Smutek se dědí

Jak dlouho jsem vlastně nepřemýšlel nad tím, jak vypadám?

Jan pozoroval rozšklebenou tlamu své pravé boty a pokoušel se nasliněným prstem odstranit z kalhot léty zažranou špínu. Věděl, že je to hloupost, ale najednou měl potřebu si uhladit čtrnáct dnů nemyté vlasy, schovat pod šálou vytržený zip a zastrčit hluboko do kapes ruce, které patřily jemu, bezdomovci. Bál se svého pachu, v ruce žmoulal tlustou knihu, zahříval její hřbet a netrpělivě sledoval roh ulice, za kterým se každý den objevila cestou z práce. Krásná, upravená dáma, nepřístupná za obroučkami brýlí. A přesto když se usmála a promluvila, byla z ní najednou obyčejná laskavá ženská, která chodí každý den do sámošky pro rohlíky a půl litru krabicového mléka. V tu chvíli měl obrovskou chuť vypadat jako normální chlap v čistém oblečení, který v parčíku na lavičce čeká, až jeho žena nakoupí.

„Dobrý den, mohu si k vám přisednout? Je krásně, viďte. Celý den jsem měla ve třídě okna dokořán. Shakespeare dnes nikoho nezajímal.“

Usmála se svým jemným, skoro holčičím úsměvem a nastavila svůj pihovatý výrazný nos jarním slunečním paprskům. Vyzařovala z ní spokojenost a nenápadná tichá radost ze života.

„Čekáte tu dlouho?“

„Já vlastně nečekám, prostě tu jsem. Je to moje místo… Už dlouho jsem na ulici…“

Oba se zamotali do neviditelné sítě rozpaků, protože narazili do zdi mezi světy. Klára rychle našla neutrální téma. „Líbila se vám ta kniha?“

„Moc. Kdysi jsem už od Márqueze něco čet, ale tahle knížka mě dostala. Ten příběh je tak trochu absurdní. Jako opravdickej život. Krása ve stáří i v bordelu. Mám tenhle styl psaní rád. Udělala jste mi radost.“

Trochu se zarazil. Nechtěl se pouštět do větších úvah. Věděl, že učí literaturu. Usmíval se a trochu klopil oči, i když měl chuť si ji znovu dobře prohlédnout. Byla starší než on. Elegantní, krásná, štíhlá. Vlasy jí prokvétaly stříbrnými nitkami, které neskrývala. Slušely jí. Pomyslel si, že musí být přísná, a představil si ji, jak se pohybuje za katedrou a studenti tiše naslouchají jejímu sametovému hlasu. Za touto tváří viděl ještě jednu, laskavou, měkkou a ženskou. Měla ji v očích, v ladném pohybu ruky, když si odhodila vlasy, které jí padaly do obličeje. Byla mateřská, i když o svých dětech mluvit nechtěla. Prozradila mu toho o svém životě jen málo. Cítil, že má v sobě hodně bolesti. Přitahovalo ho něco, co nedokázal dobře pojmenovat. Nejspíš skromnost, nebo lidství. Co jiného mohlo být v odvaze přiblížit se k cizímu špinavému člověku z ulice? Každá bolest se jednou vyvalí. Chce to jen čas.

„Máme podobný vkus, budu moc rád, když tahle kniha nebude poslední.“

Do jejích rukou vklouzl román a do jeho igelitový sáček s pěti rohlíky a několika plátky šunky v papíru. Už dlouho se necítil tak trapně. Rychle poděkoval a řekl, že už musí jít. Také ona najednou spěchala. Přehodila si přes rameno tašku plnou seminárních prací a zamířila po cestičce k parku. On se rozběhl k nejbližší křižovatce, aby mohl co nejdříve zmizet za rohem. Každý den pět rohlíků, pak i šunka, někdy sýr… Snědl jich už sto nebo dvě stě, ale dnes poprvé necítil hlad. Sáček s nákupem vyhodil do nejbližšího koše. Takhle to dál nejde. Pocítil vztek, z kterého se začala drát na svět dříve ztracená chuť něco změnit. Ráznými kroky zadupával do chodníku pocit ponížení. Byl zvyklý chodit pěšky po celé Praze. Přešel ulici a zamířil ke dveřím s oprýskanou cedulí „Charitní šatník“. Položil si další neuvěřitelnou otázku.

Jak dlouho jsem vlastně nebalil ženskou?

Klára vystoupala do druhého patra a otevřela dveře svého malého útulného bytu. Boty nechala na prahu pokoje a usadila se do křesla. Zatoužila po tom, aby jí někdo uvařil kafe. Otevřela okna ve svých dvou místnostech a pustila dovnitř teplý jarní vánek, vůni šeříku a dětské pokřikování. Chvíli se dívala do dvora, jehož statickému představení měnilo kulisy jen počasí. Myšlenky jí utíkaly k tomu zvláštnímu muži, kterého spatřila poprvé před několika měsíci promrzlého na lavičce. Choulil se do sebe a do své obnošené bundy, ruce promodralé. Nežebral, ale z jeho pohledu bylo jasné, že má hlad. Nebyl opilý, nebyl sešlý nebo nemocný, nebyl ani starý. Nechtěla mu dávat peníze, ale nabídla mu pár rohlíků. Za pár dnů měla pocit, že se těší, až ho zase uvidí v parčíku před samoobsluhou. Byl jako zatoulaný pes.

„Jak jste se dnes měla? Říkal sem si, že máte určitě dobrou náladu, když je tak hezky a vy máte ráda slunce…“

„A co vy? Chcete zase půjčit něco na čtení, přemýšlela jsem, co by se vám mohlo líbit…“

Nic o něm nevěděla, a když se zkusila zeptat na jeho minulost, rychle to téma opustil. Odbyl to jedinou větou.

„Něco se mi hodně nepovedlo.“

Jeho mlčení a pohled někam za její rameno další otázku nedovolily. Všimla si, že už nemá špínu za nehty.

Na dveře třinácté komnaty v její hlavě bušila neodbytná otázka: Je schopná zamilovat se do bezdomovce? A hlas někde zdálky hned dodával: Není to už moc? Ale čí hlas to vlastně byl? Pocítila vztek spojený se strachem, kořeněný špetkou rebelství a smutku. Stála dlouho pod sprchou a tělo jí hladily kubíky vlažné vody.

* * *

Jan si vybral několik kousků slušného oblečení a vykoupal se v Armádě spásy. Pak si sedl na své oblíbené místo pod křížem u svatého Štěpána a začal si v hlavě sestavovat plán. Vrátil se v myšlenkách o několik let zpátky a snažil se nalepit obrázky do prázdných vytěsněných míst. Býval jiný. Pracoval. Měl šikovné ruce a začal slušně vydělávat restaurováním starožitného nábytku. Chytl příležitost za pačesy a v devadesátkách vydělal balík peněz. V té době potkal Verču a měl pocit, že vidí svůj život jako čistou krásnou mořskou hladinu, kterou jen občas čeří drobné vlnky. Ve třiceti letech mu svět ležel u nohou. Splnil si spoustu chlapeckých snů. Koupil si auto a cestoval s Veronikou po francouzském pobřeží. Ještě teď si dokázal vybavit vůni mořského vzduchu a obraz opálené šťastné ženy, která si opírá hlavu o jeho rameno.

„Co máš dnes v plánu, brácho, zajdem na bar?“

„Ty vole, dnes to nedám, mám nějaký trable s finančákem a Verča včera zmizla, nemůžu se jí dovolat. Ozvu se ti příští tejden, jo?“

Trvalo to pár let. Pil víc, než bylo zdrávo, občas dal s kamarády lajnu, aby svůj pocit štěstí a svobody znásobil. Na nic se neptal, žil ze dne na den a teprve zpětně si vybavoval, že dřív často mluvili o dítěti. A pak to šlo ráz na ráz. Zmizela do Států, víckrát ji neviděl. Zůstaly mu jen dluhy a minusové účty. Kamarádů bylo čím dál míň, přišly exekuce, bankrot, pak i trestní oznámení. Když přišel o byt, všechno vzdal. Sbalil si pár věcí do igelitky a šel si sednout na hlavák. Měl pocit, že mu jeho minulost nepatří. Promítal si ji v hlavě jako film. Letmo se dotkl kapsy, po letech v ní měl zase občanku.

* * *

„Maruško, prosím, nezapomeňte na mne, byl bych moc rád, kdybyste mne vyvezla do zahrady.“ Baculatá sestřička pohladila starého pána po rameni a hned se ochotně chopila jeho vozíku. „To víte, že vás vezmu ven, to by byl úplný hřích zůstat na baráku, když je venku tak krásně. Jakpak se dnes cítíte, pane Koutský?“

„Cítím se báječně. Kdyby mi nohy sloužily, ani bych nevěřil, že je mi skoro osmdesát.“

„Ale nepovídejte, vám ani nemůže být tolik, i s tím vozíkem se za vámi ženské otáčejí.“ Maruška švitořila a zdravila se s dalšími obyvateli domova.

„Vy jste, Maruško, můj anděl strážný. Jsem tak rád, že si s vámi mohu vždycky popovídat. Jste tak dobře naladěná, jako by se kolem vás dobrá nálada přímo rozlévala. Kéž by bylo takových sestřiček víc.“

„Ale jděte, pane Koutský. Já jsem jen obyčejná ošetřovatelka, žádný anděl. Chodím sem za vámi ráda, ani to nevnímám jako práci. Kdybyste věděl, kolik já už slyšela příběhů. Až budu stará a budu mít čas, všechno to jednou sepíšu. Je to tu s vámi mnohem mnohem lepší než za kasou v Kauflandu, to mi věřte.“

Maruška dostrkala vozík k lavičce pod sakurou, kde starý pán rád sedával. Přisedla si k němu a nechala si vyprávět jeden z mnoha příběhů jeho dětství na Vysočině. Kůže jí na sluníčku zrůžověla a při každém úsměvu se jí na tváři udělaly dva dolíčky. Venku za bránou byla nejistá, ale uvnitř pomáhala, a to dávalo jejímu životu smysl. Pan Koutský začínal být pomalu unavený a na jeho očích jako by se objevila neviditelná blána. Než se uzavřel do svého světa, stihl ještě předat Marušce malou krabičku.

„Prosím, předejte to synovi, kdyby přišel.“

Do postele ho uložili se zřízencem. Oči měl otevřené, ale prázdné, v obličeji úzkostný výraz. Maruška ho opatrně přikryla kostkovaným plédem. Její ruce byly laskavé, starý pán zavřel oči a usínal s pocitem, že ho právě pohladila vlastní matka.

* * *

Klára se cestou ze školy loudala po ulicích, nakukovala do výloh a pozorovala lidi v zahrádkách, kde v jarním odpoledni popíjeli kávu. Měla za sebou vydařený pracovní den a před sebou osamělý večer. Odmítla pozvání do filharmonie, odložila výstavu japonského umění a rozhodla se být jen tak sama se sebou. Čím blíž byla ke svému domovu, tím větší napětí pociťovala. Jako by ji čekalo něco neuchopitelného, a to hned za tímto rohem.

Jan seděl na lavičce a jeho mysl byla vyprázdněná. Tak si představoval to, o čem četl v knihách o buddhismu. Nesoustředil se na nic. Dýchal. Vlasy a vousy si upravil jen zběžně, ale rukám a oblečení dal náležitou péči. Seděl v parku před sámoškou s růží a čekal na ženu, která mu dala naději. Cítil se trochu jako romantický hrdina a občas nahlížel na svoji situaci s cynismem polovzdělaného bezdomovce. Myslel na ni a uvědomoval si, že i kdyby ho dnes odmítla, zasela v něm už nové semínko. Zítra začne v malé dílně na Starém Městě restaurovat nábytek. Na ubytovně má sice jen postel a malou skříňku, ale konečně se zase cítí jako člověk.

Klára se zastavila kousek před lavičkou. Údiv se ani nesnažila skrýt. Jan pomalu vstal a zatarasil jí výhled nádhernou rudou růží. Začala hledat v kabelce Dvanáct povídek o poutnících, ale vtom se její ruky dotkly jeho prsty a vtiskly jí do dlaně stonek omotaný bílým ubrouskem.

„Nepíchněte se. Moc vám to dnes sluší.“

„Vám to taky… Tedy vy jste dnes… Nějak jste se učesal, nebo ostříhal…“ Klára, roky cvičená v rétorice, zocelená stovkami studentů, najednou hledala slova. Zakoktávala se, nevěděla, jak Janovi říct, že je z něho pohledný muž. Cítila se v pětapadesáti na patnáct. Tváře jí zčervenaly. Usmála se, zamrkala a pocítila návrat na chvíli ztracené rovnováhy. Vždyť o nic nejde. Potkala chlapa, který se jí líbí. Hlavou jí ve zlomku vteřiny proběhla všechna její bláznivá rozhodnutí. „Mohu vás pozvat k sobě na čaj?“

* * *

Další rok se překulil jako soudek, který neviditelné ruce strčily ze svahu. Jaro bylo v období svého největšího hýření, nešetřilo barvami, vůněmi ani emocemi. Existují zdi, za které nedolehne nic. Starý muž seděl na lavičce pod jedinou rozkvetlou sakurou. Tupě zíral před sebe s koleny zakrytými kostkovanou dekou. Možná pozoroval vrabce ve větvích odkvétajícího zlatého deště a myšlenky se mu v hlavě tříštily a znovu skládaly jako porcelánový šálek, který už nikdy neslepí. Kdysi dávno z něj rád usrkával čaj. Prsty ohmatával jeho lehounkou čínskou křehkost.

Míval občas světlé chvilky, trvaly někdy hodinu, jindy jen pár minut. Vynořil se nad hladinu prázdnoty a s úsměvem si povídal s ošetřovatelkou o počasí nebo s radostným údivem objevil na vedlejší posteli kamaráda, s kterým si zavzpomínali na svá vojenská léta. Často ho tížila nepochopitelná úzkost jako před cestou do neznámé dálky, kdy se při loučení nemluví o návratu. Pak se znovu ponořil do moře zapomnění, aniž by věděl, zda se ještě někdy vynoří.

* * *

Klára se rozhodla opustit Prahu. Na univerzitě už měla jen pár hodin a Jan si udělal z ložnice dílnu, ve které se mazlil se starým dřevem. V malém podkrovním bytečku na Žižkově jim bylo najednou těsno. Na chalupu jezdili nejprve na víkend, pak si pobyt o den o dva prodlužovali a nakonec se vraceli do Prahy, jen aby nezpřetrhali poslední vlákna, která je s městem spojovala. O víkendu voněla z oken svíčková a ze zahrady čerstvě posečená tráva. Všude se povalovaly rozečtené knihy, dlátka a sušené byliny. Čas zpomalil a slunce zapadalo za stolovou horou.

* * *

Jan si vyslechl na sesterně informace o zdravotním stavu svého otce a pomalým krokem se k němu vydal přes park. Bělovlasý stařec seděl vzpřímeně na lavičce a přicházejícímu nevěnoval pozornost. Jan si k němu přisedl, chvíli pozoroval směr jeho pohledu a potom pohladil ruku, jejíž kůže byla chladná a vrásčitá jako kůra starého dubu. „Tati, slyšíš mě? Promiň, že jsem tak dlouho nepřišel. Stalo se hodně věcí a nebylo mi zrovna nejlíp, nechtěl jsem o tom mluvit.“ Sundal papírový obal a opatrně padal otci nanuka Míšu, pomohl mu ho donést k ústům a pozoroval, jak se na jeho tváři na krátkou chvíli rozlil úsměv. Před mnoha lety takhle sedávali v Riegrových sadech. S nanukem v ruce a s otcem po boku tenkrát míval sváteční náladu. Na Jana znovu padla tíha posledních let, zavalila ho jako kámen a umlčela. Seděli vedle sebe tiší, nehybní. Starší a mladší Jan, oba bloudili ve svých hlavách jako v labyrintu.

„Chtěl jsem ti říct, že se budu stěhovat z Prahy. Objevil jsem krásnou krajinu u polských hranic. Je to, táto, krajina mý duše, tak to cítím.“ Rozpačitě se podíval otci do tváře, bál se jeho ironického úsměvu, ale zbytečně. Starcova tvář nezměnila výraz a Jan se náhle cítil nesvůj jako ve zpovědnici, kam zabloudil jen párkrát v životě. Jeho posluchač byl skrytý a nedostupný, nezbývalo než věřit v jeho náklonnost.

„Někoho jsem potkal, tati. Jmenuje se Klára. Skoro se tomu bojím uvěřit, v noci se budím a poslouchám její dech. Než znovu usnu, děkuju za to, že leží vedle mě. Chtěl jsem, abys to věděl, nemám to komu jinýmu říct. Zachránila mě z mýho vlastního vězení.“

Stařec dál hleděl před sebe a z jeho světle modrých očí se nedalo nic vyčíst. Jan zůstal ještě několik minut tiše sedět vedle něho. Doufal, že promluví, usměje se, podívá se mu do očí. Utřel mu bradu ubrouskem a ještě jednou pohladil otcovu ruku odpočívající na kostkované dece a vykročil zpět k železné bráně uprostřed mohutné pískovcové zdi. Venku pocítil úlevu, rychle přeběhl silnici, i když si vysloužil zlostné zatroubení černého audi, a rychlým krokem se vydal po chodníku ke stanici metra.

* * *

Klára seděla uprostřed rozkvetlé louky. Trhala něco, co se po usušení změní v bylinkový čaj. Trávou se brodil černý pes Mikuláš. Často opakovala, že už nic jiného nepotřebuje. Jan měl pocit, že v posledních letech slunce svítí nějak víc než dřív. Zamával jí a pospíchal úvozovou cestou na vesnické nádraží. Rád pozoroval žlutý vláček se dvěma vagóny, který se jako dětská hračka šinul údolím pod horou Ostaš mezi kopci. Potřeboval si zajet do Prahy. Stále nemohl uvěřit, že ta krásná žena s laskavým a smutným úsměvem je schopná zachraňovat svět. Márquez by to tak určitě viděl.

* * *

Maruška seděla v návštěvní místnosti, a přestože cítila smutek, usmívala se svým klidným laskavým úsměvem. „Pane Koutský, neplačte. Tatínek se vůbec netrápil. Je to jen pár dní, co mi povídal, jak už se těší za vaší maminkou. Musíte ho nechat jít. Podívejte se, něco tady pro vás mám. Prosil mne, abych vám předala tuhle krabičku.“ Maruška ho nechala o samotě a běžela do pokoje, odkud ji volal někdo dosud živý. „Maruško, zlatíčko, prosím, pomozte mi…“

Jan se zahleděl na snubní prsten svojí matky. Nosila ho celý život. Uložil ho zpátky do krabičky a vydal se na cestu domů, do kraje stolových hor.

Tajemství

Ležím v chladném šeru přišpendlená bolestí k prostěradlu. Občas setřu slzy, které bez ustání odtékají jako slané řeky vlévající se do moře z bílého pomačkaného plátna. Tělo mám těžké a jen nepatrná část mé mysli touží žít. Pohybuji se na ostří nože, kráčím po tenké čepeli, co odděluje život a smrt. Kašel mne trhá na kusy. Pláču a chvílemi tluču pěstí do polštáře. Bolí to nahoře, na hrudi. Co tam vlastně mám? Plíce, srdce, duši?

Po sté opakuji: „Vrať mi ho, Bože, vrať mi ho. Prosím. Já chci, aby žil.“

Koloběh bezvědomí, pláče a zoufalství trvá již několik dní. Žena v tmavých šatech a šátku, která dosud neprozradila své jméno, přichází tiše, utírá mi čelo, odnáší krvavé cáry látky, zvedá hlavu a přikládá ke rtům sklenici vody.

„Pšššš, pššš,“ konejší mne. Pohladí mou zbědovanou hlavu a mizí znovu do světa, ve kterém ještě vítězí život, kvetou stromy, bují tráva.

Ve své tmavé skrýši tuším jaro. Již několik jar pouze tuším. Předloni i loni jsem slunce zahlédla jen vzácně. Uvězněná ve sklepě tovární budovy, s tuctem dalších žen, v chladu, vlhku, o chlebu, vodě, řídké polévce a nahnilých bramborách. Jen prádlo a prádlo, tisíce propocených košil a špinavých spodků. Všude kolem mýdlo, krvavé ruce a kašel, který se ozývá ve dne v noci. Když jedna dokašle, přijde další.

Miluji tě a zlobím se na tebe. Zaplavuje mne zoufalý vztek.

Němě na tebe křičím. „Proč jsi neutekl, proč ses neschoval? Proč jsi neudělal všechno pro to, aby tvůj život zůstal náš? Nevěděl jsi, že mi způsobíš tak strašnou bolest?“

Zůstala jsem sama v cizí zemi. Ve skrýši, co může přinést zkázu tolika lidem. Měla jsem raději zemřít v tom lese, kde jste se utábořili jen kvůli mé nemoci. Nemohla jsem dál, došly mi síly, horečka mne spalovala, ztrácela jsem vědomí. Ale ty jsi mne líbal a prosil, ať žiju.

Teď nechci žít, toužím jít za tebou.

* * *

Byla zima, prádlo ubývalo. Dozorkyně nám občas přihodily jablko nebo nalily o sběračku víc. Se sklopenou hlavou srkám horkou smrdutou břečku s jedním hráškem a vnímám změnu. Něco se stalo, něco je ve vzduchu. Napínám uši, abych zaslechla alespoň úryvky rozhovorů. Znám jejich jazyk. Cítím z nich něco nového. Snažím se za každou cenu dostat na dvůr. Nabízím pomoc, prosím o léky. Potřebuji zjistit víc.

V noci zemřela Anna. „Odneste ji,“ zavelela nám hned ráno blondýna.

Její hlas dnes nezněl tak hrubě. Vyběhla jsem první.

„Ach, Aničko, jak jsi lehká.“ Neseme tě přes dvůr do kůlny, naposled tě někdo drží v náručí. Chlapi tě zakopou do země. Je to lepší než vyletět komínem.

* * *

Jdeme nočním lesem, občas tmu prosvětlí bílé koláče sněhu. Klopýtám přes kořeny, nevidím na cestu, podpíráš mne, poponášíš. Jsem hrozně unavená.

„Vydrž, holčičko, vydrž, za chvilku tam budeme.“ Křečovitě se držím tvé ruky. Nohy se mi klepou.

„Prosím, neopouštěj mne, nenechávej mne tam samotnou. Bojím se, že se pro mne nevrátíš, že tě už nikdy neuvidím.“ Pláču jak malé dítě, které chce opustit matka.

Před námi se mihne světlo a pak znovu. Někdo nám dává signál baterkou. Přikrčíme se a čekáme. Světlo znovu opíše oblouk ve tmě. Klopýtáme dál, kloužeme blátem a vlhkým jehličím. Ze tmy vystoupí ženská postava, slyším tiché hlasy. Díváš se mi zblízka do očí, držíš můj obličej v dlaních. „Počkej na mne, buď trpělivá, Liduško. Musíš zesílit a uzdravit se, pak se dostaneme domů. Věř mi, všechno na nás počká, máme celý život před sebou. Běž.“

Líbáš mne na rty. Tiše, dlouze. Mé slzy stékají i po tvých tvářích a kapou ti na límec kabátu. Třesu se celá zimou, ale i strachem jak osikový list. Cizí žena mne bere mlčky za ruku a klopýtáme dál. Vysoké smrky ve tmě, které se tyčí k světlejšímu nebi, mi připomínají šibenice. Nevím, kde jsem, kam až jsme se dostali od města Vrchlabí. Řeka sevřená údolím se prý jmenuje Metuje. Nevím, co se mnou bude. Studená ruka mne táhne za sebou, dokud se z lesa nevynoří tmavé obrysy venkovských stavení.

* * *

Na dvoře je rušno. Muži, dozorci, všichni se pohybují a míří cílevědomě za splněním svého úkolu. Zahlédnu Jana a radost se mi jako teplo rozlije po celém těle. Tak v noci často sním o horkém čaji, chlebu s máslem, jahodách. On žije. Stále ještě žijeme oba. Stačilo pár minut, pár vět a pohledů a na poušti našich vyprahlých životů se prodral na světlo květ. I v hrůze se rodí láska, snad aby zahřála, nakrmila, pohladila, vdechla naději do těch osamělých utrápených duší. Jan mne zahlédl a blíží se s kolečkem plným stavebního materiálu. Zaslechnu jediné slovo, tiše pronesené a přece křičící do nebe. „Utečeme.“

* * *

Horečka ustupuje, jednou se za mnou na půdu odvážil lékař. Poslechl si, jak dýchám a tvářil se zamračeně. Věra tiše čekala u dveří. Doktor jí při odchodu vtiskl do dlaně krabičku léků. Pochopila jsem, že nežádá peníze. Sbírám odvahu na otázky, které mne mučí den co den.

„Co se stalo, proč tu nejsi a nikdy se nevrátíš?“ Nemohu tomu uvěřit.

Věra si sedá na kraj postele u mých nohou. Obdivuji odvahu té drobné ženy v černém. Válka jí vzala manžela. Ještě jí není třicet, a už je vdovou. Vím, že má sotva pětiletého chlapečka. Zůstala sama na život, na všechno. Jako já.

„Co se stalo s Janem, Věro? Řekni mi pravdu, prosím.“

Váhá, oči má potažené závojem smutku. Vzpomíná na den, kdy s hrůzou otvírala úřední psaní a pak se jí krátce zastavilo srdce, aby se znovu rozběhlo v překotném cvalu.

„Váš muž bude popraven.“ Den, hodina, podpis, razítko.

Tak končí život, manželství, rodina. Jeden jediný dokument a konec. Jen láska neskončila.

„Lído, nevím jistě, co se stalo. Pohádali se, všichni byli nervózní, vyčerpaní. Tvůj Jan chtěl zůstat tady, chtěl počkat, až se uzdravíš. Ostatní se báli prozrazení, chtěli jít dál. Jana našli zastřeleného v lesní skrýši. Ostatní muži byli pryč a už je nikdo neviděl. Třeba to byla nešťastná náhoda. Až se uzdravíš a skončí válka, ukážu ti, kam jsme ho uložili. Na hřbitov to bohužel nešlo… Nezlob se.“

Věra sklopí hlavu a tiše pozoruje své kostnaté ruce. Po strhané tváři jí stékají slzy. Vypadá jako stará žena, jež celý život nesla na ramenou bolest ztráty. Já křičím svou bolest do polštáře. „To není možné, to není spravedlivé. Vrať se, Jane, řekni, že to není pravda. Udělám cokoliv, jen abys žil.“ Mé tělo se bezmocně otřásá vzlyky. Necítím nic, jen bolest.

* * *

Od bledé dívky, kterou si blondýna často volá k sobě, dostávám vzkaz.

„Nespi, buď připravená.“ Hledím na těch pár písmen na papíře napsaných Janovou rukou, než je rozpustím v mýdlové vodě.

Jak bych mohla spát? Nemohu zastavit proud myšlenek, utišit strach, potlačit vzrušení. Ještě dnes v noci mohu být mrtvá, nebo svobodná. Moje apatie, dcera zoufalství, je pryč. Vidím v dálce světýlko naděje. Chci, musím věřit, že se to povede. Můj krásný, chytrý, houževnatý Jan mne zachrání. Vrátíme se domů. Spolu. Usmívám se a celá se třesu v koutku sklepa, který dnes opustím navždy. Dívám se na ležící ženy, postavy schoulené na plesnivých matracích. Co s nimi bude, až ráno blondýna zjistí, že jedna chybí? Nemohu na to myslet. Plácnu se přes tvář a němě pláču.

* * *

Věra teď za mnou chodí každý den a chvilku si povídáme. Přicházela za mnou vlastně často, ale v horečkách byly její ruce jako sen. Přináší dobré zprávy, všichni věří, že válka už brzy skončí. Z východu i ze západu se blíží pomoc. Nikdo se neodvažuje dát najevo radost, ta však klíčí v každé duši, která touží po svobodě jako pták v kleci po nebi. Stále je však nutná velká opatrnost. Moje přítomnost ohrožuje nejen Věru a jejího synka, ale spoustu dalších lidí v této vesnici. Mé malé okno do světa je zakryté látkou, nemám tu lampu a teplo je mi jen pod peřinou.

Ptám se Věry, jak to vypadá venku. A ona vypráví o lesknoucích se pupenech, prvních sněženkách, o hnědé vlhké trávě zválené sněhem, z které se derou na slunce první zelené lístky. Podle jejího vyprávění se nacházím v krajině stolových hor, které si nedokážu představit. Mé vnitřní obrazy jsou zpustošené.

„Ráda bych viděla tvého chlapečka, Věro. Jsi tak hodná, že mi žádná slova nebudou stačit na poděkování. Do smrti ti budu vděčná.“

Věra má modré malé smutné oči, v kterých najednou vidím hrůzu a odmítnutí.

„Ne, Lído, Františka sem nemůžu pustit,“ spustí Věra důrazným hlasem, až se leknu, co jsem provedla.

„On tuší, že se něco děje, ale neví, že se tu schováváš. Je to ještě malý chlapec, mohl by něco říct.“ Věra se celá chvěje rozčilením a zvedá se k odchodu.

Chápu její strach. Nemohu ty drahé lidi vystavit ještě většímu nebezpečí.

„Promiň, Věro, nemyslela jsem to zle, jen se cítím hrozně opuštěná, a to dítě…“ Omlouvám se a hlas se mi znovu zlomí v pláč. Když si otřu hřbetem ruky oči, Věra je už pryč.

Jsem sama se svým smutkem a snažím se slepit střípky, do nichž se mi rozpadl život. Má budoucnost vypadá stejně jako svět za oknem zakrytý tmavou látkou. Slunce jen tuším.

* * *

František je v celém domě sám. Maminka přiložila do kamen, nachystala mu dřevěné kostičky, které už ztrácejí svoje barvy, a tichým, ale důrazným hlasem mu několikrát zopakovala: „Františku, jsi už velký a šikovný chlapec. Hraj si tady, nechoď ven z kuchyně. Já se vrátím, až bude velká ručička ukazovat ke stropu.“

František pozoruje hodiny a přemýšlí, jak dlouho bude velké ručičce trvat, než namíří svůj šíp na strop. Stihne postavit hrad?

„Přinesu cukr a mlíčko, uděláme si palačinky, ale musíš být klidný a poslušný chlapec.“

Za matkou klapnou dveře a ozve se zvuk klíče v zámku. František tiše staví hradbu, bránu, uprostřed pak postaví věž. Ale hra ho rychle přestane bavit. Musí udělat něco, co chce udělat už dávno. Půjde se podívat na půdu. Maminka mu často opakuje, že na půdu nesmí. Maminka je velká a má čarovnou moc, proto na půdu může. Nikdo jí nedokáže ublížit. Ani strašidlo, ani čerti, a ani čarodějnice, která bydlí na půdě. František někdy slyší, jak tam chodí. Leží v posteli a nad hlavou slyší kroky. Hrozně se bojí, ale nikomu to neřekne. Maminka si k Františkovi kleká a říká mu pak zblízka do očí, že na půdě je největší tajemství na světě. Nikdo ho nesmí znát, protože je strašně nebezpečné. Drží ho u toho pevně za loket, až to bolí. František vždycky slíbí, že největší tajemství na světě nikdy neprozradí. Na půdě žije něco hrozného, ale nikdo to nesmí vidět. Kdo by to uviděl, umře nebo zkamení. František se plíží po schodech nahoru. Nejdříve po těch žulových s kovovým zábradlím, potom po dřevěných, natřených zelenou barvou, které končí u dveří na půdu. Strach ho drží za nohy, takže každý krok trvá věčnost. Na zelené schody dopadá jen málo světla. U stropu odpočívají pavouci ve svých houpacích sítích. Hrůza. Dveře na půdu jsou pootevřené. Jen prstíček tam strčíme… Vzpomíná na Jezinky. Vtom ztuhne strachem.

Z půdy se ozve tichý ženský hlas: „Fanoušku, pojď za mnou, neboj se.“

Chlapec se otočí a padl po schodech dolů. Klopýtá, na žulových schodech skoro upadne. Zabouchne dveře od kuchyně, schová se do kouta za dveře a rychle oddechuje. Promluvila na něj čarodějnice.

Věra se vrací domů s malým džbánkem mléka a trochou cukru. Švagrová i někteří cizí lidé na ni myslí, když mají něco pro malého, rozdělí se s ní, i když mají sami málo. Věra se lekne, když vidí kostky rozházené a kuchyň prázdnou. Ale hned zaslechne tiché vzlyky v koutě za dveřmi. Bere Františka do náručí, utírá mu tváře a nos a chlácholí ho.

„Copak, Fando, co se ti stalo, pročpak tak pláčeš?“

„Maminko, slyšel jsem čarodějnici, volala na mě. Nezlob se, už nikdy nepůjdu na půdu.“

Věra chlapce staví na zem a hladí ho po hlavě.

„Neplač, Františku, na půdě není čarodějnice. Půda je, chlapečku, naše největší tajemství.“

* * *

„Máš uloženou tu adresu, Františku?“

„Mám, mami, ptáš se mě už potřetí.“

Věra balí dárek pro Lídu, kterou neviděla osmnáct let. Sama sebe v duchu kárá za to, že je tak pyšná na syna, kterého fakulta vybrala na třítýdenní stáž do zahraničí. Bude docela blízko města, ze kterého stále tajemná Lída posílá pravidelně dopisy.

„Františku, pamatuješ si na čarodějnici na půdě?“

„Jasně že si to pamatuju, mami. Vidím to jako dnes, tu škvírku ve dveřích a hlas, který promluvil ze tmy. Krve by se ve mně nedořezal. Tak hrozně jsem se lekl.“

František se usmívá a skládá si košile a tílka do kufru. Tuhle historku už spolu mockrát probírali.

„Zajeď za ní a pozdravuj ji, stále na ni myslím. A na to všechno…“ V matčiných očích se objeví slzy.

„Jsme přeci domluvení, mami, rád tam zavezu dárek, na čarodějnice už dávno nevěřím.“ František bere matku kolem ramen, usmívá se a snaží se neztratit bezstarostný tón. Tuší, kam se matka v myšlenkách vrací. Někde tam v dálce zůstal také jeho otec. Mlhavá postava, vzpomínka na muže, který se usmívá, otáčí se a mává u branky ženě s malým chlapcem v náručí.

„Byly mi tehdy necelé čtyři roky, když odešel,“ pomyslí si František.

„Byl jsem, mami, tenkrát moc překvapený, když jsi mne vzala za ruku a šli jsme na půdu. Jako dnes slyším, jak jsi tenkrát řekla: ,Je konec, Liduško, můžeš jet domů.‘“

Sestry

Malá Věra klečí na dřevěné lavici zabalená do kostkované deky a dívá se, jak se za oknem sype sníh. Přišla letošní první pořádná chumelenice. Kopečky za potokem jsou už zahalené bílou peřinou a staré jabloně u plotu se krčí pod cukrovou polevou. V kuchyni je chladno. Maminka se potichu vytratila ještě za šera a Marta spí a nechce se do studeného rána probudit, i když je dnes Štědrý den. Kamna v noci vyhasla a škvírou pode dveřmi se plazí studený vzduch, který vtáhl dovnitř i pár sněhových vloček. Věrka přemýšlí o tom, že by dokázala sama zatopit. Každý den pozoruje, jak maminka vkládá do kamen kousek starého papíru, pak roští, které všechny tři v létě nanosily z lesa v pytlích a složily do dřevníku, nakonec přidá polena, která naštípal pan Martinec. Malá dívka si v hlavě opakuje: „Musím být poslušná a nedělat hlouposti, děti nesmějí samy zatápět. Nechci, aby se na mne maminka zlobila. Hlavně nesmí plakat.“

Věra vzpomíná na to, co jim maminka včera ráno vyprávěla. „Víte, jak to dopadlo u Jakubců? Maruška sama topila a shořela celá chalupa. Pět dětí se v kouři udusilo.“ Teď se Věra bojí ke kamnům přiblížit. Raději ještě zaleze k Martě do postele. Tam si můžou povídat, než se maminka vrátí, zatopí v kamnech a ohřeje v plechovém hrnečku s jedním uchem mléko. Věře se sbíhají sliny, když si představí jeho teplou a nasládlou chuť, rozmočené kousky bílého chleba a teplo, které brzy rozehřeje studenou kuchyň. Má hlad a ve své fantazii si skládá na stůl nejrůznější dobroty. V noci se často probouzí plná strachu. Zdá se jí o otci, o jeho dřevěné noze a křiku, který slýchala v ratejně, když se chlapi vrátili večer domů z hronovské fabriky. Smáli se strašidelným smíchem a házeli na strop měchýře slanečků, které visely dolů jako nešťastné scvrklé duše. Ze všech koutů veliké místnosti, kde žilo, spalo, jedlo, rodilo se a umíralo šest rodin, hleděly do šera vyděšené dětské oči a smutné tváře unavených žen.

Maminčiny vzlyky, prosby, facky, padající talíře nebo židle. Tatínkova dřevěná protéza ležící pod stolem. Marta je ještě malá, ničemu nerozumí, ale Věra ví, proč se s maminkou odstěhovaly sem k továrníkům. Když měly večer všechny hlad, protože táta propil a prohrál v kartách peníze, Anna říkávala: „Pojďte, holčičky, lehneme si spolu do postele pod peřinu, přitulíme se a za chvilku budeme spát a zapomeneme na hlad. Spánek je někdy lepší než kus chleba.“ Maminka teď pracuje od rána do večera, uklízí, pomáhá v kuchyni, krmí zvířata. Ale hlad nemá rodina nikdy. Skoro nikdy. Na tatínka se Věra neptá. Ale stejně by ji zajímalo, co znamená, že je válečný veterán.

* * *

Konečně přišel dopis od Marty. Je to už víc než rok, co nenapsala, nepřijela. Stále to nemohu pochopit. Marta, která mi byla celý život nablízku. Moje veselá, usměvavá a pracovitá sestřička se rozhodla, že se vdá a odstěhuje. Mne tu klidně nechala s Františkem a nemocnou maminkou, to jsem od ní nikdy nečekala a také jí to neodpustím. Na svatbu jsem samozřejmě nejela, co je mi po nějakém Karlovi. Že se oba nestydí. Martě je už 44 let a jemu ještě víc. Vždyť je to směšné, vdávat se v tomhle věku. Třesou se mi ruce, nemám trpělivost dojít domů a najít si nůž na otevření obálky, a maminka by se hned ptala, kdo píše.

„Milá Věro, maminko a Františku, všechny vás srdečně zdravím a omlouvám se, že jsem se tak dlouho neozvala. Máme pro vás s Karlem radostnou novinu, v červenci se nám narodila Janička.“ Očima rychle přelétnu řádky.

To snad není pravda, oni spolu mají dítě, oni spolu… Stojím u branky jako opařená. Tak to je definitivní konec. Marta se na nás vykašlala. Pořídila si dítě, už se k nám nikdy nevrátí. Pořád jsem čekala, že přijede, že řekne, jakou udělala chybu, když se spustila s nějakým chlapem, že si uvědomí, že my jsme její rodina. Mám zlost a z očí se mi koulí jedna slza za druhou.

Sakra, přeci nebudu brečet jako nějaká ufňukaná ženská. To jsem tedy zvědavá, co tomu řekne maminka.

„Maminko, přišel dopis od Marty, musím vám přečíst, co píše: měla jsem zdravotní potíže, to víte, v mém věku je už těhotenství náročné, loni v zimě jsem potratila.“

Maminka při mých slovech vzdychá a zakrývá si rukama oči a tvář.

„Pane bože, Věruško, neměly jsme se na Martičku hněvat. Vždyť tolik trpěla, chuděrka, na všechny bolesti zůstala sama.“ Maminka je hned celá utrápená. „Snad je ten Karel hodný muž a byl jí oporou, když neměla nás. Ty tam musíš, holka, zajet, my si tu s Františkem poradíme.“ To je celá maminka. Já jsem jí vždycky pomáhala, starám se o všechno, a ona teď bude mít plnou hlavu Marty. Vždycky to byl její mazánek. Jen zakoulela očima, usmála se a už se všechno točilo kolem ní.

* * *

Sestry táhnou do kuchyně malý smrček od pana Martince. Jeden krásný a velký odnesl do domu a ten malý a celý zachumelený přinesl k Anně. Přidal kbelík s pískem a holky, postarejte se. Věra opatrně pokládá na stůl pár skleněných ozdob, ale také ořechy, sušené plátky jablek a papírové ozdoby, které přinesla ze školy, nebo vyrobila s Martou a s maminkou. „Pomoz mi, ten kbelík je hrozně těžký, musíme ho postavit na židli,“ volá na Martu, která se konečně vybatolila z postele a oblékla si teplý svetr. Má malé ručičky, ale síla v nich je. „Musíme kbelík vystrkat do výšky, aby byl náš malý stromeček víc vidět. Ozdobíme ho samy, uděláme mamince překvapení, určitě bude ráda, až se vrátí večer z práce,“ mudruje Věra a cítí se v tu chvíli jako dospělá. „Maminka má dnes napilno, ale slíbila jsem jí, že budeme hodné a že se o sebe postaráme.“ Věra je o čtyři roky starší, už všechno zvládne. Umí ukrojit chleba, pomáhá Martě s oblékáním a sama dojde do školy i zpátky. Také úkoly si dělá sama a když musí krasopisně napsat stránku, napíše klidně ještě druhou, jen tak pro radost. Chce být ve třídě plné holek nejlepší alespoň v psaní, když už nemá stejně hezké šaty.

„Kdy přijde Ježíšek, Věrko? Přinese nám dárek a uvidíme ho, co myslíš?“ Od chvíle, co se Marta probudila, musí Věra odpovídat na její otázky. „Musíme ozdobit stromeček, jinak nám žádný dárek nepřinese, kam by je dal,“ mračí se starší sestra. Marta má velké zelenomodré kulaté oči, které jsou teď plné vzrušení a očekávání. Smrček je ozdobený, stojí uprostřed místnosti a dívky si ho prohlížejí ze všech stran. Je tak krásný, Vánoce jsou konečně opravdu tady. Ale den se jen pomalu vleče. Sestry chvilku běhaly ve sněhu a teď suší palčáky i boty u kamen. Nemohou se dočkat, až se maminka vrátí, a Marta už samozřejmě kňučí, že má hlad.

„Dnes je půst, rozumíš tomu? Musíme vydržet do večeře.“ Věra napomíná mladší Martu, jako by byla její matka.

Malá sestra leze po kredenci jako veverka a hledá něco dobrého. Věře se to nelíbí. „Okamžitě slez, nebo spadneš a něco se ti stane, maminka se bude zlobit,“ křičí na ni. Marta však nebere sestřin přísný hlas vážně. Usmívá se a podává z nejvyšší poličky pytlík křížal. „Na, vezmi si taky, Věrko.“

* * *

Marta má dlouhé bílé vlasy, úplně mne to vyděsilo. Jak mohla takhle rychle zestárnout? Když jsme se viděly naposled, měla její hříva ještě svoji přírodní barvu. V náručí drží peřinku, ve které šermují dvě malé ruce, a její úsměv je trochu jiný, než ho znám. Je v něm radost i bolest zároveň. Karel vypadá stejně jako na fotce. Stojí kus za Martou, jako by se bál. Moje malá sestřička má bílé vlasy a stojí tu uprostřed nádraží se smutným úsměvem a já ji toužím obejmout. Tentokrát se za slzy nestydím a nemohu se od ní odtrhnout. „Jsem tak ráda, že jsi přijela, Věro, že to ani nedokážu vypovědět,“ šeptá mi do ucha. Pak se otočí na Karla, a ten už se ke mně hrne s napřaženou pravicí. „Vítám vás, Věro, já jsem Karel.“ Trochu koktá a tváře mu hoří. „Rád vás poznávám, hodně jsem toho o vás slyšel.“ I on je prošedivělý, očka za tlustými skly brýlí vypadají malá. Typický úředník, však prý taky dělá celý život na poště. Tenhle starý mládenec si vzal za ženu naši Martu. Z peřinky se na mne vážně dívá baculatá holčička s hnědýma očima. „Tak ty jsi Janička, no to bude mít Franta radost, že má takovou pěknou sestřenici. Marto, musíte přijet k nám, maminka se na vás hrozně těší. Cestovat se už sama bojí, hodně ji trápí nohy, ale nemluví teď o ničem jiném než o Janičce. U nás je krásné počasí, ani teplo, ani zima, já si vezmu dovolenou a se vším ti pomůžu. Viďte, Karle, že pustíte holky za rodinou?“ Zarazím se, ale Karel se usmívá a zjevně nemá nic proti cestě přes celou republiku. „Jen aby vám malá ve vlaku neplakala, je to přeci jen pěkných pár hodin cesty,“ pronese káravým hlasem. Marta září. Tlačí pyšně před sebou proutěný kočárek a Karel rozvážně kráčí vedle ní. Dívám se na ně a nemohu si pomoci, je ve mně pocit nepatřičnosti. Ti dva by klidně mohli vozit vnouče. Ještě že k nám pojede jen s holčičkou, styděla bych se s nimi chodit u nás po vesnici. Co by na to řekli lidi? Vždyť je to ostuda, pořídit si dítě v tomhle věku, pomyslím si.

* * *

Venku už je tma, jen velký dům ozařuje zahradu. Světlo se line ze všech oken. Unavené malé slečny tiše čekají na maminku, Marta vypadá ospale, houpe nohama pod stolem a hlavu má položenou na pažích, které mačkají vánoční ubrus. Už zpívaly, hrály všechny hry, honily se, ale Štědrý den je snad nejdelší den v roce. Konečně uslyší, jak si maminka za dveřmi oklepává boty od sněhu. Běží jí naproti ke dveřím a křičí: „Maminko, maminko.“

„Neblázněte, holky, děláte, jako byste mě rok neviděly,“ uklidňuje sestry Anna svým sametovým hlasem. „Rychle se oblečte, než bude večeře, musíte ještě rozdat dárky zvířátkům. Tady máte kost pro Matyldu, jablíčka pro králíky, mrkev pro Lízu a zrníčka nasypete ptáčkům.“

„Mami, my nechceme ven, vždyť za chvilku bude chodit Ježíšek s dárky.“ Holky se tváří co nejsmutněji, ale maminka je neoblomná. „Jen utíkejte, cácorky, Ježíšek na vás určitě počká,“ vystrkuje Věru s Martou ze dveří s plným košíkem dobrot pro zvířata.

„To je nádhera,“ zašeptaly sestry jednohlasně, když vešly do kuchyně. Maminka se převlékla do krásných šatů a vypadá jako královna. Jsou to její svatební, které má celé roky uložené v truhle. Na stromečku hoří svíce, lesknou se ozdoby a pod stromečkem leží dárky. Děvčata běží dovnitř, div se nepřetrhnou, tak silná je jejich zvědavost. Kuchyň je plná tepla, světla, vůní a nadšených dětských hlasů, ale maminka vše rázem uklidní. „Tak, holčičky, teď je čas na večeři, pak si rozbalíte dárky, které pro vás Ježíšek přichystal.“ Stůl je prostřený a vše tak krásně voní, že se holky cítí jako v nebi. Maminka nalévá polévku a vypráví, s jakou večeří dnes u milostpánů pomáhala. „Představte si, holky, co dnes budeme mít k večeři. Je to recept paní továrníkové a připravuje se jen na největší svátky.“ Maminka nadzvedne misku a pod ní na talíři leží celá hora palačinek. „To budete koukat,“ mrká na své dcerky. Na palačinku pokládá kousek masa a celé to polévá voňavou omáčkou. Věra s Martou se na sebe nevěřícně podívají. „Co je to za jídlo?“ „No jen se nebojte, je to moc dobré.“ Největší pochoutka pro pány a dámy. Telecí s palačinkami na másle. Nakonec se všichni olizují až za ušima a obě malé slečny chtějí přidat. „Slibuju vám, holčičky, že jednou si tohle jídlo uvaříme samy.“

* * *

Vystupujeme z vlaku a já musím volat na Františka, aby mi pomohl s kočárem, protože místo aby se chopil zavazadel, objímá Martu, a dokonce ji zvedá do vzduchu a točí s ní jako s malou holkou. Je z něho kus chlapa a směje se na celé kolo. Jako by tátovi z oka vypadl. Zdědil po něm tmavé kudrny i veselou povahu. Jsem na něj pyšná.

„Franto, neblázni a pomoz mi s věcmi.“ V hlase mám svoje obvyklé hartusení, ale ráda kluka zase vidím a hlavně jsme konečně doma. „Ukažte mi tu holku. Můžu ji na chvilku vyndat z kočárku, Marto?“ pokřikuje František a v jeho tváři je vidět radost. Má Martu rád. Ještě než se dočká odpovědi, už má malou Janičku v náručí. „No to je paráda, takovou krasavici jsme tu ještě neměli, tu nám budou všichni závidět.“ Usmívá se a v očích má radost stejně jako sestra. Franta tlačí kočár před sebou po dlážděné cestě z nádraží a Janička za chvilku spí jak andílek. Marta hladí krajinu pohledem. Rozhlíží se, jako by zapomněla, jak to tu vypadalo. Všechno jí připadá krásné, rozplývá se nad každou kytičkou. Potichu si opakuje názvy okolních kopců, jako malé dítě. „Bor, Ostaš, Hejšovina…“ Tady jsme vyrostly. „Kruci, Věro, netvař se pořád tak vážně. Máš ty vůbec někdy radost?“ dobírá si mne svým dobrosrdečným způsobem Marta.

„Co je tohle za otázky? Jistě že mám někdy radost,“ zlobím se na oko a trošku se u toho zamračím. „Třeba zrovna teď radost mám.“ Strkáme kočár s Janičkou do kopce a na konci ulice už vidím maminku, jak nám mává od branky. „Panenko svatokopecká, tak tohle je ta moje vnučka?“ Maminka se sklání do kočárku a oči má plné slz. „Já jsem tvoje babička Anička, holčičko zlatá. No tak pojďte, děti, pojďte. Čekám na vás celý den a připadá mi to jako věčnost. Něco jsem pro vás připravila.“ Maminka nás všechny láskyplně postrkuje a každému věnuje malé pohlazení. Vcházíme do domu, kterým se rozlévá úžasná vůně. V kuchyni je prostřeno, na talíři hora palačinek a z pekáče voní telecí maso pečené na másle. Recept paní továrníkové.

Druhá láska

Užívám si cestu vlakem. V horním patře lehátkového vagónu se pohupuji s nosem u stropu v rytmu nekonečné písně kolejí. Připadám si jak v dětském kočárku, co příjemně poskočí na každé nerovnosti. „Dej si, Franto,“ ozve se hlas spolužáka a u mé hlavy se objeví láhev slivovice.

Kamarádi popíjejí a mastí karty na malém stolečku dole pode mnou.

„Kluci, už nechci, ráno přistaneme u perónu a nechci se vyvalit z vlaku s kocovinou. Mám už dost.“

Plný vagón studentů a z každého kupé se ozývá veselá zábava. Z jedné strany slyším smích, z druhé kytaru a falešné hlasy. Čekají nás tři týdny stáže na pedagogické fakultě. Exkurze, výlety, přednášky, ale popíjet se určitě bude taky dost. Vypadnout do ciziny na tři týdny v květnu, to je paráda. Ještě mám v hlavě rozchod s Alenkou, ale čert to vem. Ta pravá mne snad ještě někde čeká. Mívám občas výčitky svědomí, že jsem se jí před mámou víc nezastal.

Copak máma, ta to se mnou myslí dobře. Vždycky pro mě chtěla to nejlepší. Ani se po smrti táty nevdala, celý život věnovala mně. Tak to často říká. Nevěstu by mi přála dobrou. Hlavně hodnou a pracovitou. Alenka se jí od začátku nezdála. Neuměla vařit, a když nám pomáhala na zahradě obracet seno, máma říkala, že drží hrábě, jako by to byla harfa. Taky se jí nelíbilo, když jsme přišli pozdě z kina. Měla o nás strach. Ujel nám autobus, a tak zamkla a nechtěla nás pustit do baráku. Lezli jsme na balkon po žebříku. Alenka se jí ráno omlouvala, ale mámě, když se naštve, trvá několik dnů, než se zase usměje.

Největší problém nastal s dovolenou. Naplánovali jsme si s Alenkou, že pojedeme v srpnu do Bulharska. S penězi jsme to měli vymyšlené, byla by k tomu i studentská sleva. Jí táta domluvil něco v nemocnici a já už jsem měl zařízenou brigádu v družstvu. Netušil jsem, že mi máma chtěla udělat překvapení a objednala zájezd do Tater. To bylo pláče, to bylo křiku. Raději jsem to Bulharsko rychle odvolal.

Jezdil jsem na dovolenou s mámou každý rok rád. Někdy s námi jela i její sestra Marta s malou sestřenkou. Máma se na dovolené vždycky celá rozzářila. Konečně měla dobrou náladu, smála se a vtipkovala. Hráli jsme spolu karty, člověče, nezlob se, zpívali jsme. Bavilo nás to pořád. I když jsem byl starší. Procestovali jsme spolu skoro celou republiku, párkrát jsme byli u moře. Máma celý rok šetřila, abychom si to v létě spolu užili. Doma zase odložila úsměv do šuplíku se suvenýry z dovolené a pustila se do práce. Asi ji chválili, nebo chtěla dostat odměny, nevím. Ale co si pamatuju, pořád jen pracovala. Ještě že s námi bydlela babička, jinak bych byl většinu času sám. Babička často říkala: „Věro, Věro, ty se jednou udřeš.“

Máma neměla skoro žádné kamarádky, nechodila třeba do kina nebo do restaurace jako rodiče mých spolužáků. Když se jí někdo zeptal, mávla vždycky rukou.

„Mě tohle vůbec nezajímá, ženské řeči a chichotání, to není nic pro mě.“

Jenom muziku milovala. Na koncerty mě brala od malička s sebou. A taky s Martou se ráda vídala, i když jsem občas slyšel, jak se pohádaly, to pak s ní máma třeba několik měsíců nemluvila. Je to tvrdá ženská.

Na mě byla vždycky hodná, ale přísná. Je to tak vlastně dodnes. Neviděl jsem ji nikdy plakat, a smát se také málokdy. Máma je jako voják. Život jí uložil povinnosti a ona je bez reptání plní. Možná, že je ze mě zklamaná, protože já po ní určitě nejsem. Tátu si nepamatuju, znám ho jen z fotografií. Bylo mi pět, když ho popravili, a předtím byl dva roky ve vězení. Máma mi vyprávěla, že byl veselý a rád se bavil. Taky hrál dobře na několik nástrojů, chodil po tancovačkách a krásně zpíval. Něco po něm tedy určitě mám. Hudebku jsem měl vždycky za jedna.

Popravdě jsem rád, když se v neděli sbalím a jedu na kolej. Je tam úplně jiná atmosféra než u nás doma. Všichni jsou veselí, radují se ze života. To se u nás moc nenosí. Na radost není čas, nejdřív se musí splnit povinnosti, a ty vlastně nikdy nekončí.

Vlak poskakuje po kolejích a spolužáci uléhají na úzká lehátka. Jen občas se někdo zasměje a z vedlejšího kupé slyším chrápání. Nemůžu usnout, tak dál nechávám plout svoje myšlenky tam, kam se jim zachce.

S Alenkou jsem se seznámil před rokem. Byla o rok níž a bydlela na holčičí koleji. Tmavovláska s krásnýma mandlovýma očima a něžným úsměvem. Nápadníků měla vždycky spoustu, ale párkrát se nechala pozvat do divadla, a když jsem pak za ní vylezl po hromosvodu, byla ruka v rukávě a k tomu podmínečné vyloučení z kolejí. Měli jsme se rádi, chtěl jsem si ji vzít. Asi jsme neměli jezdit tak často k nám. Rodiče Alenky nás taky zvali na víkend k nim nebo na chatu, ale u nás bylo vždycky tolik práce a máma by to sama nezvládla.

Když u nás byla naposledy, zřejmě si s mámou něco řekly. Alenka pak večer plakala a po návratu do školy mi řekla, že je konec. Bylo mi to líto a chtěl jsem vědět, co se stalo, ale už se mnou nechtěla mluvit. Holčičí koleji jsem se potom docela dlouho vyhýbal. Jsem rád, že na tři týdny vypadnu. Uteklo už sice pár měsíců, ale jsem sám a svoji novou dívku stále jen vyhlížím. Taky chodím s kamarády víc po hospodách. Ještě že to neví máma, nemá ráda lidi, co pijí alkohol.

Usnul jsem, ani nevím jak, vlak mne ukolébal, a teď už je ráno, všichni stěhují bágly a kufry do uličky, všude je zmatek. Když se podívám z okna, vidím mírně zvlněnou krajinu plnou pastvin a polí. Trávu ostříhanou na ježka zuby koní a krav. Listnaté lesíky a za nimi mohutné borové lesy, širokou řeku s pomalu plynoucí vodou a malé vesničky rozhozené po zemi jak kostky po stole. Člověk by skoro nevěřil, že za půl hodiny vystoupí z vlaku ve velkém městě plném ulic, domů, hotelů, vysokých škol, úřadů a sídlišť. Hned jak dorazím, musím poslat dopis paní Lídě. Ví sice od mámy, že přijedu, ale musím si s ní domluvit termín návštěvy. Jistě mne budou čekat, prý se na mne těší, a to nejen ona, ale i manžel a pět dětí. No to jsem zvědav, jak to dopadne. Česky umí jenom Lída, a tu jsem neviděl od svých pěti let. Tohle dobrodružství pro mě máma dobře připravila.

* * *

František se musí ozvat už každým dnem. Čas tak rychle utekl, už je z něho dospělý chlap. Podle fotek mu jeho kučery ztmavly a je z něho fešák, který se musí líbit holkám. Několikrát jsem žádala na úřadech, abych mohla zajet za Věrou na návštěvu. Psaly jsme si celé ty roky, i proto jsem si udržela v hlavě češtinu. Nikdy jsem však nedostala povolení. Povoleno jsem měla jenom rození dětí. Po válce jsem nemohla ani pomyslet na to, že bych někdy dostudovala medicínu. Mohla jsem být ráda, že si mne Josef vzal. Byl vážně zraněn, dodnes je pro mne hrůza podívat se na ten zjizvený kráter, který má místo několika žeber na pravém boku. Oba jsme přišli o rodinu, oba jsme se vrátili do nikam. Nebýt jeho, můj život by se změnil v další vězení. Byla jsem zrádce, nepřítel státu. Ze zajetí se žádní hrdinové nevracejí. Josef se za mne postavil, dal mi svoje jméno a já jemu pět našich dětí. Do práce mne nikdy nepustili, jsem profesionální žena v domácnosti. Matka. Nic víc.

Mysleli si, že mne potrestají, ale mne jen tak něco nezlomí. Nikdo z nich totiž neví, že jsem šťastná. To by neunesli, to by mi vzali. Proto jsem zůstala šedou myškou, ženičkou se svěšenou hlavou, kuchařkou, uklízečkou, pradlenou, zahradnicí, co se po večerech učí anglicky, německy a česky, čte v lékařských knihách, miluje svoje děti a sní. Josefa jsem si zamilovala postupně. Nebyla to láska na první pohled, a snad ani na druhý. Žili jsme spolu, pracovali, tak aby z dřevěné chalupy s hliněnou podlahou jednou vyrostl dům pro naše děti. Kráva a slepice bydlely s námi. Josef učil na několika školách, párkrát jsme se stěhovali a náš dům pronajímali. Teď jsme zase všichni zpátky a čekáme plni zvědavosti na Františka.

* * *

Vcházím s paní Liduškou dřevěnými vrátky na dvůr. Vítá mne několik psů neurčité rasy, jako bychom se znali odjakživa. Také dvě kočky se nám na střídačku omotávají kolem kotníků. Přes dvůr vede dlážděný chodník k domu. Zahrádce vévodí jediná obrovská jabloň a dvůr uzavírá kůlna plná dřeva a ploty, které už něco pamatují. Jsem trochu nervózní, i když Liduška je moc milá. Čekala mne na nádraží a oči měla plné slz, když jsem vyfasoval hned několik polibků na čelo i na rty. Má krásný klidný úsměv, v kterém vidím i něco vesele poťouchlého. Z paní domu cítím radost. Tváří se, jako by na něco, nebo na někoho vyzrála. Dům je prosycen vůněmi neznámých pokrmů, umytých dřevěných podlah a starého prachu. Sbíhají se mi sliny, protože mám po několikahodinové cestě nepohodlným autobusem hlad. Od stolu v prosklené jídelně vstává mohutný šedovlasý muž a podává mi ruku. „Josef.“ Opětuji mu pevný stisk a přijímám nabízené místo u stolu. Pak si teprve začnu prohlížet další tváře, které mne mlčky a zvědavě pozorují.

„Františku, tak tohle jsou naše děti,“ zahajuje Lída obřadně představování.

Nejmladší Mikuláš je ještě malý kluk, následují dvě dospívající slečinky, prostřední Pavel je už skoro tak velký jako táta a nejstarší Klára musí být dívka asi šestnáctiletá nebo sedmnáctiletá. Má veliké modré oči a dva zapletené copy jí splývají podél pohledné tváře. Na stole je toho víc než u nás doma na Vánoce. Po celém stole rozestavěné velké i malé misky, z kterých se kouří a line symfonie vůní. Vidím různé saláty, malé karbanátky, smažené ryby, ale také med, smetanu a do výšky vyskládané lívanečky. Skoro slintám. Lída si dala s přípravou pozdního oběda záležet.

Přijel host z ciziny. Snesla by mu modré z nebe, mudruje Lída nad polévkou a pokukuje po očku po mladíkovi. Necítí však jen radost. Ramena jí poklesla pod tíhou vzpomínek.

Byl to překrásný den. Prohlídka města, procházka u řeky, modrá obloha s pomalu plujícími bílými duchnami mraků, obraz rámovaný sluncem. Tolik zájmu a péče jsem nečekal. Po lehké večeři popíjíme čaj u Kláry v pokoji. Jsem pod neustálou palbou otázek a trpělivě se snažím ukojit zvědavost svých hostitelů. Mladší děti i rodiče postupně odcházejí spát, až zůstaneme s posledním šálkem chladnoucího čaje sami.

„Dáš si ještě?“ zazní měkký dívčí hlas.

„Dám si jich ještě nejmíň deset.“ Usmívám se a natahuju ruku pro další šálek.

„Opravdu máš takovou žízeň, přinesu ti kyblík vody.“ Cítím, že je Kláře moje společnost příjemná.

„Co budeš dělat, až skončíš školu?“

„Ráda bych studovala medicínu. Je to trochu sen mojí mamky, ale mě to taky láká, chci v životě něco dokázat, třeba zachránit někomu život.“ Zní mi to trochu naivně.

„Ze mě bude za rok učitel. Vojnu mám za sebou, tu jsem si odkroutil hned po střední, tak teď už jen abych sehnal práci, pak nevěstu a tři děti, barák už mám.“

„Ty to máš pěkně nalajnované, jen jestli s tebou nemá osud jiné plány.“ Dívka se usmívá stejně jako její matka.

Pak Klára zvážní a na čele se jí na chvilku objeví vráska. Je tak bystrá a zajímavá. Chvilku holčička, chvilku žena, ale obě mají ty krásné velké oči, které se na mne usmívají. Nechce se mi spát a čas tak rychle a neúprosně běží. Litry čaje a tahle kráska mi dnes nedovolí usnout.

* * *

František odjíždí už zítra ráno. Pět dnů uteklo jako voda. Mamka peče vedle v kuchyni něco na cestu, domem se line vůně skořice.

Mám za úkol zabalit dárek pro Věru. Jsem ale netrpělivá, každou chvilku vyběhnu na dvůr a uši mám nastražené na vrznutí branky. Táta vzal bráchy a Františka na ryby, prý aby zažil něco tradičního. Je to chlapská zábava, obdivuji mamku, jak bez řečí a s úsměvem chystá jídlo, pití, oblečení, ručníky, jen aby si to pánové užili. Všichni odcházejí za zábavou a ona je vyprovází ze dvorku pohledem, aby se pak sama vrátila do kuchyně, kde její den začíná i končí. Je to nespravedlivý svět. Snažím se jí zastat, hádám se s tátou, ale je to vždycky ona, kdo mne vezme za ruku a tiší mou zlost.

„Dělám to ráda, Klárko, nezapomeň, že já jsem profesionální žena v domácnosti, nikdo to neumí líp.“ Nevěřím jí, musí mít přeci jiná přání a jiné sny než stát celý život u sporáku. Já bych to takhle nikdy nechtěla. „Já, mami, takhle chlapy obskakovat nebudu, budu studovat, pracovat v nemocnici…“ Klára zmlkne a jde matku obejmout. Zahlédne, jak se její oči lesknou, i když ústa se stále usmívají.

„Také jsem chtěla být lékařkou, holčičko.“

Dnes nás čeká poslední večer a já jen doufám, že všichni půjdou brzy spát, tedy kromě nás. František je tak krásný a roztomilý, pořád se směje. Plácáme dohromady tři jazyky, ale rozumíme si čím dál víc. Tak ráda bych někdy viděla na vlastní oči jeho svět. Jsou tam všichni lidé tak veselí a plní optimismu? Konečně slyším hlasy z ulice. Seběhli se i sousedi. Táta samozřejmě předvádí úlovek. Rybaření je jeho radost i pýcha. Nikdo z kamarádů se mu nevyrovná. To on vždycky přinese největší štiku a on má plné vědro chutných karasů, když se ostatním v kýblu mrská pár rybek na dně. Stačí se zaposlouchat do tóniny hlasů a je jasné, že lov byl dnes úspěšný.

František se provinile usmívá.

„Byl to úžasný závěr návštěvy, tolik ryb jsem viděl snad jen v televizi při výlovu rybníků v jižních Čechách. Seděli jsme s udicemi na břehu řeky, která byla přímo majestátní ve srovnání s potokem protékajícím doma v údolí pod vesnicí. Písečné břehy byly protkané hnízdy ptáků, okolní louky se táhly do nekonečna a nikde živé duše. Koupali jsme se nazí, vařili na ohni v kotlíku čaj z divokého rybízu, hřáli se na písečné pláži. Celou dobu jsem myslel na tebe.“

František se zarazí a hledí do očí usměvavé Kláry. Celý den si představoval její krásnou tvář, růžovou jemnou kůži, drobná kulatá ňadra pod květovanou košilkou. Bože, tak krásná holka bude chodit po zemi tisíc kilometrů vzdálená ode mne. To je k nevydržení.

Konečně večer, našich pár posledních společných hodin. Slyším Kláru, jak na schodišti vysvětluje matce, že mne chce vzít ještě na procházku, když je tak krásný letní večer. Venku je teplo, ze zahrad schovaných za dřevěnými ploty voní květiny, stromy, nedokážu tu těžkou letní vůni pojmenovat. Nejvíc teď vnímám sladkou vůni Kláry. Procházíme kolem ztichlé tržnice, míjíme kostel se zlatými věžičkami a míříme do parku. Vezmu Kláru za ruku a čekám, co udělá. Přesně to, co jsem čekal. Mírně pootočí tvář a usměje se. Její ruka se usadí v mé dlani jako pták v hnízdě. Mám silný pocit, že patříme k sobě. Povídáme si o všem možném, ale oba se vyhýbáme tématu mého odjezdu. Cestou domů, kousek od domu, už musím něco udělat. Zastavím se, vdechuji vůni usínajícího města a beru Kláru za obě ruce. Cítím, jak se chvěje.

„Líbáš se ráda, Kláro?“

Jako by byla mojí otázkou zaskočena, špitne jen: „Ano,“ a uhne pohledem. Až mnohem později se dozvím, že tenhle polibek byl první.

Mám pocit, že v šeru její oči září jako hvězdy a z krásných tmavě růžových rtů sálá teplo. Ta chvíle je jako sama věčnost. Naše těla se přibližují stále víc, až se najednou leknu, že Kláru drtí moje náruč. Ona se mi však jen krátce podívá do očí, jako by si ověřovala pravdivost mého polibku, a její rty se znovu propadají do mých jako do prachových peřin.

Jediná věta se prodírá z mého srdce na svět. Je krátká a je v ní vše, co v tuto chvíli cítím.

Klára mlčí. V jejích krásných očích se lesknou slzy. Vezme mne za ruku a pustí ji teprve, když vrzne branka.

Svatba

František se žení. Vybíral, přebíral, a nakonec si našel holku někde v tramtárii. V tom má možná právě štěstí. Každá, která byla chvíli s jeho mámou, se brzy vypařila jako pára nad hrncem. Teta Věra je drsná ženská. Je jasný, že to měla v životě těžký, ale jako by sama o nic pěknýho nestála. Její tvář je věčně nasupená. S mojí mámou dva roky nemluvila, a teď zas je naštvaná na sousedy. Jak není po jejím, je tvrdá jako skála. Ani se nedivím, že zůstala sama. Který chlap by takovou ženskou chtěl? Bratránek Franta je z jinýho těsta. Veselý, přátelský, všichni ho mají rádi. A holky obzvlášť. Jsem zvědavá na tu jeho. Našim se na svatbu nechtělo, je to daleko. Ale já mám prázdniny, tak proč bych nejela. Bude to dobrodružství. Mám plný kufr šatů a bot. Svatba prý bude trvat tři dny, je pozvaných sto dvacet lidí. Snad si i zatancuju a pobavím se, doma bych seděla celé léto na zadku, maximálně bych zašla na koupaliště, nebo bych musela obracet seno a hlídat synovce.

* * *

„Jak se cítíš, Klárko, nevěsto moje sladká?“

František mne objal zezadu v pase a svou tvář přitiskl k mojí hlavě.

„Všude je takový shon, že jsem musel utéct na chvíli za tebou. Ještě se balíš?“

„Je pro mě hrozně těžké rozhodnout se, co všechno si mám odvézt do nového domova.“

„Neblázni, Kláro, vždyť víš, že si všechno koupíš tam. Vezmi si opravdu jen to nejnutnější, to, co máš ráda, stačí ti malý kufr.“

Do očí se mi hrnou slzy.

„Neplač, hlavičko, všechno spolu zvládneme, bude to pohádka s dobrým koncem.“

„Trochu mne opouští odvaha, Františku. Když jsi tu nebyl a já bojovala s úřady, aby mne pustily za tebou, připadalo mi všechno snadné. Tvé dopisy plné lásky mne poháněly. Každý den jsem běžela ke schránce na rohu ulice a pak na lavičku v zahradě nebo do svého pokoje do křesla, abych byla chvíli sama s tebou. Cítila jsem tě z tvých řádků, slyšela tvůj hlas. Zítra se vdám a za týden už budu v cizí zemi, kde nikoho neznám. Co si tam počnu, Františku? Umím jen pár slov.“

„Za pár hodin tu bude maminka, kamarádi, sestřenice. Seznámíš se s nimi a hned se budeš cítit líp. Víš přece, že práci mám pro tebe sehnanou, jen jak se naučíš jazyk, půjdeš studovat a bude z tebe doktorka, tak jak sis to vždycky přála. Neboj se, milá moje. Budu s tebou a nikdy tě neopustím. Věř mi.“

František mě dlouze líbá na rty a ze mě vyprchává strach. Už zase běží dolů, slyším jeho smích a hlasy příbuzných, které se slévají jako řeka tónů, veselá hudba. Skládám do krabičky staré fotky a ukládám to na dno malého kufru.

* * *

Překvapilo mě, že se to celé koná na vesnici, já bych raději zůstala ve městě. Musela jsem vydržet hrozných šedesát drncavých kilometrů, než jsme vystoupili na návsi nebo na náměstí. Nevím, jak to nazvat. Je to jiný svět, na mapě se posuneš o pár set kilometrů dál, a všechno co znáš, celý tvůj normální život, jako by zůstal za branou. Do nohou mě řeže pomalu usychající tráva, v červených botkách na podpatku se mi jde těžko po písčité cestě. Nos mám plný prachu a horkého vzduchu, kobylky si tu vůbec nezadají s cikádami. Jsem nedočkavá a plná zvědavosti. A těch lidí kolem.

Jdu s ostatními vstříc svatebnímu veselí, a najednou grošák a na něm mladý muž s krásnou kamennou tváří. Tohle znám jen z televize. Žene stádo koní podél cesty, prohlíží si zástup svatebních hostí. Upoutám jeho pohled? Všichni okukují mé rezavé na krátko ostříhané vlasy, boty, šaty, náušnice. Jsem si jistá, že mi to sluší, a muži na koních se kolem mne neprohánějí často. Prohodí pár slov s Klářinými příbuznými a zasměje se. Vypadá skvěle, asi to ví. Oči má modré a ledové, jako jestřáb. Jeho kůň chvíli kráčí vedle mne.

„Chceš se projet?“ překvapí mne otázkou.

Váhám, přeci jen jdu na svatbu. Krátce se rozhlédnu, všichni kolem mne čekají, co na to řeknu.

„Už jsi někdy v životě seděla na koni?“ hecuje mě se zvláštním ironickým úsměvem.

Přemýšlím, co to má v hlase. Je ostrý jako čepel nože. Nepříjemný a lákavý zároveň. Cítím jeho aroganci a sebevědomí. Chtěla jsem dobrodružství, a teď je tady. Já se přece nebojím. Usměji se na svatebčany, kteří nás nenápadně pozorují. Vyzuji boty a jsem připravena na projížďku. Muž mi podá ruku a pomůže mi vznést se na koňský hřbet. Připadá mi to neskutečné. K smíchu. Až budu sedět doma v autobuse cestou do školy, budu vzpomínat, jak jsem jela na svatbu na koni. Nebo to byl sen? Můžu tohle někomu vyprávět?

Je to krásný chlap, má jen krátké kalhoty a široký hrudník bez chloupků se mu leskne potem. Pozoruju louky na ježka ostříhané zuby krav a koní. Březový lesík a jezírko pod borovicemi, které pro sebe zabralo hejno kachen a hus z vesnice. Vracíme se zpět, dobře vím, že jsme se oba tak trochu předváděli. Svatební hosté ještě přešlapují na jednom místě, kouří, ženy se usmívají a něco si šuškají. Jak by také ne. Slyším útržky rozhovorů.

„No jo, ten se líbí každý.“

Na svatbě budu vonět koněm.

* * *

„Máš všechny doklady, miláčku? Ukaž mi to. Rodný list, občanka, potvrzení o tom, že rodina nemá žádné dluhy, dokonce rejstřík trestů.

No to je teda gól, tohle všechno po tobě chtěli? A co je tohle?“ František natahuje ruku a já mu s nechutí podávám poslední doklad, který musíme předložit na radnici.

„Lékařské potvrzení? Na co?“ František překvapeně zírá na kus papíru.

„Nerozumíš tomu, mám ti to přeložit?“

„Rozumím tomu, Klárko, jen je mi líto, že jsi toho musela tolik podstoupit. Potvrzení o panenství by u nás po tobě nikdo nechtěl.“

František mne hladí po zádech a šeptá mi do ucha: „Rád bych si to zkontroloval sám.“

Nejprve kostel, potom úřad. Nevěsta je krásná jako víla, na hlavě má věnec z bílých květů a dlouhé světlé vlasy jí splývají až k pasu. Vypadají šťastně. Jeden z druhého nespustí oči, jako by nevnímali okolí. Však to prý také bylo drama, než se všechno zařídilo. Svatba s cizincem je tady něco nevídaného. Slyšela jsem, že Klára občas propadala zoufalství. To když úřady požadovaly stále další a další razítka a potvrzení. Její malý brácha jí prý slíbil, že jestli ji nepustí, sežene pistoli a pomůže jí prostřílet se přes hranici.

* * *

Po obřadu se všichni přesouvají do obrovského plátěného stanu. Tolik jídla není možné sníst. V kuchyni se otáčejí čtyři tetičky a jen chystají a chystají a nosí a nosí. Za dolévání pohárků odpovídá vysoký muž s šerpou přes prsa. Ostřížím zrakem pozoruje, čí sklenička zůstala prázdná. Nesmím dopíjet, nebo budu brzy pod stolem. Hudba hraje pod širým nebem, přímo před stanem. Myslím, že ještě nedávno tady chodily slepice. Zanedlouho jsou všichni veselí a tančí, staří, mladí i děti.

Mezi hosty je i můj koňák. Naše pohledy se setkávají po celý večer. Sluší mu to. Už není kovboj nahý do půl těla, ale přitažlivý, pěkně oblečený mladý muž. Směje se, baví, tančí a já pozoruju jeho ruku na zádech tanečnice, která se posunuje níž a níž. I já se bavím a jsem středem zájmu mnoha mužů. Proč já si vyberu vždycky toho nepravého? Napadá mne. Buď je zadaný, nebo chudý jak kostelní myš.

Večer už střídá noc a svatební hosté posilnění alkoholem odkládají saka i ostych. Ten, na kterého myslím, odchází.

V pase drží svoji tanečnici. Je to jen vesnická svatba, žádné pohodlí. Rozhlédnu se, zda mne nikdo nevidí, a vyklouznu za plot do slunečnicového pole. Toužím po něm a žárlím. Tuhle situaci už odněkud znám. Naše pohledy se znovu krátce setkávají. Muž není překvapený, snad mu ani nevadí, že se dívám. Jen okamžik a kráčím zpátky do světla a veselí. Dokonce mne už hledají. Ženichova sestřenice z ciziny se přeci musí hlídat. Dopiju skleničku a prázdnou ji prudce postavím na stůl.

Rozhlédnu se a zachytím několik pohledů.

„Smím prosit?“ vysloví tři mužské hlasy najednou. Ať se o mě klidně poperou.

* * *

K oltáři mne vede můj krásný velký tatínek a celý září. V novém obleku sám vypadá jako ženich, bílou košili rozhalenou, usmívá se od ucha k uchu. Františkova maminka tak šťastně nevypadá. Koutky úst má svěšené, snaží se o chabý úsměv a oči se jí lesknou slzami. V krásných šatech přivedla Františka, svého jediného syna, a teď ho dá mě, sedmnáctileté holce, která nic neumí a nic nemá, jen srdce na dlani.

Bude mě mít ráda? Pomůže mi? Mamince přeci zachránila život. V hlavě mi víří myšlenky. Chce se mi tu smutnou ženu pohladit a poděkovat jí za Františka.

Z veliké dálky ke mně doléhá monotónní hlas. „V dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci…“

Jsem jako opilá. Hlavně abych nepřeslechla, kdy mám říct ano. František mne snad umačká. Polibek je dlouhý a všichni tleskají.

„Pojď, moje krásná ženo, od teď budeme kráčet po světě jenom spolu.“

Učím se rychle jeho mateřštině. „Budeš se mnou šťastný, Františku,“ pošeptám mu česky do ucha.

Překvapeně se usměje. „Já vím, Kláro.“

Čokoládové máslo

Ležím v posteli a nehýbu se. Den už začal, slyším babi, jak se šouravými kroky pohybuje po kuchyni pode mnou. Představuji si trojúhelník vyšlapaný na podlaze, po kterém se pohybuje každý den. Od stolu ke sporáku, od sporáku ke dřezu. Pořád dokola. Babi zajatá na své oběžné dráze.

Na prsou mi vrní Žluťák. Je těžký, hřeje a jeho srst mne lechtá pod krkem. Když ho někdo načape, prskne a vyskočí ven ventilačkou. Jdu se vždy podívat, zda neleží mrtvý pod oknem. Žluťák je akrobat, za chvíli se vrátí, elegantně vyskočí na televizi, kde bude spát, dokud ho zase někdo nevyžene. Odvrací své zlaté oči, protože je uražený. Jsem pyšná na to, že si chodí lehnout jen na mě.

Čichám vůně, které se plazí podél zdi a pak oknem do mého nosu. Babi každé ráno chystá něco dobrého. Na muže, na ženy a na děti, myslí na každého zvlášť. Pro dědu, tátu a strýce obvykle nachystá malé karbanátky, nebo osmaží rybky, kterých včera přinesli plné vědro. Blýskaly svými malými tělíčky a poulily očka, ponořila jsem do nich ruce až po lokty, než mi máma dala pohlavek a poslala mě umýt se od jejich pachu.

Babi nikdy nejí. Pořád ji hlídám a snažím se ji přistihnout, ale ona nevezme sousto do úst. Pro mámu a tety uvaří mísu brambor. Kouří se z ní a roztékající se máslo voní. Ženy štěbetají, okřikují kočky, které se snaží trénovat trojskok na stole a ukrást při tom rybu nebo kolečko salámu. Nám dávají pohlavky, když vstáváme nebo na sebe pokřikujeme, nakonec nás obvykle posadí ke stolu do kuchyně, do které se schází po třech schůdcích z jídelny. V kuchyni cítím odpadky a mastnou vodu z dřezu. Jíst u stolu v kuchyni je největší potupa. Ostatní se smějí a s rozkoší vyjmenovávají různá sprostá slova. Pod třemi schůdky jsme v bezpečné vzdálenosti od rukou našich matek. Babi se usmívá a nosí nám dobroty. Skloní se ke mně a pošeptá mi do ucha: „Holčinko, zajdeš mi dnes pro máslo?“

V tu chvíli zapomenu na kuchyňský stůl a horu špinavého nádobí, která svým tvarem hrozí, že se každou chvíli zřítí do mé krupičné kaše. Usmívám se a čvachtám stříbrnou lžičkou v talíři. „Nechutná ti?“ Zeptá se babi. „Chutná, babičko, ale už nemůžu.“

Už mi pohladila bříško opečená kolečka brambor a mrkve a také jsem rychle snědla svoji mističku malin se smetanou, než mi ji sebral tlusťoch Jára. Raději se na něj celou dobu mračím. Je sice větší, ale já jsem starší. Jeho úsměv si ke mně vyšlapává cestu.

Po snídani dům utichá, všichni se rozběhnou po svých stezkách jako mravenci. Děda Josef pomalu kráčí do dílny, kde se bude až do oběda mazlit se dřevem. Hladí prkna hoblíkem a svojí dlaní, jeho tělo se přitom pomalu pohybuje dopředu a dozadu v pravidelném uklidňujícím rytmu. Ukrajuje voňavé plátky, které jako prstýnky blonďatých vlasů padají na dřevěnou podlahu. Možná mne pošle do sklepa s hnědým keramickým džbánkem pro likér z kaliny, která se košatí a nastavuje plody slunci na dvoře. Vlezu po žebříku do vlhkého hlubokého sklepa, kde se nikdy dlouho nezdržím. Naplním džbánek a spěchám nahoru. Vždy maličko ochutnám, děda na mne mrká, „pojď sem, skřítku“ a utře mi pusu svou rozpraskanou rukou, která voní smůlou. Plácne mne lehce po zadku a moje nožky se rozběhnou po schodech na dvůr. Vím, že je rád v dílně sám. Cítím jeho úsměv v zádech a už slyším hlasy žen, které zvoní vzrušením a radostí z nového letního dne. Matka, tety a jejich kamarádky se oblékly do krásných šatů s velkými barevnými květy. Jejich podpatky klepou do sluncem prohřáté dlažby rytmus léta. Vyrážejí do města. Mladé a krásné. Pozoruji jejich odhalené nohy, paže, veliké sluneční brýle, slaměné klobouky, kabelky se zlatými sponami. Cítím, jak krásně voní jejich parfémy, a závidím jim. Přitulím se k babičce, která je vyprovází pohledem z dřevěné branky.

„Babi, kdy už budu taky velká?“ Babi mě hladí po vlasech a usmívá se. „Nespěchej, holčinko.“

Strýcové bloumají po domě jako duchové, každý hledá svůj kout. Čas jít se koupat k řece nebo na ryby ještě nenastal. Naslouchám pleskání pantoflí po prkenných podlahách a šustění novin v patře. Z prosklené verandy v přízemí voní cigaretový kouř. Za chvilku otec otočí v zadním pokoji kouzelným klíčkem a otevře sekretář plný pokladů. Z naleštěných dvířek je najednou stůl, kam otec rychlými pohyby rukou rozkládá karty do řad a sloupců. Stojím kousek od něho a pozoruji, jak soustředěně karty otáčí a řadí je v nepochopitelném sledu jednu za druhou. Chvílemi se usměje a loupne po mně pohledem. Přitisknutá k boku sekretáře pozoruji jeho vnitřnosti. Voní babičkou, mýdlem schovaným v zaprášené krabičce, inkoustem, tužkami, papíry a obálkami, výstřižky z novin a starými dopisy. Sekretář má spoustu přihrádek a šuplíků, do kterých se toužím podívat. Jsou plné pokladů, třpytivých šperků, starých mincí a lahviček od dávno spotřebovaných voňavek a krémů. Toužím vzít do dlaní ptáčka uvězněného v křišťálové kouli, jehož osamělým úkolem je hlídat a tížit zažloutlé doklady. Dotýkám se pohledem drobné tanečnice, kterou otec občas přiměje ke krouživému tanci na jedné noze za doprovodu menuetu, který vybrnkává smutná harfa schovaná v dřevěné krabičce s klíčkem v boku. Záclony občas zvednou své paže v letním vánku, který nese do tmavého pokojíku se sekretářem a koberci na stěnách hlasy a smích dětí, které už vyběhly ze dvora na ulici za svými bosými a opálenými kamarády.

Do pokoje tiše vstoupí babička Lída a za ní její zvířecí suita. Dva malí zrzaví kříženci, kteří se neustále pošťuchují, jejich stará vypelichaná matka s bílou náprsenkou, pak černý krátkosrstý ratlík s drápky na drobných nožkách, které prozrazují jeho pohyb po celém domě. Žluťák se vlní se vztyčeným ocasem kolem babiččiných nohou a šedá Markýza s přísnýma modrýma očima hledá místo, kde by přečkala ve spánku poledne. Babička si utírá ruce do starého lesklého župánku, který již na mnoha místech ztratil svůj ornamentální vzor. Babi nosí ten župan jako ptáci peří a zvířata srst, nikdy ho nesundává. Ráno hodí na župánek baloňák a vypraví se na svou každodenní pouť na tržnici a zpátky. Jen občas se babička promění v krásnou starou šedovlasou dámu. To když jde na návštěvu, nebo k panu doktorovi, co jí poslouchá srdíčko. Nejkrásnější je babi stejně teď. Usmívá se s hlavou trošku na stranu. Prohlížím si její sešlapané kotníčkové boty bez tkaniček. „Mám tě ráda, babi,“ špitnu a moje ruka vklouzne do její.

„Pojď, Karličko, zajdeš mi na nákup.“ Babička má v ruce plátěnou tašku a malou černou peněženku pošitou barevnými korálky. Otec ani nezvedne oči od svých řad barevných obrázků a mě ještě drží vůně starého sekretáře, než vykročím za babičkou na schodiště. Do domu ještě neproniklo rostoucí horko letního dne, je plný chladného těžkého vzduchu a ticha, které narušuje marný souboj mouchy se skleněnou tabulkou jejího vězení. Na dvorku se ke mně sklání babička a opakuje mi seznam věcí, které mám nakoupit. Tiše si opakuji: „Černý chleba, smetana a máslo.“ Babi vidí mou nejistotu. „Neboj se, holčinko, paní prodavačka ti máslo zabalí do papíru. Ví, že jsi moje vnučka, dá ti ho tolik, kolik potřebuji. A kup si pak, co máš ráda.“ Usmívá se a mně se v puse rozlévá známá sladká chuť.

Vyběhnu před branku a rychle se rozhlédnu. Nechci, aby se ke mně přidala parta dětí, sestřenic a bratranců. Včera mi vzali korálkovou peněženku, spočítali peníze, které mi babička dala, a musela jsem slíbit, že jim koupím cucavé průhledné bonbony do kornoutu z novin. Celou dobu jsem se dívala do země, zuby zaťaté, a cítila jsem vztek. Jako ta barevná housenka, na kterou ze všech stran doráželi mravenci, když se šla projít na dvorku pod jabloní. Peněženku hodili na zem a se smíchem utekli. Ještě dlouho jsem za nimi vyplazovala jazyk. Teď slyším jejich hlasy za rohem dřevěného plotu, myslím, že vzali útokem starou višeň u sousedky. Je už skoro hluchá a pomalu chodí. Někdy si u ní tajně utrhnu květy, které pak skládám pod sklíčko v hlíně. Stydím se a je mi jí líto, ale také jsem pyšná, když je můj květinový obraz pod sklem nejkrásnější a nejbarevnější. Škoda, že se s ním nemohu pochlubit babičce. Obrázky z mrtvých květů jsou tajemství. Ani ta nejmenší sestřenice ho nikdy neprozradí.

Proběhnu kolem pumpy na vodu, kam chodí celá naše ulice, a ani nepohladím velkého černého psa, který se tu uložil na bok v písku, hřejivého stejně jako dopolední slunce. Ulice je lemovaná dřevěnými hnědými a zelenými ploty, za nimiž jsou schované zarostlé tmavé zahrady, které poskytují stín a chládek starým ženám posedávajícím na lavičkách. Slyším zvuky z letních kuchyní a cítím vůni připravovaných obědů. Na konci ulice, zvedající se do mírného kopce, vidím další pumpu, která je pro mne hranicí cizího území. Její silueta se rýsuje proti světle modrému obzoru, ještě pár kroků a přede mnou se rozprostře tajemný svět, který mi nahání hrůzu. Vpravo je staré autobusové nádraží plné podivných lidí. Sedí na zemi i na rozbitých oprýskaných lavičkách, kolem sebe košíky a rance, zašlé oblečení, cítím pach jejich těl, cigaret a alkoholu. Ženy mají hlavy ovázané šátky, jako by byla zima. Muže v šedých oblecích a obnošených botách očichávají toulaví psi. Babi tudy se mnou chodila, když jsem byla malá. Držela mne za ruku a odpovídala na mé zvědavé otázky. „To jsou, holčinko, lidé, kteří přijeli na trh. Ráno naložili zeleninu, ovoce, mléko, maso a houby a přijeli starými autobusy z okolních vesnic, aby prodali to, co našli nebo vypěstovali. Jsou sedření a často pijí kořalku, aby jim život nepřipadal tak těžký.“ „Babi, proč se ten pán válí na silnici?“ „Pojď, ten pán je opilý, tohle je moc smutné místo.“

Dívám se na lidi mezi oprýskanými autobusy jen po očku. Bojím se jejich dlouhých nezaostřených pohledů a jejich odevzdaného čekání. Je to cizí svět, svět za pumpou.

Místo, na které se těším nejvíc, mne teprve čeká. Je nejtajemnější z celé mé pouti za máslem. Šourám se v horkém písku, ve kterém se občas zablýskne kousek perleti. Bylo tu snad moře? Někdy najdu drobné mince, mám oči na stopkách. Kousek od autobusového nádraží se země prudce svažuje do hluboké strže. Babička tomu místu říká Jámy a varuje nás všechny. „Hrajte si na ulici, za pumpu nechoďte, tam je to pro děti nebezpečné.“ V jejím hlase slyším starost. Ale jaké nebezpečí nám hrozí? Přemýšlím o tom každý večer, představuji si tvory, kteří v Jámách bydlí, a hrozné příběhy o dětech, co se nevrátily. Hrozně mne to baví. Je to strašidelné a vzrušující zároveň. Pomalu se došourám na okraj strže a podívám se dolů. Nemohu pochopit, kde se vzala uprostřed velkého města taková hluboká zelená zarostlá jáma. Stromy a keře mi připadají jiné, než jaké rostou nahoře v ulicích. Dole v Jámách je houští jako prales, jen občas zahlédnu blýsknout se vodní hladinu nebo objevím mezi kmeny kousek plechové střechy. Kdo tam asi bydlí? Skřítkové, obři nebo zlí lidé, co kradou malé děti? Snažím se zahlédnout nějaký náznak života, ale jen moje fantazie spřádá příběhy plné dobrodružství. „Kdybych alespoň zahlédla užovku,“ říkám si, mohla bych pak dětem vyprávět, že v Jámách žijí obrovští hadi, nad kterými mám kouzelnou moc.

Do obchodu je to už jen kousek. Pod okny velké budovy poslouchám zvuk šicích strojů, které tu od rána do večera šijí boty. Říkala mi to babi. Pak projdu mezi dvěma činžovními domy a zkontroluji, zda jsou místní kocouři na svých stanovištích. Leží na prahu i v květinových záhoncích znaveni sluncem, uši potrhané od večerních rvaček. Oči otevřou jen na okamžik, aby zkontrolovali kolemjdoucí. Stará samoobsluha s oprýskanou mozaikou má dveře dokořán. Čerstvý chleba vydává nakyslou vůni, cítím i ryby a ohrnuji nos. Dlaněmi opřená o velký prosklený pult si prohlížím obsah nerezových obdélníkových nádob. Fascinovaně zírám na květy, vlnky a zvířátka, které někdo šikovný vytvaroval z různě barevného másla. Nápisy ještě přečíst neumím, ale to červené s kytičkami je jistě jahodové, zelené by mohlo být z jablek a žluté vanilkové. Nemohu přijít na to, z čeho vyrobili modré máslo, a tak stojím před nádobou, čelo svraštělé přemýšlením, až se někde nade mnou ozve známý hlas. „To je borůvkové.“ Paní prodavačka za pultem se usmívá a už chystá nákup pro moji babičku. „Tady je chleba, smetana, máslo, ještě budeš chtít něco, holčičko?“„Ještě bych prosila kousek čokoládového másla,“ špitnu a dívám se při tom na zatím neporušenou hmotu ozdobenou koníkem. „Jistě, hned to bude,“ řekne prodavačka a zajede nožem do koňské hřívy.

Spěchám domů, míjím všechna úžasná místa bez zastavení, zaháním příběhy, které na mne dotírají. Máslo by se mi v horku brzy rozpustilo. Babička v kuchyni krájí brambory a na sporáku voní z velikého hrnce ovocný puding, který si budeme nalívat malou sběračkou do hrnečků s puntíky. Všechny předměty jsou tak známé a blízké a v rukou babi ožívají.

„Pojď, holčinko, už tu na tebe čekám, viděla jsi cestou něco zajímavého?“ Mám pocit, že babička všechno ví, jako by šla celou cestu za mnou a četla v mé hlavě. Rychle vyskočím na stoličku a s pusou plnou slin pozoruji, jak babi krájí bílý chléb a maže na něj čokoládové máslo. Cítím na jazyku jeho sladkou chuť.

První sníh

Sleduji, jak se můj dech sráží ve studeném vzduchu a mění se v páru. V dětství jsme leželi všichni tři pod těžkými duchnami a čekali na známé ranní zvuky a vůně. Nejprve se ozvalo železné rumplování. To otec pohyboval roštem v kotli, aby se zbavil starého popela. Za chvilku se radiátorem prohnaly první vzduchové bubliny a pak začala proudit voda, která se ohřála teprve za několik hodin. Čekali jsme pod peřinou na snídani a povídali si o tom, co má kdo nejraději.

„Já bych si dala krupicovou kaši, takovou, jakou vaří babička Lída,“ ozve se moje starší sestra Karla.

Představím si tu chuť, která je spojená s prázdninami, a pusu mám hned plnou slin.

„Kdepak kaše, dnes budou určitě smažené záprdky, včera je bába Věra přinesla ze Dřevíce,“ ušklíbne se Adéla, kontroverzní sestra číslo dvě. Tuhle si od babičky přinesla ke svačině zkažené vejce. Líbí se mi, jak se báby Věry nebojí, jak provokuje. Honí se s ní kolem velkého dřevěného stolu, a i když nakonec dostane nařezáno a brečí, necítí se jako poražená. V hlavě už má plán na další souboj s naší železnou lejdy.

„Ne, ne, dnes budou určitě králičí játra na másle, protože jsem slyšel, jak máma volala z balkónu: „Franto, řekni Honzovi, ať nám ráno zabije dva králíky,“ míním já a cítím vůni škvařícího se másla a nasládlou chuť králičích jater.

Dost snění. Dětství je dávno pryč. Nebo to není dávno? Vím, že nebude ani kaše, ani vajíčka a ani králičí jatýrka na másle. Radiátor mlčí a každý z nás teď obývá v domě svoji studenou tichou jeskyni. Ani po masturbaci se mi nechce vstát, nejraději bych prospal celý ty pitomý svátky.

Kdyby alespoň přijely ty dvě káči, ale ty jsou rády, že unikly ze spárů rodinného štěstí a objeví se tu jednou za uherský rok. Jedna je za kopečkama, druhá se odstěhovala co nejdál a já se toužím vypařit nebo usnout alespoň do března zimním spánkem.

Dole v přízemí vrznou dveře a já si představuji starou ženu, jejíž postava je každý rok o pár centimetrů nižší a o pár centimetrů širší. Malá babička, bába Věra, v kostkovaných bačkorách a zástěře přes šatovou sukni, se šourá na záchod a hlasitě šeptá slova, kterým nikdo nemá rozumět, ale každý dobře rozumí. „Svině, mrcha, svině, kurva.“

Stačí, aby zahledla matčiny boty, a už se spustí její husí nenávistné syceni. Štípnout už nedokáže, ale slova jsou někdy horší než dobře mířená rána. Železná lejdy stárne, reziví a skřípe. Místo aby se mazala láskou, vrže jí mezi zuby nenávist.

Z vedlejšího pokoje slyším tlumený zvuk televize. Sport nebo Auto-moto-revue? Je to jedno. Všechny pořady jsou stejně stupidní, ale pro tuhle chvíli stejně dobré.

Táta se obalil bublinou televizního zvuku a vydrží v ní tak dlouho, než ho napadne jiná forma úniku. O svátcích však těžko uteče na dřevo do lesa a ani kamarádi teď nebudou chtít hrát mariáš.

Máma sedí v kuchyni v křesle, zvuk pletacích jehlic jako bych slyšel až sem. Cinkají o sebe pořád, máma nic jiného nedělá. Hromada ponožek narůstá jak kaše z hrnečku vař, už se valí oknem, zasypávají květinovou předzahrádku, matka umírá zavalena vlněnými výrobky všech velikostí a barev…

„Tebe jsem, zmetku, neměla nikdy porodit.“ Na tu větu se dá těžko zapomenout. Každý máme svoji nezapomenutelnou větu. Adéla má mozek mezi nohama a labilní Karla patří do blázince. Jsme prosolení nenávistí, naložení ve vlastní šťávě smutku. Snídáme zlost a dýcháme samotu. To jsme my, naše úžasná rodina.

Jak přežít dnešní den? Jediná spásná myšlenka – půjdu za Růženou. Je sice stejně stará jako moje sestra, tlustá a neforemná, má astma a ráčkuje, ale určitě mě zase ráda zatáhne do své postele a já budu cítit odpor i rozkoš zároveň.

Počítám, že mi byly tak dva roky a kousek, když mě sestry převlékaly za holčičku. Jejich péče mi byla příjemná, svlékaly mne a oblékaly jako panenku. Šatičky a boty našly na půdě v truhle a při česání vlasů do culíčků jsem se tvářil jako ten správný blahoslavený slabý duchem. Byl jsem v jejich rukách blažený. Každá mne vzala z jedné strany a vyrazili jsme na procházku.

„To je naše sestřička, viďte, že je hezká.“

Holky braly tu hru zcela vážně. Vzpomínám, jak se sousedky usmívaly za ploty, některé snad i vážně uvažovaly o tom, kde se v rodině vzala další holka. A já šťastně vzhlížel ke svým starším sestrám, které si na mně trénovaly budoucí mateřství. Moje vzpomínky uvízly ve slunečném letním dni na plácku před domem plným pampelišek. Kluci z ulice sjíždějí asfaltový kopeček na kolech a koloběžkách. Holky mají v trávě rozložené deky a opaluji se se svými panenkami, kočáry vzorně zaparkované v řadě. Nejobdivovanější hračkou v holčičím společenství jsem já. Světlé vlnité vlasy, baculaté tváře a modré oči. Cítím dotyky všech něžných holčičích ruček, jejich vůni, a slyším štěbetavé hlásky za zavřenými víčky. Když je otevřu, je tu znovu jen studený pokoj a ticho, které nevěstí nic pozitivního v tomto, ani v novém roce.

„Vstávej, pomůžeš mi s bramborovým salátem.“ Mužský hlas nekompromisně ukončí mé snění.

Otcova tvář se objeví mezi dveřmi a hned zase zmizí stejně jako vzpomínka na léto a pampelišky. Soukám se z postele a přemýšlím o tom, kdy jsem naposled viděl tátu usmívat se. Tvář má teď šedou a strhanou. Dříve kudrnaté tmavé vlasy řídnou a šediví. Jeho vždy veselé oči pohasly, Úsměv se zkroutil do grimasy.

To je psycho, říkám si, v životě se neožením.

V kuchyni je teplo, kovové pláty na kamnech jsou už uprostřed do růžova rozpálené. Matka sedí jako obvykle v křesle u okna a plete.

„Nebudu nic vařit, postarejte se o sebe, jak umíte,“ procedí mezi zuby.

„Je Silvestr, nešlo by to alespoň dnes nějak jinak?“ ozve se otcův zahořklý hlas.

„Celý rok je ti všechno jedno, a dnes si tady budeme hrát na spořádanou rodinku? Dej mi pokoj a hraj si tu svoji divadelní hru s maminkou.“

Matka roztáčí kola a já cítím, jak ve mně narůstá vztek. Jak dlouho tohle ještě potrvá, kam před tím utéct? Ti tři tu žijí v tiché i hlučné nenávisti, sypou si sůl do otevřených ran a vzdalují se od všeho člověčího. Otec drcený mlýnskými kameny dvou dominantních žen. Matka, cizinka, která od mládí svádí boj s opičí láskou své tchyně. Babička, stará žena, jejíž bolest se přetavila ve zlobu. Svírám v ruce železný pohrabáč a mám chuť udělat úplně něco jiného než přiložit do kamen. Ve školním roce je moje jediná spása internát, ale kam se mám schovat teď?

„Mám vás plné zuby, nesnáším tenhle barák a váš zkurvený život.“ Zase se přestávám ovládat, mám chuť otevřít okno a řvát na celou vesnici.

„Nikdo tě tady nedrží, inteligente.“

Přesně tahle slova jsem od matky čekal. Nesnáší mě a vyhání už několik let. Za otcem se zavřou dveře obýváku a já do nich musím kopnout.

„Jen schovej zase hlavu pěkně do písku, nic jiného ani neumíš, ty srabe.“

Matka ani nezvedne oči od pletení, tvář má kamennou, neproniknutelnou, jen ruce se jí třesou, až jehlice hlasitě cinkají jedna o druhou.

„Seru na vás,“ nevydržím to a musím křičet. Potom ještě prásknu dveřmi.

Tím je můj silvestrovský program od rána jasný. Nemůžu tady zůstat. Popadnu bundu, naházím pár věcí do tašky a schody beru po dvou. Dole skoro zakopnu o babičku, v jejímž obvyklém syčení zaslechnu nové slovo.

„Hajzl.“

* * *

Tušil jsem, že dnes za sestrou nedojedu. Sváteční jízdní řády nepřejí náhlým pohnutkám mysli. Obzvlášť tady, v kraji, kde lišky dávají dobrou noc. Poloprázdným vlakem dojedu do Hradce. Má cesta je úsečka a tady dnes končí. Po přímkách chodí ti šťastnější.

Toulám se po městě a vyháním myšlenky na dnešní noc z hlavy. Cítím vztek, který mi zatíná pěsti, zarývá nehty do dlaní, a smutek, tlačící mi slzy do očí a svírající u srdce. Tma, šeď, zima, přistání na Měsíci. I tlustá Růžena je teď v teple a doma se svými hloupými dětmi.

„Kurva, co to je za zimu, kdyby aspoň padal sníh,“ drtím tu myšlenku mezi skřípějícími zuby. Moje absurdní přání vyslyšela silvestrovská noc. Na zem se začínají snášet pomalé těžké sněhové vločky. Letos první. Můj úsměv je neviditelný.

Jitrocelový sirup

Malá slečna s dlouhými blonďatými vlásky, které se jí na koncích kroutily do lokýnek, se zastavila u výlohy lékárny na náměstí a nakukovala dovnitř. Starý šedivý lékárník se jen usmál a pomyslel si, že asi čeká na některou z babiček stojících ve frontě na aspirin a kozlíkové kapky. Holčička si přes sklo prohlížela regály a po očku i pana lékárníka a představovala si, jak jednou sebere odvahu a vstoupí sama do toho zvláštně voňavého prostoru, plného tajemných šuplíků, lahviček a prášků. Karla si pohladila nakládanou kapsu své červené zvonové sukně, v které cítila přes látku několik drobných mincí. Pak s okouzleným, avšak málo patrným úsměvem odkráčela na autobusové nádraží, kde se již tlačili a postrkovali spolužáci ze školy. Zastavila se kousek stranou od hlučícího klubka neposedných dětských rukou, nohou a těl. Představila si samu sebe jako kousek prádla vhozeného do ždímačky. Raději zůstane poslední a postaví se hned za řidiče. Její velké modré oči úzkostlivě vyhlížely autobus. Karlička už toužila mít cestu za sebou, i když to byla jen jedna zastávka. Byla na sebe pyšná, že už to zvládne sama a děti se jí neposmívají, že pro ni musí jezdit babička, ale kdo ví, jestli si té změny vůbec někdo všiml. Hlavou jí znovu proběhl první školní den, kdy všechny děti po vyučování vyběhly ven a spěchaly domů, a ona si sedla na schody a čekala a čekala. Nebyla zvyklá chodit sama, a ještě k tomu zapomněla jméno kamarádky, se kterou měla jít na autobus. Nikdy takové jméno neslyšela a bylo jí hloupé volat na ni: „Hej, holčičko, spolužačko, nepamatuji si, jak se jmenuješ, vezmi mne s sebou na autobus.“

Jmenuje se Lenka, teď už to jméno znám, tenkrát to pro mne bylo úplně nové slovo. Ona se se mnou ale stejně nebaví, zamračila se Karla a okopávala si o obrubník svou bílou, po sestřenici zděděnou botu. Vroubkované bílé punčocháče měla na kolenou trochu vytahané a červená kožená školní taška ji tížila na zádech. Nedokázala si vysvětlit, proč se cítí nepatřičně a tak trochu jakoby mimo. Viděla se tak v očích dětí jako v zrcadle. Proč se s ní vlastně nebaví a nechtějí ji za kamarádku?

Autobus vyjel z boční ulice a zastavil. Řidič se podíval na hodinky a zapálil si cigaretu. Přes park zahlédl hordu dětí na zastávce a vzdychl. „Dnes až do deseti do večera, to zas bude šichta.“ Odpolední směnu neměl rád. Školáci ho rozčilovali a popojíždění z města do okolních vesnic vnímal jen jako zašlou slávu svého povolání. Kde byly ty časy, kdy se cestou do Splitu cítil jako pan Někdo. Koho teď zajímalo, že zná všechny ulice v Berlíně. Řidič zašlápl cigaretu, nastoupil do karosy, srovnal fotku svých dětí, které dávno žily s matkou někde jinde, a vyrazil.

V tu chvíli Karla obešla všechny děti na zástavce a postavila se u silnice několik metrů před hlučící hejno vran. Tak viděla všechny ty malé i větší děti a klátící se deváťáky, co se pošťuchovali a tlačili na zastávce, aby nastoupili do autobusu jako první.

„Pane Bože, já tě tolik prosím, zařiď to tak, aby autobus zastavil u mě. Slibuji, že budu hodná. Prosím, prosím, moc bych si přála nastoupit první.“ Karla měla celé tělo napjaté jako strunu, svoje dětské přání v duchu opakovala jako modlitbu, skoro nedýchala, malé ruce zatnuté v pěstičkách. Její obličejík dostal urputný výraz a modré, teď trochu vykulené oči vyjadřovaly zoufalou prosbu. Představovala si velkou postavu Boha na nebi, vypadal trochu jako lékárník. Řidič pomalu popojížděl k zastávce, a když uviděl malou blondýnku u cesty, usmál se a zastavil přesně před ní.

„Račte, dámo,“ zazněl jeho hlas a v hejnu vran to zašumělo nevolí. Karlička se usadila rovně jako pravítko na první sedadlo, svou červenou tašku si nechala na zádech a upřeně se dívala před sebe. Na jejích rtech se usadil nepatrný úsměv a celé tělo se uvolnilo v sladkém pocitu vítězství.

„Existuje,“ pomyslela si ve své dětské představě bez náboženské zkušenosti. Hned se jí však vybavily bolestné vzpomínky na chvíle, kdy doma volala, plakala a prosila, ale Bůh ji neslyšel a nepřišel na pomoc. Ani táta s mámou neslyšeli. Asi byli v práci. Bylo to proto, že zlobila? Že rozbila skleněnou figurku? Proč by jinak babička odcházela do lesa a říkala jí, že už se nevrátí? Proč by ji zamykala v kuchyni? Karlička se na ni dívala z okna, jak bez ohlédnutí kráčí po cestičce, a hrozně se bála, že už ji nikdy neuvidí. Babička říkala, že stejně brzy umře, nebo skočí z lomu.

„Smrt, to je konec. To člověka odvezou pryč autem, a už ho nikdy nikdo neuvidí. Nic nezůstane,“ pomyslela si. Ta prázdnota Karlu děsila. Byla tu, když večer babička zhasla, i když rozmazávala na okno slzy a bála se, že zůstane úplně sama. Byla tu, i když zemřela prababička a Kája ji viděla ležet nehybnou, otočenou zády ke zdi na gauči v kuchyni, než ji odvezlo černé auto.

Vtom už autobus zastavil a děti se hrnuly předními i zadními dveřmi ven, div při tom neskákaly rovnou do Metuje. Říčka se vinula zeleným údolím, do jehož úbočí se zařezávala silnice obklopená chalupami, domky i zemědělskými usedlostmi. Školáci se rozběhli do kopce a jejich skupina se postupně zmenšovala, jak odbočovali do svých domovů. Karličce to připomnělo krávy, které se vracejí večer z pastvy. Chvilku si prohlížela nápisy a obrázky vyryté do dřeva autobusové zastávky a pak se šouravým krokem vypravila k máchadlu. To byla její pravidelná zastávka. Dřevěná deska těsně nad hladinou řeky a pod ní rychle proudící voda, ve které se dali zahlédnout pstruzi. Sem ženy v létě vozily na dvoukoláku prádlo, klečely na máchadle, duchny, polštáře a utěrky namáčely v průzračné vodě a pak je sušily na trávníku. U toho si povídaly o jiných ženách, které na máchadle nebyly, o svých mužích, o seriálu v televizi, smály se a občas vytáhly z vody nějaké rozdováděné děcko. U máchadla plynul čas pomalu a léto jako by trvalo věčně.

Byl pátek, ale Karla se už těšila na neděli. Večer si nachystá věci do školy a pak přijde ta důležitá chvíle, kdy dostane kapesné. Celou pětikorunu. Teď už má v kapse dvě. V pondělí si konečně splní svůj sen, a tři pětikoruny na něj budou stačit.

Věra stála v kuchyni u rozpálených kamen. Bylo sice teplo, ale aby uvařila oběd, musela spálit nejméně dvě tašky dřeva. Chodila ráda do lesa, byl tam klid a hlavně nemusela pálit polínka, která byla v kůlně nachystaná na zimu. „Toho si Franta ale nikdy nevšimne, kolik mu tím ušetřím práce a peněz. Kde se to dítě tak dlouho toulá,“ pomyslela si a podívala se snad po desáté na hodiny, které ukazovaly půl jedné. „Dnes přeci měla školu do půl dvanácté. Že by zase nenastoupila do autobusu?“ Věra odstrčila hrnce na kraj plotny, dala si na hlavu lehký šátek, zavázala ho pod bradou a vyběhla z domu. Oblečená byla jako vždy ve své silonové zástěře, kterou si ráno navlékala na sukni s halenkou jako uniformu. Když se jí zástěra začala trhat, hned si nechala od švagrové za pár korun ušít novou. „I ta červena sukně pro holku se povedla. Však už mi ty krimplenové šaty byly malé a je lepší je přešít než vyhodit. Mám tu holku ráda jako nikoho na světě, jen aby nebyla po mámě,“ pomyslela si, a to pomyšlení ji zahřálo u srdce. „Vždyť mám na světě jenom ji.“ Věra celý život počítala každou korunu. To ji naučila její matka a pak i život sám. „Kdybych nešetřila, nic z toho by tady nebylo,“ ohlédla se na dům se zahradou, který postavil její muž, než si pro něj přišlo gestapo.

„Kde se couráš, prosím tě? Měla jsi už být dávno doma. Oběd je na stole,“ houkla na Karlu, která si trhala kytky za brankou. „Vyhoď to a frč si umýt ruce, nebo řeknu tátovi, že jsi zase někde lajdala.“ Karla smutně vyhodila květy na betonové dlaždice dvorku, proklouzla kolem babičky do tmavé chodby a pak vyběhla po schodech do kuchyně. „Co máme, babi, k obědu?“ ptala se zvědavě, když se usazovala na zelený gauč za stolem. „Nebuď zvědavá, budeš brzy stará,“ odbyla jí babička nasupeně a míchala v hrnci polívku. „Proč brečíš, babi?“ Karla pozorovala profil ženy nad hrncem a dlouho se bála vyslovit otázku. „Tak proč, řekni mi to,“ škemrala kňouravým hlasem.

Věra se po dítěti zlostně ohlédla a mezi zuby procedila pár slov, která si holčička ještě dlouho rovnala v hlavě. „Narodila se ti sestra. Franta mi slíbil, že se bude jmenovat po babičce Anně, ale tvoje máma jí dala jméno Adéla.“ Karla v jejím hlase uslyšela opovržení. „Adéla, tak hnusné jméno jsem v životě neslyšela,“ zaskřípala slova z babiččiných úst.

Karlička se celý den těšila na poslední zvonění. Hlásila se, odpovídala, psala, malovala, ale přitom myslela na jedinou věc a často se dotýkala kapsy, kde měla schované tři pětikoruny. Jakmile děti vyběhly ze školy, zamířila pomalým krokem na náměstí. Před lékárnou chvíli postála a pak se opřela do dveří, které v tu chvíli zacinkaly, a z prostoru za závěsem vyšel šedivý lékárník, které v tu chvíli vypadal jako obr. „Co to bude, holčino?“ pronesl laskavým hlasem. „Prosila bych jeden thymomel,“ špitla Karla a těkala očima mezi regály a špičkami svých bot. Šedivý lékárník se usmál a otočil se do šuplíku pro jitrocelový sirup. „Máš kašel nebo tě škrábe v krku?“ zeptal se přátelsky. Karla zčervenala a hlesla: „No, trochu mě v krku bolí.“ Lékárník pochopil, že nemá smysl vyptávat se dál. Radost by tím nikomu neudělal. „Čtrnáct šedesát, prosím.“ Natáhl svou velkou ruku přes pult. Karla vyskládala na dřevo tři pětikoruny, shrábla krabičku s thymomelem a už byla na odchodu. „Počkat, slečno, ještě ti vrátím zpátky,“ zavolal za ní. Karla schovala do kapsy dvě drobné mince, tváře jí hořely a jak byla nervózní, chvíli lomcovala s dveřmi lékárny, než se jí je podařilo otevřít. Lékárník zůstal ještě chvíli stát za pultem, díval se na náměstí a cítil radost i smutek zároveň. Byl to jen okamžik, chvíle dlouhá jako zavření dveří. Pocit, o kterém mu nestálo za to přemýšlet.

„Tudy jsem chodila s babičkou do města, než jsem šla do první třídy. Tady jsem se naučila číst čísla od jedničky do devadesáti osmi, protože tolik je tady zahrádek,“ mudrovala Karlička cestou domů. Dnes se rozhodla jít pěšky, i když se na ni bude babička zase zlobit. V ruce svírala lahvičku s jitrocelovým sirupem, papírový obal už vyhodila do koše ve městě. V hlavě měla jasný, dávno promyšlený plán. Cestou přes les se zastaví u křížku, sedne si na schůdek a konečně si vychutná tu úžasnou dobrotu, na kterou si tak dlouho šetřila. Nikdo to nesmí vidět, protože thymomel je na kašel a dává se dětem po lžičkách. Karla si hrozně přála dostat kašel, ale ten stále nepřicházel, a navíc se babička stejně nikdy nedala přemluvit, aby jí do otevřené pusy strčila víc než jednu lžíci. V zahradách občas zahlédla nějakého člověka, nebo jí za plotem na pozdrav vrtěl ohonem černý voříšek. „V lese snad nikdo nebude,“ pomyslela si a cítila v sobě odvahu i sílu právě prožívaného dobrodružství. Prošla kolem letní restaurace, houpaček a fontány, do které loni spadla, a pospíchala lesní cestou ke svému oblíbenému místu na palouku s jasně zelenou měkkou trávou. Usmála se na ukřižovaného jako na spiklence a posadila se na pískovcový schod. Rychle uvolnila plastový uzávěr a už se jí z úst do krku rozlévala úžasná sladká chuť jitrocelového sirupu. Karla slastně přivírala oči opřená zády o prohřátý pískovec a malinkými doušky upíjela z lahvičky, která jí v tu chvíli připadala bezedná. Svítilo slunce, mezi stromy visely lesknoucí se pavučiny a jako by z dálky k ní doléhalo dupání páru silných ženských nohou, než se ozval udýchaný hlas.

„Dnes ti táta nařeže, co se do tebe vejde, ty holko zlobivá. Kolikrát ti mám říkat, že máš jít ze školy rovnou domů?“

Moře

Přede mnou je další lednový večer. Ani psa by nevyhnal. Mám ráda úsloví a přemýšlím, jak by psa nevyhnali v angličtině, ruštině, španělštině. Svého psa nevyženu. Můj tlustý černý a chlupatý společník tu leží se mnou, nepochopitelně blízko u kamen, až mám pocit, že z jeho kožichu stoupá pach spálených chlupů. Venku fučí vítr a zvuky připomínají Vánoce na horách, pruhované modrobílé peřiny, meluzínu v komíně a bouchání okenic.

Pohlédnu z okna a vidím jen pár světlušek roztroušených po okolí. Některé blikají televizním neonovým světlem, v jiných tuším odlesky plamenů. Nejútulněji působí okna sousedů, která mrkají do tmy teplým světlem lampiček milovníků knih. Z rádia se tiše line Čajkovskij. Držím svůj oblíbený modrý kobaltový hrnek za jeho teplé buclaté bříško a popíjím čaj. Topím v kamnech v jediné místnosti, zbytek domu opanoval chlad. Vzpomínám na dobu, kdy byl dům teplý a plný lidí.

František odešel, Věra zemřela. A co děti? Měla jsem přeci tři děti…

Přála bych si tyhle myšlenky vymazat ze své hlavy, aby mne už nedrásaly. Léky jen trochu tlumí bolest a doktorka říká, že jediným fungujícím lékem na ztrátu je čas. Hodně času. Sedím v křesle u okna a pod rukama mi roste další pletená ponožka. Každý pár svážu kouskem vlny a uložím do skříně. Je už skoro plná, ale co na tom.

Na monitoru se objeví nová zpráva.

„Přijeď, Kláro, jsem na půl roku ve Stockholmu. To máš blíž než do New Yorku, konečně se nemůžeš vymlouvat, místa je tu dost. Určitě si tu najdeš něco zajímavého, zima je krásná, čistá, z balkónu někdy vídám polární záři.“

Píše Viktor, můj kamarád z mládí, studovali jsme spolu střední školu, pak se vídali každé léto, když jsem přijela s dětmi na prázdniny. Kdy jsme se vlastně viděli naposledy? Přemýšlím. Bude to už víc než patnáct let. Viktor s rodinou emigroval do Států, mockrát mě zvali na návštěvu. Patří mezi těch pár lidí, kteří jsou mi blízcí nehledě na čas a vzdálenost, jež nás od sebe dělí.

Proč tady sedět? Udělám si výlet na sever.

Konečně přišla nějaká vzpruha, nějaký cíl. Probouzím se na chvíli ze zimního spánku.

* * *

Za pár dnů již s malých kufříkem stojím na letišti. Davem se ke mně prodírá vysoký šedovlasý muž a úsměv, který znám už třicet let.

„Holčičko, pojď, nejdřív se musíme zahřát a pak ti ukážu všechno, co budeš chtít,“ šeptá mi Viktor do ucha a objímá mne svými mohutnými pažemi tak, že se mi zastavuje dech. Jsem mu vděčná za to, že se nevyptává. Všichni odešli z mého života a já nemám sílu o tom znovu mluvit, něco vysvětlovat. Vždyť sama vysvětlení teprve hledám.

Ledové slunce zapadá ve Stockholmu už ve tři odpoledne. Vracím se do Viktorova bytu obvykle za tmy. Bloumám po centru města, nahlížím do galerií, obchůdků a kavárniček. Prohlížím si historické památky, přecházím mosty a pozoruji holuby zářící v mrazivém světle jako skleněné korále. Vyprovázím pohledem lodě odplouvající z přístavu. Viktor tráví celé dny v práci a já si užívám hlučnou samotu. Lidé jsou příjemní, sympatičtí. Celé město je oblečeno do přírodních barev, nikdo se neleskne ani netřpytí. První trochu vyzývavá žena s rudou rtěnkou, v kožichu a kozačkách na podpatku, stojící zahleděná do výkladní skříně, promluvila na přicházejícího muže rusky.

Je to jiný svět, nebo jsem jiná já? Cítím se jako návštěvník z vesmíru, který pozoruje, ale nerozumí. V každém okně tu mají květiny, svícny, umělecké předměty. Nikde žádné záclony. Jen se podívejte, nemáme se za co stydět, hlásají rodinné výkladní skříně, do nichž se nikdo cizí nedívá.

Proč taky? Ve všech domech žijí lidé podobný příběh, jen v různých obměnách. V této kuchyni něco začíná a tam v tom obývacím pokoji něco končí. Střípky osudů se mi míhají před očima, když procházím pod světly pouličních lamp.

Mám ještě jeden sen, který si chci splnit, než znovu nasednu do letadla a vyrazím se prát se svojí samotou. Chci vidět oceán, širé moře, masu vody, studený nespoutaný živel.

„Víťo, prosím, nezapomeň se zeptat někoho z domácích, kam se mohu vypravit na rande s oceánem,“ volám na něho, než se ráno zaklapnou dveře jeho bytu.

Jsem nedočkavá, a proto si jdu vyslechnout přátelské rady jeho kolegů do kanceláře. Všichni si tykají a blahosklonně se usmívají. Viktor je už několik let vdovcem, žena Olga mu zemřela na rakovinu. Všichni proto mají pro mou návštěvu jediné vysvětlení. Usmívají se a pomrkávají.

„Víš, co je snem každého Stockholmana?“ ptá se mne vysoký profesor v černém roláku.

„Nevím,“ špitnu tiše a chce se mi ještě dodat, že to ani vědět nechci.

„Jinde v Evropě každý touží po vlastním autě, domě nebo pozemku, a tady lidé sní o vlastním ostrově a jachtě, a obojí stačí úplně malé.“

Oťukáváme se pohledy a slovy a já se snažím zapamatovat si názvy stanic metra, přístavu a ostrova, na který se zítra vypravím.

„Je ti dobře, Kláro?“ ptá se mne Viktor ráno před odchodem do práce.

Vím, že má o mě starost. Jeho ruka vystřelí v náznaku pohlazení, ale pak se stáhne zpět do kapsy jako polekané zvíře. Uhýbám, netoužím po soucitu, slzy se spustí jako povodeň teprve ve chvíli, kdy se za přítelem zavřou dveře.

Sedím schoulená v koutku výletní lodi. Těším se. Ruce mám zkřížené na prsou a držím si ten pocit uvnitř. Plavidlo s kapitánem a jedním cestujícím proplouvá vesmírem. Voda pravidelně stříká na okno a zakrývá mi výhled do šedi, v které se propojilo moře a nebe.

Baltské moře začátkem ledna. Na ostrov Standhem dnes nikdo nespěchá. Bývalí letní hosté se pohybují městem v kožiších, pijí punč v hospůdkách, milují se v teple svých postelí, děti se ještě radují z nedávno rozbalených dárků. Na ostrov si vzpomenou zase na jaře, až jim slunce zahřeje vzpomínky a všichni zatouží se do náruče zeleného ostrova vrátit.

Dech mi mrzne na hranici rtů, když mne útulné vnitřnosti lodi vyvrhnou v přístavu, kde se bárky ozdobené jinovatkou kolébají na svých poutech jak dětské kačenky. V létě tu musí být veselo a rušno. Teď je ze Standhemu pustý ostrov. Mohu být Robinsonem a vousatý kapitán mým Pátkem, nebo obráceně.

Velký blonďatý muž se usmívá, zapaluje si doutník a pozoruje mě z tepla své kajuty. Jistě si myslí: „Kam se ta bláznivá ženská vypravila?“ Vidím tu otázku v jeho očích, když mu mávám na rozloučenou z betonového mola. Prázdninové dřevěné domy a domky spí pod sněhovou peřinou. Jen před hospůdkou štěká pes a vrtí ocasem na neviditelného hosta. Kouř z jediného komína mi připomíná záchranné lano.

Nevím kam jít, váhám, rozhlížím se, ale naštěstí nemám moc možností. Jedna úzká ulička mizí z nároží někam do zahrad s nízkými plůtky a druhá se vine podél pobřeží, olízne zápraží přístavních domů a ladně se stočí do lesa.

Vydávám se na schůzku s oceánem.

Keříky brusinek jsou obsypané zmrzlými plody, obrovské lišejníky vytvářejí pohádkovou atmosféru. Tlusté kmeny borovic s korunami v nebi stojí jak vojáci v parádním šiku. Kráčím po cestičce z drobných kamínků, které mi skřípou pod nohama jak zuby spáče. Borůvčí mi sahá po kolena. Usměji se, když mi hlavou proběhne vzpomínka na Gulliverovy cesty. Čas je zpomalený mrazem. Příroda mi připadá zrůdná ve své velikosti a kráse. Vnímám severský les a ticho, na jehož hranici se rodí zvuk. Slyším, jak hučí a řítí se na mne jako neviditelný vlak.

Cítím chvění ve vzduchu i pod nohama a mým tělem se rozběhne vzrušení z očekávání velkého setkání. Přidávám do kroku a konečně se zvedá opona – přede mnou se rozlévá nekonečný prostor. Stehny si sevřu ruce, v mírném předklonu němě křičím úžasem. Valí se. Studený, olověný, oblý. Oblečení zůstává na břehu a já vcházím branou k matce. Nemohu jinak. Toužím splynout s tím obrovským stříbrným milencem. Je mínus osm stupňů. Chlad pomalu odnáší vzrušení a já, znovu narozená, vycházím z moře. Vracím se na břeh a snad i sama k sobě. Chvěji se a bezmyšlenkovitě hledám v hromádce prádla kalhotky.

Na břehu dřepí muž v čapce a kožíšku. „To jsem, vážená madam, ještě neviděl, mohu vás pozvat na kafe? V přístavu mají otevřeno,“ zazní mi příjemná angličtina.

Všichni už odcházejí z letištní haly, jen Viktorovu vysokou postavu stále vidím za prosklenou stěnou. Nemává, jen stojí a dívá se, jak odcházím, odlétám, mizím z jeho života, protože náš příběh byl jen sen, který jsme zatoužili žít.

Láska nepřišla, jenom vděk za dveře otevřené do nového neznámého prostoru. Stačilo pár vět.

„Šéf hledá pečovatelku a společnici pro svou maminku ve Španělsku. Nechtěla bys to zkusit? Dům je u moře, kousek od Barcelony, stará paní kdysi zpívala v opeře.“

„Beru to, vyřiď mé pozdravení.“ Starat se o starou dámu ve dne v noci bude to nejlepší, co teď mohu udělat.

Zamávám směrem k letištní hale a nastoupím do letadla. Jakoby z dálky ke mně doléhají všechny zvuky a příjemný hlas letušky, která nás vítá na palubě linky ze Stockholmu do Madridu. Bolest se ve mně rozlévá jako teplo. Zavírám oči.

Dřevěný vozík

Červen je nejkrásnější měsíc v roce. Je brzy světlo, proto je Karla každý den vzhůru už před šestou. Slunce hladí zlatými paprsky zahradu a kouzlí s kapkami rosy. Potichu vyklouzne z postele a jde otevřít venkovní dveře na konci chodby. Čerstvý vzduch vstupuje do domu opatrně, pomalu se blíží k posteli a pak zaplní ložnici letním ránem. Ještě se může chvilku povalovat. Polštář si otočí do nohou postele a vidí tak přímo na trávník, do maliníku a pak dál přes pole k lesu. Ptáci už vyzpěvují letní písničku, venku vše roste, bují, bzučí. Nový den je nejlepší začít vlažnou sprchou. Karla si cestou do práce užívá klid rána, které je předzvěstí horkého dne. Silnice jsou zatím skoro prázdné. Na hudbu dnes nemá náladu, chce být jen sama se sebou. Řídí a v hlavě se vynoří vzpomínka z dětství. Starý kuchyňský stůl, blonďatá holčička má lokty opřené o jeho desku, tváře v dlaních. Houpe nohama a čeká, než se v troubě rozpečou rohlíky. Nejlepší snídaně na světě. Teplý rohlík s máslem a kakao. Z vedlejšího pokoje zní smutná srdcervoucí hudba z gramofonu. Blíží se prázdniny, doba odjezdu, doba kočování. Celá rodina se vydá na Východ. K hudbě na černých deskách neodmyslitelně patří spousta rozložených kufrů, dárků, bot a oblečení, které matka ještě několikrát přeskládá, než konečně všichni vyrazí do jejího světa. Touhle dobou je vždycky smutná.

* * *

Telefon dlouze vyzvání, než se ozve udýchaný hlas Karly. „Promiň, byla jsem na zahradě a telefon jsem nechala doma na stole. Jak se máš?“

Nevím, jak popsat svoji úzkost. Přepadá mne každoročně, proto volám o pomoc.

„Nemohla bys k nám přijít? Mám depku, od té doby, co zavolala máma ze Španělska, ani pořádně nespím. Bojím se, co se zase bude dít, až přijede.“

„Mám teď ještě práci na zahradě, ale stavím se večer. Budeš doma?“

„Kde bych tak asi byla? Mám děti, které tě mimochodem už týden neviděly, ale zahrada je samozřejmě důležitější,“ neodpustím si ironii. Jsem zoufale unavená. Manžel je na odpolední a já tolik toužím zalézt po práci do postele a nikoho nevidět. Kéž by měly děti nějaký vypínač. Na chvilku bych otočila…

Karla nereaguje, jen se do telefonu rozloučí. Ještě tři týdny a budou prázdniny. Venku je krásně. Pozoruji, jak děti šlapou v záhonu jahod a slastně se krmí. Měla bych je vyhnat, protože toho víc rozdupou, než snědí, ale nemám na to sílu. Sedím v oprýskané houpačce a svět se mi houpe před očima.

* * *

Dnes jedeme poprvé ven s dřevěným žebřiňákem. Venku se udělalo teplo a matka nás poslala na ulici. Koušeme krajíc chleba s tvarohem a s cukrem, který nám moc nechutná.

„Holky, ten vozík je jen na panenky, ať vás nenapadne do něj sedat,“ volá na nás matka z balkónu. Babička rýpe nožem trávu mezi dlaždicemi na dvorku. Něco si pro sebe potichu brumlá a vypadá rozzlobeně. Vyhneme se jí obloukem a táhneme za sebou dřevěný vozík, ve kterém sedí dvě panenky. Otočím se a volám na mamku: „Mami, my se nehádáme.“ Čekám, že nás pochválí, ale nic se neděje, jen nám zamává a mizí v domě.

„Pojď,“ špitne Karla a přidá do kroku, musím skoro běžet, abych jí stačila. Na ulici už je spousta dětí. Holky si dnes s panenkami nehrají. Postavíme tedy náš vozík stranou a přidáme se k ostatním.

„Co budeme dělat?“ ozve se nejstarší z kluků. „Pojďte hrát fotbal,“ odpoví druhý. Děti postávají v kroužku, ty menší v druhé řadě. Holkám se do fotbalu moc nechce, ale kluci už si nás rozdělují do družstev a nikoho nic lepšího nenapadá.

„Ty budeš fandit,“ obrátí se na mne Honza. „Proč? Já chci taky hrát,“ škemrám a očima hledám Karlu, aby mi pomohla.

„Ne, jsi ještě malá a na každém fotbale jsou potřeba diváci, co fandí. Bez nich to není ono.“

Sedím naštvaně na zídce plotu a mračím se. Pár dalších dětí musí také jen fandit, tak se do toho nakonec pustíme s vervou a křičíme Sparta, Sparta, jak jsme to slyšeli v televizi.

Karla běhá za míčem, až je celá udýchaná. Větší kluci ji ale stejně vždycky odstrčí. Najednou všichni křičí gól a Kája leží na zemi a drží se za nohu. Viděla jsem, jak ji Honza nakopl. Rozběhnu se k němu a kousnu ho pořádně do lýtka.

„Auuuuu, ty potvoro mrňavá, co koušeš?“ Všichni se smějí. Klopím oči a nevím, co dělat. „Nekopej ji, nebo to na tebe řeknu.“ Honza se mi směje taky. Karla chytne náš dřevěný vozík s panenkami, mračí se a táhne ho po ulici. „Počkej, Kájo, počkej,“ volám a běžím za ní.

„Pojď, budeme si hrát samy, to bude lepší.“

Jsem ráda, že si chce Karla hrát jen se mnou. Jindy mě odstrkuje a někdy mi s kamarádkami uteče. To mi je líto a brečím. Samotnou mne to na ulici nebaví.

Když někdy Karla dlouho nejde, zajdu si na návštěvu k tetě Jarušce. Je to stará paní, co bydlí v dřevěném domečku uprostřed ulice. Často sedí venku na lavičce a pozoruje, co se děje kolem. Když si někdo rozbije koleno, hned přispěchá s kysličníkem a taky pohladí, když to zaštípe. Prohlížím si malované hrnečky, které jsou na plotě nasazené dnem vzhůru. Teta mě vždycky vítá a zve mě dál. Uvnitř je v létě příjemný chládek a v kuchyni něco voní. „Pojď, Adélko, ty jsi ale šikovná holčička, sama chodíš na návštěvu, viď. Dáš si bonbón?“

„Ne, nechci, teto.“ Odpovídám se sklopenýma očima.

„Jen se nestyď a nabídni si.“ Rozhlédnu se, zda se někdo nedívá a sáhnu do misky, kterou Jaruška podala ze staré prosklené kredence. „Babička říká, že nesmíme omrzovat, víš.“ Teta se usměje.

„Já vím, Adélko, že je vaše babička Věra přísná, ale u mě si bonbóny dát můžeš, vždyť jsem tvoje teta.“

„Teta? Divím se.“

„No tak prateta,“ umívá se Jaruška, „jsem už stará, viď?“

Mám Jarušku ráda. Je taková klidná a usměvavá. Líbí se mi, když mi bere míru na šaty. Otáčí si mě na všechny strany, přikládá krejčovský metr a všechno si to píše do notýsku. V ložnici má spoustu látek, na ramínkách visí ušité šaty. Tam za dveřmi si měří krásné slečny a paní. Je to vidět přes matné sklo. Když měří, nikdo do ložnice nesmí.

„Tak já už půjdu, teto.“

„Pozdravuj babičku, Adélko, a přijď zas.“ Jaruška mě vyprovází ke dveřím.

Dnes táhneme s Karlou po ulici vozík. Z každé zahrádky na nás někdo zamává. Sousedky věší prádlo, aby jim vonělo sluncem, nebo sázejí květiny. Muži řežou dřevo nebo jen tak sedí s novinami na zápraží a hřejí se na sluníčku.

„Co budeme dělat, Kájo?“ ptám se nedočkavě.

„Zkusíme jezdit ve vozíku z kopce.“

* * *

„Dopadlo to přesně tak, jak jsem čekala. Ještě nepřekročila práh, a už se začaly valit výčitky. Jak ale můžu přesvědčit vlastního tátu, aby zůstal s mou vlastní mámou, když to vůbec nechce?“ Obracím se hlasitě na Karlu.

„Nerozčiluj se, samozřejmě, že ho nemůžeš přesvědčit. Nenech se do toho vtahovat, jsi jejich dítě, nemůžeš řešit jejich život, jejich rozvod.“

„Tobě se to říká. Nebyla jsi u toho, když tady křičela. Dokonce po mně hodila květináč, protože jsem jí nechtěla slíbit, že s ním promluvím. Ti dva nás vlastně vůbec nevnímají, je jim jedno, jak se cítíme já nebo ty, jen hledají spojence. Nechápu, že to vlastně tak dlouho vydrželi. A že my jsme to tak dlouho vydrželi. Mám jich plné zuby.“

„Byla jsem, Adélo, u jiných věcí, a také to nebylo příjemné. Proto ji k sobě do domu nepustím. Chtěla se před očima dětí podřezat nožem, křičela tak, že sousedi vybíhali z bytů. Je to zoufalá ženská, ale necítím k ní lítost ani soucit. Je zlá, a proto je sama. Nemůžu zapomenout na to, jak mě nutila stírat podlahu a hlídala, abych u toho nepokrčila nohy v kolenou. Každou chvíli přilétla rána přes záda. To mi bylo pět. Klečelas někdy v kuchyni na polínkách?“

Nechce se mi vzpomínat na dětství. Potřebuju řešit to, co se děje teď, proto nenechám Karlu povídat dál.

„Víš, Karlo, co mi jednou vyprávěl táta? Měl v práci kamaráda Vaška, je to už spousta let. Ten kolega měl tajný vztah s nějakou učitelkou. Manželku ale nechtěl opustit a táhlo se to několik let. Ta přítelkyně mu nakonec umřela na rakovinu, nebylo jí ani čtyřicet. Vašek zůstal dál s manželkou, a ta se o všem dozvěděla až teď. A víš od koho? Od naší úžasné matky. Od naší svaté Kláry. Jela za ní a medovým hláskem jí vyprávěla, že dávno cítí, že jsou nejlepší kamarádky, protože obě mají stejnou bolest způsobenou muži. Přitom se patnáct let neviděly, chápeš? Ta ženská koukala jako blázen. Naštěstí jsou už chlapi staří dědci a ten její je rád, že je rád. Za žádnou další učitelkou jí utíkat nebude.“

„Kde se to v ní proboha bere?“ Tuším, že je to otázka, na kterou mi Karla nedokáže odpovědět. Tváře jí hoří. Je plná nenávisti k vlastní matce.

„Zlí lidé často bývají hrozně nešťastní.“

„Musím si dát neurol, fakt se z ní jednou zblázním. Prosím tě, až si moje děti budou muset brát kvůli mně léky, tak mě rovnou zastřel.“ Mačkám ze sebe poslední zbytky humoru. Sype se ze mne vztek a bezmoc.

„Přitom bych ji tak potřebovala. Opravdu. Celý život chci, jen aby mě měla ráda, abych měla mámu. Chtěla bych normální babičku pro své děti. Chápeš to?“

Karla mlčí a dívá se někam mimo mě.

„Tobě to je jedno?“

„Není mi to jedno, ale nevím, co na to říct.“

„No jasně, zase jsi bez názoru, raději se nebudeš vyjadřovat. Nikdy neslyšíš, když volám o pomoc.“

„Slyším tě, ale mám teď stejný pocit, jako když jsem seděla zamčená v kůlně. Byla tma a páchly tam myši. Bojím se jí a někdy i tebe.“

* * *

Panenky odpočívají v trávě a my zkoušíme žebřiňák. Dostaly jsme ho k Vánocům, ale dnes poprvé jsme ho směly vyvézt ven. Je krásně lakovaný a má červená kolečka. Vypadá skoro jako opravdický, jen je malý. Prostě hračka pro děti. Trošku se bojím nasednout, ale Karla mi pomáhá a už mě veze z kopečka dolů. Výskáme a smějeme se, každá jízda je o trochu rychlejší. Já běhám pomaleji než Karla, tak ji raději strkám. Řídí vozík jako sáňky a blonďaté dlouhé vlasy za ní vlají jako závoj. Vtom najedeme předními koly na trávu, a už to lítá. Vozík se zapíchne do příkopu a přes něj letí nejdřív Karla a potom já. Nic se nám nestalo, smějeme se dál, ale sestra najednou zvážní, nakloní se nad vozík a zvedá z trávy zlomenou přední nápravu.

„Pojede to ještě, Kájo?“ ptám se se strachem v hlase.

Karla k sobě přikládá dvě rozlomené části a určitě přemýšlí o tom, jak je dát zase dohromady. Táhneme rozlámaný vozík opatrně do zahrady.

Sedíme na zemi opřeny zády o zeď z té strany domu, kam se skoro nechodí. Je tam jen bramborové políčko a stará švestka. Karla pláče, utírá si slzy rukávem a stále opakuje, že už nikdy nemůže jít domů.

„Kájo, neboj se, půjdeme nahoru a já začnu tak hrozně brečet a válet se po zemi, že ti nenařežou. Nebo řeknu, že jsem to rozbila já sama,“ snažím se ji utěšit, ale nedaří se mi to.

„Jsem starší, za všechno můžu já. Mně nařežou a tobě se nic nestane. Vždycky to tak dopadne.“ Karla se ode mne odtahuje, jako bych mohla za její strach.

Tisknu se k ní a chce se mi brečet taky. Nevím, jak svoji starší sestru uklidnit. „Táta to slepí, Kájo. Nebudou se na nás zlobit, uvidíš. Koupíme jiný vozík, když si vezmeme peníze z pokladničky.“ Vymýšlím různé možnosti, jak situaci vyřešit.

Karla zvedne svoje blankytně modré oči a zeptá se mě vážně: „Myslíš, že máma umí odpouštět?“

Přemýšlím nad tou otázkou. „Kájo, a ty to umíš?“

Stolička

Adéla se hrne do dveří jak velká voda a táhne za sebou muže, se kterým mne chce seznámit.

„Tak to je on, náš úžasný umělec.“

Cítím rozpaky a chuť se vypařit. Sestra však vesele hlaholí, je plná energie, s lahví vína v ruce se na dnešní večer evidentně těší. Muž hovoří se známým, pro mé uši libozvučným přízvukem. Vousy, delší tmavé vlasy, úzký výrazný nos, velmi štíhlá a vysoká postava, gestikulace, která působí zvláštně žensky. Host mi ve svém černém extravagantním oblečení připomíná postavu z renesančního obrazu.

„Tvoje zakázka je už, Kájo, domluvená, jen si musíte doladit podrobnosti.“

Podáváme si ruce a v jeho laskavém úsměvu cítím tichou sympatii. Ujímám se role hostitelky.

„Posaďte se, co vám mohu nabídnout? Čaj, víno?“

Adéla chce víno a malíř obojí. Pohodlně se usazujeme v obývacím pokoji. Prostor vyplňuje teplé světlo svíček spolu s hlasem mého oblíbence Petera Gabriela.

„Máte to tu hezké, kde by měl viset ten obraz?“

Ukazuji na prázdnou bílou stěnu, která čeká, až ji obléknu do umění. Bydlím tu zatím krátce a zařizuji svůj nový domov s rozvahou. Mazlím se s každým koutem, abych se tu cítila dobře. Stačí málo, ale potřebuji mít vztah ke všem předmětům, které mne obklopují. Krása rozeznívá city jak struny houslí.

„Máte o tom obraze nějakou svoji představu?“ dotazuje se mě malíř a očima se dotýká všeho, co má na dohled, včetně mne.

„Zatím ne, ráda bych nejprve viděla nějaké vaše práce.“

„Ano, s tím počítám, vzal jsem nějaké fotografie a rád vás trochu víc poznám, než vám začnu malovat obraz na míru.“ Usměje se a všichni tři si ťukneme sklenkami s červeným chilským vínem.

„Je hrozně na ženský,“ šeptá mi sestra, když se na chvilku ocitneme samy v kuchyni.

„Nevypadá na to,“ usmívám se a v hlavě se mi skládá obraz člověka, kterého dnes vidím poprvé. Charismatický, citlivý, moudrý, vnímavý. Dlouze se na mne podíval, když jsem se zeptala, zda se mu líbí Gabrielova hudba. Shodli jsme se na tom, že je v ní skryto tolik emocí, až člověka z té krásy bolí u srdce. Má hluboké tmavé oči světce a je na ženský, to je zajímavý paradox. Vracím se pobaveně do pokoje a sestra mne ještě stihne šťouchnout do žeber.

„Necháš si ho tady u sebe, nebo si ho mám vzít domů já?“ zašpičkuje si.

Povídáme si o filmech, knihách, hudbě a výstavách celý večer. Oťukáváme se jako křišťálové sklenky, jejichž zvuk ladí. Sestra se rozloučila, vytratila se, a my pokračujeme v nočním rozhovoru, plynoucímu jako řeka s čistou a průzračnou vodou. Každé nové téma je jako potůček, který se přidává k hlavnímu proudu zvláštního porozumění.

„Máte krásné oči, Karlo.“

Do tváří se mi hrne krev a já se stydím jak malá holka. „Omlouvám se, nechtěl jsem vás přivést do rozpaků.“

„To nic, usmívám se, jen nejsem ve tři ráno na lichotky tak úplně připravená.“

Neměla jsem v úmyslu upozornit na to, že je již pozdě.

„Já už pojedu,“ zvedá se z křesla, „myslím, že už mám představu o obraze pro vás. Určitě na něm budou otevřené dveře do světa fantazie a také vaše houpací křeslo. Tak za šest týdnů vám doufám udělám radost. Rád bych vás však viděl o něco dřív, myslíte, že mi můžete věnovat další večer? Bude se mi lépe malovat, když budete tak krásně vyprávět, jako dnes.“

Jeho laskavý hlas mě hladí, kývu na souhlas a doufám, že se uvidíme brzy. Už dlouho mi nebylo s někým tak dobře. Nebo je to tím, že jsem už dlouho sama?

„Ozvu se vám, určitě, jezdím sem občas odpočívat nebo malovat na chalupu, je na kouzelném místě, rád bych vám ho ukázal.“

Dívám se na svoji ruku, která se před chvilkou celá schovala v jeho teplých dlaních. Teď klapnou jedny dveře, pak druhé, zvuk startování motoru zní v nočním městě nepatřičně. Stojím ve tmě a ten nový cizí byt mi najednou připadá útulný a teplý. Vklouznu do postele, ruce složím pod bradu jako ptačí pařátky a usínám s příjemným pocitem, že dělám dobře, když začínám budovat domov od obrazu.

* * *

Po dlouhé zimě konečně přichází jaro. Slunce teď denně přemlouvá bledule a sněženky, aby k němu pozvedly své hlavy. Objevuje se první zelená a za chvíli se celá krajina rozsvítí jejími odstíny jako paleta. Až v létě začne být příroda unavená a přestane si na zelené dávat záležet. Zůstane u jednoho tónu, ale zato se pustí s chutí do barvení květin a ovoce žlutou, červenou, fialovou. Cítím chuť zralých plodů na jazyku. Hřeji se na sluníčku jako kočka a pozoruji poslední zbytky sněhu, které se na loukách zmenšují a mizí. Bezmyšlenkovitě vybírám schránku a na zem padá malý vzkaz na tvrdém papíře. „Těším se na vás, přijdu v sedm. D.“

Vzkaz napsaný černým perem a malá kresba ptáčka k tomu. Podívám se na hodinky. Je půl páté. Času mám dost, ale na co vlastně? Cítím zrychlený tep, radost i napětí. Skoro to vypadá, že mám dnes večer rande. Usmívám se a spěchám rychle po schodech do svého bytu. Před sedmou jsem již třikrát osprchovaná a třikrát převlečená.

„Ještě že mě nikdo nevidí, Bože, chovám se jako blázen,“ mumlám si pro sebe. Najednou mi tak záleží na tom, aby mi to slušelo. Z nejistoty mne zachrání zvonek u dveří.

„Dobrý podvečer, krásná paní, mohl bych vás pozvat na malý výlet?“

„Hned to bude, jen se obléknu.“

Usmíváme se a nervozita ze mne padá. Jeho hlas je tak přátelský a laskavý, že bych jela na výlet třeba na kraj světa. Připomíná mi dětství u babičky, měkkost její řeči, hebkou jak kočičí srst. Krajina stolových hor je ozářená zapadajícím sluncem, den pomalu končí nebo začíná.

Procházíme se skrytým údolím pod Bischofsteinem a kolem nás jsou tisíce bledulí.

„Líbí se vám tady?“

„Ani se mi nechce odpovídat, věříte? Tak obrovský živý koberec jsem ještě neviděla. Znám to tady, ale tohle údolí mi zůstalo utajeno, musel přijet cizinec, aby mi ho ukázal. Jste kouzelník, Danieli.“

Lehce mne vezme za paži.

„Pojďte, ukážu vám chaloupku jak z pohádky o Karkulce a uvařím vám bylinkový čaj. Je to jen kousek.“

„A nejste náhodou vlk?“

Jenom se mi zahledí dlouze do očí, a já už pohledem neuhýbám. Po vlcích toužím, i když se jich nepřestávám bát, proběhne mi hlavou.

* * *

„Vzpomínáš si, Danieli, jaké to bylo, když jsme tady byli úplně poprvé?“

„Samozřejmě, že si vzpomínám, drahá.“

Sedím u kamen jen ve vlněném svetru.

„Měl jsem vše připravené, teplo, tichou jazzovou hudbu, starou lampu s propáleným stínidlem, která vrhá krásné světlo, červené víno. Dal jsem si záležet s každým detailem. Krásné ženy nikdy neodolají a chtějí namalovat, jen ty ne.“

Pohladí mne po vlasech a políbí na krk, když odchází do kuchyně.

„Čaj bude hned hotový,“ volá ještě.

Hrnečky, z kterých pijeme, jsou každý jiný. Uvnitř musí být bílé, tak to máš rád, aby byla vidět barva čaje. Přemýšlím nad příběhem křehkého porcelánu ze třicátých let. Kolik rukou hladilo jeho ouško, kolik rtů se dotýkalo pozlaceného okraje?

Často tak sedáváme s čajem nebo červeným vínem, opíráme se jeden o druhého rameny, ukusujeme černý chléb a čteme nahlas básně, každý ve svém jazyce. Slunce pomalu rozehřívá prkennou podlahu a já bosými chodidly vnímám teplé dřevo, které působí měkce.

„Chceš vyprávět sen?“ ptám se potichu.

„Jistě že chci, tady v chalupě se zdají samé kouzelné příběhy, jsem zvědavý na ten tvůj.“

„Kráčela jsem ve snu polní cestou do kopce za chalupami. Tím směrem, kam chodíme na procházku a na bledule. Měla jsem na sobě zvláštní dlouhé šaty s vlečkou, které měly jen zadní část. Nevím, jak mi držely na těle, ale vpředu jsem byla nahá. Na hlavě jsem měla velký klobouk ozdobený květy.“

„To je krásná představa, Karlo, rád bych to namaloval, povídej dál.“

„Kráčela jsem bosa po cestě a dívala jsem se rovně před sebe. Podél cesty běžel vedle mne příkopem zvláštní skřítek. Malý, nehezký, v zelené rozmačkané čapce. Stále něco šeptal a já se snažila zaslechnout jeho slova. Chtěl mi říci nějaké velké tajemství o životě a smrti, o tom, jaký je vlastně řád světa a zda existuje Bůh. Ať jsem napínala uši sebevíc, to tajemství jsem neslyšela. Věděla jsem však, že se nesmím zastavit, ohlédnout se, ani se na nic zeptat. Stoupala jsem jenom pomalu do kopce a na cestě, tam u studánky, seděl kos. Čekala jsem, že odletí nebo mi uhne z cesty, až se k němu přiblížím, ale on počkal a kousl. Černý pták mne kousl do palce u nohy jako pes. Leknutím a bolestí jsem se nakonec probudila.“

„Máš úžasné sny, hlavičko, je to přímo studna inspirace. Pojď, vezmu tě dnes na výlet do Polska, ale nejdřív tě ještě zavedu do postele.“ Podává mi obě ruce a pomáhá mi vstát. Na mé krátké zaváhání reaguje slovy: „Pojď, milá, víš, že ti nedovolím říci ne.“

V jeho tmavých očích zajiskří peklo, které v tu chvíli vnímám jako ráj. Na chvilku se ještě vrátíme do nocí zvrásněného lůžka. Jak lépe oslavit letní ráno.

Staré pohraniční lázně Sokolowsko. Před první světovou válkou sem jezdila ruská carská rodina. Za druhé světové války tu měli rekreační středisko důstojníci SS, dokonce tu lyžovali, a teď to tu chátrá, zůstal jen jeden pavilon pro léčbu pacientů s tuberkulózou. Krásné lázeňské domy se rozpadají. Na terasách i na střechách vidím břízy cizopasící na zašlé slávě. Tady si hrál někdo místní na Gaudího a na druhé straně říčky zase zdobí fasádu barevné květiny. To, co by osamoceno působilo jako kýč, vytváří zvláštní celek, který oslavuje život na odchodu. Po městečku se plouží lidé oblečení v mnoha odstínech šedi, před jediným krámkem s potravinami postává skupinka mužů popíjejících lahvové pivo. Po silnici pobíhá smečka psích kříženců bezdomovců. Je v tom zvláštní krása.

„Cítíš, jakého zvláštního ducha má tohle místo? Žil tu pár let Kieslowski.“

„Myslíš toho režiséra?“

„Ano, drahá, a teď ti představím jednoho spisovatele, dělal jsem ilustrace k jeho knize.“

Vstupujeme do staré dřevěné vily. Obdivuji prošlapané schody, pavlače, vyřezávané zábradlí. Je to krásná stará stavba zasazená do zarostlého lázeňského parku, který se pomalu mění v les. Místo zvonku je na dveřích kovové klepátko a otvírá nám muž s bílými vousy i vlasy.

„Pojďte dál, Danieli, vítám vás.“

Po všech stěnách visí různě velké zarámované fotografie ptáků. Je jich plná chodba i pokoj, do kterého vstupujeme. Starý muž mi podává ruku.

„Jmenuji se Hynek.“

„A já Karla, těší mě.“

Pokoj je plný vůně starého nábytku i koberců a také starcovy laskavosti. O nohy se mi otírá velká rezavá kočka.

„Posaďte se, prosím.“

Usazujeme se ke stolu ve výklenku. Obloha je modrá a na parapetu otevřeného okna se v teplém vánku suší právě umyté nádobí.

Rozhlížím se po místnosti plné starožitností, a vtom zahlédnu stoličku, o které se mi zdálo. Na takové staré vyřezávané trojnožce jsem seděla ve snu. Měla jsem tenkrát pocit, že se nedokážu správně rozhodnout. Můj život se ocitl na křižovatce a já nevěděla, kterou cestou se dát. Seděla jsem na stoličce a čekala, až přijde to správné rozhodnutí. Od té doby tuším, že v životě přicházejí chvíle, kdy je nejlepší nedělat vůbec nic. Nehnat se za řešením, nesnažit se úporně zvládnout všechno co nejrychleji a co nejlépe, netrpět. Stoličku mi stačí si jen představit. A ona tu teď stojí před krbem. Vyfotím ji a poprosím Dana, aby ji namaloval.

„Líbí se vám ptáci, Karlo?“

Hynek zpozoroval můj pohled klouzající po stěnách. Sluky, jeřábi, dravci a čápi. A taky spousta druhů, které vůbec neznám.

„Je to úžasné, to všechno jste fotil sám?“

„Je to moje druhá vášeň, hned po psaní. Ptáci jsou tak krásní a elegantní, obdivuji jejich klid. Jsem tu jimi obklopen, i venku je krmím a poslouchám jejich zpěv. Na křídlech ke mně často přilétá múza.“ Hynek se usmívá na Daniela a mezi muži se rozprostírá staré přátelství.

„To ty, Dane, dáváš přednost múze dvounohé s krásnou tváří, viď?“

„Máš pravdu, kamaráde, v poslední době jsem namaloval spoustu dobrých obrazů.“

Mé myšlenky plují v řece fantazie, pletou krajky ze slov a rodí básně. Láska je křehká a smutek se dědí.

Kráčím v myšlenkách po starých polských lázních, duši plnou hudby a ptačích křídel. Ucítím krátce ten sladký pocit, s kterým je člověk úplně sám a tiše šťasten. Ten pocit přijde najednou, neočekávaně. Stejně neskutečný a pomíjivý jako závan teplého větru na konci zimy.

Seděli jsme u kamen s šálkem čaje. Ticho, jen praskání dřeva v ohni a jazz. Vše bylo horké, i slzy. Hladil jsi mne hebkými slovy s melodií ukolébavky, závan teplého větru ulétl dveřmi z tvého obrazu. Tmy je víc než světla a živá energie spí. Vzduch je těžký, k nedýchání. V myšlenkách jsem najednou malá holka a běžím po lesní cestě za Adélkou.

Na louce za domem rozkvetly ocúny. Ještě nevědí, že jsou nedonošenými dětmi podzimu. S důvěrou nastavují své růžové hlavičky slunci. Možná už zítra přijde mráz. Kráčím s tvým dopisem do kopce. Záměrně oddaluji okamžik, ve kterém se ponořím do tvých řádků. Posadím se ve vlahém odpoledni do trávy a než rozlepím obálku, dívám se do krajiny. Čtu a úzkost ve mně roste jak nafukovací balón.

Drahá Karlo, zůstanu nějaký čas v Kanadě. Piš mi, zavolej, myslím na tebe. Přeju ti všechno dobré. Tvůj Dan.

Řeka

Loudám se k řece. Znám tady každý keř, každou zátočinu, všechny vůně, zvuky a tvary. Žiju na břehu a život pomalu odplouvá, stejně jako žena, děti, mé vášně a vzpomínky. Dříve tu byli často se mnou. Když se zaposlouchám, ještě slyším smích a dětské hlasy. „Oběééd,“ zní mi v hlavě hlas ženy společně s cinkáním talířů a dupáním pěti párů drobných nožek. Vzpomínka mi proběhne hlavou a vykouzlí nepatrný úsměv na mé tváři.

Už se nevracím do města. Velký svět zůstal za oponou. Začíná podzim a sousedé se už vracejí do svých domovů, občas mi někdo zamává na pozdrav o víkendu. Zahrady utichají. Skleněné oči chat a prázdninových domků roztroušených po břehu zakrývají víčka okenic. Nic mne už netáhne zpátky. Liduščino nemocné srdce doťukalo a děti se rozběhly po světě. Mám tu klid, stal se ze mne vášnivý pozorovatel přírody. Starý poustevník. Mohu podat podrobné svědectví o všech ročních obdobích u řeky od A až po Z. Píšu si deník, vím, kdy loni napadl první sníh, kdy nepřetržitě dva týdny pršelo, kdy teplota vystoupala na 39 stupňů a kdy mi večer vlétl do ložnice netopýr. V horní části zahrady jsem vysadil les. Stromy jsou ještě mladé, ale v mých představách je obraz krajiny, která tu bude za padesát let. Sedávám na pařezu uprostřed ranní symfonie větru ve větvích a cítím, jak můj les spokojeně roste. Nejsem tu sám. Okolí si zvyklo na mou přítomnost, žijeme spolu v harmonii. Rostliny čekají na moji konev s vodou. Každý rok se mazlím s plody rajčat, šlechtím jejich barvy a tvary. Obrovská fialová rajčata vážila letos víc než kilo. Žlutá oválná byla sladká a nejvíc chutnala čerstvě utržená a teplá od slunce. Různě velkými červenými plody jsem potěšil sousedy z okolních domků, protože nebylo v mých silách spotřebovat úrodu sám. Mé oblíbené cínie kvetou bezpočtem odstínů rudé a fialové. Ptáci beze strachu usedají na okenní parapet. Pro srnky suším v létě seno. Zvířata nejčastěji přicházejí, když udeří mráz a krajinu přikryje sněhová peřina. Celou zimu vlastně rozmlouvám s nimi a se sebou. Čas plyne sám.

Rád se procházím podél řeky nebo sedím na jejím břehu s udicí. Koryto je v těchto místech plné ryb. Naučil jsem se smažit drobné karásky, jako to dělala žena, jednou za čas pozvu kamarády na sumce, sám bych ho jedl mnoho dní. Procházka k řece je každý den stejná a zároveň jiná, očima hladím známá místa. Dnes pomalu sestupuju z mírného svahu, když mou svatyni klidu naruší prudký pohyb. Lekl jsem se, zatajil dech. Těsně nad hlavou mi přelétl velký dravec. Užaslý spěchám pěšinou mezi keři, které mi zakrývají výhled. Nízké vrby zde vytvářejí hustý porost. Kořeny a větve splývají v jedno a objímají cestu svými pažemi. Často tu potkávám dvě velké lesklé užovky spěchající k vodě. Za chvíli opustím zelený tunel a otevře se mi důvěrně známý obraz. Čistá písečná pláž a pomalu plynoucí řeka. Mám to místo rád. Mívám tu dostaveníčka s vlaštovkami v lesklých fráčcích a vážkami v jemném tyrkysovém šatu. Vysoký břeh na druhé straně je protkán hnízdy břehulí, jejichž skuliny tvoří ozdobný lem na šatech řeky. V létě uléhám na zlatý horký písek, mysl odplouvá spolu s oblaky, která se pomalu šinou po modré obloze. Mé tělo pouští kořeny do země, s kterou jsem srostlý. Opájím se vůní léta. Nabírám teplo. V těch chvílích, sám a bez oděvu, s kůží tmavou a zbrázděnou jak kůra stromu, se cítím součástí vesmíru.

Sestupuji k řece a cítím zvláštní úzkost. Vnímám smrt. Na břehu bojuje o život štika. Napadá mě, jestli to byla náhoda, že jsem přišel právě v tuto chvíli. Díky mé přítomnosti se dnes ryba nestala kořistí velkého dravce. Je ale zraněná, hřbet jí krvácí dvěma rudými ohni. To jak se jejího stříbrného těla dotýkaly ostré pařáty. Beru do rukou odtékající život a chvíli váhám.

„Co s tebou, Krásná?“ ptám se. „Ve vodě zemřeš, tak zemři raději pro mne.“

Cítím oči, které mne pozorují z výšky, když si štiku odnáším v náručí domů. Večer se ve své chatě dívám do sálajících uhlíků a olizuji si prsty. Za okny je ticho a tma. Snědl jsem dar. V krbu pomalu dohořívá oheň a moje myšlenky si v poklidu hrají.

Snad jsem mohl mít tři přání… Ale já už od života nic nechci, ani nečekám. V mé duši je mír.

„Milá rybo, potřeboval bych snad jedině fůru hnoje,“ napadlo mne.

Usmívám se a stoupám pomalu po příkrých dřevěných schodech do ložnice. Své unavené tělo odevzdám spánku a svou mysl snům. Čeká mne hladivá náruč peřin, v nose mne příjemně lechtá vůně mýdla. Dnes jsem u studny vypral povlečení a navoněl ho podzimním větrem a sluncem. Těším se, až mé tělo spočine v náručí noci. Mám usínání rád a těším se na svou zítřejší práci na zahradě. Často se ptám sám sebe: je tohle štěstí? Nikdo mi neodpovídá, ale já cítím tiché přitakání.

Ráno mi nový den přináší z dálky tlumený kolébavý zvuk. Je ještě brzy. Scházím dolů, opírám se lokty o dřevěnou branku a dívám se do mlhy. Svět voní tlením a nabízí mi jen obrysy za krajkami z vodní páry. Pozoruji jemné pavučiny, na nichž se houpají korálky rosy, a naslouchám. Každé prasknutí, každý krok zní v ranním tichu jako výstřel z pistole s tlumičem. Z říše snů přijíždí po cestě z písku starý přítel. Postava navěky srostlá s vozem a hnědým koníkem. Do ranního ticha zazní: „Vezu ti fůru hnoje, Josefe, napadlo mne, že bys ji mohl potřebovat.“

Hovno na bráně

Sjíždíme z hrbolaté dálnice na úzkou asfaltku vedoucí do polí. Nekonečná rovina mi dává pocit svobody a prázdninová atmosféra mi připomíná dětství. Děti na zadním sedadle nejspíš usnuly.

„Za chvíli tam budeme,“ řeknu a podívám se do zpětného zrcátka.

Šárka právě zavřela pusu, která se jí ve spánku otevřela, ale oči ještě pro jistotu nechává schované za víčky. Jakub si protahuje ruce a kroutí krkem jako želva vyhlížející ze zajetí svého krunýře.

„Mami, zastavíš někde, potřebuju na malou.“

Za zatáčkou se na silnici objeví stádo krav. Je o jeden důvod víc zastavit.

„Vypadá to, že jsme dojeli do Indie, co? Tohle je tady normální?“ dotazuje se Jakub s ironií v hlase.

Jsou tak krásně a úplně jiní. Šárka se začala těšit na cestu hned, jak jsem jim svůj plán oznámila. Kuba se zamračil a začal sypat z rukávu černou kroniku. Kriminalita, chudoba, nestabilní politická situace… Dvanáctiletý myslitel se na mne díval nedůvěřivým pohledem svých velkých modrých očí zarámovaných obroučkami brýlí.

„Musíme tam jet.“

Vysvětlila jsem to jednoduše hned poté, co jsem položila telefonní sluchátko. Moje argumenty byly nekompromisní.

„Jsou tam vaše kořeny, je na čase je poznat. Vezmu si tři týdny dovolené a uděláme si krásnou prázdninovou cestu s dobrodružstvím. Jsem si jistá, že se vám tam bude líbit. I tobě,“ obracím se na syna.

Široko daleko nevidíme žádnou vesnici, ani člověka. Než se krávy zvědavě přiblíží k našemu autu, je už Jakub zpátky.

„Jak dlouho tady budeme stát?“

Jeho věčná nespokojenost mne chvílemi irituje.

„Nejsem taky taková?“

Přemýšlím, po kom mé děti zdědily povahu. Věčně usměvavá, optimistická Šárka, pro kterou nic není problém, dokonce ani to, co problém opravdu je. Introvertní a melancholický Jakub, trávící většinu volného času ve své počítačové virtuální realitě.

„Když jsem byla malá, trávila jsem prázdniny u známých na vesnici. Každé ráno vyvedl majitel první krávu na cestu, ta zabučela, ostatní ji uslyšely a jedna po druhé samy vycházely z vrátek. Bylo to stejné stádo jako to, co nám teď oblizuje zrcátka. Večer se zase vracely a každá poznala přesně svůj domov, hlavou rozrazila branku a bučením oznamovala, že je zase tady.“

Děti trochu zaujalo vyprávění a mezitím krávy uhnuly z cesty a pustily se na pastvinu na druhé straně. Jedeme dál. V letním odpoledni máme všechna okna dokořán a necháváme teplý vítr, aby nám cuchal vlasy. Zlaté pole slunečnic se táhne donekonečna. Všechny mají natočené hlavy ke svému bohu Ra. Seřazené jak mocná armáda připravená zaplavit olejem celý svět. Všechno je tu velké. Vzdálenosti, pole, pastviny, řeky, klid. Všechno, co člověk zná, si teď prohlíží pod zvětšovacím sklem mikroskopu.

Před námi se konečně objeví značka s názvem vesnice. Snažím se vybavit si ulice a uličky, které vedou k domu přátel. Už jsem tu nebyla pěknou řádku let. Čas se tady zastavil a možná šel i trochu zpátky. Na cestě jsou hlubší výmoly, než si pamatuji, okna na kulturním domě v centru jsou zatlučena prkny. Na tržnici sedí u jediného stánku drobná stará žena s květinami.

„Počkejte, musíme koupit kytici, bez ní se přeci na návštěvu nechodí.“

Přibrzdím u krajnice a několik kolemjdoucích si prohlédne naši zahraniční značku. Babičce nechám velké spropitné, kdo ví, zda těch pár kytek ze zahrádky není jejím jediným kapitálem. Projíždíme celou vesnicí a všechny domečky za prkennými ploty jsou si podobné jak dětská stavebnice. Před každým plotem lavička u branky, staré ženy v šátcích, batolící se děti a husy. Konečně vidím známou bránu s číslem 42. Celá moje duše se usmívá, ale vidět je to jen na rtech. Jsem tady skoro doma. Místo zvonku se rozštěká pes, a než stačíme vybalit zavazadla, už se mí dávní známí hrnou od vrátek. Nejprve moji kamarádi a za nimi přešlapující staří rodiče, které život a těžká práce již sklánějí k zemi.

Líbáme se, objímáme, usmíváme. Po očku pokukuji po dětech, kterým tento ceremoniál nepřipadá příliš zábavný. Pak přichází na řadu kytice pro maminku a vybalování dárků. Stará paní si kytici staví do vázy pod obraz svatého a děda kulhá s lahví becherovky ke svému nočnímu stolku. Stůl je klasicky prostřený jako na svatbu a už přichází vyptávání. Kolik je dětem let, jak se daří rodičům, proč nemám manžela, jaká byla cesta, kolik policistů nás zastavilo, víme v Čechách, že tu měli revoluci, máme ve vládě komunisty a tak dále. Ochutnáváme všechny dobroty a paní domu nám nepřestává přidávat a dolívat. Když konečně opulentní obědovečeře skončí, rodina nám pomáhá s věcmi do pokoje pro hosty. Děti se nevěřícně rozhlížejí, protože jejich zkušenost s venkovskými dřevěnými staveními na Ukrajině je zatím čistou nepopsanou deskou. První dojem útočí na všechny naše smysly, nejvíce však na čich. Místností se line těžká vůně mýdla, které musí být snad v každé zásuvce, a lilií stojících ve vysoké porcelánové váze a vytvářejících v okruhu několika metrů skoro neproniknutelné liliové (magnetické) pole. Kromě stropu je celá místnost pokryta perskými koberci. Jakub si prostor podezřívavě prohlíží a jen špitne:

„Polstrování pro případ záchvatu.“

Pohovka má pozlacené vyřezávané nožky a opěradla, konferenční stolek zdobí háčkovaný ubrus a další váza s čerstvými květinami. V rohu místnosti svítí svíčka v nohách svatého, který stojí na poličce ve společnosti dalších nejméně pěti ikon, krajek, vyšívaných deček a kadidla zavěšeného na řetízcích ve stříbrné dóze. Čeká nás noc pod oltářem. Jediná prosklená skříňka je plná broušených váz, pohárů a misek. Celé místnosti pak dominuje pec, čerstvě nabílená a i teď v létě lehce sálající teplo.

„Ty vole,“ ozve se Šárka a otočí se nenápadně, aby zjistila, zda jí někdo rozuměl.

„Všechny věci si můžete dát sem, buďte jako doma, ostatně všechno sklo je z Československa, tak se tu jistě budete cítit dobře,“ usmívá se babička a je vidět, že nepoužitelné broušené hrůzy jsou její pýchou.

„Deky, prostěradla a polštáře jsou v pohovce a jedna matrace pro chlapce je pod ní. Holky necháš na posteli, viď?“ Stará paní obejme Jakuba kolem ramen a mluví na něj bezstarostně v jazyce, kterému on vůbec nerozumí.

„Pojďte se ještě podívat, jak to tu máme s vodou.“

Kráčíme za sebou jak kachna s mladými s dědečkem v patách. Dům má kromě letní kuchyně, v které jsme seděli společně u velkého stolu, ještě další kuchyň uvnitř. Skromné zařízení ve mně znovu evokuje představu zastaveného nebo vráceného času. Na stěně fotografie dětí, kamarád a jeho sestra ve věku asi pěti let, svatební fotografie pána a paní domu, kostkované závěsy na jediném malém okénku a pec, do které se z kuchyně přikládá a ona ve všech ostatních pokojích hřeje. Úzkým vchodem nahlížíme z kuchyně do malé tmavé místnosti, kde je vana plná letních jablek a také staré smaltované umyvadlo.

„Tady si můžete umýt ruce, a kdyby někdo potřeboval v noci čůrat, je tu kbelík.“

Děti se na mne nevěřícně podívají. Vana očividně není na koupání. Naše kartáčky a pasta tu budou vypadat trochu nepatřičně a mýdlo je určitě s jelenem.

„Paráda, jako na táboře,“ zahlaholí Šárka.

„Venku je určitě kadibudka a sprcha s nádrží na dešťovou vodu.“

„Holčička něco potřebuje?“ dožaduje se babička zvědavě překladu ve snaze případně poradit.

„Ne, ne, všechno je v pořádku, Šárka jenom říká, že se jí tady moc líbí.“

Mladí odcházejí spát do letní verandy nad garáží a nám dává babička poslední pomazání před spaním.

„Na noc dům zavíráme, člověk nikdy neví. Dávám na dveře závoru a v noci neotvírám. Kdyby chtěly děti na záchod, ať si dojdou teď. Na dvoře jim můžeš rozsvítit, však víš, kam chodíme.“

Ptám se obou dětí důrazně, zda nepotřebují na záchod, trpělivě vysvětluji, jak to tady mají se závorou. „Já nepotřebuju,“ ozve se Šárka. „Já taky ne,“ přidá se hned Kuba, „do rána to vydržím.“

Popřejeme si dobrou noc a odcházíme do svých komnat. Babička spí na pohovce v letní kuchyni. Hned jí dáme přezdívku Strážce závory a tiše se pochechtáváme do doby, než se domem začne rozléhat chrápání. Dojde nám, že prostor nad pecí spojuje všechny místnosti a naše soukromí je tak pouze relativní. Za pecí chrápe v malé zatuchlé ložnici děd, a kdybychom měli lepší čich, jistě by se k nám linula i vůně becherovky. O čich nás už ale připravily lilie. Roztahuji na zem matraci naplněnou slámou a přemlouvám Jakuba, aby spal se Šárkou na pohovce.

„Ta paní říkala, že na zemi spí chlapi, tys to neslyšela?“ brání se mladý muž, jen aby řeč nestála.

„Nepruď, Jakube, nech mě spát na zemi, chci si to zase po letech zopakovat. Spala jsem na takové matraci na všech návštěvách, někdy v kuchyni, někdy na balkóně, z kterých si lidé z paneláků dělají letní ložnice pro hosty. Jednou dokonce v koupelně.“

Když se všichni konečně uložíme, nikomu se nechce spát. „Mami, vyprávěj nám, jak jsme byli malí.“

Zamyslím se a začnu o tom, jak Šárka utekla do města a schovala se v parku pod keř. Všichni ten příběh známe, a stejně nás baví si ho čas od času zopakovat. Na Kubovi je vidět, že se za chvíli odpojí. Už jako malý chlapeček se v průběhu povídání nebo pohádky otáčel na bok, skládal ručičky pod bradu a se slastným úsměvem usínal. Šárka brebentí dál a není unavená. Ostatně jako vždycky.

„Mami, já tady kvůli tomu chrápání v životě neusnu,“ oznamuje mi s výčitkou v hlase.

„Tak si budeme povídat a třeba nakonec usneme,“ snažím se o optimistický tón, i když sama nevěřím na možnost spánku za zvuku motorové pily.

Na chvilku se odmlčíme a pak se ozve zásadní věta: „Mami, já musím kakat.“

„Hele, vždyť víš, jak to tady je se závorou. Babička už spí a v noci nám neotevře. Budeš to muset vydržet do rána. Snaž se usnout a ono to přejde. Oni ráno vstávají brzy ke zvířatům, tak si hned zajdeš.“

Jako by se daly některé tělesné pochody zastavit slovy.

„Tak já zkusím spát,“ špitne Šárka, ale v jejím hlase zní velké pochybnosti o schopnosti potlačit potřebu.

Ležíme a jenom tiše vzdycháme, každá ze svého vlastního důvodu.

„Mamko, já se fakt poseru.“

„Tak pojď.“

Lezeme potichoučku ven z postele a z pokoje. Z letní kuchyně se také ozývá chrápání, ale jemnější, dámské. Tiše oslovuji babičku jménem, ale ta spí spánkem spravedlivých a můj hlas se jí ztrácí ve snech. Nezbývá mi než přidat na intenzitě zvuku a posléze i na intenzitě třesení s rukou spící paní.

Chvíle se zdá být nekonečná a všechny trošku vyjekneme, když se babička náhle probudí, vztyčí se v posteli a zařve: „Co je,“ přičemž šátrá po holi položené u postele.

„Promiňte prosím, že vás rušíme, ale dcerka moc potřebuje na záchod, na velkou, víte. Mrzí nás, že vás budíme, prosím, otevřete nám dveře?“

Babička se šine ve velkých gumových pantoflích ke dveřím a dřevěnou palicí vytlouká závoru z mohutných železných skob. Obdivuji způsob zabezpečení objektu, kam se hrabou naše bezpečnostní zámky.

„Pak zavřete,“ ozve se ze tmy rozespalý hlas. Mám pocit, že babička chrápe ještě dřív, než znovu ulehne do postele.

Vypínač nemůžeme najít a na dvoře je tma jako někde uprostřed tunelu.

„Mami, kam mám jít, nic nevidím.“ Šárka se kroutí, nohy kříží jednu přes druhou a ruku si drží na zadku. Vidím, že jde do tuhého.

„Hele, běž rovně do zahrádky, třeba potkáš plot, tady máš papírové kapesníčky.“

Šárka zmizí ve tmě a já se trochu chvěju zimou na zápraží. Za chvilku je zpátky a už nám stačí jediné slovo, abychom ukončily tuto trapnou situaci.

„Dobrý.“

Podaří se nám zastrčit závoru, najít plechové umyvadlo a za duetu tenoru a barytonu znovu ulehnout pod prostěradla, která nás jen trochu chrání od štiplavých velbloudích dek. Netuším, kolik je hodin, ale Šárka usíná během chvilky a já odhaduji čas tak na dvě hodiny po půlnoci. Za chvilku se odpojím stejně jako Jakub.

* * *

Ráno fénem suší osprchovanou noc, slunce roztahuje závěsy a dívá se na zem z modrého okna. Bude krásný den, ale než se do něj pustíme, musíme zahladit stopy dnešní noci. Jemně se dotknu Šárčina ramene a šeptám jí do ucha.

„Šári, vstávej, musíme se podívat, kde jsi byla na záchodě.“

Dcera chvíli mžourá a sluneční paprsky ji lechtají v nose. Může to být také prach z koberců. Oba staříci jsou již venku, dveře dokořán. Krásné svěží ráno vyzdobené kapičkami vody, které hrají duhovými barvami jako korálky, než se vypaří.

„Kam jsi to v noci šla?“

„Nevím, mami, myslím, že rovně.“

„Rovně je květinová zahrádka, myslíš, že jsi šla tam?“

„Fakt nevím.“

„Tak se tam jdi podívat.“

Šárka opatrně našlapuje v mokrých květinách.

„No jo, mami, tady jsem byla.“

Podávám jí papírové kapesníčky a dávám dobré rady.

„Hoď to támhle za plot do vysoké trávy, v kytkách jim to nemůžeme nechat.“

Dcera se šklebí, vidím, že by se nejraději z tohoto úkolu vykroutila, ale je jí čtrnáct, něco už musí zvládnout sama. Chce to mít rychle za sebou, popadne svůj bobek do kapesníčku a rozpřáhne se jako oštěpařka na olympiádě.

Špatný pokus, napadá mě. Poklad zabalený do papíru letí jiným směrem, než je vysoká tráva. Obě zděšeně pozorujeme bílý ubrousek, který se pomalu sune dolů po šedé plechové bráně a zanechává za sebou podivnou hnědou stopu. Sebe nevidím, ale tuším, že moje tvář je stejně zkřivená jako její. Nejprve údiv, potom hnus a nakonec nezadržitelný smích.

„Teda, Šárko, hovno na bráně, pane jo, o tom až budeme vyprávět doma…“

„Ne, mamko, to přeci nemůžeš, propadla bych se hanbou, prosím tě, pojď se mnou rychle najít nějaký kbelík.“ Nabíráme vodu ze sudu. Stačí dvě chrstnutí na bránu, a ta je zase jako nová. Za zády se nám ozve stará paní.

„Copak to tu, holky, děláte?“ Usmívá se a zjevně se snaží dát si do souvislosti kbelík, mokrou bránu a nás dvě v nočních košilích.

„Je krásné ráno, takhle si to doma nikdy neužijeme, víte? Měli jste špinavou bránu, tak jsme ji umyly, aby byla vaše zahrada dokonalá.“

„Aha, umyly jste bránu… No, to je hezké, to jsme asi ještě nikdy nedělali.“

Babička odchází do chlívku pokračovat v dojení kozy. Na její tváři je zavěšen otazník.

Maruška

V lese začíná vonět podzim svou nasládlou teplou vůní umírání. Je ticho, jako by všichni odešli a ptáci oněměli, jen z dálky občas zaštěká pes nebo se ozve zvuk cirkulárky. Známé a uklidňující venkovské zvuky, které se nesou údolím jako ozvěna. Do tmavé vody lesního jezírka klesá ve valčíkovém rytmu první žlutý list. Příroda oblékla své poslední pestré šaty, než se nahá před usnutím odevzdá do náruče zimy. Jako ozvěna mi zní i hlasy, které jsou mnohem blíž. Kráčím sama uprostřed slov lidí, kteří jsou mi blízcí, schovaná v bublině vlastních myšlenek. Smích se mi v hlavě proměnil v potok zurčící mezi pískovci a slova jsou žabky, které se rozběhly po rybníce, vytvořené placatým kamenem.

„Mami, vnímáš mě?“ ozve se Šárka. Hází mi provázek usoukaný z vět, za který si mne táhne do svého barevného světa. „Voní tu houby, sejdeme trochu z cesty a podíváme se do lesa. Půjdeš s námi?“ Nechce se mi scházet z cesty, nechce se mi hledat…

Odpolední vlahé slunce zalévá a obaluje krajinu, hladí ji svou teplou rukou spletenou z paprsků. Tak se pomalu a rádoby nenápadně loučí léto. Kráčím po lesní cestě znovu okouzlená krajinou stolových hor. Tady mám svoje kořeny. Tady jsem okouzlená často. A hlavně, když je mi smutno. Jinak vidím, jinak slyším, jinak vnímám. Vše je ostřejší. Ale přitom mám slzy na krajíčku. Nejvyšší čas zajít k doktorce pro antidepresiva.

Po lesní pěšině vcházíme k sousedům. Žádné dráty ani závory, jen drobná plechová cedule s označením státní hranice. Čekám, zda ucítím nějakou změnu, ale les přede mnou i za mnou vypadá stále stejně. Pomyslná čára, kterou vymysleli lidé, aby pobavili stromy, jejichž kořeny nelegálně rostou do zahraničí, ptáky, kteří neslyšně narušují vzdušný prostor, a laně, pářící se s cizinci a unášející svá mláďata za hranice.

Za zatáčkou se otvírá malebné údolí osázené roubenými chaloupkami, které svými skleněnými tabulkami shovívavě mrkají na polorozpadlé domy i novostavby. Vesnice na konci, nebo na začátku světa? Kolem umělého jezírka se pstruhy se na dřevěných lavicích tísní české zadky a hned vedle nich ty polské. Nemám chuť se vecpat mezi ně a poslouchat štěbetání nad pečeným rybím tělem. Třeba stačí jen chvíli okounět a přešlapovat, než si návštěvníci olížou prsty a s mastnými bradami vyrazí za dalšími nedělními zážitky. Asi mi chybí láska k lidem. Pozoruji, jak oddělují páteře a hlavy, kapou citron a boří své zuby do křehkého masa. Budu to dělat za chvíli také.

Pozoruji starou paní v pletené vestě přepásané koženým páskem. Tak nějak si představuji zkušenou partyzánku, matku velitele oddílu. Usmívá se očima a vyhlíží kohokoliv, s kým by si mohla popovídat. Někteří si po chvilce odsednou, jiní přikyvují a zrychlují pohyb ruky s hranolky od plastového talíře do úst. Stará paní je na naše poměry až příliš vřelá. K jinakosti jsme ostražití.

Přisedám na lavici a jen pár vteřin čekám na oslovení. „Dobrý den, vy jste Češi?“ S úsměvem přikyvuji. „Já celý život mluvím česky, jinak se u nás doma nemluvilo. Přijeli jste z daleka?“ V krátkém okamžiku si musím uvědomit, kdo jsem a odkud přicházím. Z malé nenápadné otázky mám hned téma k velkému zamyšlení. Cítím, že by z toho mohl být rozhovor na dlouhé hodiny. „Přišli jsme právě pěšky z Dolů, bydlíme tady kousek za hranicí, ale nikdy jsme tu nebyli. Máte to tu hezké, paní…“ vkládám otazník na konec věty. „Já jsem Maruška,“ podává mi stará žena svou krásnou, životem popsanou ruku.

Z celé její bytosti sálá radost. Našla někoho, kdo bude naslouchat. A já mám ráda příběhy starých lidí. Tato dáma má sice oblečení trochu ušmudlané, z celého jejího vzezření je jasné, že patří do kategorie samorostů, jsou-li však oči okny do duše, tak ta její je krásná.

Nadechne se a pustí se do vyprávění. Vidím, že není důležité, kolikrát to už dnes opakovala.

„Víte, já bydlím sama v chalupě, sousedi přijdou každý den na televizi, ale už mě, starou bábu, nechtějí poslouchat. Díváme se na zprávy, to mě pořád zajímá, co se ve světě děje, ale jak začne nějaká detektivka nebo střílení, tak to já raději usnu.“

Mávne rukou a zaškaredí se, aby zdůraznila, jak ji tenhle žánr nezajímá.

Představuji si dřevěnou starou postel v roubené chalupě, teplo z kachlových kamen a nízký strop. Malá televize stojí na ledničce, která se každou chvíli zatřese. Sousedé sedí blízko obrazovky, vtaženi do příběhu hrdinství a pomsty, sami v té chvíli tak trochu hrdinové. Maruška spí na zádech pod modrobílou pruhovanou duchnou, ve tváři uvolněný, trochu škodolibý úsměv. Občas trochu zachrápne. Spaní má dobré celý život. Stejně jako trávení. Žije tu, les přímo za chalupou, tma a ticho by se v noci daly krájet.

„I na toho vašeho prezidenta já se dívám, jak dává hlavu takhle na stranu,“ předvádí komicky s notnou dávkou furiantství. Její řeč a myšlenky plynou dál jako čistá řeka.

„Mám ve vesnici ještě švagrovou, od bratra ženu, víte, ta se za mnou někdy staví, ale jinak jsem zůstala sama, jako kůl v plotě, když umřela maminka,“ vypráví a dívá se při tom někam mimo mne. Její oči se v té chvíli toulají někde daleko v minulosti.

„Je mi 86 let a všichni známí po vsi už umřeli. Ještě že tu udělali tuhle hospodu. Zajdu sem dvakrát denně na kafíčko, mezi lidi, a když někdo chytne jen malou rybu, majitel mi ji upeče a já si ji pak dám doma k obědu nebo k večeři a kočky se najedí se mnou. Horší je to v zimě, milá paní, to tu všechno zapadá sněhem a nikde ani živáčka. Ale víte, co já dělám, když je mi smutno? Každému je občas smutno.“ Na chvilku se odmlčí, krátce se zamyslí, nebo si na něco vzpomene a pak pokračuje. „Já si zazpívám. Tak nás to učila naše maminka. A zpívám si česky, polsky i německy. To mám ze školy, víte? Já jsem chodila do německé školy tady ve vesnici a měli jsme hodného pana učitele.“ Paní pobrukuje nějaký pochod a pak mávne rukou a zasměje se.

„Vy německy stejně nerozumíte, viďte?“

„A vy ještě umíte?“ ptám se, abych přerušila otázkou vodopád slov.

„To víte, že umím. Dobře jsem se to ve škole naučila, ale když nás po válce chtěli odsunout, nešla jsem s ostatními do Německa, raděj jsem si vzala polské občanství. Ale jaká já jsem Polka? Celý život mluvím česky, do Machovské Lhoty jsem chodila tancovat, ve škole jsem se učila německy a renta mi chodí tady z úřadu. Důchod, víte,“ vysvětluje, když zahlédne v mé tváři nepochopení.

„A máte, paní Maruško, děti, vnuky?“ Doufám, že to není moc vlezlý dotaz. Předem mám pocit, že vím odpověď. Mýlím se však. Stará paní není klasickou babičkou z roubenky.

„Ne, ne, milá moje. Žádné děti. Já jsem se nikdy nevdala. Kavalírů jsem měla dost, ale nikdy jsem netoužila po tom, aby mi manžel říkal, co a jak mám dělat. Každý máme svou cestu. Já nikoho nesoudím, komu je dobře v manželství, tomu to přeju, ale já jsem takhle spokojená se životem. Víte, jednou šli kolem po cestě turisti a ptali se, jak se mi žije na konci světa. A já se jen smála. Vždyť nežiju na konci, moje chalupa má číslo dvě. Jednou jsem se dokonce viděla v televizi. Takoví milí lidé s kamerou za mnou byli už víckrát, ptali se mě na život a jak to tady bylo po válce a při odsunu. Já jsem už jako devítiletá mluvila v rádiu, když začínala válka. Ale na tu televizi jsem se jednou dívala se sousedy a najednou tam byla naše vesnice, moje chalupa a taky já. To jsme se u toho nasmáli, to vám řeknu.“

Povídáme si, jako by kolem nikdo nebyl, dokud nás nepřeruší hlas pana majitele. „Nesu vám rybičku, Maruško.“ Stará paní opatrně bere do rukou malý dárek zabalený v alobalu a má se k odchodu. Ze země zvedá svoji plátěnou tašku. Upravuje si neforemný plstěný klobouček, který už něco pamatuje, a na rozloučenou mi tu nechává pár obyčejných moudrých slov.

„Mám tam mlíko pro kočky, víte, už na mne čekají a taky tady na tu nestandardní rybu, na tu možná víc.“ Usmívá se a poklepe rukou na balíček, jehož obrysy se rýsují v tašce.

„Zase někdy přijďte, mladá paní. Tady čas běží pomalu, anebo to je tím, že já do hrobu nespěchám. Než dojdu na svých bolavých nohách do chalupy, bude skoro večer. Někoho možná ještě potkám, podívám se, co kde kvete, a počkám, až támhle za ten kopec zapadne slunce. To je vám krása. Však se podívejte.“

„Na shledanou, paní Maruško, ráda jsem vás poznala.“ Dívám se za ní a je mi líto, že odchází, nejspíš ji už nikdy neuvidím. Život je jak moře, plný přicházení a odcházení.

Jen se usměje a pokyne mi. Její boty a hůl skřípou na štěrkové cestičce. Jako by člověk dočetl kapitolu a zavřel knížku nebo se probudil a hlavou mu v rychlosti proběhl poslední sen.

Jsem si skoro jistá, že ta paní v pletené vestě ke mně už jednou promlouvala. Snad z televizní obrazovky. Vzpomínám na svou babičku a na další staré ženy, které mi pevně uvízly v srdci.

Zkusím si zazpívat.

Vybydlená

Za mým starým životem zaklapl dveře stěhovák. Domem se rozléhá dupání několika párů mužských nohou v kanadách a čas jako by se po svém sprinterském výkonu uplynulých dnů a týdnů na chvíli zastavil mezi krabicemi mého 3+1 s balkónem. Nábytek strnul mávnutím kouzelného proutku v nepřirozené poloze, vše, co se hýbalo, se nyní zastavilo. Mám pocit, že nahlížím přes plot do zahrady spícího království. Na zdech zbyla opadaná omítka v místech, kde ještě včera vzpíraly hřebíky nad své hlavičky obrazy, zrcadla a vyřezávané ohavnosti, po kterých tu zbyly jen stíny jako v Hirošimě. Toaleta páchne, v kuchyni si při pohledu na mastné skvrny představuji nedělní guláš, před půl rokem přeteklou houbovou polévku a na horkém oleji zdivočelý bramborák. V koutech se v neviditelném průvanu válí chuchvalce prachu a já usedám na jednu ze spousty krabic, abych nabrala síly. Mám chuť si zapálit, a to přesto, že už nekouřím dva roky, čtyři měsíce a tři týdny. V hlavě si promítám svoji ekomapu a utěšuju se tím, že existuje alespoň jeden člověk, který mi může pomoci v nastalém chaosu a prázdnotě. Můj bratr.

Ještě včera se v tomto prostoru odehrával jeden příběh, a dnes už začíná druhý. Rozvod, rozchod, deprimující střídavá péče pro neznámé děti i pro psa. Budeme se soudit – kdo, s kým, kdy a proč. Budou soudit nás. Já si vezmu ledničku, ty televizi, nádobí už před měsícem skončilo pod balkónem. Postel raději prodáme, když se nedá půlit. „Proč ty děti, kruci, pořád brečí?“ Alespoň tohle zažívat nemusím, ale ti lidé přede mnou to měli vepsáno ve tvářích.

„Já jsem ti to říkala,“ slyším hlas své vševědoucí matky. „To nemohlo dopadnout jinak, říkali jsme ti to,“ přidá se hlas zemřelého otce. Po deseti letech mi zůstal jen pes, vzpomínky a nejistý záchvěv naděje, že konec znamená začátek něčeho jiného. Nebo se to tak alespoň říká, když je potřeba někoho utěšit. Jako by se postupně všichni vypařili. Táta pod drnem, máma daleko. Přátelé se rozlezli po celém světě jako švábi. Na Silvestra se nás schází čím dál tím míň a před narozeninami často slýchám: „Hele, promiň, letos mi to nevyjde, musím s klukem na turnaj a ten můj je jako obvykle v práci,“ nebo: „nezlob se, nemá mi kdo pohlídat maminku, nemůžu ji nechat doma samotnou.“ Rozumím, chápu. Každý prolétáme životem jako kometa, ženeme se za vším možným, někdy i za holým životem, a času máme čím dál tím míň. Mockrát jsem se ptala sama sebe: „Co mi z těch deseti let zbylo?“ Napadá mne jedině slovo – prázdnota.

„Nazdar, ségra, tak jsem tady,“ Hrne se mi do bytu a do náručí bratr. Je trochu v rozpacích, protože neví, zda přišel víc utěšovat, nebo oslavovat. Každopádně si po deseti letech nemá s kým dát pivo. „Tak čím začneme, máš to promyšlené s nábytkem? Až to postavíme, tak mi můžeš udělat seznam všeho, co mám pověsit, zapojit, uložit nebo vyhodit. Neboj, všechno bude dobrý,“ jeho modré oči, které máme stejné, se přiblíží k mým, ale slzy do nich vstoupí jenom mně. „Nebul,“ pohladí mne po tváři, „jdeme na to, bude ti tady dobře.“

* * *

Dlouho se nic nedělo a já se utěšovala a ukolébávala tím, že takhle žijí po deseti letech všechny páry. Z počáteční zamilovanosti se vyklubalo přátelství, kamarádství, zvyk a nakonec odcizení. Nechtěla jsem si to připustit, „my přeci nejsme jako všichni ostatní,“ často jsem opakovala každému, kdo zrovna v té chvíli naslouchal, ale hlavně sobě.

Pracovali jsme s Janem ve stejném oboru. Práce nás oba bavila, naplňovala. S hlavami v oblacích jsme tvořili svět, jeho vizuál. Byli jsme samá akce, cestovali jsme po světě, někdy spolu, jindy každý sám, naše malé kariérky se pomaličku rozjížděly tím správným směrem. Hledali jsme krásu a páchali dobro v designu.

Často jsem se vracela z práce pozdě.

„Jsem hodně unavená, potřebovala bych dovolenou.“

„Co je to dovolená? Mám ti uvařit čaj? Copak se dnes u vás zase dělo, nové zakázky?“

Roky jsem se učila na zkoušky, připravovala prezentace, kurzy, moje oči ždímal počítač. Jan do noci maloval, jeho ateliér postupně napadl celý byt a požíral ho jako cizopasník. Dny nám plynuly mezi prsty jako řeka. Někdy čistá, někdy zakalená, ale stále proudící a směřující k hlubokému společnému moři. Tak jsem si to představovala. Kdy jsem si vlastně všimla, že je doma čím dál tím míň, že spolu spíme, ale nemilujeme se, že žijeme spolu, ale chodíme po světě každý sám, že večeříme mlčky, každý zahleděný do svého talíře? Nenápadně nás opustilo téma dítě.

„Jane, chtěla bych si s tebou promluvit.“ Na vyslovení této věty jsem dlouho sbírala odvahu. Byla neděle ráno, na stole voněly rozpečené rohlíky a káva. Hodiny tikaly hodně nahlas. Musel tušit, jaké téma nám visí ve vzduchu už několik měsíců jako papírový lampión, který každou chvíli chytne. Neměl sílu pustit ten problém ven, na světlo, zhmotnit ho ve slovech, dopřát mu barvu a tvar, tak jak to dělal u svých návrhů.

„Nekaz nám neděli, prosím tě, nemám náladu něco řešit.“

„Chci mluvit o nás, Jane, o našem vztahu, nejsem si jistá, co vlastně žijeme, co bude dál. Lžeme si, cítím to. Ze strachu děláme jakoby nic. Jsme uvězněni ve vlastním životě. Je na čase vytáhnout pravdu na světlo, něco změnit, slyšíš mě?“ Měla jsem pocit, že se moje slova od něho odrážejí jako od neviditelné stěny. Uhýbal očima, najednou hledal noviny. Zvyšovala jsem hlas, měla jsem chuť smést ze stolu ten úžasný šálek voňavé kávy, na které se čeřily vlnky. Přivezl mi ho z Itálie.

„Tobě se pořád něco nelíbí, nechápu, co po mně chceš. Starám se o tebe, vařím, jezdíme na výlety. Děláš práci, která tě baví, chodím s tebou po výstavách, na koncerty, protože to máš ráda, a tobě je všechno málo, pořád nejsi spokojená.“ Rozhazuje rukama a najednou se z něho hrnou slova jako řeka, která protrhla hráz. Přešel do útoku dřív, než jsem zmobilizovala své ubohé vojsko vyhořelých přání.

V hlavě si stále přehrávám záznamy našich rozhovorů a snažím se pochopit, kde jsem udělala chybu. Kam zmizela láska. Můj Jan je pryč, necítím ve spánku jeho ruku na zádech a neodpočívám s hlavou na jeho klíční kosti. Odjel. Neozývá se. Každý večer otvírám mailovou schránku a čím dál tím míň toužím po tom, aby v ní něco bylo.

Můj majetek není velký, vždycky jsem říkala, že když sbalím své knihy, cédéčka, počítač a pár hadříků, můžu si domov udělat v krabici od bot. Ale bude mi chybět naše malá zahrádka na hradbách, kde jsme pěstovali bylinky, tulipány, jednu růži a plevel. Dvorek, na kterém jsme si s nohama na stole četli, povídali a v letních měsících do noci popíjeli červené víno v teple dlouho sálajících kamenných zdí. Budu se muset spokojit s balkónem, truhlíky a starým proutěným křeslem. Naštěstí je tu krásný výhled na okolní krajinu, louky, pole a lesnaté kopce v dálce. Broumovský výběžek, má rodná hrouda.

Když odjel a vzal s sebou i svou kamarádku, o které jsem nevěděla, pochopila jsem, že mi nedokáže odpovědět na otázku, zda se někdy vrátí. Vydal se na cestu hledání a po mně chtěl, abych mu odpustila a zůstala jeho přítelkyní. Kdo nic nezkusí, nic nezkazí. Kdo nehledá, neví, kým je. Tak se mi to pokusil vysvětlit.

Já jsem to tak ale nepochopila. Nedokázala jsem přemoci jeho samotu, ani navždy zaplnit díru v nakřáplém srdci. Věčné hledání, co plaší tichý let nočních ptáků nebo stíny nočních pouličních lamp ve čtyři ráno.

Hledám zástrčku, abych si uvařila první čerstvou voňavou kávu v novém bytě, a vyhnala tím zatuchlinu z vybydleného bytu, kterou cítím venku i uvnitř sebe.

* * *

„To byla rychlovka, ještě že máš toho nábytku tak málo,“ hlaholí bratr Jakub s předstíranou nebo skutečnou spokojeností, nedokážu to rozeznat.

„Co můžu udělat teď?“

„Prosím tě, zkrať mi tyč na záclonu do kuchyně, já zatím umyju okno.“

Brácha dvakrát měří a jednou řeže, a přesto je tyč nakonec kratší, než by měla být. Oba smutně hledíme na výsledek, ale řešení na sebe nedá dlouho čekat. Stačí jeden správný řez a hřebík s kladivem. Tyč je záhy nastavená a trocha luxolu vytvoří dokonalou iluzi bezchybného výrobku.

„Půjčíš mi kolo? Zajedu do města a koupím ti odkapávač na nádobí a sůl.“ Vidím, že se brácha potřebuje provětrat.

„Kolo je dole v chodbě, vezmi si ho a vrať se brzy, udělám něco k obědu.“ Při jeho návratu se nemohu nesmát, připomíná mi to otřepaný vtip. Měl přivézt odkapávač a sůl, ale přivezl cukr a sirky.

„Co se stalo, prosím tě?“

„Promiň, koupil jsem v domácích potřebách odkapávač a pak jsem ho opřel spolu s kolem o sámošku na náměstí a šel jsem koupit sůl.“ Zarazí se při pohledu na pytlík cukru ve svých rukou. „Kolo vydrželo, ale odkapávač zmizel. Pak jsem si vzpomněl, že nemáš sirky…“ Smějeme se a házíme do sebe polovychladlou pizzu.

„To nevadí, zítra jedu do práce, koupím si nový. Ještě bych ale potřebovala zprovoznit lustr v obýváku. Zvládneš to, šikulko?“

Brácha je zavěšen u stropu. Trochu přemýšlení, drátek k drátku, hlavně aby nevyletěly pojistky. Podávám mu velkou skleněnou polokouli, a budiž světlo. Skoro útulným a skoro zařízeným pokojem se rozlije svit umělého slunce. Brácha sestupuje ze židle, aniž by si všiml, že jeho noha klesá rovnou do druhé skleněné polokoule. Zvuk praskajícího skla nejen slyším, ale také cítím jako trnutí v zubech. Zděšeně hledíme na hromadu střepů. Ještě štěstí, že se zatím nezouváme.

„Já jsem takový kokot,“ ozve se po nekonečně dlouhém pětivteřinovém tichu bratr. „Pojedu už raději domů.“ Za chvilku už slyším jen zvuk odjíždějícího auta. Je fajn, že nebydlí daleko, stačí zavolat…

Dnes vstávám poprvé z nové postele a chystám se do práce. Obléknu své pestrobarevné hadříky, našpulím rty a dám jim před zrcadlem trochu sytější barvu. Dopřeji sama sobě úsměv, kterým snad zvládnu obšťastňovat hosty celý den. „Vaše káva, váš čaj…“ Těším se na svoji novou roli v divadle s názvem Literární kavárna. Pohybovat se mezi knihami a vůní kávy, obsluhovat lidi a nosit při tom v kapse dobrou náladu byl vždycky můj sen. Chviličku analyzuju něco nového ve své duši. Těším se. Tenhle staronový pocit se ve mně rozleje a zvedne mi koutky úst do úsměvu.

„Když něco nezvládnu sama, cinknu ti.“ Mrknu na bráchu, když míjím naši společnou fotku z dětství, kterou jsme spolu pověsili do chodby.

Venku svítí slunce a já beru schody po dvou.