Stopy v divočině

Monarchův příběh věnuji památce dnů prožitých pod tallackými sosnami. Slyšel jsem ho u táborového ohně. Laskavá paměť vyvolává přede mnou jasný, živý obrázek těch chvil. Vidím je, jak tam sedí, jeden malý, štíhlý, druhý vysoký, svalnatý, vůdce a jeho žák, drsní muži z hor. Ti mi tento příběh vyprávěli – po malých kouscích, tu a tam větu. Chtěli toho povědět co nejvíc, ale nevěděli jak. Těch několik jejich slov by na papíře vypadalo prázdně, chyběl by jim smysl bez sevření rtů, občasného syknutí, bručivých, zpola zvířecích zvuků potlačovaných lidským sebeovládáním, bez poškubávání zápěstí a lesku ocelově šedých očí, které ten příběh vlastně vyprávěly. Toho večera mi pověděli nepřímo o jemnějších věcech, a když jsem tak poslouchal jejich drsná slova, zdálo se mi, jako kdybych zahlédl uprostřed třpytných slídových zrnek záblesk zlata. Vyprávěli podobenství o síle zrozené v horách, která odumírá, když se dostane do rovin. Vyprávěli o tom, jak z maličkého semínka vyrůstá obrovitá sekvoje; o lavině vzniklé ze sněhové vločky, která roste a mohutní vysoko v horách a roztává a zmizí dole v rovinách. Vyprávěli o řece, u které jsme seděli; o jejím pramínku, úzkém jako stužka tam vysoko na úbočí hory Tallac, o tom, jak roste a mění se v potok, bystřinu, říčku, řeku a mohutný tok, který se valí z hor do rovin a který nakonec stihl osud tak podivný, že mu uvěří jen moudří. Ano, já jsem tu řeku viděl, je tam dodnes. Podivuhodná řeka, která plyne stále dál, a přece nikdy nedospěje k moři.

Budu vám ten příběh vyprávět tak, jak jsem ho slyšel, a přece jinak, protože řeč těch dvou horalů nelze zaznamenat písmem. Bude to jen matný překlad, matný, ale pravdivý. Chci se v něm poklonit houževnatosti horalů a vyjádřit obdiv mohutnému medvědu, v němž si příroda postavila pomník síly. A až se spolu střetnou, chci s láskou a úctou přihlížet jejich strašnému, hrdinskému boji.

Dva prameny

Vysoko nad štíty Sierry se tyčí pochmurná hora Tallac. Zvedá hlavu do výše tří tisíc metrů nad mořem a hledí k severu na ten ohromný, nádherný tyrkys, kterému lidé říkají jezero Tahoe, a k severozápadu přes moře borovic na svou velkou bílou sestru Sněžnou Shastu. Všude kolem je plno podivuhodných barev a věcí, sosny podobné stěžňům, bystřiny, které by buddhista uctíval jako posvátné, hory, které by Arab prohlásil za svaté. Ale bystré šedé oči Lana Kellyana si všímaly jiných věcí. Dávno už ztratil dětskou schopnost radovat se ze života a světla; bylo to přirozené u člověka, kterého životní zkušenosti odnaučily přikládat těmto věcem nějakou cenu. Proč by si měl vážit trávy? Celý svět je zarostlý trávou. Proč si vážit vzduchu, když je ho všude obrovská spousta? Proč si vážit života, když svůj vlastní udržuje tím, že jej bere jiným tvorům? Jeho smysly bystře pozorovaly okolí; nevšímaly si však duhových hor a křišťálových jezer, ale živých tvorů, s nimiž se musel každý den znovu utkávat v boji, při kterém všichni dávali v sázku svůj život. Jsem lovec, říkaly jeho kožené šaty, jeho osmahlá tvář, jeho pružná, svalnatá postava a vyzařovaly to i jeho jasné šedé oči.

Rozeklaný žulový štít mohl přejít bez povšimnutí, ne však mělkou jamku v trávě. Ani podle kružítka byste nepoznali, že ta jamka je na jedné straně poněkud širší, ale lovcovo oko to postřehlo. Popošel a hledal další takovou jamku a skutečně ji našel, pak ještě objevil menší stopy a věděl, že tudy šel velký medvěd s dvěma medvíďaty a že musejí být ještě někde nablízku, protože tráva ve stopách se dosud nenarovnala. Lan jel na svém loveckém koníkovi po stopě. Koník frkal a postupoval neklidně, věděl právě tak dobře jako jezdec, že medvědí rodina je nedaleko. Vyjeli na plošinu, která vedla na otevřenou náhorní planinu. Před jejím okrajem Lan sklouzl na zem a pustil uzdu. To byl pokyn, který koník dobře znal; stůj na místě! Lan natáhl kohoutek pušky a vyšplhal po svahu. Nahoře pokračoval v chůzi ještě opatrněji a brzy zahlédl starou medvědici s dvěma mláďaty. Ležela asi padesát metrů před ním a poskytovala jen špatný terč. Střelil do místa, o němž myslel, že jsou to její plece. Mířil dobře, ale kulka proletěla jen svalstvem. Medvědice vyskočila a rozběhla se tam, kde se vznášel obláček kouře. Musela uběhnout padesát metrů, muž jen patnáct, ale přihnala se a seběhla ze svahu dřív, než se stačil pořádně usadit v sedle. Zděšený koník pádil skoro sto metrů s medvědicí v patách, pokoušela se ho srazit tlapou a pokaždé minula jen o vlásek. Ale grizzly málokdy vydrží dlouho běžet tak rychle. Koník se dostal do plného tempa, huňatá matka zůstala pozadu, brzy se vzdala pronásledování a vrátila se ke svým mláďatům.

Byla to neobyčejně stará medvědice. Měla velkou bílou skvrnu na hrudi, bělavá místa na hlavě a plecích; všude jinde její barva přecházela do hnědé a Lan ji podle těchto poznávacích znaků pojmenoval Pinto – Strakatá. Tentokrát ho skoro dostala a lovec si myslel, že ji za to musí nenávidět.

O týden později se mu naskytla vhodná příležitost k pomstě. Když jel po okraji hluboké rokle se strmými skalními stěnami, uviděl v dálce starou medvědici Pinto a její dvě hnědá mláďata. Přecházela rokli stezkou, která vedla k vodě. Když se zastavila u čisté bystřiny a začala pít, Lan na ni vystřelil. V okamžiku, kdy padla rána, Pinto se obrátila ke svým mláďatům, nejprve pleskla jedno, pak druhé a zahnala je pod strom. Pak ji zasáhla druhá kulka a medvědice se zuřivě rozběhla do svahu. Dobře pochopila, co se děje, a byla rozhodnuta lovce zabít. S funěním šplhala do strmého úbočí, poraněná a rozběsněná, ale tam ji zasáhla poslední kulka přímo do mozku. Skutálela se zpátky na dno strže a zůstala nehybně ležet. Lovec chvilku vyčkával, potom postoupil k okraji rokle a pro jistotu vypálil do těla staré medvědice další ránu; pak znovu nabil pušku a opatrně slezl do rokle ke stromu, na němž stále ještě seděla dvě medvíďata. Když se k nim blížil, hleděla na něho s plachou vážností, a když začal šplhat vzhůru, škrabala se výš do koruny stromu. Tam jedno z nich začalo naříkavě kničet, druhé zlostně mručet a jejich hlas sílil, jak se k nim lovec přibližoval.

Vytáhl pevný provaz, chytil postupně obě mláďata do smyčky a stáhl je na zem. Jedno z nich se na něj vrhlo, a přestože bylo o málo větší než kočka, bylo by ho jistě vážně poranilo, kdyby si je nebyl držel od těla klackem, zakončeným vidlicí. Přivázal medvíďata k silné, ale pružné větvi, potom šel k svému koníkovi, vzal pytel, strčil je do něho a rozjel se ke srubu. Tam medvíďatům nasadil obojek a připoutal je řetízkem ke kůlu, po kterém šplhala vzhůru, a na vrcholku jedno kňučelo, druhé mručelo, každé podle své povahy. V několika prvních dnech hrozilo nebezpečí, že se medvíďata uškrtí nebo pojdou hlady, ale nakonec je přiměl, aby vypila trochu mléka, získaného velice nešetrným způsobem od toulavé krávy, kterou chytil do lasa jenom pro tento účel. O týden později se zdálo, že se medvíďata poněkud smířila se svým osudem, a od té doby svého věznitele důtklivě upozorňovala, když měla hlad nebo žízeň.

A tak ty dva malé pramínky běžely dál, stékaly po horské stráni, získávaly na hloubce i šířce a držely se stále blízko sebe; přeskakovaly překážky, radovaly se ze slunečního světla; na chvilku je zastavila nějaká bezvýznamná hráz, ale přehouply se přes ni a běžely dál tůněmi a hlubinami, které ukrývají závažnější události.

Prameny a zlatokopova hráz

Lovec pojmenoval medvíďata Míša a Ríša. Ríša, malá dračice, se vůbec nesnažila změnit první nepříznivý dojem, který vzbudila. Když ji přicházel lovec nakrmit, vylezla co nejvýš na kůl a mručela, jindy zase seděla potichu, rozmrzelá a ustrašená. Míša slézal dolů a chodíval svému pánovi naproti tak daleko, jak mu dovoloval řetěz, jemně přitom kňučel a jídlo hned zhltl, naprosto nezpůsobně, zato s ohromnou chutí. Měl mnoho podivných zvyků a svým jednáním stále usvědčoval z omylu ty, kdož říkají, že zvířata nemají žádný smysl pro humor. Za měsíc byl tak ochočený, že směl pobíhat docela volně. Chodil za svým pánem jako pes a jeho nápady a veselé kousky byly stálým zdrojem zábavy pro Kellyana a jeho několik přátel, které v horách měl.

Pod chatou v údolí u potoka byla louka, na níž Lan každoročně nakosil tolik sena, že vystačilo pro oba jeho koníky na celou zimu. Když i tentokrát nastalo období senoseče, Míša se stal jeho stálým společníkem; někdy ho sledoval v nebezpečné blízkosti za svištící kosou, jindy zase lehával celé hodiny na jeho kabátě, aby jej horlivě chránil před takovými útočnými obludami, jako jsou například zemní veverky a chipmunkové. Příjemná změna denního programu nastala vždycky, když sekáč našel čmeláčí hnízdo. To se ví, že Míša miloval med a moc dobře věděl, co je uvnitř čmeláčího hnízda, a tak ho vždycky volání „med – Míšo – med!“ spolehlivě přivábilo, že se rychle přibatolil. Radostí poškubával čenichem, ale blížíval se opatrně, neboť věděl, že čmeláci mají žihadla. Číhal na příležitost, až je mohl obratně plácnout tlapkou, a tak je srazil jednoho po druhém na zem a rozdrtit je. Potom opatrně rozhrabával hnízdo a pátravě při tom čenichal, až vylákal a zabil i toho posledního čmeláka. Když se tak zbavil nepřítele, vyhrabal Míša pečlivě hnízdo a snědl nejdřív med, potom larvy a vosk a nakonec zabité čmeláky. Mlaskal při tom jako prasátko u koryta a dlouhým pohyblivým jazykem chňapal opozdilce do nenasytné tlamičky.

Lanův nejbližší soused se jmenoval Lou Bonamy, kdysi to býval kovboj a ovčák, nyní zlatokop. Žil se svým psem ve srubu asi míli pod Kellyanovou chatrčí. Bonamy vídal Míšu při jeho čmeláčím posvícení, a proto přišel jednoho dne za Kellyanem: „Lane, vem s sebou Míšu, ať užijem trochu legrace.“ Pak zamířil podle vody dolů do lesů a Kellyan ho následoval. Míša se batolil Kellyanovi v patách a občas zavětřil, aby se ubezpečil, že nejde za nesprávným párem nohou.

„Támhle, Míšo – med – med!“ ukázal Bonamy na ohromné vosí hnízdo na stromě.

Míša naklonil hlavu na jednu stranu a čenich vystrčil na druhou. Opravdu, zvířátka, která kolem hnízda bzučela, vypadala jako čmeláci, i když Míša nikdy neviděl čmeláčí hnízdo takového tvaru a na takovém místě.

Ale vydrápal se na kmen. Muži vyčkávali – Lan se rozpakoval, zda má svému miláčkovi dovolit, aby se vystavoval takovému nebezpečí, zatímco Bonamy ho ujišťoval, že to bude ohromná psina, když medvídkovi přichystají takové překvapení. Míša se už dostal na větev, kde viselo vysoko nad tůní velké hnízdo. Dál postupoval stále opatrněji. Nikdy neviděl takové čmeláčí hnízdo, ani nemělo tu pravou vůni. Potom udělal na větvi další krok – taková strašná spousta čmeláků! Další krok – a přece to docela jistě jsou čmeláci! Opatrně posunul tlapku – čmeláci znamenají med; ještě o kousíček dál – teď byl něco málo přes metr od velké papírovité koule. Čmeláci zlostně bzučeli a Míša, jat pochybnostmi, couvl. Muži se chechtali a Bonamy lstivě opakoval: „Med – Míšo – med!“

Medvídek postupoval naštěstí pomalu, protože si pořád nebyl jist; neudělal žádný rychlý pohyb, a přestože ho pobízeli, aby šel dál, dlouho vyčkával, až se celý roj vrátil do hnízda. Potom škubl čenichem vzhůru a polehounku se posunul o kousek dál, přímo nad osudnou papírovitou kouli. Natáhl tlapku a šťastnou náhodou zakryl zrohovatělým chodidlem vstupní otvor. Druhou tlapkou uchopil hnízdo, seskočil z větve a střemhlav žbluňkl do tůně i s tou podivnou věcí. Jakmile dopadl do vody, zadními tlapkami rozkopal hnízdo na kusy, potom je opustil a rychle se hrabal ke břehu. Cáry vosího hnízda pluly s proudem a medvídek běžel za nimi, dokud plástev neuvázla na mělčině; potom se znovu vrhl do vody. Vosy se buď utopily, nebo byly příliš mokré, aby mohly být nebezpečné a Míša vítězoslavně vynesl na břeh svoji kořist. Med nenašel; to ho ovšem zklamalo, ale byla tam spousta tlustých bílých larev, skoro tak dobrých jako med, a Míša se nacpal, až měl bříško jako míč.

„Tak co?“ chechtal se Lan.

„Můžeme se smát sami sobě,“ odpověděl kysele Bonamy.

Horská tůň

Z Míši vyrůstal statný medvídek, chodíval za Kellyanem až k Bonamyho chatě. Jednoho dne, když ho pozorovali, jak z divoké radosti dělá kotrmelce, řekl Kellyan svému příteli: „Bojím se, že na něho někdo náhodou padne v lese a zastřelí ho, protože si bude myslet, že je to divokej medvěd.“

„Tak proč ho nějak neoznačíš?“ navrhl bývalý ovčák. „Nasaď mu třeba do uší ovčí kroužky.“

A tak Míšovi – k jeho velké nelibosti – propíchali uši a ozdobili ho kovovými kroužky jako nějakého výstavního berana. Mysleli to s ním dobře, ale kroužky nebyly ani krásné, ani pohodlné. Míša s nimi zápolil mnoho dní, a když nakonec přitáhl domů větev, která se mu zachytila v levé náušnici, Kellyan ztratil trpělivost a kroužky mu zase sňal.

U Bonamyho se medvídek seznámil s dvěma novými tvory: se starým, vzteklým, násilnickým beranem, který Míšu naučil navždycky nenávidět všechno, co čpělo ovcemi. Ta druhá známost, to byl Bonamyho pes.

Bylo to čilé, štěkavé, nepříjemné psisko, jemuž – jak se zdálo – působilo zvláštní potěšení chňapnout Míšovi po patách a pak odskočit z dosahu. Vtip je vtip, ale tohle ohavné zvíře nevědělo, kdy přestat, a první dvě Míšovy návštěvy v Bonamyho srubu byly tímto psím tyranstvím úplně pokažené. Kdyby byl Míša mohl psisko chytit, byl by si s ním vyrovnal účty ke své spokojenosti, ale na to nebyl dost rychlý. Jediné útočiště nacházel na stromě. Brzy poznal, že udělá líp, když se Bonamyho chatě vyhne, a kdykoli pak viděl, že jeho ochránce zamířil směrem k zlatokopovu srubu, řekl zcela srozumitelně pouhým pohledem: „Ne, děkuju, nejdu!“ a hledal si nějakou zábavu doma.

Ale jeho nepřítel často přicházel s Bonamym do lovcova srubu a znovu se tu bavíval trápením malého medvídka. Pro tohoto psa to bylo tak zajímavé zaměstnání, že se naučil přicházet na vlastní pěst pokaždé, když se mu zachtělo zábavy, až Míša nakonec žil v ustavičném strachu ze zrzavého psiska. Ale najednou to všechno skončilo.

Jednoho horkého dne, když oba muži pokuřovali před Kellyanovou chatou, zahnal pes Míšu na strom, pak se natáhl do jeho stínu a začal pohodlně podřimovat. Na Míšu všichni zapomněli. Medvídek byl chvilku úplně zticha, a když se pak jeho jiskrná hnědá očka znovu zahleděla na nenáviděného psa, zdálo se, že v jeho mozečku klíčí nějaký nápad. Pomalu a nehlučně se posunoval po větvích, až se ocitl přímo nad spícím nepřítelem; ten poškubával packami a vydával slabé zvuky, které napovídaly, že se mu zdá asi o nějaké honičce nebo spíš o tom, jak trápí bezmocného medvídka. O tom všem Míša samozřejmě nepřemýšlel. V hlavě měl nepochybně jedinou myšlenku: že tohle psisko nenávidí a že teď může svoji nenávist vybít. Dostal se až nad tyrana, pečlivě si vyměřil skok a dopadl psovi přímo na žebra. Bylo to otřesné probuzení, ale pes ani neštěkl, prostě proto, že mu medvídek vyrazil dech. Kost neměl zlomenou žádnou, ačkoli se stěží odvlekl pryč, schlíplý a poražený. A Míša mu při tom vesele bušil do zadku tlapkami, roztřepenými do ostrých drápků.

Byl to docela jistě nejskvělejší nápad; když potom šel pes někdy kolem, nebo když Míša zavítal se svým pánem k Bonamymu – a toho se zas brzy odvážil – dovedl si s menším nebo větším úspěchem se psem poradit. Pes teď rychle ztrácel zájem o dráždění medvídka a zakrátko na tenhle sport docela zapomněl.

Pramen ztracený v písku

Míša byl zábavný, Ríša navrčená. Míšu hýčkali, dostal svobodu a byl ještě veselejší. Ríša bývala bita, připoutali ji řetězem, a tak se z ní stal ještě větší mrzout. Měla špatnou pověst a často ji trestali jenom proto; v životě to tak bohužel bývá.

Jednoho dne, když byl Lan pryč, Ríša se osvobodila a přidala se ke svému bratrovi. Vnikli spolu do Lanovy zásobárny a začali řádit. Přecpali se nejvybranějšími lahůdkami a obyčejné potraviny, jako mouka, máslo a prášek do pečiva, dovezené na koni z padesátimílové vzdálenosti, jim byly dobré jen k tomu, aby je rozházeli, nebo se v nich vyváleli. Míša právě roztrhl poslední pytel mouky a Ríša zkoumala bedničku s dynamitem, když se ve dveřích objevil tmavý stín. Byl to Kellyan, živý obraz úžasu a hněvu. Medvídci nevědí o obrazech zhola nic, ale s hněvem se už seznámili. Zdálo se, že vědí, jak se provinili, nebo že aspoň tuší nebezpečí, které jim hrozí. Nevraživě mručící Ríša se odplížila do temného kouta a vzdorně odtud hleděla na lovce. Míša okamžitě zapomněl na své darebáctví, naklonil šibalsky hlavu, radostně zabručel, rozběhl se k Lanovi, nadšeně křivil čenich, kňučel a vztahoval ukoptěné tlapky, aby ho pán vzal do náruče a pomazlil se s ním – jako kdyby byl nejhodnější medvídek na světě.

Jak často jsme bohužel posuzováni podle toho, co soudíme sami o sobě! Z lovcova čela zmizely hněvivé vrásky, když mu ten drzý, ubohý medvídek začal šlapat po noze.

„Ty jeden čerte!“ zabručel. „Já ti zakroutím krkem, neřáde!“

Ale neudělal to. Zvedl špinavé, upatlané zvířátko a mazlil se s ním jako obyčejně, kdežto Ríša, o nic horší – a spíše zasluhující odpuštění, protože měla méně zkušeností – zakusila všechnu hrůzu jeho hněvu a byla připoutána ke kůlu dvojitým řetězem, aby už nikdy nemohla nic podobného provést.

Toho dne měl Kellyan opravdovou smůlu. Ráno upadl a rozbil si pušku. Teď po návratu domů našel zásoby zničené a ještě další zkouška ho čekala.

Večer přijel k jeho srubu neznámý člověk s malou karavanou koní a zůstal tam na nocleh. Míša byl v nejbujnější náladě a bavil oba muže svými kousky, dováděl jako štěně i jako malá opička. Když se ráno cizinec chystal k odchodu, řekl: „Hele, kamaráde, dám ti za ty dva medvídky pětadvacet dolarů.“ Lan zaváhal, ale vzpomněl si na zničené zásoby, na svou prázdnou peněženku, na rozbitou pušku, takže nakonec odpověděl: „Dej padesát a máš je mít.“

„Tak si plácnem.“

Obchod byl uzavřen, peníze vyplaceny a cizinec si odvážel medvídky v koších upevněných k sedlu. Ríša byla mrzutá a tichá, ale Míša kňučel tak, že se v Lanově srdci ozvaly výčitky a lovec se musel utvrzovat ve svém rozhodnutí: „Myslím, že bude lepší, když budou pryč. Nemůžu si dovolit, aby mi znova rozfofrovali zásoby.“ A borový les se brzo zavřel za cizincem, jeho třemi koňmi a dvěma medvídky.

„Jsem rád, že už je pryč,“ řekl si tvrdě Kellyan, ačkoli dobře věděl, že v něm hlodá lítost. Začal uklízet srub. Zašel do skladiště a posbíral zbytky zásob. Přece jen z toho zbylo ještě hodně. Šel kolem bedny, v níž spával Míša. Jaké tam bylo ticho! Všiml si místa ve dveřích, kde Míša škrabával, když se chtěl dostat do srubu; lekl se myšlenky, že už ten zvuk nikdy neuslyší, a ujistil se: „Mám z toho přece radost!“ A k tomuto ujištění přidal pěknou řádku kleteb. Asi hodinu nebo déle chodil sem a tam, dělal hned to, hned ono, ale ve skutečnosti nedělal nic: potom najednou vyskočil na koníka a bláznivě se rozjel po cestě v cizincových stopách. Nelítostně hnal koně a za dvě hodiny dohonil karavanu u říčního brodu.

„Koukni, kamaráde, udělal jsem chybu. Já vlastně ty medvídky nechtěl prodat, aspoň Míšu ne. Já bych – já myslím – zkrátka bych chtěl ten obchod zrušit. Tady jsou tvoje prachy.“

„Mně to takhle docela vyhovuje,“ řekl chladně cizinec.

„Ale mně ne,“ vyjel Lan prudce, „a chci ten obchod zrušit.“

„Jestli jsi přijel jenom kvůli tomuhle, tak zbytečně plejtváš časem,“ zněla odpověď.

„To se teda uvidí!“ Lan hodil jezdci váček s penězi a kráčel ke košíku, v němž radostně kničel Míša, který zaslechl známý hlas.

„Ruce vzhůru!“ řekl cizinec úsečným, ostrým tónem, z něhož bylo znát, že je zvyklý tahle slova říkat často. Lan se otočil a viděl, že na něho míří ústí koltu.

„Máš mě v hrsti,“ řekl Lan, „nemám s sebou pušku. Ale koukni, cizinče, ten malej medvídek je jedinej kamarád, kterýho mám. Je to můj věrnej společník, máme se hrozně rádi. Nevěděl jsem, že se mi po něm bude tak stejskat. Hele, vem si zpátky svejch padesát dolarů, vrať mi Míšu a Ríšu si nech.“

„Jestli máš pět stováků ve zlatě, můžeš ho mít. Jestli nemáš, tak pochoduj rovnou k támhletomu stromu a nesundávej pracky ani se nevohlížej, nebo střelím. A teď marš!“

Horské mravy jsou velmi strohé a Lan musel chtě nechtě poslechnout, protože neměl zbraň. Kráčel ke vzdálenému stromu a pistole na něho pořád mířila. Nářek malého Míši se mu bolestně zařezával do uší, ale Lan znal zvyky horalů příliš dobře, aby se obrátil nebo se pokusil o nové smlouvání. A cizinec pak jel dál.

Leckterý člověk obětuje tisíc dolarů, aby získal nějaké plaché zvíře, a aspoň nějaký čas se mu zdá, že za ty peníze stojí. Ale brzy bývá ochoten prodat zvíře za polovinu ceny, později za čtvrtinu a nakonec je rád, když se ho zbaví docela zadarmo. Cizinci se směšná medvíďata zpočátku ohromně líbila a podle toho si je cenil; ale jak dny míjely, zdála se stále obtížnější a méně zábavná, a když mu o týden později na ranči U zvonu nabídli za obě medvíďata koně, ochotně nabídku přijal, a tak pro medvídky skončilo cestování.

Majitel ranče nebyl ani mírný, ani jemný, ani trpělivý. Dobromyslný Míša to zčásti pochopil hned, jak ho vytáhli z koše, ale když měla dostat obojek nevrlá Ríša, reagovala tak, že už nebylo žádného obojku třeba. Rančer nosil dva týdny ruku v obvazech a Míša, uvázaný na řetězu, ťapal po dvoře sám.

Řeka zastavená na úpatí hor

V dalších osmnácti měsících zažil Míša jen málo příjemných chvil. Svět se mu zmenšil na šestimetrový kruh kolem kůlu na dvoře. Modré kopce na obzoru, blízký sosnový les a dokonce sama budova ranče byly pro něho jako nesmírně vzdálené hvězdy, vysílající k jeho očím jen slabý odlesk své nádhery. I koně a lidé se pohybovali mimo jeho malý svět a byli pro něho tím, čím jsou komety pro Zemi. Jak vyrůstal na řetězu, pomalu zapomínal i svá šibalství, která mu dodávala ceny.

Zpočátku se Míša spokojil se soudečkem od másla, který mu sloužil jako prostorné doupě, ale jak rychle rostl, stěhoval se postupně ze soudečku od másla do soudku od hřebíků, pak do sudu od mouky, potom do barelu od oleje – až postoupil do největšího sudu, třebaže tuto velkou dřevěnou jeskyni zdaleka nevyplňoval.

Ranč, jenž byl zároveň zájezdní hospodou, ležel na úpatí Sierry, právě tam, kde háje vzrostlých dubů sestupují do zlatých rovin Sacramenta. Příroda tu štědře rozdala všechny své úžasné dary. Předhůří oplývá květinami, rodí bohaté ovoce, je tu hojnost stínu i slunce, šťavnatých pastvin, spěchajících řek i bublajících potůčků. Velké stromy mnohotvárně dokreslují krajinu a na východě ční z nádherných kadeřavých borů vysoké vrchy Sierry jako vytesané z nebeské modři. Za stavením se leskla krásná horská řeka, a přestože ji zastavili a spoutali hrází a jezem, uchovala si vznešenost bystřiny, ze které vznikla na svazích pochmurné hory Tallac.

Všude kolem bylo plno krásy, života a barev, a přece lidé, kteří se potloukali kolem zájezdní hospody, patřili k odpudivé spodině. Když je člověk viděl v tomto prostředí, snadno pochyboval o tom, že „příroda povznáší k Bohu“. V žádném velkoměstském doupěti se nikdy nescházela tak sprostá sebranka, a Míša – kdyby jeho mysl byla něčeho takového schopna – by byl musel mít o dvounohých tvorech tím horší mínění, čím lépe je poznával.

Krutý útisk byl jeho údělem a on na něj odpovídal nenávistí. Snad jediný zábavný kousek, který teď předváděl, byl způsob, jak si pomáhal k pivu. Měl pivo moc rád a povaleči, kteří vysedávali v hospodě, mu často dávali láhev a pozorovali, jak obratně z ní odmotává drátek a vytahuje zátku. Když zátka s výbuchem vyletěla, Míša obrátil v tlapách láhev dnem vzhůru a vypil ji do poslední kapky.

Jednotvárnost života mu občas zpestřil zápas se psem. Jeho trýznitelé přiváděli své psy cvičené pro lov medvědů, aby je „vyzkoušeli na medvíděti“. Pro muže i psy to byl asi velice příjemný sport, dokud se Míša nenaučil jaksepatří je přijímat. Zpočátku se zuřivě vrhal na nejbližšího mučitele, ale řetěz ho vždycky strhl zpátky a v té chvíli ho zezadu napadl některý jiný pes. Za měsíc nebo za dva však úplně změnil taktiku. Naučil se vysedávat před velikým sudem a klidně pozorovat hlučné psy kolem sebe, předstírat nevšímavost a vůbec se nehýbat, ať byli, jak chtěli blízko, dokud se neshlukli na jednom místě. Potom zaútočil. Psi, kteří byli vzadu, uskočili až jako poslední a překáželi těm vpředu; a tak Míša obvykle jednoho nebo dva psy dostal a hra ztratila dřívější oblibu.

Když mu bylo asi osmnáct měsíců a byl zpola vyspělý, stalo se něco, co si nikdo neuměl vysvětlit. Míša už předtím získal pověst nebezpečné šelmy, protože úderem tlapy zmrzačil jednoho člověka a málem zabil hlupáka, který měl v hlavě a dobrovolně se nabídl, že bude s medvědem zápasit. Jeden chovatel ovcí, celkem neškodný darmošlap, který se potloukal kolem hospody, se jednou večer pořádně opil a urazil jakési horkokrevné chlapíky. Neměli žádnou zbraň, a tak místo aby z něho udělali pistolemi cedník, jak jim přikazují jejich mravy, rozhodli se, že mu pořádně natřískají. Faco Tampico zamířil ke dveřím a vypotácel se do tmy. Jeho protivníci byli ještě opilejší, ale protože si to vzali do hlavy, pustili se za ním. Faco jim utekl za dům do dvora. Horalé byli však natolik při smyslech, aby se drželi z dosahu grizzlyho, když slídili po své oběti, ale Faca nenašli. Pak si vzali lucerny, a když se ujistili, že na dvoře opravdu není, spokojeně usoudili, že spadl do řeky za stodolou a jistě se utopil. Padlo ještě několik hrubých vtipů a pak se vrátili do stavení. Když míjeli medvědovo doupě, lucerny probudily v Míšových očích záblesk ohně. Když šel ráno kuchař po své práci, uslyšel na dvoře divné zvuky. Vycházely z medvědova doupěte: „Hele, ty, vodval se,“ řekl ospalý hlas a hluboké nevrlé zamručení.

Kuchař se přiblížil k doupěti tak blízko, jak se jen odvažoval, a nakoukl dovnitř. Týž hlas řekl ospale: „Karamba, co se na mě mačkáš!“ a bylo vidět lidský loket, jak se ohání a strká, a zase mu odpovědělo netrpělivé medvědí mručení.

Vyšlo slunce a udivení povaleči zjistili, že v medvědím doupěti je zmizelý ovčák a že se doslova v náruči smrti vyspává z opice. Pokusili se ho vytáhnout ven, ale grizzly jim dal jasně najevo, že to mohou udělat jen přes jeho mrtvolu. Na každého, kdo se odvážil blíž, útočil s pomstychtivou zuřivostí, a když se konečně vzdali všech pokusů, lehl si před doupětem na stráž. Ovčák se nakonec probral, zvedl se na loktech, a když si uvědomil, že je v moci mladého grizzlyho, opatrně překročil hřbet svého strážce a utekl. Ani neřekl děkuju.

Čtvrtý červenec, den velkého národního svátku, byl už přede dveřmi a majitel hospody, kterému byl veliký zajatec na dvoře čím dál tím víc na obtíž, ohlásil, že oslaví Den nezávislosti velkolepým zápasem „vybraného divokého býka se zuřivým kalifornským grizzlym“. Lidé roznesli tu zprávu široko daleko. Střechu stáje zaplnili sedadly, každé místo stálo padesát centů. Vůz na seno zpola naložili a odtáhli k ohradě; poskytoval dokonalý výhled a místa se prodávala po dolaru. Starou ohradu opravili, a kde bylo třeba, vsadili nové kůly. Hned zrána do ní zahnali zlého starého býka a dráždili ho tak dlouho, až mu z nozder stříkala pěna a stal se zvlášť nebezpečným.

Míšu mezitím chytili do lasa a zabednili v jeho sudu. Protože řetěz měl trvale přikován k obojku, sňali mu obojek. „Až si to s ním ten bejk vyřídí, lehko ho chytíme do lasa, jestli to bude vůbec potřeba.“

Sud přivalili k vratům ohrady. Všechno bylo připraveno.

Z blízka i z daleka přijeli kovbojové v nejskvělejších šatech – a kalifornský kovboj se umí královsky vyšňořit! Přivedli si nejkrásnější děvčata, sjeli se sem farmáři a rančeři i z míst vzdálených až padesát mil, jen aby viděli zápas býka s medvědem. Byli tu i zlatokopové z hor, mexičtí pastevci ovcí, obchodníci z Placervillu, cizinci ze Sacramenta. Byly tu zastoupeny hory i roviny, město i venkov. O sedadla na voze byl takový zájem, že přitáhli další vůz. Místa na střeše stodoly byla vyprodána. Zlověstné praskání v trámech poněkud srazilo ceny, ale dvě silné podpěry je znovu vyhnaly vzhůru. Všechno bylo připraveno a lidé s napětím očekávali velký zápas. Kovbojové sázeli na býka.

„Povídám vám, že se nikdo na celým světě nemůže postavit takovýmu bejkovi, jestli ten bejk dovede užít svý síly.“

Ale lidé z hor stáli za medvědem. „Pchá, kam se hrabe bejk na grizzlyho! Viděl jsem, jak jeden grizzly seknul levou prackou koně – a ten kůň přelít celou rokli. Kdepak bejk! Sázím se, že do druhýho kola nenastoupí!“

A tak se přeli a uzavírali sázky, zatímco štěbetavé ženy se tvářily povýšeně, aby k sobě upoutaly pozornost, byly tím vším vylekané, rozčiloval je rámus, obávaly se, že „to bude něco strašného“, ale ve skutečnosti byly právě tak zvědavé jako muži.

Všechno bylo připraveno a majitel houkl na své pomocníky: „Tak do toho, hoši. Hlediště máme plný, je už nejvyšší čas.“

Facu Tampicovi se podařilo přivázat býkovi na ocas svazek trnitých větviček, takže to veliké zvíře se doslova samo vybičovalo k šílenství.

Mezitím kutáleli sud s Míšou tak dlouho, až se medvěd rozzuřil. Faco pak na povel začal páčit prkna zakrývající vchod. Sud stál těsně u plotu, dveře byly volné. Míša měl už jen vyrazit ven a roztrhat býka na kusy. Ale nevyrazil. Hluk, zmatek a nezvyklé davy lidí na něho tak zapůsobily, že se rozhodl zůstat tam, kde je, a diváci, kteří drželi palce býkovi, začali posměšně hulákat. Jejich favorit postupoval kupředu s bučením a funěním, občas se zastavil a hrabal kopyty v prachu. Hlavu nesl vysoko a pomalu se přibližoval, až se ocitl na tři metry od medvědího doupěte; potom zafrkal, obrátil se a uháněl na opačný konec ohrady. Teď začali ječet medvědovi přívrženci.

Ale dav chtěl vidět boj a Faco, jenž docela zapomněl, zač Míšovi vděčí, hodil dírou do sudu svazek rachejtlí, určených původně k oslavě Dne nezávislosti. „Prásk!“ a Míša vyskočil. „Huííí – prsk – křach!“ a zděšený Míša vyrazil do arény. Býk stál vznešeně uprostřed, ale když viděl, že se k němu žene medvěd, hlučně zafrkal a odklidil se do nejvzdálenějšího kouta, provázen jásotem i zlostným syčením.

Dvě vlastnosti jsou snad pro grizzlyho nejpříznačnější – rychlost, s jakou se rozhoduje, a ráznost, s níž své rozhodnutí provádí. Ještě než býk doběhl do vzdáleného kouta ohrady, zdálo se, že Míša už ví, co pro něho bude nejlepší. Jeho malá očka přelétla plot a našla nejvhodnější místo – tam, kde bylo v polovině přibito příčné břevno. Za tři vteřiny tam doběhl, za dvě vteřiny byl za plotem, za další vteřinu prolétl davem, který se rozprchl na všechny strany, a pak zamířil k horám tak rychle, jak ho jen silné, pružné nohy dokázaly nést. Ženské ječely, chlapi řvali, psi štěkali; nastal divoký úprk ke koním, kteří byli uvázáni daleko od arény, aby je boj nezneklidňoval. Ale grizzly měl náskok tři sta metrů, možná i půl kilometru, a než se svátečně oblečený dav proměnil v dlouhou letící kavalkádu povykujících jezdců, medvěd už skočil do řeky, do jejíhož prudkého proudu by si netroufl žádný pes, a dorazil k houštinám věčně zelených zakrslých dubů a na nerovnou půdu, stále směrem ke kopcům, porostlým borovými lesy. Za hodinu patřila minulosti zájezdní hospoda s trýznivým řetězem, se všemi krutostmi a surovými lidmi; to všechno uzavřely hory jeho mládí, od toho všeho Míšu oddělila řeka, kterou znal z dětství, řeka vyrostlá z potůčku pramenícího v rodných místech, tam daleko v borových lesích na hoře Tallac. Ten Den nezávislosti byl slavný – stal se Dnem nezávislosti medvěda Míši.

Protržená hráz

Poraněný jelen utíká obvykle z kopce dolů, pronásledovaný grizzly šplhá vzhůru. Míša ten kraj vůbec neznal, ale chtěl uniknout z dosahu lidské sběře, a tak si vybíral nejneschůdnější stezky a stále stoupal a stoupal.

Byl už několik hodin sám a pospíchal stále výš a výš. Rovina mu zmizela z dohledu. Kolem teď byly žulové skály, borovice a keře porostlé bobulemi; trhal ty bobule z nízkých keříků obratnými tlapami i jazykem, ale ani na chvilku se při tom nezastavil, až mezi rozpadlými skalisky, kde mu žhavé odpolední slunce spíš překáželo, než nabídlo odpočinek.

Když se probudil, byla černá noc, ale medvědi se tmy nebojí – mají spíš strach ze světla – a Míša se znovu vydal kolébavým krokem na cestu. Tak jako předtím ho vedla podvědomá snaha uniknout hrozícímu nebezpečí. A tak nakonec došel až na nejvyšší hřebeny, do kraje své rodné hory Tallac. Znal jen málo z toho, v čem bývají obvykle vycvičeni mladí medvědi, ale zdědil několik instinktů, které mu spolehlivě radily při každém důležitém rozhodování, a čenich mu byl skvělým vůdcem. A tak si uhájil život a zkušenostmi, které v divočině rychle sbíral, rostly jeho schopnosti.

Míša si špatně pamatoval tváře a události, měl však vynikající paměť čichovou. Dávno zapomněl na Bonamyho psisko, ale pach toho psa by ho byl vždycky znovu rozčilil a vyvolal v něm staré pocity. Zapomněl na zlého berana, ale pach toho „starého huňatého fousáče“ by v něm byl okamžitě probudil vztek a nenávist. A když k němu jednou večer vítr zanesl silný ovčí pach, bylo to, jako kdyby se vrátily minulé dny. Celé týdny se živil kořínky a bobulemi a najednou se ho zmocnila touha po mase, jaká čas od času přicházívá s neodolatelnou silou na všechny přísné vegetariány. Zdálo se, že zápach ovcí dává té touze jasný cíl. Sestoupil tedy za noci z hor (protože žádný rozumný medvěd neputuje ve dne) a pach ho zavedl z borových lesů na úbočí do otevřeného skalnatého údolí.

Dávno předtím, než se tam dostal, uviděl podivnou zář. Věděl, co to je, proto se nebál, něco podobného dělávali dvounozí tvorové u ranče, který byl plný zlých pachů a zlých vzpomínek. Rychle a bez hluku postupoval po skaliskách, pach ovcí byl každým krokem silnější, a když došel nad oheň, začal pátrat očima po ovcích. Pach teď byl velmi silný; bylo ho tu všude plno, ale nikde žádná ovce. Místo toho uviděl v údolí šedivou vodní pláň, zdálo se, že se v ní zrcadlí hvězdy, ale ty hvězdy nemrkaly a pláň se nevlnila. Z hladiny znělo šumění, které však ani trochu nepřipomínalo šumění ostatních jezer v kraji.

Hvězdy byly nakupeny nejvíc kolem ohně a spíš než hvězdám se podobaly úlomkům fosforeskujícího dřeva, které se rozsypou po zemi, když medvěd rozbije ztrouchnivělý pařez, aby z něho mohl vylízat roj lesních mravenců. Míša tedy popošel blíž a ještě blíž, až prohlédly i jeho slabé oči. Velké šedé jezero bylo stádo ovcí a ty fosforeskující body byly jejich oči. Těsně u ohně ležela kláda nebo nízká hrubá lavice – teď se ukázalo, že to je ovčák a jeho pes. Tihle dva tvorové v něm vzbuzovali odpor, ale stádo ovcí se od nich táhlo do dálky a Míša věděl, že se bude zabývat jen stádem.

Přiblížil se těsně k ovcím a viděl, že je kolem nich živý plot z pichlavých křovin. Jak malinká zvířátka to byla proti velkému, hroznému beranovi, na něhož se nejasně pamatoval! Najednou pocítil silnou touhu po krvi. Rozhrnul plot a vpadl mezi ovce. Prchaly před ním, slyšel dusot kopýtek a poděšené bečení, srazil jednu ovci, uchvátil ji, obrátil se a vydal se zpátky do hor.

Ovčák vyskočil, vystřelil z pušky a pes se s hlasitým štěkáním rozběhl po hřbetech ovcí, které tvořily jednolitou hmotu. Ale Míša už byl pryč. Ovčák se spokojil s tím, že rozdělal několik ohňů, ještě párkrát vystřelil a pomodlil se růženec.

Tenkrát Míša okusil skopové maso poprvé, ale ne naposledy. Kdykoli se mu pak zachtělo ovčího masa – a to se mu stalo pravidelnou potřebou – věděl, že stačí jen jít po horském hřebenu tak dlouho, dokud mu čenich neřekne: „Obrať se a běž tímhle směrem“, protože na svůj čich se medvěd může bezpečně spolehnout.

Bystřina

Pedro Tampico a jeho bratr Faco nepěstovali ovce z nějakých útlocitných pohnutek. Nekráčeli před svými ovečkami s pastýřskou holí, odznakem stavu, ani jim nepískali na fujaru. Nevedli stádo nějakým symbolem, hnali je kamením a klacky, kterých leželo všude dost. Byli to spíš obyčejní pasáci než bibličtí pastýři. Na ovce se dívali jako na čtyřnohé peníze; každá měla cenu dolarové bankovky. Starali se o ně právě tak, jak se člověk stará o své peníze, a přepočítávali je po každém poplachu nebo po skončení denního pochodu. Pro nikoho není lehké spočítat tři tisíce ovcí, a pro mexického ovčáka to je holá nemožnost. Má však prostou pomůcku, která mu počítání usnadňuje. Ve stádu bývá obvykle asi jedna ovce ze sta černá. Když zabloudí část stáda, bude v něm pravděpodobně i jedna černá ovce. Tampico tedy každý den zhruba přepočítal své stádo tak, že spočítal třicet černých ovcí.

Medvěd Míša zabil první noc jen jednu ovci. Podruhé zabil dvě a příště opět jen jednu, ale tahle poslední byla náhodou černá, a když Tampico napočítal černých ovcí jen dvacet devět, s jistotou usoudil, že se mu ovce ztrácejí. A podle jeho ukazatele jich chyběla celá stovka.

„Je-li země nezdravá, odejdi z ní,“ radí prastará moudrost. Tampico si naplnil kapsy kamením a s klením hnal své stádo z kraje, v němž zřejmě řádí nějaký požírač ovcí. Večer objevil uzavřenou rokli, jakousi přirozenou ohradu. Rozptýlené stádo se slilo v jedno pevné rouno a začalo vtékat vchodem do rokle, poháněno chytře psem a hloupě člověkem. Po jedné straně vchodu rozdělal Tampico oheň. Asi deset metrů od toho místa se tyčila příkrá skalní stěna.

Deset mil je snad dlouhá celodenní cesta pro upadající závod na výrobu vlny, ale pro grizzlyho to znamená něco málo přes dvě hodiny chůze. Do takové dálky sice nedohlédne, ale zavede ho tam bezpečně čich, a Míša, který zas dostal chuť na skopové maso, sledoval svoji kořist bez nejmenších potíží. Večeře bude sice o něco později než obvykle, ale tím větší měl chuť k jídlu. V táboře panoval klid, a tak Tampico usnul. Probudilo ho psí zavrčení. Vyskočil a spatřil nejstrašnějšího tvora, jakého kdy viděl nebo si uměl představit: na zadních tlapách tam stál ohromný, aspoň desetimetrový medvěd. Vyděšený pes utekl, ale ve srovnání s Pedrem to byl ještě statečný čin. Pedro měl tak nahnáno, že ani nedokázal odříkat modlitbu, kterou měl na jazyku: „Svatá Panno Maria, dej, ať si jen vezme všecky ovce z mýho stáda, ale zachraň svýho ubohýho služebníka.“ Zakryl si hlavu, a tak se nikdy nedověděl, že nespatřil deset metrů před sebou desetimetrového medvěda, ale jen dvoumetrového, který stál tak blízko ohně a vrhal černý desetimetrový stín na skalní stěnu. A tak se chudák Pedro, ochromený strachem, plazil v prachu.

Když se odvážil znovu pohlédnout vzhůru, obrovský medvěd byl pryč. Ovce zmateně pobíhaly. Menší část stáda prchala z kaňonu do noci a za ní spěchal obyčejný medvěd, zřejmě mládě té nestvůry.

Pedro už několik měsíců zanedbával modlení, ale později ujišťoval svého zpovědníka, že té noci všechno zameškané dohonil, a než se rozbřesklo, měl namodleno pěkných pár otčenášů do zásoby. Po východu slunce nechal stádo pod dohledem svého psa a vydal se za ztracenými ovcemi. Věděl, že mu za bílého dne hrozí jen malé nebezpečí a že některé ovce medvědovi uniknou. Chyběl jich značný počet, ale v Pedrových očích ztráta mnohonásobně vzrostla, protože byly pryč další dvě černé ovce. Divná věc, ovce se nerozběhly na všechny strany; a Pedro sledoval jejich stopu neschůdným terénem přes míli, až došel k jiné malé roklině. Objevil v ní ztracenou část svého stáda, zvířata se vyškrabala na velké balvany a na skaliska, jak jen mohla nejvýš. Měl z toho radost a asi půl minuty si doplňoval zásoby otčenášů, ale pak zažil trpké zklamání, když poznal, že ovce nic na světě nepřinutí, aby slezly ze skály a opustily rokli. Dvě tři se mu podařilo po složitém manévrování zahnat k východu, ale utekly zpátky, protože je tam NĚCO polekalo. Při bližším zkoumání půdy zjistil – vážně, může na to přísahat – že to NĚCO je hluboká, čerstvě vyšlapaná medvědí stezka vedoucí od jedné skalní stěny ke druhé. Všechny ovce se zatím zas vrátily na nepřístupná místa. Pedro dostal strach sám o sebe, a tak se rychle vrátil ke stádu. Teď na tom byl hůř než předtím. Ten první grizzly byl docela obyčejný medvěd a sežral každou noc jen jednu ovci, ale tenhle nový, do jehož loviště přišli, to byla obluda velká jako hora a spořádala k obědu čtyřicet nebo padesát ovcí. Čím dřív odtud zmizím, tím líp, říkal si Pedro.

Bylo už pozdě, příliš pozdě a ovce byly příliš unaveny, aby se mohly vydat na cestu. Pedro se tedy začal neobyčejně důkladně připravovat na noc. U vchodu do rokle rozdělal dva velké ohně a na stromě v pětimetrové výšce stloukl plošinu, na níž chtěl přespat. Pes se měl postarat sám o sebe.

Řeka hřmící kaňonem

Pedro věděl, že velký medvěd přijde. Těch padesát ovcí v malé rokli neznamenalo pro takového tvora víc než předkrm. Podle zvyku pečlivě nabil pušku, vyšplhal se nahoru a ulehl. Jeho ložnice měla všelijaké nedostatky, ale větrání v ní bylo dobré a Pedro se brzy rozklepal zimou. Závistivě pohlédl dolů na svého psa schouleného u ohně. Potom se pomodlil k Panně Marii, aby mu pomohla a zavedla medvědovy kroky ke stádu některého souseda, a aby předešel nedorozumění, přesně toho souseda označil. Doufal, že při modlení usne. Když chodíval do kostela na mši, podařilo se mu to vždycky, tak proč by neusnul i dnes? Jenže teď najednou se to nějak nedařilo. Minula strašidelná hodina duchů a blížilo se kalné svítání, ty chvíle tupého zoufalství. Roztřesenému Tampicovi se vydral z hrdla dlouhý naříkavý sten. Pes vyskočil a zuřivě se rozštěkal, do ovcí vjel neklid a začaly couvat do tmy; bylo slyšet dusot zvířat zachvácených panikou a z temnoty se vynořila velká černá postava. Tampico popadl pušku a chtěl vystřelit, ale najednou mu bleskla hlavou hrozná myšlenka: medvěd měří deset metrů, ale plošina je jenom pět metrů nad zemí, ve výšce pro tu obludu právě nejvhodnější. Jen šílenec by odtud střílel, pro medvěda by to bylo pozvání, aby střelce sežral. Pedro se tedy přitiskl k plošině a s ústy na štěrbině mezi prkny začal chrlit modlitby ke své nebeské patronce. Prosil za odpuštění, že se modlí v tak nevhodné poloze, a vyjádřil pevnou naději, že mu to bude prominuto – nemůže přece nic jiného dělat – a že jeho prosby poletí správným směrem, jen co se dostanou zpod téhle plošiny.

Ráno našel důkaz, že jeho modlitby byly milostivě vyslyšeny. Byly tam sice medvědí stopy, ale počet černých ovcí se nezmenšil. Pedro si tedy naplnil kapsy kamením, a sotva začal hnát stádo, spustil obvyklý pokřik.

„Hej, Kapitáne, darebáku,“ houkl, když se pes zastavil, aby se napil. „Zažeň zpátky ty zatracený potvory!“ A zdůraznil rozkaz kamenem. Pes okamžitě poslechl, pobíhal kolem velkého bečícího a cupitajícího stáda, sháněl zvířata dohromady a popoháněl je, zatímco Pedro byl skoro zbytečný.

Když procházeli otevřenou krajinou, ovčák zahlédl lidskou postavu, jakéhosi muže, který seděl nahoře na skále po levé straně. Pedro se na něho tázavě podíval; muž zvedl ruku na pozdrav a zakýval. Byl to tedy přítel. Kdyby Pedrovi ukázal, aby šel dál, znamenalo by to: „Koukej mazat, nebo střelím.“ Pedro k němu kousek popošel a usedl. Neznámý přišel blíž. Byl to lovec Lan Kellyan.

Oba byli rádi, že se jim naskytla příležitost „promluvit si s člověkem“ a dovědět se nějaké novinky. Hlavním námětem hovoru byly nejnovější ceny vlny na trhu, fiasko, jakým skončil zápas býka s medvědem a především medvědí obluda, která zabila Tampicovy ovce. „Ten medvěd je ďábel – pekelná potvora – jde z něho hrůza.“

Když ovčák vyprávěl o úžasné zchytralosti toho medvěda, který si zřídil vlastní ohradu s ovcemi, a řekl, jak je ta obluda veliká – teď měřila už dvanáct nebo patnáct metrů, protože takoví medvědi ustavičně rostou – Kellyanovi blýsklo v očích.

„Přiznej se, Pedro, že jsi někdy žil zatraceně blízko řeky Hassayampy!“

To neznamenalo, že by se snad v tom kraji vyskytovali ohromní medvědi, ale byla to narážka na všeobecně rozšířenou víru, že každý, kdo okusí jedinou kapku řeky Hassayampy, už nikdy nedokáže mluvit pravdu. Ti, kteří se touto otázkou hlouběji zabývali, tvrdí, že tuhle podivuhodnou vlastnost má řeka Rio Grande právě tak jako Hassayampa, a vlastně všechny mexické řeky i jejich přítoky, prameny, studny, rybníky, jezera a zavodňovací kanály. Hassayampa je však asi touto neobyčejnou vlastností nejproslulejší. Čím výš jdete proti proudu, tím silněji účinkuje, a Pedro byl od samých pramenů. Zapřísahal se však jmény všech svatých, že povídá čistou pravdu. Vytáhl lahvičku naplněnou granáty, které našel kolem kupovitých staveb pouštních mravenců. Zastrčil ji zpátky do brašny a vylovil jinou lahvičku s troškou zlatého prachu, nasbíraného v těch vzácných chvilkách, kdy podřimoval a nemusel hnát, napájet, kamenovat nebo proklínat ovce.

„Tohle sázím, že je to tak.“

Řeč zlata má vždycky velkou váhu.

Kellyan zmlkl. „Nemám nic, co bych proti tomu vsadil, Pedro, ale toho medvěda zabiju za to, co je v tý lahvičce.“

„Je to tvoje,“ řekl ovčák, „když mi přivedeš zpátky ovce, co teď jsou hladový na skalách v Baxterový rokli.“ V Mexičanových očích se zablýsklo, když bílý muž přijal jeho nabídku. V lahvičce bylo zlata jen za deset patnáct dolarů, byl to pakatel, a přece to stačilo, aby se lovec té záležitosti ujal, aby ho to navnadilo, a právě tohle Pedro potřeboval. Pedro znal tyhle lidi; zatáhněte je do věci a nebudou koukat na zisk. Když se Kellyan do něčeho zakousl, dotáhl brázdu za každou cenu až do konce, nedokázal toho nechat. A tak se znovu pustil po stopě medvěda Míši, svého někdejšího společníka, kterého časem ztratil z očí.

Lovec šel přímo do Baxterovy rokle a našel tam ovce rozlezlé vysoko po skalách. U vchodu ležely zbytky dvou zvířat nedávno zadávených a kolem nich byly stopy prostředně velikého medvěda. Nikde neviděl nic, co by vypadalo jako stezka, ta tajemná čára, kterou medvěd udělal, aby udržel ovce v zajetí do té doby, než je bude potřebovat. Ale ovce ochromené nesmyslným strachem stály porůznu na vyvýšených místech a byly zřejmě ochotné raději hladovět než slézt.

Lan jednu stáhl dolů, ale ta zase hned vyšplhala vzhůru. Udělal tedy před roklinou ohrádku z pichlavých větví, do které ta hloupá zvířata jedno po druhém odtáhl – až na jediné. Nato narychlo přehradil ústí rokle plotem, vyhnal ovce z ohrádky a kousek po kousku je hnal k ostatnímu stádu.

Bylo to jen šest sedm mil, ale Lan tam dorazil až pozdě v noci.

Tampico mu s radostí odsypal polovinu slíbeného zlatého prachu. Té noci tábořili společně a žádný medvěd se samozřejmě neukázal.

Lan šel ráno zpátky do rokle a zjistil tam, co očekával, že se totiž medvěd vrátil a zadávil ovci, která tam zbyla.

Lovec nakupil zbytky zadávených zvířat na otevřeném místě, rozházel na medvědí stezce suché větvičky, potom si vybudoval na stromě posed asi v pětimetrové výši nad zemí, zabalil se tam do přikrývky a usnul.

Starý medvěd se málokdy vrací na totéž místo tři noci za sebou; mazaný medvěd se pohybuje naprosto neslyšně. Ale Míša nebyl ani starý, ani mazaný, ani zkušený. Přišel do ovčí rokle počtvrté. Sledoval svou starou stopu přímo k lákavým ovčím zbytkům. Přišel na lidskou stopu, ale v té stopě bylo něco, co ho spíše přitahovalo. Šlapal po suchých větvičkách. „Křup!“ zlomila se první. „Křup – křup“, praskla druhá. Kellyan se na posedu zvedl a upřeně hleděl do tmy, až se u ovčích kostí objevila temná postava. Lovcova puška třeskla, medvěd zafrkal, obrátil se do křovin, prodral se jimi a byl pryč.

Oheň a voda

To byl Míšův křest ohněm, kulka zasáhla hřbetní svalstvo a nechala po sobě hlubokou ránu. Prodíral se houštinami a funěl bolestí a vztekem, běžel hodinu nebo ještě déle, teprve potom si lehl a chtěl si lízat ránu, ale nedosáhl na ni. Mohl ji jen třít o kmen. Vydal se znovu na cestu k hoře Tallac a tam si lehl do jeskyně, kterou vytvořily zřícené skály. Slunce už bylo vysoko a Míša se ještě převaloval v bolestech. Náhle pronikl do jeskyně divný pach ohně, stále sílil a najednou byla všude kolem mračna štiplavého kouře. Míša se začal dusit a couval, ale dým táhl stále za ním, až to už nemohl vydržet a vyrazil z jeskyně druhým východem. Jak vybíhal, zahlédl muže, jenž házel dřevo na oheň u vchodu do jeskyně a pach přinesený závanem větru mu řekl: „To je ten člověk, který včera v noci hlídal ovce.“ Zdálo se to divné, ale v lese byl čistý vzduch, mezi stromy se vznášel jen tenký proužek kouře a Míša se klidně vzdálil dlouhými kroky. Přešel horský hřeben, našel nějaké bobulky a najedl se zase poprvé od chvíle, kdy zadávil poslední ovci. Hodinu nebo dvě putoval dál a přitom sbíral lesní plody a vyhrabával kořínky, potom kouře přibylo, byl černější a pach ohně zesílil. Míša si to namířil pryč, ale nijak nespěchal. Kolem něho prchali ptáci, vysoká zvěř a lesní zajíci. Bylo slyšet hučení, blížilo se a sílilo a Míša zrychlil krok a pospíchal za prchajícími lesními tvory.

Požár zachvátil celý les; zvedal se vítr a plameny, které se stále šířily na všechny strany, letěly teď jako stádo divokých koní. Míša neměl s něčím podobným žádné zkušenosti, ale instinkt ho varoval, aby se vyhnul tomu hukotu, jenž se blížil, vysílal k nebi temné mraky a létající ohnivé jiskry a ohlašoval se při zemi závany žhnoucího vzduchu. A tak před ním utíkal společně se všemi lesními obyvateli. Běžel rychle, v neschůdném terénu předstihne grizzlyho jen málokteré zvíře, a přece ho plamenná vichřice doháněla. Nebezpečí si uvědomoval už dřív, ale teď se ho začala zmocňovat hrůza, hrůza, jakou dosud nepoznal, protože tady nebyl žádný nepřítel, s nímž by mohl bojovat, kterému by se mohl postavit na odpor. Plameny už byly kolem něho na všech stranách bezpočet ptáků, zajíců a vysoké zvěře padlo za oběť ohnivé hrůze. Zuřivě se prodíral dubovým podrostem a křovinami, které zdržovaly slabší zvířata, až je tam zuřivý živel dostihl. Srst měl popálenou, na své zranění zapomněl, myslel jen na to, jak odtud uniknout, a tu se křoviny před ním rozestoupily a grizzly oslepený kouřem a zpola upečený se vrhl po břehu dolů do čistého rybníčka. Kůže na zádech zasyčela, jak byla rozpálená. Ponořil se, lokal studenou vodu a provaloval se v chladu a bezpečí. Zůstal pod vodou tak dlouho, dokud jeho plíce vydržely napětí, potom zvolna a opatrně vystrčil hlavu nad hladinu. Obloha stála v jednom plameni. Do vody padaly se sykotem hořící větve a pršky žhavých uhlíků. Vzduch byl horký, ale dal se občas dýchat a Míša si naplnil plíce tak, že se jen s námahou držel pod hladinou. V rybníčku byla i jiná zvířátka, některá popálená, jiná mrtvá, některá menší u břehu, jiná větší na hlubších místech, a jeden z těch živých tvorů byl docela blízko, skoro vedle Míši. Jak dobře znal jeho pach! Ani požár všech lesů Sierry nemohl přehlušit pach lovce, který po něm střelil z posedu. Míša nevěděl, že to byl týž lovec, který ho celý den stopoval, pokusil se ho vykouřit z jeskyně a zapálil při tom celý les.

Teď byli tváří v tvář v nejhlubší části rybníčka, dělily je nejvýš tři metry a nemohli se od sebe vzdálit víc než na šest metrů. Žár plamenů byl už nesnesitelný. Medvěd i člověk se rychle nadechli a zajeli pod hladinu, oba zvědaví – každý podle svých schopností – co udělá ten druhý. Za půl minuty se znovu vynořili a oběma se ulehčilo, když zjistili, že ten druhý není o nic blíž. Oba se snažili udržet nad hladinou nos a jedno oko. Ale požár zuřil s neztenčenou silou, museli se potopit a zůstat pod vodou co nejdéle.

Plameny hučely jako vichřice. Mohutná borovice se s praskotem zřítila do rybníčka; minula muže jen o vlásek. Voda, která vystříkla, uhasila většinu plamenů, ale padlý kmen sálal horkem tak, že se muž musel hnout z místa – o kousek blíž k medvědovi. Z jiné strany padl druhý strom, zabil kojota a zůstal ležet napříč přes první kmen. Z míst, kde se oba kmeny dotýkaly, zuřivě šlehaly plameny a medvěd se poněkud posunul směrem k člověku. Měli teď jeden druhého na dosah. Bezcenná puška ležela v mělké vodě u břehu, lovec však měl připraven k obraně nůž. Ale nepotřeboval ho; oheň je přinutil k příměří. Hodinu nebo ještě déle se potápěli a znovu vynořovali a přitom se snažili udržet aspoň jednu nosní dírku nad vodou a aspoň jedním okem pozorovat nepřítele. Ohnivá vichřice se zatím přehnala. Les byl plný dýmu, ale už se to dalo vydržet, a když se medvěd v rybníčku napřímil a chystal se, že vyleze na mělčinu a odejde do lesa, muž zahlédl stružku krve stékající z huňatého hřbetu a barvící vodu. Krve si všiml, už když šel po stopě. Věděl, že tohle je ten medvěd z Baxterovy rokle, medvěd, kterému Pedro říká Gringo, nevěděl však, že to je také jeho bývalý medvídek Míša. Vyhrabal se z rybníka na opačnou stranu než grizzly. A pak se oba, lovec i štvané zvíře, rozešli na různé strany.

Vír

Oheň úplně zničil západní svahy hory Tallac a Kellyan se přestěhoval do nového srubu na východní straně, kde zůstaly některé plochy zelené. Totéž udělali tetřívci a králíci a kojoti, totéž udělal grizzly Míša. Jeho rána se rychle zacelila, ale pach pušky si dobře zapamatoval, byl to nebezpečný pach, jakýsi nový, děsivý druh kouře. Míšovi bylo souzeno, aby ho poznal až příliš dobře; měl se s ním brzy setkat znovu.

Míša sestupoval po úbočí Tallacu za sladkou vůní, která v něm probouzela vzpomínky na dávné blažené chvíle. Byla to vůně medu, ale to nevěděl. Hejno tetřívků se mu líně odklidilo z cesty a vyletělo na nízký strom, když náhle zachytil závan lidského pachu, pak uslyšel prásknutí, stejné jako to v ovčí ohradě, které ho bolestivě bodlo, a vedle něho spadl jeden z tetřívků. Popošel, aby ho očichal, a ve stejném okamžiku vystoupil z protějších křovin lovec. Byli od sebe tři metry daleko a poznali se, lovec si všiml, že to je poraněný medvěd s ožehnutou srstí, a medvěd ucítil spálený střelný prach a pach kožených šatů. Grizzly se zvedl na zadní tlapy tak rychle, jako to dokáže jen grizzly – to znamená rychleji než blesk. Muž skočil zpátky, zakopl a upadl a medvěd už stál nad ním. Lovec ležel tváří k zemi bez hnutí jako mrtvý a Míša, dřív než máchl tlapou, ucítil něco, co ho zarazilo. Očichával svou oběť a její pach jako by zvedal oponu nad minulostí nebo tu minulost přivolával. Zapomněl už na dny strávené v lovcově srubu, ale čichový podnět v něm probudil staré city. Zhluboka je nasával čichem a všechna zloba z něho vyprchala. Medvědova nálada se změnila. Obrátil se a odešel, aniž lovci nějak ublížil.

Ach ten zaslepený hlupák s puškou! Nedovedl si to vysvětlit jinak než slovy: „Nikdy nevíte, co takovej grizzly udělá, ale když vás zažene do ouzkejch, tak je nejlíp si lehnout na zem.“ Nikdy ho nenapadlo, že by to huňaté zvíře mohlo tak jednat z dobrých pohnutek, a když vyprávěl ovčákovi o svém dobrodružství v rybníčku, o tom, jak medvěda zasáhl příliš vysoko a ztratil stopu v hořícím lese, dodal: „Ale když se najednou objevil dole u srubu a zaskočil mě, myslel jsem, že udeřila moje poslední hodina. Nevím, Pedro, proč mě neoddělal, ale řeknu ti tohle: medvěd, kterej zadávil tvoje ovce nahoře na pastvinách a v ovčí rokli, je jeden a ten samej. Žádný dva medvědi nemají zadní tlapy stejný, a já jsem našel dost zřetelný stopy.“

„Karamba, a co ten patnáctimetrovej medvěd, kterýho jsem viděl na vlastní voči?“

„Tenkrát v noci sis asi pořádně přihnul. Ale neměj strach, já ho přece jen dostanu.“

Kellyan se tedy vydal na dlouhý hon a použil všech loveckých úskoků, které znal, aby obelstil medvěda. Přizval Lou Bonamyho, protože jeho žluté psisko mělo stopařský výcvik. Naložili svou výzbroj na čtyři koně, převedli je přes horský hřeben na východní úbočí Tallacu a od Míšova štítu, který Kellyan pojmenoval na památku po svém medvíděti, pokračovali v cestě dolů až k Jezeru padajícího listí. Lovec byl přesvědčen, že tam potká nejen svého medvěda, ale i jiné, protože do těch míst se oheň nerozšířil.

Narychlo se utábořili, postavili plátěný přístřešek, spíš aby měli stín než proti dešti, uvázali koně na louce a vydali se na lov. Obešli jezero a získali tak dobrou představu, která zvířata tam žijí: spousta vysoké, několik černých medvědů, dva tři hnědí a šedí medvědi. Na stopu, která vedla podél pobřeží, ukázal Kellyan s krátkou poznámkou: „To je on.“

„Myslíš, že je to Pedrův grizzly?“

„Jo. Ten patnáctimetrovej. Myslím, že ve dne může měřit tak dva metry deset, když stojí na zadních, ale v noci se medvědi samozřejmě zvětšujou.“

Nasadili tedy žluté psisko na stopu. Vedlo je s veselým poštěkáváním a oba lovci za ním klopýtali, jak mohli nejrychleji, a jen občas na psa zavolali, aby tak nepospíchal. Nadělali tolik rámusu, že je Míša slyšel na míli daleko, loudal se právě nad nimi po horském úbočí. Čenich ho vedl k mnoha dobrým, jedlým věcem, proto postupoval proti větru. Ten hluk vzadu dole byl tak podivný, že jej chtěl přezkoumat čichem, proto jej obešel horem, pak sestoupil dolů na návětrnou stranu od toho hluku, a tak se dostal na stopu lovcům a jejich psu.

Čenich mu okamžitě řekl co a jak. Tam vpředu byl lovec, k němuž nedávno pocítil náklonnost; ty dva další pachy mu připomněly vzdálenou minulost – oba nenáviděl. Všechny tři dohromady teď ohlašovaly nepřítele a Míša to vyjádřil dunivým „vúf“, které se mu vydralo z hrdla.

Nejvíc ho vzrušoval psí pach, i když na toho psa určitě dávno zapomněl. Sledoval stopu nepřátel a jeho tlapy našlapovaly rychle a tiše, podivuhodně tiše.

V rozervaném skalnatém terénu je pes málokdy rychlejší než medvěd, a protože lovci na psa ustavičně volali, aby zpomalil, medvěd je snadno dohonil. Držel se za nimi jen nějakých sto metrů – také trochu ze zvědavosti – a sledoval tak psa, který pronásledoval jeho, až náhlý závan větru donesl psovi zezadu medvědí pach. Pes se otočil – to se ví, že když stopované zvíře přímo ucítíte, nepůjdete dál za pachem jeho stopy – a rozběhl se zpátky s docela jiným štěkotem a zježenou srstí.

„Tomuhle nerozumím,“ zašeptal Bonamy.

„To je jasný, cejtí medvěda,“ zněla odpověď; a pes uháněl velkými skoky přímo proti nepříteli.

Míša ho slyšel, jak se blíží, cítil ho, jak se blíží, a nakonec ho i uviděl, jak se blíží. Byl to ten pach, který ho podráždil – pach tyrana z mládí. Probudil se v něm vztek, který v těch dávných dnech cítíval, a byl dost chytrý, aby na psa nastrojil léčku. Ustoupil k jedné straně stopy pod vyčnělý kořen, a když se ten malý žlutý tyran přiblížil, Míša ho srazil jediným mávnutím tlapy právě tak, jako to udělal před lety, ale tentokrát do úderu vložil sílu dospělého grizzlyho. Pes ani neštěkl, druhé rány nebylo třeba. Lovci asi půl hodiny mlčky slídili po okolí, než to místo objevili a z mnoha němých stop vyčetli, co se tu odehrálo.

„Tohle si s ním vyřídím,“ mručel Bonamy. Měl toho mrňavého hafana rád.

„To byl Pedrův grizzly. Ten je určitě tak mazanej, že se dokáže vrátit zpátky po vlastní stopě. Ale teď mu ukážeme!“ A oba přísahali, že toho medvěda buď zabijí, nebo sami zahynou.

Psa už neměli, proto museli vymyslet nový plán. Vybrali si dvě místa vhodná pro hrazenou past, stály tam vždycky dva a dva stromy vedle sebe, které posloužily jako opěrné pilíře. Kellyan se pak vrátil do tábora pro sekeru a Bonamy zatím upravoval půdu.

Když se Kellyan přiblížil k tábořišti, ze zvyku se zastavil a pozoroval okolí. Už chtěl sejít dolů, ale tu postřehl jakýsi pohyb. Nedaleko seděl na zadku medvěd a prohlížel si tábor. Přiškvařené hnědé chlupy vylučovaly jakoukoli pochybnost. Pedrův grizzly a Kellyan se opět ocitli tváří v tvář. Bylo to příliš daleko na jistou ránu, ale přesto zvedl pušku, a právě když se chystal vystřelit, medvěd náhle sklonil hlavu, zvedl zadní tlapu a začal si lízat jakési zranění. Kellyan měl teď na mušce zároveň jeho hlavu i hruď – byl to jistý cíl, tak jistý, že zmáčkl kohoutek až příliš rychle. Minul hlavu i plece, ale podivnou náhodou zasáhl medvěda do tlamy a do zadní tlapy, kulka mu vyrazila jeden zub a utrhla kousek chodidla. Grizzly zafuněl, vyskočil a zuřivě se rozběhl po stráni k lovci. Kellyan vyšplhal na strom a vyčkával, ale mezi ním a medvědem ležel tábor a na ten medvěd teď zaútočil, místo na lovce. Jediné mávnutí prackou a plátěný stan ležel v cárech. Bim! a konzervy letěly na jednu stranu. Žuch! a pytlíky s moukou letěly na druhou stranu. Kř-ř-ř! a mouka zavířila vzduchem jako dým. Rach! a krabice s různými drobnostmi se rozsypala po ohništi. Bác! a vak s náboji dopadl za krabicí. Břink! a vědro na vodu bylo rozbité. Bác-bác-bác! a ze všeho nádobí zbyly střepy.

Kellyan seděl v bezpečí na stromě, ale ani jednou nemohl vystřelit, neměl dobrý výhled, a tak mohl jen čekat, až se bouře uklidní. Medvěd náhodou přišel na láhev jakési tekutiny. Obratněji uchopil předními tlapami, zuby vykroutil zátku a přidržel si láhev u tlamy s komickou dovedností, která prozrazovala dávný cvik. Ať bylo uvnitř, co chtělo, Míšovi to nechutnalo. Začal plivat, tekutinu vylil a pak praštil láhví o zem. Kellyan na to jen udiveně zíral. Pak se od ohniště ozvaly silné rány – prásk! prásk! prásk! To začaly vybuchovat náboje po jednom, po dvou, po čtyřech a v ještě větších salvách. Medvěd se otočil; zničil už všechno v dohledu. Tenhle rachot, který se ozýval vždycky na oslavu Dne nezávislosti, neměl rád, vyskočil proto na stráňku a s hlasitým funěním seběhl dolů na louku. Tam obrátil koně na zběsilý útěk, když tu se dostal lovci pěkně do rány. Znovu ho píchlo do boku olověné žihadlo, otočil se tedy a utekl do lesů.

Lovci byli hanebně poraženi. Trvalo jim celý týden, než napravili všechny škody, které jim natropil huňatý návštěvník, a než se vrátili k Jezeru padajícího listí s novou zásobou střeliva a potravin, s opraveným stanem a doplněnou tábornickou výzbrojí. O své přísaze, že medvěda zabijí, ani moc nemluvili. Pro oba bylo samozřejmé, že je to boj do konečného rozhodnutí. Nikdy neřekli: „jestli ho dostaneme“, ale: „až ho dostaneme“.

Brod

Když opustil zpustošený tábor, stoupal medvěd po táhlém horském úbočí, rozzuřený, ale stále opatrný. Daleko odtud na jižním svahu vyhledal klidné útočiště v zelených houštinách, kde si mohl lehnout a lízat rány a dopřát klidu hlavě, která ho silně bolela od střepu roztříštěného zubu. Ležel tam den a noc, chvílemi ho trápily bolesti, a po celou dobu neměl chuť pohnout se z místa. Druhého dne ho však vyhnal hlad. Opustil brloh, vylezl na nejbližší hřeben, šel po něm a zkoumal čenichem vítr. Ucítil pach lovce. Protože nevěděl, co má dělat, usedl a nedělal nic. Pach sílil, blížil se dusot, pak se podrost rozestoupil a z něho vyjel jezdec na koni. Kůň zafrkal a pokusil se otočit, ale hřeben byl úzký a jediný chybný krok mohl mít zlé následky. Kovboj koně udržel, a přestože měl pušku, nepokusil se vystřelit na sveřepé zvíře, které mu zatarasilo stezku a teď na něho mžouralo. Byl to zkušený horal, proto zkusil trik, který už dávno znali Indiáni, od nichž se ho také naučil. Začal „čarovat“ hlasem.

„Koukej, medvěde,“ řekl nahlas. „Já ti nic neudělám. Nic proti tobě nemám, a ty teda nemáš žádný právo mít něco proti mně.“

„Grú-u-u-m,“ odpověděl medvěd tiše hlubokým hlasem.

„Hele, já se s tebou nechci prát, i když mám tadyhle moc užitečnou bouchačku. Já vod tebe nechci nic jinýho, než abys uhnul a nechal mě projet po týhle pěšině, a já si pudu po svejch.“

„Grau-vú-ú-vau,“ mručel grizzly.

„Čestný slovo, že to tak udělám, kamaráde. Nech mě na pokoji. Já nepotřebuju nic jinýho, než mít na pět minut volnou cestu.“

„Grau-grau-vau-ú-amf,“ zněla odpověď.

„Koukej, tohle místo se nijak nedá vobejít, je to jediná cesta a ty mi tady náhodou zacláníš. Musím tudy projet, poněvadž se nemůžu vobrátit. Tak co, platí? Necháme toho, nebudem se prát?“

Medvěd docela určitě neviděl nic než člověka, který vydává záhadné mírumilovné, jednotvárné zvuky. Ještě naposledy zamručel „gra–f“, zamrkal, zvedl se a vykročil dolů po svahu a kovboj přinutil vzpírajícího se koně, aby přešel nebezpečné místo.

„No jo,“ zachechtal se, „tohle nikdy nezklame. V tomhle jsou medvědi většinou stejný.“

Kdyby medvěd dokázal jasně myslet, byl by asi řekl: „Tohle je jistě nějaký nový druh člověka.“

Peřeje

Medvěd putoval dál a pozorně zkoumal čichem vzduch, míjel nesčetné vůně bobulí, kořínků, tetřívků a vysoké zvěře, až ucítil nový, zvlášť silný a příjemný pach.

Nebyla to ovce ani zvěřina, ani zdechlina. Byla to vůně živoucího masa. Nechal se jí vést, až přišel na loučku a tam je našel. Bylo jich pět, hnědých nebo hnědobílých tvorů tak velkých jako on sám, ale nebál se jich. Probudil se v něm lovecký pud s loveckou odvahou a touhou po velkém činu. Začal se k nim plížit proti větru tak, aby je sám stále cítil, ale aby ho ti tvorové ucítit nemohli. Dostal se až k okraji lesa. Tam se musel zastavit, jinak by ho uviděli. Nedaleko bylo napajedlo. Potichu se napil a pak ulehl do houštiny, odkud měl dobrý výhled. Uplynula hodina. Slunce se sklonilo k západu, dobytčata se zvedla a začala se pást. Jedno z nich, to malé, se pomalu blížilo a potom najednou popošlo k napajedlu. Medvěd viděl, že přišla jeho chvíle, a když se dobytče těžce přebrodilo blátem a sklonilo hlavu k vodě, vztyčil se a plnou silou udeřil. Mířil kolmo na temeno lebky a rána přesně zasáhla cíl. Medvěd však nevěděl nic o rozích. Tlapa dopadla na mladý ostrý roh obrácený vzhůru a zlomila jej; úder ztratil polovinu síly. Dobytče padlo, ale medvěd mu hned musel zasadit novou ránu, aby je dobil. Potom je začal zuřivě trhat ze vzteku nad poraněnou tlapou. Ostatní zvířata utekla. Grizzly uchopil jalovici do tlamy a vyšplhal s ní po úbočí do svého brlohu. Měl teď zásobu potravy a znovu ulehl, aby si lízal ránu. Byla bolestivá, ne však vážná, a asi za týden byl grizzly Míša zase v pořádku. Toulal se po lesích kolem Jezera padajícího listí a pouštěl se i dál na jih a k východu, protože jak rostl, rozšiřoval svoje loviště – král se ujímal vlády ve svém království. Občas se střetl s jiným medvědem a vyzkoušel na něm svoji sílu. Někdy zvítězil, jindy byl poražen, a jak měsíce míjely, byl stále větší, rostl, získával zkušenosti i větší sílu.

Kellyan mu byl stále na stopě a dověděl se aspoň hlavní příhody z jeho života, protože jeho stopu vždycky poznal podle zvláštních znamení, která ji odlišovala od stop jiných medvědů. Když si stopy pozorně prohlížel, všiml si okrouhlé rány na přední tlapě i na zadní tlapě. Byla tu však ještě další známka: v táboře, kde po medvědovi střelil, posbíral lovec štěpinky kosti a po dlouhém uvažování usoudil, že mu roztříštil tesák. Dlouho váhal, zda má vyprávět o tom, jak zasáhl jedinou ranou zub a zadní tlapu, ale později získal pádnější důkaz o tom, že to tak skutečně bylo.

Žádná dvě zvířata nejsou úplně stejná. U těch druhů, které se sdružují do stád, bývají jedinci méně odlišní než u druhů, které ve stádech nežijí, a samotářský grizzly se vyznačuje velkou individualitou. Většina šedých medvědů si tře hřbet o stromy a vyznačují tak svoji výšku. Někteří se o strom opřou a drásají ho předními tlapami. Jiní zas předními tlapami kmen obejmou a škrabou po něm drápy zadních tlap. Míša měl svůj zvláštní způsob značení; nejdřív si třel hřbet, potom se obrátil a hryzal kmen tesáky.

Kellyan to zjistil, když si jednou prohlížel takový „medvědí strom“. Stopoval medvěda celé ráno, našel na prašné stezce řadu dokonalých stop, a tak poznal, že kulka z pušky zasáhla patu zadní tlapy a že v přední tlapě na stejné straně je velká okrouhlá rána – to byla ta, kterou způsobil kravský roh. Když došel k medvědímu stromu, do něhož grizzly vyryl svůj monogram, jasně poznal dílo medvědích zubů. Jeden z horních tesáků byl vylomený a Lan teď znal všechny poznávací znaky svého medvěda.

„Je to pořád ten starej grizzly,“ řekl svému druhovi.

Po celou tu dobu ho ani nezahlédli, proto začali budovat řadu medvědích pastí. Medvědí past je z těžkých klád a má padací dveře z přitesaných fošen. Vnadidlo leží na spoušti až v nejzazším rohu; škubne-li se s ním, dveře spadnou. Dalo jim to týden tvrdé práce, než postavili čtyři takové pasti. Nenalíčili je hned, protože žádný medvěd se nepřiblíží k věci tak podezřele nové. Někteří medvědi se k ní odváží, teprve až ji ošlehá déšť a vítr do šeda. Lovci však odstranili všechny třísky, čerstvě otesané dřevo zamazali blátem, vnitřek potřeli zahnívajícím masem a do každé pasti pověsili na spoušť kus odleželé zvěřiny.

Tři dny do těch míst nešli, věděli, že nejdřív musí vyprchat lidský pach, a pak našli jen jednu past zavřenou – dveře byly dole. Bonamyho to silně vzrušilo, protože nedaleko narazili na medvědí stopu. Ale Kellyan prozkoumal půdu a najednou se hlasitě rozesmál.

„Podívej se na tohle,“ ukázal na něco, co se podobalo medvědí stopě, bylo to však sotva pět centimetrů dlouhé. „Tohle je ten medvěd, kterýho najdem uvnitř. Má pěknej ocas ten medvěd,“ a Bonamy se rozesmál taky, když si uvědomil, že do té velké pasti chytili jen malinkatého skunka.

„Příště pověsíme návnadu vejš a spoušť nesmí jít tak lehko.“

Před obchůzkou si natřeli boty kusem zapáchajícího masa a opět k pastím nešli celý týden.

Někteří medvědi nežerou skoro nic jiného než kořínky a bobule; někteří medvědi mají nejraději velké černé lososy, které loví v tůních při velkém lososím tahu; a někteří medvědi si zvlášť oblíbí maso. Těch je málo; stávají se z nich krvežízniví dravci a brzo je potkává smrt. Míša patřil k tomu poslednímu druhu a rostl jako svalnatý, masem živený gladiátor z dávných dob – byl větší, silnější a zuřivější než jeho příbuzní, kteří se živili jen ovocem a kořínky. Naproti tomu miloval i med. Lovec na jeho stopě zjistil, že vždycky vyhrabe každé včelí hnízdo, které najde, a když žádné nenajde, žere medonosné kvítky zavěšené na vřesových stoncích jako rolničky. Kellyan si rychle všiml každé podrobnosti.

„Povídám, Bonamy, musíme sehnat nějakej med.“

Strom s včelím hnízdem hned tak nenajdete, nemáte-li med, abyste mohli nakrmit včely, které vás pak povedou přímo k cíli. Bonamy se tedy rozjel z hor do nejbližšího tábora, k Tampicovi a jeho ovčímu stádu. Med tam nezískal, jen trochu cukru, z něhož vyrobil sirup. Na třech nebo čtyřech různých místech chytili včely, označili je bavlnou, nakrmili sirupem a pustili. Když včely vzlétly, sledovali jejich dráhu, dokud se jim chomáček bavlny neztratil z dohledu, potom šli přímo tím směrem, až našli hnízdo. Pak v každé pasti položili na spoušť jutový pytlík naplněný včelími plástvemi. Té noci, když grizzly kráčel dlouhým houpavým krokem, jímž neúnavně polyká kilometry jako rozjetý vlak, strážce čenich zachytil lákavou vůni, která víc než co jiného slibovala blaho. Míša se za ní rychle rozběhl, a když po míli dorazil k podivné jeskyni z klád, zastavil se a větřil. Byl tu pach lovců, ano, ale především vůně té dobroty. Obešel past, aby zjistil co a jak, a poznal, že je to uvnitř; potom do ní opatrně vstoupil. Někde nablízku zašustila lesní myš. Očichal návnadu, olízl ji, a pak ji začal žvýkat, sliny mu jen tekly, ohromně mu to chutnalo. Trhl pytlíkem, aby z něho dostal víc medu, a tu bác, velké dveře za ním zapadly a Míša byl chycen. Rychle couvl, vrazil do dveří a zmocnil se ho pocit, že mu hrozí nějaké nebezpečí. S námahou se obrátil a zaútočil na dveře, byly však velmi pevné. Prozkoumal bednění a pokusil se přehlodat břevna v místech, kde se zdála nejslabší. Ale žádné nepovolilo. Ohlodal je, rval střechu i podlahu, ale byly to těžké, tvrdé klády, spojené a stažené v jediný val.

Jak tak zuřivě zápolil, vyšlo slunce a jeho zář pronikla malými škvírami ve dveřích, a tak napřel všechnu svoji sílu proti nim. Byly hladké, neměl se na nich skoro čeho zachytit, ale rval je tlapami i tesáky, až se uvolnilo jedno prkno po druhém. Posledním náporem rozbité dveře úplně vyvrátil a byl zase volný.

Muži četli ze stop celý příběh tak jasně jako z knihy. Ba ještě lépe než z knihy, protože úlomky prken nikdy nelžou a stopa, která vedla do pasti a z pasti zase ven, patřila velkému medvědovi s poraněnou zadní tlapou a zvláštní okrouhlou jizvou na přední tlapě. Rozdrásaná břevna uvnitř pasti podávala svědectví o přeraženém tesáku.

„Už jsme ho měli, ale vyzrál na nás. No nevadí, ještě uvidíme!“

Znovu na něho políčili a zase se chytil, protože medu nedovedl odolat. Ráno však opět našli jen trosky své pasti.

Pedrův bratr znal muže, který chytal medvědy do pasti, a ovčák si pamatoval, že dveře nemusí být ani tak silné, ale spíš dobře spojené, aby nepropouštěly jediný paprsek světla. Pobili je tedy zvenčí celé dehtovým papírem. Ale medvěd se naučil z pasti unikat. Když sežral návnadu, nerozbil dveře, kterými neprosvítalo světlo, ale strčil jednu tlapu pod ně a nadzvedl je. Tak křížil jejich plány a pohrával si s pastmi, až Kellyan vyhloubil žlábek, do něhož dveře zapadly, a medvěd už pod ně nemohl strčit tlapu. Ale v té době už bylo velmi chladno a přibývalo sněhu. Medvědí stopy zmizely. Lovci věděli, že jejich grizzly spí zimním spánkem.

Řečiště se prohlubuje

Duben poslal sněhy z vysoké Sierry zpátky do moře. Kalifornské žluny vesele pokřikovaly. Zásobárny v dutinách stromů byly skoro prázdné, ale ony se radovaly, že jsou na světě. Jejich křik znamenal totéž, co znamená zpěv pro drozda nebo hlas svátečních zvonů pro nás – ten velký rámus měl vyjádřit jejich radost. Vysoká zvěř se proháněla po lesích, tetřívci tokali, potůčky zurčely – všude bylo plno hlučného veselí.

Kellyan a Bonamy se znovu vydali po medvědích stopách. „Teď už je zas venku z brlohu a lehko ho vyslídíme, poněvadž v každým dolíku leží spousta sněhu.“ Vrátili se dobře připraveni na dlouhý lov. Ve výzbroji měli pušky, med pro návnady a velké ocelové pasti s čelistmi jako krokodýlí zuby. Opravili staré pasti, kterým čas jen přidal na účinnosti, položili do nich novou návnadu a chytili tak několik černých medvědů. Ale grizzly, jestliže se tu vůbec někde zdržoval, se naučil pastím vyhýbat.

Zdržoval se však někde blízko a muži to brzy zjistili. Jeho zimní spánek už skončil. Našli ve sněhu stopy s okrouhlou jizvou a vedle nich nebo právě před nimi byly jiné stopy menšího medvěda.

„Heleď,“ ukázal Kellyan na menší stopu. „Teď je doba páření, náš grizzly má líbánky.“ A chvilku šel po stopách, ne snad proto, že by si myslel, že párek dohoní, ale prostě proto, aby se dověděl, kudy brousili. Sledoval stopy víckrát a po několik mil a hodně se z nich dověděl. Na jednom místě se připojovala stopa třetího medvěda. Byly tam známky boje, stopy vyprávěly, jak byl soupeř zahnán na útěk a jak párek medvědů pak pokračoval v cestě. Jednou ho stopa vedla dolů z rozervaných hor na místo, kde větší medvěd vystrojil svatební hostinu, ještě tam ležela zpola sežraná zdechlina býčka a měkká hlína toho hodně vypověděla o boji, který se před hostinou odehrál. Medvěd chytil býčka za nozdry, jako by chtěl dokázat svoji sílu, a chvilku ho držel – to vyprávěl široký pruh zdupané půdy. Býček se vzpíral a hlasitě bučel – pro medvědici to byla jistě příjemná hudba – až konečně grizzly usoudil, že přišla vhodná chvíle, aby býčka srazil ocelovými tlapami.

Jen jednou lovci spatřili ten párek, zahlédli medvěda tak velkého, že málem uvěřili Tampicově povídačce, a menší medvědici, jejíž huňatá kožešina se na slunci hnědě a stříbrně leskla.

„Ach, bože, nejsou tohle nejkrásnější tvorové, jaký kdy chodili po zemi?“ Oba lovci na ně upřeně hleděli, dokud jim nezmizeli v pichlavých houštinách. Byl to jen úzký pruh houští a medvědi se museli za minutu objevit na druhé straně. Muži si připravili pušky, ale z jakéhosi nepochopitelného důvodu se dvojice už neukázala. Vůbec z houštin nevyšla, a než si to lovci uvědomili, byl párek medvědů už daleko a oni ho víckrát nespatřili.

Ale viděl ho Faco Tampico. Byl právě na návštěvě u svého bratra a chodíval na lov do východního podhůří; doufal, že dostane kus vysoké. Jeho malá černá očka zahlédla dvojici medvědů, která se držela pohromadě a toulala se spolu po lesích. Medvědi byli hluboko pod ním. Cítil se bezpečný a poslal za nimi kulku, která srazila medvědici; přerazila jí páteř. Padla na zem s bolestným nářkem a marně se pokoušela vstát. Grizzly pobíhal kolem a snažil se čenichem zjistit, kde je nepřítel. Faco vystřelil znovu. Rána a obláček dýmu grizzlymu prozradily nepřítelův úkryt. Vztekle začal šplhat do skalního srázu, ale Faco vylezl na strom a grizzly běžel zpátky ke své družce. Faco opět vystřelil. Grizzly ještě jednou proti němu vyrazil, ale tentokrát ho už nemohl najít, proto se vrátil k medvědici.

Nikdy se nezjistí, zda to byl záměr nebo náhoda, ale když Faco znovu vypálil, Míša stál v ráně a kulka ho zasáhla. Facovi došly náboje a grizzly proti němu zaútočil jako předtím, po nepříteli však nebylo nikde ani stopy. Utekl – přehoupl se přes terénní překážku, jakou nedokáže zdolat žádný medvěd – a brzy byl na míli daleko. Velký medvěd odkulhal ke své družce, ale ta už neodpovídala na jeho doteky. Nějaký čas hlídkoval nablízku, nikdo však nepřicházel. Stříbřité kůže se nikdy nedotkl žádný člověk, Míša ji v zoufalství roztrhal na cáry a opustil to místo.

Svět byl plný lovců, pastí a pušek. Míša se vydal do nižších kopců, kde se pásly ovce a kde už kdysi přepadl Pedrovo stádo. Šel kulhavým krokem, nová rána ho bolela. Zachytil pach nepřítele, který mu zabil družku a byl by ho sledoval, ale ztratil se mu tam, kde se k němu připojila stopa koně. A přece ten pach ucítil té noci znovu spolu s pachem kdysi tak důvěrně známým. Sledoval jej, plný bolesti a hněvu. Zavedl ho ke zchátralé usedlosti, k domu Tampicových rodičů. Když tam velký medvěd přicházel, vyhrnuly se zadními dveřmi dvě lidské postavy.

„Muži,“ ječela žena, „modleme se! Modleme se k Panence Marii, aby nám pomohla.“

„Kde je moje pistole?“ křičel muž.

„Spolehni se na Panenku Marii,“ řekla vyděšená žena.

„Jo, kdybych měl kanón nebo kdyby tohle byla kočka, tak jo. Ale když se mám s touhle předpotopní bambitkou postavit medvědovi velkýmu jako hora, tak se rači spolehnu na strom.“ A starý Tampico se drápal na borovici.

Grizzly nahlédl do chalupy, pak vlezl do ohrady pro vepře, zabil největšího štětináče – byl to pro něho nový druh masa – a odnesl si ho k večeři.

Chodil do té ohrady znovu a znovu, a dokud se mu nezahojilo zranění, našel tady vždycky dost potravy. Jednou tu narazil na samočinnou pušku, ale byla zamířena příliš vysoko. Lidé si mysleli, že náboj letící asi sto osmdesát centimetrů nad zemí musí medvěda smrtelně zasáhnout; ale kulka mu přeletěla přes hlavu, a tak z té léčky vyvázl nezraněn; to byl jasný důkaz, že je to ďábel. Grizzly časem pochopil, že lidský pach znamená nebezpečí. Opustil tedy malé údolí, v němž stála chata, a putoval dolů na pláně. Jedné noci šel kolem jakéhosi domu, a když jej míjel, objevil dutou věc, která lahodně voněla. Byl to čtyřiceticentimetrový soudek od cukru, na dně ještě trocha cukru zůstala; strčil tedy dovnitř svoji velkou hlavu a soudek, ježící se na okraji hřebíky, mu na hlavě uvázl. Zuřivě s ním začal pobíhat, divoce do něho bil tlapami a řval, až ho výstřel z oken stavení přiměl k takovému zoufalému náporu, že roztříštil soudek na kousky a zbavil se tak věci, která mu zakrývala výhled.

Tak pomalu začínal chápat: přibližovat se k lidským doupatům znamená vždycky nepříjemnosti. Od té doby si opatřoval potravu v lesích a na pláních. Jednou ucítil lidský pach, který mu připomněl den, kdy ztratil svoji družku. Vydal se po té stopě. Pohyboval se na svou postavu neuvěřitelně tiše, razil si cestu pichlavými houštinami, zelenými křovisky a džunglí jezerní skřípiny, až došel na rovnou pláň. Pach ho vedl dál a byl teď čerstvější. Daleko vpředu viděl bílé skvrny, které se pohybovaly. Medvědovi to nic neříkalo, protože ještě nikdy neucítil pach divokých hus a sotva kdy je zahlédl. Stopa, kterou sledoval, však vedla dál. Rychle šel po ní, až před ním porost skřípiny tiše zašelestil a pach stopy se proměnil přímo v pach lidského těla. Drtivý výpad, jediný úder – a lov na divoké husy skončil dřív, než začal. A tak Facovy ovce zdědil jeho bratr Pedro.

Povodeň

Jako člověka mohou na nějaký čas ovládnout vášně, tak i zvířata může posednout nějaká bláznivá touha. Toho roku se zdálo, že všechny schopné šedé medvědy v oblasti Sierry posedla touha po hovězím mase. Dlouho se o nich vědělo, že se živí kořínky a sběrem bobulí a že nejsou útoční, pokud je lidé nechávají na pokoji, ale teď jako kdyby všichni společně sestoupili na pastviny a začali se živit jen masem.

Přepadali jeden dobytkářský ranč po druhém a zdálo se, že si celý kraj rozdělili mezi sebe medvědi neuvěřitelně velcí, lstiví a nebezpeční. Rančeři nabízeli odměny – dobré odměny, stále větší odměny a nakonec opravdu vysoké odměny – ale medvědi řádili dál. Padlo jich jen málo a nevybíraví vtipálkové začali nazývat různé ranče v kraji ne podle značky, jakou tam vypalovali dobytku, ale podle grizzlyho, který si proměnil ranč ve svůj revír.

O novém druhu medvědů se povídaly podivuhodné věci. Nejrychlejší byl Blesk, placervillský zabíječ dobytka, který uměl zaútočit z houštin vzdálených třicet metrů a potom chytit býka dřív, než se mohl obrátit a utéci. Dokázal dokonce chytit vychrtlého koníka na otevřené rovině. Nejprohnanější byl Strakáč, grizzly od řeky Mokelumne, který zabíjel především chovné kusy. Dovedl si vybrat mezi padesáti kříženci čistokrevného merinového berana a mezi obyčejným skotem nejlepší herefordské plemeno. Zabíjel každou noc nový kus dobytka a nikdy se k němu nevracel; nebylo možné ho ani chytit do pasti, ani nalákat na otrávenou návnadu.

Málokdy někdo zahlédl „grizzlyho s cvočkem“ od Ptačí řeky, jehož stopa prozrazovala okrouhlou jizvu na tlapě. Obestíralo ho tajemství a děs. Pohyboval se a zabíjel jen v noci. Jeho oblíbenou potravou byli vepři; a zabil už i několik lidí.

Ale ze všech nejpodivuhodnější byl Pedrův grizzly, „Hassayampa“ – tak se ovčákovi říkalo – přišel jedné noci do Kellyanova srubu.

„Já ti říkat, je pořád tam. Už mi zabít tisíc ovce. Tys říkat, že ho zabít. Je velkej víc než tahle strom. Žrát jenom ovce, hodně moc ovce. Já ti říkat, je to Gringo ďábel, je to ďábel medvěd. Já mít tři kráva, dvě tlustá a jeden tenká. Chyt a zabít dvě tlustá a ta hubená utíkat pryč. Medvěd se válet na prachu, udělat moc velkej prach. Ta tenká kráva se jít mrknout, co dělat ten prach, a von ta kráva chytit a zabít. Můj táta mít včely. Ten ďábel medvěd je sežrat. Já vědět, že von, poněvač mít vyraženej tesák. Namazat si na čumák borovej smůla a včely ho nemoct píchat žihadlem a von je pak všecky sežrat. Je to dycky ďábel. Sežrat takovej shnilej červená bobule, až se s nich nadrátovat. Potom jít a zabít ovce jenom pro psina. Chytit velkej černej bejk za čumák a taky jenom pro psina ho táhnout jako krysa. Zabít hodně kráva a ovce a taky zabít můj brácha Faco pro psina. Je ďábel. Tys mi slibovat, že ho zabít, ale tys ho nikdy nezabít.“

To je stručný výtah z Pedrova vzrušeného výkladu.

A v kraji byl ještě jeden medvěd – velký medvěd, který měl revír od řeky Stanislaus až k řece Merced a říkalo se mu Monarcha. Lidé věřili – ba věděli docela jistě – že je to největší medvěd na světě, zvíře s nadpřirozenými schopnostmi. Zabíjel a požíral krávy, ale ovce rozháněl a s býky bojoval jen pro zábavu. Dokonce se povídalo, že když se někde objevil nějaký neobyčejně velký býk, jistě tam přijde i Monarcha, kterého bavilo bojovat s důstojným soupeřem. Byl to zabíječ dobytka, ovcí, prasat a koní, a přece ho znali jen podle stop. Nikdo ho nikdy neviděl a zdálo se, že plánuje své noční nájezdy s úžasnou obezřetností, takže se vždycky vyhne všem nástrahám.

Rančeři se spojili a vypsali zvlášť vysokou odměnu za každého grizzlyho, který bude v kraji zabit. Přišli lovci medvědů a chytili do pastí několik hnědých a skořicových medvědů, ale zabíječ dobytka řádil dál. Nalíčili lepší pasti ze silné oceli a železných prutů a nakonec chytili zabíječe grizzlyho od řeky Mokelumne. Ze stop v prachu vyčetli, jak konečně přišel a učinil osudný krok; ale ocel praskne, železo se ohne. Stopy velkého medvěda vypovídaly jasně: chvíli zuřil a pokoušel se setřást tvrdého černého plaza, který se mu zakousl do tlapy; potom vyhledal omletý balvan, rozbil o něj past na kousky a tím si tlapu uvolnil. Od té doby byl každý rok prohnanější, obrovitější a působil větší škody.

Kellyan a Bonamy sestoupili z hor, přilákáni nabízenými odměnami. Viděli veliké stopy: zjistili, že dobytek není zabíjen na všech místech současně. Zkoumali všechny podrobnosti a pokračovali v lovu. Časem nacházeli v prachu dokonalé otisky stop různých medvědích oblud, které řádily v končinách od sebe značně vzdálených, a zjistili, že dobytek byl všude zabíjen stejným způsobem – zvířata měla rozdrásané nozdry a zlomený vaz. Nakonec porovnali stopy na stromech, o něž se medvědi drbali a jejichž kůru drásali předními tlapami; v celém rozlehlém kraji byly stejné a všude měl medvěd jeden tesák přeražený. A Kellyan prohlásil s naprostou jistotou; „Pedrův medvěd, Grizzly s cvočkem, Blesk a Monarcha jsou jeden a ten samej medvěd.“

Mužík z hor a dlouhán z předhůří se rozhodli, že toho medvěda dostanou, a své rozhodnutí začali provádět s ohromným úsilím – tak jako řeka, která narazila na přehradu, a začala proto vyvíjet tím větší tlak.

U toho medvěda selhávaly všechny nástrahy. Ocelovou past uměl rozbít a žádná past z klád nebyla tak pevná, aby toho rozzuřeného slona zadržela. Návnad si nevšímal; ze zadáveného kusu nežral nikdy dvakrát.

Dva lehkomyslní mládenci jeli jednou po jeho stopě až k úzké skalnaté úžlabině. Koně nechtěli dál, a tak mládenci vstoupili do žlebu pěšky a už je nikdy nikdo nespatřil. Mexičané z něho měli pověrečnou hrůzu, věřili, že je nezranitelný. A grizzly, obávaný a známý pod jménem Monarcha, řádil v dobytkářském kraji další rok. V noci zabíjel na otevřených rovinách, přes den se uchyloval do své pevnosti v blízkých kopcích, kam za ním jezdci na koních nemohli.

Bonamy musel odjet, ale Kellyan jezdil sem a tam celé léto a celou zimu – protože grizzly se už neukládal k zimnímu spánku – ale všude dojel buď příliš pozdě, nebo zase příliš brzy a s Monarchou se nesetkal. Chtěl se už vzdát dalšího pronásledování, ne snad ze zoufalství, ale proto, že mu docházely peníze – a tu přišla zpráva, že jakýsi boháč, majitel velkého časopisu, zvýšil nabízenou odměnu na desetinásobek a slíbil ji tomu, kdo Monarchu dostane živého.

Kellyan poslal pro svého starého společníka, a když se proslechlo, že minulé noci byly známým způsobem zadáveny tři krávy na pastvinách nedaleko ranče U zvonu, nešetřili koně ani sebe, jen aby tam dojeli co nejdřív. Desetihodinová noční jízda koně k smrti unavila, ale muži byli jako z oceli a ztratili jen necelou minutu, než jim přivedli čerstvé koně. Nedávno zadávená dobytčata ještě ležela na místě a kolem byly velké stopy se zvláštními jizvami prozrazujícími medvědovu totožnost. Žádný lovecký pes by po nich nedokázal jít s větší jistotou než Kellyan. Pět mil před úpatím hor byla neproniknutelná houština. Velké stopy vedly dovnitř, ale ven z ní už nevycházely. Bonamy se tam tedy posadil na stráž a Kellyan ujížděl s tou zprávou zpátky. „Sedlejte koně, máme nejlepší příležitost,“ zněla výzva. Muži spěšně snímali pušky z věšáků a upevňovali si nábojové pásy, ale Kellyan je zarazil.

„Koukněte, hoši, máme ho tam pěkně v hrsti. Z toho houští nevyjde, dokud nebude noc. Jestli ho střelíme, dostanem odměnu jenom od rančerů. Ale jestli ho chytnem živýho – a to je na takovým otevřeným místě lehký – dostanem odměnu od toho novináře, a ta je desetkrát větší. Nechte pušky doma, postačej nám lasa.“

„Proč bychom neměli mít pušky pro všecky případy po ruce?“

„Poněvadž znám svý lidi. Když se vám dostane na mušku, neodoláte a střelíte po něm. Nechte pušky rači doma. S lasama dostanem desetkrát víc prachů.“

Tři z nich si přesto vzali těžké pistole. Toho dne vyjelo sedm statných jezdců na sedmi skvělých koních k boji s Monarchou. Grizzly byl ještě v houštinách, bylo teprve ráno. Házeli tam kameny a hulákali, aby ho vyhnali ven, ale marně se o to pokoušeli až do samého poledne, kdy se zvedl čerstvý vítr, jenž v tu denní dobu vane z hor na planinu. Pak zapálili na několika místech trávu a do houštin pronikly plameny a kotouče dýmu. Ozvalo se odtamtud praskání, které přehlušilo i hukot ohně, zvuk lámaných křovin a na vzdáleném konci z nich vyrazil Monarcha, Pedrův grizzly, medvěd Míša. Hned byli kolem něho všichni jezdci, ozbrojení místo puškami pouze dlouhými koženými hady, jejichž smyčky krouží vzduchem a ohlašují zajetí nebo smrt. Muži mlčeli, ale koně poděšeně frkali a vyhazovali. Grizzly mrkl po jezdcích, koním nevěnoval skoro žádnou pozornost. Potom se klidně obrátil a rázně vykročil k přátelským horám.

„Pozor, Bille! Manueli! Teď záleží na vás!“

Ti ušlechtilí koně, ti silní chlapi! Ten nádherný starý grizzly! Jako kdybych vás teď viděl před sebou: pastevce dobytka a zabíječe dobytka stojící tváří v tvář!

Tři nejlepší jezdci z kraje, které nikdy nedokázal shodit žádný kůň, se jen vznášeli a kroužili jako sokoli; jejich lasa opisovala vzduchem kruhy a zpívala, zpívala stále ve vyšší tónině a Monarcha, zmatený, ale dosud málo podrážděný, se zvedl na zadní tlapy a hleděl dolů z té obří výšky na muže a na koně. Říká se, že na vítěze přechází síla poraženého; je-li tomu tak, pak v té mocné medvědí hrudi, v těch prackách mohutných jako býčí šíje byla síla tisíce zvířat, která přemohl v boji.

„Karamba, to je medvěd. Pedro se ani tak moc nemejlil!“

„Huí – huí – huí!“ vyletěla lasa. „Švih – plesk!“ dopadla první, druhá, třetí smyčka. Tihle chlapíci nikdy nechybili cíl. Tři lana dopadla na šíji velkého zvířete a tři koně vyrazili vpřed. Ale medvědovy tlapy byly hbitější, než si mysleli, vyletěly vzhůru, strhly smyčku a koníci pobídnuti ostruhami, připraveni na prudké trhnutí, se volně rozběhli a táhli lasa za sebou.

„Hej – Hale! Hej – Lane! Nadjeďte mu!“

Grizzly, kterému se ten nerovný boj nelíbil, zamířil k horám. Ale hbitý Mexičan v sedle vykládaném stříbrem za ním poslal svištící kožené laso, a když se přesně mířená smyčka zaklesla na medvědově zadní tlapě, strhl koně na zadek a mocným trhnutím Monarchu zastavil. Grizzly hněvivě zafrkal a obrátil se; uchopil šňůru do mohutných čelistí a překousl ji asi tak, jako by pes překousl kost. Vzepjatý koník odletěl stranou.

Jezdci teď kroužili kolem něho a čekali na vhodnou příležitost k výpadu. Několikrát mu laso dopadlo na šíji, ale vždycky smyčku strhl tak lehce, jako kdyby to byla hra. Znovu ho chytili za tlapu, laso s ním škublo a dva silní koně ho svou váhou skoro strhli k zemi. Teprve teď se rozzuřil. Rozpomněl se na dávné časy nebo spíš na svůj dávný zvyk, na dny, kdy se naučil znenadání udeřit na štěkající smečku, která uskakovala před jeho ranami. Byl už daleko od spálené houštiny, ale nablízku rostlo osamělé křoví, postavil se k němu svým širokým hřbetem a čekal na nepřátele, kteří kolem něho kroužili. Jezdci pobízeli postrašené koně blíž a blíž a Monarcha je pozoroval – vyčkával tak jako kdysi dávno, když na něho doráželi psi, až se srazili do houfu, pak mezi ně vpadl jako ničivá lavina. Kdo by se dokázal vyhnout medvědovu úderu! Když vyrazil, země se zachvěla, a když udeřil, země se zatřásla. Tři muži a tři koně, každý letěl jinam. Zvedl se hustý sloup prachu, věděli jen to, že medvěd udeřil – udeřil – udeřil! Koně už nikdy nevstali.

„Santa Maria!“ vykřikl smrtelně zraněný muž a jezdci, kteří zůstali v sedle, zaútočili, aby odlákali medvěda. Tři koně mrtví, jeden muž mrtvý, jeden těžce zraněný, jen třetí vyvázl bez pohromy.

„Prásk, prásk, prásk,“ zaštěkaly pistole. Medvěd uháněl kolébavým krokem k spásným horám a v jeho stopách ujížděli čtyři jezdci pobízeni Kellyanem. Předjeli ho a obrátili se čelem proti němu. Pistole medvěda na mnoha místech poranily.

„Nestřílejte – nestřílejte – musíme ho unavit,“ naléhal lovec.

„Unavit? Koukni se na Carlose a Manuela. Jak mu to bude dlouho trvat, než s náma udělá to, co udělal s nima?“ A pistole se znovu zuřivě rozštěkaly a palba pokračovala, dokud nevystříleli celé zásobníky. Monarcha se rozzuřil, až mu z tlamy stříkala pěna.

„Do toho! Zachovejte klid,“ křičel Kellyan.

Jeho laso vyletělo, když medvěd na okamžik zvedl svou smrtící přední tlapu. Smyčka se mu zaklesla za zápěstí. „Huí, huí,“ zasvištěla další dvě lasa a chytila ho za šíji. Když se smyčka zadrhne na býkově velké neohebné noze, je zvíře bezpečně chyceno, ale grizzly zvedl pružnou přední tlapu, která připomíná lidskou ruku, a jediným škubnutím ji osvobodil. Dvě smyčky, které se mu zaklesly na šíji, byly pevně utaženy, nemohl se z nich vyvléknout. Na druhém konci lasa byli koně a ti ho táhli a škrtili. Muži hulákali, popojížděli kolem něho a číhali na další vhodnou příležitost; a tu se Monarcha pevně vzepřel oběma předními tlapami, napjal své mohutné plece, a přestože mu docházel dech, napřel všechnu sílu proti oběma koženým šňůrám, tak jako kdysi Samson napřel sílu proti sloupům domu Filištínských. Vzpírající se koně byli i s jezdci taženi dál a dál a rozrývali kopyty zem. Medvěd s nimi couval rychleji a rychleji, oči mu lezly z důlků, jazyk měl vyplazený.

„Nepovolte, držte ho pevně!“ a oba muži, kteří medvěda chytili do lasa, se sjeli k sobě, aby mu mohli lépe vzdorovat. Urostlý, silný Monarcha, rozzuřený k nepříčetnosti, teď viděl svoji příležitost a vyrazil vpřed jako blesk. Koně uskočili a málem se jim podařilo uniknout; ale druhý kůň se opozdil o zlomek vteřiny. Strašná tlapa s ocelovými drápy mu jen lehce přejela po slabinách. Jak snadno se to řekne! Ale raději ani nebudu psát, co to ve skutečnosti znamenalo.

Vyděšení jezdci upustili lasa a Monarcha se zlobným bručením a funěním táhl ty kožené šňůry do hor, aby je tam v klidu překousal. Zbytek statečné výpravy se smutně vracel zpátky.

Ozvala se trpká slova, chlapi proklínali Kellyana.

„To zavinil on. Proč jsme si nesměli vzít pušky?“

„Máme na tom vinu všichni,“ odpověděl, ale pustili se do něho, až Kellyan zapomněl na svůj příslovečný klid, rozčilil se, vytáhl pistoli, kterou měl do té chvíle schovanou, a ostatní museli urážky odvolat.

Vodopád

„Co teď, Lane?“ řekl Lou večer, když seděli sklesle u ohně.

Kellyan chvíli mlčel, potom zvolna a vážně řekl: „Lou, tohle je největší medvěd na světě. Když jsem ho viděl, jak tam stál jako osamělá hora, a když pobíjel koně, jako kdyby to byly mouchy, mně se v tý chvíli ohromně líbil. Je to nejnádhernější svobodnej tvor, jakýho pánbůh nechává běhat tady v těch horách. Až do dneška jsem ho chtěl dostat, ale teďka ho musím dostat a živýho, i kdybych se za ním měl honit do konce života. Myslím, že bych to dokázal i sám, ale s tebou to dokážu docela určitě.“ A Kellyanovi hořelo kdesi hluboko v očích světýlko čehosi, co se nedá vyjádřit slovy.

Tábořili v horách, protože na ranči už nebyli vítanými hosty. Rančeři si mysleli, že utrpěli příliš velké ztráty. Někteří z nich dokonce usoudili, že Monarcha vlastně není tak docela nežádoucí soused, když zabíjí hlavně ovce. Chovatelé dobytka odvolali vypsanou prémii, ale noviny ji stále ještě nabízely.

„Chci, abyste mi toho medvěda chytil,“ zněla stručná, ale jasná zpráva, kterou poslal bohatý novinář, když se dověděl o souboji jezdců s medvědem.

„Jak lov pokračuje, Lane?“

Na každém dřevěném mostě bývá některé prkno shnilé, každý plot má nějakou tenkou tyčku, každý velikán svou slabinu. Když o tom Kellyan přemítal, pochopil, jaká to byla bláhovost, chtít porazit tak silného tvora jen hrubou silou.

„Ocelové pasti nejsou k ničemu, ty rozbije. Lasa na něj nestačej a pasti z klád už dokonale zná. Ale mám jinej plán. Nejdřív ho musíme nějakej čásek sledovat a zjistit, kde se všude zdržuje. Počítám, že na to budem potřebovat tak tři měsíce.“

Ti dva tedy pokračovali v lovu. Druhého dne se vydali po medvědí stopě; našli překousaná lana. Den za dnem sledovali grizzlyho. Důkladně vyzpovídali rančery a ovčáky a dověděli se neuvěřitelné věci.

Tři měsíce, řekl Lan; ale trvalo jim to šest měsíců, než svůj plán uskutečnili. A Monarcha zatím zabíjel a zabíjel.

V každé části jeho revíru postavili jednu či dvě hrazené nebo roubené pasti z klád. Na konec každé pasti zasadili malou mříž z tlustých ocelových prutů. Dveře zhotovovali zvlášť pečlivě a zapouštěli je do žlábků. Dělali je dvojité a doprostřed mezi prkna dávali dehtový papír, aby jimi opravdu nepronikl ani paprsek. Zevnitř je okovali železem a žlábek v podlaze, do něhož zapadaly dveře, také zpevnili železem.

Tyto pasti nechali otevřené a bez návnady, dokud je vítr a déšť neošlehaly došeda a dokud z nich nevyčichl lidský pach. Potom se oba lovci připravili na závěrečný akt dramatu. Do všech pastí vložili návnadu, ale nenastražili padací dveře. Jako vnadidlo posloužil med, jehož kouzlu Monarcha nikdy neodolal – a když konečně zjistili, že medové návnady zmizely, vydali se do oblasti, kde Monarcha právě vybíral královskou daň, a uchystali mu dlouho připravovanou léčku. Nalíčili všechny pasti a dali do nich stejnou návnadu jako dřív – spoustu medu – ale do medu tentokrát přimíchali silný uspávací prášek.

Spoutaná řeka

Té noci opustil velký medvěd svůj brloh, jeden ze svých četných brlohů, a vykročil směrem k pláním. Všechny rány se mu už zahojily a byl zas plný síly. Vždycky ostražitý čenich mu hlásil: ovce, jelen, tetřívek; lidé – víc ovcí, pár krav, několik telat; býk – bojovný býk – a Monarcha se obrátil. Zvedla se v něm vlna velké, surové medvědí radosti z nastávající bitvy; ale jak se valil z jednoho kopce na druhý, zachytil jinou zprávu, tak tichou a jemnou, tak odlišnou od pachu hovězího dobytka; bylo s podivem, že ji vůbec ucítil, ale postřehl ji jako cinkot zvonku uprostřed dunění hromu a okamžitě se obrátil. Jak mocně ho ta vůně lákala! Probouzela v něm pocity, které měly blízko k extázi, a tak běžel dolů po úbočí a borovým lesem stále vpřed a stále rychleji, jako očarován jejím kouzlem. Sledoval ji na místo, z něhož vycházela, k dlouhé nízké jeskyni. Takové jeskyně viděl už mnohokrát, nejednou v nich uvázl, ale uměl se z nich probít ven. Celé týdny z nich vykrádal voňavé poklady a ta vůně ho vedla jako vábící hlas. Vstoupil do jeskyně naplněné slibnou vůní. Byla tam ta sladká hmota a Monarcha rázem zapomněl na všechnu opatrnost a lízal a lízal, potom pytlík uchopil a roztrhl, aby z něho dostal víc medu, a vtom dveře s temným zaduněním zapadly. Monarcha sebou trhl, ale všude kolem bylo ticho, ani čenich nehlásil žádný nebezpečný pach. S takovými dveřmi si už dokázal poradit! Jeho jazyk ještě toužil po medu, a tak lízal a lízal, nejdřív dychtivě, potom klidněji, potom zvolna, potom ospale – a nakonec úplně přestal. Oči se mu zavřely. Pomalu klesl k zemi a usnul hlubokým spánkem.

Když sem za svítání lovci došli, byli klidní, ale bledí. Velké stopy s nápadnou jizvou vedly dovnitř; dveře byly zapadlé; pak začali v přítmí matně rozeznávat kožešinovou horu, vyplňovala skoro celou past, zvolna se zvedala a zas klesala, ponořená do nejhlubšího spánku.

Měli s sebou silná lana, pevné řetězy a pouta z oceli, a taky chloroform, kdyby se snad grizzly probral příliš brzy. Dalo jim nesmírnou práci, než ho otvory ve střeše spoutali lany a řetězy, přední tlapy přivázali k jeho šíji, hruď a zadní tlapy k trámu. Potom zvedli dveře a vytáhli ho ven. Koní při tom nemohli použít, žádný kůň by se k němu nebyl přiblížil, a tak ho vytáhli rumpálem upevněným ke stromu, a protože se báli, aby neusnul navěky, začali ho křísit.

Spoutaný řetězy a lany, zuřící, se zpěněnou tlamou – a přitom neschopný jakéhokoli pohybu – která slova by mohla vypovědět, co se dělo s poraženým Monarchou? Naložili ho na zvláštní smyk a šest koní ho táhlo na dlouhém řetězu kousek po kousku do rovin k železniční stanici. Krmili ho tak, aby nezašel. Velkým jeřábem zvedli medvěda, trám a řetězy na otevřený vagón a nad bezmocným tělem natáhli dehtovanou plachtu; přisupěla lokomotiva a vagón odtáhla; a Monarcha zmizel ze svých rodných hor.

Odvezli ho v řetězech do velkého města, jeho, krále medvědů. Dali ho do klece, která byla nejen dost pevná pro lva, ale třikrát pevnější. Když to obrovité zvíře napjalo pouta, jedno lano prasklo. „Osvobodil se!“ křičeli lidé a armáda čumilů a strážců se rozutekla; jen mužík s klidnýma očima a hromotluk z hor zůstali na místě.

Když se zbavil řetězů, začal klec obcházet a zkoumat na různých místech, potom napřel všechnu svoji sílu proti trojbokým ocelovým mřížím a klec tak zohýbal, že ani jeden prut nezůstal rovný. Kdyby mu byli dopřáli času, byl by se jistě vylámal ven. Odtáhli vězně do jiné klece, kterou by nerozbil ani slon, ale ta stála na hlinité půdě a velký grizzly za hodinu vyhrabal v zemi hlubokou jámu, v níž celý zmizel. Začali po něm stříkat, a teprve když se jáma naplnila vodou, byl donucen vylézt ven. Přemístili ho do další klece, kterou pro něho dali zvlášť postavit – byla v ní tvrdá kamenná podlaha, měla mohutné mříže z ocelových prutů silných skoro pět centimetrů, vysokých dva a tři čtvrti metru a ještě zahnutých půl druhého metru dovnitř. Monarcha jednou klec obešel, stoupl si na zadní tlapy, zvedl svůj zavalitý trup a zacloumal těmi nerozbitnými mřížemi, pak je zohýbal a jedním trhnutím je otočil v samých základech, takže jejich zašpičatělé konce teď trčely ven. Potom po nich začal šplhat. Jen bodci a kusy hořícího dřeva ho tam udrželi. Hlídači střežili Monarchu ve dne v noci, dokud nebyla postavena ještě silnější klec s ocelovou mříží nahoře a s kamennou podlahou, odkud opravdu nebylo úniku.

Nezkrotný Monarcha ji rychle oběhl, ohledal každý prut mříže, prozkoumal každý kout, slídil po trhlině v kamenné podlaze, a nakonec našel místo, kde byl trám silný v průměru asi patnáct centimetrů. Byl to jediný kus dřeva v celé konstrukci, okovaný železem, ale po celé délce trámu přece jen zbyl úzký proužek nekrytého dřeva. Medvěd na něj dosáhl jedním drápem, položil se tedy na bok a hrabal – hrabal celý den, až vedle něho ležela hromada třísek a z jednoho trámu byly trámy dva; ale příčné svorníky držely dál, a když tam Monarcha napřel své mohutné rameno, nepohnuly se ani o kousek. Byla to jeho poslední naděje a tu teď ztratil. Velký medvěd klesl na podlahu klece, položil si čenich na přední tlapy a vzlykal – bylo to táhlé, těžké vzlykání, pravda, zvířecí zvuky, které však podávaly tak upřímné svědectví o zlomeném duchu jako lidský pláč; to je konec všech nadějí, konec všeho. Hlídači mu přinesli ve stanovený čas krmení, ale medvěd se nepohnul. Položili tedy žrádlo na zem, ale ráno je tam našli netknuté. Medvěd pořád ležel, jeho zavalité tělo vůbec nezměnilo polohu. Nevzlykal už, jen občas tiše zasténal.

Uplynuly dva dny. Žrádlo, kterého se ani nedotkl, se na slunci začalo kazit. Nastal třetí den a Monarcha ještě ležel, velký čenich měl zakrytý ještě větší tlapou. Oči nebylo vidět, jen jeho široká hruď se malounko zvedala a klesala.

„Umírá,“ řekl jeden z hlídačů. „Tuhle noc nepřečká.“

„Pošlete pro Kellyana,“ navrhl druhý.

Přišel Kellyan, štíhlý a pružný. Zvíře, které on spoutal, se tu trápilo a umíralo. Když ztratilo poslední naději, uvzlykalo se k smrti. Lovce přemohla lítost, protože stateční a silní muži mají rádi statečnost a sílu. Prostrčil ruku mřížemi a medvěda popleskal. Monarcha se však ani nehnul. Tělo měl chladné. Po chvíli se ozval slabý sten, známka, že ještě žije. „Pusťte mě k němu dovnitř,“ řekl Kellyan.

„Vy jste se zbláznil,“ řekli hlídači a nechtěli klec otevřít. Ale Kellyan naléhal tak dlouho, až před medvěda upevnili menší příčnou mříž. Pod její ochranou se přiblížil ke zvířeti. Položil ruku na jeho huňatou hlavu, ale Monarcha ležel dál. Lovec hladil svou oběť a mluvil k ní. Rukou přejel po hlavě vzhůru až k velkým, okrouhlým uším. Zdály se mu na dotek nějak drsné. Podíval se tam a strnul. Cože! Je to možné? Ano, bylo to neuvěřitelné, ale bylo to tak: v obou ušních boltcích zela kulatá dírka – jedna z těch dírek byla natržená – a Kellyan pochopil, že se znovu setkal se svým malým Míšou.

„Bože, Míšo, já nevěděl, že to seš ty. Kdybych to byl věděl, nikdy bych ti to neudělal. Míšo, starej kamaráde, ty mě nepoznáváš?“

Ale s Míšou to ani nehnulo a Kellyan se rychle zvedl. Letěl zpátky do hotelu; oblékl si tam své lovecké šaty nasáklé kouřem, páchnoucí borovou smůlou a mastnotou a vrátil se do klece s hromadou včelích pláství.

„Míšo, Míšo,“ volal, „med, med!“ a přidržoval před ním lákavou plástev. Ale Monarcha ležel jako mrtvý.

„Míšo, Míšo, ty mě nepoznáváš?“ Pustil med a položil mu ruce na velký čenich.

Míša dávno zapomněl na ten hlas. Slova „med – Míšo – med,“ která na něho lovec kdysi volával, ztratila svou sílu, ale vůně medu, pach šatů a rukou, které se s ním mazlívaly – to všechno dohromady mělo skrytou moc.

Umírající člověk někdy zapomíná na svůj život, ale jasně si vybavuje příhody z dětství; jen ty jsou skutečné a vracejí se s neztenčenou silou. Proč by to tak nemohlo být i u medvěda? Jeho čich měl tu moc a přivolával je zpátky a Míša, medvěd Monarcha, malounko pozvedl hlavu – opravdu jen lehounce; oči měl skoro zavřené a velký hnědý čenich sebou párkrát slabě škubl vzhůru – tohle bývalo kdysi dávno znamení Míšova zájmu. A teď se zhroutil Kellyan.

„Nevěděl jsem, Míšo, že jsi to ty, nikdy bych ti tohle nemohl udělat. Míšo, prosím tě, odpusť mi to!“ A utekl z klece.

Hlídači stáli kolem. Ani pořádně nechápali, co se tu odehrávalo, ale jeden z nich se dovtípil, přistrčil medovou plástev blíž a vykřikl: „Med, Míšo, med!“

Ulehl plný zoufalství a chtěl umřít, ale teď se objevila nová naděje, nebyla sice tak jasná ani přesná, jak ji snad říkají slova, ale jeho přemožitel se projevil jako přítel.

To byla ta nová naděje a hlídač, který užil známého volání: „Med, Míšo, med!“ přistrčil plástev tak blízko, až se dotkla jeho čenichu. Smysly ucítily vůni a jejich zpráva pronikla do mozku. Kdo uvěří naději, musí něco podniknout. Velký jazyk olízl plástev, chuť k jídlu se vrátila a nová, chmurná kapitola jeho života začala ve znamení nové naděje.

Zkušení hlídači ochotně uspokojovali každé Monarchovo přání. Přinášeli mu lahodnou potravu a vyzkoušeli všechny prostředky, aby zas nabyl sil a smířil se s životem v zajetí.

Monarcha jedl a – žil.

A žije dodnes, ale přechází věčně sem a tam, můžete ho vidět zahleděného ne do davu lidí, ale kamsi nad ně; občas v něm propuká zlostný záchvat, ale hned se mu vrací jeho těžkopádná důstojnost – dívá se – čeká – pozoruje – stále ovládán nadějí, která se v něm probudila. Kellyan za ním od té doby chodívá, ale Monarcha ho nepoznává. Velký medvěd hledí přes jeho hlavu do dálky k hoře Tallac nebo daleko na moře, nikdo z nás neví kam a proč – a zas přechází sem a tam jako pověstný věčný tulák, který je ustavičně na cestách, na cestách bez cíle, bez konce, plných smutku.

Stopy po ranách se dávno ztratily z jeho huňatého kožichu, ale zůstaly mu dírky v uších, těžkopádná síla, hrdá důstojnost. Oči má kalné – nikdy nebyly jasné – ale není v nich prázdnota, a nejčastěji je upírá na Zlatou Bránu, kde se řeka spojuje s mořem.

Ta řeka, zrozená vysoko na úbočí Sierry, žila a rostla a valila se mezi horskými sosnami, přeskakovala překážky uchystané lidmi a pak ještě mocnější dorazila na pláně a nakonec přivedla své vzduté vody do zálivu všech zálivů a tam byla uvězněna, stala se zajatcem Zlaté Brány, je věčně zahleděná do volných modrých dálek, touží po nich a běsní – běsní a touží – vždy znovu a znovu, věčně a – marně.

I. ČÁST
LIŠÁKOVO DĚTSTVÍ

Rodiště Domina

Slunce zapadlo za goldurský hřeben, hory i širý kraj tonuly v měkkém světle, které mají zvířata tak ráda, na západním obzoru plál odlesk sluneční záře a zaléval malé doliny jemným rozptýleným jasem. Vysoko na úbočí hory, která se sklání od západu k řece Shawbanu, byla mýtinka obklopená borovým lesem. Svítila záplavou květin, jaké rostou v indiánském Měsíci písní. Bylo to líbezné, klidné místo v těchto chvílích, kdy už nesvítilo slunce, ale ještě se nešeřilo; nejzajímavější na něm však bylo něco jiného: bydlela tam liščí rodina.

Vchod do nory byl skryt v okraji borového podrostu, ale v této nejkrásnější denní hodině se liščí rodina proháněla a dováděla venku na otevřeném prostranství.

Byla tam matka, hlavní postava celé skupiny, nejtišší, a přece nejčilejší a nejpozornější ze všech. Malá liščata, porostlá teprve jemným chmýřím, skotačila a hrála si tak nenuceně, jak to dovedou jen mláďata, která neznají nikoho silnějšího nad svoji matku a která vědí, že ta síla slouží jenom jim, a celý svět je proto plný lásky. A tak liščata v přívalu divoké radosti skotačila a pošťuchovala se, vzájemně se předháněla v běhu, pronásledovala mouchy a směšné brouky, prováděla nebezpečné výzkumy čmeláků, s ohromným úsilím se pokoušela chytit špičku matčina ocasu nebo připravit některého ze sourozenců o naprosto bezcenný, ohlodaný zbytek z dávné hostiny. Všichni si hráli pro radost ze hry, ne pro to, co bylo v sázce. Každá záminka jim byla dost dobrá k tomu, aby s chutí vybili svoji přebytečnou energii.

Hlavní pomůckou při každé hře bylo vyschlé kachní křídlo. Při míčové hře představovalo míč, při honičce peška. Putovalo od jednoho k druhému, desetkrát po něm někdo chňapl, ale pak je čaplo nejčilejší z liščat, temně zbarvené, s černým proužkem kolem očí, ubránilo je před ostatními a běhalo s ním jako o závod kolem dokola, až všichni ostatní ztratili zájem o hru, kterou nemohli vyhrát, a vzdali se pronásledování. Teprve pak to lišče křídlo pustilo a hned se znovu vyznamenalo – skutečně se mu podařilo chytit matčin ocas. Tahalo za něj tak dlouho, až stará liška znenadání uskočila, tím se osvobodila a lišče se převalilo.

Uprostřed té vřavy se objevila jiná liščí postava. Stará liška se trochu polekala a s ní se polekala i liščata; ale dobře známá podoba matku hned zas uklidnila – byl to otec lišák. Přinášel potravu, a proto se k němu obrátily všechny dychtivé oči i čenichy. Složil své břemeno, právě ulovenou ondatru, a stará liška se pro ni rozběhla. Říká se, že lišák nikdy nedonese kořist až k noře, jsou-li mláďata venku, a takové pověsti bývají někdy pravdivé. Když matka hodila ondatru liščatům, liščata se na ni vrhla jako smečka vlčat na kolouška, tahala se o ni, strkala se, vrčela na sebe a koulela očima, usilovně škubala hlavou, jak se každé snažilo urvat z kořisti svůj díl.

Matka se na to dívala s láskou a snad i s obdivem, přitom však pozorovala nejen šťastnou hodující skupinu, ale i blízký les, v němž mohl číhat nepřítel. Vždyť lovci s puškami, kluci a psi, orli i sovy vidí v liščeti vítanou kořist. Stará liška je ustavičně ve střehu a vydatně jí pomáhá její druh, který obětavě shání potravu a neúnavně stojí na stráži, přestože nemá v rodinných záležitostech hlavní slovo a nesmí do doupěte, dokud jsou liščata slepá a matka je kojí.

Jejich veselé hodování právě vrcholilo, když se ozvalo lišákovo vzdálené „jar-jar-jar-jap“, jasně oznamující, že se blíží nebezpečí. Kdyby byla liščata už odrostlejší, věděla by, co to znamená; ale protože byla tak malá, matka jim to rychle pověděla: přeložila jim význam vzdáleného štěkání tichými zvuky, dostrkala je násilím do doupěte a tam každé lišče v pološeru klidně dojedlo ten kousek ondatry, který si urvalo.

Jen v Nové Anglii žije mezi farmami nejméně tisíc párů lišek. Každý pár má rok co rok liščata a je docela jisté, že takové rodinné scény, jakou jsme tu popsali, se odehrávají pozdě zjara a na začátku léta před každým doupětem aspoň jednou denně, když je pěkně. Nejméně stotisíc krát se to tedy každým rokem opakuje v té či oné podobě přímo pod naším nosem, a přece tak skrytě, a lišák s liškou jsou tak chytří a ostražití, že sotva jeden člověk ze sta tisíc má to štěstí spatřit liščí rodinu. Je to kouzelný pohled a dojímá nás, protože nám ukazuje, jak jsou nám tito tvorové blízcí.

V goldurském okresu byl tím šťastným mužem, jedním ze sta tisíc, Abner Jukes; vlastně to zdaleka ještě nebyl muž, ale dlouhonohý, pihovatý americký kluk se slámovou kšticí. Uviděl liščí rodinu, když vylezl na strom k vranímu hnízdu, místo aby sháněl krávy dohromady.

Veselý výjev, který pod sebou pozoroval, v něm probouzel něco víc než jen klukovský lovecký pud, pociťoval při něm slabé záchvěvy radosti, napovídající, že z něho vyroste člověk, který bude mít rád přírodu. Všiml si tmavě zbarveného mláděte s černým proužkem kolem očí, připomínajícím medvídka mývala nebo masku, které se říká domino, a potěšeně se smál jeho kouskům. Ani ho nenapadlo, aby liščí rodině nějak ublížil nebo ji třeba jen vyrušil z dovádění, a přece byl příčinou toho, že za chvilku to dovádění skončilo a později došlo k smutným událostem.

Jako jiní venkovští chlapci chodíval Abner v zimě lovit lišky. Měl psa, na kterého byl velmi pyšný a který vzbuzoval naději, že z něho bude „nejlepší pes v celém státě“. Přestože to bylo ještě štěně, mělo už dlouhé nohy, úzké boky a mohutný hrudník. Vynikalo už od malička nezvykle zvučným, silným hlasem a zlostnou, divokou povahou, která ukazovala, že z něho vyroste zlý pes. Abner ho zamkl, ale náhoda pomohla štěněti ven a to se hned rozběhlo za svým pánem. Právě ono polekalo starého lišáka, když se po Abnerově stopě přihnalo hrozivě blízko.

Stará liška viděla, že jejích sedm nadějných ratolestí je v bezpečí uvnitř doupěte, a vyběhla ven, aby odvrátila nebezpečí. Úmyslně běžela tak, aby pes padl na její stopu, kdyby se snad přiblížil k doupěti, a za chvilku uslyšela dunivé štěkání, při němž i její statečné srdce začalo bít rychleji.

Ale na sebe vůbec nemyslela. Vedla nemotorného ohaře pryč; uběhla asi míli a v této bezpečné vzdálenosti se psa zbavila tak, že se prostě vrátila kousek po vlastní stopě, a uháněla zpátky k doupěti, kde našla všechny v naprostém pořádku; jen lišče s černým pruhem kolem očí, právě to, které ji obvykle čekávalo u vchodu, se teď krčilo v nejzazším koutku, s čumáčkem zabořeným do písku.

Tohle lišče vykukovalo ven, když se ozval ten podivný, pronikavý psí štěkot. Cítilo, jak mu běží po celém hřbetě mráz až do konečku huňatého ocasu; ten hlas je také zahnal do nejzazšího kouta nory, kde se krčilo ještě dlouho potom, když už nebezpečí pominulo.

Vědci říkají, že každá věc je citlivá na určitý tón, že každý zvon se rozezní při zvuku, který má určitou výšku, a mohl by puknout, kdyby ten zvuk zněl dál; že varhaník může vyhledat a rozeznět tón, při němž popraská nejkrásnější okno katedrály; že zkušený trubač může vytáhnout tak vysoký tón, který způsobí rozpad blízkého ledovce. A tak se také zdá, že některý zvuk může rozeznít i struny strachu, ukryté v hlubinách osobnosti, a otřást i nejstatečnějším srdcem. Kdyby to tmavé lišče umělo uvažovat o takových věcech, jistě by tenkrát bylo poznalo, že je to zvuk schopný je zničit – zvuk vysávající mu sílu z nohou i ze srdce – zvuk nahánějící hrůzu. Svět kolem liščete byl do té doby plný lásky; toho dne do něho vnikl strach.

Pohroma

Hodně lovců věří, že liška nikdy nejde na lup do nejbližšího statku. Nemá chuť přivolat na sebe sousedovu pomstu, a tak raději shání potravu na vzdálených farmách. Tohle snad vysvětluje, proč dvůr Jukesových zůstával ušetřen, kdežto dvůr Bentonových se stával znovu a znovu cílem loupeživých přepadů. Starý Benton nebyl nijak zvlášť trpělivý, a když mu zmizela celá čtvrtina znamenitých slepic, byla malá zásoba jeho trpělivosti docela vyčerpaná. Prohlásil, že „vyhází ze stavení všecky bouchačky, jestliže ti kluci neudělají něco, aby se kuřata už neztrácela“.

Příští neděli šli Bud a Si Bentonovi přes vrcholek kopce a najednou zaslechli hlas Jukesova loveckého psa, který se hnal po liščí stopě. Chlapci nebyli s tím psem moc zadobře, a tak se do toho nepletli. Jen se dívali do údolí, jak snadno se liška zbavila psa, když ji běh přestal bavit. Byla by to senzační historka, vyprávět o tom někde, kde je hodně lidí pohromadě, třeba na poště, až tam bude někdo z Jukesových!

Ale jak se tak dívali dolů, liška se znovu objevila se sněhobílou slepicí v tlamě a běžela napříč údolím. Dorkinky, které získaly na výstavě cenu, byly Bentonovou největší chloubou; a tohle byla docela určitě jedna z nich a liška si ji nesla jistě do svého doupěte. Bělostné peří kořisti pomohlo chlapcům sledovat očima lišku, jak běží houštinami až k samé noře, a za půl hodiny už stáli u vchodu do nory uprostřed závěje sněhobílého peří z čistokrevné slepice. Vzali dlouhý klacek a chtěli s ním prošťárat díru. Ale nora byla zakřivená, a klacek proto nedosáhl až k liščatům, která byla přesto hrozně vyděšená. Liška s lišákem pobíhali zatím v blízkém lese a marně se snažili nějak pomoci svým mláďatům. Liščata si nejdřív o matce myslela, že je všemohoucí; ale teď přišlo první rozčarování: byli tu tvorové, kterých se bála i jejich obdivovaná matka.

Ačkoli tento pozemek patří k Jukesově farmě, Bentonovi kluci se rozhodli, že sem zítra zajdou a lišky vykopou. Ale mateřský instinkt byl zneklidněn. Doupě už nebylo bezpečné. Stará liška hned začala připravovat novou noru a za svítání už stěhovala rodinu.

Když se venkované rozhodnou, že ponechají naživu jen jedno z nově narozených koťat, užijí při výběru nejlepšího kotěte prosté, přirozené metody. Vynesou všechna koťata do polí. Matka svá mláďata brzy najde a začne je nosit zpátky do stodoly; a lidé věří, že to první, které přinese, je ze všech nejlepší. Mají k tomu aspoň jeden dobrý důvod: nejčilejší kotě se v klubku dostane nahoru, první upoutá matčinu pozornost, a je tedy ze všech nejdřív přineseno zpátky. Tak tomu bylo i teď. V podzemní chodbě potkala matka liška nejdřív nejčilejší lišče, to nejstarší a nejsilnější, s černým proužkem kolem očí, a odnesla je jako první do nového, bezpečného domova. Podruhé vzala jeho nejzdatnější sestřičku a při třetí cestě statného bratříčka. Starého lišáka mezitím plně zaměstnávalo hlídkování v sousedních kopcích a byl už bílý den, když varovně zaštěkal – matka právě odbíhala s třetím mládětem.

Bentonovi chlapci přišli ozbrojeni lopatou a krumpáčem, aby vykopali liščí rodinu, a za obvyklých podmínek by se jim to za hodinu bylo podařilo; ale neprokopali se ještě ani metr od vchodu a narazili na velké skalisko. Dohadovali se, co mají dělat, a tu z lomu v horách zazněla detonace, která jim vnukla nápad. Jeden z chlapců šel pro dynamitovou patronu a tu pak s rozbuškou a doutnákem vložili do trhliny ve skále. Za minutu se ozval strašlivý výbuch, úbočí kopce se zachvělo a zahalilo je mračno prachu. A potom už viděli, že výbuch doupě neotevřel, ale pohřbil noru pod vrstvou rozbitých balvanů, a že liščata tam uvnitř jsou jistě rozdrcená a udušená. Výbuch proměnil rodné doupě v hrobku a chlapci odtáhli.

Kdyby tam počkali do noci, mohli vidět, jak matka liška a starý lišák odhrabávají hlínu a marně strkají čumáky mezi úlomky žuly ve snaze dostat se do starého doupěte. Příští noc přišli znovu. Třetí noc přišla jen matka sama a potom se i ona vzdala marného úsilí.

Nový domov

Lišky si vybudovaly nový domov asi míli od starého doupěte. Tentokrát to nebylo na vršku, ale dole u řeky, u širokého Shawbanu, v místech, kde opouští kopce a rozlévá se mezi tichými pastvinami. Nově vyhrabané doupě leželo ve velké úžlabině obrácené k bystřině, na svahu lemovaném skalami a zpevněné kořeny osik a bříz. Dvě žulové tabule střežily vchod, protože lišky byly stále ještě přesvědčeny, že skály jim zajišťují bezpečí. Stará nora byla na úbočí kopce v borovém lese, tahle nová v osikovém údolíčku; borovice šumí a vzdychají; osiky se třepetají, šelestí a hlasitě drnčí, řeka si prozpěvuje a bublá. Od toho strašného dne jim šumění borovic vždycky připomínalo zlé události, kdežto osiky s řekou zpívaly píseň míru.

Od vchodu doupěte se mírně svažoval dlouhý, hebký trávník. Běžel dolů mezi stráňkami zarostlými ostružinami a kapradím a dole spadal do zarostlé zátočiny, kde řeka zvolňovala proud, kroužila a bublala. Tento zelený svah se stal hřištěm tří liščích mláďat a na něm se toho léta odehrál ne jednou, ale padesátkrát starý výjev; lovcův návrat s bohatou kořistí. Půda tu byla udusaná, jak se liščata prala a dupala svýma malýma nožkama při předstíraném boji. Liščata však už rychle odrůstala, to nejstarší ze všech nejrychleji, a jak rostlo, mělo den ze dne tmavší kožíšek i pruh kolem očí.

Rodiče je teď učili lovit. Liščata přestala už skoro úplně pít mateřské mléko, měla stravu jako dospělé lišky a musela si ji určitým způsobem sama opatřovat. Otec a matka přinášívali nové úlovky a nenechávali je už u vchodu, ale v lese, padesát metrů od doupěte, pak sto metrů a dál, jak mladé lišky sílily; matka je pobízela zavrčením, které znamenalo „vzduch je čistý“, a mláďata se vrhla do velice vážné hry „na hledanou“, při níž musela najít potravu, nebo by zůstala o hladu. Jak se předháněla v ostružinové spleti, jak pobíhala a kroužila po travnatých březích, nakukovala do každé jamky a čichala k ní! Jak se hnalo jedno přes druhé, když k nim větřík znenadání donesl závan pachu nebo jim pošeptal: „Pojďte tudy!“, a jak znamenitě se nakonec naučila sledovat v plné rychlosti matčiny nebo tátovy stopy až k ukryté potravě!

Tak pro ně začínala veliká hra, která se jmenuje život, tak se mláďata učila opravdu lovit. Staří jim opatřovali hojnost potravy a zdálo se, jako kdyby všechna liščata měla stejné možnosti; ale v životě nikdy nemají všichni stejné možnosti: „tomu, kdo má, bude přidáno“. Nejstarší lišče bylo nejbystřejší, nejsilnější a nejschopnější, proto nejsnáze nacházelo ukrytou potravu, a bylo tedy i nejlépe živeno; zmocnilo se vždycky nejchutnějších a největších soust. Rostlo rychleji než ostatní; den ze dne se od nich nápadněji lišilo vzrůstem i silou a kromě toho ještě něčím jiným. Jeho dětský kožíšek, matný, tmavě šedý, dostával stále temnější zabarvení. Zatímco jeho bratr a sestra se začali vybarvovat do rezava a žluta jako jiné lišky, jeho srst stále tmavla, takže na čumáku a na tlapkách byla už úplně černá.

Blížil se konec července. Staří nejen neúnavně sháněli po farmách potravu pro svá mláďata, ale byli také ustavičně na stráži, aby odvrátili každé nebezpečí. Nejednou zazněl nedaleko jejich údolí pronikavý štěkot loveckého psa a tmavě zabarvenému mláděti vždycky přeběhl po hřbetě mráz; ale pokaždé se někdo ze starých vypravil nepříteli naproti a oklamal ho nějakým prostým trikem, takže pes odtáhl domů poražen. Liškám narůstalo sebevědomí, když poznaly, že to je mezi skalisky u řeky tak snadné; pohrdaly svým neohrabaným nepřítelem, dokud ten strakatý pes nevpadl jednou mezi liščata, právě když všechna – to tmavé, jeho štíhlá sestra i bratříček – dováděla na mýtince a hledala tátův nejnovější úlovek. Psí štěkot, který se ozval tak nečekaně, je poděsil. Rozprchla se na všechny strany, ale bratříček nebyl dost rychlý; mohutné čelisti ho uchvátily, rozdrtily mu žebra a psí obluda ho pak nesla pryč; dvakrát třikrát se na chvilku zastavila a lámala mu tenké kostičky nebo trhala zakrvácenými čelistmi jemnou, huňatou kožešinu, ale nepouštěla tělíčko z tlamy, až je konečně na dvoře za farmou složila k nohám svého pána a hleděla na něho v naději, že získá pochvalu – ale té se jí nedostalo.

Neštěstí nikdy nechodívá samo. Starý lišák klusal příštího dne za svítání k domovu s čerstvě zadávenou kachnou a tu ho psí štěkání donutilo učinit okliku, pustit se cestou, kterou neznal. Zavedla ho do uličky mezi vysoké ploty, přes které se nemohl dostat, aniž ztratil kachnu, a tak běžel dál; ale psi mu už byli v patách. Vběhl naneštěstí přímo na dvůr, kde byl jiný pes – a tam ho dostihla smrt.

Ale jeho rodina věděla jen to, že se už nikdy nevrátil domů, a jejich zármutek, i když opravdový, přece jen nebyl tak bolestný, jako žal těch, kdo viděli tragický konec milované bytosti na vlastní oči. Matka s dvěma mláďaty zůstala opuštěna v doupěti na osikové stráni, ale nesla svůj úděl statečně. Svůj úkol vlastně už skoro splnila. S příchodem srpna ji začali mladí doprovázet na dlouhých lovech a vyhledávali si potravu sami. V září byla mladá liška tak velká jako její matka a tmavý bratr byl mnohem vyšší a silnější a měl černý kožíšek. Vztah mezi bratrem a sestrou se najednou začal podivně měnit, potom se změnil i vztah mezi matkou a synem. Matka i dcera se začaly odtahovat od velkého, krásného lišáka a nakonec se mu přímo vyhýbaly. Obě žily spolu dál aspoň ještě nějaký čas – ale začínal na ně všechny působit jakýsi tajemný pud, který trhal všechny rodinné svazky. Urostlý černý lišák a ony dvě se k sobě chovali přátelsky, když se potkali, ale zdálo se, že se takovému setkání vyhýbají. A tak teď, když byl už dost rychlý a dovedl se postarat sám o sebe, opustil Domino osikové údolí, kde zpívala řeka a na které měl tak pěkné vzpomínky, a běžel pryč, aby začal žít životem osamělého lišáka.

Nový život

Vkročil do velkého, bouřlivého světa, který se otvíral tam, kde končil stín osik. Začínal žít samostatně, musel se spoléhat jen na své vlastní síly při lovu i při ochraně před nebezpečím. Stálo ho to hodně námahy, ale byl za ni odměňován a denně rozvíjel svou rychlost, důvtip i krásu.

Zanedlouho potom, co opustil rodné doupě, musel podstoupit štvanici, která byla tvrdou zkouškou jeho rychlosti a ukázala mu, že nohy mohou být někdy pomalejší než důvtip. Seznámil se při ní s přítelem zvlášť užitečným ve chvílích nejvyšší nouze – přítelem, kterého vídal den co den, ale o němž dosud vůbec nevěděl.

Pronásledovali ho dva psi, běhal pořád dokola kolem skalnatých kopců, až měl tlapky plné ran a krve. Byl suchý, parný den a Domino získal po velkém úsilí dost velký náskok před nepřítelem, aby mohl zamířit k řece a vykoupat si v ní horké, unavené, krvácející tlapky. Brodil se mělčinou při kraji, postupoval proti proudu a chladná voda mu byla velmi příjemná. Ušel tak asi čtvrt míle, hlasy nepřátel se stále blížily a pak se psi objevili v dohledu na stopě. Mladý lišák se instinktivně skryl na zarostlém ostrově a z tohoto bezpečného útočiště pozoroval psy, jak doběhli na břeh a ztratili pach jeho stopy; pobíhali sem a tam, ale stopu už nenašli a nakonec se, úplně zmatení, obrátili k domovu.

Lišák si snad plně neuvědomil, že voda zničila jeho stopu, ale získal zkušenost, že řeka mu bude dobrým útočištěm, když se dostane do úzkých. Osvědčilo se mu to později nejednou a za různých okolností. Na druhém břehu daleko po proudu byla písčina, v níž, jak se zdálo, nezůstávaly žádné stopy a která proto nikomu nic neprozradila. Když nastala zima a řeka se pokryla jiskřivým ledem, lišák zjistil, že může snadno běhat i po tenkém ledovém škraloupu, který se pod psem proboří a vymáchá ho ve vodě. Ale nejvíc mu pomáhal dlouhý strmý útes, jedna ze stěn rokle v místech, kde řeka opouští kopce. Vedla tudy stezka, zpočátku široká, ale postupně se úžící do té míry, že sám sotva nacházel oporu pro tlapky. V těchto místech byla příliš úzká pro každého psa. Dál se stáčela kolem ostrohu, zvolna stoupala vzhůru na útes a ústila do lesa, do kterého to bylo kteroukoli jinou cestou dvě míle.

Konečně také poznal, že když nikde jinde nic neuloví, u řeky vždycky najde něco k jídlu. Třeba rybu vyplavenou na břeh, dávno mrtvého ptáka nebo jen žábu, ale přece dobrou potravu. A pomalu v něm uzrávalo přesvědčení, že „u řeky je dobře – tam se stáhnu vždycky, když se dostanu do úzkých“. S řekou byli přátelé.

Takové změny se dály v lišákově nitru; to byly věci, které mu měly přinést úspěch v životě. A on skutečně potřeboval každou pomoc, protože se měnil i jeho zevnějšek tak, že upoutával pozornost všech žádostivých zlodějských očí a zdesateronásoboval jeho cenu.

Chladné podzimní noci způsobily, že mu narostla delší, hustší srst a z jiných, méně pochopitelných důvodů nabyla jeho kožešina zvláštního lesku a barevné hloubky, byla stále tmavší a lesklejší, až z ní úplně zmizel rezavý a šedý odstín. Ti, kdo si takových věcí všímají, se mohli ptát: „Není to snad teprve náznak skutečné budoucí krásy? Možná že se toto mládě vybarví jako stříbrný lišák!“

Jenom dobří znalci severské přírody dovedou plně pochopit kouzlo, které se v tom jménu skrývá. Stříbrná liška není zvláštní druh lišky, je to jen rozmar přírody, nádherná odchylka z rodu rezavých lišek. Její rodiče mohou být nejobyčejnější rezavé lišky, a přece může příroda v marnotratném rozmaru zahrnout všemi svými dary tohoto vyvolence, jediného z celého potomstva, a nejen ho odít nádherným šatem, ale také ho obdařit rychlostí, dechem a důvtipem víc než jiné jedince z jeho rodu, aby chránily jeho nebezpečné bohatství. A stříbrná liška všechny ty výjimečné vlastnosti opravdu potřebuje, neboť její neobyčejná kožešina je tak měkká a hustá, tak podivuhodně krásná – leskle černá, jemně ojíněná – že je nejhledanější, nejvzácnější ze všech kožešin a má mnohonásobně větší cenu než její váha ve zlatě. Je to královská kožešina, odznak královské důstojnosti, tak jako býval tyrský purpur v dobách Římské říše. Pro lovce je to opravdu nejcennější kořist, ale je tak ostražitě chráněna bystrým mozkem, silnými plícemi a rychlýma nohama, že se v lesích rok co rok uloví jen několik málo těchto skvostných kožešin, a to ještě spíše díky šťastné náhodě než loveckému umění.

Tyto ušlechtilé kožešiny se třídí podle jakosti, asi tak jako diamanty, a lovci mají zvláštní výrazy pro všechny barevné odstíny od smíšené barvy až po nejčistší stříbřitě šedou.

V létě se málokdy pozná jakost kožešiny a stříbrné lišče může být považováno za obyčejnou lišku, dokud má na sobě dětský kabátek. Teprve blížící se zima odhalí výjimečného jedince v plné kráse; a jak v goldurském kraji postupoval podzim a noci byly stále mrazivější, Dominův zimní kožich temněl a získával na hustotě i délce, chvost s bílými pesíky byl načechranější, černý pruh kolem očí se stal ještě černějším a podobal se masce zvýrazňované stříbrnými chlupy, které ji lemovaly. Hlava a šíje nabývaly leskle černé barvy; pak se objevily na sytě černém pozadí zářivě bílé tečky jako jasné hvězdy rozsypané po noční obloze a ti, kdo v červenci viděli jen tmavé lišče, nebyli by je v listopadu poznali, protože teď mělo na sobě královský šat. Domino ve svém zimním kožichu byl nádherný stříbrný lišák.

Krása a zvíře

Brzy se rozneslo, že v goldurském kraji žije stříbrný lišák. Lidé nejednou spatřili toho tvora, nadaného neobyčejnými vlastnostmi, s nádhernou kožešinou, a proslýchalo se, že tmavě zbarvená Hekla, Jukesův lovecký pes, ho mnohokrát pořádně prohnala. Aspoň to říkali Jukesovi, i když se sousedi tomu tvrzení posmívali a prohlašovali, že si stříbrný lišák prostě dělá z Hekly blázny, a když ji mamou honičkou pokoří, zbaví se jí některým ze svých četných úskoků, kdykoli se mu zachce.

Hekla měla pozoruhodný hlas. Sytý, hluboký a tak zvučný, že ho bylo slyšet za tichých nocí na míle daleko, a tak nezkrotný, že nedokázala neštěknout při každém skoku, i když třeba běžela po vlastní stopě zpátky domů. Jukesovi kluci ji považovali za skvělého ohaře, za vzor psích ctností; sousedé o ní říkali, že to je napůl past na lišky a napůl hlásná trouba – ale přece jen spíš hlásná trouba – a k tomu zlostné, divoké zvíře. Nestranní pozorovatelé se shodovali v tom, že to je velký, rychlý, divoký kříženec se zvláštním, nezaměnitelným hlasem: kdo ten hlas jednou uslyšel, nikdy na něj nezapomněl. Když jsem ho slyšel poprvé, byla Hekla zavřená ve stodole, ale její hlas byl tak chvějivý, tak podivný se svým kovovým zabarvením, že mi pak zněl v uších ještě po několik dní.

A když jsem na podzim při podvečerní toulce v lesích na úpatí Goldurských hor znenadání zaslechl ten kovový hlas kdesi v dálce, hned jsem ho poznal a podle toho, jak pravidelně se ozýval, jsem usoudil, že Hekla běží po nějaké stopě. Seděl jsem tiše a naslouchal a brzy jsem se dověděl víc. Listí lehce zašustilo a za okamžik vyběhlo neobyčejné zvíře, lišák černý jako uhel. Klusal úžasně lehce, pak se zastavil na kládě a ohlédl se po nepříteli. Byl ode mne na padesát metrů, ale já znám dobře liščí zvyky. Přiložil jsem hřbet ruky k ústům a sáním jsem vyloudil silný pištivý zvuk. Lišák se hned obrátil a rychle se plížil ke mně. Našlapoval pružně jako kočka, až se ke mně přiblížil asi na dvacet metrů. Tam zůstal stát v nejpůvabnějším postoji, s hlavou vztyčenou, oháňkou zdviženou a jednou tlapkou pozvednutou, jak se snažil zjistit, odkud se ozývá to slibné myší nebo králičí pištění. Ach, jaký měl kožich! Ačkoli zima ještě doopravdy nezačala, lesklou čerň jeho kožešiny zdůrazňovala bělostná špička oháňky a bílá náprsenka i oheň, který plál v jeho žlutých očích, stříbrné pesíky vytvářely kolem jeho hlavy a šíje zářivou aureolu. Napadlo mne, že jsem nikdy neviděl vznešenějšího tvora, a pomalu jsem si uvědomoval, že tohle je goldurský stříbrný lišák. Byl jsem úplně zticha – tak zticha jako on – a jak se často stává, lišák si patrně neuvědomoval, že má před sebou člověka; zato dobře věděl podle kovového hlasu, který se blížil, že mu je Hekla na stopě. Obrátil se, aby zas lehce odklusal. Jak se odvrátil, vyloudil jsem znovu pištivý zvuk a znovu jsem měl potěšení pozorovat ostražitého, půvabného tvora v nádherném postoji; ale pak jsem se prozradil pohybem a stříbrný lišák byl v mžiku ten tam.

Za deset minut se na scéně objevilo jiné zvíře. Prodíralo se houštinami a vždycky po několika skocích odměřeně zaštěkalo, co před ním nepovolilo, to polámalo, hnalo se těžce a s rámusem, tlamu mělo uslintanou, oči krvavé; nevšímalo si ničeho než řetězu stop na zemi a zarytě sledovalo každý jeho zákrut. Byla to Hekla, pověstná fena, která se vydávala na lov sama, a kdy se jí zachtělo, a teď měřila svoje síly s nejrychlejším tvorem z Goldurských hor.

Bylo v tom cosi zlověstného, jak to velké neohrabané zvíře očichávalo půdu a neomylně sledovalo lišákovu stopu, ať se obrátila kamkoli. Bylo něco záhadného v představě, že může poznat, kudy lišák běžel. A přece to Hekla poznala a nikdy se nevracela po stopě zpátky. Zapískal jsem na ni, ale právě tak jsem mohl pískat na pařez. Nevšímala si ničeho jiného než stopy, která ji měla dovést k tomu, kdo stopu zanechal; a co by se stalo potom, to jsem mohl uhodnout podle jejích zlých krvavých očí a zježených chlupů na hřbetě. Sám jsem lovíval lišky a naučil jsem se mít rád lovecké psy, ale pohled na nádherného tvora pronásledovaného ďábelským psem, nelítostným a neúnavným, kterému snad ani nebylo možno uniknout, ve mně vyvolal takový pocit, jako kdybych viděl nějakého krásného zpěvného ptáka drceného jedovatým hadem. Okamžitě jsem zapomněl, že člověka pojí se psem odvěký spojenecký svazek. Od té chvíle bilo mé srdce jen pro stříbrného lišáka.

Život v zimě

Nastala zima a s ní i občasné nesportovní hony na lišku, které pořádali venkovští kluci – hony, při nichž za třemi čtyřmi psy nebyli jezdci na koních, ale tlupa výrostků s puškami. Jednou se po stopě Domina vydali opravdoví lovci se smečkou loveckých psů; ale lišák se uchýlil do skal nad řekou. Z každé štvanice měl nějaký zisk – byl stále silnější a chytřejší, lépe se vyznal ve všech tajnostech stopování. Učil se ještě něčemu jinému – ovládat sám sebe. Hlas velkého psa neztratil nic ze své zlověstné moci, ale lišák se učil odolávat, a jak mu přibývalo sil, rostla i jeho odvaha.

Žil obvyklým životem osamělého lišáka: neměl ani doupě – lišky se vůbec v zimě nezdržují příliš v doupatech. Spával venku na otevřených místech, kde ho tlustý kožich spolu s velkým huňatým ohonem chránily před chladem a bystré smysly střežily před slídivým nebezpečím.

Spával skoro výhradně ve dne a na výsluní; to je u lišek skutečně něco jako nepsaný zákon: „V noci lovit, na sluníčku spát.“ Když po západu slunce padly do kraje stíny, Domino se vydával za potravou, jako to dělávali všichni jeho předkové, veden jako oni vnitřním hlasem zvaným instinkt a zkušenostmi, kterých nabyl při výcviku v mládí.

Kdo si myslí, že některé zvíře vidí v naprosté tmě, je na omylu. I zvířátka potřebují světlo; stačí jim ho ovšem mnohem méně než lidem. V temnotě si dovedou hledat cestu lépe než člověk, ale přesto je to jen tápání. Ostré polední slunce nemilují; nejmilejší jsou jim jitra a soumraky s měkkým polosvětlem. Když svítí měsíc nebo září hvězdy a na zemi leží sníh, bývá po celou noc příjemný měkký přísvit. A tak lišák Domino vycházíval za potravou, když slunce zapadlo a bylo pravé měkké světlo.

Klusal obvykle proti větru a často odbočoval, aby prozkoumal každou slibně vyhlížející houštinu a travnatý dolík. Vracel se na všechna místa, kde mu v minulosti přálo štěstí, a obešel význačné kůly, balvany i rohy plotů, aby se podíval, zda tu v poslední době nebyla nějaká liška; lišky totiž podobně jako psi a vlci určitým způsobem označují svou přítomnost na všech význačných signálních bodech v kraji.

Potom klusával dál po hřebenech, odkud měl dobrý výhled na obě strany, a zkoumal vítr, zda nepřináší odněkud vůni potravy. Zastavoval se při sebeslabším šustnutí listí nebo větviček a minutu stál úplně bez hnutí, dokud se nepřesvědčil, že to není nic důležitého; jindy se zas plížil jako kočka k místu, odkud se zvuk ozval, aby ho tam mohl lépe prozkoumat. Někdy vyšplhal po nakloněném stromě nebo se usadil na vysokém balvanu, odkud měl lepší rozhled, a když nebylo nablízku žádné vyvýšené místo, vyskočil aspoň občas do výšky, jako to dělává jedna malá africká gazela. Při těchto nočních výpravách ho vůbec nenapadlo vyhýbat se dvorům, kde byli hlídací psi. Je zajímavé, že s přibývajícími usedlostmi přibývá i lišek, protože každá farma je pro ně pravou zásobárnou a má jednoho nebo dva stálé strávníky z liščího rodu.

A tak Domino běhal od jedné farmy k druhé, přestože tam byli psi. Ke stavení se přibližoval dvojím způsobem. První způsob uplatňoval tam, kde byla volná bezpečná ústupová cesta, v takovém případě postupoval co nejtišeji; druhého způsobu užíval tam, kde se bál psa. Odběhl do určité vzdálenosti a zaštěkal vyzvání k boji. Když se pes vyřítil ven, uháněl pryč; když mu nikdo neodpovídal, věděl, že pes je někde ve stavení. Potom se vplížil dovnitř a prošmejdil všechny otevřené budovy. Nejlepší kořistí bylo samozřejmě vykrmené kuře, ani nepíplo, jak obratně je chytil za krk. Ale byl dost zkušený, aby se spokojil se vším, nač přišel, od skrojku chleba hozeného slepicím, až po mrtvou krysu vyhozenou z pasti na sýpce. Neštítil se ani zbytků z prasečího koryta a nejednou si v nejvyšší nouzi zahrál na marnotratného syna a nacpal si břicho slupkami, které žerou jen vepři.

Skoro každou noc našel něco k snědku, ale nebylo to pokaždé; pět dobrých jídel týdně však dostačí každému, aby si udržel svou váhu – a zima zvolna míjela.

Dominova družka

Žádné volně žijící zvíře se netoulá krajinou jen tak nazdařbůh. Každé má svoji domovskou oblast, revír, který považuje za vlastní. O ten je schopno bojovat a nestrpí v něm vetřelce ze svého rodu. Četná pozorování ukazují, že liščí revír v divočině má v poloměru zhruba tři míle. Toto území však s velkou pravděpodobností nepatří jen jediné lišce. Mohou do něho zasahovat i revíry jiných lišek; každá liška se však brzy seznámí se svými stálými sousedy; naučí se je rozeznávat podle podoby a pachu jejich stop, a když se potkají, jedna si druhé ani nevšimne. Ale když se v revíru objeví cizí vetřelec, je to něco úplně jiného. Pak se uplatní prastaré právo; právo silnějšího.

Když se Měsíc sněhu chýlil ke konci, lišák Domino v nádherném kožichu a pyšný na svou sílu si začínal uvědomovat, že je velice osamělý. Probuzená touha po společnosti ho čas od času nutkala, aby usedl na stráňku blízko některého dvora a poslouchal psy – pokud nebyli příliš nebezpeční – nebo aby se pokoušel vylákat je k honičce. Jindy zase vysedával na vrcholku kopce při měsíčku a z jeho hrdla se dral dlouhý, štěkavý nářek, kterému říkají odborníci skolení a lovci nářek osamělého:

Jap, jap, jap, jap, jarrrrr-jíóú
jap, jap, jap, jap, jarrrrr-jíóú

Jedné noci Hladového měsíce zase tak štěkal, a přestože to byl jen náhlý instinktivní výbuch, kterému se mohl snáze podvolit než vzepřít, naslouchal, zda se neozve odpověď, třebaže ji nečekal. A tu pociťoval svou osamělost ještě silněji, protože jí propůjčil svůj hlas.

Tomuto měsíci říkají lidé únor; zima trochu polevila, od jihovýchodu vál vlahý větřík a přinášel tajemnou předzvěst jara, která dala určitější obrysy touze v lišákově srdci a přidala právě tu nepatrnou trošku tepla, při níž se doutnající oheň rozhoří plamenem.

Jap – jap – jap – jap – jarrrrr-jíóú
jap – jap – jap – jap – jarrrrr-jíóú

Znovu zpíval a rozhlížel se ostražitě jako psanec. Vtom uviděl, jak přes vzdálené zasněžené pole přeběhl stín a zmizel. Sledoval ho s nastraženýma ušima a s očima na stopkách; o něco blíž se objevil další stín a mihl se po sněhu a Domino ostře vyrazil za ním.

Člověk zná všechny své sousedy od vidění a často ho zmate docela nepatrná změna. Lišák je na tom mnohem líp. Zná své sousedy podle pachu, který zanechávají jejich stopy, podle pachu jejich těla a navíc podle jejich podoby. To všechno se nemůže změnit natolik, aby ho to zmátlo. V několika vteřinách našel Domino stopy druhého stínu a jeho neomylný čich mu řekl: „To je pach stopy Lysouna, který žije u Shawbanu.“ Lysoun, lišák s bílou lysinou na čele, tu měl staré honební právo, a tak Domino běžel dál. Našel druhou stopu, která patřila tomu prvnímu stínu, a jeho bojovná krev okamžitě vzplála. Byla to stopa liščího cizince, stopa vetřelcova, a Domino se po ní rychle pustil. Ale jak uháněl po stopě a vnímal její pach, hněv z něho zvolna vyprchával. Probudil se v něm nový pocit; připadal si osamělejší než kdy jindy; běžel ještě dychtivěji, neboť jeho podivuhodný, tajemný vůdce čich mu našeptával: „Pospěš si! Tohle je to, po čem tak toužíš. Tohle je stopa – lišky!“

Hnal se netrpělivě dál, ale narazil znovu na stopu lišáka, svého souseda. Ten také sledoval cizí stopu! Jaký nový pocit teď Domina ovládl! Před malou chviličkou minul sousedovu stopu naprosto lhostejně – a teď ta změna! Překypoval nenávistí, kterou v něm vzbudila, a srst se mu zježila od uší až po hřebínek na kořeni oháňky.

Přeběhl dvě tři pole, než narazil na ty dva. Nebyl mezi nimi závod ani boj, jasně vyhlášená válka ani mír. Cizinka, malá rezavá liška s elegantním bílým pruhem pod hrdlem, vždycky kousek popoběhla; Lysoun ji pronásledoval a rychle dostihl; tu se liška obrátila a chňapla po něm. Uskočil pokaždé zpátky, ale sám po ní nechňapl. Tak kličkovali a Domino, když se k nim přiblížil, pocítil v sobě ještě mocnější bouři, jak se v něm mísila nenávist s touhou. Nějak vycítil, že si může činit nárok na pozornost té Bělokrčky, a ani trochu ho nezarazilo, když zjistil, že před ním uhýbá dokonce víc než před jeho sokem. Domino se obrátil k Lysounovi a zuřivě zavrčel; Lysoun mrskl ohonem vzhůru, vypjal se, zavrčel a divoce vycenil na Domina zuby.

Chvilku tak stáli tváří v tvář. Lištička využila vhodné příležitosti a rozběhla se pryč. Sokové se rychle pustili za ní a přitom na sebe stále doráželi; ale Domino dostihl uprchlici dřív. Zastavila se a zavrčela, její vrčení však nebylo příliš nepřátelské. Lysoun stál proti nim. Bělokrčka i Domino se na něho tvářili výhrůžně. Oba sokové na sebe skočili. Lysoun klesl k zemi a chňapal kolem sebe s vyceněnými zuby. Domino stál nad ním, ale celkem mu nijak neublížil. Liška zatím utekla. Oba dva se znovu pustili za ní. Teď běželi každý po jednom jejím boku a vrčeli na sebe přes její hřbet.

Ale dokázalo by ženské srdce vzdorovat statečnosti spojené s krásou? Když klusali přes pole, vzdálila se od Lysouna a trošku se přiblížila k stříbrnému lišákovi. Všichni se zastavili a stáli proti sobě: teď už však nebyli tři, ale pár a jeden a velký černý lišák z toho páru se vysoko vypínal na svých tlapkách. Naježil srst na hrdle a zvedl svůj mohutný ohon. A v tomto postoji temně zavrčel, vycenil své lesklé, dokonalé zuby a tvrdě popošel k Lysounovi. Bělokrčka šla těsně za ním a Lysoun pochopil, že to pro něho znamená konec. Obrátil se a rozmrzele se odplížil.

Tak našel Domino družku; to byla jejich svatba. Ničím podstatným se nelišila od lidských zásnub; a tajemný vůdce, který spojil ty dva životy v jeden, se nezmýlil; každý z těch dvou měl to, co druhému chybělo. V tomto svazku byli jako jedna bytost s dvojnásobnou silou a dvojnásobnými schopnostmi – o tom se ostatně přesvědčíme v těžkých dnech, které teprve přijdou.

II. ČÁST
SPOJENÉ SÍLY

Jaro

Na Goldurské hory se usmívalo předjaří. Na svazích kopců prosvítala hnědá barva, řeky byly zas volné, žluny pokřikovaly a hlučně bubnovaly a na každém ledovém rybníčku se ozývalo pískání.

V lesích se proklubávaly sněhem libavky, které se podobaly sněžným třešničkám. Zvedaly své listy vzhůru, a jako kdyby říkaly: „Na to jsme čekaly, proto na nás uzrály červené bobulky!“ Koroptve, veverky a první svišti si dopřávali na těch hodech, které jim připravil Měsíc vran, a přátele lesních zvířat těšilo, že matka příroda uchystala v době zdánlivé nouze tak chutnou potravu. V lesích i na vodách začínalo období touhy a námluv, které bylo předzvěstí nových životů; i v srdcích Domina a Bělokrčky nalezlo hlubokou odezvu.

Když ze sněhových návějí vytryskly první potůčky ledové vody, liščí párek klusal krajem a hledal; vlastně spíš hledala Bělokrčka a Domino ji pokorně následoval. Vydali se do písčitých oblastí na východ od Goldurských hor. Našli tam malé značky jiných lišek, které říkaly nejsrozumitelnější liščí řečí: „Vetřelci, kteří se tu objeví, budou muset bojovat.“ Potom prošli všechny vyšší kopce v goldurském kraji, ale tam ležel příliš hluboký sníh. Vrátili se tedy zpátky k řece a nakonec přišli do osikového údolí, toho údolí, které znal Domino z mládí. A tam skončilo – jak se zdálo – pro mladou lišku pátrání; bylo tam opravdu to, co hledala.

Větřila na různých místech a pak začala hrabat díru v lískovém houští. Půda tu byla pokryta silnou vrstvou sněhu a spadaného listí, jinak by se lišce nebylo podařilo vyhloubit noru. Ale instinkt nebo nějaký jiný nevysvětlitelný vůdce jí napověděl, aby začala hrabat na jedině možném místě; všude jinde byla země zmrzlá na kost. Domino se usadil vysoko na blízkém kopci jako strážce a obránce. Liška hrabala asi hodinu, pak vylezla ven a na její místo nastoupil Domino. Tak tu oba střídavě pracovali.

Nora byla za několik dní hotová – dlouhá chodba klesala do hloubky, pak stoupala k doupěti, odkud vedla další chodba, ústící po několika metrech do menší postranní komůrky; potom se zvedala vzhůru, až narazila na zmrzlou půdu, kde zatím končila.

Ale liška vytrvale oškrabovala drápky zmrzlou kůru nad hlavou. Den po dni kůra měkla, jak zmrzlá zem roztávala, až liška prorazila chodbu a upravila tam čistý kruhový vchod, skrytý pod trsem loňské trávy. Nyní původní vchod uzavřela. Kolem nového otvoru neležela žádná vyhrabaná země, žádné oko ho nemohlo objevit ani ze vzdálenosti tří metrů – a rostoucí tráva ho zakrývala stále dokonaleji.

Potravy už nebyl nedostatek a jednou, když liška neměla hlad a ulovila neopatrného sviště, který se v noci potuloval venku, zahrabala jeho tučné tělo do suchého písku v postranní komůrce.

Liščí pár byl stále opatrnější, aby ho někdo nezahlédl blízko doupěte. Bělokrčka se mnohokrát brodila sto metrů proti proudu potůčku, aby za ní nezůstával zrádný pach stop vedoucích k doupěti. Domino nejednou ležel přitisknut ke kládě nebo se krčil v trávě, zatímco sotva dvacet metrů od něho kráčel venkovský kluk, který ani netušil, že je nablízku liška. K podobným tvorům pociťoval stříbrný lišák stále hlubší nedůvěru.

Jednoho dne došlo k jinému setkání. Viděl, že se k němu blíží lidský tvor. Nebyl to lovec; byl to mladý tvor v dlouhých šatech, které mu zakrývaly celé nohy až na kotníky. Na ruce nesl košík. Domino necítil strach, ale neklid. Nevěděl, že je to jenom děvčátko sbírající libavku; a přece v něm mizely poslední stopy strachu, jak se blížila. Stál teď bez hnutí; pak najednou pochopil, neboť ta nenaučená, nezískatelná schopnost vcítit se do druhého, jakou mají němé tváře, mu prozradila: „Tohle je neškodný člověk; tohle je přátelský tvor.“ Přitahován novým, podivným pocitem kráčel volně, klidně k dívence. Ta stála a hleděla na něho s nebojácným údivem a v srdci jí vzrůstal hřejivý pocit. Chtělo se jí pohladit tu lesklou srst; lišák chtěl, aby ho pohladila. Něco je táhlo k sobě. Ale běda, nové přátelství bylo rozbito dřív, než bylo uzavřeno. Děvče mělo psíka, který zůstal pozadu, a najednou se přihnal, plný nezkrotné síly bez nejmenšího taktu. Vrhl se kupředu, štěkal jako pominutý a Domino lehce, s pohrdáním odskočil a zmizel. Děvče šlo domů a vyprávělo podivný příběh o zářícím lišákovi s laskavýma očima – příběh, kterému věřili jen hodně mladí a hodně staří lidé; totiž ti, kteří porozuměli dítěti, a ti, kteří porozuměli lišákovi.

Velká událost

Na první jarní květiny, sněženky a bledule, se už zapomínalo. Pozornost teď poutaly podléšky a hadí jazyky zvěstující příchod opravdového jara. Po Měsíci vran nastoupil Měsíc trávy a vzduch, lesy i země překypovaly plodivou silou, příslibem nového života. A tu se s Bělokrčkou stala změna. Začala se Dominovi vyhýbat, jako kdyby byl její nepřítel. Když chtěl za ní vstoupit do doupěte, prudce se na něho obořila a dala mu na srozuměnou, aby se nepřibližoval. Byla to úplná záhada; ale velký černý lišák patřil k tvorům, kteří se naučili respektovat samiččino jednání prostě proto, že tak jedná samička – a to je jistě základ rytířskosti, i když v tomto případě na nejnižším stupni, odpovídajícím úrovni zvířat. Po několik dní se vyhýbal doupěti a za jeho nepřítomnosti se tam stala velká událost.

Kdo nabádá matku, aby milovala novorozeňátko, mazlila se s ním a krmila je? Kdo vede její ruku, když je jemně, opatrně zvedá? Kdo ji učí, aby je hřála, chránila svým tělem před každým nebezpečím nebo i vykoupila jeho život svým vlastním životem? Kdo je její učitel? Není to jiná žena ani jiný člověk. Neškolená divošská matka to udělá stejně jako ta nejmoudřejší z lidského rodu. Ať nazvete toho učitele, jak chcete, je to týž, který to naučil i mladou matku lišku. Byla sama, sama z vlastní vůle v tmavém doupěti, když se naplnil určený čas. Všechno, co by mohli udělat ti nejdovednější a nejmoudřejší z nás, udělala sama, i když se nikdy předtím o těchto věcech nic nedověděla.

A najednou tu bylo pět liščat, malinkých, nevzhledných, „ošklivých“, řekli by lidé, ale pro matku lišku byla tím nejpodivuhodnějším a nejdražším, co kdy poznala, a její srdce přetékalo nově vytrysklou láskou, s níž liščátka chránila a laskala a která docela změnila její život. Teprve po mnoha hodinách je opustila, a to ještě jen proto, aby polkla u blízkého potůčku pár chladivých doušků. Domino ležel na břehu a pozoroval ji. Trošku stáhla dozadu uši, ale nevydala žádný zvuk a jinak si ho ani nevšimla. Přikrčil se, položil hlavu do listí a liška se vrátila do doupěte. Toho dne neměla vůbec chuť k jídlu. Druhého dne pocítila hlad, ale na lov skoro ani nepomyslela. A proč by také lovila? Do stejné tísně, do stejných potíží se dostává každá liščí matka od dob, kdy jsou liščí matky vůbec na světě, a hluboko v nich zapustil kořeny instinkt – zvykly si vykonat napřed určité přípravy. Právě proto si před časem zahrabala v doupěti sviště, i když si tehdy asi neuvědomovala, proč to dělá. A ten jí teď přišel vhod.

Po dvou dnech, když zásoba došla a musela se znovu začít starat o jídlo, vyšla před vchod a blízko něho našla hromádku čerstvě zadávených myší. Možná, že sem byly přineseny pro mláďata, kdo ví. Jen jedno víme docela jistě – že z nich mláďata měla užitek a nasytila se jimi, i když je snědla matka. Od té doby každý den leželo něco k snědku u vchodu nebo to bylo ukryto v trávě nebo pod listím někde nablízku.

Liščata byla devět dní slepá, potom se jejich očka otevřela; méně teď kníkala a matka nabyla větší sebedůvěry. Domino zjistil, že už ho neodhání s takovou rozhodností, a za několik dní se znovu připojil k rodině.

To byl pro něho začátek úplně nových zkušeností. Měl mláďata opravdu rád, a když se k nim přiblížil, měl u srdce hřejivý pocit. Mezi lišáky bychom našli všechny stupně otcovských citů, od neřáda, který na svá mláďata zapomíná, až po pečlivého tátu, který je jako druhá matka – a Domino, který měl ušlechtilejší povahu než většina lišek, se podle toho i choval. Snad nikdy nebyla liščata hlídána a milována jako ta, která se narodila toho jara u řeky Shawbanu.

Když jim byl asi měsíc, pokusila se zavalitá batolata poprvé vylézt na denní světlo. Pohybovala se pomalounku a podobala se malým chlupatým čuníčkům. Nebyla mrštná ani krásná, měla však cosi jiného – kouzlo bezbranných mláďat; a tomu kouzlu by neodolal nikdo, kdo by tu liščí rodinu spatřil. V lišce i lišákovi probouzelo nejasnou touhu lehnout si vedle těch chundelatých mrňousků, tulit se k nim a mazlit se s nimi, tak jako to dělávají jiní rodiče; ale také jim dávalo odvahu čelit pro mláďata i tomu, čemu by se nikdy neodvážili postavit na odpor, kdyby šlo jen o ně samé.

U vchodu doupěte se teď často odehrával výjev, který známe z Dominova dětství. Liščata byla den ze dne silnější a podobala se stále víc opravdovým liškám a staří o ně pečovali, jak uměli nejlíp.

Tam na Shawbanu prožívali radostné dny. Drobné radosti jim působila jasná obloha a mírný vánek, větší radost jim dávalo vědomí, že žijí a jsou plni síly, a nejzávratnější radost prožívali jako lovci; zvěře byla sice všude hojnost, ale úlovek je vždy triumfem lovcovy zdatnosti a plní radostí jeho srdce. A konečně cítili radost z toho, že mají mít koho rádi. Takové radosti prožívali Domino a jeho družka.

Nikdy však nevíme, jak vysoko jsme se povznesli, dokud nemáme příležitost nahlédnout přes okraj a uvidět, do jaké hlubiny se můžeme zřítit. Zdá se, že na každé dokonalé štěstí musí čas od času padnout stín smrti: šťastni ti, kolem nichž ten stín jen přejde.

Odvěký nepřítel

Jednoho dne se Domino vracel domů s potravou. Pět malých černých čenichů, deset očiček jako korálky zasazených do střapatých hlaviček se tísnilo u vchodu doupěte a bylo upřeno na něho nebo na jídlo, které přinášel – a tu zazněl nablízku pronikavý psí štěkot. Polekaný Domino vyskočil na pařez a naslouchal. Nemohl se mýlit – byl to ten zlověstný tón, hlas dávného nepřítele. Tento nepřítel se nesměl přiblížit k doupěti za žádnou cenu. Černý lišák v sobě přemohl strach a rozběhl se vstříc loveckému psu, zatímco matka varovala mláďata.

Byla to jedna z obvyklých štvanic, ale namáhavější, protože Hekla teď byla v plné síle. Uháněli jako vítr. Fena se na okamžik zastavila, když objevila Bělokrččinu stopu. Ale Domino se jí ukázal a vyzývavě zaštěkal, a tak ji pobídl k dalšímu běhu. Oba byli výborní běžci a vysilující štvanice pokračovala skoro celou hodinu. Pak toho Domino měl dost a snažil se nějakým způsobem setřást Heklu, jak to dělával dřív, ale poznal, že to nebude tak snadné. Hekla se také něčemu naučila a vyrostla z ní schopná stopařka. První a druhá lest selhala. Potom si Domino vzpomněl na úzkou skalní římsu na útesu v místech, kde Shawban opouští kopce, a vedl svého nesmiřitelného nepřítele v tu stranu.

Byla to šťastná náhoda nebo promyšlený plán – kdo to ví? Štvanice se přenesla blíž k útesu. Stříbrný lišák v leskle černém kožichu uháněl po břehu a zdálo se, že už ochabuje. Hekla ho dotahovala, napínala všechny síly, ztěžka oddychovala, byla však stále blíž a blíž. Doběhli k široké stezce; vypadala jako past. Domino ještě víc zpomalil; tmavá fena byla své oběti v patách, dělily ji od ní pouhé čtyři skoky. Stezka se úžila, ale Hekla se k lišákovi přiblížila ještě víc, tak blízko, že si byla jista vítězstvím. Další skok, už měla toho loudu skoro na dosah, a znovu skok. Pronásledovaný lišák lehce přeběhl vzhůru po stoupající skalní římse, sotva na píď široké, a Hekla se širokým, přeširokým hrudníkem řítila slepě dál, naběhla na rozeklaný útes, odrazila se od něho a celá potlučená a krvácející se zřítila dolů do ledové řeky a černý lišák její pád pozorně sledoval.

Shawban se touto soutěskou divoce žene i v létě. Na jaře se řítí zpěněnými peřejemi, plnými vírů. Pád do takové řeky by vyděsil i psa plného síly a Hekla, těžce zraněná, bojovala o svůj život. Divoký proud ji unášel celé dvě míle, a jak s ní točil a cloumal, zpíval si veselou jarní píseň. Dvě míle ji vláčel přes ostrá skaliska a stahoval ji ve vírech pod hladinu, pak s ní pohrdavě mrštil na břeh, kde zůstala ležet, zmrzačený, pokořený chudák. Té noci už se nedostala domů a toho jara ani léta se už nevydala po žádné stopě. Pět malých černých čenichů, deset oček zasazených jako korálky v nevinných střapatých hlavičkách přicházelo denně k východu doupěte bez obav, protože jejich táta byl všemocný, a doupě v osikovém údolí bylo doupětem v údolí míru.

Laň

Léto vrcholilo a Měsíc růží rozkvetl v celé své kráse. Liščata podivuhodně rychle rostla. Dvě z nich měla olověně šedý kožíšek, který svědčil o jejich vznešeném původu a hodně sliboval do budoucna. Bělokrčka a Domino se snažili nosit živou kořist, aby ji mláďata mohla sama lovit a zadávit.

Každý den přinášel nějaké nové dobrodružství, nějakou zvláštní příležitost k tomu, aby si mohli vyzkoušet svůj čich a rychlost. Při každém lovu se něčemu přiučili a vyzkoušeli svoje lovecké umění a skoro každý den vyvstalo nějaké nebezpečí, které jinou lišku mohlo snadno připravit o život, ale Domino z něho vždycky vyvázl silnější, moudřejší a rychlejší než kdy předtím. Na vyšších kopcích Goldurských hor se dobře daří svišťům, a když po nich Domino jednou slídil mezi kapradím, ucítil najednou podivný pach a potom narazil na velké zvíře, přikrčené v trávě. Mělo světlehnědou srst hustě pokrytou bílými skvrnami. „V pustině nikdy nepotkáš přítele,“ praví stará moudrost. Domino instinktivně strnul jako socha a hleděl na toho podivného tvora, připraven uskočit stranou, kdyby snad zaútočil. Hnědobílé zvíře leželo tiše, jako kdyby bylo mrtvé, s hlavou přitisknutou k zemi a velké, kulaté, zářivé oči hleděly ustrašeně na lišáka.

Jeleni byli kolem Shawbanu velmi vzácní, téměř neznámí, a tak Domino neměl z dřívějška žádnou zkušenost, která by mu poradila, jak má jednat. Jasné bylo jen to, že přikrčený kolouch má z lišáka větší strach než lišák z něho, a když povolilo napětí způsobené strachem, převládla v Dominovi zvědavost. Postoupil ke kolouchovi o krok; kolouch ani nemrkl a skoro nedýchal; lišák udělal další krok, byl už tak blízko, že by na něho snadno doskočil, ale kolouch ležel dál jako mrtvý. Učinil ještě jeden krok, překročil trs trávy a stál tu ničím nekrytý; kolouch vyskočil na své dlouhé nohy, žalostně zabečel bek-bek-bek-bek a neohrabaně skočil přes kapradí. Domino se přenesl přes stejné místo vysokým skokem a pro zábavu i ze zvědavosti běžel za kolouchem, který pořád bečel bek-bek-bek-bek.

Náhle se ozval nablízku dusot a v okamžiku se přiřítila laň. Srst měla na hřbetě zježenou, oči jí plály zlým zeleným světlem, a Domino si okamžitě uvědomil, že tohle je zas každodenní nebezpečí v nové podobě. Hnal se dlouhými skoky pryč, ale laň mu byla v patách, zlostně frkala a její ostrá kopýtka bušila do země. Byla bezmála desetkrát větší než on a letěla jako vítr. Dohonila Domina a kopla po něm vztekle přední nohou. Jen taktak uskočil. Znovu se na něho vrhla a znovu ho zachránil hbitý odskok. Zuřivá laň ho proháněla sem a tam, nestačilo jí, že je mládě v bezpečí a vůbec se mu nic nestalo; byla zřejmě rozhodnuta zabít lišáka, o němž myslela, že chtěl jejímu kolouchovi ublížit.

Laň skákala a pobíhala mezi ostružiním a kapradím i kolem nich a zdálo se, že ji to ani trochu neunavuje, ba že jí naopak síly přibývá a je čím dál vzteklejší. Ostružiní lišákovi překáželo, ale pro těžší laň to byla zanedbatelná maličkost; nebýt toho, mohl mít Domino z bláznivé honičky potěšení. Poskakovali tam tak aspoň půl hodiny bezvýsledně a bylo zřejmé, že Domino sice může třeba stokrát úspěšně odrazit útok, ale jediné klopýtnutí může znamenat jeho smrt. Stačil by jediný úder kopyta a byl by jí vydán na milost a nemilost; chytrý lišák si uvědomil, že se musí hned dostat na bezpečnější místo. Prodral se tedy na okraj ostružinové houštiny a vyrazil ven na volné prostranství. Byl to běh o život, protože laň mu byla těsně v patách a lišák stěží doběhl do hustého lesa a uskočil před kopytem, které už už na něho dopadalo. Ale úder zasáhl jen strom a mezi kmeny se lišák mohl té nepříjemné lani vysmát a dělat si legraci z jejího hloupého bečícího koloucha. Bylo to poučení, které si dobře zapamatoval – cizinec je vždycky nepřítel.

Kouzelná směs

Někteří lidé líčí pasti, aby získali kožešiny, někteří proto, aby vyhubili škodnou, a jiní to konečně ani nerozlišují a z lenosti nebo nevědomosti líčí pasti po celý rok. To dělali Bentonovi kluci. O tom, jak správně nalíčit past, nevěděli skoro nic a pokaždé dělali stejnou chybu – návnadu přivazovali na spoušť pasti. Tento omyl spolu s několika dalšími způsobil, že každá liška, která měla jen špetku liščí chytrosti, jejich pasti lehce odhalila a obcházela je s hlubokým pohrdáním. Kolem pastí Bentonových nacházely lišky trojí neklamná znamení, která je varovala: pach železa, pach lidských rukou a pach lidských stop. Poslední druh zápachu by brzy vyprchal, kdyby ho kluci sami ustavičně neobnovovali. Pach železa tam byl trvale, ba spíš sílil, zvlášť po každém lijáku. Domino našel všechny pasti zahrabané v jeho revíru; uměl je vyhledat v každé denní i noční době mnohem líp než kterýkoli z Bentonových kluků. Zašel k nim, když náhodou ležely blízko jeho stezky, díval se na ně z bezpečné vzdálenosti a provedl něco, co vyjadřovalo právě tak srozumitelně jako lidská slova posměch a opovržení, které měl pro neuvěřitelně pošetilé pokusy těch hlupáků. Vždyť i tupí svišťové a přihlouplí králíci byli dost chytří, aby se mohli vysmát pastem Bentonových. Ano, pohrdal jimi, ale když šel kolem nich, nikdy k nim nezapomněl odbočit, aby se na ně podíval, a potom nechal na některém kameni nebo pařezu záznam o své návštěvě.

Někdy v té době poradil kdosi Budu Bentonovi, jak správně líčit pasti. Starý zálesák ze severu mu dal kouzelnou, odporně páchnoucí směs z bobřího pižma, anýzu, rhodia, merlíkového oleje a jiných ingrediencí, kterým bezpochyby dodalo větší účinnosti tajemné zaříkadlo a půlnoční ceremonie. Několik kapek tohoto čarodějného lektvaru prý dokáže přilákat všechny lišky, které jsou nablízku, docela v nich utlumit ostražitost a zavést je bez nejmenšího odporu do jakékoli nástrahy.

A tak mladý Benton, ozbrojený lahvičkou s kouzelnou směsí, obešel a pokropil všechny pasti. Pach, který člověk vnímá třeba jen jako slabý vzdálený zvuk, jako tichý hlásek, může být pro lišku silný jako burácení celého orchestru, protože liška má vynikající čich. Sama skutečnost, že se některý pach člověku hnusí, ani v nejmenším neznamená, že by pro lišku nemohl být tak příjemný, jako je pro nás vůně růžového oleje nebo kadidla. Pár kapek směsi stříklo na šaty mladého Bentona; vydávaly takový zápach, že venku začali frkat koně, když ho ucítili, a doma mu otec přikázal, aby se odklidil na opačný konec stolu, teprve z takové vzdálenosti byl zápach snesitelný. Ale Domino ten pach nesený větrem ucítil svým skvělým čichem tak jasně, jako by to bylo mračno kouře z velikého ohně, a sledoval ho až k jeho zdroji tak snadno, jako kdyby šel za hlasem polnice nebo hřměním vodopádu. Toho zápachu bylo všude plno, ale lišákovi nepřipadal ani trochu odporný. Jeho síla byla příjemná, přitahoval ho, jako světlo přitahuje poutníka zbloudilého v temnotách, vábil ho jako zpěv rusalek snílka v půlnočním lese. A tak Domino, který právě vycházel na večerní lov, zvedl čenich do výše, aby přezkoumal vítr, a potom se za lahodnou vůní rychle rozběhl.

Urazil asi míli a čich ho zavedl na místo, které už dávno znal; přímo čpělo lidskými stopami a lidskýma rukama, páchlo železem a jen jako na omluvu i slabou vůní hloupé kuřecí hlavy, přivázané k pasti. V jeho vzpomínce to byl pomník pohrdání; ale teď se všechno změnilo. Jako může záře zapadajícího slunce proměnit bahnitý břeh v planoucí nádheru nebo oblaka bílých par v úchvatné zlaté a purpurové hory, tak i ta nová, stále mocnější síla magické vůně, toho kouzla z neznámých dálek, pronikla lišákovi čenichem až do duše, umlčela tam všechnu opatrnost a úplně ji ovládla. A Domino, poškubávaje ebenovým čenichem, postupoval zvolna proti větru. Působilo to teď na něho jako éter, uspávalo to jeho smysly a zvonilo to v jeho žilách. Ach, jaké nádherné rozechvění cítil! Bylo to jako odpočinek po vysilujícím běhu, jako teplo za chladného dne, jako vzrušení v době lásky, jako čerstvá teplá krev v hladovém žaludku a ještě jako mnoho jiných, dosud nepoznaných rozkoší, bylo to jako první opojení kuřáka opia nebo jako doušek absintu, který pijáka připravuje o sebevládu. Domino s rozechvělým čenichem, tlukoucím srdcem, chraptivým dechem, přivřenýma očima se zvolna přikrádal k čarodějné vůni. Byl teď nad ukrytou pastí. Věděl to, nebo aspoň dřív to věděl, ale nyní ho zaslepilo smyslné vzrušení, byl úplně podmaněn a nezvyklé pohyby těla prozrazovaly, že se už neovládá. Chtěl být u toho blíž, splynout s tím; chtěl se tomu oddat a zvláštním křečovitým pohybem naklonil hlavu na stranu, položil svoji krásnou šíji na potřísněnou zem, vláčel svoji drahocennou kožešinu špínou, válel se na zádech a plazil se v prachu zamořeném mrtvolným puchem. Pro něho to byl nádherný sen; ale když byl v nejlepším, cvak! – a nemilosrdné ocelové čelisti ho chytily za hřbet, zasekly se do vzácné stříbřité černé kožešiny a Domino rázem procitl. Opojení zmizelo. Náhle se v něm znovu probudily instinkty pronásledovaného zvířete. Vyskočil na nohy, a když narovnal svůj pružný hřbet, ocelové čelisti povolily, protože ho sevřely příliš zeširoka – a Domino byl volný. Kdyby se chytil za nohu, byl by jeho osud zpečetěn; ale teď už zase pelášil bez úhony pryč, a když si frknutím pročistil čenich, obrátil se proti větru a vydal se na večerní lov.

Některé lišky mají slabou vůli a vracejí se ke zlému kouzlu zpátky a zahrávají si se smrtelným nebezpečím, které nad nimi nakonec zvítězí, ale Domino si zapamatoval, jaká hrůza se skrývá za tím kouzlem.

Od té doby v něm ta kouzelná vůně vyvolávala vzpomínku na smrtelný stisk ocelových čelistí.

Med z bodláku

Lišky si dál pravidelně vybíraly nedobrovolnou daň z Bentonova malého hejna slepic. Chlapcům se tomu nepodařilo zabránit a starý Benton se nakonec dopálil. Pronášel pohrdavé poznámky („to když já byl kluk…“ a tak podobně) a potom se začal sám starat o pasti, aby vzpomínky na své mládí ještě víc oživil. Pasti se nesmějí klást kolem stavení. Znamenaly by zkázu pro slepice a pohromu pro psy, kočky a vepře. Kdo loví do pastí, musí provozovat své řemeslo jen ve vzdálených lesích. A o to se právě pokoušeli chlapci, jenže starý Benton se toho teď ujal sám a sám obešel pasti. Okamžitě provedl několik radikálních změn ve způsobu, jakým byly pasti kladeny – změn, které by jistě přiměly Domina, aby se farmě vyhýbal, kdyby o nich věděl a chápal jejich smysl. Starý Benton nejdřív každou past vyzvedl a nakouřil ji zapáleným cedrovým dřívím, takže pach železa zmizel. Potom odmítl kouzelnou směs. „Někdy to účinkuje,“ řekl, „ale hloupá zvířata chytíte hned napoprvé a ta chytrá to brzo prokouknou. Pak je to jenom odstrašuje. Jenom jedna kouzelná vůně vždycky zaručeně působí na každou lišku – a to je čerstvá slepičí krev.“ Přenesl pasti ze známých, pachem zamořených míst a zahrabal je do prachu; do všech stran na půl druhého metru od nich rozhodil kousky kuřecího masa, potom cedrovou větví zametl stopy a léčka byla nastražena.

Několik nocí nato tudy šel Domino. Dvě stě metrů ho vedla vůně kuřecí návnady, a když se přiblížil k tomu místu, dávná opatrnost ho přiměla, aby se dál plížil co nejpomaleji. S rozšířeným chřípím a napjatými smysly postupoval proti větru. Vůně kuřat byla zcela čistá. Nemísil se s ní pach železa ani lidských stop, ale byl tu štiplavý zápach kouře, a jediný tvor, který páchne kouřem, je člověk. Ležely tam lákavé kousky kuřete, možná že je tam upustil některý jiný lovec; když je Domino obešel, stále cítil jejich vůni, ale kouř už nebyl tak silný. Váhal, ale vítr se změnil; pach kouře úplně zmizel, zbyla jen sytá, lákavá vůně kuřecího masa, kterou vítr roznášel do okolí. Domino postoupil o tři kroky blíž. Zdvihl čenich a pozorně větřil. Nikde ani stopa po lidském pachu; bylo tu jen jídlo, které potřeboval, dobré jídlo, které už mnohokrát v noci jedl a přinesl do doupěte, když mu přálo štěstí. Ale znovu sem dolehl slabý varovný závan nahořklého kouře a Domino uposlechl výstrahy a pomalu se odvrátil. Potom začal couvat. Našlapoval nesmírně opatrně a vyhýbal se rozryté hlíně i kouskům masa, kráčel jen po hladké, bezpečné půdě a tu klap! – Domino byl chycen. Tentokrát však nikoli za široký hřbet, který past nemohla udržet, ale za tlapku. Ano, byl dokonale lapen.

Marně vyskakoval a vzpíral se, marně hryzal tu nenáviděnou věc. Ocelové čelisti mu pevně svíraly nohu; zarývaly se mu do masa, všechno úsilí ho jen vyčerpávalo a železa mu přitom vnikala stále hlouběji do nohy. Míjela hodina za hodinou v tom beznadějném vysilujícím zápasu. Celý den ležel v mrákotách a těžce oddychoval; potom se mu vrátila špetka síly, která v něm vzbudila jen bezmocný vztek, takže hryzal chladnou nepoddajnou ocel a rval svými zuby stromky, které měl na dosah; pak se začal znovu vzpínat a zmítat; doufal, že někdo přijde, ale zároveň se bál, že by někdo mohl přijít; doufal, že brzy přijde smrt, ale zároveň se bál, že zemře; a znovu se v něm probouzela naděje. Stíny smrti začínaly obestírat jeho planoucí zraky. Ochránce lesních tvorů, pomoz! Nač taková muka, proč ta zdlouhavá smrt? Je to přece přirozené právo zvířat, aby je stihla náhlá smrt.

Tak minula dlouhá, nekonečná noc. Na úsvitu se ozvaly kroky a v lišákovi probudily strach i naději. Mohl to být člověk, ale mohla to být i jeho liščí družka. Snad by mohla něco pro něho udělat; aspoň by tu byla s ním. Zmučený, přemožený lišák zvedl svou kdysi tak pyšnou hlavu a nespatřil ani člověka, ani svou družku, ale hrozivé nebezpečí, strašného nepřítele – laň se skvrnitým kolouchem. Ležel nehybně jako mrtvý a doufal, že unikne její pozornosti; ale laň měla stejně bystrý zrak jako čich. Obrátila se a zafrkala; po celém těle se jí zježila srst a v očích jí zaplálo zlověstné zelené světlo jako polární zář. Vyrazila k útoku; lišák uskočil tak daleko, jak mu dovoloval řetěz pasti, dál nemohl. Zdálo se, že to laň ví; konečně měla svého nepřítele ve své moci; chtěla jen jedno – zničit ho. Plná ubohé odvahy, kterou živí představa, že snadné vítězství je na dosah, vyskočila vysoko nad lišáka, aby na něho dopadla plnou silou – tak vyskakují laně, když chtějí rozdrtit jedovatého hada. Domino se vzepjal stranou, ale uniknout jí nemohl; dopadla celou svou vahou i silou a ostré kopyto udeřilo – ne lišáka, ale náhodou péro strašné pasti. Její čelisti se rozlétly a Domino byl volný. Sebral zbytek svých sil, rozběhl se k plotu a protáhl se jím; laň ho pronásledovala, ale plot byl příliš vysoký, aby ho mohla přeskočit. Domino byl zesláblý a unavený, ale dokázal vždycky snadno proklouznout na druhou stranu, když laň přeskočila plot na nízkém místě; vtom kolouch pronikavě zabečel, jeho hlas odvolal matku zpátky a Domino se pomalu belhal k doupěti.

Než se hlupák něčemu naučí, musí se stokrát spálit; ale chytrý si vezme poučení hned poprvé. Domino dostal dvě kruté lekce, a to mu stačilo. Od té doby nejen že se po celý život vyhýbal každému železu a lidskému pachu, ale protože věděl, že všechno cizí je mu nepřátelské, bál se i neznámých vůní, jako kdyby to byla nová maska smrti.

Letní dny

Na začátku toho léta slídil kulhající Domino kolem farmy položené nejvýš na úpatí hor. Byl to starodávný dům se starým ovocným sadem a zahradou, které se táhly skoro až k lesu a byly kolem dokola obehnány živým plotem. Do těch míst se dalo snadno nepozorovaně proniknout, a jak tu lišák pobíhal sem a tam a čichem přezkoumával všechny zajímavé věci, dostal se slepičí dírou v plotě do dlouhé zahrady nejdřív mezi bramborovou nať a potom do rybízového houští. Když se tudy opatrně prodíral, zahlédl v té spleti cosi maličkého, černého a lesklého. Stál tiše jako duch a upřeně se na to díval, potom pomalu přišel na to, co to je – oko krůty sedící na vejcích.

Každá liška má na kořeni ocasu, mezi chvostem a hřbetem, malý ostrůvek chlupů, které se při silném pohnutí naježí; obvykle jsou zbarveny jinak než ostatní srst, ale stříbrná liška je má černé. Jen na tomhle místečku se projevila změna, když Domino rozeznal vítanou kořist. Chlupy se mu tam naježily; ale zatímco nerozhodně stál, zaslechl nějaký zvuk. Ohlédl se a spatřil lidského tvora s košíkem. „Ty ferino,“ řeklo děvče káravě, „tak se mi zdá, že tu děláš nějakou neplechu.“

Nerozuměl jí, ale cítil, že mu nehrozí nebezpečí. Obrátil se k ní a stál tiše, s hlavou nakloněnou na stranu. Kráčela klidně dál a vydávala tiché jemné zvuky. Trošinku couvl a ustoupil stranou. Chtěla si na něho sáhnout, ale teď dostal strach, protože nablízku bylo stavení. Vzala z košíku kousek čehosi a hodila to lišákovi. Čichl k tomu, poznal, že to je dobré k jídlu, popadl to do zubů a tiše se odplížil.

Toho večera děvče řeklo: „Tati, kdyby ti někde v lese seděla na vejcích krůta, jak bys to zařídil, aby lišky nechaly hnízdo na pokoji a přitom se jim nic nestalo?“

„Rozložil bych kolem několik kousků starého železa a žádná liška by se tam neodvážila.“

A tak děvče z té zahrady vzalo kus řetězu, rozbitou radlici a starou koňskou podkovu a rozložilo ty tři symboly přátelství, práce a štěstí kolem hnízda. Za několik dní se Domino vrátil pro krůtu. Ano, vrátil. Ani ho nenapadlo, že by tím snad nějak škodil tomu lidskému tvoru – co dělal, bylo přece docela obvyklé – ale dřív než krůtu vyplašil, čenich i oči ho varovaly před těmi železně páchnoucími předměty. Vycouval a přiblížil se z druhé strany. Tam ležela další zlověstně lesklá věc a opatrnost lišákovi zašeptala: „Zpátky!“ Vrátil se tedy a děvče by ani nebylo nic poznalo, ale nazítří otec řekl: „Dnes ráno jsem viděl mezi bramborovou natí čerstvé liščí stopy.“

Tak byl Domino oklamán a musel nechat krůtu na pokoji; našel si však jinou kořist – slepici sedící na vejcích; skočil po ní a rázem ji umlčel. Když ji odnášel, uvědomil si, jak je to nehospodárné nechat na místě snůšku vajec. Odnesl tedy slepici do lesa, zahrabal ji pod listí, vrátil se, sebral vejce po vejci a schoval je na jiném místě. To místo označil pižmem z pižmové žlázy, aby je sám později našel a aby jiné lišky věděly, že je to soukromý majetek. Potom vyhrabal slepici a donesl ji domů.

Vajíčka měla dost času, aby se důkladně uležela, než je lišák potřeboval; ale když si na ně vzpomněl, našel je tam, a to už je potřeboval tak nutně, že mu vůbec nezáleželo na tom, v jakém jsou stavu.

Nebyla to jediná skrýše. Některé lišky sice neschovávají potravu, snad proto, že jsou špatní lovci a nemají nikdy nadbytek, ale nejlepší lišky si záhy osvojí tento zvyk a ten s nimi roste. Na podzim, o měsíc později, upoutaly lišákův zrak keře hustě obsypané sladkými šípky, kterých se toho roku urodilo neobyčejné množství. Jeden nebo dva rozžvýkal a spolkl, ale nijak zvlášť mu nechutnaly, bezpochyby proto, že v té době měl plný žaludek. A přece, bavilo ho vyskakovat a chňapat po těch červených chumáčích plodů. Nejdřív je pouštěl jen tak na zem, potom je kladl na hromádku; ale instinkt, který ho nutkal, aby hromadil zásoby, byl podnícen a Domino přikryl hromádku šípků listím a na blízkém pařezu zanechal pižmové znamení. Až bude potřebovat, najde tu zásobu ovoce, ano, najde ji i pod hlubokou sněhovou závějí.

Dominův dědic

Toho léta Domino kulhal a nemohl pořádně utíkat, ale jeho protivník, rychlý lovecký pes, byl naštěstí také chromý. Domino musel lovit jen pro svá mláďata a matka příroda k němu byla laskavá; byl to rok dobrého lovu a lišák denně přinášel domů živou kořist. Třeba jen žábu, za níž musela liščata podniknout několik výpadů zakončených kotrmelcem, než ji chytila; nebo vypaseného hraboše, který se zavrtal pod listí, a mláďata si mnohokrát nabrala plnou tlamičku písku a trávy, než se jednomu poštěstilo uchvátit kořist. Ale jednou jim Domino přinesl jiné cvičné zvíře, a to už nebyla hra.

Když starý lišák slídil za mlhavého dne u řeky, spatřil ji, jak vylézá ven. Byla to velká ondatra. Nejdřív ji viděl v mělké vodě, potom na kládě, kde se usadila a obratně rozvírala škeble a vyjídala je. Hlučně chroustala silnými žlutými zoubky oříšek škeblí a vůbec neslyšela, že se k ní plíží lovec, až se mihla černá kožešina a Domino ji držel za krk. Marně sebou mrskala a pištěla a skřípala dlátkovitými zoubky, cestovala teď tak jako ještě nikdy a za dvacet minut se octla u liščího doupěte.

Staré známé čar-čar-čar přivolalo rozdováděná liščata, přihnala se jedno přes druhé a Domino pustil kořist na zem. Liščata na ni hned skočila, ale byla to živá ondatra a ondatra je zarputilý rváč. Dorážela hned na to, hned na ono lišče a rozehnala je. Mláďata kolem ní poskakovala jako lovečtí psi kolem medvěda; nejdřív první, potom druhé odběhlo s nářkem, když pocítilo ostré ondatří zoubky, ale jedno z liščat vůbec neutíkalo, ani když se do něho ondatra třikrát zakousla. Nebylo o nic větší než ondatra, o nic větší než jeho bratři, ale mělo statečnou povahu. Znovu se vrhlo na ondatru a ostatní jen skákali kolem nich. Stal se z toho souboj těch dvou až do konečného rozhodnutí. Lišče instinktivně hledalo nejchoulostivější místo na těle protivníka; když se naskytla vhodná příležitost, pustilo ondatru a popadlo ji jinak, dostávalo se jí víc a víc na tělo a nakonec ji chytlo za hrdlo a drželo ji tak dlouho, až své vítězství dovršilo. A potom celá rodina hodovala.

I otec, i matka souboji jen přihlíželi. Co jim bránilo zasáhnout do boje? Proč ondatru pro mláďata nezadávili? Snad to lépe pochopíme, zeptáme-li se, proč u lidí dávají otcové synům úkoly, které jsou pro otce snadné, ale pro chlapce obtížné.

To lišče nebylo ze všech největší, zato mělo nejtmavší srst. Vyrůstalo v takového lišáka, jako byl jeho otec, a kdo bude chtít, může se dočíst o jeho příhodách v letopisech horního Shawbanu.

Měsíc bouří zvolna míjel a mláďata odrůstala. Některá byla už tak velká jako Bělokrčka. Rodinný svazek se začal nutně rozpadat. Nejdřív začal žít víc pro sebe velký bratr, pak jeho sestry; celé dny se doma ani neobjevili, byli si čím dál cizejší, až konec Rudého měsíce – čas žní – zastihl každého někde jinde. U doupěte zbyli jen Domino a Bělokrčka. Někdy byli spolu, jindy se celé dny neviděli, ale vždycky se zase vraceli, stále byli připraveni jeden druhému pomáhat; pro ně platil zákon, který nepotřebovali mít napsaný; tito dva jsou jedno tělo. Mladí mohou a musí zapomenout; ale staré rozloučí jen smrt.

Na začátku podzimu byla Dominova noha už zahojená a byl zase tím rychlým lišákem z Goldurských hor. Znovu byl připraven čelit lovcům, kdyby to muselo být. Ano, dokonce se na štvanice těšil. Dospěl teď na vrchol svých sil a jeho největším darem byla rychlost. Žádná jiná liška v horách mu nestačila, žádného psa se nijak zvlášť nebál. Zdálo se, že má železné plíce, nohy měl právě tak zdravé a nejvíc potěšení mu působila vlastní hbitost. Jen rychlí tvorové rádi závodí, jen obratní voraři rádi proplouvají nebezpečnými peřejemi. Bylo by tedy divné, kdyby si Domino zamiloval štvanice?

A tak zdokonaloval dál svoji sílu a rychlost, jako kdyby předvídal, že se blíží strašný den, kdy se utká se svým úhlavním, stejně zdatným nepřítelem a kdy síla bude stát proti síle, rychlost proti rychlosti, život proti životu.

III. ČÁST
ZKOUŠKA A VÍTĚZSTVÍ

Divoké husy

Vždycky zjara a na podzim se v Goldurských horách objevilo několik hejn dlouhokrkých létajících trubačů, divokých husí. Nezdržely se tu dlouho, ale kdykoli přiletělo husí hejno, vypravili se na ně lovci s puškami. Domino instinktivně tušil, že divoké husy jsou dobrá kořist, až jednou se o tom přesvědčil: našel čerstvě zastřelenou husu. Unikla střelci, který ji poranil, a zašla v bažině, a tak si na ní pochutnali Domino s Bělokrčkou.

Divoké husy se pásly právě tak na polích jako v mokřinách a Domino se nejednou pokoušel připlížit se k nim, ale husy byly úžasně pozorné a ostražité. Bylo to však stejně marné, jako kdyby se pokoušel připlížit se k nim, když plavaly po širokém jezeře. A přece je možné dostat se jistým způsobem docela otevřeně až na dosah k sedícímu ptáku nebo přikrčenému zajíci. Domino po určitých zkušenostech zdokonalil tento způsob lovu, při kterém je spojena číhaná s výpadem a který se mu tak osvědčil při lovu bílých králíků.

A když toho roku přišel podzim s obvyklým tahem troubících hus, přinesl Dominovi několik neobyčejných zkušeností. Menší hejno těch dlouhokrček se páslo na strništi u Shawbanu. Domino a Bělokrčka lovili toho dne spolu. Kradli se podle řeky, křovinami, kolem celého pole, ale zjistili, že hejno je ze všech stran chráněno otevřenými rovinkami a že neustále aspoň jeden dlouhý krk ční vzhůru jako strážní věž.

A tu spolu obě lišky sehrály hru, která už byla hrána nesčetněkrát a jejíž pravidla přesto nezná žádný člověk.

Domino se schoval nepozorovaně do houštiny na konci křovinatého pásu, který vybíhal do pole. Bělokrčka se zatím přikradla na opačnou stranu, tam vyšla na otevřené prostranství a začala provádět všelijaké hlouposti, válela se po zemi, metala kotrmelce a hned zase ležela přitisknutá k zemi a jen vrtěla chvostem. Všechny husy obrátily zobák tím směrem a divily se, co propána má to podivné divadlo znamenat.

A Bělokrčka se nepřestávala válet. Husy viděly, že se nemají čeho bát, když je liška tak daleko. Probudila se jejich zvědavost; stály a zíraly a ušlo jim, že při dalším kotrmelci se k nim Bělokrčka přikulila o kousek blíž. Dělala to znovu a znovu, až si starý, věčně podezíravý houser uvědomil, že to je lest a že se k nim liška nenápadně přibližuje. Neřekl na to nic, nevyhlásil poplach, protože zatím nehrozilo přímé nebezpečí, ale ustoupil o několik kroků zpět. Ostatní husy – vlastně to byla jeho rodina – se hnuly za ním a ta ztřeštěná liška se dál válela po strništi jako chomáč suché trávy poháněný větrem. Pravda, bylo to ohromně zábavné, ale starý houser se tím nedal napálit. Couval dál a dál, a vždycky když se liška v přemetu lstivě přiblížila, znovu ustoupil. Ta zvláštní hra trvala dost dlouho; husy byly zatlačeny přes pole skoro až na okraj strniště a už už začínaly uvažovat, zda se nemají vznést, ale setrvačností se stáhly ještě blíž ke křovinám, a tu z nich vyskočil Domino, rychlejší než jestřáb, a dřív než mohly husy vzlétnout, držel starého husáka za krk.

A tak byl jejich lov korunován úspěchem; byl to dlouhý, obtížný podnik; souboj důvtipu; získali vzácnou kořist, radost z vítězného boje, hostinu i příjemný pocit nasycení.

Byl to jejich nejlepší společný lov; ještě víc se při něm sblížili a stále častěji pak bojovali bok po boku. Rodinné svazky lišek mají vysokou úroveň, ale svazek Domina a Bělokrčky patřil k těm nejlepším.

Tajemná slavnost

Po Měsíci padajícího listí nastupuje v lesích Bláznivý měsíc. Je to čas bezcílného bloudění, bezdůvodné sklíčenosti, nejasné touhy a záchvatů ztřeštěnosti. Jen málo tvorů unikne tajemnému vlivu Bláznivého měsíce. Když se blížil úplněk, Domino zneklidněl. Sedával na vršku některého kopce se zdviženým čenichem a z hrdla se mu dralo krátké, ostré „jap, jap, jap, jarr, jarr!“ Pak i Bělokrčka pocítila stejné nejasné nutkání, ale v takových chvílích se vyhýbali jeden druhému. Když měsíc vstoupil do poslední čtvrti, Domino mezi štěkáním zaslechl v dálce odpověď. Odplížil se od Bělokrčky a rozběhl se klusem k nejvyššímu, nejméně zarostlému kopci v goldurském kraji. Byla tam planinka jasně ozářená měsícem, ale Domino chvíli stál ve stínu a pozoroval. Všiml si jiných postav na okraji houštin. Na dvacet kroků od něho proklouzla jakási liška; byla to Bělokrčka. I ostatní opatrně postoupili vpřed. Usedli mlčky a chvilku na sebe hleděli, pak Domino tiše zavrčel a se zdviženým chvostem obešel kruh. Jiná liška ho následovala; potom se k nim připojili i další a s vrčením běhali dokola, až citové vzrušení opadlo. Opakovali to několikrát a Domino s Bělokrčkou se při tom míjeli jako cizinci. Když měsíc zapadl, vzrušení pohaslo a všichni se rozešli do svých doupat. Nedělali tedy nic zvláštního, ale setkali se spolu a nevedla je k tomu ani láska, ani touha po potravě, ani bojový pud. Nacházeli prostě jakési potěšení v tom, že jsou pospolu. Ostatně víme, že vyšší tvorové, než jsou lišky, mívají stejné city, ovšem ve vyspělejší formě.

Vrah ovcí

Zima zvolna míjela a Domino s Bělokrčkou strádali mnohem méně než jiní lesní lovci, protože byli zvyklí dělat si zásoby, a to je chránilo před hladem, i když plody nebo ryby dlouho zahrabané v zemi nejsou právě nejchutnější. Minula doba lásky, blížilo se jaro a tu se jednoho dne Domino stal svědkem ohavného zločinu, právě když se vracel přes kopce domů. Stával se z něho velmi chytrý lišák a chytrý lišák nikdy nepřejde horský hřbet, aniž se dřív rozhlédl na druhou stranu. Pomalu zvedl hlavu nad hřbet, aby zjistil, co se tam děje, a spatřil na ohrazené, chráněné mýtince stádo ovcí, které ztřeštěně pobíhaly, jak je honil velký tmavě zbarvený pes, ten, kterého nejvíc nenáviděl. Několik ovcí se válelo v krvi nebo byly mrtvé, a zatímco Domino přihlížel, složil pes další kus. Chytil ovci za chřtán, srazil ji k zemi a trhal ji, dokud z ní prýštila horká krev, a hned se zas vrhal na další a další. Domina nepřibila k zemi hrůza, ale zvědavost a údiv. Hekla právě podnikala nový zuřivý útok, když se ozval výstřel a kulka pleskla o plochý balvan nad její hlavou. Kdo říká, že pes nemá svědomí? Kdo chce tvrdit, že si pes neuvědomí svůj zločin, je-li při něm přistižen? Ta krvežíznivá sketa dobře věděla, co to znamená; skočila do chráněné rokliny a uháněla pryč, aby si zachránila kůži; nikdo ji neviděl a nikdo ji u pána neobvinil ze zločinu. Domino také běžel pryč přes pole, ale zahlédl ho ovčák. Ten také viděl tucet zadávených ovcí, ale žádnou psí stopu, protože pobíhající stádo je rozdupalo. Byly to nepříjemné důkazy, ale byly bez mezer.

Ovčák přišel už dřív o spoustu ovcí a teď přísahal všem liškám krvavou pomstu. A hned začal přemýšlet, jak ji uskutečnit.

Zpočátku se našlo málo těch, kdo byli ochotni jít s ním, ale v březnu byly zadáveny další ovce, mezi nimi i několik jehňat, a přestože někteří tvrdili, že na místě činu viděli velké psí stopy, mnozí uvěřili, že to udělala liška, a zvlášť ochotně se zúčastnili štvanice, když byli ujištěni, že pachatel nemůže být nikdo jiný než stříbrný lišák.

Domino zachraňuje Bělokrčku

Všichni lidé na horním Shawbanu byli vzrušeni. Chystal se veliký hon na lišku. Ti, kdo ztratili jehňata, šli proto, že chtěli lišáka zabít, chlapci hlavně pro zábavu a všichni dohromady pro lišákovu nádhernou stříbrnou kožešinu. „Nebojím se, že bych nevěděl, co s prachama, jestli mi přijde do rány,“ řekl jeden. „Moc rád bych tímhle výletem zaplatil hypotéku, kterou máme na farmě,“ řekl druhý. „Ten černý kožich by mi pomohl k novému vozu s potahem,“ řekl třetí. A podobně hovořili všichni.

Jukesovi tam nebyli. Nepřišli o žádná jehňata a neměli se rádi s Bentonovými, kteří hon pořádali. Abner Jukes měl jinou práci – vpravdě byl na jiném honu – a jeho Hekla samozřejmě nemohla provázet nepřátele.

Hon na lišku, jak ho pořádají američtí farmáři, je čiré barbarství. Každý lovec má pušku. Jejich cílem je zabít lišku tak, aby se co nejméně poškodila kožešina. Bývá při tom třeba dvacet chlapců a jen tři čtyři lovečtí psi. Taková asi byla společnost, která se vydala jednoho březnového rána na horním Shawbanu na lov.

Lišky si obvykle zřizují každým rokem nové doupě, ale někdy se vracejí do starého, jestliže je to klidné místo, na které jim zůstaly příjemné vzpomínky. Díky neustálé ostražitosti neobjevil doupě v osikovém údolí žádný nepřítel. A tak březen zastihl Domina a Bělokrčku, jak čistí staré doupě a připravují se na novou radostnou událost. Protože to byl jejich domov, dávali si dobrý pozor, aby sem nepřilákali nepřátelskou pozornost. Přicházeli a odcházeli s krajní ostražitostí. Lovili jen na vzdálených místech. Bělokrčka právě slídila v dolinách na horním toku řeky, když na její stopu narazili lovečtí psi. Hlasitě se rozštěkali a vyrazili po stopě. Venkovští chlapci se nesnaží psy následovat. Rozptýlí se na různá místa, odkud je dobrý výhled. Tam pozorují pohyb psů podle jejich štěkotu, pak utíkají přes pole na návrší nebo k úzkým sedlům, k nimž je liška naháněna, a když kolem nich běží, zastřelí ji. Štvaná liška běhá totiž obvykle v kruhu kolem svého revíru.

Daleko slyšitelné štěkání psů běžících po stopě bylo pro chlapce znamením, aby se vyškrábali na nejvyšší výhled, tam si učinili představu o směru, kterým štvanice pokračuje, a aby pak každý vyhledal stanoviště nejvýhodnější pro výstřel.

Blížící se štěkot nenechával Bělokrčku v pochybnostech o tom, co se děje. Uháněla tedy dolů chráněným údolím podle Bentonova potoka. Přebíhala z jednoho břehu na druhý po pokácených kmenech, a tím psy zdržovala. Kromě toho běžela zpočátku tak rychle, že stopa mohla poněkud vychladnout. Na suché půdě by ji psi byli jistě ztratili, ale toho dne naneštěstí ležel všude hluboký sníh, vál teplý vítr a byla silná obleva. Potok se proměnil v hučící bystřinu, sníh v rozbředlou kaši a liška se těžce prodírala kupředu. Psi měli brzo čerstvou stopu a delší nohy byly pro ně další výhodou.

Liščina počáteční rychlost ochabovala a náskok, který zprvu získala, se teď zmenšoval. Až dosud se vyhnula všem střelcům, bylo však jasné, že už dlouho nevydrží. Jak slunce zářilo, sníh byl čím dál rozbředlejší a její oháňka pomalu klesala níž a níž, a to je pro lišku opravdové nebezpečí. Ohon je měřítko její síly: silná, statečná liška nese při štvanici svůj ohon vztyčený. Když slábne její odvaha, klesá i její chvost; jestliže je zem pokrytá vlhkým sněhem, je chvost stále vlhčí a těžší, a klesá proto ještě níž. Nakonec ho liška vláčí za sebou, takže nasákne vodou a rozbředlým sněhem a stává se přítěží, která uspíší její zkázu. Proto se statečné srdce udrží nejdéle naživu; zbabělec cestou klesá. Bělokrčce nikdy nechyběla odvaha, ale sníh byl hluboký a mokrý, a navíc měla mít za několik dní mladé. Není proto divu, že jí docházely síly a i její srdce klesalo. Když znovu přecházela rozvodněný potok po tenkém kmeni, uklouzla jí noha a spadla do letícího proudu. Pravda, hned zase rychle vyplavala ke břehu, ale teď, když jí kožich nasákl vodou, skutečně se ocitla v těžkém postavení. Zdálo se, že už nemá žádnou naději; když vyběhla na další kmen, vydral se jí z hrdla zvuk, který byl sotva víc než zoufalý nářek, ale přivolal odpověď – krátké, ostré zaštěknutí lišáka – a Domino, silný a odvážný, se přihnal po sněhu jako černý jestřáb. Nemohla mu ani naznačit, do jakých nesnází se dostala, ale ani toho nebylo třeba. Vycítil to a udělal, co udělá jen nejvzácnější, nejšlechetnější druh – vzal na sebe její břemeno, držel se její stopy a běžel po ní zpátky naproti psům. To neznamenalo, že se pro ni chce snad obětovat, jen důvěřoval svým silám a byl přesvědčen, že psy odpoutá a zavede někam daleko, aby se Bělokrčka mohla klidně vrátit domů.

Zkouška statečného srdce

Běžel zpátky půl míle a rychle se připlížil k pronásledující smečce – byla teď od něho jen tři sta metrů a rychle uháněla vpřed – teď jen dvě stě metrů, a Domino ještě otálel, ale už se obrátil a běžel váhavě. Proč? Není jasné, zda si přál, aby ho pronásledovatelé zahlédli, nebo zda je chtěl sám uvidět, ale dosáhl obojího. Když byli od sebe na sto padesát metrů, uviděli se. Smečka se zuřivě rozštěkala, opustila stopu a vrhla se za lišákem, který se náhle ocitl na dohled a právě tak rychle zase zmizel. Ale na tom místě zachytili psi jeho pach a – buď jim to připsáno k dobru – uvědomili si, že opouštějí stopu slabé matky lišky a vydávají se po stopě silného lišáka; a přece instinktivně cítili, že to tak je správné. Domino běžel zvolna, protože chtěl mít jistotu, že se pustí za ním; znovu se jim ukázal, a když zjistil, že začali pronásledovat jeho, vedl je daleko od stezky, po níž se vydala jeho družka. Přeběhl zasněženou pláň; někteří lovci měli dalekohled, a když se roznesla zpráva, že vyplašili stříbrného lišáka, zavládlo velké vzrušení. Chlapci ten kraj dobře znali, číhali v každém sedle. Ale statečnému štěstí přeje – jen jednou hrozilo lišákovi velké nebezpečí, když zahlédl psy příliš blízko a nevšímal si tiché výstrahy, kterou mu donesl vítr; za okamžik přilétla hlučnější zpráva, houkl výstřel a lišáka bodlo cosi žhavého. Jeden brok jej zasáhl do boku a zanechal po sobě ránu, sice nehlubokou, ale krvácející. Předtím neviděl žádného lovce, ale teď už dobře věděl, s čím musí počítat.

Všechny jeho smysly byly od té chvíle ve střehu – dával pozor na každé znamení. Všechny rozumné důvody mluvily pro to, aby proběhl tím nebo oním sedlem, a přece si poprvé v životě přál, aby mohl zůstat na vršcích. Po třech mílích náhle odbočil přes otevřené pláně a uběhl dvojnásobnou vzdálenost podle železniční trati. Doběhl míli za výhybku a měl už velký náskok; pak se vrátil po kolejích zpátky k výhybce a pustil se po trati, která tam odbočovala. Běžel po ní hodně daleko, ale pak se obrátil k domovu, unavený, bolestně poraněný, ale s ohonem vztyčeným, jak se sluší na vítěze po tvrdém boji.

Pustil se napříč územím na horním Shawbanu, a protože měl hlad, zamířil k jedné své zásobní skrýši v lesích, ale tu uslyšel zvuky, při nichž se mu rozbušilo srdce, a když oběhl kopec, zahlédl smečku loveckých psů, kterou doprovázel tucet mužů na koních. A jejich divoký povyk byl neklamným důkazem, že našli jeho stopu a ženou se za ním. Někdy jindy by snad takovou štvanici uvítal, ale jak to teď bylo nespravedlivé!

Byl unavený a hladový a bolely ho nohy po mnohahodinové honičce, pálila ho krvavá rána, potřeboval si odpočinout. Ale tohle byl aspoň opravdový hon na lišku; nikdo neměl pušku a všichni toužili po štvanici, nešlo jim jen o kožešinu. Jenže kdo může mít stříbrnému lišákovi za zlé, že se rozběhl plnou rychlostí, ale necítil radost, jakou mívá rychlý běžec, který ví, že závod vyhraje?

Tyto kopce ani moc dobře neznal, ležely daleko od jeho obvyklého loviště. Známé vrchy byly na míle daleko a v sedlech mezi nimi číhali v záloze střelci, kteří by s radostí uvítali pomoc svěží smečky loveckých psů. To všechno způsobilo, že tato štvanice mu dala nejmíň možností uplatnit vlastní důvtip, ale zato se stala nejtvrdší zkouškou jeho rychlosti a síly. Celé hodiny běhal v kopcích vytrvale dokola, ale zářící slunce proměnilo i v lesích všechen sníh v mokrou kaši. Každý příkop byl plný ledové vody, každý potok se rozvodnil v bystřinu. Na ledě stály rybníčky a velký huňatý chvost, ten prapor silného srdce, který by jindy snad stále ještě vysoko vlál, byl zastříkaný vodou a blátem a trochu poklesl. Věděl, že by mohl vyčerpat své pronásledovatele, jak to už dokázal častěji, a přece toužil, aby už byla noc, laskavá noc. Věděl snad proč? Sotva si to zřetelně uvědomoval, ale noc znamenala mráz a mráz znamenal, že se rozbředlý sníh potáhne ledovou kůrou, která zabrání smečce v pronásledování. Noc skutečně znamenala konec štvanice.

Zatím však obíhal kopce; jeho podivuhodná rychlost klesla na polovinu, ale psi už byli také unaveni. Sníh a rozvodněné toky udolaly i lovce. Zůstali už jen dva, vlastník psů a vytáhlý mladík, Abner Jukes, který jediný ze všech věděl, že pronásledují goldurského stříbrného lišáka.

Ale všechny výhody byly na straně smečky; pomalu lišáka dotahovala. Domino neměl už příležitost, aby se vrátil kousek po vlastní stopě. Musel běžet pořád přímo vpřed, bylo to moudřejší; a tak utíkal a utíkal a utíkal, stále pomaleji a pomaleji, boky se mu dmuly, lapal po dechu a jeho skoky byly kratší a kratší, ale hnal se dál a dál. Minul jednu farmu, druhou a u dveří třetí farmy zahlédl mladého lidského tvora s košíkem. Co přiměje plaché lesní zvíře, aby hledalo v zoufalství pomoc u mocnějšího tvora? Odkud se v takových vypjatých chvílích vynořuje hluboko skrytý instinkt? Goldurský lišák poslechl náhlého popudu, rozběhl se unaveně k děvčeti a schoulil se jí k nohám. Chytila ho a vtáhla bez odporu do domu, pak zabouchla dveře smečce řvoucích ďáblů přímo před nosem. Psi pobíhali kolem domu a štěkali. Přijeli lovci; vyšel hospodář.

„Je náš; patří našim psům. Mají na něho právo; zahnali ho sem,“ prohlásil lovec.

„Je v mém domě a patří teď mně,“ řekl farmář, který si vůbec neuvědomoval cenu uváleného, načervenalou hlínou umazaného uprchlíka.

Ale farmářovi se také ztrácely slepice a měl kromě toho ještě jinou slabost; ta byla snadno uspokojena, protože kožešina se teď zdála odřená a bezcenná, a tak řekl lovci: „Tak si toho lišáka vemte.“

„Ne, to nesmíte, to nesmíte! Je můj!“ vykřiklo děvče. „Je to můj kamarád. Já už ho znám dávno. Nesmíte ho zabít!“

Farmář zakolísal. „Budeme s ním jednat poctivě,“ řekl lovec. „Dáme mu větší náskok, než měl, když sem doběhl.“ A farmář rychle odešel, nechtěl už nic vidět. Mohl zapomenout na štvané zvíře, které hledalo útočiště v jeho domě, ale nemohl v sobě přehlušit slova, která mu zněla v uších: „To nesmíte! To nesmíte! Je to můj kamarád! Táto, oni ho chtějí zabít! Táto, táto!“ A otcovo srdce nebylo jediné, které ten dětský nářek zasáhl jako bodnutí štíra, a ještě dlouho tu bolest cítilo.

Řeka a noc

Odnesli ho z farmy a dali mu čtvrt míle „spravedlivého náskoku“. Říkali tomu „poctivá hra“ – třicet silných psů na jednoho vysíleného lišáka. Údolí se rozeznělo štěkotem. Domino běžel hlubokým vlhkým sněhem a nějakou chvíli byl rychlejší a získal velký náskok. Hnal se dolů dlouhým údolím Bentonova potoka, po úbočí, přes hřeben a zpátky na úpatí goldurských hor a kolem farmy, odkud se vyřítil pes a přidal se ke smečce. Vytáhlý lovec ho uvítal přátelským voláním. Jakou naději měl Domino teď, když proti němu nastoupila třetí čerstvá směna? Zůstala mu jen jediná naděje: noc už byla nablízku. Jen kdyby přišel mráz! Ale večer se vítr ještě víc oteplil. Řeka byla celý den v pohybu, protože vál vlahý vítr, a teď se korytem Shawbanu hnal mohutný, stoupající proud, plný ledových ker; zaplňoval celé údolí až po okraj a s hučením vod a praskotem ledu se valil k západu. Slunce zapadalo v dálce nad vodami a jeho zář osvětlovala scénu vznešené tragédie; byl to opravdu krásný konec ušlechtilého života. Ale psi ani lovci se nezastavili, aby se na to podívali; jen dál a dál. Psi těžce oddychovali, jazyky jim visely z tlam, oči měli podlité krví. Daleko vpředu běžel ten nový pes – nikým nepozvané zvíře, plné nenávisti – a ještě víc vpředu stříbrný lišák. Jeho proslulá kožešina byla celá zablácená; nádherný ocas ztěžkl tajícím sněhem a klesal níž; tlapky rozedřené do živého masa nechávaly za sebou krvavé stopy. Byl unavený jako ještě nikdy. Mohl zamířit ke stezce na skalní římse, ale tím směrem leželo jejich doupě a šlechetný instinkt mu dlouho říkal: „Tam nechoď.“ Ale teď, v nejhorší tísni, zamířil k útesu, byla to jediná možnost, která mu zbývala. Sebral zbytek sil a uháněl podle mohutného Shawbanu. Chvíli běžel tak rychle jako dřív a byl by se zachránil, nebýt toho velkého psa, který se přidal jako poslední a uháněl daleko před celou smečkou. Když se ten pes přiblížil ke své kořisti, ozval se jeho strašný, nezaměnitelný hlas – hrůzu nahánějící kovový štěkot Hekly. Dovede si někdo představit, jak se uštvaný lišák vyděsil a jak to podlomilo jeho síly? Víme jen, že byl zaskočen, donucen obrátit a běžet zpátky po říčním břehu podle letících vod, rudě zbarvených odleskem zapadajícího slunce. Ztratil poslední naději, ale běžel dál, jeho tmavá postava se zesláble kolébala, věděl, že musí zemřít, ale přesto o svůj život bojoval. Vytáhlý mladý lovec – jediný v dohledu právě přijížděl a spatřil ten výjev; pochopil, že lišák je uštvaný k smrti, a hleděl na ty stíny, které se pohybovaly proti osvětlenému nebi.

Ach, řeko s odlesky purpuru a zlata planoucího na večerní obloze, ty zkalená řeko se světlými skvrnami plovoucích ker! Desetkrát jsi ho již zachránila před krvavou smrtí. Teď přišla jeho nejtěžší chvíle, třicetinásobná smrt se žene po jeho stopě a jeho skoky jsou kratší a kratší. Ach, ty řeko z osikového údolí, chceš ho snad zradit ve chvílích nejvyšší nouze, zadržet ho a vydat nepřátelům?

Ale velká řeka plynula dál, mohutná, necitelná. A noc stále nepřicházela, stále váhala. A jak oběť prchala, zuřivý, vítězný pokřik pronásledovatelů jí zněl v uších jako ďábelský řev. Lišák byl úplně vyčerpaný. Chvost – svoji pýchu a vlajku – už nenesl vysoko, vláčel ho promáčený, ztěžklý za sebou, byl jen na překážku jeho rychlosti; a přece stále běžel po ozářeném břehu. Psi, povzbuzeni představou blízkého vítězství, se hnali za ním se zuřivým štěkotem, šílení touhou po krvi. Ten vyčerpaný poraněný tvor, zesláble běžící po břehu, nebyl pro ně poraženým štvancem, ale slavným triumfem, kterého chtěli dosáhnout.

Běžel dál a dál, ale naneštěstí po písčitém jazyku, který vybíhal do hučícího proudu – byla to past, nic jiného. Řeka ho zradila a smečka se rychle blížila. Hekla, nenávistně vyjící, mu první odřízla ústupovou cestu; konečně ho zaskočila! Všichni měli dobrý výhled na široký písčitý pruh s pronásledovaným lišákem; na velké pole s rozptýlenou, štěkající smečkou; na širokou řeku plnou plujících ker a smrtelného nebezpečí. Na takovém místě by se zbabělé srdce zhroutilo a všechno by ztratilo; ale statečné srdce se nevzdávalo. Bouřící smečka dorazila v Hekliných stopách na šíji písčitého pruhu a teď se po něm blížila. Bouřící řeka se hnala pod osikovým břehem a výhružně hučela. Břeh – a na něm rozptýlení bílí psi, proud – a na něm rozptýlené bílé kry; a obojí v pohybu, jako kdyby to byly ohromné čelisti, které chtějí rozdrtit svoji oběť. Ledové kry se přiblížily, kupí se a narážejí s třeskotem a skřípěním na břeh. Uštvaný lišák se obrátil, jako kdyby ho náhle něco napadlo: raději smrt ve vodě, zemřít v řece, s kterou byli dlouho přátelé. Malátně seskočil na led a pak dál z kry na kru, až se zastavil, když už by musel seskočit do vody. Vtom se ledová bariéra roztrhla a proud ji začal odnášet, temný pruh vody mezi krami a břehem se stále rozšiřoval. Stříbrný lišák, přikrčený na nejvzdálenější kře, ujížděl jako na bílém sedle po temném proudu. Smečka na břehu zuřivě štěkala, Hekla vyběhla až na led, skočila na kraj ledové zácpy a mohla se jen dívat, jak kořist odplouvá. Vyla na ledě zklamáním a vztekem a při tom nebyla dost opatrná; a neúprosná, divoká řeka rychle uchvátila kru, na níž Hekla stála, roztočila ji a unášela pryč. A tak pluli spolu do záhuby, pronásledovaný lišák a pronásledovatel pes. Letěli dolů po proudu v záři zapadajícího slunce, po břehu běžela smečka a za ní jel na koni mladý lovec.

Venkovan, který se zúčastnil honu s druhou skupinou, namířil na lišáka pušku; lovec mu strhl hlaveň stranou a vynadal mu do bláznů. Potom se mu ze rtů vydralo táhlé zahalekání, které doznělo a zanechalo smečku v nejistotě.

V zátočině začínal „proud“, jak říkají místní lidé dlouhý rovný úsek řeky končící Hameyovým vodopádem; a tam zůstali stát, mladík i psi, a hleděli na rudé západní nebe a na rudou řeku s jiskřícími krami, které unášely dva živé tvory do té ohnivé záplavy. Čím víc řeka bouřila, tím hustší opar se nad ní vznášel, sluneční šípy byly tím oslnivější, světlo měnilo led a proud i stříbrného lišáka ve zlato a letící vody a planoucí nebe je víc a víc zastíraly. Statečné srdce nevydalo na kře ani hlásku, ale večerní vítr přinášel vyděšené vytí psa, kterého děsila blízkost smrti.

„Sbohem, kamaráde,“ řekl lovec, „byl jsi nejvěrnější ze všech psů.“ Hlas mu zdrsněl. „Sbohem, stříbrný lišáku. Umíráš jako vítěz, tak jako jsi žil. Přál bych si, abych vás oba mohl zachránit; jakou to máte divnou smrt! Sbohem.“ Abner je ztratil z dohledu a smečka na břehu se třásla a kňučela.

Padly večerní stíny, lovec už nic neviděl, ale jiné oči sledovaly, co se dělo dál. Proud se zuřivě vrhal proti poslednímu skalnímu výběžku nad vodopádem a víry tu zanesly kry od břehu doprostřed toku a kry ze středu ke vzdálenějšímu břehu. A tak se v jedné chvíli ten divoký bílý oř, na němž jel lišák, se skřípěním otřel o skálu a Domino postřehl dobrou příležitost. Sebral všechny síly a skočil; přenesl se přes temný, nebezpečný proud a dopadl na pevnou zem. Řeka jeho mládí ho ani tentokrát nezradila.

A z kry, která plula středem řeky, se ozýval táhlý nářek psa, který věděl, že je ztracen. Tak jako předtím zastřela mlha rozhled, umlčelo teď hučení vod vytí a řeka své tajemství střeží dodnes.

Měsíc růží

Tři roky uplynuly na Shawbanu. Byl zase červen, Měsíc růží. Po celé řece není krásnějšího údolí nad Olabee. Cesta, která tudy vede, je půvabná v každé roční době a v tomto nejkouzelnějším měsíci připomíná cestu rájem.

Dva zamilovaní lidé kráčeli ruku v ruce, obklopeni příjemným tichem. Ani mladík s energickou bradou, ani modrooké růžolící děvče nezapřeli v sobě puritánskou krev. Pamětníci goldurského příběhu by v nich poznali pána Hekly a děvče s košíkem. Došli na západní hřeben, tam dlouho seděli a pozorovali, jak se slunce snáší níž; a jejich srdce se mlčky otevřela klidu této nejkrásnější denní hodiny. Byla to chvíle něžné radosti, a přece mezi nimi ležel stín.

Na blízké stráňce plné kvítí se objevila liška a vyvolala ze skrytého doupěte mláďata. Načechrala si bílou náprsenku, a zatímco pyšně pozorovala dovádění mláďat, přiblížila se další postava, chvíli bylo slyšet jen pohyb v listí, z něhož se pak vynořil lišák. Pustil svou nejčerstvější kořist a stál vzpřímeně – byl to nádherný stříbrný lišák.

Mladík na něho upřeně hleděl. Stiskl ruku, kterou držel ve své dlani, vrhl na děvče rychlý, významný pohled a zašeptal: „To je on! Vyhrál, vyhrál – a já to až do téhle chvíle nevěděl!“ A jediný stín, který mezi nimi ležel, se rázem rozplynul.

Nečekaně k nim zalétl poslední sluneční paprsek, který se odrazil od vodní hladiny. Zazářil a zhasl, vítězný záblesk – a potom klid. Měkké světlo naplnilo údolí tichou radostí a řeka Shawban i osiky nad ní zpívaly prastarou píseň míru.