Lovci kilometrů

Noc nad zemskou koulí čili jak to všechno vzniklo

Byla válka, trvala šest let.

Mizely domovy, životy, věrné svazky.

Roku 1939 jsem řídil naposled automobil, po velkých kilometrech v různých dílech světa. – Pak v pražské revoluci.

Pak nebylo možno získat vůz, to chce peníze a štěstí.

Ale osud má vlny přesně změřené, je třeba čekat, až přijde čas. Ještě se chcete jednou podívat, ještě se chcete jednou vrátit a najdete všechno, ženu, syna a třetího přítele – automobil.

* * *

Je konec září 1947 – půl desáté večer.

Telefon.

Proč tak pozdě?

„Potřebujeme důkaz, že náš Aero Minor nemá konkurenci! Dálkovou jízdu, dlouhou a rychlou, něco opravdu velikého. Jako jste jezdili před válkou!“ – Chvilka ticha.

„Nemám automobil, už osm let…“

„To nevadí! Kam byste jeli?“

„To dnes není tak snadné, v době sportovních letadel. Tak –alespoň – z Prahy nad rovník a zpátky…“

* * *

Té noci propukla rodinná konference.

„Táta se zbláznil!“

„Proč?“

„Pojede s dvouválcem nad rovník!“

„Proč ne? Kudy se tam jede?“

„To dobře nevím, přineste nějaké mapy!“

„Byl by lepší glóbus…“

Tak přinesli glóbus a seděli jsme nad ním až do svítání.

Sto rovnoběžek, lvi a hroši

Padesát tam a padesát zpátky.

Z Prahy do Marseille, potom do Alžíru, napříč Západní Saharou, středním směrem. Pista z Colomb-Bécharu do Gao měří 2200 kilometrů, poušť bez vody, písek a kamení, zlá, těžká cesta.

Gao je na Nigeru, kudy dál?

Podle toku řeky do Niamey, z Niamey na Dosso, Gayu, potom na druhý břeh, do Dahomey, úzké kolonie vklíněné mezi anglické osady Nigérii a Zlaté pobřeží.

U Nigeru je široká step, snad trochu písku a bahno po nedávných deštích.

V Dahomey začne africký „brus“, pásmo nízkých hustých houštin, africká džungle.

Někde pod Parakou vjedeme do rovníkových pralesů, vlhkých, horkých, do dusného, nezdravého ráje nad Guinejským zálivem.

„Je tam žlutá zimnice, malárie, spavá nemoc… Hřbitov nad rovníkem!“ říkám vážně.

To je zatím nezajímá.

„Budou tam banány a ananasy!“ jásá Andula.

„Kde potkáme lvy?“ má starosti René.

„Lvy? To se dívej do mapy! Jsou tu poznámky, kde je jaká zvěř. Pod Tessalitem uvidíme gazely, za Gao pštrosy, možná lvy a nesmírné množství vodních ptáků. Na Nigeru hrochy a krokodýly…“

„Tati, je to nebezpečné, když potká člověk na cestě lva?“

„Je. Pro toho lva. Jsou na vymření…“

„Povezeme zbraně?“

„Proč zbraně? Kdo nemá zbraň, málokdy střílí. Nevyvolá zmatek!“

„A z čeho budeme střílet, až nás někdo napadne?“

„Z výfuku! Ale nikoho nenapadne, aby nás napadal! Nedívej se na to evropskýma očima! Afrika je dobrá země!“

Dvakrát napříč Saharou

Potom se hledal nějaký přístav u Guinejského zálivu.

„Brazzaville! To je až nad Kongem! Tři stupně nad rovníkem!“

„Nemůžeme do Brazzaville, je v cestě Nigérie. Nepustí nás do anglických kolonií!“

„Kdo, Angličané?“

„Ne, naše Národní banka. Libry! Počkej, až půjdeme prosit o devizy! Pojedeme francouzským územím, oblastí francouzského franku!“

„Dobře! Ale já bych žádal libry!“

„Proč?“

„Oni prý totiž, když chceš libry, tak řeknou, že mají zrovna franky, a když chceš franky, mají právě libry…“

„Že tak mluvíte, chlapci! To se dnes nesmírně podporuje! Co jsme my, s maličkým automobilem, proti nákladům jiných podniků? A když to dobře pojedeme, rozepíše se celý světový tisk! Chce to trochu důvěry a dobré vůle. Kdy chcete startovat a kdy se chcete vrátit?“

„Když dostaneme devizy a když nám vydají Francouzi víza, můžeme startovat 28. října! Z pražského autosalonu!“

„A ten přístav dole?“

„Cotonou – mezi Lagosem a Lomé, kde končí Zlaté pobřeží a začíná Pobřeží otroků!“

„Kolik je to kilometrů z Prahy?“

„Tak osm tisíc, snad víc. Tam a zpět šestnáct až sedmnáct tisíc! Je to skoro vzdušná vzdálenost z Československa do Vladivostoku a zpátky!“

„Kolik je z toho dobrých silnic?“

„Z Alžíru na jih jde ještě asfalt, asi 400 kilometrů. Pak do Cotonou a zase zpátky je přes devět tisíc kilometrů terénu, kamení, písečných plání Tanezruftu, afrických pist na stepi a v brusu, úzkých cest v pralesích. Bude to dřina, dvakrát napříč Saharou! Zkusíte jako psi!“

„Jste snad pro příjemný výlet na státní útraty!? Dva tisíce franků denně a letadlo tam a zpátky? – Jak jezdili první pionýři, doktor Holub, Vráz, Havlasa? Jak jezdí dneska Stanislav Škulina, Alan Forejt, L. M. Pařízek?“

„Chlapci, peníze nejsou všecko! Vůz půjčí továrna a něco nám přidají na cestu! Proč by dnes neměl stát vedle dělníka reportér a dokázat v cizině dobrou českou práci?“

„Jak dlouho to pojedeme?“

„Dva měsíce. Z Cotonou do Prahy se pokusíme o dálkový rekord! Ohlásíme jízdu Ústřednímu sportovnímu výboru AKRČS a vrátíme se do Prahy v poledne na Silvestra!“

„Přivezeme republice nový rok!“

„Z padesáti rovnoběžek!“

Vůz a povinnosti

„Aero Minor…“

„Je to maličký vůz. Dvouválec, jen 615 ccm. Dvoutakt, přední náhon. Nemáme packarda!“

„Ten by to asi tak rychle nedojel! Potřebujeme lehký a naprosto jednoduchý automobil. Projede nejlíp v těžkém terénu, a když se něco stane, spravíte to dvěma klíči!“

„Kdo bude mechanikem výpravy?“

„René!“

„Fotoreportérem?“

„René!“

„Kdo druhým řidičem?“

„René!“

„Jakou úlohu má Andula?“

„Třetí řidič. Finanční ministr a kontrolní komisař. Nesmí to stát moc peněz. Potom sekretářka expedice. Povede palubní deník, kilometráž, korespondenci.“

„Tři na palubě!“

„Musíme být aspoň tři, abychom mohli strkat vůz z písku. Dva by nás ani do Sahary nepustili!“

„A čím jsi ty na palubě?“

„Řidičem, reportérem a kapitánem…“

Půl páté ráno.

Pan Pelka zasahuje

Snad byste si mohli jeho jméno rozšířit, třeba se jmenuje Popelka nebo jinak, rozhodně je jako Popelka skromný, když stojí před svým představeným, v jakémkoliv režimu, v jakékoliv zemi nebo době, jeho jméno není třeba rozšiřovat, je rozšířeno po celém světě.

Je to malý človíček, který nikdy nezlomí světový rekord. Neprojede pouští Gobi ani se nezapíše do dějin jako vynikající vědec. Je to pan Pelka.

Vypracoval se v nějakém úřadě, nebo se tam nějak vyšplhal a sedí tam jako žába na prameni.

Před jeho okny rozkvetou stromy a zase zvadnou, napadne sníh a je další rok, další rok do penze a další stupeň k moci.

Je nejšerednějším reakcionářem, zdržuje život a činy. Ne snad jen u nás, Pelkové jsou všude.

Stokrát je potkáte mezi Prahou a rovníkem, jednou to bude český Pelka, pak monsieur Pelka, nakonec Mr. Pelka, pár metrů od československé hranice. Není to nesnadné prorazit Saharou nebo z Ohňové země na Panamu. Je nesmírně obtížné přesvědčit Pelky, že to myslíte dobře.

Pátého října

Skoro nespíme. Korespondence. Víza do Francie, do Alžírska, do kolonií. Očkovací karnety, žlutá zimnice, tyf, cholera, neštovice, tetan, dvanáct injekcí, Státní zdravotní ústav. Loď Marseille–Alžír, Transsaharská společnost. Zahraniční autokluby. Konzuláty. Ministerstva v Paříži, informací, zahraničí, kolonií a vnitra. Jízdní plán, časový program, kilometry, přesné stavy cest. Finanční rozpočet. Benzin a olej, karnet pro vůz, pojištění. Permity Německem, cestovní pasy, křestní listy, domovské listy, osvědčení občanství, výpis kmenového listu, státní spolehlivost. Zahraniční agentury, noviny, rozhlas. Filmové kamery, fotopřístroje, materiál, psací stroj, náhradní díly, pneumatiky. Lékárna do tropů, chinin, Stavarsol, Cibazol, injekce, obvazy. Železná zásoba pro případ nouze, můžete uváznout někde v poušti.

Termosky na vodu, spací pytle, moskytiéry, tropické helmy, gumové boty, střevíce do písku, nějaké prádlo, kde máte body? Obleky do veder, kotlík a pánve, sekera, nože, konopné lano. Československo, fotografie Prahy, sletové prospekty, dárky přátelům, bižuterie, české hračky, zajíždět vůz. Intervence, kdy budou pasy, víza do Francie, jak je to s lodí, co zase chtějí, máš tam přijít, hodina v předsíni, další pan Pelka, ještě doklad, kde máte kolek, kde je trafika, kolky nemáme, kdy přijdou gumy, jak je to s penězi, podepiš směnku, peníze budou, nejsou devizy, máš tam přijít.

Dvanáctého října čili nepřiznal pilnost

Volá podnikové ředitelství Leteckých závodů n. p. v Praze. „Musíte stihnout autosalon v Paříži, vystavuje náš národní průmysl! Bude se o vás psát a mluvit, potřebujeme propagaci! Máte všechno?“

„Skoro všechno…“

„A co vám schází?“

„Maličkosti: cestovní pasy, povolení deviz a pětačtyřicet tisíc. Ty si vypůjčíme…“

„Proč nemáte pasy?“

„Cestovní pasy musí doporučit ministerstvo, devizy rovněž, jinak to nejde!“

„Kdy jste podali žádost?“

„Před třemi týdny, ministerstvu školství…“

„Nejde to rychleji? Jděte tam!“

„Nejde to rychleji, pravděpodobně! Pan referent byl nesmírně vlídný, ale jeho pan šéf nepřiznal naší žádosti pilnost…“

„Nepřiznal pilnost? Vždyť je to rekordní jízda! Nejde to jinak? Jiné ministerstvo?“

„To máte pravdu! Informací!“

Přiznali pilnost!

Prezidium.

„Z Prahy na Zlaté pobřeží? Dálková jízda? To pěkně zní. A troufáte si? Co potřebujete, je tu šestý odbor, kulturní styky s cizinou. Vyjdou vám ve všem ochotně vstříc!“

„Mám podat žádost?“

„Jakou žádost! Řeknu to panu ministrovi.“

* * *

Šestý odbor.

Příštího dne máme cestovní pasy, na celý rok a do celého světa.

Doporučení pro Národní banku.

Potom devizy, týden těžké práce.

Trochu horečky

Tři dny před startem přivezli vůz.

Dnes večer, celou noc a zítřek bude s ním René na silnici. Musí zajíždět, aspoň trochu.

„Nenabourej se, jezdi pomalu!“

„Za pět dní budeme pod střechami Paříže. Tam půjde jistě všechno hladce. Řekli nám na pražském velvyslanectví, že máme na Quai d’Orsay víza pro Afriku. Průjezdní nám dali dost krátká, ale nějak to strhneme do přístavu. Sedmého listopadu odjíždí loď!“ – Je ráno sedmadvacátého.

Zítra, v Den svobody, slavnostní start.

Kontrolujeme poslední přípravy.

Cestovní pasy, příděl deviz, karnet a další doklady pro vůz, certifikáty, permity…

„Tady je chyba!“

„V čem?“

„V našich permitech! Platí jen do 22. prosince! Chceme se vrátit na Silvestra! Jak to provedeme?“

„Spolehneme se na sportovního ducha americké okupační armády!“

„Jak je to s filmovou kamerou, René?“

„Mám všechno! Kameru, objektivy, filtry, baterii, stativ a pytel na přebíjení. Patnáct set metrů negativu. Má to jen jednu chybu…“

„Zase chyba…“

„Neměli jsme čas vyzkoušet kameru. Ještě je horká, jak přišla z továrny!“

„Jen když jsme dali na všechny úřady kolkované doklady! Kamera a vůz, to už je vedlejší. Jak to jezdí?“

„Myslím, že dobře! Dělali na tom ve dne v noci. Pod karterem máme ocelový plech, až pojedeme v kamení, na karburaci dvojitý čistič vzduchu, zvětšený chladič, větší baterii, obaly na pérech a na kloubech řízení, na panelu ampérmetr a dálkový teploměr. Tlakoměr sehnali jen takový bytový, jako je v hájovnách za oknem. Letecké nejsou! Ani kompasy. Náhradní díly jsem nacpal do blatníků, je tam dost místa. Kdy s tím pojedeme na váhu?“

„Na váhu? Proč?“

„Nabalil jsem odpoledne zavazadla a nějak to sedí na zadku! Minor váží 690 kilo a smí se zatížit na 1040! Pojďte si spočítat, co asi vážíme!“

„Já bych to nedělal!“ varuji Rendu, ale má svoji hlavu. „Andulko, piš!“

Paluba až na hladině

Frank 95 kg

Andula 62 kg

René 75 kg

celkem živé váhy 232 kg

„Pětadevadesát! Kdybys byl, tati, normální člověk, poveze minor o dvacet kilo míň!“ hněvá se René.

„Já cestou zhubnu…“

„To slibuješ vždycky! Piš dál! Je to tragédie!“

posádka 232 kg

náhradní díly, druhá rezerva, řetězy do sněhu 65 kg

zelená bednička 20 kg

telecí kufr 20 kg

hovězí kufr 25 kg

vepřový kufr 20 kg

letecký kufr 15 kg

korespondenční 12 kg

psací stroj 6 kg

kamera, baterie, stativ, filmy 35 kg

lodní pytel, věci na spaní 25 kg

nouzové potraviny čili bednička SOS 10 kg

10 litrů oleje 10 kg

plechovky na benzin 15 kg

celkem 510 kg

„690 a 510 kg je 1200 kg, vůz je katastrofálně přetížen! Plechovky na benzin se naplní, to bude navíc 120 kg, k tomu prkna na Saharu, lopaty, třeba ztloustneme ze západního blahobytu, pitná voda na poušť – budeme vážit asi 1400 kilo. Tak, jako by minor vezl osm lidí! Dvouválec s motorkem 615 ccm, to je týrání zvířat! Podlomí se mu kola!“

Potom jsme na chvilku zmlkli.

Hlavou nám letí horký proud starostí.

Co prožijeme v příštích dvou měsících? Vydrží vůz? Na tom visí všechno.

Životy, úspěch, nebo prohra a hanba.

To nikdy nikdo neví předem.

Zmizely pneumatiky

Doletěl Lindbergh, jiní spadli. Snad jsme se trochu přecenili. Dva přejezdy Sahary, stačil by jeden. Tak malý vůz dosud nikdy neprojel. Pak střední Afrikou, po neznámých cestách, nikdo vám neřekne, jaké jsou.

Včera byl u nás věrný přítel, zkušený Afričan, spisovatel Pařízek.

Říkal, že se tam, v Západní Africe, jezdí denně tak stopadesát kilometrů. Pisty jsou těžké, nerovné, úzké, vymleté dešti a teď po válce horší, než byly v míru, kdy je znal.

Musíme jezdit víc než sto padesát, alespoň čtyři sta denně!

Abychom dojeli z Cotonou do Prahy za dvacet dní, tak jak chceme, bylo by třeba pěti set denně a to zní prozatím nemožně.

Maličký vůz bude nesmírně přetížen, vydrží to naše pneumatiky?

Poslední překážka! Pneumatiky!

„Kde máme gumy? Zavolej tam!“

Šest plášťů Baťa-Superb s dušemi zaslali ze Zlína už před třemi dny. Dosud nedošly do Prahy a zítra startujeme!

Dálnopis do Zlína. Telegramy. Je za chvilku poledne, gumy nikde.

Poproste rozhlasem železničáře, ať hledají šest gum se zřetelným nápisem „Továrna Walter, Praha-Jinonice, Aero Minorem do Afriky“!

Bludný vagon

Snad už jste někdy jeli do Brna nebo z Prahy do Paříže. Je ve vás vždycky trochu neklidu.

Před odjezdem na cestu, kde můžete ztroskotat a snad hodně vyhrát, stanou se z nervů citlivé vlásky, poněkud rozrušené.

Telefon! Už jsou tři odpoledne!

„Letecké závody! Gumy jsou na světě, odjedete!“

„Kde jste je našli?“

„Na smíchovském nádraží! Dali je omylem do vagonu s tiskopisy! Našli je železničáři!“

Jedeme pro gumy, pak poslední večer, naposled doma, mezi milými věcmi, z kterých se skládá lidské hnízdo.

Poslední noc

Andula počítá peníze. Zalepuje obálky, na každé je datum. Spočítá, co se asi projí, co bude stát benzin, co asi noclehy, do zvláštní obálky dala na lodní lístky, na záchrannou kauci pro přejezd Sahary, na nákup filmů pro fotokamery, na různé poplatky a formality, na telegramy ČTK, našemu rozhlasu a zahraničním novinám, na leteckou poštu a dopravu filmů.

„Stačíme?“

„Musíme šetřit! Nesmíte rozbít vůz, nesmíte se ztratit na poušti! Kolik účtují kilometr depanáže?“

Depanáž je záchranná jízda pro někoho, kdo ztroskotal na Sahaře mezi Colomb-Bécharem a Gao.

„Sto třicet šest franků!“

„Považte, kdybyste se rozbili pět set kilometrů před Gao! 136 000 franků!“

„To aby se jeden z nás prodal na plantáže!“

„Snad by na to dala Národní banka zvláštní příděl deviz! Na doporučení ministerstva sociální péče! Vykoupení Čechoslováka z otroctví v Kamerunu!“

Ozval se René, mladý muž, který podnikne zítra v poledne svou první zkoušku, první velkou bitvu.

„Dojedeme a minor to vydrží! Nesmíme je zklamat!“

„Koho, chlapče?“

„Letecké závody! Dali nám důvěru, od ředitelů až po dělníky. Já bych se nevrátil, já bych tam zůstal, kdyby se vozu něco stalo!“

V šest hodin večer jsme zavřeli byt a jeli se vyspat na zdravý vzduch v blízkém okolí Prahy.

Tam spadly starosti a šedivou skutečnost vystřídal sen plný nadějí.

Slavnostní start, kterým skončí podrobnosti

Krásný den, slunce, pražský autosalon, tisíce lidí kolem maličkého vozu, zástupci úřadů, národního průmyslu, francouzského velvyslanectví, autoklubu, rozhlasu, novin a filmového zpravodajství. Dělníci z Letova přišli v modrých kombinézách.

Chvilka pohody, nějaké radosti, vzrušení, možná vyrušení, že kromě práce je sváteční den, že jeden stroj za všechny a tři z milionů, tři lidé za všechny uvidí brzy slavnou šířku světa.

Už jen pět minut, dvě minuty, jedna, odbíjí poledne – jeďte!

Start.

Hranice Prahy na plzeňské silnici, průvod vozů, zastavte na chvíli, už se loučíme, tak – zlomte vaz!

„In Salah!“ řekli by lidé z pouští, „Bůh vás doprovázej!“

Tři v malém voze a první dojmy

Dali nám na cestu tři talismany.

Rendovi zajíčka, Andule psa, šedého foxteriéra. Já dostal pro štěstí chlapce-tuláka s památným jménem Pepík na kalhotech. Všechny tři hračky se houpou na pentli a jsou z nich za chvilku žijící bytosti, tři další duše v letícím domově, který teď bude světem pro sebe, až do Silvestra, do cílové pásky.

Zítra jsme v Paříži.

Pak Marseille, Alžír.

Palmové háje, zralé pomeranče, předhoří Atlasu. Saïda, Aïn Sefra, hranice Maroka a tichý Le Figuig, tam všude to znám.

Poslední přístav před Saharou – oáza Colomb-Béchar…

Pod obratník Raka, na Bidon 5, Pátý sud, potom Súdán a Gao.

Co jsem se natoužil vidět Niger!

„Děti, máte nějaký slavnostní dojem?“ ptám se měkce svých mladých přátel daleko za Plzní.

Ale slavnostní dojmy přerušila Andula.

„Proboha!“ vykřikla. „Já jsem si na něco vzpomněla!“

„Na co?“ děsíme se.

„Já nemám přihlášené brambory a uhlí! Čím budeme topit, co budeme jíst, až se vrátíme?“

Je 28. října 1947.

Vyplula loď – kdy vypukne vzpoura?

René se narodil v milostném létě 1926. Snad pochopíte jednadvacetileté, v roce 1947.

Kde mají vzduch, čistý vzduch do plic, co jim chcete nutit, přidat, obhajovat? Co viděli ve válce a co viděli potom?

Divte se, že ztěžka něčemu věří, chtějte to překřičet reklamní chválou, že se nám naše děti povedly!

Cítím, že budu mít nesnadnou práci, abych byl v našem člunu kapitánem.

Mám zkušenosti.

Měl by je hlupák, kdyby měl v těle moje kilometry!

„Tati! Skoro jsi nespal celý týden! Není ti dvacet, musíš nám vydržet! Prospi se, já budu řídit!“

„Jedeme první den. Ten je nejhorší! Musím si zvyknout, vyvážit vůz, nechte mne řídit až do Paříže!“ prosím.

„Tak dobře! Mně je to přece jedno!“ urazil se.

Andula cítí ženským instinktem, že brzy propukne malá válka.

„Kluci! Jestli se mi budete hádat o volant, tak řídím sama až do Cotonou!“

V maličké prostoře malého vozu měří se po prvé možnost autority.

„Ať si řídí táta! A dej tam trojku, podtáčíš motor! Slyšíš to vůbec?“ řekl lhostejně.

Dal jsem tam trojku, pak na Přimdě dvojku, sjíždíme k celništi, konec revíru!

Zde končí Československo!

Razítka do pasů, zapsat čísla kamer, propána! Kam to lidi jedete?

„Přivezeme vám banány!“

„Ty by zmrzly! V novinách bylo, že se vrátíte z rovníku do konce roku, na Silvestra! Je to pravda?“

„Ještě není! Když to bude pravda, můžete připravit čaj pro zahřátí! Bude nám zima, pojedeme ze Súdánu!“

Závora, ještě z českého dřeva, pak druhá, z německého, impregnovaného Západem.

„Tati! Neměl bych nafilmovat, jak prorážíme železnou oponu?“

„Máš něžný smysl pro senzace! Bylo by moudřejší, kdybys vzal naše pasy a požádal Američany o razítka. Pak můžeš natočit zajímavý snímek, jak tři lidé z Východu ve východním voze projeli šťastně zlatou oponou!“

Přišla německá grenzpolizei.

Chtěl zabít

Jezdil jsem deset let Rozvadovem, na klidný Wernberg, pod kopcem a hradem.

Býval to takový bezbolestný přechod.

Němečtí financi čekali na tabák, kouřili fajfky a ten náš byl lepší.

Kde je to všecko?

Z plechového domku voní chesterfieldky.

„René, jdi, řekni jim, ať nám nalepí sticker, ať nemáme nesnáze, až pojedeme zpátky!“

Je to malá nálepka na přední sklo, doklad, že jedete rozděleným Německem podle pravidel.

René, mladý muž se zajíčkem-talismanem, má značnou přednost. Mluví perfektně anglicky, a když je to nutné, americky.

Hoši jsou nadšeni! Ukažte ten motor! Dva válce? Senzace! Kam s tím jedete?

„Chtěl bych mít službu, až se budete vracet! Goodbye!“

Pokračujeme na Norimberk.

„Andulko! Ať mi to táta dá! Proč se tak přetahuje!“

„Nechte mne řídit, vím, co dělám!“ prosím.

Na pravém blatníku se třepou dvě vlajky.

Československá a klubovní.

Někdo nám v Praze dobře radil, abychom nejezdili Německem s československou vlajkou. Je tam dost lidí, kteří ztratili domovy a které jsme poslali do Říše.

Sto kilometrů před Norimberkem předjíždím nákladní automobil.

Je vlhko, hladká silnice, prší.

„Zatrub na něj!“

Troubím vytrvale.

Konečně uhnul.

Jsem půl metru od pětituny, řidič se vyklonil, stočil vůz do leva a už jsme v sobě! Ještě ne…

Brzdy, smyk, příkop! Ještě ne příkop!

Stojíme bezpečně na čtyřech kolech a šofér se ohlíží, jak to dopadlo.

„Vrah…,“ šeptá Andula, „stočte tu vlajku!“

Minorek bručí volnou silnicí, jen čtyřicítkou, za pětitunou.

Pak někde zmizela a jedeme dál, plným plynem na Norimberk.

„Tati, víš, tak ti teď něco řeknu! Já jsem tak rád, že jsem nebyl u volantu…,“ povídá upřímně Renda.

Špatný čas

Německá hospoda u silnice.

Chceme se zahřát, je konec října a s tou troškou tepla, kterou si vezeme z Prahy, musíme šetřit až do Alžíru.

Stará paní a kulhavý syn.

Snad to byl SS, nebo jen wehrmacht, ale v noze má díru od ruské kulky.

Prosíme o něco teplého k pití.

Čaj? Není. Káva? Není.

Nic není, jen hlad.

Na rohu čeká silniční policie.

Seržant je jistě z Texasu, chodí, jako by sedlal koně.

Má v hlavě, ale jde to s ním, slušný chlapík.

„Vaše papíry! Co jste dělali v té hospodě?“

„Zahřát se, něco sníst…“

„Češi?“

„Češi!“

„Proč nejedete do amerického klubu? Je to dvě míle. Hele, jeďte tam, je tam všechno, paní si odpočine! Vy jste z Plzně?“

„Ne, z Prahy!“

„Tu neznám! Ale v civilu jsem policajt a teď jsme tady. Špatný čas! So long!“

Sabotáž

Prší.

Hladké silnice.

Aero Minor, nemluvte o přepychu! Nic na čtyřech kolech, budoucí automobil drobného člověka.

Protivně prší.

„Tati! Není možné, že by nám někdo provedl na voze sabotáž? Už se ti to stalo?“ zeptal se Renda najednou.

„Stalo! Když odjížděl Modrý team, zacpal mi někdo cementem výfuk, abych měl ostudu při slavnostním startu. Stroje na soutěže, závody a dálkové jízdy se pečlivě střežily, někdy u nich před startem mechanici spali!“

„A kdo to dělal?“

„Konkurence! Jedna továrna druhé! Tak ti třeba někdo uvolnil kolo, hodil cukr do benzinu, nalil vodu do nádržky, něco napiloval nebo přeházel kabely. Ovšem dneska, kdy je to všecko sjednocený národní průmysl a takřka jedna rodina, je taková věc zhola vyloučena! Škodovka jen čeká, kde by pomohla minorům, a Tatra neví, jak se zavděčit Škodovce!“

„Stejně bychom s tím měli jezdit prvních tisíc kilometrů pomalu…“

„Proto chci řídit sám až do Paříže…“

„Aha.“

Přemýšlí o lidské špatnosti.

„V Paříži to celé projdu, každou matku na podvozku. A zastav! Dotáhnu kola, co kdyby…!“ – Dotahujeme kola.

Příští věk

Ještě nic nevíme o pohybu.

Vidíme jen, že by svět nebyl tak špatný, jen s lidmi jsou nesnáze.

Chtělo by to víc automobilů, motocyklů, letadel a železničních vagonů, abychom zmizeli odevšad dřív, než tam způsobíme nějakou škodu.

Lidé by vyrazili z důlků, muži, ženy, děti.

Táhli by ze země do země, ale než by se někde rozhlédli, než by si tam složili národní písně, už by šli jinam, kde je zrovna tak hezky.

Nikdo by neříkal: Deutschland über alles! – America First! – ani – Já jsem Čech a kdo je víc!

Děcko by se narodilo u Prostějova, dospělo ve Francii, začalo milovat v New Yorku, pokračovalo na Aljašce, prožilo mužná léta na Sibiři, první stáří v Moskvě a vrátilo by se jako vetchý stařec do Olomouce.

To všechno přinese příští věk, nesmírný rozvoj dopravy.

Nebude čas na vítězné bitvy, lidé budou na cestách. Nebude snadné je shromáždit a vycvičit na jednom místě.

Nastane smíšení pomocí motorů, socialismus prostřednictvím HP.

Naděje, že pojedeme ze země do země se světovým cestovním pasem a s novým občanstvím – modrým nebem nad hlavou.

Pastelový den

Ze Štrasburku do Paříže si nás pozvalo slunce na velkou módní přehlídku.

Silnice číslo čtyři je zasypána zlatohnědým listím. V údolích padáme do mlhy, ale za chvilku je zase teplý den.

Jedeme do Nancy, průmyslovou oblastí východní Francie. Železárny, přístav na plavebním kanále, jeřáby, řetězy, vagony, uhlí.

„Co to tu je?“

„Těžký průmysl…“

„A ten malíř?“

U mostu sedí mladík s paletou, před ním stojan a plátno. „Maluje si…“

„Proč by nemaloval?“

„Má provádět rekonstrukci Francie!“

„Ve Francii byla vždycky rozumná rovnováha mezi výtvarným uměním a pracovní frontou! V továrnách pracují dělníci, protože nedovedou malovat. On si tu maluje, protože nedovede pracovat v továrně! Maluje dnešní krásný den, aby měli dělníci radost!“

„A mají radost?“

„To je jiná otázka. Ne takovou jako malíř!“

Volný kraj, francouzské vesnice, chalupy s okny do polí, dvorem do cesty.

Pět dní v Paříži neboli pan Pelka všude

1. Ministerstvo informací.

2. Ministerstvo zahraničí.

3. Ministerstvo zámořské Francie.

4. Ministerstvo vnitra.

5. Prefektura.

Jezdili jsme mezi těmito pevnostmi pět dní, od jitra do večera. Všude vlídně vítáni a propouštěni s mezinárodním: „Přijďte zítra!“

Zjistí se, že ministerstvo informací žádá vaše víza pro Alžírsko a vstupní povolení do Západní Afriky. Ale ministerstvo informací pouze informuje ostatní ministerstva, po případě vás. Nevydává povolení vstupu. To dělá policejní prefektura v dohodě s ministerstvem vnitra, zahraničí a kolonií. O této dohodě se pilně jedná, protože pražský pan velvyslanec byl velmi laskav a napsal na Quai d’Orsay doporučující dopis.

Vystřídáte různé čtvrti Paříže, rozmlouváte s množstvím vyšších úředníků a pozítří vám jede loď z Marseille.

Chápete při tom jen jedno.

Strach z reportérů, kteří jedou do kolonií.

V zemích, do kterých přinesla Francie tolik pokroku, hřmotí neklid daný dobou. Reportér třeba zapomene napsat, že to byla Francie, která zrušila první ze všech pracovní povinnost černochů. Napíše pouze, že černoši stávkují.

Má radost, že se to tu sype jako všude.

Reportéři jsou vítáni

Pozítří odjíždí loď.

Zítra v poledne musíte nalodit.

Je pátého, pět hodin odpoledne.

Ministerstvo vnitra, pasové oddělení.

„Račte se posadit! Pan ředitel má návštěvu!“

Půl šesté.

„Jedeme dnes v noci do Marseille, nesmírně spěcháme, je to osm set kilometrů. Jede nám loď!“

„Pan ředitel má návštěvu!“

Tři čtvrti na šest.

„Pan ředitel prosí, abyste mu poslal ten dopis z ministerstva zahraničí!“

Dopis.

V šest poslal pan ředitel jiný dopis, zalepený, pro prefekturu.

„Do kdy se pracuje na prefektuře?“

„Do šesti!“

„Zavolejte šéfovi pasového oddělení, ať se zdrží! Přijedu za patnáct minut!“

Jedu jako blázen a v šest patnáct jsem tam.

Šéf počkal. Je nesmírně ochotný. Čekají všichni úředníci.

Za deset minut máme víza.

Abychom neměli!

Naši jízdu doporučují čtyři ministerstva a žádají, aby se nám všude ve všem vyšlo vstříc jako reportérům chráněným důvěrou francouzské vlády.

Někdo vás chce pozdravovat!

Prší.

Před pařížským policejním ředitelstvím čekají ve voze Andula a René.

Počítají minuty.

Zítra před polednem musíme dorazit do Marseille, odevzdat vůz. Jinak ztratíme loď, ztratíme všecko, lodi jsou obsazeny tři týdny předem.

K vozu přišel drobný člověk, rozdává reklamní letáky.

„Cizinci? – Jak mluvíte? Anglicky?“

„Taky…“

„Angličané?“

„Ne…“

„Švýcaři?“

„Ne…“

„Co jste tedy?“

„Češi…“

„Ah, Češi! Monsieur, madame! J’aime vôtre nation! Miluji váš národ!“ raduje se človíček. „Krásný národ! Znám vaši vlast, Čechy z koncentráku!“

Vzal Andulu za ruce a začal jí je líbat.

„Pozdravujte u vás, pozdravujte Prahu! Krásnou Prahu! Tady vás mají lidé tak rádi… Seděl jsem s Čechy ve vězení!“ Skákal okolo vozu a vykládal to znovu Rendovi, slušnou angličtinou.

Mají nás tu doopravdy rádi?

Věřte tomu. Máme ve Francii víc přátel, než se domníváme.

V politickém světě, v kultuře, ale na ulici nejvíc.

Mezi drobným lidem.

* * *

Šest hodin čtyřicet.

Široký bulvár se rozdělil do úzkých ulic, hustě prší.

„Stihneme loď? Je to osm set kilometrů!“

„Musíme! Pojedeme celou noc!“

Nonstop Paříž–Marseille

Až pojedete někdy z Paříže do Marseille, myslete na Francii.

Na velkou zemi, která měla všecko a ničeho si nevážila.

Na zemi, kterou jsme měli tak rádi, protože byla matkou svobody a světla.

Na nesmírný velkostatek, který začínal něžnou Bretaní a končil úrodou venkovských baráků, obrácených čelem do polí a zadkem na silnici.

Z toho dnes nic nevidíme. – Je noc, hustá tma, prší.

Vítr s vodou bije do skel, třeseme se zimou.

Rychloměr bloudí kolem osmdesátky.

„Fontainebleau! Teď bude napravo restaurant U Velkého lovce! Pečou kuřata na rožni přímo před obecenstvem. Jedinečná vína! Úžasná obsluha!“

„Co tam stojí večeře?“

„Dva tisíce franků – Někdy víc, podle vína… Loni nás pozval na večeři jeden podnikatel z Československa, co pašoval do Paříže sklo…“

„Sklo?“

„Měli toho celý nákladní vůz! Objížděli obchody a za takovou broušenou mísu, co stojí v Praze patnáct set, dostali deset patnáct tisíc franků! Došlo to tak daleko, že nám nechtěli Francouzi dovolit oficiální dovoz. Říkali, že se máme rozhodnout, jestli to sem budeme dovážet na černo, nebo regulérně…“

Památné Fontainebleau.

„Ve zdejším zámku byl uvězněn papež Pius VII. Osmnáct set čtrnáct se tady vzdal Napoleon První trůnu. Osmnáct set dvacet…“

„Šestého listopadu 1947 musíme zabrzdit v Marseille! Budeš řídit do půlnoci a pak si to vezmu. Přestalo pršet! Leze ven měsíc!“

„To je chyba!“

„Proč?“

„K ránu bude mlha…“

Byla.

René se prodíral hustým mlékem až k Lyonu. Bylo půl šesté ráno, když jsme projeli městem a do Marseille zbylo 330 kilometrů.

Balada o pevnině a moři

Řekněte mi, prosím vás, jak je to v přístavech se zemí a s vodou!

Končí tu moře a začíná pevnina, nebo je to naopak?

Co je Marseille?

Máte smysl pro zdravý průměr mezi Matkou boží a námořníkem?

Je to lyrika, vonět rybinou, naftou a dehtem?

Půjdeme dnes večer do Starého přístavu? To je tradiční.

Se zemí a vodou je to totiž tak:

Námořník se houpe, když přijde z moře na zem, a člověk z pevniny se houpe, když přijde ze země na moře.

Kdybyste někdy navštívili marseilleskou katedrálu Nôtre-Dame de la Garde, uvídíte klenbu, oltáře a sloupy.

Oltáře jsou vyzdobeny množstvím obětin, které sem donesli věřící. Ženy námořníků, strojníků, stewardů, nosičů uhlí, koloniálních vojáků, jejich matky, milenky a děti.

Maličké lodičky, vyřezávané ze dřeva, slepené z papíru, modely parníků a trojstěžníků.

Lidé je sem nosí, jako by chtěli, aby si mělo Boží děcko s čím hrát.

Aby se přimluvilo u maminky a chránilo ode všeho zlého Gastona Leclèra, druhého kormidelníka, t. č. mezi Ceylonem a Jávou.

Skoro ve všech přístavech je něco na skále, abyste se mohli už z dálky pomodlit.

To není zbožnost nebo ctnost.

Jen víra, že se loučíme a navracíme.

Na skále nad Marseille stojí Matka boží.

Kostel s lodičkami.

Pod ním Starý přístav, to se musí vidět!

Berbeři, Marokánci, Kabylové, holky! Asi je tu chrání Památkový úřad nebo Okrašlovací spolek, aby byl turistický ruch. Berbeři plijí na zem. Negři žvýkají tabák, Marokánci mají na kolenou ženské a Kabylové hrají domino.

Pak uličky.

Červené lampy. Neřesti. Něco, co se nemůže nikdy stát mezi paní doktorovou a panem doktorem z malého města v Polabí. Organizace je tak dokonalá, že se nezapomnělo ani na pravé choroby. Můžete se lehce nakazit leprou, trachomem nebo tuberkulózou.

Kdyby sem přijela paní doktorová, na nic by nesahala a doporučila by panu doktorovi, aby také na nic nesahal.

Jen tak užijete Marseille, když se vrátíte bez lepry!

Zaplatit, podívat se a ven!

Starý přístav žije v noci.

Paní doktorová se tam šla podívat dopoledne a nějaká holka na ni vylila nočník.

Ty všechny lodičky totiž, co visí před Madonou v chrámové lodi Nôtre-Dame de la Garde, plují.

Nadouvají se mistralem, polykají teplé pasáty, třesou se v jitřním úsvitu a praskají v tropickém vedru.

Spočítejte, kolik zdejších lidí pluje po mořích, kolik jich při tom věří, že půjdou jednou Starým přístavem!

Žena nebo milenka je potom dovedou do kostela, k lodičce donesené pro štěstí.

Je to konvoj víry, naděje a lásky, Marseille v soukromí.

Bez uliček, luceren, nočníku a lepry.

Podzemí pod velkým nádražím pro Afriku, Indii, Ameriku, Čínu.

Není to maličkost: roční obrat třicet milionů netto tun. Železná ruda, petrolej, měď, banány, pomeranče, pšenice, víno, cukr, káva, čaj, guma, dobytek a levné pracovní síly pro Argentinu.

Turista jen tak proklouzne.

Jde do hotelu po ulici Canebière, s galonem vína v žaludku a s naprostou jistotou, že tu byl v životě naposled.

Rotačky před odjezdem

Hotel u moře a noc nad psacím strojem.

Zásobit denní tisk, rozhlas, agentury. Důležitá práce, skoro důležitější než nějaký sportovní výkon.

Každý řádek, který vyjde před startem, zvyšuje odpovědnost. Množství slávy odpovídá množství hanby, kdybyste ztroskotali.

To je zlé pravidlo sportu.

* * *

Už se rozednívá, venku za městem jdou mokré mraky po nebi, stromy se prohnou ve větru, pták si sedne na větev a na moři je klid nebo neklid. Krajiny, nebe a moře žijí bez rozruchu.

Nikdo je nepožádá o rozhovor pro noviny.

Jenom na člověka, který odněkud přijel, čeká reportér s tužkou. Rotačka spolyká denní problémy a do východu slunce složí ranní vydání.

Vyjedou první tramvaje, prodavači novin běží do ulic a lidé čtou, co se děje.

Mají v ruce dokument, že se ještě žije.

To je potěší, chtějí žít!

Pomocný křižník

Jednou se vyspíte a jste v Africe.

„Tahle loď se vyznamenala!“

„Jak?“

„Ve velkém saloně je bronzová deska s válečným křížem. Je tam nápis, že se osobní parník Ville d’Oran neobyčejně vyznamenal v minulé válce a chrabře bojoval jako pomocný křižník ve vodách kolem Norska. První důstojník nemá ruku!“

Když jsem jel touto lodí naposled, měl ruku.

Houpeme se na zábradlí nad zadní částí paluby, kde leží a sedí na kufrech rekruti.

Narukují do Afriky.

Za námi stojí skupina koloniálních důstojníků.

Plukovník s monoklem.

Pozor na koloniální důstojníky s monoklem! Za pár dní je uvidíte v jižních oblastech, na Sahaře, v Súdánu, na Nigeru.

Hrozní chlapi!

Vydrží měsíc ve velbloudím sedle, s litrem vody denně! Poušť mají v nose! Bojovali v Maroku, v Indočíně, umírali vedrem v džunglích, válčili s pralesem v Kamerunu, leželi v horečkách na Madagaskaru.

Stále s monoklem.

Četli noviny, vědí, kdo jsme a kam jedeme.

Reportéři, zase nějaká hloupost! Dívají se na nás pohrdlivě.

Ale i to myslí tak vážně, že se na ně můžete stoprocentně spolehnout.

„Franku, od čeho se dělá lidem špatně, když jedou po moři?“ zeptala se Anči.

„Lékaři říkají, že je to nervová reakce na pohyb lodi…“

„Já myslím, že je to přirozený odpor lidského žaludku proti námořnímu imperialismu. Vzpomeň si na naše předky, když jeli hubit indiány, dobývat Indii a válčit v Jižní Africe!“

„My přece nejedeme nic dobývat a nikoho hubit! Jsme z klidné, dobré země. Těch našich pár parníčků na Vltavě? To není imperialismus!“

Ville d’Oran, pomocný křižník, je právě uprostřed Středozemního moře.

Bylo to na moři

roku 1936.

U našeho stolu seděla mladá Američanka a živě se zajímala o Prahu.

„Na podzim pojedu znovu do Evropy!“ radovala se, „navštívím také vaši zemi, Československo… Už mám doma v Clevelandu prospekty a průvodce!“

„Bude se vám u nás líbit!“

„Bude, to vím! Je to jistě roztomilé, když v horách nad Prahou tančí ti veselí lidé v červených sukních a se sekerkami!“

„Se sekerkami?“

„Ano! V Clevelandu jsem viděla veliké plakáty: Navštivte Československo! Hrozně jsem se nasmála!“

Čechoslovák je tedy veselý člověk, který tancuje v sukni se sekerkou a prozpěvuje si: „Hopsa, chlapci, od zeme, kdo ty kozy požene…“

Pak se na nás podívala a nevěděla, jak by to řekla.

„Jedete po prvé do Ameriky?“

„Po prvé. Proč?“

„Je vám to asi trochu divné a nezvyklé, že teď musíte chodit v takových šatech jako my, viďte? Bylo by to asi pohodlnější jen tak v košili a na boso, jako u vás doma!“

Začal mne škrtit límeček u smokingu.

Czechoslovakia

To bylo roku 1936 a pak přišel rok 1945.

Šohaje s valaškou vystřídal boj o život, šohaje dělník a valašku kladivo.

Doufám, že už nikdy nedostanu dopis, který mi poslal r. 1925 anglický učitel z Leedsu:

Dear sir, drahý pane,

bylo mi sděleno, že jste nadšeným přítelem odvážné turistiky v nepřístupných končinách. Chci letos o prázdninách navštívit Evropu a Vaši zemi, Československo.

Chtěl bych při tom proniknout z hlavního města Prahy až k pramenům řeky Vltavy.

Prosím Vás proto, abyste mi poslal potřebné mapy a sdělil, kde bych si obstaral nějakého koně nebo mezka, který by nesl moje zavazadla…

Ministr Jan Masaryk řekl na Moravě, že mu to dalo kdysi mnoho práce, aby lidem na Západě vysvětlil, že Czechoslovakia je země a stát, že to není nakažlivá choroba.

Nudné hodiny na palubě

Pomalu se blíží břehy černé sestry Afriky.

Horkokrevné divošky, královny pralesů a pouští, ebenové tanečnice, která je chvilku opojena životem, uvítá cizince bílými, zdravými zuby, nabízí bůhvíjaká dobrodružství, ale potom se unaví, sedne si na zem a vypravuje, co prožila, než ztratila panenství. Bránila se, kousala a cenila zuby na zvědavé barbary, kteří zakotvili v horkých zálivech.

Alžír před sto lety!

Prokletý Alžír, hnízdo pirátů, posledních pirátů ve Středozemí.

Chcete dějepis? Nebo zeměpis? Abychom tam nejeli jako barbaři.

Tři země, Tunis, Alžírsko a Maroko, tak jdou podle moře z východu na západ.

Jenom Alžírsko má čtyřnásobnou rozlohu evropské Francie. Vinou jižních pouští tam žije jenom sedm a půl milionu lidí.

Tunis má 125 000 čtverečních kilometrů, to je asi polovina plochy Velké Británie a Severního Irska. Bydlí tam asi 2 700 000 Berberů, Arabů a Turků vedle nevelké menšiny Francouzů a Italů.

Francouzské Maroko je tak velké jako Itálie s Maďarskem, má šest a půl milionu lidí, z toho jenom 180 000 Francouzů. Vláda marockého sultána jde ovšem také do španělského Maroka a svobodného pásma Tangeru, nad územím, které má bez jižních pouští přes půl milionu čtverečních kilometrů.

Protože praktický rok 1945 zatlačil poněkud zájem o šohaje se sekyrkami, arabské tanečnice a divoké šejky, bude nám dovolen malý přehled, co tyto tři romantické země dávaly ročně blahobytu světa.

Roku 1937 se urodilo skoro čtrnáct milionů centů pšenice v Alžírsku a v Tunise a osm a půl milonu centů žita v Maroku. Jestliže evropská Francie sklidila v téže době padesát čtyři miliony hektolitrů vína, alžírské slunečné kopce daly přes patnáct milionů hektolitrů.

Je to rozhodně důvod, abyste vypili u lodního baru sklenici alžírského vína, vzpomínku na piráty, kteří sem nechtěli Francouze pustit.

Příjemné přivítání

Přístav.

Tři lidé, kteří ještě nic neudělali, vystupují na břeh.

Reportéři. Filmaři. Generální konzul.

Vyšly noviny, články na prvních stranách.

Slíbili, že přejedou napříč Saharou, s dvouválcem!

Na trati Cotonou–Alžír postaví světový rekord!

Kde mají ten vůz? Nahoře v pokoji v hotelu Aletti!

Je tak malý, že se vejde pod postel!

Kdy odstartují?

Klid.

Už jedná pan Pelka, monsieur Pelka.

Telegramy do Dakaru, generálnímu guvernérovi Západní Afriky. Potřebují povolení vstupu. Repatriační kauce, aby se tam někde neusadili trvale a nezaložili plantáže.

Transsaharská společnost, kauce pro záchranu v nouzi, benzin na Saharu a do Dahomey.

Vstup do Jižních oblastí, vojenské velitelství.

Bude s tím práce pět dní.

Kapitán vozu proto prosloví zítra veřejnou přednášku o Československu.

Přijďte, vstup volný!

Řekl, že jsme blázni, a snad měl pravdu

Pan konzul Machata, zástupce pana generálního konzula Černého, telefonuje. Volá velitelství Jižních oblastí.

„Řekněte jim, že jsou blázni!“ slyšíme.

Pak ještě francouzská konverzace a pan konzul se napřímil.

„Říká, že tak malý vůz neprojede. Pista je zaváta pískem, špatná orientace, špatné zásobování benzinem a vodou!“

„A co budeme dělat?“

„Jdeme na něj! Vy to musíte vyhrát!“

Za chvilku letí minor živými bulváry Alžíru na generální gouvernement, aby sám za sebe orodoval, aby poprosil: „Nechte maličkých přijíti k sobě…“

V té chvíli jsme se zamilovali do svého úředního ochránce.

Nemluví, je najednou mladší o deset let, oči mu hoří.

To už jsme v předsíni vzdušné, sluncem zaplavené budovy, krásného sídla generální vlády Alžírska.

Vysoký důstojník.

Za ním mapy prázdných končin, o které tak vytrvale Francie bojovala.

Vrchní velitelství Jižních oblastí a Sahary.

„Je to nebezpečné dobrodružství, pane konzule! Tak slabý, malý a nízký vůz ještě neprojel. Ať jedou druhou pistou, na Ahaggar a Zinder, je bezpečnější! Ať se vyhnou Tanezruftu a Bidon 5! Nevěřím, že dojedou!“

Pan konzul se znova napřímil.

„Dojedou! Jsou to Češi a Češi mají tvrdou hlavu, můj veliteli! Co se v ní usadí, nejde ven! Budou v Alžíru tak dlouho, až jim uvěříte!“

Důstojník vstal a přešel kancelář.

„Kolik válců má ten vůz?“

„Dva, obsah 615 ccm… Je to specialita naší země. Malé automobily. Vyvážíme je do celého světa, máme velké zkušenosti…“

Pan plukovník se srdečně rozesmál.

Pak se nám podíval do očí, jednomu po druhém.

„Nezní to špatně… Nejmenší automobil napříč Saharou! Máte odvahu a to se mi začíná líbit! Ale uzavřete smlouvu o pomoci s Transsaharskou společností! Podíváme se na mapy!“ Za chvilku s námi horlivě studoval jednotlivé etapy z Colomb-Bécharu na Reggan.

Sportovní událost

Je to případ pro krysaře s píšťalou! Chodníky se zúžily, chodci se zastavují, křičí kluci. Pět lidí, deset, padesát! Co se děje? Padl kůň? Závody? Cirkus? Havárie? Ještě ne, teprve pojedou!

Je to v novinách, čtěte!

Není to nesnadné, vzbudit laciný rozruch.

Ale v dobrodružství vozu s „kapesním motorem“ je víc než rozruch.

Je to událost technická. Nejmenší automobil chce projet největší pouští světa, ne sto nebo dvě stě kilometrů. Napříč Saharou, dokonce dvakrát, tam a zpět!

Pojede středem, historickou pistou z Colomb-Bécharu na Bidon 5 a do Gao v Súdánu, 2200 kilometrů, vzdálenost z Československa do Madridu.

Z Regganu do Tessalitu se prostírá Tanezruft. Osm set kilometrů písčitých plání, bez oáz, lidí, benzinu a vody.

Ne, přece to není laciný rozruch, posádka musí nasadit všechno, aby projela.

Až přejede Saharu, je tu Súdán, Niger a daleká cesta Dahomey, úzkými cestami v pralesích.

Zpět chtějí startovat někde na Zlatém pobřeží k pokusu o dálkový rekord.

Když se podaří, bude proveden důkaz, jak pokročila automobilová konstrukce. Motorek obsahu 615 ccm neprojel dosud tak obtížnou trať, pouštěmi, stepí a vnitřní Afrikou.

Proto nás filmují, proto o nás píší.

Psali by špatně, kdybychom zadřeli motor, ztratili nervy.

Zítra v poledne startujeme.

Kapesní zázrak zmizí z Alžíru a ztratí se hluboko v jižních pouštích. Jednoho dne snad přijde telegram, že dojel šťastně do Gao. Pak budou hlásit další telegramy, jak rychle se blíží Guinejskému zálivu.

Tam, v přístavě Cotonou, začne všechno znova.

Cotonou–Alžír, toutéž cestou, jen opačným směrem, z jihu na sever, skoro pět tisíc kilometrů.

Sportovní událost se tedy změní v napínavý román čtyři sta kilometrů pod pobřežím.

* * *

Už máme vstupní povolení do Francouzské Západní Afriky, do A. O. F., l’Afrique occidentale française. Československý konzulát se zaručil za naše repatriační kauce.

Podnik se rozrostl do takových rozměrů, že je v něm ve hře dobrá pověst našeho automobilového průmyslu.

Peníze! Máme málo v kapse, Národní banka šetřila franky! Objevila se náhlá vydání, která jsme nemohli v Praze předpokládat. Je mezi nimi filmová kamera, kterou nám zapůjčí dnes odpoledne pan Monty, reportér amerických aktualit.

Snad je to poslední překážka před odjezdem.

Pan Monty, otec kamery

Sejdeme se v maličké kavárně, v postranní uličce u bulváru Bugeaud.

Je to středisko místních filmařů.

Kamery nejsou nikde na světě.

Vezeme z Prahy aparaturu, rozhodně dobrou, s výbornou optikou, ale nechce v ní běžet americký Kodak. Teď nás tedy zachrání pan Monty, řekněme, že se tak jmenoval.

Byl válečným zpravodajem, má z té doby americké Eyemo, je ochoten je zapůjčit za slušný peníz, 500 franků denně.

Pan Monty, kavárnička, skříňka s kamerou.

Otlučená ze všech stran, ale on, Monty, i jeho přátelé se skoro zaklínají, že je v báječném pořádku.

„Jsem kameramanem,“ praví Monty, „pro to jsem se narodil a pro to žiji. Objektiv, to je oko v mé hlavě a toto Eyemo je mi tak drahé jako žena nebo dítě…“

Je jasné, že za půjčení dítěte nebo ženy by chtěl ještě víc než pět set franků denně.

„Říkáte tedy, že spolehlivě pracuje?“

„Říkám víc! Je to úžasná kamera! Jsem takřka jejím otcem!“ odpovídá dojatě.

Večer v hotelu ji René prohlíží.

„Je vyběhaná jako trofejní automobil! Mám z toho strach, ale co dělat? Kdybychom aspoň měli šestnáctku!“ vzdychá.

Filmové šestnáctky měl u nás leckdo.

Šmelináři do nich ukládali peníze, mnoho lidí si je vyvlastnilo v německých bytech, byly v majetku lepších lidí.

Československý reportér se k ní nedostal.

Mohli jsme získat Bolex na příděl, ale stál sedmnáct tisíc korun.

„Proč jsme nekoupili Bolex?“

„Neměli jsme sedmnáct tisíc korun! Dali jsme do toho poslední korunu, a ještě jsme se zadlužili. Kdo to zaplatí, až se vrátíme?“

„Třeba se nevrátíme! Třeba se ztratíme na poušti a najdou z nás kostry!“

„To bychom je vypekli!“

„Koho?“

„Tu spořitelnu, co nám půjčila…“

Plni naděje, končíme finanční debatu.

* * *

René přebaluje filmový materiál, 1500 metrů do svitků po 30 metrech. Pečlivě vyčistil objektivy, filtry a fotografické přístroje, mezi nimi československou Etaretu.

Andula odlehčila zavazadla.

Dva kufry a lodní pytel uložíme na konzulátě. Je to šedesát kilo, šedesát kilo benzinu. Sestavujeme jízdní plán. Etapy, čas, průměry, spotřebu benzinu.

Ráno koupíme lopatu na písek, prkna nám dají až dole.

Konec oslav, račte startovat!

Kolem deváté, tak jako denně, čekají v hale hotelu mladí lidé z Alžíru.

Přišli se s námi rozloučit.

S nimi přátelé z konzulátu, novináři, pan ředitel hotelu, slečna v kiosku s květinami a liftboy z výtahu.

Zlatohnědý Aero Minor spokojeně zabručel, když ta sláva přestala.

Vyrazil, až se protočila přední kola, a my tři, přitisknuti k sobě, vidíme už jen silnici, moře a první cíl, Colomb-Béchar.

Na Zbraslav

Odjezd do neznáma, to je slavnostní okamžik.

Andula uvažuje.

„Chlapci, teď jde o všechno! Buď vyhrajeme, nebo je konec. Takovou ostudu byste nepřežili!“

Dívá se na hladký asfalt pobřežní silnice na Oran.

„Nepustili by nás do Prahy!“ dodala za chvilku.

„Nad rovník a zpátky! To je přece slovo!“ pokračuje a cítím, že musím zakročit.

Je to moje osmá dálková jízda a všechny dobře skončily. Všechny včas, s dobrým průměrem a bez poruchy stroje. Takový úspěch má jediný předpoklad. Musíte se zbavit horečky. Chce to klid, vytrvalost a – štěstí.

„Vy jedete nad rovník?“ ozvu se.

„A kam jedeš ty?“

„Na Oran! Potom do Mascary. Potom snad dojedeme do Colomb-Bécharu!“

„Jak můžeš říkat snad dojedeme?“ rozčiluje se Andula.

„Já jsem takový tichý pracovník. Víte, co bych navrhoval?“

„Mlčet a šlápnout na plyn!“

„Ne. Až vyjedeme za město, zastavíme někde u příkopu a najíme se. Mám hlad!“

„Je půl jedné a do večera máme čtyři sta kilometrů. Jedeš na Saharu, nebo na Zbraslav?“ hněvá se syn.

„Na Zbraslav! Všude na světě je nějaká Zbraslav, někde česká, někde arabská. Pojedeme teď skoro dva měsíce z jedné Zbraslavi do druhé, šestnáct hodin denně. Až dojedeme do Cotonou, obrátíme se a přidáme. Dvacet hodin denně a snad budeme na Silvestra v Praze!“

„Snad? Budeme!“ křičí Andula a už toho má dost. „Neznám slovo snad! Proč mluvíš tak zbaběle?“

„Já vás chci uklidnit, to je taková taktika… Dejte mi pomeranč!“

Uklidnila se a René bloudí očima fotoreportéra po čistém, sluncem prosvětleném pobřeží.

Tato silnice z Alžíru do Oranu je z nejkrásnějších na světě. Skalnaté ostrůvky, písčité pláže, keře a palmy, hluboké zálivy a nesčetné zatáčky, které vás nesou sta kilometrů vysoko ve skalách, až máte závrať.

Krása stvořená ze vzduchu a z moře, z palem a ze skal.

„Tati, už jsi někdy viděl tak nádherné pobřeží?“

„Myslím, že ne. Ani na francouzské Riviéře, ani na italské. Ani v Kalifornii mezi San Diegem a Los Angeles. A nespadni do moře!“

Další zatáčky.

Rozhovor nad zemskou krásou

„Víte, co je mi, chlapci, líto?“ měkne hlas Andule.

„Že jedeme na Zbraslav…“

„Ne, Frank má pravdu! Všude je plno měst a vesnic a jedna je nakonec jako druhá. Všude je plno hodných lidí, kteří by chtěli hezky žít. Proč se nemůže podívat náš malý člověk, dělník, učitel, student, alespoň jednou v životě k moři? Svět je tak nádherný, země tak krásná! Proč to máme vidět jenom my tři? Škoda, že nemáme autokar, aby nás jelo víc!“

„Autokar? To by nepomohlo. Proč bychom nemohli dát všem lidem vozy a motocykly? Copak se na ně dost v továrnách nenadřou? A dovolená v severní Africe? To by pak nebylo pro milionáře! Řekněte, proč bychom nemohli pozvat na léto tisíc alžírských hostů na dovolenou do Československa? Naši by zase jeli sem, vyhřát se na slunci!“

„A kdo by to platil?“

„Jedni druhým! Nakonec by to stálo jen benzin a cestu na lodi!“

„A byl by ten benzin?“

„Byl by a bude! Těch tisíc turistů by sotva spálilo tolik benzinu jako jediný nálet bombardovacích letadel! Dalo by se to dělat bez sirén, plynových masek a udušených dětí…“

Pod nesčetnými zatáčkami plyne modré moře, zdobené žlutými plážemi, ostrými útesy a tichými lagunami.

V dálce, na pokraji horizontu, končí hladina v mlze.

Tam tiše plují, jako ocelové stíny, křižníky s ježatými bateriemi.

Je jich tu hodně mezi Gibraltarem, Suezem a Dardanelami.

Hlídají nevinné břehy, aby se nevzbouřily z vlastní nevinnosti.

Burza na otroky

„Tati, co stojí křižník?“ uvažuje Renda.

„Miliardu, a to ještě nejsou ve volném prodeji…“

„Na poukaz?“

„Na poukazy způsobného chování! Teď možná dostane nějaké Španělsko, potom Itálie, ale tam to ještě není jisté!“

„My nic, viď!“

„Máš rozum? Co bychom dělali s křižníkem? Na Vltavu se to nevejde a pak to ošetřování! Kanony, šrapnely, záchranné vesty, s tím je práce! Potřebujeme traktory, automobily, letadla!“

„Tati, budeme mít automobil, až se vrátíme?“

„Asi! Slíbili, že nám tenhle prodají. Koukej na cestu, ať nám vydrží!“

„Jak je to možné, že se prodávají ojeté vozy za sto tisíc, za sto padesát! Kdo na to má?“

„Šmelináři!“

„A to je jich tolik?“

„Pravděpodobně.“

„Tati, nemohli bychom s něčím obchodovat?“

„Až se vrátíme, budeme prodávat na černo palmy, mešity, tiché zálivy, fatu morgánu a dojmy z Dahomey!“

„Jde prodat černoch na černo?“

„Už ne! Ale kdysi byla burza na černé otroky na ostrově Barbadosu. Evropští kapitáni je tam vozili ze Západní Afriky, namačkané v podpalubí. Jen ty, co cestou zemřeli, vyhazovali do moře. Ostatní potom pracovali na plantážích v jižních státech!“

„To se nám nemůže stát, viď?“

„Proč nám?“

„No, když to teď máme na Západě tak špatné!“

„Nemyslím, že by to došlo tak daleko! Jsou tu sice jisté diference, ale nežijeme snad v osmnáctém století!“

„Chlapci, nechte dějepisu! Kde jsme?“

„Už za Zbraslaví! Blízko Ténèsu.“

Starosti s chlebem

Sta, snad tisíc zatáček projedete z Alžíru do Oranu.

Teď sjíždíme ostrými vlásenkami a René zabrzdil, chce natočit pár metrů filmu.

Škrabe se s těžkou kamerou do kamenité stráně.

Potom se vrátil.

„Máš?“

„Nemám! Chvilku běžela, pak v ní hrklo. Večer ji rozeberu.“

V té době v Alžíru počítal pan Monty – otec té kamery –, co že koupí dětem, až mu dáme před Štědrým večerem třicet tisíc franků.

Musíme šetřit.

Ale na jihu budou fíky a datle, pomeranče a v Cotonou banány.

Teď hlavně, kde koupíme chleba.

Chleba. Světová otázka. Zde v severní Africe, v zemi pšenice a vína, není chleba. Už v Alžíru čtete v restauracích nápisy:

Prosíme hosty,
aby si přinesli vlastní chléb!

Šunka sedm set franků. Oběd pro tři lidi tisíc dvě stě franků. Ústřice. Ryby. Krevety s majonézou. Steaky na rožni, smažené brambory. Káva bez cukru, cukr není. Jen vína je dost, za dvacet třicet franků. Za pobřežím zraje víno na každém vršku. Roste volně, bez tyček, v záplavě slunce. V údolích tuny pomerančů. Umělé zavodnění proměnilo nepřehledné oblasti v africkou Kalifornii. Datle? Přetížené palmy! Fíky! Nadbytek oleje z olivových hájů.

Jen chleba není, co se to děje na světě s chlebem?

Maličká hnízda na zdejším pobřeží jsou spojena jedinou, klikatou silnicí. Teď vázne zásobování, není benzin. Dávali na vůz dvacet třicet litrů měsíčně a teď právě snížili platnost lístků na polovic.

Už jedeme celé odpoledne, za chvíli zapadne slunce. Kolik jsme potkali automobilů? Dva nebo tři.

V prvním soumraku bloudí naše světla vysoko nad mořem, kdesi před Mostaganem.

Maják.

Zaplať pánbůh za kopanou!

Buď pojedeme celou noc a vyspíme se zítra, nebo zvítězí tělo nad duší a zastavíme zrovna v tom městečku, kde několik žárovek nad hlavní ulicí osvětluje poslední chodce, zahalené do bílých burnusů.

Ještě se svítí v několika výčepech a nad jednopatrovou restaurací je vybledlý nápis Hotel.

Ani nemají radost, že jsme vešli.

Za nálevním stolem stojí starší Francouz v horlivé debatě s jiným Francouzem, maličkým, tlustým, s baretem a šálou.

Hostinská říká na půl úst, že nemá večeři.

Nic tu není.

Nákladní automobily nemají benzin a sem do té samoty se všechno dováží.

Vyspat se můžeme, mají pokoje a vůz dáme na dvůr.

Snad se tu sežene alespoň chléb.

„Ach, nemáme chleba! Kdepak chleba!“ naříká paní a ten tlustý Francouz otočil hlavu k našemu stolu.

Slyší, že mluvíme slušně francouzsky, ale pak divnou, neznámou řečí, která se tady nevyskytuje.

„Dovolte, pane, odkud přijíždíte?“ ptá se.

„Z Prahy! Jestli tu máte alžírské noviny, tak jste snad četli o naší výpravě! Jedeme v maličkém automobilu na Saharu a potom nad rovník!“

„Noviny nemáme, ale bylo to v rádiu! Češi! Jste správní sportovci, to vám, pane, říkám! Mám Čechy rád! Viděl jsem jednou hrát Bohemians v Alžíru, v kopané jste mistry!“

Pookřál, šenkýř a šenkýřka taky.

„Pojďte si něco vypít! Paní je zima, jsou tu chladné noci a ten druhý monsieur…“

„… to je můj syn!“

„Co pijete? Koňak, Bonal, Cap Corse?“

„Tati, tu zelenou!“ hlásí se René a Andula horlivě přisvědčuje.

„Zelená,“ to je mátový likér, příjemně sladký, skoro rolnický, voní jako venkovský příkop u Poděbrad.

Pije se s vodou a velmi osvěžuje.

„Říkal jste před chvílí, že nemáte chleba! S tím je tu opravdu velká nesnáz. Ale že jste tak zdaleka a z takové země, kde hrají nejlepší kopanou na světě, chleba dostanete!“ uhodil do stolu Francouz.

Pak zavolal strážníka, který spal venku přede dveřmi.

„Jdi s tím pánem k pekaři, ať vydá dva chleby! Pošlu mu ráno z radnice lístky!“

Byl to místní starosta.

Skončil asfalt

Pobřežní silnice na Mascaru směřuje přímou cestou do vnitrozemí.

Městečka, shon lidí, kde zastavíme.

Škoda, že nemáme kapotu ze skla, každý chce vidět motor, který se vejde do kapsy! Zde za pobřežím je rušná doprava, ulice plné dílen a garáží, tisíce vozů, jsme v obchodním kraji.

Všude na světě se hledají vozy s malými motory a nízkou spotřebou. Benzin je drahý, příděly nízké a není naděje, že se to zlepší.

Proto ten zájem s bezpočtem otázek: „Kolik to stojí – kde bych to koupil?“

Je z nás putovní konzulát. Jedni se ptají na náš textil, druzí na sklo, na pneumatiky, traktory, optické přístroje, slyšíte poptávky po našich zápalkách, z úst obchodníků evropských i zdejších.

Lidé by chtěli žít.

Minuta s minutou a teprve večer projíždíme Mascarou, vinařským srdcem zdejšího kraje.

Zde skončí asfalt. Dobrá silnice jde potom na Le Kreider, poslední stanici před pistou.

„Pistami“ šly kdysi karavany, pouští, stepí, v horských údolích. Prošlapaly primitivní cesty, označené kameny po okrajích, orientačními mohylami, prázdnými benzinovými sudy. Některé se časem proměnily v tvrdé, jednoduše upravené cesty.

„Kdy začne pravá pista na Colomb-Béchar?“

„Zítra ráno, pod Le Kreiderem!“

„To je město?“

„Ne, oáza, stanice cizinecké legie! Je na kraji šotu Chergui, v zajímavé krajině. Z jara se tam někdy propadne automobil až po střechu!“

Starý legionář

Jen světlo v dálce, vysoko nad zemí. Mrazivá noc, hvězdy jako jiskry. Rychle se ochladilo, po horkém dni pustila země teplo.

Z jihu, ze tmy, cítíte širší a volnější vzduch.

Jste ještě čtyři sta padesát kilometrů od Colomb-Bécharu a dvanáct set kilometrů od Regganu, pravého počátku vnitřní Sahary.

Ale svobodný jih dýchá v noci až sem.

Světlo, vysoko nad zemí.

„Je slyšet naftový motor, zastav…“

Dieselův motor – signál jižních oáz. Dunící robot na elektřinu.

„To je letecký maják! Podívej se do mapy!“

Le Kreider.

Vychází měsíc.

Okolo vozu jsou husté obrysy palem.

Na konci volné prostranství, nějaké zdi a další světlo, jedno, dvě.

Chvějeme se zimou.

„Dej pozor, ať nepřejedeme! Za chvíli bude půlnoc a pak je asi devadesát kilometrů do příští osady, do Méchérie. Musíme tady spát!“

„Jděte se podívat k těm světlům pěšky, ať nezapadneme do písku!“ radí Andula.

Světla jsou u bílé, hliněné brány, utopené ve tmě. Ve strážním domku na kavalci spí vousatý voják.

„Bon soir, dobrý večer!“

Probudil se.

„Zde je Le Kreider?“

„Le Kreider, pane! Kasárna cizinecké legie!“

„Může se tu někde spát?“

„Na kraji oázy, v malém hotelu. Pod leteckým majákem, vlevo od něj! Dovedu vás!“

Vstal, narovnal pušku s nasazeným bodlem, opřenou o zeď.

Kolem ani hlásek.

Jen hlídka u vrat, proč hlídka?

Kde jsou ty časy, kdy se plížili kolem vojenských táborů maročtí partyzáni s dýkou v zubech! Ten starý, vousatý to ještě prožil.

Je mu tak padesát let.

Mluví italskou franštinou, ale bylo by hloupé, kdybyste se ptali, jestli se narodil v Neapoli. Legie, to je zvláštní vlastenectví, útěk od hloupostí, co je na tom, kdo jsi, kde tě porodila nějaká selka nebo kupcova žena!

„Cigaretu?“

„Děkuji! Kdo jste, odkud jedete, pane?“ ptá se.

„Novináři, já, moje žena a syn! Jedeme na Béchar a do Súdánu!“

„Piste de Gao? Na Gao? Stavěl jsem pistu na Béni-Abbès a Adrar! To už je dlouho, 1930. Vy nejste Francouzi?“

„Ne, Češi!“

„Taky je jich tady pár. Dva v Le Kreideru, dobří chlapci! V Adraru je Čech u rádia, bývalý legionář. A tamhle je ten hotel! Dobrou noc!“

Osud matky

Hledáme nějaký vhodný otvor, kudy bychom vešli.

Konečně lampa v prvním poschodí, plamének acetylenu.

Nějaká paní jde dolů.

„Můj muž přijde za mnou!“ volá.

To je tu obvyklé, to hlásí žena, když je sama doma.

Rozehřála se, když viděla vůz a v něm druhou ženu.

Otevřela dveře do přízemní místnosti.

„Tady jsou hosté tak vzácní! Nikdo nejezdí na Colomb-Béchar, jsou podivné doby!“ svěřuje se. „Nemám skoro nic, co bych vám podala, jen aperitivy, minerální vodu a čisté pokoje. Jsem tady sama!“

„Docela sama?“

„Je to osud matky! Žili jsme tu od prvních let, co přišli do kraje legionáři. Osada rostla, muž byl pilný, pracovali jsme a měli se rádi. Pak zemřel ve válce, ale měli jsme syna. Ale ten tu teď není…“

„Kde je?“

„V Indočíně… Ve válce, voják! Ach, řekněte, pane, proč je to všecko! Je jako ten váš! Skoro dítě. Kdy chcete vzbudit?“

„V pět ráno. Smíme dát na dvůr vůz?“

„To není třeba, nikdo vám nic nevezme! To by mi tady nikdo neudělal. Mají mne rádi, jsem jako jejich. Tak dobrou noc. A zastavte se, až pojedete zpátky!“

Mírumilovné pronikání

Francouzské panství v severní Africe šlo krokem vojenských útvarů.

Někdy se střílelo, ale potom se potili vojáci s lopatou a krumpáčem, stavěli silnice, pobřežní železnice, hloubili studně, budovali vodovody a zavodnění, pracovali na stavbách veřejných budov, radnic, nemocnic, škol, kostelů, mešit a elektráren.

Když skončila pacifikace pobřežního Alžírska, pronikali sluncem vysušení muži do jižních teritorií. Ztěžka. Okraj Sahary vzdoroval, měl svoje podzemí, zlé a nepoddajné.

Pod pomníčky a kamennými sloupy nebo jen pod kameny, srovnanými do mohyly, spí kostry neznámých vojínů, mladých důstojníků, bradatých legionářů. Potkáte jich dost cestou na Reggan, In Salah, Ouarglu nebo v jižním Maroku, kde se bojovalo ještě před nemnoha lety.

Už maršál Bugeaud pověřil legendárního Yusufa, aby vycvičil saharskou jízdu, velboudí oddíly fantasínů, zuavy a střelce. Strašné bojovníky, kteří se bili jako dravci a vydrželi nekonečné týdny ve velbloudím sedle. Pak nastoupily útvary saharských spahiů, na konci minulého století. Obsadily v letech 1900–1902 oázy v Tidikeltu, Gouraře a Touatu. Ale zásobování spahiů bylo tak nákladné, že z těchto končin zase ustoupili. Zjistilo se, že je to skutečně nesnadné, pronikat do Sahary, zdánlivě prázdné země. Projde jen ten, kdo se tu narodil a umí tu žít.

Francouzské úřady včas rozpoznaly, že vniknou do jižních končin jen smírně.

Tak se stalo, že komandant Laperrine vyzval kočovníky Chaámba, aby se stali saharskou policií. Až dosud měli tito zázrační jezdci, stopaři a tvrdí bojovníci, prabídnou pověst.

Silniční lupiči, postrach karavan, nezkrotní piráti!

Odzbrojila je francouzská zdvořilost.

Stali se jádrem saharských meharistů, přičemž „mehara“ je velbloud a „meharista“ jezdec na velbloudu.

Mehara je ovšem jezdecký velbloud, ne dojemné zvíře, známé z pohlednic, na kterém jezdili před minulou válkou zámožní turisté do okolí Biskry. Ta radost stála padesát franků a neměla opravdu nic společného s hrůzou, kterou prožijete v sedle čistokrevného velblouda.

Rychle pochopíte, proč jistý důstojník navrhoval, aby se posílali do velbloudích jednotek bývalí námořníci.

Sedíte před hrbem, s bosýma, zkříženýma nohama. Zvíře je citlivé na nejjemnější dotyk. Předhoní koně. Letí jako závan saharského větru a není to snadné, vyrovnat žaludek.

Ale vraťme se k minulosti!

Úřady daly lidem Chaámba vládním dekretem čest a práva. Stali se nástrojem francouzské politiky a moudrý Laperrine je doplňoval nejschopnějšími poddůstojníky z koloniální armády.

Měli vysoký žold, sami si kupovali výzbroj, sami se živili a uklidnili postupem času všechny oázy jižních oblastí.

Průzračný den a zlomený nosník

Jedeme strašlivou pistou v panensky krásném klíně marockého Atlasu, Alp severní Afriky.

„Držte se!“

„Čeho?“

„Mlčte! Překousnete si jazyk!“

Od východu slunce lítáme ve voze jako splašené spřežení. Rozbitá cesta se chvílemi propadá do prázdných koryt potoků, a než zabrzdíte, jste v tom naplno.

Řídím.

Strašlivá rána!

Něco prasklo!

Letíme na balvan, ulomil se pravý nosník karoserie.

„Tati! Kdo z nás dvou ručí za vůz? Já! Jak to jedeš?“ křičí René.

Potom se posadil hrdě k volantu.

Za chvíli rána, držte se!

Urazil o kámen levý nosník.

„Myslím, že jsem to udělal šikovně! Co říkáš, tati?“ pochvaluje si, „Díval ses? Mohli jsme prorazit karter!“

To všecko se děje nízko u země.

Vysoko nad tím voní průzračný den.

Pospíchal na vlak

Snad někde kolem jsou lidská hnízda, ukrytá v horách.

Drncáme v kamení, ale v duši je hezky.

Cítíte naději na velké dny, kdy k vám bude mluvit jen step nebo poušť, svým vlastním hlasem a starou moudrostí.

Pobřeží je spojeno s Colomb-Bécharem železnicí, několikrát křižuje opuštěnou pistu.

Bylo by to směšné, kdyby přišla do Prahy zpráva, že jste se srazili na Sahaře s vlakem!

Před námi šlape Arab.

První živý člověk, kterého vidíme od božího rána. Brzdíme. Prosí nás, abychom byli tak hodní a svezli jej, pospíchá na vlak!

Na konci údolí je totiž nádraží, čtverhranný domeček mezi kamením.

„Kdy jede tvůj vlak?“ ptám se.

„Za chvíli, pane! Bůh ti žehnej!“

Ve voze je tak zrovna místo pro tři.

Ale ať si sedne, zmeškal by vlak, nebohý Arab!

Tísníme se a jedeme dál, zastavujeme před čtverhranným domečkem.

Je tu pan přednosta, jeho žena, pak asi tři děti.

„Dobrý den! Jedeme správně na Aïn-Seffru?“

„Ano, pane!“

„A kdy pojede vlak?“

„Vlak? Zítra, pane! Zítra ráno!“

Arab se zbožně uklonil a na celou hodinu máme o čem mluvit.

„Proč tak pospíchal? Vlak jede až ráno!“

„Snad je hnán touhou po technickém pokroku! Třicet let žije tady v horách. Pak přišel den, kdy pojede vlakem. Nechce to zmeškat!“

Starosti v písečné oáze

Kolem poledne vidíme v závějích písku rozlehlou oázu Aïn-Seffru. Četl jsem o ní kdysi reportáž, že tam hned na kraji svádějí turisty vášnivé tanečnice Ouled Naïls.

Zatím tady křičí několik Arabů, strkají z písku zabořený automobil.

Horké ulice, čisté domky, náměstí s poštou, školou a radnicí, v pozadí výstavné vládní budovy.

Pražádné vášně.

Hledáme benzin.

Zbylo nám deset litrů a Andula zjistila, že jí došly alžírské franky. Má jenom koloniální a několik liber.

Je neděle, všude zavřeno.

Kdekdo tvrdil, že tu doplníme pohonné hmoty.

V kapse máme lístky na benzin, dali nám v Alžíru dvě stě litrů.

Jsou tady dvě benzinová čerpadla, ale nic v nich.

Do Béni-Ounifu je sto třicet pět kilometrů, do Colomb-Bécharu dvě stě padesát.

Nesmíme uváznout uprostřed pisty, čekali bychom možná tři dny, než něco projede.

Nabízím jakoukoli cenu za benzin.

Platí se sto franků i sto padesát za litr, ale v Aïn-Seffře není, věřte tomu!

Chci směnit koloniální franky, abychom měli peníze.

Přede mnou turban, pod ním policista, arabský, domorodý.

Důstojný, jako marocký sultán, vítr mu nadouvá široké kalhoty.

Snad na poště! Je neděle, ale poštmistr tam bydlí.

Prosím úředníka, aby mi proměnil francouzské franky, které jsou v poměru 1 : 1 ke zdejší měně, alžírské.

Koloniální jsou dražší: 1 : 1,75.

Všechno je marné. Jsme bez benzinu a nemáme čím platit.

„Kam dojedeme s deseti litry?“

„Když budeme šetřit, sto kilometrů. Cesta je těžká, jezdíme dvojkou, možná, že začne za chvíli písek!“

Stojíme žalostně na kraji oázy, praží slunce, máme žízeň a hlad.

„Mám nápad!“

„Řekni!“

„Pojďte se podívat na ty tanečnice! Znavení kočovníci sestoupili z velbloudů a propadají divokým orgiím v oáze lásky, v Aïn-Seffře…“

„Propadám orgii, že budeme trčet tři dny na pistě a pojdeme žízní a hladem! René, naplň vodu do jedné plechovky a jedeme dál! Zkusíme štěstí!“

Bez peněz a bez benzinu

Suneme se pískem na hlavní pistu, k bílé zdi s vybledlým nápisem:

DJENIEN-BOU-REZGH 70 km

BÉNI-OUNIF 135 km

FIGUIG 145 km

COLOMB-BÉCHAR 250 km

←

MÉCHÉRIA 107 km

LE KREIDER 181 km

MASCARA 341 km

ALGER 789 km

→

Kdyby byl benzin, jsme večer bezpečně v Colomb-Bécharu. Zítra podepíšeme smlouvu s Transsaharskou společností a pozítří vyjedeme do Sahary.

Pracovní plán tedy klape, až na podrobnosti, peníze a benzin!

Andula je na palubě čestným kapitánem, smírčím soudcem, strážcem pokladu a nesmělým pokusem o něžnou ženu. Poklad nosí v pouzdře od Rolleiflexu, což mohu prozradit, protože pominulo nebezpečí silničních lupičů.

Jsou tam všechny naše peníze, evropské franky, menší množství liber a německé marky. Pak jeden dolar, který vozím pro štěstí už asi deset let. Nedivte se, že chodíme za Andulou jako dva tajní a sledujeme pečlivě každý její pohyb. Když spí, váže si pokladnu k posteli, zcela neviditelně.

Ztratit se, jsme ztraceni všichni a jedeme postrkem do Československa.

Mám divný zvyk, když se odněkud odjíždí, ptám se: „Máme peníze? Pasy? Doklady k vozu, dokumenty?“

Andula v tom vidí projev nedůvěry a nesmírně se hněvá.

Teď ovšem je to hloupě zamotané. Máme peníze, ale nic tu neplatí, až v Colomb-Bécharu, ve směnárně.

„Kdo to má na svědomí s těmi franky?“ vyšetřuje paní našeho domu. „Dala jsem vám před Mascarou pět tisíc! Kde jste to utratili?“

„Já ne, to táta! Přece jemu svěřit peníze, to je jako dát malému dítěti sirky!“

„Pokud vím, tak jsem ti dal tam v tom městečku celých pět tisíc, já nic nemám!“ brání se malé dítě se sirkami.

„To máš pravdu! Ale koupil jsem v té garáži moc věcí, které nutně potřebujeme! Pákovou maznici, stála dva tisíce franků, je to malý zázrak! Promazal bych s ní pětitunu a musíme minora pečlivě ošetřovat! Jak chceš mazat řízení, čepy a klouby, až budeme dole ve střední Africe?“

„Tak dva tisíce! Mluv dál!“

„Pak se kupoval benzin s olejem, čtyřicet litrů, to bylo devět set padesát franků, dva řemeny k dynamu, dvě stě franků, pět nových svíček, šest set franků…“

„To je tři tisíce sedm set padesát franků. Kde je tisíc dvě stě padesát?“ ptám se opatrně.

„No, ty si přece vzala v Mascaře Andulka, jak šla kupovat datle!“

„Datle?“

„Taky jsme snad něco jedli a spali v Le Kreideru!“ brání se Anči.

Tiše ustupuji demokratické převaze.

Djenien-Bou-Rezgh, nic víc

Pozor!

Příčná strž přes cestu. Skříply brzdy, sjíždíme kamením, chvilka krupobití. Jednička, pomalu do kopečka, kamení tluče, není slyšet slova. – Pak zase klid a volný rozhovor.

„Děti, já vám to vždycky říkám, nedávejte mi do ruky peníze! Kdepak spisovatel, kdy je vidí a pak neví, jak to rozházet!“ omlouvám se.

„Prostě, Frank nesmí dostat ani frank, nebo to takhle dopadne! Já ručím za pokladnu a tím to končí! Teď nemáme ani pětifrank v kapse a kam dojedeme s deseti litry?“

„Pojedu rychle, abych tam nemusel dávat dvojku! Kdybychom se tak dostali do Béni-Ounifu!“

Cesta je opravdu čím dál tím horší. Jde předhořím Atlasu, vyprahlým údolím, kde jsou jen stopy po vyschlých ouedech, dočasných řekách.

Naplní se vodou, až sejdou sněhy z marockých hor.

V Djenien-Bou-Rezgh je maličké nádraží, asi pět lidí, sběrači alfy. U prázdných vagonů leží balíky trávy, svázané drátem.

Marně se ptáme, benzin tu není, tak sotva petrolej do lampy.

Vlak pojede zítra, to konečně víme, jeden z nás by mohl dojet do Colomb-Bécharu pro peníze a plnou plechovku. Ale kdy by se vrátil?

Spojení je dvakrát týdně.

Stoupáme cestou, zatesanou do skal, a v dalším údolí je kus rovné stepi.

Uprostřed oáza, trosky oázy.

Hliněné domky, napolo zbořené, stěny se trhají, větrají na slunci.

Jen v mělkém dolíku, kde byla studně, hyne za rozpadlou zdí skupinka palem.

Pod nimi táboří u hnědého stanu družina kočovníků.

Cestují na oslech, chudí lidé.

Polední vedro stoupá do hlavy.

Po prvé na dvou kolech

„Dosedáme do gum, ty budou vypadat!“

„To ještě nemáme náklad benzinu!“

„Kolik musíme nabrat na Saharu?“

„Jistě pět plechovek, kromě nádržky, a nejméně čtyři plechovky vody!“

„To nenaložíš! Kam to chceš nacpat? Devětkrát dvacet je sto osmdesát kilo! Už takhle vážíme třináct metráků! To přece minor neuveze!“

„Prozatím jede docela dobře a dál se uvidí!“ rozhodla rozšafně Andulka.

„Protože nemá táta rozum! To jsme si měli vzít osmiválec!“

„A byl by to nějaký sportovní výkon, kdybychom jeli do Afriky s osmiválcem? Na to by tady nebyli zvědaví! Kapesní motor, něco pro každého a dokázat, že může proletět pouští!“

„Ty řekneš proletět…“

A už letíme!

Nějak se svezla zadní kola, vozík se naklonil, je na dvou kolech, letíme na bok, potom smyk doleva, hrozná rána a stojíme v kamení.

René si otřel zpocené čelo.

„Dobře to dopadlo!“ oddychnul si.

„Přebral jsi zatáčku! Moc to řežeš! To mohlo bídně skončit! Buď rád, že jsme celí…“

„Jak to celí!“ brání se Andula. „Pojďte mne vyndat!“

Krčí se na zadním sedadle, vedle ní kufr, za ním plechovky, na nich psací stroj, na klíně drží filmovou kameru, u kolena má plechovku s vodou, za zády termosky, krabici s filmem, příruční lékárnu, pytlík s datlemi a teď se to nějak všecko přerovnalo.

Datle jsou na zemi, na nich termosky, jedna se rozbila, psací stroj letěl na přední sedadlo, plechovka s vodou jí stiskla nohy, kufry má na zádech a kameru v ruce.

Ztraceni v horách

Po krátké kontrole zjišťujeme, že máme všechny kosti v celku.

Co je s vozem? Na něco naletěl!

Na konci páteře podvozku urazil kámen železnou destičku s očkem pro zadní závěs karoserie. Jinak je všechno v bezvadném pořádku, a tak si to začíná René chválit.

„Utrhla se karoserie!“

„Tak brzdi pomalu, ať nejsme někde dřív než podvozek! Máš dávat pozor na cestu!“

„Aspoň jsme viděli, jak to sedí!“

„Ještě mi řekni, žes to udělal schválně!“

Chceme si sedat a najednou cítím, že jsem velmi vážně zraněn.

„Poslyšte, děti, mně praskly kalhoty!“

„Jak je to možné? Ukaž!“

„To nejde, mám z nich vzadu dvě půlky!“

„Tak se to dá v dílně v Colomb-Bécharu svařit! Jedeme dál, ztrácíme čas!“

„To je konečně jedno, nemáme benzin!“

Nemáme.

Motorek bručí suchou pistou a za malou hodinku ztratil dech. Nádržka je prázdná a kolem nic, jen skály, kamení, vzduch a vedro.

Jsou čtyři hodiny, pět, potom soumrak.

Nikde se neozve ani hlásek, jsme ztraceni v horách, bez pomoci.

Nebyl to vítr!

„Hledala jsi někdy čtyřlístek?“ zeptal se René Anduly.

„Hledala!“

„A našla?“

„Nenašla!“

„Tak to vidíš! Člověk má někdy smůlu! Hledej tady kamion s benzinem!“

„Na poušti, kde vůbec nerostou čtyřlístky!“

„Kolik je hodin?“

„Šest! Zapadne slunce. Mělo by se nasbírat nějaké dříví, rozděláme si oheň, vyspíme se u vozu!“

„Co kdybych šel pěšky do Béni-Ounifu! Je to tak pětadvacet kilometrů!“

„Do půlnoci bys došel. Tam bude telefon, mohlo by se zavolat Transsaharské společnosti do Colomb-Bécharu!“

„V Béni-Ounifu bude vojenské skladiště!“

„V Alžíru nám taky řekli, že je benzin v Aïn-Seffře, a takhle to dopadlo!“

Další hodina, potom slabý zvuk.

„To je vítr v horách…“

„Ne, chlapci, já jsem slyšela motor!“

Ale není nic slyšet, napínáme uši a krev nám buší ve spáncích. Slunce zmizelo dávno v Maroku, tam bude ještě chvilku svítit a pak přijde noc, bez nejmenší naděje, že kolem pojede osamělý vůz.

„Zase to slyším, je to určitě motor! Od Béni-Ounifu!“ Chvilka nového vzrušení.

Pak šlehlo na jihu bílé světlo, naproti nebi, někde v řečišti.

Rozsvítili jsme velká světla a za chvíli přijíždí vojenský jeep. Jsou v něm tři mladí Francouzi a s nimi voják, saharský střelec.

„Co tu děláte na pistě?“ ptají se vesele. „Máte poruchu?“

„Důkladnou! Došel nám benzin!“

„To je nemilá věc! My máme sotva tak do Aïn-Seffry! Je veliká krize, nejsou pohonné látky!“

„Potřebujeme tři litry, abychom dojeli do Ounifu!“

„A odkud jedete?“

„Z Alžíru! Jsme Češi, z Prahy…“

Rozesmáli se a seskákali z jeepu.

Černá burza na pistě

„Že vy jste ti tři reportéři z Prahy, co jedou do Gao! My jsme to četli a slyšeli v rozhlase! Tak to vám dáme třeba všechen benzin a budeme tady čekat do rána, až za námi pošlou pomoc z Ounifu!“

„Vy jste z Béni-Ounifu?“

„Ne, my jsme z Paříže! Na dovolené, jenom tak.“

„Studujeme geologii a teď se vracíme zpátky do Oranu a do Francie!“ pomohl mu druhý.

Voják nám nalil asi pět litrů.

„Franku, nemáme ani frank!“ šeptá mi Anči. „Čím zaplatíš benzin?“

Je to opravdu trapné.

„Přátelé, jsme vám nesmírně vděčni, ale – my nemáme také peníze, jak se vyrovnáme?“ přiznávám zoufale.

„My totiž – máme peníze,“ opravuje Renda, „ale koloniální!“

Vtom něco napadá Andulu.

Šmelina přece kvete všude, na Sahaře i za polárním kruhem!

„Kolik se tady platí anglická libra?“ zeptala se opatrně.

„Anglická libra? Oh, ty jsou drahé! Nejméně osm set franků!“

„Já bych vám prodala pět liber po sedmi stech padesáti!“

Chvilku se radili.

„Za sedm set a my vám přidáme ten benzin!“

„Tak platí!“

„Pozdravujte Colomb-Béchar!“

Vozy pustily světlo do tmy, čtyřválec k severu, dvouválec na jih.

Půlnoc v jižním Maroku
čili únos krásné hoteliérky

Napravo čtverec zdí, pár budov, anténa. Pravděpodobně vojenský tábor, saharské relais, spojka.

Pak volné prostranství, kola jedou pískem, nějaká ulice, všechno spí, jen v přízemním domě se ještě svítí.

Stanice Transsaharské společnosti.

Vyběhli ven.

Arabský číšník, správce hotelu, nějaký důstojník, pak sličná žena, ještě dvě za ní a další důstojník.

„Tak to je ten vůz, co jede na Gao? Četli jste noviny z Oranu? Jste tam! Obrázky a dlouhé povídání, pojďte se na to podívat! Kde jste se zdrželi, že jedete tak pozdě? Pošleme depeši do Colomb-Bécharu, už se tu po vás odpoledne ptali! Přenocujete? Samozřejmě! A smíme vás pozvat na aperitiv?“

Hotýlek v takovém Béni-Ounifu je jako z filmových ateliérů.

Jen z hliněných cihel, stropy z palmových kmenů, maličký bar s hroznou zásobou lahví, likéry, koňaky, víno, sekty, to je tady jediná kulturní možnost. Snad jenom proto jsou nápoje tak levné, s výjimkou vody.

Pijeme koňak, v milé společnosti od světa odloučených lidí.

Do dveří vešel třetí důstojník, přijel vozem.

Z oázy Le Figuig, to je vedle v Maroku, za hranicí.

„Musíte se k nám podívat!“ prohlašuje přátelsky a líbá Andule ruce. „Můj velitel vás očekává, je nesmírně zvědav na ten váš vůz! My jsme tady všichni vášniví automobilisté a známe to v Bidon 5 a na cestě do Gao! To je veliký čin, co chcete provést! Mohu se podívat na ten motor?“

Věčné předvádění, kapota se už otvírá sama.

Uprostřed hotelu je malé nádvoří a černá kuchyně s volným ohništěm, tam Arab, kuchař, jako všude. Pokojská, stará Marokánka, ustlala tvrdé železné postele a byli bychom opravdu rádi, kdybychom se na ně mohli položit.

Ale chystá se společnost, noční výlet!

Le Figuig je z nejkrásnějších koutů Maroka.

Je to oblast sedmi vesnic, 900 metrů nad mořem, zavlažovaná vodou z náhorní roviny Ougadhir.

V takové kráse jižních oblastí, v šelestu palem a zpěvu běsů z pouště se jinak žije než na severu.

Sedáme do vozu, důstojník z Le Figuig, druhý důstojník, pak místní celník se svou paní a z vnitřku hotelu bác, židle, sklo, křik!

„Tati, to byla určitě láhev!“ raduje se Renda.

„Myslím, že trefil!“

„Prokrista! Co se to tam děje? On ji zabije, chlapci!“

„Mlč – to je Maroko! Uvidíme…“

Pojednou vyšla sličná žena, hoteliérka, jakoby nic.

Vstoupila do vozu, zaklapla dvířka.

Jedeme.

„Asi ji nechtěl s námi pustit!“ uvažujeme.

„To asi nechtěl a ví asi proč! Ale jako cizinci nemáme právo vměšovat se do vnitřních záležitostí Maroka! To jsou nádherné palmy! René, dej pozor, nejeď v tom prachu, ať do některé nevletíme!“

Tisíce palem.

Chtěla se jen dívat

Vojenský vůz mizí v závějích písku, práší se, honíme zadní světélko. Do Figuigu je několik kilometrů, nechceme zabloudit, cesta se točí.

Jedeme průsekem v palmovém háji, pak úzkým průlomem v pískovcových skalách, konečně stavby a bagdádská iluze, sídlo vojenského velitele.

Ve světlech vozů stojí barevný voják, s puškou a bajonetem.

Na hlavě turban, zahalen po oči, vzdušné kalhoty, opánky do písku.

Vystupujeme.

Jsem v Maroku po třetí, ale po prvé tady, na jižní hranici, kde ještě před válkou hlásily mapy nepodrobená území. Neměli tady lehkou službu francouzské vojenské útvary, důstojníci a vojáci.

Únavné pochody, žízeň a nuda, vojenské strasti s touhou po ženě, po bílé ženě. Je to protivný zvyk, ale člověk z Evropy by chtěl chodit po Sahaře s veselou dívkou z Montmartru.

To tady není.

Jen domorodky, hezké, silné, ale co je to proti vybledlé blondýně, řekne vám celá cizinecká legie!

Naše půlnoční návštěva má důstojný průběh.

Velitel sedí na koberci, vprostřed je stoleček, vykládaný kostí, nádherná práce, po které marně touží bytová jednotka ve střední Evropě. Na stěnách koberce, mít to doma! Zbledly by závistí trofeje z Liberce v garsoniérách národních správců!

Sedíme způsobně kolem stolečku a obě ženy – usedly opodál, jak praví zvyk.

Pijeme po prvé v končinách jihu tři povinné číšky zeleného čaje.

Vyměňujeme zdvořilé věty a potom se přešlo na Československo.

Velitel by chtěl především zjistit, jestli je Praha opravdu tak krásná, jako se tvrdí tady na poušti.

Má několik přátel, kteří tam byli a prohlašují, že je barokní pohádka tohoto města posledním zbytkem skutečné kultury, po zbombardování Norimberku.

Pod rozhovorem o barokní Praze jde současný problém, okamžitý.

Proč létaly lahve v Béni-Ounifu?

Sličná žena sedí způsobně na koberci, vedle ní blondýna, celníkova žena.

Neřekli byste, jak tady, na jihu, jsou silné touhy. Není možno je splnit!

Hostitel, štíhlý francouzský major, je hezký muž.

Snad s námi utekla jenom z touhy.

Třeba se na něj chtěla jen dívat.

Ráno

Vychází slunce.

Na dvoře cape stará Marokánka, nese nám vodu a budí kuchaře.

V jídelně světlo.

Baterie lahví.

Seděli do rána.

Nic o tom nevíme, šli jsme spat, když jsme se vrátili z Figuigu.

Pan hoteliér sedí v lokále, nad černou kávou a pyramidou popele.

Lešení z cigaret, noc bez konstrukce.

„Prosím vás, příteli,“ říká mi tiše, „nehněvejte se! Ten případ včera. Je to moje žena a já ji mám rád! Kdyby mi odešla, zabil bych se. Je tady pustina, prázdný život a žena je žena. Moje žena! Někdy se neovládnu, já jsem Marokánec!“

Na minaretu zpívá muezzin, volá věřící, aby se modlili k bohu.

Dudák na Sahaře

Dali nám benzin, velmi ochotně, a velitel střediska svolal důstojníky, mechaniky a řidiče, aby vyslechli odborný výklad o naprosté převaze dvoutaktních dvouválců.

Když se odklopila kapota, ustoupili o krok.

V řadách domorodců propuklo dětinské nadšení.

Vypili jsme černou kávu a přilili do benzinu pět litrů nafty, kterou nám daroval řidič kamionu Transsaharské společnosti.

Béni-Ounif zmizel v prachu.

Cesta se zlepšila, bavíme se.

„Slyšeli jste, při východu slunce, jak volal muezzin z minaretu? Alláh je mocný! Lidé klekali tváří k východu a klaněli se Všemohoucímu. Je to jiný svět, vážnější než u nás…“

„Představte si, že by třeba Pražáci klekali ráno na Václavském náměstí a modlili se k svatému Václavovi, patronu země české!“

„To by leda musel někdo organizovat jako dobrovolnou ranní pobožnost…“

„Že mluvíte o muezzinech! To přece máme u nás taky!“ protestuje Anči.

„Kde, prosím tě?“

„V Domažlicích! Už jedenáctá odbila, chval každý duch Hospodina! To volá v Domažlicích ponocný z věže!“

„Škoda, že při tom neklekají Chodové tváří k východu!“

Sluníčko stoupá, nelítostně pálí.

„Kde je Šumava, kde jsou Domažlice? Darmo mluvit!“

„Představte si dudáka na Sahaře!“

„Asi by z něj zbyly tady v tom vedru jen dudy…“

Chvíli před polednem předjíždíme starou ameriku, už nedaleko Colomb-Bécharu.

Báryšňa v burnusu a muž od psacích strojů

Ve voze, který zastavil vedle nás, je u volantu starší muž, vypadá jako anglický plukovník v penzi. Veze dámu, ne mladou, Marokánku. Hluboké, černé oči, bílý přehoz, široké kalhoty. Dáma je zřejmě moderní, nemá zakrytou tvář.

„Odkud jedete?“ ptá se hlučně cizinec.

„Z Alžíru! A vy?“

„Jezdím po celé Africe! Jsem Mr. Green, John Green! Angličan! Opravuji psací stroje!“

„A kam vezete tu dámu?“

„To je moje žena, představím vás!“

Dáma mluví francouzsky a stejně dobře anglicky.

„Vy jste z Maroka, madame?“

„Oh ne…,“ směje se, „z Kavkazu!“

„Ruska?“

„Ze starého Ruska…“

„A proč se strojíte jako domorodka?“

„Je to pohodlnější pro zdejší podnebí. Doporučuji vaší paní, aby se strojila také tak. Kam jedete?“

„Do Colomb-Bécharu!“

„Máme společnou cestu! A potom?“

„Do Gao!“

Promluvil muž, mistr psacích strojů, s maskou anglického plukovníka v penzi.

„Do Gao? S tímhle vozem? To neprojedete!“ křičí. „Jel jsem do Gao jen jednou, v těžkém kamionu, a nikdy na to nezapomenu! Ostatně – nepustí vás policie! Snad byste dojeli až do Adraru, možná do Regganu. Ale na Bidon 5 a Gao? To je nebezpečné dobrodružství! Tanezruft! Proč nejedete druhou cestou, na Timimoun, Miribel, In Salah a Tamanrasset?“

„Dobře to tu znáte, jak vidím,“ přerušuji, „vaše paní s vámi pozná velký kus světa. To je krásné, takové manželství!“

Nějak to zamluvil a pak si mne odvedl stranou.

„Tak nesmíte nikde v Africe mluvit!“ povídá. „Za měsíc jedu do Nigérie a tam mám jinou!“

Jako by vyměnil pásku v psacím stroji.

Co praví mapa číslo 152

Má měřítko jedna ke čtyřem milionům a jsou na ní naznačeny červenými čarami všechny hlavní a vedlejší cesty na západní Sahaře.

Zpracovalo ji kartografické oddělení Michelin a na kraji má mnoho rad, pro jízdu na transsaharských pistách.

Jsou nyní tři.

Především hoggarská, východní.

Z Alžíru do Agadésu, ve francouzské kolonii Niger, je tímto směrem 3200 kilometrů, do Zinderu 3700 a do Kano, v anglické kolonii Nigérii, 4000 kilometrů. O tuto pistu pečuje společnost Société Africaine des Transports tropicaux, krátce SATT, která na ni napojuje na jihu spojení do Parakou v Dahomey, na Bobo-Dioulasso a do Bilmy.

Střední pista, napříč Tanezruftem, je právě ta, kterou pojedeme.

Na „Pátý sud“ – Bidon Nr. 5 a do Gao na Nigeru.

Z Alžíru do Gao je 3300 kilometrů.

O tento směr se stará společnost Compagnie Générale Transsaharienne, stručně CGT, spolu se společností Mer-Niger, která chtěla kdysi stavět transsaharskou železnici. CGT organizuje také spojení do Niamey, na Bobo-Dioulasso a před válkou vysílali vozidla až k Čadskému jezeru do Fort Lamy.

Pista na Gao je většinou písečná.

V úseku Reggan–Tessalit, dlouhém 800 kilometrů, nepotkáte studni, ani palmu, ani stopu života. Jen „Pátý sud“ je uprostřed, umělý opěrný bod se třemi radiotelegrafisty, arabským hlídačem, pěti plechovými stany a troskami nouzového letiště.

Třetí pista, západní, vznikla v minulé válce.

Je to Piste Impériale z Casablanky do Dakaru. Měří 2800 kilometrů a jde nejzápadnějším okrajem Sahary, z Agadiru v jižním Maroku na Rio de Oro a Dakar. Jezdí tam konvoje, do kterých se může zapojit soukromý, dosti silný vůz, když vyhovuje policejním předpisům.

Ty jsou totiž velmi přísné.

Všechna doprava v oblasti Sahary je kontrolována vojenskými orgány Jižních teritorií a výnosy generálních guvernérů.

Dnes je značně ztížena nedostatkem pohonných hmot.

Spotřeba vozidel na nekonečných tratích v písku a vedru je totiž obrovská, někdy o sto procent vyšší než na dobré silnici a v chladnu.

Uvedené společnosti mají zvláštní příděl benzinu a oleje pro vlastní nepravidelnou dopravu nebo pro soukromníky, kteří se chtějí přidružit do konvoje. S těmi uzavírají smlouvy o pomoci v nouzi.

Stopy války na pouštích

Představte si suchou pustinu z Prahy do Madridu, nebo z Prahy do Moskvy. To jsou rozměry saharských oblastí, které mají zdolat vaše pneumatiky, váš motor a vaše nervy.

Na pistě střední, z Colomb-Bécharu do Gao, nejsou přírodní opěrné body, litr vody má tu cenu života.

Bylo by třeba milionových nákladů, aby bylo toto spojení tak sjízdné jako před válkou.

Tehdy byl označen směr prázdnými sudy od benzinu, rozloženými napříč Tanezruftem po pěti kilometrech. V písku byly zakotveny plechové bóje, podobné stanům, ty dávno zmačkal a roztrhal vítr.

V Bidon 5 sice pracuje rádio, kontroluje kamiony a letadla, ale z letiště jsou trosky, skladištěm benzinu, potravin a vody fouká vítr s pískem a rádiový maják, kdysi zbudovaný českým radiotelegrafistou Korandou, nesvítí.

V súdánském úseku z Tessalitu do Gao můžete škrtnout z mapy Aguel’hoc, byl opuštěn a zrušen. Před válkou tam byla ve 22 metrech dobrá pitná voda, rádio a terén na přistání.

Dvě stě kilometrů níž k jihu je Anefis, tam zbyl černý radiotelegrafista v domorodé vesničce, a kdybyste si chtěli odpočinout v Tabankortu, najdete jen prázdné hliněné zdi.

Byl zrušen.

Z předválečné organizace zbyly tedy úřední předpisy, ochota, Transsaharská společnost a koleje v písku. Pilně se pracuje na rekonstrukci.

Cestující se upozorňují, že…

Především: „Přejezd Sahary vyžaduje pečlivé přípravy. Jízdu v individuálním vozidle může podniknout jen osoba ve vynikajícím tělesném stavu. Doporučuje se zkušený řidič, jestliže nejste znamenitým mechanikem a neumíte řídit vůz na různých druzích povrchu pouště.“

„Když ztratíte směr, vraťte se po svých stopách! Nikdy se nepokoušejte hledat pistu měněním směru! V případě poruchy nikdy se nevzdalujte od vozidla!“

Není tomu dávno, co zahynul arabský řidič CGT.

Ztratil na Tanezruftu orientaci a odešel od kamionu, aby pátral pěšky po správném směru na Bidon 5.

Vůz mu zmizel v miráži, v hladině lesklého vzduchu, a už nikdy nikdo jej nespatřil.

Zahynul v poušti.

Jeho boye, spolujezdce, našli vysíleného strachem a žízní za několik dní.

Už proto musíte podepsat smlouvu o pomoci v nouzi. Dřív zachraňovalo saharské trosečníky vojsko, potom přeneslo tuto obtížnou službu na společnosti. Složíte zálohu 50 000 až 70 000 franků. Policie prohlédne váš vůz, pneumatiky, motor, celkový stav, předepsanou výzbroj a náhradní díly. Vyměří vám zásoby benzinu a vody. Rozpočítá, v kolika dnech projedete na Reggan, Bidon 5, Tessalit a Gao.

Vaše průjezdy kontrolují radiotelegrafisté a dávají zprávy ředitelství. Kdybyste včas neprojeli, čeká se den, dva i tři, podle smlouvy. Pak vyjede speciální záchranný kamion s domorodým řidičem, benzinem, vodou a potravinami.

Hledá vaši stopu.

Tam, kde není zřetelná, objíždí ve velkých kruzích.

Když jste neztratili nervy a zůstali u poškozeného vozu nebo tam, kde vám selhala orientace, jistě vás najdou. Kdyby se vrátil kamion bez vás, vyšle společnost letadlo.

To je poslední naděje.

Nechtějte počítat, jak je taková záchrana drahá!

Společnost účtuje 136 franků kilometr; za jízdu pomocného kamionu z Regganu do Bidon 5 byste tedy zaplatili asi 140 000 franků.

Kamion odveze pouze posádku, vozidlo opustí na poušti a je tu další starost, jak zachránit porouchaný automobil.

Není dovoleno, aby jel někdo Tanezruftem sám, v jediném voze.

Musí se zapojit do konvoje.

Ale ani konvoj nechrání před ztrátou orientace.

Rozestupy jsou velké, vozy mají různou rychlost, váznou v písku, mění gumy, spravují nebo se ztrácejí ve vlnách terénu a v zrcadlení vzduchu.

Na jaře roku 1947 odbočil z konvoje Angličan, který jel v silném voze do Nigérie.

Našli jej po několika dnech, už nežil.

Jiný Angličan jel s terénním chevroletem a chtěl si v poušti uvařit čaj.

V pět hodin odpoledne, je to anglický zvyk, na Sahaře i v Londýně.

Nalil do ohně benzin, v suchém, žhavém vzduchu.

To se nesmí.

Těžce se popálil a zemřel. Jeho vůz potom společnost prodala na krytí zachraňovacích výloh.

Někdo to zaplatit musí!

Ještě o počasí a podrobnostech

Západní Saharou se může projíždět jen od počátku října do konce dubna.

Prosinec, leden a únor, to je nejlepší čas.

Od května do konce září je poušť Tanezruft v takové sluneční palbě, že tam prostě není možno žít.

I „Pátý sud“ – Bidon 5 se potom uzavírá a letecká doprava jde kolem pobřeží, na Casablanku a Dakar.

Také není dovolena jízda v noci, pro nebezpečí zbloudění.

Kamiony, které tu slouží CGT nebo SATT, mají obruče největších rozměrů, o nízkém tlaku, velmi silné motory, dvojitá hnací kola a zvětšený chladič.

Žádá se účinný čistič vzduchu, písečný prach žere vnitřek motorů, převodů, řízení, otočné čepy a ložiska kol.

Doporučuje se dálkový teploměr vody, tlakoměr, teploměr a kompas.

Potom úplná souprava náhradních dílů a dokonalé nářadí, spájecí lampa a náhradní pera, dráty, silná hustilka, sekera, vlečné lano, montážní svítilna a deska na podkládání heveru v písku.

Nevyhnete se „zapískování“.

Buď povolí tenký škraloup, nebo jedete navátým pískem a závějemi.

Takové nepříjemné úseky měří desítky kilometrů, nebo jen desítky metrů.

Uváznete v nich, když neumíte „číst písek“ a nepoznáte tvrdost a nosnost terénu.

Pak se vyjíždí po prknech, drátěných sítích nebo palmových kmenech.

Kdybyste se chtěli vyprostit silou motoru, překroutíte kardan nebo poloosy. Spálíte spojku. Motor pomůže, dokud se vůz pohybuje, ale je bezmocný, když vězíte koly v mouce, jemné jako cement. Musíte je vyhrabat, zdvihnout a podložit. Pak se buď rozjedete, nebo ujedete jen ty dva tři metry, délku prkna.

Únavná práce začne znova.

Pod dvojitá kola kamionů se podkládají mezi obě gumy palmové kmeny, dlouhé tři až čtyři metry.

Někdy vůz tak zapadne, že sedí na písku celou plochou spodku.

Vyproštění lehčího kamionu trvá pak několik hodin a přetíženou pětitunu je nutno v pravém slova smyslu vykopat.

Vyjíždění z písku je tedy pravidelnou překážkou, jinak to na pouštích nejde.

Chladný písek má mnohem větší soudržnost než horký. Proto vyjíždějí transsaharské kamiony do nejhorších úseků po půlnoci nebo tak, aby je projely před východem slunce.

Noci jsou totiž velmi chladné a písek ztvrdne.

Jedete – dokud jedete!

V písčitých úsecích nesmíte zastavit, i když se sunete na jedničku sebemenší rychlostí. Převody je třeba měnit měkce, plynule, aby se hnací kola neprotočila ani nezpomalila. V té chvíli stojíte a začne dřina, v únavném, suchém ovzduší rozpáleném sluncem.

Sta kilometrů sledujete koleje předchůdců.

Sahara nikdy neztrácí „vrásky civilizace“, stopy porušeného panenství. Někdy je zanese písek, navátý větrem, jinde se vinou sta kilometrů.

Dodnes najdete směr automobilu René Estienna, který objevil spojení napříč Tanezruftem roku 1927.

Jen znalec rozezná stáří těchto stop. Protože jezdily Saharou různé výzkumné výpravy, zavedou vás někdy jejich koleje do „slepých kuloárů“, pustých končin, kde beznadějně zbloudíte a vyčerpáte zásoby benzinu a vody.

Dnes byste našli v této síti otisků dokument jízdy Aero Minoru.

Směšně úzké koleje oběma směry, na jih i k severu. Jeho rekordní průměr značně usnadnilo, že jel nazpět po vlastní stopě, zřetelně odlišné od širokého rozchodu transsaharských obrů.

Řídí je většinou domorodci, lidé z pouště. Mají kompas v mozku, řídí se „ptačím instinktem“, zděděným po otcích, kočovnících a vůdcích karavan.

Je to zázračná schopnost přírodních lidí.

Proměňte se v primitivy!

Jak jede v poušti arabský šofér?

Neví, kde je, ale „nějak to cítí“, najde uprostřed písku Bidon 5 nebo na kraji Súdánu Le Prieur.

Dorazí bezpečně z Regganu do Gao.

Také vůz řídí instinktivně a zpravidla je velmi špatným mechanikem. V Colomb-Bécharu a dole v Gao čekají velké dílny. Tam seřizují bílí mistři vozy po každé jízdě.

Nevyjedou, dokud je nepropustí šéf technické služby. Předpisy nařizují pro každou osobu zásobu potravin na osm dní a sedm litrů pitné vody na den. Jen v nejchladnějším období stačí tři litry. Doporučuje se lano dlouhé třicet metrů a vědro, pokud možno filtr. Většina vod ohrožuje totiž zdraví.

Ve dne nesmíte dát z hlavy tropickou helmu. Slunce je prudké, nemilosrdné.

Když se zdvihne písečná bouře, zabalíte si hlavu do turbanu z mušelínu a chráníte oči těsnými brýlemi s tmavými skly.

Pak je tu další nepříjemná nutnost, denní dávka čistého chininu. Ten máte jistě v příruční lékárně, spolu s opiem, vizmutem, sulfonamidy, různými séry proti infekcím, Inotyolem, Néalgylem, Stavarsolem a jodovou tinkturou, injekční stříkačkou a ví Alláh, s čím ještě. Rozhodně sérum A. O. proti hadímu jedu a lék nejméně trvanlivý, láhev silného koňaku.

Mír velké Sahary

Působí citlivě na duše básníků, bez ohledu na uhelnou pánev Colomb- -Bécharu, strategický význam transsaharských pist, uranová ložiska v Belgickém Kongu a možnost základen pro důmyslné střely odpalované na dálku.

Druhá světová válka by byla asi nevinnou zkouškou na to, co objevil lidský duch spojený s německou válečnou vědou.

Už není možno, aby postrašený Evropan řekl svým přátelům nad sklenicí piva: „Odjel bych nejraději někam na Saharu…“

Colomb-Béchar je branou do pouští, to se říkalo v zeměpisech pro střední školy. Představovali jsme si rozkolébané karavany putující do Sahary nebo se vracející k severu.

Dnes se vyváží z této saharské brány skoro třetina kamenného uhlí, které živí alžírský průmysl.

Ostatní uhlí, lepší, ale dražší, dodává zemi Anglie.

Doly na železnou rudu patří cizímu kapitálu, byly prodány Spojencům roku 1945. Tehdejší cena ani nekryla pořizovací náklady a měla se vyrovnat v zahraničním obchodě. Uhelné doly jsou alžírské, ale těžba je ztrátová. Začíná se, výzkumy pánve pokračují, vrstvy jsou ovšem chudé, jen pět až pětačtyřicet centimetrů.

V oblasti Colomb-Béchar – Kénadsa pracuje asi 5000 horníků, většinou Arabů, Berberů, Kabylů a Marokánců. Vytěží ročně 240 000 tun, ale pohotová zásoba v zemi je asi 1 000 000 tun u Béchar-Djédidu a 2 500 000 tun kolem Kénadsy. Celková mohutnost této předsaharské uhelné pánve se odhaduje na 100 milionů tun.

V případě války ve Středomoří by tedy měli kapitáni lodí radost, že si mohou nabrat uhlí v přístavě Nemours nebo v Oranu, odkud jde do Colomb-Bécharu a do Kénadsy širokokolejná železnice, první úsek připravované dráhy napříč Saharou.

Byl otevřen roku 1942.

Alžírská vláda studuje, jak by mohla proměnit v Colomb-Bécharu méněcenné uhlí v plyn a po gazifikaci roztočit dynama velké elektrárny, která by zásobovala departement Oran.

Je z toho vidět, že na kraji Sahary žijí kromě hloubavých Beduínů a břišních tanečnic také inženýři, po případě důstojníci generálních štábů.

Lidé, kteří čtou hvězdy a písek

Říkali jim „závan větru“, arabsky Habb el Rih.

Byli dětmi písku, větru a hvězd, pány nesmírných oblastí mezi řekou Nigerem, Čadským jezerem a prvními oázami v jižním Alžírsku.

Žili v závětří písečných dun a zjevili se jako živá fata morgána na cestách karavan.

Děsili vojáky cizinecké legie, bílé důstojníky a domorodé kupce.

Tuaregové, Berbeři, ale především lidé Samba, svobodní korzáři svobodné Sahary.

Jejich mozek byl mozkem stěhovavých ptáků.

S jistotou kouzelných stopařů viděli změny v terénu, zatopeném vzdušnými jezery, barevné proměny písčitých plání, nepatrná znamení, která uniknou evropským smyslům. Cítili změny vlhkosti a tlaku vzduchu, určili, kdy se zdvihne písek a kdy skončí bouře.

Znali jména všech hvězd, jejich polohu a dráhu, všechna souhvězdí mezi Severkou a Jižním křížem.

V noci „četli hvězdy“ a ve dne „četli písek“.

Kompas měli v hlavě. Tvrdí to učenci, zeměpisci.

Bez magnetky a sextantu, jen zděděným citem určovali svou polohu na poušti. Puzeni vnitřní orientační silou, řídili jezdecké velbloudy nedohledným Tanezruftem do oáz, vzdálených sta kilometrů.

Bílý člověk snadno zahyne, když dostane strach ze Sahary, zoufale prázdné plochy, tisíc kilometrů hluboké a tisíc široké. Je to zlé neštěstí pro cizince, kterému přikryla inteligence instinkty.

Kočovník jde najisto.

Vyčte z velbloudích stop, kdy karavana prošla, jaký náklad nesla, jak byla zvířata unavena a kolik jich bylo.

Radar primitivů!

Jejich smysly živilo to nejvzácnější, co sytí srdce a dá duši napít, co nenahradí květnatá oáza ani klíč k bohatství zámožného kupce.

Pocit svobody!

Dějiny žízně

Nesmíme se domnívat, že byly saharské oblasti domovem věčného míru a že tam zanesli válku a nešvár teprve běloši.

Dějiny této nesmírné země jsou dějinami zrodu a zániku nesčetných národů, kmenů a soustav.

Francouzi zlomili panství alžírských dejů roku 1830.

Do roku 1857 pronikli až na kraj Sahary.

Přechod do nového století byl řetězem horkých a žíznivých událostí.

Francouzskou část Sahary nebylo možno podrobit prostou vojenskou silou.

Pošlete tanky do hlubokých písků u súdánské hranice!

Za chvíli se zahrabou po věž.

Ale ani tehdy, kolem roku 1900, nepomohla děla.

Bylo třeba žíznivých pochodů, kdy šlapali vojáci pouští jako živé kostry, hnané mužským smyslem pro povinnost.

Konečně došli k oáze, osadě, městu.

Chvíli se střílelo. – Nelítostně.

Boj muže s mužem.

Dýky v hrdle, krev na suchém písku.

Odpor byl zlomen, ale co bude dál?

Kdo může zásobovat stálou posádku v bordji, utopeném v poušti?

Vystavěli strážní věže s provazovým žebříkem, který se na noc vytahoval.

Střežili stíny a zvuk.

Jemný šelest prozradil útočníka, když se připlížil studenou nocí, aby zastřelil hlídku nebo jí podřezal krk.

Saharská válka, to byl boj muže s mužem, dlouho bezvýsledný. Měl tolik ohnisek jako saharská obloha hvězd.

Proto moudrý vojenský politik, slavný a důstojný maršál Lyautey, razil svůj pojem „mírového podnikání“, „pénétration pacifique“.

Zmírnil tím také odpovědnost Francie před tváří dějin.

Francouzský účet je poměrně čistý, přinesli víc, než si vzali, a jsou pravděpodobně morálními vítězi v drsném a tvrdém boji o Afriku.

Pěšáci poznali poušť v úmorných kompaniích, přetíženi zásobou vody a potravin, zničeni nekonečnými vzdálenostmi, samotou, žízní a sluncem.

Pak se vraceli do dobytých oblastí s krumpáčem a lopatou.

Většinu železnic, silnic, mostů, vodovodů, veřejných budov, nemocnic, kasáren, škol postavili v jižním Alžírsku vojáci.

Pochody smrti

Po kruté katastrofě výpravy plukovníka Flatterse do zemí Tuaregů klesla také důvěra k domorodým meharistům a nikdo nevěřil, že by se někdy proměnili v oddané příslušníky francouzské armády.

Zdálo se, že bude Sahara podrobena jen pěchotou, vycvičenou pro nesmírné útrapy.

Roku 1844 byla vyslána trestná výprava do oázy El Goléy, někdejšího sídla sultána Šambů. Měl mezi Tellem a Touatem šedesát pevností. Tato nádherná oáza, smaragdový zázrak umělého zavodnění, je dnes jako kdysi jen bodem v pustinách. Našly si k němu cestu šestikolové automobily a za nimi pětituny na dvojitých kolech.

V polovině minulého století tam putovala karavana šesti set pěšáků.

Pět set velbloudů jim neslo 70 000 litrů vody, dva tisíce pět set ostatní zásoby.

Osudy takových expedic byly fantastické.

Hynula zvířata, hynuli lidé, a když pochod skončil, začala bitva. Vojáci, už jenom stíny, narazili na domorodé bojovníky, srostlé se Saharou, zoufalé obránce nezávislosti.

Potom se výprava vracela na sever a ti z El Goléy šli až do Ouargly bez vody, sedm dní, padesát kilometrů denně!

To všechno vydrží řadový člověk, aby pokračovaly dějiny.

Ještě o legii, slávou pokryté

Francie má dodnes armádu bezejmenných, podle dějin slavnou.

Už roku 1831 poradil jeden belgický baron francouzskému králi Ludvíku Filipovi, aby v Alžírsku, právě dobytém, vytvořil pluk z vojáků--cizinců, kteří by bojovali jako žoldnéři tam, kde je škoda drahé francouzské krve.

Sešla se divoká společnost vyděděnců, zločinců, zběhů a trosečníků.

Ztratili minulost i jméno, stali se číslem, kterým směli doplnit budoucí nápisy u saharských pist:

ZDE
24. března 1913 padlo v boji 56 mužů
třetí setniny druhého praporu prvního pluku
LÉGION ÉTRANGÈRE

Ti první se neosvědčili.

Již na jaře roku 1832 vybili arabský kmen El-Uffia a od této chvíle v nich viděli domorodci krvavé psy a najaté vrahy. Pomstili se jim za tři roky, když povstal hrdina Abd el-Káder a bránil pak patnáct let nezávislost Alžírska.

Legie byla pobita do posledního muže.

Francie postavila dva nové pluky a dobyla Konstantiny.

Tehdy, roku 1837, změnila vláda účel legie a jenom z nouze ji vysílala do boje s domorodci. Legionáři začali stavět silnice, opěrné pevnůstky, vodovody a mosty, pak první železnice, naposled letiště a odlehlé stanice bezdrátové telegrafie.

V Sidi Bel-Abbès, sídle prvního pluku, je čestná síň, za branou kasáren.

Vidíte obrazy slavných velitelů, výjevy z bitev v Africe, Mexiku, v Indočíně, ukázky zbraní poražených nepřátel a seznamy padlých.

V galerii nejstatečnějších je také portrét českého generála Šnejdárka.

V roce 1854 bojovali v krymské válce, za deset let je vidíme v Mexiku, kde měli chránit nešťastnou vládu císaře Maxmiliána. R. 1881 bojovali v Tunise, pak odpluli na Východ, do Indočíny, a byli řadu let v nezdravém Tonkinu. R. 1892 podrobili Dahomey, právě tu francouzskou kolonii, kam jedeme s „kapesním motorem“ na sportovní výlet.

Čest tomu, kdo dovede žíznit a bojovat!

Před koncem století jsou legionáři na Madagaskaru a roku 1908 obsazují Fachodu. Francie vstupuje potom do Maroka a snaží se posunout co nejníž za Atlas hranici „nepodrobených oblastí“. Cizinci bojují, budují silnice, hloubí studně, kladou kolejnice, natahují dráty, dřou se na slunci, a když mají peníze, chtějí se napít.

Kázeň je železná, země žhavá a prázdná.

A jak je to dnes – po druhé válce?

Legie má silný přírůstek zkušených, tvrdých bojovníků.

Na dvorech kasáren zní kromě polštiny, češtiny, italštiny a jiných jazyků čím dál tím častěji mateřská řeč bývalých vojáků Rommelova sboru.

Zajatců, uprchlíků, snad válečných zločinců, to je tady jedno.

„Légion étrangère“ je bezejmenná.

Jde tam, kam ji pošlou, a to se zatím neví, čím by byla Afrika v další válce.

Snad tu jsou naděje pro staré bojovníky.

Zlomený kardan

Vjeli jsme vítězně do Colomb-Bécharu.

Na prostorném náměstí, jemně zavátém prachem, tváří k severu a garážemi k jihu, je severní ředitelství „Compagnie Générale Transsaharienne“.

Před ním velké tržiště.

Skupinky lidí, velbloudi, mezci, záplava dětí hnědých až černých, autobus, přecpaný na prasknutí tak jako všechno, co tady jezdí po pistách do okolních oáz.

Pan ředitel je prozatím přesvědčen, že se vrátíme na sever.

Svěřil mne šéfovi technické služby, roztomilému, živému muži, který má v ruce zdejší dílny, několik tuctů silných kamionů, občasné jízdy transsaharských autobusů a pomocnou službu pro nákladní konvoje expedované do Súdánu.

Dílny se podobají malé továrně, vyrobili byste v nich nový automobil. Ve skladech pneumatik jsou hory nových plášťů a hory ojetých, všelijak znetvořených.

„Tak to máte třeba tady ten kardan!“ ukazují nám ocelovou troubu, tlustou jako voj od Žižkova vozu.

„A copak se to stalo?“ ptám se nevinně.

„Překroutil se! Kamion uváznul v hlubokém písku a šofér se snažil zabrat motorem. To tady máme každou chvilku, zlomené kardany, zničené spojky, rozbité skříně. To je Tanezruft!“

Dieselovy motory největší ráže, benzinové, všech známých značek, řetězy, kladky, montážní jámy, pilně se pracuje, hučí soustruhy, vrtačky, brusky, všude jen písty, klikové hřídele, ložiska, čepy, převodové skříně a hromady per, co se to tu děje?

To připravují saharské kamiony na novou cestu.

Teprve teď si uvědomujeme, že máme opravdu před sebou Velký Erg.

„Myslíte, že projedeme s tak malým vozem na Bidon 5 a do Gao?“ ptám se.

„To právě nemyslím! Neprojedete!“ praví důrazně šéf. „Ale proto mne váš případ mimořádně zajímá. Nechcete se mnou vypít aperitiv?“

Aperitiv je zázračný lék, kterým vyřešili Francouzi úžasné problémy, jinde neřešitelné.

Je to protiklad hlubokého rozjímání, kterému propadají jiní národové nad půllitrem piva, v doprovodu pohřebních chorálů „Už mně koně vyvádějí…“ nebo „Prožil jsem pohádku krásnou…“.

Pivo proti koňaku

V Colomb-Bécharu je hotel z hliněných cihel, betonu a palmových klad. To znamená denní bar s arabským číšníkem, množstvím lahví a ledem, chodbu s nepatrnou kanceláří, kde můžete požádat o jednoduchý pokoj, vzdušnou jídelnu, kde se v poledne sejdou místní Evropané, důstojníci, obchodníci, otcové mnišských řádů a úředníci z pošty, malý dvorek s dveřmi do světnic se železnými postelemi a to by tak bylo všechno.

„Martini? Cinzano? Cap Corse? Koňak? Whisky? Menthe? Co pijete před obědem?“ ptá se hostitel. Stojí to u nás malé jmění, zde platíte litr těžkého vína našich patnáct korun, láhev aperitivu nejrůznějších značek okolo padesáti.

Utěšujeme se, že to je nezdravé, že z toho Francouzi degenerují, a máme radost, jak jsme zdrávi, jak jsme se šikovně uchovali.

„Abych se přiznal, pijeme málo a před obědem skoro nic!“ říkám pravdu.

„Máte nemocné ledviny?“

„To ani ne. Ale láhev vašeho koňaku bychom platili u nás tisíc franků, likéry pět set. Pije se pivo, víno je drahé!“

„Ach pivo, příteli, plzeňské pivo, váš Pilsner Urquell, česká specialita! To se bohužel nedostane a pak, je velmi drahé! Kdo to může platit? Slyšel jsem, že se u vás pije pivo z velikých sklenic, ne jako víno a likéry!“

„Zajisté! Poctivý piják si sedne v Československu ke stolu a šenkýř mu to nosí. Vypije dvacet třicet půllitrů! Ale jsou staří Čechové, kteří jich udělají za večer padesát.“

„Padesát půllitrů? To je dvacet pět litrů! To aby za sebou vozil cisternu, do břicha se to přece nevejde!“

„Oh, vejde, příteli! Takový muž je cisternou sám v sobě!“

„Nebylo by to zdravější, kdyby vypil litr dobrého francouzského koňaku?“

„Bylo, ale kde vzít francouzský koňak?“

„Tak co si dáme? Martini?“

„Martini! Pro paní cinzano a René si oblíbil menthe. Osvěžuje…“

Muž narozený v Šanghaji

Šef technické služby nepřišel ovšem popíjet martini.

Je zvědav, tak jako každý, kdo potká dnes v cizině člověka z Československa. Má tisíc otázek a chtěl by mi dokázat, že mohu mluvit bez nebezpečí. Věří se totiž, že nežijeme volně, nesmíme hovořit nebo nechceme přiznat, jak je to u nás po revoluci.

Dívá se na mne chytrýma očima, je v nich vidět víc než oáza nad Saharou.

Takoví lidé najednou zmoudří, sednou si blíž a stisknou vám ruku.

„Chci se vás zeptat, drahý kamaráde, jak je to u vás, řekněte mi pravdu! Mám v sobě kus života a půlku světa. Narodil jsem se v Šanghaji. Potom jsem pracoval v Indočíně, znám Ceylon, Jávu, Indii, Írán, teď pracuji tady, musím nějak žít!“

„Proč bych neříkal pravdu? Znám Ameriku, Severní i Jižní, hezký kus Afriky, celou Evropu, teď jedu do Súdánu a do Dahomey, chci nějak najít novou důvěru, že bude mír, pokoj, spravedlnost, že nenadešly poslední dny světa!“

„Jak se pracuje ve vašich továrnách, jde to líp než dřív? A jak je dělníkům, jsou spokojeni? Kdybychom alespoň bezpečně věděli, že jsou vaše reformy správné, že přinesou lidem lepší život a na světě mír! Vy snad ani nevíte, jak na vás záleží, jste laboratoří pro ty druhé. Celý svět se dívá na Československo, i když leckdo neví, kde to přesně je. Jaké je teď u vás počasí? Jako ve Francii?“

„Odjížděli jsme koncem října a to už byl na horách sníh. Teď padá poslední listí a přijde zima, vánice, mráz…“

„Chtěl bych poznat takovou zemi ve střední Evropě! Je to asi krása, zelené lesy, všude dost vody, borovice, jedle a jak se ty vaše stromy jmenují. Ale mrazy bych nepřežil, narodil jsem se v tropech. Teď je mi zima i tady, v Alžírsku, ne ve dne, ale noci jsou studené, fouká z pouští! Počkejte za týden, až pojedete na Bidon 5!“

„Za týden? Jak to? Chceme ráno startovat?“

Muž s chytrýma očima mi poklepal na záda.

„Máme tu rozkaz, abychom učinili všechno pro vaši bezpečnost. Mluvil jsem se šéfem policie, má o vás vážné obavy. Tak maličký vůz dosud neprojel. Letos na jaře se o to pokusil váš krajan na malém automobilu Škoda. Měl silnější motor, než máte vy, a přece nedojel. Byly s ním veliké starosti, byl zachráněn před Bourem kamionem. Jen šťastnou náhodou nepřišla posádka o život!“

„Něco se o tom říkalo v Praze…“

Rozhovor pokračuje

Po prvé slyšíme podrobnosti o jízdě brazilského Čecha, který si koupil v Praze škodovku a chtěl ji nalodit až dole v Dakaru, snad aby ušetřil cestu lodí.

„Proč vlastně nedojel? Nic o tom nevím!“

„Byl to nový vůz, jen řidiči se nám zdáli nezkušení. Ztratili na poušti doprovodný kamion a popraskaly jim všechny pneumatiky. Podívejte se u nás ve skladišti, jak ničí písek gumy a vozy! Někdy nám vydrží souprava plášťů jenom dvě cesty na Gao a zpět. Kvalita gum je teď velmi špatná, na celém světě. Hledáme marně lepší zboží, ztrácíme ročně miliony franků! Jestli snad máte stejnou značku pneumatik jako vůz Škoda, nedojedete, to vám říkám předem! Mám opravdu velké zkušenosti, proto mi svěřili vozy a dílny. Když vidím váš dvouválec, nemohu věřit, že vás někdy spatří náš ředitel v Gao!“

„Jedeme na gumách Baťa-Superb, ten druhý vůz měl zahraniční!“

„Řeknu vám jedno! Jestliže projedete oběma směry Tanezruftem, a dokonce ještě do Cotonou a zpátky, bude to událost v dějinách Sahary a smeknu před vámi a vaším průmyslem! Vy snad ani nevíte, co vás čeká. Nezávidím vám, odvahy máte dost! Čtete noviny, jak o vás píší? To není zadarmo! Je to veliký čin a pro nás opravdu historický. Nejmenší vozy, které kdy projely, byly dva jeepy. Měly malý průměr, seděly věčně v písku!“

„Dva jeepy? To jsou přece silné stroje! Nejlepší do terénu!“

„Náš ředitel si zamontoval do svého renaultu osmiválec z forda a myslím, že by s tím nejel dál než z Colomb-Bécharu do Regganu. Jaký má obsah ten váš ,kapesní motor‘?“

„Něco nad půl litru, 615 krychlových centimetrů…“

„Příteli! Piji obyčejně martini, aby mi dobře trávil žaludek. Ale dneska si dám velkou sklenici whisky! To se musí zapít, taková pošetilost!“

„A budeme skutečně týden čekat, než nás pustíte na jih?“

„Ten plukovník, co tady sedí za námi, je velitelem saharské policie. Máte jej navštívit dnes odpoledne. Čeká tu výprava Angličanů, dáme vás s nimi do konvoje a vyšleme vůdce, arabského řidiče se silným kamionem. Mluvíte anglicky?“

„Slušně…“

„Potřebujeme tlumočníky! Ti Angličané nemají peníze na kauce! Když se najde způsob, jak by složili záruku, snad byste odjeli do tří dnů. Čekáme zprávy z jižních stanic, jaké je počasí pod Regganem. Policie vám určí zásoby benzinu a pitné vody, podepíšete smlouvu o záchraně v nouzi!“

„Kolik dní pojede takový konvoj z Colomb-Bécharu do Gao?“

„Snad šest, možná sedm!“

„Chtěli jsme projíždět rychle, je to sportovní jízda. Slíbili jsme, že se vrátíme do Prahy v poledne 31. prosince!“

„Jste nerozvážný, to jste neměl slibovat! V Africe nikdy nikdo neví, kdy a kam dojede!“

„Na Štědrý večer jede loď z Alžíru, na Boží hod jsme v Evropě…“

„A vy tomu věříte, že tam budete?“

„Objednal jsem si lodní lístky, bylo by škoda, kdyby propadly!“

„Pak vám něco povím! Startujte s konvojem, a když to dobře půjde, vyjeďte napřed! Zastavte, kdybyste ztratili orientaci anebo se vám rozsypal vůz. Nerad bych pro vás posílal na poušť, stojí to peníze a někdy i život! Máme tu ošklivé zkušenosti s cizinci. Ale i kdyby se vám dobře jelo, musíte počkat po západu slunce, až dojede konvoj, to je předpis. Neříkám, že byste nemohli postavit sportovní rekord cestou zpátky, až budete mít jisté zkušenosti. Poznáte pistu, orientaci, a když vám vůz vydrží, tak si snad nějak poradíte. Jen jedno byste mi měl slíbit!“

„Nesmírně rád! Smím to slyšet?“

„Ten ,kapesní motor‘ to asi nevydrží. Byl by to zázrak! Ale když se chcete rozbít, prosím vás, tak někde blízko, hned pod Colomb-Bécharem! Ať s vámi nemáme velké starosti!“

Oběd byl poněkud chudší než v Alžíru.

Zde, v jižních končinách, je nouze o maso, chléb přísně na lístky, není cukr, číšník mi říká, že neviděl máslo asi dva měsíce. Prostě je to strašné, pravděpodobně konec světa!

Jen vína je dost, pár franků litr, a kdybyste měli chuť na čokoládu, tu prodávají roztrhaní kluci ve dveřích hotelu, pašovanou z Maroka.

Po obědě mám další interview; nějaký obchodník.

Jak je to u nás? Jak vyvážíme, co je u nás na lístky, jaké jsou platy, kdy bude válka, nebo snad nebude, ale jedno je jisté, svět se vaří.

„Mám malou naději, že moje děti budou mít obchod, který jsem založil!“ vypravuje.

„Proč ne? Tady u vás?“

„Vy to necítíte, jste tady chvíli, já dvacet let! Chtějte tu sehnat arabského dělníka! V dolech jim nabízejí pět set franků denně, nechtějí pracovat, lehnou si do chládku! My to tu sami neudržíme. Přijde to sem, znárodnění, ça viendra… Uvidíte!“

Bylo mi hezky, že jsem Čechoslovák a že mne už nemůže vůbec nic překvapit.

Angličané hledají nové domovy

Výprava z doby stěhování národů.

Vede je kapitán, milý člověk, který bojoval v Burmě, pak s osmou armádou a nikdy netušil, že bude velitelem znavené výpravy, která odjela z Anglie, protože nepřišlo, co všichni čekali.

Klid a mír.

Rozložili se u malého potoka, na kraji palem a zelené trávy, na vlhkém okraji Colomb-Bécharu. Mají dva terénní kamiony Chevrolet, jakých se užívalo pro dopravu střeliva.

Vezou si všechno pro příští život a teď připravují svízelnou cestu napříč Saharou, do Nigérie.

V kamionech jsou lůžka jako v lodní kabině, pro ženy a děti.

Muži táboří ve stanech. Na bocích vozů je nabalena výzbroj, sekery, motyky, džbery na vodu, konopná lana, prkna do písku, lopaty, plechovky na zásobní benzin a sudy s vodou. Na střechách zahrádky se spoustou kufrů, v nich prádlo, šaty, všechen majetek čtyřiadvaceti anglických občanů.

I děti vezou, děvčata a chlapce.

Na prvním voze je britská vlajka, už trochu ošlehaná větrem a pískem.

Přijeli jsme k nim s francouzským plukovníkem a šéfem technické služby Společnosti.

Mají zaplatit záruku, jak ji předpisuje generální guvernér Francouzské Západní Afriky. Je to dost peněz, 30 000 koloniálních franků za osobu.

Vláda se brání přistěhovalcům.

Měli by složit 720 000 – dakarských franků.

Protože podepíší záchrannou smlouvu, zaplatí administrační poplatky a 120 000 zálohy pro případ depanáže.

Není ve francouzské povaze, aby se lpělo na předpisech.

Žít a nechat žít, to platilo všude, kde byl správcem paragrafů francouzský duch.

„Hledají nové domovy! Lepší život! Musíme jim pomáhat, takových výprav už tu prošlo několik. Britská vláda jim prodá válečné kamiony, dají si je do pořádku a opouštějí Evropu. Dostanou nevelký příděl anglických liber, smějí vyvézt cigarety a čaj, to potom tady prodávají na černo. Zeptejte se, kolik mají peněz!“

Kapitán Arthur má akreditiv na tisíc liber, na anglickou banku v Kano v Nigérii. Jinak seženou právě tolik, aby zaplatili benzin. Jejich chevrolety mají vysokou spotřebu a pro jízdu pouští se předpokládá dvojnásobek.

Pak je tu pitná voda pro čtyřiadvacet lidí na sedm dní, přibližně 1000 litrů.

Vozy jsou přetíženy posádkou a zavazadly, plukovník prohlíží péra a gumy.

Kapitán Arthur ujišťuje, že jezdil s tímto typem vozů na burmské cestě a v libyjské poušti. Zarostlí muži z jeho společnosti vzbuzují důvěru, nezdá se, že by ztratili hlavu pro prasklé péro nebo ventil.

Ale tolik benzinu a vody nenaloží!

Proto pojede americký kamion White-Super a vezme jim sudy.

Další vydání! Společnost účtuje 65 franků za kilogram zboží z Colomb-Bécharu do Gao, tedy za polovinu vody a benzinu naloženou na kamionu zaplatí Arthur 130 000 franků.

Kde na to vzít?

Francouzi našli východisko.

Arthur dá do zástavy oba kamiony a na kauci Transsaharské společnosti složí libry, které mu zbudou.

Jakmile projedou Britové Gao, zašle jim Společnost tyto bankovky v balíčku, poštovním letadlem do Kano.

Dojednáno – zítra se podepíší smlouvy a pozítří vyjedeme k jihu!

Kapitán Arthur měl v Anglii garáže

„Nelíbí se vám v Anglii?“ ptá se Renda.

Kapitán Arthur zesmutněl.

Dívá se na bedny, rozložené v písku. Ženy, většinou jednoduché, rozdělují mužům a dětem polévku.

Brambory, cibule, konzervy, skládací stoly, hrnce na ohništi, táhnou jako kdysi jejich předkové, když hledali nové domovy ve Virginii.

„Anglie! Líbí se nám v Anglii. Je to naše země. Ale není tam život. Dnešní doba nám nedává možnost pracovat a žít. Měl jsem velké garáže v Kentu. Potom jsme se dohodli, že všechno prodáme a zmizíme do Afriky. Je špatný čas, máme ženy a děti. Chceme pracovat a pokojně hospodařit. To dnes není v Evropě možné. Seřídili jsme si chevrolety a hledáme nový a klidnější domov v koloniích… Jeďte s námi! Odkud jste vy?“

„Z Prahy, z Československa!“

„To se vám nedivím, že utíkáte do Afriky!“

„My neutíkáme! Jedeme do Dahomey, do Cotonou a tam se pokusíme o dálkový rekord, zpátky do Prahy!“

„Rekord? Co vás to napadlo?“

Je mu to naprosto nepochopitelné.

Vysvětluje rezavě zarostlým krajanům, že ti tři lidé s tím maličkým vozem jedou k rovníku jen tak pro sport, jako tam kdysi jezdili lordové lovit slony.

Vyroste nová generace?

Plukovník a dva důstojníci stojí nad minorem.

„To přece není automobil… Neprojedete pískem za Regganem, před Bidonem 5 a u súdánské hranice! Jsou tam letos hluboké závěje, váznou nejsilnější kamiony. Kam naložíte vodu a benzin?“

Chvíli se dívali do předpisů, potom počítali.

„Jakou máte spotřebu?“

„Na dobré silnici sedm osm litrů…“

„Na Tanezruftu spotřebujete patnáct! Vedro, suchý vzduch, písek! Celé hodiny pojedete druhou rychlostí. Kde jim vydá Transsaharská poslední benzin?“ obrátili se na muže narozeného v Šanghaji.

„V Regganu, potom až v Gao. V Tessalitu jsou prázdné sudy!“

„Kolik se vám vejde do nádržky?“

„Dvacet pět…“

„Musíte naložit 200 litrů benzinu!“ zněl rozsudek vojenského soudu.

„Tati, to je nesmysl, to neuvezeme!“ bouří se René.

„Počkej, klid… To není nesmysl. To je předpis!“

„Sto litrů musíte naložit do vozu a sto litrů za vámi poveze kamion Transsaharské. Teď voda!“

„Vidíš! To ještě naložíme vodu, aspoň sto litrů!“ šeptám.

„Jste tři, pojedete šest až sedm dní, ale můžete uváznout nebo zabloudit. Kolik dní jim dáte do smlouvy?“

„Deset!“ řekl šéf technické služby.

„Třikrát sedmdesát je dvě stě deset litrů vody. Naložíte sto litrů a zbytek za vámi poveze kamion!“

Teď procitla také Andula, prozatím pohroužená do snů o Sahaře.

„Chlapci! A kolik to bude stát? Dva metráky na kamionu, kilo 65 franků, to je třináct tisíc franků!“

Potom jsme se rozpovídali o pneumatikách a slyšeli znovu barvité líčení cesty. Snad dojedeme s jednou soupravou plášťů do Gao a do Cotonou. Jak pojedeme zpátky? Slibuji po dlouhém jednání, že požádám telegraficky o dva nové pláště, pošlou je letadlem Transsaharské společnosti. Je to jistě zbytečné, ve Zlíně vždycky věděli, jaké mi dávají gumy na vůz. Věřím jim a mám pro to důvody, z nejrůznějších končin světa.

Vracíme se z oázy do městečka, mluvíme o Angličanech.

„Snad je to naděje na lepší budoucnost kolonií, že se tam stěhují noví lidé!“ míní pan plukovník. „Nesou tam novou krev a chtějí pracovat. Z jejich dětí vyroste nová generace, která upevní evropský vliv. Pomáháme jim, je to zdravá myšlenka. V Evropě je tolik schopných lidí a my tu máme staré, unavené koloniály, prolezlé malárií a nemocemi. Není to snadné, žít v tropech a v poušti! Ale to vás nezajímá…“

„Proč ne?“

„Jedete do Cotonou a potom rychle zpátky! Jaký to má účel?“

„Neseme na sever zprávy z jihu! Chceme dokázat, že to není daleko z Prahy do francouzských kolonií, že jsou v Africe i v Evropě rozumní lidé, kteří by chtěli obchodovat, stavět lepší svět, silnice, železnice, letiště, přístavy. Země je přece tak bohatá, máme takové technické prostředky!“

„Věříte, že také Francie najde svou novou generaci, čestné muže, pevnou politiku?“

„Věříme a musíme věřit! Evropa nemůže žít bez pevné Francie!“

„Už jste zapomněli vy u vás na Mnichov?“

„To není možné, plukovníku. Máte pro to omluvu?“

„Jen jednu,“ řekl vážně, „byl Mnichovem i pro Francii…“

S jednou košilí napříč Saharou

V malém pokojíku hliněného hotelu podepřeného cementem a palmami je velká porada na železných postelích.

„Dvě stě kilo benzinu a vody! Musíme odlehčit vůz, sedí už teď zadkem na gumách. Vezmu si jednu košili, kalhoty a kapesník!“ rozhoduje René a Andulka rozkládá na zemi kufry.

Psací stroj? Ano. Kamera, filmy, fotografické přístroje? Ano. Náhradní díly, nářadí? Ano. Konzervy, pánev, šálek na čaj, sekera, lano, lopata, prkna, spací pytle, pokrývky? Ano. Každý tři košile, troje spodky, kabát do deště – nad rovníkem prší – dva těžké kufry uložíme ve skladišti Compagnie Générale Transsaharienne.

Máme šest plechovek po dvaceti litrech, to je sto dvacet litrů.

Vypůjčíme si železný soudek na zbytek benzinu.

Kam se to složí?

Většinu váhy nese zahrádka na střeše, nosič zavazadel.

Vůz má objemný kufr a René vědecky srovnal, co tam patří.

Andulka bude sedět vzadu, vedle čtyř plechovek s benzinem svázaných kabelem, aby nepadaly. Je to slušná váha, čtyřikrát dvacet, osmdesát kilo.

Mohly by přerazit ruku, kdyby se jelo po dvou kolech.

Takové příhody jsou pravděpodobné.

Pod plechovkami na podlaze leží pátá, s příruční zásobou pitné vody.

Na zásobě benzinu sedí psací stroj a malý kufřík s korespondencí.

Pod zadním okénkem, otevíracím, máme fotografické přístroje, zásobu filmů, přebíjecí pytel, trochu jídla, triedr, tlakoměr a množství věcí, které není kam dát. Celý vůz se stal velkým lodním kufrem, kde budeme sedět jako v nevelké prostoře sportovního letadélka.

Filmovou kameru má Andula na klíně, už nebylo místo.

„Kluci, jestli se nabouráme, tak to bude jako zemětřesení v jednotkovém domě!“ vzdychla si Anči, když jsme to složili na zkoušku.

Máme sto dvacet starostí.

Měníme franky, alžírský je za čtyřicet dva haléře, koloniální za pětasedmdesát.

Z účtu Transsaharské společnosti máme horké vidění.

Benzin, olej, záruka, padesát tisíc franků, doprava vody a benzinu do Gao, poplatky, hotel.

Jako fata morgána nepoznaného štěstí mi bloudí hlavou jiná expedice poslaná do světa naším průmyslem. Dali jim na cestu bezpečný příděl. Jezdí zvolna, celkem se o nich nic nepíše a neví. Už jeden vůz rozbili, dali jim druhý.

Andula sedí nad obálkami s rozpočítanými penězi.

„Tady jsou olejovky za dvacet franků! Koupíme třicet škatulek. Kilo datlí třicet franků.“

„Mně stačí čaj a vařená rýže! Zde je jí dost!“ řeší rozpočet René.

„V Praze nám říkali, abychom dobře jedli, že nevydržíme! Snad bude levněji dole v Súdánu. Musíte jíst, jinak ztratíme nervy!“

Odpoledne se propadly naděje do propasti.

Kdo chce dnes navštívit francouzské kolonie, musí dát záruku, že se vrátí, repatriační kauci. Pro nás tři je to sto dvacet tisíc franků. Národní banka nám dala na kauce, ale máme ty peníze po návratu vrátit!

Generální guvernér v Dakaru kauci prominul na záruku našeho konzulátu. Zdejší policie o tom nemá zprávu, chtějí peníze!

Máme špatný den.

Večer přišla zpráva, že sestavují konvoj.

Vyjedeme zítra po poledni, napřed nějaký kamion z Oranu, potom White-Super Transsaharské společnosti, pak my, potom oba chevrolety, v rozestupu po pěti kilometrech.

Šéfem konvoje bude Arab Amu, nejlepší řidič Společnosti.

Pojede se v etapách Colomb-Béchar – Béni-Abbès, Adrar, Reggan. Tam, po 730 kilometrech, vyjede konvoj do vnitřní Sahary.

Vyjede s námi?

Telefonujeme do Alžíru.

Pošlete potvrzení o záruce! Nemáme sto dvacet tisíc franků!

Amu, saharský šofér

V Colomb-Bécharu, v severním ředitelství, je takový Amu jako každý druhý.

Nosí evropský kabát a kalhoty, ne šat svých předků, Sahariánů.

Je ovšem člověkem, o kterém se ví, tím, čím jsou v přístavech kapitáni lodí.

Šofér Transsaharské!

Moderní čtenář písku a hvězd, kterému svěřují sedmitunu, přetíženou drahocenným zbožím.

Pojede sám, jen s boyem – spolujezdcem, šest až sedm dní.

Také Amu začínal jako boy nebo, jak se tady říká, „graisseur“, mazač. Hoch, který maže vůz, mění pneumatiky, hrabe kola z písku, podkládá palmové kmeny, doplňuje benzin nebo naftu a vaří na pistě.

Dnes jezdí Amu Saharou už třináct let.

Citem, zděděným po předcích, hledá směr a pevnou plochu v perleťově lesklých pláních a na dnech solných jezer, zatopených vzdušným zrcadlem.

Podle barvy země, jasně bílé, nažloutlé, okrové a do červena zrudlé, odhaduje nosnost půdy.

Vy byste nepochopili, proč se opatrně vyhnul kolejím svých předchůdců a razí si nový směr v panenské kůře Ergu. Neví to sám, jen cítí, že by neprojel dunami, nasypanými větrem.

Snad jeho otec a děd poznali ze stop historii karavany.

Znáte to možná z dětských povídek: „Pane,“ pravil arabský vůdce, „prošla tu karavana dvanácti zvířat! Nesli sedm mužů a na dvou velbloudech byly ženy. Dvě zvířata měla náklad, třetí velbloud byl nemocný, kulhal na levou přední nohu. Byl starý, brzy padne, najdeme jej dnes před západem slunce. Velbloudi jsou z oázy Béni-Barka a spěchají dnem a nocí.“

Šofér Amu čte moderní stopy.

Horký Tanezruft mezi Regganem a Tessalitem je zbrázděn nekonečnými kolejemi automobilů, prolomenými v okoralém povrchu nebo projetými v okrové písečné mouce.

Mezi nimi, kolem nich nebo daleko mimo ně jde stará pista, cesta pouští.

Zbudovali ji zpocení vojáci a domorodí dělníci. Drobní mravenci, stavitelé pyramid, železnic, průplavů a silnic v pouštích.

Předválečná pista na Gao je zaváta pískem a místy se ztrácí.

Nebyla to nikdy upravená cesta, Tanezruft by spolykal nekonečné tuny betonu a potu, snad by chvíli nesl na svém těle pevný, šedý pás poledníkovým směrem.

Ale pak by jej pohřbil, zkroutil, roztrhal, zasypal pískem a smazal.

Kapitán sedmituny

Na velkém nádvoří před dílnami Transsaharské společnosti připravují těžký americký kamion. Na dobré silnici jede sto deset kilometrů.

Teď je jako loď v suchém doku, zítra vypluje do neznáma.

Do suché a děsivé země žízně.

Mám prostý, ale nesmrtelný dojem, že nejsou na světě děsivé země. Všechno je skromné, přízemní, měkké, tak jako polní tažení vojáků, kteří se potí a žerou je vši.

Den, týden, měsíc a pak přijde sláva! Dobyli pevnost a mohou se vyspat.

Jezdíme závody nebo soutěže, dáváme vítězům vavřínové věnce. Snad je to nutné pro výchovu mládeže, aby se nebála rychle jezdit, pro inženýry, aby vyzkoušeli, kdy se to zadře nebo převrhne.

Na světě jezdí miliony šoférů, tahají traktory dříví z lesa, skládají pytle, sudy, bedny nebo řídí autobusy a služební vozy.

Nikdo jim nedá vavřínový věnec, to není sport, to je jen práce.

Saharský šofér, to je ovšem pionýr, hrdina volantu v pravém smyslu.

Společnost vydělá hodně peněz, když dobře dojede. Počítejte!

Sedm tun, to je sedm tisíc kilo a kilo je za pětašedesát franků!

Jediný kamion na jediné cestě přinese 450 000 franků! Jede tam, vrací se, přetížený zbožím.

To znamená skoro milion franků, na jedné výpravě jednoho šoféra do „suché a děsivé země žízně“…

Je to romantika?

Má za ten výkon slušný plat.

Dostane 520 franků denně, pojede týden a týden zpátky, to je celkem 7280 franků. Necelé procento z tržby Společnosti, ovšem kromě přídělu potravin. Dají mu dva litry olivového oleje, pět deka čaje, trochu cukru a dvě kila mouky.

Kamiony jsou nejméně pětitunové, někdy má v ruce sedmi- i desetitunu.

Společnost má ovšem vysokou režii.

Spotřeba benzinu, únava stroje, zničené gumy, administrativa a radiotelegrafisté na pěti místech.

Ale nejméně vydělá, jako všude, maličký člověk, voják v poli.

Na sedmituně i na dvouválci.

A přece je Amu nesmírně hrdý na svoje povolání.

Má odpovědnost a – jsou takoví lidé, že by dali všechno jen pro tu čest, že mohou ručit za svoji poctivost, za náklad zboží, za stav vozu anebo za konvoj, který vedou pouští.

„Pojedu s tebou, spolehni se!“ říká mi večer před odjezdem. „Tvůj vůz je slabý, směšně slabý! Ale když dobře projedeš dolů do Súdánu, můžeš to zkusit zpátky sám. Můžeš se pokusit se svou ženou a synem o velký rekord, jak to píší noviny. Není to snadné žít na pistě, je to těžké pro vás, Evropany. Kdybys mi dovolil, dal bych ti rady, které vás udrží ve velké síle, a vy budete potřebovat sílu a zdraví, když chcete potom pokračovat na Niamey a snad až k moři do Cotonou! Chtěla by tvoje žena a syn, abych vás pozval na skleničku a řekl vám, jak se žije na pistě?“

Aperitiv – vlastnost Francie, k aperitivu si může sednout listonoš vedle generálního ředitele.

Je to společná porada, národní shromáždění.

Zákon osamělých cest

„Nikdy nepiju, když jsem na pistě. Alkohol zatemní mozek a oči, necítím směr a nevidím nic v písku. Tady se napiju a dole taky! Ach – pojedu do Bobo-Dioulasso a do Bamaka! Tam je život, pane! Dost masa, rýže, káva a ženy! Ženy, černé ženy!“ Amu se na chvíli mění v kavalíra, který ví, proč jede zítra pod obratník, do horkých krajin kolem Nigeru.

„Když jedu dolů, mám vždycky peníze, pak všechno utratím v Súdánu!“ svěřuje se. „Baví mne život a tady na severu je draho, sotva uživím rodinu! Chtěl bych žít v Súdánu, v Dahomey, v Ubangi-Šari, v Kamerunu! Mám rád černé lidi, jsou upřímnější a zdvořilejší než my tady. Je v nich víc slunce. Slunce je základem lidské dobroty, měli by poslat dolů do Súdánu ty politiky, co se nemohou dohodnout, jestli má být nová válka!“

Potom se zamyslil a rychle dodal: „Některé z nich bych nechal na Sahaře, v Bidon 5, tam by poznali život. Začali by si vážit vody, kusu chleba a hromádky rýže. Ty nevíš ještě, co je to kus chleba uprostřed Tanezruftu, ale za tři dny to poznáš! Pod Regganem!“

Do malého baru v hliněném hotelu, podepřeném cementem a kmeny palem, vešel muž, narozený v Šanghaji.

Tiskne nám ruce.

„Sedíte s Amu? To rád vidím! Když pojedete tak, jak vám řekne, nemám strach, že pro vás budeme posílat! Dal jsem vám na cestu nejlepšího člověka, kterého máme!“ – A náš Amu radí.

„Odjedeš zítra z Colomb-Bécharu a tím se z tebe stane člověk pisty. Musíš jinak myslet a vidět jiné věci, než na jaké se díváš tady ve městě. Musíš jinak žít, abys měl v pořádku žaludek, to je na poušti nesmírně důležité. Musíš se jinak dívat na lidi a vědět, že tě všichni potřebují a ty že potřebuješ je! To je velký zákon, zákon prázdných cest!“

Šofér, který si peče po cestě chleba

„A jak žiješ na pistě?“ ptám se.

„Jezte jako my! Žádné konzervy, bude vám špatně, a když bolí břicho, jde špatně motor! Mám tu zkušenost! Usušte si maso z berana!“

„Kde koupíme berana?“

„Tady na severu je maso drahé! Když jedu do Gao, nakoupím si v oázách pět šest skopců, platím tři sta franků kus. Ty skopce si nechám usušit na slunci, a když se vracím, beru si maso. Teď už to mám dole připravené, ve svatém městě Kerzazu. V Súdánu budou čerstvé gazely. V Súdánu je rýže za šest franků, budeme si žít jako šlechtici!“

Šlechtic!

Amu je řidičem nákladních automobilů, ale mohl by večeřet s guvernérem.

Čím je to, že se rozšířilo tolik slušnosti všude tam, kam přišli Francouzi?

„Příteli – dovol, abych ti tak říkal –,“ prosím, „navštívil jsem mnoho různých zemí a krajin. Všude jsem se snažil slušně žít. Jedli jsme jejich jídla a pili studené nebo teplé nápoje, podle podnebí. Spali jsme na zemi nebo na posteli, podle nich. Proč nám dávají na tuto cestu tolik vody?“

„Kdybys měl poruchu, můžeš čekat na pistě týden. Budeš mít strach a strach vysušuje vnitřnosti. Budeš moc pít. Kdyby přišel suchý vítr, vypiješ všechno, i vodu z chladiče. Pálí jako oheň, bere vlhkost z kůže a je z tebe za chvíli suché maso, jako to ze skopců, co mám v oázách. Vypiješ deset litrů vody denně. Ty, ne já…“

„Proč ty ne?“

„Když přijde bouře, zastavím kamion někde na tvrdé půdě. Sednu si s boyem za vítr a zabalíme se do pokrývek. Čekáme a to se obyčejně modlím. Jindy ne. Po bouři uvaříme zelený čaj, nikdy nepiji nic jiného na pistě. Zkuste to, nepijte vodu, jenom teplý čaj v pravidelnou dobu!“

„Čemu říkáš pravidelná doba?“

„Už jsem to říkal! Když bolí žaludek, jde špatně motor! Vyjíždím ráno, před východem slunce. Boy uvaří maso s rýží a čaj. Dobře se najíme, pak zastavím v poledne a zase jíme a čekáme hodinu, ležíme na písku, v chládku za vozem. Pak jíme hodinu po západu slunce, když se setmí a musíme počkat, abychom nezabloudili. Když se šestkrát vyspíš, dojedeš do Gao!“

„Kde koupíme poslední chléb?“

„V Regganu! Je tam hotel Společnosti. Ale neboj se o chléb, upečeme si v Bidon 5 čerstvý, je tam hliněná pec. Naberte na vůz nějaké dříví, aby bylo čím topit…“

Šofér, který si peče na cestě chleba.

Domeček, brzdy a hodný guvernér

Spíme v malém domku u hotelu.

Přijel generální ředitel Transsaharské společnosti, vzali nám pokoj.

Malý domek má vchod, zastrčený závorou, dvě lůžka, umyvadlo a dvě nádoby s vodou, dovedně slepené ze starých duší.

Před malým domkem stojí kapesní automobil, René je někde pod zadní nápravou.

Andula přivázala na akát nesmírně dlouhý drát.

Pomalu jej navinuje na trubičku brzd.

Kolem řvou kluci, arabsky, francouzsky, prostě nechápou, co se to děje.

Není jim známo, že jsme cestou z Le Kreideru přesekali zadní brzdové trubky, domnívají se, že jsme artisté.

Máme trubky náhradní, ale René je chce opevnit měkkým drátem a další trubkou, uříznutou z tlusté gumové hadice.

Hotovou trubkou byste zabili šakala, je jako policejní obušek.

Odvzdušnit brzdy!

„Tati, sedni si do vozu a šlápni mi pomalu na brzdu!“

Odháním kluky a šlapu.

René se potí, nějak to nejde.

„Došlápni pořádně!“

Šlapu, pedál je na podlaze.

„Tak nevím! To mi nejde do hlavy! Brzdy nezabírají a všecko je v pořádku! Šlápni znova!“

Šlapu znova, brzdy nezabírají.

René si otírá čelo a potom se dívá, kde mám nohu.

„Jak dlouho máš vůdčí list?“ zeptal se.

„Dvacet let…“

„Tak si jdi pro tropickou helmu a nechoď s holou hlavou na slunci! Vždyť mi šlapeš na spojku!“

Stydím se.

„Prokristapána! On ještě neví, kde je brzda a kde je spojka! Andulo, já se potím pod vozem… Tati, na co myslíš?“

„Jak to dopadne s tou repatriační kaucí. Ráno jede konvoj! Čekáme telefon z Alžíru!“

Telefon z Alžíru přišel pozdě večer.

Pan konzul se zaručuje, hodný pan konzul.

Generální guvernér v Dakaru prominul kauce, hodný guvernér!

V osm ráno vyjede Amu, za ním kamion z Oranu, potom minor, potom Angličané. Muž ze Šanghaje, technický šéf, nařizuje znovu rozestup po pěti kilometrech.

Spíme naposledy v malém domečku.

Ospalý traktor

Před hodinou propustili druhý vůz konvoje a teď jsme na řadě my.

Dali nás doprostřed, jako hříbě, mezi staré a rozumné koně. „Na shledanou! Přivezeme ananasy z Cotonou!“

„Jen aby! A pozdravujte v Bidon 5!“

Lenivá rovina kolem oázy a šedého městečka Colomb-Bécharu.

Železné koleje na Kénadsu, ke kamenouhelným dolům. Teď na úzké pistě víří prach, před námi nepřítel.

Traktor.

„Zahoukej na něj, ať se vyhne!“

Houkám, traktor neslyšel.

„Proč jede prostředkem? Nevyhne se?“

„Nevyhne!“

„Proč ne?“

„Třeba spí!“

„Kdo, traktor?“

„Traktor, to se tady stává!“

„Tak zastavíme a hoď po něm kamenem!“

„To je neslušné a proti předpisům dopravní policie!“

„Máš pravdu! Tak co budeme dělat?“

Jsme udušeni mračnem prachu a pomalý traktor se před námi sune jako hromada železa, rozpáleného sluncem. Nad hromadou jsou dvě tropické helmy, nad volantem.

Najednou odbočka doprava, k nějakým budovám u písečných kopců.

Helma se zdvihla a zase spadla, pak se zdvihla druhá, spadla taky.

„Zahnul! Zaplať pánbůh! Přidej plyn!“

Traktor vyjel z pisty a míří někam, ví bůh kam. Za volantem sedí dva lidé, běloch a černoch, černoch řídí.

Spí oba. Ale vždycky v zatáčce zatáhne běloch za kruh volantu a potom spí dál, proč by nespal, je tu ospalá země bez dvouletky.

To se tady smí.

Po druhé prach a druhý nepřítel

Mračna, v nich těžký kamion s přívěsnou cisternou, zásobou benzinu. To se tu dělá a někdy vidíte, že vedou benzin do spádové karburace gumovou hadicí rovnou ze sudu.

Pista se zhoršuje, jde do nízkých skal, točí se do zvětralých strží, vyjíždí na prudká návrší.

Potom je rozhled do suché krajiny, jen místy rozkvetlé skupinkou palem nebo jen trávou, ostrou alfou a nízkými keříky trnitých rostlin.

Jsme někdo blízko Tarhitu, oázy po levé straně pisty. Minor utíká rychle po hrubé pistě.

Bude poledne.

„Kde je teď asi Amu?“ uvažujeme.

„Vyjel v osm a má rychlý vůz!“

„Říkal, že nahoře u pobřeží dělá na rovné silnici sto deset! Tady míň!“

„Asi! Stáhni to trochu, jedeme v konvoji!“

„Přece se nebudu courat padesátkou! Ten chlap s tou cisternou je nějaký transportér, kdo ví, kam jede!“

„Chlapci, to je ten kamion z Oranu, co vyjížděl druhý!“ varuje Andula.

„Majitel se jmenoval Gonzales…“

„Gonzales, Negonzales, musí nás pustit!“

Troubíme.

Potom jsme zastavili, udušeni prachem.

Je důkladné vedro, máme žízeň a hlad, ale nechceme ztrácet drahocenný čas.

Minuta je kilometr a v listopadu zapadá brzy slunce.

Nepřítel zmizel, ale za malou chvilku jsme zase v závěsu, divoce troubíme a hledáme únik z mračen prachu.

Řidič se vyklonil, ohlíží se, pak jede dál, prostředkem cesty!

Teď jsem vyletěl do kamenité roviny. Sotva to dusím na balvanech a spodek narazil, až se prohnula podlaha.

„Co to děláš, blázne! Rozbijete mi chodidla!“ vykřikla Andula.

Zkouším to znova, už asi po páté, ale jak trochu najedu na levý okraj, řidič se ohlédne a tlačí mne zpátky.

Zas někam letíme a teď mne to přestalo bavit.

Ženu se dvojkou, hlava nehlava, z pisty ven, do moře balvanů a před chladič nestvůry s vlečnou cisternou.

Jsme venku!

Konečně čistý vzduch a horká pista rovně na jih.

„Ten chlap nás chtěl zabít!“

„Uražená ješitnost!“ končí Andula.

Kouzelný dům na Sahaře

Kdybych vás pozval v některé oáze do hotelu Generální transsaharské společnosti, propadnete snadno přeludům Orientu.

Budete hladit očima koberce, marocké závěsy, bílé klenby a řadu lahví nad barovým stolem.

Takové kouzelné domy jsou pouze tři mezi Colomb-Bécharem a vnitřní Saharou.

V půvabné oáze Béni-Abbès, v červeném Adraru a v osamělém Regganu.

Mezi nimi je vyschlá poušť, sta kilometrů bez pohybu, bez naděje na přátelství a vlídné slovo.

Jen vzdušná jezera nad kamením, perleťově lesklá dna vyschlých jezer, unavené hory a slunce.

Do Béni-Abbèsu je 300 kilometrů, zkouška dospělosti. Do Adraru tři sta padesát a z Adraru do Regganu sto čtyřicet. Je tu nepatrná doprava. O kamionu, který projede, mluví lidé tři dny předem a pak se ještě zeptají, jak dojel.

Kameny u pisty označují směr a na rozcestích jsou bílé zdi s nápisy, jako všude ve francouzských koloniích. Do Béni-Abbèsu vede na křivých sloupech telefonní drát. Pak už mluví o nejnovějších událostech jen antény rádia a šoféři z dopravní divize CGT.

Kilometry počítáte ve velkém. Ještě dvě stě, sto, už jenom padesát, třicet, deset.

Teď pozor!

Napněte zrak, abyste neztratili směr, neminuli odbočku do oázy!

Asi před hodinou jsme projeli okolo Igli, hubené oázy se studní, troskami skladiště a telefonní stanicí.

Je horké odpoledne, slunce plné nebe.

Odbočka doleva, ještě prázdný terén a najednou zázrak, vzdušný přelud!

„Jestli to není fata morgána, tak jsme v Béni-Abbèsu!“

„Vidím fatu morgánu: láhev minerálky, kuře na rožni, smažené brambory, arabskou kávu a koupelnu!“

„Je to určitě fata morgána!“

„Bude kuře!“

Ze země vstaly palmy, zelené, roztřáslé v poledním vedru.

Stíráme si krůpěje potu, čistého potu, drtíme v zubech písek, čistý písek, přivíráme oči proti plochám čistých zdí.

Cesta mezi palmami a bílá brána k lidem.

Hnědé děti, zabalené do bílých hadříků, s chomáčky vlasů nad očima.

Letí uličkou mezi hliněné domky.

Brána hotelu Transsaharské společnosti.

Přivezeme si vlastní zlato

Francouzská paní, ředitelka.

„Jak se vám jelo? Budete spát v Béni-Abbès?“

„Trochu si odpočineme a jedeme dál. Zatelefonujte laskavě do Colomb-Bécharu, že jsme v pořádku projeli!“

René odešel s kamerou, sbírá filmové záběry.

Úžasné záběry!

Proč k nám někdo nenosí kulturní filmy z dalekých končin, abychom viděli celý svět najednou, celé rodiště života, bídy a špíny, hladových oáz a kouzelných domů pro cizince?

Snad příště…

Kamera ztratila dech, jako všude, kde jdou kolem nás kulturní dokumenty.

René se vrací smutně k vozu.

„Tati, proč je to na světě tak divné! Každý šmelinář si může koupit šestnáctku! Co máme my? Starou Leiku, půjčenou Etaretu, půjčený Rolleiflex, půjčené Eyemo a to mi ještě nejde.“

„Nezapomeň, že máme půjčený automobil a půjčené peníze na cestu…“

„Zkrátka, jsme tu dokonale na dluh!“

„Protože jsme reportéři a nemáme velkoobchod nebo noční podnik!“

„A budeme mít někdy kameru?“

„Budeme! Propašujeme do Prahy ryzí zlato ze Zlatého pobřeží a prodáme to na černo!“

Díváme se na kouzelné návrší s hradbami, na barbarské balustrády, na tichou báseň světel a stínů.

Kouzlo se topí v bezmocné lítosti.

To pochopí jen reportér!

Malíř bez barev, sochař bez mramoru…

Mít dobrou kameru!

Bude to Kalifornie?

Voda má chemickou značku H₂O, dvakrát vodík a jednou kyslík.

Třebaže jsme objevili atomovou energii, neumíme vyrobit ve velkém vodu. Je to způsobeno tím, že by voda proměnila Saharu v zemský ráj, ale atomová bomba mění zemský ráj v poušť.

Než začali vyrábět američtí farmáři atomy, rozvedli po Kalifornii ve velkém vodu. Je to bývalá Sahara. Brzy ji pokryly plantáže, rodí ananasy, pomeranče, citrony, dlouhé vlaky jablek, hrušek, broskví, jahod a zeleniny. V případě nouze se potom posílají tyto vitaminy v konzervách do různých zemí, kde je jinak vody dost.

Celou Saharu bychom mohli zavodnit, kdyby se neválčilo.

Artéské studně otevírají život palmám, zahradám a polím. Datle, jinde tmavé a drobné, mají v oblasti Ued Sufu, v Ouargle nebo v Tuggurtu barvu průhledného zlata, dvojnásobnou velikost a ambrovou vůni.

Podzemí tu dává vodu a slunce shora oheň.

Zatím spí velké myšlenky, myslí se víc na vraždění.

Rok 1947.

Geologové a inženýři připravili kdysi návrhy na zavodnění Sahary a mluvili při tom fantasticky o velké přehradě v Gibraltarské úžině, o změně hladiny Středozemního moře.

Snad dojde jednou svět tak daleko, že spojené národy zúrodní nové země pro miliony pracujících lidí, na Sahaře, v Argentině nebo v Indii.

Sahara má vodu, vlastní vodu, v podzemí, které přikryl písek.

Má jedinečnou vodní soustavu pod povrchem.

V oáze M’raier otevřela šťastná sonda vodní gejzír, který chrlil 46 000 litrů vody za minutu. Jediná artéská studně napojí desetitisíce palem. Objevíte oázy, kde skřípají nespočetné kladky primitivních studní a podzemní chodby, kde tahají velbloudi sto metrů dlouhá lana s okovem.

Putujete den a tam zapadá slunce nad nesmírnou bídou.

Domorodci jsou zemědělskými otroky. Od jitra do tmy vybírají tekutý písek z děr, věčně zavátých. Teplá louž na dně živí hrstku mužů, žen a hladových dětí. Nesmíte tam odhodit červivé datle nebo kus tvrdého chleba. Strhne se bitva, deset rukou zápasí o něco do úst.

Jeďte další den.

Jste na konci života.

Do saharských čaker, slepených z vápence, nosí velbloudi vodu v kozlích kůžích. Na pistách, na konci denních pochodů, je studně, hlídaná vládou, malý bordj, pevnůstka.

Okolo pevná zeď a na příklopu studně těžký zámek. Jen vůdce karavany nebo konvoje dostane klíč a nesmí vzít víc, než je třeba pro život.

Viděl jsem kdysi ve Fezzanu studnu hlídanou vojáky s kulometem.

Přijížděly tam malé karavany a hlídka odměřovala přesné dávky, krvavý pot umírající země.

Podvod

Cestovali jsme kdysi v tříčlenném konvoji libyjskou pouští.

Přátelé z Evropy jeli dál, když jsem je prosil o trochu vody do chladiče.

To by nikdy neučinil člověk z pouště.

Úřady předpisují hektolitry vody. Někdy ji na konci cesty vypustíte na zem, v Tessalitu nebo v Gao.

Ale kdyby vás překvapil chamsín, vysušující, ohnivý vítr, ztratíte rychle tělesnou vlhkost a lidské tělo je ze tří čtvrtin z vody. Pak není ničím stolitrový sud pro pár Evropanů, kteří ztratili nervy.

Je dobře, když nemají pistole.

Voda je na poušti otázkou charakteru a francouzské úřady mají v tomto směru špatné zkušenosti s cizinci.

Uprostřed Tanezruftu, právě tam, kde je zoufale opuštěný Bidon 5, projížděla kdysi výprava Evropanů.

Neměli vodu.

Řekli Arabovi, který tam hlídal malé skladiště, aby jim vydal svoji železnou zásobu.

Jede za nimi kamion se sudem dobré vody z Tessalitu!

Kamion nepřijel…

Byl to podvod, nesmírný podvod.

Arab zemřel žízní a spí pod pískem v Bidon 5.

Zvlněná cesta

Před chvílí zbarvilo slunce západní okraje horizontu a chladnoucí pouští letí dlouhý stín vozu.

Teď je trochu podoben hrbatému velbloudovi, jen běží rychleji po zlatožlutém písku.

Silnice se rozvlnila nekonečnou roletou, je to prazvláštní přírodní zjev, který najdete jenom v Africe, v Jižní Americe a v Australii.

Nově upravená pista se zanedlouho zamračí, má nekonečné, pravidelné vrásky. Vlnky, vysoké 10 až 15 centimetrů, běží desítky i stovky kilometrů.

Jsou rozloženy zcela pravidelně a roztřesou vůz rytmickými nárazy. Všechno se chvěje. Praskají svary. Roztočí se matky. Lámou listy per. Vytlučou čepy a ložiska kol.

Vypadnou vám plomby ze zubů.

V takovém úseku zastavují řidiči kamionů každou hodinu a dotahují spoje na podvozku.

„Něco nám hrozně mlátí pod vozem!“ upozorňuje Renda.

„Co říkáš?“

„Že něco mlátí!“ křičí.

Ve voze je takové boží dopuštění, že neslyšíte, co kdo říká. Slunce zapadá, mír a klid v pustině.

Rychle se šeří.

Na východ od pisty leží písečné duny, ještě pozlacené zbytkem posledních paprsků.

„Tady je krásně!“ vydechla Andula.

Daleko v poušti se propadá do šera kubbit, malá, bílá hrobka, kde spí věčným spánkem nějaký arabský světec, oni říkají marabud.

Pak pár trsů trávy, ani palma, ani naděje na trochu špinavé vody ve staré studni.

„Tati, něco mlátí pod vozem!“ opakuje René, věčně starostlivý o vůz.

„Tak ať to mlátí! Dívej se na ty nádherné duny!“

„Něco se utrhne! Rozbijeme se…“

„Nerozbijeme!“

„Jak to víš?“

„Alláh je s námi! Gazela!“

Štíhlá saharská srna letí pouští.

Na chvilku se vyděsila jako venkovské děvče, které uvidělo cizince.

Snad je to stud, že se nás zvířata bojí.

„Co tu dělá gazela? Ani tráva, ani voda…“

„A co tu děláš ty?“

„Jedu do Adraru a něco mi mlátí pod vozem!“

„Nechte už toho mlácení!“ hněvá se Anči, „dívejte se na nebe, vidíte ty hvězdy?“

Kněžna Libuše a Jižní kříž

„Kde budeme dneska spát?“

„Ve svatém městě Kerzazu…“

„Jak víš, že je svaté?“

„Je to na mapě, Kerzaz – ville sainte.“

„Chlapci, já se vám tady asi rozpláču. Proč je to všecko tak jiné než doma, co se to se mnou děje? Proč je mi tak divně?“

„Pro novou lásku, Andulo!“

„Pro jakou?“

„Pro lásku k poušti! Já už to poznal, a proto se budu do smrti potloukat po stepích, pampách a na Sahaře. Za chvíli to padne i na vás. Vrátíte se do Prahy, bude vám chvíli dobře. Jednoho dne se probudíte, kouknete se z okna na protější domy, krámy a dílny. Pak budete hledat nad ulicí kus čistého nebe. Pod ním uvidíte poušť!“

Lásku ke svobodě, kterou nezná diktátor, veliký světec, který zatím ještě nespí nohama na západ a k východu hlavou.

Poušť, která řekla Mohamedovi, kdy pro něj přiletí zázračný hřebec, arabský kůň, který byl dopravním prostředkem budoucích proroků a tvůrců Písma.

Není to problém silných kamionů.

Do této chvíle máme hodinový průměr 49 kilometrů. Jedeme rychle s kapesním motorem a za to nemůže šéfkonstruktér, nemohou za to soudruzi kováři, svářeči ani montéři z linky.

Vede nás Alláh, Všemohoucí.

Čistá poušť s náhrobky arabských světců a malými pomníčky padlých vojáků, žíznivé legie, pokryté slávou.

„Chlapci! My dojedeme! Já to vidím!“ řekla teď Andula, mladá žena z Prahy.

„Libuše…“

„Jak to?“

„Taky viděla…“

„Co…“

„Prahu!“

„Na Silvestra!“

„Hoši, my dojedeme! Teď tomu věřím. Co na tom záleží, že něco mlátí pod automobilem!“

René se taky trochu ztrácí v té chvilce mezi dnem a nocí.

„Tati, jak jste to dělali v Argentině, když ti začalo něco mlátit pod vozem? Klepat v motoru?“

„Otevřel jsem výfuk!“

„Proč?“

„Abych to neslyšel!“

* * *

Je to až k smíchu, jak je tady nízko nad obzorem Velký vůz.

Severku vidíte skoro nad zemí a na druhé, klidnější polokouli je slavnostní souhvězdí Jižní kříž.

Bylo by to opravdu provokativní, kdyby se zeptala Severka plavců, co to dnes pod ní na světě mlátí.

Svaté město Kerzaz

Na pistě do Adraru nemůžete zabloudit. Jde zvlněnou rovinou, kamenitou pouští nebo saharskou stepí s troškou trnitých keřů, tamaryšků a alfy.

Tam, kde je prolomena do skal, promění se v úzkou, tvrdou silničku, plnou kamení a trhlin. Má těsné zatáčky, kde by se dva vozy nevyhnuly.

Někdy prudce stoupá.

Trojka, dvojka a jednička.

Konečně jste nahoře.

Otevře se další kapitola Velkého Ergu, bezútěšné, někdy zoufale smutné, ale přece tak úžasné země.

Už jedeme hodinu ve tmě.

Proti nám, nad kapotou, ztracenou za dvěma ostrými světly, hoří ohňostroj afrického nebe.

Hledáme odbočku do Kerzazu; je utopen někde ve skalách, západně od pisty.

Pozorujete měřič kilometrů. Ještě deset, to je deset minut jízdy. Potom jen pět. Dva, jeden, a protože měřič přesně neměří a také mapy nemají přesné vzdálenosti, snížíte rychlost a pátráte po bílé, zvětralé zdi s nějakým nápisem.

„Pozor! Kerzaz vlevo!“

Cesta se prolomila, prudké houpačky v bludišti skal.

Na dobré silnici by to byl zajímavý slalom, ale s přetíženým minorem držíme sotva brzdy.

Stokrát uskočíte jen o vlas, někdy vykřikne spolujezdec, někdy se sesypou plné plechovky benzinu na Andulu, usazenou vzadu.

„Kolik jsme to dneska ujeli? Máš zapsané kilometry?“

„Čtyři sta dvacet…“

„To je dost! Budeme tu spát. K ránu by tady mohli být Angličané! Pozor, světla!“

Pista končí na malé rovině, zaváté pískem.

Vpravo je na nízkém návrší stavba, snad vojenský tábor, bordj.

Světlomety se zastavily na prvních čtverhranných domcích, nízkých, šedivých bedničkách, rozdělených zaprášenou uličkou.

Ztratil se Amu

Jde k nám vojenská hlídka, domorodec, zabalený do burnusu.

Třeseme se zimou.

Ano, svaté město!

Po západu slunce se zavírá nevěřícím, jako všude.

I malá vojenská stanice je mimo obvod.

„Salam halajik… Bon soir, monsieur… Ça va?“ zdraví vojáček.

Na pistách slyšíte tři pozdravy najednou, arabský, francouzský a důležitou otázku: „Ça va? – Jde to?“

Má tu hlubší význam než v Paříži na bulváru.

Kdyby to totiž „nešlo“, jste „en panne“, máte poruchu.

To znamená, že jste viseli na pistě, spravovali zapalování či pneumatiky anebo čekali den, dva, tři, než něco projede.

Z Béni-Abbèsu až do Kerzazu jsme potkali jen dva domorodce na mulách, nedaleko Guerzimu.

Kde je Amu? Hledáme ve tmě jeho kamion. Snad sjel někde ze směru, pro maso do vesnice, ale vyjel první, měl takový náskok!

Voják ukazuje doleva, opatrně obracíme, abychom se nezabořili do písku.

Přízemní hotýlek se dvěma světly.

Teď vyšlo jedno ze dveří, bílý bod karbidové lampy.

„Bon soir… Transsaharienne?“ ptá se kdosi.

To znamená rychlé zjištění, že jste na cestě z Regganu nebo do Regganu pod ochranou „Compagnie Transsaharienne“.

Ještě tu nemá oficiální stanici, ale i tak se stal Kerzaz opěrným bodem pro domorodé obchodníky a řidiče.

Postava v turbanu, s bílým světlem, nemluví francouzsky.

Láká nás dovnitř, do nízké jídelny.

„Kde je patron?“

„Patron spí!“ naznačuje boy, vede nás do kuchyně a ukazuje, že zatopí a připraví večeři.

„Probuď patrona!“

Odešel někam na dvůr, ale už je tu druhý, pomáhá vynášet zavazadla a pak nese umyvadlo, konev a ručník.

Chodí se tady brzy spat, sotva se setmí.

Nemají světlo, jen primitivní karbidky, plechové krabičky s naletovanou trubičkou. Večer se naplní a svítí do rána, dokud nevyhoří.

Jste na konci světa.

Konečně ticho, čistý vzduch nad zemí a do zad a do nohou jde čerstvá krev.

„Já si, kluci, připadám v minoru jako slimák! Zkroucená v domečku, jen růžky smím vystrčit!“

„Slimák nemá domeček a růžky!“

„Já je mám!“

„Tak je vystrč! Koukej ty láhve nad pultem! Martini, Hennesy, Martell! Za takový bar by se nestyděl barman z hotelu Ambassador!“

„Chcete se něčeho napít?“

„Až promažu vůz!“ omluvil se René a za chvíli leží venku v písku, s montážní svítilnou a mazacím kompresorem.

Už přišel patron, jeho paní, Francouzi.

„Nečekali jsme, že se tu zastavíte! Vy jste ta rodina s ,kapesním motorem‘, slyšíme o vás od řidičů z pisty. Máme to tu malé, začínáme a Kerzaz je chudý. Dovážíme sem všechno, i pitnou vodu. To jste nám udělali radost! Ali dá kuře na rožeň a osmaží brambory, máte jistě hlad!“

„Neprojel tady kamion Transsaharské s řidičem Amu?“

„Neprojel. Amu dobře známe. Vy jste dnes první!“

* * *

„To je divné…“

„A kde je váš syn? Jste přece tři!“

Syn vletěl do dveří, s těžkým klíčem v ruce. „Tak až vám zase řeknu, že něco mlátí, tak se nedívejte na hvězdy! Mohli jsme se zabít!“

„Co se stalo?“

„Na těch zvlněných cestách se všechno roztřese, pojďte se podívat na to dopuštění pod vozem! Kdekterou matku musím dotahovat a výkyvné rameno pravého kola viselo na posledních závitech!“

„Pojď se napít, zmrzneš tam!“ prosím.

„Mám na hodinu práci!“

Chvíli ještě přemýšlím, jak je to možné, že jsme tu z konvoje první. Pak se jdu podívat do ložnice.

Na malé terase, za dlaněmi opuncií, jsou tmavé dveře. Bez oken, hliněná podlaha, tři železné postele.

Většina pocestných spí stejně venku, jsou zvyklí z pisty.

Rozprostřou rohože nebo spací koberec a zabalí se do vlněných pokrývek. Tak se spí vedle nákladních vozů nebo zvířat, velbloudů, oslů a mul.

Dávám si psací stroj na kolena a při světle karbidky nadepisuji:

Francepresse – Alger
Via CGT Colomb-Béchar
Bon Kerzaz –19 Nov. 1947-430

Důstojný běloch s cisternou

Za hodinu bude půlnoc a džinové, zlí duchové pouště, odletí do hor nebo se zabalí do písku.

Kdo leží na lůžku, hlavou k nebi, bude mít klidnější sny.

Neležím na lůžku hlavou k nebi.

René s Anči jsou ještě u vozu a najednou slyším z dálky zvuk.

Slehlo tam někde mezi skalami bílé světlo.

Vyletí do nebe, pak zase spadne a za malou chvilku sjíždí do Kerzazu těžký kamion, s cisternou v závěsu.

„To je on, tati!“ volá René a je to on, co nás nechtěl pustit na pistě za Colomb-Bécharem.

„Tati, jak se řekne francouzsky sprosťák?“

„Proč?“

„Mělo by se mu nějak vysvětlit, že má uhnout doprava, když někdo troubí! Že jsme se mohli rozbít!“

„Nevím, jak se řekne francouzsky sprosťák. Ale francouzská kultura je nesmírně jemná a já mu to nějak jemně řeknu. Nechte to na mně a pojďte se najíst!“

Kamion zastavil a z řidičské budky vystupuje běloch, poměrně mladý, dost elegantní. S ním seskočil Arab a pak jejich boy. Na dveřích vozu čteme nápis:

YVES GONZALES
Transports
ORAN

Ach! Pan Gonzales osobně! Jede do Adraru, snad na Timimoun, jaká čest, potkat na pistě majitele kamionu! Nemáte tušení, jak jsou vznešení takoví lidé, kteří od moře do pouští a zase nazpět jezdí ve vlastní režii!

Sprosťák

Nepozdravil.

Neřekl „bon soir!“, jen důstojně přešel okolo chudáků, kteří mažou minora.

Arab a boy šlapou tři kroky za ním.

Za chvilku sedíme všichni u večeře.

„To je pan Gonzales, představím vás,“ začíná patron, „obchodník z Oranu, můj host a přítel!“

„A to jsou ti tři stateční lidé, co jedou do Gao s ,kapesním motorem‘, jistě jste o tom četl v novinách!“ končí radostně.

Pan Gonzales řekl to nejnutnější, ale chci mu sdělit, že je silniční pirát.

„Jsem velmi šťasten, že vás poznáváme! Jste tedy z Oranu? Mám tam několik přátel!“ začínám rozhovor. A pokračuji: „Neznáte v Oranu ředitele Grieca, mého přítele, nebo předsedu autoklubu…“

„Ty všechny znám!“ přerušil mne vážně. „Ale je dosti pozdě, měli byste se najíst a vyspat! Jízda v poušti chce pořádek a kázeň. Budete potřebovat mnoho sil, než dojedete do Súdánu. Pista do Gao je těžká…“

„Vy tady nejedete po prvé?“ ptám se.

„Ne! Letos po dvanácté!“ řekl mrzutě.

Skončila večeře, je tu černá káva.

„Franku! Mělo by se mu to stejně říct, aby se naučil jezdit!“ šeptá mi Renda.

Výborně, najdu vhodnou formu!

„Je to opravdu zajímavé, že jsme dnes potkali blízko Tarhitu takový kamion, jako je váš!“ začínám jedovatě.

„Myslím, že potkali!“ praví Gonzales a potom si zapálil cigaretu.

Pak se mi podíval ostře do očí.

„Madame dovolí, chtěl bych si s vámi promluvit, docela důvěrně! Promiňte, paní!“ řekl.

Jdeme si sednout k barovému stolku a podle všech pravidel divokého jihu by se mělo za chvíli začít střílet.

„Neznám vás, ale mám o vás zájem!“ hovoří sprosťák, který neuhnul, „Je v tom kus odvahy vydat se Saharou v takovém malém automobilu. Ale jste člověk z Evropy, neznáte pistu, neznáte zákon osamělých cest…“

„Proč mi to říkáte? Mohl jste nás zabít!“

Gonzales tiskne botou cigaretu.

„Vyjel jsem jako druhý v konvoji. Vás dali doprostřed, a to proto, abych vás chránil, abych vám pomohl, kdybyste měli poruchu. Dělal jsem opravdu všechno možné, abych vás nepustil dopředu! Ale nemohu převrátit kamion! Ujeli jste mi, rozbili jste konvoj a to je proti pravidlům!“

„Nemohlo se nám přece nic stát, vůz jede dobře! Máme padesát průměr!“

„Myslíte evropsky a to je špatné! Co kdybych, příteli, potřeboval – já vás? Proto je konvoj, proto je kolektiv! Mohu mít poruchu a vy mi dáte kus drátu, podložku, svíčku, klíč, který jsem ztratil! Ujel byste?“

„Ne – byl bych rád, že vám mohu pomoci!“ přiznávám tiše.

„Tak to vidíte! Měli jste zůstat na svém místě a spát v Béni-Abbèsu! Také Amu jste ujeli, mluvil jsem s ním. Sjeli jste asi na letní pistu za oázou Igli. To by se nebylo nikdy stalo, kdybych jel před vámi, znám přesně cestu. V Béni-Abbèsu našel Amu váš vzkaz, že jedete dál, sem do Kerzazu. Poslal mne napřed a jedu jako ďábel, abych vás dohonil, chápete to?“

„Chápu a děkuju! Omlouvám se! Kde je nyní Amu?“

„Hledá vás na pistě! Má strach, že jste ztratili orientaci, a nezapomeňte, ručí za vás! Je velmi nešťasten a bude na tom rozcestí až do půlnoci. Potom přijede za námi, někdy k ránu. Nebude spát a to není dobré pro saharské řidiče. Mají těžkou službu!“

„Jistě i můj syn se vám omluví, i moje paní!“ pravím zbaběle.

„To není třeba, můj drahý příteli a třeba by je to mrzelo. Ale není to dlouho, letos na jaře, jel v konvoji Angličan se svou paní. Šlo jim to dobře, předjeli kamion a potom zbloudili na jihu pod Regganem. Ztratili nervy, a když je za tři dny našli, ten Angličan měl pistoli v ruce. Zastřelil ženu a potom sebe… Vypili vodu z chladiče. Dobrou noc!“

Než vyšlo slunce

Ještě je hluboká noc.

Ta největší souhvězdí trochu ustupují, ztrácejí drobnější hvězdy a po nebi pluje měsíc, jak lampa Aladinova.

Zdi Kerzazu mají stříbrné plochy a zvenčí proudí studený vzduch do našeho nočního útulku.

V polotmě na terase chodí nové postavy, které tu nebyly večer. Někdy si podají ruce a potom je políbí tam, kde se dotkly, někdy se objímají a líbají na tváře.

Vedle minora stojí kamion s cisternou, za ním White-Super řidiče Amu. Pak třetí vůz, dojel před chvílí.

V malé jídelně se svítí.

Je přeplněna neznámými lidmi. Leží po zemi, zabaleni v burnusech a ve vlněných pokrývkách. Ti, co se nevešli na podlahu, sedí u zdi, kolena u brady.

Většinou spí.

Není to nějaké arabské vzbouření, tajemná schůzka spiklenců.

Ten třetí kamion je po východu slunce odveze do Ouled-Said na trh.

Zdravím hnědé pocestné po zdejším způsobu. Je to rozhodně lepší než nějaký nový evropský pozdrav, po kterém vznikne krveprolití.

Amu spí u vozu, v písku, na koberci. Jeho boy rozdělal pod pánví oheň.

Jdu k nim a je mi opravdu líto, že jsme jim způsobili tolik starostí.

Sedám si vedle spícího řidiče a kouřím první cigaretu.

Vzbudil se.

„Mír s tebou! Bon jour! Přijel jsem pozdě, ve dvě ráno!“

„Ujeli jsme ti, bylo mnoho prachu za Gonzalesem! Jel zvolna…“

„Vím! Pojedeš do Adraru první, ale přesně se smluvíme, kde budeš čekat. Připravte vůz, a jak vyjde slunce, vyjeďte na pistu! Pak dej pozor! Pojedeš asi patnáct kilometrů a bude odbočka na Timoudi. Tu mineš, je to písčitá pista, docela úzká a neprojetá. Pak pojedete ke třem studním před oázou Sba. Je v nich dobrá voda, jen trochu slaná. Ale když chcete vodu, vezmi si ze sudu z mého kamionu! Ty slané vody mohou otevřít střeva a měli byste velké nesnáze. U Sba budeš čekat, až k tobě přijedu!“

„Určitě počkám, spolehni se! Zlobíš se na nás?“

„Zlobím se na tebe, ne na tvou ženu a syna. Ty za ně ručíš a já ručím za tebe a za mne ručí Transsaharská společnost. Za tu ručí velitel Jižních oblastí a za toho generální guvernér v Alžíru. Vypiješ se mnou trochu čaje?“

To už se probudili Andula a René a za půl hodiny se zabarvilo nebe.

Zpívají kohouti, nějak neuměle, jako by měli písek a prach v krku.

Pak nad vesnicí, kamením a hlínou vyletěl do vzduchu jemný hlásek. Zesílil, klesá v měkké melodii tak, jako všude v tuto hodinu, u velikých mešit z bílého mramoru, u podivných věží uplácaných z bláta i z černošských minaretů, dole v Súdánu.

„Alláh akbar…,“ jitřní budíček věřících, muezzin volá k první modlitbě.

Kupci a sedláci, kteří pojedou na trh, klekají na písek, tváří k východu, klaní se, modlí, zbožně a vroucně.

Snad je to moudřejší, než „Vesele do dne!“ s vojenským pochodem a přehledem tisku.

Také Amu klečí, i jeho boy, a potom přiznává: „Nikdy se nemodlím! Jenom na pistě, když jedu do Gao. Je to nutné, protože nevím, kdy budu Boha potřebovat!“

Malý vůz mizí v nízkých skalách a za ním, v jasném slunečním světle, zbylo svaté město, hnědošedý Kerzaz.

Zlatý prach

„Tak pořád nevím, proč je to město svaté…,“ uvažuje Andula za rozcestím, kde se rozdělila pista na sever a na jih.

„Tady nikdy nepoznáš, proč něco je anebo proč to není. Jsou jiní, žijí ve všem dovnitř, nejsou tak propagační jako my. Opakujeme do ohlušení, co děláme, proč to děláme a jak se nám to daří. Jsme jako slepice, když snese vejce. Ti tady se jenom pokloní k východu a hlavně se starají, aby dozrály datle a bylo co jíst. Milují ženy, milují děti, ale ani to nevidíš, nechlubí se!“

Jedeme mělkým, širokým údolím.

Uprostřed kamení je bílá hrobka, podobná maličké mešitě.

Kubbit, hrob místního světce.

Takové bílé pevnosti víry nás provázejí už ze severu, od moře, až sem, na okraj pustin.

Za hrobkou jsou zbytky tragédie.

Skály se rozběhly do písčitých rovin, okrové záplavy, která se otevře pod Adrarem.

Brzdíme.

Je to tu příliš krásné, snad stejně smutné jako vznešené.

Tiché, nádherné duny, jemně zčeřené, jako by je učesalo slunce hřebenem.

Přesypy písku došly až sem, za bílou hrobku, ke kruhu sesutých zdí. Na troskách vesnice šustí šedivé hlavy posledních palem.

Uprostřed je asi vyschlá studna, s lešením bez okovu.

Oáza zemřela, tak jako světec, který tu spí pod bílou hrobkou.

Kdysi byl marabudem, církevním správcem, islámským rabínem, chcete-li.

Pak postupoval ten zlatý prach z jihovýchodu do zdejších rovin. Duna zvolna polykala vesnici, snad město s mešitou a minaretem, tržištěm, lidmi, zahradami.

Nosili nejdřív ten zlatý prach v koších, stavěli umělé písčité hráze. Je to nesmírná dřina, ale chtěli zastavit lavinu.

Na hřebenu se vysází alfa nebo nízké keře.

Obrovské duny jako ze zlatého prachu, škoda té krásy!

Jedeme dál a chceme se vypovídat.

„Myslíš, že tady byla vesnice s oázou?“

„Byla, ale spolkla ji duna. Dívejte se, tady je islámský hřbitov! Ty kameny u pisty!“

Smutné svaté pole.

Jen ostré kameny nad hlavami mrtvých. Leží pod vrstvou země, v ohnivé sluneční peci.

„Žilo tu asi dost lidí…“

„To je dávno!“

Svaté pole jde daleko do roviny, až pod hory zlatého prachu.

Jejich víra

Marabud, světec, mnoho let studoval.

Byl žákem madrassy, islámské univerzity, pak putoval do Mekky, zřídla pravdy, a stal se hodžou. Byl pověřen úřadem, soudil rozepře, radil kupcům a hospodářům. Měl francouzské řády za zásluhy a po smrti trochu hlíny nad hlavou.

Takovým světcům se klaní širé okolí a někdy se těší lásce a úctě celého muslimského světa.

My doma nic nevíme o životě muslimů, jsou pro nás něčím na velbloudech. Přitom nám není dosti jasné, proč si nechce pohněvat Anglie Araby.

Nemají sílu, mají jen vliv a to je značný rozdíl.

Tento vliv nebude nikdy propagační, ukřičený a povrchní.

Je to světový názor, tak pevný a silný, jako byla víra místního světce, který spí pod bílým kubbitem v poušti.

Jejich „svaté město“ není polepeno plakáty, které by mluvily o utrpení Kabylů a líčily útěk Mozabitů do sedmi svatých měst v Chebbce. Není tu změřeno na procenta, že vylámali v této zemi bídy několik tisíc studní ve vápenci a s nesmírnou pílí zavodnili oázy.

Jejich Chebbka má velkou minulost a jednou se probudí k velké budoucnosti.

Bude to silou vnitřní víry a teprve potom silou techniky, artéských studní a kamionů.

„A mají víru?“ ptáme se v malém voze.

„Kdyby ji neměli, lehnou si rovnou naznak a dají si nad hlavu dva kusy vápence! Jakou víru má kapitán Arthur, když utíká z Evropy do Nigérie? Proč nechce žít v technickém severním světě, kde je přece všecko, motory, studně, průmysl a množství projevů o příštím blahobytu?“

Chvíli uvažujeme, kde jsou chevrolety vystěhovalců.

„A máme my víru, když jedeme nad rovník a chceme se rychle vracet do Prahy?“ zeptala se nás potom Andula.

„Pravděpodobně!“ řekli jsme oba a hledáme v mapě, kde je smluvené místo pro schůzku s Amu.

Sba

První!

Pak druhá a potom třetí, tři studně před Sba.

Potom rozcestí. Tady máme čekat.

Pista se dělí.

Sto kilometrů na severovýchod, v růženci oáz je město Timimoun, na cestě do El Goléy. Tam se rozbíhají prastaré cesty k jihu na In Salah a do Hoggaru anebo k severu na Tuggurt a Laghouat.

Před námi, za hradbou, skládanou z kamenů, je vesnička s krátkým jménem Sba.

Před branou sedí dlouhá řada občanů, nad nimiž nebdí úřad práce. Snad diskutují o lepším životě, který nastane na zemi teprve tehdy, až všichni lidé pochopí korán. Nemohou právě dělat nic lepšího, datle jim zrají za zády a vodu nosí ženy a děti.

„Datle! Tady jsou jistě datle!“ těší se René.

Přiběhlo hejno dětí a teď se k nám vypravil místní národní výbor. Několik mužů, přátelsky zdraví a jeden po druhém nám podávají ruce.

Nikdo tu nemluví francouzsky.

Andulka našla skleněné korále, vzpomínku z Jablonce.

René naznačuje, že máme hlad, a za malou chvilku přiběhli chlapci a nesou zaprášené datle.

Výměnný obchod – jako před sto lety.

Korále zabavil nejstarší muž, snad to bude dar pro mladou nevěstu, šejchovu dceru.

Neřekli byste, jak jsou ti lidé milí, chtějí se bavit, vypravovat a oči kluků visí na motoru.

Renda odklopil kapotu.

Amu jel těsně za námi.

Žlutý mrak prachu, hučí motor, White-Super dojel a do Adraru není daleko.

Čtyřicet kilometrů.

Rudý Adrar

Zvlněná silnice, pracuje na ní skupinka dělníků, před chvílí jsme je zdravili.

Za hodinu bude poledne, poskakujeme jako po rovných schodech, drnčí nám žaludky, klepou se dásně.

Vypadla ručička z barometru.

Škoda, byl dobrý! Jenom tak poznáte na dlouhých úsecích, že pista stoupá. Třeba byste se polekali, že netáhne motor, a najednou vidíte – klesá tlak vzduchu.

Už nebude klesat, nemáme ručičku.

„V Adraru je poslední místo, kde můžeme nabrat pitnou vodu. Varovali mne, abychom nepili vodu z Regganu, je magnéziová, rozbije střeva! Pan Doret, správce CGT, nám má vydat prkna, jak je povezeme?“

„Na střeše, na nosiči zavazadel!“

„Jak dlouhá?“

„Tři metry!“

„Z jakého dřeva?“

„Tady je jen jedno…“

Pista se topí v horkém vzduchu, v lesklém zrcadle, které smaže všechno jako záplava vody, optické vody.

Teprve zblízka, rychle a najednou, vystoupil ze země červený Adrar.

Poslední úspěch civilizace nad vnitřní Saharou.

Další, Reggan, to je jen pevnůstka, bordj.

Dnešní automobilová pista rozřízla poušť. Daleko od ní jde „cesta oáz“, „vodní linií“, od studně k studni. Tou putují karavany.

Kamion veze vodu v sudech, ujede za den sta kilometrů. Velbloudi šlapou měkkým terénem a sotva je spatříte na tvrdé silnici.

Jsou jediným spojením odlehlých oáz, ani terénní šestikolové vozy neprojedou hlubokým pískem.

Přitom je zdejší krajina plodná, dávala ročně před válkou šest set tun tabáku.

Adrar byl založen roku 1905, cizinecká legie sem postupovala krok po kroku, s množstvím pomníčků nad kostrami padlých.

Vznikla pevnost, saharská pevnost, pevně ohrazená vysokým valem v jednom čtverci. Na jih a na sever jsou mohutné brány a před nimi nic, nedohledná poušť.

U severní brány, jako strážní věž, je mešita súdánského tvaru s podivným minaretem.

Obrovské náměstí, teď zamlžené, zdvihá se vítr.

Nevíte, kam se dřív podívat.

Ve východní frontě hliněných domů jsou obchodní skladiště, krámy a dílny. Pak nízká budova Transsaharské společnosti, proti ní malý dům společnosti Mer-Niger.

Západní frontu tvoří správní budovy. Poštovní úřad s anténami, vchod do kasáren, je tu sídlo vojenské oblasti Touat.

Jedeme pomalu proti jemnému písku.

Na jižním prostranství, před branou do tržiště, vidíme baterii studní, za ní nízký, pohádkově krásný hotel.

Dali mu něžné jméno Djemilla.

Arabští číšníci, ředitel, pak jeho žena a sedmiletá holčička, vážná a pobledlá jako všechny bílé děti tady na jihu v poušti.

Dojeli do Adraru, odešlete rádio! Amu je za nimi, už jede do brány, telegrafujte do Bécharu!

Pan Doret z CGT se prozatím omlouvá, za chvíli přistane letadlo s poštou.

Čím dál, níž k jihu, stavěla Transsaharská společnost lepší hotely. Zde mají dokonce koupelny a sprchy, tekoucí vodu v pokojích a rozličný přepych, který neměli legionáři kolem roku 1905.

Budete s námi na Štědrý večer?

Zní to tak divně, právě tady.

Číšník mne chytil ve dveřích za rukáv.

„Nechoď, pane, na slunce bez přilby, jste hluboko v poušti, dostaneš horečku!“ vysvětluje mi starostlivě.

Pekelné vedro!

Před chvilkou nás pozval pan Ricchiero, pán hotelu Djemilla, na ledovou vodu se zelenou menthe. Tolik prosil, abychom přijeli po dvacátém prosinci a byli tu s nimi na Štědrý večer!

Vánoce na Sahaře, Ježíšek s tropickou přilbou…

Kaktusy, palmy a šedivé olivy v zavodněných ulicích. Ale jedno tu budou mít, co nemáme doma na vánočním stole.

Fíky a datle, rozinky, mandle a potom dostatek palmových ratolestí, znamení Kristova míru.

Je tady mír, dokonalý.

Arabský obchodník sice naříká na špatné obchody, nadbytek peněz, nadbytek zboží, vázne vývoz.

„Je velmi zámožný,“ šeptá pan Doret, „jen tady má ve zboží miliony franků! Je to můj přítel, vypijte s ním čaj a se mnou – to můžeme vedle v účtárně – mám tu výborný gin a whisky! Oni nepijí alkohol, je pravověrný…“

Pravděpodobně je pravověrný, protože nepolíbil to místo na ruce, kde mi ji podal.

Jak zjistila Andula, stisknul jí konečky prstů a pak si je tajně utřel do burnusu, aby se nějak neznečistil.

„Zavolej Rendu, jsme pozváni na čaj! Musíte vypít tři povinné skleničky, žádá to starý arabský zvyk!“

René je venku v houfu lidí, chtějí vidět naše dva válce.

Začíná mluvit strašnou hantýrkou, divokou směsí francouzské arabštiny, doufám, že ten slang zase zapomene, než dojedeme do Prahy...

Přinesli čaj, zelený čaj, přeslazený, maličké skleničky.

„Tohle nepiju, z čeho je to?“ brání se Renda.

„Z máty peprné…“

„Čaj z máty dávají u nás maminky dětem, když mají tvrdou stoličku!“ poznamenala Andula.

„To nevadí, pijte!“ šeptám a líčím hostiteli vývozní možnosti Československa.

„Tati!“

„Co chceš? Nevyrušuj!“

„Já to nebudu pít! Mám stoličku v pořádku!“

„Nenič mi nervy! Urazí se! Koukej se na pana Doreta!“ zuřím.

„Ten chodí s Andulou vedle na whisky…“

Vypil jsem celkem devět sklenic, třikrát tři, ty druhé rychle, aby se hostitel nedíval.

Jdeme společně na oběd.

Po cestě vysvětluji nesmírné dobrodiní zeleného čaje, odvaru z máty, přeslazeného, a letím přitom až do Jižní Ameriky, kde se zase pije proslulé maté.

„Upraví žaludek, řídí zažívání, je to zázračný nápoj! Vždycky jím a piju, co se kde pije a jí, v té které zemi. V Argentině paraguayské maté a na Sahaře mátový čaj! A pak, je to slušnost, zdejší zvyk!“

„Já jím a piju to, co mi chutná!“ skončil rozhovor René. „Kdyby ten tlustý pán se zlatým turbanem přijel k nám do Čech, nebudu mu nutit vepřovou s knedlíkem a bílé kafe s buchtou!“

„Chtěli byste tu být na Štědrý večer?“ měním námět.

„To bude zvláštní Štědrý den! Budeme na moři. Čekají nás!“

„Na plzeňské silnici…“

Škoda!

Velitel velbloudích oddílů

Poslal navštívenku a ve tři přijel, s paní a dětmi.

Štíhlý muž s monoklem, široké kalhoty, široké opánky na bosých chodidlech, velitel města, celé oblasti Touatu. Jen kosti a svaly, čtyřicetiletý, mimo to komandant velbloudích oddílů od Timimounu až k hranicím Súdánu.

Jeho žena, průsvitná a hezká, spíš pro život v Paříži než v Jižním vojenském území.

Jsou chladnější měsíce.

Koncem dubna odjede s dětmi do Francie.

Tak to tu dělají všichni, jen muž snese nesmírná letní vedra, šedesát na slunci a čtyřicet ve stínu.

Děti.

Dvě holčičky. Bílé a vážné.

Velitel, Capitaine de Fraguier, je typem chlapa v nejkrásnějším smyslu. To jsou ti s monoklem, jak jste je viděli na lodi, když pluli do Afriky.

Tam právem patří.

Do tichých zemí, kam přišli jako poručíci.

„Kdybyste dovolil, vy a vaše paní, pozvu vás na dnešní arabskou slavnost, je to v malé oáze za Adrarem. Asi tak sedm kilometrů. Můžete filmovat fantazii, budou tančit a střílet, je to nevídaně krásné, pojedete?“

Proč bychom nejeli?

Před malou chvílí mi oznámil Amu, že Angličané dojedou večer. Ale Společnost poslala právě telegram, že musíme čekat dva dny v Regganu, jede za námi další díl konvoje.

To je nemilá zpráva.

První starosti v písku

Rodina našeho velitele si sedla do vozu, my do minora a za námi vyjel čestný doprovod, vojenský jeep se dvěma mladými důstojníky a dvěma sluhy.

René si nabil pečlivě kameru a za malou chvilku letíme pískem.

Kola se boří, uzoučká pista končí brzy ve volné poušti.

Z dálky se blíží podivná expedice.

Stará pětituna, na ní domorodců jako vos.

Zapadli do písku, seskákali a všichni tlačí, metr po metru, jinak to tu nejde.

„Počkejte za chvilku! Budeme v tom taky!“ ztrácím náladu.

„Nemluv a nestraš! Uvidíš, co dělá v písku přední náhon!“ hněvá se René a doopravdy, sune se dobře závějemi.

Ale francouzský vůz teď zastavil. Dva tmaví boyové seskočili z jeepu a jdou hrabat kola.

Důstojníci jim pomáhají a René jede pro jistotu dál.

Zastavil na kusu tvrdé země.

Chvilku to trvá a pak se komandant rozejel, pokračujeme, sotva kilometr.

Minor se posadil do měkké mouky a zahajujeme zdravý trénink.

Potom jsme dali pod kola pokrývky, škoda, že ještě nemáme prkna.

Sedám si k volantu, chci trochu zabrat a zapomněl jsem, že vedle vozu klečí Andula a prohrabává písek pod karterem.

Letí jí do očí ostrá fontána zvířená předními koly.

„Tati, ty jsi zvíře!“ křičí Renda.

Minor má hrozný záběr na jedničku, kolo se zařízne jako cirkulárka.

„Pojď řídit!“

Ale nejde to vpřed.

I jeep se zahrabal, beznadějně visí.

Dřeme se dalších patnáct minut.

Sluneční kotouč klesá nad obzor a do vesnice je, co by kamenem dohodil.

„Dojdeme pěšky!“ řekli důstojníci.

Roztlačili jsme velitelův vůz, jsou tam děti a bude dobře, když projedou branou Adraru za světla.

Postupujeme proti umělé duně, ochranné hrázi s keříky na hřebeni.

Pod ní je osada, slyšíme jekot a divoký křik, teď třeskly pušky.

„Nebojte se!“ usmál se poručík. „To je berberská fantazie! Ale čekají na nás bílí otcové, znají se se šejchem a povedou nás!“

Berberská fantazie

Bílí otcové, misionáři.

Nepředstavujte si vyschlé poustevníky, spíš příjemné muže v nejlepších letech, s měkkými, jemnými plnovousy, zlatými brýlemi a s hlubokým mírem ve tváři a v očích. Škoda, že takové boží velvyslance posíláme jen k domorodcům do Afriky. Měli by chodit mezi bělochy a šířit nějaké lepší křesťanství.

Okraje dun už se naplno topí v ultrafialovém soumraku.

Bojíme se, že nebude světlo pro film a snímky.

Na umělé hrázi stojí hlídky. Před chvílí skončily v rovné poušti tradiční závody velbloudů a koní.

Bílí otcové nás doprovodí, je to jejich ksar, jejich vesnice, je tady dokonce malá kaplička s křížem.

Teď všechno tančí.

Veliký kruh, uvnitř muži s puškami a súdánskými meči, za nimi ženy, rozkolébané, na kraji mládež.

Uprostřed kola zuří souboj.

Dva bojovníci s tasenými meči, do toho výstřely, šílený zpěv, křik dětí, smích, ječivé tornádo zvuků, až jde mráz po zádech.

Jsme v malé kotlině, zalité zlatem.

Slunce je nizoučko, kreslí daleké stíny, opojuje nás úchvatný záběr.

„To si musím natočit!“ probouzí se René.

„Smíme tu filmovat?“ ptám se důstojníka.

„Snad ano, jsou tu misionáři, zkuste to, uvidíme…“

„Jak bych to, tati, rychle udělal, aby mne neviděli?“

„Sednu si, skoč mi na záda! Až s tebou vstanu, zmáčkni to a toč, dokud můžeš!“

Andula kryje manévr.

Za námi, těsně, tělo na těle, jsou vesničané, hlavně kluci.

„Tak pozor, jedeme…“

Vstal jsem s Rendou, sedí mi za krkem, mám co držet. Dal k oku kameru a několik vteřin se nikomu nezdá, že by nějací cizinci rušili tajemství saharského kmene.

Teď vykřikly ženy, žena vidí první!

Muži se ohlížejí, tanec vázne, bouří se mládež, kdekdo se k nám žene a písčitým náměstím se rozječelo divoké „Jujůůůů!“, nevíme, co to znamená.

„René, nech toho, ženou se na nás!“ vykřikla Anči.

„Ještě chvilku!!!“

Držím se statečně proti přívalu těl a povídám hloupě: „Nebojte se, to mají asi takovou radost!“

Neměli.

Bouře zesiluje a teď jsem povolil a klesla mi kolena.

Povolily nohy, René padá na zem.

Cítím ostrou bolest.

„Někdo mne bodnul!“

„Kam, tati?“

„Někam dozadu!“

„Dejte mi kameru a rychle pryč! Franku, René…“

Jsme sevřeni smečkou rozzuřených lidí, z fantazie se stala skutečnost.

Minuta, druhá a divoké „Jujůůůů“ se trochu ztišilo.

Do středu davu si rozhrnul cestu důstojný otec misionář. „Musíte odejít, rozhněvali se! Čekají na vás důstojníci, projděte za mnou, odvedu vás!“

Je tu šejch, starosta a klubko kluků se žene k duně, za kterou čekají vozy.

Důstojníci je drží v šachu, stálo to několik pohlavků.

Dole se tvoří v nádherném soumraku nový taneční kruh. Stoupáme hlubokým pískem, nohy se boří nad kotníky.

Ale už je tu klid, už vidíme vozy.

Z chladnoucích pouští fouká příjemný vánek, studí na kůži vysušené vedrem a v zádech mrazí, je to rychlá změna.

„Co se ti stalo? Kde to máš, co ti udělali?“ táže se s účastí Andulka, ještě rozechvělá rozčilením.

Teprve teď si sahám dozadu.

„Někdo mne píchnul nožem nebo dýkou!“

„Ukaž, já se ti na to podívám!“ prosí mne a teď vykřikla hrůzou!

„Franku, to je strašlivá rána! Máš rozpárané kalhoty po švu, shora až dolů! Je ti vidět…“

„To by bylo možné! Něco mi nejdřív jezdilo po zadnici a pak mne bodli!“

„Teče ti krev?“

„Ne, krev to není…“

Zdvihli přední kola jeepu, a když se hnul, tlačíme za ním minora.

Je chladno, studený písek tuhne a za malou hodinku vidíme ve tmě bránu do Adraru.

Chodit uctivě pozpátku

Sedm hodin večer.

Chceme se vykoupat a vyměnit šaty plné písku.

Díváme se na ruce zrudlé hrabáním a rovnáme bolavá záda. Andulka zjistila, že se jí přetrhly kalhoty v podobném místě jako mně.

„Jestli to takhle půjde až do Súdánu, pojdeme na pistě!“ praví spravedlivě.

„Ráno si koupíme sandály do písku, jako tu nosí důstojníci!“

„Proč myslíš?“

„Kdybychom pohřbili minora a museli šlapat do Gao pěšky!“

„Paní Ricchiero mi slíbila široké kalhoty, do písku, vymění mi je za moje skleněné perličky. Říká, že tu mají velikou cenu, já jsem za ně platila šedesát korun!“

„A co tu stojí kalhoty?“

„Patnáct set franků…“

„To je dobrý obchod, nestydíš se?“

„Proč bych se styděla! Slíbila jsem, že pošleme ráno do Prahy telegram, aby jim poslali hezkou panenku pro holčičku k Ježíšku. Tím to vynahradíme! Dojde leteckou poštou?“

„Určitě dojde! Ale poslyšte, děti, máme ty malé, krásné selky ve slováckých krojích, komu je dáme? Nechte je tady dětem!“ Jsme uprostřed hovoru a na dveře pokoje uctivě buší hnědý číšník.

„Monsieur! Máš tu návštěvu! Přijel důstojník, od komandanta. Zve tě na večeři, přijeli s vozem, čekají v hale!“

Tak to máme radost! – Je to jistě milé, když velitel města vám prokáže čest a pozve vás do domu.

„Co vaše kalhoty!“ leká se René.

„Umyjte si ruce a nějak to dopadne. Musíme chodit s tátou pozpátku…,“ rozhodla Anči.

Podivné názory našeho hostitele

Zdejší kraj, Touat, byl kdysi svěřen jedné skupině Šambů, čtenářů písku a hvězd.

To ještě věřily svobodné oázy, že zadrží severní příboj kultury. Automobily, strojní pušky, elektromotory a mikroskopy, důstojníky a bílé otce.

Dnes je tu klid a čtenářem pouště je řidič kamionu cestou na Gao.

„Jsem na to hrdý, že velím Touatu!“ vypravuje nám v domě za palmami příjemný přítel, pan de Fraguier.

Koberce, měkké závěsy na zdech, stůl skoro u země, vyšívané polštáře.

Neslyšně nosí bosý poddůstojník stříbrné misky a mísy.

„Vám to nic neříká, budete tu chvíli. Ale stejně mám radost, že nejste jako druzí. Někdy tu projdou novináři, Američané, Angličané. Přiletí z Alžíru, sednou si v hotelu, pijí u baru koňak, nudí se a ráno odletí do Gao. Sahara je nijak nezajímá, a přece je to úžasná země, znám ji tak dobře! Žiji zde patnáct let! Projel jsem Tanezruft a Velký Erg až do Hoggaru v sedle. Jsem meharista, z velbloudí jízdy, to je můj živel, poušť a pisty…“

„Nevzpomínáte na Evropu?“

Teď zvážněl a mlčí.

„Evropa!“ řekl po malé chvíli a to slovo mu jde těžko z úst, „Evropa prohrála svoji hru. My jsme tu zbyli jako samotáři, vojáci, inženýři, telegrafisté. Víte, že máte v Adraru krajana, radiotelegrafistu CGT?“

„Krajana?“

„Monsieur Koranda, bývalý cizinecký legionář. To ještě neznamená, že by to nebyl poctivý člověk. V Evropě máte zkreslené zprávy o životě v cizinecké legii…“

„A proč se k nám nehlásil?“

„Je velmi skromný! Tichý, plachý člověk. Pracuje tady už dlouho. Předtím byl v poušti, na nejhorších postech. Nemá rád společnost, to nepochopíte. Vzkážu mu ráno, aby vás navštívil. Kdy odjedete?“

„Zítra v poledne. Ale říkáte Koranda, Čech… Nemá rád lidi. Já se mu nedivím!“

„My tady žijeme zvláštním životem! Nečtu noviny a nemám v domě rádio, jen v kanceláři. Miluji čtvrtletní časopisy a nesmějte se mi, nemám kalendář…“

Nemá kalendář. Nenosí v kapse patentní diář s patentními vložkami pro patentní dny:

PONDĚLÍ:
7.00 – pošta
7.30 – konference oddělení 653, plán 7/359
8.00 – porada na ministerstvu průmyslu
8.45 – exportní konference
9.00 – …

To všechno nemá.

Ale pod okny mu voní tropická zahrada a v malém jezírku se leskne měsíc.

Kolem listy fíkovníků, nízké palmy, hradba opuncií, pak ještě palmy, stružky zavodnění, zeleninové zahrady, červené zdi Adraru a potom poušť, jenom poušť přikrytá hvězdami.

Je to docela jiný život z hlediska původní přírody. Vychová muže, kteří by zešíleli v kanceláři.

Ale nezemřou žízní, ani steskem, ani nesmírnou únavou, když budou měsíc ve velbloudím sedle nebo v zapadlé stanici, uprostřed Sahary, u rádia.

Tam by zase zešílel generální ředitel.

Spíš by to vydržel prostý člověk, náš zemědělec, zedník nebo šofér.

Nemají pod okny tropickou zahradu, ale chtěli by mít jednou rodinný domek a pod okny zahrádku s kralíkárnou.

Jsou poněkud podobni lidem z pouště, kteří vrtají studny v tvrdém vápenci a pak mají radost z první zeleniny.

Záchrana v zeměpise

Pan de Fraguier i jeho paní budou jistě přesvědčeni, že projevujeme v Československu nejvyšší zdvořilost tím, že chodíme pozpátku.

Už po druhé měníme místo.

Skončila večeře, pak bylo nutno přesídlit k černé kávě, k malému, nízkému stolečku.

Teď si máme prohlédnout rodinné památky.

To znamená, že jsme se s Andulou vztyčili, jednu ruku si držíme vzadu a druhou kyneme, aby šli hostitelé napřed.

„Až po vás! Après vous!“ doporučuji.

„Oh! Après vous! Až po vás, jste hosté!“ odporuje velitel, skutečný gentleman s monoklem.

Jsem pro přímou hru a nemohu za to, že mám díru v kalhotech!

„Franku! Co děláš, to je strašné!“ děsí se Anči a strhla mne zpátky.

Naše rozpaky jsou asi posuzovány jako slovanský zvyk v cizím domě.

René se chechtá a zvyšuje napětí.

„Byl bych opravdu rád, kdybyste nám věnoval ještě chvíli, drahý veliteli! Kdybyste nám vypravoval o zdejší zemi, o svých zkušenostech, o nádherném životě Sahariánů!“ pravím v úzkostech a cítím zřetelně, jak mi svěží vzduch z oázy proudí otevřeným oknem do kalhot.

Sedám si nedbale do lenošky.

„Výborně! To jsem opravdu netušil, že projevíte takový zájem o zeměpisné, geologické, národopisné a historické zajímavosti okresu Touat. Je vidět, že jste kulturní člověk…,“ potěšen praví hostitel.

Sedíme, Andula vzdychla s hlubokým uspokojením.

„Lid Touatu je prastarého původu a jako u všech saharských skupin i tady byste mohl daleko do minulosti sledovati míšení různých ras, vlivy válečných nájezdů, vznik a zánik nesmírně zajímavých civilizací, které se rodily a zase ztrácely v poušti, rodily v míru a hynuly v krvi anebo pouhým nedostatkem vody. Afrika je věčnou křižovatkou dějin, politických, náboženských i sociálních. Myslím, že ji čeká podobná úloha také v blízké budoucnosti, především na severu a na západě, kde je otevřena přímému vlivu Ameriky a Evropy…“

„Domníváte se, že by tu bylo válečné území v případě nové světové krize?“

„To bych si nepřál, alespoň ne tady. Máme dost práce s vrtáním studní, silnicemi a výchovou domorodců. Jsme tady trochu stranou, není spojení…“

„V Evropě se říkalo, v době minulé války, že jezdí Saharou spojenecké konvoje se zásobami a barevnými vojáky. Tvrdilo se, že byla postavena silnice z Colomb-Bécharu až do Gao, a dokonce železnice!“

„To není pravda! Byli jsme připraveni, že naši meharisté proniknou rychle do italských oáz, Ghatu, Brachu a na Murzuk…“

„Byl jsem v Murzuku…“

„Vy? Kdy?“

„1933…“

„Jak jste tam dojel?“

„V malém automobilu. Ještě menším, než je ten, co tu máme!“

„Konkurujete mým meharistům, to je neuvěřitelné! Bylo to přece rok po dobytí Libye!“

Bylo.

Italská vzpomínka

„Badoglio skončil svoji kampaň 24. ledna 1932. Šestnáctého září 1931 byl oběšen v Suluqu v devět hodin ráno starý Omar Muchtár…“

„Vy znáte tu historii? Je velmi smutná. Sehnali tenkrát k popravě 20 000 domorodců, museli se dívat!“

„Francie podporovala italské tažení…“

„To nemůžete tvrdit! Alžírská vláda pouze dovolila, aby se Italové zásobovali vodou z našich táborů, když táhli na Murzuk. Byla to svízelná expedice, vojáci postupovali těžce k jihu půldruhého tisíce kilometrů! Pustou pouští bez oáz a vody. Vyrazili koncem roku 1929 a 21. ledna 1930 dobyli Murzuk, klíčovou oázu Fezzanu.“

„Jak se díváte na italskou kolonizaci?“

„Měla mnoho kladů a mnoho záporů. Kolonizátor nesmí ztratit nervy!“

„Generál De Bono je ztratil dokonale! Chtěli to řešit fašisticky a mám dojem, že je na takové nápady Afrika příliš stará. To snese jenom sériový Evropan, takový režim. Co dokázaly černé košile v Africe? Na severu se dřeli kolonisté. Viděl jsem v Tripolsku italské statky a také civilní úřady měly dobrou vůli. Zkazili to vojáci v Libyi i v Habeši. Můžeme dneska omluvit bombardování moderních měst, ale nesmí se střílet na domorodce, ti za náš pokrok nemohou! Pamatujete, jak hnali v Cyrenaice fašisté domorodce k pobřeží?“

„Graziani…“

„Ano! Pálili do nich z děl a kulometů, vrhali bomby na pisty a na oázy, potom je zahnali za ostnatý drát a odváděli na robotu, na italské statky!“

„Vysekali palmy a zasypali studně, aby se nikdo nemohl vrátit! Zničit palmu, to je podle islámu smrtelný hřích, který Všemohoucí neodpouští!“

„Vy tedy říkáte, veliteli, že byla pista z Colomb-Bécharu do Gao v době války opuštěna?“

„Když jsme ještě věřili, před nešťastnou kapitulací, vyjely ze Súdánu konvoje senegalských střelců. Kamiony vezly muže, pěchotní výzbroj a zásoby. Ale cesta je těžká, bylo to příliš nákladné a potom přišla vláda ve Vichy. Byl konec. Zbyla nám jenom víra ve vítězství pravdy a generála de Gaulla!“

„A železnice?“

„Jedete z Alžírska do Súdánu? Jestli jen trochu rozumíte geologii a moderní stavební technice, poznáte, jak je to fantastické! Takové dílo by se rovnalo stavbě suezského průplavu nebo první železnice od Tichého oceánu k Atlantiku. Dnes není naděje!“

„Chtěli jsme mluvit o Touatu…“

Podivuhodný kraj a velbloud na černo

„Franku!“ šeptá mi Andula, zatím co nám bosonohý sluha dolévá kávu. „V životě jsem neposlouchala tak trpělivě zeměpis!“

„Vidíš, co udělají roztržené kalhoty!“

„Abych se přesně vyjádřil,“ pokračuje komandant, „oblast Touatu má asi 50 000 čtverečních kilometrů. Je to skoro čtyři sta rozptýlených vesnic a oáz, hrazených po starém saharském způsobu, mezi tím je několik opevněných měst. Území jde na severu až pod Velký západní Erg, nekonečnou záplavu písku. Na východě končí u plošiny Tademait. První zástupce francouzské moci objevil se tady roku 1860, v Timimounu. Tehdejší obyvatelstvo propadlo panice a žádalo o pomoc marockého sultána. Spojili se se zástupci senúských bratrstev, zuřivých obránců saharské svobody.“

„Senúská bratrstva bránila Libyi a Fezzan ještě v tomto století, proti italskému fašismu…“

„Správně! V Touatu byl a je odpor proti křesťanům. Když vám tady podá pravověrný ruku, otře si ji, aby se nepošpinil…“

„To jsme viděli u pana Doreta v kanceláři…“

„Ještě před lety nebylo možno vstoupit do In Salahu a do některých osad. Jsou nejen fanaticky věřící, jsou pověrčiví a trvalo to velmi dlouho, než s námi začali obchodovat.“

„Bez kulometů a ostnatého drátu?“

„Snad podrobíte civilizovaného člověka, ale nikdy nezlomíte Araba, Berbera nebo Tuarega z pouště! Jsou intuitivní. Ustoupí násilí, ale jen proto, aby čekali na svoji chvíli. Když ji cítí, máte dýku v zádech, vzpouru v celém kraji. Naše zdejší práce je generační, teprve v dětech dnešních lidí najdeme skutečné spojence, kterým bude možno svěřit administrativu a hospodářský život.“

„Jaký je tu hospodářský život? Nic jsme neviděli kolem pisty, jen kamení a písek!“

„Pista vám nic neřekne, nejde ,vodní linií‘. V Touatu skoro nikdy neprší, ale země je zavodněna soustavou bateriových studní. Jsou navzájem spojeny a rozvádějí pramenitou vodu do vesnic, polí, zahrad a datlových hájů. Jsou to podzemní saharské vodovody, sta kilometrů dlouhé a podle sklonu půdy zásobují studně. Takové terasové vodní soustavě tady říkáme ,fogara‘. Všimněte si studní na náměstí v Adraru! Vzduch je tu ovšem nesmírně suchý a rozdíly mezi denní a noční teplotou prudké.“

„Jak je tu teplo v létě?“

„Teplo? Tady je vedro, ohnivé vedro, můj milý. Moje žena a děti tu budou do konce března, pak jedou na sever. Od května do září máme denně 40 ° ve stínu, a když přiletí z pouště chamsín, je na slunci šedesát…“

„Prožil jsem ghibli, písečnou bouři na Messaudě. Teploměr ukázal sedmdesát!“

„Je to možné, vždyť kdysi hledali ve Fezzanu nejteplejší místo zeměkoule. Ale ptal jste se po úrodě Touatu! V naší zahradě, tady v Adraru, vidíte eukalypty, granátové jabloně, pepřovníky, olivy a nízké datlové palmy. Datlovníky v Touatu jsou nízkokmenné. Datle jsou hlavním vývozním zbožím, kromě tabáku. V osadách pěstují proso, pšenici a ječmen, začínají s bavlnou a henou. Masa je málo, to jste konečně viděli na dnešní večeři. Jen hubené skopové, nemáme krávy a velblouda koupí řezník jednou za měsíc. Prodává na černo, kdo to může platit?“

Dvě selky z Moravy a rozchod ve tmě

Rozloučíme se, je deset hodin.

Není pochyby, že tu vzniklo přátelství.

René chce vyřešit manévr odchodu, podivuhodnou zdvořilost Čechoslováků, kteří chodí pozpátku v cizím domě.

„Andulko a Franku, doufám, že dovolíte, abych dal našim vzácným hostitelům dva malé dárky pro dcerušky!“ ozval se najednou anglicky.

Madame i monsieur de Fraguier mají dobré vzdělání a mluví touto podivuhodnou řečí.

„Dárky?“ ptám se a zatím ještě sedím.

„Bude to malé překvapení z Československa! Ale prosím, vy půjdete za námi a já doprovodím naše přátele ven k vozu! Chci to odevzdat sám!“

„Fantazie mládí!“ raduji se nahlas a příjemný velitel i jeho žena jdou s tajemným úsměvem ven na terasu.

Chodí tam ve tmě pravidelným krokem barevný voják v turbanu.

„Franku, máme ve voze gentlemana! Zachránil čest vozu s kapesním motorem!“ nadšeně šeptá Andula a jde se mnou hrdě do tmavé noci, která přikryje bezpečně naši hanbu.

„Až se vaše holčičky probudí, řekněte jim, že přiletěly v noci vlaštovky z Československa! Přinesly jim pozdravení z nejhezčího kraje naší země, z jižní Moravy, k Ježíšku! Budou brzy Vánoce!“ mluví Renka a podává paní dvě moravské selky, krásně vyšívané, panenky na hraní, trochu radosti od nás.

Koupili jsme je pro někoho, kdo k nám bude na cestě milý.

Blahovičníky, olivy, granátové jabloně a datlové palmy, listy agáve, pepřovníky, chladná noc a voják v turbanu.

Radost našich nových přátel nemá mezí.

Komandant s monoklem, pán Touatu a velbloudích jezdců, tiskne barevnou hračku k srdci.

„Dáme jim je do postýlek!“ říká paní. „Budou se smát, až se probudí! Vy nevíte, jak je to tady těžké, aby se naše děti smály! Zdejší země je pro ně smutná, nemají si tu s čím hrát. Teď budou spát s českou panenkou v náručí!“

Pan Koranda čekal

Vede nás vojenský vůz, ne proto, že bychom zabloudili. Jen čestný doprovod do hotelu.

Na prahu mne zastavuje číšník.

„Někdo na tebe čeká, pane! Sedí v jídelně. Už je tu dlouho!“

V prázdné jídelně sedí jediný člověk.

Muž, ne z našeho světa veselých a neveselých lidí.

„Vy na nás čekáte?“

„Čekám na vás! Jmenuji se Koranda!“

„Vy jste Čech!“

„Čech. Ale už nemluvím česky. Rozumím, když poslouchám rádio z Prahy a někdo pěkně a pomalu mluví. Jsem tady třiadvacet let a v Adraru skoro čtyři roky. Byl jsem v legii, rozumíte…“

„Smím vám představit ženu a syna?“

„Znám vás jenom z rádia a z telegramů, které přijímám z Colomb--Bécharu. Paní a syn se budou zlobit, že jsem zapomněl mateřskou řeč…“

Podali si ruce.

„Pojďte se napít!“

„Já nemohu,“ omlouvá se náš noční host, „nejsem zdráv, nesmím pít. Je mi padesát let a v tom stáří už tady neslouží zdraví. Slunce, tropy…“

„Vzpomenete si někdy na Prahu, tam je teď sníh a mráz?“

„Praha! Než začala minulá válka, chtěl jsem se vrátit do vlasti, abych se stal zase Čechem, naučil se mluvit a našel tam přátele z mládí. Už jsem byl skoro na cestě, pak přišli Němci a teď je pozdě. Zůstanu na Sahaře, u rádia!“

Chytal v Ouallen olejovky

Má dobrý, český typ, širokou tvář, modré oči, řídké, šedivé vlasy.

„Jste ženat?“

„Nejsem. Radiotelegrafista se nemůže ženit. Služba! Většinu života jsem prožil sám v poušti, dávali mne do těch nejopuštěnějších míst. In Belbel, Ouallen, Bidon 5… V Bidon 5 jsem stavěl letecký maják, ten uvidíte, uprostřed Tanezruftu. V takovém místě vás nechají tak dlouho, až začnete ztrácet zdravý rozum. Pak tam přijde jiný. Pozdravujte radiotelegrafistu v Gao, ten přišel do Ouallen po mně…“

„Kde to je?“

„Na Tanezruftu. Tři sta kilometrů pod Regganem, skoro na obratníku Raka. Do Bidon 5 je potom asi dvě stě, jinak není nikam spojení. Byl jsem tam velmi dlouho a ten po mně vydržel několik měsíců. Pak prosil, aby byl vystřídán. Nikoho neměli, je nás málo. Pak najednou přestal vysílat. Poslali za ním. Seděl v bordji, na zemi měl prázdnou krabičku od olejovek a v ruce kus dřeva s nití a špendlíkem. Chytal ryby, ale už je zase zdráv! Pozdravujte…“

Strážce majáku

Pan Koranda, spíš monsieur Koranda, vysvětluje půl francouzsky a napůl česky, že jednou žil samoten skoro dva roky v nepatrném bodě v poušti.

U sudu s vodou a bedničky s konzervami.

Spal ve stanu, potom v hliněném přístřešku, vedle rádia.

„To se vám nikdy nezastesklo po domově, našich horách, řekách a vesnicích?“

Zesmutněl, neměli jsme se ptát.

Neví, jak by to rychle zakryl, a vysvětluje s dětinskou prostotou, že on a jeho kamárádi z pouště, odvyknou lidem.

Ani tady v Adraru nemá přítele nebo společnost.

Nezakryl vlhké oči.

Andula se dívá na protější stěnu a mlčíme všichni.

Krajan.

To je závažné slovo.

Má v sobě smutek, všude za mořem.

„Když jsem byl ještě doma, viděl jsem jednou na Slovensku pana prezidenta Beneše. Stál jsem až před ním a podal mi ruku…,“ končí monsieur Koranda a je nějak nutno, abychom se zase rozešli.

„Tak dobrou noc!“

„Dobrou noc! Budu o vás teď každý den slyšet, jak jedete k Nigeru. Ráno v 6.30, dopoledne v jedenáct a večer v sedm. Držte se, je to těžká cesta!“

* * *

Ospalý boy se domnívá, že nás ten podivný monsieur unavil.

Vede nás do pokoje s blahosklonnou shovívavostí.

„Jsou trochu blázni!“ říká důvěrně. „Poušť!“

Vichřice nad Regganem

Písečný vítr bije ze všech stran do stanice Transsaharské společnosti v Regganu.

Čekají asi netrpělivě.

Zdejší bordj, to je poslední sbohem.

Níž k jihu začíná Tanezruft, zvlněný hlubokým, měkkým pískem. Pak někde uprostřed horké plotny je nepatrný Bidon 5, a zase nic, až k súdánské hranici.

Z Regganu do Gao je tisíc pět set kilometrů, napříč Tanezruftem osm set.

Ještě jsme na pistě, hučí vichřice.

Letí nízko při zemi.

Vidíme sotva na dvacet metrů, na deset, na pět.

Rána pod vozem. Otřes a brzdy.

„Zastavte, hoši! Počkáme, až to přejde! V tomhle se nedá jezdit!“

„Začíná bouře, trvá někdy tři dny! Musíme dorazit do Regganu!“

Strkáme minora zpátky na cestu, kus po kuse, proti větru.

Zle se nám dýchá, žene se písek, stoupá teploměr.

Lapáme vzduch jako ryby bez vody a cítíme nesmírnou únavu.

„Shodil tě vítr!“ křičí René a leze do vozu.

„Jak jsme daleko od Regganu?“

„Tady někde vpravo má být oáza Sali a do bordje je potom čtyřicet kilometrů! Hodina jízdy!“

Písek nízko při zemi, slunce zmizelo a zase proniká, fialově červené.

Rveme se těžce s rozbitou pistou, voda v chladiči je blízko stovky.

„Jedu na rovině dvojkou…“

„Dej pozor na cestu! Kdybychom minuli Reggan, ztratíme se v poušti!“

„Kluci, nechte těch řečí, nebo si to vezmu do ruky sama!“ zlobí se Anči. „Co byste minuli? Za chvilku jsme tam!“

Dívá se kupředu jako dravec a drtí v zubech písek.

Řídí Renda, já hledám Reggan.

„Dej pozor, písek, závěje!“

„Projedeš to?“

„Mlčte!“

Je tu navátá závěj, kola se dusí, syčí, stojíme.

Ticho, jen přívaly horkého písku.

„Co teď?“

René si tiskne dlaně, rozbité od volantu.

„Sundejte prkna, já vyhrabu kola! A neseďte, škoda času!“ žene se Andula, kleká si k vozu zády proti větru.

Hrabe jak bagr, až je nám jí líto.

Návěj není hluboká ani dlouhá, pak si gumy pískly na palmových prknech a za okamžik se kolébáme dál, jako maličká ponorka utopená v bouři.

Stmívá se.

Oči na rychloměru.

„Už jenom pět kilometrů, podle mapy!“

Pět minut.

„Teď pozor, máme tam být. Hledejte světlo!“

Pista se rozlila do široké roviny, je tma, jenom světla vozu hledají nějaký opěrný bod.

Zeď, palmu, bordj.

Nikde nic, jen písek, ticho a noc, divoký vítr.

Brzdíme.

Vezeme magnesiové pochodně pro filmování v noci.

Svítí pět minut, velmi jasně.

Potom se na chvíli utišil vítr, je lepší rozhled.

Vyjeli jsme jako poslední, pozdě odpoledne. Bylo by to zlé, kdybychom nenašli Reggan.

Slyším tlumené údery.

„To je stabilní diesel! Motor!“

„Neblázni! Kde by se tady vzal!“

„Před námi! Reflektor!“

Do noci zasvítil bílý bod, jeden, pak druhý.

„Dávají signál! Skočte do toho! Za chvilku jsme tam!“

Dva bílé body střídavě hlásí ztracenou vartu, poslední stanici před pustinami.

Reggan!

Saharský přístav a postel pro chlapečka

Za jasného dne vypadá z dálky takový Reggan jako bílá škatulka položená v písku. Je níž než In Salah, směrem k jihu, vystrčen do nejhorší oblasti Sahary.

Zdejší pevnůstka má na bráně nápis:

BORDJ RENÉ ESTIENNE

Po objeviteli tohoto přímého spojení Súdánu se severem. Tady někde v okolí potom Estienne zahynul.

Řekněte „pevnůstka“, je to lepší než „hotel“, jakýpak hotel byste hledali tady, v mrtvé zemi!

„Myslím, že nám to začíná!“ říká vesele René a bliká světly, aby v pevnosti věděli, že jsme je viděli, že jsme tady.

„Co začíná?“

„Vzpomeň si! ‚Probijte se! Débrouillez vous…‘, heslo z minulé války. Říkali si to naši hoši, když ustupovali z francouzské fronty a probíjeli se ke Spojencům!“

„To ještě nic nebylo!“ hlásí vědecky Andula, „Jen malá zkouška! Počkejte, chlapci, co nás čeká níž! Ale nic se nebojte, já jsem s vámi! Dáme si zelenou? Mentholovou?“

Už jsou tu nějaké temné stíny, pak prázdné sudy, zbořené skladiště a pěkná cesta, označená kameny.

Na dvoře táboří Angličané a řidič Amu, vyjeli ráno.

Teď běží k nám, s nimi správce bordje, vedoucí mechanik a telegrafista.

„Bůh vás doprovázel!“

„Měli jsme o vás takový strach! Tak slabý vůz a venku je bouře! Jak se vám jelo?“ hrnou se dotazy.

„Jednou jsme viseli chvíli v písku, jinak dobře! A děkujeme vám, že jste rozsvítili!“

„Chtěli jsme svítit už po západu slunce, ale nešel motor, tady je to těžké! Pojďte se umýt, to je úžasná událost, tolik jsme o vás slyšeli! Máte nějaké přání?“ táže se správce, milý a příjemný muž.

„Ano – telegramy! Do Prahy, do Paříže a do Alžíru…“

„To dneska nepůjde, nemohu vysílat, pojďte si vypít aperitiv, já vám to vysvětlím!“ zve nás telegrafista, francouzský poddůstojník.

Zdá se, že naším rodinným nápojem se stane „ta zelená“, mentholová, ředěná poněkud minerální vodou.

Propoceni a špinaví jdeme do domu, krytého vlnitým plechem.

Tam ve dveřích stojí paní domu, správcova žena.

Zdraví se upřímně s Andulkou, pak se mnou, René je dosud u vozu.

„A kde máte chlapečka!“ vyhrkla najednou.

„Chlapečka?“ ptáme se nechápavě.

„Trnuli jsme tady s manželem hrůzou, že jste venku v písku s malým dítětem! Telegrafovali, že jedete se synem!“

Nevíme, co bychom na to řekli.

„Synovi je už jednadvacet…,“ připomínám jemně.

Paní sklesly ruce a volá číšníka, mladého Berbera.

„Musíme rychle upravit pokoj! Dala jsem vám tam dětskou postýlku…“

Děcko pije whisky a rádio mlčí

Je to báječný dojem, když najednou šlapete po pevné zemi, umyjete se, pustíte si sprchu a potom se rozložíte na železnou postel, tváří k palmovým trámům, propleteným rákosem.

Jste přitom sedm set dvacet kilometrů pod Colomb-Bécharem, hranicí severní civilizace.

Tři hnědí číšníci chodí vesele po chodbách, nosí příbory, talíře, karafy s vodou, a chcete-li, lahve alžírského vína.

Minerálka stojí sto dvacet franků, nedivte se! Každé zrnko rýže, konzervy, mouku, cukr, nápoje, všechno sem vozí kamiony ze severu.

Čtvrtý číšník, nechtějte nic ve fraku, mladý Berber v plátěných kalhotách, čisté košili, bos – čtvrtý číšník je nejpříjemnější.

Stojí za pultem z hliněných cihel, před nízkými stolky, hned vedle jídelny, v klenutém baru.

Chvíli se rozhlížíme v hale – nechtějte halu, jen čtyři stěny se závěsy měkkých pokrývek – díváme se na mramorové desky se jmény pionýrů, prvních dobyvatelů těchto končin.

René našel anglickou společnost – je ve svém živlu.

Muži poněkud zpustli, co jsme je neviděli. Neholí se, zarůstají do rezava, na pasech mají nože v pouzdrech, hrubé košile, šortky a lulky v zubech. Objevili whisky.

Je tu drahá, ale co člověk ví, jak přežije Tanezruft!

Tady se ještě můžeš napít, zítra ti bude dobrá teplá voda ze sudu!

Arab Amu mi horlivě vysvětluje, proč na nás nečekal.

„Písek přišel rychle, už jsme byli v Regganu! Ale byl bych ti jel naproti, našel bych tě!“

„Proč jste jim neřekli, že nemáme malé dítě, měli strach! Dítě pije whisky!“

„Ach, to máš tak! Nemluvím, když se mne nikdo neptá!“

„Chceš s námi večeřet?“

„Velká čest pro mne! Budu s tebou dnes večeřet, když mi slíbíš, že ty budeš se mnou večeřet na pistě, až vyjedeme! Už mám berana, suším kýtu! Ostatní maso jsem si nechal v Kerzazu! Jedeme přece do západní Afriky, tam je masa dost, v Bobo a v Bamako! A ženy, černé ženy!“ končí snivě.

Radiotelegrafista trpělivě čeká, kdy si vypijeme slíbenou sklenici. Potom omlouvá, proč nemůže vysílat.

„Kdybych zkusil příjem, vzduch mlčí. Projdu všechny vlnové rozsahy, nikde nic. My říkáme, že obsadily vzdušný prostor ,vlny ticha‘. Písek stoupá dva tisíce metrů vysoko, tře se a prosycuje ovzduší atmosférickou elektřinou. Z anténního kabelu přeskakují proti zemi tři centimetry dlouhé jiskry! Musím čekat…“

Krátké vlny a nebezpečná voda

Má tady dvě vysílačky, 25 W a 50 W. Pracuje třikrát denně, v 8.00, v 10.45 a v 17 hodin. Kdyby zbloudil kamion Společnosti nebo soukromý vůz, pak je nepřetržité spojení. Reggan volá každou hodinu Bidon 5 a Bidon 5 volá Gao v Súdánu. Podávají pravidelné zprávy ředitelství Sever nebo Jih. Vyjedou pomocné kamiony, vezou šest set litrů vody a devět set litrů benzinu, mechanika, palmové klády na vyproštění z písku, lopaty, ocelová lana, první pomoc a jídlo. Transsaharská společnost ručí úřadu Generálního guvernéra za životy všech lidí, kteří jsou na pistě.

Pokud sedí v dnešní divoké noci takoví lidé v Regganu, je jim dobře. Rádioví amatéři si je mohou zavolat na vlně 30 až 50 metrů denně mimo červen, červenec a srpen od 22.00 do 24.00 hodin, mají indikativ OCRE.

Gong zve na večeři.

Příbory leží na úlomcích kamene.

„Co je to?“ ptáme se Amu.

„Dřevo! Zkamenělé dřevo! Na Sahaře byly kdysi obrovské pralesy, než se řeky propadly do země. Kdybys měl čas, jeli bychom z Regganu do Aoulefu a na In Rhar. Je tam zkamenělý les a z tohoto lesa jsou kameny, na kterých máš lžíci, vidličku a nůž. Tvoje žena pije vodu! Dej pozor!“

Na stolech jsou karafy s vodou a voda v Regganu obsahuje magnesium.

„Já už jsem ji pila v pokoji…,“ přiznává se.

„Já rovnou z vodovodu…,“ René.

„Já taky z vodovodu!“ vzpomínám si.

„Umřeme, Amu?“

„To není jisté, že umřete! Neumřu ani já, protože ji piji celý život. Ale vám může otevřít střeva a všechny nemoci, které tam máte, dostanou sílu. Říkáme tomu ,maladie de Reggan‘, nemoc z Regganu! Pijte Vichy nebo víno, nebo naši vodu z kamionu…“

Zvenčí hučí bouře a neklidné elektrické světlo, přerušované nárazy dieselu, na okamžik zhaslo.

Je to znamení, jako tady všude, že za deset minut zhasne trvale.

Nafta je drahá a vozí se zdaleka kamiony.

Jděte spat!

Bere si zpátky svůj písek

Vichřice lomcovala okenicemi písečného hotelu celou noc.

Pak jitřní vzduch, trochu slunce a zima.

Třeseme se na lůžku.

„Tohle je Sahara? Zmrznu! Kde je René?“ budí se Andula.

„Venku! Vstal před sedmou, šel mazat vůz!“

„Proč mu nepomůžeš?“

Jdu ze dveří, vracím se pro těsné brýle a plášť.

Vítr žene proti obličeji ostrou vánici.

Ze slunce je podivné osvětlovací těleso, mléčná lampa. Krok za krokem jdu ven do pouště, chci vidět Reggan ve dne.

Bílá brána jako v marocké pohádce, nádvoří, za ním útočiště karavan.

Tuto pistu a tyto bordje s tenkými anténami mohl zbudovat jen národ pionýrů, moderní Sahariáni.

Jsou zaníceni pro svoje dílo.

Tady se nemluví o politice, noviny se čtou jedním okem a není důležité, co řekl Bevin, co soudí Truman.

Je nesmírně důležité, jak je právě zaváta pískem súdánská hranice, jak klesly prameny zásobovacích studní, zda se podaří odstranit vlnění silnic, kdy se začnou vyrábět lepší pneumatiky a kdy bude zase dost benzinu.

Vyšel za mnou správce, v širokém burnusu.

Vánice se točí kolem zdí, žene branou návěje, jako by padal sníh.

Vzduch se zdvíhá s novou silou, to jenom po ránu odpočíval, nabíral dech.

„Tady bylo před válkou letiště! Je pryč, písek…,“ křičí mi do ucha přítel.

Trosky benzinového čerpadla s můstkem a zábradlím, duté sudy.

Jdeme k jižní bráně bordje. Prohnuly se tam nějaké palmy u cesty, nedaleko je malá oáza.

„Dívejte se, sežere všecko!“ obrací mne ředitel k hliněné hradbě a staví se zády proti příboji písku.

Ukazuje zdi, vyžrané větrem.

Ukazuje železné tyče orientačních tabulí sehnuté větrem.

Ukazuje prohnuté antény rádia.

Trosky skladiště ošlehané jako útesy pobřežních skal.

„Poušť si bere zpátky svůj písek! Všechno, co jsme tu postavili, bordj, hotel, skladiště, dílny, je z písku a z vody! Sahara to chce zpátky! Pereme se s ní…,“ křičí.

Francouzská fantazie

V závětří pracují i v tom nečase arabští zedníci, zahalení po oči.

Lidé z oázy.

Architekti.

Míchají písek s vodou. Rychle ztvrdne na slunci a pak už se jen stříká hotová stavba na bílo.

Sbírají v okolí vápnité a solné hrudky, je to tu jediný spojovací materiál.

„Jak to vidíte, všechno postavili domorodci. Jen jim řekneme, co potřebujeme. Pracují rychle, čistě a kromě dveří, oken a několika kusů nábytku jsme sem nic nepřivezli. Všechno je z pouště. Ovšem, nesmí pršet… Stačil by jeden pořádný liják a z bordje, hotelu, skladiště a dílen by byla hromada bláta.“

U nás dobře nevíme, co je to francouzská fantazie.

Vidíme jen dnešní Francii a díváme se na ni z hlediska chleba, stávek a kurzu deviz.

Ale byla nějaká Francie předtím a bude nějaká potom.

Francouzskou Saharu civilizovali vojáci, administrátoři, inženýři, bílí otcové mnišských řádů, sestry v nemocnicích, lékaři, radiotelegrafisté a šoféři nákladních automobilů.

To všechno byli lidé tvůrčí fantazie.

Živil je intelekt průkopníků, kteří spí pod pískem dneška na kraji pouští.

Léčivý písek a naděje na start

Za jižní branou Regganu jsou dvě skladiště, CGT a M. N. – Mer-Niger.

Ten hnědošedý přízemní dům za letištěm, opuštěný a napolo sežraný větrem, byl rovněž postaven pro Mer-Niger, když projektovala železnici.

V čele maličkého nádvoří jsou dobře zařízené dílny se skladem součástek a pneumatik. Projdete jimi do domácí elektrárny a jste na velkém nádvoří před hotelem.

Ještě se staví nová budova pro řidiče a spolujezdce nákladních automobilů.

Zedníci z oázy vypalují v primitivní peci saharské vápno.

Nemají dříví ani uhlí. Sbírají v poušti keře a trsy trávy. Tak se také topí v kuchyni hotelu.

V létě je tu kolem poledne 60 ° Celsia.

Také na amerických pouštích je v létě nesmírné vedro.

Když pojedete podle mexické hranice z El Passo na San Diego, je to dál než z Regganu do Gao. Kdysi tu jezdily konvoje pionýrů v krytých vozech tažených dobytkem. Nepřepadávali je Tuaregové nebo lidé Šaamba, ale indiáni, z kterých se potom nestala arizonská policie.

Byli vyvražděni.

Také američtí průkopníci měli velkou tvůrčí fantazii, podívejte se, co udělali z té země za sto let!

Na Deming, Tucson, Phoenix nebo Douglas a Yumu vedou rovné betonové silnice, s turistickými stanicemi, benzinem, sprchami, ledovými nápoji a bezvadnou orientací.

Trochu nám vadí, že vybili indiány, a nemůžeme pochopit, proč nenávidí negry, svoje „barevné“.

Kdysi jim tu založili plantáže, pilně s nimi pracují a umírají v jejich válkách. Jejich bílí bratří neradi vidí smíšená manželství a veřejně se štítí tmavé pleti.

To nedělali nikdy Francouzi.

Jejich fantazie byla hlubší, ne pouze technická.

Nemají betonovou silnici z Regganu do Gao.

Starají se o pocestné v bílých bordjích z písku a z vody.

Teprve budoucnost ukáže, kdo byl moudřejší.

Ještě mi říká náš správce, že je za hotelem bazén na koupání.

Vodu přivezli v pětadvaceti kamionech, které jí sem dopravily z Adraru 50 000 litrů.

Bylo by tu možno založit lázně nebo sanatorium.

Sahara je únavná, ale nesmírně zdravá.

Nejsou tu zárodky rozličných nemocí, které nás trápí v Evropě. Rychle ztratíte choroby dýchacích cest, rýmu, kašel, bronchitidu.

Když nepijete magnesiovou vodu nebo nejste zvědavi na okolí některých solných bažin, do smrti nepotřebujete lékaře.

Správce ukazuje na zamlženou oblohu.

„Dívejte se! Písek jde vysoko! Při takové bouři, jaká je dnes, stoupá dva i tři tisíce metrů. Doletí někdy až do Evropy. Na ledovcích ve Švýcarsku je při západu slunce oranžový poprašek. Dlouho se nevědělo, že je to saharský prach. Dnes to píší odborné lékařské časopisy. Saharský prach je prý rozptýlen v ovzduší kolem švýcarských sanatorií a má příznivý vliv na léčení tuberkulózy. Obtěžuje, vnikne všude, máte drsné ruce, suché sliznice, pálí vás jazyk, bolí oči. Ale je zdravý, můžete si jím zasypat otevřenou ránu…“

Hlouček Angličanů pozoruje zamaštěného Rendu, který právě skončil prohlídku vozu.

Potom se dívají na kalné nebe a debatují, kdy vyjedeme.

Ani dnes, ani zítra.

Je to mrzuté, třebaže tu ještě mají whisky.

Ráno se trochu rozpovídalo rádio, telegrafista odeslal naše tiskové depeše a zjistil v Colomb-Bécharu, že byl druhý díl konvoje zdržen. Budeme propuštěni, když nedojede do pozítří.

Modlíme se, aby nedojel.

Konečně odjezd

Před polednem přišel telegram, abychom vyjeli.

Další vozy jsou příliš zpožděny a pan Gonzales zůstane v Adraru.

Je třiadvacátého listopadu, tři hodiny odpoledne.

Za čtvrt hodiny startuje první vůz konvoje, Arab Amu.

Za ním minor, tři kilometry, pak po třech kilometrech oba chevrolety.

Na první připevnili velkou britskou vlajku.

Muži ještě kontrolují zavazadla a střechy obytných kamionů, vyvažují kufry a lodní pytle. Klepou na sudy s benzinem a vodou, upevňují uzávěry, prohlížejí gumy.

Nemilosrdně pálí slunce, písek je jako tekutý oheň.

Etapu na Bidon 5 je nutno rozdělit jednou nocí v poušti. Je to 520 kilometrů, ale hned pod Regganem začne hluboký písek.

Nikdy se neví, kolik minut nebo hodin budete viset.

Amu pozval kapitána Arthura k našemu vozu a opakuje poslední pokyny.

„Máme rozestup po třech kilometrech. Když vidí jeden vůz, že je druhý v nouzi, má poruchu nebo se zapískoval, dojede k němu a zastaví. Zastaví tak, aby sám nevjel do písku. Na Tanezruftu se budete dobře vidět, je to nekonečná rovina. Nesmíme ztratit jeden druhého z dohledu, nehoda jednoho je nehodou konvoje. Někdy zmizí kamion v miráži, v horkém vzduchu. Čekejte chvíli, až se objeví! Nad miráží jsou někdy přeludy, hory, oázy, palmy. Jeďte dál! Je to vzduch, něco takového jako biograf…“

„My uvidíme fatu morgánu?“ ptáme se nadšeně.

„Vy tomu tak říkáte, ale někdy to svede člověka ze správné cesty. Proto o tom mluvím. Poslední jede pan kapitán Arthur, má zkušenosti z války!“

Teprve teď se nám kreslí obraz příštích čtyř nebo pěti dnů.

„Společnost ručí za vaše životy, ale nemůže ručit za vaše chyby!“ pokračuje šéf. „Jedete za mnou a já hledám směr, tvrdý písek a orientaci. Potkáte kusy staré pisty, ta je zavátá, někde se úplně ztrácí. Nenajíždějte do ní, zapískujete se! Na Bidon 5 jde množství kolejí, jezdí se tady už mnoho let a stopy se neztrácejí. Vy neumíte správně odhadnout, jak jsou staré. Jeďte za mnou! Hledám si pokaždé novou cestu, písek se mění, stěhuje a jedeme po velké bouři. Pak ještě něco! Když uváznete, zastavte včas, než se proboří kola! Nezničte motor, podložte prkna! Kdybyste konvoj ztratili, vraťte se po svých vlastních kolejích až do toho místa, kde byl naposled viděn. Tam čekejte, až pro vás přijedu, třeba den dva, pijte pomalu vodu! Přenocujeme, až naše měřiče naměří 120 kilometrů. Je tam plechový stan, roztrhaný větrem. In Salah, Bůh s vámi…“

Překládáme to pečlivě Arthurovi do rodného jazyka všech Angličanů.

Trochu se usmívá a připomíná, že jezdil v konvojích do Burmy v japonské palbě.

Zlé znamení

Je právě čtvrt na čtyři a rychlý White-Super vyjíždí branou na volné moře písku.

Chvilka vzrušení.

Díváme se na hodinky a zapisujeme stav měřiče: 4359.

Táhnu pomalu startér.

Nic.

Po druhé.

Po třetí.

Po čtvrté – motor mlčí.

„To je špatné znamení…,“ předpovídám a běží mi trochu rychleji srdce.

„Ale není, drahoušku,“ směje se Renda, „vyčistím kontakty nebo vyměním svíčky!“

Prohlíží svíčky a za námi startuje další vůz, chevrolet.

„Mám na vás počkat? Whaťs the matter?“ ptá se z okénka řidič.

„Go on! Jeďte, my vás dohoníme!“ mávl rukou Renda.

Zmizeli bez nás, konvoj se sype, ještě jsme nevyjeli.

Není to pro nás příjemná příhoda, snad je to přece zlé znamení.

„Nastartuj!“

Ani hlásek!

René se pouští do rozdělovače, Andulka sedí vzadu u plechovek.

„Za deset minut jsme venku na cestě! Je to nějaká maličkost, nebojte se!“ Škrabe pilníčkem dotyky rozdělovače, prohlíží kabely.

Mezitím vyjel i druhý chevrolet, kapitán Arthur.

Slibuje, že počká, když nedojedeme za půl hodiny.

Kolem stojí rozčilená skupina regganských usedlíků.

Ředitel hotelu, jeho paní, šéfmechanik, telegrafista, s nimi barevní číšníci, těm je skoro do pláče.

Renda neztratil hlavu.

Zabalil nářadí a sedá si do vozu s naprostou jistotou, že to chytne.

„Pusť mne k tomu, musí to běžet!“

Neběželo.

Teď už i náš nejmladší ztrácí klid a na hodinách je půl čtvrté. Prokletá smůla, hned na začátku!

„Co budeme dělat?“ ptám se bezradně.

Andula mlčí, mlčela až dosud a teď promluvila.

„Chlapci, nemáte zavřený benzin?“

Za necelou minutu jsme venku na pistě.

* * *

Jak dva body v dálce, britské vozy.

Na rychloměru pětašedesát, pak sedmdesát, země je zatím tvrdá.

Body se zvětšily, jsme nepoměrně rychlejší.

Pak ještě chvilku utíká pod koly nudná a horká poušť.

Jen chvilku.

Kamiony stojí!

Něco se děje.

Záhadná duna

Řekli nám, že pojedeme prvních dvacet kilometrů starou pistou, pak začnou nebezpečné závěje.

Jsme z Regganu sotva deset kilometrů a v blízkém dohledu leží kopec písku a pista v něm mizí, jako by vjely koleje do slepého tunelu.

Písečný přesyp, patnáct metrů vysoký a dobře sto široký, důkladná duna, o které nikdo nemluvil v bordji.

Britské kamiony bezradně zastavily.

Stojíme za nimi a na kraji duny se najednou objevil Amu.

Jde pěšky, mává rukama a něco křičí.

„To přinesla bouřka! Nová duna!“ vykládá rozčileně. „Pohřbila pistu! Musíte kolem!“

Pozorujeme dílo Velkého Ergu, tisíce tun jemného, zlatého prachu, který tu skončil velký let pouští a nouzově přistal právě tady, na tvrdé cestě mezi hlinitými stržemi.

Vtom dojel za námi pomocný kamion z Regganu.

Vyjeli se podívat, jak jde malý vůz, jestli se zařadil do konvoje;

Šéfmechanik André seskočil a bezradně mlčí jako my.

„To bude práce! To je nadělení!“ vzdychnul si potom.

„Půjde to proházet?“

„Nepůjde, na to lopaty nestačí, snad kdyby přijel z Colomb-Bécharu bagr! Musíme stavět novou pistu. Proč si to sedlo zrovna sem! Ale vy jeďte,“ připomíná, „v šest zapadne slunce a máte před sebou stodvacet kilometrů!“

Jeďte… kudy?

Amu poradil prvnímu Britovi, jak se má pustit přes ty vršky.

Hrabe se hlinou, motor naříká, teď zapnul náhon na všechna kola a po svízelném trápení dunu obejel.

Pak druhý, ten visel, všichni tlačili.

Jedeme poslední.

Maličký minor leze jako krtek, chytá spodkem, sune se hlinou jako směšný traktor.

Z Rendy bude specialista na špatné cesty. Drží kola v plynulém záběru, a když motor nemůže, domlouvá mu: „Tak vidíš, malej, tak se neboj, no – ještě kousek, už jsme tam!“

Jsme tam.

„Poslyš! Ten vozík pojede líp než můj White-Super!“ povídá odborně Amu. „Ještě jsem zvědavý, co dělá v písku, a to teď začne, jeďte za mnou! Když projedete první velikou závěj, pustím vás dopředu, kam, to ti řeknu! Jeď.“

Mouka

Do nedohledna pláž okrové moučky.

Jak to nazvat, to není písek do betonu, ostrý, hrubý.

Nohy se boří nad kotníky.

Velbloud na to má konstrukci, hůř se v tom sunou pneumatiky.

Vypouštíme vzduch.

„Jak je to dlouhé?“

„Asi tři kilometry!“ volá Amu.

Zastavil na tvrdém kusu solného škraloupu, kde může zabrat a rozhoupat kamion.

„Je to drzost, že jedeme do tohohle s předním náhonem,“ směje se Renda a nedočkavě čeká, kdy bude mít dosti místa pro rozjezd.

White-Super sténá, letí do otáček, teď mění převody, po druhé, pozor!

Teď zastavil. Mladý hoch v turbanu seskočil.

Hrabe zadní kola, ponořená až nad ráfky.

Amu dává rukou znamení, abychom počkali.

„Nebojíš se, René?“

„Nebojím! Projedu! Nejsem tak těžký! To je pro lehké vozy! Měli by tady jezdit v minorech!“

Už podložili pneumatiky a kamion zabral. Boy běží za ním, boří se v mouce a vleče těžkou palmovou kládu.

„Tak to zkusme! Co mi dáš, Anči, když to projedu?“

„Datli!“

„Ty máš datle? To jsem nevěděl!“

„Pro tebe všecko!“

Jedeme.

Přední kola zabrala na kousku tvrdého písku.

Trojka, dvojka, jde to pomalu, ale maličká škatulka běží rychle horkými peřejemi.

Počítám do sta, abych si uklidnil srdce.

Bojím se dřiny, je strašné vedro a potřebujeme síly na jinou práci.

Škatulka jede, mouka syčí pod podlahou.

Teď zapadla jednička a kola se točí na nízký plyn.

V tom je všechno, neprotočit, neztratit záběr.

Napjatá chvilka, ještě sto metrů.

Anči mne drží pevně za ruku, dívá se kupředu, René tiskne rty.

Padesát metrů.

Vozík poskočil, rychleji, dvojka, trojka a běžíme po pevné kůře.

„Datli!“ vzdychnul si René.

K mrtvému kamionu

Ticho, jen vzduch se jemně chvěje nad horkými kapotami automobilů.

Rozlitá jezera, jezera bez vody, je tu země přeludů a vzdušných kouzel.

Hnědý Amu se dívá k severu.

„Já tu počkám, jak projedou vozy Angličanů,“ povídá, „ale to, co jsem viděl, to mi stačí. Bál jsem se, můj boy taky, kde uváznete! Co potom s vámi? Můžete zapadnout až po nápravy, a jak dosedne vůz celým spodkem, co s ním? Ani tvůj vozík bych nemohl vzít do vleku, to v písku nejde, strhal bych spojku. Nemohu se za tebou vracet do závějí, to bychom třeba zapadli oba!“

Nesmírnou radost má Andula, div, že nám netančí kolem White-Superu.

První zkouška dobře skončila, minor jezdí v písku!

„Teď nemůžete zbloudit! Pustím vás kupředu. Podívejte se na měřič! Jeďte třicet kilometrů a vlevo u staré pisty spatříte kamion! Sedí v písku, je mrtvý. Měl těžkou poruchu, a tak co s ním? Vybrali motor a hlavní součástky, to uvidíte. Jeďte k němu a pak musíte čekat! Na shledanou!“

Na severu hučí ještě malé a nezřetelné chevrolety.

Už vjely do písku a teď slyšíme, jak váznou v násypech.

Studená voda a horká chvilka

Tanezruft má dlouhé a široké roviny, kde byste stvořili světový rekord.

Tam je rovný jako stůl, veliký stůl bez datlí a vody.

Hledáte bod, pevný bod pro oči, prostě něco.

Do dálky mizejí zaváté zbytky původní pisty a široko kolem jdou různými směry stopy pneumatik. Kdo jednou projel, najde svůj směr, kůra se prolomí a zaznamená, že někdo porušil její panenství.

Čas od času, asi po pěti kilometrech, vidíte prázdné sudy od benzinu, pokud je nesvalil nebo nazavál vítr.

„Bidon!“ řekne ten, kdo první spatřil takový orientační bod.

„Kolik je hodin?“

„Mám to spočítané,“ hlásí se Andulka, „jedeme dobře! Padesát průměr!“

Se silným vozem byste tu mohli zkusit největší rychlost, sto i dvě stě.

„Mám nápad! Zastav!“ probouzím se z tempa.

„Přihustím gumy, to se hodí!“

Anči si rovná záda na nedohledné rovině. V pravém slova smyslu. Položila se na písek a snad je to trénink na dnešní noc, budeme spát v poušti.

„Nelehej si na zem, je listopad…“

„Tady je jiný kalendář! Kolik asi bylo dnes na slunci?“

„Na teploměru ve voze skoro padesát!“

„Dejte mi nějaký hadr, udělám ledničku! Za chvilku se napijete studené vody!“ prosím.

V jedné láhvi máme zbytek červeného vína, to by se stejně zkazilo.

Do prázdné přelévám vodu z plechovky a balím ji do vlhkého hadru.

„Co to bude?“

„Láhev se přiváže pod přední sklo a vychladíme si vodu!“ Máme výklopná skla a za malou chvíli, na konci roviny, nalévám první doušek vody, snad ne tak studené, jak se pije v Praze.

Ale zde je to dar.

Polykáte zvolna, je to tak posvátné, chladný nápoj!

„Měli jsme si koupit kozlí vak!“

„A pít vodu nožičkou, zavázanou provázkem?“

„Počkejte dole, v Dahomey! Tady jsou aspoň studené noci, ale tam bude peklo!“

„Už kdyby bylo!“

„To máš pravdu! Co je to před námi, chlapci?“

„Závěje! Ale nebudou hluboké, to přejedeme trojkou! Když to tak půjde, tak si zařídím na Sahaře autodopravu!“ to mluví René.

Z tvrdého škraloupu vjíždíme do nového písku.

Kolem jde hřeben okraje pisty, teď pěkně znatelný v nízkém slunci.

„Přeskočím pistu, mně se to zdá vlevo pevnější!“

„Dej pozor!“

Přeskočil.

Andula letí do stropu a sténá pod tíhou spadlých plechovek. Má vedle sebe čtyři, po dvaceti litrech, osmdesát kilo.

Pod podlahou slyšíme zlověstný šustot, to brousí písek, sedíme spodkem, ještě dva metry a minor visí.

„Autodoprava…,“ prohodila Anči. „Pojďte hrabat!“

Visíme v korytě zasypané cesty, kterou se jezdilo na Bidon 5 před válkou. Stírám si z čela slepené vlasy a dívám se na bídných pět šest metrů, které nás dělí od pevnější půdy.

„Já to tu prošlápnu!“ nabízím se.

„Nic neprošlapuj, to si najde René! Jsi nejsilnější, budeš hrabat!“

Proč tak přísně?

Shodila prkna, náš palmový osud.

Lopatu. Vůz je v tom dokonale.

Odhazujeme písek, hrabu přední kola.

Na kůži mi naskočily první puchýře, bude jich více, než uvidíme Gao.

Renda podstrčil prkna, pomalu zabírá, prkna vyletěla, je v tom znovu.

„Takhle to nepůjde, musíme zdvihnout vůz! Přines hever a něco pod něj, ať se neboří!“

Zdvíháme pravou stranu natřikrát, podkládáme plechovky, pak levou třikrát, předek je volný.

Už není tak horko jako odpoledne, ale přece jsme zpoceni jako galejníci.

Vzduch vysušuje, rychle ztrácíte síly.

Prkna ve správném směru, podhrabat před nimi rovnou plochu, uvolnit písek pod karterem, pod zadní gumy podložit pokrývky, pozor!

Dva metry kupředu, hever, plechovky, prkna, dva metry.

Probijte se! Débrouillez vous!

Pak ještě dvakrát a pokus o rozjezd.

Tlačíme s napětím posledních sil, Andula upadla, minor jede!

Sbíráme pokrývky, palmová prkna a René mizí.

Teď se zastavil.

Je na ostrůvku solné země, čeká, až dojdeme.

„Takovou terénní vložku bych nepřál našim chlapcům při Šestidenní…,“ říká a dívá se dolů k jihu.

Z Alžíru do Súdánu a – Šestidenní soutěž!

Dlouhý, hrbatý stín běží chladnoucí pouští, prodlužuje se, je směšně daleký a nahoře z něho letí k jihu dvě prkna, jako hlaveň děla na věži tanku.

„Vidím nějaký bod a není to bidon!“

„Jeď k tomu! Když je to rozbitý kamion, jsme tam a čekáme na Angličany!“

Nedoletěli…

Na konci března nebo počátkem dubna přiletí do našich vesnic vlaštovky.

Na podzim, v září předešlého roku, zdvihly se společně po západu slunce a letěly k jihu, přezimovat.

Do střední Afriky, tak jako jiřičky, pěnkavy, drozdi, skřivani, kukačky, flotily čápů a další výpravy úžasných letců, které opravdu nezajímá, kde stavíme další letecké základny.

Rezavý kamion uprostřed poušti.

Sesul se do písku, černý vrak a teď tu straší jako spálený trojstěžník, pirátský pohřeb na skalisku.

Takové tmavé opěrné body vidí pravděpodobně tažní ptáci, když letí nad pouští k řece Nigeru.

Nemají smlouvu o záchraně v nouzi a nikdo se neptá, kolik pohonných hmot a pitné vody si vzali na tu dalekou cestu.

Živí je původní pohonné hmoty, teplý jih a potom severní země, kde budou milovat a vyvedou mladé.

Železný vrak a pod ním, v závětří, peří a kostřičky mrtvých ptáků.

Je to nesmírně smutné, nevýslovné, obrovský Tanezruft a na něm poutník, zavátý pískem, spálený sluncem.

Jeden z těch, o kterých píší básníci, že nesou štěstí do lidských domovů a jásají nad polem, čerstvě rozoraným.

Škoda, že ještě nikdo nenapsal hrdinnou symfonii ptačího letu nad pouští, širokou tisíc kilometrů.

Takový pták, který při tom spadne, nic neznamená pro naše jaro.

Nedoletěl…

Myška v poušti!

Zčervenala země a tvrdý písek s hnědými oblázky za chvíli vystydne. Zapadne slunce.

Angličané se asi zdrželi v písku, už jsme tu hodinu a marně čekáme, kdy na severu zabručí motor.

Vane příjemný větřík, ale v nesmírném, rovném nekonečnu se nepohne zvuk.

Až teď!

„Franku! Tady přeběhla myš!“

„Myš? Kolem dokola není stopy života, sta kilometrů! Z čeho by žila, jak by sem doběhla?“

„Dívejte se! René, Franku! Tady je! Maličká…“

Pár metrů před námi přeběhla myš, kratší než palec, do hněda žlutá, zaprášená, a zmizela v dírce v tvrdém písku.

„Saharská myš!“

„Snad vyskočila z kamionu, chtěla se třeba trochu proběhnout a ujel jí konvoj!“

Kdo to ví?

Ale potkat myš na poušti, to je příznivé znamení!

„Přinese nám štěstí!“

„Pojďte ji chytit! Dovezeme ji do Súdánu, tam je dost obilí, masa a jiných myší!“

Zmizela, už se neobjevila.

Ale večerním povětřím hučí tři motory, naši jedou.

Teď první přidal a dojíždí Amu.

„Jeďte dál! Asi po pěti kilometrech bude napravo sud, natřený bílou barvou, a daleko od něho jiný, červený! Projeďte správně mezi nimi! Je tam nevelké stoupání, ale hodně písku. Až vyjedete, hledejte pistu a podle ní dojeďte k plechovému stanu. Tam zůstaňte stát a dejte znamení světly, až uvidíte naše světla! U stanu spíme, na shledanou!“

„Chlapci, mně je tak divně horko a hned zase zima. Točí se mi hlava!“ svěřuje se Anči a zapadá do vozu, na svůj kousek místa.

„To je poušť a suchý vzduch! V noci se vyspíš a ráno ti bude dobře!“

Je skoro šero.

Balise 120

Balise, to je bóje, ale na poušti tak říkají orientačním sudům.

Jsou naplněny pískem, aby je nepřevrátil vítr, a čtete na nich vzdálenosti do Gao.

Je to zoufalé, když máte do Súdánu ještě tisíc pět set.

Tisíc, pak už jen pět set kilometrů.

Nebe se zasypalo hvězdami a číslo 4479 na měřiči vzdálenosti oznámí místo nočního tábora.

Posvátnou pustinou, přikrytou nocí, hučí žlutohnědý minor k jihu.

Andula spí.

Nějak těžce spí.

„Nechceš se napít, je chladná voda?“

Neodpovídá.

Pod koly šumí jemná mouka, jedeme dvojkou, jedničkou.

Nejde to, stop!

„Prkna!“

Hrabeme písek, do krve rozedřená zápěstí.

„S Anči nevyjedeme, musíme odlehčit vůz! Ať vystoupí!“

Nechce se vzbudit.

„Andulko!“ zkouší to Renda, „Vylez! Vylez ven z domečku!“

Nejde to.

Teď se najednou probudila.

„Kde to jsme? Proč se spolu hádáte? Proč tolik křičíte?“ mluví vzrušeně.

„My se nehádáme, co se ti zdá?“

„Frank má takovou velkou hlavu, co je s ním? Franku!!!“ křičí.

Svítíme jí do obličeje, je zarudlá, má vytřeštěné oči.

„Tobě se asi něco zlého zdálo! Pojď ven, musíme tlačit!“

Leze těžce z malého vozu a trochu ji vzkřísil chladný vzduch.

„Chlapci, jak dlouho spím?“ ptá se klidněji.

„Od toho kamionu až sem! Visíme v písku!“

„Tak já jdu hrabat…,“ kleká si mechanicky u vozu, ale potom se opřela rukama o zem.

„Je ti špatně?“

„Není… To přejde! Přineste prkna!“

Rozjeli jsme se.

Anči sedí a dívá se nepřítomně do tmy.

„Neblázni!“ zlobím se. „To je z vedra, točí se ti hlava! To byl poslední měkký písek, za chvilku dojedeme k balise sto dvacet!“

„Jaký písek?“ ptá se rozhněvaně. „Neříkejte mi, že je tu písek! Podívejte se na ty ovečky, pasou se v trávě, nevidíte? Zastavte! Kam mne to vezete! Vy mne chcete zabít! Zastavte a nekřičte na mne! Slyšíte…!“

Zastavujeme.

„Co je s ní?“ ptám se bezradně.

Podáváme jí kalíšek vody, ale už zase spí, hluboce spí.

„Proč má takovou špatnou náladu?“

„Jeď! Položíme ji do písku, přikryjeme, snad se z toho vyspí! Kolik je na měřiči?“

„4467…“

„Ještě dvanáct! Ty jeď podle kolejí, já se dívám na starou pistu, snad to najdeme!“

Mlčíme, oči ve tmě.

Nad jižním horizontem padá meteor dlouhou vzdušnou cestou.

Tříští se, zbyl po něm světelný prach.

„Tati, začne někdo bláznit z pouště?“

„Ano, ale ne tak rychle. Pojedeme Tanezruftem ještě dva dny, pak je Tessalit, potom sedm set kilometrů skalami a stepí k Nigeru. Máme před sebou pět dní jízdy pustinou, bez lidí, bez pomoci…“

„Bojíš se o ni?“

„Proč se ptáš?“

„Aby se nám nerozstonala, co tady s ní…“

„To by byla katastrofa! Lékař je za námi v Adraru, před námi v Gao! A vracet se nemůžeme!“

„Znáš naše lidi doma! Řekli by, že se nám rozsypal vůz a že jsme to svedli na nemoc jednoho člena posádky!“

„Lidé jsou zlí, to máš pravdu!“

Ještě pět kilometrů.

4475 na měřiči.

Poušť se rozjasnila, svítí měsíc a na solném povrchu se rozlilo stříbro.

Hvězdy jsou až nad obzor.

„Tamhle je bidon a za ním stan! Vidíš?“

„Jeď k tomu!“

Ve světlech reflektorů vidíme plechový úkryt, trochu sražený k zemi, kolem prázdné plechovky a střepy.

„Na střeše je dříví, rozdělej oheň, něco sníme!“

„Jak budeme spát?“

Zabrzdili jsme vedle stanu a Renda se dívá dovnitř, děrou, roztrženou nízko při zemi.

„Co je tam?“

„Nic, jen mrtví ptáci…“

„Ustelu si na písku, mezi stanem a vozem! Lehneš si ke mně?“

„Ne, vlezu do stanu, je mi zima! Uvař čaj, tati!“

Nebude víc než pět nad nulou, na teploměru ve voze je sedm.

Rozdíly mezi denní a noční teplotou jsou prudké. Tanezruft vychladne jako plotna, pod kterou se přestane topit. „Měli jsme ji poslat do Gao letadlem!“ uvažujeme.

„Ta by neroztrhla partu, znáš ji!“

„Kdo je kapitán?“

„Já jsem kapitán!“ ozvalo se z vozu.

„Andulko! Ty jsi živa?“ letíme k ní.

Chvíli se na nás nejistě dívá a potom vykřikla:

„Já jsem kapitán a já tady poroučím! Slyšíte!“ Rozčiluje se. „Co to se mnou chcete udělat? Co jste si to říkali? Pamatujte si, až přijedu domů, tak budu mít malou, černou holčičku a budu jí říkat Sášenka! Alexandra!

A ta mne nedá, rozumíte! Vy jste oba stejní! Já vás mám tak ráda a vy mi ubližujete! Jděte pryč! Máte hlavy jako strašidla!“

Horečka.

Ztratila síly, uklidnila se a zase spí.

Z východu fouká studený vítr s písečnou krupicí.

„Až přijede Amu, tak se s ním poradíme. Možná, že ji odvezeme přece jenom zpátky, ještě je čas! Co když má nějakou zlou infekci?“

„Nechceš jí dát teploměr?“

„Darmo bychom se lekli!“

„Úžeh nemá, nosí přece přilbu a na malárii je brzo. Kde by ji chytila?“ uvažujeme dál.

Je nám jí nesmírně líto, ale jsme sami, docela sami, jen maličký tábor na poušti, osvětlené měsícem.

Mezi vozem a stanem je úzké místo, rozkládám si tam kus pokrývky. Pak ležím proti nebi, přemýšlím a René se dívá na sever, kdy spatří světla. Ztratili jsme chuť na jídlo a na teplý čaj.

Dobrá hvězda

Nebeské hodiny ukazují půlnoc.

Souhvězdí Velkého vozu září nízko nad obzorem a Severka jiskří v růženci světů, kterým je jedno, jak žijeme na zemi zničené zlobou a nenávistí.

Tady jsme taky tak trochu ve vesmíru.

Orion, Plejády, modrobílá Vega, vzdálená dvacet šest světelných roků.

Chtějte tu proslovit politickou řeč, rozbouřit davy, probudit trusty, roztočit kola, budovat mír a po něm válku, pro příští mír!

„Tati, já vás mám tolik rád a třeba nás čekají velké starosti. Můžeme uváznout, ztratit směr, budeme třeba sami v poušti, s nemocnou Andulou. Ty ztratíš nervy, máš mnoho starostí. Nezlob se, potom budu jednat…“

„Jak to myslíš?“ ptám se ostře.

„Dovezu vás oba do Gao!“

„Dobře! Stává se z tebe chlap. Věřil jsem tomu celý život, že jednou spolu pojedeme. To jsi byl ještě malý hošíček, chodil jsi do školy a já jezdil po světě s tvou matkou!“

„Tati, viď, že teď asi na nás myslí, má ráda Andulu, mne i tebe…“

„Myslí, tomu pevně věřím. Má nohy na zemi a hlavu v nebi jako my tři. Je to tak mezi dobrem a zlem, duší a tělem. Dobří lidé mají tělo na zemi a duši na nebi, na obloze. Doprovázejí jiné hodné lidi, jsou s nimi spojeni a dávají jim sílu. Je to taková velmoc, která nakonec zvítězí. Je to dobro, je to pravda.“

„A špatní lidé?“

„Mají na zemi tělo i duši…“

„Ty věříš v Boha?“

„Pevně věřím!“

Zabalili jsme se do teplých plášťů, ležíme spolu proti obloze, čekáme na konvoj.

„Někdy jsem na tebe, tati, zlý, nezlob se, ty to potřebuješ! Jsi někdy jako malé dítě! Provedeš veliké věci, ale kdybych tu nebyl, tak nedojedeš!“

„Je to moje devátá velká cesta. Kdysi jsem takhle ležel na pampách, v Kordillerách, v Arizoně, ve východní Sahaře. Je to žízeň, velká žízeň…“

„A co děláš, když si nevíš rady?“

„Dívám se do nebe a někdy si najdu nějakou hvězdu a věřím, že mi dá znamení…“

„Znamení?“

„Ano! Najednou je větší, svítí jasně a modře a potom přeletí po nebi létavice…“

„A myslíš, že přeletí?“

„Zdá se mi to. Začínám věřit, že to dobře skončí…“

Pod severní oblohou zahučel motor a ve velké dálce svítí nad pustinami široká, bílá záře. – Jedou.

René zapálil magnesiovou pochodeň.

Náš noční tábor

Měli starosti.

Druhý chevrolet jede jen zvolna, ztratili několik hodin v písku. Teď rozkládají po poušti pokrývky, hoří dva ohně.

„Kde je vaše paní?“ ptá se kapitán Arthur.

„Ve voze, spí. Má horečku, mluví z cesty a máme obavy, co s ní bude!“

„Nechte ji spát, to jsou horečky z pouště! Nechcete chinin?“

„Zatím ne, spí…“

Vtom klapla dvířka.

Anči stojí před vozem, opírá se a potom si sedla k nám. Naříká na prudké bolesti ve střevech.

Za americkým kamionem hoří třetí oheň a nemluvný boy připravuje večeři pro řidiče Amu.

Z gazelího měchu nalil vodu do hrnce, roztrhal sušené maso, přidal koření, cibuli, česnek, sůl, oloupal několik bramborů. Vítr spojil dvě protichůdné vůně, západ a východ.

Anglické konzervy a podivuhodný zápach vyschlého skopového.

Andulka se dívá unaveně na tábor, který připomíná doby pionýrů.

Pomalu se probouzí z horkého podvědomí, ale potom se znovu navrací do horečných myšlenek.

„Kde je René?“ ptá se vyděšeně. „Co se s ním stalo! On tam zůstal!“

„Tady sedí, podívej se!“

„Ne, zůstal na pistě! Odvez mne k němu, lehnu si vedle něho! A rychle! Ať tam není sám! To je všecko proto, že jste na mne tak křičeli…“

„A co jsme křičeli?“

„Nejdřív jste byli daleko na poušti, jen jako dvě mouchy. Pak jste šli ke mně a já jsem se vás tolik bála! Proč mi to děláte! Já to s vámi tak dobře myslím! Byli jste čím dál tím větší a křičeli jste ,Hrabej! Hrabej!‘ a já už nemůžu hrabat, Franku, co se mi to stalo…“

To už ji hladí také René a kapitán Arthur odešel ke svým lidem. Vypila sklenici vody, pak trochu koňaku a dala se do smíchu.

„Já vám asi říkám pěkné nesmysly, viďte! Lítá mi to v hlavě, jedna radost. To přejde, počkejte ráno, mějte se mnou trpělivost! Kde je Amu?“

„Vaří večeři…“

„Proto…“

„Proč, proto?“

„Mrtvola!“

„Jaká?“

„To se mi taky před chvilkou zdálo. Že ležím na poušti vedle mrtvého Araba. A nebyl to Arab…

„Co to bylo?“

„Sušené skopové! Pozval nás na večeři…“

Spolkla chinin.

„Lehneš si s námi vedle vozu?“

„Ne, nechte mne v domečku, já se tam skrčím a uvidíte, že se z toho vyspím! Nemějte strach, já něco vydržím! Přece vám to, kluci, nezkazím. Kdo je tady kapitán?“

René ji doprovodil do vozu a pečlivě zabalil do pokrývek.

Jak se na to dívá Amu

Veliký kapitán, pán pouští a moří, otočil zatím hvězdy k západu.

Teď sedíme v písku, za kamionem.

Je zima, hledáme závětří a boy vaří na ohni sušené maso.

„Cítíš, jak voní?“ libuje si Amu. „Slíbili jsme si v Regganu, že tě dnes pozvu na večeři já! Chceš se něčeho napít? Mám tu láhev kořalky!“

„Ne, nechci… Děkuji!“

„To je správné! Ani já nepiju, když jsem na pistě!“ odpovídá Amu a má velkou radost, že sedíme s ním, že s ním budeme jíst, že nejsme protivní běloši.

Ale vrací se k rozumné životosprávě.

„Musíš pravidelně jíst! Když nepracuje žaludek, nepracuje motor. Někteří lidé mají z pisty strach, může se moc věcí přihodit. Začne tě něco zlobit na voze, a než k tobě přijedou, uschneš hrůzou! Ty – já ne! Taková nálada se může zahnat koňakem nebo červeným vínem. Ale to je špatné, velmi špatné! Radím ti, nepijte, ty ani tvůj syn, zde ani dole, u rovníku! Bere to síly a zdravé názory…“

„A jaké máš názory?“ ptám se tedy.

„Já, pane? Tobě to mohu říci. Myslím si, že jsem dobrý chlap. Nahoře řeknou – ‚bláznivý Arab!‘ Ale dají mi kamion za milion franků. Teď tady dolů až k řece Nigeru je obrovská země, mohu se ztratit! To neudělám, jsem velice čestný, to možná poznáš!“

Boy nabírá omáčku s kusy masa, maso je tvrdé a koření pálí, nejde to dobře do žaludku.

Pijeme vodu z gazelího vaku, teď v noci je studená, snad až příliš.

„Šetři si žaludek, byl horký den a za chvíli uvaří můj boy čaj!“ radí Amu.

Plameny ohně jasně osvětlily číslo 652 na dveřích amerického vozu.

„Kolik má Společnost kamionů?“

„Několik set, ale ty jezdí většinou v severních oázách. Jen nejsilnější vyjedou na Gao. Můj, to je náš nejrychlejší vůz…“

„Tvůj vůz! Chtěl bys mít někdy vlastní kamion?“

„S tím bych si, pane, dobře poradil! Víš, co to znamená, když dovezeš ze Súdánu pět nebo deset tun zboží? Káva je tam dole za pár franků, dost rýže, koření, to jsou zisky! Jen kdybych naložil živá zvířata, prasata, pane, víš, co je to prase, živé prase v Colomb-Bécharu?“

Jak se zdá, nejsou to jenom cestovatelé a reportéři, kteří se mohou pochlubit, že přejeli Saharu.

I prase.

Ale Amu má názory.

„To je tak!“ vypravuje nad hasnoucím popelem. „Dívej se na to jinak! Tady ty země jsou přece naše, afrických lidí. Máme Francouze rádi, ty, kteří tady s námi pracují. Takový úředník nebo lékař nemá víc než černý poštmistr v Súdánu. Ale nemáme rádi Evropany, kteří tu chtějí rychle zbohatnout a pak zase jedou, rozumíš mi?“

„Rozumím, Amu, víc, než si myslíš…“

„My tady umíme žít a pracovat. Víme si rady, jak jíst, jak spát a jak se strojit, to je důležité. Ale země jsou bohaté a lidé chudí. Všude je mnoho bídy a hladu. Tvá země je taky malá a chudá, vím, kde to je. Znám několik Čechů, s tím jedním jste přece mluvili v Adraru. I tebe mám rád, tvoji ženu a syna, protože tady se mnou sedíte na poušti. Jíš se mnou a cítím, že si mne vážíš. Jste jiní než druzí. Pro tebe nejsem bláznivý Arab…“

Potom se podíval do tmy, k jihu.

„Mám v nose poušť, ale nemám milion franků. Nikdy si nekoupím takový kamion, abych tu mohl jezdit sám. Je to škoda, vydělal bych mnoho peněz!“

„Co bys dělal s velkými penězi, Amu?“

„Zařídil bych si v Colomb-Bécharu autodopravu nebo velké dílny. Ale nemluvme o tom, to je hloupost! Nebudu mít nikdy velké peníze!“

„Amu, co říkáš naší paní? Má horečky, prudké bolesti, bojím se o ni!“

„To vím, pane! Pila vodu v Regganu! Zítra jí bude ještě hůř, dovezeme ji do Bidon 5. Pak přijde třetí den, ten je nejhorší. Možná, že to nevydrží, to poznáme. Budeme v Bidon 5 celý den, zůstanu s vámi, jak jsem ti slíbil. Když vydrží…“

„Čemu říkáš vydrží?“ zoufalá otázka.

„Ta nemoc z Regganu někdy špatně skončí. Je tvoje žena choulostivá?“

„To není, je velmi statečná!“ pravdivá odpověď.

„Pak neměj strach! Bude jí velice špatně, bude mít horečky ještě týden. Ale to uvidíme v Tessalitu, na konci písku, za tři dny! Teď máme jiné starosti, jsme na pistě.“

„Kde je lékař?“

„Až dole v Gao, v Súdánu. Musíme ji tam dopravit, dostane chinin a Stavarsol!“

„Jak je daleko do Gao, Amu?“

„Asi tisíc čtyři sta kilometrů. Jez maso a nemysli na to!“

Mlčím.

Pak se Amu vzpamatoval.

„Neměj o ni strach, to nemocnému škodí! Tvůj strach padne na něj a bere mu síly! Jsme všichni v rukou božích, jsme na pistě! Stane se, co se má stát!“

Zima proniká do těla. Leháme si na písek vedle vozů.

Ráno v pět třicet

Bolí mne zmrzlé tělo, byla velmi chladná noc.

Dívám se na unavené nebe, blednou souhvězdí a za chvíli se na východě rozjasní.

Skutečnosti.

Plechový stan v poušti, malý automobil, konvoj a pista z Alžírska do Súdánu.

„René! Spíš?“

„Co je?“

„Pojedeme!“

„Kam?“

„Do Gao!“

„Počkej! Tady neprojedeme!“

„Kde?“

„Tady…“

Hledá otvor ze stanu a také se vrací ke skutečnostem.

„Kde je Andula?“ vzpomněl si náhle.

„Ve voze. Pomáhal jsem jí aspoň dvacetkrát, má prudké bolesti!“

„Je jí špatně?“

„Zle.“

Svítíme jí do tváře.

Pravidelně dýchá, má rychlý, ale pravidelný tep.

Teď se probudil Amu.

Několik třísek a trochu dřeva, oheň.

Teplo.

Hřejeme si studená kolena.

„Za hodinu začne svítat. Máme těžký den, čtyři sta kilometrů do Bidon 5. Dojedeme pozdě v noci!“ mluví tiše Amu a proplachuje si plíce první cigaretou.

„Jaká je cesta?“

„Zlá… Tvrdý a měkký písek, nekonečné roviny. Ani studna, ani palma, oáza nebo bled. Velké Nic, můj pane! Dejte pozor na slunce, neodkrývejte si hlavu! Vypálí oči, noste černé brýle!“

„Jak pojedeme?“

„Když to půjde dobře, budeme v poledne uprostřed cesty. Jsou tam trosky malého bordje, říkali tomu místu Bordj Weygand. Je tam ještě několik prken, můžeš si vzít dříví na oheň. To snadno najdete, ale pak pozor! Na východ běží několik kolejí na Ouallen, nesmíte zbloudit! Je to zrovna na obratníku. Pak není zase nic až do Bidon 5.“

„Pustíš nás napřed?“

„Pustím, když mi slíbíš, že budeš jednat jako muž. Zavřou mne, kdyby se vám něco stalo, a já jsem dobrý člověk. Věř, dobrý!“

Před svítícíma očima malého vozu rozkládáme mapu. Minor se tedy dívá s námi, kudy dnes pojede, a René mu to přátelsky vysvětluje.

„Dívej se a poslouchej! Když budeš hodný, dojedeme dneska doprostřed Tanezruftu! Ukaž, co umíš, máme nemocnou paničku a vezeš ji k doktorovi. Nesmíš nás zklamat, jednej jako muž!“

Svítá.

„Tvůj syn řekne kapitánovi Arthurovi, co já říkám francouzsky tobě!“ žádá Amu. „Vyjedu první, tady byste nenašli směr. Až vyjde slunce, pustím tě napřed a pojedeš přesně deset kilometrů. Tam zastavíš. Začne velký písek! Když přejedete, smíte dál!“

Omyli jsme Andule obličej, je skoro v bezvědomí.

To nerozhoduje.

Gao.

Dva metry za hodinu

Záplava zlatého světla.

Ohnivý bod, potom velké, slavnostní slunce.

Škoda, že tu není nějaký malíř příhod nebo geniální dramatik, který by viděl všechno v ničem, v ničem na zemi a všechno na obloze.

Deset kilometrů.

Před námi mouka, projetá hlubokými stopami přetížených obrů.

„Tati, do toho se zaboříme po střechu…“

„Jeďte, dokud můžete! Pustím vás napřed, ale nemohu v tom zastavit. Kdybych se zabořil, ztratím kamion. Podívejte se na svíčky a profoukněte karburaci! Vypustím pneumatiky, vy také jeďte na bačkorách jako já! Tři čtvrtě nebo půl atmosféry, jinak to nejde! A dívejte se!“

Kreslí v písku.

„Musíte si hledat svoji novou cestu, kolem starých kolejí. Kdybyste přejížděli starou kolej, křižujte ji napříč v největším možném úhlu a jeďte rychle, co to jde, druhou, první rychlostí! Potom zase na malý plyn, aby se kola neprotočila, aby vás písek udržel! Ale syn jezdí dobře, to jsem viděl za Regganem, projede rychleji než já. Víš…,“ usmál se, „tady má každý řidič kamionu malou duši a rychle si opakuje súry z koránu… Já taky. Jedeme!“

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé…

Dokud si tohle nezačnete šeptat, neříkejte, že vám někdy bylo zle.

„Počítej kilometry!“

„Protáčejí se kola, měří to víc…“

„Mlč! Počítej!“

Nekonečné moře.

Suneme se vlnami, mouka syčí pod podlahou, cítíme ji pod chodidly.

Rozježděné pásmo je široké dva kilometry a René se pomalu vypracoval k levému kraji. Načíná svoji, panenskou stopu, směšně úzkou proti hlubokým příkopům vyhloubeným koly sedmitun.

„To mi to jde, co?“ chlubí se nevesele.

Chci se nějak uklidnit a počítám do sta.

Už v tom plaveme jen krokem, písek teče proti vozu jako líný rybník.

„Fuj!“

„Drž se!“

Trochu se to rozjelo, řvou otáčky, skříply převody, dvojka! Zaplať pánbůh…

Deset kilometrů, jsme v půlce.

„Tady je zbytek staré pisty, vidíš, ten hřeben! Já to zkusím z druhé strany!“

„Jeď svou stopou, zaboříme se!“

„Nezaboříme!“

Vlevo je hřeben zasypané pisty, utopila se v mouce, už dávno.

Amu je před námi asi dva kilometry, slyšíme řvaní jeho motoru.

René šilhá po pistě.

„Neskákej do toho, buď rád, že jedeme!“ radím.

„Mlč, vím, co dělám!“

Nahoru, dolů, slyšíme bolestné sténání.

„Zabijeme Andulu! René!“

„Mlč!“

Půl metru hluboká závěj.

Hrneme písek, ještě chvilku, víc, motor nemá sílu. Dva válce. Chci vyskočit ven a tlačit, nemohu otevřít dveře.

Sedíme celým spodkem.

Dost!

Zoufalé ticho.

Daleko před námi hučí kamion, vyletí do otáček, sníží hlas, pere se s moukou.

„Co budeme dělat?“

„Co byste dělali!“ ozve se zezadu slabounký hlásek. „Pojďte hrabat. Kluci, vy jste zbabělci!“

„Andulko! Ty jsi zase živá?“ řekl někdo.

„Jsem, kluci, ale v hlavě mám blázinec. Takový cirkus jste neviděli! Říkala jsem vám nějaké pitomosti?“

„Ne, spíš…“

„Proboha! Kde máte kufr s korespondencí?“

„Proč?“

„Letecké papíry, a honem! Pusťte mne z vozu!“

Pak spolkla první opiové kapky.

„Je ti hodně zle, Anči?“ ptám se soucitně.

„Neptejte se! Úplné Bikini, požár atomů! Máte dost těch papírů?“

„Dost. S francouzským textem a zpáteční adresou do Prahy!“

„Otevřte!“

Ale je tak slabá, že ji musíme podpírat, písek se boří pod kotníky. Už se nemůže sama postavit.

„Počkejte, já se udržím,“ protestuje, a když jsme se dali do hrabání, chce pomáhat.

Upadla a leží v písku.

Renda prošlapuje oranžové závěje. Nic víc než dva tři metry za hřebenem zasypané pisty.

Hever, plechovky, lopata.

Stoupá slunce.

Daleko za námi vjely asi do písku anglické chevrolety. Motory sténají, nic není vidět, jen zvuk se hlásí, technické dueto rozežhavených výfuků.

„Tak to zkus…“

Zkusil. Půl metru.

Nová dřina.

Lopata, hever, plechovky, prkna.

Kola spadla s prken.

Díváme se hladově na pevnější půdu, tři kroky před námi, jak tam dopravit vůz!

Bude devět hodin, už se dřeme půl hodiny.

Proházeli jsme novou cestu a vypustili všechny pláště na nepatrný tlak.

Metr.

Na severu se objevily chevrolety a teď jeden stojí – to bude horší, sotva se s nimi sejdeme v poledne u bordje Weygand.

Anči leží na písku, přenesli jsme ji blíž k vozu.

Půl metru, bude deset hodin.

Maličký vůz sedí ve staré stopě. Jdeme pro nemocnou a pokračujeme k jihu.

Konec písku, doplnit gumy, slunce plné nebe.

Blázen chytal olejovky

Před chvílí jsme se podívali do pouště, protože tady probíhá čára důležitá v zeměpise.

Obratník Raka.

Hranice, střežená svobodnou oblohou.

„Tady je zrovna obratník!“ vykládám Renému příliš hlasitě.

Probouzím Andulu.

„Kde že je obratník?“ ozvala se.

„Tady někde!“

„Tak jeďte rychle, musím z vozu a to by nebylo slušné! Obratník, taková slavná čára!“

Brzdy – voda z Regganu.

Potom si René prohlíží mapu a zjistil důležitý omyl.

„Kdepak, tady to ještě není! Dívejte se! Ouallen... Obratník Raka je sto kilometrů níž! Jedeme na rezervu, doleju benzin!“

Dívám se k jihu dalekohledem, na černý bod ztracený v odlesku vzdušných jezer.

„Zbořená zeď a nějaké sudy…“

„Je jedna hodina a kolem poledne jsme se měli sejít u bordje Weygand!“

„Jdou k tomu všechny stopy. Amu říkal, že tam končí špatná orientace, ale začne nanovo měkký terén…“

„Teď to bude horší, je horký písek!“

Máme na nohou široké sandály, jen kusy kůže, jak je nosili v bibli. Nemohli byste se postavit na zem bosými chodidly.

Na kapotě vozu by se usmažilo vejce, jen trochu oleje a pak – to vejce.

Včera hnal vítr celý den z východu na západ písčitou lázeň, teď mlčí. Praská nám kůže na obličeji a bolí ruce rozedřené z písku.

Pobořené zdi, černé sudy, čekáme.

I největší skeptik by musel uznat, že je tu opravdu původní Sahara.

Tanezruft, ošklivé slovo v řeči lidí z pouště.

Za vozem se vinou koleje jako nová, čerstvě napsaná křivka.

Písek je tu tabákově hnědý, posypán malými, žhavými kaménky.

Na slunci je k šedesáti a v červenci by tu praskla teploměru trubička.

Ať praskne, potvora!

Je nám líto Anči.

Ztratila vědomí a těžce spí.

Navlhčili jsme jí obličej teplou vodou z plechovky, spí, spí.

Vybledlá tabulka hlásí směr k Ouallen, je to asi sedmdesát kilometrů.

„Tam chytal ty olejovky, viď, táto!“

„Kdo?“

„Ten telegrafista…“

„Máš pravdu, ten kamarád pana Korandy z Adraru. Co bychom asi chytali, kdyby se nám rozsypal motor? Kolik máš svíček?“

„Ještě šest…“

Hoří, jako by je tavil ve vysoké peci.

Všechny druhy, championky, K. L. G., naše. Měníme je, pravidelně po dvou třech stech kilometrů.

Ale gumy jsou dobré, už brousí v písku hezky dlouho a vzorek drží.

„Dojedeme s jednou soupravou! Když neprorazíme plátna, budou mít ve Zlíně radost!“

Kde je Zlín!

Kdysi před válkou jel napříč Saharou autobusem Transsaharské ředitel ze Zlína.

Nedojel.

Zemřel.

Spí pod pískem v poušti.

Nenašli jeho hrob.

„Tati, představ si, že třeba bude stát náš minor v Praze ve výkladě, kolem věnce, samá sláva…“

Severní groteska.

„Který je dneska den?“

„Nevím. Ještě je listopad...“

„Asi. Když se Andulka uzdraví, budeme v půlce prosince v Cotonou. Dojedeme potom do Silvestra do Prahy?“

„Snad! To je v ruce boží! Rozdělej oheň, opečeme si kus masa! Jak naši dojedou, musíme dál.“

„Bude v Bidon 5 nějaká postel? Andula potřebuje klid. Zůstaneme tam celý den?“

„Zůstaneme! Pojď, vyneseme ji z vozu!“

Vypila trochu vody.

Vedro, v kterém by bláznil zdravý člověk.

Neví, kde je, a neví, že žije.

Jen jedno řekla, otázku naděje.

Gao…

Na černém železném sudě postaveném v písku je nejasný nápis:

GAO
1225 km

Čtrnáct hodin třicet

Stopy se rozlily jako delta řeky do šířky čtyř pěti kilometrů. Přímky a křivky v tvrdé kůře, do nekonečna, ze severu k jihu.

Je tady někde pod zemí vlhko, objevily se nízké keříky tamaryšků.

Signály života ve sluneční palbě.

Amu čekal za velkým pískem na Angličany, svěřené jeho péči.

Teď dojel a říká, že jim to šlo špatně, a vysvětluje příští etapu.

„Dejte si pozor na ty stopy, které se točí na východ a západ! Projely tady různé vozy s těmi profesory, co studují Saharu. Taková stopa vydrží v písku mnoho let a zavedla by vás. Nikdo by vás už neviděl a mne by zavřeli, jak jsem říkal. Do Bidon 5 je dvě stě kilometrů, ale dojedeme tam pozdě v noci. Až budete mít na měřiči nových dvacet kilometrů, spatříte dva sudy, vlevo červený a napravo bílý. Musíte projet mezi nimi, jsou od sebe asi dva kilometry. Tam je zase vidět stará pista, držte se jí, ale nevjeďte do ní, je mrtvá! Až budete mít padesát kilometrů, pista se ztratí a musíte čekat. Je tam rozbitý stan. Bůh s vámi!“

A Bůh byl chvíli s námi.

Země je tvrdá a každou minutu naskočí na měřiči další číslo. Hledáme napjatě orientační sudy, tady nám končí dvacátý kilometr. Protivná záplava horkého vzduchu zavírá rozhled, jste jako uprostřed jezera, žhavý vzduch zalévá roviny.

„Červený sud!“ hlásí Renda.

Dívám se triedrem – hledám bílý.

Před malou chvílí jsme viděli na písku kusy pneumatik, oloupaný vzorek.

Nějaký kamion tu ztrácel boty.

„Vraťme se zpátky, sjeli jsme příliš doleva!“ radím.

Dobře.

Minorek obrací chladič k severu a utíká zpátky, jako po kolejích.

Ne dlouho.

Vidíme bílý sud a pak jsme projeli správným směrem. V dálce se rýsuje zřetelná vráska, předválečná cesta. Teď se objevily nové kusy gumy, odpadávala rychleji a za malou chvíli je napsána v písku pneumatiková tragédie.

Zničený, sluncem spálený plášť velkého kamionu.

Snad měli jiný, kdo ví – bůh s nimi!

Zdvíhá se horký vítr.

Velikým obloukem zajíždíme k pistě a pak se ženeme podle ní dál, hodinu, ne celou.

Rozbitý stan.

Na zbytky plechu píšeme křídou

MINOR – O.K.
→
ELSTNER

Vtom René vykřikne.

„Podívej se! Anči!“

Leží vedle vozu.

Letíme k ní a chceme ji zdvihnout.

„Nechte mne tady, prosím vás!“ pláče prosebně. „Lehnu si do písku a jeďte sami, nechci vám to zkazit! Mně je, kluci, tak strašně zle!“

Je jako znavený tažný pták, který nemůže doletět a leží bídně v prachu.

„Gao! –“ šeptá, „kdy budeme v Gao?“

„Ještě den nebo dva, vydrž to!“

„Vydržím, jeďte…“

Položili jsme ji do vozu.

Kilometry, písek, potom večer.

Sud číslo pět

Kdekdo ví, že se jezdí a létá napříč Saharou.

Leckdo ví, že je uprostřed poušti mezi Colomb-Bécharem a Gao malý opěrný bod, ale skoro nikdo neví, proč se říká tomuto místu „Bidon No 5“ – „Sud číslo 5“.

Většinou se věří, že je to nějaký skutečný sud po pěti stech kilometrů z Regganu.

Francouzi mají v národní povaze tvůrčí odvahu.

Měl ji také jeden ze saharských pionýrů, sedmadvacetiletý René Estienne.

Zdravě usuzoval, že je stará pista z jižního Alžírska na Hoggar a Zinder příliš dlouhá pro moderní motory.

Jen bylo třeba, aby se našel automobilový Kolumbus a prorazil kratším směrem, Tanezruftem.

René Estienne to udělal.

Vyjel z Gao v roce 1926.

Vezl benzin a stolitrový sud s pitnou vodou.

Jel k severu pět dní a denně spotřeboval dvacet litrů vody.

Pátého dne byl uprostřed žhavých, nekonečných plání Tanezruftu.

Dopil poslední vodu.

Postavil prázdný sud do písku a naznačil na něm pět dílů. Napsal, že spotřeboval poslední, pátý.

Vydal se potom nazdařbůh dál, k obratníku Raka.

Asi po 130 kilometrech našel v malé gueltě u In Ziza vodu.

Pokračoval do Ouallen a na dnešní Reggan.

Překlenul tím bezvodé pásmo a objevil možnost přímého spojení Súdánu s Alžírskem v poledníkovém směru.

Dala se do práce Generální transsaharská společnost.

Našli v poušti prázdný sud a založili tam nepatrný opěrný bod. Zprvu jen několik sudů s vodou a benzinem, potom primitivní přístřešek ze staré autobusové karoserie.

Pak rádio, skladiště, plechové stany, nouzové letiště a letecký maják.

Teď po válce je letiště v troskách, maják nesvítí a z autobusové karoserie trhá vítr zbytky. Postavili tam pět železných stanů.

Objevitel cesty, René Estienne, se stal potom generálním sekretářem CGT, ale ne na dlouho.

V příštím roce byl zabit domorodci v masakru pod Regganem.

Strach

Tma, zima, písek.

„Co by se stalo, kdybychom ztratili orientaci?“

„Projedeme kolem Bidonu 5 vpravo nebo vlevo. Můžeme zmizet v poušti.“

„Tak mlč…“

* * *

Všechny odvážné plány mají společné podzemí.

Někam jedete nebo letíte a lidé se o vás bojí. Bojí se, protože se budete bát vy, a jim bude líp, protože budou v bezpečí.

Tato ilegalita statečnosti je dostatečně známa různým dobrodruhům a jsou stateční jenom proto, že mají čistou víru v závěrečné vítězství světla nad nocí.

Nad zbabělým tělem, které poztrácelo síly, nad vyčerpanými nervy a zbytkem morálky.

Takovou tíseň rozřeší obyčejně východ slunce.

Brzdy.

* * *

„Chceš čekat?“ ptá se René a myslí na dvě věci. Někde za námi tone ve tmě Amu. Pustil nás napřed, protože vezeme člověka poraženého horečkou. Prospěje každá hodina, kdy bude v klidu a v Pátém sudu je snad klid.

Za dvě hodiny bude půlnoc.

Můžeme ztratit orientaci.

Kdybychom zastavili a pustili světla proti severu, jistě nás najdou, snad za hodinu, za dvě. Máme magnesiové pochodně, musí nás vidět.

Ale je tu druhá věc.

Andulka o sobě neví, nemůžeme ji probudit.

„Tati, jak jsme daleko?“

„Sto kilometrů. Už končí písek, někde vlevo je In Ziza!“

„Spočítej to!“

„Deset hodin. Za půl hodiny musíš dát pozor, abychom nesjeli po kolejích René Estienna…“

„Jak to?“

„Tady někde odbočoval a koleje jsou dodnes vidět!“

„Po dvaceti letech! Bude vidět naše kolej?“

„Jeď!“

„Tak hlídej měřič a hodinky! Já jedu po kamionové koleji a ty se dívej, kde začne stará pista!“

Deset minut, dvacet, třicet. Máme oči na hřebeni zasypané pisty, přibližujeme se někdy na pět metrů, jindy na padesát.

René žene vůz rozjetou kolejí, v horečném napětí.

Už čtyři hodiny řídí potmě a třikrát jsme se vrátili do správného směru jen o vlas.

Na vteřinu nespustíme z očí dvě povinnosti – koleje a zbytky pisty.

„Deset třicet…“

„Tak – za hodinu pozor!“

Světla pod hvězdami

Do oken se sype písečný vítr, začalo to před chvílí.

Tma a hvězdy.

Pilot a pozorovatel.

Do očí se žene otevřenými okny studený proud vzduchu.

Tak asi bylo plavcům, když hledali oheň na neznámé zemi, nějaký Ostrov spásy nebo Pokojnou zátoku, tak touží letec po bludném přeletu moře nebo Kordiller, tak bylo Lindberghovi blízko Evropy!

Protivná, falešná reportáž!

„Tati, světla! Nesmíme minout světla, hledej, jistě čekají! Pitomé hvězdy…“

„Proč?“

„Jsou tak nízko, neuvidíme maják!“

„Maják nesvítí, nemají plyn. Je po válce, nic není! Jedeš dobře?“

„Jedu! Vidíš pistu?“

„Kusy.“

„Kolik ještě?“

„Asi třicet…“

Třicet kilometrů a třicet minut.

Před námi Atlantis, nic a všecko – Bidon 5.

Tolik jsem toužil po tomto místě, tolik let! Bidon 5!

Za třicet minut.

Světla vozu letí na padesát kroků, ale tam už nic nevidíte. Hučí písek, duní vítr.

Třeseme se rozčilením.

Už jenom deset, devět, pět, devadesát sedm, osm…

„René! Devadesát devět... Už jen kilometr!“

Hvězdy až na zemi, žádná žlutá nebo tak bílá, aby to byl signál.

„Něco jsme proměřili… Pojedu pomalu, ty se dívej!“

Ale předtím jsme zapálili pochodeň…

Zatopila bílým světlem prázdnou rovinu a hořela několik minut. K jihu běží stopy, tak jako před hodinou, v poledne, ráno, včera.

Rozlily se do šířky, hledejte tu svoji, tu pravou.

Na okraji odbočují a pak se možná vracejí, ale kde a kam.

Anči. Život.

Někde ve tmě před námi je Bidon 5.

Kde?

Když tam nedojedeme za patnáct minut, musíme se vrátit po vlastní stopě.

Oči v proudu chladného vzduchu, nad pootevřenými předními skly. Je to milosrdné jako studený lék, jen písek pálí do suché kůže, do zarudlých očí, rozpraskaných rtů.

Slyšíme svůj vlastní dech, jako by to bylo nějak důležité. Dech motoru, dvou směšných válečků, v tom je všecko!

Na to teď nesmíte myslet!

Ložiska, ojnice, písty, nejslabší vůz, který kdy hledal Bidon 5.

Trochu mi povolují nervy.

Asi jsem něco říkal, a nevím co. Cítím, jak mi René pohladil pravou rukou předloktí.

Potom se setkaly naše dlaně a tiskneme si ruce, jako snad nikdy před tím.

„Neboj se, táto, za chvíli jsme tam! Hledej světlo!“

Dívám se žíznivě do tmy, žízeň po něčem a po někom.

René ještě váhá.

„To nejsou hvězdy! Určitě, tři světla!“

Nízko u země, dvě vpravo a třetí vlevo.

Opisují kruhy, zřetelně, zvětšují se.

„Signály, zaplať pánbůh!“ vzdychnul si.

V těle se nám rozlila nová krev a nemůžeme se udržet, budíme Andulu, jako by jí teď mohlo být jasné, že jsme se strefili do bodu v prostoru a že tady na nás čekají tři lidé s bílými světélky karbidových lamp.

„Anči! Probuď se! Jsme tam! Anči!!!“

Tři pionýři

Probudila se, chce se nějak probudit.

„Chlapci! Gao!“ vydechla.

Ve tmě se objevily tři postavy v bílých pláštích.

„Ještě ne Gao, Anči! Bidon 5! A vzpamatuj se nějak, jsou tady vojáci, pošlou radiogramy, že jsi nemocná. Postav se na nohy, než tě uložíme!“

Člověk je někdy nelidsky sportovní.

Do dveří vozu se dívají tři rozzářené tváře mladých francouzských poddůstojníků.

Dva desátníci a seržant, tři strážci majáku u „Sudu číslo pět“.

„Čekáme na vás od západu slunce!“ volá seržant. „Kde je vaše dáma? Pojďte se napít a narovnat! To je zázrak! Kapesní automobil na Sahaře! Jak jste jeli v písku?“

Jdou krokem podle nás, a jak už se to stává, na posledních metrech spadla kola do písčité závěje, protočila se a visíme.

Roztlačili nás a tiskneme si ruce před nízkým domkem rádia.

Ne všichni.

Andulka chtěla vystoupit z vozu, ale nohy se jí podlomily slabostí.

„Co je s madame?“ ulekli se a klekají si nad ni.

Nemusíme nic vysvětlovat.

„Má vysokou horečku! Rychle ji uložte do stanu!“ nařizuje seržant. „Přijdeme za několik minut. Musíme odeslat depeši, že jste dojeli! Dám zprávu, že je paní v nebezpečí…“

„To nesmíte…,“ prosím.

„Pošlou nám z Alžíru sanitní letadlo! Máme instrukce, že jedete pod ochranou generálního guvernéra! Jste uprostřed Tanezruftu! Uvědomte si to!“

„Zatím ne, nesmíte, já vám to potom vysvětlím…,“ opakuji.

Odešli do domku, roztáčejí motor a za chvilku jdou pod hvězdami neviditelné tečky a čárky.

Tečky a čárky

Jsou nesmírně prosté a jednoduché.

Někdy se ozvou z New Yorku do Paříže a nesou blahopřání k narozeninám, někdy číslice z burzy, někdy vyhlášení války. Samy o sobě jsou vždycky prosté.

Tři mladí lidé sedí nad pracovním stolem, u rádiové stanice v poušti. Nad nimi anténa. Také takoví lidé bývají nesmírně prostí.

Čekají od slunce západu do půlnoci, pět hodin v zimě a v protivném větru, na prázdné rovině, dva vpravo a třetí vlevo.

Vlevo je vždycky menší nebezpečí.

Hlídají malé plaménky svítilen, aby je netrhal protivný vítr.

Snad za hodinu nebo za dvě dojede zbytek konvoje a vpředu je Arab, starý šakal, který najde svůj směr podle citu a hvězd.

Ale v dějinách cesty, kterou tu ti tři střeží, jede maličký dvouválec, něco, o čem už přišly tečky a čárky a rozličné zprávy Francouzské tiskové kanceláře.

Pak něco z Alžíru, asi příkaz, aby dali pozor, kdyby ten krtek zabloudil, zmizel z konvoje a dojížděl sám.

Není to totiž tak nesnadné vyrábět senzační reportáže.

Stačí malá poušť, sto kilometrů dlouhá i kratší, třeba jen okraj poušti anebo jen jedno zrnko písku. Snad iluze o písku a poušť fantazie, bez zrnka pravdy a nutné skutečnosti.

Chcete se rozpovídat pod vesmírem, zasypaným skupinami hvězd?

Uložme nejprve nemocnou ženu, která je skutečností, ve skutečném stanu v Bidon 5.

V železném stanu

Stanů je pět.

Sedí na železných sudech, půl metru nad pískem, mají pevné okenice a důkladné dveře. V každém jsou čtyři železné postele, vojensky prosté a jednoduché. Ráno uvidíme celé prostranství Pátého sudu, teď je především zajímavé, že přišel čtvrtý obyvatel stanice.

Šedivý, starý Mohamed, strážce těch pěti stanů.

Arab, který sem přijel s první výpravou, když tu postavil René Estienne do písku sud s pětkou. Pak se vracel skoro každý rok, od září do května, kdy se tu může žít.

Má menší plat než generální ředitel Transsaharské společnosti a menší zisky než akcionáři.

O to je důležitější.

Proto tu zešedivěl.

Má za stany malé, přízemní doupě přikryté kusy starých plechů.

Hodný a úslužný člověk.

Má jedinou chybu z hlediska lidí, kteří měli čas na předběžné vzdělání.

Neumí francouzsky.

Francouzsky sice neumí mnoho milionů Angličanů, Američanů nebo Švédů, ale v případě Araba je to skutečně trapné.

Jinak se stará o naši nemocnou paní jako matka o nebohé dítě.

Přinesl vodu, zde tak vzácnou.

Má tady dva sudy, ale smí ji vydávat jenom po litrech. Když ji odměřuje, opakuje slovo „Tessalit“ a přivírá blaženě oči.

„Tessalit?“ ptáte se.

Seržant-telegrafista prohlíží soucitně teploměr, rtuť je nad čtyřicítkou. Vysvětluje, že tuto vodu můžeme pít, je z Tessalitu, první stanice na konci Sahary.

Má pověst nejlepší vody v severním Súdánu, takový zvuk, jako třeba na severu slavná značka koňaku a whisky.

„L’eau de Tessalit est bonne… voda z Tessalitu je dobrá!“ zvyknete si slyšet, když pojedete do Gao.

Je to dokonce tak důležité, že stěhují za tou proslulou vodou všechna letiště a opěrné body této části světa, v diplomatické dohodě s ostatními spojenci.

Tady mají tu slavnou vodu v železném sudě, je trochu kalná a ve dne horká.

Mohamed nabízí další dva litry, abychom mohli naši ženu omýt.

Jdu s ním k jeho příbytku, pro plechovou mísu, v které si vaří a hněte těsto na chléb.

Fouká ostrý vítr a nízko při zemi se najednou objevilo zvíře.

Pes a lidé z malých zemí

Pes!

Malý, nesmírně hubený pes, pátý obyvatel Pátého sudu.

Plete se hlídači pod nohy.

Příbytek – útočiště za několika sudy, ochranou proti písku a větru.

Na zemi rohož.

V jednom koutě pečlivě srovnané kousky dřeva, štěpiny z prken a bedniček. Je tu nesmírná nouze o palivo, o cokoli, co hoří.

Jen Všemohoucí ví, z čeho je tady ten člověk živ. V druhém koutě jsou nějaké pytlíky, snad s rýží a moukou, dost malé.

Stařec má pod burnusem roztrhané hadry, které by nenosil poslední praktikant ministerstva kolonií.

Ministerstvo a Tanezruft – to není maličkost! Mohamed nebude nikdy odborným poradcem pro jižní oblasti.

Vracíme se do železného stanu.

„Pila vodu v Regganu...,“ vysvětluji seržantovi a jeho druhům, „víte o tom něco?“

„Maladie de Reggan! Loni tu ležela jedna Angličanka pět dní. Bude mít několik dní velké horečky a velké průjmy. Zkusí prudké bolesti. Ale když je silná, vydrží to. Nesmí nic jíst a nesmí pít. Dejte jí opium a chinin, škoda, že nemáme Stavarsol! Ten dostanete až v Gao. Nabízel jsem vám, že zavoláme pomoc, cesta k jihu je dlouhá a těžká, proč nechcete?“

Proč nechci.

Proč by nechtěla Andula, kdyby se probudila.

Hranice mezi povinností a tím, co bychom chtěli, je ostrá jako břitva. Jízda automobilu vypraveného národním průmyslem, sledovaného světovým tiskem nesmí skončit tečkami a čárkami, které opakují vytrvale „SOS“.

Zkazily by se naděje hodných lidí z továren, které vyrobily vůz a gumy.

Byli by zarmouceni přátelé.

Nechtějte nikdy ležet v ringu bradou vzhůru, to je horší než nemoc z Regganu!

Seržant slibuje, že neodešle ani slovo o nemoci člena posádky.

„Rozumím vám a máte pravdu!“ řekl potom, když Anči usnula.

„Chcete něco vykonat pro svoji zemi a země je malá. Tak jako ta země, kde jsem se narodil...“

„Vy nejste z Francie, z Métropole?“

„Ne, otec byl Turek, ze starého Turecka. Pak se naturalizoval. Ale mohu pochopit vaše přání zvítězit nad Saharou v československém voze. To chce jistě i vaše paní a bude správné, když se trochu vzpamatuje a potom dojedete rychle do Gao. Vy dojedete, zdá se mi...“

Sedíme v poušti před stany a hledáme na severu bílé světlomety.

Už je slyšet motory.

René spí, řídil celý den.

Nemocná potřebuje každou chvilku ošetření.

Opium utišilo bolesti a teď mi docela rozumně vypravovala, že už ví, kde jsme, že dobře slyšela, jak jsem prosil seržanta, aby neposílal zprávy.

„Víš, ten dlouhý, hubený z Letova a ten malý, co nám dělal elektriku…,“ povídá.

„Nač to myslíš, kapitáne?“

„Ty víš! A já vám to nezkazím a vezte mne dál! Do Gao… Musíme se vrátit a budeme v Praze na Silvestra. Budou na nás čekat!“

„V poledne…“

„V poledne, Franku!“

Ten dlouhý a ten s elektrikou

Vstávají v pět ráno.

Od sedmi se dělá a mají daleko.

Dělají automobily.

Chodí pěšky.

Čtyři dějství malého života, dalo by se to sepsat jako román, agitka nebo manifest.

* * *

Jsou tři hodiny, Pátý sud spí.

Kdybyste tu žili trvale, začnete cítit poušť.

Rozložila by vás na tečky a čárky, nesmírně prosté a jednoduché. Na samé skutečnosti.

Asi to není tak složité, číst hvězdy a dělat zázraky.

Chce to oproštění, smysl pro skutečné lidi, kteří se narodili v Gao nebo u Kladna.

Z hlediska Kristova je to jedno a Kristus na to přišel tenkrát na poušti.

Vyháněl potom z chrámu kupce, chodil s rybáři, odpouštěl Magdalénám, zval k sobě děti, léčil nemocné a rozmnožoval chléb.

Tak daleko se dneska nikdo nedostane.

Moderní samota vzniká v politickém útisku. A proroci se rodí ve věznicích a v koncentračních táborech.

Chtějí v podstatě totéž – vyhnat lichváře, učit rybáře, netrestat lásku, starat se o děti a léčit nemocné.

Má to jen složitější podmínky.

Je za tím spousta drátů, elektronek, cívek, soustruhů, třebaže se to nakonec mění jen v tečky a čárky.

* * *

Z automobilové továrny vypadne denně několik kusů nebo několik set automobilů.

Než jsme jeli, říkala nám nějaká matka v Jinonicích, že tady dělají všichni tři, ona, muž a syn. Někde za Prahou mají u lesa chatu. Ptala se, kdy to dojde tak daleko, aby si mohli koupit automobil, ten lidový, nejmenší, s kapesním motorem.

Pak je tu jiný případ. Otec, matka a syn, nepracují v továrně, nevstávají ráno v pět a nedělají automobily. Mají venku statek, velkou vilu u lesa a dva automobily.

To není spravedlivé z hlediska Kristova. Z hlediska pouští, kde se rodili proroci nebo jen chudí hlídači se psem, radiotelegrafisté, šofér Amu, ti všichni průkopníci příštího věku.

Jsou spolehlivými spojenci pro velké věci.

Hlídač má dobrou vodu z Tessalitu.

Radiotelegrafista umí zavolat pomoc.

Amu vás doprovodí do Gao.

Měli by vyslat manifest, složený z teček a čárek.

Tleskali by jim šediví oficíři z cizinecké legie.

Nový den

Bledne východní nebe a z bílého plaménku nad trubičkou karbidové lampy zbylo unavené světélko, pak zhaslo.

Zavoněl acetylen.

Když se lidé budí, lampy jdou spat.

V Mohamedově přístřešku praská dřevo, láme a štípe prkénka, potom vyšel do písku a dívá se pouští k východu.

Teď!

Zlatý bod nad horizontem, rozlil se do rudé záplavy a do nebe vyletěly zářící svazky světelných paprsků.

Vyšlo slunce.

Strážce pěti stanů klečí na zemi, tváří k Mekce, tak jako miliony jiných lidí v této zbožné hodině, jako žebráci v Káhiře nebo boháči v Alžírsku, nebo regganský kaid, který je posledním arabským potomkem marockého sultána.

Skoro se dotýká čelem země, pak rozpíná ruce proti jediné pravdě a sklání se před ní, čelem na zem.

Netuší, že se někdo dívá, a neví, že se modlí s ním.

Je to krásný začátek dne, když se spojíte na chvíli s bohem!

Odnikud nezní muezzinův zpěv, tady, u pěti stanů.

Nevidíš barokní katedrálu a nejde průvod k oltáři, za zvuků varhan.

Jen poušť a východ slunce.

Bůh pro všechny.

Naproti, na konci rozlehlého prostranství, někdo svítí v domku rádia. Vysílají v sedm patnáct, je třeba ohlásit, že pozdě v noci dojel zbytek konvoje.

Angličané táboří ve volné poušti, na ploše zpustlého nouzového letiště, pod slepým leteckým majákem.

Ještě všichni spí.

Probudil se René a prohlížíme nemocnou.

Je nesmírně unavena, ani necítí, že jí měříme teplotu. Mám bláhovou naději, že se stal zázrak, ale rtuť vyběhla vysoko, třicet devět a půl.

To je hodně, v půl sedmé ráno.

Mohamed zapálil oheň v železných kamnech ve třetím stanu.

„Jdi, dej mu naši vodu, mají tu bídu o každou kapku!“ prosím syna, „Ať uvaří čaj, musím se zahřát, nespal jsem!“

Zrůžověl písek a dlouhé stíny za lidmi a věcmi mají pevnější tvar.

U britských kamionů hoří ohně.

Konečně je celé prostranství Bidon 5 v plném slunečním světle.

Místopis

Starý Mohamed se posadil u dveří stanu, kde leží paní z Evropy.

Renda si připravil kameru a přístroje, není mnoho snímků z tohoto legendárního místa.

Před válkou se připravovali na velký rozkvět transsaharské dopravy.

Proto stavěli maják, důkladnou železnou věž, pevně zakotvenou ocelovými lany, vysokou asi padesát metrů.

Oslepla. Dole na písku je veliká plynová nádržka, prázdná.

Kotevní lana černají a saharský maják by mohly probudit jen dvě světové události: mír nebo válka.

V roce 1947 žijeme někde mezi tím a to není zdravé pro opěrné body.

Z letiště zbyly bezcenné trosky, skloněná čerpadla, ošlehaná pískem, sotva zřetelná, zavátá a zanedbaná pozemní signalizace.

Od stanů k rádiové stanici je asi tři sta kroků.

Dva přízemní domky, slepené z hlíny, kryté vlnitým plechem, nad nimi anténní stožáry.

Primitivní izolátory vedou kabel po zdi domku – prázdné láhve, zazděné do hlíny.

V kabelu zvědavé dotazy a stručné odpovědi. Není ztracen uprostřed Tanezruftu, kdo umí číst a vysílat tečky a čárky.

Hoši pracují.

„Bon jour! Jak se daří vaší madame? Jak spala?“ ptají se.

„Nemohu spočítat, kolikrát byla v noci vzhůru, má velké trápení. Dáme jí den klidu, odjedeme zítra ráno!“

„Máme spojení, chcete něco odeslat?“

Chceme. Telegram pražskému Autoklubu, že asi nedojedeme podle slibu. Prosíme, aby nám prodloužili dobu o týden, důvod sdělíme později. Prosíme odpověď do Niamey v kolonii Niger.

Sypou se tečky a čárky z Bidon 5 na Paříž a z Paříže do Prahy. Ne, nejste tu ztraceni, nejste opuštěni.

V malém přístěnku je generátor s naftovým motorem a bateriemi.

V operační místnosti, přikryté palmovým stropem, stojí na hrubém stole tři vysílačky. Fonická pracuje v dobrém počasí až do Alžíru. Telegrafické stanice mají dosah do Paříže, Dakaru, na Pobřeží slonoviny, do Porto Novo, Kano, Alžíru, Niamey, k Čadskému jezeru a do desítek podobných hliněných domečků, kde mají izolátory z prázdných lahví.

Jedna telegrafická vysílačka je starodávná, druhá moderní. Ta starodávná je spolehlivější a někdy má dobrou náladu.

Rozpovídá se s amatéry po celém světě.

Jestli snad patříte do této rodiny, najděte si volací značku Bidonu 5, nebo třeba jen indikativ Regganu, OCRE, na vlně 30 až 50 metrů denně od 22.00 do 24.00 hodin.

Kdyby se vám ozvali, pozdravujte je a řekněte jim, že čtete zápisky o jízdě Aero Minoru, a poproste, aby to řekli dál, do Adraru, Bidon 5, Tessalitu a v Gao.

Nezkoušejte to v červnu, červenci a v srpnu, to mají právě letní prázdniny a kolem antén tekutý oheň.

Vedle telegrafní stanice je v poušti nízký přístřešek a pod ním schody hluboko do země.

Kryt proti slunci.

Patnáct metrů pod povrchem je stůl, lavice a jednoduché lůžko.

Sem se jde schovat posádka po práci, v horkých měsících, kdy sluneční palba znemožní pohyb i myšlenky.

Pokoušeli se vyhloubit studnu.

Dieselův motor z nákladního automobilu tahal dlouhé ocelové lano, teď rezavé a mrtvé.

Vrtali tady artéskou studni a našli vodu, protivně slanou.

Přijeli geologové a zanesli do mapy další důkaz, že jsou útroby dnešní Sahary protkány prastarou vodní sítí, spojenou s mořem.

S geology se tu někdy potí archeologové a právě náš seržant má asi souvislost s touto podivuhodnou vědou. Na bedně v chodbě leží nějaké kosti, kus lebky, křehké, vybělené, nepodobné důstojné lebce inteligenta.

René obešel prostranství a zmizel v protějším polozbořeném skladišti.

Jenom na chvilku.

Teď vyletěl poděšeně ze dveří a běží ke mně.

Duch v domku z hlíny

„Tati! Kolik tu žije živých lidí!“ ptá se a prudce oddychuje.

„Pokud vím, čtyři. Ti tři mušketýři a starý Mohamed. Potom pes. Proč?“

„Tak pojď se mnou do skladiště! Chtěl jsem se podívat, co tam je. Půlka je zbořená a tady napřed je stará kuchyně. Pec a ohniště. Vešel jsem dovnitř a v jednom koutě stál černoch, vytřeštil oči a potom zmizel, nevím kde…“

„Černoch?“

„Tati, určitě černoch, přece nemám horečku! Pojď se tam podívat!“

Jdeme opatrně ke skladišti.

Jsme na prahu černé Afriky, země kouzel a přízraků.

Staré stavení, střecha se prolomila v letních uragánech a ze zdí si bere poušť zpátky svůj písek.

„Neměli bychom počkat na vojáky?“ radí rozumně René.

„Neblázni! A byl tam určitě černoch?“

„Černoch, tati! Měl dlouhé nohy, dlouhé ruce, vyzáblý obličej, krčil se u země a potom vstal, něco zamumlal a už byl pryč!“

„Tak pojď!“

Za náspem písku je černý vchod, za ním kuchyně, jako v zakletém zámku.

Hliněné ohniště.

Pod jedním oheň, na ohni hrnec, nad hrncem pára!!!

Co se děje?

Dřevěný stůl, nad stolem pánve, na stole plechovky, nůž, lžíce, pozor!

Naproti pod oknem zaduněl sud, plechový sud! Je to jasně slyšet! Polil mne studený pot. Někdo tu je, někdo si tu vaří.

„Buď zticha! Vidíš…“

Ano, vidím.

Zvenčí se vytáhla černá ruka, pak druhá, hlava, zuby a oči.

„Bon jour, monsieur!“ praví přízrak.

Zmizel a potom postavil na okno džber, asi tam venku naléval vodu ze sudu.

Trapné vteřiny, ustupujeme do dveří.

Teď vyskočil na okno.

Celý černý, jen zuby cení.

„Co tu děláš?“ ptám se prudce.

„Já? Monsieur, já kuchař, kuchař rádia, hned bude čaj, já nesu do relais, jsem boy, zdejší boy, z Tessalitu…“

* * *

„Pojď, půjdeme na čaj…,“ navrhuje René a už jsme o tom spolu nikdy nemluvili.

Kosti mrtvých lidí

Bidonu číslo 5 říkají vojáci „Poste Maurice Cortier“.

„Ještě tu jsou dva hroby!“ vypravují při snídani v nevelké, temné jídelně.

„Pak je tu mnoho hrobů v okolí, prehistorických,“ doplňuje velitel, „to je to jediné, z čeho mám radost! Studoval jsem v Paříži archeologii, jsem dopisovatelem pařížské univerzity. Ve volné chvíli prohlížím terén a našel jsem zbytky dávných saharských kultur!“

„Čemu tu říkáte ‚volná chvíle‘?“ ptá se zvědavě René a upíjí čaj z plechovky od konzervy.

„Volná chvíle, to je relativní pojem. Je to dobrá nálada, kdy se vám chce něco dělat,“ směje se desátník.

Díváme se po stěnách jídelny, zakončené pokusem o bar.

V baru stojí tři prázdné láhve s prvotřídními nálepkami. Nad nimi si namalovali fatu morgánu, nesplnitelnou a nedostižnou, prehistorickou, předem nesmyslnou, vojensky nepřístupnou, devět měsíců, od září do května.

Obraz ženy.

Sedí koketně na zdi, v ruce má sklenici, v druhé láhev.

Na druhé straně je obraz Paříže, namalovaný šablonou, jen světla a stíny, to na Paříž stačí.

„Neměli jsme tu žádnou barvu!“ přiznávají se, „tak se to nakreslilo uhlem a namalovalo starým olejem z kamionů. Je to světová zvláštnost, nic takového není v Louvru ani v dějinách umění!“

„Ty vaše kosti…,“ připomínám seržantovi, „v chodbě na bedně!“

„Ty by asi zajímaly vaše Národní muzeum. Zbytky lidí, kteří kreslili v Hoggaru a jinde v poušti obrazy žiraf, když tu byl ještě ráj. Pralesy, jezera, široké řeky. Chcete na památku kousek kosti ze starého saharského hrobu?“ usmívá se.

René nadšeně souhlasí.

Propadá africkým talismanům a balí opatrně křehoučký zbytek dávného člověka do kapesníku.

„Přinese nám to smůlu…“

„Nebuď pověrčivý!“

Ještě se ptáme na dva zdejší hroby a vojáci s námi vyšli ze stanice.

Devítiletá a zbytek vody

Před několika lety projížděl transsaharský autobus a mladá dívka, devítiletá, onemocněla prudkou úplavicí. Stěhovala se s rodiči do kolonií.

Zemřela právě zde, v Bidon 5, a v poušti, za čtverhrannou zdí, má malý hrob s křížem.

Pohřbili ji vojáci.

Ten druhý člověk tu zemřel bez náhrobku, ale je prý někde zahrabán blízko stanů.

Už jsme o tom slyšeli na severu.

Tehdy tu nebyli telegrafisté ani Mohamed, ani stany, ani maják.

V písku seděla stará autobusová karoserie, v té se spalo.

Hlídal ji domorodec.

Ze Súdánu přijela výprava cizinců, špatně si spočítali spotřebu vody. Tady byl poslední, poloprázdný sud.

Cizinci řekli, že za nimi jede kamion s několika sudy, že jenom vyjeli napřed.

Donutili Araba, aby jim vydal svoji železnou zásobu.

Zemřel žízní.

Je tady pohřben, někde pod pískem, neví se dobře kde.

Místo orchidejí

Projíždějí kamiony.

Řidiči mají zvláštní příděl, pravděpodobně pro těžce pracující. Trochu mouky, oleje, rýže a čaje. Vezou si sušené maso, a když se vracejí zdola z jihu, zastřelí v Súdánu gazelu.

Není to nadbytek, to se spotřebuje, jsou na cestě sedm až deset dní.

Letí letadla.

Někdy zakrouží nad B. 5 a shodí na zem padák s dárkem z Nigérie, z Pobřeží slonoviny nebo z Kamerunu.

Trs čerstvých banánů, ananas, čokoládu, anglické cigarety nebo láhev likéru, zabalenou v hadru.

Ta se obyčejně rozbije.

Jinak není naděje na pravidelné zásobování.

Voda tu leží několik týdnů, než někdo přiveze čerstvou.

Sedíme u Anči a teď přišel seržant a zve nás na oběd.

Vedle White-Superu sedí boy, míchá polévku, zasypanou pepřem, a vaří sušené skopové jako včera.

Amu se dívá, kam půjdeme jíst.

Dal nám své přátelství a čeká s námi, tak jak to slíbil, celý den.

Kapitán Arthur vyjel ráno na Le Prieur a slíbil, že zastaví, kdyby byl v nouzi. Počká na pistě, až zítra dojedeme.

„Promiňte, musím obědvat s Amu,“ snažím se vysvětlit seržantovi, „urazil by se, kdybych šel k vám. Rozdělíme se, k vám půjde René a já budu hostem svých arabských přátel!“

Omluvy nebylo třeba.

Seržant ví, co je to být hostem na pistě.

Jakou má tady cenu brambor!

Jak posvátně jíte poslední kus chleba, rozmočený ve vodě nebo v zeleném čaji! Pobožně kouříte cigaretu, jednu z těch tří nebo čtyř set kusů, které se většinou vysypaly. Tabák je suchý jako piliny, dávno vypadal z dutinek při otřesech vozu.

Renda odešel k obědu a místo květinových darů nese telegrafistům tři velké cibule, česnek – ten měsíc neviděli – cukr a balíček čaje.

Máme maličký vůz, málo místa na zásoby.

Velký den má starý Mohamed, dali jsme mu krabičku olejovek.

Hraje si s ní jako dítě s ananasem a vrtí hlavou, jak je to možné, že někdo tady dělí jídlo, v opěrném bodě spočítaných brambor.

„Je chudák,“ říká Amu při čaji, „každého prosí, kdo tudy projíždí, aby mu přivezl nějaký kabát. Má jenom burnus a pod tím hadry. I tobě řekne, nezapomeň, kdybyste se šťastně vraceli. V Súdánu koupíš kabát za pět set, může být starší, je to chudák!“

„Z člověka se stane tak snadno chudák! Podívej se na naši paní! Co myslíš, dojede do Gao, dovezeme ji?“

„Myslím, že vydrží, je velmi statečná. Má jistě bolesti, ale leží a mlčí. Víš, co jsem viděl, smím ti to říci?“

„Cos viděl, řekni…“

„Když jsme si před chvílí vedle ní sedli, měřili teplotu a radili se, věřili jsme, že klidně spí. To nebylo pravda. Když jsi odcházel, dívala se, pak zavřela oči a zase dělala, že klidně spí. Nespala. Trpí, ale nechce, abys trpěl s ní. Milujte ji, ty i tvůj syn, je nebohá, jako raněné zvíře. Dnes nabere sílu a ráno pojedeme dál. V Gao je lékař…“

„Nejí a nepije, jenom ztrácí. Podali jsme jí trochu čaje a všechno zvrátí dřív, než polkne!“

„Ani to ji nezabije! Súdánské ovce jdou měsíc pouští a skoro nežerou a nemají vodu. Vyhubnou, ale většinou dojdou. Velbloudi také putují dva nebo tři měsíce. Živí je vzduch, slunce a písek. Když dobře přečká dnešní noc, jsme za dva dny v Tessalitu a za čtyři v Gao…“

„Sedm dní bez jídla!“

„Ani v Gao nebude ještě jíst, dva i tři dny. Pak jí dá lékař vodu z rýže, znám to, měl jsem tu nemoc!“

* * *

Vrátil se René a vypravuje, jak jedli.

Polévka z rýže, pak maštěné boby, černá káva a červené víno.

Potom se zeptali, kolik máme brambor.

Zbylo jim v sudě dvacet pět kusů a naše paní prý bude mít hlad, až se utiší první krize.

V Súdánu bude chtít polévku nebo uvařený brambor, ale také v Tessalitu žijí z ruky do úst. Pak je šest set kilometrů do Bourem, kde můžeme po prvé doplnit zásoby.

„Aguel’hoc? Anefis? Znáš to tam?“ tážeme se Amu.

„To všechno je v troskách, byla válka!“

Renda mi podává opatrně pět brambor, které poslali dámě místo orchidejí tři francouzští poddůstojníci z Bidon 5.

Rovníkový křest

Dnes je šestadvacátého listopadu.

Do Cotonou na Guinejském zálivu jsou asi tři sta kilometrů Saharou, potom dalších šest set stepí a skalami k řece Nigeru. Z Gao do Cotonou asi tisíc šest set.

Do cíle jízdy tedy zbylo asi 2500 kilometrů, spíš víc.

Kolem Nigeru je velmi špatná pista, nedávno vyschlá po deštích.

Dole v Dahomey snad ještě prší, zastaví nás možná tropické lijáky a záplavy. To ještě nevíme, to je daleko a na Sahaře neprší.

Když se máme správně vrátit posledního prosince, musíme startovat z Cotonou mezi pátým až sedmým prosincem, za devět až jedenáct dní.

V kterém mozku může vzniknout myšlenka, že bude Andula schopna jízdy z Gao nad rovník!

Snad se stane zázrak, snad ji tam dovezeme živou a potom se vzkřísí – za jak dlouho.

„Nepočítej to, tati! Jdu promazat minora, přehodím gumy a dotáhnu podvozek!“ končí René beznadějnou rozmluvu.

Zavezl auto za stan, do stínu. Je nesmírné horko, poušť zaplavují vzdušná jezera a hroty anténních stožárů se ztrácejí v modrobílém nebi.

Kolem čtvrté hodiny vystoupily nad východním obzorem kalné mraky.

Potom pokryly slunce, ale neochlazuje se.

Jen vzduch je těžší a dusnější.

Před západem slunce se probrala Andula, v prvním průvanu večerní atmosféry.

Teploměr nic neříká, je vytrvale na čtyřiceti.

Přišel Amu.

Směje se kavalírsky a kreslí velké naděje.

„Jsou tam květy a zelená tráva, stromy, gazely, ptáci!“ slibuje nadšeně. „Jedete do nádherné země, madame, zítra skončí poušť a v Gao se napijeme na zdraví! Už za dva dny uvidíte zelené keře!“

Andula je chvíli v nádherné zemi.

Potom prosí, nevím po kolikáté, abych ji odvedl ven. Vedu, spíš nesu.

Těžká je cesta do nádherných zemí, tady tomu říkají – rovníkový křest.

Amu neví, jak by ty protiklady smířil.

„Když mne to tenkrát chytlo,“ přiznává, „držel mne můj řidič nad pískem jako malé dítě. A byl jsem dítě, boy…“

„Jako já…,“ vzdychla vysílená Anči, „dejte mi chinin a jděte spát!“

Noc, venku vítr s pískem, na nebi veliký měsíc.

Loučíme se s telegrafisty, Mohamedem a černým kuchařem.

Seržant odeslal depeši, že ráno v pět třicet startujeme na Le Prieur.

Po kolejích Angličanů

Sedíme ve voze, skrčeni proti čelnímu sklu, v proudu ranního vzduchu.

Snad ještě nikdo nepromluvil.

René pozoruje čerstvé stopy anglických kamionů.

Někde jsou vtištěny do tvrdé pouště jako korunní svědek správného směru, jinde se topí v „maš-maši“, jak se tu říká rozjeté mouce. Když vyjedeme, hledáme je znova.

Amu jede vpředu a ztrácí se v jezerech.

Řekl, že počká na rovných pláních, až začnou keříky tamaryšků a zhnědne povrch. Dřív nemůže zastavit, zabořil by se.

Vidíme, jak namáhavě křižoval sypké brázdy, hluboké dobře půl metru, v úhlu co největším, skoro napříč. To je to hlavní, nezapadnout, neposadit se do toho spodkem.

Zaťaté zuby, sune se Renda k jihu.

Vychovejte si dobře syny, v stáří je budete potřebovat!

Zdá se, že hory žhavého písku rostou a hrozí, čím níž jedeme k toužebné hranici A. O. F. – Západní Afriky.

Otřesy budí třetího vzadu.

Hubená Andula, kameru na klíně, pozoruje neklidný terén.

Před ní se houpou tři talismany, psík Rafík, Pepík, klouček s tuláckým kloboukem a šedivý králíček pro nejmladšího.

Ty, co nám dali v Praze při startu, pro šťastnou cestu, zrovna pro tuhle, z Bidon 5 pískem na Le Prieur.

Vy naši milí, doma na severu, do čeho jsme to strčili hlavu!

Vydržet.

Probít se.

Dole je Gao.

Vždycky jsem toužil spatřit Gao.

„Kde je Gao?“ ptá se slaboučký hlásek.

„Už jsme tam, zítra!“ povzbuzuje René. „Jak je ti?“

„Jako té súdánské ovci, když měsíc nežere a ženou ji pouští!“

„Chceš trochu vody?“

„Ne, dejte mi z termosky teplý čaj! Snad už to snesu, zastav, René! Honem!“

„Tady to nejde, nevyjel bych!“

Minor se houpe na měkkých vlnách, zde není možno zastavit.

„Tak vidíte, kluci, to jste přece vy! A já to mám vydržet…“

Pod vozem šumí zlověstně písek, ještě kus, jednička, Renda se potí, napjatě tiskne pedál plynu, snižuje otáčky, jen neztratit záběr.

I Andulka ztichla a pozoruje, jak skončí zoufalý boj brouka s horou. Závěje běží proti mírnému vršku, rozšiřují se jako vějíř, ještě pár metrů, jsme skoro nahoře, metr, dva, tři – vůz přeskočil vlnu.

Brzdy, honem!

Tečka v nekonečnu

Zlepšila se orientace.

Každých pět kilometrů stojí na písku sud, na něm číslo, vzdálenost do Gao.

Takovou bóji sotva najdete na zvlněné rovině pohodlně a bez trošky strachu.

„Sud! Hledej sud!“ naléhá Renda, „Jedeme skoro sedm kilometrů, a nemám koleje chevroletů!“

Pět minut a sud, v dálce, jen černý bod.

Poušť zhnědla, písek dobře nese a teď vidíme pole suchých, nízkých keříků.

„Tady měl na nás čekat Amu!“

„Tamaryšky…“

Pozorujeme terén triedrem, pečlivě, postupně z východu na západ. Prázdný a únavný horizont.

Po Amu ani stopy.

Snad sedí někde ve vlně, rovina má mírné prohyby a chvěje se nad ní vzduch. Je právě poledne, vysoko slunce.

Potom jsme pomohli Andulce z vozu a položili ji na písek, do kousku stínu.

„Co je to Le Prieur?“ ptá se důvěřivě, jako by cítila, že jsme na konci pouští.

„Domeček!“ slibuji. „Budeme tam spát. Snad je tam bordj, uvaříme ti polévku!“

„Polívku! Já mám takový strašný hlad! Tak jeďte, ať jsme tam dřív!“

Tak jeďte!

Hledáme tečku v nekonečnu.

Mateřská loď

Za půl hodiny jsme se rozjeli nazdařbůh.

Začínáme chápat, co je to „cítit poušť“, směr, orientaci.

Proto tu stačí bidony po pěti kilometrech.

Letíme rychle, sedmdesát, rovina mírně klesá.

Kola jen poskočí na keříku, když nedáte pozor a díváte se do daleka, k obzoru.

„Jedeme dobře? Myslím, že sjíždíš ze směru, jeď trochu doleva!“ radím. To je snadno možné, silnice je široká – pět set kilometrů…

Jen puntík najít, bidonek, pro dobré svědomí, pro klid.

„Nejsou tu žádné koleje! Jeď vlevo!“ opakuji.

„Já si to říznu přímo k jihu a někde tam bude čekat Amu, asi jel napřed,“ věří si Renda.

„To jistě nejel, je ,el emin‘, spolehlivý, jako Mohamed! Někde čeká!“

Pak přece zastavil.

„Špatně mi to brzdí! Podívám se na to!“ říká.

„Teď se na nic nedívej a hledej bidon!“

René má vynikající vlastnost.

Všechny nesnáze jej zajímají pouze z technického hlediska.

V ničem nevidí osud nebo prst boží, jen ztracené šrouby, opálené kontakty a zlomené kabely.

„Zdržuješ! Tady stejně nemusíš brzdit, až do Súdánu!“ zlobím se, ale to nepomůže.

Rozbalil klíče a otevřel kapotu.

„Tak co je?“

„Nějak nám netěsní ústřední rozdělovna tekutiny do brzd!“ konstatuje.

„Proč to říkáš tak úředně? Nejsme v Praze!“

„Tak nám tedy blbne hlavní brzdový válec! Bude tam písek…“

Chvíli se hrabe pod kapotou a prohlížím zatím triedrem pláň. Najednou bod, ve velké dálce, nad lesklým vzduchem.

„René! Nech toho! Něco vidím!“

„Kde?“

„Na východě. Sud… Stoupni si na špičky, dívej se nad miráž! Tamhle to plave!“

„To není sud! Hýbe se to! Jak jsme daleko od místa, kde měl čekat Amu?“

„Tak patnáct kilometrů…“

„Tak rychle do vozu a musíme se vracet! Jede to zpátky, z jihu na sever, dívej se, to bude Amu, hledá nás!“

Teď se zdá, že slyšíme tiché bzučení motoru a černý předmět je větší a šine se pomalu hnědožlutou plochou.

„Jeď k němu! Snad nás uvidí!“

Naplno, co dva válce stačí, ženeme minora za tmavým bodem.

Už vidíme jasně maličký kamion, ale kola váznou, křičí dvojka, potom jednička, prokletý písek! Jsme v tom!

„Rychle hrabat! Sundám prkna, pod kola hoď pokrývky!“ pospíchá Renda, oči na White-Superu, který se rychle ztrácí v dálce.

Zabírá motor, tlačím ze všech sil, projíždíme dva tři metry. Hrabeme znova a teď vylezla z vozu Andula.

„Kluci, já vám pomůžu!“ říká, ale už nemůže ani chodit, ani stát.

Upadla.

„Zalez, slimáčku, zalez do domečku, buď ráda, že sedíš!“ křičí na ni René a neseme ji zpět na její místo.

Ležím bokem na voze a napínám všechnu sílu a váhu. Jede!

Pokrývky, lopatu, hlubokou stopou táhnu prkna až tam, kde Renda zabrzdil.

Ještě je vidět maličký bod.

Jsme rychlejší, bod se zvětšuje a teď najednou změnil směr. Zdá se, že nabírá do velkého kruhu, stáčí se k západu a už je vidět, jak najíždí napříč, kolmo na náš směr.

„Hledá nás, dívej se! Jel až k tomu místu, kde jsme se měli sejít. Teď objíždí návrší!“

„Kde jsme se minuli?“

„Jeď! Na tom teď nezáleží, měli jsme čekat. Jeď! Když nám teď ujede, vypijeme vodu z chladiče! Dělá, co může, podívej se, lítá po poušti jako šílený!“

Míříme přímo ke své mateřské lodi.

Nejsme daleko, na kilometr.

Pět set metrů.

Nevidí nás, chvěje se vzduch.

Zastavil.

Vystoupil z kamionu a šplhá nahoru, na náklad zboží, aby měl rozhled.

Teď spatřil maličký vůz!

Mává rukou.

Za chvilku brzdíme u kamionu.

Mlčíme.

„Jak se daří madame?“ zeptal se a zapaluje si cigaretu.

„Prožil jsem veliký strach. Měli jste čekat za měkkým pískem a ujeli jste mi!“

„Nikdo tam nebyl, čekali jsme půl hodiny!“

Třesou se mu ruce.

„Vyjeli jste z písku příliš daleko a já měl nesnáze. Jeli jsme po kládách. Vy jste dojeli dřív, daleko ode mne, já vás viděl, ale vy mne ne. Pak jste se rozjeli po rovině. Máte na voze špatnou barvu, není vás vidět proti slunci. Zmizeli jste mi a já byl zoufalý! Chtěl jsem vás chytit, ale vy jste rychlejší. Tak jsem se vrátil a jezdím v kruzích, co mohu dělat, ručím za vás!“

Slepé kuloáry

„Je mi to líto,“ omlouvám se, „jsme hloupí lidé z Evropy. Už tě vidíme dlouho, máš velký vůz a my jsme jako pecka z datle. A mohli jsme se tady ztratit?“

Amu, šofér a přítel cizinců, ukázal rukou na jihozápad.

„Asi dva kilometry v tomto směru jsem našel na jaře kamion. Ztratili orientaci a řidič šel pátrat pěšky do poušti, kde najde koleje nebo bidon. Už nikdy nikdo jej nespatřil. Vůz mu zmizel v miráži, v hladině horkého vzduchu. Jezdil jsem tady skoro dva dny, křižoval všechny koleje do slepých kuloárů. Pak jsme viděli kamion a u něj boye. Považ to neštěstí! Měli dost vody! Mohli počkat, až přijede depanáž! Ale zákon je zlý a zákon praví, že nesmí nikdo opustit vůz ani místo, kde si neví rady. Řidič zahynul žízní, snad tady někde, na tom nezáleží. Tahle pláň je zrádná. Navečer pojedeme kolem místa, kde zastřelil ženu a potom sebe ten Angličan, který ujel konvoji… Teď si uvaříme oběd!“

Polední odpočinek.

Chci otevřít konzervu.

„Nejezte to, dobře vám radím,“ pokračuje přítel, „na poušti nemáš jíst mrtvé maso. Moje skopové ještě trochu žije, je celý den na slunci a je týden staré. To v plechu je odněkud z Ameriky a kdo ví, kdy se ta kráva pásla naposled! Může být staré rok i dva, nevěřím, že se nemůže zkazit. Hezky voní, ale to není všechno. Najezte se se mnou!“

Andulka leží ve stínu za kamionem.

Sedíme u ní, jíme, hovoříme.

„Co jsou to ,slepé kuloáry?‘ ptám se.

„Z místa do místa jde množství stop, jak si kdo hledal vlastní cestu. Ale někdy se stane, že vojenská výprava, geologové nebo exploratéři odbočili a dojeli někam, kde něco hledali. Potom se vrátili po vlastní stopě anebo se také někdy nevrátili. Na konci takové stopy je pár kostí a vrak. Otisky pneumatik někdy zafouká písek, ale na tvrdém písku je vidíš za rok, za pět i za deset let. Byly tu také různé cesty, které jsme dávno opustili. Také takový kuloár má slepý konec a zavede tě do nesnází. Máš tužku a papír?“

Potom kreslil a musíme kreslit, abychom lépe pochopili.

Boj o cestu

Kdysi byl nalezen správný směr prvním automobilem. Pak jezdili další, rozjeli koleje do široka.

Kamiony rozbily písečnou kůru, už není možno projíždět závějemi.

Řidiči křižují staré stopy v co největším úhlu.

Kamion s vojenskou nebo vědeckou výpravou přejel stopy a vyjel ven do pouště.

Jiný kamion se chytil takové stopy a ztratí směr k cíli. Vyjede pomoc a zkušený řidič objíždí slepý kuloár v kruzích. Má úspěch jen tehdy, když zbloudilec zastaví anebo se vrací po vlastní stopě.

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

Pršelo na Sahaře

Boy řidiče Amu, nemluvný, smutný chlapec neurčitého věku, pracuje jako stroj a stín.

Seskočí, ruce sedřené v zápěstích, hrabe mohutná kola, podkládá těžké palmové kmeny, podhazuje pytle a plachty a potom zmizí do budky, jako duch.

Nebe se zakalilo a slunce chvilku bloudí za šedivými mraky.

Ochladilo se, je to příjemný lék, teploměr sedí na pětačtyřiceti.

Jedeme volnou pouští, v pravidelné vzdálenosti padesáti sto metrů. Jedeme rychle, jen tak se neboříme. Jak spadne rychloměr pod padesát, kola šumí a láme se kůra.

Je to vcelku nudné. Jsme rychlejší a musíme zastavovat každých patnáct minut, aby se nám neztratil mateřský kamion z dohledu.

Bude pět odpoledne, za hodinu se stmívá, je konec listopadu.

* * *

Nové pásmo okrového prachu a René jde pěšky zjistit směr. Boří se nad kotníky.

Je to tesklivý záběr, něco do velkého filmu o velké touze a velké beznaději.

Človíček uprostřed pisty.

Už hodinu mi duní hlavou Ježkova píseň o ztraceném klobouku a značka V + W je kupodivu živá, jako něco v Praze, jako samota v pokoji nad psacím strojem a nějakými verši, které vyšly z trápení a potom se mají předělat na propagační veselici.

„Werich a Voskovec – představ si je, jdou z Bidon 5 do Gao, tady, pískem…,“ povídám, nevím komu.

René se vrátil, chce nastartovat a najednou otře mokré čelo. Dívá se na mne a měkce mi domlouvá: „Copak máš s Werichem, co se ti zdá? Máš toho dost, viď! Já taky.“

„Ale – napadlo mne najednou, že drží Werich Voskovce za ruku a jdou pískem k jihu, do Gao!“

„Bez Ježka?“

„Tomu spálilo slunce oči…“

„Máš pravdu. Každý má svou poušť, nějaké Gao, něco za Saharou… Pojedu a drž si klobouček…“

„Proč?“

„Pro tu píseň, co si bručíš celé odpoledne. Vítr vane pouští a – myslím, že bude pršet!“

„Pršet! To by byl zázrak na Sahaře!“

Na předním skle vozu se zachytily droboučké kapky.

„Vaříme, stříká nám voda na sklo!“

„Nemůže stříkat, chladič je pod kapotou a na teploměru mám devadesát!“

„Tak zastav! Prší! Dej ruku z vozu!“

Ve voze je už jen třicet pět stupňů a kalné nebe má evropskou tvář.

Stmívá se, prší, lehký déšť jako v Praze na jaře, koncem května.

Jdeme se toho napít a najíst, povrchem kůže, nosem, očima.

„To jsme se ve škole neučili!“ vzdychne si René.

„Prší na Sahaře! Andulo, prší!!!“

„Prší…,“ probouzí se. „Chlapci, prší, to jsme v Súdánu! Gao! Proč tu čekáte?“

„Až dojede Amu!“

„Kde budeme spát?“

„V Le Prieur, v domečku! Buď trpělivá, ještě chvíli! Za hodinu jsme tam, uložíme tě do postele…“

„A uvaříte mi polívku!“ toužebné přání.

Chceme, aby spolkla několik pastilek Emergency Ration, jsou pro trosečníky.

Vypila jen doušek vody.

„Domeček…,“ říká si tiše. „Domeček v Le Prieur, bude tam ticho, nebude to házet a kuchař mi uvaří celou slepici! Jeďte, už se nemohu dočkat!“

Dojel White-Super a stojí vedle minoru.

Mluvíme o dešti, tvrdíme, že pršelo, před malou chvílí.

Amu to ví, ale déšť to nebyl!

Zde nikdy neprší, na Tanezruftu.

„Můj pane, tady nemůže pršet,“ brání se. „Ani můj otec, ani děd, ani kdokoli jiný neviděli tu takový zjev! Ale jedno je možné, to bych ti přiznal…“

„Copak, Amu?“

„Padala voda, to se někdy stane…“

* * *

Potom až do tmy šuměl pod vozem písek a motor bojoval o každý metr v rozměklém povrchu.

Bolí svaly, pálí oči, prach svědí v rozpukané kůži.

Nekonečná cesta k jihu.

Domeček

Změnil se terén a mizí v šeru.

Z tmavé roviny vyrostly smutné, kamenité pláně. Ve světlech vozu spí černé balvany, lesklé a ploché, jako obrovská dlažba pro nohy obrů, zkřivená, nelidská.

Amu jede vpředu a hledá domeček.

Záhadu, otazník, jako všude.

Někde vám řeknou, že je tam a tam bordj, druhý se hádá, že dávno zmizel, že zbyly trosky.

Amu tu projížděl letos na jaře a to prý ještě měl domeček střechu.

Přeskakujeme balvany, v hluboké tmě, ale jasní se, vyjde měsíc.

Najednou zalilo zkřivenou planinu stříbrné světlo, protrhly se na chvíli mraky.

„Já tě vystřídám, máš toho dost!“ prosím.

„Už jsme tam, dívej se na měřič! Ještě pět kilometrů, tak deset minut, jde to pomalu…“

Sleduje zadní světélko kamionu, světélko odbočuje, mizí v nějaké strži a potom jede trochu na východ.

„Asi to hledá, ale je dobrý rozhled, svítí měsíc, bude krásná noc!“

„Myslíš, že bude v tom domečku postel?“

„Ano, jeď, neztrať kamion z dohledu!“

Přidal a skáčeme zprava doleva divnou krajinou, podobnou povrchu neživé planety.

„Le Prieur! Vidíš!“

Něco se černá dva kilometry od nás a světélko u toho zastavilo.

„Jsme tam! Anči! Domeček!“ raduje se Renda a Andulka, probuzená křikem, dětinsky kouká na černou hmotu, naději, puntík, hnízdo.

Le Prieur!

Poslední tábor před Súdánem, zítra jsme za jižní hranicí Sahary!

Havárie

S očima na černé naději, objíždí René poslední balvany. Je nám najednou dobře, krev proudí tělem, buší v hlavě, svaly se uvolnily, probudil mozek.

„Dáme tě do postele, zabalíme, vezmeš si chinin, vyspíš se a ráno vyrazíme do Súdánu. Večer budeš pít dobrou vodu v Tessalitu!“

„Polévku z celé slepice!“

„Ano!“ smějeme se.

„Tátovi dovolíme, aby otevřel koňak, a smí se napít!“

Zkrátka, je nám nesmírně krásně.

Trojka, dvojka, jsme skoro tam, měsíční stíny, naše světla, obrysy bordje.

„Vezmu to rovnou!“ rozhodne Renda a šlápnul na plyn.

Náraz, druhý, někam letíme…

Zhasla světla, Andulka sténá, René leží na volantu.

„Vůz!“ první výkřik.

Spadli jsme do příkré příčné strže, sedíme předními koly na skále a zadek vozu visí nad roklí.

Otvírám dvířka, skloněná nad kamením a protahuji se ven.

„Dej revers, René!“

Někdy se ve vás probudí síla, zoufalá.

První pokus.

Ležím na skále, ruce proti vozu.

Po druhé!

Půl metru, ještě kus, zabrala kola, zařval motor, sype se kamení, vyjíždíme.

Prohlížíme vůz.

Zkřivený nárazník, urvaný výfuk.

Motor se rozkřičel jako samopal.

Brzdíme u domku, u domečku.

Společně s ptáky

Měsíc je blízko úplňku a vyplul z mračen na volné nebe. Nad malým ohněm voní sušené maso.

René hladí Andulu a chtěl by jí něco vypravovat. Nějakou pohádku o dvou dětech, které hledaly na poušti chaloupku. Podivná chaloupka.

Co je to před ní?

Železný vrak, starý kamion, ještě na řetězy, někdy z roku 1930.

Ohlodaný, ošlehaný, opuštěný lidmi.

Kdysi se tady nějak žilo, snad ještě když ten kamion jezdil. Také chaloupka svítila, byl to opěrný bod.

Amu uvažuje, jak se utáboříme.

„Půjčím tvé ženě naše přikrývky, ustelete jí u zdi, za větrem.

V brodji se propadly stropy a není tam čisto.“

„Usteleme ti, Andulko, na zemi, v domečku není možno spát. Až zítra v Tessalitu…,“ vysvětluji.

„Ne, budu spát v domečku, doneste mne tam…,“ prosí dětinsky. Je nesmírně slabá a musí vydržet ještě skoro devět set kilometrů.

Trochu slámy na zemi, navátý písek. Strženým stropem svítí hvězdy.

Chci urovnat na zemi malou plochu, kam bych rozložil pokrývky.

Svítím si svíčkou a ruce se najednou zastavily.

Tam, kde hrnu písek pod hlavy, leží mrtvá vlaštovka.

Nedoletěla.

Ne, tady přece nemůžeme spát.

Chceme doletět, k Nigeru, do Dahomey, na Zlaté pobřeží a potom zpátky, do dobré země, kde na nás vzpomínají.

Cesta vpřed

Nanesli pokrývky, Amu a boy.

Našel jsem v přístřešku jiný kout, obalil kabátem velký kámen, vedle něj druhý, polštáře pod hlavu.

Andulka se chvíli dívala na hvězdy děravou střechou mezi rákosím.

„Já jsem to věděla, že mi ustelete, uvidíš, ráno mi bude dobře!“ slibuje a pak se najednou lekla, kde bude spát René.

„Tolik se nadřel! Nebude mu zima?“ ptá se starostlivě.

„Spí ve voze…“

„Já se půjdu podívat!“

„Nemůžeš, lež, to je v pořádku!“

„Ne, já chci vidět, kde spí! Doveď mne tam!“

Nevěří mi, a tak ji podpírám, vratkou a bezmocnou, do dveří bordje.

V maličkém voze, na volantu, tak jak tam seděl, usnul náš chlapec, tak nepodobný mladému muži, který vyjížděl z Prahy koncem října.

* * *

Je po půlnoci, měsíc blízko úplňku.

Nahoře na severu usnuli Francouzi, Angličané, Němci, Češi, v těch pohodlných zemích.

Někteří mají špatné sny. Připravují si plány na zítřek. Kde koho zraní, pošpiní, napadnou, okradou, srazí.

Říkají tomu cesta vpřed.

Hřejí se v příliš teplých postelích a nikdy nespali v bordji Le Prieur.

Teď dohořel oheň a hnědý Amu dokončil rozhovor, kterým končí den na pistě.

„Neměj zlé svědomí, dojedeme! V Tessalitu je zázračná voda, navrací sílu, je to Súdán, A. O. F. – Francouzská západní Afrika! Dost jídla v Gao, v Bobo, v Bamako! Skopec za tři sta franků, kilo rýže za deset a ženy…“

„Vím, Amu, krásné černé ženy…“

„Máš svou ženu s sebou a v Gao ti rozkvete, uvidíš!“

Ležím na zádech a dívám se do měsíce.

„Tak nelež, oslepneš!“

„Z měsíčního světla?“

„Saharský měsíc je horší než slunce. Má mrtvé paprsky, kradou zrak, tak jako měsíc krade světlo slunci!“

„Co to? Slyšíš?“

Táhlý zvuk, zdaleka, z jihu.

„Někde dole vyje šakal, už jsme tam, zítra potkáme gazely a potom pštrosy, mnoho zvířat a ptáků, v Nigeru uvidíš krokodýly!“

Šťastně se zasmál a dopíjí čaj.

„Lehni si vedle ženy, potřebuje teplo. Vstaneme v půl šesté a projedeme poslední písek, dokud je chladný! Projedeme! Uvidíš!“

Na poušti je světlo jako ve dne a šakal na jihu vyje znovu a jasněji.

Dobrou noc.

Rozednění

Nebeské světy se zvolna ztrácejí, rozednívá se a rudne východ.

U nohy mi leze veliký brouk.

Teď pískl pták, jeden z těch, kteří ještě mají sílu letět.

Tábor spí.

Andulka v bordji, René na volantu, Amu a boy vedle kamionu.

Teprve teď si prohlížím Le Prieur.

Polosesutý domek má malý půdorys, sotva čtyřikrát šest metrů.

Když brzy vyjedeme, uvidíme poledne v Tessalitu, ale zatím nemám odvahu někoho budit.

Nechci vyrušit slavnost, posvátné buzení dne.

Jako by zněla z jižních končin nadějná píseň pralesů, Nigeru, Konga, Senegalu, černošských bubnů a volných stepí.

Tam dole, za mořem písku, za kamením, za Tessalitem, nad rovníkem.

* * *

„Franku!“ ozve se tenký hlásek z bordje.

Rozhlíží se, má písek ve vlasech a klidné oči, trochu slunce na tváři. Usmívá se proti dveřím, kde stojí rozespalý René.

„Tak co, jak se daří? Máš horečku?“

„Možná, ale cítím hroznou sílu, počkejte, vstanu, dívejte se!“

Jde sama k vozům.

Amu září, jako by vyhrál bitvu, i boy se usmál, po prvé za celou cestu.

Potom rozdává čerstvý chléb, upečený v Bidon 5.

Probudil se krásný den, za chvíli vyjedeme.

Jen rezavý kamion a zbořený bordj tu budou spát a čekat na poutníky, vystěhovalce, náklady zboží, bludné ptáky a příští čas.

Celník slunce

Rychle projíždíme studeným pískem.

Na konci poslední měkké pláně doplňujeme podhuštěné pneumatiky.

Skoro se zdá, že bychom teď už dojeli sami, někam k jihu, kde se lesknou tmavé balvany, a níž, až k místu, kde stojí u pisty hraniční sud Francouzského Súdánu.

Zleva do tváří hřeje slunce, ještě příjemně a měkce.

„Nikdy bych byl nevěřil, že tady uvidím dvouválcový vůz. Ty nemůžeš pochopit, proč se na vás dívají zdejší lidé jako na blázny. Ale také o mně říkají, že jsem blázen, fou Arabe!“ rozhovořil se Amu ve chvilce odpočinku a pokračuje filozoficky. „Nikdy se neví, kdo je vlastně blázen. Buď jsou všichni moudří a blázen jsem já, nebo jsou všichni blázni a já mám pravdu! Nikdy se nezlob, když tě někdo nazve bláznem! Nezapomeň, že v našem arabském světě ctíme blázny a těší se veřejné ochraně!“

„Kdyby byla paní zdráva, projeli jsme lehce. Věřím, že budeme cestou zpět za tři dny z Gao v Regganu!“

Usmál se.

„To nikdy neříkej, tak velký blázen nejsem ani já, abych tomu věřil. Podívejte se v Gao na ložiska a na písty! A jedeme dál, toužím po Súdánu…“

„Vím, černé ženy…“

Mrknul na mne kavalírsky a nastartoval kamion.

* * *

Na západě v poušti stojí na písku železná konstrukce s barevnou stříškou, červenobílou, čerstvě natřenou.

Renda najíždí k veselým barvám.

„Letecká orientace!“

„Krásný den…“

Anči vzadu u plechovek, bílá, bledá, vyhublá. Tři dny nejedla a skoro nepila. Ještě tři čtyři dny nesmí jíst. Člověk někdy žije z jídla a jindy z bláznovství. Kdosi napsal konečně, že blázny živí bůh.

Asi.

Černé balvany a první suché stromy, rozložené plochými korunami proti nebi.

Bod v dohledu, Amu.

Trsy trávy, bílé jako len, něžné, hebké, měkké.

Proč je dnes takový krásný den?

Pista.

Jasně zřetelná mezi černými deskami obřích stop, sluncem rozžhavených balvanů.

Červený sud s bílým nápisem:

A. O. F. – ALGÉRIE
GAO – REGGAN

Hranice Francouzské západní Afriky.

Nad ní celník, slunce.

Škola velkých národů

Je to nespravedlivé, když se má chytrý a podnikavý národ vybít v kancelářích.

Mezi množstvím kancelářských dobráků se rodí krysy ochotné prorazit za každou cenu k vyšší platové třídě.

Lží, podvodem, udavačstvím – je to krysí řád.

Světové velmoci měly vždycky zásobu mužů, kteří nevyrostli v kancelářích. – Přišli z moře a z kolonií.

Chytrý národ má mít zázemí, nějakou Afriku, Indii. Sibiř.

Malárii, pisty, žlutou horečku.

* * *

Tanezruft se proměnil v súdánskou step.

Na jižním obzoru sedí tmavé skály.

Pod nimi Tessalit, první život v tomto směru, s dobrou vodou.

Jedeme ještě kamenitou rovinou, vozík se škrabe ve dnech širokých ouedů, prázdných řečišť. Pneumatiky hrnou drobné kaménky a někdy udeří do podlahy balvan, až se prohne plech.

Lítáme chvilku jako splašené spřežení a Renda si naříká na žaludek.

Stromy.

Skutečně stromy. Mají ploché koruny, rozprostřené do roviny proti nebi.

Na jižním obzoru černé skály nad Tessalitem, už blízké a zřetelnější.

Přeletěl pták.

Pak hejno ptáků.

Je vlhčí vzduch.

Ve voze je moucha.

Letiště

Končí bitva v kamení a pista sjela na tvrdou silnici. Za příkopem rostou pichlavé keře, pod nimi tečky chudých květin.

Volnou stepí jdou široké koleje v bělošedé trávě.

Ještě půl hodiny jízdy.

Lidé! Živí lidé!

Letiště, domky, za nimi súdánské chýše spletené z větví mezi nízkými stromy.

Jdou k nám dva francouzští důstojníci a s nimi třetí, v plátěných šatech, tropické helmy na hlavách.

Za nimi nádherní ebenoví negři.

Ten první, v letecké uniformě, mladý a hezký muž s plnovousem, salutuje a tiskne mi ruku.

„Jsem velitelem zdejšího letiště,“ říká trochu slavnostně, „blahopřeji vám, byl to odvážný čin!“

„Vy víte, kdo jsme?“ ptám se zdvořile.

„Všichni Francouzi v Západní Africe znají automobilisty, kteří se pustili na pistu do Gao s dvouválcem! Poslední rádio vás hlásilo z Bidon 5 a hoši nám sdělili, že má madame horečky! Co můžeme udělat, jak jí můžeme prospět?“

Zatahala mne za rukáv a šeptá: „Tu polívku, Franku!“

„Nejedla tři dny, má velký hlad! Snad by strávila polévku, nějakou lehkou, třeba jen odvar z rýže!“

„Jste našimi hosty, to je samozřejmé. Jděte se upravit do mého domku a madame si odpočine na lůžku…“

„Tady je Tessalit?“

„Ještě ne! Stavíme nové pomocné letiště, já a moji přátelé, s černými dělníky. Do Tessalitu je sedm kilometrů!“

Průkopníci

Hliněný domek, sotva se otočíš. Tři železné postele, bedna s psacím strojem, kružítko, tužky, nějaké plány.

Na druhé bedně malé zrcadlo, holicí přístroje, plechovka s čajem, fotografie dívek a lahvička s chininem.

„Nejsme tu dlouho,“ vykládá inženýr, pětadvacetiletý chlapec, „teprve dva měsíce, a předtím tu byla prázdná step.“

Dívám se dveřmi na čisté letiště, vzdušný pytel nad domkem rádia, meteorologickou stanici, skladiště benzinu, upravené cesty ohraničené kameny.

„To jste tu udělali za dva měsíce? Kolik máte dělníků?“ ptá se René anglicky, všichni tak mluví.

„Třicet mužů, ale to by stačilo. Máme jen velký nedostatek nářadí, lopat a krumpáčů, koleček, rýčů…“

„Traktor?“

„Traktor? Nejbližší traktor je dole v Gao, kdo by sem posílal těžké stroje! Pracujeme ručně, jde to rychle. Loni jsem byl na Nigeru a spravili jsme s dvaceti lidmi za půl roku tři sta kilometrů pisty. Tady je jiné tempo než v Evropě!“

„Jiné pracovní tempo?“ divíme se a naši přátelé pokračují.

„Zde se ještě pracuje jako za dob průkopníků, zde se kolonizuje, bez komisí a ministerstev, s krumpáčem v ruce…“

Omluvili se, mají práci, ale za chvíli zasedneme společně k obědu.

Naproti, v té velké slaměné chýši mezi stromy.

Pan guvernér vozí stromky

Včera byl na inspekci na novém letišti, provázen zástupcem tiskové kanceláře a americkou žurnalistkou.

Ta vzbudila veselost, jen se objevila.

Hledala v Tessalitu koupelnu s teplou vodou.

Půjde to Súdánem jako dobrý vtip několik let.

Bývaly doby, kdy cestovali guvernéři s karavanou. Napřed střelci, potom nosiči, za nimi guvernér a zase střelci. Dnes jezdí v americkém osmiválci nebo letí letadlem.

Pan guvernér přiletěl a byl to guvernér, všechna čest.

Líbil se těm třem, co s nimi sedíme pod slaměnou chýší u nízkého stolu. Získal si srdce tří pionýrů, protože přivezl svazek stromků a nějaká semena.

Mají plné hlavy zahrady, budou si pěstovat vlastní cibuli, salát, brambory a stromky rozdělí kolem domku, kam právě nesou černoši polévku pro nemocnou paní.

Rozhodně je tu lepší život než ve Francii už dnes, i bez cibule.

Ale za rok se to neobyčejně zlepší.

„Šli jsme do kolonií,“ svěřuje se inženýr, „protože jen tady je dnes práce pro poctivé muže. Podívejte se na naši nešťastnou vlast! Na drahou Francii! Ztratila čest a mladí lidé mohou čestně přečkat krizi jenom v Africe. A Francie najde svou lepší budoucnost!“

Pak široce líčí velký den.

Společnou naději všech koloniálů, probuzení velké, vlastenecké Francie.

Na zemi leží tři ananasy, shodilo je sem letadlo Sabeny.

Je to příjemný dárek, ale důležitější budou ty brambory, česnek a cibule, zelené stromky a další krumpáče, které jim slíbil včera guvernér.

Jsou právě dvě hodiny a venku na letišti začíná práce.

Inženýr se loučí, radiotelegrafista jde montovat stanici a mladý důstojník nás doprovodil k domku.

Miska s polévkou stojí vedle lůžka.

„Nechutnala ti?“ ptám se hladové Anduly.

„Chcete mne zabít? Podívejte se do misky!“

Byla tam hnědá, rozvařená čočka, bohatě prosypaná červeným pepřem.

Černoch to dobře myslel.

Zázračná voda, rádiový galejník a další zjevy v Tessalitu

Na nízkém návrší stojí pěkný dům, patrový, z kamene, tady jsou skály.

Měla tu skončit saharská železnice a potom pokračovat po tvrdé poušti do Bourem a Gao.

Železnice nebude, stála by miliardy a miliardy nejsou.

Jen lopaty, krumpáče a velké naděje na velký den, silnou Francii.

Dům na návrší patří společnosti Méditerranée-Niger, tak jako skladiště dole na rovince, společně používané s Transsaharskou společností.

Má čisté podloubí, za ním několik ložnic s prostými lůžky.

V přístěnku je stanice TSF, rádio.

Telegrafista bydlí v domku na dvoře a byl vyrušen z klidu, když jsme vešli.

Sedí na zemi, příjemný muž s plnovousem, podoben misionáři.

Pije černou kávu, důvěrně obklopen hezkými černoškami.

Umí si tak někdo zařídit život!

Pracuje tu pro Transsaharskou společnost, bývalý vojenský telegrafista. Společnost mu platí měsíčně šest tisíc alžírských franků, možná šest a půl, ale na vojně by měl pět a schnul by někde na Sahaře.

Tady je život.

Urostlí Súdánci, kočovníci na velbloudech, štíhlí, s orlími nosy, opásaní starobylými meči, v údolích skáčou gazely, projíždějí kamiony.

Vykázal nám jednu komůrku se třemi železnými postelemi a poté šel ohlásit do Colomb-Bécharu, Bidon 5 a Gao, že jsme v pořádku dojeli.

Díváme se do rozhlasové kabiny.

Nemají tu elektrickou centrálu ani generátor s motorem.

Mladý negr si plivne do dlaní, chytí dvě kliky a točí divoce ručním dynamem.

Když se to rozběhne, telegrafista vysílá.

Jsou rádia na střídavý proud, na stejnosměrný, na síť a na baterii.

Tady mají rádio na negra.

Je důkladné vedro.

Kdo přijede do Tessalitu, chce vodu.

Je na zadním nádvoří, za společnou kuchyní a skladištěm benzinu, v pověstné studni, o které se mluví v dalekém okolí jako o matce poutníků a hlavním důvodu, proč se stěhují opěrné body k severní hranici.

Ještě nepřijel White-Super.

Amu měl nesnáze s benzinovou pumpou, opravoval za Le Prieur a potom za hraničním sudem.

Řekl mi prostě: „Jeď sám, tady už mne nepotřebuješ! Když ti žena neumřela až sem, tak už ti neumře! Na shledanou!“

Měl pravdu.

René maže klouby a čepy, utahuje spoje, čistí dynamo, karburátor, kontakty, má do večera práci.

Andula, rozcuchaná, průsvitná, slabá jako moucha, leží spokojeně na železné posteli.

Chce jíst! Polévku! Život!

Stavarsol a chinin

Před chvílí přijel transsaharský autobus, důkladný obr na vysokých kolech, motor jako do ponorky.

Veze na sever kakaové boby, francouzské úředníky, několik bílých otců – misionářů, tři zámožné domorodce a starší paní, učitelku ze Súdánu.

Jen slyšela, že je tu nemocná Evropanka, už je nad ní jako nad vlastní sestrou.

Hledá v zavazadlech Stavarsol, to je neobyčejně důležité, chinin a Stavarsol.

Chinin polyká malárii, třebaže ji nemůže zahubit. Jen chrání zdravého před nákazou a nemocnému sníží horečky.

Stavarsol vyčistí střeva, věří se tu na něj jako na penicilin.

Na všech tvářích zdejších Evropanů najdete záznamy rovníku.

Mají nezdravě nažloutlou pleť, zde se tomu říká „masque coloniale“ – koloniální maska. Starším pánům visí měkká bříška a ruce klesají unaveně k tělu. Po deseti patnácti letech trpí určitě některým odstínem malárie, mají poškozené ledviny, játra, snížený žaludek, revmatismus.

Děla anglických křižníků dusila kdysi černošské vzpoury, ale první zbraní kolonizace jsou dodnes mikroskopy.

Spavá nemoc, malomocenství, žlutá zimnice, zelená zimnice, tyf, cholera, neštovice, nezměříte práci lékařů a ošetřovatelek v Kamerunu, v Ubangi-Šari, v Dahomey, v Súdánu nebo na Pobřeží slonoviny.

Žádný Evropan tu nežije v normálním zdravotním stavu.

Záchvat horečky, to je rýma, kašel, bolení zubů.

Teploměr vyletí nad čtyřicet, za hodinu spadne a za hodinu hlásí nový útok mikrobů.

První záchvaty malárie jsou prudké, vysilující, potom se hladina uklidní a můžete si poznamenat do kalendáře, kolikrát ročně vás navštívila.

Střediskem objevů, diagnóz a výroby léčiv je Pasteurův ústav v Paříži. Má ve Francouzské Africe, Západní i Rovníkové, pobočky, stanice a pracovníky, roztroušené hluboko ve vnitrozemí.

Generální guvernéři vysílají zdravotní expedice, automobilové kolony s pojízdnou laboratoří, ošetřovnou, zásobou léků a promítací soupravou na 16milimetrové filmy. Taková zdravotní brigáda vyšetřuje místní podmínky, kreslí infekční mapy, nasazuje obranné plány, hledá ložiska, izoluje malomocné, píchá preventivní injekce, poučuje domorodce o nutnosti hygieny, moskytových sítí, lékařské vědy, nemocnic a ošetřoven.

Bojuje s pověrami a černými kouzelníky.

Byly doby, kdy se říkalo jižní části Dahomey, Nigérii, Kamerunu nebo Ubangi-Šari „hřbitov nad rovníkem“ a podobný zvuk pod rovníkem mělo Belgické Kongo.

Dobráci s mečem

Už asi hodinu stojí nad naším vozem skupina mečem opásaných Tuaregů.

Přijeli z pouští, na velbloudech.

Mají světlejší pleť a není s nimi řeč.

Když na ně promluvíme, odvrátí se, a když promluví mezi sebou, je to jako dialog havrana s krkavcem.

Na prsou mají bohaté talismany, na řemínku na krku.

Teď k nim přišel René s kamerou. Uvažuje, jak by si je naklonil. Potom otevřel kapotu kapesního automobilu.

Kývnul na ně a krkavci se začali hrozně chechtat.

Omluvte je, něco tak legračního tu ještě neviděli!

Renda filmuje.

Trochu prachu na silnici a přijíždí Amu.

Chlubil se, že zná všechny jazyky Sahariánů.

Nelhal, skutečně se s nimi dohovoří.

Říká mi, že jsou to náčelníci kmenů, které táhnou z pouští k Nigeru.

Jejich lidé táboří v horách a potřebují vodu. Přijeli do Tessalitu, aby požádali o pomoc, zítra sem dojedou velbloudi s vaky.

„Proč mají ty meče?“ ptáme se.

„Když slíbili poslušnost francouzské vládě, vyhradili si právo nosit zbraň! Tak nosí ty meče, dlouhé, v kožených pochvách. Ale už neválčí, leda mezi sebou v poušti. Pak si těmi meči sekají hlavy…“

„Hlavy?“

„No, když to nejde, tak se třeba jen píchnou do břicha, je tu moc krevní msty, jeden kmen nenávidí druhý, náboženské sekty si vyhlašují svaté války, ti, co mají čistou rasu, pronásledují nečisté, to je tu všude! Na Sahaře, v Súdánu, v Senegalu, v Dahomey! Kdyby tu nebyli Francouzi, porve se celá Afrika! Černí králové by obnovili otroctví a bylo by to tu jako před sto lety…“

Mír velké Afriky.

Do hor pro cibuli

Z temné ložnice se ozve každých pět minut bolestný, žalostný hlas: „Polívku…“

Mám o tom poradu s Amu a ten tvrdí, že z brambor z Bidon 5, rýže a kusu cibule, kterou jsem našel v kapse, by bylo možno uvařit výživnou polévku pro nemocného. Kdyby se pořádně okořenila, bude docela dobrá.

„Nesnese koření, má slabý žaludek!“ bráním se.

„Pro slabý žaludek je silné koření, špatně se na to díváš!“ vysvětluje Amu, přírodní lékař. „Teď už ti nemůže umřít, tak to zkus! Když jí bude špatně, počkáme až do Gao, tam jsou slepice!“

Také radiotelegrafista míní, že by se mělo začít pomalu, a učitelka tvrdí, že nesmí jíst nic.

Inženýr má zastřelenou gazelu, játra z berana, trochu rýže a olej. Jinak je tu toho času hlad, protože nepřijel zásobovací kamion, má poruchu u Anefisu, visí na poušti. Už čtyři dny jsou bez chleba, není mouka a černochům kručí v břiše.

„A není tu nějaká vesnice v okolí?“

„Anefis! Tam se koupí kuřata a vejce, někdy skopec. Ale to je daleko, tři sta dvacet kilometrů! Nakupujeme všechno v Gao, to je sedm set kilometrů…“

„Aguel’hoc? Tabankort?“

„Aguel’hoc se bourá. Telegrafista vysílal včera naposled. Stěhují se k nám na letiště, jsou to poslední obyvatelé a těch pár černochů tam dlouho nevydrží. Tabankort? Snad je tam ještě hlídač, ale nic víc. Nemáme to tady o mnoho lepší než hoši v Bidon 5, jen vody je dost!“

„Polívku!“ slyšíme z ložnice.

„Vaše paní ustavičně něco volá, snad vás!“ připomíná bradatý muž od rádia. „Je to vaše křestní jméno?“

„Oh ne,“ odporuji. „Chce něco jíst, polévku, ,une soupe‘, z čeho ji uvařit?“

„Nejlepší je z kuřete, nejsilnější!“ míní Amu.

„Játra z berana a z gazely!“ nabízí inženýr.

„To je pro nemocnou silné a pak, ta játra bychom si mohli udělat k večeři na cibulce!“

„Cibule není…“

„Mám kus v kapse!“

„Ukažte!“

„Je špinavá…“

„To nevadí, to je čistá špína. Kolik je hodin?“

„Pět…“

„Pošlu černocha pro zeleninu!“ rozhoduje telegrafista. „Ti kočovníci budou mít cibuli a česnek! Jsou v horách…“

„Jak je to daleko?“

„Asi deset kilometrů, ale to on uběhne! Do sedmi je tu!“

Černoch běží pro cibuli a z tmavé místnosti zní rozhořčený hlas: „Franku! René! Polívku!“

Polévka z divných ptáčků

Jdeme k Andulce a měkce s ní hovoříme.

„Pojď, pomůžeme ti a sedneš si ven, před dům! Je tam tak nádherně, čistý vzduch, skály, palmy dole v údolí a po dvoře běhají takoví překrásní ptáčkové, žes je neviděla!“

To je pravda!

Nejsou větší než křepelka, hrají všemi barvami, červenou, žlutou, modrou, zobou seménka trav a pak odletí na strom a překrásně pípají.

Anči sedí na schodech, prohlíží si krajinu a ptáčky.

„Počkejte, já zkusím chodit, já si jednoho chytnu!“ raduje se.

Kupodivu dobře stojí na nohou, rozeběhla se, ale ptáčkové uletěli na strom.

„Já mám tak prázdný žaludek, uvaříte mi tu polívku?“ prosí vytrvale.

„Uvaříme, spolehni se! K večeři!“ slibuji a hlavou mi proletěl nápad.

„Seď tu chvilku, hned se vrátím!“

Jdu za hlavní budovu k černé kuchyni a tam jsou na dvoře taky takoví ptáčkové.

Pípají.

„Pojď sem!“ volám důvěrně černocha, který pere před kuchyní rýži.

Nerozumí francouzsky, ale to nevadí.

„Koukej! Kdybys mi chytil pět těhle ptáčků – dám ti padesát franků!“ vysvětluji a ukazuji padesátifrank.

„Oui, monsieur!“ pochopil nadšeně. „Pět!“ ukazuje na prstech.

Vzal košík a odešel ke skalám.

Je mi najednou tak lehce, vracím se a sedám si spokojeně na schody.

René spravuje s Amu benzinovou pumpu, slunce barví skály a dům na kopci se potopil do posledního světla.

Vane večerní vítr, ptáčkové pípají.

„Řekni mi, Franku,“ roztoužila se, „takový pták! Nemá duši jako člověk? Dívej se na ně, shánějí zrníčka a někde ve stromech mají děti, maličké ptáčky, starají se o ně, mají je rádi! Jak může někdo takovému tvorečkovi ublížit…“

„Amu říká, že prý dole u Nigeru je ještě na jednom místě písek, u Ansonga…,“ obracím směr.

„Ale – co! Písek! Zítra uvidíme gazely a sajky, potom pštrosy, žirafy, slony, opice – koupíš mi v Cotonou opičku?“

„To víš, miláčku! Třeba dvě! Tam je víc opic než lidí!“

„A papouška! A tyhle divné ptáčky!“

„Musím se podívat do kuchyně, Andulko, aby to nezkazili! Jdi si zase lehnout, ať se neunavíš! Za hodinu ti přinesu polívku…“

„Jakou? Ze slepice?“

„Ale! Jeden černoch sem přinesl pět holubů, tak jsem je koupil! Jsou to takoví menší holubi, tady je nekrmí tak, jako u nás. Ale pochutnáš si!“

Zapomněla, že také holubi mají mladé, starají se o ně a mají je rádi.

Ze skal vane večerní vítr, vracíme se do ložnice.

* * *

Zavřel je do pece na chleba, pípají, je jich pět.

„Podřezat, vykuchat, oškubat!“ šeptám.

Ve dvou děrách ohniště se topí, dávám vodu do hrnce, za chvíli se vaří.

Pak jsme tam hodili pět ptáčků.

Sůl, kousek cibule, běžec z hor se vrátil.

Kuchyně je nízká, kouř se valí do dveří, pálí do očí.

Ale jinak se tu nikde nevaří, jen tak, na volném ohni.

Teď se rozsvítilo v okně naší ložnice.

René přilepil na stůl svíčku a rozebírá kameru, plnou písku.

Přijel nějaký kamion z jihu, seskakují černoši, přivezli benzin a mouku.

Vůz, který visel u Anefisu.

Teď se objevila v okně Andula.

„Už to bude?“ volá naléhavě.

„Za chvilku! Lež v posteli, šetři se!“

Na okně kuchyně leží játra, kuchař krájí cibuli, podlévá olej. V hrnci bublá polévka, píchám do ptáčků, nabírám lžicí.

Není to špatné.

Teď talíř, talíř není, jen miska, jako pro psa.

Nalévám a jdu slavnostně na dvůr.

Uprostřed cesty potkám ve tmě Andulu, sotva se drží.

„Počkej, já si to sním venku! Je takový krásný večer! Sedneme si na schody u kuchyně. Už dobře chodím, viď?“

„Jako když jde Eiffelovka na procházku…,“ odpovídám zoufale, protože se mi ten nápad nějak nelíbí.

Nedala jinak, sedíme na schodech a plameny ohniště svítí do nádvoří.

Zrovna tam, kde škubal černoch ptáčky.

Vítr fouká do peříček, červených, modrých, žlutých.

„Franku!!!“ vykřikla a upustila misku s polévkou. „To je z těch ptáčků!!! Vy jste je zabili…“

Nejedla.

Noční hosté

Pozdě v noci dojela další výprava Angličanů.

Dva obrovské nákladní automobily, hotové domy na kolech, s nimi doprovodný kamion.

V domku telegrafisty se ještě svítí, přijeli na návštěvu ti tři z letiště. Pijí černou kávu, u nohou jim sedí černé dívky.

Způsobně, jak se patří ve společnosti bílých mužů.

Míň by se styděly, kdyby tu byli černí, tak je to tu všude. Před Evropany rychle zakrývají čokoládovou kůži.

Jdeme se podívat na vystěhovalce.

„Táhnou do kolonií, jako jejich předkové…,“ říká důstojník.

„Ale už to stejně není ta pravá britská sláva…,“ přidává inženýr.

„Nejedou obchodovat, jedou pracovat, to kolonie potřebují! Vyroste tu nová generace Evropanů!“

„Ti staří nestojí za nic, měli by se poslat do penze. Jen tu škodí!“

Ptám se, kolik letos projelo takových výprav Tessalitem.

„Ne mnoho, to je třetí. Většinou jezdí lodí na Dakar nebo přímo do Lagosu a do Jižní Afriky.“

Na nebi stojí kulatý měsíc.

Už se dívá na Afriku miliony let.

Další kilometry

Sytý východ slunce, lesklé černé skály, súdánský hrad v údolí a nízké palmy u cesty.

Pista se točí horami.

Vyjeli jsme před šestou a zkusíme to do Gao za den – skoro sedm set kilometrů.

Skály vybíhají do travnaté stepi a přes cestu letí první gazely.

Milenky slunce a písku, nejkrásnější zvířata Afriky.

Ve skupinkách stojí v jízdní dráze divoké perličky, jako by čekaly na autostop. Dojedete, a jen odběhnou, znovu se zastaví a zvědavě pokukují.

„Z těch by byla polívka!“ libuje si René, ale zkazil Andule ranní náladu.

Plníme benzin a teď jsem si vzpomněl.

V předním blatníku je láhev koňaku.

Držím ji za zády a jdu opatrně za vůz.

Hluboce polknu.

Fuj!

Motorový olej.

Lepí se na zuby, rafinerie v ústech!

René něco hledá pod kapotou.

„Byla tady láhev se zbytkem oleje, chci to přidat do benzinu a je pryč!“ zlobí se.

„Já – už jsem ji připravil… Tady je!“

Podíval se na mne.

„Tati! Ten koňak je v druhém blatníku! Andulo, on se napil oleje!“

„Mně bylo špatně od žaludku…“

„A je ti líp?“

Mlčím.

Trochu geologie

Pista je proražena v dalších skalách, do široka rozložených.

Tak už se to střídá mnoho kilometrů, měkká země s bělošedou travou, potom plochy černých balvanů.

Měníme svíčky.

„Tamhle něco vyvěrá ze země!“ ukazuje René.

„Kde?“

„Za vozem! Přímo na skále! Že by to byla nafta?“

„O tom nic nevím…“

Pro jistotu se jdeme podívat.

Byl by to objev!

Petrolej v severním Súdánu!

A objevitel? Jako obvykle – nepatrný Čechoslovák.

„Kdes to viděl?“

„Tady!“ ukazuje na čedičovou plochu. „Tam, co jsi před chvilkou stál!“

Vzpomínám si.

„Tak jeď dál! To není petrolej. Tato krajina geologicky neodpovídá výskytu nafty. Pokusné vrty by neměly úspěch!“

Lidé z močálů

Nějaké černé děvče běží k silnici na násep nad bažinami.

V ruce má láhev se zelenou vodou.

Něco nám říká, nerozumím.

Za ní přibíhají další Súdánci, muži a ženy. Někde za tím rodištěm moskytů je asi vesnice, ale chaty nevidíme.

„Co chce?“

„Snad nabízí pitnou vodu!“

„Tu špínu?“

„Lepší špína než žízeň!“

Muži mají luky a šípy, jsou skoro nazí, ženy přetahují kusy hadrů přes prsa. Mají hezky spletené vlasy, široké tváře, klidné oči. Smějí se, chtěli by se bavit a společně naznačují esperantem hladových, že mají málo jídla.

Vybíráme z kufru kusy tvrdého chleba, vrhli se na ně jako supi.

„Dejte jim sto franků!“

„Tady nemají peníze cenu, tady má cenu obilí!“

Dva muži se dívají do našeho vozového kufru a prstem ukazují na svazek drátu.

Dali jsme jim kus drátu.

Plechová krabička.

Prázdná láhev.

To všechno má svou cenu v močálech.

Sto věcí na čtyřech kolech

Ještě je příjemný vzduch, teď – v půl osmé ráno.

Ujeli jsme pětasedmdesát kilometrů a co nevidět se objeví někde pod nebem město či místo zvané Aguel’hoc.

Velká naděje podle mapy.

TSF – značka pro bezdrátovou telegrafii, nouzové letiště, pomocná dílna, benzin, voda ve 22 metrech, jednoduché ubytování.

Nepotřebujeme ubytování!

Máme domov hnaný pneumatikami, dvěma poloosami, důmyslnými klouby, hnacím soukolím a kapesním motorem k širokému Nigeru.

Zajímavý domov.

Před očima výklopné přední okno s malým nápisem

PRESSE – FILM

To je pro černochy, aby určitě poznali, že jsme reportéři, že sem nejedeme šířit křesťanství.

Protože výklopná okna nesnesou otřesy, sedí v otvoru gumový míč, opravdu míč, jak jste si s ním hráli v rozkvětu mládí. Měli jsme jich několik, už jsme je tady rozdali dětem, většinou hnědým až černým.

Poslední míč drží okno.

René si podepřel svou půlku zátkou, dlouhou, z alžírského vína Sidi Brahim.

Před očima rychloměr, dálkový teploměr, ampérmetr, teploměr vzduchu, skřínka s pojistkami, bílý volant, knoflík houkačky, páčka rychlostí a panelový trezor, kde byste našli běžný obsah klukovské kapsy.

Nůž, zápalky, cigarety, baterku, kompas, brýle proti slunci, kromě toho chinin, živočišné uhlí, expozimetr, měřič pneumatik, pilníček na kontakty, ručník a kus mýdla.

Někdy se mi to vysype pod nohy, když se otevře víko samo.

V tomto životním prostoru je pod výklopným oknem láhev vody v mokrém hadru, chlazená odparem a proudem vzduchu. Je skloněna tak, že jen uvolním zátku a naplním hliníkový kalíšek.

Poněkud horší je to na zadních sedadlech.

Nemysleme prozatím na živého člověka, který nejedl pět dní.

Ale na klíně tohoto člověka je zmačkaná papírová škatule, která vznikla už vysoko na severu v oáze Le Kreider, kde vousatý legionář vyšel z kasáren, aby nám doporučil studený hotel.

Našli ji venku na smetišti, ale je to škatule, prostor v prostoru, leží v ní filmová kamera Eyemo, Leika, Rolleiflex a Etareta.

Andula ji má na klíně už dva tisíce kilometrů.

Prožila nad ní značné horečky, blouznění o lidech s velkou hlavou, domečku s postelí a tajemném Gao.

Až někdy najdete v modním časopise, jak se má dáma ustrojit do auta, kde má mít přednici, jakou halenu, jak řasenou v pase a jaké doplňky, nevěřte tomu! Taková dáma nikdy nepojede automobilem k rovníku, musí se spokojit s přednicí s doplňky.

Dáma jedoucí skutečně do tropů drží zpravidla na klíně škatuli napříč Saharou.

Sedí na malém kousku, protože vedle ní jsou doly na naftu, pět plechovek benzinu, je to dohromady asi sto kilo stažených řemenem.

Bylo vyzkoušeno, že řemen povolí a pak je dámě poněkud úzko a zmačká si halenu, značně propocenou.

Protože zbyl ještě kousek místa nad horou plechovek a vůz je malý, jsou tam tři krabice s filmem.

V případě požáru je to další naděje, že vyletíte do povětří.

Hasicí přístroj leží jen tak na zemi, pod nohami dámy, a tím dáma končí.

Pod zadním okénkem, rovněž výklopným, je zeměpisné oddělení, smíšené s přídělem pro těžce pracující.

Cestovní mapy, palubní deník, rozbitý barometr, pytlík s chlebem, pár kostek cukru, suché citrony a brzy tam budou čerstvé banány.

Před plechovkami stojí tenký kufr s nejistým obsahem osobních potřeb, na něm psací stroj, pod ním další plechovka, hygienická, označená stužkou. Je v ní záruka, že nezajdete žízní, pitná voda, asi dvacet litrů, léčivá voda z Tessalitu.

Po obou stranách předních sedadel jsou dveře a v nich kapsy.

Bylo původně určeno, že v levé budou prostředky pro vůz, prostě to, co má mít vzdělaný intelektuál, když cestuje Afrikou pomocí stroje.

Tenoučká trubička na odvzdušnění brzd. Obložení spojky. Různá těsnění. Lepení pneumatik. Vložky do pojistek. Hermetik. Žárovky. Montážní svítilna a pouzdro s měřičem hustoty kyseliny, náplně baterie.

Pravá kapsa měla původně sloužit osobním potřebám dámy, krémům na opalování, kolínské vodě, ale – darmo mluvit!

Uprostřed vozu je nad hlavami pletená síťka, v ní zápisník, kam se píší vzpomínky pro příští cestopis.

Pak pouzdro s listinami, které osvědčují, že jste skutečně člověkem, schopným registrace.

Cestovní pasy, karnet vozu, řidičské průkazy, očkovací vysvědčení, doporučující listiny, legitimace korespondentů a – pro vzpomínku – osvědčení státní a občanské spolehlivosti.

Dějepisec by neměl sílu vypsat, co vezeme v zadním kufru.

Pneumatiky brousí ve vnitřním blatníku a v Gao zesílíme zadní péra.

Prosili jsme o to už před startem v Praze.

Ale jak přesvědčíte mistry a dělníky v továrně, že chcete zničit jejich automobil?

Poplach v jednotkovém domě

Gazely. Perličky. Zvlněná pista. Všechno se chvěje, třese, praská. Kamery na klíně.

Jen jedno mne mrzí.

Pálíme svíčky.

Naše, K. L. G., Champion, Rellyo, Marelli, všech značek. René je mění každou chvíli a hází mi spálené pod nohy. Připadám si jako svíčková bába.

Dělejte lepší automobilové svíčky!

Gazely.

Případ pro myslivce, kteří čekají navečer někde v Brdech, až vyjde srnec.

Perličky.

Řídím vůz a hledám Aguel’hoc.

Bylo by slušné, kdyby se přihlásil sám.

Horká rovina, sem tam stromy, rozložené prosebně proti nebi, bělošedá tráva pod koly, rychlé přelety ptáků, divných ptáků, gazely a perličky.

Cestu vyjely nákladní automobily, je příliš široká pro náš rozchod kol.

Buď jedete dole jedněmi koly a druhými nahoře, nebo naopak.

Nevyšlo to!

Zmatek.

Vůz letí do křoví!

Kamery ve škatuli vyskočily ke stropu.

Osobní doklady z pletené síťky letí k dotyčným osobám.

Psací stroj přeletěl k láhvi, ve které se chladí pitná voda.

Plechovky s benzinem zasypaly dámu, zničenou touhou po Africe.

René má další důkaz, že řídím špatně automobil.

Narazil hlavou do skla.

Zemětřesení v jednotkovém domě, který veze do Gao kapesní domov.

Město se vzdává

Není to lehké, vidět umírání města.

Kdyby přiletěly bombardéry a spouštěly pumy, pak je všechno v pořádku. Přece se nějak musí vyzkoušet nesmírný rozvoj přírodních věd.

Ale tady umírají lidská sídla přirozeným způsobem.

Je to poněkud zastaralé, ale důstojnější.

Aguel’hoc se vynořil z hnědošedé pustiny.

Připomíná doby, kdy se ještě bála civilizace o svou budoucnost.

Vjíždíme branou, aby byl nějaký vchod, a na měřiči je prvních sto kilometrů.

Prostranství mezi nízkými domky, všechno je z hlíny a z vápence.

Náměstí? Dejte mu jméno člověka, který se nějak zasloužil o vlast!

Už to nemá cenu, osada umírá.

Bude strašit ještě mnoho let na starších mapách.

Klesly prameny studní, není co pít a v čem se umýt.

Proto se zruší.

Černoch, dva, třetí.

Pak člověk s tropickou přilbou na hlavě, Evropan, Francouz.

Radiotelegrafista.

„Pojďte k nám, bydlím tady v tom domku, ale dnes naposled! Vyklizujeme Aguel’hoc. Stěhujeme se do Tessalitu. Čekáme, až nás odveze kamion. Máte hlad?“

„Máme. Ale už to vydržíme, zítra jsme v Gao!“

Nízký domek.

Je devět hodin, slunce pracuje a trochu stínu pomůže únavě. Mladičký chlapec, tak třiadvacet, dává, co má.

Zbytek vína v láhvi. Cigarety, má poslední balíček. Přišel černoch, kuchař, žil tady s ním a ještě s jedním bělochem, který už odejel na sever včera.

Má mouku, olej a cukr.

Za chvilku přinesl velký talíř se sladkými kousky smaženého těsta.

„Nesehnal bych tady kuře nebo slepici?“ ptám se a myslím na naši hladovou dámu.

„Můj kuchař má chycené ptáky. Dva. Chtěl je uvařit k obědu. Perličky, snad jste je viděli na pistě!“

Náš černý bratr, majitel dvou ptáků, chce dvacet franků, dali jsme mu třicet.

René je hodil do vozu, třebaže by je počestný vědec poslal Národnímu muzeu v Praze.

Loučíme se.

„Teď dejte pozor, až pojedete, pista se dělí hned za městem na Kidal! To je pěkná osada, vzdálená od nás stopadesát kilometrů. Vojenská stanice, nadbytek vody, poštovní úřad, rádio, letiště a malá nemocnice. Kidal je na pistě z Tamanrassetu do Gao, přes In Tedeini, Tin Zaouaten a Tin Tendadeu. Rozcestí poznáte, je tam nápis!“

Všechna čest Francouzům, všude jsou nápisy, i na ztracených pistách, kde projede kamion jednou týdně a i tam, kde cesta dávno zemřela, najdete zeď nebo dřevěnou tabulku s výstrahou, že je to slepý směr.

Na jeho konci vyschlo město, z domů jsou prázdné, strašidelné trosky a v kamení číhají skorpioni na tarantely a divné pavouky.

Ještě dějiny okolo pisty

Sahara, široká dva tisíce kilometrů, má stejnou plochu jako Evropa. Jen čtyři procenta skal a písku zachytil člověk pro stálý život, šestadevadesát procent pustiny křižují prastaré stezky, kde nesmíte měřit čas ani vzdálenosti.

Už dlouho sleduje Francie otázku saharské železnice.

Od roku 1880 byly vysílány výpravy, aby studovaly terén, směr a způsob stavby.

Tuaregové a jiní kočovníci byli tehdy pány všech cest a dobře věděli, že by ztratili vliv na karavanní obchod.

Deskami se jmény mužů, kteří byli zavražděni nebo padli kolem pist, byste vydláždili pařížské náměstí Svornosti.

Hledali nemožné úskoky, aby pronikli do končin, uzavřených křesťanům. Studovali řeči a nářečí domorodců, učili se žít jejich způsobem a potom vyšli na žíznivou pouť, ve službách vědy, pokroku a politiky.

Slavný badatel Rohlfs cestoval jako pravověrný muslim, navázal přátelství s vlivnými náčelníky a v náboženských obcích. Jen tak mohl vstoupit jako první Evropan do svatého města Kairouanu v Tunise.

Charles de Ségonzac studoval Maroko, převlečen za Araba a dělal ze sebe blázna. Choromyslní se těší zvláštní úctě v muslimském světě, věří se, že to jsou lidé vyznamenaní Allahem.

Roku 1850 byl zavražděn v Mauretánii Panet, roku 1860 Vincent v Adraru, 1874 Dournaux-Duperré a Joubert v Ghadamésu, 1877 Bary v Airu.

Henri Duveyrier vyšel do Sahary už v sedmnácti letech a první prozkoumal její západní oblast, v letech 1857 až 1892.

Pak zešílel a spáchal sebevraždu.

„Saharský poustevník“, šlechtic Charles de Foucauld, badatel, voják a misionář, žil mezi Tuaregy šestnáct let. Přišel na alžírskou Saharu pěšky, jižním Marokem, přes Vysoký Atlas, převlečen za Žida.

Byl zavražděn 1916.

1881 zahynula v poušti vojenská výprava Flattersova. Všichni muži padli, zemřeli žízní nebo byli otráveni. Někteří byli sněděni, propuklo lidojedství.

Pak zahynuli Palat v In Salahu, Douls v Tidikeltu a celá výprava markýze de Morèse a Cazemajouova u Zinderu.

Francouz Foureau se pokoušel devětkrát vniknout do střední Sahary a teprve po desáté prošel do Súdánu.

Pak Foureau, Lamy a hvězdář Villatte postupovali společně k Čadskému jezeru, kde se měli setkat s expedicemi Gentila a Vouleta-Chanoina. Šli z Biskry na Uarglu a Temasinin k jihu, devět set velbloudů jim neslo zásoby.

V Airu zašlo stočtyřicet zvířat hladem a žízní.

Těžce bojovali se zuřivými Tuaregy a Lamy padl.

Foureau potom pokračoval proti proudu řeky a po proudu Ubangi do Konga k moři.

Není možno vzpomenout všech pionýrů, byla to doba vášnivého boje o vědeckou pravdu a politickou moc.

Slavný a statečný český cestovatel, Enrique Stanko Vráz, zemřel roku 1932 a proslul expedicemi v Jižní Americe.

Málo se ví, že v letech 1880–1983 putoval Marokem a Západní Saharou, přestrojen za Žida nebo arabského muslima.

V letech 1883–1985 žil v Západní Africe a na Zlatém pobřeží, kam se potom vrátil, když šťastně přežil na Kanárských ostrovech těžkou zimnici.

Ještě jednou pak odešel na tyto ostrovy klidu a míru, ale celkem byl v Africe osm let, než našel Ameriku, novou touhu a lásku.

Na ploše Sahary šly objevy a tragédie jako filmový pás.

V roce 1900 chtěl proniknout Tanezruftem P. Blanchet ze Saint Louisu.

Zemřel v Senegalu na žlutou zimnici.

Pak následoval bezpočet pokusů o spojení Alžírska se Súdánem.

Cottenet, Lohan, Flye-Sainte-Marie, Touchard, geolog Gautier – ten se dožil stáří sedmdesáti šesti let.

Po prvé prošel z In Salahu do Gao již v letech 1904–1905 a teprve roku 1934 prozkoumal neznámou oázu Djanet, zjištěnou Touchardem 1905.

Sahara měla také bílého císaře.

Tuto hodnost si přisvojil francouzský dobrodruh Jacques Lebaudy, na pobřeží Mauretánie roku 1903.

Odvážnou cestou se zapsal do dějin Švýcar Hans Vischer.

Šel starou stezkou, propadlou do věků, z Tripolisu na fezzanský Murzuk, do Tibesti až k Čadskému jezeru, v letech 1906-7.

Colona de Leca, Cortier, Arnaud, Niéger, Cottes, Labonne, Le Morea, Švéd Moberg, Augiéras, Lauzanne, komandant Tilho, Francis Rodd, Coches, Dánové Granö a Olufsen, Bruneau de Laborie, Michel Vieuchange… Ten vešel do území Smara převlečen za ženu, roku 1930. Musel se vrátit a opakoval pokus. Našel, co hledal, ale byl tak vyčerpán, že zemřel v Mogadoru.

Jedeme s dvouválcem do Gao.

Romány, spojené s deskami z mramoru, mění se zvolna v reportáže.

V letech 1922–1923 projeli napříč Saharou G. M. Haardt a L. Audouin-Dubreuil na vozech Citroën, s pásovým náhonem kol.

Jeli z Uargly do Bouremu na Nigeru a potom do Timbuktu, „královny pouště“.

Byli na cestě 22 dní a vrátili se stejným směrem.

G. M. Haardt potom zemřel únavou, když přejel s citroëny Himálaj.

V roce 1932 jel princ Sixtus Bourbonský silným osobním automobilem z Tunisu do Fort Archambaultu a potom z Kano na Hoggar.

1933–1934 projel švýcarský geolog Hein od řeky Nigeru pouští do Alžíru.

Konečně 1947

jede z Alžíru k Nigeru kapesní automobil a nazpět se pokusí o dálkový rekord. Snad přeletí Saharu za několik dní a několik hodin.

Pojede z Cotonou, napříč Dahomey, Nigerem, Súdánem a Západní Saharou, přičemž má v cestě pustý Tanezruft, prozkoumaný po prvé roku 1910 A. H. W. Haywoodem.

Vozík je nejmenším dvoutaktním dvouválcem světa.

Ani se nezdá, že by psal něco do dějin, snad tečku za románem o dobytí Sahary.

Francouzské úřady, tisk a veřejnost sledují, jak ti Češi dojedou.

Budou mít radost, když provedou důkaz, že pionýři nežili marně.

Kus po kuse mizely bílé plochy z map a teď už má slovo moderní technik, lékař a učitel, telegrafista, letec a řidič, zemědělec a kolonizátor.

Na měřiči jsou další číslice.

Malý pomník na rozcestí. Padli tu nějací legionáři.

Je tu In Rhar, studna u cesty a nevelká osada Anefis.

Vznešený cizinec a černoch s gramofonem

Už minulo poledne.

Z jihu letí těžké letadlo, zásobovací junkers Transsaharské společnosti.

Vidí nás na pistě, zakroužil a pokračuje, asi do Kidalu.

Je po době dešťů.

Kudy šla voda, tam vyrazily běložluté koberce stepní trávy.

Říkali nám už v Tessalitu, že asi potkáme v tomto úseku pštrosy.

Andula míní, že to není možné, protože tady není písek a pštros nemá, kam by strčil hlavu, když se bojí.

Je třeba opravit další pověry.

Praví se, že něžná gazela vyskočí pět metrů vysoko, než se odrazí od země a rozeběhne.

Vidíme každou chvíli gazely a žádná nevyskočila pět metrů.

Je pravda ovšem, že skáče automobil, a to dost vysoko, až nám to vyráží dech.

Zadek tluče do per a před chvílí měnil René prosekané trubičky zadních olejových brzd. Nevydržely ani ty, které jsme už opletli v Colomb-Bécharu drátem.

Zmizelo letadlo a nad chudými stromy letí dva čápi.

Ale přece se lepší naše živobytí, země je měkká, málo kamení a bludné balvany netlučou do chodidel.

Pátráme na dně síťové tašky, je tam kus chleba, na kost ztvrdlého, nevelká krabička s nějakou paštikou, tři suché citrony.

Anefis je dnes jedinou osadou, kde se ještě žije mezi Tessalitem a Bouremem.

Ve stínu nízkých stepních akácií leží kozy a ovce, podivné kozy, mají nízké nohy, nešly by rozhodně zkřížit s antilopou.

V prachu si hrají černé děti, teď vyletěly a zacpaly hlavami otevřená okna automobilu.

Mouchy jim sedí na obličejích, lezou do očí, do nosu, do úst, dětem to nevadí, tady je Súdán.

Hliněné domky byste spočítali na prstech, jenom skladiště společnosti M. N. je trochu větší.

Na maličkých zahrádkách pracují ženy, nosí na hlavách nádoby s vodou.

Všechno zavál stepní prach, země je zelenošedá, unavená, Súdán je těžká melodie bez rytmu.

Lehká tyč s anténou, pod ní baráček, černoch u malé vysílačky.

Sluchátka na uších, právě pracuje a vedle mu druhý točí dynamem.

Na židli za rádiem sedí vznešený cizinec.

Má nažloutlý burnus z jemného damašku, zlatožlutý turban, široké opánky s řeménkem na palci a čistý obličej jako z biblického příběhu.

Dívá se na mne hnědýma očima, a když spatřil ženu, zdvořile povstal a představil se.

Má dlouhé jméno a drahé prsteny na ruce.

Není mu neznámo, kdo jsme a kam jedeme. Slyšel to v Gao. Je rád, že vidí lidi z Československa, a mluví právě tak francouzsky jako anglicky.

Jak je to u nás? Má v Timbuktu obchod a filiálky v celém Súdánu.

Před válkou kupoval mnoho zboží se značkou Made in Czechoslovakia.

V zápalkách nemáme konkurenci. Sirky Solo vzdorují vlhkosti i velkému suchu, nelámou se, nepadají jim hlavičky. Kde jsou naše sirky? Nakoupil by.

Pak stolní sklo, gobeleterie, tužky, elektromotory, hliníkové nádobí, železné nádobí, všechno ze železa, nástroje, nářadí, kdy začneme vyvážet?

Automobily.

Je to vynikající důkaz, že umíme vyrábět trvanlivé vozy, když projel ten nejmenší Tanezruftem.

Sleduje se zájmem naše informace.

Byl tady obchodně a teď poslal telegram, že čeká v Anefisu na kamion, chce se vrátit do Gao.

Už je tu dva dny.

Upozorňujeme, že přijede Amu, snad se spolu dohodnou.

Ale Amu nedojel ani do pěti hodin, kdy už se slunce hodně naklonilo.

Černoch přestal vysílat, natočil gramofon a přehrává černoškám desky.

Upozorňuje, že kus dál na pistě je malý domek po levé straně.

Právě tam pracuje skupina dělníků, rovnají pistu a vede je Čech, skutečný Čech, ano, náš krajan!

Bývalý legionář, žije v Gao.

Tak dobře, dojedeme k domku s krajanem.

Jak Čech Čecha nepoznal – díl první

Pět černých dělníků na cestě, domek, sud s vodou.

S nimi menší muž, padesátník, v plátěných šatech, tropické přilbě.

Zabrzdil jsem.

Dívám se z okénka do šedivých očí, muž stojí v pozoru, dělníci za ním.

„Můj drahý příteli, jedeme do Gao, jsme z Prahy, Češi…,“ pravím měkce.

Neodpověděl, asi je příliš rozrušen.

„Slyšeli jsme, že jste od nás, krajan, Čechoslovák!“

Neodpověděl, jen stojí v pozoru a pak se mne zeptal velmi tiše, jestli snad nemluvím francouzsky.

„Oui, mon cher… Ale jste přece Čech, říkali nám to!“ opakuji.

Neodpověděl, chvějí se mu ruce, salutuje a černoši po něm. Co dělat?

Je to člověk z pouště, ztracený syn, jeďte tedy dál!

„Tak sbohem, krajane…,“ pravím smutně a mizíme v tiché, horké pustině.

(Díl druhý viz v V. části Pokus o rekord – Čech Čecha nepoznal.)

Trosečníci

Hodina za hodinou, třetí, potom čtvrtá stovka kilometrů.

Země bez lidí, rozkrojená pistou.

Amu nás věrně doprovodil pouští, ale někde zmizel na severu, měli bychom čekat.

Možná, že spravuje, má vadnou pumpu a je bez pomoci.

Za hodinu zastavíme a počkáme do západu slunce.

Když nedojede, vrátíme se k severu.

Ještě na dvou místech jsme spatřili zbytky opuštěných vesnic.

Do Bouremu zbyly dvě stovky kilometrů, dojeli bychom bez nesnází.

Vůz bezvadně běží a cesta se lepší. Jen zvlněné úseky trhají nervy a uvolňují spoje na podvozku.

„Tamhle něco stojí!“ volá Renda.

Kamion, kolem černoši.

„Je s nimi Evropan!“

„Mají poruchu, spravují!“

Na pistě stojí těžký chevrolet a jediný běloch, mladý, ustaraný, stavební inženýr.

Už jsou tu dva dny.

Rovnali „rolety“, zvlněné úseky, lopatami a svlakem.

Pak se nechtěl roztočit motor, už rozebrali, co se dalo, ale černý řidič vozu nerozumí.

Dva dny nikdo neprojel, mají málo pitné vody a zbytky zásob.

Černochů je deset a teď jeden přišel k minoru.

Představuje se.

Pan – dlouhé jméno – doktor medicíny.

„Můj přítel je lékařem z nemocnice v Gao,“ vysvětluje inženýr, „vyjel s námi na pistu, aby ošetřil nemocné dělníky!“

„To jsem rád, máme ve voze nemocnou ženu! Žije sedmý den ze zbytku tělesných sil. Pila magnesiovou vodu, měla prudké horečky, podívejte se na ni!“ prosím černého doktora.

Andula slyšela slovo „lékař“ a dívá se na černocha, plna naděje.

Zkouší tep, potom prohlíží oči a říká, že už je mimo nebezpečí. Jen srdce je zoufale slabé, pista z Regganu do Gao unaví zdravého. Nesmírně trpěla – řekl soucitně. Ale nesmí nic jíst, ještě dva dny, jen tekutou stravu, čaj a vodu z rýže. I ta je těžká pro prázdné vnitřnosti, tak jenom čaj…

René rozdělal oheň, vzal smutně perličky, oškubal je, ale černý boy mu je bere z ruky.

„Viděli jste pštrosy? Potkali jsme jich asi čtyřicet!“ baví se inženýr, ale myšlenkami je jinde.

Dobře to cítíme a Renda rozložil nářadí.

Svíčky jsou v pořádku, ventily sedí, dost oleje v karteru, vyčistil karburaci, pumpa hází benzin, kde to vězí?

Rozdělovač.

Motor chytne, ale hádají se válce, je to v zapalování.

Nová prohlídka rozdělovače, má spálené dotyky, vyběhaný hřídel, pracuje nepravidelně.

„Dám vám dopis do Gao, pro Společnost! Ať nám pošlou kamion s mechanikem a náhradní rozdělovač!“ prosí inženýr. „Můžeme tu čekat ještě dva dny. Kolik vy máte vody?“

„Asi sedmnáct litrů. Něco jsme vypili. Ale to stačí, za čtyři hodiny jsme v Bouremu!“ odpovídám.

„To nikdy neříkejte, když jste na pistě! Nikde nejste, dokud jedete. Do Bouremu jsou dvě stě a do Gao tři sta. Můžete uváznout jako my. Než pro vás přijedou, spotřebujete vodu. Jak jste na tom s jídlem?“

„Celkem špatně. Asi pět krabiček olejovek, tři konzervy se sušenkami, trochu rýže, tři citrony, cukr, trochu oleje, láhev koňaku a trochu mleté kávy.“

„Dovezete do Gao náš dopis a my se s vámi rozdělíme o zásoby! Je nás jedenáct, zeptám se lidí, kolik mají vody!“

Svolal černochy a ukazují mu ploché čutory, zašité v plsti.

Šofér přinesl kožený vak, je napůl prázdný.

„Dáme vám pět litrů vody! Moji lidé žijí s jedním litrem dva až tři dny. Do té doby pro nás přijedou!“

Protestujeme.

„Jste tady cizinci, příteli, kdybyste měli na pistě nesnáze, ztratíte hlavu a začnete pít, to je ze strachu, běžný zjev! Vy nevydržíte dva dny bez vody, nevěřte tomu, mám zkušenosti!“

Lidé uprostřed pustin.

Hodil nám do vozu tři konzervy hrachu. Šišku chleba. Kus čerstvého masa, zabili jehně a za kamionem mečí a poskakuje ještě jedno živé.

„Teď jeďte a dejte řediteli dopis! Bude brzy tma, ale měsíc je v úplňku, v půlnoci můžete dorazit do Bouremu. Ráno navštivte administrátora, letos na jaře pomáhal vašim krajanům, kteří dojeli před Bourem bez pneumatik…“

„Vy o tom víte?“

„Jak bych nevěděl, kdekdo to ví kolem pisty! Byli to lehkomyslní lidé…“

Kuchař nám nese pečené perličky a náhle přestali všichni hovořit.

Kolektiv pisty

Motor!

Motor v dálce na severu.

Rychle se šeří, trochu chladne vzduch a nad plání vyskočil záblesk bílých světel.

Amu!

Čekáme ještě chvilku a teď už je jasně slyšet kamion.

„Má vodu?“ ptá se rychle inženýr.

„Asi sto litrů, plný sud…“

„Tak máme štěstí!“

Měli.

Amu brzdí a směje se široce na lidi z pisty.

Spravoval pumpu, ale už to běží. Měl strach o nás. Za Tabankortem na Kerchouel jde vedlejší pista. Dovedla by nás také do Gao, ale je velmi těžká, po deštích nesjízdná, bídný povrch.

Zavolal boye.

Snáší, co má.

Dva měchy s vodou, hodil je na zem pro trosečníky.

Sušené maso, čerstvý chléb, který si upekli v Tessalitu.

Tři balíčky cigaret, Bastos Flor-Fina, po 27 kusech.

Jak jsou na tom s benzinem?

Dal jim barel, dvacet pět litrů.

Co ještě?

Rýži, trochu mouky, litrovou láhev oleje.

Inženýr se zdráhá, potom přijímá.

„Není to pro mne,“ vysvětluje nám, „to je pro kolektiv pisty…“

Pro kolektiv pisty.

Měli by to poznat lidé, kteří žijí bezpečně a snadno.

Černošské bubny

Stromy zdvihly koruny, husté houštiny sevřely cestu, úzkou silnici s travnatým prostředkem.

Někde jde vedlejší, starší pista, jak si hledali řidiči svůj směr.

Už nejsme ve stepi, začal africký brus, suchá džungle, když to tak chcete nazvat, brus je neznámé slovo.

Z křovin pískají ptáci, hmyz letí do světel a rozbíjí se na čelních oknech vozu.

Zdá se nám, že jsme nějak důležití z hlediska pisty.

Vezeme dopis, abychom pomohli trosečníkům, deseti černým a jednomu bílému.

To je dobrý skutek, to těší a hřeje.

Poskakujeme po ztvrdlém bahně, pak zase tráva, za ní brus.

Nějaká šelma, malá a nízká, zmizela v houští.

Je teplá, dusná noc, už nejsme na poušti.

Nad houštinami září záplavy žlutého světla, pod nimi ohně a stíny.

Vesnice a tábory kočovníků.

Plníme benzin.

„Slyšíš?“

„To jsou černošské bubny…“

Rytmicky, vytrvale, z různých směrů.

„Bojíš se?“

„Trochu. Ale je to nesmírně krásné. Afrika volá!“

„Bubnuje na poplach! Co si to povídají, rozumíš jim?“

„Nerozumím! Jejich rádio! To teď uslyšíme každou noc až do Dahomey a do Cotonou!“

„Mlč! Slyšíš?“

Někde u cesty zní ze tmy hlasy.

„Pojďte, pojedeme…“

Motor.

Vyšel obrovský měsíc a proměnil krajinu v bílou mísu čistého stříbra.

„Úplněk! To se černoši bojí. Tancují, křičí, bojí se měsíce!“

„Divíš se?“

„Nedivím! Vypaluje oči…“

„Kolik je hodin?“

„Bude půl dvanácté!“

„Nějaké stavby, dívej se, na kopci!“

„Bourem…“

„Kolik jsme ujeli?“

„Od rána šest set kilometrů!“

„To je dost. Vidím všechno dvakrát!“

„Tak neusni, nebo se rozbijeme! Dej mi to!“

„Dojedu! Jsou tam nějací lidé, zastavíme!“

Nízké návrší, na něm dlouhá budova, u pisty tabulka s nápisem

CELNICE – DOUANE

„Tak jsme tam! Zeptej se, kde tady můžeme spát!“

Měsíc nad Súdánem

Čistá osada.

Všechno spí.

Kolem domků jsou ploty z kaktusů, za nimi palmy a košaté stromy.

Vzduch voní vlhkem, jsme na břehu řeky.

Vjíždíme do brány vládního campementu, veřejného tábořiště.

Čtverhranná budova za nízkou zdí, krytá plechovou střechou, s malými ložnicemi.

V nich železné postele s moskytovými závěsy, také okna a dveře mají vložky z drátěné sítě.

Je tady asi záplava malárie.

Kde jsou studené noci na Tanezruftu!

Je dusno, vynesli jsme si lůžka na dvůr a postavili je pod košatý strom. Andula usíná v měsíčním světle, na třetí postel se položil René a na mne čeká spánek uprostřed.

Ještě ne.

Černoch mi přinesl stůl a uvařil čaj.

V koruně stromu visí montážní svítilna, tak abych viděl na psací stroj.

Sedím a píšu.

Bidon 5.

Le Prieur.

Tessalit.

Anefis.

Bourem.

Světlo rozčiluje komáry, bzučí a víří kolem hlavy.

Přeletěl netopýr.

Andula mluví ze spaní.

„Dejte mi jíst! René… Franku!“

Uklidnila se a v hlubokém tichu klape psací stroj.

Za mnou spí malý minor.

Na nebi hvězdy a veliký měsíc, úplněk nad Súdánem.

Z jihu voní Niger, francouzský Nil.

Vysoko ve věžích katedrály,

nad Městem světla, matkou Francie, nad starou Paříží, překvapenou dějinami, zní legendární pověsti o strážci zvonů, malém znetvořenci, který byl pro lid králem bláznů a pro básníky Quasimodem.

Nic to neříká lidem z ulice.

Jen další filmy nebo romány se mohou sehrát nebo napsat o dobrém srdci ošklivého chlapa a chůvy budou strašit děti, pařížské děti, dole pod chrámem, obrazem zvoníka u Matky boží.

Ten zvoník bdí, ošklivost sama.

Zkřiveným zrakem vidí divné dílo slávy a moci.

Někde tady dole šly kdysi podešve statečných granátníků a pak se vracely, s děrami proti dlažbě, od Moskvy, potom z Lipska.

V modravém světle, mezi mramorem, spí Napoleon, v Domě invalidů.

Prokletý císař, neměl prohrát!

Dole pod věžemi vozily zatím chůvy nové děti, v Paříži i v té krásné zahradě, která je kolem, mezi dvěma moři a důležitým kanálem La Manche.

Přišel na svět Pasteur, velký dárce zdraví a slavný praotec všech dnešních bojovníků se žlutou horečkou a spavou nemocí. Narodili se Comte, ctitel skutečnosti, pak Viktor Hugo, autor Bídníků. V kolébkách leželi Dumas otec a Flaubert nebo třeba jen další strojní zámečníci, kteří zkoušeli vynález Denise Papina a otce Cugnota, tvůrce parního vozu.

Než propukla pařížská červencová revoluce, měl velké starosti kníže Polignac, ministerský předseda a důvěrník králův. V březnu 1830 přijala většina sněmovny adresu ostře zahrocenou proti jeho vládě.

To ještě žil starý markýz Lafayette, vůdce národní gardy z Velké revoluce, ještě žil duch staré Pařížské komuny.

Polignac hledal, kam by obrátil pozornost, čím by nahradil Francouzům barikády.

Počátkem května vyplulo loďstvo, aby zlomilo panství alžírských pirátů a přinutilo Kabyly a jejich deje k trvalému uznání francouzské moci.

Tažení skončilo za dva měsíce a pak byl přemožen také Abd el-Káder, hrdina z hor na kraji Sahary.

Alžírská výprava přinesla Francii krásnou a úrodnou africkou osadu, Anglie zuřila, byl to obrovský úspěch.

Už tenkrát to Francouze nijak netěšilo a stín té doby je na jejich Africe dodnes.

Stavěli barikády a starý Lafayette byl podruhé vůdcem Národní gardy, v krvavém červenci roku 1830.

Pak prošly další dny pod zvony Matky boží a zkřivený zvoník najednou slyšel pod Vítězným obloukem řízný marš.

Klapaly podešve, ještě celé, za granátníky bručely tanky a nikdo nevolal národní gardy, studenty, dělníky, jak to bylo zvykem.

Jako v tamté válce, kdy měl ještě slovo tygr Clemenceau.

Kapitulace.

Okupace.

Potom vítězství.

Zkřivené vítězství, cizí.

Zvonily zvony, ale ten, co je rozhoupal, díval se dál, do Indočíny, do francouzské Afriky, k Libanonu a na Guyanu.

Viděl přístavy, města a za nimi pralesy, řeky nebo jen Saharu, Niger a Kongo, Pobřeží slonoviny, Dahomey, Kamerun, Madagaskar…

Nač to je všechno.

Dole pod věžemi jsou chůvy s kočárky a nové děti.

Co jim to přinese?

Má to smysl, vychovat děcko pro malárii?

To vidí zvoník dnešní Francie a křiví se strachy, že je králem bláznů.

Drobná poznámka

Mateřská Francie má 550 986 čtverečních kilometrů.

Tam žijí asi 42 miliony bílých lidí.

Mimo Evropu má tato země jedenáct a půl milionů čtverečních kilometrů a 67 milionů barevných lidí.

Z toho je deset a půl milionu čtverečních kilometrů v Africe, necelý milion v Asii, kousek v Americe a něco v Oceánii.

V Africe žije pod francouzským panstvím asi 39 milionů barevných lidí, v Asii asi 27 milionů.

Počet bílých je nepatrný.

Úředníci, vojáci, inženýři, lékaři, misionáři, obchodníci.

V severní Africe vlaje trikolora nad Tunisem, Alžírskem a Marokem.

Ve Francouzské Západní Africe jsou kolonie Mauretánie, Senegal, Guinea, Dahomey, Súdán, Niger, Pobřeží slonoviny a Dakar.

Ostatní osady jsou v Africe východní a střední. Ostrovy Madagaskar, Réunion, Somálsko a Francouzská rovníková Afrika, l’Afrique Équatoriale française, stručně A. E. F.

Tam je Kamerun, Gabun, Ubangi-Šari.

V Kamerunu a v Togo, osadě mezi Dahomeyí a britským Zlatým pobřežím, hospodařili do první světové války Němci.

Tento boží velkostatek jde tedy společně s Francií do dalších dějin a prudkých výbuchů sociálních.

Klidný den na Nigeru

Jitro v Gao má pokojný dech.

Nízký hotel Transsaharské společnosti stojí před městečkem, proti dílnám a kancelářím.

Před okny na terase sedí tmaví číšníci a branou přišel černoch, vleče na zádech šicí stroj.

Usadil se před hotelem, krejčí.

Počká, kdo si poručí kalhoty, bílou košili nebo spodky. Pak přijme zálohu a běží pro plátno do velkého obchodu v hlavní ulici. Mají tam všechno. Hrnce, pánve, konzervy, hřebíky, lopaty, nitě, knoflíky, látky, školní sešity, práškové barvy, štětky, provazy, aperitivy a francouzské koňaky.

Takových skladů je tady několik, kromě maličkých černošských krámků.

Žije se z domu ven, na ulici.

V poledne, v bojovném slunečním žáru, odejdou prodavači na protější chodník, kde už je stín.

Hotel má zahradu s taneční plochou, na drátech visí lampiony.

O tom zatím nic nevíme.

Přijeli jsme včera v poledne a zastavili uprostřed městečka.

Bylo to veselé setkání s lidmi.

Kus ulice končí na břehu Nigeru, kotví tam pirogy a nákladní čluny. Černoši z brusu a z pobřežních stepí přivezli zeleninu, melouny, koření, ryby, vejce, drůbež, suché dřevo na topení a hliněné nádoby, pěkně zdobené ornamenty.

Z tržnice vane těžký zápach masa, rychle se kazí, nakupujte!

Milion much a ještě jedna.

Bazar.

Tady ty sandály stojí dvě stě franků, koloniálních.

Mosjé! Mosjé!

Sto devadesát!

Sto sedmdesát!

Sto padesát…

Krásný poštovní úřad. Správní budovy, bílé, nad palmami. Policie. Vojenské velitelství. Trávníky, květiny, kaktusy, stromy, upravené cesty a negři v uniformách.

Pak bílí lidé, polobozi, v tropických přilbách, pěšky, na kolech, několik automobilů, vojenské vozy.

Nemocnice je hned na okraji obce, má dva vchody, jeden pro Evropany a druhý pro černé.

Svítí čistotou.

Hledáme ředitelství Společnosti Méditerranée-Niger, na pistě visí jejich kamion.

Mají málo jídla a vody. Potřebují rozdělovač. Vezeme dopis, kde to je?

Vchod do domku po levé straně ulice a francouzská firma nad ním.

V tmavé kanceláři sedí tři Evropané.

Zastavujeme.

Zvou nás dovnitř.

„Ukažte vůz a ten maličký motor! To není možné, že jste dojeli z Alžíru!“ žádají a to je Rendova práce.

„Dvouválec! 615 kubíků…,“ vysvětluje a hladí očima svoje dítě, kapesní automobil.

„To máte ještě dva válce zespoda!“ namítá kdosi.

Pak se k nám nahrnuli černoši a jde kolem slovo Československo.

„Co chcete pít a vypravujte!“ hovoří naši noví přátelé ve stínu v kanceláři.

„Až odevzdáme dopis, pro M. N., našli jsme jejich vůz nad Bourem!“ prosíme a zahrčel telefon. Pošlou si pro dopis, to je tu často, s vozy jsou svízele venku v kraji. Nejsou náhradní díly, pneumatiky a benzin – máte benzin? – to je katastrofa! Stávky, z pobřeží až sem, všechno stojí, říční doprava, vázne poštovní spojení, za litr benzinu se platí pod rukou sto nebo sto dvacet franků.

„Vy dostanete benzin z Transsaharské, ale my jsme chudáci. Máme lístky, ale sudy jsou prázdné. V celé Západní Africe se šíří krize, kdy a kde to skončí?“

„Co chcete pít? Koňak, whisky?“

Andula sedí na lavici, bledá, vysílená.

Osmý den bez jídla.

Teď jí projela krev.

„Koňak, prosím…!“ řekla ze všech první.

„Ty nemůžeš pít, půjdeš do nemocnice!“

Vysvětlujeme, že přežila úplavici a vysoké horečky.

Obchodník se zasmál a jeho přátelé s ním souhlasí.

„Horečky… Úplavice! Rovníkový křest! Madame bude v koloniích dlouho zdráva, to musí prožít každý nováček! Podívejte se na mne, jsem tu dvacet let! Pěkná ruina, to jsou tropy! Polykejte chinin a dejte si velký pozor na vodu! Vaše paní chce koňak, jakou značku? Hennessy, Courvoisier, Bisquit, Martell, Monet – mám toho tady bedny. Kdepak voda, proč jste to pili!“

„Andulko, až co ti řekne lékař!“ prosím.

„Lékař pije taky! Na vaše zdraví!“ praví hostitel.

Na zdi je malé, popraskané zrcadlo.

Hezky nás to poznamenalo!

Rudé oči, vyschlá kůže, písek ve vlasech, popraskané pysky.

Jedeme do hotelu.

Energická ředitelka, syna má na vojně, v Indočíně, letec.

Zatracené války!

Ložnice, sítě proti moskytům. Sprcha. Dejte sem špinavé prádlo, večer bude čisté, tady to rychle schne. Berete chinin? Musíte, jste v Gao.

Posíláme telegramy, do Alžíru A. F. P., do Prahy ČTK.

Potom jsme spali, dlouho spali až do tohoto jitra, které má klidný a pokojný dech.

Krejčí šlape na singrovku, šije kalhoty.

Číšníci se ptají, co chci k snídani.

Silnou kávu, tady je kávy dost, kilo pětatřicet franků.

Chléb s máslem, súdánské máslo je trochu kyselé.

Banány, včera je přineslo letadlo Air-France z Abidjeanu, z Pobřeží slonoviny.

Jsme tedy v Gao – co bude dál?

Počkáme, až zesílí Anči.

Potom pojedeme ve dne v noci na Niamey a k rovníku.

Horníci

Francouzský Súdán je přechodným územím pro karavany lidí, kteří nenašli v Anglii práci. Nejedou tedy lovit k Nigeru lvy, ten čas už přešel, a nechtějí objevit vodopády Viktoriiny jako David Livingstone.

Hledají země, kde je za groš kuře.

Usadili se tiše za hotelem a bloudí po chodbě.

Francouzská ředitelka mi to prostoduše vysvětluje: „Vy přece víte, že žili v Anglii horníci v děrách, tomu se nemůže říkat domovy. Znáte Anglii? Já také. V krátké době je to sedmá výprava, která tady projíždí ze západu nebo ze severu. Horníci. Dívejte se na ty hubené ženské a děti…“

Má pravdu.

Před chvílí přijela ambulance a odvezla do nemocnice čtyři ženy.

Horečky z únavy, ze slabosti.

Není to veselý obrázek.

A francouzská paní pokračuje: „Dostanou staré vojenské kamiony. Jsou to vozy, které bojovaly na severu s Němci. Mají víza do anglické Nigérie. Sem dojedou obyčejně bez peněz. Pomůžeme jim dál, jak to jde…“

Na voze, jehož posádka poslouchala kdysi rozkazy Winstona Churchilla, visí britská vlajka. Nakupují od černochů kuřata, kus patnáct koloniálních franků, vejce pět, mléko za pět, kilo rýže za deset.

Tady už je možno žít.

Jen co projedou ještě tisíc kilometrů.

Tam najdou nový domov a nasytí ženy a děti.

Tak vyhublé lidi jsem viděl naposled v květnu 1945.

Tihle se ještě nevzpamatovali nebo už zase zhubli nanovo z bídného míru.

Je to nesmírně poučné, vidět Afriku z roku 1947.

Potřebujeme kováře

Společnost má na nádvoří skoro tak velké dílny, jako v severním ředitelství v Colomb-Bécharu.

Sběhli se k maličkému vozu.

Černí montéři, kovář, řidiči, lidé ze skladiště, bílý šéf, dva bílí mistři a telegrafista – to je ten, co chytal v Ouallen rybičky.

Ptají se Amu, jak nám to šlo, a je středem obdivu, že nás doprovázel.

Taková událost! Nejmenší vůz, který kdy dojel z Alžírska do Súdánu!

„Dojel až sem, ale neprojede dál!“ prorokuje obrovský zápasnický Arab, který tu čeká na nová ložiska a pak pojede s kamionem na Bamako. „U Ansonga je moře písku, tam na tom kopečku a potom kus dál, u Fafy! Já to projel! Nejezdí přívoz z Gaya do Malanville, černoši stávkují a druhý přívoz jde na Horní Voltu, to je obrovská vzdálenost od hlavní pisty na Cotonou! Já to jel na jaře, než začaly deště, jak to tam vypadá po deštích, nevím! Dojeli sem, ale pak se to rozsype! Chci se vsadit!“

„Za čtyři dny jedeme a třináctého prosince se vrátíme do Gao!“ odpovídám. „Z Cotonou v Gao chci být za čtyři dny…“

„To je nesmysl! Pojedeš brusem, potom pralesem, možná, že ještě u moře prší. Budou tě tahat párem volů z bahna!“ dokončil.

Renda zavezl vozík do stínu košatých akácií a pozoruje starostlivě, jak couráme zadek nad zemí.

Pera se unavila, povolily tlumiče, jsme přetíženi o sto procent.

„Najdi mi někde ve starém železe plát z pětituny!“

„Co s tím chceš?“

„Zesílím zadní pérování! Vyková mi kovář podložky a třmeny?“

„Má tam výheň a šlapací měch, proč by nevykoval? Vypadá sympaticky, ovšem není to kovář z Lešetína, s kovárnou pod javorem!“

„Tak mi najdi to železo!“

Skládací automobil

Když jsem se vrátil do hotelu, seděla Andula v živém rozhovoru s francouzskou ředitelkou. Hezkou paní, ve věku, kdy začne žena bojovat o druhé mládí.

„Snad by bylo nejlepší, kdybychom položili moji ženu do nemocnice!“ navrhuji.

„Jaká nemocnice, to je rovníkový křest!“ směje se ředitelka a o tom křtu to slyšíme v Gao už po druhé. „Vaše paní je dobrý typ do kolonií. Chce to kázeň a dietu, svěřte mi ji! Snědla silnou polévku a k obědu dostane rýži v mléce. Doktor by se bál a krmil by ji injekcemi, nestarejte se, zítra bude běhat!“

Psací stroj, papír a reportáže.

Hodinu, dvě.

Do dveří vrazil zápasnický Arab.

„Hledám tě! Pojď se podívat na dvůr! Už je to tady! Nedojedete! Co jsem ti říkal? Pojď se podívat na vůz!“

Pod akáciemi, v dusném stínu, stojí podvozek minora.

Karoserie leží kus dál na slunci a vcelku je to trofejní případ z pohraničí.

René se směje.

Zavolal pět negrů a sejmul domeček, aby dobře viděl, kde se co uvolnilo nebo zlomilo. Je to jednoduchá práce, jen trochu nezvyklá pro mechaniky, kteří zdvíhají karoserie kladkostrojem.

„Teď možná vyhodí motor! Je to práce tak na patnáct minut. Stavíme u nás jednoduché automobily, aby byl ke všemu přístup. Odpoledne to bude jezdit!“ vykládám.

Arab zavrtěl hlavou a pečlivě sleduje, jak měří Renda rezavý plát, řeže bloky ze starého pláště a připevňuje je na koncích, aby tlumily nárazy.

Kovář přinesl silné třmeny, a jak se zdá, nedosednou už nikdy gumy do blatníků.

Gong hlásí oběd.

Sešla se malá společnost, poštmistr, lékaři, důstojníci, celník a manželé, kteří čekají na letadlo do Lagosu, pak matka s dětmi, žena celníka z Kamerunu, jede za ním a vytrvale kojí žravé nemluvně. Nejstarší holčičce je asi deset, pak dva stupně dolů a ten savec. Byli přeloženi, muž letěl napřed.

Andula sedí s námi u stolu, těší se na kaši, my na steaky s bramborem. Patronka obchází stálé hosty a hlučně vysvětluje, že je málo masa.

Nějací chlapi jí slíbili velblouda, až odněkud z Ménaka. Dala jim zálohu a velbloud není!

Těžko žít v Súdánu v roce 1947!

Vedle mne sedí správce celnice a teď mi poklepal na záda.

„Přišel váš mechanik, šel do koupelny! Jí s vámi?“ ptá se.

„Jaký mechanik?“

„Ten mladík v brejlích, se světlými vlasy!“

„To je můj syn!“

„Ah – promiňte, pardon! Já jsem se domníval, když je tak špinavý a rozebral automobil, že je to váš boy, jak se tady říká.“

Boy se částečně umyl a za malou chvíli hryžeme maso, tvrdé jako sedlo saharského seržanta.

Pak přinesli salát, nějaké pečené plody, mnoho oleje, potom kompot.

„Ten automobil zase sestavíte, nebo se vrátíte letadlem?“ pokračuje celník při černé kávě.

„Bude to jezdit, ještě dnes večer! Chtěli jsme pouze, aby si trochu odpočinul podvozek od karoserie!“ vysvětluji.

Pozvání na lov, potom starosti na poště

„Přijeďte ke mně na celní úřad, když to pojede! Máte zbraně?“

„Jen pistoli, proč?“

„Mohli jsme se vypravit večer na lov! Je tu mnoho zvěře a vodních ptáků, jste na Nigeru! Kdybyste si přál, uspořádáme lov na vysokou, pozval bych důstojníky a není vyloučeno, že přijede v neděli velící generál. Vojenský kamion by nás zavezl do brusu a prožijete velké dobrodružství!“

„Jsou tady lvi?“

„Proč by nebyli? Žije tu senegalský lev, se světlou hřívou. Je jich málo a nemá smysl je lovit. Na to je východní Afrika. Dnes hledáme hlavně gazely a sajky, potřebujeme maso do kuchyně!“

„Mám hodně pošty, kdy letí letadlo?“ měním hovor.

„Zítra ráno na sever! Co posíláte?“

„Zásilku filmů, dopisy a telegramy!“

„Dejte mi filmy, potřebujete vývozní povolení, moje razítko. Doprovodím vás na poštu!“

Jdeme spolu do města, sotva vlečeme nohy, je vedro, těžký vzduch.

Ulice spí, jsou zavřeny krámy, a kdo někam spěchá, pečlivě přechází ze stínu do stínu, aby se vyhnul slunci.

V Praze asi sněží, je prosinec.

Podávám větší balík filmů, deset leteckých dopisů a tři telegramy.

Černý úředník mne upozornil, že už se nepíše „Prague“, ale „Praha“.

Pak spočítal poštovné a lekli jsme se oba.

Tři tisíce šest set franků.

Koloniálních, ty jsou dražší.

Andula musí přepočítat rodinnou zásobu deviz. Také ceny v hotelu jsou přiměřeny okolí, zeměpisné poloze, vzdálenostem a všeobecné stávce.

Příjemný gentleman

Navečer minor skutečně vyjel, doprovázen obdivem domorodců.

Kdekdo ví v Gao, že jsme z Prahy.

Teď nás zastavil mladý muž a jde k nám jako ke starým známým.

„Dobrý večer! Jak se vám daří? Jak jste se měli na pistě? Jak se vám líbí u nás v Gao?“

„Děkuji! Příjemné město a hodní lidé! Vy jste zdejší?“

Netyká nám jako ostatní černoši.

„Pracuji v kanceláři, ale jsem tady z kraje, z vesnice u Timbuktu. Tam je také krásně. Timbuktu, to byste měli spatřit! Vrátíte se do Evropy, nebo zůstanete v Africe?“

„Jedeme do Dahomey a potom zpátky!“

„Tak dobrou cestu, ještě se uvidíme, na shledanou!“

Píská si písničku a jde domů z práce.

Pod oknem harmonika

Jitra a večery tady voní svobodou, původní, volně rozklenutou na březích staré negerské řeky.

Kde je Vltava s Labem!

Čtyři tisíce jedno sto kilometrů má Niger od pramenů k moři, Kongo čtyři tisíce šest set padesát! Sotva by se vešly na mapu Evropy!

Andulka vypravuje, že k ní přišel číšník a prosil o nějakou stříbrnou minci. Dala mu tedy naši pětikorunu a chtěl ji zaplatit. Pak nemohl pochopit, proč mu dává zadarmo takový poklad.

Jsou jako posedlí po stříbrných mincích, tepají z nich různé ozdoby pro černá děvčata.

„Co dělají ženy?“ ptám se našeho Amu, který si žije už druhý den jako zámožný turista na dovolené.

„Tady to ještě není to pravé, ale pojedu do Bobo, až mi prohlédnou vůz. Bude tu veselo, dneska večer, přijedou Evropani z brusu…,“ odpovídá.

„V brusu jsou Evropani?“

„To máš tak! Cestují po vesnicích a nakupují kůže pro firmy v Dakaru. Jsou to staří zálesáci a mají tu přátele v obchodních stanicích okolo řeky. Někdy s nimi jdou lovci. Pod Nigerem, kolem Doro a Gossi, běhají antilopy, pštrosi, žirafy, pardálové a hroši. Ale to mne nezajímá…“

„Spíš ženy, viď…“

Přišla Andulka a sedáme si společně k malému baru, na zelenou mátovou, ředěnou minerálkou.

Horká noc vane do dveří, žárovky svítí v rytmu motoru, nádvořím duní výbuchy výfuku a vítr nese ze tmy rozmluvy bubnů.

U stolků na terase sedí místní veličiny, asi deset mužů a ženy.

Kolik tu žije bělochů? Tak jako všude, zlomek procenta, hrstka proti tisícům.

Kamion přivezl veselou společnost. Pokryti prachem, seskakují a muži se hlučně vítají. Pak přijel druhý, zarostlí nakupovači, dva Angličané a tři Francouzi. Pak třetí, vojenský osobní vůz, důstojníci a něžná dáma, kterou sem asi propůjčila Paříž na týden nebo na dva.

Díváme se do zahrady, na lampiony a tropickou společnost.

Teď někdo přinesl harmoniku a hraje staré písně, ne špatně.

Několik párů tančí, na betonové podlaze leží lebka hrocha, s červenou žárovkou mezi čelistmi.

Od řeky se valí miliardy komárů.

Jak se tu chcete bránit malárii!

Okna do ložnice jsou pečlivě chráněna sítěmi, závěsy z bílého tylu visí nad lůžky, ale tady venku nestačíte odhánět maličké moskyty z kůže. Z těch bílých lidí, kteří se tu baví, mají asi malárii všichni.

Bude půlnoc a den zavře poslední stránku.

Už jen hlouček hostů sedí kolem harmoniky a melodie zabloudily do starých časů a do Evropy.

Ležíme pod nebesy moskytiér a přemýšlíme, co je to asi žít v Súdánu rok, deset let, dvacet.

Bez naděje na návrat, na společnost, divadlo, film, hudbu, literaturu – jen s harmonikou jednou za čtvrt roku.

Špatně se dýchá pod sítí a stejně pod ní pískají komáři.

Do druhé etapy

Je čtvrtého prosince.

Do Cotonou máme asi 1600 kilometrů různých cest. Pista kolem řeky, potom tvrdé, prašné silnice z Malanvillu do Bembèrèkè, prý hodně zvlněné, pak pisty v nízkém brusu a nad Guinejským zálivem cesty v tropickém pralese.

Počítáme denní úseky a benzin – jak to bude s benzinem tam dole!

Řidiči říkají, že tady v Západní Africe jezdí kamiony sto padesát dvě stě kilometrů denně. Když vane vítr ve směru jízdy, motory vaří, průměr klesne.

Máme se vrátit do Prahy za šestadvacet dní. Den ztratíme jistě v Niamey, den v Cotonou, pak nazpět den v Gao, dva dny v Alžíru, dva dny na moři a v přístavech.

„Zbývá devatenáct dní a musíme mít až do konce jízdy denní průměr nad 400 kilometrů!“ končím rodinnou poradu.

„Moje nemoc nebyla v rozpočtu! Zlobíte se na mne?“ uvažuje Anči.

„Tvoje nemoc možná zaviní krásný sportovní výkon!“

„Budeme tam na Silvestra?“

„Zkusíme štěstí!“

„Tak jak to provedeme?“

„U toho Ansonga je prý moře písku, těsně u Nigeru. Minulý týden tam visel kamion dva dny, zapadli po osy. Pojedeme do města a nakoupíme si zásoby. Rýži, cukr, olej, konzervy, trochu vína, láhev koňaku a zelenou, menthe…“

Spokojeně si oddychli, „zelená“, to je kouzlo tropů.

„Jeden koňak je v blatníku…“

„To je pravda, ale teď už nesmíme ztratit tempo. Kdyby měl někdo horečku nebo mu povolily nervy, pořádně se napije a přijde na jiné myšlenky!“

„Doufám, že nebudeš simulovat!“ připomíná René jedovatě.

„Kluci, kupte toho dost, já začnu strašně jíst!“ varuje Andula, hubená jako nit. „Padá ze mne karoserie!“

„Počkej v Dahomey, těch vitaminů! Ananasy, banány, pomeranče…“

„Kakao, čokoláda… Je tam kakao?“

„Zlaté pobřeží dává tři čtvrtiny světové úrody!“

Jako bychom se stěhovali do země zaslíbené a nejeli do Cotonou na den, na jediný den!

„Vyjedeme dnes navečer!“

„Proč navečer, škoda času!“

„K písku u Ansonga přijedeme za tmy, bude chladnější a spíš se prohrabeme. V poledne jsme v Niamey. Tam požádáme v cerklu o příděl benzinu, je to jiná kolonie, Niger. Zeptáme se na přívoz v Gaya a do desátého prosince musíme vidět Cotonou a moře! Jinak jsme prohráli!“

Ale ředitel Transsaharské se stejně usmívá, když prosím, aby nám připravil na čtrnáctého benzin do Sahary.

Vyměnili jsme si delší a širší prkna, naložili benzin a zmizeli z Gao v půl šesté večer.

Píseň staré řeky

Miliony negrů žily a žijí kolem americké Mississippi, otce řek.

Před nimi tam byli indiáni, ty zničila civilizace.

Negři přišli do Nového světa jako otroci, ztratili svoje řeky v Africe, Kongo, Niger a Senegal.

Neztratili africkou plodnost a je jich dnes v USA deset procent.

Řídí automobily, čistí boty, slouží bohatým lidem, pracují na polích, zpívají a tančí, obchodují a studují na černých univerzitách.

Bylo by to znamenité dílo, kdyby se mohli vrátit do Afriky a naučit svoje bratry modernímu životu.

Možná, že už na to také někdo myslel ve Washingtonu.

Minor se houpá na úzké pistě z Gao do Ansonga, těsně podle veletoku, sevřeného pobřežními houštinami.

Slunce je nízko, lesknou se zálivy, v košatých stromech přeletují hejna ptáků a někdy zapadnou do vysoké trávy na ostrovech.

Kraj na levém břehu je volným tábořištěm kočovníků.

Ženou stáda a pak se usadí na týden, na měsíc, na dva.

Nahaté děti přiletí někdy až k pistě a potom stojí v uctivé vzdálenosti za obláčkem našeho prachu.

Převalily se bědné doby nad naším světem na severu.

Strach a naděje, ponížení a vítězný květen, chudí šli proti bohatým a bohatí hledají ještě bohatší, od země a prachu až k nesmírné moci výrobců zbraní.

Lůžkem budoucnosti je země a prach.

Země trvá a rodí, trávu i děti.

Dívejte se na ně!

Brzdíme.

Kluci letí do brusu a přinesli psa, hubené štěně.

Psi jsou mezi lidmi pro případ, že se hledá poctivý charakter.

Chvilku si hrajeme se psem, pak jsme dali dětem šišku chleba a trochu cukru, tomu nejstaršímu. Nevíme, jak se řekne v jejich řeči „Na shledanou!“.

Musíme dál, šeří se, stará řeka se valí nějak pomaleji a do zelených ostrovů padají vodní ptáci.

Francouzský Súdán má skoro půldruhého milionu čtverečních kilometrů.

Černých je tam tři a půl milionu a bílých – necelé tři tisíce.

Nad Súdánem je Sahara, pod ním na jihu tropický prales.

Nemůžeme tvrdit, že by tu neměli Francouzi dobrou správu. Pracovali tady lékaři, inženýři, obchodníci, ale co zmohou tři tisíce lidí s tak obrovskou zemí!

Hlavní město Bamako má asi třiadvacet tisíc obyvatelů.

Není to země zaslíbená.

Teplota ve stínu přestupuje někdy 50 °C, říkají, že tu jsou největší vedra z celé Afriky. Pralesy jen u řek, v pásmu vlhka, potom step a trnité křoviny. Stáda dobytka, „burské“ oříšky, vlna.

Pštrosí pera a slonovina, to mizí.

Francouzský Súdán pokračuje do Súdánu anglo-egyptského, který má rozlohu asi 2 600 000 km² a šest milionů obyvatelů. Je nepoměrně bohatší, před válkou tam napočítali dva a tři čtvrti milionu kusů hovězího dobytka, půltřetího milionu ovcí, dva miliony koz a černí hospodáři sklidili přes půl milionu centů bavlny.

Budoucnost těchto končin?

Zeptejte se řeky! Nigeru, který se ponořil do tmy a posílá miliardy moskytů proti světlům automobilu.

Noc na stepi

Pískem u Ansonga projíždíme se zpožděním.

Trvalo to skoro hodinu, než jsme vyprostili vůz a přesunuli za návrší. V rukou stovky trnů, seštípáni komáry.

Ale v poledne budeme v Niamey, děj se co děj!

Padla na nás nová horečka, kilometritis.

Jen duní motor, točí se kola, měsíc někdy leží na řece, v tiché, mrtvé laguně u břehu.

Symfonie zvuků, hmyz, bubny, vyděšení ptáci a někdy lidské hlasy z houštin. Jen chvilku, než naplníte benzin nebo vyměníte řidiče. Potom kilometry až do svítání.

První hodina, druhá, třetí. Fafou jsme projeli dávno před půlnocí, teď zmizela velká osada Tillabéry, to už je kolonie Niger.

V jitřním šeru potkáváme stavby termitů, hladové pevnosti všekazů. Stojí volně nebo opřeny o strom.

První ptáci letí do stepi, brokovnice by se postarala o dobrý lov.

„Proč to tak ženeš? Kdy chceš být v Niamey?“ zeptal se Renda.

„Dopoledne!“

„Tak se podívej na měřič a na hodinky! Ujeli jsme tři sta šedesát kilometrů a je půl třetí ráno! To se můžeme klidně vyspat!“

„Kde?“

„V nejbližším grandhotelu!“

Brzdy.

Volná step s ojedinělými nízkými stromy, rozloženými proti nebi. U řeky spí několik domorodých chýší, jen kostry z větví a tenké rohože, kočovníci ze severu.

Nepotřebujeme přikrývky, je horko i teď, před svítáním.

Položili jsme se na zem vedle vozu.

Potom slunce.

Prošli první pocestní.

Ti, co jdou daleko, den či dva, nesou na hlavách spací rohože, na nich koš s jídlem. Dva jezdci na velbloudech, hlouček oslíků a mezků, první čluny na řece, nazí, lesklí veslaři.

Den odkryl okolí.

Pevnosti termitů, stáda dobytka, vesničky s hliněnými chatami podobnými vosímu hnízdu.

Kudy se tam leze, horem či dolem, ví bůh! Jednoduchá stavební dvouletka, hlína a větve.

Ale i to jsou lidské domovy, kde vznikají děti.

Svah a romantická vesnička na pobřeží.

Přišel zástup mládeže, s nimi starší muž v plátěných šatech a v širokém slaměném klobouku. Nachýlil se k vozu a Andulka proti němu obrátila chlupatého psa Rafika z našich talismanů.

Divoce uskočil, nesmírně se polekal a kluci se rozchechtali.

Ztratil autoritu.

Byl to nepochybně význačný člen místního národního výboru.

René spouští kameru, pár set metrů a klap! Konec.

Proč nemáme pořádný přístroj, přivezli bychom dokumentární film, bez velké námahy, jsme přece tady, ve střední Africe, o které se učí naši studenti jen z knížek! V zemích, do kterých exportujeme, které máme poznávat!

Až jindy!

Rozprostřel se široký úval, stoupáme a široká řeka má na obou březích zelené kopce se stavbami.

Svítí bílé plochy, veřejné budovy a sídla Evropanů.

Skoro nějaký Mělník nad Nigerem.

Ale jsme tam – v Niamey.

Benzinová krize

Žene se za námi jako zlé svědomí.

Vozíme benzin na pět šest set kilometrů, a přece bezpečně nevíme, kde doplníme zásoby.

To všechno přinesly dopravní stávky a spekulace s naftou.

Jen jsme se najedli a umyli v přízemním hotelu Transsaharské a vyjeli na lov pohonných hmot.

Je horké odpoledne, sedím u velitele okresu.

Francouzský důstojník, příjemný a ochotný jako všichni. Je to tu vzácné, promluvit si s někým, kdo přijel z Evropy. Odpovídám na desítky dotazů a na programu je především Československo. Průmysl, vývoz, kurz koruny, mouka, maso, tuky, boty, textil. Touto schůdnou cestou dojdete až k benzinovým blokům, k nesnázím kolonie Nigeru.

Velitel vypisuje přídělový list, ale sudy jsou prázdné, tak jako v Gao nebo kdekoliv jinde v obrovských rozlohách vnitřní Afriky. Snad pomůže Transsaharská společnost, má vlastní zásoby.

Pak ještě dotaz – potřebujeme autogen.

Zlomilo se připevnění karoserie, je tu vážné nebezpečí, aby někam nedojela dřív než podvozek.

V Niamey jsou dvě dílny, jedna se stará o vozidla úřadu veřejných prací, druhá patří Transsaharské.

Autogen?

Nejezdí vlaky u pobřeží, stojí říční doprava, není benzin a nejsou bomby s kyslíkem.

Správce dílen veřejných prací má nepatrný zbytek, ale nijak není nadšen prosbou, aby nám ten vzácný plyn daroval.

Posunul helmu z čela a neochotně připravuje přístroj.

Svařování dvěma nebezpečnými živly, kyslíkem a acetylenem, působí mocně na duše černochů. Francouzský šéf je tu jediným kouzelníkem, který vyžene ty tisíce stupňů proti železu, donutí je, aby se začervenalo, zbělelo a potom uposlechlo rozkazů.

René si to chce zavařit sám, ale smí jenom přikládat mokré hadry na podlahu, aby se to nepropálilo až do vozu.

Pracujeme ve stínu, v otevřené dílně na kraji nádvoří. Také sluneční autogen má slušné stupně, už aby byl večer.

Ebenová těla dělníků se lesknou potem.

Kdybyste zašli do protější ulice, je tam zajímavá průmyslovka, odborná škola pro černou mládež.

Vedeni černými mistry, stojí u soustruhů, vrtaček a brusek, jiní rozebírají motory, v dalším oddělení pracují elektrikáři, v dalším truhláři. Ve školní třídě s lavicemi vysvětluje odborný učitel geometrii.

Budoucí Afrika se učí umění svých pánů.

Prskly jiskry – tlakoměr klesá, kyslík ztratil sílu.

„Rád bych vám posloužil, ale bomba je prázdná…,“ omlouvá se šéf a stírá si pot. „Byla to moje poslední, jsem hotov! A tady potřebujeme svařovat, podívejte se na silnice, všechno se láme a praská!“

„Kdy vám přivezou nový kyslík?“

Mávnul rukou a potom zaklel.

Benzin. Stávka.

Než nám vyperou prádlo

Když píšete vzpomínky z dalekých končin, klape psací stroj a venku kvetou evropské akáty nebo žloutne listí.

Už něco zmizelo, neklid, únava, těžký dech v plicích, roztočená hlava, večerní horečky a bláznivý souboj se zbytkem sil a naděje. To není možno vypsat.

Psaly se básně na znavené tankisty, kteří bojovali u Tobruku, ale nepsaly se v tanku, nepsal je znavený tankista.

Ten jede.

Niamey se potí ve sluneční palbě čtrnácté rovnoběžky.

Probijte se na východ, spatříte Čadské jezero, za ním egyptský Súdán a Habeš! To není náš směr.

Opakuji řediteli přízemního hotelu, že jedeme opravdu do Cotonou. Uznáváme přírodní krásy Nigeru, příjemnou společnost, víno s ledem, ale musíme spočítat rovnoběžky až k Pobřeží otroků.

„Tati, už jel někdo do Cotonou s dvouválcem?“ zeptal se udřený Renda.

„Proč?“

„Že se tam říká ‚pobřeží otroků‘!“

U barového stolu sedí tři důstojníci, přijeli z brusu, na dvoře čeká vojenský terénní vůz.

Teď přišel číšník a nese kbelík s ledem a lahví sektu k našemu stolku.

Uklonil se a pokynul rukou, že je to navštívenka právě těch tří, jednoho majora a dvou kapitánů.

Je tím řečeno, že by francouzští přátelé rádi poznali přátele z Československa. Takové styky se mají podporovat, proto se jezdí z Prahy do Afriky.

Jen ještě jednu praktickou starost, potom se budeme bavit.

Máme špinavé prádlo. Košile, spodky a snad by to tady někdo vypral, než se vrátíme z Cotonou.

„Chcete vyprat prádlo? Ale jedete daleko, vrátíte se?“ varuje Andulu ředitel.

„Než to černoch vyžehlí, jsme tady zpátky z Guinejského zálivu!“

To už si přisedli důstojníci a pan major zdvíhá sklenici šumivého vína.

„Když přijedete, než vyperou prádlo, čeká tu na vás bedna sektu!“ povídá. „Jste blázni, příteli, dokonalí blázni!“

„To už nám řekl někdo v Alžíru…“

„Kdo, prosím?“

„Velitel Jižních oblastí na Generálním gouvernementu. Nevěřil, že projedeme Saharou do Gao, a vy nevěříte, že se vrátíme z Cotonou. Jaké jsou cesty a pisty na Bembèrèkè, Parakou, Savé, znáte to tam dole?“ Smějí se a mladší kapitán, štíhlý a snědý, povídá přátelsky: „Když někdo projede s takovou myší Tanezruftem, nemusí se ptát na silnice! Pojďte se napít, ať máte kuráž! Kdy startujete?“

„Zítra ráno! Slyšeli jsme, že přívoz v Gaya pojede v pondělí, v šest hodin ráno!“

„Ani to není docela jisté, je stávka, ale zkuste štěstí! Vypravujte nám něco o Praze!“

„Vy znáte Prahu?“

„Velmi dobře! Byl jsem tam před válkou a potom služebně po válce. Krásný život! Barokní domy, stará radnice, kostely, Karlův most a jak se jmenuje to vaše velké náměstí…“

„Václavské!“

„Ano, nemohu si nikdy vzpomenout! Teď tam padá sníh a my tady sedíme v parním kotli. A to je prosinec, příjemné období. Nepřejte si tu žít v květnu nebo v červnu! To už budete doma, na severu…“

Poslední věta vpadla nějak tísnivě, ztratili dobrou náladu.

Kapitán, dva důstojníci, ředitel hotelu a jeho přítel, správce. „Myslím, že dneska budeme hodně pít,“ přerušil potom ticho major. „Tomu vy nerozumíte, madame… Omluvte nás! Dobře si tu žijeme, dokud se neobjeví někdo z Evropy. Pak přinese vzpomínky a to je zlé. Vy jedete do Cotonou s malým vozem, obdivuji vás. Ale žene vás jediná síla, jediná fantazie! Vy se vrátíte zpátky…“

Nedělní večer.

Jídelna se naplnila hosty v bílých šatech nebo uniformách. Tropické přilby na židlích. Venku zaprášené vozy. Žárovky nad betonovým parketem na zadním nádvoří, mezi několika keři a stromy. Reproduktory zpívají francouzskou písničku „Je suis seul ce soir… Jsem sám, dnes večer…“.

Nebezpečný chanson pro kolonie.

„Jen třeba to, že tu vidíme evropskou ženu, vaši paní,“ přiznává druhý kapitán, „takovou, jako jsou naše matky, sestry a přítelkyně. To nemůžete pochopit. Jsme tady sami. Dnes večer, zítra, za rok. Pojďte si něco zazpívat! Udělejte nám krásnou evropskou noc, sektu jsou bedny!“

Je to zbabělost, ale pijeme pomalu, jsme příliš unaveni. René se brání skoro zuřivě – ráno startujeme.

Pak nás probudily české a slovenské písničky.

Musíme zpívat, naše, ze severu.

O tamější lásce, o jiném, hezčím kraji, bez pštrosů, žiraf, antilop.

Už po třetí prosím ředitele, aby nám připravil účet.

„Zaplatíte, až se vrátíte,“mávnul rukou.

„Co když zatím utratíme všechny peníze?“

„Tak vám pomůžeme dál! Zpívejte!“

Dosso

Krajina mezi Nigerem a pistou na Dosso, Sabongari a Gaya je zemí velkých lovů.

Za Nigerem, mezi řekami Tapoa, Mékrou a Alibori, mají svobodný domov panteři, lvi, buvoli, antilopy a níž na jihu sloni.

Střídáme nádherné končiny, výběžky severních stepí a přírodní ráj bujného jihu.

Teď jedeme chvíli otevřeným klínem nízkých hor, pod lesnatými stráněmi, kolem slaměných vesnic. Nazí lidé běží k vozu, ale doběhnou jenom do oblaku prachu.

Jasně modré nebe, zelenošedá země pod ním a nad zemí plášť africké únavy.

Kdo to řekl, že je Afrika romantická?

Sedíme ve voze už skoro čtyřicet dní.

Je to dobrodružné vězení, jen trochu těsné a nebezpečné.

Před chvilkou Renda najížděl do krátké roviny úzkou cestou, uplácanou na hrázi. Pak jsme se najednou sklopili na levá kola a minor skončil akrobaticky v trnité houštině.

Guma!

Ale baťovky drží jako pancéř.

Cesta se utrhla!

Lezeme do křoví, tlačíme vůz, trochu krve na rukou, trní propichuje košile a kalhoty.

Řidič vášnivě dokazuje, že neztratil hlavu.

Podle stopy jel asi deset metrů po levých kolech, pak se to posadilo na všechna čtyři a zapíchlo do brusu.

Rovnáme přední nárazník a trochu se nám třesou kolena.

Kolikrát ještě – do Silvestra?

„Dej pozor, až tady pojedeme zpátky!“ připomínám nevesele, myšlenky na návrat nejsou zatím hezké.

Asi za hodinu vidíme osadu Birni-N’Gaouré, pak za půl hodiny městečko Dosso.

Civilizace.

Nízké domky, pošta, malé náměstí s košatými stromy, tmavé obchody, černošské chyše, rozcestí na Sabongari a na britské Birni-N’Konni v Nigérii.

Zaprášenou ulicí jde evropská paní s dětským kočárkem.

Bílý manžel vede druhé děcko.

Idyla jako z Litomyšle.

Dobře střílet

Než zapadlo slunce, přebíhaly před vozem skupinky antilop a gazel.

Nespočítáte hejna divokých perliček na volných plochách stepi.

Ráno v šest chceme být u přívozu v Gaya, to je stošedesát kilometrů.

Dost času na večeři.

Anči připravila nádobí, rýži, koření, sůl, dopřejeme si hodinu klidu.

Mít něco z Afriky.

Vzpomínáme s Rendou na stará skautská léta u nás, na našich řekách a v táborech.

„Vidíš, jak je ti to dobré!“ připomíná syn. „Co by z tebe dnes bylo. Bačkora…“

„René! Jestli budeš hrubý, tak…,“ nedořekla.

„Tak mne po druhé necháte doma! A nevezmete mne v neděli na Křivoklát a na Vánoce do Krkonoš. Já vím!“ chechtá se děcko, a jak foukám do ohně, přemýšlím o poměru bačkory k životu.

Být, či nebýt generálním ředitelem!

Být velvyslancem, generálním konzulem!

Tahám z pouzdra dosti široký nůž.

„Jeden můj spolužák je sekčním šéfem, druhý prezidentem soudu, třetí docentem, čtvrtý podnikovým ředitelem…“

„Tati! Perličky! Střel!“ šeptá chlapec a chytil mne za ruku. Rána z pistole a jedna spadla do křoví.

Bude polévka k večeři, na pistě mezi Dosso a Gayou.

Je to krásné, vystřílet si život!

Anči zavařila rýži, Renda škube ptáka, foukám do ohně, poletují perličky a s prvním soumrakem vyjdou na lov šelmy.

Myšlenky okolo ohňů

Ve Francouzském Súdánu začne doba dešťů v polovině června a trvá do konce září.

Potom se vlhká příroda vysuší a odevzdá slunci. Až do března je chladněji, ale do května stoupnou teploty přes 50 °C ve stínu.

Traviny žloutnou, šednou a zbělí.

Vítr žene stepí prach, ztvrdnou pisty a lovecké stezky.

Je čas lesních a stepních požárů.

Někdy zapalují lovci, aby vyhnali zvěř, jindy vyšlehnou plameny samovznícením.

Naše světla se ženou horkou nocí, jen hvězdy letí proti očím a někdy stojí blízko země pár modrozelených světel. Nízká šelma, pak se něco mihne v houští a přeběhne rychlý stín.

Odevšad zní bubny, jsou tu tábory a vesnice, někde na skrytém prostranství pod košatými stromy.

Do zelených korun září žluté ohně.

Kolem sedí černí lidé a vypravují si příhody, kterým nemůžeme rozumět.

Teď jedeme těsně kolem chýší, jen keře ve vysoké trávě dělí jejich svět a náš.

Potom tma a nebe nad vlnami stromů nebo palem. Každý krok k jihu houstnou křoviny a mění se v neprostupnou hradbu. Kde spí mezi stromy palmy, jsou silné a vysoké, potom zmizela step a ve vzduchu cítíme bažiny a řeku.

Niger není daleko, tak čtyřicet kilometrů, a padá z nás bázeň, že nebudeme do svítání u přívozu.

Není to původní africká bázeň, která doprovázela výzkumné cesty Livingstonovy, Stanleyovy nebo Holubovy.

Ti netušili, že se tady bude jednou někdo bát o pneumatiky, ložiska, svíčky nebo o přívoz – nějaký železný prám s lodními motory.

Smírné ohně domorodců, žlutě podbarvené koruny stromů, rozcuchané nízké palmy a ty vysoké, s divošským účesem na pružném kmeni, zbytek Afriky, která kdysi polykala misionáře.

* * *

Dnešní misionáři chtějí prodávat a nakupovat. Někdy jsou zrovna tak unaveni jako lovci šelem a hledači pramenů Konga.

Hledají gumu, kůže, bavlnu, kakao, olej, svět má hlad, veliký hlad, to je to nové volání divočiny, bílé divočiny vysílené technikou a válkou.

Snad se zase jednou na světě všichni najíme.

Nebudeme sbírat na hladové děti.

Zničíme bělošské pověry o nutnosti nadbytku a bídy, vyženeme burzovní kouzelníky.

Přestaneme dokazovat, že doletí letadlo za dva dny z Evropy do Brazílie a že dojedete s dvouválcem na Zlaté pobřeží.

Malí lidé pochopí, že je všude blízko, že by se to mohlo pěkně uspořádat, aby měl každý k obědu kus masa a nebloudil hladovou džunglí.

Hořící prales

Myšlenky letí jako pásmo houštin, horkou divočinou za Sabongari.

Už delší dobu vidím v dálce pod mračny zář.

Teď mne vyrušila Andula. Ukazuje rukou k jihu a probudila spícího Rendu.

„Chlapci! Hoří lesy! Jde to k nám! Nedojedeme, ztratíme přívoz!“

Vyjíždíme na nízké návrší, nad širokou rovinu.

Dva kilometry před námi se valí pod nebem žlutá záplava. Každou minutou je jasnější, zčervenala, zrudla, už vidíme plameny a příval hustého dýmu.

„Jde to nad naši pistu!“ šeptá René. „Kolik máme kilometrů k řece?“

„Asi třicet…“

„Co chceš dělat?“

„Projedeme!“

„Jak?“

„Dojedeme a počkáme, až se to převalí!“

„Na pistě budou hořící větve a stromy, spálíme gumy! Zastav!“

Vystupujeme z vozu a ztrácíme na chvilku řeč.

Požár hučí, žene se proti nám, pálí do tváří.

„Obraťte vůz! Chlapci! Hoří to na všech stranách, vraťte se! A natoč motor, aby to chytlo!“

Vodopády jisker letí do hustého kouře, když spadne ohořelá větev. Je to děsivé, nevýslovně smutné a nejsmutnější jsou pochodně palem.

Listy se brání, střásají plameny, pak zbude jen sloup se zbytkem oharků, zmizí v dýmu a znovu se objeví jako mrtvý a žalostný pranýř.

Už nemůžeme dýchat, kašleme, dusí kouř. Prameny potu pálí na kůži.

Hořící tráva podpaluje podrost a planoucí keře promítají do dýmu stíny ještě zdravých stromů. Za chvíli vyšlehnou nové pochodně, praskají, točí se, hučí.

Musíme zpět do volné stepi.

Tady hoří jen okraje lesa a vpravo i vlevo je travnatá savana.

Chladnější vzduch hladí po tvářích.

„Už jste někdy viděli něco tak strašného?“ vydechuje Andula.

„Jednou – v Mexiku. Hořela džungle a byli jsme v tom…,“ říkám nepřítomně.

„Jak to dopadlo?“

Zbytečná odpověď.

„Kolik je hodin?“

„Jedenáct…“

Začínáme rozumně uvažovat.

„Je v tom zvěř, chlapci! Gazely, šelmy, sloni!“

„Uhoří…“

Jdeme k ohni pěšky, s kamerou.

Postupujeme krok za krokem a najednou stojíme bez dechu.

„To je strašné…“

„Hoří! Oba…“

Láska

Do nebe trčí shořelá palma, přes ni se valí mračna kouře. Dýmem a jiskrami proletuje párek ptáků, zoufale křičí, ale křik slábne v divoké smršti.

Jeden má na dlouhých ocasních perech maličké vlajky, to bude on. Ona je skromnější, ale peří jim hoří oběma.

Letí zoufale do výšky, do čistého vzduchu, ale už nemají sílu. Jen se obrátí v kouři a zapadnou do křovin, do plamenů. Jsou to nektariny, kovové nektariny, první z rodiny ptačího světa, níž nad rovníkem.

Nový nálet.

Sameček ztratil kormidla, shořela. Oslepen ohněm, zbědovaně kvílí a se svou ženou, tělo vedle těla, obletěl naposled shořelou palmu.

Pak spadli do ohně.

Měli tam děti.

Útěk

Bude půlnoc a červený vítr nese plameny někam na západ. Tam končí lesy u nigerských bažin.

Zbyly žhavé trosky a přízemní kouř, hasnoucí větve padají na úzkou cestu.

„Projedeme!“

„Ještě létají oharky a jiskry, máme na střeše benzin! Nevíš, jak je to dlouhé!“

„To nevadí! Gaya není daleko, to by se došlo za den pěšky!“

„Za den! Do šesti chcete být u přívozu, za tři dny u moře!“

René prohlíží uzávěry plechovek.

„Zavřete okna, ať nenabíráme kouř!“

Jednička, dvojka, trojka, teď by nebylo příjemné, kdyby vynechal motor.

Minuta, druhá, třetí.

Pod koly popel a červené jazyky.

Nevidím na cestu.

Kouř pálí do očí, konečně nebe a hvězdy.

Čistíme si plíce v chladném půlnočním povětří.

Zaléváme vodou díry propálené v plachtě.

„Co by se bylo stalo, kdyby na nás něco spadlo a chytil vůz?“ ptá se rozvážně Anči.

„Byli bychom vyletěli do povětří!“ odpovídá zuřivě Renda.

„Jak to?“

„Počítej! Sedmdesát litrů benzinu. Dva tisíce metrů filmu, exploduje jako dynamit. Padesát magnesiových torší…“

„Fuj! Jeďte…“

V čistém povětří voní močály a z jihu klapou dřevěné bubny.

Vládní tábořiště

Na mapách je označeno malým čtverečkem, to znamená pevný bod, kde se můžete vyspat. Francouzsky se jmenuje campement.

Útočiště, zřízené koloniální vládou, obyčejně čisté a vybavené primitivními prostředky pro klidný odpočinek.

Nad železnými lůžky visí moskytová nebesa, v oknech a ve dveřích jsou drátěné sítě. Kromě moskytů tu poletují ty mouchy, co nosí spavou nemoc.

Campement spravuje černoch, někdy příjemný, mladý, jindy bručoun, který nerad vstává, když přijedete pozdě v noci.

Budíme strážce, spí v chatě, na konci dvora.

„Máš pro nás nocleh?“

„Ano, pane!“

Rozsvítil petrolejovou lampu.

„Tady je Gaya?“

„Ano, pane!“

„Přívoz?“

„Ano, pane!“

„Převezou nás ráno?“

„Nevím, pane!“

„A kdo to ví?“

„Nikdo, pane!“

„Máš něco k jídlu?“

„Ne, pane!“

„Dobrou vodu?“

„Ne, pane!“

„Probudíš nás, než vyjde slunce?“

„Ano, pane!“

Tak jsme šli spat.

U široké řeky

Z černého městečka Gaya jedete ještě sedm kilometrů, než najdete nájezd na převozní hráz.

Hlavní proud Nigeru se valí mezi ostrovy, vysoké vlny rvou travnaté břehy, točí křovinami a někdy se vynoří ze zelené povodně košatý strom, zatížený kořeny.

Na protějším břehu je Dahomey, země ananasů.

Ještě je šero, šest hodin ráno, na východě se rozlily první červánky.

Stojíme sami na náspu, mezi bažinami.

Budí se ptáci, křičí v trávě, potom přeletují v malých hejnech a míří k pobřežním lesům.

Řeka je tu široká asi tři čtvrti kilometrů.

Díváme se triedrem na protější břeh, kotví tam velký železný prám s motorovou lodí, připoutanou k boku.

Nezdá se, že by tam někdo čekal na zákazníky.

Je stávka.

Daleko za břehem sedí čepice slaměných chýší, pak nějaké domky, osada Malanville.

„Říkali v Niamey, že se tu dnes bude převážet!“ připomínám a sbírám suchý rákos na oheň. „Dejte mi čaj a cukr!“

„Co si počneme, když nás nepřevezou?“

„Přeplaveme…“

„Sežere tě krokodýl, to není Sázava! Dívej se do trávy, vidíš?“

„Kde je tu jinde přívoz?“

„U Lamordé. Ale to je pista na Fada-N’Gourma. Dál na jih bude ještě nesjízdná, je po deštích!“

„Je to daleko?“

„Tři sta padesát kilometrů!“

V bahně pod náspem leží dlouhá, úzká piroga, černošský člun vydlabaný z kmene.

„Tak se přeplavíme na piroze, snad najdeme někoho v Malanville! Nebudeme tu do poledne!“

„Blázníš? To není kanoe nebo pramice! Převrhneš se, než do toho vlezeš!“

Opouštíme myšlenky na spojení s druhým břehem a chvíli jsme smířeni s osudem, že zrovna tady ztratíme poslední možnost vrátit se včas ke břehům Vltavy.

Už rozhodují hodiny a stovky kilometrů, je čtvrtého prosince.

„Co kdybychom se vrátili do Gaya a podplatili černochy, aby zabubnovali do Malanville, že dáme, co kdo chce, když přijede vor?“

„To není možné z důvodů sociálně-politických. Buď nás převezou dobrovolně, nebo jsme to prohráli. Nebudu riskovat, že přinesou naše noviny palcovou zprávu:

Čechoslovák stávkokazem na Nigeru!

Je generální stávka a tebe tady žerou moskyti! Zaplať svou daň!“

Bude devět hodin, na druhém břehu je klid, nikde nikdo.

* * *

V půl desáté dojel kamion naložený černochy a zbožím, řízený evropským obchodníkem.

Nová naděje!

„Budou dnes převážet?“ ptáme se dychtivě.

„Nevím…,“ odpovídá odevzdaně Francouz. „Když nebudou, vrátíme se!“

„Pospícháte?“

„Tady se dneska nemůže spěchat, pane! Jsme rádi, že žijeme, stávky podlomily dopravu. Už to trvá dva měsíce. Ale naproti u Malanville žijí dva Evropané, úředníci státní paroplavby. Lodi mají ve slepém rameni u řeky Soty. Kdybyste se s nimi spojili a ukázali jim svoje pověřovací listiny, spustili by motory a převezli by nás…“

„Jak se s nimi máme spojit?“

„Na piroze, není jiná cesta. Přeplavte se!“

„Je to nebezpečné? Řeka je široká, vysoké vlny…“

Usmál se a zapálil si cigaretu.

„Kdyby to nebylo nebezpečné, tak bych se přeplavil sám!“ povídá vlídně.

Je deset hodin, jedenáct.

Černošské maminky, které přijely na kamionu, vykoupaly zatím děti v Nigeru a natřely je olejem, otcové leží ve stínu a dva se dívají, jak spravuje René prasklou duši.

Přišli nějací lidé z vesnice, rybáři, s noži na oštěpech.

Francouz kouří cigaretu a jeho boy škube kuře.

Druhý břeh mlčí.

Piroga…

Plavba na párátku

Ve chvílích naprosté beznaděje ztrácí Andula dívčí úsměv.

„Franku! Buď se na té špejli převezeš do Malanville, nebo nejsi chlap!“ řekla.

„Jeden veslař na to nestačí, přistál bych někde v Nigérii!“

„Tak řekni Francouzovi, třeba umí některý černoch pádlovat!“

Zkouším to, ale můj bílý bratr odporuje.

„Kdyby chtěli, už tam byli! Ale nechtějí, je stávka. Práce je tabu. Leda ten dědek, rybář! Je hluchý! Neslyší, co se říká. Zkuste to!“

Nabízím dědkovi padesát franků, potom sto.

Vystrčil pirogu z bahna.

Pádla.

Černoši se usadili na náspu a pozorují, jak to dopadne.

Člun je úzký jako skif, nebezpečně vratký.

Zabíráme, letíme do proudu.

Najíždíme ve velkém úhlu, aby nás proud nedonesl níž, do ramene mezi ostrovem a pevninou.

Z náspu, vozů a lidí zbyla malá hromádka, jsme v polovině řeky, blíží se prám a kamenná hráz.

Ještě pět minut.

Piroga vklouzla do rákosí a vystupujeme bahnem na břeh. Dobrou hodinu šlapu do vesnice.

Rezavá paroplavba

Na tržišti odpočívají hromádky zboží, koření, manioky, zeleniny, burských oříšků, prodavači spí ve stínu pod podloubím.

Kolem zkřivených telegrafních tyčí kráčím unaveně do malého přístavu u řeky Soty.

Na dvoře, před přízemním skladištěm, stojí poštovní kamion, černoši nakládají pytle.

V zálivu se houpe starý kolový parník, typ z Mississippi, praotec Primátora Dittricha.

Jiné tu nejezdí, řeky jsou mělké, projede jenom loď s plochým dnem. Projede, když jede, ale teď nejede, je stávka. V doku čeká druhá, nákladní člun, vyschlý vedrem.

Rez žere stroje, praská nátěr.

Ze skladiště vyšel běloch v širokém slaměném klobouku a poškrábal se na bradě.

Není to tak jednoduché, vidět jiného bělocha v Dahomey, v propocené košili, v širokých súdánských sandálech, v tropické helmě, zničeného poledním pochodem.

Dívá se na mne jako na zjevení, jako na člověka, který ztratil nosiče a došel zrovna do Malanville.

„Jsem správcem stanice! Kdo jste?“ ptá se a vede mne do malé kanceláře, kde sedí u stolu u nějakých listin ten druhý, jeho přítel.

Potom si přečetli doporučující listinu, vydanou francouzskou vládou.

„To je jasné, příteli! Slyšeli jsme o tom v rádiu! Kde máte vůz a madame se synem? Co pro vás můžeme udělat?“

„Visíme na druhém břehu! Čekáme od šesti na přívoz!“ vysvětluji.

„Vaše madame je v tom vedru u řeky? To je trapné! Zveme vás na oběd, přivezte je a potom spustíme motory! Zavezu vás kamionem k Nigeru a počkám na vás!“ rozhoduje správce, rozložitý silný muž s dobrýma očima a příjemným hlasem.

Poskakujeme po hlinité cestě, pětituna skřípe, zapadá do děr a víří prach kolem křivých telegrafních tyčí.

„Špatný život, mon cher ami!“ vypravuje Evropan. „Hned po válce zrušila Francie pracovní povinnost černochů. Chtěli jsme dokázat dobrou vůli. Ale černoch má menší mozek než běloch. Odešli z plantáží a vrátili se do vesnic. Plantáže hynou. Dole v Gold Coázt se kazí kakao, je napadeno chorobou. Šíří se epidemie, malomocenství, tyfus, malárie, žlutá zimnice, spavá nemoc, tady není zdrávo. Černoši vyjídají vesnice, mají hlad, ale syndikáty na pobřeží nedovolí návrat do práce. Ani kuchaře nemáme, jen se na nás přijde podívat a zeptá se na zdraví. Naříká, že nemá peníze, někdy přivede ženu a děti. Ptá se, kdy to skončí, jako ti druzí. Topiči z parníků, strojníci, dělníci, všichni. Vázne doprava, pošta, přívoz a my dva se tu dřeme jako psi. Ženu a děti mám v Niamey, těžko sháníme zásoby, ale nemůžeme ustoupit. Evropan nesmí ustoupit, ztratil by vážnost. Jsou to děti, pozorují, co bude!“

„Nebojíte se povstání, vzpoury?“

„Až poznáte Dahomeyce, uvidíte, že to jsou velmi hodní lidé. Chtějí vyjednávat, nechtějí revoluci! Máme tu pár tisíc franků měsíčně, poctivě pracujeme, sotva by nám ublížili. Vidí, co tu udělali naši lékaři, misionáři, řádové sestry v nemocnicích a ve školách, inženýři veřejných prací. My jim nevadíme!“

„A kdo jim vadí?“

„Ti všichni Evropané, kteří tu byli před námi. Mění se čas, chce nové lidi v koloniích. Nemají rádi spekulanty a plantážníky.“

Kamion zabrzdil u široké řeky.

Tři ve člunu a dědek

„Jak přeplavím ženu a syna? Měl jsem na piroze malou duši!“

Správce se široce rozesmál.

„Tenhle dědek tady pracoval jako převozník, je z Gaya. Svěřte se mu! Paní a syn si sednou na dno, nebojte se! Jel bych s vámi, ale jsem těžký, bylo by nás pět! Stařec je hluchý, to jsou nejlepší veslaři!“

Za půl hodiny zakotvila piroga na severním břehu a Renda s Andulou si chvilku prožili strach z Nigeru.

Jen chvilku.

„Tati, máš hodně nepřátel?“ ptá se René uprostřed.

„Počet nepřátel odpovídá počtu přátel! To je taková společenská rovnice, to jednou poznáš. Někteří přátelé jsou zároveň nepřáteli a naopak. Proč se ptáš?“

„Kdyby se to zvrhlo a sežral nás kajman, co by v Praze řekli?“

„Nastalo by všeobecné uklidnění. Tak má skončit počestný cestovatel! Jestliže se vrací zdráv, je podezřelé, jak to dělá. Uvidíš, co řeknou odborníci, když v pořádku dojedeme!V Alžíru jsme sedli do letadla a poslali minora na slonech do Cotonou!“

„Víš, co bych si přál? Mít v Praze pirogu a Niger…“

Kuchař přišel na oběd

Na schodech rozestavěného obytného domku sedí příjemný čokoládový chlapík.

Vstal, podává nám přátelsky ruku a mluví dobrou franštinou.

Dahomeyci jsou opravdu inteligentní, výborní počtáři, najdete je v obchodních kancelářích na pobřeží v Lagosu, Porto Novo, Cotonou nebo na Zlatém pobřeží. Synové domorodých náčelníků studují v Evropě a nosí domů moderní život.

Pod rákosovými střechami chat najdete psací stroje, gramofony, bateriové přijímače a slovníky.

Ve všech větších osadách potkáte školy, nemocnice, pošty, skladiště zboží a tábořiště pro cestující.

Brusem běží telefonní a telegrafní dráty, od moře až do Parakou jezdí vlak.

V Bembèrèkè je zemědělská škola, má pobočky v jiných okresech. Na pistách šlapou domorodci s oštěpem a lukem, ale tabulky vás upozorní, kde je v houštinách dům lesní správy.

Malomocní jsou soustředěni v Akatě u Misahöne.

Brigáda lékařů bojuje s tropickými nemocemi.

Jen politika není v pořádku.

Hlásí se nový čas, nová epidemie, vzbouření lidu nad rovníkem a všude na světě.

V Abomey žije dahomeyský král a francouzská vláda uznává jeho prestiž v této zemi, dobyté kdysi cizineckou legií.

Ale králové už také nejsou hrdiny moderních časů.

Co by se stalo, kdyby bílí odešli? Náčelníci by obnovili otroctví a lid by se potil na plantážích jako dřív.

Čokoládový kuchař nám podává srdečně ruku.

Dívá se, jak druhý Francouz připravuje oběd.

Vysvětluje správci, že by se rád vrátil, nemá peníze. Ale nesmí, stávka.

Potřeboval by prozatím menší zálohu.

„Mám malárii, měl jsem tyfus a žlutou zimnici. Ale tohle je nejhorší tropická choroba, kterou jsem poznal!“ říká s povzdechem náš hostitel.

„Jaká?“ ptám se.

„Ideologie…“

Setřel si pot a jeho přítel nalévá polévku.

Opekl řízky z gazely, osmažil maličké brambory.

Pomeranče, černá káva.

Kuchař sedí na schodech a čeká, co zbude.

Žaludek neumí stávkovat a je z toho ideologie, když kručí milionům v břiše.

Ve čtyři odpoledne

Dívám se na hodinky, minuta je kilometr.

„Kdy nás převezete?“

„Až trochu spadne slunce, hnací člun má dva 240 koňských dieselů, těžko se spouštějí. Neměli bychom dost síly teď v tom vedru. Jsme unaveni. Včera v noci jsem přivezl ze Savé poštu, jezdím tam jednou týdně, nemám řidiče ani boye. Snědl jsem jen kousek masa opečený na motoru…“

„Na motoru?“

„Přivážu drátem kus masa na výfukovou přírubu, pak se to obrátí a omastí. Když jezdíme v létě, žhaví motorové bloky do červena. Jedete pár kilometrů, vaříte a doléváte vodu. Teď v prosinci je tady na severu chladněji, ale dole u moře se propotíte. Cotonou, to je pekelné pařeniště!“

„Až se budeme vracet, pojedeme nonstop z Cotonou až k Nigeru!“

„Pak budete první, kdo se chtěl takhle dřít! Nemáte rozum! Je to osm set padesát kilometrů pralesem a brusem! Až do Kandi je dobrá cesta, pak se zhoršuje a dole byly do nedávna deště. Protáhly se letos na pět měsíců, první liják trval nepřetržitě tři neděle. Pista je vymleta vodou, rozbijete sebe i vůz! Nechcete tady zůstat a vozit nám poštu? To by bylo užitečnější!“

Snad má pravdu.

Vozit poštu.

Chtěli bychom přivézt z Cotonou do Prahy růžové psaníčko, že se sešla nová silná čtyřka.

Jeden běloch, jeden černoch, jeden Číňan a jeden Ind, a že se navzájem dohodli o prodloužení veselé spolupráce do roku 1999.

* * *

V půl čtvrté vidíme moderní galeje.

Správce, nahý do půl těla, nastřikuje motory. Jeho přítel startuje. Motory prskají jako rozbité varhany, válec po válci, asi půl hodiny.

Ve čtyři hodiny vyletěl z výfuků ohavný kouř, motorová loď se přitiskla k prámu, u kormidla stojí správce, špinavý, mastný, zničený dřinou.

Druhý je u motorů, jako galejník v podpalubí maže řetězy a ložiska.

Najíždíme zvolna do proudu a na břehu zbylo několik svalnatých negrů.

S nimi hezké, mladé děvče, tělo jako z bronzu.

Země ananasů

Teď projedeme rychle napříč Dahomey, skoro poledníkovým směrem, k moři, ke Guinejskému zálivu. Tam je jižní pobřeží kolonie, hlavní město Porto Novo a přístav Cotonou.

Nic to neřekne, že má dnešní Dahomey asi 122 000 čtverečních kilometrů, asi 1 400 000 černých obyvatelů a mizivou menšinu bělochů, asi tisíc.

Je to rozlehlé, úzké území proložené mezi anglickou Nigérií a bývalou německou kolonií Togo.

Už po první světové válce bylo rozděleno Togo Francii a Velké Británii. Angličané připojili západní část ke kolonii Gold Coázt, Francouzi obsadili východní díl.

Z těchto oblastí západní Afriky, rozložených nad Guinejským zálivem, je nejvyspělejší britská Nigérie. Má skoro dvacet milionů obyvatelů na 870 000 km². Vyvážela palmová jádra a olej, burské oříšky – tři a půl milionu centů ročně, kakao – milion centů ročně, bavlnu, cín.

Vnitřní hospodářství žilo před válkou z bohatého chovu dobytka – tři miliony kusů skotu, dva miliony ovcí.

Gold Coázt – Zlaté pobřeží – přinášelo Británii před válkou ročně asi 11 tun zlata, diamanty, bylo na prvním místě světového vývozu kakaa.

Celý tento díl západní Afriky, Nigérie, Dahomey, Togo a Gold Coázt, je producentem kaučuku, mahagonu, kávy, indiga a sladkých plodů slunce, banánů a ananasů.

Nový druh ovoce

Anči a René jsou rozčileni jako na hranici zaslíbené země.

Letíme kolem vesnice – je to Angora-Debou – sedmdesátkou, někdy o něco víc. Cesta je tvrdá, nedávno opravená. Dusný podvečer dýchá jako unavená šelma. Bude pět hodin, ale ručička na kovovém teploměru stojí na třiačtyřiceti.

„Kdy začnou banány?“ povzdech ze severu.

„Kde začnou ananasy?“ přidal se René.

Pak mluví střídavě o ananasech a banánech, vidí je, cítí je, mají z toho horečku.

„Bananasy!“ vydechla Andula.

„Co to jsou ‚bananasy‘?“ chechtá se Renda.

„To je, když se to řekne rychle!“

Došel benzin.

Stojíme v houštinách na úzkém průseku, cesta má travnatý střed.

Jako choboty slonů se do ní plazí svalnaté kořeny stromů.

Jak je to tu jiné, plnější, bohatší než nad Nigerem, v súdánské stepi!

Jen někdy přeruší zelená mýtina bujnou záplavu rostlin, trnitých keřů, houštin s rudými květy, obrovských, osamělých stromů.

Pod stromy sedí vesničky.

Prostorné slaměné chaty, přikryté špičatou čepicí.

Polonazí lidé, muži, ženy, děti.

Ženy si zakrývají ňadra, jen pro tu chvíli, než zmizíme.

Evropana taková věc nebezpečně vzruší, ani jeho matka, ani babička, ani prababička nechodily s volnými ňadry, byl to reklamní prospekt jejich ctností.

„Zatracení misionáři!“ hněvá se Renda.

„Proč?“

„Ale… Nebyla hezká?“

Byla.

Dahomeyci jsou krásní lidé, muži jako z ebenu, ženy štíhlé, pevné.

Rostou na slunci, mezi palmami, platany, mahagony, uprostřed houštin, na horké zemi, pod plodnou oblohou zemského ráje.

Noc v Bembèrèkè

Zmizelo městečko Kandi, za ním vesnice Borodarou, potom Godonou, tam už hořely ohně uprostřed poradních kruhů. Zní, klapou, chvějí se telegrafní bubny.

Asi povídá jedna vesnice druhé, že jede pistou maličký vůz. Prvních dvě stě kilometrů projíždíme za osadou Béroubouay v osm hodin večer.

Nízký domek u cesty, poštovní úřad.

Malá plantáž, pole a sady, zemědělská škola.

Proti ní campement, vládní tábořiště v Bembèrèkè.

Bílý bungalov, bylo by rozumné, kdybychom se najedli a několik hodin spali. Vzorně čistá jídelna, prostřený stůl, v rohu filtr na pitnou vodu.

Za domem v zahradě bydlí správce, mladý černoch.

Uvařil dvě kuřata, přinesl čerstvý chléb.

Ukázal nám koupelnu – umyvadlo a plechovou vanu – v potrubí teče chladná voda. Potom ložnice, železné postele, moskytiéry, stolek a židle.

Sedíme u plných talířů a po všem, čím jsme se probili až sem, po válce s pískem, po plechovém stanu v Bidon 5, po noci ve zbořeném Le Prieur, jsme nějak svoji, tři v jednom.

Kdybyste šli z Bembèrèkè k pramenům řeky Soty, najdete Dunkassu, není daleko. Tam začne oblast velkých lovišť, můžete tiše čekat na šelmy a ve dne vás budou bavit opice, snad potkáte žirafy, možná slony.

Ale tady je stůl se slepičí polévkou, čistá ložnice a filtrovaná voda.

Vstaneme ve tři hodiny ráno.

Andulka ještě dumá o radosti, až bude krájet první ananas, a René šel promazat vůz.

Černoch nese účet.

Všechno se zapisuje do knihy, co jste tu snědli a že jste tu spali. Ve zvláštní rubrice se poznamená chléb, ovšem, chléb, je rok 1947, století techniky a hladu.

Uprostřed ráje, v noční vůni květin, na kraji oblastí velkých lovů, není mouka.

Masa je víc, jste v Dahomey, v zemi stád.

U dveří visí v rámečku pravidla, podepsaná guvernérem, o tom, jak se smí používat vládních domů oddechu.

Nenajdete tu věty:

Neplivejte na zem!
Psům přístup zakázán!
Zachovejte čistotu!

Nejste v Evropě.

Vedle pravidel je památné provolání generála de Gaulla, kterým kdysi vyzval francouzské kolonie, aby zdvihly prapor odporu.

V třetím rámečku čtete ceny noclehů a jídel.

I to musíte zapsat do knížky, kolik jste zaplatili za slepici, chléb a postel.

Je naprosto vyloučeno, aby vám prodal černoch něco na černo.

* * *

Ležíme pod bílými nebesy moskytiér.

Klepu reportáže a telegramy pro A. F. P.

Teď jsem se rozchechtal.

Andula se roztáhla na lůžku a vydechla ze spaní: „Bananasy!“

Ospalé hvězdy a panter v houští

Hodina s půlnoci, svíčka na stole, psací stroj a podrobnosti z cesty.

Proč uhoří pták, když má v křoví mladé?

Je to láska, nebo plánovaný pud? Proč uhořely matky s dětmi v leteckých úkrytech?

Do okna, zakrytého sítí, dýchá horké noční nebe, dusná tma s hvězdami.

Láska mizí ze světa, uhořela při posledním požáru.

Kdysi to byla síla, která spojovala pokolení, byla to velmoc, pevnost sedláků, maličkých lidí, hnízdo v bouři. Teď jsme to přetrhli. Už se asi milují jenom zvířata, barevní ptáci a domorodci nad rovníkem.

Láska vyšla v novém, syntetickém vydání. Pro diktátory je dílnou na vojáky, pro básníky oporou v nouzi a pro měšťáky jistým druhem přízemní akrobacie.

* * *

Tiše!

Výkřik ze tmy!

Černý hlídač říkal, že se někdy přijdou v noci podívat velké šelmy až sem, kradou ovce, kozy, telata.

Jdu ven do tmy s pistolí.

V ohradě za kuchyní křičí drůbež, zaštěkal pes, ale na dvoře před ložnicemi je zase klid.

Vraťte se ke svíčce u psacího stroje!

Můžete si vymyslet reportáž – dvě oči ve tmě, kulovnice, selhala rána, skok, zápas, lovecký nůž – Afrika na pokračování. Dvě hodiny.

Tři.

Unavené hvězdy se navzájem loučí, budím posádku, startujeme vůz.

„Ty jsi nespal!“

„Nespal!“

„Proč?“

Jedeme nízkým lesem a teď vyšli z křovin dva domorodci. Nesou společně starodávnou pušku, hroznou hákovnici, zabila by slona.

Snad zabila.

Snad někde složili pantera.

Celá vesnice půjde do brusu.

Ať se lid baví, když je co lovit!

Přeběhly opice, to nese po ránu štěstí.

Kolem vesniček se toulá dobytek.

Teď Renda zabrzdil v poslední chvíli.

Tropická dojnice si spletla cestu a vyletěla z houští.

„Krávo dahomeyská!“ ulevil si.

Do oken šlehlo první slunce.

Bílá sestra s pětitunou

Za chvilku budeme v Parakou, tam je asi víc lidí, domů, bazar, lepší život a první nádraží pobřežní železnice, která spojuje přístavy s vnitrozemím. Někdo nám práší do cesty. Pětituna.

Valí se brusem, skáče nerovnou pistou, vymletou deštěm. První vůz, který jsme potkali z Malanville.

„Zajeď za něj, potom zatrub, snad se vyhne!“ radí mi Andula, můj dočasný pozorovatel.

René se usadil vedle plechovek a přebaluje filmy.

Troubím, polykáme prach, najíždíme pravým blatníkem k vysokým kolům kamionu, ale sotva napadne řidiče, že chce někdo předjíždět.

Teď se pětituna vzepřela, točí se do křovin, zastavuje. Máme dobré brzdy.

Projel nahatý gentleman na moderním kole.

Předjíždíme stojící kamion, ohlížíme se.

U volantu sedí jeptiška, bílá sestra.

Veze do Parakou nějaké pytle a bedny.

Bílý, široký límec, černé, řádové šaty, na hlavě tropickou helmu.

Hezká, mladá žena.

Smutný reportér

Navždycky smutný v roce 1947.

Neví, kdo se zeptá, komu slouží.

Nevím, proč mne to napadlo, ale za tři dny se budeme vracet na sever.

Zeptá se nějaký ještě větší služebník.

Seďte denně šestnáct dvacet hodin ve voze, který vás nese z Prahy ke Guinejskému zálivu, taky vás něco napadne!

Jednou si lid řekne, že chce žít, a všichni začnou sloužit všem.

* * *

Zapařená rovina.

Teplý podrost, tma nad zemí, tam lezou hadi.

Nad podrostem vysoké palmy, zdola se jim plazí k účesům liány a cizopasné rostliny, které nemohou samy žít.

Mají žízeň a hlad a nedovedou se samy uživit.

Nevíme, kam se dřív dívat.

Snad je tu opravdu blízko rovník, propočítaná čára dvou polokoulí, která kdysi způsobila tolik starostí portugalským plavcům Jindřicha Plavce!

Kde je Jindřich Plavec, kde jsou mrtví plavci!

Hledali břehy západní Afriky pět set let.

Trojstěžníky klesaly na dno Guinejského zálivu a pionýři pronikali dál.

Neříkejte, že můžeme pokračovat bez minulosti, bez kormidelníků, kteří dopluli kdysi na Madeiru, potom na Kap Blanco, na Azory – to bylo roku 1447 – na Kapverdské ostrovy a konečně ke břehům Senegambie!

Cesta od Nigeru do Cotonou má minulost.

Kdybyste se domnívali, že na ní nezáleží, byli byste stejní jako lidé z Washingtonu, kteří možná platí zdejší stávky.

Třeba tam leží v některém stole návrh na malou výpravu k Pobřeží otroků, dva křižníky a pár set mužů námořní pěchoty.

Proto je reportér smutný.

Legrační kozy v Parakou

Přijíždíme právě včas, začíná ranní trh.

Jako všude i zde je uprostřed náměstí bazar.

Nízké arkády, v nich krámky řezníků, ševců, prodavačů pepře, rýže, manioky, příze, břitev na holení, mýdla, sandálů, zápalek, cigaret, nití, knoflíků nebo chininu.

Prodavačky jsou staré i mladé.

Staré horší, mladé hezčí.

S těžkým košem na hlavě houpe se na trh velmi hezká žena. Tady se nosí všechno na hlavě, zelenina, kuřata, banány, pomeranče, nádoby s olejem, někdy – to jsme viděli před městem – třeba celý velociped.

Byly deště, pista je měkká, černoch nese kolo blátem.

Ale ta žena s košem!

Krásné lidské stvoření.

Ví to.

Dovolila, aby Renda spustil kameru. Andula jí dala skleněný náhrdelník.

Nakupujeme první banány, splněný sen hladového demokrata, pána techniky a vědy.

Hezká černoška se chce bavit!

Složila koš s kuřaty a ukazuje Rendovi pastevce, žene na trh dahomeyské kozy.

Neobyčejné kozy!

Mají rohy, ale tělo se plíží nad zemí na krátkých jezevčích nohách.

Zemědělská tragédie.

Prostě legrační kozy, jeďte dál, do příští osady, je to Tchaourou, kde na řece Okpara táhnou stáda slonů!

Den v teplém ráji

Někde na východ od pisty, na hranici Nigérie, proudí k moři řeka Okpara, pak se spojí s Ouémé, Zou a So a společně plní nad přístavem Cotonou velké jezero Nakoué.

Je to vlhký, rovníkový kraj, kde by prožil přírodopisec vědecké opojení. Filmař by protočil kilometry negativu, tím spíš, že v těchto bujných končinách nepracovala kamera už mnoho let. Lovec najde v trávě stopy slonů, leoparda, antilopy, jen lékař by měl vážné starosti.

Vidíte ten bílý domek pod skalami?

Kolem ráj a v domku stolek s mikroskopem.

Lékař, sestra, automobil s červeným křížem.

Injekční stříkačky bojují s druhým světem tropů, s neviditelnými šelmami, které mají horší drápy než panter.

Andula přiznává, že měla už včera horečku, ale nic nám neřekla, až co z toho bude. Zatím je plna naděje, že si přiveze do Prahy malárii. Snědli jsme dost chininu a teď nám pomalu žloutne kůže z atebrinu.

„Kdybyste se, chlapci, viděli! Máte krásnou tropickou barvu!“ připomíná naše paní.

„Tak se podívej na sebe!“ doporučuje syn.

„Prostě bílá pleť se do pralesa nedoporučuje!“ končím rozmluvu a pozoruji prolomený most, před kterým právě Renda zabrzdil.

V korytě říčky pracují černí dělníci, ukazují, abychom projeli brodem.

Minor poskakuje v kamení, rozstřikla se voda a potom se škrabeme na hlinitý břeh.

Nedávno vyschlé bahno připomíná zátopy, které tu byly v době lijáků. Vedlejší cesty jsou ještě dnes nesjízdné, ztvrdnou teprve koncem prosince.

Pak zase začne pršet až v máji.

Tvář krajiny se změnila, střídáme příliš rychle zeměpisnou polohu.

Jen tam, kde jsou nízké kopce a hory, vidíte v údolích vlhký prales, královské mahagony, závěsy lián, neprostupnou, temnou hlubinu.

V rovinách je vysoká travnatá džungle se skupinami listnatých stromů a palem, mezi tím políčka a malé plantáže u lidských domovů.

Teď křižuje cestu železnice, za vesnicí Kilibo.

Bylo by to skoro směšné, srazit se v džungli s vlakem!

Plete se tu do cesty několikrát, jde tímtéž průsekem jako pista a také úzké mosty přes říční koryta jsou společné. Křivé, tenké tyče nesou telegrafní drát.

Blížíme se k Savé, bude poledne.

Skupinky domorodců šlapou na trh nebo z trhu, ženy a muži. Všechno nesou na hlavách, baňaté džbány s palmovým olejem, dříví, hluboké koše, prostorné mísy s ovocem, někdy ve dvou patrech. Ti, co mají pod košíkem sbalenou rohož, putují daleko, několik dní. Dívají se závistivě na černé cyklisty a cyklisté zase ustupují nám, přitisknou se ke křovinám a vesele zdraví.

Ujeli jsme od svítání slušné kilometry, a tak sbíráme fotografie a nutíme do práce poškozenou kameru, zapůjčenou panem Montym v Alžíru. Je nejdražším členem výpravy, stojí denně pět set franků a hrkne v ní, sotva se rozběhne.

Ananasy!

Skutečné, zdravé, obrovské palice, plný koš a ještě se sbíhají čokoládoví kluci a nosí z chýší další.

Záplava ananasů! Už jsme v té zemi, kde dozrají do žluta a naplní se šťávou.

Ananasový ráj!

Kus za pět franků, nechceme smlouvat. Byly by po třech, možná za frank.

„Kupte jich dost!“ prosí nadšeně Anči a sází poloměkké plody na zadní opěradlo, na zem, na plechovky s benzinem.

Zubatý mládenec ochotně ukazuje, jak je máme oloupat a jíst.

Širokým nožem skrájel kůru a pak už se to kouše, jako na soustruhu.

Čerstvé, dozrálé, plné šťávy a nepoměrně chutnější než konzervované. Pak mají další přednost – můžete se z nich radovat od rána do večera, pokud je kupujete nad Guinejským zálivem!

Je to báječné ovoce, najíte se, napijete a umyjete zároveň!

Teče z nás ananasová šťáva, a kudy teď víříme prach, nesou nám černoši k okénku novou záplavu vitaminů.

Melouny a trsy obrovských banánů, takové nikdy nedojedou do Evropy, nepřežily by dopravu!

„Bude vám zle…,“ bručím ponuře. „Už to nejezte!“

Andula přehlíží svoje ovocné království a jen si vzdychla: „Mít to u nás děti! Víte, že bych touhle palicí rozbila hlavu tomu chlapovi, který nás na světě tak rozeštval! Proč to tedy hnije, proč se kazí na Zlatém pobřeží kakao, když by to pár lodí rozvezlo do celého světa?“

Ananas, který má na klíně, váží dobře pět kilo, snad by na toho chlapa stačil.

Jen vědět, kde je, odkud to řídí, přestřihnout mu kabely!

Zde se nekrade

Za horkými skalami, v teplé rovině mezi plantážemi a zahradami, žije městečko Savé.

Široké stromořadí končí u nápisu:

CAMPEMENT
→

Dojíždíme k přízemnímu bungalovu, domu s terasou a horkou plechovou střechou.

Kolem je čistě upravený dvůr s hlídačovou chatou, košaté stromy stíní rozpálenou zem.

Hlídačova rodinka žije na zemi, tady je země ložem i stolem.

Dcera, hezká, silná dívka s bílými zuby a kudrnatou hlavou, drtí v míse vyvařenou manioku. Druhá černoška válí těsto, potom se to suší na slunci a utluče na mouku.

Manioka nahrazuje v těchto končinách obilí i brambory.

Její keře jsou v příbuzenství s kaučukovníky a pod nimi v zemi dozrávají kořenové hlízy, důležitá součást zdejší výživy.

Na ohništi stojí hrnec s poledním jídlem, ale černoch vaří pro hosty v malém domku, také na volném ohni, kouř odchází oknem.

Zavedl nás na terasu a do koupelny. V zemi je betonová vana, nad ní visí kbelík s děravým dnem, primitivní sprcha.

Pak je tu stůl s umyvadlem, velká nádoba s vodou, zrcadlo na zdi a věšák.

Nesmírný přepych v koloniích, kde tělo volá po čistotě víc než na severu!

Ruce, chodidla, lýtka, kolena, všechno pálí. Posbírali jste stovky trnů, drobných oděrek a ran, prach a pot v nich svědí jako jed. Už nemáme jelení lůj, jediný lék na rozpraskané rty. Holení je spojeno s malou popravou sežehnuté kůže a hřeben češe z rozcuchaných vlasů prach a pot.

Okna jsou zastíněna sítěmi a hlídač pečlivě zavírá ochranné dveře. Asi je tu mnoho nemocí. Slabou horečku máme pravděpodobně všichni tři, v tropech se to těžko pozná, kdy ji máte a kdy ne.

Anči, svědomitě vykoupaná, leží na terase na skládací židli a klepe se zimou.

„Je asi tak pětačtyřicet ve stínu, co se třeseš?“

„Je mi zima! To přejde, to bude zimnice!“ směje se. „Kdo ví, co mi to bylo v Bidon 5, už dva dny to se mnou několikrát denně zaklepe. Co máme k obědu, snědla bych misionáře!“

„Kus hovězího na rožni s rýží a se salátem, čerstvý ananas ve vlastní šťávě!“

„Ten ananas si může kuchař odpustit! Mám děsnou bitvu v břiše! Kde je René?“

„Ten asi už tu bitvu prohrál! Ještě, že nám perou v Niamey to prádlo!“

„Jak je tobě?“

„Točí se mi hlava, když si vzpomenu, že za dva dny startujeme z Cotonou do Prahy. Dojedeme?“

„Dojedeme! Vydržely to gumy, vydrží to mašina!“

„A my?“

„Na nás tolik nezáleží! Musíme vydržet taky, co se dá dělat! Kdy pojedeme dál?“

„Chci poslat leteckou poštu. Budu po obědě chvíli psát a vy se vyspíte, asi do čtyř hodin. K moři je dvě stě osmdesát kilometrů, sedm hodin jízdy. To do půlnoci dorazíme a zítra si prohlédne Renda vůz, navštívíme úřady, nabereme benzin a…“

Teď mlčíme oba, nějak se nám o tom nechce mluvit.

„Jaký musíme mít denní průměr, abychom byli do třiadvacátého v Alžíru?“ zeptá se potom Anči.

„Přes čtyři sta denně! Dahomey, Nigerem, Súdánem a Saharou. Bude to dřina, konvoj do Murmanska!“

Jdeme k vozu, René leží pod zadními koly. Maže čepy, prohlíží spoje, utopen v potu.

Černý správce tábořiště pozoruje tu práci.

„Měli byste mu ukázat motor! On tomu stejně nerozumí, ale jsou zvědaví jako děti!“ přimlouvá se Andula.

„Chceš vidět motor?“ ptám se francouzsky.

„Ano, pane!“ odpovídá skromně a volá ženu a dceru.

René se vynořil, stírá si pot, směje se a vysvětluje.

„Má to dva válce, vidíš, jeden a druhý!“ ukazuje na prstech. Jak se to má vysvětlit černochovi?

„Dvě svíčky, dva válce, ale ty tomu stejně nerozumíš!“ pokračuje česky.

Černý muž chvíli přemýšlel a potom povídá rozvážně: „To je dvoutakt, viďte, něco jako D. K. W? Má to ploché písty, nebo s deflektorem?“

Hrklo v nás.

„Ploché…,“ odpovídám opatrně. „Ty znáš automobily?“

„Znám! Byl jsem v Německu, v zajetí, pracoval jsem tam v továrně…“

Teď tluče v díži manioku, vaří cestujícím, uklízí v bungalovu a jeho žena a dcera chodí jen tak, s kouskem hadru kolem boků.

On taky.

Chceme zamknout vůz, René zavírá dveře.

Správce mávl rukou.

Přátelsky se usmál a potom povídá tiše: „To nemusí být! Tady se vám nic neztratí! Tady se nekrade – zde nejsou žádní běloši…“

Ví to naprosto jistě, byl v Evropě.

Sedm hodin k pobřeží

Sedm, snad víc.

Filmový pás, v nádherné dekoraci savan, palem a lesů. Někdy zlobí svíčky, vymění se, doplníme benzin, smíšený s olejem, už máme jen zbytek, tak zrovna k moři, ani o kapku víc.

Od Nigeru až sem jsme nepropíchli gumu, vzorky jsou sjeté právě tak, abychom bezpečně dojeli nazpět.

Nazpět!

Jsme padesát rovnoběžek od Prahy, potom padesát zpátky. Z Cotonou pošlu telegram do Gao, aby nám připravili na třináctého prosince benzin.

Třináctého, to je za čtyři dny.

Když ztratíme zítřek u moře, musíme proletět značnou vzdálenost do Gao za tři dny.

1600 kilometrů – 530 denně.

Cesta se rozběhla do vysoké trávy, projíždíme vesnicí Dassa-Zaoumé a potom skřípou a sténají pera v nekonečných výmolech a děrách. Je to tu špatné, hlinitý povrch, uprostřed travnatý hřbet, trochu vysoký na maličký automobil.

Přijíždí kamion, zastavil, to je tu zvykem.

Řidiči jsou nesmírně slušní, zákon pisty platí na pouštích i v džungli. Zajedou bokem do houštin, čekají a potom se zeptají, jak se vám jede.

Vyměníte několik slov, vykouříte společně cigaretu a někdy nabídnete jeden druhému trochu koňaku.

Kamion veze sudy, pytle a bedny někam do Savalou.

Vedle černého řidiče sedí otec misionář.

Tiskne nám kamarádsky ruce a vypravuje, že jede ke svým černým dětem kamsi u Lama-Kara.

Loučíme se a René dumá.

„Tati, on se vrací ke svým černým dětem! To smí mít misionář děti?“ táže se.

„Misionář smí všecko. To není jako náš pan farář, ten nesmí nic. Jsou to roztomilí pánové v nejlepších letech, značně vzdělaní, dokonalí zálesáci, přátelé mocných náčelníků a černošských králů. Tak to šlo tady všude, nejdřív cestovatel, potom misionář, potom obchodník…“

„A ten to zkazil!“

„Někdy! Ale Afrika nemůže žít bez pionýrského obchodu, tady se to nedá rozplánovat na sběrny a rozdělovny. Západní a Rovníkovou Afrikou prošly desítky našich lidí, obyčejně to byli nakupovači a prodavači ze Zlína. Úspěch měli jenom ti, kteří šli do vnitrozemí, tam je guma, kopra, indigo, kůže. Na to se obyčejně zapomíná na učených přednáškách o zahraničním obchodě. Tady začíná nákup a končí prodej! Jak jsme na tom s penězi?“ vzpomínám si.

„Musíme šetřit a nesmí zlobit vůz. Na to by nebylo. Konečně – co projíme cestou zpátky a spát budeme na pistě!“ uklidňuje nás Anči, ale Renda se zašklebil.

„Ty myslíš, že budeme spát? Spočítej si to do Prahy!“

„Kdo si to vzpomněl s tím dálkovým rekordem?“ vzdychám.

„Ty!“ řekli oba najednou.

„A chce se vám do toho? Bude to bitva!“

„Bude!“ rozpomíná se Andula. „Ale představte si, jednoho dne bude tahle skořápka brzdit na hranicích Prahy! Přijdou k nám lidé a budou mluvit česky, budou to kamarádi, chlapci z Letova, z Jinonic, z Autoklubu! A v prostředním pokoji bude stromeček, zatopíme si a budeme dva dny spát…,“ teď se zarazila.

„Kluci!“ vyhrkla. „Já nemám přihlášené ty brambory a uhlí!“

„Nech to až doma! Potíš se pár stupňů nad rovníkem a budeš mluvit o uhlí!“

Rendu mrzí jiná věc.

„Tati, až přijedeme do Prahy, musíme tenhle vůz továrně vrátit?“

„Ano! Snad nám dají nákupní povolení a prodají to, co z něho zbude, za odhadní cenu… Neboj se!“

„Máme na to?“

„Zatím ne, ale tady je za pět franků ananas! Jeď a koukej na cestu! Černoch je rád, že má velociped a ty bys chtěl automobil! Blázne!“

Slunce už se ponořilo do moře, do moře, které chceme spatřit v půlnoci. Je cítit v povětří, teď, v horkém soumraku. Nebo je to zatím jen sen, že dnes dojedeme k Pobřeží otroků?

Pozor na vodu!

Nekonečná pista míří na západ, za řeku Zou a potom ke královskému městu Abomey.

Zdá se, že tu začíná život až po západu slunce.

Unavené vesničky se probouzejí, všude je plno lidí, potkáváme primitivní obchodní stanice. Malý domeček ze slámy a hlíny, před ním koše s kořením, ovocem, rýží, hezky zdobené hliněné nádoby, přívětiví domorodci. Za obdélníkem dveří svítí žlutá lampa, tam sedí lidé, snad odpočívají, snad se radí, co kde nakoupit a co kde prodat.

Vyhýbáme se až do křovin těžkému vojenskému kamionu, sotva se vešel do úzkého průseku.

Důstojník děkuje a potom zastavili.

Nabízí nám pomeranče a cigarety, anglické.

Černí vojáci chtějí vystrkat minora z houští, ale vysvobodil se sám.

Rve předními koly trávu, vrací se na pistu.

Ptáme se na další cestu a slyšíme, že asi za hodinu vjedeme do bažin… Ale silnice je dobrá, suchá a pevná. Od bažin až skoro k moři žijí sloni. Cesta se potom zlepší z Allady na Sekku a k jezeru Nakué. To bude po levé straně, za bažinami u Abomey-Calavi. Potom už uslyšíme příboj a uvidíme první světla z Cotonou.

„Pozor na moskyty, zavřít okna ve voze kolem bažin a močálů! Jíte chinin?“

„Pilně!“

„V Cotonou je láhev nejlepšího francouzského koňaku za sto třicet franků! Doporučuji vám přírodní léčbu, Bisquit, Courvoisier, Hennessy a Cordial-Médoc v případě žaludečních obtíží. Také whisky je dost, pašované z Nigérie a z Gold Coázt!“ směje se poručík.

„Jaká je v Cotonou voda?“ ptáme se ze zvyku.

„Voda?!?“ vyděsil se, „Jsem dva roky v Dahomey a ještě jsem ji nepil! To nevím!“

Černý řidič nastartoval rychle kamion.

Devatenáct kilometrů

Je devátého prosince, jedenáct hodin večer.

Světla vozu letí širokou silnicí, vedenou nad bažinami.

Už budeme brzy v Akassato.

Vesnice, pár domků za příkopem a nějaké černošské chýše.

Když zastavíme, slyšíme z jihu tiché hučení, divoký horký Guinejský záliv.

Moře už je ve vzduchu a trochu se ochladilo. I tak jsme promočeni potem a teď ještě zavíráme okna, abychom nenabírali moskyty.

Andulkou zase třese zimnice.

Končíme dlouhou a únavnou jízdu – z Prahy nad rovník a tady to je.

Abomey – Calavi, čisté městečko, nápisy na rozcestí.

„Kluci!“ vyletěla Andula, „Dívejte se! Na zeď! Za chvilku jsme tam!“

Na zdi je to černé na bílém:

COTONOU 19 km
→

Nějak ztrácíme humor.

Ohlížím se na Andulu, utřela si oči.

Renda mi hladí ruku.

„Tati… Devatenáct kilometrů!“

Šumí motor, zdaleka hučí příboj a hvězdy se dívají do bažin.

Deset kilometrů.

Pět.

Tři.

Dva.

Palmový háj a beton pod koly.

Rudé květy na keřích.

Bílé, nízké domy v zahradách.

Elektrická žárovka!

Větší domy, vily, před nimi písek a moře.

Divoce hučí a bije.

Bliká maják.

Široká ulice, pošta, hotel na pláži.

Cotonou.

Černoši, patron a bar

Půlnoc, dusná, horká tma, prosvícená minutu po minutě jazykem majáku.

Údery příboje a vůně květin ve vzduchu.

Prázdné nádvoří hotelu.

V prvním poschodí se probudil host, mladý Francouz.

Vyšel v pyjamu na pavlač a vysvětluje, že patron spí hned u vchodu, vedle garáží.

Dlouho to trvalo, než se probudil, a potom přišel, rozespalý a trochu mrzutý.

Kouká na nás jako na zjevení.

„Odkud jste přijeli?“

„Z Alžíru…“

„Z Alžíru? Jak? Jedete z Lomé, z Accry, z Pobřeží slonoviny?“ vyptává se nedůvěřivě.

„Ne, přímo z Alžíru, Saharou, Súdánem, Nigerem…,“ smějeme se.

Taky se rozesmál.

V jídelně, proti oknům, zakrytým drátěnými sítěmi, je dlouhý barový stůl, nad ním likéry, aperitivy, koňaky, whisky, gin.

Co chcete pít? Tady se pije.

Je tu asi deset stolů, na nich misky, nad miskami příklopy z drátěné síťky, také na barovém stole jsou na všech talířích příklopy z drátěné síťky.

Mezi nimi lezou švábi. Praskají na podlaze, šlapeme na ně. Na malém stolku u barového pultu je psací stroj, v něm rozepsaný jídelní lístek.

Rezavý stroj, jako veverka.

Tady hned všechno zrezaví, je tu slaný vzduch, vlhko, vedro. Patron přinesl z kuchyně salám, sýr, kus nakyslého másla, chléb. Na talířích přikrytých síťkou.

„Cigarety?“

„Jaké chcete? Anglické? Francouzské?“

„Francouzské… Máte tu dost anglických?“

„Dost! Lagos! Sem se toho hodně pašuje z Nigérie, kakao, čokoláda, cigarety, konzervy, jen ceny jsou vysoké, jako všude. Krize, špatný čas…,“ zahodil cigaretu a teď by chtěl vědět, jak to s námi doopravdy je.

„Přijeli jste v tomhle maličkém automobilu?“

„Ano. – Je to dvouválec, československý vůz!“

„Československý? Tchécoslovaquie, Prague…,“ pokyvuje hlavou. „V Lagosu je hodně lidí z Československa, pracují pro Société Bata. Některé znám. Ale jak jste přijeli? Je sem teď špatné spojení. Vy přece nejste Francouzi!“

„Ne, Češi!“ ukazuji mu cestovní pas a doporučující list francouzské vlády.

Jde s tím ke světlu a potom se vrací.

„Poslyšte, vy jste skutečně přijeli v tom malém voze po pevnině z Alžíru až sem?“

„Přijeli…“

„Byli jste v Bidon 5? V Niamey? Na Nigeru?“

„Na Nigeru! Neslyšel jste nic v rádiu o těch lidech s kapesním motorem?“

„Něco se tu říkalo, máte pravdu! To jste vy?“

„Ano.“

Usmál se blaženě, podíval se na nás a pak roztáhl ruce proti baru.

„Madame, messieurs! Já jdu spát! A to všecko, co tu vidíte, je vaše! Dobrou noc! Dobrou noc! Z Alžíru do Cotonou!“

Kalema

Všichni tři máme horečku, Anči silnou.

Pod sítěmi je dusno, plíce chtějí vzduch a vzduch je těžký a vlhký.

Na pláži šumí pěna rozlitých vln a pravidelně udeří nový příval, duní, dává strašidelný signál, že právě tady je to moře, z kterého mají kapitáni lodí strach.

Jdu se omýt k vodovodu, teče tenký proud teplé vody. Potrubí je zelené, na všem měděnka nebo rez. Natírají to ochrannou barvou, nátěr se loupe, praská, tady asi všechno sežere vzduch. Potrubí, psací stroje, automobily, lidi.

Nemohu spát.

Chvilku se třesu, chvíli je mi horko, spánky se rozpínají předešlou únavou, dusnou nocí a myšlenkami.

Ráno navštívíme úřady, odešleme telegramy a poštu, seřídíme vůz, naplníme plechovky a pak to začne všechno znova.

Dovezte je živé!

Je desátého prosince, bude jedenáctého, startujeme v poledne.

V poledne jsme odjížděli z Prahy a potom v poledne, jednatřicátého, chceme vidět Prahu.

Za dvacet dní.

Čtyřicet jsme jeli sem, musíme se vrátit v polovičním čase. Jdu do druhého pokoje, kde spí René.

Mluví něco ze spaní, o motoru, jeho starosti.

Jeho vůz, jeho dítě.

Dojel jeho zásluhou.

Je to dobrá škola pro mladého muže, probít se z Prahy na Pobřeží otroků, ale teď by tu měl zůstat. Nakupovat gumu, prodávat vozy, stroje, pneumatiky.

Co doma, s takovými lidmi? Patří na palubu, do světa!

Do pobřeží bije příboj, je hlasitější než psací stroj.

Domorodci říkají zdejšímu příboji kalema.

Chce se mi pít, jdu ven k vozu, pít, příboj!

V blatníku je láhev koňaku, přežila to z Alžíru až sem.

V takové únavné noci si srovnáte hlavu jako při zpovědi. Udusí malé, špatné myšlenky, trochu se ve vás probudí pirát a trochu zbožný Kolumbus.

Snídaně s policií

Cotonou není hlavním městem Dahomey, to je Porto-Novo.

Z Cotonou do Porto-Novo ujedete čtyřicet kilometrů, do Lagosu v Nigérii asi dvě stě šedesát, cesta se točí do vnitrozemí a v úseku mezi Sakété a Ado bude ještě rozmoklá.

Hned při snídani jsme obleženi místními Evropany.

Obchodníci, Francouzi, Angličané.

Kroutí hlavou nad motorem, ujišťují, že ještě nikdo sem nepřijel touto cestou a tak rychle.

Kolik měsíců že jsme to jeli?

Nesmysl!

Ukazujeme v cestovních pasech, že jsme přijeli 8. listopadu do Alžíru.

1. prosince nám přitiskli razítko ve Francouzském Súdánu v Gao.

10. prosince jsme tady v Cotonou, na Guinejském zálivu.

„Za devět dní z Gao do Cotonou? Automobilem?“

„Ne, za šest dní… Z Gao jsme vyjížděli čtvrtého prosince odpoledne. Ani to není celých šest dní.“

„Neměnili jste pláště?“ říká někdo zvědavě.

„Neměnili, pojďte se na ně podívat! Baťa, vyrábějí boty a gumy…“

Baťa – kdo by tu neznal Bata?

„A proč jste sem přijeli?“ taková otázka se tu musela ozvat.

„Chcete tu pracovat?“ pán je v bílé uniformě se zlatými proužky, přišel před chvílí.

„Nechceme tu pracovat, vracíme se domů!“ odpovídám zdvořile.

„Představím se vaší madame a vám! Jsem zdejším policejním velitelem, stejně ke mně přijdete s cestovními pasy!“

„Zítra v poledne startujeme k pokusu o nejrychlejší možnou jízdu do Alžíru a do Prahy!“

To je trochu silné i na chlapíky zažloutlé malárií.

Ukazuji policejnímu šéfovi doporučující listiny.

Vím, že sem přišel snídat jen proto, aby viděl záhadné cizince. Mají tu starosti s agenty, agitátory, není to snadné v roce 1947, být z Československa.

Ale ti tři přijeli skutečně jen proto, aby řekli ve své zemi, jak je dnes v Západní francouzské Africe.

Všeobecné smíření.

Máme pozvání asi na šest obědů, to se nedá sníst.

Přijímáme jedno, do domu policejního šéfa.

Ještě ve dveřích musíme široce vysvětlit místnímu importérovi, že už se zase vyrábějí zápalky Solo a že jim nepadají v tropech hlavičky, což bylo základem jejich všeobecné obliby na celém zdejším pobřeží před tou pitomou válkou.

Muž z Guayany

Trochu to tu připomíná brazilské Santos, nevím proč.

Santos je naproti, v Jižní Americe, a tenkrát byly deště, když nás přivezla loď z Rio de Janeira, před válkou.

Ale přece je nesmírný rozdíl mezi oběma světadíly, Afrikou a Jižní Amerikou.

Tam výbušná seňorita, tady unavená černoška.

Policejní důstojník nás vede mezi palmy, pískem sypanou a květinami vroubenou cestou do budovy civilní správy.

„Dva měsíce jsme tu neviděli loď. Žijeme ze zásob a nemůžeme vyvážet. Kdy to všechno skončí, lidé nemají rozum! Jsem z protějšího břehu, můj otec měl na Guayaně plantáže, pochopte to! My z kolonií se díváme na všechno jinak. Představím vás našemu starostovi, bude mít radost z tak vzácné návštěvy! Je to dobrý člověk, můj přítel!“

Správní budova se nijak nepodobá evropské radnici s orlojem. Jednopatrový, dlouhý dům, pod plechovou střechou. Spíš bungalov z Ceylonu, Indočíny nebo z Havany – v tom si jsou rovníkové končiny podobné.

Není možno jinak žít, jenom na lehko a ze dne na den.

Lehké plátěné šaty, mění se dvakrát třikrát denně. Lehká tropická přilba, lehké stavby, lehká strava a těžký alkohol.

Uvedl nás černoch v červené vojenské blůze, to oni milují, dvojí sukno, barvy! Červené kabáty, modré kalhoty, zlato na rukávech, naleštěné knoflíky, za to se kdysi bili senegalští střelci na západní frontě jako lvi.

V kanceláři pracují černí úředníci a příjemné černé slečny.

Ne že by tu seděla ebenová slečna u psacího stroje jenom tak, s hadříkem okolo boků. Nosí lehoučké letní šaty, pokud možno plné květů a barev, pokud možno nylonky a hezké střevíčky. Také černí úředníci, v brýlích se zlatou obroučkou, blahobytní nebo ještě štíhlí, vzbuzují respekt.

Chci ukázat pasy, ale už to není třeba. Dokonce nám prozrazují, že tu mají pečlivou zprávu z Dakaru, francouzská policie pracuje spolehlivě jako černošské bubny.

Nechtějte ji nikdy poznat z druhé stránky, čisté svědomí, to je nejlepší cestovní pas do Západní Afriky!

Pan starosta gratuloval

Píší úřední atestaci, že jsme včera v noci přijeli a zítra v poledne startujeme.

Benzin? V každé garáži, nejlépe v „Negro“. Policejní komisař má sice nějaké rozpory s majitelem, nevydal jeho ženě příděl másla na předešlé období, ale garáže jsou dobré, veliké dílny, můžeme si tam seřídit vůz.

S tím zmizel René časně ráno, teď je ve městě v dílně, dekarbonuje, seřizuje spojku, brzdy, elektriku, řízení, obrací a čistí pláště.

„Přijměte moje blahopřání!“ tiskne nám ruce pan starosta.

„Jak je vám? Nemáte horečky? Takové rychlé klimatické změny přinesou reakce, je to velký útok na tělesné síly. Nedávno odletěl do Francie zdejší misionář a potom ležel týden v Paříži. Byl tu několik let a tam je zima, prosinec. Nikdo z nás by asi nepřežil vaši zimu, my už tu musíme zůstat. Jezte chinin, dvojnásobné dávky, jste v zemi paludismu. A nenoste sandály, to se tu nesmí! Nepatrný trn a dostanete horečku! Noste boty!“

Vzpomínám si, jak jsme běhali na pistě bosi.

Máme svazek fotografií Prahy, českých lesů, rozkvetlých stromů, stavitelských památek i moderního života.

Na jednu se musíme podepsat.

Přišel černoch, kterého poslali na poštu s balíčkem našich negativů a s telegramy, bylo jich dvanáct, delších.

Půlčtvrta tisíce franků.

Také pro místní vládní list píšeme krátkou reportáž.

Jinak má rozhovor pravidelný obsah. Evropa. Krize. Francie. De Gaulle. Washington. Mír nebo válka.

Podle zdejšího názoru mají v nynějším neklidu Západní Afriky prsty Američané. Platí agenty, jedny i druhé, pravé i levé, chtějí neklid.

Neklid a nedostatek za každou cenu. Jen tak nám dokážou, že to děláme špatně, že se musíme s nimi spojit.

Nebudou citliví, až najdou cestu do kolonií. Belgické Kongo, uran! Největší zdroje na světě, v Bruselu jsou levné nylonky. Portugalské osady, chráněné přízní britského impéria, je to obtížné pro zemi Jindřicha Plavce, pro dnešních sedm milionů Portugalců. Sao Thomé, Principe, Guinea, Angola a Mosambik. Damao a Goa v Indii, Makao v daleké Číně, Timor v Austrálii… Dva miliony čtverečních kilometrů kolonií pro sedm milionů evropských Portugalců.

Francie? S jejím hospodářským rozkladem se počítá naplno, jdou na to obchodně, zapomněli na francouzskou fantazii.

Vraťme se k zemi bez kolonií, bavlny, gumy, diamantů, zlata, kávy, banánů a rýže!

Nové, prudké, odvážné Československo!

„Neznám vaši vlast, ale vím, že to byla pevná základna demokracie. Jména Masaryk a Beneš patří celému světu. Nevěřím všemu, co píší noviny. Není přece možno, aby lidé z takových zemí propadli nějakému nacismu, totalitě, jako nevěřím v takový úpadek Francie. To by nám byl zařídil Hitler, to jsme nemuseli bojovat!“ uzavírá řeč bílý úředník.

„Všechno, co se dnes děje u nás v Praze, je řízeno jedinou obavou, hrůzou z obnovy německé vojenské moci,“ odpovídám. „Američané jsou značně naivní ve věci Německa. Škoda, že nebyl trochu pobořen New York a že nebyl na Long Islandu koncentrační tábor! Jen bombardovali a osvobozovali. Teď se těší, že nám pomohou, až dostaneme rozum. Dostanou rozum Němci?“

Přišli úředníci s referáty, černí pánové, usměvaví, nová generace před bažinami a pralesem.

Policejní velitel nám ještě představuje svoji ženu, nezvykle krásnou Senegalku. Pracuje s ním v kanceláři, mají dvě děti, jedno se nedávno narodilo. Uvidíme je v poledne, u nich doma.

V dopoledním horku jdeme do města, do garáží „Negro“.

„Budeš se na mne zlobit, když ti něco řeknu?“ svěřuje se Anči, když nás francouzští přátelé opustili.

„Proč se ptáš?“

„Jak se jmenovalo to místo, kde jsme včera obědvali?“

„Savé. Proč?“

„Já jsem si tam zapomněla v koupelně zlatý řetízek se svatojiřským dukátem. Může se tam telegrafovat?“

Starý, zlatý medailon, je v rodině tři generace.

„Nevím, snad. Ale zítra navečer budeme projíždět, zeptáme se gardiena, snad se tam opravdu nekrade. A nemáš ztrácet talismany před velkou cestou! Afrika je pověrčivá…“

Minor v suchém doku

Není tu zvykem, aby se umazal Evropan olejem a vazelínou.

Na to jsou černoši, proto jim dal Bůh takovou praktickou pleť.

René je prozatím ve stavu míšence, trochu běloch a trochu černoch. Kontroluje podvozek, bod po bodu, matku po matce, prohlíží kovové díly, spojovací tyče, poloosy, teď ještě je čas objevit lom, vadné spojení, uvolněný šroub. Zítra bude pozdě.

Takovou prohlídku nemůžete nikomu svěřit, jde o život.

Mají kyslík, Renda konečně zavařil zlomené patky karoserie. Vůz je zespodu jako po bitvě. Díry v podlaze, zprohýbané plechy, do leskla sedřené konce šroubů. Ochranný ocelový plech pod motorem se roztrhal a zkroutil.

Černý mistr vyklepává zvlněné ráfky kol.

Už ráno si Renda naříkal na bolesti žaludku.

Teď vylezl z montážní jámy a zkroutil se do klubíčka.

Drží si pěst na žlučníku.

Je to přirozený následek nekonečných hodin a dní prožitých za volantem, nárazů, špatné stravy, únavy a vedra.

„To přejde!“ říká a sedí na zemi vedle vozu, zpocený a bledý. „Mne už to zlobí z Gao! Zeptej se patrona, kde mají destilovanou vodu do baterie, a zaplať v kanceláři benzin! Nakupte nějaké konzervy, suchary a čokoládu, ať aspoň trochu pravidelně jíme na cestě zpátky!“

Bolesti se ztišily a světlovlasý mechanik je znovu pod vozem. Brzdy. Seřídit sbíhavost kol, to šetří pneumatiky. Promazat čepy. Vyměnit olej v převodech. Opilovat kontakty. Přeměřit baterii.

Kolem se střídá hlouček místních obchodníků, majitelů vozů. Přišel vedoucí zdejší prodejny Bata Ltd., mladý, příjemný Francouz.

Na ulicích jezdí mnoho nových amerických kamionů. Pomáhám Rendovi, nemohu. Horečka, dnes už po druhé, z únavy, z podnebí, z rozčilení.

Z guinejského ráje.

Chci dekarbonovat hlavu válců, lije se mi z čela tolik potu, že se nemohu naklonit.

Pes aby to vydržel!

Asfaltové ulice jsou zatím liduprázdné, blíží se poledne. Potom pro nás přijel vůz policejního velitele.

Chinin pro děti a zboží z Lagosu

Andulka nás veze do hotelu, musíme se zbavit oleje a špíny, snad ještě najdeme v kufru čisté košile.

V druhém vlajky Autoklubu, dárky pro hostitele.

Před vilou, zakrytou palmami, keři ohnivých květů a hradbou opuncií, je na vysoké tyči budka jako pro špačky.

Teď z ní vykoukla opička, maličká, na řetízku.

Křičí a třepe rukama, dětinský človíček z pralesa.

Andula se třese rozčilením.

Mít takovou opici v Praze!

„Chcete ji, madame?“ usmívá se velitel. „Dám vám ji, je velmi krotká a máme jich tu za pobřežím dost!“

„Nepřežila by jízdu k severu, tu třeba nepřežijeme ani my!“

Na prostřeném stole je vedle pepře, soli, tekutého koření a sklenic na víno láhvička s chininem.

Ve vedlejším pokoji spí v proutěné kolébce pod nebesy z bílého tylu děcko. Tříměsíční holčička, něžná, krásná kakaová panenka.

Velitel – muž z Guayany – dal dítěti evropskou tvář a jeho žena bronzově hnědou pleť, mandlové oči, exotickou krásu.

Tak vznikají míšenci se sametovou pletí, kteří potom nesou smíšenou krev z Afriky do Paříže.

Francie nenávidí rasovou přehradu, podporovala smíšená manželství a mnoho hezkých francouzských žen vděčí této politice za květinové dary rasově čistých Seveřanů.

Přijímají je s tichou vzpomínkou na zdravé negry.

Druhá holčička už chodí do školy.

Prosí sama o tabletku hořkého chininu, tím začíná zdejší oběd.

Malé dávky chininu se rozmělňují nemluvňatům do mlíčka a velké dávky mění jejich bílé tatínky v tropické poškozence. Nažloutlé, pobledlé, trpí sluch, žaludek a ještě horší vliv má chinin na ústrojí žen.

Paní domu se omlouvá. Není maso. Nejezdí vlaky ani kamiony, vázne spojení s vnitrozemím. Sehnali kus telecího, úřední cestou.

Časně ráno se vrátil kuchař z trhu s prázdným košem.

Velitel se tedy vypravil s ním, ještě před snídaní.

Černoch – řezník.

Má v pytli telecí kýtu.

„Co je s tím masem?“ ptá se šéf policie.

„Ah, pane! To je maso zdejšího starosty!“ vysvětluje šmelinář. Šli tedy na starostu, o ničem neví. Domorodý řezník stojí v kanceláři a důvěrně se usmívá.

„Miluji starostu a miluji tebe!“ rozhovořil se ze široka.

„Nevím, kdy budete maso potřebovat, proto je v pytli! Nemohl bych žít, seděl bych doma a plakal, kdybyste měli hlad!“

Co s ním?

Než jsme vypili aperitiv, objevil se v chodbě jiný černoch milující Evropany.

Nese koš, přikrytý plátnem.

Prodavač anglického zboží pašovaného z Lagosu.

Kakao, čokoláda, masové konzervy, cigarety, whisky, čaj.

Nakupujeme na cestu.

Mezi okny proudí dusný vzduch, děťátko v kolébce obtěžují mouchy, matka urovnala moskytiéru. Záplavy much, třebaže jsou sítě v oknech a také všechny dveře mají síťovou vložku.

I na jídelních příborech vidíte stopy rovníku, všechno žere rez.

Sedm šibenic

Muž z Guayany je z lidí, kteří tu vyrostli.

Nepřijel jednoho dne, aby spekuloval s bavlnou, gumou nebo koprou.

Nerozumí roku 1947.

Hoří svět, hoří kolonie.

Ideologie.

Je tu sedm lidí.

Podněcují černochy, rozvracejí hospodářství a útočí soustavně na vládu země.

Přijeli nedávno, nevyrostli v koloniích.

Sedí v obchodech a v kancelářích.

Nikdo neví, kdo je platí, ale někdo to je.

Jedni říkají Paříž, druzí Washington.

Tak jako tak čistí pole pro americký vliv.

Jeden americký křižník a za ním obchodní loď.

Zatím to tu připravuje sedm lidí.

Byly doby, kdy se vybralo sedm palem a postavilo sedm šibenic.

To se dnes nesmí.

Je to opravdu poučné, vidět země nad rovníkem, když hoří.

Co je pravda tady, není pravda na padesáté rovnoběžce.

Severní pravda se tady může jenom zeptat.

Zítra sbohem!

Už dlouho tu nebyli filmaři.

Proto nás upřímně zvou, abychom sem přivezli kameru a připravili reportážní film.

Nad přístavem, na březích slaných lagun, žijí primitivní lidé na kolových stavbách. Přírodní ráj pro Evu s Adamem, vodopády na řekách, šelmy, sloni, žirafy, diamanty, zlato. Vesnice, kouzelníci, tance při úplňku, plantáže a školy, letiště a žlutá zimnice.

Čistý přístav Cotonou, hotel na pláži, bujné zahrady a parky, automobily, anglické a francouzské firmy, pilná práce v kancelářích, kardexy a počítací stroje.

Dlouhá kamenná hráz čeká na boky lodí, pojízdné jeřáby rezavějí touhou po zboží.

Něco nakoupíte směšně levně – tropickou blůzu s jezdeckými kalhotami za pár franků a za pěknou košili dáte čtyřikrát tolik, podle původu zboží.

Vedoucí prodejny Baťa patří obchodně na západ, koncernu mladého Tomáše Bati. Mluví přátelsky o Češích z Lagosu, spolupracovnících nového Zlína. Nakupovat? Boty, pneumatiky? Tam, kde dostane lepší zboží za levnější cenu, obchod je obchod!

K hloučku lidí, kteří nám nabízejí přátelství, připojily se také černé tváře.

Pan Joachim Badatondé a pan Georges Agbanglohoun – Tamahin.

První je z obchodního domu S. C. O. A., druhý z Porto-Novo.

Potom ještě jeden prostý člověk mne ujišťuje, že by jel s námi.

Zítra.

Dobře vaří. Byl na vojně, desátníkem. Pere prádlo, nepotřebujeme boye?

Také on ujišťuje, jako všichni černí, že nás miluje.

Zbytek odpoledne ztrácíme v garážích, René už sotva hýbe rukama.

Představa jízdy Cotonou–Praha je příliš těžká a silná, není nám dobře.

V šest hodin večer se roztřásla Andula.

Sedí v baru vedle garáží, chce platit a nemůže se strefit.

Bankovka se klepe, ruka se klepe, Andula se klepe.

„Je ti špatně?“

„Nezlob se…“

„Dojdu do vozu pro teploměr!“

Malarické horečky mají divoké křivky.

Někdy srazí na lůžko, vysílí, zničí. Jindy si jen hrají s krví.

Skoro jednačtyřicet.

Ulice, palmy, barový stůl, sklenice, podlaha, všechno letí křivě kolem hlavy, bolavé hlavy.

Vedoucí Baťovy prodejny naložil paní do vozu.

Jedou do nemocnice, vrátili se za půl hodiny.

Lékař se jen podíval na oči.

Malárie…

Do postele.

Chinin.

Tři dny klid.

Povolily mi nervy.

Teprve teď cítím nesmírnou únavu.

Špinavý René se dívá na mne a potom na ni. Tři dny – konec naděje.

Jedeme do hotelu.

Jedenáctého prosince

Hlavou se valí horké vlny.

Těžká noc, příboj pod okny.

Doma.

Agentura A. F. P. rozesílá telegramy, že ti tři Češi jedou zpátky.

Chtěli jsme se probít, víme proč.

Hotel na Guinejském zálivu, chinin.

Noc, vedro, příboj.

* * *

V sedm ráno nesu do pokoje čaj.

Leží pod moskytiérou, nespí, dívá se.

„Já se nedám porazit!“ řekla. „Nacpete mne chininem a v poledne jedeme!“

„Zakázal to lékař!“

„Lékař neví, proč jedeme! Prosím tě, proboha, naložte mne a jeďte!“

Těžko rozhodnout.

V devět hodin se ustrojila, zavřela kufry a přišla do jídelny.

„Jeďte na poštu a pošlete telegramy, že startujeme dneska v poledne!“

Posíláme telegramy.

V poledne jsme stiskli ruku veliteli policie a zmizeli tiše z přístavu.

Okolo moře, palmovými lesy, potom bažinami, stepí a pralesem. Jedeme k severu.

12.00 – 14.05 – 17.30…

Ve 14.05 projíždíme rozcestím do Abomey, hodinovým průměrem 63 kilometrů. Přetížený vůz praská na nerovné silnici, vezeme benzin až do Niamey, na 1100 kilometrů, a dvacet litrů pitné vody.

Letíme průseky ve vysoké trávě, spodek vozu brousí o střed, koryta suchých potoků namáhají brzdy.

Had, tmavý, dlouhý had se zkroutil pod gumami.

Opice.

Vesničky, malé plantáže.

Andule klesla horečka, potí se a sedí klidně za námi.

Ale máme společnou horečku, jedinou, kilometritis!

Lovci kilometrů, blázniví lovci, chtějí dokazovat, jak je kam blízko.

Jak by si měli lidé pomáhat, všude, na všech rovnoběžkách.

V obalené láhvi pod oknem se chladí pitná voda a ve dvou termoskách je roztlučený led.

V 17.10 se objevilo Savé.

Průměr kolem padesáti.

„Ten medailon!“ připomíná Andula a René zajíždí do dvora campementu.

„Pane! Ty přijíždíš! Byl jsem nešťasten, našel jsem zlatý peníz!“ hlásí černoch.

Opravdu se tu nekrade.

Peníz ležel v umývárně na stolku. Odevzdal jej veliteli osady.

Našli jsme ztracený talisman, první dobré znamení!

René mění svíčky a motor hučí alejí boababů do volného kraje.

Je 17.30.

Hodinky a rychloměr

Křivé telegrafní tyče, nízký násep s kolejemi.

Slunce červená a kloní se k západu.

V 18.00 máme prvních tři sta kilometrů.

V rovinkách sedmdesát, ale rychloměr skoro neklesne pod šedesát.

Tři sta kilometrů za šest hodin, to je padesát průměr.

Anči, zabalená do vlněných pokrývek, odpočívá po záchvatu zimnice. Chvílemi spí, potom se dívá mlčky vpřed, na cestu, stísněnou houštinami. Žlutá v obličeji, pod vlasy studený pot.

Za vesničkou Kilibo hoří podrost, dým se valí proti vozu.

Potom klid a nekonečné pásmo, zúžené v dálce.

Ječí brzdy! Člověk – vystoupil z křovin na pistu!

Tři opice.

„Měli bychom zastavit a zeptat se nějakého domorodce, jestli jedeme správně do Prahy…,“ povídá najednou René.

Považte, že by tu byl nápis:

PRAHA – 7000 km
→

„To všechno může jednou být! Československo – koloniální velmoc!“

„Dědička Velké Británie! Dokonalými výrobky a solidním obchodem obsazuje africké trhy! Myšlenky pravého socialismu zaplavily barevný svět! Jaro národů! To všechno záleží jenom na jednom!“

„Na čem?“

„Jestli měla pravdu Libuše, nebo Sibyla…“

Pásmo houštin, košaté, obrovské stromy jako obří stráže na okraji vesniček. Šumí motor, gumy letí do Prahy.

Praha!

Nad průsečíkem v houštinách vyskočily hvězdy.

Ospalý vlak na mostě

Pista se točí souběžně se železnicí a má v cestě hluboké říční koryto.

Vozy i vagony jezdí po společném mostě.

Teď na něm visí lokomotiva se třemi vagony.

U kolejí louže vody, pršelo, za loužemi oheň, tam si povídají o starých časech strojvůdce, topič, vlakvedoucí.

Jejich černá srdce prudce zabušila.

Jedeme z Cotonou až sem? Oni vezou poštu, ale nepospíchají. Budou tady spát.

Na mostě.

Hodinky a rychloměr.

René vyskočil na lokomotivu, ještě je pod parou.

Syčí ventily.

„Není dobře jezdit v noci!“ vysvětluje strojvedoucí. „Počkejte do rána a potom projedete!“

Dívám se, kdo z těch tří má nejlepší mozek.

Vlakvedoucí.

„Příteli, zítra v poledne na nás čeká přívoz v Malanville! Musíme dál! Máme doporučení generálního guvernéra a nikdo nás nesmí zdržet! Vyjeďte z mostu, dám vám dar. Každému sto franků!“

Poradili se, minuty letí.

Přiložili dříví, tady se topí dřívím.

Starodávná lokomotiva rozpíná plíce.

Písty. Kola, ložiska.

Ve 22.30 pokračujeme.

Průměr z Cotonou klesl na 36,5 km.

Píseň lásky v pralese

Usínání pralesů a džunglí není tak pokojné jako severní noc. Je spánkem lidí, ale probuzením šelem a starých černošských duchů.

Vystupují ze stromů, bažin a řek a plíží se k vesnicím.

Někdy zmatou lidem hlavy, muži a ženy tančí, blouzní, třesou se bázní a volají kouzelníky.

Chytne je zlý duch.

Ale je jeden duch, věčný a dobrý, kterému patří noc prastarým právem, na severu i nad rovníkem.

Je to duch lásky.

Malé prostranství v kruhu slaměných chat.

Ještě hoří ohně.

U jednoho sedí nahá dívka, nic nedělí její temnou pleť od večerního vzduchu. S ní druhá, mladší, dívají se roztouženě do blízké tmy.

Tam hoří jiný oheň.

Teď je vyrušil automobil, zastavil na pistě a nějací cizinci otvírají plechovky s benzinem.

Něco si řekly, zasmály se, potom odvrátily hlavy.

Z blízké tmy zazněl zpěv. Sytý, dusný, mužský.

Připojil se druhý hlas, potom třetí.

„Tonga – tonga… Tonga – tonga…,“ tak nějak to zní, sytě, dusně, mužsky.

Stojíme bez hlesu a nikdo nehlídá minuty. Prokleté minuty v Dahomey!

„Tonga – tonga… Tonga – tonga…“

Tři muži a dvě dívky.

Snad je ta píseň tak silná, že byste měli přerušit jízdu. Kam jedete, není tu hezky?

Domorodý král sedí v kruhu rádců.

Duní tamtamy, klape lokali. Zář plamenů. Ohebná těla nahých tanečnic se chvějí ženskou smyslností a muži, zpití banánovou kořalkou, nedočkavě šílí po okamžiku, kdy v dráždivých stínech zazní výkřik vášně!

Tak nějak se to píše v románech…

Chudák Evropan!

Viděl jsem v životě mnoho bílých lidí, měli doktorské tituly, vysoké hodnosti, smokingy a fraky. Mluvili upjatě a potom se váleli pod stolem a chtěli ohebná těla tanečnic.

Whisky má stejné právo na život jako černošská kořalka z banánů!

Jen džungle je jiná, lidé stejní!

Už jsme tu příliš dlouho.

Pojedeme.

Podle mapy jsou tady v okolí panteři.

Lovci rovnoběžek

Začnete myslet v tisících mil, v celých kontinentech a ve všech lidech najednou.

Počítáte miliony nárazů, tisíce tváří, příhod, nálad, musíte se pomodlit celý růženec překážek.

Malý minor proráží světly vlhkou noc před osadou N’Dali. Jeden váleček ztratil dech, Renda brzdí a mění spálenou svíčku. Po stranách úzké cesty se leskne malá laguna jako inkoustová louž.

Pod kůží běží jemná elektřina a někdy zaklepe celým tělem.

V uších hučí večerní dávka chininu.

Renda se stočil do klubíčka, žaludek.

„Sedni si ke mně a spi!“ poroučím.

„Nesmí spát! Jeden řídí, druhý se dívá na cestu! Nechte mne řídit!“ prosí Anči.

Potom se René posadil k plechovkám a příští dvě hodiny mám oči pod oknem, v proudu nočního vzduchu.

Ručička rychloměru skáče jako malarická zimnice.

Sedmdesát, třicet, dvacet, pod vozem praskají větve.

Průměr zle klesá, ale nesmíme se zabít, bylo by po všem.

Dvojka, trojka, pak zakvičí brzdy jako přejetý pes.

Jen o vlas.

Svaly a nervy pracují jako robot.

Někdy se na chvilku vzpamatujete, uvědomíte si divoký tanec kolem svalnatých kořenů, děr, balvanů a křovin, stíny černošských chat a volné úseky na stepi.

Pak znova zapnete automat.

Cotonou–Praha.

Pokus o rekord.

Ráno pošlu z Bembèrèkè telegram do Niamey, aby připravili benzin.

Benzin!

Brzdy. Světlo. Blok a tužka.

Anči se dívá do mapy.

„Jak se to vyslovuje? Tcha-ou-rou…“

„Čauru! Piš a počítej!“

„Tady jsou sloni! Dívej se, jedeme těsně kolem oblasti slonů!“

„Teď nech slony! Přejeli jsme rozcestí na Džugu a do Parakou bylo šedesát kilometrů. Spočítej to! Tři sta osmdesát pět a šedesát!“

„Tři sta osmdesát pět a šedesát je – tři-sta-osmdesát-pět a šedesát…,“ setřela si pot.

„Mně to nemyslí, nespočítám to, blbnu…“

Beru jí blok.

Nic a pět je pět!

Šest a osm je – to nevím.

Ze zad se žene do ramen teplá bolest.

Budíme Rendu.

„Co je!“ vyděsil se.

„Kolik je tři sta sedmdesát a tři sta osmdesát… Ne!“

„A proč?“ klesla mu hlava.

Klid.

Automat.

Úzká cesta.

Bože, to je tu najednou krásně!

Silnice, topoly, modré nebe. Jarní povětří, chladiče vozů, jedeme z Prahy na Zbraslav.

Most nad Berounkou!

Radotín!

Světlezelené břízy, zdravý vzduch, májová neděle za Prahou.

Do uší zní slavnostní pochod.

Volant, spojka, stop!

Ze zad se valí teplá bolest.

Andula spí na mém rameni, René za ní, na podlaze leží mapa a blok.

Ještě svítí malá žárovka.

Tři sta osmdesát a šedesát je čtyři sta čtyřicet pět.

Do Niamey zbývá šest set padesát, sedmdesát litrů benzinu. Startér, světla.

Z inkoustových lagun vystupuje mlha.

Pista se točí ostře na severovýchod, vyměnily se nad ní hvězdy.

Jen pes štěkne na kraji městečka, opuštěné tržiště a konec osady Parakou.

Mapa upozorňuje, že tady žijí panteři a antilopy.

To je správné, panter potřebuje antilopy.

Sestřička únava

Příštím pevným bodem je N’Dali.

Chci pevně řídit, ale jde na mne spánek.

Chytám stíny na hladině děr mezi travnatými břehy, tlačím plyn k podlaze.

Je to silnější, vidím cestu dvakrát.

Poslední signál, přítel spánek varuje.

„Franku! Ty spíš!“ vykřikla, chytá volant a vypíná zapalování.

Ví, co to je.

Africká pista se najednou promění v topolovou alej u Zbraslavi.

Jste duchem nad Vltavou a tělem v troskách vozu.

Pod kůží běží elektřina, teta horečka.

Probouzíme Rendu, a když se rozkoukal, sedá k volantu.

„Kolik máme kilometrů do Niamey?“

„Asi šest set!“

„Spočítejte to přesně podle mapy!“

„Nic nespočítám, spí mi to!“

„Už máme jen tři dvacítky, to nestačí…“

„Nestačí, jeď! Moc mluvíš!“

Ještě slovo a pohádáme se.

To je právě ta chvilka, kdy se musíte krotit, mlčet, aspoň jeden.

Nějaké zvíře zaskočilo do trávy, cesta se zlepšila, rychloměr stoupá.

Čtyřicet, padesát, dost!

Náraz v nervech.

Zhasínají světla, letíme, nevíme kam.

Renda se stočil do středu pisty a zoufale brzdí.

„Fuj!“

„Pojistky!“

Všechny pojistky jsou v pořádku, ale nic nesvítí, motor stojí, nezabírá startér.

„Buďto jsme ztratili baterii, nebo nemáme zaplacenou elektriku!“ usuzuje filozoficky René a hledá ruční svítilnu.

Našla se na podlaze mezi nezralými banány.

Svítíme pod kapotu.

Zlomilo se uzemnění baterie.

„Přidělej to rovnou na kostru, pod některou matku!“

„Čím? Nemám tak tlustý kabel!“

Podložil vyklepanou díru a přitahuje uzemňovací pásek. Minuty letí – Cotonou–Praha.

Bledý nepřítel

Je dávno po půlnoci.

Citelně se ochladilo a nad zelenou divočinou houstne mlha. Stoupá z vysoké trávy, obaluje nízké stromy a táhne se do křovin.

„To jsme zrovna potřebovali! Jestli spadne na zem, tak máme do rána práci!“ vydechl Renda a potom mlčky vyjíždí se sklopenými světly.

Za půl hodiny plaveme v hustém, vlhkém mléce.

Jde to jen krokem, mlha se sráží na sklech, stírače deště běhají zbytečně před očima.

Co chvíli se přitiskneme bokem vozu k houštinám, větve keřů brousí o plech.

„Takhle se nikam nedostaneme!“ ztratil konečně trpělivost. „Vyndám přední sklo!“

„Neblázni! Praskne!“

„Tak dojedeme bez něj, ale musíme kupředu!“

Chvilka montáže, potom jsme položili rám se sklem spící Andule na klín.

Mlha se žene Rendovi do obličeje, kapičky vody stékají z tváří, promočily mu vlasy. Studený vzduch bolí do očí. Balíme Andulu, jde na ni zimnice.

* * *

Už svítalo, když jsem otevřel oči.

René řídí, voda mu teče po tvářích, na mokrou košili.

Chvěje se zimou, jede a mlčí.

„Kolik je hodin?“

Mlčí.

„René! Kolik je hodin!“

Mlčí.

„Rendo!“

Mlčí a jede.

Teď přehodil trojku, vrátil ruku na volant a přidal plyn.

To se někdy stane.

Všechno spí, jen to ne, čeho je třeba pro řízení vozu.

Jedete bezpečně, ale nikdo vás nesmí vyrušit. Pak se zhroutíte jako probuzený náměsíčník.

Ještě se chvíli dívám, jak běží kolem oken ranní krajina, změněná, rozšířená do stepi.

Jsme už někde u Guessou a René toho má zrovna dost.

Anči spí, okno na klíně, bradu na rámu.

Teď to zatřáslo sfingou u volantu.

Automaticky zabrzdil a povídá: „Had…“

„Cože?“ ptám se opatrně.

„Had!“ opakuje tiše.

Otevřel dvířka, vystoupil, klepe se zimou, jde za vůz.

Deset metrů za námi se svíjí v prachu tlustý, černohnědý had.

Tři kulky z pistole, poslední do hlavy.

Třeskot výstřelů projel jitřní přírodou, probudil ptáky a zaniká v mlze, už jenom řídké a neškodné.

„Tati, rozdělej oheň,“ prosí promočený řidič, „musím se prohřát!“

„Sedni si do vozu, dojedu do Bembèrèkè! Zajedeme do campementu a černoch nám uvaří čaj! Anči měla horečku, počkáme, až vyjde slunce! Musím podat telegramy!“

Jen se posadil, už spí.

Počítám, kolik benzinu nám vypila jízda v mlze. Snad seženeme deset litrů v Malanville.

Před půl pátou dojíždíme do osady Bembèrèkè a budíme gardiena.

Hřejeme si nad ohništěm ztuhlé svaly a pijeme horký čaj.

Potom jsme hodinu spali.

Muž na konci drátu

Jestliže staří andělé umírají a pánbůh za ně potřebuje nové, tak je jistě dělá z pošťáků.

Mají v nebi zvláštní oddělení a vede je listonoš, který se moc nalítal, aby uživil ženu a děti!

Pan poštmistr v Bembèrèkè může mít několik žen a moc dětí. Ale proč by to dělal? Dneska se koupí místo ženy příjemnější věci, rádio, gramofon, velociped.

Za zády mu rostou banány a dozrávají ananasy.

Z okna stanice, přikryté rákosem, vidí silnici z Kandi na Parakou, po křivých tyčích k němu běží telegrafní drát.

Pošta z pobřeží jede vlakem až do Parakou. Potom pokračuje nákladním automobilem a z úřadu v Bembèrèkè se rozváží do vesnic na kole.

Jednoho dne čte náčelník v Dunkasse, co mu vzkazuje bratr náčelník z Olavanyo nebo ze Zagdananado.

Požádá syna, aby mu to rozluštil a sepsal důstojnou odpověď.

Dopis bude vyzdoben množstvím kudrlinek, milují ozdobnost a krasopis.

Pan poštmistr je spojovacím duchem tohoto zajímavého styku.

Není to špatné, sedět na konci drátu a vědět, co se děje.

Zapisujeme útratu v campementu a pan poštmistr otvírá úřad, malou, čistou chatu u silnice.

Je teprve šest ráno, ale to právě došli do městečka domorodci z vesnic, na hlavách koše a mísy nebo baňaté láhve s olejem.

Za silnicí se probudila farmářská škola, přízemní domky s plechovou střechou, výběhy pro slepice, ohrady s dobytkem, zeleninové zahrádky, pokusná políčka, školky, plantáž. Také tam se pracuje, dřív než stoupne slunce a spustí ohnivou oponu mezi člověka a práci.

Nad poštou se třepe francouzská trikolora a poštmistr, obtloustlý černý pán, má upřímnou radost z cizinců.

„Tak se přece vracíte? Výborně!“ kyne zdálky. „Co vůz, dobře jede? Chcete odeslat telegramy? Dovolte, abych se představil!“ následuje několik jmen křesťanských a jedno původní.

Tiskneme si ruce jako staří známí.

Anči rozlepuje další obálku s koloniálními franky.

„Jak je u vás v Praze? Lepší se to? Bude válka? Pozdravujte z Dahomey, je mnoho dobrých lidí na celém světě! Chtějí žít, já taky!“

Na dřevěném stolku má telegrafní klíč, odklepává první depeši.

„Potkáte kamion, jede proti vám a veze poštu!“ připomíná a pak si tiskneme ruce po druhé.

Jsem živ a zdráv, má drahá!

Kamion jsme potkali mezi Béroubouay a Gogonou.

Radostí nám poskočilo srdce!

U volantu sedí starý známý, ředitel stanice v Malanville!

V širokém slaměném sombreru, propocený, zarudlý, vzduch se chvěje vedrem.

„C’est magnifique! Vous rentrez! Vracíte se!“ volá nadšeně. „To je velkolepé!“

Veze pytle a tři domorodce.

„Teď se nelekněte, až přijedete za Niger! Budete mít horečky ze změny podnebí! To je pravidelné, vím, co jsem zkusil v Evropě, po návratu z tropů! Jezte chinin!“ pokračuje.

Vidím, že má u volantu winchestrovku.

„Chcete lovit antilopy?“

Škrábe se za uchem a stírá si pot.

„Je stávka, vezu poštu!“ povídá rozvážně. „Odevzdali byste dopis mé ženě v Niamey?“

„Zítra ráno!“

„Neviděl jsem ji dva měsíce, ani děti. Nemáme spojení, neví, co je se mnou!“

Na listu z bloku píše tužkou zprávu.

Jistě to začíná: Má drahá, mé drahé děti! Používám služby svého přítele, abych Vám sdělil, že jsem zdráv a v bezpečí. Dnešní poměry mi nedovolují, abych opustil svoji povinnost. Proto…“

Podpis.

„Řekněte jim, že jste mne viděli na pistě, že je tu klid, ať nemají strach! Na Vánoce se snad vrátím, na Štědrý večer, za čtrnáct dní. V Niamey najdete snadno můj dům, jsem ředitelem úřadu veřejných prací…“

„Vy nepracujete trvale u paroplavby v Malanville?“

„Oh, ne! Vedu veřejné práce v celé kolonii Niger. Ale teď musíme udržet poštu, úředníci se rozjeli do brusu. Jezdí s kamiony, skládají zboží a hlídají sklady. Nesmíme jim ukázat slabost, to by byl ústup!“

Čekáme na okamžik, kdy se zeptáme na přívoz.

„Můj přítel je u řeky, přejedete v kteroukoliv hodinu! Má horké motory, ví, že se vracíte! Mnoho o vás mluvili včera večer v rádiu. Když dobře pojedete, jste u Nigeru před polednem. Jeďte! Zastavte se v Niamey a potom pozdravujte v Gao! Budu na vás vzpomínat, vraťte se do Afriky!“

Odvrátil hlavu a podal nám spěšně ruku.

Vozy jedou, jeden k severu a druhý na jih.

Na plný plyn do Borodarou, Kandi, na Angora-Debou, do Guéné.

V poledním vedru vidíme první chaty v Malanvillu a za nimi širokou řeku.

Od včerejšího poledne jsme projeli 756 kilometrů.

Stojíme na prámu vedle vozu, zabírají motory a plni naděje se díváme na druhý břeh Nigeru.

Dali nám pět litrů benzinu a pět litrů nafty.

Potřebujeme slepici

Tržiště v Gaya pokryla ospalá únava.

U hliněných arkád bazaru stojí nákladní automobil.

Šofér spí ve stínu pod vozem. Kdyby teď vyjel na pistu, motor vaří.

Moudřejší je ležet a čekat.

Hloučky oslů se tisknou ke zdem a postupují podle stínu.

Jenom několika klukům stojíme za to, aby žebrali o cigaretu, o kus chleba, plechovku od konzervy, prostě o cokoli.

V nosech, po očích, po tvářích jim lezou mouchy.

Ptáme se, kde bychom koupili slepici, potřebujeme čerstvou stravu.

Bolí nás žaludky. Do Niamey není víc než tři sta kilometrů, do půlnoci jsme tam.

Můžeme si uvařit na pistě teplou večeři.

Kde koupíme slepici?

Konečně nás kluci dovedli ke spícímu černochovi, má za hlavou v koši kuře.

Dvacet franků.

Jedeme.

Před Sabongari se pista dělí, jeden směr běží podle hranice Nigérie, druhý na Dosso. Ale je tu třetí odbočka, poznejte tu pravou!

Krajina je beznadějně pustá, vysílená samotou a suchem.

Mapa říká, že tu přebíhají stáda buvolů a slonů.

Na západ od cesty je země lvů, pardálů, antilop a pštrosů.

Proč jsou takové poznámky na afrických mapách?

Jen východní Afrika má ještě starou tvář nebezpečné divočiny, kde vás může prohnat nosorožec. Ujede mu jenom rychlý vůz, který jede v každém terénu šedesátkou. Posádka zpravidla uteče, ale škoda vozu, zvíře rozdupe karoserii.

My tady na Nigeru můžeme potkat lva, narazit na slony nebo na buvoly, vyděsit v noci barevnou šelmu a ve dne legrační pštrosy.

Gumy drtí ztvrdlou hlínu a hnací poloosy kradou kilometry, metr po metru, na severozápad k patnácté rovnoběžce.

Už dávno jsme viděli zbytky lesa, který hořel v noci, když jsme jeli dolů.

Poznáváme žlutošedé savany, potom plochy stepí s akáciemi.

Divoké perličky jdou na večerní procházku.

V půl sedmé projíždíme městečkem Dosso, na příčnou pistu z Niamey do Birni-N-Konni a na Čadské jezero.

Hlad svírá vnitřnosti.

Ochladilo se a v Dosso svítí světla v domcích u cesty a v domorodých chýších. Brzy dokončíme tisíc kilometrů zpáteční cesty.

Před Birni-N-Gauré, v zelené pustině, škube Andula slepici.

René nasbíral dříví a mezi dvěma kameny praská oheň.

„Chlapci, tady je klid…“

„Jako někde v Africe, viď…“

Neměl to říkat!

První hvězdy hoří na severním nebi, noční zvuky mluví z houštin a dřevěný klapot nese z vesnic nové zprávy.

Roztrhli jsme slepici na dvě půlky, snědli polévku a trochu masa.

Černá káva, tvrdý chléb a poslední banány.

Mír a klid.

Trochu práce s vozem. Svíčky, brzdy, přerušovač, matky, roztřesené na vlnitém povrchu.

Pak chvíli ležíme na pistě, díváme se do nebe a mlčíme.

„Tati!“ přerušil ticho René.

„Co si přeješ?“

„Vzpomněl jsem si na něco…“

„Na co?“

„Sahara…“

Ošklivé slovo.

Neměl to ještě říkat, chtěli jsme zapomenout.

Čeká nás to všechno znova, Gao, Tessalit, Bidon 5, Reggan.

Za tři dny.

„Teď jsme, chlapci, v rukou božích!“ šeptá Anči, „Nemluvte o tom, nemyslete na to! Až v Gao a potom zatneme zuby a zkusíme osud! Má to jednu výhodu…“

„Jakou?“

„Když nedojedeme, najdou nás všechny tři. Budeme si blízko, bude to lehčí. Pojďte, jedeme! Potřebuju pro vás to čisté prádlo z Niamey!“

Šestatřicet hodin

Motor nabírá čistý noční vzduch.

Kraj se otevírá, cesta běží mezi zalesněné kopce a potom sjíždíme k řece.

Třicet minut před půlnocí budíme hotel Transsaharské společnosti v Niamey.

Je zavřeno, železný závěs na hlavních dveřích. Jen venku na verandě spí nějací hosté na železných postelích, přikrytých sítěmi.

René vlezl oknem do jídelny a probudil černého číšníka, spal na zemi před kuchyní.

Není to snadné, budit v půlnoci černochy.

Mají těžké sny, plné duchů a příšer nebo dobrých, laskavých vil, rovněž černých.

Zděšeně vyletěl a probudil ředitele.

Přišel bos v pyjamu.

„Dostali jsme telegram, dnes odpoledne, z Bembèrèkè v Dahomey. Prokristapána – jak jste se sem dostali? Nikdo nevěřil, že přijedete! Pojďte se napít, vy jste šílenci! Kdy že jste to odjeli z Cotonou?“

„Včera v poledne…“

„Včera – v poledne? Počkejte! Spím, nebo jsem vzhůru?“

Vypil koňak, zatahal mne za košili a dokončil větu.

„Nespím… Jste to vy! Zatracený život, kdybyste jeli týden! Ale den a půl, den a půl! Spí tu štábní důstojníci, musím je vzbudit, chtějí vás vidět. Kdy odjedete do Gao?“

„V šest ráno, jen co nabereme benzin!“

Poškrábal se.

„To bude katastrofa. Nemáme benzin! Musíte navštívit velitele, jsou tu jen vojenské zásoby…“

Povzdech.

Číšník nese červené víno, led a silnou černou kávu.

Potom přišli důstojníci, vypili s námi láhev sektu.

Slíbili pomoc.

Musíme požádat o zvláštní příděl, benzinová krize vrcholí.

Slyšíme, že jsme porazili starou pověru.

Věřilo se tady nejtěžším a nejsilnějším vozům, nikdo nevyzkoušel malý automobil.

Jsme z Cotonou v Niamey za necelých šestatřicet hodin.

Tisíc jedno sto kilometrů ze Zlatého pobřeží k Nigeru.

Pojedeme po druhé Saharou.

Je to automobil do kolonií, jsou to pneumatiky do kolonií!

Hodinu po půlnoci dopisuji v pokoji reportáže a pod závěsy moskytiér sbírají René s Andulou síly.

Zbytky sil.

Ztracený den

Do Gao zbývá 450 kilometrů.

Je třináctého prosince, vychází slunce a stanice Compagnie Générale Transsaharienne se zvolna probouzí.

Dělníci čekají na dvoře, až se ozve elektrická houkačka a dá znamení k práci.

Roztáčí se naftový motor v domácí elektrárně.

Radiotelegrafista jde pomalu do kabiny, v 7.30 má první spojení

René maže vůz, ředitel hotelu telefonuje do cerklu, kdy nás přijme komandant.

V deset hodin.

Snad i tak budeme do půlnoci v Gao.

Technický šéf Společnosti upozorňuje, že vane už několik dní jihovýchodní vítr.

Žene se do zad kamionům, které jedou proti proudu řeky. Motory vaří, musí se zastavovat.

Prorokuje, že pojedeme dva dny.

V osm otevřeli poštu, odesíláme balíčky filmů, reportáže a korespondenci.

Odevzdali jsme dopis ženě muže, který měl u volantu winchestrovku.

V deset hodin stojím před velitelem, ale teprve v jedenáct jsem odpověděl na všechny jeho otázky. O Praze, Evropě, automobilech, pneumatikách, světovém obchodě, poměrech v jižní Dahomey a nedostatku střeliva do loveckých zbraní.

Je francouzsky roztomilý a vzpomíná na Československo, kde byl před deseti lety.

Posílá pozdrav konstruktérovi našeho vozu a teprve potom vyplňuje poukázku na šedesát litrů benzinu.

Línými, horkými ulicemi šlapu pěšky do hotelu, na druhý konec města.

Renda si vzpomněl, že přeloží všechny pláště, aby se sjížděly pravidelně.

Anči se proměnila ve vysavač prachu, vyčistila vůz a vyházela zbytky jídla, brouků, motýlů a příhod.

Spočítala vyprané prádlo, zaplatila hotelový účet a nevím s kolika Evropany musela vypít aperitiv.

Poukázku na benzin nemůžeme nalít do nádržky, motor nejede na úvěr.

Čekají, až přijede zásobovací kamion, jsou na dně.

Poledne, dvě hodiny, tři.

Ve čtyři přijel kamion, skládá železné sudy, je pět hodin, půl šesté.

V půl sedmé, proti zapadajícímu slunci, mizíme v kopcích nad městem, a když to dobře dopadne, spatříme zítra před polednem Gao.

Zlé kosti ze Sahary

Palubní záznamy:

20.15 – Sansané-Haoussa.

20.30 – díra v duši, měníme kolo.

21.40 – Tillabéry, světla v oknech, ohně u hliněných chýší. Začíná zimní pista, nesjízdná v době dešťů. Bažiny u řeky, tábory kočovníků, vesničky a pirogy v bahně.

23.15 – mohli jsme se přerazit. Pista prudce sjížděla do zatáčky, vůz vyletěl do křoví a sotva dobrzdil. Anči si rozbila čelo, René koleno. Zhaslo světlo, nárazem se zlomilo připojení baterie. René pracuje potmě pod kapotou, zahání komáry. Startujeme, jedeme čtvrt hodiny, nepálí svíčky.

23.55 – minor letí jako splašená bedna do kamenité strže. Rozčileni tlačíme vůz na pistu. Už po druhé.

24.10 – první písek. Jde to bez lopaty, jen podhrabat kola a strkat. Vlhké vedro od řeky, v dálce ohně z Agorou.

„Teď jsme se mohli dvakrát rozbít!“ připomínám. „Pozor!“

„Já zahodím ty kosti…,“ bručí Renda.

„Jaké kosti?“ vyletěla Andula.

„Ty z Bidon 5, co mi dal seržant na památku, z těch pravěkých hrobů!“

„Blázne! Ty to vozíš s sebou? Vyhoď to! Okamžitě!“

Zastavil a zahanbeně tahá ze zadní kapsy papírek s bílými kostičkami. Africká bázeň sedí v unavených duších. Plíží se za námi jako bubny, které duní z druhého břehu od Yatakaly. Tam někde, na řece Goruol, leží v lagunách hroši a ve vysoké trávě bdí lvi.

„Ty kosti musíme pohřbít! Takoví mrtví bloudí po světě a hledají kosti, které nejsou pod zemí!“ radí bázlivě Andula.

Renda zahrabává kostičky a potom od nich ujíždí jako zloděj.

Rozum do hrsti

V nepatrné osadě Lebbezenga stojí uprostřed pisty domorodec v burnusu. V ruce má lucernu, noční fantom.

„Co je to, dejte pozor!“

„Hospodářská kontrola!“

Podivný ponocný neumí francouzsky.

Uctivě se uklonil a zuřivě vysvětluje, že kus dál je v cestě nějaká překážka. Dává mi kus papíru a špinavou tužku, naznačuje, abych zapsal číslo vozu.

Jedeme opatrně na kraj vesnice, otvíráme a zase zavíráme primitivní závoru.

Asi za hodinu si vzpomínám, že probíhá Lebbezengou hranice mezi kolonií Niger a Francouzským Súdánem.

Nová hodina, druhá, ze severu, z náruče matky Sahary, vane chladnější ovzduší.

Vůz vyletí každou chvíli z děr, hlavy máme ve střeše.

Chytáme vzduch z otevřených oken a chvějeme se nejistotou.

Nervy povolují.

Oči třeští do tmy.

Pozor, neztratit hlavu!

Někdy vpadne do horkého polospánku pruhovaná šelma.

Vydržíme ještě devět dní a nocí? Dojede vůz, gumy, hlavní ložiska, poloosy?

Pojedeme z Gao sami, po vlastní koleji, snad už přikryté pískem. Najdeme Bidon 5 a Reggan?

Máme málo peněz – musíme zaplatit loď do Marseille, hotel v Alžíru, telegramy, musíme jíst a nakupovat benzin.

Za deset dní jede loď a my jsme v Súdánu, na patnácté rovnoběžce, někde za Fafou nebo jak se to k čertu jmenuje, těch pár slepených kukaní, kde spí skrčení černoši a plodí další černochy!

Napadlo mne, že bychom si měli rozpočítat síly.

Od čtvrtého, kdy jsme vyjeli z Gao, prošlo devět dní. Kolikrát jsme přitom spali, kolikrát jsme klidně spali od konce října, kdy se s námi rozloučili lidé v Praze?

Za dva dny dostaneme první náraz pouště.

Suchý vzduch, vedro ve dne, mrazivé noci.

Nejsme ze železa.

Trošku svítalo, když se mi začaly křížit oči.

Pista běží stepní rovinkou a mezi trnitými stromy se černají mohyly, stavby termitů.

René i Andula tvrdě usnuli.

Kříží se oči, pozor!

Provedu nutný podvod, přestávku v dobrodružství.

Tiše brzdím, zhasínám světla, zavírám vůz a lehám si na pistu, tváří proti blednoucím hvězdám.

Počkáme, až nás probudí slunce.

Slavnostní znělka

Stojí, šklebí se, černé chocholky na hlavách, vystrčené pupky.

Dívají se na padlého gentlemana, který leží v trávě, na maličký vůz, na muže a ženu, spící mezi plechovkami s benzinem.

Dva černí kluci.

Kdo ví, jak tu dlouho civí, a teď se rozesmáli, protože běloch rozložil ramena, narovnal nohy a otevřel oči.

Vesnice je u řeky, několik chatrčí, čluny v bahně.

Kokrhá kohout.

Kolik je hodin?

Půl šesté, spali jsme půldruhé hodiny.

Pobřežní step šediví, budí se vodní ptáci.

Hledám trochu dříví, keře bodají do rukou, ale kluci odběhli a přinesli suché větve z náplavů.

Rozpékám na kamenech tvrdý chléb, vařím trochu rýže, z Cotonou si vezeme kakao.

Čaj.

První slunce probudilo Rendu, hladí mu tvář přitisknutou na skle.

„Proč stojíme?“ ptá se nejistě.

„Je ráno, vařím snídani!“

„A kolik jsi ujel?“

„Dost! Dolej benzin!“

Velbloud, několik mezků, tři muži s rohožemi na hlavách.

Potom se trousí pistou další hloučky domorodců.

Musíme si pospíšit, než prohřeje slunce písčité úseky u Ansonga.

Ztratili jsme tam několik litrů potu.

Sluncem zatopené Gao vidíme hodinu před polednem a v půl dvanácté vjíždíme do nádvoří jižního ředitelství Transsaharské společnosti.

Chvilku předtím něco napadlo Andulu.

„Tak, hoši! Nějakou slavnostní znělku! Potom v Bidon 5, v Regganu, v Alžíru a v Praze!“ říká spokojeně.

Září nám oči a pískáme si slavnostní pochod.

To už vyběhli lidé z hotelu a z dílen, černí řidiči, šofér Amu, jeho smutný boy, pak ten zápasnický Arab, co se vsadil, radiotelegrafista – ten, co chytal v Ouallen rybičky – paní ředitelka, číšníci a hosté.

Slyšíme, že o nás mluví ve Francii, v Anglii, bůhvíkde, má se ihned poslat depeše o našem stavu a zdraví.

Muž asi čtyřicetiletý

Potřebujeme benzin a povolení druhého přejezdu Sahary.

Pan ředitel Společnosti studoval tuto otázku a je skutečně zakázáno, aby projel Tanezruftem jediný vůz bez doprovodu, záchranné smlouvy a dvou set litrů vody.

Po obědě přišel policejní komisař.

Můžeme se pokusit o rychlou jízdu na sever, ale za námi pojede kamion Transsaharské, aby nás našel, kdybychom vypili vodu z chladiče.

„Dojedeme z Gao do Regganu za tři dny, dejte nám benzin a za hodinu jedeme na Tessalit!“ prosím.

„To není možné, drahý příteli! Za tři dny přijede kamion z Bamaka, už je v Mopti. Pak se tu seřídí, naloží a pojede za vámi. Startovat musíte společně!“

„Vyjedu sám!“

„Nemůžete, nedáme vám benzin! Nesmíme, ručíme za vaše životy!“

„Za deset dní jede loď!“

„Odložte ji o tři dny, budou vánoční svátky, lodi do Evropy pojedou prázdné!“

„Ztratíme celou jízdu!“

„Snad! Ale neztratíte život!“

„Telegrafoval jsem do Gao, že přijedeme…“

„To je pravda, ale nikdo tomu nevěřil, jedenáctého jste ještě byli v Cotonou!“

„Teď jsme ovšem tady, a to jsme ještě ztratili osmnáct hodin v Niamey, nebyl benzin…“

U barového pultu sedí opálený muž, asi čtyřicetiletý, v saharském burnusu.

Pije zelenou kořalku, pozoruje nás a poslouchá.

Když odešli, přišel ke mně, zapálil si cigaretu a povídá důvěrně:

„Chci s vámi mluvit, dnes večer!“

„V kolik?“

„V sedm!“

„Platí!“

Záhadný seržant

Z Gao do Alžíru je asi 3300 kilometrů, z toho 500 kilometrů dobré silnice.

Zbytek Sahara a kamenité pisty, 2800 kilometrů.

Kdybychom vyjeli zítra, patnáctého prosince, musíme odevzdat vůz třiadvacátého ráno.

Loď jede v poledne příštího dne.

Máme sedm dní na 3300 kilometrů, to je 470 kilometrů na den.

Minuta je kilometr, ale ne tady, v Súdánu.

Zde se měří čas na celé dny, týdny a měsíce.

Je to nepochopitelné v očích místních Evropanů, že nejdete po obědě spát, že si mažete sami v odpoledním vedru automobil a snižujete bílou rasu v očích barevných dělníků.

Žena ředitele střediska, nalíčená jako na bulvár, prošla pyšně kolem Anduly.

* * *

Sedm večer.

V jídelně u barového stolu sedí opálený muž v saharském burnusu. Zdraví mne zdaleka a poručil dvě sklenice zelené kořalky.

„Jsem Duvivier, bývalý seržant cizinecké legie!“ představuje se.

„Máte nesnáze a jako starý voják obdivuji upřímně váš výkon!“ pokračuje.

„Jel jste někdy pistu Colomb-Béchar – Gao?“

„Nevím kolikrát! Sloužil jsem patnáct let u velbloudích oddílů a není pisty mezi Hoggarem a Senegalem, kterou bych neznal! Teď vozím zboží do Alžírska, pro svého přítele, obchodníka Charpentiera z Kidalu. Provádím ,nebezpečnou dopravu‘, jak se tady říká. Nepustí vás bez doprovodu, ale já vám pomohu, líbíte se mi!“

Naklonil důvěrně hlavu a ztišil hlas.

„Je to jejich obchod! Když vás tady týden zdrží, mají týden v hotelu o tři hosty víc! Když za vámi pošlou kamion, zaplatíte za dopravu vody a v případě nehody statisíce franků. Ani mne by nepustili, je to zákon. Chci dopravit na sever tři tuny kávy. Tady je za třicet franků, nahoře za sto šedesát, je to dobrý obchod. Pomůžeme si! Podepíšu záruku, že pojedu za vámi a povezu vám vodu! Vy se zavážete, že na mne počkáte v Bidon 5 a v Regganu, ale pojedete sami. Já chůvu nepotřebuju!“

„Kdy jedete?“

„Nakládám zboží, vyjedu zítra odpoledne. Pojedete tři hodiny za mnou a stejně mne dohoníte někde u Anefisu, mám starý vůz, jede pomalu. Platí?“

„Platí!“

Smlouva

Telegrafista odeslal zprávu, že odjedeme 15. prosince odpoledne a termínujeme příjezd do Regganu do 20. prosince. Po uplynutí tohoto dne nás může hledat pomocný kamion Společnosti, podle předpisů pro Jižní teritoria.

Podpisuji smlouvu, že by taková záchrana stála sto třicet franků za kilometr. Přitom by se dopravili do bezpečí lidé, nikoli stroj. Ten se opustí na poušti a majitel musí projednat další kamion s mechaniky.

Je to hazardní hra, buď, anebo!

Pak předepisuje smlouva prostředky na vyjíždění z písku, pitnou vodu a benzin na dva tisíce kilometrů. Část benzinu smíme doplnit v Tessalitu a v Regganu.

To se podepisuje šestkrát na šesti kopiích.

Seržant Duvivier kouří cigaretu, dívá se na ty obřady a potom podepisuje svých šest výtisků.

Jdeme nádvořím z kanceláře a mám toho plnou hlavu.

„Hlavně musíme sehnat gazelu!“ přerušil mne.

„Gazelu?“

„Maso! Jednu zastřelím dnes večer na pistě, druhou ráno. Tu dovezeme hochům do Bidon 5, nemají co jíst! Starému Mohamedovi přivezu kabát!“

Měníme se pomalu z nigerských lidí v saharské.

Myslíme v litrech vody, benzinu a v množství písku.

* * *

Při obědě se ptám ředitelky hotelu, kdo je to pan Duvivier.

Pirát!

Syn velblouda a stepního mezka!

Konkuruje Transsaharské společnosti.

Má kamion, pětitunu Citroën, nejhorší automobil v Západní Africe!

Kudy jede, ztrácí součástky, ale vždycky dojede.

Jedním slovem náš člověk.

Špatný start

Seržant vyjel ve tři odpoledne, podle řeky na Bourem.

Společnost nám vydala benzin a prkna.

Kupujeme trochu jídla, chléb, pytlík rýže, olej, cukr, čaj a láhev koňaku pro Sud číslo pět.

V šest chceme startovat, ale motor mlčí.

Měníme svíčky – nic.

Renda čistí kontakty.

Prohlíží kabely a cívky.

Rozebral karburátor.

Tlačíme vůz po dvoře.

Teď to škytlo a z výfuku vyletěl hustý kouř.

Motor se hltí, čím, proč?

Je sedm hodin, ztrácíme klid.

Znovu karburátor, svíčky, kontakty, kabely, uzemnění, baterie. Přívod benzinu, karter těsní, hlava těsní, snad je to opravdu zlé znamení.

Proč motor mlčí?

Už je tma, jen světlo nad vchodem do hotelu zve rozumné lidi k večeři.

Je půl deváté, jdeme se uklidnit a napít, propocené košile, oči vyděšené žíznivou touhou po daleké pistě, ztracené ve tmě.

Už nejsme středem pozornosti, to se přece čekalo, že ten hloupý automobil nedojede!

„Mám odeslat radiogram, že jste nevyjeli?“ nabízí šéf střediska.

Jen jeden člověk s námi cítí, černý číšník z baru.

„Je to osud, pane, a nevíš, proč přišel. Třeba čekalo na pistě neštěstí a tvůj motor to cítí!“

„Je to znamení, vyjedete zítra! Kdybys potřeboval boye, jedu s tebou, řekni! Budu pro vás pracovat ve vaší zemi, mám vás rád!“ končí.

Teď mne něco napadlo!

Jedeme na špatné druhy benzinu.

Motor nemá na karteru vypouštěcí šroub. Někdy se naplní karter dvoutaktu nespálenými zbytky, motorek je malý, dusí se.

K vozu!

„Dejte mi trubičku na odvzdušnění brzd!“

„Proč?“

„Neptej se! Sejmi karburátor a nařiď píst, abych se dostal trubičkou do karteru!“

Třesou se mi ruce, Anči svítí baterkou.

Bude půl desáté, kde už je asi Duvivier!

Vysál jsem z motoru benzinovou špínu a vyplival na zem.

Startujeme.

Motor se točí!

„Rychle! Musíme dohonit Duviviera! Pojedeme do Tessalitu nonstop!“ říkám v horečném spěchu a René projel na písečné náměstí, potom do nočního kraje a na tvrdou pistu nad řekou.

Sedm hodin strachu

Jedeme jako šílenci do Bouremu.

Do Anefisu je tři sta kilometrů, Duvivier tam chtěl spát, nejezdí v noci.

Vyjede před východem slunce.

Projedeme tři sta kilometrů za sedm hodin? Pista je těžko sjízdná v noci. Mlčíme, myslíme na měřič kilometrů.

První stovka – půlnoc.

Teď přijde Agamor s propadlou studní.

Brousíme spodkem o travnatý prostředek, klopíme se z boku na bok, kola rvou bahno a vyschlé drny.

Střídáme se v řízení.

Snad jedeme správně, jsou tu odbočky, nesmíme ztratit hlavní směr, někde vpravo je In Tassit, potom Tabrichat, pozor!

Kde je sever, Severka? Souhvězdí Velkého vozu hoří nízko nad zemí.

Dívám se předním sklem na nebe a najednou uberu plyn.

Přízrak na obloze

„Co to je, dívej se!“

Nad pistou se pohybuje – červený bod.

Zastavujeme a slyšíme motory.

„Letadlo!“ ukazuje Andula.

Temný, hučící stín pluje po obloze.

„To není možné – teď v noci! Budou dvě hodiny! Co by tu hledalo letadlo?“ šeptá Renda.

„Tak je to přízrak, já nevím…“

Přízrak se naklání, je nízko nad zemí, červené světélko opisuje kruh.

Řvou motory, už docela jasně.

„Zhasněte světla, snad to zmizí!“

Mráz nám běží po zádech.

Stín opsal novou zatáčku a zmizel jako strašidelný duch. Pokračujeme, ale světélko se znovu vrací, krouží, motory slyšíme až do vozu.

Míjíme opuštěný Tabankort.

Silnice se topí v nízkých skalách, další hodina a trochu svítá. Už jsme si zvykli na nevysvětlitelný doprovod, světélko, stín a rachot.

Mizí na severu a potom se vrací proti nám.

Nemluvíme o tom, jen ženeme motor na plný plyn.

Před pátou hodinou ranní přelud zmizel.

„Bylo to letadlo! Junkers…,“ tvrdí Renda.

„Co by hledalo v noci v poušti? Nás?“

„Možná! Kdy budeme v Anefisu?“

„Za chvíli! Dojíždíme tři sta kilometrů!“

Čech Čecha nepoznal – díl druhý

U domku společnosti M. N. stojí v šeru těžký kamion.

Srdce nám poskočilo radostí.

Na boku se houpe vedle měchů s vodou zastřelená gazela.

Posádka spí.

Duvivier, boy a ještě někdo ve vlněné pokrývce, nějaký domorodec.

Ustlali si vedle domku a jen seržant se probudil, zakýval hlavou a spí dál.

Je důkladná zima, pro lidi nabité sluncem z Dahomey.

Jdu rozdělat oheň a hřejeme si kolena a ruce.

* * *

V půl šesté vyšel z domu starší muž. Kdo to je? Kde jsme se to potkali?

Sotva pozdravil a zmizel v síni.

Teď se objevil asi desetiletý hošík. Vysvětluje, že pan Duvivier přijel až ve tři ráno.

Spravoval, on spravuje stále.

Hovor probouzí celou společnost.

Boy si kleká proti východu.

Seržant nám tiskne upřímně ruce, ukazuje gazelu a naříká na pětitunu. Netáhne! Nejdou všechny válce! Hrozný vůz!

Na dveřích má neumělý nápis:

R. CHARPENTIER
Commerçant
KIDAL

U toho hrbatý velbloud a palma.

Renda zdvihá kapotu.

„Nejdou všechny válce? Máte v nich všechny písty?“ ptá se.

„Snad, už jsem to dlouho neprohlížel a v garážích se krade!“ poznamenal suše seržant.

„Rád bych věděl, kdy tenhle vůz viděl naposledy garáž! To je velbloud, to není automobil!“

„Máte pravdu! Všude dojde!“

Pak jsme se ještě dohodli, že také viděli záhadné letadlo.

Teď přišel třetí z kamionu, domorodec v burnusu.

Divný domorodec, hlavu má v kapuci, na očích brýle, inteligentní obličej, mluví jako profesor ze Sorbonny.

Představil se.

JEAN DE BERNARDI
studující geologie.

Nyní spolupracovník pana Duviviera.

Podivná země, každý tu studuje geologii!

Pan de Bernardi mluví také bezvadně anglicky. Přijel z Kidalu a předtím byl šest neděl ve velbloudím sedle. Chce poznat osobně různé spojovací pisty napříč Saharou, z důvodů ryze geologických.

Starý seržant se šklebí proti prvnímu slunci.

Jdeme společně do domu, uvařili nám kávu, silnou, vezeme jí tři tuny.

Muž, kterého jsme už někde viděli, sedí tiše na lavici a teď si Andula vzpomněla!

„Hoši! To je ten Čech, kterého jsme potkali na pistě cestou sem, jak jste mu ani ruku nepodali, pamatujete se?“ šeptá.

Pamatujeme! Čech Čecha nepoznal…

Jdu vlídně k němu, tisknu mu ruku a pravím česky, v hlubokém dojetí: „Drahý krajane! Odpusťte! Slyšel jsem, že jste se narodil v Čechách!“

Ustoupil o krok a povídá pomalu a nejistě: „Ja… Já být narozená v Karlsbad! Sprechen sie deutsch?“

Sudety na Sahaře!

Už víme, proč tenkrát mlčel, proč se mu třásla brada.

Rychle snídáme a potom letíme k severu, nerovnou cestou na Aguel’hoc.

Do Tessalitu zbylo tři sta kilometrů, budeme tam jistě do západu slunce.

Na Tanezruft vyjedeme po půlnoci, až vychladnou přesypy u súdánské hranice.

To asi dorazí také Duvivier a potom si dáme na shledanou v Alžírsku.

Nic na čtyřech kolech

Minor chce napravit včerejší sabotáž, hučí jako turbina.

Střídá se povrch, stepí letí gazely a dravci krouží na modrém nebi.

Je hezký den.

Potkáváme známá místa a vzpomínáme, jak nás vedl k jihu šofér Amu. Jak je to dávno! Zůstal dole v Gao, je tam víc masa a žen, černých žen.

Pokoušíme se filmovat, ale rozbitá kamera jen poskočí.

„Co myslíte, čeká někdo v Praze?“ promluvila zamyšlená Andula.

„Mnoho přátel a mnoho nepřátel! Bude to rána, když dojedeme! Na trati Tessalit–Reggan se pokusíme o rekordní čas napříč Tanezruftem!“

„Tati! Smím to řídit sám? Mladí vpřed!“

Smějeme se a teď si Renda na něco vzpomněl.

„Proč říkáš, že to bude rána, když dojedeme?“

„To uvidíš! Chtějí vzít Aero Minor z výrobního programu, má mnoho nepřátel, je to dobrá konstrukce!“

„Půl Afriky jim dokáže, že nemá konkurenci!“

„Čím je půl Afriky proti jednomu stolu v jedné kanceláři! Vysvětli jim, že má budoucnost jednoduchý vůz! Nic na čtyřech kolech!“

„Táto, jeli jsme s minorem jen proto, že má tolik nepřátel?“

„Proto! Vždycky na tom něco je, když máš mnoho nepřátel. To máš obyčejně v něčem pravdu! Pojďte si spočítat čas a kilometry!“

Vozík poskočil.

Drtí hlinitý prostředek cesty a rozpaluje se v dopoledním vedru.

Nebyl to přízrak

Sto kilometrů za vyklizeným Aguel’hocem je trochu skal a mezi nimi Tessalit, dnešní cíl.

Dojíždíme ještě za světla a posádka stanice vyběhla na dvůr.

Telegram z Gao?

Nebyl zachycen, mají poruchu, rádio mlčí!

Telegrafista nemůže pracovat, spálilo se vinutí dynama. Je to zoufalé, dnes v noci by se bylo ztratilo letadlo!

„Letadlo? Kde?“

„Nad pistou z Gao! Junkers Transsaharské společnosti!“ vysvětlují.

„Startovali v půlnoci, jako obvykle, aby doletěli do večera do Adraru. Potom ztratili spojení s Gao a Tessalit mlčel. Bloudili nad pouští. Chtěli se vrátit na jih, ale spatřili dole na pistě vůz! Letěli podle jeho světel až do svítání a ráno přistáli na novém letišti!“

„Přízrak…,“ řekli jsme společně.

„Až sem přiletí po druhé, tak je od nás pozdravujte! Ten vůz, to jsme byli my. Jedeme noc a den, přímo z Gao!“

Je nám nějak hezky, že jsme někomu pomohli.

Prosyceni africkými pověrami, debatujeme docela vážně, že to bylo včera znamení. Minor nechtěl startovat jen proto, aby doprovodil motory odsouzené k nouzovému přistání.

To je přece jasné.

Hnal ovce Saharou

„S kým vás dali do konvoje?“ ptá se vousatý strážce rádia a zavařuje do hrnce rýži.

Ze severu, z vnitřní Sahary, fouká studený vítr a venku je tma.

„Smlouvu s námi podepsal nějaký pan Duvivier! Tady se rozejdeme a pojedeme sami. Chceme se pokusit o rekordní jízdu do Regganu. Startujeme po půlnoci na Bidon 5!“

Dívá se zamyšleně do ohně.

„Snad vás nepotká nic zlého! Kolik povezete vody?“

„Dvacet litrů, musíme odlehčit vůz!“

„Riskujete životy tří lidí. To je tak na den. Kdybyste se ztratili nebo rozbili vůz, vypijete chladič. Jděte se podívat na zadní nádvoří, jsou tam dva kamiony, Francouzi, stěhují se do Súdánu! Před Bidon 5 se jim zahrabal jeden vůz do písku. Druhý jej chtěl vyprostit, hodili lano a rozbili převodovou skříň. Tři dny jsme je hledali a teď tu čekají, až se z toho vzpamatují!“

Jdeme navštívit trosečníky.

Vypravují román.

Budou tu ještě týden.

Přivezli je pomocným kamionem, ale rozbitý vůz visí na pistě. Jeli za ním po druhé, vymontovali skříň a teď se tam pojede po třetí, s mechanikem.

Zaplatí za pomoc právě tolik, jakou cenu má ten vůz.

Naplnili jsme benzin a proslulou vodu z Tessalitu – dvacet litrů.

Duvivier nejede, blíží se půlnoc, hledáme světla na jižní obloze.

„Spravuje!“ vysvětluje telegrafista, „Všude spravuje a všude dojede!“

„Jako loni s těmi berany!“ dodal potom.

„S berany?“

„Koupil v Súdánu čtyři sta ovcí a hnal je z Kidalu pouští do Alžírska. Jen padesát jich pošlo. Byl to mistrovský kousek…“

„To s nimi šel pěšky tisíc kilometrů?“

„Ovce šly pěšky, on jel na velbloudovi. Měl sebou Araba, jedli sušený kozí sýr a skoro nic nepili. Ovce také nepily, ovce nemusí pít. V Alžírsku jsou drahé, vydělal moc peněz!“

Hluk motoru!

Už se zdá, že dojel citroën s legendárním seržantem, ale před chatou zabrzdil vojenský jeep. Tři mládenci z letiště přijeli na noční návštěvu a div nás neumačkali radostí.

Přijdeme zítra na oběd?

Zítra?

Kde budeme zítra!

Krátce po půlnoci slyšíme konečně Duviviera.

Rány jako z kulometu, prská mu motor, výfuková příruba žhaví do červena, černý kouř za vozem.

Chce dvě hodiny spát a ve tři vyrazíme na Tanezruft.

Noční start do Sahary

Jen světýlko v našem voze a v kabině kamionu.

Pan de Bernardi, pan Duvivier, boy a my tři.

Prosíme telegrafistu, aby zaznamenal, že odjíždíme ve tři hodiny, a pak to sdělil ředitelství Společnosti do Colomb-Bécharu.

„Bůh vás doprovázej!“ loučí se.

Ještě chvíli jedeme společně, mezi skalami do široké roviny, okolo nouzového letiště.

Tam jsme chvíli hledali správný směr a Duvivier se zapískoval.

Čekáme mezi kaktusy, jak to skončí.

Citroën řve, sune se pomalu kolem našich oken a do tmy svítí červená příruba výfuku.

Když jsme našli tvrdou pistu, seržant se rozloučil, pan de Bernardi nám přál zdraví na poušti a za prvního šera míjíme rozcestnou tabuli s nápisem:

BIDON 5 – 280 km

Poslední stopa života.

René řídí a vědecky šetří čas.

Střídá trojku a dvojku, klouže jedničkou mezi černými balvany.

Ještě se těžko hledá orientace, koleje kamionů zmizely v kamení, jeď, jak můžeš!

Svítí mrazivé hvězdy, slunce vyjde asi za půldruhé hodiny. Třeseme se zimou, zabaleni do vlněných pokrývek.

Teď se rozhodne náš osud.

„Když se nic nestane, uvidíme v poledne maják z Bidon 5! Kdy vypustíš gumy?“

„Až za hraničním sudem, pod Le Prieurem!“

„Jestli ten sud najdete!“ pochybuje Andula.

„Dej pozor, až se ztratí poslední stromy, začne písek!“

Potom hodina bez hovoru, jen bručí motor a oči hledají orientační body.

Na východě žloutne nebe, po rovinách letí jemný písek, terén se prolomil do příčných údolí a na konci mírného návrší začíná tvrdá, okrová pláň, zalitá prvním sluncem.

Nebezpečná etapa

Hraniční sud jsme nenašli, ale vlevo v poušti svítí červenobílá stříška letecké bóje.

Jedeme správně, teď se někde vynoří smutné a prázdné obrysy bordje Le Prieur.

Vzpomínáme na noc, kdy tam ležela Andula, vysílená, zničená zimnicí a hladem.

„Teď vám ukážu, co je ve mně!“ slibuje, když projíždíme nedaleko rozvalin. „Počkejte, až se zapískujeme!“

„Řekni to ještě jednou a do Regganu s tebou nemluvíme! Nesmíme se zapískovat!“

Před chvilkou jsme vypustili gumy a vystřídali řidiče.

Jede se mi báječně a René žárlivě čeká, kdy se ozve zlověstné syčení pod podlahou.

Vůz přeplaval první závěje, šetřím si plyn do měkkého stoupání, nechci ztratit záběr.

Hluboké koleje obalují gumy, přední nárazník hrne písek a minor se válí z boku na bok jako šalupa na vlnách.

„Dej tam jedničku!“ útočí Renda. „Budeme hrabat!“

„Mlč!“

Jsme v polovině nebezpečného úseku.

„Dej tam jedničku, sedneme si!“

„Mlč!!“

Ztrácím na chvilku jistotu.

Ještě dvacet metrů, odpor písku stoupá.

„Že to nevyjedeš!“

„Zatracený život! Mlč!!!“ a už jsme v tom.

Konec písničky.

Vítězně se usmál, vystupuje z vozu a odvazuje slavnostně lopatu a prkna.

Patnáct minut práce, kus po kuse, konečně pevnější půda.

„Jestli se budete hádat, tak vám uteču!“ hněvá se Anči.

„Kam?“ poznamenal ironicky a sedá si vítězně k volantu.

Proč ne.

Do daleka se leskne žhavý vzduch, rozlitý po tvrdých, rovných pláních.

Různými směry běží staré stopy, rozbíhají se a znovu spojují do společného svazku.

„Jeď doleva! Rychle! Vidíte je?“ ukazuje radostně Anči.

„Co, kde?“

„Naše staré koleje! Tady jsme jeli do Gao! Dívejte se!“

V písečné kůře je zapsána křivka uzoučkých stop, ze severu na jih!

Dlouhým obloukem objíždí vlny a končí za obzorem.

Jako bychom našli sami sebe.

„Víte, že je to legrační, napsat automobilem na Saharu takovouhle čáru?“ směje se Anči.

Potom uvažuje a povídá s povzdechem: „Až na ty papíry kolem… Na ty mám špatné vzpomínky!“

Bylo nám tenkrát zle. Tenkrát!

Čas je tak relativní!

Co bylo cestou dolů tak svízelné, je snadné a blízké.

Moře písku, kde jsme ztráceli nervy, mizí rychle za koly a před polednem se nám zdá, že vidíme na severu tenkou čárku majáku.

Podle měřiče jsme asi dvacet kilometrů od Bidon 5.

Díváme se triedrem, ale vzdušné zrcadlo zakrylo obzor. Nový písek.

12.30, 12.40, 12.45.

Pozorujeme neklidně horizont.

I ve dne byste mohli zmizet ve volné poušti.

Vtom špička tenké tužky nad lesklým jezerem!

Sud číslo pět!

Jezero klesá, řídne, už vidíme hliněné domky, anténu a pět železných stanů.

Ve 13.00, na minutu přesně, tiskneme ruce třem hochům posádky.

Šéf rádia vytrvale opakuje, že o nás ví půl světa.

To není rozhodující uprostřed Tanezruftu.

Má rozkaz, aby odeslal depeši, jakmile projedeme.

Ať pošle depeši!

Sedíme v chládku v nízké jídelně, a zatímco letí vzduchem telegramy, máme poradu nad mapou.

Válečný plán

Do Regganu je 520 kilometrů bez opěrného bodu.

Pod obratníkem začne první písčitá oblast. Po dvou stech kilometrů je odbočka na Ouallen a zbytek bordje Weygand. Pak přijde počátek druhé těžké oblasti a špatné orientace. Písek potom pokračuje až k Regganu.

Jak to rozpočítat, abychom projížděli obě měkká pásma mezi západem a východem slunce? Kdybychom teď startovali z Bidon 5, dojedeme k první sypké zóně v největším odpoledním vedru.

Můžeme ztratit několik hodin hrabáním a dřinou s prkny. Můžeme spálit spojku, rozbít převody, zadřít.

Přitom bychom dojeli za tmy do míst, kudy nejezdí po západu slunce ani nejlepší řidiči Transsaharské.

Na včerejšek jsme nespali, na dnešek dvě hodiny.

Vyspíme se do zásoby, než klesne teplota.

Starý Mohamed nás doprovodil pod letecký maják, před plechové stany.

Má dětinskou radost, že mu přiveze Duvivier kabát.

Ležíme neklidně na železných postelích a hlavou se valí přeludy, severním směrem.

Renda vstal, zavezl vůz do stínu, maže čepy, čistí kontakty a dotahuje kola.

Jen Andula spí jako někde na statku, na tomtéž lůžku, kde ztrácela vědomí jisté noci koncem listopadu.

Navečer přineslo rádio pozvání, abychom prožili Štědrý večer v Adraru.

Štědrý večer na Sahaře – byl by to hezký nadpis povídky.

Ale naše povídka zní jinak.

Posíláme depeši ČTK, že budeme na Silvestra v poledne na hranicích Prahy.

Volné moře písku

Motor vdechuje chladnoucí vzduch, do oken se sype písek, jedeme k severu.

Zesiluje vítr, stmívá se, dny jsou krátké.

Vůz najíždí na břehy závějí, tančí na měkkých vlnách, už se zdá, že zapadne.

Praskne mi mozek, nesmíme zapadnout, už nemáme dost síly ani dechu.

Počítám do padesáti.

Zpívá znova dvojka, potom trojka a rychloměr skočil na šedesát.

V ústech, hořkých po chininu, drtíme písek a prach.

Písek v uších, v nose, v očích, napíná se kůže na rukou a v obličeji.

Pálí svaly, krk, záda a ta věc, co se na ní sedí.

Jsme devadesát kilometrů severně od Bidon 5.

Z písku je divoký veletok, světlomety prohlubují stíny a někde na konci všech pouští světa je ostrov blaženosti, regganský bordj.

Ještě čtyři sta do Regganu

„Dejte mi napít!“ Renda.

„Až zastavíme!“

Velkým obloukem křižujeme rovinu, hledáme starou stopu.

Zajeli jsme bůhvíkam, tohle není správný směr!

„Vrať se po vlastní koleji, bloudíme!“

„To taky udělám a rychle! Dej pozor, ať nesjedu!“

Světla se obrátila k jihu, jedeme pět kilometrů podle měřiče a nový vějíř stop.

„Nic se nestane, když pojedeš přímo k severu, mezi kolejemi! Snad najdeme kusy staré pisty!“

Dvacet minut nejistoty a záchrana z nouze, hřbet předválečné cesty, zavátý moukou.

Blíží se půlnoc a světla promítají nové, měkké moře.

Když to projedeme, zastavíme a počkáme do rozednění.

„Dejte mi pít!“ prosí René.

„Až zastavíme!“

To bylo asi za hodinu, na krátké, pevné rovince.

Betlém

Zima a vichřice.

Vyspíme se ve voze.

Anči se třese.

Balíme ji do pokrývek, dýcháme na ni jako na malé dítě.

„To je Betlém, viďte!“ povídá.

„Jak to?“

„Taky dýchali na Ježíška…“

Ježíšek.

U nás doma, na severu, strojí stromečky.

Ve vanách plavou kapři.

Blízko, blizoučko Štědrý den!

Tiskneme se blízko k sobě, v maličkém voze.

Rozhovor o praseti a vesele do dne

Ještě si chvilku prohřejeme nohy nad ohněm.

Není čím zatopit, Renda láme zbytky bedničky, v které vezeme konzervy.

Rozhlížíme se po studené poušti, nikde bod.

Jen lehké mráčky na východním nebi a v nich růžový opar.

„Kde je asi Duvivier?“

„Spravuje…“

„Správný chlap! Pomohl nám!“

„Díval jsem se mu v Tessalitu pod plachtu, měl tam bednu s živým prasetem! Kvičelo, slyšeli jste to, když jsme ráno vyjížděli?“

„U jeho vozu se těžko pozná, kdy kvičí citroën a kdy prase…“

„Víš, co asi stojí prase v Colomb-Bécharu?“

„Nebo v Praze!“

„Pojďte! Přivezeme do Prahy prase! To by byl dárek z Afriky!“

„Tati, proč je teď na světě takový nedostatek jídla? Úžasný rozvoj techniky, nesmírné převraty, duch vítězí a maso je na lístky!“

„Vznešené myšlenky nesvědčí chovu vepřů!“

„Dojedeme do večera do Regganu?“ zeptala se netrpělivě Anči.

„Takhle ne! Skočte do vozu! Už je dost vidět!“

Jitřním šerem opouštíme noční tábor.

Fata morgána a praktické starosti

Zbytky bordje Weygand míjíme kolem desáté hodiny dopolední.

Dnes je osmnáctého prosince, za čtyři dny musíme pozdravit Alžír.

Z Regganu do Colomb-Bécharu je 730 kilometrů, z Colomb-Bécharu do Alžíru asi 1100.

Máme tedy na čtyři dny 1830 kilometrů – 460 na den.

V Regganu skončí největší nebezpečí.

Cesta na Adrar, Béni-Abbès a Béchar je dobře značena, většinou tvrdá a bez písku.

Z Colomb-Bécharu do Le Kreideru se ještě vytřeseme v kamení a v Saïdě se vrátíme na pořádné silnice.

Posledních pár set kilometrů u moře je hladký asfalt.

Asfalt a písek!

Slunce máme v zádech, jedeme k severu a na severovýchodě stojí nad rovinou hory.

Dost blízké, zřetelné, pod nimi palmové háje.

„Tady nejsou nikde hory, podívej se na mapu!“

„Kdepak hory! Rovná poušť až do Rio de Oro!“

Jedeme blíž, hory se nemění.

Potom rychle zmizely, jako když je rozpustí v teplé vodě.

„Ty kopce se podobaly krajině z okolí Aïn-Seffry!“

„Saharská televize, miráž…“

Fata morgána.

Ještě na to chvíli myslíme a potom zavíráme unavené oči.

Je to velkolepé, je to fantastické, je to nesmírně nudné, kdy to skončí! Desítky kilometrů probíhají jako prázdný film. Stín vozu už běží před námi, potom se promítá vpravo, zvětšuje, podoben obrysu hrbatého tanku.

Našli jsme dva sudy, červený a bílý.

Mezi nimi vstupujeme na tvrdou okrovou tabuli.

Vozík se rozejel sedmdesátkou a po prvé z Tessalitu zaklapla čtyřka.

„Takhle tam budeme do západu slunce!“ těší se kdosi.

„Tak to nezakřikni!“ varuje druhý.

„Měli byste přihustit gumy, nebo někde bouchne plášť!“ připomíná třetí.

Zapomněli jsme doplnit vzduch, jedeme na bačkorách.

Měříme tlak, prohlížíme pláště.

Povrch je obroušen kamením a pískem, ale spolehlivě dojedou.

„Kdybych měl ztratit v Colomb-Bécharu půl dne, ukážeme je plukovníkovi. Nevěřil a to se nevyplácí!“

„Nediv se, měli špatnou zkušenost!“

Hlavou letí praktické starosti.

Bude benzin v Colomb-Bécharu? Dojedeme do Colomb-Bécharu? Máme dost peněz? Jak vyřídíme formality v Alžíru? Dojedeme do Alžíru? Jak rychle se vylodíme v Marseille?

Marseille.

Evropa.

Ošklivé slovo.

Na Boží hod asi pojedeme z Marseille do Prahy. V Německu bude sníh.

Německo.

Bizonie.

Ošklivá řeč.

Došel benzin.

„Dojedeme do Regganu? Máme asi dvacet litrů…“

„Snad, jeď, dokud je světlo!“

Únavná rovina.

Kdy to skončí?

Bludným směrem

Pláň bez hranic, teď zlatohnědá v nízkém slunci, má skončit mezi dvěma sudy, před širokým pásmem regganského písku.

Někdo si to tady zkrátil velkým obloukem doprava, sledujeme směr, ale už to trvá trochu dlouho.

Snad je ta stopa stará měsíc, snad rok, zde se to nepozná.

„Dívej se na měřič, když nenajdeme pět kilometrů sudy nebo jinou kolej, vrátím se zpátky!“

Krčí se za volantem a pot mu lepí vlasy.

Hledejte sudy, jde pravděpodobně o život.

„Tati, cítím to v nose, my bloudíme! Kolik jsme ujeli z místa, kde jsem odbočil?“

„Devatenáct…“

„Tak ještě dva a zpátky!“

Nesmíme skončit ve slepém kuloáru.

Stačily by dva dny. Dva dny vydržíme s vodou a mohli by nás hledat tři dny, týden.

Úzkostlivě sledujeme vlastní koleje a trochu se nám uvolnila srdce, když jedna stopa našla druhou.

„Kam teď? Tady se v tom vyzná opravdu jen Arab!“

„Nevím…“

Krize

„Tati, teď rozhodni sám, ty jsi kapitán! Mám to zkusit přímo? V nádržce je patnáct litrů benzinu.“

„Jeď přímo!“

Andulka spí beznadějnou únavou.

Když dojedeme do Regganu, musíme spát, spát!

Cítím, jak mi sedí srdce v krku, tluče jako dvoutakt.

V dálce se chvěje nepatrné návrší, mizí v jezerech. Potřebujeme zoufale opěrný bod, kolej, sud.

„Mám to otočit?“

„Jeď ještě chvíli…“

Kde jsou myšlenky na sníh v Evropě!

Dívám se neklidně na Anči a Rendu.

* * *

Přeletěl pták, motá se nízko nad zemí.

Stín vozu běží daleko do poušti, terén se rozvlnil.

Nic pod návrším, nic za ním.

„Může se pít voda z chladiče, tati?“ zeptal se tiše René a mechanicky otvírá benzinovou rezervu.

„Mlč! Dívej se na cestu!“

„V chladiči je asi dvanáct litrů! Něco jsme vypili z plechovky…“

Bod!

„Rendo!!! Sud! Vidím sud, jeď doleva a rychle!“

Tečka v pološeru.

Velká tečka.

Dvě tečky, sudy! Červený a bílý.

Zasypaná pista, pista na Reggan!

„Tak nás má pánbůh rád! Vidím rozbitý kamion, co jsme tam stáli s Amu! Jsme kousek od Regganu!“

Dívá se na mne zarudlýma očima, zbytek člověka. Přijíždíme k místům, kde jsme čekali na anglické chevrolety. Teď už nás dovede stará pista až k bordji.

Trochu radosti

Třesou se mi ruce, zapaluju cigaretu, suchý tabák se sype z dutinky.

Ale teď už se nám nemůže nic stát. V Regganu mají telegram z Bidon 5, a když nedojedeme, vyjedou nás hledat. Mají tam pomocný kamion a je to sotva dvacet kilometrů.

Anči se probouzí.

„Kdy mi zapískáte pochod? Kde to jsme?“ ptá se.

Sypou se první hvězdy po nebi, dny jsou nyní velmi krátké.

„Sotva patnáct kilometrů, dvacet minut jízdy!“

„To si můžete zapískat už teď! Reggan! Konec Sahary!“ raduje se a pískáme, až to bolí.

Ještě ne!

Minutu po minutě naskakují číslice na měřiči.

Ještě asi dvanáct kilometrů.

Hledáme Reggan.

Kde svítí regganský bordj? Jistě dali před bránu reflektor.

Hvězdy jdou až nad zem, zelené, modré a žluté.

Teď! To není hvězda!

Díváme se všichni tři na žlutou bludičku.

„Jsme tam!“ řekl najisto Renda a startuje.

Hučí motor, pozorujeme vzdálený signál.

Na okamžik zmizel, pista letí dál a – vtom chytnu zoufale za ruční brzdu.

Stojíme, hlavy na sklech.

„Co blázníš!“ zařvala Andula a René se chvěje zlostí.

„Zabiješ nás, blázne! Co je ti?“

„Podívejte se…“

Tři metry před námi stojí ve tmě kolmá hnědá stěna a pista v ní končí.

Rendu polil studený pot, Andulu taky.

Ještě krok a vletěli jsme naplno do duny nasypané přes cestu.

„Děkuju ti!“ vydechl. „Já to neviděl…“

Řídí skoro nepřetržitě z Tessalitu, od včerejšího rána.

Marný zápas

„Pusť mne k tomu!“ prosím.

„Teď už dojedu, neboj se!“

Sjíždí z pisty do skalnaté strže.

Kamení tluče do podlahy, poskakují světla, teď sedíme spodkem, ještě kus a dost.

Rozhoupali jsme předek.

Nový pokus.

„Musíme do toho rychle!“ říká René.

Tlačíme vůz na rovnou skalní tabuli.

„Víš dobře kudy?“ ptám se ještě.

„Vím!“

Rozjezd, kameny, nárazy do per, duna zmizela ve tmě, ještě chvilku a výkřik!

Vidím novou hnědou stěnu, letíme do ní!

René prudce brzdí.

Zmatek, rány, klid.

Cítím, že mi teče po tváři krev, a ztrácím na chvíli jasné vědomí.

Tma a ticho.

„René! Slyšíš?“

Chytá mne za ruce.

„Co je Andule!“

Otvíráme rychle dveře a vyprošťujeme ji z vozu.

Chvilku se motá, potom si sedla na zem.

Stírám si rozbité čelo.

Pak nám povolily všem třem nervy.

V měsíčním světle vidíme vůz, leží proti skalní stěně.

V dálce svítí světla z Regganu.

Probijte se!

„Co s vozem!“ uvažuje nešťastně Renda.

„Taková dřina a teď jsme to prohráli! Byl bych projel!“

Snad by byl projel. Kdo ví, stalo se.

Zkřivil se přední disk, jedna guma je prázdná, nemůžeme zjistit další škody, je tma.

„Dejte mi cigaretu!“ přerušila ticho Andula. „Řeči nemají cenu! Zdvihneme vůz a podívejte se na spodek! Když to nepojede, dojdu pěšky do Regganu a přivedu pomoc! Za dvě hodiny jsem tam, za hodinu zpátky!“

Začínáme střízlivě myslet.

Hever, jedno kolo, podložit plechovkou, druhé.

René našel svítilnu a prohlíží spodek.

Dole tomu celkem nic není, utrhla se zadní brzdová trubička, ulomil se nosník karoserie, v podlaze je díra.

Chce nastartovat, startér se netočí.

Sbíráme poslední síly a ve slabém měsíčním světle strkáme raněný automobil ze strže, kus po kuse, podkládáme kola, odpočíváme.

Ve tmě, na konci pisty, svítí žluté světlo.

Teď bychom se snad rozjeli, kdyby šel motor.

Spojujeme baterii se startérem na krátko, ale kabel je slabý, válce se sotva pohnuly.

„Vyhoď předek na hever, natočíme motor jedním kolem!“

Co mám síly, roztáčím přední kolo a René dal přímou rychlost.

Druhý pokus.

Škyt – a válečky se rozpovídaly.

„S tímhle vozem není těžké jezdit, bylo by těžké jej rozbít!“ oddychla Anči.

Nerovnou pouští a potom širokou pistou jedeme mlčky do Regganu, na smrt vysíleni.

V 18.35 brzdíme na nádvoří, běží k nám správce stanice, telegrafista a vrchní mechanik Martin André.

39 hodin 35 minut

Prosíme správce, aby zaznamenal čas, kdy jsme dojeli.

Rádio mluví s ředitelstvím Transsaharské společnosti v Colomb-Bécharu a potom s Alžírem.

Kapesní automobil startoval 17. prosince ve 3 hodiny ráno z Tessalitu a dojel do Regganu příštího dne, 18. prosince v 18.35.

Za den, 15 hodin a 35 minut.

Ještě téhož večera o tom slyšíme rozhlasové zprávy z francouzských stanic.

Potlučený automobil to neslyší.

Stojí tiše na nádvoří, malý rváč, který ještě před chvílí bojoval o život za velkou dunou.

Za den, 15 hodin a 35 minut projel vnitřní Saharou, 800 kilometrů bez cest, s dvouválcovým motorem obsahu 615 ccm.

To hlásí zprávy ze světa.

To jsme chtěli.

Přehlížíme válečné škody.

Zkřivený disk, proražená duše, utržená trubička zadních brzd, utržená karoserie, utržený kabel startéru, práce na čtyři hodiny. Vrchní mechanik André si vyčítá, že na nás nečekal s kamionem u duny. Před několika dny do ní vletěla naplno pětituna, rozbili předek a potloukli se.

Renda zavezl vozík do dílny a pracoval až do půlnoci.

Pak zhaslo světlo, mají málo nafty.

Je zima, hřejeme se ještě chvíli v přístěnku u horkého dieselu a pak jsme se natáhli na lůžko, po prvé po třech dnech.

Vstaneme v šest, až se trochu rozední, dokončíme opravy a vyrazíme na Adrar a Béni-Abbès.

Mrazivá televize

V širokém plášti, jako arabský král, jde nádvořím správce stanice.

Už dávno vyšlo slunce, ale nemá sílu, teploměr ukazuje šest stupňů nad nulou.

„Za chvíli přiletí návštěva, pojďte do poušti!“

„Návštěva?“

„Poštovní letadlo přeletí Reggan a snad nám shodí poštu!“

Díváme se na čisté nebe a teď mne napadlo, že se tu něco změnilo.

Na konci nouzového letiště jsou hory a palmové sady, to tu nebylo, když jsme jeli na Gao.

Správce se směje.

„Naše televize! Miráž… To tu máme denně ráno do deseti hodin. Potom se obraz rozptýlí a vidíte jen rovnou poušť!“

Ze severu bručí motory, stroj se zvětšil, těžký letoun krouží nad Regganem, upustil malý padáček a pospíchá nad Bidon 5.

Tak by se tu hezky žilo, týden dva!

Příjemní lidé, příjemný vzduch, nejkrásnější období. Zima v noci, teplo ve dne, koupeme se v tichu a klidu.

Renda je v dílně pod vozem.

Pak rozloučení, zápis a razítko v palubní knize.

Odjezd Reggan 11.00, dne 19. prosince 1947.

Písečný povětroň

11.00 – Reggan.

Vlnitá pista, zbytky písku a zlaté duny na východě.

Za Sali pracuje skupinka dělníků, rovnají vlny svlakem.

Nakopou hlínu, navezou na pistu a několik týdnů se přestanou klepat kamionům čepy.

Za necelé tři hodiny projíždíme Adrarem, doplňujeme benzin a vracíme palmová prkna. Správce pan Doret navrhuje, abychom uzavřeli smlouvu o pomoci v nouzi ještě pro úsek do Colomb-Bécharu.

Teprve tam končí uzavřené území, kde není dovolena jízda jednotlivým vozidlům.

Pak se na to zapomnělo, protože přišel do kanceláře důstojný muž ve žlutém turbanu, místní velkoobchodník.

Má několik nákladních automobilů a dva osobní. Osobní vozy špatně projíždějí pískem, potřebuje ten kapesní automobil, který se právě vrací z Cotonou.

Chce koupit minora.

Nabízí dvě stě tisíc franků, dvě stě padesát.

Francouzské franky, libry, dolary, potřebuje vůz.

Jezdí do Timimounu, do El Goléy, na In Salah a všichni odborníci řekli, že ten „bolide du sable“, „písečný povětroň“, je jedinou konstrukcí pro Jižní teritoria.

Potom se spokojil s adresou továrny a malou nadějí, že nám bude dovoleno dovážet automobily do francouzské Afriky.

Vypili jsme tři skleničky zeleného čaje a přišel ředitel hotelu.

Ještě věří, že s nimi prožijeme Štědrý večer, a děkuje za panenky.

Za panenky z Prahy, pěkně vyšívané, přišly minulý týden leteckou poštou.

Jedna veliteli Adraru, druhá do hotelu.

Velitel prosí, abychom přišli na večeři.

Do Colomb-Bécharu je 590 kilometrů, budeme večeřet za volantem.

Zítra je sobota, dvacátého.

Nemáme benzin do Alžíru a úřady v poledne končí.

Je naprosto nutno, abychom přijeli dopoledne, jinak ztratíme neděli, loď a všecko.

Noční ztráta

Bílé hrobky světců, datlová oáza Sba, tři studně u pisty, zlatohnědé duny, opuštěné letiště v Tilemsi.

Potom vlnité pásmo a perleťové odlesky na solných rovinách.

Nízké hory, brzdy ječí v serpentinách a sto kilometrů před svatým městem Kerzazem plníme benzin.

Už je tma, vánoční, snad je tu někde na nebi hvězda, která dovede tři krále ke Spasiteli.

Zabaleni do pokrývek, jedeme mlčky pustinou.

Teď jsem si vzpomněl.

Na zadních sedadlech vedle plechovek byla palubní kniha, moje stará kniha z roku 1920. Jsou tam zápisy o všech minulých jízdách, z půlky světa. Věnování T. G. Masaryka, doktora Beneše, podpisy z kongresů, teď razítka radiotelegrafistů a stanic Transsaharské společnosti.

Vypadla z vozu, když jsme vytahovali plechovky, vím to, ani se nechci a nemusím dívat.

Někde v poušti leží moje minulost, snad si ji přečte vítr.

René zajel deset kilometrů nazpět, hledáme, svítíme do okolí.

Kniha zmizela, vzala si ji pista.

Nepřítel spánek

Devět hodin, deset, půlnoc, dnes jako včera.

Kamenité strže, zvlněná pista, pustiny, už je to nudné.

Máme dobrý průměr, ale nesmíme ztratit ani minutu.

Tady někde vpravo bude Guerzim, k ránu Béni-Abbès, ale do Colomb-Bécharu máme ještě deset hodin jízdy.

V brzdách je vzduch, ztratili jsme tekutinu, nikde ji tu nekoupíte. Karoserie poskakuje po podvozku a vlny roztřásají „písečný povětroň“. To je hezké slovo, kdo na to přišel? Asi noviny.

Teď proletěl po nebesích pravý povětroň a honem vzpomínám, co jsem si v té chvíli přál. Vidět Prahu, ohřát se a vyspat.

Praha, blíží se!

René spí, hlavu na mém rameni, Andula si klekla vzadu na podlahu a opřela hlavu o plechovku, o tu žlutou, svoji.

Říká, že je ze všech nejměkčí.

Pak mi na chvilku selhaly oči.

Sbírám vůli, chci řídit do svítání a jsou teprve dvě hodiny po půlnoci.

Projíždím stromořadím, zase topoly.

Pozor! Špína na skle.

Druhý útok spánku, teplý klid v hlavě.

Brzdy!!!

Stojím na kraji pisty, předními koly v kamení.

Takhle je člověku omámenému kifem, krásné sny a nebezpečná skutečnost.

Nepřítel je silnější.

Ticho stojícího vozu probudilo Andulu a dohodli jsme se, že nespustíme cestu z očí a budeme bojovat s únavou společně.

Tak jsme projeli dalších sto kilometrů a v prvním úsvitu vidíme odbočku na Béni-Abbès.

Rendou klepe zima, až mu cvakají zuby.

Probouzí se a nejasně zjišťuje zeměpisnou polohu.

Asi byl celou noc v Evropě.

Je to poslední okamžik, kdy ještě udržím oči.

Měníme si místa a v té vteřině spím.

Jedenáct třicet pět…

Na panelu vyskočilo červené světélko, nenabíjí dynamo.

To je to první, co vidím kdesi u Tarhitu, už hluboko na severu, v prvních oázách.

René mění regulátor dynama.

Patnáct minut zdržení, potom díra v duši, měníme kolo.

Je 10.05, kolem oken letí nízké palmy, vyschlé potoky a horké balvany.

Sedmdesát kilometrů do Colomb-Bécharu.

Padesát.

Třicet pět.

Patnáct.

11.00.

Za čtvrt hodiny budeme na nádvoří Transsaharské společnosti.

Ještě ne!

Prásk!

Po druhé, do výfuku.

Svíčky? Ne, je to jiný zvuk, něco v karburaci. Colomb-Béchar v dohledu, potkáváme první chodce, dělníky z uhelných dolů.

11.10.

11.20.

Ucpaná tryska.

Za čtyřicet minut zavřou v Transsaharské a v bance. Musíme proměnit koloniální franky. Proclít vůz, předložit pasy, požádat o příděl benzinu, naplnit plechovky, naložit kufry ve skladišti.

Za čtyřicet minut.

11.25.

11.35.

Vzbouření na tržišti, domorodci, šoféři, úředníci Transsaharské.

Povětroň je tady, kapesní automobil – dojel!

Obecenstvo nepochybuje, že jsme se po cestě zbláznili, protože letíme k řediteli, do banky, na policii, Andula se mnou. René přebaluje kufry.

Nechceme vypít slavnostní aperitiv a honíme úředníky nefrancouzským tempem.

Muž, narozený v Šanghaji, technický šéf severního ředitelství, pochopil jediný, jak nám je.

Vzal svůj vůz a jede na radnici pro benzin.

Smutně se vrací.

Benzin není!

Velitel zásobovací služby odejel mimo město a vrátí se ve čtyři odpoledne. Bez jeho podpisu nevydají bloky a nevydají je také proto, že je sobota odpoledne a nikdo není v kancelářích.

Můžeme si klidně sednout do hotelu, vypít aperitiv a poobědvat jako slušní lidé.

Pan Pelka všude

Dobrý občan Pelka, brzda života.

Celá oáza ví, že jsme tu, jen úřednice na radnici nemůže dát razítko na příděl benzinu.

Velitel se vrátí ve čtyři hodiny.

Snad se vrátí, je sobota.

Jiní jsou přeplněni ochotou.

Neznámý major v hotelu mi nabízí svůj vlastní benzin v Béni-Ounifu, je tam velitelem oblasti.

Do Béni-Ounifu je 120 kilometrů, musíme tankovat zde, v Colomb-Bécharu.

Šéf celnice nás odbavil za pět minut a hodil do vozu desetikilový pytlík se zelenou kávou a s vývozním povolením.

Dárek na Vánoce!

Máme mu napsat, jak jsme dojeli.

Šéf policie přerušil oběd, ověřil naše pasy.

Je tu návštěvou generální ředitel Transsaharské společnosti, blahopřeje nám a potvrzuje, že benzinová krize vrcholí. Vydané lístky mají poloviční platnost.

Na černo se platí 150 franků litr.

Přijel plukovník, velitel dopravní policie, prohlíží pneumatiky a hýří nadšením.

Další aperitivy.

Ve dvě odpoledne jsme zjistili, kde bydlí velitel zásobovací služby.

Je doma, nevrátí se ve čtyři hodiny, nebyl mimo město, má společnost a pije koňak.

Úřednice se třese zlostí, když se mnou přišel do kanceláře.

Ve tři máme příděl benzinu.

Ve čtyři hodiny otevřeli skladiště.

René se dívá na vůz, kola sedí v blatnících.

Máme 150 litrů, musíme naložit 150 kilogramů.

„To neuvezeme, s tím nejedu!“ prohlašuje. „Vezmi si šedesát, do Aïn-Seffry to stačí.“

„Rendo, nebude tam benzin, slyšíš to ze všech stran! Naložíme všecko!“

„Tak si jeď sám, já nestrhám vůz! Když nebude benzin v Aïn-Seffře, bude v Méchérii!“

„Jak myslíš!“

Odjíždíme.

Ježíšek a cirkus

Je pět hodin odpoledne a podle horkých kolejí železnice poskakujeme do Béni-Ounifu.

„Na něco jste zapomněli před Colomb-Bécharem!“ spustila Anči.

„Na co?“

„Na slavnostní pochod.“

„Mně stačil ten pochod po úřadech! Počkej, ten blázinec v Alžíru!“

„Kdy tam budeme?“

„Pozítří večer! Ale možná, že tam nebudeme…“

„Proč?“

„Chtěl jsem vzít všechen benzin. Na tohle ujedeme pět set kilometrů a podívejte se na cestu! Nejhorší v jižním Alžírsku, stoupáme do Atlasu. Za Aïn-Seffrou bude v horách sníh!“

„Sníh?“

„Pravděpodobně. Říkali mi to v Colomb-Bécharu. V Evropě je letos těžká zima, závěje!“

„My bychom si měli zapískat ten slavnostní pochod až v Praze!“ vzdychla zoufale. „Jeď!“

Sto dvacet kilometrů do Béni-Ounifu trvalo tři a půl hodiny.

V hotýlku se svítí, je tu slavnostní nálada.

Patron ve svátečních šatech, vymydlení důstojníci, načesané ženy, prostřeno ve velké jídelně.

„Máte tu dnes večer hostinu?“ ptám se.

„Jak bych vám to řekl,“ vysvětluje patron, „velká událost! Do oázy přijel cirkus! Musíte omluvit, postará se o vás číšník, jdeme na večerní představení!“

Na náměstí hoří v malém stanu acetylenové lampy, cirkus třetího řádu potěší lidi za marockým Atlasem.

Ještě se chvíli bavíme s patronem, ukazuje nám noviny se zprávami o naší jízdě. Jeho žena, vzrušená a slavnostní, pobíhá po hotelu a pozoruje netrpělivě hodiny. Důstojníci dopíjejí aperitivy.

„Ještě jste mi neřekl, proč je připravena hostina?“ ptám se po druhé.

„Ale – když už tady máme ten cirkus, tak jsme si řekli, že si při tom oslavíme taky Ježíška!“

* * *

Vrátili se před půlnocí a ve čtyři ráno, když jsme odjížděli, seděli ještě u sklenic a lahví.

Křičely ženy, hrčel gramofon.

Ježíšek byl v Béni-Ounifu.

Aïn-Seffra bez benzinu!

Tahle pista je opravdu nejhorší v jižním Alžírsku.

Plížíme se dvojkou na Djenien-bou-Rezg, potom obtížně na Aïn-Seffru.

Ve voze je takový hluk, že se neslyšíme.

Pneumatiky dosedají do blatníků, přelézáme kamenité strže, minor se škrabe jako brouk ložem říčních koryt.

V údolí putuje karavana kočovníků, asi třicet velbloudů.

Musíme čekat, až projdou skalní soutěskou. Lidé z Atlasu putují za sluncem, do jižních pouští.

První zasněžené velehory, bílá temena září v dálce pod čistým nebem.

Pomalu, ale vytrvale stoupáme, průměr zoufale klesá.

Konečně Aïn-Seffra!

Mezi písečnými závějemi kouří vlak a v městečku je nedělní klid.

Benzin?

Není benzin, nikde, snad v Méchérii!

Nepříjemný člověk

Stoupáme do širokého průsmyku.

Jsme vysoko nad mořem, na zemi je sněhový poprašek, skoro mrzne. Slunce přikryly mraky, obalují boky prázdných skal.

„Změř benzin v nádržce!“ žádám.

Podíval se provinile, ví, co nám hrozí.

Sotva dojedeme do Méchérie a to je naše poslední naděje.

„Nemusím to měřit, pět litrů…“

Potom tři, dva a poslední zbytek.

Ve čtverci hradeb sedí zaprášené městečko, projíždíme do bran a v hlavní ulici je benzinové čerpadlo s nápisem Shell. Ale arabský obchodník vrtí hlavou. Už tři neděle nemá benzin.

Kde by se tu sehnal?

Pokrčil rameny a přišly další postavy v turbanech.

Porada končí žalostně.

Snad na náměstí, u francouzského obchodníka, když bude doma! Je neděle.

Brzdíme před obchodem.

Klepu na okno, vyhlédla nevlídná tvář.

Změřil si nás, špinavé, promaštěné olejem, prach na strhaných tvářích.

„Máte benzin?“

„Dejte mi pokoj!“ zavřel okno.

Seběhli se lidé, černí a hnědí.

Co teď?

Tluču energicky na okno.

„Jednejte se mnou slušně! Chci s vámi mluvit, pojďte ven!“

Vyšel, tlustý, asi padesátiletý.

„Tento vůz jede pod ochranou francouzských úřadů, pane! Smím se vám představit?“

„To nemusíte, mne to nezajímá!“

„Dám vám jakoukoliv cenu za deset litrů benzinu!“

Vyšla jeho žena a chce mi pravděpodobně vynadat.

Někdo z ulice se zastal cizinců prudkým proudem arabštiny.

„Já mám benzin jen pro svůj vůz!“ křičí kupec.

Ze zástupu vyšel francouzský důstojník a probouzí se zdvořilost těchto zemí.

Obchodníkova žena jde do domu a nese klíč od benzinové pumpy.

„Máte bloky?“ uklidnila se.

„Mám!“

„Dám vám deset litrů!“

„Děkuji! Máte olej?“

„Nemáme!“

Prosím Rendu, aby mi připravil plechovku.

„Když nemají olej, tak nechci benzin!“ bručí zatvrzele, má tvrdou hlavu.

Sabotáž z únavy, to se stává na cestách.

Je to nakažlivá choroba, také Andula se přidala.

„Neber ten benzin! Slyšíš!“

Neslyším a plním plechovku.

„Řekněte manželovi, ať mi prodá litr oleje ze svého vozu, jedu do Alžíru, je to sportovní rekord!“

Všimla si našich zavazadel a kamer, snad přece nejsme špinaví tuláci.

„Olej je velmi drahý, pane!“

„Dám, co chcete! Přidejte mi ještě deset litrů, dám vám tisíc franků!“

Přidala a nese olej.

Renda pozoruje vývoj událostí a začíná mi věřit.

„Já to smíchám, nemaž se s tím!“

Potom si sedá mlčky do vozu.

Největší překvapení chystá principál na konec, račte vstoupit!

Kupecký krám a místní blahobyt.

Šunka, hroudy másla, sýry, čokoláda, pomeranče, láhve mascarského vína.

Jen chléb není, pomohl mi pekař z vedlejšího domu.

Před branami Méchérie brzdím a zvu společnost na večeři.

Půl kila šunky, půl kila sýra, chléb, máslo, pomeranče, vypili dva litry červeného vína. Smějí se jako na svatbě.

Nervy měly hlad.

* * *

Liduprázdná krajina se brzy ponoří do tmy, teď zastavíme až pod leteckým majákem v oáze Le Kreider, u ženy, která má syna v Indočíně.

Do konce sil

Sledujeme svědomitě pistu, ještě plnou děr.

Dobře se mi jede, ale myšlenky jsou v Praze.

„Kdy budeme na asfaltu, Franku?“

„Ještě dnes před půlnocí, za Mascarou! V Mascaře si musíme trochu odpočinout, jedeme poslední kolo!“

„Jak je daleko do Alžíru?“

„Zítra večer jsme tam a vyspíš se v hotelu Aletti!“

„Spát!“ vzdychla.

„V Le Kreideru na pět minut zastavíme u té paní, co jsme tam spali, pamatuješ?“

Ale pak přišlo nové rozčarování ze všech nadějí.

Hledám si cestu mezi rigoly, objíždím díry, na vteřinu nechci ztratit jistotu a klid.

Okraj pisty, rovina a najednou prudký úder na pravém zadním kole.

Vozík se zvrátil napříč a s napětím všech sil brzdím v kamení.

Dost!

Nějak to řeklo, že je konec – konec, nadobro.

Zbytek sil povolil a nechci vědět, co se stalo.

Snad uletělo zadní kolo, ať uletělo – dost!

Dost!

Nikdo nepromluvil.

Teď René vystupuje a pak mne tiše prosí, abych mu posvítil pod vůz. Pravá zadní guma sedí v blatníku, kolo je mimo rovinu, vzepřelo se.

Ze vzdoru je zlost, šílený vztek.

Cigareta.

„Nářadí! Dej mi koňak, Anči!“

Koňak.

„Co tomu je?“ ptám se bez naděje.

„To ještě nevím, zdvihneme zadek, podejte mi plechovky!“ prosí klidně.

„René, táta za nic nemůže!“ vyletěla Anči. „Jel jako ostříž, ale nic nebylo vidět, podívej se! Díra jako hrom!“

Letí mi hlavou zítřek, loď čeká.

První dílna je v Saïdě, kde je Saïda? Tady můžeme viset dva dny, než někdo pojede.

„Vyskočilo péro z polokoulí!“ zjistil. „Důkladně! Vrchní polokoule je na spodní! Musím to rozebrat, rozdělejte oheň, ať se zahřejeme!“

„Spravíš to?“

„Spravím, neboj se!“

„Kdy?“

„Za dvacet minut! Podejte mi hever a světlo!“

Andula zapálila oheň ze suché alfy.

Renda si stírá krev z otlučených kloubů, pracuje a nevidí kde.

Je půl deváté, sotva dojedeme do půlnoci do Mascary.

Teď si hřeje ruce na horkém popeli, Anči přiložila trávu, aby lépe viděl.

„To byla poslední zkouška! Uvidíte, chlapci! Musíme vydržet!“ povzbuzuje.

Nevím, jakým zázrakem je zase kolo na svém místě.

Mechanicky sedám do vozu a několik minut po deváté hodině projíždíme kolem spících kasáren cizinecké legie a svítíme si na opuštěný dům pod leteckým majákem.

Stará paní nás přivítala jako vlastní matka.

Ví o všem, všichni o nás mluví, tolik vzpomínala, jak to skončí.

Přinesla cigarety.

Minerální vodu nemá, není benzin, nejezdí kamiony, všude je nouze o zboží.

Kdo to srovná, kdo lidem vrátí rozum! Syn psal z Indočíny, ještě žije. U pultu hrají kostky dva desátníci z legie.

Do dveří voní mrazivá noc a pod majákem tluče naftový motor.

Svět, kde se spí na posteli

21.05 – Le Kreider.

Potom široká silnice.

22.30 – Saïda.

Hudba v restaurantech, veselé ulice, benzin. Vyběhli lidé z hostince, chtějí vidět kapesní vůz. Musíme se napít.

Hodinu před půlnocí padla na silnici mlha.

Mrznou mi ruce na volantu, zuby cvakají zimou.

Pak jasné nebe a v dálce na kopci tisíce světel.

Betlém!

Asfaltová silnice mezi vinicemi.

Mascara – 24.15.

Ochotný chodec ukazuje, kde je hotel.

Dva strážníci radí, abychom si zavřeli vůz, tady se krade. Jak to krásně zní, tady se krade… Je v tom kus domova! Jsme určitě na severu, nazpět v civilizaci.

U hotelu je restaurace a dancing.

Vojáci tančí boogie-woogie – holkám lítají sukně.

Pak nás pozvali do kuchyně, přinesli mýdlo, horkou vodu, ve dveřích stojí muži a děvčata.

„Bravo! Pojďte se napít!“ slyšíme.

Uvařili nám horké kakao, máme hlad, žízeň?

Nic nemáme – spát!

Renda odvezl vůz do garáže a v jednu hodinu usínáme ve studeném pokoji.

Finále

Čtyři hodiny odpočinku, ráno a silnice.

Rélizane – Orleánsville – Affreville – hory nad Blidou a konec Afriky.

Program na dnešek, dvaadvacátého prosince.

V Praze strojí dětem stromečky a ve vanách mají kapry.

Nádherný kraj posiluje oči zvyklé na černošské vesnice a prázdnou poušť.

Nekonečné vinice, potom tuny pomerančů u silnic.

Je doba sklizně.

Lidé u sadů ovšem říkají, že ty pomeranče shnijí. Není vývoz. My máme automobily, motocykly, pneumatiky, sklo, textil a naše děti potřebují pomeranče.

Divný svět, divná láska!

Pomeranče, datle, fíky pod vánoční stromky.

Je divný rok 1947 – Ježíšek nenaděluje.

Tuny pomerančů kolem cesty, už asi dvě hodiny.

Řekli jsme si, že pojedeme pomalu, musíme si zvykat na asfalt. Jen chvilku osmdesát, potom sedmdesát, šedesát a městečko s poštovním úřadem. Kde zabrzdíme, houfy lidí. Kapesní automobil se vrací ze Sahary.

Telegrafujeme do Alžíru, přijedeme v šest večer. Pomeranče.

Vozy.

Traktory.

Fíky.

„Víš, co by dnes nesli tři králové do Betléma, kdyby se narodil Ježíšek?“

„Zlato, kadidlo a myrhu…“

„Uran, propagandu a penicilin…“

V poledne další město.

Houfy lidí, brzdíme u denního baru.

Chci koupit něco k jídlu, máme hlad.

V místnosti je na velkém zrcadle nápis, mýdlem na skle:

Velký přespolní běh „Le Journalu“!
Vítězí Čechoslovák Zátopek!

Copak se to stalo?

Včera, v neděli, běžel v Alžíru Emil Zátopek.

Spolehlivě, jako všude.

Protože se tady uzavírají sázky, napsal patron mýdlem na sklo vítěze. Kupujeme noviny, palcové titulky, fotografie, nadšené zprávy.

Úžasný Zátopek!

Z pošty mu posíláme na konzulát blahopřání.

Do cílové pásky

Dvě hodiny odpoledne, motor hučí a děrami v podlaze jde do vozu modrý plyn.

Štípe do očí, dusí.

Kolem půl třetí vjíždíme do serpentin nad Milianou, je to největší stoupání v severním Alžírsku.

Krajina jako v zemi zázraků!

Hory, nádherná údolí, záplaty vinic, desítky zatáček, vlevo doly, potom vinné sklepy a na jihu panorama džebelu Amour a horského pásma Ouled-Naïl.

„Nepřetoč to! Podívej se nahoru, vidíš ty vlásenky? Musíme stoupat ještě půl hodiny!“

Otvíráme všechna okna, modrý plyn otravuje dech.

Za příští zatáčkou stojí kamion, vaří. Řidič nabírá v horské studánce čerstvou vodu.

Ještě deset kilometrů, desítky zatáček, dvojka, jednička, jednička, dvojka a vrchol pasu.

Díváme se opatrně do údolí, na tenkou stuhu.

Teď budeme sjíždět.

Brzdy špatně táhnou.

René sotva drží vůz.

Už se stmívá, je konec prosince.

Ještě zatáčky, brzdíme motorem, ztrácíme čas a klid.

„Kolik je to kilometrů do Alžíru?“

„Sedmdesát pět…“

Rovina a široká silnice do Blidy, rodiště proroků, básníků a bláznů.

Hřebík v pneumatice.

Pouliční světla v Boufariku, 17.15, čtvrt na šest.

Modrý plyn

„Čtyřicet devět!“

„Čtyřicet pět…“

„Čtyřicet dva! Jeď pomalu…“

Kouř ve voze, Andula si dala na ústa mokrý kapesník.

Plyn pálí do plic, slzí oči.

Třicet kilometrů do Alžíru, půl hodiny jízdy!

„Dej mi to, dojedu! Nesmíme se nabourat! Rychle!“ žádám.

Zastavil a minutu si čistíme plíce na zdravém vzduchu.

Z výfuku zbyl asi nepatrný fragment, spálené plyny se ženou z podlahy a točí se za opěradlem zadních sedadel.

Prosí, aby směl řídit až do přístavu, do cíle.

„Franku, nadřel se, má na to právo!“ radí spravedlivě Anči.

„Tak pomalu a pozor v serpentinách nad Alžírem!“

Cigarety.

Město nad mořem

Dvanáct kilometrů.

Dole majáky, světla, lodi, tisíce světel, jasné ulice.

Pirátský Alžír! Nevím, proč mne to napadlo.

Je pod námi, jako na dlani.

Plyn pálí do očí.

Dusíme se.

René se tiskne k mé levé ruce, Anči dala hlavu mezi nás.

„Alžír, kluci! Kdo je kapitán?“ říká a kašle.

Ale ten pravý, Veliký kapitán, ještě chtěl, aby se spálila jedna svíčka.

Dvě minuty práce.

Autobusy, řady vozů, teď pozor!

Poslední kilometry.

Cíl

Rue Michelet.

Proudy lidí, světla, neon, vánoční výklady, tramvaje, vozy.

Strážník, křižovatka, bulvár Bugeaud, arkády – stop!

Křižovatka, volno, jeď!

Sto metrů.

Hotel Aletti.

Slavnostní pochod.

Jsme tam.

Generální konzul nás líbá na tváře.

Je osmnáct hodin patnáct minut.

Květiny.

Novináři.

Telegramy.

Hala hotelu.

Zrcadlo.

Tři postavy ze Sahary, červené oči, vyhublí, spálení sluncem, prach ve vlasech, promaštěné pláště.

Proti nám jdou na večeři dámy v dlouhých toaletách.

Každého něco bolí

V devět ráno sjíždíme výtahem.

O poschodí níž přistoupil Emil Zátopek.

„Vy jste to krásně jeli! Jak je vám?“

„Dobře! A jak je vám? Vy jste to krásně běžel!“

„Bolí mne nohy…“

„Nohy… To je pravda! Nás nohy nebolí!“

„A co?“

„To na čem se sedí!“

Přízemí.

„V poledne přijedou z Evropy Bohemians, pojďte s nimi na oběd!“

„Dobře… Oběd!“

V hale je zpráva, že budeme přijati v deset dopoledne generálním guvernérem Alžírska.

To je velká čest, je hlavou státu a francouzským velvyslancem. Zvědavé pohledy, reportéři, v ranních novinách fotografie a zprávy.

Dojeli z Cotonou do Alžíru v nejmenším automobilu za 11 dní 6 hodin, 15 minut, denním průměrem 426 kilometrů.

Pan konzul Machata vypravuje, co užili strachu, a děkuje za pravidelné telegramy.

Studenti.

Jeden z nich, pan Bendamardji Mustapha, posílá do Prahy dvěma dívkám datle, byl na Festivalu mládeže.

Dovezeme datle.

Přátelský rozhovor přerušily starosti.

Lodní lístky.

Policie, povolení odjezdu.

Celnice.

Formality vozu.

V deset audience, ve tři odpoledne schůzka s tiskem v hotelu. Zítra, na Štědrý večer v poledne, zahouká loď a vrátí nás, kam patříme.

Na druhý břeh.

Ale teď si pan konzul Machata na něco vzpomněl.

Zve mne k telefonu a vytáčí číslo.

Kancelář velitele Jižních oblastí.

„Mám pro vás radostnou zprávu, veliteli!“ praví. „Blázni dojeli!“

Pan generální guvernér

Jeho Excelence Monsieur Yves Chataigneau je předurčen pro zodpovědnou úlohu francouzského velvyslance v Moskvě.

Brzy opustí Alžírsko.

Přítel naší země, zná dobře Prahu a mluví dobře srbsky.

Původem vědec, geopolitik.

Blahopřeje nám a říká, že jsme do dějin Jižních oblastí zapsali nový list. Po francouzském úsilí o dobytí Sahary jede z Alžírska do Súdánu dvouválcový vůz, kapesní automobil, hračka.

Potom hovoříme o vzájemných stycích, v přítomnosti našeho generálního konzula.

Zveme na slet a doporučujeme návštěvu alžírských gymnastů.

Na ulicích, cestou k přístavu, mávají lidé na maličký automobil, všechno se směje, bulváry, křižovatky, palmy na pobřeží, modré moře a vánoční slunce.

Přísný muž a válka s minutami

Někdo tomu říká cestovní horečka.

Ještě před polednem jsme proměnili peníze, navštívili přístavní policii, zaplatili lodní lístky, odeslali telegramy a poděkovali v A. F. P. za tiskovou spolupráci.

Rozesílali naše depeše do celého světa.

Přijela loď, přivezla z Francie mužstvo Bohemians na vánoční turnaj.

Společný oběd.

Sotva otevřely úřady, vezeme vůz do přístavu.

Stojíme v dlouhé řadě, před úřední váhou, minuty utíkají.

Doprovází nás pan konzul.

Konečně najíždíme a vážný vystrčil z okýnka hlavu. Podíval se na vůz a povídá vztekle: „Co to máte nahoře na nosiči zavazadel?“

„Prázdné plechovky na benzin!“

„To tam nesmí být! Otevřte kufr!“

Vyšel a dívá se do kufru.

Jsou tam spací pytle, kola, nářadí, zbytky jídla, olej, bednička s náhradními díly.

„Ten vůz nepřijmu, další! Jděte s tím z cesty!“

Za hodinu máme tiskovou schůzku.

„Pane,“ vysvětluje pan konzul, „to je vůz, který končí sportovní rekord, přece ty věci neponesou v ruce! Spěcháme!“

„Já taky! Další!“

„Žádám vás, abyste zvážil ten vůz! Jeho majitel byl dnes dopoledne přijat generálním guvernérem! Jsem členem diplomatického sboru…“

„To mne nezajímá! Já jsem šéfem téhle váhy a koukejte, ať jste pryč, nebo zavolám policii!“

Pan konzul ztrácí trpělivost.

Legitimuje se a žádá, aby zavolal policii.

Řidiči za námi se bouří, chtějí nás odstrkat násilím z váhy.

Lodi nečekají.

Přišel policista.

Vážný zaklel a odměřil naši tonáž.

Dívám se na lístek.

„Je tam víc o tři sta kilo! Ukažte mi váhu!“ žádám.

Houkačky za námi divoce řvou.

Odepsal tři sta kilo a jedeme k dokům.

Deklarace vozu, do pokladny, pojištění, do celnice, karnet!

Tam další zmatek, nakládají pomeranče.

Potřebuji svolení ředitele celního úřadu, abych směl nalodit plechovky a obsah kufru.

Byl slušný, zeptal se, jak se nám jelo na Sahaře.

Ve čtvrt na čtyři odjíždíme taxametrem do hotelu, čeká tam patnáct zástupců tisku, agentur a rádia.

V pět hodin pořádá vydavatelstvo listu Alger Républicain recepci.

V šest máme navštívit A. F. P.

V sedm další redakci.

V osm platíme panu Montymu, otci kamery, třicet tisíc franků za půjčení přístroje, který nepracoval.

Přinesl pro jistotu rozpočet, kolik zaplatí za opravu.

Ještě osm tisíc pět set!

Nemůžeme se bránit, pan Monty má ženu a děti.

V devět večeře.

V mlhavém bezvědomí balíme kufry a pak sedíme všichni tři na posteli.

„Chlapci! Kde je Niamey!“ vzdychla Andula.

„Gao…“

„Bidon 5!“

„Nebylo to hezčí na pistě?“

Vzdychli jsme všichni tři a šli spat.

Štědrý večer na moři

Reportéři přišli na palubu.

Chvíli předtím jsme prošli zdravotní prohlídkou.

Zuřivé dívky s červeným křížem nám nastříkaly na šaty a pod košile prášek proti hmyzu.

Druhým schodištěm se plíží transport židovských vystěhovalců do Palestiny. Honí je jako štvanou zvěř, nachýlené, bědné, muže, ženy, děti, špinavé, hladové, roztrhané.

Měl bys radost, Vůdče!

Loď Ville ďOran, stařenka s válečným křížem, houká po třetí. Na nábřeží zbyli přátelé a za nimi se ztrácí Afrika.

* * *

Sedíme v malé kabině, sami na moři, srdcem v Evropě a myšlenkami u černých lidí nad rovníkem.

„Moje máma je teď v kuchyni, smaží kapra a myslí na nás!“ rozpovídala se Andulka.

Je neklidné moře, voda stříká do kulatého okénka.

René se hrabe tajemně v kufru a potom rozbalil zelenou láhev.

„Mátová! Pamatujete? V Gao, v Niamey!“

„Pojďte, připijeme všem lidem, kteří si dnes večer na nás vzpomenou!“

Zvenčí slyšíme hudbu, v hale se tančí, na stolech je víno a sekt.

Francouzský Ježíšek je veselejší než náš, mají lehčí poměr k životu.

Sedíme na lůžku, mlčíme a cítíme, jak jsme si blízko.

Bude půlnoc a do kostelních vrat na českém venkově půjdou lidé zpívat koledy, staré písně o lásce a míru.

Evropan se vrací…

U výjezdu z přístavu žádají dva celníci, abychom otevřeli kufr vozu. Vysvětlujeme, že ten maličký automobil udělal kus práce.

Srdečně je to nezajímá, dívají se na nás jako na vystěhovalce.

V kufru jsou zbytky velkého dobrodružství.

„Všechno ven!“ rozkaz.

„Promiňte, ale je tam vidět, nemohu se zmazat olejem, mám čisté šaty!“ prosím.

„Všechno ven!“

Přehodil užmoulanou cigaretu z jednoho koutku do druhého.

Dvě náhradní kola, souprava dílů, řetězy do sněhu, hever, sekera, spací pytle, konzervy, pytlík rýže, tvrdý chléb, plechovka s olejem, mazací kompresor, stopy života na pistě.

Prohrabává to špičkou boty a lituji, že mu nesmím dát do brady. Nejsme v rytířské době jeho galantních předků.

„Pane, upozorňuji vás, že se vracím z Afriky jako zahraniční novinář, mohu se legitimovat!“

Podíval se na mne a řekl blahosklonně: „Tak si to sbalte; a co je nahoře pod tou plachtou?“

„Benzinové plechovky!“

„Jak to, že vám je nechali na voze?“

„Našel jsem tam slušnějšího celníka, než jste vy! Měl smysl pro sport!“ To už se objevil úředník lodní společnosti a s velikou omluvou nás vysvobodil.

„Za chvíli budou pány světa celníci!“ povídá. „Zmizela dobrá vůle! Špatné časy, pane! Špatná Evropa!“

Minor se rozbíhá tou špatnou zemí k Lyonu.

Kdesi u silnice kupujeme benzin, dvacet litrů.

Tři tisíce franků, nemáme lístky.

Vlhká, široká silnice, večeře v malém hostinci před Lyonem.

Zbytečné kilometry, bez palem, písku a vidin.

Už nic velkého se nemůže stát.

Široká silnice, snídaně v hostinci za Lyonem.

Dvacet litrů benzinu, tři tisíce franků.

Strasbourg.

Benzin zdarma

Zítra skončí svátky, dostaneme na radnici příděl. Dali nám sto litrů.

Potřebujeme šedesát, na šest set kilometrů.

Muž v garáži vidí zbylé lístky.

„Jedete z Francie? Dejte mi je!“ prosí.

Proč ne, co s nimi?

Chci platit 1440 franků.

Předešel mne, dává mi 4560 franků.

Sto padesát franků za litr.

Máme na oběd.

Emigrant

Příjemní celníci, potom francouzská okupační zóna.

Hustě prší a na hranicích řekli, že je na horách sníh a dole voda. Půl Německa plave v povodních.

Mezi domky přísné vesnice prohlížíme karburaci.

Motor prská, v benzinu je voda.

Sníh s deštěm, zima, nesnesitelná zima.

Vypouštíme nádržku pod střechou benzinové pumpy.

Přišel občan se dvěma dětmi, mluví česky.

„Vy jste od nás?“

„Ano. Ze Sudet, emigrant! Jak je v Praze?“

„Nevíme, jedeme z Afriky. Jak je tady u vás?“

„Špatně, jako všude! Já bych se k vám směl vrátit!“

„Jak to?“

„Byl jsem dva roky v koncentráku. Ale než jsem se vrátil, utekla žena s dětmi k rodičům, sem, do Německa. Nemáme tam domov, v Sudetech…“

„A tady máte domov?“

Mávl rukou.

Čistý benzin.

Zabral motor, už tolik neprší.

Na dálnici do Stuttgartu leží mlha a pozdě v noci projíždíme rozbitými ulicemi města.

V jedné hospodě nám dali vařenou mrkev bez lístků. Všecko spí, jen vojenský jeep projel, dvě slečny a jeden Američan.

Déšť mrzne na hladkém asfaltu.

Ani se nestaráme, kde jsme, jen číslo silnice vede vůz k východu.

Domů.

Zastavíme až v Rozvadově, před červenobílou závorou.

Spěchejte, voda stoupá!

K ránu rozbitý Norimberk.

Mechanicky předjíždíme americké kamiony a za městem se ptáme policisty na stav silnic.

Řeky vystupují ze břehů.

Wernberg je pod vodou, silniční spojení přerušeno.

Už nejsme podobni lidem, jen vůz táhne jako dobrý kůň.

Záplava na silnici, špinavé louže, potom domky a ploty uprostřed jezer.

Bude poledne, proudy vody letí z kalných nebes.

Dál, domů!

Teď vidíme malou obec s kostelem, cesta se prohýbá pod vodní proud.

Na kraji stojí hloučky lidí, mávají rukama, stůjte!

Čerta! Už je to jedno!

Jedu do vody.

Peřeje nad předními blatníky, trojka, dvojka, minor plave, sotva drží směr.

Proud se opřel o dveře, voda teče na nohy, metr, pět metrů, ještě kus, přední kola konečně zabrala. Noříme se ven!

Motor stojí.

Voda v přerušovači, v karburaci, na svíčkách.

Andula hledá suché ponožky.

„Ještě že máme ty díry v podlaze!“ říká. „Vyteče to!“

Renda vysušil motor a dýchá si na zkřehlé prsty.

Mokrá pole, bláto, déšť, další hodina.

„Kolik, tati?“ ptá se najednou, tiše, tajemně.

„Ještě tři…“

Už se objevila stará německá celnice, pak poslední kilometr.

„Kluci!“ nedořekla Anči, zlomil se jí hlas.

Plechový stan americké hlídky a za ním červenobílá závora.

Třeští nám hlavy, do očí se derou slzy.

„Tak, chlapci! Slavnostní pochod!“ vzpamatovala se.

Zlý seržant

V americkém stanu stojí u pultu dva němečtí finančníci.

S jedním se známe, byl tu, když jsme jeli do Paříže.

U kamen hrají tři Američané karty.

Němec jim podává cestovní pasy.

Velitel, seržant, sedí zády ke dveřím.

Přebil barvu, spodek, eso navrch.

Máme štěstí, dohráli.

Seržant se dívá do pasů a pak je sklapl.

„Říká, že vás nepustí,“ vysvětluje finančník, „potřebujete vízum do Československa a máte prošlé permity!“

Ozval se René americkou angličtinou.

Trochu je to probudilo, jeden vstal, ale velitel sedí dál, zády k nám.

Rozdává karty.

„Vracíme se z dlouhé cesty, permity nám prošly o den, kde jsme je měli prodloužit? Víza do Československa přece nepotřebujeme, máme československé pasy!“

„Well… Ale seržant vás nepustí! Jeďte do Frankfurtu na vaši vojenskou misi! Nám tady do toho nic není!“

„Do Frankfurtu? Neprojedeme vodou, mějte rozum!“ prosí Renda, ale zbytečně a marně.

Hrají karty, jako bychom tu nebyli.

V té chvíli klesly naše naděje nízko k zemi, studené hraniční zemi.

I německý finančník má srdce a cit.

Dal můj pas do kapsy a dovedl mne za závoru, k našim.

Naši!

„Volejte Prahu, čekají vás!“ hlásí mi radostně.

„Američané nás nechtějí vpustit! Dejte mi Autoklub, bleskový hovor!“ prosím.

Ohlásil se ředitel Ústředního sportovního výboru Antonín Juliš.

„Stojíme před hranicí, ale nesmíme domů!“

„Jedu ihned k americkému velvyslanci a na vojenskou misi. Vraťte se na nejbližší military governement! Pozdravuj ženu a syna! Čekáme v poledne na hranici Prahy!“

Vynikající colonel

Sotva nás napadlo na Guinejském zálivu, že se zbytkem sil dojedeme k hranicím a budeme se smutně vracet – na západ, do Německa!

V městečku americká vlajka a military governement.

Německá dívka úzkostlivě vyšetřuje, proč chceme mluvit s panem plukovníkem.

Hovoříme anglicky?

Spolehlivě.

Rozložitý, mladý chlapík, tiskne nám ruce a poslouchá historii.

„Z rovníku napříč Západní Saharou?“ ptá se nedůvěřivě. „Jaký to máte vůz?“

„Dvouválcový, 615 ccm… Stojí pod okny, podívejte se!“

Vstal, dívá se, déšť tluče do oken.

Rozesmál se jako malé dítě.

„Dvouválcový vůz! Vy jste Češi?“

„Ano, zde jsou naše pasy!“

„Madame, vy jste jela dvakrát napříč Saharou?“

„Ano…“

„A to se domníváte, že vám americké úřady zkazí takový úspěch? Škoda, že si s vámi lépe nerozumíme!“

Škoda!

Do čtyř sklenic nalil whisky.

„A naše permity?“ ptám se nedočkavě.

„Ty prodloužím o týden, kdybyste se tady chtěli zdržet! Máme tu hodně lahví a dobré chlapce, mají smysl pro sport!“ chechtá se a tiskne do pasů razítka.

Vtom vešla německá slečna.

Telefon z Frankfurtu.

Americká vojenská mise v Praze prosí, aby byla propuštěna rodina Mr. Elstnera s malým vozem.

Mají rychlé spojení.

Seržant nerad ustupuje

Plechový stan po druhé.

Seržant, zády ke dveřím.

Otevřel pasy a točí polním telefonem.

„Vy jste je propustil, plukovníku?“ ptá se přísně.

Několik vět.

„O. K.! Ale pamatujte si, stalo se to na vaši odpovědnost, plukovníku!“ končí.

Jde hrát karty.

Otevřela se závora, potom druhá, červená a bílá.

Naši.

Kolem domku sníh.

Pasy, karnet, devizy.

Zbylo nám 2200 franků.

Koruny?

Dvě stě, nic víc.

Nepustili nás, dokud jsme se neohřáli.

Pan respicient pojede do Prahy. Je to drahý výlet, ale potřebuje nové brýle, nevidí.

Pošleme brýle.

„Co ještě?“

„Už nic, jen jeďte! Praha na vás čeká. Hlásili to v rádiu!“

Není úterý

Lesní silnicí a měkkým sněhem klouže kapesní automobil na Stříbro.

V hotelu Evropa se o nás postarali jako o vlastní.

Zatopili nám v pokoji, nesmí se to, není uhlí, ale jedeme z rovníku, to je zvláštní případ.

V jedenáct ležíme v pokoji a najednou se Andula lekne.

„Chlapci, kdy to máme být v Praze?“

„Zítra v poledne! Jednatřicátého prosince!“

„Vy blázni! Dnes je devětadvacátého!“

„Není! Je úterý, třicátého!“

„Rendo, dojdi se dolů zeptat vrchního!“

Zeptal se.

Je pondělí, devětadvacátého prosince.

Přijeli jsme o den dřív.

Obyčejní lidé

Žijeme si jako ve svátek.

Mám takovou radost, že jsem hned ráno ulomil u vozu klíč a lezeme dovnitř kufrem.

Akrobacii provádí René a někdo z davu se ptá, jestli tak nastupujeme a vystupujeme už dlouho.

Odešel telegram plzeňskému autoklubu, že dojedeme k hotelu Smitka v devět večer.

V sedm projíždíme okolo zdí Škodovky, na rohu svítí malá hospoda.

Tak nějak toužíme vidět a slyšet naše obyčejné lidi.

Jdeme tam.

U stolu sedí jediný host a z kuchyně voní české Vánoce.

Přišel šenkýř.

„Pozdrav vás pánbůh! Do Prahy?“

„Do Prahy…“

„Špatný čas! Odkud pak jedete?“

„Z Afriky…“

Host pohnul hlavou a dobře se podíval.

„Že vy jste Elstnerovi!“ povídá nedůvěřivě. „Já si to hned myslel! Tak vás pěkně vítám!“

Potom odskočil na ulici a hospoda se naplnila lidmi.

Hostinská snáší dobroty, vánočku, talíř cukroví, čaj s rumem.

„Beztoho jste neměli Štědrý večer!“ říká rozšafně. „Takové cestování, dejte s tím pokoj!“

Musíme se zpovídat.

Co a jak. Jak ti černoši. A ženské tam dole! Co říkají o nás. Znají nás? Jak je to tam s jídlem, lepší? Aby ne, banány padají lidem na hlavu!

A vůz to vydržel! To jste nám udělali radost!

Skoro jsme přijeli pozdě do autoklubu.

Druhé uvítání

V devět hodin, na minutu přesně, brzdíme před hotelem Smitka.

Nikde nikdo.

Vrátný nás potom zavedl dovnitř, sedí tam u stolu několik pánů.

Máme hlad.

Vypůjčil jsem si tisíc korun, abych zaplatil večeři a nocleh.

Kouzlo domova

Plzeň, Rokycany, Zdice, Beroun.

Devadesát kilometrů, návrat z nedělního výletu.

V Berouně se chceme ohřát, houf lidí kolem.

„Jak je ti, Andulko?“ zeptal se Renda dvacet kilometrů před Prahou.

„Krásně, chlapci! Dnes večer spíme doma!“

Poslední fata morgána

11.40.

Předjel nás nějaký vůz, musíme zastavit, musíme si s nimi připít v hostinci u silnice.

Je přece Silvestra a zítra – šťastný Nový rok!

V 11.55 dojíždíme k hranicím Prahy, už vidíme v dálce skupinu vozů a lidí.

Jen chvilku předtím se Anči zadumala.

„Chlapci! Vidíte fatu morgánu?“ povídá tajemně.

„Kde, jakou?“

Nevidíme nic.

Usmála se a zhluboka vzdychla.

„Tu nejkrásnější! Prahu…“

Z mlhy se noří zasněžené střechy a věže kostelů.

Ještě pět set metrů.

Brzdy.

Pak už jen vidíme množství lidí, vozy, květiny a naplněný sen. Je dvanáct hodin, 31. prosince 1947.

Konec.

Ediční poznámka

V knize Lovci kilometrů jsme upravili pravopis podle současných pravidel, zvláště psaní s-/z- a předložek s, z, např. ve slovech visum/vízum, konsul/konzul, televise/televize, s tváří/z tváří atd. Rovněž jsme přizpůsobili psaní zeměpisných názvů, např. Sudan/Súdán, velkých písmen, např. Jeep/jeep apod. Citlivě jsme též v souladu se současnými pravopisnými pravidly upravili interpunkci.

Redakce MKP