Iluze

Pridamant, Dorante.

DORANTE

Mág, který přírodu svým slovem zvrátí celou,
si zvolil za palác jen skalní sluj tu stmělou.
Noc, kterou v příšerném tom obydlí svém svírá,
své husté závoje jen šeru otevírá,
jen tolik přísvitu těch do míst vpouštíc šedých,
co právě třeba jen je k styku stínů bledých.
Dál ne: svým uměním, tam skály na úpatí
cos dal, čím vetřelce by mohl vytrestati;
a jícen ten, toť zeď, jíž nelze vám však zřít;
vzduch nepropustným tak on doved učinit,
že valy utvořil a na jich obrubách
těl mrtvých tisíce se bídně kupí v prach.
Víc než své bezpečí on svůj si střeží klid,
a stejně dotěrnost jak urážku zná mstít.
Přes touhy dychtivost – s ním chcem‑li hovořiti,
my vyčkat musíme, až pokdy bude míti.
On denně zjeví se; a čas ten dalek není,
kdy vycházívá ven, by hledal osvěžení.

PRIDAMANT

Ač málo čekám už, přec spatřit ho si přeji.
A netrpěliv jsem, ač žiji v beznaději.
Syn drahý příčinou je mého nepokoje,
jejž z domu vyhnala kdys krutá přísnost moje;
už od deseti let ho marně hledám všude,
a kde se zdržuje, mi vždy snad skryto bude.
Že nezvedený jest, mi bylo záminkou,
bych jeho svobodě mez kladl mocí svou;
jej zkrotit trestem svým, toť snaha moje byla,
však tato přísnost má ho z domu vyhostila.
Můj duch zří omyl svůj, jímž tehdy svést se dal,
ten útěk neblahý jsem hořce oplakal;
cit lásky otecké se brzy v nitru vznítil,
za tvrdost nepravou jsem pravou lítost cítil.
Pouť jsem pak nastoupil, jej chtěje vyhledat;
zřel Rýn jsem, Moselu a Seinu, Tajo, Pád;
týmž trudem jedině však duch byl stále mučen,
a vším tím blouděním jsem zůstal nepoučen.

Pak, vida, v zoufalství, že marná snaha má je,
a od věd lidských už nic více nečekaje,
bych všechněm trudům svým přec jakýs úkoj dal,
já po té věci už i pekel jsem se ptal;
a zasvěcence zřel té vědy znamenité,
v níž tolik zkušeným je Alcandre, jak díte;
vy chválíte mi jej; i o nich slyšet chválu;
však ani jediný mi neulehčil v žalu.
Když čekám odpověď, je peklo němo pro mne;
nic neodpoví mi, jen aby zničilo mne.

DORANTE

Alcandre není muž, jejž možno všedním zvát,
jak on, své umění už nikdo nezná snad.

Teď o tom pomlčím, že chce-li, bouře hřímá,
že země chvěje se a moře že se vzdýmá,
že smrště vzduchové a víry rozbouřené
na protivníky své jak mocná vojska žene,
že moci tajemné se v službu jemu daly
a oblak snesou mu a přenášejí skály,
a v noci slunce dvě mu rozžhnou na nebi.
Vám takých zázraků však není potřebí;
že myšlenky zná číst, to pro vás už je dost,
že ví, co minulo, a že zná budoucnost.
Nic není skryto mu, co ve všemmíru děsí,
a naše osudy z knih otevřených čte si.
I já, tak jako vy, jsem nedůvěru měl;
však život můj mi řek, jak poprvé mne zřel.
Jak udiven jsem byl, když slyším v jeho řeči
svých lásek tajemství, nad která nemám větší.

PRIDAMANT

Dost o tom řek jste mi.

DORANTE

Víc ještě moh jsem zřít.

PRIDAMANT

Však marně snažíte se odvahu mi vlít;
mé snahy, práce mé už plodů nepřinesou
než věčné temnoty se k smutným dnům mým snesou.

DORANTE

Co sídlo v Bretagni jsem navždy opustil,
jak šlechtic venkovan bych v těchto místech žil,
co láska dvouletá, jež šťastný konec vzala
mi s chotí Silvérou hrad v sousedství tu dala,
ni jednoho, jak vím, on dosud nezklamal;
bylť každý spokojen, kdož u něj radu bral.
Té užít pomoci vám nelze zanedbati;
jej těší, může-li číms mne si zavázati,
ba odvahu mám říct, že za mou prosbu malou
on jistě obdaří vás přízní neskonalou.

PRIDAMANT

Můj osud příliš zlým, by sladkým tak se stal.

DORANTE

Jen doufat; vyšel už a směrem k nám se dal.
Ó vizte jeho krok a vážné rysy tváře,
jež poutá přírodu svou vědou do žaláře,
i tělo, přes svůj věk co chová v sobě síly,
i pevnou chůzi tu i pohyb jeho čilý.
Tím starcem hýbají as vzpruhy jakés tajné
a každý jeho krok promění v divy bájné.

Alcandre, Pridamant, Dorante.

DORANTE

Démone vědění, jenž učenými slovy
máš schopnost vytvořit co den, to zázrak nový,
jenž zříš, co z úmyslů svých ukrýváme plaše,
a sám jsa neviděn, zříš všechny činy naše,
tvé božské umění svou neskonalou mocí
když přispět dovedlo kdy bědným ku pomoci,
pak otci tomuto hleď v bolu uleviti.
Mé staré přátelství v té strasti soucit cítí;
on v Rennu, jako já, kdys spatřil světlo světa,
a v jeho náruči jsem dětská strávil léta.
Syn jeho, podoben mi věkem, povahou,
jenž doved získati si vřelou lásku mou…

ALCANDRE

Již dosti, Dorante; já vím, proč zavítal;
syn jeho příčinou se všech těch trudů stal.
Zda pravdu nedím, řka, že útěk syna tvého
v tvé duši původem jest hlodu toho zlého?
Že v svojí přísnosti jsi neústupným byl
a syna odpudiv, sis žal ten způsobil?
Že nyní, z přísnosti když lítost vzbudila se,
ty v světě dalekém své dítě hledáš zase?

PRIDAMANT

Ó věštče našich dnů, nic neznámo ti není,
a marně před tebou bych skrýval utrpení;
jak nespravedlivá má přísnost byla, víš,
i všechna tajemství v mém srdci jasně zříš.

Já chybil; za svoji však nespravedlnost
tím marným hledáním jsem věru pykal dost.
Tíž vroucí lítosti teď, prosím, ze mne sejmi,
let kmetských jedinou zas oporu zpět dej mi.
Mně vrácen bude už, cos o něm zvím-li pouze;
má láska křídla dá, by našla ho, mé touze.
Kam jen se uchýlil? Kde hledati ho mám?
Byť v konci světa byl, já za ním v let se dám.

ALCANDRE

Jen doufat počněte; mým kouzlem máte zřít,
co pláči vašemu sám bůh chtěl odepřít.
Zas syna spatříte – pln cti je život jeho:
co z domu uprchnul, jen štěstí drží se ho.
Však k čemu slova jen; že Dorant prosil o to,
já zraku ukázat chci zářné štěstí toto.
Jsou také nováčci v tom umění, již dbají
zdát všemocnými se, kadidla užívají;
jich vůně, obřady a zaříkací hesla
jen délky bez konce však vnesou do řemesla,
a vše to není nic, než tajný podvod smělý,
by uplatnili se a strach by naháněli.
S tou hůlkou v ruce své víc dokáži, jist buďte.

(Udeří hůlkou a zvedne se opona,
za kterou jsou vyloženy nejkrásnější obleky divadelní.)

Teď dle té výbavy o synu svojím suďte.
Zda nějaký kdy princ měl krasší výstroj, rcete?
A jeho o moci teď pochybovat chcete?

PRIDAMANT

Mé lásce otcovské snad pouze lichotíte;
syn nemá hodností, by získal nádhery té,
a jeho stav i rod by nedopustil asi,
by na sebe kdy vzal šat také vzácné krásy.

ALCANDRE

On statky nyní má, neb osud přízniv byl,
a také v hodnostech už časem povýšil;
a neodváží se už nikdo zareptati,
když takým způsobem váš syn se nyní šatí.

PRIDAMANT

Tou sladkou naději je duch můj cele jat.
Však mezi oděvem zřím také ženský šat;
což byl by ženat snad?

ALCANDRE

O jeho láskách hned
i o všech příhodách vám budu vyprávět.
Když duch váš smělý je a když se nebojí,
pak zřít ho můžete v mých kouzel závoji,
a jeho příhody vám mohou zobraziti
snů pouhé mátohy, jež zdají se však žíti,
neb ani posunky, ni řeč jim nescházejí.

PRIDAMANT

Mne nepodzírejte, že snad se bázní chvěji;
však rcete, obraz ten, v němž syna zas mám zřít,
jejž tolik hledal jsem, zda můž mne poděsit?

ALCANDRE (k Dorantovi)

Teď, byste odstoupil, k vám snažnou prosbu vznáším,
věc aby zůstala tak tajemstvím jen naším.

PRIDAMANT

Před dobrým druhem mým nic tajemstvím mi není.

DORANTE (k Pridamantovi)

Je třeba bez odmluv nám plnit nařízení;
tož doma čekám vás.

ALCANDRE (k Dorantovi)

A až se večer snese,
on vše vám vypoví, když spolu sejdete se.

Alcandre, Pridamant.

ALCANDRE

Tak naráz nestal se přec velmožem váš syn,
i neudělal čest vám každý jeho čin;
a lítost cítil bych, tu bídu jeho stavě
před jiný ještě zrak než před zrak otcův právě.
On vzal vám peníze; však kořist tato celá
jen z rána do noci mu stěží vydržela;
by v Paříž dostal se, on na obchod se dal
a proti migréně lék jakýs prodával,
i z ruky hádal zas, a tak tam dorazil.
Vtip mnohé živí tam; on z něho také žil.
V Saint‑Innocent tam psal, mělť místo sekretáře,
pak stoupal v hodnostech a psal zas u notáře.
Jsa perem znuděn však, se místa toho vzdal,
by svojí opici v Saint‑Germain k tanci hrál.
Kul rýmy, básně psal a k péru zas se vrátil,
a ze Samaritaine tím pěvce obohatil.
Styl jeho získal pak na zdobnosti a kráse,
a dav si odvahy, psal romány pak zase
a vtipné chansony i ostré epigramy;
pak hned zas čachroval s růženci, s mastičkami,
a pak byl felčarem a dryáčničil směle.
Pak k soudu přešel zas za vykonavatele.
Buscon ni Suyavedre, ba Lazarillo ani
tak rychle neměnil, jak on, své povolání.
Zda tento hovor můj moh Dorant poslouchat?

PRIDAMANT

Že o tom neví nic, jsem vděčností k vám jat.

ALCANDRE

Nic neukázav vám, jen stále hovořím,
však řeči stručností vám hanbu uspořím.
Když všemi těmi už byl zhnusen řemesly,
tu dobré osudy ho v Bordeaux zanesly,
a když zde přemýšlel, čím by se zaměstnal,
jej rytíř venkovský si do služeb svých vzal.
Ten rozkochaný Mars v něm jednatele měl;
stav ten co do peněz mu dobře k duhu šel;
on činí návrhy mu s takou obratností,
že z blázna vymámí vždy peněz víc než dosti,
ba z jednatele stal se pána svého sokem,
a kráska pánova zří příznivým naň okem.
Děj jeho milostný teď vyslechl jste právě;
chci ukázat vám ho, jak žije, v plné slávě;
co v chvíli dělá té, též ukázat chci vám.

PRIDAMANT

Tou pouhou nadějí už v duši okřívám!

ALCANDRE

Když bloudil venkovem, si jiné jméno dal,
a tak se z Clindora pan de la Montagne stal;
tak uslyšíte zvát už brzy syna svého.
Jen mlčky vizte vše a bez neklidu všeho.
Jsem trochu liknavým; vy nedočkav jste zas,
však nedůvěra snad se nesmí zmocnit vás,
neb kouzla obvyklá přec nemají té síly,
jíž třeba ku zjevům, jež máte zřít v té chvíli.
Nuž vstupme v jeskyni, bych mohl připraviti
zas kouzla nová tam, jež úspěch budou míti.

DĚJSTVÍ DRUHÉ

Alcandre, Pridamant.

ALCANDRE

Ať zříte cokoli, bez hrůzy hleďte na to.
Jen za mnou opustit lze vám pak místa tato;
neb jinak zemřete. Však hleďte, tam už zřím
dva vzdušné přízraky; váš syn i s pánem svým.

PRIDAMANT

Ó bohové, můj duch tam letí na perutích.

ALCANDRE

Jich slyšte rozhovor; je třeba, byste utich.

(ALCANDRE a PRIDAMANT uchýlí se do rohu jeviště.)

Matamore, Clindor.

CLINDOR

Jak! Sníte, pane můj! A duch váš povznesený
zdá být se v rozpacích po skutcích také ceny!
Což neporazil dost jste nepřátel už svých?
A třeba nových vám je věnců bobkových?

MATAMORE

Tys pravdu řek, že sním; jsemť stále na vahách,
kdo z obou nejprv má mnou pokořen být v prach,
zda Velký Mogul to neb perský šach má být.

CLINDOR

Ó pane, proboha, jim ještě přejte žít!
Což jejich zhoubou cos k své slávě připojíte?
A svoji armádu kdy k tomu shromáždíte?

MATAMORE

Ty lotře! Armádu? Což myslíš, k jejich smrti,
že páž ta slaba jest a že jich nerozdrtí?
Zvuk mého jména jen už hradby strhává
a šiky depce v prach i bitvy vyhrává.
Všech všudy císařů má odvaha se zhostí,
když vzbudí půlku jen své malé zuřivosti;
a Parkám jediný dát rozkaz třeba mi je,
bych ihned vylidnil v ráz všechny monarchie;
jsouť Sudby vojskem mým a hromy houfnicemi,
a tisíc nepřátel já ranou srážím k zemi.
Jen dýchnu a jich plán je pouhým dýmem již;
a o armádě ty se mluvit odvážíš?
Zřít Marta druhého, čest nebudeš už míti,
neb jedním pohledem tě chci teď zavražditi.
Však, šlaka – připomněl jsem paní své si zjev;
tou zkrocen vzpomínkou můj ustává už hněv,
a malý lučištník, jenž bohy krotí hravě,
z mých očí vyhnal smrt, jež sídlila tam právě.
Hleď, strašný výraz ten už zmizel z tváře mojí,
jenž ničí, zabíjí a pálí, zhoubu strojí,
a mysle na oči, jichž nevolníkem jsem,
jsem láskou jenom zas a jenom půvabem.

CLINDOR

Jak v okamžiku lze vám vykonati div!
Tak krásný nyní jste, jak hrozný byl jste dřív,
a myslím, nežije tak bytost zatvrzelá,
jež trvale by vám své srdce odepřela.

MATAMORE

Už nemusíš se bát mne pranic v této chvíli,
neb chci‑li, šířím děs a okouzluji, chci‑li,
a hezky po řadě a kdykoli se zdá mi,
já mužům vlévám strach a láskou plním dámy.
V těch dobách krásným když jsem býval bez proměny,
mne bědným činily ty rozkochané ženy;
já nemoh vycházet, neb omdlely, mne zříce,
a denně láskou tou jich mřelo na tisíce.
Já s princeznami jsem se všemi schůzky měl,
a všecky královny mne ždály o pocel,
a králka japonská i etiopská vzdychá
a v lásky vzdechy ty mé pouze jméno míchá.
Dvě mocné sultány se láskou pobláznily,
dvě jiné serail svůj jen pro mne opustily,
a sultán hněval se pak na mne jakýs čas.

CLINDOR

Však myslím, hněvem svým že pouze poctil vás.

MATAMORE

Ty věci škodily však moji touze smělé,
jež mečem dobýti si chtěla země celé,
a bych je zamezil, jich po krk maje věru,
já Osud vyzval kdys, by řekl Jupiteru,
že najít musí cos, co provždycky mne zprostí
těch lásky plamenů a dámské dotěrnosti,
a ne‑li, do nebes že hněvem svojím vtrhnu
a z vlády nad bohy ho bez váhání svrhnu,
a z Marta učiním pak ihned hromovládce.
Jej hrůza pojala a rozhřešil to hladce;
v témž okamžiku mi, co chtěl jsem, dáno bylo,
a hle, teď krásným jsem, jen pokud je mi milo.

CLINDOR

Dík bohu, jinak bych jen lásky nosil psaní.

MATAMORE

Ať od kterékoli, jich nedotkni se ani,
leč ovšem… Rozumíš? Co o mně říká as?

CLINDOR

Že pln jste půvabů, i že jde hrůza z vás,
a sliby budou‑li mít skutky ve zápětí,
že los ten bohyně jí mohou záviděti.

MATAMORE

Slyš, právě v době té, řeč o které teď byla,
kde která bohyně v mé jho se podrobila,
a chci ti vyprávět teď dobrodružství smělé,
jež rozvrat ztropilo kdys ve přírodě celé,
a rozvrat taký, že se o něm nesní ti.
Hleď, slunce nemohlo v den jeden vyjíti,
a tento stkvělý bůh, jenž světy úctou jímá,
Aurory nenašel, jež před ním vyjíti má.
Ji všude hledali, i v loži Tithonově,
i v háji Cefalském i v zámku Memnonově,
a ježto nenašli té krásné poselkyně,
až do poledne den se stápěl v temnot klíně.

CLINDOR

Kde světla královna as tenkráte jen dlela?

MATAMORE

V mé byla komnatě, svých vnad mi nabízela,
a časem plýtvala a rovněž pláčem svým,
však ke všem svodům těm jsem zůstal bezcitným,
a vše, co dostala za svoji lásku jen,
byl rozkaz vyjíti a udělati den.

CLINDOR

Mně tato příhoda se v paměť vrací právě,
já tenkrát v Mexiku se učil dějepravě
a slyšel vyprávět, že v Persii hněv byl,
neb božstvo její prý jste velmi urazil.

MATAMORE

Cos o tom zaslech jsem a ztrestat jsem ji chtěl,
však v Transylvánii jsem na práci cos měl;
tam perští vyslanci se přišli omluviti,
a jejich dary jen hněv můj moh zkrocen býti.

CLINDOR

Je krásná laskavost, když s odvahou se pojí.

MATAMORE

Jen pohleď, příteli, jen pohleď ve tvář moji;
vše ctnosti v souhrnu v ni můžeš spatřit rázem.
Mí všichni soupeři, jež kdy jsem srazil na zem,
jichž plémě zhynulo, jichž země pouště jsou,
jen pýše děkují za strašnou zhoubu svou.
Mé dokonalosti když hold však, úctu vzdají
a mně se podrobí, své státy zachovají.
Dost králů v Evropě tak jemných, slušných jest,
že bořit netřeba jim hradů ani měst,
že možno strpět jich; však jinak v Africe;
tam králů nadutých jsem našel nejvíce,
a země ničil jsem, bych ztrestal vládce jich.
Ty širé pouště tam jsou svědky skutků mých,
a písky nesmírné, jež přejdeš pouhým divem,
o mojím přesvědčí tě hněvu spravedlivém.

CLINDOR

Však k lásce vraťme se; zde duše vaší paní.

MATAMORE

Sok onen proklatý je u ní bez přestání.

CLINDOR

Kam uchýlíte se?

MATAMORE

Ten ťulpas chrabrým není.
Však cosi v sobě má, co na smělce ho mění.
S tou kráskou že smí jít, on pyšným bude snad,
a že je nadutým, moh v hádku by se dát.

CLINDOR

To přece řítil by se do neštěstí sám.

MATAMORE

Když svoji krásu mám, má chrabrost je ta tam.

CLINDOR

Být krásným přestaňte, a hrozným buďte zas.

MATAMORE

Co stalo by se pak, ty nepředvídáš as:
jen na půl hrozným být, to není v moci mojí,
a se svým sokem bych též zabil paní svoji.
Tam v koutě vyčkejmež, až zas se rozejdou.

CLINDOR

Jste vzácným odvahou i rozvážností svou.

Adraste, Isabella.

ADRASTE

Ach! Je‑li tomu tak, jak velká hoře tíže!
Jen vzdychám, trápím se, však cíli nejdu blíže;
přes všecky rozněty mé lásky neskonalé,
že bych vás miloval, vy nevěříte stále.

ISABELLA

Já nevím, pane můj, proč tak mne kářete.
Jsem lásky hodna, vím, a věřím lásce té;
ač vzdechy vaše jen mi zdáním připadají,
ač od nich nečekám, že jistoty mi dají,
přec muži čestnému to k vůli udělám,
že všemu, co mi dí vždy také víry dám.
Mně tímtéž oplaťte; a ježto vaší touze
nic neskrývám a dím, co v duši své mám pouze,
mně k vůli nyní zas vy uvěříte snad,
že ráda nemám vás, ač vy mne máte rád.

ADRASTE

To tedy, ukrutná, má odměna by byla,
za dlouhé služby mé, jíž jste mi vyhradila?
A věrná láska má je snad tak zločinnou,
že trestána má být jen pohrdou tak zlou?

ISABELLA

Věc jedna přečasto tak různě nazývá se;
co trnem jmenuji, vy růží zvete zase;
co láskou, zálibou a službou zas je vám,
já pouze trýzněním a mukou nazývám.
Na přesvědčení svém z nás každý pevně stojí.
Mne láskou lákáte, jež vraždí duši moji,
co hodno odměny snad po vašem je zdání,
to po mém zaslouží si pouze pohrdání.

ADRASTE

Jen pouhou pohrdu vy pro mé city máte,
jichž nebe vznítilo v mých prsou žáry svaté!
Když nebe poprvé mi vydechnouti dalo,
mně srdce dalo též, by vás jen zbožňovalo.
Můj duch vás rád už měl hned při zrození svém,
a dřív, než spatřil vás, byl vaším majetkem.
A když pak jsem se vzdal těm zrakům nad vše dražším,
já to vám pouze dal, co bylo dávno vaším;
jen to, co nebes řád již dávno určil vám.

ISABELLA

Co nebes řád mi dal, to jiné přenechám;
vám ke mně lásku dal, mně nenávist k vám zas;
jej neposlušným být se střežiž každý z nás.
Na nenávisti té vy velký podíl máte;
snad tajný za zločin si trest tak odbýváte;
neb myslím, nejvyšší to trest a muka bědná,
mít právě toho rád, kdo s námi takto jedná.

ADRASTE

Ač velkost bolů mých je dobře známa vám,
přec soucit neznáte, ač práva na něj mám?

ISABELLA

Ó jistě soucit znám; tím víc mi vás je líto,
že zřím, jak zbytečny jsou všechny smutky tyto,
že vše ty útrapy mi smutnou nesou čest
té vaši stálosti, jež protivná mi jest.

ADRASTE

Ji schválí otec však a otcovská snad moc
mé lásce ztýrané přec přijde na pomoc.

ISABELLA

To není prostředek, jenž vést by mohl k cíli.
Jen hanbu zplodí vám váš záměr ušlechtilý.

ADRASTE

Však přece doufám zřít, den než se schýlí k noci,
kde lásky není dost, co může vůle zmoci.

ISABELLA

A já zas doufám zřít, dřív než se slunce schová,
že smutný milovník je v nemilosti znova.

ADRASTE

Jak! Nepřestanete mne týrat zlobou svoji?

ISABELLA

Teď otce hledejte, mne nechte na pokoji.

ADRASTE

Té chladné tvrdosti, jíž litujete snad,
duch nejsa donucen, se nechce asi vzdát;
jdu tam; však přísahám, že proto jdu tam jen,
bych vašich rozkazů byl ve všem poslušen.

ISABELLA

Již jděte, byste dál mě pronásledoval.

Matamore, Isabella, Clindor.

MATAMORE

Hle, jak jen spatřil mne, hned na útěk se dal!
Hned místo dovedl mi uprázdniti nyní!

ISABELLA

Tím nezahanbil se, i králové tak činí,
ač velkým pověstem všem věřiti se sluší,
jež, o těch divech všech se dotkly mojich uší.

MATAMORE

Jim věřit můžete; chci důkazy vám dáti;
jen místo udejte, kde chcete panovati,
hned říše dobude vám tato ruka smělá.
To při ni přísahám, a to přec stačí zcela.

ISABELLA

Nač bráti nadarmo vždy vítěznou tu paži;
má duše nad vaším jen srdcem vládnout baží,
a jednou žádostí má láska pouze plane,
tož srdce vašeho mít touhy za poddané.

MATAMORE

Jsou všechny vašimi, a bych vám ukázal,
že svrchované jsem je vaši moci vzdal,
všech nálad výbojných vám k vůli vzdát se spěchám,
a králům koruny na hlavách jejich nechám;
z dvou, ze tří učiním jen služebníky svoje,
by v kleče nosili vám lásky psaní moje.

ISABELLA

Jen závist budila by družina ta skvělá,
když štěstí vzácné tak bych v životě mít měla;
styk srdcí důvěrný, jenž pevně pojí nás
nám nejlíp vyřídí, když třeba, každý vzkaz.

MATAMORE

Hle, duch váš, při sám bůh, se k mému dobře hodí;
vám stejně, jako mně, nic velkost nelahodí;
já žezel nejkrasších tak velmi málo dbám,
že jak jich dobudu, hned zas je odkládám.
Sta kněžen okouzlil jsem čarem vděků svých,
však za milenku přec jsem nechtěl žádnou z nich.

ISABELLA

Té věci trochu přec se věřiti mi nechce,
že kněžny kvůli mně jste opouštěl tak lehce,
jim srdce odepřev, jímž vládnouti chci sama.

MATAMORE (ukazuje na CLINDORA)

Nechť mluví la Montagne; věc mnohá je mu známa.
Sem přistup. V Číně když ten skvělý turnaj byl,
a dvé dcer královských jsem při něm okouzlil,
co tehdy při dvoře si lidé povídali
o žárlivosti té, jíž obě ke mně vzplály?

CLINDOR

Vy jimi pohrd jste, smrt schvátila je potom.
Já v Epyptě jsem byl, když světem zvěst šla o tom;
to bylo tenkráte, když taký strach jste ztropil,
že velký Kahiro v slz potocích se topil,
kdy denně deseti jste obrům život vzal
a země ničil jste a pálil v šíř i v dál,
kdy hory drtil jste a hrady ve prach valil,
a města, městečka i vesnice jste pálil,
a u Damašku pak sto tisíc mužů zbil.

MATAMORE

Jak času vždy i míst ty pamětliv jsi byl!
Já už to zapomněl.

ISABELLA

Ty skutky plné slávy
jak mohly vyjíti vám z paměti a z hlavy?

MATAMORE

Jsem pokryt vavříny ze slavných bitev s králi
a v hlavě nenosím tak skromný výboj malý.

Matamore, Isabella, Clindor, páže.

PÁŽE

Můj pane…

MATAMORE

Nu, co chceš?

PÁŽE

Zas kurýr po vás ptá se.

MATAMORE

A odkud?

PÁŽE

Islandské je od královny zase.

MATAMORE

Ó nebe, stíhání to její ze mne sejmi,
mně více klidu přej, a méně krásy dej mi;
nechť pohrdání mé jí vrátí rozum zdravý.

CLINDOR

Co všechno kvůli vám tu odmít rek ten pravý!

ISABELLA

Již nepochybuji.

CLINDOR

On doved vám to říct.

MATAMORE

Jsou marny prosby ty, ne, neučiním nic,
a naděj bláznivá když cosi slibuje jí,
chci v listě poslat jí hned ortel smrti její.
To schvaltež, královno, a dovolte, by chvíli
vás nyní zabavil ten důvěrník můj milý,
jenž moje žití zná i hrdinná má díla
a můž vám objasnit, nad kým jste zvítězila.

ISABELLA

Však nemeškejte jen, zpět rychle přijďte sem;
mně vaší lásky zas to bude důkazem.

VÝSTUP ŠESTÝ

Clindor, Isabella.

CLINDOR

Z těch suďte rozmarů teď jaký člověk je to:
to páže u něho je k hračce pouze této,
co chvíli přichází a vždycky zvěstuje mu,
že kurýr, vyslanec neb posel přišel k němu.

ISABELLA

To poselství mi vhod víc nežli jemu zdá se;
mne blázna zbavilo, vás zůstavíc mi zase.

CLINDOR

Ta slova schopna jsou mé lásky smělost vzpružit:
čas přízniv touze mé; je třeba teď ho užít.

ISABELLA

Co chcete říci mi?

CLINDOR

Že božská Isabella
mou duši, srdce mé si podmanila zcela, že život…

ISABELLA

Zbytečných si řečí ušetřete;
já vím to, věřím vám; co ještě více chcete?
Chtít po vás korunu mi ani nenapadá;
váš sok mi protiven; nu slovem, mám vás ráda.
To pouze v počátky se malých vášní mísí,
že ještě v přísahách a slibech libuji si,
však naší lásce přec už stačí pohled pouhý,
jenž více řekne nám, než jiným hovor dlouhý.

CLINDOR

Zda jsem kdy tušit moh, že sudba moje zlá
by také úlevy v mé lásce nalezla!
Když otec přísností mne z domu vyhostil,
já bídně, bez přátel a bez opory žil,
a choutkám lichotit jen byl jsem odkázán
i pustým rozmarům, jež bláznivý měl pán.
Však ten můj smutný stav, jenž pouze lítost budil,
nic nepřekážel vám, a nic vás neodpudil,
a soka mocného i velkost, jmění, skvosty
vás nezískaly si jak lásky mé cit prostý.

ISABELLA

Tak třeba voliti. Vždyť láska svými svazky
nás k tomu poutá jen, co uzná hodným lásky.
Když ovšem po jmění a hodnostech se dívá,
je vždycky lakomá a cti jen žádostivá,
a bídná tato směs ten poskvrňuje cit,
jenž duší spanilou jen může zrozen být.
Vím, otce smýšlení že tíhne zcela jinam,
že v našich radostech klást bude překážky nám:
však duch můj láskou k vám tak mocně byl už jat,
že řádů rodinných mi nelze poslouchat.
Máť otec velkou moc, však větší lásky hlas.
On zvolil pro sebe, já pro sebe však zas.

CLINDOR

Jsem zmaten, vidím‑li, že zásluhám se mým…

ISABELLA

Hle, dotěravec můj, já nechci zřít se s ním.

VÝSTUP SEDMÝ

Adraste, Clindor.

ADRASTE

Jak velmi šťasten jste! Jak nešťasten já zase!
Má paní přeje vám a mně jen vyhýbá se.
Ač vaše společnost jí jistě velmi milá,
jak jsem se zjevil jen, vás ihned opustila.

CLINDOR

To zříti nemohla, že krok váš sem by tíh;
mně sbohem dala teď, jsouc syta slov už mých.

ADRASTE

Jsouc syta vašich slov! Kdo ducha má tak mnoho
a tolik vtipu též, zda může nudit koho!
Co tedy povídal jste nevhodného, rcete?

CLINDOR

To věci byly jen, jež snadno uhodnete.
O lásce pánově, či o hlouposti spíše,
a vzdušných výbojích a velkých skutků pýše.

ADRASTE

Zda chcete zavázat si mne? Vy s pánem svým
z těch nejste lidí, již mne činí žárlivým;
když nelze omezit ho v bláznovství tom sterém,
tož hleďte alespoň, by šlo zas jiným směrem.

CLINDOR

Proč toho báti se, kdo zdvořilost svou každou
jen smrtí naplní a pleněním a vraždou,
jenž boří, zabíjí a pálí, rdousí, bije?

ADRASTE

Aj, zdá se, na sluhu že ve vás mnoho cti je;
to jistě důvod má, proč dlíte ve službách
u blázna většího, než hloupý jeho tlach.
Ať tomu jakkoli; když u ní mám vás zřít,
mně stále víc a víc se zdá to krutým být.
Snad v cizích službách jste; však sobě sloužíte‑li,
pak ve svých záměrech přec přespříliš jste smělý.
Jste podezřelý mi pro obratnost svou velkou.
Nechť pán váš spokojí se jinou velitelkou,
neb když snad nemůže se zříci sladkých tužeb,
nechť aspoň jiného si vezme do svých služeb.
To vůle otcova je konec konců pouze,
jenž dobře ví, kdo jsem a nebrání mé touze.
Mou duši očisťte od starosti té malé,
a máte‑li se rád, pak kliďte se jen dále;
ty dveře uzřím‑li vás ještě pozorovat,
pak vím též, k podobným jak lidem mám se chovat.

CLINDOR

Vy myslíte, že moh bych v lásce škoditi vám?

ADRASTE

Už dosti, prosím, sic zač loket, ukáži vám.
Teď jděte; vše jsem řek.

CLINDOR

Pro malé podezření
mou stíhá odvahu tak velké rozhořčení!
Bych pánem zrodil se, mi nebem nedopřáno,
však srdce dbalé cti mi přec jen bylo dáno;
co teď jste půjčil mi, vám jednou zase vrátím.

ADRASTE

Jak! Vy mi hrozíte!

CLINDOR

Ne, z očí se vám ztratím.
Zisk tyto urážky vám nepřinesou jistě;
však není vhodným hluk na tomto tropit místě.

VÝSTUP OSMÝ

Adraste, Lysa.

ADRASTE

Ten drzý otrapa je ještě vyzývavý.

LYSA

A to snad, pane můj, vám pokazilo zdraví?

ANDRASTE

Mně, zdraví?

LYSA

Ovšem že; zlou žárlivostí souží
vás chudák jednatel, jenž králi bláznů slouží.

ADRASTE

Vím přece snad, kdo jsem, kdo Isabella, vím;
že ten mne vypudí, se věru nebojím.
Však bez nevole to přec nelze strpěti mi,
že tak si oblíbil ji bavit řečmi svými.

LYSA

Toť chybu popírat a též ji přiznávati.

ADRASTE

Snad pouhým vrtochem to můžeš, chceš‑li zváti;
nechť podezření mé se nevhodným zdá být;
já proto vyhnal ho, že pokoj chci už mít.
Jak vskutku věc se má?

LYSA

To odpověď snad smělá;
však vězte, po něm jen že vzdychá Isabella.

ADRASTE

Co, Lyso, povídáš?

LYSA

Máť její srdce celé,
a dosud nezřela jsem lásky tolik vřelé.
Mrou k sobě milostí a na sebe jen myslí.

ADRASTE

Ó krásko nevděčná, tvé pomátly se smysly,
že ceníš víc než mne si darebáka toho?

LYSA

Však sok váš o sobě si myslí velmi mnoho;
chci zcela svěřit vám vše, co se povídá:
dí, že je šlechticem a bohat.

ADRASTE

Nestyda!

LYSA

Kdys v širý prchnul svět svým přísným před otcem
a křížem krážem ho pak prošel tam i sem;
a nedostatek pak či rozmar snad ho hnal,
že k tomu chvastounu se v službu najmout dal.
Že slouží pánovi jen na oko se stavě,
své lsti i praktiky zná uplatňovat hravě,
a ubožačky té duch tolik jím byl zmámen,
že má jen pohrdu pro vaší lásky plamen.
Však s otcem promluvte; ten moci přec má dosti,
by doved uvést ji zas v meze povinnosti.

ADRASTE

Teď právě přicházím se o tom ujistiti,
že vytrvalost má též plody bude míti;
my jistě výsledky zřít můžem v krátké době.
Však poslyš, velmi rád bych zavděčil se tobě.

LYSA

Chci všeho odvážit se pro vás bez váhání.

ADRASTE

Zda moh bych překvapit je někdy v milování?

LYSA

Nic není snazšího; dnes večer ještě snad.

ADRASTE

Nu sbohem. Pamatuj, že viděl bych je rád.

(Dá LYSE démant.)

Chci toto ode mne by zatím přijala jsi.

LYSA

Jak naparovat se pak galán bude asi!

ADRASTE

Bych uspokojil tě – mně uvěř, co ti dím –
víc nežli unese mu potom naložím.

VÝSTUP DEVÁTÝ

Lysa.

LYSA

Ten hrdopýšek mněl, že vyhráno už jest.
Že tak mnou pohrdnul, má vytrpět svůj trest.
Že roztomilým jest, mní být se bůžkem krásy
a z rodů vznešených jen dívky namlouvá si.
Jsem ovšem služkou jen; však sluhou což on není?
Je krásný; má však tvář též není k zahození.
Že byl by šlechticem a bohat, k smíchu je mi;
to každý může říct, kdo v cizí žije zemi.
Ať je jím; večer dnes chci podívanou mít,
jak šlechtic bohatý zná tančit, je‑li bit.

VÝSTUP DESÁTÝ

Alcandre, Pridamant.

ALCANDRE

Jak srdce bije vám.

PRIDAMANT

Ta hrozba strach mi dělá.

ALCANDRE

Má příliš ráda ho, by ublížit mu chtěla.

PRIDAMANT

Že tak jí pohrdnul, mu jistě pomstou splatí.

ALCANDRE

Vše láska změní zas; vám netřeba se báti.

DĚJSTVÍ TŘETÍ

Géronte, Isabella.

GÉRONTE

Své vzdechy zadržte a slzy osušte si;
tak slabých zbraní se má vůle nepoděsí.
Mé srdce, v kterém k vám jest velký soucit ztajen,
nic nedbá vašich slz a rozum poslouchá jen.
Vždyť lépe nežli vy, co třeba vám je, vím.
Že Adrasta mám rád, vy pohrdáte jím;
když mně se zlíbilo dát vám ho za manžela,
dí vaše pýcha hned, že nehoden vás zcela.
Jen čest vám prokázal.

ISABELLA

Vím, dokonalým jest,
a zle mu odplácím mně prokázanou čest;
však vaše dobrota snad nepřičte mi k zlému,
že cosi říci vám chci k obhájení svému;
toť tajné vnuknutí, jež nevím, kterak zváti,
že mohu ctíti ho, však ne jej milovati.
Tak divná vnuknutí nám často nebe dává,
že srdce potírá, co rozum náš si přává,
a nedovolí nám ten poslechnouti hlas,
jenž to nám vnucuje, co odpor budí v nás.
Hle, nebe slučuje zde dole náklonností,
co věčný jeho řád dřív spojil na věčnosti;
nic nelze spoutati bez jeho nařízení;
pout žádných není tam, kde vůle jeho není.
Kdo proti úradkům by nebe jednat chtěl,
ten rouhal by se mu, ten by je pohaněl
a vzpurně napadl i pocítil by pěst,
již nebe trestat zná, když rozhněváno jest.

GÉRONTE

To tedy, šílená, k své obhajobě díte?
A který učitel vás učil moudrosti té?
Ba věru, víte dost; však vaše vědění
v mé pevné vůli teď už pranic nezmění.
Hle, k mému zvolenci vám nebe zášť jen dalo,
a ke kapitánu zas lásku rozdmychalo?
V své spoutal okovy vás válečník ten smělý?
A vás si podrobil, a s vámi vesmír celý?
Ten chvastoun povznésti snad rodinu chce moji?

ISABELLA

Ó, prosím, jednejte přec lépe s dcerou svojí!

GÉRONTE

Kdo neposlušnost tu moh vnuknout vám neb radit?

ISABELLA

Mé štěstí a můj klid; a těch mi nelze zradit.
Co šťastným manželským vy sňatkem jmenujete,
mně peklem pouze jest, v něž odsoudit mne chcete.

GÉRONTE

Ach! Žen co tady jest, a větší mají vnady,
a v pekle sladkém tak by viděly se rády.
Již dost. Tak poroučím. Mé vůle poslouchejte.

ISABELLA

Tož jiných důkazů mé poslušnosti chtějte.

GÉRONTE

Už dost těch námitek, když řek jsem: Chci tak míti.
Teď jděte, o tom víc se nebudeme příti.

Géronte.

GÉRONTE

Jak divné názory má nyní svět ten mladý!
Jen tyranii jsou mu povinností řády;
a bezmocnými tak se stanou svatá práva,
když mysl jeho se jen pýchou řídit dává.
To mládí sklony jsou: má rádo odmlouvání,
a naší vlády jhu se tvrdošíjně brání,
v svých láskách rozmarem jen poroučeti dá si,
a my když zvolili, tu nikdy nesouhlasí.
Však přesto nedoufej, ty slepá, pošetilá,
že snad by zpupnost tvá mou moudrost porazila.
Jak, onen blázen zde chce překážeti stále?
Ať silou nebo lstí, však třeba hnát ho dále.

Géronte, Matamore, Clindor.

MATAMORE (CLINDOROVI)

Zlý tento osud můj jak hoden soucitu je!
Mne vezír turecký už zase obtěžuje,
a Tatar mimoto mne volá ku pomoci;
Narsingue i Calient mne prosí dnem i nocí;
já musím čtvrtit se, bych na pomoc jim spěchal.

CLINDOR

Jsem toho názoru, byste je rvát se nechal;
když skytne pomoci z nich jednomu páž tato,
pak ti tři ostatní zas žárlit budou na to.

MATAMORE

Tak, dobře řekl jsi; již úslužnosti dost;
víc nechci do lásky už mísit žárlivost.
Ach! Pane, odpusťte, že jsem vás nespatřil,
a úcty nevzdal vám, ač jste tak blízek byl!
Však v obličeji tom zřím pohnutí a hněv.
Kde vaši odpůrci, bych prolil jejich krev?

GÉRONTE

Já, pane, nemám jich; buď za to bohu chvála.

MATAMORE

Buď chvála paži té, jež všechny porubala.

GÉRONTE

A chvála potřetí, že čin mi neznám ten.

MATAMORE

Té od chvíle, kdy mé jste přízni zasvěcen,
už strachy pomřeli, a nehnuli se ani.

GÉRONTE

Je třeba říci vám to nyní bez váhání:
To ku podivu jest, tak hroznou páž když máte,
že v čase válečném jí klidu popřáváte;
či jména slavného si chcete získat za to,
že v městě budete jen stále šlapat bláto?
Dnes nikdo nevěří o vaší slávě řečem,
a nejste pranic víc, než povalovač s mečem.

MATAMORE

Ach ďasa! Pravda jest, že nepravda to není;
však co mám dělat jen, když úpím ve vězení?
To Isabellin zrak je vinen kouzly svými,
že srdce spoutáno, že zbraně vypadly mi.

GÉRONTE

Když držíte se tu jen z těchto důvodů,
pak rychle zbrojte jen a mějtež svobodu,
a sneste bez trudu: vám nedám dceru svou.

MATAMORE

Ach k ďasu! Udělat jsem ji chtěl královnou.

GÉRONTE

Ne, nejsem v náladě, bych poslouchat chtěl znova
ty vzácné výboje a groteskní ta slova.
Mně hloupost líbí se, jen když je nová zcela.
Kdos jiný královnou vám buď; ne Isabella.
A kdyby baviti zas přišel jste se však…

MATAMORE

On pozbyl rozumu, že se mnou mluví tak.
Ó muži ubohý! Mé jméno vyřkne‑li se,
tu Sultán utíká a ďábel tetelí se;
a zničit mohu vás hned, v tomto okamžiku.

GÉRONTE

Mám sluhy po ruce, též být tu mohou v mžiku,
a pro řeč do větru že smyslu málo mají,
váš na chvást odpověď hned dlaní svojí dají.

MATAMORE (CLINDOROVI)

Rci mu, co dělal jsem na tisícerém místě…

GÉRONTE

Nu sbohem. Kroťte se; to líp vám sluší jistě.
Já nenávisti k vám v svém nitru věru nemám;
mám trochu horkou krev a lidi poslušné mám.

Matamore, Clindor.

MATAMORE

Ó úcto k milence, jak nemístná jsi ctnost!
Čím chceš mne učinit, mou vážíc udatnost?
Chci soků raděj sto, než otce jednoho jen;
když nechci urazit, jak hněv můj má být skojen?
Ach! Ďáble, strašidlo, jež bezmasé má hnáty,
ty pekla zplozenče a rašple čertova ty,
ty chceš mne vyhánět a hrozit dokonce mi,
jenž prošen za milost byl světa králi všemi?

CLINDOR

Teď, když to venku jest, už notně se mu smějte,
a o své lásce teď už všude povídejte.

MATAMORE

Ďas! Jeho sluhové prý nejsou nesmělí.

CLINDOR

Jich smělost zkrotíte přec svojí ocelí.

MATAMORE

Tak jest; však ocel ta, když vyjde ze vězení,
zlý oheň vychrlí a všechno v požár změní,
jenž sežehl by dům až samý po okap,
štít, krokev, břidlici, krov, fošny, skruže, žlab,
a svorky, rozporky a sloupy, břevna, trámy,
a okna, předprsně a veřeje a rámy,
mříž, dveře, závory, prejz, cihly, vápno, zeď,
štuk, cement, olovo, sklo, mramor, ocel, měď,
sklep, studnu, podjezd, dvůr a sály, vykýře
a sýpky, komnaty a chodby, arkýře.
Suď, nelad ten že zří zrak kouzelné mé krásky;
ten oheň udusil by vroucnost její lásky.
Jdi, za mne promluv s ním, ty nemáš chrabrou páž,
ač‑li tam kteréhos z těch drzců neztrestáš.

CLINDOR

To značí, dát mne v šanc…

MATAMORE

Buď zdráv! Tam vrzla vrata.
Mám strach, že bez úcty sem vrazí čeládka ta.

Clindor, Lysa.

CLINDOR (sám)

Ty králi zbabělců, strach jemuž nahání
list pouhý nebo stín, dech nebo šeptání!
Kmet může ztýrat tě a dívka v úprk hnáti,
jen stále třeseš se, že kdosi tebe zmlátí.
Ach, Lyso, zjev tvůj as je velmi nebezpečný,
když se ho zděsit moh duch tento přestatečný,
květ kapitánů všech, rek reků všeho světa,
jenž jímá královny a krále ve prach metá.

LYSA

Snad kouzlo nešťastné se ve tvář moji vtiská:
kdos poutá z daleka, já odpuzuji z blízka.

CLINDOR

Jen blázny odpudí, však moudré poutá k sobě.
Je velmi málo žen, jež podobny jsou tobě;
toť důvody své má, že jsem tak roztoužený,
neb nikdy nezřel jsem tak ušlechtilé ženy.
Duch bystrý, spanilý, ač vysmívá se rád,
a bříško rozkošné, vzrůst plný sladkých vnad,
zrak sladký, svěží pleť a jemný tváře ovál:
kdo byl by hrubým tak, že by tě nemiloval?

LYSA

A od kdy krása má ten dojem na vás dělá?
Jen hleďte: Lysa jsem a nejsem Isabella.

CLINDOR

Vždyť obě dělíte se o náklonost moji;
mám její jmění rád i dokonalost tvoji.

LYSA

Jak podnikavým jste; však pro vás dost je jedné:
před statky jejími má dokonalost bledne.

CLINDOR

Když trochu snažím se, bych dal jí víru v sebe,
ty proto myslíš, že ji raděj mám než tebe?
Hleď, v lásce, v manželství můž metoda být různá;
ta pohodlná jest, a jiná zas je luzná.
Ty nemáš majetku a u mne bída straší,
a jedno nic, jak víš, se s druhým špatně snáší;
a i když rozestře svou láska peruť sladkou,
přec jen dva chudáci vždy mají radost krátkou.
Věř, myslím na jinou, jen bych svou bídu přemoh,
však při tom bez bolu jsem tebe zříti nemoh;
vždy srdci unikne vzdech těžký, který reptá,
že jeho toužení tak krutě rozum deptá.
Tvým sladkým pohledem můj každý sen je skojen.
Jak bych tě miloval, když o lásku by šlo jen!
Jak líbila by ses, jen o zálibu jít!

LYSA

Jak vtipným byste byl, jen mlčenlivým být!
Teď však až na jindy tu odložte řeč svoji,
v níž tolik rozumu se s takou láskou pojí!
Víc nežli poklady ten milovník přec váží,
jenž ze soucitu jen se dvořit neodváží,
a k lepší partii se strachem dává vésti,
že moh by uvrhnout nás oba do neštěstí.
Vždy paměť zachovat chci vzácné zásluze té.
Však ve svých návštěvách teď pokračovat jděte.

CLINDOR

Věř, spokojenost však ty můžeš dát mi pouze.

LYSA

Má paní sama jest a čeká na vás v touze.

CLINDOR

Tož ty mne vyháníš?

LYSA

Ne, posílám vás v místa,
kde větší radosti vám kynou dozajista.

CLINDOR

I pohrdání tvé mně zdá se rozkošným!

LYSA

Ach! Proč tu plýtváte tak vzácným časem svým?
Již jděte!

CLINDOR

City mé jen proto k jiné vedou…

LYSA

Že spojit nechcete svou bídu s moji bědou.
Již jsem vám řekla přec, jsem toho pamětliva.

CLINDOR

I v tvojím výsměchu se taký půvab skrývá,
že srdce vzdává se a kdybych déle zůstal,
pak bojím se, ten cit že přes příliš by vzrůstal.

VÝSTUP ŠESTÝ

Lysa.

LYSA

Hle, shledal, nevděčník, že tvář má půvabná je,
a by se pobavil, teď milovníka hraje!
Kdo nedbá lásky mé, ten pro šprým má mne rád,
ten ze mne hračku jen by chtěl si udělat;
ten, chce‑li lásky slib mi vymámiti lehce,
dí, že mne miluje a beze mne žít nechce.
Jen všude miluj si, a rozděl duši svou,
a učiň koho chceš svou ženou, milenkou,
a za svým prospěchem v svých láskách vždycky běž,
však nevěř, některou že z nás snad oklameš!
Tvá láska chytrácká k mé paní tak se hodí,
jak ke mně srdce to, v němž láska ta se rodí.
Jak ty, já smála se; však to jen proto bylo,
by záští plamenné se v tomto smíchu skrylo;
kdo zášť svou prozradí, ten podezření budí;
ten nejlíp pomstí se, kdo hněv svůj skrývá v hrudi.
Má vlídnost strojená ti mnohem lépe schystá
past, v které chytíš se už brzy dozajista.
Leč – proč tak velikou je vlastně vina tvoje?
Je trestuhodným snad, kdo hledá štěstí svoje?
Má rád mne; peníze však nestálým ho činí.
V těch dobách stejně však by jednali i jiní.
Pryč tedy s pohrdou, jež vynucena jesti;
když zasloužil si je, nechť má si svoje štěstí.
Když má mne rád, tu sám za zhrdu potrestá se;
když já ho miluji, vše odpustím mu zase.
Však k čemu, bohové, mne svádí rozčilení?
Tak zlému nevděku chci přáti odpuštění?
Ó žízni po pomstě, čím chceš mne učiniti,
ten hasíc hněvu žár, jenž v prsou se mi nítí!
On má mne rád, však zřím, že nedbá mojí touhy;
i já ho ráda mám, však jsem mu pro smích pouhý.
Teď ticha, lásko, buď; už doba k trestu zraje.
Své slovo dala jsem; přej též, bych splnila je.
Tvá klamná naděje jen bolu přitížila;
dej zmizet mírnosti, by nenávist jen zbyla;
cit tento jediný přej, by se v srdce snes mi.
Neb láska zhrzená už láskou býti nesmí.

VÝSTUP SEDMÝ

Matamore.

MATAMORE

Tu jsou, teď spasme se. Ne, nikdo není tady.
Tož mužně ku předu. Mráz probíhá mi zády.
Cos slyším; prchněme. To vítr šustí tu.
Dál jděmež statečně v těch stínů úkrytu.
Vzdor tobě, starochu, svou na královnu čekám.
Těch kletých pacholků se přec jen trochu lekám;
strach taký necítil jsem tisíce už let;
sem na mne přijdou‑li, jsem jistě mrtev hned,
neb raděj volím smrt, než abych ruku svou
chtěl bojem poskvrnit s tak nízkou čeládkou.
Jak nebezpečnou stát se může odvážnost!
Leč, pro vše případy, jsem přece mrštný dost,
jde‑li o útěk, pak napálit je mohu,
neb právě jako meč, mám také svižnou nohu.
Tam jsou. Je konec už; smrt má je nyní jista;
mé tělo z ledu je; hnout nemohu se z místa.
Tak osud zavilý mou chrabrost ničí mžikem…
Toť královna je má i s mojím tajemníkem!
Mé tělo rozmrzá. Teď slyšme, co jí říká,
zda dělá obratně mé lásce tlumočníka.

VÝSTUP OSMÝ

Clindor, Isabella, Matamore.

ISABELLA

(MATAMORE naslouchá v úkrytu.)

Ze strany otcovy vše spěje ke zmaru;
já ještě nezřela ho v zlém tak rozmaru;
ni pána, ani vás tu nechce strpět dál;
a nad to, soupeř váš teď žárlivcem se stal;
jen z těchto důvodů jsem s vámi sešla dolů,
neb mohli v komnatě by překvapit nás spolu.
Zde přece s jistotou lze pohovořit větší.
Tím směrem nebo tím se skryjte v nebezpečí;
a kdyby přišel kdos, já zmízím v domě svém.

CLINDOR

To starost přílišná, by škodě ušel jsem.

ISABELLA

Ne, ještě malá jest, když ono chráním jmění,
jež moje oči si nad všecky statky cení,
to jmění, které svět mi celý nevyváží,
a pro něž jedině mne ještě život blaží.
Sok váš i otec můj teď útočí už darmo,
jen vaše láska můž mne sklonit ve své jarmo;
ač s jejich hovory mi trýzeň v duši padá,
přec všechna muka ta já pro vás snáším ráda;
i těžké neštěstí mé duši vítáno je,
když pro vás vytrpět je může věrnost moje.

CLINDOR

Jsem vámi okouzlen a jsem i zahanben;
svůj život výměnou vám mohu dáti jen;
má krev jest jediným v těch místech statkem mým,
však v službách očí těch já rád ji vycedím.
Leč jestli jednou se mé sudby hvězda změní,
a v místa vrátím se, kde zřel jsem světlo denní,
pak poznáte, že vás přec nejsem nehodným,
že mohu měřiti se s protivníkem svým.
Však přes tu naději se přece velmi bojím,
že otec nutit vás se sokem bude mojím…

ISABELLA

Jen klid. V tom případě můj otec bude asi
mít méně úspěchu, než soupeř váš má krásy.
Nic říkat nechci vám o rozhodnutí svém;
to stačí: nad sebou já pouze paní jsem,
a jejich úmysly jsou jenom vzdušné hrady.
Tak…

MATAMORE

Čekat nemohu. Je čas, bych mluvil tady.

ISABELLA

Ó bozi, slyšel nás.

CLINDOR

Náš kapitán to jen.
Zde strachu netřeba; hned bude uklidněn.

VÝSTUP DEVÁTÝ

Matamore, Clindor.

MATAMORE

Ach, zrádče!

CLINDOR

Tiše jen, ti sluhové…

MATAMORE

Co zas?

CLINDOR

Nás nyní přepadnou, mne zrovna tak jak vás.

MATAMORE (táhne ho do kouta jevišti)

Pojď sem. Svůj zločin znáš. Ty k srdci mého paní
jsi mluvil za sebe a o mne slova ani.

CLINDOR

Mým bylo úmyslem se trochu obšťastniti.

MATAMORE

Z tří, ze čtyř smrtí těch máš na vybranou míti:
buď prstem jediným jak sklínku rozbiji tě,
neb hodím za živa v střed země okamžitě,
neb v deset rozetnu tě kusů jednou ranou,
neb vzhůru vyhodím, kde blesky nebes planou,
kde oheň živelný tě pozře, v popel změní.
Teď rychle vybeř si: své dělej pořízení.

CLINDOR

Vy sám jen vyberte.

MATAMORE

Co navrhuješ as?

CLINDOR

Co nejdřív utéci, neb tady zmlátí vás.

MATAMORE

Ty ještě hrozíš mi! Ach, odvaha to, k ďasu,
co na kolenou měl bys prosit za svou spásu…!
Již jdou ti pacholci, by konali své dílo…
Jdu moři rozkázat, by tebe pohltilo.

CLINDOR

Nač hřbitov hledat si tak velký, daleký,
když v této chvíli už vás hodím do řeky.

MATAMORE

Jsou chytří. Ďas je vem.

CLINDOR

Teď ticho, pranic dál;
už dvacet mužů jsem dnes v noci rozsekal;
jich počet zvětšíte, když zlobit mne tu chcete.

MATAMORE

V mém stínu chodilo to taškařisko kleté.
Jak stal se statečným, že kráčel v stopách mých;
jen úctu kdyby měl, já toho užil bych.
Nu, poslyš: dobrý jsem, a litoval bych vřele,
když vesmír ztratil by tvé srdce chrabré, smělé;
mne popros o pardon a přestaň láskou svojí
tu bytost zlehčovat, jež hodna jest jen mojí;
mou statečnost už znáš; mou poznej dobrotivost.

CLINDOR

Když s láskou spojena je u vás taká chtivost,
spíš meče zkřižme si teď v počest její krásy.

MATAMORE

Tvou velkodušností jsem okouzlen; och ďasi!
Jdi! Abys získal ji, lstí nechtěj užívati;
za věrné služby tvé ji odměnou chci dáti.
Pak ještě stěžuj si, že nevděčným tvůj pán!

CLINDOR

Tím darem převzácným jsem všecek rozkochán!
Ó králů ochránce a reku nad vše smělý,
kéž rozhlaholí se vám k slávě vesmír celý!

VÝSTUP DESÁTÝ

Isabella, Matamore, Clindor.

ISABELLA

Dík budiž nebi vzdán, že dopřává mi vás
zřít tady bez boje jak dobré druhy zas.

MATAMORE

Vás prosím, královno, by už jste nemyslila,
že čest vám stane se, by chotí mou jste byla.
Já z jakýchs důvodů jsem změnil vůli svoji.
Chci však, by přijala jste muže z ruky mojí;
jej k sobě povzneste, neb není neproslulý;
vždyť sloužil pode mnou.

ISABELLA

Mám ráda ho, vám k vůli.

CLINDOR

Však nejvíc mlčení teď v lásce třeba nám.

MATAMORE

To rád vám slibuji; i ochranu svou dám;
však všudy hlásejte, až kam jdou země lemy,
že stejně obáván jsem na vodách i zemi.
Již jděte v pokoji žít v sladkém lásky svazku.

ISABELLA

Chci být vás poslušnou; svou slibuji mu lásku.

CLINDOR

Jí rcete, důkazy by lásky dala již…

VÝSTUP JEDENÁCTÝ

Géronte, Adraste, Matamore, Clindor, Isabella, Lysa, hlouček sluhů.

ADRASTE

Řeč tuto šílenou mi žitím zaplatíš,
ty svůdče.

MATAMORE

Stihli mne, když odvaha mi schází.
Tam otevřeno jest; lze zmizet bez nesnází.

(Vejde do dveří Isabelliných,
kam před tím zašla také ISABELLA s LYSOU.)

CLINDOR

Oh, zrádče, který chtěl šik potřít loupežníků;
sám jedním z nejlepších jsi prostřed toho šiku.

GÉRONTE

Ach, Adraste raněn jest, hned pro lékaře, sluzi.
Nechť vraha zadrží tu zatím vaši druzi.

CLINDOR

Ó, přesila je jich. Buď sbohem, Isabello;
teď v propast řítím se, již nebe otevřelo.

GÉRONTE

V dům tělo odneste; v něm života už není;
a zrádce tohoto hned veďte do vězení.

VÝSTUP DVANÁCTÝ

Alcandre, Pridamant.

PRIDAMANT

Ó, mrtev syn je můj.

ALCANDRE

Jak hned jste poplašen!

PRIDAMANT

Svým slovem kouzelným mu pomoc dejte jen.

ALCANDRE

Teď buďte trpěliv; nač třeba pomoci té?
I bez ní v lásce zas ho šťastným uvidíte.

DĚJSTVÍ ČTVRTÉ

Isabella.

ISABELLA

Již lhůta dochází, a strašný ortel ten
má mocí tyranskou být zítra naplněn;
za svého vraha má můj milý oběť snést,
a pomsta konána, kde konán měl být trest.
Tím krutým rozsudkem má stát se vítězem
jen zášť, jíž otec můj tak hoří v nitru svém.
Ach! Co mám nepřátel, a proti jejich moci
co slabá opora, má nevinnost, můž zmoci,
co chudák neznámý, jenž tím se provinil,
že měl mne příliš rád a dokonalým byl!
Tak, Clindore, tvá cnost i cit tvůj ušlechtilý
mé srdce získavše, tvůj zločin zavinily.
Už snahou marnou jest mne žití ještě vrátit;
svou lásku ztrácejíc, chci také život ztratit;
tvým ortelem i já už souzena jsem byla;
jít na smrt s tebou chci, vždyť jsem jí zavinila.
Tak jeden okamžik už zítra smrtí dvojí,
dvě duše milenců zde dole navždy spojí;
tak, otče nelidský, se tvoje krutost zklame,
když uzří, v lásce své že přec jen štěstí máme,
a ztráta dcery tvé když srdce rozdrásá ti,
já, s milým spojena, tvým slzám chci se smáti;
a tvoje svědomí když hne se výčitkami,
tím větší kouzlo jen má sladká milost dá mi.
To vše‑li nestačí, bys hrůzou schvácen byl,
můj přijde k tobě stín, by tebe vyděsil,
k tvým krokům upne se, a noc když k zemi klesne
tu hrůzy přízraky ti před zrak vstaví děsné;
tvůj nikdy nevyjde duch z bázně neskonalé,
neb stín ten za sebou tě bude volat stále,
a trudem zahrne běh stařeckých tvých let,
a vzpomínaje mne, mně budeš závidět.
A pak…

Isabella, Lysa.

LYSA

Jak, vy jste zde, kdy všechno kolem dřímá?
Vám přísahám, můj pán už velké starosti má.

ISABELLA

Kdo nemá naděje, ten též už nemá bázně.
Je milo vyplakat se tady ze své strázně.
Zde svého Clindora jsem zřela naposled;
to místo opáčí slov jeho sladký sled,
a slastná vzpomínka těch drahých očí jeho
zde staví v popředí se ducha zmučeného.

LYSA

Ach, jak se staráte, by bolest vzrůstala!

ISABELLA

V tom stavu, v kterém jsem, co chceš, bych dělala?

LYSA

Z těch obou milenců, již činili vám čest,
má jeden umříti a druhý mrtev jest;
nač vzdychat za nimi, když vyrvala je zloba;
líp najít jiného, jenž vynahradí oba.

ISABELLA

Kde vzalas odvahu, tak se mnou hovořiti?

LYSA

Nuž, jaký výsledek ten smutek může míti?
Či pláčem, myslíte, a ničením svých vnad
že od bran smrti zpět ho přivoláte snad?
Na jiné výboje teď mysliti se sluší;
znám pro vás příhodnou a lásky hodnou duši.
Je výtečný to muž.

ISABELLA

Z mých očí kliď se dál!

LYSA

I znalec nejlepší by lépe nevybral.

ISABELLA

Zda třeba zvětšovat mou bolest palčivou?

LYSA

Zda třeba před vámi tak skrývat radost svou?

ISABELLA

V tak málo vhodný čas, kdes přišla k radosti té?

LYSA

Mně dáte za pravdu, až všechno nyní zvíte.

ISABELLA

Ach! Nevypravuj nic.

LYSA

I vaší věcí to je.

ISABELLA

Buď mluv o Clindoru, neb nech si řeči svoje.

LYSA

Můj rozmar výborný, jenž prostřed smutku skáče,
víc za mžik dokáže, než sta let plných pláče;
on spasil Clindora.

ISABELLA

Že Clindora?

LYSA

On sám.
A nyní posuďte, jak ráda vás as mám.

ISABELLA

Ach, probůh, řekni jen, kde hledat ho, kam jíti?

LYSA

Já pouze začala, vám třeba dokončiti.

ISABELLA

Ach, Lyso!

LYSA

Opravdu. Zda chcete za ním jít?

ISABELLA

Zda za ním jíti chci, když bez něj nelze žít?
Když, Lyso, důvtip tvůj ho nezbaví těch pout,
s ním v propast pekelnou chci cestu podniknout.
Jdi, více neptej se, zda s ním bych utíkala.

LYSA

Ten krásný úmysl vám láska našeptala;
však slyšte, jak věc jest a vizte snahy moje;
zda Clindor unikne, jen na vás závislo je.
Ten žalář blízko jest.

ISABELLA

Nuž?

LYSA

Že tak blízko stojí,
moh bratr dozorcův si všimnout tváře mojí;
mé tváře všimnout si, to značí mít mne rád;
mým kouzlem chudák ten se dal hned upoutat.

ISABELLA

Nic nevěděla jsem.

LYSA

Já styděla se za to,
a třásla jsem se váš že stihne sluch věc tato;
však od čtyř dnů, kdy jest váš milý vězněn, časem
já k strážci šla a vše, co chtěl by, vyslechla jsem,
a zrakem, hovorem jsem naději mu dala,
i lásku vzájemnou jsem dobře předstírala.
Kdo miluje a mní, že milován je sám,
ten pranic nemůže už odepříti vám.
Duch jeho vůlí mou tak v okovy byl spjat,
že v stav byl přiveden, v němž nelze odmlouvat;
však když byl pochyb prost, že pravou láska moje,
byl mnou zas odmítnut pro zaměstnání svoje.
On ujišťoval mne, že stav ten též ho mrzí,
však zbaviti se ho, že nelze jen tak brzy,
že klíče vězení, jež střeží s bratrem svým,
jsou podnes bohužel jich statkem jediným.
Já na to odpovím, že štěstěna mu přeje,
že nikdy svůdněji se naň už neusměje,
že, chce‑li bohat být a chce‑li mne si dobýt,
jen přání našemu se musí přizpůsobit,
že princ to z Bretaně, jenž v jeho žaláři je,
jenž jménem de la Montagne se opatrně kryje,
že třeba vyvést ho a utéci s ním domů;
on vším ho zahrne, když přispěje mu k tomu.
Byl tuze udiven; já prosím, on se brání;
on mluví o lásce, já nechci slyšet ani;
já v hněvu odcházím, on zmaten za mnou dá se,
a zas, když nesvolí, já odmítám ho zase.

ISABELLA

A posléz?

LYSA

Vracím se; že velmi sklíčen, vidím,
a znovu útočím, a znovu nezdar klidím.
Pak ráno: „Nelze přec už déle prodlévati;
vše můžeš udělat, než bratr zpět se vrátí.“
„Však třeba,“ povídá, „na cestu peněz mít,
a s jejich pomocí se nějak vypravit,
ten šlechtic nemá jich.“

ISABELLA

Ach, Lyso, mohlas směle
a bez rozmyšlení mé jmění slíbit celé,
šat, perly, prsteny.

LYSA

Já více udělala;
já řekla, vězně k vám že láska připoutala,
že milujete ho a uprchnete s ním.
On měkkým, povolným se stal tím sdělením,
a hned jsem poznala, že žárlivost to byla,
jež jeho obraznost mu velmi pobouřila,
a že k těm vytáčkám hnal strach ho pošetilý,
že Clindor mohl by snad můj též býti milý.
Hned byl pak rozhodnut, o lásce zvěděv vaší,
a slíbil pomoci, řka, nic že není snazší,
a dává prosit vás, než půlnoc bude bíti,
by byla schystána jste město opustiti.

ISABELLA

Jak šťastnou činíš mne!

LYSA

Však připojte též hned,
když chotě béřu si, ač v srdci jsem jak led,
že dokazuji vám, jak vše jsem v oběť dala.

ISABELLA

Však také…

LYSA

Nežádám, mně byste děkovala;
svůj složte majetek; by vzrostla suma tato,
k svým šperkům připojte i starochovo zlato.
Ten poklad – levně však – vám bude navrácen;
když spal, já obratně klíč odňala mu ten;
zde jest.

ISABELLA

My budem přec snad spolu pracovati.

LYSA

Ne, sama jednejte.

ISABELLA

Jak! Snad se nechceš báti?

LYSA

Ne, třeba především, by tajemství jsme dbaly;
my bychom přece jen je snadno vyžvatlaly.

ISABELLA

Ty stále směješ se.

LYSA

Však bojím se též zrady.
Náš vůdce podniku má čekati nás tady;
však poznán moh by být, když venku stál by kdesi;
až přijde, pro vás hned pak oba přijdeme si.
To k smíchu není přec…

ISABELLA

Nu, sbohem buď. Jdu již,
bys velitelkou mou dnes byla, dovoliž.

LYSA

Tak snad…

ISABELLA

Drž dobře stráž.

LYSA

Vy kořist mějte velkou.

Lysa.

LYSA

Tvé sudby, Clindore, jsem nyní ředitelkou;
já v pouta vrhla tě a svobodu ti dám;
tvůj život i tvou smrt v své pouze ruce mám.
Jsem teď už pomstěna víc, nežli kdy jsem chtěla;
jen radost zkazit ti, jen to jsem zamýšlela,
však krutý osud tvůj můj záměr změnil zatím,
a nyní život tvůj i radost tobě vrátím.
Má láska vyhaslá tě v nebezpečí zříc
v mé duši zvedá hlas, bych nemstila se víc,
a doufám, Clindore, že z vděčnosti, mně k vůli
tvá láska nevděčná svou zkrotí nyní zvůli…

Matamore, Isabella, Lysa.

ISABELLA

Jak! V noci, u nás, vy!

MATAMORE

Já onehdy…

ISABELLA

Co je to,
to vaše onehdy? Proč jste tu v chvíli této?

LYSA

To velký kapitán. Kde dal se polapiti?

ISABELLA

Když po schodech jsem šla, zřím ho zas dolů jíti.

MATAMORE

To onehdy – ač k vám už lásky není tady –
přec ve svou ochranu jsem vaše chtěl vzít vnady.

ISABELLA

A dále?

MATAMORE

Onehdy zde šarvátka se stala;
když zřela jste ji, hned jste domů pospíchala,
a abych chránil vás, tu za vámi jsem šel.

ISABELLA

Jak krásný úmysl jste v chrabrosti své měl.
A dál?

MATAMORE

Co nejlépe bych chránil půvab váš,
já v místě nejvyšším zde v domě stál jsem stráž.

ISABELLA

A nevyšel jste?

MATAMORE

Jak?

LYSA

Lze kratšej říc to v mžiku,
že hrozným strachem hnán se ukryl do dřevníku.

MATAMORE

Že strachem?

LYSA

Velikým. Jak chvějete se, zřím.

MATAMORE

Strach přece učinil jsem Bucefalem svým,
a jeho bujný krok jsem zkrotil vůlí svou;
on pouze chvěje se tak tuze pode mnou.

LYSA

Aj, v koní výběru jak zvláštní vkus vás vede.

MATAMORE

S ním přece nejrychlej se v dobrodružství jede.

ISABELLA

Však nyní navažme zas jinde řeči nit.
Vy plné čtyři dny zde uvnitř byl jste skryt?

MATAMORE

Dny čtyři.

ISABELLA

Co jste jed?

MATAMORE

Jen nektar s ambrosii.

LYSA

To maso při hladu as účinkem se míjí?

MATAMORE

Ó zcela ne.

ISABELLA

A teď jste dolů sešel ruče.

MATAMORE

Bych vrátit milence moh vaší do náruče,
bych rozbil vězení a roztříštil v něm brány,
a pouta rozbil mu a rozmet na vše strany.

LYSA

Jen přímo řekněte, že donutil vás hlad,
a s chlebem do boje že hodlal jste se dát.

MATAMORE

Ach, obé, přisámbůh. Je mdlá ta ambrosie,
a za den žaludek už po ní nemocný je,
je málo výživná, ač chutná delikátně;
však bohy nejsme‑li, pak živí velmi špatně;
neb vniknouc v útroby, jen bolestmi nás hubí
a břicho stahuje a prodlužuje zuby.

LYSA

Vám nezachutnalo, jak zdá se, ragú toto?

MATAMORE

Vždy za noc dvakráte jsem sešel dolů proto,
a věda, v kuchyni že zbytky najít mohu,
já lidské pokrmy jsem míchal s krmí bohů.

LYSA

Vy tedy v úmyslu jste měl nás okrádat.

MATAMORE

Vy máte odvahy mne peskovati snad?
Dám‑li se unésti jen jednou hněvem svým…

ISABELLA

Jdi, Lyso, pro sluhy, by přišli, řekni jim.

MATAMORE

Jen blázen čekal by.

Isabella, Lysa.

LYSA

Už nezadržíte ho.

ISABELLA

Že strach má bujný krok, toť přece slova jeho.

LYSA

Však vy jste podnikla buď málo, nebo nic.

ISABELLA

Nic. Co chceš? Proto jen, že on mi vyšel vstříc.

LYSA

Jej nevšímajíc si, jste mohla jíti dále.

ISABELLA

Však on mne poznal hned a mluvil na mne stále;
jsouc sama v noci s ním, já přec se obávala
i jeho drzosti, i hluk bych nedělala;
bych se ho zhostila a starosti své s ním,
mně v místa ta ho vést se zdálo nejlepším.
Když pomoc tvojí mám, jsem usměvavou, hleď;
všem náhod rozmarům chci vzdorovati teď.

LYSA

Jak vy jsem smála se. Že ztratily jsme čas
mne přec však mrzí jen.

ISABELLA

Já dohoním to zas.

LYSA

Hle, tady vůdce jest, jenž rozum náš má vést.
Teď přesvědčte se jen, že vhodným k tomu jest.

VÝSTUP ŠESTÝ

Isabella, Lysa, žalářník.

ISABELLA

Nuž, drahý příteli, chceš sudbě vzdorovati?
A přinášíš mi smrt, či život chceš mi dáti?
Má všechna naděje se k tobě pouze vznáší.

ŽALÁŘNÍK

Strach všechen zapuďte; jest dobře s věcí naší;
jen odjet zbývá nám; já koně schystal v tichu,
a všechny rozsudky vám brzy budou k smíchu.

ISABELLA

Tys božstvo ochranné, jež seslalo mi nebe,
a neznám odměny, jež důstojná je tebe.

ŽALÁŘNÍK

Nic víc si nepřejí, než této ceny jen.

ISABELLA

Teď, Lyso, rozhodni, by moh být spokojen.

LYSA

Tak jest; ta příprava však zdá se marnou býti;
jak městské hodláte si brány otevříti?

ŽALÁŘNÍK

Jsou v rukou bezpečných už koně na předměstí,
a sám znám spadlou zeď, k níž potom chci vás vésti,
a její trhlinou my snadno uniknem.

ISABELLA

Ach, jako na trní já věřte nyní jsem.

ŽALÁŘNÍK

Však třeba pospíšit.

ISABELLA

Hned na cestu se dáme.
Teď pojď nám pomoci; své vaky složit máme.

VÝSTUP SEDMÝ

Clindor.

CLINDOR (ve vězení)

Ó drahé vzpomínky všech uplynulých slastí,
jež brzo v hanebné se změnit měly strasti,
ač hrůzou smrtelnou jsem naplněn a děsem,
přec vaše hovory mne sladkým plní plesem.
Mně věrny zůstaňte a neopouštějte mne,
bych nezřel ve propast své strašné sudby temné;
a zjeví‑li se mi zas v černé barvě smrti
mé všecko neštěstí, jež duši moji drtí,
pak ihned představte mi v duchu zmučeném,
že šťasten byl jsem víc, než zasluhoval jsem,
a plakat budu‑li teď nad osudem svým,
tu rcete, přespříliš že byl jsem odvážným;
že štěstí vidina, jež před mým zrakem vzplála,
z mé lásky, z naděje teď zločin udělala,
že stav se milencem, jsem zločincem se stal,
že spravedlivo jest, bych smrtí odpykal.
Až v konec života jak velké štěstí mám!
Své lásce sloužil jsem, a proto umírám;
nechť jakýkoli meč teď pronikne mé tělo:
když pro vás umírám, mřu slavně, Isabello.
Ach! Jak si lichotím, jak sebe přelstívám,
jak skrýt chci potupu, již vytrpěti mám!
Zda můž však horší být, než opustit ten zrak,
jenž svojí milostí mne slavným činí tak?
Stín vrahův zvedá se, mé zhouby žádostiv;
ten mrtvý vraždí mne, když podleh mi, jsa živ;
co rámě nemohlo, to jeho jméno činí,
a z jeho smrti zas se vrazi rodí jiní,
a z jeho proradné a bídné krve zrají
zas nové bytosti, své ruce pozvedají,
a zákon dodává jich vášnivosti síly,
by zcela beztrestně mne nyní zavraždily.
Tak z mojí odvahy se nyní zločin stává,
a v oběť bídníku má padnout moje hlava;
že v zájmu země to, si každý myslí vskutku.
Víc nelze pochybnost již míti o rozsudku;
a moje záhuba jest jista; to teď vím.
Já smrti bránil se, smrt bude trestem mým.
Tak z jedné vyváznuv, zas v novou padám muku,
a z ruky sokovy jdu v katovu zas ruku.
Už v hrůze chvěji se, když na vše pomyslím;
když klesnu v náruč snu, tu v mučidle se zřím,
a noc když snese se, když spánek víčka sklíží,
tu nástroj smrti mé se ke mně ve snu blíží;
mám stuhy popravčí už před očima svýma,
je čten mi rozsudek, sluch můj ho jasně vnímá,
jdu, řetěz na nohou, a jasně slyším hluk,
jímž na smrt provází mne sprostých lidí shluk,
zřím místo osudné, kde smrt se připravuje;
můj duch se mate už a rozum zachmuřuje;
kol není nikoho, kdo pomoci by skyt,
a strachem před smrtí již nyní musím mřít.
Ty, Isabello, jen ten budíc mocný cit,
děs umíš zaplašit a v duši vlíti klid;
a stačí vzpomenout jen tvojí božské vnady,
by ihned zmizely těch strašných mátoh řady;
a ranou nejhorší když osud můj mne sklátí,
když ty mne vzpomeneš, mně život snad se vrátí.
Však co to, v noci teď můj žalář otvírá se?
Proč jdeš sem, příteli, v tak nepříhodném čase?

VÝSTUP OSMÝ

Clindor, žalářník.

ŽALÁŘNÍK

Soud, který sešel se, by smělost potrestal,
jsa pohnut soustrastí, vám posléz milost dal.

CLINDOR

Že milost, bohové!

ŽALÁŘNÍK

Dnes smrt si vytrpíte.

CLINDOR

To tedy ovoce je velké soustrasti té?

ŽALÁŘNÍK

Jak, této milosti si nevážíte dost,
že vaši popravu zřít nemá veřejnost?

CLINDOR

Jak mám jen děkovat těm pánům sudby mojí,
již milost dávají a současně smrt strojí?

ŽALÁŘNÍK

Tu zprávu přijmouti jste s radostí měl větší.

CLINDOR

Svou konej povinnost a zanech těchto řečí.

ŽALÁŘNÍK

Tam hlouček biřiců vás čeká; venku stojí;
snad tímto pohledem se duch váš uspokojí.

VÝSTUP DEVÁTÝ

Clindor, Isabella, Lysa, žalářník.

ISABELLA (říká ta slova LYSE,
zatím co žalářník otevírá CLINDOROVI vězení)

Ach, my jej spatříme!

LYSA

Vám z očí radost svítí!

ISABELLA

Jak neradovat se, když vrací se mi žití!
Vždyť jeho osud přec tak pevně spjat je k mému,
že mne též zabíjí, kdo život béře jemu.

ŽALÁŘNÍK

Hle, takých biřiců snad v celém světě není.

CLINDOR

Ach, madame, to jste vy? Jak sladké překvapení!
Ty drahý lháři můj! Rád za pravdu ti dám,
že umřu v noci dnes; vždyť štěstím umírám.

ISABELLA

Můj Clindore!

ŽALÁŘNÍK

Teď však čas nesmí ztrácen býti.
Pak budem pokdy mít svým milkám lichotiti.

CLINDOR

Jak! Lysa milenkou je jeho?

ISABELLA

Slyšte chvíli,
jak dva ti milenci jsou o vás zasloužilí.

ŽALÁŘNÍK

Snad v místa bezpečná se hodí spíš ty řeči.
Teď, by nás nestihli, je třeba míti péči.

ISABELLA

Nuž, zachraňme se již; však oba slibte nám,
že chcete do svatby své touhy krotit plam;
sic jinak odejdem.

CLINDOR

Když přejete tak sobě,
vám rád to slibuji.

ŽALÁŘNÍK

Já rovněž, Lyso, tobě.

ISABELLA

Chci všeho odvážit se po té zástavě.

ŽALÁŘNÍK

Teď třeba prchnout již; čas není k zábavě.

VÝSTUP DESÁTÝ

Alcandre, Pridamant.

ALCANDRE

Víc netřeba se bát ni neštěstí ni bědy.
Ač po nich pátrali, přec ztratili jich sledy.

PRIDAMANT

Jak oddychnul jsem si.

ALCANDRE

A roky dva když prošly,
tu štěstí velkého i značné úcty došli.
Vám říkat nebudu, co světa prochodili,
zda klidu nalezli, či zda snad v bouři žili,
ni jak se povznesli, mi říkat třeba není;
vám stačí, že jste zřel, jak byli zachráněni;
a hovor zbytečný, bych nemusil tu vésti,
chci vám je ukázat, když nejvíc měli štěstí.
Že kouzlům krásnějším teď působiti dáme,
sem vstupte; fantomy tam nové vyvoláme,
neb ty, jež zřel jste teď a které předváděly
vám jejich lásky děj i jejich útěk smělý,
k tak velkým úlohám přec nehodí se dost,
neb smyslu nemají pro jejich vznešenost.

DĚJSTVÍ PÁTÉ

Alcandre, Pridamant.

PRIDAMANT

V jak skvělou změnila se ženu Isabella!

ALCANDRE

Hle, Lysa za ní jde, a komornou jí dělá.
Strach netřeba vám mít; jste tady zcela jist;
jen chraňte odejít se přede mnou z těch míst;
to znovu říkám vám, neb v sázce je tu žití.

PRIDAMANT

Ne, nemám věru chuť se toho odvážiti.

ISABELLA, představující Hippolytu;
LYSA, představující Clarinu.

LYSA

Což konce nebude už jednou zábavě té?
Což dneska v zahradě noc celou strávit chcete?

ISABELLA

Mně nelze tajit už, proč dnes sem přicházím;
svou bolest skrývajíc, jen zvětšuji jí tím.
Princ Florilame…

LYSA

Ten přec je nyní mimo dům.

ISABELLA

To právě podnětem všem těmto těžkým zlům.
Jsme spolu sousedy a těmi vrátky tady
on přístup dovolil nám svoji do zahrady,
a kněžně Rosině s mým chotěm nevěrným,
ta slouží zahrada k jich schůzkám důvěrným.
Teď vyčkávám ho tu; chci oznámit mu krátce,
že nejsem z oněch žen, jež strpí muže zrádce.

LYSA

Ó, madame, věřte mi, a nezlobte se proto,
však lépe bylo by se nestarati o to.
Nic nebudete mít z té svojí žárlivosti;
muž snadno podlehne, hnán svojí obrazností;
však vždycky pánem jest, a všecky naše řeči
jen opak dokáží; on láskou vzplane větší.

ISABELLA

Jak, mám být lhostejnou k té cizoložné touze?
Má jiná lásku mít, já choti jméno pouze?
Což pouta manželství lze rváti bez zločinu?
A což se nezardí za proradnou svou vinu?

LYSA

Dnes není tomu tak, jak bývávalo kdysi;
dnes slibu věrnosti už muži neváží si,
a zcela odlišná má pravidla jich čest;
kde my ji ztrácíme, tam jejich pevná jest,
a z našich slabostí se rozrůstá a tyje,
a míti milenky dnes dvorným mužům ctí je.

ISABELLA

Má věru divnou čest a divnou marnivost,
kdo tím se honosí, že věrnosti je prost.
Snad věrným mužem být a bez přítelkyň žít
se mnohým lidem dnes zdá úhonou jen být;
však taká úhona je ctí jen muže pravou,
a smějí‑li se mu, ten výsměch je mu slávou,
a haní‑li ho snad, že věren je své choti,
pak muži čestnému ta hana zalichotí.

LYSA

On, madame, vešel sem, teď vrzla za ním vrata.

ISABELLA

Než přejde, ustupme.

LYSA

Hle, za námi už chvátá.

CLINDOR, představující Théagena;
ISABELLA, představující Hippolytu;
LYSA, představující Clarinu.

CLINDOR

Jak, kněžno, hledáte, kam byste se mi skryla?
Toť ony sladkosti, jež jste mi přislíbila?
Toť roztoužení je, jež láska vstříc mi nese?
Ne, neprchejte mi a pranic nebojte se;
vždyť odjel Florilame a žárlivost má dříme.

ISABELLA

A jste si tím tak jist?

CLINDOR

Ach, jaké neštěstí mé!

ISABELLA

Mne neoslepíš už, já, nevěrníče, bdím;
i v nočních temnotách vše příliš jasně zřím!
Hle, podezření má už jistotou se stala,
a všechna pochybnost teď zcela za své vzala.
Tvá vlastní ústa teď tě prozradila mžikem.
Ó jak jsi diskrétním a chytrým milovníkem!
Jak nad svým tajemstvím ty prozřetelně bdíš,
když za důvěrnici svou choť si vyvolíš!
Kde tvoje sliby jsou, tvá láska že je mojí?
Co z lásky udělals? Co ze přísahy svojí?
Když jsem ji přijala – jen v mysli vrať se zpátky –
co bylo jměním mým a jaké tys měl statky,
a přec jsem nedala svou ruku sokům tvým;
jen prostý voják byls; čím byl jsi proti nim!
V svém domě otcovském co lásky zažila jsem!
A přec jsem odešla, a za tvou bídou šla jsem,
a po svém únosci jsem rámě vztahovala,
bych jemu ruku svou i velkou lásku dala.
Jak divných osudů a náhod ve vleku
já ocitnula se hned po svém útěku!
Co trýzní a co muk jen vytrpěla jsem,
než štěstí vyneslo tě k dnešním hodnostem!
Když srdce tvoje dnes je jiné lásky chtivé,
tož tam mne uveď zas, zkad vyrval jsi mne dříve.
Já všeho odvážit se z lásky k tobě chtěla;
ne z touhy po slávě; jen abych tebe měla.

CLINDOR

Už nevyčítej mi ni útěk, ni svou lásku.
Vždyť, milujeme‑li, vše rádi dáme v sázku.
K mé duši upjala jsi tenkrát srdce svoje,
a více nežli ty, šla za mnou touha tvoje.
Ne, ničím nebyl jsem; však připomeň si dál,
že co do statků nás ten útěk vyrovnal,
a že mi útěchu jen slabou skytnul asi
lesk tvého bohatství, jež s sebou nevzala jsi.
Z mé strany pouze meč byl mojím údělem,
a s tvojí láska tvá; víc vskutku neměl jsem;
v těch cizích končinách můj meč mi přines slávu,
však stokrát láska tvá mne mohla státi hlavu.
Že otce ztratilas, i statky, lituj jen!
Zlost měj, že po boku teď chodíš princezen!
Vrať ve svoji se vlast a zkus, zda nalezneš
tam jmění, hodnosti, jež tady svými zveš.
Máš vůbec důvodů si na cos stěžovat?
Zda jsem ti ublížil, neb k čemus nutil snad?
Či chladným býval jsem, či měl jsem odpor k tobě?
Ba, žena opravdu má divnou duši v sobě!
Když muž ji zbožňuje a velkou láskou svojí
jí vrtoch každičký a rozmar uspokojí,
když ctí ji zahrne, když k všemu ihned svolí,
nic neodepře jí, nechť žádá čehokoli,
a jenom jedinkrát svou chotě věrnost zruší,
pak hned je zločincem a černou, bídnou duši;
to krádež, travičství a loupež, perfidie,
to otcovražda jest, to hrozné paličství je,
a tentýž krutý trest to věru zaslouží si,
jímž Titan Encelad byl Zevem zkrušen kdysi.

ISABELLA

Tvá sláva, velkost tvá, jak přec už jsem ti řekla,
se nikdy v nejmenším mé duše nedotekla.
Já za tebou jen šla, když vlast jsem opustila;
však moc a sláva ta tvou duši obloudila;
mé zájmy nyní nech; hleď jen, bys vděčným byl.
Čím jsi teď, Florilame tě pouze učinil.
On tebe sotva znal, a učinil tě pánem;
byls bludným vojákem, jím stal ses kapitánem,
a štěstí nevšední, jež na to sledovalo,
krom jeho přízně ti i přízeň krále dalo.
Ty jeho přátelství hned obdržel jsi v podíl,
jak jen ten mocný cit se v jeho nitru zrodil;
tys tak se vyšinul jen jeho za pomoci;
jsi níž sic v hodnosti, však výše než on v moci.
I velký nevděčník by moh tu vděčen býti;
ty v dík mu manželské chceš lože zneuctíti!
V té zvířeckosti své přec vezmi rozum k radě,
a za tu náklonnost dej uzdu svojí zradě.
On dal ti bohatství, ty duši vzít mu míníš!
Jím stal ses šlechticem, ty bezectným ho činíš!
Tak, nevděčníku, chceš mu dobrodiní vracet?
S takou vděčností mu přízeň hodláš splácet?

CLINDOR

Má duše (krásné to přec jméno přísluší ti,
a bude příslušet, jak dlouho budu žíti),
mníš, úcta k někomu neb bázeň že by mohla
snad u mne zmoci to, co ty jsi sotva zmohla?
Rci, že jsem nevděčným, že křivě přísahám;
však neurážej víc té naší lásky plam,
jenž všecku sílu svou i vroucnost zachoval;
cit onen bláznivý, jenž v srdci se mi vzňal,
už při svém zrození moh snadno zdušen býti,
mít sílu lásky té, již duch můj k tobě cítí.
Jej zmoci povinnost má marně snažila se;
ty sama zkusilas, jak těžce krotit dá se.
Bůh, který přinutil tě otce opustit,
i vlast i statky své, a za mou bídou jít,
bůh tento samoten dnes žádosti mé nutí,
by uloupily ti dvě, tři snad povzdechnutí.
Tím přenáhlením jest má pomatenost vinna;
strach neměj, místo tvé že zaujme snad jiná;
neb láska, na ctnosti jež zbudována není,
se sama rozpadá a mizí v okamžení;
však ta, jež pojí nás, je láska pevná, pravá;
čest dodává jí lesk, ctnost ochranu jí dává;
čím dále kouzelněj se její vděky smějí,
a smrt jen rozervat můž pevná pouta její.
Má duše, odpusť mi, to omyl pouze byl,
jímž srdcí tyran ten se na mne provinil;
strp cit ten bláznivý; jest pouze jednodenní,
a lásce manželské přec nebezpečen není.

ISABELLA

Ach! Jistě sebeklam to srdce zmučeného!
Zřím, že mne zrazuje, a věřím lásce jeho;
tou řečí pochlebnou se mírnost v duši vkrádá,
a zločin omlouvám, když zločince mám ráda.
Mně odpusť, choti můj, že unést jsem se dala;
já rozčílila se; jen zlost mne ovládala;
kdo v takých případech však může chladným býti,
ten jistě v srdci svém jen málo lásky cítí.
Má krása odkvétá a moje pleť už vadne,
tož spravedlivo je, že tvoje láska chladne;
ba posléz věřit chci, že přechodný ten cit
nic v lásce manželské nám nemůž proměnit.
Však pomni přece jen, cit tento komu svědčí,
jak tato milenka tě vrhá v nebezpečí.
Jen skrývej, kukli se, buď tajným milovníkem!
Když velcí milují, hned každý zví to mžikem,
neb jejich družině, jež stále kol se točí,
nic nelze ztajiti; má všude svoje oči,
a kdo k ní náleží, zří v tom jen svoji čest
a cestu ke přízni, když donašečem jest.
Dřív nebo později zví všechno Florilame;
buď sluzi řeknou mu, neb přijde na to sám;
a potom (chvěji se, když na to pomyslím)
v jak strašné zámezí hnán bude hněvem svým!
Když tato zábava vhod zdá se tobě býti,
jdi za ní, ale hleď, bys zachránil své žití.
Mně jedno, srdce tvé když lásku svoji změní,
když tato změna jen ti nebezpečnou není.

CLINDOR

Což tobě znova zas a znova říkat mám,
že lásku maje svou, i žitím pohrdám?
Duch příliš zachvácen a srdce příliš bolí,
bych ještě obávat se mohl čehokoli.
Jsem vášní oslepen a pro takovou lásku
to příliš málo jest, svou hlavu dávat v sázku;
toť plamen, jehož žár můž zmírnit pouze čas,
toť proud, jenž řítí se a časem přejde zas.

ISABELLA

Nuž, v náruč smrti běž, když tak tě láká tedy,
a nedbej života, ni mojich slz ni bědy.
Ty myslíš, Florilame až zví tvém o zločinu,
tím bude pomstěn už, když ztrestá tvoji vinu?
Kde já pak opru se, až zhyneš smrtí bědnou,
a vlny pomsty pak i proti mně se zvednou,
a vina cizince když pak se zločinného
mstít bude podruhé zas na manželce jeho?
Však čekat nebudu, až jistý zmar tě schvátí,
bych zbytek trestů tvých snad měla odpykati,
by čest má, na kterou vždy přísně tak jsem dbala,
pak jeho mstivosti se obětí snad stala.
Já hanbu tušila, jíž chceš mne zavaliti,
a umřít dovedu, když ty už nechceš žíti.
Mé tělo, z lásky jež se cele tobě vzdalo,
mít příčin nebude, by lupičů se bálo;
já žila lásce tvé; však nechci raděj žít,
když choť tvé milenky by moh mne potupit.
Buď sbohem. Před tebou když zemřu, bude líp.
Tvůj zločin zmenším tak a rozváži tvůj slib.

CLINDOR

Ne, neumírej mi; mé srdce změněno je;
hleď, jaké zázraky ctnost může činit tvoje!
Mít ráda zločince a vlastní smrti chtíti,
té hanbě uniknout, již chce ti způsobiti!
Jsem věru na vahách, kde větší úctu vzdát:
zda tvojí odvaze, či tvojí lásce snad;
mne obě přemohly; zas k věrnosti se vracím,
a hrubou vášeň tu už nadobro teď ztrácím.
Je po ni veta již, a duch můj uzdraven
teď trhá potupný a mrzký svazek ten.
Má duše tenkráte se lépe bránit měla;
Teď všeho zapomeň.

ISABELLA

Vždyť jsem už zapomněla.

CLINDOR

Teď ženy nejkrasší, jež žijí pod oblohou,
se mohou spiknouti a válčit se mnou mohou;
mé srdce silné dnes, všem střelám odolává;
tys jeho bohyní a jeho paní pravá.

LYSA

Kdos, madame, přichází.

CLINDOR, představující Théagena;
ISABELLA, představující Hippolytu;
LYSA, představující Clarinu
ÉRASTE;
hlouček sluhů Florilamových.

ÉRASTE (bodaje CLINDORA)

Tu, zrádče, přijmi s plesem
ty přízně důkazy, jež od tvé milky nesem.

PRIDAMANT (k ALCANDROVI)

Ó bozi, vraždí ho, vás prosím, pomozte mu!

ÉRASTE

Té smrti dostane se vždycky svůdci zlému.

ISABELLA

Cos, kate učinil?

ÉRASTE

Jen příklad jsem tu dal,
by hrůzně budoucím vždy před očima stál,
a učil nevděčné, ač‑li jim život milý,
by svojich útoků čest mocných ušetřili.
Princ nyní Florilame tu námi pomstěn jest,
i paní princezna, i madame, vaše čest;
všem v oběť skolili jsme chotě proradného,
jenž nezasloužil si, že vy jste byla jeho.
S tou sprostou vraždou už se smiřte, jež se stala,
a pro ni neplačte; vždyť za právo vám dala.
Nuž sbohem.

ISABELLA

Zabili jste ho však pouze zpola;
on ve mně ještě živ, své nepřátele volá:
své dílo dovršte, též vyrvete mi žití.
Tak, choti, z rukou mých jsi musil vyrván býti!
Mé srdce žárlivé sic v předtuchách se chvělo,
té ráně zabránit však málo síly mělo;
ó bystrozraku můj, zde dopustil ses zrady;
zlo ukázal jsi mi, až když už stálo tady.
Však třeba… Dusím se, a v takém neštěstí
mé síly prchají před mojí bolestí;
ta bolest zabíjí i útěchu mi vrací,
a že nás spojuje…

LYSA

Řeč, bohové, už ztrácí.
Má paní… Umírá; zde marna slov je moc.
Jít musím do domu a volat o pomoc.

(Spadne rouška, která zahalí zahradu a těla CLINDOROVO a ISABELLINO; kouzelník s otcem vystoupí z jeskyně.)