Nové zpěvy sladké Francie

Pernetta

Dřív než se rozednívá, Pernetta spěchá vstát,
Pernetta spěchá vstát.
Svůj kuželíček vezme a vezme kolovrat,
a vezme kolovrat.

Jak kolečko se točí, vždy láskou zavzdychá,
vždy láskou zavzdychá.
Tu její matka ptá se: „Co je ti, dcero má,
co je ti, dcero má?

Snad hlavička tě bolí, či srdce, dítě mé,
či srdce, dítě mé?
Nic neplač, brzo svatbu už slavit budeme,
už slavit budeme.

My prince tobě dáme, anebo barona,
anebo barona.“
„Barona nechci, nechci ni prince, matko má,
ni prince, matko má.

Barona, prince nechci, ty sobě, matko, nech,
ty sobě, matko, nech,
chci jenom svého Petra, co hyne v okovech,
co hyne v okovech.“

„Ty Petra nedostaneš, ten bude oběšen,
ten bude oběšen!“
„Jestli ho oběsíte, s ním pověste mě jen,
s ním pověste mě jen!

U silnice nás oba křesťansky pohřbíte,
křesťansky pohřbíte.
Kalinu mně a růži Petrovi vsadíte,
na hrob nám vsadíte.

Poutníci tudy půjdou, ulomí snítku z nich,
ulomí snítku z nich,
řeknou: Bůh ochraň duši milenců nebohých,
milenců nebohých,

Pernetty milující a Petra věrného,
a Petra věrného,
on zemřel láskou pro ni a ona pro něho,
a ona pro něho.“

Escrivetta

Nejkrásnější země kvítek, Escrivetta maličká,
za rytíře byla vdána, třeba ještě mladičká.

Aby choť svou dorůst nechal, na vojnu se vypravil.
Když však sedm přešlo roků, z vojny se zas navrátil.

Na bránu on tluče, volá: „Otevři mi, ženo má!“
„Escrivetta doma není,“ matka dveře otvírá.

„Na vodu jen vyjela si, přenešťastný byl to den,
zpátky se už nevrátila, chytil ji Maur Saracén.“

„Půjdu, najdu si ji, kdyby mělo mě to život stát.
Ze zlata, z ryzího stříbra loďku dám si udělat,
na vodu tu loďku spustím, pojedu ji vyhledat.“

Vítr loďku jeho zahnal na sto mil až do dáli.
Na břehu tam pradleny tři jemné prádlo máchaly.

„Hoj, pradleny, povězte mi, čí je krásný zámek ten?“
„V tomhle zámku, milý pane, přebývá Maur Saracén.“

„A jak zve se zámku paní, můžete mi povědět?“
„Jmenuje se Escrivetta, nejkrásnější země květ.“

„Poraďte mi, co mám dělat? Chci jí říc’ dvě slovíčka.“
„Převléknout se, vzácný pane, za chudého poutníčka,

pak ve jménu Krista Pána o almužnu prositi.“
Escrivetta z okna vidí poutníka se blížiti.

„Darujte mi almužničku pro Kristovu pro ránu,
vzácná paní, almužničku dejte svému krajanu.“

„Kterak bys ty mohl býti, poutníče, mým krajanem?
Ani pták, a přec má křídla, od nás nedoletí sem;

a jediné vlaštovičky staví tady hnízda svá!“
„Ale muž tvůj přece přišel, Escrivetto, ženo má!“

„Hej, komorná, chléb ať dobrý, dobré víno na stůl dáš,
do číše z ryzího stříbra mému hostu naléváš!“

„Pověz mi ty, Escrivetto, nechtěla bys odejít?“
„Nechci o tom slyšet, ale na cestě už s tebou být.“

K truhlici své zavede ho, která zlata plná je,
aby krásné koně vybral, pak ho vede do stáje.

„Vy sedněte na ryzáka, na siváka sednu já.“
Na vodu jak vyrazili, Maur Saracén proklíná:

„Ďábel sám, poutníče zrádný, kůži z tebe dříti měl.
Sedm let jsem ti ji krmil, dobrým vínem napájel,

sedm let ji do atlasu, do hedvábí odíval,
sedm let ji do střevíčků ze safiánu obouval,
kdybych do rukou ji dostal, hned bych ti ji zmordoval.“

Krásná lazebnice

V Paříži je lazebnice, krásná jako z růže květ,
krásná jako z růže květ,
šli tudy tři mladí páni, milovat ji chtěli hned,
milovat ji chtěli hned.

Řekli sobě mezi sebou: „Jak jen promluvíme s ní,
jak jen promluvíme s ní,
svítáníčko zahraju jí, zítra jak se rozední,
zítra jak se rozední.“

Sladké oči otevřela, jak začala hudba znít,
jak začala hudba znít,
z okna hlavu vystrčila: „Čím smím pánům posloužit?
Čím smím pánům posloužit?“

„Dobrý den, bradýřko krásná, nechcete nás oholit?
Nechcete nás oholit?“
„Španělského krále holím, proč bych z vás strach měla mít?
Proč bych z vás strach měla mít?

Jen dál, urození páni, břitvy připraveny jsou!
Břitvy připraveny jsou!
Hola! Hej! Markyto, vstaňte!“ volá paní služku svou.
Volá paní služku svou.

„Přineste mi moje břitvy a mou mísu zlacenou,
a mou mísu zlacenou,
přineste utěrku bílou, pěkně s láskou složenou,
pěkně s láskou složenou.“

První, jehož kráska holí, třikrát barvu pozměnil,
třikrát barvu proměnil.
„Snad vás moje břitvy bolí? Proč jste, pane, zticha byl?
Proč jste, pane, zticha byl?“

„Nebolí mne břitvy vaše, mne jen bolí srdce mé,
mne jen bolí srdce mé,
když na vaše milování, krásná paní, vzpomene,
krásná paní, vzpomene.“

„Pusťte z hlavy, milý pane, myšlenku tu bláhovou,
myšlenku tu bláhovou,
dávno, dávno odnesla už řeka Saôna lásku mou,
řeka Saôna lásku mou.“

Josef a Maria v Betlémě

Hle, v městě nyní jsme, odkud svůj původ vzal
ten nejchytřejší král – David, ten králů král.

„Pojď, milá Marie, za hodinářem tím,
tam vidím hospodu – tam tebe uložím.“

Ponocný volá:
„Šestá hodina!“

„Hej, pane, prosím vás, nějaký malý kout
snad byste mohl nám dnes na noc pronajmout?“

„Mně velmi líto je, já nemám vás kam dát.
Mám plno, musíte dnes jinde zaklepat.“

Ponocný:
„Sedmá hodina!“

„Na druhou stranu teď my musíme se dát.
Zkusíme naproti o nocleh požádat.“

„Josefe, ruku dej, já nemám více sil.“
„Přec musíme jít dál, abych se pokusil.

Hospodský od Věnce, vyslyšte prosbu mou;
nemáte pro nás dva jen dirku nějakou?“

„Já hosty vznešené u sebe vždycky mám.
Rád nemám holotu – hybaj vám povídám!“

„Proboha, pane můj, sluchu mi popřejte,
v nějakém kumbálku vyspat nás nechejte!“

„Tesaři, táhni dál, nechci tu míti křik!
V mém domě nebydlí lecjaký řemesník.“

Ponocný:
„Devátá hodina!“

„Od Koně černého paničko, pomožte,
v nějakém koutečku probůh nás uložte!“

„Všechno mám nabito, sama kde nemám spát.
Na holém slamníku dnes budu nocovat.“

„Ó paní hostinská“ – a Panna pokleká –
„probůh se ustrňte nad bídou člověka!“

„Řeknu vám upřímně, nechci vás přijmouti,
strach mám, že byste mi tu mohla slehnouti.“

„Nuž, paní, alespoň než najdu někde kout,
dovolte paní té trochu zde spočinout.“

„S radostí, kmotřičko, na lávku sedněte.
Vy zatím ke Strace, k Beránku zajděte.“

„Dost toho žvanění!“ hlas nocí slyšeti.
„Což tam chceš u dveří do rána civěti?“

„To můj muž křičí už! Musím se rozloučit.
Dobrou noc vespolek, musíte dále jít.“

Ponocný:
„Jedenáctá hodina!“

V tom stavu žalostném, v němž Josef chudák byl,
on v černé noci té chlév jakýs objevil.

Ten skromný útulek mu poskyt pomoci,
tak jak to dávno už pravili proroci.

Bije půlnoc.
Ponocný: „Dvanáctá hodina!“

Aleluja!

Božské dítě zrodilo se,
zazněte, píšťaly, zahrejte, dudy,
božské dítě zrodilo se,
zazněte, píšťaly, zazněte všudy.
Čtyři tisíce let tomu,
proroci to hlásali,
čtyři tisíce let tomu,
co jsme na to čekali.
Božské dítě zrodilo se,
zazněte, píšťaly, zahrajte, dudy,
božské dítě zrodilo se,
zazněte, píšťaly, zazněte všudy.

Aleluja!

Renaud, vrah žen

Rytíř Renaud tak krásný byl,
že dceru krále okouzlil.
Na sedm on ji zaved mil,
ani se slůvkem nezmínil.

Už cesty půl ujeli snad.
„Probůh, Renaud, mám velký hlad!“
„Má krásná, ruku svou si hryž,
neb víckrát chleba nespatříš.“

Když k lesním jeli houštinám:
„Probůh, Renaud, já žízeň mám!“
„Pij vlastní krev, neb víckrát již
ve víně rty své nesmočíš.“

Hluboko v lese rybník byl.
„Zde třináct dam jsem utopil.
Všecky tu život skončily.
Čtrnáctá budeš za chvíli.“

Když na rybníka hrázi stál,
jí šaty svléci rozkázal.
„Když dáma má se svlékati,
tu rytíř hlavu odvrátí.

Meč k nohám slož, plášť sejmi, pak
jej roztáhni, svůj zastři zrak.“
Meč složil k nohám, pláštěm pak
si roztaženým zastřel zrak.

Tu sevřela ho, chytila
a do rybníka vhodila.
„Úhoři, ryby, plujte blíž
a toho lotra žerte již!“

Mřít nechtělo se zlosynu,
on chyt se větve vavřínu.
Však kráska nic se nelekla,
meč vzala, větev přesekla.

„Podejte, krásná, ruku svou,
budete zítra chotí mou!“
„Jen ožeň se tam pod vodou,
tvé dámy už tam na dně jsou.“

„Jak sama zpět se vrátíte,
když necháte mne v poušti té?“
„Tvůj sivák cesty po lese
zná dobře, ten mne odnese.“

„Co rodičům svým povíte,
až beze mne se vrátíte?“
„Řeknu, žes taký konec vzal,
jaký jsi pro mne uchystal.“

Hlas vtom slyší z nebe řkoucí:
„Zhřešila jsi, Magdaléno!“
„Anděli můj, za hřích budiž
pokání mi uloženo.“

„Na nových zas sedm roků
vrať se tam, kde poušť a skála!“
A když čtrnáctý rok došel,
Magdaléna umírala.

Svatá Panna pohřbila ji
a za zpěvu nebes kůrů
andělé jí posvítili
a do nebes nesli vzhůru.

Kristovo umučení

Hle, o Krista umučení píseň smutná, tesklivá,
poslechněte, staří mladí, toho, kdo ji zazpívá.

Aby kál se z našich hříchů, bos po sedm roků byl,
po čtyřicet dnů se postil, ani sousta nepožil.

Čtyřicet dnů uplynulo, pak pojedl maličko,
svěcený chléb, krapet vína, oranžové jablíčko,

a to ještě nesnědl sám, rozdělil se s anděli.
Do Jeruzaléma vešel, tenkrát bylo v neděli,

a tam potkal mnoho Židů, poctu jemu vzdávali,
klobouky a ratolestmi ze vší síly mávali.

Řekl svatý Petr k Janu: „Jak ho slavně vítají!“
Odpověděl sladký Ježíš: „V srdci zradu chystají.

Než se pátek na noc schýlí, moje tělo budou bít,
uvidíte, jak na velkém kříži rozpjat budu pnít,

bílý hloh jak věnčit bude korunou mne trnovou,
jak mi hřeby budou vrážet do rukou i do nohou,

uvidíte velkou ránu kopím v levém boku mém,
uvidíte, kterak z údů krev mi crčí pramenem,

čtyři andělíčky, kterak zachycují z ran krev mou,
u nohou mých moji matku přebolestnou, přesmutnou,

uvidíte zem se třásti, skály pukat, kamení,
uvidíte moře chytit, hořet v jednom plameni,

hvězd pak uvidíte z nebe na zem padat celý roj,
uvidíte slunce, měsíc, jak se spolu pustí v boj.“

Toť o Krista umučení píseň smutná, tesklivá,
dojde hříchů odpuštění, kdo ji zná a zazpívá.

Lombardská paní

„Milujte mě, lombardská paní, k vám náruč v touze rozpínám.“
„Oh! Kterak by to možno bylo? Vždyť vdána jsem a chotě mám!“

„Lombardská paní, chotě svého přec můžete se lehce zbýt!“
„Oh! Kterak by to možno bylo, abych ho dala odpravit?“

„V zahradě otce vašeho se pod keřem plazí malý had,
je třeba hlavu jeho vzíti, usušit, do hmoždíře dát,

roztlouci na drobounký prášek, pak v černé víno vysypat
a podati ho choti svému, než lovem znaven půjde spát.“

S velikou žízní z lovu domů pan manžel když se navrátil:
„Lombardská paní, podej vína, jsem velmi žízniv, rád bych pil.

Lombardská paní, odkud vzal se ten divný kal ve víně tom?“
„To onehdy, jak bouřka byla, to víno jistě zkalil hrom.“

Vtom hošík, co spal na kolébce, se probudil a vyskočil:
„Ach, nepij, nepij, milý otče, ten nápoj by tě zahubil!“

„Teď pijte vy, lombardská paní, chci, abyste to vypila.“
Jak první kapku okusila, hned zbledla, barvu změnila.

„Nač chcete na mně, abych pila? Já nemám žízeň, nač mám pít?“
„Já přísahám při tomto meči, tak tomu chci, tak musí být.“

„I bez meče a bez přísahy já po vůli učiním vám.
Pro lásku k francouzskému králi já umírám, já umírám.“

Zachráněná ovce

Za Paříží u Saint-Denis
pastýřka tam byla malá
a ta si tam podle řeky
svoje stádo pásávala.

Jednou však vlk s velkou tlamou
vyběh na pastýřku milou
a ze stáda, které pásla,
ovečku si ukrad bílou.

Matku boží, všecky svaté
hned začala svolávati:
„Věrně milovat chci toho,
kdo mi moji ovci vrátí.“

Královský princ z dálky slyšel
nebožátko naříkati,
vytasil meč, zahnal vlka,
vzal mu ovci, že ji vrátí.

„Tady máte svoji ovci,
osušte si vlhké zraky.
Když já vám udělal radost,
udělejte vy mně taky.“

„Za námahu děkuji vám.
Byl jste hodný, vzácný pane,
dostanete z ovcí vlnu,
jen co budou ostříhané.“

„Krásná děvo, nejsem kramář,
vlny tvé mi třeba není.
Jenom potěš srdce moje,
dej mi sladké políbení.“

„Pane princi, dejte pozor!
Skromnější měl byste býti!
Kdyby vás pantáta slyšel,
nejspíš byste dostal bití.“

Bílá laň

Zámecká paní s dcerou svou
vyjely sobě doubravou.
Matka si zpívá, dcera si vzdychá.
„Proč se ti, dítě mé, těžce tak dýchá?
Dcero má Markytko, proč jsi tak tichá?“

„Těžký já smutek v srdci mám,
povědět si jej netroufám.
Ve dne jsem dívkou, a v noci laní.
Za bílou laní tou bez ustání
honí se knížata, baroni, páni.

Bratr můj Renaud jako chrt
nejvíc mne štve, mou žádá smrt.
Matko má, probůh, spěšte mu říci,
že se má bílé laně té zříci,
zarazit smečku svou štěkající.“

„Psům tvým jak daří se, smečce tvé?“
„V lesích je, laňku bílou štve,
žene se za ní dolem i strání.“
„Zastav ji, pro boží slitování,
zastav to štvaní za bělostnou laní.“

Třikráte v kovový zadul roh,
zadul tak silně, jak jen moh.
Po třetí, uštvána, pustila duši.
„Ať sem jde lovčí, ať odloží kuši,
vytáhne tesák a padlou zvěř ruší!“

Praví ten lovčí: „Divná věc,
hle, plavých vlasů prstenec
laňka má, prs bílý jako žena.“
Ale že věc je mu uložena,
tesák sem, laňka je rozčtvrcena.

Baroni, knížata pospolu
v hovoru družném u stolu.
„Kdepak je asi sestra má milá?
Markéta naše se opozdila.“
„Jezte jen, u stolu první jsem byla.

Na zlatých mísách hlava má,
srdce mé leží před váma.
Podivné boží se splnily soudy.
V kuchyni rozlity krve mé proudy,
na černém uhlí se škvaří mé oudy.“

Jeptiška

Vím já jeden hájek malý,
vím já jeden hájíček
a v tom hájku ve dne v noci
pěkně zpívá slavíček.
Budu jeptiškou, nebo ne?
Budu jeptiškou? Asi ne.

Pro děvčátka bez milého
slavík zpívá v hájku tam.
Ale pro mne nezazpívá,
zaplať Pán Bůh, já ho mám.
Budu jeptiškou, nebo ne?
Budu jeptiškou? Asi ne.

V neděli on při muzice
se mnou pěkně tancuje.
Za ruku ho pevně chytím:
Vidíte, jak hezký je?
Budu jeptiškou, nebo ne?
Budu jeptiškou? Asi ne.

Myslím, že se za to stydí,
celičký se červená.
Ale hned zas udobří se,
už se na mne usmívá.
Budu jeptiškou, nebo ne?
Budu jeptiškou? Asi ne!

Pomstěná sestra

Tři bratří chtěli vdát svou sestru za muže.
Vdali ji daleko, na sto mil za moře.

Z té země nejhorší ten její manžel byl:
ze zimostrázu hůl on vzal a tak ji bil,
že z hlavy krve proud až na paty se lil.
Tu v misku mosaznou on krev tu zachytil:
„Tu máš, ty ničemná, to víno budeš pít!“
„Mne slyšte, choti můj, já chci vás poprosit:
Mám jednu košilku, smím si ji vyprat jít?“
„Jdi si, ty ničemná, však střež se promluvit!“
A sotva k vodě se nad prádlem sklonila,
tři jezdce blížit se už z dálky spatřila.
„Zdá se, to bratři mí, to bratři moji jsou,
nejmladší v čele je, už na pomoc mi jdou!“
„Rci, dívko služebná, kde dlí teď paní tvá?“
„Já sama paní jsem, já nejsem služebná!“
„O milá sestřičko, kams dala krásu svou?“
„Mně vzal ji metlami a holí ukrutnou!“
„O milá sestřičko, kam odešel tvůj muž?“
„Šel na lov do lesa, a hned se vrátí už.
Zde bílí chrti jsou, je doma, není pryč!“
„O milá sestřičko, dej od hradu nám klíč!“
A bratr nejmladší od sestry klíček vzal,
z komnaty v komnatu až v nejvyšší se hnal,
v komnatu nejvyšší, kde zámecký pán byl,
a ranou smrtelnou z něj duši vyrazil.

Anglická svatba

Francouzský král, ten dceru měl,
ji do Anglie provdat chtěl.
„Mě braňte, bratři, v neštěstí
a nedejte mě odvésti!
Náš žoldnéř kéž by si mě vzal
radš než anglický král!“

A když už měla svatba být,
přes Paříž musil průvod jít
a každá dáma spanilá
tam hořké slzy ronila,
že princezna má vdána být,
za Angličana jít.

Když na loď měli nasedat,
on chtěl jí oči zavázat.
„Své oči jen si zavaž sám!
Jsi zlořečený Angličan!
Když přes moře už musím jet,
já chci je uvidět.“

Když z lodě vystupoval s ní,
ze všech stran bubny, housle zní.
„Pryč, bubeníci, houslisté!
Z vás nikdy žádný zajisté
jak hobojky ty nezahrál,
co francouzský má král.“

Když k večeři pak vedl ji,
vzal chleba, že jí ukrojí.
„Jen pro sebe ať krájí pán,
ten zlořečený Angličan!
Mě přejde žízeň, přejde hlad,
jen se naň podívat!“

A když už měli ulehnout,
on ze střevíčků chtěl ji zout.
„Jen nech mě být a zuj se sám!
Jsi zlořečený Angličan!
Dost vlastních lidí s sebou mám,
já posloužit si dám!“

Už dávno půlnoc nastala,
a kráska ještě nespala.
„Obrať se, dávej hubičky,
můj Angličánku maličký!
Když Bůh nás ráčil sobě dát,
musíš mě milovat!“

Loď s obilím aneb ošizená paní

Do Bordeaux lodi připluly,
jedna je plná obilí.

Tři paní jdou tam smlouvati.
„Zač obilí chceš prodati?“

„Za věrtel žádám franků šest.“
„Je laciné, když dobré jest.“

„Je libo, paní, na loď jít?
Sama se račte přesvědčit!“

Ta nejmladší, ta spanilá,
lehounce na loď vskočila.

Vtom větřík zadul do plachet,
loď od břehu se dala v let.

„Lodníku, zastav, zastav, stůj!
Jsem žena rady, pamatuj!“

„Ať královou jste ženou snad,
dnes v noci s vámi budu spát.“

Na svatého Jana

Je svatého Jana,
přešťastný je den.
Dnes milenci všichni
vyjdou sobě ven.
Srdéčko moje, ke mně blíž,
měsíček vyšel z mraků již.

Děvčátko si každé
vyjde s hochem svým.
Můj tam taky bude,
to já dobře vím.
Srdéčko moje, ke mně blíž,
měsíček vyšel z mraků již.

Můj tam taky bude,
to já dobře vím.
S dárkem jistě přišel,
s páskem zlaceným.
Srdéčko moje, ke mně blíž,
měsíček vyšel z mraků již.

K čemu zlatý pásek?
O ten nestojím.
Kéž by hoch můj raděj
byl už mužem mým!
Srdéčko moje, ke mně blíž,
měsíček vyšel z mraků již.

Kéž jsem jeho ženou
a on mužem mým!
Nemohu se dočkat,
snad se usoužím.
Srdéčko moje, ke mně blíž,
měsíček vyšel z mraků již.

Koleda

„Dobrý den, má družko milá,
kam tak rychle pospícháš?“
„Spěchám támhle přes ty hory,
pojď, vsak stejnou cestu máš.
Pospíchejme k Betlému,
k Ježíškovi malému.“

„A co, milá kamarádko,
říkáš sladkým zpěvům těm?“
„Muziku tak sladkou nikdy
u nás neslyšela jsem.
Pospíchejme k Betlému,
k Ježíškovi malému.“

„Housličky jsem slýchávala,
hobojku též zpěvavou,
dudy naše poitevinské,
tlustou basu broukavou.
Pospíchejme k Betlému,
k pacholíku krásnému.

Andělský však souzvuk libý,
z nebe co zaléhá sem,
nejsladší je hudba, jakou
slyšela jsem v žití svém.
Pospíchejme k Betlému,
k pacholíku krásnému.

Nedočkavá

„Maminko, nad slunce jasnější je to věc,
nejvyšší čas už mám dostat se pod čepec.“

„Mladá jsi, aby ses vdávala!“ [bis]
„Bude mi patnáct let bezmála! [bis]
Na co jen proboha myslíte?
Děláte, jak když nic nevíte?
Pročpak mě chudinku trápíte?
Maminko, nad slunce jasnější je to věc:
nejvyšší čas už mám dostat se pod čepec.“

„Dceruško, vždyť nemáš milého!“ [bis]
„Vždyť máme Honzíka hloupého! [bis]
Pročpak mi Honzíka nedáte?
Pročpak mě za něho nevdáte?
Cožpak mě na ocet necháte?
Maminko, nad slunce jasnější je to věc:
nejvyšší čas už mám dostat se pod čepec.“

„Dceruško, nemáme grošíku!“ [bis]
„Maminko, máme pět zlatníků! [bis]
Pročpak je nejdete rozměnit?
Výbavu za ně nakoupit?
Jenom když budu muže mít!
Maminko, nad slunce jasnější je to věc:
nejvyšší čas už mám dostat se pod čepec.“

„Vždyť nemáš jediné sukničky!“ [bis]
„Máme přec ve chlévě ovčičky! [bis]
K čemu jsou ovce? A nač stříž?
Vlnu z nich rychle přeďte již!
Svatby mé den, ach, proč není blíž?
Maminko, nad slunce jasnější je to věc:
nejvyšší čas už mám dostat se pod čepec.“

„Vždyť nemáš postele, na čem spát!“ [bis]
„Z hrušky ji můžeme udělat! [bis]
Pošleme na ni tatínka,
ať řeže a stlouká prkýnka.
Dobrá je postel, i malinká!
Maminko, nad slunce jasnější je to věc:
nejvyšší čas už mám dostat se pod čepec.“

„Vždyť nemáš peřiny, čím ji stlát!“
„Můžeme slepičí peří drát! [bis]
Nenechte slepice kdákati,
pospěšte peří z nich škubati,
abych se mohla už vdávati!
Maminko, nad slunce jasnější je to věc:
nejvyšší čas už mám dostat se pod čepec.“

„Dceruško, vždyť nemáš domeček!“ [bis]
„Máme přec prasečí chlíveček! [bis]
Prasátko můžete zabíti,
jelítka můžete nabíti,
svatební hostinu strojiti.
Maminko, nad slunce jasnější je to věc:
nejvyšší čas už mám dostat se pod čepec.“

Poustevníkova dcera

Támhle v lese bydlí poustevníček,
statku nemá ani za troníček.

Za troníček nemá statku věru,
něco lepšího má: hezkou dceru.

Poustevníček po lese si chodí,
hezkou dceru na oříšky vodí.

Oříšků si přišla natrhati.
Pod keř lehla, chtělo se jí spáti.

Tvrdě usnula, nic neuslyší.
Šli tamtudy chlapci tovaryši.

První zastaví se, hledí, žasne:
„Hoši, vidíte to děvče krásné?“

Druhý praví: „Krásná děva bílá.“
Třetí praví: „To bude má milá.“

Bárka

To byla bárka malá
na třicet lodníků. [bis]
Na třicet lodníků
tam na břehu moře,
na třicet lodníků
na oceánu.

„Co je vám, dítě krásné,
a nač ten hořký pláč? [bis]
A nač ten hořký pláč
tam na břehu moře,
a nač ten hořký pláč
na oceánu?

Zda ztratila jste strýce
či otce milého? [bis]
Či otce milého
tam na břehu moře,
či otce milého
na oceánu?“

„Pro brigoelettu pláču,
co plachty napjala. [bis]
Co plachty napjala
tam na břehu moře,
co plachty napjala
na oceánu.

Odplula do Afriky
i s krásným hochem mým. [bis]
I s krásným hochem mým
tam na břehu moře,
i s krásným hochem mým
na oceánu.“

Hodná žena

Můj muž tuze těžce stůně.
Naříká si, chudinka.
Samou láskou bych ho snědla,
je to dobrá dušinka.
Můj zlatý mužíčku,
ráda tě mám.

Chtěl, abych mu nejlepšího
vína dala napíti.
Že jsem dobrá, do Paříže
šla jsem víno koupiti.
Můj zlatý mužíčku,
ráda tě mám.

Odešla jsem na Martina,
že se vrátím za chvíli;
jak jdu na Jiřího domů,
už mu hrana zvonili.
Můj zlatý mužíčku,
ráda tě mám.

Když jsem vešla do světnice,
už ho k pohřbu strojili.
Do třinácti loket mého
plátna mi ho zašili.
Můj zlatý mužíčku,
ráda tě mám.

Špičaté já nůžky vzala,
steh za stehem párala,
ale když jsem k hlavě došla,
velký strach jsem dostala.
Můj zlatý mužíčku,
ráda tě mám.

Bála jsem se jeho huby,
moh by do mě zuby vrýt,
když jsem došla k jeho prackám,
mohl by mě zadávit.
Můj zlatý mužíčku,
ráda tě mám.

A když už byl na hřbitově,
na hrob jsem si sednula,
toho nejlepšího vína
řádně jsem si přihnula.
Můj zlatý mužíčku,
ráda tě mám.

Slavíček

Do zlatého zámku lásky
rozletěl se slavíček.
Musil vletět okénečkem,
dveře byly na klíček.
Fialinka zavo, zavo,
fialinka zavoní.

Síň tam hostí plná byla,
tu i onu pozdravil.
„Dobrý den, ty přespanilá,“
před jednou se poklonil.
Fialinka zavo, zavo,
fialinka zavoní.

„Hoch tvůj vzkazuje ti, milá,
zda si na něj vzpomeneš.“
„Na jinší jsem zapomněla,
na něj zapomenu též.“
Fialinka zavo, zavo,
fialinka zavoní.

„Kdyby sám byl ke mně přišel,
všechno bych mu dala snad.
Když hoch nechce dostat kvinde,
námahy se nesmí bát.“
Fialinka zavo, zavo,
fialinka zavoní.

Bába

K muzice se jednou sešel
veselý a mladý svět.
Přihopsala také bába,
stará osmdesát let.
Oh! Ta bába, stará bába,
myslí, že je ještě žába.

Vybrala si nejhezčího,
nejmladšího pro radost.
„Vari, vari, milá bábo,
na to nemáš peněz dost.“
Oh! Ta bába, stará bába,
myslí, že je ještě žába.

„Abys, brachu, nelitoval!
Nevíš, jak je bohatá.“
„Opravdu že bohatá je?“
„Posadí tě do zlata!“
Oh! Ta bába, stará bába,
myslí, že je ještě žába.

„Vrať se, vrať se, milá bábo,
nemusíš pryč pospíchat.“
Hned poslali pro notáře:
„Tohle dítě se chce vdát.“
Oh! Ta bába, stará bába,
myslí, že je ještě žába.

„Tohle dítě,“ praví notář,
„to je osmdesát let.
Dneska uděláme svatbu,
zejtra půjdem na pohřeb.“
Oh! Ta bába, stará bába,
myslí, že je ještě žába.

Tancovala stará bába,
skákala, až umřela.
Dívali se, co má zubů,
víc než tři tam neměla.
Oh! Ta bába, stará bába,
myslí, že je ještě žába.

Hýbaly se, kývaly se,
že to bylo k nevíře.
Když jí sáhli do kapsáře,
měla tam tři halíře.
Oh! Ta bába, stará bába,
myslí, že je ještě žába.

Sirotci

Kdo slyšet chce, ať poslechne
tu smutnou písničku,
jak sirotci tři ztratili
svou milou matičku.

„Až zavru oči, Jakube,
s jinou se neožeň.
Na děti, drobné siroty,
na ty se rozpomeň.“

Však sotva přišel pohřbu den,
ohlášku první měl,
když zádušní mši sloužili,
už od oltáře šel.

A první noc, když v domě svém
ponejprv s ženou spal,
nejmladší hošík k prsu chtěl,
chtěl pít a zaplakal.

Tu místo prsu macecha
políček dala mu.
„Ať křiklouna mi utišíš!“
kázala staršímu.

„Mlč, bratříčku, a neplač už.
To není maminka.
Ta na hřbitově v hrobečku
tichounce hajinká.“

Druhý den ráno děti se
do světa vydaly
a cestou Pána našeho
Ježíše potkaly.

„Kam jdete, milé dětičky,
mí andílkové, kam?“
„Maminku jdeme navštívit,
co v zemi hnije tam.“

„Vstaň, milá duše křesťanská,
zvedni se z hrobu hned.
Své děti řádně vychovej,
já dám ti patnáct let.“

I zaplakala matička,
když přešlo patnáct let.
„Já ze země jsem přišla k vám,
je čas už jíti zpět.“

„Neplačte, drahá matičko,
vychovala jste nás,
a jestli v zem se vrátíte,
za vámi přijdem zas.“

Krásná loď

Larochellská paní dala
koráb stavět; krásný je,
a ten koráb bude plouti
až do Malé Asie.

Boky z dřeva červeného
čistou prací umělou,
stožár ze slonové kosti,
kladky z diamantů jsou.

Malá plachta – bílý atlas,
velká, ta je z krajkoví,
ze stříbrných, zlatých nití
upleteno lanoví.

Posádka pak děvčátka jsou
ne víc nežli patnáct let,
ta, co sedí v strážném koši,
osmnáct co nevidět.

Kapitán je chlapík dobrý,
včera večer službu měl;
jak na přídi po palubě
sem a tam se procházel,

černooké děvče spatřil,
jak tam pláče na lanech.
„Děvčátko ty černooké,
nač ten pláč a nač ten vzdech?

Ztratila jste otce, matku
nebo strýce milého?“
„Neztratila jsem já strýce,
matku, otce milého,

ale ztratila jsem vínek,
vzdychám a mám hořký žal,
přišel vítr, odnes mi jej,
věneček mi uplaval.“

Robinet

Robinet, hle, prádlo pere
zrána deštivého dne.
Mydlí, pere, máchá, ždíme,
do sušárny odnese.
Dělejte to tak svým ženám,
jak to dělá Robinet.

Mydlí, pere, máchá, ždíme,
do sušárny odnese.
Potom rychle běží domů
kolébat, neb dítě řve.
Dělejte to tak svým ženám,
jak to dělá Robinet.

Potom běží rychle domů
kolébat, neb dítě řve.
„Jsem to ale blázen stará!“
najednou si vzpomene.
Dělejte to tak svým ženám,
jak to dělá Robinet.

„Jsem to ale blázen stará,“
najednou si vzpomene.
Popadne hůl, chytí ženu,
pořádně jí namele.
Dělejte to tak svým ženám,
jak to dělá Robinet.

Pijácká

Pryč s vodou! Dobrá může být,
jen dejte maso uvařit
či tresku močit do ní.
Já nechci Boha pokoušet,
už jednou zatopila svět
a málem zhynul po ní.

Jí možno v sadě zalévat,
však do vína kdo chce ji dát,
ten proti Bohu brojí.
Čistým se vínem napojím
a ničeho se nebojím,
ba ani ženy svojí.

Kdo zdráv chce být, má víno pít,
neb voda může uškodit:
ta v břichu plodí sloty
a hrdlu škodí nejvíce;
vždyť zničí každé střevíce
i z tlusté kůže boty.

Pryč s vodou! Dobrá může být,
v ní dejte maso uvařit
a máčejte v ní tresky.
Nechtějte Boha pokoušet.
Už jednou zatopila svět.
Jí napájejte mezky.

Rybníček

Tatíček dal dělat rybníček,
po něm se prohání větříček.

Větýrku, větře, větříčku
na našem maličkém rybníčku,

fukutej, fukutej v rákosí,
nežli je tatíček pokosí.

Veliký není, jen maličký,
na něm tři bělounké kachničky.

Kachničky bílé se koupají,
králův syn na lov jde po kraji.

Králův syn na lov jde krajinou,
na zádech flintičku stříbrnou.

Vzal on svou stříbrnou flintičku,
zamířil na první kachničku.

Na černou kachničku zamířil,
zamířil, ale ji netrefil.

Bělounkou trefil a zabil ji,
královský princi, ó jak jsi zlý!

Královský princi, jak zlý jsi byl,
žes bílou kachničku zahubil!

Bělounkou kachnu zabil jsi,
hleď, nejdřív šla peříčka, krev jde teď.

Vodička chladná je, studená,
dokola krví je zbarvená.

Dokola krví je zbarvená,
zlatá je všecka a stříbrná,

všecko je zlaté a stříbrné,
co si s tím zlatem jen počneme?

Co si s tím zlatém jen počneme?
K jeptiškám dcery své pošleme.

A jestli budou se zdráhati,
můžem je bohatě provdati.

Větýrku, větře, větříčku
na našem maličkém rybníčku,

fukutej, fukutej v rákosí,
nežli je tatíček pokosí.

Formanova žena

Formanova smutná žena
chodí celá usoužená
od hospody do hospody:
„Kde je můj muž, kdo mi poví?“
Nemůže ho najíti, lucernou si posvítí.

Krčmářce dá pozdravení.
„Dobrýtro! Můj muž tu není?“
„Na půdu si vlezl zrána,
spí tam naše Marijána,
že prý si tam v podkroví
s Marijánou pohoví.“

„Ty opilče nestydatá,
takhle jedná řádný táta?
Vínem si jen hrdlo pálíš,
s běhnami se tady válíš,
každý grošík propiješ,
hlad mám já a děti též!“

„Krčmářko, hej! Paní milá!
Ženuška mne navštívila!
Ona sice trochu brouká,
zamračeně na mě kouká;
krčmářko, hej, víno sem!
Na zdraví jí připijem!“

Chudák formanova žena
dětem praví usoužená:
„Nemám muže, už jsem sama,
s tátou spí tam jiná máma!
Milé děti,“ naříká,
„už nemáte tatíka!“

„Ale máme, milá mámo!
To je toho! Nevídáno!
Však my tátu dobře známe,
vždyť my víme, že ho máme!
Nedovede jiný být!
Jak pil táta, budem pít!“

Necita

„Velebný pane, kde jste byl, že jste se tolik zablátil?
Velebný pane, kde jste byl, že jste se tolik zablátil?“
„Z jarmarku jsem se navrátil, Andulko, Anduličko,
z jarmarku jsem se navrátil,
holubičko.“

„Velebný pane, zda jste si vzpomenul na mě dárečkem?
Velebný pane, zda jste si vzpomenul na mě dárečkem?“
„Střevíčky k tanci koupil jsem, Andulko, Anduličko,
střevíčky k tanci koupil jsem,
holubičko.“

„Velebný pane, zdalipak dáreček ten mi chcete dát?
Velebný pane, zdalipak dáreček ten mi chcete dát?“
„Až jestli umíš pracovat, Andulko, Anduličko,
až jestli umíš pracovat,
holubičko.“

„Velebný pane, umím šít, umím šít a příst umím též!
Velebný pane, umím šít, umím šít a příst umím též!“
„Tedy ty střevíčky dostaneš, Andulko, Anduličko,
tedy ty střevíčky dostaneš,
holubičko.“

„Velebný pane, hříchy mám, zpovídat bych se chtěla z nich!
Velebný pane, hříchy mám, zpovídat bych se chtěla z nich!“
„Největší svůj mi pověz hřích, Andulko, Anduličko,
největší svůj mi pověz hřích,
holubičko.“

„Velebný pane, musím vás, musím vás strašně ráda mít!
Velebný pane, musím vás, musím vás strašně ráda mít!“
„Tedy se musíme rozloučit, Andulko, Anduličko,
tedy se musíme rozloučit,
holubičko.“

„Velebný pane, bez vás já, bez vás já živa nebudu!
Velebný pane, bez vás já, bez vás já živa nebudu!“
„Sám pohřeb k hrobu povedu, Andulko, Anduličko,
sám pohřeb k hrobu povedu,
holubičko.“

„Velebný pane, cožpak vy, což nebudete plakati?
Velebný pane, cožpak vy, což nebudete plakati?“
„Ne, to bych nemoh zpívati, Andulko, Anduličko,
Requiescat in pace zpívati,
holubičko.“

Zrazená

Já od francouzské gardy
jsem měla milého,
žhavého v milování,
mladého, švarného.

Ale na celém světě
největší bídák byl,
pro nějakou husičku
mne zrádně opustil.

Straka

Stará straka hnízdo sobě
v bačkoře udělala,
tramtarára,
v bačkoře udělala,
tralala.

A v tom hnízdě na vajíčkách
tři neděle seděla,
tramtarára,
tři neděle seděla,
tralala.

Tři neděle uplynuly,
stračátko vyseděla,
tramtarára,
stračátko vyseděla,
tralala.

Malá straka měla křídla,
na střechu vyletěla,
tramtarára,
na střechu vyletěla,
tralala.

A pak zrovna při kázání
rovnou k nám do kostela,
tramtarára,
rovnou k nám do kostela,
tralala.

Jak pan farář řek Dominus,
Vobiscum zavolala,
tramtarára,
Vobiscum zavolala,
tralala.

A pan farář: „Kostelníku,
která je tak hubatá?“
tramtarára,
„která je tak hubatá?“
ratata.

A kostelník: „Pane farář,
mladá straka strakatá,“
tramtarára,
„mladá straka strakatá,“
ratata.

„Já ji chytím, dám jí ušít
u krejčího kaťata,“
tramtarára,
„u krejčího kaťata,“
ratata.

„A pak do školy ji pošlu,
co študujou stráčata,“
tramtarára,
„co študujou stráčata,“
ratata.

Pastýřka

Byla pastýřka malá,
tralalalum, trala, tralala,
byla pastýřka malá,
ovečky pásala,
la, la,
ovečky pásala.

Když ovce podojila,
tralalalum, trala, tralala,
když ovce podojila,
z mléka sýr dělala,
la, la,
z mléka sýr dělala.

Kočička na ni bílá,
tralalalum, trala, tralala,
kočička na ni bílá
šibalsky koukala,
la, la,
šibalsky koukala.

„Kdybys tam pracku dala,
tralalalum, trala, tralala,
kdybys tam pracku dala,
holí bys dostala,
la, la,
holí bys dostala.“

Dezertér
Marii Majerové

Na vojnu jsem se dal
pro krásnou plavovlásku.
Ne pro prsten zlatý snad
– ten má mi ještě dát –,
že nechtěla se dát
ode mne zulíbat.

Na vojnu jsem se dal,
my hned do boje táhli.
Tam, co jsem v kvartýru byl,
mi voják poradil,
abych si volno vzal,
svolení nežádal.

Já na cestu se dal,
vtom potkám kapitána.
I ptá se pan kapitán:
„Kampak si jdeš jak pán?“
„Jdu támhle nahoru
ke svému praporu.“

„Vojáčku, ty máš žal,
že máš rád plavovlásku,
ale ty nejsi sám,
hleď, prsten od ní mám,
tím důkaz tobě dán,
že jsem její galán.“

Tam v tichém údolí
potůček jasný zpívá.
Já kabát odhodil
a šavli vytasil
a statečně se bil
jak pravý kavalír.

Tam v louce zelené
já zabil kapitána.
Kapitán mrtev kles,
já živ jsem ještě dnes,
však nejdýl do tří dnů
v tvář smrti pohlédnu.

A kdo mne odpraví,
to budou kamarádi.
Dřív zavážou mi však
šátečkem modrým zrak
a bez trápení, hned
mne pošlou na onen svět.

Mé srdce vložte pak
do bělounkého šátku
a k nám je pošlete,
mé milé řekněte:
„To srdce pro tě dal
hoch, jenž tě miloval.“

Vojáci z naší vsi,
nic mámě neříkejte.
Povězte jí, že jsem
v Holandsku zajatcem,
a můžete jí říc’,
že nespatří mne víc.

Bubeník

Ra ta ta ta bum!
Kdybys tak ženu ztratil,
vdovcem kdybys byl,
zda by ses oženil?

Ne, ne, ne, ne!
Já buben svůj bych vzal,
naň paličkami hrál,
k ústupu bubnoval
ra ta ta ta bum
všem dobrým mládencům!

Poznámky

PERNETTA. Píseň vznikla asi ve střední Francii, v kraji Forez, z XV. stol. Existuje v mnohých variantách v langue ďoc i v langue d’oïl, v oblasti katalánské i v Piemontě. Je velmi blízká staré středověké tradici truvérské, oněm romancím či „chansons de toile“, rozšířeným ve XII. století, o nichž mluví G. Paris. Doncieux, který píseň zaznamenal, nalézá nápadně blízkou verzi u Lužických Srbů. (Haupt-Schmaler: Volkslieder der Wenden in der Lausitz II.)

ESCRIVETTA. Píseň, náležející jižní oblasti jazykové, provensálské, katalánské, piemontské. Povstala patrně v XV. nebo XVI. stol. Jméno Escrivetta, které souvisí etymologicky se slovem écrevisse, ráček, označuje drobnou, křehkou bytost; byl bych užil slova Křehotinka, kdyby nemělo v češtině trochu speciální přízvuk. Je z nejkrásnějšího, co se zachovalo ze staré poezie. Mistral v XI. zpěvu Calendal vzpomíná toho, že provensálští hrnčíři v minulém století malovávali historii Escrivettinu na nádobí. Od dob Karla Martela až hluboko do XVII. století neustali turečtí a arabští piráti znepokojovati a přepadati pobřeží středozemní Evropy, odvlékajíce do zajetí muže, ženy i děti. Má tudíž historie unesené Escrivetty přízvuk prožité pravdy. (Srov. Doncieux: Le Romancéro populaire de la France.)

KRÁSNÁ LAZEBNICE. Píseň vzniklá ve Franche-Comté v XVI. století.

JOSEF A MARIA V BETLÉMĚ. Známá propagátorka staré poezie lidové, Yvetta Guilbertová, udává jako autorku této legendy Françoise Paschal a datum 1672.

RENAUD, VRAH ŽEN. Píseň severofrancouzská, asi ze XVII. století. Syžet velmi rozšířený skoro po celé Evropě, od Skandinávie po Uhry, dostal se do Francie z Nizozemí nebo z Anglie.

KAJÍCÍ MAGDALÉNA. Katalánská legenda z prvního nebo druhého desetiletí XVI. století.

KRISTOVO UMUČENÍ. Text zaznamenaný Yvettou Guilbertovou.

LOMBARDSKÁ PANÍ. Původně hornoitalská píseň, opěvající tragickou historii Rosmondy, dcery lombardského krále Alboina. Doncieux klade vznik do doby Františka I., známého svou galantností.

BÍLÁ LAŇ. Píseň ze sklonku XVI. věku, vznikla asi v Bretani, z inspirace severské. Kdo by tu nevzpomněl Erbenovy Lilie?

POMSTĚNÁ SESTRA. Jihofrancouzská píseň z konce XVI. nebo začátkem XVII. století.

JEPTIŠKA. Bretonská píseň z Morbihanu.

ANGLICKÁ SVATBA. Vznikla patrně v době sňatku princezny Henrietty de France, dcery Jindřicha a sestry Ludvíka XIII., s Karlem I. Anglickým roku 1625, a podle všeho byl anonymní skladatel námořníkem v některém normanském přístavu, kde nenávist k Anglii byla tradiční. Doncieux upozorňuje na zajímavou koincidenci: zpráva Mercuru de France o svatebním průvodu mluví o „dvanácti hobojistech, oděných livrejí Jeho Veličenstva“. Není vyloučeno, že píseň složil očitý svědek slavné svatby.

LOĎ S OBILÍM. Píseň ta zřejmě povstala v Bordeaux, jak vysvítá jak z určité lokalizace, tak z toho, že podvedená paní je chotí rady bordeauxského parlamentu. Lze ji datovat na počátek XVIII. století.

NA SVATÉHO JANA. Normanská lidová taneční píseň z okolí Jumièges.

KOLEDA. Stará koleda z Poitou, kterou zaznamenal abbé Janet z Grenoblu.

LA PALISSE. Jaques de Chabannes, seigneur de la Palisse, je historická osobnost: byl francouzským maršálkem za Františka I. a nalezl u Pavie hrdinskou smrt. Podivuhodným osudem žije v lidové paměti jako typ naivního hlupáčka. Jak k tomu došlo, těžko říci, výklad, který podává Pierre Vrignault ve své Anthologii franc. písně, zdá se mi poněkud vyumělkovaný. Uvádím jej zde přece pro zajímavost: Když padl maršál La Palisse, složil některý voják žalozpěv, který začínal takto:

Monsieur La Palisse est mort
Il est mort devant Pavie,
Un quart ďheure avant sa mort,
Il faisait encore envie.

Ať z neporozumění, ať z rozpustilosti, byl poslední verš travestotován a zněl:

Il était encore en vie.

(„Čtvrt hodiny před smrtí byl ještě naživu“ místo „budil ještě závist“.) Z této myšlenky se vyvinula během času nekonečná píseň pochodová, která v XVIII. století měla přes čtyřicet strof. Pro českou verzi jsem vybral několik nejznámějších.

CADET ROUSSELLE, jedna z nejznámějších písní francouzských, je vlastně jen moderním rozvedením a napodobením staré písně Jean de Nivelle; je to figura z frašky Cadet Rousselle holičem od vaudevillisty Audea.

BÁRKA. Bretonská rybářská píseň.

HODNÁ ŽENA. Lidová píseň z XVIII. století.

SLAVÍČEK. Lidová píseň z Bretaně, z Morbihanu.

BÁBA. Anonymní píseň z XVIII. století.

KRÁSNÁ LOĎ. Námořnická píseň z XVIII. století. Vznikla asi ve Vendée.

ROBINET. Lidová píseň z XVII. století.

PIJÁCKÁ. Autorem je normanský básník Jean le Houx.

RYBNÍČEK. Taneční píseň z Bretaně.

FORMANOVA ŽENA. Severofrancouzského, asi normanského původu, z poloviny XVIII. století.

STRAKA (La mère Ajasse). Poitou.

PASTÝŘKA. Populární píseň z XVIII. století.

PÍSEŇ PRO NEVĚSTU. Bretonská z Morbihanu.

DŘEVÁČKY. Stará pochodová píseň vojenská, původně asi z Bretaně, ale rozšířená po všech provinciích v různých variantách. Nejznámější začínají: En m’en revenant de Rennes… nebo En passant par la Lorraine…

BOJÁCNÁ. Píseň z XVIII. století, tzv. „brunettes“.

DEZERTÉR. O stáří této písně je spor. Snad je z XVIII. století, ale spíše nutno ji klásti do XIX. století. Někteří přičítají autorství Murgerovi.