Starofrancouzské zpěvy milostné i rozmarné

Arne Novákovi

Byl Alexander mocný král.
On Řecko, Egypt ovládal,
Indie dobyl daleké
a připojil ji k říši své.
Ač věkem ještě zcela mlád,
on zemím svým přemoudře vlád.
Nad drahý kámen, zlatý skvost
rytířskou cenil statečnost.
Kdo statečný byl, tomu přál,
a zlato štědře rozdával.
Rek mezi reky chrabrý byl
a nad stem králů zvítězil.
Však postačilo děcko malé,
by přemohlo jej, králů krále,
a ten, jenž půli světa vlád,
před Amorem se sklonil rád
a s duší láskou poraněnou
pokorně klek před krásnou ženou.

Ta mladá dívka spanilá
tak Alexandra zmámila,
že hrdý voják, mocný král
jak man královnu poslouchal.
A se svou sladkou přítelkyní
on každou chvíli tráví nyní.
Co Indie? Co žezlo, sláva?
Teď rytíře své zanedbává
své plavovlásky v objetí
a šťasten je v tom zajetí.
Jsou oba jako okouzleni.
Krom lásky nic na světě není.
Čí srdce láskou hoří víc?
Žel, o tom básník neví nic.

A při tom žhavém milování
Alexander se dvora straní
a ponechává říš i dům
svým baronům a knížatům.
Tak v krátké době bohužel
dvůr králův zpust a zesmutněl.
Přestaly skvělé turnaje,
veselá hudba nehraje,
a kdo se na příčinu zeptá,
do ucha jemu dvořan šeptá:
„Náš dvůr kdys nejslavnější byl,
než láskou král se pobláznil.“

To všechno velmi těžce nes
aténský Aristoteles,
jenž od mladých let krále ved
a taje otvíral mu věd.
Otcovský k němu choval cit.
Šel tedy králi domluvit:
„Strp, králi, by tvůj učitel
do očí pravdu říc’ ti směl:
Nedobře činíš, pane náš,
že o říši se nestaráš.
Na toho těžká padá vina,
kdo na povinnost zapomíná
a starost o vládu i dům
baronům nechá, knížatům
a s cizinkou jen rozmařile
v rozkoši všechny tráví chvíle.
V osidla láskou nastražená
jsi upad, zničí tě ta žena!
Láska, toť strašný nepřítel,
tak praví ti tvůj učitel.
Tvůj rozum pohas, vůle změkla,
varuj se lásky víc než pekla!“

„Kdo tak mne káře,“ řekl král,
„ten lásky nikdy nepoznal,
ten neví, jaký božský cit
lze k jedné ženě pocítit,
k té jediné, již milujem,
jež dražší je než celá zem.“

Však moudrý stařec, který znal
tajemství věd všech, mluvil dál:
„Jsi mlád a láskou zaslepen,
na cizinku tu myslíš jen,
v lenosti trávíš mládí svoje.
Tví rytíři jsou lačni boje,
za slávu tvou se chtějí bít
a tebe v čele chtějí mít.
Já, přítel tvůj, ti radit smím:
Nech milenky a vrať se k nim.“

To slyše, král se zamyslil:
„Uznávám, že jsem pochybil.
Hle, ruku tobě podávám:
příště se lepší cestou dám.“

Po mnoho dní a mnoho neděl
on dané slovo splnit hleděl,
a blažených se zřeknuv chvil,
od milenky se odloučil.
Turnaje byly, hudby hrály,
zas dvořané se radovali,
zas ožil dvůr a jeho lesk.
Však v duši krále byl jen stesk,
a čím se více odříkal,
tím víc svou milou miloval,
a čím se déle přemáhal,
tím větší cítil v srdci žal.
V snách viděl očí jejích zář
a její čistou, jasnou tvář,
snil o čele jak padlý sníh,
o zlatých vlasů pletencích,
snil o polibcích horkých rtů,
o vonném těle v rozkvětu,
o všem, co tolik miloval,
čeho se dobrovolně vzdal.
I povzdech si a k sobě děl:
„Ten bláhový můj učitel
to se mnou dobře myslil, vím.
Však já se láskou utrápím!
Mám cizím lidem kvůli snad
schnout steskem, touhou umírat?
Z nich nikdo nemá tušení,
co je to lásky trápení.
Láska si nedá poroučeti:
kam chce, jak pták si volně letí.“

Na koně sed a už se žene
k své milé, dlouho opuštěné.
A jak ho vroucně uvítala,
krásnější než kdy dřív se zdála.
„Jak možno po dobu tak dlouhou
to nezřít, po čem hynem touhou?
Vždyť prázdnou zdá se celá zem
bez toho, koho milujem!“

„Já touhou, steskem hynul skorem.
Však přinucen jsem byl svým dvorem,
abych zas jejich králem byl,
na turnajích se objevil.
Největší podíl na tom měl
ten filozof, můj učitel.
Ten tvrdošíjně na tom stál,
abych své lásky zanechal,
a stále o tom mluvil jen,
že láskou budu zneuctěn.“

„Aristoteles? Mudrc váš?
Nu počkej, to si odpykáš!
Dost velká chytrost má i síla,
abych ti tohle odplatila.
Dřív nežli den se se dnem setká,
vyplatím řádně toho dědka.
Ty, Lásko svatá, Lásko mocná,
ty při tom buď mi nápomocná.
Spletu mu hlavu, jak se říká,
a ač mu známa gramatika,
dialektika, logika,
sylogismy a fyzika,
už zítra si to odpyká.
Tys lásku vyčítat chtěl nám?
Nu počkej! Já ti lekci dám!
A zítra ráno z okna, pane,
se zasmějte té podívané!
Ať pozná, co dovede žena!“

Tak byla krásná, rozzuřena,
že pobaven tím, mladý král
ji objal, vroucně zulíbal.

Nazejtří ráno časně vstala
a do sadu se ubírala,
jenž sluncem zalit, rosou svěží
pod starou hradní věží leží.
Přes košilku svou hebce tkanou
tuničku vzala vyšívanou,
na níž se drahokamů skvělo.
Prosvítá lehkou látkou tělo.
Lilie mezi liliemi,
nejkrasší růže mezi všemi.
Bez šperků je, bez stuhy, pásu,
nic nechce zvýšit její krásu;
však má své těžké zlaté copy.
A v trávě nezanechá stopy
lehounká její nožka bosá,
již chladí svěží ranní rosa.
Vznáší se, tančí, podkasána,
jak víla, jako lesní panna.
Slunce jí líbá ňadra, líc.
Tak tančí, tiše zpívajíc:

„Vidím již, vidím již, vidím již
studánku vody jasné.
Vidím již, vidím již, vidím již
děvčátko svoje krásné.
Jde mezi mečíky, olšovím blíž.
Děvče mé s plavými vlasy,
tvůj jsem na věčné časy!“

U okna Alexander stál,
té něžné písni naslouchal.
Jak hleděl na svou dívčici,
květ mezi květy tančící,
on na mudrce pomyslil:
„Dnes jistě dostaneš svůj díl!
Dnes sám to jistě pochopíš,
co touha je, co lásky tíž.
O plamen ten se spálíš též,
a jiné kárat nebudeš.“

U okna slavný mudrc čet
si v tlusté knize, stár a bled.
Vtom spatří mladou dívčici,
květ mezi květy tančící,
a při té krásné podívané
vzpomínka dávná v srdci vstane,
v tom starém srdci, kde byl klid.
I zavře knihu, začne snít:
„Můj Bože, jak je spanilá!
Jak pružná a jak ztepilá!
Kéž by šla blíž! Jsem okouzlen.
Co se to se mnou děje jen?
Já celý život vědě žil,
co živ jsem zmatku necítil,
a teď mám v srdci divnou tíž.
Děvčátko krásné, pojď sem blíž!
Však ne! Vždyť je jí dvacet jar,
a já jsem ošklivý a stár,
omšelý, žlutý, hubený.
Já život prožil bez ženy.
Co všechna věda platna mi,
když mládí dávno za námi,
co platna filozofie?
Bez lásky život prázdný je.
Teď chápu to. Ač pozdě již,
přec volám tě: Pojď, Lásko, blíž!
Já vzývám tě vším srdcem svým:
O přijď! O přijď! Já souhlasím!“

A dívka láme ratolesti
a květy do nich jme se plésti.
Po květech kolem jak se dívá,
na lásku myslí, tiše zpívá:

„U studánky prádlo prala.
Láska má je věrná, stálá.
Oh, jak mám tě rád!
Oh, kéž bys mne milovala,
život chci ti dát!“

U okna sedí mudrc bled.
Náhle se začne touhou chvět.
Hle, stvoření to smavé, mladé
na zlatou hlavu věnec klade:
jak neznala by zemskou tíž,
si tančí k jeho oknu blíž.
Kol okna mih se živý květ.
On nedoved se udržet,
nevěděl ani o tom snad:
zachytil její bílý šat.

„Jej!“ vzkřikla, „Bože přesvatý!
Kdo drží mne to za šaty?“
„Nelekejte se! Já to jsem,“
dí stařec s vlídným úsměvem.
„Vy, mistře! Co to znamená?“
„Že duše má je zmámená,
zmámená zcela láskou k vám.
Jak přišlo to, já nevím sám.
Chci duši, čest i život dát,
bych směl vás, panno, milovat.
Já, který láskou zhrdal jen,
jsem teď na hlavu poražen:
ó vizte, panno spanilá,
jak Láska se mi pomstila.“

„Nu, máte-li mne tolik rád,
nemohu vám to vyčítat.
Však varuji vás! Vždyť sám král,
když trochu se mnou laškoval,
byl za to kýmsi pokárán.
Nevím, kdo byl ten přísný pán.“

„Já o té věci dobře vím,
a všechno zase uhladím.
Vždyť král mne velice má rád
a vždycky poslouchal mých rad.
Prosím vás snažně, pojďte blíž,
sem dovnitř, mojí buďte již
a svojí krásou zářivou
ukojte touhu vášnivou.“

„I hleďme pány učené!
Neříkám ano ani ne,
však na hlouposti času dost.
Dřív od vás já chci maličkost.“

„S radostí vše. Co má to být?“

„Netroufám si.“ — „Já přislíbit
vám mohu všechno napřed už.“
„Mám roztodivný nápad. Nuž —
chci na vás jako na hříběti
se po zahradě projížděti.
A aby líp se jelo nám,
já sedlo vám i uzdu dám.“
„Jen to? Proč nechtěla jste více,
diblíku, skvostná uličnice!“

Hned uzdu, sedlo připravil,
pokorně hřbet svůj nastavil.
Nejučenější v světě pán
je jako ryzák osedlán.
Nastaví dívce sedlo dvorně
a po čtyřech ji nemotorně
teď mudrc vozí zahradou
a travou brouzdá bradu svou.
Rozpustilá jak náleží
ho dívka vodí pod věží,
hned tam, hned sem, a zpět a zas.
Zní z plna hrdla její hlas:

„Mnoho divných věcí láska ztropila.
Krásná děva u potoka prádlo kropila.
Mudrce jsem osedlala,
když mu láska rozum vzala.
Hleďte, jak jsem po zahradě na něm jezdila!“

U okna Alexander stál
a za boky se popadal.
„Hej, mistře, mistře, co to zřím?
Já vlastním očím nevěřím.
Co proboha to tropíte,
na zádech děvče nosíte?
Či jste snad pozbyl smyslů všech,
že lezete teď po čtyřech?
Nedávno přísně jste mi lál,
kamže jsem hlavu, rozum dal,
že pro dívčici daremnou
já dvůr zanedbal, říši svou —
teď sám pro rozmar děvčete
jak zvíře tady lezete!“

Domluvil král, a sotva ztich,
bujný vtom zavýsk dívčí smích.
Ze sedla dívka seskočila,
se smíchem odtud odtančila.
A zahanben jak náleží
zved mudřec oči ke věži:
„Můj dobrý králi, pravdu máš.
Jsi v právu, když se vysmíváš.
Však vidíš, že jsem pravdu měl,
když o tě obavy jsem měl:
zde vidíš, zkušeného muže
jak láska rázem zřídit může.
Když vplíží se ti do srdce,
udělá blázna z mudrce.
Což teprv mladé srdce, pane,
když jako sláma láskou vzplane!
Kam může tě to dovésti?
Jen k hanbě a jen k neštěstí!“

„Neštěstí? Snad!“ pomyslil král.
„Bez něho zač by život stál?
Nad lásky sladké utrpení
ve světě větší slasti není.
Milence svažte řetězy,
láska je přerve, zvítězí,
a co svět bude světem stát,
lidé se budou milovat.“

Povídka o zpěváčkovi
a svatém Petru

Karlu Sezimovi

Za dávných časů básník žil,
potulný zpěvák. Chudý byl
a zřídka oděn docela:
hned nohavice chyběla,
kabátce půl, hned střevíc zas,
a leckdy v drsný zimní čas
ten básník, trochu opilý,
jen loutnu svou a košili,
a ještě rozedranou, měl.
Tak po světě se potácel,
neb na špatnou se cestu dal:
krčmu a kostky miloval.
V hospodách, v krčmách doma byl,
tam zpíval, v kostky hrál a pil,
a když byl z krčmy vyhozen,
pak znal už cestu k holkám jen.
Měl měšec věčně prázdný, žel,
neb hrál a věčně smůlu měl.
Dobrého srdce přitom byl,
s žebrákem srdce rozdělil,
však tak to v světě chodívá:
největší dobrák smůlu má.

Když jeho čas pak nadešel,
nemaje, na čem by tu lpěl,
umřel tak lehce, jako žil.
Bylť jeho život špatný žert.
Jak zavřel oči, byl tu čert.
Ne z těch, co v pekle mají vládu.
Čert chudý, posledního řádu,
pekelný zmetek, vyvrhel:
kdo jiný by tu duši chtěl?

Čert, na nějž peklo naříká,
že hlupák je a nešika.
Ten popad duši zpěváka,
jež pranikoho neláká,
ni Satana, ni anděle,
do pekla spěchal vesele.

Tam právě dnes je velká sláva,
neb dnes se kořist odevzdává;
ze země dnes se v peklo vrací
pluk čertů po ďábelské práci.
Pekelná říš se řevem třese,
neb každý z ďáblů kořist nese:
rytíře, lotry, mnichy též,
hrabata, knížata, různou spřež,
biskupy, bankéře, kramáře,
zloděje, lupiče, mocnáře,
hubené mnichy i sádelné
najdeš tu v říši pekelné.

Na trůně sedí pekel kníže
a každý čert, přistoupiv blíže,
svou kořist k nohám klade mu.
On kyne vlídně každému,
dá každé duši určení,
jaké ji čeká mučení.
Když trvalo to drahný čas
a žádný nehlásil se ďas,
„Jste všichni?“ ptá se pekel pán
.„Já ještě!“ volá udýchán
chudý čert s duší zpěvákovou
a skládá ji u jeho nohou.
Zasmál se Satan, před sebou
vida tu duši vyzáblou.
„Čím byls,“ tak ptá se, „v žití svém?
Zlodějem, lotrem, tulákem?“
„Jsem chudý zpěvák, s dovolením.
Starost jsem nikdy neměl s jměním,
a chudák, lidem nemilý,
víc nemám než tu košili.
Já hladu, zimy zkusil dost.
Zde chci vám zpívat pro radost.
Jen dopřejte mi přístřeší,
má písnička vás potěší.“

Poslouchá Satan chudáka.
„Tvá píseň, ta nás neláká.
Pro nás je hudbou úpění,
pláč, vzlyk a zubů skřípění.
Však zimou nebudeš se chvět.
Pod kotlem budeš zatápět,
kde ženy, muži, mladí,
staří ve žhavém oleji se vaří.“

„Můj vzácný pane, díky vám,
já věrnou službu přísahám.
Toť zaměstnání překrásné:
můj oheň nikdy nezhasne.“

Dny, roky minou. A v ten čas
sněm ďáblů všech se sešel zas.
Výpravu ďábli smluvili,
by na sta duší lapili.
Dřív než se na výpravu dal,
zpěváčka Satan předvolal:
„Topiči, dobrý pozor dej:
řádně mi duše ohlídej.
Jedna-li bude scházeti,
za čumák budeš viseti.
Duší si hleď a paliva,
sic sežeru tě zaživa.“

„Třebaže v celém pekle sám,
já oheň dobře ohlídám.
A ať mne Satan zatratí:
dušička se tu neztratí.“

Roj ďáblů v svět se rozletěl,
zpěváček v pekle osaměl.
Zpívá si, dříme, zas se vzbudí,
topí a zívá — snad se nudí.

Dívá se svatý Petr z výše,
dívá se do pekelné říše.
Zpěváčka vidí, kterak zpívá,
jak topí, klímá, nudou zívá.
Usmál se Petr. Už má plán!
Plán bude ihned vykonán.
Obarvit vous a knír si dal,
tři kostky, hrací stolek vzal
a hupky do pekelné říše.
Tam k ohni přišoural se tiše,
pozdravil, přised. Hezkou chvíli
tak o ledačem hovořili,
a náhle dí: „Můj rozmilý,
což abychom si hodili?
Mám kostky jako ze soustruhu!
Partička malá šla by k duhu!
Dukátů váček, hleď! Pojď hrát!
Můžeš mne trochu oškubat.“
„Oč hrál bych, pane rozmilý?
Nic nemám než tu košili!“
„Co na tom? Jen hrej! Nemáš chuť?“
„Což o chuť!“ — „Nu tak! Moudrý buď!“
„Když nemám oč, jak mohu hrát?“
„Vždyť můžeš duše v sázku dát!“
„Duše? Já jednu prohrát jen,
za čumák budu pověšen,
vytrpím muka strašlivá
a sežrán budu zaživa!“
„Pár duší strach máš prohráti?
Jak moh by to kdo poznati?“

Tak mluvil jako v ráji had,
že zpěváček chuť dostal hrát:
vždyť duše lidská křehká jest.
Jak zaslech známý kostek chřest,
tu stará vášeň zavilá
se v jeho duši vzbudila,
nezdolná vášeň plamenná:
„Každý bod duši znamená!“

Vrhcáby hodil kostěné
na stolek v záři plamene.
Hodil a prohrál. „Dvakrát víc
teď sázím.“ Zase nebral nic.
Dopálil se a sázel vztekle,
však zůstal smolařem i v pekle.
„Už jsi mi dlužen devět duší!“
„Vím dobře, co se ve hře sluší,
a třeba dám se čertu sníst,
však zaplatím, tím buďte jist!“
Petr vždy šestnáct, sedmnáct ok,
a nejvýš pět, šest jeho sok.
Prohrává dál. Už třicet šest
je duší dlužen. „Na mou čest,
jste mistr v kostkách, vzácný pane.
Nemáte je snad falšované?“

Zas hrají dál, on znovu sází.
Ne! Tahle smůla! Všechno zkazí.
„Jak to? Což se mi ruka plete?
Už vím! Vy, pane, fixlujete!
Vy jistě, já dám na to hlavu,
je schováváte do rukávu,
neb obracíte v okamžik.
Jste zloděj, pane, podvodník!“

I praví Petr dopálen:
„Lžeš! Tvoje vina je to jen!
To zvyk je lotrů, špatných lidí:
když nevyhrávám, druhý šidí!
Jak si jen, blázne, troufat smíš
mně spílat zlodějů, sám když…“
„A jste zloděj, vy podvodníku!“
Hráb po dukátech. V okamžiku
ho světec popad, už ho rdousí.
Nadarmo zpěvák rve mu vousy,
kroutí se, škube zběsile,
až po pás praskla košile —
Petr ho drží, nepouští.
Chlapíka síla opouští,
už supí, těžce lapá dech:
„Hej, vzácný pane, už mě nech!
Dost jsme své síly změřili.
Hleď, roztrh jsi mi košili!
Zas buďme spolu přáteli,
a dohrajme to, chcete-li.“

„Odpouštím ti. Buď s tebou Bůh.
Však neodpustím ti tvůj dluh.“
„Jsem dvě stě duší dlužen, vím.
Poctivě všechno zaplatím.“
Zamíchal kostky. Nový hod.
Zas prohrál. O jediný bod!
O oko jedno jediné.
„Chceš přestat hrát?“ — „Ne, nikdy ne!“
Hodil. „Vše marno. Prohrávám.
Mám v pekle smůlu jako tam
na zemi, dokud jsem byl živ.
Jsem smolař, chudák, jako dřív.“
A hráli, hráli dál a dál.
Pomalu oheň zhasínal,
neb posedlý tou vášní hrát,
zapomněl topič přikládat.
Jak slábly, hasly plameny,
kol hráčů, slyš, šum zmatený:
to duše sobě šeptají,
vysvobození čekají,
neb jeden opat poznal lehce
v tom cizím hráči Petra světce,
a do všech koutů podsvětí
ta zpráva hned se rozletí:
„Ó slyšte, svatý vrátný z ráje
to o spasení naše hraje.“
A v skomíravé ohně záři,
hle, zástupy zmučených tváří:
horečné oči svítí z nich,
sbor šeptá hlasů úzkostných,
šumí jak vítr v suché trávě,
a slovům jejich světec právě
porozumět jen může sám:
„O svatý Petře, pomoz nám!
I falešně si třeba hraj,
jenom když pro nás vyhráš ráj!“

A svatý Petr hrál a hrál
a každým hodem vyhrával.
Zpěváček čekal v závrati,
až se mu kostka obrátí,
a sázel jako zběsilý.
„Ať prohraju i košili!“
Hráli a hráli do rána.
Poslední duše prohrána.
Hle, duší zástup rozjásaný
za Petrem vchází v rajské brány,
kde v ústrety jim vesele
mávají křídly andělé,
do božího je vedou klína.
U ohně, který dohasíná,
ubohý zpěvák zhroucený
v třaslavé hledí plameny,
ve dlaních tupou hlavu má
a kolem něho pustá tma.

V tom tichu náhle ze všech stran
ďábelských křídel cítit van:
to Satan, jenž opustil zem,
se vrací se svým průvodem.
Usedne na trůn. Rozhlédne se:
poslední ohýnek se třese
a plna nezvyklého ticha
pekelná říše chladem dýchá.
Hle, řada prázdných jeskyní,
kde žádný nářek nezazní,
ni pláč, ni zubů skřípění,
ni řev mučených v plameni,
nic, pranic. — Zařval Satanáš,
že klenbou pekel otřás až:
„Bídáku, kam jsi duše dal?“
Málem by ho byl roztrhal.
„Kde je ten čert, co tě sem nes?“
Do čerta, jenž tu přines duši,
teď kopyty a pěstí buší.
„A ty měj moje prokletí!
Už nechci tě tu viděti!
Pryč z očí jdi mi!“ Satan řval.
„To jsem si s písničkářem dal,
s šumařem potrhlým a klatým!
Táhni už, táhni ke všem svatým!
Táhni už, nebo…“ Satan vstal.
Písničkář, toť se ví, nečekal.
Rychle vzal nohy na ramena,
běží a běží, cíle nemá,
až zastaví se, udýchaný,
náhodou zrovna u rajské brány.
V zoufalém strachu zabušil
na bránu nebes ze všech sil.
Klíč v bráně zarachotil už.
Kdo, probůh, je ten starý muž?
Tu tvář přec odněkud už znám!
Ten vous, ten hábit… Toť on sám,
ten stařec, jenž mne obehrál!
Však kde ten jas se na něm vzal?
Tvář, čelo, vousy tak se skvějí,
že z toho oči přecházejí!
Ubohá duše, ohromena,
před Petrem klesá na kolena:
„Ach, milost, milost! Odpuštění!“
„Na tobě, synu, viny není.“
A svatý strážce rajských bran
otevřel dveře dokořán.

„Zpěváčku, vejdi, vejdi k nám,
tys pomoh k spáse dušičkám.
Usedneš v dobré krčmě věru.
Víckrát tě v kostkách neoberu.
Dny budeš tu mít přeblažené.
Nikdy tě krčmář nevyžene,
nebudeš nahý, otrhaný
zimou se třást a snášet rány.
Už nebudeš se zítřka bát,
jen rajským zpěvům naslouchat.
Zpěváčku milý, vejdi dál,
aby sis také zazpíval.
Zde loutnu máš. O vezmi ji,
pěj chválu Panně Marii.“

O dvou milencích

Františku Skácelíkovi

Už dávno tomu. V Neustrii,
jež nyní sluje Normandií,
hoch s dívkou tak se milovali,
že za lásku svou život dali.
V Bretani píseň potom vznikla
o osudech těch přesmutných:
Povídka o dvou milencích.

V normanské přijdete-li kraje,
tam hora velmi vysoká je
a na té hoře strmé skály.
Tam ty dvě děti pochovali.
A pod tou horou z jedné strany,
se svými poradiv se many,
postavil město jeden král:
pán z Pitrois se jmenoval.
A město slulo Pitre zas
a stojí až po dnešní čas.

Nuž, král ten mladičkou měl dceru,
a krásná byla, sličná věru.
Jak oko v hlavě choval ji
a velkou láskou přilnul k ní.
Bohatí páni zblízka, z dáli
o ruku její požádali,
však nechtěl o tom slyšeti,
tak přilnul k svému dítěti.
Nechtěl se od ní odloučiti,
chtěl ve dne v noci u ní býti
a zapomenout na svůj žal,
že královnu svou pochoval.
Leckdo mu v zlé to vykládal
i z jeho blízkých. A tu král
se nad tím velmi zarmoutil
a trápil se a smuten byl.
Přemýšlet jal se potichu,
jak zbaviti se ženichů.
„Teď chuť vám zajde, na mou věru,
se ucházet o moji dceru.“
Tak řek a hned dal rozhlásit:
„Kdo moji dceru chtěl by mít,
ten na vědomí račiž vzít —
to naše vůle, tak to chcem:
Kdo na vrch hory nad městem
v náručí vynese ji svém,
nespočina ni jedenkrát,
ten chotí svou ji může zvát.“

Když zpráva ta se rozšířila
a v celém kraji známa byla,
nejeden rytíř zváben byl,
by o štěstí se pokusil,
však ať se snažil sebevíc,
v tom žádný nedokázal nic.
Někteří měli tolik síly,
že do půl hory vystoupili,
dál marné bylo úsilí:
své sladké břímě složili.
To rozneslo se v širou dál.
Už nikdo víc si netroufal
tu princeznu za ženu chtít,
pro ni tu zkoušku podstoupit.

Žil v kraji tom hoch ušlechtilý.
Hraběcí syn byl, sličný, milý
a všechněm naučil se ctnostem.
U dvora býval častým hostem
a k dceři krále láskou vzplál
a častokrát ji prosíval,
aby mu lásku svoji dala
a upřímně ho milovala.
Že statečný a dvorný byl,
že sám král si ho oblíbil,
přilnula k němu láskou vřelou,
on dík jí vzdával duší celou.
Přečasto spolu mluvívali,
v počestnosti se milovali,
každý z nich dobrý pozor měl,
by nikdo o tom nevěděl.
Mnoho se pro to trápili,
však mládenec ten ztepilý
si myslil: líp je smuten být
než spěchem všechno pokazit.
Však přece hořkost v srdci měl.
A jednou ke své dívce šel,
on, jenž tak moudrý, chrabrý byl,
jí hoře svoje vyložil.
Horoucně na ni naléhal,
by uprchla s ním někam v dál,
že nelze déle snést tu muku,
že požádá o její ruku.
Však otec, jenž lpí tolik na ní,
jim nedá jinak požehnání,
než donese-li dívčici
na vrch nad městem strmící.
A dívka jemu odpovídá:
„Ach, příteli můj, jaká bída!
V náručí nést mne, druhu milý?
Nemáte na to dosti síly.
Mne na horu kdybyste nesl,
únavou byste v půli klesl.
A uprchnouti s vámi v dál?
Můj otec by se rozhněval
a trápil by se, ztratil klid.
Však já mu nechci ublížit!
Je drahý mi a mám ho ráda.
Nelíbí se mi vaše rada.
Nemohu s vámi do ciziny.
Prostředek vymysliti jiný
nám dopomůže láska věrná:
vy pojedete do Salerna.
Já mám tam tetu a ta žena,
přes třicet let tam usazená,
je bohatší než každá jiná:
vždy vábila ji medicína
a lákala ji fyzika;
tajemství věd zná všeliká,
zná bylinu, jež léčivá je,
ví, kořínek kde který zraje,
v přírody tajích umí číst.
Ode mne vezmete jí list,
příhodu naši vyložíte
a o radu ji poprosíte.
Elixír možná bude znát,
čarovný nápoj může dát,
jenž brzo, třeba v krátké chvíli,
by zázračné vám dodal síly,
a z cesty až se navrátíte,
před otce mého předstoupíte,
že zetěm jeho chcete být;
on za děcko vás bude mít:
My rádi vyhovět vám chcem,
však víte, co je zákonem:
Kdo na vrch hory nad městem
v náručí vynese ji svém,
nespočina ni jedinkrát,
ten ženou svou ji může zvát.“

Slova, jež panna promluvila,
se junákovi zalíbila.
Poděkoval jí, vesel byl
a hned se s milou rozloučil.
Na rodný zámek jel hned zpátky,
nakoupil sukna, drahé látky,
nakoupil koní a soumarů,
hojně si opatřil denárů,
oddané lidi s sebou vzal,
na cestu dalekou se dal.
A přešel hory, doly, pole,
až posléz blízko Neapole
do města přijel, do Salerna.
Jak kázala mu dívka věrná,
hned její tetu vyhledal
a dívčin list jí odevzdal.
Když přečtla, hned ho dále zvala
a u sebe ho ponechala.
Lékařkou dobrou jemu byla
a z bylin léků navařila,
kouzelný nápoj dala mu,
který by byl mu k dobrému,
by osvěžené jeho tělo
námahu každou vydrželo
a posíleny aby byly
i jeho kosti, jeho žíly.
Do lahvičky pak nalila
ten nápoj. „Zde máš,“ pravila,
„však plnou jeho sílu zvíš,
až do dna tohle vyprázdníš.“
Poděkoval té dobré paní,
na cestu dal se bez meškání,
pln radosti a štěstí byl.

A když se domů navrátil,
na panství svém se nezdržel
a rovnou k dvoru krále jel
o dceru říc’. Ať poručí,
on ponese ji v náručí
na samý hory vrcholek.
Král jinochu to neodřek,
netajil však, že bláhovec
je příliš mladý na tu věc,
kde muži silní jako skály
před cílem všichni ztroskotali.
Den stanovil i cenu král,
pak posly všude rozeslal
a přátele i známé zval.
Pozvání přijal každý rád,
a každý chtěl se podívat
na hocha toho bláhového,
jenž, aby dceru krále svého
před Bohem chotí svou zvát směl,
až na vrchol ji nésti chtěl.

Zatím ta dívka spanilá
hladověla, se postila,
by lehčí maje břemeno
na strmé hory temeno
v náručí snáz ji vynést moh
ten její statný, milý hoch.

A když ten den se přiblížil,
na místě jinoch první byl,
s lektvarem baňku za pasem.
Šlechta a panstvo přišly sem
na velkou louku za Seinou.
Král přivedl pak dceru svou,
krásnou, však velmi pohublou.
Hoch košilí jen oděn byl;
v náručí dívku uchopil.
Nápoj, jenž měl mu dodat síly,
do ruky vložil jí v tu chvíli.
V moc jeho nemám mnoho víry,
neb jinoch, běda, nezná míry.
On v náručí ji nese, houpá
a rychle do půl hory stoupá.
Na nápoj nevzpomněl si ani,
však ona cítí umdlévání,
cítí, jak svaly jeho chabnou.
Úzkosti zlé hned na ni padnou.
„Příteli milý, napijte se,
já cítím, ruka se vám třese,
příteli sladký, pijte jen,
já cítím, že jste unaven,
ó pijte, ať se posilníte!“
„Přítelko sladká, co vy víte?
Jsem silen dost, já nechci pít,
své srdce cítím pevně bít!
Za nic na světě okamžik
já nechci stát, neb zdola křik
těch lidí by mne ohlušil
a moji vůli oslabil.
Ne, není třeba, abych pil.“
Až do dvou třetin vystoupil,
pak zapotácel se a třás.
Zněl stále dívčin sladký hlas:
„Příteli, pijte!“ Však ten bloud
uvěřit nechce ni poslechnout.
Tiskne ji k sobě úž a úže,
vrávorá, sotva dýchat může.
Po vzduchu lapá, dýše stíží,
však hle, už k vrcholku se blíží!
Na vrchol s dívkou dospěl sic,
tam na zem pad a nevstal víc,
neb v prsou srdce puklo mu.
A dívka k hochu drahému
pokleká: „Omdlel! Bude žít!“
Ten lektvar do úst chce mu lít,
však on už slova nemluvil.
Už nedýchal. Už mrtev byl.

Zalkala dívka spanilá,
nádobu o kámen rozbila,
po hoře nápoj ten rozlila.
A od té doby v celém kraji
si o tom lidé povídají,
že léčivé tam bylinky
své zapustily kořínky.
Když nebohá ta dívka vidí,
že ten, kterého ze všech lidí
na světě nejvíc milovala,
je mrtev, hory pustá skála
se jejím pláčem ozývala.
Vrhá se na zem vedle něho
a líbá oči, ústa jeho,
jej pevně tiskne její ruka,
až hořem i jí srdce puká.

Král, rytíři, dvůr jeho celý,
když milenci se nevraceli,
za nimi jdou, a když je zří,
král na zem padá bezduchý.
A když zas slova schopen byl,
on velký smutek nařídil.
Po tři dny lidé v celém kraji
památku jejich uctívají;
z mramoru rakve vytesali,
by obě děti do nich dali
a na té hoře pochovali.

Pro příhodu tu přesmutnou
Milenců horou vrch ten zvou
a podnes ještě po kraji
Bretonci o tom zpívají.

Rozpůlená houně

Karlu Wagnerovi

Bohatý měšťan jednou žil
ve městě zvaném Abbeville.
Do Paříže se odstěhoval:
o život svůj obavy choval,
neb s mocnějšími, než sám byl,
v spor vejíti se odvážil.
Že značné bylo jmění jeho,
byl za měšťana královského
v Paříži přijat. Pracoval
v obchodě dál a vydělal
si mnoho peněz. Chudým dával
a syna zbožně vychovával.
Tak klidným krokem žitím šel,
až jednou náhle ovdověl.
Ta žena, jež ho opustila,
po třicet let s ním v míru žila
a syna, kterého mu dala,
velikou láskou milovala.
Když matku ztratil, tu ten hoch
jen stěží utěšit se moh:
nad smrtí matky nešťastný
byl tak, že plakal celé dny.
I řekl otec: „Matka tvá,
hle, v bázni boží umřela
a z nebe jistě žal tvůj vidí.
Však nelkej, to je osud lidí,
tou cestou každý musí jít.
Přej svojí matce věčný klid.
Zde žádný nářek nepomůže
a nic ji neprobudí. Nuže,
můj synu, hleď, já stár už jsem
a skoro schýlen nad hrobem.
Než oči zavru, uviděti
bych chtěl tvou ženu, tvoje děti.
Já nevěstu ti vyhledám
a dobrý pozor na to dám,
by — kromě pořádného věna —
vznešená byla, urozená.“

Náhoda právě chtěla tomu,
že zrovna proti jeho domu
byl dům, jenž vysoko stál v ceně.
Náležel slečně urozené,
a dvacet hřiven výnos měl.
O slečnu tu se ucházel
pro svého syna měšťan ten,
by splnil se mu jeho sen,
a vzkázal zdvořilými slovy
jejímu otci, rytířovi:
„Patnáct set hřiven jmění mám
a synu polovičku dám.“
„To nestačí mi,“ odvětil.
„Kdybyste bílým mnichem byl,
klášteru všechno odkážete.
Když dceru mou za snachu chcete,
pak synu dejte celé jmění
a shodném se v tom okamžení.“
„Můj pane, budiž, souhlasím:
dám celé jmění dětem svým.“
Před svědky mladým snoubencům
své jmění dal a dal svůj dům.
Sám neměl nic, však šťasten byl:
blahobyt synu zajistil.

Jak dřív, i teď on v domě sídlil,
s rodinou svého syna bydlil
a brzo v loktech houpal vnuka.
Rost chlapec ve statného kluka,
však děd pochopil dávno už,
na sebe sám že brousil nůž,
a v zoufalosti bil se v leb,
když zřel, že z milosti jí chléb.
Chorý a stár, muž nebohý
už sotva mohl na nohy,
o holi vlek se v domě svém,
jenž byl teď syna majetkem,
a viděl, kterak snacha tvrdá
jej nenávidí, jak jím zhrdá,
a v očích svého dítěte
čet: Kdy už z cesty půjdete?
A zatím stokrát žena zlá
sváděla svého manžela:
„Já prosila vás tolikrát,
jestli mne máte trochu rád
a dbát-li chcete mého zdraví,
vyžeňte mi ho z domu,“ praví,
naléhá na něj sladkým hlasem.
„Chuť k jídlu, spánek ztratila jsem.“
Tu on, aby měl pokoj s ní,
jí slíbil, že tak učiní.
Hošík se zatím tiše choval,
poslouchal jen a pozoroval.

V poledne stařec za stůl sed.
„Dnes jíte u nás naposled,“
dí syn, „můj otče rozmilý.
Dvanáct let jsme vás živili,
to myslím je dost dlouhý čas,
teď jinam obraťte se zas.“
„Což se mi mozek plete již?
Na žebrotu mne vyháníš?
Už nezbývá mi mnoho dní,
nuž popřej pro ty poslední
mi útulek, u krbu s vámi
nemusím být, však otep slámy
pod kůlnou dopřej, chorý jsem:
nenech mne umřít za plotem!
Dopřej mi aspoň slámy vích,
a Bůh ti odpusť těžký hřích!“
„Kázání vaše zbytečné je.
Kliďte se! Žena si to přeje!“
To slyše, stařec zaplakal
a těžce z domu ven se bral:

„Pán Bůh ti odpusť, synu můj,
jdu, když to žádáš stůj co stůj,
však víš, že chorý jsem a chudý
a že mne zebou všechny údy;
přikrývku aspoň dej mi z lože,
nestojí mnoho, milý Bože!“
„Přikrývku z lože nesmím brát,
tu nemohu vám, otče, dát.“
„Mně zima třese údy všemi,
tož aspoň houni koňskou dej mi!“
Syn přece chvíli zaváhal,
pak náhle hocha zavolal:
„Pojď sem, můj hochu, rychle pojď,
dědečka do stáje doprovoď.
Kde houně jsou, ti štolba poví.
Z nich jednu vyber dědečkovi,
bude se od nás stěhovat,
dá si z ní šaty udělat.“

Do stáje starce vede dítě.
Největší houni vezme hbitě,
přeloží v půli, konec hned
dá dědečkovi podržet
a nožíkem svým, bystrá hlava,
ji na dva kusy rozřezává.
„Co děláš, měls mi celou dát!
Já budu otci žalovat!“
„Jen žalujte si komu chcete,
však víc než půl nedostanete.“
Smělostí tou zaražen, děd
jde synu věc tu vyprávět:
„Dřív nežli opustím ten dům,
chci říc‘ ti, že tvým rozkazům
ten hoch se chce jen vysmívat.
Kázals mi koňskou houni dát:
on vůli tvojí vzdoroval
a houně jenom půl mi dal!“
„Což neslyšels, co kázal jsem?
Hned zpátky půjdeš s dědečkem!
Pospěš mu celou houni dát!“
„Ne, otče! V tom chci vzdorovat!
Vědomě proti vaší vůli
mu nedám víc než houně půli.
Děd dal vám všechno to, co měl.
I já bych od vás totéž chtěl.
Vyhnal jste ho na déšť a mráz.
Tak jednou poženu já vás.
Totéž, co vy mu dáti chcete,
si jednou odtud odnesete,
a proto na žebráckou hůl
jsem pro vás schoval houně půl.“
Tu otec zbled při slovech těch,
zarazil se a těžce vzdech;
pak starce objal, zaplakal,
žilnaté ruce celoval
i hlavu bílou jako sníh:
„Ach otče, odpusťte můj hřích!
Ach, vraťte se zas, pojďte dál,
vždyť váš to dům, jejž jste mi dal.
Já byl jsem slaboch, zaslepený
úlisnou řečí svojí ženy.
Při svatém Martinu přisahám,
komnatu nejlepší vám dám,
oheň dám v krbu rozdělati,
ten bude staré kosti hřáti,
a vína, jídla bude spousta,
nejlepší pro vás budou sousta.
Jen vstupte, otče, ve svůj dům,
a já děkuji nebesům,
že ústy hocha promluvila,
před hříchem zlým mne zachránila.“

Na příklad ten ať pozor dává,
kdo svoje děti žení, vdává.
Nedávej vše, měj pozor spíš,
ať nejsi dětem na obtíž,
neb člověk tvor jen slabý je.
Před staletími Bernier
vyprávěl veršem příběh ten,
jenž platnost má po dnešní den.

Legenda o svaté Anně

Zdeňku Kalistovi

Žil kdysi císař Fanuel.
Byl mocný, velkou říši měl,
měl hradů, zámků tisíce,
pole a luka, vinice,
hluboko v lesích na horách
měl plno zvěře v oborách.
Však nejradš sídlel na hradě,
kde ve veliké zahradě
podivný rostl, vzácný strom:
sta ptáků hnízdí v stromě tom,
sta ptáků zpívá, klokotá:
toť zázračný strom života.

Když jednou císař Fanuel
se zahradou tou procházel,
pod stromem tím se zastavil.
Byl znaven a den horký byl.
Okusit se mu zachtělo
ovoce, jež tu viselo:
nádherné plody tady zrály,
až haluze se prohýbaly.
„Snad nejsou tu jen pro krásu,“
a nožem, jejž měl u pasu,
šťavnaté jablko rozkrojil
a nůž o stehno osušil.
Pár měsíců když uplynulo,
cos divného se přihodilo:
tam, kde se čepel otřela,
mu kyčle silně zduřela
a otok rostl dál a dál:
od nože císař obtěžkal.
Od šťávy stromu života
v něm nový život kolotá,
a devátý když měsíc byl,
děvčátko sličné porodil.

Fanuel, velmi pobouřený,
že měl ho stihnout osud ženy,
nechtěje lidem v posměch být,
kázal to děcko utratit.
Rytíř, jenž vykonat to měl,
do hloubi lesů s děckem jel.
Už s koně skočil, meč svůj tasí,
by sťal to dítě divné krásy,
nevinné děcko tiše spící:
vtom spatří bílou holubici.
Z nebe se snáší rovnou k němu,
dí lidským hlasem k užaslému:
„Bratříčku, zadrž rámě své!
Ušetř to dítě nebohé.
Jeť boží vůlí vyvolena:
z ní má se jednou zrodit žena,
Přesvatá Panna, která v těle
svém bude nosit Spasitele.“

Tak mluvil pták, a sotva ztich,
zas v bílých zmizel oblacích.
Zaražen slovy holubice
ten rytíř nemoh vraždit více;
meč v pochvu vrazil, dítě vzal,
skrýš dobrou pro ně vyhledal:
hle, u jezera koutek stmělý,
kde labutě své hnízdo měly,
stín rákosí kde hebký byl,
tam děcko měkce uložil,
v labutím hnízdě zanechal
a nazpět k císaři se bral.

Toulal se jelen paroháč
tím lesem. Zaslech dětský pláč,
děvečku našel bezbrannou:
„Já budu tobě ochranou!“
A od té chvíle neustále
on staral se o děcko malé;
jak nemluvně jen zaplakalo,
to moudré zvíře přibíhalo,
na parozích svých plno kvítí.
By mohlo dítě nakrmiti,
pokleklo, hlavu naklonilo,
květinami je nakrmilo,
svým teplým dechem zahřívalo,
parohy v spánek kolébalo.

Rok za rokem šel krokem svým,
a dívka v hnízdě labutím
bydlila stále pod třtinami
a živila se květinami.
Už po desáté země stará
se opájela dechem jara
a děvečka ta spanilá
se v krásnou pannu rozvila.
A v ten čas jednou na lov jel
do lesů císař Fanuel.
Kde jezera tůň zelená,
statného spatřil jelena:
hned koně bod a skok a skok —
šíp jeho ranil zvíře v bok.
Raněný jelen zamíří
k jezeru. Císař, rytíři
v lovecké vášni už se ženou
se zbraní k ráně napřaženou —
vtom krásná dívka zvolá: „Stůj!
Skloň vražednou zbraň, pane můj!
Ten jelen, kterého jsi štval,
mne živil, chránil, odchoval.
Když byla jsem tu odložena
a k smrti hladem odsouzena,
on pěstounem mi dobrým byl,
mne lesním kvítím nakrmil.“

Diví se císař také kráse,
a všecek zmaten, dívky ptá se:
„Kdo jsi, ty dívko, ať to zvím,
jež bydlíš v hnízdě labutím?
Kdo jsi? Jsi zázrak mezi námi?
Jelen tě živil květinami?“

„Jsem ta, jež vyšla z tvého těla.
Jsem ta, jež proto zemřít měla.
Muž, kterému jsi rozkaz dal,
aby mne, nemluvňátko, sťal,
mne na tom místě odložil,
a osud můj by smutný byl,
však zvěř ta z lesní samoty
než lidé víc má dobroty:
nad bídou mou se slitovala,
mne při životě zachovala.“

Fanuel k slzám dojat byl,
svou dceru vroucně odprosil,
do paláce ji odved svého,
pak za šlechtice bohatého
ji provdal. Však než byla vdána,
nazvána byla jménem Anna:
z ní zrodila se Svatá Panna.

Eliduk

Otakaru Coubinovi

V Bretani jednou rytíř žil.
Rytířstva všeho chloubou byl
a jmenoval se Eliduk.
To jméno mělo dobrý zvuk.
On s krásnou oženil se ženou,
ctnostnou a vzácně urozenou,
a mnohou spolu šťastnou chvíli
ve věrné poctivosti žili.
Však stalo se, že jeho král
zle na něho se rozhněval.
Na rytíři nebylo viny
a král se hněval bez příčiny,
však marně pátral chrabrý rek,
odkudže králův hněv a vztek.
Vida, že přízeň krále ztratil,
na pevný hrad svůj on se vrátil,
přátele svoje shromáždil
a vůli svou jim oznámil:
„Já v nemilost pad bez své viny,
nezbývá než jít do ciziny:
chci slávy dobýti a cti
v cizině, když ne ve vlasti.
Svou ženu tady zanechám,
ji do ochrany svěřím vám.“

Pak bohatě se vystrojil
a s přáteli se rozloučil:
jen deset nejstatečnějších
si za průvodce vybral z nich.
Nikdy tak smutná nebyla
choť jeho dobrá, spanilá
jak v den, kdy se s ním loučila.
Pláče, ó chvíle neblahá!
Však on ji těší, přísahá
a ona věří doslova,
že věrnost svou jí zachová.
A ač ji těžké trápí hoře,
jej provází až na břeh moře,
svou lásku dává mu i něhu.
Od bretonských odrazil břehů,
když jeho koráb kotvu zdvih,
a plul do zemí dalekých.

Že dobrá pohoda mu přála,
loď jako šipka ubíhala,
a dříve nežli večer byl,
on k cizí zemi přirazil.
Král starý vládl zemí tou
a dceru měl on překrásnou;
daleko široko každý král
tu krásku za ženu si přál.
Však ona hrdá, pyšná byla,
ženichy všechny urazila.
Vidouce, naděje že není,
tu nápadníci odmrštění
zlou válku králi vyhlásili,
království jeho pustošili.
Eliduk, slyše o tom zprávu,
si řek: „Zde možno získat slávu!“
I vyslal posla, bez meškání
ke králi aby dones psaní:
„Já přes moře jsem přišel sem.
Nepřítel pustoší vám zem.
Chcete-li do služeb mne vzít,
svým mečem chci vám posloužit.
Já vypuzen byl z rodné země:
důvěru chcete-li mít ke mně,
průvodní vydejte mi list,
před zradou abych byl tu jist;
rytířů deset přived jsem.
Chcete-li, vojsko seberem,
a myslím, troufat bych si směl
říc’, že vás zbavím nepřátel.“
Když přečet list, král vesele
uvítal posla jak přítele.
Tou zprávou rozradostněn byl.
Hned posly s glejtem vypravil,
byt pro něj připraviti dal,
jej s velkou poctou uvítal.
U váženého měšťana
komnata pro něj vybrána
a s druhy svými pospolu
tam zasedli si ke stolu.
Když tři dny byl tam Eliduk,
tu náhle zved se křik a hluk.
Je slyšet hlasy ustrašené:
„Nepřítel už se na nás žene!“
Tak poděšeně volají.
„Už rozběhl se po kraji!“
Hned sebe i druhy vyzbrojil,
na zbabělce se obořil.
Když viděli ho, jak je smělý,
rytíři, kteří v městě dleli,
hned válečnou oděli zbroj
a za ním chtěli jíti v boj.
„Do boje veď nás, pane náš,
a cokoli ty uděláš,
my za tebou v ten okamžik!“
I řekl jim: „Vám, páni, dík!
Je mezi vámi někdo snad,
kdo mohl by mi radu dát,
kde v záloze lze vojsko skrýt,
pak náhle na ně vyrazit?“
I řekli: „Pane, blízko lesa,
tam v zatáčce, kde cesta klesá,
je vhodné místo, těsný lom.“
Eliduk s nimi v lomě tom
se do zálohy položil
a vše jim řádně vyložil,
jakéže heslo budou míti,
až nepřítele budou bíti.

Otázky jejich zodpoví.
„Všichni jste lidé královi.
Dělejte jen, co dělám já,
Bůh našim zbraním štěstí dá.“
V té záloze se chytře skryli,
když čas byl, prudce vyrazili.
Ran krutých mnoho padlo tu
a nešetřili životů;
že nepříteli padli v týl,
ten vylekán a zděšen byl,
na útěk zmatený se dal
a kořist velkou zanechal.
Nepřátel s vůdcem celý pluk
tam zajal chrabrý Eliduk.
Kořistí bohatou obtěžkán
pak vracel se do městských bran.

Král na cimbuří věže stojí
a boje výsledku se bojí
a tajnou úzkostí se chví,
zda Eliduk ho nezradí.
Vždyť nebezpečná je to věc,
když vojsko vede cizinec.
A jak tak z věže dolů shlíží,
vidí, že vojska houf se blíží,
houf mnohem větší, nežli měl
Eliduk, když do bitvy šel.
„Jsme poraženi!“ zvolal král
a nesmírně se polekal.
Dá zavřít brány, soptí, zuří
a volá vojsko na cimbuří
brániti město, bránit hrad,
odrazit nepřátelský vpád.
Vtom však na oři zpěněném
se rychlý posel žene sem.
Seskočí s koně, skloní hlavu
před králem a podává zprávu,
že Eliduk je vítězem,
že nepřátel je prosta zem.

Když uslyšel ta slova král,
velmi se z toho radoval.
Pospíšil z věže sestoupit,
v ústrety vítězovi jít.
Objal ho, vroucně děkoval
a zajatce mu odevzdal,
a z kořisti pak přebohaté
tři hřebce jenom grošovaté
si vybral pro svou stáj a dům,
ostatek nechal vítězům.
Velmi rád Eliduka měl,
na celý rok ho zadržel
i jeho lidi v domě svém,
v ochranu svěřil mu svou zem.

Zvěst k princezně až donesla se
o jeho chrabrosti a kráse,
o tom, jak v boji statečným
být umí, štědrý k lidem svým,
jak ušlechtilá mysl jeho.
Se vzkazem komorníka svého
k rytíři jednou poslala,
do komnat svých ho pozvala,
jej poznat že by šťastna byla,
že ráda by s ním promluvila.
Vyslechl rytíř vzkázání
a dvorně přijal pozvání.
Jen jeden druh ho doprovázel,
ke krásné Giladún když jel.
Když dojel, s koně sestoupil
a komorník ho ohlásil.
Princezna hned ho uvítala,
dál vedla, za ruku ho vzala,
na loži pak se posadili,
o mnoha věcech hovořili.
Giladún se zlatými vlasy
nemůže nahledět se krásy
a mužnosti, jež jasně září
mu z očí, postavy i tváří.

Ta hrdá, nepřístupná žena
teď láskou byla zasažena.
Teď sedí tady zaražena
a bledá, mlčí, těžce dýchá
a láskou mučí se a vzdychá.
I rytíř zasmušilý byl,
když se zas domů navrátil.
Líto mu bylo dívky malé,
jež byla dcerou jeho krále,
která tak vlídná k němu byla,
jej sladkým jménem oslovila,
vzdychala smutně, roztoužena.
Však vzpomněl si: „A co má žena,
kterou mám z celé duše rád?
Slíbil jsem věrnost zachovat
a slovo cti jsem na to dal.
Však princezna má pro mne žal
a v celém žití nikdo snad
tak horoucně mě neměl rád.“
I na něho to kouzlo sáhlo,
i jeho srdce po ní prahlo.
A co on takto přemýšlel,
starostí po celou noc bděl,
ta krásná panna útloboká
nemohla zamhouřiti oka
pro lásku velkou k tomu pánu.
Noc celou provzdychala: k ránu
pak komorníka zavolala
a smutně tak si naříkala:
„Já v těžkém ocitla se hoři,
mé srdce velkou láskou hoří:
pro Eliduka nemám stání
a oka nezamhouřím ani.
Chce-li mne stejně milovati
a celou lásku svou mi dáti,
chci povýšit ho nade všemi,
učinit králem v této zemi.
Nestane-li se chotěm mým,
jistě se láskou utrápím.“

„Tak-li je tomu, ó má paní,
a tak-li silné milování
k cizinci tomu poutá vás,
nuž, darem třeba zlatý pás
či prsten drahý pošlete mu,
a radost způsobí-li jemu
ten dar, pak můžete být jista
si jeho láskou dozajista.“
Nad radou touto prozíravou
princezna přec jen kroutí hlavou:
„Což když dar sice přijme rád,
však nebude mne milovat?
Což kdyby sic můj prsten vzal,
a pak se mojí lásce smál?
Však ne! Ty dobře lidi znáš,
z výrazu tváře rozeznáš,
zda upřímný cit jeho je
a zda mne také miluje.
Ten prsten vezmi a pás můj
a tisíckrát ho pozdravuj!“

Komorník pás i prsten vzal,
k Elidukovi pospíchal.
Giladún zatím v okně stála
a tesknila a naříkala:
„Ach! Jak zlý je můj osud ke mně,
že k rytíři jsem z cizí země
milostí velkou zahořela!
Vždyť nic jsem o něm nevěděla!
Z jakého rodu je to muž,
zda zítra neodejde už?
Vždyť o něm nevím vlastně nic!
Já sama jsem mu vyšla vstříc!
Což pohrdne-li láskou mou
a odmrští mne ubohou?
Nechce-li k oltáři mne vésti,
je navždy veta po mém štěstí.“
I vrátil se v ten okamžik
od Eliduka komorník
a Giladún mu letí vstříc:
„Že má mě rád, zda můžeš říc’?
Co řekl ti miláček můj?
Nuž, rychle, rychle, vypravuj!“
„Pan rytíř právě doma byl,
já pozdrav váš mu vyřídil
a dary jemu odevzdal.
On prsten hned si na prst dal,
pásem vaším se opásal.
Mně vlídně poděkoval sic,
však jiného mi neřek nic.“
„Ach běda mně, jsem ztracena,
má láska, ach, je zhrzena!“
„Má paní v tom se jistě mýlí:
jeť dvorný muž ten její milý.
Kdyby k ní cítil v srdci chlad,
on snadno moh to dáti znát
a jejích darů nepřijat.
A že by zem chtěl opustit,
o to strach není třeba mít:
vždyť on i druzi jeho králi
rytířské slovo na to dali,
po celý rok že zůstanou
a zemi budou ochranou.
Netřeba hned si zoufati,
když možno se s ním setkati!“
Té řeči ona ráda byla,
vždyť ani ve snu netušila,
že od té chvíle, co ji znal,
Eliduk trpí pro ni žal,
neb ženě svojí slovo dal,
věrnost jí slíbil zachovat
a ji jedinou milovat.
I rozhodl se na hrad jít,
zda Giladún by mohl zřít.
Král od hostiny právě vstal,
s rytířem cizím v šachy hrál.
Po jeho boku dcera stála
a hru pozorně sledovala.
Vtom vešel Eliduk a král
hned srdečně ho přivítal,
jej vedle sebe posadil
a dceři své ho představil:
„Ten rytíř mně nad všechny dražší:
jej doporoučím přízni vaší.
Vy buďte k němu laskavou,
jak zaslouží pro chrabrost svou.“
Nad otce svého žádostí
až zarděla se radostí.
Usedli spolu opodál,
druh na druha se zadíval.
Srdce jich obou se láskou chvěla,
však ústa jak by oněměla.
Pak on si dodal odvahy,
děkoval za dar předrahý,
za prsten, jejž si na prst dal,
za pás, kterým se opásal.
I řekla mu, že miluje ho
ze všech sil duše, srdce svého;
buď dostane se za něho,
anebo nechce žádného
do svojí smrti muže mít.
On sám smí jejím pánem být.
A na to rytíř praví jí:
„Za vaši lásku děkuji.
Jsem šťasten, že mě milujete,
že přítelkyní mou být chcete.
Já na rok jsem se zavázal,
že zůstanu zde, slib jsem dal.
Pak teprv, s vaším svolením,
v svou rodnou zem se navrátím.“
„Ó příteli můj ušlechtilý,
vám osud svůj já v této chvíli
s důvěrou kladu do rukou,
mou víru máte, lásku mou.“
A víc už nemluvili slova.
Pak často vídali se znova,
přešťastní svojí láskou byli,
navždy se sobě zaslíbili.

Eliduk zatím, statný rek,
nepřátel zkrotil sílu, vztek,
byl ve všech bojích vítězem
a osvobodil celou zem.
Z rodného jeho království
tu přišlo za ním poselství:
ty posly vyslal jeho král.
Teď převelice litoval,
že se kdys na něm prohřešil.
Teď v úzkosti a strachu byl,
neb země byla přepadena
a nepřáteli pustošena.
Vzkázal: Za hradem ztrácím hrad,
a ztratím celou zemi snad
a celou královskou svou moc,
nepřijde-li mu na pomoc
se svými druhy bez prodlení.
A přitom žádal odpuštění,
že pomluvám kdys sluchu přál
a na něho se rozhněval.
Zapřísahá jej jeho král,
by na pomoc mu pospíchal.
Eliduk vyslechl tu zprávu.
Neřekl slova, sklonil hlavu
a nebylo mu veselo,
neb panny se mu zželelo.
Z celého srdce úzkostného
ji miloval a ona jeho.
Ač horoucně ji miloval,
vždy dvorně se k ní zachoval
a nebyl mezi nimi hřích:
čistá byla jak padlý sníh.
„Ach běda,“ zvolal, „sveden touhou
já zůstal dobu příliš dlouhou
v té zemi, kam zlý osud ved
mé kroky! Den ten budiž klet!
Dceř královská tu ke mně vzplála,
já ji, mne ona milovala,
a teď mám opustit ji zas!
Zemříti musí jeden z nás.
Či oběma souzeno mřít?
A já přec musím odejít,
když zapřísahá mě můj král,
bych na pomoc mu pospíchal!
A žena má, ta nebohá,
co by si počla, proboha?
Ne, nelze mi tu déle být!
S milou se nesmím oženit,
křesťanská víra nedovolí!
Ach Bože, jak to všechno bolí!
Však král mne volá, musím jít.
Půjdu se tedy rozloučit.
Král pochopí, že káže čest
jít na pomoc, když třeba jest.
Pak k dívce, jež mi v žití vším,
já půjdu, všechno vyložím,
jí věc tu rozhodnouti dám:
co v lidské moci, vykonám.“

Když věc tu králi oznámil,
ten velice se zarazil.
„Zůstanete-li, dát vám chci
třetinu svého království,
pokladů svých i bohatství.“
Dí Eliduk: „Vám známo jest,
co rytířská mi káže čest:
když král můj volá v nebezpečí,
jak list, jejž čet jste, o tom svědčí,
když zapřísahá: Přijeď hned,
já nesmím déle otálet.
Však kdyby v kterýkoli čas
mne potřebí tu bylo zas,
mně zprávu dejte. Jak to zvím,
já třeba z pekla přikvapím.“
Na slova ta a na slib ten
od krále přec byl propuštěn.
Král velmi vřele děkoval
mu za službu, a pak mu dal
koně a psy a stříbro, zlato.
Rytíř vzdal dvorně díky za to,
pak ještě jedno přání měl:
s princeznou rozloučit se chtěl.
„Je krásné, pane rozmilý,
že dvorný jste a zdvořilý.“
Hned slečnu poslal k dceři své
ohlásit, Eliduk že jde.
Když slyšela to, šťastna byla
a tisíckrát ho pozdravila.
Když slyšela, že jeho král
ho rychle domů povolal,
hned krev jí z tváří zmizela:
zabědovala, omdlela.
Když Eliduk zřel její žal,
přesmutně nad ní zaplakal,
něžně jí líbal čelo, vlas,
až z mdloby probrala se zas.
I dí své sladké přítelkyni:
„O slyšte, co vám pravím nyní:
Ve vás můj život, smrt má je,
ve vás má celá naděje.
Já poradit se přišel s vámi,
neb důvěra je mezi námi.
Mne pán můj domů zavolal
a otec váš mi volnost dal
do vlasti své se navrátit.
Učiním, co budete chtít,
co vaše vůle dovolí —
pak ať se stane cokoli.“
„Jestliže domů jedete,
nuž, pak mne s sebou vezmete,
a není-li to možno vám,
já dnům svým konec udělám.“
„To učinit, tím okamžikem
bych stal se křivopřísežníkem,
vždyť důvěru svou dal mi král,
své přátelství mi věnoval.
Však propustí-li mne z mé země
a den a měsíc určíte mně,
kdy sem k vám navrátit se mám,
já přijdu, to vám přísahám.
Nic na světě mě nezadrží:
můj osud vaše ručka drží.“
Tak velice ho milovala,
že lhůtu určitou mu dala.
Těžko se spolu rozloučili,
prsteny zlaté vyměnili
a líbali se v slzách, v hoři.
Eliduk odejel pak k moři.

Že dobrý vítr jemu přál,
na rodné půdě brzo stál.
Zaradoval se jeho král;
přátelé, všichni, kdož ho znali,
se z něho velmi radovali,
nad všechny žena jeho milá,
jež krásná, moudrá, mírná byla.
Však jestli všichni šťastni byli,
Eliduk chodil zasmušilý,
nic na světě ho netěšilo
a všude jen mu teskno bylo
po dívce sladké mezi všemi,
již zanechal tam v cizí zemi.
To vidouc, jeho dobrá žena
převelmi byla zarmoucena
a tázala se muže svého,
zda slyšel něco neblahého,
že snad se ona provinila
či hanbu jemu způsobila.
„Ach ne, ach ne, má choti milá.
Mne trápí jen, že slib jsem dal
a králi tam jsem přísahal,
že na pomoc mu přijdu zase,
jak tady všechno urovná se.
On na mně lpí, o mne se leká.
Mne však tu mnoho práce čeká,
již ještě musím vykonat,
než na cestu se mohu dát.“
Do pole se svým králem šel
a prchal před ním nepřítel:
jak hrom a blesk on do něj bil,
zahnal ho, rozbil, rozprášil.

Zatím však přiblížil se den,
jenž princeznou byl stanoven,
jen málo lidí s sebou vzal,
přísahou každého zavázal,
že ať cokoli cestou zví,
zachová v přísném tajemství.
Pak na loď sed i družina
a brzo ona krajina
se zjevila, kde čekán byl.
S družinou z lodi vystoupil,
hospodu od přístavu dál
si potom naschvál vyhledal,
neb nikým nechtěl poznán být.
A když se večer zešeřil,
se sluhou na cestě už byl,
by přítelce své zprávu dal,
že přišel, že jí v slově stál.
A nepoznán že zůstat chtěl,
on přestrojen a pěšky šel
až do města, kde sídlila.
Jak ve dveřích ho spatřila,
hned štěstím něžně zaplakala,
pak vesele ho zulíbala.
Děl rytíř: „Přítelko má milá,
čas, abyste se připravila
na cestu se mnou dalekou:
já odvezu vás v zemi svou.“
Pak celý den pospolu dleli
a všechno dobře rozmýšleli.
A večer, když vše spalo v městě,
už na daleké byla cestě.
Šat zlatem vyšívaný měla:
že nepoznána zůstat chtěla,
komorník plášť jí přehodil.
Za městem, co by dostřelil
lučištník, pevný napjav luk,
pod lesem čekal Eliduk.

Na koně hned ji k sobě vzal
a k sobě tisk ji, celoval
tu její čistou, zlatou hlavu.
Dojeli brzo do přístavu.
Pak všichni na loď sedli hned
a dobrý vítr do plachet
jim vál. Když byli blízko země,
tu moře zadunělo temně,
strašlivý vichr dul a vál
a na moře je zpátky hnal,
s lodí jak skořápkou si hrál,
stožár i ráhna zpřelámal,
plachty na cáry rozerval.
Co vlny hrůzně ječely,
na lodi všichni klečeli,
ke světcům Klementu, Mikuláši
volali: „Shlédněte na bídu naši!“
Volali k Bohu, k Svaté Panně,
aby se přimluvila za ně
u Syna svého, aby byl
milostiv a je zachránil.
Už kolik hodin na vlnách
byl koráb zmítán, až byl strach.
Vtom od kormidla námořník
na Eliduka hrubě vzkřik:
„Vy, pane, vy jste příčinou,
že bouř nám hrozí záhubou!
Vy máte doma ženu svou,
krásnou a dobrou, počestnou.
Tu ženu hříšně klamete,
milenku s sebou vezete.
To těžký hřích, můj pane, jest!
Bůh proto na nás seslal trest!
To Bůh si žádá její hlavu,
sic nepustí nás do přístavu!
Pryč s ní! Do moře hoďte ji!
Hned poplujeme lehčeji!“
„Ty z kurvy synu, zrádče zlý,
kéž by tě vlny zhltily!
Kdybych moh pustit z rukou svých
svou paní, dávno bys už ztich!“
Hle, na tvář padla, omdlela
hrůzou nad tím, co slyšela:
že přítel, jenž ji miloval,
si doma jinou ženu vzal.
Bez hnutí, bledá jako stěna
na lodi leží natažena:
marně ji hladil, křísil, hřál,
ni dech se ze rtů nevydral,
života není známky žádné;
on myslí: mrtva je, už chladne.
Ve strašném hoři rytíř vstal
a bez výčitky, bez výkřiku
přistoupil k tomu námořníku,
chyt veslo, jednou udeřil:
ten na zem pad a mrtev byl.
Pak kopl do mrtvého těla
a už je vlna odnášela.
A beze slova, chmurný, bled
sám potom ke kormidlu sed
a s vlnami se rval a bil,
až do přístavu přirazil.
Tam kotvy spustil. Dívka však
ležela dosud v mrákotách.
Eliduk zdrcen nad ní stál.
„Co počít mám?“ se druhů ptal.
Chtěl pohřbít štěstí ztracené
ve vší cti v zemi svěcené:
vždyť Přítelkyní byla jeho
a byla z rodu královského.
Nevěděl žádný cestu pravou.
Vtom rytíři to blesklo hlavou,
ač tížilo ji těžké hoře:
„Můj hrad je nedaleko moře
a kolem širých lesů pás
se táhne na třicet mil as.
A v lese tom poustevník bydlí,
už jistě třicet let tam sídlí,
i kapli si tam postavil:
tam vhodný hrob by pro ni byl.
Země mu dám, co budu chtít,
klášter tam můžem postavit
a zbožní mniši františkáni
se denně budou modlit za ni,
by Bůh jí věčné slávy přál.“
Hned svoje lidi povolal
a musili mu přísahat
tajemství věrně zachovat.
V náručí mrtvou dívku měl,
ke kapli rovnou cestou jel,
poustevníka však nenašel:
před týdnem navždy odešel.
„S jinými já se poradím,
jaký tu klášter postavím.
Zatím svou drahou složím sem
na zem před hlavním oltářem.“
Přinesli plátna, padlý sníh,
a lůžko připravili z nich.
Pak pannu na ně položili.
Rytíři v tuto těžkou chvíli,
kdy navždy sbohem dát jí měl,
tak bylo, že by umřít chtěl.
Oči a líce jí celoval
a takto zahořekoval:
„Ach nejsladší vy ze všech žen,
zda kdo byl tolik nešťasten?
Neštěstím vaším byl jsem já!
Oh! Že jste mne kdy poznala!
Že čistou lásku jste mi dala,
jak krutě jste to odpykala!
Té lásky nebýt věrné, stálé,
dnes byla byste chotí krále.
A teď, když vás tu pohřbít mám,
ach, kterak budu žíti sám?
Už nikdy do konce svých dnů
se meče svého nedotknu;
že se tak zalíbilo Pánu,
já pokorným se mnichem stanu,
nad vaším hrobem každý den
chci klečet v smutek pohřížen.“
Tak rytíř smutně naříká
a kapli klíčem zamyká.

Pak ženě svojí poslal vzkaz,
že z vojny už se vrátil zas,
však unaven a vyčerpán.
Byl přijat jako domu pán,
s radostí velkou uvítán.
Eliduk podivně se chová:
dobrého nepromluvil slova.
Mši svaté ráno obcoval,
a potom do lesů se dal,
do kaple šel, kde zemřelá
přítelka sladká ležela.
Však podivná to byla věc,
že neztratila ruměnec:
ač bez dechu, bez hnutí byla,
líc byla růžová a bílá;
jen trochu pobledlá snad zdá se,
jak spala by tu v plné kráse.
Poklekl rytíř u jejích nohou,
hořkou tu slzu prolil mnohou:
když pomodlil se, vyplakal,
smutně zas do hradu se bral.

Když jeho choť zří pána svého
tak smutného, tak nemluvného,
chtěla by jemu pomoci,
však neví jak: je bez moci.
Své věrné páže zavolala
a pána sledovati dala.
A páže pak jí pověděl:
„Do lesní kaple rytíř šel,
tam jako šílený se choval:
naříkal, plakal, hořekoval.“
Dál do tajemství nepronik.
Že v kapli té žil poustevník,
věděla, choť že měl ho rád,
že k němu se chodil zpovídat
i že teď zemřel, věděla,
však tomu věřit nechtěla,
pro něho že by měl ten žal
a hořce plakal, naříkal.

A téhož dne byl její pán
ke králi na hrad povolán.
Hned páže svoje zavolala,
do kaple dovésti se dala.
Nevěří očím: hle, jak živá
tu krásná panna odpočívá,
jak čerstvé růže vonný květ —
však života v ní nevidět.
Když s těla závoj odhrnula,
nad její krásou užasnula:
od paty k hlavě nahoru
tělo jak z bílého mramoru
a dlouhé ruce, prsty bílé —
vše pochopila této chvíle,
manžela svého těžký žal
i to, proč v kapli naříkal.
Pážeti vstoupit dovolila
a tajemství mu odhalila:
„Vidíš tu mrtvou mladou dámu,
tak krásnou jako z drahokamu?
Toť přítelkyně muže mého
a příčina to smutku jeho.
Když na tu mrtvou krásu zřím,
už pranic se mu nedivím
a chápu dobře, nikdy v žití
že nemůže už vesel býti.“
A paní do pláče se dala
a mrtvou dívku litovala.
Hle, zpod oltáře vyskočila
lasička malá, něžná, bílá:
zvířátko přes tělo skočilo,
vtom páže je holí zabilo.
Za chvíli druhá vyběhla
a mrtvou družku nalezla:
čichá k ní, nožkou sahá na ni,
však zviřátko se nehne ani.
Vyběhne ven, cos kutí v lese:
za chvíli zpět je, v zubech nese
červený kvítek maličký;
v tlamičku zabité lasičky
vloží ten kvítek a té chvíle
zvířátko živé je a čilé.
A paní, jež to všechno zří,
na páže volá: „Zadrž ji!“
Hůl švihla kolem lasičky,
květ rudý vypad z tlamičky.
Páže jej podá svojí paní.
Ta nad mrtvou se dívkou sklání.
Sotva květ panně do úst dala,
ta zhluboka si zavzdychala,
hnula se, oči otevřela:
rozzářila se kaple celá.
„Můj Bože, jak jsem dlouho spala!“
Paní hned Bohu děkovala
a dívky zeptala se jemně,
kdo je a z jaké přišla země.
„Já zrodila se za mořem,
té země krále dcera jsem.
Já rytíře jsem milovala,
své celé srdce jemu dala.
Eliduk chrabrý rytíř byl,
na mně však hříchu se dopustil:
do země své mne odvedl,
však hanebně mne podvedl.
On v zemi své se oženil,
slovem se o tom nezmínil.
A když jsem o tom zvěděla,
já na zem padla, omdlela.
Ach, kterak těžko, smutno je mi!
Co počnu si tu v cizí zemi?
Zle za lásku mi osud měří:
ach, běda té, jež muži věří!“
Na nářek ten, to bědování
jí odpovídá dobrá paní:
„Mé dítě, ani nevíte,
jak tomu muži křivdíte.
On ve věrné vás lásce choval,
však za mrtvou vás považoval,
sem každodenně chodíval,
modlil se, plakal, naříkal.
Bůh, který vidí hříchy lidí
a který moudře všechno řídí,
mne přivedl sem v pravý čas,
zázračně pomoh vzkřísit vás.
Já, za vámi jež přišla sem,
jsem jeho žena před Bohem.
Já nepohoršila se nad ním,
před boží vůlí hlavu skláním.
Způsobil hoře mně i vám,
však nejvíc vytrpěl on sám.
Jsem šťastna při všem neštěstí,
živou že může vás nalézti.
Teď se mnou pojďte, chcete-li,
sama vás vrátím příteli.
Ať s vámi šťasten choť je můj:
v klášteře skončím život svůj.“

Dlouho tak moudře mluvila,
až dívka s ní jít svolila.
Za chotěm páže poslala,
co stalo se, mu vzkázala.
On na kůň sed a tryskem hnal
a ještě v noci přicválal,
do náruče svou dívku vzal
a dlouze, sladce celoval.
Když uslyšel, jak jeho milá
ze mdloby své se probudila,
své choti vroucně děkoval.
Když viděla, jak štěstím září,
jak barva se mu vrací v tváři,
o rozhovor ho poprosila
a takto k němu promluvila:

„Mně, pane, prosím, sluchu přej.
Mou svobodu mi znovu dej,
propusť mne, pane, z manželství,
já jeptiškou se státi chci.
O jedno však tě požádám:
Kus země dej mi, abych tam
klášter si mohla zbudovat,
boží pak službě se věnovat.
Pak vezmeš si tu, již máš rád,
nic nebude lze namítat,
neb nelze ti dvě ženy mít:
pak teprv můžeš šťasten být.“

Eliduk paní děkoval,
co žádala, jí všechno dal.
A nedaleko kaple v lese
k nebesům nový klášter pne se,
že nelze postavit jej líp.
Řeholní složila pak slib:
vznešených panen třicet s ní
vstoupilo v cely klášterní.

Eliduk nato za pár dnů
za choť svou pojal princeznu.
Ve věrné lásce bok po boku
tak žili spolu mnoho roků,
v svornosti, v úctě dokonalé
konali dobré skutky stále,
pokorní, štědří, zbožní byli,
až k Bohu pak se obrátili.
A proti místu, kde klášter stál,
Eliduk kostel zbudoval
a všechno stříbro, všechno zlato
on zbožně vynaložil na to
a určil kněží zástup celý,
by nad pořádkem v chrámě bděli.
Pak před oltářem poklekl
a mnišskou kápi oblékl,
boží se službě věnoval.
A Giladún, již miloval,
v ochranu první ženy dal,
by laskavou jí matkou byla,
řeholi své ji naučila.
Chtěl, v modlitbách by vzpomínaly
muže, jejž obě milovaly,
jak on se vroucně modlíval
za spásu těch, jež miloval.
A občas posla vysílal,
jak daří se jim, jich se ptal,
ze vzkazů novou sílu bral.

Tak dlouho v službě boží žili,
svůj život zbožně naplnili,
až jednoho dne na svém loži
dohasli krásně, v bázni boží.

O chytré kmotře

Lvu Borskému

Kdo přistoupit chceš ke mně blíž,
ten pěknou píseň uslyšíš,
neb mnoho práce jsem si dal,
abych ji dobře zveršoval.

Žil měštěním kdys v Compiègne.
Byl velmi bohat člověk ten,
požehnán statky. Syna měl,
jenž pěkný peníz rozházel
v mladické svojí bujnosti.
Tak proslul svojí štědrostí,
že v Beauvais až ho dobře znali,
o jeho kouscích povídali.
Souseda měli chudého,
však muže velmi řádného.
Ten dcerušku měl, sličnou sic,
však věnem dát jí nemoh nic.
To děvčátko tak krásné bylo,
že jinocha hned okouzlilo.
O lásce mluvil slova smělá,
však ona hned mu pověděla:
„Mě nechte, pane, na pokoji.
Chcete-li zvát mne ženou svojí,
svou ruku ráda chci vám dát.
Jinak vás, pane, nechci znát.“
„Přítelko krásná, díky vám!
Hned s otcem svým vše projednám.“
Však otec řekl: „Blázníš snad,
žebračku že bys chtěl si brát?
Radš vlastní rukou bych tě sťal,
než svolení bych k tomu dal.
Ještě-li o tom promluvíš,
mým synem věru nejsi již.“

Po tvrdých slovech otcových
ten jinoch zesmutněl a ztich.
Žal přetěžký mu v srdce padne.
A Láska, která světu vládne,
mu v srdci jiskru zapálila,
jiskra se v plamen proměnila
a hoch, jenž dřív se veselil,
teď hořem lásky sklíčen byl.

Jakýsi měšťan náhodou
v tu dobu ztratil ženu svou.
Zámožný byl, dost všeho měl
a znovu oženit se chtěl.
A přátelé mu byli radou,
aby si chudou vzal a mladou.
Ta dívka se mu zalíbila.
Že poslušná a mírná byla,
on s otcem domluvil se hned
a brzo k oltáři ji ved.

Hoch na ni myslil dnem i nocí.
Teď bez rady byl, bez pomoci.
Veliké hoře v srdci měl,
na bohatství své zanevřel
a trpce sobě vyčítal,
že na otcovy hrozby dal.
Sic krásné byly šaty jeho,
ze sukna šité anglického,
půl zelené a rudé z půli,
zdobené cípy shora k důli;
s pláštíkem, na rámě jejž vloží,
jenž veverčí je podšit koží,
je sličný hoch, však každý z lidí,
jak zhub a zbled, hned na něm vidí,
a láskou ztrápen že ten hoch:
„Ach, kéž bych promluvit s ní moh!
Já musím, a za každou cenu,
zas uvidět tu krásnou ženu!“

A jinoch láskou hořící
v tu vypraví se ulici,
kde přítelkyně sladká žije.
Hle, v jednom okně kmotra šije,
švadlena stará. „Dobrý den!
Panáček nějak je zarmoucen?
Vždycky přec býval jste veselý,
lidé vás rádi viděli.
Teď smuten chodíte tu s kápí.
Jen svěřte se mi! Co vás trápí?“
On dal si říc’. K té kmotře šel
a srdce své jí otevřel
a řekl jí od slova k slovu,
jak rád má ženu sousedovu.
„Panáček kolik chtěl by dát,
aby ji mohl milovat?“
Přivede-li mu ji v náručí,
padesát hřiven jí zaručí.
Tu chytrá kmotra pravila:
„Chraň Bůh, bych na zisk myslila!
Proto jen, srdce že dobré mám,
já pokusím se pomoc’ vám.
Pro peníze však jděte hned:
já zatím budu přemýšlet.“
Domů šel jinoch truchlící,
peníze vzal ve své truhlici
a hned je zanes babici.
A ta mu praví berouc zlato:
„Už vím, můj pane, kudy na to.
Však abych hru svou mohla hrát,
svůj plášť tu musíš zanechat
podšitý veverčí kožešinou.“

Jak zvolna dny mu v touze plynou!
A kmotra zatím v okně sedá,
vidí, co děje se u souseda.
A jednou, když byl trhu den
a soused vypravil se ven,
přes ruku baba pláštík vzala
a u sousedky zaklepala:
„Pozdrav vás Pánbůh, milá paní!
Pravda, vy neznáte mě ani,
však za nebožky bezmála
jak doma jsem tu bývala.
Já přišla jsem vás navštívit:
trochu se s vámi seznámit
dávno jsem chtěla, na mou duši,
jak na sousedky se to sluší.“
„Vítám vás pěkně v našem domě,
potěšení to velké pro mě,
smím něčím posloužit vám, paní?“
„Řeknu to, jaképak upejpání!
Dej Pánbůh nebe staré paní,
ať to jsem nebo ono chtěla,
ona mi vždycky vyhověla;
ač nemocná už byla sešlá,
já nikdy s prázdnem odsud nešla.“
„Sousedko milá, jenom říc’,
já též vám neodepru nic.“
„Já prosím jen o trochu vína
— to nejlepší je medicína —
pro dcerku, která churaví:
to žaludek jí napraví.
Bílého vína, k tomu třeba
bochníček domácího chleba.
Stydím se takhle žebrati,
však vám to Pánbůh zaplatí.
Jsem vdova, té se těžko žije:
člověk si mnoho nevyšije.
Mám o tu holku starosti.
Bože, to bude radosti!
Já vždycky, paní rozmilá,
jen dobré o vás myslila.
Váš pán, když oženil se znova,
zdalipak se k vám dobře chová?
Nebožku míval tuze rád!
Však já bych přála sobě znát,
zda cení vás, jak zasloužíte.
Ráda bych viděla, kde spíte,
neb lože, na němž žena spí,
mužovu lásku prozradí,
a řeknu vám pak bez váhání,
zda radš vás má než první paní.“
Mluví a mluví. Žena mladá
ji do ložnice vede ráda.
Hedvábných látek co je tu!
Co kožešin, co sametů!
Před velkým ložem manželským
jí praví: „Hleďte, tady spím
na bílých kožích s mužem svým.“
Pod přikrývku pak prošívanou,
když paní ohlédla se stranou,
ten pláštík baba zasunula,
však dřív tam jehlu zabodnula,
náprstek v kapse nechala.
A vtom nadšeně volala:
„Ach, to je krása! Milý Bože!
Já věru nádherné tak lože
jsem neviděla častokrát!
Než nebožku vás víc má rád!“
Mluví a mluví, mladá paní
pak vína, chleba bez váhání
jí dá a mírku hrachu k tomu
a vlídně provází ji z domu.

Když k večeru se schýlil den,
muž vrací se. Je unaven.
Kdo na trhu den strávil celý,
rád protáhne se na posteli.
Však sotva lehne, cos ho tlačí.
Co je to? Pláštík! Co to značí?
Jako by do něj vrazil nůž,
tak lek se, zbledl: „Zde byl muž!
Mne zrazuje má žena mladá!
Ta neměla mě nikdy ráda!“
Prohlíží pláště rub i líc,
nemůže z něho vyčíst nic.
Ze žárlivosti celé tělo
a ze vzteku ho rozbolelo.
„Běda mi!“ řek si zarmoucený,
„toť pláštík milence mé ženy.“
Položil pláštík na postel,
opřel se o ni a přemýšlel.
Znovu se díval na ten plášť
a hrozná zmítala jím zášť,
že nemoh ani promluvit.
Pak vyběh, ženu svoji chyt,
a nežli mohla slovo říci,
ze dveří rovnou na ulici
vyhodil nebohou tu paní,
zabouchl dveře, zamkl za ní.

A nebohá ta mladá žena
nechápe, proč je zavržena
a vyhozena bez pomoci
z domu do pusté, tmavé noci.
Div z toho smyslů nepozbyla.
„Pozdrav vás Bůh, děvečko milá!
Jak to, že v pozdní chvíli té
tu na ulici stojíte?“
Tak kmotřička ji oslovila,
jež z okna všeho svědkem byla.
„Aby vám Pánbůh odplatil
dobrotu vaši! Rozlítil
se pán můj na mne bez příčiny
— Bůh svědkem, nemám žádné viny
a z domova mne vyhodil.
Bůh ví, co mu kdo namluvil,
mne v jeho očích očernil.
Kam jít v té pusté, tmavé noci?
Prosím vás, provoďte mne k otci!“
„Bůh zachraň, děvečko má milá!
To bych ti pěkně posloužila!
V takových věcech otec dceři,
buď jista, nikdy neuvěří.
‚Hanba to pro mne nemalá,
žes muže svého klamala,‘
tak řekne ti. Myslíš, že ne?
Na ulici tě vyžene.
Však že jsi dobrá, že jsi milá,
dnes ráno jsem se přesvědčila.
Jsem ráda, že tvé dobrodiní
já splatit mohu tobě nyní.
Pojď jenom klidně ke mně spát.
Jizbu ti pěknou mohu dát,
tichou a klidnou, hezky stranou,
s postelí měkkou, bíle stlanou.
Tam budeš dobře uschována,
než vzteky přejdou tvého pána.“
Poslechne paní znavená.
K sobě ji vede stařena.
Jídlo jí snáší, snáší pití,
ona však do úst nechce vzíti.
„Bůh ví, že raděj zemru hlady,
dokud já nezvím, kdo té zrady
bídné se na mně dopustil
a mně tu hanbu připravil,“
tak paní naříká si znova.
Neříká kmotra ani slova,
svlékne ji, měkkém na loži
ji přepečlivě uloží.
Pak z domu vykrade se tiše,
a nejde, ale běží spíše
k milenci. Nespal, vzhůru byl,
u okna o své milé snil.
Vtom vidí kmotru přicházet.
„Co nového?“ tak ptá se hned.
„Mám dobré zprávy, nečekané,
a potěší vás, mladý pane:
je u mne v bytě vaše milá.
Jak matka jsem ji uložila
na čistém, měkce stlaném loži.
Teď usnula tam v bázni boží.
Pospěšte rychle, chcete-li
do rána být s ní v posteli.“

Pospíchá jinoch se stařenou
za přítelkou svou vytouženou.
Potmě se svlékne, do postele
k své milé vklouzne, mluví vřele.
„Ach, nelekej se, já to jsem,
už dávno jsem ti přítelem,
po tobě, krásná, dlouho toužím,
pro tě se dlouho láskou soužím,
chtěl jsem si zoufat bezmála,
když ses tak náhle provdala.
Já přisahal, že budeš mojí:
konečně se má bolest zhojí,
konečně budeš v mém náručí,
závora klid nám zaručí…“
„Jen dotknete-li se mne, pane,
stanou se věci neslýchané!
Zoufalým nářkem, křikem svým
ulici celou probudím!“
„Kdybys křik, poplach ztropit chtěla,
jen hanbu zlou bys z toho měla
a tvoje pověst, dobré jméno
by navždy bylo poskvrněno.“
Co dělat měla, nebožátko?
On konejšil ji, hladil: sladko
jí při tom bylo docela.
Líp než po boku manžela.
Má křičet? Ztropit ostudu?
Líp odevzdat se osudu.
A pak! Ten manžel surový!
Před Bohem si to zodpoví!
A on tak mírný, něžný byl,
až v loktech svých ji zkonejšil.

Hned za svítání kmotra čilá
kapounem tučným je nakrmila;
zapili vínem pečeni.
Slyš! Z kláštera zní zvonění.
„Vstaň, moje milá, čas už jít
do kláštera se pomodlit.
Dost lásky je už, milování
od večera až do klekání.
Teď rozlučte se, už je čas,
s tvým mužem chci tě smířit zas.“
A obě ženy v ranním šeru
se ubírají ke klášteru.
Voskovic osm, na loket zdélí,
po čtyřech každá v rukou měly,
před oltář Matky boží spěly.
Dí stará: „Tady před oltářem
Marie Panny lehneš na zem.“
Z voskovic kříže udělala
a o lampu je rozžíhala,
a pak ty kříže hořící
k pravici staví i k levici
ženy té, na zemi ležící,
a třetí k nohám, čtvrtý k hlavě.
Pak poroučí jí naléhavě:
„Teď dobrý pozor sobě dej,
z místa se ani nehýbej,
dokud se nenavrátím zpět.“
Do města vrátila se hned
a rovnou k sousedovi běží
a zatluče u jeho dveří.
Ten oka nezamhouřil snad:
pro zrádnou ženu nemoh spát.
„Co přejete si, milá paní,
tak časně ráno, za svítání?“
„Necito jeden necitelná,
zda víte, kde je vaše žena?
Což, sousede, se nestydíte,
že s ní tak krutě zacházíte?
Zlým snem jsem se dnes polekala,
a tak jsem za svítání vstala
a ještě za ranního šera
jdu pomodlit se do kláštera.
Já věřila svým očím stěží!
Před oltářem tam ona leží
jak kajícnice v těžkém hoři
a kolem ní svěc osm hoří
u hlavy, nohou, obou rukou.
Proč takovou ji trápit mukou?
Proč ještě za tmy k modlení
štvát tam to něžné stvoření?
Chuděra z toho zhubne, zbledne!
Měla by spát až do poledne
v prachové, měkké posteli!
Jste špatný manžel, příteli!
Má v pekle místo zaslouženě,
kdo tak se chová k mladé ženě!“
A kmotr, rád, že žena jeho
noc strávila daleka zlého,
to slyše, do kláštera běží.
Hle, prostřed svěc na zemi leží
tam před oltářem natažena
kajícně jeho mladá žena.
Za ruku vzal ji, něžně zvedl
a pozorně ji domů vedl,
za prominutí prosil ji:
„Odpusť mi, byl jsem opilý.“

Když domů došli, mladá žena,
tím zbožným bděním unavena,
ulehla do své postele.
Už slunko pálí vesele,
a ona dosud sladce sní:
ve snu je její přítel s ní.
Muži je líp, však přece vraští
své čelo kvůli tomu plášti.
Zamyšlen z domu vychází.
Hle, sousedka tu přichází.
Rukama lomí, v slzách líce:
„Ach nebohá já nešťastnice!
Ach! Třicet grošů! Nelze žít!
Já musím se jít utopit!
Ach! Třicet grošů! Kde je vzít?
Já tušila to! Ten zlý sen!
Ach! Třicet grošů kde vzít jen!
Jsem ztracena na věčné časy.“
Tak volá, pláče, rve si vlasy.
I ptá se, slyše její lkání:
„Co stalo se vám, milá paní?“
„Ach, Bože můj, co stalo se mi?
Nejnešťastnější mezi všemi
jsem já na světě švadlena!
Jsem zničena. Jsem ztracena!
Včera se mi to stalo právě.
Veverčí pláštík dal mi k správě
nějaký mladý pán. Já vzala
hned do práce jej, zašívala,
i na pochůzky s sebou brala,
a jak bych byla opilá,
já někde ten plášť ztratila.
Ke všemu, jak jsem spěchala,
já náprstek, jehlu tam nechala!
Co počít mám? Ten pán se vrátí
o pláštík svůj mne požádati.
Měl dobrých třicet grošů ceny!
Co bude ze mne, chudé ženy?
Jistě má osud na mne zášť:
ach! Třicet grošů nebo plášť!“

Naslouchá soused tomu lkání.
„Povězte mi, má milá paní,“
tak ptá se, všecek rozjasněný,
„nebyla jste snad u mé ženy?“
„Ba, včera ráno, po snídaní
já byla jsem u vaší paní;
vím, jak je dobrá, vlídná, milá:
o trochu vína poprosila
jsem ji pro chorou dcerku svou.
Přikrývku mi tam překrásnou
a prošívanou ukázala,
jak zrovna u postele stála
a vlasy sobě česala.“
Ten kmotr zavýsk bezmála,
když tato slova uslyšel,
jak převelikou radost měl.
Pro pláštík ihned domů zašel
a náprstek i jehlu našel.
Hned kmotře vrátil její plášť,
na všechnu zapomenul zášť:
a byla jeho mladá žena
nad podezření povznesena.
A že ta kmotra chytrá byla,
padesát hřiven si zasloužila,
neb dík jejímu přičinění
ten muž byl zbaven podezření
a všichni byli spokojeni.

Legenda mariánská

Sestře Růženě

Žil jednou jeden řeholník
a žití každý okamžik
zasvětil naší Sladké Paní.
Jen na ni myslil bez přestání
a k její chvále písně pěl,
v modlitbách celé noci bděl.
Když bratří spát šli unaveni,
zůstával v kapli na modlení,
po celé dlouhé hodiny
tam klekal samojediný
ve zbožném, rajském vytržení,
nad něž sladšího v světě není.
Kol ztrácela se celá zem:
byl sám, jen s jejím obrazem.
Zde noci trávil zadumaný
a sladký úsměv Svaté Panny
na světě byl pro něho vším,
štěstím i blahem nejvyšším.

Však stalo se, že boží ruka
seslala na něj těžká muka:
zbožného mnicha nemoc zlá
na lože pádem uvrhla.
Jen ulehl a v krátkém čase
pleť jeho vředy pokryla se:
vyrážkou hroznou člověk ten
byl k nepoznání znetvořen.
Z ran hnisavých mu lezly kosti
a každý hrůzou, ošklivostí,
když odporné ty rány zřel,
se od chudáka odvracel.
Však on, aniž na mysli klesl,
kříž těžký trpělivě nesl,
a jenom časem zaplakal
k té, kterou nejvíc miloval,
ke Svaté Panně, k Matce boží,
by sklonila se k jeho loži.

Už slaboučký dech jeho byl
a bratří sbor se shromáždil:
smuteční žalmy žalně pějí,
na věčnost duši provázejí.
A poslední pak pomazání
mu dávají; on neví ani
o tom a zdá se, duše mdlá
že k trůnu Boha ulétla
ze strašně opuchlého těla,
z té hlavy, která mokvá celá
a z které stoupá děsný puch,
jak nikdy by v ní nebyl duch.
Nejisti, mrtev-li či žije,
smuteční pějí litanie.
Krucifix v ruce mu vložili,
kapucí tvář mu přikryli.

Však té, nad kterou sladší není,
přec zželelo se utrpení
toho, jenž sluhou jejím byl,
jí celý život zasvětil.
Ze svého trůnu sestoupila
a zářná, oslnivě bílá,
jak lilje květ když orosen
a sluncem líbán v jarní den,
se naklonila k nebohému.
Na čelo ruku klade jemu
a měkce dí, jak k dítěti:
„Příteli milý, jak je ti?“
„Ach, rajská Paní, nemoc kruší
mne tak, že jistě pustím duši,
jestli svou vůlí milostnou
se nesmiluješ nade mnou.“
I pohnul srdcem Svaté Panny:
hned vytřela mu jeho rány,
ač krvavý hnis tryskal z nich,
šátkem jak čerstvě padlý sníh.
„Po léta jsi mi věrně sloužil.
Nechci, aby ses déle soužil,
aby tvůj jazyk a rty tvé
zlou žízní byly vyprahlé.“
Prs běloskvoucí z roucha lemu
podala k ústům žíznivému.
„Palčivou žízeň uhas jen,
už brzo budeš vyléčen.
Ať světa zas tě těší krása,
ať zázrak boží slávu hlásá.
Až den tvůj přijde, příteli,
v ráj vejdeš mezi anděly.“
Usmála se a na ta slova
zmizela matka Ježíšova.

A zatím mniši zpívali,
pohřbiti bratra se chystali.
Úžasem skoro oněměli,
když zřeli sedat na posteli
a oči sobě protírat
toho, jejž chtěli pochovat.
On ohlíží se kolem sebe,
hledaje tu, jež přišla z nebe
jej uzdraviti, ale, žel,
ji mezi mnichy neviděl.
„Bláhoví mniši, hrubiáni,
kam zahnali jste Svatou Paní?
Vy jste ji, lidé zpozdilí,
prázdnými řečmi splašili!
Proč jste jí křeslo nebo židli
u mého lože nenabídli?
Když viděli jste, že tu jest,
proč líp jste nevzdali jí čest?
Ach, jaká krása nevídaná!
Tak svěží jako růže planá,
jak plná růže spanilá,
jak lilje skvoucí zářila!
Ach běda, hvězdnou její líc
já neuzřím už nikdy víc!“

Když na zoufalství jeho patří,
jsou zaraženi všichni bratří,
někteří až se lekají,
od jeho lože prchají.
Je mrtev? Živ? A kdo ho vzbudil?
Zda ho sám ďábel neprobudil?
Však druzí moudřejší se zdají
a bratru svému naslouchají,
jak Svatá Panna spanilá
se k nebožáku sklonila,
jak dobrotivá k němu byla,
jej vlastním mlékem napojila,
jak hnis ran jeho přehrozných
setřela šátkem jako sníh.
Ač pochybnost je mnohá jímá,
ten zázrak mají před očima:
s lící, jež strup byly jediný,
vše spadává jak šupiny,
ni stopy po nich na té tváři,
jež nebeskou jen slastí září.
Ten starý už a sešlý mnich
byl krásný jak nejmladší z nich.

Poklekli mniši na kolena:
Nebesa buďtež velebena!
Nad lesem, dolem, nad poli
klášterní zvony hlaholí,
hlaholí mocnou píseň díků
Marii, Bohu Slitovníku.

O třech rytířích a lněné kytli

Fr. Žákavcovi

Žila kdys jedna mladá paní.
Vévodkyní, hraběnkou ani
sic nebyla, však ušlechtilá
a jemná tak a krásná byla,
královstvím celým kdybys šel,
že rovné jí bys nenašel.
Muž její byl už nemladý,
však urozený, poklady
a statky hojně požehnán,
a pohostinný byl to pán.
Sám turnajů nevyhledával,
však rytíře na hrad svůj zvával:
kdo se kol jeho hradu bral,
každému pohostinství přál.

Stalo se jednou, že v čas ten
byl velký turnaj vyhlášen.
A na ten turnaj zamíří
tři mladí, švarní rytíři.
Jedouce tu, rytíři milí
na hradě tom se zastavili.
Dva z nich slynuli zámožností
a měli statků, přátel dosti,
ten třetí stateček jen malý,
však na turnajích se ho báli:
neb v tom, jak mečem, kopím vlád,
málokdo moh se mu vyrovnat.
A ti tři urození páni
se dvořili té mladé paní.
Vyslechla vážně každého
a neodmítla žádného.

Ten nejbohatší ze všech tří
o sobě dlouho hovoří,
o bohatství svém, o své lásce
pak mluví horoucně a sladce:
„O, srdce mého sladká paní,
můj živote, mé umírání,
mou láskou jestli pohrdnete,
mne zcela jistě zabijete.
Já vím sic, že mám cenu malou
pro vás, tak krásnou, dokonalou,
však jestli ke mně skloníte se,
mne láska vaše k výším vznese,
mně dodá důvěry a sil,
rytířstva vzorem abych byl.“

Ač výmluvností méně skvělí,
i druzí dva ji získat chtěli,
svou vroucí lásku vylíčiti
a její srdce obměkčiti.
Ale ta krásná, mladá paní
jen naslouchala v zadumání
a ničím nedala jim znát,
zda chce jich slovům víry dát.
A ráno, když se loučit měli,
zklamaně všichni odjížděli:
ať sebevíc se namáhal,
z nich žádný nepřived to dál.

Neuplynulo půl dne ani,
do komory jde mladá paní,
vybere ve své truhlici
přejemnou lněnou kytlici.
Starého štolbu zavolala
— oddanost jeho věrnou znala —
a řekla mu: „Příteli milý,
za těmi pány, co tu byli,
se vypravíš, kde k turnaji
rytíři dnes se chystají.
Nejbohatšího — však ho znáš —
ty jménem mým tam vyhledáš,
tu kytlici mu odevzdáš.
Jestliže o mou lásku stojí,
ať vyjede na turnaj k boji
bez brnění, v té kytlici.
K ní vzít si může helmici,
holeně železné, meč a štít,
však jiného nic nesmí mít.
A když ten rytíř svolí k tomu,
hned koně obrať, vrať se domů.
Však odmítne-li, k druhému
hned jdi a totéž řekni mu,
a jestli odmítne tě též,
s tou kytlí ke třetímu běž,
cos tamtěm řek, mu opakuj.
Teď jeď a Bůh tě opatruj.“

Na cestu hned se stařec dal,
prvního rytíře vyhledal,
své paní vzkaz mu vyřídil.
Ten v první chvíli nadšen byl:
„Líp budu zdoben tou kytlicí
než zbrojí svou zlatém zářící
a z lásky k sladké paní své
vykonám věci veliké.“
Však sotva řek to, starost zlá
a zbabělost ho přepadla.
Myšlenky se mu v hlavě honí,
přechází, vzdychá, hlavu kloní,
tvář jeho hned se barví nachem
a nato hned zas bledne strachem.
Hned strach, pak láska a strach znovu
vítězí v srdci rytířovu.
„Jak krásné je to, bez ochrany
pro Paní svou přijímat rány,“
dí Láska, Strach však šeptá mu:
„Co platna Láska mrtvému?“
„Líp milenku než život ztratit!“
Tak řek a spěchal kytli vrátit.

A druhý rytíř právě tak
ji nejprv přijal, vrátil pak.
K třetímu stařec se odebral.
Ten výslech ho a zajásal.
„Teď radostně já půjdu v boj
a lepší nemohu mít zbroj.
Do boje chci ji hrdě nésti,
vždyť značí smrt, anebo štěstí.
Od té, již nade vše rád mám,
je stejně vděčně přijímám!
Má paní, na rtech s jménem tvým
já padnu, nebo zvítězím!
K ní vrať se, věrně vyřiď jí,
že ze srdce jí děkuji.“

Noc hvězdnatá když sklonila se
na zem, on snil o její kráse,
o její lásce, nemoh spát:
na prsa tisknout, celovat
on nepřestal ten drahý šat.
Když rozbřesklo se jitro nové
a po ležení heroldové
k turnaji zvali, rytíř vstal
a zbroj svou zvolna oblékal.
Ač chrabrý byl, přec Bázeň, Strach
se ozvaly mu v útrobách.
„Tví protivníci ramena
i žebra mají chráněna.
Ty jediný máš bez ochrany
kopí a mečů snášet rány,
ty jediný jsi vydán v plen
a budeš zabit, zatracen.“
Však Láska zase jemu šeptá:
„Kdo miluje, ten nic se neptá,
radostně život v sázku dává
za štěstí, jež ho očekává.
Dáš přece trochu krve jen
za lásku nejkrásnější z žen!“
„Pak teprv,“ Odvaha mu praví,
„pak teprv hrdina jsi pravý,
půjdeš-li nahý proti všem,
kdož oděni jsou železem.
Nebudeš rány cítit ani,
ty zacelí tvá sladká paní.“

A rytíř v lněné kytlici
jde proti zbrani řinčící
a nechráněn od ramen k pasu
směle se vrhá do zápasu,
bodá a seká jak zběsilý
v pletivo drátěných košilí,
ocelí meče jiskřící
nejednu rozráží helmici,
kroužková brnění, kožené štíty,
sám ranami poset, krví zlitý.

Když sokové to uviděli,
jak krví svou je zalit celý,
hrdinství jeho pochopili,
v úctě se před ním poklonili.
Ač ztrátou krve už se chvěl,
do konce v boji vydržel
a zůstal pevně v sedle svém.
Pak prohlášen byl vítězem.
K největší slávě jeho jména
mu první cena udělena
a zástup rytířů i pánů
jej slavně vede k jeho stanu.
Ranhojič k němu povolán.
Měl nejmíň třicet těžkých ran.
Však kytli sobě vyžádal
v tom stavu, jak ji s těla sňal,
cár zedraný a krvavý.

Zatím se vrátil z výpravy
ten starý štolba. K paní šel,
o všem jí věrně vyprávěl,
o tom, jak, váhajíce chvíli,
ti dva mu kytli navrátili,
a jak ten třetí bez váhání
do boje šel v ní pro svou paní,
jak sice slavně zvítězil,
však ranami tak poset byl,
že málem duši vypustil.

„Ach běda mi, co počíti?
Kdyby měl z ran těch zemříti,
já smrtí tou bych vinna byla!
Já hříšná bych ho zahubila!
Z těch tří slov nejmíň vyplýtval,
a přec mne nejvíc miloval.“

Že se o jeho život bála,
horlivě o vše pečovala,
čeho je třeba nemocnému,
a štolbu posílala k němu
a radost nad tou něžnou péčí
víc nežli ranhojič ho léčí.

V tu dobu muž té krásné paní,
jenž rád měl přepych, hodování,
hudbu a tance, plný dům,
dal rozhlásit všem rytířům,
že sám se rozhod tentokrát
slavnostní turnaj pořádat.
Po celý týden bez přestání
to bylo slavné hodování:
kdo tudy jel, hned pozván byl,
by za stůl sed a jed a pil,
ať cizí byl anebo známý.
A hradní paní se slečnami
u stolů plných hodovníků
po dobrém starém dávném zvyku
všem podávala, co kdo chtěl.
Raněný rytíř to uslyšel,
a když pak štolba přišel k němu,
pro paní vzkaz ten svěřil jemu:

„Tu kytli vem, ač krev je na ní,
a zanes ji své krásné paní
a věrně, přesně vyřiď jí
ta slova, jež jí vzkazuji:
Aby mi lásku dokázala,
chci, přes šat by tu kytli vzala,
v ní rytířům posluhovala.“

Vzkaz vyslechla ta krásná paní.
„Obléknu kytli bez váhání,“
tak řekla šlechetná ta žena.
„Ač zedrána a zkrvavena
přítele krví, ozdobou
mi věru bude královskou.
Chci před všemi ji pyšně nést
a větší než tu neznám čest.
Můj příteli, jsem hrda na to,
a kdybych drahokamy, zlato
celého světa dostala,
mně dražší krev ta zčernalá.“

A když čas přišel večeře
a hosté v plné nádheře
už hodovali v hradní síni,
kdo objevil se mezi nimi?
Ta urozená, krásná žena,
krvavým cárem oblečena.
Ač krvavý ten látky kus
zděšení budí, odpor, hnus,
ač choť se rozhořčeně ptá:
„Co výstřednost ta znamená?“
a ač se hosté odvraceli,
zůstala tak ten večer celý.

Vy páni, dámy, hodnostáři,
rytíři, dívky, bakaláři,
vy, kdo té písni nasloucháte,
Odvahu, Lásku v úctě máte,
Jacques de Baisieux by ptát se chtěl
— on povídku tu vyprávěl —,
kdo druhému víc v oběť dal:
rytíř, jenž smrti vzdoroval,
či ta, jež hanby nedbala,
lásku svou veřejně vyznala?

To prosím rozhodněte sami,
a Láska ať je přitom s vámi.

Oslův testament

Otokaru Šimkovi

Už je to dávno. Tenkráte
na jedné faře bohaté
žil jeden farář. Dobře kázal,
snoubencům štolou ruce vázal,
zpovídal, pohřbíval a křtil,
ve shodě s osadníky žil,
pěl o nešporách, o roráte,
uctíval zbožně všecky svaté,
řádně se modlil breviář.
Kněz dobrý, lepší hospodář.
On sloužil svaté církvi naší,
však peníze mu byly dražší,
a nepřeje si oddechu,
hleděl si svého prospěchu;
ten duší pastýř rozmilý
prodával co nejdráž obilí
i dobytek, však pilně dbal,
sám aby lacino kupoval
a zisk aby měl nemalý.
Obilím sýpky až praskaly,
měl stáda skotu žírného,
ve sklepích vína rudého,
v ohradách brav zas mečící
a zlata plnou truhlici
a drahých suken, klenotů,
rochetek z kmentu bylo tu,
ornátů, dalmatik z brokátu
a celé hromady dukátů.
Přesto však že tak bohat byl,
srdce své k chudým zatvrdil,
hromadil statky víc a víc,
kde nemusil, tam nedal nic.

Ten farář, šelma veliká,
měl rozumného oslíka.
To dobré zvíře vytrvalé
cupalo, tahalo, nosilo stále;
za trochu sena a bodláčí
žernovem celý den otáčí.
Farář se o něj tuze bál,
vždyť celé jmění mu vydělal
a po dvacet let v žití zdejším
byl jemu sluhou nejvěrnějším.
A když ten oslík ubohý
už stářím nemoh na nohy
a když konečně přece zdech,
pan farář těžce sobě vzdech:
„Už tedy naposledy hýk
můj nejvěrnější osadník!
Oddaně sloužil tak dlouhý čas —
teď měl by si ho odvézt ras?
Nechci já nevděčný být k tobě!“
Dal zakopat ho na hřbitově.
Byl z toho poprask nemalý,
křesťané dobří reptali,
že farář, šelma prohnaná,
udělal z osla křesťana.

V té diecézi biskup žil,
rád dobře jed a dobře pil,
hostiny skvělé pořádal,
štědrý byl, mnoho rozdával
a často, řekněme to stranou,
měl jednu prázdnou, druhou vysypanou.
A jednoho dne při hostině,
při dobrém jídle, dobrém víně,
řeč přišla na ty zvrhlé kněží,
co na pokladech svých jen leží,
co hrabou jen, o měšce dbají,
o biskupa se nestarají.
Však nejhorší je v celém kraji
ten farář, a je známá věc,
že hanebný je lakomec,
držgrešle, špína, chamtivec.
Nepřítomného páni bratři
si vypůjčili jaksepatří.
„Však nerostou do nebe stromy,“
dí jeden, „má cos na svědomí
a věc to velmi podezřelá.
Biskupská milost kdyby chtěla
ho skřípnout, věru tomu ptáčku
odlehčit mohla by od žluťáčků.“

I ptá se biskup pobouřen:
„Co vlastně proved farář ten?“
„Je horší než pohan Saracén!
Ve zpupnosti své nezřízené
v hřbitova půdě posvěcené
on osla svého pochoval,“
tak bratr v Kristu žaloval.
„Tak-li je tomu, hřešil těžce!
To nevyváží zlata měšce!
Jej povolejte na můj soud.
Já chci ho řádně vyslechnout,
a je-li vinen, uvidíme:
pokání těžké mu uložíme.
Pokuta bude veliká.
Ať hřích svůj těžce odpyká!“

Když farář k soudu pozván byl,
před biskupa se dostavil.
„Ty kněže zvrhlý, nepříteli
ty boží, vyznej, pravda je-li,
že zneuctil jsi mrtvé v hrobě
a osla že jsi na hřbitově
v zem posvěcenou pohřbít dal?
To-li ti bude dokázáno,
o sebe máš už postaráno:
milosti ani odpuštění
pro čin tak hnusný vůbec není,
a bídně shniješ ve vězení.“
Pokorně farář na to praví:
„Milosti tvé Bůh popřej zdraví!
Ledacos lidé povídají,
jde o to jen, zda pravdu mají.
O lhůtu prosím, o jeden den,
než budu souzen a odsouzen,
abych si vše moh promyslit.“
„Den žádáš jen? Nu máš ho mít!“
Když noc je, jenom blázen spí.
Muž moudrý přemýšlí a bdí.
A sotva nový vysvitne den,
farář je k soudu připraven.
Zkroušeně se a plaše dívá,
pod pláštěm stříbra měšec skrývá.
„Nu, promyslils vše, faráři?“
Ten, pokoru své na tváři,
k biskupu vznáší prosbu svoji:
„Já snažně prosím Milost Tvoji,
vyslechnout račiž zpověď mou
a já chci s duší pokornou
pokání každé na se vzít,
jež ráčíš mi snad uložit,
a jestli si ho zasloužím,
neb spravedliv jsi, dobře vím.“
„Nu dobrá, budiž!“ biskup řek.
Zkroušený hříšník před něj klek,
a dřív než biskup se ho zeptá,
farář mu zpověď v ucho šeptá.
„Tvá Milost račiž pozor mít,
chci stručně hřích svůj vyložit.
Ten oslík, jejž mi vyčítáte,
to bylo zvíře moudré, zlaté!
Co nanosil se pytlů, košů!
On ročně dobrých dvacet grošů
si vydělal. Za dvacet let,
než zahýknul si naposled,
to dvacet hřiven stříbra dělá.
Tu částku Tvoje Milost vem tu,
již odkázal ti v testamentu
ten dobrý oslík, smrt svou tuše,
ke spáse pokorné své duše.“

Sklonil se biskup k hříšníkovi.
Ten pod pláštěm svůj měšec loví.
Levicí biskup měšec vzal,
pravicí rozhřešení dal
a hříšníkovi požehnal.

„Že lituješ svých provinění,
na tobě více hříchu není.
Bůh vlídně shlédni k vinám tvým,
jak já je tobě odpouštím.
Jdi v pokoji, víc nehřeš. Amen.“
Faráři spadl z prsou kámen.
Domů se vrátil vesel, rád,
že levně vyváz tentokrát.

Vy, kdož té písni nasloucháte,
zde dobré poučení máte:
Tak bylo a vždy bude snad:
ničeho nemusí se bát,
kdo v měšci svém má peněz dost;
vše koupí si, i spravedlnost.
Křesťana z osla udělá
a bezpečen je docela.

Zde končí rozmarný ten zpěv,
jejž dobrý básník Rutebeuf
před šesti sty lety složil nám;
co živ byl, vindry neměl sám,
a proto moh to dobře znát.
Ta slova platí dosavad.

O krásné Isabele

Josefu Tříškovi

Žil sedlák jménem Duhamel
a hodnou, krásnou ženu měl.
Jmenovala se Isabela
a pověst ctnostné ženy měla.
Že půvabná a vnadná byla,
farářovi se zalíbila:
sladce k ní mluvil, sliboval,
prsteny, šperky že by dal,
spony a pásy, peněz k tomu,
by pustila ho k sobě domů,
aby ji sevřel do náručí,
neb láska týrá ho a mučí.
Však ona svůdci odolává,
ač stále větší sliby dává:
nic neotřese ctností její,
ač dvacet hřiven slibuje jí.

A půvab této ženy vnadné
i rychtáři do oka padne.
„Jak může krásná mladá paní,“
tak mluvil naléhaje na ni,
„jíž kořit má se celá zem,
žít s takým hrubcem sedlákem,
neholeným a nečesaným
a nemytým a nevzdělaným?
Deset hřiven bych za to dal,
kdybych jen jednou s vámi spal.“
„Raděj bych chtěla bídně mříti,
než po vůli vám, pane, býti.
Já s mužem svým jsem spokojena,
jsem a vždy budu věrná žena.
Já o peníze málo dbám,
ty prosím ponechte si sám!“
Měl rychtář žalost v srdci svém
a říkal si: „Já hlupák jsem!
Co platno vše, když žena mladá
má toho svého hrubce ráda?“

Druhý den nato z kostela
se Isabela vracela.
Že doma zatím práce stála,
pečlivá selka pospíchala.
A jak tak domů utíká,
panského potká lesníka.
Mladý a pěkně vystrojen,
lukem a mečem ozbrojen,
švihácky v cestu se jí staví,
usmívá se a dvorně zdraví.
A ona vlídně: „Buďte zdráv!“,
jak káže jí to dobrý mrav.
Tu on hned dá se do kroku
té mladé paní po boku
a sladce mluví, jí se dvoří
a touhou po ní jenjen hoří.
A že zná slabost každé ženy,
hned prsten vzácný, drahocenný
jí ukazuje: „Velmi rád
ten prsten, hleďte, chci vám dát,
jen jedinkráte kdybych měl
vás v náručí a zlíbat směl.“
„Můj pane, horšit neračte se:
jste sice velkým pánem v lese,
však prsten váš mne nezláká,
bych podváděla sedláka.
Strach nemám z luku, sekery,
marny jsou sliby veškery,
mne jimi, pane, nezlákáte,
a rozhodně líp uděláte,
když zanecháte záletů:
úsilí všechno marné tu.
Nic netvařte se uraženě
a běžte hezky ke své ženě.“
Myslivec stojí zahanbený
jak chlapec od té mladé ženy,
jež spěchá dále pěšinkami,
a hoří jako věchet slámy.

Zakrátko nato v neděli
při víně spolu seděli
ti tři. Dobře se bavili,
a když se hodně napili,
dí rychtář: „Páni, neláká
vás žena toho sedláka,
však víte, toho Duhamela?
Kdyby tak povolná být chtěla,
rok bych se postil, páni milí,
milencem jejím moc’ být chvíli!“
A na to lesník mladý praví:
„Mně také, páni, nejde z hlavy.
Svůj život snad bych za to dal,
abych ji jednou zulíbal.“
Dí na to farář: „Páni milí,
snad jste se zcela nezbláznili?
Mně také se ta holka líbí
a ledacos jí člověk slíbí,
však pro ženskou chtít trpět hlad
či dokonce snad umírat?
Že vzdoruje? Že nos má vzhůru?
Však zkrotíme ji, hloupou důru!
Nač máme úřad? A nač moc?
Tu vezmeme si na pomoc.
My můžem vyhladovět zcela
jejího muže Duhamela:
sedláka přece v ruce máme!
My důkladně ho vyždímáme!
Až pozná, co je bída, hlad,
pak užijeme všichni vnad
té ctnostné sedlákovy ženy.“
Tak řek a vínem rozjařený
si připil na plán, kterým měl
být ožebračen Duhamel.

A v neděli, když po ranní
měl farář svoje kázání,
v kostele zahléd Duhamela.
Hned z kazatelny slova hřměla:
„Mí zbožní, milí osadníci,
já hroznou věc vám musím říci
a odhalit vám hříšníka,
jeť ohavnost to veliká:
hle, tento sedlák Duhamel
tak dalece se zapomněl,
že vlastní sestřenici svou,
svou blízkou a svou pokrevnou
příbuznou za ženu si vzal
a těžce Boha rozhněval.
Ven z kostela, ty hříšníku,
čiň pokání, ty smilníku!
A dokud neopustíš chrám,
mši svatou sloužit nenechám,
do těžké klatby tebe dám!“
Byla to sice pustá lež
— farář to dobře věděl též —,
však chudák sedlák, zaražen,
z kostela musil s hanbou ven.
Kněz na faru se vrací svoji:
hle, sedlák zkroušeně tam stojí:
„Pro Boha, rány Krista Pána,
u biskupa a u děkana
se přimluvte, já zaplatím,
jen když se zase navrátím
do lůna církve!“ — „Dobře máš,“
dí farář, „nuže, kolik dáš?“
„Jen sedm hřiven stříbra mám,
však rád je celé odevzdám.“
„Do středy hleď je přinésti,
a můžeš mluvit o štěstí,
žes lacino z té vyklouz bryndy!“

Šel sedlák domů. Ne jak jindy,
kdy vykračoval si jak pán.
Dnes shrben šel, jak uondán.
To jeho žena uhlídala,
objala ho a hned se ptala:
„Povězte, příteli můj milý,
proč vracíte se zasmušilý?
Na slově božím jste přec byl.
Což vám tam někdo ublížil?“
„Jak nemám zasmušilý být?
Chceme-li spolu dále žít,
mám sedm hřiven zaplatit.
Bůhví kde slyšel zprávy mylné,
že z krvesmilstva obvinil mne
farář před obcí věřících,
že těžký prý jsem spáchal hřích,
že prý jsi sestřenice má,
že sňatek náš věc necudná,
pro kterou není odpuštění,
prý budem z církve vyloučeni.
Když viděl jsem, že chce mne topit,
mně nezbývalo nežli klopit.“
„Jen nelamte si hlavu tím,
ty peníze já zaplatím.
Tak zlé to ještě není s námi,
seženu peněz jako slámy.
Odkud jde vítr, dobře vím.
Nebojte se, vše zařídím,
můžete zcela klidně spát:
teď prosím pojďte obědvat.“
Neutřel ještě sedlák brady,
od rychtáře je posel tady:
„Sedláče, vzkazuje ti pán,
že k soudu jsi hned předvolán.“
Jak před rychtáře předstoupil,
ten zle se na něj osopil,
řetězy hned ho spoutat dal,
a ještě se mu posmíval:
„To není nic, však poznáš více:
na tebe čeká šibenice!“
Pak sluhu svého zavolal
a takový mu rozkaz dal:
„Na zámek půjdeš, řekneš krátce,
že dopadli jsme toho zrádce,
co z panské sýpky pytle kradl,
vyřiď, že do rukou nám padl.“
„Jakživ jsem nevzal zrnko ani!“
zoufale sedlák čest svou brání.
„To výmluvy jsou bezesporu.
Od panské sýpky k tvému dvoru
rovnou ze zrní stopa vede!“
„To dílo závisti je bledé!
To někdo sobě vymyslil,
aby mne o čest připravil!
Já peníze dám, obilí,
jen kdybyste mne pustili!“
„Co nabídnout chceš mému pánu,
když sejmu z tebe tuto hanu?“
„Dám dvacet hřiven jemu v zlatě!“
„Nu dobrá, přimluvím se za tě!“
Dal s rukou okovy mu sníti,
z vězení domů propustiti.
Vrací se sedlák, v srdci vztek.
Vtom proti němu pacholek
přes pole rovnou pospíchá
a přežalostně naříká.
„Stalo se něco? Jak se daří?“
„Ach, tuze špatně, hospodáři!
Co vy jste u rychtáře byl,
lesník nám voly zabavil,
a zrovna teď je z chléva žene,
prý pro tři duby poražené
a jeden buk, jak povídal,
co prý jste v panském lese vzal.“
Tu sedlák, všecek zaražen,
dí: „Hrome, to je smolný den!“
Rozběh se rovnou za lesníkem
s nářkem a se žalostným křikem.
Myslivec málo na to dbal,
a ještě zpupně jemu lál:
„O lotrovství tvém dobře víme,
chrapoune selská, naučíme
tě dříví z panských lesů krást!
Tvým nářkem nedáme se zmást!
Myslíš, že vyřídíš to s námi
vajíčkem nebo homolkami?
A už ať jsi mi z dohledu,
sic uvidíš, co dovedu!“
„Vy, pane, drze v hrdlo lžete
a jenom urážet mne chcete!
Mne poctivá má práce živí,
a netřeba mi krásti dříví!
A ozbrojen já kdybych byl,
hned bych vám hlavu urazil!
Ostruhy by ti, chlape špatný,
po čertech málo byly platny!“
„Ty sprostý chlape, selský cháme,
jak? Ty by sis chtěl troufat na mne?
Nu počkej, naučím tě už,
co je to pán, svobodný muž,
a co je selský dobytek!“
Vytasil meč, a jak měl vztek,
na sedláka se prudce žene.
Ten lek se zbraně napřažené.
„Můj pane, zvolna! Stran těch volů
my raděj dohodněm se spolu.
Zadržte, pane! Klid! Jen klid!
Co z mojí smrti chcete mít?
Nač bychom se tu servali?
Mám doma nějaké denáry.
Sto denárů dám, ač to bolí,
a odvedu si zpět své voly.“
„Nu dobrá, platí,“ lesník řek,
„a odveď si svůj dobytek!“

Šel smutně domů Duhamel,
žalem a vztekem nevěděl,
co dělat má, a z lítosti
měl v celém těle bolesti.
Na dvoře nechal voly stát
a na postel jak špalek pad.
„Co je vám?“ žena se ho ptá.
„Co živ jsem,“ na to povídá,
„já takový vztek, taký žal
na světě ještě nepoznal.“
A pak jí věrně vypoví,
jak uvrhli ho v okovy,
co všechno musil si dát líbit,
jak musil dvacet hřiven slíbit,
když pro kradené obilí
mu šibenicí hrozili,
jak myslivce stih prostřed polí,
když odháněl mu jeho voly,
a jak se málem serval s ním,
to všechno hlasem truchlivým
vyprávěl ženě a smutně vzdech,
když mluvil o těch denárech.
O všem jí věrnou podal zprávu
a sklonil ustaranou hlavu:
„Kde tolik peněz vzíti mám?
Přec obilí snad neprodám,
co na setí mám, k živobytí!
Z čeho pak budem v zimě žíti?“
„Jen hlavu vzhůru,“ žena praví,
„není tak zle a vše se spraví:
já pánům těm, to přisahám,
za vyučenou sama dám.
Starosti všechny pusťte z hlavy,
já kožíšek dám do zástavy.“
Pak ke stolu ho posadila,
nakrmila a uložila,
a v noci pak svou něžností
zahnala všechny starosti.
Bez strachu z panské svévole
jel ráno orat na pole.
Pak Galestrot, svou služku, paní
si zavolala bez meškání.
Byla to holka prohnaná
a všemi mastmi mazaná.
„Galestrot, holka moje milá,
spěš, abys lázeň připravila.“
Do kotle vody nanosila,
pod kotlem v peci zatopila.
Když horkou lázeň přichystala,
hlásí, že rozkaz vykonala.
„Galestrot, přítelkyně milá,
teď třeba, abys chytrá byla.
Dobrý-li sobě pozor dáš,
na kožíšek si vyděláš.
Ty víš, jak farář o mne stojí,
mne učinit chce milou svojí.
Ty pospíšíš mu vyřídit,
že dnes chci po vůli mu být.
Že čekám, řekni, dítě mé,
ať přinese to slíbené.“
Hned sukně sobě vykasala,
rychleji aby utíkala:
jak by jí hlava hořela,
na faru tryskem běžela.
„Rač Pánbůh chránit milostpána:
běžím, jsem celá udýchána.
Vyřídit běžím od své paní,
že milostpán má přijít za ní.
Však jsem se také namluvila!
Má paní jako skála byla
a o tom tajném milování
nechtěla nikdy slyšet ani.
Milostpán nemá tušení,
co mne to stálo trápení,
vždyť byla jako z kamene!
Pán přinést má to slíbené
a já pak za svou námahu
bych chtěla šátek na hlavu.“
Kol pasu farář děvče vzal
a se smíchem jí povídal:
„Když také zprávy přinášíš,
pak dvacet grošů zasloužíš:
ne šátek, kožíšek si kup!
A co ten sedlák, co ten hňup?“
„Ten v polích oře. Vzduch je čistý.
Dnes milostpán je před ním jistý.“
Za ňadry groše, se uklání,
a už zas domů uhání.
Peníze, klenoty z truhly vzal,
do pěkného pak měšce dal,
soukennou kapucí hlavu skryl
tak, aby stěží poznán byl,
a k Isabele pospíchal.
Když už se těšil nejvíce,
hle, černobílá slepice!
Zlé znamení! To ďábel zplodil!
Ve vzteku po ní klackem hodil.
Slepice splašeně vyletí,
v řeči své křičí: Hanba ti!
Však nedlouho se farář mračí.
Hle, sličná paní vstříc mu kráčí,
úsměvná, plavá, plná krásy.
Komornou svou hned zavolá si:
„Zuj boty důstojnému pánu!
— K lázni jsme připravily vanu. —
Až pána pěkně osušíš,
i pro mne koupel připravíš.
A po příjemném vykoupání
tím sladší bude milování.“
Farář se velmi zaraduje,
zpod pláště měšec vytahuje
a Isabele odevzdává,
od Galestrot se svléci dává.
Netuše zrady, v lázeň vstoupí.
Na ženu muž je vždycky hloupý.
Tu vzala jeho boty, šaty
i měšec, jenž měl obsah zlatý,
a zamkla všechno v komoře.
A komorné pak na dvoře
hned káže k rychtářovi jít
a tento vzkaz mu vyřídit:
„Rci mu, že jsem se rozmyslila,
že toužím, abych jeho byla.
Ať přijde hned a na slíbené
ve spěchu ať nezapomene!“
Galestrot, jak to slyšela,
jak by jí hlava hořela,
hned k rychtářovi běžela.
„Vzkazuje vám má dobrá paní,
že máte přijít bez meškání,
a co jste slíbil, s sebou vzít.
Nemůžete si představit,
co mne to práce, řečí stálo
— sto grošů za to ještě málo —,
než jsem ji k tomu přemluvila,
po vůli přec aby vám byla,
neboť se tuze bránila.“
„Jsi hodná holka, rozmilá.
Zde dvacet grošů,“ rychtář řek,
„a kup si pěkný pláštíček.“
K domovu běží bez meškání
Galestrot, rychtář spěchá za ní.
Na dveře ťuká. Celá bledá
tu paní zvolá: „Můj muž! Běda!“
Vyskočil farář nahý z vany.
„Proboha,“ zvolal polekaný,
„chytí-li mne, syn smrti jsem!“
„Já ukryju vás. Rychle sem!
Do toho sudu! V skrýši té
bezpečen zcela budete.
Jen skočte, netřeba se bát!
Tam peří je, co budem drát!“
„Dík vám, jste moje dobrá víla!“
Hup do sudu! Jak přiklopila
v tom sudě víkem faráře,
šla uvítati rychtáře.
Ten má se k lásce, k objímání,
však ona zdráhá se a brání.
„Je připravena lázeň vřelá.
Po koupeli jsem vaše celá.“
Opasek s penězi odepjal
a Isabele odevzdal.
Pás, boty, šaty rychle vzala
a do komory uschovala,
Galestrot pak si zavolala.
„Teď k lesníkovi pospíšíš
a vyřídíš mu — však už víš.
Ten prsten ať nezapomene!“
Galestrot k myslivně se žene:
„Můj pane,“ volá, „bez meškání
teď máte přijít k mojí paní.
Já tak se za vás přimlouvala,
že konečně si říci dala,
že cíle svého dojdete.
Však prsten s sebou vezměte!“
Myslivec radostně jí řek:
„Zde deset grošů na šátek.“
„Dík, pane!“ Deset grošů vzala
a rychle domů utíkala.
A za ní lesník v závrati
lásky se nemůže dočkati.
A jak na vrátka zabušil,
rychtář se hrozně zamračil:
„Co má to být, má paní milá?
Zdá se, že jste mne ošidila!“
„To je můj muž, můj vzácný pane.
Však on tu dlouho nezůstane!
Nic nebojte se, skryju vás
v tom sudě na kratičký čas.“
Jak vskočil tam, na kněze vrazil
a div mu teřich neprorazil.
„Ach běda, konec mému žití!
Čert z pekla přišel si mne vzíti!“
„Já nejsem čert, však kdo jsi ty,
žes tady v kádi zakletý?“
„Já v této vsi jsem farářem!
A kdo jsi ty?“ — „Já rychtář jsem!“
Tak v sudě v peří, mokří celí,
si příhodu svou vyprávěli.
A zatím krásná Isabela
k myslivci milostně se měla.
Když prsten od něj dostala,
do koupele ho pozvala,
v komoře šat mu schovala.
Pro hospodáře uhání
Galestrot: „Nechte orání,
pospěšte domů bez prodlení,
čeká vás milé překvapení.“
Ve chvilce byl tu z pole už.
Zděšeně vzkřikla: „Ach! Můj muž!
Zabije mne, když vás tu chytí!
V tom sudě musíte se skrýti!“
Netušil lesník, že ho zradí.
Jak odklopila víko z kádi,
rozběh se, skočí: už tam byl!
Rychtáři páteř div nezlomil,
faráři žebra prasknout chtěla,
jak skočil naň vší tíhou těla.
Oba jen tiše zavzdychali,
a stěžovat si netroufali.
„U čerta,“ praví myslivec,
„kam jsem to vlít? Toť čistá věc!“
„Ba, nešťastný ten skok váš byl,
snad jste mi páteř přerazil!“
dí rychtář a kněz naříká:
„Ach, jaká bolest veliká!
Vždyť já mám žebra na kusy!
Ach, co vše člověk nezkusí!“

Zatím však vstoupil s ženou svou
Duhamel s velkou sekerou
a milá paní Isabela
mu všechno věrně pověděla,
kterak jí všichni na lep vlítli
a kterak do pasti se chytli.
„Však moje pomsta není celá.
Můj pane, já bych tuze chtěla,
aby ti tři to dostali
od vás, co na vás chystali:
ty parohy, jež měl jste mít,
vy musíte jim nasadit!
Zdráhat-li bude se některá,
strachu jí nažene sekera.“
„Nu dobrá, když ty tomu chceš!“
„Galestrot, rychle doběhneš
na faru k farářově paní,
že zvu ji k sobě na koupání
a koupel že je připravena.“
Za chvíli farářova žena
přijde a hned si svléká šat,
aby se mohla vykoupat.
Když košili už spustila,
do lázně aby vstoupila,
vtom vešel sedlák Duhamel.
Sekeru hroznou v ruce měl.
Tak hrozně se ho polekala,
že na slovo ho poslouchala,
a tak za chvíli farář měl,
co sedláku sám dáti chtěl.
Jak skřípal zuby, jak se styděl,
když škvírou v sudě všechno viděl
a když se při tom ti dva druzí
tak smáli, až jim tekly slzy,
a když potom ten sedlák mstící
tu ženu vyhnal na ulici!
Však rychtářovi zašel smích,
hanbou a vztekem pěkně ztich,
když Galestrot zas oběť novou
přivedla: paní rychtářovou.
Teď zase farář smát se moh.
I myslivec, ten švarný hoch,
ať sebevíce ho to mučí,
cítil, jak parohy mu pučí:
na vlastní hanbu zříti musil,
třeba se při tom vzteky dusil.
A viděl dobře škvírou v sudu,
jak jeho ženu beze studu
za těma dvěma vyhodil
ten sedlák, jenž se strašně mstil.

Však nebyl konec jejich muce:
Duhamel, sekeru svou v ruce,
strh víko z kádě, vztekle řval:
„Kdo mi sem tohle peří dal?
Ten sud je přece na obilí!“
Vzal uhlík z pece a v tu chvíli
do sudu s peřím mrštil jím.
Hned plamen vyrazil a dým
dusivý ze sudu se valil.
Sud popad, rychle na zem svalil,
na dvůr jej valí: v okamžení
tři nazí chlapi začouzení,
podobní divné jakés zvěři,
vyskočí řvouce, plni peří.
Kdo viděli je, nevěděli,
kde hlavy a kde nohy měli,
vždyť lidská podoba to není,
jak byli v peří obaleni.
Zděšeně pádí, hrůzou šílí:
ze dvora v pole vyrazili,
příšery divné, strach z nich šel.
Za nimi sedlák Duhamel
s divokým křikem uhání,
těžkým se kyjem ohání.
Na jejich pokřik všichni psi
hned sbíhají se z celé vsi.
A na ty psy a na ty feny
„Jen chyť je! Trhej!“ rozzuřený
teď volá sedlák Duhamel.
„Gibete, Mansele, chyť si ho
a podrž mi ho živého!“
Hle, Baloufard, rychtářův pes,
štve pána, až ten k zemi kles,
a byl by ho snad zadávil.
Duhamel sám ho zachránil.
A Esmeralda farářova
po pánu chňape zas a znova:
na zemi leží rozdrásán
a krváceje její pán;
ten zdivočelý, vzteklý chrt
by způsobil mu jistě smrt.
Vtom sedlák kyje strašnou ranou
psa zabil a odkopl stranou.
A lesník, vlastními psy štván,
na těle nejmíň dvacet ran,
proti nim marně bojuje.
Prosí: „Zabte ty bestie!
Ach, nenechte mne od psů žrát!
Víckrát už nechci vydírat!“
Tak úpí. Sedlák přispěchal,
všechny psy kyjem rozehnal.
A na ten štěkot, křik a lání,
hle, z polí, z křoví, z luk a strání
sbíhá se lid a v krátkém čase
sem celá farnost seběhla se.
A vyděrači, záletníci,
krev sobě stírajíce z lící,
se marně skrývají a stydí:
jich hanbu celá obec vidí.

Ze hříchu svého pak se káli
a při všech svatých přísahali,
že v sedláku a v Isabele
nebudou vidět nepřátele.
A krásná paní Isabela
peněz a skvostů hojnost měla
za odměnu své chytrosti,
manželské svojí věrnosti.

Tak splatil sedlák pánům dluh.
Od světské hanby chraň nás Bůh!

Doslov překladatelův

V době, kdy se zdá, jako by celé lidstvo bylo zachváceno nebezpečným šílenstvím, v době, kdy děsivý soumrak zdá se ztemňovati nejvyšší duchovní hodnoty a samy základy civilizace, bylo mi útěchou ponořiti se do četby středověkých lais a fabliaux a vyvážiti z nich tuto řadu veršovaných povídek. Z drobných epických skladeb první francouzské básnířky, která psala někdy kolem r. 1175 a která sebe samu označila veršem:

„Marie ai nom, si sui de France“,

vybral jsem povídku O dvou milencích a báseň o rytíři Eliducovi. Ze sbírky fabliaux, jichž autory byli potulní žongléři a ménéstrelové a z nichž jen někteří jsou nám známí dle jména, vybral jsem několik typických povídek rozmarných a doplnil celek několika legendami náboženskými: všechny ty povídky pocházejí ze století XIII.

Nejsou to překlady: vyprávěl jsem povídky ty sice rozměrem originálu, přidržuje se celkem věrně fabule, ale většinou zcela volně. Nejblíže originálu přidržuji se v Lai des deux Amants (O dvou milencích) a v Houce partie (Rozpůlená houně); Eliduc je o celou třetinu kratší než u Marie de France. Stejně volně počínal jsem si ve většině fabliaux; šlo mi nikoli o překlad, ale o to, abych českým veršem zachytil ducha, intonaci a vůni těchto půvabných skladbiček: vroucnost a citovou hloubku u Marie de France, naivní a hlubokou víru v legendách, upřímnost, bystrý vtip, životní moudrost, zlomyslný vtip a zdravý humor ve fabliaux. V číslech legendárních pak počínal jsem si zcela samostatně, drže se toliko fabule.

Jestliže kdysi Julius Zeyer, jenž tak neúnavně hledal krásu, zpracoval po svém způsobu ukázky hrdinské, náboženské i milostné poezie starofrancouzské, osvětlí snad tato knížka jinou stránku francouzského národního génia a gotické feudální Francie. Ostatně lais i fabliaux, ať už přijímáme tezi o jejich indickém původu čili nic, jsou součástkou společného dědictví celého lidstva, onoho nepřeberného bohatství povídek něžných i drsných, cituplných i cynických, posměšných, mravoučných i hrubě obscénních, jež se po staletí stěhovaly, stále se obměňujíce, ze země do země, od národa k národu, otírajíce se jako mince v oběhu, ale přijímajíce v každé zemi nový odstín, nové zabarvení. Co zůstává a čím mohou upoutati i dnešního čtenáře a dáti mu poněkud zapomenouti na hrůzy dneška, je jejich věčné lidské jádro. Proto se domnívám, že jsem neprohřešil proti jejich duchu a proti jejich poslání, snaže se toto lidské jádro ze středověké slupky vyloupnouti a podati je v české verzi modernímu čtenáři.

V Praze dne 8. listopadu 1936

Hanuš Jelínek