Cid v zrcadle španělských romancí

Předmluva

Podávaje z bohatého pokladu španělského romancera o Cidu tento výbor, musím se zmíniti o zásadách, které mne vedly jak co do výběru látky, tak i co do formy mého zpracování.

Největší dosud vydaná sbírka romancí španělských o Cidovi vydala Car. Michaelis (Romacero del Cid) v Lipsku ve sbírce „Coleccsion de autores espanoles“ roku 1873 (sv. XXX). Obsahuje 205 romancí. Starší sbírka A. Kellera, vydaná se stejným názvem v Stuttgartu roku 1849, má 154 čísel. V Deppingově „Romancero Castellano“ (Lipsko, Brocelans 1844) začínají romance o Cidovi romancí 75 a jdou až do romance 194 celkem 219 čísel. Z těchto sbírek s menším použitím „Romancera general“ vydaného od Durana v Mnichově 1851 sestavil jsem zcela samostatně tento výbor, přihlížeje co možná, abych podal jednolitý a uzavřený celek.

Úplný překlad všech romancí o Cidovi ztratil by na ceně pro širší čtenářstvo tím, že by, přibrav různé varianty těchže motivů, unavoval zbytečným opakováním. Rázovité tyto zpěvy národní byly patrně cestujícími rapsódy[1] znovu a znovu rozšiřovány, předělávány, transformovány. Nedostalo se jim toho štěstí, jednotné redakce duchaplného básnického génia, jakého se dostalo starým rapsodiím řeckým v Homérovi. Zůstaly bez redakce, tak jak byly během 400 let od smrti Cidovy skládány a od lidu hltavě poslouchány. Chtěje učiniti věc záživnější, vybral jsem po příkladu Herderově (jehož velmi volné zpracování čítá pouze 70 kusů), nejlepších 91 kusů, opomenuv zcela varianty jednoho a téhož motivu, jakož i některé motivy vedlejší, méně důležité a méně vynikající. Mimochodem řečeno, čerpal Herder své látky z druhé ruky (jak dokázal Reinhold Köhler ve své studii „Herders Cid und seine französische Quelle“, vydané roku 1867), a sice z prozaického velmi volného překladu těchto romancí, který vyšel v kolekci Bibliothèque universelle des romans r. 1783. Moje parafráze mají výhodu, že jsou pracovány přímo z pramenů původních a že celkem dost těsně přiléhají k originálům skoro týmž počtem veršů, jak se každý originálů znalý přesvědčiti může, srovnaje dle přiloženého obsahu, kde přesně udáno jest dle čísel různých edic, z kterého pramene jsem čerpal. Pouze na málo místech, chtěje se vyhnouti opakování již pověděného jinde nebo později, vynechal jsem pár veršů a jinde, také asi jen dvakrát, jsem stáhl dvě romance do jedné. Chtěl jsem, pokud možná, podati jednotnou báseň o Cidovi, a proto seskupil jsem příbuzné, kol jedné osy točící se motivy do dvanácti co možná samostatných cyklů, které zde takřka zpěvy epopeje Cidovské představují, a myslím, že jsem docílil většího přehledu látky a lepšího rozčlenění, ano, i jisté jednoty celku, pokud toho při tak zlomkovitých kusech, jakými romance španělské jsou, vůbec dosáhnouti lze, a že moje úprava nebude takovým chaosem, který poskytují vydání originálů, o nichž jsem se již zmínil.

Mnohem těžším problémem byla česká forma překladu. Základní známka španělské romance jest pravidelná assonance v sudých verších. Uvedl jsem již v úvodě k prvnímu svazku svého překladu dramat Calderonových, že soustavné provádění její v češtině pokládám za bezúčelné. Ucho české není patrně pro asonanci[2] stvořeno. Jemu bude vždy se zdáti buď špatným rýmem, anebo ji, a to v častějším případě, přeslechne docela. Ucho české vyžaduje plný zvučný rým, anebo raději se rýmu vzdá a spokojí se s pouhým rytmem (např. král, stan, as, pláň, pak atd. ztrácí po jednom verši bez asonance, tuto předcházejícím, úplně svou sílu a působnost, taktéž např. sem, den, čest, kde atd.). Podržeti jsem mohl tedy jen základní rytmus trochejský[3] (—-—-—-—- a —-—-—-—-) který jest pro poezii španělskou tónem základním. Ale puštěním asonance zdála se mi práce pro tak velký cyklus přece jen příliš lehkou a pohodlnou, a tak jsem se odhodlal, bych větší rozmanitosti dosáhl, užívati místo asonance rýmu, a to buď v spřežení — a — a — b — b atd. (s východy mužskými nebo ženskými), anebo jsem se snažil nahraditi asonanci rýmem nepřetržitě plynulým dle schématu — a — a — a — a — a atd. Ale sám se přiznávám, že poslední modus českému uchu je rovněž do jisté míry jednotvárný a únavný, ale že zavádí nejednou k inverzím a odchylkám přílišným od textu původního, kterým jsem se nejvíc vyhýbal. Třetím útvarem zvlášť v číslech ryze epických byl mi konečně trochej volně rýmovaný bez slokového rozdělení. Připomínám, že ostatní běžné formy románské poezie (ottava rima, decima, glossa) jsem vždy věrně dle předlohy originálu překládal.

Na konci myslím, že český čtenář vezme za vděk několik poznámek o Cidu historickém.

Ruy (Rodrigo) Diaz de Bivar (Vivar), syn kastilského granda, narodil se v první polovici XI. století. První jeho hrdinské činy na poli válečném spadají do časů vlády krále Sancha II. Jméno Cid jest původu arabského (pán) a stalo se mu čestným příjmením od Maurů. Když byl Sancho II. zavražděn Bellidem Dolfosem, vstoupil Cid do služeb krále Alfonse, ale jen s tou podmínkou, že musil Alfons slavnou přísahu složiti, že sám žádného podílu neměl na zavraždění Sanchově. Od té doby měl Alfons zášť tajnou proti Cidu, která zprvu tajena vypukla roku 1087 tou měrou, že jej z říše své vyhostil. Cid přešel do Zaragozy k Maurům, kde tolik rekovných činů vykonal, že jej Alfons ještě rád zpět povolal. To se opakovalo několikrát, až Cid Valencii pro sebe dobyl a ji po plných pět let v majetku svém držel. Zemřel roku 1099. Choť jeho Jimena uhájila město ještě po sedm měsíců proti Alfonsovi. Konečně se Mauři města zmocnili a Jimena přenesla mrtvolu Cidovu do kláštera sv. Petra v Cardeně, kde byla se slávou pochována. Obě dcery jeho (Kristina a Marie, v romanceru doňa Elvira a doňa Sol) provdaly se, jedna za infanta Navarrského, druhá za Berengera Barcelonského.

Již z toho vidíme, jak tradice idealizovala povahu Cidovu. Zastřela nestálost a těkavost povahy hrubozrnného a sobeckého kondotiéra[4] a vynesla jej k ideálu nezištnosti, věrnosti, loajality, učinila z něho krátce typ velkých ctností bohatýrských, trpitele královské zpupnosti, mstitele křivdy a zastánce práva. Přetvořila jej na miláčka lidu, na hrdinu národního, na nejryzejší výkvět rytířských ctností španělského bohatýra.

Dílo tradice začlo asi 50 let po smrti Cidově básní „Poema del Cid“, po 50 letech přidružila se k této básni „Cronica rimada“. V obou jest již transformace z Cida historického na Cida legendy provedena. Následovaly „Cronica general de España“ v století XIII. a „Cronica del Cid“ v XIV. Pozdější romance pak dílo transformačné jen dovršily. Změně podlehla i Jimena, choť Cidova, není více neteří krále, nýbrž dcerou hraběte Gormaze, kterého Cid pro urážku otce svého zabil. Tím stal se z opozice proti proudu monachirckému Cid ovšem daleko populárnějším.

Dramatického zpracování látky dostalo se Cidovi dílem Guillena de Castro (1569–1631) „Mladost Cidova“, které položil Pierre Corneille: za základ své proslavené tragédie „Cid“. Básníci pozdější užívali jen základního typu legendárního Cida, ale událostí a děje si většinou do rámce daného vymýšleli. (Srovnej V. Huga cykly o Cidu v „Legendě věků“ nebo moje některé romance o Cidovi stojící docela mimo půdu romancera.)

Zdálo se mi, že v řadě mých převodů velkých děl epických z poezie národů románských „Cid“ scházeti by neměl, a tak provedl jsem tento básnický překlad v důvěře, že aspoň lepší čas budoucí ocení líp, čím jsem k vybudování jakéhosi, byť i kusého panteonu světové poezie u nás přispěti se snažil.

V Praze dne 20. máje 1900

Jar. Vrchlický

I.
Cid svého otce
mstitelem

I.
Cid se obraně práva zaslibuje

„Nehaňte mne, jestli pomstu
podle práva vykonám,
soudcem jste mne jmenovali,
ač se zdám být děcko vám.

Ze všech jste mne vyvolili
z mužů ze všech zralejších,
abych o skutcích již soudil,
ať již dobrých, nebo zlých.

Pověsím-li toho lotra,
nazvete pak drzým mne,
každého tak ocejchují
také činy bezectné.

Chci se mstít co nejpřísněji,
pro žert v boj bych sotva šel,
neb kdo cti jest bojovníkem,
žertů vždy jest nepřítel.

Pomněte, že soud můj přísný
v žertu ať, či v přísnosti
bude oštěp, jenž se nehne,
nezlomí v své pevnosti.

Pravda věrnosti je dcerou,
ať v tom žert, či přísnost jest,
proti větru, proti proudu
hrdě skráň vždy musí vznést.

Vzpomínám tu slova děda,
(jeho duše v nebi již),
slovo to mi často říkal
a to slovo každý slyš!

„Již i v nejútlejším mládí
kdo jsi šlechtic, řádem svým
právo konej, práva drž se
nejvíc, když jde o žert, šprým!“

A dle toho já se řídil,
mním, jsem dobře učinil,
ctného děda poslouchaje,
v kterém reka každý ctil.“ —

Takto před svým králem kleče,
Rodrigo svůj pohnul ret
vůči svojim obžalobcům;
deset nebylo mu let.

II.
Stisk ruky

Diego Lainez v chmurné dumě
nad pohanou svého domu
nad Abarků, nad Iňigů
bohatší jenž, starší k tomu;

Znamenaje sil že nemá
pro vysoké svoje stáří,
potupu že pomstít svoji
nikdy se mu nepodaří;

Nemoh celé noci spáti,
při kvasu též vesel býti,
neosmělil se zrak zvednout,
ani z domu svého jíti,

Ani osloviti druhy,
tak se zaryl do mlčení
mysle, dechem hanby jeho
že by byli uraženi.

V boji s duší svou a v tísni
o čest svoji ku prostředku
odhodlal se sáhnout, který
nezůstal mu bez výsledku.

Povolal své syny k sobě
nepromluvil, nezastýsknul,
ale řadou všem jim ruce,
čacké, mladé ruce stisknul.

Ne by čáry chiromantů
zbádal, jež snad v nich se kryjí,
nebývaly tenkrát zvykem
také čáry v Hispanii.

Ne, však čest mu dala sílu,
i přes šedivý vlas bílý
i přes údů ztuhlé svaly,
i přes chladem spjaté žíly,

Tak jim pevně tisknul ruce,
křikli všichni: „Zadrž, pane,
usmrtíš nás! Rci, co žádáš?
Co si přeješ? Hned se stane!“

Leč když k Rodrigovi přišel
skoro s beznadějí v duši,
ku cíli že svému dojde,
kdy se nejméně to tuší,

S planoucími zraky v ohni
jako tygr z Hyrkanie
pravil k němu tato slova,
s odvahou v nichž vztek se kryje:

„Pustiž, otče, v zlé té chvíli
v zlé té chvíli ruce naše,
nebýt otcem nám já slovy
nepustil bych tě tak plaše.

Spíše touto rukou svojí
vyrval bych ti střeva z těla,
ruka má byť místo nože
nebo dýky tam vjet měla!“

Zaplakal tu v plese stařec,
děl: „Ó synu duše mojí,
vzteklost tvá mou vzteklost ničí!
Nevole tvá žal můj hojí!

Ten trysk hněvu, Roderigo,
zjev zas v cti mé dobývání,
ztracenou by pro vždy byla
bez tvých vítězících zbraní.“

Urážku pak řek mu svoji,
meč mu dal, jej žehnal v smutku
meč, jenž hraběte byl smrtí,
vznik všech jeho velkých skutků.

III.
Rozhodnutí Cidovo

Kterak málo roků čítá,
přemítal Cid marným sněním,
aby pomstil svého otce
Lozanovým zavražděním.

Přemýšlel na strašnou rotu
soka svého, jenž v hor kruhu
Asturčanů čítal tisíc
v počet svojich věrných druhů.

Viděl u stavů jak říše,
u Fernanda, u Leona
jeho rada nejvíc platí,
jeho rámě nejvíc koná.

Ale vše to málo cení,
když má v mysli úraz prvý,
který moh se přihoditi
Sain Calvose vzácné krví.

Od nebes ždá svoje právo,
od země zas místo k boji,
od otce ždá dovolení,
sílu paže od cti svojí.

Nedbá mladosti své něžné,
neb si zvykne od zrození,
pravý syn by ctného reka
mřel pro ceny zápolení!

S hora sneste starou dýku
od Mudarry, Castiljanu,
její pán že dávno zemřel,
slávou zříš ji řezem tkánu.

Přemítaje, tímto mečem
hanbu svoji moh’ by mstíti,
dříve než s ním opásal se,
začal k němu hovořiti.

„Pomsti mne, ty čacká dýko,
jakby paž má Mudarrova,
a tou jeho páží bojuj,
jakby jeho hanba znova.

Ovšem vím, ty zastydíš se,
když se uzříš v mojí dlani,
ale ty se nesmíš zardít
a pak zřít mne při couvání.

Silného jak ocel vlastní
máš mne v poli bitvy zříti,
statečný byl pán tvůj první,
druhý nesmí horší býti!

Měl-li by k mé hanbě přece
přemoci tě pošetilec,
chci v svá prsa, meči, v hněvu
vrazit tě až po sám jilec!

Do pole! Čas pomsty vzešel,
hrabě Lozan poznej brzy,
jaké stihne pokárání
jeho pěst i jazyk drzý!“ —

Odhodlán Cid pevně kráčí,
kráčí v pevném odhodlání.
Smrtí hraběte než pomstěn,
hodina neprchla ani.

IV.
Cid pomstu vykoná

„Není hodno moudrých lidí,
není hodno šlechty ctné,
reka zhanět, více než vás,
jejž svět chová v úctě své.

Všední hrubí zlodějové
divé vaší zpupnosti
na kmetech by sotva směly
také páchat vzteklosti.

Čin to nebyl bohatýrský,
z Leonu když muži jdou,
v obličej když bijí starce,
bohatýra do prsou.

Věztež, otec můj, že byl to
Laina Calvy čacký syn,
a že nesnášejí křivdy,
na jichž erb nepadl stín.

Jak jste moh se odvážiti,
kmeta udeřiti v líc,
jehož syn jsem? To by mohl
učinit Bůh, nikdo víc!

Ušlechtilé jeho tahy
vzdal jste hanby mrákotám,
já však rozptýlím ty mlhy
neb já sílu slunce mám!

Pouze krev smýt může skvrnu,
kterou pokálena čest,
krev to musí býti škůdce,
jestli soud můj správný jest.

Krev to vaše, násilníku,
jejíž horký vzteklý cval
štval vás ku potupě také
a vám všecek rozum vzal.

Na mého jste vložil otce
ruku svoji před králem.
Vzpomeňte! Jej urazil jste!
Vzpomeňte! Syn jeho jsem!

Hrabě, vy jste jednal podle,
vyzývám jak zrádce vás,
pamatujte! Odměním se,
nevím, co jest strach a žas.

Zkrušil mne Diego Lainez
v kelímku své bolesti,
já na vaši falši toužím
důkaz síly provésti.

Ani smělost zápasníka
nemůž ničím prospět vám,
nebo do boje já s vámi
vlastní meč i koně mám!“

K hraběti tak Lozanovi
mluvil Cid Campeador,
činy svými jenž to jméno
zasloužil si, hrdin vzor.

Zabil jej a tak se pomstil.
Hlavu rázem jediným
srazil mu a spokojený
s touto klek před otcem svým.

V.
Hlava za hlavu

V pláči dlel Diego Lainez,
ukláněje hlavu k stolu,
prolévaje hořké slzy,
o své urážce snil v bolu.

V mysli stále rozrušený
kmet se jitřil v stálém sporu,
tisíc starostí, ach, dělá
raněná čest jeho vzdoru.

Rodrigo tu náhle k němu
s hlavou uťatou se beře
krví ještě mokvající,
kterou držel za kadeře.

Otce zatáh na rameni,
probudil jej z jeho snění
a pak začal hovořiti
v plesu svého roznícení.

„Vizte ohyzdné to býlí,
otče, hlavu pozvedněte!
Byste dobře jedl příště,
otče, oči otevřete!

Vaši čest, jež mrtva dávno,
vzkříšenou zas vizte živou,
skvrna hanby s ní je smyta
i přes pýchu soka divou.

Jazyk jeho není jazyk,
ruka více ruka není,
já jsem pomstil vás, ó Pane;
jistá msta jest za přispění
práva, neb kdo tím se zbrojí
vítězem jest bez prodlení!“

A on myslil: Staroch dumá,
ale staroch nesní věru,
množstvím slz jen zrak se kalí
v obrazů mu pestrých steru.

V posled pozvedne své oči,
které slepy v samém smutku,
uzří hlavu nepřítele,
bledou tvář a mrtvou vskutku.

„Rodrigo, mé duše synu,
skryj tu hlavu — zdání klamné! —
Nemám-li já zkameněti,
vždyť jak Medusa zří na mne.

Snad by puklo srdce moje
rozkoší nad tímto zdarem,
než bych moh ti poděkovat,
kles bych stižen smrti zmarem.

Hrabě Lozano ty kletý,
kterak nebe mne tu mstilo,
poctivému právu mému
sílu syna propůjčilo.

Teď se posaď, milý synu,
v hlavní místo k stolu tomu,
hlavního kdo soka zabil,
budiž nyní hlavou domu.“

I.
Nářek Jimeny

Velký hlomoz rozléhá se
zbraní, křiku, v hlasů vádě
v Burgosu tam ve paláci,
kde dlí velcí pohromadě.

Vychází ze síně svojí
král i s celým dvorem právě,
potká Jimenu Gomeza
u paláce bran tu právě.

Oplakává otce svého,
kadeř svou má rozpuštěnou,
Rodrigo z Bivaru za ní
s dýkou kráčí zkrvavenou.

Hrdého tu zřeli mládce
obličej hned ohněm vzpláti,
Doňu Jimenu když slyšel
hrozně takto žalovati:

„Právo své ždám, dobrý králi,
a na zrádcích chci se mstíti,
mají-li ti synové tví
a jich skutky k plesu býti!

Král, jenž nekoná zde právo,
nezaslouží krále jméno,
z ubrusu chléb jísti nemá,
nebuď jemu poslouženo.

Zrozena jsem, věz ó králi,
mezi předky vznešenými,
Pelayovi když šli v pomoc
s zástavami kastilskými.

Kdyby tak nebylo tomu,
stejnou zůstane páž tvoje,
malé zde by kruté mstila,
přísně soudíc velkých roje.

A ty, hrozný vražedníku,
dýku krvavou v své dlani
protkni útlým hrdlem mojím,
k drsné ráně již se sklání.

Nešetř mne, spíš zabij, zrádce!
Co ti po tom, ženou že jsem?
Spravedlnost od tebe žádá
slyš, Jimena Gomez s děsem.

Prvního žes reka zabil,
nejlepšího v boje vzdoru,
který obránce je víry
a je hrůzou Almansoru;

Co však platno, drzý chlapče,
že zde tupím tě a haním,
od tebe smrt, zrádce, čekám,
netoužím, se neubráním.“ —

Jimena když uviděla,
Rodrigo že neřek slova,
ano spíš, že chopil uzdu
na oře se vhoupnuv znova;

Na všecky kol zrak obrací
a je zapřísahá v lkání,
zříc, že nikdo nejde za ním,
volajíc: „Ó pomstu, páni!“

II.
Cid králem vyzván, by se zodpovídal

V Burgosu král dobrý meškal
k hostině chtěl zasedati,
Gomez Jimena když přišla,
stýskat si a žalovati.

Ve hedvábném černém čepci
zřel’s ji před králem zde státi,
na podlahu klesla v smutku
a pak začla naříkati:

„V zármutku, můj králi, žiju,
žal moh moji matku zdráti,
zřím však vraha svého otce,
sotva den že začne pláti!

Na koni on drze jede,
sokol se mu v pěsti klátí,
mými holuby jej živí,
by mi srdce víc moh dráti.

Holoubaty on je živí,
jež jsem chtěla vychovati,
holuby mi všecky dáví.
A pak velí postříkati

Krví jejich moje roucho,
nechala jsem tam to hnáti,
a on za to pohrozil mi.
Nechce-li král právo dáti!

Na koni pak nesmí jezdit
ani v říši panovati,
z ubrusu chléb jísti nemá,
s královnou též rozmlouvati“ —

Sotva král že toto slyšel,
jal se vážně přemítati.
„Chytnu Cida, neb jej zabím,
Kortezů vzdor může vzpláti:

Ale zmeškám-li jen toto,
Bůh pak bude účtovati,
tož mu poslati chci psaní,
samého chci k sobě zváti.“ —

Sotva vyslovil ta slova,
list moh na cestu se dáti,
a ten posel, jenž ho přines,
moh jej otci odevzdati.

Sotva Cid že toto slyšel,
takto začal hlasně láti,
„V lstích, vy hrabě, zkoušíte se,
které nemožno vám přáti,
že ten list, jejž král posílá,
nechcete mi ukázati.“ —

„Nic to nebylo, můj synu,
k němu se máš odebrati,
ale raděj zůstaň tady,
za tebe chci bojovati. —

Nelze Boha zde, ni jeho
svatou matku pozývati,
nýbrž kamkoliv se hnete,
před námi se ubírati.“

III.
Král Cida námluvčím

Doňa Jimena se vrhla
před krále kdys naříkajíc,
pro smrt otce svého pomstu
a s ní spravedlnost ždajíc.

Proti Cidu Rodrigovi
na Bivaru, ve svém vzteku
sirotkem jenž učinil ji,
děcko ještě v útlém věku.

Jimena:

Mám-li právo, nebo křivdu,
tobě musí jasno býti,
rovněž víš, že čest co žádá,
že se nijak nedá skrýti.
Každý den mi ukazuje
šelmu, která krev mou hledá,
na koni to rytíř jede,
proti mně boj nový zvedá.
Nedovol, ó dobrý králi,
aby křížil moje dráhy,
nebo na ženách se nemstí,
kdo je rytíř pravé váhy.
Otec můj když jeho otce
urazil, tím život ztratil,
k omluvě to jeho stačiž,
ztrátu cti když smrtí splatil.
V ochranu mne svoji vezme,
se mnou budiž v hrozném boji,
neb kdo proti mně se vzpírá,
na koruně hřeší tvojí!

Král:

„Jimeno, již utište se,
velkou bolest děláte mi,
chci, co mohu, odpomoci
prostředky jak lze jen všemi.
Cida nelze urážeti,
hrdina to velké ceny,
hájí kraje mé a já chci
jím by byly uhájeny.
Tak chci spor váš rozluštiti,
neprohrajete v tom boji,
on mi musí slovo dáti,
za choť že vás pojme svoji!“

Jimena se spokojila
velebila milost krále,
sirotkem kdo učinil ji,
aby štítem byl jí stále.

IV.
Sňatek

Od Jimeny, od Rodriga
král vzal slovo i stisk ruky,
za sebe by dostali se,
v Laina Calva přítomnosti.

Staré nepřátelství jejich
pro svou lásku zapomněli,
nebo sváry, obžaloby mizí,
tam kde vládne láska.

Cidu vydal Valduerma,
Soldaňu i Belforadu
z Cardeňy svatého Petra,
dědičné to vše být mělo.

Svatebně by oblekl se,
kráčel Cid se svými bratry,
zbroj měl celý, náhrdelník,
plno zdoby vše a skvělé.

Kabát krátký kolem těla
morušový on si připjal,
kalhoty, německý límec,
podle mravu zlatých časů.

Střevíce měl purpurové,
vyrobené z kůže kraví,
místo řemenů dvě přezky,
které držely šat ze stran.

Beze šňůr, bez všeho tkaní
košile se přimkla k tělu,
nebo škrobem živily se
tenkrát jenom děti malé.

Černě kabátec byl tkaný,
rukávy měl pyšně zduté,
ve třech, ba ve čtyřech bitvách
propotil ho otec jeho.

Límec z kůže rozsekaný
přehodil přes tuto látku,
přehodil jej na památku
mnohých ran, jež rozdal kdysi.

Na baretu z Flandrů sukno,
kohoutí měl na něm peří,
německý měl k tomu pláštík,
kůnou[5] celý vykládaný.

Zuřící pak Tujoru svou,
která byla postrach světa,
s oružím[6], jež nové zcela,
jež ho čtyři quartos stálo.

Krásnější než Gerineldos
velký Cid sestoupil na dvůr,
kde jej biskup, král i šlechta
všichni v stoje uvítali.

Za ním Jimena se brala,
ozdobena prostým čepcem,
ten se v ničem nepodobal
tomu, co dnes klobouk sluje.

Z londýnského sukna jemná
látka kryla jemně tkána
údy, těsně přilehala,
střevíčky nach jeden byly.

Nákrčník měl mincí osm,
svatý Michal v středu jejich,
hmatem ocenit jej, věru,
za celé by stálo město.

Když se svatebčané sešli,
nevěstě Cid ruku podal,
paž jí nabíd, pohled na ni,
pravil dojat slova tato:

„Jimeno, já tvého otce
zabil jsem, však byl jsem v právu,
jak muž muže já ho zabil,
hanbu abych jistou ztrestal.

Zabiv muže, muže dávám,
za náhradu v tvoji službu,
místo mrtvého máš otce
živého teď chotě míti!“ —

Svorni, zdá se, všichni byli,
rozumu jeho pochválili,
Rodriga tak Kastilčana
svatbu pěkně oslavili.

V.
Kvasy a šprýmy

Do Burgosu, do paláce
jako ctěný svědek milý
s všemi hosty sezvanými
král ku svatbě Cida pílí.

Cid a biskup Lain Calvo
z kostela již vycházejí,
veliké pak davy lidu
v průvodu je provázejí.

Na útraty krále národ
hodoval tam pod podloubí,
kde se z ulic každé strany
hojně zdob a věnců snoubí.

Koberců jsou plna okna,
palmy s kvítím zemi kryjí
každou chvíli davy křičí:
„Snoubenci ať v štěstí žijí!“

Pelayo tu zakuklený
na býka je barvy rudé,
jiní za ním, stíhají ho,
co sbor sluhů křepčí všude.

V střemen Antolín tu skočí,
pojíždí dál na oslici,
Pelaeze bujná mládež
městem honí s měchuřicí.

Král dal šestnáct maravedů
pážeti, by rychle žertem
na útěk hnal sličné dámy
děsně malovaným čertem.

Jimena za těmi kráčí
a s ní s královnou král v páru,
kmotrou královna jí vzácnou,
pak jdou kněži ve taláru.

Z mříží všech i ze arkýřů
pšenice se tolik lilo,
že se králi za kloboukem
mnohé zrno zachytilo.

Jimeně též roztomilé
za šíj mnoho zrna spadne,
a král vybírá je všecky
z jejich luzné skrýše vnadné.

Závistiv Sueno praví:
(král to zaslech nenadále)
„Není zlá věc býti králem,
líp však býti rukou krále!“

Král mu nádherný dal chochol
žertu toho za odměnu
s prosbou, by směl políbit ji,
obrátiv se na Jimenu.

A král mluvil ustavičně,
marně sotva jazyk stačí,
ale ústa, která mlčí,
rozumný a ctný mrav značí.

Ku bráně již došel průvod
dvojími táh peřejemi,
načež usedl král k stolu
s převzácnými hosty všemi.

I.
Stesk Jimeny

Hraběte Lozana dcera,
Jimena ctná, ušlechtilá,
k stolu sedla k svému choti,
o lečems by promluvila.

Plna smutku, nepokoje,
který pálí, který bolí,
zřela chotě, jenž v boj táhnul
kdož ví, nezhyne-li v poli.

Zachází s ní s nedůvěrou,
vojín ukázal se býti,
domnívá se, nad Lozanem
znovu že se touží mstíti.

Ač byl hrabě zcela pomstěn,
v bolesti své dále lkala,
se slzami lásky v oku
tiché vzdechy k nebi slala,
k němu v hoři velkém štkala:

„Jak neblahá je dáma urozená,
jíž chotěm stal se čacký smělý muž,
jest v lepší štěstí selka vyvolená,
kdo její blaho vyrvati jí můž?
I vzbudí-li se, není opuštěná,
choť vedle spí, nechť noc se smráká juž,
zří vedle sebe muže svého spáti,
a dřív-li vstane, večer se zas vrátí.

O divých bitvách sen ji nevzbudí,
synáčka svého ku prsu si nese,
jej nasytí, své drží na hrudi,
když zří, že usnul, rozplývá se v plese.
Svět její, chata její, netrudí
ji okolí a co kol světem zve se,
o zlatý dům se nestará v své chatě,
ví, štěstí největší že není v zlatě.

Pak přijde neděle! To pravé žití
v košilce čisté, ve svatebním hávu,
jí tolar v šňůře ze korálu svítí,
ty zříš jak veselí se v družek davu.
Pak tancuje se, smích tu musí zníti,
jsou sousedky zde, v děvčat patří vřavu,
žert mnohý hrubý v drsném zazní hlase
a ona stará posud mladou zdá se.“

Rodrigo nemůže snésti
Jimeny to naříkání,
při jilci Tizony meče
přisahá v svém odhodlání:
nepůjde víc na hranice
v děsné s Maury zlými klání,
s ženou svou chce vesel žíti,
spokojeně v radování.

II.
Nový stesk Jimeny

„Leká mne to, Rodrigo můj,
že když věrnost moji znáte,
již k vám v svojí duši chovám,
(věrnost s láskou vždy jsou spjaté),

Že tak dlouho v dálce dlíte
beze mne, neb víme, muže
vzdálenost že stálosti hrou
nebezpečím býti může.

Nevím, jaké oklamání
tak vám jeví všecko zcela,
se mnou že tak zacházíte,
jakbych vskutku umřít měla,
budete-li dlouho meškat v dáli,
Jimeně s žitím jste již trpělivost vzali.

Že vás zbožňuji, vám známo,
času přísnost nepoznává
soud váš, a přec čas jak míjí,
za sebou čas zanechává.

Rodrigo, vám nechci hrozit,
Jimeny to nejsou mravy,
byť i žárlivost ji hnětla,
nevžene ji do bezpráví.

Co vás žene, mne opustit
na příklad, co na mne zříte,
rcete spíš, vám zchladla láska,
v mou se věrnost bezpečíte,
budete-li dlouho meškat v dáli,
Jimeně s žitím jste již trpělivost vzali.

Ó vy srdce mužů plna
nevděku, jen vědět paní,
změna jak jest vaším leskem,
víry nedají vám ani.

Rodrigo, kde jsou tvé slzy,
krásná slova lichotící,
podvodné kde ty jsou sliby
tolik slastí slibující.

Všecko změnila kol doba,
ze všeho mi pouze zbývá
smutna těcha, tiché lkání,
kvil jenž v hloubi srdce zpívá:
Budete-li dlouho meškat v dáli,
Jimeně s žitím jste již trpělivost vzali.

III.
Starosti Jimeny

Ve Burgosu, v komnatě své
na Rodriga čekající
Jimena dlí ve naději
v brzký porod doufající.

Jedné neděle tu z rána
divoká ji bolest jala,
hořké slzy prolévajíc,
pero vzala, psaní psala.

Svému když vypsala pánu
tisíc nářků, tisíc sporů,
že by nad tím pohnout mohlo
se i srdce ze mramoru,

Opět vzala pero svoje,
opět znovu naříkala,
ctnému králi Fernandovi
tímto způsobem pak psala:

„Vám, můj králi ušlechtilý,
jenž jste dobrý, s nímž zdar stálý,
jenž jste vítěz, dobyvatel
moudrý, chrabrý, vytrvalý,

Služka Jimena vám píše,
Lozanova dcera, chotě
které dal jste k výsměchu spíš,
nebo žije o samotě.

Z Burgosu vás pozdravuje,
kde svůj život tráví v lkání,
prosíc Boha, v dobrý konec
by sved vaše podnikání.

Vy mi odpustíte, pane,
mluvím-li tu bez ohledu,
neb já, hněv když na vás chovám,
přetvářit se nedovedu.

Na vás musím žalovati,
píšu vám v zlém znechucení,
neb se na vás velmi hněvám
pro své velké utrpení.

V upřímnosti odpovězte
vlastní rukou, pane králi,
aby posli hojné dary
odměnou z mé ruky vzali.

Ký vám zákon boží dává
právo na tak dobu dlouhou,
co vy táboříte v poli,
manžely tak rváti touhou?

Povězte mi, jaký důvod
rozumný zde asi platí,
dobrého, jemného muže
na lva pouště vychovati?

A jej smýkat ve dne, v noci
v smečce svojí předivoce,
volného jej přenechat mi
sotva jedenkráte v roce?

A když jednou přijde volný,
že jest pokrvácen zcela,
od hlavy až k patám dolů,
pohled naň, že hrůzu dělá?

Sotva v paže své mne chytí,
v mojich usne okamžitě,
vzdychá v sen a tluče kolem,
mysle, že se brání litě.

Sotva první jitro svítá,
hejtmani a slídičové
žádají, by s nimi zase
navrátil se v boje nové.

V pláči oň vás prosila jsem,
starostí jsem měla mnoho,
otce chtěla jsem i chotě,
nyní nemám pranikoho.

Odcizeného jej vidět,
viděti jej uštvaného,
slzy vhání v oči moje,
soucit vzbouzí v matce jeho.

Pokavad byl snoubencem mým,
ženichem dost slušným býval,
nebo jste jej aspoň třikrát
v čtyřech májích propouštíval.

Kdežto vy jste urval mi jej
a já nemám jiné statky,
pro živého takto pláču,
jakby spal sen smrti sladký,

Vězte, abyste dál ctil jej,
Rodrigo jest dokonalý;
on že, sotva vous mu chybí,
králů pět má za vazaly.

Devět měsíců, ó pane,
v dobré naději já žiji,
snadno slzy v zmar mne zříti,
které nyní pro vás liji.

Zástavy nenechte zhynout,
nejlepšího svého mana,
jímž kdy červený kříž věren,
zlíbána též ruka pána.

Místo mladého že muže
baba přichází v mé síně,
líhá se mnou, víc než baba
žena ta, že má je tchýně.

Říká, že prý miluje mne,
dvě však tvrdošijné hlavy
u krbu zle snášejí se,
přátelsky se spolu baví.

Vrzte list můj do plamenů,
nebuď viděn ve paláci,
ať jej křivě nevykládá
všezvěd zlý, pak ráznou prací

Bezpráví, to narovnejte:
víte teď, co moje touha,
věřte, kdo tak mrzce jedná,
ten se jistě nebi rouhá.“

IV.
Odpověď krále

V deset hodin král požádal
sekretáře o papír,
Jimeně by lístek napsal
vlastnoručně v odpověď.

Nakreslil dřív kříž veliký,
okrasu a čtyři body,
pak psal jako jemný dvořan
tato slova na papír:

„Jimeno, jíž taký manžel
jako Cid jest záviděn,
skromná, rozumná a milá,
čekající na porod,

Král vám šle své pozdravení,
nemyslil zle nikdy s vámi,
vezměte je jako důvod,
že vám ze srdce vždy přeji.

Zovete mne špatným králem,
manžely že rozlučuji
a jen svého blaha strážce
ani vaši neznám škodu,

Žalujete na mne, paní,
v listu svém si stěžujete,
že prý pouze za rok jednou
manžela k vám propouštím.

A když on k vám přijde jednou,
místo, aby objímal vás,
brzy usne v loktech vašich,
tak jak přišel celý znaven.

Seňoro, vy vědět jednou,
že bych uloupil vám chotě
kvůli vlastním dobrodružstvím,
právem stížnost byste vedla.

Beru-li však dál vám chotě,
chci, by bojoval vždy v poli
proti Maurům na hranici,
nekřivdím vám příliš tuze.

Seňoro, kdyby váš manžel
nenechal vás ve naději,
skoro věřil bych, co jste mi
řekla kdys o jeho spaní.

Ježto ale vám, seňoro,
přední sukni značně zkrátil,
majorat že doufá od vás,
ani v posteli své nespal.

Jestli prvním při porodu
manžel bude chybět,
vždycky král vám zbude, jenž vám
péči tisícerou rád vždy skytne.

Nepište mu, aby přišel,
kdyby po boku vám ležel,
uslyší v ráz bubny hřmíti,
opustit by musil vás.

Kdyby v svorce vašich klíčů
upevněn byl Rodrigo,
jistě nikdy moje jmění
nezmnožil by nad můj rod.

S jinou šlechtou kdyby vyšel
jen tak na procházku sobě,
ze zlata by celý Michal
nevypad tak slavnostně.

K obstarání kdybych jemu
nesvěřil vše staré vrahy,
byla byste slečinkou jen,
on jen pouhým panáčkem.

Krále, vy tak povídáte,
Rodrigo má za své many;
Bože, dej, byť, jak jich pět jest,
aspoň dvacet bylo jich!

Nebo kdyby pevně ruku
nad nimi on držel svoji,
neměly by hrady vaše
jak mé tolik nepřátel.

Chcete, dál bych vaše psaní
přečet, hodil do plamenů,
kacířství by obsah jeho
zasluhoval bez mzdy té,

Ježto obsahuje řeči
hodny sedmi mudrcův,
hodí se spíš pro můj archiv,
nežli pro nevděčný oheň.

Byste schovala mé psaní
a je neroztrhla v kusy,
nemluvněti oznamuji
pěkný dárek vánoční.

Hošík bude-li to, dýku
s koněm slibuji mu dáti,
dva tisíce maravedů,
aby z čeho živ být moh‘.

Dívka bude-li to, dám jí
v stříbře hřiven čtyřicet
ode dne, kdy zrodila se
věnem příštím zúročit.

Seňoro, tím list svůj končím,
neustávám prosit ale,
aby svatá Panna byla
s vámi při porodu zlém.

V.
Jimena matkou

Šestinedělkou když byla,
ku svatému Isidoru
na mši spěla žena Cida,
ušlechtilá Jimena.

Na vycházku oblekli ji
pážata do šatu z Courtray,
nebo vždycky dí háv, stuha,
kterému že patří pánu.

Jemný život purpurový
oblekla si sličná paní,
stuhami tkán ze sametu,
vždy dvě proti sobě byly.

Kabátek ze stejné látky
způsobem též zdoben stejným,
obojí dar bylo krále
ze dne jejich zasnoubení.

Pás pak bohatý, jenž přezkou
z ryzího se spínal stříbra,
jejž dal hrabě matce její,
hraběnce, v dar vkusný kdysi.

Čelenku pak plnou stužek,
práce bohaté a vzácné,
doňa Urraca infantka
již jí dala ku svatbě.

Na krku dvě mince měla
rázu vzácného i ceny,
na nichž svatý Petr, Lazar,
které zbožně v úctě měla.

A ty její vlasy, které
bráti chtěly barvu zlatu,
na ramena padaly jí,
spjaty pouze jednou stuhou.

Závoj coutrayský též měla,
ježto počestné vše dámy,
které tvář si zahalují,
zevní čest svou jeví tím.

Krásná Jimena tak spěla,
v běhu ustálo i slunce,
by ji mohlo, jak šla kolem,
lépe ještě prohlédnouti.

U kostelních dveří právě
Fernando král s ní se setkal,
aby do chrámu ji uved,
on jí podal pravici.

A on pravil: „Ctná Jimeno,
ježto Cid, rek přestatečný,
blaženým jest chotěm vaším,
nejlepším z mých vazalů,

Ježto na bojišti mešká,
nemůž při úvodu býti,
sám chci v tom jej zastoupiti,
družbou vaším býti dnes!

Infantce pak roztomilé
jíž vás nebe obdařilo,
v dar dám tisíc maravedů
s peřím skvostným na klobouk!“

Ale neděkuje králi
Jimena za přízeň vzácnou,
nebo velký stud ji přepad,
na slovo hlas nestačí,

Zlíbati chce jeho ruce,
ale on je utrhuje,
odvede ji do kostela
domů provodí ji zpět.

VI.
Doňa Urraca

Ferdinand král byl již hotov
s rozdílením svojích zemí,
brzy smrt svou očekával,
která hrozila mu z blízka.

V smutný sál když vstoupila tu,
zahalený v černou zdobu,
Urraca již zapomněná,
prolévajíc slzy hojné.

Před svým otcem, před svým králem
s povinnou hned klesla úctou
k loži ždajíc zulíbati
v slzách ruce mu i nohy

A když něžným, tklivým pláčem
svoji bolest projevila,
hlasem, pokora v němž zjevna,
infantka tak promluvila:

„Otče, jaký zákon božský
nebo lidský vás jen svádí,
byste obohacoval jen
muže, vyděďoval ženy?

Alfons, Garcia i Sancho,
kolem vás že vždy se točí,
dostali vše statky vaše,
na mne bylo zapomněno!

Nesmím býti vaše dcera,
býti jí, vás přinutila
příroda, abyste na mne
v změnách losu pamatoval.

Zplozená-li nejsem právem,
bastardem bych potom byla,
bastardy však zaopatřit,
sama příroda vám káže.

Není-li však, jak dím, tomu,
ó pak rcete, jaká vina
může zde mne vyděditi,
odsoudit k takému trestu?

Ženu vy jste vydědili;
zda jste uvážil to, pane,
co si počnu bez manžela,
bez jmění a bez baronů?

Jestli nedáte mi statků,
v cizích bydleti chci zemích,
zhanil jste mne, neprohlásím
nikdy za vaši se dceru.

Šlechetná krev zůstane mi,
ale urozenost svoji
v cizí zahalím již řízu
zavržena tvrdě otcem.“

Taká slova hovořila,
mlčíc čeká na odpověď,
začly téci její slzy,
sotva ztichl její nářek.

VII.
Don Fernando

Pozorně don Fernand vyslech
Urracu, jak před ním kvílí,
chorý na smrt, na svém loži
dobrý král ten, ušlechtilý.

Rozlobil se nad tou řečí,
mluvit chtěl, však neměl slova;
i král musí umlknouti,
když se žena drze chová.

By však sebe upokojil,
nutil se, cos promluviti,
nějaké říc aspoň slovo,
než dá pro vždy vale žití.

„Kdybys pouze nářkem svojím
smrt mou, dcero, polehčila,
jistě by mne, bez pochyby
daň tvých slzí občerstvila.

Šílená však ženo, kvílíš
pro nicotné lidské jmění,
nezříš, že mým statkem v hrobě
mimo rubáš, pranic není?

Děkovati ještě musím
zbytku žití, jenž mi zbývá,
v čas by tebe varovala
moje slova výstražlivá.

Umru-li, ku otci světla
duch můj zamíří v svém letu,
očistcem dost zlým mně byla
rouhavá řeč tvojích retů.

Bratřím svým chceš záviděti,
a to neuvážíš ani,
za dědictví povinností
že jest jeho zachování?

S rodinami, ty jsou chudé,
sama tys, máš hojnost statků,
ženám ctným se sluší vždycky,
za valy dlít v boje zmatku.

Jsi mé dítě, uznávám to,
ale bujná, málo stálá,
ovšem, když jsem zplodil tebe,
ohnivější krev má plála.

Máť tvá byla ušlechtilá,
vychovala však tě kojná,
proto řeč tvá lehké mysle
nízkou vášní jen jest hojná.

Řeklas: ‚Půjdu v cizí země‘,
údiv můj tím není větší,
neb ten bezectný je v skutcích,
kdo je takhle drzý v řeči.

Abych však to, co jsi řekla
drze, mohl zadržeti,
další dodatek teď přidám
ještě svojí ku závěti.

Nechci, abys chuda byla,
jinak splníš, co jsi řekla,
třeba rodu šlechetného,
nevím, čeho bys se lekla.

Zamoru chci dáti tobě
dobře stráží obklopenou,
neb jen pevné zdrží valy
ženu jak ty, rozzuřenou.

Nebo hodné mám tam lidi,
tobě v ochranu i radu,
věř jim plně, a když nouze,
sáhni mému ku pokladu.

Nahromaděn je tam v zámku,
v mysli měl jsem tebe, děcko,
užij podle rodu svého
v době bídy z něho všecko.

A kdo Zamoře tě vyrve,
měj mou kletbu trestající!“
Rytíři kol řekli: „Amen!“
Sancho jen nic nemoh říci.

I.
Cid u krále

Vyjíždí Diego Lainez,
aby králi líbal ruku,
tři sta bohatýrských synů
cválá za ním v čackém pluku.

Rodrigo byl mezi nimi,
Kastilčan ten hrdý, smělý,
jediný on na koni jel,
ostatní na mezcích jeli.

Všichni v hedvábu a zlatě,
on jen dobře vyzbrojený,
všichni po svém boku dýku,
on jen meč měl pozlacený.

Všichni měli v rukách hole,
on jen oštěp sukovatý,
všichni vonné rukavičky,
on jen železné měl pláty.

Všichni klobouk v pestré zdobě,
on jen přilbu s leskem žhavým,
a na přilbě teprv chochol
vysoký měl s peřím vlavým.

Takto jeli, dále jeli
ve hovoru neustálém,
jeli tak až do Burgosu
a tam setkali se s králem.

Páni, kteří s králem přišli
spolu hovorem se baví,
jedni z nich to šeptem řekli,
druzí to však nahlas praví:

„Mezi těmi lidmi vrah sem
hraběte Lozana přišel!“
Rodrigo je pevně změřil
hrdým okem, jak to slyšel —

Velikým pak pyšným hlasem
družiny se krále tázal:
„Je-li kdos tam mezi vámi,
jenž mu příbuzný či vazal,

A jejž snad smrt jeho hněte,
ať mne vyzve ku souboji,
ať to pěšky, ať to koňmo,
Rodrigo již hotov stojí!“

„Aby čert sám vyzval tebe!“
všichni sborem hovořili,
sestoupli pak ze svých ořů,
ruku králi políbili.

Rodrigo jen zůstal sedět
převysoko na svém oři,
poslyšte, jak otec jeho
k synu svému zahovoří:

„Sestup z koně, milý synu,
k šlechticů se přidej shluku,
— král je rovněž tvojím pánem,
vazal tys, mu polib ruku!“

Rodrigo ta slova slyší
a v nich urážky hrot cítí,
jak teď mluvil, takto může
pouze smělec promluviti.

„Říci mi to někdo jiný,
zaplatí to draze věru,
vaše když tvé, otče, přání,
k srdci si je chutě beru!“

Rodrigo sestoupil z koně,
aby králi ruku zlíbal,—
maně z pasu meč mu vypad,
když se na kolena shýbal.

Nad tím král se tuze zděsil,
zahovořil toto slovo:
„Vari odtud, Roderigo,
plémě jsi ty Satanovo,
lidský obličej máš ovšem,
konání tvé však je lvovo!“ —

Rodrigo když uslyšel to,
na koně se vyhoup v spěchu,
odpověděl s hněvným hlasem
takto králi v jednom dechu:

„Za čest sobě nepokládám
ruku králi políbiti,
že však ji můj otec líbá,
srdce mé za hanbu cítí!“

Zahovořiv tato slova,
palác opustil v té době,
tři sta bohatýrských reků
ku průvodu přibral sobě.

Jestli v zdobném přišli šatě,
v železné teď zbroji byli,
jestli přijeli na mezcích,
na koních se navrátili.

II.
Pět králův Maurských

Maurští králi v Kastilii
vnikli za veliké vřavy,
a to pět jest maurských králů,
a jich vojska davy, davy.

Kolem Burgosu dál táhli,
dobývali Montesdocu,
v San Domingo řítili se
a na Belprad ve útoku.

Do Najevy, do Loqvěny,
všady zuřili jak vzteklí,
stáda lupem odnášeli,
křesťany v otroctví vlekli.

Mnoho žen a mnoho mužů,
mnoho dívek, mnoho dětí
s lupem hojným táhli s sebou
v domov svůj a do zajetí.

Nebo král a kortezové
nechali je v slabé vládě.
Rodrigo, když uslyšel to
na Bivaru, na svém hradě,

(Málo chybělo dnů ještě,
do dvacátého mu roku)
skočil na svou Babieçu,
za ním jeho druzi v skoku.

Výzvu „do boje!“ křik vlastí,
davy lidu přišly s meči
a na zámku Montesdoca
Maury utkal v hrozné seči.

Přemohl tam slavně Maury,
pět jich králů zajal k tomu,
velký lup jim vyrval s jatci,
které chtěli odvléc’ domů.

O kořist se dělil s všemi,
kteří pomohli mu k zdaru,
pět zajatých králů odved
na svůj zámek do Bivaru.

Odevzdal je matce svojí,
tam jim pouta mrzká sňali,
vazalský slib tito králi
Rodrigovi přísahali.

Rodrigovi ze Bivaru
s díkem svorně požehnali,
velebili skutky jeho,
daň mu platit slibovali;
do svých vrátili se zemí,
ale v slibu věrní stáli.

III.
Zjevení sv. Lazara

Na dvoře když slavnosti vše
sňatku, jenž tak králi milý,
doňy Jimeny s Rodrigem
v slávě vší se ukončily,

Na pouť ihned Cid se vydal,
od krále vzav odpuštění,
k apoštolu do Sanjaga,
k svého slibu vyplnění.

Milerád král svolil, hojně
pak jej podaroval, k tomu
prose k velikému dílu
by se brzy vrátil domů.

S Jimenou též rozloučil se,
by s ní dobře zacházela,
odevzdal ji matce svojí,
by jí vyhověla zcela.

Dvacet hidalgů jen vybral
ku cestě si na ochranu,
mnoho almužen pak rozdal
pro Boha a svatou Pannu.

A jak jel, tu vedle cesty
malomocného zřel tkvíti
hluboko až k pasu v bahně,
zkad se nemoh vyprostiti.

Pro lásku on boží prosil,
ve velikém úpěl hlase,
odtamtud by vytáhl jej,
že mu poslouží to k spáse.

Jak to slyšel Roderigo
z koně stoupil, k chorci pádil,
vytáh z bahna nemocného,
za sebe jej na kůň vsadil.

Vzal jej s sebou do hospody,
u jednoho jed s ním stolu,
kázal připraviti lože,
na němž oba spali spolu.

Takto asi ku půlnoci
málomocný nespal, pouze
Rodrigovi, jenž spal pevně,
mezi lopatky dých dlouze

A tak prudce, že tím dechem
Rodrigo se zbudil, zvedal,
zlekán vedle sebe, v jizbě
málomocného kol hledal.

Nenašel jej a po světle
dal se hlasně do volání,
a když světlo přinešeno,
po nemocném nikde zdání.

Když leh znovu do postele,
hlubě jal se přemítati
o všem tomto a v tom viděl
vedle sebe muže státi.

V bílé roucho zahalený,
vlídně jemu ve tvář hleděl,
„Bdíš-li, či spíš? Roderigo?“
„Nespím!“ on mu odpověděl.

„Ale pověz mi, kdo ty jsi,
jehož roucho jasem svítí?“ —
„Slyš mne, já jsem svatý Lazar,
a chci s tebou hovořiti.

Já jsem onen malomocný,
jejž jsi spasil k Bohu z lásky,
Rodrigo, Bůh miluje tě,
vše ti splní bez otázky.

Tak, že všecko zdaří se ti,
co jen začneš velikého,
buď to v míru, nebo v boji,
jen když ke cti je to Jeho.

Slavný budeš, obávaný
od křesťanů, mouřenínů,
že ti nikdo neublíží
v žádném nepřátelském činu.

Nepřemožen celým světem,
čestného až do skonání,
nade všemi vítěz budeš,
Bůh ti šle své požehnání.“

Při posledních těchto slovech
zmizel přízrak okamžitě,
Rodrigo vstal z lože svého,
na kolena vrh se hbitě,

Poděkoval králi Nebes,
Marii též Panně svaté,
a tak na modlitbách klečel,
až se kmitlo jitro zlaté.

Do Sanjaga pak se vydal,
splnil putování svoje,
vrátil se pak v Calahorru,
král kde dlel i jeho voje.

Ten jej přijal milostivě,
blah, že vrátil se tak svěží,
s Martinem pak Gonzalecem
utkal se a zmoh jej v řeži.

IV.
Výzev k boji

V zbraně, v zbraně hlasně zněly
bubny, píšťal všech tón plesný,
válku, oheň a krev děly
také zvuky, povyk děsný;
Cid ves lid svůj sestavuje,
všichni do šiků se staví,
Jimena tu Gomezova
v slzách k svému pánu praví:

„Mé duše králi, krajů těchto pane,
ty jdeš a kam? A co se ze mne stane?

Nebo jest-li Mars jsi v boji,
Apoll mezi dvořeníny,
kde porážíš dámy v roji
jako v poli mouřeníny.
Před tvým zrakem v prach vše padá
a se na kolena řítí,
maurští vládci i křesťanských
vládců dcery, luzné kvítí.

Mé duše králi, krajů těchto pane,
ty jdeš a kam? A co se ze mne stane?

Dvorské šaty všichni mění
za lesklé již přílby zlaté,
a milánská za brnění
londýnské vše kropenaté
látky, místo kalhot pláty,
za kov rukavice vonné
my si vyměňujem srdce,
duši, která v bázni tone.

Mé duše králi, krajů těchto pane,
ty jdeš a kam? A co se ze mne stane?“

Slyše toto hořké lkání
svojí choti milované,
i Cid rovněž nemá stání,
těší ji, však slza kane.
„Usušte své oči, paní,
až se opět vrátím časem,“
ona zrak svůj v jeho sklání,
a lká hlasně žalným hlasem:

Mé duše králi, krajů těchto pane,
ty jdeš a kam, a co se ze mne stane?“

V.
Coimbra

Coimbru má obleženou
dobrý Ferdinand král hněvně,
sedm roků to již trvá,
tak ji svírá krutě, pevně.

A to město pevné zdi má,
valy má a věže smělé,
zásob v táboře však není,
neb již snědli všecko, cele.

Vzdát se chtěli obléhaní,
před krále když jednou ráno
ze kláštera přišli mniši,
který sluje di Lormano.

Z práce své ti namahavé
obilí dost s sebou vzali,
ječmen, proso, luštěniny,
vše to králi v oběť vzdali.

Prosili, by vytrval jen,
že přinesou víc a dosti;
vlídně král se poděkoval,
a vše přijal s ochotností.

Rozdělil vše po táboře,
dosti jídla všichni měli,
stekli všecky valy rázem,
až se nad tím Mauři chvěli.

Pak vše králi odevzdali,
město své i všecko jmění,
nahý zbyl jim život, a ten
král jim zpět dal v okamžení.

V této době obležení,
z Řecka jakýs poutník přišel,
do Sanjaga, jenž o světci
mnoho zázračného slyšel.

Astiáno jeho jméno,
biskup všemi zván byl kolem,
tento klečel na modlitbách
před svatým tam apoštolem.

Tento Astiáno slyšel,
apoštol že, Jakub svatý,
v bitvu velkou dostaví se
na koni již krunýř spjatý,
křesťany by obhajoval,
Maurům dělal hořké ztráty.

O tomto když slyšel biskup,
to jej velmi zamrzelo,
„K čemu říkati mu rytíř?
Rybář jeho jméno znělo!“

Trval na tom tvrdošíjně,
leč když v spánek se již sklání,
stál tu před ním svatý Jakub,
klíče drže v svojí dlani.

S veselou děl k němu tváří:
„Urážkou se být zdá tobě,
rytířem že jmenují mne,
což tvé srdce ztápí v zlobě.

Přicházím ti dokázati
pochyba tvá že je marná,
Kristův že jsem rytíř vskutku,
křesťanův všech pomoc zdárná.

Proti přemoci všech Maurů,
že jsem jejich pomocníkem.“
Mezitím, co takto mluvil,
kůň sem předveden byl mžikem.

Lesklý, zářný ku pohledu,
a naň svatý Jakub sedl,
sedl v plné zbroji zářný,
a jak rytíř kopí zvedl.

Plný síly, krásný, skvělý,
aby přispěl ku pomoci
Fernandu, jenž na rok sedmý
Coimbru nemůže zmoci.

„Těmito samými klíči
město chci já otevříti,
králi, který obléhá je,
vzdát je dřív, než slunce svítí.

A jak děl, v tu samou chvíli
město odevzdal on králi,
mečet, který pak tam našli,
jménem svaté Panny zvali.

Na rytíře pasován tam.
Rodrigo byl, opásal mu
dobrý král meč vlastní rukou
a polibek míru dal mu.

V rameno jej neudeřil,
jak se všechněm jindy stává,
by víc cti mu prokázáno
královna mu oře dává.

Doňa Urraca infantka
ostruhy mu přitahuje,
co Don Roderigo šlechty
devět set si naverbuje.

Mnohou poctu král mu strojil,
získal mnoho cti a chvály;
v dobývání okázal se
nezdolný a okázalý
i na mnohých místech jiných,
kteréž získal svému králi.

VI.
Setkání v lese

Sotva záře Apollina
na nebi se ukázala,
ihned jeho sestra bledá
zrovna na proti mu vzplála.
Zelenou jel houští lesní,
která v rosných perlách stála,
slavíků kde plesná hudba
jásavé své trylky hrála,
a kde vánku křídlem tichých
sladká vůně poletala;
rytíř na ohnivém oři,
stříbra spousta lemovala
jeho čabraku i postroj,
na oštěpu třepetala
korouhev se bílá vzduchem,
výzbroj jemná v slunci plála.

Rek ten vyjel z Kastilie,
v Lusitansko zajel směle,
Abdallaha Maura hledal,
jehož skutky v bojích skvělé
rozlétly se Hispanií,
chtěl s ním bít se převesele.

Náhle v cesty polovině
tvrdošíjně komoň stojí,
Don Rodrigo z Bivaru
ostruhu mu dá hned dvojí,
ale kůň se nehne z místa
o krok dále, stále stojí.

Rodrigo to zpozoruje,
v střemenech se vztyčí hněvně
aby poznal pravý důvod,
proč oř jeho stojí pevně.

Na vše zírá strany kolem,
do země svůj oštěp vrazí,
tělem oň se celý opře,
v tom hlas křičet slyší v mlází,
nevidí však křičícího,
vzdechy jenž křik doprovází:

„Osude zlý, přeukrutný,
ty ses pomstil, jak se sluší,
nejen žes mi urval život,
ale s životem též duši!“

Aby viděl, kdo tam sténá,
Cid v houšť zašel, aj, tu leží
neznámý Maur, jenž tak sténal,
v krvi svojí v trávě svěží.

Tělo jeho jedna rána,
soucitem jat Cid ho zřel
a již ku pomoci jeho
z koně sestoupiti chtěl,
s jednou dámou rytířů čtyř
tlum když zhledl, ten sem jel.

Dáma znavena již byla,
proti čtyřem bránila se,
sotva Roderiga zhledla,
zakvílela v žalném hlase:

„Trochu-li jen zdvořilosti,
rytíři, vám v srdce sahá,
pomoc, já jsem sirá Aja,
zajatkyně Abdallaha!“

Rodrigo si ku útoku
pevně oštěp zasadil,
v ráz ti čtyři v divém skoku
vyrazili ze všech sil,
ale žádný z oněch čtyřech
ze sedla jej neshodil,
zato jednoho on svrhl,
oštěp po tom odhodil,
mečem na tři pak se pustil,
jednoho tak zachvátil,
že pad na zem, dva pak prchli,
stíhati je nevolil.

Na to obrátil se k dámě,
zvěděti, co s ní se dělo,
ale ani slůvko jedno
strachem z úst jí nesletělo,
zašla v houšť, kde Abdallaha
zkrvácené bylo tělo.

V Kastilii odebral se,
nechtěl za ní jíti dále,
komu zhoubu dělati chtěl,
Cid vždy dělal dobro stále.

VII.
Rodrigo Diaz, zván Cid

Rodrigo dlí ve Zamoře,
při dvoře Fernanda krále,
otce krále dona Sanči,
jenž svůj život prožil v žale,

Když tu k němu přišli posli
králů, již daň platit měli,
Rodrigu ti na Bivaru
kloníce se, toto děli:

„Dobrý Cide, pět těch králů
dle své lenní povinnosti,
posílá ti slíbenou daň,
v příznak svojí poslušnosti.

V odznak přátelství pak svého,
ořů sto do tvojích stájí,
dvacet šedých jest a dvacet
bílých, jak jsou hranostaji.

Třicet vraníků pak třpytných,
siváků též tolik k tomu,
celý přístroj z různých látek
brokátových, v počest domu.

Donně Jimeně, tvé choti,
čelenky a šperky různé,
Sol i Elvíře, tvým dcerám,
pak dva hyacinty luzné,
hedvábu dvě bedny na šat
pro synky a pro příbuzné.“

A Cid odpovídá: „Bratří
ať se v bludu neoctnete,
tam, kde vládne král Fernando,
nejsem pán, co zrá tu, kvete,
jeho jest vše, jako sluhu
jeho vždy mne naleznete!“

Což král podivil se velmi
Cidu, takto šlechetnému,
a děl k poslům maurských králů:
„Vy se vraťte k pánu svému,

Rcete: ‚Byť sám králem nebyls,
u krále jsi, v jeho sboru
Cid vše dobyl, získal králi,
čím král pyšný na svém dvoru.

Rcete: Král je spokojený,
ano šťastný manem takým!‘“
Propustil Cid posly maurské
s hojným darem všelijakým.

Od té doby Ruy Diaz
Cidem zván jest ve stručnosti,
které slovo značí Maurům
muže cti a šlechetnosti.

VIII.
Daň

Křeslo, zkad kdys dobrý, svatý
Petr vlád, teď Viktor měl,
pokorně když císař Jindřich
před ním v úctě klek a děl:

„K vaším uším, svatý otče,
žalobu svou nesu sem
proti králi, který vládne
Kastilií, Leonem.

Kdežto celý svět křesťanský,
uznává mne za pána,
on mne nezná, dosud žádná
daň mi není poslána.

Tož jej přinuť, otče svatý,
aby uposlechl v ráz!“
Papež vyslal svoje posly
k Fernandu zněl jejich hlas,

Jindřicha by splnil přání,
zaplatil svou rychle daň,
kdyby neposlech, že s křížem
výpravu prohlásí naň?

Mnozí králové, již v radě
dleli tam, svůj vyřkli soud,
Ferdinandu pohrozili,
kdyby nechtěl poslechnout.

Král když nahled v posla psaní,
z toho velkou starost měl,
v říši, kdyby tak se stalo,
že by vzešel mnohý žel.

K velkým všem své říše poslal,
mínění jich vyzvědět,
tito poradili králi,
papeže by poslech hned.

Jelikož to slušnost káže,
poslechnout, co papež chtěl,
aby jinak nevznik z toho
říši jeho velký žel.

Králové, již hrozili mu
válkou, by se mohli mstít.
Při poradě těchto velkých
ale nebyl dobrý Cid.

K Jimeně šel Gomezově,
choti své, již miloval,
nebo krátká teprv doba
tomu, co jí svojí zval.

Ještě radili se páni,
v síň tu Roderigo všel,
král, jakmile Cida uzřel,
co se stalo, vše mu děl.

Prosil jej, by dal mu radu,
co by dělati as měl,
Rodrigo když vyslech krále,
ze všeho měl velký žel.

Mínění své králi řekl,
smysl jeho rady ten:
„Králi můj, vy zrodil jste se
Kastilii v čacký den.

Kdybyste měl daň teď platit,
podvolit se, pravím sám,
věc ta dosud neslýchaná
zlou by hanbou byla nám.

Velké cti Bůh nám propůjčil,
takto však, co platna jest?
Kdo vám takto, králi,
radil, málo na vaši dbal čest.

Málo o vaši dbal říši,
která ctí jak pána vás;
papeži a dvoru jeho
pošlete zpět posly vzkaz.

Jmenem svým a mým pak šlechtu
vyzvete v boj hrdinně,
Kastilsko vždyť získali jsme
svými králi jedině.

Na pomoc nám nikdo nespěl,
aby Maury udolal,
stálo nás to mnoho krve,
vlastní život spíš bych dal,
než by daň, již dlužen není
nikomu, můj platil král!“

Králi řeč ta líbila se,
již proslovil dobrý Cid,
poselstvo k papeži vyslal,
o milost jej poprosit.

Aby nestál při bezpráví,
nehověl tak choutkám zlým,
potom králi Jindřichovi,
jakož i všem, kdo šli s ním,

Vyhlásil boj neúprosně,
ba sám šel je vyhledat;
devět set a osm tisíc
rytířů s ním vyšlo v chvat.

Částečně to mani krále,
částečně to Cidův lid,
hlavním války vůdcem svorně
vyvolen byl dobrý Cid.

Průsmykem u Aspy prošli,
a se chtěli dále hnát,
Ramon, Savojský když hrabě,
s četnou jízdou v bok jim vpad.

S Cidem nastala řež velká,
krev tu tekla sterých žil,
Cidem poražen byl hrabě,
do žaláře vržen byl.

Pustil jej; za rukojemství
jednu dceru jeho vzal,
s kterou syna později měl
dobrý Ferdinand, náš král,
jenž se pán stal Kastilie,
Fernando zván kardinal.

Rodrigo Diaz tak pobil
v jiném boji, rovněž zlém,
ještě větší vojsko Franků,
které vtrhlo v tuto zem.

Král však v tomto nebyl boji,
marně on jej hledal v něm,
když tu králové i císař
z vojska svého zástupem

Porážku tu uviděli,
kterou nastrojil Cid tam,
prosit papeže se jali,
Fernandu by dopsal sám,

By se vrátil do Kastilska,
daň že nežádají víc,
že se nikdo nezachrání,
komu čacký Cid jde vstříc.

Král když zvěděl o poselstvu,
domů obrátil se v chvat,
spokojen byl dostatečně,
za vše Cidu vděčil rád.

IX.
Cid a papež

Do Říma si koncilium
Svatý otec povolal;
ušlechtilý král Don Sancho,
papeže by poslouchal,

Doprovázen čackým Cidem,
do Říma se cestou dal;
urazivše cesty dny vše,
každý z nich tam zavítal.

Uctivě a dvorně zlíbal
papežovu ruku král,
Cid též, hidalgové jeho
podle stupňů, jak tu stál.

Do chrámu svatého Petra,
Rodrigo se ubíral,
sedm křesel sedmi králů
křesťanských zde znamenal.

Francouzský trůn zdobný štít svůj
blíž k Svatému otci vzpjal,
ale křeslo jeho pána
trčelo víc stranou dál.

K francouzského krále trůnu,
který slonovinou plál,
přišel, trůn zvrh jednou nohou,
v kusů pět jej rozlámal.

Potom vzal trůn krále svého,
na vyšší jej místo vzpjal.
Vévoda tu jeden slavný,
savojský prý, takto prál:

„Rodrigo, je třeba, papež
aby tebe v klatbu dal,
nejlepším že ze všech králů
ty jsi mrzce pohrdal!“

Cid uslyšev tato slova,
toto mluviti se jal:
„Vévodo, my králů nechme,
jestli však jsem udělal,

Křivdu vám, to spravme sami,
já vás tímto vyzýval!“
Rozkročiv se na vévodu,
silnou ranou po něm ťal.

Vévoda však zůstal klidný,
odvetou jej neztrestal,
a když papež o tom slyšel,
vskutku Cida v klatbu dal.

Rodrigo jak uslyšel to,
klek, papeži úctu vzdal:
„Svatý otče, rozřešení,
sotva za sebe bych stál!“

Papež, ač zle rozhněvaný,
hněv svůj umírniti znal:
„Rodrigo, měj rozhřešení,
rád jsem ti je z duše přál,
hleď, bys příště při mém dvoře
zdvořilosti více dbal!“

I.
Spor v rodině královské

Vládl veliký král Sancho
ve své říši v Kastilii,
don Garcia, bratr jeho,
vládl opět v Galicii.

Ale o vlastnictví trůnu
mezi bratry boj byl stálý,
až se ve krvavém boji
utkali ti oba králi.

Sancha Garcia tu lapil,
lidu sta mu pobil hněvně,
šesti mužům pak jej svěřil,
by jej ostříhali pevně.

Stopoval na rychlém koni,
slední zbytky jeho ztráty,
mezí tím, co velkou bolest
cítil Sancho takto jatý.

Začal prositi své strážce,
aby jemu volnost dali,
mnohou milost, velké statky,
za to z jeho ruky vzali,
a pak v země jeho bratra,
aby nikdy nevpadali.

Ale všichni jeho strážci,
mlčky stáli nepohnutě,
hlídali jej, až by král sám
rozsoudil tu dle své chutě.

Co tak zajat byl Don Sancho,
Alvar Faňez se tu zjeví,
a tu strážcům krále mluví
a řeč jeho kypí hněvy.

„Hoj, vy zrádci, pusťte krále,
podle vězníte jej tady!“
A již mezi ně se vrhnul,
vztekle vpadl v jejich řady.

Rázem dva meč jeho skolil,
čtyři prchli polem, nocí,
osvobozen byl Don Sancho
z hlídačů svých kruté moci.

Silným zavolal tu hlasem:
„Manové, sem obraťte se,
stará sláva Kastilčanů,
rytíři, ať ve vás hne se!

V cti jste povždy chránili ji,
v každé řeži na bojišti,
dnes ji přece neztratíte,
ať dál vzrůstá v doby příští!“

Čtyři sta rytířů čackých,
přisáhlo k praporu krále,
v tom však v trysku nejdivějším
Cid sem cválá nenadále.

Tři sta rytířů on vede,
staré šlechty v staré pýše,
sotva uzřel je Don Sancho,
jak mu hruď se vzpjala výše!

A on pravil k rekům svojím:
„V pole nazpět, druzi milí,
přišel Cid a zvítězíme,
pole naším je v té chvíli.

Vlídně uvítal pak Cida,
statečného Kastilčana:
„Rodrigo můj, buďte vítán,
štěstí jste mi přines z rána!

Jak vy dnes ve pravou chvíli,
nikdo nepřišel z mých zemí,
aby sloužil pánu svému jak vy,
jak vy, Cide, jenž ctěn všemi.“

A Cid králi odpovídá,
smělý hovor, vyzývavý:
„Věřte, pane, dnes jste dobyl
lacině to pole slávy.

Garcia vy bratra svého
račtež do zajetí vzíti,
jinak chci, jak vazal věrný
koruny, hned pro vás mříti.“

Vtom Don Garcia se blíží
co tak ve hovoru dleli,
nevěděl nic, co se stalo,
vítěz byl a převeselý.

Vesele si prozpěvoval
bratra jak chyt pevnou páží,
kterak držel jej a pevně
v rukách svojích věrných stráží.

Sotva spatřili se králi,
hoj, boj opět vzkypěl dravě,
drsnější než první, v kterém
Sancho podleh bratra vřavě.

Garcia byl zmožen rázem,
vojska jeho udolána,
Garcia Cid srazil na zem,
silnou páží, jaká rána!
Vesel nad takovým lupem,
před svého jej přivlek pána!

Okovy mu ihned dány,
a teď ve vězení v Luně,
podle vůle krále Sanchy
Don Garcio lká a stůně.

II.
Hádka mezi bratry

V Leonu vlád Don Alfonso
a don Sancho v Kastilii,
ale u velikém boji
rvou se bratři ti a bijí.

Až u řeky Carrionu,
srazily se oba voje,
Sancho musil ustoupiti,
ztratil mužstva valné roje.

Bojištěm on smutný prchá,
v tísni dál se musí hnáti,
don Alfonso brání vojům,
křesťanskou krev prolévati.

Soucit bydlí v jeho srdci,
nad bratrem lká slzy hojně,
nebo první on dal podnět
ku krvavé bratrů vojně.

Z Bivaru, Don Ruy Diaz,
onen Cid, rek plný slávy,
ku Sanchovi, pánu svému,
tato slova těchy praví:

„Pravdou jesti, co zde mluvím,
pane můj a veliteli,
při Alfonsu, bratru vašem,
z Galicie pluk je celý.

V stanech hoduje ta chasa
bezpečně a ve povyku,
nebojí se nic vás, králi,
ani vašich bojovníků.

Proto seberte své many,
prchající vraťte hbitě,
nechte v pochod ať pospíchá
plnou silou do úsvitě!

Leonští i z Galicie
na ně v divý boj se hněte,
vztekem posud nevídaným
vraha v boji přepadněte.

Sotva vyhrána je bitva,
— tak to všady v obyčeji—
všichni chválí svoje činy,
přemoženým pak se smějí.

Dnes tam hodují a pijí
po celou noc do červánků
bezstarostní bojovníci,
aby klesli v náruč spánku.

Lehké vítězství, můj králi,
pomsta větší bude za to —“
A co Cid tak radil, bylo
králi závažno a svato.

Se zástupy svými všemi
narazil na nepřítele,
tyto zabil, zajal ony,
zmátl je boj v noci ztmělé.

Ve posvátném jednom chrámu,
vítěz zajal bratra svého,
Leonští když toto zřeli,
pána svého ztraceného,

Vztekle začli bojovati,
čtrnáct zatkli čackých reků,
i don Sancho zajatcem jich
ve ostatních jatých vleku.

Pevně drželi jej — Cid však
vysvobodit spěje krále,
„Vydejte mi mého pána!
jste-li reci,“ křičí stále!

„Alfonsa vám za něj vrátím,
kterého jste služebníky!“ —
Ale reku vznešenému
v odvet Leonských dí šiky:

„Nechcete-li se zajatým,
v těchže poutech bídně ležet,
odveden být námi v žalář,
Ruy Diaze, hleďte běžet!“

Uražen tím slovem podlým
Cid tu musil hněvem vzpláti,
krále svého osvobodil,
s všemi v boj se musil dáti,

Třináct přemohl jich pouze,
jediný jen prchl smělý;
s Alfonsem pak, bratrem Sancha,
do Burgosu dále jeli,
který krátce předtím dobyl
Kastilský Cid, rek ten skvělý.

III.
Cid a doňa Urraca

Sotva ztichly žalozpěvy
nad smrtí Dona Fernanda,
sotva nastoup vládu po něm
královskou syn jeho Sancho,
tisícerých bojů v zmatku
s prosbou poslal tisícerou
Sancho Cida do Zamory
k donně Urrace, by králi
popustila tuto pevnost,
ku prospěchu svého bratra,
v jeho moc a jeho vládu.
Odcestoval Roderigo
splnit rozkaz krále svého,
ku staré tu bráně přišel
obsazené, jak se sluší.
Vstoupiti tam když mu brání,
jemu, jejž ctí Hispanie,
na stráže chce dorážeti,
by moh splnit pánův rozkaz.
Již se chystá ku obraně,
ku odporu stráže brány,
která ostříhá tam hradby,
když na povyk Kastilčana
donna Urraca se zjeví
stísněna a v hávu smutku,
přes okraj se valu sklání,
rukami i tváří hýbe
a se zrakem zaslzeným
k Cidovi dí statečnému:

„Zpupný, zanech všeho boje
Roderigo, krok svůj stav!
Na minulé zašlé doby,
měl bysi se rozpomnít!
K rytířství tě ozbrojiti
u Santjaga můj byl čin!
Když jsi, vazal, v kruté boje
z ruky matky koně vzal,
ostruh vzal též ryzí zlato,
mnou abys byl více ctěn.

(Glossa.)

Pověz, u cizích proč bran,
jež jsi dobyl v bojů vřavě,
křiče hrozíš odhodlán
mně, pod tíží hrozných ran
odumřelé dávno slávě,
necítíš ty, tak se zbroje
odloživ přítele háv,
že jen hájím právo svoje?
Zpupný, zanech všeho boje,
Roderigo, krok svůj stav!

Věrolomný v slovu svém,
běda, křivopřísežníku,
jenž měls domov v srdci mém,
jakým odplácíš mi zlem,
se mnou v spor jdeš, nevděčníku!
Chceš zmar ženy plné mdloby
zpupnou pěstí potvrdit?
I přes krále hněv a zloby,
na minulé zašlé doby
měl bysi se rozpomnít!

Žena jsem a láska má
nedopustí, abych z nebe
zkázu tvoji chtěla, zlá,
nebo velký žal mne střebe,
ten jen v hrudi mojí plá.
Na tobě se nechci mstíti,
byť i stihnout měl mne zhyn,
neb vždy musím o tom sníti,
k rytířství tě ozbrojiti
u Santjaga můj byl čin!

Cos ty dávno zapomněl,
slabá uváží vždy žena,
žes až sem se odvážil,
co jsi myslíš, ne cos byl,
věc to dávno zapomněná…
Věř, měj odpuštění moje,
nejsa šlechtic, jím ses stal
z ruky otce mého zbroje
když jsi, vazal, v kruté boje
z ruky matky koně vzal.

Povýšiti tebe tam,
odkud sražena já byla,
zdar ti dali a mně klam,
co jsi slávou získal sám,
sláva tvá mne oloupila.
Věř, mně tolik bylo vzato,
otce vůli splnit jen
chtěla jsem, co jemu svato,
ostruh vzal’s tak ryzí zlato,
mnou abys byl více ctěn!

IV.
Zamora

Před Zamoru, pevnost svoji,
dostavil se Sancho král,
valné voje s sebou vedl,
útokem by město vzal.

S Roderigem, soudruhem svým,
koňmo se kol města bral,
když objeli město celé,
Sancho ku Cidovi prál:

„Pevné stojí toto město,
na hřbetě svých nahých skal,
věží celé moře ční tu,
pevná kolem zeď i val.

V úžas pevné je to město,
Duero je obepjal,
národové všeho světa,
ký z vás by je v kořist vzal?

Kdyby dala mi je sestra,
Španělsko bych za to dal,
Cide, vás můj otec zvolil,
dobra co vám prokázal.

Majordomem jmenoval vás,
na rytířství pasoval,
v Coimbře když proti Maurům
jste jak vítěz v boji stál.

Umíraje mně a bratřím
v úctě vás mít rozkázal,
a z nás každý v jeho ruku
že vás ctít chcem, přísahal.

Stal jste se mým majordomem,
mnohé země vám jsem přál,
víc než každé léno v zemi
by vám každý poctu vzdal.

Vás teď prosím, král a přítel,
byste v Zamoru se bral,
Urrace tam sestře mojí
poselství mé zvěstoval.

Donně Urrace, mé sestře,
řekl, Zamory že val
rád bych výměnou či bojem,
jak chce sama, svým rád zval.

Mediun de Riviero
za Zamoru že bych dal
s celým vazalstvem, či jiný
dar by se jí lepším zdál,

Bohatý snad Valladolid,
Villalpandu, hrad i val,
Tiednu též, pevný zámek
jakby její chtíč si přál.

Do přísahy manů dvanáct
vlastní přísahou bych vzal,
splnit vše — když nesvolí, pak
násilím že vše bych bral.

Políbil Cid králi ruku,
a tak s bohem jemu dal:
patnáct hrdin vedl s sebou,
ku Zamoře pospíchal.

V.
Poselství

Jak Cid vstoupil do Zamory,
do Zamory, města toho,
hned byl přijat od Urracy
věru způsobnými mravy.

Poselství hned krále svého,
on jí věrně vytlumočil,
Urraca je vyslyšela
mnohou slzu prolévajíc.

Děla: „Nebohé mi běda,
tedy to zamýšlí Sancho?
Otcovu on poslední vůli
přísahou svou nevyplní?

Což neurval Garciovi,
bratru hned po smrti otce
celou zem, což nejal bratra,
nezavřel jej do žaláře,

Kde jej po tmě nechá ležet,
jako by byl sprostý lupič,
ach, i Alfons, druhý bratr,
prchnout musil do Toleda.

U Maurů svůj tráví život
jako vypovězen z říše,
donně Elviře, mé sestře,
sestře urval zámek Torro,

A mně Zamoru chce vzíti,
hoře mé by nevyschnulo;
dobře ví on, král don Sancho,
že jsem pouze slabá žena,

Že s ním nemohu se měřit,
ale tajně nebo zjevně
usmrtím jej přece jednou,
jak to právě zasluhuje!“

Pozvedá tu svého hlasu
Arias Gonzalo k radě:
„Seňoro, zanechte pláče,
pokorně vás o to prosím

Hoře vašeho zlá chvíle,
vymyslila ve mně radu,
vám jen škody mohou vzrůsti,
věčný když váš bude smutek.

Věrné many vemte v radu,
rcete poselství jim krále,
a když tito schválí návrh,
otevřetež králi město.

Jestli neschválí však mani
vůli krále, my jsme volni,
umříti zde všichni spolu,
ryřířská jak čest nám velí.“

Infantce to líbilo se,
uzavře to vykonati.
Raděj umrou vazalové,
na Zamory valech v boji,

Než by králi otevřeli,
bránu hradu poníženě;
ihned Cid s tou odpovědí
zpátky spěchá k svému králi.

Když král vyslech tuto zprávu
k udatnému pravil Cidu:
„Což jste smluvili se v hradu
vzdorně tak mi odpovídat?
V Zamoře mou slečnou sestrou
jste se obluditi nechal?

Ví Bůh, kdyby nebyl otec
poručil vás lásce mojí,
za ty řeči na tom místě
hned bych dal vás pověsiti!

Dřív než devátý den znikne,
já vás, Cide, vypovídám,
opustíte moje země
i království Kastilie!“

VI.
Útěk a smíření

Z Kastilie s many svými
v divokém Cid chvatu spěl
do Toleda, kde vyhnaný
Alfons, bratr králův, dlel.

Ale ku Sanchovi králi
zástup hrabat, pánů šel,
kárali jej, takového
reka ztratit že by chtěl.

Jakým Ruy Diaz de Bivar,
který nad všemi se skvěl,
brzy pochopil don Sancho,
že by poslechnouti měl.

Ku Diegu Ordonězi,
by šel pro Cida, on děl:
„Rci, ať přijde, se vší poctou
uvítám jej, kterou měl.

Majordomem učiním jej,
aby nad mým domem bděl.“
K Cidovi tak don Ordoněz
ruče s poselstvím tím jel.

Cid tu svolal many svoje,
jich by zdání vyzvěděl,
zda lze poslechnouti krále,
jak by každý rozuměl.

„Poslechněme!“ řekli všichni
„v míru se král nabízel,“
šli, a Cid šel s nimi k dvoru,
jak se to král dozvěděl.

Šest mil naproti mu vyšel,
pět set reků s sebou měl,
z dálky, jak Cid viděl krále,
s Babieçy dvorně sjel.

Políbil mu obě ruce
a s ním k dvoru uháněl,
každý z reků Kastilie
velkou radost z toho měl.

VII.
Dva vítězi

Vzhůru po Duerra břehu
dva tam jedou Zamoráni,
zelené jsou jejich štíty,
ale koní barva rudá.

Vzácné dýky mají v pasech,
kolem těla těžké zbraně,
na svých ňadrech těžké pláty,
dlouhé píky ve svých pěstích.

Zlaté ostruhy jsou jejich,
stříbrem jejich uzdy svítí,
a tak jedou ozbrojeni,
v silné zjevují se zbroji.

Na pahorek jedou vzhůru
rychleji, než chrt se žene,
před stan jedou dona Sanchy,
by jej prohlédli si z blízka,

V kruhu obrátí pak koně,
po straně, kde tábor jeho,
hrdě mluviti pak začnou tam,
kde náměstí svůj roh má:

„Rytíři dva jsou-li v hradě,
kteří by se chtěli měřit
muž na muže ve turnaji
s dvěma jejich Zamorány.

Dokázati chceme rázem,
že král Sancho špatně jednal,
když chce uloupiti sestře,
co jí propůjčil kdy otec.

Zvláštních poct si nežádáme,
nechcem úcty ani chvály,
nechcem krále vyzvat v souboj,
ani barona neb pána.

Pokud bychom oba první,
nehodili v písek z koně,
tři nechť vystoupí hned reci,
aneb chcete-li, též čtyři.

Chcete-li pět ať jich přijde,
neb sám čert, když nebojí se,
jen ať Cid a s ním Don Sancho
z ležení se nehnou svého.

Cid nám drahým jesti bratrem,
poddaní jsme Sancha krále,
z ostatních však rytířů všech,
kdo jsou udatní, ať přijdou!“

Uslyšeli tato slova
hrabata dva, pokrevenci,
„Sečkejte, ó reci,“ děli,
až se plně ozbrojíme!“

Zbroj svou rychle uchopili,
na kůň sedli obrněni,
a ku stanům jeli rychle,
kde král Sancho na ně čekal.

O svolení poprosili,
aby směli v zápas jíti,
s dvěma rytíři, jež taká
vzdorná, drzá řekli slova.

Slova Cid tu uchopil se,
který zrcadlem byl reků:
„Nepřátelské oba muže
tyto nelze podceňovat.

Objevili svoji sílu
v nejednom a hrozném boji,
při Zamory obléhání
s reky sedmi drželi se.

Dva tam zabil ten rek mladý,
a ten starý čtyři zabil,
proti nim když vystoupíte,
nedají si šimrat vousy!“ —

Rozmrzelí nad tou řečí
páni opustili Cida,
král však dal je zavolati,
odcházeti když je viděl.

Nucen spíš než z dobré vůle
dovoliti chce ten souboj,
a co hrabata se zbrojí,
k synovi to praví otec:

„Zpět hleď, synu, ku Zamoře,
k jejím valům obrať zraky,
kterak dívky tam a paní
ku našemu patří boji.

Pevně drž se ve střemenech,
napni dobře k ráně oštěp,
štít drž dobře před svou hrudí
dobře krotit oře hlediž!

Hodně pochválí pak tebe,
statečně když povedeš si,
ale hanou zahrnou tě,
jestli chabý budeš v boji.

Ten, kdo v řež se první pustí,
udatnějším platí vždycky!“ —
Sotva dořek toto slovo,
hrabata se objevili.

První přijel v černé zbroji,
v rudé zbroji přijel druhý,
každý cválal na svém koni,
srazili se těžkou ranou.

Ten, jenž s mladým v boj se pustil,
brzy z koně sletěl nazpět,
a při klání ostrých dřevců
opanoval starší pole.

Jakmile to zhledl hrabě,
v útěk dal se do táboru,
za vítěze prohlášeni,
druzi dva pak jeli k městu.

VIII.
Vražda

Ze Zamory běží Dolfos,
rychle běží, v chvatu běží,
neb před kmeta Aríase
syny dal se v rychlý útěk

V stanu dobrého on krále
hledá, aby dostih azyl:
„Bůh buď s tebou, velký králi!“ —
„Vítán buď mi, bojovníku!“

„Pane, zde jsem a tvůj vazal,
vazal tvůj jsem říše tvojí,
a chci tvému ku prospěchu
kmeta Gonzala, jenž tobě

Zamoru měl odevzdati,
nyní prch však k nepříteli,
proti němuž hořím záštím
spravedlivým, vydat smrti!

Přicházím teď k tobě, králi,
v ochotné své horlivosti,
zasvětit ti služby svoje,
nejvěrnější z tvojich manů.

Zamoru já vydám tobě,
Arías má vztekem plakat,
jestli jeho lživé slzy
k pevnosti nás nedovedou.“

Zatím Arías však čacký,
z cimbuří své citadely
králi vzkazuje ten pozdrav,
v dálku toto provolává:

„Zvěstuji ti, dobrý králi,
zvěstuji tvým všechněm lidem,
utek Bellido nám Dolfos,
zrádce zlomyslný, škůdce.
Za viníky ty nás neměj,
mrzkým-li se zjeví tobě!“ —

Sotva slyšel toto Dolfos,
chopil ruku svého krále:
„Co tu o mne bájí, pane,
nevěřte to, mistře drahý!
Arías to prohlásit dal,
aby pevnost zůstala mu,
víť on dobře, že já znám to,
jak lze lstí tu pevnost zmoci.“ —

Král tu pravil k Bellidovi
dalek zlých všech pochybností:
„Bellido můj, věrný sluho,
tobě pouze mohu věřit,

Proto právě pojďme rychle,
pospolu ku tajné brance“ —
„Odejdeme ihned, pane,
vy sám půjdete však napřed,

Od stanu jak vzdálíte se“ —
Král se odplížil tak v stínu,
ochoten čin vykonati,
jenž se nikdy neodpouští.

Oštěp svůj, jejž nesl s sebou,
chutě předal Dolfosovi,
tento vidí, bez starosti
kterak před ním král tu cválá.

A on v střemenech se vztýčí,
mocnou paží vrhne oštěp,
který do hřbetu se vrazí,
a hruď celou protkne králi.

Na smrt poraněn král leží,
s krvavým tu leží šatem,
Cid jej vidí, kterak padá,
Cid, který zván byl Ruy Diaz.

Když jej raněného vidí,
na koně Cid rychle sedá,
zapomene ale v spěchu
ostruhy si připevniti.

V dálku zatím prchá zrádce,
Cid Rodrigo cválá za ním,
rychle unik onen z hradu,
rychleji tam teď se žene.

Sotva v bránu skočil zrádce,
v patách čacký Cid byl za ním,
když se mu to nezdařilo,
začal láti, klít a zuřit:

„Prokletý buď každý jezdec,
který jak já jel jsem, jezdí,
ostruhy mít na svých patách,
neunikl by, ten podlec!“

Vrátili se ke královi,
v smrtelném jenž klesl boji,
nikdo nemluvil však pravdu
lichotili jemu všichni.

Jenom statný hrabě z Cabry,
zšedivělý starý vojín,
děl: „Jsem vazal váš, o králi,
a vy můj jste pán a mistr.

Pečujte, dím pravé slovo,
králi, o blaho své duše,
ducha obraťte již k nebi,
o tělo se nestarejte!
Ducha vzdejte v ruce boží,
ať vám tato chvíle k spáse!“ —

„Požehnán můj buďte hrabě
za tu radu, za útěchu!“ —

Sotva řekl toto slovo,
k nebesům se vznes a zemřel.
Ježto zrádci důvěřoval,
Sancho král tak zemřít musil.

IX.
Nářek vazalův

Ve smrtelném boji s tělem,
když již duši s bohem dává,
také řeči promlouvaje,
něžný soucit které budí,
zavražděn úkladně, ležel
tváří v tvář pevnosti Sancho;
bývalo by potřebnější,
hezky z dálky se jí vyhnout,
zrádce, za takého platil
od vždy, ležet jej tam nechal,
volnou volbou spáchav vraždu
— neb to stačí zrádcům vždycky —
vedení že jeho svěřil
sebe, klamné jeho zradě.
Nebo ten, kdo zrádcům věří,
smutný vždycky konec béře.
Ku předčasné jeho smrti
též Cid slavný dostavil se.
Tomu kdyby věřil, v žití
nikdo by jej nezavraždil.
Smutný ten když viděl případ,
neštěstí tak vyvolené
viděl, v útok na Zamoru
kopí že mu nelze zvednout,
učiněnou pro přísahu,
která vázala mu ruce.
Přesto, že jej nutí právo,
že ctí Boha i své slovo,
tuze rád by se mu pomstil,
ale prostředky mu chybí.
Nebo ač tu mrtvý leží,
vražedlníka tu není.
V hlubý upadl tu smutek,
zavzdych, pak se vzchopil znova,
na mrtvého zahleděl se,
mrtvého pak vroucně objal,
zmlk’ jej vida umrlého.
Důvěra i nedůvěra
chvěly jím, řeč vázla jemu,
ač byl krví znetvořený,
objal Cid jej a děl toto:

„Ó slavný králi, nad nímž země chladná
již zvítězila i tvou statečností,
kterému moc neodolala žádná,
před kterým každý klesal v poslušnosti,
co platná síla paže tvojí pádná,
když druhý, skoupý los tě schvátil v zlosti,
na tvrdé zemi ležíš udolán,
tak podivně a nešťastně tak sklán!

Ó pomni, králi, že to sestra byla,
jež hájila svůj dům a svoji zem,
jak Cid ti děl, kterak se obrátila
ta hádka, teď to pravdou zjevnou všem.
Tvá smrt ji obratem tím potěšila,
zří hánce, jak tu leží mrtev, něm,
na tvrdé, chladné zemi udolán,
tak podivně a nešťastně tak sklán!“

A když takto vyslovil se,
nemoh slzy zadržeti,
moh jen, vazalu jak slušno,
mrtvého uctíti krále,
tělo v rubáš zahalené
uložiti do mohyly,
a pak ve královském stanu
účast brát, jak pomstiti jej.

I.
Po smrti Sanchově

Mrtev leží král don Sancho,
Bellidem jenž zavražděn,
oštěp docela jej proklál,
nad tím velký žal a sten.

Kolem něho v pláči stojí
z Kastilie grandů květ,
Cidovi však nejhloub k srdci
padla tato běda běd.

Oči v slzách potopené
toto hlasně hovořil:
„Vládče můj, ó Sancho králi,
neblahý, ach den to byl,
Když jsi proti vůli svojí
obléhat Zamoru táh,
kdo ti k tomu radil, král
před Bohem ten neměl strach.
Způsobil tím, že jsi zrušil
rytířstva ten platný řád“ —
Vzpomenuv pak na poměry,
v ticho velkým hlasem vpad.

„Šlechetný ať rytíř vstane,
dřív než den se skryje tmou,
Zamoru ať vyzve k boji
za tu zradu strašlivou!“ —

Odhodláni byli všichni,
v boj však žádný nevytáh,
před Gonzalem měli všichni
i před jeho syny strach.

Neb to statní hoši byli,
každý z nich svou silou znám.
Vstali a na Cida zřeli,
zda to nepodnikne sám.

Sotva Cid to zpozoroval,
povstal čině tuto řeč:
„Dobře víte, na Zamoru
nelze mi se vydat v seč.

Nebo přísaha mne váže,
ale rytíře vám dám,
za Kastilii ať v boj jde;
on když bude státi tam,
věru, sami nepoznáte,
že bych já tam nestál sám!“

Ordoněz Diego povstal,
králi ku nohám jenž leh,
Larů výkvět, zdoba vlasti,
Kastilčanů zdoba všech.
Drsným promluvil tu hlasem,
až všem zatajil se dech:

„Rodrigo když odpřísahnul
to, co neměl přísahat,
netřeba mu k tomu boji
zástupce si jmenovat.
Rytířů zde ještě jiných
stejné cti i zdatnosti
jako on že udatný jest,
přiznávám to s radostí.
Jestli svolíte však k tomu,
sám chci boj ten podstoupit,
mrtvolu svou v sázku dáti,
chci se bíti, krále mstít;
dobrý leník svému králi
musí vždy rád k službám být!“

II.
Poslední zpověď

Bellida když Dolfa rukou
toho zrádce hanebného
sešel smrtí přeukrutnou
udatný náš Sancho král,
sešli jsou se v jeho stanu,
táboru ves náčelníci,
děs a úžas všecky jal,
ostrý když ten oštěp zřeli,
kterým král byl proboden,
pokud by se nezpovídal,
nechtěli jej táhnout ven.

Ale onen hrabě Garcia,
který zval se hrabě z Cabry,
když tak viděl svého krále
tato slova k němu prál:
„Velký pane, na nějž naděj
položil jsem svého domu,
prostředek tu nevím žádný
vida, tak tě oštěp sklál!
Odporučit mohu tobě,
co je povinnost tvá jen,
se svědomím spořádej se,
čím jsi hřešil zaslepen

Proti Nejvyššímu Pánu,
o tělo dál neměj péči;
tělu čas již dávno minul,
nyní hleď, bys duše dbal,
došla právě lhůta tvoje,
splněny jsou tvoji dnové,
ty hleď Pánu zpátky splatit,
cos mu na křtu sliboval.
Nebo smrt, aťs pán, neb sluha,
nepřidá ti ani den,
východu ti nedopřeje,
k placení buď ochoten!

O duši se dlužno starat.“ —
Načež král mu odpovídá
ve slzách se rozplývaje,
třas mu jazyk v pouta jal,
změněn obličej byl jeho,
„Dobře dál vám dař se, hrabě,
štěstí s vaší budiž zbraní,
moudrou radu jste mi dal.

Ovšem znám já dobře důvod,
proč jsem až sem přiveden,
tož pro spáchané mnou hříchy,
pro slib, jenž byl porušen.

Proti otci, proti Bohu
oblehal jsem toto město,
které zanechal mé sestře;
čas je, bych se Bohu vzdal,
zřím, se mnou to špatně skončí,
svátosti mi podejte, již
smrt se blíží“ — umlk král.

Děl a duše odletěla
z chladnoucího brzy těla.

III.
Vyzvání

Na kůň Ordoněz již sed,
za ním cestou prach se zved,
jak se v této jízdě bleskné
na vraníku zbroj mu leskne

Krále smrtí dohnaný
v boj vyzývá měšťany
a již tluče na brány.

„Věčný boj vám, Zamorané,
plémě zrádné, podlé, plane,
kletba stihniž vaši zem,
kletba živým, mrtvým všem,
kletba mužům vašim, rekům,
kletba všem žen vašich vděkům,
kletba buď i dítěti,
malým, velkým prokletí!
kletba starcům, kletba zrádcům,
kletba žebrákům i vládcům,
kletba studnám, rybám v nich
až do časů nejzazších!“

Gonzalo, jenž hradby hlídá,
toto jemu odpovídá:

„Jaká vina starců, dětí,
zaslouží si tvoje kletí?
Ký díl na tom dítě mělo,
světla zář jež neuzřelo?
A proč klneš umrlcům,
a proč zvěři, potokům?

Ordonězi, dobře znáš,
co tu velí zákon náš,
kdo tak město vzývá k boji,
ať tu s pěti reky stojí!“

Odpovídá rytíř krátce:
„V městě vašem každý zrádce!“

IV.
Pedro Arías

Aríe Gonzala synek,
Pedro Arías hoch mladý,
vyzvání chtě nastoupiti,
válečný šat na se klad.

Svědkem v tom byl otec jeho,
Urraca mu kmotrou byla,
ze Zamory svatý biskup
četl mši sám před bojem.

Vztýčen v nádheře byl oltář,
svatý Jiří, Roman, Jakub,
jenž jest patron Hispanie,
poctěni jsou kadidlem.

Ležely na jednom stole
nové zbraně, které očím
byly zrcadlem, kdo zřel je,
čerpal sílu, mužnost z nich.

V ornátě předstoupil biskup,
četl mši a zpíval slavně,
kus po kuse zbraň posvětil,
Pedra Aríe též háv.

Na hlavu mu vsadil přilbu,
jež se leskla jako slunce,
s vytepanou květů zdobou
i s chocholem bílých per.

Pasovav jej za rytíře,
kmotr meč mu vytáh z pochvy,
udeřil mu na rameno,
k tomu tato slova děl:

„Rytířem jsi teď, můj synu,
šlechtic rodu šlechtického,
vychovaný ku věrnosti,
cos opustil chůvy prs.

Bože, dejž, bys takým zůstal,
jak si přeji, by si rostl,
trpělivý ve všech trudech,
smělé mysle ve bitvách.

Abys děs byl nepříteli,
postrachem svých protivníků,
vždycky šťastný se svým mečem
přátelům a poddaným.

Pevná hradba síla, naděj;
vyvaruj se vždycky zrádců,
ani v tvář jim nedívej se,
neoklamej nikoho,

Kdo se tobě s něčím svěří,
oklamal bys tím jen sebe,
šetři vždy všech přemožených,
kdož se bránit nemohou.

Paži svojí nedovoliž
lámati zbraň bázlivého,
pokud ale v odpůrci tvém
boje vzteklost převládá,

Neotálej prudkou ranou,
neodpusť ni jednu ránu,
Zamoru ti odporoučím,
nebo neví, co je čest

Don Diego zvaný z Lary,
jenž svých chránit odepírá“ —
Na missal za slovem slovo
musil přísahati pak.

Pedro Arías tu pravil:
„Přísahám na Písmo svaté,
všecko věrně vyplniti,
co jsem právě vyslech zde.“

Míru dostal políbení,
od kmotra, jenž štít mu podal,
Urraca jej opásala
po levici končířem[7].

V.
Otec

Před šlechtou i lidem vším,
před tím zamoranským lidem,
Ordoňez Diego mluvil
s Gonzalo Aríem starcem.

Ve slovech, jež v tvář mu vmet,
z pohnutých svých ňader hloubí,
Arías hněv objevoval,
Ordoněz ctné umínění.

„Babo,“ pravil k němu kmet,
plný síly proti hochu,
„ale přece muži s vousem,
sketo, jak pes před zajícem!

Kdybych já byl přišel v boj,
nevzrostla by vaše pýcha,
nemusil bych pro své dítě
tuto černou kutnu nosit.

Již by pro vás nosil Cid,
kterou já bych pro vás nosil,
největší by čin to nebyl,
k němužto jsem odvážil se.

Ordonězi, dobře vím,
zpupný jste víc nežli statný,
rovněž víte, že já vždycky
raděj jednám, nežli žvaním.

Mimo to též máte znát,
ze strachu král dobrý Sancho
hrabatům těm nedovolil
se mnou utkati se v boji.

Vypravuje skutky mé,
toto řekl k Zamoranu:
‚Mečem mává a krev pije,
bodá v boky svého oře.‘ —

Když jsem zabil ony dva,
nad tím stál jsem po útěku,
jak bych já byl přemožený
a pak rval jsem bradu svoji.

A když obě hraběta
za odvážlivost svou velkou
pod údery mého kopí
z ořů svojich spadli na zem,

Načež všecky šlechtičny,
s galerií sestoupily,
kolem krku padaly mi
luzných páží obejmutím,

Zač by mnohý mladík dal
zelená svá něžná léta,
závistí jsa celý schvácen,
že se to stát mohlo starci;

Mějte v paměti své též,
sám s desíti kterak Maury
zvítězil jsem v krutém boji,
z desíti jich zabiv devět.

Také na to vzpomeňte,
Albenzaidos mnou jak zmožen,
schválně pěší bojoval jsem,
chytrý Maur na koni seděl.

Život jsem mu daroval,
ježto pravil: ‚Ó Gonzalo,
víc je nad tebou být vítěz
než nad celým velkým vojskem.‘

A těch jiných skutků sta,
všady známých, kterých smlčím,
nebo v době nepříhodné
není kdy je jmenovati.

Aby nezabil tě strach,
neb i meč svůj obnažiti,
který mrtvých sto tisíci
tupý jest a sytý krví.

Tyto slavné skutky své
tobě k hanbě, ku cti svojí
vyprávím, jsou tvými všecky,
žes tu chlapce zabil, děcko.“

Ale jemným mravem svým
dvořan Ordoňez se mírní,
hlasně jemu odpovídá,
ale přitlumeným zvukem:

Usmívá se vesele,
trochu jen své zvedne paže,
loket o meč opíraje,
tváře tiskne do svých dlaní:

Praví: „Tyto skutky tvé,
tyto bohatýrské činy,
nebe přálo kdys i štěstí
přestatečné paži tvojí.

Skutků tvých já svědkem jsem,
dobré mám já k tomu právo,
v mé ty věci právo nemáš,
ježto ve vášni jsi svědčil.

Moh bych ti též zprávu dát
o svých velkých, vzácných činech
které tvým se vyrovnají,
však bych zastínil tvé příliš.

Tož jen pravím k tvojí cti:
Proto jen žes zneuctil mne,
syny dva jsem zabil tomu,
že se odvážili k soku.

Umírni se, Gonzalo,
Gonzalo slyš, umírni se!“
Pochopil tu rázem stařec,
že se v nerovný boj pustil.

Ordoněza chromostí
a tím vším byl zmožen zcela,
přátelství své uznal k němu,
a za jeho ruku prosil.

Diego ji vlídně dal
jemu s obličejem smavým,
mezitím však objali se,
bohatýrskou paží svojí.

Přátelství tak slavili
všichni, kastilský Cid s nimi,
pak se do Zamory vrátil,
Arías Gonzalo čacký.

VI.
Poslední průvod

Starou onou zadní brankou
zavřenou jsem neviděl,
pod praporem rudým zástup
tří set na koních jsem zřel.

V středu těchto tří set mužů,
s márami vůz zdobný jel,
na márách tam rakev stála,
v které mrtvý panic dlel.

Gonzalův syn, Don Fernando,
pláč sta panen za ním zněl,
ušlechtilých dívek, všecky
za příbuzné své on měl.

V třetím, čtvrtém ve koleni,
strýček, bratr, švagr, žel,
Urracy pláč nade všemi,
vzduchem žalostně se chvěl.

Kterak onen kmet Gonzalo,
paní potěšiti chtěl!
„Moje dámy, proč ten nářek,
moje dámy, proč ten žel?

Neplačte tak, moje dámy,
že mi syn můj v boji mřel,
čtyři synové mi zbyli,
a on statně krvácel.

Neumřel mi v krčmě kdesi,
nad kostkami kde by bděl,
pro Zamory čest on padl
nebo pro čest její vřel;
umřel jako statný rytíř,
v plné zbroji pad a mřel.“

VII.
Odpověď Gonzala

Aría Gonzalo praví:
„Oni špatně hovořili
baroni zde shromáždění,
aby tady soudci byli
dvanáct prchlo ze Zamory,
dvanáct z tábora pryč pílí.“

Gonzalo se rychle zbrojí,
s kortezy chce k pohovoru,
syny, darované nebem ,
s sebou beře v plném sboru,
ku zamorským baronům pak
tuto řeč má plnou vzdoru:

„Baroni vy, šlechto vzácná
i vy menší urození,
jeden-li je mezi vámi,
jenž o Sancha usmrcení
a o zradě Bellidově
věděl dřív, bez otálení,
učiniž to beze strachu,
znej se k tomu poblouzení.

Vyhnanec bych raděj zašel
v Libickou poušť, v zapomnění,
nežli v boji o věc špatnou
zřel se schvácen v přemožení.“

Otevřeně všichni praví,
nikdo se v tom nezastaví:

„Věděl-li kdo o té vraždě,
ať žár věčný v sobě cítí,
ze Zamory žádný, žádný
nemůže tím vinen býti.
Dolfos na hříšné své duši
celou tíž tu musí míti,
Gonzalo, ty statně bojuj,
boží zdar má s tebou býti!“

VIII.
Souboj

A již vychází ven branou,
kterou z tábora se jede,
hrabě Arrias Gonzalo,
a své syny s sebou vede.

Prvním ze všech on chce býti,
řady smrt nerozeznává,
infantka donna Urraca
od boje ho odvolává.

Pláčem svým jej odvolává
rozházenou svojí kšticí:
„Pro Boha, můj dobrý hrabě,
prosím, nechte si jen říci.

Do boje se nedávejte,
nebo stár jste a sláb k tomu,
bez ochrany nezanechte mne,
i zboží mého domu.

Dobře víte, že můj otec
svěřil ochraně mne vaší,
jak pak teprv teď, zlá bouře
když se nad mou hlavou snáší!“

Sotva slyšel hrabě řeč tu,
v hněvu vzplál, neb stál již v zbroji:
„Táhnouti mne nechte, paní,
vždyť jsem přece vyzván k boji.

Musím boj ten vybojovat,
víte, co se zradou zove.“
Vedle infantky však lkali
hrabata i rytířové.

Aby nechal toho boje,
každý rád zaň los ten volí:
sotva hrabě řeč tu slyšel,
v nové zaplál u nevoli.

Zavolal své čtyři syny,
jednomu dal štít s vší zbraní,
také dýku svou a koně,
všem pak svoje požehnání.

Miloval jej nejvíc ze všech,
proto všecko dal mu věnem,
on z bran zamoranských vytáh,
Pedro Arías slul jmenem.

S Ordonězem hned se srazil,
se sokem i protivníkem.
„Diego, vás ochraň pán Bůh,
dej vám štěstí s vaším šikem.

V zbroji, vítězství jež zvykla,
zapuď od vás všecky zrádce,
proč jsem přišel, dobře víte,
a já pravím to vám krátce.

Zamoru mám osvobodit,
zvolen k tomu, nikdo jiný
z podezření královraždy,
z podezření také viny!“

Odpověděl Don Diego,
pýchou jeho slovo vřelo:
„Zrádci jste vy všichni, toto
dokázat se dnes mi zchtělo!“

Od sebe se odvrátili,
v poli místo vyvolili,
na chrabrá pak prsa potom
jednou ranou narazili.

Z oštěpů roj třísek letí
z divokého toho klání,
neublížili však sobě,
oba stejnou vládli zbraní.

Diego teď Aríase
trefil celou silou hromu,
celou přílbu rozpoltil mu
a část mozku ještě k tomu.

Raněn Arías se cítil,
v srdci cítil stud a hoře,
v hřívu zoufalstvím se chytil,
za hřbet on se chytil oře.

Zotavil se z mdloby svojí,
Diega chtěl zachvátiti,
ale zachvátil jen koně,
neb krev, která se mu řítí

Obličej mu zaplavila,
mrtev z koně svého klesl;
jak to viděl Don Diego
maršálskou hůl vzhůru vznesl.

Obrácen k Zamoře volal:
„Druhého sem pošli syna,
Gonzalo, nebo tvůj první
pod mým mečem uhasíná.

Spočtěny jsou dnové jeho,
došlo mety jeho mládí!“ —
Druhý syn tu Aríasův,
Don Diego zván, sem pádí.

Utkati jej Don Diego
ořem svým i zbraní spěchá,
jako prvního i toho mrtvého
hned v poli nechá

Jak zří hrabě, že i druhý
jeho syn v tom boji zmírá,
třetího chce poslati tam,
ač mu úzkost srdce svírá.

Hořké slzy prolévaje,
praví: „Jdi, můj milý synu,
jako čacký rytíř jednej,
povinnost co chce — jdi k zhynu!“

Jistě Bůh ti sešle pomoc,
pravdu hájiti jdeš smělý,
nevinnou spěj smrt pomstíti,
kterou bratři tvojí mřeli.

Fernando Arías třetí
již se pustil ve závody,
Diegovi uchystati
mnoho zla chtěl, velké škody.

V hněvu vztýčil svoji ruku
silnou dal mu těžkou ránu,
zle jej ranil do ramene
i do páže v levou stranu.

Don Diego velkou silou
mečem hlavu jemu schvátil,
až i lebku poranil mu,
za to Fernando mu splatil.

Silnou ranou utkal oře,
že Don Diego v tom klání
hlavu ztratil, se svým koněm
polem dal se v utíkání.

Zůstalo již při tom boji,
mohly o tom vzniknout spory,
z tábora zda zvítězili,
čili oni ze Zamory.

V nový zápas Don Diego
byl by se dal bez prodlení,
ale souboje však soudci
nedali své dovolení.

IX.
Don Alfonso

Infantka Doňa Urraca
vypravila svoje posly
ku Alfonsu, bratru, s listy
do Toleda, ve paláci
maurském kde on zdržoval se.
Na lehké tu sedli koně,
lehkonohé, větroletné,
v chvatu, spěchu ve dne, v noci
bez zastávky ujížděli.
Blíž Toleda přišli do vsi,
Olias ta slula jmenem,
ves ta hojně zalidněna
kdys, teď zpustošena byla.
Peranzurera tam našli,
rytíře to z hrdé šlechty,
k svobodě jenž svého krále
nejedenkrát šťastně přispěl.

V zálohu infantky posly
vylákal, jim uříz hlavy,
psaní vzal jim, která nesli,
utek s nimi do Toleda,
nikdo nezřel tento skutek.

Tam šel ihned k Alfonsovi,
který nad všecky jej cenil,
vyprávěl mu, jeho bratr
jak byl zavražděn, král Sancho,
jak, by nabídli mu vínek,
přišli až sem vyslancové,
jak on v taji usmrtil je,
před pohanou by to ztajil.
Alfonso děl: „Neměj starost,
onomu to v čas již povím!“

Sotva odešel pak rytíř,
hned se vzchopil král Alfonso,
k Ali Maymonovi, králi,
Toleda, jež dobyl, zašel.
Tajně pověděl mu všecko,
co se stalo před nedávnem.
Byltě mužem Don Alfonso
obratným a důmyslným,
myslil si, že z jiné strany
kdyby o tom všem král zvěděl,
že by moh to mít mu za zlé,
což by proň zdroj škody bylo.

Odpověděl Ali Maymon,
jemuž řeč ta líbila se:
„Čestné slovo tobě dávám,
sám Bůh vnuknul tobě toto,
nebo na všech cestách mojích
číhají mé pluky jízdné,
u všech bran a na všech valech,
u všech průsmyků jsou stráží.
Na kusy bys rozsekán byl,
kdybysi chtěl uprchnouti,
ježto ale tak jsi věrný,
všecka odměna buď tobě!“

Usadili se kol stolu,
usedli před šachovnici,

Alfonso král hrál tak dobře,
že král třikrát zaplál hněvem,
třikrát řekl: „Táhni odtud,
z mého paláce již táhni!“

Spokojen tím Don Alfonso
do své vlasti navrátil se,
Peranzurez kráčel za ním
rád, že tak list obrátil se.

Provazy a lana vzali,
aby se zdí spustili se,
dole čekali již oři,
pode stráží věrných sluhů.

Hodina šla ku půlnoci,
v hlubém leželo vše spánku,
měsíc jen jim dával světlo,
i plášť ohvězděných nebes.

Do kláštera Augustina
kvapným jeli nyní klusem,
na břehu jenž leží Taja
ve úvalu bujných květů.

Nivou, hájem dále spěli,
dostali se na silnici,
by unikli nepříteli,
jeli v noci, jeli ve dne.

Král pak přišel do Zamory,
kterou obléhá lid jeho,
aniž by jej vazalové
pod přísahou uvítali.

Tu o smrti svého bratra
s Urracou Alfonso mluví,
tu se před ním zjeví rytíř,
který zván jest Cid Ruy Diaz.

Tento nikdy nechtěl králi
zlíbat ruku milostivou,
pokud neseznal, že čista;
přísahat měl před oltářem,
že na smrti svého bratra
ani za mák vinen není.

Ale žádný z jeho manů
odvahy by míti nemoh,
o takou přísahu žádat,
jak to šlechetný Cid činil.

A král jemu odpověděl
tato slova přepamátná:

„Jaký důvod, jaký zločin
můž to být, ó vazalové,
ruku že mi nechce zlíbat
ze všech manů Roderigo?

Vždyť já ctil jej přede všemi,
jak mi rozkázal můj otec,
vždycky já ho vyznamenal
milostí svou přede všemi.“

Klidnou tváří Roderigo
Ruy Diaz mu odpovídá:

„Done Alfonse, můj králi,
vazaly jen přinutil jste,
ale viny podezření
ovládlo tu všechněch srdce,
že vy o té vraždě víte,
o bratrově vraždě v poli.
Každý ode mne kdo žádá
satrapem být nebo manem,
musí — volný jinak já jsem —
dobrým zaplatit mně žoldem,
ale otrokem být zrádců,
připustit se nikdy nedám!
Tož vám nutno přísahati,
jak si toho přejí všichni.“

Tento hovor Roderigův
zalíbil se velmi králi.

„Veškerých ctí Bůh vám popřej,
slávy i vysokých řádů,
jak zde vzývám svatou Pannu,
Syna božího jak vzývám,
ať již touže smrtí umru,
kterou zahynul Don Sancho,
mám-li díl na smrti bratra,
ať již v slovech, ať již v skutcích,
ač to — jak to všichni víte —
z mého trůnu on mne zahnal.
Na vás žádám, kortezové,
od přátel i od vazalů,
udejte mi, jak mám sebe
v případu tom očistiti!“

Vazalové, služebníci
tuto odpověď mu dali:

„Králi, dlužno přísahati
ve Burgosu svatých síních,
v kostele San Agueda,
tam, kde přísahá jen šlechta,
vy a dvanáct z šlechty vaší,
dvanáct vašich toledanských.“ —

A král s tímto spokojený,
ihned přísahu chtěl složit.

A již ve Burgosu used
před posvátným, před oltářem
král a Rodrigo stál před ním,
knihu mešní držel v ruce,
evangelia kde psána,
krucifix kde vymalován.

Tímto zahovořil slovem,
tímto slovem zahovořil:

„Očistu by král zde složil,
sešli jste se všichni tady,
kdo z vás mohl míti podíl
na Sanchově děsném pádu,
byť by sám to byl Alfonso,
krutou bude ubit smrtí!“

Král děl na to „Amen! Amen!
prost a čist jsem toho všeho!“

A teď klíče všechněch hradů
vazalé mu odevzdali,
za pána jej vyvolivše,
každý políbil mu ruku,
každý si jej zamiloval,
milostiv byl ku každému.

I.
Přísaha

V chrámu svaté Aguedy,
kde přísahá šlechta, králi
kvůli smrti bratra jeho
uložili přísahati.

Přísahu bral Cid od něho,
kastilský Cid onen dobrý,
nad železným bral ji kruhem,
nad dřevěnou bral ji kuší,
nad vztýčeným bral ji křížem,
nad evangelií knihou.
Hrozná byla jeho slova,
až z nich vzešla úzkost králi.

„Sedláci ať utlukou tě,
žádný z krajin Kastilie,
žádný z ušlechtilé krve
z Ovieda Asturie,

Ani oštěpy, ni šípy,
dýkami pozlacenými,
vidlicemi ať tě zraní,
otkami jen broušenými,
noži v roh zatmelenými.

Selské střevíce ať nosí,
ne střevíce mašlí plny,
z Courtray šat ne ni z hedvábu,
háv ať mají z hrubé vlny,

Košile ať hrubé mají
holandské, ne tkané hezky,
s osly ať k tvé smrti přijdou,
a ne s koni ani mezky!

Z provazů ať uzdy mají,
a ne z kůže zdobné práce,
v městě ať nezabí tebe,
ale v pustém poli, zrádce!

Z levé strany ňader tobě
ať vytrhnou srdce živé,
budou-li tvé výpovědi
na otázky naše lživé;
podílu zda, rci, jsi neměl
na bratrově smrti divé!“

Přísaha ta hrozná byla,
že král nepřisvědčil k ní,
z šlechty povstal králův přítel,
a řeč jeho takto zní.

„Přísahejte, dobrý králi,
nač být proto smutkem sklán?
Byl kdy král obviněn zradou,
byl kdy papež v klatbu dán?“

Načež přísahal král dobrý,
na vraždě že neměl podíl,
načež rychle Rodrigovi
v hněvu toto ve tvář hodil:

„Slova přísahy tvé, Cide,
pochopíš, že hněv můj nití,
neměls takto mluvit s králem,
měls mu ruku políbiti.

Cide, já tě vypovídám,
rytíři zlý, nehostinný,
z říše svojí na rok celý,
ode dne a od hodiny!“

Pravil Cid: „To se mi líbí,
těší mne, že jsem to slyšel,
to jest první rozkaz trůnu,
který z královských úst vyšel.
Na rok ty mne vypovídáš,
špatnou žeň za všecko sklízím,
na celý rok, na čtyři já
z půdy kastilské ti zmizím!“

A již prchá ode dvora
Cid, rek čacký, domů pádí,
tři sta manů jede za ním,
výkvět španělského mládí.

Jediný z nich neměl šedin,
ve všem zřít v nich mladost pravou,
oštěpy když zamávali
ve svých pěstích nade hlavou

Všichni měli těžké štíty,
na nichž z nachu třapec seděl,
kde má rozbíti svůj tábor,
odjížděje Cid již věděl.

II.
Poselství

Cid, ten dobrý Campeador,
z kastilské již říše spěje
vyslancem, a to se vůlí
pouze Alfonsovou děje.

K Almucanu manu chvátá,
který vládne nad Sevillou,
aby vybral staré daně
propadlé a se vší silou.

V Seville Cid zdržoval se
vyřídit své povinnosti,
Mudafar, král ze Granady,
k Almucanovi vzplál zlostí.

Granadský král Almudafar
vojsko při sobě měl, smělé
válečníky z Kastilie,
nejvzácnější z šlechty celé

Garcia Ordoňo s nimi,
hrabětem jejž nazývali,
dona Garcie též zetě,
Fernan Sanchezem jej zvali.

Bratr jeho Lope Sanchez,
jenž rád v jeho průvod vzdal se,
a pak jeden ctěný rytíř,
jenž Diego Perez zval se.

Těmto s velikým teď vojskem
Mudafar se hnouti kázal,
proti Almucanu králi,
Kastilie jenž byl vazal.

Sotva Cid to dozvěděl se,
veliký hněv zlý ho trávil,
napsal dopis a jej poslal,
a to v dopise on pravil:

„Proti Seville že nikdy
táhnout nemají s vším lidem,
Alfonsovi podaná jest,
a on vychází s ní s klidem.

Kdyby však to učinili,
Almucanés, jeho vazal,
podporu by krále dostal;“
to chtěl vzkázat jim a vzkázal.

Ovšem obdrželi listy,
nedbali jich v této chvíli,
do královy země vnikli,
Maurů krále do Sevilly.

Až ku městu, Calva sluje,
plenili vše, vypálili,
sotva Cid to dozvěděl se,
v odpor proti nim již pílí.

Maurů mnoho s sebou vede,
křesťanů též valné řady,
a když srazila se vojska,
smrt a rány Cid sil všady.

Strašná, prudká byla bitva,
skoro trvala den celý,
pokavad Cid nezvítězil,
nepřátelé v útěk spěli.

Mnohé rytíře tu zajal
z křesťanů řad Cid náš milý,
Maury ani nepočítal,
které zajal v oné chvíli.

Tři dny držel ve zajetí
křesťany v své důkaz síly,
a pak s velkou kořistí svou
— měl v ní díl — táh do Sevilly.

Almucanés tribut splatil,
do Kastilie se vrátil.

Spokojen byl Alfons král
se vším, co Cid vykonal.

Od dne toho slul, všem vzor,
Ruy Cid Campeador.

III.
Válečná porada

V Cardeně, svatého Petra
prastarý kde klášter byl,
o svátku, když po mši bylo,
s Alfonsem Cid hovořil.

O ztracených zemích mnohých,
Rodrigo to zavinil,
kterého žár lásky krutý
odsoudil i vyvinil.

Navrh Cidovi král dobrý,
Cuencu by vydobyl,
načež úcty pln, však směle
Rodrigo mu odvětil:

„Nováčkem jste, dobrý králi,
ký můž býti zde váš cíl,
třeba nežli válčit v dálce
byste zem svou uklidnil.

Králům, kteří vzdalují se,
padne škoda za podíl,
sotva že kol hlavy jejich
vínek jen se oteplil.

Ještě čerstvé podepření,
sotva jste se zakotvil,
před Zamorou, starým městem,
kde vrah dona Sanča zbil.

Bellidova krev, ó věřte,
teče v bludišti stých žil,
třicet oštěpů za zlato
zdělá, kdo ten zhotovil.“

Bermudo to místo krále
ku Cidovi promluvil:
„Únava což takých bojů
vyrvala vám zbytek sil.

Či snad touha po Jimeně?
Čas, byste se navrátil
do Vivaru, Roderigo,
boje nechav další díl

Králi, jenž má tolik manů,
z nichž jej nikdo nezradil.“
„Kdo vás,“ čacký Cid dí na to,
„v radu války postavil.

Ctěný hrabě, jenž své údy
kutnou doposud jste kryl?
Kazatelna pole vaše,
proste, by král zvítězil!

Josua by nezvítězil,
Mojžíš by se nemodlil,
ve svém kůru neste kutnu,
jak já prápor povztýčil.

Svůj dům ať král obstará si,
než by cizí navštívil,
neb mne v sketu nepřetvoří
lásky žal a ženský kvil.

Raděj nosit po svém boku
Tizonu jsem oblíbil,
nad Jimenu.“ Na to Bermud:
„Muž jsem přece!“ odvětil

„Nejsem v žádném řádu ještě,
krále maurské nepobil,
ale z toho syn, jenž Maury
zmohl, jsem se narodil.

Místo kutny, kdyby případ
vhodný se mi nahodil,
hledí své bych spustiti chtěl,
bodnout koně“ — doplnil

Cid ten hovor — „Abys utek
otče, vhodný čas by byl,
olejem víc nežli krví
šat se tobě poskvrnil.“

„Mlčte,“ král děl, „za zlých časů,
za dobrých jen mluvte chvil,
což je třeba, přísahu bych
i kuš vaši připomníl?

Cide, děláte vy věci,
že by kámen promluvil,
Kvůli každé maličkosti
církev byste vybouřil.“

Hrabě Onate tu kráčí,
dámu svou svým erbem kryl,
ku dveřím až chrámu vždycky
dvorný král je provodil.

IV.
Babieça

Odtáhnul již z Toleda,
Cid, ten proslavený rek,
sněmy ukončeny jsou,
jež se odbývaly tam.

Do Valencie jde Cid,
kterou Maurům uloupil,
reků s sebou devět set,
z rodů vede přeslavných.

Babieça dobrý kůň
za ním kráčí na uzdě,
s králem rozloučil se Cid,
který doprovázel jej.

Od sebe jsou daleko,
za králem tu pošle Cid,
o milost pak žádá jej,
že s ním chce mít rozhovor.

Na Cida již čeká král,
na věrného leníka,
a Cid praví: „Králi můj,
špatně jsem to pořídil.

Babieçu s sebou vzav,
oře toho slavného,
který pouze patří vám,
přednost máte ve všem mít

Nikdo nesmí nároků
naň mít, vy jen jediný,
abyste znal jeho mrav,
pověst svou zda zaslouží.

Před vaším tu zrakem chci
udělat, co nezvyklé,
co dělávám v poli jen
s nepřítelem v zápasu.“

Začal jeti dobrý Cid
na koni, jejž hermelín
zdobil, ostruhy mu dal,
žasem trnul nyní král.

Vida, jak s ním dobře jel,
pochválil král oba dva,
toho, jenž jej řídil, tak
jako reka statného;

Stejně koně chválil též,
jako nejlepšího z všech.
Babieçy prudkostí
jedna uzda prasknula.

S jednou však jím vládl Cid,
jak by na louce s ním jel.
Král to viděl s lidem svým,
žas je jal nad divem tím.

Děli: slechu nebylo
o takovém komoni.
„Dobrý králi,“ pravil Cid,
„ode mne jej račte vzít.“

„Cide, nechci vám jej brát!“
Cidovi král odpoví,
„spíš kůň můj kdyby byl,
vás bych rád jím obdařil.

U vás lépe schován jest,
nežli jinde může být,
sama sebe ctíte jím,
i nás v stupni nejvyšším.

Ctí i celou moji říš
slávou vašich skutků jen,
ale chci-li svým jej zvát,
musíte jím ovládat.

Kdybych přec jej užít chtěl,
od vás bych jej vzíti měl.“
S Cidem rozloučil se král,
Cid mu ruce zulíbal.

Do Valencie Cid jel,
kde byl čekán od přátel.

V.
Sláva Cidova

Až do perských širých krajů
rychle sláva Cida spěla,
nebo fama všemu světu
jeho slávu hlásat chtěla.

Sotva uslyšel ji sultán,
uvěřil hned ruchu všemu,
uchystal hned hojné dary,
by je poslal vznešenému.

Hedváb, kadidlo a purpur,
myrhu, stříbro s rudým zlatem,
na velbloudy naložil vše
s mnohým drahocenným šatem.

Jednoho pak z přízně svojí,
druha od vlastního stolu,
s těmi dary poslal k Cidu,
této řeči ve hlaholu:

„Řekni Cidu, já že, sultán,
nakloněn jsem tomu reku,
lačným že vždy uchem lovím
slávu jeho v bitev jeku.

Při proroka živobytí,
ano i při vlastním trůnu,
ať jen do mé země přijde,
nehleděl bych na korunu.

Tyto skromné, malé dary
nabízím mu s celou duší,
přátelství to symboly jsou,
jež smrt ani nepřeruší.“

Vydal se Maur na tu cestu,
až do Valencie přišel,
a tu ždál o dovolení,
aby jeho řeč Cid slyšel.

Vyšel Cid jej uvítati,
ale v tom, co branou spěje,
vidí, kterak synek Maurů
před ním třese se a chvěje.

Slova nemůž vypraviti,
místo řeči samé vzdechy,
za ruku jej uchopil Cid
a děl k němu slova těchy:

„Vítán buď ve Valencii,
synu jihu, bez odporu,
kdyby král tvůj křesťanem byl,
hned bych přišel k jeho dvoru!“

Tak a jinak promlouvaje,
vyslance on doved k městu,
mnohou slávou měštěníni
zdobili jim tuto cestu.

Dům svůj, paní svou i dcery
ukázal Cid Mauru tomu,
z údivu jenž nevycházel
nad nádherou toho dvoru.

Několik dnů zůstal pohan,
nad Valencii mu není,
konečně chtěl jíti zpátky,
od Cida ždál dovolení

Za odplatu všech těch darů,
které dostal od sultána,
mnohá neznámá v těch krajích
vyslanci věc byla dána.

Maur když potom odcestoval,
s Jimenou, dcerami svými
zůstal Cid a díky bohu
slovy vzdával horoucími.

VI.
Král Bukar a Cid

Vizte, vizte, jak odtamtud
Maur přijíždí po silnici,
v krátkých střemenech on jede,
na kobyle kaštanové.

Polobotky z marokinu[8],
ostruhy má celé zlaté,
před prsy štít maurský drží,
maurský oštěp třímá v ruce.

Volá, spatřiv Valencii:
„Zuřivý tě schvátiž plamen,
která maurská dřív jsi byla,
nežli křesťan tebe dobyl,
nezklame-li mne můj oštěp,
opět záhy maurskou budeš,
a psa toho, toho Cida,
za vous já již chytnu brzy,
doňu Jimenu, choť jeho,
odvleku hned do zajetí,
doňa Urraca, dceř jeho,
milenkou mou musí býti
dlouho tak, až omrzí mne,
až ji v odkaz nechám druhům!“

Daleko tak nebyl Cid,
aby neslyšel to všecko:

„Pojď sem, drahá moje dcero,
Doňo Urraco, pojď rychle,
odlož šaty svoje všední,
oblec v sváteční se šaty,
syna čubky, toho Maura,
zadrž svojím rozhovorem,
než osedlám Babieçu
a než opásám se mečem!“

Ku oknu se postavila,
v kterém Maur když uviděl ji,
začli tento rozhovor:

Maur:

„Ochraňuj tě Alláh, paní,
Doňo Urraco, má paní.“

Doňa Urraca:

„Stejnou oplatiž vám mírou,
buďte mi zde pěkně vítán,
sedm roků tomu, králi,
sedm roků vás mám ráda.“

Maur:

„Rovněž já též sedm roků
nosím vás v svém srdci, paní!
Ale buďte s bohem, paní,
milenko má, plná vděků,
přicházet již vidím Cida,
slyším dusot Babieçy.“

Kobyly trh uzdou, ve cval
pustila se Babieça,
a tu Cid děl k svému oři,
slyšte, co děl k oři svému:

„Musí puknouti ta matka,
jež nedoufá v syna svého!“

Sedmkrát na délku dřevce
přiblížil se ke kobyle,
ale tato byla hbitá,
uháněla jako vzteklá,
až ku řece dorazila,
na břehu kde visel člunek.

Zajásal tu divě pohan,
vida loďku na pobřeží,
houkl si na převozníka,
aby odvázal mu člunek.

Převozník tu jedním skokem
přichází již se svým veslem,
Maur již skočil do pramice,
nikdo jej víc nezadržel.

Sotva Maur se octnul v člunku,
dorazil Cid dobrý k vodě,
vida Maura v bezpečí,
zkrušil hořem srdce svoje.

Oštěp svůj pak hodil za ním,
zavolal naň hlasně toto:
„Zdvihněte mi, milý zeti,
schovejte mi tento oštěp,
však již brzy přijde čas,
kdy oň požádám já vás!“

VII.
Dva meče

V boje víru strašlivého
s maurským králem Bukarem
Cid se střetl, s oním králem,
který tak jej ohrožoval.

Jak Maur Cida spozoroval,
obrátil hned k němu záda,
chvatem utíkal až k moři,
že se zdálo, že má křídla.

Na výborném jel on koni,
ostruhou jej prudce bodal,
takže Cid jej nedohonil
v letu na své Babieçe.

Zemdlená ta byla příliš
po přestálé právě řeži,
ale Cid, pln horlivosti,
na Mauru vztek zchladit chtěje.

Příklad králi dáti chtěje,
i té maurské jeho rotě,
ostře bodal Babieçu,
což však málo pomáhalo.

Když byl Mauru trochu blíže,
Tizonu meč hodil po něm,
mezi lopatky mu vniknul,
zkad krev valila se tokem.

Maur však kocábku stih svoji,
čekala naň na pobřeží,
a tak šťastně ušel Cidu,
který sestoupil teď z koně,
pro svůj meč se shýbl k zemi,
a tu našel též meč Maurův,
dobrý meč a drahocenný.

VIII.
Testamentum militare

„Kdybych na smrtelné rány
umříti měl v boji zlém,
v Cardeňu k svatému Petru,
Jimeno, mne s sebou vem!

Nemá-li pak tebe, děti,
v žití stihnout záhuba,
hleďte, ať mé kosti leží
u svatého Jakuba.

Ať tam leží před oltářem,
bylt’ on v bitvách vždy nám štít,
pro mne nekvilte tak příliš,
nesmí zvědět dobrý lid,

Rameno mé že mu schází,
by snad vlast svou opustil,
Maur též nesmí pozorovat
že by ubylo vám sil.

Zde má zuřit války rozruch,
co já budu pohřben tam,
nesmít‘ Tizona, meč dobrý,
pravice mé drahokam,

Dobré svoje právo ztratit,
upadnouti v ruku žen,
Babieça, oř můj věrný,
nemá nikdy poděšen

Postrádati svého pána,
u vašich snad řehtat vrat,
otevřte mu, pohlaďte ho,
sdostatek mu dejte žrát.

Dobrému kdo slouží pánu,
dobrou mzdu též může chtít;
vlastnoručně kolem pléci
zbroj mi dejte, v ruku štít,

Dejte ostruhy a přilbu,
rukavice železné,
ale rychle, den se nítí,
ať nás v čas Maur nalezne!

Požehnání své mi dejte,
s přáním mým zůstaňte zde!“
S těmi slovy Don Rodrigo
z valů Valencie jde

S Bukarem by sved boj tam,
Bůh jej v zdraví navrať nám!

I.
Hněv králův

Alfonso vzplál velkým hněvem
proti Cidu Kastilskému,
kvůli přísaze té hrozné
ve příčině vraždy bratra.
Ale hněv svůj tajil král,
na vhodný čas pomsty čekal.
Maurů král tu ze Toleda,
který zván byl Ali Maymon,
na Cida ved králi stížnost,
že pad v jeho říši drze,
ba, že v Toledě i samém
Maury chytá do zajetí;
sedm tisíc již jich zajal,
nemluvě ni o dobytku.
Alfonsa to velmi mrzí,
na Cida vzplá hněvem větším,
mnohem větším, než již hořel,
nebo říše jeho grandi
ze závisti ku Cidovi
u krále jej očernili.

I psal Cidovi král psaní,
aby během devíti dnů
opustil říš jeho, delší
že mu nemůž dáti lhůty.
Příbuzným svým toto psaní
všem Cid dobrý ukázal,
stýskali na krále všickni,
Cida že tak špatně cení,
vyháněje bohatýra
statného, jenž taká léta
sloužil nejen jemu věrně,
též i otci, též i bratru.
Průvodem se nabídli mu,
dobrovolně sloužit chtíce,
až by všickni na bojišti
padli podle jeho boku.
Za to slovo, jež mu dali,
pěkně Cid jim poděkoval,
druhého dne opustil pak
Bivar, jenž byl domov jeho,
s celou družinou táh svojí,
s reky těmi statečnými,
ku kterým pak obrátiv se
činil toto proslovení:
„Zlíbí-li se, braši, Bohu,
vrátit se do Kastilie,
dím vám, vrátíme se v slávě,
bohati a ctěni všemi.“

II.
Cid se loučí

„Poslušen jsem soudu zlému
ač se cítím viny prost,
poroučení sluší králi,
vazalovi poslušnost.
Kéž se zlíbí svaté Panně,
býti vaše věrná stráže,
byste meče nepostrádal
mého, ani mojí páže.
Líto mi, že myslíte si,
že jsem křivdit mohl vám,
vím však, šlechetných že srdce
závistníků zkalí klam.

Čas dokáže vám, že to houf je žen,
a jediný muž já, Rodrigo jen.

Tato čacká šlechty rota,
po vašem jež boku jídá,
v paláci jen pletichami
radí vám a odpovídá.
Proč nestála u vás, pane,
když vás v zajetí vrah vzal,
a já s mečem svým jich třináct
a vás k tomu vysekal?
Ovšem s uzdou popuštěnou
na útěk se dali prudce,
k boji jazyky že mají,
dokázali, ne však ruce.

Čas dokáže vám, že to houf je žen,
a jediný muž já, Rodrigo jen.

Pomněte, Alfonse králi,
co vám hodlám povědět,
vy pln hněvu jste, já klidu,
mstitel vy, já psanec klet.
Svatý Petr věz to s Pavlem,
s vůlí boží svoje many,
přísahám to, v děsné boje
povedu teď na pohany,
zvítězím-li, jejich zboží,
hrady, statky, vojska šik,
vše chci složiti vám k nohám,
za vyhnanství toto v dík!

Čas dokáže vám, že to houf je žen,
a jediný muž já, Rodrigo jen.“

III.
Půjčka

S Jimenou se v hovor dal
don Rodrigo de Bivar
o svém smutném osudu,
bez viny že vyhnán byl.
Tak poručil Alfons král
k závistníků radosti,
Kastilie jeden pláč,
že ji nechá sirotou.
Jmění svého větší díl
ve válkách Cid utratil,
na cestu, že neměl dost
na statcích i důchodech.

Pozval k sobě na oběd
židy dva a s nimi jed,
lichotil jim, domlouval,
tisíc zlatých půjčky ždal.
Děl, že zárukou jim dá
stříbra plné kufry dva,
jež si mohou podržet,
a do roku prodat hned,
kdyby neměl zpět vše dát,
úroky též mohou brát.
Dohodli se, Cid byl rád,
kufry dva jim doručil,
jež byl pískem naplnil,
židé za ty truhlice
dali hned dva tisíce.

„Ó ty bído proklatá,
co jen srdce nutí ctná,
jen se zbavit tenat tvých,
tisíc tropit skutků zlých!
Alfonse, můj vladaři,
zrádcům sluch svůj lehko dáš,
věrným mužům statečným
sluch i palác zavíráš.“

„V Burgos zítra odtáhnu,
malý tam si koupím hrad,
blízko hranic, s mužstvem svým
kde bych mohl prodlévat.
Ale hrdá jest má druž,
k obraně již svojí mám,
čtyři valné díly světa
ty jsou příliš úzké nám.
Prápory mé mají vlát
každou světa na stranu,
hlásajíce, že chci přát
uraženým ochranu.
Že chci jmeno zachovat
vlasti své zde napořád,
má se zem, kterou zde získám,
nová Kastilie zvát!“

IV.
Alcocer

Na rozkaz Alfonse krále
vyobcován dobrý Cid;
rytířů s ním tři sta jelo,
udatný a čacký lid.

Alcocer, tu známou pevnost,
dobrý Cid svým lidem vzal,
v níž Maur se spojenci svými
dlouhý čas jej oblehal.

Do rvačky se nedostali,
Maurů houf byl ze všech stran,
statečný když Alvar Faněz,
de Minnaya jenž byl zván,
ku družině Roderiga
tato smělá slova děl:
„Z království až leonského,
přátelé, váš dav sem šel,
tam, kde statky máte svoje,
každý milerád sem spěl.

Statnosti vám zapotřebí,
dosti pro vás Bůh jí schoval,
jed by špatně získaný chléb,
kdo by s Maury nebojoval.
Vesele se pusťme do nich,
na ně vrhněm se jak reci,
nebo tím jen zasloužili
slávu všecku naši předci!“

— „Minnayo,“ Cid odpovídá,
„jako smělci hovoříte,
ale též jak rytíř dobrý,
všemi vážený, jak víte.
Chcete dokázat mi, dobří
dědové že vznik vám dali,
jimž čest vždycky svatou byla,
kterou stále zvětšovali,
kteří smrti nebáli se,
neklesli před zlobou v mdlobě,
před zrakem byť vaším stála,
z toho vzor vezměte sobě!“

Pedru Bermudezi na to
vlastní prápor odevzdal,
„Slyšte Pedro Bermudezi,
rekem jsem vás vždycky zval,
a tak vám, rytíři ctnému,
prápor svůj bych rád sám dal.
Nespěchejte s ním tak chvatně,
než bych kam vám ukázal!“

Pedro Bermudez dí na to:
„Ctěný Cide, přísahám
u Trojice nejsvětější,
věz to svatý Jakub sám,
dnes že vám svůj vztyčím prápor,
odkud po dnes nezavlál,
jako věrný kdybych padl.
více cti bych vyzískal.“

S větší ještě statečností
hřebci ostruhy své dal,
středem Maurů dal se v útěk,
jimi bez škody se hnal,
za ním Cid též hrůzné v šiky,
na bojišti pán a král.

V.
Cid Campeador

Cid, statečný Campeador,
opustil již Zaragozu,
veškerý lid svůj vzal s sebou,
rozvinuv své prápory.
Přepadnouti on chtěl Monzon,
do Huesek dále hřímal,
Almenar i Ondu potom,
oba hrady rozbořil.
Pedro na to Arragonský
velice se proto zlobil,
uslyšev, že ten Cid dobrý
tak mu přišel do cesty.
Vojska svoje všecka svolal,
kterých měl tu víc než třeba,
před Piedrou, zvanou Alta,
stany svoje rozbil hned.
Před oči se stavil Cida,
blíže však se váhal dáti,
s dvanácti jen ve průvodu
s Monzonu jel dobrý Cid;
chtěli občerstvit se v polích,
všichni dobře vyzbrojeni,
Arragonského však lidé
za špehíře měli jej.
Sto padesát reků jejich
přepadlo jej znenadání,
proti všem Cid válčil statný
a jsa statný, všecky zmoh.
Sedm zajal maurských králů,
zajal rytíře i koně,
ostatní již prchli z boje,
nikdo naň víc nečekal.
Zajatci o milost prosí,
by jim volnost zaručil,
a Cid čacký, co si přáli,
milerád jim přisvědčil.

VI.
Adofir de Mudafar

Adofir měl z Mudafaru
Ruedu na mušce míti,
donu Alfonsi když králi
vybojoval toto město.

Almofalar onen Maur
smělou lstí a odvážlivou
do hradu se vplížit doved,
a jej pevnou držet páží.

Adofir hned, jak to slyšel,
rychle posly vyslal králi,
za pomoc ti prosili jej,
by jim ono dobyl město.

Dona Ramira král poslal,
Garcia též a sám vedl
národu tam valné davy,
všecky dobře ozbrojené.

Sliboval tu Mudafar
sotva dozvěděl se o něm,
otevříti brány svoje
leč jen králi statečnému.

Pozval jej i všecky grandy,
všecky pozval k hodokvasu,
takže král měl na svém hradu
příčin dost se obávati.

A tu infant Don Ramiro
ve spolku jsa se hrabětem,
k hodu jde, je doprovázet,
k hodu král se neodváží.

Sotva práh přestoupli síně,
zrádně byli zavražděni
s družinou též, jež šla s nimi,
nad čímž král si těžce stýskal,
nebo tím se zdál být bez cti.

Cidovi tu poslal psaní
— U Ruedy dlel Cid blízko —
sám jsa vyhnán z vlasti svojí.
Sotva dostal toto psaní,
ku králi si zajet spěchal,
statných rytířů a pánů
jako průvod za ním spělo.

Sotva dobrý král jej uzřel,
hned jej na svou milost přijal,
vyprávěl mu, co se stalo.
Prosebně král pravil k němu:
„Se mnou pojď již do mé říše,
se mnou obývej můj palác.“
Cid mu zlíbal obě ruce,
neb mu odpustil již dávno.

Ale Cid to nechtěl přijmout,
dokud král by nesvolil mu,
z šlechty každému, jejž vyhnal,
třicet plných dnů dopřáti,
než by opustil svou vlast

Nikoho, kdo chybil, nesmí
bez slyšení vyháněti,
práva jejich zkracovati,
vazalům jež patří právem,
větší ukládat jim berně,
nežli právo žádat může.
Kdo by přestoup tyto řády,
navždy propadniž on pomstě.

Vše to Don Alfonso slíbil,
nemá více k podotknutí.

Na cestě do Kastilie
Roderigo rozbil stany,
vyhladověl toho Maura,
jenž ten hrozný skutek spáchal

Prorádné pohany, všecky
jako jatce poslal králi,
který sotva že je zhledl,
spravedliv byl stejně ke všem.

Dary, Cid jež dal mu milý,
tuze se mu zalíbily.

VII.
Cid se loučí s Jimenou

S přilbicí již na své hlavě
s chotí Jimenou Cid mluvil
krátce před tím, nežli vytáh
proti Valencii v boj:

„Dobře víte, paní moje,
kterak srdce žárná touha
po zjištění naší vůle
oddálenost špatně snáší;
ale právo tam že hyne,
násilí kde svůj má podíl,
nebo králi musí sloužit,
kdo se ryzí krví pyšní.
Co já budu těkat kolem,
moudrou buďte hospodyní
bez úhony pro každého,
nebo čackého jste rodu.
Užijte všech krátkých hodin
ku majetku svého správě,
ani mžik nebuďte líná,
neb se lenost rovná smrti.
Schovejte své krásné šaty
na ony dny, až se vrátím,
nebo ženy beze mužů
v jednoduchém chodí hávu.
Na svoje též dbejte dcery,
střežte je, však nercete jim,
chybu když poznáte při nich,
aby tím ji nepoznaly.
Nepusťte je ani na mžik
od sebe, neb to jest jisté,
jak jsou dcery bez své matky,
do záhuby hned se řítí.
Vážná buďte ku svým sluhům,
vlídná ku svým komornicím,
ostražita ku cizincům,
přísná ku svým vlastním lidem.
Neukazujte mé listy
nejlepším svým přítelkyním,
nejchytřejší nemá zvědět
všecko, co si o vás myslím.
Dcerám lze je ukázati,
nestačí-li chytrost vaše,
opanovat vaši radost,
nebo to jest vlastnost ženská.
Dobře bude-li vám radit
kdokoliv, tu slyšte radu,
špatně když vám bude radit,
dělejte, co jen se sluší.
Dvaadvacet maravedů
na každý den, paní, máte,
veďte si dle svého stavu,
nespořte však výdaji,
peněz když mít nebudete,
pošlete si, ale aby
nikdo nezvěděl to, ke mně,
nedávejte do zástavy
šperky své, spíš vypůjčte si
peníze na moje jméno.
Najdete vždy v také tísni
někoho, kdo vypomůže,
vždyť já pomohl též mnohým.
Nyní buďte, paní, s bohem,
nebo třesk již slyším zbraní.“

Srdečně ji objal, lehce
na svou skočil Babieçu.

VIII.
Věštec

Valencie v kruté tísni
může se jen špatně bránit,
nebo Almoravidové
posud váhají ji chránit,
jeden starý Maur to viděl,
který lidu věštcem slul,
na vysokou věž on vystoup,
aby město přehlédnul.

A čím krásněji je viděl,
větší bolest v srdci cítí,
zachvácený těžkým hořem
takto začal hovořiti:
„Valencie! Valencie!
hodna věčné vlády, ach,
Bůh — když nepřijde ti v pomoc,
klesne tvoje sláva v prach!

A s tou padnou naše plesy,
nic nás více neosvěží;
základní pilíře čtyři,
podklad tvojích zdí a věží,
kdyby mohly, věř, že rády
spojily by se v můj žal,
i ty tvoje pevné hradby,
i jich nedobytný val.

Útoků, hle, pod nárazy
vidím, jak se zachvívají
tvoje věže, ku nímž lid tvůj
zírá zbožně z dálky v kraji.
Veselá jich lehká výška
těchou byla v trudu jim,
drobí se teď, kdo ji vztyčí
k slávě časům budoucím?

Cimbuří tvá sněhobílá,
jež se jako křišťál lesknou,
ztrácejí už pevný vzhled svůj,
i tu svoji záři blesknou,
i tvůj vodou přebohatý
veltok Quadalaviar
s přítoky opustil dávno
koryto své — suchopár.

Křišťálové zdroje tvoje,
denně již se více kalí,
studnice tvé vyschly všecky,
mají vody přítok malý,
Bujné zahrady kdys tvoje
v zádumnou se halí šeř,
nebo kořeny jich rostlin
ohlodala dávno zvěř.

Louky tvoje nepočetných
květů plny jsou bez vůně,
smutně vadnou, místo barev
stín a prach je v kvítí lůně.
Velebené bohatství to,
moře tvého, břehů tvých,
co ti platno, dnes je hanbou,
dnes je nepříteli v smích.

Hory, pole, nivy, luhy,
nad nimiž jsi vládla pyšně,
kouřem ohně zaslepily
docela tvé oči hříšně,
Těžké je tvé utrpení,
nemoc tvá tak veliká,
že již naděj na spasení
v srdcích lidí zaniká!

Valencie, Valencie!
Bůh sám rač ti pomoc dáti,
co jsem často prorokoval,
nad tím nyní musím lkáti!“

I.
Příměří

„Maurů teď již zanechejte,
nemyslete na nic více,
pečujte jen o raněné,
pochovejte všecky padlé!
Ustaraným rcete mužům,
rcete polekaným ženám,
umění jak naše v boji
pokorné se jeví v míru.
Přičiňte se, aby všichni
přišli, hovořili se mnou,
aby všichni vyslyšeli
moji vůli z úst mých vlastních.
Neb já nechci statků jejích,
kdybych měl je svými zváti,
netoužím po jejích dcerách,
kdybych směl je k sobě vzíti,
neb žen zapotřebí nemám,
mimo svoji snoubenou mně,
jež teď čeká na můj rozkaz
v Cardeně, kde svatý Petr.
Sem, Alvare, poroučím vám,
jestli smím vám poroučeti,
jděte k ní i ku mým dcerám,
ku mým dcerám jednou cestou,
vemte třicet zlatých hřiven,
aby mohly odcestovat,
do Valencie by přišly
zříti vše a obdivovat.
Tolik stříbrných též hřiven
pro oltář svatého Petra
vemte a je odevzdejte
donu Sanchovi, jenž opat
spravuje ten svatý klášter.
Ctnému králi Alfonsovi,
mému zděděnému panu,
dvě stě ořů vyšňořených
přivedše dle mého zvyku.
Úctyhodným potom židům,
Raqueli, Vidasovi,
dvě stě zlatých dejte hřiven,
stříbrných též dejte dvě stě,
půjčkou jež mi zapůjčili,
než jsem k boji připravil se,
na dva kufry písku dejte,
mému že věřili slovu.
Poproste je mojím jmenem,
by mi vlídně odpustili,
v tísni že jsem učinil to,
tuze nerad v krušné tísni.
V kufrech nechť jen našli písek,
leželo v něm zahrabané
pravdy mojí zlato ryzí.
Úroky též vyplaťte jim
podle zákona, jež dlužím
od té doby, co jsem v tísni
jejich zlato potřeboval.
Martine Antolineji,
jděte jeho ve průvodu,
Jimeně mé zprávu dejte,
jaké měl jsem velké štěstí,
krále Alfonsa též proste,
by mi půjčil svého pištce,
nebo Jimena má ráda,
tuze ráda zpěv a hudbu.“

Takto po vítězném vjezdu
do města hovořil Cid,
Valencie byla vzata —
naslouchal mu všechen lid.

II.
Slyšení

Přišel Alvar Faněz v Burgos,
aby odevzdal dar králi,
zajatce i koní dvě stě,
kořist nejlepší, již vzali,
a když dostal dovolení,
králi ruku políbiti,
poklekl a jal se takto,
co Cid řek mu, hovořiti:

„Alfonse, ty mocný králi,
rač tvá milost shovívavá
od vyhnance vlídně přijmout,
co ti dobrá vůle dává.

Don Rodrigo z Bivaru
slávy tvojí pevný val,
jejž vztek nepřátel a závist
z dvorů, z jeho statků hnal,
přeje si, bych volně mluvil,
vyslán jeho ku obraně,
bych nezbloudil, užíti chci
slov, jež řekl, odhodlaně.
Račiž tento malý dárek
z ohledu jen toho vzíti,
že jej možno bylo pouze
za krev maurskou vykoupiti.
Cid ti za krátké dva roky
více zemí ve jho vzal,
než tvůj v Pánu zhaslý otec
Ferdinand ti zanechal.
Jenom od něho to přijmi,
za pýchu to neměj v zlobě,
když on cizích králů daní
dluh svůj splácí svému — tobě!
A když ty jsa jeho pánem
moh’s mu jeho statky bráti,
že on chudý muž jsa cizím,
majetkem teď svůj dluh platí.
V Boha důvěřuj i Cida,
velkou moc ti ještě podá
v pěsti třímá Tizonu svou,
Babieçu patou bodá.
Dovol u svatého Petra
prapory ty prokleté
vztýčit před vznešeným zrakem
církevního knížete
v důkaz, pomocí že jeho
v celé velké Hispanii
takým rovno nenajde se,
pro ty prapory se bijí.
Prosí dál, abys mu poslal
Jimenu i dcery jeho,
aby ku radosti trochu
probrali se z hoře svého.
Není-li ti Cida líto,
buď ti líto jeho žen,
ať je těší jeho sláva,
ať je těší jeho plen.
To jsou vlastní slova jeho,
já z nich nezapomněl nic,
Nevinu a jeho ryzost vládce,
nesu tobě vstříc!“ —

Sotva dozněla ta slova,
u Cidových závistníků
donášečů, pomlouvačů
závist ozvala se v mžiku,
jakýs hrabě v hněvu vstal
uražen byl, králi prál:

„Nevěř, vznešený to králi,
nemá v jho tě spoutat klam,
po bohaté kořisti té
Cid se dostaví již sám,
zítra uvidí jej Burgos,
by tě zdeptal — přísahám!“

Alvar Faněz čepici svou
hlouběj vtisk a zaťal pěst,
hlasem vztekem utlumeným,
co děl k hraběti, zde jest:

„Nikdo nehni se, ni nemluv,
kdo se pohne, zví to hned,
vězte, Cid před vámi stojí,
není-li zde, jdu mu v sled.

Nechť i slabá síla moje
nemůž‘ jeho nahraditi,
z Valencie síla jeho
zde mne musí zastíniti!
Nesmí žádný lhář a zrádce
lstí svou dotknout se ho hněvně,
to mu řeknu jeho jménem:
‚Nestojí tvá hlava pevně!’
A ty, králi, lichotníky
který obklíčen jsi stále,
z jejich slov jen stav si valy
uzříš, jak jsou vytrvalé!
Avšak odpusť, jestli v hněvu
moh‘ jsem neuctivý být,
aspoň vydej mi, když můžeš,
po čem touží chrabrý Cid.
Jeho dvě mi dcery vydej,
Jimenu choť v této chvíli,
výkupné ti chci dát velké
jak by zajatými byly!“ —

Alvara by upokojil,
Alfonso se z trůnu zved,
a jej prosil, ku Jimeně
by s ním odebral se hned.

III.
Návrat z vyhnanství

Vítězný se vrací Cid
v Cardeňu k svatému Petru
z válek, které slavně vedl
s Maury ve Valencii.

Břeskný pozounů zní hlas,
hlásající, že se vrací,
ale nad vše slyšeti jest
Babieçy plesný řeht.

Mnich i opat vyšli z bran,
přivítat jej, pějí žalmy,
blahopřejí všichni Cidu,
který z koně sestoupil.

Dříve nežli vkročil v chrám,
do ruky vzal prápor svatý,
a tak začal hovořiti,
ztichla vřava lidu v ráz.

„Vyhnanec já země své,
svatý chráme, odsud vyšel;
bych tě navštívil, se vracím,
cizinou byv uvítán.

Alfonso král vyhnal mne
v svaté Gadey že chrámu
nutil jsem jej přisahati
přísněji, než on sám chtěl.

Lidu zákon velel tak,
já jej v ničem nepřekročil,
já jen jako věrný vazal
krále chtěl jsem očistit.

Kastilčané závistní!
Špatnou odměnu mám od vás,
za obranu mého meče,
který zvětšil vaši říš!

Vizte, zde přináším vám
novou říš a tisíc hranic,
rád vám svoje statky dávám,
ze svých vyžeňte mne hned!

Cizím mohl bych je dát,
mrzkého však toho skutku
nejsem schopen Roderigo
z Bivaru, Cid, Kastilčan.“

IV.
Miramamolin

Onen proslavený Cid,
chválený tak plným právem,
dobyl město Valencii,
na Maurech je získal v boji.

Jeho paní dlela tam,
hraběte Lozana dcera,
Doňa Sol, doňa Elvira,
jež sem krátce předtím přišly
z Cardeny svatého Petra,
kde je Cid byl zanechal.

Tomu když se těšil Cid
nová jemu přišla zpráva,
Miramamolin že velký
korunován v Tunisu,
že se blíží, Valencii
aby dobyl, s valným vojskem
padesáti tisíců jezdců,
pěších nesečteno.

A jak statečný byl Cid,
v boji dobře vycvičený,
dobře opatřil vše hrady,
stráže všecky postavil.
Mysle dodával svým jezdcům,
jak to míval v obyčeji,
Doňu Jimenu též zaved
a s ní obě dcery svoje
na věž, nejvyšší, jež byla
v celém hradě královském.
Na moře tu výhled měly,
Maury blížiti se zřely,
rozbíjeti stany svoje
v tísni svého nepokoje,
slyšely kol Valencie,
kterak jejich povyk vyje,
a jak jejich bubnů ruch
rozechvívá třeskem vzduch.

Jimenu i dcery její
velký popadl strach, hoře,
neviděly posud nikdy
tolik lidí ve táboře.
Ale Cid je posilňoval,
a k nim těšná slova řek:
„Nebojte se, choti, dcery,
dokud žiju, Cid, já rek,
Mauři, dole jež tam zříte
zmizí brzy v bitvy dým,
velkým plenem od nich, dcery,
skvostně já vás vybavím.
A čím více Maurů bude,
zisku tím víc zkvete nám,
a ty rohy, které drze
až do uší troubí vám,
ve Valencii se stanou
chrámu sluhy, přísahám!“

A když viděl Maurů davy
že vniknuly do zahrad
a že tam se rozptýlily,
žádný pořádek a lad,
Alvara Salvadoroses
k sobě dal si zavolat.
Děl mu: „Dvě stě vemte lidí,
ozbrojte je okamžitě,
dobré jezdce a pak výpad
na tyto psy řiďte hbitě,
ať zří Jimena i dcery
jak se rvete zle a litě!“

Vykonal on ze všech sil
to, co Cid mu poručil,
Maurům v záda rychle vpad
a je vyhnal ze zahrad,
divoce v jich šiky hřměly,
sekali a zabíjeli,
až pak vnikli k stanům smělí,
které Mauři vystavěli,
dvě stě tam jich pobili,
pak se domů vrátili.
Zajat byl tu Salvadores,
daleko se odvážil
až v střed Maurů, proto od nich,
než se nadál, zajat byl.
Ale Cid jej vybavil,
pohany když všecky zbil.

V.
Vítězství

Hle, již táhnou z Valencie
s dobrým Cidem z Kastilie,
pěší táhnou, jezdci táhnou,
sbory dobře seřaděné.

Bermudezi, reku smělý,
přede všemi neseš prápor,
branou Culebry jde vojsko,
odcházejíc na bojiště.

Geronimo arcibiskup
nejdřív jede v dobré zbroji,
proti králi mouřenínů,
jenž se Miramamolin zve,
který k zápasu jde s Cidem,
dobýti chce Valencie.

Pohanů padesát tisíc
za prápory Maura táhne,
seřaděná, vyzbrojená
vojska již se k sobě blíží.

Ale Maurů také množství,
křesťanů jest malý počet,
v kruté, zdá se, tonou tísni.

A hle, tu k nim v dobré zbroji
Cid se blíží přestatečný
vztýčen na své Babieçe.

A on volá silným hlasem:
„S námi Bůh i svatý Jakub!“

Maurům v bok lid jeho padá,
vše kol bije, vše kol raní.

Vesel Cid se dívá kolem,
jak je vztýčen na svém oři,
dobrém oři, Babieçe,
paže svoje koupá v krvi,
v rudé krvi po záloktí,
přes mrtvoly Maurů jede.

Jednoho tu potká Maura,
jenž měl smělost v tvář mu patřit,
ostatní se obrátili,
prchli, opustivše pole.

Za nimi jda v rychlém sledu,
konečně se s králem setkal,
třikrát s ním se utkal v boji,
pod ochranou pevné zbroje.

Dále nesla Babieça
polem dálným svého pána,
do dálky moh on se dívat,
věrné oštěpy by zhledl,
ale Maur mu dávno zniknul,
v zákopu se jakéms ukryl.

Tisíc vojínů a pět set
ze všech, kteří vyjeli s ním,
pouze králi tady zbyli
zajatí a mrtví druzi.

Zlato, stříbro, krásné koně
vítězi vše zbylo v kořist,
i stan bohatý a krásný
neviděný u křesťanů.

A v tom stanu zajatcem byl
Don Alvador Salvadores,
který vesel teď a s chutí
s ním se do otčiny vrátil.

Jimeně i dcerám jejím
líbilo se toto všecko.

I.
Zeťové

Hrabata když z Carrionu
zřeli Cida přemocného,
statečnými činy stále
kterak vzrůstá sláva jeho,
žádali o jeho dcery,
Alfonse, by pomoh jim,
nebo Cida švagrem býti
bylo věnem nejlepším.

Král jim přál, a proto posly
ku Cidovi poslal hbitě
aby do Requeny přišel,
jednat chce s ním okamžitě.
Rodrigo tu dostav zprávu,
s Jimenou ten sdělil list,
nebo paní soud v tom pádu
bývá důležit a jist.

Návrh nelíbil se paní,
řekla: „Nechci tyto sňatky,
nechť jsou ze starého rodu,
Rodrigo sám urči sladký,
co má dít se, co ti milé,
není nouze o radu
tam, kde ty a král se spojí
o té věci v poradu.“

Rodrigo jel do Requeny,
brzy za ním král též přišel,
v společnosti obou hrabat,
by je viděl Cid a slyšel.
Veliká tu byla sláva,
Geronimo když mši čet,
Cida stranou vzal si Alfons,
vážně děl tu jeho ret:

„Roderigo, dobře víte,
že k vám velkou lásku chovám,
pro všecko, co vás se týče,
péči svou a starost snovám,
Podjal jsem se této cesty
za tím cílem v nadšení,
abych zvěděl v důležité
věci vaše mínění.

Žádali mne z Carrionu
hrabata vás osloviti,
abyste jim dal své dcery
které já mám zasnoubiti.
Byli by vám vděčni tuze
za tu přízeň vznešenou;
dobře každý cení dcery,
takého jež otce jsou.

Po přátelství vašem touží,
vlídné ždají zacházení,
co je vaše, rádi mají,
šlechetnou krev vaši cení“ —
Králi Cid povídá na to,
vyslovuje vroucí dík,
co mu draho, co mu svato,
vzít vše může v okamžik.

Nejen statky, též i dcery,
vše, co chtěl by, chce mu dáti,
dcery přenechá rád králi,
ať je ráčí provdávati.
Alfons poděkoval Cidu,
osm tisíc hřiven v den
svatební vyplatit kázal,
takto se vším spokojen.

A pak obou slečen strýci
Alvarovi dal jich věno,
jež po sňatku dokonání
mělo býti vyplaceno.
Hrabata vše král pak svolal,
rozkázal jim Cida ctít,
Diazovi obě ruce
ve znak toho políbit.

Hrabata to učinili
před králem i před šlechtici,
na to Cid je pozval všecky,
aby k svatbě přišli všicci.
Král do Kastilie táhnul,
a s ním z Bivaru rek Cid,
ale onen po dvou mílích
řekl, dál že nechce jít.

Rodrigo táh k Valencii,
kam se hrabata a páni,
jak on přál si, měli sejít
k toho sňatku dokonání.
Cid když zřel je shromážděné,
k Donu Faňezovi děl,
aby vše dle vůle krále
dopodrobna dodržel.

Neteře své by sem přived
k tomu sňatku po zákonu,
hraběte i infanta též,
kteří slují z Carrionu,
aby odevzdal jim dívky.
Stalo se, jak přál si král,
každý z hrabat svého štěstí
svrchovaný důkaz dal.

Nebo tak je láska silná,
uzříš, jak působí potom,
oči samy vyprávějí,
nechť i jazyk mlčí o tom.
Vyplnil svůj úřad biskup,
rozdávaje žehnání,
osm dnů se veselili
tancem, býků ve klání.

Hrabatům i magnatům všem
velké dary rozdal Cid,
kdo jest velkým ve svých skutcích,
musí ve všem velký být.

II.
Lev

Po odbytém hodokvase
obličej v své noře prsty,
sedě dřímal seňor Cid,
dřímal skvostném na sedátku,
Diego a Fernand, zeti,
ostříhali jeho klid.

Bermudo též koktající,
jenž se objevil tak statným,
všecky bavil jeho šprým,
každý klad, by mluvil tiše,
aby ztajil hlučné smíchy,
ruku svoji k ústům svým.

Náhle slyšeli tu hlasy,
které palácem dál zněly:
„Ukryjte se přede lvem,
běda tomu, kdo jej pustil!“
Nezlekán byl don Bermudo,
ne tak oba bratři jeho,
kteří jati postrachem.

Po taji se umlouvali,
v mžiku oba svorni byli,
prchnout jak to možno jen,
Fernand Gonzala, ten mladší,
počátkem byl zbabělosti,
za Cida jsa zastrčen.

Neboť skryl se pod lavici,
ale starší bratr obou,
Diego se dále skryl,
na špinavé zašel místo,
které nelze jmenovati —
čeledě se rozleh kvil.

Řvoucí lev sem náhle vstoupil,
Bermudo v tvář zřel mu klidně,
třímaje meč v pěsti své,
A tu Cid svůj hlas pozvedl,
jemuž se pak velkým divem
ocasem jen komíhajíc
vzdalo zvíře zuřivé.

Děkoval Cid lvovi za to,
paže kol šíje mu vinul,
do chléva jej zpátky ved,
tisíckráte políbil jej,
ohromen tu dav stál celý,
který výjev tento zhléd.

Nebo dav ten nepochopil,
oba dva, že lvové byli,
ale Cid silnější z nich.
V sál se potom obrátili,
Cid tu po svých obou zetěch
ptal se, hovor jen a smích.

Uhádl jich celou špatnost,
Bermudo mu odpovídá,
jenž tu civí, aby zřel,
samičkou je lev, či samcem.
Martin Pelaez sem vstoupil,
Asturčan ten obávaný,
hlasně křiknuv, toto děl:

„Závdavek mi dejte,
pane, nebo již jej vytáhli ven.“
„Koho?“ otázal se Cid.
Odvětil: „Druhého bratra,
který z bázně, kam čest nechce,
do hlubiny smradu slít.

Vizte, pane, zde se blíží,
ale prosím, stranou jděte,
nebo vedle něho stát
kaditelny potřeba jest —
toho z kouta vytáhnuli,
z onoho šel velký smrad.

Svatební bohaté šaty
černým lejnem pokáleny;
velkým hněvem jat byl Cid,
na oba se bratry díval,
v srdci boj, zda mluviti má,
v srdci boj, zda lépe mlčet,
sám nevěděl, co má být!

Konečně se rozhovořil
hrdý Kastilčan v slov splavu,
a co lál na obě baby,
o tom klidně dám již zprávu.

III.
Cid zetě kárá

„Že jsem, zeti moji, musil
také skutky viděti,
z kterých i mně velká škoda,
mrzutost jde vzápětí!

To že svatební jsou šaty?
nechtěl by je ani čert!
Jaká bázeň dohnala vás
na nejapný taký žert?

Proč jste oba uprchnuli?
Což já nestál vedle vás?
Nemohli jste klidně vyčkat,
o mé dcery zněl váš hlas.

U krále zněl, neb vy oba
za co měli jste se jen?
Já vám nedal rád své dcery,
králi byl jen poslušen.

Což jste vy mi, ženichové,
k mého stáří ochraně?
Slibujte mi krásné stáří
ve mrzkých žen pohaně!

Ale nechci mluvit dále
na to, co se stalo, zřím,
bolest zmoci nedovedu,
když jen o tom přemýšlím?“

Vyslovil Cid tato slova
k oběma jen, jak to moh,
vida před lvem bratří oba,
v postrachu že vzali roh.

Hrabata tím rozmrzelí
na Cida víc zanevřeli.

IV.
Pomsta zeťů Cidových

V tom jsou shodni oba bratři,
Herman Diego i Fernand,
Cida hodně uraziti;
vymyslili hroznou zradu.
Domů se hned navrátili,
vyžádali svoje ženy,
bez rozpaků Cid šlechetný
dcery své jim vydal obě.
Ale když jim vydával je,
tuše špatné úmysly jich,
pravil: „Jenom pozor dejte,
slušně s nimi zacházejte,
jsou mé dcery, pozor velký,
jež vám dal jsem za manželky.“
Opáčili páni znovu,
vyhověli jeho slovu.
Na koních již všichni sedí
s rytíři Cid rovněž svými,
nebo chtěl jim dáti průvod.
Nivami a v zahrad tichu,
v dobré shodě jedou v smíchu
ušlechtilý Cid a milý
provází je aspoň míli.
Když však rozloučit se spěchal,
slzy svoje téci nechal
jak muž, jenž má podezření,
zrada že tu v okamžení.
Touha zlá jen rostla více,
Ordoňa zavolal strýce,
rozkázal mu, aby hbitě
za dcerami dal se skrytě,
přísný dohled aby měl,
kam by výjezd hrabat spěl,
nebo srdce to mu dělo,
zlo že by je potkat mělo.
S ženami hrabata jeli,
na místech, kterými spěli,
vzorně byli přivítáni,
neb tam Cida byli mani.
Den po dni tak s velkou pílí
až do Tomes dorazili.
V dubových tam lesů cloně
veleli sestoupit z koně,
jak to usmyšleno měli,
druzi řekli, dál by jeli.
Za vlas ženy uchytili,
docela je obnažili,
sem tam smýkali pak jimi
křovinami přehustými,
ostruhami bodali je,
až krev jejich mech kol kryje,
nestoudnými urážkami
zahrnuli obě dámy,
pak je v lese zanechali,
s touto řečí v cval se dali:

„Bluďte tady ve dne, v noci!
Na vašem to pomsta otci,
nejste rovny nám, ať víte,
nám se k sňatkům nehodíte,
dlužno hanbu odčinit,
kterou udělal nám Cid,
když lva štvala jeho zloba,
aby usmrtil nás oba.“

Ku stromům je přivázali,
dál se svojí cestou brali,
až pak stihli svoje many.
„Kde jsou dámy?“ ti se ptali,
„Dobré jsme je do ochrany,“
řekla hrabata, „již dali.“
Mukou utýrané paní
začly v hrozném bolném štkání,
ku nebesům naříkati,
bolest svou jim zjevovati.
„Jakými jste zrádci byli,
co jste si to usmyslili!
že jste nás, nás Cida dcery,
vlékli v lesa úkryt šerý,
však on Cid čin pomstí jistě,
který spáchán na tom místě!“

Takto žaluplně lkaly,
nebe o spravedlnost ždaly
v hlasném nářku, bolném stenu
na hrabatech z Carrionu
Doňy Sol a Elvíra,
každá přivázaná k stromu;
avšak vzdech jich umírá
v houští hvozdů, skalných lomů,
nikdo neodpoví jim,
pouze echo hlasem mdlým.

Hanbu svou a potupení
cítí víc než svoje rány,
jsou-li ženy v hanbu dány,
větší mukou smrt jim není.
Ale spravedlnost s právem
nad tím, jak se trudily,
měly sílu, v lese tmavém
zvěř že v soucit vzbudily.

Co tak pláčí, co tak kvílí,
okolo tu pastýř šel,
který v poušť tu až k té chvíli
posud stezky nenašel.

Volaly, by šel jen blíže,
z bázně blíž on bál se jíti,
nebo úžas, strachu tíže
z nevědomosti se níti.

„Muži, lkáme, božím jmenem
soucit ždáme, zachraň nás,
stádům tvým ať vždy se daří,
ať se množí v každý čas!
V letním vedru nikdy vody
nemá chyběti jim jas,
pažit lučin nemá slunce
tobě zdeptat ani mráz!
Ať tvé děti prospívají,
v štěstí češ svůj bílý vlas,
pojď a rozvaž naše ruce,
pojď, nás osvobodiž v ráz!
Nejsou ruce tvoje také,
jak ty, jež svázaly nás!“

Darmo hlas jich zaniká…
Ve obleku poutníka,
jak mu Cid to rozkázal,
čacký Ordoňo se bral,
rychle obě odvázal,
taje bol svůj nemalý;
sotva že jej poznaly,
s radostí jej objaly.

S pláčem pravil: „Drahé tety,
leccos nebe tají nám,
příčinu však, jak se jeví,
tu Bůh podržel si sám.
Věřte, Cid tím vinen není,
k tomu poradil mu král,
ale za to máte otce,
jenž vždy za čest vaši stál!“

Jak zřel nahé svoje tety,
divoký jej schvátil vztek,
jal si rváti vlasy svoje,
k nebi vydal hněvný skřek,
jal se láti v hněvném stonu
na hrabata z Carrionu:

„Proč jste zrádci takou hanbu
připravili dámám těm,
dcerám otce takového
za vše odplatily zlem?
Plně pomstít zradu takou
dovede Cid v hněvu svém!“

Na nosítka z větví dubu
dámy potom uložil,
pláštěm nahotu jich zastřel,
místo to pak opustil,
vhodnější by hledal místo,
kde by na noc líp je skryl,
štěstí měl, že u rolníka
dřív, jenž Cida pohostil
ve svém domě, pro ně azyl,
bezpečný skryt vyprosil.
Kde je nechal, tam je našel,
s rolníkem se navrátil,
v odlehlém jenž statku
tiše obě dámy umístil!

Rolník, žena jeho, děti,
ve všem po vůli mu byli,
Don Ordoňo pravil k dámám,
když se trochu zotavily:
„Odjedu do Valencie,
rodičům bych zvěstoval,
hanbu vaši, by Cid čacký
moh to pomstít!“

A jel dál.
Schválily to počínání
a on na cestu se dal,
dobře dny své cesty spočet
k Valencii přiklusal,
a pak hořce, hlasně lkaje,
před svým dobrým Cidem stál.

Vyprávěl vše, co se stalo,
slova nevynechal ani,
rozmyslný Cid z Bivaru
nepustil se v naříkání;
nebo oplakat se nemá,
pomsty co vzbuzuje plání.

Cida choť Jimena Gomez
jak to bolí ukázala,
nebo z jejích očí brzy
studnice se slzí stala.

Statečný však, příliš soudný
velmi potěšil ji Cid,
a vším, co jí řekl v těchu,
vrátil sílu jí a klid.

Rychle svoje poslal posly
ku královi kastilskému,
aby hanebný čin tento
věrně oznámili jemu,
aby dobyli mu práva,
pomstou svou dát odvet všemu.

Za dovolení též ždál,
do Toleda by se bral,
brzy kam měl přijít král.

Krále, jak vše toto slyšel,
veliký hněv uchvátil,
na hrabata, strýce jejich,
jenž vše to jim poradil,
na Cidovy požadavky
přistoup, vše mu dovolil,
Cid pro svoje dcery poslal,
kde je Ordoň opustil.

V.
Bol Jimeny a přísaha Cidova

Když pak o samotě byli,
Doňa Jimena tak kvílí:

Jimena:

Jak to možná, vám, že, pane,
jejž se každý bojí v boji,
pohana se taká stane,
proti vám že dva tu stojí,
zhanobí vás, nepřátel
co se nezdařilo roji?
Jen si rozmyslete sám,
bez otce jsem kvůli vám,
pro tu vaši žízeň pomsty
tenkrát byla, je dnes klam?
Na své dcery pomyslete,
které jsem vám porodila,
vydlužil jste si je někde,
či já si je vypůjčila?
Uvaž rozum to i cit,
ztrestejte ty chlapce, smělý,
kteří odvahu tu měli,
dokažte jim, že jste Cid!
Vytáčky ti najdou sobě,
pro svou mrzkou zbabělost,
cit když pro krev svou nemáte,
mějte stud! Já řekla dost.

Cid:

Elviro, pusť meč můj, prosím
odejdi i Doňa Sol,
nedržte tak ruce moje,
Jimeno, můj nejitř bol!
Zbořte hráze hněvu mému,
ať se rozlije již kol!
Jako stud mne dusí zle,
przní všecky činy mé.
Dcerám mým se mohlo stát
falešných to od hrabat?
Milovaným dcerám mým
od psů těchto taký šprým?
Psové vy, já dobrovolně
za ženy vám dcery dal,
nádherných co šatů, darů
každý z vás z mé ruky vzal.
Největší skvost, dva své meče,
věnem jsem vám odevzdal.
Dva tisíce maravedů
záslib ten mne tenkrát stál,
od Arabů řetězy,
každý jako slunce plál,
které po vyslancích svojích
z Persie mi poslal král;
bělouše jsem dal vám hřebce
k službě, krásných kobyl čest,
z Courtraye plášť, který hebce
sobolinou protkán jest.
To mám za důvěru svoji,
to mám od vás, hrabata?
Ztýrané zpět pošlete je,
to má být má odplata?
Obnažená bílá těla,
ruce pevně upoutané,
kadeř vlasů zdivočelá,
z těla krev jim hustě kane.
U svatého Rybáře,
který v církvi naší vládne,
v Cardeně chci přísahat,
pomstít vaše dílo zrádné.
V Carrionu ve Fromestě,
v žádné vsi a žádném městě
panství vašich, v Torquemadě
pomstím se již vaší zradě,
nesmí ve Valenzuele
zůstat jedno hnízdo celé,
kde by kámen na kameni zůstal
při mém pustošení.
Svědky dva mám, nebe věz!
Antolinez, Pelaez!
Hanbu tu mi odpykáte,
kdo mne uzří, ten se třes,
s rodem celým, v zášti svaté
na svém právu stojím pevně,
potrestám vás všecky hněvně.
Slídičů však má král dosti,
lapiti vás v síť a léč,
plné právo až mi získá
teprv spočine můj meč!“

V Burgos jel, kde sídlil král,
při svou by mu odevzdal.

VI.
Cid od krále spravedlnost žádá

Poledne když na vteřinu,
hodiny když dvanáct bily,
z Leonu se všichni grandi
k stolu krále shromáždili.

Aj tu mezi dveřmi sálu
Campeador čacký stojí,
na smrt ubledlá tvář jeho,
ale v plné stojí zbroji.

Jeho hlas zní jak bouř hromu,
v ucho krále dopadává:
„Z nebe žádám spravedlnost,
jíž mi dopřát král se vzdává!“

Úžas schvátí hodovníky,
více netěší je kvas,
přátele ty starost jímá,
soky Cida chvátí žas.

„Králi, žádám pomstu svoji,
cesta k ní ač volna jest,
zvykem mým jest, v krvi zrádců
svoji že omývám čest!
Maurští králi jsou mi bratry,
slouží mi jak moji mani,
sotva prápory mé uzří,
chví se bázní polekáni.
Zhanbeny jsou dcery moje,
Doňa Elvira i Sol,
popřeš-li mi moje právo,
sám svůj dovedu mstít bol.
Syni jich to odpykají,
odvetou zlou chci se mstít,
nebo nemá žádný šlechtic
krve svojí zrádcem být.
Alfonse, cti hleďte mojí,
Bůh ať o vaši dbá čest,
zrádcům jestli uvěříte,
krmě vaše — mor vám jest.
Jestli já jsem urazil je,
v poli stojím, bojovník!
Mojí páži, meči mému
vzešel pravý okamžik!“

Ukázal pak záda jemu.
Od kvasu král rychle vstal,
aby svolali se sněmy,
v celý Leon rozkázal.

VII.
Lavice maurská

Ruy Diaz, nazván Cidem,
do Toleda přišel právě,
kvůli němu svolal sněmy
Alfonso král, chtěje v slávě
plné, jemu právo dát
za urážku od hrabat.

Ve paláci Galiana,
jak to král chtěl, v lesku slávy
přišly a se shromáždily
španělské vše říše stavy,
Alfonsovo hrdé křeslo
nad nimi se v pýše neslo.

Kolem rozstavili v kruhu
pro barony lavice,
kam si mohla usednouti
manů pestrá směsice.

Zavolal Cid na pážete
z rodu starých předků byl,
Fernan Alfons jeho jméno,
toho Cid si vyvolil.

Křeslo dal mu z Valencie,
maurskému je králi vzal,
toto křeslo vedle krále
křesla stavit rozkázal,
pážata pak v pestrém shluku
k tomu křeslu zavolal,
by z nich každý až v den druhý
křeslu tomu stráží stál.
Přinesli mu křeslo vzácné,
památné a věru krásné,
jak šli vnadní, meč po boku,
každý s udivením žasne.

Zdobné křeslo postavili,
jak jim rozkázal Cid milý,
zlatým šatem s drahokamy
staré křeslo v úctě kryli.
Druhého dne z rána mši
zbožně přítomen byl král,
v průvodu pak rytířův všech
již se do paláce bral,
Cid jen nebyl ještě tady,
nebo v hospodě své spal.

Proti Cidu rozhněvaný
onen hrabě Garcias,
vida toto staré křeslo,
takto zvedl zpupný hlas:
Milost udělte mi, králi,
vyslyšte mne, prosím vás,
co chce svatební zde lože
vedle trůnu v tento čas?
Které nevěstě to platí,
chodí v maurském plášti as?
V španělském snad chodí hávu,
či snad v šperku cizích krás?
Křeslo toto vám jen patří,
jinak odstraňte je v ráz!
Fernan Alfonso to slyšel,
hraběti tak v odvět přišel:

„Hrabě, to jsou mrzké řeči
a ty vyplatí se špatně,
o těch zle mluvíte chvatně,
kteří jsou než vy sám větší.
Křeslo pro nevěstu není,
myslíte to? Já bych lhal,
dlaň bych na vás vložit musil,
abych ucítit vám dal
tady v krále přítomnosti,
z jakého jest domu ten,
popříti vy byste nesměl,
před námi že vyvolen!“

Velmi mrzelo to krále
i ty, kteří přišli s ním,
Garcia však, onen hrabě,
jsa vždy k hněvu náchylným,
přes rameno plášť svůj hodil,
nedbale pak pravil jim:
„Nechte mne, já pokárám
kloučka, jenž to řekl, sám.“

Alfonso král jak to zřel,
z pochvy tasiti meč spěl,
ku hraběti přímo šel,
jemu tato slova děl:
„Za tu nestydatou řeč,
měl bych vyzvati vás v seč,
nechci však to, králi k vůli
nepadnu ve vaši léč!“

Odloučil je oba král,
ku Cortesům toto prál:
„O tom křesle hovor další
věru byl by zbytečný,
právem Cid je vykořistil,
jak rek ve všem výtečný.
Vyvolený jest on rytíř,
čacký vazal, velký rek,
druhého já neznám v světě,
jenž by zasloužil ten vděk.
Jako Cid můj statný vazal
jehož sláva taká jest,
a čím on jest výtečnější,
tím jen vzrůstá moje čest,
jestli dobyl toto křeslo,
zla moc na Maury se sneslo,
jestli mi je darem dal,
mne jak pána poslouchal,
vykonal to čestný man,
jen to, k čemu povolán.
Daroval mi mnoho ořů
i vše Maury, které jal,
celou pětinu on z plenu,
jak mi patří, odevzdal.
Nikdo nemluv o Cidu zde,
kdo mu roven není, dál!“

VIII.
Hněv Cidův

„Hrabata vy věrolomná,
rcete, co jste na mých dcerách
chtěli, kterak napadlo vám
ucházet se o ty dámy?

Což snad šlechta z Kastilie
zle vás proto pohaněla?
Urazily snad čest vaši?
moje Elvira i Sol
víte, jakou měly matku?
Doňa Jimena to byla
taká matka, taký vzor!
členy takového žití!
Věnem dal jsem všecko jmění,
dal jsem bohaté své meče,
jichž můj pás teď pohřešuje,
hladovět vy necháte je
bez pokrmu, jak se sluší,
nebo vždycky podlá srdce
zadají jen slabé rány.
Hrabata, před králem žádám
zpátky obě dcery svoje,
hanbou jest, když chlapci podlí
s Coladou a Tizonou
mají sebe opásati.
Nezdědil já tyto meče,
já jich nabyl v čestných bojích,
krví když byl zbrocen krunýř
mezi kušemi a dřevci.
Moje krev ta blíže Tomes
vaší vinou na mech tekla,
vizte muže zde, již nectí
ani právo takých žen.
Proto mne nezhanobíte,
že to jsou mé dcery milé,
nechť má krev jsou, tato tekla
přece v žilách vašich žen.
Hrabata, přec vyzývám vás,
byste smyli tuto krev,
nebo nemám údu v těle,
jenž by nelkal nad tou hanbou.
Toto povinnost mi káže
kvůli vaší cti a mojí,
nebo skvrny na cti smazat
krví možno jedině!“

Tato slova zahovořil
Cid k svým zeťům a pak vstal
z křesla svého v plném hněvu,
pouze rukou svůj vous rval.

IX.
Rozsudek

Kterak seděli tu v radě,
král tu ku své druži děl:
„Rytířové, mladí páni,
chci, by každý oněměl!

Cide, řek jste jejich vinu,
lze-li, ať se hájí jen,
právo musí rozhodnouti
a vy musíte být mstěn.

Alkadů šest volím tady
z domu svého, z rady své,
ať na Písmo přísahají
obou stran v té zuřivé
půtce všecko vyslyšet,
a když vědí, soudit hned
bez bázně, bez přízně, tlaku,
k čemu povinnost je zve.“

Na ta slova Cid již vstal,
bez okolku meče vzal,
Tizonu i Coladu
v této hanby náhradu.
Na hrabata patřil král,
velmi si on pozor dal,
co by řekli, ani slůvka
v čest svou nikdo nezadal.

Bez prodlení propustiti,
nechť se každý soudcem zval,
z bázně jednoho zde není,
který by se králi vzdal.
„Nevzdělanci,“ král tu zvolal,
„čas je, pánům vzdát je dál
víc by zasloužil jich sobě,
statečnější moh být čin,
lépe byl by vyrovnal vše
marokánský mouřenín.“

Meče sotva dostal v pěst,
dva tisíce hřiven jest,
k tomu i klenoty všecky,
jež dal sňatku na počest.

Všichni soudci rozsoudili,
svorní, shodní při tom byli,
k úsudku se odvážili,
aby Cidu celou částku
v hotovosti vyplatili.

X.
Vytáčky hrabat

Na dobrého Cida slova
hrabata neřekli nic,
až král ptal se mladých pánů,
co by na to mohli říc.

Diego Gonzales první
králi pravil, hladká zmije,
„Víte, pane, že jsme první
ze všech rodů Kastilie.
Opustili jsme své ženy,
nebyly ty hodny nás,
sňatek se dcerami Cida
řečem dal nás na pospas.“

Cida lidé mlčeli dál,
neb to nařídil jim Cid,
pokud on to nerozkáže,
nikdo nemá hovořit.

Ordoňo, strýc jeho, vstal,
odpověděl na tu řeč,
„Diego, ty mlč, jsi sketa,
neschopný jsi jíti v seč.
Jazykem jsi přestatečný,
za mák nemáš odvahy,
a ve lživých ústech tvojích
pravda host je neblahý.
Pamatuj, jak v onom boji
u Valencie, ty víš,
před Maury jsi prchal plaše,
již ti byli v patách již.
Kterak zaskočil já Maura,
kterak jsem jej k zemi sklál,
ale tobě zbroj i oře
jak jsem věrně odevzdal,
Cidovi řka, toho Maura
že tys zabil na tom koni,
který prchnouti chtěl v dál.
Tím jsem chtěl jen tebe ctíti,
žes neť moji za choť vzal.
Chceš-li tím se chlubit dále,
nechci ukládat ti půst,
nebo nikdo neslyšel to
posavade z mojich úst.
Jestli jsem to zjevil dneska,
špatnost tvou jsem objevil,
ať to svět zví, že lev onen
ve Valencii jenž byl,
od řetězu utrhl se,
v tom cos ty se kdesi skryl.
Roztrh’s přitom plášť i kabát,
pak ses bídně utajil,
ve světnici pod lavici,
nechtěj, bych dál hovořil.
Jak tvůj bratr pásl po mně,
strašnou bázeň v ňadrech čil,
a tou hnán na jedno místo,
kam by neměl, zabloudil,
Proto dovol, pane králi,
bych tvou výsost poučil,
z hrabat každý byl by lépe
statečnost svou osvědčil;
líp než v doubi tam u Torpes
kde mé tetky každý zbil,
dámy takového rodu,
k němuž žádný nestačil,
Ó že nemoh jsem být při tom,
každý v ráz by opustil,
jednat jako sprostá baba,
byl bych v tom jim zabránil.
Šlechtici jak nejednali,
ni jak rytířstva je cíl,
prahanebný je ten skutek,
kdo by jej výmluvou kryl?
Proti rytířství jest, kdo by
na dámy dlaň položil!

XI.
Tizona a Colada, meče Cidovy

On, jenž Maurů děs a postrach,
on, jenž Hispanie lesk,
on, jenž nikdy nepřemožen,
on, jenž ve všech bitvách blesk,
Campeador, dobrý Cid,
vlasti naší pevný štít,
zrcadlo všech vejvodů,
mstitel všechněch podvodů,
ve toledských Cortes stál,
kde mu dobrý čacký Alfons
meče všecky odevzdal
z rukou hrabat, vynadívat
na ně nemoh se a prál:

„Odkud zástavy vy drahé?
u koho jste vzácné zbraně?
Zlatem, penězi a stříbrem
nekupné, leč v moje dlaně
přešlé potem bojů zlým,
králem Maroka, já vím,
z Valencie oblehané
přišly jste, Tizono moje,
již on v tuhé nosil boje,
získal já jsem, ví to nebe,
Colado, já dostal tebe
od hraběte z Barcelony,
ochotně mi tebe dal,
Kastelly když briandské
já v boji vítězném mu vzal.

K podlosti já nesnížil vás,
jen za svatou víru Krista,
snahou mojí z krve Maurů
pohana vám byla jistá.
Hrabatům já, zeťům svojím,
klenot vzácný, dal jsem vás;
zrezavěly jste, ó běda!
vinou jejich na pospas,
hanbě propadly jste oba,
v rukou jich jak zprzněné,
v nádheru jen sloužily jste,
hladovíce bezcenné.
Volny teď jste z oněch dlaní,
kde jste dlely v zajetí,
Cid vás drží, líp vás uctí
v nových řeží objetí!“

Pravil Pedra Bermundeza,
Alvara též zavolal,
pokud budou trvat Cortes,
k uschování jim je dal.

XII.
Konec sporu

Cortes byly ve Toledě,
obcoval jim Alfons šestý,
k Bermudezu Cid tu mluvil
hlubě dojat v srdci svém:

„Mluvte přec, či snad jste mrtvý,
mlčíte, proč, němý Petře?
Nevíte, že moje dcery
těsně jsou vám spřáteleny?
Nevíte, že jejich hanba
raní vlastní vaši hlavu?

Zamrzela Bermudeza
tato Cida hořká slova,
Ordonězi Garciu hned,
obrátiv se ruče k němu,
mocnou pěstí zadal ránu,
až se musil skácet k zemi.

Zří to shromáždění s žasem,
z židle své se vzchopil každý,
láli, hrozili a kleli,
všechněch meče zableskly se.

Tito „Cabra“ provolali,
tito „Říš, trůn, Valencie!“
až král celý hněvem vznícen
křikl: „Ticho, nechte se již!“
a pak ještě rozchod velel.
„Slyšení žádnému nedám,
v korunní jsem určil radě,
aby pro svůj velký zločin
hrabata vše z Carrionu
přijali k souboji výzev,
jak to zločin jejich velí,
svoje obhájí ať právo!

Cid ať k rozhodnutí boje
postaví tři bohatýry,
právo přiřkne se pak tomu,
nejlíp kdo obstojí v boji!“

Hrabata čas žádali si,
by se k šermu připravili,
vyčkali až do půlnoci
prosící a sténající;
král však odešel již domů,
ostatní své do hospody.

Z paláce Cortesů všickni
když se chtěli odebrati
z Navarry i z Aragonu
spěti vyslance sem zřeli.

Pro krále sem nesli listy,
od knížete a ty chtěly
obě dcery Rodrigovy
pro dva mladé prince získat.

Navarrský tu don Ramiro
doňu Elviru chtěl starší,
jestli neklame mne paměť,
vznešenou tu, ctnostnou dámu.

Doňu Sol, jež mladší byla,
svojí Don Pedro chtěl zváti,
Sančovi by dal ji princi
z Arragonu dědicovi.

Do Valencie Cid táhnul
s čackým srdcem, čilé mysle,
zhanobené dcery svoje ‚
pomýšleje zasnoubiti.

XIII.
Pomsta za Cida

V době též se i král loučí,
z Toleda se Alfons loučí,
aby jel do Carrionu;
hrabata se nezjevila
s reky Cida bojovati,
který k souboji je vyzval
pro hanu, na Cida dcerách
doně Sol, doně Elvíře,
kterou spáchali tak podle.
Hanebnost to beze jména!
Rytířů šest vedl s sebou
z toho boje don Alfonso
a s ním jeho zeť don Ramon,
průvod, který skytl jemu
A ti tři též, kteří zrádce
udolat v tom boji měli.
V Carrion jak dostali se,
na rovině, jež tam byla,
rozbít kázal stany jejich.
Hrabata teď přišli k němu,
s nimi strýc Suer Gonzales,
který spískal tento úskok,
příbuzní též s nimi byli
a těch veliký byl počet.
Ozbrojeni přišlí všichni,
v bohaté a pevné zbroji,
spolu srozuměni všichni,
jak by příležitost byla,
Cida zápasníky pobít,
jakkoli by hodilo se
dříve ještě, než boj vzplál by,
jak jim právě vhod to bylo.

Pravili pak toto králi:
„Pane, v ruku tvou a milost
z Bivaru rek odevzdal nás,
proto prosíme, ó králi,
nedopusť, by lstí neb klamem
zálohou nás mohli zradit.
Milostí má boží brzy
pomstěn býti Campeador.
V této při jsme všichni v právu,
že Bůh pomůže nám jistě!“

„Nebojte se,“ král jim pravil,
„o to záhy postarám se!“

Na to rozhlásil hned rozkaz,
který hlásal tato slova:
„Kdo by zálohou neb klamem
ohrožit chtěl lidi Cida,
ztratiti má ihned hlavu,
jako statky své i jmění!“

Sám pak dovedl je v pole,
kde boj měl být vybojován.
Mládci též a strýc jich s nimi
na bojiště pospíšili,
měli velký průvod s sebou,
který rád je následoval.
Hlasným slovem král poručil
zvěstovati tato slova:
„Infantové z Carrionu,
ovšem raděj zřel bych zápas,
jenž zde má se odbývati,
v Toledě, než na tom místě.
Řekli jste však, tam že tolik
nemáte po ruce zbraně,
a tak na vlastní vám půdě
s ochotou svou vstříc vám jdu.
V průvodu též s sebou vedu
čacké reky Cidovy,
za mou věrnost, za mou pravdu
nasadili žití svoje.
Tož vás zapřísahám oba,
vás i ty, jež za vámi jdou
boje toho řád i právo
poctivě zde dodržeti.
Ten, kdo nevzdá se těm řádům,
životem to pykat bude,
jak můj rozkaz, bez milosti
rozsekán buď na kusy!“

Hrabata zle zarmoutilo
všecko to, co král jim pravil,
Colladu a Tizonu
od pána si vyžadují,
neb se na boj neodváží
bez takových silných zbraní.

Načež král dí: „Infantové,
nelze připustiti, k tomu
v Toledu jste měli o to
hlásit se, zde není místa.
Nikdo zakázat vám nesmí
užívat nejlepších zbraní,
vždyť jste silní, tělem statní,
tož se dobře držte v boji!“

Načež všech šest, jak se sluší,
postaveno v zápasiště.

Proti sobě vyjdou v zbroji,
na znamení čekajíce,
na hlavy si přilby vsadí,
chopí štíty do svých paží,
nasadí své ostré píky,
bouří hřmí již do sebe.

Bermudez tu Fernanovo
Gonzaleza chytí kopí,
toto protkne štít mu zcela,
hruď však reka neporaní.

Tento střetne prudce soka,
zasadí mu prudkou ránu,
oštěp tělem projede mu
a již leží zkoupán v krvi.

Ze hřbetu hned svého koně
musí sok se k zemi skácet,
slabý padá, padá k zemi,
sotva drží se v svém sedle.

Oštěp odhodí Bermudez,
Tizonu, meč, boje, tasí,
Fernandu pak praví toto:

„Umři zrádče!“ — leč Gonzales
zná ten meč, jejž don Bermudez
tasí naň, rek tento čacký,
ale dřív než poraní jej,
praví ve úzkosti smrtné
k nepříteli: „Poražen jsem,
do zajetí se vám vzdávám!“

Martin Antolin de Burgos,
s jiným postihnul se rekem,
tasili hned meče, oba
oštěpy když roztříštěny.

Coladou tu, ostrým mečem,
Antolin jej skoliti chce,
na soka tu těžkou přilbu
dopadnout má těžká rána,
takže chochol rozťat ve dví,
takže lebka rozpoltěna.

Diego Gonzales zbledl,
neměl péči, prchnout odtud,
pouze řval a děsně vzlykal
nad tou ránou nehoráznou
a kůň svrhl svého jezdce,
jenž se vzpínal, za zábradlí.
Jako Fernand, jeho bratr,
musil přiznat: Poražen jsem!

Nuňo Gustos, Suer Gonzales
zuřivě se napadnuli,
oba oštěp nesli silný
dlouhý, těžký ku podivu.

Ejhle, jak rek Nuňo Gustos
rozštípený štít svůj nesl,
že pod mohutnou tou ranou
dobrá zbroj se tříštit musí,
ocel pancířem až projde,
ještě že neprošla hrudí.

Nezachví se proto Gustos,
nebo sedí pevně v sedle,
protkne štít jen svého soka
takou ranou nečekanou,
že lze vidět soka páží
trčet zkrvácený oštěp.

Gonzales tu k zemi padá,
Nuňo Gustos oštěp vznáší,
na hrdlo mu nasadí jej
po druhé již, svému soku.

„Pro Boha, ó neprobodni!“
hlasně jeho otec volá,
„běda, syn můj podleh v boji,
musí již již v smrti zblednout!“

Gustos ptá se svojích věrných:
„Co zde platí slovo otce?“

„Neplatí,“ zní z úst všech, „nikdy,
pokud sok se nevzdal sám!“

Suer Gonzales přijde k sobě,
„Ano, přemožen jsem,“ praví!

Od té doby ony oba
za zrádce král považoval,
strýce jako Gonzalesa,
který tuto lest mu snoval.

Uprchli hned z této země,
více nebylo jich zříti,
hlavy nikdy nepovznesli.

Cidův lid k cti velké přišel,
v slávě král jej doprovázel
na cestě do Valencie.
Hojnými je dařil dary,
s průvodem je poslal jistým
ku pánovi jejich, Cidu,
neb jej pánem uznávali.

XIV.
Návrat bojovníků Cidových
po vykonané pomstě

Od Alfonsa krále vzali
odpuštění bojovníci,
kteří za Cida sem přišli,
bojovat a pomstíti se
na hrabatech z Carrionu,
trestajíce jejich spády.

Do Valencie když přišli,
kde Cid bydlel, samá radost
městem hned se rozproudila,
plesem velkým každý vzplanul.
Ale zpráva, že Don Alfons
v klatbu dal tu zrádnou rotu
hrabata s donem Suerou,
radost všech jen doplnila.

A tu poklekl Cid na zem,
k nebi vztáh své ruce obě,
za pomstu, již dočekal se,
nebe chválí jeho ústa,
že za všecky tyto zrádce
také odvety se dožil.

Veselý pak ve svém srdci
ku Jimeně pravil Gomez:
Jimeno, ten hanebný čin
potrestala pomsta boží
na nás i na našich dcerách
v Torpes, co se dopustili.

Jak to uslyšely dcery,
sladce znělo to jich uchu,
rozjásaným velkým plesem
bušilo jim srdce v ňadrech.

Šly hned s páží otevřenou
obejmouti Bermudeza,
všickni druzi jeho statní
líbali jim žhavě ruce,
jež tak pro ně bojovaly.

Velké slavily pak hody,
slavily je celý týden,
že Bůh nad těmi je pomstil,
kteří tak je zneuctili.

I.
Sv. Petra zjevení

Ve Valencii Cid meškal
znaven prací, tíhou běd,
znaven válek lopocením,
vždyť jich tolik různých sved.

Když jej právě došly zprávy,
Bucar, velký maurský král,
ku Valencii že táhne,
z toho vznik mu trud i žal.

S sebou vedl třicet králů
bohatých a statečných,
k tomu vojska valné pluky
pěšáků i na koních.

Na loži svém natažen byl
v těžké dumě trval Cid,
událost‘ ta důležitá
zloupila mu všecken klid.

K nebes Pánu úpěl žalně,
který pomoc vždy mu dal,
z velkého by nebezpečí
s ctí jej opět vysekal.

Nežli Cid se toho nadál,
muž kýs stál mu po boku,
zář mu plála v obličeji,
zář mu plála ve oku.

Jak sníh všecko na něm bílé,
vůně cizích světů kol:
Pravil, „Cide, nespi, vzmuž se,
zapuď z hrudi každý bol!“

„Kdo jsi, jenž mne napomínáš?“
odvětil Cid zmdleným rtem.
„Říkají mi svatý Petr,
kníže apoštolů jsem.

Přicházím ti říci, Cide,
zanech trudů i všech běd,
musíš-li svět opustiti,
Bůh tě v jiný volá svět.

K věčnému tě vítá žití,
ku radosti světcům svým,
za třicet dní, Cide, umřeš
ode dneška, to ti dím.

Tuze rád Bůh má tě, Cide,
velkou jeho milost slyš,
že ty ještě po své smrti,
nad Bucarem zvítězíš!

Velkou řež tví lidé svedou,
Maurů zlá to záhuba,
to se stane za pomocí
apoštola Jakuba.

Rodrigo Campeadore,
vyzpovídat již se spěš,
pak se jistě hned po smrti
k slávě nebes pozvedneš!

Z lásky ke mně Bůh to všecko
spořádal a nařídil,
že jsi můj chrám ve Cardeně
po mně jmenovaný ctil.“

Uslyšel Cid tato slova,
cítil v hrudi velký ples,
z lože svého rázem povstal,
na kolena rázem kles.

Svatému chtěl apoštolu
obě nohy políbit,
svatý Petr děl však: „Cide,
toho nech, to nesmí být!

Ty mne dotknouti se nesmíš,
zbytečný si uspoř žel,
ale bezpečně věř všemu,
co jsem právě tobě děl.“

Apoštol to svatý pravil,
do nebe se vrátil zas,
Cid byl velmi potěšen tím,
v duši sílu měl i jas,

Za všecko, co Bůh mu dal,
z hloubi srdce děkoval.

II.
Závěť Cidova

V hoři velkém trval Cid,
dva dny zbývaly mu k žití,
i dal k sobě zavolati Jimenu,
svou drahou choť,

Geronima biskupa,
Faněz Alvar přišel také,
přišel rytíř don Bermudez,
přišel Gil Diaz bohatýr.

Pospolu jich bylo pět,
a Cid začal hovor tento:
„Jenž nešetřil pranikoho,
ani říši, ani krále,
ve Valencii mne našel,
na mé dvéře zaklepal,
zaklepal a zavolal mne,
připraveného mne našel,
jeho podrobit se vůli,
poslední své pořízení,
vůli svou tak zvěstuji:

„Já Rodrigo z Bivaru,
nazýván též jiným jmenem
statečný Cid, Campeador
od národů maurických —
duši poroučeje Bohu,
aby vzal ji v říši svoji,
přeji si, by tělo z prachu
prachu bylo navráceno,
aby bylo, sotva umře,
mastmi namazáno z krabic,
jež mi poslal perský král,
myto, balzamováno.
Na Babieçe bych vzpřímen
pod prapory svými seděl
za štítem, by moli král Bucar
se vším spatřit mne svým lidem.
Rozkazuji, aby nikdo
nešel v smutku, což by hřích byl,
v hedvábném spíš všichni šatě
veselí šli za mou rakví.
Přeji si, by stále zněly
nástroje vše hudební,
Jimena by vyšla v slávě
na valy v svých paní druži
nejkrásnějších, pro ten případ,
které sama zvolí sobě,
by můj objevil se dvůr
bíle, zeleně a rudě.
Chci, by po skončené bitvě
přenesli hned moje tělo
s poklady do Kastilie,
které zdědí dle mé vůle
doňa Jimena, má paní.
Chci, by nad tou bdělou stráží
don Geronimo bděl, biskup,
aby všecko dobře spravil.
Chci též, aby po mé smrti
zdědil po mně každý šlechtic,
plných pět set maravedů,
ano tisíc, zaslouží-li.
Věru chci, by všecka místa,
kastelly a pevné domy
dědil po mne, jak je drží
právě nyní don Alfonso,
nebo nikdy města, hrady
já jsem nedobýval jinak,
leda jménem svého krále,
pána svého jako jeho.
Proto nikdy nepřipustím,
by díl nejmenší těch statků
připad králům kastilským,
nebo jsou mi všichni dlužni,
všecky statky, jež jsem zmrhal
ve všech divých řežích s Maury.
Toto všecko zanechám jim,
netřeba to vykupovat.
Item chci, by Babieçu
pochovali po mé smrti,
nebo kůň takové ceny
být lup ptactva hoden není.
Mrtvola má odveze se
v Cardeňu k svatému Petru,
v onen klášter Kastilie,
kde chci býti pochován.
Boha prosím, aby vzhled
ke mně, až opustím svět!“

III.
Poslední chvíle

Ve Valencii Cid ležel
ve posledním tažení,
neb než věk šlechetné srdce
hubí více — soužení.

Mnichové a věrní mani
u hlav lože v modlitbách,
v úzkém kruhu mnohý přítel,
příbuzný a kdo mu dráh.

Když zřel siné jejich tváře,
kam byl hluboký bol vryt,
moudrými se snažil slovy
ztišit je a potěšit.

„Ovšem vidím, dobří druzi,
při takovém loučení
k plesu že tu důvod není,
ale velký k truchlení.
Nauka má však vám praví,
zlé když časy přijdou, spíš
než nad štěstím zvítěziti,
dobýti lze sterou říš.
Smrtelníkem jsem se zrodil,
tož jsem umříti moh‘ hned,
co Bůh milostí mi dopřál,
právem nechtějte to zpět!
Neumírám v cizí zemi,
umírám na půdě své,
tím víc, ježto prachem sám jsem,
jenž se dědic smrti zve.
Nedozvím se o své smrti,
život zde jest zajetí,
k vlasti své, když umíráme,
mroucího duch zaletí.
Jedno na srdci mi leží,
v ruce krále nedám vás,
mými byli jste, teď svými
můž‘ vám škodit v mnohý čas.
S vojskem mým ať dobře jedná,
nebo chrání jeho říš,
zlomeným ať hnátům věří
nežli moudrým radám spíš.
Na stejné ať váží váze
úsměv chvály, trestu zlost,
nebo vždycky věrnost manů
žádá plachost, žádá ctnost.
Ať se čackých věrných drží
nežli pochlebníků rad,
jediného, jenž je dobrý,
neudělá z špatných řad.
Těch, kterých má zapotřebí,
neurážej zbytečně,
neceň podle zdání jiných
služby jejich nevděčně.
Nedím to jak uražený,
neb jsem jeho dlužník spíš,
neb mně zásluhou se stala,
mnohá křivda, mnohá tíž!“

Bez útěchy stáli všichni.

IV.
Žal Jimeny

Smutné pohřbu povinnosti
za Rodriga ze Bivaru
slaví u svatého Petra
v Cardeně doňa Jimena.

S dcerami je slaví, které
královny jsou vůlí boží,
za hanbu nezaslouženou
aby odškodněny byly.

V rakev položila tělo
tmavší nežli její naděj,
plačíc pravila pak k němu
jako by byl živý ještě:

„Ó ty hradbo křesťanstva,
na zem paprsku ty nebes,
Maurstva všeho biči zlý,
obránče ty pravé víry!
Což dnes více nejsi tím,
přátelé jejž zlomyslní
oddaliti chtěli dvoru,
jenž jsi nikdy neutíkal?
Nejsi ten, jenž vypovězen
řečmi podlých pochlebníků
tisíc hradů svému králi
tísíc jemu hranic dobyl?
Nejsi ten, jenž Valencii
podmanil si slavné město,
bezduchý, jenž nad tisíci
zvítězil jsi v šesti bitvách?
Ó ty hořká samoto!
Kterak učíš v utrpení
proti všemu právu krutě
takou ztrátu snášeti!“

A ta matka ušlechtilá
nemohla prý odjít odtud,
do mdloby bez síly padla,
jak by byla mrtva též!

V.
I mrtvý Cid boj vyhrává

Mrtev ležel dobrý Cid,
který z Bivaru se zval,
a Gil Diaz, věrný sluha,
činil vše, jak rozkázal.
Balzamovat tělo dal,
by se držel zcela zpříma,
obličej by roztomile
krásným ruměncem mu plál.
Otevřel mu obě oči
i vous pěkně přistřihal,
nevypadal jako mrtvý,
spíše všem se živý zdál.
Aby skoro vzpřímen stál,
této lsti Gil Diaz užil:
mrtvolu na sedlo vzpjal
Na ramena dal mu prkno,
jiným paže podvázal,
pod rameny obě prkna
i po stranách těsně spjal.
By mu hlavu podpíral,
dokázal tím prknem jedním,
druhým, které šlo až k vousům,
výš mu tělo opíral,
by se nijak neviklal.

Dvanácte tak prošlo dnů,
co své žití skončil Cid,
a již do boje se chystal
s maurským králem jeho lid,
s Bucarem on chtěl se bít,
s jeho psím pohanským lidem;
mrtvolu na Babieçu
posadili v noční klid.
Ke koni ji přivázali,
by tam pevně mohla dlít,
přímo, zrovna aby zřela,
věru zdál se živý být.
Na holeních plátů třpyt
černých, bíle pruhovaných,
železných jak plátů, které
nosil, nocí bleskl třpyt.
V sváteční šat oděli jej
v zlatohlavu zář a kmit
k vlajícímu plášti jeho
na krk pověsili štít.
Hlavy týl byl helmou kryt,
pergamen to pomalován,
jakby kovový tmou svit
uměle byl v přilbu všit.

Tizona též, věrný meč,
do ruky mu dána jest,
ku podivu třímala ji
pravá jeho chrabrá pěst.
Biskupská jak velí čest,
Geronimo po pravici,
Gil Diaz cválal po levici,
Babieçu musil vést.
Pedro Bermudez jel napřed,
prapor Cidův musil nést,
čtyři sta šlechticů kolem
doplnilo tuto lest.
V párech koně šest a šest
stejný počet průvodčí jich,
potom přišlo tělo Cida,
sto ctných mužů ze sta měst
k ochraně mu přidělených.
Za tělem, ó žalná zvěst,
s rytíři, jichž set je šest,
Jimena v svých paní druži.
Tiše táhli, nikde zvěst…
Jak by dvacet jich tak táhli,
nejsmutnější z všech to cest!

Alvar Faněz první byl,
který vztekem, jenž v něm vřel,
vrazil do zástupu Maurů,
které s sebou Bucar měl.
První bylo, co los chtěl,
Maurka proti němu jela,
vzrůstu statného i těla,
pravá mistryně všech střel.
Turecká kuš byla její,
toul se plný šípů chvěl,
„Hvězdou“ slula, že šíp její,
z tětivy tak prudce sjel.
Proti této Alvar spěl.
Ona se stem jiných jezdkyň,
statečných a smělých stejně,
Alvar proti této hřměl.
Utkalo je vojsko Cida,
země plna jejich těl
se zástupem králů svojich;
Bucar král jak toto zřel,
všichni divili se tomu,
to moh křesťan dokázati?
Sedmdesát tisíc — žel,
mužů zástup vstříc jim šel!

Všichni bílí jako sníh,
jeden, jenž jim vlíval děs,
výš se týče jako žádný,
o sněhobílý oř ho nes,
do boje spěl jako v ples,
na prsou kříž svítil rudý,
jako oheň meč mu v ruce
jasný šlehal do nebes.
Do veliké lázně krve
zřítila se Maurů směs,
na útěk se všichni dali,
do močálů v temný les
prchl rento zástup ves.
Ku moři král Bucar prchal,
v směrem, kde své tušil šiky,
že se ukrývají kdes.
Aby nikdo neprchl jim,
za ním Cida lid jak běs,
deset tisíc ztopila jich
moře tůň i skalný tes.
Taký strach se na ně snes,
v loď se dostalo jich málo,
z králů umřelo jich dvacet.
Krví tměl se pláně vřes…
utekl jen Bucar, pes.

Ukořistil Cidův lid
stany, zlato, stříbro v nich,
zbohatli tak z toho lupu
i ti z lidí nejchudších.
V Kastilii zástup táh,
dobrý Cid jak rozkázal to,
v Cardenu svatého Petra;
v chrámu, když tam zástup stih,
nechali tam Cida, chloubu
Španěl do dob nejzazších!

VI.
Pohřeb

Bucar, Maurů král již podleh
se spojenci i vším lidem,
na polích u Valencie,
udolán byv slavným Cidem.

Dobrý Cid co mrtev nyní,
jedou v Kastilii v kroku,
na Babieçe Cid sedí,
ostatní po jeho boku.

Brnění na těle neměl,
lehká tkaň mu tělo kryje,
že kdo nevěděl, jest mrtev,
myslit musil, že on žije.

Po skončené denní jízdě,
z oře sundali jej hnedle,
a tak zůstal vzpřímen, rovný
jakby pevně seděl v sedle.

Jeho choť Jimena Gomez,
posla slala bezpečného
ku příbuzným Cida,
aby uviděli návrat jeho.

K jeho zeťům poslala též,
královský jej vínek stínil,
ale ti než mohli přijít,
Alvar Faněz návrh činil:

Mrtvolu by v pevnou rakev
dobře zavřenou dát spěli,
purpurem ji ověsili,
zlatým klíčem uzavřeli.

Jimena v to nesvolila,
s nevolí se k pánům točí,
řkouc: „Jak Cid tu pěkně leží,
statně jak zří jeho oči!

Ježto on všem tak se jeví,
nic se nesmí pozměniti,
aby dcery, aby zeti
těšili se, jej tak zříti!

Jak tu nepochován dřímá.“
Jak si Jimena to přála,
schváleno; druž dona Sanchy
Garcie ho uvítala.

Na půl cesty do Olmedy,
vyjeli vstříc v jaré tužbě,
i dobrý král Arragonský
s všemi jeli, již mu k službě.

Na jich sedlech obráceně
zavěšené štíty čněly,
smutek svůj by okázaly,
všichni černé pláště měli.

Rozpárané kápě plášťů,
jak žal kastilský se strojí;
doňa Sol a její dámy,
všecky byly ve závoji.

Žel svůj chtěly ukázati,
matka však to zakázala,
nebo Cid to zapověděl,
jeho vůle tak se stala.

Předstoupil král s chotí svojí
k Cidovi, jenž byl jak živý,
ruce jemu políbili
a přitom se velmi diví.

Nevypadá jako mrtvý,
Zachovalý jest a žije!
Viděti jej přišlo lidí
z celé říše Kastilie.

Tak i don Garcia přišel,
vladař panství Navarrského,
jeho choť s ním, která byla
dcerou Cida statečného.

Políbili jemu ruce,
hojně slzy prolévali,
k svatému pak Petru táhli,
aby tam jej pochovali.

A sám Alfonso, král dobrý,
o tom, co se stalo slyšel,
Toledu dal rychle vale,
ku svatému Petru přišel.

By jej slavně uvítali,
Cida příbuzní vstříc jemu
spěli, mnohé pocty vzdal král
tělu Cida zbožněnému.

Král jej pochovati nedal,
leč projevil vůli svoji,
ozdobeným před oltářem,
vystavit jej v plné zbroji.

Tizonu by, meč svůj věrný,
věrně třímal po svém boku.
Na márách tak Cid tam ležel,
ještě dýl než deset roků!

VII.
Mrtvý Cid a žid

Ve Cardeně u San Pedra,
na svých márách leží Cid,
onen, křesťany ni Maury
který nikdy nebyl zbit.

V povel Alfonsa tu leží,
před oltářem na márách,
v zdobě práporů svých leží,
jeden hedváb kol i nach.

Obličej má nepřikrytý,
slavná přísnost trůní v něm,
jako čacký rek tu leží,
bílý vous mu tváří lem.

Tizona, meč jeho dobrý,
po boku mu odpočívá,
mrtvý nezdá se být, řek bys
živá krev mu v žílách splývá.

Balzamován takto leží,
v kostele tam sedm let,
do Cardeny k poctě jeho
ročně chodí celý svět.

Mrtvolu chce každý vidět,
lidu velké shromáždění
venku čeká, u Rodriga
při oltáři nikdo není.

Do kaple tu vstoupil žid,
k tělu hrdiny se blíží,
v duši svoji toto šepce,
jak se v svoje dumy hříží.

„Rodriga to mrtvola jest?
Všemi slaven, kudy táhnul,
pokud živ byl, nikdo z lidí
za vousy jej nezatáhnul!

Potahat chci jeho vous,
ve pěstě jej chytím obě,
vskutku, je-li mrtev, nedá
líbit si to v svojí mdlobě;
zříti chci, co udělá,
nechť mne hrůza sklá v té době!“

A žid svoji ruku vztáh,
aby vykonal, co chtěl,
ale Tizonu, meč dobrý,
Cid po svoji ruce měl,
dřív než za vous zatahal jej,
na píď tasil jej — ne dél.

Děs a strach tu schvátil žida,
jak to viděl, na zem pad,
natáhl se, jak byl dlouhý,
děs jej schvátil odevšad.

Do kostela kdož pak přišli,
ležeti tam zřeli jej,
stříkali, by k sobě přišel
vodu jemu v obličej.

A když navrátil se k žití,
ptali se jej ze všech stran,
jaký moh v tom důvod býti,
že byl na znak takto sklán?

A žid vypravoval davu
všecko, co se stalo dřív,
na kolena padli všichni
zvěděvše ten velký div.

Bohu všichni děkovali,
že ochránil svého sluhu
před hanbou, jíž ruka žida
drzá svojí nad zásluhu
chtěla zahanbit jej tak.

Žid se nechal pokřtít pak,
Diego Gil jeho jméno,
u svatého Petra boží
službě odsud posvěceno;
jako dobrý křesťan žil,
a tak dny své dokončil.

VIII.
Cida uctívání

Z Kastilie táh don Sancho,
jenž pro hrdinné své činy
udatným byl nazýván,
s druhy svými do Navarry.

Před sebou hnal velkou kořist,
pevnou páží svou již získal
ve kastilském území,
aniž někdo bránil tomu.

Ve triumfu, bohat, klidný
v denních pochodech se vracel,
Kastilčany prosté statků
nechal lkáti za sebou.

Z Cardeny k svatému Petru
poručil by táhla jízda,
bez kořisti za ním dále,
s družinou by táhl tam.

Zvěst když došla k opatovi,
jehož stráži drahé tělo
Cida bylo svěřené,
na krále on čekal příchod.

Mezitím vše připravil
slavnostnímu ke průvodu
s Cida svatým práporem,
naproti jim vyšel v slávě.

Při hlaholil temných trub,
táhlo sedm jich a sedm,
zřeli hrdě k svému králi,
kterého v svém nesli středu.

Korouhvičky třepetaly
vesele po blízku krále,
který pozvedal k nim oči,
nejlepší svou na zábavu.

A tak statečný Don Sancho,
přichází svém ve průvodu
s jezdci svými, tam, kde zbožný
opat již ho očekává.

Na kolena on se vrhne
řka: „Můj králi, mojí řečí
nepohrdej, neodvracuj
svoje ucho mému slovu!

Dobře víš, ó statný králi,
a vy všichni, stojící zde,
křesťanů že je to kořist,
nesprávně vždy oceněná.

Války, které vedou s tebou,
příčinou jsou, která vždycky
do ruky meč tobě klade,
samý zmar a smrt jsou pro ně.

Ona krev, již proléváš,
dala by se ušetřiti,
kdybys na Maury meč zvedl,
kteří tak nás utiskují.

Králi, pohleď na ten prapor!
Prapor děda to je Cida,
před oči jej tobě stavím,
abys zanechal zde lupu.“

Sotva král ten poznal prapor,
sestoupil ze svého koně,
pozdravil jej tím, že klekl
na zem nízko a to pravil:

„Ó ty mocná zástavo
zvoleného toho reka,
který hradbou Kastilie
byl, jsa spolu nožem Maurů,

Před nímž Maurský chvěl se národ,
neb on ztroskotal moc jeho,
mrtvý Bucara jenž přemoh,
za vazaly krále měl!

S kterým hovořili svatí,
stálá jeho společnost,
od Boha si vyprosili,
poražen by nikdy nebyl!

Tady vám před zrakem vaším
— komu spíš má náležeti? —
věnuji svůj válečný lup,
ve váš chrám jej zavěsím!“

A to hovoře dal rozkaz,
k propuštění zajatců všech,
kořist by vydána byla
opatovi se vším všudy,
pouze z úcty jen a lásky
pro Cida, jíž k němu plá.

IX.
Cidův nápis náhrobní

„Jenž zde jsem pochován, jsem Ruy Diaz zván Cid,
mnou s šest a třiceti kdys králi Bucar sklán,
a reků dvacet dva, když mrtev, v střemen vbit
jsem hřímal bojištěm, v prach kleslo ze všech stran.
Dva a sedmdesát jsem bitev získal tím,
své meče překonal! — Dost! — Chvála Bohu dím!

[1] Starořecký potulní přednašeči ustálených epických veršovaných textů; potulní lidoví pěvci národních eposů. Pozn. red.

[2] Zvuková shoda samohlásek v koncových slabikách veršů, přibližný rým, souznění. Pozn. red.

[3] Dvouslabičná stopa s první slabikou dlouhou a druhou krátkou, (v sylabotonické verzifikaci) s první slabikou přízvučnou a druhou nepřízvučnou. Pozn. red.

[4] Středověký velitel žoldnéřů. Pozn. red.

[5] Kožešina z lasice hranostaj, hermelín. Pozn. red..

[8] Marokén — hedvábná tkanina výrazně krepového vzhledu. Pozn. red.

Jaroslav Vrchlický

Cid v zrcadle španělských romancí

Edice E-knihovna

Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 ze 7. 9. 2017

ISBN 978-80-7587-216-6 (epub)

ISBN 978-80-7587-217-3 (pdf)

ISBN 978-80-7587-218-0 (prc)

ISBN 978-80-7587-219-7 (html)