Hořká lízátka

Pinožíci aneb dřív bývávaly časy

Na tváři se jí zatřepotaly slzy. Ta písnička byla medová. Melodická melancholie. Něžně pohladila, a zároveň kousla svými perličkami. Co je to za hlas? Hlemýždi potulující se na mechu, borůvky padající do orosené trávy, předení v mravenčí komůrce… Zatajil se jí dech.

Byla doba MágoMatu. Pinožíci postávali pod skleněnou stříškou. Každý z nich v rukou svíral barevný lesklý plátek. Vně každého byl MágoMat. Jakmile pinožík otevřel plátek na stránce s MágoMatem, vyprskla Amora (slovo láska se imidžmejkrovi Mága zdálo oběhané, a tak místo něho poslal mezi pinožíky termín Amora, který se ujal rychle). Pak se pinožíkovi zatajil dech, zhluboka se nadechl a vzdychl tak, že Amoru vylekal a ta foukla i s vůní, kterou s sebou parfémovaná stránka přinesla. Voňavý MágoMat byl totiž marketingově nejvýhodnějším artiklem doby.

Piškvorka pod skleněnou stříškou raději nestála. Vzdychající dav navozující si amorové stavy při čekání na autobus jí připadal směšný. Bylo jí ho líto. Nežil svůj příběh, žil barevnými obrázky populárů. Choulil se pod skleněnou stříškou jako mlčící masa nakopírovaného masa. V uších měla bílá sluchátka. Zvolila si program Romance mp22, který jí do hlavy náhodně pouštěl písničky. Kromě bílých sluchátek měla zelené oči, vyšpulené rty, v puse zuby jako z reklamy na zubní pastu, nos jako knoflík a na něm maličký nepostřehnutelný chloupek, špičaté uši jako elfí holka a tmavě hnědé, skoro černé vlasy. Některé dny byla nejraději neviditelná, dnes ale ne. Dnes chtěla, aby o ní všichni věděli.

„Ale proč?“ šeptla. Nevěděla. Byl to jen pocit. Vzala si klapací tmavě červené botky, šustící hnědou sukni a modře pruhované tričko. Kabelku ani batoh neměla. V kapse jí pocinkávalo několik mincí. Jde jen o maličký nákup. Zahleděla se na pinožíky. Přes sklo budky vypadali jako šmouhy na čtvrtce pocintané vodovkami.

Autobus konečně přidrnčel, na zadním okénku byl v nadživotní velikosti vypodoben MágoMat, pod ním nápis Amora. Piškvorce se zachvělo podžebroví a lehounce škublo. Dav zůstal na milisekundu v křeči a pak se rozběhl k obrázku. Hladil ho, olíbával, jazyky jezdil po skle. Pinožíci do sebe strkali a zadní řady syčely vzteky, že se přes ty přední nedostanou k plakátku. V takové situaci pomáhaly jen chladivé kapky deště. Ten den ale duhově svítilo slunce. Autobus se rozjel. Řidič s Piškvorkou na sebe spiklenecky mrkli. Měl být použit megafon. Od té doby, co byli pinožíci oblbováni lesklými plátky, bylo v předpisech pro autobusáky, že nepadají-li z nebe chladivé kapky deště, musí dotyčný užít megafonu. Tenhle to neudělal. Bylo pod jeho úroveň svolávat pinožíky jako ovečky na pastvě, pocházel totiž ze staré autobusácké školy. Každá inovace mu šla proti jeho husté srsti. Dříve se pinožíci do jeho autobusu tlačili, a teď? Vzdychl: „Dřív bývávaly časy.“

Piškvorčina mp22 se porouchala, pustila medovou písničku znovu.

Stejská se mi

po světě

plným vyžvejkanejch žvejkaček

Chybí mi

ta ubohost

co už i voněla nijace

Jsou pryč

hladový zdi neuskutečněnejch snů

Vyluštim jedno dvě sudoku a jdu dál

Je to mdlej fakt

bylo to tak

bezpečně rozkoukaný

já tu bednu

vztekle vypnul

vybaf

A kýčová nádhera

Zmizela

v šedivym pitomym

prašnu

co zrnělo zmatkem

Vyluštim tři čtyři sudoku a jdu dál

Jsem mimo vagón

ten dovez by mě tam

kde žvejkačky jsou

růžový a sladký

jak sen

jak na potvoru

budík

je bezchybnej

šunt

Vyluštim pět šest sudoku a ploužím se dál

Piškvorka nechápala své podžebroví. Pinožíci za autobusem zlostně zatínali pěsti a prskavě pištěli. Bylo to nepříjemné, i když od nich byli už dost daleko. Piškvorku poprskali u skleněné stříšky. Byla poprskaná, rozechvělá a v podžebroví zase cuklo. Zamračila se a v hlavě se jí točil Mágo.

Zubní kartáček

Křížek měl hlad, a tak si zapálil. Na bradě mu vyrašily kratičké fousy. V koutcích jeho očí si lebedily ospalky, které si ráno nestihl vyndat. Po cestě, kterou šel, si to pomalinku šinuli šneci se svými přetěžkými domečky. Maličcí, malí i velcí. Bylo po dešti. Jejich tlusté, slizké nohy působily mile. Vyhýbal se jim. Dnes fotí několik bytů a počíhá si na Mága.

Koupil si nové kalhoty. Je s nimi spokojený. Sice je nahoře nemůže dopnout, zipová cestička je uzavřená jen do půlky, ale líbí se mu.

Sakra. Ošoupané, odřené boty se mu rozlepují víc a víc. Z jedné mu vykoukla noha v umáčené bílé ponožce. Naštěstí se objevilo slunce.

Byl na místě. Zazvonil na pana Šolicha.

„Ano?“ ozval se mužský hlas ve zvonkové destičce.

„Já jsem z agentury Minima, pane Šolichu, jdu vám vyfotit ten byt…“ oddrmolil obvyklou frázi.

„Jojo, poďte dál, je to třetí patro.“

Ozvalo se bzíknutí. Vyběhl do třetího patra. Tam na něho čekal pan Šolich v pyžamových kalhotách. Měl velké chlupaté břicho a byl bledý.

„Já mám trochu kocovinu. My si s tchánem dycky koupíme bechera, vychlastáme ho… A pak musíme do hospody na další panáky… Ale dneska je pátek třináctýho… Když je pátek třináctýho, to nikdy nechodim do rachoty… Dycky sem se z toho vyvlík… Jenom jednou né… To sem jezdil s novinama… A to víte… Noviny, ty se musej rozvézt každej den… A poďte dál…“

Vešel a zul se.

„Sem včera trochu přebral… Stará nebyla doma… Tak sem si trochu vyrazil z kopejtka… Kouříte?… Nedal byste si cigáro?“ Guma v jeho pyžamových kalhotách byla vytahaná.

„To víte, že bych dal…“ Stáhl si košili, aby nebyl vidět defekt jeho kalhot.

„Tak poďte na balkón…“ Hlasitě si ukrkl.

Kouřili na balkóně a oba mlčeli. Koukali dolů.

„Mně se z toho zírání dolů dělá špatně…“ řekl pan Šolich.

Pod nimi se na balkóně objevila nahá silnější žena s košem mokrého prádla.

„Čau Soničko!“ předváděl se.

Podívala se nahoru, kvíkla a zaběhla zpátky do bytu.

„Čoveče, sem si s ní včera štrejchnul… To bylo něco… Akorát si pro mě přichystala překvapeníčko… Abych jako čubrněl… Voholila si jí… Ale úplně… To bylo, jako bych prcal malou holčičku.“ Podrbal se na zadku.

Udiveně se na něj podíval.

„No… Co koukáš, mladej?“ Podrbal se na levé půlce (předtím drbal pravou).

Pan Šolich spokojeně pokýval a tiše dodal: „Má frndu jak růžovej zubní kartáček…“

„Tak pudem na to focení, pane Šolich... Začnem u koupelny, jo?“

Krocan jde na věc

2. 6.

Tak sem se rozhod, že si budu psát deník. Příde mi trochu škoda, že když se člověku stane něco bombovýho, tak na to pak zapomene, jako na ňákou vobyč věc. Už dlouho se na to chystám. Ale vodkládal sem to na neurčito. No, ale nakonec sem se rozhod.

Dneska ráno se mi totiž stala věc, která fakt stojí za to, abych si jí zapsal. Normálně se voholim a pak se chci podrbat na držce. Tak sem se teda podrbal. Ale najednou cejtim jebák nebo co. Ale to nebyl vobyčejnej jebák. Ňák mě škrábal. Tak to vemu mezi nehty a koukám jak blázen. Zatáh sem a zjistil, že sem z tváře vytáh dobře vosum cenťáků zakroucenej fous. Dokonce i s uzlem. A to mi teda připadá podivný. Kde se tam vzal ten uzel? Takže si to teda píšu z toho důvodu, že i na mym ksichtu se teda dějou zázraky. Ten chlup mi musel pod kůží růst pěkně dlouho. Je to teda těžkej humus. To zas jo. Ale blejt z toho nebudu a navíc ten uzel je docela raritka. Teď si tak lážoplážo přemejšlim, co s tim, aby se mi teda něco takovýho už nestalo. Festovně mě to žere. Ty krávo, to je fakt síla! Teď sem ho přeměřoval takovym prťavym pravítkem, kerý sem kdysi dostal v pohádkovym lese. Teda von to byl vlastně park. A já se tam poflakoval. Tak sem ho tam dostal vod Sněhurky, dyž sem zazpíval Skákal pes, přes voves. Má přesně 7,8 ± 0,5 mm. Jo, ale pozor, já ho ani nerozmotal! Tim pádem je eště delší. Aby nedošlo k nějaký mejlce, vážně to nebyl vlas! Je jasný, že se ve světě dějou dost drsný věci, ale na tohle to nemá. Sem na sebe hrdej. Trochu. Aby to nevyznělo, že sem ňákej volysalej fouňa. To teda ne!

Eště bych sem chtěl napsat svůj osobní Objev. Já občas prolistuju ňákej bulvár. Prostě časák s barevnejma obrázkama populárů. A taky s tim co je in a co ne. A už je mi to jasný! Ale je to jen a jen moje teorie! Aby bylo jasno! Ty píčoviny, co je in a co je out, stopro píše ňákej plešatej šedesátník, co běhá doma bez trika, mimořádně v bílym spodnim triku a ve votrhaných teplákách vod Vietnamců, chová doma vykrmenýho pudla a má doma zaprášenej trenažér. Pro dnešek končim.

Dup Sup frčí do pidizemě

Dívá se z okýnka, jak se křídlo třepotá. Vždycky se klepe. A ještě k tomu se točí. Dvaadvacetiletá whisky udělala své. Idiot vedle něj chrápe a teče mu hustá slina páchnoucí po červeném vínu. Sáhne si do tenkých kalhot a upraví varlata tak, jak to má rád. Jsou jakoby položena na vnitřních stranách jeho stehen. Jinak je jeho nejoblíbenější poloha v levé nohavici. To je srdcovka.

Těší se na ten jejich venkov. Jsou tak maloměstsky nudní. Otravové. Měl by trochu rozvířit ty stojaté páchnoucí vody jejich pinoží pidizemičky.

Obláčky, jako kousky vaty, míjejí letadýlko. Ušklíbne se. Vždycky když letí, vidí houfy oblaků. Naklepané polštářky nudy. Pak ho jak naschvál osvítí paprsek slunce. Vyndá sluneční brýle v ceně jednoho miliónu pinožích penízků. Zabírají mu půlku vrásčitého obličeje. Slunce ho lochtá i v rozkroku. Má erekci. Prohlíží si otrapu se slinou v koutku úst. Není tak odporný, jak se mu původně zdálo. Pohladí ho scvrklou rukou po stehně. Otrapka zachrápe hlasitěji. Dup Sup si odpíná pásy. Jde na toaletu, kde si to dupsupovsky královsky udělá.

Škrabka a znudění kabátovci

Po ulicích se poflakují znudění psi v šatičkách a kabátcích. Nebaví je očůrávat rohy domů. Ňafají na sebe, aby se neřeklo. Očuchávají se jen tak naoko. Ani vrznout se jim nechce. Raději by si dali voňavou paštičku z maličké konzervy, která má barevnou lákavou etiketu a je pěkně mastná. Má hlad. Dala by si brambory. Nejdřív musí koupit škrabku. Brambory nemá, máslo také ne a peněz není nazbyt. Bude ráda, když si koupí škrabku a zbyde jí na brambory, máslo je fata morganou.

V domácích potřebách to železitě voní. Jde uličkami s plastikovými košíčky a hledá škrabku na brambory. Shýbá se u jednoho košíčku. Je plný škrabek. Prohrabuje se a neví kterou. Černá vypadá moc hřbitovně. Bílá, ne, ne, takovou měli ve školní jídelně. Zelenou? Ne, ta je moc jarní, tak na Velikonoce možná. Červená? Vypadá jako od krve. Růžová? Jak pro Barbínku do domečku s Kenem.

„Slečno, prosím…“

Cukne sebou od přehrabování. Lahodný hlas. Nezná ho?

„Mohu vás vyrušit?“

Kývne.

V podžebroví zapraská.

„Neviděla jste tady někde struhadlo na mrkev?“ Hlas mu zabrnká. Dívá se na ni skrze sluneční brýle. Vypadá jako moucha. Mastné vlasy svázané do culíku, velké tmavé masařky a pod tričkem se mu rýsuje bříško.

„Podívám se vám po něm hned. Někde už jsem ho tady viděla. Jen mi poraďte, jakou barvu?“ usměje se.

„Modrá. Jako nebe.“ Zhoupne se na silných nohách. Je ošklivý a zároveň krásný. Zná ho.

„Máte pravdu.“ Stoupne si z kleku. V ruce modrou škrabku jako nebe. Odkud ho zná? V podžebroví jí zavrní. Jdou spolu uličkou.

„Struhadla. Tady!“ Ukáže mu do regálu.

„Jsem vám neskonale vděčen.“ Usměje se a z úst, která vypadají jako televizní, opatrně vylezou sympatické zuby.

„Já taky. Špatně se rozhoduju.“

Jdou spolu ke kase. Před nimi stojí dvě ženy. Majitelky znuděných kabátovců.

„Viděla si včera Dneska chrnim u vás?“

„Neviděla.“

„Víš, že voni tam populárové vůbec nespěj?“

„Ale spěj. Spali tam všichni kromě Bandasky Záslužný. Ta musela domů k mimču.“

„No, nespěj. To je všechno jenom jako…“

„Ale dyť to bylo vidět, jak dou spát…“

„Hele, mně to žíly netrhá, že mi to nevěříš…“

Stojí vedle sebe. On se svým struhadlem. Ona se svou škrabkou.

„Mohu vám pořídit vaši vysněnou škrabku?“

Vyprsknou smíchy.

„Nevim, nevim, jestli to mohu přijmout… Bylo by to krásné…“

Vybuchnou.

Pokladní ve fialové zástěře se na ně znechuceně dívá.

„Tak zaplatíte to, nebo tady budete blbnout?“ šlehá skelnýma očima. Asi má chřipku.

„Zaplatím. Ještě tu škrabku mi napočítejte…“

„Dvě stě dvacet dva…“ smrká a z očí jí teče.

„Není to trochu moc?“ diví se.

„To struhadlo je nerez…“ kýchne prodavačka.

„Ach tak… Tak to je jiná… Je to dobrý matroš…“

Piškvorka se válí po zemi. Smíchy. A navíc si koupí máslo.

„Děkuju uctivě. Brzké uzdravení přeji.“

Vyjdou z domácích potřeb se struhadlem a škrabkou.

„Tak díky. Mějte se.“ V podžebroví zaklokotá.

„Na viděnou.“ Milý mušák zatřepotá tlapou a i se svým hedvábným hláskem mizí za rohem.

Piškvorka otvírá maličkou, světle zelenou igelitku. Uvnitř je škrabka jako nebe. Má z ní radost. A ještě kartička. Asi reklamní. Vyndává ji. Je měkkounká. Mágo, Bubákova 22, Hapra 22, tel. č. 222 222 222, mágo@amora.cz. Vizitka Mága? Nepřehánějí to už trochu? Obrací ji. Díky. Mágo

Ostružinové vlnky

Bublá pod vodu. Voní ostružinami tak, jak to má rád. Na hladině pluje dřevěná loďka. Už jako malý kluk se s ní cachtal. Nedávno s ním byla v New Yorku, kde hráli s kapelou. Vybublává a v hlavě mu brouzdá hubená dívka, která je vyšší než on. Zvláštní, oči má jako smaragdy, ale když ji uviděl, jak se sklání nad košíčkem škrabek, vzpomněl si na vyhřáté jahůdky u lesní cesty. Ne, není to loďka, je to parník. Pěšinka lesem se rozplynula, objevil se chlap v mlze. Byl to on, táta, kdo ho vyřezal a pak zmizel. Zahnal ho. Ať se zas toulá, kde chce. Dívá se na oblinu ponořenou pod vodou. Zatahuje ji. Narostla kvůli roli. Byl to propadák, ale oblina s ním srostla.

„Tútú…“ ozývá se parník. Kotví na oblině.

Zívá. Spal by. V tuhle denní dobu kráčí v televizi mexické, španělské a americké slečinky. Jsou pěkně namalované, pak si ale vše rozmažou, protože pláčou, potom co si vykřičí hlasivky a omlátí hlavu o noční stolek. Muži se tváří moc nešťastně a snaží se jim hlavy dopadající na ostré hrany stolků zachytit. Pobrečí si dohromady. Pak vyvstane další problém a jdou titulky a sladká píseň. Klapka a holky jdou domů.

Točí se mu hlava. Jsi mi blízký… Chcípni… Líbej mě, Mágo, musíš skvěle líbat… Svině rozmazlená… Jsi úžasný, skvělý, jedinečný, boží… Jdi se spláchnout do hajzlu… Vždycky tě budu milovat… Neposerte se ze svýho Mága… Je mu mdlo, voda je horká.

Nenávidí je. O prázdninách, když byl kluk, trávil dny v okně rozžhavené králíkárny a sledoval, která opálená huba se zas vrátila od moře. Jeho máma se sedřenejma dlaněma do krve se vracela z kolbenky a neměla prachy na nic. Neměl ani s kým kam jet. Byl mezi tím pinožím hnusem absolutně sám a nešťasný z jejich mazlavého charakteru. Styděl se za ty snědý odporáky. Holt někdo má, a někdo ne. Hovada pinožický jedenkrát do roka vosmažený, na kontech kdoví co, a jeho máma? O dovolené se probouzela mezi čtyřmi stěnami v rozpálené panelové králíkárně. Usmívala se na něj, ale jeho bolely ty její věčně opuchlé oči a ta jejich společná králičí bezvýchodnost. O co byli horší než jiní? Nic jim nikdy neodpustí! Nic! Jak by bylo těm rozesmátým panenkám na vratkých podpatkách u pásu? Nikoho nezajímá, jestli to někoho baví… Mašinerie znovu a znovu. Také tím prošel. Vstávat ve čtyři ráno, letět na autobus, kde nehrozí, že by si jeden sedl, nahňoucaný stát v uličce plné agresivního stáda, pak osm hodin mezi magorskými pinožíky… Pěkně se pohemžit a pak narvaný autobus, narvané město, narvané králíkárny, narvané krámy a večer si pustili kouzelnou bedýnku, nejlépe Vanu. Tam vyvalené rozesmáté opálené držky, co se přivezly klimatizovaným autem a začnou vykdákávat dvacet dva vět, co je přečtou z čtečky, potom řeknou stupidní fór a jdou. Tisíckrát omletá nuda. Očumělost ksichtů a setrvačnost nutící stádovité sádlo zapínat televizní přístroj a usnout u něho. Rádio? Stoka otřepaných pinožíků a nepříjemné melodie. Tyhle pinožíky obdivovat? Vážit si jich? Každý večer se modlil, aby umřeli a nemusel se na ně dívat. Když o tom tehdy přemýšlel, nevadila by mu ani vlastní smrt.

Je mu ze všech zle. Beztvará žoužel, nazelenalý bůček s plesnivým chlebem, to jsou oni. Má jich dost. Všechny tyhle stáry z Vany, co jim přirostla kravata ke krku, takže netuší, co je tepláková normálnost, by nejraději ponořil do sraček… Vytáhnout, ponořit, vytáhnout… Obalil v peří, polil křenovou hořčicí, nechal na dvacet dva hodin mouchám na slunci k dispozici, přisál na ně vyhladovělé pijavice a jejich rozmazlené slečny by nastrkal do postelí jiným nadrženým stárům. Vyjde to nastejno. Zas se narodí rozmazlený prachatý mimina. Nenarodíš se zazobanému praseti? Smůla. Čeká tě kolbenka a králíkárna. Nulová šance žít lepší život. On to ale dokázal…

Parník se pohupuje na ostružinových vlnkách. Jemně se ho dotýká. Když byl malý, představoval si malé lidičky v kajutách a on byl jejich obrovský kapitán. Kdyby chtěl, utopil by je po titanikovsku. On s nimi ale zacházel opatrně. Plavba vždy proběhla ukázkově. Zpíval jim nářezy a pak, aby je zklidnil, tak na závěr končil ukolébavkou. Máma mu umyla vlasy, zabalila ho do ručníku, oblékla mu pyžámko a uložila ke spánku. Ukolébavkou tentokrát končila ona. Neusnul. Vždycky napjatě poslouchal, až uslyší tichounký pláč z vedlejšího pokoje. Moc se mu chtělo jít za ní a pohladit ji po hebounkých vlasech. Zazpívat jí jako zpíval svým lidičkám na parníku. Neodhodlal se. Styděl se. Nohy mu ztěžkly a cukalo mu levé oko. Uši si zabalil do polštáře a nikdy nevěděl, jak usnul. Ráno se nechal vytáhnout z postele. Byl ještě ve snu, kde byla spousta dřevěných parníků a na nich vysmátí liliputi. Svačinu v barevném ubrousku vždy daroval, než by se pral. O přestávkách nepřítomně koukal z okna. Měli ho za exota. Je pro ně podivínem do dneška. Když měli nedávno sraz, kluk, co ho vždycky zbil do malé kuličky, křičel na celou hospodu, že neví, co je život, a že je rozmazlenej sráč, co netuší, jakej je to voser makat v kolbence. Holky zas vzdychaly a chtěly, aby se jim podepisoval na pupíky. Dřív by o něj nezavadily ani koutkem oka. Holčička, které skládal básničky a která mu vyznávala lásku tím, že do písku vyryla slova Miluju tě, Mágo, a pak elegantně odhodila kamínek přímo do jeho oka, na srazu nebyla. Zemřela na rakovinu ještě jako náctiletá. Řekla mu to dívka, které se podepisoval do výstřihu. Opil se jako zvíře. Připadal si najednou jako křehká sklenka. Ten pocit nenáviděl. Viděl tu holčičku s vytřeštěnýma očima, jak mu fouká zkrvavené víčko. Pusinkovala ho a plakala. Malá jizvička, co má na víčku, rozhodně stála za to.

„Tútú…“ Parník zvedá kotvy a odplouvá.

Mágovy oči vlhnou. Měl by se oholit a vyrazit. Musí do studia a na focení. Mat se toulá někde po italských molech. Je nádherná. Éterická bytost vonící meduňkou. Cinkající dívka voněla po hřebíčku. Hlásek měla temně sametový.

Bublá pod vodu. Musí uklidit parník.

Cucky a škraloupy

Křížek se chvěl pod peřinou. Třásl se a nevěděl proč. Zaujmul embryonální polohu a choulil se pod dekou. Nejraději by tak zůstal celý den, celý týden, měsíce, roky... Měl strach, příšernou úzkost, kterou si nedokázal vysvětlit. Bylo mu horko. Ale zpod peřiny se mu nechtělo. Zase chodit po idiotských lidech, fotit jejich barabizny a zas číhat na Mága. Pořád dokola, dokolečka, dokola… Vysunul ruku zpod peřiny a sáhl pod postel. Vytáhl tmavě zelenou velikou osušku. Byla tvrdá a slaná. Obtočil si s ní hlavu a hloubkově nasával. Hltal vůni moře. A bylo lépe, jen hlava se točila. Začínal mít chuť na kávu s mlékem a udělá si puding do hrnečku. Nugát a oříšek. Budou to zase samé cucky a škraloup k tomu. Na kávě bude škraloup také. To ví jistě. Pomalu cuckům a škraloupům, tak jako každý, kdo chce existovat, bude muset přivyknout. Roztřásl se.

Boží magor

Dneska mi bylo fakt úplně divně. Měl jsem depku jak prase. Bolelo mě všechno a nechtělo se mi nic. Když jsem se vydal do rachoty svym vozítkem, cejtil jsem se, jak kdybych porodil deset žab. Zjistil jsem, že je venku pekelnej vítr. Jel jsem po tý naší pidisilničce a nejraději bych se zakopal dvacet dva metrů pod zem. Typickej dement stav. Pak jsem ale číhnul na voblohu a ta byla plná malinkatejch vobláčků a dohromady to vypadalo jako šlehačka, když se babce nepovede. Jak jsem jel pod tou sraženou mrdkou, připadal jsem si jak v babiččině šlehači. Pomaličku jsem se házel do pohody. Jel jsem kolem božího magora, kterej se kejval jako capart z ústavu. Boží magor je šíleně starej kaštan. Má tlustej kmen a jako děti jsme k němu chodili pro kaštánky a dělali všechny možný zvířátka. Supr bylo dělat stonožky, to byla prdel jak stehno. Takovej ichtyl už ňákej ten pátek nejsem. Boží magor se mu prej řiká proto, že jeden čas metal větývkama, jak kdyby byl zkouřenej, a to nebyl žádnej vítr. To mi vyprávěla babka. U božího magora se seznámila s dědou. Tenkrát byla všude děsná nuda a voni se šli bavit k pařicímu kaštanu. Děda se předváděl a řek hlášku jak poleno: „To je teda boží magor.“ Pinožíci se toho chytli a babka byla ještě ten večer jeho. Myslim, že tenkrát se balily kundy snadnějc. Kdybych teď ňáký pipině řek, že je někdo boží magor, tak možná ukázkově zívne a pude si šlehnout. Doufám, že tady boží magor bude ještě ňákej ten pátek a já tam povyprávim nějaký koče, co vo tom vim. Na šichtu jsem pak dojel jako pohodář. Čtyřiadváca byla ale výživná.

Na Dubovém sloupu Sup I.

Bylo už šero, když unaven z letu vyrazil z hotelu. V kapse černou fixu. Měl to tady rád. New York, Paříž, Tokio, Londýn… Z těchto metropolí byl už otráven. Pořád to samé. Otrava. Začala ho svědit varlata. Zalezl do podchodu a tam se nádherně podrbal. Dnes si dá játra, ale ne s hranolky, ale se zeleninovým salátem. Musí být v kondici. Když se odpoledne sprchoval, všiml si, že mu maličko roste bříško. Ale ani tady přece nezahálí, i když je to tady spíš taková vesnička. Ááá… Tady je ten sloup, co si vyhlédl. Vyndal černou fixu a psal:

Ahoj! Potřebuju vyzpovídání a prosit o radu. Já muž, co nadržený bejk všude a vždycky. Potřebuju pořád a jedno s kým. Musí to mít dvě koza. Dyž opíchat jednu, už chuť na další kus. Já neukojitelný. Co s nadržeností mojí? Žen nikdy dost, tak já mnohožen. Já končit.

Zastrčil fixu do kapsy a chechtal se a chechtal. Bylo to neudržitelné. Pomočil se. Naštěstí už byl blízko hotelu. Byl hladový a těšil se na vepřová játra.

Pohádková hrdlička a Brouk

Je to tu jako v mraveništi. Uzounké cestičky se klikatí a spěchající mají ještě mnoho povinností. Leká se klapání svých podpatků. Odráží se od světlounce zelených stěn. Sestřičky na její pozdrav přívětivě kývají hlavou a lehounce se usmívají. Škrundá jí v žaludku. Konečně se dostává k uzlu dvacet dva. Ještě pár chodbiček a je tam. Pokoj dvě stě dvacet dva!

„Piškvorko!“ Dědovy oči zapadají.

„Dědo!“ Ty Piškvorčiny se na pidivteřinu zamlží, ale pak se rozzáří. Od úst k nim zamířil obrovitánský úsměv.

„Dědo, to strniště ti sluší! Vypadáš jako chlapák…“ hrne ze sebe.

„To víš, já se vždycky holkám líbil.“ Hladí Piškvorku drsnou dlaní po tváři.

Přichází sestřička s plným skřípajícím vozíčkem krupicové kaše. Rozpouští se na ní máslo a propadají se granulky kakaa.

„Nepotřebujete něco, pane Brouk? Netlačí vás ta postýlka někde?“

„Děkuju, sestři, tohle je moje vnučka! To víte, my Broukové umíme dělat pěkný holky!“ chlubí se, zazubí a mrkne rošťácky na sestřičku.

Začne hlasitě pozpěvovat: „Tenkrát na mezi, děly se věci…“

„Ale dědo, pojď, dáme ti trochu kaše…“ Z okna je vidět další stovky oken. Továrna na zdraví. Odpadem je smrt.

„Zas kaše…“ Děda Brouk z ničeho nic usíná.

Piškvorka si sedá na postel a bere ho za ruku.

Dívá se z okna. Z ocelových mraků začíná poprchávat.

Děda otvírá oči a ruka se mu chvěje.

„Tam, tam jsou holubi a hrdličky…“ Vždycky tak pečlivě učesaný, má vlasy rozcuchané.

Piškvorka si nabere lžíci krupičné kaše a ochutnává. Je slaďounká, pohádka mládí.

„Támhle bere míru na kalhoty. Nemáš žízeň, Piškvorko?“ Děda hladí bílý závěs u postele.

„Nemám, dědo, a ty?“ nalévá mu jahodový džus.

„Dojdi si do špajzu, jsou tam minerálky… Holky by neměly chodit domů samotný, měl by je doprovodit kluk,“ dodává.

„Dědo, já asi už budu muset jít…“ šeptá Piškvorka a pohladí ho po hlavě.

„Já, já asi usnul…“ děda se překvapeně dívá kolem.

„Usnul, dědo…“

„Jsem rád, že jsi přišla…“ zavírá unavené oči.

„Dědo, támhle na římse sedí hrdlička!“

Děda se usmívá a kývá na souhlas.

„Už jdi, Piškvorko, nech mě spát…“

Čokoládové nebe je lepší než vanilkové

Nemají ji. To si mohl myslet, že ji nebudou mít. A on se na ni celé focení tak těšil. Nasadil při něm výraz zlouna. Tak, jak se na fotkách tváří Vono, to je přesné. Vono, to je vono. Je skvělý ve všem, co dělá. Udělal toho spoustu pro Afriku a vůbec celou zeměkouli. Vono je Vono a on je Mágo. Taky přispívá na charitu, ale nikdy na něj nedosáhne. Být tak jako Vono. To by bylo vono.

Jakto že ji nemají? Jakto? K nám se nic nedostane. V New Yorku měli vanilkové koly plné regály. Měl si nějakou přivézt sem. Koupil si vanilkovou zmrzlinu a kolu a vyšel před benzínku. Ananasák na něj čekal a blýskl se nádherně. Jako by ho vítal. Dneska už má po zbytek výjimečně volno. Šustivě otevírá nanuka. Kousne si a nechá hebkou smetanovou vanilkovost rozpouštět na jazyku. Nebe je vanilkové. To věděl, už když vcházel do benzínkového obchůdku. Ladí s nebem. Láhev zasyčí a bublinky mu šumějí v ústech. Není to ono. Na vanilkovou kolu to nemá.

„Mohl byste se mi podepsat? Já mám taky moc ráda vanilkovou zmrzlinu. Jako vy!“ Kde se vzala tu se vzala pinožinečka s plnicím perem a létákem.

„Ať vám ten léták neulítne,“ usmívá se Mágo při podepisování. Oči ale neukáže. Ty má zaparkované za velkými černými brýlemi. Jemu ale vůbec nedochází, že ve skutečnosti má rád čokoládovou zmrzlinu.

Nebe se náhle zakabonilo do čokoládova. Ani náhlé šero ho nepřinutilo sundat si brýle. Pohladil tesák visící na krku, sedl do ananasáka a vydal se domů. Měl rád čokoládové nebe.

Čokoška a sama v kvelbu

Sluníčko praží a Křížek si utírá pot z čela. V parku bučí obrovitánská fialová kráva. Mrká na něj svými černými kukadly. Má dlouhé řasy. Oháňkou metá sem tam. Sedá si na lavičku a poslouchá optimistický šlágr, který se line z černých reproduktorů. Po cestičce k němu přitancovává červená karkulka s košíčkem.

„Čao, chceš čokošku?“ máchá mu před obličejem košíčkem.

„Jo, vezmu si, dík.“

Dostává čokoládu spolu s fialovým létákem. Karkulka si to šine dál. Má hlad, a tak se do ní rovnou zakousne. Léták mu uletěl. Čokoláda je moc dobrá. Zapaluje si cigaretu. Z jedné ruky nasává kouř a z druhé zhltne mléčnou lahodnost.

Zmačká alobalovou šlupičku a fialový obal. Obojí strká do kapsy. Obojí mu za dvacet dva minut a dvě sekundy vypadne z nohavice. Kapsa je děravá.

Zvedá se z lavičky. Nejraději by na ní usnul. Míří ale do byznysmenské čtvrti. Tam, kde jsou domky jeden jako druhý. Byznysmeni vyjeli za byznysem a byznysmenské paničky jsou doma s nenasytnými byznysmenskými mláďaty. Všechno je narýsované podle jednoho pravítka a následně překopírováno. Pustí si v bedýnce Sama v kvelbu, budou přežehlovat byznysmenské kalhoty a přemýšlet, co miláčkovi k večeři. Nebo zajdou do restaurace, kde obyčejná voda stojí stovku. Parchanta odloží do hracího koutku. Ten tam bude voslintávat kde co a nakonec z něj bude stejnej neurotik jako fotr byznysmen a mobil mu přiroste k uchu… Proč je tak zlý?

Cvaká překopírovaný baráček. Z okna mu mává sympatická mladá dívka, která v náručí svírá mládě a posuňky mu naznačuje, jestli nechce jít na kávu. Vrtí hlavou. Uloží fotoaparát do brašny a loudá se pryč. Aniž by si to uvědomoval, jde rychleji a rychleji. Běží jak křeček v kole.

Fialová kráva bučí hlasitěji než předtím. Dřepne si na lavičku.

„Chceš eště?“ Karkulka předvede pár hiphoperských kreací.

Zvedne uslzené oči a kývne.

„Co blbneš, dyť seš pěknej, co bulíš?“

Sype mu do klína spoustu čokolád.

„Dej si na nervíky.“

Odhopká ke stařečkovi s dlouhým jezevčíkem.

Parkem se vlní moc smutný song.

„Tak tuhle chci určitě zahrát na pohřbu,“ říká tmavě hnědému slimákovi, když ho bere z cestičky a hází ho do trávy.

Krocanův deník, záznam č. 3

3. 6.

A je to tady. Na netu sem narazil na starší babu. Je jí čtyřicet dva a chce se sejít! Tak do toho asi pudu. Potřebuju se holt zaučit. Má spoustu zkušeností a vypadá na to, že má hezky sladkou pipinu. Ta babka, co sem jí potkal na netu, je celkem jako Helča Vondráčková. Má dost dobrou figuru. A je blonďatá. Ale to je asi vodbarvená. To nevim. Akorát má velký kozy. Asi dostala chuť na mladýho zajíce. Tak co, je zkušená a bez zábran.

6. 6.

Dneska to bylo teda peklo. Sem jel metrem a to sem nezažil. Naproti mně ženská. Čte noviny. A já sem si řikal, ty noviny sem už viděl, a nebylo to dneska. Vona četla včerejší noviny! No, to byl hukot! Vedle ní Smrt. Fakt nekecám! Hrála si jazykem s protézou. No nechutný! Koukám na ní, nemůžu se vod ní vodtrnout. Najednou si všimnu, že na mě zas kouká takovej dědula, co seděl vedle ní. A ten tak koukal, jako kdyby mi chtěl říct – poslyš, hochu, pořádně si babu prohlídni, ať víš, co tě čeká. Tak sem mu zas odvětil tim, že sem dal voči v sloup. Pak se mi ale v empétrojce rozjel takovej doják, že sem asi vypadal smutně, protože ten dědula mi tak lehce poklepal na rameno a lišácky zamrkal. Co mě teda ale totál uzemnilo, bylo to, že sem na eskalátoru míjel chlapa, co měl voškubanou velikonoční igelitku.

Jel sem tramvají. Byla úplně narvaná. Já jako obvykle visel na tý tyči. A pode mnou týpek. Koukám na něj. Něco mi na něm neštymovalo. Čet Hospodářky. To bych eště bral. Ale najednou mi to došlo! Von měl úplně boží přehazku! Takovou krásnou stříbrnou vlnu na čelíčku. A pak mu to tak spokojeně leželo na zbytku hlavy. Ale ten se vám tvářil tak krásně suteréně, nebo jak se to řiká. Až sem mu ji záviděl. Jako kdyby byl ve vocelovym šnečim domečku a byl nesmrtelnej. A měl všechno: ženský, prachy, pořádnej barák… No abych to shrnul, myslim, že by měl každej mít takovou svojí přehazovačku.

7. 6.

Ještě sem nenapsal to nejdůležitější. Že sem Vládce světa! Teď sem v jedenáctym století a už mám elektřinu! Taky sem vynalez internet a vůbec spousta skvělejch vynálezů. A teď du zas gembičit.

Dup Sup, Kosmosníl a Bohunka

Dup Sup se uvelebil v koženém křesle. Bylo mu v něm krásně, ani necítil svůj bolestivý hemeroid. Zajel si rukou do slipů. Miloval jemnost svých oholených koulí. Vzal do dlaně jednu a pak i druhou. Noutbuk naskakoval a on začínal být vzrušený. Chlupy na prsou se mu zježily. Internet. Miloval internet. Zajel do své e-mailové schránky. Vybral si mail s názvem Obdivuji vás.

Dobrý den, pane Dupe Supe! Četla jsem tuhle Kosmosníl a tam byl článek o Vás, že sháníte modelky. Jsem v devítce a všichni mě tlačej, abych už se konečně rozhodla, na jakou školu půjdu.

Mám dvě povolání, která mě zajímají a chtěla bych se jimi živit. Modelka a herečka. Obávám se, že se na hereckou školu nedostanu. Neumím vystupovat před lidmi. Šance je 1:222.

Je v Čechách nějaká střední modelingová škola? V Americe na stopro, že jo? Ale to asi musí být člověk kór dobrej. Chtěla bych se zeptat vás, co o tom něco víte. Modelka ale přeci musí mít ňákou školu, tuhle jsem se do krve pohádala s kámoškou, která tvrdila, že modelky jsou nány vypatlaný. Když zjistila, že jsem se od kámoše nechala vyfotit nahatá, abych vám ty fotky poslala, přestala se se mnou bavit úplně. Že je ona nána a pravda je na mé straně? Moc vás obdivuji, co jste všechno dokázal. Taky bych jednou chtěla být tak daleko, jako jste vy. V příloze máte má prsa a jí… hihihi… Vaše Bohunka

Otevřel si přílohu a v té chvíli ejakuloval. Proklínal se. Klávesnice bude lepit. Ale co, koupí si novou. Vždyť je tady proto, aby si užíval.

Slyšení u Velké královny,
Vyslyšení

V souvislosti s přijíždějícím světle zeleným oprýskaným výtahem se Piškvorčino srdce rozbušilo. Zdálo se, že se jí posmívá. Jako kdyby to, že je odshora dolů pomalován kosočtverci, ještě k tomu zprostředka každého čučí odrzlá ostrá čárka, a aby toho nebylo málo, tak kolem každého ještě jako naschvál rozpustile skotačí mladší sestry (kratší) drzých čárek, někdo zinscenoval. Ne výtah, ale nějaký Piškvorčin… nepřítel?!? Nesmysl. Rázně otevřela dveře výtahu. Spolupasažéra nečekala.

On ale ano. Nezačal si Piškvorku pozvolna oťukávat, ale začal se mazlivě lísat. Zcela čekaně ji obejmul. Jemu i Piškvorce bylo jasné, že dolů už spolu nepojedou. Nehoráznému Puchu to bylo líto. Piškvorku drželo při vědomí celou jízdu právě to. Palec a ukazovák křečovitě tlačily na nosní přepážku. Puch radostně vnikal do jejích úst, vklouznul do plic. Nebylo to ale ono. Napudrované nosánky měl raději. Maličko mu sklaplo. Jeho močo-zvratko-fekální útok vyšel malilinko vniveč. Nic naplat. Piškvorka vystupovala. Palec a ukazovák se svezly z nosu s celou rukou zpátky k tělu. Několikrát nervózně zaťukaly na stehno v lesklých punčocháčích. Zásada číslo jedna – punčocháče by měly být matné!

Oprýskané dveře s křiklavým nápisem Krása základ života. Odřená brána do světa modelingu. Před bránou vykuřovala Krásná a Krásný.

„Byl si na tom kástinku na Paříž?“

„Nó, byl. Ale pro mě je teď důležitější škola. Musim si teď stáhnout z netu referát na Miloše Kunderu. To je ten, co napsal Zbabělce, víš?“ Důležitě nasál z cigarety.

„Hele, a je to těžký? Já nevim, jak bych to zvládala. Teď to Miláno…“

„No, tak jako víš co. Jak kdy. Já sem hlavně začal studovat i ve Vídni.“

„Fakt jo?“

Kývl. Důležitě natáhl z cigarety.

„Vzdělání je v dnešní době hrozně důležitý.“

Kývla a vzdychla.

„Ty, Vlasto, nemáš náhodou ten výbornej nulaprocentní malinovej jogurt?“

„Mám! Náhodou sem koupil jeden i pro tebe. Tak až dokouříme, tak se pudem nadlábnout, jo?“ Kývla a vzdychla.

Piškvorka bojácně otevřela bránu. Šlo to ztuha. Vešla do tmavé místnosti s několika židlemi. Uprostřed byl stolek a na něm umírající fialka. V rohu seděl vyčáhlý kluk s naschvál rozcuchanou hlavou.

„Ahoj.“ Piškvorce se klepal hlas.

„Hoj!“ houkl.

Sedla si na židli nejblíž dalším dveřím, kde byla cedulka Neklepat. Dlaní se dotkla židle. Byla mazlavě mastná. Vedle fialky byl módačasák. Položila si ho do klína a pečlivě prohlížela titulní stránku. Byla tam nejznámější modelka světa.

„Móda Róba,“ vyslovila s posvátnou úctou její jméno. Otevřely se další dveře. To kvůli znuděné dívce, která řekla: „Ahoj. Ty si Piškvorka? Tak poď dál, simtě.“ Piškvorka vešla. Oslnilo ji světlo z moderního okna. A také krása Krasavic na nástěnce.

„Tady si sedni. Ty si nám posílala fotky, že jo?“ zývla Znuděnka.

Kývla. Trochu ji zklamala dívčina nuda. V prostředí, kde se může zrodit další Móda Róba, a taková otrava. To přece nejde dohromady.

„Tak poď. Já tě eště přeměřim.“ Ještě ji přeměří. U prasete je možné vypočítat, kolik z něho bude sádla. Tak u ní si zas vypočítá, jestli je dostatečně kostnatá.

„Tak, ruce nahoru, břicho zatáhnout, prsa vypnout, zadek vystrčit.“ Nespokojeně zavrtěla hlavou.

„Ty boky musej bejt pod devadesát. To bys neměla vůbec žádnou šanci na Japonsko, i na Miláno, Paříž a Njú Jork by to bylo těžký.“ Zapisovala si její míry do evidenční karty. Bylo to jako u pečlivého lékaře.

„Velká královna už čeká…“

Piškvorka si urovnala sukni a zamířila k dalším dveřím.

„Ahoj. Poď dál…“ ozvalo se za dveřmi.

„Dobrý den.“ Piškvorka pozdravila co nejslušněji.

„Na tobě bude holka asi hodně práce,“ povzdychla si Velká královna.

Piškvorka byla v šoku. Tahle Bordelmamá že je Velká královna? Ani nevěděla proč, ale očekávala, že uvidí nadpřirozenou něžnou bytost z mlhoviny. Bum. Přetloustlá, převoněná, přemalovaná… Spousta zlatých řetězů na krku a prstenů na tučných prstech, uhlově černé vlasy i přesto, že jí bylo nejméně pětapade, ale naprosto největší nevkus byla obrovitánská bradavice na levé tváři…

„Tak se mi tady trochu projdi…“ Načechrala si uhlovou hlavu.

Piškvorka kráčela napříč místností.

„No… Dobrý… Ale prosimtě… Představuj si, že máš v zadku bůra… Nemysli si, to sem řikala i Tereze Minový… Máš tady buk?“

Piškvorka vytáhla buk z tašky. Podala ho Bordelmámě.

„Nó. Docela dobrý. Pro začátek to de. Tady ta fotka je dobrá. Možná bys mohla fotit na zubní pastu. No. To by šlo…“ Přejela si rty svítivě červenou rtěnkou.

„Ňáký fotky si nám tady nechala, jo?“ Prohrábla uhel.

„Ano.“ Piškvorka sledovala obří lalok, který se jí vzdouval na krku.

„Holka, ty se potřebuješ votrkat… Takže tě pošlu na kástink k Dupovi Supovi… Jestli tomu se zalíbíš, máš kariéru nastartovanou… Je to v Černý díře 5, v Hapře samozřejmě, vod pěti… Večer samozřejmě… A teď už běž… A koukej něco udělat s těma bokama, prosim tě… Je to hrůza…“

Bordelka vstala a otočila se k ní svým ohromujícím impozantním zadkem.

„Tak nashledanou,“ loučila se Piškvorka důrazně.

Bordelbaba se ušklíbla.

Piškvorka prošla přes kancelář. Znuděna zívla. Šla přes čekárnu k Rozcuchalovi, který po ní pokukoval jak zvědavý holub, přibyla ještě dívka se suverénní maskou v obličeji. Krásná s Krásným stále vykuřovali. Nastoupila do výtahu. Výtah se zaklapl a rozjel. Zaúpěla.

Zlatý kohout Mágo

Vymrštil se z postele a přistál u zlatého kohoutku. Do začínajících vrásek na čele mu vtékal pot ošklivých snů. Nalil si vodu. Nechutnala mu. Lednice ale byla ostřejšího rázu. Na takový ráz neměl kupodivu ani pomyšlení. Zmáčkl u ní veliký zlatý čudlík. Vyjel zelený plastikový jazyk a na něm výstavní kostka světle modrého ledu. Kouřilo se z ní. Lednice vášnivě vzdychla. Včera tenhle program navolil. Měl na výběr pozdrav či poptání po jeho náladě a zdraví nebo mohl slyšet informaci, že je skvělý sexy chlap. Tenhle vzdech byl šik, k ďáblu s kecičkama. Kostky ledu měly mentolovou chuť. Humus.

Chtěl odložit sklenku na pozlacený noční stolek, náhle si to ale rozmyslel a mrsknul s ní o zeď‘ posetou smaragdy. Pokojem se rozlila mentolová vůně. Bylo mu lépe.

„Mě nemá nikdo rád, jsem smutný listopad…“ Tenkrát mu to kluk, co už si ani nepamatuje jeho jméno, vyfoukl. On musel zpívat trapný květen. Školka je nefér. Život naštěstí ukáže, jaké má kdo kvality. On to předvedl s celou parádou.

Mě nemá nikdo rád, jsem smutný listopad…

Petr, Pavel, Pepa

Po dlouhé době rande. Je krásná. Opravdu se mu líbí. Vybral romantické místo, na to ženské dají. Sedí na zahrádce s vyhlídkou na řeku. Vítr příjemně fouká. Dnes nafotil šest bytů. Kupodivu se setkal s příjemnými lidmi. To se nestává často. A čeká ho příjemná společnost a výborná večeře.

„Co si dáte?“ ptá se ho sympatický číšník.

Vida, i obsluha zapadá do dnešního plánu.

„Pivko… Zatím… Ještě někoho čekám… Díky…“ Odklepne popel z cigarety do popelníčku na stole.

Číšník lehce kývne a nevtíravě se usměje.

Sleduje dění kolem. Rád pozoruje lidi. Je voyeurem. A nikdy to nepopíral. Všichni to o něm vědí. U vedlejšího stolu sedí Ošklivec a Zrůdě.

„… no a pak budeš chodit do školy a zjistíš, co ti nejvíc jde a co tě nejvíc baví… Já sem třeba zjistil, že mě nejvíc baví čtení…“ Zrůdě mžourá svýma pingpongovýma očima.

„Matematika…“ šeptá.

„No tak pak pudeš například na gymnázium a pak na matematicko-fyzikální fakultu a bude z tebe počítačovej machr…“ Ošklivec dopíjí pivo.

„Co je to machr?“ Zrůdě se napije ze sklenice limonády.

„To je člověk, kterej je v něčem hodně dobrej…“

„To je přece kabrňák,“ mračí se Zrůdě.

„Nó, to taky… Už pudem, Stando, máme skvělej, přímo výstavní čas…“

„Tatí, a ty si machr učitel?“

Ošklivec zčervená a brousí očima kolem dokola. Voyeuři jsou ale chytří. Ty při činu nikdo nikdy nechytil. A jestli ano, tak to byla přesně ta výjimka, co potvrzuje pravidlo. On ale tou výjimkou nebyl.

Viděl ji už z dálky. Černé dlouhé vlasy vlály kolem ušlechtilé lebky. Štíhlost sama.

„Tady je to pivko…“ Číšník povzbudivě mrkl.

„Můžete nám sem hodit rovnou dva jídelní lístky?“ Mladík kývl. A maličko vyčítavě smetl svou zelenou zástěrkou několik popelových chomáčků ze stolu.

„Ahoj! Tak sem tady. Promiň, že jdu pozdě. Byla sem na kástinku. Bylo to tam šílený…“ Její smaragdové oči zářily jako ty nejdražší klenoty.

„Ty piješ pivo?“ řekla opovržlivě a její oči zářily o maliličko méně.

„No… Dáš si taky?“ Zapálil si cigaretu.

„Né…“ pravila s protáhlým přízvukem.

„A na co byl?“ Dlouze požitkářsky nasál.

„Ty tak kouříš?“ Zhnuseně se podívala do plného popelníku. „A co jako?“ dodala.

„No, ten kástink… Co si dáš k jídlu?“ On si asi dá hovězí biftek s brusinkami.

„Ale, na reklamu na jahodovej jogurt… Musela sem sexy dělat, že jako jim jogurt… Takže asi vo tom to bylo… Nevim, asi si dám hranolky s brokolicí.“ Něžně si pravým ukazovákem hmátla na rudé rty.

„Maj tady výborný bifteky…“ Típnul cigaretu.

Podívala se na něj s obrovskou hrůzou v očích.

„Já nejim maso… Jsem veganka…“ Tentokrát si pohladila maličké ouško. Měla nádherné uši.

„Já myslel, že vegani nepijou mlíko…“ Podíval se, jestli má brašnu s foťákem stále pod svou židlí.

„No a co jako?“ Dotkla se své stříbrné náušnice. Zacinkala.

„A jak bys jedla ten jogurt v reklamě?“ Brašna tam byla.

„Tak bych ho jedla jenom jako… Nebo bych ho pak vyplivla…

I když za ty prachy bych to snad i spolkla.“

Přerušil je číšník.

„Tak co to bude?“

„Jeden biftek s brusinkama a k tomu hranolky a pak brokolici s hranolkama,“ objednal za oba.

„Co si dá slečna k pití?“ Číšník se podrbal za uchem.

„Máte zelenej čaj?“ Kývl.

„Všechno?“ Kývli.

„Sem ti přinesla ukázat fotky… Když si ten fotograf…“

Rozzářil se. Konečně to snad bude v pohodě.

„Víš… Já skáču s padákem… Tak tady mám fotky kluků, co se mnou taky skáčou… Fotila sem je sama…“ pravila hrdě.

„No jasně… Tak se předveď, jak mi fušuješ do řemesla…“ Kulišácky mrkl.

„Takže tady je Petr, Pavel a Pepa…“

Nechápavě se podíval na fotografii. Vypadala takhle:

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

„A tady je zas Pepa, Pavel, Petr…“ dodala na vysvětlenou.

Fotka byla taková:

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

Dala fotku dospod. Objevila se tato:

zde se nachází obrázek (pro jeho zobrazení si otevřete e-knihu ve formátu pdf, epub nebo prc)

„A tady… Pavel, Petr, Pepa…“ řekl a rozbolela ho hlava.

„Přesně… Myslim, že si budeme rozumět…“ rozchichotala se.

Z bifteku nic neměl. A smaragdy se změnily v obyčejná poškrábaná sklíčka.

Krocan má poetickou

Je mi zle. Už by taky pinožíci mohli pokročit s vývojem, mastná tyč je něco hroznýho. Zvlášť když na mě čumí taková želvice jako dneska. Brejlounila na mě jak na exota. Připadal jsem si jak v zoologický. Jednou na mě takhle zírala gorila za sklem a já z toho byl celej nesvůj. Připadal jsem si, jako bych jí za to sklo zabásnul já. Ta ale měla vyčítavej kukuč! Snažil jsem se trochu přečísnout háro, ale bába na mě zírala dvojnásob. Tak jsem se na to vybod. Uvolnilo se místo na rudý lavici, tak jsem si dřepnul, a když jsem se zadíval na svý bomba boty, zjistil jsem, že jsem si je včera parádně zřídil. Poblil jsem se jak lión. Jak jsem si toho moh nevšimnout? Bílý tenisky s červenejma cákancema vod vína. To ale nikdo nezpozoroval, že jsou vod vína vyvrhnutýho z mýho žaludku. Tim pádem jsem byl vlastně za kinga, že mám takový hitovky.

Ta holka u baby vomšelky byla třída. Když zavřu voči, tak jí pořád vidim. Jak jsem seděl se svejma překříženejma dlouhejma haxnama a těma poblitejma botama, myslel jsem na ní a styděl se za sebe a za ty poblitý boty a taky jsem se měl víc učit, protože z tý holky zářila inteligence a já bych se s ní moh tak bavit vo tom, za co a jak utratim a kolik jsem platil sociální a zdravotní a jak si občas přelítnu Hrom a pak je mi z těch dršek na blití. Nevim, jestli se tý její hezký tvářičky zbavim. Koukala tak, jako nekoukaj pipiny. Napsal jsem jí básničku. Začala mi v hlavě kroužit, právě když jsem jel sockou. Pak si vedle mě dřep nějakej stařík, kterej kašlal, a jak vždycky chrchnul, tak se z něho linul takovej hnilobnej puch, jak kdyby se rozkládal zaživa, že jsem měl co dělat, abych nekrmil kachny. Pak přišla taková stařičká paní a já jí chudáka pustil sednout! Ta musela zkusit. Já se radši zdekoval a hlavou mi šlo tohle:

Pod’ se mnou

Kam budeš chtít

Dám ti pusu

Kam budeš chtít

Pořád pudem tam

Kam budeš chtít

Tam tě políbím tam

Kam budeš chtít

*1000

(ta tisícovka znamená, že mi to šlo hlavou asi tak tisíckrát… vod rána až doteď)

Ale hlavně – BUDE ZE MĚ ŠOUMEN!!! Mohla by mě chtít.

Ocásková nuda

Nejraději by zašel do řeznictví na kraji města. Koupit prasečí ocásky. Přežvykoval by je na prašné ulici. Díval by se přitom na vlnící pozadí žen a představoval by si, jak se s nimi mazlí. S těmi nádhernými zadečky lačných samiček. Jak provokativně si líčí své tlamičky a olízávají zmrzlinu z kornoutku. Nosí raději volné kalhoty, jeho rozkrok vždy nabobtná.

Dup Sup si žiletkou přejíždí svá fialová vejce. Nudí ho to. Do kina se mu nechce, divadlo je nuda. Že by si pozval nějaké ženštiny? Zachmuří se. Nemá náladu. Je starým vyžitým kocourem. Že by vyrazil k moři? Ne, to ne. Moře pořád šumí a vlna střídá vlnu. Je to takový ohavný stereotyp! A jak je odporně slané! Otrava všech opruzů.

New York? Těch lidí všude… Že by si zaletěl na svůj ostrůvek? To je zas zpátky u šumící masy… Prašť jak uhoď. Kouká na svá vejce, jako když mu uletěli sršáni. Vana růžoví. Pořezal se.

Co by ještě mohl dělat? Vycachtat se v bazénu, rochnit se ve vířivce, zajít do baru, pak na golf, do fitka, projet se meďourem nebo na jachtě, zajezdit si na koni, sjet si na poušť a povozit se na velbloudovi… Zašklebí se. Není nic, co by stálo za to. Lekne se. Vážně není nic, co by ho rozptýlilo? Je ukřivděný. Vždyť jeho účet skrývá nejméně dvacetimístnou cifru, má nárok na to být baven. Dupne starou zvrásněnou nohou na keramický narůžovělý povrch vany. Pohled na vlastní krev ho vzruší. Vzpomněl si na projekt, který ho čeká v blízkém budoucnu. Nálada se mu zvedla. Zasní se. V rozkroku mu buší.

Zajde na ocásky a na čumendo. Čeká ho kástink s kurvičkami. To bude ta pravá výplň dnešního odpoledne.

Černá díra 5

Strhl se prudký déšť. Počasí mělo poslední dobou agresivní charakter. Proklínala ho. Její čerstvě umyté vlasy bez jakýchkoliv rozpaků zplihly. Černá sametová sukně se lepila na depilované, pomerančovým krémem namazané nohy. Řasenka stekla z řas na tváře. Deštník neměla.

„Černá díra 5,“ četla nahlas, aby se ujistila, že je zde správně.

„Dup Sup…“ opakovala jméno toho, na kterém momentálně závisí její úspěch.

Otevřela dveře Černé díry. Zacinkaly. Málem spadla. Nedalo se jít jinam než dolů. Šlo se tam jako do sklepa. Strmé schody potažené červeným kobercem ji překvapily. Opatrně po nich scházela. Bylo jí úzko. Jako kdyby byly nekonečné. Podaří se jí sejít do podsvětí? Aniž se nadála, byla dole. Tam pobíhali dva malí bílí pejsci. Jeden s červenou a jeden s modrou mašlí. Otravně štěkali. Když se rozkoukala, zjistila, že vedle sedí další tři dívky.

„Ahoj…“ pozdravila.

Neodpověděly. Jedna lehce kývla na pozdrav. Piškvorka si sedla vedle ní.

„Už ste někdy byly u Dupa Supa?“ zeptala se.

Nábožně se podívaly kolem, ale neodpověděly.

„Už je tady?“ otázala se znovu.

Přežmoulávaly rty sem tam, ale mlčely. Už nic neříkala. Dívala se kolem sebe. Na štendru visely vyzývavé šaty. Pod nimi lodičky a páskové boty. Místnost působila tmavě.

Otevřely se dveře. V místě, kde Piškvorka myslela, že žádné dveře být nemohou. Byly skryté v cihlové zdi. Vypadala tak celistvě. Náhle někdo otevřel dveře. Zaskřípěly. Dívky vyskočily a ona zůstala v úžasu sedět. Vyšel z nich malý opálený mužíček v brýlích. Skřítek s velkým břichem a pleší. Džíny a kostkovaná košile. Oblečení mu sedělo. Na svých šedesát rozhodně nevypadal. Zavanul k ní zelený Hugo Kos.

„Já přát vám dobrý den, dámy. Já Dup Sup.“

Dívky se k němu vrhly a začaly mu líbat ruce.

„Ale to ne. To vy nemuset.“ Zkoumavě se díval směrem k Piškvorce.

„My začít vámi. Vy jít dál,“ ukázal na ni a slečny si ji nenávistně měřily.

Překvapeně se zvedla a šla za mužíkem. Cihlová zeď byla tapetou. Dveře se zabouchly a ona byla s Dupem Supem sama.

„Vy moc hezká. Jak se jmenovat?“ Pohladil ji po hlavě.

„Piškvorka.“

„Já Dup Sup.“

„Já dneska nemít moc času. Já pro vás úkol. Napsat mi dopis, kde vy vyznávat lásku.“ Sedl si za dubový stůl a podrbal se na pleši.

„A to budu potřebovat na přehlídkách?“ začervenala se.

„Vy neodmlouvat. Nebo já vás vyhodit a v mžiku tady tisíc jiná děvčata. Já udělat Módu Róbu.“

Zmlkla a posvátně se na něj podívala.

„Ty zahrát mi něco, říct mi nějakou báseň… Teď hned a tady.“ Zakašlal.

Piškvorka vstala a vzpomněla si na svou oblíbenou báseň.

„V zátočině bělásků času není na lásku… A zašlápnutí milenců bělásčích nebolí nás… Lítají jich mraky, tak jaképak s tím fraky… Křídla z perleti zachvějí se v bahně křehce… A pak už po všem zdá se… Nasedneme do loďky bez škůdců bělásčích… Spokojeni sami se sebou toužíme po krajinách černajících… Měníme se v davy hekajících…“ Pomalu pochodovala sem tam a snažila se do té básně vetkat co nejvíc něžnosti.

„… no, to hezké je…“ přerušil ji Dup Sup.

„Já na vás číslo mít. Vy říct těm venku, že nebrat je a vy napsat dopis a poslat faxem.“ A už si Piškvorky nevšímal a považoval schůzku za uzavřenou kapitolu.

„Baj, baj…“ rozloučila se a dveře zavrzaly.

Dívky na ní visely očima.

„Tak prý už dneska nemá čas.“ Piškvorka vyběhla schody. Bylo po dešti a hezky se dýchalo.

Tryskomyšní mimoň,
ztracenej jak děravej pinožík

Cítí, jak mu v nose bublá. Má pocit, jako by se mu v nose otvírala maličká vrátka, a zvuk, který mu sviští nosní dutinou, tomu napovídá. Tenhle jev si jen tak pro sebe pracovně nazval syndromem otevírajících se vrátek. A to má dnes představení. Achichouvej. Vtahuje nudle.

Je tryskomyšní mimoň. Ví to o sobě moc dobře. Včera, když lítal po úřadech, všude zpocený krychle a zapářka, byl ztracenej jak děravej pinožík. Večer byl vosičkou nasávající vztekle nektárek za soumraku. Hlava mu třeští.

Bere do ruky smetáček a lopatku. Jde k oknu. Tam na parapetu leží desítky ztuhlých much. Kde se vzaly v jeho království? Nabírá je na lopatku. Křidýlka se oddělují od tělíček. Tělíčka se mění v černý prášek. Otevírá okno a nastavuje lopatku větru. Bere si od něho muší černotu. „Fí…“ loučí se.

Zavírá okno. Točí se. Lehá si. Zavírá oči. Šmátrá rukou vedle postele. Bere do ruky jakýsi magazín Minima. Chvíli se jím ovívá a pak ho vší silou mrští pryč. Bolí ho za očima a něco pod ním ho tlačí. Sahá rukou pod sebe. Nahmatal hebounkou malou věc. Miniaturního plyšového mrože.

„Áj laf jú… Áj laf jú… Áj laf jú…“ nečekaně promluví.

Mágo se usměje.

„Áj laf jú… Áj laf jú… Áj laf jú…“ opakuje snaživě.

Mračí se a cpe ho pod polštář.

„Áj laf jú… Áj laf jú… Áj laf jú…“ nenechá se zvířátko odradit.

Mágo se zakukluje do peřiny.

„Áj laf jú… Áj laf jú… Áj laf jú…“ k němu tichounce doléhá.

Bleskově se kukla změnila v Mága. Do očí si cpe sirky, nedrží samy otevřené. Otevírá okno a vší silou mrští mrožíka z okna.

„Fí…“

„Áj laf jú…“

„Hovno áj laf jú.“ Čučí na maličkou bílou skvrnu na mokrém chodníku. Vtahuje nudle.

Mluvicí sprcha à la Ukrajinec lingvista, stříbrný skřítek a Staré díry

Křížek si elegantně zapálil cigaretu. Mrknul po lidech na zastávce. Snad se dívali. Otevřel časopis Minima plný lidských neobydlených obydlíček. Neotevírá ho. Rovnou obrací na zadní stranu. Otevírá oči. Fotograf: Křížek. Přejíždí několikrát očima. Tak jako každý den. Hází ho do koše u zastávky.

Juknul na své ošoupané boty. Zamračil se. Slunce pražilo. Třeba mu dají kávu. Tramvaj přijížděla. Zamračil se a více než tři čtvrtě cigarety típl děravou botou. Čvachtlo to. Zastyděl se za čvachtnutí, ale nedal na sobě nic znát. Nastoupil do tramvaje. Zavěsil se na tyč. Pod ním seděla černovlasá přitažlivá žena. Podívala se na něj, usmála se a podala mu fotografii. Se zvědavostí si ji od ní vzal. Byla na ní holčička s velkýma očima, lišáckým úsměvem a kudrnatými vlásky. Usmál se, vrátil jí fotografii a řekl:

„Krásná holčička. Je vaše?“

„Byla,“ odpověděla žena, s mlhavým nepřítomným úsměvem se zvedla a vystoupila na další zastávce.

Také vystupoval. Plakal. Nejdřív jen tak popotahoval, pak spustil naplno. Vyndal poslední cigaretu a zapálil si. Hned si ji umáčel slzami. Už byl blízko. Tady někde by to mělo být. Ano, tady, dvacetdvojka. Utřel nudli do rukávu a u cigarety vykouřil i kousek filtru.

V ústech zůstala pachuť. Zazvonil.

„Pojďte do druhého patra,“ ozvalo se ze zvonku rozkazovačně.

Bzučák bzíknul a on vyběhl tam, kam měl. Ve dveřích čekal muž v pruhovaném obleku se saténovou kravatou.

„Jdete pozdě o dvě minuty,“ zašklebil se Satén.

„Omlouvám se.“ Křížek měl vyschlo v krku.

Tak tohle je ten byt, co se bude pronajímat za sto padesát litrů. Vešel po špičkách dovnitř. Obrovský obývák s koženou sedačkou, malý bazének s vířivkou, vodotrysk s exotickými květinami. Přikrčit, dřepnout, vyskočit, přikrčit…

„Tady je koupelna…“ ozval se muž za ním.

Přesunuli se do koupelny. Byla obrovská. Pozlacené dlaždičky. Vzpomněl si na Jamese Bonda.

„Tu sprchu nefoťte. Tu chce manželka do nového bytu. Už si na ní zvykla.“ Nervózně bubnoval prsty po koupelnových dveřích. Tázavě se na muže podíval.

„Ta sprcha mluví pěti jazykama…“ Stále bubnoval.

Soucitně a chápavě pokýval hlavou. Představoval si, jak si manželka Saténa pokecá lépe se sprchou než s ním. Třeba to mluví zazděný vzdělaný Ukrajinec. Lingvista. Potřebuje peníze pro rodinu na Ukrajině. A tohle je snadný způsob k obživě.

„Hotovo.“ Křížek se na Saténa podíval s otazníky v očích.

„Jste rychlý.“ Zatvářil se uznale.

„Tak já padám.“ Hodil brašnu na rameno a zbrkle se hrnul ke dveřím.

„Počkejte… Nedal byste si kafe?“ houkl na něj Satén.

Zavrtěl hlavou. Kafe by si dal, ale nebude žebronit. Co si ta mluvicí sprcha myslí? Že je nějakej chudák? Měl obrovskou chuť na kafe.

„Nashledanou.“ Rychle sbíhal schody.

Tváře měl zas vlhké. Na rohu stál fousatý šedivý skřítek.

„Pane, kupte si Starou díru…“

Vytáhnul poslední stovku, co měl. Byla zmuchlaná.

„Já nemám zpátky… Já vám doběhnu támhle do krámu, jo?“ Kývl.

„Jenom dybyste mi tady podržel Starý díry… To byste byl hodnej…“

Než se nadál, měl plnou náruč Starých děr. Měl by je nabízet kolemjdoucím. Bylo mu horko a v žaludku kručelo. Lidé ho bez povšimnutí míjeli. Slzy mu kanuly na otrhané triko.

„Tak sem tady, mladej pane…“ Skřítkovi jiskřilo v očích. Udiveně se na Křížka díval.

„Ale to bude dobrý zase… Neplakejte, to já bych musel řvát furt. Tady máte nazpátek,“ zazubil se.

Mince zacinkaly v Křížkově dlani. Skřítek vyndal z kapsy utíkáčku ušmudlanou čepičku a nasadil si ji na stříbrnou záplavu dlouhých vlasů. Statečně nasadil úsměv a už si Křížka nevšímal. Ten sklopil hlavu a vydal se koupit si párek v rohlíku.

Bourárna v papírku

Udělal jsem to, na co jsem se chystal tak dlouhou dobu, ale neodvážil jsem se. Dneska jsem ale cítil, že by to šlo. Stoup jsem si k tomu stánku a čekal, až na mě příde řada. Přišla docela brzy. Poručil jsem si čtyři hotdogy. Paní se naklonila z vokýnka, asi čekala, že se kolem mě bude poflakovat nějaká drobotina, ale to se přepočítala. Já byl na ty horký psy absolutně aloun. Baf jsem dva do každý ruky. Peníze jsem si předtím předpřipravil, to je jasný. Ty už byly dávno pro pani přichystaný na skleněnym talířku u vokýnka.

„Čtyři horký psi, tak to máme čtyři pětky,“ vybafla, jako by si myslela, že jsem jedna z těch socek, co k ní chodí loudit drobky.

Mrknul jsem na ten talířek, jako že teda ať tam mrkne taky. A vona, pinda blbá, to vůbec nepobrala.

„Tak ty si, hošíčku, objednáš párečky, a pak nemáme penízky, jooo?“ Zírala na mě.

„Hele, dyť je máte tady na tom talířku, co blbnete!“

Ta sklapla ježibejby. Čuměla jak punštok.

Já si ale řek, že si nenechám zkazit den. Sed sem si na lavičku a ládoval do sebe ty skvěle horký psíky, až se mi dělaly boule za ušima. To byla bašta! Kdyby tady byla ta supr kost, dal bych jí kousnout a koupil jí točenou zmrzku. Pak jsem pod lavičkou zahlíd takovou zmuchlanou kuličku. Zajímalo mě, co to je. Jestli to není nějakej dopis. Fakt mě to dost tankovalo. Sebral jsem ho a rozbalil. Stálo tam:

Přijmeme vyučené řezníky a řeznice na bourárnu. Požadujeme chuť do práce a flexibilitu.

Pak už tam nebylo nic, ten papírek byl natrhlej. Mně ale najednou bylo decentně šoufl, když jsem si představil, jak ty zvířátka (nejspíš prasátka) v horkejch psech někdo s chutí a flexibilně mordoval.

Seděl jsem a zíral na zaprášenej chodník a litoval toho, že jsem byl tak zvědavej a ten blbej papírek sebral. V žaludku jako bych měl šutráky.

Trapní andělé

Nehybně leží s rozpaženýma rukama. Je zabořený do tlusté peřiny. Začíná jimi máchat a narážet do ní. Víří prach. Opatrně vstává a hupne nohama do x z postele. Má sice nohy do x, ale poznat číču modelku dokáže jako nikdo. Zapíná rádio. Nemoderní krabice jako nikde ve světě. Londýn, Paříž, New York, Tokio – tam všude mají miniaturní rádijka, která s neochvějnou přesností určí, co chce pinožík poslouchat. Ten z nich svou hudbu vymáčkne jako oblíbenou zubní pastu z křiklavě barevné tuby.

„Víte, kde jsem to všude dělala?“ Malinový hlas touží po originalitě.

Dup Sup je nemilosrdný. Knoflíkem potaženým kostkovanou látkou přelaďuje na další stanici. Rádio pamatuje potopu i dinosaury.

„Víte, kde jsem to všude dělal?“ Tabákový hlas touží po bezprostřednosti.

Dup Sup zaúpí. Na legrácky nemá náladu. Jede s čárečkou po číslech.

„Víte, kde jsem to všude dělalo?“ Brusinkový hlas škytnul.

Vypnul ho. Místo ticha v pokoji duněly vzdechy z vedlejšího pokoje. Na jeho posteli si povzdechl obrys anděla. Když byl hodně maličký, maminka mu vyprávěla, jak kostely bývají plné andělů. Před spaním si vždycky představoval, jak u stropu jejich kostela šustí svými křídly hejno andělů. K modlitebním lavicím se snášelo peří z jejich ušlechtilých křídel. Když poprvé zavítal do kostela, bylo to obrovitánské rozčarování. Andělé tam byli, ale namalovaní! „Trapně namalovaní…“ vyfrkne ještě dnes. Asi týden mlčel jak zařezaný. Marně máma vyzvídala, co se jejímu chlapečkovi stalo. Nikdy jí to neřekl.

Sednul si ke kulatému zrcadlu a zíral na rýhy ve svém obličeji. Na hlavě jako malý kluk míval kudrnaté vlásky. Nebyly však blonďaté jako u andílků. Byly černé jako u čertisek. Dotkl se holátka. Jak svému melounu říkal. Na toaletní stolek dopadaly kapky slz. Byly světlounce modré a vydávaly ozónové aroma, které se objevuje čerstvě po bouřce. Když země oschne, vůně je pryč. Ustlal a anděl naposledy vydechl.

For Dup Sup

Můj malý blázínku,
téhle noci jsem měla zvláštní sen… Šli jsme po nádherném pobřeží, nebe bylo azurově modré, ale moře plné rozdivočelých vln. Vítr si pohrával s mými vlasy, Vy jste mě držel za ruku a slunce hřálo. Šeptal jste mi něco, co bylo důležité, ale já Vám nerozuměla. Dívala jsem se na obzor a tam spatřila kolosální loď.

Když jsem se otočila, byl jste pryč. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem. Jenom jsem zvláštně chrčela. Hledala jsem Vás, ale nemohla najít. Byla jsem zoufalá a vše se zdálo tak beznadějné. Najednou mě pohltilo moře a já se ocitla v modrém tunelu a hlavou mi prolétlo, jak snadné je zemřít… Když jsem se probudila, uvědomila jsem si, jak moc mám ráda život, mé přátele, zmrzlinu, babičku, duhu, buclaté hrnečky, kačery na pouti, točenou limonádu, Marfušu, jak louská ořechy v lese, dědu, když krmí slepice, srnky pasoucí se u lesa, staré lavičky, košaté stromy, vůni kadidla, vánoční ozdobičky po prababičce, ale hlavně Vás! Má drahá lásko… Nepřemýšlejte o mně, ani o lásce, kterou k Vám cítím. Vždy na Vás budu myslet a navždy budu mít v paměti Vaše krásné ruce. Na pravé se leskne nádherný snubní prsten. Omlouvám se, že Vám píšu tolik hloupostí. Ale nemohu si pomoci.

Vaše Piškvorka

P. S. Moc zdravím Vaše božské milenky, drahý.

Uf… Snad se mu to bude líbit. Z kabelky vyhrabala vizitku a našla na ní faxové číslo. Fax zaskřípal, schramstl papír a pak ho vyplivl.

Zazvonil jí mobil. Trhla sebou.

„Haló!“ hlas jí přeskočil.

„Tady Dup Sup. Mně moc líbit tvoje dopis. Ty napsat ještě jeden a ještě dnes přijít na Titanik. Já tě tam čekat.“

„A v kolik?“

„V pět. Já těšit se… tutututu.“

Začala si pobrukovat melodii, která ji v tu chvíli napadla. Lálala… Lálala… Lalalalálá… Vzala do ruky Mágovu vizitku. Napíše mu.

Milý Mágo. Co struhadlo? Je mi krasosmutně. Š. Třese se jí ruka, když vyťukává. 222 222 222.

Vy se jmenujete Šárka? odepsal jí okamžitě.

Ne, Škrabka přeci.

Máte doma net? Pojďte večer posedět…

V kolik?

Přesně o půlnoci. Hodině duchů… Založím místnost Struhadlo a Škrabka… chichi.

Dobrá. Těším se.

Také moc. Papák.

Papák.

Lálala… Lálala… Lalalalálá… Tancuje po pokoji jak šílenkyně.

Slevy v Německu? 200 %

„Haló? No haló?… Kdo je to?… Viděla jste mě na večírku?... Ale já za to asi nestojím… Tak dobře… Tak teda přijeďte, někam si pudem sednout... Zatím nashle… Víte adresu?… Víte… Aha...“ Típl telefon a cigáro. Křížek vzdychl. Položil bílou košili na postel a mazlil se s ní, aby ji co nejlépe uhladil. Dal do zásuvky prodlužovačku a do prodlužovačky připojil žehličku. Žehličkou něžně přejížděl košili. Když byla dokonalá, oblékl si ji. Pak roztrhané džíny. Jiné neměl. Šel do koupelny a dlouho a pečlivě česal vlasy. Pak leštil boty. Děravé. Dnes mu do nich ale nenateče. Je sucho. Ozval se zvonek. „Haló!“ ozval se do něho.

„No, to sem já,“ zachrčelo v něm.

„Už du…“

Ani neví, jak vypadá. O koho jde? Co je to za neodbytnou ženu? Obul si boty. Venku na něj čekala štíhlá dívka kolem pětadvaceti v kožených kalhotách, z tílka se boulila prsa.

„Ahoj,“ pozdravila.

„Ahoj.“ To je teda zvyk, takhle si hned tykat.

Byla opálená a zářily jí zuby. Decentní svaly jí hrály na rukách. Návštěvnice posilovny.

„Bys mohla hrát v reklamě na zubní pastu… S těma zubama,“ řekl.

Zvonivě se zasmála.

„Myslíš, jo? Tak pojedem, ne?“ Šinula si to k nejnovějšímu typu Mercedesu. Usmála se a sedla do vozu.

Nasedl k ní. Uvnitř to vonělo po fialkách.

„Jaký posloucháš rádio?“ Urovnala si vlasy.

„Rádio?“ Bylo to krásné auto.

„No, co tam mám dát za stanici?“ Rozjela se. Úžasně sedělo na silnici.

„Jo takle. Co chceš…“ Je tak tiché.

„Počkej, ty jako nemáš svůj názor?“ Zrychlila.

„Vo co ti de?“ Ten interiér… Vyzývavý, a přesto tak decentně elegantní.

„Půjdeme k Labuťce… Souhlasíš?“ Zvolnila.

„V pohodě.“ Je docela pěkná.

„Už sme tady.“ Vypnula motor a vyndala klíčky ze zapalování.

„Jdeme?“ Dálkově zamkla auto.

„Jo, jasně, můžem.“ Usmál se.

K Labuťce vešel první. Jak se sluší na správného muže.

„Kam si sedneme. K oknu, co říkáte?“ Snažil se chopit iniciativy.

Pokrčila rameny a následně kývla.

Pošoupl židli a ona si sedla. Pak si sedl i on.

Přinesli jim jídelní lístky.

Pane bože, tak tady si asi nic nedám, pomyslel si.

„Dej si, na co máš chuť… Zvu tě,“ řekla, aniž hnula brvou.

„Ne, to nejde… Já… Proč ste si mě pozvala? Řekněte…“ Biftek s brusinkami za devět stovek nebude špatný.

„Líbil ses mi…“ Prohrábla si moderní účes.

„Dám si biftek s brusinkovou omáčkou, dáš si ho taky?“ Olízla si rty.

„Dobrá, tak ano… Ale nechci, abyste si myslela, že jsem nějaký váš plyšový medvídek nebo tak něco…“ Jak to dělá?

Objednala. Jemu ještě sklenku červeného vína.

„Proč mi pořád vykáš?“ Naklonila se k němu.

„Jé, vidíte... Ehm… Vidíš… Já si ani nevšim.“ Zapálil si.

„Co ti mám příště přivézt z Německa?“ Zamrkala dlouhými řasy.

„Z Německa?“ Byl rád, že s ní (vlastně ani neví, jak se jmenuje) šel, těšil se na biftek, cigareta měla šťávu.

„Maj tam dost velký slevy… Posledně, co sem tam byla, tak tam měli slevy dvě stě procent… A to už stojí za to.“ Pod stolem mu sáhla na koleno.

Zakuckal se.

„Počkej… Jak jako dvě stě procent? To jako, že si něco koupíš a voni ti to ještě jednou zaplatěj?“ Típnul cigaretu a zapálil další.

„Tak ňák… To víš, Němci…“

Odběhla na toaletu a přinesli nádherné bifteky.

Vrátila se ke stolu. Do levé ruky vzala biftek a zakousla se do něj. Pravou rukou mu pod stolem zmáčkla koleno.

Tázavě se na ni podíval.

„Objednám ti ještě víno. Já vím... Nechám to na tobě… Tydle věci.“ Šalamounsky se uchichtla.

Krocanův deník

9. 6.

Dneska se staly dvě věci, kerý mě dost šokovaly. Tak zaprvé sem dneska byl u babky. To by eště nebylo tak divný. Ale babka má mobil. Sem jí dal to starý pádlo, co už sem vážně nepotřeboval. Byl bych byl pro srandu trpajzlíkům, dybych měl takovou šílenost. Tak řikám babce – babi, měla by sis vybrat schránku. A vona mi řekla – ty můj Čudlíku (prej Čudlíku!, tak už mi říká vod mejch pěti dní), copak já se budu teď večer trmácet ke schránce!, dyť by mě ještě přepadli ňáký ty cikáni! Tak sem jí to vysvětlil. Jednak, jak je to teda s tou schránkou. Což nejspíš stejně nepochopila. Pak s těma cikánama, že se jim za a) řiká Romové, a za b) že mám kamaráda Vlastu, kerej je náhodou taky napůl cikán, teda Róm, a že je to fakt bezva maník.

A pak mě eště překvapilo, že já se vod svýho mládí bojim pozřít jakoukoliv melounovou pecku, že bych stopro chcíp. Ale vono to tak neni! Ty se můžou jíst úplně normálně. A dokonce chutnaj jak voříšky. A to mě právě naučil Vlasta. Nevěřil sem mu. Ale pak sme zavolali na jednu meducínskou linku a tam to taky věděli. A za to taky může babka. Prej dycky – Čudlíku, a vyplivávej ty pecičky, moh by sis zanítit slepý střevíčko a mít řídký hovínko! Ale pěkný hovno! Musim to dohnat. Vode dneška je žeru vostopéro!

10. 6.

Dneska sem jel metrem a vzal sem si ráno tu Podzemku, co rozdávaj většinou mlaďoši, někdy i týpci podobný houmlesům, ale dle mýho mínění to nejsou klasický houmlesáci. Tak sem si teda jeden ten časák vzal, když mi ho tak nutili. Tak sem si řek, uděláš dobrej skutek, vem si to vod toho chudáka. No jo, ale ty lapálie potom! Hrůza! Čumim teda do tý Podzemky, jak jinak, zase stojim. Na sedačky se totiž rychlostí blesku naserou důchodci. Né že bych teda proti nim něco měl. Náhodou třeba v hypermarketech patřej společně s houmlesákama k nejšikovnějším. Ty kradou úplně božsky. Trochu mě to překvapilo, ale kámoš sekuriťák mi vo tom vyprávěl. Prej von je nechává bejt, i když je vidí. Moh by z toho mít pěknej průser. Ale vo to nic. Voni prej před flojdama pak hrajou na city. Brečej prej nad těma vlastnoručně zčořenejma plechovkama s frankfurtskejma párkama, jen to sviští. Tak jim trochu pohrozej a serou na ně. Ale voni si stejně nedaj říct. Je to pro ně vzrušo koníček. No nic. Tak teda stojim a pode mnou slizoun čumí na mě, pak na tu Podzemku, pak na mě. Mně to dycky připadá vtipný, jak si lidi čuměj do novin. Ale dyž šlo vo mě a eště to byl takovej slizoun, tak nic moc. A von prej mi najednou řek, jestli by si moh přečíst sport. Já sem takovej vůl, tak sem mu řek, že jo. Von do toho nakouk a zas mi to hned vrátil. A já řek, tak to né, hošánku, teda v duchu sem si to řek, když už si mi to vošmatal těma svejma slizkejma prackama, tak si to klidně nech. Si to klíďo nechte, sem zahučel, musel sem už vystupovat. Takže sem mu asi pěkně vytřel zrak.

12. 6.

Co mě taky pekelně žere, je debilita Lindy Pindy. Vona je teda spíš Pinda než Linda. Dycky někoho patřičnýho přefikne a pak se vytahuje certifikátama. Je na ně úplně ujetá. Jak někoho takovýho, kdo jí takovou ptákovinu může vystavit, zmerčí, hned ho přeřízne. Už má certifikát modelky, na potápění do 20 metrů, na vochutnávání whisky a už si ani přesně nepamatuju co eště. Teď začala eště ke všemu krákorat. Je jí to stejně všechno parádně k hovnu. Tak to mi trochu spravilo náladu, dyž sem vo tom přemejšlel. Mě ale ne a ne přeříznout. Pinda. Já si ale myslím na jinou holčičku. To je na rozdíl vod ní třída.

Pú, koule a rozkopaná muchomůrka (Kosmosníl 2.)

Pohodlně si položil rozpraskané paty na stůl. Měl dobrý den. Onanoval u patnáctky. Měla roztomilé kalhotky s medvídkem Pú. Oběd byl vynikající. Husí jatýrka ve vlastní šťávě. Zapálil si doutník. Kubánský. Té nejlepší kvality. Vyndal si náušnici s briliantem z ucha. Zítra odletí do New Yorku. Pomalu začíná mít venkova dost. Vyndal ho. Byl fialový. Měl dnes perný den. Zítra už ho bláhové kočičky, které přijdou na kástink, v Titaniku nespatří. S uspokojením zapnul počítač. Otevřel e-mailovou schránku a najel na e-mail Koule.

Vážený pane Supe. Mám takovej dotaz. Vy jste v minulym Kosmosnílu psal, že cokoliv nás holky napadne ohledně těch genitálií, tak vám máme písnout. Já jsem teda přesně nevěděla, co ty genitálie sou (i když jsem tušila), tak jsem se radši podívala do slovníku, teda kámoš se mi juknul, protože já zas tak moc dobře hledat ve slovnících neumim. A to bylo to, co jsem tušila, že by mohlo být.

Víte, já vůbec nemám představu, jaký to je, když kluka kopnete do koulí. Chtěla bych vědět, jakou silou je to nejlepší, jaký to pro toho kluka je a jak moc ho to bolí. Myslim, že je to docela důležitý vědět, takovou věc. Vůbec mě nenapadá, jak bych to mohla zjistit. Nenapadá vás něco? Z filmů nebo tak se to dá těžko poznat. Je to vo tom, že je to film vod filmu jiný. Někdy se chlap, i když do těch koulí dostane třeba šestkrát, pořád rve. Jindy dostane do rozkroku jen maličko a už křičí bolestí. Nějak mi to pořád neni jasný. Láká mě to zkusit naživo. Možná bych se mohla zeptat mýho nejlepšího kámoše, je mu už patnáct, tak by moh vědět, vo co de. Třeba by mi dovolil to zkusit. Nekopla bych ho moc, aby ho to zas tolik nebolelo. Tak lehce a pak trochu přidat. Jak pak ale udělat, aby to přestalo co nejdřív bolet? Ve škole při těláku sem viděla, jak kluk dostal do koulí. Nevypadal na to, že by ho to ňák moc bolelo. Nekřičel, jenom se ksichtil. Pak sem ho ve třídě zaslechla, jak klukům řikal, že si tejden nezahonil. Ale jenom tak lehce kopnout - to nemůže nic udělat, ne? Kdyby to člověk vyloženě rozkopal jak muchomůrku, tak to by bylo blbý. Ale jinak tak normálně? Jste fakt skvělej chlap, je obdivuhodný, že dokážete poznat pravou modelku. A když tak napište svůj názor. Maruška

Oklepal se a zašklebil. Byl znechucen sám sebou. Tím, že psaní dočetl až do konce. „So stupid, so stupid…“ Zastrčil ho do kalhot a šel se vymočit.

Malý princ

Sedla si na koženou pohovku na recepci. Prostor recepce byl propojen s hotelovou restaurací. V restauraci hrál na klavír úlisný mladík. Uhlazená posmutnělá hudba se jí bez okolků vecpala do uší. Vše ve zlatě. Zlaté stropy, stoly, židle… Úsměvy… Slova… Nehodila se sem. Měla stříbrné tričko a náušnice. Naleštěnost žulové podlahy přecházela do podrážek jejích střevíčků. V ruce držela dopis pro Dupa Supa. Četla si ho ještě jednou:

Sedím na rozvrzané špinavé židli uprostřed prázdného pokoje. Přemýšlím, co zde dělám, ale vůbec nic mě nenapadá. Z koutů pokoje začínají vylézat obludné nestvůry a sápají se na mě. Nemůžu se hýbat, nemůžu křičet, nemůžu nic. Mám strach a bojím se, strašně se bojím. Zavírám oči a šeptám tvé jméno jako modlitbu, která mě může spasit. Někdo sahá na mou tvář a já vyděšeně otvírám oči a vidím tebe. Nestvůry, čarodějnice, velcí pavouci a hadi, kteří se mě snažili vysát a zadávit, jsou pryč. Pokoj je plný barev a květin. Cítím vůni jara v pokoji. Podáváš mi krásnou červenou růži a já se cítím jako Šípková Růženka po stoletém spánku. Smějeme se, žvatláme, stydlivě nahlížím do tvých vlhkých očí. Děkuji Ti za vysvobození, můj malý princi.

„Piškvorka, ahoj…“ Dup Sup byl zde.

„Ahoj…“ Zvedla se a on jí byl náhle do pasu.

„Ukázat mi dopis…“ Rošťácky se na ni usmál.

Podala mu ho.

Sedl si a četl. Kýval hlavou.

Také si sedla.

„To pěkné je…“ Podrbal se na pleši.

„Ty se mnou nahoru… Dáme víno spolu.“ Zvedl se.

Piškvorka se také zvedla.

Šli do schodů. Ona před Dupem Supem. Cítila jeho bezostyšný pohled na její zadek.

„Tady to být… Pokoj dvě stě dvacet dva.“ Otevřel ho kartou a pustil ji první do dveří.

„Sednout si tady…“ Ukázal na postel.

„Já odskočit si…“ Začervenala se. Začíná mluvit jako on.

Vešla do koupelny. Když si odskakovala, zjistila, že na koupelnovém stolku leží balíček kontaktních čoček, viagra, roztok na čočky, Hugo Kos a spousta jiných krámů.

Viagry se lekla.

Pečlivě si umyla ruce mýdlem, které vonělo po mandarinkách. Prohrábla si vlasy a rty si natřela jahodovou pomádou. Vyšla z koupelny. V pokoji na dvoulůžku se rozvaloval Dup Sup. Záludně se usmíval. Zvedl se.

„Ty ukázat prsa…“ Jazykem si ojel horní ret.

„Ale…“ Piškvorka začala couvat.

„Ty jak holka malá… Kvůli práci já potřebovat vědět.“

Přistoupil k ní a strhl stříbrné triko. Její ruce vystřelily k prsům. Nespokojeně zavrtěl hlavou.

„Takhle to nejít. Buď ty poslouchat, nebo já najít jinou modelku…“ Zašklebil se. Pak se zatvářil uraženě, lehl si na postel a zavřel oči.

Prsa by snad ještě maličko mohla ukázat. Nejde přece o sex. A navíc modelky po molech chodí v průsvitných modelech. Ruce jí pomalounku sklouzávaly podél těla. Ukřivděně otevřel jedno a pak i druhé oko.

„Dobré tak to je… A teď vy říct mi báseň minulý… Krásně ale…“

Otočila se k oknu. Aby neviděl její prsa.

Během toho, co recitovala, se dívala dolů na ulici. Barevní lidští mravenci telefonující, přecházející přechod, živě gestikulující, šourající, utíkající… Jeden zuřivě kopající do auta… Další veze v kočárku malou larvičku… Skupiny žvatlajících, blbosti dělajících, pojídajících hamburgery, ploužících…

Dup Sup jí dýchal za krk. Prudce se otočila. Začal jí surově olíbávat tvář. Funěl a slintal.

„Ukaž, co v tobě být… holčičko…“

Vytrhla se mu. Rychle sebrala tričko ze země a bez rozloučení vyběhla ze dveří. Oblékala se na chodbě. Kolem šli dva výstavně oblečení, nažehlení muži. Dívali se na ni, jako kdyby sundávali masařku, z které lezou vnitřnosti, z křišťálově čistého skla.

Seběhla dolů. Nedýchala až do té doby, kdy se ocitla na ulici. Dala volný prostor zadrženému dechu. Vzduch byl prašný. Divila se sama sobě, že nepláče. Proč by plakala? Nic se nestalo. Přemýšlela o tom, že teď z okna pokoje Dupa Supa vypadá jako stříbrný mravenec, který ztratil orientaci.

Mágův noční pokec

Půlnoc. Zakládá místnost hříchu. Čeká jak rybář na svůj úlovek. On je ale netrpělivý, nemohl by být rybářem. Je zde! Natahuje spokojeně z cigarety.

(číst od konce kapitolky)

1:15:33 Mágo: Halo? Jste tam?

1:14:18 Mágo: Lampa zhasla…

1:13:40 Piškvorka: Jedna hodina odbila

1:12:12 Mágo: Jak je mne... to bych vam nepral…

1:10:26 Piškvorka: Je mi smutno.

1:06:01 Piškvorka: Vždyť se směju a pláču zároveň.

1:05:19 Mágo: Chtel jsem, aby si se smala.

1:04:03 Piškvorka: Nevím.

1:03:13 Mágo: Piskvorko, neplac… Proc slzis?

1:02:12 Piškvorka: Chtěla bych, aby všichni šťastní byli… Aby zázraky ve všednodennost se neměnily… Pláču.

1:01:01 Mágo: Svet plny duhovych bublin by byl po case vezenim. Teď je rajem.

1:00:35 Piškvorka: Nevím… jsem ve voňavém světě plném duhových bublinek. Nechce se mi z něho.

1:00:22 Mágo: Copak?

1:00:02 Piškvorka: Chvilka nostalgie přepadla mě.

00:58:40 Film: 8 nejočekávanějších superhrdinů uvidíte v novém filmu Megahypersupermachříci, nejlepší herci planety ve svých životních rolích + k dvěma lístkům popcorn zdarma

00:58:09 Mágo: neni… ne to ne… Je to pud.

00:57:58 Piškvorka: Nejdůležitějším artiklem je tedy pyj? Snažíte se mi namluvit?

00:57:38 Mágo: Tu poznate později…

00:56:47 Piškvorka: Co duse?

00:55:55 Mágo: Proc? Asi nemaji nic jineho.

00:55:24 Piškvorka: Muži mají potřebu ukazovat svá ohanbí… Proč tomu tak je?

00:54:21 Mágo: meho kamarada největšího

00:53:51 Piškvorka: Jakého?

00:52:41 Mágo: muzu vam poslat foto svého hrdiny… chcete?

00:51:30 Mágo: Ta? To je moje citovka.

00:50:11 Piškvorka: Asi odprásknu vesmír.

00:49:42 Mágo: Sebevražda na Entou?

00:48:17 Piškvorka: Stále mi běží v hlavě jedna Vaše písnička…

00:45:19 Mágo: Trhate mi srdce…

00:44:37 Piškvorka: Co Mat?

00:43:23 Mágo: Stuneme oba. Nejradeji bych vas teď mel u sebe nahou…

00:42:38 Piškvorka: Mám horečku. Nechápu…

00:41:00 Mágo: Ba ne. Vidim Vas v ostrych obrysech. Jste puvabna. Jste jemne chmyri pampelisky… Kdybyste vedela, jak moc mam teď rozpalene telo…

00:40:08 Piškvorka: Znám vaše gesta, mimiku, hlas… Vy mě jistě vidíte v mlze. V dálce.

00:38:07 Piškvorka: Jste mi blízký.

00:37:54 Víš, kdy mě to nejvíc baví? Když mi navlékneš pouta a křičíš na mě jako na psa… Skvělá manželská pouta koupíte v Sexšopu Brutální něžnosti

00:36:29 Mágo: To ma kazdy jinak… Nechte cas plynout a uvidi se. 00:35:44 Piškvorka: Ale jak nejlíp žít?

00:34:19 Mágo: Ale mel by byt zit.

00:33:19 Piškvorka: Život je divnou náhodou.

00:29:13 Mágo: Radeji nelamejte… Kridla potrebuji…

00:28:34 Piškvorka: Já lámat dokážu.

00:28:23 Mágo: Nepolamete… Znam Vas…

00:26:52 Piškvorka: Mohla bych prudkým pohybem křídla polámat… 00:26:48 Mágo: Vezmu vas pod sva kridla krehka… Vitr a dest snad nevezme je…

00:26:02 Piškvorka: Jak?

00:25:20 Mágo: Pomohu Vam chcete?

00:24:39 Piškvorka: Svět je pes.

00:23:10 Mágo: Presne to prozivam i ja…

00:22:19 Piškvorka: Mně je občas úzko… Ta nejistota všude kolem. 00:20:51 Mágo: Mne s Vami.

00:20:19 Piškvorka: Je mi s Vámi hezky v tichu.

00:20:01 Plusflus.cz: Kurvička z reality šou s pláčem praví: Vždycky jsem nebyla taková děvka…

00:18:00 Mágo: Jste pohadka ma vanilkova. Toci se mi hlava.

00:17:52 Piškvorka: Ani já vám…

00:16:40 Mágo: Nechci vam ublizit.

00:15:55 Piškvorka: Vy mně. Jste vůbec pinožík?

00:14:42 Mágo: Jste mi sympaticka…

00:12:01 Upozornění: Vyvaruj se raději chatování s lidmi, které neznáte osobně, mohou to být magoři, pošuci, blázni či dokonce vyvrhelové společnosti! Ministerstvo chatu varuje!!!

00:10:51 Piškvorka: Můj hlas? Váš hlas je krásný.

00:09:18 Mágo: Vas hlas a smich. Nemohu zapomenout.

00:08:17 Piškvorka: A já Vašeho struhadla.

00:07:28 Mágo: Mam hlavu plnou Vasich smaragdu.

00:06:10 Piškvorka: Všude je hrobové ticho.

00:05:03 Mágo: Kdepak. Zamykam mistnost… Komurku hrichu. 00:00:27 Piškvorka: Nespíte?

Choroš, Moroš a nostalgie

Křížek si zapálil cigaretu a napil se z pátého piva (myslel si, že je páté, bylo ale šesté). V Žumpě je blaze. Akvárium bublá, pivo teče a opíjí. Nádhera. U vedlejšího stolu seděli muži, kteří zde sedí každý pátek. Za dvacet pět let promeškali jen jednou. To když měl Franta problémy se žlučníkem a byl s ním ve špitále. Uprostřed stolu stály dvě mísy tlustých klobás. Mastnota se na nich tulivě choulila. Když se na ně zadíval, oči se mu zamlžily. Znovu se napil z pátého piva.

„Kde ste byli takovou dobu?“ Ke stolu přicházeli jeho dva přátelé.

„Ale to víš, cestou na hajzl sme potkali docela ucházející štěrbinky, tak sme hodili pokec…“ řekl Moroš.

„Aha… Já si řikal, že u baru pořád visí klíček od hajzlu… Takže ste šli jenom na mušle.“

„A my přitom na štěrbiny… Stejně vám řeknu, že to je nejvíc potupná věc na světě, šinout si to s tim klíčkem na hajzl, a všichni přesně věděj, co deš jako podnikat,“ promluvil Choroš.

„To je teda fakt. Ale řeknu vám, že sem tady dost rád… Je tady takovej klid, pivo za pár korun, tady by se žilo,“ promluvil.

„Hm.“ Moroš si uhlazoval úblitek z chlupů na bradě. Tenoučkou čárečku, která vyznívala maličko vulgárně. Když ho Choroš viděl, pohladil se po hladké tváři připomínající dětskou prdelku.

„Je to fakt dávno… Už si pomalu začínám vzpomínat… Kolikrát jsme se vožrali a zeblili… Těch kocovin… Chybí mi to noční filozofování.“ Vzdychl a napil se.

„Ty vole, co tady vzdycháš? Dyť ty musíš mít takovejch kund… jako fotograf. To musí jít přece samo. Hele, a jak se vám vlastně líběj pičky? Jako voholený, nebo spíš chlupatý? Já mám nejradši čárky teda…“ Moroš si otřel čárku na bradě, po které stékalo pivo.

„Já mám nejradši úplně voholený. To teda jo.“ Chorošova dětská prdelka se zaleskla jako ty tlusté klobásy na vedlejším stole.

Nic neříkal. Choroš a Moroš se na něj podívali. Mezi vousy prosvítaly rty, které svíraly cigaretu.

„Co je? Co na mě tak koukáte?“

Krocanův deník

13. 6.

Ráno sem čuměl na bednu jak uhranutej. Bylo tam v přímym přenosu, jak vyhynuli dinosauři. Čučel sem na ně, jak jeden po druhym vodpadávaj. Sem si řikal, až někdo další si k rannímu kafíčku pustí vyhynutí pinožíků, to bude fakt hustopička dokument. Pak byly zprávy a tam řikali, že je ňáká desátá planeta. Úplně sem zkameněl, když sem si představil, jak s hrdostí ve čtvrtý nebo v kolikátý třídě vodřikávám těch devět, pak mi kluci dali svítivý céčko, protože to náležitě vocenili. A že už i tydle moje dětský záležitosti sou totální pasíčko. Sem si šel do šopu koupit kolu a bagetu a přede mnou štěrbina jako sviň. Sem si řek, nebuď blbej, vem sex na košík. Na kozách totiž měla nápis jako kráva Sex. Pak sem si ale prohlíd ksicht, a ten měla, jak kdyby jí ho rozmašíroval parní válec. A za mnou sem zaslech asi tohle:

„Včera sem ho poslala do prdele. Byla sem děsně nasraná. Řvala sem na něj, že je zmrd a svině. Přileze, jenom dyž chce sex. Chce mít všechno pod kontrolou včetně mě. A to mě tak sere! Je to krypl a kretén. Nenávidím ho. Sem mu všechno řekla celkem tvrdě. Neřikal vůbec nic, vzal si čokla, vodjel někam do prdele, jak to dycky dělá, za půl hoďky se vrátil s mekáčskym hamburgrem v hnátě a vodtáhnul si prdel do postele. Já byla tak nasraná. Kdyby aspoň něco řek. Sem se vyspala v obejváku a von eště chrápe jako hovado s mastnou hubou vod toho zasranýho hambáče. Já ho tak nenávidím. Hrozně mě štve, že mě nechává vybouchnout a já si pak jako ňáká kráva dělám zbytečný vrásky na čele kvůli takovýmu čůrákovi s koulema a ptákem mezi nohama. Chlapi sou hajzlové, kvůli kterejm trpíme depresema a je jim to úplně jedno. Nebo aspoň tenhle dement je takovej. Hajzl. Vodtáhne prdel a já už nechci mužský plemeno do smrti vidět.“

Docela mě to oddělalo, a to sem zvyklej na dost. Moje holka taková nebude, to vim nastopéro. Tý jo, ale bylo to fakt festovní. A před sámoškou vod sprejerů nápis Jsme spojeni očima… By mě zajímalo, s jakejma exotama se člověk spojí, když na tydle jejich nápisy čučí. To bych snad ani nechtěl vidět. Budou to možná ty feťáci plný smradu, který vylejzaj k večeru ze svejch doupat.

14. 6.

A zase se mi stala zajímavá pytlovina. Včera večer čumim na Dogvil. To je taková střelná hustopička, kde nejsou baráky, teda sou, ale jenom jako, sou namalovaný jakoby křídou a furt tam kecá takovej rádoby intoš, ty mám teda nejradši! Pak tam příde Nikol Kidmen a všichni ty vesničani jí dávaj šíleného čouda, protože ze sebe dělá extradobračku… Což sem se teda divil proč… Dyž s tim Cruisem třeba zatočila jedna dvě. Já bych se na ně vysral zvysoka. Ale co sem chtěl říct. Usnul sem přitom a ráno se zbudim a koukám na to video, předtím to teda ještě přetočim, a přesně sem věděl, u jaký scény sem při zachrápání skončil. Takle sám vod sebe bych si nevzpomněl, ale jak sem to uviděl, tak sem věděl, jo, tak to sem eště viděl. Fakt hustopička zajímavost.

Dup Sup a srdcová polévka

Bolely ho nohy. Belhal se o holi z ryzího zlata. Do hlavy mu nalezla ta drzá holka, co nedávno zdrhla od něho z pokoje. Bral si kvůli ní viagru. Stál mu jak svíčka. Bolelo to. Zašklebil se. Ohrnul dolní pysk a frknul. Z úst mu vyletělo několik kapek slin. Došel až ke svému sloupu.

Uřízni si ho debile a nevopruzuj.

Strč ho do drtičky odpadu, myslim.

Urvi si ho a hoď ho psovi… Asi seš nějakej dementní dědek, či co…

Zkus brom a froté ručníky.

Tak si ho ufikni, sráči…

Kastrace by taky mohla pomoct anebo běž dělat porno.

Chechtal se a chechtal. Pak na chviličku přestal a pak se zas chechtal. Popadal se za břicho. Z koženého sáčka vyndal černý fix a za svého neustálého chechotu napsal:

Jste kurvy lidí závistivý a zaproblémovaný. Já poděkovat vám za pobavení, vy lidi nižší. Mě těšit, ubožáci…

K večeři si dá polévku z kuřecích srdcí. Musí být samá srdce. Srdce na srdci. Budou chutnat železitě. Přesně tak to má rád. Z čerstvě zabitých kuřat. Získá z nich sílu. Mnoho síly.

Dvěstědvacetdvojka

Na úzkých podpatcích se jí šlo špatně. Ještě je neměla zažité. Měla trému. Byl to její třetí kástink. Ulice už byla vyhřátá. Pálila do jejího hubeného vysokého těla. Na obličeji nenápadný mejkap tak, jak píší v příručkách. Předloktí, čerstvě depilované voskem, svědilo. Nohy jakbysmet. V batohu měla plavky, spodní prádlo, lodičky, taštičku s líčením, voňavku a spoustu jiných serepetiček. Kolem přešla zrzavá žena v pokročilém stadiu těhotenství. Přežitek. Proč už mimina nekultivují v laboratořích? Kdy dojde k vymýcení této špetky Živočišna? Pak, až to tak bude (lidstvo bude zas o kousek dál… ehm…), si pro malého člověka zajdeme do laboratoře a koupíme si ho tak, jako si malá holčička kupuje dokonalou panenku v hračkářství. Geneticky bezchybná maximální nádhera. Anebo, ještě lépe, vyzvedneme si ho až v dospělém věku. Bude v bezvadné kondici a bude nás mít rád. A my budeme bez práce a budeme zažívat pocit megamaxištěstí.

Je to on? Nebo ne? Ale ano, byl to on! Ale už přešel… Má běžet za ním? Tak ráda by si s ním promluvila. Chtěla na něj zakřičet. Křížku! Křížečku! Křížku! Nevydala ze sebe ani ň. Tak dlouho ho neviděla. Tak strašně dlouho… Proč to neudělala? Proč na něj nezavolala? Asi proto, že on v roztrhaných kalhotách a v barevném ponču s veselými střapci, a ona, v pocukrovaných šatičkách, vymydlená jak novorozeně – ne to ne, byl by z ní rozpačitý. Zarazilo by ho to. Nevěděl by, co říkat na takovou převoněnou cácorku. Přes rameno jetá brašna s foťákem. Kinklá se sem tam.

Měla, měla za ním běžet… Teď je jí to líto. Proč to neudělala? Ale co když ji viděl? A jenom dělal, že ji nevidí. Nechtěl ji vidět. Ale ne. Třeba to tak nebylo. Vypadal, že zkrátka kouká jinam. Ale schválně? Co jde asi dneska fotit? Den začal špatně. Měla ukázat sílu svého asertivního chování tak, jak to píší v příručkách.

Došla před dům, kde se vše konalo. Byl zašedlý a měl špinavá okna. Předklonila se a pak provedla rychlý záklon. Medově hnědé vlasy se odlepily od zad a pak se přehouply přes hlavu a opět dosedly na záda. Vstoupila.

Chodba byla temná. Všude spousta pavučin. Všimla si zmačkané cedulky na zemi. Bylo tam napsáno – casting. Pak tam byla ještě šipka doprava. A tak se vydala doprava. Byla zmatená. Cesta se všelijak kroutila. Vedla doprava, ale pak musela zahnout doleva, potom nešlo jít jinak než doprava, nakonec rovně. V uzoulinké uličce se tísnilo kolem padesáti hubených ženských těl. Posedávaly, postávaly, zívaly, klevetily, zíraly po sobě…

„Další, jo, a všichni se převlečte do plavek, sim vás…“

„Ty deš taky na kásting?“

Piškvorka lehounce kývla.

„Tak tady máš číslo a převleč se do plavek, jo?!?“

Opět lehce kývla.

Šla za roh. Hledat převlékárnu. Za rohem vybafla Nahota. Byl to mix všemožné ženské nahoty. Bílé i opálené zadky. Ohanbí výstavně oholená. Většina prsou byla čočkami na prkýnkách. Našly se ale i bujné tvary. Holá přirození se okukovala. Vzbuzovala lítost a vyvolávala v ní ochranitelský pud. Holátka.

Sklopila oči.

Vlezla si k olupujícímu se topení. Něžně hřálo. Svlékla šaty a sfoukla z nich zbylá zrníčka cukru. Podívala se z okna. Na dvoře domu seděla stařenka. Její šedivé oči byly upřeny ke košatému ořešáku. Zlehka foukal vítr. Slzely.

Z batohu vytáhla plavky. Rychle je na sebe natáhla. Byly jednodílné. Pestrobarevná tanga se hemžila kolem ní. Spínací špendlík zranil zelenou plochu jejích plavek. Díky němu byla dvěstědvacetdvojkou.

203 a 204

„Všechny obrazy mám doma do modra.“

„Já teda nevim, já obrazy doma nemám, ale kdybych měla, tak je budu mít radši do růžova.“

„Myslíš, jo?“

„No, já teď řešim, jestli si mám koupit to domácí kino za sto litrů nebo radši za dvě stě. Co myslíš? Uvidí člověk vůbec něco na tom za těch sto?“

„Holka, já ti nevim. Ale že má člověk pořád ňáký starosti. Nezdá se ti, že se nějak množej?“

„Zdá.“

„Dvěstětrojka a čtyřka! Můžete dál…“

Za dveřmi se ozýval neustálý křik a řev. Až z toho vstávaly chlupy na zadku. Hovadina. Zadnice (pokud je to zapotřebí) by měly být depilované.

Piškvorka si všimla vousatého mladého muže s bílou hůlkou. Tápal po schodišti. Ženské schránky ztichly a s napětím v namalovaných ksichtících sledovaly, jak dopadne jeho zápas s obtížnou cestou. Piškvorka vstala a šla k němu. Snažila se kroutit boky tak, aby si natrénovala modelkovskou chůzi.

„Mohu vám pomoct?“

Usmál se a surově ji drapl v levém podpaží. Vedla ho nahoru po točitém schodišti.

„Pěkně klapete.“

To jí ještě nikdo nikdy neřekl. Originální kompliment, dalo by se říct. V jeho životě nejspíš klišé.

„Děkuju. Kam vlastně jdete?“

„Měla by tady být cestovka. Chci si objednat dovolenou. Nedržim vás moc křečovitě?“

„Né, vůbec.“

Držel ji křečovitě.

„Tak už jsme tady…“ Na dveřích uviděla rozmlžený štítek a vedle rozmazanou namalovanou palmu.

„Jsou tady někde toalety, nevidíte?“

„Jo, támhle je panáček. Doprovodím vás.“

„To budete hodná…“

Poprvé v životě vešla na pánské toalety. A se slepcem.

„Jéjej, tady je ale tma…“ konstatoval vousáč.

„Vy… vy něco vidíte?“ skoro se lekla Piškvorka.

Vousáč se rozesmál.

„Já... já jen rozeznám obyč tmu od extra tmy. Tohle je ta extra.“

„Aha.“

Rozsvítila.

„Támhle sou pisoáry a támhle normální záchod.“

Začervenala se.

„Tak to já radši normální…“

„Počkám na vás venku.“

Nechtělo se jí vracet dolů. Bylo jí z těch nebohých postaviček úzko. Slyšela, jak na pánském záchodě vrzly dveře. Vešla dovnitř.

„Když tak tady je fukar, tady umyvadlo…“ navedla ho do koutu místnosti.

„Fukarům nedůvěřuju. Já mám svůj kapesník…“ Vytáhl ušmudlaný hnědý kapesník.

Opět měl k dispozici její podpaží. Vyšli z toalety.

„Ještě mi prosím vás řekněte, jak se jmenuje ta cestovní agentura.“ Mokrým kapesníkem si otřel čelo.

„Počkejte. Já musim jít blíž. Nemám brejle.“

Piškvorka se červenala. Slepec se začal kloktavě smát. Ona se přidala. Pak už se zajíkali oba.

„Exit tůr...“ vyštěklo z ní v záchvatu smíchu.

„To nezní moc přesvědčivě…“ reagoval slepý.

Následovala další salva smíchu.

„No, vono je to tady vůbec ňáký divný, nechcete jet radši s Čedokem?“ Lekla se, jestli už náhodou dole nebude na řadě.

„Nebojte se. Nejsem blbej. Vokouknu to tam a uvidim.“

Svým slepeckým humorem ji dostal. Už dlouho se tak nenasmála. Válela se s ním málem po zemi.

„Už musim…“

Rozloučili se.

Vrátila se dolů.

„Dvěstědvacetdvojka!“

Oddechla si. Stihla to. Vešla do místnosti. Oslnilo ji světlo. Několik Šikmooček si ji prohlíželo. Ubohé lapené zvířátko. Vrhli se k ní se spoustou měřidel. Vykřikovali různá čísla. Pak poodstoupili.

„Ty… Chorobu nemáš ňákou?“ šklebili se.

„Já?“ Rozhlédla se kolem sebe. Že by se jí ptali na nemoci?

„Ty vidět někoho jiného?“ ušklíbli se.

Zavrtěla hlavou.

„Nedávno jsem měla mononukleózu. A taky v zimě… mám ekzém.“ Poškrábala se na noze.

Uskočili.

„To stačit nám. Ty ještě zakřičet jako zvířátko. A vyfotit se.“ Opět se šklebili.

„Teď?“ Sklopila oči. Na podlaze ležela růžová sponka.

„Jindy a kdy asi?“ Znovu se ušklíbli.

Voskoví panáci z vymalovánek. Lehce voněli Hugem Kosem. Bosové, co nechodí na velkou. Zakřičela. Zakřičela tak, jako nikdy předtím. Z bezmocnosti a z nenávisti k big bosům. Neslyšela nic než svůj nepřirozený řev.

„To stačit nám!!!“

Přemlouvala se, ale nešla umlčet. Řvala jak paviánka.

„To stačit nám!!!!!!“

No tak mlč! Mlč!! Mlč!!!

„To stačit nám!!!!!!!!!“

Zmlkni! Zmlkni!! Zmlkni!!!

Umlkla. Ale ne proto, že by chtěla. Nehorázné řvaní přešlo do neslyšitelného šepotu bez jejího přičinění. Vykřičela se.

„Támhle se vyfotit.“ Šikmoočka ukázala k omšelé stěně.

S prázdnou vykřičenou hlavou si stoupla před zeď. Vygumovaná potížistka. Na své bledé tváři vyloudila křeč-úsměv. Dvěstědvacetdvojka.

„Jo. Dobrý. My se ti kdyžtak ozveme. Je dobrý, že tam máš vidět zuby. Mohli bysme tě potřebovat na reklamu na zubní pastu. To je fajn…“

Vyšla ze dveří. Zpátky k oprýskanému topení. Na dvoře se babička rozmnožila. Seděly tam už dvě. Přibylo Nahoty. Všude kolem ní úhledné precizní čárky z černých, blonďatých a zrzavých chloupků. Ve světě by také měla zavládnout taková systémovost. To by ale bylo potřeba hodně žiletek. Jedna taková zlatá čárka hodila řeč s černou.

„Úplně se mi změnil život. Skrznaskrz. Musela jsem ho překopat. Takhle se nedalo žít.“

„Jó?“

„Nó, fakt. Úplně.“

„Jó?“

„Nó. Nevšimla sis?“

„Né.“

„Mám novou ofinu a tetování.“

Nemohla mluvit. Byla mimo provoz. Zabloudila v kástinkovém labyrintu. Na večer ale sehnala práci, vzpomene si.

Bublifuk z bolavé mlhy

Voda ve vaně chladne. Mágovi se nechce ven. Pěna do koupele udělala na hladině duhové kruhy. Připadá si, jako by ležel v nádobce bublifuku. Stvořil si svůj svět. Všichni ostatní se stali součástí jeho ráje s vanilkovým nebem. Vykrádají ho a unavují. Pijavice, co hltavě vychlemtávají jeho nápady a myšlenky. Žije i jejich všivé životy. Jeho existence prorůstá jimi a on ztrácí balanc. Proč si pinožíci nestvoří vlastní vesmír? Dovedou jen vysávat, opičit se, pinožit a při tom všem se tváří důležitě a s primitivní suverénností se povyšují nad chudáky. Nad svou zabedněnou průměrností naneštěstí nezvítězí. Je v nich zakořeněná. Masožravka v truhlíku, co dokáže tak maximálně vyzrát na maličké bezbranné mušky, ale na pořádnou masařku si už netroufne.

Proč nemá někoho, kdo by ho pevně vzal kolem ramen a řekl mu něco opravdového a lidsky obyčejného? Pinožíci se plouží se svými maskami, které si pracně nahodili, vždyť je to trapnost! Je tak sám s pocitem, že sem nepatří. Je tady omylem. Osamělý nahý muž se srdcem na dlani hledá… To by ale byl inzerát. Všichni by se mu vysmáli. Vzali by ho až ve chvíli, když by zjistili, že ho psal on – Velký Mágo. Pak by se o něj zas rvali. Ženy by ho chtěly houpat v utěšujících náručích tak, jak to mají ve zvyku.

Když byl malý kluk, obdivoval Pipi dlouhou punčochu. To ale klukům nemohl říct, vysmáli by se mu a zbili by ho. Chtěl potkat takovou culíkatou holku, která by se s ničím nepárala. Jednou se to stalo. Uviděl přesně takovou holčičku na výtvarce v lidušce. Byla úplně jako Pipi. Vlasy jako oheň a těch pih na nosíku! Bylo před Mikulášem a on namaloval bezvadného čerta. Ukázal jí ho, ale ona se ho lekla a rozplakala se jak malá. Úča mu dala co proto a holčičku pochválila za rozkošného andílka. Byl růžový a sladký jak cukrová vata. Tak je to v životě pořád. Sráží na kolena. Jen nejlepší se zmátoří a s krvavými koleny jdou dál cestou, co nekončí…

Až zapadnu v tůni z bolavé mlhy

Fouknu

Ticho prázdných hlásků

Napoví mi

Abych ztlumil své bytí

na minimum

Krunýř želvy a mrdání

Na silnici se vzdouvá igelitová taška. Kolem jezdí auta. Přihrávají si ji. Připomíná krunýř želvy. Prší a je vítr. Opakuje si stále dokola – mrdat a kořalku, mrdat a kořalku, mrdat a kořalku, mrdat a kořalku, mrdat a kořalku, mrdat a kořalku… To je to, co zahání smutek, jak mu řekl před časem kamarád. Nechce se mu pít… Ani… ani mít ženu. Nebojácně noří ruku do kontejneru. Vyndává děravou botu. Ruka už ví, co a jak. Pouští se zpátky do terénu a mrštně se potápí. Tentokrát má větší štěstí. Vyndává láhev rumu, kde na dně čekají tak dva paňácové. Opatrně ji pokládá vedle kontejneru. Zautomatizovaná pomocnice vjíždí pod povrch odpadků znovu a znovu. Nahmatává něco kulatého v igelitovém pytlíku. Chvěje se jako rybář těšící se na úlovek. Je to to, co si myslel: vzácnost. Svačina od maminky. V růžovém ubrousku s vyleštěným jablíčkem.

„Dobrý den, mladej pane! To je dobře, že dneska nebulíte… Vono proč taky. Stejně se tim nic nezmůže a eště člověka bolí kebule a pálej voči, že jo?“

Křížek se uculuje. Nečekal, že Stříbrného skřítka ještě někdy potká. Potom se stalo něco, co Stříbrný skřítek nečekal, že by mohl někdy udělat.

„Nate…“ Podal Křížkovi pytlík.

Křížek se na něj podíval s úžasem.

„No nate. Nenabízím dvakrát. Kámoš mi slíbil, že mě dneska pozve na hambáče. Teď‘ jsem jí našel v kontíku. Je čerstvě udělaná vod maminky. I s jablíčkem.“ Usmál se na něj svými vypálenými frantíky, co měl v puse.

Křížek natáhl ruku a vzal pytlík za část, kde byl zavázán gumičkou. Mezi palec a ukazovák.

„Kuju.“ Jeho pohled na svět se začal mlžit.

Otočil se na děravých botách a po tváři se mu skoulela obrovská slza a za ní druhá. Najednou mu rysy ztvrdly. Otřel slzy a z kapsy vyndal mobil.

„Ahoj mami… Potřebuju ty prachy… To mě vůbec nezajímá… Hele, buď‘ mi je pučíte, anebo budu v prdeli. Vystěhujou mě… Prosim tě, táta ať nekecá, já se snažim, co můžu… Koukej ty prachy z něho dostat… Víš co? Víš co? Tak děte do hajzlu…“

Zavěsil a vzdychl. Vyndal z pytlíku maminkovskou svačinu a zakousl se do ní. Spustil se liják.

Krocanův deník

15. 6.

Byl sem u babky. Tak už se na mě vod vrat uculuje jak svatej obrázek. Tak je mi to divný a řikám – co je, babi? A vona mi s takovym vítěznym úsměvem ukazuje svoje pádlo a tam stálo: Jen díky Vám jsme se stali operátorem číslo 1 v Česku! Přijměte naše poděkování z toho a toho dne posílejte esemes do mobil sítí zdarma. Váš D-Telifůn

No a co jako? To teď píšou kdekomu. Babička se na mě podívala jak na vraha a řekla: „Tak to se teda pleteš, Čudlánku, to je mejlka, to voni píšou jenom MNĚ (a to řekla šíleně důrazně, jako když na mě dycky udeřil Houmr na učilišti, začal tak pozvolna a pak vystřelil – UKAŽ, S ČÍM SI HRAJEŠ POD TOU LAVICÍ!!!), a pár vybranejm, moc nás není, já jak sem byla v tom špitále, tak mi táta dobil za dvěstě, no hodně sem tam provolala. A dědkovi to neposlali a Mařce vod vedle taky ne…“ Tak sem si řikal: No jo, babule, tos mi to teda natřela… Ale vono jí to nestačilo, podívala se na mě jak na malýho spratka a řekla: „A teď poď na ty šunkafleky, ať ti nevystydnou.“

16. 6.

Dostal sem padáka. Ale sem tomu rád. Najíždim totiž na dost drsnou karošku. I Staroušové řikali, že my mladý tam vyloženě hnijem zaživa. Nevim, jestli sem to už zmiňoval, že dělám sekuriťáka. Celej den stojim a čumim do zdi, ani časák si nemůžu vzít. To je hned voheň na střeše. Tak pudu do hajzlu, to je víc než jistý. Šel sem na inzerát na kastink do jedný agentury. Už mi to dost lidí řikalo, abych se vrh na tohle, že na to mám. Tak sem si řek, proč ne? Už sem fotil buk. Fakt sem nečekal, že to pude tak rychle a že tam na tom focení budu tak dlouho! Byl sem tam asi čtyři hoďky! Byla tam kadeřnice, maskérka a spousta jinejch exotů. V čele samo fotograf. Vypláznu za to šest litrů, ale myslim, že by se mi to mohlo dost vyplatit. Když sem se chlubil babce, tak se zhrozila, že prej kdo jako bude dělat ňákou normální práci? Že dneska je prej každej buď herec, model či zpěvák, popřípadě herečka, modelka či zpěvačka. Pak se dlouho křižovala.

18. 6.

Čučel sem na bednu a tam byl zas nějakej dýžej. Sem se chytil za kebuli. Co to má jako bejt? Zubáky až na vestě, a udělaj mu klip. No, já bych se z toho vopíchal. Tuhle sem čet, že žijem v ňáký tý postdobě. Což je jako to, že i hrozný věci se chytaj. De vo to, že je vlastně úplně jedno, jestli budu v něčem výbornej nebo votřesnej. Obojí mi může přinést vostrý uznání. Hlavně nebejt ušláplej průměrák.

Taky sem seděl na zastávce a tam měl ňákej buzík u ucha mobil a furt vopakoval aha… aha... aha... aha… aha... aha... aha... aha... pak řek ha... a pak zas aha... A furt dokola. Řek to tolikrát, že už sem si řikal, že po něm skočim. Nedávno sem zas ňákýho pičuse zaslech, jak pořád jak mamlas prudí do mobilu hm… hm… hm… hm… hm. Takový úchyláky bych nechal vodkráglovat.

Večer sem si vod matky pučil řasenku nebo jak se to menuje a mírně sem si s ní vobtáh svýho bíbra. Vypadal sem jako libovej šoumen.

Hračky v kanálu

Volali z agentury. Tak prý už to vyšlo! Dostane slíbená dvě kila. Proč ne? Za půl hodiny focení. A nějak se začít musí. Pečlivě se oblékla a vyrazila do trafiky. Tomu se říká štěstí. Za budkou trafiky nejí, ale přímo žere vousatý muž buřt. Oči mu září.

„Dobrý den, chtěl bych útulný byt a praktickou ženu…“

„Čtyřicet korun padesát.“ Paní trafikantka vystrčila hlavu z okýnka.

Vida, je to tak jednoduché.

„Jako bonus k Praktické ženě… Je to taková akce… Dostanete Šťastné dítě.“

A ještě tak. Teď už mu nechybí ke štěstí nic.

Muž se otočil a Piškvorka uviděla strhaný, šedý obličej. Přišla blíž k budce.

„Já bych si vzala Přepestrý svět.“

„Třináct korun…“

Vida, i ona nyní vlastní svět. A ne ledajaký! Přepestrý… Pestrost je málo. Drobáky zacinkaly o skleněnou mističku a už ho drží v ruce. Rychle ho přelistovala. Tady jsou ti lidé, co s nimi fotila. A tady to je to oblečení, co měla na sobě. Ano, černá sukně a bílá košile. Ale to snad… Nohy podivně skrčené, shrbená záda a ty vlasy… Tak hezky ji nalíčili, a ona tam není vůbec vidět.

Váhá. Dlouho ji neviděl. Prohlíží si, jak krčí pihovatý nosík nad časopisem. Je skoro u ní, ale ona je zaujatá plátkem.

„Copak, slečno, spadly vám hračky do kanálu?“

A ještě k tomu On. Dnes ale nemá pončo. To se museli potkat zrovna dneska?

„Já si koupim cigorky a pokecáme, jo?“

Kývla a začala nabírat na pláč. Vzpamatuj se. Dost. Nebreč! Neblázni…

„Tak už jsem si je koupil… My sme ňáký smutný… Vem si cigáro! Na!“

Poslušně vzala cigaretu a nechala si zapálit.

„Nezajdem do parku? Co řikáš? Tak dobře…“

Šli směrem k parku. Utírala si slzy rukávem.

„Nemysli si, že já sem ňákej šťastnej… Dycky jsem si představoval, jakej budu paša a budu mít nad všema navrch. Jak budu děsně dobrej v tom, co dělám, a všichni ze mě budou vyplesklý, teda z toho, co dělám… Ve škole nás dycky execírovali, vysvětlovali, co že je to jejich slavný umění, a já jim to žral a řikal jsem si, jo, hochu, ty si fakt dobrej, že si se dostal k takový smečce... Kam berou dva lidi na obor… Dneska se tomu směju… A nefňukej. Chceš kapesník?“

„Jo, děkuju…“

Piškvorka se znovu rozbrečela. Natáhla z cigarety a styděla se sama před sebou.

„Umění je krásná věc, ale když nemáš co do držky, tak je ti na prd… No jo no, dneska fotim byty dementům… Švihám to jak Baťa cvičky, číhám na… No to je jedno na koho… Až ho přistihnu v nějaký skandální situaci, tak dostanu slušný prachy… Ale zatím jenom číhám… Teče mi do bot, holka, a nebul… Nemáš proč…“

Popotahovala.

„Dyž já nic neumim a nic nejsem a nevim, co mám dělat… Připadám si tak nevyužitě, tak prázdně… Chtěla bych bejt v něčem fakt dobrá. Jsem úplně vygumovaná...“

„Ty jsi blázínek… Dyť chodíš do školy, ne? Co bys chtěla? Podívej se na ostatní, jak žijou... Přežívaj ze dne na den. Vod pondělí do pátku rachota. V pátek se vožerou. V sobotu blejou. Tak to ale asi má bejt. Myslíš, že je někdo šťastnej? A ještě k tomu permanentně? Vůbec nikdo. Já bych měl bejt frustrovanej, že vo moje fotky nikdo nestojí, ale proč bych to dělal? Vždyť kolik je pinožíků na světě? Šest miliard? Každej nemůže bejt na špičce. A když je, tak se do toho stejně tak zamotá, že to s nim většinou stejně dopadne špatně...“

Vysmrkala se do jeho kapesníku.

„Mohla bych tě obejmout?“

„To víš, že můžeš… To mi připomíná ňákej film...“

„Samotáře.“

„No jo, máš pravdu. My sme takový samotáři.“

Obejmuli se. Přemýšleli. Piškvorka o tlukotu jeho srdce a o svém trapném pláči. On o tom, že mu v životě teče do bot. Došlo mu ale, že to není tak zlé, protože se usmívá. Obejmul ji silněji. Vlasy jí voněly po heřmánku. Heřmánek. Dětství. V druhé třídě vyhnal mámu z koupelny. Už je přece velký a vlasy si umyje sám. Heřmánkový šampón. Od té doby si na to nevzpomněl. Až teď. Zajímavá flaštička. Vypadala jako elixír. Obsah se magicky leskl.

„Něco mě napadlo… Jestli nemáš džob, tak ti můžu něco dohodit. Mohla bys psát do Hyperspáče. Zaručuju ti, že večer bys přišla domů a neměla bys vůbec sílu přemýšlet o takových věcech…“

„Tak jo. To bych byla ráda.“ Upřela na něj pohled.

„Zeptám se a brnknu, jo?“

„Dobře. Můžu… Ne, to je blbost… Zapomeň na to.“

„Tak to řekni.“ Pohladil ji po heřmánkových vlasech.

Odtrhla se od něho. Ukázala svou slabost, ale nelitovala toho. Teď už ale zase získala rovnováhu.

„Na co ses mě chtěla zeptat?“

„Co myslíš?“

„Jak si začla větu Můžu…“

„Já už ani nevim…“ Věděla to moc dobře.

Došli opět k bráně parku.

„Tak pozítří?“

„Pozítří.“

Piškvorka šla doprava a On doleva.

Tesák a stříbrné hvězdy

Mágo pochoduje po zlatých kachlíčkách, hřejí ho do plosek nohou. Kromě zvířecího tesáku, který se mu pohupuje na krku, na sobě nemá nic. Tak se mu učí nejlépe. I tak zapomíná, repliky se mu do sebe vmíchávají jako vajíčka na pánvi. V třesoucích rukách drží scénář k divadelní hře Tak mladý, a mrtev od Carlose Grilla (hraje se už ve všech evropských metropolích a za týden má premiéru v Hapře). Hlavní postavou je kluk Onza, co nebyl nic, a najednou je všem vším vším. Cítí se rozpolcený. Svět, klečící mu u nohou, nechápe jeho rozpačitost. On se ale po nocích klepe strachem, že jednou bude zas nickou a ještě k tomu obnošenou. Když se tak stane, začne se trápit tím, že si období, kdy byl všem vším vším, neužil. Potácí se po ulicích a všechna bezdéčka se mu posmívají, neboť jim stále vypráví, jak byl všem vším vším. Když mu jednou malá culíkatá holčička dá desetikorunu, tak skočí z mostu.

Dojemný bestseller Carlose Grilla nenechá jedno oko suché. Mágo to zvládne, rozpláče všechny, jak to umí a jak se patří.

Do třesoucí se ruky bere ovladač od zlatokrbu, zapíná ho a oheň zapraská tak, jak to má rád. Pokojem se rozezní kostelní zvony.

„Ahoj Mat… Jasně, struhadlo jsem koupil a nádobí jsem dal umýt… V Miláně je ošklivo? Tady bylo hezky… Jo, učim se, jsem nervózní… Taky tě líbám, ahoj…“

Zadívá se na monitor maximobilu. On a ona v objetí, krásní mladí lidé s budoucností. Bůh s Bohyní. Rozechvěle pokládá telefon na zlatý stolek. Rychle se obléká, sváže vlasy halabala, nasadí sluneční brýle a sbíhá schody. Bolí ho žaludek a chce se mu spát. Nesmí polevit. Na chodníku se lesknou malilinkaté hvězdičky. Jednu bere do dlaně. Mágo se stříbrnou hvězdou v dlani pokračuje po cestičce z hvězdiček. Cesta náhle končí. Cítí se podveden. Sfoukává hvězdu z dlaně, letí do nebe. Vytahuje z náprsní kapsy modrozelenou krabičku mistralek. Zapaluje si a vdechuje větrový fouk a zavírá unavené oči.

„Dobrý večer, mohu vám nabídnout vzorek nočního krému Hvězdička dvě plus v jednom?“

Otevírá oči a zírá na velkou stříbrnou hvězdu. Zakaboní se a pak se mu obličej rozjasní. Sundává brýle. Z hvězdy kouká známá hlava s černými dlouhými vlasy posypanými stříbrnými třpytkami.

„Co to máte na hlavě za vichřici?“ nenapadne Piškvorku nic lepšího na zamluvení vzorku nočního krému Hvězdička dvě plus v jednom.

„Nechcete mi vzorek aplikovat u mě doma?“ Nasává kouř plný mentolové chutě a únava je najednou tatam.

„To jste trefil.“ Hvězdička s Piškvorčinou hlavou uraženě odchází do černajícího šera.

„Počkejte…“ Loudá se za ní.

Na obzoru se náhle vynoří dalších dvacet stříbrných hvězd. Zklamaně se otáčí a co noha nohu mine jde ke svému domu. Ve skorotmě se proti němu řítí nějaký člověk. Podle obrysu vypadá, jako by měl mnišskou kápi. Když ho míjí, lehce se ho dotkne a z černé kapuci bliknou pronikavé oči. Nedá mu to a otáčí se za ním. Není tam. Těší se do svého zlatého království. Na chodníku před jeho domem leží nahý Ken Barbín s ohořelou hlavou.

Krocanův deník

20. 6.

Odpoledne sem potkal štěrbiny vod nás z učiliště, kam sem kdysi docházel. Sem jim vyprávěl fakt dost záživnou věc, ale vony čučely jak krávy. Tak sem se do toho ňák tak zamotal a zjistil sem, že je na hovno vyprávět něco, u čeho ten, komu to vyprávim, nebyl, protože během toho líčení mě taky napadlo, že to, co říkám, je totální pičovinka naentou. Udělal sem ze sebe kreténa teda suprovýho. Vyjebat se na všechno. V hlavě mám tu krasotinku.

21. 6.

Je potřeba krmit masařky. Sou na vyhynutí. Co jich dycky všude bylo. Zelenejch a lesklejch. Teď už jen tak člověk masařku nezahlídne. Ale je to jen a jen moje teorie. Voni si furt všichni myslej, že sem dutej jak bambusová tyč. Píčovina. Takže jestli tohle bude někdy někdo číst, třeba za několik století, a budou tady masařky, tak se dozví, že ten jejich zachránce jsem byl já! Vzal sem maso z lednice a dojel sem s nim na kole do lesa. Pak sem se vrátil domů s bezva pocitem, jak sem udělal dobrou věc. A tam běsnila matka, že prej chtěla udělat k vobědu guláš, a zmizelo jí maso. Tak sem jí dal výklad vo těch chudinkách masařkách a vona začala řvát jak pominutá, že prej na masařky sere a že sem stejnej budižkničemu, darmojed a darmošlap jako můj Tatínek. Což řekla dost důrazně, stejně jako babička, když D-mobile psal jenom JÍ a taky Houmr, když řikal S ČÍMPAK SI HRAJEŠ POD TOU LAVICÍ? Darmojed a darmošlap sou teda kecy z roku nebreč. Musim říct, že sem si teda myslel, že matka pochopí, že její Syn je dost hustej maník, co se zastává slabejch masařek. Budu je pěstovat. Nevymřou holky. Slibuju to všem budoucím pokolením. Krocan-chovatel, táta masařek. To zní suprově.

22. 6.

Dneska sem se dočet vo Jasmíně. Na netu psali, že prej zvládla pět set chlápků. Pomáhaly jí sice tři rozkuřovačky, ale jinak je zvládla sama. No jo, ale pak jí odvezli rovnou do hospitlu, chudinku… Ale prej to byl jako rekord, co kdy jaká ženská zvládla. Dostala mega dolarů. Drsný.

Ňáká holka a šťavnatost pomerančů

Byla mlha. Bolela se celá. Skrznaskrz. Vlak kodrcal a ona nadskakovala na sedačce. Zavřela oči. Lidé kolem bloudili očima po barevných lesklých obrázcích v časopisech. Zívali a vzdychali. Jedou za výdělkem. Aby mohli žít mezi stěnami, dívat se na kouzelnou bedýnku, pojídat párky s hořčicí, zmáčknout knoflík a cítit horkost elektrického topení, napustit si vanu teplou vodou, v zimě chodit v botách, co jsou in, huňatý trendový kabát bude také něco stát. Většina jich je z kanceláří. V tuto hodinu jezdí kancelářská tlupa. Sednou si na křeslo, které po pár minutách vyhřejí svým zadkem, páteř si do něj pohodlně opřou, neboť má vymakaný tvar, ten přesně plní účel pohodlnosti. Osm hodin a déle budou mluvit do sluchátka, naťukávat věci do počítače, hrabat se v lejstrech, dívat se na fotografie svých žen, mužů a dětí, kteří se na ně usmívají ze zlatých rámečků, zajdou si na kus žvance, který jim pak po zbytek dne poputuje v zažívacím traktu… Dají si kávu… Mluvit do sluchátka, naťukávat, lejstrování… Padla. Propiska do kufříku a šupkydupky podřimovat ve vlaku a následně mezi stěny – kouzelná bedýnka, párky a pár šupů do prasátka.

Vlak sebou trhl. Zastavil před Pláčovem. Občas se zastavuje. Piškvorka nevěděla, z jakého důvodu se zastavení děje, ale po pár minutách se vlak vždy rozjede. Dnes se ale nerozjel. Asi po deseti minutách se lidi začali kroutit a škubat nervozitou. Kolem prošel průvodčí.

„Co se děje?… Nevíte, co se děje?… Stalo se něco?“ doléhali na něho.

„Přejeli jsme Pražáka.“ A šel dál.

Přejeli Pražáka? Nebo říkal předjeli? Že by měli zmatky ve vypravování vlaků?

Průvodčí přešel znovu.

„Prosim vás… Tak sme přejeli nějakou dívku... Asi před pětseti metrama... Teď to řešíme… Takže buď za chvilku dojedem na nádraží, anebo vás pustíme dveřma…“

„Přídu pozdě… Nó… ňákou holku přejeli… Já se zpozdim, přejeli tu ňákou holku… No, prosim tě ňákou holku přejeli, takže dorazim později… Ňáká holka je přejetá, tak se nezlob, ale vydrž eště půlhodinku…“ ozývalo se ze všech stran za zvuku vyťukávání dalších stovek esemesek.

Kolik dalších se právě v tuto chvíli dozvědělo o smrti Nějaké holky? Pod nohama Piškvorky a ostatních přišla o život. Vzpomněla si, jak jednou na nádraží uviděla shluk lidí. Vlak tam přejel Nějakou paní. Číhali tam jako supi. Šla dál a u závor uviděla nákupní tašku a z ní se vykutálely pomeranče. Nádherně oranžové. Ta Nějaká vybírala ty nejlepší. Ty, které by mohly být nejvíc šťavnaté. I když to člověk nikdy neodhadne. Někdy vypadají tak šťavnatě, a pak je dužina vyschlá jako troud. Asi měla velkou rodinu, pomerančů bylo hodně.

Průvodčí prošel potřetí.

„Tak prosim vás, budou otevřený ty poslední dveře vlaku, tak těma si kdyžtak vystupte, bude to eště dlouho trvat…“

Všichni se zvedli a začali pochodovat uličkou dozadu. Důchodci zůstali sedět. Měli událost jako na dlani. Kolem okýnek vlaku procházejí hasiči, železničáři a policisté.

V průvodu se vedly řeči.

„To fakt nechápu, že jako máme vystoupit vzadu… To jí tam akorát uvidíme rozmašírovanou, né?“

„To né… Dyť je těch půl kilometru zpátky… Já spíš nechápu, jak todleto může někdo dělat, víš jako, že prostě příde, sebere části těla a zas de…“

„By sis zvykla.“

„Já si stejně myslim, že to byl ňákej houmles vožralej, tam by žádná holka nelezla…“

„Dyť jí asi viděl ten mašinfíra, než zařvala…“

Vylezli těmi nejzadnějšími dveřmi a kromě dvou hasičů a jich vylézajících z posledních dveří nikde nebylo nic divného. Žádná stopa po tragédii. Jen mlžnatý pocit úzkosti. Někdo před dvaceti minutami žil, v tuhle chvíli nežije a mohl žít.

Došla na zastávku tramvaje. Tramvaj se rozjela a všichni si oddechli. Křesla už čekají. Schůzku v Hyperspáči krásně stihne.

„No tak prdim no, co na mě tak čumíš… Chceš mi snad říct, že Hapráci neprděj?“ Mladík se slepým výrazem krtka na ni útočně hleděl.

Pokrčila rameny a vystoupila.

Tučňáci a vostrý týpek

Umolousaní černooranžoví tučňáci mrtvým plyšovým pohledem zírají přes nablýskané sklo recepce. Svými maličkými křídly ne a ne zahýbat. Každým dnem jsou zaprášenější. Při úklidu se na ně zapomíná. Na jejich skleněná očička padá prach. Mají smůlu, zaprášenci.

„Ahoj Piškvorko. Pojď, máme zpoždění. Šefík nás čeká.“ Křížek nervózně podupává.

„Ahoj Křížku.“ Piškvorka ho přátelsky bouchne po rameni.

Opouštějí recepci s tučňáky. Má pocit, že získala jejich sympatie. Jejich křidýlka jí nenápadně mávla. Ani neví jak, ale ocitli se v šéfárně. V koženém křesle za dubovým stolem sedí zamračený třicátník. Na stole fotografie miminka v růžových dupačkách. Má červené fleky v obličeji. Vedle další foto, kde je pragmaticky se tvářící v černém cylindru a obleku vedle ženy s bojácným výrazem v bílém kostýmku.

„Máš to?“ útočí šéf.

Křížek vrtí hlavou.

„Děláš si ze mě prdel?“ gestikuluje živě.

„Jak ho mám asi chytit? Tramvají ani metrem nejezdí. U sebe má většinou stažené rolety. Kurva, víš, jaký je teď vedro? Leje ze mě vždycky jak z vola. Mám tam čumět do žaluzií? Jsem na palici nebo co?“ Křížek má šílenou chuť na cigáro.

„Jo, přesně to máš dělat. Do hajzlu, myslíš, že nám je k něčemu fotka, kde cukrujou jak hrdličky? S tim di vážně do řiti… My potřebujem akci. Prej se rvou, házej věci z voken…“ Vyndává anlakystrajku a zapaluje ji v ústech.

„Nevim, jestli na to mám. Mat je stejně v Miláně. Dal bys mi cígo?“ Potřebuje na nové boty.

„Ty vole, ale to si rozmysli, jestli na to máš, nebo ne. S takovejma hláškama mě neser. To tě varuju… Mám pro tebe něco dalšího.“ Hází po něm krabičku a tváří se tajuplně.

Křížek chytá krabku. Vytahuje a zapaluje černým hodobóžovým zapalovačem, který včera našel v tramvaji.

„Sem byl včera v hospodě a u vedlejšího stolu sem zaslech, že prej má milenku… To je gól, co?“ Slastně natahuje do úst.

„Mágo, jo?“ Křížek udiveně zvedá oblouky obočí.

Piškvorka sebou cukla.

„Je to na tuty… Byli to ňáký jeho kámoši… Ty ho musíš přistihnout při tom, jak tu slečnu veze autíčkem, třeba si jí bude brát k sobě. Mat je věčně v tahu. Důležitý je zjistit, co je to za holku… Dostaneš za to slušný prachy, jestli to dokážeš. Byl by to krásnej skandálek… Mágo a Mat, taková láska… A najednou je v tahu…“ Zadíval se na svoji svatební fotku a se zalíbením se usmál.

„Jo prosimtě, tohle je Piškvorka. Jak sem ti řikal. Pude na pár dní ke klukům do domácího…“

„Ty si teda dovedeš vybrat… Ale jinak tady začínáš bejt trochu na hovno. Takže se koukej vzpamatovat. Ti řikám… Inspiračku sem ti dal…“ Šefík típnul cigaretu a posměšně si Křížka změřil.

„Abych ti pravdu řek, máš poslední šanci. Takovejhle paparazzi je nám na dvě věci. Na hovno a na nic.“ Chtěl se před Piškvorkou ukázat, a tak použil svou oblíbenou frázi.

„A teď už vypadni. Budu telefonovat Muňce Minimoňce,“ dodal tenhle ostrý týpek.

Cesta šoubáčem, teplej, tlustá
a Billy Smith

Piškvorka náhle sedí za svým stolem. V redakci je horko. Těžce se dýchá. Pozoruje Žlababu s Gotzilou. Má je jak na dlani. Obě mají křiklavě růžová trička a zadky rozpláclé v měkkých židlích. Ozářeny monitory vypadají jako bytosti z jiné planety. Účesy podle poslední Módy Róby jim stojí na hlavách. Antistresový mejkap jim dodává šarm suverenity. Jejich hlasy jsou jako hřebíčky, které jsou zatloukány do Piškvorčiny hlavy.

„Hele, voni sou všichni v šoubáči na začátku fajn a za chvíli se zkazej do jednoho. Dyť to znáš…“

„To máš pravdu… Ty to budeš vědět, dvojčata sou dycky dvojvaječný, viď?“

„No jo… Hele, to víš, že je Exoto teplej?“

„Blbost, dyť spal s mojí kámoškou…“

„Ale houby, dyť spal s mym kámošem…“

„Tak nevim, asi bude pod obojí, to vypadá…“

„Asi…“

„Copak to, ale já sem celej víkend přemejšlela, je Moňka Minimoňka v jináči, anebo je tak tlustá?“

„Ty vole, to mi taky nejde do hlavy, jak to s ní je… To je fakt velká šou tohle…“

Jejich ruce s plastikovými nehty kloužou po klávesnicích a myších. Voní mandlovým krémem a jsou příjemně teplé.

„Piškvorko, Šéfstřed se ptá, jestli už si vymyslela, co napíšeš na stranu tři?“ Křížek jí klepe na rameno.

„Ale jo, dívala jsem se na žblebtku a napadlo mě, co ta akce v zoo, jak byla?“

„Kolik tam bylo mrtvejch?“ začal Křížek nervózně podupávat.

Udiveně se dívá na bledého Křížka.

„Žádnej. Byla tam předváděčka lachtanů…“

„No… Tak eště přemejšlej, prosimtě…“ Rozklepaně vyndává cigaretu z krabičky a odchází.

Ruce Žlababy a Gotzily sahají do kapes u svých džín. Móda Róba měla v nejnovější Módě podobné. Jsou naprosto sehrané. Sahají do nich ve stejném okamžiku. Každá z nich vyndává po jednom bílém válečku.

„Já stejně nejvíc žeru hepáče u celebrit… To je moje.“

„Víš, já bych se posrala dělat do něčeho jinýho než do šoubáče. Mě by to zabilo…“

„Přesně. Dem na cígo?“

„Dem…“

Bílé válečky se za malou chviličku promění v kouř. Na Piškvorčině stole zvoní telefon. Nechává ho párkrát zazvonit a zvedá ho.

„Najdi si na žblebtce Billy Smith před úřadem vlády… Ale pohni, aby to bylo tak do deseti minut… tututu…“

Kdo to asi byl? Zadává do vyhledavače Billyho Smithe. O nikom takovém ve žblebtce nic není. Ale musí tam být. To bude jistě nějaký důležitý politik. Ona o něm ale nic neví. Když se zeptá, bude za totální Žlababu nebo dokonce Gotzilu. Co dělat? Co tak dělat? Nervozitou vydává teplo už do tak vyhřáté kanceláře. Ruce má úplně ledové. Čas běží a ji stále nic nenapadá.

Gotzila telefonuje. Šlape si na jazyk.

„Ahoj zlato, ahoj… Jó, natáčeli ste dneska, jó? Tak to ti gratuluju, zlatíčko… To je super, fakt super… To je bomba… No, já ti zas věnuju nějakej ten článeček… No neboj, neboj, milej článek, to je jasný… Ty jsi moje prdelka, no…“ Gotzila se začala roztékat. Brzo jí byla plná podlaha.

Billy Smith, Billy Smith, Billy Smith – točí se jí v hlavě stále dokola. Kdo to může být? Co udělá?

Telefon zvoní. Tentokrát bliká. Bere ho a s veškerou odvahou říká: „Kdo je to ten Billy Smith?“

„To nevim… Máš už ten článek Zubíci vylili sliz před úřadem vlády?“ Tentokrát volá sám Šéfstřed. Tadadadam… Jde jí hlavou melodie prohry.

„Ježíš, já vám rozuměla Billy Smith před úřadem vlády. Ten článek nemám.“ Tluče jí srdce na poplach.

„Takový lidi my tady nepotřebujem, máš padáka, řekni Žlababě ať se toho chopí… tututu…“ Šéfstřed skončil a ona také. Pokládá telefon a balí si věci ze stolu, který byl ještě před chviličkou její.

„Žlababo, máš napsat ten článek o Billym… ehm … o zubících, jak vylili sliz před úřadem vlády…“ obrací se Piškvorka na odchodu k Žlababě.

Žlababa se na ni ani nepodívala. Jen kývla. Mrkla směrem ke Gotzile.

„Prosimtě, jaký i se píše ve slově orgie?“ Žvýká jablko-malinovou žvejkačku. Nově uvedenou na trh den předtím.

Za Piškvorkou zapadly dveře Hyperspáče. Tučňáci smutně mávli svými křidélky. Jinak bylo všechno stejné. Bezradně stála na ulici. Lidé se mračili, nevšímavě chodili kolem, vráželi do ní a nadávali. Chtěla říct Křížkovi, že jí padla. Ten byl ale dávno na lovu Mága. Podívala se do své třpytivé peněženky. Byly tam dvě zlaté mince. Může si koupit párek v rohlíku a limonádu. Vyloudila cigaretu od dredatého kluka, který šel kolem. Zapálil jí a ještě se na ni usmál. Vdechovala kouř, pak ho zas vykašlávala a chvíli se i dávila. Když zadupávala vajgl, vysvitlo slunce, jinak bylo ale nebe samé mračno.

Černá duše

Mraky po něm hází stíny. Je velkým stínem. Jestli mu boty zas začvachtají, bude mu jak zpráskanému psovi. Proti němu jde zešedivělý lesklý jezevčík. Má ocas nahoru a usmívá se.

Vydechuje kouř. Schová ho do své tabákové mlhoviny. Proti němu jdou tři postavičky. Vidí je ze svého mlžného stínu.

„A koušou deufíni, mami?“ Malinkatá pinožinka upírá na mámu své velké žárovky. Vlásky má do pasu.

„Nekoušou, to víš, že nekoušou…“

„A koušou a koušou!“ Chlapeček na silných nohách poskakuje po chodníku, který je zahalen do mrakových stínů.

„Mami, nekoušou?“

„Nekoušou…“

„Koušou, koušou!“

Mlaskne facka.

Facka zvířila nehybný vzduch a ke Křížkovi doplula vlnka větříku. Je blízko. Bubákova dvacet dva je odtud cobydup. Dokouřil a smog Hapry se zdá být křišťálem. Naproti němu jdou tři postavy. Bílá babička s dědou, usmívají se a na vozíku vezou syna v letech. Má tuhý límeček u krku a na klíně usmívajícího se jezevčíka.

„Mami, nekouše?“ Otáčí ztuhlým krkem. Je mu sotva rozumět. Bílá babička a Křížek mu rozumí.

„To víš, že ne…“ Pohladí ho bílá babička po řídkých vlasech. Dá mu pusu do velké hlavy. Dědu vezme za ruku a automaticky se políbí, zrovna když míjejí Křížka.

Křížek brečí a nemá kapesník. Slzy z tváře si otírá rukou. Voní po cigaretách. Ruce i slzy. Bubákova 22. Podívá se k obloze. Vypadá to na déšť. Mrkne na Mágovo okno, je otevřené. Zlatý ananasák je zaparkovaný před domem, po Mágovi ale ani slechu ani vidu. Sedne si na chodník. Z ulice je oknem vidět jen stěna, kde visí fotografie Mága v nadživotní velikosti. Tím by se v Hyperspáči nezavděčil.

Koupí nábytek na splátky. Koupí barvy a vymaluje pokoj. Půjčí si přístroj na čištění koberců a vyčistí je tak, že budou zářit čistotou. Koupí si nový monitor na splátky. A taky hory jídla do špajzky. Koupí si nové boty a velké role toaletního papíru. Z těch září blahobyt. Přesadí květiny a ty budou pak nádherně zelené a vykvetou. Všude utře prach a také umyje okna. Vyhodí omšelé kuchyňské utěrky. Ty nemůže dát do pračky. Jsou plné baktérií. Koupí několik kartónů cigaret. Bude je mít v záloze. Až přijde krize. Nejprve ale splatí dluhy všem, kterým dluží… Je ztěžklý.

Slyší zpívajícího Mága.

Jsi touha, samota pouhá

Popadněte perly a svou černou duši

Já špetky života slouha

Pln bolesti chystám zkrvavělou kuši

Touha samota pouhá, touha samota pouhá…

Křížek ani nedutá. Vstane z tureckého sedu. Mágo je nahý!?! Zajásá. Mágo popochází po pokoji s okousanou tužkou a blokem. Bohužel, Mágo má trenýrky. Křížek je zklamaný. Začne popocházet tak jako Mágo. Občas kopne do kamínku a jukne do okna. Melodie, která se k němu line seshora, se mu zabydluje v hlavě:

Dám perly na raménko tvé, havraní lásko

Jsi touha, samota pouhá

Půjdeme hledat vanilkové mimozemsko

Já špetky života slouha

Touha, samota pouhá, touha, samota pouhá…

Mágo zavírá okno. Křížek pláče a nemá kapesník.

Krocanův deník

24. 6.

Dneska sou esemesky zadarmo. Tak sem posílal jak divej. Žužo! Babce sem chtěl udělat radost, tak sem jí přeposlal mesidž vod kámoše, takovouhle: „Vážení, vzhledem k tomu, že nám D-mobil umožnil v tomto dni posílání SMS zdarma a vzhledem k lakotě mé vlastní, si Vám dovoluji popřát krásné prožití vánočních svátků, bohatého Ježíška, všechno nejlepší do nového roku… Následně pak veselé Velikonoce a samozřejmě i gratulace k Vašim příštím narozeninám a jmeninám… Tož si to laskavě pamatujte, neb za to už utrácet nebudu…“ To byla ta esemes a já tam radši eště přidal asi tři smajlíky a čekal odpověď. Tak do tří hodin sem počítal, že příde… Přišla do tří sekund a byla takováhle: „Takovéto zprávy ignoruji. Chceš-li napsat, napiš něco rozumného. B.“ Tak mě to dopálilo úplně šíleně. Co si ta baba myslí? Pamatuje eště dinosaury, je úplně mimo, a napíše mi todle. Ale teď už je mi to volný. Jestli vona si myslí, že ještě někdy dolezu na ty její vokoralý šunkafleky, tak se sakra plete.

25. 6.

Takovej nářez sem teda nežral. Před pár dnama začli Předurčený a já sem z toho úplně vodrovnanej. Sou to hustý mimoni. Začal sem jim fandit a posílám hlasy a tak. Jen je mi dost líto, že sem nešel na ten konkurz, sem tam teď moh chlastat s nima.

Sem zjistil, že dyž si du lehnout do postele, tak musim mít knoflíky vod peřiny, teda jako vod toho obalu, směrem dolů, v nohách teda. Jinak bych se nevychrápal.

Sem si před chrápáním vzpomněl na svojí první pipinku. Byla to normálka. Na prvnim spichu sme vočumovali po vobchoďácích. Pak sem jí vodpanil. Šlo to ztuha. Bylo to vobyč rande.

27. 6.

Se mi zdá, že je poslední dobou úroda malejch parchantů. Těch ženskejch, kolik je v tom! Všude, kam se kouknu, je spratků jak zvratků. Skoro si řikám, abych ňákýho nezašláp. Brzy se z toho asi poseru. Du do obchodu – spratek, du do autobusu – dva spratci. A všichni vřískaj jak pominutý. Stejně nechápu, co ty ženský tak šílej. Se mi kolikrát stane, že du po městě, spratek nese zmrzlinu nebo jiný sračky, se s tim roztahuje, je málo místa, a kdybych včas neuskočil, tak sem zamatlanej jak dobytek. Sou to smradi a uřvanci a já teda z týhle populační exploze nejsem vůbec nadšenej.

Buřtgulášový kolotoč

Zaflusaná hospoda na okraji Hapry je plná plesnivých zmatených trosek. Mechanicky házejí drobáky do optimisticky naladěných forbesů. Šklebí se a fikaně vyhrávají na celou knajpu. Dej, ty krávo, včera dalas, dneska nedáš… Život zkurvenej… Ty jsi ale frnda omšelá… Hlášky bublají jako vařící se buřtguláš a linou se spolu s dýmem z cigaret a zatrpklostí větrákem na dlažbu před hostincem. Na jednom stole, na děravém ubruse čpícím zatuchlinou podřimuje Dup Sup. Čmoudí z něho světáctví, ale nikdo si toho nevšiml. Otupělí zabedněnci. Probouzí se a potácí na místní hajzlíky. Pach moči vystupuje z olezlých koutů. Potí se a funí. Bobtná v něm pekelně hořká žlučovitost. Neví kudy a kam. Pozoruje tenký žlábek na podlaze u zdi. Měl by se trefit. Jako v životě. Trefí se, nebo ne? Tadadadam… Netrefí se, co na tom záleží. Točí se mu hlava. Kdesi vedle močí kymácející se pinožka. Znepokojuje ho. Nejraději by byl obklopen tím vším hnusem sám. Skapává ze všeho kolem. Soucítí se zaplivanou dlaždicí na stěně. Hladí ji. Zírá na umolousané umyvadlo, pak se jeho pohled vznese na zrcadlo. Vyplazuje na sebe jazyk, jak nejvíc může. Bolí ho kořen jazyka. Okoralý Dup Sup chňape po zrcadle. Chvíli se rozmýšlí, ale jen malou chviličku, a mrští jím o zem. Lehá si do střepů a zavírá oči. Točí se jak na kolotoči.

Mágova Bubákova

Klopýtala ulicí. Cinkala náramky a boty klapaly. Sukně se vlnila a ona intenzivně cítila svou existenci. Mágo má na ni půl hodiny. Podle něho si měla vzít taxíka. Nechtělo se jí. Napsala mu, že by si připadala jak z filmu Den lehké děvy. Odepsal: „A i kdyby, tak co?“ Jela po eskalátoru a prohlížela si jeho obličeje na plakátech. Byly všude. Mile se na nich usmíval, jeho oči byly medově hladivé. Proč za ním vlastně jede? Cítila, jak jí po zádech stéká pot. Vyměnili si milióny esemesek a stovky chatovských vět. Je ženatý, a to šťastně, neboť je zamilovaný. Má nádhernou charismatickou ženu. Dojemně křehkou modelku. Svým krásným obličejem mnoho vydělá. A navíc mu sluší. Říkají to všichni. Stanice Bubácká. Musí najít tu ulici. Bubákova 22. Vytáhla mapu. Musí jít tudy a pak se dát tamtudy a bude tam. Ztratila se a čas jim vyměřený se krátil. Vytáhla z kabelky telefon a zavolala mu.

„Drahý Mágo… Já to vůbec nemůžu najít…“

„A vy jste si nevzala taxíka, jak jsem vám říkal?“

„Ne… Já jsem cestou žádného neviděla…“ zalhala.

„A kde jste teď?“ Jeho hlas mile cinkal.

„Je tady hospoda, jmenuje se Bubák, a ulice je tady Fobická…“

„Já to tady vůbec neznám, já metrem nejezdím, ani tramvají…“

„Tak já to nějak najdu…“

„Já bych vám rád pomohl…Vážně nevím…“ V hlase měl neštěstí.

„Za deset minut jsem tam, ano?“ Rozhodla se rázně.

„Tak ano…“

Zeptala se na Bubákovu ulici sesychajícího dědy, který právě odmykal vchod domu.

„To je tahle ulice, slečinko…“ hlas se mu třásl.

„Vážně?“ zaradovala se.

„Dyť tady už třicet let bydlim, tak bych to asi měl vědět… Nemyslíte?“ Zazubil se.

Kývla a usmála se také.

„A dvacetdvojka? Nevíte?“

„Jó, tak to asi budou ty nový baráky, támhle…“ Ukázal levou rukou, vypadala jako seschlá větývka, co se brzo ulomí a neslyšně spadne na mechový trávník.

„Tak děkuju moc!!!“ zakřičela.

Rozběhla se a popadala dech před domem v Bubákově ulici, číslo popisné dvacet dva. Za prosklenými dveřmi zahlédla na chodbě tmavou siluetu Mága. Vlétla udýchaně do domu. Jeho pravý ukazováček se vymrštil před pusu. Následovala ho jako v mrákotách do prvního patra. Vsunul klíč do zámku, pustil ji první do dveří. Dveře zabouchl a objal ji. A ona ho objala úplně stejně. Se vzduchem v bytě si pohrávala mazlivá vůně vonné tyčinky.

„Piškvorko, Piškvorko, Piškvorečko…“ Foukal jí do vlasů.

„Škoda že nejste normální…“ Hladila ho po zádech.

„Jak to myslíte?“ Udiveně se na ni podíval.

„Mohli jsme spolu jít za školu…“ Dívala se mu do medových očí, co hladí.

Koutky úst mu zacukaly, potom se zklidnily. V levé kapse mu rolničkově pocinkával mobil.

„Vy to nevemete?“

„Ne…“ zavrtěl hlavou.

Tím pohledem si řekli přesně to, co potřebovali. Nic víc, nic míň. Život není pořád hezký, ale někdy může být nádherný. Třeba tyhle tři minuty.

„Musíme jít… K tomuhle člověku jsem přišel pozdě už asi třikrát, ten mě nebude mít rád…

Kývla a podívala se na obrovský plakát, kde byl on sám vyobrazen v nadživotní velikosti. Bůh Mágo. Pomodleme se.

Náhle ji vzal za ruku a vedl do vedlejšího pokoje. Odevšad trčela spousta dámských šatů a klobouků všemožných barev. Zlehounka ji položil na postel. A olíbával mezi nadživotními fotografiemi jeho ženy. Na skříni fialová baňka do třičtvrtě plná její vůně. A opět cinkání jeho mobilu. Jen zavrtěl hlavou a něžně ji pohladil po vlasech.

„Jste jako nádherná skříňka, která má uvnitř temno…“ zašeptal a sáhl jí na prso.

„Půjdeme… Přijdete pozdě…“ Je hezké být s Mágem. Dýchat jeho vzduch. Člověk se cítí, jako když o Vánocích celý vymydlený čeká na dárky. Ale ta chvíle skončí, než se naděje. Pak musí sbírat zmuchlané papíry. Je po překvapení. Vše ztratí lesk a ani zapálený frantík to nespraví.

„Máte pravdu… Půjdeme… Vezmu vás na metro… Nic si tu nezapomeňte…“ Vzdychl a oblékl si tyrkysově modrou mikinu.

Urovnala si sukni a začala si pobrukovat Lásku na nultou. Políbili se, ale Mágo už přemýšlel o něčem jiném. Vyšli z bytu. Zamkl. Na schodišti je potkala paní Brumláková.

„Dobrý den, paní Brumláková.“

Paní Brumláková něco zabrumlala. A prohlížela si je podobně, jako dopoledne sjížděla krůtí maso ve vitríně v Primamasu.

Na ulici je zaparkovaný Mágův zlatý ananasák. Piškvorce se zatají dech.

„Přijdete na moji premiéru?“ zeptá se Mágo, než nasednou. „Ráda.“

„Bude tam Mat, vezměte si někoho s sebou… Dám vám dva lístky.“ Ostražitě kouká kolem.

Kývne a políbí ho pohledem.

V ananasáku oba mlčeli. Pusa, úsměv, a Mágovo auto zmizelo v zatáčce.

Krkavice a chycení šance

Malý školáček peláší po ulici. Neví za čím. Dobíhá tramvaj. Neví proč. Tak jako nikdo neví. Byl šmouhou, kterou zahlédla Piškvorka za okenním sklem tramvaje. Za tři vteřiny se změnil v růžolícího zářícího kluka, co se neposedně vrtí na sedačce a těší se, až si s kamarády bude o přestávce vyměňovat kartičky Jindry Hrnčíře.

Piškvorka drží na klíně svoji tašku s jarní květinkou. Blíží se k zastávce. Čeká tam na ni. „U Světoběžníka,“ vyluzuje strojený úpravný hlas.

„Tobě teda musí bejt dneska hrozně…“ říká Piškvorka na uvítanou.

Krásná žena na ní útočně hledí.

„Jak to myslíš?“ Hrabe se v kabelce.

„Vypadáš výborně,“ usměje se Piškvorka.

Žena zkoumavě hledí do její tváře.

„Vždyť přece vždycky říkáš, že čím je člověku hůř, tím by měl vypadat líp…“ Piškvorka si prohrabuje čerstvě neumyté vlasy.

„Ale tak to je… A co ty tvoje vlasy? Takhle každej pozná, že nemáš… Pojď, zalezem támhle do kavárny…“ Choulí se do svého kožíšku.

V kavárně to cvrčí. Je to jako sáhnutí na krkavici. Teplé pulzování života.

„Vypadáš šíleně. Ty, taková hezká holka… Já se ti divim…“

Sedají do pohodlných kavárenských křesílek.

„Nesmíš už uvažovat jak malá holka… Láska po chvilce vyprchá… Víš, žít bez peněz je hrůza… Kor ve stáří. Chceš si kupovat hadry u Vietnamců?“

Matka nádherně voní mandarínkovým parfémem.

„Nechci… Ale chtěla bych mít lásku, víš, s někym zažít… souznění… Nebo jak to mám říct…“ Piškvorka začala vidět mlhavě.

„Chovej se už jako ženská, a ne jako holčička… Na to už seš moc velká. Nebuď hloupá, využij toho, jak vypadáš, chytrá seš… Sakra, kde je ten číšník…“ Piškvorčina zploditelka nervózně poklepávala bříšky prstů po stole.

V kavárně se rozezvučí Láska na nultou.

Piškvorka slyší matčin monotónní proud řeči. Nevnímá, co jí říká, ale ví, co říká: měla by se vdát, dokud se její obstojné tvary nerozpliznou do neurčita. Chytit šanci. Moc času už nemá.

Mágo, Mágo, Mágo… „Posloucháš vůbec, co ti říkám?“

Zmatená můra na havraním háru

Bylo dusno jak hrom. Každý den pinožíci vyhlíželi déšť, který nepřicházel. Kdykoliv kdokoliv (ublemtaný a lepivý) kamkoliv přišel, začal o počasí. Jojo, dřív, dřív bejvávaly deště! A ty sněhy! To dneska? Dneska už to jen praží…

Fáro bylo klimatizované. Křížek se v něm cítil jak v nóbl pokojíčku. Holka řidička jak víno, jak panenka. Možná si dnes zas pochutná na bifteku s brusinkami. Tak o co mu jde? V kapse mu vibruje telefon.

„Haló?“ mluví potichu. Luxusní interiér vybízí k bázlivosti.

„Ahój… Nó… to bysme mohli… Půjdu rád… Papák.“

„Kdo to byl?“ Pomněnka je našponovaná.

„Kamarád. Půjdem do kina na Humusáka.“

„Fakt? Ten hlas mi připadal spíš jako holčičí…“

„Nó… Von je takovej zženštilej typ… Humusák je prej docela dobrej film,“ snaží se Křížek změnit téma.

„Jo, taky bych na něj chtěla jít… Já Mága žeru!“

„To já taky,“ uchichtne se Křížek.

„Kdy už příde déšť?“ Sáhla mu na ublemtanou a lepivou nohu. Přikrčila nosík.

„Taky ses moh umejt. Chce se ti vůbec na tu oslavu?“ vyčítá.

„Já se myl, ale než jsem došel k autu, byl sem zplavenej jak myš… Nikdy jsem na takový oslavě nebyl. U nás doma se narozeniny neslavily.“

„Ty jsi nedostával dárky?“ vytřeštila pomněnkové oči.

„Já nevim… K Vánocům jsem dycky dostal ňáký drobnosti…“ Kolem cesty ubíhají bílé domečky s červenými muškáty na balkónech.

„Drobnosti?!?!?!“

Prudce zabrzdila u velké brány.

„Já to málem přejela…“ Podívala se na něj panenka pomněnkově, ale s výčitkami.

Brána se otevřela. Auťák nehlučně vjel dovnitř. Vystoupili a Křížek užasle hleděl na obrovskou zlatou vilu.

„Střecha je diamantová…“ zamrkala panenka.

„Budou venku… Je to zahradní párty…“ dodala na vysvětlenou.

„Gárdn párty…“ pokýval hlavou, aby nebyl za pitomce, který netuší, o co tu jde.

„Neboj, nebudeš za pitomce, už jsem sem přivedla jiný exoty…“ uchichtla se.

Jak to dělá?

Mechová travička vydávala vůni posekaného sena. Na záhoncích geometricky vyrýsovaných na milimetr přesně rostly pomněnky.

Za zlatou vilou na zlatém plácku se hloučkovaly davy. Jakmile spatřily dvojici, vydaly se k nim.

„Pomněnko, Pomněnko, Pomněnko!“ skandovaly. Každý měl v ruce nějaký balíček a květinu.

Pomněnčini rodiče měli slzy v očích a drželi se za ruce.

„Naše holčička! Když se narodila, říkala jsem si, co uplyne vody, až jí bude dvacátého druhého dvaadvacet! A už je to tady…“ zamáčkne maminka slzu.

„Po jednom, po jednom!“ chichotala se Pomněnka.

Křížek postával opodál a vdechoval vůni čerstvě posečeného sena. Pozoroval delfína ve velikánském, tyrkysově modrém bazénu. Byl plastikový. V bazénu se topila ještě včelka a tři miniaturní mušky utonuly před padesáti sekundami. Létaly spolu už tři dny, od svého narození. Teď každá z nich plavala mrtvá v jiném koutě modré nádrže. Vedle vodní plochy si své dlouhé nohy vyhříval sekáč.

Panenka se smála a smála a přijímala další a další dary.

„Pomněnko, pojď se podívat, co ti koupil strejda MiliJarda, pojď!“ uculuje se maminka v růžových šatičkách.

„Už du, mami! Nechte mi to tady!“ A na mechovém trávníčku rostou dvě hory. Jedna květinová a jedna dárková – lesklá a barevná.

Panenka Pomněnka běží do zlatého altánku.

„Strejdo MiliJardo!“ vyjekne.

Davy běží k altánku. Křížek míří ke slavnostní tabuli. Z mís se kouří a na talířích se kupí dobroty roztodivných tvarů. Rychle pozobává a jeho lačný prázdný žaludek s radostí přijímá.

„Křížku, pojď‘ se podívat…“ křičí Panenka.

Bleskově polyká a jde k altánku. Davy mu uhýbají v cestě.

Panenka je u černé vitrínky. Vypadá jako malá rakvička.

„Strejdo MiliJardo! Jak jsi věděl?“ tleská ručičkama jako malá holčička.

„Poď se podívat!“ ponouká Křížka.

Křížek jde blíž k černé skříňce. Z ní náhle vykukuje červená hlavička. Had kouká zvědavě po obecenstvu.

„Fuj, to sem se lek…“ vyleze z Křížka.

Všichni si ho měří. Strejda MiliJarda také zbystřil a prohlíží si Křížkovy sešmajdané boty. Má velikánské břicho, co už stálo dost peněz. Užívá si doutník z Havany a hlubokým hlasem rozvážně praví:

„Tři holátka tejdně, Pomněnko! To by mělo stačit.“ Zkoumá Křížka, nejspíš jestli by byl vhodnou potravou pro Červeňáka.

„Pan Křížek by také jistě rád Pomněnce popřál, než nakrmíme Červenáčka,“ usmívá se maminka přívětivě. Brzy Křížka hodí do terária, ve kterém je cítit hrobová zatuchlost.

„Piškvorko… ehm… Pomněnko, tak já ti přeju, abys měla krásný normální obyčejný život a aby tě měl někdo moc rád.“ Potřásá jí rukou. Pinožíci kolem se tváří nepřátelsky. Pomněnka, a Normální Obyčejný život? Aby ji Měl někdo rád? Copak Nemá?

Polibek chutnal po lesních plodech. Lesní rtěnka stála majlant. Vytahuje z kapsy usmolený zažloutlý maličký pytlíček z papíru. Panenka sundává z pytlíčku hliníkovou svorku. Na dlaň jí vypadne dětský prstýnek s beruškou. Zašklebí se a kolem to zašumí.

„Tenhle prstýnek jsem koupil na pouti, když mi byly asi čtyři. Máma čekala miminko a já se těšil na ségru… Jednou byla u nás v městečku pouť, já mámě zdrh, když si odpoledne zdřímla, a koupil tenhle prstýnek… Málem mě při tom přejelo auto… Pak jsem dostal ukrutnej výprask od táty…“ uculuje se.

„A co sestřička?“ usmívá se Pomněnčina matka nuceně.

„Nenarodila se… Máma ji nedonosila, ale byla by to holčička…“

„Takže pro vás je ten prstýnek cennej? Rozumim správně?“ Strejda MiliJarda mlaská u doutníku.

„Má velkou cenu.“ Křížkovi se chce brečet.

Strejda si hladí luxusně sestříhaný trávník na hlavě.

„Pojďte ke stolu!“ pobízí mamka osazenstvo a něco šeptá Pomněnce.

„Ten prstýnek mu vrátíš. Dyť to snad vidíš, jakej je to mišuge! Necháme ho sníst pár chlebíčků a odvedeš ho k bráně, rozumíš?“

„Co si to vůbec dovolil dát mi prstýnek za pětikorunu?“ notuje Pomněnka matce a pozoruje Červenáčka, jak se rozkošně kroutí.

U stolu se povětšinou mlčí. Občas někdo něco prohodí o pařácích a pak také mamka v pravidelných intervalech pěti minut nabízí pochutiny.

„Vezměte si želví pařátek, Křížku. Vy jste prý fotograf? Vopravdickej, jo?“

„Spíš levej, pani Pomněnková. Co říkáte, jak se vyvíjí politická situace, strejdo MiliJardo?“ snaží se navázat dialog.

„Politika je svinstvo.“ Strejda MiliJarda si krkne.

„Ty želví pařátky se ti povedly, Miluš, naše Maruš je tak neumí…“

„To je jednoduchý, Jaroušku, nesmí mít slitování, ty želvy musí do hrnce živý, jinak to neni vono. Jednou sem to zkoušela s usekanejma hlavama, ale neni to vono, fakt to neni vono…“ Čepýří se mamka Miluš nad svým kuchařským uměním.

„A co říkáte romské problematice?“ říká nazelenalý Křížek se želvím pařátkem v trávicí trubici.

„Cikáni jsou svinstvo.“ Strejda MiliJarda si prdne do značkových trenýrek.

Zlatá vila působí oprýskaně. Zlatý plácek není tak zářivý, je trochu opršelý. Batolata v briliantových pemprskách se pinoží kolem stolu. Mají tentýž výraz jako jejich ploditelé. Otrávený a znuděný. Otupěle si prohlížejí brilianty na plenkách. Pak už zírají do prázdna. Až budou velká, naučí se používat masky. Nic na tom není.

Je holátkem za pár šupů. Takových fotografů mohou mít tisíce a opravdových! Kdyby byl želva, už by se vařil ve zlatém hrnci s bobkovým listem.

Křížkův žaludek pulzuje. Pohrává si se želvími pařátky.

„Už pudu… Fotim zejtra dětskej domov…“

„Frackové v ústavech, z těch bude pěkný svinstvo. Samý svinstvo…“ Strejda MiliJarda kouká doblba, už se k němu ani neobrátí.

Vůně posekaného sena zkompostovatěla. Pomněnku fascinuje Červenáček. Křížek není tak zábavný. Nežere holátka a neplazí se.

Brána se otvírá a za ním hned zabouchává. Břicho se rozmyslelo. Chrlí kousky želv a zlatá brána zelená. Úleva. Prstýnek s beruškou mu bude chybět. Na havraním háru mu přistála zmatená můra. Neví o ní.

Krocanův deník

28. 6.

Já tu holku z hlavy snad nedostanu. Večer sem vyrazil s kámošema s jasným cílem – vožrat si držku. Tak sme chlastali docela do pohodičky, když se kolem nás vochomejtly dvě vochechulky, který nevypadaly vůbec zle. Tak sme vo nich delší chvíli kecali a tak ňák blbli. Prakticky sme všichni byli nadržený jako sviň a shodli sme se, že sex jako že jo, ale že teda jako bez lásky a jak to udělat a podat. Kámoš mi řek: „Tak normoš di a řekni tý jedný, až ta druhá bude na hajzlu, že by sis s ní chtěl vrznout.“ Ani nevim, jak sem se zved, a asi jak sem byl pod parou, sem to na ní vypálil. Já sem teda klasicky slušně vychovanej kluk, kterej se holkám takle nevnucuje, ale ten zasranej chlast. Čekal sem facku nebo něco podobnýho, ale dopadlo to tak, že mi ho přeblafla na hajzlu. Je to suprový, že fakt třeba stačí přijít a voptat se a de to jak po mášlíčku. Eště teď čumim jako vejr.

29. 6.

Sem dneska jel autobusem, už teda svítalo, přede mnou seděl týpek a měl pleš jak koleno. Ale kolem tý pleše takový záclony vlasů. Tyhle záclony mu visely do obličeje. Takovejhle člověk si podle mýho nedokáže představit svět bez těhletěch záclon. Byl s nima šíleně spokojenej a zžitej, to já poznám. Docela sem mu záviděl tu jeho spokojenost.

Pak jsem v krtkovi koukal na jednu babku, co měla ksicht jako mřížku na piškvorky. Ta už měla svý nažito. A tý sem taky začal ukrutně závidět. Najednou se mi taky chtělo mít to svý nažito a nepachtit se tady s píčovinama takovýho druhu, jako že co se mnou bude a věčně poslouchat ty kecy chytřejších a zkušenějších, jako je třeba moje babka.

Už v předsíni u babky byla zapářka z knedlíků. Já nevim, že jí to eště baví vyvářet ty svoje knedly. Ta už jich musela nasmolit tuny. Ale zase, já sem vám tak klidnej, když jí pozoruju, jak si válí ty svoje válečky a pak je hází do velkýho hnědýho hrnce, kterej už je taky s těma knedlíkama zžitej, no aby ne, dyž už to takle probíhá asi pětačtyřicet let. Dneska byly houskový, ale já radši bramborový. Ty já můžu. To má ze mě babka dycky radost, když pojídám ty tuny bramborových knedlíků. Čumí na mě zálibně a já si to poslední dobou čím dál tím víc užívám. Říkám si, jen si koukej, babi, užij si to, jak tvůj Čudlík pojídá ty tvoje knedlíčky. Ať máš aspoň ňákou radost na tom prašivym světě.

Pak sme spolu zírali na Vlachovce. Zpíval tam takovej volysalec. Usmíval se jak srdíčko. Tak sem si ho představoval v ňákym pornáči, jak mu houpne. Určitě má chlupy na prsou. No jasně, čouhaly mu z tý jeho vidlácký košilky, to by se z toho jeden vopíchal. Ale to je další věc, na který si babka ulítává. Tady ty blbůstky na Vlachovce a na Moravance a já nevim, kolik tuhletěch nesmyslů eště existuje. Já měl ale břicho plný těch babičinejch knedlíků, tak mě to zas tak nesralo. Natáhnul sem se na gaučík a usnul okamžitě. Zdálo se mi o tom volysalci z bedny. Seděl na louce a vyprávěl mi vo tom, jak dycky toužil být pornohercem, ale že ho jeho babička chtěla vidět v bedně, jak zpívá na Vlachovce. Tak to zkrátka nějak vyšlo, ale že by z toho byl nějakym extra hepy týpkem, tak to teda ne, abych řek pravdu. Bylo mi ho líto, tak sem ho pohladil po tom jeho volysalym plácku, co se mu rozprostíral po hlavě. A pak sme spolu vzdychali nad tím, jak všechno stojí za starou kundu, když do mě najednou začal neurvale šťouchat, tak bych se bejval nasral, ale to byla babka s tim šťoucháním, a strkala mi pod nos vanilkovej pudink s jahodama. Tak to sem se nenechal dvakrát pobízet a sežral ho pěkně začerstva. Babce zas vlhly voči, když mě při tom pozorovala, a pořád hekala a řikala – no jo, celej táta, celej táta. Tím ale nemyslela mýho tátu, vo kterym toho vlastně ani moc nevim, ale myslela tim dědu. Tak sem jí ten pudink hodně chválil, i když byl trochu zdrcnutej. No a pak už sem musel vypadnout, protože v telce dávali můj voblíbenej seroš Vyblej se na všechny kretény a ten já teda můžu. Po tomhle seroši byla ňáká beseda s ňákou Pindou a tahle Pinda vyprávěla vo tom, jak si nechala narvat sylykon do koz a jak když se potom probudila z narkózy, tak vzala nejnovější mobil, co je na trhu a kerej teda tahle kunda samo má, sundala vobvazy z cecků a začala si ty kozy fotit, aby si je mohla prohlídnout, a pak tyhle fota hned poslala svýmu nabíječi, aby se pokochal novym zbožím. To je teda trochu ostrý i pro mě, co čumí na péčka vod deseti let.

MágoMat

Piškvorka s Křížkem si dřepli před kino. Mágo s manželkou do taxíku. Pršelo.

„Máš hlad, viď? Koupila jsem žužu a hřebíčkový cigarety…“ Křížek zavrtěl hlavou. Měl mokro v botách. Bál se, aby nečvachtal.

„Neboj, nebudeš čvachtat…“ řekla Piškvorka a usmála se.

„No to právě nevim,“ tvářil se utrápeně.

Mágo s Mat přicházeli.

„Dobrý večer. Tohle je Mat.“ Mágo byl rozechvělý.

Mat se usmála v oblaku fialového pičifuku a řekla příjemným sametovým hlasem:

„Ty si asi Škvorka, že jo?“

„Piškvorka. A tohle je Křížek. Paparazzi mimo jiné,“ uculila se.

Mágo s Mat vytřeštili oči.

„On je hodný paparazzi. Může si vás pak vyfotit, jak se objímáte?“ podívala se prosebně.

Nic neříkali.

„Já musim běžet na rozhovor a mám ještě nějaký řízení s rejžou. Tak zatím, lidi.“ Políbil Mat a osobitým krokem se vydal po nablýskaném schodišti.

„Tak pudem na kafe?“ ozval se Křížek.

Dívky kývly.

„Tady nahoru do kavárny?“ Křížek si přehodil brašnu s foťákem přes rameno.

Opět kývly.

„Tak dem…“ poškrábal se na čele.

Mat měla fialový svetr, upnuté džíny a vysoké boty na podpatku. Připomínala tenký proutek keříku, který se kymácí ve větru a člověk se bojí, aby ho bouřka neponičila. Bledá tvář s popraškem drahého pudru. Tenké rty nalíčené rudou rtěnkou. Netušila, že Piškvorka ví o jejím pičifuku ve fialové baňce. V uších paví péra.

„Máš hezký náušnice…“

„Líběj se ti? Díky, ty mám z Hongkongu.“ Mat si zapálila anlakystrajku.

Kavárna byla útulná. Mnoho lampiček, vůně kávy, velké akvárium s oranžovými rybičkami.

„Co to bude?“ usmíval se mile číšník.

„Pro mě dvě deci červeného…“ Mat potáhla z cigarety.

„My si dáme dvě presa…“ Křížek si prohrábl vlasy a nervózně se usmál na Piškvorku.

Číšník se mile usmíval a odešel.

K Mat přišla starší paní v pruhovaných šatech.

„Slečno, já vám moc držim pěstičky, podepsala byste se mi pro vnučku, vona vás hrozně obdivuje, taky by chtěla bejt taková hubeňoučká modelka…“ Jazykem si objela suché rty.

Mat se usmála a podepsala papír.

Číšník přišel s vínem a s kávou. Mile se usmíval.

„Máš hezkýho motýla ve vlasech…“ Upřímný úsměv Mat Piškvorku zabolel.

„Líbí se ti? Dík, toho jsem ukradla v jednom šopu.“ Piškvorka také nasála z cíga.

Mat s Křížkem se na ni udiveně podívali.

„Přišel mi trochu drahej za stovku… A líbil se mi…“ Sundala motýla z hlavy.

Mat s Křížkem se po sobě udiveně podívali.

„Taky mi ho tam bylo líto… Teď je z něho ukradenej motýl, kterej mi skoro přirost k hlavě… Má příběh… Neni to jenom nudnej motýl ňáký slečinky, která si ho koupila za kilo…“ Zacvakala sponkou a motýl vděčně zamával křídly.

„No, to zní rozumně.“ Křížek se usmál.

„Slečno… Já… Podepsala byste se mi tady…“ Za Mat stál omšelý mladík, páchl pivem a nemytostí. Chyběly mu přední zuby, a on se chtěl tak moc sexy smát. V ruce držel pestrý lesklý časopis s fotkou Mat.

„Jo, jasně… Ukaž, to víš, že se ti podepíšu…“ Mat se na něj povzbudivě usmála. On se rozzářil.

„Tenhle týpek se mnou jel až z Pláčova… Všim sem si ho v tramvaji…“ zašeptal Křížek Piškvorce.

„Moh bych tě pohladit po po vlasech…“ zakoktal se.

„No počkej… Tak jo… Můžeš…“ A špinavou, zpocenou dlaní jí zajel do vlasů.

Mat se nuceně usmála.

Přicházel Mágo. Byl bledý a roztřesený. Špinavá, zpocená ruka ucukla.

„Máš strach, viď?“ Mat ho pohladila po hlavě.

Týpek, co se chtěl tak moc sexy smát, koukal z povzdálí.

„Jsem nervózní jako pes…“ Nepřítomně koukal.

„Já sem taky úplně mimo…“ Mat nasála z cigarety.

„Piškvorko, máš tady ňáký prachy?“ zašeptal Křížek a křečovitě se na ni koukal.

„No, asi dvacku tady mám…“ Piškvorka se zarazila.

„Tak to sme v průseru… Nemáme na to kafe…“ Zapálil si hřebíčkovou.

Mágo s Mat byli už skoro zelení. Kolem nich kroužili fotografové. Oni dávali hlavy k sobě, usmívali se, objímali… V kavárně se už hromadily profláknuté obličeje. Elegantně usedaly k baru, ke stolkům, postávaly… posedávaly… Křížek vytáhl fotoaparát a udělal několik fotografií populárů. Byl mrštný, i když čvachtal. Měl několik pohybů, které střídal. Do dřepu, skrčit se, přikrčit a vstát… Za pár chvil už zas seděl vedle Piškvorky. Fascinovaně zírali na nablýskanou dokonalost kolem. Krásné oblečení, upravené elegantní hlavy, všichni tak přátelsky známí. Číšník se tak mile usmíval.

„Piškvorko, já mám pade… Myslíš, že by tady kafe mohlo stát pětatřicet?“ podrbal se v hustých vlasech.

Pokrčila rameny a po očku sledovala roztřesený pár. Mágomat, mágomat, mágomat – opakovala si v duchu.

Za chvilku by měli jít. Zaplatit kávu. Začne promítání.

„Zaplatíme…“ Mágo nepřítomně kývl na mile se usmívajícího číšníka, který procházel kolem.

„Ano… Tak to máme dvě kávy a červené víno… Dvě stě šedesát šest…“ přemile se usmál.

Mágo mu podal tři stovky a pokynul rukou, jako že je to dobré.

Piškvorka s Křížkem se po sobě vylekaně dívali.

„Milý Mágo, tady…“ Křížek mu podal sedmdesát korun.

Mágo s Mat se vylekaně podívali kolem dokola.

„Schovejte si to proboha… Ještě nás někdo vycvakne…“ Mágo se zvedal ze židle a zesinal.

„Tak díky… Příště zas my…“ Piškvorce s Křížkem se ulevilo.

„Sejdeme se v sálu… Mat, dalas jim ty lístky?“ Mágo se snažil usmát. Nešlo mu to. Měl příliš ztuhlý obličej.

„Jo, ježiš, tady je máte…“ Mat vytáhla z duhové kabelky dva lístky.

„Díky moc, tak držíme palce…“ Piškvorka na Mága povzbudivě mrkla. Nevšiml si.

„Sejdeme se v sálu…“

Mágo s Mat zmizeli.

Sklenice od hořčice, Vanilkové hedvábí a ještěrky na poušti

Půlnoc. V bytě Piškvorky je dusno. Vůně vonné tyčinky se proplétá s vůní skořicové cigarety. Ve světlemodré lampičce je prasklá žárovka. Svítí jen zářivka u kuchyňské linky. Z vedlejšího minipokojíčku kouzelná bedýnka vyplivává modré odlesky neskutečna. Tichoučce šeptá o světě. Piškvorka s Křížkem sedí u kuchyňského stolu. Piškvorka nalévá poslední kapku z láhve červeného do své skleničky od hořčice.

„Asi už nepřídou… Zdrželi se na večírku…“ Nohy má celé nateklé, celý den v podpatcích na kástinku.

„Je to jedno, jestli přídou. Mně sou u prdele. Mágo je namyšlenej. Myslí si vo sobě dovíco…“ zívá Křížek.

„Ale Mat říkala, že jí večírky unavují… Mohlo by to s nima bejt mystický.“ Piškvorka sleduje víno skrz sklenku. Červený odraz, který víno hází, vypadá, jako by se leskl rubín.

„Prosimtě, dyť sou to všechno jenom pózy. Ta jejich láska! Dyť má prej Mágo nějakou bokovku…“

Piškvorka sebou trhla.

„To se mi nezdá. Maj se rádi…“ Vyžahne poslední kapku vína.

„Nevim, já bych teda potřeboval, aby nějakou měl. Vyinkasoval bych slušný prachy. Takže asi tak…“ Zapaluje další cigaretu.

Telefon tančí po stole. Piškvorka jeho tančení utíná.

„Dobrý večer, tak jedem, ale Mat… no… je trochu opilá, tak nevím, jestli by… Ona mi to bere… Ahoj Škvorko, dáme si víno, ne?“ mluví Mat rozvláčně.

„Určitě.“

„Tak za dvacet minut?“

„Dobrá. Těšíme se…“

Telefon zas smutně leží na stole. Tancoval by, až by brečel. Uraženě zhasíná displej.

„Ale my už nemáme víno… A musím vstávat v půl šestý…“ Křížek si pokládá hlavu na stůl.

„Teď na to nemysli, tak nepudeš spát vůbec.“ Bere z kulaté květinové kabelky pudr a fialový štěteček a přepudrovává se.

„Aby ses neposrala…“ Křížek má najednou zmijovité oči.

„Ale Křížečku…“ Vyndává malinovou pomádu a přetírá rozpraskané rty.

„Stejně má kromě Mat ještě nějakou couru a na tebe úplně sere, tak se na ty maliny vyser…“ Z očí mu vyšlehávají rozdvojené hadovité jazýčky.

Piškvorka je udiveně pozoruje. Házejí purpurové odlesky. Chytá je do dlaně. Trochu to pálí.

„Křížečku… No tak…“ Z dlaně vystupuje kouř, voní po malinách.

„Topíš se ve stejnejch sračkách jako já. A myslíš, že to přepudruješ?“

„Myslim, že jo. Vždycky jsem to přepudrovala…“ Kouř žlukne. Bolí to. Tře si dlaň druhou rukou.

„Sem opilej. Hnusnej…“ Jazýčky zkapalněly do velkých kapek, které už nejsou nijak cítit. Jsou teplé, ale ve tváři vlažnějí.

„Máš pravdu. Topím se.“ Dlaň pálí pořád.

Křížek si utírá kapky děravým rukávem. Nechtějí se vsáknout, protože by chtěly důstojně skončit v kostkovaném kapesníku. Děravý rukáv není nóbl místečko.

„Nemáš kapesník?“

„Ale to víš, že mám.“ Piškvorka šmátrá ve své kulaté květinové kabelce. Vyndává balíček vanilkových papírových kapesníčků. Imitace hedvábí.

„Díky.“

Kapičky smutku teď skáčou do kapesníčku, jako by se nechumelilo.

Mobil se dává radostně do tance. Piškvorka mu zatíná tipec.

„Haló?“

„Tak už jsme tady. U vašeho domu.“

Opravdu z okna na kuchyňský stůl dopadá záře.

„Hodím vám klíče…“

„Hoďte…“ Mágův hlas přeskočil.

Mobil ke svému zděšení dotančil.

Při otevírání okna štípl Piškvorku do tváře mrazivý větřík. Kde se vzal?

„Házím!“

„Házejte!“

Cinknutí.

Křížek si oplachuje obličej. Piškvorka vyhazuje prázdnou láhev do koše a na zápěstí si bere korálky. Celé jsou z kulatého lipa. Světlounce modrá, růžová, oranžová, fialová, zelená, žlutá. Jemně poprášené cukrem. Křížek si ťuká na čelo. Mágo s Mat ťukají na dveře.

„Dobrý večer,“ říká Piškvorka a ukazováčkem se dotýká rtů. Chladí. V domě už mají všichni půlnoc. Je po půlnoci.

„Ahoj,“ usmívá se Mat. Je tenčí větývkou než minule. Oči se jí lesknou.

„Dobrý večer,“ usmívá se Mágo.

„Dobrý večer. Pojďte dál…“ Piškvorce se točí hlava.

„Proč si vy dva vykáte?“ Mat si zouvá střevíčky s pavími péry a dívá se tázavě, ale mile na Piškvorku.

„Já ti ani nevim… To ste se nemuseli zouvat. To je v pohodě…“ Mágo si zul zelené kecky. Měl zeleno-černé pruhované ponožky.

„Ahoj. Máš pěkný ponožky,“ připojuje se Křížek k uvítání.

„Jo. Díky. Ty sem dostal vod mámy…“ cení Mágo zuby.

Kuchyň, která byla celý večer tmavě modrá, zfialověla. Mat na stůl rozestavila tři láhve chilského vína. Vznikl úhledný trojúhelník. Doprostřed něho vložila spoustu balíčků cizokrajných oříšků, rozinek, sušeného ovoce.

„Vemte si…“ Mat se usmívá. Zakymácí se.

„Mat, proboha sedni si, nevypadáš dobře… Si hrozně bledá a třeseš se, nechceš si lehnout?“ Piškvorka pokleká k Mat a bere ji za sněhově bílou ruku s prstýnkem, na kterém třepotá křídly fialový motýl. Je ledová.

„Vona takhle vypadá pořád. Nemůže jíst kvůli šikmovočkám.“ Mágo si zapaluje a dívá se z okna.

„Kdyby přibrala, Tokio by bylo pasé…“ I on má ale pod očima černé kruhy.

„Uvařím ti lipovej čaj s medem… Nemáš hlad?“ Ruka Mat už je teplejší.

„Ne, jedla jsem na večírku. Čaj nechci, ale dala bych si víno. To mi pomůže.“ Motýl na prstě je najednou nehybný. Očičkama mžourá po fialové kuchyni.

„Jdu na to víno,“ mrká Piškvorka na Mat. Motýl ji sleduje. Bere láhev ze základny trojúhelníku. Harmonie je porušena. Ze šuplíku vyndává vývrtku. Statečně se zavrtává do korku. Všichni mlčí. Vzpřičuje láhev mezi stehna. Vývrtka vytahuje korkový špunt. Víno vyšplouchlo na Mat. Přesný zásah.

„To je blůzka z Barcelony,“ směje se Mat.

„Ježiš, promiň, půjčim ti něco svýho, hodíme jí do vany, jo? Poď…“

Mágo se usmívá a Křížek zívá. Piškvorka s Mat jdou do minipokojíčku, kouzelná bedýnka šlehá modrofialové paprsky. Proto kuchyň zfialověla, dveře byly otevřené.

„Vezmi si třeba tady tu blůzku…“ podává Piškvorka tenounkou blůzku s krajkami.

Mat si svléká barcelonskou blůzku. Pod ní má lehounkou košilku se vzorem připomínajícím zahradu plnou fialek. Dokonce po fialkách voní. Něco takového Piškvorka ještě neviděla.

„To mám z Tokia, tam je to docela hit. Maj eště blatouchový, podléškový, kosatcový a konvalinkový, ale rozšiřujou sortiment. Slyšela jsem, že budou vyrábět ovocný – třešňový, jahodový, mandarínkový, malinový…“

Oblékla si fialovou blůzku a vrátily se do kuchyně. Kouzelná bedýnka odvedle začala místo šeptání brblat.

„Tak nevím, jestli je to dobrej nápad mít doma kouzelnou bedýnku,“ promluvila Piškvorka, když za závěsem namáčela blůzku Mat do vany.

„Jak to myslíte?“ řekl ostře Mágo.

„Populárové už to přeháněj… Je to nebezpečný…“ Mat odhrnula závěs a byla zpátky v kuchyni.

„Bedýnka lidi baví. Je to dobrá věc.“ Mágo se napil z láhve vína.

„Promiňte… Křížku, tos nemoh aspoň vyndat sklenky?“ Piškvorka vyndala sklenky od hořčice z kuchyňské linky.

Křížek něco zamumlal, pak ale řekl: „Já mám bedýnku taky rád. Dávaj tam bezvadný pořady. Tuhle sem se až do rána díval na ještěrky, jak přežívaj na poušti.“

„Vidíte!“ řekl Mágo vítězně.

„No dobře, dozvěděl ses, jak přežívaj ještěrky na poušti, ale jak pak přežiješ ty, když budeš nevyspalej a kvůli tomu tě přejede vlak?“ Piškvorka se nevzdává.

„Nesmysl.“ Mágo mávl rukou a políbil Mat na nos. Udělal to ale tak, jako když člověk udělá něco, a za pár minut si není jistý, jestli to vůbec udělal, a tak to raději udělá znovu.

„Nesmysl? Počet nemocných rapidně roste. Dušovědů je málo. Léčba nezabírá, bedýnka je vcucne.“ Piškvorka pila hltavě víno. Bylo vynikající.

„Je to jen a jen jejich volba. Mě bedýnka slušně živí.“ Bylo vidět, že už se o tom nechce dál bavit.

„Vás živí, ale jiné okrádá. Všichni chtějí být jako zjevy à la populár. Populárová chřipka není výmysl, je to skutečnost, bohužel…“

„Pinožíkům se to líbí.“ Mágo se zatvářil otráveně.

„Líbí? Jsou to odlesky a ještě sou na to hrdý…“ Piškvorka se podívala na Křížka. K její radosti vypadal na to, že něco řekne. Připojí se k ní.

„Ty ještěrky byly bezvadný. Nechápu, jak tohle může někdo nafilmovat.“ Pohladil Piškvorku po koleně. Ucukla.

„Moc pijete.“ Mágo vzdychl.

„Kecy… Moc dobře to všechno víte. Ale ste součástí tý mašinérie, máte strach.“

„Já myslim, že Mágo má pravdu,“ řekla Mat.

„Půjdeme?“ Mágo se podíval na hodinky.

„Půjdu vás doprovodit. Dole už bude zamčeno.“ Piškvorka se zvedla a zatočila se jí hlava. Silné víno.

„Tu blůzku si nech. Tu mokrou ti dám do pytlíku. Strč jí, až přijdete domů, do pračky,“ usmála se na Mat.

Křížek usnul u stolu. Z koutku úst mu tekla slina. Mat se cinkavě zasmála.

Při scházení schodů se všichni motali. K hlavním dveřím ale došli.

„Mágo, neměl byste řídit opilý…“

„Co se dá dělat.“ Mágo ji objal a políbil na levou i pravou tvář. Mat udělala to samé.

„Pa.“

„Papa.“

„Papapa.“

Když přišla Piškvorka nahoru, Křížek se nepokrytě cpal rozinkami a oříšky. Oči mu lezly z důlků. Piškvorce přišla esemeska.

Měla jste pravdu. Jsem slaboch.

Krocanův deník

1. 7.

Možná bych moh jednou moderovat Vyblejt se na všechny kretény. To by ta slečna zírala, jakej sem divočák. Celej večer jsem si před zrcadlem zkoušel tvrďácky řikat hlášku – Vole, ty mi ještě jednoho dne budeš vykat. Myslim, že sem to zvlád docela slušně. Nasadil sem takovej hlubší hlas a čubrněl sem na drát, jakej ze mě byl sekáč. Drsárna největší. No ale stejně ta moderace není jako posrat trenyrky a hodit je na plot. Vo tom žádná.

Když sem dneska čekal na krtka, v kolejišti to vypadalo, jako když tam naplival obrovskej netvor. Úplně jak Humusák v tom novym múvíčku. To je pro dnešek tak akorát.

Dup Sup kláda mít dlouhá

Dobrý den… Je to pro mě nesmírná čest dělat s vámi interview… Po pravdě řečeno, ještě se celý třesu. Celou noc jsem nespal a ráno prozvracel…

Opravdu? Ze mě dnes ráno lítat něco jiný… Z klacek můj. (smích)

Hm, jste skvělý samec, znám svými neukojitelnými touhami, povězte mi, jak to vlastně všechno začalo?

Já zjistit, že na světě jen čubky být. Jen mrdat si zasloužit…

Aha… Myslíte, že to nějak souviselo s vaší matkou?

Moje matka čubka být, ona nechávat mě hodiny a hodiny u stolu sedět nad polévka, co ona vařit a mravenci topit se v hrnec… Ona pak říkat, že to kmínek. Já chudák, ona čubka. (cuká mu tvář)

Jak se díváte na existenci feministických hnutí?

Ženy řešit píčovina, co nebýt jí rovno. To vymaštěná kebule a insait miliarda kravina. Být čubka. Chlap je moc velká gentleman a ženská držka otvírat. Měl by zas facka nechat lítat. For exampl Rus vědět, že čubka the best u nohou ležet a on řezat jí hlava nehlava. Rohožka v pořádku, ta zasloužit chlapa. Já nedávno slyšet, kamarád říct – sračky, co vyblít muž na hlavu žena, být přímo úměrná miliontina sračka, co do on žena nablít. (smích)

Jak byste tedy ženy přiměl k rozumu?

Bible mluvit jasně, Bůh vládnout muž, muž žena. Já zavést patriarchát tvrdá.

Zajímavé. Co dalšího zajímavého byste nám o sobě prozradil?

Já kláda mít dlouhá. (smích)

Prozraďte, co Předurčení?

Vy nechat se překvapit, ale o kejháky jít… (smích)

Já myslím, že jste naše čtenáře dostatečně obohatil.

Já také tak myslet. Každá samec zdar! (nesmích)

Děkuji za rozhovor.

Zač být. (smích)

Hyperspáč

Černá smutná blecha

Ranní slunce šimrá Piškvorku po tváři. Skoulí se z postele. Dopad na tvrdou zem ji probírá. Mžourá na hodinky. Má sotva deset minut na to, aby se vypravila. Hází na sebe černé kalhotky, černé punčocháčky, černou sukni, černé sáčko, černé korálky, černou gumičku do vlasů, obouvá černé topánky a přitom si černé oční brvy natírá černou řasenkou. Zvoní. Cinkot proudí její hlavou s černými myšlenkami. Naklání se z okna.

„To jsi ty, Křížku? Počkej chvilku, hned jsem dole…“

Bere si maličké černé psaníčko. Zamyká klíčem s černou klíčenkou. Černá je přeci v kurzu.

„Ahoj!“ Dá mu pusu na tvář.

„Čau.“ Křížek kouří kdoví kolikátou cigaretu. Přezka od foťáku se rozpadla. Drží černou brašnu za černé ucho.

„Dej mi taky cígo…“ Piškvorce se klepou nohy.

Podává jí černou krabičku s černými válečky.

„To jsou ňáký hřebíčkový…“ Křížek má černé kruhy pod očima. „Dneska jsem eště nesnídala…“ dodává na vysvětlenou při zapalování. Prohlíží si Křížka. Má modré džíny, černou košili a černé sáčko. Černé vlasy lemují jeho opálenou zamyšlenou tvář. Černé fousy se po včerejším oholení prodraly z podkoží, a když mu dala pusu, zjistila, že dost píchají. Rty má úzce přísné. Oči tmavě hnědé, skoro černé a kolem černé dlouhé řasy jako holka. Na čele mu vyrašila první vráska v životě. Jako kdyby se něčím trápil.

Už jsou tady. V černém bouráku s klimatizací. Piškvorka s Křížkem nasedají na zadní sedadla.

„Ahoj.“

„Čau.“

„Nazdar.“

„Ahojky.“

Cítí se jako ve snu a v husté mlze. Kdo je ten skoro třicátník v černém obleku za volantem? Volala mu. Nedávno, aby s ním hodila jejich „banalitový pokec“. Přerušil ji. Poprvé v životě. Měl jednání. Dlouhé husté černé vlasy vystřídaly kratičké, řídké a prošedivělé. Po kalbách už nezvrací do kuchyňského dřezu. Jsou-li vůbec nějaké, říká se jim podnikové večírky. Večery ale spíš tráví se začínajícím bříškem dobrého bydla za obrazovkou počítače. Vymýšlí domeček s pokojíčky pro maličké, ještě neexistující Brouky. Jeho holka při tom seká oříšky do štrúdlu a peskuje ho za špinavé fusekle za postelí. Pak vypne počítač, ona doseká a vydají se do Hezka. Nakoupí plné košíky dobrého bydla a vydají se černým bourákem zpátky do bytu, kde pod postelí budou číhat špinavé ponožky. Nafutrují novou ledničku skvělým bydlem a půjdou do hajan.

„Piškvorko, máš kapesník?“ ptá se holka.

Vrtí hlavou.

Holka jí podává balíček hedvábných kapesníčků. Voní po vanilce. Jsou z Hezka.

„Dík.“

„Tak co sestro?“ mrká řidič šibalsky do zpětného zrcátka.

Piškvorka natahuje.

„Mami, pudeš zítra pyč?“

„Zítra už do práce nepůjdu, Tadeášku. Budeme spolu doma a počkáme na miminko.“

Máma ho přitulila ke svému obrovitánskému břichu. Dávali na něj ze srandy skleničku. Držela tam jako na stolečku. Jak se u toho nasmáli. Když táta odešel do práce, spali ještě všichni tři ve vyhřátém pelíšku. Máma, obrovský břicho a její malý Tadeášek.

Asi za čtrnáct dní se Piškvorka narodila. Koupil jí červený chrastítko. Ušetřil si na něj do růžového prasátka. Když přijeli z porodnice, lítal pak kolem kolíbky a vykřikoval s růžovými tvářemi:

„Mami, ta je tak hezká! Ta se ti povedla! Ta je tak hezká!“

Ten den se přišel podívat taky děda Brouk. Brousil kolem kolíbky; celý zářil a nakukoval do načinčaných voňavých peřinek.

„Tak tohle je první Brouková po sto třech letech! To je pane třída!“ Vykřikoval silným hlasem, až malilinkatou Piškvorku vzbudil a ta se dala do pláče.

Děda Brouk byl šťastnej jak blecha.

„Dívej se na cestu,“ promluvila holka a zívla.

Neumytej bonbón
kontra černá levá lodička

Zastavují na náměstí. Je horko. Piškvorčino tělo vibruje.

„Co se tak třeseš, Piškvorko?“ Křížek vonící po pomerančích ji hladí po zádech.

„Já nevim… Nemáš bonbón?“

„Mám jen ten v puse. Ale ten asi nechceš…“

„Chci.“

„Neměli bysme ho někde umejt?“ ošívá se Křížek stydlivě.

„To je dobrý.“

Dají si bonbónovou pusu. Pomerančová sladkost připluje Piškvorce do úst.

„Máš peněženku, Tedy?“ ptá se holka.

Tadeáš se ještě chvilku hrabe v kufru. Holka má oči vsloup.

„To je denně!“

Piškvorka se usměje. Na chvilku je to ten starý Tedy, co pořád něco hledá.

„Mám jí!“

„No sláva!“ Holka dupne černou levou lodičkou.

Pomalu se vydají na cestu. Nikdo nic neříká.

Okoukávání andělů

Pomalinku si to šinou ke kostelu. Holka klape svými černočernými lodičkami. Piškvorka cinká topánky. Křížek dnes nečvachtá, neprší. Tedyho nablýskané boty stály celý majlant a jsou naprosto bezhlučné. Cinkot náhle ustane. Všichni se otáčí za tichem.

„Já… Já tam nepudu…“ Piškvorka natahuje.

„Sestro, neblbni, to zvládneš. Dyť už jsi velká holka.“

„Voni ho tam vystavěj jak ve vitríně, já tam nepudu…“ třese se jak tenounká osika.

„Neboj… To už není jak ve středověku…“ Tedy jí dává rámě. „Jdem.“ Je rozhodný jako pravý byznysmen, kterého nic nerozhází.

U kostela postává táta Brouk a posmutnělý funebrák.

„Piškvorka, Tedy! Dobrý den, Křížku!“ podává jim rozechvělou ruku. Tvář má došediva. Zvláštní odstín šedivé, jaký měl jeden piják, který vyměnila v první třídě za svítící céčko s klukem, kterého milovala. Byl to obchod jednoznačně dobrý jen pro něho. Tak moc toužila psát perem, ale nevyplnilo se jí to. Ona jako levák nevyfasovala pero, ale prašivou čínu. A to až potom, kdy už všichni psali perem a ona jediná jako největší pitomec obyčtužkou. Tak moc chtěla, aby jí dal pusu, a on ani nepoznal, že je jí piják na prd a že to dělá jen a jen kvůli němu. Chňap po céčku a šel si přezout bačkůrky a rovnou do náruče babičky před jídelnou…

Piškvorce pláčou oči. Namalovala si je, aby nebrečela. Nezabírá to.

„Dobře, Křížku, že uděláte pár fotek…“ Táta Brouk má přiškrcený hlas.

„Dneska mám premiéru… Je mi to hloupý, ale budu muset zdrhnout dřív, fotím dneska ještě svatbu.“ Křížek nervózně potahuje z čerstvě zapálené cigarety.

„Běh kola života.“ Táta Brouk sebou kýve.

Potřeboval by pohladit. Piškvorka ho bere za ruku a jdou spolu do chladného kostela. Připadá si jako sviňka pod velkým kamenem. Tady ale voní kadidlo. Kostel je plný černých uplakaných Brouků. Uprostřed v dřevěné bedýnce děda Brouk.

„Celej život jsem měl štěstí, teď ho budu mít taky…“ řekl, když ho odváželi do továrny na zdraví.

Kde je ta klika teď? Kdo za ni vzal? Vezme?

Stydí se za své tělo, které otřásá nepohodlnou lavicí. Třese se s ní celá budova kostela. Vzlyky samovolně vycházejí. Nedá se s tím nic dělat.

„Ale no tak, slečno… Dědu čeká skvělá budoucnost. Včas to pochopil. Zničíte nám kostel…“ Přicházející farář káravě zvedá ukazováček pravé ruky.

Pokračuje objasňováním koloběhu života. Rakev jí připadá malá. Na ní je koš bílých růží a na stuze napsáno: Dědovi Broukovi Piškvorka a Tedy. Brouci si stoupají a sedají. Smrkají, urovnávají sukně i kalhoty. Okoukávají anděly a svaté. Vzdychají a vzlykají. Šeptají broučí modlitbu.

Křížek metá kostelem blesky.

„Piškvorko, nebul… Chvěje se celej kostel, bude to rozmazaný…“ šeptá jí.

Pár babek končí s boží oplatkou na jazyku a posmutnělý funebrák odjíždí s futrálkem.

„Já měl v životě štěstí, teď ho budu mít taky…“ zdá se Piškvorce, že slyší odněkud z dálky.

Červené krovky

Nebe je zametené. Na hřbitově cvrká cvrček a zpívá kos. Hraje si se svým hláskem. Pokaždé trochu jiná melodie. Z veliké dálky mu odpovídá kosice. Hrobka je velkolepá. Nikdy tady nebyla. Nebyl důvod. Byli tam jen samí neznámí Brouci, co se jí nikdy nedotýkali. Děda Brouk jí vždycky vlepil pusu a jeho fousy byly tak ostré, až zčervenala tvář. Potom se zasmál a řekl: „Život je jeden z nejtěžších, pamatuj si to, Piškvorko. Já to měl ale vždycky lehký. To proto, že jsem Brouk! Ale ty jsi první Brouková po sto třech letech! Ty jsi na tom ještě líp!“

Do hrobu pouští posmutnělý funebrák na černých tlustých pásech rakev a kolem stojí černí uplakaní Brouci. Nad hrobem pan farář vykládá o koloběhu života. Má brýle a čte z knihy v červené kůži. Má dlouhé ulíznuté stříbrné vlasy a je čerstvě oholený. V kostele měl ještě fousky a vlasy rozčepýřené. Křížek už někde cvaká rozzářenou dychtící nevěstu. Po rakvi vesele capká beruška. Její krovky mají nádherný odstín červené. Má ale jenom tři černé tečky.

„Amen.“

„Amen, amen, amen…“ šeptají Brouci.

Babička Brouková se rozpláče. Rve to srdce ostatním Broukům. Piškvorka se jí celý den vyhýbala, jako by se jí styděla.

Tedy se křečovitě usmívá a kouká se do země. Černá lodička je zaparkovaná vedle něj. Nad hrobem se střídají Brouci a házejí do něj malé bílé kytičky. Piškvorka do něj hází náramek z červených korálků. Je to její nejoblíbenější. Měl jsi štěstí, dědo, měl… říká mu v duchu. Je konec. Poslední představení dědy Brouka.

„Jestli chcete bejt s dědou Broukem ještě sama…“ Černá lodička hladí babičku Broučici po ruce. Vidí ji poprvé v životě. Tedy se uculuje a dívá se do země. Z hrobu vylétá slunéčko. Zlákalo ho slunce.

Kafe versus čaj

Brouci sedí kolem starožitného kulatého stolu v kulaté místnosti. Na zažloutlém ubruse polehávají chlebíčky v míse. Koupené chlebíčky. Dřív je vyráběl děda Brouk. Tlustě nakrájený plátek veky s křenovým máslem, paprikovým máslem, pochoutkovým salátem, šunkou, slaninou, křepelčím vajíčkem, kolečkem okurky, rajčete, papriky, lžičkou po domácku udělané majonézy a štipičkou sardelové pasty, to byla jeho gurmánská specialita. Největší fígl chlebíčku byl, že ho uchovával sto dvacet dva hodin na lodžii. Naučil ho to jeden čínský specialista přes chlebíčky. Chlebíček měl říz a grády. Nikdy ho neochutnala.

Vedle chlebíčků stojí ještě konvice s kávou. Kávu u Brouků v životě neměla. Vidí ji na tomhle stole poprvé. Zlověstná černota v konvi ji pohlcuje.

„Piškvorko, znáš můj čaj? Znáš?“ ptal se děda pokaždé.

Nevěděla, jestli má říct, že zná, nebo nezná. Tak se jen usmívala a pohladila dědu po shrbených zádech. Jemu se rozzářily oči a přinesl konývku bezvadného Broukovic čaje, který provoněl celou kulatou místnost.

Kulatá místnost, kdysi dávno vymalovaná modrou barvou, vybledla. Je ale stále plná obrazů, které děda Brouk během života nastřádal. Na každém je namalováno nebe. Na jednom prší, na dalším se ohýbá oblouk duhy, na jiném hřmí, na třech žhne slunce pokaždé trošku jinak, na pěti je hvězdné nebe… Ty měl nejraději. Mlčky se spolu dívali na hvězdy a popíjeli úžasný čaj. Oslazený medem a s kolečkem citrónu, tak byl nejlepší. Kdepak je teď plechovka s dědovým čajem? Vypadala jako telefonní budka. V ní volala mamince malá kudrnatá holčička. Na hlavě měla slamák a sluchátko u jejího ucha bylo skoro stejně tak velké jako ona. Usmívala se a chyběly jí přední mléčné zuby.

„Piškvorko, pojedem, jo? Musím ještě do kanceláře.“ Tedy se netrpělivě zvedá.

Černá lodička se lísá k babičce Broukové.

„A kdyby cokoliv, zavolejte Tedíkovi. Ráda jsem vás poznala,“ mrká na ni řasy slepenými líčidlem.

Piškvorka jde plaše k babičce. Zdá se jí, jako by ji dnes viděla poprvé.

„Babi, drž se…“ Obejme ji. Babička je silně cítit konvalinkami.

„Já vim… Příště, příště uvařim čaj…“ Piškvorku už nevnímá a dívá se na pětici hvězdných obrazů. Hvězdy se třpytí míň než dřív, a to ji skličuje.

Skelná vata – názor černé lodičky

Ve fáru je chladno. Vanilkový stromeček zavěšený na zpětném zrcátku se kynklá jako oběšenec. Venku se zvedá vítr. V Piškvorčině srdci zeje ďoura jak vrata. Opatrně dýchá, aby to tolik nebolelo. Stejně to bolí. Píchá to jako skelná vata v dlani.

„Tedy, než mě vysadíš, abych na to nezapomněla… Myslíš, že bys mi moh pučit pade?“

Tedy na ni juká ve zpětném zrcátku. Černá lodička se nadechne, jen co jí plíce stačí a spustí:

„Hele, Piškvorko… Neber to zle, ale seš dospělá ženská… Já vim, máš kolem sebe spousta tolerantních lidí, a to je možná tvůj problém… Neměla bys toho zneužívat… Nezlob se, ale to je můj názor.“

Tedy mlčí a dívá se na svoji čerstvě uhlazenou cestu. Na sklo limuzíny začínají padat veliké kapky. Hřmí. Za chvilku bude pršet jak z konve.

Touha, samota pouhá

Můžu Vám zavolat?

Je tu se mnou řidič.

Stýská se mi.

Mám za Vámi přijet opilý?

Ano, chci Vás vidět opilého.

Dobrá. Jsem u Vás za dvě hodiny.

Já už budu spát.

Nevadí. Lehnu si vedle Vás. Usneme spolu.

Těším se.

Také, moc.

Lekne se. Na stolku tancuje telefon.

„Haló?“

„Dobrý večer. Už stojím pod oknem. Budu u vás do rána. Řidič mi tady nechal auto…“

Piškvorka jde k oknu. Otevírá ho. Jeho oči září až k ní.

„Hoďte mi klíče…“ Usmívá se a jeho zuby se zalesknou.

„Počkejte…“

Bere klíče z kuchyňského stolu.

„Je to ten zelený…“ Hází klíčky z okna. Dopadají s cinknutím na zem. Jde otevřít dveře od bytu. Slyší, jak zápasí s venkovními dveřmi. Cupitá zpátky k oknu.

„Mágo, Mágo… Slyšíte mě?“

„Je to ten červený?“ Oči mu září a bílé zuby problikávají.

„Zelený…“ vzdychne Piškvorka.

„Ach…“ Mágo dělá výrazné gesto pravou rukou. Pochopil.

Jde otevřít dveře od bytu a naslouchá Mágovu šramocení, které kontrastuje s tichostí chodby. Bouchnutí dveří – zvítězil. Neuvěřitelnou rychlostí bere schody.

Pes, který jásá nad tím, že se může vyválet ve sněhu, válí sudy, štěká a vrtí ocasem. Leží na zádech a pinoží nožičkama. Bude to dělat dlouho. Má radost z psího života. Usmívá se. Mágo.

„Sem koupil kruasanty a víno…“ Usmívá se. Klopí zářivky.

„Zuju vás…“ Piškvorka ho políbí.

„Ne, ne, ne… Sme se bavili vo umění dneska…“ Bere od něho croissanty a víno.

„K čemu ste došli?“ Pod žebry cítí teplo.

„Mě nasrali… Sou to normální srabové. Ta zasraná konvence všude kolem… Připosranci.“ Culí se na ní. Neslyšně si krkne.

„Co řeknete Mat?“ Sedá si u kuchyňského stolu.

„Myslí si, že spim u art direktora. A vůbec, co je jí do toho? Dyť tady de vo umění… Ále… Víš, co je nevěra?“ Vyvrtává si cestu do láhve vína.

Piškvorka vrtí hlavou.

„Tohle je nevěra. Že spolu nebudeme spát, ale budeme Spát. To je nevěra.“ Zesmutní. Korek mlaskne. Lačně pije z láhve.

„Fuj… To je ale odporné víno…“ šklebí se.

Hladí ho po vlasech. Má je mokré. Venku hustě prší.

„Sem koupil kruasanty na ráno.“ Bere ji na klín a chová jako novorozeně.

„Ještě tě přebalim a dám tě odkrknout…“ Jemně ji hladí po hlavě a líbá do vlasů.

„Jsem k službám černovlasým tužbám.“ Mágo je zjihlý.

„Půjdem hajat?“ Piškvorka má chuť se k němu přisát jako vyhladovělé klíště. Nasát do sebe jeho myšlenky, zklamání i naději…

„Ještě se musím vyčůrat…“ Bere ji do náruče a nese do postele. Pokládá ji a běží pro láhev s vínem. Klopýtá a padá. Usmívá se. Pes, který jásá nad tím, že se může vyválet ve sněhu. Válí sudy. Štěká. Vrtí ocasem. Leží na zádech a pinoží nožičkama. Bude to dělat dlouho. Má radost z psího života. Mágo.

„Mágo, jsi šťastný?“ Piškvorka má někde u srdce černou díru, která saje její radost. Úzkost.

„Já se mám dobře pořád.“ Mágo by nikdy nepřiznal, že uvnitř jeho je také sající černá díra. Je úspěšný, má krásnou ženu, skvělé kamarády, rodinu, nápady přímo srší…

Zvedá se ze země a vypije lačně druhou půlku vína. Pak míří k toaletě.

Piškvorka se zachumlává do teplých peřin a čeká na něho. Vstává za tři hodiny. Zachmuří se.

„Máš hezký pyžámko, sem ti zapomněl říct.“ Sedá si na kraj postele a měkkost jeho rtů omamuje Piškvorčiny dlaně.

„Pojď ke mně…“ šeptá Piškvorka.

Poslušně si k ní lehá. Má studené nohy. Přilepuje se k ní. Je voňavou žvýkačkou, která se nenápadně rozprostírá na Piškvorce. Je jako podrážka boty.

Usnuli. Kdo dřív? Usnuli na setinu vteřiny současně. Oba měli před usnutím pocit úzkosti. Křečovitě se k sobě tulili. Piškvorka se v noci několikrát probudila. Mágo vzdychal a mluvil ze spánku – nechte mě… né, já za to přeci nemohu… Opravdu za to nemohu…

Budík na mobilu hýká. Vypíná ho a jde uvařit kávu. Potom se vrací k posteli a jemně hladí Mága po tváři.

„Mágo, Mágo… Už je ráno…“ Otvírá slepené oči. Vypadá vylekaně.

„Kolik je hodin? V osm musim být ve studiu…“ Bere její hlavu do dlaní a vlepuje pusu na čelo.

„Uvařila jsem vám kávu…“ Zvedá se a cestou do kuchyňky pouští televizi.

„… Cedéčko s Lindou Pindou, kniha Jak se zeblít jako Alík či videokazeta Pojďte s námi do putyk, to jsou opravdu nádherné ceny…“ linou se slova z televize.

Hází na sebe oblečení.

„Mám tady erární kartáček pro návštěvy…“ Vymačkává zubní pastu na kartáček.

Je úhledně pruhovaná. Červené a zelené pruhy.

„Je mi zle… Asi jsem zklamal, že?“ Černé kruhy pod jeho očima vypadají sexy.

Vrtí hlavou.

„Budeme už muset jít. Mám tam být v sedm. Napijte se kávy.“

Mágo si u kuchyňského dřezu čistí zuby. Umyvadlo Piškvorka nemá. Maličká kuchyňka je oddělena plentou od vany. Pohupuje se do rytmu hudby, která mu zní v hlavě. Vyplachuje si pusu a začíná pobrukovat – „Touha, samota pouhá…“

Pije kávu a přitom prohrabává vlasy.

„Jdem?“ Ještě na sebe navléká kabát.

„Jdem!“ usmívá se Piškvorka.

Vycházejí z bytu.

„Sakra, mně je zle…“ Mágo se opírá o stěnu, mezitím co Piškvorka zamyká.

„Pojďte…“ Nabízí mu své rámě.

Sbíhají schody. Není jim do řeči. Dálkovým ovládáním odmyká ananasáka.

Svítá.

Mágo si všimne, že se Piškvorka dívá na zadní sedadlo. Podívá se tam také.

„Jó, toaleťák a brambory…“ Na zadním sedadle leží minimálně desetikilový pytel brambor a tak storoličkové balení toaletního papíru.

„To je základ…“ Piškvorčiny koutky cukají.

„No, to je fakt…“

Rozesmějí se.

V autě je chladno. Mágo pouští hudbu prýštící melancholií.

„Kam to bude, slečno?“ Zapaluje cigaretu a nastartovává.

„Na Jeřabiňák. Můžete to vzít přes Ďábla, ne?“ Má ruce ve škvíře mezi stehny.

„Dobrá, paninko.“

Vyrážejí. Pokládá svou ruku na jeho na řadicí páce.

Jedou po hlavní třídě. Na billboardech smyslně špulí rty Mat. Je neodolatelná.

„Asi bych měl mít výčitky…“ Lačně nasává z cigarety. V autě je cítit noční víno.

Piškvorka taktně mlčí. Už jsou na Ďáblu.

„Bolí vás hlava?“ Město pomaličku otvírá jedno oko. Jeho obyvatelé mu v tom pomáhají, aniž by se jim chtělo. Pro všechny zúčastněné je vzbuzení města bolestí.

„Strašně mě bolí…“

Za chvilku přijedou na Jeřabiňák. Přejíždějí Bezový most.

„Zavoláme si?“ Nechce se jí od něho. Chtěla by se s ním choulit pod peřinou a zpívat si ten jeho nový popěvek od dřezu.

Nepřítomně kýve.

„Touha, samota pouhá…“ snaží se Piškvorka co nejlépe zanotovat.

Otočí se k ní a jeho ruka klouže po její hlavě, jako by chlácholil smutného psa.

Jeřabiňák.

„Zavoláme.“ Obejmou se.

Vychází z auta a mává mu.

Ocitla se přímo na autobusové zastávce.

„Prosim vás, kolik je hodin?“ ptá se nový spolustojící.

Vyndává mobil z kapsy.

„Je šest čtyřicet,“ usmívá se nepřítomně.

„A v kolik to jede? Já nemám brejle…“ Ze spolustojícího táhne moč a vodka.

Jde se podívat k jízdnímu řádu.

„Za minutu…“ Dívá se do nebe. Krouží na něm houfy ptáků.

„Tak to už se nemůžu dojít vyčůrat.“

Bábrdle a první špek

Náměstí Městečka zívá. Znuděný muž po něm kráčí. V kebuli pod proužkovanou čepicí přešrotovává ranní hádku se ženou.

„Babi, můžeš eště?“ Křížek opatrně našlapuje vedle schoulené ženy, pevně ukotvené v jeho rámě.

„Měli bysme někdy vyvézt dědu, aby si taky něco užil…“ Dívá se do výloh. Zítra budou kolem zavřených obchodů chodit zástupy a trávit sváteční oběd. Bude neděle.

„Víš, že nemám auto…“

Jdou kolem vitríny s parte. Na černém sametu tam leží babiččina celoživotní kamarádka. Křížek zrychluje.

„Kam mě tak táhneš? Měla bych si pořídit hůl…“

Město je nacucaným klíštětem. Navenek nežije. Z posledních sil mele nožičkama. Vyčkává.

„Jé, podívej támhleten krásnej lis na česnek! Ten já bych už ale nevyužila a do hrobu si ho nevemu…“ vzdychne při pohledu na nablýskaný nástroj za výlohou.

„Pamatuješ, jak si mi jednou koupil brčko s hlavou Miky Mauze?“ Stařenka se zubí svými umělkami, jak o protéze roztomile mluví.

„To víš, že si pamatuju…“ Křížek se stydí za prezervativ na chodníku. Odkopává jej.

„Já ho dala Ferdině na hraní, a tys byl uraženej… Moc si tim uměním nevyděláš, viď?“ Babička si povzdychá.

„Vydělám, babi, neboj…“

Stařenka mu strká do kapsy padesátikorunu.

„Víš, já si připadám na dvacet, Křížečku, a to bych ti v osmdesáti nepřála.“ Vzdychne.

„Tak pojď babi… Pan Václav už na tebe čeká…“

„Nepovíš to, viď, Křížečku? Ty mě chápeš…“ Dívá se na něj bojácně.

„Ale to víš, že jo… Dyť jsme sehraný…“ Mrkne na ni.

„Já vím, že jsem špatná, ale i starej člověk potřebuje tělesnou lásku…“ Babka jde rychleji.

„Babi, nevomlouvej se pořád… Vždyť děda už nás skoro ani nepozná. Myslí si, že jsi jeho ségra.“

„To víš, Křížečku, dneska sou hrozný nemoce… Pinožík si musí vážit každé hezké chvilky…“

„Tak za hodinu u fontánky, jako dycky, jo? Hlavně si dávej pozor, ať tě nikdo nevidí… Dyť víš…“ Křížek se rozhlíží kolem.

„Co je mi do pinožíků? Na těch už mi nezáleží… Víš, život uteče, a já už tady dlouho nebudu…“

„Papák, babi…“

„Papák, Křížečku. Jsi hodnej kluk…“ Hladí ho drsnou rukou po tváři a mizí v oprýskaném domě.

Křížek si zapaluje a loudá se k fontánce. Připadá si na osmdesát. Za támhletím křovím hulil prvního špeka a za támhletím poprvé krmil kachny.

Krocanovo ach jo

Je po půlnoci a nemůžu usnout. Čučel jsem dneska, no vlastně už včera, na bednu, vod vosmi! A voni tam dávali takovou věc, co byla děsivější než nějakej gerontopornáč. Klasicky vod vosmi to dávali a bylo tam ňáký čoromoro vo vesmíru, co mi zatočilo kebulí. Prej jsme mimozemšťani, to sem tušil dost dlouhej tajm. Prej je taky možný, že je spousta jinejch civilizací. Televizní a rádiový vysílače zas můžou za to, že se pinožský tlachy šířej vesmírem. To je hustoň informejšn. Ale ze šou Pavla Starotnýho by mohli bejt zeleňáci docela vyprdnutý. Ne, fakt nejsem tak blbej, abych si myslel, že budou zelený, nejsem blboň. Jinak je to docela v pytli a není to všechno taková hustopička, jak se tady vo tom zmiňuju. Buď se cvaknem s asteroidem, nebo přeletíme kolem hvězdičky blýskavé a budem na škvarkovej uhel. Co je ale nejhorší, je sežrání černou dírou. Těch je kolem zemičky jak smetí. Je to fakt klika, že se náma eště nenakrmila. Tak si ležim v pelechu v absolutní tmě a představuju si, jak mě díra dlabe bez přílohy… Jenže já mám v hlavě taky krásku sedmikrásku a ta mi nedá spát úplně stejně jako černá díra. Tak jsem si rozsvítil, sepsal to, co jsem teď sepsal, a napadlo mě ještě todle:

Jsi moje duhová díra

Bojim se tě stejně

Jak tý černý

Ach jo

Nechce se mi spát

Brou. Jdu čumět do tmy. Třeba usnu.

Malovanka, Manželova touha
a Mágo v TV

Je sesunutá na barové stoličce. Hlava se jí točí. To dělá ten panák.

„Otoč se ke mně víc.“ Poslušně naklání hlavu k ženě, kterou dnes vidí poprvé. Momentálně nevidí. Pod zavřenýma očima vidí Mága, jak schválně co nejvíc falešně zpívá Lásku na nultou. Jak ho Mat s Křížkem otráveně sledují a on si je spokojeně vychutnává, jako pak svoji oblíbenou anlakystrajku.

„Necukej těma rtama, jak to mám pak dělat?“ Žena se asi šklebí. Piškvorka má ale poslušně zavřené oči.

„Chlapi jsou fakt hrozný prasata.“ Na víčkách cítí kroužení jemným štětečkem.

Soustrastně kýve hlavou.

„Nemel tou hlavou pořád. Hrozně bych chtěla pořádnýho partnera.“ Neposlušný pramen jí zastrkuje za ucho.

„To každej, to každej…“ dodává Piškvorka, aby se případně zavděčila a měla na obličeji namalovaného něco pěkného.

„Ale Já Potřebuju Chlapa.“ Každé slovo je vysloveno s maximální pečlivostí.

„Hrozně to chci. Asi zavolám Františkovi. Má auto. Když zatopí, uděláme si to tam docela dobře. Co myslíš?“ Teplý dech, který je cítit po silně aromatické kávě, působí odpudivě.

Piškvorkou projede zimnice. Zatřese sebou.

„Tak dá se tady pracovat? Poď si zapálit. Pak to doděláme.“ Malovanka si zapaluje cigaretu.

Otevírá oči. Oslňuje ji světlo. Všude už visí fotografie.

„Půjdu se tady porozhlídnout, jo?“ Sesune se ze stoličky. Podpatky klapnou o zem.

„Di, ale přiď tak do deseti minut, buď tak hodná, jo?“ Malovanka se usměje na číšníka. Laškovně zamrká umělými řasami.

Na stolkách intimně svítí lampičky. Jemná krajka na nich půvabně tančí. Vrhá odlesky na cihlovou hrubou zeď. Nikde ani človíčka. Míří do temné chodby, kde plápolá pochodeň. Také tam visí fotografie. Jednu si prohlíží. Těhotná nahá žena. Vypouklé břicho je čímsi postříkané. Pod fotkou je napsáno zlatým písmem – Manželova touha. Další foto je ve sprše. Mezi nohama se klube modrá hlavička v krvavé bláně. Prostřižené ženství – zní název. Fousatý muž s pupeční šňůrou mezi zuby má výraz Oziho Melouna, ukousávajícího hlavičku holubice. Čerstvý tatínek – třpytí se pod obrázkem. Piškvorka polekaně ucukává.

Malovanka se mračí.

„Řekla sem ti deset minut, ne? Sedni si.“ Číšník nejspíš nezabral.

„Omlouvám se.“ Položí se na židličce.

„Prosimtě. Takže to droždí, pak semeleš ořechy ve strojku a přidáš do toho spoustu skořice… Další kombinaci můžeš utvořit ze šlehačky, banánů a medu…“ spustí Malovanka smršť rad.

„Víc než hladit nedovedu…“ zašeptá Mágovi. Je tak daleko. Kdo ví, kde se toulá.

„Posloucháš mě vůbec?“ Malovanka prská.

„Už to je hotový.“ Ještě ji přetírá leskem na rty. Zdá se jí žluklý, ale radši mlčí.

„Tak díky. Máš zrcadlo?“ Piškvorka hupne ze stoličky. Podpatky klapnou.

„No jasně, tady máš…“ Podává jí zlaté oválné zrcadélko s ornamenty.

„Marilyn Monroe,“ prohodí Piškvorka.

„No jasně. Takhle si měla vypadat ale přece.“ Malovanka nahazuje na útočno.

„V pohodě. Je to pěkný. Fakt. Já jen jestli to půjde k těm bílejm romantickejm šatům, co mám mít na sobě.“

„A kdo ti řek takovou blbost? Ty přece budeš mít černej korzet, podvazky, černý punčochy a tak…“ Malovanka si ji užívá. Konečně má navrch.

„Poď se mnou do zákulisí. Já ti tu tvojí hromádku vokážu.“ Dokonce típe cigaretu v půlce, aby jí neuteklo to potěšení vidět Piškvorku u její hromádky.

Jdou chodbou s manželovou touhou. Malovanka otvírá skříň a naznačuje Piškvorce, ať vstoupí. Je to tajný vchod. Malovanka ukazuje na otřískanou židli uprostřed zatuchlé místnosti. Je tam Její hromádka. Punčošky s kosočtverci, podvazky, černý korzet a černé kalhotky s nohavičkami. Dotýká se svých nových svršků. Seznamuje se s nimi jako s milencem. V tomto úboru bude zhruba za půl hodiny konverzovat s hosty. Bude zábavnou sexy jeziňkou, a když to dobře dopadne, žádný ji v temném rohu neojede. Usmívá se na Malovanku a začíná se svlékat, jako by ji sváděla. Tváře Malovanky se nafukují k prasknutí, otáčí se a s třísknutím tajných vrátek do jeziňčiny chýše se nejspíš vydává k Františkovi. Piškvorce se z očí hrnou slzy. Bere do ruky mobilní telefon a vytáčí Mágovo číslo.

„Mágo, já…“ Kape jedna za druhou. Pravidelnost uklidňuje.

„Nezlobte se, ale zrovna natáčím v televizi… tútútú.“

Vchod opět zavrzal. Je to žena z obrázků tentokrát bez obrovitánského břicha. Další Marilyn Monroe.

„Připrav se prosimtě. Za pět minut abys tam byla, jo?“ mrkla na ni. Přátelsky?

Zavrznutí, a je fuč.

Sedí na židli a kouká doblba. Snaží se nemyslet na to, co ji čeká za pět minut. Bere to zodpovědně. Koukání doblba, její nové poslání.

Už je to pět minut. Vylézá z nory. Prokřupává klouby u rukou a promlaskává rty. Pak dřep. Nádech, výdech. Ještě panáka by to chtělo. To už ale jde skrz manželovu touhu. Na konci chodby slyší vzdechy. Erotické dusno. Je to žena z obrázků. Opět s břichem. Rozkročená na židli. Heká jak o život. Kolem ní hloučky upjatých známých obličejů. Tváří se důležitě, a zároveň bojácně. Rádi by se předvedli a také mají strach, aby si neublížili. Nikdo si jí nevšímá. Ulevilo se jí. Míří k baru a kope do sebe to, po čem tak dlouho toužila. Kubánský rum. Žena heká rychleji a rychleji. Na čele jí vyskakuje obrovská modrá žíla. Kolem ní lidé z vosku. Už není ani vlažný. Je to chladný bezbarvý vosk. Hek na třetí, na čtvrtou či na pátou? Mohutný orgasmus. Žena vyndává zpod šatů polštář a vhazuje ho do kolemstojících hloučků. Potlesk je stejného druhu jako oni.

„Dovolte abych vás uvítala na mé dnešní vernisáži,“ dodává udýchaně. Zorničky má rozšířené. Buď fetuje, nebo opravdu prožila orgasmus. Bůh suď.

Kolem cvakají fotoaparáty. Aby tak byla v takových hadrech v nějakém plátku. Teď už ji lidé okukují.

Rozjela se volná zábava. Stále tytéž výrazy, jen došlo k rozdrobení hloučků na menší. Drží šampaňské za nožičku a tváří se tak, aby to vypadalo, jak jsou frí, kůl, in. Nej frikulíni. Pokukují kolem sebe. Mají strach, tak jako laňka, co se pase na palouce s křehkou travičkou. Je nádherné počasí a ona si našla bezvadného jelena. Přesto má někde v sobě obavu, aby ji do svého žaludku nepobral nějaký masožrout.

Někdo se dotkl jejího ramena. Trhne sebou. Obličej se jí rozjasní.

„Křížečku… Co tady děláš?“

„To víš, vyslali mě… Co to máš na sobě?“ Stydlivě po ní sjíždí očima.

„Toho… toho si nevšímej… Už to máš nafocený?“

„Jo, jo, za chvíli vocaď vypadnu…“ Pořád čvachtá.

„A co jinak?“ Pokládá ruce na vyšpulená prsa ve výstřihu.

„No, dneska se mi rozlepily boty… Tak sem si šel do trafiky pro vteřinový lepidlo a slepil sem si to na lavičce… Ale pak sem to u klientky nemoh sundat. Trhnul sem, ponožka se roztrhla, půl jí zůstalo v botě a ta protisíla mě poslala proti jejímu zrcadlu v chodbě. To se roztřískalo na milión kousků… Bylo to dost drahý zrcadlo.“ Popotáhl nudli v nose.

„Můžu s tebou mluvit?“ Ještě pořád měla rozšířené zornice.

„Jasně.“

„Tak pudem támhle k baru.“ Měla temně modré oči.

„Můžete mi to říct klidně tady.“ Piškvorka se uculila na Křížka.

„Dobře. Jak chceš. Hele, neplatim ti za to, aby ses bavila s lecjakým… Takže buď se srovnáš, anebo pudeš…“

„Pudu!“ vyskočilo z Piškvorky, až se lekla.

„Dobře. Čau.“ Odskotačila na svých dvaceticentimetrových podpatcích.

„Už asi pudu, Křížku… Počkáš na mě venku?“

„To víš, že jo…“

Ještě několik uslintaných pohledů. Pak kolem manželovy touhy do třinácté komnaty. Hází na sebe oblečení, bere batoh a roha. Malovátka na obličeji má rozmazaná. Jako v mrákotách běží ven a schoulí se do náruče, která tam na ni čeká. Tu noc měli k sobě Piškvorka a Křížek blízko.

Jahodový pidisvět

Do Žumpy vtéká šero chrámovými okny. Poslední paprsek už je dávno za obzorem. Kolem forbesových zorniček se rozprostírají žilnaté plácky. Rozšířené zorničky jsou polykány nenažranými bednami. Uprostřed putyky se chvěje Komár. Mumlá si dokola: „Nula… nula… nula… nula nula nula…“ Chlemtá se tomu, až se za pupek popadá. Tady mu nenalijí. Brzy ho vynesou v zubech a budou mu při tom pobrukovat: „Komáre, Komáre, proč máš z mozku piva kostku?“ Budou se smát a dají na ex dvanáctku. Jako správní chlapi. Ke Komárovi si přisedl Kovboj.

„Komáre, Komáre, proč máš místo mozku z piva kostku?“ Uculuje se vydrbanými zuby. Do oblečení podle první módy prosakuje kouř.

„Nula… nula… nula…“ Usmívá se Komár mile a zhoupne se na židli. Páchne a ve tváři má uschlou hořčici. Je z párku v rohlíku z nádra. Jak tam asi vysvětlil, že chce párek v rohlíku? Svojí nulovou řečí?

Za prosklenými dveřmi se objevují dva barevné fleky. Piškvorka a Křížek.

„Nazdar Křížku! Vemte místo! Co to máš za kóču?“ křičí Kovboj ucucávající whisky.

„Čau.“ Křížek se stydlivě uculuje.

Sedají si a Komár na Piškvorku hlasitě vykřikne: „Nula!“

Piškvorce červenají její růžové tváře.

„Vůbec ho neber vážně… Je to mago.“ Kovboj zapaluje bílý váleček. Voní třešněmi.

„To je Kovboj,“ představuje Křížek spolusedícího.

„Ahoj! Piškvorka,“ usmívá se.

„Nevaděj ti myši?“ Kovboj se tváří tajemně.

„Ne, proč?“ Piškvorka po očku pozoruje dění v Žumpě. Žumpa má svůj řád. Osamělá rybička úhledně, ale rychle proplouvá akváriem. Je nabuzená nikotinem. Kamínkem vybublává kouř.

Kovboj kulí svá očička a sahá si do kapsy. Tajemně vyndává plastikovou kulatou krabičku od jahodové polárky. Jsou v ní tři dírky. Otvírá ji a podává Piškvorce.

Fňukají tam dvě růžová slepá holátka. Piškvorka je bere do dlaně. Voní po jahodách.

„Jsou úplně studený,“ dýchá na ně a hladí druhou rukou.

„Za chvíli budou v teple. Neboj, zahřejou se,“ vydrbané zuby svítí do šera.

„Potřebujou k mámě. Maj hlad.“ Holátka by se jí chtěla tlamičkami přisát k dlani.

„Za chvíli už hlad mít nebudou. Viď, mladej?“ šťouchá do Komára.

„Nula, nula, nula…“ zapojuje se do debaty.

„Voni pláčou… Ale už jsou teplejší…“ Pod jemnými víčky vybují časem lesklé korálky.

Holátka tichounce piští.

„Kolik jim je?“

„Tři dny.“ Kovboj se čepýří.

Křížek jde pro pivka. Přináší je a jedno staví před Piškvorku. Ta ale zkoumá každý detail holátek. Malinké ocásky a slepá očička. Na bříšku mají černou tečku. Potkaní pupíček.

Komár mrštně bere Piškvorčin půllitr a zkušeně ho do sebe klopí.

„Komáre, ale teda… Za to mi řekneš čísla…“ Křížek se zlobí. Ale jen tak naoko. Čekal to, měl si dávat větší pozor. Chce čísla, dokud je toho Komár schopný.

Ten se tváří lišácky.

„Šest, třináct, dvacet dva, čtyřicet, pětačtyřicet, pětačtyřicet…“ chrlí ze sebe.

Zítra je vsadí. Až se v neděli bude dívat na slosování v kouzelné bedýnce, Komár už nebude. Ten den bude krásně a na druhém chodníku půjde Kovboj. Kovboj mu zamává, ale on ho neuvidí, bude si jen pobrukovat nulovou píseň. Přejede ho vlak i s plnotučnou hořčicí, kterou bude mít v obličeji.

„Richard už se na ně třese…“ Kovboj si zavazuje křišťálovou tkaničku. Je mrštná. Potvora.

„Richard?“ Piškvorka zvedá oči.

„Moje užovka… Má teplej chřtán. Bude jim tam líp.“

Růžovátka zakňourala a dala se do hledání cecíku. V Piškvorčiných očích mrholí.

„Vždycky jim budou jen tři dny,“ přidává, když vidí, jak se růžová tvář mění v papírovou.

„Ty bulíš?“ říká Křížek konejšivě.

„Nebulim.“ Piškvorka vrací tvorečky do jahodového pidisvěta. Už jsou teplouncí a spí.

„Tak ti asi bulej voči.“

„Asi.“ Piškvorka ještě cítí tlukot miniaturních srdíček v dlani.

„Nula.“ Komár se chichotá, až se rozchrchlá na celý lokál.

Tep 120 – srdce se stáhlo

Za pět min.

Tep 120.

Cigarety mám.

Hřebíčkové.

Pomáhají na srdce?

Jsem zde.

Vyběhla z domu. Sedla si k němu do vozu. Letmo ji políbil na ucho.

Ucítila cedrové dřevo.

19:29:16 Mágo: no jiste

19:28:04 Piškvorka: To jste napsal hezky… Takže nám nezbývá než občas zahučet pod hladinu a nalokat se hořkosti…

19:26:39 Mágo: kazdy citlivy clovek to tak ma

19:25:16 Piškvorka: Vy to také tak máte? Já jsem si myslela, že jen já se topím a plácám se v tom…

19:23:20 Mágo: neblaznete… ta neexistuje

19:21:05 Piškvorka: Chci se ujistit, jestli jdu správnou cestou… Připadá mi, že neustále balancuju na hranách… Jak získat stabilitu?

19:18:12 Mágo: jaky?

19:17:22 Piškvorka: Život je takový… Všelijaký…

„Kam pojedeme?“ Takhle se usmát umí jen Mágo.

Pokrčila rameny.

„Můžu si zapálit?“

„Jistě.“ Přeřadil z trojky na čtyřku.

„Děkuju za hřebíček…“ Voněl v celém autě.

Položila dlaň na jeho ruku na řadicí páce.

„Děti maj prázdniny.“

„Jednou jsem za vysvědčení dostal zelenou bugatku. Měl jsem z ní šílenou radost.“ Přeřadil na pětku. Její ruka putovala s jeho rukou.

Tázavě se na něho podívala.

„Měly jsme s dětma besídku a učitelka rozdávala dárky, co nachystali rodiče. Máma tenkrát neměla moc peněz. Já měl šíleně voblíbenou zelenou bugatku. Děti dostaly spousta kokýnek, panenky, plyšáky a já dostal úplně tu samou zelenou bugatku, jakou jsem měl v pokojíku na poličce. Měl jsem obrovskou radost, že si spolu budou ty bugatky hrát… Pak jsem běžel nedočkavě domů a rychle do pokojíčku a zjistil, že tam není… Divil jsem se tomu…“

„Byla to jedna a ta samá…“ Nasála hřebíčkovou vůni.

„Máma brečela a já jí říkal, že to přece vůbec nevadí, že ji mám stejně moc rád…“ Koutek úst mu zaškubal.

Pohladila ho.

Zapálila mu cigaretu a dala mu ji do úst. Lačně potáhl.

19:35:05 Mágo: to se takhle neda vypravet… je toho za ty roky mnoho… mnoho pochyb

19:33:44 Mágo: mozna i vic…

19:33:11 Piškvorka: Hektolitry?

19:32:12 Mágo: vite kolik jsem toho vypil ja?

19:31:54 Piškvorka: Jenže když člověk neustále něco buduje a ono se to stále boří, tak se ocitne v nekončícím vodním víru… Má to smysl? Je to únavné… Musí existovat nezpochybnitelné hodnoty…

„Máte krásnou ženu.“ Piškvorka se dívala na okno auta.

„Vím. Proč to říkáte?“ Podíval se na ni vážným pohledem.

„Ani nevím. Napadlo mě to. Mělo to zůstat myšlenkou. Nechtěla jsem to říct…“ Po skle ananasáka se koulely sladké slzy deště.

„A přesto jste to řekla… Bavili jsme se s Mat. Líbila jste se jí. Křížek taky. Možná bychom to mohli zkusit ve čtyřech…“ Podíval se do zpětného zrcátka.

S úžasem sledovala jeho tvář. Byla z vosku.

„Nehrajte si na malou holčičku. Jste dospělá ženská.“

„Už se mi dneska nikam nechce.“ Stáhla dlaň z jeho ruky.

„Já vám tady zastavím, chcete?“ Škleb v jeho tváři byl stále stejný.

„Chci.“ Schoulila se do děvčátka.

Zastavil.

19:38:45 Mágo: musi si verit

19:37:31 Piškvorka: Člověk vždy musí vyplavat… Jde o to, aby to na něm nebylo znát… A aby se pak nehrbil před světem a nebyl zkroušený a zbědovaný.

19:36:52 Mágo: ano… ale mnohdy to trvalo nekonecne

19:35:09 Piškvorka: Ale vyplaval jste. Nakonec vždycky. Zatím. Nebo se pletu?

„A nezapomeňte si z popelníku vyndat vajgly. Je na nich rtěnka.“ Piškvorčino srdce se stáhlo.

„Nebojte.“

Zabouchla dveře.

Po tváři se jí koulely slané slzy, ale z nebe na ni padalo sladko. Už nebyla v bezpečí stříbrného ananasáka. Vzdychl a rozjel se.

Krocanova karma

Našel jsem si bomba džob na večer. Budu sekuritovat u Předurčenejch. Se z toho celej třesu, jaký to tam asi bude. Teď ale sedim u našeho rybníka a koukám, kde co lítá. Ale předtim jsem asi hodinu lovil z vody mušky, masařky, obyč mravence, mravence s křídlama, pavouky, včely, i vosu sem vytáh. Beze mě už by byli v řiti, hovada jedni. Jak jsem je ale lovil a pomáhal mravencovi sušit a rovnat křídla a šel kolem týpek, co si ťukal na čelo a koulel vočima, tak mi to docvaklo! To bude babka a všichni čubrnět. Budou čumět na drát. Najdu si džob, kterej jsem dycky chtěl. Našel jsem se a chtělo se mi lítat. Tak jsem fouknul na mokrou schlíplou vosičku a bylo krásně. Šel kolem zas ten týpek a zíral, co to u bahňáku zas dělám. Když viděl, že si píšu do bloku a pak foukám do trávníku, jenom koulel vočima a zdrhal pryč. Jak klopýtal, tak spadnul na silnici a na férovku si rozflákal kolena. Vobě dvě. Takže jsem sice zachránil spousta životů, ale mám dneska taky na triku dvě rozmašírovaný kolena. Šel jsem za nim, abych mu pomoh, ale von, když si toho všim, tak mizel až zmizel. Fakt jsem to nepobral ani za mák. Ale našel jsem se, juchú!!! Du se připravovat do Vilky.

Alláhovo oko

Pošmourno se k ní lísalo z celé čtvrti, ve které se nacházela. Larva. Lékárna U Larvy, Hospoda Pod Larvou, Larvabar, ulice U Larvy… ale ulice Pod Larvou? Nikde… Slunce klesalo a čas, kdy měla dorazit k Vile, se přibližoval.

„Simvás, nevíte, kde je ulice Pod Larvou?“

„To děte támhle dolů a tam je benzínka… Tam někde to je…“

Fousatý menší muž se na ni stále zubil.

„Co se na mě tak díváte?“

„Já jen jestli neděláte fitnes?“

„Ne, nedělám…“

Zrychlila.

„Počkejte… Tady čtu, že nejlepší fitnes je sex… Vy o tom musíte něco vědět, jak na vás koukám…“

Otevřel stránku Hromu. Smál se jako šílenec. Co když jí poradil špatně? Zavede ji do nějakého křoví. Dala se do běhu. Uviděla benzínku. Podívala se za sebe. Fousáč byl fuč.

Kolem benzínky vedla kamenitá cesta… Nebyla označena cedulí. Uviděla Mága, šel po té kamenité cestě. V ruce svíral anlakystrajky. Prohlížela si ho a vychutnávala to, že on o ní neví. Zamračila se. Nepoběží za ním. Není malou holčičkou na pérko. Mágo má na hlavě jako obvykle pohodlně usazené růžové brýle. Na krku se mu kynklají dva žilnaté kamínky. Ťukají o sebe a vykřesávají příjemné – ťuk, ťuky, ťuk. Visí na původně tmavě, nyní světle hnědé kůžičce. Je to jeho Alláhovo oko. Nikdy jej nesundává. Jeho chůze – veselost i smutek, hloubavost i lehkovážnost, taneční krok i potácení se za rakví. Vlasy má čerstvě umyté. Vlají mu. Došel na konec uličky. Ostrý hoch v černém oblečení ho pustil za drátěnku. Mágo se na něj usmál a byl v tahu. Piškvorka se zastavila před drátěnkou. Byla zrezlá.

Světlonoši

Setmělo se. Za zrezlou drátěnkou odpočívá světluška. Mágo je unavený na dno. Nejraději by si lehnul vedle ní, pozoroval zblízka její nožky, jak si lebedí na chladném listě. S láskou světélkuje. Je to holka, nebo kluk? Lapí dnes nějakého krasavce či krásku? Chybí mu doteky jiných broučků?

Jsem tady nějak špatně. Na špatnym listě a ve špatný době. Zapaluje si cígo. Ve tmě teď svítí spolu se světluškou. Jsou spojenci světlonoši. Když si dá práska, jeho svit intenzivní. Světluška je vyrovnanější světlonoš, zdá se mu. Ze země ještě sálá dnešní horký den. Je ale fuč. Nikdy se již neobjeví. Budou jich ještě desítky, stovky, tisíce, statisíce, milióny… Žádný nebude dneškem. Každých dvacet čtyři hodin či čtrnáct set čtyřicet minut nebo osmdesát šest tisíc čtyři sta sekund je unikátem. Pinožíci většinou netrpělivě vyhlížejí den, který přijde po dni, který právě je. Jako pavouci spravující donekonečna své sítě, doufající, že další den přiletí větší úlovek. Čekající, že tam někde v dáli nečekají bouřky s lijáky, ale prosluněné sítě z tuhého vlákna a macatý hmyz.

Usměje se na fosforeskujícího tvora. Vzpomene si na svou babičku, která měla vždy plnou ledničku prošlých věcí. Když koupila nové, snědly se nejdřív ty staré a ty nové mezitím zestárly. Věčné prokletí pinožení.

Užívá si kouřmo v plicích. Má rád pořádné pávy. Neubrání se a prostrčí prst skrze drátěné oko. Ukazováčkem pohladí světlušku po rozzářených křídlech. Vyleká se a uletí.

Co si všechno představoval, když byl ještě nickou nenošenou. Teď mu všichni upoceně leží u nohou. Nepříjemně ho uleptávají svou vtíravostí, falší, přetvářkou a v neposlední řadě pichlavou zlobou. Jsou ukřivdění, že nejsou Mágem. Chtějí od něho radu, pomoc, pochopení… Je zbožím, které se nosí. Připadá si ale spíš jako obnošené vybledlé fusekle, co páchnou stresem a brzy poletí.

Prohlíží si svoji knihu. Nosí ji všude s sebou. Je obrovská. Skrývá se v ní vyděšený chlapeček, co se bojí říct paní v krámu o lízátko, i frajerský floutek, co může mít každého a každou v kapse. O to lízátko se nakonec odhodlal požádat, a to se vší parádou. Zhořklo mu v lačných ústech. Ale hořké lízo je také lízo.

Kniha je nádherně tlustá. Hladí svoji první fotku, která vyšla v Přepestrém světě. Jeho srdce, které v té chvíli vklouzlo do krku, bilo jak šílené. Je to tady! říkal si. Teď po tom všem chňapnu a nikdo mě od toho už nikdy neodlepí. Budu Mágem!

Teď napíše své malé holčičce. Trochu to minule přepísknul. Minitajemství. Mat se o tom nedozví, a i kdyby, může mít na každém prstu sto jiných. Ještě halabala listuje knihou s výstřižky. Srdce jeho plesá. Pak bere do ruky telefon a vyťukává dvě mágovské věty.

Mám pocit, že jsem tady špatně. Cítím, že vy to také tak cítíte.

Peklo z megašitovek

Křížek leží na dece a zírá na dvě zlaťounké koblihy na talířku vedle deky. Jsou to velké koblihy, budou dobré obě dvě… Nebe bylo celý den vymetené, slunce začíná zapadat. Slepice se pošťuchují v kurníku. Brzy půjdou do hajan. Babička je nikdy nepustila na trávník. Žijí na pěti metrech čtverečních a vykračují si jen ve svých exkrementech. Jsou vypelichané a nudí se. Šourá se k němu děda.

V ruce se mu třepotá léták. Je barevný.

„Pavle, vysvobození je na dosah!“ Raduje se a třepotá společně s létákem.

„Já nejsem Pavel, já jsem Křížek…“ Křížek juká po koblihách. Děda je mlsný.

„Budem nesmrtelný a svět bude krásný a všude budou vonět kytky a zvířátka budem hladit po hlavách a bude nádherně…“ Dědovi slzí levé oko.

„Já vim, dědo…“ Křížkovi poslzává pravé oko a za milisekundu i levé.

„A nebudou války, nebudou nemoce, nebude smilnění…“ Dědovi poplakává i pravé očko. Je menší než levé.

„Ale dědo, podívej se, jak je i teď pěkně… Sluníčko svítí a mrkni se na tyhlety babiččiny koblihy…“

Rozlomí koblihu. Tam si na malinové marmeládě pochutnávají desítky mravenců. Nečekal to. Do zlaťoučkého sladkého světa si nalezli malou dírkou, kterou babička plnila kobližku. On jim ten svět zdevastoval. Zadumaně se dívá na druhou koblihu. Druhý ráj nechá netknutý.

„Koblížka s mákem…“ Dědovi doschnou oči a rozzáří se. Než se Křížek vzpamatuje, má půlku v sobě.

„Ale dědo…“ Je po ráji.

„Ten mák byl ňákej kyselej…“ Děda se zadívá doblba.

„Jehova musí bejt fajn chlap…“ dodá.

„Dědo, budu muset jít… Fotim dneska nějakou megašitovku…“ vzdychne a je ztěžklý. Nejraději by na teplé dece ležel až do večera.

„Co to je megašitovka?“ Zadívá se děda na Křížkovy rty. Ty se zavlní.

„Mezi samejma megašitovkama budu já, až všude kolem budou vonět kytky…“ Křížek vstane z deky, která ztrácí své teplo. Ochladilo se. Je podvečer.

Praskočůry… a von mi manžel nejed…

V hlavě jí cinkají Mágovy kamínky. Slunce je za obzorem. Nejraději by se teď vnořila do bazénu z cukrové vaty. Jen dýchat sladkost kolem a ukousávat si voňavé dobroty. Křížek jí vyprávěl o karamelovém vodopádu, o kterém měl dlouhatánský sen. Mágo? Chvilku přemýšlí. Ten? Ten by nejraději studnu, z které by vytahoval kbelíky čokoládové zmrzliny. Uculí se na tvrdého hocha za drátěnkou.

„Dobrý den, já…“ nasadila příjemný tón na Vostráka.

„Co tady budeš dělat?“ vypálil Vostrák a ukázal jí přes drátěnku svoje tesáky.

„Budu předávat květinu Bandasce Záslužný… Má si mě tady vyzvednout Fraška Velká…“

Mezitím co na ni Vostrák cenil zuby, se rozhlížela kolem. Za drátěnkou bylo jedno obrovitánské staveniště. Oprýskané budovy a kolem spousta bahna, smetí a páchnoucích odpadků. Vedle toho všeho zaparkované ty nejdražší limuzíny včetně Mágova ananasáka. Oči Vostráka se rozšířily, když mu došlo, o kom je řeč. Oka drátěnky se spojila s jeho očima v jedny velké megaoči.

„Nekecej, ty vole… Nemám rád, když si ze mě někdo dělá prdel…“ V rukou přehazoval ocelovou tyč.

Za ním však už přicházela Fraška Velká.

„Ahoj, ty si Piškvorka, že jo?“

Piškvorka kývla a jedno oko drátěnky teklo pro ni. Mohla vstoupit.

„Tak poď se mnou…“

Šla za malinkou Fraškou. V obličeji suverénní trendový škleb. Frikulínka klasik. Free+cool+in=1, rovnice dneška. Páchlo to tady mršinou. Nikdo o odpadky a špínu kolem nedbal. Přišly k barevným kulisám. K těm, co v televizi vypadají jako skutečnost. Za kulisou Vily, která obepínala omšelou, rozpraskanou zeď, byl maličký dvoreček a u něho smutné pódium. Za chvilku bude zářit a malinký zabahněný dvorek, kde je hrstka lidí, bude vypadat jako obrovitá plocha natřískaná obecenstvem.

K Frašce se ženou dvě ženy. Obě mají obočí jak Brežněv. Je poznat, že jde o matku s dcerou.

„Paní Fraštičko…“ rozzáří se máti jako srdíčko.

Fraška vyčkává.

„Paní Fraštičko, my tady s holkou jedem až z Praskočůr, nemohla byste nás vzít do studia? Tady holka se těšila jak malá holka…“

Je úlisná.

„Vyloučeno… Promiňte…“ Strčí do Praskočůr tak, že zahučí v zabahněné škarpě.

„Jdeme…“ usměje se teple na Piškvorku.

A sakra, pomyslí si Piškvorka a oplácí úsměv.

Fraška ji vede do barevného stanu. Za křiklavým závěsem je maličká špeluňka. Je tam malířka a vlásečnice v jedné osobě s dlouhými třpytivými nehty a cinkavým náramkem na zápěstí.

„Ahoj, tak ty budeš předávat kytku Bandastičce, jó?“

„Ahoj… Hm, budu…“

Zdi cimřičky jsou šedivé a na stropě stopa čerstvé mapy, jak sem střechou zatékalo. Je tady pár oprýskaných židlí a odrbaný stůl, který už bez drbání nemohl být. Na něm malovátka. Všechny barvy světa. Uprostřed toho všeho stojí kulaté namyšlené zrcadlo. Před lety to ještě bylo úplně obyčejné zrcadlo, během let se v něm ale zhlédlo tolik zjevů à la populár, že se jimi nakazilo. Je nafrněné až hrůza.

„Co ti, holka, uděláme s těma vlasama? Asi to vyčešem nahoru. Máš krásný boty…“ Malířka začala obvyklé řeči.

„Děkuju. Ty tvoje taky nejsou k zahození…“ Malířka měla zlaté pantoflíčky na vysokém podpatku.

„Jo hele, příde tě vočíhnout Imičženka…“ Malířka si zapálila cigaretu.

Piškvorka se usmála a začala vyndávat pět druhů černých šatů, které měla v tašce. Malířka ji zaujatě pozorovala. Do špeluňky náhle vtrhla maličká obtloustlá žena s vyholeným krkem, křiklavým pončem a nahozenými brázdami vrásek.

„No to snad nemyslíš vážně, takovýhle hadry? To si se snad posrala?“ Oči vylezlé z důlků a tlama, která nezná bratra.

Piškvorka si ji zvědavě prohlíží.

„Tyhlety sou úplně jetý a tyhle? Ty už se dávno nenosej… Jedny sou otřesnější než druhý… Holka, kde si k takovejm šílenostem přišla?“ Tlama jela jak po margarínu, stále nedávala Piškvorce možnost odpovědi a pokračovala:

„To snad není možný, já se z toho picnu… Co nám to sem posílaj, to sou teda unikáty…“

Tlama by jela dál, kdyby do místnosti nevplula Bandaska Záslužná.

„Bandastičko, Bandastičko… Posaď se tady. Poď. Hačni si. Ještě ti přežehlim šatičky… Poď, broučku, poď…“ Tlama se změnila v tlamičku.

Bandaska se tvářila přísně. Sedla si na židli, která jediná měla měkký polštářek na zhýčkané zadky.

„Tady ta ti bude předávat tu kytku…“ Tlamička byla zas tlamou.

Bandaska Záslužná si odfrkla jako nespokojený koník a začala sledovat své světlounce fialové nehty. Potom se zvedla z pruhovaného polštářku a pravila:

„Usmějte se taky, zapšklouni, já bych měla bejt smutná…“ Dívá se přitom doblba a vypadá to, jako by to říkala nějakým neviditelným bytostem. Vzdychne a pak odkráčí.

„Co myslíš, Malířko, neudělala sem něco špatně?“ Oči zalezly zpátky do důlků a začaly malilinko slzet.

„No, jedině žes jí měla možná podat tu židli… Ale možná ne, já ti nevim…“ Hodila oharek cigarety do vody v kelímku na rohu stolu. Zasyčelo to.

„Vem si tyhle, sou děsný, ale co se dá dělat… Du vyžehlit ty šaty… Ty vlásečky chtěj kulmičku a řasičky trochu barvičky…“ vzdychla a oči oschly. Brázdy vrásek pod mejkapem byly vykotlanější než předtím a Imičženka se zdekovala.

„Tak dem na ty vlasy…“ Piškvorka se uculila a posadila za stolek. Jak jí bylo Malířkou určeno. Zavřela oči.

„…No a von mi to manžel nejed, tak sem mu řikala, koukej to jíst, nebo ti vážně přestanu vařit, no a mladej to taky nejed… Do toho přišla tchýně a začala mě prudit, že teda něco takovýho by nejedla taky… Pak vytáhla z tašky vítězoslavně bábovku, tak tu manžel se synem samozřejmě jedli… No tak já sem řekla ne ne ne, až sníte ty knedlíky… Tak se na mě všichni tři šklebili… Já sem oblíkla naší Fifinku do kožíšku… Koupila jsem jí speciální pro pejsky… Na jaro sem jí chtěla koupit červený šatičky, ale ty se tak špatně oblíkaly, že sem je vrátila. …No přece jí nebudu voblíkat hodinu, že jo?“ linulo se z Malířčiných úst.

„Jo,“ odpověděla Piškvorka, aniž tušila na co.

Malý ufoun šeptá o dobru

Tak jo. Má napudrovaný obličej a oblečen je podle posledních trendů. Boty si vyčistil a napil se tak akorát. Ústa se mu nebudou lepit a nebude se mu chtít čůrat. Kapela je v kupě a pod jeho kontrolou. Vlétne na pódium a bude z něj stár. Třese se jako vždy, než ho ozáří reflektory. Dívka mu nenapsala. Nejradši by si dal kopec čokoládové zmrzliny a pak dál pozoroval světlušku. Zapaluje si cigarety a bere do ruky tužku a papír a rychle na něj hází slova:

To na obzoru není letadlo
je to malý ufoun
prahnoucí po přistání
co zabrouzdal k mimoňům

nic netuší
o pronikavých pohledech
v tramvajích
o zpocených krychlích
na úřadech
o bolavých hnusech
v každém mimoňovi
o děravých pinožících
co toulají se
a zkoumají
kdo je to tady odhodil…

Blbost. Už ho volají. Musí na plac. Bere kytaru a vyráží. Cestou ještě mačká papír a hází ho do zapadlého rohu. Vběhne na pódium a reflektory ho ozáří jako korunovační klenot za vitrínou.

„Ahoj, čau všichni! Doufám, že se všichni dobře bavíte! Já před chvilkou viděl světlušku a šeptal si s ní o dobru. O té hrstce dobra, co je mezi pinožíky. Pojďme ho zkusit rozmnožit, ono totiž dobro je potřeba jako sůl, ale to všichni víte… Co takhle bezednou slánku téhle vzácnosti? Nezkusíme to spolu? Zkusíme?“

Hrstka pinožíků zapíská a zatleská, jako že tedy ano.

„Bezvadný! Super! Pojďme být na sebe hodní… Slibujete?“

Hrstka pinožíků zatleská, jako že tedy jo.

„Já vám to taky slibuju!!! Nic, konec zdržování… Já vím, že se všichni těšíte na Dupa Supa… Zahrajeme píseň Láska na nultou! Krásný dobrý večer!“

Hrstka tleskne, jako že tedy…

Krev do dětskejch domovů

„No, já myslim, že sme hotový…“ Malířka odložila stříbrný hřeben.

Piškvorka otevřela oči a zrcadlo na stole se ji snažilo obalamutit a vcucnout. Ne, ne, já nejsem zjev à la populár, to máš smůlu, pomyslela si. Pochopilo.

„Děkuju.“ Začalo se stmívat, a tak Malířka rozsvítila žárovku visící na drátku ze stropu.

Přiběhla Fraška. Ve Vile mají všichni naspěch.

„Prosimtě převlíkni se už, jo? Abys byla připravená… Za chvíli pro tebe přídu…“ A zas odběhla.

Hodila na sebe nemoderní šaty a nazula černé střevíčky. Náhle zaslechla Lásku na nultou. Linula se z pódia u dvorečku. Její srdce začalo praskat ve švech. Zakašlala, aby to nebylo slyšet. Moc to nepomohlo.

„Tady něco praská, slyšíš to?“ Malířka zkoumala popraskanou zeď.

„Já nic neslyším teda…“ Piškvorka začala prozkoumávat zeď.

Malířčino ucho zbystřilo a začalo se naklánět k Piškvorčiným prsům.

„Tak poď se mnou,“ vřítila se v tu chvíli do dveří naštěstí Fraška.

Šla za Fraškou, neboť vedle ní by se v úzkých chodbičkách nevešla. Zářivky bzučely, ale jinak bylo všude šero. Když tu se otevřely velké lítačky a ony vešly do vilového studia, kde se měla předávat květina Bandasce Záslužné. Publikum už znuděně viselo na zábradlíčku u pódia.

„Prosim vás, tak teď už nikam nechoďte, jo?“ Publikum v počtu pět a půl člověka zašumělo.

„Ty jo, tady vycházíš, dáš Bandasce květinu a vodcházíš… To, co se bude dít potom, tě nezajímá. Sbalíš si fidlátka a deš… Pak tady budou Předurčený zpívat ňákej song vo svý cestě na onen svět a tak…“ Ostře se podívala do publika, protože začalo kromě šumění ještě šustit a prskat. Pomohlo to, ztišilo se.

„Cože?“ Na Předurčený se v kouzelný bedýnce čas od času dívala. Bavily ji jejich emoce. Plakali, smáli se, křičeli, někdy se dokonce tloukli paličkami na maso, kterých ve vilové kuchyni měli dostatek.

„Máme novou koncepci scénáře… Všichni Předurčený do toho dou, jejich pozůstalí dostanou slušnej balík…“ Fraška zírala do listu, který držela v pravé ruce.

„A jak, jak se to stane?“ Piškvorce se už chtělo jít z Vily pryč.

„To nemůžu říct, sleduj šou…“ zašklebila se dobrosrdečně Fraška.

„A co Bandaska?“ zajímalo Piškvorku.

„Co s Bandaskou?“ Bylo vidět, že Fraška by se už ráda soustředila na svou práci.

„No, jakou v tom má roli?“

„No, Bandaska má jednak spoustu zásluh, proto dostane tu kytku, a jednak… Ne, to ti nemůžu říct… Ale pomůže jí to v charitativní činnosti…“ Zapisovala do archu nějaká čísla.

„A co je to za zásluhy?“

„No přece…“ Fraška se tvářila najednou zmateně. „To ví přece každej!“ Skončila debatu a odsprintovala.

Piškvorka zjistila, že srdce už nepraská. Píseň k nim totiž během procházení chodbičkami přestala doléhat. Zděsilo ji to. Nikdy o ničem podobném neslyšela. Bylo to jako dovádění prstů na igelitovém plátu bublinek. Dívala se kolem sebe. Všude pestrobarevné kulisy na sešedlém podkladu, jen publikum je stále mdlé. Nebude to ale dlouho problémem. Kameraman si přes kameru hodí barevný filtr a bude to lepší. Pět a půl lidí navíc bude působit jako dav.

„Tady máš tu kytku…“ Fraška jí podává pugét s třiceti pěti žlutými růžemi. Voní čajem.

„Připrav se támhle za tu kulisu, jo? Za pět minut začnem natáčet… Dneska je to ťipťop.“ A odlítává.

Piškvorka jde za kulisu. Tam kdosi v koutě stojí. Je to sekuriťák. Klopí hlavu a červená se.

„Co tady děláte?“ ptá se Piškvorka.

„Já tady mám dneska stát.“

„A proč?“

„No, to nevim, mám tady prostě stát… Tak tady stojim.“

„Hm.“

„Jaký to je předávat kytku Bandasce Záslužný?“

Piškvorka krčí rameny.

„Předurčený zabijou. Už je to jistý, ale nikde to neříkej.“ V jeho hlase je cítit touha po ocenění.

„Už sem to slyšela,“ zklame ho.

„Ale víš jak?“ snaží se hlas znovu zabodovat.

„To teda nevim.“

„Normálně je uspěj a pak jim Bandaska podřízne krky.“ Hlas čeká na pochvalu.

„Aha.“

„Ta krev prej pak pude do dětskejch domovů nebo co…“

„Neni to ňáká hovadina?“

„Ne, už je to jistý… My se tam na ně chodíme koukat, když máme volno. Tak je mi jich docela líto. I když voni sou poslední dobou samý nervíky, tak je to pro ně možná lepší…“

„Chudáci Předurčený…“

Kde se vzala, tu se vzala Fraška.

„Krocane, ty tady hrozně stíníš, kde sem ti řekla, že máš bejt?“ Hrozí mu kostnatou pěstičkou.

Krocan sklopí hlavu, stoupne si o metr dál a má jasno. Ví, co bude do konce života dělat. Tohle je jeho poslední sekuritování.

„Ty běž, Piškvoro! Běž, běž!!!“ Vystrčí ji na pódium. Ozáří ji reflektory. Mhouří oči a vidí postavu. Jde k ní. Je to Bandaska s výstřihem až na střechu. Má svůj fígl, ani jednou se na Piškvorku nepodívá. Vytrhává jí květiny z náruče a Piškvorka se co nejelegantnější chůzí vrací za kulisu.

Ten kluk je pryč, asi ho poslali stát někam jinam. Pozoruje Bandasku. Přichází k ní menší plešatý muž. Vždyť to je Dup Sup!

„Ahoj Bandaska, ahoj!“ šklebí se Dup Sup.

„Čao, Dupe, čao!“ směje se Bandaska a olíbává ho.

„Ahoj Bandaska, ahoj!“ šklebí se Dup.

„Čao… Dupe, co se ti to kynklá na krku?“ Bodře ho poplácává po zádech.

„Čoveče… To mě popadnout tuhle… Nešlo jinak… To malíček moje… Ufiknout, šmik a já bez malíček… Hezká, líbit se ti?“ tlemí se Dup Sup.

„Ty se připravuješ na soutěž, viď?“ mrká na něho Bandaska potutelně.

„Možná být tak… Ty pravda mít… Moje úda ale mrdat, to důležitý nejvíc… Ty chápat, viď, ty kočka jedna?“ Plácne ji po zadku.

Piškvorce se točí hlava. Zadívá se do publika. Vypadají, jak když je vzali přes kopírák. Všichni se tak bezvadně baví.

Dup Sup jde s mikrofonem k nim. Ptá se vymydlené blondýny s kobylími zuby jak z reklamy na zubní pastu:

„Koho ty dneska chtít vidět z Vila?“ Pohladí ji po rameni.

„Michaela Jacksona…“ culí se holka.

„Ten tady dneska nebýt, bohužel… Ty dobrá kousek být… Líbit se já…“ směje se Dup vtipnosti pinožice.

Na schodech se krčí kluk s foťákem. Fotí Dupa jak o závod. Vždyť je to Křížek!

„Tak toho Předurčeného, jak se furt chová jako kus debila…“ Holka čeká, že ji za tuhle odpověď Dup Sup pohladí po zádech. Nejenže ji pohladí, ale chechtá se tak, až si maličko cvrnkne do kalhot.

V kouzelné bedýnce běží reklama a ve studiu mají přestávku. Ženy vytahují z kabelek placatky. Mají povinnou jiskru v oku. Muži hulí špeky, aby se pohodově usmívali. Mají to ve smlouvě. Dup Sup se jde převléct. Piškvorka mává na Křížka, ale ten ji nevidí.

„Co tady děláš, ty střevo? Už tě nepotřebujem, můžeš jít… To jsem neviděla takový tele, jako seš ty… Co kdybys byla v záběru?!?“ O Frašku se pokoušejí mdloby a pokus se jim vydařil. Fraška padne jak podťatá. Piškvorka na ni udělá ten nejdelší nos, jaký kdy v životě na koho udělala.

Otvírá maličká dvířka, krčí se a prolézá jimi. Je v chodbičce, kde bzučí zářivka. Proplétá se dalšími chodbičkami. Všude je spousta much a nikde nikdo nebrouzdá. Naráží na křiklavý závěs. Malířka, malovátka i namyšlené zrcadlo jsou pryč. Obléká se do džín a trička, balí patery šaty a odchází. Boří se bahnem, puch mršiny je intenzivnější, jen od Mágova ananasáka jde vůně skořice. Je to nový model. Když je za drátěnkou, přichází k ní ozvěna písničky Asi odprásknu vesmír. Srdce zas začíná bublinkově praskat a Piškvorka má problém. Nemůže se odlepit od drátěnky. Snaží se tak urputně odlepit, až se jí to podaří a odchází s kusem drátěnky.

Jen tak I.

Jsem tady také špatně. Uvidíme se zítra?

Ano, lásko má. Rychle odesílá a následně maže zprávu.

„Pojďte dál…“ nahodil perfektní barvu hlasu.

Pinožka se třepotá nervozitou.

„Neboj, já tě nekousnu…“ Líbá ji do výstřihu. Vystavila svoje cecíky jak zboží.

Hladí ji v předsíni. Tentokrát to udělá tady. Zítra se vrátí Mat, musel by pak převlékat postel.

„Nevadí, když si na tebe vezmu foťáček?“ Svléká je na přeskáčku. Tričko sobě, potom jí, pak kalhoty sobě, jí…

„Ne,“ pípne holka.

Pokládá ji na deku, co si v předsíni položil, než přišla.

„Jsi moje princeznička na bále, co má se mnou namále…“ Saje obrovské prso a fotí přitom svá lačná ústa a její ňadro, které bude jednou krmit malého protivného pinožíka. Holka vzdychá a prohlíží si obdivně Mága.

Vytahuje svůj klenot a fotí. Nabobtnal.

Holce se lesknou oči a vyvinutou hruď má horkou.

Jeho kapičky na jejích stehnech vypadají jak perly.

„Podívej se do foťáčku, má milá jahůdko, má něžná malůvko…“ Pinoženka se dívá na displej fotoaparátu.

„Je to krása, viď?“ přeskakuje Mágovi hlas.

„Víš, co bych chtěla umět?“ Až odejde, bude si užívat své království a obohacovat bezednou fantazii.

„Co?“ Pomáhá jí oblékat se.

„Perfektně navlíkat perly…“

„Perfektně navlékat perly?“ diví se Mágo.

„Jo, perfektně navlíkat perly.“ Její modrá očka jsou plná něhy. Planou.

„Ale proč? Moje modroočko…“ Otvírá dveře a vypouští ji do tmy chodby.

„Jen tak…“

Je tma a po schodech jsou slyšet kroky Modroočky.

„Jen tak…“

Skleněnkové korálky a kapky krve

V kabele je přiskřípnutá prošedivělá hlava. Plachty na ní světélkují jako anténky. Klepe se a koulí svýma vyděšenýma očima. Panička je raději přejede cestičkou zelenkavého zipu. Vylysalý tvor zakňuhrá. Taška vypadá jako taška, ne jako obal na vylysálka. Noví cestující se o přiskřípnuté prošedivělé hlavě nikdy nedozví.

Piškvorka jede mastnou tyčí. Odevzdaně na ní visí. Vylysala sledovat nemůže, slintá zajetý v kabele. Zachmuří se. Cestou ztratila skleněnkové červené korálky. Ty, co tak ráda nosila. Ty, co jí všude doprovázely a byly s ní moc dlouho. Černá pavučinka s kapkami barvy krve bude přinášet štěstí někomu dalšímu. Možná si štěstí ani nezaslouží, ale bude ho mít tak jako tak. Leží teď v kapse montérek a za moment se budou blýskat na tlustém krku. Mastná tyč prudce zarazí. Piškvorka se kácí na špinavou vroubkovou zem tramvaje.

„Do prdele…“ zakleje tramvaják.

Na ulici se odehrává poslední chvíle silnější paní s pestrobarevným melírem. Cuká sebou na vychladlé silnici. Růžové pantoflíčky, které tak ráda nosila, jsou ty tam. Život na ulici se zastavil. Všichni zvědavě koukají. V tenhle moment si všichni uvědomují, jaké řeší prkotiny a že by si měli užívat života, dokud to jde. Za půl hodiny zas budou všichni hloubat o svém šéfovi, tchýni, úředníkovi na berňáku, nesplacených půjčkách a zoufat nad nenaplněnými sny. Chodí to tak.

Tramvaják otevřel dveře. Piškvorka klopýtá z tramvaje a rychle zachází za roh. Sedá si na zastávku a z batohu vyndává láhev s fialovou limonádou. Flaška syčí a proudí v ní řády velkých fialových bublinek.

Umírají jen pinožíci

Piškvorka se mu vlní v hlavě. Šumí jak tabletka vitaminu C a voní po moři. Jak nesla kytku Bandasce, vypadala, jako když vidí obrovského slintajícího netvora a má z něho ukrutný vítr. Bylo mu jí líto. Nejraději by ji pohladil po černých vláskách a přitulil k sobě. Dup Sup, co se mu na krku kynklal jeho vlastní malíček, je vážně mágo. A Mágo? Ty jeho vyprávěnky a zaskřehotání… Hm, to je vážně k sežrání.

Tramvaj cinká. Kde se vzalo tolik pinožíků? Tlačí se uvnitř spolu s dalšími desítkami hřejících těl. Šumící moře se vypařilo. Míří úplně dozadu. Drží se zpocené tyče. Dívá se na osvětlenou Hapru a sleduje její odlesky ve skle tramvaje. Vyndává z brašny magazín Minimy a dívá se na zadní stranu. Fotograf: Křížek. Zezadu se na něj někdo lepí. Všude samí pinožíci… Listuje Minimou, ale nedívá se do ní. Ve skle se zjevuje pejsek, co zrovna přechází ulici. Vypadá jak Pegina! Jak se s ní nablbli! Kolikrát ji vyšplouchli! Byli sehraný tým.

Na kožené kabelce leží Pegina.

„Ségra, můžeš!“

„Běžim!“

Julie letěla jak pominutá ven a zazvonila na kulatý zvonek.

Pegina vyběhla vstříc imaginárnímu návštěvníkovi. On měl za úkol rychle vybrat drobáky z maminčiny peněženky, která byla uvnitř kabelky. Za pár vteřin se Pegina vrátila zpátky. Byla to blesková promakaná akce. Musela být! Znovu by jejich fíglu neuvěřila. A byla to mrcha kousavá.

V Jednotě si koupili gumové medvídky. Sedli si na popelnici a pomalu si vychutnávali kořist. Od hlavičky. Někdy začínali nožičkama. Medvídci ani necekli. Obal zahrabali dospod popelnice. Nikdy to neprasklo. Julie se pak zdekovala do světa a Pegina umřela. Vlastně chcípla nebo zdechla. Umírají jen pinožíci.

Julie má teď dva uřvané pinožíky s chlapem, co vypadá jak kořalka z největšího zapadákova. Viděl jen fotku. Má nos jak jahodu, hypotéku na barák a spoustu dluhů. Bude mu šedesát a ségra nemůže vzít zpátečku, nemá ani na letenku. V očích se mu usidlují slzy vzteku. Jednou, až vyhraje ve sportce nebo bude světoznámý fotograf, se objeví v Kapském Městě, flusne na jahodu, vezme ségru, synovce a neteř a odletí spolu do jeho rezidence na malinkém ostrůvku v Karibiku. To budou děti čubrnět! Nakoupí spousty medvídků a udělají si párty na kontejneru… Sakra, co se na něj lepí nějaký pobuda? Otočí se. Tramvaj je skoro prázdná. Jen o něj si svůj rozkrok otírá uhrovatý typ a několik pinožíků na sedačkách na ně zaujatě kouká.

„Je tady spousta breber, musíme je vyluxovat…“ zašklebí se uhrák.

Knoflík od pyžámka

Je po všem. Je unavený a nejraději by se natáhl k babce na kanape a poslouchal vyprávěnky vo pádle. Kam se poděl jeho silný pramen? Kdyby se mu tak dalo poručit. Stojí nad mušlí a zoufá si. Je to radost, když vytryskne jantarový vodotrysk a pinožík se blahem zatetelí. Kde je mu konec! To se mu ještě nikdy nestalo. Dveře od záchodu vrznou. To je ten plešoun z pódia! Co ten tady hledá? Vypadá, jako kdyby se rozmýšlel. Jde k mušli a vzdychne. Rozepíná zip. Pane bože, vždyť on ho má jak knoflík vod pyžama! Ježiš, jak si ho vůbec může nahonit? Vždyť to je knoflíček od dětského pyžámka, pak scvrklý pytlíček, v něm dvě malinké skleněnky, ale pak už nic!

„Ty divit se můj kláda?“ Z knoflíku jen ukapává.

Kláda, to je teda silný slovo, běží Krocanovi kebulí.

„Já mám svejch problémů dost…“ Krocan zírá na své mezinoží.

„Ani nevíš, jak já celej život chudák. Já nezbejt jiný nic než chovat se jak kláda ubohý. Jinak každá plivnout na mrzák.“ Oklepává knoflík.

„Chápu tě.“ Krocanův měchýř začíná poslouchat. Není to proud jako kráva. Ale je to docela fajn čůr.

„Ale jdi ty čůroprd jedna!“ Dup Sup Krocana poplácává po ramenou a chechtá se.

Krocan oklepává a také se usmívá.

„Tak můžem jít, jsem hotovej,“ otáčí se na Dupa.

„Jo, to moc dobrý,“ zvážní Dup Sup.

„Já chci bejt policajt…“ Ani neví, proč to řekl.

Dup Sup se na něj zadívá. Připadá si jak pod rentgenem.

„Ty budeš velkej policeman…“

„My jít…“ Dup Sup pohladí svůj seschlý nebohý malíček na šňůrce.

Rada od Sovice

V čekárně je cítit dezinfekce. Před Piškvorkou čekají ještě tři pinožíci. Drbe se. Obličej festovně svědí. Mladý pinožík nervózně podupává nohou a vyťukává cosi na mobilu. Co mu asi je? Možná má na patě velikou bradavici a žena se jí štítí, tak ho sem poslala. Nebo jde na kontrolu se znaménky. Je možné, že má na zádech spoustu podebraných uhrů. Ve skutečnosti mu v podpaží neroste porost a má z toho ve sprchách, když jde do bazénu, divný pocit.

„Něco novýho v kanclu? Průser ňákej?“ Vibrace nohou se zvyšují. Už bude v Brně.

Dále je tam pinožice s bílými vlasy. Pořád štrikuje. Usmívá se. Na té na první pohled také není nic patrné. Má však seboroidskou dermatitidu, potřebuje napsat kortikoidovou mast.

Pak je tam žena s malým pinožátkem, kterému se na bříšku udělal ekzém. Takže čekají před Piškvorkou vlastně čtyři. Jen na Piškvorce je na první pohled patrné, proč tady je.

Vychází Sovice.

„Dejte mi kartičky pojišťovny… Kdo teď přišel…“ brejlí kolem.

„Pani doktorko, nemohla bych jít s Fanouškem už teď?“ Žena s malým pinožíkem úlisně podává kartičku. Pinožík s mobilem zpozorní.

„Budete muset počkat, je mi líto…“ Sovice je spravedlivá.

Všem se ulevuje.

„Tak to mi tu kartičku vraťte!“ zavrčí a ukáže zoubky jako perličky. Měla v kabelce bahamskou bílou luxusní čokoládu. Túhle, babo!

„Pojďte, pani Vodičková…“ Stará paní zandává pletivo a šourá se do ordinace.

„Co tam každej dělá půl hodiny?“ obrací se pinožík k Piškvorce. Už je na hranicích.

Piškvorka pokrčí rameny a podrbe se.

Přichází žena, která se podobá křečkovi.

„Kdo je poslední u Sovice?“ zaprská.

„Já…“ Piškvorka si opírá hlavu o zeď.

„No já abych věděla, pinožík nikdy neví.“ Fousky kolem úst vypadají jako obilí v poli za větru.

Vychází stará paní. Pinožík s mobilem vystartovává. Zevnitř je slyšet, jak ho Sovice kárá kvůli mobilu. Ten do ordinace nesmí.

Za minutu vychází celý schlíplý.

„Piškvorka může jít dál,“ zamumlá.

„Dobrý den.“

Ordinace je strohá. Nazelenalé stěny. Bílý stůl a skříň a bílý věšák. Šedý počítač ozařuje Sovici.

„No jo, vy vypadáte… Ale nejste první… Mravenčí to a voní po citrónech?“

Piškvorka překvapeně kývne.

„Jasná alergie na pinožinu,“ píše recept ručně jako za starých časů.

„Jak se to léčí?“ Piškvorka se škrabe.

„Pár dní bez pinožíků i bez kouzelné bedýnky. Tam se taky producírují. A kdybyste se přece jen chtěla koukat, napíšu vám takovou mast. Tou to namažete a máte na ksichtíku parádně neprůhledný filtr, tím pádem to obalamutíme.“ Podává jí recept.

„Chcete se něco zeptat?“ Mžourá na ni sovíma očima.

„Ani ne.“

„Tak hodně zdaru. A neberte si to tak. Já se tou mastí taky občas namáznu.“

„Nashledanou.“

Piškvorka se šourá z ordinace. Pinožice ji málem porazí, jak se cpe do ordinace.

„Uhni, frankenštajnko!“ Hihňá se vysokým hláskem pod fousky, které kupodivu leží na druhou stranu než předtím.

Narůžovělý déšť, ach jo, psi moknou,
to tak bývá

Z pinožíků se odpařuje psí zmoklost. Je dusno, i když po dešti. Pinožíkům se točí hlavy. Je to způsobeno nízkostí tlaku. Piškvorka čeká na rohu krtka na matku pinožici. Kousek od ní stojí na fialové nežidaté noze bezdéčko.

„Všechno jste mi ukradli!“ křičí na celé velekolo.

Kolem něj se šíří pach hniloby. Nutí k dávivému kašli. Z jednoho boláku se vyvalí proud hnisu.

„Všechno, všechno jste mi šlohli!“ zalyká se pláčem.

Piškvorka se stydlivě dívá do země. Vedle ní přistála pinožinka v červených šatech s černými puntíky. Poslouchá minirádijko. Do rytmu jí stékají slzy strhanosti. Přibíhá k ní černošská holčička v černých šatech s červenými puntíky.

„Mami, mami, kam ses mi ztratila?“ Je udýchaná a černé tváře jí zrůžověly.

„Dáš si červenou nebo žlutou limonádu?“ Pinožinka ji mechanicky hladí po černé kudrnaté hlavičce.

„Červenou, maminko, červenou!“ skáče holčička na červených sandálkách a vypadá jako svíjející se jojo.

„Ježiš, holčičko, co to máš, chudáku?“

Piškvorka má tvář plnou nazelenalých boláků. Jsou cítit po citrónech a mravenčí v nich.

„Nic, mami.“ Piškvorka se zadívá na rozpraskanou fialkovou nohu bezdéčka.

„No, toho už se nezbavíš, to je jistý… To měl strejda Eda a ten to měl celej život…“ Matčiny oči bolestivě píchají do Piškvorčiných tváří.

„Hm.“ Piškvorčin pohled zmlhavěl a noha houmlesa se proměnila v roztomilý fialový flíček.

„Takovou pleť jsi měla jako broskev, takhle se nevdáš…“ Matka se tváří lítostivě, jako by se někdo velmi blízký proměnil v umrlce.

„Ale já nepotřebuju, aby si mě někdo bral.“

½ chleba, mlíko v krabici, vanilkový puding, droždí a lentilky + Jen tak II.

Mat se směje od ouška k oušku. Je doma. Konečně, Miláno už jí lezlo vyhublým krkem. Mágo je zamyšlený. Ananasák sviští známou krajinou.

„Udělali novou lajnu!“ jásá jak malá holčička, která dostala pytel lízátek, když pozoruje cestu, co klikatí se. Má kruhy pod očima a třese se vyčerpáním, i tak je ale plná nadšení.

„Vidíš, ani jsem si nevšiml… Nová lajna…“

„Něco tady smrdí… Co je s tebou, Mágo?“ Hladí ho po zádech.

„To je řepka… Nic, nic mi není. Jsem unaven.“

„Unaven?“ usmívá se Mat.

„Mágo, zastav, zastav! Támhle u kontejnerů leží nějakej děda!“ Mat má vytřeštěné své velké oči.

Mágo dupe na brzdu. Mat vyskočí ještě skoro za jízdy.

„Co je vám, pane?“ Mat se hrne k dědovi. Kolem bezmocně popobíhají dlouhý černý a krátký světle hnědý jezevčík.

„Zatočila se mi hlava… Mám po mrtvičce…“

„Mágo, zvedni pána…“ Mat je bledá.

Mágo zvedá staříka.

„Dneska je nízký tlak…“ říká Mágo, když už děda stojí na svých nohou.

„No jo…Mně sousedka řikala, že s nima dneska nemám chodit… To víte, to je trápení s dědkem, co tady dávno neměl bejt…“ Z levého malíčku mu kape krev. Asi se poranil o rozbité sklo u kontejneru.

„Já… Měl bych zavolat…“ Stařík si na hlavu dává kšiltovku, co mu při pádu odletěla.

„Zavolejte…“ Mat mu podává svůj mobil.

„Slečno, vytočila byste to? Kde to jsem?“ Rozhlíží se zmateně kolem.

„Tady? Tady je Kubinosova…“ Mágo čte z cedulky název ulice.

„722 522 322,“ diktuje dědula.

Mat mu podává pomněnkový hebounký telefon.

„Dobrý den… Já sem upad… Ne… Nic se mi nestalo… V Kubinosově na konci jsem… U kontejnerů… Přídete pro mě?… Tak nashle…“ Zmateně podává Mat telefon.

„To byla sousedka. Já jí venčim támhle Berunku.“ Ukazuje na krátké světlé psisko. „Pak vona zas vezme Kubu. A takhle se střídáme…“

„Vezmem vás domů, nechcete?“ navrhne Mágo.

„Ste hodný, ale von tady Kuba v autě zvrací…“ Ukazuje na dlouhého černého jezevčíka.

„Nepěstujete bonsaje?“ ptá se dědula.

„Brácha kdysi pěstoval, ale uschly mu…“ Mágo pozoruje krev, co odkapává z malíčku.

„Aha, já bych vám dal bonsaj…“ vzdychne.

„Jsme takový mravenci…“ dodá a dívá se doblba.

„Takový trochu chytřejší mravenci…“ zacinká ulicí smích Mat, která sedí na obrubníku a hraje si s klacíkem.

„Ano… Trochu chytřejší…“ Krev z malíčku kape pomaleji a nebe je jedno velké mračno. Fouká vítr a je chladno.

„Už je tady…“ Děda ukazuje na silnější paní v zástěře a s otevřenou velkou pusou.

„Mágo a Mat, pane Veruško, vy si teda umíte vybrat zachránce… Nechcete zajít na kafíčko?“ Usmívá se na dvojici jak na svatou trojici.

„Ne, děkujeme, ale Mat je unavená po cestě, byla teď fotit v Miláně…“ Mágo se tváří jen tak mimochodem.

„Tak se mi aspoň podškrábnete, viďte? To by mi ženský ze sámošky nevěřily, aspoň Maruna teda určitě ne…“ Sahá do kapsy u zástěry a vyndává papír a malilinkou obyčejnou tužku.

Na papírku je napsáno ½ chleba, mlíko v krabici, vanilkový puding, droždí, lentilky.

„Na druhou stranu, než kde je nákup, viďte?“ Mágo nahodil přívětivý výraz.

„Jo, jo…“ začervená se Zástěrka.

„Já bych asi šel napřed…“ ozývá se děda.

„Už du, dědku, už du…“

„Děkuju mockrát… Pánbůh vám to zaplať… Tak dem, dědku, dem…“ Zástěrka se usmívá jak sluníčko.

Skupinka se rozpustí. Kuba a Berunka zas vrtí ocásky.

„Mohli jsme zajít na kafe…“ Mat mává na mávání Zástěrky.

„Mám odpoledne nějakou schůzku… Jak tě to napadlo? Proč, prosím tě?“ Mágo si zapaluje cigaretu.

„Jen tak…“ Mat si zapaluje tenounký milánský marcipánový doutník.

„Jen tak…“

Dvě kulaté duhy, maličká a maličký

Vozítko hltá jejich hřebíčkovou vůni. Touha, samota pouhá, ozývá se Mágův hlas. Mágo se usmívá. Piškvorka se usmívá. Dnes odevšad prýští babí léto. Je cítit v hřebíčku. Rošťácky se na ně šklebí přes čelní sklo. Vyplazuje jazýček u postranního skla, přímo na Piškvorku. Ta mu to vrací.

„Copak to máš na tvářičce, lásečko?“ Mágo se jí dotýká svýma zelenýma očima. Zelená je naděje. Dnes nejsou tak úplně zelené. Jsou to dvě kulaté duhy.

Léto jen tak na Piškvorčino oko hrozí svými voňavými prstíky.

V Piškvorce se všechno tetelí. Bobtná v ní křehká rozklepanost. Má chuť na sladké žužu.

„Půjdeme na pouť. Koupím ti cukrovou vatu. Růžovou nebo modrou. Anebo duhovou. Bude ti slušet.“ Hladí ji po vlasech. Líbá na ucho. Je totiž červená.

Stýskalo se jí po jeho zelených keckách. Tkaničky jako zelené užovky se jimi proplétají. Jedna z nich něžně dupne na spojku. Druhá na plyn. Je totiž zelená.

„Je to hezká písnička.“ Dnes mu povypráví o maličkých zelených keckách, co se brzoučko ošmajdají.

„Bude jen a jen pro tebe tahle píseň… Ale já se necítím sám. Ale toužím, toužím pořád…“ Jeho vozítko je vcukuletu plné jeho chraplavého, živoucího smíchu.

„Nechceš si dát hřebíčkovou cigaretu? Ty už nekouříš, moje maličká?“ Jen co řadicí páka chvilku nepotřebuje jeho dlaň, už lehounce ďoube do Piškvorčina zátylku.

Zachvěje se z jeho dotyků.

„Kouřím, jen když jsem nešťastná…“

Na domu před nimi se vynořila obrovská podobizna Mat. Má podobu pávice. Je mimořádná.

„Víš, to ona chtěla čtyřku…“ Malilinko zbledl.

„Nemusíš o tom mluvit.“ V břiše má moře. Vlní se sem tam.

„Ale já ti to chci říct. Možná jsem byl někdy hrubý a vypadalo to, že si myslím úplně něco jiného, ale…“ Odmlčel se a zrůžověl. „…víš, dotyky mají být jen mezi dvěma…“

Vlepuje mu mlaskavou pusu.

„Prosím tě, zastav mi tady…“ zezelenala.

Lepí vozítko k obrubníku.

Piškvorčino moře šumí na chodník. Odliv. Cítí, že ji Mágo opatrně vzal za ramena a drží jí vlasy.

„Fuj, to si zas, Mágo, někde chlastal, co? Co to je za fuchtli, co ti tady blije? Kde máš Mat?“ Neznámá žena má skoro celé tělo vystrčené z okna. Mágo se na ni výhrůžně dívá. Plive na ně. Za plivancem letí ona. Při dopadu tiše zakřičí.

Moře se utišilo. Už je dobře.

Mágo obejme Piškvorku. Zatulí se do něho. Je teplounký, a jak dýchá, vychází z něho vůně cedrového dřeva.

Žena na zemi na ně cení zuby a zastrkuje si lýtkovou kost zpátky do nohy.

Piškvorka myslí na malilinkaté zelené kecky, co se brzo ošmajdají. Hubené tkaničkaté užovky se špatně shánějí.

„Ty můj maličký…“

Ďáblův park, bláznivej pán a svezlák

Křížek se plouží po Ďáblově parku. Kouří dnes už dvacátou cigaretu. Je poledne. Lidé kolem procházejí sem tam. Sem tam. Tváří se různě. Fosforeskují všelijak. Těm šedivým se vyhýbá. Nechce se nakazit. Přesto je už od pasu dolů šedivý. Všichni ho odmítli. Nikdo nechtěl nafotit svoje obydlí. Všichni mají co dělat. Jen on se tady plouží a šediví. V břiše mu kňučí. Jako by tam měl smutné štěňátko. Zasměje se své dětinskosti. Holčička sedící vedle babičky na lavičce se na něj udiveně zadívala.

„Babi, proč se ten pán směje, když je sám?“ Zkoumavě se podívá do vrásčité tváře babičky.

„Radši se na něj nedívej, děvenko… To von bude nějakej bláznivej…“ šeptá jí do malého růžového ouška.

Potřebuje cigarety. V kapse mu zacinká. Vyndává dvě zlaté mince. V děravé kapse mu zavrní mobil.

„Haló?“ zmáčkl zelený čudlík.

„No prosimtě, volala nějaká babizna. Zahlídla Mága s nějakou štětkou. Prej tam ještě stojej. Je to Ďáblova ulice dvacet dva, koukej tam jet, to by byla bomba… Máš s sebou foťák?“ Hlas šefíka je dychtivý a nedočkavý.

„Mám, ale nemám auto…“

„Vem si svezláka… Kde seš?“ Je netrpělivý. Je slyšet, že hloubkově natahuje z cigarety.

„V Ďáblovym parku. Nemám prachy.“ Odkopává červený kelímek od kokakoly do křoví.

„Bože! Pak to vezmi do redakce. Prachy ti dám.“ Šéfův hlas přeskočil.

„Dobře.“ Našel padesátku. No vida, bude na polívku a pivo. Shýbá se pro ni.

„Máš to kousek, debile! Di!“

„Du na to. Má ananasáka?“

„Jo. Jestli to vyjde vole, tak ti, ty idiote, budu líbat prdel!“ Rozkašlal se.

„Na to ti seru.“ Hladí červenou hedvábně jemnou bankovku.

„Makej, ty krávo!“ mutuje šéf z nervozity.

„Čau.“ Mačká červený knoflík.

Běží z parku. Na kraji parku vyčkávají svezláci.

„Můžete mě svézt?“ oslovuje svezláka, který se opírá o auto. Od úst mu jde tenká spirála kouře. Nikdy nic takového neviděl.

„Jo…“ mluví líně.

„Potřebuju vyrazit hned!“ Otvírá brašnu.

„No problem, bejby.“

Típe cigaretu a vyfoukne předposlední spirálku. Poslední si vždy šetří.

„Do Ďáblovy dvacet dva, pak možná za jednim autem a pak do redakce Hyperspáče. Za tim autem to bude muset bejt možná rychle, neva?“ Křížek se tváří tajuplně.

„V poho, nasedaj, mladej pane…“

Mladík se usmál. Mezi zuby mu rašily podivné rostlinky podobné mechu.

Zlatý ananasák a údiv mladíka

„Sme tu, pane. Kde máte ten auťáček?“ Mladík se neklidně rozhlíží kolem.

„Támhle, támhle jede!“ křičí Křížek.

„Kerý?“ Mladík hází dlouhým copem. Připomíná nadupaného dostihového koně.

„Támhle, sakra!“ ukazuje netrpělivě na křižovatku.

„Ten ananasák, jo? Zlatej?!?“ Užasle zírá na záři kolem křižovatky.

„Jeď, jeď za nim!“ Vyndává černý přístroj z brašny. Čistí čočku objektivu.

„Zlatej ananasák?!?“ Kluk nemrká. Cop mu poskakuje.

„Dělej, jeď!!!“

„Sledujem Mága,“ sklapne mu čelist.

Podzim života s pavoučkem

„Nalepil se na nás asi nějaký svezlák…“ Mágo se dívá do zpětného zrcátka.

Piškvorka se otáčí. Svezlák je od nich několik metrů. Přesto má pocit, že v něm vidí známou tvář. Pokukuje po svezlákovi a její srdce tluče nepravidelně. Břicho se jí stáhlo.

„Trochu ho pozlobíme… Nebojte.“ Pohladí ji Mágo po noze a stane se rozverným rošťákem.

Piškvorčiny prsty obalí jeho palec. Je horký a ona má ruku studenou.

„Máte ledovou ruku. Trochu se vyznám, nemějte strach…“ Soustředí se na jízdu. Těší se, až vyjedou z města a pohraje si se svezlákem. Minule je vyšplouchl tak, že asi nestačili zírat.

Takhle si jejich setkání nepředstavovala. Chtěla s ním běžet po poli, pozorovat hejna modrásků, ochutnávat planá jablka. Hladit ho po planoucích tvářích, větřík by jim foukal do vlasů.

„Jste zklamaná?“ Jukne na ni a zas se plně soustředí na řízení.

Piškvorka se na něj usměje a zavrtí hlavou.

„Měla jste pravdu, nejsem normální pinožík…“ vzdychne.

„Možná byste ani nechtěl a neměl být…“

Řidič stojící vedle nich v koloně hladí malého kluka, co sedí vedle něj. Smějí se a kluk dává tátovi kousnout z čokoládové tyčinky.

„Ty jsi zvláštní holka…“

„Co jsi potom ty?“

„Malý ufoun, co rád šeptá o dobru…“

Opře mu hlavu o rameno a nejraději by vrněla jako spokojené koťátko.

Pinožíci v plechovkách kolem se dloubou v nosech. Mají v nich špínu. Černí holubi v nich vrkají a těžko se jich zbavovat.

„Za chvilku budeme mimo město. Mám přitopit?“ Mágo si zapaluje další cigaretu.

„Nemusíte. Vždyť je ještě léto.“ Břicho má pořád stažené. I když je studená, z podpaží jí teče pot.

„Já už se s létem rozloučil…“ zachechtá se Mágo.

Piškvorka na něj mrkne tázavě.

„Někdy si připadám, že se nacházím v podzimu života…“

„Leze po vás pavouček… To přináší štěstí…“

„Tak to ho necháme lézt.“ Políbí ji na čelo.

Hopánek v poli

Najedou na dálnici a zrychlení auta ji zamáčkne do měkkého sedadla. Svezlák v zrcátku se drží. Zvláštní, klimatizace auta do sebe nasála vůni podzimu, a přitom je babí léto. Piškvorka křečovitě svírá palec Mága.

„Víte, jak se říká mláděti králíka?“ snaží se zastírat svou nervozitu.

„Králíček?“ Jedou sto padesát.

„Princík.“

„To je hezké… Nebojte se, Piškvorko, vážně to tady dobře znám.“

„Já se přece nebojim…“

Mágo mlčí.

Kolem nich letí vyprahlá krajina.

„Ten svezlák je nadupaný.“

„Jak prase…“ dodá Piškvorka.

Mágo se nezasměje.

Všichni se stále dloubou v nosech, ale je to moc zrychlené. Jsou vidět jen šmouhy.

„Tady odbočíme na okresku,“ ukazuje Mágo na odbočku z dálnice.

„A pak?“

„Uvidíte…“ Mágo se zachechtá.

Pod žebry Piškvorky praská. Bublinky ještě chyběly. Motor je bezhlučný, Mágo je ale zabrán do řízení. Odbočuje.

Chtěla ho obejmout. Pole by šustilo. Modrásci by se mazlili stejně jako oni a on by jí utrhl květinku vlčího máku. Rudou, jako je jeho pusa. Jeho slámové vlasy by vlály a její havraní by byly stažené ve skořicové sponě.

Hladí ji po vlasech. Jen tak popaměti. Asi si ani neuvědomuje, že ji hladí. Utěšuje ji jako štěňátko, co chtělo jít na procházku, a místo toho musí ležet na gauči.

„Je mi smutno.“

„Nebuď smutná, Piškvorko… Počkej, až smeteme svezláka…“

„Všechno bude jinak?“

Mágo kývne.

„Jak?“

„Pak spolu strávíme krásných dvacet dva minut.“

„Jen?“

„Piškvorko, netrapte mě…“

„Omlouvám se.“

„Netrhejte mi srdce.“

„Čím vám ho trhám?“

„Já bych se měl omlouvat.“

„Měl.“

Oba jsou zticha. Nebe je zatažené. Slunce je na toulce za mraky. „Jsem zlá.“

„Nejste.“

„Ale jsem.“

„Já za to mohu.“

„Ne já za to můžu!“

„Ne a ne! Já za to mohu.“

„Ale já, já za to můžu.“

„Mohu za to já. Já a já.“

„Já!“

„Jájájá!“

„Já už nemůžu,“ směje se Piškvorka a v podžebroví praská. Jedou kolem pole. Obilné klásky se do sebe proplétají.

„Svezlák je pořád vidět. Ale je malinký…“

„Malilinký.“

„Malililinký.“

„Malilililinký.“

„Svezlounek.“

„Svezlouníček.“

Náhle Mágo zabočí do pole. Prašná cesta se klikatí.

„Pomalu!“

„Nebojte!“

„Bojim!“

„Znám to tady dokonale!“

„Teď to musim pořádně rozjet!“

„Nééé!!!“

„Uvidíte bezvadný hopánek!“

Nakouslá hruška
a lehounce chlupatá packa

Rána a pak ticho. Zlatý ananasák si kousl do ohromného kmene. Modrásci se vylekali a uletěli. Ananasák vypadal jako nakouslá hruška.

Svezlotina vyletěla hopánek a neurvale si kousla z kmene vedle ananasáka.

„Mágo, Mágo, Mágo…“ Piškvorka se zbavila pásu, který ji obepínal. Zavlnil se a zmizel v díře, která mu byla určena pro většinu života. Svět byl černobílý. Zešedivěl.

Mágovy ruce byly vlažné. Z koutku úst mu na podušku splasklého airbagu vytékala krev.

Vylezla z auta, aby mu z druhé strany zkusila pomoci. Ananasák byl ale nakouslý přesně v tom místě, kde seděl Mágo. Zadívala se na svezlotinu. Za sklem, které se ve chvilce proměnilo v pavučinu, se šklebil Křížek. Mrkl a pak už jen nehybně koukal do pavučiny bez pavouka.

Vrátila se do ananasáku k Mágovu skřípnutému tělu. Objala ho a hladila po heboučkých vlasech. Vzala ho za jeho lehounce chlupatou packu. On ji k sobě nepřivinul. Zelené kecky neviděla. Měl je zapříčené pod sebou.

Počká, než se probudí. Jde jí budit se ze špatných snů. Bude to hned.

Pididomeček v Krůtovících

Tak božskej magor to má za sebou? Jak se sakra dostane do rachoty? Za ním něco svítí… A kouří se z něj…

Vylézá z rachotiny. Bože, ten měl ale obrovský kmen.

„Ty krávo…“ říká si neslyšně pro sebe, když vidí tu spoušť za božským magorem.

Nahlíží do ananasáka. Je to možný? To je teda drsárna. Srdce mu tluče na poplach.

„Jsi to ty?“ šeptá.

Tázavě se na něj dívá. Asi ho nepoznala.

„Byli sme spolu u Královny, pak ve Vile…“

Nepřítomně kývne a svírá dál ruku Mága.

„Mágo?“ V hlavě mu zuří vánice, místo sněhových vloček spousta otazníků.

„Musíš zmizet… To neni dobrý, abys tady zůstávala…“

Rychle nahlíží do svezláka. S pinožíky uvnitř to vypadá bledě. Mágo nevypadá o moc líp. Sakra, ta holka měla kliku.

„Musíme zlikvidovat otisky tvých prstů… Nikdy jsi tady nebyla… Poď…“

Bere Mágův mobil. Vytáčí 222.

„Chtěl bych nahlásit bouračku… Je to ve zkratce na Krůtovice, spadl tady strom. Jo, jsou tady ranění… Nashle.“

„Padáme…“ Holka je jak hadrová panenka. Cpe ji k sobě do auta.

„Teď‘ jedeme do Krůtovic, tam si odpočineš, já to pak budu muset vzít přes Krůtov do rachoty… Až se vrátím, tak se uvidí.“

Je bledá a nevnímá nic, co jí říká.

„Bolí tě něco?“

Z nosu jí kape krev.

„Na.“ Vyndává z kapsy kostkovaný kapesník a podává jí ho.

Bere si ho od něj a drží u nosu.

Náhle mu to dochází. Božský magor mu nahrál tuhle holku, stejně jako dědovi babku! Osud si ho konečně našel. Rozzáří se a ví, že se tohle všechno mělo stát.

„Za chvíli tam budem.“ Hlas se mu třepotá.

Proč ta holka pořád vzdychá?

„To bude dobrý…“ Pohladí ji po noze.

Neodstrčila ho, raduje se.

„Tady bydlí babka…“ Ukazuje na malý domeček na kraji vesnice.

Holce teče po tváři slza.

„Tady bydlim já.“ Ukazuje hrdě na pididomeček za plotem z dřevěných planěk.

Zastavuje ve vjezdu a vede Piškvorku dovnitř.

„Zouvat se nemusíš. Uvařím ti čaj, chceš?“ Odmyká a vede ji do obývací místnosti.

„Tady je malá kuchyňka a koupelka…“ Tady spolu budou jednou bydlet. Pořídí si krocáně a bude jim hezky.

„Sedni si.“ Posadí ji na pohovku a prohlíží si, jak jí to na pohovce sluší.

Sedne si.

„Tak já pojedu, tak si tady udělej pohodlí… Jako doma…“

Škoda že musí do práce. Stejně brzo dá výpověď a začne dělat jinačí kariéru. Bude na něj hrdá.

Zapíná televizi.

„Zapnul jsem ti televizi… Aby ses nenudila, než přijdu…“

Zlehka ji líbá na čelo. Viděl to nedávno v mastný tyči. Udělal to jeden takovej nic moc kluk moc hezký holce a ona celá roztála.

„Ahoj…“

Nicota na nultou

Je to jen sen. Počká, než se probudí. Jde jí budit se ze špatných snů. Bude to hned. Je ve snovém světě. Ten opravdový je barevný, tenhle šedivý.

V kouzelné černobílé bedýnce poskakuje známý skřítek. Za ním leží na bílých postelích několik pinožíků.

„Tady několik Předurčení a my brát jim krev, dokud oni nezhebnout…“ Chechtá se a sundává si kalhoty. Z televize čouhají jeho šedivé nahé hýždě.

„To moc pěkná zhebnout… Jim líbit se. Pravda být?“

Ležíci pinožíci kývají hlavami, jako by je měli na pérko.

„Já loučit se zatím, pro vás tady zpráva speciální…“

Namalovaná TV dívka, která se vždy usmívá, když vypráví, co se kde narodilo za medvíďata se tváří vážně a vypráví:

„Dnes krátce po poledni tragicky zahynul umělec Mágo. Jeho zlatý ananasák narazil plnou rychlostí do kmene starého dubu, který padl přes silničku do Krůtovic. Mágo bohužel nebyl připoutaný a byl na místě mrtvý. Podobně dopadl svezlák, který tudy projížděl asi minutu po něm. V něm byla nalezena těla dvou těžce zraněných mužů. Jeden z nich byl svezloun a druhý nejspíš paparazzi, neboť v klíně svíral profesionální fotoaparát. Vše vyšetřuje policie.“

Střih a další TV dívka natahuje, i když jindy se hihňá u obrovské pizzy či megarohlíku:

„Mágo zůstal vždy obyčejným klukem, a i když toho mnoho dokázal, nikdy nebyl nafoukaný. Jako kluk si založil kapelu a hrál ochotnické divadlo. Jeho talent a názory na svět nezůstaly dlouho bez povšimnutí. Jeho písně se okamžitě po svém vzniku rozletěly do všech koutů naší pidizemě. Jeho chuť šířit dobro byla bezmezná. Na podzim tohoto roku měla být na prkna pinožího divadla uvedena hra Tak mladý, a mrtev Carlose Grilla, kde měl Mágo hrát hlavní roli, postavu Onzy. Jeho žena Mat je z jeho ztráty naprosto v šoku stejně jako my všichni. Vždyť jejich láska byla láskou nás všech. Nyní věnujme minutu ticha jeho památce a po ní vám pustíme jeho novou píseň Nicota na nultou.“

Televizní dívka se potřebuje vysmrkat, ale ještě minutu to bude muset vydržet. Piškvorka si hlavu schovala do kapuce Krocanovy mikiny. Kdyby se tak probudila. Zavírá oči. Šedivo zmizelo. Pohltila ji tma.

Až zapadnu v tůni z bolavé mlhy

Fouknu

Ticho prázdných hlásků

Napoví mi

Abych ztlumil své bytí

na minimum