S kamerou a za volantem třemi díly světa

Truhlář Plíšek

nebyl podnikavým plavcem ani odvážným cestovatelem. Neputoval mezi Aljaškou a Ohňovou zemí, neznal saharské oázy ani peřeje afrických řek.

Tak daleko se nedostal.

Byl z malého poutního městečka za Prahou a říkalo se o něm, že je znamenitým všeumělcem.

Měl rádio na krystal a sestavoval si čtyrlampovku, kreslil různé stroje, konal s nimi pokusy, ve volném čase maloval obrazy, zkrátka – všeumělec.

Žili jsme tenkrát v malém domku se zahrádkou.

Byl jsem tam učitelem, měli jsme rádi děti.

Už předtím mě touha po světě zanesla do různých zemí.

Na dřevěné lodi v Severním moři mě námořníci učili soukat plachty, vázat uzly a zaměřovat zeměpisnou polohu. Doprovázel jsem lovce v Karpatech a v Tatrách. Stopovali jsme jeleny a medvědy, čekali v ranním šeru na divoká prasata, a hladoví vlci někdy přišli skoro až k nám. Takový život se nám velmi líbil. Chtěli jsme se vyrovnat odvážným mužům, o jakých vypravovaly cestopisy a romány.

Toužili jsme po dobrodružství. Vábila nás mocnou silou příroda.

Jak bylo trochu času, už jsme někde v lese tábořili.

Sjíždět ve sněhové bouři ze Zlatého návrší a neztratit při tom směr, vypíchat pramici z Prahy do Štěchovic nebo si slepit kánoi ze starých novin, to pro nás byla maličkost.

Dařilo se nám každé dílo, do kterého jsme se pustili. Ale ze soboty na neděli jsme chtěli někde u lesa střílet z luku, brousit sekery a nože, stavět přístřešky a stany a večer si vyprávět u táborového ohně.

Jak jsme se dostali někam dál, na Moravu, na Slovensko nebo dokonce do ciziny, už jsem o tom přednášel. V přístěnku na půdě malého domku jsme si vyrobili světelné obrazy a promítací přístroj nám půjčili ve škole.

Abych si přivydělal, psal jsem do motoristického časopisu povídky, články a veselé verše; ale neuměl jsem ještě řídit ani motocykl, ani automobil.

Takové stroje byly velmi drahé a dívali jsme se za nimi jako ve snu.

Až mi přinesl listonoš tento dopis:

Milý příteli!

Jste pilným dopisovatelem našeho listu. Víme, že Vaše dnešní povolání nedovoluje, abyste si opatřil motorové vozidlo. Proto jsme se rozhodli, že Vám zapůjčíme obnos nutný pro nákup sportovního motocyklu, a dluh nám splatíte pravidelnými literárními příspěvky. Když chcete psát pro motoristy, musíte jezdit!

S pozdravem a přáním dalekých kilometrů

redakce časopisu MOTOR REVUE

Naučím se na tom jezdit?

Navštívil jsem ihned truhláře Plíška.

Plíšek vždycky dobře poradí.

Plíšek přece všemu rozumí.

Byly jiné časy

Motocykl!

To nebyl dnešní motocykl, ocelový přítel člověka.

Byl to přepych.

Lidé se uctivě klaněli, když viděli v automobilu pana okresního hejtmana, pana velkostatkáře, nebo jiného znamenitého muže.

Na mladém učiteli se žádalo, aby se zdvořile choval a poníženě zdravil pana starostu, pana školního inspektora, pana děkana, a to byli vesměs lidé, kteří nejezdili v mlze na lyžích, nepíchali na řece pramice, nestopovali zvěř a nedovedli změřit zeměpisnou šířku.

Žijeme tři: muž, žena a maličké děcko.

Pěstujeme na zahrádce cizokrajné rostliny, ve velké kleci na dvoře nám poletuje hejno papoušků-andulek a máme radost, že snášejí vejce a mají další papoušky.

Žijeme si po svém, spokojeně a dobře.

Teď motocykl.

Před pěti dny s ním přijeli z Prahy.

Je to krásný anglický stroj se stříbrnou lodičkou.

Stojí v dřevníku a chodíme se na něj dívat.

Za nic na světě bych neotevřel benzin a nešlápl na startér!

Co kdyby se motor roztočil?

Co potom s tím?

Včera jsem stiskl houkačku, ale hned jsem uskočil, protože to doopravdy zatroubilo.

Proklínám sám sebe!

Ke všemu mám odvahu, do všech sportů, ale nedávno jsem viděl srážku: motocyklista najel do nákladního vozu; nemohu se té vzpomínky zbavit.

Lidé šli právě z kostela, z nedělních služeb božích.

Na zahrádce pod kaštanem klepe psací stroj.

Dopisuji povídku. Čeká na ni v Praze tiskárna. Je to sedmdesát řádek, pětatřicet korun.

Bylo by na benzin…

„Takový chlap jako hora! Proč to nenastartuješ a nezkusíš?“ vzdychla si žena v okně kuchyně. „Bojíš se, viď?“

„Bojím,“ přiznávám pravdu. „V Toušeni si koupil jeden krejčí motocykl a hned první den přerazil před farou lípu. A pak… Ti lidé mě zbaví místa! V učitelském sboru už se mnou skoro nikdo nemluví. Chci prý se vyrovnat ‚lepším‘ lidem a mám panské choutky…“

„Co ti řekli?“

,,‚Hm – Uvidíme…‘ povídali.“

„Aby jednou něco neviděli! Odpoledne sem přijde Plíšek. Umí jezdit, velmi dobře umí, říkal mi to. Naučí tě, neměj strach…“

A tak Plíšek přišel.

„Jedeme!“ pravil

Tehdy nebyly motocykly s dvojím řízením ani školy pro řidiče. Lidé se učili jezdit sami a stáli často nad vozidlem jako první člověk, než se zmocnil ohně.

Natočili motor, vyrazili, a běda tomu, kdo byl v cestě!

Náš sportovní jednoválec byl ze slavného trojhvězdí nejlepších tehdejších motocyklů SUNBEAM, NORTON, AJS.

Všeumělec Plíšek ustoupil o krok, když tu krásu spatřil.

„Máte nějakou příručku s popisem konstrukce, abych věděl, kde co je?“ zeptal se.

To jsme měli.

Tu dávali všem zákazníkům.

Díval se do knížky a pak odborně prohodil: „Znám! Všecko znám…“

My dva, moje žena a já, mrkli jsme na sebe se šťastným povzdechem: „Zná…“

„Jedeme!“ pravil.

Vytlačil motocykl na ulici, vroubenou tenkými lipami.

„Sedněte si!“ rozkázal.

Pak nařídil plyn a předstih, cosi učinil s převodovou pákou a vyjel.

Naboural se.

Do lípy.

V postranním vozíčku, potaženém stříbrným plátnem, je důkladná díra, a ve mně hrklo, jako by mě kopl zezadu kůň.

„Táhne to poněkud doleva…,“ prohlásil odborně.

Dívám se na prolomenou překližku, na otvor, vroubený stříbrnými cáry, a nejraději bych se rozplakal.

Vtom cítím v zádech podivné teplo, zaplavuje mi mozek, žene se do svalů, rovná mi páteř.

Probudil se ve mně muž.

„Sedněte si!“ nařizuji ostře a ukazuji do kočárku. „Pojedeme!“

„Vy?“ vyděsil se.

„Ano! Já!“

Klapla jednička, potom dvojka, trojka.

To všechno přece dobře znám! Vždyť o tom píši odborné články!

Před kostelem jsme zarazili dech dvouválcové TATŘE; projela jen tak tak, až po nás.

Další křižovatka, to už jsem chvíli počkal.

Letíme volnou silnicí.

„Pomalu! Proboha! Zabijete mě!“ křičí Plíšek – všeumělec.

Ale dech větru je příliš silný.

Bije do tváří a přibližuje neznámé příhody, u lesa, za lesem, v příštím kraji.

Plíšek se houpe sem a tam, a když jsme obraceli, zdvihl se mi trochu postranní vozíček.

Na tuto možnost mě také potom upozornil úřední komisař při zkoušce, když řekl:

„Děkuji! To stačí… Vydám vám řidičské oprávnění, ale dělám to nerad…“

Šíříme osvětu

Motocykl posílil přednáškovou činnost.

Bylo možno naložit promítací stroj s lihovou lampou a přednášet zemědělcům i v těch vesnicích, kde nebyla elektrika.

Kina se stavěla jen ve velikých městech, a na moje světelné obrazy se lidé dívali jako na vzdušné přeludy.

Lihové lampy, a zvláště benzinové, proměnily někdy přednášku v artistickou estrádu.

Líčil jsem třeba život v Paříži, ve Vídni nebo v Londýně, mluvil o sportu nebo jen o tom, jak se sázejí stromky, o nutnosti spoření nebo o čistotě venkovského dvora. To bylo obzvlášť důležité, protože leckde neměli ani tu dřevěnou budku u hnoje, a když třeba byla svatba, jeli si do sousední vesnice k sedlákovi vypůjčit záchod.

Šířily se choroby, především tuberkulóza. Osvětové sbory nutily učitele, aby poučovali lid, a vyplácely jim za přednášku deset až patnáct korun.

Jednou nám praskla v obci u Lysé nad Labem punčoška lihové lampy. Páry vzplanuly a nastal výbuch! Manželce, která promítala obrázky, opálil oheň vlasy.

Sedlákovi, pěstiteli brambor, to bylo tak líto, že k nám potom přišel a povídá ženě: „Nate…“

Dal jí pětikorunu.

Za pět korun byly skoro dva litry benzinu. Peníze na benzin se dávaly v kuchyni do zvláštního hrnečku, vedle peněz na jídlo, na uhlí, na nájemné, na knihy a na pobyt v přírodě.

Tak se totiž tenkrát v rodinách hospodařilo; od korunky ke korunce. Každá se dvakrát obrátila, než se vydala na cestu do světa a pak se rozmnožovala v různé radosti, jako v té pohádce: „Hrnečku, vař…“

Byly to snad ty doby nejkrásnější, kdy druh pomáhal druhovi, a radost z úspěchů těch druhých byla obyčejně stejná, jako z úspěchu vlastního.

V srdci hořelo mladé nadšení: jít ve všem rovně, bez náhodných výhod, k dobrému cíli, vlastní silou.

Staneme se průkopníky motorismu

Z poutního městečka běžela do Prahy zaprášená silnice.

Poskakovaly po ní selské povozy, kočáry a první autobusy. Po pěšince na pokraji projel občas motocykl jako posel příštích časů, technického úsvitu a tryskových letadel.

Ještě v půl desáté jsem dětem kreslil na tabuli, jak tahá dědek řepu, a v deset hodin pět minut už mě hnalo mračno prachu s novým rukopisem do Prahy. Odpolední vyučování začínalo v jednu, takže bylo dost času, abych se objevil před školou ve tři čtvrtě.

Vítalo mě bouřlivě hejno kluků.

Vzrušeně posuzovali moje jezdecké umění a říkali si různé věci, jako třeba: „Váš učitel je bačkora, náš jezdí na motocyklu…“ nebo: „Kdyby si na to sedl pan farář, tak má plné sukně…“

Domnívali se totiž, že kněží a mniši nosí jen sukně, že pod nimi nemají kalhoty. Podívat se nikdo nemohl, ale nebylo pozorováno, že by některému duchovnímu visela nad botou bílá tkanička z dlouhých podvlékaček jako panu řídícímu. Tomu se to stalo často a pak za ním kluci chodili, chechtali se potichu a říkali s dětinskou chtivostí: „Ty, Honzo, šlápni mu na to, ať upadne…“ Jestliže se obrátil, uklonili se a zdvořile pozdravili: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“

Nebylo to z nedostatku slušnosti a citu.

Byl to vzdor.

Mládež tušila, že tento pomalý svět nadlouho nevydrží, že přijdou velké technické změny, protože je ve všem pokrok a protože jezdí motocykly rychleji než koně.

Vychovatelé trnuli.

Ve čtvrté třídě se zeptal žák slečny učitelky, co je to „dvoutakt“! Běžela na pana řídícího a ptala se ho, zdali to není něco neslušného.

Dva hoši z měšťanské školy byli přistiženi, jak si hrají pod lavicí se starým rozdělovačem, který jim dal řidič poštovního autobusu. Sedm chlapců se chtělo učit u pana Stránského v automobilové dílně.

Na mne si chodili členové učitelského sboru stěžovat k okresnímu školnímu inspektorovi.

„Vypravuje dětem, že jednou pojede do Afriky…,“ žalovali.

V „Učitelských novinách“ potom vyšel článek asi tohoto znění:

UČITEL NA MOTOCYKLU!

Náš dopisovatel z poutního města u Prahy nám zaslal zprávu, že se v této obci objevil mladý učitel, který dojíždí denně před očima svých žáků až před školní budovu na motocyklu! Je třeba dalších slov?

Je.

Lidská hloupost šla totiž tak daleko, že toho roku před Vánocemi odhlasovala poslanecká sněmovna protiautomobilový zákon, který přinesl republice za jediný rok ztrátu dvou miliard korun.

„Staneme se obránci motorismu…,“ říkali jsme si tehdy my mladí, závodníci, novináři a řidiči. Scházeli jsme se, zakládali jsme kluby, a v malém domku se zahrádkou to někdy vyhlíželo jako v doupěti spiklenců.

Zrálo v nás pevné rozhodnutí: budeme průkopníky rychlé dopravy!

Budu reportérem a dálkovým jezdcem, budu jezdit, přednášet a psát!

První dálková jízda

Mladý člověk sotva tuší, jak s ním život zatočí.

Nikdy bych byl nevěřil, že jednou pojedu do Argentiny, do Dahomeje nebo na Guinejský záliv.

Mladý člověk si má věřit, neví, čím jednou bude.

Neděle.

Je svěží jitro, v přírodě i ve mně.

Žena šla do sklepa pro brambory, v ruce nese košík a v druhé hrneček se svíčkou.

Dívám se do polí provlhlých jarem, na tmavé lesy a na první zelené břízy. Voní mi dnes ráno širý kraj, voní mi obloha, tak hezky čistá, a v kuchyni v hrnečku je pětatřicet korun.

„Poslyš, nech toho! Projedeme se trochu, bude krásný den…,“ povídám manželce.

Postavila na pavlač košík s bramborami, v ruce ještě drží plechový hrneček se svíčkou.

Vklouzla do postranního vozíčku.

Třicet, čtyřicet, padesát, šedesát… Rychleji, dál!

Stará Boleslav.

Mladá Boleslav.

Jičín.

Hradec Králové, potom Vamberk.

Sedí v kočárku, na klíně má hrneček se svíčkou. Žamberk.

Nějaké prudké stoupání.

„To je asi Červený vrch…,“ křičím do větru.

„Za chvíli jsme na Moravě!“ jásá.

Morava!

V Mohelnici došel benzin.

Zastavili u nás dva starší muži v ještě starším automobilu.

„Odkud jste?“ ptají se přátelsky.

„Od Prahy…“

„Až od Prahy? To je mašina, koukej, Jurko! A co tady včil sedíte nad příkopem? A proč drží panička tu svíčku?“

Panička je ještě v nebi. To byla jízda!

„My nemáme benzin a musíme se vrátit domů…,“ přiznávám.

Otevřeli kapotu a nalili nám plnou nádržku.

Našli ve voze klobásky a housky.

„Však jste hladní,“ povídá ten první a druhý se ještě optal, kolik máme peněz.

„Sedm korun. To nám stačí…“

„Tak šťastnou cestu a zase přijeďte k nám na Moravu!“ rozloučili se.

Králíky.

Prudké klesání z Červeného vrchu, potom Vamberk, Hradec, Jičín, Sobotka…

Domek se zahrádkou.

Vzala koš, okrájela brambory a šla vařit večeři.

Malý vůz pro velké cesty

Naši konstruktéři motorových vozidel dlouho hledali cestu k jednoduchému lidovému automobilu, který by přinesl pomoc a radost všem lidem.

Máme v tomto oboru čestnou minulost, vyznačenou jmény TATRA, ŠKODA a PRAGA.

Ale kolem roku 1930 vznikl v malé letecké továrně prajednoduchý vozík, jednoválcová AEROVKA. Byla dlouhá od začátku do konce tři metry dvacet a široká metr dvacet a v ničem se nepodobala výrobkům osvědčených značek. Dvoudobý motor obsahu 499 krychlových centimetrů dával deset koňských sil a spotřeba byla opravdu nízká: pět nebo šest litrů benzinu na sto kilometrů. Když byl vozík v pořádku, měl nejvyšší rychlost 70 km v hodině a to rozumným řidičům stačilo.

Lidé se usmívali, když ty vozíčky spatřili na silnicích; mávali jim vstříc a těšili se, že bude brzy zavedena levná plynulá výroba.

Řidiči přepychových automobilů se AEROVKÁM smáli i potom, když byl nahrazen jednoválcový motor dvouválcem obsahu 662 ccm.

Maličké vozíčky vykonaly prospěšné průkopnické dílo, a když jsme po druhé světové válce dali do výroby dvoudobý dvouválec, byl na památku pojmenován AERO-MINOR. Vyvážel se úspěšně do různých zemí, vítězil na závodech a v soutěžích, jel dálkovou jízdu z Prahy na Guinejský záliv, spolehlivě sloužil v denní práci.

O naše průkopnické konstrukce se vždycky zajímala cizina, a my jsme hledali vývozní možnosti. Americké, francouzské, anglické a německé továrny měly nepochybně větší výrobní možnosti než naše malá a pilná vlast, ale tím větší zásluhy měli vytrvalí průkopníci.

Závodník Bohumil Turek najezdil v dvouválcové AEROVCE 30 000 kilometrů, aby dokázal její spolehlivost. Denně projel čtyřikrát trať mezi Prahou a Brnem a byl tak přesný, že si podle něho v městech a ve vesnicích lidé řídili hodinky. Za volanty AEROVEK také statečně bojovaly ženy, Ela Slavíková, Věra Vlčková, Zdeňka Veselá, a s nimi tehdy nejznámější automobiloví závodníci. Vytvořil se prostě kruh nadšených sportovců, tak jako se stalo potom po druhé válce, že zakládali značkové kluby také zahraniční majitelé československých vozidel.

Výrobci velkých automobilů říkali: „Hm – – – Uvidíme…,“ a když pak viděli úspěchy lidových vozů i v sousedním Německu, začali o nich uvažovat také.

Maličká AEROVKA z roku 1930 byla tedy zrnkem zasazeným do úrodné půdy.

Velký den

Před malým domkem se zahrádkou zabrzdil modrý jednoválec AERO.

Přivezl radostnou zprávu.

Továrna by uvítala, kdybychom v něm někde v Evropě projeli daleké a těžké kilometry a provedli důkaz trvanlivosti a rychlosti.

Čas pokročil od té chvíle, kdy mě truhlář Plíšek učil jezdit.

Vystřídali jsme několik vozidel, projeli tisíce kilometrů v Alpách, v Itálii, v Německu.

Teď připravíme nesnadnou dálkovou jízdu.

Kde byly tehdy v Evropě nejhorší silnice? Na jihovýchodě, na Balkáně!

Kde je nejtěžší stoupání do horských průsmyků? V Alpách!

Pojedeme do rakouských Alp, potom do Jugoslávie, dalmatskými skalami na Černou Horu a ke Skadarskému jezeru, k hranicím Albánie. Pak se rychle vrátíme Bosnou, Hercegovinou a Maďarskem do Prahy.

Ohlásíme přesný start a cíl, aby měla jízda sportovní cenu.

Kde seženeme peníze?

Psací stroj klepal náruče rukopisů. Byli jsme pilní jako včely, a včely pomohly také.

Pěstovali je učitelé na vesnických školách, aby si přilepšili. Takový med od vesnického kantora měl znamenitou pověst. Léčil různé choroby a prospěl také naší nemoci: prázdné kapse.

Manželka sestavila finanční plán.

Bude jezdit do Prahy, chodit po obchodech a říkat: „Já jsem žena venkovského učitele a pěstujeme včely. Nepotřebujete pravý lipový med?“

Někdy prodala tři kila, někdy deset.

Koncem června bylo naprosto jisto, že vyjedeme.

Obhájíme čest lidových automobilů.

Poznáme svět.

Zdálo se nám, že jsme nejšťastnějšími lidmi na světě.

Zhotovíme si bedničku

Modrý vůz je pro dva.

Ale vzadu má maličké sedátko, pod víkem s náhradním kolem. Je myšleno pro děti, ale dospělý by se tam také vešel. Kdybychom jeli tři, sníží se náklady.

Tak jsme pozvali jednoho studenta, aby jel s námi.

Byl to značně vytáhlý mladík s velmi dlouhýma nohama, které si chtěl vzít pochopitelně na tu cestu s sebou. Co kdybychom nedojeli?

Přišel a zkusil to.

Kolena měl až u brady, ale na sedátko se vešel.

Kam dáme zavazadla? Nářadí? Náhradní díly?

Plíšek! Truhlář Plíšek… Ještě je mi dlužen za tu díru v postranním vozíčku!

Dal mi překližku.

Řežu na dvoře prkénka, zpívám si písničku.

Dělám bedničku na nářadí.

V kleci na zahrádce pískají andulky. Voní pole a lesy. U domku sedí malý klouček a napjatě pozoruje moje dílo.

Tehdy mě rozhodně nenapadlo, že mě ta bednička bude doprovázet světem pětadvacet let a že si do ní uloží nářadí ten malý kluk, až se mnou pojede za patnáct let k rovníku.

Prostě jsem řezal prkénka a důkladně je sešrouboval, aby to něco vydrželo.

První příhody s jedním válcem

Student přišel ke startu s nepatrnou zásobou prádla, s ručníkem, kartáčkem na zuby, kotlíkem a loveckým nožem.

Říkali jsme mu Aramis, protože se obdivoval Aramisovi, hrdinovi Dumasova románu „Tři mušketýři“[1].

I my jsme byli tři, a na slávu jsme nemysleli.

Hrstka přátel a novinářů nás doprovodila na pražskou hranici. V autoklubu si poznamenali čas odjezdu a pak už proti nám vanul vzduch různých zemí. Kde jsme zastavili, sbíhali se lidé.

Tak maličký automobil se nevyráběl nikde na světě.

Na volné silnici zřetelně pozorujeme, že je Aramis znamenitou posilou rychlosti, když fouká zezadu vítr. Kouká ho z kufru víc než polovina a nahrazuje pomocnou plachtu.

Občas požádá, abychom zastavili, a trochu se projde.

Má strach, aby v té jezevčí poloze neztratil schopnost chůze.

V okénku měřiče vzdálenosti vyskakují další stovky kilometrů a přiblížily se Alpy.

Jsme pod obávaným průsmykem. Je to technicky nemožné, aby do příkrého stoupání vyjel jednoválec s třemi lidmi.

Když dodýchal, vystoupili jsme. Zadní kola podkládáme kameny, aby nám AEROVKA neujela zpátky do údolí.

Aramis, ozbrojen loveckým nožem, vyšel do nízkého lesa a uřízl tam dvě dlouhé, pevné hole. Tu silnější jsme přidrátovali k šlapce spojky, tu slabší k plynu.

Tímto důmyslným zařízením se umožnilo řízení na dálku.

Šel jsem pěšky po jedné straně vozu, vypínal spojku a přidával plyn. Manželka šlapala z druhé strany a držela volant. Když už jsme nemohli, my nebo motor, podložil Aramis kola kamenem.

Ale tak jako tak byl proveden důkaz, že jednoválec vyjel vlastní silou a neztratil svoji sportovní čest.

Nepotřebovali jsme ani traktor, ani pár volů, které tu pronajímali majitelům nepoměrně mohutnějších automobilů.

Noc v alpském údolí

Spíme, kde se dá, obyčejně ve stanu.

Nad ohněm si usmažíme vejce, slaninu nebo pstruhy, které se nám podařilo nachytat v horském potoce před východem slunce.

V rakouských Alpách žili odedávna dobří a poctiví lidé.

Ještě jsme nikde neplatili za trochu mléka, za kus chleba nebo za hrudku másla. Jen se podívali na maličký vozík, potom na nás, a mávli přátelsky rukou.

Jsme přece v Alpách a v Rakousku!

Vyjděte tady vysoko do hor! Potkáte všude útulné dřevěné chaty, zbudované turistickými spolky. Tam najdete čisté postele, pokrývky, kuchyňské nádobí a dříví u kamen. Vyspíte se, uklidíte, naštípete nové dříví a spokojeně putujete dál.

Na světě jsou ještě země, kde se nekrade. Je tam pohodlný život.

Byl vlhký a chladný večer, když jsme skončili denní jízdu.

„Kde dneska budeme spát?“ ptá se naše společnice.

Aramis je z těch lidí, kteří si váží každého dne života, každé chvilky a každé příhody.

„Paní Evo, vždycky jsem toužil po táboření v Alpách…,“ přiznal se. „Jak se vám líbí tohle údolíčko?“

Tak jsme si postavili stan pod selskou chalupou v údolí nad potokem.

Usínáme ve spacích pytlích, na plátěné stěny stanu padá jemný déšť.

Vtom venku něco skřípe; slyšíme kroky, potom mužský hlas.

„Hej, vy! Probuďte se!“ volá kdosi.

Soukám ruce ze spacího pytle, rozpínám stan a vyhlížím do tmy.

Vidím trakař, sedláka a selku.

Byli z té chalupy nad námi a přivezli nám – peřiny.

Domnívali se, že jsme tak chudí, že nemáme na hotel nebo na pokoj v hostinci. Báli se, abychom nenastydli.

V životě vám leckdo prokáže přátelství. Stalo se nám později, že by nám byli lidé snesli modré z nebe. Ubytovali nás v Londýně ve světovém hotelu SAVOY. Přítel v New Yorku nás pozval do hotelu WALDORF ASTORIA, jehož název není ve slovníku chudých lidí.

Byl to dobrý a hodný muž, ale nemohl nám ani za sto dolarů dát tolik přátelství jako ten sedlák v Alpách.

Už skoro spal a pak řekl mámě: „Ty, Anna! Dole u potoka se chtějí vyspat nějací mladí lidé, a k ránu bude zima…“

„Táto, máš pravdu! Musíme se o ně postarat. Jdi pro trakař, naložíme peřiny…,“ odpověděla.

Bolavý zub a zdravotní zkušenosti

Projíždíme Štýrským Hradcem.

„Chlapci, mě bolí zub…,“ povídá nesměle Eva.

Aby nebolel! Pro krásu hor jsme se jí nepodívali ráno na tvář, oteklou jako meloun.

Brzdím, protože se na jednom okně objevila tabulka s nápisem:

ZAHNARZT

Česky to znamená ZUBNÍ LÉKAŘ.

Podíval se jí na zoubek a nařídil, aby si dávala teplé obklady a přišla ráno.

Ráno jsme byli v Jugoslávii.

Jdeme k dalšímu zubnímu lékaři.

„Dávala si na to celý den teplé obklady…,“ vysvětluji a mrzí mě, že musím lhát. „Nemohl byste jí ten zub vytrhnout?“

Rozložitý Jihoslovan se rozkročil a povídá rozšafně: „Dobrá! Když ona to vydrží, já to vydržím taky…“

Po hrozném mučení jí vytáhl stoličku a měli jsme ji potom dlouho ve sbírkách cestovatelských památek, vedle sloního zubu ze Súdánu a velbloudí lebky.

Shromažďujeme neocenitelné zkušenosti.

Poznáváme, že člověk vydrží desetkrát víc, než se domnívají lékaři.

Vidíme, že léčení chorob na dálkových jízdách má opravdu jiný průběh než u lidí pevně usazených.

Dálkový jezdec je novodobým kočovníkem.

Jede severní Afrikou, je náhodou v Alžíru.

Pozoruje, že ho rozbolel žaludek. Jde k lékaři.

Lékař mu předepíše kapky a nařídí tři dny klidu.

Za tři dny je kočovník u Atlantického oceánu v Casablance.

Jde k dalšímu lékaři.

„Byl jsem tři dny v klidu, bolí mě žaludek…,“ řekne nerad.

Lékař usoudí, že je to prudký žaludeční katar.

Kočovník se dívá oknem na ulici, zaplatí lékaři a uvažuje.

Venku je dnes tak krásně!

Marocké slunce svítí na přístav a zítra cestou k jihu na Marrákeš je možno spatřit několik oáz a množství zajímavých lidí.

V červené Marrákeši na proslulém náměstí Džama el Fnaa jsou kouzelníci, vypravěči pohádek a zaklínači hadů.

Zub i žaludek ještě budou bolet mnohokrát v životě, ale v Maroku jste možná jen jednou.

Na dálkové jízdě nesmíte stonat; proč byste také stonali?

Než se vyléčíte, už vás možná trápí něco jiného. Nakonec poznáte, že člověk umírá jenom na jednu nemoc: na tu poslední.

Až do té chvíle neztrácí možnost rozmlouvat s lidmi, fotografovat, filmovat, psát na stroji a šlapat na plyn.

Rychleji, kupředu, ještě chvilku, přidej…

Univerzita na čtyřech kolech

Země jihovýchodní Evropy byly vždycky domovem prostého a statečného lidu.

Valily se na ně těžkosti ze všech stran, ve starověku, v dobách tureckých válek i v obou válkách světových. Jen proto tu ještě není tolik automobilů a dobrých silnic jako v západních zemích.

Odlehlé silnice v Jugoslávii jsou často skalnaté a tvrdé jako pole a duše srbských sedláků.

Modrý vozík polyká bílý prach a poskakuje k jihu, k Plitvickým jezerům.

Navečer dojel k Jaderskému moři.

Spíme pod palmami na pobřeží.

Probouzí nás horký den.

Nad Splitem rozpaluje červencové slunce Dinarské Alpy. Skály žhnou jako pec, v létě je tu stejně ohnivý vzduch jako na pokraji Sahary.

Včera večer jsme se ještě koupali v moři.

Teď se koupeme v moři potu a drobná AEROVKA šplhá do strmých kopců. Vyjíždí vysoko nad pobřeží a míří na jihovýchod mezi vinicemi a suchými políčky.

Nikde kapka vody, jen vinic je dost.

Lidé u silnice vám rádi prodají litr vína za dinár či za dva, když vám víno nesplete v tom vedru hlavu. Zdejší člověk je odolnější. Víno je tu spíš potravou než nápojem jako všude v jižních zemích, jako u nás na jižní Moravě a na Slovensku.

Aramis je výborným pozorovatelem.

Sedí za námi jako plavčík v lodním koši. Je dlouhý, hlavu má vysoko a vidí dál než my. Hlásí, co se blíží, a když je unaven, posadí se na tom kousku místa napříč. Teď ohlásil, že se blíží vesnička s hospůdkou u silnice. Zastavíme, koupíme kus chleba, sýr a vejce, pohovoříme si s lidmi.

V hospodě se někdy dozvíte víc než na obědě s ministerským předsedou. Přijdou místní občané, vyprávějí a postěžují si. Poučí vás, že drobní lidé na celém světě mají přibližně stejné starosti. Kdyby se mohli sejít v jedné hospůdce u jedné silnice, řekli by si to od plic a od podlahy.

„Teprve teď vidím, jak je Evropa malá, jak je blízko z jedné země do druhé…,“ rozhovořil se náš zaprášený společník. „Jel bych takhle s vámi kolem světa a bylo by to zrovna tak poučné jako studium na vysoké škole. Kam to jedeme?“

„Do Dubrovníku a potom do Kotorského zálivu. Lovčenem vyjedeme na černou Horu, podíváme se na Skadarské jezero a vrátíme se do Prahy…“

Aramis zjistil, že se ve škole učil o Dubrovníku, o Boce Kotorské, o Černé Hoře i o Skadarském jezeře. Zná zdejší dějiny, hory, řeky a města. Ví, že hora Orjen je vysoká skoro tisíc devět set metrů a hora Dormitor půl třetího tisíce. Ale tohle je to pravé: vidět, poznat, mluvit s lidmi!

Automobil, to je škola na čtyřech kolech.

Když jsme toho večera dojeli do Kotoru, dozrál také ve mně pevný úmysl.

„Až se vrátíme domů, změním povolání…,“ svěřuji se manželce. „Budeme jezdit po světě, potom přednášet a psát. Snad se nějak uživíme…“

„Jako ti druzí, neboj se…,“ řekla spokojeně a přála nám chorvatsky: „Laku noč…“

Tak, dobrou noc!

Tři metry dvacet dlouhá AEROVKA spí nedaleko moře a my vedle ní.

Souboj na Lovčenu

Ráno k nám přišli dva Němci.

Přijeli sem na dovolenou v malém voze DKW. Je to znamenitý automobil, dobře stoupá do alpských průsmyků, ale na Černou Horu se vine dvacet osm příkrých vlásenek, pověstný průsmyk na Lovčen.

Navrhují, abychom jeli společně.

Silnější DKW bude v Cetyni dřív než modrý jednoválec, zatížený třemi lidmi.

Pomohou nám, kdyby se ten jeden válec zadřel.

Nezadřel se.

Máme zkušenosti z Alp.

Horský průsmyk si musí řidič rozpočítat už dole pod ním. Jedeš přímým záběrem jen tak dlouho, aby se motor nenamáhal. Pozoruješ otočky, a jak začnou klesat, dej dvojku a potom jedničku! Stoupej rozumně a zlehka jako člověk, který se nechce zadýchat!

Bezhlavý útok nic nepomůže v prudkém stoupání ani v těžkém terénu.

DKW zmizela vysoko nad námi.

Hnali ji, co to šlo, a najednou to nešlo.

Zadřela se zrovna u studánky, kde zdejší řidiči zastavovali a dolévali do chladičů vodu. Odpočíval tam právě rozviklaný šestiválec z Kotoru.

„Češi?“ rozpovídal se šedovlasý řidič. „To tu ještě máme staré poštovní automobily, které vyrobila vaše továrna ‚Laurin & Klement‘ v roce 1908! Vezou poštu a čtyři cestující. Vyjedou na Lovčen! Když jsem byl v Sarajevu, měl tam kamarád šestiválec ŠKODA a v Lublani nebo v Bělehradě byste potkali ještě starší české vozy. Některé už najezdily miliony kilometrů…“

Jak to slyšela naše malá AEROVKA, rychle zchladla, zakousla se do zatáček a z Cetyně jsme zatelefonovali do Kotoru, aby přijeli pod Lovčen pro DKW.

Konec Balkánu

Před námi se leskne hladina Skadarského jezera.

Za ním je Albánie, tehdy málo známá a trochu tajemná země.

Kamenitá silnice do Plavnice byla tak strašná, že se nám vysypalo přední sklo.

Tak dost! Tady končí sjízdné cesty, pojedeme domů.

Na měřiči je 1 730 kilometrů, asi polovina celé jízdy.

Vracíme se do Cetyně, do sídla černohorských knížat; žili jako sedláci, statečně a prostě. Muži, ženy i děti na černé Hoře bojovali proti vetřelcům a zapsali se do dějin jako hrdinský a slavný národ.

Skalnatá země jim sotva dávala chléb; ale po staletí čelili Turkům, když se hnali do Evropy.

Chci doplnit benzin.

„Není… Není a nebude!“ říká zarmouceně prodavač v červeném fezu. „V celé Jugoslávii není od včerejška benzin! Máme smlouvu se zahraniční společností, a když vypuknou nějaké obchodní neshody, společnost Jugoslávii trestá. Uzavře hlavní skladiště v Susjepanu…“

Nalili jsme do nádrže trochu petroleje. Horký motor se roztočil a z Lovčenu sjíždíme zdarma, z kopce. Jen z brzd se kouří; oddychli jsme si až u moře.

V Kotoru benzin byl, ale pod rukou, velmi drahý. Takový přepych si nemůžeme dovolit. Smíme utratit den po dni jen přesně odměřený obnos. Říkají nám, že nedostatek pohonných hmot někdy trvá týden, jindy měsíc.

Ještě jsme dojeli do Dubrovníku a tam jsme bezradní.

Stojím na pobřeží a hledám někde v dálce na moři dobrou myšlenku.

Pod kamennou hrází se pohupuje člun s naftovým motorem. Opálený Dalmatinec odvazuje lano, dívá se na tři cizince a na modrý vozík.

Pochopil naše starosti.

„Hej, bratře!“ volá na mne. „Pojď ke mně, pojedeme pro benzin!“ rozesmál se.

Kolem krásného pobřeží plujeme ke skladištím společnosti, která občas trestá Jugoslávii.

Jdu k řediteli.

Pomůže mi, jsme cizinci.

Spočítal, kolik je kilometrů z Dubrovníku k maďarské hranici.

Tam je benzinu dost.

Obtížen plechovkami nasedám do člunu a houpeme se až k nábřeží, kde čekali moji dva druzi.

Vyprahlými horami putujeme potom do Trebinje, Ljubinje, na Mostar a do jižní Hercegoviny.

Seznámení s islámem

Turci kdysi pronikli až před vídeňské brány, roku 1529.

V podrobených zemích šířili víru proroka Mohameda, islám. Nemusíte jezdit do severní Afriky ani na Blízký východ, abyste poznali toto nejmladší světové náboženství. Zaplavilo také velká území v jihovýchodní Evropě.

Štíhlé minarety nad vesnicemi a nad městečky hlásí oblasti obydlené mohamedány.

Mostar, Konjica, potom Sarajevo.

V Sarajevu zabil roku 1914 bosenský revolucionář Gavrilo Princip rakousko-uherského následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda. Atentát byl záminkou k první světové válce. Mocné armády pyšného císařství se vrhly na malé Srbsko a válečná bída trápila Evropu čtyři roky.

Hory kolem nás vystupují nad dva tisíce metrů a minarety čekají na pobožné věřící.

Muži tu nosí turbany nebo fezy, vdané ženy si zahalují tváře.

Včera navečer mě začalo zlobit zapalování motoru.

Dnes ráno ještě za svítání praskl plíšek s přerušovacím dotykem; takové poruchy mě nikdy netěšily. Snad jsem už tehdy dobře jezdil, ale jako mechanik bych si byl nevydělal ani na polévku s chlebem.

Zastavujeme u kamenné zdi mohamedánského hřbitova.

Na východním nebi se objevil první kousek slunce.

Vtom vidím, že dva muži v turbanech přeskočili zeď a úprkem běží do polí.

Za zdí zaduněl nesmírný výbuch, až jsem se svalil do trávy!

Eva s Aramisem vyděšeně vztyčili hlavy.

Atentát? Ne…

Výbuch třaskaviny? Jistě!

S východem slunce totiž začínal toho dne nějaký islámský svátek. Ti dva v turbanech připravili za zdí moždíř, nasypali střelný prach, zapálili doutnák a prchli.

Ještě se nám všem třesou kolena.

Od této ranní příhody uplynulo potom mnoho času, ale měla na mne trvalý vliv. Kdykoli spravuji automobil, mám dojem, že za mnou někdo vystřelí z děla.

Ještě Vukuf Dolní

Jsou dva: Horní a Dolní.

V Horním to neznám, ale u Vukufu Dolního je na naší staré mapě Evropy podnes poznámka, napsaná tužkou mé ženy:

POZOR!
ŠTĚNICE!

Štěnice totiž čekají na cestovatele ve všech zemědílech.

Je to hmyz, který uzavírá s člověkem pokrevní přátelství a značně brzdí turistiku v méně vyvinutých zemích.

Šenkýř v Dolním Vukufu hrdě prohlašuje, že tady můžeme přespat. Má dva čisté pokoje, jeden pro naši paní a jeden pro nás, muže.

Už skoro spíme, když nám Eva zabušila na dveře.

„Něco mne tam kouše!“ křičí.

Rozhlížím se po zdech ložnice.

Maličké čočky s nožičkami se valí k postelím.

Vzali jsme jednu do papírku a běžíme za šenkýřem.

Hlučně se rozchechtal.

„Vy jste cizinci, vy to tu neznáte!“ uklidňuje nás. „To jsou štěnice! Ty jsou tady v každé posteli, jen jděte klidně spát!“

Tak nás ukonejšil, že jsme to zkusili.

Něco mě tlačí pod špinavým polštářem do hlavy. Domácí lékárnička! Lahvičky, krabičky s mastmi, obvazy. Asi tu někdo v rodině stůně.

Ruce a nohy pokrývají bolavé, pálivé rány.

Balíme nepatrná zavazadla.

Když jsem hostinskému platil, hrozně se divil, že nám taková maličkost vadí.

Vadila nám i později a leckde.

K štěnicím se přidružili mravenci, moskyti, škorpioni, jedovatí pavouci a místy také leopardi, jaguáři a hadi.

Poučení z Budapešti

V prudkém letním žáru spěchá jednoválec za řeku Sávu do Maďarska.

Má denní průměry kolem tří set kilometrů a dojede do Prahy v dobrém čase.

Budapešť!

Hotel PANNONIA nebyl největší ani příliš malý.

Když před ním zastavil zaprášený vozíček, přetížený třemi opálenými tuláky, vrátný hned poznal, že sem nejede nějaký anglický lord s manželkou a s bratrem.

Zbledl.

Dlouhý Aramis se musel vždycky trochu projít, když vystoupil. Už měl pokřivené nohy jako lesní skřítek.

Lidé pozorují tři cizince, vrátný nás zadržel ve dveřích.

„Všechny pokoje jsou obsazeny…,“ povídá suše.

Ukazuji novinářskou legitimaci a vysvětluji francouzsky, že přijíždíme z Bosny.

Uklonil se, jen lehce.

Vykázal nám dva pokoje v nejvyšším poschodí až na konci chodby.

Za půl hodiny sestupujeme do jídelny. Máme čisté šaty; asi nám to slušelo.

Vracím vrátnému klíče.

Přátelsky se usmál a povídá: „Nehněvejte se… Bojíme se turistů, kteří teď v létě přijíždějí z jihu. Někdy přivezou v zavazadlech hosty, kteří jsou postrachem všech slušných hotelů. Rychle se množí, zamoří sousední pokoje, celé poschodí a potom celý dům. Omluvte mne, prosím!“

Vrátný v Budapešti měl pravdu.

Chránil zájem hostů, kteří přijdou po nás.

Daleké cesty mají totiž ještě jednu podmínku.

Musíte si vážit všech služeb, které vám prokazují lidé z hotelů, číšníci, kuchaři, pokojské a vrátní. Někdy se s nimi setkáte jen jednou v životě, někdy dvakrát a někdy s nimi uzavřete trvalé přátelství. Jel jsem kdysi v lůžkovém voze z Košic do Prahy.

Stojím na chodbičce a dívám se do noční krajiny.

Přišel průvodčí.

Urovnal mi na lůžku pokrývky a podušku.

Pak mi pohleděl zkoumavě do tváře.

„Promiňte, pane…,“ rozhovořil se. „Nebyl jste v minulých letech v Belgii?“

„To jsem byl, proč?“

„Sotva si asi vzpomenete, kde jsem vás naposledy obsluhoval…“

„Vy mne? Kde?“

„V Antverpách, v tom malém restaurantu u nádraží… Byla s vámi vaše žena a přijeli jste v pražském automobilu…“

Noční krajina běží z Košic na Žilinu.

Číšník vypráví.

Z Antverp šel na moře.

Byl tam stewardem, lodním číšníkem.

Jezdil do New Yorku a potom do Brazílie.

Vrátil se do Evropy, do Anglie.

Pak byl chvíli v Německu.

„Teď jsem tady…,“ dopověděl. „Já musím stále jezdit, nevydržím to na jednom místě. Musím se starat o cestující, o hosty…“

Dal mi „dobrou noc“ a šel urovnat lůžko v dalším oddělení.

Doma

Uvítali nás.

Spočítali, že jsme ujeli za tři týdny 3 353 kilometry na velmi špatných cestách v červencovém vedru. Modrý jednoválec vážil bez posádky 460 kilo a s posádkou a se zavazadly skoro sedm set.

Pochválily nás noviny a v malé letecké továrně byli tak spokojeni, že mi vzkázali, abych si tu AEROVKU nechal.

Dlouhý student nám poděkoval a byl rád, že zase chodí pěšky.

Vyrobili jsme sto padesát světelných obrazů, začali přednášet a tu pevnou bedničku na nářadí jsme dobře uložili, aby se nezbortila.

Budeme ji potřebovat.

Předehra tažení na Murzúk

Když se podíváte na dnešního italského občana, nechce se vám věřit, že jeho dávní předkové stavěli „Vítězné brány“, osídlili severoafrické pobřeží, pronikli až do Španělska a za moře do dnešní Velké Británie.

Slavní básníci opěvovali činy římských císařů.

Starověký Řím byl kolébkou umění, vědy a technického pokroku. Byl hlavním městem obrovské říše, o které se říkalo, že přežije věky.

Dnešním Italům z toho zbyly jen vzpomínky a trosky mramorových divadel, paláců a měst, roztroušené kolem Středozemního moře.

To všechno chtěl napravit novinář a politik Benito Mussolini.

Chtěl tu starověkou slávu obnovit.

Kdyby se byl poradil s nějakým prostým a rozumným člověkem, byl by mu řekl, že to dnes nejde. Už nikdo nemůže táhnout Evropou a do Afriky jako pyšné legie Gaia Julia Caesara. Po moři už neplují dřevěné lodice hnané množstvím otroků a národy tehdy zaostalé dávno vyrovnaly krok s nynější Itálií.

Jezdíme v automobilech. Máme podivuhodné stroje. Jsme mistry chemie a nikdo nikde není zvědav na císaře nebo vojevůdce, který by se chtěl stát pánem světa.

Mussolini byl původně redaktorem dělnického časopisu „Avanti“. Odsuzoval násilí. Podporoval kdysi myšlenku, aby Itálie vyhlásila válku Rakousku-Uhersku, když po sarajevském atentátu napadlo Srbsko.

Pak se změnil.

Viděl svoji přelidněnou vlast.

Proč jezdí italští dělníci za dočasným výdělkem do belgických dolů nebo až do Jižní Ameriky? Potí se na argentinských plantážích, šetří groše a pak se vracejí do své slunečné vlasti, někdy k sedmi, deseti, dvanácti dětem.

Itálie je zaplavena dětmi. Jděte ulicemi přístavů a měst – to nejsou ulice, to jsou děti!

Za Středozemním mořem, v severní Africe, je lidí málo.

Kdyby se tamější kraje zavlažily jako v dobách starého Říma, vznikla by tam plodná kolonie.

Od východní hranice Tunisu až k západní hranici Egypta je v šířce šestnácti poledníků prázdný okraj východní Sahary, kde by se mohla zúrodnit země pro přistěhovalce.

„Vybudujeme novou římskou Afriku! Připravíme nové domovy pro miliony italských osadníků!“ tak volal tehdy Mussolini k lidu.

Cvičil fašisty, oblečené do černých košil a do černých stejnokrojů.

Rostly divize vojáků.

Kulomety. Tanky. Letadla.

Itálie podnikne útok na nepodrobené oblasti Libye.

Nerovný boj

Proti kulometům, tankům a letadlům nastupují na okraji pouští prostí afričtí lidé.

Mají takřka holé ruce.

Jejich odboj živí islámská bratrstva Senúsů a hlavním opěrným bodem jsou Kuferské oázy, hluboko v poušti u egyptské hranice.

Italům se boj dlouho nedařil.

Pobřežní bojovníci ustupovali do jižních pouští a zase pronikali nazpět k severu. Cizinci jim pálili na polích úrodu. Káceli datlové palmy, „chléb pouště“. Zabavovali v oázách velbloudy. Zasypávali studně. Zajaté muže, ženy a děti odváželi k pobřeží za ostnatý drát. Přidělovali je potom přistěhovalcům jako levné zemědělské dělníky.

Svět s neklidem pozoroval italskou rozpínavost.

Kam půjde Mussolini, až obsadí Libyi?

Jistě jej tíží porážka, kterou připravil Italům roku 1896 habešský císař Menelik. Chtěli vniknout do této východoafrické země, ale stateční Habešané ubránili svoji svobodu.

Podnikne nová Itálie nový útok?

Mussolini řeční, povzbuzuje vojáky a lid.

Davy mu volají na pozdrav: „Viva Duce[2]! Ať žije Vůdce!“

Domnívají se, že přece takový velký člověk ví, co říká, že je vede správně. Věří mu. Na bojištích v Libyi padají další mrtví a další palmy leží na suchém písku. Už tam padlo sto tisíc mužů.

Je to pro ostudu, jak se válka vleče! Italští generálové nedovedou spořádat pár Berberů, Arabů a Fezzánců!

Fezzán! Tajemné území v srdci Libyjské pouště [6][3]!

Na jeho jižním okraji je oáza Murzúk, prastará křižovatka karavanních cest, klíč k přímému spojení Středozemního moře s Čadským jezerem. Až tam, tisíce kilometrů od pobřeží, musí proniknout saharské divize, aby zajistily bezpečnost italského panství.[4]

Nerovný boj vzbuzoval odpor v celém světě.

Itálie zesilovala nápor.

Dne 21. ledna 1930 byl nad hliněným murzúckým hradem konečně vztyčen fašistický prapor. Fezzánského vladaře vyhnali do pouště, aby tam zahynul žízní.

Zemřel za pět dní.

Mezi pobřežím a jižní hranicí Libye vzniklo několik opěrných bodů, malých pevnůstek, pravidelně zásobovaných a spojených rádiem.

Jejich posádky nemají klid.

Co chvíli odnesou za hradby zabitého vojáka.

Má v srdci dýku nebo proříznutý krk.

Sestavujeme expedici

„Bylo by nejrozumnější, kdybychom se podívali někam do severní Afriky, na okraj Sahary…,“ svěřuji se manželce na podzim toho roku, kdy jsme dokončili první dalekou jízdu.

Zamyslila se.

Když nám šly hlavou myšlenky a mapy, jediné slovo v nich mělo převahu: MURZÚK.

Kdybychom mohli navštívit zemi, která bránila tolik let svoji svobodu, byla by to poutavá reportáž z málo známé části Afriky!

Pak přišla náhlá pomoc.

Zavolali si mě do továrny. Vymění nám jednoválec za silnější dvouválec, když projedeme tisíce kilometrů v nesnadných podmínkách a budeme o tom přednášet a psát. Chtějí proniknout do světa, chtěli by vyvážet AEROVKY do ciziny.

Spojili nás také s prvním společníkem budoucí výpravy.

Byl to inženýr Petříček, jejich plzeňský zástupce, už ne mladý muž, ale znamenitý jezdec a mechanik. Petříček měl přítele, lékárníka Doubka; ten už byl s vozy PRAGA ve Finsku a v dvoulitrových TATRÁCH objel východní část Středozemního moře. Měl bohaté styky v zahraničních autoklubech, mluvil anglicky, francouzsky, italsky a německy.

Prospělo by, kdyby naši výpravu vedl.

Okolo Vánoc už bylo jisté, že pojedou do Afriky tři vozy se šesti jezdci. Přizvali ještě rozšafného motoristu a nadšeného lovce Severu a z Prahy se připojil sportovec pan Loštický, velmi společenský muž. Byl tak společenský, že čestně upozornil, že nerad tělesně pracuje a nebude nás tahat z písku, až někde zapadneme ve vichřici. Postará se o peněžní hospodářství expedice a natočí její průběh na úzký film.

Jízdu rozpočteme na šest týdnů; nemáme ani víc času, ani peněz.

Dáme si jméno „AEROSPEXOR“ – „AERO, SPORTOVNÍ EXPEDICE ORIENTEM.“

Pořadatelem bude Západočeský autoklub.

Start

Dne 11. února 1933 vyjíždíme s velkou slávou z Plzně.

Cestou ke státní hranici ve Folmavě jsou v městech a ve vesnicích slavobrány. Ženy nesou košíky koláčů. V jedné obci nám dali na cestu čerstvě upečený chléb.

Školní děti házejí do vozu adresy. Chtějí pohlednice. Ptají se, zdali přivezeme z Afriky opici.

Tisk vítá, že se zase nějací Češi přestali válet za pecí a vyrazili do světa.

Ve dvou AEROVKÁCH, v červené a v bílé, budou se řidiči pravidelně střídat; třetí, modrou, řídím celou cestu sám.

Chci se učit, chci si zvykat.

Mým spolujezdcem je žena; bude to pro ni dost nesnadné, vzdorovat únavě, nepohodlí a slunci. Když dorazíme do Murzúku, bude pravděpodobně první bílou ženou, kterou spatří tamější saharští lidé.

Prvního dne jsme ujeli 420 kilometrů, druhého 520, třetího 470 a pak ještě zbylo přes tisíc kilometrů do sicilského přístavu Syrakus [3].

Vichřice nad palubou

Nevelká loď FIRENZA vyplula pomalu k ostrovu Maltě.

Nese především náklad: sudy, pytle, bedny, další zbraně pro armádu a další dobytek pro osadníky. Pohupuje se na neklidných vlnách a nepříjemně útočí na žaludky cestujících.

Kromě nás šesti plují do Tripoli zamlklí vojáci, vystěhovalci a obchodníci.

V podpalubí se vesele baví několik afrických rodin.

Těm je dobře, jedou domů.

Mohli jsme cestovat na lepším parníku z Neapole, bez doprovodu dobytka, který olizuje AEROVKÁM blatníky a zoufale bučí, když začne vlnobití. Ale zbylo nám v rozpočtu právě tak na poslední třídu lodě zařízené na dopravu zboží a nevelkého množství osob.

Máme právo na společný nocleh v podpalubí s Araby, Berbery a Eritrejci. Ti sedí na zemi, kouří černé cigarety a brnkají na kytary, vyrobené ze starých kastrolů, prkének a strun. Pijí čaj a jedí s velkou chutí makarony, zalité rajskou omáčkou a rozmíchané v umyvadle.

Teď se mladá Berberka roztančila.

Nadšení muži ji doprovázejí táhlou, našim uším nepříjemnou písní.

Plzeňskému Petříčkovi se to nelíbí.

„Přátelé,“ povídá, „kde je náš stan? To se vyspím raději jako voják v poli ve stanu na palubě. Pojďte za mnou!“

Je to rozvážný a dobrý muž, hluboce počestný.

Stavíme stan.

Hnědí cestující vyběhli z podpalubí a pozorují naše počínání.

Stavíme stan! To jsme jistě od cirkusu!

Sedají si do kruhu, tleskají rukama, mají nesmírnou radost.

Čekají, kdy začne představení.

Nedočkali se.

Zadula studená vichřice.

Letí mezi lanovím, bouří telata, krávy i žaludky.

Zahnala africké diváky pod palubu a z jídelny první třídy vyběhli stewardi s plnými kbelíky.

Obracejí je do Středozemního moře.

Hrdina sedmi moří

U stanu, vzdutého větrem, stojí Petříčkův spolujezdec Severa.

Má vrozený smysl pro humor a velmi rád se rozhovoří.

Chvilku pozoroval číšníky a zmatek v podpalubí a pak pravil obřadně, jak bylo jeho zvykem:

„Hle mořská nemoc, metla mořeplavců! Mám nepochybně mezi předky nějakého piráta nebo námořního dobrodruha, protože na mne nemá vlnobití žádný vliv! To se třeba začnu točit na patě nebo si dám prst do krku, a žaludek o tom neví! Vy to nevydržíte, už to na vás vidím! Už blednete. Bude vám zle…“

Jsou někdy na moři chvíle, že má i kapitán žaludek až pod límečkem.

Bude zlá noc.

Vichřice zesiluje, není čas na zbytečné řeči.

Ale Severa pokračoval: „Jsem prostě rozený námořník! Pověsím se za nohy na ráhno a sním předtím talíř makaronů s rajskou omáčkou…“

Lékárník Doubek mu nabízí kapky proti mořské nemoci.

Hrdě se pousmál a mávl rukou.

„Já a kapky? Jděte spát! Zůstanu tady na hlídce a budu vás ošetřovat…“

Šel k červenému vozu, vzal si na nohy teplé bačkory, pak se rozkročil a znovu ruší náš klid.

„Člověče! Zalezte už někam a dejte nám pokoj! Je nám špatně!“ ozval se kdosi.

„Zalezu, zalezu! Ale jedno vám přísahám! Když já podlehnu v dnešní bouři mořské nemoci, tak přejedu celou Saharu v těchhle bačkorách!“ prohlásil slavnostně.

Konec zkušeného námořníka

Nad mořem zahořel první úsvit. Noční bouře odletěla na západ a pruh stříbrných odlesků běží po vlnách až k vycházejícímu slunci.

Unavené kravky italských vystěhovalců hledí bezmocně na moře a dávají telátkům pít.

Blíží se opevněný ostrov Malta. V řídké mlze vidíme obrysy anglických válečných lodí.

Otvíráme vlhký stan a rozhlížíme se po palubě.

Kde je Severa, šestý člen výpravy, odvážný mořeplavec?

Stojí vedle našich vozů, opřen o stožár.

Nohy se mu podlamují sem a tam, stojí a mlčí.

Je bledý jako mořská pěna.

„Je vám špatně?“ ptáme se přátelsky.

Mlčí.

„Vzpamatujte se!“

Mlčí.

Slunce zalilo unavené moře a pohladil nás teplejší vzduch.

Anglické křižníky jsou už docela blízko.

Pod palubou zpívají Berbeři a Eritrejci.

„Severo!“ povídá po chvíli lékárník Doubek. „Jděte si lehnout do stanu! A usušte si ty bačkory, budete je potřebovat…“

Mlčel.

Přišel k sobě až dalšího dne v Tripoli a procestoval potom v bačkorách několik bezvodých pouští a množství oáz.

Směl si je svléknout až po návratu k pobřeží, když jsme šli na návštěvu ke generálnímu guvernérovi Libye.

Odjezd do pustin

Kdybyste projížděli dnešní Libyí, snad byste se podivili, že kdysi byla jízda do Fezzánu nesnadným dobrodružstvím.

Z přístavu Tripoli jde kolem pobřeží až do Egypta pěkná silnice, právě ta, o kterou se těžce bojovalo v době druhé světové války.

V jižních oázách, vysunutých do žhavých pustin, jsou dnes pevnůstky a malé vojenské posádky. Je mezi nimi pravidelné spojení, třebaže někdy těžké a nebezpečné.

Když se ozve libyjská bouře ghibbli, mají řidiči nákladních vozů hlavy plné starostí.

Ještě těžší tu byly podmínky toho roku, kdy v tripolském přístavu vzbudily nadšený zájem tři malé vozíčky, červený, bílý a modrý, ozdobené vlajkami naší vlasti.

Jsme středem pozornosti tisku a milými hosty v tripolském autoklubu.

Pak rozloučení a příštího dne ráno ještě zajíždíme do sídla generálního guvernéra.

Je jím maršál Pietro Badoglio[5] del Sabotino, pozdější přemožitel Habeše, poctěný jménem „knížete z Addis Abeby“.

Poprvé v životě vidím tak mocného muže, člověka, který směl posílat lidi na smrt.

Ale uvítal nás jako staré známé českým pozdravem „Nazdar!“.

Ten znal ještě z doby, kdy se v Itálii tvořily v první světové válce legie českých dobrovolníků.

Dal nám prospěšné rady a sdělil, že jsme v době pobytu v Libyi pod ochranou vojenské správy.

Pak se rozpovídaly motory a pobřežní stepí, špatnou cestou, ujíždíme k východu.

Teď právě mi zmizel z očí bílý vozík a také červený se za námi ztratil v žluté písečné mlze.

Ještě před hodinou jsme viděli vlevo moře a vpravo pevninu.

Pak zmizely ostrůvky zeleně a pobřežní usedlosti.

Proti chladičům letí písek a zanáší kdeco. Proniká pod těsné brýle, do vlasů, do úst, do plic i pod košile promočené potem. Je velmi jemný, jako mouka. Projde každým čističem vzduchu a s olejem se spojí v dokonalou brusnou hmotu. Vybrušuje válce, písty, ložiska.

Je únor, dobrá roční doba pro cestu na Murzúk. V létě bychom dole na jihu padli vedrem. V jižním Tripolsku byl kdysi určen tepelný pól Země. Naměřili tam ve stínu 58 ° Celsia a na slunci sedmdesát.

Byla tam „Pec světa“.

Pak hledali a našli ještě teplejší místa v Súdánu, v Kalifornii a v Malé Asii.

To nás prozatím nezajímá.

Dojíždíme do Misuráty.

Vyspíme se na dvoře kasáren a ráno obrátíme chladiče na jih, k obratníku Raka.

Bílá místa na mapách

Italský postup obnovil spojení do nitra Libye do starobylého Fezzánu.

Tak se jmenují od nepaměti pustiny nad Murzúkem, trochu úrodné jen v pásmech podzemních pramenů. Je to čtyři sta tisíc čtverečních kilometrů kamení a písku. Před italským vpádem tam živořilo asi padesát tisíc pastevců, rolníků a kočovníků.

Mezi několika fezzánskými oázami, roztroušenými v obrovských vzdálenostech, jsou podnes na mapách „bílá místa“. Nikdo neví, co tam je a kdo tam žije.

Z Murzúku na jih na Katrún, na Tummo, do pohoří Tarso a do Tibesti je ztracen v písku prastarý karavanní směr. Mířil kdysi od Středozemního moře k Čadskému jezeru.

Jednou tu najde africká doprava nejkratší spojení z Evropy do Súdánu.

Každý, kdo rychle projede aspoň část této trati, je průkopníkem a razí tu lepší budoucnost.

Prozatím došly od Čadského jezera do Murzúku jen výzkumné výpravy a v době druhé světové války se tudy probojoval k severu statečný francouzský plukovník s hrstkou vlastenců.

Chtěli vyhnat Italy.

Došli tak unaveni, že padli do zajetí.

Na Sahaře je totiž prvním nepřítelem poušť a teprve druhým člověk.

V Tripoli nám dali nejasnou, ručně kreslenou mapku se spojnicemi opěrných bodů.

Jiné mapy nejsou.

Projedeme dva tisíce pět set kilometrů, než dorazíme do Murzúku a potom nazpět k moři. Na celé této trati pouštěmi potkáme jen osm míst, kde je voda a kde žijí nějací lidé.

Je to asi tak, jako byste jeli z Prahy do Madridu a byly to žhavé pustiny bez života, jen s osmi vesnicemi.

Mizíme v písečných přesypech

Dvacátého prvního února jsme po východu slunce opustili Misurátu.

Ještě nás doprovázely asi dvě hodiny skupinky palem, kousky zeleně a sem tam zastrkala příroda do země nějaký keř.

Vojenská silnice, označená na okrajích kameny, potom zmizela. Proměnila se v pistu[6].

Všemi směry se rozprostřela vyschlá rovina, zakrytá sytě modrou oblohou. Zrak neví, na čem by se zastavil a kde by co hledal.

Ještě hodina.

Jemné přívaly žlutého větru hlásí jižní království písečných přesypů.

Leskne se vzduch.

Přízemní husté vrstvy odrážejí sluneční paprsky a svítí z daleka jako stříbrná jezera.

Teď nabral sypký vítr dech a v deset dopoledne se proměnil ve vichřici. Šlehá a píská nad kapotami maličkých automobilů.

Už nás vedou jen orientační mohyly, hromady navršených kamenů, velbloudích kostí a starých plechovek. To je vše, co tu zbylo po vojenském tažení.

Máme nízký hodinový průměr.

Od rána jsme ujeli 180 kilometrů a teprve kolem poledne se objevil bod, označený na mapce Ghédahia. Hliněná stavba za ostnatým drátem, s anténou a s italskou vlajkou.

Jedeme dál.

Pod koly proletuje rozpálené kamení, vítr sype na balvany písek.

Zvlněná rovina skončila a po dalších kilometrech bílý vůz brzdí.

„Bu Ngem!“ volá Doubkův spolujezdec Loštický.

Ukazuje k jihu za perleťově lesklou hladinu vyschlého jezera.

Vystupujeme a stíráme si s očí jemné bláto.

Bělošedý bod. Pevnůstka! Čtverec hliněné hradby, ostnatý drát.

Ještě chvíli duněly motory.

Vojáci ve vysokých červených fezech uvolnili branku, jdou nám vstříc důstojníci saharské divize.

„Inš’Allah! Bůh s vámi!“ zdraví arabsky velitel, italský major.

Musíme se tu zdržet. Je bídné počasí. Není vyloučeno, že se zdvihne bouře. Nemůžeme pokračovat na Hon.

Radiotelegrafista rozklepal klíč a vyslal do vzduchu zprávu, že jsme dojeli.

„Jak je daleko do Honu?“ ptá se kapitán výpravy Doubek.

„Dvě stě kilometrů, ne víc! Ale mezi námi a Honem není nic, ani oáza, ani studně, ani vojenská hlídka…,“ odpovídá major. „Velitel Honu už se po vás ptal. Žádá, abychom vás zadrželi. Okraj bouře letí asi dvacet kilometrů pod Bu Ngemem. Písek zasype pistu. Znemožní spojení…“

„A co děláte, když vám vichřice zasype cesty?“ táži se.

Major se zamyslil.

„To neděláme nic, příteli…,“ odpověděl rozvážně. „To čekáme, až přijde vítr z opačné strany a zase to odfouká… Pojďte do jídelny!“

Vede nás do domečku, zastíněného koberci.

Bosí vojáci přinesli černou kávu, pomeranče, sýr a chléb.

Doubek neklidně pozoruje nádvoří a občas se podívá na hodinky.

Ustoupit před nesnázemi, to je proti jeho povaze.

Ještě se dnes uvidíme

Ve tři hodiny odpoledne se vynořil z foukanice šestikolový terénní automobil FIAT.

Projel branou a zabrzdil.

Vystoupili unavení vojáci, vedení desátníkem. Hlásí, že deset kilometrů pod pevností visí druhý vojenský vůz. Vázne v přesypech. Nechali jim vodu a jídlo. Bude nutné, aby se pro ně vrátili s lopatami a s četou jezdců na velbloudech.

Ani třetí automobil dosud nedojel.

Ten vezl do Honu vojenskou poštu. Už dva dny je nezvěstný a posádka nemá dost vody.

Doubek je chytrý, zkušený, ale tvrdohlavý muž. Takovým lidem zpravidla přeje štěstí, ale nemá se to přeceňovat.

Dopil černou kávu, znova se podíval na hodinky a potom prohlásil: „Pojedeme!“

„Kam?“ podivil se major.

„Do Honu…“

„Jednejte tedy, jak chcete, ale nikde na světě se nedávají tak důležité rady jako na Sahaře…“

„Děkuji vám za ně, majore! Ale máme lehké vozy. Neboří se tak hluboko jako těžké kamiony. Chci být dnes v noci v Honu, a budu tam. Jedeme podle přesného plánu a musíme dokázat, že se probijeme všemi překážkami…“

„Pak ovšem pojedete na svoji odpovědnost…,“ skončil důstojník.

Vyslali do Honu zprávu, že odjíždíme proti jejich vůli, v tolik a tolik hodin a minut.

Rozhovor sledovala skupina vojenských mechaniků.

Pak odešli k šestikolovému FIATU. Doplnili benzin. Dolili vodu do chladiče. Přinesli prkna, klády, lopaty a lana.

Tiskneme si ruce s důstojníky. Mladý lékař se mi podíval do očí, ukázal palcem na FIATA a na mechaniky.

„Ještě se s nimi dnes uvidíte…,“ řekl nevesele.

Pak spolkla AEROSPEXOR písečná vánice.

Nesnáze

Ztěžka pronikáme k jihu.

Napjali jsme plátěné střechy, aby nás nezanášel jemný písek.

Před námi jedou červení. Mají na hlavách tropické přilby, a jak vyletí, objeví se na střeše dvě směšné bubliny.

Teď najeli do návěje, propadají se, stojí.

Sunu se podle nich, ztrácím plynulý záběr.

Motor vydal poslední vzdech.

Musíme se vyprostit. Je tak suché a žhavé vedro, že nemáme chuť ani sílu tlačit vůz na pevnější povrch.

Zbytečné pokusy!

Dosedám celou zadní nápravou.

Moje společnice proklouzla z maličkých dvířek, nohy jí váznou v křemičité mouce. Opřela se do AEROVKY.

Vítr bičuje tváře a nos, bolí stehna, lýtka, břišní svaly, krk.

Vyjíždím o metr, o dva, z toho nejhoršího.

Znovu zabrala, pak vyplivla z úst písečné bláto, nasedla a zaklapla dvířka.

„Jedeme!“ křičí radostně.

Před námi už zase poskakují červení a na jejich plátěné střeše občas vyskočí dvě směšné bubliny.

Pak nová návěj, nová dřina.

Dýcháme jako psi.

„Řiď, já budu tlačit, udřeš se…,“ žádám.

„Nech mě! Když chci, mám víc síly než ty…,“ odpovídá a oči jí hoří odhodláním.

Dost…

Bouře zesiluje, setmělo se.

Hup!

Písečná mísa nás spolkla, sedíme v ní celou plochou podvozku.

Ještě na okamžik jsme zahlédli červený vůz.

Ti se vyhnuli pasti a proklouzli na pevnější povrch.

Bílí zmizeli.

Krčíme hlavy pod plátěnou střechou a čekáme, co bude.

„Jak je ti?“

„Mám žízeň…“

„Můžeme tady sedět dva dny, škoda vody…“

Hlavou mi letí bujné myšlenky. Vyprávěl nám v Paříži francouzský letec, jak nouzově přistál u Kuferských oáz. Dva dny nepil a pak se probudil až v nemocnici v Káhiře.

Nic s tím zkrátka není.

Bude nejmoudřejší, když nebudeme uvažovat a zavřeme oči. Spánek je často lepší než skutečnost.

Vtom slyšíme zvenčí hlas.

Blíží se Severa, ztěžka, potácí se v závějích a ve větru, zdvíhá z písku bačkory.

Je to starý dobrák, nikomu nezkazí náladu a má svérázný humor.

Teď něco volá, ale bouře mu bere slova z úst.

Konečně došel k pootevřeným dveřím modrého vozu.

„Jak je vám?“ křičí mi do ucha. „Měli jsme počkat v Bu Ngemu, ten major měl pravdu…“

„To měl…“

Chce nás potěšit, ze široka, jak je zvyklý.

„Tak se mi zdá, že je to naše poslední hodinka…,“ šklebí se. „Do rána se budete dívat na písek zespodu a já tady umřu. To bude škoda…“

„Proč by byla?“

„Protože se mi nevyplní sen celého života…“

„A jaký sen?“

„Ale!“ vstrčil hlavu pod plátěnou střechu. „Já jsem si chtěl jednou postavit někde v lese hrad…“

„Hrad?“

„Ano! S padacím mostem! Celý život si to kreslím, plány mám doma v psacím stole. Kdybych tady zahynul, dejte to postavit vedle Karlštejna! Ať se tam moje žena nastěhuje a vzpomíná na svého pošetilého muže. Kdyby ji někdo chodil v noci strašit, tak jsem to já! Budu se tam zjevovat jako bezhlavý rytíř, který ztratil hlavu a jel na Saharu! Už mi to jde nad kolena! Sbohem, děti!“

Díváme se, jak mizí v novém výbuchu větru.

Pomoc ze severu

Probouzíme se a slyšíme lidské hlasy.

Z jihu přijíždí bílý vozík.

Kdosi volá, ale kolem v poušti je klid. Bouře odešla k severozápadu a tam se někde u moře ztratí.

Eva a Loštický vystoupili na čerstvě navátý přesyp a zapadají do něho po kolena jako do prašného sněhu [8].

Dívají se pozorně k severu.

Ozval se tam zřetelný zvuk motoru!

Ještě není dobrý rozhled. Kouří se z návějí, ale hluk se blíží.

Jede sem vojenský kamion!

Poznáváme mechaniky z Bu Ngemu a vzpomínáme si na slova mladého lékaře.

Seskočili po oči zahalení muži s lopatami a vyprostili nás [12].

Pak odhazují písek před kamionem, aby se při rozjezdu nezabořil.

Nasedáme a jen Severa se ještě vrací k místům, kde visel modrý vůz.

Pobíhá v písku a cosi hledá.

„Po čem to pátráte v poušti, pane bratře?“ volá za ním jeho druh Petříček. „Hledáte na Sahaře houby? Tady nerostou… Co jste ztratil?“

„Bačkoru!“ odpovídá zoufale hrdina z lodi FIRENZY.

Ztratil ji, když nás šel v bouři potěšit, a teď se šťastně rozesmál.

„Mám ji!“ hlásí vítězně.

Otrokář

Z obzoru po obzor jen rozpálená rovina.

Prolamuje se do nízkých vln a červený vozík poskakuje před modrým.

U volantu sedí Severa, dlouhý Petříček spí. Na hlavu si nasadil bílou čapku s třapcem; dali mu ji eritrejští vojáci v Bu Ngemu. Nohy vysunul z AEROVKY, pravou rukou objímá Severu, jinak by se tam oba nevešli [24]. Když se příliš převaluje, najde řidič šikovnou díru, vletí do ní a Petříček zasténá.

Teď se pohádali:

„Člověče! Ležte si na své půlce! Dáváte mi pořád hlavu na klín a žbrbláte při tom ze spaní všelijaké nesmysly. Teď jste zrovna vzdychal po domově…“

„Jak to, bratře Severo?“

„Říkal jste: Sahara! Strašná Sahara! Nikde květinka, nikde ptáček, kam nás to ten Doubek vleče!“

„No, to je možné. Nevím, jak vy se na to díváte…“

„Nerozumím vám. Na co?“

„Nechci to říkat nahlas… Bojím se to vyslovit…“

„Máte snad nějaké zlé tušení?“

„To mám! Slyšel jste o tom, že je dodnes ve Fezzánu otroctví? V Murzúku jsou pravidelné trhy na otroky… Nic vám to neříká?“

Zadumali se.

Kolem červeného vozu letí poušť a vedro.

„Propánakrále!“ vzpamatoval se náhle Severa. „Znám Doubka dvacet let. Že by byl tak špatný a chtěl nás tam prodat? Považte, že byste musel sloužit nějakému šejkovi a tahat celý den s oslem vodu ze studně, pane bratře…“

Pana bratra z červeného vozu nejvíc mrzí, že by měl pracovat společně s oslem. Představuje si takový úděl docela vážně.

„Ještě něco mě napadá,“ doplňuje po chvilce Severa. „Co se tam tak asi platí za bělošku? Ta tady přece musí být neobyčejně vzácná…“

„Jak to myslíte? Proč se ptáte?“ zvážněl Petříček.

„Vezeme bílou ženu! To by ji tam Elstner moc dobře prodal. Já myslím, že by mu za ni dal nějaký šejk aspoň tak dvacet, třicet…“

„Čeho?“ skočil mu do řeči starý poctivec.

„Velbloudů… čím se tady platí?“

„Vy otrokáři!“ rozhorlil se pan bratr doopravdy. „Teď jsem vás poznal…“

Nemluvili spolu až do té doby, kdy se museli vystřídat u volantu.

Je dokonale šťasten: dojeli jsme!

Z Honu, kam jsme toho dne dorazili v chladném povětří saharské noci, vyslali nám vstříc terénní vozidlo.

Vyjelo ve směru světelných raket, kterými AEROSPEXOR ohlásil příjezd.

Projíždíme branou pevnosti a díváme se na měřiče vzdálenosti.

Ujeli jsme za dnešek 440 kilometrů. To je dobrý výkon v těch nesnázích. Karavana velbloudů by šlapala z Misuráty do Honu deset, dvanáct dní.

Na nádvoří čekají italští důstojníci a dívají se s velkou úctou na zaprášené dvouválce. Tisknou nám nadšeně ruce.

Na hradbách nad korunami palem stojí noční hlídky a za okny nízké jídelny svítí prostřený stůl.

Poprvé v životě jíme pečenou gazelí kýtu a stepní chřest.

Doubek je ještě kdesi v poušti.

Myslí v kilometrech, touží po nich, pere se s nimi, žije v nich.

Mluví dobře italsky.

Sotvaže skončila večeře, zjišťuje směr a stav další cesty Džebelem es Soda k Bab el Sahara, na Sebhu a do vnitřního Fezzánu.

Je dokonale šťasten: dojeli jsme!

Vedro, žízeň a letci

Palmy ještě střásaly z účesů spánek, když se na jihu pod Honem ztratily naše stopy.

„Projedeme okolo místa, které je na mapě označeno Bír el Kateifa, Studně vlaštovek…,“ vypravuji. „Možná, že tam odpočívají vlaštovky, když táhnou na podzim z Evropy do střední Afriky…“

„Neodpočívají tam! Prý bychom to místo marně hledali. Ztratilo se anebo vůbec nikdy nebylo… To se tady stává! Říkali to vojáci v Honu…“

Nenašli jsme Studni vlaštovek.

Na dalekém obzoru se objevily dva nápadné, podivné kopce, odváté do tvaru kuželových pyramid. Na vršku mají široké a nízké hroty, podobné sloupům [7].

Je to dílo vysušujících větrů.

Skála na povrchu větrá, puká, rozpadá se a drobí. Zásobuje potom vítr novým pískem.

Mezi kopci se vinou dvě pisty, rozcházejí se a zase vběhnou do jednoho směru.

Zbytek vojenského tažení.

Je tu měkký povrch, zpevnili jej a pisty jsou proto dvě, že jedna z nich bývá střídavě zaváta.

Tomuto mělkému průsmyku se říká Bab el Sahara, Brána do Sahary. Za ní totiž začíná smrtelná poušť, která jako duté zrcadlo hromadí sluneční paprsky a taví všechno živé.

Zastavujeme.

Chvíli to trvá, než sklouzneme se sedadla a sedneme si líně na zem, na malý kousek stínu vedle vozů.

Pomalu pijeme doušek teplé vody. Pak pokračuje únavná jízda.

Teprve odpolední hodiny přinesly příjemné vzrušení.

Opět slyšíme motor, tentokrát na jižní obloze. Letadlo! Vojenský dvojplošník! Letí nízko, krouží, pozorovatel mává rukou, naznačuje směr.

Spadla z nás únava.

Letci jsou jistě ze Sebhy! Vyslali je, aby zjistili, kde jsme [9].

Doprovázeli nás až do prvního soumraku, a když se nebe zasypalo hvězdami, zasvítil na jihu maják.

Ze tmy se vynořila jízdní hlídka na velbloudech; i ta nám jede vstříc.

Pak ostnaté překážky, kulometná hnízda, hradby, palmy a na mírném návrší rozlehlá pevnost. Pod ní nouzové letiště, skladiště benzinu a stráže eritrejských střelců.

Všude jsou Eritrejci.

Italové si je sem přivezli ze své východoafrické kolonie, protože jenom jim tady mohou trochu věřit.

Světlomety malých automobilů se stočily k pevnostní bráně.

Na měřičích máme za dnešek 325 kilometrů.

Sedmá oáza

V někdejším Fezzánu prý bylo sto oáz a jedna.

Z těch tu zbyly jen dvě, sedmá – Sebha, a osmdesátá – Tamenhit.

Nad bílou a skoro pyšnou Sebhou vlaje dočasně italská vlajka.[7]

Italští důstojníci věří, že se tu usadili na věky.

Po večeři nadšeně líčí svoje dílo: přinesli do Fezzánu věčný mír,

vzdělání, zdraví a pokrok. Jsou prostě zachránci a spasiteli Libye. Bez jejich pomoci by si tu domorodci nevěděli rady.

Je to už osudem dnešní Afriky, že Evropané neznají její dávnou minulost.

Domnívají se, že tu žili před jejich příchodem jen divoši a nevzdělanci. Není jim známo, že v různých oblastech Afriky vyrostly slavné, mocné a bohaté říše dávno předtím, než se stali z obyvatelů Evropy trochu rozumní lidé.

Pak přišel úpadek, způsobený vetřelci a útočníky, toužícími po zlatě, slonovině a po černých otrocích. Ale prastará africká sláva žije ve vzpomínkách lidu a živí touhu po svobodě.

Každý dobyvatel totiž věří, že přináší porobeným spásu. Nepochopí, proč není spokojen tygr zavřený v kleci.

Tygr má dostatek masa, čistý pelech a lékařskou péči. Chodí se na něj dívat vzácné návštěvy, píše se o něm v novinách. Někdy mu lidé nadšeně tleskají, když vystupuje v cirkuse a předvádí nacvičené kousky.

Tygr má všechno, a přece chce rozlomit mříže.

Chce svobodu, chce džungli.

Pánům bratřím se to nelíbí

Příštího dne, hned po snídani, jdeme do italské školy.

Učitel nás pozdravil zdvižením pravé ruky a hnědočerní žáčkové povstali jako na povel, rovněž zdvihli ruce a zvolali: „Viva Duce!“[8]

Až sem tedy, osm set kilometrů od pobřeží Středozemního moře, došla sláva velkého Vůdce Benita Mussoliniho[9].

„Nepřipadají vám jako cvičené opice, pane bratře?“ poznamenal česky Severa.

„Je to hrozné neštěstí, pane bratře!“ zesmutněl Petříček. „Podívejte se kolem! Datle, velbloudi a poušť… Když se něco takového děje v Evropě, co se dá dělat! Ale tady na Sahaře by přece měli mít lidé rozum!“

Školáčkové teď pochodují se zdviženýma rukama kolem studně na nádvoří a mají asi na ty italské novinky stejný názor jako jejich otcové. Když pak navečer sedí vesničané v závětří, děti natahují uši.

Slyší tlumené vyprávění, jak se včera v noci neznámý hrdina doplížil až k pevnosti a na jižní hradbě podřezal hlídce krk.

Loučíme se s dětmi a jdeme vesnicí.

Domky mají rovné střechy z palmových trámů, pokrytých palmovými listy a udusanou hlínou. Jsou srovnány do hromádek, oddělených úzkými uličkami.

Na zahrádkách a mezi políčky protékají zavodňovací stružky.

V některých domcích pracují řemeslníci: ševci, krejčí, kováři, kovotepci. Z jejich výrobků mluví minulost zdejších oáz. Kdysi kvetly životem a měly rozsáhlý karavanní styk se vzdělanými národy v dalekém africkém i asijském okolí. Vždyť bývaly doby, kdy se africké výrobky prodávaly kolem celého Středozemního moře a byly vzácným zbožím až na tržištích středověké Evropy.

Lékárník Doubek se obdivuje tepanému stříbrnému náramku, který by si jistě každá evropská žena velmi ráda nasadila na ruku.

Nakupujeme prstýnky, ozdoby z maličkých korálků, našitých na jemné kůži, košíčky a misky pletené z trávy, proplétáme se mezi ošatkami zeleniny, semen a obilí.

Pobíhají tu slepice, mufloni, oslíci a kozy.

Vzlétlo hejno holubů a prošli velbloudi.

Sbíráme další tucty snímků a vkládáme další cívky do kamery.

Zbraň všech zbraní

Pod pevností právě cvičí eritrejští střelci.

Sledují každé slovo a pohyb svých velitelů. Zdá se, že v nich vidí bohy, nebo se to asi italským bohům jen zdá.

„Saharská válka má jiná pravidla než naše…,“ vysvětlují nám průvodci. „Zde ještě rozhoduje osobní statečnost v boji zblízka. Ukážeme vám nástup do útoku, nelekejte se! Stanou se z nich ďábli, jakmile zazní rozkaz…“

Rozkaz!

Setnina barevných mužů postupuje přímo proti nám. Teď zařvali jako peklo samo.

Kroutí se v bocích, šermují lesklými bodáky, svítí silným chrupem – vyzývají nepřítele.

Nevědomky ustupujeme.

Je to směšné a spolu děsivé, jde z nich divošská hrůza. Když dojde ke skutečnému boji, řežou uši, nosy, hrdla; bijí se do smrti.

Nový rozkaz!

Zastavili řev a krok, a když se na ně velitel podíval, sklopili oči, jako by se styděli. Neudělali to snad dobře? Nebyli dosti bojovní?

Severovi se cvičení nelíbí.

To se mají lidé zabíjet i tady, v poušti?

Nevraždí tu poušť i bez člověka, žízní, sluncem a samotou? Proč i tady byla válka?

„Znám jedno dobré úsloví…,“ prohodil.

„Jaké?“ ptám se.

„Nechte šavlí, pistolek, milujte se vespolek…“

Šel k červenému vozu a vytahuje z pouzdra zbraň všech zbraní, zbraň nejmocnější.

Třetí rozkaz!

Vojáci znovu tisknou pušky, rovnají se, ale vtom zazněl všeobecný smích.

Severa roztáhl harmoniku, nabral do ní saharský vzduch a rovinou se nese mohutný akord staré, dobré písně: „Já jsem ze Strakonic dudáček švandovic s kapsou prázdnou…“

Je po boji.

Barevní vojáci se nadšeně dívají na podivný nástroj, který křičí, bručí a píská jako zlý duch a pak se zase přátelsky směje. Skládají zbraně, a když se vrátili do oázy, kdekdo chce vidět Severu a slyšet jeho podivné dudy.

Před polednem doplňujeme benzin a ozval se poslední rozkaz, náš: „Do vozů, jedeme!“

Na jihu se leskne vzduch nad nedohlednou kamenitou rovinou.

Saharská televize

Už dávno zmizela Sebha, odpolední slunce rozpaluje AEROVKY a motory vesele pospíchají k jižnímu cíli.

Snižujeme rychlost.

Řidič bílého vozu zastavil, vystoupil a rozhlíží se.

Oáza, vesnička!

Nad našedlým závojem vzduchu pozorujeme vzdálenou zeleň a hliněné stavby. Zdá se, že je to první fezzánská vesnice.

Nebyla.

Po chvíli se spodek obrazu rozmazal, obrysy změkly, roztřásly se, zmizely a také v tomto směru zbyla jen poušť, zvlněná sopečnými pozůstatky pravěku a vysypaná miliony spálených balvanů.

Zrcadlení vzduchu, vzdušný přelud, fata morgana.

Dojíždíme k červeným. Ti jsou v obvyklém rozhovoru.

„Dobře, že není zrcadlení vzduchu u nás v Plzni!“ chválí si Petříček.

„Proč myslíte?“

„Severo, uvažujte! Pojedu někam za město, zdržím se tam s kamarády a přijdu pozdě k večeři. Pak třeba řeknu ženě, že jsem byl na důležité poradě. Manželka spráskne ruce a vyletí: „Nelži! Co ta fata morgana dnes odpoledne? Šla přes celé náměstí! Seděli jste u lesa a hráli jste karty! Bude po radosti!“

„Máte pravdu! Člověk si někdy dost neváží krásného českého podnebí a zbytečně touží po vzdušných přeludech…,“ dodal ještě Severa.

Rozhovořily se výfuky, už hodně hlučné. Dávno se uvolnily tlumiče a z nekonečných otřesů praskají v kolech další dráty. Uklepaly se hledači svítilny, sjíždějí se pláště, jen hnací soustrojí je pevné a dává naději, že zase uvidíme moře.

Navečer projela okolo nás hlídka meharistů, jezdců na čistokrevných velbloudech. Hlásí, že se vracejí do Murzúku.

Žádáme je, aby vyřídili náš pozdrav, když dojedou dřív než my.

Noční tábor

Než se obloha pokryla hvězdami, stály pod hloučkem palem dva stany.

Připravujeme večeři na ohni ze suchých ratolestí.

Severa a Petříček opravují proražené pneumatiky.

Pak sedíme mlčky nad ohništěm a kdosi zapochyboval, zda je to bezpečné. Teď právě nadešla doba, kdy se vynořují z jihu tajemné stíny a přepadají vetřelce.

Zhasíme oheň a postavíme hlídku.

Jsme na řadě první, moje žena a já.

Usedáme do písku. Je nádherná noc.

Snad nikde na světě nenajde člověk tolik nesmírného klidu jako na velkých pouštích. Najde v něm obyčejně sám sebe, a to se dnešním lidem stane jen zřídka.

Nikde hlas, nikde zvuk, nikde světlo. Jen souhvězdí jdou prastarými cestami a měří věk Země a lidské vteřiny.

Přitiskli jsme se k sobě co nejblíž a chvějeme se vzrušením.

Poprvé v životě poznáváme sílu přírodní samoty.

Jsme právě na dvacátém čtvrtém stupni severní šířky, nad severním obratníkem.

„Myslíš, že tu skutečně žily v dávnověku nějaké národy?“

„Jistě! Dnešní Afrika se jen zvolna probouzí z dlouhého spánku. Byly doby, kdy lvi, leopardi a sloni volně žili po celé pevnině i na pobřeží Středozemního moře. Tam, kde dneska straší mrtvá Sahara, bylo množství oáz a pravidelné spojení. Sloni nahrazovali v bitvách tanky a chrupavka ze sloního chobotu byla vzácnou lahůdkou bohatých Římanů. Římský císař Septimius Severus[10] založil v severní Africe chov velbloudů, aby podporoval karavanní styky se zeměmi pod Saharou…“

„A kde byl původní domov velbloudů?“

„V Arábii… Ale o Fezzánu se vědělo už dávno předtím, než sem přišly římské legie! Řecký dějepisec Herodot o něm psal v pátém století před Kristem. Slovo ‚Fezzán‘ vzniklo z pojmenování ‚Phasania‘. Dnešní Fezzánci jsou prý zčásti potomky starověkých Garamantů. Ti žili mezi Egyptem, Súdánem a Středozemním mořem. Hlavní oázou byla Garama, dnešní Džerma. Po pádu garamantské říše pronikli sem ze západu hoggarští Tuaregové a dnes…“

„Itálie…“

Další vteřina v dějinách Afriky.

Hledíme mlčky do temných pustin, do země zbavené lidí a palem.

Věda a žízeň

Tři vozy kreslí kamením a pískem stopu k Murzúku.

Zmocnil se nás neklid, když kilometry ohlásily blízkost první fezzánské vesničky Godduy.

Co by dal vědecký pracovník za takovou chvíli, kterou prožíváme právě teď, daleko od Evropy!

Naši druzi z expedice nemají takové starosti. Jen lékárník Doubek, zkušený a světa znalý člověk, má vážný poměr k zemi, kterou projíždí. Ostatní sledují především svoje osobní blaho, a když se rozhovoří, jsou myšlenkami doma.

„Ve Fezzánu ještě žijí lidé ve starém řádu mateřství, v matriarchátu…,“ vypráví Doubek. „Hlavou kmene je žena, nejstarší matka, a také v rodinách řídí život ženy-matky. Tento společenský řád byl domovem v Hoggaru, ve vlasti Tuaregů. Ženy řídily život, muži byli bojovníky, průvodci karavan, lovci gazel a živiteli rodin. Pronikali daleko ze svých horských hnízd. Hnali stáda na jihozápad do Iforrského Adraru a do nigerských stepí…“

To všechno příliš nezajímá naše červené spolujezdce. Říkají si obřadně „pane bratře“ a jsou to lidé dobrého srdce. Kde najdou v šedi života trochu rozptýlení, už si zlepší náladu.

Teď se zastavili na žluté písečné tabuli. Váznou v závěji.

Pomáháme si, my jim a oni potom nám [23].

Okamžik oddechu.

Severa se rozhlíží, ale nevidí nic, docela nic, od obzoru po obzor.

„Chtěl byste, pane bratře, spatřit něco vznešeného?“ oslovil unaveného Petříčka.

Pan bratr na sucho polkl. Má nesmírnou žízeň a je přitom z Plzně, ze slavné Plzně, z domova nejslavnějších pivovarů!

„Chtěl bych zase vidět naše lesy a louky!“ přiznává se. „Který čert mě sem nesl…“

„Louky, lesy, to je všechno hezké. Ale já vím o něčem ještě krásnějším…“

„To snad ani není možné…“

„Je, příteli! Představte si letní odpoledne za Plzní. Jedeme pražskou silnicí a zastavíme v hotelu na Doubravce. Přijde číšník, usmívá se, nese v ruce sklenice a v nich se pění, pění se v nich…“

Nedomluvil.

Petříček se hrozivě vztyčil, uchopil Severu za ramena a povídá: „Mlčte! Jestli řeknete nahlas ‚pivo‘, tak vás těmahle rukama zaškrtím!“

Zhroutil se do rozpáleného sedadla a za vzdušnými zrcadly hledáme Godduu.

Klamná jezera ustupují, lákají dál a potom se rozplynou, aniž můžete na jejich břehu svlažit suché rty.

Podivný motor

„Ptáci!“ vykřikla radostně Eva.

Ukazuje k nebi do ohnivého vzduchu.

V oslňujícím povětří krouží dva ptáci, poselství zelené země. Tak jako na moři hlásí, že se blíží přístav, maličká osada.

Kola zapadla na sjízdnější cestu a z Godduy vyběhli dva hoši; nesou v náruči černou ovečku.

Teď se zastavili a vidí, že to nejsou takové automobily, v jakých sem někdy přijedou italští vojáci. Také my jsme jiní, a sotva vjel bílý vůz do vesnice, už byl obklopen ženami, muži a dětmi.

Mezi chýšemi, které jsou kryty uschlými palmovými listy, pobíhá drůbež, a lidé se domnívají, že sem jedeme pro vodu a pro potraviny. Nabízejí nám vejce, maličká, jako holubí. Vyměnili je za skleněné korále a naznačují, že je to vše, co mohou prodat.

Jen vody je tu dost.

Studna je zvláštní, neuvěřitelná.

Na lešení svázaném z palmových kmenů visí dřevěná kladka. Dlouhé lano táhne džber, který se vyprazdňuje do koryta. Voda teče do umělého jezírka, do vodní nádrže, položené trochu výš nad políčky. Závlaha stéká sítí stružek k zelenině, k nízkému obilí a ke kořenům datlovníků[33].

„To je hrozné!“ vzdychla si Eva a má pro to důvod.

Na druhém konci dlouhého lana je připoután osel a vedle něho se potí otrok, súdánský negr.

Ráno je přivážou a do setmění vystupují na hlinitý násep a pak se vracejí zpátky, deset metrů tam, deset metrů zpět, jako stroj, v saharském slunci.

Když osel nemůže, bodá ho negr zahnutým srpem do slabin, a když nemůže negr, přijde na něj pán s bičem [22].

Ve všech oázách byli kdysi na hrubé práce otroci. Přivedli je v karavanách kupci a bylo to zboží jako každé jiné.

Když potom běloši otroctví zakázali a stíhali, zchudli majitelé velkých datlových plantáží. Pěstovali tisíce a desetitisíce palem a neměli benzinové motory ani elektřinu. Jejich ruce nestačily a obchod je obchod!

Goddua není velká; žije tu tak na padesát dospělých lidí.

Nahlížíme do jejich příbytků.

Ženy probírají semena, drtí obilí nebo proso, okřikují děti.

Představili nám nejstarší matku, starostku obce. Ta řídí všechen život, přiděluje mužům práci, rozsuzuje rozepře. Její vrásčitá tvář prozrazuje zkušenosti a životní moudrost. Je oděna do volných černých šatů, kolem krku má šňůry skleněných a dřevěných ozdob, snad tajemné škapulíře, talismany[11] [14].

Štíhlé ruce ušlechtilého tvaru zdobí tepané stříbrné náramky a vlasy jsou dovedně spleteny do copů.

Také ostatní vdané ženy jsou hlavami rodin; muži ošetřují velbloudy, kypří pole, rozvádějí vodu, vyrábějí různé nástroje a domácí potřeby.

Kdybychom tak měli dost času a mohli se tady na měsíc usadit! Poznali bychom jejich zvyky, právní názory, náboženství, písně, tance. Přivezli bychom důležité poznatky, pomohli vědě, shromáždili vzácné sbírky předmětů, hmyzu, rostlin.

Máme filmovou kameru!

Vyšel by původní cestopis, ne tak povrchní, jaký vznikne z dálkové jízdy, z honu za kilometry.

„Škoda, že musíme dál…,“ slyším tichý povzdech.

„Buď ráda, že jsme tady aspoň tu chvilku! Stejně se bojím, že nám jednou řeknou, abychom jezdili po světě a prodávali automobily… Obchod je obchod, to víš!“ odpovídám nevesele a dívám se starostlivě na hodinky.

Ještě dnes musíme spát v murzúckém hradě.

Cíl

Toho dne navečer jsme spatřili v dálce vysoké vlny přesypů a za nimi se vynořilo neklamné znamení cíle: dvě vysoké palmy, věžička minaretu, potom shluk přízemních domků a hliněný hrad.

Obraz Murzúku se zabarvil zelenými poli a korunami dalších palem.

Jsme tam!

V posledním dostupném a dobře známém místě Libye, kde ještě žijí lidé a kde je vojenská posádka.

Níž na jihu už mají mapy neurčitý výraz. Kdo zná Katrún, Tegerhi, „Ptačí oázy“ v Tummo nebo velehorskou záhadu Tibesti?

Každé tři týdny se vysílají hlídky saharských střelců až pod obratník Raka.

Pátrají v poušti.

Hledají stopy velbloudů a zbytky nočních táborů. Jen tady by se ještě mohly shromáždit nové síly odboje. Tisíce bojovníků zahnala válka k jihu, do velkého Neznáma.

Vjezd československých automobilů byl slavnostní.

Na začátku první palmové aleje čekal velitel, mladý Ital v bílém obleku Sahariánů.

Doprovodil nás do nové pevnůstky, vybudované u starého hradu.

V bráně stojí nehnuté stráž s postříbřenou arabskou puškou. Vzdává hostům čest.

Na nádvoří čeká důstojnický sbor.

Jsou vážní, jako by vítali poselstvo ze země hojnosti, ze šťastné Evropy, ze země zahrad a polí, plných studní a chladného slunce.

„Děkujeme vám za váš pokus, jeli jste dobře!“ říká velitel a znovu nám tiskne ruce. „Ani naše vojenské konvoje sem ještě neprojely tak rychle z Tripoli! Učíte nás nové dopravní technice. Věřili jsme dosud, že do pouští jsou vhodné jen velmi silné a těžké automobily. Vy jste se odvážili do Sahary s dvouválcovými vozíčky. Bylo to důležité poučení pro naši vojenskou správu!“

„Taková lehká hračka všecko přeskočí, všude proklouzne, a když nemůže dál, tak se do ní trochu strčí…,“ směje se kapitán expedice a září radostí.

Pak obklopili důstojníci sluncem spálenou Evu.

„Jste pravděpodobně první Evropanka, která kdy spatřila murzúcký hrad, signoro…[12] Z vaší návštěvy máme radost největší, jste obdivuhodně statečná a vytrvalá!“ prohlašují lichotivě.

Podívala se na mne, jako by říkala: „Co jiného mi zbývá?“ a uvedla mě na okamžik do rozpaků.

V té chvíli již letěly nad Libyí rádiové zprávy, že československý AEROSPEXOR dojel.

Odvedli nás do pevnosti, abychom se trochu osvěžili.

První rozhovor

„Nevrátím se s nimi na sever!“ prohlašuji ve chvíli samoty. „Dnes v noci spolu tiše zmizíme a rozjedeme se na Katrún! Ten šílenec Doubek se tu chce zdržet jen dvě noci!“

Podívala se mi starostlivě do očí; znala moji vzdornou povahu.

„To se chceš někde ztratit v poušti? Máš rozum?“ povídá mírně.

Vrátila mě k rozumnějším myšlenkám.

Musíme tu využít každou hodinu, každou minutu.

Doubkovi jde především o vytrvalostní výkon. Dal slib a slib dodrží.

O naší jízdě se píše v novinách, doma i v cizině. Důstojníci říkají, že se o nás denně mluví v rozhlase, italsky, francouzský, anglicky.

Po večeři sedíme vedle učitele zdejší italské školy a ptám se po původu Murzúku. Proč právě tady vznikla křižovatka karavan?

Rozhovořil se:

„Obchodní středisko a výměnné tržiště tu založili karavanní kupci už roku 1310 na průsečíku obchodních cest ze záhadného Súdánu do Egypta a od Čadského jezera k pobřeží Středozemního moře,“ vypráví.

„Proč si nenašli lepší místo, někde v úrodnějším pásmu? Jsou tu přece oblasti spodních vod…“

„Takové karavanní křižovatky vždycky vznikaly uprostřed liduprázdné pouště a nikdo se nechtěl trvale usadit v jejich blízkosti. Obchodníci totiž okrádali vesničany, zajímali je do otroctví a za nimi táhli karavanní lupiči. Obyvatelé oáz žili v souladu, jak žádalo Prorokovo písmo. Nikdo nikomu nezáviděl větší majetek; to byla vůle Alláhova, že přál někomu víc a druhému méně. Ale cizinci z karavan, to byla obchodní šlechta znalá světa, jeho záludností, závisti a ziskuchtivosti. Proto saharští lidé hospodařili raději někde v závětří. Kde to bylo možné, stavěli vesnice na pahorcích a na stráních. Ve vlhkých a někdy velmi úrodných nížinách se báli zimnice, malárie. Když měli pozemky daleko od osady, raději si tam postavili dočasné přístřešky nebo stany a po žních se vraceli domů…“

„Dnešní automobilová doprava jde většinou prázdnými plochami pouští,“ poznamenal k tomu velitel. „Hledáme nejkratší spojnice opěrných bodů, přímé směry. Tím se stane, že minete oživené oázy a směry pomalých velbloudích karavan, které jdou od studně ke studni, „vodní cestou“…“

„Vy tu máte v Murzúku vody dost?“ připojuje otázku přítel Loštický.

„Ovšem! Jen tak tu mohly karavany napojit velbloudy, osly, stáda nebo otroky, které hnaly. Do kožených měchů nabraly vodu na další cestu…“

„Věříte, že jednou bude Libyjská poušť zavodněna?“

„Kdybychom tomu nevěřili, tak bychom tady nebyli. Dívejte se na okupaci Libye, jak chcete, ale zdejší lidé by sem nepřinesli pokrok ani za dalších sto let. Saharská půda je zdánlivě neplodná. Když se uměle zavodní, probouzí svoje nevyčerpané síly. Dává dobrou úrodu obilí a zeleniny, rodí datle. Hnojit se musí jen tam, kde se pěstuje zelenina. Vyčerpaná pole si odpočinou v úhoru a půdy je tu dost. Na Sahaře jsou ovšem také obrovské zásoby umělých hnojiv. Solná jezera na severu byla kdysi spojena s mořem. Pak se odtoky propadly, jezera se odpařovala, až zbyly jen perleťově lesklé škraloupy nerostných sloučenin, rozpuštěných kdysi ve vodě. To jsou saharské fosfáty, základ umělých hnojiv…“

To už se všichni přidali k rozhovoru.

„Mluví se o zavlažení severní Afriky vodou Středozemního moře,“ připomíná lékárník Doubek. „Četl jsem nedávno o návrhu italských a francouzských inženýrů na stavbu obrovské přehrady v Gibraltarské[13] úžině. Po jejím hřebenu by šla ze Španělska do Maroka silnice a tunelem by jezdily vlaky. Celá severní Afrika by byla propojena sítí průplavů a na vodním přepadu na Gibraltaru by vznikly mohutné elektrárny…“

„Je tu ovšem druhý návrh saharského zavodnění,“ uzavírá rozmluvu italský učitel. „Kdyby byl dostatek elektřiny, pokryly by se oblasti spodních vod soustavou studní, čerpadel a stanic, které by do daleka tlačily vodu. Tak už se dávno zavodňuje v Tunisu, v Alžírsku a v Maroku…“

Saharský sen

Kolem Murzúku projíždějí noční hlídky a blízko Katrúnu je místo, kde zemřel žízní poslední fezzánský král.

Boj o Libyi zaplatily životem statisíce bílých i barevných mužů, kteří patřili svým rodinám a své práci.

Italští občané platili daně, aby se vybudovala armáda, vyzbrojená křižníky, tanky, letadly a kulomety.

V oáze v Goddua tahá ze země vodu otrok s oslem.

Murzúk měl před válkou na pět tisíc obyvatel; teď prý jich tu zbylo osm set.

V poušti projíždějí noční hlídky a bojí se žízně a smrti.

Nechce se nám to všechno urovnat v horké hlavě, dnes v noci, na železné posteli v hliněné světnici na pevnosti.

„Spíš?“ šeptá žena.

„Nespím…“

„Přemýšlíš, viď?“

„Přemýšlím…“

Pak ještě vidím v polospánku širokou silnici z Misuráty do Fezzánu. Podle ní duní koleje. Nesou vlaky s obilím, datlemi, fíky, olivovým olejem, zeleninou, kořením, kávou, pomeranči, citrony. Plní hladová břicha evropských parníků.

Železné stožáry rozvádějí elektřinu, všude je dost síly, světla a vody.

Z kabin dálkových letadel se dívají cestující na nekonečné lány saharských polí, plantáží, sadů a pastvin.

Saharské pohostinství

Svítá.

Vojenská polnice probouzí pevnost i nás.

Už včera večer nám přikázali průvodce, sluhy.

Obrovský Súdánec, jemuž svěřili bezpečnost mé ženy, spal na prahu naší ložnice. Teď přinesl kamenný džbán s vodou, naplnil plechové umyvadlo a zve nás k snídani.

V jídelně stojí za svou velitelkou, sleduje každý její pohyb, neopouští ji ani na krok.

Na nádvoří čekají vojáci s jezdeckými velbloudy. Oáza je čtyři kilometry dlouhá a chceme si ji důkladně prohlédnout.

Vybrali nám ta nejhodnější zvířata. Není to totiž tak jednoduché přinutit čistokrevného velblouda, aby si klekl na kolena předních nohou, pak složil zadní nohy a konečně i přední a dal se osedlat.

Řve, vzpouzí se, cení zuby[18].

Jen proto se vyzujete i z lehkých střevíců, aby se neplašil. Bosá chodidla zkřížíte na měkké hřívě, a když se zvíře v celé mohutnosti vztyčí, sedíte jako na rozhledně. Směr jízdy řídíte chodidly a tenkým řemínkem, provlečeným ve velbloudově chřípí.

Tak rádi bychom požádali, aby nám dali obyčejné nákladní dobráky, kteří nemají tak horkou krev jako vojenští meharové! Ale to není možné; jsme vzácnými hosty, to by nebylo dost důstojné v očích domorodců.

Vyjíždíme do svěžího ranního povětří.

Súdánský obr jde nebo běží vedle bílého velblouda a zkrotí jej, když nechce poslouchat bílou jezdkyni.

V oáze je dneska sváteční nálada: jsou tu cizinci, jsou tu hosté.

Hostu patří to nejlepší, podle starého zákona, dodnes vžitého v odlehlých končinách.

Tak o vás budou pečovat v černošské vesnici u rovníku, stanete-li se jejich hostem. Tak si vás budou vážit osamělí usedlíci na argentinském ranči. Tak vás přijmou Burjati ve východní Sibiři a tak se o vás postarají osamělí lidé všude, kam přijedete s otevřenou myslí a s upřímným srdcem.

Jen jedno žádají: abyste přízeň opláceli přízní, dar darem a pomoc pomocí.

Na Sahaře se kdysi krutě válčilo. Zuřily tu nekonečné kmenové a náboženské rozpory. Ale Sahariáni pohostili a chránili i příslušníka nepřátelského kmene, když se jim svěřil a požádal o útočiště.

Hostu, který přicházel k vesnici, dali to nejlepší, co měli. Zabili třeba poslední ovci, aby splnili zákon, který naši slovanští předkové vyjadřovali slovy: „Host do domu, Bůh do domu…“ Doprovodili hosta do příští oázy. Půjčili mu velblouda nebo osla. Dali mu na cestu vodu a jídlo. Poskytli mu ozbrojený doprovod, když procházel nebezpečným územím.

Jen tak často pronikli dřívější cestovatelé do zemí vášnivých nepřátel křesťanů.

Osvojili si jejich řeč a zvyky.

Přestrojili se za žebráky, za poutníky do Mekky nebo za potulné židy a šli z místa do místa, od lidí k lidem.

Cesta pokroku

Velitel Murzúku nám prozradil, že mají přesné pokyny, jak jednat s domorodci.

Různé novinky se zavádějí opatrně a zvolna. S lidem se jedná slušně, aby nepomýšlel na vzpouru. Vysvětlil nám to potom italský lékař, když jsme osaměli.

„Přinášíme sem lepší způsob života…,“ vyprávěl. „Před naším příchodem tu bylo plno nemocí, především neštovic a trachomu.[14] Podívejte se, co je tu všude slepců! Nepodávejte zdejším lidem ruce, je tu množství nebezpečných kožních nákaz! Umírají kojenci! Staráme se o výchovu dětí. Dovážíme sem od moře léky, semena, potraviny. Vysazujeme palmové sady, učíme vesničany zdravějšímu bydlení. Ale nejsme tu vítáni. Kdyby mohli, zakroutili by nám krky; a taková práce netěší…“

Dotkl se staré pravdy:

„Domorodí lidé touží po pokroku, pokud o něm vůbec vědí a pokud okusili jeho prospěšnost. Ale příliš dobře cítí hlubokou propast, která je dělí od povznesených cizinců.

Chtěli by se k tomu všemu dopracovat vlastní silou. Neuznávají, že by to šlo s naší pomocí rychleji. Bojí se, co bychom za tu pomoc chtěli.

Jsou příliš chudí a nezdá se jim možné, že by dostali zadarmo to, co si nemohou koupit.

Spokojí se tím nejnutnějším: jídlem.

Teplé podnebí je zbavuje starostí o nákladné bydlení a odívání, jejich žaludky jsou velmi skromné. Než by se příliš namáhali, raději si sednou někam do stínu, baví se, rozkládají rozumy a příjemně odpočívají.

Uspěchaní běloši z nich ztrácejí nervy.

Marně je ženou do díla, a nakonec řeknou, že jsou líní.

Říkají to tak dlouho, dokud jsou nabiti severskou podnikavostí, dokud jsou zdrávi a pokud tu nežijí příliš dlouho. Pak zjistí, že je ve Fezzánu po desáté hodině dopolední opravdu nesmírné vedro a že se trochu ochladí až ve čtyři odpoledne. Přestanou věřit, že tu jednou vznikne tak pilný život jako na chladném severu a rychle touží po dovolené v Evropě,“ uzavřel své vyprávění italský lékař.

Zaprášenou hlavní ulicí dojíždíme ke škole, jistě nejjižnější, která je vysunuta do Sahary.

Učitel předpisuje klikatá arabská písmenka, děti pěkně čtou, ale teď přerušil vyučování zvuk motoru [30].

Petříček a Severa sem jedou v červené AEROVCE!

To je něco: automobil!

Děti mají o bílých cizincích rozhodně lepší mínění než jejich otcové.

Cizinci sem přivezli úžasné novinky.

Večer co večer zaduní na pevnosti naftový motor a v oknech a na nádvoří se objeví skleněné koule, které jasně svítí!

Vojenské letadlo prý doletí za den až k moři!

Nedávno jim učitel ukázal psací stroj.

Jen mačkáš klapky a písmenka vyskakují, až se srdce směje!

Tam za mořem, v zemích bílých lidí, jsou neuvěřitelné zázraky a staří lidé z oázy jsou hloupí, že se tomu smějí.

Je to rozhodně hezčí řídit automobil, létat nebo psát na stroji než se válet někde za zdí a odhánět mouchy.

Život na tržišti a copánek do nebe

V širším okolí Murzúku byste ještě objevili v poušti osamělé osady Traghen, Aráneb, Zuilu a Katrún.

Nikdo by ty vzdálenosti neprošel pěšky, a tak sem jen občas dorazí vesničané s velbloudy, osly a mezky, přivezou zboží a nakoupí. Pak naplní chlupaté měchy vodou a putují několik dní, než zase spatří palmy nad rodnou oázou.

Hlavní ulice v Murzúku je už zalita nesnesitelným žárem a ranní trh zvolna končí. Prodavačky v tenkých černých plachetkách sbírají do košů zbytky zboží a cupou tiše někam do chládku, do společnosti druhých vesničanek[31].

Ještě se zastavujeme u řeznických krámků. Miliony much obletují skopové kýty, pak sedají na ovoce, na osly, na velbloudy a neúprosně obtěžují vaši kůži. Dětem se lepí do očních koutků a nemůžete uvěřit, že je černohnědí chlapci a dívky ani neodhánějí.

Zvykli si, na všecko si člověk časem zvykne.

Vracíme se k červené AEROVCE, obsypané kluky.

Všimli jsme si, že děti mají pečlivě vyholené hlavy a jen na temeni dlouhý tenký copánek.

Súdánský obr věrně šlape za mou manželkou a teď jí chce vysvětlit účel těch podivných ocásků.

Pomohl mu učitel.

Otcové a matky tady věří, že malá děcka přijdou rovnou do nebe, když umřou. To prý Alláh jenom natáhne ruku, chytí kluka za copánek a vezme si jej k sobě.

Ale zač by jej chytil, kdyby copánek neměl[29]?

Je to prospěšná pověra.

Jak by tu matky dětem vysvětlily, že mají mít čisté hlavy, že by jinak jejich kudrnaté a tuhé vlasy byly bludištěm hmyzu?

Lid, který miluje verše

Učitel si přinesl barvu a štětec; píše nám na kapoty a na dvířka vozů verše z koránu.

To už polední úpal vyklidil tržiště a úzké uličky.

Lidé se tísní na prahu domků, na kousku stínu. Kdo nutně nemusí, nejde dovnitř. V oázách se většinou žije venku, v domech je uložen rodinný majetek a jen někdy se tam také spí.

Saharská noc je přece tak nádherná, když zchladne vzduch a palmy se uloží do tmy! Jak potom zní staré arabské pohádky nebo verše básníků!

A to je přece na světě to nejkrásnější: sedět, vyprávět nebo naslouchat, navštěvovat přátele, rozmlouvat s nimi a chlubit se jemným chováním a vybranou, květnatou mluvou.

Vždyť Prorokův korán zvítězil ve světě oáz a pouští především proto, že byl skutečným básnickým dílem spisovné arabštiny.

Islámští lidé jsou marniví a ctižádostiví.

Potrpí si na pěkné oblečení, chodí klidně a důstojně, aby neztratili vážnost.

Ušlechtilá řeč s básnickými obraty je potěšením všech mužů, ať mají na těle šaty hedvábné nebo jen z hrubého plátna.

Bývaly doby, kdy bitvy začínaly tím, že vyšli básníci a přednášeli verše. Chlubili se duševní vyspělostí svého lidu, jeho kulturou.

Teprve potom začaly hovořit meče.

Je to nebezpečné a neopatrné, když bílí lidé projdou někde v Egyptě, v Súdánu nebo v Maroku kolem domorodce a řeknou: „Špinavý Arab!“

Nemají totiž jistotu, zda ti záhadní lidé, kteří tepou na zemi stříbrné šperky a na zemi rozkládají drahocenné koberce, nepočkají, až běloch přejde, a neřeknou potom arabsky: „Špinavý Evropan!“

Vzájemné dary

Vojenský velitel Murzúku pozval k obědu místní veličiny; přišel kadi, soudce, kaid, starosta, s nimi starší obce.

Stůl na pevnosti je slavnostní. Bosí číšníci lijí do sklenic červené italské víno, jediný spolehlivý nápoj, kterého se tu krom minerální vody nemusíte bát. Vody ze studní nesou nebezpečí střevních poruch.

Domorodí lidé jsou uzavření a mají k tomu důvod.

Jsme v oáze podrobené válkou – jaká by tu mohla vzniknout láska k cizincům?

Díváme se jedni na druhé jako poutníci, kteří se potkali na poušti.

Trochu radosti přinesly dary.

Moje žena dostala stříbrný prsten s velikým kotoučem, zdobeným vrytými ornamenty. Mužům dali prsteny „pro štěstí“, talířky z barevných trav a čistě vydělané gazelí kůže.

Oplácíme dary ozdobami z českého skla a sportovním pozdravem: vlajkami autoklubu.

Rozloučení

Prožíváme v Murzúku poslední hodiny.

Ještě nám ukázali závody velbloudů s arabským hřebcem – velbloudi to v písku vyhráli.

Pak připravujeme vozy na cestu k severu.

Velitel dal každému členu výpravy láhev červeného vína, zásobili nás potravinami a benzinem.

Pak píšeme dopisy a reportáže; zítřejší vojenské letadlo je donese do Tripoli.

Naše myšlenky už mají severní směr. Rychle ztrácíme zájem o blízké okolí a skoro cítíme úlevu, že nadešel soumrak.

V tmavé kuchyni připravují Eritrejci slavnostní večeři. Vaří přesně podle předpisů. Hlavní kuchař sedí vážně v koutě a předříkává druhým, co a jak: „Dej pánev na oheň! Nalij trochu oleje! Počkej, až se rozpálí…“

Jsou s nimi nesnáze.

Evropská jídla jim nechutnají, vaří mechanicky. Neochutnají pokrmy, které nosí na stůl. Proto nesou obyčejně první porci veliteli a podívají se pyšně a blaženě, když je bílý pán spokojen.

Společnost se nutí do řeči, ale jde to dnes nějak ztěžka.

„Je opravdu nutno, abyste odjeli?“ poznamenal major.

„Ano, odjedeme…,“ odpovídá kapitán AEROSPEXORU.

„Ve středních pouštích se čekají bouře. Povětrnostní služba hlásí změnu počasí. Bylo by rozumnější, kdybyste se tady ještě několik dní zdrželi. Bude tu smutno, až nás opustíte, přinesli jste sem veselejší život… Jste na Sahaře jen hosty, vy nevíte, jakou cenu tu má návštěva…“

„Zbudou nám krásné vzpomínky…,“ připojuji se, „nám a snad i vám…“

„Bez naděje, že se ještě někdy uvidíme…,“ usmál se trpce major.

„Bude nejrozumnější, když se podíváme na příští kilometry!“ mění směr hovoru lékárník Doubek. „Odjedeme v pět hodin ráno. Ještě bude tma. Doufám, že najdeme směr na Sebhu.“

„Doprovodíme vás… Pojedete na Sebhu a potom na severozápad. Ze Sebhy musíte dorazit velkou oklikou až do Brachu, a to není snadné ani v dobrém počasí. Mezi těmito dvěma místy není pevný bod, ani studna, ani palma. Totiž…,“ opravil se major. „Je tu pevnůstka. Zde, podívejte se na mapu! Um el Abid. Ale tomuto místu byste se raději měli vyhnout…“

„Proč?“

„Dáváme tam vojáky z trestu. Ani důstojník tam není. Velí četař a desátník pracuje u rádia…“

„Straší tam snad, veliteli?“

„Ano! Straší tam poušť… Z Murzúku až do Brachu je asi šest set kilometrů smrtelně prázdného území. Nikdo by vám nepomohl, kdybyste zabloudili nebo kdyby se vám porouchal vůz. Snad bychom ani nenašli místo, kde jste skončili…“

„Šest set kilometrů?“ uvažuje praktický Doubek. „Pak je nezbytně nutno, abychom tímto úsekem projeli v jediném dni…“

„Alláh vás doprovázej, signore… Ani za Brachem ještě nemáte vyhráno! Čekají tam na vás Edejenské přesypy a potom okraj pouště Hammada el Homra. Oddychnete si, až spatříte na severu horské pásmo Garianu a potom konečně Středozemní moře. Bude to únavná cesta, tím horší, že se kazí povětrnost…“

Je nejvyšší čas, abychom přestali mluvit o tom, co bude.

Děkujeme za pohostinství.

Prosíme, aby odeslali telegram československé tiskové kanceláři:

ČETEKA – PRAHA – ODJEDEME Z MURZÚKU
ZÍTRA RÁNO – AEROSPEXOR

Fatima přivedla tanečnice

Starý hrad se ztratil ve tmě, na nebi září ohňostroje hvězd.

Kdesi v poušti bdí noční hlídky.

V oáze bude veselo, uspořádali slavnost na rozloučenou.

Před námi šlape v písku voják s lucernou a vede nás do domu společných zábav.

U nízkých dveří jednopatrové stavby čeká Fatima[15], stará žena, která bude řídit dnešní slavnosti a tanec.

Poklonila se veliteli a pak nám, každému zvlášť.

Zabušila na vrata.

Z prvního patra seběhlo třepotavé světélko. Objevila se mladá dívka a vede nás do taneční místnosti.

Usedáme na kožené polštáře, vyšívané stříbrnou a zlatou nití.

Dvě ženy se posadily u dveří, foukají do dřevěného uhlí a vaří v měděné konvici mátový čaj.

Pak vešlo několik starců.

Sedli si mlčky do kouta a ladí hudební nástroje. Potom se obrátili tváří ke zdi. Hudebník se nesmí dívat na tančící ženy.

„El-lalá! Lálalalá…,“ zazněl vysoký a táhlý zpěv, trochu podivný pro náš hudební sluch.

Bylo to znamení, aby vešly tanečnice. Sestupují lehce po schodech jako barevné stíny.

Už odpoledne je Fatima svolávala; běžela osadou s černým praporem.

Bubeníci tlumeně bijí do napjatých koží, pak zaječely píšťaly, a tanečnice uctivě obcházejí hosty.

Představují se.

Potom se všechny spojily do kruhu.

Tančí zvolna, myslí každým pohybem, aby daly výraz ději tance.

Jednotvárná hudba šíří v místnosti africkou náladu. I my se zvolna kolébáme do taktu a začínáme pravidelně tleskat.

Ženy u dveří uvařily čaj; sypou do něho oříšky a kladou před nás měděné podnosy s maličkými šálky. Víno ani lihoviny zdejší muži nepijí. Zakazuje jim to korán.

Pak vešla hlavní tanečnice.

Poprvé v životě vidíme starobylý svalový tanec, největší umění arabských žen.

Břišní svaly ovládají tak, že se jim točí pod oděvem podle hudby jako pohyblivá koule.

Připojí se boky, celé tělo a vrcholem je nepochopitelný pohyb hlavy, kterému jsme pak nepřišli na kloub ani na dalších afrických cestách. Tanečnice ladně posunuje hlavu zprava doleva, jako by měla vaz a krk z pružné hmoty. Má atlasové šaty, široké kalhoty, volnou halenu, kolem krku stříbrné náhrdelníky a nad zápěstím lesklé zvonivé náramky.

Napjatě pozorujeme podivné pohyby, které v minulosti okouzlovaly muže z oáz, mocné šejky i vznešené sultány.

Teď zachytila tanečnice zrychlené tempo hudby.

Opojena údery bubnů, nevidí, neslyší, tančí.

Vypíná se na špičky, vysiluje se jednotvárnou melodií a nepřetržitými záchvěvy těla.

Na to čekaly druhé ženy.

Obklopily ji, ječí, křičí…

Teď se unavené dívce podlomily nohy.

Tělo ztrácí síly, padá na koberec.

Takové tance se velmi líbily mužům z východních zemí, ale naši přátelé z Plzně nad nimi kroutí hlavou.

„To je strašné!“ zašeptal Severa.

„Myslím, že na mne jde zase mořská nemoc jako tenkrát u ostrova Malty…“

Jiní lidé, jiné země, jiné zvyky.

Důstojníci se smějí a zvou dívky, aby se nám ukázaly zblízka.

Snímáme jim šátky z hlav.

Všechny jsou tetovány jemnými křížky na čele, na tvářích a na bradě.

I nehty na nohách si barví henou; a teprve teď jsme si všimli, že mají množství náramků také nad kotníky, nad ozdobnými střevíčky.

Je po hlavním tanci; zmizel ostych před cizinci a barevné ženy dávají najevo, že jsou právě tak zvědavé jako my.

Ještě nikdy neviděly Evropanku.

Směla by jim naše bílá paní ukázat svoje světlé vlasy?

Je to vůbec možné, že má některá žena světlé vlasy a modré oči? Olizují si tajně konečky prstů a dotýkají se jí rukou.

Je doopravdy bílá? Není nabarvena bílou hlinkou?

Je tak bílá na celém těle? Jakou má kůži na chodidlech?

Eva nastavuje chodidla a dokazuje, že jsou měkká, ukazuje hedvábné punčochy, které si dnes vzala, když je ta slavnost.

Pak ji přinutily, aby něco řekla, aby zazpívala, aby ukázala zuby a vyplázla jazyk.

Před půlnocí vycházíme z domu tance na čerstvý vzduch.

Nad Murzúkem leží na zádech uzoučký měsíční srpek a v hradní bráně se právě střídá stráž.

Cesta na severozápad

Čtvrtá hodina ranní, ticho a tma.

Probouzí nás velitel Murzúku. Za ním jako stín chodí voják se žlutou lucernou.

Súdánský obr došel s kamenným džbánem pro vodu. Omýváme si narychlo obličeje, rychle pijeme šálek čaje, rychle stahujeme plachty nad zavazadly a rychle nasedáme do vozů.

Na východním nebije nepatrný zelenavý nádech, ale není tak zima jako jindy.

Na dvoře stojí tři meharisté. Pak rychle vyjeli do pouště. Najdou nám stopu a směr, abychom nesjeli na Um el Araneb nebo na Traghen.

Třeskly výfuky motorů.

Na poušti se nikdy neříká „Na shledanou!“ tomu, kdo se nechce vracet.

Točíme se na nádvoří a pruhy světlometů osvětlily na okamžik zeď s bílým nápisem:

ANI POCTY, ANI BOHATSTVÍ,
ALE POVINNOST A BOJ!

Pak zamířila světla do hlavní brány, kde dává voják k poctě zbraň.

Zajíždíme na okraj oázy, záhadně se točíme a pneumatiky zachytily volnou půdu ve směru, kde bliká světlo jízdní hlídky.

„Poslyš! Máme vodu?“ zeptala se polekaně Eva.

Zamrazilo mě v kostech.

Zapomněl jsem doplnit stupačkovou nádržku a nemůžeme se vracet!

Otázka zůstala bez odpovědi.

Zelené nebe se vybarvilo do růžova, zmizely hvězdy, poušť voní novým dnem.

Žluté světélko už bliká zblízka, ještě blíž, v pološeru vidím kameny zapíchané kolem pisty.

Začíná jízda z Fezzánu k moři.

Goddua se teprve probouzela, když jsme projížděli.

Otrok přivazoval osla k lanu a rolníci chystali motyky a rýče.

Žena ze všech nejkrásnější

Než jsme se toho dne rozloučili, pozval nás velitel na černou kávu.

Rozhlížíme se místností, kde bydlí.

Na stěně visí rodinné fotografie, uprostřed je obrázek šedovlasé ženy. Kolem umyvadla jsou vyrovnány kelímky pomád a krémů, nožíky na nehty, kolínská voda.

Zarazil se.

„Musíme se tady starat o svůj vzhled, nesmíme zhrubnout!“ omlouvá se. „Jednou přijde krásný den, kdy se zase vrátíme k severu a na Murzúk už budeme jenom vzpomínat jako na vzdušný přelud…“

Pak otevřel malou skřínku z cedrového dřeva a položil si do dlaně prsten. Na stříbrném kroužku je tenký arabský ornament.

„Tento prsten jsem chtěl jednou darovat ženě, na kterou tu každý večer vzpomínám,“ říká tiše. „Dovolte mi, paní, abych vám věnoval malý dárek, vzpomínku na Fezzán…“

Nezapřela ženskou zvědavost.

„Je hezká ta žena, na kterou vzpomínáte?“ zeptala se.

Velitel se podíval na stěnu, na prostřední fotografii.

„Je krásná,“ odpověděl. „Žije v malém městečku v Kalábrii. Je to nejkrásnější žena, kterou znám. Je to moje matka…“

Jdeme spát a obrovský Súdánec se položil, tak jako včera a dnes naposled, na práh naší ložnice.

Opět Sebha

Zaslechli motory a poslali mechaniky, aby nám vydali benzin.

Doubek a Loštický vyšli rychle na návrší a zmizeli v pevnostní bráně.

Vracejí se rozčileni.

„Do vozů! Jedeme!“ křičí.

„Nemám vodu ve stupačkové nádržce! Musím ji doplnit! Zajedu si do pevnosti, jsme tu hned!“ hlásím, ale druzí jako by neslyšeli.

„Okamžitě jedeme! Slyšel jste?“ opakují velitelský rozkaz a natáčejí motory.

Kdybych se zdržel, tak mi snad ujedou; je s nimi dnes už od rána špatná řeč.

Vane prudký východní vítr, šlehá písek.

Asi jim na pevnosti řekli, že za několik hodin udeří vichřice.

Nad pouští je ještě jasný den, ale nízko u země se rozhled tak zakalil, že červení za námi zapojili světlomety, teď, v devět hodin ráno.

Řídíme se jejich příkladem.

Deset hodin v bouři

Za dvě hodiny se otevřelo peklo.

Ženou se žhavé proudy písku.

Krčíme se pod střechami maličkých AEROVEK, plíce sotva táhnou vzduch.

Teploměr na přístrojové desce ukazuje teplotu vzduchu šedesát a jeho soused, teploměr chladiče, končí na stovce.

„Vaříme…“

„Dolij vodu…“

„Máme jí málo…“

S námahou dojíždím k bílému vozu, brzdím po jeho boku a ukazuji palcem na chladič.

„My taky!“ volá Loštický. „To nevadí. Jeďte dál…“

Ještě chvilku prorážíme šerem, vichřicí a vedrem.

Pak předjíždějí červení a dávají znamení: „Stůjte!“

„Utavíte to! Musíte počkat!“ žádá vzrušeně inženýr Petříček. „Vítr vane zezadu, chladiče nenabírají vzduch, zničíte hlavní ložiska,“ vysvětluje.

„Musíme se pojistit,“ rozhoduje Doubek. „Dolijte chladiče z bílého a z červeného vozu. Vodu z modrého si ušetříme na pití…“

Voda z modrého vozu?

Asi deset litrů mám v plechovce, ale stupačková nádrž je prázdná.

Doubek propadá zlému tušení.

Jde a klepe na horký plech.

„Člověče!!! Kde máte vodu?“

„Chtěl jsem ji doplnit na pevnosti, ale nebyl čas! Hnali jste nás do vozů…“

„Tak si tedy pamatujte: naše voda je pro naše vozy! Máme ji jen pro sebe, rozuměl jste?“ skončil.

* * *

Další kilometr, dva, tři.

Plížíme se vichřicí a jedni neochotně pomáhají druhým.

Někde před námi je Um el Abid, prokleté místo, kterému se máme raději vyhnout.

Teď se na okamžik objevilo červenohnědé slunce. Už je nízko, ale trochu se zlepšil rozhled.

Dál!

Ještě hodinu.

Náš chladič už dávno vypil poslední kapku vody a teď jsem do něho dolil dvě láhve červeného vína z Murzúku.

Posledním zbytkem sil řídím až do místa, kde spatřila posádka bílého vozu na hnědém návrší nezřetelný stín.

Drátěné překážky, pod nimi studna.

Hliněná hradba, hranol pevnůstky.

Um el Abid…

Byli jsme v tom skoro deset hodin.

Pevnost, voda, kulomet

Do čtverce ostnatých překážek jsou vsazena opevněná vrata.

Nikde živé duše.

Nikdo nevyšel na hradbu, nikdo se nehlásí, jen teď se cosi pohnulo dole pod návrším. Je tam v písku kulometné hnízdo, u něho leží dva muži. Došli pomalu k vozům. Pak beze slova ukázali k ostnatému plotu.

Italský četař, za ním desátník.

„Bona sera… Dobrý večer!“ pozdravili.

„Dobrý večer! Můžeme tu přespat?“

„To musíte! Dál už nic není… Pojďte!“

„Máte vodu?“

„Je tu studně, a proto jsme tu také my, že je tu studně. Jinak by tady sám ďábel nežil!“ odpověděl nevesele četař a zve nás na dvůr.

Už chápeme účel i jméno Um el Abidu.

Střeží osamělý vodní pramen, jediný v úseku šesti set kilometrů.

Um el Abid znamená česky „Matka otroků“.

Kdysi tu procházely karavany s otroky. Napájeli je tady, a proto otroci viděli v tomto místě matku.

Teprve teď cítíme nesmírnou únavu.

Krev buší v žilách jako tekutý oheň.

Pálí oči.

Všude je písek, na těle, v ústech, v motorech.

Hledáme oázu nebo aspoň hromádku palem.

Nic.

Ani stéblo trávy.

Pevnost, voda, kulomet.

Pokus o telegrafické spojení

Je tu posádkou dvanáct barevných střelců.

Jsou to trestanci, nepokojné hlavy, které mají vystřízlivět.

Na dvorku stojí v pyramidách pušky.

Dlouhý Eritrejec hlídá na hradbě a teď se právě posadil a pije z konvice teplý čaj.

Ti druzí sedí mlčky kolem ohně a vaří další čaj.

Slunce už dávno zapadlo do západních poledníků a kdosi zadrnkal na kytaru, zhotovenou z tří dřevěných prutů a ze šesti strun.

To se rozehrál hezký hnědý hoch, eritrejský střelec [16].

Prolomil hradbu vzájemné nedůvěry a trochu rozveselil zasmušilého četaře.

Vyprávějí, jak tu žijí.

Jednou za tři týdny sem přijede zásobovací karavana. Doveze makarony, rajský protlak, olej, mouku, cukr, sůl, konzervy, cigarety, petrolej a nabité akumulátory.

Jdeme za telegrafistou.

Nasadil si sluchátka, rozezvučel klíč a už se sypou z anténního drátu tečky a čárky: „Um el Abid volá, Um el Abid volá…“

Žádáme povětrnostní zprávu.

Telegrafista marně hledá spojení se Sebhou nebo s Brachem. Vzduch nabitý elektřinou tříští signály.

Teď desátník prosí o ticho.

Konečně!

Slabounký hlásek z pouště!

„Ti by to mohli vědět!“ šeptá.

„Brach?“ zeptal se kdosi.

„Ne – – – Spojka v poušti! Zítra je potkáte, dva stany!“

Hlídka „u dvou stanů“ hlásí, že je za nimi na severu jasná obloha a mezi Ederi a Brachem klid.

Ale za chvíli zavolala Sebha.

Vzkazují nám, že se u nich prudce snížil vzdušný tlak. Je možno, že nová bouře zasáhne Um el Abid kolem osmé hodiny ranní.

Radíme se.

Jestliže vyjedeme ještě za tmy, ujedeme bouři.

V nejhorším případě zastavíme u rádiové hlídky, u dvou stanů.

„Co je to ty dva stany?“ ptáme se.

„Dva stany, nad nimi anténa! Dva vojáci, dva poštovní holubi a okolo poušť,“ odpověděl četař a ukazuje do nízké komůrky. „Tady se můžete vyspat… Také my jsme unaveni, dobrou noc!“ rozloučil se.

Žlutý květ

Spali jsme do čtyř, pokud jsme vůbec spali.

Pak poslali vojáci telegram hlídce u dvou stanů.

Ježatý černoch vyvedl vozíky za ostnatou hradbu. U kulometného hnízda doplňujeme vodu.

Pak mizíme ve volné rovině.

Jestliže se neodchýlíme od správného směru, dojedeme měkkým ergem[16] k orientačnímu sloupu se šipkou a s nápisem:

BRACH – 130 km

Tam vjedeme na vojenskou pistu.

Ještě za šera začaly starosti s návějemi.

Potom se pomalu přihlásily první příznaky severu.

Pásmo spodních vod proměnilo pustinu v živější kraj; na žlutých vlnách sedí malé hloučky nízkokmenných palem. Je mezi nimi nesnadný průjezd, přetížená zadní kola co chvíli váznou.

Pohupujeme se za bílým vozem, o včerejším soužení už se nemluví.

Moje žena pozoruje terén a hlásí včas náhlé změny. Občas se po mně podívá, rychle, nejistě.

Vím to?

Je mi jí líto. Je ve všem tak milá a skromná – a právě dnes?

Všichni to víme.

Jen hledáme kus provlhlé země, pro radost, pro jediný kvítek!

Bílí ještě zakolísali v písku, vyletěl výfuk, uklidnil se a teď je řada na nás.

Snižuji otočky motoru, měkce zabírám, rychlost klesá na dvacet, na deset, na pět.

Konec.

Vozíčky mají dvířka jen po levé straně.

Eva jen vyskočí, opře se zezadu, hou, hou, přidej!

Vrátila se na svoje místo, ztěžka oddychuje a pak se zeptala: „Poslyš… Nezapomněl jsi dnes ráno na něco?“

„Nač myslíš? Na vodu?“ divím se.

„Ne, na nic…,“ říká smutně. „Jeď dál!“

Severní rovinu čistí ostrý vítr.

Lesknou se vzdušné hladiny, ale to není vzduch, to není přelud, to jsou dva body, dva stany!

Nad nimi se chvěje v rozpáleném ovzduší tenký anténní stožár, jako tužka zapíchnutá do písku.

Desátník a střelec.

Běží nám vstříc.

Ano, to byli oni! Zdejší rádioví poustevníci, kteří nám včera hlásili povětrnost a stav pisty! Před hodinou byli ve spojení s Brachem; velitel se ptá, co je s námi.

Dva vojáci druhé divize Sahariánů září štěstím, že tu neschnou v poušti nadarmo.

Stany zavál písek – co tu písek nezavěje? V jednom jsou konzervy, suchary, cigarety, motor, dynamo a vysílačka. V druhém se spí.

Pod anténou leží dva sudy, benzin a voda.

„Jak dlouho už tady jste?“ vyzvídáme.

„Šest neděl… Za několik dní pro nás přijedou!“

V kleci sedí dva poštovní holubi.

„Proč holubi?“ ptám se. „Máte rádio…“

„To je pravda, pane! Ale holub má výhodu: nemohou se mu vybít baterie…,“ odpovídá moudře desátník.

Odesíláme zprávu do Um el Abidu a do Brachu.

Po několika dalších minutách vyjíždíme a z hlídky u dvou stanů zbyla na jihu jen vysoká tužka, zapíchnutá do písku.

Mění se krajina.

V plochých úpadech roviny je vlhká step.

Ještě dva tři kilometry a objevily se ojedinělé trsy trávy. Je to jen pruh vlhké země před Edejenskými přesypy.

Brzdím a také červení a bílí zastavili.

Spatřili drobné žluté květy.

Vracím se k své ženě, nesu jí dar.

„Pro tvoje dnešní narozeniny!“ usmívám se.

Také naši druzi nesou žluté květy pro radost.

„Ze srdce a pro vás, paní!“ volá upřímně Doubek. „Aby to nebyla vaše poslední cesta do Afriky…“

Netušil, že přeje pravdivě, že budeme do dne a do roka v Africe znova.

Slavnostně najíždíme mezi kameny, do směru vojenské pisty na Brach.

Pak ještě prožijeme trochu trápení na východním výběžku Hammady el Homry a spatříme moře a Tripoli.

Zelený ráj

Nedočkavě hledáme smaragdovou skvrnu palmových hájů.

Konečně!

V oslepujícím slunci jsou položeny záplaty svěžích polí, mezi nimi načechrané ostrovy palmových korun a bělošedé stavby.

Na letiště sklouzlo letadlo a zvířilo závoj písku.

Velitelem Brachu je major, starý pavouk.

Řekl nám pár nejnutnějších slov a zmizel.

„ Je to znamenitý voják, jeden z prvních, kteří přišli do Libye. Ale nemiluje společnost, omluvte jej!“ usmívá se jeho pobočník.

Zdejší oáza má nadbytek vody. Je tu na pět tisíc datlovníků a na sto domorodých chýší mezi poli a zahradami.

Vojáci tu postavili malou elektrárnu, vodovod, kanalizaci, navrtali studně a kilometry zavlažovacích stružek rozvádějí všemi směry život.

Ubytovali nás v hezkém zahradním domku.

Nemůžeme se nasytit pohledu na rozkvetlé růže, na široké listy banánovníků, na pružné fíkovníky a na šedozelený olivový háj.

V doprovodu důstojníků procházíme oázou.

Palmové aleje se spojují v rozcuchanou klenbu a mezi zahradami se lesknou umělá jezírka.

Zpívají tady ptáci! Jsme jako v májovém snu a posvátně nasloucháme vlastním krokům v trávě.

Mlčíme.

Tak nějak je asi trosečníkům, když přistanou na pobřeží.

Nikdo nemyslí na Bu Ngem, na Sebhu ani na Um el Abid.

Do betonového bazénu teče ze dvou trubek chladná voda.

„Člověče! Viděl jste to někdy? Voda!“ ukazuje nadšeně Severa.

„Teče…,“ žasne Petříček a pak shodili oba košile.

Už to nevydrží!

Zuli se, vyhrnuli si kalhoty a skočili do nádrže. Brouzdají se tam jako malí kluci a jsou opravdu směšní. Mají do černa opálené hlavy, ale na těle jsou tvarohově bílí.

Domorodé ženy nabírají vodu a nosí ji ve velkých džbánech na hlavách do blízkých domků. Teď si rychle zahalují tváře, ječí a prchají do chýší.

„Nedivte se jim!“ vysvětluje nám průvodce. „Naši černí se hrozně stydí!“

„Copak se nikdy nekoupou?“ divíme se.

„Pojďte, ukážu vám jejich lázně!“ usmál se [34].

Jak se Berbeři koupou

Nedaleko mešity protéká stinným hájem mezi dvěma dlouhými hliněnými domečky umělý potok. Domky jsou rozděleny na malé komůrky bez oken, s úzkým vchodem.

Berberský muž vejde a zakryje vchod pláštěm, aby ani stínem nevzbudil pohoršení. Ještě opatrnější jsou hnědí a nažloutlí lidé z oázy.

V koupelně se svléknou, ochladí si nohy, záda a plece, vymyjí prach a nečistotu. Pak rychle odejdou, po krk zahaleni do pláště.

Jsou čistotní, ale svým způsobem. Ctí při tom předpisy koránu. Prorok jim nařídil, aby se klaněli pětkrát denně Alláhovi, a pětkrát denně se umyli. K modlitbě mají přistupovat s čistým tělem a v čistém šatě.

Pod lázněmi perou ženy prádlo, také po africku. Vymáchají je, vyždímají, sbalí a tlukou jím do plochého kamene, jako by z něho chtěli vyrazit všechnu špínu.

V Egyptě, v Súdánu i jinde potkáte ještě zajímavější způsoby praní. Domorodec si propere kalhoty, pak je rozloží na rovný kámen a začne na nich tančit jako perský derviš[17].

Prohlížíme si zajímavé tvary příbytků. Jsou uplácány z hlíny a z kamenů. Mají ploché, z bláta udusané střechy, které také někdy nahradí dvorky: jsou ohrazeny, pobíhá na nich drůbež, mečí tam uvázané kozy.

Ani jsme nechtěli uvěřit, jak rychle minulo příjemné odpoledne.

Ale zapadá slunce, končí den, náš velký den návratu do vlhkého světa.

Hluboko na jihu zbyly po nás jen stopy dvanácti kol.

Dobrodruh

Už tady v Brachu nám důstojníci říkají, že den co den hlásí množství rozhlasových stanic, jak se probíjíme Libyí a kolik denně urazíme kilometrů.

Vracíme se do technického světa, kde se všechno měří na kilometry a na koňské síly.

Po večeři sedíme v banánovém háji. U rákosového domku dozrávají citrony a pomeranče, vdechujeme vůni jasmínu a růží. Vyšel měsíc, srpek, už ne tak úzký jako v Murzúku. Z důstojnické jídelny zní veselý zpěv.

Severa si vzpomněl na harmoniku. Nabírá do ní africký vzduch, ale písničky jsou až příliš české.

Kolem dlouhého stolu tiše chodí vojenští číšníci a na stříbrných mísách roznášejí ovoce.

Pak hudba zmlkla a páni bratři z červeného vozu mají obvyklý rozhovor.

„Už se nemohu dočkat, až budu doma, jak budu vyprávět! Ti budou koukat!“ přiznal se Severa. „Sednu si ke stolu a začnu… Třeba o tom, jak nás za Sebhou zaskočili Tuaregové. Nebo jak to bylo s tím lvem! Co já všechno prožil…“

Petříček nechápe. Tuaregové? Lev?

Hodně jsme prožili, pravda, ale nepotkalo nás žádné divoké dobrodružství.

„Blázníte, pane bratře!“ ozval se Petříček. „Jací Tuaregové? Co bylo se lvem?“

„No přece tenkrát v noci, jak jsme spolu jeli na velbloudech na lov antilop!“

„Na lov?!? Nejel jsem nikde na žádný lov! Vy snad ano?“

„Ovšem! Jedu temnou nocí a najednou vidím lva, hlavu má jako chlupatý balvan. Namířím, vystřelím, král pouště padne! Až tohle budu vyprávět u našeho stolu v Plzni, zblednou kamarádi zlostí. Máme revír, dobrý revír, chodíme střílet – a co tam je? Zajíci, bažanti, koroptve… Ale lev, královský lev, to je něco! To bude slávy! Stanu se čestným členem našeho mysliveckého spolku…“

„Ale já jsem při tom doopravdy nebyl! Já se nepamatuju!“

„Já také ne, příteli, ale Alláh je mi svědkem! Co já těm lidem doma napovídám, na to mi nestačí honební lístek!“ skončil odvážný lovec.

Petříček jen pokyvuje hlavou. Tohle se mu nelíbí; je za všech okolností pro pravdu.

„Musíme se dohodnout,“ pokračuje Severa. „Musíme stejně mluvit! V Murzúku jsem prožil příšernou příhodu ve starém hradě! Jdu kolem půlnoci na čerstvý vzduch, protože černoch, kterého mi postavili k posteli, aby nade mnou mával vějířem, usnul. Stojím na hradbách a dívám se k jihu. Najednou spatřím temný stín, postavu skrčenou v písku. V měsíčním světle bleskla dýka! Zvěd! V zubech nůž, plíží se k přední hlídce. Vojáček v turbanu chodí sem a tam. Hnědý had leze na zeď, nakrčí se, chytne dýku, skok… Sáhnu k boku, nemám zbraň! Jsem jenom v košili! Co dělat? Rozhodují vteřiny! Teď, anebo nikdy! Skočím do černé hlubiny, dobrých deset metrů, a těmahle rukama, těmahle rukama, přátelé, rdousím toho padoucha! Pustil nůž… zachroptěl…“

Líčí to tak živě, že jeho druh ani nedýchá.

Konečně se vzpamatoval.

„Vašku!!! Vy jste ho uškrtil? Přiznejte se!“ vyděsil se.

„Ano! Nadobro!“

Vystřízlivěli.

„Severo, vy byste tady měl zůstat, vás je pro Evropu škoda!“ uzavírá Petříček rozhovor. „Vy byste jim tady měl vycvičit takový speciální sbor, oni si tu s tím stejně nevědí rady…“

To už bylo po půlnoci a pod nebem plným jisker a snů čekal mezi banány rákosový dům.

Cesta k pobřeží

Jitro, potom den.

Vojenská pista se zatočila k pevnůstce, obsazené několika muži.

Vydávají tady vodu.

Lešení nad dírou do země, kladka, lano, džber. Když přijdou okolní lidé, aby naplnili kožené vaky, připřáhnou velblouda k lanu. Voda se váží od rána do soumraku, pokud hladina příliš neklesne.

Je kalná a trochu zapáchá.

Kolem cesty jsou zbytky války; projíždíme bývalým bojištěm, posetým kostrami zvířat [10].

Byl tu velký tábor domorodých bojovníků.

Italové je hnali dvacet kilometrů. Strhla se bitva, padlo mnoho mužů, jízdních i nákladních velbloudů. Pomáhala letadla, vyjela útočná vozba.

Znovu jsme ve vyžhavené pustině, nikde keř, palma ani pruh trávy.

Jen tomu, kdo sem přijíždí z jihu, se zdá, že dospěl do lepšího kraje. Pro severní svět je tu strastiplná poušť.

Míjíme pevnost Šueref.

Další opěrný bod Ghériat jsme pozdravili v zapadajícím slunci a měřiče ohlásily denní výkon 450 kilometrů.

Chvíli předtím jsem si spočítal, že právě dojíždíme sedmý tisíc kilometrů celkové jízdy, kterou pravděpodobně AEROSPEXOR vykoná. Je rozpočtena na čtrnáct tisíc, ujeli jsme tedy polovinu.

Konec námahy a potu

Ghériat je usazen na spodní vodě, a tak se tady směje každé zrnko písku.

Posádka se nemohla dočkat, kdy dojedeme. Snesli nám, co tu mají, vítají nás jako nějaké hrdiny.

„Snad si to ani neuvědomujete, z jakého nebezpečí se vracíte!“ lichotí nám velitel. „Takové malé a slabé vozy, takové vzdálenosti a denní průměry!“

Pak připojil, že to dnes důkladně oslavíme.

Zítra totiž dojedeme za severní hory a za garianským průsmykem už pak je asfalt až do Tripoli.

Slavnostní večeře byla v plném proudu, když nám Doubek poradil, abychom se tiše ztratili.

„Tohle skončí ráno,“ povídá znalecky. „Zmizte za mnou!“

Odešli jsme do ložnice, ale po půlnoci nám to přece jen nedalo. Šli jsme se podívat do jídelny.

Místnost bouří radostnou náladou a Petříček stojí právě v čele stolu a nadšeně řeční, česky. Třebaže mu nikdo nerozumí, všichni sledují jeho pohyby a tvář.

„Byla půlnoc!“ líčí svoje dobrodružství. „Černoch, kterého mi dali k posteli, aby nade mnou mával vějířem, usnul… Hlídka stojí na hradbách, vidím temný stín v poušti! Skočím do hlubiny a těmahle rukama, těmahle rukama, přátelé…“

Všichni se mu podívali na ruce a řekli si: „Požehnej pánbůh!“

Má je jako lopaty, a když je zavře, je z nich svěrák.

„Mám žízeň!“ skončil.

To už se všichni spojovali do kola ke společnému zpěvu.

„Živio! Hrajte k tanci!“ vzpamatoval se šťastný hrdina.

Vyskočil, kroutí se v bocích a chce posunovat hlavu zprava doleva, jak to viděl na slavnosti v Murzúku.

Severa, lovec lvů, pohladil harmoniku.

Zvenčí voní pomerančový háj a nad chladnou pouští zvolna svítá.

Nad Libyí vyšlo slunce

Severa dolévá benzin a znavený Petříček sedí skromně u snídaně; bdí a spí zároveň.

Ještě je šero.

„Tak jak to včera skončilo?“ zeptal se přátelsky Doubek.

„Vůbec nevíte, oč jste přišli! Bylo to báječné!“ probudil se nevyspalý muž. „To víte, já už jsem starší člověk, jen tak jsem seděl a díval se… Ale ti druzí! Pili víno, zpívali, chvíli my, chvíli italsky oni… To se nedá vyprávět!“

„Tak bylo veselo, co?“

„Veselo? To je slabé slovo! Kolem půlnoci to vyvrcholilo, když přišla ta berberská tanečnice…“

„Tanečnice?“ diví se Severa a utírá si ruce, umaštěné olejem.

„Ovšem! Černá jako eben, ztepilá jako palma. Vyskočila na stůl a začala tančit! Tleskali jsme do taktu a vy jste ji přece doprovázel na harmoniku!“

„Petříčku! Pane bratře! Pil jste asi mnoho červeného vína! To jste přece tancoval vy, pokud se pamatuji!“

„Já?“ zakolísal a nechce věřit. Pátrá v myšlenkách a ztrácí jistotu.

„Poslyšte, Severo, možná, že máte pravdu,“ polekal se.

„Plácal jste se do kolen a křičel jste: Juhuhúúúúú…!“

„Tak to na mne, prosím vás, nikomu neříkejte, až se vrátíme domů! Já jsem tam přece takový vážený člověk… Měl jsem asi v hlavě…“

Zesmutněl a odešel k vozům, aby vykonal každodenní prohlídku svíček, zapalování, karburátorů, řízení a brzd.

Východní obloha zvolna červená.

V oáze skřípou nad studněmi dřevěné kladky, hospodáři ženou oslíky a vojáci se řadí u brány, aby se s námi rozloučili.

Velitelův pobočník vysvětluje další směr na Mizdu a kreslí náčrtek pist.

Potom stisky rukou, projíždíme špalírem veselých tváří, a do zamlžené stepi nese vítr tři československé vlajky.

To už slunce zalilo vlhké údolí stejnou silou jako ztracené oázy v tajemném Fezzánu. Na severu čekají suché kopce, ploše odváté na vrcholcích, a připomínají, že naše cesta ještě neskončila.

Šel pěšky

Jednotvárná krajina je podobna měsíčnímu povrchu.

Potom se vrací do jasnějších barev, žloutne, růžoví, červená a hnědne pod nabalenými mraky.

„Fata morgana!“ ukazuje žena k východu.

„Co vidíš?“

„Oázu a palmový háj!“

Vidím oázu, potom rozeznávám stavby a palmy.

„Drží se to už dost dlouho, viď? Poslyš, to je skutečná oáza,“ namítám.

Byla. Mizda.

Míříme k východu, na hlinitou silnici, a severní mračna se rozložila do šířky a nesou nám pozdravy moře.

Po stranách silnice roste řídká tráva, cesta má travnatý prostředek.

Modré, bílé a žluté kvítky.

„Jaro v Lybii… U pobřeží bude hezky, viď?“

„Tam už asi prší. Ale další jaro potkáme ve Španělsku a třetí čeká doma. Letos prožijeme třikrát jaro…“

„Myslíš, že pojedeme z Tripoli dál podle původního plánu? Máme tolik peněz? Musíme zaplatit náklady zásobování, benzin, jídlo, telegramy…“

„To teď má v ruce úřad generálního guvernéra…“

Úvahy přerušil radostný zjev!

„Podívej se! Tamhle jde nějaký Člověk pěšky!“ směje se nadšeně manželka. „Tady už se zase chodí pěšky!“

Díváme se spokojeně na občana, který kluše proti nám a žene před sebou kozu.

„To už Sahara končí! To je psina, viď?“ řekla ještě a zachytila můj pohled.

„Nezapomeň, že budeš za několik hodin ve vzdělaném světě a ve slušné společnosti! Nesmíš říkat „psina“! Zhrubla jsi a mluvíš jako eritrejský desátník,“ směji se.

„Ať! Ale je to stejně psina, že tři AEROVKY, kterým se u nás tolik lidí smálo, projely dvakrát napříč Libyjskou pouští a teď asi pojedou do Maroka!“

Sytě modré nebe pokryla nabalená mračna a v garianských horách se strhla průtrž mračen. Zalila ovocné sady, svahy, pokryté olivami, stáda pod košatými stromy i osamělé poutníky, kteří šli pěšky.

Tripoli

Mělkým průsmykem sjíždíme na pobřežní silnici[35]. Motory vdechují vlhký větřík a teď se v dálce rozložila temná tůň Středozemního moře.

Nasazujeme tempo.

Padesát, šedesát…

Pod koly se leskne zmoklý asfalt, chladiče srážejí prudký liják a do přístavu zbývá třicet a potom už jen dvacet kilometrů.

Plný plyn! Sedmdesát, osmdesát, teď volněji osadou.

Poprvé po dlouhé době musíme zase troubit v zatáčkách. Je to tak směšné!

Rozkvetlými plantážemi dobíhá silnice do cíle.

Za kaktusovými ploty kvetou třešně.

Země je prosycena vodou a v okolí hlavního města se rozlily jarní zátopy.

Vletěli jsme na předměstí jako blázni.

Vozy jsou olepeny špínou a prachem, svítilny jdou jedna sem a druhá tam, hledáčky visí na posledním šroubku. Na bocích karoserií jsou stopy nárazů.

Tripoli!

Minarety, aleje na pobřeží, čtyřhranná brána římského císaře Marka Aurelia[18], vznešená stavba Grandhotelu, muzeum se sbírkami římských vykopávek, banky, pošta, mešity, domorodé uličky, přeplněná tržiště vroubená podloubím, strážníci na křižovatkách a pouliční koňská dráha.

Skoro tři sta tisíc palem je v rozlehlých oázách, šedesát tisíc oliv a přes půl milionu ovocných stromů.

Letiště, přístavní skladiště, guvernérský palác.

Na nádherném silničním okruhu v blízkosti města se jezdí rok co rok Velká cena Tripoli.

Předtím se vypisuje v Evropě loterie, a kdo vyhraje, jede zdarma do Afriky.

Kdybychom na okamžik zastavili, nepustí nás lidé dál.

Všechny noviny sledovaly naši jízdu; kdekdo na nás křičí a mává na pozdrav.

Nejbližší cestou prcháme do hotelu a pak rychle do van s teplou vodou.

* * *

U večeře sedíme v kruhu členů tripolského autoklubu, zástupců guvernérského úřadu, nejvyššího vojenského velitelství Libye a zvědavých novinářů. Máme nažehlené tmavé oděvy, moje žena je ve večerních šatech, nemluví jako eritrejský desátník a Severa odložil roztrhané bačkory.

Co bude dál?

Potřebujeme kilometry.

Rozpočet zní na čtrnáct tisíc a v severní Africe je dost zajímavých zemí a příhod, abychom setřeli libyjský prach a jeli se zaprášit někam jinam. Kromě toho nám oznámil generální guvernér, že nežádá náhradu za benzin, za potraviny a telegramy, že jsme byli hosty vojenské správy.

Poděkoval nám za průkopnický čin.

Sedíme v hotelu, uvažujeme.

„Nepokoušejte osud,“ radí rozvážný Petříček, strážce malých automobilů. „Vrátíme se nejbližší lodí na Sicílii a potom domů…“

Doubek naoko souhlasí.

„Máš pravdu!“ povídá. „Do Tunisu bychom se stejně nedostali. Lijáky zaplavily pobřežní pistu do Ben Gardane. Jsme unaveni, máme toho dost, byla to hrozná jízda…“

Petříček se zarazil.

„No – proč hrozná!“ kolísá. „Unaven sice jsem, ale dost toho ještě nemám. Může být konečně na světě něco hroznějšího, než je pista ze Sebhy na Um el Abid? Jak je to daleko z Tripoli do Tunisu?“

„Přijde na to, kudy se jede. Nejkratším směrem asi dvě stě třicet kilometrů,“ vysvětluje Doubek.

„No, to je toho! Když v šest ráno vyjedeme, tak jsme v poledne tam…“

„Také bychom se mohli napřed podívat do Tugurtu. To by se jelo šotem[19] Džéridem. Tam prý se někdy v téhle jarní době propadnou velbloudi do solných bažin až po břicha…“

„Tak pojedeme šotem Džéridem! Nechme řečí, přátelé! Podívám se do garáže, promažu vozy a ráno se jede!“ skončil pan bratr slavnostně a přestal myslet na osud a na Evropu.

Severa ještě pozoruje mapu.

Pak vyšel za Petříčkem, našel v červené AEROVCE bačkory, obul si je a povídá spokojeně: „To se mi líbí! Jede se na Saharu, potom do Alžíru, pak do Maroka. Považte, co ještě prožijeme, a kromě toho se budeme vracet z Afriky do Evropy přes Gibraltarskou úžinu. To jsou tak tři hodinky na moři. Nebude nutno, abych zas celou noc nespal a hlídal vás, kdyby propukla bouře…“

Domů

Další příhody tří vozů a šesti lidí nebudeme líčit dopodrobna.

Přivítali nás v Alžíru, v Oranu, v Casablance, potom ve Španělsku v Seville, v Madridě a v Barceloně.

Pokračujeme do Itálie na Janov a Brennerským průsmykem do Rakouska.

To už nebylo domů dál, než co by kamenem dohodil.

Je totiž sobota, 25. března 1933.

Červeno-modro-bílá závora. Československá státní hranice, před ní červený, modrý a bílý vůz.

Celniště.

Za ním slavobrána z chvojí, věnců a pestrých stuh, na stožárech státní vlajky.

Školní děti nesou kytice.

Vezeme jim opičku?

Ovšem, roztomilou, z Maroka! Říkáme jí „Fafík“ a nejraději sedí tátovi Petříčkovi na krku.

Také modrý vůz veze afrického hosta: saharskou lištičku, fenka s dlouhýma ušima.

Pak slavnostně zahrála hudba státní hymny.

Cestou do Plzně a do Prahy čekaly tisíce lidí.

Je třeba vysvětlit proč.

Bylo to v dobách, kdy jsme jen zvolna pronikali do světa.

Kdo vyjel, aby šířil v cizině dobré české jméno, sklidil dík.

14 000 kilometrů za 42 dny, to je 333 kilometrů denně v maličkých automobilech.

Po odečtení dnů ztracených na moři a pobytem ve městech překročily denní průměry 450 kilometrů.

Poděkovali jsme za přátelství posádce bílého vozu i pánům bratřím z červeného.

Potom náš dvouválec, modrý jako nebe nad Saharou, dojel zase do poutního městečka k malému domku se zahrádkou.

Velká noční porada

Není to maličkost, když se dětem vrátí do školy učitel až z Afriky. To se potom hltá každé jeho slovo, a kromě zeměpisu také mluvnice, dějepis nebo občanská nauka.

Škoda, že se brzy rozloučím s lavicemi, tabulí a křídou, že nás život volá jinam!

Budeme jezdit, psát a přednášet, jak jsme si to loni slíbili kdesi nad Jaderským mořem, pod černohorským Lovčenem.

Z městečka za Prahou nebylo daleko do lesů, a tam jsem všechny plány řešil nejraději. Přišli za námi moji chlapci, postavili stany, a tak jsme také toho roku na podzim svolali velkou poradu, ze soboty na neděli.

Už padalo listí z javorů a z dubů, ale ještě se příjemně spalo v přírodě.

V údolí u Jizery hoří táborový oheň.

Do horkého popela jsme zahrabali obrácený kotlík a pod ním se dusí telecí maso, svázané do balíčku.

Nad řekou bloudí v mlze dým a jen malé prostranství poradního kruhu osvětluje červený plamen.

Hoši milovali takové tajemné chvíle.

Zdálo se jim, že jsou velkými lovci nebo indiánskými bojovníky, třebaže měli daleko k různým pošetilostem, které někdy pletou mladým lidem hlavu.

Dívali se moudře na život – k tomu jsme je vedli.

Mladí lidé potřebují přátelství a dobrou výchovu, aby z nich vyrostli skuteční muži a ženy.

To znám jinou příhodu, i to se někdy stane.

Dobrodruh Krupička

Touha po dalekém světě hoří v srdci každého mladého člověka.

Moře! Pralesy! Divoké řeky!

Z jedné pražské školy zmizel Karel Krupička. Byl to odvážný a chytrý hoch, jen trochu prudký a neústupný.

Když si chlapci hráli na lodníky nebo na lovce, vždycky chtěl být kapitánem nebo náčelníkem.

Jednou si vykopali na prázdném pozemku okrouhlou díru, podobnou korábu. I stožár měli a plachtu, kormidlo a vlajku. Chtěli se vypravit na Kokosové ostrovy, jak o tom četli v napínavé knížce.

Karel prohlásil, že bude kapitánem, a když nebyl posádkou zvolen, urazil se. Našel si jinou partu, vykopali si jinou jámu nedaleko té první a poslali kamarádům výhružný dopis: že jsou piráti a že s nimi budou o ty ostrovy bojovat.

Přibili jim na lodní stožár tuto výzvu:

Posádce lodi KOLUMBUS
zde!
Oznamujeme vám, že Kokosové ostrovy jsou naše!
Potopíme každou loď, která se k nim přiblíží!

Don Karlos Krupička, kapitán pirátů

Don Antonio Hřebík, jeho zástupce

Vzplanula velká bitva.

Duněla děla, bojovalo se až do soumraku.

Pak se muži z lodi KOLUMBUS spustili do člunů a napadli námořní lupiče na palubě.

Piráti naskákali do moře a rozprchli se.

Příštího dne nepřišel Krupička do školy.

Nikdo nevěděl, co se s ním stalo, až přišla jeho matka a byla velmi usoužená.

Karel odešel z domova!

Vzal si trochu jídla, sekerku a nůž, otcův polní dalekohled a pár korun.

Zanechal dopis, že odchází do světa, že se chce stát námořníkem.

Vylákal na cestu také psa Alíka, ale ten z toho měl rozum a hned se vrátil.

Ani budoucí námořník daleko nedošel.

Byl nalezen kdesi u Rokycan, hladový a bez peněz.

Domů se vrátil v doprovodu četnického strážmistra a zaslouženě dostal svůj díl.

Hra je hra, a kdo nezná její hranice, špatně skončí.

Nežijeme přece na Kokosových ostrovech, žijeme v Evropě!

Nejhorší bylo, že se Karel nechtěl vrátit do školy; pro hanbu, pro posměch, pro ztracenou čest.

Když se konečně objevil, hoši se mu smáli.

Měli moudrého a zkušeného učitele.

Ten zavedl Krupičku na staré místo v lavici a řekl jeho kamarádům: „Přivítejte jej z daleké cesty! Je to odvážný hoch! Chtěl se stát námořníkem, to je zajímavé povolání. Ale námořník musí dobře počítat, aby mohl změřit na širém moři zeměpisnou polohu, musí znát zeměpis, přírodopis a dějiny těch zemí, kam chce plout; musí se naučit několika cizím jazykům. Tomu všemu vás učíme teď ve škole. Až se dobře připravíte, najdete si povolání, po kterém toužíte. Budou z vás muži prospěšní lidské společnosti, ze všech, i z tebe, Karle! Dobře se na to připravte!“

Karel se potom vyučil a také touha po moři se mu splnila: stal se exportním montérem a projezdil půl světa.

Letadlo nad sopkami

Mladý člověk se musí někdy zkrotit jako mladý bujný kůň.

Takoví jsou chlapci ve všech zemědílech. Vzpomínám si ještě na příhodu, která kdysi proběhla světovým tiskem.

V horké středoamerické republice se zatoulal indiánský chlapec až na letiště. Pozoroval, jak se rozjíždějí velké dopravní stroje a letí potom k východu nad ledovce sopek.

To je dobrodružství, takový let!

To je jiný život než v indiánské vesnici u plantáží, kde si děti ještě hrály s oštěpy, luky a šípy, lovily ryby nebo chytaly do pastí vačice! Automobily, motorové čluny, trysková letadla, to je život!

Další letadlo zmizelo v modrém vzduchu a mladý indián ztratil rozvahu.

Jak se to dětem stává, už byl tam za těmi sopkami, v neznámém tajemném světě. Přiblížil se k letadlu, vyskočil na trup a skryl se za směrovým kormidlem.

Teprve vysoko nad Kordillerami pilot zpozoroval, že má nezvyklou přítěž. To už se vysílený a zmrzlý hoch držel posledními silami ocelové tyčky antény a zoufale bojoval o život.

Byl to zázrak, že doletěl na příští letiště.

Odvezli jej do nemocnice a potom do vesnice u plantáží, po pořádném výprasku.

Porada pokračuje

Máme dnes nad ohněm u Jizery sportovní hosty.

Pozval jsem několik přátel, automobilových závodníků. Pojedeme s nimi zítra v neděli na Českobrodský okruh.

Teď se právě hovoří o nadějích na vítězství.

Startují ostřílení jezdci: Formánek, Nimshaus, Kafuněk, Ela Slavíková, Věra Vlčková, Zdeňka Veselá, všichni v nových vozech AERO 1000. Jsou to malé automobily, právě tak dlouhé jako dřívější AEROVKY, jen mnohem rychlejší a trochu pohodlnější a hezčí. Mají litrové dvoudobé motory a to je velké slovo. Dvoudobý motor dá vždycky větší výkon než čtyřdobý stejného obsahu.

„Tak jak to bude s tou novou cestou?“ zeptal se vesele můj starý kamarád Vláďa Formánek.

„Pojedou čtyři vozy a dáme si jméno MODRÝ TEAM AERO!“

„Proč ‚modrý‘?“

„Modrá barva je přece barvou naděje!“ směji se. „Proto všechny naše vozy budou jasně modré!“

„A kam pojedete?“

„Přiznám pravdu,“ odpovídám na další dotaz. „Nejraději bych se někam rozjel sám, třeba do Arábie nebo do Rovníkové Afriky. Chtěl bych tam natáčet filmy a sbírat reportáže. Ale jsou tu důležitější zájmy. Potřebujeme propagaci v zahraničí, a tak mám připravit dálkovou jízdu, o které by se v celém světě rozepsaly noviny. Věřím, že se rozepíší, protože tato cesta bude v jistém smyslu novinkou a vyvolá pravděpodobně všeobecný zájem. Pojedou československé ženy, naše nejlepší motoristky. Projedeme Alžírskem do Maroka, za Vysoký Atlas na okraj Mauretánie a v Agadiru nastoupíme hvězdicovou jízdu[20] k pražskému autosalonu. Je to návrh paní Elišky Junkové…“

Eliška Junková byla v dějinách motorismu nejslavnější automobilovou závodnicí. Startovala v těžkých evropských závodech na nejrychlejších vozech. Už roku 1927 měla na závodní dráze v Montlhéry hodinový průměr 136,7 km a v nejrychlejším kole jela 141 km v hodině. Také její manžel byl vynikajícím jezdcem.[21]

Tehdy měly české ženy nepoměrně větší účast v motorovém sportu než později.

Byla to dobrá myšlenka, vyslat za hranice sportovní skupinu, v níž budou jen dva muži, kapitán a mechanik. Ti všude ustoupí do pozadí, ale zaručí dobrý stav vozidel, přesnou organizaci, tiskové zpravodajství, fotografie a natočení reportážního filmu.

Už jsem se spojil s tiskovými agenturami.

Denně půjdou naše zprávy do celého světa. Jen ve Francii žádá pravidelné reportáže třiašedesát listů. Takový zájem by nikdy nevyvolala mužská výprava.

Průběh jízdy natočí na několika místech Foxova filmová společnost a zařadí snímky do týdeníků, které rozesílá do všech světadílů. Budou se promítat právě tak v Praze jako v Londýně, v New Yorku nebo v Japonsku. To má velkou cenu pro naši státní propagaci a pro vývozní průmysl, a kromě toho výhodu: ani republiku, ani průmysl to nebude nic stát.

Za zprávy v novinách, v rozhlase a ve filmu zaplatíme sportovním výkonem.

„Kdo vám dá peníze na cestu?“ pokračuje hovor.

„Nikdo… Nepotřebujeme podporu. Benzin je v Africe levnější než u nás a jíst musíme doma jako tam. Na lodní dopravu nám poskytla francouzská společnost poloviční slevu. Napsali, že mají radost, že mohou prospět šesti ženám, které projedou v šesti týdnech šesti zeměmi šestnáct tisíc kilometrů…“

Pak ještě zbylo několik otázek.

Jaká odměna čeká posádky modrých vozů?

Ta největší ze všech: poznají zblízka část Afriky.

Z Paříže mi poslali mapy a na všech jsou modrými čarami vyznačeny hranice „nebezpečných oblastí“, území, kde podnes nejsou Francouzi pány. V Atlase je válka, únavná a nekonečná. Cizinecká legie postupuje v žízni a v potu proti horským kmenům.

Do Atlasu vjedeme „ametystovým údolím“ v Asni a před tím poznáme oázy v jižním Alžírsku, „opičí údolí“ v Blidě, mořské zálivy cestou do Oranu a pak Maroko, jednu z nejkrásnějších zemí na světě.

Uvidíme maurské mešity, uzoučké uličky ve Fézu a v Marrákeši, prodavače koberců, stříbrných šperků a starodávných zbraní, zaklínače hadů, fakíry a kouzelníky.

Dokážeme při tom, že je blízko z Evropy do Afriky, že tam dojede automobil tři metry dvacet dlouhý a metr dvacet široký.

Bouřlivé jitro

Do oken malého hotelu v jihofrancouzském přístavu Marseille bije vichřice smíšená s vánicí.

Nebylo třeba, aby nás budili.

Snad nikdo nespal v tom psím povětří.

Jsme třetí den na cestě, tři únavné dny.

Slavnostní odjezd z Prahy[38].

Rozhlas. Filmaři. Reportéři. Špalíry lidí. Stovky automobilů.

Průvod se vinul plzeňskou silnicí jako nekonečný had. Lidové AEROVKY se sjely ze široka daleka, aby nás vyprovodily. Některé jely až k československé státní hranici v Rozvadově.

Pak nás vítali motoristé ve francouzském městě Štrasburku [39], potom v Lyoně a včera večer jsme byli hosty marseilleského autoklubu. Dali nám čestné odznaky a vlajky, a přijdou se s námi před vyplutím rozloučit.

Platím účet v hotelu. Odesílám telegramy, dopisy a filmy.

Ještě mám rychlý telefonní rozhovor s Prahou.

„Nezlobí tě děvčata?“ ptá se z domova předseda sportovního výboru.

„ Ještě ne,“ odpovídám vesele.

„Tak se připrav na nejhorší a neztrať nervy! Jsou příliš unaveny po všech těch přípravách, uklidní se až v Africe…“

„To vím,“ končím hovor a vracím svoje starosti do Marseille.

Jak dojdeme k lodi?

Zahaleni do nepromokavých plášťů, s přítěží zavazadel, vycházíme zasněženou ulicí.

„Jděte za sebou při zdi! Držte se kufrů!“ křičím do větru a vzpomínám si na loňskou plavbu ze Sicilie do Tripoli, s námořním hrdinou Severou. To byl tenkrát nevinný vánek proti téhle pohromě.

Prožijeme asi těžké hodiny na lehoučkém parníku, který pravidelně spojuje Marseille s Alžírem[40].

Na loď nás vodili po jednom.

Dva muži z posádky popadli cestujícího mezi sebe a spíš jej vynesli, než vyvedli po úzkém můstku.

Jeřáb klade na zadní palubu naše vozy a skladníci je přitahují lany na správné místo. AEROVKY se houpou v povětří jako hříčky, a když konečně dosednou, hned je pevně vyvažují, aby na volném moři nesjely do vln.

Přehlížím svoji posádku.

Ela Slavíková, mladá žena nadšeného průkopníka lidových vozů Leopolda Slavíka, po Elišce Junkové naše nejlepší závodnice.

Věra Vlčková, její vytrvalá soupeřka na závodních drahách.

Zdeňka Veselá, další v pořadí sportovních úspěchů.

Helga Martenová, žena producenta našeho reportážního filmu.

Eška Kavalierová, sestra kameramana a mechanika naší expedice, inženýra Kavaliera.

Předzvěsti příštích bouří?

Ještě se přišli rozloučit novináři a filmaři, další oběti nemilosrdného počasí.

Ukládáme zavazadla do rozhoupaných kabin a uvažujeme, co asi prožijeme za těch dvacet hodin plavby. Už dva dny zuří na volném moři bouře. Je o tom zpráva v lodních novinách.

Moje manželka je právě odložila a vzdychla: „Copak bouře na moři, to se přežije! Ale je tady jiná bouře na obzoru… Horší!“

„Jaká?“

„Jsi pravděpodobně nejodvážnějším kapitánem, který se kdy narodil! Začalo to včera v hotelu…“

„Nerozumím“

„Když jsme se vrátili ze slavnostní večeře v autoklubu, děvčata se sešla v jednom pokoji, a škoda, žes při tom nebyl! Byl bys jel zpátky do Prahy, dokud je čas!“

„Co se jim nelíbilo?“

,Podle mého názoru se měl start organizovat docela jinak!‘ spustila první.

,A co ty silnice v Německu? Proč jsme nejeli na Stuttgart a na Baden-Baden?‘ vyletěla druhá.

,Nebo ta večeře v Lyoně! To tam není lepší restaurace?‘ přidala se třetí; a první ještě řekla, že už spala v lepších hotelech, než je tenhle v Marseille…“

„A co čtvrtá a pátá?“

„Ty rozumně mlčely, jako vždycky…“

„Start přece připravil sportovní výbor. Silniční směr byl vypracován cestovním oddělením autoklubu. Večeře v Lyoně byla doopravdy špatná; hotel zamluvil československý konzulát, a tak jen zbývá, abych byl obviněn, že bylo v Marseille špatné počasí a že tam foukal vítr. Na všech výpravách a plavbách je nebezpečí vzpoury, moje milá. Někdy to ovšem překročí rozumné hranice. Portugalský mořeplavec Magalhães[22] musel vysadit vzbouřence na pusté pobřeží a jednoho pověsil na ráhno, když chtěl pokračovat v první plavbě kolem světa. Také Kolumbus měl neustálé potíže se vzbouřenci. Dusil jednu vzpouru za druhou. Nejhorší byl případ vzpoury na lodi BOUNTY. Tam zase námořníci málem popravili kapitána… To snad se mi nestane a já zase nebudu nikoho věšet na ráhno, když mi řekne svůj názor… Víš, co je největším uměním kapitánů? Dusit nespokojenost posádky a vracet jí dobrou náladu!“

„Ale tvoje posádka přece nemá důvod, aby se bouřila! Všecko klape jako na drátku!“

„To klape. Ale fouká vítr, je jim zima. Čekaly slunce, padá sníh. Pak se zapomene na slavnostní start a rozhoduje, že byly v Lyoně tvrdé řízky. To jsou podrobnosti! Ale včera večer na návštěvě v autoklubu všechny členky výpravy vzorně reprezentovaly naše české ženy před zástupci tisku, obchodní komory a města. To je důležité. Trochu to vyčerpá nervy a pak se hledá hromosvod: kapitán!“

„Máš pravdu! Je to jako na moři. Chvíli bouře a potom zase pěkné počasí, mír a pokoj na palubě…“

Okénka kabiny zalévá vlnobití.

Přejeme si „Dobrou noc!“, ovšem docela zbytečně.

Zlá cesta do Alžíru

Letíme na protější stěnu kabiny!

Pláště na věšáku se kymácejí jako hodinové kyvadlo, kulaté okénko tone v útoku vysokých vln.

„Dejte kufry na zem, nebo vám spadnou v noci na hlavu!“ radím při prohlídce kabin a pozoruji při tom, že některé členky výpravy rychle ztrácejí barvu.

Při večeři napjali v jídelně lana, aby cestující došli ke stolu a číšníci do kuchyně.

Zbytečně.

Ze sto šedesáti lidí jsme přišli k večeři jen čtyři a inženýr Kavalier vzbudil znamenitou chutí k jídlu nadšenou pozornost lodních důstojníků.

V parníku to skřípe jako v rozeschlém škuneru[23].

Kolem půlnoci zalila spodní vlna palubu a vyrazila dveře do ložnice mužstva.

Z kabiny, kde spaly naše ženy, zazněly zděšené výkřiky.

Brodím se vodou ke dveřím.

Co se stalo? S jednou dívkou se utrhlo lůžko a spadla na tu, co ležela pod ní.

V podpalubí je boží dopuštění, duní vodní čerpadla.

Teprve k ránu se bouře utišila.

Nemocní a prokřehlí cestující vycházejí opatrně na palubu a dívají se na chladné únorové slunce.

Muži z posádky nedočkavě vyhlížejí africké pobřeží a kapitán je asi rád, že má ten blázinec z krku. Přišel k nám a ptá se vlídně, jak jsme tu špatnou noc prožili.

Prohlížím si ženy MODRÉHO TEAMU. Leží tiše na palubě a nemohou zapřít barvu své sportovní vlajky: jsou dokonale modré…

Jen co nás přivítají v Alžíru, hned odjedeme k jihu na okraj pouští pod saharské slunce. Zatím se klepeme zimou.

„V severní Africe je šeredné počasí,“ připomíná kapitán. „Budete trochu zklamáni! V Alžíru padal sníh. Byli jsme tam před třemi dny…“

Za hodinku se ukázalo, že mluvil pravdu.

Alžírské pobřeží tone v mlze a kraj za ním vyhlíží jako Krkonoše v prosinci.

Nadšené přivítání

V těch dobách, kdy naše loď spustila na zasněženém alžírském pobřeží kotvy, měl každý možnost vykonat něco pro vlast.

V první řadě šli, jako vždycky, naši sportovci.

O českých fotbalistech a hráčích ledního hokeje věděl celý svět.

Nežijeme ovšem jen ze sportovních úspěchů a z počtu nastřílených branek. Jsme průmyslovou zemí a pouze ve dvou oborech se může při tom národ pochlubit svou technikou i sportem najednou: v motorismu a v letectví.

Den co den splní MODRÝ TEAM zajímavý sportovní výkon. Ale vezeme také množství fotografií, tisků, a nabídek zboží, které chce vyvážet náš zahraniční obchod.

Alžírská veřejnost to ku podivu pochopila, protože tamější lidé nám zase chtějí prodávat víno, datle, fíky nebo umělá hnojiva.

Jedeme městem do krásného hotelu ORIENTAL.

Tváře děvčat rychle ztrácejí promodralou námořní barvu.

Hoří nadšením! Dívejte se!

Na veřejných budovách jsou československé státní vlajky! Všude se o nás mluví a píše!

Dnes večer uspořádá československý konzul slavnostní večeři; pozval zástupce vládních úřadů, obchodních kruhů, novináře a motoristy.

Kdo by se nepřišel podívat na šest hezkých českých žen, na čtyři hezké automobily a na návštěvu ze země, která je pravděpodobně také milá, podnikavá a hezká?

Je v tom snad něco špatného? Není to lepší než návštěvy cizinců, kteří sem jezdí utrácet peníze v nočních barech a v hernách?

Tak nám to přece řekli i zdejší novináři.

Na slavnostní večeři postavili před každou členku expedice kytici růží.

Pak se řečnilo, rozumně i nadšeně, vytrvale a dlouho.

Francouzská řeč je neobyčejně květnatá. Dlouho to trvá, než se něco doopravdy řekne.

Pozoruji úzkostlivě manželčinu tvář.

Sedí proti mně, příjemně se usmívá, jen hlava jí klesá, tak jako těm druhým.

Inženýr Kavalier, náš kameraman a mechanik, čte moje myšlenky.

Pak zdvořile opustil svoje místo, naklonil se ke mně a povídá: „Co budeme dělat, až nám některá usne? Tohle je nadlidské! Už v Marseille toho měly dost, pak ta noc na moři, potom návštěvy v redakcích a bude půlnoc…“

Kromě květnaté řeči mají Francouzi i hnědí Alžířané také jemný smysl pro společenské chování.

Sedmdesátiletý předseda autoklubu pochopil naše starosti.

Povstal, přerušil pokynem dalšího řečníka a položil si prst na ústa.

„Přátelé!“ zašeptal. „Hostíme vynikající automobilové závodnice, ale přišel čas, kdy se s nimi musíme rozloučit. Jak pozoruji, první už spí…“

Sedí v křesle, hlavu vzhůru, zavřené oči. Je to moje manželka!

Mile se usmívá a tvrdě spí…

Nevím, co bych učinil, ale starý pán mě vysvobodil.

„Alžírsko je zemí vína, dámy a pánové!“ povídá. „Jsme největšími vývozci vína na celém světě. Bude tedy správné, když probudíme první oběť československo-alžírského přátelství zvukem nejdražšího plodu naší slunečné země, šumivým vínem! Připijme na šťastnou budoucnost obou našich zemí, a pak dopřejme hostům zasloužený odpočinek!“

Číšníci přinesli kbelíky s ledem a v nich láhve vzácného výrobku zdejších vinařů.

Už první výbuch probudil Evu a další dvě, které usnuly hned po ní.

Omluvila se mi v hotelovém pokoji.

„Je to velká hanba usnout na slavnostní večeři?“ ptá se úzkostlivě.

„Není… Ale je to hanba, mluvit příliš dlouho. Myslím, že to bylo nejveselejší zakončení večera, jaké jsme si mohli přát, a zítra se o tom jistě dočteš ve všech novinách. Doufám, že ses příliš nelekla?“

„Ne… Jenom asi tak, jako tenkrát ty v Bosně, když za tebou vystřelili za tou hřbitovní zdí,“ přiznala se a usnula, tentokrát doopravdy.

Do pohoří tanečnic

Z Alžíru není daleko na pokraj velkých pouští[41].

Vždyť se skoro všechen život severní Afriky soustředil na úzkém pobřeží Středozemního moře a Sahara je nepřekročitelnou překážkou pravidelného styku s tou „pravou“ Afrikou, západní, východní, rovníkovou a jižní.

Modré vozy stoupají do zasněžených hor.

Jen dlaňovité kaktusy, olivy a nízké palmy připomínají nezvyklou zimu, na kterou nejsou zdejší lidé připraveni. Nikde nenajdeš kamna, ani v domech, ani v chatrčích venkovanů, a kus hadru je často jediným oblekem zdejšího člověka. Před promrzlými stany stojí vyděšení pastevci. Matky tisknou děti.

Z vyspělého života v severních městech už tu nezbývá zhola nic.

Před Tablatem jsme skoro tisíc metrů nad mořem a teprve za Sidi Aissou a Ain Hadželem ukazuje slunce milostivější tvář.

Zastavujeme v místě překrásného rozhledu do jihozápadních hor, vyzdobených posledními plochami cedrových pralesů.

Za chvíli dojedeme do oázy Bu Saady, kde na nás čeká arabský průvodce Amar Dokman.

S tím jsme se poznali už loni, když Bu Saadou projížděly tři vozíčky AEROSPEXORU.

„Podívejte se na pohoří před námi!“ vysvětluji šťastným a spokojeným členkám posádky. „Jsou to hory Uled Nails, rodiště nejslavnějších alžírských tanečnic, které se rozcházejí do světa v doprovodu svých otců nebo starších mužů z příbuzenstva. Už v mládí je matky učí tancům, písním a příjemnému chování. Pak je vystrojí, ozdobí a vyšlou do světa, aby rozdávaly v oázách a v městech úsměvy a zábavu. Když si našetří na věno a na výbavu, vracejí se do rodných hor. Svléknou atlasové a hedvábné šaty a stanou se věrnými ženami těch mužů svého kmene, kterým byly před odchodem zaslíbeny. Jejich střediskem je oáza Dželfa, ale potkáte je někdy až daleko na západě v Maroku…[44]“

Ženy MODRÉHO TEAMU se ještě chvíli dívají do vyschlých hor a pak se vracejí k volantům.

Je velký rozdíl mezi životem evropské ženy a dívky z Dželfy.

Afrika pro cizince

„Bude na nás čekat Amar Dokman?“ táže se Eva před oázou, po které touží tolik milovníků severní Afriky.

Bu Saada a Biskra, to jsou skutečně dvě zelené perly Alžírska. „Psal jsem Dokmanovi z Prahy, aby na dnešek připravil osm velbloudů, hudebníky a zpěváky. Projedeme se v poušti. Večer půjdeme k Uled Nails, k tanečnicím, jako loni. Letos máme pořádnou kameru, tak natočíme krásné záběry pro dokumentární film…“

„Stejně už tu není ten pravý život, jaký tady asi býval,“ podotkla.

„Není, máš pravdu. Ale je to nakonec v pořádku, že zdejší lidé sehrají cizincům jakékoliv divadlo, když se jim zaplatí. Lidé z oázy jsou chudí, potřebují peníze. Jim to dá živobytí a nám pohled do zdejší minulosti…“

Za horským sedlem se otevřela teplá písečná rovina, nad ní se zelenají tisíce palem.

Jedeme poslední, abychom měli přehled o všech vozech.

Teď první AEROVKA brzdí. Zkracují se rozestupy mezi dalšími vozíčky a už k nám jede osmahlý muž na arabském hřebci.

Objímá mne a klaní se mé ženě. „Nevěřil jsem, že přijedete,“ usmívá se. „Lidé z Evropy rádi zapomínají na dané sliby!“

Bubínky, píšťaly, vesničané, děti[42]!

Hrčí kamera.

Velbloudi!

Kolébáme se v navátém písku, projíždíme palmovými háji [43].

Mezi obdélníčky zeleně se lesknou vodní stružky. Oslíci nesou pytle datlí. V hlavní ulici čekají kavárny a restaurace. Tam je kdesi hotel, kde nás Amar Dokman ubytuje.

Projely dva automobily s Američany.

Na okraji oázy táboří výprava mladých Angličanů. Je tu středisko cizineckého ruchu, je sem nepoměrně blíž než do velkých oáz, vysunutých do saharských pustin.

Kolem poledne se navracíme k modrým vozům.

Členky expedice si opatrně sedají do nízké hotelové jídelny. Není to totiž tak jednoduché, přesedlat z automobilu na velblouda.

Bolí záda, houpe se žaludek.

„Spíš pojedu tisíc kilometrů za volantem než deset kilometrů na tom strašném zvířeti! To tu jezdí na velbloudech také ženy?“ zeptala se našeho průvodce sestra inženýra Kavaliera.

„Ovšem!“ odpověděl. „Na velbloudí hřbet se upevní velký kulatý stan. Do něho se rozloží podušky a na ty si ženy lehnou. Muži je pečlivě ošetřují, aby vydržely námahu karavanního pochodu. Zvykla byste si, tak jako byste si zvykla i na jízdu na koni…“

Tuto poznámku neměl Dokman vyslovit. Právě tato členka MTA[24] byla znamenitou jezdkyní a startovala na koňských dostizích.

„Půjčil byste mi svého koně?“ otázala se nevinně.

Polekal se.

„To není možné! Zabil by vás! Má horkou krev!“ děsí se.

„Tak o sto franků!“ vsadila se a Dokman na můj pokyn ustoupil.

Hřebec se vzdorně vzepjal. Pak ucítil velitelský stisk jezdkyně. Rozjela se cvalem, potom tryskem.

Kopyta víří písek a prach.

„Těch sto franků jsem prohrál!“ volá Amar. „Ale stojí to za to! Odpoledne musím sezvat známé! Nikdy neviděli ženu na koni.“

Nešťastný kuchař, potom svaté město

Nad bílou kapličkou se třepe francouzská vlajka.

Je tam evropská škola pro děti evropských úředníků a obchodníků.

Nedaleko je škola domorodá, ale tam prý je dnes málo dětí.

Bylo chladné jitro, a tak učitel rozeslal školáky, aby si vyprosili po domech trochu dříví.

Minulo poledne.

Důkladně zatápí slunce, ale kuchař v našem hliněném hotelu zatopit nemůže. Marně staví pánev na ohniště, a to právě dnes má tak vzácné hosty! Nadává arabsky, berbersky i francouzsky, do chodby se valí kouř.

Ještě před chvílí bylo všecko v pořádku. Jen jsme přijeli, kuchyň zaplavil dým!

„Nemohu vařit!“ křičí. „Podívám se na střechu. Něco se stalo s komínem. Ztratil tah!“

To skutečně ztratil.

Na plochou střechu totiž vyšla moje žena. Píše tam nějakou reportáž a psací stroj si položila právě na díru do komína[47].

Teď zdvihla stroj a velmi se diví, proč se pod ním kouří.

Oběd se zpozdil, ale pak rychle stíháme ztracený čas.

Chceme se podívat do nedalekých hor, do sídla islámské moudrosti, do tamějšího Svatého Města.

AEROVKY se sunou rozbitou kamenitou stezkou.

Ještě tři kilometry a na návrší svítí mešita, obehnaná zdí[45].

Zde je tedy pevnost jediné víry okolního kraje!

Tady žije vážený marabud, jehož věhlas prý se blíží svatosti. Jeho tělo jednou spočine pod bělostným náhrobkem s kopulovou střechou. Zbožní věřící sem budou putovat ze širého kraje, aby tu zabodli do země pruty s kusem bílého plátna na znamení úcty a smutku.

Vítají nás mniši, ku podivu vzdělaní a společenští muži.

Někteří mají na prsou vysoké řády, čestné odměny za věrnost francouzské státní správě.

Všechny islámské kláštery ovšem nejsou služebníky evropské politiky.

Na východě v odlehlé Libyi byla senúská[25] bratrstva ohniskem odporu proti italskému útoku.

Rozkazy velmistra Senúsů, hlavy mocného náboženského bratrstva, rušily velmi často bojovné nadšení italských generálů.

Také věrnost zdejších mnichů je asi jen dočasná a zdánlivá.

Sjednocení všech arabských zemí je přece konečným cílem všech vyznavačů Prorokova učení.

Na nádvoří kláštera sedí mrzáci, slepci a starci.

Svaté Město bylo totiž založeno rodem bohatých majitelů stád a je vydržováno jejich potomky.

Protože islám předpisuje povinnou almužnu a péči o nemocné, žije tady asi tři sta chudáků, kterým už na světě nezbylo nic než svízele nebo věčná tma.

Za to prý čeká nábožné dobrodince věčná blaženost v sedmém Alláhově nebi.

Prohlížím si klášterní knihovnu.

Jsou tu vzácné rukopisy a tisky arabských knih.

Pak ještě rozmlouváme s mnichy o nejrůznějších otázkách vědy, lidského života a současného světa.

Krásné divadlo končí

Návštěvu ve Svatém Městě přerušilo pozdní slunce.

Vozíky běží nazpět do Bu Saady a nad jižními rozlohami pouští mizí poslední červený nádech.

Chladne země.

V hotelu nám položili pod nohy měděné nádoby se žhavým uhlím.

Sedíme u společného stolu, nikdo nehovoří. Každý má jen svoje vlastní myšlenky.

„Tak jsme v Africe půl druhého dne,“ skončila konečně rozjímání vážná a tichá Helga. „Věřil by někdo, co člověku přinese těch několik hodin?“

„To nemůžeš vyčíst z knih, to se musí prožít a vidět…“

„Nezdá se vám, že je to vlastně dlouhá doba, když budeme na cestě šest týdnů? Pamatujete se, jak nám v Praze říkali, že se na takové rychlé jízdě nic nepozná?“ připomínám.

„To může tvrdit jen ten člověk, který nikdy nejel do světa s volantem v ruce nebo ten, kdo se při tom nedíval dál než mezi dva příkopy!“

Společně odcházíme do taneční kavárny.

Tři starci s hudebními nástroji se posadili na zem, čelem ke zdi.

Dívky z Dželfy tančí, Amar Dokman popisuje obsah a děj tanců.

„To je tanec šátkový,“ šeptá. „Žena vzdává dík Alláhovi za návrat milovaného muže. Pak spatříte tanec mečový, to podává žena muži zbraň, aby šel do boje a pokryl se slávou.“

Před půlnocí je v hotelu rychlá porada.

„Pozítří nám začne ostrá povinnost,“ hlásím. „Zítra se zdržíme do večera v Alžíru, projedeme se v okolí města a pak už budete počítat kilometry a průměry. Oran – čtyři sta padesát. Casablanka – osm set padesát. Potom Marrákeš, Asni, Tarudant, Agadir a návrat do Evropy…“

„To asi bude smutný návrat,“ povzdechla si Zdeňka.

„Budeš se těžko loučit s Afrikou?“

„Už to cítím, děvčata, nemluvme o tom! Nejsmutnější pro mne asi bude cesta východní Francií. Ale to vám možná povím, až pojedeme bývalým bojištěm z minulé světové války…“

Nikdo ji nepochopil.

Jen všichni uznali, že je to nerozumné a předčasné hovořit o studené Evropě pod palmami v Bu Saadě.

Chvilka v Opičím údolí

Do Alžíru přijíždíme s půltřetím stem nových kilometrů, po čtyřech hodinách jízdy.

Večer budeme hosty v autoklubu, ale odpoledne je naše.

Odjíždíme do půvabné Blidy, kterou arabští básníci pojmenovali „malou růží“ nebo také „městem básníků, proroků a bláznů“.

Našli bychom tu mnoho vzácných památek, ale člověk má někdy příliš dětské zájmy.

Tady je přece proslulé Opičí údolí v Džebelu Muzaia!

Chcete vidět opice, připravené na turistický ruch?

Domníváte se, že nedovedou vítat cizince a že z nich nemají radost?

Odedávna jich tu žily tisíce na stráních nad potokem.

Dívaly se zvědavě na lidi a lidé se dívali na ně, až z toho vzniklo přátelství.

Jak sem přijede automobil, ženou se opice ze všech stran, vyskakují na kapoty, žebrají o datle, o pomeranče, strkají lidem ruce do kapes, kradou kapesníky, čepice a šátky[46].

Dnes je tu bohužel nutná tabulka, že úřady přísně stíhají krádeže a prodej opic.

Údolíčko v Džebelu Muzaia by ztratilo kouzlo, kdyby opice zmizely.

Ve filmové kameře proběhly další metry filmu.

Ráno nastoupíme do boje se vzdálenostmi a s časem.

Kilometry nad mořem

Předjíždím, oči opatrně sledují okraj pobřežní silnice.

Jen krok a letíme do moře!

Silnice z Alžíru do Oranu je totiž spojena s tolika sty zatáček, že se z ní hlava zatočí.

Konečně jsme před vedoucím vozem a dávám znamení: Stůjte!

Je to nezbytně nutné.

V Oranu čekají další přátelé sportu, slíbili jsme, že dojedeme vysokým průměrem, ale je nutné, abychom tam dojeli všichni!

„Nejste na závodech! Když nesnížíte rychlost, pojedu první a nepustím vás vpřed. Chcete se zřítit do moře?“

Moje domluva způsobila rozladění řidiček.

„Už jsme jely horšími zatáčkami!“ říká první.

„Nezapomínejte, že něco dovedeme!“ připojuje druhá.

„Dálková jízda má jiný řád než rychlostní závod,“ přispěla mi manželka. „Na rychlostním okruhu ujedete dvě stě, tři sta kilometrů a jste na trati dvě nebo tři hodiny. Pak si můžete týden odpočinout, než startujete znova. Teď budeme na trati denně, musíme si rozpočítat síly…“

„Kromě toho je tu nad mořem přímo nádherně,“ vysvobodila mě první, pak souhlasila druhá, třetí vzala za ruku inženýra Kavaliera a sešla s ním ke skalnatému pobřeží.

Dívali se tak dlouho na bílé plachty rybářských lodic, až jsem si neklidně spočítal, že bychom takhle dojeli do Oranu až zítra.

„Pojedeme!“ volám „Je nejvyšší čas!“

Rozesmáli se.

„Tak to vidíte! Teď zas pospícháte vy!“ slyším správnou odpověď.

Pak se ztrácíme v nových zatáčkách, první vůz, druhý, třetí a čtvrtý.

Čekali

Světlomety hledají ve tmě drobné přístavy a bludné oči majáků.

Dívám se na hodinky, máme dobrý průměr.

Pneumatiky poskočily na přejezdu železnice do přístavu Arzewu, na pokraji Makatských močálů. Pak se pruh černého asfaltu stáčí k západu, mění směr na St. Cloud a dvě hodiny před půlnocí čeká na hranicích Oranu početná skupina nadšených motoristů.

„Kde jste se zdrželi?“ ptá se československý honorární konzul[26].

„Musely jsme se dívat na moře, abychom nejely příliš rychle… Máme přísného kapitána!“ stěžují si vesele naše děvčata.

Pak rychle dojíždíme do hotelu.

Za půl hodiny, na minutu přesně, nastupujeme ve večerních šatech do vyzdobené jídelny, k prostřeným stolům.

„Jak dlouho se zdržíte?“ ptají se novináři.

Cítím otázku sedmi párů očí.

„Celý den. Odjedeme až pozítří,“ ustupuji všeobecnému přání.

Kilometry, moře, bludné oči majáků, co je to proti konzulově žádosti, abychom zítra ukázali výkony malých modrých vozů nespočetným zdejším motoristům a večer přišli na další večeři do jeho domu.

Bydlíme v nejlepším oranském hotelu.

Jsme hoštěni nejlepšími výrobky zdejších kuchařů.

Můžeme si poručit nejdražší oranská vína.

Všechno můžeme, jen jedno nesmíme: zavřít únavou oči a usnout u stolu.

Země, které se radují z vína

Alžírsko je světovým králem vín.

Vinné keříky pokrývají jako načechrané kadeře nedohledné svahy úrodných kopců. Africké slunce plní drobné hrozny vitamíny, sladkostí a vůní, parníky vozí to bohatství do celého světa.

Včerejší návštěva v konzulově domě skončila až po půlnoci.

V šest ráno jdeme do garáží. Modré vozy stojí v řadě, garážmistr pozoruje po očku, co si s tím nadělením počneme.

V noci sem přijel nákladní vůz. Oranští vinaři nám poslali dar: velkou bednu s lahvemi růžového vína.

„Mám pro vás vzkaz!“ sděluje vážně garážmistr. „Prý nesmíte opustit Oran, dokud to všecko nevypijete…“

„Vyřiďte náš upřímný dík! Řekněte, že jsme vás pověřili, abyste to vypili za nás, na naše zdraví!“ loučíme se.

Zaduněly výfuky.

Přesný rozestup. Na měřičích osmdesátka. Po osmdesáti pěti kilometrech vjíždíme v prudkém dešti do města Sidi Bel Abbèsu.

Vytrvale tam čekají místní sportovci.

Nesou košíky s pohoštěním – a další láhve růžového vína.

Sidi Bel Abbès

Kdybyste se podívali na mapy Maroka, uvidíte pod městem Fézem klikatou modrou čáru. Vysvětlení praví, že je to hranice „nebezpečných oblastí“.

Stejné upozornění je na jihu a na severu od města Tazy, kam právě běží koleje úzkokolejné železnice.

Jen chvilku jsme se zdrželi v sídle I. pluku cizinecké legie v Sidi Bel Abbèsu. Vpustili nás do kasáren.

Viděli jsme pomník, oslavující stoleté výročí legie[27], i čestnou síň s válečnými trofejemi, prapory a mramorovými deskami, připomínkami bitev a vynikajících velitelů[51].

Pak mizíme na Tlemcen a míříme k marocké hranici.

Okolní kraj nic nepovídá o válce, a přece se blíží dlouhý vlak s transportem vojáků a lehkých děl.

Brzdíme u přejezdu.

Lokomotiva pískla, jako by děkovala, že jí dáváme přednost. Pak vypustila trochu páry, zdusila chod a stojí.

Trať není volná.

Právě proti našemu vozu zastavil šedivý vagon. Z okna se dívají lhostejně dva vojáci. Vtom se jeden z nich vzpamatoval.

To přece není možné!

„Václave!“ slyšíme zřetelně. „Vašku! Ty vozy jsou z Prahy!“ zesílil český hlas.

Václav si posunul z čela štítek čapky.

Dvakrát nabral dech, pak radostně zavolal: „Nazdar! Nazdar, Praho! My jsme Češi! Co tu děláte?“

Chci se zeptat, odkud jsou, odkud a kam jedou, jak se jim tu daří. Ale to už se lokomotiva rozkolébala.

Okénko mizí, hoši s ním a jen ještě jednou slyšíme: „My jsme z Prahy! Pozdravujte!“

Knoflík na památku

„Mám dárek ze Sidi Bel Abbèsu,“ svěřila se mi žena kdesi pod průsmykem Tuahar. „Mluvila jsem tam v kasárnách na nádvoří s dvěma českými chlapci. Měli plné oči slz, když jsme se loučili, a nevěděli, co by mi dali na památku. Tak si jeden z nich uřízl z pláště knoflík. Podívej se…“

Mosazný knoflík s nápisem: LÉGION ÉTRANGÈRE[28].

„Ještě máš ten dopis?“ ptám se potom.

„Mám! Ale ten asi nebude nikdy doručen tomu, komu patří. Když jsem to říkala důstojníkům, jen se usmáli: ‚Takových už tady zmizelo!‘ odpověděli mi. Prý má legie na jihu velké ztráty! Bojuje se…“

Když jsme totiž opouštěli Prahu, přišla k nám stará žena. Měla syna. Byl to zdravý, hezký hoch, jen trochu dobrodružný. Ujel do Francie a pak jí ještě napsal z Marseille, že se dal naverbovat. Už dva roky o něm neví. Tak prosila, kdybychom snad někde toho nešťastného synka potkali, abychom mu řekli, že na něj doma čeká máma.

Dala nám dopis, který nebude doručen.

Země dvou věků

Asfaltová silnice do Maroka je hlavní dopravní tepnou v bývalých pustinách. Klesá právě z nízkého průsmyku a do Fézu zbývá asi sto dvacet kilometrů.

Až do příchodu Francouzů byly tyto kraje uzavřeny všem cizincům. Domorodá města tonula v pověrách. Žilo se tam jako ve středověku. Z přístavů vyjížděli piráti. Rušili svobodnou obchodní plavbu, zajímali evropské lodníky a cestující, prodávali je do otroctví, vydírali za ně výkupné.

Francouzi tedy neměli zlé svědomí, když sem vnikli. Ostře postupovali proti ohniskům odboje. Vytvořili legii, sbor cizinců, aby zbytečně netekla francouzská krev. Podobné cizinecké legie potom založili také Španělé a Holanďané pro boje v koloniích.

Francouzská legie vyhladila kdysi odbojný kmen El Uffia. Pak byla z pomsty vybita do posledního muže u Makatských bažin.

Kruté činy legionářů vyvolávaly všeobecný odpor v Africe i v Evropě.

Cizinci šli kopat studně, stavět silnice a železnice.

Francouzské úřady také zanechaly marného boje s islámem; prohlašovaly pak do světa, že poskytují domorodcům největší míru náboženské svobody, a byla to pravda. Ve věcech víry a svědomí jsou Francouzi opravdu svobodomyslní.

Vedle medin[29] obehnaných hradbami rostla „evropská“ města a s nimi se šířil technický pokrok.

Dva věky šly současně vedle sebe, náš a jejich, novověk a minulost. Vznikly tu dvě lidské třídy, Evropan a podceňovaný, zaostalý a špatně placený domorodec.

Francouzi přiváděli lékaře. Tlumili malárii, tyfus, choleru a jiné bolesti afrického světa. Zakládali vědecké ústavy, zvali domorodou mládež do svých škol.

Dohodli se s výbojnými saharskými kmeny. Dali jim francouzské velení a zbraně, aby uklidnili nepokojné končiny.

Jen tam, kde byly třeba tvrdé zásahy, vysílali ještě legionáře, vojáky z řemesla. Byli pány obchodu, vydatně těžili z bohatství severoafrické přírody, a to jim stačilo.

Do města Fézu zbývá už jen deset a potom jen pět kilometrů.

Míjíme benzinová čerpadla, garáže, dílny, sloupy s vedením telegrafu, telefonu a elektřiny.

Otočky motorů klesly.

Řidiči napínají zrak i sluch, aby se propletli mezi houfy oslů a mezků, velbloudů, mužů a žen.

Podle čtyř vozíčků běží klubka dětí.

Pozor na cestu!

Nehoda

První automobil zastavuje, sbíhají se k němu lidé.

Co se stalo?

Rychle předjíždím.

Z prachu vstává starý muž.

Nesl na trh balík vydělaných kůží. Zamotal se před chladičem, uskočil, ale přece jen pozdě.

Po zádech mi běží mráz. Ženy v prvním voze zbledly.

Přibíhá strážník.

Muž se postavil na nohy. Nevidím, že by byl zraněn.

„Odvezu ho k lékaři,“ hlásím policistovi.

Podíval se na mne trochu nechápavě a pak povídá přátelsky: „To je zbytečné, pane, nic mu není! Dejte mu padesát franků, jestli chcete, a jeďte dál! Kdybyste ho byli zabili, to by bylo dražší. Rodina by asi žádala odškodné, možná pět set franků…“

„A co kdybychom tu zabili Evropana?“

„To je něco jiného! Z toho by byl soud…“

Muž je skutečně zdráv; byl to nepatrný náraz.

Dáváme mu tři sta franků.

Usmál se tak vděčně, že asi bude doma vyprávět, jaký měl šťastný den!

Medina žije po svém

Než jsme se vzpamatovali z tajemného dojmu, kterým působí na dnešního člověka starobylá brána Fézu, už máme průvodce.

Příjezd vozů byl hlášen rozhlasem. Zdejší zástupce marockého autoklubu čekal na správném místě. Zde se totiž zastaví každý cizinec tak, jako by ztajil myšlenky i dech před branami starého Bagdádu.

Féz, to je další květ na koberci marockých dějin, střed národního života nejzápadnějších synů Prorokových, vzdělanosti, obchodu a řemesel.

„Váš hotel je v evropské čtvrti, ale teď by byl nejvhodnější čas na návštěvu mediny,“ doporučuje zástupce autoklubu. „Navečer se brány zavírají a není tu o bílé návštěvníky zájem.“

„Dobrá, půjdeme do mediny, chceme si nakoupit nějaké marocké památky…“

„Provedu vás. Uličky jsou někdy tak úzké, že dva sotva projdou. Ale nic beze mne nekupujte! Poradím vám a domluvím cenu. Když chtějí za něco sto franků, nabídnou to za pět set, aby mohli slevit. Jim by se nelíbil obchod bez smlouvání.“

„Můžeme tu nechat před branou vozy?“

„To musíte! V medině se nikde neprojede. Mám s sebou spolehlivého člověka, bude hlídat!“

„Když jsme vjížděli do města, porazil první vůz nějakého muže.“

„Evropana?“

„Ne, Araba. Jsme pojištěni. Kdyby se ten člověk přihlásil, postarejte se o něj! Dali jsme mu tři sta franků…“

„To jste kavalíři! Na to bude dlouho vzpomínat,“ rozesmál se zástupce autoklubu.

Vcházíme do súku, do obchodní čtvrtě.

Za sto let se tu nic nezměnilo; co bylo včera, je dnes a bude snad i zítra.

„Přijeli jste ve vhodném ročním období. V létě tu máme nesnesitelná vedra. Proto jsou uličky tak těsné, proto jsou svrchu zakryty rohožemi, proto jsou všude tak malá okna, aby tam nepronikalo slunce. Rodinný život se obrací z ulic do nádvoří domů. Všimněte si těch balkonů a zamřížovaných oken! Tam dříve bývaly harémy, příbytky žen. Nesměle se dívaly na pouliční ruch, a když vyšly, byly zahaleny od špiček střevíců až po oči. Podnes nesmí pravověrná žena ukázat tvář cizímu muži…“

„Bylo by to asi těžké, nakreslit tady plán města! Vyzná se někdo v tom bludišti?“ napadá mne.

„Jistě! Znají tu každý kout. Nepochopitelná a nepřehledná stavba medin měla kdysi ještě jeden význam: když sem pronikli nepřátelé, nevyznali se tu a nikdo na světě snad nedovede tak obratně bojovat dýkou zblízka jako zdejší muži. Než se nadějete, máte tenké ostří v těle a pachatel zmizí v klikatině uliček. Nechoďte sem večer a v noci, i kdyby vás pozvali zdejší lidé nebo vojáci z legie! Na ty pozor! Jsou mezi nimi divocí hoši. Mnoho zkusí v poušti a pak se chtějí vybouřit…“

Kovotepci. Krejčí. Obuvníci. Výrobci koberců. Hedvábníci, tkalci. Klenotníci. Truhláři a řezbáři. Stovky a tisíce maličkých dílen, roztažených až na ulici.

Koželužny. Kovárny. Pekárny. Barvírny látek. Nesčetné krámky a za nimi temná skladiště.

Ani se vám nechce uvěřit, že je Féz také sídlem slavné arabské univerzity; ani byste nepoznali, že právě jdete kolem ní.

Marně hledáte studenty a učené profesory, posluchárny a výzkumné ústavy. Všechno splývá s okolním životem, rozloženým na zemi a v prachu.

Nic na tom nemění telefonní dráty, protažené do domů zámožnějších kupců, ani elektrické žárovky, ani gramofony nebo rozhlasové přijímače ve větších kavárnách. Město nemá stoky, nemá zdravou pitnou vodu a nechtějte uvažovat, jak by se tu rychle šířily hromadné nakažlivé choroby!

„Francie dala zdejším lidem největší možnou míru svobody!“ přerušil naše přemítání neznámý bílý občan. „Nikdo neruší jejich náboženství a jejich staré zvyky. Podívejte se, jak si tu žijí po svém!“

Odmlčel se, zamyslel se.

„Nakonec to bylo od nás chytré,“ dopověděl. „Kdyby žili tak jako my, měli by velké nároky. Víc by snědli, chtěli by se po evropsku šatit, pěkně bydlet, a co by tu zbylo pro nás? Kdyby se naučili všemu tomu, co dovedeme my, vzali by to tady do ruky sami a mohli bychom odejít…“

„A nemyslíte, že se to stejně jednou stane?“ namítám.

„Stane, příteli, stane! Ça viendra![30] Přijde to!“ odpovídá samozřejmě. „Ale čím později, tím lépe pro nás! Podívejte se na takovou Indii, pane! Po ulicích chodí posvátné krávy, lidé jsou rozděleni do náboženských kast, nemají průmysl ani odborníky. Co by si tam Evropané počali, kdyby se země probudila? Musíte se na to dívat chytře…“

Díváme se na další hromady špinavé zeleniny, na ošatky s kořením, s fíky, datlemi, obilím, na řezníky, na skopové maso obalené mouchami, na polonahé děti, na vztažené ruce žebráků, mrzáků a slepců a pak na minaret pyšné mešity, která tu střeží nedotknutelnost víry a zvyků.

„Co to je?“ ptají se zvědavě naše ženy nad košem podivných nahnědlých hrudek.

„Pečené kobylky přece! Otrhají se jim křídla a zbytek se hodí na olej! Je to dobré, ochutnejte!“

Ochutnali jsme, protože reportér má všechno vidět, slyšet a chutnat.

„A ten stařec?“

„To je nejlepší zdejší jasnovidec a věštec! Podejte mu ruku! Řekne vám, kdo jste, odkud přicházíte a jaký osud vás čeká. Domorodci věří kouzlům, zaklínání a věštbám. Škoda, že jste nepřijeli trochu později, o Velikonocích. Viděli byste šílené příslušníky sekty Aissaů, vyznavačů Aissy, Ježíše. Ježíš Kristus je totiž jedním z islámských proroků a oběť velikonočního beránka provádějí Aissauové doopravdy. Táhnou uličkami, do krve se zraňují dýkami a noži, chtějí vidět a pít čerstvou krev. Lidé jim házejí beránky a ovečky; roztrhají je a snědí. Polykají střepy, kamínky, živé kobylky! Žádný Evropan v ty dny nejde do mediny!“ slyšíme ještě.

Nad západními kopci hoří poslední zbytky slunce. Nastane okamžik páté denní modlitby. Její přesný čas je totiž v té chvíli, kdy už není možno rozeznat bílou nit od černé. Vyvolavači modliteb vyjdou na ochozy minaretů a vysokým hlasem svolají věřící. Muži položí na zem kobereček nebo jen kus látky, právě na to místo, jehož se budou dotýkat čelem.

Obráceni tváří k východu, chválí Všemohoucího.

Vycházíme mlčky starou vznosnou branou, z jednoho věku do druhého.

Tiskneme startéry dvouválcových motorů a mezi vilami a betonovými domy evropského Fézu dojíždíme k hotelu.

Po večerní poradě píšeme reportáže a převíjíme filmy.

Pak už jen pozorujeme z otevřených oken ložnice ve tmě ztracená světélka domorodých domovů.

Zítra bude snadné dopoledne.

Do Meknésu je šedesát kilometrů, k moři do Rabatu sto čtyřicet a do Casablanky devadesát.

Další dva

„Spíš?“ šeptá mi manželka hodinu před půlnocí.

„Nespím, proč se ptáš?“

„Dole pod oknem někdo píská! Slyšíš? Zas…“

Dívám se do ulice.

Na chodníku před hotelem stojí dva vojáci; teď zdvihli hlavy proti našemu oknu.

„Bon soir! Dobrý večer! Nemáte na chvilku čas? Pojďte se s námi projít!“ slyším český hlas.

Legionáři.

Ustrojili jsme se a jdeme na ulici.

Omlouvají se.

„V každém zdejším útvaru potkáte české vojáky. Musíte nás pochopit! Stesk po domově! Chceme se zeptat, co je u nás nového, jak se žije v Praze…“

Oba jsou vyučenými číšníky a teď tu slouží za sedm franků denně. Až doslouží dobu pěti let, vrátí se do Evropy.

Nejraději by do Prahy, ale najdou tam zaměstnání?

Jak je to teď u nás?

Za rok jim skončí závazek.

„Nemáte nějaké známé, kteří by nám dopomohli k místu? Jinak bychom museli zůstat ve Francii. Jako vysloužilci z legie máme jisté výhody a přednosti, ale domov je domov… Kdy odjíždíte?“

Přijdou se s námi ráno rozloučit.

Maroko jedno a druhé

Široké třídy, proudy automobilů, obchody, hotely a banky.

Divadla, školy, nemocnice.

Casablanka[31], kdysi zničená zemětřesením, potom znovu probuzená k životu francouzskými architekty, je největším marockým přístavem.

Ocelové jeřáby točí ramena nad paluby lodí a zase k pevnině. Nosí tisíce tun uhlí, nafty, obilí, ovoce, sardinek, rud a nejvzácnějšího marockého bohatství – fosfátů, umělých hnojiv. Kdekdo po Maroku vztahuje ruce, fosfátů je tu nejvíc na světě.

Po Maroku toužilo průmyslově vyspělé Německo. Už v roce 1911 vyslal německý císař Vilém II. před přístav Agadir dělovou loď a hrozil Francii.

Na Maroko se pozorně dívá Anglie a ve Spojených státech si dávno spočítali, kolik by je to asi stálo, kdyby skoupili marocké doly, továrny, plantáže a železnice.

Přijíždíme k budově marockého autoklubu.

Přijímáme čestné vlajky a na chladiče vozů nám připevnili klubovní odznaky.

Připravili schůzku se zástupci tisku, rozhlasu, města a obchodních kruhů.

Přišly dopisy z domova, výstřižky z českých a ze zahraničních novin.

Pak minul den, a v ranním povětří mizíme za obvodem Casablanky.

Jako byste vjeli z jednoho Maroka do druhého.

Hloučky lidí ženou velbloudy, osly a mezky, zdaleka se vyhýbají přeplněným autobusům.

Někdy zahlédnete hromádku hliněných staveb nebo stanový tábor. Po zimních deštích se propadly stropy příbytků, slepených z nepálených cihel. Hospodáři zalepují díry a zpevňují rovné střechy.

Nijak je nezajímá rušný život v Casablance, nemají na to čas.

Co tady zmůže drobný člověk, když je sám a sotva uhájí živobytí?

Mají teď na jaře tolik práce!

Prší do stavení, kozy mají kůzlata, ovce jehňata, slepice začínají snášet vejce a to je právě tak dost starostí pro člověka, kterému běhá kolem chajdy pět dětí.

Březnové sluníčko pěkně zahřívá políčka a palmy v oáze Ben Guériru, kde končí koleje dráhy z Casablanky[68].

Ještě padesát kilometrů a spatříme Marrákeš, jižní středisko slunečné země.

Náměstí radosti u Džama el Fnaa

Hned po příjezdu do Marrákeše nás potkala nepříjemná nehoda.

V zeleni zahrad je pěkný hotel; dovezli nás tam další a nejnovější přátelé a průvodci.

Hoteliér se rozpačitě klaní.

Ptá se, čím budeme platit.

„Omluvte moji otázku!“ říká opatrně. „Ale americké burzy včera ohlásily těžkou platební tíseň. Dolary ztratily cenu! Dolary nebereme,“ hlásí, už odvážněji.

„Naše Národní banka nám chtěla usnadnit placem. Vydala mi většinu peněz v dolarových cestovních poukázkách, ochotně přijímaných kdekoli na světě!“ bráním se. „Zbylo nám v kapse pár marockých franků!“

Hoteliér žádá, aby se někdo zaručil za naši útratu.

Také číšníci dávají najevo nepatrnou povýšenost.

Kdepak dolary! To oni neberou!

„Rozjedeme se na náměstí u Džama el Fnaa. Tam se žije bez dolarů!“ uzavírám trapnou příhodu a mizíme na konci ulice.

Je to slavné náměstí, v jižním Maroku nejslavnější[65], a slavná je také zdejší mešita s památným minaretem.

Marrákeš je významným střediskem muslimů a židů, znamenitých obchodníků. Ale kromě toho má druhou, veselejší tvář: nikde v severní Africe nespatříte tolik lidových zábav, kejklířů, hudebníků, zpěváků, vypravěčů pohádek a tanečníků jako právě zde.

Postavte se do kruhu mezi věčně rozesmáté obecenstvo!

Polonahý horal otvírá košík a láká z něj hada, jedovatou kobru.

Diváci nedýchají hrůzou!

Had se rozložil proti krotiteli a pak strnul. Kejklíř s ním teď může provádět, co chce. Pak jej probudí, uloží do koše a vytahuje dalšího [49]. Ukazuje ruce s jizvami po hadích zubech, pokousané tváře a prsa, strká špičku jazyka do otevřené hadí tlamy.

A co se to děje ve vedlejším klubku mužů, zastřených žen a mládeže?

Vlasatý Berber představuje cvičenou opičku! Pak sbírá drobné mince, svoji hubenou mzdu.

V doprovodu bubínků divoce tančí vyhublý Šlah[32] z Atlasu.

Stařec v žlutém turbanu ze široka líčí nějaké dávné příhody, další fakíři tahají z bedniček hady a zadumaný slepec prosí úpěnlivě o almužnu [54].

Na počátku řady prodavaček pláten rozložil přízemní stánek černoch, lékárník a lékař. Jeho zahalená manželka balí kornouty s kořením[58]. „Jen se svěřte, co vás trápí a souží! Máme tu zázračné lektvary, nápoje, které probouzejí nenávist nebo lásku, fetiše[33] a talismany, předměty pro štěstí!“

Hromádka dřevěného uhlí, měděné konvičky, u toho sedí kavárník; dejte frank za silnou kávu, frank za malou číšku!

Pod plachtami, vypjatými na čtyřech bidlech, pracují mistři holiči. S vážnou tváří drhnou tmavým zákazníkům vlasy a vousy, bez mydlení, až jiskry létají[62]!

Ale tady není holič jako u nás! Je zároveň ranhojičem a znamenitě trhá bolavé zuby. Talíř s vytrhanými stoličkami položil na zem pro reklamu.

Když vás bolí hlava, posaďte se! Holič vám přiloží na týl měděnou nádobku s dlouhou trubičkou, vysaje z ní vzduch a čeká, až se naplní krví. Pouští žilou[59, 60].

Ze všech stran se vztahují ruce prodavačů.

Kupte koberce, náramky, prsteny, zdobené dýky, nebo jen datle, fíky a skopové maso pečené na žhavém uhlí[57].

„Odkud jsou ti dlouzí muži? Nemluví, jen se dívají…,“ ukazujeme na skupinku ježatých lidí.

„Přišli z hor! Hovoří nářečím, kterému tu skoro nikdo nerozumí. Přinesli sem časně ráno drůbež, vejce nebo ovčí kůže. Prodali to a teď pozorují zdejší život. U nich doma nic takového není. Cesta do Marrákeše, to je pro ně veliká událost! Zítra je uvidíte v Atlase v horských vesnicích… [61]“

Máme zase svou cenu

Když jsme se navrátili, byl majitel hotelu neobyčejně úslužný.

Prohýbal se jako palma ve větru, také číšníci se uctivě klanějí.

Noviny totiž přinesly zprávu, že už zase mají dolary cenu.

Dolary mají cenu, jsme opět lidmi, lepšími lidmi, lidmi s dolary!

V hotelové předsíni se usídlil prodavač památek.

Rozložil na zemi koberce, barevné střevíce, jemné kožené výrobky zdobené tlačenými vzorky, dýky, dýmečky na kouření opojného kifu, stříbrné náramky, prsteny, ebenový stoleček vykládaný slonovou kostí, zlatou a stříbrnou nití vyšívané polštáře.

Tichým hlasem nabízí svoje vzácnosti. Přece si z Maroka přivezeme něco na památku!

„Teď, pane, nic nekupujte!“ chytl mě za rukáv hnědý číšník. „My ho známe, bude tu do večera. Teď neví, co by za to chtěl, večer vám prodá za polovic!“

„Proč až večer?“ táži se.

Významně přivřel oko a rychle zmizel.

Vcházíme do jídelny. Čeká tam francouzský důstojník a má příjemné české jméno.

„Jmenuji se Havelka,“ představil se. „Jsem vám přidělen pro zítřejší jízdu do hor a všude vás velmi rád doprovodím!“

„Je to pravda, že se v Atlase bojuje?“

Trpce se usmál.

„To je zlá otázka, příteli… Horalé se brání do posledního dechu a v Mauretánii a v Malém Atlase, tam snad nebude klid nikdy. Nemůžete si představit, co je to válka dole na jihu! Tři, čtyři domorodí střelci uhájí soutěsku proti setnině legionářů. Mají staré pušky, míří přes palec, ale neztratí jedinou kulku. Naši vojáci schnou na slunci a v nedostatku vody, ale nesmíme z jižní hranice ustoupit…“

„To hrozí nebezpečí už pod Marrákeší?“

„Není pravděpodobné, že byste byli přepadeni na silnici z Asni na Gundafu. Ale zítra vám ukážu místo, kde byl nedávno zaskočen vojenský automobil. Shodili vůz do propasti, svlékli posádku do naha a zahnali ji střelbou z pušek do údolí…“

Než jsme zasedli k obědu, podíval se kapitán Havelka na prodavače památek.

„Od toho člověka v předsíni nic večer nekupujte! Takových chudáků tu najdete mnoho, lidé je okrádají. Když si přejete, smluvím vám cenu hned,“ upozorňuje.

„A proč se od něho nesmí večer nakupovat?“

„Kouří kif…“

„Kif? Co to je?“

„To je zdejší hašiš, omamný výtažek z konopí. Kuřáci kifu propadají nejprve do příjemného opojení, pak mají blažené sny a přitom zvolna ztrácejí rozum a zdraví…“

„Bojujete nějak proti tomu?“

„Jen tím, že se kif veřejně prodává v tabákových prodejnách…“

„Vy kif prodáváte veřejně?“ nechápeme.

„Ovšem! Jen tak je zaručeno, že bude chemicky čistý a způsobí méně škod než podloudně vyráběný. Ve všech východních zemích a všude v severní Africe je rozšířeno kouření omamných látek. Večer sedí ti chudáci v kavárnách s malými hliněnými dýmečkami s dlouhým troubelem, pak usnou a ráno je najdete zmámené někde ve stínu, zbavené sil a chuti do života…“

Země zahalených žen

Tak se často Maroku říká.

Ve městech i na venkově potkáte hezké dívenky s temnýma očima a sametovou pletí.

Na tržištích sedí staré vrásčité baby. Ale tváře provdaných žen jsou tajemství pro všechny kolemjdoucí.

I to nařídil velký Muhammád nebo jak my říkáme: Mohamed.

Narodil se v arabské Mekce. Prý to byl krásný muž, pěkně se strojil a miloval veselý život až do té chvíle, kdy se stal obětí podivných snů. Odešel z rodného města do pouští a do hor. Tam rozmlouval s poustevníky a s kazateli různých náboženských nauk.

Potom se do Mekky vrátil. Shromáždil zvědavé posluchače a svěřil jim, že byl navštíven archandělem Gabrielem, který mu přivedl koně, nebeského bělouše Al Baraka.

Kůň prý měl perutě a paví chvost a nesl Mohameda k branám jeruzalemského chrámu a potom až do nebe. Tam se setkal budoucí prorok s praotcem Adamem a s mnoha dalšími zázračnými zjevy.

Poznal Všemohoucího, všemocného a jediného Alláha. Alláh prý rozkázal Mohamedovi, aby psal. Tak psal, až napsal korán, svaté písmo islámu, které okouzlilo milovníky veršů a stalo se základem spisovné arabštiny, řeči lidu z pouští.

Korán sjednotil rozptýlené kmeny v Arábii a v širém okolí. Vyhovoval jim půvabem slov a básnických obratů i moudrými pokyny; vhodnými pro život v těch krajích.

Kromě pravidelných modliteb předpisoval péči o tělesnou čistotu, zakazoval požívání vepřového masa, které se v horku rychle kazilo a bylo příčinou nemocí. Zapovídal pití opojných nápojů. Nařizoval péči o nemocné, a jen v jednom směru byl bezohledný a krutý: dal mužům naprostou moc nad ženami.

Staly se z nich od světa odloučené bytosti, zastřené až po oči.

Byly pokojným pojítkem rodinného blaha, ale zůstávaly tím, co o nich kdysi tvůrce islámu prohlásil: „Velbloudi, datle a ženy jsou výrobky pouště…“

Máme hada, máme ještěrky!

Čtvrtá hodina odpolední.

Vítr z jihovýchodních hor osvěžil únavný žár.

Bloudíme marrákešským náměstím.

Už po třetí se vracím k zaklínačům hadů. Manželka se po mně starostlivě dívá a teď ztratila trpělivost.

„Poslyš! Uspává ten fakír hady nebo tebe?“ ptá se přísně.

Ano! Mám jedinou touhu: hada! Hada z Marrákeše, poslušného, který na povel ztuhne a pak se zase svine do bedničky.

„Já si jednoho koupím,“ přiznávám se.

„Máš rozum? Co s hadem?“

„Odvezeme si ho domů! Považ! Zvykne si na nás, bude se za mnou plazit jako cvičený pejsek, na slovo poslechne… To ještě v Praze nikdo nemá!“

„Vždyť má jedovaté zuby! Uštkne tě, umřeš…“

„Já už jsem se na to ptal. To se musí umět…“

Zoufale přihlíží, jak si vybírám strakatého plaza a platím za něj padesát franků[58].

Pak i v ní zvítězila zvědavost.

„Kam ho dáme, jak ho povezeme?“

Nedaleko náměstí je prodejna obuvi, kde je vedoucím krajan, Čech.

Jdeme s hadem a s fakírem před prodejnu.

Tam to dlouhé zvíře uložili do krabice od střevíců, pečlivě zavázali provázkem a dokonce řekli, že si u nich ten balíček můžeme nechat, aby nám nepřekážel.

Vracíme se spokojeně na tržiště.

Bloudíme mezi nespočetnými stánky přízemních obchodníků, chvílemi myslíme na hada a teď je tu další překvapení: hnědý človíček s naježenou hlavou má malou dřevěnou klec.

Co je to tam?

Dvě šedé ještěrky, zajímavé ještěrky, neobyčejné ještěrky!

Mají podivné ocásky, složené z ostrých článků, pěkně jimi šlehají sem a tam.

„Poslyš!“ zamyslela se Eva. „Když už máme toho hada, tak bychom si mohli koupit také africké ještěrky, co tomu říkáš?“

Za okamžik byly naše.

Mužík s ježatou hlavou se zadušoval, že nekoušou, že se jich nemusíme bát, a mouchy prý si nachytají samy.

Nezdravá zvědavost

Uličky domorodé čtvrti změnily po západu slunce tvář.

Ztichlo náměstí, prodavači zavřeli krámky a dílny.

Ženy odešly do chudých i do bohatších domovů, za úzká okna, obrácená do ulice vydutými mřížemi.

Muži odpočívají v přízemních kavárnách. Tam drnkají struny, ječí píšťaly a čekají tanečnice v barevných atlasových šatech.

Končíme večeři.

„Chtěli bychom se s manželkou podívat, jak žije medina v noci. Doprovodil byste nás tam?“ žádám kapitána.

Pokrčil rameny.

„Jsem vaším průvodcem všude, kde vám hrozí nějaké nebezpečí. A v některých částech mediny není v noci bezpečno. Dnes tam budou legionáři, vrátili se z Atlasu. Dostali žold a to obyčejně všechno propijí hned první noc. Ale když si přejete, půjdu s vámi…“

Tichá ulička, noc, šumí jemný déšť.

Potom struny, píšťaly a kavárna.

Sedáme si do zakouřené místnosti a pozorujeme, co se tu děje.

Ze sklenic nazelenalého čaje voní máta. Šálky na černou kávu jsou jako náprstky a jen ke stolu obsazenému vojáky putují láhve červeného vína.

„Pojďte, najdeme si jinou místnost! Nemohli by se bavit, když nás tady vidí…,“ usmál se nevesele náš společník a vychází do deštivé noci.

Ani tady na jihu ještě neskončilo zimní vlhké období.

Než jsme přeběhli na konec ulice, roztrhlo se nebe. Přívaly vody hučí nad rovnými střechami, prohlubují se kalužiny, měkne bláto. Zapadáme po kotníky; a teď kapitán zadržel Evu a přitiskl ji ke zdi.

Třeskly výstřely!

Ulicí se ženou tři muži, za nimi běží vojenská hlídka.

Důstojník jí vstoupil do cesty.

Četař se zastavil, salutuje.

„Odejděte z mediny, kapitáne!“ hlásí vzrušeně. „Hledáme legionáře, který zabil v jedné krčmě ženu! Jsou nesmírně opilí, servali se. Do mediny vtrhne za chvíli vojsko, skryjte se nebo rychle prchněte!“

Další výstřel!

Těsně za mnou se pootevřely domovní dveře.

„Mosjé! Mosjé![34] Vejděte!“ zve neznámý hlas.

Kapitán se prudce otočil.

Muž rychle zavřel, když spatřil francouzského důstojníka.

Přitištěni k mokré zdi, běžíme na konec ulice a pak bludištěm domků a opuštěných kaváren na náměstí u velké mešity.

Hotel.

„Chtěli jste vidět, jak žije medina v noci. Viděli jste to…,“ loučí se s námi pan Havelka. „Někdy tam jsou klidné večery, hezky se sedí v kavárnách, člověku se zdá, že prožívá orientální pohádku. Zle je, když se vrátí legionáři z kampaně[35]. Propijí poslední frank a nakonec se střílí… Tak zítra na shledanou, dobře spěte!“

Ještě doprovázíme milého společníka do hotelové chodby.

Zvenčí šumí déšť a v koutku na koberci sedí nažloutlý prodavač marockých památek.

Hnědý číšník přivřel oko a naznačuje, že teď by byl čas na nákup.

Had se ztratil!

Do oken se dívá další den, na stolku v ložnici drnčí telefon.

„Co že se stalo?“ ptám se rozespale.

„Strašná věc! Ihned přijďte do prodejny! Váš had se prokousal z krabice a někde nám tu leze. Přestali jsme prodávat! Prodavačky se mi rozutekly, bojí se!“ volá poděšeně vedoucí obchodu s obuví.

„Evo!“ budím spící manželku. „Ztratil se nám had!“

Rychle se ustrojila, nasedáme do vozu, spěcháme za hadem.

Před krámem je dav lidí, kdekdo ví, co se stalo.

Vedoucí stojí netrpělivě před staženým závěsem a teď na nás zamával oběma rukama.

„Má zuby?“ křičí.

„Já nevím,“ odpovídám. „Já jsem se nezeptal… Proč?“

„Někdy je mají a někdy ne. Když je mají, koušou! Umíte ho chytit?“

„To nevím… Já jsem to ještě nikdy nezkoušel,“ přiznávám se.

„Nešťastný člověče! Tak proč jste si ho kupoval? To není kanár nebo pes! Co budeme dělat?“ zapotil se.

Z davu se ozval hlas rozšafného občana; nějaký starší Francouz si k nám rozhrnuje cestu.

„Jsem bývalý námořník, pánové! Otevřete prodejnu, hada chytnu! Jakou měl barvu?“ ptá se vážně.

„Takovou divnou…,“ odpovídám. „Nažloutlou, s klikatým vzorkem…“

Bývalý námořník se zarazil.

„To by mohla být písečná zmije! S těmi nemám zkušenosti…,“ zaváhal.

Kdosi z obecenstva navrhuje, abych si vypůjčil píšťalku, posadil se v krámě na podlahu a pískal. To prý se hadům velmi líbí, připlazí se.

Dodal jsem si odvahy. Vcházím do prodejny, manželka za mnou.

Díváme se po vyrovnaných krabicích, do všech koutů, do skříní s botami.

Pak Eva nahlédla do výkladu a radostně vykřikla.

„Je tu! Podívej se!“ volá.

Naše dlouhé zvíře zvědavě kouká u jednoho střevíce.

„Tiše! Dejte mi nějaký hadr nebo pevný pytlík…,“ šeptám a všeobecné vzrušení dostupuje vrcholu.

Zakročil vedoucí, znalec místních poměrů.

„Hlavně že víme, kde je…,“ rozhoduje moudře. „Teď dojdeme na náměstí u Džama el Fnaa, přivedeme fakíra a dejte mu padesát franků, ať si tu potvoru zase odnese…“

V Ametystovém údolí

Marrákeš, uložená do zahrad mezi červenými kopci, dávno zmizela.

Ostrý větřík doprovází motory k jihu.

Silnici číslo 501 vroubí skály a plošky pastvin, na obloze svítí zasněžené horské hřebeny [64].

Čtyři modré vozy odhazují pneumatikami úlomky vzácných kamenů. Takovou krajinu máme u nás doma také, v Českém ráji. Najdou se tam polodrahokamy, granáty, chalcedony, jaspisy.

Pak dojíždíme do Asni a ze všech stran k nám letí hejna dětí.

Sotva můžeme vystoupit z vozů.

Zahnali nás ke zdi, podávají nám drúzy ametystů, strašně křičí a prosí o dárek.

Také na francouzského důstojníka se dívají jako na hodného strýčka, který má peníze. Konečně je rozehnal a razí nám cestu ke kupeckému krámku, k poslednímu benzinovému čerpadlu, kde ještě můžeme napojit vozy[67].

Kolem se válejí v prachu sudy a pytle, ošatky a bedny. Zaprášenou cestou putují vesničané. Oslíci sotva pletou nožičkama pod nákladem zboží, obilí, oliv, kůží, datlí a dříví na topení.

Skončila zima a jako vždycky natropila škody na hliněných stavbách. Hospodáři zamazávají blátem trhliny a díry. Dusají na ploché střechy nový nános jílu a slámy.

Díváme se do obytných stavení.

Vlhko a plíseň, na zemi kus rohože, tam se spí. Pod otevřeným komínem se černá ohniště se zavěšeným kotlem. V zimě zaženou do příbytku také kozy, ovce a slepice.

Tak tu žijí lidé ve století vědy a techniky[65].

Další kilometry uvolnily naši tíseň.

Kdyby se netočily na rozvodněných potocích mlýny na lisování oliv, kdyby proti nám nešli velbloudi, tak projíždíme jarní alpskou krajinou[52].

Teď kamenitá silnice končí.

Do horské vesničky Aremdy už ani naše vozy nevyjedou. Cesta je vymleta po prudkém tání sněhu a je příliš úzká a příkrá.

Z nedalekého domku běží hubený chlapík a hlásí, že přivede muly.

Dáme mu sto franků.

„Asni je poslední osada, kam ještě je dobrý a bezpečný přístup…,“ vysvětluje náš kapitán. „Až na jihu skončí boje, stane se z Atlasu cíl vědeckých a filmových výprav, turistů a milovníků zimních sportů. Budou tu krásné lyžařské terény!“

Kopyta devíti zvířat tříští štěrk a někdy odhodí malý balvan, vyzdobený v nitru krystaly modravých polodrahokamů.

Ještě si prohlédneme Aremdu[66].

Pak se vrátíme k vozům a zmizíme na jihozápadě, směrem k horskému sedlu nad Gundafou.

Hrady skalních orlů

Před námi mizejí modré stroje, jeden po druhém.

Vojenská silnice je tak úzká, že je tu jednosměrný provoz: v sudé dny tam a v liché zpět.

Teď najíždíme do zatáčky my čtvrtí, a konečně si motor oddychne v mírnějším stoupání.

Teprve na horském sedle v Tallatu N’Yakubu spatříte na západě nejvyšší bod skalnatého kraje, skoro v půl čtvrtém tisíci metrů.

Velebné hory jsou zdánlivě prázdné.

Teď první automobil brzdí. Zpomalil celou skupinu a už známe důvod.

Pyšně, směle a vzdorně stojí u silnice kamenná tvrz, horský hrad, kasba Gundafa. Střeží prastarou cestu do Sahary a do Mauretánie.

„To byly jejich opěrné body!“ vypravuje zamyšleně francouzský kapitán. „Sem ukryli ženy a děti, připravili zásoby, vodu a zbraně. Kasby najdete na všech důležitých místech Atlasu a měly stejný účel jako středověké hrady v Evropě… [53]“

Pak se rozhovořil se zdejšími horaly řečí, která zní jinak než marocká arabština.

Nízké slunce promítá okolní velehory v tajemných a zadumaných tvarech, prodlužuje stíny a hlásí správný čas pro další cestu do nížiny.

Brzdy sotva drží přetížené automobily v prudkém klesání, kouří se z brzd[72].

Pak motory skončily denní práci před hradbami Tarudantu.

Cesta k severu

Kdesi na jihozápadě pod Tarudantem najdeme oázu Tiznit.

Prý je tam hrob jedné z Prorokových dcer, ale Prorok měl mnoho dcer a synů a ti měli mnoho hrobů.

Důležité je, že tam začíná prastará karavanní pista do Senegalu.

Jde západním okrajem žhavé a pusté Mauretánie, jejíž nitro je podnes bílým místem na našich mapách.

Nebylo jím pro obchodní karavany, putující odedávna ze severu do bohatého Súdánu a do Svatého Města Timbuktu. Obchodníci vezli sůl, koření, kožešiny, hedvábí, plátno, olej. Vraceli se se slonovinou a se zlatým prachem ze súdánských dolů.

Platili poplatky černošským králům i výkupné karavanním lupičům.

Tento živý styk se potom propadl do dějin. Evropští cizinci sem přišli s předsudkem, že objevují „bílá místa“, po věky neznámé končiny, kde nebyl život.

Před hradbami Tarudantu dozrávají na stromech drobné pomeranče.

Je čas, abychom se rozloučili.

Za námi věnčí hory poslední letošní sníh, tady žhne poušť.

Zajedeme ještě trochu níž k Malému Atlasu a pak se kompas našich osudů obrátí nadobro k severu.

Agadir – Mogador – Mazagan – Casablanka – 540 kilometrů a den jízdy.

V Agadiru start k jízdě do Prahy přes Španělské Maroko, Madrid a Paříž.

Žádám členky MTA, aby se připravily k odjezdu.

Bylo to poprvé, kdy nastupovaly neochotně do modrých vozů, a s povzdechem se ještě podívaly do jižních pustin, zalitých sluncem.

Srážka v Casablance, ztracené kolo a Gibraltar

Projíždíme ulicemi Casablanky.

Lidé vroubí okraje chodníků, mávají, zdraví.

Ani řidič taxametru, který právě přijížděl z postranní ulice, neodolal, zastavil a mával; když tři vozy projely, vyrazil a naboural čtvrtý.

Jen zlehka, do zadního kola. Inženýr Kavalier je příliš zručným mechanikem, než aby jej vyrušila taková maličkost. Ale doháníme ztracený čas. Spravíme to až večer, na konci denní cesty.

Žádám, abych směl řídit poškozený vůz.

To jedete s vědomím, že vám může uletět jedno kolo, ale protože to víte, jste připraveni.

Nesmíte na to zapomenout ani na tak nádherné silnici, jaká právě vroubí atlantické pobřeží na Rabat a na Kénitru.

Potkáváme hloučky domorodců.

Ženou osly a mezky, skoro na všech jsou přivázáni živí berani. Blíží se totiž Velikonoce a ty jsou pro islámské věřící slavnými svátky.

Sedláci tady u moře před městečkem Salé zabijí berana, smočí si v jeho krvi obličej, ruce a prsteny a utíkají do mešity, co jim nohy stačí. Když tam doběhnou dřív, než zvíře dokoná, budou mít šťastný rok. Když je beran tučný, zbohatnou, když je hubený, zchudnou…

Za Arbuou, v Ksar el Kebiru, vjíždíme do Španělského Maroka.

Už na železničním přejezdu v Suk el Arba Gharb jsem cítil, že něco prasklo v poškozené zadní nápravě.

„Připrav se, asi ztratíme kolo…,“ upozorňuji manželku.

„Ano! A co mám dělat?“ ptá se odevzdaně.

„Drž se!“

Je večer, potom spadla noc.

Na východě tone ve tmě pohoří Rif.

Míjíme Dar Kaui. Do Tétuanu, kde jsou garáže a dílny, zbývá třiadvacet kilometrů.

Dojedeme?

Rána vzadu vpravo, stáčím se napříč, Eva se drží, kolo je pryč!

Světlomety se stočily nad hustou hradbu kaktusů.

Konečně stojíme.

„Fuj! Tak máme jen tři kola!“

Daleko před námi se ztrácejí ostatní vozy.

„To se tady můžeme utábořit,“ vzdychla a rozhlíží se pustinou. „Myslíš, že se pro nás někdo vrátí?“

„Jistě! Při nejmenším z Ceuty, až nás tam nenajdou…“

„To může trvat! Kde je to kolo?“

Našli jsme je po delší námaze, spíš jen cestu k němu. Zaseklo se do kaktusů a stojí na konci úzké uličky, dlouhé asi pět metrů.

Tam nepronikneme.

Za půl hodiny se objevili na koních dva španělští četníci, s turbany a v červených pláštích. Tasili šavle a dali se do práce.

Kolo vysekali.

Pak projelo oblohou bílé světlo a za okamžik vidíme ve tmě inženýra Kavaliera. Vrátil se pro nás z Tétuanu.

Vlečeme se pomalu k moři.

Pak noc v dílně a ráno loď, která zprostředkuje spojení afrického břehu se španělským přístavem Algecirasem[36].

Gibraltarská skála hlásí, že je tu právě ono místo, kudy přišli před dvanácti stoletími Mauři do Španělska.

Život chce změny

Gibraltarská úžina, kterou oddělila příroda dvě velká moře, není široká.

Španělský parník vykoná těch pár kilometrů za tři hodiny. Pak se zase vrací a v tom má výhodu proti lidem, které nese na palubě. Ti opouštějí velmi často černý světadíl nadobro.

Naše děvčata stojí na lodní zádi, jako by aspoň o ten malý kousek ještě chtěla být Africe blíž.

Zpívají si táhlou českou písničku, bůhví, proč se jim zalíbila v posledních dnech! Důkladně je poznamenalo slunce, smíšené s prachem a s automobilovým olejem. Každá tvář je cestovním deníkem, v každé je reportáž o těžkých kilometrech.

Včera plno smíchu, dnes teskná píseň nad mořem.

Tak je to správné.

Život, to není pomník ze žuly, život je prožívání změn.

Radost, pak zármutek, pohodlí a únava, přátelství i zklamání, někdy důvěra a někdy třeba vzpoura. V životě má být mnoho změn, aby byl rušný a živý.

Čas všechno spraví, tak jako je jisto, že za chvíli skřípnou řetězy a přistaneme ve Španělsku.

Ještě dnes musíme dorazit do Córdoby.

Má to prostou příčinu: čekají na nás.

Svlékneme špinavé šaty, smyjeme prach a usedneme v kruhu novinářů.

Další změna. Do Córdoby je daleko, šlápni na plyn, jeď!

Ještěrky se těší na Prahu

Prostory maličkých automobilů jsou vyplněny do posledního místa.

Za hlavami v krabici máme marocké ještěrky, a co chvíli je jim smutno. Vylezou prokousanou dírou a ztropí nějakou výtržnost.

„Říkáš, že nejsou jedovaté?“ táže se Eva za Sevillou.

„Ještěrka není had! Neboj se! Leda že by tě pokousala a zanesla tam nějakou nečistotu. Nesmíš je dráždit, když lezou po voze…“

„Já je nedráždím, ale já už to nemohu vydržet… Prosím tě, zastav!“ vykřikla.

„Co se stalo?“

„Ona mi už asi hodinu rejdí po zádech a teď mi zalezla za plášť!“

Svlékla plášť, ještěrka nikde.

Sedí pokojně na prokousané krabici, pokukuje po té druhé a mrská spokojeně ocáskem.

Pokračujeme v jízdě, mlčíme, pozorujeme krajinu.

„Poslyš!“ ozvala se moje společnice asi za hodinu. „Jestli jednou spolu pojedeme do Indie a koupíš si tam tygra, tak ho pošleme napřed do Prahy vlakem…“

Ještě zápasy s býky

V Madridě čekali filmaři a reportéři.

Vydavatelstvo obrázkového listu „Ahora“ uspořádalo slavnostní recepci a československý vyslanec prohlásil, že o nás může podat do Prahy jen příznivé zprávy.

Kameramani společnosti Fox-film bezpodmínečně žádají, abychom navštívili arénu a zhlédli španělský národní sport, býčí zápasy. Natočí nás v hledišti! Bude to zajímavý snímek: zápasníci s býky a my…

Tak jsme tam šli.

Když andaluský býk nabral na rohy vynikajícího espadu[37] Corochana, syna sportovního novináře a zpravodaje z býčích zápasů, zdálo se mi, že některá naše dívka omdlí.

Vzbudilo by to pravděpodobně pohoršení.

Když kdysi při té krvavé hře omdlela španělská královna, lidé se bouřili, pískali a křičeli na ni: „Ty nejsi z naší krve, ty nejsi Španělka!“

Jiné země, jiné mravy.

Nejsme stejní na tomto světě.

Nepochopíme, proč je dovoleno hlavnímu zápasníkovi, který jde nakonec sám proti rozzuřenému zvířeti, aby mu uřízl uši a ocas, když správně bodne.

Nevíme, proč potom pyšně obchází arénu a hodí ten ocas a ty krvavé uši ženě, které se obdivuje nebo ji miluje.

Pár koní táhne zabitého býka za ohradu.

Další skupina nastupuje ve starodávných krojích na písečné jeviště.

Pozorují, jak si býček zvolna zvyká na denní světlo.

Ohlíží se smutně po temné stáji, kde byl několik dní zavřen. Bylo mu tam tak dobře.

Úlohy zápasníků jsou rozděleny: jedni zvíře dráždí rudými pláštěnkami, jiní je bodají kopím, vpichují mu do šíje šipky s ostrými háčky a nadšené obecenstvo jásá, když některý pikador[38] přeletí i s koněm ohradu.

Teď aréna ztichla.

Tanečním krokem postupuje espada.

Vteřina klidu, pak mistrovský zásah krátkého kordu.

Potlesk, bouře pochvaly! Potom spřežení koní, řetěz a široká stopa v písku.

Toho dne nikdo nespěchal k večeři.

Nemáme zdejší krev.

Příštího dne mizíme v severním Španělsku.

Její vzpomínka

Dnes ráno nás doprovodili členové francouzského autoklubu na okraj Paříže a přáli nám šťastný návrat do Prahy.

Teď míří široká silnice k východu na město Verdun.

Nad příkopy jsou nezvyklé patníky: na všech leží bronzový odlitek vojenské ocelové přilby se snítkou vavřínu.

Jedeme bývalým bojištěm první světové války.

Začala tři roky potom, co císař Vilém poslal před Agadir dělovou loď, a téhož roku, kdy byl v Sarajevu zastřelen následník trůnu.

Čtyři roky byl svět v ohnivém varu.

V polích se objevil podivný maják.

Zlověstná vzpomínka z těch žalostných let, po kterých zbyly patníky s přilbami, mrzáci a pláně s bílými kříži.

Vjíždíme do oblasti někdejších bojů.

Kamenná věž, jako maják smrti, hlásí Douamont[39], Pevnost mrtvých.

Průvodce cizinců ukazuje Bajonetový zákop. Zde zasypal výbuch vojáky v zákopu tak, jak tam stáli. Z hlíny vyčuhují rezavé špičky bodel.

Pěkně to obezdili žulovými kameny.

Vedou nás dál, pod zem.

Celé měsíce tu živořili vojáci jako krtci, Francouzi proti Němcům. Prokopávali se jedni k druhým, a když se našli, zabíjeli se.

Před mrtvou pevností stojí hlouček lidí pod bronzovou deskou. Je tu několik žen ve smutečních šatech. To jsou válečné vdovy, čteme nápis na desce:

Zde, 24. října 1916,
pluk marockých střelců, zesílený dvěma setninami Senegalců,
dobyl s obdivuhodným hrdinstvím první německé zákopy.

Bojovali tady také lidé z oáz a z afrických pralesů. Padli a Francouzi jim za to poděkovali bronzovou deskou.

Pak ještě chvíli přehlížíme nedohlednou pláň.

Jedna členka výpravy se rozešla písčitou cestou mezi bílé kříže, potom se rychle vrací mezi nás.

„Zdeňko, proč pláčeš?“ ptají se ty druhé.

„Tady někde padl můj otec…,“ řekla tiše.

Cesta končí

Noviny napsaly, že do té doby Praha nepoznala tak nadšené uvítání sportovní výpravy, jakým byl návrat MTA.

Ulice zaplnily husté řady mužů, žen a dětí.

Dali nám vavřínové věnce.

Přicházejí další novinové výstřižky z různých zemí.

Natočený film doplňujeme zvukem.

Píšeme reportáže.

Rozjíždíme se po přednáškách.

Uvažujeme, co podnikneme za rok.

To už budou vyrobeny nové vozy AERO 30.

„Měli bychom je ukázat po Evropě! V Holandsku, v Belgii, ve Francii, v Anglii. To by bylo dobré dílo, taková jízda…,“ radíme se v malém domku se zahrádkou.

Eva se zamyslela.

„Ano…,“ odpovídá potom. „A pak bych měla ještě jedno přání: Ameriku… Co tomu říkáš?“

„Severní nebo Jižní?“

„To je jedno. Spíš Severní… A potom do Mexika, až k té sopce s nevyslovitelným jménem…“

Dobře jsme uložili bílou bedničku na nářadí a o to další se postaral osud.

Půlnoční start

Zimní silnicí ujíždí stříbrošedý automobil z Prahy do Hamburku.

Vypustili nás úderem půlnoci a musíme se vrátit za sto dní.

Včerejší noviny totiž přinesly tuto zprávu:

STO DNÍ V MALÉM VOZE

Dnes o půlnoci vyjede z Prahy malý automobil ŠKODA 998 a pokusí se o nejdelší a nejrychlejší vytrvalostní jízdu, jaká kdy byla vykonána. Projede dvacet pět tisíc kilometrů v Severní Americe, v Mexiku a v Evropě. Doprovázíme posádku vozu přáním, aby splnila svůj nesnadný úkol.

„Proč nejedeš na Teplice?“ říká mi moje spolujezdkyně.

„Zastavíme se na chvíli v Mladé Boleslavi. Musíme zesílit zadní péra. Čekají na nás v dílně a za dvě hodiny budou hotovi,“ odpovídám a počítám minuty a kilometry.

Mladá Boleslav.

Továrna.

Dílna.

Vlezli jsme si do velkého vozu, který tu právě opravovali a dvě hodiny spíme, jak nám hlavy padly.

„Tak jeďte a zlomte vaz!“ probudili nás a dali nám dvě lopaty.

„V Německu je hodně sněhu, budete prohazovat,“ dodali k tomu.

Měli pravdu.

Československá hranice. Drážďany. Směr na Berlín.

Noc, mráz, vítr.

Občas prohazujeme závěje a před Elsterwerde nás zatočil náhlý smyk až do příkopu.

Měkký sníh ztlumil náraz.

Hamburk.

Už jsme na palubě, vůz i my[74].

Teprve teď si uvědomujeme, že jedeme do New Yorku a že musíme procestovat na moři a na suchu skoro takovou vzdálenost, jakou by byla cesta kolem rovníku.

Kdo jsou ti Češi?

V roce 1936, když jsme nastoupili v nevlídném únorovém počasí na německou loď, byl na světě velký rozdíl mezi národy „malými“ a „velkými“.

Co kdo věděl o malém, ale průmyslově silném Československu?

Seděli jsme loni v Paříži ve společnosti francouzského senátora. Prohlašoval, že zná velmi dobře střední Evropu.

„Byl jsem v Československu,“ tvrdil. „Znám vaše hlavní město Budapešť…“

Takový politik a jemu podobní pak velmi často rozhodovali o budoucnosti „malých“ národů.

Ještě v roce 1929 mi psal anglický učitel z Leedsu, že by chtěl navštívit moji vlast. Už procestoval mnoho zemí v Africe a v Asii a teď touží po novém dobrodružství.

Pronikne od pramenů Vltavy až do Prahy a k soutoku této řeky s Labem! Žádá mě jen, abych mu obstaral koně nebo osla, který by nesl jeho zavazadla…

Chtěl jsem mu odepsat, že největším oslem, který kdy navštíví moji vlast, bude pravděpodobně on. Ale nezdálo se mi to správné.

Jestliže o nás anglický učitel ví tak málo, že hledá v Československu pustiny a pralesy, pak se špatně staráme o svoji státní propagaci. Švýcarsko nebo Norsko měly méně obyvatel, méně vyvinutý průmysl, a přece se o nich všude ve světě vědělo.

Loni jsme byli v rychlém voze AERO 30 v Belgii, v Holandsku a v Anglii.

Navštěvovali jsme odbočky Automobilové asociace, autokluby, obchodní komory a různé přátele naší vlasti. Odpovídali jsme na dotazy, předváděli automobil, psali reportáže a přivezli do Prahy množství filmů, fotografií a zpráv.

Projížděli jsme také průmyslovým městem Leedsem.

Našli jsme učitele, který potřeboval koně nebo mezka.

Omluvil se a připojil, že se na anglických školách učí hlavně o těch zemích, kde má britská říše kolonie nebo obchodní zájmy.

Předloni jsme putovali s MODRÝM TEAMEM do Maroka.

Bohatý obchodník z Oranu potom navštívil Prahu. Chtěl navázat styky s naším zahraničním obchodem.

Jel v silném voze, s manželkou a s řidičem.

Vypravovali, že se trochu báli, když odjeli z Vídně a potom vjeli do našich „pohraničních pralesů“.

Také krajina k Táboru a k Benešovu se jim zdála pustá a prázdná.

Byli rádi, když spatřili v dálce Prahu.

Jeli totiž v noci, a pro člověka ze severní Afriky jsou naše pohraniční hvozdy pravými pralesy.

Známe dobře svoji povinnost, když chceme projíždět americkou pevninou vysokými průměry a dokazovat spolehlivost českého stroje a jeho posádky.

Máme dvě kamery, natočíme filmy.

Potkáme mnoho lidí, budeme s nimi hovořit.

Noviny a rozhlas přinesou reportáže a zprávy, filmové týdeníky rozšíří naše snímky.

Všechny důležité díly vozu jsou zaplombovány; nesmíme je celou cestu opravovat ani měnit, bude to dobrá provozní zkouška.

„Tak se mi někdy zdá, že jezdíme po světě jako misionáři,“ usmála se moje žena, když jsme se zařídili na lodi. „Poučujeme Araby, černochy, Marokánce, Italy, Angličany…“

„… a teď máme poučovat Američany. To bude těžká práce!“ dodávám.

„Budeme je poučovat jejich způsobem. Milují rekordy, rychlost a výkon!“

„Myslíš, že se v tak obrovské zemi vůbec někdo může zajímat o dva nepatrné lidi z Prahy?“ pochybuji právem.

„A bylo by to snad lepší, kdybychom seděli doma a nedělali vůbec nic?“ slyším rozumnou odpověď.

Ranní pohřeb do moře

Naše loď se točí kdesi uprostřed Kanálu la Manche, bloudí a sténá v mlze.

To jsou nebezpečné chvíle na moři i v přístavech.

Plavidla vysílají radiotelegrafické zprávy o své poloze, ječí parní sirény, pracuje radar.

Mlha je často příčinou srážky.

V roce 1912 vyplul z Anglie na první slavnostní plavbu obrovský parník TITANIK. Chtěl získat „Modrou stuhu“, dorazit do New Yorku v rekordním čase.

Nedoplul. Narazil na ledovec. Utonulo tisíc pět set lidí.

Neproniknutelné mléko obaluje mokrou palubu.

Lepí se na kulatá okna jídelen, společenských místností a kabin, halí do šedého smutku komíny, stožáry a nevelkou kormidelní budku, kde jediný muž řídí směr plovoucího města.

Je to město. Má skoro dva tisíce dočasných obyvatel.

V nedozírné vodní poušti se stalo maličkou slupkou, válí se s boku na bok. Včera při večeři padaly ze stolů talíře, kácely se židle a při večerním tanci ujel hudbě buben a podrazil nohy starší Američance z Pittsburku.

Dokonce se stalo neštěstí.

Mladý Američan seděl dlouho v baru, a když sestupoval do kabiny, spadl z úzkého schodiště a zlomil si vaz.

V šest hodin ráno byla na palubě krátká mrazivá mše.

Kapitán, který má po dobu plavby právo křtít narozené děti a pohřbívat mrtvé, přečetl odstavec z bible a potom sklouzla do vln jednoduchá rakev, zabalená do dvou vlajek, německé a americké.

Z cestujících o tom skoro nikdo nevěděl.

Večerní rozhovor

Dnes večer znovu sedíme v jídelně, hraje hudba a tančí se jako jindy.

U našeho stolu večeří blahobytný muž, majitel prádelny v Bostonu.

Byl v Evropě na dovolené, ale není spokojen.

V Americe je docela jiný život!

„Už abych byl doma!“ povídá upřímně. „Nelíbilo se mi v Evropě. To vám řeknu, pane! Mám takový dojem, že všechny ty vaše kostely, hrady a staré domy nejsou k ničemu. Zdá se mi, že v tom straší! Počkejte, až uvidíte New York, Manhattan, mrakodrapy! Tam se žije!“

„Ale nám se v Evropě líbí!“ odporujeme. „Je to krásná pevnina s velkou minulostí; škoda, že jste tam byl v zimě! Na jaře jsou naše země jako rozkvetlá zahrada…“

„Dejte s tím pokoj! Velká minulost, krásná příroda, muzea, obrazárny! Co je do toho? Až přijdete k nám, tak se naučíte americky počítat a americky myslet. Kostely, hrady a krásné obrazy nemohou nikoho uživit, leda faráře, malíře a průvodce cizinců. Já jsem jen majitelem prádelny, ale mám vůz, moje žena má vůz, syn i dcera mají svoje vozy. Město Cleveland má víc automobilů než obyvatel. Kdybyste k nám přišel, tak uvidíte, jak bydlíme a žijeme. Nic takového jsem v Evropě neviděl. Jezdíte na starých rozviklaných kárách, a to ještě většina lidí šlape pěšky. Vaše továrny? To by byly u nás větší dílny. Víte, kolik tisíc automobilů se vyrobí denně u Forda nebo v General Motors? Za každým městem potkáte hromady starých vozů, které jejich majitelé odložili. U vás v Evropě by lidé ještě dali za takový automobil velké peníze!“

Vzpomněli jsme si na malý čtyřválec, teď uložený někde hluboko v břiše lodi.

Není náš. Patří továrně, ale máme z něho pravděpodobně větší radost, než má muž z Bostonu ze čtyř rodinných osmiválců.

„Čím jste?“ pokračoval.

„Novinářem a spisovatelem.“

„No, na tom se také dají vydělat peníze, když se to vezme šikovně do ruky! Myslím, že teď nejvíce vydělávají ti chlapci, kteří píší short-stories, to rád čtu, když mám čas. Ovšem čas nemám, nejdřív je obchod a potom zábava…“

Nemělo by cenu, abych mu vykládal, že ani Goethe, ani Shakespeare, ani Tolstoj nemohli psát americké „short-stories“ nebo náměty k napínavým filmům. Možná, že by si vzpomněl na nějakou „krátkou povídku“, kde byl vylíčen život evropského básníka, který umřel hlady. Měl tehdy na tu zábavu čas, tak si to přečetl.

Trochu veselosti přinesla mladá Američanka.

Přišla k nám a požádala mě o tanec, číšníci totiž rozdali hostům papírové čepice, a když ji některá žena posadila muži na hlavu, musel s ní tančit.

Mám smoking, večerní oblek do společnosti.

Prohlédla si mě od hlavy k patě a pak se rozhovořila.

Byla v Evropě, studovala v Paříži.

V létě se vrátí a podnikne velkou cestu. Chce poznat Švýcarsko, Itálii, Rakousko a možná, že se také podívá do naší vlasti.

„Směla bych se vás na něco zeptat?“ pokračovala nesměle. „Není vám tak trochu divně, když teď musíte chodit v takových šatech jako my?“

„Nerozumím vám! Jak to myslíte?“

„U vás přece chodí muži v národních krojích a nosí v ruce sekerku…“

„Sekerku?!? Jak jste na to přišla?“ žasnu.

„Na těch plakátech v Clevelandu! Jsou tam hory a pod nimi tancují nějací chlapci a mávají sekerkami! Mně se to moc líbilo!“ přiznala se.

Viděla turistické plakáty:

NAVŠTIVTE ČESKOSLOVENSKO

Pod Tatrami tančili na rozkvetlé louce slovenští horalé.

„Moje milá!“ odpovídám a vedu ji k své ženě, která rovněž necestuje do Ameriky v národním kroji. „Víte, kdo žil na ostrově Manhattanu před příchodem Evropanů?“

„To vím! Indiáni! Učili nás ve škole, že na ten ostrov připlul nějaký kapitán a že ho celý koupil od indiánů za soudek rumu a za trochu skleněných perel! To byl business, viďte! Chtějte se ptát, kolik dolarů tam dneska stojí čtvereční metr pozemku!“ zasmála se srdečně.

Pak přisedla k našemu stolku a pokračujeme o indiánech.

„Když indiáni tančili, tak přece také mávali sekerkami,“ navazuji řeč. „V naší zemi uvidíte překrásné národní slavnosti a tance, jeďte na jižní Moravu a na Slovensko! Ale naši muži a ženy už dávno nechodí v národních krojích, tak jako už dávno nechodí po New Yorku indiáni s čelenkou z orlích per…“

Až do půlnoci jsme pak hovořili jen o tom, že se lidé z různých končin světa málo znají.

Různé národy měly různou minulost a různé životní podmínky, byly v moci různých vladařů a různých nauk.

Ale teď už svět tak vyspěl a má takové možnosti rozvoje, že se nemůžeme dívat jedni na druhé skrz prsty.

Jsou z toho různé předsudky, různé neshody a nakonec různé války.

Manhattan vystupuje z mlh

Plavba zvolna končí.

Stojíme na palubě, zahaleni do nepromokavých plášťů.

Je šestého března, v moři ledová tříšť a někdo za mnou říká, že letos byla ve Spojených státech krutá zima. Na okrajích Manhattanu leží půlmetrové vrstvy ledu.

To všechno nás teď nezajímá.

Vjíždíme do přístavu.

Už vidíme mohutnou sochu Svobody, postavu hrdé ženy, která nese v pravé ruce pochodeň a má být prvním pozdravem Ameriky.

To je ostrov Long Island, kde shromažďuje policie podezřelé cizince, kteří by mohli ohrozit bezpečnost a rozvoj USA. Tamější části města jsou Queens a Brooklyn, severně od řeky Haarlemu je Bronx a západně od Brooklynu se rozkládá Richmond.

Ale to bychom museli vystoupit výtahem až na nejvyšší bod sochy Svobody, abychom přehlédli osm set padesát čtverečních kilometrů celkové rozlohy New Yorku. Je to mezinárodní velkoměsto, spojené obchodním zájmem svých občanů. Mají tu svoje okresy Italové, Rusové, Němci, Poláci, Maďaři, Číňané a američtí negři. New York je také největším židovským městem na světě. Židé tu tvoří skoro čtvrtinu obyvatelstva. Je ohniskem průmyslu, obchodu a peněžního trhu.

Kdesi v hlubokém betonovém údolí leží mezi mrakodrapy Broadway, hlavní obchodní tepna Spojených států amerických a bankovní čtvrť Wall Street, jejich kapsa a mozek.

To všechno tady začalo roku 1612, kdy vpluli do širokého ústí řeky Hudsonu první Holanďané a nazvali zdejší osadu Novým Holandskem a obec Novým Amsterdamem.

Teprve roku 1664 vzniklo jméno „Nový York“ – „New York“.

Celníci

Život člověka poučí, jak se má kde chovat a jak má jednat.

Víme, jak se žije na jihu Evropy a jak na severu, jak v některých zemích Afriky, a teď jdeme znovu do školy: jak se žije v USA?

Sestupujeme na pobřeží a pozorujeme, že není možno uniknout zdejším celníkům. Jsou na pohled dobromyslní, ale oči mají všude.

Vezu si z Prahy zásobu filmů KODAK. Věřím, že z nich nemusím platit clo, když je to americký výrobek.

Široký celní inspektor se podíval do kufru s fotografickým materiálem a sdělil mi, že je to „zpětný dovoz do USA“.

Ten není dovolen.

Amerika ráda prodává, ale nerada vidí, když se jí zboží vrací zpátky.

Po očku se podíval na ženin ustaraný obličej a pak se k nám otočil zády.

Rychle přerovnávám filmy do druhého kufru, který už prošel prohlídkou. Tři cívky skrývám do nepromokavého pláště, už se do kufru nevešly.

To se právě inspektor obrátil.

„Pospěšte si!“ povídá. „Už jste ty filmy přehodili?“

„Ne všechny, inspektore! My to tu neznáme a nevíme, co se smí a co se nesmí…“

„No, těch balíčků bylo šedesát a tři jste si schoval do kabátu… To nevadí! Kam vlastně jedete?“

„Do Mexika…“

„Taková dálka! Počkejte…,“ zarazil se. „To není zpětný dovoz do USA! To je transito, průběžný převoz! Nechte mi tady ty filmy! Pošleme je vlakem do mexické pohraniční stanice Laredo. Zaplatíte nám jen dopravu, ta nebude drahá. Jedete vozem nebo vlakem?“

„Vozem, vezeme si z Evropy automobil…“

„Automobil?!?“ obrátil se k druhému inspektorovi. „Jimmie!“ chechtá se na celé kolo. „Ti lidé si sem vezou z Evropy automobil!

Do Ameriky! A filmy KODAK! Běžte, běžte! A kupte si v New Yorku sombrera, v Mexiku je neseženete!“

Je jim naprosto nepochopitelné, že se našel blázen, který si veze z Evropy do Spojených států vůz.

Do země automobilů!

Ale na to na všechno teď není čas.

Rychle, rychle! Postupujte k východu z přístavního nádraží!

Ochotný muž z AAA

Z ničeho nic k nám přistoupil neznámý muž, chytil mě za rameno a vesele spustil:

„Haló, chlapče, haló, děvče! Hned jsem vás poznal! How do you do? Jak se vám daří? Bylo špatné počasí, viďte! Tady je to ještě horší. Půl Východu je pod vodou, tornádo bere střechy, praskají silnice. Do Mexika nedojedete! Jsem úředník cestovního oddělení AAA[40]. Přivezu vám vůz a dovedu vás do hotelu!“

Chci mu poděkovat, ale nejde to. Nepustí mě k slovu.

„Tenhle chlapec je z vašeho generálního konzulátu. Haló, Charlie! To jsou oni!“ ukazuje v řadě lidí dalšího muže, který se postará, abychom neztratili z New Yorku nervy.

Pak zmizel.

Tiskneme si ruce s Charlim, jinak Karlem.

„On šel pro váš vůz,“ vysvětluje česky. „Vy tady zatím ještě nesmíte jezdit. Musíte složit řidičskou zkoušku a pak vám teprve dají licenci.“

„Máme mezinárodní vůdčí listy!“

„To tady neplatí! Jen v New Yorku teď jezdí dva miliony automobilů. Je tu obrovské množství dopravních nehod. Policie nevěří nikomu, kdo přijede z Evropy. Musíte ke zkoušce!“

„Jsou ty zkoušky těžké?“

„Ani ne. Pozvou si vás někam na roh dvou ulic a trochu se projedete. Ale dejte pozor! Připravte si do pouzdra na cigarety deset nebo dvacet dolarů! Až pojedete, nabídněte inspektorovi cigaretu! Vezme si deset nebo dvacet dolarů, řekne O. K. a vy složíte zkoušku. Jinak propadnete a pozvou si vás za týden. Jeden úředník z našeho konzulátu opakoval zkoušku třikrát, protože nechtěl zaplatit!“

„Ale to je přece podplácení úřední osoby…,“ namítám.

„Je. Ale na to si musíte v Americe zvykat. Oni nevidí v penězích nic špatného…“

„Také tomu muži z AAA mám dát deset dolarů?“ proběhlo mi hlavou.

„Samozřejmě! Podívejte se, jak je ochotný! To by přece zadarmo nedělal. Už veze vaši ŠKODOVKU! Dal asi někomu ve skladišti pět dolarů, abyste nemuseli čekat.“

Ještě hlásím, že nám zabavili filmy a že je pošlou na mexickou hranici. Neztratí se?

„To se jistě neztratí! Jsou velmi přesní a naprosto spolehliví. Však poznáte jejich organizaci. Ale kdybyste byl dal tomu celníkovi pár dolarů, byl by vás možná propustil i s filmy. Nemuseli je posílat vlakem. Tady se nikdo neurazí, když bere peníze, to poznáte také…“

Zaklapla dvířka a načínáme první kilometr na pevnině, kterou máme objíždět kolem dokola.

Víc než kilometry mi teď leží v hlavě peníze.

Máme tolik, abychom tu mohli zaplatit za všechny ochoty, vymoženosti a za znamenitou organizaci?

Opouštíme Pierr 86, West 46 Street, u kterého odpočívá naše loď.

Zákulisím na jeviště

„Šla jsi někdy do divadla zadem?“ ptám se ženy v první ulici, do které vjíždíme. „Dívej se! Jedeme do New Yorku zadním vchodem, tady je zákulisí…“

Pochopila.

Ještě cítíme ve vzduchu přístav. Slaný odpar moře, petrolej, dehet a spálený benzin. Kolem letí nevysoké šedohnědé domy, spousty dětí pod nimi, na chodníku, na schodištích do ulice, k tomu garáže, hokynářské krámky, hromady smetí.

To všechno nebylo vidět, když jsme dnes ráno pozorovali zamlžený Manhattan.

V okně domu proběhla cedulka:

POKOJE – 50 centů!

„Nocleh za padesát centů! To není drahé,“ upozorňuji.

„Nechtěla bych tady začínat život v pokoji za padesát centů…,“ vzdychla si.

Ulice se rozšířila, dlažba se lepší, newyorské zákulisí končí.

Vjíždíme do dopravní bouře.

Na železných sloupech běží nad středem vozovky koleje visuté dráhy. Všemi směry proudí veletoky automobilů a dělí se na křižovatkách v husté vějíře.

Všechno klape jako na drátku.

Osmiválce a šestiválce se spojují v pásma, pět, šest řad, na dlaň těsně, bok po boku.

„Look, boy! Dívej se, chlapče! Nesmíš uhnout, když jedeš! Ani o chlup vlevo, ani vpravo! Zabili by tě! Jezdi všude rovně!“ poučuje mě řidič z AAA.

Kde to jsme?

Rachotí vrtačky, drtí dlažbu.

Po zdech běží svazky kabelů, potrubí a drátů. Vedou elektřinu, telegraf, telefon, vodu, splašky a plyn.

Další vrtačky vylamují ložiska pro betonové krychle, mechanická kladiva upevňují nýty v železných kostrách příštích obchodních domů.

Syčí autogeny.

Všude se bourá a staví.

Hotový obchodní dům zmizel až po okna pod reklamou.

Obrovské barevné tabule nabízejí cigarety, konzervy, automobily, holicí mýdla, čepelky, žvýkací gumu, čokoládu.

Vyskakují trubky neonu, kreslí a píší další nabídky: nejnovější filmy, nejkrásnější divadla, nejlepší oděvy, klobouky, pláště do deště a nejpevnější boty.

Úředník z konzulátu se občas ohlédne a pozoruje nás.

„Věčná novostavba, viďte!“ volá. „New York se neustále staví a bourá… Na to si zvyknete. Teď vjíždíme na Broadway!“

„Broadway…,“ šeptá mi Eva. „Máš nějaký slavnostní dojem?“

„Ano… Chtěl bych se vykoupat, kde je náš hotel?“

Pozor!!!

Siréna, druhá, třetí! Hasiči, hoří!

Řidič brzdí. Nakrčil se za volantem. Co kdyby do něho někdo zezadu vrazil?

„Tady hoří, tuším, každé tři minuty… Nelekejte se sirén, hasiči mají přednost!“ upozorňuje Karel z konzulátu.

Spojka, plyn, jedeme dál.

Stůj!

Siréna!!

Policie!!!

„Tuším, že každých pět minut je tady loupežné přepadení! Nelekejte se, policie má přednost, zvyknete si… Jedeme do čtyřicáté druhé ulice!“

„Co tomu říkáš?“ ptám se rychle ženy.

„Strašné! Představ si ten klid a mír v Praze na křižovatce u Prašné brány…“

„A jaký máš první dojem z New Yorku?“

„Chtěla bych vědět, zdali se tu hodlají Američané usadit trvale. Zatím to na to nevypadá!“ odpověděla a už čteme neonový nápis:

HOTEL PICADILLY

Dům naproti se bourá.

Zvyknete si!

Stříbrošedý automobil zabrzdil přesně u chodníku a přesně u vchodu.

Přistoupil muž v tmavé uniformě, s tmavou helmou, jakou nosí londýnští strážníci.

Otevřel dveře.

Vzal si klíče od vozu.

Druhý vynáší zavazadla.

Třetí nás vede do recepce.

„Zapište se, pouze jména! Číslo 1056! Vůz za sedm minut… Děkuji! Další!“ odříkává vrátný.

„Co to znamená?“ ptám se muže z AAA.

„Pojďte do zdviže! V hotelech hlaste jen jména, víc nepotřebují. Máte pokoj č. 1056, to znamená desáté poschodí, číslo dveří 56.“

„A co ten vůz za sedm minut?“ ptám se ve výtahu.

„Až budete potřebovat vůz, zavolejte do vrátnice! Je uložen v garážích pod hotelem. Předjede ke vchodu za sedm minut. Buďte tam přesně, jinak zase odjede, čekají další. Pak by přijel až za dalších sedm minut. Když vám přivezou vůz, má vždycky plnou nádržku gázu[41], dolitý olej, vodu v chladiči, otřená okna a prohlédnuté pneumatiky. Kdybyste chtěl něco dalšího, hlaste to! Jsou tam dílny, nabíjejí akumulátory, seřizují brzdy, obstarají všechno možné. Za benzin, olej nebo za opravy zaplatíte v účtu, až budete odjíždět. A smekněte klobouk, jede s námi žena…“

Nechápu, proč mám smeknout.

Strčil do mne starší vyholený muž.

Smekám.

„Kdykoli vstoupí do výtahu žena, všichni muži sejmou klobouky!“ šeptá mi průvodce. „Žena se těší v USA nesmírné úctě…“

Desáté patro, výtah brzdí, žaludky máme až v krku.

„Dejte mu dolar!“ slyším další radu.

„Spropitné?“

„Všechno je v účtu, ale když chcete, dejte mu dolar…“

Dávám dolar chlapci z výtahu.

Je tu další, čeká u pokoje s kufry.

„Dejte mu dva dolary!“

Dva dolary? To měl tenkrát v Evropě dobře placený úředník denně!

Dávám dva dolary, musíme si zvykat.

Ale bydlíme dobře.

Ložnice, koupelna, telefon, rádio, na stropě ventilátor, další na stole, ústřední topení i chlazení vzduchu, dvojité dveře na špinavé šaty, aby nás nerušili, když si pro ně přijdou.

„Krásný hotel!“ přiznává manželka.

„Krásný hotel, paní, je Waldorf Astoria na rohu Park Avenue a padesáté ulice! To je největší a nejkrásnější hotel na světě! To byste nezaplatili. Nejvyšší poschodí jsou obsazena nejbohatšími lidmi Ameriky nebo nejslavnějšími filmovými hvězdami z Hollywoodu…“

„Proč nejvyšší?“

„Je tam klid. Čím výše bydlíte, tím jsou tady hotely a byty dražší. Dole je hrozný blázinec a rámus, to jste viděli… Já vás teď opustím, mám jiný job. Tady je moje vizitka s telefonem. Přijdu zítra v devět. Na shledanou!“ řekl ještě a zmizel.

Také přítel z konzulátu se rozloučil.

Chci se podívat, jak jsme vysoko.

Vyhlížím z okna do hluboké betonové šachty.

„Podívej se dolů! Náš vůz!“ volám zděšeně manželku.

V propasti, dlážděné hlavami chodců, tiskne se k našemu čtyřválci smečka lidí!

Otvírají kapotu, lezou po zadním nárazníku, zkoušejí, jak to péruje, zdvihají kola… Mezi nimi poskakuje muž s temnou helmou. Ten, co nám vzal klíčky!

„Co se to děje s mým vozem?“ volám do vrátnice.

„To je O. K.! Chtěli se na to podívat. Evropský vůz, to tu nikdy neviděli. Tak jim to vytáhli z garáže. Nemějte strach!“ uklidňuje mě muž tam dole.

Dav na chodníku roste.

Už je tu policie!

Kousek Manhattanu se mění v dětské hřiště, kde lidé, přesycení krásou osmiválců, hledají vady a přednosti na evropském čtyřválci.

Neboť všechno je tady největší, nejkrásnější, nejbohatší a nejdokonalejší jen proto, aby tady vůbec bylo možno žít, aby New York nevyhořel, nebyl zaplaven zločinci, neumřel hlady, neudusil se v nadbytku, nedostal tyfus, neklesal únavou a nezbláznil se steskem.

Není městem, kde se žije pro radost.

Je to obchodní pevnost, tvrdá, nemilosrdná, přátelská jen tehdy, když je na to čas a když to něco vynese.

Musíte si zvykat.

Filmové překvapení

V podvečer jsme vyšli do čtyřicáté druhé ulice.

Je z těch klidnějších a v okolí našeho hotelu jsou divadla a kina. Proto sem AAA doporučuje evropské hosty.

Kino!

Menší kino, ale plakáty hlásí, že se právě hraje film „Extase“, natočený českým režisérem Machatým.

Další kino, větší.

Půjdeme tam na chvilku.

Rozběhly se aktuality a najednou přeletěl titulek.

„Človíčku, to není možné!“ rozesmála se žena. „Dívej se! České ženy jedou Afrikou! Foxův kouzelný koberec… Ono to ještě běhá po světě! To máme štěstí!“

Sledujeme film o MODRÉM TEAMU, natočený předloni v Maroku.

Vidíme sami sebe, jak ujíždíme Vysokým Atlasem a potom pouští. K tomu přišel dodatek: „České ženy v motorovém sportu“. Řidičky MTA provádějí v Praze akrobacii a teď jedu ve voze AERO 30 kolem potoka, sjíždím z břehu, skok – a brodíme se vodou.

„Podívej se, náš pes!“ vykřikla žena, až se lidé ohlížejí.

Nad předním sklem vozu kouká náš pes.

Dlouhý vůz vyjíždí na hlinitý břeh, terénní jízda končí.

Nečekáme na další program a teprve na ulici jsme se trochu vzpamatovali.

„Pojď někam na večeři…“

Večeře na běžícím pásu

„Kde bychom se najedli?“

„Zkusíme to tady naproti v automatu…“

Reklamní tabule nabízejí padesát jídel a padesát druhů nápojů. Prostornou jídelnou postupuje proud lidí.

Stroje sypou obložené chlebíčky, řízky, kuřata, ryby, saláty, ovoce, zákusky, pivo, limonády, střiky, zmrzliny, krémy… Vhod deset centů, nastav ruku, jdi kus dál, sněz to!

Lidé vhazují mince, nastavují ruku a hltají chlebíčky, kuřata, pečivo, ovoce a ryby. Jen rychle, rychle, nezdržujte, my máme také hlad!

Vešli jsme a vyšli.

„Jak se ti to líbí?“

„Organizace je báječná, zboží také, ale chtěla bych se někde v klidu najíst…“

Vstupujeme do klidné restaurace.

Číšníci chodí tiše po kobercích, nosí stříbrné mísy, hraje hudba. Jen to je hloupé, že tu zaplatíte za večeři pět dolarů.

Váha, míra, strážník a zkouška

V devět ráno zazvonil telefon.

Za sedm minut předjel vůz.

Muž z AAA nastartoval.

Cestovní oddělení AAA.

Dali nám odznak na vůz, členskou legitimaci, seznam svých služeb, itineráře[42], mapy, balík prospektů a dobrou radu, abychom jezdili opatrně.

„Máme tady pět milionů kilometrů silnic a třicet milionů automobilů! V New Yorku dva miliony, v Los Angeles milion,“ zdůrazňují.

„Ano, v Los Angeles byl zabit automobilem český vědec a cestovatel profesor Daneš…,“ vzpomínáme si.

„Máme ročně na silnicích třicet tisíc mrtvých a osm set tisíc raněných. Jeďte opatrně, bezpečnost především! Budeme sledovat průběh vaší cesty. Kdybyste cokoli potřebovali, obraťte se na naše zástupce, najdete je ve všech městech USA. Good luck…!“ končí ředitel oddělení a tiskne nám bodře ruku.

Radnice.

Úřad motorových vozidel.

„Vaše jméno, prosím?“ ptá se muž v okénku.

„František Alexander Elstner!“

„Jak to, Alexander? Rus?“

„Ne… Čech, proč?“

„Jen tak… Bydliště?“

„Hotel Picadilly…“

„Narozen?“

„11. dubna 1902 v Praze…“

„Barva?“

„Bílý…“

„Pohlaví?“

„Muž!“

„To je samozřejmé! Inspektore, zvažte ho!“

„179 liber!“

„Výška?“

„5 stop 8 palců…“

„Oči? Vlasy?“

„Modré, tmavohnědé…“

„Děkuji! Dostanete do hotelu pozvánku ke zkoušce.“

Všechno, co zjistil, vepsal na lístek asi deset centimetrů vysoký a deset dlouhý.

Nemohu zadržet zvědavost:

„Dovolte, pane! Kdybych požádal v Evropě o řidičské oprávnění, musel bych předložit křestní list, domovský list, osvědčení státního občanství, vysvědčení zachovalosti, lékařské vysvědčení, žádost a fotografie. Vy nechcete vidět ani můj cestovní pas?“

Upřel na mne zlaté brýle, přivřel oči.

„Tady ovšem nejste v Evropě! My to děláme jinak,“ povídá. „Když jste slušný člověk, řeknete mi pravdu. Kdybyste byl darebák, budete mít doklady tak jako tak padělané…“

Večer byla v hotelu policejní pozvánka: Buďte zítra mezi 16,00 a 16,15 na rohu 56. Východní ulice a té a té třídy!

Inspektor smí všechno

Ke zkoušce nás veze úředník AAA.

Na křižovatkách sledují strážníci proudy a vějíře vozidel.

Když spatří nebezpečí, ostře písknou.

Stovky řidičů stisknou brzdy; strážník vždycky ví, co dělá, a nejsou s ním žerty.

Pozorujeme světla semaforů a pod tím před námi je nápadný nápis:

ZDE BYLO ZABITO LOŇSKÉHO ROKU 22 LIDÍ!

Zamrazí vás v kostech!

Na třicáté ulici pískl strážník!

Jde k nám.

Proudy vozidel se zastavily.

Spouštím sklo v okně.

„Jaký je to vůz?“ ptá se.

„Evropský! ŠKODA.“

„To je to maličké… A ona?“ ukazuje prstem na manželku. „To je vaše děvče nebo vaše žena?“

„Žena, inspektore…“

„Tak jeďte!“

Pískl po druhé.

Proudy a vějíře se daly do pohybu.

Dopravní inspektor smí všechno.

Inspektor nekouří

Také vrátný v hotelu mě upozornil, abych si dal do pouzdra pod cigarety deset dolarů, když chci získat řidičské oprávnění.

Je to vžitý zvyk.

Nesložíme zkoušku, když se inspektorovi neodměníme za jeho námahu, a konečně… Můžeme se nabourat! Kdo mu pak zaplatí, když se zraní?

Přesně v 16.00 jsme na rohu 56. Východní ulice.

V 16,05 přijíždí policejní automobil.

Vystoupili dva chlapíci a ten menší si na mne kývl a podíval se na vůz.

„Kolik to má válců?“ ptá se.

„Čtyři!“ odpovídám.

„Hm… A to s tím chcete jezdit po Americe? Vždyť vás tady někde přejedou! Pojďte za mnou!“

Na nejbližší strom pověsil tabulku s různě velkým písmem, pod ní barevné kotouče. Je to zkouška zraku, čtu dobře i nejdrobnější písmena. Rozeznávám červenou, zelenou, žlutou, nejsem tedy barvoslepý.

„Dost!“ řekl. „Jak daleko asi je tam ten dům?“ ukazuje rukou.

„Asi sto dvacet yardů.“

Odhaduji správně vzdálenosti.

„Pojedeme!“ rozkázal.

Projíždím první zatáčkou a inspektor bručí: „Jak to berete ty rohy? Vy neumíte jezdit, člověče! Je vidět, že jste z Evropy.“

„Vidíš, americká policie,“ povídám manželce česky. „Vypadá jako pirát, chce deset dolarů, pitomec!“

„Nemluvte při jízdě!“ přerušil mě a honí nás dál ulicemi.

Kolem nás jezdí osmiválce, předjíždějí, už si nevím rady.

„Prosím tě, chlapče, dej mu těch deset dolarů, ať je od něho pokoj!“ šeptá mi manželka zase česky, a tak hledám v kapse pouzdro s cigaretami a založenou bankovkou.

„Kouříte, inspektore?“ ptám se zdvořile.

„Ne… nekouřím!“ odpověděl a honí nás dál ulicemi.

„Já ho, chlapa, někde přerazím!“ vzdychl jsem si česky, ale nebylo by to příjemné, kdyby se náš nový stříbrošedý vůz stal obětí nehody.

Konečně rozkázal, abych zabrzdil.

„Tak co, inspektore?“ ptám se. „Složil jsem zkoušku?“

Zasmál se od srdce a povídá mi česky. „Ale to se rozumí, že ano!“

„Proboha!“ lekám se. „Vy jste Čech?!?“

„Čech, kamaráde, Čech jako poleno!“ rozchechtal se. „Já už jsem tady dvacet let, můj otec byl z Prahy, odněkud ze Žižkova… Tady je moc Čechů a Slováků a jsou mezi nimi dobří lidé. Hlaste se k nim, budou mít radost! Ale dám vám velmi dobrou radu: Dejte si tu zpropadený pozor, když před někým hovoříte česky…“

„Ano,“ přiznávám sklíčeně. „Pokud se pamatuji, řekl jsem o vás, že jste pitomec…“

„No, to nejsem!“ směje se. „Já se jmenuju VOCEL. To oni nedovedou vyslovit, tak mi říkají po americku VOSEL. Ale osel taky nejsem… Abych nezapomněl! Když sem přijede nějaký váš známý, pošlete ho ke mně! Jak jezdí vaše žena?“

„Výborně! Má velmi dobrý zrak…“

„Tak, tak… Tady se jí bude dobře jezdit…“

„Proč?“

„Protože je to ženská. Tady mají ženy ve všem plno ohledů. Večer vám pošlu do hotelu řidičské licence a tabulku s číslem; a mějte se tu dobře! Good bye! Sbohem!“

Toho večera nám policie doručila do hotelu dvě černé tabulky se žlutými číslicemi a s poznávací značkou státu New York:

N Y 36
7 N 44 – 66

Březnový start

V šest hodin ráno, skoro ještě za tmy, vyjel náš stříbrošedý vůz do západních ulic.

Míjel spící mrakodrapy, špinavé domy na předměstí, vozy mlékařských družstev, strážníky na křižovatkách. Utíkal z New Yorku jako zdravý člověk, který si přivstal, aby vydýchal někde na venkově kouř, saze, prach a zmatek.

„Dej rychloměr na nulu! Až tam bude prvních pět tisíc kilometrů, budeme v tropech, u starých indiánských řek…“

„Tak na to šlápni, ať už jsme tam! Zebou mě nohy. V Mexiku se zahřejeme…“

„Je to kus cesty, moje milá! Z New Yorku do Lareda k mexické hranici je dva tisíce mil, to je tři tisíce dvě stě kilometrů. Vzdušnou čarou jako z Prahy na Ural! Naše první etapa New York – Mexico City je tak dlouhá, že bys dojela z Prahy někam do Afghánistánu“

„Kolik dní to pojedeme?“

„V nejlepším případě sedm. Den ztratíme na hranici. Poslali tam naše filmy, musíme je odbavit. Ale když to dobře půjde, za tři dny uvidíme řeku Mississippi…“

„Noviny píší, že všechny řeky v jihovýchodních státech vystoupily z břehů, zaplavily celá města, strhaly mosty, zničily silnice. Řádí tornádo!“

„Americká příroda pracuje ve velkém! Když začne na jihu první jaro, žene se teplý vzduch k severu a proti němu letí studený od hranic Kanady a ze severních sněžných plání. Vznikají obrovské vzdušné víry, ničí lesy, města, přístavy. Náhlá obleva roztrhá silnice, to je tu rok co rok. Ale ne prý v takovém rozsahu jako letos.“

Brzdím na levém břehu Hudsonu, u vjezdu do Holandského tunelu. Řeka totiž odděluje ostrov Manhattan od jiného státu USA, New Jersey. Starý visutý most mezi Fort Washingtonem a Palisades už dávno nestačí dnešní dopravě, a tak byly proraženy pod Hudsonem dva jednosměrné tunely, 60 metrů široké a 3 kilometry dlouhé.

Denně tu projede asi 60 000 automobilů, dvacet milionů ročně, a za použití tunelu se platí. Ročně prý to vynese sedm milionů dolarů. A v USA je velmi důležité, aby všechno vynášelo a dalo se to vyjádřit v penězích.

U vjezdu čeká deset výběrčích. Jen přibrzdíte, zaplatíte a ponoříte se do podzemí.

Jízda v tunelech žádá přesnost a kázeň.

Vede nás dlouhá přímka světel. U vjezdu jsou silné žárovky, potom slabší, a před výjezdem zase silnější, abyste si zvykli na přechod z denního světla do tmy a z tmy na světlo. Je předepsána rychlost padesát kilometrů a nikdo nesmí zastavit. Kdybyste měli poruchu nebo nedostatek benzinu, vybočíte opatrně z proudu a ihned vás vidí některý z dozorců.

Hlásí nehodu, přijede pomoc.

Dají vám malou plechovku benzinu nebo vás odtáhnou.

Zvýšené nebezpečí jízdy střeží výstražné žárovky a kontrolní přístroje sledují obsah jedovatého kysličníku uhličitého, vypouštěného výfuky. Kdyby se nebezpečně nahromadil, zapojí dozorci větrání a stroje ženou stropem stálý proud čerstvého vzduchu.

Noříme se do tunelové šachty a po třech minutách jízdy jsme v New Jersey, v mlhavém denním světle a v jemném dešti.

Silnice mrzne pod koly.

Jednička a hudba z domova

Mlha se lepí na čelné sklo vozu, spouštíme stírače deště.

Klouže to, pozor na smyk!

Zmizely okraje silnice, hledáme žluté orientační nápisy.

Jedeme silnicí číslo I a ta nás teď má doprovázet až do hlavního města USA Washingtonu.

„Jednička, jedeš správně!“ hlásí mi spolujezdkyně a snaží se pochopit americkou silniční mapu, hustou osnovu přímek zalomených do přesných úhlů a prosetou číslicemi a jmény měst.

Sotva vidím v deštivé cloně tabulku s jedničkou.

„Dej pozor! Na téhle křižovatce byla jedna jednička vpravo a druhá vlevo!“

„To nevadí! Stejně je to pohodlí. Chytíš se jedničky a jedeš jako dráha až do Texasu! To je organizace! Zase jednička!“

Na měřiči kilometrů cvakla další desítka.

„Zapni rádio, ať se trochu zahřejeme!“

Otočil jsem knoflík rádia, poprvé na americké půdě.

Stupnice je obsypána stanicemi.

Krásná hudba!

Známá hudba!

„Poslyš… Človíčku! To je Fibichův Poem! To je náš Poem!!!“ jásá Eva.

„Tak tady budeme mít štěstí! To je pozdrav u startu!“

Přeplněn radostí tisknu plyn a rozrážím mlhu.

„Jednička!“

„Poslyš…“

„Co je?“

„Zastav! My jsme zase u Hudsonu!“

Na protějším břehu lezou z mléka povědomé, strašidelně vysoké obrysy Manhattanu.

„My jsme zase v New Yorku…“

Vpravo je nízký sloupek s jedničkou, rádio hraje „Poem“ a brzdy skřípou před vjezdem do Holandského tunelu.

Co se stalo?

„Jedeme přece podle jedniček…“

„Ano, ale zpátky! Pusť mě k tomu!“ vzdychla. „Na to jsi potřeboval celou hodinu, abys dojel z New Yorku do New Yorku!“

Prodavač u velké benzinové stanice se nám směje.

„Tohle se stává, když je mlha!“ volá. „Obraťte a zkuste to ještě jednou! Při jisté trpělivosti se jistě dostanete z New Yorku! A pospěšte si! Máme špatné zprávy o stavu silnic! Na jihu je boží dopuštění, obleva, roztrhané cesty. Nejezte, nespěte, jeďte! Voda stojí až u Washingtonu!“

Znovu se chceme vysvobodit z bludiště.

Mlhu vystřídaly přívaly hustého lijáku; mám chvílemi dojem, že řídím motorový člun nebo ponorku.

Teď máme správný směr!

I kapalinový kompas na přístrojové desce je spokojen, třebaže tu mají kompasy cenu hlavně ve velkých městech, když hledáte východní a západní díly ulic.

Minula hodina, další.

Boky silnice tonou v šedobílém smutku.

Představuje se nám druhá Amerika, neobchodní, prázdná, zoufale velká a vcelku málo osídlená. Sto kilometrů tady není číslem. Pojedete den, dva dny, než se objeví další velké město nebo další ze čtyřiceti osmi států USA.

Občas prořízne silnice venkovské městečko, jedno jako druhé.

Dvě řady nízkých domů, semafor na křižovatce, potom pásmo garáží, benzinových čerpadel, dílen, hotelů, obchodů a restaurací [79].

Stop! Benzin!

Zajíždím pod betonovou střechu. Vyběhla dívka.

„Něco k jídlu, čaj, cigarety, benzin, olej…,“ objednávám.

Jen se otočila, už je zpátky.

Na otevřené okno pravých dveří zavěsila podnos. Na něm jsou v rozříznuté žemli dva řízky, u nich konvice s čajem, dvě sklenice, dvě dvacítky cigaret. Muž v uniformě zatím otevřel kapotu, kontroluje hladinu oleje v motorové skříni, doplnil benzin. Na počítači čerpadla vyskakují číslice a hlásí cenu v dolarech a v centech. Nabral trochu pasty a vyleštil nám skla. Kontroluje tlak vzduchu v pneumatikách.

„Ještě něco?“ táže se.

„Nic! Děkuji, platím…“

„Na shledanou!“

Pak zase jen silnice v prázdném kraji, zoufalé nic, vyrušené občas benzinovou stanicí.

Tam je všechno, co řidič potřebuje v těch velkých rozlohách: telefon, součástky, pneumatiky, drobné opravy, pohonné hmoty, jídlo, pití i spánek. U větších stanic jsou malé domky s lůžky. Tam najdete vařič, prodají vám konzervy, vykoupete se. Kde byste tady hledali hotel?

Výstražná tabule hlásí blízkost školy a také na vozovce je žlutá čára s nápisem:

ŠKOLNÍ PÁSMO
20 mil

Zastavte toto vraždění!

V dohledu je další osada; dvě řady obchodů, garáží a dílen, rozčísnuté silnicí číslo i, za nimi obytná stavení a věž venkovského kostela.

Do školy se sjíždějí děti z několika obcí a z roztroušených farem. Je to na lehko postavená vzdušná budova, nad ní se třepe v dešti americká vlajka.

Brzdím, zpomaluji na dvacet mil, na dvaatřicet kilometrů.

Na to je tu velká přísnost.

Nikdy nevíte, kdy a odkud vyletí vůz silniční policejní hlídky. Křikne na vás sirénou a donutí vás, abyste zastavili i tehdy, kdybyste se pokusili o útěk.

Nejsou s nimi žerty. Mezi hlídkujícími vozy a policejní ústřednou je trvalé krátkovlnné spojení a vozy jedou rychle. Mají tak silné motory, že spolehlivě předjedou i nejsilnější automobily.

Tresty jsou různé.

Třeba vás zamknou na hodinu na dvě ve vašem vlastním voze a můžete tam v klidu přemýšlet, že je v USA ročně na silnicích třicet tisíc mrtvých.

ZASTAVTE TOTO VRAŽDĚNÍ!

čteme právě na velkém plakátě u křižovatky.

Dopravní strážník drží zabité dítě a dívá se nám z velkého obrazu do očí.

Jen ten řidič, který už projel statisíce kilometrů, pochopí do hloubky těžkou službu dopravních orgánů. Nezkušený zajíc se čertí a hádá, dokazuje, že má pravdu.

Pravdu mají statistiky dopravních nehod.

V USA nastoupila policie tak ostrý boj o bezpečnost, že je dopravní inspektor naprostým pánem silnic.

Zaveze vás do nejbližší obce k šerifovi.

Výslech je krátký a trest různý.

Citelná pokuta. Vězení. Někdy k tomu přidají výchovné úkoly. Musíte třeba navštívit v doprovodu policie místní hřbitov a zamyslet se u hrobu lidí zabitých automobilem. Stalo se, že zavedli příliš rychlého řidiče k mikrofonu místního rozhlasu a musel se tam vyzpovídat ze své viny. Máte-li požádáno o zdejší státní občanství, jediný dopravní přestupek poruší vaši bezúhonnost a znova nastoupíte povinnou čekací dobu.

Bezpečnost především!

„Nesmíme se tady dopustit ani jediného dopravního přestupku…,“ připomínám manželce, která mě vystřídala u volantu.

„Měli by na cizince jiné měřítko než na zdejší jezdce?“

„Asi ještě přísnější… Tady smí policie zadržet zrovna tak nějakého zelináře nebo pastora jako člena kongresu nebo velvyslance. To se stalo, že jel do Washingtonu na návštěvu k prezidentovi vyslanec významného státu. Řídil sám svůj vůz. Byl zastaven policií, zamkli ho. Musel čekat a prezident taky…“

„Je to správné?“

„Je… Chirurg v nemocnici se také neptá, kam říznout, a nezáleží na tom, má-li na operačním stole prezidenta nebo žebráka!“

Nesmírné proudy vody bijí do skel vozu a po zamrzlé vozovce se přelévají peřeje kalužin.

Psí počasí!.

„Pojedeme den, noc a den… Jen tak se z toho dostaneme k Mississippi. Tam už je jaro, teplo a sucho!“

Třeseme se zimou.

Brzdíme u silniční stanice.

Vyšel prodavač a nese obrovský deštník.

„Pojďte se ohřát! Plaveme tu jako krysy. Na jihu je ještě hůř! Kam jedete?“

„Do Washingtonu.“

„Dojedete sotva do Baltimore… Celý východ je pod vodou, už do toho brzy vletíte. Tři míle pod námi je přerušena silnice. Musíte objíždět! Telefonovali z Philadelphie, že máme varovat všechny řidiče, aby nejezdili na větší vzdálenosti. Počkejte, zeptám se!“

Vytočil telefonní číslo a zakreslil nám do mapy všechny objížďky.

Za deset minut nastupuje naše ponorka další plavbu.

Řada výstražných značek hlásí železniční přejezd.

Na kamenném podstavci je rezavý, zničený automobil.

Pod ním nápis:

TADY ZASTAVIL MUŽ, KTERÝ SPĚCHAL!

Protože je nutné, aby se ihned a všeho využilo k reklamě, protože je nutno všechno přepočítat na dolary, je vedle havárie velký plakát železniční společnosti:

PŘÍŠTĚ JEĎ VLAKEM!
MÍLE ZA DVA CENTY!

Blíží se Washington

Stříbrná kapota automobilu míří vytrvale k jihu a před skly se pere s větrem maličká bronzová opička. Je nakrčena proti všem překážkám, je to náš talisman pro štěstí. Dala nám ji předloni Eliška Junková, když startoval MODRÝ TEAM.

Potřebujeme štěstí!

Co chvíli brzdíme a ptáme se, kudy dál.

Obleva zbortila betonový povrch silnic. Přeskakujeme zdvižené desky, houpeme se jako na vlnách.

„Ještě sedm mil a voda! Objíždějte číslem 277!“

„Jeďte, nezdržujte se! Objíždějte číslem 308!“

„Potopa světa! Zdržte se tady, dejte to na vlak! Tři míle pod námi je voda…“

Šeří se.

U silnice leží na boku trosečník, šestiválec DE SOTO. Sjel po měkkém ledě. Na roh, který přečnívá do silnice, pověsili červenou lucernu.

Nákladní vůz! Předkem v příkopě, už pro něj jedou!

„Že by bylo takové náledí? Zastav, přikryjeme chladič, máme studenou vodu!“ slyším ženinu radu.

Brzdím, ale nejde to, vůz jede dál.

Konečně stojíme.

Vystupuji, už ležím!

„Člověče, to to klouže! Pojedu až do tmy a pak mě vystřídáš. Za Washingtonem!“

Přibývá opuštěných vozů; ustal déšť a zatahuje se mlha.

Na vozovce hoří naftové lampy, vítr jim trhá plameny.

„Co je to?“

„Rozestavili lampy tam, kde se propadla nebo zkřivila silnice. Jsme blízko moře, tady je často mlha, tak jsou na to zařízeni!“

Rádio je přeplněno programem všech možných vysílaček, státních, městských, obchodních. Občas zazní trojhlasý gong a vážný hlas oznamuje: „Pozor, pozor všichni! Řeka Ohio vystupuje z břehů!

Vykliďte záplavové pásmo! Máte pět hodin času! Pozor ve Wheelingu! Připravte záchranné služby! Další zpráva za patnáct minut!“

Světelný kužel mlhovky poskakuje jako v příboji. Nakláníme se, protože v prostředku vozovky jsou vyvřelé hřbety, vysoké skoro půl metru.

Ne, nepůjde to! Už jedu jen čtyřicítkou, dvacítkou, vyspíme se ve Washingtonu.

Ale první zelený signál „GO! JEĎ!“ nás vede k druhému, otevřely se obchodní ulice, zatopené světelnými reklamami, pak se zaleskly široké třídy a na okamžik zajíždíme k Bílému domu, k sídlu amerických prezidentů.

Zde je státní střed USA. V Kapitolu, zbudovaném po starořímském vzoru, zasedá kongres a senát. Zde je sídlo ministerstev.

Další křižovatky, čekáme na „GO! JEĎ!“

Zajíždím do velkých garáží.

Rozložitý černoch spráskl ruce a hrozně se rozesmál.

„Největší automobil na světě!“ křičí a plácá se do kolen. „Co potřebujete?“

„Benzin a večeři!“

„Naproti je dobrá restaurace. My vám to také umyjeme a promažeme…“

„Jak dlouho to bude trvat?“

„Než se najíte…“

Zablácený vozík vjíždí pod sprchy, potom do petrolejové páry. Prostříkali mu podvozek, vjel do kabiny s horkým vzduchem, usušil se, pak naleštit, prohlédnout gumy, seřídit brzdy.

Mazací kompresor plní čepy.

Benzin. Je tu osm čerpadel s různě těžkými druhy paliva.

To všechno je nezbytné v rozlehlé zemi, kde je daleko z města do města.

Za Washingtonem začalo sněžit.

Probíjíme se na Fairflex, Warrenton a New Market číslem dvě stě jedenáct.

Tam odbočila jedenáctka na Lexington a jednička nás potom vrátila zpátky na přímý směr do východní Virginie.

Když to vydržíme, jsme zítra v poledne v suchu.

Uklidněná a zdejší starosti

Několik hodin jsme prospali na malé farmě.

Stál tam totiž u silnice farmář s červenou svítilnou a varoval náhodné řidiče, aby nevrazili do dlouhého BUICKA a do skupiny rozčilených lidí, kteří z něho právě vylezli. Leží na boku napříč silnice, vyletěl na zborcené cestě a překlopil se.

Za chvíli přijel pomocný vůz s jeřábem, zavěsili si rozbitý vůz, naložili prostydlou posádku a na silnici zbyl jen farmář s lampou.

„Kam to jedete s tou myší?“ ptá se ze tmy.

„Z New Yorku do Texasu…“

„Zabijete se! Počkejte u nás do rána!“

Vítr mu bere slova z úst. Na našich hodinách, prosvícených modrým světélkem, je právě půlnoc.

Osmažili brambory, upekli řízky, uvařili bílou kávu.

Jen se ještě ptali, proč jsme přijeli do Ameriky a s čím tady obchodujeme.

„Máme tady lidí dost…,“ připomněli.

Všude tu mají strach z přistěhovalců.

Všechno je dokonalé. Automobil vám promažou za pět minut, mrakodrapy mají šedesát pater, pšenice je tolik, že se pálí nebo hází do moře; ale americké plíce začíná to bohatství dusit.

Nejsou na světě sami.

Jsou tu ještě čtyři zemědíly a je tu obrovská Latinská Amerika.

Říkali si kdysi: „Amerika – Američanům!“ Chtěli si tady udělat svět pro sebe, „Boží zemi“. Bylo to v dobách, kdy neuvěřitelně rostli. Roku 1820 měly Spojené státy sotva deset milionů lidí a za necelých sto dvacet let už sto třicet. Kdekdo sem spěchal, protože tu bylo dost půdy a práce. Panenská pevnina, dobytá a obsazená průkopníky, měla skoro všechny průmyslové suroviny. Byl tu nadbytek zdravých polí a pastvin. Tato pevnina, objevená Evropany jako poslední ze všech pevnin, mohla brzy dodávat svoje zboží půlce světa.

Když se v Evropě válčilo, spustily americké továrny výrobu naplno a byl takový nedostatek dělníků, že se farmáři stěhovali ze zemědělských států do průmyslových velkoměst.

Po válce si s nimi nevěděli rady. Vraceli se zklamaně do starých domovů, orali pole, ale také zemědělská výroba ve válce vzrostla a byl přebytek potravin.

Pokračujeme v rozhovoru s náhodnými hostiteli.

Naše myšlenky by nepochopili, myslí americky.

Jistě tu s něčím obchodujeme, ale nechceme to přiznat. Jistě se tu chceme někde usadit a vydělávat zdejší peníze.

Jaro a miliony

Je čistý, svěží den.

Vjíždíme do jižních států, blíží se řeka Mississippi.

„Chtěl bys být americkým milionářem?“ vzpomněla si najednou Eva, a snad ani neví, proč se ptá.

Je přece tak hezky jako u nás na jaře.

„Nechtěl,“ odpovídám. „Jsou to lidé zvláštního druhu. Škoda, že se nemůžeme podívat třeba na Floridu. Viděla bys tam jejich vily a zámky, na moři jachty. V New Yorku bydlí v nejvyšších patrech nejdražších hotelů a vládnou Amerikou. Počítají miliony a spisovatelé líčí jejich vlastní životopisy. Milionář se jenom podepíše…“

„Proč si to nenapíše sám?“

„To máš tak: Jeho čas má nesmírnou cenu. To se třeba vypočítá, že jedna minuta času takového velmože má cenu deset tisíc dolarů… Pro něj mají cenu ocelárny, doly a plantáže, ne hezké krajiny a ptáci na stromech.“

„To je tu krásně! Zastav na chvilku!“ vzdychla si spokojeně moje Evropanka, poprvé po dlouhé cestě z New Yorku.

Nadšeně pozorujeme jarní krajinu.

Voní tu hluboké lesy jako u nás doma, modré nebe nese od moře mráčky, poprvé v Americe slyšíme ptačí zpěv.

Vdechujeme vlahý vzduch a koupeme se několik minut v prostotě březnové přírody.

„Který je to tady stát?“

„Tennessee…“

Vracíme se do vozu s očima provlhlýma štěstím.

Teprve po dlouhé době se Eva vzpamatovala.

„Poslyš!“ povídá tiše. „Tam na tom místě, kde jsme se dívali na lesy a na nebe, jsme ztratili pět minut. Považ! Kdyby se tam zastavil milionář, stálo by to Ameriku padesát tisíc dolarů… Není takový člověk k politování?“

„Je… Ale teď už přijde brzy město Knoxville a potom Nashville. V Memphisu na nás čeká Mississippi a na jejím protějším břehu je stát Arkansas…“

„Kdy budeme u řeky Rio Grande del Norte?“

„Když nás nic nezdrží, tak za dva dny…“

„Pospěš si, chlapče, pospěš! Chci vidět pralesy a potom tu strašnou sopku!“

„Ovšem! Uvidíš Popokatépetl, Horu, která kouří… Můžeš se na ni dívat, jak dlouho chceš! To nás nic nestojí, my se koukáme zadarmo…“

He keeps on rollin’ along…

Čte se to „hí khíps on roulin elong…,“ a znamená to „valí se, valí se dál…“ Je to konec slavného nápěvu černošské písně o Mississippi – Otci řek.

Zní nám teď právě v hlavě na konci štíhlého mostu, který spojuje město Memphis s arkansaskou hranicí, a každému by tu zněla v hlavě, kdo by přijel z Evropy.

Marně hledáte plantáže a zpocené otroky.

Memphis má skoro polovinu barevných občanů. Pod nebem svítí vysoké obchodní paláce, banky, budovy univerzit, černoši tu mají svoje vysoké školy. Jsou majiteli obchodů, garáží, dílen, úředníky, učiteli, umělci a vědeckými pracovníky nebo jen čističi bot a umývači automobilů.

I mezi nimi jsou milionáři.

Zbohatli na bavlně, na dříví nebo snad na dobře vedených garážích. Ale nezdá se vám vůbec možné, že by si takový černý boháč vypočítal, kolik dolarů stojí jedna jeho minuta!

Je to jaksi proti jejich zdravé africké krvi.

Už jsme v Arkansasu, Mississippi se valí po levé straně silnice.

Nad krajem září modrá obloha a pod ní je nevinné jaro.

V domku na pobřeží připravují černí rybáři sítě. Ženy sedí u vody a dívají se po dětech, aby nespadly do vody.

V poli je farma.

Černoška vede dva muly a černoch oře.

Vedle pluhu jde tříletý kluk, zrovna tak kudrnatý jako děti, které jsme naposled viděli v Africe. Zastavil se a běží k silnici, k našemu maličkému vozu.

Žena mu nabízí z dálky pomeranč. Klouček se stydí, ale pak přece přišel blíž a sedli si spolu na nárazník[76].

Otec se mračí, matka běží pro dítě, klouček se bojí.

Co teď?

To se přece nesmí v jižních státech, aby se posadil černoch bílé paničce na klín!

Proti směru přijíždí tmavý automobil. Zastavují, zajímá je stříbrošedý čtyřválec.

„Wery nice car! Roztomilý vůz!“ rozplývají se dámy a muži se ptají, jakou to má spotřebu, kolik to stojí a kdo to tady prodává.

Teď si všimli tříletého kluka.

„Paní! Proč saháte na toho černocha?“ poděsili se. „Dostanete svrab nebo nějakou nemoc! Vy jste z Evropy, neznáte to…“

Otec přestal orat, matka jde pro dítě, klouček pláče.

Pak nám bílí horlivě vysvětlují, jak je to tu s barevnými. Jsou zlí, úskoční! Přepadají bílé ženy! Žvýkají tabák, pijí! Jsou to lenoši a příživníci. Bílí lidé se jich velmi štítí!

„My ne…,“ odpovídám. „Známe Afriku a poznali jsme tam mnoho dobrých lidí…“

Nemají odpověď, nechápou. Loučí se, jedou dál.

Roztáčíme čtyři válečky a pokračujeme podle staré řeky.

Ještě myslíme na Afriku.

„Poslyš! Napadlo by tě, že si tady nesmíš posadit na klín černé děcko?“

„Ne. Mne jenom napadá, proč je sem tenkrát jejich předkové vozili, když se jich dnes jejich potomci tak štítí…“

Stopy tornáda

Z Texasu k severu letí slabá větrná smršť; její okraje cítíme až tady.

Ale noviny toho vědí víc.

Další města byla pobořena. Vznikly další milionové škody.

Je mnoho mrtvých.

Pozorujeme stopy zkázy.

Telegrafní tyče visí u silnice jako zlomené biče, reklamní tabule uletěly do polí, zmizely střechy.

Vlny vichřice se opírají poslední silou do boku ŠKODOVKY.

Brzdíme ve venkovském městě.

Za výkladem obchodu s automobilovou výzbrojí mají klec a v ní místo kanárů sedí na bidýlku dvě zapalovací svíčky.

Pod tím je nápis:

KDYŽ TIHLE PTÁČKOVÉ ZAČNOU ZPÍVAT,
SVĚŘTE SE CHARLIE WESTOVI!
VŠECHNO SPRAVÍ!

Vedle obchodu je dílna, vedle dílny garáže.

Mr. West je původem Ir.

Zařídil se tu docela pěkně. Vymění nám olej, seřídí brzdy, doplní benzin.

Září radostí, že vidí lidi z Evropy!

Už nám tu skoro nic nepřipomíná uspěchaný New York.

Lidé chodí po ulicích rozšafně a zvolna, i strážníci na křižovatkách jsou jaksi dobromyslní.

„Tohle se tu ještě nestalo! Co říkám! Nestalo a nestane… Evropský automobil!“ raduje se Mr. West. „Musím svolat přátele a známé, zdržte se tu chvíli…“

„Spěcháme, chceme spát v Dallasu,“ namítám.

Podíval se na ulici a ukazuje na protější vrata:

„To sem jednou přijel zákazník a také chtěl spát v Dallasu. Pospíchal, na konci města se srazil s pětitunou a teď spí tamhle naproti…“ Proti obchodu je hřbitov.

Trpělivě čekáme, pan West telefonuje.

Ze všech stran se sjíždějí zvědavci.

Lékárník, šerif, hokynář, farář, zdejší zástupce AAA.

Manželka mezitím zjistila, že ve vedlejším automatu mají ananasovou zmrzlinu, kus dál pánské košile po dolaru a punčochy po šedesáti centech.

Je důkladné vedro, ale to místním motoristům nijak nevadí. Majitel sousední garáže si přistrčil plechovou želvu, otřel zpocený obličej a zasunul břicho pod vůz.

„Tohle jsem v životě neviděl!“ bručí. „Převodová skříň je vzadu! Každé kolo kýve zvlášť, pojďte se na to podívat!“

Další zájemci si stírají pot a lezou pod malý vůz.

Pak zajel pan West nad olejový zvedák.

Evropský čtyřválec stoupá ke stropu a ukazuje svoje tajemství.

„Jakou to má spotřebu?“ dotazují se.

„Malou… Jedeme s galonem[43] benzinu skoro třicet mil!“

To je ohromující číslo! Jejich osmiválec ujede s galonem jen deset nebo patnáct mil! Benzin je tu velmi levný, ale silnice jsou dlouhé, z města do města projedeš sta mil. Malý vůz by tu ušetřil mnoho peněz! Všude se proplete v přeplněných velkoměstech! Potřebuje malou garáž a o garáže je nouze…

„Koupím to, chlapče!“ nabízí kdosi. „Co za to?“

„Nemohu prodat! Jedeme turistický rekord!“

„Dám vám za to jiný vůz. Nechte to zde! Dám vám šestiválec!“

Slovo „rekord“ probudilo zájem místního zástupce AAA.

Naše jízda byla přece hlášena v oběžníku! To jsme jistě my! Co potřebujeme? Ve všem nám pomůže!

„Především se s vámi musíme rozloučit. Pospícháme!“ odpovídám přátelsky a za několik minut vyjíždíme z městečka a letíme k západu.

„Zdrželi nás, viď?“ ozvala se manželka asi za hodinu.

„Zdrželi. Pojedeme teď bez zastavení až do půlnoci…“

„Máš dobrou náladu?“

„Proč?“

„Já bych se chtěla vrátit…“

„Kam?“

„Do toho města, co měli ty ptáčky v kleci. Já jsem si v té garáži zapomněla plášť do deště…“

Koupili jsme jej loni v Londýně za deset liber.

„Vracet se nemůžeme! Ale z nejbližšího místa pošlu telegram AAA, že jsme v Arkansasu, v neznámém městě, kde mají za výkladem dvě svíčky v kleci, zapomněli plášť. Uvidíme, jakou mají organizaci.“

Pět mil, deset, dvacet, padesát…

Pohotový reportér

Hlavní město státu Arkansasu Little Rock má sotva sto tisíc obyvatel, ale je střediskem úrodné a výnosné země.

Jsou tu uhelné, bauxitové a manganové doly, petrolejová ložiska. Pěstuje se tu bavlna, pšenice, kukuřice, tabák. Pastviny živí velká stáda dobytka.

Je zde černošská univerzita a barevní tu mají velmi silný podíl jako všude v jižních státech.

Končí den a v ulicích Little Rocku svítí už jen ojedinělé reklamy.

Teď máme důležitý dopravní rozhovor.

Je to nebezpečné, když tady v noci potkáte černošku v černých šatech!

Nepoznáte, kterým směrem jde.

„Nechce se ti spát?“ zní starostlivá otázka.

Projeli jsme od rána přes šest set kilometrů a největším nepřítelem bezpečnosti je spánek.

„Vystřídej mě, mám toho dost!“ přiznávám se a počítám kilometry.

Jsme příliš unaveni, zastavíme se u nejbližších turistických kabin a vyspíme se.

Pak mě uspal motor dřív, než jsem chtěl.

Probouzím se před půlnocí před řadou benzinových čerpadel, osvětlených silným světlometem.

Vyšel majitel stanice.

Naše světla se stáčejí na betonový dvůr mezi přízemní domečky.

„Jmenuji se Mr. Lynch!“ vítá nás hubený muž.

Vede nás do kamenného domku.

Za předsíňkou je ložnice, u ní malá kuchyňka s vařičem na topný plyn. Jsou tu skříně na šaty, hrnce, pánve a nejnutnější nádobí. V umyvárně teče voda, rovněž ohřívaná topným plynem.

„Zaplatíte dolar za noc. Která národnost? A co ten vůz?“ pokračuje pan Lynch.

„Z Evropy, Češi. Značka ŠKODA.“

„Češi? To jsem ještě nikdy neslyšel! Hovořím také francouzsky, narodil jsem se v Kanadě nad Velkými jezery…“

„Výborně! Mluvím rád francouzský! Máme hlad, monsieur Lynch!“

Přinesl konzervy, otevřel je, prostřel stůl. Šel do ledničky pro další konzervy s pivem. Tady se doopravdy prodává pivo v plechovkách jako kondenzované mléko!

Připravujeme se k spánku.

„Počkejte ještě, uvařím kávu! Musíte se trochu osvěžit!“ prosí nás a po očku se dívá ven do tmy na opuštěnou silnici.

Konečně víme proč! Dvorem projela světla, zabrzdil automobil.

„Tak už je tady!“ oddychl si. „Je to můj přítel, představím vás!“

Do dveří vešel pohyblivý mužík a div že nás neobjímá. Skáče z nohy na nohu, vytahuje blok a tužku.

Připravil si kameru.

Blesklo bílé světlo, snímek.

„Moje jméno je Frank Moore! Jsem reportérem listu „The Round Rock Leader“. Vzácní hosté v Arkansasu, a já jsem rozhodně první, kdo se vás ptá, jak se vám u nás líbí,“ směje se.

„Báječně… A jak jste nás našel, Mr. Moore? Je po půlnoci…“

„Reportér musí mít všude svoje lidi! Mr. Lynch mi okamžité telefonoval! Mr. Lynch rozumí spolupráci s tiskem!“

„A proč o nás máte takový zájem?“

„Jedete a nečtete noviny! Už včera jsme o vás otiskli článek. Máme materiál z New Yorku. AAA rozeslala svým reprezentantům podrobné informace. Něco nám dala tisková agentura. Kromě toho mi dnes telefonoval zástupce AAA z jednoho města na silnici číslo 70, že jste se tam zastavili…“

„… ptáčkové v kleci a plášť do deště!“ vzdychla si manželka.

„Jsem první, kdo vás chytil! První rozhovor s ‚manžely na čtyřválci‘. To bude titulek!“ pokračuje novinář.

Posadil se mezi nás na železnou postel a pečlivě si zaznamenal, že jedeme denně přes pět set kilometrů, že nám stačí galon benzinu na třicet mil, že točíme dva filmy, široký a úzký, že mluvíme do rozhlasu a píšeme do novin, že jsme už leckde byli a že se nám chce spát.

Rozloučil se, odjel a Mr. Lynch si spočítal, že bude mít zítra v místním listě zadarmo reklamu přes dva sloupce.

Měl, s obrázkem, a přes tři sloupce.

Velká severní řeka

Španělský se jmenuje Rio Grande del Norte.

Odděluje dva sobě nepodobné světy, Spojené státy americké a Spojené státy mexické.

Už jsme projeli Arkansasem i Texasem a blíží se pohraniční městečko Laredo.

„Neztratila jsi podvazky?“ táži se manželky.

Zašila si totiž do nich naše peníze; v kapse mám jen menší hotovost.

To nám poradili na generálním konzulátě v New Yorku. Vypravovali, že prý nedávno oloupili gangsteři nějakého hosta z Československa na nejživějším místě Broadwaye.

To se dělá tak: u chodníku zabrzdí automobil, v něm jsou dva muži.

Jeden rychle vyjde, druhý udržuje motor v chodu.

První přistoupí k chodci a řekne tiše: „Ruce vzhůru!“

Levou ruku s pistolí má v levé kapse a pravou rukou obratně vyloví peněženku. Skočí do vozu a oloupený dá zase ruce k tělu.

Možná, že to pozoruje policista.

Nezakročí. Gangster by začal kolem sebe střílet, někoho by zranil nebo zabil.

Teprve po odjezdu auta skočí strážník k telefonu a do ulic vyrazí motorizované patroly.

V bankovním okrese na Manhattanu je dokonce tichá dohoda mezi gangstery a policií, říká se tomu „Čára smrti“.

Gangsteři vyloupí banku.

Strhne se bitva mezi lupiči a policií. Rachotí kulomety. Sypou se kulky, na mramorových obkladech peněžních paláců naskakují jamky. Řinčí sklo, lidé zděšeně hledají úkryt. Pancéřové automobily letí ulicemi, z oken jim šlehají krátké plaménky.

Když napadnou gangsteři bankovní čtvrt, překročí „Čáru smrti“. Pak vydá policie rozkaz „Shoot to kill! – Střílejte, abyste zabili!“

I v tom je Severní Amerika podivná.

Všude vás varují, abyste měli pohotově nějaký menší obnos a vydali jej bez odporu, kdybyste byli přepadeni. Zbytek peněz ukryjte někam do vozu nebo třeba do podvazků.

Naproti tomu potkáte pravé vzory poctivosti.

V obchodě nebo v hotelu vám vrátí každý centík, o který jste přeplatili. Nezavírají se vozy, nikdo je nevykrade. Leckde na venkově se ani nezavírají domy jako v Evropě v poctivých severských zemích.

„Ona se tady asi malá zlodějna nevyplácí,“ uzavíráme svoje úvahy.

Pak zastavujeme na okamžik v malé silniční restauraci a sedáme si k výčepnímu stolu[81]. Hosté se dohadují, co jsme zač. Takový maličký automobil tu ještě nikdy nikdo neviděl.

Rozpovídali se.

„Co hledáte v Mexiku?“ diví se. „Tam přece nic není, jen špína, horko, moc hadů a lupiči… Copak není hezky tady v Texasu?“

Před Mexikem nás varuje kdekdo.

Ale silnice zakrojená do pastvin a širokých polí míří neúprosně k jihu. U benzinových stanic se uklánějí palmy, ploty jsou z kaktusů, a než se toho dne slunce rozloučilo kdesi na západě s Yumskou pouští, měli jsme sedm set kilometrů.

Spadla horká jižní noc a jen další silniční stanice září před námi jako světelné ostrovy a nabízejí benzin, oleje, pneumatiky, svíčky, jídlo, pití i spánek[115].

Zítra pod Rio Grande už nebude nic.

Jen rozbitá silnice, džungle a velehory.

To bude vstupné do Spojených států mexických, do jedné z nejzajímavějších zemí Latinské Ameriky.

Rozloučení s Texasem

Pohraniční město Laredo je rozděleno řekou na dvě sobě nepodobné poloviny, mexickou a severoamerickou.

V americkém Laredu ještě spíme v betonovém hotelu; má jedenáct poschodí a tři sta pokojů. Je zařízen podle „amerického“ plánu, což znamená, že se tam poskytují hostům tytéž služby jako v kterémkoli jiném hotelu ve Spojených státech amerických.

Na celním úřadě nám sdělili, že už před sedmi dny došel z New Yorku kufr s filmy. Bude nám vydán přesně na hranici; mohu si určit, kdy má stát úředník na americké straně mezinárodního mostu. Dojedeme k němu a podá nám kufr – přesně podle předpisů.

„Platí se v Mexiku nějaké clo z amerických filmů?“ ptám se ještě.

„Ovšem, a dosti vysoké!“

„Myslíte, že bych tam ten kufr propašoval?“

„Vy asi ne,“ odpovídá suše celní inspektor.

„Proč myslíte?“

„Kdybyste to uměl, tak jste ty filmy propašoval už do Spojených států a nemuseli jsme vám je posílat dva tisíce mil vlakem…“

Má pravdu. Neumíme to.

Pod okny už svítí výklady jídelen, obchodů a kin, rozpálené ulice vydechují teplo proti nebi a z tmavého jihu, z pustin mexického llana[44] nese vítr pozdravy jiné země, jiných lidí a dalších příhod[88].

Most do jiného světa

Pohraniční policie v domku u řeky zapisuje do cestovního pasu čísla našich fotografických a filmových kamer. Ještě vtiskli razítka a pak otvírají závoru na severním konci mostu.

Úředník nám podal kufr, který jsme nedovedli propašovat do USA.

Jsme chvíli sami nad řekou a pak brzdíme u Mexičanů.

„Buenos días, seňora! Buenos días, seňor!“[45] vítají nás.

Prohlížíme si bronzově hnědé celníky. Jsou menších postav, Španělsky zdvořilí a nepoměrně pohodlnější než jejich severní sousedé.

Prohlédli zavazadla. Zkoumají cestovní pasy a doporučující listiny. Pak se velitel ponořil do nějakých knih; kroutí hlavou a sděluje mi, že nás do své země nemohou vpustit!

Jsme tu nežádoucí rasou!

Ukazuje mi to v předpisech: Do Spojených států mexických není dovolen přístup Arabům, Arménům, negrům a Bohemios!

„Vy jste takoví slušní lidé, seňore,“ omlouvá se skoro nešťasten. „Ale co mám dělat? Kdybyste byli negři, je to snadná věc. Černí řidiči automobilů a černé služky smějí doprovázet svoje pány, když se za ně složí záruka 250 dolarů. Ale s Bohemios je to velmi těžké…“

Jak to vzniklo?

Od pradávna se na cizích mapách nazývaly Čechy BOHEMIA.

Vždyť toto slovo má původ v dobách, kdy žili v našich vlastech Bojové, keltský kmen, který se tam přistěhoval čtyři sta let před naším letopočtem. Také německy se říká Čechám „Böhmen“ a velitel pohraniční stráže četl v pasech, že jsme české národnosti. Podíval se do slovníku a našel tam španělský překlad „Čech – Bohemio“. Ale „bohemios“ jsou ve španělštině také potulní lidé a cikáni.

„Máme vstupní víza z vašeho konzulátu v Praze a skládali jsme tam zálohu 30 000 korun, že zase Mexiko opustíme. Váš konzul jistě prozkoumal naši rasu!“ bráním se.

„Sí, seňor![46] U vás přece žijí bílí a vzdělaní lidé! Ale zákon je zákon! Zeptám se na policejním ředitelství v Mexico-City!“

„Máte s nimi nějaké spojení?“

„Telefonické. Je to 1 300 kilometrů. V nejhorším případě přijde rozhovor zítra ráno. Musíte čekat!“

Teploměr ukazuje skoro čtyřicet ve stínu.

Jdeme se skrýt pod střechu a celníci nám udělují rady.

„Až dojedete pod obratník, uvidíte orchideje. Ale nesahejte na ně, seňoro, je v nich jedovatý hmyz! Na nic tu zbytečně nesahejte! A velký pozor na hady! Noste vysoké boty, když jdete do houštin! Měli byste polykat chinin. Jedete do území, kde je malárie… Ale Mexiko je krásná země!“ končí nadšeně.

Ve čtyři hodiny odpoledne zazvonil telefon.

Velitel se uctivě klaní!

„Je to omyl, seguramente[47]! Přijíždíte jako vzácní hosté, vaše návštěva je hlášena ministerstvu zahraničních věcí…,“ slyšíme.

Jsme volní.

Noc v Nuevo Laredo

Je příliš pozdě; už se dnes nemůžeme vydat do Monterrey a potom do Sierry Madre.

Vyspíme se tedy v Nuevo Laredo.

„Nepřipomíná ti to trochu Tripoli nebo Tunis?“ přirovnává manželka a pozoruje zaprášené ulice, nízké hliněné domky a muže v širokých sombrerech.

„Těch dětí všude! Jako v severní Africe!“

„Je to tak trochu americká Afrika, ale je mi tu docela dobře, líp než na severu…“

Koně a povozy, přeplněné obchody, na ulicích sedí u malých kamínek černooké ženy a pečou na dřevěném uhlí kukuřičné placky.

Mezi tím garáže, správkárny automobilů, nízké hotely a restaurace.

V každém druhém obchodě prodávají mexické památky: koberce, krásné barevné přehozy, hrnčířské výrobky, sklo, sošky indiánských bůžků, ozdoby z peří, stříbrné náramky a prsteny, slaměné klobouky [75].

Z mexického Lareda se stal cíl severoamerických turistů a v době, kdy byl v USA zakázán prodej alkoholu, jezdili se sem lidé ze severu napít.[48]

Na zdi proti hotelu visí plakát, že sem přijede slavný španělský zápasník s býky. Ukáže svoje umění v jedné ze dvou zdejších arén.

Sedíme v příjemné restauraci.

Na jídelním lístku je šestnáct amerických jídel, jedenáct mexických, devět mezinárodních. Můžete si vybrat čtyři druhy brambor, sedm vaječných pokrmů, sedm druhů salátů, tři různé polévky, ryby z Rio Grande, moučníky, sýry, ovoce a dokonce tu mají ananasovou zmrzlinu.

„Myslím si, že nám tady bude docela dobře,“ říkám spokojeně do modrého kouře černé mexické cigarety. „Nahoře v USA je všechno největší, nejdokonalejší, nejkrásnější, a podívej se tady! Mám rád země, na které ještě čeká nějaká budoucnost, které ještě mají před sebou kus cesty…“

„Kus cesty máme před sebou také my! Pojď spát!“ skončily úvahy.

V pokoji jsme našli krásnou kytici.

Přinesl ji velitel pohraniční stráže, aby se omluvil seňoře, že si nás popletl s cikány, Araby a jinými lidmi, kteří milují volný život právě tak jako hnědí lidé v Mexiku.

Cesta Sierrou Madre

Málokde na světě byla příroda tak skvělým architektem jako pod řekou Rio Grande del Norte.

Silnice z Nuevo Lareda na Sabinas Hidalgo je nakreslena v nedohledné rovině jako podle pravítka. Sto kilometrů nepotkáte zatáčku.

Pak dojedete do města Monterrey, jehož název právem znamená „Král hor“.

Je branou do nádherných velehor, nedotčených pokrokem a lidmi, do východní Sierry Madre. To pojmenování je také výstižné: „Sierra“ jsou hory a „Madre“ je matka. Sierra Madre bývala a je dosud mateřským domovem mexických indiánů a ve své severní části byla do nedávna posledním útočištěm indiánů severoamerických.

Pohled na mapu ukazuje stavbu hor.

Dvěma mohutnými pásmy prostupují Mexiko řetězy východní a západní Sierry Madre.

Tvoří okrajové hradby rozlehlé náhorní plošiny a sbíhají se jako obrovská náruč ve velehorské koruně, kterou musíme překročit cestou na hlavní město.

Vystoupíme do značných nadmořských výšek, než spatříme na jihu pásmo sopek, dlouhé tisíc kilometrů a rozložené z Vera Cruzu až k mysu Corrientes[49].

Americké olejářské společnosti vložily peníze do velkolepé stavby; půjčily mexické vládě dvacet milionů dolarů a z Lareda do Mexico-City se buduje silnice. Nedotčenými velehorami a rajskou nádherou tropických kotlin půjde za několik let betonový pás, obklopený hotely, benzinovými čerpadly a službou podle „amerického plánu“.

Jen turistický ruch brzy zaplatí milionové náklady, Mexiko se stane novým divem Ameriky! Je pokryto nesčetnými památkami na indiánskou minulost: pyramidami, které jsou právě tak mohutné jako v Egyptě, troskami aztéckých chrámů, modlami bohů, prastarými městy.

Osmiválce a šestiválce projedou z Lareda do Mexico-City za dva, za tři dny; je to 1 230 kilometrů.

Džungle, orchideje, vzácné kaktusy, dusné pralesy, pumy, jaguáři, škorpioni i hadi, všechno bude na dosah! Užaslí indiáni, uzavření v nepřístupných údolích, spatří poprvé v životě automobily a všechen ten novodobý přepych.

Časně ráno jsme opustili Nuevo Laredo.

Teď už vytrvale stoupáme a pomalu si uvědomujeme, že budeme tisíc kilometrů v moci pustin. Dole v nížině hlásil teploměr 43 stupňů ve stínu a v poledne v Monterrey naříkali, že se blíží tepelná vlna.

Přejíždím si rukou propocenou košili, otírám vlhké čelo a není to jen z vedra.

Projela mi hlavou myšlenka, že jsme teď zcela odkázáni sami na sebe.

Pro dnešního člověka je to vzácný pocit.

Skoro z nás vymizely schopnosti průkopníků, kteří dovedli pronikat sami a na svou pěst.

Ztratíme rovnováhu z každé malé samoty, směšné proti Sahaře, poušti Gobi, Gran Čaku nebo rozlohám Sierry Madre.

Jsme nešťastni, když nám v noci ujede poslední autobus; je to nehoda, když dojde benzin mezi dvěma městy.

Co tady?

Nebe, hory, pralesy, džungle.

„Cítíš to ve vzduchu? Divočina volá… Jak je ti?“ slyším otázku.

„Už dobře… To je to, co jsme chtěli! Bojíš se?“

„Trochu… Ale je to nesmírně krásné! Jeď!“

Had, potom supi

Z údolí do údolí duní zvuk motoru.

Ještě jsme potkali skupinky indiánů a pak se rozestavěná silnice rozloučila s lidmi.

„Tady v těch kotlinách bys mohla střílet oceloty, jeleny a rysy. Už asi brzy sjedeme na staré stezky, kudy kdysi putovali osamělí jezdci k Rio Grande. Byli to misionáři, avantureros, desperados a bandidos.[50] Připravím si pistoli!“ přerušuji náš společný klid. „Chceš řídit?“

„Sí, seňor!“ souhlasila a netušila, že za chvilku získá první úlovek bez pistole.

Had!

Poctivě dlouhý tři metry, kola mu zlomila páteř!

Sbíráme kořist na větev; byly by z něho hezké dámské střevíce [86]. Ale tady netoužíte po střevících z hadí kůže!

Pneumatiky odhazují kamení a hlínu, cesta znovu stoupá a vniká mezi ojedinělé kužely hor, porostlé křovinami a neprostupnými lesy [98].

„Jeď pomalu!“ volám. „Tamhle leží srna, sletují se k ní supi! Natočím si pár metrů filmu!“

Šedohnědí supi trhají na kusy mrtvou srnu.

Jdu s kamerou až skoro k nim, ale nechtějí kořist pustit.

„Rozežeň je!“ volám.

Běží, mává širokým kloboukem, křičí na ně.

„Jdi ještě blíž! Bude to báječný snímek!“

Vzepřeli se, bojovně poskočili, natahují krky. Nejsilnější pták zamával křídly, obletěl jí hlavu, ještě metr, dva, tři…

Zavírám oči a počítám do pěti.

Klap, konec scény!

Bije kloboukem na všechny strany, supi kolem ní.

Dojíždím, otvírám rychle dvířka.

Skočila do vozu.

„Ty se mne jednou přece jenom zbavíš…,“ vydechla.

„Nehněvej se!“ omlouvám se zahanbeně. „Třeba pojedeme za rok do Paříže nebo do Bukurešti a uvidíš se tam na plátně, jak honíš v Sierra Madre supy…“

Seňor Goméz

V údolí se zaleskla řeka.

Už se nad ní klene ocelový most, ale ještě k němu není příjezd.

Malá osada je na břehu. Chýše přikryté suchou třtinou, hliněné domečky s drobnými okénky, ohrady s dobytkem, za nimi kukuřičná a třtinová políčka.

Kolem větších usedlostí voní ovocné sady. Nedaleké městečko Montemorellos je střediskem pomerančového kraje.

Peoni[51] vyzbrojení mačetou a lasem víří prach a strhnou zvíře dřív, než je poplaší motor.

Rozbitou stezkou sjíždíme k řece.

Na břehu čtvrtí tlustý Mexičan krávu. Narovnal se, odložil dlouhý nůž a odhodil kus krvavého masa.

Říká nám, že tady převáží seňor Goméz, má za řekou almacen[52] osamělý obchod.

Ale teď je příliš horko, teď seňor Goméz spí!

Na protějším břehu vidíme přízemní srub, přikrytý velkým slaměným čepcem. Tam najdou zdejší indiáni a míšenci všechno možné zboží: pily, sekery, lasa, provazy, jezdecké boty, sedla, biče, hřebíky, nože, kalhoty, ponča[53], tabák, pivo, kořalku, petrolej, mouku, kukuřici, sůl…

Voláme za řeku.

Marně.

Seňor Goméz spí.

Vysvobodil nás nákladní automobil silniční společnosti. Sklouzl s hlinitého náspu, řidič probudil převozníka, a za chvíli se také my houpeme na lehkém prámu polovyschlým proudem.

Odpočíváme pod slaměnou střechou almacenu[91].

„Až otevřou silnici a most, pustím prám po vodě!“ vykládá Goméz a svěřuje nám velké záměry.

Usadí se nahoře u mostu, obstará si lednici, americké konzervy a nápoje, olej a benzin. Budou se mu sypat do kapsy pravé americké dolary, ty mají větší cenu než zdejší!

Setřel si krůpěj potu a zahleděl se k mostu.

Už tam asi vidí tabuli:

ZASTAVTE!
JSTE V NEJKRÁSNĚJŠÍM ÚDOLÍ MEXIKA!
Oleje, benzin, limonády, jídlo, noclehy!
HACIENDA SANTA ENGRACIA
DESET MIL VPRAVO!

To je také důležité, že je hacienda[54] Santa Engracia tak blízko! Je to starobylé místo v horách. Budou tam půjčovat Američanům indiány a koně na projížďky nebo na výpravy za medvědy, jeleny a divokými krocany.

Loučíme se a zanedlouho zašuměl stříbrošedý vozík v palmové aleji. Nad tichým městem svítí v zapadajícím slunci starošpanělský kostel s jednou věží; jsme ve Viktorii na obratníku Raka [89].

Končíme únavný den a 530 kilometrů.

Je tu svátek, na náměstí hraje hudba.

Zaprášenými ulicemi jedou na koních muži; postroje a sedla jsou zdobeny stříbrem a mědí. Na širokých opascích se houpou starobylé revolvery, zděděné po otci nebo po dědovi.

V kamenném hotelu nás vítá rozvážný majitel a kuchař nese na stůl pravá mexická jídla, zasypaná palčivým kořením: pečená kuřata, hovězí kýtu…

„Můžeš to jíst?“ ptám se.

„To je strašné! Jak to spolknu, tak mám dojem, že jsem na hasičské slavnosti! To bych se raději najedla bramborových placek…,“ odpovídá zoufale.

Přijel statkář z hor s celou rodinou. Zvou nás, abychom byli na jejich haciendě hosty, týden, měsíc, třeba dva… [90]

Máme jediné přání: postel!

První jitro v tropech

Bylo to nejkrásnější probuzení, jaké si člověk může přát.

Z nedalekých zahrad voní cypřiše, jasmíny a růže, před oknem je rozložitý strom a na něm ptačí sněm. Ještě je příjemné chladno, ale až pokročí hodinová ručička z pěti na devět, roztopí se vzduch na třicet, na čtyřicet.

Zvolna se rozpomínám, kde to jsme. Nade mnou visí bílá záclona moskytové sítě, také okno je vyplněno jemnou drátěnou vložkou.

„Buenos días! Cómo ha dormido seňora esta noche?“[55] ruším poslední sen své ženy.

Procitla s otázkou pochopitelnou u člověka, který den po dni mění svoji zeměpisnou polohu.

„Kde jsme to spali?“

„Na hranici amerických tropů! Doufám, že to cítíš ve vzduchu…“

Vdechla sytou vůni zahrad.

„Pojď! Pojedeme, škoda každé minuty! Kdy uvidíme Popokatépetl?“

„Pozítří! Když dnes dojedeme do Tamazunčale, budeme zítra večer v Mexico-City! Probuď kuchaře, objednej snídani! Promažu vůz a pak vyrazíme. Za chvíli vyjde slunce, bude horký den!“

Asi 20 kilometrů za Viktorií se pod koly rozbušila drsná cesta [82].

Poloosy polykají vlny a díry, volant tluče do dlaní.

Začíná nehotový úsek silnice. Je rozestavěna nebo přerušena v délce šesti set kilometrů.

Odbočujeme do lesního průseku.

„Zastav! To jsou kolibříci!“

Z keřů vyletělo malé hejno barevných květin! Nejsou větší než čmeláci, lesknou se v barvách a v slunci.

Kamera, potom spojka, plyn a jedeme dál.

Zmizely palmy, a hrubá cesta křižuje vyschlé mesy, nízké skalní plochy, pokryté porostem trnitých křovin, agáve a kaktusů.

V dohledu se šíří rozlehlá Mesa de Llera[56], ohraničená na západě náhorní plošinou.

Do nedávna se dostali do těchto končin jen ojedinělí lidé, protože život byl dole, v rovinách. Ztěžka klopýtali na koních a ví bůh, co tu hledali! Snad vzácné kaktusy, hlízy orchidejí, kožešiny, hadí kůže nebo jen život pro nic a za nic.

Pronikali sem inženýři a geologové; hledali nejvhodnější podmínky pro stavbu nové silnice. Vědecké výpravy zjišťovaly sídla, nářečí a zvyky indiánských kmenů, posledních potomků některého ze set a set rodů rudého plemene.

Jediný přístup byl z východu, z nezdravých nížin u Tampika a u Laguny de la Madre.

Kolem oken vozu plyne pásmo hlinitých strání a pak se otvírá rozhled do dusného údolí.

Zastavujeme.

Pomalu a opatrně, krok za krokem, sestupujeme do teplého kotle. Stříbrošedý vůz se zmenšuje a za chvíli svítí vysoko nad námi na opuštěné silnici[84].

Zavírám clonu na horké filmové kameře, tisknu ji k pravé tváři a pak chvíli běží za objektivem další okénka barevného filmu.

„Tak trochu závidím indiánům pokojný život tady někde v horách!“ posteskla si moje bílá společnice. „Také mají svoje starosti, hady, šelmy, škorpiony a někdy jistě hlad. Ale není to někdy lepší život, než mezi lidskými hady a šelmami?“

„Podívej se, motýl!“

Má křídla jako dvě malířské palety!

Zaletěl na keř vyzdobený rudými květy.

„Divoké banány! A ty lusky voní jako vanilka! Znáš ty ptáky? Papoušek!“

„Pojď, pojedeme! Nebo si tu postavíme na kraji džungle chatu a nikdy nedojedeme pětadvacet tisíc kilometrů… [83]“

Kříž v džungli

Prostý, nízký, jen dvě zkřížená dřeva na okraji cesty[85].

Kolem opuštěné tábořiště.

Rozpadlý přístřešek z palmových listů, dávno vyhaslé ohniště, střepy hrnců, ohlodané kosti.

Je tam nějaký nápis psaný tužkou.

ZDE LEŽÍ MŮJ KOMPAŇERO[57] JUAN!
ZEMŘEL, UŠTKNUT HADEM.
VYHNĚTE SE TOMUTO MÍSTU,
NEBO ZEMŘETE JAKO ON!
17. 2. 1935

„Sedmnáctého února roku 1935 tady někdo ztratil kompaněra. To je smutné, ztratit kamaráda, viď? Ještě zanechal výstrahu, aby varoval ty druhé…“

Další hodinu ničíme vůz v děrách nesjízdné silnice. Dřeme spodek o balvany, uletěl levý tlumič otřesů a tříská se v kamení.

Teď není čas na opravu. Mokré košile se lepí na tělo, motor naříká a sténá ve vysokých otočkách, voda v chladiči skoro vře. Jsme dost vysoko, přes dva tisíce metrů nad mořem, je tu nižší bod varu.

Teploměr? 40 stupňů ve stínu.

„Zničíme v tom pneumatiky! To není cesta, to je koryto!“

„Sjedu do údolí. Mám rozbité ruce, neudržím to…“

„Já tě vystřídám!“

„Až tam dole, tady by ti vyletěl volant z ruky…!“

Sjíždíme do kotliny, drtíme větve a žluté zlomky kaktusů.

Konečně lepší povrch!

Plovoucí kompas na přístrojové desce se otáčí k severovýchodu do směru na Ciudad Valles[58], na jediné větší město na východě státu San Luis Potosí.

„Mám ho!!!“ vykřikla vítězně.

Dupla na brzdy a už letíme čelem do skla.

„Rozbiješ mi hlavu!“

„Honem! Had! Takhle dlouhý!“ jásá.

Pět metrů za vozem se svíjí třímetrový hroznýš. Kola mu rozdrtila páteř, zápasí se smrtí.

„Hoď tam zpáteční převod a přejeď ho ještě jednou!“ radím.

Svinul se do smyčky, vymrštil hlavu, má dost.

Nemá! Ještě se hýbe!

Třeskla rána z pistole.

„Tak asi měl ten nápis na kříži pravdu… Pojď rychle, zmizíme!“

Zaklapla dvířka.

Nebezpečný úsek

Když jsme toho dne odpoledne opouštěli městečko Ciudad Valles, radil nám majitel hostince, abychom tu přespali.

Další cesta na Pujal[59] je prý těžká a do Tamazunčale sotva dojedeme. Kromě toho je v Ciudad Valles cirkus a můžeme se podívat na večerní představení.

„Do Tamazunčale je přece jenom sto dvacet kilometrů!“ namítám.

„Ještě není, seňore! Teprve bude! Vjedete do pravého indiánského území mezi Huasteky. Nikde se tam nedomluvíte, nikdo jim nerozumí! Teprve silnice tam přivede pokrok…“

Připojil se caballero[60], který tu jezdí s kamionem silniční společnosti.

„Ten váš vůz je nízký! Neprojede!“ povídá. „Copak indiáni, těch se nebojte! Spíš se leknou oni vás. Ještě nepochopili, co se to tu děje a stěhují se od nové silnice dál do hor. Ale co říká tady padre, to je všechno pravda. Jsou to divoši. A vůz je příliš nízký! Včera jsme uzavřeli některé úseky, musí se objíždět lesem a houštím. Jste jenom dva, a zanedlouho bude noc…“

„Pojedeme! Mám přesný cestovní plán a snad nám bude štěstí přát…,“ loučím se a caballero z kamionu běží ještě k okénku.

„Cestou potkáte pueblo[61] Pujal. Mám tam přítele, je to dobrý člověk. Prý postavil u cesty hotel. Chce tam být první, až bude dokončena silnice, je to výhodné místo. Vyspěte se u něho! Ale já už tam dlouho nebyl, quién sabe[62], kdo ví? Adiós…“

Pueblo Pujal

Jde to doopravdy pomalu.

Podvozek naříká, dosedáme do per, nízké slunce unavuje oči.

Konečně zmizela zaprášená rovina a znovu najíždíme do hor.

Prohnutý most nás donesl za čistou říčku a teprve teď si vzpomínám, že jsme před chvilkou projeli nějakou obcí.

„Co to bylo?“

„Pujal… Tam měl být ten hotel!“

„Chceš se vrátit? Myslím, že stejně dnes do Tamazunčale nedojedeme…“

„Tak se vyspíme ve voze…“

„To by nebylo tak jednoduché; jsou před námi džungle, v noci vyjdou pumy… Nemáme dost benzinu a zlobí mě vodní pumpa…“

„Stříká, musíš ji promazat, ztrácíme vodu!“

„Tak se vrátíme do Pujalu! Doplníme benzin, snad se tam někde sežene. V nádržce šplouchá posledních pár litrů…“

„Benzin bude přece v tom hotelu, o kterém mluvili v Ciudad Valles…“

Obracíme a pak brzdíme pod košatým stromem u dřevěné boudy.

Vyšel muž v širáku, u pasu má pistoli.

„Gasolina? Benzin? To nemám!“ odpovídá. „Hlídám tu nářadí stavební společnosti. Ale hotel tu snad je. Jeďte dolů tou cestou a vpravo. Nejsem zdejší, neznám to tady…“

Sesouváme se hlinitou uličkou.

Nikde nikdo, nikde známky života. Konečně jde člověk, právě tak zaprášený jako celé pueblo.

„Je tady někde hotel?“

„Sí, seňor! Tady!“ ukazuje na opuštěnou stavbu.

Zdi se rozvírají, spadly stropy, jen u vrat visí smutně tabulka s nápisem[100].

HOTEL
ROOMS

Dokazuje, že tady ten člověk byl a že měl dobrou vůli. Chtěl žít, ale nemohl, stavěl, ale nedostavěl a tohle zbylo.

Škrábeme se k hlavní silnici a doléváme poslední zbytek benzinu.

Pak znovu zapadáme do zeleného porostu.

Hořící džunglí

Kraj na svazích Sierry Madre je zaplaven třtinovými plantážemi a ve vyšších polohách se pěstuje káva. Pravým střediskem mexického cukru jsou města El Limon a Villa Juárez[63], odkud je také spojení k moři do Tampika.

Postoupili jsme k jihu o další rovnoběžky, ale dnešní výsledek je prozatím nevelký: 257 kilometrů. O to se ovšem prodlužují desítky a stovky metrů filmu v obou našich kamerách. Přivezeme zajímavé snímky a z hlavního města zásobíme filmové týdeníky.

Pořadové číslo fotografií překročilo pět set.

„Kolik je to kilometrů do Tamazunčale?“

Itinerář, tužka a výsledek: „Asi devadesát. Jako z Prahy do Plzně…“

„Kde je Plzeň, má drahá! Ale napadá mě něco jiného… Když jel předloni ten obchodník z Oranu do Československa, také se mu zdálo, že jsou mezi Táborem a Prahou pustiny a pralesy. Nepropadáme podobnému omylu? Mluvíme o pumách, filmujeme kolibříky, a zdejší lidé tu žijí možná docela klidně a bez dobrodružství…“

„Máš pravdu! Ale jsou to přece jen veliké rozdíly. Co říkáš těm kaktusům před námi? Najdeš něco takového u Rokycan nebo u Plzně [80]?“

V údolí stojí obrovské svícny, jako prsty, zdvižené proti obloze k přísaze.

V nízkém slunci jsou ještě tajemnější, tísní vám dech.

Horký den ustupuje podvečeru a houštiny se probouzejí k životu. Přes cestu přeběhlo podivné zvíře.

„Co to bylo? Mravenečník?“

„Ne! El zorrino, skunk.“

„Mělo to pěkný kožich…“

„Dej pokoj s kožichem! To je nejstrašnější šelma Latinské Ameriky! Máme pro ni dobrý český název…“

„Jaký?“

„Smraďoch! Když je v nebezpečí, vystříkne obsah svých žláz tak jako náš tchoř, a zle je tomu, koho poznamená! Je to nejhroznější zápach, jaký si můžeš představit. Četl jsem kdysi, že takového člověka, kterého postříká skunk, vyženou od každého táborového ohně. Ne, že by byl špatný; ale zapáchá. Příšerně! Jednou mi jeden avanturero vyprávěl, že takovému caballerovi, kterého zneuctil smraďoch, žádná obec v Latinské Americe nevydá domovskou příslušnost a gaučové na pampách prý po něm střílejí jako po veřejném nepříteli! To se ti také nemůže stát na cestě z Prahy do Plzně…“

„Tak jeď a dívej se na cestu! Necítíš ve vzduchu kouř?“

Už dávno jsme ztratili rozestavěnou silnici. Bloudíme po úzkých pikádách[64], brouzdáme se soutěskami v houštinách a někdy předek vozu vyletí, až dopadne ztěžka na nápravu.

Otevřenými okny vane večerní povětří a nese zápach dýmu.

„Někde hoří!“

„Co by hořelo?“

„Lesy! Musíme dát pozor, abychom do toho nevjeli! Je sucho, požáry letí velkou rychlostí!“

Najíždíme do příkré strže, suneme se zpět a visíme v hlíně.

Nový pokus. Nepůjde to!

„Podlož kola!“ prosím.

Prokluzuje spojka, zabrala, stojíme na rovince a máme rozhled do volného kraje.

Východní vítr žene oblaka dýmu.

Půl míle před námi už olizují plaménky vyschlý podrost a plíží se rychle křovinami. Vyběhla srnka, žene se úprkem před naším chladičem. Nemá jiné cesty, vpravo i vlevo ji dusí kouř!

V mělkém údolí praskají hořící kmeny, drtí se, padají a vítr roznáší roje červených oharků. Ohnivá hnízda se spojují, šíří, vybuchují a sto metrů vlevo už plane lesní hladina souvislým požárem.

V takovém okamžiku se nesmí dlouho přemýšlet.

Zavíráme okna. Kouř dusí a pálí do plic.

„Vrátíš se? Rychle! Dokud je čas!“

„Je to jen úzký pruh, za ním vidím kusy nebe. Projedu!“

Plný plyn a ven!

Nízko nad zemí letí hejno vyděšených papoušků. Stočili se nad nás a už o nich nevíme.

Skoro nevidím, kam jedu.

Ještě kus, dál, ven!

Zapadající slunce prosvítilo oblaka bílého dýmu. Vyjíždíme na mírné návrší, brzdíme a vdechujeme čistý větřík.

„Máme díry ve střeše!“ ukazuje žena a lije na propálená místa vodu z termosky.

Pak hledáme další směr. Slunce se zatím posadilo na okraje hor.

Blížíme se k velkému indiánskému táboru. V posledním zbytku denního světla filmujeme proti krvavému západnímu nebi slámou kryté chýše.

Kouří se z ohnišť. Ženy vaří večeři a muži vysvětlují, že pracují na stavbě nové cesty. Proto tu založili tábor.

Ale kus dál u budoucí silnice je pueblo Huičihuayan; tam žije Sam Brown, nakupovač kávy, a je prý to Američan – jako my!

Mluvíme o lesním požáru.

Ano, to je tu často! Někdo zapálil křoviny, aby měl novou půdu.

Také pěstitelé kávy vypalují v lesích mýtiny na nové plantáže.

Sam Brown učil indiány pěstovat kávu

„Jsem, přátelé, prvním zdejším pionýrem!“ vysvětluje. „Kdybyste vešli do okolních hor, najdete tam prastará indiánská hnízda. Ale co jsem tady já – už to bude dvacet let – pěstují indiáni kávu, naučil jsem je tomu! Můžete u mne přespat, budeme si vyprávět. Kdybyste chtěli, sedneme na koně, ještě dnes večer nebo časně ráno. Zastřelíte si nějakou zvěř. Chcete si odvézt jaguáří kůži?“

Nabízí nám bílý chléb, upečený v hliněné peci, ohřál konzervu, nalil do sklenice teplé víno a k cigaretě si vypijeme zdejší kávu. Sam Brown jí má ve skladišti několik tun.

Zato nemá ani kapku benzinu.

Ještě mluvíme o druhém zaměstnání zdejších lidí.

Sbírají hlízy vzácných orchidejí. Balí je do mechu, ale z deseti sotva jedna přečká dopravu. Posílají je na sever do Spojených států. Za takové Odontoglossum zaplatí marniví lidé tisíce dolarů.

Chceme se podívat, jak rostou orchideje?

Jsou to lákavé nabídky, ale blíží se noc.

Adiós, Mister Brown!

Na obloze se třesou první hvězdy a Tamazunčale je kdesi na jihovýchodě, v teplém údolí řeky Montezumy.

Světlomety hledají další cestu do hor. Občas osvítí opuštěné silniční pluhy, drtiče štěrku a traktory. Také stroje šly teď spát a jen my musíme splnit denní úkol. Rozrážíme roje moskytů a vytrvale stoupáme.

„Poslyš, máš dobrou náladu?“

Spokojeně vzdychla.

„Tak ti ji pokazím: Co budeme dělat, když nám dojde benzin?“

Odpověď nepřišla.

O takových věcech se za volantem nemluví.

Motor se ještě točí, olej má správný tlak, dynamo nabíjí a ručička rychloměru měří vzdálenost i čas.

Další hodina

Houštinou projel stín.

Jezdec na koni!

„Kdo se tu může v noci toulat?“

„Bojíš se?“

„Trochu… Varovali nás! Věděli asi proč…“

Jezdec projel a zmizel.

„Byly časy, kdy byla v Mexiku organizována jen jedna věc: lupičství. Spojovali se do band, do gangů, přepadali samoty, banky, vlaky. Zajímali lidi a vydírali výkupné přesně tak, jak se to potom rozšířilo do USA. Gangsteři jsou zdejšího původu. Vymysleli je italští přistěhovalci z Korsiky a řemeslní lupiči z Evropy. Měli rozsáhlou síť pomocníků a ještě na konci minulého století se stalo, že byl náčelníkem bandy zajímačů lidí sám policejní prezident v Mexico-City…“

„Nediv se potom, že má Mexiko špatnou pověst!“

„Lupiče a podvodníky najdeš zrovna tak v New Yorku, v Paříži nebo v Praze. Ale tady byly mimořádné podmínky. Jakou tu měl v dřívějších dobách cenu lidský život? Tak z toho kdejaký lotr těžil a Mexiko mělo špatnou pověst. Země rozervaná bídou, revolucemi, bezprávím a korupcí, neschopná otevřít doly a vybudovat průmysl, byla snadnou obětí zahraničního vlivu…“

Rozmluva odvedla pozornost od nedostatku benzinu, hrubé silnice a tajemných stínů.

Dvojice zelenavých světel hlásí nízko nad zemí noční zvěř.

Snad lišku, divokou kočku nebo skunka.

Kolem temných křovin poletují světelné body jako palec velkých brouků kukujos.

Indiáni je chytají do maličkých klícek a zavěšují si je před chýše jako lucerničky. Jejich ženy si jimi zdobí vlasy, když tančí.

Vzdálené ohně na horských stráních hlásí domovy a tábory Huasteků.

„Kolik?“ táži se.

„Jestliže tam bylo jen devadesát kilometrů, tak zbývá třicet… Co dělá benzin?“

Dívám se na osvětlený měřič, ručička je skoro na nule.

„Za chvíli to prskne a jsme hotovi!“

Žena se posadila na okraj otevřeného kabrioletu, vítr jí ohnul okraj sombrera a napjatě hledí do tmy.

Kde je Tamazunčale?

Kde je tábor na řece Montezumě?

Horké okamžiky

„Kolik?“ další dotaz.

„Už jenom pět…“

„Cítíš to vlhko? Je tu tolik banánovníků, divokých fíkovníků, podívej se! Palmy! Mění se krajina…“

Trochu naděje, a přece máme strach.

Tady bychom nemohli spát. Poletují komáři a mouchy, nesou zárodky malárie a žluté zimnice. Tady nikdo nespí ve volné přírodě. To není země jako u nás doma na lesní pasece u Jizery!

V mírném stoupání vystřelil motor do výfuku. Neodvratné znamení, že jedeme z posledního!

Na rovině zase karburátor nabírá, přepínám elektrické čerpadlo, které plní pod tlakem.

Vtom žena vykřikla: „Ty, podívej se! Tam dole!!!“

V měsíčním světle se zaleskla řeka, na březích svítí oranžové ohně. Do vody sklouzly úzké lodice, nazí veslaři křičí a plují nám vstříc. Jsme tam!

S posledními kapkami benzinu sjíždím s hlinitého svahu a vpravo u cesty v koruně chlebovníku září elektrická žárovka.

Pod ní je spasný nápis:

GASOLINA

To znamená benzin!

V malé elektrárně duní naftový motor. Další žárovky nás vedou k velkému skladišti silniční společnosti.

Ta tu má hlavní středisko, benzin, olej, zásoby.

Lesklí veslaři běží k inženýrovi do nízkého domku pod palmami.

Noc pod Mexickým Tibetem

V trávě odpočívají indiáni; přivezli sem v kánoích na zítřejší trh ryby, zeleninu, kožešiny a ručně tkané plátno, drůbež a vejce.

Kdyby pluli po řece k východu asi deset dní, doplují k moři.

Na prazích domků ještě sedí lidé. Povídají si a teď je vyrušili cizinci.

Maličký automobil brzdí u domku, kde bydlí hlavní inženýr.

Vyšel nám vstříc, s ním jeho žena.

Jsou z Evropy, z Vídně!

Rozpovídali se německy; tak zřídka tu mohou s někým promluvit svou mateřskou řečí! Čekali na nás, už měli strach, co se asi stalo. Náš dnešní příjezd jim telegraficky oznámila „Mexická automobilová asociace“. Mají se o nás dobře postarat.

Dlouho nespatřili Evropany. Dřív pracovali na stavbách alpských silnic, potom v Guatemale, v Kostarice, na Panamě a teď jsou tady.

Snášejí, co tu mají.

Konečně jíme polévku bez ohnivé mexické papriky.

Ani kuře nezasypali červeným pepřem, který nám tu spaluje už třetí den útroby. Mají čerstvý chřest, čerstvé banány, pomeranče, ale hlavní překvapení přišlo na konec: rakouská paní nese s vítězným úsměvem talíř plný bramborových placek!

Mé manželce se zatajil dech.

„Prosím vás, jak se tohleto jmenuje španělsky?“ ptá se nadšeně a zapisuje si název do notesu.

Pochopili důvod.

„Tady se všechno příliš koření. Musíte si zvykat, jste v tropickém podnebí! Lidem tu rychleji pracují žaludky, rychleji tráví. Jen s pitím je potíž. Zdejší voda je nebezpečná a pivo nebo minerální vodu nám dovážejí po nové silnici sto dvacet kilometrů. Za láhev platíme šedesát centavos a prodává se za dolar…“

Chtěli by se bavit; každý se chce bavit v zemích pod Rio Grande, když je na to čas, a čas přece je.

Klíží se nám oči, padají hlavy.

Zítra musíme vystoupit na nejvyšší bod své horské pouti, nekonečnými zatáčkami do tří tisíc metrů, a potom dojedeme na náhorní rovinu, do životního středu Mexika.

Pochopili naši nesmírnou únavu.

„Jste pod nejtěžším výjezdem do Sierry Madre. Pereme se tu s horami už tři roky,“ připomíná inženýr. „Silnice je zasekána do skal jako kočičí stezka. Tady dole je ráj, ale byli jsme dnes odpoledne nahoře, třásli jsme se tam zimou. Však uvidíte… Jinak jsou zdejší Kordillery tak velkolepé, že slavný německý badatel Alexander Humboldt už v minulém století prohlásil, že nikde na světě nespatřil tak nádherný horský velechrám…“

„Vyjedeme hned, jak se rozední…“

„To nemůžete! Smíme vás propustit až po desáté hodině, až dostaneme zprávu, jak je nahoře, časně ráno vyjede kontrolní automobil a prohlédnou trať. V jedné zatáčce nad Čapulhuakanem spadla skála. Hory jsou složeny z kluzných vrstev a na mnoha místech se nemůžeme zachytit. V zátočině nad Jakalou zbyl sotva metr šířky. Podívejte se na průřez trati a pochopíte ten velký boj! Už mnoho dělníků tu přišlo o život, zřítili se do propasti…“

Ukazují nám přehlednou mapku[98].

Prohlížíme si zajímavý obraz všech překážek, které zdolali stavitelé cesty z Tamazunčale do Tasquilla[65]. První stupeň má vrcholný bod 2 300 metrů nad mořem, druhý půl třetího tisíce a teprve tam se došplháme na mexický Tibet, na náhorní planinu Anahuackou.

Proti domku našich hostitelů je lehká chýše s malým pokojíčkem pro hosty. Když jsme přijeli, indiánská služka tam donesla naše zavazadla, pokryla jednoduchá lůžka, na hliněnou podlahu postavila konev s vodou a na stůl svícen.

Potom pečlivě prohlédla ložní prádlo, podívala se pod podušky a vyklepala naše zaprášené boty.

„Vodu nepít!“ ukázala na konev, když jsme vešli. „Špatná! Kufry zavřít! Škorpioni… Dveře taky zavřít! Mosquitos[66]…“

Pak pokračovala: „Kukarača!“ ukázala na zem na velkého švába a skončila rady důležitým slovem: „Hadi…“

Doprovází nás také teď po večeři a opakuje prohlídku lůžek, podlahy a zdí. Pak počkala, až jsme vlezli pod moskytové sítě a přála nám „Buenas noches[67], dobrou noc!“

Pantancuahuitlxochipitzahuazaca-mandů –mihuitilmoyoicuitlatonpici-xochitl
a jiná příjemná slova…

Do našeho domku pod palmami svítí slunce a za vzdušnými dveřmi dozrávají pomeranče.

Už nespíme.

Dívám se do stropu a žena mi vypravuje svůj noční sen.

„Víš, co se mi zdálo? Byla jsem na indiánské slavnosti. Stavěli tam kůl pro létající tanečníky! Je to pravda, co se říká?“

„Četl jsem o tom. Zeptáme se při snídani…“

Rychle se myjeme a strojíme, v tom jsme skutečnými mistry.

Den co den se probouzíme s východem slunce a v několika minutách můžeme odjíždět z dočasného domova.

„Voladores? Tanečníci na stožárech? Ti dřív byli v každé indiánské vesnici,“ vypravují naši vídeňští manželé. „Dnes už to jsou spíš artisté, jezdí po trzích a po poutích, ale zdejší indiáni si jich velmi váží. Vidí v nich hrdiny! Aztékové přáli sportu. Hráli kopanou s kaučukovými míči, zápasili, běhali o závod, ale voladores, to je vrchol odvahy! Létají v povětří jako orlové, je to jedinečné divadlo…“

Jako všechny indiánské tance, i tento má dávný původ.

Den před fiestou[68] jde celá vesnice na okraj lesa. Tam kazik, náčelník, označí vysoký strom.

Rada starců vyzývá větve, aby tanečníkům neublížily za to, že budou osekány a zahynou. Na zem se položí dary. Mládež potom odvleče poražený kmen na tržiště. Muži stožár vztyčí, ovinou kolem něho lano a na špici upevní malou dřevěnou desku. Pod touto lavičkou je velká cívka s navinutými provazy a pod ní druhá větší lavička. Na horní bude tančit hlavní tanečník, na spodní si sednou kuatotólos, letci.

Zazní píšťaly a bubny.

K stožáru přistoupí stařec, pokropí zemi pálenkou a vzývá přírodní živly. Prosí vítr, aby neodvál tanečníkům dech, slunce, aby je neoslepilo, a napomíná letce, aby střežili svoje druhy.

Vesničané kladou pod stožár drobné dárky, kukuřičné placky, mince a větévky se žlutými květy cempoalxochitlu.

„Jakže se ta rostlina jmenuje?“ rušíme zajímavé líčení.

„Sempoalsočitl… Stará indiánská slova jsou trochu složitá a nesnadno se vyslovují!“ směje se inženýr. „To tu roste léčivá bylina, že musíte nabrat plné plíce dechu, když ji chcete pojmenovat! Říká se jí mihuitilmoyoikuitlatonpikisočitl…“

„Cože? To je strašné!“ vydechla moje žena.

„Až pojedete z Jakaly, dojedete do města Ixmiquilpanu a potom uvidíte sopky Popokatépetl a Ixtaccihuatl. Staří Aztékové měli boha války Huitzilipočtliho a Opeřeného hada Quetzalkoyotla[69]. Abych nezapomněl!“

Ten stožárový tanec se nazývá Pantankmhuitlsočipitzahmzakamandů…

„Je to vůbec možné? Jak si to můžete zapamatovat?“ žasneme.

„Snadno! Otec mé ženy byl ve Vídni vrchním vládním radou a to se řekne německy Oberregierungsrat. To by zase nevyslovili zdejší indiáni! Jsou to slova složená z několika jiných slov. ,Quetzal‘ je pták, krásná rajka, a ,coyotl‘ je had. Z toho vzniklo pojmenování Opeřeného hada. Popocatépetl je ze slov ,popo‘ ,katé‘ ,petl‘ a znamená to ,Hora, která kouří‘. Ale vraťme se ke stožárovému tanci…“

Zapisujeme si aztécká jména, stíráme z čela pot a hostitel pokračuje:

„Tanečníci a letci se před tancem modlí a postí, jak to předpisují dávné zvyky předků. Pak se vyšplhá za zvuků hudby první letec na špičku stožáru a stoupne si na destičku, která není větší než složené noviny. Začne divoce tančit. Má bílý oděv, ozdobený fábory a sklíčky. Potom se posadí a čeká na tři další muže. Ti se posadí na větší desku a ováží si kolem pasu lana navinutá na cívce. Spustí se s výkřikem do hlubiny! Lana se odvazují a letci mávají rukama jako křídly, napodobí orlí skřek a krouží kolem stožáru. Za chvilku hra končí, letci sestoupí na zem a jsou pohoštěni jídlem a nápojem. Nastupují další…“

„Co když tanečník spadne?“

„Tak si přeláme kosti nebo zlomí vaz…“

Předjel služební vůz a náš inženýr vyjede nad Čapulhuakan, aby zjistil stav cesty.

Život v rajském údolí

Na malém náměstí stojí rozeschlý autobus.

Časně ráno odvezl silniční dělníky a teď odpočívá. Pod ním ve stínu spí řidič.

Jdeme pueblem, kde žijí asi čtyři tisíce lidí. Nedlážděné ulice vroubí domky z nepálených cihel; je tu čtyři sta let starý jezuitský kostel s klášterní školou pro zdejší mládež.

Poslední mexické vlády přejí lidu vzdělání. Zakládají školy, obecní a státní. Indiánské děti se nejdřív učí ve své mateřštině. Stát nešetřil penězi a sezval jazykozpytce z daleké ciziny, aby prozkoumali indiánské jazyky, sestavili slovníky, mluvnice a čítanky. Nebylo to tak snadné. Ve Spojených státech mexických se podnes hovoří několika sty různých řečí a nářečí.

Úředním jazykem je španělština, ale té se indiánské děti učí teprve později.

Na tržišti je přehlídka všech plodů požehnaného údolí řeky Montezumy. Nejrůznější druhy tropického ovoce, kokosové ořechy, kakaové boby, zlatohnědý tabák, zelená káva, plody olejnatých palem, fíky, banány, ananasy, pomeranče, vanilka, pytle s kořením a svazky ohnivého „čili“.

Když tu někde vidíte na zdi obraz Mexičana odpočívajícího pod kaktusem, jistě nad ním visí nezbytné červené lusky té strašně pálivé papriky.

Výrobky rozložené na trhu dokazují, že jsou indiáni znamenitými tkalci a barvíři, malíři, řezbáři a hrnčíři.

Před fondou[70] sedí ve stínu pod plachtou muži a hrají prostoduchou hru.

Rozdají si malé tabulky s obrázky, pak jeden vyvolává, a kdo takový obrázek má, označí si jej. Vyhrává majitel největšího počtu vyvolaných tabulek.

Ale jednoho jsme si všimli: I tady je nad nepatrnou hospůdkou přibita reklamní tabulka americké limonády COCA-COLA. Voda osvěžená výtažkem z kolového ořechu zaplavuje celou americkou pevninu od Aljašky až po Panamu právě tak jako žvýkací guma WRIGLEY, vyráběná z mexického kaučukového mléka z plantáží v Tamaulipasu.

Veletok amerických automobilů sem brzy přinese americký způsob života, americké mravy, americké zboží, americký benzin, garáže a turistické kabiny.

Z indiánské hospůdky bude turistická zvláštnost a z Tamazunčale vznikne Thomazendčárli[71], jak se to vyslovuje americky.

Na vlastní odpovědnost

„Připravte si svetry a pláště!“ radí nám paní rakouského inženýra po návratu z procházky. „Bude to příliš rychlý přechod. Tady jsme v peci a nahoře někdy fičí vichřice! Zato je v horách zdrávo. V údolí bloudí ošklivé zimnice, je tu plno jedovatých pavouků a hadů. Nechoďte do příkopů ani za ně, nezdvihejte kameny, netrhejte květy, i když jsou sebekrásnější!“

„Je tu lékař?“

„Ano, ale domorodci se léčí většinou sami. Už tenkrát, když sem přišel Fernando Cortez, psali přece Španělé, že měli indiáni lepší lékaře a léčebné prostředky než oni! Když tu kousne oranžový škorpion dítě, kterému ještě není deset let, nechají je zemřít. Dospělého člověka položí na prudké slunce a dávají mu na ránu rostlinné šťávy. Ale bílému člověku neporadí a nepomohou. Neprozradí nám složení svých léků. Není to dlouho, co tu došlo k ošklivé události. Indiáni mají silné, krásné vlasy a nikdy neplešatějí. Přijeli do hor cizinci a hledali lék proti holohlavosti. Když nenašli nikoho, kdo by jim prozradil tajemství, unesli domorodého lékaře. Pověsili jej na strom hlavou k zemi a začali jej mučit. Neprozradil. Raději zemřel. Ale dozvěděly se o tom úřady a ti darebáci byli zatčeni. Jsou tu kmeny, které po příchodu Španělů složily přísahu, že bílým lidem nic neprodají a nic od nich nekoupí. Dodnes neobchodují s bělochy; čekají, že odejdou…“

„Dočkají se?“

„Kdo ví? Španělští dobyvatelé už odešli, indiáni se množí, už je jich v Mexiku s indiánskými míšenci skoro devadesát procent! Mají školy, mladí lidé se učí řemeslům, studují, a čistokrevný indián Benito Juárez[72] už byl také jednou prezidentem Spojených států mexických…“

Přijíždí automobil.

Hlavní inženýr sděluje, že můžeme startovat, nahoře je krásné teplé počasí.

Jen ještě podepíšeme prohlášení, že příštím silničním úsekem jedeme na vlastní odpovědnost.

Doplňujeme pohonné hmoty a pitnou vodu.

Indián přelévá benzin ze sudu do konve a pak velkým trychtýřem do nádržky.

To je ovšem jenom začátek příštích služeb, které najdou motoristé v Thomazendčárli. Je to jen vajíčko, na kterém bude ještě chvíli sedět slunce, než přivezou ze severu první benzinové čerpadlo, kompresor na plnění pneumatik, mazací přístroje a podnos pro dívku, která jen přiskočí a zeptá se, co chcete jíst a pít, jaké si přejete cigarety a jaký druh žvýkací gumy[96].

Chce to trochu trpělivosti.

Cesta do nebe

Kola se dusí v štěrku, opírají se do děr a těžce pracují v příkrých zatáčkách.

Z rajského údolí zbyla jen vzpomínka.

Už jedu hodinu druhou rychlostí a teď zaklapla v převodové skříni jednička.

Úzkostlivě pozorujeme teploměr vody. Šetříme slabý motor do krajnosti.

Je zaplombován, a bude to velké technické vítězství, když dojedeme do cíle s původními ložisky, písty a čepy. Prozatím zlobí jen vodní čerpadlo, které se jinak na tento druh vozů nedává, protože motoru stačí chlazení oběhem ohřívané vody.

Už jsme minuli Čapulhuakan a vystoupili z údolí o sedm set metrů.

To je první čtvrtina dnešního stoupání a nebude tak nesnadná, až skončí stavba průsmyků. Teď má automobil stejnou práci se špatnou vozovkou jako s nadmořskou výškou, na kterou si v Mexiku musíme zvykat.

Na sopku Nevado de Toluca jde stará indiánská cesta až do pěti tisíc metrů.

Ještě tu všude pracují buldozery, narážíme na pásma rozrytá pluhem a trochu se nám zatají dech, když naše stříbrná myš poskakuje nad propastmi[106]. To všude tam, kde se teprve upravuje základní silniční lože.

Jsme v pravém slova smyslu pověšeni mezi nebem a zemí. Špatný pohyb, smyk v kamení, a proměníme se v letadlo, bez naděje na nouzové přistání.

Zdejší hory připomínají marocký Atlas, tvarem, samotou i vedrem.

V průzračném vzduchu vidíme každou podrobnost, každý osamělý strom a keř i černé tečky indiánských dělníků, přilepených vysoko na skalních stěnách.

Je ohnivé vedro, předpověď chladného počasí zklamala.

Asi sto stop před námi teď visí mezi dvěma vlásenkami veliký americký automobil.

Dojíždíme, objíždíme, ale nezastavujeme. Dávají nám totiž znamení, že nic nepotřebují.

Obrovský osmiválec jen ztratil na chvilku dech; odpočívá a černý řidič čeká, až zchladne voda.

„Jak je to možné? Má to aspoň sto třicet koní, co bychom měli říkat my?“

„Asi nejsou zvyklí na alpský terén! Jedou naplno, dokud to jde, a uštvou motor…“

Ze skal se žene pekelný žár a s tváří nám stékají vodopády potu.

Nemůžeme vyklopit přední okno, rozsypalo by se v otřesech. Zapínám rádio, ale na stupnici nezní ani hlásek. Jediný slaboučký zvuk je přehlušen výfukem a hlukem podvozku.

Tak se vynášíme nad bezedné hlubiny až do poledních hodin. Kdesi pod námi zmizely palmy, po nich keře a listnaté stromy.

Agáve a dlaňovité opuncie se už jen trousí na ploškách vlhčí země. Zanedlouho se objeví jehličnaté stromy, nakrčené na svahu a v nejvyšších patrech velehor zbudou prázdné skály.

Je to spolehlivý přírodní výškoměr.

Teď se nad námi vynořil shluk lidí, vozů, stanů a přístřešků. Za nimi rachotí mohutný bagr, u cesty čeká sanitka s červeným křížem na bocích a s nápisem:

SERVICIO MEDICO

Pionýři velké cesty

Od nepaměti se na světě budují stavby, na které se potom lidé dívají jako na divy světa.

Egyptské pyramidy byly královskými hrobkami. Silnice, paláce a chrámy v Peru upevňovaly vládu indiánských císařů. Mexické pyramidy představovaly hrůznou moc indiánských božstev [102]. A všechna tato díla stavěli otroci, nevolníci a váleční zajatci.

Kdo přivedl tisíce dnešních dělníků sem, na silnici z Lareda do hlavního města Mexika?

Před třemi lety se v indiánských vesnicích rozšířila zpráva, že tady najdou lidé dobře placenou práci. Zdvihly se celé rodiny a celé osady a verbíři je odvedli do místa stavby.

Na svazích strání a skal si postavili chýše[95].Vznikly tu nové vesnice, kde už se nebude tančit kolem ohně jako někde v nitru Sierry Madre. Huastekové tu poznali nové bohy a nové přírodní síly: inženýry a traktory, buldozery a dynamit na tříštění skal.

Z údolí do údolí duní výbuchy.

Odtržené balvany letí s hromovým rachotem do propastí.

Proto tu čeká bílý automobil s nápisem SERVICIO MEDICO[73] a s lékařem. Někdy zaletí balvan, kam nemá, někdy zasype dělníky hlína, někdy se svezou po šikmé stěně.

Lezou nad námi jako pavouci a dlouhými ocelovými pruty uvolňují odlepené břidlicové desky.

Ozval se výkřik! Kde jste kdo? Pozor!

Dělníci zahazují lopaty a krumpáče, hledají zběsile úkryt.

Deska poskakuje, točí se a pak neškodně končí v údolí.

Pavouci se jen přitiskli ke stěně a pak znovu odlepují vrstvy.

Bílý automobil odjede občas rychle do Tamazunčales s obětí moderní pyramidy. Ti druzí na chvilku přeruší práci a jdou se napít do kantiny, sbité z prken dole u silnice.

Pak znovu rachotí pásové traktory a rypadla prokusují další metry ve směru na Zimapan.

Pospěšte si! Rychle!

Táhneme na Mexico-City a máme lepší zbraně, než měl španělský dobyvatel Fernando Cortez[74]!

„Tady je asi to místo, kde se zřítila hora!“ ukazuji a brzdím.

Dílovedoucí běží proti nám s červeným praporkem a volá: ,,Alto! Stůjte! Musíte čekat, pane! Hodinu, dvě. Jděte zatím do kantiny, je tu velmi prudké slunce! Prokopeme cestu…,“ hlásí a pak se vrací k svým lidem [97].

K malému vozu došla dvě indiánská děvčátka; nesou vodu žíznivým a zpoceným kopáčům[103].

„Jak jsme vysoko?“ táže se mne manželka a svléká si plášť.

„Dva tisíce metrů. Ještě pět set a začneme vyjíždět na náhorní planinu…“

„Dojedeme do večera do Mexico-City?“

„Takhle sotva…“

Kupujeme si v kantině teplou limonádu a pak Eva seběhla s kamerou se stráně a sbírá záběry z vesnice.

„Natoč detail teploměru!“ žádám ji, když se vyškrábala zpátky. „Co kdyby nám někdo v Praze nevěřil, že nám tu bylo horko…“

Je dvaapadesát na slunci.

Přijíždí mohutný pásový bagr, dělníci odhazují lopaty a motyky.

Bagr funí, skřípe, bručí, nabírá hlínu, kořeny a křoviska.

Indiáni se usmívají a pokyvují spokojeně hlavami.

Podívejte se, co dovede jejich stroj!

Myš proklouzla, lev se chytil

Zdola se škrábe do nebe dům na kolech, mohutný osmiválec.

Řídí černý řidič, vedle něho sedí rozložitý Američan a za nimi jsou čtyři ženy, matka s třemi dcerami.

„Haló!“ zdraví nás nadšeně. „Úžasné! Vy jste nás předjeli dole v zatáčce!“

Vidí žlutočernou tabulku se značkou NY – 7 N 44-66 a domnívají se, že jsme z New Yorku.

Oni jsou ze San Antonia v Texasu!

Bodrý tatík vzal černého řidiče za rameno a ukazuje mu lidské pavouky, rozlezlé na skále.

„Podívej se, Same! Tohle jsem chtěl vidět! Takovou práci jsem já dělal taky! Jako mladík jsem pracoval na vysokých stavbách! Já jsem totiž tesař…,“ obrací se k nám. „Tenkrát, když jsme stavěli, mnoho lidí to odneslo; nebyly zkušenosti, jako jsou dneska! Ale závrať nemám a tohle jsou u mne pionýři, panečku! To rád vidím…“

Z tatíka-pionýra je dnes blahobytný člověk.

Má BUICKA[75], černého šoféra, manželku a tři dcery.

Ty asi budou z toho ze všeho nejdražší.

„Otec je starý divoch a blázen!“ vysvětlují nám. „Nemohl to vydržet a rozjel se nehotovou silnicí do Mexico-City podívat se na ty indiány a na ty pyramidy! Kromě toho tam má nějaké obchodní jednání…“

Dívky, nadšené Sierrou Madre, jsou v plavkách.

Vystrkují na velehory nahá záda, ramena a ruce. Už na to přišel mexický inženýr a radí jim, aby odešly ze slunce. Jednak pro ten žár a nebezpečí úžehu, a pak proto, že se jim chechtají peoni a že se indiánské ženy hrozně stydí.

„Hezky jede ten váš legrační vůz!“ pokračuje tesař z Texasu. „Ale je to malé! Malé, příteli! Rozdám si to s vámi o závod do Mexico-City! O sto dolarů!“

„Mexických nebo amerických?“ ptám se.

„Našich! Musíte to prohrát! Váš vůz je slabý, je to hračka!“

Prohlížím si trať. Zanedlouho prokoušou dostatečnou šířku, aby naše ŠKODOVKA projela.

„Platí! Kde vás najdeme v Mexico-City? Přijdu si pro sto dolarů. Budeme tam dřív!“ usmívám se.

To se právě vrací inženýr ze zasypaného místa a oznamuje, že za několik minut bude cesta volná.

Texasan svolává rodinu.

„Jede se dál!“ křičí.

„Vy ještě ne, seňore…,“ zadržel jej inženýr. „Jen ten malý vůz! Vy byste ještě neprojeli. Váš BUICK je příliš široký!“

Startuji, ohlížím se a volám vesele z okna: „Jak je to s naší sázkou?“

„Neplatí! To není správná hra!“ rozzlobil se tatík.

Obdiv Alexandra Humboldta

Stopy díla tohoto slavného německého přírodopisce a cestovatele[76] jsou roztroušeny po celém světě. Vystoupil na ecuadorskou sopku Čimboraso. Procestoval Střední a Jižní Ameriku, Altaj a Ural, studoval podnebí, rozšíření různých druhů rostlin, neznámá pohoří a dospěl také do Sierry Madre k Zimapanu a k Jakale.

Prohlásil, že nikde na světě nespatřil tak úchvatné hory.

Sjíždíme do puebla Jakaly, domova vymírajících indiánů kmene Otomí. Ti prý hovoří jednoslabičnou řečí podobnou čínštině.

Kam stočíme zrak, všude je rozestřen velebný rozhled.

Listnaté záplavy nedotčených lesů vroubí první ostrovy jehličnatých stromů, pod nimi se propadají divoké strže a kaňony.

Kdo sem kdy dospěl, každý se poklonil dílu přírody.

Na dně údolí sedí starobylá Jakala.

Horské městečko, koloniální kostel, políčka, zelený močál a v tom trochu uprášeného života.

Bojím se pohlédnout vpravo a tisknu vůz ke skalní stěně.

Brzdy ječí mezi kamením, sotva drží náklad v prudkém klesání.

„Zastav a počkej chvilku! Spálíš brzdy! Budeme je ještě potřebovat…,“ slyším dobrou radu.

„Až dole v pueblu…“

Konečně dojíždíme do městečka.

Domy a domky jsou úpravné, ale už je tu hejno žebráků, slepců a mrzáků, za nimi letí vyhublé děti. Děvčátka mají hluboké oči, rozpuštěné černé vlasy, ale každá třetí tvář je znetvořena neštovicemi.

Potom se Jakala zase zmenšila a nadobro zmizela v propasti.

Slunce postoupilo k západu a prohlubuje v údolích stíny.

Jsme unaveni. Hnědne nám rozpálená kůže a po zádech proběhne chvílemi mrazení.

Dívám se starostlivě na svoji ženu.

„Tlučeme se tady, potíme se a hubneme, ale na jedno nezapomínej!“ rozhovořila se zamyšleně. „Jsme z posledních lidí, kterým bylo přáno, že ještě spatřili panenskou a nedotčenou krásu severního Mexika. Za rok za dva už asi nebudou v Jakale neštovice a žebráci, ale také už nebude nikoho, kdo by mohl vyprávět, jak se tady žilo před příchodem pokroku a techniky…“

Pak jsme překročili velehorské sedlo a pod řetězem Kordiller se objevil Zimapan.

Noční nehoda

Citelně se ochladilo.

Vjíždíme na náhorní planinu.

Začala hrubá silnice, vyjetá autobusy a nákladními vozy[94]. Uprostřed má vysoký hřbet, a tak jedu chvílemi levými koly nahoře a pravými dole. Do obou kolejí se nevejdeme, tady na tom zase bude dobře BUICK ze San Antonia.

Ještě nás nepředjel; možná, že se stráň znovu sesypala.

Hledáme první osady; tady už začíná oživený kraj.

Než se setmělo, pozorovali jsme na strmých stráních indiánské rolníky. Přivazují se dlouhým provazem ke stromům, aby nespadli. Žena táhne ztěžka pluh, muž kypří půdu. Potom do ní vpichují dlouhou tyčí díry pro kukuřičná zrna a nohou je zašlápnou do hlíny.

Žně prý jsou tu třikrát ročně; ale nikde jsme prozatím nezahlédli pořádný pluh nebo secí stroj. Kdy začne kraj haciend a plantáží, kde se pořádně hospodaří?

Potkáváme rozviklaný autobus.

Řidič zastavil a upozorňuje, že hlavním směrem neprojedeme.

Musíme odbočit nad Rio Tula.

Sjeli jsme tedy do lesního porostu a tam čekala nemilá nehoda. Díry, bláto, noc a pustina; osamělého jezdce jsme předjeli a teď brzdím bezradně nad příkrou strží.

„Dolů sklouzneme, ale jak potom dál? Nevyjedu to, je tu vlhký jíl, podjedou mi kola!“

„Půjdu za tebou, a kdyby to nešlo, budu tlačit…“

„Sí, seňora! Zkusíme to!“ odpovídám odevzdaně.

Kloužu po hlíně a po hladkých kamenech, prokluzuje spojka. „Jeď! Ještě kus!“ slyším hlas za vozem.

Pneumatiky se zachytily levého okraje cesty. Nemáme diferenciál, to je v terénu výhoda, ale svah je příliš příkrý.

Stáčím se doleva a stojím.

Kolem táhne chladný noční vzduch, září hvězdy a ze tmy se přiblížil stín osamělého jezdce.

Pomůže nám! Co nezmůže třicet koní motoru, na to někdy stačí jeden kůň, živý.

Seskočil a rozbaluje pletené laso. Hledá místo, kam by je uvázal, zapřahuje zvíře.

Táhne nás na rovinku, pak si sbalil cigaretu a přeje nám „Hasta la vista! Na shledanou!“

Měl dobré tušení, shledali jsme se.

Další průsek vystupuje kaktusovou strání, vlna střídá vlnu a v příčných úvozech je tolik bláta, že sjíždím z vršku jako sáně, na zabrzděných kolech.

„Zastav! Najdu kámen, a kdybys klouzal zpátky, podložím tě!“ slyším ženin návrh.

Našla kámen a napjatě čekáme na další úvoz.

„Teď dej pozor! Tohle sjedeme, ale nevyjedeme!“

Cesta stoupá bez rozjezdu do příkrého průseku.

„Nevyjel bys to pozpátku?“

„Tady vůz neotočím! Mám se pustit dolů?“

„Zkus to! A podrž si klobouček, pojedeme z vršku…“

Světla se sklopila, proletěly stíny blátivých otisků koňských kopyt. Vůz vyletěl do vršku, jede, ještě jede, pomaleji, stojíme.

Jen vteřinu.

Kloužeme v bahně zpátky.

Zatahuji ruční brzdu; to nepomáhá.

Žena vyskočila, práskla dveřmi a zmizela ve tmě.

Rychle zabírám v mazlavém blátě, ubírám plyn, snažím se zachytit kola, ale světla se otočila doprava a motor se rozeřval na plné otočky.

Světlomety svítí proti nebi, klopím se, ležím v opěradle, čekám, kam spadnu.

Dost!

Visím spodkem na okraji rokle. Stačil by jediný pohyb a skloněný vůz se převrhne.

Venku je ticho.

„Kde jsi?“ volám z okénka.

Nic.

„Jsi tady?“

Nic.

Zmizela.

Otvírám opatrně dveře a lezu ven.

Vtom slyším tenounký hlásek dole v rokli zarostlé kaktusem.

„Kde ležíš?“ odpovídám a sunu se do houštiny. Bodliny opuncií mi trhají šaty a kůži, vůz nade mnou svítí do nebe a každou vteřinu se může překlopit.

„Nevidím tě! Kde jsi?“ křičím.

„Tady… Něco se mi stalo…,“ zní zdola.

Kloužu níž, už ji vidím!

„Počkej… Nemohu dýchat!“ šeptá ztěžka. „Pomoz mi, sednu si…“ Chtěla podložit kolo, ale vůz ve smyku ji srazil ze svahu.

Beru ji do náruče.

„Vzalo mi to dech…“

„Co tě bolí?“

„Na prsou… Tady! Už mohu vydechnout…“

Lezeme pomalu k cestě.

Chce se posadit, ale nejde to. Opřela se o vůz a sbírá síly.

„Dej pozor!“ lekám se. „Vůz visí na dvou kolech!“

„Dej mi trochu vody… Nic to nebude, to přejde…“

Teprve příštího dne jsme v Mexico-City zjistili, že si nalomila žebro.

Teď se třeseme zimou. Prostírám do bláta plášť, chvějí se mi ruce. „Polož se a zbytečně nemluv! Můžeš dýchat?“

„Dost… Co je to tu cítit?“

„Benzin…“

Zavírám přívod paliva.

„Píchá mě pod žebry… Tady!“ ukazuje.

„Zabal se a klidně lež! Dovezu tě do Ixmiquilpanu[77]… Chceš vodu?“

„Ne…,“ vydechla. „Kam jsem to spadla?“

Chvíle ticha, potom otázka:

„Kdy uvidíme Popokatépetl?“

„Když tě nepoložíme do nemocnice, tak zítra…“

„Já to vydržím! Neboj se! Já chci tu horu vidět! A potom Arizonu, Kalifornii a San Francisko…“

„Tam je ještě daleko. Teď je důležité, jak vyprostíme vůz a dojedeme ty tři metry do vršku…“

Naše kovová myš trčí do nebe a snad jen bůh ví, jak ji postavíme na nohy.

Ale náhoda přeje tulákům a malým dětem.

Jezdec, který klusal pikádou, znovu dojel.

„Qué misería! Jaká bída!“ volá z dálky.

Znovu sestupuje, znovu rozvinuje laso, váže je na nápravu a pobízí koně.

Za okamžik zase stojíme na všech čtyřech kolech a vyjíždím na rovinu.

Opatrně a zvolna ukládáme seňoru do sedadla a jen ještě děkuji neznámému muži.

„De nada, není zač… Když dovolíte, pojedu před vámi a vyvedu vás na hlavní silnici. Není to daleko, sotva jedna legua[78]!“

Rozjíždíme se a teprve teď je čas na jasné myšlenky. Kde je tu nejbližší lékař? Tak jako tak dojedeme do Ixmiquilpanu a tam jistě bude slušný a čistý hotel, kde si Eva trochu odpočine.

Zapovězené pueblo

Bude půlnoc.

Několik posledních světel hlásí městečko.

Projíždíme kolem zdí starého španělského kostela; proti nim jsou přízemní domky s vchody na zvýšených schodech a jen v několika oknech se ještě svítí.

Vyběhli muži zabalení do plášťů a do šál. Je chladno, deset nad nulou.

„Dónde es un hotel, seňores? Kde je tady hotel?“ ptám se a jektají mi zuby.

„Stojíte před ním, caballero! Zde je hotel! Jediný. Ale nesmíte tu spát!“ odpovídají a pak se o něčem zuřivě radí.

Klepou se nám kolena, chceme do tepla.

Ráno jsme ještě byli v padesáti stupních, pekli jsme se v horách u bagrů, a tady na náhorní rovině je teď v noci o čtyřicet stupňů chladněji.

Seňora nečeká, jak to skončí. Vystoupila z vozu a ztěžka se narovnala. Pak bouchla dvířky, vešla do hospody a posadila se do výčepu.

Pozoruje, co se tu jí a pije.

Na stolech jsou kulaté džbánečky s tequillou, strašlivou kořalkou.

Muži se vrátili, ještě se radí, a pak mě oslovil krčmář.

„Je mi líto, caballero! Ale napijte se a odejděte! Nesmíte zde spát! Zákaz vlády!“

Z dalšího rozumíme, že tu je něco, ale nerozumíme co, nemluvíme tak dobře španělsky. Je zde prostě něco hrozného, proč tu nesmíme spát, hrozí nám tu velké nebezpečí!

Lék z Moravy

Největší nebezpečí nám hrozilo dnes v noci v lese nad strží. Kdybych se byl převrátil, mohli jsme se rozbít všichni tři, my dva i vůz.

„Jak je ti?“ ptám se.

„Dobře…,“ odpověděla.

„Mohli jsme špatně skončit… Máš dnes vlastně narozeniny!“

„To by se mělo nějak oslavit!“

„Okamžik!“ vzpomínám si a běžím ven do noci k vozu.

Vezeme si z Prahy láhev slivovice, pravé, z Vizovic! To je lidový lék na všechny bolesti!

Vracím se, rozdávám sklenky mužům i nám.

„Hm…,“ zabručel první.

„Čé…,“ řekl druhý.

Třetí se podíval ke stropu a napil se znovu.

„Ale nesmějí tu zůstat, caballeros!“ připomíná teď šenkýř hrozivě.

Courá se tady jako šváb; je to nějaký mrzout a teď uhodil do stolu.

„Nedám se zavřít!“ křičí, ale ostatní mu domlouvají.

„Mlč, Jorge[79]! To je jejich věc! Zůstaňte tady, amigo[80], vy tady musíte zůstat! A podej jim nějaké jídlo, Jorge, seňora má jistě hlad! Hni sebou!“

Přinesl chléb, tvrdý salám, sýr a kus másla.

Ptám se, kam nás uloží.

Má pokoj pro cizince?

Má!

Je velmi čistý.

Ale stojí tři pesos, ukazuje na prstech.

Pozoruji manželku a mám z ní radost.

Spokojeně se usmívá, právě tak jako tenkrát v Um el Abidu nebo třeba ve španělském Maroku, když nám uletělo kolo, anebo dnes na nové cestě.

„Jak je ti, bolí to? Nechceš si lehnout?“

„Nechci! Taková báječná společnost! Co by za to u nás někdo dal! Sedíme v pravé mexické fondě, kolem nás jsou praví caballeros a k tomu pozdrav z Moravy, pravý, z Vizovic…“

Ve dvě hodiny s půlnoci zajíždím na čtverhranný dvorek a hostinský ukazuje, kde se můžeme vyspat.

Pokoj pro cizince

Černá kobka bez oken, dveře do dvora.

Dvě železné postele, skříň na spadnutí, rozviklaný stůl, hliněná podlaha. Bouchly dveře, zapadla závora.

Tenká svíčka pustila trochu žlutého světla na cihlově červené stěny.

Sedáme si na železná lůžka a žena si ztěžka sedá po tom pádu do kaktusů.

Teď se na mne smutně podívala a povídá: „Víš! Že pojedu z Prahy až do Mexika, abych tady spadla do kaktusů, to mě nenapadlo. Ale jestli mi porostou kaktusy všude tam, kde mám sazeničky, tak ze mne bude v Praze botanická zahrada. Je ti taky taková zima?“

„Jjje…,“ třesu se. „Přinesu ti z vozu teplé pyžamo…“

„To nejde! Nemůžeš ven! On si nás tu šenkýř zavřel…“ Zkouším dveře, nejde to.

Hostinský je vzepřel zvenčí kládou a šel spát.

To se tady ve venkovských hospodách tak dělá, aby mu ráno hosté neutekli bez placení.

„Zmrzneme tu…“

„Ba ne, nezmrzneme! Za chvíli nám tu bude důkladně horko. Vidíš je? Vukuf Dolní…“

„Vukuf Dolní? Co to je?“

„To je to místo v Bosně, kudy jsme tenkrát projížděli s jednoválcem. Jak jsem ti poznamenala na mapu: „POZOR ŠTĚNICE“.

První! Druhá!! Třetí!!! Je tu štěnic jako hvězd na nebi!

Vytrvalým pochodem táhnou k postelím.

„Ty zdi natřel červeně jen proto, aby je nebylo vidět…“

„Já ho ráno zabiju!“

„A proč? Takový hodný člověk! Chytá štěnicím hosty, aby měly co žrát!“

Na ruce cítím bodavou ranku, první, druhou, třetí.

Po podlaze leze hejno švábů. Prásk! Lovím je střevícem.

„To bude noc…,“ vzdychám. „Co podnikneme? Bolí tě to žebro?“

Nic.

Ohlížím se a vidím, že pokojně spí.

Splněný sen

Příštího dne doplňujeme u silnice benzin.

„Odkud jedete, seňore?“ táže se prodavač.

„Z Ixmiquilpanu…“

„Vy jste tam – spali?“ polekal se.

„Sí, seňor! Proč ne?“

„Santissima Trinidad![81] Tam nikdo nesmí! Je tam těžká epidemie, snad mor…,“ vyděsil se.

Sotva vzal od nás peníze, hned si otřel ruce.

Rozjíždíme se krásným, svěžím krajem.

„Co ty štěnice včera?“ ptám se.

„Musíme si zvykat! Každá země má svoje zvláštnosti a tady asi leckde ani pořádná hospodyně neuchová čistotu. Čisté hotely budou jenom ve velkých městech…“

Do Mexika-Města zbývá sto šedesát kilometrů.

Kolem silnice kvetou kaktusy a do daleka běží agávová pole. Míjíme puebla, staré kláštery, blížíme se k Pačuce, královně mexického stříbra. Tam někde na jihovýchodě je důl El Čiko, tři tisíce metrů nad mořem [112]. Kryje desetinu světové spotřeby stříbra, a to ještě mají v tuně rudy dva gramy zlata!

Vjíždíme do vládního okresu a do kulturní kolébky velké mexické země.

Už brzy uvidíme pyramidy a sopku s nevyslovitelným jménem.

Tak si člověk vyplňuje sny!

Ještě včera možná někde bezradně visel nad propastí. Spal nebo nespal se štěnicemi.

Pak přijde nový den, všechno se zlepší, a co bolelo, bolet přestane.

Proč jsme sem jeli?

V hlavě se narodil sen a neměl obrysy ani tvář, jen silnou přitažlivost. Kdybych jel, kdybych se díval kupředu, den, týden, měsíc… Kdybych jel za tím, co mi vniklo do hlavy! Sen byl na počátku jen vzdušnou vidinou, promítnutou na růžové síti touhy. Den po dni se přibližuje, už má obrysy a směr! Skoro se směje radostí, že někoho svádí, vábí, že už není vzdušným přeludem, že odmění vaši pevnou víru!

„Dej pozor! Tady jsme na nejvyšším bodě silnice z Lareda do Mexico-City! Pak začneme klesat do hlavního města, které je 2 200 metrů nad mořem…“

Ještě chvíli vane proti nám jižní vítr a teď jsem zabrzdil.

Na temně modrém nebi se objevily bílé ledovce a nad nimi jemný obláček dýmu. Na obzoru před námi kouří svoji dýmku míru stará indiánská sopka Popokatépetl[105].

Chvilka ticha, dlouhá osm tisíc kilometrů, z Prahy až sem.

Na konci února jsme vyjeli.

Je dvacátého osmého března a na nedohledné planině se prostírá jeviště starého Mexika.

Žena stojí před chladičem a dívá se spokojeně k jihu.

Lodičky z Evropy

Roku 1492 doplul Kolumbus s třemi dřevěnými koráby k americkému ostrovu Guanahani, a i když se domníval, že je v Indii, zpečetil osud prérijních lovců, starých indiánských sídel v dnešní Sonoře a v Arizoně, obyvatelů Matto Grossa, říše Inků, Aztéků i Mayů.

Tři lodičky, které jen náhodou neutonuly v Sargasovém moři, skončily středověk a byly počátkem novověku.

Stalo se to téhož roku, kdy Španělé vypudili z Pyrenejského poloostrova Araby. Porazili Prorokovo náboženství a oslavili vítězství náboženství Kristova.

Zbožný Kolumbus netušil, že v Kristově znamení a v touze po bohatství vpadnou Španělé do nových zemí jako dravci.

Byl to plavec a cestovatel.

Brzdíme v Mexico-City na Plaza de la Constitución[82], kde byl střed města již roku 1325.

Kdesi v hlubinách země a pod proudy a vějíři automobilů jsou totiž trosky a zbytky paláců indiánských císařů, domy a tržiště aztéckého města Tenočtitlanu. Jeho velká část byla vestavěna na kůlech do mělkého jezera. Z hor šel do hlavního města visutý vodovod. Lodice jen podjely pod mosty, naplnily se a rozvážely horskou vodu do městských čtvrtí. V průplavech pluly čluny obchodníků, rolníků i vznešených šlechticů. Na tržištích se platilo zlatem nebo kakaovými boby. Soudci rozsuzovali pře, lékaři léčili nemocné, učitelé vychovávali mládež, básníci psali obrazovým písmem verše a dějepisci oslavovali činy vladařů. Všemi směry se z Tenočtitlanu rozbíhaly státní silnice. Běžci roznášeli poštu a štafetovým střídáním přinášeli od moře čerstvé ryby pro císařský stůl. Silné armády střežily bezpečnost státního svazku a rozšiřovaly jeho území. Byla to mocná říše, o které v ostatních zemědílech nikdo nic nevěděl.

Pak doplul z ostrova Kuby k mexickým břehům Španěl Fernando Cortez.

Měl prý jí lodí, 109 lodníků, 550 vojáků, 32 samostřílů, 13 mušket, 4 falkonety[83], 10 děl, 16 koní a 200 indiánských nosičů.

S jedenácti lodičkami rozvrátil milionovou říši.

Boj nebyl snadný.

Španělé vešli do hlavního města, zradili dohodu o příměří, byli vypuzeni, skoro zničeni, ale tvrdý Cortez neuměl ustupovat. Vrátil se s hrstkou věrných a vypálil Tenočtitlan. V městě, kde prý bývalo na tržišti na padesát tisíc lidí, zbyla hrstka zoufalých běženců.

Španělé se zmocnili nesmírných pokladů a nedozírné pevniny [110].

Zabrzdili jsme před chvílí na hlavním náměstí a jdeme zvolna k mohutné katedrále. Je největší v Americe; její zvony váží patnáct tun.

Zněly nad městem patnáctého srpna 1810, když tu prohlásil farář a revolucionář Miguel Hidalgo y Costilla nezávislost Mexika. Doprovázely další těžké převraty, poznamenané krutostí Cortezova vpádu. Nelítostný boj o mexické poklady pokračoval až do toho roku, kdy pochodovali kolem katedrály severoameričtí vojáci, a podnes neskončil.

Dávno už zmizely pod asfaltem stopy aztéckých chodidel, dřevěné indiánské meče, čluny v průplavech a císařské zvěřince a zahrady.

Jen dětem ve školách se ještě vypráví, jak došli aztéčtí praotcové podle slov věštby právě sem, na ústřední náměstí.

Místo stojanů elektrických lamp tady tenkrát spatřili obrovské kaktusy a především kaktus předpovídaný věštci.

Byla to rozkvetlá opuncie [53] s třemi dlaněmi, vyrostlá na skále omývané vodním pramenem. Pod ní měl hnízdo královský orel a drtil ve spárech hada.

Dodnes je opuncie národním symbolem Mexičanů.

Dodnes v nich zápasí orel s hadem.

„Pojďte, ukážu vám pomník dominikánského mnicha Bartoloměje de las Casas…,“ říká náš průvodce z československého vyslanectví. „Znáte jeho dílo „O pustošení a vylidňování indiánských zemí“? Byl španělským biskupem a vznesl bojovnou obžalobu proti ukrutnostem svých krajanů už roku 1552, na počátku koloniálního útisku…“

Pomník je na východ od katedrály.

Čteme na něm:

CIZINČE
JESTLIŽE MILUJEŠ CTNOST,
TOTO JE FRAY BARTOLOMEO DE LAS CASAS,
OCHRÁNCE INDIÁNŮ

Reportáž z Mexico-City

Kdyby se někdo podíval do našeho cestovního deníku ze dne 30. března 1936, našel by tam tuto telegrafickou reportáž:

Přijati na československém vyslanectví. Navštívili v Palacio Nacional výstavu československé grafiky. Zde je velký smysl pro umění.

Proudy dělníků a prostých lidí. Přijati v ministerstvu zahraničí. Navštívili redakce všech velkých listů. Otisknou snímky a články. Jsme pozváni na okružní let kolem velkých sopek. Navštívili radnici, univerzitu, dům hrabat de Haraš, přírodní park a zámek Čapultepek. Projeli hlavní tepnou města Paseo de la Reforma. Byli v budově Inkvizice na Plaza Santo Domingo a v kostele na Avenida Republica del Salvador, z kterého udělali garáže. Všude se ruší kostely. Vláda vede ostrý boj s církví. Je to skoro jako roku 1926 za prezidenta Callese. Státní úředníci si tehdy dávali na navštívenky různé dodatky jako třeba:

ANTONIO GONZALES
poštovní úředník
a osobní nepřítel Boha

Guvernér státu Tabaska si sám pokřtil děti a dal jim jména „Lucifer“ a „Satan“. Školní děti už nezdravily: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“, ale slovy: „Bůh není…“

Calles pak musel ustoupit katolíkům. Vrátil Američanům zabavený majetek a uprchl letadlem do Kalifornie. Stal se filmovým poradcem v Hollywoodu. Večeřeli jsme s reportérem velkého denního listu. Mluvil o dějinách:

„Mexiko je pec, v které se spalují všechny americké nesnáze! Je to americká křižovatka a na křižovatce jde vždycky o život…“

„Připomínáte mi zdejší křižovatku u Teatro Nacional! Proč se tady na ulicích všude tolik křičí a tak zuřivě troubí? Tramvaje, autobusy, automobily, všecko troubí, zvoní, píská…“

„To je zdejší zvyk! Máme horkou krev. Milujeme hluk, povyk, život…,“ rozesmál se.

„Proč tu ukazují strážníci na křižovatkách obráceně než jinde? Když se k řidiči otočí čelem, je ,volno‘, když dá naše ,volno‘, znamená to ,stůj‘! Při tom tam obyčejně stojí strážníci dva, a každý ukazuje jinam! Proč při tom tolik pískají?“

„Také zvyk, amigo! On si stejně každý jede, jak chce… Ale naše dějiny, to je křižovatka nejhorší. Každou chvíli havárie, srážka! Za prezidenta Santa Anny bylo Mexiko třetí největší říší na světě. Polovinu státního území nám potom vzaly Spojené státy. Santa Annu vyhnal indián Benito Juárez[84]…“

„Ten prý neuměl do čtrnácti let číst ani psát…“

„… ani španělsky neuměl! Učil se knihařem a z klášterní školy došel až na univerzitu. Stal se pak hlavou státu. Vyvlastňoval velkostatky, zabavil církevní jmění, neplatil zahraniční dluhy. Proto poslaly velmoci do Mexika rakouského arcivévodu Maxmiliána. Juárez byl vypuzen, ale vrátil se a dal Maxmiliána zastřelit. O vládě Porfiria Diaze se říká, že byla zlatou dobou Mexika. Byl zvolen osmkrát po sobě, naposled roku 1910 jako osmdesátiletý stařec. Potlačoval revoluce a stávky, pronásledoval bandity, smířil se s církví a se Spojenými státy. Počet obyvatelů stoupl za třicet pět let jeho vlády z devíti milionů na patnáct, délka železnic ze šesti set kilometrů na dvacet tisíc. Jen na jedno zapomněl: Vzal peonům půdu! Devadesát procent lidí hospodařilo na cizím, na velkostatcích. Když se bouřili, hnalo je vojsko zpátky. Už není středověk ani robota, seňore! Kdo zapomene na peony, zlomí si vaz. Objevil se Francisko Madero. Získal si přízeň USA, uzavřel smlouvu s Japonskem a Diazova diktatura padla…“

„Celý svět zpívá vaši revoluční píseň La Cucaracha[85], celý svět se obdivuje vašemu národnímu hrdinovi Pancho Villovi a generálovi peonů Zapatovi!“

„Francisco Madero se stal prezidentem skoro přes noc, ale už proti němu vedli peony ze severu Villa a z jihu Zapata! Madero byl zastřelen. Pedro Lascurain[86] byl prezidentem dvacet šest minut. Byl zvolen a hned zastřelen. Po něm nastoupil Huerta, ale Zapata a Villa podporovali Caranzu. Začalo období šestnácti revolucí. USA vyslaly proti Villovi trestnou výpravu, vedenou generálem Pershingem. Teprve roku 1917 byl Caranza jakž takž pánem země. Ale byl zastřelen! Nastoupil Obregon, byl zastřelen. Přišel Calles. Ten náhodou zastřelen nebyl, protože pro něj poslali včas letadlo…“

Po večeři jsme šli do malé restaurace na předměstí. Nad šatnou byl nápis:

PROSÍME PÁNY, ABY ODLOŽILI ZBRANĚ V ŠATNĚ!

Město, kde sídlí bohové

„Chcete si prohlédnout aztécké památky a archeologické vykopávky?“ zeptali se nás příštího jitra naši noví přátelé novináři.

„Ovšem! Která místa nám doporučujete?“

Rozpačitě se na sebe podívali.

„V naší zemi je, příteli, asi sedm set takových míst, která byste měli spatřit. Je to americký Egypt! Musíte se podívat aspoň do Teotihuakanu a Tenayuka, a – škoda, že je tak daleko na Yucatán! Tenayuka je nedaleko Mexico-City a do San Juan Teotihuakanu dojedete z Venta de Carpio. Tam je pětadvacet kilometrů…“

Tabulku „TEOTIHUACAN-PIRAMIDES 25 km“ jsme potkali hned za hlavním městem, ale proti ní je na rozcestí jiný nápis, bez pyramid.

Česky by zněl takto:

PIVOVAR MODELO a. s.
SVĚTLÝ PRAZDROJ MORAVIA!
Sobre el Mar 2,2 km

„Moravia? Nepřipomíná ti to Moravu?“ slyším ženinu otázku.

„Včera jsem viděl v restauraci reklamní plakát na pivo BOHEMIA! Víš, jak to bude? V tom pivovaře v Sobre el Mar asi vaří pivo moravský sládek z moravského sladu a v tom BOHEMIA český z českého chmele. Většinu pivovarů v Latinské Americe zařídili nebo vedli naši krajané…“

Míjíme zahrady, košaté stromy a topoly okolo potoků. Potkáváme rybáře s tenkými oštěpy a sítěmi, hubené mezky a muly s nákladem pytlů, kůží nebo dříví.

Už je tu tichý háj u starého konventu v Akolmanu.

Na kamenném kříži visí smutné tělo Spasitelovo a návštěvníci zanechali na okolních kaktusech podpisy a data návštěvy.

Pak široká silnice náhle skončila.

Ze země roste nevídané dílo!

Nízká, vyšší, vysoká, obrovská a velkolepá Sluneční pyramida [107]!

Sopečný kraj je přesvětlen tropickým sluncem.

Zde tedy bylo město, kde bydleli bohové žádostiví lidských srdcí a nelítostných obětí: Quetzalkoyotl, Tezkatipokaz, Huitzilipočtli, Tlalok.

Teotihuakan byl městem bohů, tak jako byla Čolula městem kněží.

Tamější pyramida je shlukem čtyřiačtyřiceti pyramid, které postupně přistavovali ti, kteří Čolulu obsadili a vyplenili. Posledními dobyvateli tu byli Španělé. Protože nemohli všechny pyramidy pobořit, nastavěli na nich a u nich třiašedesát křesťanských kostelů.

V palčivém žáru vystupujeme na Sluneční pyramidu.

Obuli jsme si vysoké boty; had kousne obyčejně do paty. Ale kromě živých se tu ohřívají také hadi kamenní, vytesaní indiánskými sochaři. „Opeřený had“ – Quetzalkoyotl byl bohem, který prý sám sebe spálil na východním mořském pobřeží v sopečném ohni, z něhož vyletěla rajka „quetzal“. Ta se na nebi proměnila v jitřenku. Aztékové věřili, že se jednou Opeřený had zase vrátí a ztrestá nehodné indiány. Objeví se na východním pobřeží, bude v tváři bílý a „opeřený“, vousatý.

I tato pověst byla jednou z příčin pádu říše císaře Moktezumy II.

I Cortez byl v tváři bílý a vousatý, a s ním táhlo do vnitrozemí několik set podobných vousatých bohů.

Teď jsme se na chvíli zastavili: přihlásila se vzpomínka na noc před Ixmiquilpanem a na pád do lesní rokle.

Nalomené žebro bolí.

„Dojdeš?“ ptám se.

Schodů je dvě stě dvaadvacet.

„Dojdu! Žebro v Praze sroste, ale pyramida Slunce tam nebude…“

Odpočíváme a pozorujeme bez dechu římsy zdobené tvářemi božských příšer a mozaikami dalších hadů. Z boků pyramid kdysi dýmaly věčné ohně a šířily vůni páleného kopalu a kaučuku.

Na plochém vrcholku stála sluneční modla s obrovským srdcem z ryzího zlata.

Doprovází nás pan Geo Moreno. Byl nám doporučen v Mexické automobilové asociaci jako dobrý znalec zdejších památek.

Už cestou sem vyprávěl, že kdysi přišel do Mexico-City z Jižní Ameriky pěšky a byl na cestě sedm a půl roku. Těžce začínal, ale pak dobře skončil.

„Nedívejte se na zdejší vykopávky jen jako na aztécké dílo! Už od roku 250 do roku 750 našeho letopočtu tu bylo velké náboženské středisko. Mexiko je kolébkou i hrobem nesčetných národů a o jeho pravěku toho mnoho nevíme. Kde jsou Toltékové, mistři gigantických staveb, sochaři, architekti, počtáři a hvězdáři? Jejich pobyt v Mexiku se odhaduje na dobu od poloviny sedmého do konce jedenáctého století. Odstěhovali se potom na poloostrov Yucatán a jejich sídla obsadili Čičimekové, „lidé z psí země“, jedni z předchůdců tří mocných kmenů, tvůrců slávy a vyspělosti Montezumovy říše. Podívejte se, seňoro, na vrcholek pyramidy! Už je jí tu jen zbytek, bývala mohutnější. Ale právě tam nahoru, k sluneční modle, vodili kněží oběti ozdobené květinami a předurčené k smrti. Na kamenném oltáři otevřel kněz obětovanému nožem ze sopečného skla hruď, vytrhl ještě živé srdce a položil je do zlaté nebo porfyrové mísy. Neživé tělo potom shodili s pyramidy. Zadívejte se na druhou pyramidu, Měsíční! Tam se obětovalo v měsíčním svitu; představte si tu hrůzu… [102]^“

„To nebylo náboženství, to byla jatka!“

„Byla… Španělé tu našli statisíce lebek, modly bohů uhnětené z kukuřičných zrn a z dětské krve, kůže stažené z obětovaných lidí. Neptejte se dál, zatočila by se vám hlava, až budeme sestupovat dolů k vašemu vozu…“

Říká se, že žádný národ nemá právo vytýkat jinému národu ukrutnost.

Španělé zabíjeli zabíjející indiány; viděli strašidelná popraviště a psali do Španělska dopisy plné hrůz. Jen Bartolomeo de las Casas, ochránce indiánů, věřil, že výchovou hnědého lidu bude sjednán mír a rozkvět Mexika.

„Teď nastartujte vůz a kolem Měsíční pyramidy dojedeme k Cestě smrti!“ řekl průvodce, seňor Geo Mořeno. „Máte na prohlídku jediný den a chci vás ještě poslat k nejstarší americké stavbě…“

Počkal, až zaklaplo pero v mé filmové kameře, a pak nás vede kaktusovou spletí k jihu.

Pozorujeme Popokatépetl.

Ledovce se vybalily z mlh a z jícnu se kouří právě tak jako v dobách Toltéků, Čičimeků, Aztéků a španělských dobyvatelů.

Čekali konec světa

Cestou k Měsíční pyramidě zapomněl seňor Moreno na dějiny.

Vypravuje nám o mexickém petroleji.

Když se poprvé vrtalo na svazích Sierry de Otontepek, vzňala se lehká nafta a hořela padesát sedm dní. Vyhořelo tehdy půl druhé miliardy litrů!

Ale co je to proti šestnácti milionům tun benzinu, které se ročně z Tampika vyvezou! Mluví se o tom, že ložiska slábnou, že se brzy vyčerpají? To je obchodní poplach! V mladé sopečné půdě jsou ještě nedotknutá bohatství; a kde je Venezuela, Argentina, Bolivie, Gran Čako?

„Byl by to hřích, kdybychom se bavili o petroleji v městě, kde žili bohové. Co je to za tím krásným mostem?“ měním směr hovoru. „Kdybyste řekl, že jsme v Japonsku, uvěřím vám…“

Nad jezírkem, v záplavě kaktusů, palem a květů, je obloukový můstek a za ním kamenný dům.

„Tady byla svatyně boha vod Tlaloka a u ní je dnes muzeum. Uvidíte tam krásné kruhové kalendáře. Indiánští hvězdáři neměli dalekohledy, a přece spočítali dráhy hvězd, měsíce a slunce tak přesně, že vynašli kalendář. Měl pětidenní týden a osmnáct měsíců po dvaceti dnech. Na konci roku se pět dní přidávalo, časová období byla zaznamenána na kruhovém kalendáři, vytesaném do kamene nebo vyrytém ve stříbře. Kalendář platil dvaapadesát let. Když skončil, čekali Aztékové konec světa. Věřili, že příštího dne slunce nevyjde. Slunce bylo u nich počátkem a koncem všeho, právě tak jako v říši Inků v Peru. Lidé ničili svůj majetek, zhasli v celé zemi ohně, a když pak příštího dne slunce vyšlo jako kdykoli jindy, rozdělal velekněz nový oheň na prsou živého člověka. Poslové jej roznášeli do všech končin země s radostnou zprávou, že se bohové usmířili…“

Vstupujeme do stinných stěn muzea; prohlížíme si kalendář velký jako mlýnské kolo. Uprostřed se šklebí tvář boha Slunce [121], kolem jsou soustředné kruhy s časovými znaky. Ve skříních leží kalendáře nejrůznějších velikostí až po zcela malé, vryté do stříbrných prstenů.

Opatrně se dotýkáme obětní mísy, do které kněží kladli lidská srdce. Procházíme se kolem zlomků fresek ze stěn pyramid, červeně, modře, žlutě, zeleně a bíle vybarvených; díváme se na sbírky šperků, zdobených zelenými nefrity[87], na prsteny s drobnými maskami bohů, na náhrdelníky a náramky z mušlí.

Jen jedno byste tu hledali marně: železo.

Vyspělí Aztékové žili v kamenné době, nedovedli vytavit železnou rudu.

Stavěli paláce a chrámy. Tesali kamenné sochy a kalendáře, ale neměli sekery, pily, dláta, kladiva ani hřebíky. Neznali také kolo a nedovedli vyrobit vůz. Náklady nosili na zádech nebo je tahali na smyku, sami, protože tu nežila tažná zvířata.

Chtěli se ubránit španělským útočníkům, chráněným ocelovými krunýři, a měli jen dřevěné meče, zaostřené na hranách destičkami ze sopečného skla. Tak vyšli proti evropským zbrojnošům, jejich mečům, kopím, puškám a dělům. Děsili se jezdců na koních; ani kůň nebyl v tehdejší Americe znám! Viděli v jezdcích bájné příšery, lidi spojené s obrovskými jeleny. Dokonce i španělští psi obraceli na útěk indiánské bojovníky, oděné do kožešin medvědů a jaguárů.

„Čím se indiáni holili?“ napadá mě otázka.

„Indiánské holení nedá mnoho práce, právě tak jako černošské nebo mongolské; mají řídké vousy! Holili se noži z obsidiánu, ze sopečného skla! Pod jícny sopek byl roztavený křemen a sopek je tady víc než dost. Přibroušené úlomky vsazovali do hran těžkých mečů, na kopí, na konec šípů, na lékařské nože…“

„Operovali snad nemocné?“

„Ano… Studovali složení lidského těla a zásobu mrtvol měli pod obětními pyramidami…“

Země se chvěje v poledním žáru.

Hledáme chvilku klidu pod korunami pepřovníků.

Jsou tu zbytky indiánského divadla, kamenná sedadla v kruhu.

Přišly dvě hnědé dívky; čekají tu na návštěvníky a prodávají úlomky starožitností, hliněné sošky bohů, skelné hroty šípů.

„Zde pod Měsíční pyramidou byl počátek Cesty smrti, cesty obětovaných. Končí u Slunečního chrámu…,“ ukazuje seňor Moreno k vysokým zdem záhadné kamenné stavby.

Rozlehlý chrám je ohrazen mohutnými valy a z nich jdou schodiště do vnitřního náměstí[108]. Jsou přerušena patnácti dvouposchoďovými pyramidami, mezi nimiž se táhnou ochozy hlediště.

Snad se sem vešlo třicet, snad čtyřicet tisíc diváků.

Na východní čtvrtině náměstí je strašidelně strnulý Stánek Quetzalkoyotlův.

Jsme tu jen chvilkovými návštěvníky. Nebudeme tu podnikat dějepisná studia ani další vykopávky a průvodce se občas dívá na hodinky, aby do krajnosti využil našeho času.

Myšlenky pracují rychle jako film za objektivem kamery.

Sbírají okamžité snímky a režisérem reportáže je cit.

Kdokoli přišel do Mexika, prožil tu hluboký souboj se svým svědomím.

Opeřený had na svatostánku je přece mistrovským uměleckým dílem.

Byly odkryty fresky s obrazovým popisem radostí a žertů, které čekají na indiány v posmrtné říši boha vod Tlaloka. Jsou tak malířsky dokonalé a tak vtipné, že dávají svědectví o naprosto jasném duchu tehdejších lidí. Organizace občanského života v aztéckém státním svazku byla pevná jako v dnešním státě. Společně obdělávali pole, společně stavěli zavodňovací soustavy. Sklízeli do společných státních sýpek tak jako indiáni v Peru. Vyrostli tu v průběhu věků docela osamoceně. Nikdo jim neradil, nikdo jim sem nenosil moudrost z okolních světadílů. Neměli s nimi spojení. Při tom došli tam, kam dospěl vývoj starých Babyloňanů, Asyřanů nebo Egypťanů: pyramidy, umělecká díla – a pod nimi státní otroci, držení hrůzou z ukrutných bohů.

Pak přišel náraz jiné kultury, nájezd jiné civilizace a jiné společenské soustavy.

Říše se rozpadla a jen pyramidy a obětiště zůstaly pro naše časy a pro naše poučení.

„Dívej se na ty Opeřené hady[111]! Trochu se podobají chrličům z křesťanských katedrál, ale jsou slepě sebevědomí, beznadějně přísní, krutí jako smrt. Možná, že by byli indiánští sochaři a malíři také raději tesali a tvořili něco příjemnějšího, ale nesměli. Buď plnili rozkazy, nebo se zřítili z pyramidy s vyrvaným srdcem… Takhle skončí každá lidská společnost, kde jsou ti malí příliš malí a ti velcí příliš velcí…,“ uvolňuji si myšlenky.

„Co se tu dělo v dobách náboženských slavností?“ ptá se Eva, zadumaná a vážná.

„Sešly se vládnoucí klany bojovníků ze všech končin císařství. Vedli je kazikové, náčelníci, rady starců a kněží. Utábořili se u pyramid. Válečníci odešli na chrámové náměstí, hráli zde různé hry. Podívejte se na ty rýhy, dolíky a sloupy, kudy se prohazoval kaučukový míč! Závodili, zápasili, hráli divadlo, obdivovali se kejklířům a tanečníkům. Kdo ví? Máme o tom málo přesných zpráv. Španělé zničili všechny doklady a svědky indiánské minulosti. Kdybychom se rozjeli ke zbytkům paláce indiánského básníka krále Netzahuyalkoyotla…“

„Jakže se jmenoval?“

„Netzahuyalkoyotl… Vy se tak divíte starým indiánským jménům a zapomínáte, že někdy mluvíte aztécky také v Evropě. Klidně říkáte „čokoláda“, třebaže je to indiánské slovo „čokolatl“, tak jako „tabák“ nebo „tomáty“, rajská jablíčka… Ale vraťme se ke zdejším obřadům!“

Nadešel den obětí. Pod Měsíční pyramidou ošetřovali kněží obětované. Dobře je živili a připravovali je na věčnou cestu. Pak vyšel průvod zasvěcených, kteří směli o život bojovat. Dali jim tupý dřevěný nůž, aby zápasili proti ostrým mečům členů družin Orlů nebo Jaguárů. Kněz v masce černého medvěda byl soudcem. Jiní zemřeli po jediném řezu skleněné dýky. Tady zápasili o život, na schodištích pyramid umírali, dole pod námi, v tomto chrámu…“

Mlčíme

Pustá planina pod sopkami je bezbranná a prázdná.

Pod schodištěm sedí žebrák a natahuje ruku.

Nedaleko v sopečné díře je restaurace pro turisty.

Můžete se naobědvat, jestliže jste hrůzou neztratili chuť k jídlu.

Toho dne navečer jsme ještě spatřili nejstarší zjištěnou americkou stavbu, kruhovou pyramidu Cuicuilko, zavalenou kdysi ve spodní části lávou sopky Xitli. Archeologové odhadují její stáří na osm tisíc let. Snad už tu stála před potopou světa. Najdou se totiž odborníci, kteří vytrvale tvrdí, že v Mexiku byla kolébka lidstva.

Večer se vracíme pod pyramidy betonových domů, do vřavy vozidel a do záplavy světel města Mexika.

Má dnes půl třetího milionu obyvatel.

Děti zdarma

Čteme dnešní noviny.

Z letu kolem sopek nebude nic.

Do ledovců Popokatépetlu spadlo včera velké dopravní letadlo; jeho trosky našli indiáni, kteří lámou v sopečném jícnu síru.

Byl zastaven letecký provoz nad oblastí kouřících hor.

„Ve Spojených státech je poplach!“ hlásím potom nad další zprávou. „Gangsteři ukradli dítě slavnému plukovníku Lindbergovi, který první doletěl ve sportovním letadle z New Yorku do Paříže! Kradou se tam děti! Matky prý je ukládají do postele a pečlivě zavírají okna do ulic a zahrad. Dívají se, zdali tam nestojí muž s žebříkem…“

„Děti?“

„Ano! Pro výkupné! Denně jsou hlášeny nové únosy. Největší poplach je s Lindbergovým děckem. Dítě národního hrdiny je ztraceno…“

Tehdy totiž přišli gangsteři na nový nápad a z únosu „Lindberg baby“ byl obviněn Bruno Hauptmann. Na vyšetření případu vydala vláda USA dvacet milionů korun, soud v New Yorku to stálo šest milionů a město New Yersey přes čtyři miliony. Plukovník Lindberg zaplatil půl druhého milionu výkupného, paní Walsh McLeanová dala vyděračům půl třetího milionu. Noviny vložily do zpravodajství šest a půl milionu, rozhlas tři čtvrtě milionu, Hauptmannova soudní obhajoba spotřebovala přes milion. Celkem to stálo dvaašedesát milionů. Nejlevnější byla Hauptmannova poprava: 3750 korun.

Jedeme nočním velkoměstem.

Mnoho dětí tady volně leží na ulici. Nikdo je nechce, jsou zadarmo.

Podezřelé stíny nočního světa chodí kolem postaviček, které tu padly únavou. Ještě večer skákaly na stupačky automobilů a křičely názvy novin: „El Nacióóón…“, „Universááál…“, „Excelsióóór…“ „Váš tisk, seňore, socialistický…“

U Alamedy jsme viděli desetiletého chlapce, čističe bot.

Seděl na zemi. Na židličce měl sešit a v ruce tužku. Občas koukal do nějaké knížky.

„Co to tu děláš?“ ptám se.

„Učím se psát, caballero,“ odpověděl zdvořile.

Když jsme vycházeli z hotelu, rozháněl tam vrátný dětskou kapelu. Nejstarší kluk zpíval, druhý hrál na kytaru, třetí na basu udělanou z bedny a nejmenší sbíral do klobouku měděné mince.

Teď to všechno spí v hotelu chudých: na chodníku, u vrat, v parcích.

Nahoře ve Spojených státech nemohou matky usnout strachem, že přijde muž s žebříkem a ukradne jim dítě.

Bohatším lidem hlídá děti policie.

Kluky rozložené v sadech nebo na chodníku před mexickou katedrálou nehlídá nikdo. Mají na světě jen jednu jistotu: nikdy je nikdo neukradne.

Je třeba stručné vysvětlení

Dvacet pět tisíc kilometrů, to je veliká dálka, a ještě víc je půl milionu.

To dojedete třeba až k mysu Dobré naděje, do Indie nebo za severní polární kruh.

Nemůžete vypovídat ani vypsat, co se všechno při tom stalo.

Začnete u malého domku se zahrádkou, pak jedete v jednoválci k moři, chvíli jste na Sahaře a potom třeba v Ametystovém údolí v Asni. Něco se přihodilo ve Francii, něco v Anglii, něco v Rumunsku nebo ve Španělsku.

Pak spatříte sopku s nevyslovitelným jménem a chlapce, který se učí na ulici číst.

Vzpomínky jsou někdy jako rozkvetlá kytice, každý květ odjinud.

Každý kvete a voní jen chvíli, pak se uzavře a hledáte další.

Naše daleká cesta Amerikou pokračovala z Mexico-City na jih. Dojeli jsme k velkým sopkám a viděli je před sebou jako Petřín nad Prahou [73, 104].

Byli jsme v městě Pueble, kde prý hlavní katedrálu stavěli sami andělé.

Pod nebem svítily další sopky: Orizaba, Malniche, Cofrede Perote.[88]

V Tehuakanu nám ukazovali gejzíry a horká vřídla.

Přesně na osmnácté rovnoběžce jsme se zastavili u maličké hospody, kde byl nad vchodem tento nápis:

NA KONI PŘÍSTUP ZAKÁZÁN!

„Co tomu říkáš?“ ptám se. „Jak tomu rozumíš?“

„Jednoduše,“ odpověděla mi manželka. „Tady jsou asi muži tak unaveni z vedra, že by zapomněli sestoupit z koně, když mají žízeň, a vjeli by hostinskému až před nálevní stůl…“

„Nemyslíš, že je nejvyšší čas, abychom vystoupili z vozu, šli si na chvilku odpočinout a vrátili se k severu?“

„Máš pravdu! To bychom za chvíli dojeli do Guatemaly…“

Tak jsme proletěli v příštích dnech zpět k hlavnímu městu, pak do stříbrných dolů v Pačuce, do Texasu a napříč Arizonou až k Tichému oceánu[114]. To jsme ujeli v šesti dnech čtyři tisíce čtyři sta kilometrů, denně přes sedm set.

„Jste jistě prvními návštěvníky Kalifornie, kteří sem dojeli v automobilu až z Prahy a ještě byli předtím až tam dole ve starém Mexiku,“ řekl nám ředitel Mezinárodní pacifické výstavy v San Diegu a sedmdesátiletá krajanka paní Šafránková se rozplakala, když nás vítala v pěkně malovaném domečku na československém Stánku.

V Los Angeles jsme si prohlédli filmové ateliéry v Hollywoodu.

Byli jsme v San Francisku a spali tam vysoko nad mořským zálivem v čínské čtvrti.

Cestou ze San Franciska do New Yorku se objevily krajiny zničené trvalým suchem, pak obrovské automobilové továrny v Detroitu, a v Chicagu jsme se museli vyzpovídat do rádia ze všeho, co jsme prožili.

Velká loď nás potom vrátila do Evropy a rychlou jízdou na Bordeaux a na Madrid dospěl stříbrošedý vůz až do Barcelony.

Poslední úsek

Ve Španělsku začínala občanská válka.

V některých městech se střílelo a před Leridou nás zahnali vládní vojáci i s vozem do příkopu. Ale to byl jen počátek španělského utrpení a soumraku evropského míru.

Jízda z Barcelony do Prahy trvala čtyřicet pět hodin. Je to tisíc šest set kilometrů. Chtěli jsme dokázat, že se vracíme do cíle svěží, vůz i my.

Čekali nás na hranici v Rozvadově, a protože do počtu jednoho sta dní, vyměřených pro tuto dálkovou jízdu, chyběly dva dny, zajeli jsme ráno za městečkem Borem k malému rybníku.

Lehli jsme si tam do trávy a koukali jsme se do nebe.

Tím pro nás skončilo mexické dobrodružství.

Ještě plášť do deště

„Poslyš!“ povídá mi najednou manželka.

„Copak?“

„Jak se jmenoval ten král?“

„Netzahuyalkoyotl…“

„A ta léčivá bylina?“

„Mihuitilmoyo… Počkej! Máme to v notesu!“

„A jakou máš náladu?“

„Dobrou…“

„Nebudeš se na mne zlobit?“

„Nebudu…“

„Tak se podívej! Jak jsme včera zastavili za Norimberkem a jak jsme tam u lesa jedli, tak jsem si sedla na ten plášť, který jsme zapomněli v té garáži v Arkansasu a který nám zase potom vrátili v cestovním oddělení AAA v New Yorku…“

„Vím! Dvě svíčky v kleci… Proč o tom mluvíš?“

„Já jsem tam za Norimberkem ten plášť zapomněla…“

Nebyl nám souzen.

Tím to končí

Malý automobil ŠKODA projel za 98 dní 25 000 km na trati Praha – New York – Washington – Memphis – Dallas – San Antonio – Mexico-City – 18. stupeň severní šířky – Laredo – El Paso – San Diego – San Francisko – Denver – Omaha – Chicago – New York – Cherbourgh – Madrid – Barcelona a Praha.

V jízdních dnech byl denní průměr 530 kilometrů.

Všechny důležité díly vozu byly zaplombovány a vrátily se do cíle uzavřeny a bez oprav[116].

Tato dálková jízda byla nejdelší a nejrychlejší, jaká kdy byla podniknuta; představovala rekord svého druhu.

Chtěli jsme se v rychlejším typu malého automobilu ŠKODA 1100[89] vypravit do Jižní Ameriky, a dali jsme návrh na dálkovou jízdu napříč touto pevninou, z Rio de Janeira k Tichému oceánu.

Netušili jsme, že bude nutno, abychom změnili plán a projeli Argentinou.

Tak jako tak se teď rozloučíme s tím, co bylo.

Kytice vzpomínek by byla příliš velká a nevešla by se ani do jednoho džbánu, ani do jedné knížky.

Vamos, kompaňero!

Tak se navazuje v Argentině přátelství.

Volným krajem jedou proti sobě dva jezdci.

Pod kopyty koní víří měkký prach, žene se do šířky, obaluje kaktusy a košaté stromy a pak zase pomalu padá k zemi.

„Buenos días, seňore! Dobrý den, pane!“ pozdraví zdvořile první.

„Buenos… Kam jedete, pane?“

„Nikam… A kam vy?“

„Já také nikam nejedu…,“ odpoví druhý.

„Mám pro vás dobrý návrh, seňore! Pojďte, poradíme se o tom! Vezu si kus hovězího masa, je tu dost suchého dříví, opečeme si asado[90]!“

„Oh! Prokážete mi velkou čest, caballero! Dojedeme k tomu malému ranči, bydlí tam dobří lidé. Jel jsem loni kolem a pohostili mě. Jsou to Babičové, Italové!“

„Vamos, kompaňero, pojďme, kamaráde!“ skončí, a jeden z nich obrátí koně ze severu na jih.

Dojedou k ranči obehnanému drátem.

Zastaví se a zatleskají.

Tady musíte zatleskat, když chcete vstoupit na cizí pozemek nebo do cizího domu. Jinak má majitel právo, aby na vás vyhnal psy. Lidé žijí osaměle, a tak starý lidový zákon chrání bezpečnost jejich domovů.

Je to zvyk ještě z těch dob, kdy v odlehlých krajinách žili jen indiáni a lovci. Když sedávali večer v táborovém kruhu tváří k ohni, musel se každý, kdo přicházel ze tmy, ohlásit.

Z malého ranče vyšel hospodář.

Prohlíží si cizince.

Pak pokynul, aby vešli.

Snad se tu zdrží den, možná týden nebo měsíc.

Slušný host je na samotě vždycky vítán. Přinese nové zprávy. Opraví nářadí, pomůže s dobytkem, doporučí nějaký obchod.

Pak jede dál jako tažný pták, jako ti dva, kteří se dnes potkali a řekli si na přátelství: „Vamos… Pojďme!“

Don Francisko

Byl prostým člověkem, kterého zanesla neklidná krev až do širých končin mezi Aljaškou a Ohňovou zemí.

Když se o něčem rozpovídal, letěly mu myšlenky hned sem a hned tam, z krajiny do krajiny a od člověka k člověku.

Někomu by se možná zdálo, že byl pošetilý a tak trochu podivín.

Ale to jenom proto, že mnoho prožil, a pak že ho uštkl v Rosariu ten had. Slyšte, jak to bylo!

Byl právě pomocníkem v obchodě s kožešinami. Jednou přijde mistr a povídá, že jedna paní má na zahradě hada, že si s ním neví rady a že by ho potřebovala chytit.

„Jaké má oči?“ povídá don Francisko. „Kulaté nebo podlouhlé? Podle toho se pozná, je-li jedovatý nebo ne. Jedovatí hadi mají podlouhlé zřítelnice!“

Ale mistr odpověděl, že ta paní opravdu neměla čas, aby se tomu hadovi podívala do očí.

Francisko celý život všechno lovil a chytal.

Hned nechal práce a vypravil se na hada.

Jak to skončilo, to nám nikdy nedopověděl, protože začal mezitím vyprávět něco jiného, jak bylo jeho zvykem. Jen to vím, že byl dlouho v nemocnici a že potom sváděl některé svoje názory na účinek toho zvláštního hadího jedu.

Tvářil se nevinně, ale věděl při tom své. Byl chytrý, zkušený a věrný.

Nikdy nenechal druhého člověka v nouzi.

Když zatoužil po nových zkušenostech, posadil se na koně a odjel někam do pustin, k indiánům, k pastevcům nebo k hledačům rud. Toulal se mezi nimi jako kočka, která chodí sama a je jí jedno kde.

Čelil rychle každému nebezpečí.

Když mu vešla do cesty šelma, zdálo se, že ji trefil dřív, než měl pušku v ruce.

Žil nejraději na osamělých cestách. Střádal si tam svoji prostou moudrost a pak se zase navracel do velkého města Buenos Aires, kde měl kožešnickou dílnu.

Takových lidí potkáte mnoho mezi Aljaškou a Ohňovou zemí!

Pojedeme za nimi!

Autoklub v Buenos Aires nám vypracuje těžkou trať, z hlavního města na Gran Čako, pod bolivijskou hranici a pak okolo východních svahů And k jihu, do středu země. Návratem na východ dokončíme obrovský okruh a máme se snažit, abychom udrželi denní průměry nad pět set kilometrů.

Uruguayský závodník Viktor Borrat Fabini zvítězil na jaře v českém voze ŠKODA na Velké ceně Montevidea.

Máme doplnit jeho úspěch důkazem vytrvalosti.

Francisko je ze staré školy

Narodil se v Čechách a přišel v mládí do Jižní Ameriky jako vyučený kožešník. Miloval přírodu a indiány.

Procestoval křížem krážem celý světadíl a byl až nad Panamou v Mexiku a ve Spojených státech.

Vystřídal různá povolání.

Byl hlídačem stád, lovcem kožešin, hledal diamanty a zlato. Pracoval na plantážích, chytal mladé papoušky a učil je mluvit, různě obchodoval a dělal všelijaké patenty. Doprovázel vědecké výpravy a znal se také dobře s naším slavným cestovatelem Albertem Vojtěchem Fricem.

Sháněl různé vynálezy, které by lidem zlepšily život, a jeho největším snem byla skládací postel.

V Latinské Americe totiž nemůžete nikde spát na holé zemi.

Koušou hadi, pavouci a škorpioni.

V nezdravých končinách spíte pod moskytovou sítí. Kdo cestuje, pěšky nebo na koni, nosí s sebou „hamaku“, visutou spací rohož, která se zavěsí mezi dva stromy. Ale co když nejsou stromy?

O tom právě don Francisko bádal. Zkoušel lehké skládací konstrukce ze dřeva i z kovu a jeden patent potom prodal vojsku, když bojovala Paraguay s Bolívií o Gran Čako[91].

V obchodech měl obyčejně smůlu.

Jednou se spojil s člověkem, který nabízel vynález na kobylky.

Prohlašoval, že jeho patentní přístroj „zničí každou kobylku“. Francisko si koupil motocykl, jezdil po venkově a přijímal zálohy. Jaké by to bylo dobrodiní, kdyby někdo zbavil argentinské zemědělce „langostas“ – kobylek! Objeví se nad krajinou jako temné mračno, a kam dopadnou, tam všechno sežerou: bavlnu, obilí, zeleninu, listí na stromech!

Ale ten špatný člověk potom rozesílal rolníkům malá kladívka s tímto návodem.

CHYŤTE KOBYLKU! VEZMĚTE JI ZA KŘÍDLA!
KLEPNĚTE JI DO HLAVY! ZAHYNE!

Byl z toho soud a podvodník se hájil, že nenabízel hubení kobylek ve velkém, že jen sliboval, že „každou zničí“.

Francisko prodal motocykl a vracel zálohy, pokud na to měl. Nechtěl ztratit dobrou pověst.

Cestovní plán

Obrovská republika Argentina vyplňuje spolu s dlouhou a úzkou republikou Čile jižní díl Jižní Ameriky a je tak velká jako čtvrtina Evropy.

Měří od severu k jihu 3 700 kilometrů. To je stejná vzdálenost jako z evropského Severního mysu na Sicílii.

Vystřídali bychom různá podnebí, kdybychom chtěli přeletět od hranic Bolívie, Paraguaye nebo Brazílie až do jižní Patagonie.

Na severu nad obratníkem Kozoroha jsou pralesy a džungle, na chladném jihu ledové vichřice, tuleni a tučňáci.

Takové nesmírné území nemá ještě silnice v našem smyslu slova.

Cesty jsou zaneseny hlubokým prachem, který se v době dešťů promění ve veletok bezedného bláta [141]. Pak není někdy spojení z kraje do kraje. Neprojedou ani dvoukolové karety na kolech vyšších než člověk, tažené celým spřežením zvířat.

Autoklub v Buenos Aires připravil přesný jízdní plán. Z větších měst musíme odesílat kontrolní telegramy, ale nic by se nestalo, kdybychom je zaslali jen z okrajových bodů té rozsáhlé tratě.

Každé jiné spojení je totiž delší než to, které nám zvolili.

Řekli nám, že musíme mít průvodce, zkušeného muže, který zná život ve vnitrozemí.

Potkalo nás štěstí: doporučili nám dona Franciska[132].

Lepší směr

Prožili jsme mnoho radostí a nesnází, než jsme dojeli v malém čtyřválcovém automobilu z Buenos Aires hluboko do vnitrozemí[127].

Jen do města Córdoby jsme jeli po betonové silnici[128].

Na sever do Tukumánu už jde hrubá široká cesta, těžko sjízdná, zanesená prachem [155].

Je to daleko, 950 kilometrů; ale přece bych tam chtěl dorazit za půl druhého dne.

Kompaněro Francisko nemá smysl pro takový spěch, a tak mezi námi propukaly rozpory.

Sedí vzadu ve voze a povyskočí, když vletíme do hlubší díry.

Teď se právě nespokojeně nakrčil jako špaček, kterému bere vítr hnízdo.

Pozoruje neklidně suchou rovinu kdesi před Yokcinou a už toho má dost!

„Ukažte mi to svoje itinerario[92] z autoklubu!“ požádal.

Prohlíží cestovní plán a pohazuje hlavou.

„Který blázen vám to dal?“ rozhněval se. „Znám mnohem lepší cestu na Tukumán! To musíte víc doprava, na Santiago del Estero! To byste vůbec neviděl Gran Čako! Pojedeme na Salinas Grandes[93], tam je hezčí krajina, a pak je to, más o menos[94], blíž!“

„Jak to víte? Už jste tady někdy byl?“

Urazil se.

„Kde já jsem nebyl, seňore! Projel jsem touto krajinou křížem krážem na koni. Zahoďte to itinerario a mapy! Jeďte vpravo!“

Jemný prach se hrne až nad nárazník a chvílemi se přesype nad střechou jako žlutý příboj. Kolem oken běží bezútěšná pustina.

Jak projíždíme, valí se za námi mračna prachu a zanášejí všechno živé i mrtvé, jako by vybuchla sopka.

Mám podivné tušení, že se přihodí nějaké neštěstí, když poslechnu a změním směr.

Ale Francisko zuřivě tvrdí, že takhle budeme v Tukumánu dřív.

Kůži pověste na strom

Neprší.

Solné bažiny a pánve šíří svoji smrtelnou moc. Dusí naděje zemědělců v osamělých lidských hnízdech, spálených sluncem, berou dech všemu živému[150].

Z čela a s tváří si stíráme špinavé bláto.

Když najedeme do prašného úseku, vážeme si na ústa hedvábné šátky.

Blížíme se k obratníku a tady slunce hází uhlí do pece plnou lopatou. Na teploměru je pětačtyřicet.

Je to svízel.

Otevřeš přední výklopná okna, polykáš prach.

Zavřeš je, dusíš se vedrem.

Na koni by to bylo opravdu příjemnější, pod širokým sombrerem.

Cesta se tak zhoršila, že nemohu udržet volant.

„Vrátím se na hlavní silnici!“ hněvám se. „Zničíme vůz, tohle je cesta pro spřežení volů, ne pro automobil!“

Francisko by odpověděl, kdyby mohl.

Nabírá dech, zkouší to, ale kdyby promluvil, překousne si jazyk.

Teď vyrazil bolestný skřek.

Skříply brzdy a spadla na něj skládací postel jeho vlastní konstrukce.

Slaný prach se skládá k zemi.

Stojíme.

„Nevím, kam jedu, Francisko! Zavedete nás do končin, kde nám ani sám ďábel nepomůže! Kudy teď? Vpravo nebo vlevo?“

Zamrkal a zkoumá rozcestí.

„Vlevo, seňore… Za chvilku potkáme strom, na který jsem jednou pověsil telecí kůži, když jsme jeli na Santiagenské Čako…“

„Proč jste tam tu kůži věšel?“

„To se musí! Měli jsme hlad a tady si smíte zabít ze stáda tele, když jste na cestách. Jen kůži musíte pověsit na nějaké viditelné místo, na kůl nebo na strom, aby pastevci věděli, že tele nevzal zloděj, ale pasajero[95], cestující, který měl hlad. Kůže mívala dřív větší cenu než maso, proto se zachoval ten zvyk. Dnes mají lidé v městech nouzi o maso, a tak snědí kdeco. Kůže v ceně klesly, protože je moc těch všelijakých náhradních hmot. Ale maso nemůžete nahradit žádnou umělou hmotou! Tak ženou krávy k železničním stanicím, posílají je do Buenos Aires a tam jsou velké továrny na konzervy. Zdejší dobytek putuje potom v plechových krabičkách až třeba do Anglie nebo do Itálie. Ani paznehty se nezahodí, vaří se z nich klih. Na jihu Argentiny by se kravám nedařilo; tam je zima. Tak se zase pěstují ve velkém ovce. Je jich tam asi čtyřicet milionů. V zimě, v červenci a v srpnu, zapadnou do sněhu. Gaučové chodí s dlouhými holemi, píchají do závějí a hledají ovečky…“

„Nezmrznou?“ táže se seňora.

„Kdepak! To jsou druhy vypěstované v severním Skotsku a na Malvínských ostrovech! Takové ovce z jižní Patagonie nebo z Tierra del Fuego[96] jsou otužilé jako Eskymáci…“

Hledáme tedy strom, na který don Francisko kdysi pověsil kůži.

Vím, že vždycky mluví pravdu; ale zdejší země je přece tak suchá a pustá! Kde by se tu vzal hovězí dobytek?

„Kde jste tady našli tele?“ divím se. „Je tu jen prach a sůl…“

„Protože neprší! Tenkrát tu byly zelené pastviny. Jeďte vlevo a za chvíli uvidíte osadu Jesús Maria!“ odpovídá.

Ani duše, ani hlas kolem nás.

Zatínám zuby, hrnu prach.

Přiblížilo se další rozcestí, a strom ani Jesús Maria nikde.

Teď se rozhněvala moje manželka.

Vytrhla klíček ze zapalování, zabrzdila a obrátila se ke kompaňerovi, který přestal myslet na krávy a na ovce.

Prohlíží si spokojeně krajinu.

Už se asi vidí na Santiagenském Čaku, jak peče pásovce v jeho vlastní šťávě.

„Tak toho mám dost, amigo!“ vykřikla. „Bloudíme a ztrácíme čas! Kam jedeme, Francisko?“

„Sí, sí, seňora!“ polekal se. „Ten strom už asi někdo porazil a spálil! Ale tady někde je pueblo, je tu jistě, a já jenom nevím přesně kde, a kudy se tam jede,“ odpovídá nevinně.

Znamenitý caballero

V dohledu se objevil mráček prachu.

Blíží se jezdec; zdusil koně[137].

Chvilku ještě čekáme, až spadne prach, abychom se navzájem viděli.

„Zeptejte se na cestu!“ žádám naléhavě.

Kompaněro vystoupil obřadně z vozu, tajemně se usmívá a jde vážně k opálenému caballerovi.

Uctivě zdraví.

Podali si ruce a začíná hovor, z kterého by evropský člověk zešedivěl.

„Cómo está Usted?“ zní první otázka a doslova to znamená: „Jak se daří Vaší Milosti?“

Slovíčko „Usted“ je totiž „Vuestra Merced“, „Vaše Milost“ a běžně se ho tu používá v dopisech a v rozhovorech, tak jako se u nás kdysi říkávalo „Vašnosti“.

„Usted“ je při tom každý, bohatý i chudý.

I lupič by vám snad řekl: „Kdyby se Vaše Milost nehněvala, požádal bych, abyste dal ruce vzhůru a odevzdal mi peníze a zbraň!“

Jsou opravdu zdvořilí; to sem kdysi zanesli španělští dobyvatelé.

Pozorujeme Franciska a caballera.

Vyměňují si poklony a rozprávějí na křižovatce.

„Oh ne, amigo! Nejsem zdejší!“ omlouvá se neznámý jezdec. „Zde je velmi chudý kraj. Jedu do Dean Funes. Můj padre tam má čakru. Ale není to obyčejný čakarero! Má mnoho vepřů a krav. I moje stará matka ještě žije, je z dobré rodiny z Córdoby. Loni měla ošklivou nemoc…“

„Sí! Vidím, že nejste z obyčejné rodiny,“ odpovídá lichotivě don Francisko. „Ani já nejsem zdejší! Jedu až z Buenos Aires, mám tam velký obchod s kožešinami. Ta seňora a seňor jsou cizinci; přijeli sem až z Evropy, aby si prohlédli Argentinu. Jsou to slavní lidé! Byli v Nordamerice, v Mexiku a v Africe, píše se o nich v novinách!“

Snědému jezdci teď projela hlavou znamenitá myšlenka: jak by to bylo zajímavé, pohovořit si s lidmi, kteří byli v Africe! Kdybychom se tady někde utábořili, mohlo by se vypravovat dva až tři dny.

Pěkně by ušel čas!

Rozvážně sestupuje z koně.

Dívám se na hodinky.

Už spolu rozprávějí pět minut.

„Francisko! Zeptejte se ho na tu cestu!“ volám netrpělivě.

Ohlédl se káravě a mávl rukou. Nemám smysl pro zdejší muže, kteří jedou celý den sami pustinou a pak se chtějí vypovídat.

Jsem nezkušený začátečník, gringo, zelenáč!

Deset minut.

Klid!

Vašnostové se klanějí, rozkládají rukama.

„Pospěšte si, člověče! Ujedu vám!“ křičím.

„To nemůžete, seňore!“ odpovídá z dálky. „Neznáte cestu, nevíte kam…“

Má pravdu.

Ručička teploměru chladiče už klesla z devadesátky na osmdesát, ale moje vlastní teplota nebezpečně stoupá.

Horká krev mi duní v hlavě.

Jako meč visí nad námi denní průměry.

„Chyť ho do lasa a přitáhni ho k vozu! Takhle pojedeme do Tukumánu měsíc!“ ztrácí klid seňora a potom počítáme další minuty.

Konečně se vrátil.

Je spokojen; poznal vynikajícího muže.

„Neměl jste mě volat, to nebylo slušné!“ kárá mě. „Skoro se urazil, už sedá na koně a pojede dál…“

„Jaká škoda! Je to zajímavý člověk!“ pokračuje nadšeně. „Jeho padre tam má čakru, ale není to obyčejný čakarero. Pěstuje prasata. Toho koně koupil loni v březnu v Santiagu za sto pesos! Ale stonala mu matka, měla ošklivou nemoc…“

„Francisko!!!“ zuřím. „Kudy se jede na Jesús Maria?“

Zarazil se.

„Claro[97]! Jesús Maria? To máte pravdu… Na to jsem se ho zapomněl zeptat,“ přiznává zarmouceně, a znamenitý caballero zmizel mezitím v prachu.

Jedeme dál a nevíme kam.

Země, která nikam nepospíchá

„Řekněte mi, Francisko, jak vy to tady žijete?“ povídám v dalších mračnech prachu. „Kudy chodíte, ztrácíte spousty času zbytečným mluvením, a my musíme denně najezdit nejméně pět set kilometrů!“

Pohodil hlavou a posunul dozadu balík se skládací postelí.

„Pět set kilometrů denně…,“ odpovídá pomalu. „A kam tak pospícháte, amigo? Na tom nic není. Bylo mi obyčejně nejlíp, když jsem byl na jednom místě a nemusel nikam spěchat. Maňana, seňore… Zítra! Zítra je dost času, a co nemusíte udělat dneska, odložte na zítřek! Maňana, pasado maňana, jen klid!“

Je tu opravdu země, která nikam nespěchá.

Evropský člověk by ztratil nervy, než tu něco projedná.

Na všechno řeknou „maňana“ – zítra nebo „pasado maňana“ – pozítří.

Jsou unaveni velikostí své pevniny, vzdálenostmi, nedostatkem pohodlí a někdy horkým podnebím.

Nevím, jak bych mu to vysvětlil.

„Jak dlouho byste jel na koni z Córdoby do Tukumánu?“ ptám se mírně.

Chvilku uvažoval.

„To by záleželo na tom, koho bych po cestě potkal…,“ odpověděl potom rozvážně. „Znám jednoho člověka a ten jel na koni ze Santiaga do Rio Hondo. To není daleko, tak deset leguas[98]. Cestou potkal rančera, který vezl na trh brambory a měl doma hezkou dceru. Ten člověk otočil koně a vrátil se k nim na ranč. Oženil se s tím děvčetem. Už je tam asi patnáct let a mají pět dětí. Do Rio Hondo nikdy nedojel. Nevím, zdali vůbec ještě někam jezdí, třeba je mu u té ženy a u těch dětí dobře…“

Co s ním?

Klusal by nejraději na koni z místa na místo, a kdyby někdy bylo naspěch, řekl by si: „Až zítra…“

„Poslyšte, Francisko!“ namítám po chvíli. „Kdybyste vy jel na koni ze Santiaga do Rio Hondo a potkal rančera, který by měl doma hezkou dceru, také byste se vrátil a chtěl byste s ní mít pět dětí?“

Odkašlal a spolkl slaný prach.

Takovou otázku neočekával.

„To ne, seňore! A pak by mne, más o menos, asi žádná nechtěla! Mám divnou povahu, jsem jako toulavý pes. Jak mohu, utíkám z domova… To je moje velká vada. Všechno rozdělám a nic nedokončím; neuměl bych se starat o ženu a o pět dětí. Jsem avanturero[99], mám neklidnou krev…“

Pak si vzpomněl na těch pět set kilometrů a dodal ještě: „Však vy taky, seňore…“

Svírám pevně volant, dívám se na hodinky.

Při všech nesnázích dobře jedeme.

Pálí mě dlaně, naskočily na nich mozoly.

Však ztvrdnou, než se vrátíme nazpět k moři[146].

Odpočinek pod košatým stromem

Na vyschlé stráni se objevil malý ranč a daleko na obzoru klopýtá v sedle gaučo[100].

„Někdo jede! Zeptáme se na cestu!“ zaradoval se náš druh.

Pastevec dojel, zadržel zvíře a stojí nehnuté před námi.

Seňora spustila okno, vystrčila hlavu a vykřikla na něj španělsky: „Oiga, mozo[101]! Je to cesta na Jesús Maria? Pronto! Rychle!“

Hrozně se polekal, div nesletěl z koně.

Ukazuje ustrašeně vlevo.

„Gracias, seňore,“ poděkovala a don Francisko padá zoufale do sedadla.

„Co jste to udělala!“ naříká. „Taková hanba! Jistě se urazil, řekla jste mu ,Pronto! Rychle!‘ Půjdu mu to vysvětlit…“

Prudký záběr motoru přerušil jeho úmysl.

Když se vzpamatoval, zahájil přednášku o tom, že si musíme léčit nemocné nervy.

„Měli byste pít yerbu[102] maté, ta uklidňuje mozek,“ vykládá.

Paraguayský čaj maté tady pijí všichni: gaučo, rančer, dělník na plantáži, úředník na poště i taxikář na stanovišti v Buenos Aires.

Sušené zelené listy se rozdrtí na prášek a spaří vřelou vodou. Odvar pijí z kalabasů, hruškovitých nádobek, tenkou trubičkou zakončenou cedníčkem[131].

Je to národní nápoj, příjemně nahořklý, zbavuje únavy a nadbytku masových solí. Všude se jí mnoho hovězího masa, upečeného napolo. Lidé trpí revmatismem a žaludečními chorobami.

To všechno prý léčí maté.

Kalabasy jdou z ruky do ruky a od úst k ústům, na pampách okolo ohně, v hostinci při snídani, v rodině i hluboko v lesích.

„Budeme si to vařit, amigo, aby nebyla seňora tak nervózní a neptala se tak rychle na cestu. Začneme zítra…,“ uklidňuji Franciska a jedu zvolna k chaloupce, přikrčené na svahu.

Kolem se pase hubený dobytek.

Slunce už ztratilo sílu a svítí teď kdesi na západě na ledovce pohraničních sopek.

Francisko měkne. Je unaven; má hlad a žízeň a kromě toho mu vnikly do hlavy zajímavé myšlenky.

Že bychom přece jen měli pravdu?

Z Córdoby do Tukumánu je devět set padesát kilometrů. Na koni by ta cesta trvala měsíc.

My si to brázdíme prachem a dírami nepoměrně rychleji. Každé dva dny se hneme o tisíc kilometrů!

Nebylo by zde lidem lépe, kdyby měli rychlejší spojení?

Nebyli by spokojenější?

Claro! Je to vynález, je to patent!

„Zastavte, seňore!“ požádal. „Sedneme si tady pod ombú. Dojdu do ranče pro vodu a najíme se trochu…“

Ombú je argentinský národní strom, pohostinné útočiště pocestných. Má košatou korunu a pod ní příjemný stín.

Francisko opatrně otvírá branku a potom v uctivé vzdálenosti zatleskal.

Vyšla stařenka a okřikuje psa. Vidí mírného člověka, tak ať vejde.

Dá nám vodu. Je trochu slaná, ale zdravá. Stařenka zrovna upekla čerstvý chléb, ten asi také přijde vhod.

Ale neprší, je zle!

Nebude obilí ani kukuřice, dobytek hyne, ani peněz není.

Hospodář odjel do města, musí si vypůjčit v bance. Vrátí se za dva dny.

Seňora rozložila pod stromem kukuřičné placky, sýr a zbytek slaniny, Francisko nese chléb a vodu. Přemýšlí.

Stařenka mu řekla, že tady už půl roku nespadla kapka deště.

Rančer jel do banky, děti mají hlad. To není dobré.

Stařenka sem kdysi přijela mladá, byla to zdravá a silná žena.

Nadřeli se. Měli děti a ty děti potom také měly děti.

Teď mají všichni hlad, a to není v pořádku.

Kdyby tady někde byla elektrárna, čerpali by ze země vodu a rozváželi by ji po polích. Kdyby měl rančer automobil, nebyl by na cestě do města dva nebo tři dny. Vozil by tam brambory a zeleninu, víc by vydělal. Kdyby tu byla pořádná silnice a železnice, jezdily by děti do školy a nerostly by jako dříví v lese.

Večer nad ohněm

Pak znovu prach a silnice.

Není to tak jednoduché, řídit patnáct hodin denně automobil, zapisovat si vzpomínky, fotografovat, bavit se s pastevci, slyšet nářky na špatnou úrodu a vyvracet donu Franciskovi zastaralé názory.

Byl nám doporučen jako znamenitý průvodce a netušil, chudák, do čeho hlavu strčil. Celý den se těší na pokojnou chvíli nad planoucím ohněm, v tichu noční přírody[136].

Spokojeně pozoruje hvězdy jižního nebe a vyzvídá, kde jsme všude byli a co jsme kde prožili.

Začne zdaleka, nějakou velkou myšlenkou a dnes večer mu nejde z hlavy osud indiánů.

„Vy znáte, amigo, dějiny Ameriky a to je dobře! Jen tak můžete pochopit, proč dnes už skoro v celé Argentině nepotkáte pravého indiána. Není jich tu víc než dvacet tisíc. Slyšel jsem, že kdysi žilo v zemích pod Panamou na pět set různých národů! Tady v těch krajinách na severovýchodě byla loviště kmenů Pilagá, Payaguá, Čamakoko a jak se všechny jmenovaly. V Mexiku a na Yucatánu vytvořili indiáni slavné říše. Měli tam velká města, nádherné paláce a chrámy, ale obětovali bohům válečné zajatce a nevinné lidi. Cvičili velká vojska…“

Teď se kompaňero na okamžik zamyslel.

Jen syčí omastek na pánvi, jak seňora připravuje večeři.

Francisko táhne do plic čistý vzduch a pozoruje chvilku dým rozvátý nad houštinami.

Teď našel novou myšlenku.

„Ty národy, co měly moc zlata, vojáků a paláců, zahynuly. Indiánům svědčí život ve volné přírodě. Oni jsou skutečně dětmi slunce. Jak jim vezmete přirozený život v lese, chytnou se jich bacily různých nemocí. Indiáni v Paraguayi vyhynuli většinou chřipkou. Z velkých kmenů zbylo dneska pár set ubožáků. To si vzpomínám, když jsem byl na jihu v Patagonii a na Tierra del Fuego, jak to tam dopadlo s Tehuelči! To byli tak otužilí lovci, že jezdili na kanoích mezi ledem nazí, jen se trochu ohřívali nad ohníčkem, který si rozdělali na dně lodi na hliněné plotýnce…“

Znovu se odmlčel.

Nezdá se mu, že by to bylo možné, aby někdo jezdil nahý na moři mezi ledem v tak strašném podnebí, jaké je v zimě na Tierradel Fuego.

Vždyť tam ty končiny podávají ruku jižní točně!

„To jsem znal jednoho profesora a ten to chtěl v zimě u pobřeží v Gallagosu vyzkoušet…,“pokračuje potom. „Posadil se nahatý do malého kutru[103], spustil motor a vyjel. No, zima mu bylo a pak dostal kašel a zápal plic, ale za ten pokus to stálo! Nejvíc mě mrzelo, že ho viděli nějací pasajeros, toulaví pastevci ovcí. Řekli, že prý je nestyda, že si měl vzít aspoň spodní kalhoty. Ale ti Tehuelčové mi stejně nešli z hlavy! Myslím si, že měli dost kožešin, takže si aspoň přikrývali záda, když lovili tuleně nebo tábořili na sněhu. A pak tam přišli misionáři.

Ti byli zrovna tak hloupí jako pasajeros. Věřili, že je člověk nestydatý, když chodí ve vlastní kůži. Přivezli sem obnošené šaty, dárky pobožných lidí z Evropy. Zvali indiány na mši svatou a říkali jim, že by se Pánbůh zlobil, kdyby se neoblékli. Jako by byl Pánbůh stvořil člověka v kalhotách, v kabátě a v kožichu! Byli to salesiáni, mniši z takového řádu, jako byli jezuité, kteří založili v Paraguayi ten guaranijský stát. Tehuelčové začali brzy vymírat, když museli žít po našem. Dnes tam najdete kolem misionářských kapliček jen velké hřbitovy. Indiáni potřebovali život ve volné přírodě…“

„To, co vypravujete, done Francisko, to je pravda!“ odpovídám. „Vzpomeňte si, že ze všech indiánů vzdorovali bílým lidem nejdéle prostí severoameričtí Apačové a Navachové!“

„Sí, seňore! Apačos!! Apačové!“ zbystřil zrak. „Paničko, dejte nám kus masa, mám velký hlad! Vzadu ve voze jsou v pytlíku tortillas[104], budou se k tomu dobře chroupat. A udusíme oheň! Já to tady dobře neznám, mohli by se tu potloukat nějací desperados a nerad střílím do tmy…“

Kdesi v hlubinách stínů, do kterých se propadly zelené křoviny, vidí asi Apače, někdejší pány Sierry Madre, v povodí Velké severní řeky a v barevných pouštích v Arizoně.

Vzpomíná si, že my dva jsme byli předloni na jižní hranici USA. Měli bychom se o tom rozpovídat, nadešel čas, kdy se u ohně povídá.

„Byli jste, amigo, v Apačském průsmyku?“ táže se.

Lehám si tváří proti hvězdám a navracím myšlenky nad rovník, do barevných pouští nad Rio Grande.

Apačský průsmyk

„To jsme se vraceli ze starého Mexika a pohraniční silnice nás povedla k Bílým horám, do staré vlasti indiánů…,“ vypravuji.

„K jihozápadu šla stezka na Aguas Prietas!“ připomíná Francisko.

„Ano… Už se tam usazovali první přistěhovalci. Přijížděli na krytých vozech, tažených voly. Zakládali pevné sruby a kolem nich plantáže a dobytčí ohrady. Ve skalách byla poslední útočiště rudochů. Bílí cizinci jim nejdřív nabízeli mír. Chtěli je usadit do rezervací, do vyhrazených míst, kde by nepřekáželi farmářům. Ale indián nemohl žít v oboře jako chycené zvíře, nemohl pochopit, proč má být zajatcem v zemi, která byla od nepaměti domovem a lovištěm jeho předků. Poznával také věrolomnost bělochů. Neplnili sliby. Hledali ve všem postranní cesty a měli jen jeden zájem, svůj! Podle starých indiánských zákonů vyšli rudí bojovníci na válečnou stezku…“

„Claro! To bylo správné! Bránili se!“ přerušuje mě Francisko.

„Farmáři a vládní vojáci je štvali jako zvěř. Vypsali odměny za černé skalpy, platili za vlasy zabitého indiána dvacet pět, padesát i sto dolarů…“

„Z lovu skalpů se stal přece tak výnosný obchod, že se někteří střelci vypravovali až pod Rio Grande a zabíjeli tam pokojné Mexičany! Ti měli také tak černé vlasy jako rudoši…“

„Obchod je obchod a lidský život měl v těch dobách pramalou cenu. Platil zákon silnějších a bílí muži říkali, že nosí zákon na opasku a že má tolik paragrafů, kolik kulek má jejich revolver…“

„Kolem Rio Grande jsou nejisté poměry dodnes, byl jste tam, tak to znáte! Představte si, co se tam asi dělo na počátku našeho století!“

„Byl to boj muže proti muži a v indiánech viděli jen divokou zvěř, nic víc…“

„Apačové se mstili a byli bezpříkladně krutí, jak to vyžaduje válečná stezka. Objevili se jako blesk! Vypálili farmu! Vybili, co tam žilo! Co chvíli letěly Arizonou poplašné zprávy: ,Slyšeli jste! Včera v noci! V Bella Loma! Lidé už spali, dobytek byl v ohradách. Zaštěkali psi, koně se plaší, za hradbu srubu sklouzly černé stíny. Zaječel válečný pokřik a propuklo peklo. Farmář Hagen, ten světlovlasý, co sem přišel z Dánska, klesá s puškou v ruce. Zabili jeho ženu a děti, pastevce a služky. Vypálili srub, rozehnali krávy, ukradli koně, zbraně, střelivo. Pak se propadli do země! V širém okolí po nich není stopy. Kde se objeví zítra?‘ To byly každodenní starosti přistěhovalců. Včera odpoledne jsme viděli u silnice staré spáleniště a u něho dřevěný sloup s nápisem:

ZDE STÁL KDYSI SRUB FRANKA HARMANA. ŽIL TADY SE SVOU ŽENOU AŽ DO ROKU 1892. BYLI PRVNÍMI PRŮKOPNÍKY V TOMTO KRAJI. STATEČNĚ ODRÁŽELI INDIÁNSKÉ ÚTOKY.
TOHO ROKU BYLI PŘEPADENI APAČI.
ČEST JEJICH PAMÁTCE!

Apačové přepadali poštovní dostavníky v Apačském průsmyku. Pobili cestující, vyloupili náklad. Vláda proti nim vysílala nejlepší generály a tisíce vojáků. Marně! Mizeli jako dým… Poslední boj s Apači a Navachy trval až do konce minulého století, čelili nesmírné přesile; už jich zbylo jenom několik desítek. Nevzdali se! Bránili svobodu své vlasti! Vypráví se, že prý už byl poslední hlouček Apačů na konci všech sil. Americké vojsko mělo přesné zprávy, kudy táhnou. Generál připravil děla u říčního brodu, kterým museli projít. Hladoví, vysílení, bez naděje na únik vešli do řeky. Vojáci spustili palbu. Jedna indiánská matka prý vzala svoje dítě do zubů a doplavala s ním na břeh. Ti, kteří to přežili, byli zajati. Poslali je do vězení na Floridu a po osmi letech je převezli do pevnosti Fort Sill v Oklahomě. Tam už byli shromážděni zajatci z jiných indiánských kmenů.

Pak jim vykázali v rezervacích zemědělskou půdu a dali jim na krk čísla. Už se nejmenovali jako kdysi ‚Bílý Orel‘, ‚Letící Šíp‘ nebo ‚Dlouhý Lovec‘, ale ‚Číslo 27‘ nebo ‚Číslo 159‘…

Dnešní Severoameričané se jezdí dívat na poslední zbytky rudých jako na nějakou zvláštnost! Dokonce si na tom zakládají, když mohou prokázat, že měli v rodině indiánského předka – pravého Američana. O životě indiánů se píší básně a knihy, ale napřed je běloši museli vyhubit, aby přišli na to, že byli ušlechtilým lidským plemenem…,“ řekl ještě Francisko.

Příštího dne jsme potom uviděli v Novém Mexiku tabulku s nápisem. Bylo tam napsáno:

INDIÁNSKÁ REZERVACE – 25 MIL!
VELMI ZAJÍMAVÉ! NEOPOMEŇTE NAVŠTÍVIT!

To bylo na okraji Gilské pouště.

Touha po pokladech

V nízkém ranním slunci se zalesklo na obzoru šedobílé jezero.

Země trochu ztvrdla, blížíme se k Velkým solným pláním. Pneumatiky zachytily okraj ledkového ložiska a spěchají vpřed, nevíme kam.

Nad stříbrným jezerem stojí obrovské kaktusy jako ráhna a stožáry potopených lodí.

Je tu tak bezútěšně smutno!

Jen prázdné koleje Centrální argentinské železnice spojují život několika míst.

„Nejezděte do saliny, propadnete se!“ radí mi kompaňero, ale příliš pozdě.

Přední kola spadla do prohlubně, ohnul se nárazník, div že nám to nevyrazilo duše z těla.

„Je to dobré! Nic se nestalo, seňore! Pojďte, spravíme to!“ uklidňuje mě.

Ohýbáme nárazník.

Pak se znovu zachycuji pevné cesty a Francisko pohodil hlavou.

„Poklad Solana Lopeze! Nikdy jste o tom neslyšeli? Ten hledali a snad hledají ještě dnes avantureros v severní Paraguayi na Velké solné poušti, kde je taková neschůdná krajina jako tady…,“ řekl.

Pak zase chvíli mlčíme a pozorujeme perleťové odlesky na solných pláních, ramenaté kaktusy a špičku chladiče malého automobilu.

Kompaňero se vrací k jihoamerickým pokladům.

„Na útěku do Aquibadanu prý Solano Lopez někde odhodil nebo ukryl obrovské množství zlata. Tady je dodnes mnoho lidí, kteří věří, že najdou poklady ukryté indiány nebo poraženými diktátory, četli jste noviny v Buenos Aires? O Viernesovi Scardulovi na korálu de Bustos v Arroya Secco? O tom starém prstenu a o policejním úředníkovi, který nakonec spáchal sebevraždu?“

„Vždyť jste nám už o tom vypravoval vy sám, Francisko, když jsme jeli kolem Rio Quarto. Říkal jste, že jsou tam u řeky pohyblivé gázy[105] a že bychom se tam měli podívat a hledat zakopaný poklad místokrále z Limy!“

„Sí, sí, to máte pravdu, seňore! Někdy zapomínám! To je z toho hadího kousnutí v Rosariu. Vždyť já jsem také býval takový blázen a hledal jsem poklady. Jednou až v Bolívii u Hadího jezera, kam prý shodili indiáni do vody náklad zlata z celé karavany lam, když jim Pizarro[106] zabil císaře! Kdekdo se šplhal k tomu jezeru, ale nikdo nic nenašel… Už na poklady nevěřím a někdy si myslím, že to také s tím Rio Quarto byl jen podvod…“

Byl.

Jakýsi statkář v oné krajině prohlásil, že vyšel v noci na Velký pátek před svůj dům a spatřil „pohyblivé gázy“. Světýlko tady, světýlko tam! Protože byl Velký pátek a on se jmenoval „Viernes“, což také znamená „pátek“, viděl v tom znamení.

Vzal motyku a kopal.

Našel prý starý španělský prsten, zlaté mince, drahokamy.

Rychle se vypravil do Buenos Aires a ten prsten vzal s sebou.

Svěřil se vysokému policejnímu úředníkovi doktoru Valdoviesovi.

Policejní úředník navštívil známého poslance a domluvili se spolu, že Viernese odklidí a zmocní se toho nesmírného bohatství. Dali Viernesovi šek na 300 000 pesos, ale zase mu jej vzali. Řekli, že se napřed prezident republiky musí poradit s poslanci a senátory co a jak.

Pak bude Viernes odměněn.

Když se nálezce pokladu vrátil na Rio Quarto, už na něj čekali.

Vstoupil do domu a začal ohňostroj! Kulky mu létaly okolo hlavy, sotva život zachránil.

V Buenos Aires se mezitím pohádali ti dva spiklenci, poslanec a úředník.

Chtěli se navzájem oklamat a úředník skočil nakonec z okna.

Zabil se a noviny měly o čem psát.

Náš kompaňero přemýšlí, houpe se na zadním sedadle vozu a někdy postrčí zpět balík se skládací postelí.

Pozoruje krajinu, jezero a slané bažiny, občas pohodí hlavou, ale nic bych za to nedal, že hledá přece jenom v té rovině pohyblivé gázy.

Podivuhodná živnost chudých lidí

Kdesi v mírně zalesněném kraji běží silnice k maličké samotě.

Ranč jako ptačí hnízdo, jen hliněné stavení s malou ohradou, dvorkem, skladištěm nářadí a kouskem orné půdy.

Kompaňero tvrdí, jako všude, že to tady zná; jen ještě kousek a už jsme tam!

Je jako ty pohyblivé gázy, které poskakují nad bažinou a lákají do neznáma.

„Byl jsem tu před dvaceti lety!“ ujišťuje. „Teď jeďte níž do údolí a potom k těm kopcům, trochu na sever, dolů do roviny, kousek na západ, přes kopec a zase na sever…“

„Děkuji vám, amigo! To raději zabloudím…,“ odpovídám.

Ale teď se cesta trochu rozšířila k ranči a je tam zahrazena závorou!

„Co to znamená? Je tady snad nějaká celní hranice?“ divíme se.

„To nic… Jen zahoukejte, oni vám otevřou!“ mávl rukou amigo.

Přiběhl malý kluk, otevřel závoru a nastavuje dlaň.

„Dejte mu deset centavos[107]!“

„Proč? Zač se tu platí?“

„No za nic, ale je tu závora… Když ji chtějí otevřít, mají s tím práci!“

„A za to se platí?“

„Za to… Ranč je velmi chudý, podívejte se kolem! Les a křoví. Tak postavil rančer přes cestu závoru a vybírá deset centavos. Aspoň víme, že jsme na dobré silnici; když se zde vybírá, tak tady jezdí nějaké vozy…“

Zdusil se motor, došel benzin.

Přepínáme druhou nádržku a ke všem starostem přistoupila nová: co si počneme, když propálíme benzin dřív, než najde Francisko osadu, kde byl určitě před dvaceti lety?

Proč neřídí don Francisko automobil?

Na východním nebi vyskočily první hvězdy a do plic vane večerní vzduch.

Kdesi v dálce zahořel oheň.

Asi tam sedí pastevci nebo potulní lidé, kteří jedou a je jim jedno kam.

Opékají maso, kouří cigarety, pijí maté a povídají, co ten a co onen.

Francisko nabízí, že by teď řídil. Už toho mám jistě dost, jedeme od rána!

„Vy umíte řídit automobil?“ ptám se překvapeně.

„No, dost! Jezdil jsem, ale pak jsem toho nechal. Stala se mi nehoda. Vezl jsem tenkrát z Corrientes do Santa Fé jednoho pátera. Skočila nám do cesty kráva, a jak jsem zabrzdil, ten páter vyskočil a vrazil si do hlavy tu lampičku, co je na stropě. Měl ji tam i se žárovkou a museli jsme mu to u doktora tahat… To se na koni nemůže stát! To mohu vyletět třeba do nebe a zase spadnu do sedla!“ chechtá se.

Pak jsme konečně přijeli ke kolejím dráhy.

Železnice má tu dobrou vlastnost, že jde jistě odněkud někam, a to neplatí o zdejších silnicích. Končí někdy v pustinách, kde byste si jen mačetou prosekali cestu.

Není pochyby, že jdou tyto naše koleje do nějaké osady.

Nesmíme je spustit z dohledu!

Noc na Gran Čaku

Nebeské hodiny ukazují půlnoc.

Na tmavém obzoru se černají nízké pralesy a kužely našich světlometů hledají příští železniční stanici.

Náraz!

Nějaký bludný balvan zachytil o spodek vozu, volant mi vyrazil dech.

Probíráme se z leknutí, motor ještě běží, ale burácí jako kulomet.

Pod kapotou se začervenaly plameny!

Hoříme!

Přerušuji zapalování a zavírám benzin.

Rychle hasicí přístroj!

Tekutina se odpařila a spolkla nebezpečný oheň kolem karburátoru. Balvan, ukrytý v nánosu prachu, urval výfuk až u příruby motoru. Svítíme si pod otevřené křídlo kapoty. Když roztočíme motor, plameny vyletí znovu!

„Nemůžeme dál! Shořeli bychom!“ křičí Francisko vítězně. „Musíme se tady utábořit! Rozdělám oheň! Je krásná noc, podívejte se na nebe! Takové hvězdy můžete vidět jenom na Gran Čaku!“

To je pravda.

Utržený výfuk není v žádném poměru ke zdejší přírodě.

Ze všech koutů se plíží a vtírá divočina, slavný a starý dech pustin, který opíjel první bílé lidi, když sem vnikli.

„Amigos! Přátelé!“ šťastně šeptá starý lovec. „Líbí se vám Čako?“

„Líbí! Takovou noc jsme ještě nikdy neviděli, ani v Evropě, ani Africe, ani v Severní Americe…,“ přiznávám.

„Tiše! Silencio!“ zdusil náhle hovor.

Vyskočil a plíží se do tmy s pistolí v ruce.

Spatřil dvě zelené oči a nízký stín.

Prásk!

Ještě jednou!

„El zorro! Stepní liška! Utekla mi, potvora! Měl jsem si vzít pušku!“ zlobí se.

Rány doznívají na okraji lesů.

Sedíme u ohně.

„Řekněte mi, lidé, u všech čertů! Když se vám Čako líbí tak jako mně, proč se honíte po silnicích? Dotlačíme vůz do nejbližší stanice, dáme to na dráhu a snad to někdo v Santiagu koupí! Dostanete tři tisíce pesos! Také ty fotografické mašiny jsou jenom pro zlost. Prodejte je! Koupíme si tři dobré koně, výstroj a ještě jednu pušku. Budeme lovit kožešiny a bude nám dobře…,“ navrhuje.

„Musíme se vrátit do Evropy…“

„Nevydržíte tam! Vyžene vás touha po Čaku a po pampách! Vrátíte se, jistě! To jsem znal v Ecuadoru ministra, byl to slušný člověk a měl školy. Poslali ho do Evropy jako vyslance. Měl tam velký dům, mnoho sluhů, žil jako boháč. A přece se vrátil! Vykašlal se na ten dům a na ty vyslance, poslal vládě psaní a odjel domů, do Callao. Všecko prodal! Odešel do pralesa, vzal si indiánku, žije v jednom údolí, má tam estancii a moc dětí. Sežrala ho džungle! On se nemohl jako vyslanec dívat na všecky ty podvody, co se dnes na světě dělají s lidmi…“

Vracíme se ke skutečnosti.

Trhám plechovku od oleje, stáčím z ní kornout a nasazuji na výfukovou díru ochranný trychtýř. Motor burácí, pod kapotou rudne oheň, ale nějak dojedeme.

Francisko vyměnil pistoli za hasicí přístroj.

Nízké stromy barevného lesa jsou spojeny spletí kaktusů, pokroucených svícnů, točitých odnoží, lián a křovin, utopených ve tmě.

Kudy jedeme, probouzíme všechno živé; motor duní jako stíhačka.

Další náraz!

Pak tři muži ve tmě

Sedíme bezradně na kraji hlinité strže.

Chladič vozu se skoro dotýká šikmého náspu, přední kola jsou zabořena v hlíně. Už jsem zkusil všechno možné, abych vycouval, ale nemohu zlomit kardan nebo spálit spojku.

Seňora leží na zádech, dívá se do nebe na hvězdy a třetí člen posádky hlídá.

„Zhasněte cigaretu, cítím koně!“ zašeptal pojednou.

Napínám sluch, ale jednotvárný souzvuk houštin není rušen ani hlasy, ani kopyty.

„Slyším je! Jsou tři! Připravte si pistoli!“ radí. „Sedněte si do vozu a počkejte, až dojedou! Já se schovám za vůz, a kdyby to byli špatní lidé, střelím…“

Písek ztlumil dusot kopyt a tmou projelo světlo silné elektrické svítilny.

„Ea! Kdo je tu?“ zahřměl mohutný hlas. „Tady je šerif a přísežný soudce! Vystupte z vozu!“

„Buenas noches, caballeros! Jsme pokojní lidé…,“ odpovídám uctivě.

„Turistas, claro!“ zaskuhral k tomu Francisko, který už se těšil na střílení a teď nemůže překvapením promluvit.

„Turistas? Aby vás ďábel! Tady nejezdí žádní turistas!“ rozchechtali se ti tři a jejich vůdce posvítil do vozu.

Spatřil tam ženu.

„Ea! Je s vámi seňora! Jak je to možné? Kde jste ji vzali?“ ptá se hrozivě.

„Dovolte, abych vám to vysvětlil!“ brání nás Francisko. „Doprovázím tuto dámu a tohoto pána, kteří jedou na Gran Čako jako skuteční turistas a esploradores, cestovatelé! Jedeme tady v tom voze, který nám spadl do příkopu a nemůže ven…“

„Sí, sí… Ale jak můžete vysvětlit, že jste způsobili ženě takové nesnáze? Tady není cesta pro turisty a pro slušné lidi!“

Seskočili z koní, sňali klobouky a obstoupili moji manželku.

„Řekněte nám, paní, je to pravda, co říkají ti dva ničemové?“ táže se zdvořile soudce.

Domnívají se asi, že jsme ji někde ukradli, že ji vlečeme do Čaka a budeme pak za ni vydírat výkupné! To se tady stává!

Není tu vhodné místo pro výslech.

„Ya, ya! Jste zatčeni! Vytáhneme vám vůz! Pojedete s námi do osady…,“ slyším ještě.

„Jsem novinářem, pane! Mohu vám ukázat doporučující listiny z Buenos Aires!“ odporuji, ale přísežný soudce jen pohodil hlavou.

„Když máte doporučující listiny, tak vás jistě neposlali do těchto končin! Touto cestou ještě nikdy nejel automobil! Který pitomec vás sem zavedl?“

Ohlížím se na dona Franciska a odpovídám tiše: „Tady ten…“

Sklopil stydlivě hlavu.

Posadil se zkroušeně na zadní sedadlo, muži podvlékli pod poloosy kožená lasa a tři koňské síly vykonaly dílo, na které nestačilo třicet koní našeho čtyřválce.

„Možná, že nám věří, amigo. Ale pro jistotu nás asi zavře…,“ vzdychl si Francisko ve voze. „Nepustí nás, dokud mu nedá policie v Buenos Aires zprávu, že jsme počestní lidé…“

Před osadou čekal dav rozčilených lidí.

Noční hluk v lese pobouřil obec, a když viděli, že se tam vypravila jízdní hlídka, čekali, koho přivedou.

Teď se hrnou k vozu! Dívají se dovnitř a vidí světlovlasou seňoru.

Je to jasné!

Uloupena!

Ženy ji litují, muži se mračí, kluci na nás vyplazují jazyky a těší se, jak budeme zítra viset na větvi, nohama v povětří.

Vstupujeme do nízkého domku. Starosta tu má almacen, obchod, a za ním je úřední místnost, matně osvětlená petrolejkou.

Podávám svoje papíry. Je mezi nimi dopis ministra vnitra, v kterém se žádají všichni občané Argentiny, aby kdykoli a kdekoli nám pomohli a jednali s námi jako s hosty své země.

„Můj nejlepší příteli! Jak jsem šťasten, že jste v mém domě!“ rozzářil se starý muž. „Omluvte moje jednání! Je to podivuhodné, že jste zabloudili až sem; končí tu všechny cesty! Probudím ženu, máte jistě hlad! Jste mými hosty, přátelé!“

Kompaňero už je zase spokojen.

„Zlobíte se, že jsem vás sem zavedl…,“ povídá mi potměšile. „Ale ten starosta je znamenitý člověk. Nebyli byste ho nikdy poznali. Pohostí nás, můžeme se tady zdržet třeba celý měsíc. Zítra sednu na koně a vyjedu do lesa za zvěří…“

„Zítra sednete na koně a projedete lesem k západu!“ krotím jeho vášně. „Najdeme lidi s lopatami a pojedeme tak dlouho, až se vrátíme na správnou silnici, kterou nám poradil autoklub v Buenos Aires!“

Odšoural se na dvůr, otevřel vůz a pyšně se vrací.

„Rekord!“ křičí ve dveřích. „Rekord! Cesty tu nejsou tak špatné! Díval jsem se na měřič kilometrů. V tom spodním okénku je čtyři sta třicet kilometrů, a to jsem střelil po lišce, hořel nám automobil a ještě jsme prožili krásné dobrodružství v lese… Takový život mám rád!“

Usmívá se jako malé dítě.

Pak odešel do čisté noci, rozdělal si oheň a díval se do tichých pustin.

Don Antonio šlápl na plyn!

Angel Cervetto, zdejší starosta, opakuje při snídani, že ještě nikdo neprojel tím lesním průsekem k západu.

Dva Italové tu mají starý nákladní vůz a za lesem je údolí se spodní vodou. Vláda tam zřídila čerpadlo, které hlídá jeden Francouz. Mohlo by se tam jezdit pro vodu.

Pak přišel don Antonio, jeden z těch dvou Italů.

Hlásí starostovi, že právě včera projel. Musí se do toho rychle a pak to jde! Vyvede nás, ukáže nám cestu.

V kovárně nám zavařili utržený výfuk.

Odpoledne vyjíždíme, půl osady jede nebo běží s námi.

Seňora a kompaňero se posadili na nákladní vůz a já to zkusím první.

„Jeďte, pokud to půjde! Držte se okraje pikády, ale nepoložte se na bok, caballero!“ radí mi don Antonio.

Přede mnou pádí několik jezdců.

Ustoupili, když jsem zmizel v lese. Projíždím mezi nízkými palmami a ježatými kaktusy, přeskakuji kořeny a vcelku to jde, teď ve dne.

Už mám za sebou tři kilometry.

Praží slunce, na volantu je mazlavé bláto, černošedý prach přeletí co chvíli čelní sklo a pak okamžik jedu a nevím kam.

Tisknu rty a zuby.

Teď zapadám do prachu, motor se dusí, měním převody, skoro stojím. Rychle couvám, znovu vpřed a na měřiči naskočil další kilometr.

Teplota vody nebezpečně stoupá, chladič skoro vaří. Také tlakoměr oleje je neklidný, klouže podle otoček motoru, a to je nebezpečné znamení. Olej už je asi řídký jako voda. To by byl konec ložisek!

Dýchám jako pes.

Třesou se mi ruce, nemohu se strefit se zápalkou k cigaretě.

Nad vozem proletělo hejno velkých papoušků a mohutné mračno hlásí, že za mnou dojíždí don Antonio. Má radost, že jsem tak daleko; slíbil jsem mu sto pesos, když nás doprovodí.

Seskočili a běží ke mně.

„Chceš pít?“ volá seňora, zaprášená jako strašák.

Dívám se pod vůz.

Konce šroubů jsou ohnuty po směru jízdy, přetrhlo se lanko ruční brzdy a přerazila se trubička olejových brzd.

Přešla mě žízeň. Jak dojedu bez brzd?

Francisko chce otevřít zátku chladiče a doplnit vodu.

„Opaříte se, pozor!“ varuji, ale Ital mávl rukou.

„To nic není!“ směje se. „Tady vaří všechny vozy, proto se jezdí raději navečer a v noci. V létě, v prosinci a v lednu, není možno kolem poledne jezdit. Taková tu jsou vedra! Předjedu vás a zavěsíte se na řetěz. Jsme teprve uprostřed lesa a dál je to ještě horší!“ rozhoduje potom a podhazuje mi pod přední nápravu řetěz.

Pak začala jízda, na kterou do smrti nezapomenu.

Trhlo to mnou, narazil jsem do skla a spustila se mi z nosu krev.

To byl jen nevinný začátek.

V hustém oblaku prachu zmizely obrysy nákladního vozu; řetěz se napíná, povoluje, vlečou mne jako zvíře na porážku.

Nespočetné rány mi dopadají na hlavu, jak se smýkám v dírách, a vím jen jedno: nesmím pustit volant!

Vůz by se položil na bok nebo bych narazil na strom, zkrátka něco by se stalo, co už bych asi neviděl.

Je mi smrtelně zle.

Nová rána do hlavy, neudržím se na sedadle.

Zuby narazily na volant a prokously spodní ret.

Antonio šlápl na plyn a čerta se stará, že nemohu brzdit.

Kdyby náhle zpomalil, jsem v něm, rozbiji vůz i sebe.

Vyděsila mě myšlenka, jak zastavím.

Vletím do něho!

Řídnou stromy, prosvitlo modré nebe.

Cesta klesá, ztrácím vědomí i síly.

Zkouším zoufalou záchranu! Nastartuji motor, vtlačím tam druhou rychlost a zbrzdím kamion! Utrhnu se!

Skřípla ozubená kolečka.

Řetěz se napjal a rozletěl se na dvě půlky!

Nákladní vůz poskočil a sjel do mělkého příkopu.

Dojíždím setrvačností.

Dost!

Někdo mnou třese!

V červené mlze poznávám špinavého Franciska.

Antonio mne táhne z vozu a staví na nohy.

„Tak co jste tomu říkal, seňore?“ chlubí se. „Jel jsem ještě rychleji než vy! Kdybychom tu jeli o závod, vyhrál bych!“

„Děkuji vám, amigo! Muchas gracias[108]!“ sbírám jasné myšlenky. „Zaplatím vám, už dojedeme sami…“

Přepočítal si deset desetipesových bankovek a strčil je do vesty.

Pak se poškrábal za uchem.

„Caballero! Dostanu ještě dvě pesos!“ povídá zdvořile. „Za ten přetržený řetěz…“

Seňora mu přidala dvě pesos.

Opravujeme brzdy, abychom se nějak dotloukli k tukumánské silnici, z které nás svedla touha dona Franciska po Gran Čaku.

Pak jsme jeli houštinami a nízkými lesy až do večera.

Našli jsme si tábořiště v teplém údolí u Rio Čiko[154].

O vlas, o vteřinu…

Malý oheň rozpaluje železnou pánev a myšlenky se mi zatoulaly do blízké i dávné minulosti.

Už cestujeme světem deset let a byly to většinou rychlé dálkové jízdy. Projeli jsme pouštěmi, savanami i velehorskými průsmyky, nikam nám nebylo daleko, hluboko ani vysoko. Pak si mě přiváže nějaký Ital na řetěz, vleče mě průsekem a zabil by mě!

O vteřinu, o vlas…

„O čem to přemýšlíte, příteli?“ zeptal se náš Argentinec, věčně zvědavý na zajímavé události.

„Stalo se vám někdy, amigo, že se na vás dívali andělé a zvali vás do nebe?“

„Jak to myslíte?“ nechápe.

„Že vám šlo o život…“

„Aha! To se stalo… Tolikrát, seňore, že si někdy myslím, že už tady vůbec nejsem! Asi bloudím po světě jako duše mrtvého indiána! Když jsem pěstoval v Missiones bobry, přijel tam za mnou jeden desperado a nabízel mi, abychom pracovali společně. Bylo to u Passo de los Libres. Jdeme spolu kolem potoka a najednou vidím, že se zdržel dva kroky za mnou. Otočím se a chlap má v ruce zbraň! Chtěl mě zabít, aby mi vzal bobry! Skrčil jsem se a kulka mi hvízdla půl metru nad hlavou! Už jste byl také někdy ohrožen střelnou zbraní?“

Myšlenky se mi přestěhovaly na východní polokouli.

Rozpomínám se, kde a kdy to bylo.

„Jednou jsem byl ohrožen střelnou zbraní, ale pistole to nebyla…,“ přiznávám. „Bylo to velké pevnostní dělo s hlavní dlouhou deset metrů. Nabíjelo se granáty ráže třiadvacet centimetrů, těžkými sto třicet kilo…“

„Kdo to na vás mířil? Byl jste blízko té hlavně?“ žasne.

„Blízko, asi deset metrů od ní…,“ odpovídám zasmušile.

Tohle je i na Franciska příliš silné koření!

Posadil se ke mně do trávy, aby lépe slyšel.

„Natáčel jsem tenkrát různé filmy a jedna továrna mě pozvala, abych jim připravil film o novém druhu děla, určeného pro obranu pobřeží. Chtěl jsem zachytit zpomalený, snímek odpalu a zákluzu uzávěrky náboje. Dělo stálo na cvičné střelnici, na betonové základně před prachárnou. Tak jsem se posadil na střechu té prachárny. Přivázali mě, aby mě neshodil prudký náraz vzduchu. Nad hlavou mi připevnili velký slunečník, aby zastínil objektiv. I kameru jsem si přivázal k ruce, abych ji při té strašné ráně neupustil na zem…“

„Seňore, seňore! Proč jste dělal takové hlouposti?!“

„Byl jsem z těch filmů živ, jako vy z bobrů, amigo…,“ odpovídám po pravdě.

Nepochybně uvažuje, že je bezpečnější založit si kožešinovou farmu, než fotografovat nevyzkoušené kanóny.

„Inženýři a mechanikové odešli do krytu…,“ pokračuji. „Pak střelmistr zapískal. Pevně jsem se usadil a začínám počítat do deseti. Potom spouštím běh. Uklidňuji si dech a chci jen jedno: vydržet! Zaduněl výstřel! Vidím v hledáčku, jak vyjel zákluzník, ale nezastavil se, nevrací se! Jede do prachárny!!!“

„Co jste dělal, proboha?“

„Vůbec nic, amigo…“

„Vyletěl jste do povětří?“

„Nevyletěl, jak vidíte… To bych teď neseděl tady u Rio Čiko u ohně. Těžký zákluzník se zaryl do země, necelý metr od skladiště granátů. Inženýři a mechanikové vyšli z betonového krytu, přinesli žebříky a snesli mě dolů. Vzali mi kameru a zastavili další dvě, které běžely na zemi samočinně…“

„Dali vám nějakou zvláštní odměnu?“

„Dali, Francisko! Doušek slivovice… Teprve potom jsem zase poznal, kde jsem…“

„Sí, sí, tak, tak…,“ dopověděl kompaňero. „člověk nikdy neví, kdy nechá boty na zemi a hlavu pošle do nebe…“

Seňora uvařila černou kávu a pak se ještě chvíli díváme, jak plamen spaluje mračna moskytů.

Jako u nich na Moravě

Příštího dne jsme dojeli do malého městečka a tam čekalo velké překvapení.

Hledám nějakou dílnu, kde by mi opravili vůz, potlučený divokou jízdou na řetěze. Brzdíme u fondy, u hostince.

Horký vítr žene do místnosti prach, na všem je na prst špíny, není voda, neprší, a tak všechno hyne.

Jen jeden dům tady svítí čistotou: moderní automobilová dílna se skleněnou střechou.

Přístroje na promazávání a mytí vozů, sklad součástek a pneumatik jako někde ve velkoměstě. Jsou tu dokonce záchody a umyvárny pro dělníky a pro zákazníky.

Nad vchodem čteme nápis:

ANTONIO PAVELKA

„Pavelka? To je jistě krajan!“ zaradovala se moje žena.

Byl.

Nejdřív nás uvítal mladý, ale ten už nerozuměl česky.

Prohlíží si zlatohnědý automobil, s ním tlustý občan, kterému tu rozebírají FORDKU.

„Tady se jezdí špatně!“ naříká Argentinec. „Zdejší prach je jako jed! Uvolnil se mi čistič vzduchu a musíme přebrousit válce. FORDKA má teprve deset tisíc kilometrů, ale už se všechno vyběhalo! Podívejte se na písty! Prach! Koupíte si nový vůz, ujedete deset tisíc kilometrů a spálíte víc oleje než benzinu!“

Pospícháme.

Minuta je kilometr.

Mladý Pavelka pozoruje naše starosti, a když mluvím pomalu česky, přece jenom chápe moje přání. Chci navařit výfuk, opravit nárazník, umýt motor, vyčistit karburátor, seřídit brzdy, všechno promazat a vyměnit olej.

Usmál se.

Ukáže nám, co dovede!

Zatím prosí, abychom vešli do sousedního domečku, kde bydlí otec s matkou.

Budou mít radost!

Domeček vedle betonové dílny je trochu starodávný, ale ani ti dva lidé v něm už nejsou mladí.

Slyší synovo volání: „Tatínku, jsou tady krajani z Čech!“

Stařík vyšel na zápraží a prohlíží si nás. Krajan nenese vždycky do domu štěstí! Jsou takoví, že okradou, vypůjčí si peníze, zanesou nesvár.

Nebudíme žádnou úctu po strastiplné jízdě na Jesús Maria a pak sem do Concepciónu.

Francisko vypadá jako slepice přejetá automobilem.

Já mám rozbité čelo a na ruce obvaz, jen seňora je zase čistá, veselá a příjemná.

„Pozdrav pánbůh, chlapci! Co tady hledáte?“ ptá se opatrně starý.

Francisko rozvinul obvyklý proud řečí.

Představuje nás.

Jsme znamenití lidé, ale také on je význačným člověkem, kožešníkem z Buenos Aires. Jmenuje některé krajany z hlavního města i z Presidencia Rocque[109] Saenz Peňa, kde je středisko českých a slovenských bavlnářů.

Pavelka roztál, jako by mu někdo staré srdce ohřál.

„Maminko! Maminko! Postav na kafe! Jsou tady hosti z Prahy!“ zavolal radostně do domečku.

Maminka je také Moravanka, jako by ji ani nebyla změnila ta léta tady na druhém konci světa.

Člověk se může vystěhovat kamkoli, ale všude touží po rodném hnízdě. Může si přestěhovat tělo, ale duše zůstává doma, třeba někde v moravské vesnici pod Radhoštěm nebo v Čechách u Poděbrad.

Kdyby měl v té Americe plantáže, továrny i miliony, co je mu to platné, když se nemůže rozpřáhnout po svém jako u nich doma!

Stařenka Pavelková si prohlíží moji paní a říká dceři: „Podívej se! Taková děvčata žijí u nás! A ty jejich domácnosti kdybys viděla! My tu máme u nás čisto, ale zdejší lidé někdy nedbají, ženské jsou jenom na parádu, netěší je domov. Je to jiný svět…“

„Tak kudy jste to sem dojeli? Z Córdoby?“ vyzvídá starý Pavelka.

„Ano! Přes Salinas Grandes na Jesús Maria, na Lavalle a potom lesem na východ k Rio Čiko…“

„Kam vás to čerti nesli!“ rozzlobil se. „Proč jste nejeli po camino nacional, po hlavní silnici?“

„Nás tam nenesli čerti! Nás tam zavedl don Francisko…,“ odpovídá seňora.

„Krajané, krajané! To je nejhorší kus Argentiny! Santiagenské Čako! Tam lidé pomírají hlady, není tam kapka vody! To až teď pojedete do Tukumánu, to je učiněná zahrada. Pole, krásný dobytek, ovoce, víno, obilí, skoro jako u nás na Hané… Nerozbili jste koče[110], vůz? Můj Václav by vám to spravil, je to šikovný hoch. Čím jedete, FORDKOU?“

„Ne, v českém voze…“

„Ja, ja! Neříkejte… Copak ti naši tam doma už taky dělají automobily? Václav něco říkal, že dole v kraji jezdí české kamiony, ale já tomu hrubě nevěřil… A co Praha? Ještě tam nosí policajti ty kohoutí ocasy za kloboukem[111]?“

„Kdy jste byl v Praze naposledy, stařečku?“ ptám se.

„Já? To už je včil, más o menos, dávno! Hned tenkrát, jak jsem odtamtud odjel… Asi třicet let, už mi bude sedmdesát. A jak ještě mluvím česky! Pojďte, sedněte si, ať nám nevynesete spaní…“

Odběhl do dílny, aby se podíval na to české koče.

Sešli se lidé ze sousedství, tady je to velká událost, když přijede cizinec.

Pavelkové, starý i mladý, horlivě vysvětlují, že je ten vůz vyroben v jejich zemi, i pneumatiky, elektrika, svíčky, všecko je české! Jejich země v daleké Evropě sem vyváží znamenité stroje, zařizuje tu cukrovary, lihovary, pivovary a cementárny.

Zkrátka je to pořádná země, kde je všecko tak čisté a pilné jako Pavelkovic dílna v Concepciónu.

Chvilka v korálu a proč mají pastevci kožené laso

Ženeme se v odpoledním vedru pěkným krajem na severozápad.

Teď se objevila estancie, statek.

Hned u silnice je ohrada, koral, kam zahánějí dobytek, když je třeba některý kus vybrat, označkovat nebo zkrotit. Do korálu se odvedou koně a muly na noc. Ráno si je vyberete lasem, spleteným ze šesti kožených řemínků. Tady všude používají gaučové a hospodáři kožených las. Nahoře v Texasu a v jiných dobytkářských krajích mají cowboyové a farmáři lasa konopná, s kovovou vložkou v oku. Ta jsou ohebnější než kožená a mohou se s nimi provádět různé umělecké kousky.

Není tak snadné chytit a uklidnit poplašenou krávu, býka nebo polodivokého koně. To nejsou ta klidná zvířata jako u nás. Dokáže to jen výborný jezdec a zkušený pastevec.

Jeden konec lasa, dlouhého deset až dvanáct metrů, upevní si gaučo na „hrušku“ sedla. Do pravé ruky si připraví smyčku[144].

Rozjede se za kravkou.

Vyděšené zvíře pádí po travnaté pampě. Jezdec se k němu přiblíží a srovná rychlost svého koně s rychlostí stíhaného kusu. Až mu hodí smyčku na rohy nebo na krk, nesmí se laso prudce napnout! Buď by si kráva zlomila vaz, nebo by gaučo vyletěl ze sedla! Je to velká váha. Ani laso nesmí prasknout!

Smyčka se hází tak, že si ji zvolna roztočíme nad hlavou, aby se do široka otevřela. Ve vhodném okamžiku ji vypustíte.

Když dopadne, pobídnete koně, aby se zmírnil náraz, a ještě chvíli jedete. Teprve potom začnete krávu nebo koně stahovat, přibližovat a přivádět k rozumu.

Nejtěžší je to s býky; mají prudkou krev.

V korálu u estancie, kam jsme právě dojeli, mají čtyři muži plné ruce práce. Jeden objíždí býčka, už mu hodil smyčku na rohy. Ti druzí jdou pěšky a teď se právě snaží, aby mu podhodili zručným pohybem malé spodní smyčky na nohy. Vyžaduje to velkou pohotovost, opatrnost i tělesnou sílu.

Býk se svalil na zem, bije do vzduchu, ale konečně leží na zádech; a to už mu gaučo poutá nohy.

Lidé z estancie vyšli k silnici.

Hospodář pozdravil a zve nás do domu.

Hosté jsou i tady vzácností, můžeme se u nich umýt, pohostí nás a zrovna se vaří pučero[112].

Pučero! To don Francisko nesmírně rád!

Když jsme se ponejprv ptali, co to je, odpověděl nadšeně: „To je naše národní jídlo! To se dá do hrnce všechno možné a čeká se, až se to uvaří…“

Měl pravdu.

Dají do kotle vodu, zeleninu, brambory, boby, kousky hovězího, někdy slepici a vždycky hodně koření. Postaví to na ohniště a jdou po své práci. Když se všechno rozvaří, zasednou k obědu a přidají si k tomu kus opečené kýty. Masa je přece dost! Na pampách se valí miliony krav.

Chov dobytka je národní pýchou; lidé k němu mají opravdovou lásku a gaučo-pastevec byl kdysi hrdinou lidových pověstí a písní.

Ještě chvíli se bavíme s pohostinným estancierem a kompaňero Francisko čeká, kdy by nás vychválil a jak by se pochlubil, jaké znamenité Evropany doprovází.

Teď došlo k tomu, co tu platí nejvíc!

Nemilují nešiky, choulostivé lidi z města!

„Oh, caballeros!“ vystřelil průvodce hlavní náboj. „Můj amigo není obyčejný Evropan ani vyžehlený Nordamerikán! Mnoho prožil! Řídí znamenitě koče! Už projeli se seňorou Afrikou a byli spolu předloni v Mexiku, v Arizoně a v Kalifornii. Pak jeli ze San Franciska až do New Yorku! Dobře střílejí, jezdí na koni, a kdybyste dovolili, ukážeme vám, jak pracují severoameričtí cowboys s lariatem[113]…“

„A kde vy jste se tomu naučil, seňore? Ve vaší zemi také pěstujete dobytek?“ táže se mne argentinský farmář.

„Pěstujeme, ale v malém. Když mají někde padesát krav, to už je velký statek. Malí hospodáři chovají třeba jenom jednu nebo dvě krávy…“

Zamyslel se, nejde mu to do hlavy.

„A to se jim to vyplácí?“ povídá váhavě. „Já mám teď na pampě asi dva tisíce krav, a to tu nejsem v kraji největší. Ti bohatí mají třicet nebo padesát tisíc kusů!“

To už odešel Francisko do vozu a slavnostně nese pletený lariat.

Musím ukázat, jak se roztočí pěkný vodorovný kruh, do kterého je možno skočit.

Když se roztáčí nad hlavou, je větší a větší, až se odvine celé lano. Je to hezká podívaná!

Laso musí cowboy protáčet mezi prsty pravé ruky, aby se nepřekrucovalo.

Ještě si ukazujeme, jak se roztočí svislý „štít“ a jak se jím proskakuje sem a tam.

To už máme plno diváků.

Pastevci přihlížejí a říkají, že s jejich koženými lasy by to nešlo. Jsou příliš tuhá.

„Seňores!“ křičí vítězně Francisko, jako by uváděl další číslo programu. „Můj amigo dovede spoutat člověka na dálku! Já si sednu tady na plot a dívejte se!“

První smyčka mu spadla kolem obou paží, druhá ovinula pravé zápěstí, třetí levé a čtvrtá se vyšvihla zespodu na nohy.

Francisko je stažen do kozelce a v kruhu mužů zazněl bouřlivý smích.

Když jsme potom odjížděli, měl toho náš dobrý druh plnou hlavu.

„Jste hloupý, seňore “povídá. „Velice hloupý! Kdybychom takhle jezdili od jedné estancie k druhé a předváděli kousky s lasem, všude by nám dali najíst a napít. Udělali bychom těm lidem radost a vydělali bychom velké peníze…“

„Francisko, my dva přece nikdy nevyděláme velké peníze…“ namítám.

„No, nevyděláme, máte pravdu! Ale něco dovedeme, a to je to hlavní! Jeďte dál! Do Rosario je daleko, brzy vjedeme do lesů a pak se setmí. Připravím si kulovnici, kdyby vyběhla srna…“

Žluté světlo

Rovina se prolomila do širokého údolí a v západu slunce vidíme první předhoří Kordiller. Za nimi jsou nesmírné pustiny až k čilské hranici.

V údolích straší stíny obrovitých kaktusů. Vyschlí, ježatí starci, že jim jde jezdec na koni sotva do půlky těla.

Osamělé sloupy a svícny střeží panenskou divočinu, kam se někdy zatoulá puma, rychlá jako blesk. Když zabloudí k stádu dobytka, pobije třeba deset kusů a jen jednu kravku si odvleče do houštin na krvavou hostinu. Je nebezpečnější než jaguár; ten se člověku obyčejně vyhne.

Cestu krajinou si prořízla nějaká říčka, spíš jenom širší potok.

„Alto! Stůjte!“ varuje Francisko. „Projdu to pěšky, abychom se nepotopili. Taková voda je někdy hluboká! Kdybych zavolal, tak mi pojďte na pomoc, to mě kousla ta ryba, co žere nohy…“

„Nohy?“

„Já to tady tak dobře neznám. Možná, že tu takové ryby nejsou, ale byly v Missiones a v Brazilii. Jsou to potvory, ožerou nohy na kost!“

Vešel do vody, jde mu sotva nad kolena.

„Pronto! Rychle!“ volá.

Kola na okamžik zvířila hladinu, projíždíme.

Je tma, za hodinu bude půlnoc.

Vyjíždíme do lesního průseku a na konci cesty září žluté světlo.

Kmitá z daleka; už vidíme maličké okno.

Na mýtině stojí čtyrhranný domek, almacen.

Okénko je zakryto mříží.

Takový almacenero tady žije v pustině sám. Ve dne prodává různé zboží, ale po soumraku se sem začnou stahovat rozliční lidé, pastevci, indiáni i tuláci.

Chtějí kořalku.

Tady se pijí velmi silné nápoje, třeba „kaňa“, pálenka z cukrové třtiny. Ti prostí lidé věří, že jsou pravými chlapy jen tehdy, když se dovedou do němoty zpít. Kořalka je ničí zrovna tak, jako kdysi podlomila „ohnivá voda“ syny pustin – indiány.

Přepínám sklopená světla, abychom nerušili horký polospánek přírody. Před hodinou v horách bylo skoro zima, ale tady jsme v kotlině, v nádrži teplého vzduchu.

Zastavuji.

Před almacenem neklidně přešlapují tři muly, uvázané u kůlu.

Francisko vystoupil, zatleskal a zavolal.

Pootevřely se dveře. Vyšel z nich obdélník žlutého světla a v něm stojí muž.

„Kdo je?“ ptá se opatrně.

„Dobří lidé! Nebojte se, almacenero!“

„Qué quiere? Co si přejete?“

„Benzin a pivo, almacenero!“

Došel k nám a pozdravil.

„Sí, mám benzin i pivo! Ale nemůžete vstoupit! Je pozdě a jsou tam divní lidé…“ šeptá.

„Opilí, he?“

„Más o menos! Nechtějí se hnout! Jsou to rváči, znám je! Máte s sebou seňoru… Podám vám plechovku benzinu a pivo a jeďte rychle dál!“

„Jste velmi pozorný, almacenero, ale můj přítel i já máme zbraně a dost velké ruce!“ vychloubá se Francisko a ztrácí smysl pro opatrnost.

Vstupujeme do nízké místnosti, utopené v kouři a v lihovém pachu.

Útěk

U dlouhého stolu sedí tři pastevci.

Klobouky na hlavách, řeménky mezi zuby.

Hrají v kostky. Sbírají je do pohárku, házejí na hrubý stůl, mlčí a vyhrané mince zkoušejí v zubech.

Ani si nevšimli, že jsme vešli. Jsou tak opilí, že už vidí jen ten malý kousek stolku a tři kostky.

Pijeme teplé pivo a pak přeléváme z plechovky benzin.

„Seňoro, pijte rychle! Mně se to tady nelíbí,“ povídá nejistě Francisko, už méně zvědavý na nějaké dobrodružství.

Když se ozvalo slovo „seňora“, gaučo z kraje prudce otočil hlavu.

U všech dáblů! Je tady nějaká seňora, caballeros! Co tu dělá, kde je?

Stáhl si na krku šátek a loktem dal znamení kamarádům.

Dívají se bez hnutí na moji ženu.

Otvírám balíček černých cigaret a nabízím jednu muži se šátkem. Kdo ví, co se mu převaluje v opilé hlavě!

Vylil mi do tváře sklenici kořalky.

Francisko se zachvěl.

Nesnáší hrubost a urážky.

Svezl se ze židle jako had a postavil se mezi nás.

„Promiňte, caballero! Můj přítel je cizinec! Je hostem naší země a vy jste jej urazil!“

Gaučo ho odstrčil a zaklel.

Seňora se protáhla dveřmi, skočila do vozu a nastartovala motor. Almacenero se pokřižoval a postavil se před Franciska.

Muži mají v ruce pistole.

Francisko, nakrčený jako šelma, uskočil poslední a malý automobil ujíždí do tmy.

„Odvazují muly, jeďte rychle! Vyvázli jsme o vlas!“ oddychl si. „Ve dne to jsou možná hodní lidé, ale kořalka je zabiják! Není nic horšího na světě než opilý gaučo… Neví, kde má hlavu!“

Noc v Rosariu

Za hodinu jsme dojeli do města Rosaria de la Frontera.

V malém hotelu nás vítá rozespalý Ital.

Jmenuje se Miguel Carpinacci.

Budí manželku, číšníka a kuchaře – návštěva z Evropy, kdypak se to stane!

Je tu lázeňské místo, ale teď není sezóna, je jim tady smutno.

„Seňora y[114] seňores! Jste jistě velmi unaveni, to je každý, kdo sem dojede. Silnice jsou špatné! Ale nepůjdete přece spát! Je stejně horko, neusnete a já budu šťastný, když si trochu posedíme. Mám tu výborné červené víno z Mendozy, musíte nám vyprávět. Každý vypráví, když sem dojede!“ prosí hoteliér a pak si na cosi vzpomněl!

„Mám tu překvapení pro seňoru! Dnes ráno mi to přinesli indiáni z hor!“ usmál se a odešel na dvůr [138].

Vrací se a nese rozkošné zvířátko, malou pumu!

Co by za ni dala pražská zoologická zahrada, a tady sedí před námi v košíku jako kočičí mládě! Mazlí se, lísá, už ji má žena na klíně.

Francisko pokýval hlavou.

„To je to hezké, když je to malé,“ povídá. „Pak to vyroste a je z toho šelma! Také lidé jsou velmi hodní, dokud nevyrostou. Ti gaučové v almacenu byli třeba také slušní, než vyrostli. Dítě pije mléko, to je dobré, ale gaučo chce rum a potom střílí…“

Vypravujeme, co se nám přihodilo v lese.

„Sí, sí, byli to nějací desperados nebo poloindiáni, ti mají horkou krev!“ pokyvuje hlavou Ital. „Buďte opatrní, když tady jedete v noci volným krajem! V městech je pořádek, tady v Rosariu jsou hotely a lázně, pěkné obchody a domy, ale okolí je ještě prázdné. Kdybyste jeli do Kordiller, třeba do provincie Gobernación del los Andes, celé dny nepotkáte člověka…“

To je pravda.

V Argentině žije dnes asi dvacet milionů lidí a z toho se jich asi čtyři a půl milionu usadilo v hlavním městě Buenos Aires.

Andská gubernie je rozsáhlá jako Čechy a žijí tam jen čtyři tisíce lidí!

Města jsou často oázami v pustinách.

„Už jsem leckde byl,“ pokračuje hoteliér. „Měl jsem hostinec v Miláně a potom denní bar v Nordamerice v Chicagu. To je obrovské velkoměsto, přeplněné technickým pokrokem. Ale někdy se tam lidé chovají zrovna tak neurvale jako ti chlapi, co za vámi chtěli střílet! Někteří lidé nesmějí pít. Jsou potom horší než zvíře…“

Oči se nám společně svezly k šedohnědé pumě.

Ne, to není správné, srovnávat zlého člověka s němou tváří.

Napadlo to právě kompaňera Franciska a povídá rozvážně: „Kdyby vypila taková puma litr rumu, tak pojde! Ani jaguár by to nevydržel. Ten vždycky ví, kdy má dost. Jen člověk nemá míru…“

Jsme doopravdy unaveni.

Dopíjíme víno z Mendozy, z krásného kraje pod Andami.

Proč jsou někdy dobří lidé zlí?

Signor Carpinacci nás probouzel v půl sedmé, jak jsme si přáli.

Ptám se, co jsme dlužni. Mávl rukou!

Jen večeři nám započítal, ne víno, ani nocleh. Byli jsme přece jeho hosty a pěkně si s námi pohovořil.

Kolem oken vozu už zase běží zelený film krajiny a čekám, kdy se náš průvodce rozpovídá o včerejších událostech.

Něco mu sedí v hlavě, a je to další nápad na výhodné živobytí.

Jsme gringos, pravda, zelenáči, ale časem by nás proměnil v dokonalé „krioži“, kreoly, v pravé Jihoameričany.

Ten návrh už nám dal nad Salinas Grandes, abychom prodali vůz a kamery a nakupovali kožešiny.

Také by nebylo špatné, kdybychom jezdili z místa na místo a bavili lidi. Hodně jsme prožili a máme zajímavé vzpomínky.

Tady v kraji se neseženou čerstvé noviny, není tu rozhlas, a když někam přijede kočovné kino, sjíždějí se k němu lidé z veliké dálky.

O filmu se potom dlouho rozpráví.

„To byly doby,“ spustil Francisko z ničeho nic, „kdy si tady v odlehlých krajinách lidé pletli film se skutečností. Moc se zlobili, když některý herec špatně jednal a chválili hrdinu, který to nad ním vyhrál! Jednou mi vyprávěli v Neuquénu, že do malého místa v horách zabloudil biograf. Hrál se film o nějakém darebákovi a lidé na něj dostali takovou zlost, že po něm začali střílet! Nadělali díry do promítacího plátna! Majitel biografu jim musel vysvětlit, že toho zločince nakonec chytili vigilantes, četníci, a že byl odsouzen na dvacet let do žaláře. Ale to prý je v druhém dílu filmu, který jim promítne až za rok, až sem zase přijede. Nespokojení gaučové tomu nevěřili a chtěli, aby jim film vydal, že ho zničí, protože by to bylo velké neštěstí, kdyby takový lump z kina utekl a usadil se jim tady v kraji…“

Dívá se na nás po očku, pozoruje, co říkáme té příhodě.

Mluví vždycky pravdu, jenom někdy ne.

Krčí se vzadu u skládacích postelí a chystá další proslov.

„Díval jsem se na tu pumu, co přinesli indiáni signoru Carpinaccimu. Měla takové měkké packy jako plyšová hračka. Za rok bych ji nechtěl potkat v lese! Taky mladý jaguár je moc hezký a jednou jsem si hrál s mladým aligátorem[115], nebyl ani půl metru dlouhý. Pak přijde boj o život! Puma se musí nažrat, aligátor taky. S lidmi je to přibližně stejné, jenomže těm dal Pánbůh rozum a mají se živit rozumně, aby z nich nebyly šelmy… Znám v provincii Buenos Aires estanciéra, který má sto tisíc hektarů půdy a půl milionu krav. To nemůže sníst ani propít, ani mu to nedají do hrobu. Druzí nemají nic, sotva se uživí! Není ten člověk šelma? Jedná podle rozumu a dobré vůle? Takový gaučo mu slouží za stravu a za pár pesos. Nemá školy ani vychování, někdy nezná otce ani matku. Co po něm chcete? Vidí všechno štěstí v kořalce…“

Francisko má pravdu, i když po svém, neurovnanou a prostou.

Zámožný muž v městě měl zlatou kolébku, šel do škol, studoval. Nechce pochopit životní běh člověka, který hlídá jeho dobytek.

Je únavné vedro.

Slunce putuje v této roční době kdesi nad rovníkem a tady začíná léto.

Další almacen[130].

Opilý strom a chytrý papoušek

Zahrada, dvůr, malé hospodářství.

Větrné čerpadlo nad studní.

Betonový domek, před ním zábradlí na uvázání koní.

Venkovský obchod.

Co tu všechno nakoupíte! Sedla podobná kolébce, s hruškou pobitou plechem, bičíky, kožená lasa, náboje a střelné zbraně, nízké jezdecké boty, podkasané kalhoty, strakaté košile, vlněná ponča a sombrera, barevné šátky a zdobené opasky, potraviny, petrolej a nejrůznější hospodářské nářadí.

Takový obchodník musí mít na skladě všecko, od benzinu až po prášky proti bolení hlavy.

Usedli jsme venku do trávy, pod listnatým, podivně nadutým stromem.

„Pale boracho!“ poučuje pohotově amigo. „Opilý strom! V tom břiše si střádá vodu, aby neměl žízeň, když neprší!“

Vtom přiletěl krásný papoušek. Posadil se na větev a kouká na nás.

Do Franciska vjela jiskra!

„Rychle!“ šeptá. „Ten se chytí! Naučím ho mluvit, já to dovedu! Půjdu na něj zezadu a vy mu něco povídejte, to mají rádi…“

Ale papoušek nečekal. Sletěl na zem a kráčí mi vstříc.

Zastavil se a povídá španělsky: „Dobrý den, caballero! Dobrý den…“

„Amigo! Toho nemusíte učit, ten už mluví!“ křičím na Franciska.

Lov byl přerušen majitelem almacenu.

„Pedrito! Pedrito!“ volá ze dveří a papoušek zdvořile odpovídá: „Muchas gracias, seňore! Vřelé díky, pane! Cómo esta usted? Jak se vám daří?“

Almacenero vysvětluje, že je to chytrý pták, miláček celé rodiny.

Když jsme se rozloučili a rozjeli, zeptala se seňora kompaňera, jak je to s tím ptačím mluvením. Jak se to dělá, aby papouškové žvatlali celé věty, zpívali a pískali písničky?

„To bych vám musel vyprávět, jak to bylo na Smrkových ostrovech…“ pokýval hlavou. „To už je dlouho! Byl jsem tenkrát mladý, na všechno jsem naletěl. Ten Kubánec na tom neměl vinu, prodával a já jsem koupil… Kdyby byly ty potvory tak rychle nerostly, byl bych na nich vydělal hodně peněz! Ale všecko roste, člověk, papoušek i puma… Dejte pozor! Povím vám to! Nebylo to tady v Jižní Americe, ale na severu nad Panamou, pod Rio Grande v Mexiku…“

Bylo jich mnoho a jeden mluvil

V Mexickém zálivu plavou v teplém moři Smrkové ostrovy.

Mladý František Lhota, jak se jmenoval náš roztomilý druh česky, přijel právě z Evropy. Byl vyučeným kožešníkem a měl nepokojnou krev.

Domníval se, že tady udělá štěstí ve svém řemesle, že bude kupovat kožešiny, šít kožichy a posílat je do Prahy a do Paříže.

Teď stojí v Tampiku na nábřeží a dívá se na tu divnou, teplou vodu. Zanese až sem evropského člověka a pak už se o něj nestará.

Dělej, co umíš!

Hledal nějakou dobrou myšlenku.

Horko, žízeň, kapsa skoro prázdná.

Co počít?

Najednou přišel Kubánec a prodával papouška.

Pták pěkně mluvil, křičel: „Viva[116] Villa! Viva Villa!“

Pančo Villa byl tehdy národním hrdinou Mexika. Vedl slavnou revoluci.

Úřady v něm viděly nebezpečného buřiče, peoni boha.

Teď je tu najednou papoušek, který křičí naplno: „Viva Villa!“, revoluční papoušek!

Franciskovi se to nesmírně líbilo!

Papoušek smí říkat, co nemohou říkat lidé, protože papouška nemohou zavřít!

To je nápad!

Tak si toho vzácného ptáka koupil.

Zeptal se Kubánce, kde jej chytil, a ten, že na Smrkových ostrovech. Že jich tam jsou tisíce! Kdo je nachytá mladé, holokrké, snadno je naučí mluvit! Nahoře v Nordamerice jsou po nich lidé jako diví; kdo je tam doveze, vydělá dolary.

V Mexickém zálivu se houpe malá bárka a don Francisko pluje na Smrkové ostrovy.

Nachytal tam tenkrát množství papoušků.

Nadělal klece a vracel se na pevninu.

Hned je začal vyučovat, hlavně v noci. To papoušek nevidí, bojí se a opakuje, co slyší. Když začali trochu žvatlat, naložil je na vlak a vypravil se k severu, do Nordameriky.

Byli uprostřed cesty, když vypukla další revoluce.

V Mexiku se tehdy rodily revoluce jako na běžícím pásu.

Dráha vysadila cestující, vlak odjel a nikdo se nestaral, kdy přijede příští.

Francisko vyložil ptáky, dal jim nažrat a napít.

Zkoušel je, vyučoval a občas některého prodal.

Hlavně, že měl toho starého od Kubánce!

Šel na trh, starý křičel „Viva Villa!“ a lidé myslili, že to ti druzí dovedou taky; že jsou ještě mladí, že se jenom stydí, že spustí až doma.

Byla to dlouhá revoluce.

Ptáci rostli, klece nestačily.

Udělal jim tedy větší a trpělivě čekal.

Revoluce konečně přešla, jelo se dál, ale nešťastné Mexiko!

Než jedna revoluce skončila, už tu byla nová.

Francisko zase čekal, něco prodal, ptáci žrali, klece nestačily.

Udělal ještě větší a konečně přijel vlak a jeli kus dál.

„To už bylo nad Viktorií, pod Sierrou Madre,“ připomíná. „Je tam hezký kraj, ale co naplat! Kus jedeme, zase revoluce! Čekám, potvory žraly, do klecí se nevešly a vlak nejede…“

„Amigo!!!“ skáču mu do řeči. „Už toho nechte, prosím vás! Za chvíli budou z vašich papoušků krocani…“

Neztratil klid.

„Cómo no, seňore?“ odpovídá dobrácky. „Cómo no? Proč ne? Jak jsem vám to říkal? Bylo to před Monterrey! To už byli, chudinky, jako slepice! Na hranici v Laredo mi je potom zabavili, protože do Texasu byl dovoz ptáků zakázán… Přišel jsem o všecko!“

Přišel, ale nezlobil se, takový už byl.

Nepodařený lov

Hlinitá cesta se zatočila k východu na suchou rovinu, porostlou svícnovými kaktusy.

Je tu horký, suchý a celkem prázdný kraj.

Putuješ na koni několik dní, než dojedeš z města do města.

Cestou potkáš zaprášené osady s několika domky, obchodem a hostincem, kde se můžeš najíst, napít a vyspat.

S pitím pomalu, kompaňero!

Už dva roky tu nepršelo!

Vyschly potoky a řeky, drobní hospodáři, kteří pěstovali brambory, zeleninu a dobytek, opouštějí staré domovy. Na dvoukolové káry naloží ženu, děti a nějaký ten majetek, zapřáhnou vyhublé voly nebo muly a táhnou jinam [152].

Do končin, kde je možno žít.

Don Francisko pozoruje bystře krajinu a teď mi položil ruku na volant.

„Seňore! Nandú!“ křičí nadšeně. „Zastavte, ten se chytí!“

Nabíjí starou brokovnici a pozoruje po očku pampového pštrosa nandú.

„Rychle! Pronto! Vystřelím za ním, a vy mu hoďte laso na krk! Kdyby byl blízko, podhoďte mu smyčku pod nohy! Pojďte na něj, amigo!“

Nebudu chytat pštrosy do lasa! Běžím trnitým porostem s připravenou kamerou.

Francisko zlehka skáče mezi kaktusy, je ve svém živlu.

Teď zazněl výstřel, po něm druhý!

Nohatý běžec se právě objevil v okénku hledáčku, proběhlo několik metrů barevného filmu.

Výstřely vyplašily zelené papoušky a doznívají kdesi v údolí řeky Svatého Františka.

„Nejste lovcem, seňore!“ zlobí se můj druh. „Běžel přímo proti vám a mohl jste mu vytrhat z ocasu peří! To by se prodalo v Saltě aspoň za deset pesos! Co dostanete za ten svůj film? Stejně to od vás koupí nějaký chytrák a okrade vás, tak jako mne už mnoho lidí okradlo!“ zadumal se. „Jste jako já! Dostaneme se daleko do světa, ale nikdy na tom nevyděláme peníze. Obchoduji nejraději s indiány; ti jsou ještě poctiví a mluví pravdu…“ dopověděl.

Má rád bobry

Na křižovatku dvou cest právě dojeli tři bolivijští indiáni.

Máme nesmírnou žízeň! V korytech řek a potoků zbyly kalné louže, ale to tady nesmíte pít. Jste v tropech! Špatná voda přináší svízele, horečky a někdy smrt. Pozdravili jsme španělsky: „Buenos días!“

Indiáni zadrželi zaprášená zvířata a smekli široké klobouky.

Ptám se nejstaršího, kde je tady zdravý pramen.

Chvíli uvažoval a pak se obrátil k jihu.

„Ach seňore!“ odpovídá. „Kdybych jel tímto směrem ještě hodinu, napil bych se a moje kobyla taky! Vy tam budete dřív. Najdete potok a napijete se…“

Tady se nemůžete hned rozejít, když někoho potkáte.

Cesty jsou daleké a prázdné, člověk si tu váží člověka.

Přivázali muly ke stromu.

Vypravují, že jedou z Kordiller, mají tam domov.

Francisko se hned ptá, kde by tu nakoupil kožešiny. Za pěknou kůži z jaguára se platí v horách jen padesát pesos a v Buenos Aires pět set.

Boliviáni pašují přes hranice huanaky a vikuně. Loví je třemi olověnými koulemi, zašitými do tenké kůže a upevněnými na pletených řemenech. Říká se tomu „boleadoras“. Je to znamenitá vrhací zbraň!

Indiáni ukazují palcem k severu. To bychom se s nimi museli vrátit až k jezeru Pozuelos. Tam jsou jejich vesnice.

„Vidíte, amigo!“ obrací se ke mně kompaňero s výčitkou. „Nemáte rozum! Jezdíte jako splašený z jedné krajiny do druhé, filmujete mravenečníky a pštrosy a peníze nám utíkají pod rukama! Usadíme se v Kordillerách. Seňora nám bude vařit a prát, já budu nosit kožešiny a vy je budete v Saltě prodávat! Vyděláme obrovské peníze!“

„Vždyť stále říkáte, že my dva nikdy nezbohatneme…“

„No, říkal jsem to, pravda! Ale co kdyby?“ načechral se. „Založili bychom si bobří farmu u Paso de los Libres; takhle kus lesa, potok a rovinka do kopce. Už jsem tam tenkrát bobry pěstoval…“

„A vydělal jste?“

„Ani ne. Ale bylo to hezké zaměstnání. Mám bobry rád,“ odpovídá dobrodušně a nasedá do malého čtyřválce.

Setkání u potoka

Krajina hoří v poledním slunci.

Pneumatiky drtí vyschlé hroudy, odhazují kameny a nesou nás k pásmu zelených lesů. Konečně sklouzly do vlhkého údolí a rozstříkly čistou vodu. Doplňujeme chladič a svlažujeme pomalu vyschlé útroby.

Vtom se objevili na protějším svahu dva jezdci.

Široká sombrera, ponča na ramenou, kožená lasa u sedel. Jedou k potoku napojit koně.

Pozdravili a dívají se na malý automobil.

„Mordijé!“ povídá ten menší česky, docela česky, po plzeňsku. „Ten vůz je, Vašku, z Prahy!“

Podívali se podezřele jeden po druhém, zdali je nemámí smysly.

„Ten vůz je docela jistě z Prahy!“ odpovídám přátelsky. „A vy jste docela jistě z Plzně! Co tady, seňoři, propánakrále, děláte?“

Sestoupili z koní a tisknou nám ruce.

Dva montéři ze Škodovky!

„My tady stavíme cementárnu. Není to daleko, musíte se tam podívat…“ říkají radostně.

Francisko pozoruje, jak napájejí koně, a ta cementárna mu nejde z hlavy.

„Kde že to je?“ ptá se nedůvěřivě.

„Za půl hodiny jste tam! Uvidíte naše dílo! My teď jedeme k železniční stanici pro poštu a odpoledne se vrátíme. Počkejte na nás!“

Než dokouřili cigarety, vyprávěli, jak to bylo.

Když sem loni přijeli, viděli jen kebračový prales.

Postavili si chajdu, našli starou indiánku, ta jim pere a vaří.

Přivedli indiány a začali čistit pozemek.

Ztěžka.

Slovo „kebrač“ znamená španělsky „qué bracho“, „zlom sekeru“. Tak je to dříví tvrdé!

Pak tam za nimi přijel z Buenos Aires inženýr.

Rozložili na bednách výkresy a plány, a začali betonovat spodek. Všechno se z daleka dováželo na vozech tažených spřežením volů.

Když přivezli díly strojů, zbudovali dřevěné lešení, aby stroje usadili. Indiáni nejsou ještě dost zruční na takovou práci.

Lešení spadlo.

Velký kotel se zabořil do země.

Blížila se lhůta, v které měli stavbu odevzdat. Ve smlouvě byl stanoven poplatek za každý den, o který se dílo zpozdí.

Skončili včas.

Francisko jen pokyvuje hlavou.

Nové časy! On lovil šelmy, chytal pštrosy, pěstoval bobry a byl různě živ. Teď tady stavějí indiáni lešení a budou pracovat v cementárně! Něco na tom, más o menos, opravdu je!

Pěkný dům je pohodlnější než tábořiště nad ohněm.

Když bude cement, bude beton.

Mohlo by se tady leccos postavit. Třeba by se mohla na řece zahradit voda. Údolní přehrada! S elektrárnou! Kdyby se zdejší kraj zavodnil, byl by tu zemský ráj.

Víno, pomeranče, kukuřice, všecko!

Usmál se.

„Muy bien, dobrá!“ povídá. „Pojedeme se podívat na ty vaše mašiny a na tu indiánku, co vám vaří. Možná, že chytnu pásovce, je jich tady plno. Je to velmi chytré zvíře! Nosí si na zádech vlastní pekáč, peče se ve vlastním krunýři. Já vám ukážu, jak se to dělá,“ skončil vesele.

Rozloučíme se s donem Franciskem

Malý automobil ujíždí den po dni pět set kilometrů a přibližuje okamžik, kdy se obrátíme proti východnímu větru a spatříme zase Buenos Aires [126]. Je tam ještě daleko.

Tisknu plyn a v odpoledním vedru najíždím do mírných hor.

Slunce sráží k zemi každý pokus o život.

Zdá se vám, že otevřenými okny vane do vozu ještě větší vedro.

Oči se mi svezly na teploměr chladiče a potom na tlakoměr oleje.

Ručička klesla k nule! Co se stalo? Buď praskla trubička k měřiči, nebo jsme bez oleje!

Měřím hladinu v motorové skříni; pak hledám plechovku s olejem – je prázdná! Už několik dní jsme nikde nesehnali olej.

Další jízda by znamenala vylitá hlavní ložiska.

Kompaňero pozoruje moje starosti.

„Aceite[117]? Olej? Nejde to bez něho?“ ptá se.

„Nejde, amigo! Nemůžeme dál,“ odpovídám a zajíždím k okraji silnice, vroubené svícnovými kaktusy.

Jsme v liduprázdném kraji.

„Tady nemůžeme zůstat, seňore… Je daleko do města, a kdo ví, kdy pojede někdo kolem! Mohli bychom tu čekat dva tři dny a zatím umřeme žízní. Musíme tlačit!“

„Už jste někdy tlačil automobil? V prvním kopci budete plivat krev!“

„Tak ji vyplivnu a budu tlačit dál!“

Moje žena drží otevřeným oknem volant, tlačíme, hlava duní, nohy tuhnou, zkracuje se dech.

Nejde to! I Francisko se vzdal a klesá do suché trávy.

Střílíme pravidelně z pušky. Kdyby tu někdo byl nebo žil, přijde na pomoc.

Ale nepřišel nikdo až do soumraku.

Zapadlo slunce, míjejí hodiny a najednou zdvíháme unavené hlavy.

Kdesi na severu zapískal vlak!

„Slyšeli jste? Dejte mi konev a kus drátu! Půjdu, až najdu koleje! Kdyby jel vlak, dá mi strojvůdce aceite! Tady se každému zastaví, kdo prosí o pomoc,“ hovoří vzrušeně Francisko. „Kdybyste se odtud nějak dostali, nečekejte na mne! Jen dejte znamení na ten velký kaktus, bílý šátek! Adiós, hasta la vista!“

Zmizel v houštinách.

Míjejí minuty, potom hodiny a teď nám trochu poskočilo srdce.

Skřípou nápravy, jede sem kára se spřežením oslů. Nějaký rančer se vrací domů.

„Zapřáhněte ta zvířata do našeho vozu a odtáhněte nás do nejbližšího puebla! Dám vám sto pesos!“ prosím zarostlého muže.

Zamyslel se.

„Je to daleko…“ odpovídá, „čeká na mne doma žena s dětmi, bála by se, že mě někdo oloupil a zabil…“

Pak přece rozvinul kožené laso a odpojil osly.

Roztrhli jsme bílou košili a pověsili kus na nejvyšší kaktus.

Rozjíždíme se. Seňora sedí na oslovi, já řídím vůz a rančer vede první zvíře. Tak jsme ujeli deset kilometrů.

„Už nemohu dál, caballero, žena čeká a děti! Vrátím se…“ prohlásil hospodář.

Dostal sto pesos, obrátil osly a zmizel ve tmě.

Myslíme na dona Franciska.

„Nemá vodu, umře žízní, jestli někde zabloudí!“ bojí se žena.

Teprve hodinku před půlnocí vysvitla nová naděje.

Nad mořem stromů, kaktusů a houštin projely po nebi dva kužely světel! Přijíždí nákladní automobil! Dva Italové vezou zboží na trh.

Dali nám napít a doplnili olej do našeho motoru.

Nedovolili, abych jim zaplatil.

„Tady nemají peníze cenu!“ říkají. „Zde si člověk váží toho, když může někomu pomoci. Kdybyste žil v našem kraji, byl byste každý týden v nebezpečí života. Města jsou pěkná, ale mezi nimi je pustina. Jeďte za námi, je noc! Dovedeme vás do nejbližšího almacenu.“

„Jak je tam daleko?“

„Padesát kilometrů…“

Vede nás červené světélko a máme všechny důvody k radosti.

Jen jako těžký stín stojí nad námi druh, který teď někde bloudí v houštinách.

„Kde je Francisko?“ šeptá seňora.

„Jak dojedu, vrátím se pro něj! Najdu ho, je to zkušený muž, starý lovec. Spolkni chinin, klepeš se!“

Ráno ji bodla do horního rtu moucha, ranka otekla; chvěje se, má zimnici.

Když jsme dorazili k almacenu, hodili mi do vozu čtyři láhve piva, kus chleba a sýr. Doplňuji benzin a za okamžik letím plným plynem k severu.

Počítám napjatě kilometry.

Dvacet, třicet, čtyřicet…

Střežím okraje cesty, ale nikde postava, nikde stín, nikde zvuk.

Už jsem v místech, kde visí na svícnovém kaktusu bílé znamení.

Zde jsme se rozešli!

Natáčím proti nebi hledači světlomet, a střílím z pistole.

Nad hladinou křovin svítí měsíc, sypou se hvězdy, ale nikde zvuk, nikde stín, nikde postava.

Půl hodiny, hodina.

Pozor! Zapraskaly houštiny, slyším tiché kroky.

Po levé straně cesty kráčí nachýlený stín.

Není to přízrak. Je to člověk, zbytek člověka.

„Francisko!“ křičím.

Neslyší, jde dál. V ruce nese plechovku, navlečenou na drátě. Připevnil si ji k zápěstí, aby ji neztratil. Konečně se zastavil.

Podávám mu láhev piva. Trochu si navlhčil jazyk a pak se smutně usmál.

„Amigo! Mám aceite…“ šeptá. „Vlak! Dali mi z lokomotivy! Kde je seňora?“

„V posteli v almacenu, spí! Sedněte si do vozu a jedeme! Jste nejlepší přítel a nejlepší člověk, kterého jsme na světě poznali!“

Ztěžka ohnul nohy, když si sedal, v rukou má křeče.

Nabízím mu nápoj a jídlo.

„Ted ještě ne!“ odmítá. „Zabil bych se… Jeďte! Musíme za seňorou, aby se jí tam nic zlého nestalo…“

Když jsme spolu ráno seděli na kamenném chodníku před almacenem, našli jsme na mapě, kudy cestoval.

Prošel až ke kolejím železnice, která spojuje Rosario s Jujuy.

Adiós, kompaňero…

Tak se v Argentině dobří přátelé loučí.

Ze západu k východu spěchá zaprášený vůz, noviny nadšeně píší o té rychlé jízdě.

Přivítali nás v Buenos Aires.

Don Francisko se vrátil do kožešnické dílny a uložil do bedny loveckou pušku a slaměný klobouk.

Pak nás doprovodil za město.

U řeky La Platy čeká parník a za chvíli s námi odpluje na protější břeh do Uruguaye.

Pak nastoupíme v Montevideu na velkou francouzskou loď.

Donese nás tam, kam patříme, na pevninu nám ze všech nejdražší.

Don Francisko vyšel s námi na palubu a lesknou se mu oči.

Když zahoukala lodní siréna, pokývl hlavou, řekl „Adiós…“ a rychle sestoupil na pobřeží.

KONEC

[1] Alexander Dumas (1802–1870), francouzský spisovatel slavných románů „Tři mušketýři“ a „Hrabě Monte-Christo“.

[3] Číslice v textu upozorňují na čísla snímků ve fotografické příloze.

[4] Libye byla po druhé světové válce osvobozena a stala se samostatným státem, chráněným Organizací spojených národů. Také Habeš, přemoženou r. 1936, Itálie po druhé světové válce vyklidila.

[7] Po druhé světové válce obsadili Sebhu Francouzi.

[9] Mussolini špatně skončil r. 1945, odsouzen zklamaným italským lidem. Byl oběšen.

[11] Pověrečné předměty pro ochranu před zlou mocí.

[15] Čti: fatyma, jméno nejmladší dcery Mohamedovy.

[20] Startuje se z různých míst do společného cíle.

[25] Senúsové, neúprosná saharská sekta vyznavačů islámu. Jejím střediskem jsou Kuferské oázy.

[26] Honorální konzul vykonává svůj úřad jako čestnou, neplacenou povinnost.

[28] Čti: léžion etranžer – cizinecká legie.

[29] Čti: medyn, staré islámské město; podle arabské Mediny, kde je Mohamedův hrob.

[31] Ze španělského casa – dům a blanca – bílá.

[37] Hlavní zápasník, který dá býkovi poslední ránu krátkým kordem.

[40] Čti: ej, ej, ej, – zkratka z AMERICAN AUTOMOBILE ASSOCIACION – Americké automobilové sdruženi.

[53] Vlněná obdélníková pokrývka s otvorem pro hlavu.

[55] Dobrý den! Jak se dnes v noci paní vyspala?

[71] Ze slov Thomas – Tomáš a Charlie – Karel.

[91] Obrovská rovina s bažinami a nízkými pralesy – „zelené peklo“.

[94] Španělské lidové rčení: „více méně“.

[98] Jedna „legua“, stará míra vzdálenosti, měří 5100 metrů.

[107] Jedno argentinské peso se dělí na sto centavos, jako koruna na sto haléřů.

[110] Španělsky se píše coche – vůz. Srovnej česká slova kočí a kočár!

[111] Ty nosili pražští strážníci až do roku 1918.

[112] Píše se „puchero“, znamená to hrnec s masem.

[113] Ze španělského „la reata“ – laso.

[117] Čti: aseite, olej.

F. A. Elstner

S kamerou a za volantem třemi díly světa

Edice E-knihovna

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 23. 5. 2018

ISBN 978-80-7587-188-6 (epub)

ISBN 978-80-7587-189-3 (pdf)

ISBN 978-80-7587-190-9 (prc)

ISBN 978-80-7587-191-6 (html)