šermoval s Gersonem, kterého „čert aby vzal, jestli chápe to potěšení“. A po skončení školy učil se úlohám, nebo si vypůjčil od majitele klíč a šel tajně do městského divadla, aby se cvičil a deklamoval.

Jak tam bylo tma! Padal přes lana a postranní kulisy, než sňal dvě okenice a vpustil světlo. Ale v sále byla dále tma, viděl první řady a bílý okraj balkonu jako šedavý pruh ve tmě, která ležela jako velká černá hlubina a zakrývala mlčení. William byl zcela poděšen, bylo mu příšerně; a zíral do tmy, až dostal chuť utéci a bylo mu, jako by mu něco poutalo jazyk, když počal mluvit…

Ale pak počal chodit sem a tam po jevišti, vycházel ze dveří a vcházel do nich, pozoroval kulisy, stavěl se a ukláněl, měřil jeviště a počítal kroky, vešel, aby se poklonil, vyšel, měřil svět, kterého se zmocňoval.

William četl mnoho a nejraději četl Aladdina. Padl mu do ruky skoro náhodou. Stál zaprášen od jeho konfirmace a pak si jej jednou večer vzal, aby jej četl v posteli. Ale té noci nespal, ležel a četl a četl a deklamoval a letní noc minula a nastalo ráno, zatímco ještě seděl vzpřímen v posteli s knihou.

Pak se rozhlédl a vzpamatoval se a položil červený svazek na stůl. Ale za chvíli jej zase vzal a obrátil první stránku. Scénu s chlapci na ulici:

Selim

Zde Aladdin je, takže naše hra
teď začít může.

Aladdin

Dobré jitro, druzi.

Selim

Kdes byl tak dlouho?

Aladdin

Vidíš, za městem
byl pohřeb, tam na onom hřbitově,
co za mešitou je. Tam podívat
jsem musil se. Neb je tak zábavné
zpěv poslouchat a dívat se, jak jdou
tak pomalu a vážně s mrtvým tělem.

Selim

Proč’s mi to neřek’, byl bych s tebou šel.
A kdo že byl to, koho pohřbívali?

Aladdin (Zcela lhostejně.)

Můj otec.

Selim

Co? Tvůj otec? Což je mrtev?

Aladdin

Předvčírem večer zemřel.

Selim

A ty o tom
jsi neřek’ ani slova?

Aladdin

Zapomněl jsem.

Selim

A netruchlíš?

Aladdin

Smím si to dovolit?

Selim

Já šaty nemyslím, však srdcem, duší.

Aladdin

A co? Ten, kdo by pro všechno chtěl truchlit,
by mnoho smutku měl. Bylť otec starý.

Sindbad

Tak pojď už! Pojď! Ten kupec bohatý tam,
co na rohu je, zase dneska jistě
tři pomeranče vyhodí sem dolů.

Aladdin

Já půjdu s tebou.

Sindbad

Půjdeš? To si myslím.
Hle, tam už letí jeden. Pozor, hoši!

(Z okna je vyhozen pomeranč, Aladdin jej chytne.)

Selim

Máš vždycky štěstí.

Hoši

Ještě! Ještě! Ještě!

(Opět je vyhozen pomeranč, který opět chytí Aladdin.)

Aladdin

To druhý byl. Hle, nyní mám již dva.

Sindbad

Ne, Aladdin už nesmí chytat dál,
ne, po tom třetím nesmí nám už sáhnout.
Dost dostal již. Nuž, zadržte ho, hoši!

(Drží Aladdina. Třetí pomeranč je vyhozen ven, padne do jeho turbanu.)

Kniha mu vypadla z ruky a seděl dlouho se skloněnou hlavou.

Od toho dne byl Aladdin jeho zamilovaná úloha a deklamoval ji znova a znova.

Někdy vůbec nedeklamoval úlohy, ale pronášel dlouhé řeči, které sám sestavoval, kde hned hlas stoupal v hluk a hned klesal v šepot a někdy, jak tak stál, zapomněl náhle, co sám říká a pouze stál a naslouchal zvuku svého hlasu, když ozvěna mizela a odumírala jako vzdech ve tmě a poslouchal a kochal se tímto zvukem a zdálo se mu, že se mu hruď tak šíří a dostal srdce tlučení štěstím. Pak si počal náhle prozpěvovat a někdy se zastavil uprostřed věty, aby hlasitě zpíval a volal, a když pronesl dlouhou repliku, volal bravo a tleskal sám sobě a vešel a děkoval za potlesk svých vlastních rukou – –

Ano, když má člověk cíl, jde to hravě, každý je Aladdinem, jen když věří.

Nezasvěcoval nikoho do svých plánů. Začala nyní doba opakování, soudruzi byli zaujati zkouškou a vlastně jen Gerson ve všeobecné píli měl slabé tušení, co William dělá, když zůstává polovinu dne pryč, nebo se na celé hodiny zavírá.

„Kolik jsi již zopakoval,“ tázal se jednoho dne, když seděli pod stromy proti kostelu.

„Ach, ne mnoho.“

„Myslil jsem si to,“ Gerson psal monogramy do písku, „ale zdá se mi, že by záhy bylo na čase.“

„Vždyť jsem se trochu učil.“

„Abys přestal běhat do divadla a řvát do ochraptění.“

„Do divadla? Jak to víš?“

„Ach – Kamila říká, že jsi se potřeštil po divadle.“

William se zarděl jako krev, vstal z lavice a šel.

Odpoledne ležel Gerson dole v zahradě na trávníku, natažen na břiše v celé své délce a učil se. Viděl dobře, že William chodí sem a tam po cestičce a tvářil se, jako by toho nepozoroval a myslil si, že on by mohl říci první slovo. Ale ležel a šilhal přes knihu mezi roztaženými prsty – opíral hlavu o obě ruce – na Höga, který chodil těsně u okraje trávníku.

Pak zahnul William velkým obloukem přes trávník, byl velmi zaujat tím, aby umělým způsobem sešlápl podpatkem několik sedmikrás.

Gersona se zmocnil soucit a on zafuněl:

„Je dusno,“ pravil.

William přistoupil rychle ke křoví, kde Gerson ležel.

„Člověk v takovém horku se vůbec nemůže učit,“ pravil rychle. Stál okamžik a škubal nějaké listy, pak klesl na trávu kousek opodál od přítele.

„Jak jsi daleko?“ tázal se.

„Ach, ne tuze daleko,“ – Gerson se otočil, takže se díval přímo vzhůru do vzduchu. – „U direktoria.“

„Nemám tě přezkoušet?“ tázal se William.

„Děkuji, ale člověka jenom zlobí, když vidí, že z toho svinstva nic neumí…“

Více neříkali nic, ale leželi dlouho vedle sebe. Pak pravil William:

„Povídal jsi dnes dopoledne něco o své sestřenici,“ – slunce ho píchalo do očí, takže si je zcela zastínil slaměným kloboukem.

Gerson se smál.

Chvíli leželi mlčky:

„Přišla zase domů,“ pravil Gerson. „Ale je tuze oškubána… On ji okradl a utekl od ní…“

Zdálo se, že to William neslyší, udělal přestávku, jako by hledal slova, pak pravil spěšně: „Chceš to poslechnout?“ – a vstal.

„No, konečně se mne na to ptáš,“ pravil Gerson rozvážně, zavřel knihu a vstal. Šli po cestičce, aniž dále mluvili a dolů alejí.

„Nechtěl jsem, aby to někdo věděl,“ pravil William, když vyšli z klášterních vrat. Gerson zachrochtal. Jinak neříkali nic, dokud nepřišli do divadla.

Gerson usedl dole na jedné z prostředních lavic a William ho nemohl vidět ve tmě, ale věděl, že tam je, a nyní, když tma zakrývala dvě oči, zdálo se mu, že je ještě strašlivější než dříve.

Stál a zasnil se u dveří, vedoucích z pozadí a zdálo se mu, že si nemůže vzpomenout ani na nejmenší větu.

„Nu, bude z toho něco,“ tázal se Gerson zdola.

William sebou škubl.

„Pro mne a za mne se věru nemusíš ostýchat.“

William postoupil dopředu.

„Ne, ale je to tak – zvláštní,“ pravil.

Ale náhle se mu samému zdálo, že je příliš směšné mít strach, vždyť věděl tak dobře, že to dovede a bylo hloupé se skrývat.

„Tohle je les,“ pravil a přisunul bednu k rampě.

„Víš přece, kde se Alladin probudí.“

Gerson četl první stránky Alladina, když mu bylo dvanáct let a nikdy nedošel tak daleko, kde se Alladin probudí, ale řekl: „No,“ aby nerušil.

William si lehl na bednu, jako by spal, pak vstal a deklamoval.

William zcela zapomněl na Gersona. Hned, jak začal, zvedl hlas poněkud hlučněji, aby jej ukázal, ale hned jej zase nechal poklesnout – bylo to, jako by v něm něco prasklo a přímo se lekl.

Klečel se zdviženým čelem a ruce složeny na prsou. Oči zářily a hlas za slovy byl jako vroucí hymna.

Gersonu se zdálo, že je přímo krásný a nemohl to „na mou věru pochopit“.

Dík, Alláhu! za dobrotu tvou velkou
Viz slzy mé! neb mluviti mi nelze
Zde o samotě na kolena klesám.

Klečel několik okamžiků v témže postavení, s tváří vzhůru obrácenou. Pak vstal a pravil jiným tónem, který se ještě chvěl pohnutím od prve:

„Teď přijde stráž.“

Šel poněkud potácivě a trochu rozpačitě do pozadí, čekal, že Gerson něco řekne. Ale když seděl dále tiše, tázal se nahlas:

„Nu?“

„To bych si na mnou věru nebyl myslil,“ pravil Gerson a lezl přes lavice do proscénia.

William se zarděl nad tou chválou.

„Dovedl bych to mnohem lépe,“ pravil.

Gerson na to neodpověděl, stál opřen o první lavici a hvízdal.

„Nepřijde již nic?“ tázal se.

„Ne, nechtěl jsem říkat již nic.“

„Je to trochu málo,“ soudil Gerson, a když trochu prolezli jeviště a Gerson vlezl až do nápovědovy budky, šli domů.

„Nakonec jsem tě sotva poznával,“ pravil Gerson. „Ale ze začátku ti přeskočil hlas.“

„Ano,“ – William mluvil udýchaně – „vím to – chraptil jsem trochu, přišlo to již včera – a –“

Ale naprosto nechraptil, když šli z domova a vlastně nechápal, jak se to stalo. Následující dny deklamoval každý den, ale chraptil, a když chtěl mluvit hlasitě, hlas mu přeskočil. Utěšoval se tím, že je hlas v přechodu, ale jako se vždy rýpáme ve zkaženém zubu, abychom se stále ujišťovali, že ještě bolí, zkoušel, když deklamoval, ustavičně způsobit, aby hlas přeskočil, aby pak, když přeskočil, tím trpěl.

Nakonec na to skoro zapomněl a zvykl si používat zamženého hlasu, který v menším prostoru zněl tak krásně a zakrýval chybu hlasu jemu samému.

Kromě toho nastaly nyní zkoušky.

Poslední obor byl dějepis. William byl nejprve zkoušen z Gracchů a pak dostal Bernadotta. Vyprávěl rychle, trochu skákavě, různé věci o tom muži, ale náhle se zastavil.

Profesor mu chtěl pomoci a uvést ho na tehdejší všeobecnější poměry. Pravil:

„Ale jak se vlastně stalo, že – – co vlastně zavinilo jeho štěstí – –?“

William seděl a díval se na zelený koberec a kreslil kruhy prsty. Pak zvedl hlavu a chopil se trochu kraje stolu:

„Celé jeho tajemství bylo, že chtěl.“

Inspektor se dal do smíchu, ale když profesor chtěl jít dále, pravil:

„Ach ne, to stačí, vždyť pan Hög již podal plné vysvětlení.“

Tak dostal William velmi dobře z Bernadottovy historie.

Byl večer dne, kdy dostali maturitní vysvědčení. Mladí studenti měli společně s profesory a s některými z nejstarších ve škole slavnost v gymnáziu. Dva velké pokoje byly přetvořeny v slavnostní síň, kde všechny stěny byly pokryty bukovými větvemi jako les.

Hostina již postoupila. Vůně buků, která se mísila s horkem a s výpary vína, činila vzduch těžkým. Do otevřených oken vnikala měkkost letního večera, nasycená sladkostí květů lipových alejí.

V sále, kde mladí a staří seděli bok po boku, střídal se zpěv s řečmi. Ředitel promluvil na počest studentů, Hög jakožto primus na počest ředitelovu. Pak následoval přípitek za přípitkem.

Nyní seděli s třpytícíma se očima a s červenými skvrnami na tvářích, kus koláče na talířích a polykali velké dávky ledové vody a namáčeli kapesníky do sklenic, aby si je vlhké přiložili na spánky.

Řečníkům bylo trochu zatěžko opatřit si slyšení, všichni seděli a povídali jeden přes druhého, nejvíce polohlasné důvěrnosti sousedovi, kterého vzal člověk při řeči kolem krku, nebo jehož ruky se zmocnil silným stiskem.

William seděl vedle ředitele, který byl zarudlý a cpal si koláče do kapes kabátu, zatímco ustavičně mluvil řecky a citoval Homéra. William nemluvil dobře, koktal a zapomněl pointu svého přípitku. Nezdar ho přiměl, že pil více, než měl ve zvyku. K tomu horko, nálada, těžký vzduch – – stal se roztržitým, rozškubával růži a poslouchal ředitelovy citáty s polovičním úsměvem, zcela vzdálen.

Pak náhle bez přechodu zazvonil na sklenici.

„To je Hög,“ volali, „to je Hög,“ – a nastalo jakž takž ticho.

William stál uprostřed stolu, upraveného ve tvaru podkovy, vzpřímen ve své plné štíhlé výšce. Hedvábná kravata se rozvázala a visela dolů na košili, růže se houpala v knoflíkové dírce. Kadeř vlasů spadala na čelo a pod kadeří svítily velké oči pod těžkými víčky. Otevřel ústa a silně zahnuté a plné rty spočinuly v úsměvu, než začal…

„U všech čertů, jak vypadá Hög orientálsky,“ pravil profesor dějepisu, který seděl vedle Gersona.

„Ano, staví se věru na špičky,“ pravil Gerson, který zíral na přítele široce rozevřenýma očima. „Ale krásný je.“

Pak mluvil, hlas byl měkký; vše bylo řečeno v středních tónech, jež to prohlubovaly a dávaly pouze tušit plamen.

„Chci mluvit o vzpomínkách, o všem, co včera bylo pro nás přítomností a co dnes stalo se nám minulostí. O vzpomínkách na domov, který opouštíme, domov, který viděl, jak se rodí naše první sny a jak naše touhy procitají k životu. O tomto tichém jezeře, které nás nechávalo snít tak krásně ve svém tichu, o lesích kolem něho jako pás, který chrání před bouřemi, o obloze, která se v něm zrcadlí; o vzpomínkách na šťastnou dobu, kdy naším obzorem byl kostel, ve kterém spí minulost, a bukový les, pokojný jako kostel –“

Někteří vstali; se sklenicemi v rukou seskupili se v prostoru mezi stoly; William změnil trochu přízvuk a pokračoval:

„To všechno byl až do dneška náš život a nyní se to stalo vzpomínkami, které si, až nyní odejdeme, vezmeme s sebou. Neboť nastalo loučení, a byť je pravda, že se vším tady loučíme se zármutkem, bylo přec jen nutno se rozloučit: neboť tady jsme zůstat nemohli. Ať vrabec nebo orel, musí vyletět z hnízda, když peruti dorostly, a musíme na nové jeviště, kde obzor je větší, obloha širší, kde i sny mohou letět výše a kde život, který jsme snili, může se stát životem, který žijeme…“

Bylo cosi nuceného v té tlumenosti; kráčelo se po pevné zemi a země se kolébala – –

„Ale to věřím, tam venku, kam se musíme odebrat, v životě, kterému se nemůžeme vyhnout a kde jeviště je větší, vše bohatší, plnější než tady, tam jsou také boje bolestnější. Tady k nám přicházely vichřice jako nárazy větru, které zvlní jezero, tady jsme slyšeli hluk jako šumění ve stromech; ale nárazy větru a vichřice a hluk se k nám nepřiblížily. Ale nyní máme ven, proti vichřici a bojovat v hluku, a víme, že ten, kdo nejde proti životu, odsoudil sám sebe k smrti. Vzhůru do budoucnosti! Jsme zapsáni do velké legie budoucnosti, jejíž řady řídnou a plní se jako bitevní čára nesmrtelných, zapsáni do kohorty bojujících, která kráčí vpřed, protože věří, a i když padne, nikdy nepřestane doufat. Neboť mládež je stále mladá, protože se vždy znova rodí, a když my padneme, dojdou jiní k vítězství. Ale ještě může vítězství být naše, budeme-li chtít, neboť chtít je tajemství a klíč – – –“

Vzal sklenici a přidržel si okamžik druhou ruku na čele.

„Ale stojí námahu chtít a až boje nám zasadí své rány, tu chceme vytáhnout tyto vzpomínky, vzpomínky na svoje první naděje, na svoje první sny, na svoji první touhu a na svoje první vzdechy. A tyto vzpomínky prodlí u tichého jezera, které dříme v takové letní noci, jako je dnešní, u hřbitova, vonícího růžemi, kde stará velikost Dánska sní v tisíci koutů a věčná proslulost Högů žije u jejich příbuzných, Valdemarů; jako štěbetající ptáci budou vzpomínky kol nás zpívat, až my, synové budoucnosti, budeme odcházet z domova svého prvního mládí, kde dříme minulost.

Vzpomínky – – vzpomínky ať žijí!“

Oddal se zápalu řeči. Tvář mu zářila; a s hlavou nakloněnou poněkud vzad stál nyní se zdviženou sklenicí, obrácen do sálu.

Po jeho řeči mlčeli malou chvilku, než začali volat. Pak bylo slyšet náhlé bzučení. Nebylo voláno: „Hurá.“

Za chvíli vyšli, slavnost měla skončit na druhé straně jezera a šli zahradou k přístavišti. Konečně se dostali do člunů.

Mimovolně zmlkli, když pluli přes jezero. Obloha byla jasná, noční soumrak zakrýval den jen jako svítající závoj, bylo slyšet šplýchání vesel, tu a tam ojedinělou větu někoho z ostatních v člunu, která padla do ticha; zvolání z prvního člunu. Jinak ticho a pokoj letní noci.

III.

Nina byla unavena odporováním, málem se všeho vzdala. První den, když jí William vyprávěl svůj plán stát se hercem, nevěřila mu: dívala se na něj rozšířenýma očima a dala se do smíchu.

„Poslyš,“ zvolala a běžela k Žofii: „Chce se stát hercem,“ pravila, „William se zbláznil.“

Ale když to bylo vážné, dlouho se zdráhala tomu věřit; nedovedla si to myslit, nechtěla to chápat.

Na Williamovu hlavu složila všechny své naděje. V něm a pouze v něm žily dvě sestry po ta dvě léta na faře: byl jejich všechno. Nina vždy věděla, že není jako ostatní, a proto doufala tím více; zbožňovala ho, čtla jeho dopisy znova a znova, opisovala a schovávala je ve svém deníku. Bratr byl celý její život.

Vlastně nikdy nemyslila na to, čím se má stát, ale musilo to být něco více než ostatní. On nebyl jako dav a neznala nikoho, kdo by to mohl přivést tak daleko jako on.

Nina nebyla nikdy zamilována. Její zpustošená mysl, která byla zatemněna časnými stíny, nikdy neznala přelétavou něhu prvního mládí, která plní duši mladých žen jako rojem motýlů. Její život vyvinul neochvějnou lásku k „svým“, poněkud úzký cit, který byl vyznačen onou tíží a chladem, kterými ji těžké zkoušky tak záhy byly znamenaly; a této lásky jednou provždy věnovala Williamovi větší část, tu část, která obsahovala její nejlepší naději a nejvřelejší něhu.

Tak se s ním setkala nyní, když přišli do města, aby bydlili pohromadě a první den, co byli opravdu sami, mluvil s ní vážně o svém životním plánu. Pak uplynula nějaká doba, kdy to pokládala za žert, bojovala s ním hlavně smíchem, shledávala to tak naprosto nemožným. Ale pak již viděla, že to myslí vážně a její zbraní staly se slzy.

Z počátku ji odpuzovaly samé vnější věci, život za kulisami, který její přirozenost tak málo chápala; myslila na prohýřené noci, na opilé existence, vykreslovala všechny odstrašující obrazy, které žena vychovaná a vyvinuvší se jako ona staví proti tomuto stavu.

„Proč se chceš tak vystavovat na odiv,“ říkala často.

Zatrpkla; a čím více její myšlenky kroužily kolem bratrovy budoucnosti, tím byla zoufalejší. Viděla, že tato myšlenka je jeho životem, že na ni vsadil veškeré nervózní napětí, které u něho nahrazovalo zdraví, že žil a byl šťasten pouze v této naději. Čím více byla s ním pohromadě, tím jasněji viděla, že tento sebeklam, jak to nazývala, vzrostl, takže nyní obepíná celou jeho existenci, a nastala doba, kdy se modlila, aby se stal hercem, modlila se, nutila se modlit, aby se jím stal.

Její strach, že se William stane hercem, stával se znenáhla, když spolubytí s ním ji poučilo, jak hluboké kořeny zapustila tato neblahá myšlenka v jeho životě, strachem – smíšeným s neuvědomělou radostí – že by se mohl jím nestát. Ale sotva se již dovedla sama v tom vyznat.

Rozhodně byla nešťastna.

Jedno bylo jisto: nemohla v něho věřit.

A pak říkala znova a znova:

„Proč chceš právě to?“

A zatímco viděla, že se ta myšlenka do něho zarývá stále hlouběji, byla stále více uchvácena svým strachem.

„Což kdyby ses mýlil?“ pravila.

„Tak se člověk nemýlí,“ odvětil.

„Jsi tak přemrštěný, Williame, a člověk nemá dělat ze hry vážnost.“

„Ne, Nino, jistě to je talent, kterak bychom jinak jej měli měřit, po čem bychom jej jinak poznávali? Bylo by to příliš nespravedlivé. Ujišťuji tě, nevypěstoval jsem to, přišlo to a tu jsem viděl, že celý můj život, otec a matka a – Ka –,“ – řekl málem Kamila – „a všechno bylo úvodem k tomu a nyní nemyslím vůbec na nic jiného…“

„Ale měl by ses nutit na to myslit…“

„Není to nic platno, Nino. Stanu-li se hercem, snad se něčím stanu, ač byla matka souchotinářka a otec blázen –“

„Williame!“

„Ano, není to nic platno, můžeme to rovnou říci. Já vidím v noci zjevy a ty kašleš a jsme celkem krásná rodina… Ale stanu-li se hercem, budu moci přemoci sama sebe. Vím to, dovedu pracovat a namáhat se a zase pracovat, je mi lhostejno, jak dlouho to trvá, než se něčím stanu, kdybych měl tančit pět let a provozovat tělocvik deset, abych se tím stal. Ale půjde-li to špatně, není-li pravda to, co cítím, pak – ne, nemohu na to ani pomyslit.“

Po takové rozmluvě byla Nina ještě sklíčenější a ještě poděšenější než dříve.

Uplynula část zimy. Přisunuli kulatý stůl ke kamnům a tam nyní seděly – Nina a Žofie – a pracovaly, zatímco William hlasitě předčítal. Bylo tomu již několik neděl, co jim posledně četl a četl dobře, Nina to slyšela. Když byli hotovi s druhým dějstvím – byly to „Novomanželé“ – pravila klidně, nevzhlížejíc:

„Dnes se mi to líbí.“

„Není-liž pravda?“ vyjelo z Williama. Bylo to, jako by se mu tvář rozzářila. Nastala přestávka.

„Není to ješitnost,“ pravil pak tiše, „ale tak jsem se zaradoval.“

Kus i předčítání Ninu dojaly, měla kapesník v klíně a každou chvíli si čistila nos s povážlivě vlhkým zvukem. Žofie po celou dobu plakala na své vyšívání.

Když byl kus hotov, William vstal a šel do kouta do tmy. Trvalo chvíli, než někdo z nich promluvil. Nina opírala hlavu o ruku a kousala slonovinové držátko svého háčku. Vzdychla několikrát, počala opět háčkovat a zase se zamyslila.

William ji z kouta sledoval, a když vzhlédla, jejich zraky se setkaly.

„Ale nemůžeš se při tom nazývat Högem,“ pravila bezzvučně jako sama k sobě.

„Proč ne?“ vyskočil se židle. „Högem – –, že nemohu – –“

„Není možno napsat Hög na plakát.“

Přízvuk byl otevřený.

A za chvíli:

„Co by byl tomu řekl otec?“

William se zarděl do krve, díval se okamžik upřeně na Ninu strnulýma očima, jako by byl spatřil propast – pak se dal do smíchu.

„Jde o čest Högů?“

Ještě se smál.

„Ano, právě – a ty jsi poslední!“

„Právě proto to dělám,“ pravil tišeji, „můžete být klidny.“

„A tobě se zdá, že pro otcovo jméno je místo na divadelní ceduli?“

Nině se třásl hlas.

„Otcovo jméno – ano, co se toho týče – – –“ klopýtl přes ta slova a odvrátil se.

Nina prudce vstala, hlas se jí třásl:

„Otec byl nemocen… to není hanba, ale…“

Přitiskl si ruce k hrudi, násilím se přemohl:

„Ano,“ pravil a kousl se do rtu:

„Ovšem – ale není také hanba, konat jediné, co člověk dovede.“

Opřel se o klavír, začal se náhle třást, až nemohl stát a rychle bledl a zase rudl.

„Dělám-li jménu hanbu,“ zuby mu cvakaly o sebe, „pak je odložím.“

Vyškubl kapesník z kapsy, zvedl jej rychle k obličeji a vzlykal.

Pak odešel.

Když Nina chtěla k němu do pokoje říci mu „dobrou noc“, byly dveře zamčeny. Škubala za ně.

„Williame,“ volala, „to jsem já.“

Nikdo neodpovídal. A opakovala opět hlasitěji:

„Williame, Williame.“

Slyšela, jak vstává z pohovky a kráčí těžce přes pokoj. Byla tam tma, štěrbinou neprokmitalo žádné světlo.

„Co je?“ tázal se.

„Pusť mne dovnitř,“ pravila, „chci s tebou mluvit.“

„Není to nic platno,“ pravil zevnitř. „Dobrou noc.“

A odešel zase ode dveří.

William té noci nespal.

V prvním opojení, kterým ho naplnila tato mladá myšlenka, přehoupl se tak snadno přes všechno. Všechny námitky byly tak nepatrné, i kde pochybnost vystrčila hlavu, byla rychle přemožena. Kromě toho nebylo nic platno brát všechny tyto ohledy: Bylo na něj zavoláno a on šel. To byla nejprostší věc na světě, zcela prostá, poněvadž nemohlo být jinak.

Odhodil od sebe svoji přítěž a šel, kam byl volán – přítěž minulosti, předsudků a rodové pýchy. Naprosto nebylo místa pro nějaké pochybnosti.

Ale nyní – nyní, dnes večer to bylo jiné.

Nerozsvítil, když vstoupil do pokoje, lehl si na otomanu a zabalil se do své cestovní pokrývky, bylo mu zima, až mu zuby cvakaly a zabalil se zcela do pokrývky, jako by se chtěl skrýt. Cítil tíži ve všech svých údech, olověnou tíži a otupělost, jako by byl omráčen ranou, kterou dostal. Nemyslil; jeho myšlenky, které se snažily pracovat, mizely v zamžené tuposti, která pohlcovala všechno, a jeho mozek podlehl této náhlé ráně palicí.

Bylo to jako duševní omdlení.

Ale znenáhla myšlenky procitaly a vykřikly v jeho hlavě najednou, až mu bušilo ve spáncích. Po prvé promýšlel v těchto hodinách za strašlivého boje svůj životní plán.

„Ale nemůžeš se přece při tom nazývat Högem.“

Nejprve se násilím upokojoval starou větou, kterou kdysi slyšel, že každý musí kráčet svou vlastní cestou, hledat svůj cíl, a velikost byla jedna, proslulost jedna, jen cesty byly rozličné. Ale dnes večer nemohl na tom setrvat. Člověk přece smí kráčet svou vlastní cestou, musí jí kráčet, ať je jakákoli, aby zachránil, co je v něm nejlepšího, a tato cesta byla tak dobrá, jako bylo umění, kterému se věnoval, velké. A přece byl neklidný…

Neboť jiní nesoudili jako on. Na příklad Nina – jak mohla říci tak prostě jako něco samozřejmého, byť ji to stálo sebe více bolesti: „Ale nemůžeš se přece při tom nazývat Högem?“ Proč to řekla? Jak se to mohlo stát? Milovala rodové jméno, to věděl. A milovala jej jakožto posledního z rodu, který jej měl znovu zrodit a učinit jej proslulým v nové době.

A přece jí připadalo jako něco samozřejmého, že když už musí kráčet svou vlastní cestou, nemůže-li to býti jinak – ano, pak se musí vzdát jména, pak rod vymře. Ale její láska byla dosti silná, aby obětovala její naděje – –

Vstal z pohovky a chodil ve tmě po pokoji, narážel do nábytku, aniž toho pozoroval, porážel židle a mechanicky je zase zvedal.

Ale to bylo přehánění, Nina přeháněla.

Ale proč v něj nevěřila – milovala ho… a nevěřila…

Myšlenky začaly znova.

Vždyť kráčel proti nim všem, proti proudu, proti všem přáním… Ale proud byly předsudky, omezenost, mlhy… Ovšem, ovšem, měl vždy pravdu, vždycky, ať se na to díval jakkoliv… Viděl dobře, že je to odpovědnost, byl sám vychován v témž předsudku, ale… velikost byla velikost a velikým se chtěl přece stát, musil stát – jinak – nu, však on už tíži jména „Hög“ ponese vlastní cestou, budou se posmívat, smát, ale nakonec se skloní… a jméno zvítězí na jeho cestě.

Pálilo ho to jako oheň v duši. Opět vstal, bez klidu chodil kolem, bylo strašlivé takto zápasit…

Neboť proč jen nikdo v něho nevěřil? Proč nevěřila Nina nebo Žofie nebo Gerson nebo všichni obdivovatelé! Proč nevěřili? Nyní potřeboval jejich víry – nyní, když kráčel sám, samoten a nesl celou budoucnost přes divoký proud… ach, nyní, když se to na něj řítilo – nyní by měli přijít a věřit v něj…

Ústilo to v talentu. Kdyby ten neměl, kdyby to nevěděl, neochvějně, skálopevně – ne – pak by nemohl, pak by nesměl jít – – To byla odpovědnost. Kolem talentu se to točilo, kolem talentu – všechno… ale ten přece měl – –

Nebo neměl jej snad? –

Div nevykřikl, když se ta myšlenka vrátila.

Ale měl jej, věděl to, to alespoň bylo jisté. Jak by jinak bylo možno měřit to, v co by se mělo věřit, kdyby to nebyla pravda? Vždyť to bylo pro něj zjevení, zřetelné povolání, kterého se mohl přidržet.

Věřil sám v sebe. Věděl, že je vyvolen, takového něco se ví… Ale proč nemohli tedy ostatní věřit? Proč stál samoten? Proč byli nevěřící? Ti, kteří mu stáli nejblíže? Proč nevěřil nikdo, naprosto nikdo? Byl tak samoten se svou nadějí. Musili věřit, toužil tak nepopsatelně, žíznil tak strašlivě, aby mu bylo uvěřeno – –

Jako v tělesné bolesti usedl vzpřímeně a kolébal se, naříkaje, sem a tam…

Ano, jestli se to nepodaří, to viděl, pak bude rod mrtev – mrtev – vyhyne – – –

Ale nemohlo se to nepodařit, musilo se to podařit. A po tisícáté bušily tytéž myšlenky jako ohnivá kladiva v jeho mozku…

Vždyť to bylo zjevení, vždyť to poskytlo světlo ve tmě; vždyť ho to probudilo a dalo to život ze smrti. Všechny jeho sny, všechny jeho myšlenky, všechno… Ach ne, ach ne… neberte mi to!

Cítil prázdnotu, poněvadž se nemohl modlit, a šeptal modlitby do velkého prostoru – –

Vstal, chodil sem a tam, tiskl ruce k horečnatě pálícím spánkům – – –

Bylo to světlo, byl to plamen v jeho životě, nemohlo to být jinak. A chytal se světla, chytal se své víry jako v tělesných smrtelných mukách. Vně toho byl jen strach a rozklad a tma a zoufalství, které si nevědělo rady – ne, ne, musil zůstat tady, musil zůstat na pevné půdě, nemohl vyjít ven do veškeré té bědy Do té noci bez hvězd, do toho chladu, ve kterém by zledovatěl.

Pak si náhle vzpomněl na Jakuba, který zápasil s Bohem…

Bylo těžké bojovat a nutno stát pevně.

Přitiskl svou horkou hlavu na okraj psacího stolu a usedl okamžik na židli. Pak sklouzl pomalu dolů na koberec a ležel, uchopiv nohy pohovky.

Zdálo se mu, že polyká výkřiky, které smrtelná úzkost nahromadila v jeho prsou.

A kdyby se toho nyní vzdal, kam by měl jít? Kdyby se neodvážil? Kdyby břemeno zahodil?

Vyskočil prudce, počal rychle chodit, vrtěl nepřetržitě hlavou jako v tělesných bolestech, mnul si ruce, až to bolelo – –

Ale ne – musil kráčet vpřed, nemohl toho nechat… takhle člověk sám sebe nepřelhává.

A byli také lidé, kteří věřili. Kamila a profesor, ti věřili oba a ti viděli jasně. A náhle ho zachvátila mučivá touha po Kamile, celá jeho bolest, veškerá pobouřenost jeho duše toužila po ní, stala se tělesnou touhou přisát svoje rty na její ústa, dýchat s ní; na její ňadra, plakat, přilepit svoje ústa na její, aby tak tlumil svoje výkřiky jejími milostnými vzdechy – – Ach, spočinout u jiné, přejít v jinou, která věřila.

Byl unaven, myšlenky se mu opět rozplynuly, klesl na pohovku a dřímal.

Tu ho Nina zavolala, slyšel to nejprve nezřetelně, pak proniklo jeho jméno k mozku jako bolest. Vstal těžce a šel přes pokoj, odpověděl jí a vrátil se.

Ale myšlenky byly opět probuzeny a začal opět od začátku. Ale byl klidnější. Pojímal to jiným způsobem, bylo to, jako by se soustřeďoval, sbíral zbytky z tohoto boje. Věřil ještě, jinak nemohl, věřit musil; vycházel z toho, že má talent. Milosrdné nebe, kterak by jinak mohl stát vzpřímeně.

Ale po prvé jej začal měřit, vážil svoji sílu a vyšetřoval svoje prostředky. Neříkal, že chce býti hercem, tázal se sám sebe, co by byl jakožto herec a kam by dospěl. Kráčel sám, musil nést břemeno sám, ale tu musil také vyzkoušet svoje ramena, i kdyby měl klesnout.

Počal pozorovat sám sebe. A lhal méně, nežli se dalo myslit. Nyní už se dostal do boje a této noci, kdy neměl odvahu prchnout, měl aspoň odvahu vážit. Rozsvítil a pozoroval sám sebe, svoje rysy, svoji tvář. Dříve myslil vlastně pouze na hlas, nyní bylo nutno myslit na všechno a on prohlížel, zkoušel a znova se díval do zrcadla – –

Náhle si vzpomněl, jak jednou, když v Sorö stál a díval se do zrcadla, vstoupil Gerson a viděl to:

„Měl by ses podívat na svá záda,“ pravil – a vzpomněl si, že ho to tehdy přímo bodlo…

Nyní vzal zrcadlo, kde se viděl se strany, napřímil se, stál rovně… viděl se… Ne, hrdina být nemohl… jak byla ta záda ohnutá, příliš ohnutá…

A pustil zrcadlo skoro s výkřikem…

Pak se zhroutil před konzolou, zasažen jako tisíci ran, zdálo se mu, že se dívá do tmy, kde vše je zhasnuto, do studené, nepopsatelně hluboké tmy – – Tak nepopsatelně bázlivě, tak nepopsatelně unaveně zíral do propasti a zdálo se mu, že tam začíná strašlivé Nic. Zvedl hlavu a pohlédl do zrcadla, spatřil svoji vlastní tvář, byla šedivá, zbrázděná, skleslá, křičel a udeřil se do úst, aby utlumil svůj vlastní křik – –

Začal znova ve svém neklidném, štvaném chození, zatímco lampa, kterou vyšrouboval, aby lépe viděl, čadila na konzole.

Myšlenky se honily, jeho mozek byl rván, mysl mučena, nevěděl, kam má jít v této noci zkoušky. Královský plášť Aladdinův spadl s jeho údů v cárech a on je nemohl zadržeti… Ne, Aladdin nebyl.

Ale měl také právo to požadovat? Bylo to největší štěstí? Jablko do turbanu, to bylo snadné – ale nebylo to jediné.

A utekl se k práci. Ta přece jistě něco zmůže, ta přece bude moci zakrývat tam, kde prostředky selžou, tam, kde jeho schopnosti budou příliš slabé. V duševní úzkosti přichytil se náhle práce. „Chevaliera“, „Aladdina“, „Olafa“ – to nemohl, ale skutečné lidi, kteří nebyli hezcí, kteří nebyli krásnější než většina ostatních – kteří mluvili o životě prostě, přímo – to přece jistě dovede: vždyť cítí více než většina ostatních, vždyť více trpěl a všechno, co prožil, by jen znova vyprávěl.

Ach, záda by se přece mohla stát rovnými, stejně rovnými, jako záda většiny lidí a hlas byl stejně silný – –

Zápasil, zápasil coul za coulem, ustupoval raněn do srdce každou minutu v tomto boji, kde Aladdinovy sny mizely v mlze.

Mučilo ho to jako tělesná muka, až si kousal do krve rty a měl radost z tohoto fyzického utrpení.

Utekl se poděšen a pln úzkosti k práci – –

Všechno – všechno mu mohli vzít – ale světlo přece přišlo z této myšlenky, je to přece jistě pravda, i když byl jenom Noureddin… I nyní věřil v „myšlenku“… musil kráčet tou cestou, i kdyby se pyšní předkové měli obrátit ve svých velkých hrobech…

Ucítil čoud lampy, stáhl ji. Pak rozškrtl sirku a rozsvítil svíčku. Šel přes jídelnu do Ninina pokoje. Procitla tím, že dveře vrzly, a zakryla si oči před světlem.

„Kdo je to?“ pravila rychle, „kdo je to?“

„Já…“

Vzpřímila se, dívala se okamžik na něj, pak zase ulehla a pravila mdle:

„Ty sis ještě nelehl?“

„Nemohu spát,“ pravil a postavil svíčku na stůl.

„A já měla právě tak ošklivý sen,“ pravila.

Seděl na okraji postele a ryl do svíčky.

„Přemýšlel jsem mnoho dnes v noci – –“

Vzdychla. On pokračoval stále tlumeně:

„Ale nyní – tohle je pravda, musí to být pravda, neměl bych jinak sil.“

Nina na něj pohlédla, nikdy jej neviděla tak bledého. Vzala ho za ruku.

„Já jsem byla v neprávu,“ pravila.

Tvář mu náhle zazářila, pak se opět zasmušila:

„Věříš tedy…,“ tázal se tiše, skoro bojácně.

„Myslím s tím jménem,“ pravila Nina.

William vstal.

„Děkuji,“ pravil bezzvučně.

„A jinak to musíš nejlépe vědět sám,“ pravila tišeji…

Sedl si zase.

„Je nutno pracovat,“ pravil mechanicky.

Nina opět vzhlédla. Nepoznávala ho.

„Ublížila jsem ti,“ pravila.

„Ne,“ zaznělo tvrdě, „bylo to jen nutné.“ Vzal svíčku, stál okamžik se svícnem v ruce: „Ne,“ – zápasil trochu s pláčem.

„Dobrou noc,“ pravil ode dveří.

Příštího dne šel k profesorovi. Vlastně naprosto neměl strach. Zdálo se mu, že se podíval pravdě do očí, že zvedl svoji budoucnost jako břímě a nyní již nemohlo mnoho zbývat… Naložil si břímě na ramena a vydal se na pochod – nejhorší bylo odbyto.

Profesor byl v cizině, stálo to na lístku papíru, který byl nalepen na dveřích. William trochu zbledl, ale zdálo se mu, že ho to nepřekvapilo. Řekl si, že to snad je nejlepší, půjde tedy k jinému. Nejlépe k režisérovi, věděl náhodou, že je touto dobou doma.

V jeho chůzi a v celém chování bylo cosi spěšného, skoro, jako když jde člověk k zubnímu lékaři a pospíchá, když už se jednou rozhodl.

„Třetí patro,“ pravil vrátný.

Sám nevěděl, ale zdálo se mu, že jde polo ve snách, a musil se vzpamatovat, aby procitl. Nepřemýšlel vůbec o tom, co řekne, a věděl, že nechce před ním číst. Ale musil s někým mluvit, proto přišel. Na schodišti do prvního patra viselo zrcadlo – viděl se v něm a napřímil se, oči měl mdlé a smál se, aby do nich přišlo více lesku.

Před posledním oddílem schodů se zastavil, přitiskl ruce k hrudi, náhle nemohl popadnout dech… Pak vyběhl třemi skoky nahoru a zazvonil.

Otevřela mu dáma. Dívala se chvíli na Höga, zatímco držela dveře pootevřeny, jako by se bála ho vpustit dovnitř.

Pak pravila trochu krátce:

„Pan režisér má návštěvu.“

William vytáhl navštívenku.

„Mohu počkat,“ pravil a podal ji.

Dáma ji vzala, pohlédla na korunku a přeměřila Williama opět zrakem.

„Počkejte, prosím, tady,“ pravila a otevřela dveře do obytného pokoje.

William poděkoval, šel a usedl ke stolu, neměl strach, byl jen otupělý. Věděl, že se nemůže nic stát, co by byl neočekával, byl připraven a náhle se mu zdálo, že je tak zbytečné, že je tady.

Z vedlejšího pokoje slyšel nějaké děti se smát, chůvu hubovat. Vstal a nahlédl do knihovny, četl nápisy na hřbetech, shledal, že knihy jsou podivná směs, počal chodit sem a tam po pokoji a počítal pole v koberci na podlaze – bylo to šestnáct čtverců po délce.

Pak uslyšel náhle z předsíně hlas režisérův a škubl sebou při jeho zvuku. Sáhl si k hlavě a šel ke dveřím. A náhle říkal si sám sobě, že musí nalézt nějakou záminku, udat jiný důvod, nemůže říci, proč přišel, nemožno, neřekne to…

Děti se smály v jídelně, slyšel režisérovy kroky, vzal za kliku. – – Chtěl utéci… Měl jen jednu myšlenku, že musí prchnout. – –

Vždyť to bylo šílené, nemožné – ještě nemohl říci, že – že přišel, aby se stal hercem. A ptal se sám sebe, jak sem mohl přijít po této noci – – ale co mohl – co si mohl vymyslit?

Ale pak stál režisér v pokoji. William pustil prudce kliku, postoupil o krok.

Režisér měl naspěch.

„Pan Hög?“ tázal se trochu hlasitě.

William si škubal knoflíky, vzhlédl, lapal dech, chtěl odpovědět. Pak se setkal s režisérovým pohledem. Nikdy neviděl, že jeho oči jsou tak studené – šedivé – podivně skelné.

Režisér díval se na něj chladně, pak pravil úsečně, bez úvodu:

„Nu, vy se chcete stát hercem?“

Tón byl krátký, poněkud tvrdý. William mu pohlédl přímo do obličeje, vydechl zhluboka:

„Ano,“ pravil.

A díval se na tuto chladnou tvář, kde v koutcích úst číhal úsměv, pohledem raněného zvířete.

Režisér stál nehybně stále s týmž poloskrytým úsměvem a s rukou zastrčenou pod vestu.

„A samozřejmě chcete hrát hned?“

William se napřímil.

Pot mu vytryskl na čele, a zatímco zíral před sebe, němě, lapaje dech, měřil posměch v těchto strašlivých očích.

Pak zcela vstal.

A náhle se zlomila pod šíleným napětím jeho nervů pečeť jeho strnulého mlčení a neklidně, v horečce vyprávěl vše.

Vyprávěl o celém svém životě, o svém dětství, o svém rodu, který vymírá, o svém poslání, o cestě, kterou musil kráčet, o jediné naději, o Aladdinových snech, které ztratil, o Noureddinovi – sám nevěděl, o čem.

Bylo to zmatené, divoké; zmučenost duše, která se chytá stébla, nešťastník, který zápasí proti smrtelné úzkosti. Zdálo se mu, že by musil dojmout kámen svou řečí.

A zároveň cítil náhle tak podivnou radost. Zdálo se mu, že je zachráněn, nyní, když začal mluvit, byl spasen – cítil, že směšným není, že stojí za více než za posměch. A náhle ustal a pohlédl na režiséra.

Nastala přestávka, William čekal, zíral na jeho tvář.

„Nu – – ano, to je slibné.“

Tón byl naprosto lhostejný, snad s nádechem převahy a údivu. William cítil, že mluvil ke kameni. Zbledl silně, couvl o krok, okamžik se mu zdálo, že čtverce v koberci se roztančily.

Mocným napětím vůle se přemohl, snažil se promluvit a nakonec zakoktal: „Zdržuji vás.“

Obrátil se a šel…

William Hög nebyl zoufalý. Snad vůbec neočekával nic jiného a cítil skoro, že roste pod posměchem, který utrpěl.

Nastala léta práce, to věděl. A pak věděl, když tyto dveře zapadly, že pokud bude dýchat, vždy bude nenávidět toho muže.

IV.

„Tedy kotillion?“

William podal s úklonou slečně Blomové taneční pořádek ve tvaru vějíře. Zvedl opět hlavu a stál chvilku, pak pohlédla letmo na jeho tvář a jako by byl ruměnec nakažlivý, zarděli se oba najednou. Stalo se už takovým zvykem, že Margreta Blomová a William Hög se zarděli, kdykoliv na sebe pohlédli.

Pak šel. Bylo těžko dostat se kupředu, proplétal se mezi hloučky, vrazil do oblého lokte, musil odstrčit nohou hedvábnou vlečku… Dámy stály nebo seděly pod lustrem s hlavami těsně u sebe. Vějíře se pohybovaly sem a tam, zakrývaly a odhalovaly, odhalovaly a zakrývaly bělost ramen a krásu šíje.

William se zastavil. Žlutá dáma naklonila se zcela stranou a smála se, když se protlačil těsně kolem ní; šlápl na nějakou vlečku a pocítil chládek dvou vějířů. Jeho rty se skoro dotkly šíje, která se náhle nahnula zpět. Pak se dostal ven a šel přes sál k hloučku pánů. Stáli a kolébali se námořnicky na nohou, roztahovali se ve svých bílých košilích a natahovali těsné rukavičky, dohlížejíce na své pěšinky v zrcadlech v rohu. Některý se ovíval svým nízkým kloboukem, houpaje se trochu v bocích.

Občas vymaní se některý z pánů z hloučku a odváží se přes sál. Zastaví se a tahá si nervózně vestu; pak polo běže, spěchá ke kroužku dam, který se otevře a zase zavře za černým frakem, jenž zabloudil mezi všechnu tu zářící nahotu a barvu jako moucha, která zmateně zmizí v kalichu květiny.

Páni jistější sebou, s vlasy pevně ulízanými lesklou pomádou a s růžemi v levé knoflíkové dírce, tváří se, jako by se v roztržitosti blížili ke kroužku pod lustrem. Hovoří spolu dva a dva a zanedlouho se dostanou rychlým otočením nebo dvěma kroky stranou přes koberec. Konečně by bylo nezpůsobné nezatáhnout nejbližší dámu do své rozmluvy. Ale je-li dáma získána, vypraví se jeden z pánů na nový lov.

Jiní páni zůstali stát v koutech. Někteří si nebyli jisti, mají-li kravatu dobře uvázánu; snažili se dostat se nablízko zrcadla a ptali se desetkrát svého souseda, není-li jim límeček příliš velký; někteří prosili, aby je druhý oprášil, a byli v rozpacích, protože se jim košile krčila, nebo že věděli, že vesta není zcela čistá; někteří měli také tajnosti, „mladí“ lidé, kteří se čerta starali o ples a kteří si vyprávěli historky z dnešní noci: dali si s Laurou dostaveníčko „U Mohra“, až pojedou domů. Jsou němí vůči dámám, ale při tanci nebo u stolu se často na sebe usmějí, hvízdají si odrhovačky, tváří se pak, jako by se při tom přistihli, a říkají „promiňte“, zatímco se smějí dámě do očí. Někteří si netroufají jít vpřed. Vstoupili s šikmou poklonou a žhavě rudí ve tváři; stáhli rukavici s pravé ruky, aby podali hostitelce v rukavicích vlhkou pracku: litují, že paní nebyla doma, když udělali návštěvu. Pak se rychle zachrání pryč a skryjí se v koutě, odkud nyní vykukují, takže to vypadá, jako by stáli na špičkách, a kde by chtěli zůstat stát přitisknuti ke zdi, jako by byli přilepeni k tapetám tak dlouho, až se půjde ke stolu.

William stál a díval se na Gersona, jehož plavá hlava se vynořovala a mizela v kruhu sirén, stál nyní těsně u slečny Blomové. Gerson vzal její taneční pořádek a vrátil jej s rukou na srdci, zatímco se dámy smály.

William pocítil lehký úder na rameni a otočil se.

„Nebyl jste to vy, kdo mluvil ve spolku a velebil práci?“

William pohlédl na toho člověka, byl to velmi načesaný tmavovlasý zjev s velkýma očima.

„Ano, to…“

Ostatek zanikl v pokloně.

„Promiňte, ale moje jméno je Hoff.“

William se opět uklonil.

„Víte, vaše naivnost mě bavila…“ Nějaký pán tahal pana Hoffa za kabát… „Už jdu, už jdu,“ pravil a smál se… „Ano, seznámíme se později…“

Pak se obrátil a byl představen vysoké plavé dámě, které viděl William jen záda.

Pan Hoff byl hrdinou večera a neměl čas zůstávat dlouho na jednom místě. Tahali ho sem a tam, aby ho představili dámám, aby pozdravil pány, aby byl zábavným v jednom rohu a zlomyslným v druhém.

Pan Hoff byl v módě. Vynořil se náhle a rázem bylo lze spatřit jméno „Bernhard Hoff“ všude. Na divadelních cedulích, na knihách, ve všech časopisech. A také v životě se s ním lidé setkávali všude a nebylo možno ho nevidět. Tuto útlou postavu s bledou, šedivou tváří bylo vidět všude. Na ulici, na promenádě, v divadle. Obyčejně jezdil: seděl nedbale v drožce, někdy sám, zhroucen a vtisknut do jednoho rohu. Tu vypadal jako mrtvola, jako by chtěl zmizet ve svém polském kožichu; ale někdy jel s přítelem, s člověkem, který měl mravní odvahu ukázat se s ním pohromadě, ač byl stejně pomlouván soukromě jako veřejně. Když byl s někým pohromadě, byl vždy nervózně živý a velmi povídavý.

Jeho jméno bylo vyslovováno pohromadě se jménem známé herečky a měl vždy kapsy plny růžových psaníček.

Jeho marnotratnost byla vždy větší než jeho příjmy a spotřeboval jeden měsíc tolik za voňavky, za kolik musil být příští měsíc celkem živ. Šílenost jeho peněžních záležitostí dala lidem ještě více co mluvit než jeho záležitosti se ženami.

Co ho učinilo tak oslavovaným v dámském světě – neboť pánové si nevážili tohoto moderního vydání nepovedeného „Heliogabala“, jak ho jednou nazval jeden z jeho odpůrců – bylo jednak jeho mládí: bylo mu teprv třiadvacet let a zdálo se, že sám si váží této přednosti, že všemi způsoby snaží se upoutat a udržet onu poněkud rafinovanou dětskost, orientální chlapeckost, která mu opatřila svrchu zmíněnou přezdívku; jednak jeho zvláštní zevnějšek, který ten podivný člověk silně podškrtával černými kožišinami a toiletními úskoky a jehož poněkud horký kolorit souhlasil tak dobře s nikdy nemizícím nádechem smyslnosti, který se zdál lpět na všem, co psal jakožto spisovatel.

William ho již často porůznu viděl a Hoff ho zajímal. Z počátku byl jako většina ostatních na Hoffa podrážděn; zlobil ho všechen ten hluk, který ho stále sledoval v patách a který i jeho přátelé byli ochotni nazývat reklamou, a totéž, co viděl William v Hoffově osobním vystupování, odpuzovalo ho ustavičně v jeho spisovatelství, které za velkého rámusu rozhazoval na všechny strany v malých úryvcích se zákmity a záblesky nadání, ale bez klidu a aniž se soustředil k něčemu celému.

Ale pak ho jednoho dne spatřil v zábavní místnosti. William sám seděl v přízemí, ale spatřil Hoffa vstoupit do lože. Smál se, usmíval se na sklepníky, dal si jedním svléknout kožich a druhým podržet čepici. Nemohl nalézt peníze pro biletáře a naplnil celou loži svou osobou a jejím hlukem.

Pak přistoupil k balustrádě a usedl s kukátkem v ruce; pozoroval dvě dámy; četl program; koupil si humoristický časopis.

Ale znenáhla sklesl. Odložil kukátko a seděl s hlavou opřenou o ruku, nakloněn přes balustrádu. Rysy zcela poklesly a zpopelavěly; postava se zhroutila pod břemenem únavy. V celém jeho zjevu bylo cosi zmrtvělého.

Za chvíli byl probuzen dvěma přáteli a William je spatřil ve dvanáct hodin odjíždět se dvěma dámami.

Od té chvíle stavěl se William na stranu Hoffovu.

Hoff se dostal dovnitř dámského kruhu, který se kolem něho tlačil, zatímco stál a koketoval s červeným vějířem, který uloupil tlusté blondýně a jehož barva slušela skvěle k jeho vlasům. William si přál, aby byl trochu méně afektovaný.

Pak začal tanec.

Páni se tlačili ke kruhu dam a nastal náhlý zmatek, všichni začali mluvit najednou a hudba z tanečního sálu, jehož dveře se otevřely, zněla v taktu pochodu. Pán, který vedl, volal horlivě, aniž ho kdo slyšel; tlačili se spěšně ke dveřím, pár za párem, zatímco dámy rychle uhlazovaly vlasy a vrhaly pohled na květiny na svých ňadrech. Některé zvedly vlečky a šly trochu skloněny, nesouce je.

William spěchal k Nině, se kterou měl tančit první tanec, ale ona šla mimo s jiným, mávajíc černým vějířem. Neměl tedy William žádnou dámu.

Starší vstávali pomalu z koutů, kde se skrývali se svým šálkem čaje a šli za průvodem, který se začal rovnat v tanečním sále, kde byl vzduch příjemně chladný. Dvojice se umístily podél stěn, velmi strnule, jako by byl na přehlídce.

Byl to kulatý pokoj. Orchestr přešel v polku a první dvojice tančily již uprostřed pokoje jako na talíři.

Starší se tlačili do dveří, hlava na hlavě; William byl přitisknut na veřeje tlustou dámou, která mu šlapala na nohy a počala se silně ovívat a naříkala na horko. Vypadala také velmi uhřátě s rudými tvářemi a trčícími pštrosími pery.

Nina tančila se svým pánem. Tančila podivně klidně se skloněnou hlavou a nemluvila při tanci; velmi si jí všímali, ježto byla černě oděna uprostřed všech těch světlých barev. Pak spatřil William Hoffa, „měl“ Margretu; seděl rozkročmo na taburetu a přikláněl tvář velmi blízko k ní. William nevěděl, proč mu bylo nepříjemné, že slečna Blomová tančila s panem Hoffem…

Ale spisovatel seděl tak těsně u ní a pak tančit s ním první tanec – to bylo neopatrné.

Teď začali tančit. Hoff ji držel velmi pevně, takže to skoro vypadalo, jako by opírala svoji skloněnou hlavu o jeho prsa. On hleděl dolů a šeptal…

Tlustá dáma ovívala se velmi silně.

„Je tu hrozná tlačenice,“ pravila, tisknouc se ještě blíže k Williamovi, který pocítil nepříjemný zápach potu.

„Kdo je ten mladý žid?“ tázala se.

„Žid, milostivá paní?“

„Ano, který tančí tak intimně s mladou Blomovou?“

William se zarděl.

„Pan Hoff,“ pravil, „není žid…“

„Že ne – nikoliv, je jen ateista. Požádám přece jenom svou dceru, aby odmítla toho pána.“

Dvojice byla nyní přímo před nimi, ale nikdo z nich neviděl Williama…

„A vám se skutečně zdá, že se to nehodí?“ pravil Hoff, když tančili mimo, a přiklonil tvář těsně k její, aby uslyšel odpověď.

William se na to raději nechtěl dívat a šel dovnitř.

Usedl na rohovou pohovku a listoval v albu. Řekne přece jen Margretě, že není správné tančit se všemi lidmi a že Hoffa je lépe odmítnout… Hned po prvním tanci si vezme Ninu stranou a řekne jí to, tak bude moci ona… Margreta ovšem Hoffa nezná a je to tedy skutečně správné – vždyť je to přímo jeho povinnost, když Margreta tolik k nim chodí, pečovat, aby netančila s člověkem, s kterým – ne, s kterým se netančí.

„Tak vy mne vůbec nepoznáváte,“ pravil dámský hlas těsně u něho. Vzhlédl a rychle vstal.

„Ano – nyní, paní hraběnko,“ byl zmaten jako všichni lidé, kteří jsou náhle probuzeni, a tahal za svůj hodinkový řetízek.

„Ano, kdybyste mne nebyl poznal, byla bych se s tím smířila.“ Hraběnka usedla na kraj pohovky. „Vždyť jsme se viděli jen jednou.“

William nevěděl, co říci.

„Ano, paní hraběnko, jednou,“ koktal opět.

„A tehdy jste se na mne velmi zlobil…“

„Byl jsem velmi nešťasten, hraběnko Hatzfeldtová,“ odvětil William a usedl, nepohlížeje na ni.

„A já jsem se vám obdivovala,“ pravila hraběnka po přestávce, ve které kousala do perleťového držadla svého vějíře. „Později jsem si často přála se s vámi setkat, abych vám vysvětlila chování, které jste asi posuzoval velmi přísně.“

Zmlkla chvíli. Když William mlčel, pokračovala trochu chladněji:

„Vy jste přece nevěděl, že jsem vlastně měla zůstat v Hamburku týden.“

„Ne –“

„Ale co jsem měla dělat – váš otec byl velmi nemocen a já měla velký strach…“

„Paní hraběnka se dovedla ovládat,“ odvětil William.

Cosi jako záblesk se objevilo v šedivých očích. Opřela se trochu zpět a odhrnula popelavě plavé vlasy.

„Kromě toho jsem vás shledávala zajímavým, nebyl jste jako jiní…“

„Tehdy jsem vlastně mnoho nemluvil…“

„Takového něco je vidět,“ pravila hraběnka a opět na něj pohlédla. „Později o vás mluvila slečna Falková –“ náhle se odmlčela.

William seděl stále před otevřeným albem, teď se prudce sklonil a otočil list…

„Tolik vás chválila.“

Tanec skončil a hraběnka vstala z pohovky, aby šla vstříc dvěma dámám, William si všiml její chůze, kolébala se silně v bocích.

Nina stála v rohu kabinetu a mluvila s Gersonem.

„Rád bych s tebou mluvil,“ pravil William.

„Tajnosti?“ tázal se Gerson a ustoupil stranou.

„To zrovna ne… ale, Nino, neměla bys tančit s Hoffem… a…,“ trvalo to chvíli, „Margreta taky ne. Lidé o tom mluví.“

Nina se dala do smíchu.

„Proč ne?“ tázala se.

„Nenáleží k pánům, se kterými se tančí.“

* * *

Bylo to později téhož večera. V tanečním sále byl vzduch teplejší, páni přinášeli ledovou vodu a rvali se o tácky s likéry; dámy si vybíraly tajné koutky za záclonami, kde seděly skryty v pološeru, pohybujíce vějíři velkými oblouky.

Uprostřed pokoje tančilo se horlivě. Pán, který řídil tanec, volal, běhal sem a tam. Pak šli dámy a páni proti sobě, zpátky, dohromady v hustém kruhu. Páni se uklonili a všichni se točili dokola.

Potom byli ještě více rozpáleni a bez dechu.

Konečně přišlo všeobecné uklánění, aby měli tanečníci čas vydychnout. William se uklonil před Margretou, bylo to po prvé.

„Myslila jsem, že jste na mne zapomněl,“ pravila.

Zavěsila se do něho, nevěděl…, ale stál chvíli, než se dal do tance… Pak začali.

Byl to valčík.

Nemluvili. Margreta tančila se skloněnou hlavou a se sklopenýma očima, William od ní neodvrátil zraku. Nakonec se zarděla pod jeho pohledem, a když se jejich oči setkaly, usmáli se oba.

„To je krásná melodie.“

„Krásná.“

Položil ruku trochu pevně kolem jejího pasu.

„Jako by nás nesla…“

Po celou dobu se na sebe dívali a tančili dále. Náhle hudba ustala. Byli samotni uprostřed sálu.

Margreta se ho pustila, byla velmi zardělá. Když přišla na své místo, tiskla ruku na prsa, píchalo ji.

„Slečna Blomová tančí dobře,“ pravil Hoff, který šel mimo Williama.

Jedlo se u malých stolků. Nina měla za kavalíra jakéhosi barona Petersdorfa, Gerson tančil poslední tanec s Margretou, William s jinou Žofiinou přítelkyní.

Jídlo se chýlilo ke konci. Baron odstrčil židli zpět a seděl s nataženýma nohama a hrál si s hodinkovým řetízkem, hovoře s Ninou, která měla červené tváře a dala kouštíček ledu do svého batistového kapesníčku, aby si chladila oči.

William seděl mezi „přítelkyní“ a Margretou.

Margreta přitáhla svou židli až pod stůl u divanu a seděla nahnuta zpět, opírajíc hlavu o vyčalounované opěradlo. Gerson ji ovíval. William mnoho nemluvil.

Všichni vypili mnoho šampaňského, zejména Margreta, její víčka byla skoro těžká. Ona a William vypili spolu dvě sklenice: po prvé si přiťukli sklenicemi, jak je zvykem, ale po druhé ležela Margreta líně rozložena v židli a požádala Gersona, aby vzal za ni sklenici. Pak se trochu vzpřímila, pohlédla na Williama, usmála se a vypila ji.

William vypil do dna.

Sluha šel kolem se zmrzlinou. William odsunul trochu svoji židli, aby mu udělal místo. Dotkl se při tom Margretiny nohy. V téže chvíli na ni pohlédl, seděla stále opřena zpět s červenými tvářemi. Jak byly sametově měkké – s hebounkým chmýřím.

Nehýbala se.

„Ach, jak to chladí,“ pravila Gersonovi, který ji ovíval, nakloněn k ní. Měla ruce položeny v klíně, nyní jedna ruka klesla dolů a dotkla se Williama…

Baron předčítal nahlas francouzskou báseň, kterou nalezl v jednom koláči:

„Láska, ta přijde a všechny nás překoná –
úklady její jsou opojně sladké.“

William díval se nepřetržitě na Margretu, která se usmívala.

„Znáte ty úklady, Gersone,“ tázala se. Neviděla vůbec Williama, který vstal, aby vzal svou sklenici. Gerson jí nabídl praskavý bonbon. William položil jako v roztržitosti ruku na opěradlo její židle a po vteřinu přitiskla šíj na jeho zápěstí.

Pak odsunula židli a vzala sama vějíř. –

Tančili trochu divoce. William vedl, bylo těžko udržet řady, ukláněli se ustavičně a vyrazili vždy všichni najednou.

Tančili pouze kvapík. Páni uháněli s dámami, náhle zahnuli, vedli je pod lustr a točili jimi dále kol dokola. Byli zardělí, náprsenky byly trochu pomačkány, některé hedvábné kravaty vlály a byly rozvázány. Dámy si držely vlečky, tančily nyvě nakloněny k pánům, zcela v jejich náručí.

Hrály se ustavičně odrhovačky.

Doprostřed sálu bylo postaveno šest židlí, nové dvojice chtěly tančit, William je zahnal zpět; volal, že potřebuje stoličky, dostal konečně dvě, pomohl dámám nahoru na židle, křičely, nemohly stát pevně, držely si sukně. Dostaly každá svíčku a držely ji vysoko ve vzduchu.

„Tak.“

Páni se chytili za ruce, běželi řetězem mezi židlemi, stoupali na špičky, dámy zvedaly svíčky, páni křičeli, foukali; zhasli je.

Gerson sňal Ninu ze židle, vzal ji kol pasu.

Pak se zase všichni točili se zvednutými vlečkami a udýcháni.

Klesli na pohovku, chladili se náramky, uchylovali se za čínské záclony, kde byla okna otevřena.

Dole na ulici se postavilo několik lidí a poslouchalo hudbu.

Někdy v taneční síni volali náhle jeden přes druhého, že bylo sotva slyšet klavír v tom bzučení a hluku.

Margreta točila se mimo s Gersonem. Hraběnka Hatzfeldtová přišla a uklonila se před Williamem.

„Ale já přece řídím tanec,“ pravil.

Pak tančili. Hraběnka byla větší než on.

Dýchala rychle a ležela pevně, velmi pevně, zatímco William vdechoval vůni pudru s jejího hrdla.

Kadeře se pocuchaly…

„Ty vlasy,“ pravila. Pustil okamžik její ruku a odhrnul vzdornou kadeř s její šíje. – „Děkuji, překážela mi.“

Ještě chvíli tančili.

„Člověk se tak udýchá,“ pravila hraběnka. Přestali.

Konečně přišel kotillion. William a Margreta spolu předtím při tanci nemluvili, jejich pohledy se jen setkávaly, když letěla v tanci mimo. To bylo všechno.

Nyní měli tančit.

William nikdy neviděl slečnu Blomovu s tak zářícíma očima; seděla v kabinetu na pohovce a plácala Ninu na paži trochu líně. Williama překvapila nápadná lenost, která ji vyznačovala. Jakmile k ní přišel, vstala a zavěsila se do něho, zůstala tak stát, opírajíc se o něj.

Mluvila dále s Ninou a nedívala se na Williama. Pak vešli do tanečního sálu.

Oba byli jakoby trochu v rozpacích, úzkostliví, hovořili rychle o různých lhostejných věcech. Za chvíli přišla na ně řada tančit.

Tančil ihned prudce, lítal po sále a točil jí. Stala se těžší v jeho náručí.

„Tančíte tak prudce,“ pravila.

Vedl ji rychleji.

„To je melodií,“ pravil a díval se na ni. Cítil teplo sálu, ale její dech přece jím prorážel; byl prudký. Jiná dvojice letěla mimo, musil ji uchopit pevněji, odvést ji stranou. Jejich oči v sobě spočívaly…

Slyšela hudbu jako zpěv. Hluk kolem nich ji ohlušoval, málem jí vstoupily slzy do očí a zavřela je…

Williamův pohled spočíval na její tváři, slyšel její dech, měla hlavu trochu nakloněnu zpět, bradu vystrčenu. A tu se usmála…

Točil jí dále, sotva to sám pozoroval, ale ustavičně jí točil, stále rychleji.

Skoro sténala a její hruď klesla na jeho.

„Myslím, Williame, že omdlím,“ pravila. Slova zanikla v úsměvu.

„To je melodií,“ opakoval.

Pak se náhle zastavila.

„Pojďme na chodbu,“ pravila. „Tady je příliš teplo.“

Na chodbě byl chládek.

„To je příjemné,“ pravila a nakláněla hlavu zpět. „Uvnitř bylo příliš teplo.“

Šli několik kroků.

„Sedněme si,“ pravil.

„Ano, jsem unavena.“

Margreta klesla na červenou pohovku a přitiskla si chladné držátko vějíře na čelo.

„Ach, Högu,“ pravila líně. „Shrňte mi trochu vlečku.“

Jeho ruka dotkla se její nohy, shrnul šaty a sedl si.

„Točí se mi hlava,“ pravila. Seděla opřena zpět a usmívala se ve tmě výklenku. „Myslím, že to zavinilo šampaňské.“

„Bylo nádherné.“

„Ale potom to není nádherné.“

Mluvila roztržitě a stále seděla a usmívala se.

Ze sálu bylo slyšet valčíkovou hudbu, kroky tančících, nezřetelné bzučení. Sluha šel rychle přes chodbu s tácem. Sklenice řinčely.

„Je krásné tak sedět tiše,“ pravil, „zcela tiše.“

„Ano.“

Složila ruce na prsou a pohybovala tiše hlavou v taktu valčíku, který zazníval ze sálu. Občas otevřela oči, tu se setkala s jeho zrakem; seděl trochu nakloněn vpřed a díval se na ni. Oči mu zářily.

Hudba ustala. Bylo slyšet volání pána, vedoucího tanec: „Každá dáma pána, každá dáma pána,“ – pak hluk a hudbu, která zase začínala.

„Je to valčík ‚Améliin‘?“

William trochu bzučel s hudbou:

„Myslím.“ Za chvíli: „Chcete tančit?“

Vzpřímila se trochu v sedě a pohrávala si s třásněmi červené záclony.

„Není skutečně možno tančit s Hoffem?“ pravila pak.

William couvl prudce hlavou do stínu, cítil, že se do krve zarděl, a jako odpověď na zcela jinou otázku pravil:

„Není mi také vhod, aby s ním Nina tančila.“

Margreta se smála.

„Ale proč? Proč není možno s ním tančit?“

„Protože,“ – koktal a hledal slova, pak pravil rychle: „To je něco, slečno Blomová, co člověk cítí.“

Margreta vystrčila pod sukní kousek svého hedvábného střevíčku.

„Co píše, je přece skutečně hezké.“

„Možná…“

„Třetí túra: dáma dva pány – dáma dva pány.“

Seděli chvíli mlčky, Williamova ruka spočívala na povlaku pohovky vedle její vlečky, Margreta na ni položila svůj vějíř.

Škubl sebou při dotyku chladné rukojeti a pohlédl na ni.

„Hněváte se?“ tázala se.

„Proč bych se měl hněvat?“

Nikdo z nich nemohl říci, jak se to stalo, ale William uchopil její paži a hladil ji rukou.

Více nemluvili, on chtěl zachytit její pohled a hladil dále její paži. Hudba přešla v kvapík…

Tu zpola vstal a naklonil se nad ni…

„Williame,“ zaznělo to jen jako vzdech. Naklonil se zcela nad ni, hledal spěšně její ústa a mírně ji políbil.

„Margreto – –“

Cítila, že jí pod řasami vytéká slza, ale nesetřela jí.

„Jděte, Williame,“ pravila tiše, sama ležíc nehybně. „Jděte…“

Pohlédl na ni a usmál se, zavrtěl hlavou a sklonil se; políbil ji rychle na šíji.

„Pusťte mne – pusťte mne,“ pravila a odstrčila ho. „Pusťte mne.“

William se vzpamatoval a rozhlédl. Seděli mlčky a velmi šťastni. Občas se jejich oči setkaly, spočinuly v sobě dlouho. Tu se zasmáli, krátce, bez důvodu a Williamova ruka hledala její a tiskla ji.

Margreta se posadila vzpřímeně a opírala hlavu o stěnu výklenku. Poklepávala vějířem na svou bradu a vypadala zamyšleně.

Znenáhla se zamyslil také William. Skoro se ulekl, když promluvila.

„Je to tak zvláštní,“ pravila.

„Co?“

Neodpovídala, hrála si bezmyšlenkovitě s třásněmi.

„Jen kdybyste se nechtěl stát hercem,“ pravila pak. Byl to nahlas myšlený úryvek myšlenkového pochodu…

William zbledl, zvedl ruku k prsům a pravil velmi tiše:

„Proč nemůžete v to věřit?“

„Je to tak zvláštní,“ pravila.

Seděl bled jako mrtvola a zíral na ni s roztržitým výrazem ve tváři a v náhlé neurčité úzkosti uchopila ho za ruku:

„Bolí vás to tolik?“ tázala se.

William se vyškubl.

„Bolí – dost,“ pravil.

Sklonil hlavu, aniž na ni pohlédl, a tyto nové minuty, ve kterých nemluvili, zdály se jí býti věčností. Náhle jako bleskem si řekla, že za tohoto mlčení jí William Hög uniká, neodvolatelně uniká.

Položila mu skoro bojácně ruku na rameno, chtěla ho probudit, alespoň ho vytrhnout ze zahloubanosti, do níž se ponořil.

„Nemáme tančit?“ tázala se mírně.

„Ano, pojďme jen tančit.“

William vstal, nabídl jí rámě a šlápl jí na vlečku, když vykročil.

Když Margreta Blomová přišla na své místo, setřela si rukavičkou slzu.

Hosté odcházeli. Venku na chodbě stáli sluhové v livrejích se šaty, pokoje byly poloprázdné, v obytném pokoji byly židle rozházeny po celé podlaze, láhve vody na stolech byly vyprázdněny. Sluha sbíral kávové šálky na stříbrný tác.

Hraběnka Hatzfeldtová seděla před zrcadlem, když šel William mimo.

„Rozcházíme se jako přátelé?“ tázala se a zpola vstala.

„Nikdy jsme nebyli nepřáteli, paní hraběnko – –“

„Přece jste se se mnou ještě nesmířil… Nu – jakáž pomoc. Nabídněte mi přece rámě. Jsem unavena – samým seděním.“

V téže chvíli vešel do dveří hraběnčin sluha.

„Ach, tady je Frederik.“

Hraběnka Hatzfeldtová přehodila si vlečku přes ruku a dala si položit černou kožišinu na ramena, pak podala Högovi ruku.

„Věřte mi – jsem vaše přítelkyně,“ pravila.

William byl podivně zmaten tímto stisknutím ruky, uklonil se.

Hraběnka okamžik čekala.

„A očekávám vás, budete-li potřebovat přítele,“ pravila a pohlédla na něj, pak se otočila a šla se sluhou se schodů.

Když William za chvíli přišel dolů do vrat, stál tam Hoff a kroutil si cigaretu.

„Odpustil jsem státnímu radovi doutníky,“ pravil, „poněvadž jsem si nebyl jist, dostanu-li z pravé nebo z levé kapsy, a jsem zvyklý kouřit dobré doutníky.“

„Z pravé nebo z levé kapsy?“

„Ano, státní rada má, jako všichni druzí lidé, dvě kapsy u kabátu a v každé kapse patnáct doutníků různé jakosti.“

Vyšli ze vrat a zahnuli za nároží.

„Kudy jdete?“ tázal se Hoff.

„Směrem ke Kongens Nytorv.“

„Nu, pak můžeme jít spolu.“

Šli po chodníku vedle sebe. Hoff hvízdal a dupal trochu podpatky, aby ho nezáblo.

„Znáte hraběnku Hatzfeldtovou,“ tázal se, když byli chvíli šli, „tu vysokou blondýnu?“

„Viděl jsem ji dříve jen jednou,“ William se odmlčel. „V Hamburku na cestách.“

„Nu,“ – Hoff zahvízdl – „zdálo se, že se hraběnka o vás zajímá – ale to… mnoho – ovšem neznamená… Hraběnka se vůbec neobyčejně zajímá o mladé lidi.“

„Kde je hrabě?“

„Hrabě? Božínku, ten je mrtev.“

Hoff si prohlížel dláždění.

„Mrtev… Je tedy vdova, to jsem nemyslil.“

„Nejdražší pane Högu, to skutečně je, ještě k tomu zasloužilá: jeho Excelence zemřela po třičtvrtiletém manželství.

Vidíte, byl to starší pán, velmi zamilovaný…“

„Znáte hraběnku?“

„Ano…,“ dal se do smíchu. „Ne, zajisté nikoli, byli jsme si představeni teprve dnes večer.“

Šli chvíli mlčky, pak pravil Hoff:

„Ale slyšel jsem mnoho o ní… od jednoho přítele.“

William měl těžkou hlavu vzrušením a namáhalo ho mluvit. Nevšiml si, že se Hoff zastavil na nároží pod plynovou lucernou.

„Tady bydlím,“ pravil Hoff.

William se rozhlédl.

„Již,“ pravil, a hlavně, aby něco řekl, než dá sbohem – cítil, že byl nezdvořilým – tázal se:

„Proč bylo tak naivní pronášet tu řeč?“

„Ale chraň Bůh – bylo to jen roztomilé, ale mohl jste skutečně stejně dobře říkat abrakadabra.“

„Tomu nerozumím.“

„Ach, na tom také nezáleží, není totiž tak příjemné tomu rozumět: abychom pracovali, je nutno věřit, myslím ovšem, abychom pracovali vážně, abychom se do toho dali, začal., A pro tuto generaci jde skutečně o to, aby se do toho dala…“

Počali kráčet vedlejší ulicí. William šel s Hoffem, aniž o tom přemýšlel.

„Ale což skutečně ještě se nezačala do toho dávat…“

„Ano, žvanit. Totiž – křivdím samozřejmě praktickým lidem. Ti ovšem začínají. Mluvil jsem na plesu s jedním ze svých spolužáků a ptal jsem se ho – z čiré roztržitosti, neboť jsem věru dobře věděl, že je to hloupost – jestli četl „Marii Grubbovou“, a tu mi ten idiot odpověděl – byla to ovšem poloviční špička na mě – – že nečte takové knihy, dokud neudělá zkoušky –“

William se smál.

„Nesmějte se, drahý Högu, vždyť ten člověk má pravdu. Takový druh lidí nazývám praktickými lidmi. V době, kdy studují na univerzitě, dřou šest hodin a nikdy nezanedbají chodit k repetitorovi. Ale nepřepracují se – vždyť zkouška není všechno, sotva polovička. Když je jim dvacet let, začnou si sbírat budoucí klientelu a pěstují klidně rozumný společenský život, aby si připravili cestu k budoucí ženě…“

„Přeháníte…“

„Naprosto ne. Těm lidem se plně obdivuji. Budou mít úspěch – to je vždycky aspoň něco.“

„V co tedy věří?“

„Ano, to je to,“ – zastavil se před nízkými vraty starého, šedivého domu – „s vírou je to ovšem trochu poskrovné. Věří, že život je něco příjemného, a nejpodivnější je, že bych chtěl vzít jed na to, že většina z nich odchází ze života s naprosto týmž směšným přesvědčením. Poslyšte, nepůjdete se mnou nahoru, v kamnech je zatopeno a myslím, že mám doma láhev šampaňského.“

William děkoval, ale zdálo se mu, že je to příliš mnoho. Pak šel přece s ním dovnitř, chtěl být s někým pohromadě, bál se zůstat sám – –

Netroufal si zůstat sám. A nyní, když mluvil s Hoffem, anebo lépe řečeno nechával Hoffa mluvit, bylo zatlačeno do pozadí to, čeho se bál…

Hoff rozškrtl sirku.

„Jen, pro Boha, neupadněte na schodech,“ pravil, „jsou strašné.“

William klopýtl přes několik nanejvýš nepravidelných schodů a konečně se dostali nahoru.

„Prosím, hned rozsvítím.“

Ze dveří jim zavanul vstříc teplý, silně parfémovaný vzduch, William cítil, že je na podlaze koberec a ptal se, kde je rohožka.

„Nejdražší příteli, nemám žádnou – – ale to na mou věru nevadí, koberec je již polo zničen.“

Hoff rozsvítil svíčku a počal řinčet visací lampou.

„Vidíte,“ pravil, rozsvěcuje, a vrátil se náhle zpět k opuštěnému předmětu hovoru, „jejich štěstí je, že jsou bez vášní – Bůh ví, jak je to možné, ale nemají skutečně žádné vášně: proto mohou nechat domácího lékaře řídit všechno, učení i život. Ale,“ – nasadil kouli na lampu – „k tvoření něčeho nového je skutečně třeba něčeho jiného než rybích lidí.“

Pomohl Williamovi z kabátu.

„Sedněte si, hned přinesu víno.“

Hög se rozhlédl po pokoji. Byl to velký pokoj s mnoha dveřmi, ale dveře i okna byly zastřeny spoustou červených závěsů, takže se pokoj podobal skoro stanu. Kolkolem stály na stojanech květiny, velké stromy v koutech a v rozích za taburety a pohovkami, které stály v divokém nepořádku pomíchány se spoustou různých židlí, jež byly všechny pohodlné, ale nanejvýš rozmanitých tvarů.

Na sloupech stály Afrodita a Niobe, za psacím stolem Antinous.

Křídlo bylo postaveno skoro uprostřed pokoje, stál na něm vycpaný orel a spousta podobizen.

Williamovi se skoro zdálo, že nebude moci dýchat, tak tu voněly voňavky.

Stál nakloněn nad psací stůl a díval se na několik podobizen, které byly tak rozestaveny, že zaplňovaly skoro celý stůl, když Hoff vešel s lahví šampaňského a se dvěma sklenicemi.

„Pijete přece šampaňské? – Protože já nepiji v zimě nic jiného.“

Přistoupil k Williamovi.

„Vidím, že se seznamujete s kroužkem mých známých,“ pravil a ukázal na podobizny, „je to hezká sbírka.“

„Znám většinu z nich z ulice…“

„Ano, to je pravděpodobné. Ale sedněme si raději, já tak nerad stojím.“

Přisunul nízkou židli ke kamnům a nabídl ji Williamovi, sám si sedl do lenošky, kde se vtiskl mezi několik polštářů a opřel nohy o kamna.

„Ach, jak je krásné sedět pěkně doma ve svém bytě! Ale co se týče obrazů, viděl jsem vaše překvapení – myslil jste – myslil jste vlastně nahlas, neboť máte podivuhodný mimický talent – že se stýkám s prapodivnými flamendry…“

„To jsem nemyslil… ale…“

„Ach, nesmysl, proč se k tomu nechcete přiznat? Vždyť máte pravdu. Ale já sympatizuji s těmi lidmi. Jsou tak krásně prosti iluzí a citů a takových věcí. Nechávají svůj život býti přestávkou mezi dvojím, minutu trvajícím milostným dorozuměním a umírají, zničeni výstřednostmi, aniž byli kdy cítili vášeň nebo alespoň věděli, co to znamená milovat…“

Hoff chvíli mlčel.

„Na zdraví, drahý Högu, je to dobré šampaňské.“

„Nemyslíte doopravdy všechno, co říkáte,“ pravil William.

„Ach – ano, většinu toho a to již jest dosti zlé. Ale je také takovým krásným odpočinkem stýkat se s těmi lidmi. Lidé, kteří skutečně cítí tak jako člověk sám, působí mu scény a lámání hlavy a nepříjemnosti – těmhle je na mou věru všechno jedno, jen když je v mé jídelně otoman, na kterém se mohou vyspat, když jsou opilí.“

Hoff mluvil klidně, trochu přerývanými větami, tón byl chladně posměšný, to celé mohlo vypadat jako žert. Ale na Williamovu mysl, která byla pobouřena rozčilením na plese, učinilo toto svlékání právě nyní nejsilnější dojem.

Od rozmluvy s Margretou chodil v jakési tuposti, kde v témže mozku pracovalo příliš mnoho myšlenek, příliš mnoho vzrušení, než aby se mohl chopit nějaké jednotlivosti. To, co cítil, byla spíše neurčitá bolest, jakou pociťujeme, když po dlouhém bezvědomí v těžké nemoci procitneme k polovičnímu vědomí, naše tělo je těžké, tušíme ránu, chápeme, že trpíme, ale bolest tak říkajíc nenabyla ještě tvaru v našem vědomí.

V onom okamžiku, kdy Margreta řekla: „Jen kdybyste se nechtěl stát hercem“, cítil, jako by se mu ledové prostěradlo bylo položilo kolem všech údů. Byl dotčen čistě tělesným pocitem tuhnutí. Pak se zhroutil v otupělost.

Nyní teprve procitl.

Seděli chvíli mlčky. Hoff vstal, vzal flakon, jehož obsah si vylil na záda.

„My v rodině Hoffů máme slabé páteře,“ pravil. „A ty je nutno osvěžovat.“

William to neslyšel, byl zcela zaujat svými vlastními myšlenkami.

Hoff chodil sem a tam po pokoji.

Pak pravil William tiše:

„Ale z čeho jsou živi?“

„Myslíte „flamendry“?“

„Ano, ti lidé,“ ukázal k psacímu stolku.

„Jsou živi z „minut“ a v přestávkách mluví o „minutách“. Shromážděte tři z mých soudruhů tady v pokoji a nechci se jmenovat Bernhard Hoff, jestli z pěti minut po čtyři minuty nebudou mluvit o ,holkách´ .“

William si sáhl k hlavě.

„Ne, to nechápu,“ pravil, „to nemohu pochopit –“

„Drahý Högu, neberte to tak tragicky. Je holá pověra, že člověk musí mít v co věřit, aby byl spokojen. Je toho třeba jen, když chce něco vykonat. Ale kdo nám ručí, že to je tak příjemné.“

„Ano, ale když člověk chce něco vykonat?“ tázal se William.

Hoffovi se zdálo, že je v přízvuku cosi mdlého.

„Ano, vidíte,“ pravil a usedl k ohni, „pak je věc obtížnější.“

„A co vy sám?“ William tázal se rychle, vzhlédl, „vždyť pracujete mnoho?“

„Ach – více než většina lidí, ale mnoho, nu, snad…“

„Ano, a proč tedy pracujete? Proč to chcete? V co sám věříte?“

„Věřím? – Věřím? Mám nejlepší důvod věřit, že v „Ženském čtenářském spolku“ je tucet starších dam, které mne čtou s potěšením, a ty dámy mají věru příliš dobrý vkus, než abych se neprojevil vděčným…“

„Ano, ale,“ – zaznělo netrpělivě a William vstal se židle a kráčel přes pokoj. – „Neříkáte, co vlastně míníte.“

„Většinou!“ Hoff se díval za ním a vrtěl hlavou. „Vidíte, vy pojímáte tu věc tak mladě, ale má se to tak, že člověk, když se něčeho vzdal, může žít zcela příjemně ze zbytků. Když se vzdal toho, vykonat něco, zařídí se jako já, který žiji, jak vidíte, nehledě k mým věřitelům, velmi příjemně. Člověk žije bez iluzí – nejhorší je, že člověk může občas dostat záchvat staré nemoci a týden, čtrnáct dní, ano – hanba říci – může to trvat až tři týdny – může dostat zas šílený nápad věřit o nějakém člověku dobré. Pak je mu, když je zklamán, zase trochu zle tři, čtyři dny, než se zbaví i toho – – nu, jak řečeno, to je nejhorší…“

„Ale, co váš talent?“

„Ach – můj talent!“

„Ale to je to právě. Proč v něj nevěříte? Vždyť máte talent, proč nejste tedy raději šťasten tím, že v něj věříte a pro něj pracujete…?“

Hoff neodpovídal, seděl a klepal podpatky na kamna, pak vzal sklenici a vyprázdnil ji.

„Když máte talent, máte přece něco, proč žít…“

„Kdyby se člověku ostatně chtělo – ano. Ale, drahý Högu, stojí to za námahu?“

„Pak mají přece pravdu vaši nepřátelé.“

„Kteří z nich? Mám jich trochu mnoho, abych vám řekl.“

„Ti, kteří říkají, že nic nenasazujete.“

„Nu ano. Ale když člověk nic nemá, nejdražší Högu.“

„Ale v tom si právě odporujete – když máte talent.“

„Ovšem, ovšem,“ vstal trochu netrpělivě… „Ale nemluvme již o tom…“

„Ano – ale to je právě to, co nechápu a co,“ – William mluvil prudce – „musím pochopit…“

Hoff se zastavil. William chodil sem a tam, u křídla rychle se otáčeje. Tu přistoupil Hoff k němu a vzal ho kol ramen.

„Mluvme raději o vás,“ pravil.

„Ale vždyť to je právě o mně.“ William sklonil hlavu.

Hoff přešel s ním zavěšen dvakráte sem a tam. Zdálo se mu, že se William trochu uklidnil.

„Snad nevěřím ve svůj vlastní talent,“ pravil.

„Proč tedy píšete?“

Bylo cosi potlačeného v tónu, když Hoff odvětil:

„Vždyť jsem vám vyprávěl o tom tuctu, drahý Högu, a pak vedení tohoto domu skutečně dost stojí…“

„Ano, ale jak to můžete?“

„Když říkám, že nevěřím ve svůj vlastní talent, nesmíme tomu samozřejmě rozumět doslova. Talent mám, ale – ano, jak to mám říci, abych neřekl příliš mnoho. Vidíte – milý Högu – talent a život je jedno – to je to. A když život je červivý a člověk to ví, pak se mu také nechce dělat něco pro svůj talent.“

Opět chvíli chodili. William se díval se strany na Hoffa. Vypadalo to, jako by se náhle šedivá škraboška byla položila na jeho tvář.

„A co vy,“ pravil, „co chcete více, než ucházet se o slečnu Blomovou?“

„Co chtějí všichni – stát se něčím…“

„Hm – nu, trochu více než všichni ostatní. Jinak by člověk nevstával a nedělal se směšným tím, že řeční o práci němé tváři.“

William nevěděl, co má odpovědět. Pak pravil Hoff:

„Nevnucuji se, nejdražší Högu, myslil jsem jen, že by vám snad dělalo dobře, kdybyste s někým o tom promluvil…“

V tónu bylo cosi mírného, co v něm nebývalo a co se Williama dotklo. Náhle velmi změkl.

„Ale nikdo ve mě nevěří,“ šeptal, bouřilo to v něm. „Naprosto nikdo.“

„Ach, na to věru nedbejte, k tomu je „obecenstvo“ zřídka ochotno – ale věříte vy sám?“

William neodpovídal. Chodil a kousal se do rtů, aby ovládl svoje pohnutí, ale pak se náhle Hoffovi vyškubl a usedl na otoman v rohu.

„Ale vždyť je to jediné, v co sám věřím,“ pravil. Pak mlčel, seděl a kolébal horním tělem. „Vždyť všechno závisí na tom – nemohl bych žít jako jiní – ne, nemohl bych. Ale věc se má tak, že naprosto nikdo nevěří – naprosto nikdo nevěří a já vím, že půjde-li to špatně, bude konec. Ach,“ vrhl se na otoman, „je to strašlivé… víte, že můj otec byl šílený, moje matka zemřela na souchotiny – – –“

„Ach – nesmysl, něco takového mohli bychom říci všichni – – –“

„Možná, ale to je právě neštěstí, jsou-li ostatní skutečně stejně nešťastní jako já…“

„Drahý Högu, dívejte se na věci klidněji… Není to věru nic platno…“

„Vždyť se na ně dívám jako vy. Jestliže všichni rodiče jsou, jako byli moji, pak jenom doba je beznadějná…“

„Ano, drahý příteli, moje soukromé mínění je rozhodně, že společnost a my připravujeme nové zlepšené vydání potopy světa, ale tu bychom mohli alespoň napodobovat ony druhé: ti tančili do té chvíle, kdy potopa přišla.“

„Ach ne, nemohu o tom žertovat. To, v co věřím, udržovalo mne nahoře nyní již skoro pět let, žil jsem pro to, jen pro to: vidíte, mám v noci halucinace, kašlu – všechno. Ale pracoval jsem, bojoval jsem proto, poněvadž jsem věřil – ale jestliže jsem se mýlil – pak – ano, pak je konec… Je to pravda, byl jsem zamilován dlouhou dobu do Margrety Blomové… a – ach, jak je také krásná… tak svěží… Vídali jsme se každý den… Víte, že někdy v těchto letech, kdy jsem bojoval se svou slabostí jako s divokou zvěří – kdy jsem trpěl a nemohl spát – bděl jsem v noci a křičel jsem po jediném člověku, který by věřil – jen po jediném, který by věřil… Je možno cítit přímo žízeň, která pálí – a pak tu není nikdo – ani ona – ne – ne – ne – netěšte mě…“

Ustal, vyškubl kapesník z kapsy a vzlykal. Hoff stál vedle něho, položil mu mírně ruku na vlasy a hladil je.

William odtáhl hlavu, jako by ho ruka tížila.

„Ne, nikdo ve mne nevěří,“ šeptal.

„Ale pro živého Boha, člověče, tak se do toho dejte a donuťte je k tomu.“

Hoff bojoval se svým pohnutím a šel ke křídlu. Otevřel je a udeřil několik akordů.

Vzadu na otomanu ležel William a vzlykal.

Tu počal hrát. Při hře poslouchal směrem k Williamovi a pozoroval, že se pláč stává méně prudkým.

Bylo to téma od Rubinsteina, kypivé téma, salonní kompozice, kvapík. Hoff je obměňoval, vracel se k němu, vyhlazoval je. Bylo stále mírnější.

William přestal vzlykat, seděl vzpřímen na pohovce, opíraje se zády, červený a rozpálený pláčem. Za chvíli šel přes pokoj a usedl ke kamnům. Oheň vyhasl.

Hoff stále hrál. Přešel v něco jiného, v cosi bolného a naříkavého, kde tóny mírně vzdychaly pod jeho údery. Pak to zcela doznělo a on přestal.

„Co to bylo?“ tázal se William ze svého místa.

„To první bylo od Rubinsteina.“ Díval se do svíčky na klavíru.

„Bylo to tak mírné,“ pravil William.

„Ach ano.“ Hoff vstal a zavřel klavír: „Křídlo je zcela pěkná věc.“

Chvíli nemluvili. Pak pravil William, aby začal o něčem jiném.

„Máte tu, Hoffe, tři podivná poprsí.“

„Vím, že tak soudí většina lidí,“ odvětil Hoff a rozhlédl se, „ale mně se zdá, že ti tři patří dohromady. Mozek, který vymyslil tuto dámu,“ – ukázal na Venuši – „byl geniální. Učinil z bohyně lásky bohyni osudu. Můj ty milý Bože, a pak nazývali lidé tu sochu zábavnou postavou – ano, každý má svůj vkus…“

Nalil trochu šampaňského do své sklenice.

„Ne, ta dáma věru nenabízí květiny, ona požaduje život. To nám chtěl umělec povědět. Moloch a Venus victrix[4] – komu z nich bylo obětováno více životů? Lidské oběti chce ta žena… Neznám sochy, která by se lépe hodila jako protějšek k Venuši než Niobe, bohyně bolesti.“

„A pak Antinous.“

„Ano, nedotýkejte se ho, drahý Högu, k němu musíme mít věru sympatii, jako že se jmenuji Bernhard Hoff. Čert aby věřil pověsti – to je asi jenom hloupý žvást… Ne, věřím, že ten obraz je pouze obrazem ubohého dítěte, kterému bylo dáno více co nést, než mohlo vydržet, raná bolest, příliš raná zkušenost, velké tajemství, nebo což vím. Dosti na tom – jeho ramena to nemohla unést a tu zavřelo ústa pevně kol svých výkřiků a položilo vody Nilu a Acherontu mezi svět a sebe – – – ne, v těch třech poprsích je dobrý smysl…“

William šel a vzal svůj kabát.

„Jdete už,“ tázal se Hoff.

„Ano, je půl šesté…“

„Že už je – – ano, čas utíká.“

Pomohl Williamovi do kabátu, pak chvíli stál a čekal.

„Nyní je nutno to udělat,“ pravil William, ustal, vydechl hluboce a pravil pak tiše: „Chci se stát hercem.“

„Myslil jsem si to!“

William ještě okamžik stál. Pak podal Hoffovi ruku.

„Dobrou noc,“ pravil, „děkuji za dnešní večer.“

„Dobrou noc, Högu – a přijďte zas brzy.“

Hög zavřel dveře a Hoff se vrátil do pokoje. Otevřel dva dopisy, které ležely na psacím stole, a dal se do archu korektury. Ale pero škrábalo, nechtělo to jít. Konečně složil korekturu a seděl dlouho, opíraje hlavu o ruce a díval se do lampy. Pak vstal a chodil prudce sem a tam po pokoji.

Konečně se zastavil před sekretářem, otevřel jej a stál, opíraje se o desky. Odemkl nejvnitřnější zásuvku a vytáhl podobiznu. Přidržel ji k lampě a dlouho se na ni díval…

Ráno, když domácí Bernharda Hoffa vešla dovnitř, seděl při rozsvícené lampě a psal u svého stolu.

„Ale chraň Bůh, pane Hoffe, zase jste nebyl dnes v noci v posteli,“ pravila.

„Ach, bylo již příliš pozdě, paní Lundová, a pak mám tak strašlivě mnoho práce.“

Profesor si ho prohlédl od hlavy k patě a několikrát jím zatočil.

„Nevyrostl jste tuze,“ pravil pak a vysunul si brýle na čelo. „Ale abych řekl pravdu, jsou ještě menší lidé.“

„Jsem přibližně stejně veliký jako pan profesor,“ pravil William a zašilhal k zrcadlu.

„Tak? – ne, drahý Högu,“ profesor se napřímil a snažil se pohlédnout Williamovi přes hlavu. „V tom se skutečně mýlíte – jsem o dobré půl hlavy větší. Ale to se rozumí, mladý příteli, má-li člověk talent, je dosti veliký, i když je malý.“

Profesorovi vstoupily slzy do očí a zamyslil se.

„Ano, věru, je tomu tak,“ opakoval a pošoupl si zase brýle. „A váš hlas byl krásný,“ pokračoval, když se bylo dojetí trochu uklidnilo. „Byl to skvostný orgán.“

William se zarděl.

„Ano, pane profesore…“

„Máte s sebou nějakou úlohu, mladý příteli, neboť vás musím samozřejmě vyslechnout.“

„Vzal jsem s sebou Sannaese,“ pravil William.

„Sannaese, nu – to je podivná, teoretická úloha – ale sedněte si, drahý příteli, a promluvme si o té věci.“ Profesor nabídl Williamovi židli a sám usedl na druhou. „Víte také, co děláte?“ pravil pak a položil ruku účastně na Williamovo koleno. „Být hercem, mladý příteli, je nejžalostnější životní dráha na světě.“

Profesorovi opět zvlhly oči, ale William ujišťoval, že ví, co to je.

„A ještě k tomu jste z takové dobré rodiny.“

Profesor vzdychl, opřel se trochu zpět v židli a pravil trochu nemotivovaně, snad jako článek tichého myšlenkového pochodu:

„Ach ano, to bylo tenkrát.“ Pak zase vzdychl a dodal jasnějším tónem: „Mladý příteli, znal jsem vašeho dědečka, to byl znamenitý muž.“

William kývl, a nastala přestávka.

William myslil na to, že z profesora se stal velmi starý muž.

„Nu tak, vy jste se učil Sannaese – které jiné úlohy jste si myslil, že byste hrál?“

„Nevím, zná-li pan profesor – – – Luciena.“

„Luciena,“ – profesor si mnul čelo a přemýšlel – „Luciena – ano, příteli, jsem starý muž,“ – slabé dojetí – – „ne, ne, nepamatuji se.“

„Je to francouzský kus, pane profesore.“

„Lucien – od Scribeho – – ach, Povídky královny Navarské, ach, mladý příteli,“ – profesor položil obě ruce Williamovi na rameno – „to bylo tenkrát.“

„Ten kus je od Dumase, pane profesore.“

„Od Dumase,“ profesor vrtěl hlavou, „neznám toho, milý příteli, a hrál jsem přece sedm set úloh. Nu, je to velká úloha?“

„Ne – ale… má jen jednu scénu…“

Profesor si nasadil brýle pevněji.

„Jednu scénu,“ pravil.

„Ale ta je důležitá,“ koktal William, který počínal ztrácet jistotu.

„V tom rozhodně není možno debutovat,“ pravil profesor poněkud sušeji a odstrčil trochu židli. „Ale – máte přece ještě jiné úlohy?“

„Ano,“ William se díval k zemi, chopil se pevněji židle a šoupal nohama. „Pak mám „Tartuffa“.“

Profesor se napřímil a pohlédl opět přes brýle na Williama.

„Ano – to znám,“ pravil a přejel si hřbetem ruky pod nosem.

Nastala přestávka.

William byl ohnivě rudý, netroufal si vzhlédnout. Nevěděl, ale byl zachvácen náhlou úzkostí: jestli profesor příliš zestárl?

A profesor seděl mezitím se široce rozevřenýma očima a díval se na toho dvaadvacetiletého člověka, který chtěl hrát „Tartuffa“.

„Umíte „Tartuffa“?“ tázal se pak.

„Velké scény,“ pravil William, upíraje oči na podlahu. „Scény s Elmírou.“

„Nu,“ – profesor si prohlížel nehty. – „Ale to je těžká úloha, mladý příteli, a nemohu vám radit, abyste v ní debutoval.“

„Chtěl jsem debutovat v Sannaesovi.“

„Pravda, v Sannaesovi – ale vždyť jste říkal, že máte knihu s sebou. Tak si to poslechnu.“

Profesor dostal knihu, počal listovat sem a tam, aby nalezl scénu s Valborgou, pošoupl brýle, díval se vzhůru a díval se dolů.

William měl jen jedinou myšlenku, že tento starý muž nemůže rozhodnout o jeho osudu. Ta myšlenka ho ovládala: odejít, oddálit to, alespoň jít k někomu jinému. Ale náhle pohlédl do oné podivné tmy, která od oné rozmluvy s Margretou byla tak často hrůzou jeho myšlenek, a dosedl jaksi pevněji na židli. Musil zůstat.

Profesor to nalezl. Rychle to pročetl, polohlasem, a celá jeho tvář se při čtení změnila. Bylo to, jako by byl zahodil škrabošku, jako by byl omládl o dvacet let.

„Nu, nyní to vím,“ – ustal, celá jeho postava byla pružně pohyblivá, „nyní to mám…“

William myslil na to, že bylo možno se domnívat, že zahodil berle. A v téže vteřině si řekl, že nyní musí, že nyní se to rozhodne. Muž, který dělal jeviště v pokoji tím, že stavěl židle do polokruhu, bude přece moci rozhodnout jeho osud, bude přece moci vidět…

A náhle byl zcela klidný. Dovedl to a nyní musil. Profesor byl hotov. Tady seděli diváci, tam byly dveře, tady postranní dveře; on mu bude říkat narážky.

Usedl do hlediště, William se postavil do dveří v pozadí.

„Začneme tedy,“ pravil profesor.

William vešel a začal. Věty jsou krátké, přerývané.

„Mluvte hlasitěji,“ pravil profesor. „Mnohem hlasitěji, neslyším hlas.“

William neodvrátil očí od jeho tváře, dával pozor na jeho výraz, kdyby byl měl tisíc očí, byly by stejně ostře, stejně neodvratně spočívaly na této tváři.

Slyšel svůj vlastní hlas, věděl, že říká věty, jak chce, ale bylo mu, jako by je říkal někdo cizí, jako by někdo jiný hrál a pohyboval se. On se díval jen na tuto tvář.

Ale ta byla stále nehybná. Profesor mu říkal narážky, nakloněn nad knihu, nehýbaje ani svalem tváře, nezvednuv očí.

A zatímco William zíral na jeho rysy, viděl ho, jak stál tehdy v Sorö, usmívaje se, s rukama v kapse – ach, ten úsměv. A zatímco mu pot vyvstal na čele, ptal se sám sebe, kdy se začne usmívat – toužil to spatřit, musil, musil to spatřit.

„To jsou samé krátké repliky,“ pravil profesor, nezvedaje tváře od knihy. „Je trochu těžké pro začátečníka dostat se do afektu.“

William to cítil sám.

„Ano, repliky jsou velmi krátké,“ pravil. Profesor se zamyslil s knihou v ruce. William čekal, opíraje se o židli.

„A není také slyšet hlas. Zůstáváte v samých středních tónech…“

„Snad bych mohl přednést báseň…“

„Ano, umíte nějakou?“ profesor vzhlédl, „mohl bych se aspoň při tom na vás také dívat.“

„Jednu z Rybářského děvčete…“

„Nu ano, to přednášejí všichni. Vstupte tedy a ukloňte se.“

Profesor vstal, přitiskl si brýle pevně na nos a čekal.

William vstoupil a uklonil se.

„Hlouběji,“ pravil profesor, „hlouběji… je nutno vždycky uklánět se hluboce publiku.“

Znova se uklonil a ještě jednou.

„To bylo lepší – tak začněte.“

William začal hluboko v temném tónu, kterým zastíral svůj chrapot, zkrášluje jej, a který tady propůjčil přednášení jakousi potlačenou prudkost, která měla silný účinek.

Profesor poslouchal. Stál a kousal si klouby, ale občas pohlédl na Williama se zábleskem v očích. Ustoupil trochu, šel zase vpřed, stále pozorně poslouchaje. Pak kývl – ještě jednou s úsměvem.

William se zarděl jako oheň, cítil, že má slzy v očích, teplo se mu rozlilo po všech údech.

Bylo mu, jako by procital, jako by byl osvobozen tímto kývnutím. Dýchal hluboce a ustal na okamžik, jako by se chtěl slunit v tomto prvním záblesku vítězství. Zdálo se mu, že ho něco nese, že je zvedán do výše, zatímco mluví…

Oddal se nadšení, zapomněl se dívat na profesora, zapomněl na hlas, pouze mluvil – –

Měl pocit, jako by byl zajásal poslední řádky, skoro je zpíval ve své radosti. Nyní pohlédl na profesora s planoucími tvářemi.

Ten si zase sedl a seděl se skloněnou hlavou, pak vzhlédl.

„Ale vy dnes chraptíte,“ pravil.

William náhle zbledl, slyšel najednou svůj vlastní hlas – ano, přeskočil mu.

„Ano,“ koktal, „velmi chraptím.“

Bylo mu, jako by musil klesnout na kolena pod tou lží.

Za chvíli odešel. Měl přijít zase za týden s „Tartuffem“. – –

„Sedněte si, drahý příteli, sedněte si,“ pravil profesor za týden. „Musíme si o tom nejprve promluviti. Jak jste si tedy představoval „Tartuffa“?“

William hledal slova.

„Nikoliv tak, jak se hraje na divadle.“

Profesor se smál.

„Nu – ne, to je také můj názor. Ale, jak tedy? Myslil jste si asi nějakou masku, určitý zevnějšek…“

„Ne,“ William se trochu zarděl, „myslil jsem si vlastně, že jej budu hrát tak… jak jsem.“

Profesor se podíval rychle šikmo přes brýle.

„To by nebylo tak špatné,“ pravil.

„Ano – neboť „Tartuffe“ nemá být ošklivý… ošklivější než já,“ opravil se William rychle.

„Ne, to nemusí.“

Zdálo se, že se profesor baví. Seděl, opíraje se zpět a díval se na Williama rozšířenýma očima a občas kývl jako prve. William nabýval jistoty.

„A pak nemá chodit a kázat a být pln blahovůle – naprosto ne. Viděl jsem jednou v Kolíně mnicha – takový má být… Věří sám, že je svatý…“

„Ano… to…“

Profesor se bavil, to bylo zřetelně vidět.

„Ano, nemyslíte, pane profesore, že největší pokrytci se přetvařují i vůči sobě samým?“

„Možná, mladý příteli, možná – ukažte tedy, jak to chcete udělat.“

A profesor a William počali horlivě rozestavovat židle, jako minule.

„S kým jste mluvil o té úloze?“ tázal se pak profesor.

„S nikým,“ – William postavil poslední židli na místo, „vždycky jsem si ji tak myslil.“

„Nu,“ profesor byl velmi oživen, usadil se široce v židli, „nu, začněme tedy.“

Pohlédl poněkud se strany na Höga.

„Které scény vezmete?“

„Scény s Elmírou.“

„Nu – ano, nyní se pamatuji. Ano,“ – a profesor se stále usmíval a listoval v překladu – „ty jsou také nejsnazší pro pochopení.“

„Ale začnu scénou s Dorinou. Je nutno ho nejprve vidět.“

William šel zpět, čekal chvíli, než obrácen zády k profesorovi začal:

Vždy, milý Vavřince, dbej pořádku a mravu
a k nebi modli se, ať osvítí tvou hlavu…[5]

Otočil se, postoupil trochu vpřed, pak šel zase zpět a hovořil odvrácen tyto řádky:

Kdos bude-li se ptát, kde jsem, mne zapřeš zkrátka;
udílím almužnu a těším ubožátka.

Profesor na něj chvíli hleděl jako překvapen, vyšoupl si netrpělivě brýle na čelo. Nyní chvíli trvalo, než přečetl repliku.

Ó, licoměrník ten, vždy stejný pokrytec –

Četl potom Dorininy repliky, nakloněn nad knihu, aniž více vzhlédl. Jen při Tartuffovu „Rád!“ pohlédl okamžik na něj, jako by chtěl promluvit, ale sklonil zase hlavu a četl dále.

William hrál bezpečně, ani profesorovo mlčení ho nerušilo. Vždyť věděl, že s ním souhlasí. Když byla scéna hotova, pravil pouze horlivě:

„Teď přijde Elmíra.“

„Ano.“

„Sedávám si vždycky takto…“

Přitáhl židli a usedl vedle profesora.

„Nu ano, dobrá,“ profesor se díval na své prsty, „já už budu hrát Elmíru.“

William vstal a šel, nakloněn, vpřed.

Kéž dobrá nebesa by milostivě chtěla
se zdravím duše vám popřáti zdraví těla,
kéž ostříhají vás – vždyť jak si přejí oni,
k nim rovněž milost jich nechať se v lásce skloní.

Elmíra

Za přání díky vám, je zbožné, hodno chvály,
což, sedneme si, ne? Nač bychom při tom stáli.

William si sedl, hrál dále. Profesor seděl dále se sklopenou hlavou. Knihu zvedl k obličeji a četl narážky monotónně, bez přechodů.

William si toho nevšiml, mluvil, jak měl ve zvyku. Ale náhle pocítil neurčitý ostych a rozpaky. Počala ho tísnit tato monotónnost, která neodpovídala jeho hře, toužil horečně spatřit tvář, která byla skryta za knihou – –

Ale profesor se stále za ni skrýval.

A znenáhla staly se jeho rozpaky úzkostí, mluvil udýchaně, zíral na černou knihu, dostal nepřemožitelnou chuť stihnout ji, aby spatřil tvář – – cítil, že mu repliky unikají, že je říká bez výrazu, že vůbec nezní tak, jak si je myslil – –

Koktal, nemohl si vzpomenout na slova, profesor ho opravil – trochu netrpělivě, ale přece monotónně – zmýlil se, přeřekl se, lapal dech, vzdychl, sáhl si na čelo, které bylo vlhké…

„Nemohu,“ pravil.

Profesor pustil knihu.

„Nu,“ podíval se tak podivně skrze něj, „slyšíte tedy přece, že je to špatné.“

William sklonil hlavu, cítil, že mu slzy vstupují do očí.

„Ale nebylo to… také, jak jsem si to myslil.“

„Ne,“ profesor netrpělivě vstal, „neboť to byl pravý opak. Takhle – podívejte se.“

Vzal opět knihu, šel doprostřed pokoje a obrácen zády k Williamovi, počal říkat první větu „Tartuffovu“.

Pak předvedl profesor celého Högova „Tartuffa“.

William si byl sedl. Profesor četl, aniž na něj pohlížel, sedl si, tvářil se, jako by hrál s Elmírou. Nekarikoval, jen četl a hrál přesně týmž přízvukem a tempem jako William…

„Rozumíte,“ pravil nakonec a zavřel knihu. „Takhle…“ Ale v téže vteřině pohlédl na Williama a zarazil se: ten se byl zhroutil se shrbenými zády, s hlavou zapadlou mdle mezi ramena, ruce svíraly křečovitě opěradla lenošky – –

Profesor chtěl mluvit, ale koktal a hledal slova.

„Rozumíte,“ opakoval profesor, „člověk…,“ ale nemohl nic říci, otočil se, zvedl ruce náhlým divadelním pohybem a šel k oknu.

Když se opět vrátil k židli, viděl Williama v téže poloze, šel k němu, dotkl se jeho ramene a pravil.

„Rozumíte přece… je to těžká úloha,“ pravil.

William kývl. A jako by mu náhle škraboška spadla s tváře, dostaly se rysy a všechny nervy v jediné vteřině ve chvějné pohnutí, jako síť pohybujících se vláken.

„Rozumím,“ pravil.

„A kromě toho – člověk přehání,“ pravil profesor.

„Ale příští repliky budou lepší,“ William vstal, v prvním okamžiku vztáhl ruce před sebe, jako by měl závrať a hledal oporu, pak se vzpamatoval a pravil trochu bojácně:

„Neboť chcete přece vyslechnout další repliky?“…

„Samozřejmě,“ profesor snažil se ztlumit tón, učinit jej lhostejnějším. „Teď přijdou velké řeči – samozřejmě – ty vám také asi nejlépe leží…“

Postrčil trochu lenošku.

„Tady sedíte vy – já tady. Nyní budu hrát s vámi – – to vám pomůže.“

William si sedl, položil si ruku na čelo, aby přinutil svoje myšlenky a začal:

Ta láska nejvyšší, jež k věčné vede spáse,
ta srdci nebrání, když z vůle vyšší vzdá se
i lásce pozemské; a nebe sotva chtělo
v nás udusiti ji, stvořivši krásné tělo…

Tón byl změněn: přízvuk ihned překvapil profesora a po celou řeč zíral na Williama, ve výrazu očí byl horký plamen, který mu žhnul vstříc, v celém postavení napjatá energie, která uchvacovala – –

William se naklonil vpřed, zastřenost jeho hlasu vinula se kol šeptané repliky, horká, vzbouřená žádost, stará touha táhla se vzdychajíc jeho verši. Tento „Tartuffe“ se postil, hladověl k smrti a žíznil… Byla to divoká hltavost dlouhého půstu – –

Scéna byla skončena. William vstal, jeho vlasy byly vlhké. Rty se škubavě pohybovaly a otevíral s námahou čelisti…

Trvalo chvíli, než profesor promluvil.

„Nyní bylo vidět, co jste chtěl,“ pravil.

William neodpovídal, zdálo se mu, že profesorův tón byl podivně chladný a krátký. Ale byl příliš unaven, než aby mohl o tom přemýšlet; jako by se mozková činnost byla náhle zastavila, cítil svůj mozek prázdný, celé tělo skleslé po strašlivém boji – – – Měl pocit jako člověk, který měl mořskou nemoc a vystoupí na pevnou půdu.

„Nejlépe tedy, když budete mít zkoušku hned,“ pravil profesor. Chodil sem a tam po pokoji. „Věc se má tak – –“

„Myslíte tedy, že…“

„Ano – ale, jak řečeno, vše se má tak, že co vám schází, nemůže vás nikdo naučit… leda,“ profesor si kousal klouby, „leda snad divadlo.“

William sotva slyšel, co říká, ale pochopil, že zvítězil, že bude připuštěn ke zkoušce, že bojoval a zvítězil… A v téže vteřině řekl sám sobě, že by byl býval konec jeho životu, kdyby nebyl zvítězil v tomto boji.

Pustil židli, o kterou se byl opíral, šel několik kroků k profesorovi, který si byl sedl k psacímu stolu.

„Napíši státnímu radovi,“ pravil. Nemluvil již, napsal několik řádek, zapečetil dopis: „Myslím, že budete zkoušen asi za týden.“

William byl příliš rozradován, než aby si všiml profesorova chování, pokusil se děkovat, ale jen koktal.

„Mnoho štěstí,“ pravil profesor.

Přistoupil ke dveřím, William cítil, že musí odejít, ale čekal několik okamžiků s rukou na klice – bylo tu něco, co musilo být řečeno, něco, co postrádal, nemohl odejít, než… ale pak pohlédl na profesora. Stál, pohrávaje si se svým hodinkovým řetízkem a čekal.

„Sbohem,“ pravil William a podal ruku. Stisk byl slabý, ruka vlhká.

„Sbohem“… a profesor otevřel ústa, jako by chtěl promluvit a zase je zavřel, aniž co řekl. Dveře se otevřely a zavřely, William odešel.

Ale když vyšel na schody, shledal, že si zapomněl rukavice, zazvonil, profesor mu otevřel.

„Zapomněl jsem si rukavice,“ pravil.

Počali je oba hledat. Profesor je nalezl na židli.

„Tady jsou.“

A opět čekali tito dva – William a tento muž, který byl rozhodl tak mnoho v jeho životě – několik vteřin proti sobě na slovo, které nikdo z nich nepronesl.

Dveře na chodbu zůstaly otevřeny, William stál na prahu, ještě naposledy pohlédl tázavě na tvář starcovu a profesor netroufal si již vyhnout se této otázce.

„Vaše inteligence vám pomůže,“ pravil a obrátil se.

Po těch slovech William odešel.

* * *

William měl mít zkoušku.

Těch deset dní bylo dlouhých. Každý den očekával William pozvání a každý den byl zklamán. Každé ráno si řekl: dnes; každý večer: zítra. A v posledních dnech čekal hodinu za hodinou.

Ale toto čekání, které vyplnilo minuty horečkou, pohltilo jeho strach. Ponořil se do tohoto neklidu, který ho štval od věci k věci, od místa k místu. Netroufal si být doma a netroufal si jít ven. Chodil po ulicích roztržitě, maje duši i myšlenky pohlceny tou jedinou ideou, která mu znemožňovala vše jiné než právě toto neklidné čekání.

Zastavoval se před krámy a nutil se číst ceny nejsměšnějších věcí, studoval plakáty o výprodejích, návěští o zboží, které došlo; četl tak dlouho, až se přistihl, že mechanicky opakuje nějaké slovo nebo číslo, které jeho rty vyslovují, zatímco jeho myšlenky jsou daleko – pak šel dále a začínal zpředu.

Vzal v kavárně noviny a řekl si, že přečte tři sloupce, slovo za slovem. Začal číst, sledoval text, řádku za řádkou – ale zanedlouho procitl k vědomí, maje list před sebou a nevěda, co četl.

Pak náhle uchopil klobouk, oblékl kabát, dal si sotva čas zaplatit a spěchal domů, poněvadž čekal psaní. Nyní patrně přišlo, jistě už přišlo.

Běžel, až přišel k domu, kde bydlil, tam se zastavil a netroufal si jít nahoru, někdy se obrátil, přešel několikrát sem a tam, nutil se zůstat dole. Ale konečně to již nemohl vydržet, řítil se domů, do vrat, vzhůru do čtvrtého patra, letěl po schodech, až byl zcela udýchán, až se dostal nahoru a počal hrabat v dopisní schránce.

„Nic.“

Chtěl klidně svléci kabát, pověsil jej v předsíni, otevřel prudce dveře svého pokoje. Žádný dopis neležel na psacím stole, žádný na stole… ne, žádný dopis.

Tedy ještě nepřišel, ještě ne…

Ale nyní měl mít zkoušku, nespal v noci, ležel a převaloval se a pokoušel se usnout tím, že počítal do tisíce, že si představoval, jako by letěl s výšky, pak tím, že hluboce dýchal. Ale jestliže zdříml, procitl náhle prudkým škubnutím a jeho sny byly stejné jako jeho myšlenky…

Jeho myšlenky. Jako by to byly myšlenky, ten zmatek v jeho mozku, který ustavičně poletoval a točil se kolem téhož bodu: kolem pochybnosti.

Ale netroufal si nechat pochybnost mluvit. Zacpával jí ústa frázemi, které šeptal sám sobě, dával jí roubík přesvědčení, které neměl. Neboť v nejvnitřnější tmě své zmučené duše setkával se jako se zkamenělou hlavou Medúzinou s oním děsným zničením posledního dne u profesora…

To bylo poslední, to bylo nejkrajnější – to bylo konec věcí. V této hrůzné vzpomínce četl naprosté „Konec“. Tady vše přestává… Ale ne, vždyť zvítězil, když bojoval o život.

A tak se hnaly myšlenky dále, zakuklení karnevaloví hosté, kteří pořádají maškarní ples na lodi, která veze ve skladišti mrtvolu.

Ráno byly jeho oči horké, víčka suchá a těžká. Byla to dlouhá noc.

Měl být zkoušen v jedenáct hodin. Bylo sedm, služka ještě nevstala, všechny pokoje byly studené, chodil a mrznul půl hodiny, než dostal kávu, lehl si na pohovku v obytném pokoji, aby si zopakoval úlohu. Chtěl zkoušet „Tartuffa“. Ale nepamatoval si věty, nevzpomínal na slova, bylo to nemožné, zcela nemožné. Mohl toho rovnou nechat.

Vstal zase, pohlédl na hodiny, za tři hodiny to bude rozhodnuto. Tři hodiny. Zíral na prázdný prostor mezi dvěma čísly: 11 a 12. Uvnitř toho prostoru leželo všechno, na tom malém bílém místečku…

Někdo zazvonil a on šel otevřít. Myslil, že to jsou noviny.

„Ale,“ chtěl již, aniž se rozhlédl, sáhnout do dopisní schránky, když spatřil Hoffa, „to jste vy, myslil jsem, že to jsou noviny.“

Hoff měl kožich zdvižen na uši a byl ještě popelavější než obyčejně.

„Ano, nejdražší Högu, nebuďte příliš překvapen, neboť to je urážka. Skončil jsem noc procházkou po Široké třídě a tu jsem si cestou domů vzpomněl, že bych se mohl u vás trochu ohřát.“ Shrnul límec kožichu dolů. „Ale snad není ještě zatopeno.“

„Ano, je zatopeno.“

Šli do Williamova pokoje, hovořili trochu o lhostejných věcech. Hoff byl unaven a mluvil tlumeně, naříkal na bolesti v zádech.

„Ovšem, byl jsem nehodný,“ pravil, „měl jsem včera večer společnost, a když pak odešli – byli to dva z „flamendrů“ se svými dámami – sedl jsem si, abych napsal idylu. – Idyly se píší nejlépe na pozadí flámu a mezi prázdnými lahvemi. Člověk se stane tak zatraceně sentimentálním, když se dívá na všechnu tu ohavnost…“ Hřál si ruce u kamen… „A ‚Týdeník‘ si přál idylu…“

William odpověděl lhostejnou frází. Hoff něco vyprávěl. Po malé přestávce zeptal se náhle, zahřívaje si, obrácen k ohni, podešve.

„Ale jak se vede vlastně vám?“

„V čem?“

„Byl jste přece u profesora.“

„Ano,“ William se zarazil, pak pravil tišeji: „A dnes budu mít zkoušku.“

„Ach tak,“ Hoff se obrátil.

Mlčeli chvíli. Hoff se díval kradmo na Höga, obrátil se opět k ohni.

„Promiňte,“ pravil pak, „ale nevěděl jsem, že je to dnes.“

Zapnul si kožich, vzal Williamovu ruku, podržel ji chvíli ve své a vyšel do předsíně. William šel za ním a otevřel mu dveře.

Tam mu podal Hoff ještě jednou ruku.

„A za všech okolností, žádné hlouposti,“ pravil. „Sbohem, Högu.“

Bylo něco v tónu, něco mírného, něco skoro soucitného. William Hög nikdy nezapomněl na toto Sbohem.

* * *

Nyní chodil v divadelním foyer a čekal. Vrátný řekl, že pan státní rada přijde hned, aby šel pan Hög nahoru… A nyní čekal již čtvrt hodiny. Dvě chóristky prošly se smíchem, přeměřily ho, sestrčily hlavy a zase odešly. Na jevišti, kde byla zcela tma, štrachali se dva kulisáci.

William se zajímal o nejmenší věci, všímal si každé trhliny na velkém zrcadle, rumělka byla celá seškrábána, navrchu byl dlouhý pruh, bylo asi těžké vidět se v tom zrcadle, a každé skvrny na pohovce. Viděl tu pohovku v mnoha kusech. Za dne byla strašná.

Byl tu špatný vzduch od plynu, ten asi ničil všechny květiny na stojanech – těch se také tu a tam používalo na jevišti. Ostatně také zapomněli zalít květiny – byly zcela suché, William sáhl na prsť, byla jako písek, tak byla suchá…

Což nikdy nepřijdou?

Všechny ty knihy v knihovně jsou jistě jen dřevěné špalíky s namalovanými hřbety… A ve dveřích také není skla… samozřejmě.

William stál a psal jména na víku klavíru, mohl psát do prachu. Napsal spoustu jmen, jedno vedle druhého, pak uslyšel kroky na chodbě a myslil, že jsou to oni. Setřel jména kapesníkem – – zcela si jej zamazal – –

Ne, nebyli to oni, ještě ne.

Ale bylo přece pozdě, hnedle půl, snad nezačne zkouška ani před dvanáctou, v tom případě zbývá ještě sedmatřicet minut, sedmatřicet. A náhle se dal tiše do smíchu, vzpomenuv si na všechno to, o čem tedy ráno marně blouznil…

„Můžete jít hned sem nahoru,“ probudil ho hlas ode dveří k jevišti. „Pan státní rada čeká zde nahoře.“

William sebou škubl.

„Děkuji,“ pravil. Pán, který mluvil, vrátil se na jeviště.

V prostoru mezi foyer a kulisami byla nastavena spousta postranních kulis a William musil jíti kus podél zdi, než nalezl dva schody a dostal se dovnitř. Pak stál na jevišti.

Zastavil se rozpačit, tiskna se ke kulise s knihou v ruce. Konečně ho spatřil jeden z pánů dole u proscénia a zašeptal něco staršímu muži v hnědém zimníku; ten se otočil a zavolal na něj:

„Hned,“ pravil, „hned. Musíme jen zkusit dvoje pozadí.“

Přiložil ruce k ústům a volal do suffit, pozadí spadlo a bylo zase vytaženo; druzí páni zašilhali na Williama a vyšli si, šeptajíce, do kulis…

William se díval na ženu, která oprašovala v parketu opěradla – zvedala hlučně sklapovací sedadla, řadu za řadou. Bylo to, jako by mu něco svíralo prsa, takže těžko dýchal; zavřel oči, jako by se chtěl vzpamatovat, soustředit, říci sám sobě, že nyní nastal okamžik…

Neboť se mu samému zdálo, že je mu všechno skoro lhostejné.

Tak – teď pozadí vyletělo, všechny kladky vrzaly. Hlas státního rady přeskočil, tak křičel skrze ruce…

William se počal třást zimou, tváře měl jako led, prve ve foyer svlékl zimník. Nyní byla žena již v přízemí – oprašovala, stále horlivě bouchala sedadly…

Náhle seznal William, že nastalo ticho. Státní rada vzal svou hůl u první kulisy a blížil se.

„Tedy, pan Hög,“ pravil a vtiskl čtyřhranný monokl pod šedivé obočí.

„Ano – jsem William Hög.“

Zuby mu cvakaly v ústech.

„Je vám zima,“ pravil státní rada, stále s monoklem na oku. „Měl jste si nechat na sobě kabát.“ Otočil se do hlediště: „Je režisér tady?“

Režisérova hlava objevila se v orchestru a řekla „Ano“.

„A pak pan Andersen?“

Bylo slyšet, jak někdo klopýtá přes kulisy v chodbě a potácí se nahoru po schodech.

„Zatracená hospodárnost, že má člověk naprosto zlámat nohy, aby se ušetřil jeden plynový plamen.“ To pan Andersen bručel a po hlavě přišel od zadní kulisy.

Pan Andersen byl zahalen do ohromného šátku, který mu zakrýval půl tváře, a na lysé hlavě měl čepičku. Bručel něco o čekání a přesnídávce a prohlásil, že je hotov.

„Mladý muž, zkouší ‚Tartuffa‘,“ pravil státní rada.

„Nu, pak budu asi Elmíra?“ Pan Andersen počal zbavovat svoji tvář šátku, odkašlal si a třikrát odplivl. „V našem podnebí by neměla být divadla,“ prohodil mezitím k státnímu radovi.

William podal panu Andersenovi knihu a ukázal, kde to je. Chtěl začít se scénou s Elmírou.

„Ano, to jistě postačí.“

Pan Andersen snažil se číst drobný tisk knihy, ale prohlásil, že nemá kočičí oči. Pak byla rozsvícena řada plynových plamenů v suffitách.

William necítil ani nemyslil. Byl si jist, že neumí jediné slovo, jedinou větu, ale to mu nevadilo; díval se, jak pan Andersen přistavuje dvě židle, odpovídal mechanicky na jeho otázky, vše mu znělo podivně slabě v uších a o svých vlastních odpovědích skoro nevěděl…

„Ano, pan státní rada sešel dolů,“ pravil pak Andersen – byl dvakráte nadarmo volal. – „Přejete-li si začít…“

„Začít, ano – začněme tedy…“

Viděl dole v parteru dvě hlavy, které se šeptajíce k sobě přikláněly; nahoře u nejzadnějších řad chodila ještě žena a zvedala sedadla. Volali na ni „pst“, zvedla ještě jdouc mimo několik sedadel, bouchla zadními dveřmi a odešla.

„Vy si tedy sednete tady,“ tázal se opět pan Andersen.

William kývl. Státní rada vstal dole v první lavici.

„Což abychom začali,“ pravil a zase usedl.

William viděl, jak vytahuje bílý kapesník a zakrývá si hlavu, která se stále přikláněla k režisérovi, jehož tvář mizela za kožišinovým límcem, který byl vyhrnut až na uši – – – To bylo obecenstvo – –

William Hög měřil prázdnotu v polotemném sále, kde denní světlo ze štěrbin okenic bojovalo se září tří, čtyř plynových plamenů, které byly rozsvíceny nad nejbližšími lóžemi, a měl pocit, jako by se strašlivou námahou svaloval tuto prázdnotu se sebe – –

Pan Andersen šel dozadu, přišel zase dopředu – – William ještě čekal…

V jednom okamžiku se mu zatmělo před očima, dělaly se mu mžitky a přešly v temnotu. Ale s nasazením všech svých sil donutil se vidět a uprostřed tmy vynořil se bílý kapesník v první řadě parketu… vzdychl, otevřel rty, bylo mu, jako by tam zvuk uvízl… Jeho vůle zápasila s jeho jazykem, který byl ochromen – – nyní zvuk vyrazil – –

Pak uslyšel svůj vlastní hlas v prostoru sálu – –

A v téže vteřině, v téže minutě, kdy jej uslyšel, věděl William Hög, že je odsouzen k smrti. A zatímco zíral do tváře své vlastní neschopnosti, položilo se na něj ochromení jako plášť.

Z počátku bojoval, bránil se spánku a ochromenosti. Jeho údy byly těžké. Zdálo se mu, že čelisti jsou k sobě přilepeny a musil bojovat, aby mohl promluvit; zdálo se mu, že mu jazyk naběhl v hrdle a nechtěl vyvodit žádný zvuk.

A při tom stále mluvil, odpovídal, stál, sedal si, vstával…

Ale to všechno bylo ve spaní. A uvnitř v něm bojovalo, zápasilo, šeptalo ono pravé; zaťal pěsti, napjal veškeru svou vůli: v jedné spásné vteřině se zdálo, že síla ducha rozlomí sádrový obal neschopnosti kolem něho, že uchopí ono spásné, co od něho prchalo a ustupovalo – –

Ale věděl, že to nemůže uchopit – –

Slyšel svůj vlastní hlas, viděl bílý kapesník na kolébající se hlavě státního rady a zdálo se mu, že tvář se stává obrovskou smějící se škraboškou se čtyřhranným sklíčkem na oku, velkou škraboškou, která se k němu stále více blíží… až je těsně u něho.

Pot mu vyvstal na čele, velké studené kapky; v křeči přitiskl si ruce na prsa.

Bojoval několik okamžiků, aby mohl promluvit – – slyšel pana Andersena šeptat, viděl, jak se kožišinový límec naklání ke kapesníku…

Pak se dal na útěk.

Zdvihl ruce, jako by chtěl volat někoho za svědka své bezmocnosti a s nesrozumitelným výkřikem běžel přes jeviště…

Pan Andersen stál chvíli s knihou v ruce. Pak si ovinul rozvážně šátek třikrát kolem krku a odešel skrze foyer.

William se okamžik opřel o stěnu, několikráte rychle vydýchl, pak se otočil a kráčel chodbou. Státní rada stál a čistil si monokl kapesníkem a nevěděl, kam se podívat… Koktal několik slov, která William neslyšel, a čistil si dále nervózně sklíčko…

„Prosím pana státního radu, aby prominul,“ v hlase bylo slyšet pláč, ale William jej přemohl, „že jsem zdržoval…“

Státní rada vzhlédl se sklíčka na Williama:

„Rozumějte mi dobře,“ pravil pak, „rozumějte mi dobře,“ ale zarazil se pak a čistil dále.

„Viděl jsem dobře, že to nedovedu.“

Bylo to řečeno prostě. Státní rada zastrčil kapesník do kapsy, odkašlal si.

„Ne,“ pravil a pohlédl opět trochu šikmo na Höga, „bylo to… bylo to zvláštní.“

Jeho blahorodí se opět zarazil, ale hledal dále slova.

„Zvláštní,“ opakoval pak poněkud táhle, náhle se rozhodl a řekl: „Neboť něco za tím bylo…“

Státní rada si s úlevou vzdychl a zavřel s mlasknutím rty, jako člověk, který je spokojen sám se sebou.

„Ano, něco za tím bylo,“ opakoval režisér, jehož hlava se náhle vynořila za šéfovými zády, obklopena velkým límcem jako trčícím hřebenem, „něco za tím bylo…“

William neodpovídal. Kol úst se mu objevilo škubnutí, které mohlo vypadat jako úsměv. Pak se uklonil a šel do foyer.

Režisér mu pomohl do kabátu. William se smál, protože mu byl úzký, mluvil o několika lhostejných věcech, natáhl si pomalu rukavičky a podal ruku režisérovi – –

Státní rada stál, maje monokl vtisknut do oka a zíral udiveně na dveře, které zapadly za Williamem Högem.

„Zvláštní,“ pravil.

„Zvláštní,“ opakoval kožišinový límec.

A oba poctivci počali mluvit o něčem jiném.

William se potácel chodbou jako opilý.

Hoff čekal před divadlem. Chodil sem a tam po chodníku ve svém kožichu a krčil se a dvě mladé dámy v oknech prvního patra za několika květináči s kvetoucími rostlinami se již sázely, jestli „ona“ je plavá nebo tmavovlasá…

Počal se stávat netrpělivým, dupal na dláždění, aby si zahřál nohy a chodil po každé o kus dál – –

Tentokrát byl, když se obrátil, až na rohu. Mimo jela drožka a kývl do ní známé dámě, pak spatřil Williama.

William Hög šel ohnut, se skleslými rameny, s hlavou nakloněnou vpřed.

Nyní zvedl hlavu a vydýchl. Zíral přímo na Hoffa, aniž ho poznal a opět se zhroutil.

Pak šel William mimo něj.

Hoff se obrátil, díval se dlouho za skrčenou postavou:

„Konec,“ pravil a schoval ruce v rukávech svého kožichu.

William nevěděl, jak se dostal domů. Svlékl si zimník jako ve spánku, pověsil jej, podíval se do dopisní schránky, nejsou-li tam dopisy. Pak vešel dovnitř. Nina stála v jídelně a umývala šálky, promluvila na něj a měl dojem, že jí odpověděl. Vypil sklenici vody, pak vešel do obytného pokoje a usedl na nízký taburet.

Neprocitl ještě.

Za chvíli vstoupila Nina. Vyprávěla o návštěvách, které tu byly, o své hodině zpěvu, o učitelce, o služce, která rozbila sklenici. William neodpovídal. Nina měla mnoho co vyprávět, zatímco oprašovala drobnosti na psacím stole.

„Pak přišel vzkaz od Gersona, může-li sem večer přijít. Řekla jsem, že nevím, jestli někam půjdeš.“

William seděl a zíral před sebe.

„Protože,“ Nina se obrátila a v téže chvíli se prudce zarazila. Jediným pohledem seznala, že rána dopadla.

„Williame! Tys měl zkoušku… a…,“ zarazila se a za chvíli opakovala mechanicky: „Tys měl zkoušku.“

William se nehýbal.

„Věděla jsem to,“ pravila.

A náhle vytryskly slzy a stékaly jí tiše po tvářích.

Šla přes pokoj a sedla si na taburet vedle něho, počala mu hladit vlasy, které její slzy smáčely. Ale on stále seděl nehybně. Sáhla mu na čelo; bylo horké, chladila je svým náramkem, hladila mu tváře, položila mu hlavu na vlasy…

Ale vypadalo to, jako by se stále více hroutil do své nehybnosti. A náhle dostala strach, jako by byla měla smrt v rukou.

Tu mu počala šeptat stará mazlivá jména, která jí přišla na jazyk právě nyní Bůhví odkud, mírné přezdívky z jejich prvního dětství. Ovinula ruce kolem něho a kolébala ho v náručí jako dítě, stále ho nazývajíc starými jmény…

William vstal a pokusil se mluvit.

„Zůstaň raději tady, Williame,“ pravila Nina, „vždyť můžeš sedět zcela tiše.“

„Ne… já… já musím být sám,“ slova zněla jako zlomená ozvěna, „trochu sám,“ pravil. Obrátil se a šel ke dveřím.

Nina vstala a objala ho:

„Jak trpíš.“

Tu přeletěl prázdný úsměv Williamovu tvář, prázdný idiotský úsměv a on řekl:

„Ano, mně se nevede příliš dobře.“

Zvedl oči, pohled byl tupý a vyhaslý. A Nina ho přivinula ještě těsněji k sobě.

„Nemůžeš plakat?“

William zavrtěl hlavou.

„Nech mne samotného,“ opakoval, „trochu samotného.“

Vlekl se přes jídelnu a zamkl dveře svého pokoje. Když se obrátil, spatřil v zrcadle nad pohovkou svoji tvář a několik vteřin zíral na šedivě bledou skleslost jako na rysy cizího muže. Ale pak se zachvěl a s jakýmsi vzlykavým povzdechem klesl na židli u psacího stolu.

Jeho myšlenky počaly procitat.

Ale jako by neměly sílu zvednout strašlivé břemeno porážky, bodavou duševní bolest, která pronikala i skrze muka bezcitnosti, bloudily při svém procitání do dalekých drobných vzpomínek o nejbezvýznamnějších věcech. Myšlenky procitaly z omámení a prchaly jako instinktivně před ranou a její rozervaností, couvaly na krajní body jeho života, tam, kde by se nesetkaly s tváří zničení, před kterou zkameněly.

Vzpomínal na své první dětství, snažil se vyvolat v paměti tváře chův… pamatoval se na Mínu, vylila mu sklenici červeného vína na sametovou blůzičku a byla od matky hubována a potom klepala Williama klíčem do hlavy.

Ale blůza byla zničena. Měl ji jenom zcela krátko, ale pak byly knoflíky odstřihnuty a přišity na zimník. Ten měl šňůry až dolů a on dostal z Kodaně pár polobot. Byly to první polobotky, které se v Randersu objevily. Lidé se na ulici otáčeli a dívali se za ním, když šel s chůvou na procházku…

Pak si vzpomněl na taneční hodiny, na Harriettu, na hry ve velkém dvoře; vzpomínky se kupily v jeho mysli, ale díval se na ně podivným, tupým pohledem, jen na půl oka…

A náhle i tyto myšlenky oněměly a ztuhly, jako ptáci, kteří zkamení pod pohledem hada: srdce jim přestane tlouci v prsou a zatímco posledním pokusem uprchnout mávají křídly, v nichž není sil, tuhnou, lapajíce dech pod upřeným pohledem hada… bezmocní a zkamenělí.

Tak oněměly myšlenky, které byly pomocí v nouzi, před temnotou pozadí, k jejímuž zakrytí byly zavolány slabostí…

A William se zhroutil a zíral tupě do tváře svému zatracení.

Ale za chvíli počala pálit bodavá bolest skrze jeho tupost.

Byl tedy konec.

Bitva byla prohrána.

William se rozhlížel po bojišti, kde každá naděje byla poražena: řady klesly, ležely bok po boku, blesk je smetl. A skoro lyricky se raduje z vrtání ve vlastní bolesti sledoval obraz poražené legie nadějí. Ale pak zabil šedivý zármutek jeho lyriku, ve které mával křídly…

Konec.

Měřil svou vlastní skleslou slabost, jeho myšlenky se dotýkaly hodinového stroje, který se rozbil.

Brada mu klesla na psací stůl, kde seděl; bylo mu, jako by se mu údy rozpadaly v skleslé mdlobě.

Neboť tímto dnem končil život. A náhle bušilo tisíce myšlenek v jeho hlavě, tisíce, zatímco se ptal sám sebe, jak to bylo možno… jak je to možno?

Proč? Jak?

Prchal před těmi otázkami. Ale cesty byly zataraseny, všechny dveře zavřeny. Jako les, který táhne proti Macbethovi, končily jeho myšlenky vždy v tomtéž kruhu.

Kam měl uprchnout? Kam? Kde se nesetkal se vzpomínkami jako se zarmoucenými tvářemi? Kde, kamkoliv šel!

Vždyť všechno, všechno bylo na tom vystavěno. Což se to nevetkalo do jeho života jako jemná vlákna hustě pletené sítě a nyní, když to bylo vyříznuto, bylo celé jeho tělo zkrvaveno.

Nyní se zřítil celý jeho život jako domek z karet. William to viděl, viděl, jak padá, poletuje, vadne, klesá na zem.

Jaký obraz se to hlásil, se to vynořoval, měl jej na jazyku?

První den v Sorö, když šel po ulici do klášterní brány, vítr fičel… Tanec listí kolem dubových kořenů v pyšné aleji předků…

William se skoro svíjel pod palčivostí této vzpomínky, předkové, rod. Tak skončila ta sága.

Nyní padaly jeho prázdné sny kolem něho jako sněhové vločky kolem tupě dřímajícího muže, který cítí, že je pochováván, ale nevstává, neboť údy jej nechtějí nést…

Ne – ne!

Opět si sedl. Chtěl ovládnout své myšlenky.

Vyhledával své první zármutky z mládí; ulevovalo mu, připomínat si je. Přiostřoval ve své vzpomínce utrpení oné doby a bylo mu, jako by mu ulevovalo, když se zarývá do těchto vzpomínek, které zároveň bolely a konejšily…

A znova ptal se sám sebe, jak je to možné. Což to nekořenilo v jeho životě, neobepínalo to celou jeho jsoucnost? Kde byla vzpomínka, která o tom nemluvila, kde vzpomínka, která o tom nešeptala? Kde?

A více než to: pracoval pro to.

Kamkoliv pohlédl, viděl lhostejnost nebo bídu; nepracovali a chtěli žít… A on sám byl jako ostatní, tupý, zabíral se do snů bez obsahu, bez energie, jako ostatní. Ale když to potom přišlo, stal se silným. Silným? Ne, to ne – ale bojoval, zápasil, aby se jím stal, chtěl se jím stát…

Ty strašlivé noci, kdy měl halucinace, kdy kolem něho volalo sta hlasů, kdy ho škubaly dlouhé ruce, krysy mu běhaly po posteli a po obličeji – –

Ano – bojoval. A zvítězil, donutil sám sebe být zdravým. Nyní, nyní byl konec – nyní to věděl, nyní to přijde, zjevy a halucinace a šílenství a s ním je konec, je hotov –

Přijde to jako u muže, kterého zasypal sníh, a nebude mít ani sílu, ani vůli. Neboť byl konec.

Zíral do prostoru prázdnýma očima a bezejmenný hnus se ho vlhce dotýkal, když tu seděl beznadějně a tiše a nehybně.

Prožíval znova strašlivý okamžik na jevišti, pot se s něho lil pod můrou vzpomínky. Ach – aspoň to se již nemůže nikdy vrátit. Jako by v každé vteřině strhoval sádrový povlak ze své tváře, který chladný a vlhký se ustavičně znova na ni kladl – takový měl pocit…

Tato hrůzná námaha proti velké nemožnosti.

Stál tváří v tvář svému nedostatku schopnosti.

Nyní to viděl. Ale proč to viděl teprve nyní?

Vždyť jeho myšlenky kolem toho kroužily, ve dne v noci kroužily kolem strašidla neschopnosti, kroužily kolem pochybnosti a kolem úzkosti.

Po celá ta čtyři léta – každý den se strachoval, jako bezdechou hrůzu tušil, co se nyní stane…

Jeho myšlenky unikaly, ale pomalu k němu přistupovala poslední pravda: odpověď. Klamal sám sebe. Klamal se – – a věděl to.

Daleko ve tmě, v nejvnitřnějších záhybech své duše setkal se William Hög se svou zbabělostí.

Zbabělost to byla, zbabělost, to bylo pravé slovo.

Zbabělý – zbabělý!

Tehdy, když byl u režiséra a uslyšel jeho hlas z pokoje… vzpomínal si, vzal za kliku, aby utekl. Netroufal si, byl zbabělý, měl strach před zkouškou a chtěl uprchnout. Ale prohloubit svoji zbabělost, chopit se sám sebe a zeptat se, v čem zbabělost pramení – to si netroufal.

Jeho myšlenky se procházely mezi zříceninami. A obraz bojiště se vrátil, ale nebylo tam krve, nebylo tam roztrhaných praporů. Ležela na něm mlha, šedivá mlha, šero, ve kterém se klopýtalo přes tiché mrtvoly. – –

Díval se zpět a kamkoliv pohlédl, spatřil týž pohled. Zhaslé světlo nad zpustošenými náspy.

Poslední Hög byl Don Quijot – který bojoval s větrnými mlýny!

„Don Quijot“. To bylo zábavné – zábavné – –

Williamova hlava klesla opět na stůl, brada narazila na okraj.

Hodiny uplynuly, nežli vstal. Pak se zmateně rozhlédl, potácel se k pohovce. Jeho údy byly těžké, oči mu zapadly jako opilému člověku… byl omráčen břemenem své bídy.

Ale v oněch tichých hodinách, kdy pln úzkosti prohluboval propast své neschopnosti, bylo zabito to, co bylo u posledního Höga nejlepšího.

Když procitl, byla tma. Chvíli ležel a díval se do okna, z ulice pronikalo trochu světla. Pak se vědomí plně vrátilo, přešlo v chladnou prázdnotu, která se uložila v jeho mysli. Usmíval se skoro. Vzpomněl si, jak měli jednou doma dětský ples: dlouhou dobu to zcela zaujímalo jeho myšlenky, úprava, všechno; sám psal veršíky pro kotilion, visel matce na sukni, když míchala teplé víno a krájela chlebíčky… Pak příštího rána, když bylo po plese a on procitl ve svém pokoji, do kterého postavili ve spěchu a nepořádku spoustu nábytku, cítil tak strašlivý hnus a prázdnotu a obrátil a otočil se v posteli a zabalil se do pokrývky, aby unikl tomu, co se k němu blížilo, něčemu nepříjemnému, prázdnému pocitu – –

Nyní, zatímco ležel a zíral k světlu, pronikajícímu od oken, usmál se, když si na to vzpomněl.

„Ano – bylo po plese.“

William měl takovou chuť pojímat to všechno vesele, pojímat sám sebe jako žert. Vždyť v tom bylo mnoho směšného. Že se nesmál, když tu státní rada stál a čistil a čistil si monokl a nakonec soudil: „Něco za tím bylo,“ – zejména pak, když to režisér opakoval s týmž přízvukem, týmž tempem. Tento režisér byl muzikální, měl skutečně sluch. Jak to správně opakoval, jako ozvěna.

„Něco za tím bylo…“

A William se bavil. Tak ho to dráždilo, aby se sám bodal špendlíky.

Šel, umyl se a podíval se do zrcadla. Pak otevřel dveře a vešel do jídelny.

Nina ho čekala po celé hodiny. Plna úzkosti poslouchala u dveří, byla rozhodnuta ho zavolat a zase toho nechala.

Bylo sedm hodin, když William vyšel. Ani Nina, ani Žofie nic neřekly, jen obě najednou vzhlédly, pak opět sklonily hlavy nad šitím, se kterým seděly pod lampou a tiše šily dále.

William usedl na taburet v rohu, opíraje hlavu o zeď. Ani on nemluvil; bylo slyšet jen petrolej v lampě a chvílemi náraz větru do oken.

„Je tam trochu hovězího,“ pravila Žofie konečně a pohlédla od práce k Williamovu koutu.

„Nemám hlad.“ Nepohnul se. „Děkuji.“

Znova bylo ticho. Od stolu pohlédly obě sestry chvílemi plaše na bratra; ten zíral před sebe a pohyboval hlavou sem a tam. Bylo v tom cosi strojového.

„To je vichřice,“ pravila Nina.

„Ano, počasí je špatné.“ Ve zvuku byla táž zlomenost, vyhaslost. Mlčel chvíli… „Také mrzne.“

Opět seděli tiše. Žofiiny slzy padaly jedna za druhou na ubrousek, který ovrubovala. Náhle zavrtěla Nina hlavou a vytáhla kapesník, aby si utřela nos.

William vstal a chodil sem a tam po pokoji. Konečně se otočil a šel ke dveřím.

„Dobrou noc,“ pravil.

„Ty odcházíš?“

Tón byl pln úzkosti.

„Jdu,“ šeptal William, „podívat se ke Gersonovi.“

„V tom počasí –“, ale bratr neodpověděl a zavřel dveře.

Chumelilo se a byl tak silný vítr, že bylo sotva možno jít. William se dřel Širokou ulicí proti větru, ale sníh mu šlehal do tváře, že vůbec neviděl. Zdálo se mu, že je krásné cítit ve tváři tyto studené a skutečné šlehy.

Bylo skoro nemožné dostat se přes náměstí. Člověk byl přitlačen k domu a nemohl se dostat sem ani tam. V jedněch vratech stálo děvče se sukní ovinutou kolem nohou a s tělem nakloněným vpřed, šlo kousek a utíkalo zase zpátky, kvičíc.

Gerson se přestěhoval a byl na stravu a byt u jednoho svého strýce.

Bylo těžké dostat se kolem nároží: dláždění bylo hladké, jako při náledí a vítr fičel kolem nároží jako smrť. William snažil dostat se vpřed, skrčiv ramena a nakloniv hlavu dopředu přímo se zavrtával proti větru.

Konečně se plížil kolem nároží, opíraje se o zeď, polo leza. Když se tam dostal, obrátil se a podíval se zpět, pak přešel asi sto kroků k vratům.

Na schodišti domu, kde Gerson bydlil, bylo útulno a jasno. Na schodech byl červený koberec. Když se přišlo zvenčí, bylo to krásné, takové příjemné blaho se člověka zmocnilo. Ve všech poschodích byly velké skupiny květin.

Gerson bydlil ve třetím patře, zcela nahoře. William šlápl doprostřed koberce. Šlo se po něm tak měkce. Tady to bylo. Zazvonil a služka otevřela.

„Je pan Gerson doma?“

„Ne, šel s paní do divadla.“

William stál chvíli zamyšlen.

„Tak – do divadla.“

Stál ještě zamyšlen a zíral na služku, která čekala s rukou na klice.

„Tak v divadle,“ opakoval týmž tónem, otočil se a šel dolů. Teprve doleji, když služka zabouchla dveře, volal zpátky:

„Pozdravujte.“

„V divadle,“ to mu zprvu jaksi vzalo dech a okamžik se zhroutil. Ale jeho mozek byl příliš unaven vzrušením a nic nebylo jasné, bylo to jen jako nejasné a neurčité, bolestné vlnění.

Četl nápisy na dveřích. Byli to sami elegantní lidé. V druhém patře komoří, v prvním baron. Dole na dveřích přízemí byla velká mosazná deska. Jméno bylo vyryto velmi ozdobně a William se sklonil, aby je přečetl.

Hraběnka – ano, stálo tady Hatzfeldtová.

Tady bydlila – to nevěděl? Zvedl límec a šel pomalu k vratům.

„Je ošklivé počasí,“ pravil vrátný, který smetal trochu sněhu, který se nakupil u dveří. William kývl a vyšel. Vichřice narazila na něj a přitiskla ho k vratům, které se za ním zavřely, takže se vůbec nemohl dostat dále; několikrát se o to pokusil, ale pak zůstal stát. Sníh ho šlehal do obličeje, aniž toho pozoroval; stál přitlačen v rohu.

Pak zase zazvonil, vešel, rychle vyšel na schody do přízemí – – –

„Paní hraběnka je doma.“

Sluha mu pomohl z kabátu, otevřel dveře zvláštním diskrétním způsobem, velmi tiše.

„Paní hraběnka je v kabinetu.“

William byl ještě zmatenější. Okamžik se zastavil.

„Děkuji,“ pravil, ale stál dále. Sluha ukázal na žlutou portiéru a pravil:

„Tam…“

V téže chvíli odsunula dámská ruka závěs stranou a hraběnka Hatzfeldtová se objevila na prahu.

Sluha odešel.

Hraběnka se dívala okamžik na Williama, který stál a prohlížel koberec na zemi a mačkal svou rukavici.

„Konečně jste přišel,“ pravila a podala mu ruku, spouštějíc portiéru. „Kam to zapíšeme?“

Vstoupili do kabinetu.

Proti své vůli William hluboce vdechl a otevřel ústa; vzduch byl prosycen vůní fialek.

„Je vám to tady příliš parfémované?“ tázala se hraběnka.

„Ach ne, je to tady jako u pana Hoffa – – –“

„U Bernharda – – – Hoffa – ano, to věřím.“

Paní Hatzfeldtová mluvila trochu rychle, pak se zastavila a dodala lhostejně:

„Mohu si to myslit. Jeho knihy jsou trochu parfémované…“

Hraběnka seděla opřena na červené pohovce a pohrávala si se svými vlasy. Nadzvedla temnězlaté stínidlo na lampě, takže světlo padlo na Williamův obličej. V jeho tváři bylo takové podivné chvění. A zatímco hraběnka hovořila lehce o různých věcech, ptala se sama sebe, co se asi stalo Williamu Högovi, že přichází v tuto dobu, tím způsobem.

William byl nuceně živý. Přeskakoval nervózně s předmětu na předmět, špičkoval o společných známých a žvanil.

Ale náhle Williamova veselost pohasla a on se zhroutil; hraběnka musila po celou dobu mluvit a překonávat přestávky samomluvami, zatímco William odpovídal prázdné „ano“ a „ne“. Seděl a zíral, jak si světlo krbového ohně pohrává na zemi na koberci; někdy záře doletěla až daleko přes růžové kytice. Černá pardálí kůže vypadala, jako by žhnula… Jak byla asi teplá.

Pak se přistihl, že odpověděl nesprávně na hraběnčinu otázku, a skoro vyskočil. Náhle si položil ruku na oči.

„Nesmíte se hněvat,“ pravil.

„Hněvat?“

„Ano, že jsem přišel.“ Stál chvíli, bojuje sám se sebou. „Nesmíte se hněvat,“ opakoval. „Bylo to – bylo to, protože – –“

Nedokončil, ale šel ke dveřím.

„Högu,“ – hraběnka vstala – „co se vám stalo?“

William neodpovídal. Zvedl pouze hlavu a pohlédl na ni. Vystoupila na nízkou stoličku, která stála u pohovky – jak byla velká a krásná!

A William se zastavil.

„Nevedlo se mi dnes příliš dobře,“ pravil tiše.

„A kam jdete nyní?“ tázala se hraběnka, postoupivši o několik kroků.

Kam šel? Kam šel?

Hraběnka na něj pohlédla a povšimla si zoufalosti, která na něm spočívala. Postoupila o několik kroků a náhle pocítil William její ruce kolem svého krku.

„Proč mi nemůžete říci, co se stalo,“ pravila mírně. Její paže spočívala lehce kolem jeho ramen. Když neodpovídal, dodala: „Vždyť proto jste přišel – –“

William se setkal s jejím pohledem, který na něm spočíval, a jeho rty se s chvěním pohybovaly. Pak se sklonil s povzdechem na její ňadra. Nikdo z nich nemluvil. Hraběnka mu hladila mírně vlasy. Čekala, ruce otočeny kolem jeho těla – –

Pak ho vedla pomalu ke krbu, usedla s ním na nízkou pohovku, stále mu hladíc vlasy – –

Cítil teplo, vůni jejích kadeří, její ruce na svých vlasech…, vzdychl a tiše šeptal – – vzdychl opět a plakal.

Ve svém pláči začal mluvit, přerývaně, jako dítě, které vypravuje matce. Zvedl bílý obličej, který byl mramorově bledý i při pláči, a šeptal přerývanými slovy: všechno, všechno, co se stalo. – Konečně odhodil břemeno, otupělost dlouhých hodin, vyprávěl, naříkal, obviňoval.

Všechno, všechno, co vytrpěl! Což věděla, jak pracoval – ve dne v noci – ve dne v noci. Toho dne, kdy to přišlo… To Kamila ho probudila… ach – pokládal to za zjevení.

A odříkal se – odříkal – –

Tak pracoval, bojoval proti bídě, proti žalostnosti, proti nemoci – a nyní, nyní byl konec – – –

Muž ve Williamovi zmizel v tomto řítícím se proudu slz, vůle byla odplavena. Všechno, co podnikl, svoji budoucnost, rod, práci, všechno… bojoval, vzmužil svoje mladá léta k jednání a chtění – – –

A nyní, když byl konec, když rána dopadla a zasáhla, nyní stala se tato vůle naříkáním dítěte.

Hraběnka položila jeho hlavu na polštář a pokusila se vstát.

„Neodcházejte!“ prosil.

Hraběnka snila. Záře ohně padala na její tvář, takže žhnula, paprsky si pohrávaly s jejími kadeřemi. Položil ruku kolem její šíje a ona pohlédla na něho dolů.

„Dítě,“ pravila.

Tu se usmál po prvé.

„Podobáte se Kamile,“ pravil a položil zase hlavu.

„Zahraji vám trochu,“ pravila hraběnka. „Chvilku před čajem.“

Pustil ji, po pláči se ho zmocnila zvláštní lenost a ležel zcela tiše na koberci.

Jaká to byla měkká melodie!

Bylo to, jako by upadal do dřímoty, do sladkého odpočinku. A jak dávno potřeboval odpočinku – tak dávno.

Jak byla měkká! Zvedl hlavu a pohlédl na ni. Hraběnka seděla ve tmě – jen ruce byly ve světle, obnaženy vynořovaly se ze širokých rukávů šatů, třpytíce se běhaly po klávesách. Držela zápěstí velmi vysoko a ohnutá… Jako pohrávající si hadi, oblí a krásní, běhaly ruce po klávesách.

Ano, jak vlastně toužil moci sedět jako nyní…

Tak unaven, tak unaven byl a nikdy klid, stále napětí a pochybnost a nové napětí – ano, byl příliš unaven…

Myslil na to, jak Kamila hrála v kostele. Jak to bylo dávno…

Hle, ty bílé ruce… jako hadi…

Hraběnka přestala… Seděla chvíli před klavírem, opírajíc hlavu o jednu ruku. William na ni hleděl, zvedl trochu ruku, jako by jí chtěl kývnout…

Záře z krbu přeletěla vteřinu její tvář: její šedivé oči se zveličily. Bezzvučně vstala a šla přes pokoj k němu, usedla a vzala jeho hlavu do svých rukou.

„Není-liž pravda, to konejší,“ šeptala tlumeně.

„Ano – Hoff mi také jednou hrál…“

„Máte velmi rád Hoffa,“ pravila a pohlédla dolů.

Jejich oči se setkaly a dlouho v sobě spočinuly! Držela jeho spánky oběma rukama. Pak přeletěl náhlý záblesk Williamovu tvář a oba se usmáli.

On zpola vstal, stále se na sebe dívali a horce přitiskli dýchající ústa, rty na rty…

II.

Bylo to dítě, které hraběnka Hatzfeldtová učinila svým milencem, a byla to bezmocnost dítěte, která k ní Williama přivedla.

Mladý muž, který chtěl pozvednout budoucnost rodu a který nyní zíral zděšen na svůj vlastní nedostatek sil, stal se ve zmalátnělosti reakce bezmocným dítětem.

A tu se setkal s hraběnkou Hatzfeldtovou.

Nikdo nevěděl, jak byla hraběnka Eva Hatzfeldtová stará. Někteří říkali, že pětatřicet, jiní, že čtyřicet; její obdivovatelé tvrdili, že naprosto nemůže býti starší třiceti let. Zlomyslné soupeřky a několik členů anglického vyslanectví, s kterýmžto vyslanectvím měla hraběnka jakési nevysvětlené spojení, chtěli tvrdit, že krásná dáma byla již hodně přes čtyřicet.

Ale ať to bylo jakkoliv, nevědělo se to a bylo také velmi těžké to konstatovat. Když se člověk po celý život pohyboval v jedné a téže společnosti, může obdiv a závist při takových výpočtech pracovat s fakty. Ale hraběnka nikdy nezůstávala tuze dlouho na jednom místě.

O době před jejím sňatkem nevědělo se nic. Neboť že byla původně vychovatelkou a přišla s nějakou anglickou rodinou do Paříže, kde ji její ctižádost provdala za starého holštýnského šlechtice, byly pouze pověsti, na které měly vliv mlhavé vzpomínky na tajemství Mrs. Audleyové.

Jisto bylo pouze, že skutečně existoval jakýsi hrabě Hatzfeldt a jeho obraz ve fraku se stuhou maltézského řádu stál na nádherném podstavci v obytném pokoji vdovině. I kdyby se paní možná okamžik zdráhala předložit svůj křestní list – – byla jistě plně ochotna předložit svůj oddací list, a to již bylo neobyčejné štěstí.

Po smrti hraběte – byli spolu jen tři čtvrti roku – pobývala paní Eva tak říkajíc všude: žila v Petrohradě, v Neapoli a ve Vídni, zejména v Paříži a Římě, jen Londýnu se, jak se zdá, vyhýbala. Nyní tomu bylo deset let, co se po prvé objevila v Kodani, uvedena několika rodinami, které měly ještě spojení s Hatzfeldtským rodem a které se nepokládaly za oprávněny vůči dámě, jež byla ve všem dokonale comme il faut a která vystupovala s oslnivým přepychem, požadovat jiné záruky než záruky jejího jména, nebo naslouchat klepům.

Vždyť ty klepy byly příliš neuvěřitelné a byly poráženy svou vlastní nepravděpodobností.

– – Hraběnka v této době bydlila opět nějaký čas v Dánsku a tato stále krásná vdova, jejíž šedivé oči měly stále týž lesk jako kdy dříve a která jako posledně vzdorovala módě a měla svoje popelavě plavé vlasy učesány volně v hadovitých kadeřích, snadno navázala svoje staré styky ve společenském životě.

Bylo sice pravda, že byla oblíbenější u pánů než u dam; že se trochu šuškalo o její zálibě pro mládež a o horlivosti, s jakou stále zaměstnávala syny a dcery svých známých na soukromých bazarech a divadelních představeních, slavnostech a tisícerých věcech, které řídila podle evropského měřítka, že ve vtipné chvíli byly jednou nazvány její přepychové salony kurníkem – vždyť to všechno byly nevinné věci a dokazovalo to pouze, jak může být křivě posuzována žena, když, překročivši první mládí, byla ještě dosti mladá, aby dovedla sdílet zábavy mládeže.

Tak se mluvilo o hraběnce Evě, ale hraběnka byla přece celkem vzato obdivována a vážena: hrála mistrovsky Chopina a zpívala neobyčejně krásně, její obrazy se nejen vychloubaly velkými jmény, nýbrž byly skutečně mistrovskými díly těchto velkých jmen a její dům byl elegantní, jak naše domy zřídka jsou, vyznačoval se měkkou elegancí světových měst, která koketuje s přepychem. Následek všech těchto předností byl, že hrála dosti značnou úlohu ve společenském životě…

Této ženy se William Hög přichytil a hraběnka byla k němu jako matka. Kterak mírně vyhlazovala jeho starosti, kterak zmírňovala jeho nářky. Jak byly šťastné a pokojné ony první večery. Vyprávěl jí všechno v dětsky oddané důvěrnosti, která ničeho neskrývala; ležel na pardálí kůži, hlavu v jejím klíně, zatímco její měkká ruka mu hladila tváře, a když zvedl obličej, setkával se s jejím pohledem tak mírným, tak nepopsatelně něžným.

„Polib mne,“ pravil a ona otočila ruce kolem jeho šíje a políbila ho na čelo. Ale on hledal její ústa, a ačkoliv se bránila a nazývala ho dítětem, pálily přece její rty, když se setkaly s jeho.

Cítil radost rekonvalescenta při této něžné péči, nalézal skoro rozkoš ve svém žalu. Vždyť s ním přicházel k ní jako dítě a ona ho zvedla a objala. A když plakal, těšila ho jako matka, vzdychal-li, zaháněla jeho vzdechy polibky milenky.

Ale záhy stal se tento mateřský klín pouze milenčinou náručí a náruč se stala Kapuou pro legie, které byly poraženy u Kanen.

William již neplakal: není možno ustavičně plakat. Zatímco plakal, probudilo se v něm mnoho jiného pod utěšujícím laskáním paní Evy.

Williamovy smysly byly dlouho dřímaly. Byly probuzeny nebo chorobně živeny příliš ranou četbou básníků, „kteří psali svou krví“ a které William četl jakožto patnáctiletý mladík, poněvadž zde nalézal veškeru onu prudkost bolesti, všechen světobol, které již tak záhy zastíraly život jeho dětství. Tehdy asi plně nevěděl, že vzrušení básníků byla jiná nežli jeho, že tato bolest měla jiné důvody – ale neurčitě a nejasně poskytla všechna tato nakupená přezrálá četba přece jenom potravu jakési smyslnosti, která byla sice potlačena šedivou těžkomyslností, jež vyznačovala jeho život, a každodenními starostmi, každodenním úzkostným napětím, ve kterém Högovy děti tehdy prožívaly své dny, ale která přece žila tak říkajíc v pozadí jeho citového života a tam, jako všechno ostatní, zakrněla. Neurčitá, poloprobuzená smyslnost, která již byla unavena, aniž byla roztáhla křídla, a která již stále méně cudnou a zpola pochopenou četbou zbavila rozkoš květů, aniž jí užila; která doutnala pod jeho melancholií a která měla pouze vadnoucí život, ale neumírala v temnotě jeho vášnivé mysli.

A i po celou onu dobu, kdy ctižádost umrtvovala jeho senzualismus, byl protkáván jeho život smyslným vzrušením, které se maskovalo do různých tvarů, ale které pod škraboškou provádělo tajnou hru.

V jalovosti svého života, když se odříkal, aby se stal silným, vzdychal. Nevěděl to sám, ale byly to jeho mladé smysly, dřímající pod napětím ctižádosti, které ho udržovaly v horečnatém bdění po tyto noci, kdy v zoufalství a v úzkosti hryzl svou podušku, aby nekřičel, kdy jeho oči byly suché, poněvadž byly unaveny bezesností a bez slzí.

Tu vstoupila Margreta jako světlý obraz do jeho života… Když nyní na ni myslil, odstrkoval ten obraz, jako by si zakrýval oči, aby neviděl. Ale někdy vynořily se vzpomínky na ni v jeho myšlenkách a přinášely s sebou jakousi bolnou melodii, která mírně naříkala… Kdyby byl zvítězil, byl by přinesl jí svoje vítězství, jí svůj život – – – Ale nyní stála ve vzdáleném světle, daleko pryč a on si netroufal pohlédnout k zářivému obrazu – – Nyní, kdy vše se zlomilo a byl konec. – –

Konec.

Nyní měl pouze hraběnku Evu a William byl voskem v jejích rukou.

Byla to nová vzrušení, nové napětí, nová nervozita.

Přišla doba, kdy blouznil o této lásce. Pozadím jeho požitků bylo jeho velké zklamání, zármutek… Vkládal heinovský světobol do svého štěstí lásky a myslil na Alfreda de Musset a George Sandovou. Zdaž nezemře jako Musset, stráven tímto planoucím ohněm, který samy jeho sny činily palčivějším, který pohlcoval veškeru jeho vášeň a všechnu jeho vůli? – – Nemohl zemřít?

Neboť za tím vším bylo veliké nic – zatracení, běda. Jen v jejich lásce byl život.

Tu se stala opět matkou a zacházela s ním jako s dítětem, usmívala se mu. A líbala ho pouze na čelo a dívala se na něj mírně, se září mateřské lásky v čistém pohledu. Pak se pohled někdy bolně zarosil a vzdychnuvši dýchala přes jeho vlasy. Hrála mu.

„Co hraješ?“ tázal se.

„Dětskou scénu,“ pravila.

A když se na ni usmál, pohlédla na něj překvapeným pohledem, který se tázal, proč se na ni tak dívá…

Hrála mírně a při každém úryvku mu vysvětlovala, co komponista nyní vypravuje. Mluvila měkkým, mazlivým způsobem, jako žena, která vypravuje dětem pohádky.

A taková byla celý večer. Chtěl jí předčítat a začal jednu Mussetovu báseň, ale ona to nechtěla poslouchat.

„Tu knihu ne,“ pravila.

Pak vzala sama knihu a prosila, aby jí z ní četl, mírné básně, Lamartinova „Jocelyna“ nebo Idylly Octava Feuilleta nebo drobnosti Daudetovy. Ale i zde se někdy zarazila, jako by se jí něco nepříjemného dotklo a prosila ho, aby přestal.

A jindy byla „dáma“, s chladnou převahou a klidná. Stýkala se s ním jen pohromadě s jinými, nepřijímala ho samotného. Seděla uprostřed svého kroužku jako uctívaná vládkyně, klidná a dokonalá dáma; neviděla ho; nevěnovala mu jediného pohledu. Ale nepohlédla ani na nikoho z ostatních, chlad, vznešenost v každém pohybu – taková dovedla být.

Zatímco on ji potají pozoroval, zatímco nepřetržitě kroužil kolem ní pod tisícerými záminkami; zatímco číhal na pohled, na úsměv za vějířem, na jediné z oněch malých znamének, která jsou posly milenců, setkával se stále s toutéž nevyrušitelnou Junonou, která rovnoměrně rozdělovala své úsměvy – chladné a přívětivé úsměvy…

Jindy byla nyvá, ležela s těžkými víčky, dřímající harémová dáma na pohled, líná a unavená… Mluvila tlumeně, když konečně promluvila, ospale. Zesílila šero ve svém kabinetu a ležela na červeném otomanu s rozepjatými šaty a dlouhými kadeřemi rozhozenými po pohovce.

Někdy také projevila náhlou chuť, zdánlivě nutkavou touhu jaksi legitimovat svůj poměr tím, že k sobě připoutala Ninu a Žofii, chtěla je mít ustavičně jako cudnou hradbu mezi sebou a jím…

Hraběnka Hatzfeldtová byla velmi chválena pro svou obětavost k opuštěným dětem, uváděla je, přiváděla je do popředí, protežovala je – byla k nim jako matka…

Jindy byla rozbolněná. Dívala se na něj se žalostnou něhou, a když se ptal, zamyslila se se smutným úsměvem, jehož těžkomyslnost se zdálo, že chce před ním skrývat. Někdy, když na ni doléhal a chtěl vynutit přiznání jejích starostí laskáním, propukla náhle v pláč: byla stará, dospěla k podzimu, nemohla nic dát jemu, který byl v prvním svítání jara…

A její láska ji plnila lítostí.

Tak se měnila její bytost a byla stále nová, zatímco Williamova vášeň, která se stala celým jeho životem, vzrůstala a zcela ho pohlcovala.

Nezbylo již nic z matky, byla pouze jeho milenkou, miloval ji, miloval ji jako milovali lidé, které láska strávila. Neboť byl jí tráven. Z počátku se přepínal, blouznil trochu ze svého vlastního ohně, ale Evina chytrost házela ustavičně nové palivo do plamene, nový požár – nový požár.

Toužil, když nebyl u ní, a nebyl spokojen, když k ní přišel. Den ode dne vzrůstala jeho horečka, den ode dne stoupala tato strašlivě živená žádost, jejíž předmět se zdálo, že nikdy nebude moci zachytit: poněvadž nikdy nebyl týž.

Ale nakonec toužil v zoufalství.

Srovnával někdy toto s onou dobou v poměru ke Kamile, kdy ho štvala v pochybnostech a v jalovém vzrušení.

Bylo tohle jiné?

Ano, jiné, jiné a přece stejné: neboť jalová byla tato vzrušení, tak jako ona, byl štván nyní jako tehdy, aniž nalézal dna, aniž nalézal půdy, aniž ji znal, miloval, aniž přijímal něco za to, co dával…

Ale prožíval svůj život v této vášni, uzavíral se do ní. A kam by se byl měl také jinam obrátit? Kam?

Prázdnota mu zírala vstříc, prázdnota a zoufalství.

Tu se dovedl zarazit uprostřed svého laskání, a zatímco na ni zíral, objevilo se cosi tupého a umírajícího v jeho pohledu, cosi plného úzkosti, cosi jako v pohledu zvířete, které kleslo na kolena následkem vnitřního vykrvácení…

Přicházelo to náhle, když spolu seděli, a jeho ruce, které byly ovinuty kolem její šíje, mdle klesly a plamen v jeho očích zhasl…

Jeho rty byly studené, jeho pohled bez ohně; skleslost s prasklými péry. Nevěřil jejímu laskání, nebyl přesvědčen. A ona nevěděla, co mezi ně vstoupilo.

Ale on viděl, že se stal otrokem, zatímco hledal. Z dítěte stal se chlapcem. Viděl, že nikdy nebyl mužem v této lásce, nikdy; že byl neschopný v této lásce. Cítil hnus, ale zůstal.

Držela ho pevně. Jako člověk, když vytlačuje citron do sklenice vody s cukrem, pouze z podrážděnosti, poněvadž chce dostat poslední kapku, podrží jej ještě v ruce, než jej zahodí – tak držela Eva Hatzfeldtová ještě Williama Höga, zatímco byl vysoušen svým vlastním hnusem.

Doma byl dráždivý. Nina a Žofie trpěly strašlivě, vidouce, jak takto upadá v otupělost.

S nikým se nestýkal, nikam nevycházel, nedoprovázel již hraběnku do společnosti.

Jednoho dne mu dala paní Hatzfeldtová dostaveníčko ve Frederiksbergském sadu. Pak že pojedou vozem dále do Valby.

William čekal čtvrt hodiny na umluveném místě, pak odešel. Vlastně mu to bylo zcela lhostejné, byl zvyklý na hraběnčiny rozmary a přestal jí něco zazlívat.

Tu spatřil Hoffa vjíždět do aleje. Spisovatel seděl sám v otevřené drožce, skrčen v rohu, vypadal velmi bledě se zapadlými tvářemi a přes pěkné počasí měl kožich zdvižen na uši. William chtěl jít mimo, bylo tomu dávno, co Hoffa neviděl, vlastně ode dne zkoušky, a v těch několika případech, kdy se setkali, promluvili spolu jen několik lhostejných slov. Raději by byl s ním nemluvil…

Ale tu ho Hoff spatřil a dal zastavit. William musil přistoupit k vozu.

„Nepojedete se mnou?“ tázal se Hoff a snažil se vytáhnout z kožichu svoji ruku ve světlé rukavičce. „Potrvá to jen hodinku.“

„Ne, děkuji,“ – William musil do města…

„Nu, ano, ano, je ostatně také lepší jít pěšky v tomto počasí.“ Hoff vstal. „Poslyšte, kočí, dovezte můj kožich domů – půjdu raději pěšky.“

Svlékl kožich a oblékl svrchník, který měl ve voze… Williamovi se zdálo nerozumným nechat vůz jeti pouze s kožichem.

„Ach, drahý Högu, čert to vem – je tomu tak dávno,“ Hoff vystoupil z drožky, „co jsme se neviděli. Nu, sbohem kočí.“

„Nebudete platit?…“

„Ano, to – ach ne, mám ho na účet.“

Drožka odjela a oni vstoupili do aleje.

„Neboť je tomu skutečně dávno, co jsme se neviděli,“ pravil Hoff.

William neodpověděl na Hoffova slova.

„Vypadáte velmi špatně,“ pravil pouze.

„Ach ano – to můj román – ten mi vyčerpává síly…“

„Píšete román?“

„Ano – a je opožděn. Vlastně měl už vyjít…“

„O čem jedná?“ tázal se William, který byl rád, že nalezl něco, o čem může mluvit.

„Ach,“ Hoff zaryl ruce do kapes svrchníku, „o čem romány obyčejně jednají – o špatnosti světa.“

Nastala přestávka. William kráčel a díval se k zemi a při každém kroku vyrýval špičkou nohy trochu hlíny.

„Ach ano – to je ovšem bohatá látka,“ pravil.

„Dosti.“

Pak nastalo opět ticho, až Hoff pravil:

„Ale vy věru nevypadáte také obzvláště zdravě.“

„Asi jako obyčejně.“

„Píšete snad také román?“

„Ne,“ William se smál, „ale pomýšlím na to.“

Šli opět mlčky.

„Byl jsem několikráte u vás,“ pravil Hoff, „ale vás je těžko zastihnout. Chtěl jsem s vámi promluvit o něčem ohledně časopisu…“

„Časopisu?“

„Ano – potřebujeme mladého dramaturga nové školy – a tu jsem myslil, že byste se hodil.“

Hoff nevzhlédl, ale William měl pocit, že přece po něm pošilhává.

„Nepíši,“ pravil, tváře se mu trochu zarděly.

Hoff šel dále.

„Dobrá,“ trochu se zarazil, „ale něco přece musíte dělat.“

„Ano – udělat zkoušku.“

„Nu,“ Hoff opět vykročil, „ano, když chcete udělat zkoušku.“

„Vždyť studuji státovědu.“

„Tak? To jsem také studoval… To je krásné studium. A půjdete asi ke zkoušce od Vánoc za rok.“

„Nepomýšlel jsem jít…“

Hoff vytáhl cigarety a nabídl Williamovi, zastavili se, zapálili si v klobouku.

„Mluvil jsem nedávno s Gersonem. Také si stěžoval, že vás nikdy nevidí jinak, leda na schodech.“

Hoff měl zapáleno a nasadil si klobouk.

„Patrně na schodech toho domu, kde bydlí paní Hatzfeldtová.“

„Ano – hraběnka tam bydlí v přízemí…“

William po celou dobu odvracel tvář od Hoffa. Spisovatel klidně dýmal cigaretu, která mu visela mezi rty v jednom koutku, takže vše, co říkal, obdrželo jakýsi nedbalý přízvuk.

„Vy tam asi chodíte – trochu,“ pravil.

„Hraběnka nám projevila mnoho laskavosti,“ přízvuk byl úsečný a slovo nám bylo slabě podtrhnuto.

„Nu – vaše sestry také.“ Hoff se zarazil, chvíli šel, pak pravil vážně: „Zdali pak je to správné?“

„Co?“

„Nechat své sestry chodit k hraběnce Hatzfeldtové.“

Hoff si oklepal popel s cigarety.

William nejprve zbledl, pak se velmi zarděl.

„Ano, neboť rozumíte, nejdražší Högu, že vy – ale…,“ Hoff pohlédl jako náhodně na Höga…

Tu se chopil William nejpohodlnějšího prostředku.

„Hraběnka je přítelkyní naší rodiny.“

„Nu – ano, to jsem nevěděl.“

„A vy, který jste viděl hraběnku pouze jednou – – –“

„Máte asi stěží právo… ne, zajisté. Ale,“ Hoff odhodil zbytek cigarety: „Já ji znal také dříve.“

William se usmál.

„Zdá se mi, že se pamatuji, že jste byl představen hraběnce na plesu u státního rady.“

„Ano – to bylo trochu později, než jsem spatřil paní Hatzfeldtovou. Ale přece se mi zdá, že je nesprávné, že necháte své sestry stýkat se s hraběnkou.“

William mluvil prudčeji:

„Tak nemluví člověk o dámě,“ pravil, „ledaže…“

„Nikoli člověk, ale já, a povím vám, proč to já dělám. Protože jsem byl jejím milencem.“

„Vy!“

Williamem to škublo, zarděl se do krve a civěl na Hoffa. Spisovatel opětoval jeho pohled. Tu sklopil William oči, jeho rysy zpopelavěly a tváří mu to škubalo.

Ale neměl co odpovědět. Věděl, že Hoff mluví pravdu.

Spisovatel mu chtěl položit ruku na rameno, ale William ji setřepal a šel dále se skloněnou hlavou.

„Bylo mi teprve šestnáct let,“ pravil pak Hoff. Bylo to sděleno zcela suše, jako prostý fakt. A tón byl stejný, když dodal: „Hraběnka má tak ráda mladé lidi.“

Kráčeli dále, nikdo z nich nemluvil. Hoff vytáhl opět cigarety, zapálil si, William čekal. Pak šli dále. Když přišli ke Gernerově ulici, zahýbal kočár z Celní ulice.

Hoff uctivě pozdravil.

William nevzhlédl, tázal se polo bezmyšlenkovitě:

„Kdo to byl?“

„Byla to hraběnka – s mladým Jansenem.“

William se prudce otočil. Viděl hraběnčin šedivý klobouk, malíř seděl vedle ní.

„Ach,“ pravil Hoff, „Jansen má pěkný talent a – je krásný člověk.“

V jednom okamžiku se jejich oči setkaly: ve Williamových byl plamen. Pak zhasl a on se obrátil k odchodu. Nepodával ruku.

„A co s časopisem?“ tázal se Hoff, který se tvářil, jako by toho nepozoroval.

„Děkuji. Ale je to podivný nápad, že bych mohl dovést psát…“

„Možná – ale mám už ten nápad…“

„Ano – tedy děkuji.“ William chtěl jít. „Psát to, co bych já dovedl, by jistě nestálo za námahu.“

„Nu, nechci vás tím trápit. Sbohem, Högu.“

Rozešli se.

William nešel dva dny k hraběnce. Zůstal doma, koupil si několik státovědeckých spisů, které rozřezal a trochu v nich místy četl. Začal každou z prvních čtrnácti kapitol a četl z každé stránku. Pak byl unaven, lehl si na otoman a dřímal.

Řekl si, že to tak jako tak nedovede, nechal toho a lehl si. Měl těžkou hlavu a nemohl se soustředit, a kdykoli se chtěl přinutit a připravil si papír, pěkně rozřezaný papír s odděleným místem pro poznámky, a začal psát první citát, zasnil se a myslil na tisíc nejrůznějších věcí, až procitl, kousaje do násadky – –

Nebo se mu ze čtení zatočila hlava; nemohl hned pochopit smysl, musil číst znova a opakovat. Pak se hned potil. Bylo mu po celou dobu, jako by něco stálo mezi ním a prací, něco neurčitého, co mu bralo schopnost a zastíralo jeho chápání.

A bojovat se mu nechtělo; všechno bylo tak otupělé.

Mohl toho rovnou nechat a lehnout si.

Někdy ležel a dřímal. Tu slyšel hlasy kolem sebe a ležel a blouznil dlouhou dobu; ležel a mluvil a volal a slyšel odpovědi i oslovení.

Myšlenky jaksi přecházely v obrazy a hlasy a dotyky… nikoliv ve sny, neboť nespal. Ale pak náhle vyskočil a vzpamatoval se:

„To je začátek šílenství,“ pravil. Ale za chvíli si zase lehl a pravil: „To nevadí.“

Naprosto nevadí – a pak přímo čekal na halucinace.

Byly také okamžiky, kdy byl tak zoufalý, že neurčitá duševní utrpení pracovala skoro jako tělesná bolest. Maličkosti dovedly probudit jeho bolest. Zvuk, jméno, které bylo vzpomínkou, jediné slovo –

Tu běhal jako štván sem a tam po pokoji, až skoro nemohl dýchat. Jako by chtěl utéci své vlastní ubohosti.

Ale znenáhla byly paroxysmy řidší. Všechno bylo jaksi celkově šedivé.

Příštího dne seděl zamyšlen a škrabal něco na připraveném papíře. Náhle počal psát. Psal dále, četl si něco nahlas, zase psal –

Bylo to něco o Tartuffovi, co náhle počal líčit. Ale pak uprostřed věty položil pero, roztrhal, co napsal, na kusy a spálil každičký útržek v kamnech. – – –

Pak jednoho dne si hraběnka a William vyjeli. Nina měla jet s nimi.

Jeli zprvu mlčky po nábřeží. Seděli každý v jednom roku, opřeni zpět v zavřeném voze.

„Proč nemohla Nina jet s námi?“ tázala se hraběnka.

„Nepřál jsem si toho.“

Tón byl úsečný.

Hraběnka na něj pohlédla.

„Proč?“

„To si ti nepřeji říci.“

„Ach,“ hraběnka se smála. Vytáhla svůj batistový kapesníček a přidržela jej u úst. „Nesoudíš již, že jsem vhodnou společnicí pro slečny Högovy.“

„Zajisté.“

Hraběnka zbledla a chopila se dvířek vozu.

„Přišlo to trochu pozdě.“

„Příliš pozdě,“ pravil.

Trvalo několik minut, než zase promluvili. Hraběnka dívala se na druhou stranu přes moře.

„Pan Hoff se asi zamiloval do slečny Högovy,“ pravila a otočila se přímo k němu.

„To nemyslím.“

„A námitky nejsou také zaviněny jím?“

William zavrtěl hlavou, jako by nestálo za to odpovídat.

„Neboť jsi přece nedávno mluvil s tím pánem,“ pokračovala hraběnka.

„Ano – jak jsi viděla.“

„Pěkná společnost.“

William se zarděl, kousl se do rtů a ústa se mu chvěla.

„Ano, tvůj bývalý milenec.“

Znělo to jako hození kamene.

Paní Hatzfeldtová slabě zbledla a zvedajíc ruku, aby odhrnula s čela několik vzdorných vlasů, pravila:

„Kdo ti to řekl?“

„On sám…“

„Ach!“ Hraběnka hluboce vydechla. Ale pak zvedla zrak a pohlížejíc mu do očí pravila s nepopsatelným úsměvem:

„A kdyby tomu tak bylo…“

Vteřinu byl William zdrcen posměchem této odpovědi. Pak zaťal pěst a zasyčel slova:

„Udeřím tě.“

„Ano – kdyby sis troufal…“

Jejich pohledy se setkaly… vteřinu v sobě spočinuly. William sklopil oči.

Ale v příštím okamžiku zvedl opět zrak. Byl bledý.

„Myslíš, že si netroufám?“

A jeho zdvižená ruka vyrazila proti jejímu obličeji.

Křičela. Ale hned stoje, hned kleče tloukl ji dále zaťatými pěstmi v zoufalé zuřivosti. Křičel: „Děvko – děvko,“ a tloukl a tloukl. Pak otevřel prudce dvířka a vyskočil na cestu.

III.

Hoff a Hög vstrčili své dámy do drožky a šli sami domů přes tržiště. Tálo, byl vlhký studený vzduch a Hoff se cáral, skrčen v dlouhém raglánu.

„Bůh ví také,“ třásl se, krčil rameny, „proč máme mít zimu celý rok v této krásné zemi.“

„Ach,“ William mluvil trochu ospale, „zima je na mou věru vždycky lepší nežli léto.“

„Myslíš, že jsou všechny dny stejně dobré – ach ano – něco na tom je.“

Šli chvíli.

„Uf, to je bláto,“ – to Hoff mluvil – „a ještě k tomu mám děravé boty…“

„A já mám plesové střevíce. Poslyš, zaplatil jsi?“

„Ne,“ Hoff opět zívl. „Nechal jsem to být. Nemohu,“ – nové zívnutí a otřesení se – „dostat zálohu dříve než příští týden.“

„Nu. Máš nějaké cigarety?“

„Ano – prosím.“

Hög si ji vzal, zapálil si.

„Uf, jsou to přece jenom protivně pitomé holky – nejsou na mou věru, co by se mohlo nazvat naprosto zábavnými.“…

Hoff neodpovídal a šli dále.

„Nevíš snad, že jsem se přestěhoval,“ pravil pak. „Přišlo to poněkud náhle.“

„Ano, slyšel jsem to,“ stáli přímo pod plynovou lucernou. Hoff vzhlédl od dláždění. „Proč jsi o tom nemluvil?“

„Ach – nevím – vždyť to… není žádná událost.“

William byl poněkud nejistý, díval se dolů ulicí.

„Nepohodl ses se svou sestrou?“ tázal se Hoff.

„Uf – nadělalo se toho, kdykoliv člověk přišel deset minut po jedenácté…“

„Ach – ano, to ti vlastně nemohlo překážet, protože se to jistě nestalo, co se známe. Dobrou noc. Teď půjdu domů a budu číst Lamartina…“

„Lamartina – –“

„Ano, nejdražší příteli, to je jako pokání, začal jsem se pouštět do romantiky…“

„Děkuji, ne, já půjdu věru do postele. Uvidíme se zítra?“

„Můžeš přijít nahoru ve dvě hodiny, ale zapískej přede dveřmi, víš. Věřitelé jsou v této době zlí.“

„Jako u nás. Dobrou noc.“

Rozešli se. – – –

Za několik dní, když Hoff ležel na pohovce se svazkem Viktora Huga, kterým napomáhal trávení – říkal vždycky, že verše jsou pro něj totéž, co písek pro slepice – zaklepal někdo na dveře.

Ležel tiše jako myška, rozhlédl se opatrně a vstal potichu, aby se přiblížil ke dveřím jídelny. Pak slyšel domácí mluvit na chodbě. Za chvíli vešla.

„Pane Bože, paní, vždyť jsem řekl, že nejsem doma.“

Hoff šeptal, tón byl podrážděný.

Paní šla přes pokoj.

„Vždyť je to dáma,“ pravila suše a otevřela dveře.

„Nu,“ pravil Hoff a zpola vstal na pohovce. „Ano, pak ve jménu Páně…“

Spisovatel nebyl nezvyklý na návštěvy za soumraku po obědě a různé dámy, na jichž lístky mu nestálo za to odpovídat, vynahradily si to tím, že se dostavily osobně.

Paní byla otevřela dveře, ale dáma zvenčí nevstupovala.

„Pan Hoff je doma,“ pravila pak paní povzbudivě, v tónu bylo něco, co říkalo jen, aby se nebála.

„Děkuji.“ Dáma vstoupila a postavila se přímo u dveří. „Děkuji.“

Tam v koutě bylo pološero a Hoff viděl pouze vysokou postavu, zahalenou do šálu a s krajkovým závojem přes obličej. Stála tam jako by čekala.

Hoff zcela vstal s pohovky.

„Ano, pan Hoff to jsem já,“ pravil a uklonil se.

Dáma otočila hlavu po domácí, Hoff to viděl:

„Přiložte trochu,“ pravil; pak k dámě: „Slečna si snad sedne.“

Paní rachotila zbytečně dlouho u truhlíku. Cizí dáma zašeptala několik slov a usedla na kraj taburetu, zatímco Hoff rozsvěcoval svíčky na křídle. Pak domácí konečně zmizela.

Uplynulo několik okamžiků; cizí dáma mlčela ještě a nenadzvedla svůj závoj. Hoff, který byl hotov s rozsvěcováním, otočil se k ní:

„Nevím, mám-li čest slečnu znát,“ pravil.

Cizinka sklonila hlavu, seděla podivně zdrceně, jako by sama se sebou bojovala.

„Moje jméno,“ – ozvalo se to skoro neslyšně – „je Nina Högová,“ pravila.

Zvedla ruku a odhrnula závoj, Hoff spatřil bledou tvář.

„Slečna Högová.“

„Přišla jsem,“ slova znenáhla klesala, „abych promluvila o svém bratru.“

Nina zvedla tvář, takže Hoff spatřil její rysy. Zdálo se mu, že by ji nebyl poznal.

Díval se okamžik na její zármutkem zvětralé rysy, pak pohlédl mlčky k zemi…

„Mohu si to myslit,“ pravil pak tiše.

Nina sevřela šálu v ruce.

„Vždyť on u nás již nebydlí,“ pravila.

„Ne.“

Hoff nevěděl, co říci, nechtěl ani vzhlédnout, seděl jen a zíral na vzor koberce za další přestávky.

A Nina dále seděla svírajíc šál, zápasíc sama se sebou. Ale pak náhle skočila přímo doprostřed myšlenkového pochodu a pravila rychle, polozdušeně pláčem:

„Ne, že bych vám chtěla něco vyčítat, ale – ale jsem tak nešťastna… My… Žofie a já…“

Ustala, hluboce vydechla:

„A vy jste s ním tolik pohromadě…“

„Myslíte, že moje společnost není prospěšnou pro vašeho bratra…“

„Ne… ale… to to není…, ale co máme dělat? Vždyť my nevíme, co máme dělat.“

Nina vytáhla pod šálem kapesník, osušila si slzy.

„To právě je tak smutné,“ pravila.

Opět nastalo ticho. Nina tiše plakala. Hoff vstal, chodil sem a tam po pokoji.

„Ano, smutné,“ pravil.

„A tu jsem myslila, jestli byste vy nemohl něco… něco udělat.“

„Co?“

Hoff se zastavil a pohlédl na Ninu.

„Jen kdyby se přestěhoval domů…“

V tónu bylo něco, co Hoffa dojalo. Stál mlčky a zíral do svíček na pianě – cítil, že mu vlhnou oči a obrátil se.

„Bylo to velké neštěstí,“ pravil.

Nina mu rozuměla, pro ni existovalo jen toto velké neštěstí a pravila bezzvučně:

„Ale vždyť on to nedovedl.“

„Ale pro co má zájem?“ tázal se Hoff.

Neodpovídala, za náhlého vzlykotu opřela tvář o stůl. Za chvíli zvedla opět hlavu.

„Vypadá špatně?“ tázala se.

Hoff pouze zavrtěl hlavou. Pak se přemohl a řekl:

„Napsal přece několik článků do novin,“ pravil, „a… nebojte se…“

Zarazil se, pak pokračoval klidněji:

„Možná, že je to jen přechod.“

Nina tázavě vzhlédla.

„Ale ty články… nebyly… podivné?“

„Myslím rozhodně, že má talent,“ pravil Hoff.

„Myslíte?“ ozvalo se to rychle se zábleskem naděje. Ale pak se tón zase ztlumil: „Ale nemá sil,“ pravila.

Hoff odvrátil hlavu.

„Ach, bude-li jen chtít.“

Nina vstala. Stála chvíli opřena o stůl, jako by čekala.

„Uvidíte, že to je přechod,“ pravil Hoff opět… „Je to zklamání… samozřejmě… reakce.“

Nina ještě stála, spustila závoj, opět jej odhrnula, šla několik kroků. A odvrácena šeptala zcela tiše:

„A pak peníze…“

Držela závoj rukou, takže jí zakrýval tvář, ale Hoff viděl, že se chvěla.

„Potřebuje tolik peněz… a my… a není bohat.“

„Ano – on… potřebuje dost…“

„Ale – – kde to béře?“

„Ano,“ Hoff koktal „on… vždyť něco vydělává v časopise.“

Nina vrtěla hlavou.

„Jde o rodinné jméno,“ pravila a zcela se odvrátila.

Hoff byl dojat a chopil se její ruky.

„Kdybych mohl něco udělat…,“ pravil.

„Jen ať přijde domů… jen občas.“ Pláč ji přerušil. „Nikdy ho již nevidíme.“

„Ano…“

„A my… a já ho nebudu hubovat.“

Zahalila se do šálu, vzdychla a šla ke dveřím.

„A promiňte, že jsem přišla,“ pravila. – –

* * *

William bydlil mezi čtyřmi holými stěnami, na stole nebylo pokrývek, na policích byly rozházeny kartáče na vlasy, špinavé límce a odložené vázanky. Člověk měl dojem, že tu bylo vždy zpola chladno a že tu nikdo nebydlil.

V rohu stál černě potažený otoman, pokrytý vyšívanou plátěnou pokrývkou, s červeně vyšitým monogramem W. H. s mnoha okrasami a s velkou korunkou. Otoman a pokrývka byly jako zapomenutý úlomek jiné jsoucnosti.

Ale William nebyl také mnoho doma, jen když spal – což ovšem dělal po většinu dne, buďto v posteli nebo na otomanu.

V posteli zůstával dlouho, neměl proč vstávat; ráno nic na něj nečekalo jiného než den stejně šedivý jako minulý a byly týdny, kdy každý druhý den zůstal vůbec v posteli, protože se mu nechtělo vstávat. Proč měl vstávat?

Peněz neměl, musil čekat, až někde nějaké „vytluče“. Sil také neměl. A o ty také nedbal.

I zahrabal se takřka do své postele, kde ležel hodinu za hodinou necitelně a zíral na prázdnotu kolem sebe a bylo mu radostným pomyšlením, že tady ležel ukryt za zamčenými dveřmi a pod tlustou peřinou.

Jindy vstal, ale přestěhoval se jen s postele na otoman, kde snil s knihou v ruce, nebo se tupě zhroutil a více spal, než bděl.

Knihy ho tuze nezajímaly. Vždycky četl mnoho, ale všechno, co četl, bylo v poměru k jeho životnímu plánu, bylo jeho částí. Nyní byl konec a on se vyhýbal ve svém čtení všemu, co dříve byl hledal. A k tomu, aby se zabýval novými myšlenkami, byl příliš unaven, k tomu, aby se namáhal, aby pochopením nových idejí nabyl nového obsahu pro svůj život, aby si přisvojil něco dosud cizího, k tomu byl příliš netečný.

I ve své četbě, i kde šlo jen o to probudit prchavý zájem, ubíjet čas, musil začínat něco nového – a to bylo právě to, co se mu nechtělo.

Četl většinou filozofické spisy.

Nevěřil – nenamáhal se věřením – nesnažil se ani je promyslit – nenamáhal se tím, že by myslil, vůbec ničím, co by přesahovalo snění, klouzal jen ochotně po dráze moderního materialismu, tak pohodlné pro takové stoupence.

Klouzal ochotně. Neboť pro tohoto člověka, který naladil celý svůj život na chtění, bylo cosi lákavého, kochat se na příklad vzdáváním se svobody vůle: všechno stalo se tak nekonečně tragikomickým, že se mohl pořádně vysmát sám sobě a to bylo jeho oblíbeným zaměstnáním: „Smát se všemu, idea donquijotská.“

Ale i toto vydražďování vlastní směšnosti otupilo znenáhla ve směsi vzdání se a kocoviny, která tvořila jeho život.

Působilo naň stále neuvědoměle konejšivě, když viděl, že tuk je učiněn jedním z nejdůležitějších faktorů v celém duševním životě, v celé jeho jsoucnosti. Shledával to na pozadí svého života tak komickým, že vše se točilo kol váhy mozku, kol tuku.

Byl tak krásně zbaven odpovědnosti a všeho, když vše takto splývalo. V polospánku přisvojený materialismus účinkoval jako duchovní chloroform na jeho duševní život.

Toulal se bez plánu a podle svého vlastního mínění bez zájmu a v polospánku po moderní vědě. Ale aniž to věděl, zastavil se hned zde, hned tam, kde nalezl něco, co skrze jeho dřímotu mluvilo k jeho omluvě.

Četl opět Darwina. Ale neprobral žádnou jeho knihu celou, jeho zájem nemohl být probuzen svědomitým pátráním učence, který se zastavuje při každém kroku; přál si pouze výsledky, které chtěl mít ve tvaru jistoty, nebo lépe řečeno ve tvaru fakt, ani s jistotou to nebral tak přesně.

Haeckel se mu líbil. William pojímal jako většina darwinismus prakticky, neviděl mnoho jiného než zákon dědičnosti a nazýval to darwinismem, ale zákona dědičnosti mohl také potřebovat. Ten patřil k chloroformu, jako boj o život. Hypotéza ho dráždila: pochoval ji v sobě jako jedno z přemožených individuí…

Schopenhauera četl také nějakou dobu. Těšilo ho učení o ženě, pošpiňoval ji ve filozofově pohrdání. A pak bylo to celé tak šedivé, tak šedivé, nic, co by píchalo někomu do očí.

Toto čtení bylo jeho hlavním zaměstnáním, ale uplynuly někdy dny, kdy byl příliš unaven, nebo příliš mnoho zíval, kdy jeho zarudlé oči příliš pálily, než aby mohl číst. Tu jen lenošil.

Myslil na to, jak ubije čas po šesté hodině a kde vezme peníze. To se stalo záhy palčivou otázkou. Z počátku to bylo dosti snadné. Dostal úvěr. Když se člověk jmenuje Hög, není to tak těžké, a byl dosti chytrý, že se obracel na staré dodavatele svého otce, kde, tak říkajíc, půjčovali na vzpomínku.

Tak si různým směnným obchodem a transakcemi opatřil peníze. Ale po uplynutí několika měsíců bylo opatřování peněz obtížnější, úvěr byl zastaven, počaly dokonce upomínky o zaplacení. Záhy mu běhaly všemožné účty do dveří.

Tu začal pro Williama Höga život zadlužených. Vypůjčoval si, sliboval, že zaplatí, nemohl, opět si vypůjčoval. Psal otcovým přátelům. První mu pomohli. Pak nastalo čtrnáct dní, kdy zase „žil“ – nejčastěji ve společnosti Hoffově. Ale když byly peníze spotřebovány, byl stále hlouběji v dluzích a musil hledat nová východiska. Jeho těžkomyslnost se stala dráždivou, byl horečným uprostřed své tuposti.

Žil měnivý život podvodníka, který jednoho dne při suché žemli polyká prázdné naděje beznadějnosti; příštího dne zapálí si cigaretu desetikorunou, možná proto, že její získání ho přece trošinku pálí v prstech.

Tak se měly věci, když Nina přišla k Bernhardu Hoffovi, aby promluvila o svém bratru.

Za dva dny navštívil Hoff Williama.

„Dobré jitro.“

„Dobré jitro.“ William se trochu nadzvedl na otomanu. „Ach, trochu jsem ležel a dřímal.“

„Vidím… nevím, je-li právě zdravé, ležet a dřímat v takové psí zimě.“ Hoff šel ke kamnům. „Netopíš v kamnech?“ tázal se.

„Není tam asi uhlí,“ pravil William lhostejně.

Hoff otevřel truhlík.

„Ne – –“

„Ne, domácí to prve povídala. Musíš zůstat v zimníku –“

„Neviděl jsem tě v posledních dnech.“ Hoff se usadil do jediné lenošky a opřel nohy o zeď.

„Byl jsem včera večer pohromadě se Stormem… a s Lundem… a s Mínou.“

„Bůh ví, proč se stýkáš se Stormem.“

„Proč ne – je velmi milý…“

„Ach ano, a pak vydává.“

Hoff to řekl suše, aniž na něj pohlédl. William se zarděl. „Včera se to dělilo,“ odvětil za chvíli. „Pilo se hodně.“ Chvíli mlčeli, William si položil dvoukorunu na víčka…

„Potkal jsem tady dole tvoji sestru,“ pravil pak Hoff.

„Ninu?“

„Ano – vypadala špatně.“

William neodpovídal…

„Byl jsi u nich v poslední době?“ tázal se Hoff.

William se tvářil roztržitě.

„Ne – ne,“ pravil pak, „je tomu již déle.“

„Myslil jsem, že tam jíš.“

„Již ne.“ William se zpola otočil. „Je to pohodlnější.“ Hoff vstal, usedl na kraji otomanu.

„Poslyš – Högu… mluvme trochu vážně,“ pravil.

„O čem?“

„Takhle to nemůže dále jít.“

„Ne – ne příliš dobře.“

Znělo to zcela lhostejně.

„Ano – člověče, tak přece něco dělej… když chceš žít…“

William zavřel oči.

„Ach ano – když člověk chce žít, ale já chci raději zemřít…“

„Nu ano – tak se oběs.“

William zvedl zrak.

„Také jsem na to pomýšlel.“

Stále ospale.

„Ale netroufáš si.“

Položil opět dvoukorunu na oči, chvíli mlčel.

„Ostatně se mi nyní zdá, že je Mína směšná.“

„To už něco je.“

„Je to zvláštní s tou holkou. Člověk jde od ní večer domů a ona mu… věru nic neodepřela. A pak příštího dne, když ji opět uvidí, domnívá se na mou věru, že se mu to zdálo – tak nevinně se tváří…“

„Je přece vydržována Stormem,“ pravil Hoff suše.

„Ano,“ William se uložil pohodlně na otomanu, „to je právě to zvláštní.“

Hoff ho vzal za ruku.

„Ale musíme o tom mluvit, Williame,“ pravil.

William na něj pohlédl, jindy ho nikdy nenazýval křestním jménem. Okamžik se jejich oči setkaly, pak si zakryl William rukou tvář a tiše, jiným přízvukem než prve, pravil:

„Není to nic platno.“

„Konec,“ říkal spisovatel za hodinu, když šel dolů se schodů, „konec.“

* * *

„Ale já nemohu ještě zaplatit, povídám vám přece, že nemohu.“

Pan Olsen přendal dýmku do druhého koutku úst.

„Pak neměl pan Hög tu listinu podepsat,“ pravil klidně.

William si zapínal kabát.

„Ale vždyť dostanete peníze za týden… Můžete tedy přece počkat – –“

„Ale za týden není dnes, pane Högu, a –,“ pan Olsen rozevřel listinu, „tady stojí, že částka je splatná dnes.“

Williamovi bylo horko.

„Ale já nemohu zaplatit,“ pravil a naklonil hlavu na stranu, „nemohu.“

Pan Olsen rozškrtl sirku, vyklepal trochu popele z dýmky, složil opět listinu.

„Ano, ano, vždyť potom máme vašeho ručitele,“ pravil.

Vteřinu zíral William na lichvářovy rysy, vteřinu do jeho skelných očí, pak zavřel oči v závrati.

„Ano,“ šeptal.

Kapky potu mu vystoupily na čele.

„A je to dobré jméno,“ pravil pan Olsen, „vznešené jméno.“

William opět na něj pohlédl, stále se setkával u Olsena s týmž pohledem.

„Peníze mám jisty,“ pravil, hladil modrý papír dlaní ruky.

Williamovi klesla hlava okamžik na prsa a s náhlým výbuchem pravil prudce:

„Ne, nemůžete, nemůžete to udělat.“

„Předložit listinu?“

„Ne, nemůžete,“ opakoval.

„Proč?“

„Protože,“ William se zarděl jako krev, „protože…,“ zastavil se, „víte, že je falešná –“

Zdálo se, jako by pan Olsen byl v obličeji trochu více zažloutl:

„Zabránilo by to, abych nedostal své peníze?“ tázal se trochu chraptivěji.

William nemohl odpovědět.

„Ale dávám vám lhůtu do pozítřka,“ pravil pan Olsen za chvíli, dýmal… „Pozítří pak musím předložit listinu panu baronovi.“ Pan Olsen vstal. „Neboť v obchodech musí být pořádek,“ pravil.

William tupě vzhlédl.

„Dva dny,“ pravil bezzvučně.

„To je dlouhá doba,“ pravil pan Olsen.

William vstal, zapjal si kabát, vzal klobouk, všechno, aniž mluvil, jednal mechanicky, zhrouceně.

„Tedy pozítří,“ pan Olsen vložil modrý papír do mapy. „Sbohem, pane Högu.“

William jen kývl. Nevěděl, jak sešel se schodů, ven na ulici – nic. Byl ochromen strachem.

„Pozítří.“ Slyšel hlas pana Olsena: „To je dlouhá doba.“ Za tak dlouhou dobu zví svět, že William Hög je zločinec.

Napodobil baronovo jméno – – – byla to pouhá formalita… Pan Olsen věděl dobře, jak to bylo…

Ale nyní… nyní… ne, to se nemohlo stát! A jako zděšení lidé při požáru, když se řítí střecha, letěly jeho myšlenky zmateně a bezradně na tisíc stran, aby hledaly domnělou pomoc.

Chodil ulicemi sem a tam se skloněnou hlavou.

Williamovy myšlenky hledaly nějakou radu. Hned chtěl jít k baronovi, přiznat se a prosit, hned se chtěl obrátit na Ninu… Ale odsunul opět tyto plány. Pak hledal po svých známých, jestli by mu někdo mohl půjčit, hledal dále a dále, až ke krajnostem…

Myslil na hraběnku Hatzfeldtovou…

Znenáhla, jak tak šel, staly se jeho myšlenky fantaziemi. Peníze přijdou, tohle bylo nemožné, přijdou. Počal blouznit o tom, jak je dostane, přijdou poštou, přijde jich mnohem více, než potřeboval, přijdou tři tisíce korun… Pak zaplatí všechno, všechno a za zbytek obnosu si to zařídí jako Hoff…

Jako Hoff – to jest měkčeji, bohatěji, s mnoha květinami. Počal si zařizovat svoje nové pokoje, mazlil se se smyšlenou nádherou, lahodil si ve veškeré té fantastické měkkosti.

Ale pak náhle se fantazie zhroutily a jeho myšlenky začaly zpředu.

Nepůjde k svým známým, půjde k cizím lidem, vypůjčí si peníze od nějakého bohatého muže. Opět to bylo poloviční blouznění, navštívil toho bohatého muže a dostal peníze – –

Ale pracoval přece se jmény, probíral burzovní matadory. Náhle ho napadlo, že nejspíše by mu je půjčil nějaký parvenu. Vždyť je Hög. Lichotilo by to jeho ješitnosti… Věděl, že státní rada Christensen je potřeštěný po šlechtě, zdobil svůj dům jmény… Provdal své tři dcery za tři komoří…

Vstoupil k cukráři, nechal si dát adresář, napsal si adresu. Chtěl tam jít hned.

Státní rada byl u přesnídávky, ale sluha požádal pana Höga, aby počkal v saloně; William přecházel a prohlížel bezmyšlenkovitě sta drobností na etažérech a policích. Bylo to hotové muzeum. A zatímco se díval na všechny tyto vychloubačné, nashromážděné věci, říkal si:

„Půjčí mi je – půjčí mi je…“

Pak vstoupil státní rada. Přitiskl si, zavíraje dveře, zrzavou vlásenku pevněji na hlavu, pak se obrátil s přívětivým úsměvem.

„Pan Hög?“ pravil… Ale v téže chvíli pohlédl na Williama, který byl bledý a rozrušený, a úsměv na jeho tváři změnil se náhle v otazník.

„Ze staré rodiny Högů?“ tázal se státní rada a usedl ke stolu.

„Vnuk jeho Excelence…“

William mluvil tiše a opíral se o dubový stůl.

Státní rada ho dále pozoroval skrze své zlaté brýle.

„Dobrá rodina,“ pravil, „stará rodina.“

Ukázal na židli.

William se posadil. Zdálo se, že státní rada čeká, ale když William nic neříkal, dodal filozofujícím tónem:

„Taková velká jména jsou skutečně povznášející.“

Nyní musil William promluvit. Hleděl neurčitě před sebe, řka:

„Přicházím, abych… přicházím, abych…,“ ale pak se zarazil. Státní rada si odkašlal a trochu se pošoupl – – „přicházím, abych – – –“

„Jsem v peněžní tísni,“ pravil pak William.

Státní rada odšoupl nepozorovatelně svou židli trochu zpět.

„To se přihází mladým lidem,“ pravil s úsměvem.

William čekal, upíraje zrak k zemi.

„Ale,“ státní rada vstal, při jeho pohybu sebou William škubl a pohlédl bleskurychle na jeho tvář, „proč nejdete k své vážené rodině?“

Burzovní matador stál a vypadal blahovolně a usmíval se při té otázce.

„Vždyť máte strýce,“ dodal.

„Ano,“ William také vstal, držel se několik vteřin desky stolu… Pak se usmál.

„Tak to bývá vždy, člověk nepomyslí na své nejbližší,“ pravil.

„Zajisté, zajisté,“ státní rada přikročil blíže. „Samozřejmě, tak rád bych vám pomohl…, ale nebylo by asi příjemné, ranilo by vás asi, kdybyste přijal pomoc od cizího člověka.“

William cítil na sobě pohled za zlatými brýlemi, mohl sotva mluvit, trochu koktal. Ale konečně dostal zvuk z hrdla.

„Děkuji, pane státní rado,“ pravil a šel ke dveřím.

„A doufám, že pana Höga zase u nás uvidím.“

Když William odešel, přistoupil státní rada k oknu. Díval se za Williamem, až zahnul za nároží.

William šel domů, strávil celý den na své pohovce, poslal si ženu, u které bydlil, pro balíček cigaret a kouřil nepřetržitě. Záhy ulehl a ihned usnul.

Příštího rána, když procitl, nechtělo se mu vstát. Přijde to tedy, musí to přijít. Pak může stejně dobře zůstat tady a klidně to přijmout. Jen ať to přijde až sem k němu, kde bude ležet a čekat.

Zdálo se mu, že je statečné takhle si lehnout. Odvaha zločince, který ví, že zemře, a nyní jen čeká.

Ale když část dne uplynula, zneklidnil se, nemohl již být sám. Chtěl s někým mluvit. Upíral pohled stále na „dobu splatnosti“, ale jeho horečka ho pudila ven; šel k Hoffovi, ale nezastihl ho doma, šel navštívit Gersona, nezastihl ho…

Mezitím se zase zešeřilo; kráčel Východní ulicí. Lidé se tlačili, sráželi se v tlačenici na chodnících, hovořili, smáli se, tísnili se. William se díval na všechny ty tváře. Dámy polosvěta, které přeskakovaly louže, kráčejíce dvě a dvě, mluvily hlasitě a usmívaly se za závoji. Mladá Kodaň se zvednutými límci kabátů a více nebo méně spěšnými pozdravy přihlížela přívětivým ženským úsměvům za závoji; mladí páni kráčeli ohnuti v kolenou, hůl zastrčenou do kapsy, nedbale. Když zdravili, stoupli si na špičky – – Pod lucernami na náměstí chodilo dokola několik dam se zvednutými sukněmi – dva páni čekali pod hodinami.

William je znal všechny, kýval, koketoval s několika dámami, mávl rukou, aby se dotkl Mínina pláště.

Promluvil několik slov s Lundem, který se tázal, jestli se setkají večer. To se mohlo stát. V divadle na boulevardu…

Debutovala tam nová zpěvačka. Lund ji viděl v Ritterově hotelu.

„Bude zábavné vidět něco nového,“ pravil William.

Zdálo se mu, že nikdy neužil hodiny soumraku ve Východní ulici tak, jako právě dnes. Kochal se každým úsměvem, opětoval každý pohled… S rozkoší znalce kochal se touto zvláštní lehkomyslností soumraku.

A zároveň si říkal, že dnes užívá toho všeho naposled… Vždyť zítra to přijde, to, nevěděl dobře co, ale pokládal to za zakončení, konec všeho. Kterak to přijde a jakým způsobem – na to nemyslil a po tom se neptal.

Ani jeho fantazie nepokoušela se přeskočit tuto zeď.

Ale náhle mu bylo měkčeji kolem srdce. Bylo to naposledy, poslední den – nikdy již to všechno neuvidí, nikdy – – – A znenáhla se při té myšlence rozlítostnil sám nad sebou.

Ne, že by pomýšlel na sebevraždu nebo si snad jen polo neuvědoměle představoval takové rozluštění – naprosto ne. Přijímal pouze jako fakt, že nyní musí být konec. Dnes byl poslední den než – – –, než „to“ přišlo.

A náhle pomyslil na sestry, chtěl tam dnes večer jít. Poslední večer chtěl strávit u nich, být jako za starých časů, požádat Ninu, aby zpívala, mazlit se se Žofií a být vesel… Tak chtěl u nich sedět poslední večer a ony nebudou nic vědět – –

Šel nahoru do jejich bytu. Nina a Žofie byly pryč, ale služka říkala, že přijdou za hodinu. Chce-li pan Hög počkat?

Ale Williama napadlo, že si dojde domů pro knihu. Pak jim bude předčítat, bylo tomu tak dávno, a bude číst krásně… a ony nebudou vědět, že je to naposled. William chtěl učinit tento večer slavností na rozloučenou. Aby služka řekla, že přijde zas v osm hodin.

Když přišel domů a stál ve tmě a hledal zápalky, vstoupila domácí.

Prý tu byl dvakráte listonoš s peněžním dopisem a nyní zase přijde v sedm hodin.

„S peněžním dopisem?“

„Ano – měl s sebou dodací list.“

Williamovi bylo horko. Nerozsvítil lampu, počal běhat sem a tam po pokoji.

„Kolik je hodin?“ tázal se.

„Půl sedmé…“

Peněžní dopis – peněžní dopis… snad od státního rady – – snad…

Naprosto ho nenapadlo se ptát, ví-li, kolik to bylo; běhal jen dokola po pokoji, dokola jako štván.

„Je to asi od státního rady,“ pravil.

Srdce mu nikdy netlouklo takovou rychlostí, nemohl zůstat v pokoji, šel do kuchyně, hrál si trochu s dětmi domácí, zase je postavil na zem, šel dovnitř – naprosto nemohl zůstat na jednom místě.

Konečně šel čekat dolů do vrat, ven na ulici. Chodil prostovlasý sem a tam před domem, stále rychleji. A náhle si řekl: kdyby to tak nebyla pravda. Šel zase nahoru, vyptal se opět domácí, dostal tutéž zprávu, ptal se jí, jestli viděla dopis, jestli také opravdu mluvila s listonošem.

Pak zase sešel dolů. Bzučel si po celou dobu – melodii za melodií, hotové potpourri. Potkal listonoše ve vratech.

Cítil, že zbledl jako stěna, ale přinutil svůj hlas ke klidu.

„Máte – psaní pro mne?“ tázal se.

„Ano…“

„Peněžní dopis?“

„Tisíc korun, pane Högu – –“

William ho uchopil za rameno.

„Tisíc korun,“ pravil bez dechu. „Kde jsou?“

„V brašně – ale nejprve je třeba potvrdit příjem.“

Přišli nahoru. William dostal pero, byl by stejně dobře mohl napsat jakékoli jiné jméno místo vlastního, nevěděl vůbec, co dělá.

Pak dostal dopis do ruky. Otevřel jej, díval se okamžik bezmyšlenkovitě, jako v bezvědomí na deset stokorun, vyňal psaní, které bylo v obálce. Ale náhle počal počítat peníze, jednou, dvakrát – ano – tisíc. – – Ukryl je ve své náprsní tašce, zase je vytáhl, položil je na stůl. Bál se, že budou náhle pryč, že mu zmizí přímo před očima – –

Byly od jeho kmotra. Naprosto zapomněl, že psal svému kmotrovi, bylo to před čtrnácti dny a psal tolika lidem v té době.

Ale nyní mu posílá tisíc korun.

William četl dopis.

„Posílám ti peníze,“ stálo tam, „v důvěře, že jich užiješ dobře, v naději, že nezklameš mou důvěru. Očekávám, že mi nejdéle za týden pošleš zaplacené účty.“

Hög pustil dopis. Seděl nedbale a uvažoval, jak to udělat, aby předložil tyto účty.

Když byl zaplatil panu Olsenovi jeho pět set korun, vyšel opět na Východní ulici. Bylo tam skoro prázdno. William kráčel pružnými kroky.

„Půjdeme tedy?“ tázal se Lindův hlas zezadu. Zároveň ho tenká hůlka udeřila do ramene.

„Tos ty?“

„Máš ty monety – –“

„Ano – zrovna jsem fasoval.“ – William vytáhl náprsní tašku. „Ale měl jsem jít vlastně domů k svým sestrám – –“

„Ach – rodinné drama. Ne, přítelíčku, s tím počkej, až z dobrých důvodů budeš musit brát u pokladny volňásky… Čert aby pil čaj, když má monety.“

„Ne – a pak je tam také debut – –“

„Vezmeme tedy s sebou Mínu – čeká na mne ve Frederiksbergské ulici…“

* * *

„Rozsvěť svíčky na klavíru, Žofie,“ pravila Nina z jídelny, rozkrajovala jablkový koláč a kladla jej na skleněnou mísu.

Žofie rozsvítila, pohlédla ke kamnům.

„Nastříkám kolínskou vodu,“ pravila.

„Ano, William má tak rád voňavky.“

Nina pohlédla ke stolu, přesunula po dvacáté nějaké talíře.

„Nyní asi hnedle přijde,“ pravila a vstoupila do obytného pokoje.

„Jsou teprve tři čtvrti.“

Žofie usedla a šila, Nina seděla u klavíru a bzučela si.

„Poslyš, Nino – a neříkej nic… naprosto nic.“

„Naprosto nic…“

„Ano, neboť jinak by ho to jen odstrašilo…“

Nina si opět bzučela.

„Samozřejmě.“

Pak chvíli seděly. Žofie se dívala dveřmi do jídelny: při lampě byl ten damaškový ubrus skutečně zářivý.

Dole u vrat někdo zazvonil.

„Snad už jde.“

Nina vyskočila, aby šla otevřít.

Žofie poslouchala.

„Ne, to bylo ke komořímu,“ pravila.

Opět si sedly.

„Nyní je již jistě osm,“ pravila Žofie a pohlédla na hodiny. „Mohl by věru přijít přesně.“

„Ano – je pět minut přes…“

Nina vstoupila do jídelny, upravila opět něco na stole. Každý okamžik ozval se zvonek dole u vrat, tu sebou škubla a čekala. Ale příchozí nedošel nikdy tak vysoko.

Nina nechtěla vstoupit zase k Žofii. Stoupla si k čajové konvici, počala umývat několik čistých šálků.

„Ale snad vůbec neřekl v osm hodin,“ pravila Žofie.

Opět čekaly. Nina vešla dovnitř, seděla zase u klavíru. „Což jestli nepřijde,“ pravila Žofie tiše.

Nina neodpovídala, čistila svíčku, měla na tvářích červené skvrny.

„Něco ho zdrželo,“ pravila.

Služka vešla.

Nina vstala a sedla si ke stolu.

„Řekl pan Hög – v osm hodin?“ tázala se.

„Ano – v osm hodin…“

Žofie na ni pohlédla.

„Byl zdržen,“ pravila a sklopila oči.

Služka se ptala, má-li čajovou konvici zase odnést. Voda vychladne.

„Nechte ji stát,“ pravila Nina.

Čekaly mlčky. Nina vstala, chodila s rukama na zádech sem a tam po pokoji.

„Byl by mohl poslat vzkaz,“ pravila.

Žofie si osušila oči plátnem, na kterém šila.

„Mohly bychom dojít pro něj,“ pravila.

Nina zavrtěla hlavou. Pak šla do kouta a usedla na taburet s tváří v rukou.

Uplynula nějaká doba, nikdo nemluvil. Když zazvonil dole zvonek, obě vzhlédly, jejich pohledy se letmo setkaly, jak tu seděly, bledé a sklíčené.

„Budeme tedy jíst,“ pravila Nina.

„Nemám hlad.“

„Ale není to nic platno,“ ustala chvíli, zhasla svíčky na klavíru, „on nepřijde.“

Nina šla do jídelny a dala pryč třetí příbor.

„Tak pojď,“ pravila.

Usedly ke stolu. Nina chtěla jíst kousek kachny, kterou koupily za ušetřené peníze.

„Jez,“ pravila a položila kousek Žofii na talíř.

„Děkuji.“

Rozkrajovaly ji na malé kousky, nutily se jíst.

„Kde asi je?“ tázala se Žofie.

U vrat se ozval zvonek. Nina se zarděla, pustila vidličku.

„Kdyby to byl on,“ pravila Žofie.

Poslouchaly, nedívajíce se na sebe.

„Jde vysoko…“

Bylo slyšet, jak u komořího zabouchly dveře. Nina vstala, aby nalila čaj, stála bledá u konvice, tisknouc ruku na prsa – – –

Žofie tiše plakala.

Ale tu počala Nina mluvit. Nebylo přece jisto, že mohl přijít, snad měl mnoho co dělat, článek do novin. A tu neměl čas.

„Ne – neměl čas.“

Nina rozdala dezertní talířky, položila kousek jablkového koláče Žofii na talíř.

„To je maminčina skleněná mísa,“ pravila Žofie.

„Ano – je tomu dávno, co jsme ji neměly venku…“

„A talířky…“

„Dej mi talířek pro Andu,“ pravila Nina. „Můžeš vzít…,“ chtěla říci Williamův: „Vezmi ten, který stojí na kredenci.“

Tak dostala Anda velký kus jablkového koláče na Williamův talíř.

Žofie si šla lehnout. Dotkla se tiše Ninina ramene.

„Dobrou noc,“ pravila, „a Nino – – – nehněvej se na něj.“

Nina na ni zírala, objala ji a přitiskla ji k sobě.

Když sestra odešla, vstala.

Rozhlédla se, její pohled padl na Stellinu podobiznu nad pohovkou. Šla pomalu k ní, stoupla si před obraz a dívala se na něj, až slzy rozmazaly jeho obrysy, pak klesla na kolena a modlila se ve své bezmocnosti tiše před matčiným obrazem.

Klečela dlouho. Pak vstala, otevřela dvířka kamen a přiložila na oheň. Neplakala již. Ale šedivé světlo zimního rána nalezlo Ninu Högovou bledou a zarmoucenou před zhasnutým ohněm, nehybnou, na témže místě.

* * *

William se vrátil domů teprve ráno v deset hodin. Byl zmámený a unavený, ulehl do postele a spal dlouho. Byly tři hodiny, když domácí vstoupila.

William se otočil na posteli, mnul si oči, opět se obrátil a cítil nevolnost.

„Co chtěla?“

Přišlo psaní.

William je vzal, položil je na židli u postele, opět ulehl, dřímal hodinku. Pak si vzpomněl na psaní, přečetl adresu.

Byl to Ninin rukopis, odložil psaní jako by se byl spálil, otočil se ke zdi, ale nemohl nalézt klidu, musil je otevřít.

Bál se je číst, vytáhl je z obálky, zpola je rozevřel a cítil úlevu, když viděl, že to je jen několik slov… Jeho oči hltaly podivně slova, aniž je řádně viděly.

„Čekaly jsme tě včera večer. Tvá sestra Nina.“

Jiného tam nestálo nic.

Pustil psaní, sklouzlo po peřině na podlahu. William je nezvedl. Ležel a zíral bezmyšlenkovitě na zeď. Pak vyskočil z postele a ponořil hlavu do umyvadla.

Večer šel k Hoffovi. Spisovatel kladl bonbony a vinné hrozny na dvě skleněné mísy.

„Budeš mít hosty?“ tázal se William a přestal se svlékat.

„Ano – zůstaneš přece také. Jsou to dva reprezentanti mládeže – –“

„Nejraději bych byl býval sám,“ pravil William.

Hoff otevřel pytlík, sypal praliné a marcipán na mísu.

„Jsou to děti,“ pravil, „které rády cukroví…“

„To vidím.“

„Tu máš – – nechceš ochutnat? – Byl jsi včera doma…“

„Doma?“

„Ano, setkal jsem se s tvou sestrou v obchodě s potravinami. Šla koupit kachnu – bylo to asi za ušetřené peníze slečny Žofie. Tu mi to povídala.“

„Ano,“ William se zarazil, „řekl jsem to… ale – nepřišel jsem.“

Hoff pustil pytlík.

„Tys nepřišel?“

William neodpovídal.

„Proč?“ pravil pak Hoff.

„Setkal jsem se… s Lundem…“

„Ach – tak. Ano, pak snědly tvé sestry asi kachnu samy.“

Hoff mluvil lhostejně a počal opět rovnat cukroví. Ale za chvíli odstrčil mísu a šel přes pokoj k Williamovi.

„Neschází mnoho, aby z tebe byl ničema,“ pravil a počal chodit prudce sem a tam po pokoji.

William neřekl ani slova.

„Byl jsi tam tedy dnes?“

Když se mu nedostalo odpovědi, zastavil se a pohlédl na Williama.

Bylo při něm cosi neživého, co mu bylo nápadné; šel k němu a uchopil ho za rameno.

„Högu,“ pravil jako by ho volal.

„Ano.“

William se mu vyškubl.

„Což nevidíš, že to není nic platno,“ pravil chraptivě.

„Platno – –“

William již nemluvil. Občas zavrtěl hlavou.

Hoff začal opět chodit, ale kdykoli se obracel, pohlédl na Höga úzkostlivým pohledem. Připadalo mu to tak podivně příšerným. Upravoval svíčky na klavíru, šel do jídelny, vstoupil zase – William seděl na témže místě.

Konečně vzhlédl.

„Půjdu už,“ pravil. Ale seděl stále.

„Ale musíš zůstat, abys viděl vojíny budoucnosti,“ pravil Hoff.

„Vojíny budoucnosti?“

„Ano, pane Bože, mládež, budoucnost – mé hosty.“

„Ach tak – ty, kteří dostanou cukroví.“

„Ovšem – a koroptví ragout s kaštany.“

„To je labužnická hostina pro budoucnost – –“

„Samozřejmě.“

William vstal, opíral se trochu o otoman. Pak pravil s těžkým úsměvem:

„Ano – ukaž mi své vojíny.“

„Jsou jen dva, drahý Högu, jeden se chce stát spisovatelem.“

„Což má talent?“

„To věru nevím – takového něco se dá těžko posoudit, dokud díla leží v zásuvce stolu. Ale oba na mou věru chtějí a jsou čilí a zdraví. Druhý se chce stát hercem.“

Hoff litoval, že to řekl. Ale Hög stál klidně.

„Ale,“ pravil pouze.

Za chvíli přišli. Hoff představoval:

„Můj přítel William Hög, pan Bloch – – co jste vlastně, Blochu, kromě dvacetiletého mladíka?“

„Student medicíny…“

„Ano, ovšem, student medicíny. Pan Hög, pan Andersen, rovněž dvacetiletý, student a nadějnost. Nu, tak vstupte a svlečte kabáty.“

Šli do ložnice. Hoff opět vyšel.

„Ten herec, to je pan Andersen?“ tázal se William.

„Božínku, ovšem, vždyť to je vidět na vlasech… Nu, tady jsou.“

Hoff šel do jídelny podívat se, je-li jídlo hotovo. William je pobídl, aby usedli.

Vojíni budoucnosti byli u Hoffa po prvé, rozhlíželi se.

„Jak je tu krásně,“ pravil Andersen a rozevřel široce modré oči.

„Hm – je to poněkud afektované,“ pravil Bloch, počal se houpat na židli a rozhraboval černou hřívu.

„Copak bych chtěl mít viset na zdi tohle svinstvo?“

Pan Bloch ukázal na polonahou ženskou postavu nad pohovkou.

„Ten obraz – ten že je tak špatný? Hoff říká, že je dobrý.“

„To přece není žádné maso.“

William pohlédl na Andersena, který ještě seděl s rozšířenýma očima a vypadal udiven.

„Jste tu, pane Andersene, po prvé?“ tázal se s úsměvem.

„Ano – po prvé.“

Přízvuk byl poněkud dětský.

William myslil, že ti vojíni budoucnosti byli velmi mladí.

„Půjdeme tedy ke stolu,“ Hoff otevřel dveře z jídelny: „Pane Blochu, dopřejete mi čest?“

„Pane Andersene.“

Vešli dovnitř.

Mluvili živě, Hoff pilně naléval do sklenic.

„Pane Blochu, vždyť vy nepijete, prosím.“

„Děkuji – nemiluji večer lihovin – je to věru tak jako tak dosti těžké.“

„Co tím míníte – medicínu?“

„Ach ano… Ale kromě toho měl jsem svoji periodu opilství…“

„To bylo záhy,“ William se smál, „bylo to, když jste chodil do školy?“

„Ne – v prvním roce na univerzitě. Ale je štěstí, když má člověk schopnost, být rychle hotov s takovými fázemi.“

„To je pravda. Hlavní je mít schopnost žít – zažívat mnoho s malou ztrátou životní síly.“

„Jakými se stáváte filozofy,“ pravil William.

„Ne – můj drahý, to je zcela prosté –“

Hög si nejprve připil s Andersenem. Pan Andersen nikdy ještě neokusil Château Larose.

Soudil, že chutná výborně.

Hoff se nezadržitelně smál a vyprávěl, že nedávno Andersen ještě nikdy nejedl ústřice. A pak je bral tak komicky a polykal je, ošklíbaje se.

„A chřest také ještě nikdy nejedl.“

William se dal do smíchu a ptal se, co tedy vlastně pan Andersen jí.

„Nožem,“ pravil Hoff.

Andersen se bránil. Nikdy si netroufal pustit se do chřestu.

„Proč ne?“

„Zdá se mi, že to vypadá tak ošklivě…“

Hoff mu vyprávěl, že je dovoleno jej rozkrajovati.

„A nechat hlavičky ležet.“

„Nyní jsem promarnil tenhle týden tři večery,“ pravil Bloch, „je to také zatracené lenošení.“

„Promarnil je – jak?“

„Ach, několik malířů mne vleklo s sebou. A člověk nevidí nikdy nic nového…“

„Ano, ale,“ Hoff nabízel ovoce, „je možno se bavit…“

„Má-li k tomu člověk čas – ale zábava za mnoho nestojí. A člověk to viděl již dříve, takže to věru není nic, co by stálo za ztracenou noc.“

Pan Andersen nebyl s nimi. Měl zkoušku ve dvorním divadle, ochotnické představení, měl hrát milovníka.

William se ptal, kdy to představení bude.

„Pozítří.“

Pan Andersen a William seděli a poslouchali. Hoff a Bloch počali mluvit o „La curée“. Bloch shledával na mou věru, „že jsou v tom skvostné věci, ale také mnoho šmejdu“. Mluvili o naturalismu.

William pravil:

„V čem byste nejraději debutoval?“

„Ach – v… ne, to na mou věru nevím…“

„Ale přece jste si něco myslil. Člověk si vždycky něco myslí…“

„Ano, myslil jsem si, ale je to příliš mnoho…“

„Snad přece ne jako Hamlet.“

William se smál.

„Ne – nejraděj i – jako Aladdin.“

Zarděl se až po vlasy.

„Co chce?“ tázal se Hoff, který právě mluvil o „Salambo“.

„Debutovat jako Aladdin,“ pravil William.

„Nu – nic jiného. Ano, to je pěkné sousto…“

„Ale, proč nechcete raději hrát jinou… úlohu… moderní?“ pravil William. Bloch mluvil o Rudinovi.

„Ach,“ pan Andersen byl stále červený, „zdá se mi, že Aladdin je nejkrásnější. Je tak šťasten.“

William se byl smál. Přestal.

„Ano, to je.“

„A je také pravdivý,“ pravil Andersen.

* * *

Hosté odešli.

„Nu,“ Hoff zavřel dveře a šel k židli u kamen. „Co tedy soudíš o hudbě budoucnosti?“

William hned neodpovídal.

„Ano,“ pravil za chvíli a vstal s pohovky, „pan Bloch hraje hlasitě…“

„Ach, ano. Ale nikdo nevyčítá jarnímu větru, že je trochu ostrý.“

„Ne.“ William opět chvíli mlčel. „Četl jsi něco od něho?“ tázal se.

„Ano, náčrtky.“

„A myslíš, že z toho něco bude?“

„Já osobně tak soudím…, je v něm tolik zvláštní životní zdatnosti a ta právě udržuje nahoře – –“

„To je pravda.“

„Ale on říká, že nemůže dobře psát, dokud nezažil něco rozhodujícího. To je teorie – ale on má schopnost něco zažít – tedy v něj věřím. A ten druhý?“

„Ano – ten soudí, že Aladdin je nejkrásnější.“

Hoff chodil po pokoji a rovnal židle. William si oblékal zimník.

„A co ty sám?“ pravil Hoff, když si podali ruku…

Williamovou tváří to škublo.

„Ach – já jsem šéfem závodu v úpadku…“

„Ale proč chceš, Williame, udělat úpadek?“

William se obrátil.

„Chtít je takové krásné slovo,“ pravil. „Sbohem, Hoffe.“

Williama se zmocnila jakási neurčitá mírnost.

Zvláštní, těžkomyslná pokora, která mu jinak byla cizí. Chodil k Nině každý den.

Nina mu sama přišla otevřít. Dívala se okamžik na bratra a byla skoro bolestně překvapena jeho vzezřením. Mělo ráz tiché, prosebné rezignace. Zavřela dveře, přivinula ho na svá ňadra a pravila:

„Jak přicházíš pozdě.“

Usmál se slabě.

„Děkuji,“ pravil.

William mluvil málo, jen seděl a poslouchal. Nině se zdálo, že je při něm něco tak chorobného a zacházela s ním jako s dítětem, které rozmazlujeme.

William přijímal tuto mazlivou něhu s týmž unaveně vděčným úsměvem, s jakým nemocní děkují své ošetřovatelce. Přicházel nyní domů několikrát denně…

Toho dne šel pro Hoffa. Andersen měl hrát divadlo, ale Hoff se chystal na ples. Stál před zrcadlem a pudroval se a podmalovával si černě oči.

„Člověk musí být půvabný,“ pravil.

„Nechápu, že se ti chce,“ pravil William.

„Drahý Högu.“ Hoff stíral pudr pudřenkou. „Čáry pod mýma očima mi prospěly více než celý talent.“

William chvíli stál.

„Jsi vlastně, Hoffe, šarlatán,“ pravil.

„Ano, nejdražší příteli, to přece vím.“ Hoff se smál: „To právě je neštěstí.“

„Sbohem a bav se dobře – –“

„Děkuji, nápodobně. Pozdravuj hudbu budoucnosti.“ – –

William přišel do divadla trochu pozdě, opona byla již zdvižena – Andersen právě vcházel na jeviště…

Jak vypadal mladě. A vlastně hezky. Ne, nikoli hezky, ale tak mladě. William se vůbec nedíval na ostatní, slyšel jejich hlasy jen jako bzukot. A zíral kukátkem ustavičně na tuto mladou tvář.

A když opona spadla, sotva věděl, jak Andersen vypadal.

Ptal se, jestli může jít na jeviště. Horlivý student ve fraku a v bílé kravatě mu ukazoval cestu. Nahoře na jevišti všichni s hlukem přebíhali. Strojníci posunovali kulisy a krejčí převlékali dva pány uprostřed jeviště.

William žádal, že by chtěl promluvit s panem Andersenem.

Andersen měl ruce zvlhlé napětím.

„Viděl jste mě?“ tázal se.

„Ano. Můžete se stát hercem,“ pravil William.

„Myslíte?“ Bez dechu.

„Rozhodně myslím, že můžete – –“

„Ano, vlastně to myslím také sám,“ pravil pak a usmál se.

William neviděl již nic z komedie, ale šel do sloupové chodby a tam se procházel sem a tam. Zdálo se mu, že nikdy dříve nebyl v tak měkké náladě. Zvláštní, sil prostá, mírná rezignace se pomalu na něj snesla. Nevěděl, jak to přišlo, ale cítil něco, co se podobalo duševnímu míru.

Bylo to jako zvláštní utišení, které nastalo po bouři. Říkal si sám, že je to ztišení moře před západem slunce…

Šel domů přes most.

Tenhle člověk měl talent, to bylo vidět, schopnost, právě to, co jemu scházelo… A počal se opět tázat sám sebe, co to bylo a opět se mu nedostalo odpovědi.

Tenhle to měl, on sám toho neměl. Punktum.

Více se nedalo o tom mluvit.

A divil se, že nezáviděl šťastlivci, že ho to nepálilo, že netrpěl. Neboť tohle bylo pouze štěstí, něco, co člověk dostal. Tenhle člověk byl dítě s velkýma očima, které se vyptávalo na všechno možné, pouze dítě… Chtěl hrát Aladdina, protože to bylo nejkrásnější…

Ale přece mu nezáviděl. Díval se zpět na veškeru svoji práci, na všechnu svoji námahu, všechny své boje, svá zklamání, svá utrpení, na celé to bezútěšné „nadarmo“, které četl v každém koutě svých vzpomínek, a – nezáviděl.

William Hög postavil sebe sama vně věcí jako umírající, který ví, že jeho místo bude prázdné za několik hodin. Nepočítal již sám se sebou.

Když se vrátil domů, nemohl spát, chodil sem a tam po pokoji, sem a tam. Pak si sedl ke stolu a hrabal se v nějakých starých sešitech. Vytrhl několik čistých listů a počal psát.

Občas vstal, zase si sedl, všechny pohyby byly podivně mechanické, jako náměsíčné. A když šel, pohyboval tiše rty.

Ráno seděl William Hög ještě u stolu.

* * *

Za dva dny přišel William k Hoffovi v jedenáct hodin večer.

„Dobrý večer,“ pravil.

„Dobrý večer – nu, očekával jsem tě včera. Jak to tedy dopadlo s Aladdinem?“

„A – no,“ William přicházel blíže. „Hoffe, napsal jsem divadelní kus.“

„Co jsi napsal?“ tázal se Hoff.

„Divadelní kus.“

Hoff vstal, pohlédl na Höga.

„Kdy se to stalo?“

„V těchto dnech.“

William vytáhl rukopis.

„Chceš si to poslechnout?“

Hoff tomu nechtěl věřit.

„V těchto dnech – nu, to z tebe asi bude génius, než se nadějeme?“

Pak mu předčítal William nahlas svoji aktovku.

Když byl hotov, zavřel rukopis a chtěl jej zastrčit do kapsy.

„Ne, nejdražší Högu, to dej mně,“ pravil Hoff, seděl, zatímco Hög četl, u kamen.

„Co s tím chceš?“

„Chci, aby to bylo přijato, drahý Högu…“

„Ach – co tě napadá – vždyť to není žádné divadlo…“

„Možná,“ Hoff vzal rukopis, „ale je v tom nálada a už to je velmi vzácné.“

Počal listovati v rukopise.

„Ale že z tebe se stává prorok vítězství – nu, tím lépe.“ Četl tiše několik stránek. „Něco v tom je,“ pravil pak, „něco v tom je.“

Obrátil poslední list.

Ne, milostivá paní, on zvítězí – –

Paní:

Myslíte, že můžeme doufat?

Profesor:

Jistě, mládež má vždycky štěstí Julia Caesara.

(Opona spadne.)

Hoff zavřel rukopis.

„Míníš to ironicky?“ tázal se.

„Ani nevím.“ William trochu mlčel. „Nebo možná, že to je rezignace,“ pravil.

„To by byla pravá chvíle k rezignaci, nyní, když máš začít…“

William opřel ruce o stůl. Hoff myslil, že se usmívá radostí.

IV.

Dům se počal plnit. Z jeviště bylo slyšet klapání sedadel, která byla zvedána a spouštěna, bzukot hlasů; stoupalo to jako vlny k oponě. V orchestru ladili nástroje.

Na jevišti byla tma, režisér chodil a stavěl drobnosti na etažér. Dva kulisáci přinášeli květiny.

Tu vstoupil mladý, bledý pán z foyer na jeviště.

„To je on,“ pravil kulisák. Soudruh se chvilku zastavil, pohlédl za ním.

„Vypadá zatraceně zedřeně,“ pravil.

William šel k oponě a vyhlédl ven. Lidé seděli rozptýleni po lavicích poloosvětleného sálu; zdálo se mu, že to vypadá, jako by jim byla zima. Viděl Ninu a Žofii v jedné z nejzadnějších lavic. Seděly bledé jako stěna, přitisknuty k sobě.

William šel zase dozadu. Nebyl neklidný, nebyl jím po celou dobu. Po celou dobu to přijímal jako něco, co se týkalo někoho cizího.

Jednoho krásného dne přišel k němu Hoff a přinesl mu 200 korun jakožto honorář za jeho kus.

„Je přijat?“ tázal se.

„Tys divný člověk,“ pravil Hoff, „bledneš radostí.“

„Ano. A bude se hrát?“

„Samozřejmě – za měsíc.“

William podal Hoffovi ruku.

„Děkuji,“ pravil.

Více nic a byl stejně tichý, stejně pokorně tichý, jaký byl stále v poslední době.

Nina měla starost, chtěla probuditi Williama z jeho skleslosti. Měla strach z tohoto mírného mlčení, o kterém nevěděla, co skrývalo.

„Je to, jako by byl William starý muž,“ pravila Hoffovi.

Také Hoff byl neklidný, nevěděl, co si má myslit. William přerušil styky se všemi lidmi a Hoff věděl určitě, že honorářem zaplatil dluhy.

A pak byl tak podivně ztlumený, vymazaný. Hoffa samotného napadlo totéž, to, co Nina říkala, že William byl jako starý muž.

Když přišel k Hoffovi do bytu, seděl většinou mlčky, nebo prosil Hoffa, aby mu zahrál. To dovedl poslouchat po celé hodiny, leže na otomanu se zavřenýma očima. Ale i když Hoff přestal hrát a pokusil se mluvit, říkal William jen velmi málo a jen ležel a snil.

„Na co myslíš?“ ptal se Hoff někdy.

Tu se William smutně usmál.

„Na budoucnost,“ odvětil. Nic více. A opět se zabral do snění.

I poslední dny byl klidný jako obyčejně.

„Stal ses flegmatikem,“ pravila Nina a snažila se ho rozesmát.

„Myslím, že ano,“ odvětil.

„Což se docela nic nebojíš?“

„Ach, ne příliš.“

A vypadal stejně roztržitě jako předtím.

Generální zkouška byla dopoledne téhož dne, kdy večer mělo být představení. Hoff tam byl. Kus byl hezký, byla v něm mírná nálada, bolná jako v pozdní srpnový den, kdy se záhy šeří a podzim se počíná hlásit s mírem, který předchází zničení. Měl úspěch u obecenstva – herců divadla, kteří se na to přišli podívat.

„Je to krásné,“ pravil Hoff, když sešli dolů.

„Docela hezké,“ pravil William.

„A bude to mít úspěch.“

„Myslíš?“

„Ano – nemyslíš to sám?“

„Na mou věru nevím. Jak něco takového může míti úspěch.“

„Něco takového. Nezapomeň, že je to začátek.“

Hoff pohlédl na Williama.

„Nevyznám se již v tobě,“ pravil. „Což nechceš mít něco, proč bys žil…“

„Ano, Hoffe, kdybych něco měl.“

„Nesmysl, tvůj talent…“

„Ale když v něj nevěřím.“

„Pak je to hloupost.“

„Pamatuješ se, žes mi jednou sám říkal, ale říkal jsi to ovšem sám o sobě, a to věc obyčejně pozmění – že je těžké žít pro talent. Řekl jsi, že život a talent jsou jedno, a tedy je-li život červivý, je těžko dělat něco pro talent – ten se tím také nakazí…“

„Ach, žvást, takového něco se říká. Vždyť já přece žiji krásně, vidíš.“

„Shledáváš?“ William sevřel nervózně ústa. „Ano, snad.“

Kráčeli ulicí.

„Ale samozřejmě,“ pravil Hoff, „když někdo požaduje více…“

„Ach, víš dobře… Nu, ale vždyť to, Hoffe, vůbec není talent. Což nevidíš, že to všechno, všechna ta vzrušení byla nutná, aby vytvořila tuto jednu náladu, ve které jsem napsal těch šest scén. Je pro takového něco skutečně možno žít?“

„Jsou lidé, kteří žijí pro méně.“

„Myslím, Hoffe, za těch podmínek.“

Pak se rozešli.

Nyní stál ve foyer a čekal. Herci přicházeli a dívali se do zrcadla, primadona všuměla dovnitř se svou garderobiérkou, která nesla krabici pudru.

Vlečka byla upravena před zrcadlem, květiny připevněny.

„To je krásná toaleta,“ pravil William.

Paní se otočila.

„Máte velký strach?“

„Naprosto žádný.“

Paní na něj pohlédla a opět se otočila.

„Ano – tak to bývá se začátečníky,“ – pravila.

William myslil na to, co byl dříve vytrpěl na tomto místě.

Kráčel zabrán ve vzpomínání a zarmoucen vzpomínkami. První den, když sem přišel, chodil jako ve spaní. Bylo mu, jako by bolest vzpomínek kladla závoj na jeho oči. A i nyní mluvily vzpomínky k němu při každém kroku, takže zapomínal na přítomnost.

Stál a díval se na obraz rozhořčené primadony v zrcadle, pak spatřil trhlinu, kde rumělka odpadala.

Všechno stálo jako tehdy, knihovna, květinové stolky, stojací hodiny.

Ano, mohl ujistiti tuto dámu, že trpěl muka v této místnosti a že ví, co to je. Ale nyní? Vždyť přišel pouze se rozloučit.

Vyšel na jeviště. Bylo slyšet hluk z hlediště jako dutý hukot, který se blíží a stoupá. William přistoupil k oponě a pohlédl ven. Okamžik zbledl při pohledu na všechny tyto natlačené hlavy, mezi nimiž nic jasně nerozeznával.

Ale pak pomalu vystupovala hlava za hlavou.

Náhle zazněla hudba z orchestru. I ta zněla vzdáleně, jak narážela na oponu a rozhoupala ji svými vlnami.

William Hög velmi zbledl. Jako v knize, jejíž listy byly obraceny neviditelnou rukou, četl historii svého života na těchto pomíšených tvářích.

Viděl hraběnku Hatzfeldtovou. Seděla uprostřed první řady s mladým mužem, temnookým, živým.

„Je mladý,“ řekl si William.

Zíral na hraběnčinu tvář, byla ještě mladistvá, přiváděna k platnosti hadovitými kadeřemi, kterým věnoval tolik polibků. A jeho pohled zabloudil naposledy mezi krajky tohoto hrdého poprsí a kochal se naposledy krásou těchto ňader.

Tady viděl Margretu. Byla bledá Tam seděl rektor ze Sorö. Byly asi masopustní prázdniny, proto byl v městě. Zestárl a třásl se… Ale jak léta také míjela. Stalo se toho mnoho od onoho dne, kdy vyprávěl, že „profesor“ přijede hrát divadlo a že budou hrát s ním. Ano, mnoho se toho stalo, člověk měl věru právo být starý.

a skrývala tvář napolo za vějířem. Snad měla za něho strach a obávala se – to nemusila – pro něho nemusil již nikdo trpět.

Díval se na Kamilu. Zestárla, zdálo se mu, že je ohnutá, jak tu seděla opřena o lenoch sedadla. Vzpomínal na kostel, kde hrála na varhany, na velký kostel předků… ach, z toho to vyklíčilo, klam jeho nešťastného života.

Neboť nešťastný byl.

Tam v lóži spatřil tvář státního rady. Tomu muži chtěl prodat své jméno a pošpinit starou čest.

Orchestr zněl silněji. Opona se vlnila. Neodvratně a aniž slyšel, zíral William Hög z tohoto místa v tvář svému životu a své historii.

Zcela nahoře seděl Olsen. Zavřel oči na minutu, zdálo se mu, že musí dýchat zhluboka, aby chytil vzduch. Proč jen si všichni dali dostaveníčko v tento den?

A tam seděl režisér se svou ženou.

Ano, byl to jeho celý život.

Zapomněl, co nastává, nepamatoval se již na to. Zdálo se mu, že přes tento sál jsou osudová vlákna jeho života předena tak hustě, tak nerozpletitelně pevně – tisíce vláken, síť, která chytila jeho štěstí…

A ptal se naposledy, jak se to všechno stalo, kterak byl nemilosrdně vehnán do strašlivé sítě tohoto sálu. Jak, kterak se to stalo?

Pot mu vystoupil na čele, cítil, jak mu studeně stéká po těle, smáčí je, zatímco hltal očima tento zástup. Nebyla tu ani jediná z těchto všech kolébajících se hlav, třeba nejneznámější, třeba nejlhostejnější, která by se v tomto okamžiku nezdála mu vyprávět truchlivou historii o životě, který tady skončil.

Neboť čím se mohl stát v šedivé, žalostné bědě tohoto života? Kam se měl podít? A jeho pohled padl opět na tvář státního rady. Seděl a připlácával si vlásenku na hlavu.

Nyní bylo nutno odložit jméno. Bylo věru na čase. Hnusilo se mu, jak dlouho je podržel.

Režisér ho uchopil za rameno.

„Opona jde nahoru,“ zvolal a vstrčil ho do kulis.

„Mně se zdá, Bůh mne nezatrať, že ten člověk usnul.“

William stál v kulisách. A znenáhla začal slyšet a poslouchat, co se mluvilo na jevišti. Slyšel ze sálu podivné šeptavé šumění, které ho udržovalo ve bdění, které ho děsilo a způsobovalo mu horečku.

Pak zazněl první potlesk, druhá salva, třetí, herci vyšli se zářícími tvářemi, podávali mu ruku a blahopřáli mu.

William se opět uklidnil a zlhostejněl.

Byl to skoro jásot, když opona spadla.

Hoff přišel na jeviště. Vypadal zářivě.

„Vidíš, gratuluji, gratuluji.“

„Děkuji,“ pravil William.

„Nyní máš přece radost?“ tázal se Hoff.

„Ano,“ – William chvíli mlčel – „Andersen bude mít zítra zkoušku.“

Hoff na něj pohlédl.

„Ale ty sám?“ tázal se.

„V jedenáct hodin,“ pravil William. „Ředitel to slíbil.“

* * *

Bylo devět hodin příštího rána, když William, vyhledav jeho adresu v studentském spolku, přišel do bytu Andersenova.

„Dobré jitro, pane Andersene.“

Andersen ho hned nepoznal.

„Dobré jitro – to jste vy, pane Högu? Ach, jak byl váš kus krásný.“

„Děkuji, Andersene.“ William si sedl. „Poslyšte, můžete jít na zkoušku v jedenáct hodin,“ pravil pak náhle.

„Zkoušku?“ civěl na něho. „Dnes – v jedenáct hodin?“

„Ano, vypravoval jsem o vás ředitelovi a milovníci jsou vzácní ptáčci – povídal tedy včera večer, že můžete přijít rovnou třeba dnes.“

„Ach – děkuji vám,“ Andersen byl červený jako krev a měl v očích slzy. „Jak to bylo od vás krásné.“

„To je nesmysl – krásné…“

„V jedenáct hodin… Ale vždyť já nic neumím,“ pravil, vstal a začal se oblékat. „Ne, pane Högu, dnes nemohu…“

William na něho pohlédl.

„Netroufáte si?“

„A-no – ale – A nemohu si to již ani pročíst…“

William chvíli mlčel a zíral na něj.

„Zkoušejte jakožto Aladdin,“ pravil, jeho hlas se napolo zlomil. A když byl vykročil ke dveřím, dodal s úsměvem: „Vždyť je to vaše úloha.“

Andersen neslyšel. Chodil sem a tam po pokoji, ruce složeny na prsou.

„Ano, vezmu tedy Aladdina,“ pravil.

„Přijdu tedy o půl jedenácté,“ pravil William a šel.

O půl jedenácté byl Andersen připraven. Byl velmi bledý, ale mluvil klidně.

„Máte velký strach?“ tázal se William.

„Ach – chodím jako ve spánku,“ pravil, „zdá se mi, že vůbec nemohu mluvit…“

„Nemusíte se bát,“ pravil William.

Šli chvíli mlčky. Pak začal William mluvit, aby rozptýlil Andersenův neklid. A v jeho hlase, v celém jeho přízvuku byla mírně zarmoucená slavnostnost, která působila léčivě.

Náhle se Andersen otázal:

„Proč nejste dnes vesel?“

„Mohu se rozveselit – budete-li mít úspěch…“

„Ale za sebe samotná – od včerejška,“ pravil Andersen.

„Nu – ano – na to jsem skoro zapomněl.“

„Jak asi mnoho myslíte na jiné.“

Ředitel již tam byl. Přijal je s úsměvem, blahopřál Williamovi a mluvil z počátku jenom s ním. Ale při řeči se díval nepřetržitě na Andersena.

„Je dobrý,“ pravil uprostřed věty tišeji Högovi.

„Není-liž pravda…“

Pak hlasitěji:

„Neobyčejné štěstí. Začal jste asi své velké drama?“

„Ano, bude záhy hotovo.“

„Ale –“

„Ano, jsem v pátém dějství.“

„Nu, pane Andersene,“ pravil ředitel, „půjdeme tedy na jeviště?“

„Pan Andersen si přinesl Aladdina,“ pravil William.

Ředitel na něj chvíli hleděl.

„Dobrá,“ pravil pak. „Vy přece, Högu, budete číst narážky.“

Šli na jeviště. William uchopil Andersenovy ruce, byly vlhké, jeho vlasy byly na čele mokré.

„Aladdin se nikdy nebojí,“ pravil.

„Začnu monologem po honu,“ pravil Andersen.

„Dobrá, tak si oba sedneme.“

Šli dolů a sedli si do první řady.

„Ta lavice bude břeh, na kterém ležíte,“ volal ředitel nahoru.

Andersen šel nahoru, lehl si na lavici. William se opřel dozadu a zavřel oči. A jako již jednou dříve ve svém životě modlil se tento nevěrec vroucně do prázdného prostoru.

Bál se o svou životní naději v cizím životě.

Pak začal Andersen mluvit. Hlas byl jako orosen úzkostí, ale nebylo to znát.

William pohlédl na ředitele. Seděl a díval se úkosem skrze svůj skřipec. Občas se usmál.

Nyní na ně Andersen zapomněl. Oči mu zářily, když velebil Aladdinovo štěstí, stál směle a pyšně, hoch z ispahanských ulic, muž který získal Gulnaru a nazývá se okouzlen synem sultánovým…

Ale tu si vzpomene na Alláha…

Andersen se stal dítětem, dítětem, které věří a modlí se. A zatímco poklekl a mluvil, měl hlavu vzpřímenu, s úsměvem, jako by mu Alláh poskytoval mír již před modlitbou.

Bylo hotovo. Andersen vstal.

„Teď přijde Halling,“ pravil.

Ředitel vstal.

„Není třeba,“ pravil, „Aladdin postačí.“

„Přijmete ho?“ tázal se William. „Co o něm soudíte?“

„Takovou víru jsem nikdy nenalezl v Izraeli,“ pravil ředitel s úsměvem.

Andersen byl přijat. William a on šli dolů se schodů.

„Ale jaké to vlastně bylo?“ tázal se Andersen.

„Dobré – velmi dobré.“

„Ano – myslil jsem si to… Ale,“ Andersen se zastavil v chodbě, „vám za to musím děkovat – –“

„Mně – ach ne.“ William se zastavil: „Věřím, že z vás něco bude,“ díval se na něho dlouho, pak pravil nepopsatelně mírně: „Jistě existuje zákon o promarněných silách – o tom, že nejsou promarněny. Pak vám, Andersene, mnoho přijde k dobru…“

Hlas se mu zlomil a několik slz mu stékalo po tvářích.

„Sbohem, Andersene,“ pravil a opět se na něj podíval skrze slzy. Pak se sklonil a přitiskl své rty na jeho čelo.

„Tak, Aladdine,“ pravil, „jdi nyní k svým rodičům.“

Příštího rána seděl Hoff u svého psacího stolu a v ruce měl dopis, který četl znova a znova. Chvílemi jej položil, pak jej zase vzal a četl:

„Odejel jsem, drahý Hoffe – nesnažte se zvědět, kam: s Williamem Högem byste se tak jako tak již nikdy nesetkali. Ptáš se, proč odjíždím právě nyní? Jinak by bylo pozdě. Pro mne nezbývalo již nic jiného než žalostný, bídný život, který nebyl hoden posledního Höga: nyní je mrtev. Suď mne mírně, neboť jsem mnoho vytrpěl. Vysnil jsem si schopnost a byl jsem neschopný: to je smutná historie mého života. Ale k tomu, abych byl špatným člověkem, abych se ponížil, abych se svezl do všeho toho hnusu, do tohoto života, který by skončil v podvodnictví a otupělosti – byl jsem příliš dobrý.

Sbohem. Högové vymírají – – Myslím, že rod vyhasne dvěma osamělými ženami.

Sbohem, sbohem.

Tvůj William.“

Hoff vstal a šel k sekretáři a otevřel nejvnitřnější zásuvku. Vyňal hraběnčinu podobiznu a pohlížel na usmívající se rysy.

Pak se otočil a otevřel dvířka kamen.

Dlouho po tom, co obraz zuhelnatěl a obrátil se v popel, seděl Hoff ještě opíraje hlavu o ruce.

Byl probuzen úderem holi do dveří. Byl to vojín budoucnosti. Vehnal se do pokoje, hodil hůl sem, klobouk tam a hrábl si oběma rukama do temné hřívy.

„Řekněte mi, Blochu,“ pravil Hoff, „kdy vydáte svoji první knihu?“

„Proč?“

„Ach, rád bych o ní referoval, než odjedu…“

„Odjedete?“

„Ano. Nepřipadá mi to tady doma tuze zábavným.“

„Kam pojedete – –“

„Ach – to je jedno, na Saharu, tam je člověk alespoň sám a může truchlit jen nad sebou samým – –“

[2] Tam byl zavražděn král Erik od spiklenců.

[3] Zpověď dítěte svého věku (vyd. 1836). Pozn. red.

[5] Z překladu Bohdana Kaminského.

Herman Bang

Beznadějná pokolení

Edice Světová próza v českých překladech

Překlad M. Lesná-Krausová

Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 11. 4. 2018

ISBN 978-80-7532-893-9 (epub)

ISBN 978-80-7532-894-6 (pdf)

ISBN 978-80-7532-895-3 (prc)

ISBN 978-80-7532-896-0 (html)