Nové překlady básní A. Petöfiho

Z dálky

U velkého Dunaje chýš malá,
kterak se mi drahocennou stala!
V slzách planou brvy mojich očí,
kdykoliv k ní vzpomínka se stočí.

Kéž bych pro vždy zůstal v ní, prost lidí!
Člověka žal jeho tužby řídí,
křídla sokolí mi vzrůstla v krátku,
otce když jsem opustil i matku.

V ňadrech matky bolu divé vření
žehlo při polibku rozloučení,
nezhas požár její muky bědné,
ani slzy očí — perly ledné.

Jak mne chvějnou paží objímala,
slední prosbu, abych zůstal, štkala,
kdybych v svět byl nehled v ony časy,
marně by mne nezdržela asi.

Ve naději našich sladké zoři,
budoucnost se jak sad čárný noří,
v bludiště když teprv noha vkročí,
smutný omyl svůj pak srdce zočí.

Třpytnou nadějí že zlákán v scestí,
k čemu o tom bych vám dával zvěsti?
Od té doby, po světě co tápu,
bludnou nohou na sta trnů šlapu.

Známí jdou do krásné vlasti mojí,
co mám vzkázat dobré matce svojí?
Blízko tam když krok váš zaběhne se,
krajané, tam u ní zastavte se!

Rcete jí, by hořce neplakala,
synu Štěstěna že hojně přála;
kdyby zvěděla, jak v bídě žiji,
srdce ubohé to puklo by jí.

Má milá

Můj Bože, kterak očekávám
tu přeosudnou hodinu,
v níž dívku, již mi osud určil,
ve náruč svoji přivinu!

Kdo bude to a jaká bude
ta milka, žití mého cíl?
To zvěděti já tolik toužím,
jak dosud nikdo netoužil.

Vlas bude plavý, snědý míti?
Zrak černý nebo modravý?
Jak cedr zda-li štíhlá bude,
či oblé bude postavy?

Však rusá ať či hnědá, krásná,
jsou obě vnadou života,
což jestli s kouzlem jejich sladkým
se spolčí ještě dobrota?

Jen, Bože, takovou mi popřej!
Když takou dáš mi, jedno již,
ať rusá, hnědá, malá, velká,
to lhostejné mi nanejvýš!

Dinomdánom

Zda slyšíš housle, slyšíš flétnu, cimbál znít?
Kdo v smutku úpí, zda by moh’ tu ještě být?
Ten vyžeň smutek ze srdce, kdo máš ho zde,
ukážem jemu, odtud cesta kudy jde.

Jest zármutek zlý host a zlý je věru pták,
krást přichází krev z ňader, s krví život pak,
toť srdce sžírající sysel v ňadrech skryt,
jej lze, ba nutno ještě vínem vytopit.

Jak polibek jest víno, žhne a oživí,
jak polibek, jenž dlouhý, sladký, ohnivý,
jeť oheň jeho jako slunce s nebes žár,
jenž snětě na života kmenu živí v zdar.

Na větvích pučí květ a rozvíjí se květ,
bez větví, květu co by ze stromu měl svět?
Kmen suchý stojí-li a holý, v závrati,
smrt, větrná smršt, brzy v pád jej vyvrátí.

Hoj Smrti! Dotazníku velký, na nějž čas
až dosud neodvětil ani moudrých hlas,
čím požehnáš nás a čím ztrestáš za hrobem?
Zda život tam a víno a dívky naleznem?

Což starám já se o to, trudím přes příliš,
teď objímám a žiji, piji blaha číš:
Čím, když ne vínem, dívkou, té se dostane?
Ať žije dívka, víno! — Spusť jen cikáne!

Touha po smrti

Hrob mi, hrob mi s rakví leží
dole v zemi v trouchnivění,
kde nežijí city více,
myšlenky kde vůbec není.

Hlavo, hrudi, ó ty kletbo,
dvojí žití kletbo, svými
proč mne trýzníte, ó rcete
biči žárem plamennými?

Proč ta touha v mozku varu,
nad hvězdy proč povzlet smělý,
po zemi když plaziti se
osudu hněv divě velí?

Nebeské proč neplá peří
tužeb těchto mezi křídly,
k výši které by mne vzneslo
tam, kde Nesmrtelnost sídlí?

Nevlídným když svět jest ke mně,
proč hruď moje takto štvaná,
aby jak host její vzácný
radost byla uvítána?

Když mám srdce, které blahem
přálo by si jednou zkvésti,
mrazným proč mne okem pouze
stíháš bohyně ty štěstí?

Hrob mi, hrob mi s rakví leží
dole v zemi v trouchnivění,
city kde nežijí více,
myšlenky kde vůbec není.

Matildě

Ach, proč jsi ke mně chladnou tak?
Proč chladně ke mně zří tvůj zrak?
Jak zimní slunce chladný jas,
nechť provází jej úsměv, mráz.

Jak mnohé tobě řek’ bych rád,
však nemám sil se k tobě znát,
jak na tě pohlédnout bych chtěl,
leč v světa skon bych na tě zřel!

Ó pozvedni mne k sobě výš!
Svou duši věrnou dám ti již,
svou zásluhou snad to smím zvát,
že schopna, tebe milovat.

Má lásko, ohni jediný
nad žár polední hodiny,
tím ohněm pláti slunce svit,
svět dávno troud by musil být!

Já

Zahradou boží jesti svět
a vy jste plevel nebo květ
lidé v ní,
semínko malé též jsem tam,
jestli se ujme mne Pán sám,
nebudu plevel snad poslední.

Hlubina ňader mých čistá plá,
ruka tam vmetala nebeská
ohňů, vím,
a ty vše plameny zazáří
na ctnosti svatém oltáři
pod srdcem nezkaženým.

Na přízni, milosti Osudu
sám — vezma vše — stavět nebudu
dobré, zlé;
ten zítra zas bere, co dnes dal,
pak dává zase, co dřív vzal,
v změn stálých zrcadle.

Jak ta, v níž zrozen jsem, rovina,
jest cesta v mé duši jediná
v činech mých,
co cítím, s tím slovo stejné jest,
bych cíle došel všech svých cest,
nehledám výmluv zbytečných.

A nebem v srdce prsť zasazen,
tvůj, lásko, mohutní vzácný kmen,
roste, hleď!
U věnec jeho chci větve splést
a věnce toho skromný květ nést
své Vlasti za oběť!

Přátelům

Kéž byste jen, druzi, srdce moje
netrudili slovem těšivým,
bolest má jest jediný můj poklad,
jediným mé lásky dědictvím.

Tento poklad srdce věrné střeží,
prázdným ono nikdy nemůž být,
touží, by tam vždycky někdo bydlil,
ať to radosti či bolu cit.

Já bych tento poklad neprohýřil
za poklady všeho světa, ne,
každý kus z něj roztaví se v píseň
v duše mojí dílně tajemné.

Každá píseň k stavbě kámen bude,
kterou vytýčím až v nebesklon,
a ta hrdá, smělá stavba bude
mojí drahé mrtvé Pantheon.

Omrzelo mne otroctví

Učinil jsem všecko,
vše až na konec
v naději, že lásku
pojme ke mně přec.

Bezúzdná má duše
byla oheň, věz,
hořících po střechách,
jejž štve vichru běs.

Teď jsem ohník tichý,
na němž v podvečer,
pastýři se hřejí
v zimní, vlhký šer.

Byl jsem řítící se
v propast bystřina,
s rachotem kde vlny
spolkla hlubina.

Teď jsem se však změnil
v tichý potůček,
který v kvítkách břehu
radost má i vděk.

Skaliska jsem býval
drsný, strmý štít,
kde hrom bydlil s bleskem,
orel kde měl byt.

Teď jsem skrytým hájem
v lůně údolu,
slavičí kde bol zní
v sladkém hlaholu.

Byl jsem vším, čím nechal
jsem se býti, hleď,
dívka, jaká byla,
zůstává i teď.

Setřesu tvá pouta
lásko na konec,
jsou to sladká pouta,
ale pouta přec!

A teď leť má duše
starou perutí
v nekonečnost, kam ti
volno, po chuti!

Dumání

Že tvá bedra tíhou štěstí
snad se budou prohýbati,
toho, Petöfi můj dobrý,
příliš nemusíš se báti.

Tvojím darem všehovšudy
jsou ta lyra a ty písně,
jež z ní pohrou tvojich citů
zní hned vesele, hned přísně.

Nějaký hlas z říše kouzel,
což kdyby chtěl, promluviti:
Brachu, rozmarem mým všecko,
co si přeješ, můžeš mít i!

Kdyby řekl: Dám ti kouzlo,
čarovnou moc dám ti plnou,
aby vtělilo se všecko,
co tvé písně chví se vlnou.

Chceš-li slávu, každý zpěv tvůj
břečťanovou budiž snětí,
dokud Petrarcův laur stínem
tvoji kadeř nepřeletí.

Petrarca s Petöfim spolu
tak se zpola bratry cítí,
že i snětě břečťanové
tím spíš lze si rozděliti!

Chceš-li poklady, — z tvých písní,
hvězda budiž perlou vnadnou,
knoflíky i ostruhy tvé
v perlách pokud nezapadnou.

Hochu, co bys řekl na to?
Vím, jak odpověď tvá skane,
každý kout znám srdce tvého,
vím též, odkud vítr vane!

Odpověděl ty bys tiše:
Poklad, sláva, velké štěstí!
ale z říší těchto obou
moje přání sotva jesti.

Dovolíš-li, abych mohl
kouzla setkávati spády,
moc znám, která více láká
nad slávu i nad poklady.

Na nebi jak hvězdy visí
v nekonečnost nezměřené,
na ní jen mé srdce visí
planoucí a roztoužené.

Dej mi, prosím, klec hezounkou,
k tomu s lepem pěkný proutek,
dívky srdce, pták nejkrasší,
ať se chytne v klícky koutek!

Obilí již zraje

Obilí již zraje,
slunce teple svítí,
v pondělí hned ráno
pospíším je sžíti!

Láska má též zraje,
žhne mé srdce v plání,
jeho žencem ty buď,
jediná má paní!

Kdo já jsem

Kdo já jsem, nepoví můj ret,
to povědít — mne znáte hned,
a pozná-li mne někdo z vás,
přinejmenším bych visel v ráz.

A kdybych měl se třeba prát,
fogoše nemám na výpad,
můj v dáli kůň se pase kdes,
utéci nemohu ti, věz!

Jak utíkat bych nyní moh’?
Když v hlavě nesu celý stoh,
ne v hlavě jen, v svém srdci též,
jeť víno, děvče stejná lež.

Až holubinky své se vzdám,
a opilost svou prodřímám,
a biřiců mne vzbudí sněm,
pak povím teprve, kdo jsem!

Tisíc láter!

Tisíc láter! Tisíc hromů!
velký hněv mám v srdci k tomu,
tak se zmítám bouří honem,
jako bych byl Balatonem!

Život můj to jedna tíha,
tisíce mne nehod stíhá,
dívčí zrak mít, — tisíc šátků
promáčel bych ve svém zmatku.

Ale pláč můj není chleba,
řvi si, komu pláče třeba,
zakleji si nehorázně,
ztiší hněv se, zmizí strázně!

Láska, láska

Ach láska, láska, co to jest?
To tmavá pasť u lidských cest.
Já upad’ v její objetí,
mne vidět nelze, slyšeti.

Otcova stáda hlídač jsem,
berana nezřím se zvoncem,
hned znikne v svěžím osení,
zřím jeho pozděj znamení.

Mně matka dala mošnu: Vem!
ji naplnila pokrmem,
já šťastně mošnu ztratil v ráz,
teď budu postiti se as.

Ty otče, matko, naposled
mi všecko nesvěřujte hned,
když chybuji — nehleďte tam,
vždyť co já dělám — nevím sám.

Nepůjdu

Nepůjdu já odtud, věřte, pranikam,
nechť i osud přímo macešský tu mám;
kdyby se drsnější však můj osud stal,
což pak bych já nezůstal zde stejně dál?

Velmi milé mi to místo velice,
ať si jaro zmizí, ať svit měsíce,
ať i hvězdy zmizí, slunce kam chce, jde,
neodejdu, neodejdu, zůstanu vždy zde.

Jsem-li strom, má duše kořen musí být,
nebo bez kořene nemůže strom žít,
z půdy jeho strom jak vytrhnouti jen,
v srdci zdejší dívky mé když zakotven?

Nepůjdu já odtud, věřte, pranikam,
nechť i osud přímo macešský tu mám,
a kdyby můj osud drsnější se stal,
já bych přece zůstal a vždy tady dál…

Sníh je hladký

Sníh je hladký, saně spějí,
milou k svatbě odvážejí,
chudáka! dle jiných přání,
k svatbě jedou sněžnou plání!

Hoj být sníh, bych sletěl k zemi
a se zhroutil pod saněmi,
zvrh je, bych moh’ svoji milou
objat ještě slední silou!

Objal bych ji v okamžení,
na rty vtisk’ jí políbení,
teplem, jímž hruď věrná dýše,
roztál bych — a zhasl tiše.

Na sklonku zimy

Na sladké jaro těšíte se již?
Dá tolik přijdouc zítra nebo dnes,
na lukách včel sbor hlučet uslyšíš,
jak útokem se pustí v květů les.

Co odhodlaně v bitvu půjdou tak,
pluk lačný medu poupat panenských,
v sousedním houští zašveholí pták
válečný pochod s ptačích retů svých.

Mne zavřeného v nitru vymřelém
již nepobaví včela, zpěv ni květ,
proč ždám, by zima dala výhost všem,
prchajíc odtud v nejspěšnější let?

Jen proto jaro vroucím přáním mým,
že teplejší dny s ním k nám přijdou zpět,
ve chladném bytu s šatem prořídlým,
že nebudu se více zimou chvět.

Pískot

Pěkné je to obecenstvo
a co tropí — nestoudnost!
vypíská vám každý večer
naši celou společnost!

Při tom pískotu a křiku,
jaký příjem, přátelé?
Hercům zbývá dnes neb zítra
do bot prásknout vesele!

Dvakrát stahovati lišku,
komu by to napadlo?
Pískejte si, páni, aspoň,
když je plné divadlo!

Šlechtic

Na lavici kladou zlosyna,
hříchy smazati mu chtějí holí,
ďas ví, co vše tropil na světě,
krad a loupil, co moh’ z polí.

Vzpíraje se divě křičí on:
„Šlechtic jsem! Mne nechte, jděte!
holí chcete biti šlechtice?
ale jakým právem, rcete!“

Slyšel’s duchu jeho praotce
slovo kruté toho pohanění?
Na lavici teď již nepatří,
chlap ten dozrál k pověšení!

Bledý vojín

Vlasti obránců voj celý
v boj se chystá, jede,
v pluku tom jest jeden jinoch
tváře tuze bledé.

„Srdnatost což tvoje, hochu,
do kolenou spadla?“
s chvatem, důstojník se táže,
„v žluť že líc ti schřadla?“

Mladík dí: „Můj důstojníku,
to jest mojí věcí,
proč tak moje líce blednou,
neřeknu vám přeci.

Ještě dnes se začervená
tvář má, nachu zvykne,
aspoň krví nepřítele,
již meč na ni stříkne.“

Ovčák

Jede ovčák na oslu,
nohy v písku vláčí,
chlap je velký, větší však
jeho zlý los k pláči.

Stádu pasoucímu se
na flétnu hrál v pláni,
a tu doslech smutnou zvěst:
milá — v umírání!

Na osla se vyšvihnul,
cval jej domů vedl,
ale pozdě přišel již,
mrtvolu jen zhlédl.

Co tu čekat od něho?
Ve svém hoři rázně
holí máv, říz přes hlavu
osla nehorázně.

Jeden můj večer doma

My s otcem popíjeli,
číš dobrák pozvedal,
mně k vůli, kéž by jemu
Bůh za to požehnal!

Já dlouho doma nebyl
a teď mne vidí zas,
jak sestár od té doby!
Ach, rychle prchá čas!

Co na jazyk nám přišlo,
to, ono řečeno,
ba, o umění herců
též bylo mluveno.

Ba, řemeslo mé posud
v něm budí odpor jen,
ni lety nebyl tento
předsudek zaplašen.

„To bídný život přece
tu komedii hrát!“
tu chválu ucho moje
musilo poslouchat.

„Vím, hladu jsi dost zkusil,
tvá barva dí to hned;
když kotrmelce děláš,
věř, sám bych to rád zhléd!“

Tu znaleckou řeč jeho
jsem vyslech s úsměvem,
však tvrdohlavým zůstal
ku mým vývodům všem.

Z pijáckých písní jednu
jsem jemu odříkal,
a těšilo mne velmi,
že jsem jej rozesmál.

Však netěší jej příliš,
že syn jest básníkem,
to vše jsou zbytečnosti,
to vše jest zlozvykem.

A není divu také,
jen řeznictví on žil
a k vůli vědám vlasů
on mnoho neztratil.

V sled konvice když prázdná,
já začal verše psát,
a staroch unavený
šel na lože své spát.

V tom ke mně přišla matka
s otázek celým stem,
já musil odpovídat
a psaní nechal jsem.

Bez konce dál se ptala,
vždy znova začla zas,
leč otázky ty byly
v mé duši štěstí jas.

Zrcadlem každá byla,
v němž jasně nahlídám,
že nejvíc milující
na světě matku mám.

Nešťastný vždy byl jsem

Nešťastný vždy byl jsem,
v životě se soužil,
to jen těcha moje,
já to nezasloužil.

Nešťastný též budu
v rakve uzavření,
jen to těcha moje,
daleko to není.

Marně domlouváte,
marně těšit chcete,
jedině vím, brzy
mne tu nenajdete!

Slabým jsem

Mdlý jsem na duši i těle
Bože!
ustelte mi tam již ono
lože!
Ustel mi je, ať tam lehnu,
růže,
ať mne daří odpočinkem
lůže.
Bože můj, což já jsem na tom
loži,
všude zebe, zevšad tlačí,
hloží;
nestlala je růže ručka
malá,
smrti studená je ručka
stlala.

Co tam teče?

Co teče na louce?
To vody peřeje!
Co v líčku milky mé?
To slza hoře je!

Ať potok teče dál,
kde břehy pomíjí,
tam v luhu zeleném
růže se rozvíjí.

Tvé slzy netečtež,
mé děvče spanilé,
slzami zvadly by
vše růže tváře tvé.

Co většího

Co většího jest nad Gellérta valný štít?
Nad vodu Dunaje co hlubším může být?
Nad vody Dunaje jest hlubší láska má,
nad Gellérta štít větší má bolest zoufalá!

Na břehu Dunaje jsem ležel v snách,
v lov rybáři se dali na vlnách,
ryb vylovili spoustu maličkých,
že sotva zachytly se v sítě jich.

Ó věděti, že moh’ bych ve vrš svou
tak těžkou chytit rybu velikou,
že v hloubku by mne strhla, srdce, viď?
i já bych s chutí rozestřel svou síť!

Jsem zrozen na pustě

Jsem zrozen na pustě, tam svůj mám byt,
s komínem domu nemám, jenž by kryt,
dobrého koně ohrada mi chrání,
neb čikošem jsem na alföldské pláni.

Na hřbetu koně jezdit zvyklý jsem,
ať cesta onam vede mne či sem,
na hřbetě sedla nemám, potřeb ani,
neb čikošem jsem na alföldské pláni.

Mám gatě z plátna, z kmentu košile,
já nekoupil jich, dostal od milé.
Hoj! dnes neb zítra bude mojí paní,
má růže čikoškou v alföldské pláni!

Nehledím

Proč v nebe hledět měl bych, duch můj neví,
já v modré oči hledím svojí děvy;
jsouť mojím nebem milé, modré oči,
zář slunce jasná z nich se ke mně točí.

Ba, celý svět bych nechtěl svojím zváti,
ty oči kdyby neměly mi pláti,
ty jediná jsou krása světa všeho,
nic v světě šírém není spanilého.

Tož v oči děvy mé se nedívejte,
mne v zoufalství uvádět nechvátejte,
já v strachu hlídám na své pouti zdejší
ty modré oči, poklad nejvzácnější!

Carmen lugubre

Dnes umřel. Kdo? — Ach, nač se ptát!
Co lze tu jménem dokázat,
ne vlasti jen, leč ztracen světu
muž vzácný, jaký můž’ jen být,
slib svatý jemuž sletěl s retu,
se nikdy vody nenapít!

Můž’ v hrobě teď spát klidný sen,
a ležeti až v soudný den,
neb s vědomím on duši svoji
vydechnul, pokud zde živ byl,
že k mytí vodu bral jen v zdroji,
leč nikdy se jí nenapil.

Neb málo za minulý rok
nám vydařil se révy mok,
což muže silné duše ryzí
tak dojalo, že umřel hned,
když zřel, jak v sklepích víno mizí,
ba, že již po něm není sled.

Já sám — to nebuď tajeno —
mám nitro tuchou sevřeno,
budem-li špatná léta míti
a nedostatek vína juž,
mně bude rovněž ve hrob jíti,
jak musil onen velký muž.

Již nevím věru, co bych činit měl

Již nevím věru, čeho bych se vtípil!
Já víno všecko na světě jsem vypil,
však čím víc toho, co vypiju, trýzní
vše hrdlo moje nejkrutější žízní.

Proč Pánbůh jednou zázrak neudělá?
Buď vínem v jeho povel Tisza celá!
Dunajem potom já bych musil býti,
kde Tisza vlívá se a celou vpíti.

Jak velký je ten svět

Jak velký svět jest? Jen to vem,
jak’s malá, holubičko, v něm!
Leč kdybych mohl tebe mít,
za svět bych nedal si tě vzít.

Ty’s dnem, já nocí hlubokou,
tak s plnou, čirou temnotou,
kéž splynou naše srdce v ráz,
ký vzešel by nám zářný jas!

Ty nehleď na mne, sklop svůj hled,
mou duši jinak spálíš hned,
však bez toho mne nemáš ráda,
shoř raděj sivá duše mladá!

Gazda Ambrož

Gazdo Ambroži, kam taký spěch?
Běžím do krčmy, u čertů všech,
žena dohřála mne, tož ji nechám,
vínem hněv svůj ukonejšit spěchám.

Však má štěstí tato dryáčnice,
že jsem doma nezdržel se více,
přede mnou tak hubou mlíti déle,
musil bych jí vyrvat jazyk cele.

* * *

Zlá to žena! Horší služka její!
O Ambroži klepy vyprávějí,
že by seděl doma tuze rád,
sama žena vyhnala jej z vrat.

Statně gazda Ambrož popíjel,
deset dráb když zatroubil, vstal, šel…
pomalu se šoural domů líně.
Bůh ví, jak tam řádí hospodyně!
Po chvilce byl v krčmě zpátky zas.
„Ambroži, co napadlo to vás?“
„Inu; žena znovu láteřila,
neztichla, až hodně bita byla,
pak jsem z domu odešel, zlá bída!
do rána mne více neuhlídá.“

* * *

Zlá ta služka! Jazyk si zas brousí,
do rána vsí nový klep se trousí,
Ambrož musil zpátky v krčmu, milá
žena prý jej domů nepustila.

V mé jizbě

Je deštivo, obloha šedá
je celá, jak plášť pěšáka,
ni zdání, že snad vyjasní se,
mne vyjít ven to neláká.

Co dělat? Ženy dosud nemám,
Bůh nedal ji, jsem samoten,
mít ženu, věru prožertoval
bych bezpečně s ní celý den.

Zapálím dýmku, šumu deště
chci poklidnému naslouchat,
a v myšlenkách do minulosti,
do dálky zalétati v chvat.

Já mnohé jsem již prožil v světě,
zla víc než dobra celý věk,
a zavinil zla částku větší
sám jedině, bych pravdu řek’.

Dost často lehká mysl moje
mne zaváděla k bludům kdys,
vždy kyselé jsem plody pozděj
v své duše hořkosti jen hryz’.

Leč kdybych řek’, mám jiné chyby
krom této, tu bych mluvil lež
a lehká mysl, čas až přijde,
odletí s mladostí mou též.

Můj zmítaný kol život celý
zve jednoho jen druhem svým,
jenž věrný mi, mne neopustil
ve válce s mojím losem zlým.

On se mnou byl, ve vlasti pokud
jsem bloudíval jak plachá zvěř,
pil vodu pouze z lesních zdrojů,
pod nebem když mi střechou keř.

On se mnou byl, kdy vlasti vzdálen
čtyř krejcarů jen mzdu jsem bral,
vojenský, málo vypečený,
chléb neslaný jsem pojídal.

On se mnou byl, kdy slze solí
na chléb můj byly herecký,
kdy zloby papriku naň sypal
sbor lstivých druhů sobecký.

To poesie, věrná družka
vždy se mnou v každé proměně,
já v trudech všech vždy verše psával
v strážníka budce, na scéně.

Ký užitek z mých veršů bude,
přežijí svého otce snad?
Zda jako luna vzplanou nad mnou,
až mohyly mne pojme chlad?

Však duhy oblouk nad rákošským
se polem v dálce pozastkvěl,
Nuž na procházku! Jen ať žádný
mne nepřiskřípne věřitel!

Večer

Zhas slunce svit
a nastal klid,
skrz mračen val
se vánek hnal,
zadumán v nich
se měsíc mih’,
jak obraznost,
zřícenin host.
V městě shon, vír,
večera mír
poví ti ves.
Hle, na náves
hoch s dívkou jdou
a pějí tmou;
Slyšte jich hlas!
S nimi tu v ráz
slavíček v keři
i v zahrad šeři
zazpíval v tiš.
Flétna zní, slyš!
Hle, pastýř tam
si rozžeh’ plam,
ve sladkých snech
k ohni si leh’
a dumá, sní.
Vzdech flétny zní.
Co skot, kůň v cvaly
nivou se dali,
šlapají v davu
v toulce své trávu,
jež plna rosy.
Tichounce cosi
teď skříplo v šeře…
Zahrádky dvéře.
Jak šípu let,
pastýř tu hned,
kde se jen vzal,
u dívky stál.
Tu objímání
i celování!
Kdož by to byl
za nočních chvil,
než rozmilá
a spanilá
milenka jeho?
Užijte všeho
v tom nadšení,
vy blažení!
Proč já dlím sám,
nemohu k vám?

Napodobitelům

Myslíte, poesie vozem jest
po šírých silnicích se šourajíc?
Ne, orlem jest, kam nikdo nevniknul,
tam svobodná se vznáší výš a víc.

Ta bídná chasa číhá zbaběle,
kde otvírá se cesta v jaký zisk,
když otevřena, jak pes hladový
po kosti touto cestou dá se v trysk.

Tož, máš-li sílu, pero chyť a piš,
však nemáš-li výš vzletět naději,
chyť pluhu spíš se, nebo kopyta,
svou brnkačkou mršť o zem raději!

Mladý pan Pinť

Proč na svůj los mám naříkati?
A co bych k čertu naříkal?
Můž’ k někomu být milostnější
jak milostný se ke mně stal?
Mne potkalo to velké štěstí,
o mladém pánu Pinťu pět: —
mladý pán Pinť jest ve svém druhu
kol šesti vesnic ve okruhu
chlapíků nejšvarnější květ.

Mladý pán Pinť haléře nemá,
a praděd též ho neměl snad,
jest daleko mu jako měsíc,
co možno plným měšcem zvát;
pan Pint’ se neoběsí proto,
vzdech jeho neuslyší svět; —
mladý pan Pinť je ve svém druhu
kol šesti vesnic ve okruhu
chlapíků nejšvarnější květ.

Proň stůl se nikde neprostírá,
kdo věří, hlad že nemůž’ mít?
On u svých známých zastaví se,
když jíst chce, do hospod nač jít?
Tu ochutná cos a tam zase
a teřich naplní si hned; —
mladý pan Pinť je ve svém druhu
kol šesti vesnic ve okruhu
chlapíků nejšvarnější květ.

V tom, jak si oděv opatřuje,
jej nedostihne žádný sok,
šat půjčkou sobě vyprošuje,
ať v bál či jinam řídí krok;
Však nevím, z půjčených těch šatů
zda majitel kdy jeden zhled? —
Mladý pan Pinť je ve svém druhu
kol šesti vesnic ve okruhu
chlapíků nejšvarnější květ.

Kde zůstává? To nikdo neví,
ač jazykem on chlubně mlel,
a dlužno věřit, když to řekl,
o kráse jizb co vyprávěl.
Ač v kavárnách druh Pinťů taký
zříš dřímati a okounět, —
mladý pan Pinť je ve svém druhu
kol šesti vesnic ve okruhu
chlapíků nejšvarnější květ.

A takým od hlavy jest k patám,
toť jeho pravý obraz jest,
neb sobě tak i drahé vlasti
pan Pinť ohromnou dělá čest.
Ať zachovají, každý volej,
jej bozi dlouhou řadu let,
mladý pan Pinť je ve svém druhu
kol šesti vesnic ve okruhu
chlapíků nejšvarnější květ.

Slunci

Poslyšte, mám velkou stížnost,
pane Slunce, proti vám,
od vás že tak málo záře,
paprsků tak málo mám!

Nade mnou se kutálíte,
věčně, každý boží den,
přec můj skromný pokoj není
ždibkou světla ozářen.

Je v něm taková tma jako —
podřek’ bych se málem již…
Trochu lidskosti přec mějte,
patřte v jeho smutnou tiš!

Víte snad, že veršů psaní
připadlo mi v úlohu,
a tak jizbu že já skvostnou
ani míti nemohu?

Víte to, vždyť za dob dávných
též jste brnkal v říši sfer,
dokud shozen nebyl s výší
Olympu pan Jupiter.

Smilujte se, pane bratře,
kolego můj nebeský,
nelakoťte ode dneška
tolik svými pablesky!

Manželský život Slunce

Slunce je mládenec ženatý,
víte přec?
To však je osud proklatý
na hlavu chuďasa,
sténá pod pantoflem, ubožec!
Zlá žena mnoho mu působí běd,
čímž zcela přirozeno jest,
že vínem nezhrdá dobrý ten děd,
vínem, jež každé zlo vyléčí hned,
vínem, jež z lidské hrudi
stesk každý pudí;
však doma ten zchytralý kmet
se ostýchá píti,
neb nechce s ženou svou mrzutost míti.

Tu pomoci najde záhy:
Sotva je v středu své obvyklé dráhy,
počká čas malý,
až obzor se do mraků vhalí,
že uhlídá jej žena, strach
víc nemá brach;
do nejbližší krčmy
již vnik’
a pije, vám pije jak
dráteník.
Když se pak večer nachýlí,
a mraky se zvolna rozptýlí,
jak nachmelen jest, zříte v jeho záři
jak s nebe se kácí s rudou tváří.

Poutníci lásky

Vyjíždí měsíc, noci rek,
a jemu ve průvod,
jak věrný panoš harcuje
hesperus, třpytný bod,

I já se vydám na cestu
a nejedu též sám,
jde hesper večer s měsícem,
svou žhoucí lásku mám.

Ó, jdi jen k snědé noci jen
ty zářný měsíci,
i já jdu, já jdu, jak ty jdeš,
k své snědé dívčici!

Csokonai [1]

Kýs kalvinský kněz s Csokonaiem
dobrými druhy byli. Krajem
Csokonai druha potkal tam,
když z Debrecinu cestou šel,
i křikl naň: „Hej, žízeň mám,
Csokonai Vítěz Michael!“

„Nu, máš-li žízeň, velkolepě,
když jinde ne, v mém aspoň sklepě
pít můžeš, sud tam nejeden
a dobrý stojí!“ přítel děl.
V sklep za ním skutalil se jen
Csokonai Vítěz Michael.

„Sper ďas to!“ zaklel pastor v zmatku
když vyrazil ze sudu zátku,
„dej, bratře, nahoru se v běh,
čep, hlavní věc, jsem zapomněl!“
Již o překot lít po schodech
Csokonai Vítěz Michael.

Kněz rychle díru ucpal dlaní.
A na čep čekal bez ustání,
čep nešel, bručet počal kněz:
„To k zlosti, kam se chlap ten děl?
Bůh ví, to v pekle uváz kdes
Csokonai Vítěz Michael.“

Dál čekat bylo mu už líno,
i nechal sud — vyteklo víno,
ze sklepa navrátil se v dům,
však nikoho tam nenašel,
až večer táhl ke vratům
Csokonai Vítěz Michael.

A takto měla se věc celá:
Čep hledal Vítěz a dům zcela
i každý kout v něm prošukal,
čep nenašel, v sousedství spěl,
čep vydlužit se pospíchal
Csokonai Vítěz Michael.

V sousedství našel pitku hlučnou,
i snesli pít, pečeni tučnou,
a vše, co dala kuchyň, sklep,
co hudby plesný jásot zněl,
zapomněl na popa i čep
Csokonai Vítěz Michael.

Srdce mé

Mé srdce, ptáče osiřelé,
ve úzké, těsné kleci ztmělé,
tam uvnitř klidnější buď přec,
o svou se příliš netluč klec,
neb mohlo by se snadno stát,
na krev bys mohlo sebe zdrát.

Aneb tak raděj uhoď sebe,
až z rány té smrt stihne tebe,
bych napsat moh’, — tvou vezma krev, —
svůj milostný i pohřební též zpěv.

Skvělá hvězda

Proč, mi pověz, hvězdo skvělá,
proč jsi v nebi neprodlela?
Rci, co důvod toho, v jase
že jsi s nebe zřítila se?

Příčinu, slyš, věc ta měla,
holubici tvou jsem zřela,
víc jí hvězda v očích plála,
tož mne závist dolů hnala.

Pojď, můj koni!

Pojď, můj koni, ať dám sedlo na tě,
u milé chci ještě dnes být v chvatě.
Levá noha v třemen padla těžká,
duše však již u holoubka mešká.

Ptáče letí — k svému párku spělo,
letí rychle, již nás předletělo,
dohoňme je jako perutěma,
vždyť víc než já družku rádo nemá.

V šťastné noci

Šťastná noc, ji s růži svojí trávíme,
v malé zahrádce se spolu bavíme,
ticho, psi jen ve vsi štěkají,
čarokrásně
nebem jasně
s lunou hvězdy kmitají.

Dobrou hvězdou, duše moje, nebyl bych,
nezůstal bych na nebi leč k zemi tíh’,
bůh ví, nebeské bych říše nechtěl mít,
v noční době
pouze k tobě
drahá růže má, bych slít!

Gazda Jánoš

Gazda Jánoš statný gazda jest,
nemá sobě rovna na vsí šest,
jednu chybu má vždy jako dnes,
že jest gazda Jánoš bez peněz.

Šíré, dlouhé lány polí má,
hojně obilí mu na nich zrá,
v město na trh vozí jeho směs,
přec je gazda vždycky bez peněz.

Po krčmách se netoulává též,
na krčmáře nehuláká: Běž,
vína nalej do mázu a nes!
a přec gazda vždycky bez peněz.

Žínka hezká, čistá jako květ,
nezkřiví na hochy v hněvu ret,
zvlášť ne na pacholka — ví to ves —
proto gazda Jánoš bez peněz.

Kalamář

Kočující herec Megyeri
(Možno by jej neznal člověk některý?)
cedule jak jiný pro divadlo psával;
brával
za to
odměnou vždy pětku, samé zlato,
jak vám pravím, pětku, samé zlato!

Ihned pro inkoust si pospíšil,
by mu, až psát nutno, v ráně byl.
Kalamář kam dát jen usiloval?
Schoval
v chvatu
do jedné jej kapsy u kabátu,
jak vám pravím, kapsy u kabátu.

Dostal peníz — tu se radoval,
cestou k domovu si hopkoval;
Szentpetéri marně káral jej:
„Pozor dej,
otáčí
osud se, po plesu bol hned přikvačí,
jak ti, Karle, pravím, bol hned přikvačí!“

Že tak hopkal, stalo se, dím vám,
vytek’ inkoust, skvrna zbyla tam,
Megyeri tu zasmušil se trna,
skvrna,
ach žel!
zbyla tam — on jeden kabát měl,
jak vám pravím, jeden kabát měl.

Horší, kabát že byl žlutý zcela,
skvrna na něm se víc odrážela,
řek’ si: „Zahodím jej, nemám jiný ale!“
Stále,
vždy dál
nosil jej, až pak jej roztrhal,
jak vám pravím, až jej roztrhal.

Padá listí

Padá listí s květů silou,
se svou rozloučím se milou,
s Bohem abys byla,
sladká ty a milá
Holubičko!

Žlutý měsíc s nebe hledí…
oba jsme tak tuze bledí,
s Bohem abys byla,
sladká ty a milá
Holubičko!

Na suchou snět rosa padá,
v líčko nám se slza vkrádá,
s Bohem abys byla,
sladká ty a milá
Holubičko!

Vzplá květ na růžovém keři,
uzříme se? Kdo to věří?
S Bohem abys byla,
sladká ty a milá
Holubičko!

Povím, co jsem dosud

Co v skrytu tajil jsem
až posud, vypovím,
jak moře perlu svou
na dně svém nejhlubším,
má drahá perlo ty,
má holubičko, slyš,
co cítil, trpěl jsem,
vše vypovím ti již.

Já lásku pocítil
a trpěl pro ni, lkal,
a byla veliká
a velký byl můj žal.
Má láska s žalem mým
jsou obě dvojčata,
aby mne trýznila,
jsou tebou počata.

Kol přísné poměry
můj zavíraly ret,
by o mém tajemství
se nedozvěděl svět;
ó jakým břemenem
to bylo kolikrát,
ó div, že duše má
neklesla pod ním v pád,

Jak slunce halívá
se mračen závojem,
já toužil obraz tvůj
pohřbíti v srdci svém;
lehounký vánek strh’
dost často mraků stín,
že slunce palčivěj
jich kmitlo ze hlubin.

Ba k jiným častěj též
já lásky plamen lhal,
tou lží můj rostl bol
a ostřejším se stal.
Co cítil jsem a snes’,
víš dopodrobna teď,
dáš vlídné slovo mi
a těchy odpověď?

Ó promluv ty, jež jsi
v mé blaho spásy kříž!
Tvůj ret jest uzavřen,
ty nic mi nepovíš?
Jak možno mluviti,
tvůj jazyk oněměl,
a ztuhlá ve rakvi
Ty ležíš mrtvá, žel!
ty ležíš mrtvá, žel!

Co bych nebyl…

Pro tě plavé, krásné dítě,
co bych nebyl udělal?
svou však ukázat ti lásku
osud zlý mi nedopřál.

Vše, co moh’ jsem učiniti
pro tě, drahá, v pouti své:
že jsem mohl položiti
mrtvolu tvou do rakve.

Kam se’s děla?

Krasších nadějí mých kam se’s děla,
tak záhy zhaslá jitřenko v své kráse?
Hledá marně tebe duše bdělá,
zda uzříme se ještě jednou zase?

Až jen tichá půlnoc skane znova,
svit bledý na zem vrhne měsíc bílý,
překročím práh potom u hřbitova,
má hlava se tam nad tvým rovem schýlí.

Zdali z hlubého se vzbudíš snění,
zda opustíš své hlubé lože ledné,
abys vyslechla, s čím v roztoužení
se vroucí lásky ret můj k tobě zvedne?

Zdali z hlubého se vzbudíš snění,
zda opustíš své hlubé lože ledné,
abys utřela slz horkých vření,
jež kanou pro tě v noci jako ve dne?

Zdali z hlubého se vzbudíš snění,
zda opustíš své hlubé lože ledné,
by tvůj duch vzplál od mých políbení,
hruď se zahřála v své muce bědné?

Či své mrtvé hroby nevydají,
či pouze spojiti nás může nebe?
či víc ani v noci ani v ráji
není moc, jež ukáže mi tebe?

Zavřete již…

Zavřete již, prosím, onu rakev,
na hřbitov s ní! Zřel jsem na ni dosti,
aby obraz její pro vše časy
zůstal v nitru mojím do věčnosti,
jinak zdrala by mou duši v zoufalosti.

Hoj, jak smutný

Jak ten zvonu hlas je smutný!
Vyzvánějí tobě,
patnácti jar květe různý,
v uvadlé tvé zdobě.

V kostele tvá rakev leží
(zde bych sobě zoufal),
kam jsem, drahá, s tebou přijít
jako ženich doufal.

Strážný anděle mé drahé
nahoře tam v nebi;
polituj mne, buď mne potěš,
buď vem rozum z lebi.

Nebo snad ty sám jsi zemřel?
Či žal tebe hroutí,
že jsi dal té nejkrásnější
růži uvadnouti?

Nechodíš-li ke mně…

Nechodíš-li ke mně v bdění,
navštěvuj mne ve snech svých,
ke mně přijď, ty žití moje,
mnohé tobě říc’ chtěl bych.

Vždyť jsem s tebou velmi málo
posud řeči vyměnil,
pohledů pár plachých pouze
celý rozhovor náš byl.

Když jsem já k vám přicházíval,
vždycky chvatně prchala’s,
ale z druhé jizby tajně
častěj na mne hlédla zas.

Byl to ples; za dveřmi spola
zavřenými já tě zřel,
jakbych v otevřené nebe
volně zrak svůj povznášel.

Když jsem odcházel, tu z okna
hledívala’s za mnou v dál,
myslila’s, že nevšímám si,
já vše dobře věděl, znal.

Žel, též pohřeb tvůj jsem viděl,
že jsem spatřil tento den,
i hrob, jenž mi tebe schvátil,
v peklo srdce proměněn!

Jedním rázem v duši moji
blesků tisících šleh vjel,
to na víko rakve tvojí
černé hroudy úder zněl.

Tam jsi, anděle můj svatý!
Zdali přijdeš ke mně, hleď,
otevřená moje náruč,
bych tě objal — přijdeš teď?

Nechť dech ducha tvého mne se,
jak se blížíš, dotkne tmou,
v nebe neb do hrobu dolů,
všady půjdu za tebou!

Tam na výsosti hvězda plá…

Tam na výsosti hvězda plá
v nejčistším nebes zenitu,
ni jediná tak nezáří,
tak plně v sladkém zákmitu.

A něco šepce v nitru mém:
Ten paprsk Etelkou tvou jest!
Zde pozemský ty život nech,
spěj k ní — tě čeká v záři hvězd!

Já nahoru bych šel tak rád,
hlas touhy volá marně výš,
neb žebřík, jejž by vznes’ mne k ní,
má víra, — ten jest zlomen již!

Já to jsem…

Já to jsem, můj plese sžírající,
věrný poutník stojím na tvém hrobě,
ptát jsem přišel se, co noc tu první
pod zemí se, drahá, zdálo tobě.

Hrůzyplný sen mne v noci trápil:
Slunce žhavé honilo v kruh zemi,
zoufalá ta hřměla nad hvězdami
a zas dolů hlubinami všemi.

Neúnavně slunce spělo za ní,
nekonečnost prolétly tak záhy,
na to počal v zmatku řítiti se
celý vesmír pozbyv rovnováhy.

V tomto zmatku honily se stále
slunce zemi, v divém hněvu hřmící,
že ji darmo honí, uchopilo
v mocnou pěsť ohromnou vlasatici.

Mrštilo jí, — trefilo mne v srdce!
Pomyslíš, jak bolela ta rána,
ale ne tak, jak ta smrtí tvojí
nejsladší má radosti, mi dána.

Nezruším tvůj klid

Tvůj nezruším klid, zakopaný
ó poklade ty mého žití,
když s děckem srdce osiřalým,
svým bledolícím žalem stálým
tě častěj přijdu navštíviti?

Můj příchod hluku nezpůsobí,
tich u tvého já stanu rovu,
na kříž tvůj vtisknu políbení
a to mých slzí smyje vření
a domů navrátím se znovu.

Přírodo! I ty…

I ty, Přírodo! mně posmíváš se?
Od té doby, co jest pohřbena,
v středu zimy jakbys jasem samým
byla prodchnuta a zjasněna.

Ani na Dunaji ledu není,
na Gerharta hoře není sníh,
protiva by citelnější byla
těla mého, duše ve zracích.

K divé proč se nezdviháte válce
líné živly, k čemu spánek váš?
Litá bouře, lup honící orle,
proč svým křídlem vzduchem nemáváš?

Jako lovec raněného ptáka
na obloze proč nehoníš mrak?
sněhu motýle by trousit jal se
jako peří svoje onen pták?

To bych rád měl, v tom svou našel těchu,
tak bych přírodu chtěl uvidět,
z luzné Persie jak srdce moje
do divoké Sibiře los vmet.

Což však přírody jas tento teplý
není pouze ironie zlá?
Nikoli! Spíš soucit: — Není zimy,
by mi drahá v hrobě nemrzla!

Dlouhé dva dny…

Dlouhé dva dny hleděl
jsem tvou na mrtvolu,
na zavřené oči,
na rty němé v bolu.

Sžehnutý ráj čela
moje ústa pila,
první políbení,
ty’s je necítila!

Rozbořený oltář
svůj jsem líbal v snění,
přimrzla má duše
k němu v políbení!

Rubáš tvůj jsem líbal,
hrůz to přímá byla,
o krok nelze dál,
mne z nebe vyloučila.

Smolnic žehy zřel jsem,
u tvé rakve plály,
černý vůz, jenž tebe
na hřbitov vez’ v dáli.

Byl jsem tam a slyšel,
kterak hrouda země
s lopat dopadala,
na tvou rakev temně.

Všecko vím — ó, všecko!
Věřit — nemožností,
zda to vše snem není,
ptám se v pochybnosti?

K vám se vracím zase,
všady pohled řídím,
čarný blankyt oka
tvého neuvidím?

Nevidím ho nikde,
kam se oko stáčí,
tu se domů vracím,
a tu hořce pláči…

Kdes, rozmare, můj dávný?

Kdes, rozmare, můj dávný,
kde, divý hochu, dlíš?
tě sestra vystřídala,
má zmlklá bolest již.

Tvou hračkou srdce bylo,
je nosil’s křídlem svým,
jak čáp ty s ním jsi lítal
tím světem velikým.

Až v posled zaklopýtnul
o jeden rov tvůj chvat,
a hračka — moje srdce
se rozbilo — jak’s pad’.

S nebe hvězdy padají…

S nebe padávaji hvězdy,
s očí padávaji slzy.

Nevím, proč padají hvězdy,
za mrtvou padají slzy.

Slzy padají i hvězdy,
dost jich už, ať hvězdy, slzy!

Což by na tom?

Aj, komu by se pád ten divný zdál,
též někdy kdybych já se pousmál,
když vtipy v hovoru se shluknou?
i chmurné nebe jasem zakmitne,
když slunce v plné kráse zasvitne,
tu černá ňádra mračen puknou!

Nad jejím jsem rovem stál…

Nad jejím jsem rovem stál,
ruce křížem složené,
jako socha bez hnutí,
oči na hrob upřené.

Tak dlí plavec na břehu,
v oceán se dívá v dál,
učinil jej žebrákem,
poklady mu všecky vzal.

Modrají se?

Modrají se ještě listy zelené
zkvětlých stromů v daleku, kde les?
Dunaj, hřebec divý, rozpění se v mžik,
vichr když naň sedne, divý harcovník,
začna nocí štváti jej jak běs?

Zardí-li se zoře, krásná nevěsta
slunce ženicha, než vzplápolá?
Smutná vdova slzy, rosu, roní-li
Noc? Ku hvězdám běh svůj skloní-li
množství sirotků zříc do kola?

Obzor nesmírný jsem také míval kdys,
ničeho dnes nezřím v oku svém.
Malý rov, jenž milou moji zakrývá,
v nedozírnou výši ten se rozplývá,
roste, a mně halí nebesa i zem.

Jaký to zvuk?

Jaký to čárný zvuk?
Snad píseň zvonu o svatvečer zněla,
jenž volá k modlitbě
lid obce zbožný do kostela?
Či ve snách duše mé
vzpomínka oné krásné dívky kvílí,
té mladé, spanilé,
té, jejíž hrob mé slzy porosily?

Daleko jsem chodil…

Daleko jsem chodil, zesnulá má drahá,
ale vždy a všude, cesta má kam sahá,
jako tmavý závoj táhla se a zvolna
až od tvého hrobu upomínka bolná.

Vrátil jsem se k tobě. Vlídným pozdravením
líbat jsem tě nemoh’, jatou hrobu sněním,
smutečná jak vrba hlavu jen jsem sklonil,
ne tvá měkká ňádra, tvrdý kříž jsem clonil.

Hrají si mé prsty, ne s tvým plavým vlasem,
se stébly, jež vzrostla z tvého prachu časem;
slyším šepot, nezní to tvá milá slova,
slyším šeptati jen vánek od hřbitova.

Nad tvým tvrdým rovem takto dumám klidně,
vzpomínám dob zašlých, v nitru mém se vlídně
vichřice mých žalů dávno vyzuřila,
utichá již v klidu, neb se vybouřila.

Minulost jest mořem spícím, tvá smrt ale
kde člun nadějí mých rozbit, rovna skále,
tato drsná skála krásně tak již stojí,
kde se v modré dálce obzor s nebem pojí.

Před mým zrakem věčně tamo bude státi,
do mé smrti bude tak v mém srdci pláti,
Etelko má, obraz tvůj, jak věnec zvadlý,
na kříž tvého hrobu jejž mé ruce kladly…

Rychlý pták jest

Rychlý pták jest, rychlý blesk jest,
rychlý bouře spěch,
alföldský však beťár, věru,
rychlejší jest všech.

Opatří on sobě hříbě
v Kečkemétu dnes,
u Szent-Mártonu s ním týž den
přebrodí se kdes.

Zítra v Fejerváru prodá
svoje hříbě zas,
na témž trhu nové hříbě
ukradne si v ráz.

Pozítří již v Bečkereku,
beťár kající,
sedí na hnědouši štíhlém:
oslí[2] lavici.

Uprostřed zábavy

Ó, dále jen se bavte, druzi mojí,
jest u konce již moje zábava,
neb žerty, vtipy, zpěv a víno — pro mne
jsou věci marné, všecko selhává.

Proč myšlenky jen v člověku se rodí?
Mne vizte, jaký šílený jsem host!
Když nejvíc plesáte, myšlenky černé
mne uchvacují v dálnou budoucnost.

Ta budoucnost, nemilosrdný vichr,
jenž rozmetává jarou mysl všem,
zda, hoši, v světě shledáme se ještě,
zda zvíme ještě jeden o druhém?

Ach, ovšem, zvíme, zvěst již brzy řekne,
ten tam a tam již hrob si vyhledal,
ach, život, zbytečná jest historie,
proč jest? Neb bez konce proč není dál?

O mých špatných verších

Že psáti dobré verše
bych nedovedl již?
Mně hlavní ctností srdce,
k bližnímu láska, víš?!

Neb kdybych dobré verše
jen vždycky psáti měl,
rci, ubohý kam kritik
by s rozumem se děl?

Maličkost sem tam přeje
si tento kritik mít,
a odpadeček každý
jest ples mu pohltit.

Chudáku, dál si hlodej,
sem přiživit se spěš,
nemýlím-li se, kritik
člověkem bývá též.

Vzpomínka na krásnou dámu

O skříň svou před zlodějem nemám strach,
jest prázdná učenců jak mnohých hlava,
své poklady já nosím v srdci svém,
vzpomínek luzných tísní se tam vřava!

Ach, Mon Dieu! Když vzpomínám si jen
na jednu projížďku svou, sotva známá
mne jímá rozkoš, nebo v parníku
se naskytla mi přerozkošná dáma.

V dam blízkosti já bývám stydlivým,
jen s úctou z dálky patřil jsem k ní němě,
v sled smělejší již odvážil se blíž,
neb s úsměvem dívala se ke mně.

Já vyzvěděl jsem brzy z hovoru:
německá herečka je a v Pešť míří,
hoj, herečka! Hotová švanda to,
a vzbouřené mé srdce v snech již hýří.

A šli jsme k obědu— tu vrazila
do sebe vína holby dvě ta paní,
však musím říci k její pochvale,
že tolik pila, znát nebylo na ní.

Ven v přírodu!

Ven do volnosti, spatřit jaro,
přírodní scény nádheru!
Kdo v operách má potěšení,
slyš, vánků milou operu.

Jeť filomela primadonnou
na této scéně vzácných krás.
Herečky, která z vás by mohla
s ní pustiti se ve zápas?

Co křovisek — to loží kolem,
fialky mladé sedí v nich,
pozorně dámy naslouchají
tluku těch písní slavičích.

Vše tiché jest, vše pozor dává,
vše jeví nejvroucnější cit,
jen skály, kritiky ty chladné,
vždy suché, chladné budeš zřít!

Švadlena

Mou milou jesti švadlena,
to jest, já mám jí rád,
to hlasně hlásá srdce mé,
jež nechce v tanci stát.
Již o tom není pochyby,
pryč blázna myšlenko,
však jiného co zbývá již,
mne též ty miluj, krásná švadlenko!

Jsi krásná, v luzné líčko tvé
zří člověk dlouho, pokavad
tvé krásné duše paprsky
necítí v srdci plát.
Je bleskem každé slovo tvé,
sta přísah ruší, milenko,
kdo můž’ se tobě vyrovnat,
svým vtipem, duchem, krásná švadlenko?

Krom toho, jak ty vynikáš
ve ducha paprscích!
Tak snadno klesnout mohla bys,
pláš vděkem ctností svých.
Jsi duchaplnou jako čert,
jak anděl dobrá’s, dívenko,
jak nekleknouti před tebou
ty krásná, vtipná, dobrá švadlenko!?

Nuž, ukláním svá kolena,
mne zdvihni až ku srdci blíž,
tam sedmé nebe čeká mne,
a věru, netoužím já výš.
Zde kleče čekám, milencem
mne nazvi, drahá milenko,
aneb již ušij rubáš mi,
když nechceš mne, ty krásná švadlenko!

Barva mého oře

Jak do plava můj oř jest zbarvený!
Srsť jeho plá jak dukát ražený!
Má jméno „hvězda“, rychlá noha jeho
jest hvězdou v pádu s nebe blankytného.

Hoj, dobrá plavko, sličný soudruhu,
kde z jedné nohy ztratil’s ostruhu?
Pojď, dovedu tě ke kováři čile,
ty pak mne doprav k růži mojí milé.

Hoj, uhel kováře jest ohnivý!
Mé růže pohled víc jest zářivý,
železo měkčí kováře jest uhlím,
mé růže okem srdce nejmíň ztuhlým.

Liliom Peti

Liliom Peti byl to vám,
věru, švarný hoch,
sotva v světě jemu rovný
by se najít moh’.

Na každém se držet koni
doved’ v prudký rej,
že by sám drak sedmihlavý
nemoh’ shodit jej.

Množství vína, jež pět jiných
svalilo by hned,
Petiho se netklo ani,
on je zmohl v let.

Kudy na svém rychlém oři
projel povzteklý,
ze všech vesnic div se dívky
za ním nevztekly!

Ale za nákrčník dostal
provaz katův, žel,
Proč? Angyala Bandiho[3] že
duch doň vjel.

Na vsi

Jsem v soumraku teď králem každý den,
zář hází na mne slunce napořád,
rudého slunce záře v odchodu,
na purpur zbarvuje můj prostý šat.

Zpod střechy vykročím-li chaty své
v kraj večer, s plesem rozhlížím se pak,
stád domů tíhnoucích kdy zvonek zní
pod oblohou, k níž zvířen prachu mrak.

Skolébán, hudbě této naslouchám,
skolébán, sladce rozhlížím se kol,
zřím daleko, neb na vše strany zde
se táhne v nesměrnosti rovný dol.

Na moři daleké té roviny
jak ostrov strom vyčnívá tam i tu,
a směrem, Moslem modlitbu kam šle,
stín vrhá k východnímu blankytu.

Jak v bitvě poraněný hrdina
v sled vykrvácí slunce klesajíc,
jak sláva za hrdiny smrtí jde,
tak vzejde luna i hvězd sto tisíc!

Noc do kola mne, jaká tichá noc,
a jaké ticho v hvězdné směsici,
že téměř zdá se mi, jak harfa zní,
svatého Davida kdes v měsíci.

Z rybníka vidím husy divoké
vzlétnouti v hejnech, mizet v dálavě,
tak v hrudi mé se noří, letí v dál
sny ctižádosti a sny o slávě!

Pešť zapomínám s její hlomozem
i hrdé všecky plány v budoucnost,
a přemítám, oč bylo by mi líp,
zde kdybych žít moh’, zapomnění host.

Ach, nikdo neuvádí jméno mé
v jmen slavných řadě, já chci býti sám
jen viníci ať s vínem červeným
a pole kus, jež bílý chléb dá, mám!

A z pole vrátím-li se, z vinice,
pod večer domů, víno nachové
a bílý chléb ať přinese mi v kvas
dlaň bílá ženky mojí růžové.

A oči muže, ženy po letech
až pozdní Smrti prsty zatlačí,
v hrob jeden ať je vnuci uloží,
a ne jen na pohled je opláčí!

Poslední člověk

Co je to nade mnou? Zda nebe, hrobky klenba?
Ba, hrobka to jest, v které země
ohromná rakev leží.
Tam nad mou hlavou onen svit
jest sluncem on, či lampou hrobky té?
Jest lampou hrobovou,
mdlé jejíž kmitající paprsky
tmu noci hrobové
do bledožluta barví.
A jaké ticho!… Ha! Co ozvalo se
v té němotě?
Zpěv ptačí snad či dívčí hlas? Ó, ne!
To červi hryží vychladlé
té rakve hosty s očmi zavřenými.
Ba, zavřeny jsou všecky oči jich,
v nichž kdysi lásky
i nenávisti jiskry sálaly,
a z nichž tak odporně ven zíraly,
jak nevěstky zří z oken hampejzů,
ke všemu Zpupnost, Závist, Domýšlivost
a Pohrdání, Pokora.
Jsou zavřeny vše oči, chladným jest
i srdce, toto malé peklo, příbytkem
jež bylo ďáblů sta a sta,
kde hořela jen hříchů hranice,
nezhasínajíc!
Leč teď je konec všemu.
Spí cti již loupení
i zrada přátel, vlasti, jiné potvory,
a jež jim v patách věrně chodíval,
spí osten: Svědomí…
Však toto zemřelo již velmi dávno,
rod lidstva novější
již znal je pouze podle pověsti.
Teď konec všemu, neb již všecko spí.
Jsou oči zavřené a srdce vychladlá,
já jediný zbyl tady živoucí
v té přeohromné hrobky dutině
a dumám, hosta čekaje,
Smrt opožděnou…
Proč nepřicházíš, Smrti? Snad se bojíš,
že dám se s tebou v boj a přemohu tě?
Ó, neboj se, já nejsem, kdo jsem býval,
jenž druhdy s hrudí smělou
klad’ vzdory osudu i světu.
Ty směle přijít můžeš, já se podám,
tě nenapadnu. Budu slabým klasem,
ty vichřicí buď!
Smeť mne!

Má modlitba

Strach matka má, bych nepad’ v zatracení,
a bez důvodů nechová ten strach,
tož proto — snad má pravdu v obavách,
že dávno nezřela mne na modlení.
Nuž, pomodlím se, tedy spínám již,
ó, matko viz! jak zbožně ruce obě,
ó, vyslyš ty mne, když se modlím k tobě,
můj milovaný Bože, slyš, mne slyš!

Dej mi, ó Bože, vlast buď první všady
ó, Bože lidu mého — co bych měl
pro vlast svou žádat, které tolik, žel,
ach, tolik schází? Za vše dohromady
má jediná zní prosba k tobě výš.
Vlast, jakou jest, být dlouho nemůž’ ani,
stvoř tedy novou vlast, měj slitování,
můj milovaný Bože, slyš, mne slyš!

A pro sebe? Co pro sebe? — Ó, snění!
Dej milenkou mi děvče spanilé,
bych dojíždět moh’ k ní dle vůle své,
rychlého oře, laurů k nesečtění.
Ne, skráň mou by zdobila jejich tíž,
leč, nebudu-li ovsa, sena míti,
bych oře jimi mohl nakrmiti —
Můj milovaný Bože, slyš mne, slyš!

Mraky a hvězdy

Když muže stvořil Bůh, tu vstala v ráz
na čele jeho těžká chmůra tmavá,
proč, nevím, vím jen vždy z té chmury mrak
a blýskavice s hřměním vstává.

Když ženu stvořil Bůh, tu radostí
se do pláče dal, slz těch stopy jasné,
lze vidět posud, kapky slzí těch
ty krůpěje jsou hojné hvězdy krásné.

Nevěrným přátelům

Mne opouštějí hoši stateční!
Jen s Pánem Bohem jděte neteční!
Kmen — srdce nechte, kde jste viseli,
vy listy druhdy drahé příteli!
Jeseně vítr, který sráží vás,
být nemůž’ věčný, pomine on zas,
a jaro až k nám opět přivane,
strom nové listy zase dostane,
však vězte, list, jenž jednou s kmene sjel,
víc nevypučí nikdy, bohužel!

Já a slunce

Jak se mnohý v zanícení luně koří,
tomu lidstva vtělenému lkání,
pro mne luna, věř, by nemusila býti,
s obdivem, věř, nevisím já na ní.

Pocitů mých plným pravým ztělesněním
nádherné jsi, slunce zářné, skvoucí!
Radost, rozkoš velká jsi ty srdce mého,
oko, duše vzývá tebe, žhoucí!

Já a slunce milenci jsme dávní oba,
věrní milenci jsme v každé době;
kdo mi poví, já-li ohřívám se sluncem,
neb žár ono ze mne béře sobě.

Až mne osud jednou v černou hrobku vžene
želet jednoho jen budu v černé noci,
z hloubky té svou milku více neuvidím,
tebe, slunce, zřít nebudu moci!

Jednou denně mrtví volnou chvíli mají;
k Bohu letí moje přání slední,
o půlnoci budiž zavřená má rakev,
ale otvírej se — o poledni!

Vůz o čtyřspřeží volů

Co vám povím, nestalo se v Pešti,
taký romantismus nevládne více tam:
panské společnosti soudruhové
sedli na vůz, aby jeli bůh ví kam;
jeli na voze, u jehož voje
volů páry dva statečně stoupaly,
po silnici, která v dál se táhla,
čtyři voli zvolňoučka se loudali.

Jasná byla noc, v strhaných mracích
bledý objevil se náhle půlměsíc,
jako dáma, která truchlí v smutku,
hřbitovem hrob svého chotě hledajíc;
ze sousedních lučin vánek vanul,
vonné dechy trav se až k nám houpaly,
po silnici, která v dál se táhla
čtyři voli zvolňoučka se loudali.

Já byl rovněž v této společnosti,
Eliščiným byl jsem šťastným sousedem,
společnosti členové co druzí
zpěvy bavili se, různým hovorem,
sám jsem blouznil a k Elišce pravil,
jakou hvězdu bychom sobě hledali?
Po silnici, která v dál se táhla,
čtyři voli zvolňoučka se loudali.

„Nezvolíme na nebi si hvězdu?“
k Elišce jsem v blouznění svém sladkém děl
„zpět nás jednou přivede ta hvězda
k minulosti drahým vzpomínkám, ach, žel!“
Druha druhu až los krutý vyrve,
na znamení z hvězd jsme doufali…
Po silnici, která v dál se táhla,
čtyři voli zvolňoučka se loudali.

Do památníku slečny S. Zv.

Včely, květy bydlí spolu v srdci tvém,
srdce tvé buď sadem včel a kvítí,
až se rozvine v něm lásky sladký květ,
včelku přátelství též nech tam vjíti!
Sama víš, jak milý, spanilý jest květ,
ale krátce trvá, jarem žije pouze,
kdežto z práce skromné včely osladíš
svoje zimní dny; tož prosím v touze:
Nemine-li se má rada výsledkem,
přej, bych včelou stal se v srdci tvém!

Do památníku A. B.

Ve kramářské době žijem všichni dnes,
svět se všemi považuje za peníz;
svět když penízem jest, co jest básník v něm?
Dí, že básník na něm zbytečná jest rez,
a přec básník bývá s tváří královskou
na tolaru světa. — Ne, tou není též,
tolaru jest spíše čistý, zvučný tón,
duševní on krásou sprosté hmoty jest.
Hrdým buď, že’s básníkem se narodil!

Jest noc

Noc jest hluboká, jest klidná, tichá noc,
luna, hvězdy plají nebe síní,
zlatovlasé, modrooké dítě mé,
drahá perlo, rci, co děláš nyní?

Slaďouncí mne obkličují snové kol,
ale nespím, sním jen líně, v bdění,
královstvím je skvělým každičký můj sen,
anděle, ty korunou jsi toho snění.

Ó, jak nyní chtěl bych umět krásti jen,
krádež skvrnou buď si nejpodlejší,
pokladnici snů bych okrásti chtěl hned,
společnost bych obohatil zdejší.

Jak jsem tě spatřil

Jak, dívko, jsem tě spatřil, v okamžik
jsem láskou k tobě vzplanul hned,
a pochodil jsem při tom jako strom,
jejž blesk zapálil, jak tam slet.

Já vyschlým stromem byl a docela
jenž listí ztratil, troska trouchnivá;
však těší mne teď, že jsem taký byl,
neb suché dřevo nejlíp hořívá.

Co upadl jsem v lásky tenata

Co upadl jsem v lásky tenata,
jak velký nešika si připadám,
na slepou bábu s myšlenkami svými
ve pusté hlavě stále pohrávám.

A divu není, tropím divnosti,
jež konat zdravému by sotva napadlo,
ba, přiznati se stydím, nejednou
si utajeně mrknu v zrcadlo.

Dost často z rána „dobrý večer“ dím,
a „dobré jitro“ v podvečerní čas,
kdo odchází „buď vítán!“ uslyší,
kdo přišel „s Pánem bohem jděte!“ zas.

Své péro v posýpátko namáčím,
inkoustem polívám své písmo v mih’,
to všecko nic, což teprv když si dám
hořícím koncem doutník do úst svých?

O tom lze doopravdy přece říc’,
že pravou láskou těžce zraněn jsem,
to pro tebe jsem, dívko, utrpěl;
jen slušno zhojit ret můj polibkem.

Svou podobiznu

Chci svou podobiznu tobě dáti,
jesti obrazem mé duše též,
nedbám, nikomu nechť nelíbí se,
ty jen když v ní radost nalezneš!

Duše má jest otevřenou knihou,
kdo jde kolem, můž’ ji každý číst,
čtou ji také, jak se obracelo,
v ní jest potrhán již mnohý list.

Duše má jest prsten ocelový,
ale drahokamů dost v něm jest,
nejkrašší plá démant mezi nimi,
tím je nedotknutá moje čest.

Duše má jest žulový sloup valný,
který nezachvěl se posavád,
a jenž nezachvěn se zatřás’ jednou,
když naň čarovný tvůj pohled pad’.

Duše má je mrakem, hněvným mrakem
blesky chrlícím z své hlubiny,
ale, dívko, ty se jeho neboj,
duby drtí jen, ne květiny.

Duše má jest Eliášem v slávu
nebe hřmícím na voze, jenž plam,
zavolej mne do objetí svého,
vozu se i nebe odříkám!

Myslil jsem…

Myslil jsem, že mezi lidmi jen
se závistí nevraživost vládne,
mýlil jsem se, jako na zemi
v nebi v tomto není změny žádné.

Na zemi i nebi míru není,
věčný boj a svár zříš obé dráti,
na zemi i nebi každý touží
pouze vládnouti a panovati.

S nocí den též válčí pospolu,
vítězství se mezi nimi střídá,
krví obou v boji vylitou
červánky jsou, jež noc i den zhlídá.

Co je měsíc? Pouhý tyran pouze,
hvězdy oddaní jsou jeho mani,
který vazal příliš jemu září,
vyhnán letět musí z nebes plání.

Kolik manů zahnal tyran již!
Co jich každé noci s nebe spadne!
Hvězdou svrženou snad ty jsi též,
sladké, milované děvče vnadné!

Divný sen

Podivný sen měl jsem dnešní noci:
dívko, tys probodla srdce mé,
všecka krev vytryskla z něho, ale
z kapek všech, hle, růže plamenné!

Co moh’ sen ten znamenati? — Nevím,
Taká je snad lásky pohádka:
srdce ubohé až k smrti mučí,
ale muka ta jsou přesladká!

Morici Jókaiovi

Já nevím, proč mne miluješ,
jejž nenávidí celý svět,
proč já, jenž tolik nenávidím,
ti rovněž lásku nesu zpět?
Ach, miluji tě, příteli!.
Ne, příteli — ty odpustíš,
že tknul jsem se tě směšným jménem,
jež synu doby naší věnem
jest ku pošklebku nanejvýš.

Chvílemi stále víc a víc
můj obzor tmí se odevšad,
však půlnoci já žití svého
se neděsím, ji čekám rád.
Jest hvězda vždycky světlejší,
čím tmavší noc se mračící,
já vím to, srdce mé to praví,
v stín černé noci mojí tmavý
Ty hvězdou budeš zářící!

Ach, nikomu víc nevěřím,
důvěry nemám v nikoho,
tak často býval jsem v svém žití
od přátel zklamán přemnoho.
Hrad sžehnout mojí důvěry
se mohlo lidem zdařiti,
sloup jeden v zbořeništi stojí,
ty pouze ke mně s láskou svojí,
a ten nemohli zbořiti!

Já svatě věřím, jestli svět
se od mé hrudi odvrátí
a bude-li s rtů jeho na mne
jen děsná kletba splývati;
z tvých úst i tenkrát, druhu můj,
jen slova lásky vyplynou,
a svět když jednou rukou bude
jak mor mne odstrkovat všude,
tvé ruce blíž mne přivinou!

Vím, učiní svět se mnou tak,
tak se mnou bude jednat, vím,
na skráň mou kamení vše hodí,
svůj pokud život neskončím;
až mrtev budu ležeti
a ubit, kati přijdou sem
k mé rakvi blíž, by moje čelo,
jež se jim kamenovat chtělo,
pak zahaliti vavřínem.

Ach, tento vavřín! Sebe jím
svět v posměch uvádí tak rád,
ach, tento vavřín na mém čele
jak bude krutě žhnout a plát!
Však dlouhá trýzeň nebude,
mé duše zbylá půlko, slyš,
já vím to, brzy přijdeš ke mně,
zapláčeš na ten věnec, jemně
vše plameny v ráz uhasíš!

Naděje

Co jest naděj? — Nevěstka, každého
bez rozdílu obejímá v let;
dáš-li v plen jí nejkrasší svůj poklad,
mládí své, — tu opustí tě hned.

Koruna pouště

Jak leb starého krále
poušť v dálku táhne se,
jak vlasy tráva na ni
jen zřídka chvěje se.

Na této staré hlavě
dub velký vínkem jest,
ten kdyby dal se v hovor,
by mnohou řek’ vám zvěst.

Konečně začal mluvit,
mrak bludný připlynul,
by unavený cestou
na dubu spočinul.

Mrak žádal, žití svého
by děj mu vyprávěl,
dub mraku vypravoval
a tato slova děl:

* * *

Dálného světa v bujných pralesích
mých šťastných předků rod žil kdysi tich,
Máť blízká nebes klenbě vzrůstem svým
v pralese byla stromem nejkrasším.
K ní velkou láskou jednou orkán vzplál,
však pomstu matce mojí přísahal,
když láska jeho nemohla mít cíl,
tak orkán ve své duši podlý byl,
a splnil ji. Se svými bratry dlel
jsem na ňadrech své matky, vzdul se, hřměl,
v své zuřivosti nás on k zemi strh’,
a divý rozmetal nás, v dálku vrh’.
Mne jeho divokost sem přivála,
poušť tato hostině mne přijala;
zde vyrost jsem a mnohá století
zřel přicházet, jim jiná vzápětí.
Můj dlouhý život samá nuda jen,
kam rozhlednu se, smutek rozložen.
Kde matka má a sourozenců rod?
Čas od čas lidé přijdou, bývám vhod
jak dopřáno mi dle možnosti jim.
Kdo z jara přijde trápen, vedrem zlým
mých stínů jako stanu používá,
čí noha v zimě sem se ploužívá
na ohniště mou suchou béře klest,
a koho svět zmoh’ na mou ratolest
se pověsiti, přichází on sem.
To krátká zvěst má a již hotov jsem.
Kéž mému žití byl by konec již!
Ten vichr, jejž zde bouřit uslyšíš,
můj starý sok jest, chce mne překonat,
však posud nepohnul mnou, abych pad’.
Ba, hrdinu, jenž tolik věků stál,
bez hnutí v každé bouři vytrval,
kdo zvrátí nyní? Červů lačných sbor
ve vlastním těle. Bože, jsem Tvůj tvor
a bídný červ mne podvrátí a zdrtí?
Což není pro mne v světě lepší smrti?

* * *

Dub takto vypravoval,
mrak nad vrchem mu stál,
a soucitu pln, jeho
řeč vlídně poslouchal.

Pak blesk vzal z útrpnosti,
jím ze soucitu mách’,
a do dubu jím mrštil
a v ráz jej spálil v prach.

Jak to jest…

Čím to jest, že tolik lotrů na světě
od prvního k poslednímu nezvěsí?
Tím, že tolik stromů nemá svět,
aby zatížit moh’ každou snět
lotrem pod božími nebesy.

Ó, jak velké množství lotrů na světě
našem živo jest, já přísahám!
Každý z nich jen jednou kapkou být,
dnů a nocí čtyřicet se lít,
nová potopa by vznikla nám!

Pták stěhuje se v chvat

Pták stěhuje se v chvat,
když v luhy pad’
jeseně čas,
však na jaro se vrátí zas.
I letí, letí, dál jej nesou křídla výš…
Pojednou pozoruji, kterak již
vzduch dálky vpíjí modrý, sladký,
tak rychle letí, zrak
že mizící sen v něm jen vidí;
než pták
co letí rychlej? Život lidí!
Leč jako pták ten nevrací se zpátky.

Svůj dobrý a zlý osud…

Svůj dobrý i zlý osud stejně snášet hleď!
Tak říká, koho blázen svět zve mudrcem,
to nemám v štítu svém,
chci cítit plesů svých i žalů celou změť.
Ba, cítit chci ji v dvojnásobném vření…
Má duše proudem není,
jenž s myslí stejnou hnal
by růžový list v dál,
jejž na jaře doň krásná dívka vrhla,
i suché trávy klas,
jenž v ráz do proudů jeho chladná jeseň strhla.

Což krásnějšího jest…

Což krasší nad tvář děcka líbezného,
jež sní, že kol milence klade paži?
jemuž se v bdění dáti tušit neodváží,
jak cele zbožňuje ho!

Kadeř vlasů svojich…

Kadeř vlasů svojich ustřihnu,
každý vlas jest posud jako hřeb,
až skon přijde mojich mladých dnů
a má zešediví leb,
místo zrcadla pověsím pak
hnědou kadeř, oklamu svůj zrak.
Namluvím si, že jsem posud v mládí…
Ale což pak srdce tluk?
Zdali jeho zvuk
slabší, slabší vždy mne nevyzradí?

Svět velký, těžký…

Svět velký, těžký jak bych, dívko, zachytil,
jej držet měl, aby se na mne nezřítil,
tak se chvím,
když tvou lehkou, malou ručku uchopím.

Zde stojím v středu pusty

Sám v pustě myšlenkám vzdán svojím
jak socha nepohnutě stojím;
nad pustou ticho hrobu. Halí
tak mrtvého ve rubáš. V dáli
kýs člověk kosí obilí
teď stanul na chvíli,
svou kosu brousí, slyš!
Hvizd kosy nedoléhá ke mně blíž!
Jen pohyb ruky, jak se zvedá, zřím,
sem hledí zrakem bedlivým
a hledí na mne. Brvou nehýbám.
Co myslí on as, že já v mysli mám?

Ó dívko…

Dívko, tvůj zrak
jak je tmavý,
přec se leskne,
zvlášť když ke mně
dlouho hledíš,
tu on svítí
jako v noční tmu
v blesku kmitnutí
palaš katanův.

Vzdorná dívko

Vzdorná, povol jen,
zlíbat nech se v skok,
obejmout přej bok,
za dnem prchá den!
nežli uplynou tví dnové, spěš,
sama zůstaneš!
Pak tvůj vyschlý bok
neobejme nikdo,
pouze rakve dřevo,
bledé líčko tvoje
nikdo nepolíbí, děvo,
leda červů roje.
To měj v paměti!
Cožpak necítíš,
chvět se srdce již,
to, věř, bude chladný polibek
a též chladné objetí!

V šer kmitá svíčka…

V šer kmitá svíčka sem a tam,
jsem, chodím sám
a procházím se světnicí
v svých ústech dýmku kouřící,
mé minulosti zjevy tajemně,
jak chodím předstupují přede mě,
stín dýmu na zdech prohlížím
a o přátelství přemýšlím.

Praví, každý z nás…

Praví: Každý z nás má hvězdu v nebes kolu,
zemře prý, čí hvězda sletí dolů
a tak mizí lidé jako hvězdy stejně
stále padající v hejně.
Hvězdy s nebe k zemi,
lidé se země v hrob němý!
Ach, až miliony přejdou dlouhých, let
nebem, zemí, kam jen stačí hled,
jeden člověk s jednou hvězdou v bludné dráze stane —
Což pak až ta skane?

Kam as se člověk poděje?

Kde se octne člověk? Věz,
Sokrates,
jed jenž z číše pil,
kat, jenž číš mu doručil,
zda odešli na též místo? Věc
nemožná a jestli přec,
proč nemůže náš hled
se vnořit v onen jiný svět?

Přemítá duch můj…

Přemítá duch můj a častokráte,
kdyby jednou celá
světa soustava se zřítit měla
jak nyní sníh se s deštěm v pádu mate,
jak hvězdy by se s nebe smekly
a celé hvězdné potoky by tekly.

Že přátelé jste

Že přátelé jste moji, díte?
A lež snad nemluvíte,
to můž’ být snad;
leč proto víry nemohu vám dát.
Přátelství ve dne není viděti,
a mně se právě dobře daří,
až zhasne den mi, přijďte v zápětí,
jak světluška přátelství v tmách jen září.

Své pole rolník…

Své pole rolník rozorává,
pak zavláčí — nám v líce
Čas orající vrásky dává,
však nerovná jich více.

Kam poděje se smích?

Kam poděje se smích?
kam povzdech ňader Tvých,
až zmizí jeho hlas?
Kam přijde rozum as?
až myšlenka ustane,
až láska doplane,
a nenávist
když opustí hruď — kdo tím jist?

Mladosti, smrští bouřící…

Mladosti! smrští bouřící,
rveš celou krásnou kytici
s plným květem,
ji na mé čelo vložila’s,
bys mžiku letem
ji smetla zas!
Teď letí dál tvůj chvat,
my stojíme zde v smutném zamyšlení
a „Byla’s u nás?“ tážeme se v chvění,
„Či nebylo to ani pravdou snad?“

Jen se smějte

Jen se smějte, smějte na mne z dáli
oči krásných dívek odevšad,
a já zapomenu rád
že jste mne tak často oklamaly.
Nebem srdce dívčí, za to máme,
jeho hloubi se jak nebe skvějí,
zatím svůdnou řekou jest jen srdce její,
v které paprsky své hvězdné nebe láme
svět hvězd čaruplný,
kdo tam hledá, toho zhltí vlny.

Kdyby srdce v hrobě uschlá…

Kdyby srdce všecka uschlá v hrobě
na hromadu jednu navalili,
a pak zapálili,
rci, kdo poví tobě,
jaké barvy pestré by v tom ohni zazářily?

My lidé…

My lidé pouze nestárneme tu.
Co v světě, stárne vše v svém odkvětu.
Na slunce pohleďte, když přijde prosinec,
zda kmetem skutečným též není nakonec?
Pozdě vstává, příliš slabé,
vyšplhat výš jak jest chabé
a na svět patří chladně,
na lože své se béře záhy snadně.
A výsledek tu pojednou,
ba dožijem se hned,
že bude z něho šedý kmet
a tu… paprsky jeho vyblednou.

Kolik kapek…

Kolik kapek oko v moři vidí?
Kolik nebem hvězd se míhá?
Kolik vlasů na hlavách jest lidí?
Kolik zloby v jejich srdcích číhá?

Neklesá lidstvo…

Neklesá lidstvo, vím
již dávno bylo, jak jest, zlým,
tak zlým již od počátku bylo hned,
neb nač by bylo třeba vymýšlet
těch sterých bájí svět
a bohy, ráje krásy,
a peklo s ďasy,
by na uzdě se dalo udržet?

Vy z nízkého kdož prachu hlíny…

Vy z nízkého kdož prachu hlíny,
jejž každý zdeptá červ tu líný
se k slunci pozvedáte,
v něm okřídlení olbřímové pláte!
Čím to, že svět vás trpasličí
jak malé, nepatrné líčí?
Toť přirozeno, dub hor gigantický,
než dole vrba menším zdá se vždycky.

Pohleďte tam!

Tam hleďte, hoj!
Vichřice řítí se v boj,
oř její vítr uhání
má mračen prapor ve dlani,
blesk jeho jest rukojetí
a letí a letí
do boje dál, do boje dál
a polnicí jí v cval
zní hromů burácení…
Ó vichřice,
hřmíš bez otěže
a zmítáš pěstí svou
a kácíš věže,
rveš duby s ňader skal,
kde stárly po věk dál,
vichřice, hřímej, jak chceš,
žel z lidského srdce nevyrveš!

Čím se stane země…

Čím se stane země? Zmrzne nebo shoří?
Myslím, ledný balvan že z ní v sled se stvoří,
v ten led chladná vše ji srdce promění,
která na ni žijí, která leží v ní.

Kdo rozluští?

Kdo můž’ mi tuto jednu
hádanku rozluštit:
zda mohou lidstva slzy,
kdy lidstva špínu smýt?

Zdali duše?

Zdali duše milenkou je těla?
Milencům jak slušno, zhynou spolu zcela?
či si duše tělo za přítele brává,
a jak druh to obyčejně mívá v zvyku,
mizí v mžiku,
když zří, že již tělo dokonává?

Proč?

Proč nelze vidět, věděl bych,
sbor andělů i duchů zlých?
Rád bych je poznal
proto jen,
bych věděl, co nevím posud,
co asi v těch se nebo oněch kryje
a komu člověk nejspíš podobný je?

Pomíjejícnost

Král králů jest pomíjejícnost všeho,
a tento svět náš velký palác jeho,
v něm procházkou se sem tam točí,
a na každičké místo vkročí,
nač šlápne, leží v troskách kolem něho,
zmar tam, kam zvedne oči,
tříšť korun světa veškerého,
květ zvadlý, srdce zlomená jen zočí.

Muž vrací se

Muž vrací se, jej nemoc trápí,
choť pro lékaře dá se v běh,
ó popatřte jen, kterak kvapí,
pro Boha živého, to spěch!

Jen k lékaři svou naděj zvedá,
jak vítr vše kol pomíjí,
a proto jej tak spěšně hledá,
víť — lékař často zabíjí.

Mne objali mí přátelé

Mne objali mí přátelé,
z nich každý na srdce mne tisknout hleděl,
až vzplála štěstím duše vesele,
však proč mne objali, jsem pozděj’ zvěděl;
hmatali, když mne objímali,
kde rána v hrudi nejvíc pálí,
by vrazili tam dýky hrot…
a tam mne každý bod’.

Jak běhá…

Jak běhá a pachtí se po blahu rád
zde člověk bláznivý,
jakby mu v stopě byl dychtivý,
ten k předu pádí a onen vzad.

Vše marné plahočení,
před vámi blaho, za vámi není,
pod vámi kyne jen vám
v hrobě tam.

Co mi jest?

Co je to? Co se, bože, děje se mnou jen?
Mám jakous tuchu, srdce plné strachu
tak svíjí se a trhá, bijíc do svých stěn,
jak lidská hlava skákala by sťata v prachu.

Vdova

Drahého muže pohřbili ženě
i vzala smuteční šat neprodleně
po choti zemřelém, jej na se vzala;
což jeden, dobrá paní, neber na se,
hleď, hned bys víc jich oblékala,
tím jedním tajný ples tvůj usmívá se.

Tento bohatý pán…

Hle, ten bohatý pán,
jak chuďas s patra jím jest přezírán!
Jen nechvástej se, brachu, ve své pýše,
že víc teď máš, než čeho zapotřebí,
ten chuďas s větší kdys tě shlédne výše,
až v pekle budeš a on v nebi.

Kdy jen lidí pár…

Kdy jen lidí pár žil v zemské pláni,
jeden druhého již zemřel dlaní.
Abel Kainem zavražděn;
až na konec světa dojde čas,
dva zas lidi zbudou na té hroudě jen,
ti na sebe se jistě vrhnou zas.
Ten, jenž vítěz v světa zbude poli,
za ženu si divou šelmu zvolí,
snad můž’ z lůna této šelmy divé
mírnější vstát lidský rod než dříve.

Vyříznu já srdce z hrudi…

Vyříznu já srdce z hrudi svojí,
vždyť než trýzeň nic tam nenastrojí,
vyříznu je a v zem vsadím v tom,
možná vzejde z něho lauru strom
junákům, jenž oněm věnce svije,
jejichž pěsť se pro svobodu bije.

Zrnko písku, krůpěj rosy…

Zrnko písku, krůpěj rosy, skála, jejíž čelo
hromů tisíci se nezachvělo,
moře hřímající po věk,
čistá slunce zář, špinavý člověk,
všecko, co zříš kolem jen,
jest sen pouze, míjící v dál sen,
přírody sen posud spící;
ta si zdřímla před let miliony, snící
vidí ji tvůj hled,
spáti bude ještě dlouhé miliony let,
jednou se však vzbudí,
uchvátí ji náhle děs,
sny jí vzbudí hrozivější stále,
do nicoty moře bezedného
se vrhne v ráz
nenadále…

V hlavě mé jest noc…

V hlavě mé jest noc, všech nocí noc,
v této noci vládne příšer hrozná moc,
v mozku myšlenky se rodí jedna s druhou,
šelmy divé rozsápou se řeží tuhou,
srdcem bušícím krev zmítá horečně
jako v kotli čaroděje vody var,
obraznost má povětroněm sopečně
světem hřímá, jak mne chytla ve svůj spár,
v bytu zoufalství je druhem mým,
s šílením pak sousedím.

Nenávist světa

Bože nebes i vy ďábli pekel,
co je zem, co bude z ní, kdo poví?
V každém křoví světažrout se skrývá,
nenávist pak civí v každém křoví.

Nenávidí se, kamení kleteb
kolem házejí a s ním svou zlobu,
tak z nich samé kletby vycházejí,
ztuchlina jak čpívá z puklin hrobu.

Milovali jste kdys, že teď, hoši,
můžete tak nenávistí vříti?
Modlili jste se za blaho lidstva,
byste směli nyní lidstvu klíti?

Vylákali snad vám lidi z ňader
srdce, které potom roztrhali?
Ne, vy sami srdce nemajíce
světu nikdy jste je nepodali.

Srdce nemáte vy, kapsu pouze,
žaludek jen, a že nejsou syté,
proto svět vám ohyzdný být zdá se,
proto proti němu útočíte!

Já též nenáviděl — měl však důvod,
ale od té doby, co jsem zhlédnul,
jak se chlapci po Byronu šklebí,
nenávist mne přešla, hněv můj zblednul.

Od té doby, pozemské co žití
tak na černo tito chlapi maží,
mně se mnohem více život líbí,
jasu víc v něm najít zrak se snaží.

Svět je krásným, vskutku velmi krásným,
každý rok se na něm jaro stkvěje,
každá ves má krásné svoje děvče,
pláče-li kdos — jiný se zas směje.

Ba i sám žal žertuje si s námi,
různě působí na srdce, hlavy,
bílá srdce na černo on barví
a na bělo barví vlasy tmavy.

Slavíci a skřivani

Jak dlouho budeš, náměsíčný dave,
v své opěvati písni hravé
ten starý čas,
jejž smetla v ráz
pomíjejícnost proudy svými?
Kdo zboříš hnízdo, rci mi,
jež v hradu zříceniny
jste zavěsili v stíny,
tam aby v noční mír
o závod skuhral sejc a výr?
Ký příšerný to hlas,
a pějí zas a zas,
jich okov plamenní,
žhne v stálém nadšení,
neb v žalu slzí proud jim stéká drze.
Falešné nadšení, zbabělé slze!
Já neděkuji za ně vám,
kdo jste vy, víte; já vás znám.
Vy minulosti chvaliči,
jste mrtvol lupiči,
jste mrtvol lupiči,
jste v hrobech slídiči,
vy mrtvých kopete čas,
byste jej prodali zas,
za vavřín prodali, vy lupiči!
Vám vašich laurů nezávidím,
puch mrtvol na nich s plísní vidím.

* * *

Churaví lidstvo teď,
zem veliký je špitál v této chvíli,
horečka šílí,
jí celá jedna země za oběť
propadla již,
ty druhé tísní mrákot tíž.
Kdo poví nám, mne trudí,
kde jednou se ti národové vzbudí,
zda na tom světě, či na onom snad,
jich sen zda potrvá, či mine v chlad?
Však v středu běd a viny
nezapomíná nebe na své syny,
nás pamětlivo v mukách, jež nás tíží,
’šle lékaře nám svého — již se blíží! —
co nevidět on mezi námi bude státi,
když nejmíň toho povšimnou si naši kati.
Tvým každý zpěv i každý ráz,
jímž lyry rozzvučí se hlas,
jen tobě, nadšení, plám,
jen tobě slzy své lkám,
jen tobě zdravice zní,
ty, nemocného lidstva poslední,
lékaři budoucnosti!
— — — — —

* * *

A vy, pěvci opoždění,
umlkněte ve svém pění,
umlkněte ve svém pění!
byť by váš zpěv i srdce rval,
neb srdce hojil neb jak slavík lkal.
Slavík je ptákem šera a snění,
noc již ve svůj sklon se níží,
jitro se blíží
a světu teď, bratři,
ne slavíci,
leč bouřící
skřivani patří!

Mé srdce

Teď začínám své srdce znáti,
je zdatné, dobré, samý cit,
nad toto srdce v celém světě
lepšího ani nemůž’ být.

Co trudů měl jsem, snil, již sotva
dnů veselých že dostanu,
a ejhle, opět paty srážím
a klobouk vrážím na stranu.

Jest zdravým květem srdce moje,
červ kořeny mu nehněte,
podzimkem každým zvadne, ale
zas každým jarem rozkvěte.

Bez lásky srdce zmrzne

Bez lásky srdce mrzne,
a miluje-li, shoří v mih’,
je obé zlo, však Bůh jen ví,
které jest lepší z nich?

Miluji tak!

Tak miluji, jak člověk ještě
na světě nemoh’ milovat,
v své hrudli cítím lásku plát,
však pozemskou ta dívka není.

Já miluji bohyni, ženu
Svobodu, ve vyhnanství jest,
ach, že jen může ve snu snést
se ke mně, v snu že zřím ji pouze!

Však v snech mých skoro denně v noci
a v každé téměř noci sní
má duše, včera byl jsem s ní
na louce jedné plné kvítí.

Já klekl, odříkal jí pěkně
horoucí lásky vyznání,
má hlava již se uklání
květ utrhnout a jí ho podat,

však za mnou kat v tom objevil se,
mou srazil hlavu, já zřel naň,
leč hlava padla v moji dlaň
a podal jsem ji místo květu.

Má fantasie

Má fantasie dítě prachu není,
jí matkou blýskavice, otcem hřmění,
již v plénkách dračí mléko sála smělá,
lví krví v jinošství se opájela.

Ji divokou jsem nemoh’ překonati,
od země k zemi začla putovati,
ba smísila se brzy s hukem moře,
hřmíc nebes jako země po prostoře.

Po pouštích vlasaticí přelétala,
po skráních modrých hor se v hvozdy dala,
v pralesích duby rvala od kořenů,
na štítech hor pohnula skalní stěnu.

Kdes, divochu, teď? — Vedle kvítku sedá
vždy vedle tebe, dívko moje smědá,
tam teskní, šeptá, chorým vánkem nyje…
Jak zkrotla’s, divoká má fantasie!

Venku v sadě

My jsme dleli v sadě,
vedle sebe byli,
Bůh ví, co se dělo
kolem nás v té chvíli?
Jeseň jest, či jaro,
ani nevěděl jsem,
věděl jen, jsi vedle
a že k tobě zřel jsem.

V hloub jsem zadíval se
v oko tvé vší silou,
v ruce své jsem držel
ruku tvoji bílou,
a tu děl jsem toto,
patře v tvůj zrak milý:
„Kéž bychom se oba
v kámen proměnili!“

Řeklas: „Já bych ráda!“
Proč to rety děly,
či snad žití dnové
již tě omrzeli?
Či v tom, že jsi našla
štěstí dráhu stkvělou,
bychom zůstali tak
až na věčnost celou?

Nepříjemné podzimní jitro

Podjeseně
šeré jitro,
chmurný, nevlídný je čas,
drobný deštík
na kraj padá,
který ztratil lesk i jas.

V jizbě sami
dva sedíme,
já a Nuda, věru, jaká tíž!
To host zlý je,
žernovem on
visí na mne; oklamu ho již.

Pěkně v taji
z jizby letět
svoji duši nechám v dálku rád,
leť si, duše, leť si
v dálku, v dálku,
zaměř duše na západ!

Na západě
jsou mí drazí
všichni, které rád mám tak,
rodičové,
dívka mladá,
všichni, k nimž plá touhou zrak.

Navštiv všecky
řadou, duše,
pozdě k večeru přijď zpět,
něhou sladkou
zatížena
včela nesoucí z luk med.

Do památníku slečny K. J.

Tvé srdce nemluvně jest na kolébce dlící,
tam leží hlubým spánkem sladce dřímající,
však brzy zbudí se a hořce zapláče;
když krásné dítě zakvílí,
kéž býti jemu chůvou něžně houpající
si vlídná láska popílí!

Nechce rozumět mi svět

Nechce rozumět mi svět
v hloupé hlavě svojí,
jednoho jak muže zpěv
může býti dvojí;
jak můž’ teď žal opěvati,
srdcem jenž chvěl hluboce,
před chvílí kdo tak se těšil
a tak jásal divoce.

Člověk jsem, však občan též,
člověk radost kosím,
ale občan v duši své
trpkou bolest nosím.
Slzu radosti já pláču,
když svou dívku v mysli mám,
slzu žalosti však pláču,
na vlast svou když vzpomínám.

Na ňadrech viz lásky mé
skvostná kytka leží,
skráň mé lásky k otčině
věnčí trní svěží,
v lyru mou tak z raněného
čela krev se řine hned,
z kytky lásky vonný lístek,
co do zlata strun jí slét.

Nesmrtelnost duše

Věřím, že jest duše nesmrtelná,
ale na svět jiný nepřichází,
zůstává jen vždy na zemi dole,
na zemi té a pak stěhuje se.
Mezi jiným já se pamatuji,
Cassiem že druhdy byl jsem v Říme,
ve Švýcařích Vilémem pak Tellem,
v Paříži Kamillem Desmoulinsem.
Tak snad i zde něčím ještě budu.

O Vánocích

Vánoční čas asi ke mně proto slét’,
aby aspoň jednu smutnou tvář na světě shléd,
kde se trocha hořkých slzí třese.

Vánoce, vás proto odsud posílám!
Rodin vy jste všady svátkem, já však sám
opuštěný v širém světě stojím.

Teplá jizba chladne touto myšlenkou,
z okraje jak střechy rampouch visí tmou,
z mého srdce myšlenka ta visí.

Nebylo tak vždycky, znal jsem Vánoc vděk,
svátek veselý to býval, vespolek,
s otcem, matkou, bratrem když byl slaven.

Kdo tak rodinu tu pohromadě zřel
všední; obyčejné štěstí neviděl,
my jsme šťastní byli jsouce dobří.

Lid byl námi milován, Bůh ctěn,
kdykoliv k nám chuďas zbloudil jen,
těchu s chlebem u nás vždycky našel.

Odměna zlá přišla, krátký blahobyt
vystřídala bída, moře, kterým jít
souzeno nám dál až v přístav smrti.

Mne by chudoba však nedrásala v tom,
rodu mého kdyby košatý ten strom
stál tak pevně jako kdysi stával.

Na strom přišla zhouba, rozmetla náš rod,
haluz jednu v západ, druhou na východ,
rodiče pak na sever, kmen starý.

Otče, matko, bratře, dožijem se zas,
že si zasedneme o vánoční čas,
jako kdysi všickni za stůl spolu?

Naději má vari, že lžeš, dobře vím,
ale pevně věřit musím slovům tvým,
příliš milá, zůstaň tam, zkad přišla’s.

Krásné žití doma s Bohem provždy již,
rozsudku tvrdého — pad’ již — nesu tíž,
touhou štván tě více nedosáhnu.

Nejsem sluncem, země, měsíce kde kruh,
věštící zmar kometa jsem a zlý duch,
smutně bloudím drahou osamělou.

Jediný přítel

Jediný můj druh jest mládí,
dnes či zítra též mne zradí;
jiného, vím, místo něho
nezískám!
Bože můj, jak zbaven všeho
zbudu sám!

Nebude pak, strach mne chvátí,
víc mne děvče milovati,
bude-li, já nedovedu
mít je rád,
marně očmi střílet bude
napořád!

Hůř, budu se musit stydět,
nedovedu nenávidět.
Sám snad nebudu zlým zcela,
ďas to vem!
Chladně však jen nad zlem skrčím
ramenem.

Mládí ať jde cestou svojí!
Jen to když mi zbude dvojí:
Ať jsem s to, jak zaslouží kdo,
napořád
z hloubi srdce nenávidět,
milovat!

Kutyakaparó

Jest zvenčí, uvnitř černá čárda ta,
     ta Kutyakaparó,
v hladu, žízni bídný chodec zde
     tak mnohé zkusí zlo,
ba často chleba nedostane tu,
     na víno zašilhal,
Noema prokleje, že v archu svou
     si révu také vzal.

Síň malá, dlouhý, úzký, starý stůl
     se táhne podle stěn,
že nesvalí se na zem, chrání jej
     dvě slabé nohy jen,
a jak stůl dlouhý dlouhá lavice
     se táhne kolkolem,
je v středu prohnilá, ne seděním,
     leč stáří následkem.

Blíž zdi jest lože, když se stlávalo,
     jest dlouhá řada dnů,
kdo nápad by měl, tam si ulehnout,
     ni nepřijde mu v snu,
bachratá kamna na plec jednu, hleď,
     svou hlavu kloní již,
skráň starce tolik vrásek nenese,
     co trhlin na nich zříš.

Zde krčmář — starý člověk mrzutý,
     jej slyšet mluvit, div!
Máť svoje ústa k tomu jedině,
     by hlasitě si zív’!
Tím krčmářem je starý Demetr
     a choť? — Nu, řekl bych,
snad švarnou žínkou kdysi bývala
     za časů minulých.

Však pocuchal zle ženu ubohou
     ten drsný roků let,
ač není starší nežli padesát
     neb padesát a pět;
jak věchet chrastí splývá rozcuchán
     ten její plavý vlas,
zjev celý hodil by se do polí,
     by strašák tam se třás’.

Moc nemluví a promluví-li přec,
     jen aby zaklela,
že vyhubeni z župy beťáři
     jsou skoro docela;
ach, pokud ještě těmto patřil svět,
     kapalo aspoň přec,
když nepršelo, bez nich obchod teď
     uvázl na konec.

Tak smutně chmurná čárda vypadá,
     když dovnitř nahlédneš,
nic veselejšího však neuzří
     tvé oko venku též;
jen jedno okno má, půl ze skla jest
     a druhou větrů v svist
půl tvoří kalendáře starého
     kdys vytržený list.

Od čárdy na sto kroků daleko
     na kopci holém ční
kýs starý světec z kamene a sám
     bez návštěvy zde sní.
Kdos rozedranou mošnu zavěsil
     mu na kamennou plec,
jak chtěl by říci: „Co tu stojíš jen?
     jdi s Pánem Bohem přec!“

Janu Aranyovi

Básníku Toldiho svou duši slal jsem v let,
bych vroucně objal jej a dlaň mu pevně stisk’;
tvé dílo, soudruhu, jsem čet’ a znova čet’
a radost veliká mé hrudi byla zisk.

Ach, doletí-li tam a tebe zapálí,
čí vinou bude to, tak rozžhavil’s ji sám,
tvé verše kde jen tolik dobra sebraly
a krásy, které září, leskem plýtvá tam?

Kdo jsi a co jsi, že jak sopka chrlící
se vynořuješ náhle z hlubin moře k nám?
Po listu lauru list si sbírá pějící,
však tobě dlužno celý vavřín v úctě dát.

Kdo byl tvým učitelem, kde tvá škola as,
že lyru mistrovsky tak cele ovládáš?
Ve školách nenabudeš vládu takých krás,
ty přírodu jen za svou učitelku máš!

Tvá píseň jesti jako pusty svatý zvon,
však jak zvon pusty čistá slétá sem,
po pláních dole táhne jako svatý tón,
jsa nevyrušen toho světa povykem.

A to je básník pravý, na ret bratrů svých,
jenž manu rajskou ňader nechá kanouti,
neb ubohý jest lid, v obzorech mlhavých
můž’ modrý nebe pruh mu v mračnech vzplanouti.

Když nikdo nekonejší velký jeho sten,
my přece mírníme ho v tklivém zpěvu svém;
buď útěchou mu každá naše píseň jen,
na tvrdém loži budiž jediným mu snem!

Myšlenky tyto létly duší mojí, v dál
na svatou horu pěvců já kráčel nesmělý,
co sám jsem nezcela neslavně započal,
ty v slávě úplně můj dovrš, příteli!

Tisa

Soumrak letního dne začínal,
u Tisy jsem vinoucí se stál,
tam, kde malý Tur k ní spěchá hbitě
jak na ňadra matky svojí dítě.

Hladká řeka dýchala jen něhu,
v lože tulila se beze břehů,
nechtíc slunce paprsky, jež kmitly,
aby o vln záhyb zaklopýtly.

Rudé paprsky si jako víly
na zrcadle hladkém zatančily,
zvuk jich krůčků téměř slyšel’s plání,
malinkých jak ostruh zacinkání.

Kde jsem stál a kam jsem zrakem sáhnul,
k louce žlutý písku čaloun táhnul,
na této jak řádky v knize leží
řádky posekané trávy svěží.

V majestátu němém za lučinou
vysoký les, odkud stíny kynou,
oharek jak vrh’ by v skráň mu západ
hořel, jak bych krev zřel s něho kapat.

Proti Tise břehu na druhém
olše, lísky sedly v pestrý sněm,
průlom jediný v nich zahlédneš,
a tím dálné vísky štíhlou věž.

Jako upomínky šťastných chvílí
různé mráčky po obloze pílí
z dálky mlžné, jak se v duně tměly,
Mármarošské vrchy pohlížely!

Ani hlesu. V svátku ticho ladné,
ptáček zvoní, mlýna hukot vpadne,
ale z dálky velké hukem splývá
jako komár, když si večer zpívá.

Proti mně, kde druhý břeh se stáčí,
mladá selka s džbánkem v ruce kráčí,
co v něj vodu žbluňkat tiše nechá,
na mne hledí — a již zpátky spěchá.

Nehybný jsem stanul tam a němý,
jakby kořeny mé nohy tkvěly v zemi,
v sladký sen se duše zkolébala,
o přírody krásách přemítala.

Přírodo! bytosti divumilá,
kde řeč, jež by s tebou závodila?
Jak jsi velká, čím víc v klid se noříš,
krásnějšího tím víc zahovoříš!

Do taně jsem přišel pozdě v noci,
k večeři sáh’ čerstvém po ovoci,
s přáteli v noc hovor tichý vedl,
z chrastí vedle časem žár se zvedl.

Pár dnů prošlo, tu mne z dřímání
vyplašilo zvonů hřímání.
Povodeň zde! křik jsem slyšel znět
a zřel moře, kam se porozhléd’.

Jako šílenec, jenž pouta srval,
uháněla plání Tisa v dál,
hučíc, zuříc, drtíc vše v dál spěla,
jak by celičký svět spolknout chtěla!

Oblaka

Já ptákem býti, věčně bych jen
se ve oblacích pohyboval,
a malířem být, jiného víc
než oblaka bych nemaloval.

Tak miluji oblaka všecka,
že každý, přichází-li, zdravím,
a každému zas říkám „sbohem“,
když odchází již k horám tmavým.

Jsou dobří přátelé to moji,
ti pestří nebes putovníci,
mne znají tak, že jistě vědí
vše, co si myslím, co chci říci.

Tak často pohlížel jsem na ně,
když dřímali si pěkně tiší
na ňadrech svítání a šera,
jak nevinné když děti dýší.

Je vídával jak prudké muže,
kteří se rozhněváni zvedli,
by s vichrem, tímto tyranem zlým,
boj na život a na smrt svedli.

Je vídal jsem, když jinoch chorý
bděl měsíc zsinalý a bílý
a ony, jeho věrné sestry,
jej s bledou tváří obklopily.

Já ve všech proměnách je vídal,
jež prodělaly čarodějně,
a kdykoliv a jak je vidím,
vždy všecka se mi líbí stejně.

Proč příchylnost k nim takou cítím?
Že spřízněny jsou s duší mojí,
jež stále zůstává tou starou,
ač stále v nový tvar se strojí.

A v posled ještě v něčem lze vám
oblaka se mnou porovnati,
jak oko mé své slzy mají,
jak oko blesky mohou vzpláti.

Maďarským jinochům

Bude mít strom plody, bez květů jenž stojí?
Či ty’s, mládeži má, květem vlasti svojí?
Běda ti, ó sade!
který takto ráčil Bůh sám navštíviti.
Juni maďarští, kde takové je kvítí,
jež roste všade!

Můj duch do podoby oblaku se skreje
a nad vlastí svou od vzchodu v západ spěje,
letí temně, tiše,
jen mít blesků tolik, co má mračno, rázem,
z vás by, hoši, mnozí skáceli se na zem,
v prach se svalili v své pýše.

Že vy nezasluhujete v žití slávy,
hvězdy velké byli otci vaši mravy,
ale trpaslíci vy jste,
nedej los, by na vlast taká padla rána,
že by na vás měla býti odkázána,
zhoubě propadla by jisté.

Vaše srdce palác, dokořán má vrata,
hostí převeselých zástup sborem chvátá
do vrat jeho valem,
síň se naplňuje lidmi hýřivými,
pro vlast v smutku místa není mezi nimi,
necítí se s vlasti žalem.

V srdcích vašich sotva jeden kout zbyl malý,
kde se jako pavouk ve svou přízi halí,
láska svatá k vlasti,
však i toto trvá krátkou chvíli nyní,
pokud zájem vlastní návrh neučiní,
jak smeť obtížnou ji střásti.

Ó, jak slabými jste! Vlasti lesk a sláva
ješitnosti vaší hravě propadává,
chabý zákmit krátký,
slunce na vás mohla svítit by zář vlídná,
zatím však jste lampa malá jen a bídná,
kol níž tlum váš stojí vratký.

V co mám péro smočit, lásko svatá k vlasti,
bych moh’ slavný obraz tvůj na plátno klásti
věrně, barvou novou,
abys okouzlila toho, kdo tě vidí,
abys měla pro vždy stánek v srdci lidí,
kteří Maďary se zovou.

Modláři vy, sluzi sobství zbabělého,
raděj vrazím dýku do srdce hned svého,
krev má aby trysknouc temně
na hlavy vám padla, to snad pomoc’ může,
snad se obrátíte, zbabělci vy, nuže,
v nový křest sem ke mně!

V své kutně

V své kutně chodí vždy mnich,
světec dozajista,
u paní, děvčátek všech
není však proň místa.

A student v kabátě jde,
v zlém ač nepokoji,
ku ženám, děvčátkům jít,
záhy jest, se bojí.

Husárek man tu svou má,
trub však při signálu
od žen a děvčátek hned
chvátá ke kaprálu.

Jen v bundě ovčák jest živ,
nejlíp se však mívá,
neb u žen, s děvčátky mu
sladce život splývá.

Vítr

Dnes mírný, vlaze šeptající já jsem vánek
a po lučinách sem tam těkám snivých;
a dýchám polibky na rety všechněch poupat,
jež zastávky jsou lásky plesů divých;
„Jen otvírejte se! vy dívky jara!“ dím
k nim šeptem, ony také rovny děvám
svůj cudně odkládají květné třásně šat,
já na krásných jim ňadrech slastí zmdlévám.

Hlas zítra ječící já vichrem vzteklým budu;
keř bojí se mne, proto přede mnou se chvěje,
zří, že mám ostře broušený nůž v ruce,
jenž do haluzí náhle se mu vreje.
„Vy dívky lehkověrné, rázem uvadněte!“
do uší hlasně syčím všemu kvítí,
a co jim chladným já se šklebem rouhám,
na ňadra jeseně se všecky zvadlé řítí.

Dnes vlahý vánek jsem a jako řeka pluji
dál v němém klidu sluncem vyzlacena,
že jsem tu, o tom ví jen včelka malá,
jež domů z louky spěje v úl svůj unavená;
když letí s břemenem svým, jejž má v boku,
z kterého sladký med pak doma strojí,
na dlaň svou já ten maličký hmyz beru,
a v letu znavenému pomáhám v zlém boji.

A zítra vichr silný budu a se vrhnu
na divém oři svém, přeletím celé moře,
a učitel jak nezpůsobné děcko trestá,
mu zelený vlas zcuchám, v něj se noře
a moře přeletím, loď plující kde najdu,
jí plachtu vytrhnu, visící křídlo v mdlobě,
a stěžněm vpíši do vln její osud věčný,
že nikdy v přístavu již nespočine sobě.

Ovčáku, spěj kožich skrýt!

Ovčáku, spěj kožich skrýt,
má hrom záda tobě zrýt!
Nezříš, zdroj svůj dávno skryl?
Vlahý Máj ho donutil!

Na konci vsi potok pílí…
Hoj, prs jeho vzdmul se bílý,
dme se plesem, nebe jas
modrý v něm se zhlíží zas.

Sýkorka kams odletěla?
Slavičí kde nota zněla?
Proč bych já se na to ptal,
zpívej, flétno křovin, dál!

Zazelenal se strom sadu,
peří na něm zpředu, vzadu.
Strome! nedej se mi v let,
v stín tvůj s růží svou bych sed’!

Dívčino! proč běžíš v krám?
koupit chceš si stuhu tam?
Luka, viz, stuh krašších je tu
zdarma z tisícerých květů!

Válka byla

Nejkrašším snem mého žití
válka byla dravá,
v které srdce za svobodu
všecku svou krev dává.

V světě jediná je svátost,
pro niž bojovati
hodno jest i hrob si kopat
a krev pro ni dáti.

Svoboda je tato svátost,
šílenci ti byli,
za jiné kdo ideály
život položili.

Mír, mír dejte světu, ne však
z tyranových dlaní,
z volnosti jen svaté ruky
ať se na svět sklání!

Tak až zaplane mír světa
celé na prostoře,
uvrhneme všecky zbraně
v hloub až na dno moře.

Ale dokud nebude tak,
ať meč z pochvy letí,
kdyby měla válka v soudný
den až vydržeti!

Dívka sirotek

O jednoho tvora míň jest
nežli včera,
mně svět zdá se, jak by vymřel,
výspa šerá.

Matka zemřela a dali
ji do hrobu,
stkala jsem jí rubáš z duše
v touže dobu.

Matko, proč jsi nevzala též
moje žití,
když jsi mohla radost všecku
z něho vzíti?

Slunce byla’s, já tvůj paprsk,
proč šla’s dále?
Slunce zář svou béře s sebou
v sklonu stále.

Mluvím k tobě: Zdaž pak slyšíš
smutné lkání?
Co jsou slova, nedoletí
k tobě ani.

Nad tebou zde rov se zdvíhá,
stojím tiše,
a přec dále ode mne jsi
nad vše říše.

Když tvou rakev zatloukali,
tu jsem lkala:
Vzbuď se, drahá moje matko,
z nenadála!

Vzkříšení pak tebe jednou
probudí-li,
děcka když kvil nevzbudil tě
z celé síly?

My bděli v trápení,
ty, matko, víš,
náš kahan jen se třás’,
svůj život, který has’,
v něm nevidíš?

Své matky bolesti
já znala jsem,
když najednou v náš kruh
host divný přišel, duch,
smrt přišla sem.

Jen lehce, matko má,
tebe se tknul,
kde srdce v ňadrech tvých,
a srdce tluk již ztich’
a ustanul.

A konec již zde byl,
smrt hrozná, zlá,
jak nebe v jeseni
já na tě v úpění
jsem ulehla.

Svůj chtěla život jsem,
jak jsem se shýbala,
ti vlíbat v mrtvý rys,
zatím však, matko, ty’s
svůj do mne vlíbala.

III

Já na hrob matky svojí
jsem zasadila kvítí,
netřeba rosy jemu,
v něm slzy moje svítí.

Co těšilo ji kdysi,
po smrti vyhledám,
a proto vsadila jsem
ty květy na hrob tam.

Neb kvítí matce mojí
vždy skytlo radost, ples,
a všecka její slova
jak slyšela bych dnes:

„Květiny, dítě, miluj,
o srdce neměj strach,
neb kdo miluje kvítí,
zlý nemůž’ býti vrah.

Neb sourozenci spolu
vždy ctnost s květinou jest,
v témž srdci proti sobě
spor nemožno jim vést.

Neb víš-li, co je kvítí?
Dobrotou, již má zem,
a dobrota, co jesti?
Zas duše výkvětem.“

Já na hrob matky svojí
jsem kvítí zasadila,
zda s nebe ke mně dolů
pohlížíš, matko milá?

Zda s nebe zříš svou kvítím
mohylu omládlou,
a zde na zkvetlém hrobě
svou dceru uvadlou?

Milujiť já pustu! Na svém koni divém
zjezdil jsem ji cele,
i když tam jsem dospěl, kde po stopě lidské
stopy není ztmělé;
sestoupil jsem s koně, v trávník položil se,
jeden pohled hnedle
na rybník jak vrh’ jsem, druha svého čápa
v hladině zřím vedle.

Provázel mne i tam, dumali jsme spolu
v pusty širém kruhu,
na dno vody hleděl, já však na delibáb
v jeho pestrou duhu,
takto jsem s ním strávil celé dětství svoje,
jinošství též doby,
třeba nevydával zpěvu líbezného,
neměl peří zdoby.

Posud miluji ho, tak jej pozoruji,
čápa, svého ptáka,
mně on jedinou je skutečností, která
z lepších dob mne láká.
Posud každým rokem na tvůj příchod čekám
ve prázdných hnízd kruhu,
odlétáš-li, přeji šťastnou tobě cestu,
nejstarší můj druhu!

Slavná kráska

Bájí o ní, o ní jen
moderní svět bez ustání,
všem zůstává rozum stát,
kdo jen jednou hlédne na ni.

Zlato nechá lakomec,
kramář krám a básník rýmy,
by jen mohli sledovat
cestu její kroky svými.

Kdyby král ji uviděl,
trůn by pad’ mu v zapomnění,
slunce jejím stínem v ráz
po východu bez toužení.

Kdo jest na smrt nemocný,
její pohledem má zdraví,
ba on sytí každého,
koho zuřivý hlad tráví.

Takto mi ji popsali,
takto mluvil každý o ní,
co mám dělat? Myslím si,
k ní ať pohled můj se skloní!

Zřel jsem. Svět je blázínek
a jím bude po vše časy,
jako bulík v otcově
chlévě nemá pojem krásy.

Dívka tato krásnou být?
Není ani pomyšlení,
chraň bůh, krásnou? Nikoli,
podobná mé milé není.

Soud

Zobracev listy v dějinách ku jejich dospěl jsem konci.
Dějiny lidstva co jsou jen? Veletok krve, jenž valný
se skal pravěku v mlhách se tratících počátek svůj má,
v jediném proudu jenž stále k našemu věku se valí.
Nevěřte, přestaltě již. Ten veletok poklidu nemá,
jednou se vyvaliv nestane, leda jen ve lůně mořském.
Do moře krve vústí kdysi dlouhý proud krve.
Strašné zřím blížit se dny, že o takých neměl svět zdání,
jakých nevídal, nynější mír že jest hrobovým tichem,
které po blesku zemí chvějícím předchází vždycky.
Závoj tvůj vidím tajemná, temná ty budoucí dobo,
vznítiv kouzelný předtuchy ve vlastním srdci svém oheň,
vidím skrze tenký ten závoj, co tají se pod ním.
Bojím se, děsím se, zároveň v radost však novou se vzbouzím,
silně se raduji; nebo poznovu velký Bůh války
pancíř svůj obléká, tiskne si do dlaně veliký meč svůj,
sedá na koně svého a dalekým cválá již polem,
národy vůkol vyzývá v poslední, rozhodný zápas.
Národy tenkrát dva budou na zemi, národy tyto
v boji se utkají, dobří i zlí. Ten posavad z obou,
který byl porážen, zvítězí, dobrý! Však vítězství jeho
bude jej krve stát moře. Jedno vše. To bude Soud ten,
který slíbil Hospodin před věky proroků ústy.
Bude to onen soud, po kterém nastane budoucí život
věčné blaženosti, nebude potřebí pro ni
vzlétati do nebe, sama blaženost sestoupí na zem.

Jaký to křik tam zas?

Ký povyk slyším kol sebe zas znít?
Kdo opět ruší klid můj zas a zas?
Kdo nechceš hanebně zde pochodit,
hleď tichý být a ztlumiti svůj hlas!

Zas vzbouřila se smečka kritiků,
doráží na mne jejich zběsilost,
ó zanechte již těchto povyků,
jsem trpěliv, — leč mám toho již dost.

Na minulost jste zapomněli již?
Což nesvrbí a nepálí vás hřbet?
Na zašlou bolest každý pomysliž,
se skrčit nebude vám k škodě v sled.

Být hrubcem na vás, jest již zvykem mým,
zas jednat s vámi nechci nejináč,
urážku muže mečem zodpovím,
leč na psy vždycky beru karabáč!

Budeš mou

Tys hvězda zrozená
ve výši nádherná!
Zde malý kahánek
plát budeš do šera,
ten chabě osvítí
mou úzkou, tmavou chýš…
Rci, dívko, budeš mou?
— Můj hochu, letím již!

Zda slyšíš, dívko má,
co o mně mluví svět?
Jak bláto potupy
ve obličej mi vmeť?
A zvěst když neklame,
jsem zloboh nanejvýš,
rci, dívko, budeš mou?
— Můj hochu, letím j iž!

Paprskem jediným
ty otce svého jseš,
noc v srdci bude mít,
mráz, když mu odejdeš!
A jeho hněv a žel
nám budou hrozná tíž…
Rci, dívko, budeš mou?
— Můj hochu, letím již!

Má múza a má nevěsta

Klepáno… „Kdo jest venku?“ já se ptám.
— „Já dívka!“… děla bytost klepající tam.
„Jak, dívka? Ó pak ždám za odpuštění,
mně dvéře otevříti možno není,
co nevěsta by moje děla,
o tom kdyby se časem dozvěděti měla,
že přijímal jsem dámy beze studu
již jako ženich… neb se ženit budu.“ —
— „Však právě proto přišla jsem!“ dí venku
tak smutným hlasem dívka ve přístěnku,
„však právě proto přicházím já k tobě,
mně můžeš dveří půlky otevřití obě,
tvá dávná milenka smí vstoupit v síň!“
— „Jak, dávná milenka? Tím míň!
A nechť bys tomu chtěla sebe více,
já nemám žádné dávné milovnice,
věř, já jsem hanebně vždy lhal,
když dívku milovat jsem přísahal.
To básníka byl slaměný vždy plamen,
a sotva vznik’, s ním bylo amen.
To první čistá moje láska jest,
ať Bůh mne tresce, na mou čest!“ —
— „Že nemiloval’s? Ne, to možno není.
Přec jednu rád měl’s!“ — „Ne!“ — „Na okamžení
mne pusť, jsem Múza tvá. Což ještě teď
nadarmo volat budu? Odpověď!
Když řekla jsem ti svoje jméno již!“ —
— „Tos ty Bohyně? Drahá Múzo, slyš,
proč neřekla’s to hned? Pojď rychle ke mně,
své dvéře otvírám i náruč jemně,
mne obejmi, ty drahý anděle!
Jen tebe měl jsem rád své žití po celé,
pojď, jediná ty lásko mého žití,
až do hrobu rád budu tebe míti.
Ty drahá, krásná dívko, kterou k boku
mi osud poslal na každičkém kroku,
by byla jedinou tou bytostí,
které by ňadra pro mne bila s vroucností,
až v době nevýslovných běd
by opustil mne celý svět.
A stalo se. Nechť opustila hocha
všech přátel, známých nepatrná trocha,
tys nemohla jej nikdy zapomníti,
chtíc družkou mu a těšitelkou býti,
pokavad poutí bludnou musil žít,
a nyní že bych měl tě zapomnít,
s níž taký svaz mne svatý pojí? — Dost!
Ty zůstaneš, mám rád tě pro věčnost,
mám srdce velké dost, vás skrýti obě
a věřím, v každé době
že v klidu žít v něm budete a vedle sebe,
vždyť ty i nevěsta má s nebe
jste slány sestry zrozené,
na nejkrásnější hvězdy změněné,
odkud jste sjely v mih’
na křídlech z duhy utkaných
krásného jitra v jara přiblížení
pro moje oblažení.“

Času

V bažinách Alföldských
ne vůz naložený,
na moři koráb ne
plachet pozbavený
tak sem nejdou zvolna blíž,
jak ty, starý čase, přicházíš!

Čase, jak jsi sestár’,
kdo jen tebe zchromil,
ke všemu jsi ještě‚
sobě nohu zlomil,
žebrák, berlu ztrativ, plný běd,
pracně tápaje se smýkáš vpřed.

V náručí tvém dnové,
synové tví milí,
zívají, k zívání
mne též svádět pílí;
tož se chutě do zívání dám,
div že nespolknu se sám.

Starče ošemetný,
duchu mocný, špatný,
až nebudu chtíti,
jak se dáš v let chvatný,
milenka až bude u mne dlít,
kterak budeš rychlonoh v dál hřmít!

Zmládneš, kůži svlečeš
nebes pod oblohou,
vezmeš orlí křídla
místo chromých nohou,
s žití radostmi pak hned
pryč se pustíš v rychlý let.

Milenka když v dálce,
prchej nyní, čase!
Až budeme spolu,
zobjímám ji zase,
nebudu dbát, každá chvíle tvá,
třeba století ať potrvá!

Je horké poledne

Horké poledne se sneslo na lada,
slunce pořádně si ohně přikládá,
horké poledne i pták je zticha,
s vyplazeným jazykem pes dýchá.

Dívky dvě tam seno hrabou v nivě,
šuhaji dva — ale málo chtivě
otýpky jim nosí, v této době
těžké příliš jsou… tož váznou v mdlobě.

Nejlepší teď králi osud padá,
nebo onomu pastýři stáda,
spočívá král v křesla zlatém stínu,
pastevec pak v milenky své klínu.

Hvězdnaté nebe

Ležím na znak na zeleném plášti země,
v tmavomodré nebe patřím v zadumání,
stříbrný a zlatý svit hvězd padá ke mně,
jako věnec otáčí se kol mých skrání.
V světla proudech duše moje přetajemně
zemský prach si smyla v tomto vykoupání,
znovu zrozená, kde výšin pne se témě,
po nebi se shání.

Zem spí celá, tiché jesti její snění,
jeden zvuk jen ucha mého dotýká se,
broučka malého snad v keři křídly chvění,
dálné řeky hluk snad takto rozléhá se,
či snad vzdálenějších mraků je to hřmění,
které, než sem dojde, v ševel zkolébá se,
hymnické snad je to duše moje pění
tíhnouc ku hvězd kráse?

Leť, má duše, mezi nebes valná těla,
pronikni jich závoj tmavý, co tam skryto,
tajemná jejž Božství ruka přeumělá
spředla z moudrosti či rozmaru, kdo ví to?
Výš hleď, duše, co tam halí zář hvězd skvělá,
ještě výš pak nad ní, pověz, co se stkví to?
rychlou perutí sleť ke mně, dál kde stmělá,
tvůj ret ať mně dí to!

Co jsi zřela, pověz, je tam také žití,
zdali smutné jest a trudné jako tady?
Je tam osud, který jen se umí mstíti,
málo odměn rozdávaje, přísný všady?
Což to jedno chtěl bych jen se dozvědíti,
o tom jistou zprávu mít a jisté rady,
jsou tam srdce, jimž se na dně láska níti,
hoříc pro žen vnady?

Milují-li tam, ó kterak toužím výše,
modlitbou se vroucí dostat v ony kraje,
nepůjde-li láska se mnou v ony říše,
s bohem buďte, třpytné, hvězdné nebes ráje!
Sličnější jest země se svým trudem spíše,
nechť zde zetlím v tmavý hrob se ukládaje,
nic tu nenahradí lásky sladké číše,
všecko její báje!

Tlučhubové

Jak dlouho trvat má ten pustý řev,
jak dlouho jménem vlasti bučet chcete?
Kdo stále na rtech pouze vlast svou má,
u toho ve srdci ji nenajdete.
Co pomůže váš zelenářský jazyk?
Již léta stále trvá tento křik
a hnul se národ, kde byl, o píď z místa,
co starý onen svízel jeho znik’?

Ach činy! činy! místo hovorů,
kdybyste aspoň nemámili čas
a boží slunce jako celý svět
od věků marně osvětluje vás.
Ó vztáhněte již k činům ruce obě
a kapsy otevřete k obětem!
Tu vlast, jež živila vás dosti dlouho,
v sled jednou živte! Bylať matkou všem!

Čin, obětavost zrcadla jsou dvě,
pravého vlastence jich zjeví klín,
vy srdcí chabých, duší sobeckých
jste bojácni a sobci v mužný čin.
Já věřím, na jaře jak stromy všecky
že staří národové omládnou,
vy, housenky, nedáte vonných snětí,
ty staré vaším zubem uvadnou.

Ó zaslepenost! zvedla na svůj štít
je populárnost, množství zmámené!
Vás, Mesiáše, vítá nadšeně
a v objetí své svírá plamenné.
Vy, Spasitelé? Vlasti prodavači!
Vlast vaším řevem zhyne snad již dnes,
že bojíme se, ví náš vrah jen od vás,
neb ustavičně štěká plachý pes.

Já nepřidám se nikdy k tlupě té,
jež sykotem je doprovází dál,
a vmísím-li se jednou mezi ně,
v jich četu nevstoupím, leč že bych plál
ten vítězný vůz velikánů těch
v pád svrhnouti ve hněvu zkypění,
že bičem vyťal bych v tvář zlotřilou
jim kata žhavé, věčné znamení.

Mé srdce

Bože, zda jsi stvořil
více takých srdcí,
jak to, jež zvu svým?
Chvělo srdcem jiným
tolik a tak žhavých
citů jako mým?

Přítulné to srdce
přátelství je ctného,
vlídným pobytem
opuštěných, starých
rodičů je polštář,
měkkým soucitem.

Sadem je to srdce,
lásko! nejkrásnější
kvítí tvé kde žhne,
šachtou, pro svobodu
mečů kov kde vzniká
v hloubi tajemné.

Co by neplálo v něm,
co je krásné, dobré,
kam jde širý svět?
K čemu výzva jeho
v důl by neskláněla,
vzhůru nevznášela
křídel jeho vzlet?

Však i toto srdce
zrovna jako jiných,
však i toto srdce
najde též svůj kvas,
zrovna jako jiných
vroucí zchladne v ráz.

S prachem země dole
s jinými se smísí
i mé srdce snad,
s takými snad zrovna,
vyšší které vášní
nedovedly vzplát?

Nikoli! Mé srdce
nesmí v tomtéž místě
s jinými v prach tlít,
až já umru, drazí,
vyndejte je, spějte
hned je upálit!

Volák

Hrděj husar na svém nesedí tak oři,
jak se onen volák v žebřiňák svůj boří,
na gazdovu půdu seno svézt měl práci,
s prázdným teď se vozem zvolna k tani vrací.

S vozem dlouhorohých volů šest jde hravě,
náruční jde napřed s velkým zvoncem v slávě,
vzácný zvonec hlas má silný, na zvonici
jak zvon viset by moh‘ každé ve vesnici.

Říká volák: „Čeho, čako, čeho,“ křiče,
pak se znovu chápe velikého biče,
rukověť dva sáhy třímá provaz na ní,
bez milosrdenství dá se do práskání…

Kata ve zahrádce podle cesty pleje,
když vůz kolem plotu domů večer spěje,
ani nezamrkla přes plot okem hbitě,
voláka po biči pozná okamžitě.

V radosti své velké, jak se k zemi chýlí,
utrhla květ skvostný a ne pusté býlí,
co však s utrženým? Kdo jí rady poví?
Přes plot podala květ rychle volákovi.

A náš volák takým hrdopýškem není,
aby nebral darů, zvlášť když v roztoužení
jsou mu od děvčátka dána spanilého
a zvlášť krasavice, když jest milou jeho.

Přijal květ a strčil za klobouk jej spěchem,
na žebřiňák skočil s biče hlasným echem,
mezi šest svých volů prásk’ a za smrákání
ještě hrděj nyní mířil ku své tani.

Co teď v hlavě myslí, co teď v srdci cítí,
nemohl tak rychle slovem povědíti,
vyhvízdal to krásně cestou v písni nové,
že se mohli od něj učit skřivánkové!

Se stromy mluví podjeseně vítr…

Se stromy mluví pod jeseně vítr
tak tiše, že ho není slyšeti.
Co vypráví jim? V jeho povídání
zřít v dumách stromy hlavy skláněti.
Je mezi polednem a podvečerem,
na pohovce dlím v sladkém zadumání,
na moje ňadra podřimujíc tiše
má malá ženuška svou hlavu sklání.

V své jedné ruce drahé dřímající
já tiše držím ňadra vlnivá,
ve druhé moje modlitební kniha,
děj válek o svobodu spočívá.
A každá písmena jak vlasatice,
mé bujné duše letí hrdou bání…
Na moje ňadra podřimujíc tiše
má malá ženuška svou hlavu sklání.

Tě láká zlato a bič tebe žene,
otrocký lide, pro tyrana mřít?
Což svoboda? S úsměvem tomu kyne,
kdo v bojiště chce věrný sestoupit.
Jak od spanilé dívky kytku béře,
přijímá ránu, jež ho na smrt vhání…
Na moje ňadra podřimujíc tiše
má malá ženuška svou hlavu sklání.

Co drahých životů již padlo pro tě,
co byly platny, svatá volnosti?
Však budou, vítězství se k tobě skloní
v posledním boji, s celou vroucností
své mrtvé pomstíš, hrozná msta to bude,
jež dopadne na tyrana z tvých dlaní…
Na moje ňadra podřimujíc tiše
má malá ženuška svou hlavu sklání.

Divadlo krve přede mnou se vznáší,
budoucí doby velkolepý zjev,
svobody utopí se nepřátelé
a hrobem jejich bude vlastní krev…
Tluk srdce mého malou jesti bouří,
však hlavou křižuje se blesků plání…
Na moje ňadra podřimujíc tiše
má malá ženuška svou hlavu sklání.

Člověk

Směšnějšího nad člověka není,
žije zpupně v sebe vynášení,
rty své ohrnuje na svět celý,
nozdry oblohu by orat chtěly,
nos tak vysoko pne do oblak…
Čím se, člověče, jen pyšníš tak?

Co můž’ kratší nad okamžik býti?
Takým, příteli, je tvoje žití.
S chvatem čas tu, s chvatem pryč se zvedne.
Plenku kolébky máš v ruce jedné,
v druhé rubáš rakve vidí zrak —
Čím se, člověče, jen pyšníš tak?

Za ten mžik co můžeš vykonati?
Národy a země snad v jho skláti?
Zbabělce jen leda, však těm vlásti,
zda to slávou může být a slastí?
Za to styděti se můžeš pak…
Čím se, člověče, jen pyšníš tak?

A když získáš s velkým jménem slávu,
s tebou pod hřbitova padnou trávu,
nebo půjdou, němý pes až k hrobu,
věků pár tam prodlí, v krátkou dobu
hlad a žízeň pohltí je, drak…
Čím se, člověče, jen pyšníš tak?

Kde tvá sláva, kde tvé jméno asi?
Zmizí lid, tvá k němuž řeč se hlásí,
zem, kde živ jest, kdysi mořem byla,
možno v moře by se obrátila
a též ona rozpadne se — vrak…
Čím se, člověče, jen pyšníš tak?

Koncem září

Ještě v údolí se otvírají květy,
a před oknem ještě topol zelená se,
ale z dálky kynou již ty zimní světy,
na hor štíty usedl sníh v čistém jase.
Slunce letní v mladé hrudi ještě dýchá,
ve květech tam ještě jaro plné slávy,
ale tmavý vlas můj stříbrně se míchá,
jinovatka zimy dotkla se mé hlavy.

Opadají květy, prchá žití… Milá,
sedni, ženo moje, sem do mého klínu!
jež jsi hlavu na má ňadra položila,
zda ji zítra neschýlíš mi v hrobu stínu.
Pověz dřív, když zemru, moji na mrtvolu
položíš-li slzíc rubáš, moje ženo?
Láska mladíka zda opře se tu bolu,
abys opustila proň zas moje jméno?

Sundat závoj vdovy budeš-li ty moci?
Pověs ho jak prapor na kříž rovu mého!
Z říše duchů proň si přijdu o půlnoci
a jej do hrobu si snesu, krajem jeho
abych utřel slzy, pro tebe jež lkány,
jež jsi druha zapomněla v krátké době,
abych obvázal jím srdce svého rány,
které věčně miluje tě i tam v hrobě!

Co jest láska?

Vy bědní pěvci, nezralí,
kdybyste žvatlat přestali
o lásce, pěkně prosím vás,
ve jménu lidstva zní můj hlas.
Tak nečiňte, je zvykem přec
je natahovat na skřipec.
Zda víte, jaký pták láska jest,
na jakou sedá ratolest?
Ty šplechty vaše a tu kaši
z prázdného hrnku hlavy vaší,
halúšky vašich vzdychání
v polévce vašich škemrání,
šafránem tužeb červené,
kohoutí zlostí pepřené,
ach, Bože! vše to roztoužení,
to všechno ještě láskou není!
Jen počkej, tlupo malých hochů,
bys povyrostla aspoň trochu,
až poznáš lásku plně, snad
ji dovedeš spíš opěvat.
Nositi dlouho v hrudi své
šíp pochybnosti jitřivé,
by z nejvřelejší krve cit
moh’ naděj sobě vykouzlit,
by umírali proto jen,
abychom každý boží den
jednoho mohli mrtvého
oplakat z nitra celého
a utkávat se každým dnem
s obvyklým pomluv ještěrem,
urážky snášet se zlobou
jež nepomstěny zůstanou,
neb ta, která nám ubližuje,
ta právě naší milou sluje,
a pak si za ženu ji brát,
své sladké svobody se vzdát,
jež nejdražší nám z všeho jest
a místo ní ten zlý brát trest
a těžkou starost života,
v němž dnem i nocí klopota,
bys měl co jíst, co na se vzít,
a má-li vrtochy tvé nebe,
jim přizpůsobit pěkně sebe,
by, má-li bezradostným být,
z dvou jeden život, přivodit,
by náš byl taký, slyš tu zvěst
a pohleď sám — to láska jest.

Mudrování a moudrost

Opravdu, byl stvořen svět,
či od věků nemá žití?
Bude v příští věky stát,
nebo v nic se jednou zřítí?

Před let miliony los
určil, co se jednou stane?
Jsou snad děje nové lodi,
větry po náhodě hnané?

Duše s tělem, zda jsou jedno?
Odkud přišli jsme, kam jdeme?
Zhasnem v hrobě, nebo v nový
žití plamen vyšlehneme?

V samotě tak mudrc dumá,
tyto otázky mu tanou
před bdícími zraky jeho,
sbor tajemných duchů stanou.

On je zkoumá bez ustání,
bez únavy na vzdor všemu,
on je zkoumá dlouhá léta,
získá, přiučí se čemu?

Na tvářích on těchto duchů
rysu nestih’ jediného,
smrt když poslední z jich davu
stanula po boku jeho?

Bláhový ty světe, moudrým
tobě zpozdilec můž’ býti,
který toužil získat poklad,
zatím promrhal své žití.

Dost měj, že jsi živ. Nač trudu,
čím byl, čím svět bude zdejši?
Věř, kdo nikdy nemudruje,
moudrý jest, ba nejmoudřejší!

Vězeň

Svobodo! Já pro tebe jsem válčil,
na rukou i nohou pouta mám,
světlo nebe, po tobě jsem žíznil,
jako krtek v zemi přebývám.

Hodina kdy padne spásy mojí,
ona šťastná kdy mi nastane,
v které budu zas vzduch volný dýchat,
kdy mi slunce paprsk zaplane?

Ve živoucích velké rakvi takto
vzdychá vězeň v pustém vězení,
a Bůh sám jen ví, pokolikáté
vězeň v takém zmírá úpění.

Či to posud několik dnů krátkých,
co se tají v tomto doupěti?
Velkým umělcem jest vězně bolest,
hodinu hned mění v století.

Ne, dni ne, to léta minula již,
ve vězení sem co uvržen,
dlouhá trapná léta zde mu ryla
v čelo stopy ponurých svých jmen.

Jistě svou by dávno vězeň bědný
o své kruhy rozbil hrdou skráň,
jediný druh kdyby, marná naděj,
nezdržela v hněvu vzpjatou dlaň.

Naděj to, že volným bude ještě,
žití půl nechť zde se zřítí v sklon,
jedno doufá, druhou žití půlku
v sladké svobodě že stráví on.

Proto čeká, proto o svá pouta
hlavu nerozdrtil ze všech sil,
čeká, čeká, až let líných počet
nad jeho se hlavou naklonil.

Na konci pak v krkavců těch hejna
bílý krásný holub k němu slét’,
posel vzácnou přinesl mu zprávu,
že dnes dole je tam naposled.

Vězení se dvéře otvírají,
z želez jemu ruce vyprostí,
vykřikl a klesl: Na vše věky
srdce mu v tom puklo radostí.

Elegie měsíce

Proč jsem já měsícem? Bože, co jsem vyved’,
nejbídnějším tvorem že’s mne na svět přived’?
Sledním sluhou země chtěl bych raděj’ býti,
nežli na nebi se králem noci skvíti.
V bačkorách bych dole žebral, bloudil tmami,
nežli nebem v čižmách, stříbře, s ostruhami.
Raděj’ dole sál bych z krčem výpar vína,
než dech hvězdných květů v sadech Hospodina.
Polituje dobrý losy moje klamné,
každý pes i poet stejně štěká na mne.
Péra okusují, verše fabrikují,
jež na místo srdce uši pohybují.
Myslí, za jeden že provaz táhnu s nimi
a ze sympatie truchlím s jejich rýmy.
Ovšem, já jsem bledý, není to však z bolu,
ale tito chlapci myslí, že jdem’ spolu,
že jsme jednou ve vsi kradli drůbež v taji,
strýčkovat si se mnou proto kuráž mají.
Jednou za čas přijde z pravých duše tknutá,
jako z čela Boha jiskra vykřísnutá:
básník velký tu! Hned v slechu jeho písně
plní moje ňadra příval sladké tísně,
než však taký přijde věků dlouhých poutí,
fňukotu co musím chlapců vyslechnouti!
Pro druh toho máku každý keř je vhodný,
ba, rok žádný není na ně neúrodný,
denně ze všech koutů slyším kvik ten v strázni,
zahájit svou dráhu večer je mi bázní.
Tam zas jeden! Kterak vypíná se, dme se,
jak mlýn lopatkami rukama on třese,
jak by od sebe je odhodit chtěl plání,
proto snad, že nemá, co by držel v dlani.
Jako okradený cikán řve v zlé chvíli,
až na hrdle jemu nabíhají žíly.
Co semele toho! Ptá se neustále,
abych podíval se k jeho dívce malé.
Dobře! Podívám se, hochu milý! Právě
do pece tvá Jitka leze dírou hravě,
pečené brambory tahá z ní, jí statně,
hubu spálila si, polykajíc chvatně;
a jak přerozkošně kroutí tvář tvé nebe,
líbezná tvář tato, věru, hodna tebe.
O čem’s neměl tuchy, můj ti zjevil jas,
do pekel teď táhni, vezmi tebe ďas!

Dívám se

Dívám se a dívám tiše
z okna ven,
až na stráži zrak můj utkví
zakotven;
dřevěné kol chodí budky
sem a tam,
velebně jak princ nějaký,
neb král sám!

Chodíval jsem jak stráž tato,
dobře vím,
černožlutě před natřeným
zábradlím;
neb já rovněž i já býval
vojákem,
mohutným jsem blýskal v slunci
bodákem!

Pod telecí zpocen kůží
velice,
báječně jsem nosil těžké
střevíce.
„Halt wer da?“ jsem strašně křičel
v celý svět,
kasáren dvůr, koště v ruce,
jsem pak met’.

Dráho reků, život jako
perla byl,
hanba mi, že s tebou jsem se
rozloučil,
že jsem vrbový tvůj vínek
s hlavy sňal,
zahodil pak s puškou koště,
žal, ó žal!

Potrestal mne Pán Bůh za to,
potrestal,
že jsem rekovského žití
tak se vzdal.
Stal se ze mne pouze poet…
poet jsem,
snad jsem být moh’ od té doby
kaprálem!

Podzimní noc

Vidíš? Vidíš? — Však co by jsi zřela?
Pozdní noc jest, svět se kolem ztměl,
na zemi noc a na noci mraky,
v dvojí smutek se kraj přioděl.

A ten vítr, ten duch bez přístřeší,
nechce nebe přijat jej, ni zem,
mezi nebem, mezi zemí bloudí,
slyšíš, jak štká, pláče ve sluch všem?

Snadno je nám, choti moje, snadno
ve útulné naší komnatce;
v křesle hovím si, ty na pohovce,
teplého blíž krbu přesladce.

Ale jiní zatím venku bloudí,
šírým nebem, větrem šleháni,
kadeře jim vítr utrhává,
který kolem nich v dál uhání.

Z oken tu i tam je zve a láká
světlo kahance, však spějí v dál,
kdo by v noci myslil na tuláka,
kdo by jemu dům svůj otvíral?

Kdo však ví, čím taký tulák býval?
Čím se taký tulák může stát?
Netřeba dál těkat, i mne kdysi
takto světem honil bludný chvat.

Mezi tím, co zeslabená noha
bláto silnic v mdlobě šlapala,
na křídlech, jež nezmdlí, moje duše
po hvězdách se nebe sápala.

Jaký poklad zanechám své vlasti,
cestou přemítal jsem v duchu svém.
A kdo zhléd’ mne — co si o mně myslil?
Třeba myslil, že jsem zlodějem!

Soudce, soudce…

Soudce, tvoje rozsouzení
není hračkou, žertem není,
dobře budiž rozváženo,
slovo „smrt“ než vysloveno.

Ticho. Rty se otvírají.
„Smrt naň!“ slova vyvírají,
pro jinocha jdou v té době,
a kat brousí palaš sobě.

Slunce na nebesa vstává,
junu k zemi padá hlava,
z šíje krev mu tryská všudy,
ký to vzácný trysk jen rudý!

Měsíční noc žlutě tmavá,
z hrobu svého mladík vstává,
bez rovu z té jámy svojí,
tam, kde šibenice stojí.

V pravou dlaň svou hlavu chytí,
v kštice prsty pohroužiti
chce se mu — jej vede cesta
k domu svého soudce z města.

„Nevinně má padla hlava!“
Soudce probuzen již vstává,
dvéře rozletí se pádné,
krvavá sem hlava vpadne.

Od té doby v každé noci
soudce vzbouzel hlas ten mocí.
V půlnoci sem jun vždy vcházel,
svou leb krvavou tam házel.

Noc

Ulehněte,
lidé,
dřímejte!
Chodíte-li,
tiše
kráčejte!

Po špičkách jen
choďte,
bez ruchu,
nenatropte
řečmi
rozruchu!

Dlužno ctíti
smutek
svatý všem,
noc jak jinoch
v smutku
chodí sem.

Milou míval,
a ta
zemřela,
proto chuďas
truchlí
docela.

Ku zemi se
sklání
potají,
v trávu smutně
slzy
padají.

Ejhle, náhle
nyní,
jaký zjev!
Taje smutek
jeho
na úsměv!

Vyšla z hrobu
luna
v tichý vzduch,
mrtvé milky
jeho
bledý duch.

Ve sladkém se
hoři
setkají,
v rozkoši se
trapné
líbají.

Rozmlouvají,
ale,
kdož co ví,
co nechápe
nikdo,
netuší.

Nebylo by
dobře,
vědět, vím,
neb jest řeč jich
velkým
tajemstvím.

Šílenec jen
slyší
hovor ten,
smrtí když jest
hrůzně
překvapen.

Mroucí pouze
řeč tu
zachytí,
život jehož
visí
na niti.

Ještě třetí
kdos ji
uslyší:
básník, v bdění
snílek
nejvyšší!

Dumající
poet
rozumí
tajům, jež sbor
duchů
zašumí.

Nemůž’ ale
říci,
co bys chtěl,
probudí se,
a vše
zapomněl.

Sotva že bylo ráno…

Sotva bylo ráno, jest zde večer zas,
sotva bylo jaro, zima kráčí blíž,
sotva jsme se poznali, má Julie,
mou jsi ženou, dávno jsi jí, dávno již!

Sotva jsme si hráli otců na klíně,
dnes neb zítra usnem’ vedle dědů všech,
život stín jest mraku, který na řece
letěl dál a jest jak na zrcadle dech.

Dobrý učitel

V množství špatných učitelů
jest i dobrý učitel,
špatných mistrů měl jsem dosti,
dobrého však také měl.

V paměti i v srdci zbyl mi,
je tam stále, posavad,
s holou hlavou jak bych zřel jej
chodit kolem neb tu stát.

Dobrák ten byl holohlavý,
kdo můž’ za to, vždyť byl stár;
mládencem on zůstal k tomu,
dávno vděk prch’ mladých jar.

Zvadly všecky jeho květy,
jediný mu pouze zbyl,
pivoňka se rozvíjela,
kde hrot nosu jeho byl.

Každičkým dnem nos ten jeho
znovu rozkvet, znovu plál,
není divu, vždyť jej vínem
velmi pilně zalíval.

Což to naplat, když to byla
věru zvláštní květina,
které mohla k duhu jíti
sklepní rosa jediná.

Pod zarudlým oním nosem
mohutný se tyčil knír,
jedna voj se drala v nebe,
druhá v země prach a pýr.

Pod tím knírem ústa zela
s dýmkou velkou, bohatou,
v nich se tlustá špička chvěla,
jež být mohla lopatou.

„Zrinskýho“[4] mu šili někdy.
pokud Arpád vládu ved’,
co se barvy týče, dávno
vypelichal už a zbled’.

Pohana jak hlava každý
knoflík šatu z obou stran,
užíván byl v bojích s Turky
jistě jako buzogan.

Přerůznými šňůrami byl
sem tam křivolako šit,
že moh’ i sám hrom v těch šňůrách
na kabátě zabloudit.

Krejčí kalhoty mu hezky
dosti úzké udělal,
a přec ještě jako v pytli
zašit on v nich všady stál.

Dlouho jsem se zdržel při něm,
však si toho zasloužil,
jelikož on velký dobrák,
neskonalý dobrák byl.

Jak jen možno nejlepším byl
učitelem vesničky,
pod stolem se jeho knihy
válely rok celičký.

Kdykoliv jsem z úlohy své
nevěděl ni písmeny,
„Podruhé líp,“ vlídně říkal,
„naučíš se, milený!“

Také uznalost jsem svoji
prokazoval, kde jen moh’,
míval často z mojí dlaně
různých dárků celý stoh.

Klobásy a šunky tučné
z jeho komína jsem krad’,
dával mu je — a on, dobrák,
ještě zval mne na ně rád.

Slepice mé matky

Kýho výra! Tetko slepice,
bydlíte zde uvnitř světnice?
Hle, jak Bůh je štědrý, v stáří čas
jak vám pomoh’, jak povznesl vás!

Pobíhá, sem tam, se otočí,
ano i na truhlu vyskočí,
zakdáká si, kdy si vzpomene,
nikdo z jizby ven ji nežene.

Nač by starou hnali v noční tiš?
Jako holuba ji krmí spíš,
zrní vybírá si vítězně,
nedaří se tak ni princezně.

Proto milá tetko slepice,
na sebe jen držte nejvíce,
pozor mějte, čerstvá vajíčka
v dostatek by měla matička.

A ty, Ořechu, pse, uši zjež,
slůvko ať promluvím s tebou též!
Starý ty jsi sluha v domě, vím,
v službě své byl’s vždycky poctivým!

Zůstaň jím i v příštím počase,
neměj choutek slípek po mase,
jako přítel slepici vždy vem’
matky jediným jest majetkem.

15. březen 1848

Ty Múzo dějin maďarských,
tvé dláto, věru, dlouho snilo,
jej chop se, bys na desku svou
náš veliký den dnešní vrylo.

Neb dědové i otcové ‚
nevykonali za věk celý,
co za den jeden jediný
my dokázat jsme byli směli.

O, rozleťte se, rozleťte,
myšlenek našich bujná křídla,
neb otroky již nejste víc,
v let hřměte v širá vlasti sídla!

Ó, po vlasti se rozleťte,
pro kterou pouty palčivými
až dosud těsně sevřeny,
jste zoufalými štkaly rýmy.

Tisk svobodný! Od nynějška,
můj národe, strach nemám o tě!
Půl mrtvé tělo oživne,
krev rozproudí se po životě.

Tvé jméno, pešťská mládeži,
v kronice dědů bude státi,
vlast našla v tobě lékaře,
v tom, když již měla umírati.

Neb mezi tím, co nahoře
sněm mluvil jen, jak jeho zvykem,
bez výsledků, zde hodina
a tebou udeřila mžikem.

Nuž k činu, děti, sražme již
ten zámek, který tisk náš svírá,
s nímž ruka cizí bezbožná
se ustavičně na nás vtírá!

A žoldák drzý přijde-li,
co svede, brzy uvidíme,
my raděj v srdci bodáky,
než v poutech ruce, vydržíme!

Nuž vzhůru jménem svobody,
junáci z Peště odhodláni,
ve svatém hněvu nadšení
my vítězit jdem‘ smělou dlaní!

A kdo by moh’ nám vzdorovat?
nás tisíce tisíců bylo,
a v každou tvář a v každý zrak
se nadšení nám ohněm lilo.

Křik jediný a jeden hrom
těch tisíců se na tisk vrhnul,
a ve junáckém nadšení
mu rázem všechna pouta strhnul.

Ne, dost! Teď do Budína dál,
do vězení tam příšerného,
kde vězněn muž, jenž v pracích svých
pro blaho národa psal svého!

Na Budín jsme se vrhnuli,
jak orlové výš vyletěli,
pod naší tíhou, věru div,
se nezhroutil ten zámek celý.

My vězněného vyvedli.
Ó, velký ples a radost naše,
jež slavívány byly zde
za doby krále Matyáše!

Ó, Múzo dějin maďarských,
vryj v kámen toto slavné ráno,
nechť pro svědectví potomků
je pro všechny tam věky psáno!

Mé srdce, kdybys dovedlo,
bys, věru, mohlo hrdým býti,
neb já byl vůdce reků těch
ku velkým skutkům v nové žití.

Být vůdcem v jeden taký den,
líp život by se neodměnil,
ó, slávo Napoleona!
Za svou bych tebe nevyměnil.

Přípitek

V jedné ruce povznáším svou zbraň,
však má druhá nezahálí dlaň,
v pravé ruce meč svůj vznáším výš,
v levé ruce třímám plnou číš!

Kdo teď nechce pří mne trvati,
toho ať jen Bůh můj zatratí,
anděl rohatý jej odnést spěš!
Pro vlast piju, pijte se mnou též!

Pijme, dobří druzi, v naší době
víno vtělená je smělost v mdlobě,
té třeba, ničeho víc, pijme,
a celou silou do sebe ji vlijme!

Kdo ví, co přinese nám zory lesk,
než rozední se, zazní bubnů třesk,
pak do boje nám dlužno, bratři, jít,
pro maďarskou pro drahou vlast se bít.

Věnec zdobí naší vlasti skráň,
z volnosti jej stkala naše dlaň,
na věky tam bude věčně plát,
nikdo nesmí jí ho s čela sdrát!

Otrokem jen jednou Maďar byl,
nebude víc, nechce ze všech sil,
teď vykročil pevně v boží vzduch,
pod jho víc jej nevtlačí ni Bůh!

Kdo se, naše Svobodo, jen dotkne tě,
s vším se rozluč raděj na světě,
s žitím krev v něm neměj stání již,
vypijem jej jako tuto číš!

Vzbouřilo se moře

Hle, vzbouřilo se moře,
— to národové jsou —
a děsí nebe, zemi,
mocnými peřejemi,
jež vrhá sílu svou.

Vidíte onen tanec?
Slyšíte hudbu znít?
Kdo nezná tu bouř hromů,
můž’ přiučit se tomu,
kterak se baví lid.

Slyš, moře hučí, hřímá.
Viz, lodi vír a zmar!
Již sjíždí v pekla brány,
jsou plachty roztrhány,
tříšť stěžně, plachty cár.

Ty potopo se vyzuř,
hřmi drahou určenou!
Své lože ukaž vrakům
a házej ku oblakům
svou pěnu zčeřenou!

A na nebe to napiš,
měj Věčnost o tom zvěst,
byť galej horem jela,
a voda dole hřměla —,
přec voda pánem jest!

Zřícená socha

Stála socha na temeni hory,
vysoká tak byla tato hora,
oblaka že za pás sloužila jí,
na plec v poledni jí kleslo slunce.

Na tom štítu stála z kovu socha,
obří postava to převelebná,
v jedné ruce držela meč války,
v druhé ruce své vítězství prapor.

Kterak přišla socha na tu horu?
Vynesli ji ze země tam výše?
Spadla s nebe? — Světější být mohla,
lidské ruky dílo — vznešenější.

Zem i nebe na ní pracovaly,
pomocí Bůh, námahou svou člověk,
mnohé dlouhé uplynuly věky
nežli celá rukou milionů

hotova v sled. Na výšině stála,
Evropa ji zřela patříc na ni,
každé koleno se ohýbalo,
zpola z úcty, zpola hrůzou před ní.

Hora stojí — témě její holé,
kde jest socha, vínek jeho druhdy?
Snad ji nebe zemi závidělo,
k sobě vzalo ji? Ne, dozajista!

Země zachvěla se, pohnula se
ve svých základech a pyšná socha
zřítila se s hůry do hlubiny,
v údolí, kde pohltil ji močál.

Ó, má vlasti, ty’s ta socha slavná,
musila’s v tom kalu sebe špinit,
po tři století se válet v bahně,
pod zelenou hladinou, jež hnila!

Hlavu tvou, již kdysi jako věncem
obtkávaly na té hoře hvězdy,
havěť bažin kryla přeodporná
těly svými, ta dýchala hnusem.

Vlasti moje, ubohá má vlasti!
Čím lze nazývati onen pocit,
který jako temných mračen průtrž
v paměť slávy tvé z dna srdce kypí?

Ale vari, smutku, marný žale!
V močále již netlí svatá socha,
z lože bahna my ji pozvednuli
a ji vynesli jsme na vzduch čistý.

Pojďte, spějte, umyjem jí údy,
ať jest zas, jak byla, bez poskvrny,
pomáhejte mýti, kdo jen může,
ženy slzami a krví muži.

Až se opět zastkví v staré slávě,
druzi, pak si můžem odpočinout.
Ne však ještě, další cíl nás čeká,
další namáhání s povinností.

Dlužno, bratři, sochu na vrch zvednout,
na vrch, kde se v slávě skvěla kdysi,
odkud majestátně pohlížela
dolů na svět, udivením jatý.

Vzhůru mladí, staří, mého lidu,
hanba tomu, netečný kdo zůstal!
Sláva tomu, kdo pracuje nyní!
Volte nyní: Hanbu nebo Slávu!

Zbabělé plémě

Zbabělé plémě, duše mrzké,
jímž s lící mizí rázem žeh,
již zblednou, když v mé ruce lyra
v smělejších bouří akordech!
Když vítr, divý herold bouře,
své křídlo skloní k strunám mým
a zpěv můj, ptáče uchvácené,
od země k výši letí s ním.

Bouř teprve jest na počátku
a nerve víc než s retů mých
hlasnější jedno slovo prudké,
list sem tam s větví košatých.
Ha, ha, až začne ze vší síly
zle bouřiti, se pustí v let,
rozvlní propast mého srdce
a stromy začne vyvracet!

Co říkat a co dělat bude,
až světa všeho stěžeje
se zemětřesením a nebe
až hřímáním se zachvěje,
až od severu čtyři šelmy,
to živly, zpustoší svět v mih,
a krví promočená lyra
v mých zazní dlaních krvavých?!

Jsem na cestě, ty nejsi se mnou

Zde nejsi… já jdu cestou sám,
anděle, milko má, se ptám
a dobře vím, mých kroků ruch,
že věrně provází tvůj duch.
Jen to bych, drahá, věděl rád,
jak provázíš mne napořád.
Jsi vánek vonný, jenž se střás’
sem ke mně, by můj zčeřil vlas?
V nach západu snad zahoříš,
či výš na báni nebes dlíš?
Jsi večernicí; rozmilá,
jež stříbro střel sem vysílá?
Či ptáčetem jsi, zářivá,
jež písní svou keř prochvívá?
Či zde jsi mnohým kvítkem tím,
jež setkává se s zrakem mým?
„Mne utrhni!“ by šeptlo rtem,
„mne vem a nos na srdci svém!“
Ó, rci mi, čím jsi, ať to zvím,
milenko drahá, čím jsi, čím?

Kdo myslil by, kdo řekl by?

Že tady bylo bojiště,
kdo myslil by, kdo řek’?
Před málo týdny že zde proud
a valný krve tek’?

Zde bili jsme se, zde náš pluk
stál vrahy obklíčen,
a vpředu smrt a vzadu smrt,
ó, byl to strašný den!

Jak starost muže pochmurná,
zde bylo nebe tak,
teď luzně modré směje se
jak děcka jasný zrak.

Kraj celý sněhem pokryt byl,
leb kmeta šedivá,
jak naděj zima září dnes,
se svěží usmívá.

Ve vzduchu kule svištěly
a hromu hučel řev,
co nyní slyším nad hlavou,
to skřivánčí jest zpěv.

Na pláni, kam jsme pohlédli,
tam byla mrtvola,
kde mrtví byli, tam dnes květ
plá vonný dokola.

Že tady bylo bojiště,
kdo myslil by, kdo řek’,
před málo týdny že zde proud
a valný krve tek’?

Vörösmartymu

když v národním shromáždění dne 21. srpna s většinou hlasoval.

Snad mlčet mám, že miluji tě,
jak svého otce mám tě rád,
že, co teď řeknu, samotného
víc zabolí než tebe snad?
Co’s učinil? Jak stát se mohlo?
Pro Bůh, jak víry tomu dám? —
Ne, já jsem nestrh’ laur ti s čela,
ty s něho laur jsi strhl sám!

Snad proto odložil jsi lyru,
ze sboru Múz jsi na zem spěl,
a proto opustil jsi nebe,
bys blátem hned se pokálel?
Na tobě musím bláto zříti?
Kéž raděj krev bych viděl tam! —
Ne, já jsem nestrh’ laur ti s čela,
ty s něho laur jsi strhl sám!

Když letí orel dolů k zemi,
jak veliký se zdá být pták!
A sotva zříš jej, když se vznáší,
od země spěje do oblak.
Ty’s opak orla, kdo to chápe?
tak maličký se zdáš být nám! —
Ne, já jsem nestrh’ laur ti s čela,
ty s něho laur jsi strhl sám!

Ta mrzká dráha omrzela
již národ, po níž dosud šel,
i vybočil z ní, cíle vyšší
si mnohem výše vynašel;
a vy jej chcete rváti dolů
k těm, z kterých vyšel bažinám? —
Ne, já jsem nestrh’ laur ti s čela,
ty s něho laur jsi strhl sám!

Že nejsi sám, co jest mi po tom?
Že sta jich vidím tam se hnát?
a kdyby všichni tam jen tíhli,
ty jediný měl zde jsi stát!
Když básník opustit můž’ právo,
kde lepších reků hledat mám? —
Ne, já jsem nestrh’ laur ti s čela,
ty s něho laur jsi strhl sám!

Ty národa že básník byl jsi?
Ty že jsi onen szózat psal,
jenž tak promluvil k srdci lidu?
Čas, bys jej nyní roztrhal!
Kdo chápe to dnes? Hieroglyf
je z něho, když to čísti mám?! —
Ne, já jsem nestrh’ laur ti s čela,
ty s něho laur jsi strhl sám!

Kdo moh’ to jenom pomyslit si,
že i tvé jméno, zářící
na nebi vlasti, klamem bylo,
jen krátce třpytnou hvězdicí!
Ó, tecte slzy mojich očí,
když spadlé hvězdy vzpomínám. —
Ne, já jsem nestrh’ laur ti s čela,
ty s něho laur jsi strhl sám!

Čarovný sen

Já na řece plavec zvlněné jsem,
vln příval rve člun, jenž lehký se zmítá,
jsa kolébce roven, ve hněvu zlém
jež mohutné kojné divoce lítá.
Ach, osude, drsná kojná ty’s má,
mě života člunek pěst tvá zle kruší,
jak vichřice divá, vášní změt zlá
a poštvaná tebou poklid můj ruší.

Jsem znaven již… lze břeh z dálky snad zřít,
jenž v přístav mne přijme, či ve vír vrhne
— ten stejně mi skytne hluboký klid —
když kocábku rozbiv v propast mne strhne?
Ni břehu, ni víru nevidím kol,
jen zmítání věčné, houpání stálé,
jsem na proudu nesen výš hned a v dol,
mřít nelze, ni přistát, plouti jen dále!

Leč nadzemský jaký zavzněl to ruch,
jenž v hučení proudů silným pad’ echem?
Snad k nebesům je to spějící duch,
jenž přetrpěv trest svůj prchá v ráj, spěchem?
To vysoko labuť nad hlavou mou,
ta zpívá zpěv sladký v dálku se stroucí;
leť pomalu, zvolna píseň pěj svou,
má vzpomínko krásná, labuti mroucí!

* * *

Já dítě jsem nebyl, jun rovněž ne,
to nejkrašší doba žití jest zlatá,
jak nejkrašší čas kdy s oblohy dne
jen zpola jest noci opona sňata.
Tma z jedné co strany ve srdci mém,
již z druhé se táhly růžové prouhy,
jak ze slunce očí paprsky sem
by střeleny byly, naděje, touhy.

Svých tužeb jsem doufal dosíci sen,
co doufal jsem, zval jsem svojím též záhy,
snad proto že málo bylo to jen,
by na srdci přítel spočal mi drahý.
Můj přítel byl věrný, ó v čase tom
spí sobectví skryté, housenka žravá,
jež přátelství v sadech květnatých strom
i každičké křoví ohlodá dravá.

Byl přítel můj věrný, prázdnil jsem s ním
dnů blažených plné kypící číše,
a opojen rájem i nadšením,
jak orel jsem letěl nad světem výše!
A kamo jsem letěl, svým vše jsem zval,
na podušku klad’ jsem bohatství z báje
svou na samet hlavu, kterou mi spjal
hvězd nebeských zástup korunou ráje.

Pak budoucnost snil jsem nádhernou, již
jsem věřiti začal, pravdou že snění;
však pojednou vidím, srdce mé výš
jak světem jsouc plno se šíří, pění.
Mé srdce jest větší, menší jest svět,
já nevěděl, ale cit se mi vznítil,
že v ňadrech mi vznikla mezera hned,
kde nejvíc jsem teplý ňader kout cítil.

A prázdnota rostla ode dne v den,
má duše se pro ni nemohla vznésti,
v ni zřítit se bála, víc nechtěl jsem jen,
co objímat posud bylo mé štěstí.
Já pokladů nechtěl, slávy ne, mdlým
tak bez lesku obé prázdné mi bylo,
jak obloha bude, časem až zlým
vše zveteší, v hvězd co závoj se skrylo.

Já ničeho nechtěl, ni druha též,
sám sobě jsem v obtíž, zklamání býval,
jak přízraky štvaný já prchal, kde řež
hřmí života dále, sám vždy jsem dlíval.
Já útulku hledal, samot kde stín,
já v údolí lesa tmavého sedal,
co zjevů mi tajil samoty klín,
jich zástup kol těkal, výše se zvedal.

Ty bytosti luzné z hrudi šly mé,
kde nedávno vzniklá propast se tají,
mně v paměti zbyly z mladosti, vše
z těch zvěstí, jež šťastné děcko si bájí.
„Ó zůstaňte!“ na ně zavolal jsem,
„kéž alespoň jedna ke mně se schýlí,
jen objetí jedno, polibek sem!“ —
Však zmizely všecky mžikem v té chvíli.

Já hledal je dlouho, nenašel jich,
jich stopy mě najít ach, možno není,
tak lehounké byly, zmizely v mih’,
i nad vánek lehčí, nad vzduchu chvění;
čím ode mne v mhavou prchaly dál,
tím nejasněj’ všecko mi splývat se zdálo,
tím nádhery plnější byly, že vzňal
se touhy žár v srdci, mocně jež vzplálo.

I planulo srdce, co já jsem schnul,
až bledému hochu druzi se smáli,
jen v příteli dobrém soucit se hnul,
že smutně třás hlavou, strachy ho jaly.
„Co stalo se,“ ptal se, já zůstal něm’,
já nevěděl, jaká věc to jen byla,
já marně pil vodu neb žíznil jsem,
však žhavou hruď voda neochladila.

Tu zmrzel mne život pozemský v ráz,
v mých očích on všecku krásu svou ztratil.
„Nuž do nebe! Vzhůru!“ volá můj hlas,
čas, v svých snů sbor bych se chorobných vrátil.
Nuž do nebe, budu sát jeho vzduch,
jejž dýchají ony, zkojím snad žízeň.
A prchnou-li také? V sfér vyšších kruh
mne vesmírem celým požene trýzeň.

Máj vzplanul tu jasný. Planoucí z niv
se z tisíců květů duha mi smála,
však smutek zřel z všeho na mne jak dřív,
vše věděla duše, před skonem stála.
Já slezl jsem hory nejvyšší tes,
jak bez mraků modrá obloha byla!
Zrak odsud se přímo k obloze vznes’,
já do ní zřel jemně, do ní, jak snila.

Z mých nejkrašších vidin ta byla tam,
ret její se hýbal, její hlas zvonil,
já dobře moh’ vidět, nebyl to klam,
jak vlídně se ke mně její zjev klonil.
„Jdu!“ výkřik jsem, vkročil na skály lom,
kde sáhů sta hloubka pode mnou tmavá,
já skočím již… ruka ze zadu v tom
mne zachytla… duch se mdlobě v ráz vzdává.

Když přišel jsem k sobě, bájný zjev ten,
jejž před tím jsem viděl v nebi, zde stanul;
stál vedle mne zrovna, co cítil jsem jen,
cit báječně sladký duší mou vanul.
„Což blízko tak nebi vskutku jest zem?“
já přemítat jal se pomaten v duchu,
u anděla svého v nebi hle, jsem,
co před chvílí stál jsem v pozemském ruchu.

Tak myslil jsem, ale, mluvit — zlý hnět,
či odvaha duši scházela mojí?
Já obavu choval, když otevru ret,
že vyletí ráj mi z ňader, v tom boji
já za ruku svého anděla chyt’,
by nezmizel znova, ruka co ztuha
pás útlý mu objala, ó blahý cit!
a sevřela jako plamenná stuha.

Já upřeně v světlou hleděl jí tvář
a trnul, oko stejně mi plálo,
jak postihlo tuto nadzemskou zář,
co paprsků z její zřítelnic hrálo!
Jí blesklo se oko modravou tmou,
hle, černavá duha obočí její,
jí kadeře v zádech splývají hrou,
se jako noc mořem růžovým chvějí.

Já konečně moh’ jsem otevřít ret,
o andělích, nebi, spáse řeč zněla,
však podivně nějak jazyk se plet,
neb z všeho mi málo jen rozuměla.
„Jsem dívčinou,“ řekla, „pozemskou jen,
kde stojíme zem jest, nikoliv nebe,
v hloub jistě bys pad’, já sáhla v tvůj sen
a jistě v čas přišla, zachránit tebe!“ —

„Nuž na zemi buďme,“ v odvet jsem děl,
„či na nebi chceš-li, úděl mi jeden,
jen dovol mi po tvém boku bych dlel,
neb kdekoliv ty jsi, pro mne jest eden.
Jen přisedni ke mně a loktům mým nech’,
ať v objetí tebe těsněji chytnou,
jsi dítětem mojím, ze snů mých všech
má obraznost tebe stvořila třpytnou!“

— My na skály sedli temeno pak
a mluvili: „Kdo jsem,“ brzy se ptala,
„vzdech truchlivý byl jsem, jak dí ti zrak,
v tvém lůně má duše mřít by si přála.
Však polib mne nyní! Vzkříšení mít
teď mohl bych, dívko, kam se jen řítím!
Tvůj dotk’ se mne ret, jenž vzdech musil být,
já, blaha jsem úsměv, plně to cítím!“

Mně polibek dala bez proseb mých,
hned při prvním slovu, blaha cit vzrůstal,
Ten polibek! že jsme neztuhli v mih’,
bych pro věčnost na ni viseti zůstal!
Ten polibek sladší nad každý med,
nad mateřské mléko, od této chvíle,
co opil se pro vždy vášnivý ret,
v mou vkročila duši, cítil jsem mile.

Po polibku děla: „Popatř jen kol
tu nevidíš změnu?“ — dívka mi kyne. —
„Rci, odkud a jak to nebe i dol
se změnilo všecko, všecko jest jiné?
Víc slunce plá, nebe modřej’ se pne,
a pod stromy, hleď, jak svěží jsou stíny,
vzduch voní víc, růže nádherněj’ žhne,
ó přiznávám, kolem vidím svět jiný!“ —

„Svět jiný jest, není jako dřív byl,“
dím v odpověď, „čí jsme podlehli změně?
Však starat se o to náš není cíl,
jen ku štěstí když nám poslouží denně!“
Tak růžný se řetěz hovorů táh’
si ležícím v klínech, splétal se rázem.
jak v rajských jsme snili přeludech, ach,
že zřeli jsme slunce sklánět se na zem!

Již tmělo se. Slunce přes zlatý mrak
hloub za hory v hávu fialek kleslo,
v pláň, v dálku se vinoucí, kam stačil zrak,
se šedivé moře bledých mlh sneslo.
Ten, na němž jsme stáli, zrud’ skalný štít,
od paprsků sledních v podušku z nachu
jak na trůně, bylo to, záře a třpyt,
my královský pár tam nad změtí prachu.

Tu loučení přišlo, úsměv ne sten,
jen očima bylo, nemělo slova,
my zřeli jsme na noc jak na hrob jen,
jenž krásnější světy v klínu svém chová.
My bez slibu, zítra že přijdem’ zas,
však věčně jsme přišli v stejné vždy touze,
tak Vesny jsme celý prožili čas,
rty, ruce své, srdce na sobě pouze.

Tak prožito prchlo léto nám již,
den každý byl z kytky kvítek nám jeden,
zkad vůněmi dýchal sladce a blíž
stůl bohů všech plný Olympu eden.
Však běda již květy uchvátil hrob,
co v kalichy platno zírati schnoucí?
Svůj opusť ráj krásných, blažených dob,
má vzpomínko smutná, labuti mroucí!

Pak podzimek přišel, přírody kat,
ó kterak rve stromů ubohých listí!
Je ku zemi vrhá, deptá je rád,
svou bezcitnou nohou řádí v nich, svistí!
Ten blaženost naši zšlapal též hned,
ve rozchodu formě na nás se vrhnul,
list krásný a růžný s líček nám smet’
a do zkázy proudů divě nás strhnul.

Náš nadešel rozchod, abychom víc
se nezřeli, podzim sychravý kynul,
mhou z daleka dívky zahléd’ jsem líc,
ji pohled můj hledal, za ní se vinul.

Pak prchal jsem divě nedbaje cest,
mé tváře i ruce krví se rděly,
jak sirotek prchal jsem jak jedna z hvězd,
již vyvrhlo nebe v chaos kams ztmělý.

Od doby té tvář má i s dlaní mou,
jež zranilo trní, opět jsou zdrávy
i rány mé v srdci též zhojeny jsou,
jež rozchodem dány těžky a žhavy!
Však více než rány tyto mne rve,
že v nepamět padá, propadá zmaru,
tvých přeludů štěstí, ty blaho mé,
ty první má lásko, sne ty pln čárů!

[4] Kabátu jeden druh sluje Zrinský zrovna jako jiný Attila.

Jaroslav Vrchlický

Nové překlady básní A. Petöfiho

Edice E-knihovna

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 20. 11. 2017

ISBN 978-80-7587-228-9 (epub)

ISBN 978-80-7587-229-6 (pdf)

ISBN 978-80-7587-230-2 (prc)

ISBN 978-80-7587-231-9 (html)