České okamžiky

Předmluva

Stefan Zweig kdysi napsal knihu Hvězdné hodiny lidstva, ve které zachytil jedenáct dramatických osudových chvil v dějinách. Vedle okamžiků, které měly vliv na celý svět, a tedy v dané knize předvídatelných (dobytí Cařihradu, bitva u Waterloo, dosažení jižního pólu), vylíčil i o poznání intimnější chvíle předcházející zrodu velkých uměleckých děl (Händelova Mesiáše, Dostojevského Bratrů Karamazových apod.).

„Okamžik“ je v historii vlastně fikcí. Letopočty, které se děti učí ve školách nazpaměť, nás klamou. Skutečné události jsou v čase rozprostřeny do mnohem větší šíře, předchází jim období příprav a do budoucnosti vrhají stín. Žádné vítězství ani porážka nezanikají se západem slunce, ale trvají, dokud si je vítězové či poražení a často i generace jejich potomků nepřestanou připomínat.

Přestože tedy „okamžiky“ neexistují, má možná smysl si o nich vyprávět. „Okamžik“ může být ohniskem, které v náhlém a prudkém světle odhalí podstatu, odkryje přítomnost či nepřítomnost vlastnosti či schopnosti. Dobře zvolený okamžik je jako kaleidoskop ukazující i ostatní zbývající možné podoby jevu, které nenastaly.

Nic z toho nebylo původně záměrem této knihy, a nejdřív to ani neměla být kniha. Stejně jako u Českého snění (Torst 2010) a Českých demokratů (Mladá fronta 2010) šlo nejprve o časopisecký seriál uzavírající trilogii, která vycházela na pokračování v časopise Týden v letech 2003–2005. Přepracováním a rozšířením všech tří původních textů vznikly nové verze, knižní podoba této se však od časopisecké liší víc než u předchozích dílů.

V časopisecké verzi byly „okamžiky“ vybírány a psány tak, aby odpovídaly vždycky příslušnému týdnu, kdy se časopis (a seriál) objevil v obchodech. V prvním dubnovém týdnu (například) tedy vyšel text věnovaný události, k níž došlo v rozmezí 1.–7. dubna, přičemž na roce, kdy se tak stalo, nezáleželo. V týdnech bezprostředně jdoucích po sobě tak mohly vyjít texty věnované událostem v různých staletích, běžící po proudu, ale i proti proudu času. Nenavazovaly na sebe, neodkazovaly k sobě, jejich smysl stál a padal s příslušným týdnem a dál ho nepřesahoval.

Sestavit z tohoto materiálu knihu znamenalo větší než běžný experiment spočívající v jeho novém, víceméně chronologickém uspořádání na časové ose. Seřadit události od nejstarší (smrt Karla IV.) po nejmladší (odchod Milouše Jakeše z politiky) vyvolalo otázku: Jaký celek takto seřazené texty vytvoří, a vytvoří ho vůbec? Prostoupí těmi událostmi rozprostřenými v čase na ploše více než šesti staletí cosi, co je propojí?

Než bude řečeno, co si autor o svém nečekaném dobrodružství myslí, je třeba říci, že většina kapitol se od původních, časopiseckých liší. Čtvrtina starých textů se do knihy nedostala, některé kapitoly (Vavák, Amerling, Katyň ad.) byly rozšířeny, jedna (plukovník Švec) přibyla. Tyto změny však neměly narušit linku, která se chronologickým přeskupením sama v hrubých rysech ukázala. Jak bylo řečeno, neměly zpočátku tyto texty žádnou ambici celku. Nechtěly spekulovat o národní povaze či charakteru a neměly být dějinami ani českých ctností, ani nectností. A podle autorova přesvědčení jimi ani nyní nejsou, naštěstí.

Původně z nich nemělo vyplynout žádné zvláštní poučení, ale teď, po přeskupení, z nich přece jen cosi plyne. Přesněji řečeno, určité motivy se opakují podezřele často. Kdoví, možná že to vypovídá jenom o autorovi, o tom, co ho vědomě či podvědomě zajímá. Jsou refrény v knize dané tím, že není v moci vypravěče, aby se díval na události i jinou než svou vlastní zaujatou optikou? Čtenář ať posoudí.

Každopádně, jak právě autor nakonec s úžasem zjistil, podstatou většiny těch příběhů je vztah člověka ke skutečnosti, k jinému člověku. Jsou to příběhy vztahu. Nebo také, jinými slovy, příběhy lidí, jimž často na něčem velmi osobním, důležitém a naléhavém záleželo. Většinou na nalezení určité vnitřní pravdy, opřené o nadosobní horizont.

Nejenom pro jednoho konkrétního hrdinu, u kterého je to v knize výslovně uvedeno, ale i pro mnohé další jako by platila slova připisovaná původně svatému Pavlovi: Všechno, co se neděje z přesvědčení, je hříchem. Té větě lze rozumět několikerým způsobem, my jí nyní rozumějme jako výzvě k tomu, abychom žili a jednali opravdově. Adjektivum „české“ v názvu této knihy znamená, že jsme na tom se svou opravdovostí v minulosti nebývali vždycky špatně. Jak je to dnes, bude posouzeno.

Císař Karel IV. odchází
(29. 11. 1378)

Když zemřel, bylo mu dvaašedesát let. Necítil se zdráv, ale ani starý. Smrt k němu přišla nečekaně, v podobě zápalu plic, který byl důsledkem úrazu při pádu z koně. Když členové rodiny vstali od úmrtního lože, sotva si uvědomili, že v dějinách země se právě uzavírá jedna velká éra. Naopak, téměř všichni byli přesvědčeni, že vše podstatné je nastaveno tak dobře, že život bude vypadat přibližně stejně jako dosud.

Císařovo tělo nabalzamovali a oblečené do mnišského hábitu, jak si mrtvý přál, na jedenáct dnů vystavili v královském paláci na Pražském hradě, obklopené českými korunovačními klenoty a ostatky svatých. Pak přišly smuteční obřady, které zabraly šest dní: průvod s Karlovým tělem prošel po královské cestě z Hradu na Staroměstské náměstí dál na Vyšehrad a potom zpět. Šlo v něm na sedm tisíc lidí, hlavně šlechticů, ale nechyběl nikdo, kdo měl v Čechách vlivné postavení. Vlastní pohřební obřad pak proběhl ve svatovítské katedrále. Slova, která by jindy byla možná považována za patetická, tentokrát přiléhala k situaci. Kardinál Jan Očko z Vlašimi císaře nazval „druhým Konstantinem“, učený Vojtěch Raňkův z Ježova o něm mluvil jako o „podmaniteli světa“ a také, vůbec poprvé, jako o „otci vlasti“. Do hrobky pod katedrálou byl ukládán panovník, o kterém byli jeho současníci přesvědčeni, že je největším, jakého země do té doby měla.

Pokud hleděli do budoucnosti celkem bez obav, bylo to asi tím nejlepším potvrzením jeho velikosti. Zdáli se silní, jako býval on. Od jeho syna Václava očekávali, že si bude počínat tak jako před ním otec. Měl k tomu všechny předpoklady: bylo mu necelých osmnáct, právě tolik jako Karlovi, když kdysi přišel do českých zemí; otcovská podpora byla navíc nesrovnatelná. Císař dal svého syna korunovat českým králem ve věku dvou a půl let, což do té doby české země nezažily; objevily se dokonce obavy ze znevážení královského úřadu. Potom bral Karel syna všude s sebou, stavěl ho lidem na oči jako příštího vladaře, aby si na něj zvykli – což se podařilo; zvykli si nejen oni, ale i Václav.

Snad až moc: vypěstoval si názor, že je k vládnutí vyvolen, takže o naplnění svého údělu vlastně nemusí usilovat konkrétními činy. Všechno obstará sám majestát, před kterým se lidé budou rozestupovat, tak jako je tisíckrát viděl rozestupovat se před jeho otcem i on. Žádný konflikt, který Václav později prožíval, ho z jeho omylu nevyvedl. Naopak, když jako panovník začal narážet na odlišné vůle cizích vysokých šlechticů a prelátů, vypěstoval v sobě pocit ohrožení nepřáteli – a jak to bývá, právě tímto způsobem si skutečné a konkrétní nepřátele začal vytvářet.

Kdo znali Václavova mrtvého otce, byli překvapeni, když zjistili, jak povinnost vládnout syna zaskočila. Chyběly mu právě ty vlastnosti, které Karel považoval pro vládnutí za nezbytné a které tvořily celý jeho hodnotový systém. V první řadě představa o tom, jak chápat a od čeho odvozovat panovnickou moc, a vlastně vůbec lidskou roli ve světě.

Karel kdysi napsal: „Tím více pak vidíme sami sebe jako dlužníka a služebníka Boží dobroty, čím více cítíme, že všechna tato i jiná dobrodiní nám Bůh prokazuje ze své laskavosti, a ne podle našich zásluh.“ Podle této filosofie mělo být hnací silou lidského života něco úplně jiného než pozemská ctižádost. Nebylo sporu o tom, že Karel si uměl vychutnat vladařskou pompu i moc a jeho královská gesta byla plná vnitřní jistoty. S tím, zda a jakou k němu pociťovat úctu, si jeho současníci nelámali hlavy, neboť se jim před ním klonily samy. Zároveň však pod všemi těmito vnějšími a nespornými atributy moci Karel zůstával mužem vnímajícím své postavení jako nejednoznačné, nejisté, závislé na tom, co nazýval Boží vůlí a milostí. Bůh mohl úřad, který mu kdysi seslal, kdykoli odejmout.

Toto každý den připomínané přesvědčení nezbavovalo Karla životní síly, naopak mu ji dodávalo. Kdykoli se měl odhodlat k významnému činu, záleželo mu na tom, aby dopředu daný božský záměr rozpoznal. Pak, když dospěl k závěru, že se mu to podařilo, získala jeho rozhodnutí onu proslulou jistotu, tak odlišnou od lidské pýchy a ostatních pozemských modelů myšlení: Nejsem to já, kdo ve skutečnosti jedná. Mými ústy a činy promlouvá Bůh. Klaňte se Bohu.

Vládl jako světec, oproštěný od svodů materiálního světa. Byl dokonce věrný svým manželkám, což byla věc v jeho době u člověka tohoto postavení nevídaná. Pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi o tom nad jeho rakví promluvil zvláštně: „Manželství dodržoval tak čistě a pevně, že ho nemohl nikdo přemoci.“

Věřil, že na něho po smrti čeká věčný život na nebesích, a už o své pozemské existenci hovořil jako o podvojném životě. Přirovnával ho k situaci člověka, který si prohlíží tvář v zrcadle. Zdánlivě jsou oba ty obličeje stejné, a přece je mezi nimi nekonečný rozdíl: jen jeden je doopravdy živý, zatímco druhý je pouhým odrazem. Stejně se to podle císaře mělo i s poměrem duchovního a materiálního života: ten první je jediný, o který doopravdy jde.

Filosof William Ockham ho jednou nazval ironicky „popským králem“; pravda však byla, že zmnožit tak rychle a v takové míře pozemské statky umožnilo Karlovi právě jeho nadpozemské založení. Nebudoval imperiální říši, jako o pár století později na skoro stejném území Habsburkové. Říše pro něho nebyla cílem, ale prostředkem k nalezení smyslu, který ležel mimo tento svět. Když zrovna nemusel vládnout a mohl se obléci, jak chtěl, vzal na sebe mnišskou kutnu. Dál od pozemského už se nešlo dostat. I jeho Vlastní životopis je dílem napůl filosofa, napůl světce, v žádném případě se nejednalo o státnické vzpomínání. Říše byla prostředkem, jak přivést k nalezení životního smyslu co nejvíce lidí. Z tohoto hlediska fakt, že císaře jeho dílo přežilo jen o pár let, nelze nazvat historickou tragédií. Za říši Karel nepovažoval to, co jde najít na mapě, zajímala ho „říše“ neviditelná.

Už bylo řečeno, že jeho nejstarší syn a následník na královském i císařském trůně se v tomto ohledu jeho pokračovatelem nestal. Transcendenční rozměr se do jeho vlády nikdy nedostal. Ve snaze nalézt oporu a náhradu za spoluvládnoucího Boha se Václav rozhodl hledat pomoc na zemi: dějiny jeho vlády jsou dějinami různých závislostí na nekonečných proudech rádců, kteří zavlekli jeho politiku do pragmatické každodennosti. Propad královské autority během necelého půlstoletí Václavovy vlády v očích mnohých tuto autoritu vlastně vymazal. Když Václav v roce 1419, na počátku nové, hrozivě převratné doby opouštěl svět, nevědělo se, kdo to vlastně odešel: Jaký tento vládce opravdu byl? Odmyslíme-li si požitky všedního života, stál ještě o něco jiného?

Musel to být pro Karla zvláštní pocit, odevzdávat zemi a moc právě tomuto člověku. Pokud císaři pomyšlení na budoucnost něco usnadňovalo, pak asi zas jeho víra: Bůh nakonec se vším a se všemi naloží, jak bude chtít, hrozit se budoucnosti je pošetilé, od toho tady člověk není. Avšak právě z této strany, ze světa víry, přišel v posledních týdnech a dnech života úder, který císař nečekal a který ohrozil jeho životní a vladařský koncept víc než co jiného. Na konci října 1378 se i do Prahy donesla zpráva, že francouzští kardinálové zvolili vedle římského Urbana VI. „vzdoropapeže“ Klementa VII.

Císař mohl sotva dostat horší novinu. Šíleným zdvojením hlavy církve ztratil svět symetrálu. Dosud všichni věděli a uznávali, že Bůh si vybírá svého pozemského zástupce, papeže, který potom korunuje římského krále, hlavu západního křesťanstva. Karel byl tedy králem a vládcem vyvoleným Bohem. Tento svět se papežským rozkolem zhroutil. Ukázalo se, že církev není jen zjevenou, ale i dokonale pozemskou institucí, že její tvář určují vedle dlouhodobých světových vizí i všední, zuřivé vášně.

Je-li však církev především lidským dílem, není také císař jenom nepatrně vylepšeným pozemšťanem? A jak je to s Bohem? Skutečnosti považované dosud za posvátné se staly předmětem rozumového přetřásání. Dřívější lidé, jako Karel IV., byli zvyklí podrobovat se Boží vůli. Teď se začali ptát: Co Bůh svými činy myslí? Aniž si to zpočátku asi uvědomili, tím, že si Boha začali vykládat v jeho vnitřních pohnutkách, se dostali na jeho úroveň.

Během několika málo let bylo všechno podstatné hotovo. Dřívější duchovní obsahy dostaly novou a pozemskou definici. Právě v té době lidé začali říkat: Konec světa se blíží. Vyslovovali tím své zoufalství ze zaniklého řádu, za který si neuměli představit náhradu. Zbývala jenom otázka, jak dlouho bude trvat, než se toto nové myšlení, upravené do masám stravitelné podoby, rozšíří mezi lidmi. V českých zemích se tak stalo někdy okolo roku 1420. Jestli pak skutečně nastal konec světa, nebo ne, dodnes není úplně jasné.

Husité zakládají Tábor
(březen 1420)

Podle mnohých to mělo být příští hlavní město. Nebo ještě víc: právě tam, v jižních Čechách, na vysokém ostrohu nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka, měl nakonec z nebe sestoupit Bůh a přinést jedněm věčné zatracení a ostatním spásu. Bůh si to však rozmyslel, nepřišel, a tak město zůstalo stát na památku, jak snadno i nejvznešenější myšlenka může přerůst v násilí.

V posledních letech vlády krále Václava IV., po smrti Jana Husa, bylo v zemi všechno, jen ne klid. S budoucností to nevypadalo o mnoho lépe. Snad jen kazatelé, kteří promlouvali k lidem při poutích na „horách“, nabízeli východisko. Naznačovali, že ještě za jejich života se stane to vůbec nejvýznamnější, v co může křesťan doufat: Spasitel se vrátí na zem. Svět kráčí ke svému konci.

Byl to neplánovaný důsledek nového náboženského názoru, který se zrodil v posledních pár desetiletích. Změnil vizi Boha i pohled člověka na sebe sama. Tam, kde dříve vládlo dogma, se objevil člověk se svým rozumem a začal posuzovat, jestli s ním jde víra dohromady. Dřív byl člověk před Boží tváří méně než nic, nyní však přestal klopit oči. A začal přemýšlet – co asi Bůh sledoval, když dělal to a to. Co bylo hlavní – takto přemýšlet mohl o Bohu každý člověk, bez ohledu na roli, jakou v životě hrál.

Že se rodí nový svět, bylo jasné přinejmenším od chvíle, kdy v létě 1419 Václav IV. nečekaně zemřel. Zdálo se to jasné: Bůh už nechce světské panovníky, protože přichází vládnout osobně. Adventisté šířili vizi konce světa a zúčtování u posledního soudu, chiliasté slibovali novou, tisíciletou vládu Svatého Ducha: nastane ráj na zemi, kdy lidé, zbavení hříchu, budou zažívat stav nepřetržité slasti. Pokud se o něco vedly spory, pak nejčastěji o to, kdy přesně Kristus přijde. Nejčastěji se uvádělo datum 10.–14. února 1420.

Zatímco v názoru na to, kdy ke konci světa dojde, nebylo úplné jednoty, shodovali se skoro všichni, že předstupněm ke spáse má být odevzdání pozemských majetků. Podle široce rozšířené představy se lidé měli vzdát svých domů a shromáždit se v některém z měst označených za vyvolená: Plzni, Písku, Žatci, Lounech, Slaném nebo Klatovech – určitě však ne v Praze, ta platila za zkažeností prolezlý Babylon. Mnozí, kdo opouštěli své majetky, je zapalovali v přesvědčení, že je už nikdy nebudou potřebovat. Často hořely celé vesnice.

V prvních měsících roku 1420 dosáhly vize posledního soudu rozměrů davové psychózy. Lidé vymknutí ze životního řádu, zachovávaného celé generace, a zneklidnění takovou ztrátou, hleděli tím toužebněji vpřed. Na své dosavadní životy se snažili zapomenout; všechno podstatné, k čemu se upínali, měl obstarat Bůh.

Jenomže ten nepřicházel. Nechával na sebe čekat celé týdny. A během nich na lidi bez domova dolehly jejich někdejší starosti: zima, hlad. Hrozilo dokonce, že obrátí svou netrpělivost proti kazatelům, kteří se v předpovědích konce světa zmýlili. Bylo nutné nabídnout jim nový program – a na jaře 1420 se tato nepatrná korekce v dosavadním učení objevila. Přinášela změněný názor na to, kdo bude spasen: podle Nového zákona o tom měl při posledním soudu rozhodnout Kristus sám, nyní však husité vzali rozhodování do svých rukou. Život si zaslouží jen člověk pravé (husitské) víry, všichni ostatní by měli zemřít ještě před Kristovým příchodem. Bůh přijde, ale později: až skončí zabíjení.

Tato myšlenka učinila volný průchod násilí, které se v představách husitských kazatelů hromadilo po dlouhou dobu. Pojetí lidského života a jeho ceny bylo jiné než dnes: vyplývalo z představy, že život na zemi je zanedbatelnou součástí existence a všechno podstatné se odehraje až po smrti. Touha po krvi, jíž se někteří kazatelé vyznačovali, však tuto představu daleko přesahovala. Plzeňský kazatel Václav Koranda už v roce 1419 vyzýval husity ve svém kraji, aby se vyzbrojili cepy, samostříly a sudlicemi. Čechami křižovaly skupiny bojechtivých ještě-ne-válečníků, jejichž agresivita rostla úměrně s časem, po který ji neměli na kom vybít. Pod záminkou původní spásy se nyní chystalo něco úplně jiného: krveprolití.

Celkem náhodou nakonec násilí vyvřelo v jižních Čechách. Husité z okolních vesnic během masopustu v roce 1420 vyplenili Sezimovo Ústí a učinili z něj svou základnu. Dodnes jsou známa jména těch, kdo útočící dav vedli: kněz Vanček, Petr Hromádka z Jistebnice, Jan z Bydlena, Jan ze Smolína a další. Po několika dnech v dobytém městě dospěli k závěru, že vzhledem k jeho nevýhodné poloze je nelze bránit. Vypálili je tedy a přesunuli se na nedaleký vrch, kde kdysi stálo město Hradiště, a začali tam budovat novou osadu, jíž dali jméno Hradiště hory Tábor. Skalnatý výběžek dlouhý 500 a široký 400 metrů měl výhodu, že byl přístupný jenom z jedné strany, ke stavbě příbytků se tam daly využít zbytky zaniklých staveb, a hlavně – husité byli na vytoužené „hoře“, tedy blízko Bohu a očekávané spáse.

Mnozí z nich zřejmě upřímně věřili, že zahajují nový věk, dávají vzniknout vzorné obci, předobrazu příští, šťastné společnosti. Vedeni nadšením a zároveň také strachem z nepřátel, začali s horečným budováním, bez předchozího architektonického plánu. Eneáš Silvius, pozdější papež Pius II., který dokončené město dvakrát navštívil, zapsal své dojmy po příjezdu: měl pocit, že vstupuje do „hnízda kacířského, synagogy satanovy“; uvnitř však zjistil, že domy jsou postaveny z dříví a lepenice – dokonce i kostel, který mu tím připomněl vesnickou stodolu.

V čele města stáli čtyři hejtmani – Mikuláš z Husi, Jan Žižka z Trocnova, Chval z Machovic a Zbyněk z Buchova –, skutečnými vládci však byli kazatelé, kteří udržovali náladu. Opírali se při tom zejména o svou autoritu mezi táborskými ženami, jimž dovolili opustit manžely a rodiny, pokud došly k závěru, že soužití brání v jejich víře. Mnohé k tomu skutečně dospěly. Četné kazatelské vize se týkaly hlavně těchto žen: v budoucnosti třeba měly rodit nikoli v bolestech tak jako dosud, ale radostně a vesele – i když jak toho dosáhnout, už kazatelé neuváděli. Podle jiné, ještě radikálnější vize měla v Táboře odpadnout dokonce i fyzická námaha spojená s plozením dětí. Kazatelé slibovali, že v Boží obci „ženy budú počínati a roditi bez poznánie mužského jako svatá Maria Panna“. Aby se ti, kterým by se podobný život případně nelíbil, nemohli vrátit domů, byly na náměstí umístěny kádě, do nichž měli všichni odevzdat svůj majetek.

Kdo chtěl Boha, mohl být spokojen, ale co ten, který si přál krev? Brzy se ukázalo, že i o něj bude postaráno. Jedním z prvních cílů táborské bojechtivosti se stala nedaleká tvrz Sedlec, ve které se ukryl uprchlý pan Oldřich z Ústí. Kronikář Vavřinec z Březové zachytil, jak táboři s lapeným pánem po obsazení tvrze naložili: ubili ho cepy, mrtvole usekali nohy a tělo pak hodili do ohně. Potom rozhodli, jak bude naloženo se šesti majetnými zajatci: naživu zůstane jen jeden z nich, a sice ten, který vlastnoručně mečem popraví zbylé druhy. Jeden z šestice, jistý Pinta, hejtman, prý nabídku skutečně přijal. Český okamžik jako hrom: podle Vavřince se Pinta poté, co usekal hlavy svým spolubratrům, přidal k táborům.

Rodící se vojsko vypálilo nedalekou Mladou Vožici a dalo se do plenění klášterů, Milevska, Nepomuku, Zlaté Koruny a dalších. Konec světa stále nepřicházel, a tak stejně jako rostla brutalita útoků, měnily se i jejich důvody: cílem dobyvačných výprav bylo stále častěji opatření potravin. Poté, co v květnu 1420 táboři přitáhli do Prahy, aby se přece jenom pokusili proměnit ji z nenáviděného Babylonu v Jeruzalém, ničení neznalo mezí. Dav vedený Václavem Korandou se v srpnu při plenění zbraslavského kláštera nezastavil ani před královskou hrobkou, v níž vyzvedl a pak tupil tělo Václava IV. Drancování Prahy opilými vizionáři zabralo několik týdnů, a tak nebylo divu, že se přeměna v hlavní město husitského hnutí nepodařila.

Hořely kláštery, hrady a města, ale podle představ radikálních husitů tak měla hořet celá země. V plamenech se měla zbavit materiální zátěže a přepodstatnit v říši věčného blaha na nebesích. „Všecka města, vsi i vzdělánie mají jako Sodoma a Gomora zkažena býti a ohněm spálena,“ žádal Jakoubek ze Stříbra. Všichni musí zemřít, aby mohl nebeský vládce žít. „Item již nemá nižádný král na zemi volen býti, neb sám Kristus již má kralovati.“

Nebylo divu, že násilí, jež mělo podle původních představ snad zůstat pouhým prostředkem, se mnohým stalo vlastním a jediným cílem. Tvrzení husitských kazatelů „nebudete-li páliti, sami budete páleni“ určilo atmosféru doby. Města hořela oficiálně proto, aby špatná víra byla vyvrácena do základů, ale tam, kudy husité prošli, se nerodili věřící obrácení na novou víru, protože husitské řádění často nikdo nepřežil. Hnutí, které začínalo jako přísně puritánské, degenerovalo také v promiskuitním počínání adamitů. Jak se ukázalo, konečným cílem mnohých husitů bylo hlavně to, aby ženy byly kdykoli po vůli všem mužům.

Hnutí sjednocovala hlavně neláska ke skutečnosti; reálný, pozitivní a především dlouhodobý program v prvních letech nebyl. Bez konce světa, se kterým starý plán stál a padal, velká část toho, co se dělo, postrádala smysl. Vznikl bludný kruh: lidé, kteří nevěřili, že má cenu dál pracovat, přestali obdělávat pole; když potom dostali hlad, začali brát ostatním násilím. A tak bylo podivným paradoxem, že když o tři desítky let později, v roce 1451, Eneáš Silvius líčil své dojmy z Tábora, dospěl k názoru, že vývoj se válkami vrátil v podstatě na začátek: „Chtěli sice žít dle mravů prvotní církve a měli vše společné; nazývali se navzájem bratřími a čeho se jednomu nedostávalo, to mu druhý poskytl; nyní však žije každý pro sebe, jeden má hlad a druhý se opíjí.“

Prokop Holý umírá u Lipan
(30. 5. 1434)

Kdyby se naše vnímání dějin řídilo rozumem, byl by dnes Prokop Holý mnohem známější než Žižka. Dokázal toho víc, v umění válečném i diplomatickém. Vojenští stratégové mu mohou vyčítat, že neprojevil tolik geniality jako slepý hejtman, který vymyslel celý nový a převratný styl husitského boje. Své největší domácí bitvy, jako u Tachova v roce 1427 nebo u Domažlic o čtyři roky později, Holý vyhrál vlastně bez boje, díky lepší morálce svých válečníků: nepřátelé se dali na útěk už ve chvíli, kdy slyšeli jeho houfy přicházet.

Na českém území a hlavně mimo ně, na sever, západ i východ od Čech vedl Prokop Holý armádu čítající desetitisíce mužů a žen, která ze žádného důležitého střetu neodešla poražena – až na ten poslední, lipanský, v kterém i Prokop Holý ztratil život. Byla to tato skutečnost – že zavedl vojsko na místo konečné porážky –, která rozhodla o tom, že jeho historický obraz byl zmenšen?

Lidé, jimž se na husitství líbí představa, jak naši předkové naháněli hrůzu tehdejší katolické Evropě, bývají zamilovaní do Žižky: splňuje jejich představu nesmlouvavého vojevůdce, který nikdy nezapochyboval o svém právu šířit víru mečem. Prokop Holý, který se stal jako vrchní husitský hejtman Žižkovým nástupcem, tu a tam pochyboval. Vedl války v jiné době, a proto také jiným stylem než jeho předchůdce: cílem nebylo nepřátele víry vyhladit, ale vytvořit českým husitům takovou pozici v Evropě, aby katolíci prostě museli vzít jejich existenci na vědomí.

Byly to války vedené nikoli pro okamžité vítězství, ale s dlouhodobým záměrem. Věříme-li, že válka může být dlouhodobou strategií, jež vede k nastolení trvalého míru, pak Prokop Holý byl zřejmě stratégem a diplomatem takového typu.

Soustavnější zprávy o něm máme jen z posledních deseti let jeho života. Nevíme, kdy a kde přesně se narodil a na jakých názorech rostl, ale nacházíme ho mezi prvními husitskými kněžími, kteří přešli k hnutí v roce 1420, kdy se budoval Tábor, a začali tam kázat. Kněz v čele vojska, to se Holého odpůrcům později zdálo jako dokonalé porušení pravidel. Byl to navíc kazatel netypický: nedochovaly se zprávy o tom, že by patřil k radikálním nebo dogmatickým vyznavačům Písma, jimiž se to v rozpuku hnutí v Táboře hemžilo. A nevystupoval tak ani po roce 1425, kdy ho zvolili hlavním velitelem.

Je zvláštní, jak málo osobnějších nebo hodnotících zpráv o něm se dochovalo. Sotva to lze vyložit ještě jinak než velmi civilními metodami jeho vlády. K tomu, aby se člověk stal objektem historie, většinou nestačí jen činy, ale je potřebný i jistý typ chování, jenž k sobě vábí lidi, kteří historii zapisují. Co však s člověkem, který se vědomě nechová jako ten, kdo se snaží „zanechat stopu“, zasahuje do dění pouze účelově a po provedeném zásahu z historie zas rychle mizí?

Holého obraz začal nabývat barvitějších kontur až s velkým časovým odstupem. František Palacký o něm třeba psal: „Byltě postavy střední, těla silného, tváře náčerné, očí velikých, vzezření děsného, nosil se po světsku rouchem naoko hrubým, uvnitř ale vzácným a tenkým.“ Možná to tak bylo. I staré a idealizované Holého portréty zdůrazňují spíš vojevůdcovskou sílu než vnitřní pnutí muže víry. Takového muže si doba žádala.

Obrazoborecká vlna byla pryč; mnohé majetky byly ztraceny, nové zatím nevytvořeny. Země ležela v troskách, zbavená starého univerzalistického řádu. Podstata hnutí byla nyní jiná: už se k němu nepřidávali lidé, kteří si přáli rychle zemřít a přepodstatnit se do ráje, ale ti, kdo toužili žít – což znamenalo kromě jiného i uchovat a rozmnožit své statky. Věc před pár lety nemyslitelná. Obnově bohatství paradoxně nejvíc bránilo husitské vojsko, které udržovalo zemi v neustálém napětí. Eneáš Silvius psal o nepochopitelném českém lidu, který je místo práce pořád s někým ve válečném stavu.

Co je to za zvláštní lidi, které těší trmácet se neustále Evropou a nocovat pod širým nebem? Češi podle Silvia „vždycky buď bojují, nebo se strachem válku proti sobě očekávají“. To bylo samozřejmě posunuté hledisko kvalifikovaného odpůrce hnutí, zároveň to však vystihovalo i problém, který Prokop Holý řešil. Bylo jasné, že všechny nepřátele nebude možné pobít, jak v roce 1420 snil Žižka. Jediným řešením byla koexistence – a to koexistence vynucená, pokud možno na území protivníka. Až dosud husité vzdorovali křížovým výpravám doma, ale bylo jasné, že přenesení války ven by znamenalo mnohem účinnější prostředek nátlaku. Nepřítel bude přinucen ke kompromisu, bude-li napaden ve svých příbytcích; zhruba takový plán Prokop Holý přijal po vítězné bitvě u Ústí nad Labem v roce 1426. V dalších osmi letech ho naplnil.

Kamkoli jeho vojska v cizině přišla, všude si dělala, co chtěla. Nezdržovala se dobýváním opevněných hradů, ale rychle plenila vše, co se dalo. Katolíci všude v Evropě si zoufali: Jak je možné, že Bůh Čechy za jejich hříšnou herezi už dávno nepotrestal? Každá další vítězná bitva mimoto nastolila otázku, zda éra husitů, mnohem delší, než v roce 1420 kdokoli očekával, snad opravdu nepřináší nový a lepší druh víry, který ovládne svět.

Vzhledem ke kusým pramenům není úplně snadné představit si, jak Prokop Holý skutečně vládl. Kombinoval metody kněze i diktátora. Katolíci ho portrétovali a zřejmě i skutečně vnímali jako muže, který si počíná suverénně jako král. „Jeden člověk vším všudy vládne a všecko ve své moci maje, bez dotazu a rady pánů, rytířů a měst působí a dělá, co se mu líbí,“ tvrdil Eneáš Silvius. (Jeho úcta k husitskému vůdci byla velká: byl to on, kdo Prokopovi vymyslel predikát „Veliký“, což bylo zhodnocením nejen vojenského, ale především politického umu a snad také mravní velikosti.) V roce 1429 třeba Prokop vedl delegaci, která v Prešpurku vyjednávala s králem Zikmundem. Udržoval s ním, on, obyčejný kněz, i velmi osobitou, nekonvenční korespondenci, oslovoval ho „Nejjasnější kníže a pane“, budoucí císař mu zas říkal „Prokope“.

Na počátku roku 1433 přivedl Prokop Holý české husitské poselstvo do Basileje k rozhovorům o uznání ústředních „artykulů“ husitského náboženství; jednání sice nemělo oslnivý průběh ani výsledek, ale už sám fakt, že na toto téma bylo možné diskutovat, znamenal převrat v myšlení lidí. Jedni druhé sice stále pokládali za kacíře a byli připraveni kdykoli znovu válčit, ale první část válečné nenávisti byla převedena do kultivované, komunikativní podoby: proč by nemohly následovat také další?

Kněz a bojovník se v něm přetahovali a ten druhý obyčejně vítězil. Na doklad Prokopova „kněžského“ humanismu se někdy uvádělo, že v bitvách nebral do ruky zbraň, ale pouze udílel rozkazy. Pravda je, že důkaz o tom, že by bojoval například mečem, se nedochoval. Vzhledem ke způsobu, jakým se v husitské době válčilo, však není snadné si podobnou pasivitu představit: Prokopovi válečníci, kdyby na ně s takovým nápadem přišel, by se ho patrně právem zeptali, proč, když se vraždění vyhýbá on, mají zabíjet oni. V každém případě Holý nesl odpovědnost za vlastní rozkazy, se zbraní i beze zbraně, a jeho vojsko se v ničem nechovalo lépe ani hůře než vojska nepřátel. Husité pod Holého vedením neradi brali zajatce, loupili a plenili, co se dalo, a jejich dobytí nepřátelského města pravidelně končilo jeho vypálením.

V každém případě se Prokopu Holému jeho způsob vymáhání míru silou osvědčil. Po bitvě u Domažlic v roce 1431 se české země jevily od nepřátel kalicha vyčištěny a husitský vojevůdce se krátce mohl těšit i z mezinárodní stability. Nakonec se však ukázalo, že všech těch nepřátel přece jen bylo příliš mnoho. Během lipanské bitvy ho obstoupili.

V posledním roce před smrtí zažil prudký pád z pozice zemského vládce do role de facto veřejného nepřítele. Poté, co zahraniční nepřátelé znovu začali nabývat převahu, další husitští hejtmani Holého sesadili a v hádce mu dokonce způsobili zranění. Když se později ukázalo, že lepší vojevůdce není, převzal znovu velení, takže Lipany ho zastihly v čele deseti tisíc táborů a sirotků proti třinácti tisícům aliance českých pánů a pražských husitů.

O průběhu bitvy se nedochovalo mnoho zpráv – zřejmě proto, že od chvíle, kdy Prokopovi odpůrci získali převahu, změnila se tato bitva ve vyhlazování. Nebylo to běžné střetnutí a Prokopovi husité, kteří se v Lipanech konečně ocitli na kolenou, nebyli vnímáni jako běžní nepřátelé. Jako by ožily vize Eneáše Silvia, který jim připisoval spíš ďábelské než lidské vzezření: „Měli oči orličí, vlasy nečesané, brady opuštěné, postavu vysokou, údy chlupaté, kůži tak tvrdou, že by od ní jako od pancíře meč odskočil.“ Když se v bitvě nečekaně naskytla možnost zničit něco tak hrozného, aliance svou šanci využila. Většina těch, kteří na husitské straně přežili, byla v noci po bitvě upálena ve stodolách v lipanském okolí.

V Holého blízkosti nakonec nezůstal naživu nikdo, kdo by podal svědectví o tom, jak vůdce zemřel. Legendy o tom, že snad v rozhodné fázi přece jenom vzal do ruky zbraň a zabil několik nepřátel, se nepotvrdily, stejně jako tvrzení, že ho snad zradil a zabil jeden z donedávna věrných, Vilém Kostka z Postupic. Po bitvě nebylo ani nalezeno Prokopovo tělo, protože vlastně nebylo nikoho, kdo by je hledal. Jeho vojsko bylo vyvražděno.

Nebylo proto ani doopravdy jisté, jestli zemřel; objevily se legendy, že se snad někde skrývá. I v jeho smrti bylo něco podobně neokázalého, jako byl způsob, kterým Holý vládl a velel. Paradoxně právě jeho smrt nakonec způsobila, že se v českých zemích ustavilo „království dvojího lidu“ – kdy se alespoň část lidí, kteří náleželi k různým náboženstvím, naučila koexistovat bez nutnosti ty druhé vyhladit.

Petr Chelčický
opouští bojující husity
(listopad 1420)

Podstatě jeho učení laický čtenář možná spíš než studiem jeho spisů porozumí z obrazu, který malíř Alfons Mucha kdysi začlenil do Slovanské epopeje. Ve scéně situované do roku 1420 je husitský myslitel zachycen v krajině zaplněné zčásti zoufalci a zčásti mrtvolami. V pozadí hoří jihočeské Vodňany a Chelčický se snaží husity, zdeptané nepřátelským nájezdem, přesvědčit o smysluplnosti zásady „neoplácet zlem zlé“. Těžké. Zkáza, kam oko dohlédne, Chelčický však dospívá nikoli k odvetě, ale k rozhodnutí: „Nebudeme jako oni.“

Obraz přirozeně zachytil extrémní výjev; Chelčického učení bylo stvořeno hlavně pro všední den. Přesvědčený, že všechny podstatné pravdy jsou obsažené v bibli, vzal prostě Chelčický Krista za slovo a rozhodl se tak jako on milovat své nepřátele. Snášet utrpení, každý den. Co víc – přesvědčil sebe i blízké okolí, že jenom ten, kdo jedná takto, může doufat, že prožije smysluplný život.

Bylo to zvláštní: se svým pojetím vystoupil naplno vlastně až ve chvíli, kdy husitská revoluce vykrvácela na lipanském poli. Zdálo se, že hnutí je v koncích, zalklo se zčásti svou duchovní nemohoucností a zčásti podlehlo ranám nepřátel, kteří měli drtivou převahu. Sotva kdo čekal, že právě nyní, kdy bylo pro bojovné lidi po všem, podnikne někdo krok, jímž zprostředkuje duchovní odkaz husitství dalším generacím a dalším staletím.

I Petr Chelčický patří k oněm hrdinům českého středověku, o jejichž biografii nevíme skoro nic. Netušíme, kdy se narodil a kdy zemřel, nejsme si jisti, kde a v jakých podmínkách žil. Nemáme ani ponětí, jak vypadal: byl malý a tlustý jako Jan Hus, nebo se do jeho podoby strefil sochař František Bílek, který ho pojal jako hubeného a majestátního asketu? To málo, co jsme schopni rekonstruovat, jsme se většinou dozvěděli přímo od Chelčického – z nechtěných a náhodných zmínek vyzrazených v pár desítkách dochovaných spisů. Hádáme, že se narodil kolem roku 1380, byl tedy trochu mladší než Hus, a zemřel zhruba o sedmdesát let později. Většinu života snad strávil v jihočeských Chelčicích, vsi nedaleko Vodňan, podle které získal jméno; někteří ho ztotožňují s chudým šlechticem Petrem Záhorkou ze Záhoří, obce nedaleko Chelčic.

Kdyby o takovém informačním zmatku věděl, byl by asi spokojen. Tak si to vždycky přál: přesvědčený, že člověk nemá do dějin vstupovat banální prózou svého života, ale poetickým jasem díla, choval se jako typický středověký tvůrce, pro něhož bylo hlavní, zda posloužil věci, jíž věřil, a nikoli to, zda vyryje osobní stopu. I po staletích pro nás zůstává neviditelný, k jeho poctě se nebudují busty ani pomníky (těch několik stávajících je výjimkou), v přemýšlení o něm nic nerozptyluje. Všechno podstatné obstarává dochované dílo, jehož účinky zasáhly do mnohem širší oblasti, než byl svět náboženství, kterému je jeho autor prapůvodně vyhradil.

Je trochu divné, že se nestal knězem; měl k tomu asi všechny povahové předpoklady. Neznal ani dobře latinsky, což by si o generaci dřív u náboženského myslitele nikdo neuměl představit. Psal česky, německý jazyk podle všeho ignoroval, a rozhodl se proměnit nevýhodu svého laictví v klad: začal se obracet k laickému publiku dokonce i tehdy, když rozebíral nejsložitější teologické problémy.

Měl štěstí, že dospěl v době, kdy v Čechách padly všechny autoritativní přehrady rozmístěné v uplynulých staletích na trase mezi věřícími a Bohem. Kněz přestal být jediným závazným vykladačem víry a stal se člověkem stejně omylným jako kdokoli jiný. Bibli směl vykládat každý; vše mimo ni bylo pokládáno za balast, který se doporučovalo ignorovat. Víra má být prostá. Pokud není, stojí to za zamyšlení.

Věřil, že rozpozná lépe než jiní, co je v pozemské společnosti špatné. Cítil se povolán, aby na tyto nedostatky ukazoval. Příklad: rozdělení společnosti na „trojí lid“ – duchovenstvo, šlechtu a prosté obyvatelstvo venkova a měst. V bibli o takovém dělení nebylo ani slovo, proto je Chelčický považoval za typický lidský, Bohem odnikud neposvěcený výmysl. Zdálo se mu, že ve Starém a hlavně Novém zákoně je vylíčena společnost, v níž se lidé neposuzují podle majetku a moci, ale podle intenzity své víry. Snil o světě, ve kterém se lidé přestanou honit za požitky. Pak snad přijde vytoužený zlatý věk.

Podobnými názory se v principu moc nelišil od ostatních představitelů husitského hnutí, tak jak se rozvíjelo v prvních letech po Husově smrti. I Chelčický před propuknutím násilí věřil, že se snad přiblížil konec světa, a v zániku dosavadní církve viděl satisfakci pro celý svět. Stejně jako před lety komunikoval s Husem, znal se i nyní osobně s hlavními vůdci revoluce. V říjnu 1419 se objevil v Praze (je to jedno z mála dat jeho života, kterými si můžeme být relativně jisti), aby se k revoluci přidal. Zůstal něco přes rok, odešel po vítězné bitvě u Vyšehradu v listopadu 1420. Zdá se, že během této doby se v něm udála proměna: dál zůstal na pozicích hnutí, rozhodl se však prosazovat jeho cíle jinými prostředky.

Mezi božími bojovníky v této době převážilo přesvědčení, že věroučné pravdy se nejúčinněji prosadí mečem. Z dochovaných zpráv víme, že Chelčický radikály pro tuto myšlenku slovně káral, pochopitelně bez účinku. Zatímco husité vytáhli na bitevní pole, stáhl se sám na několik dalších desítek let do soukromí. Jeho samota byla dokonalá: i v letech největší „slávy“ na sklonku života Chelčického obklopovala jenom hrstka příznivců.

Chtěl reformu církve a odstranění požitkářství v jejích řadách, z druhé strany se však děsil táborského fanatismu. Jako obvykle, svou „střední cestu“ našel v bibli: přikázal-li Bůh člověku „nezabiješ“, nelze brát lidem život pod žádnou záminkou, tedy ani tou, která se odvolává na šíření nové a lepší náboženské pravdy. Chelčický šel až do důsledků: nejenže se postavil každému násilí jako způsobu vyřešení sporů, ale vyslovil se také proti hrdelnímu trestu. Dnešní odmítání trestu smrti bývá často založeno na nechuti přijmout mimořádnou odpovědnost, která je s jeho vynesením a vykonáním spojena. Chelčický však přistupoval k tématu nikoli jako pozemšťan, ale jako mluvčí nebeského hlasu, který mu přikazoval milovat dokonce i ty nejhorší mezi lidmi.

Psal jinak než jeho současníci. Autor běžného středověkého traktátu postupoval krok za krokem k vytyčenému cíli, dovolával se církevních autorit a po všech stránkách dával najevo, že pracuje podle správné a schválené metody. V Chelčického spisech se naopak rozprostíral syntaktický chaos málem kosmických rozměrů. Neodvolával se na nikoho, jenom na bibli. Psal, jako by byl prvním autorem od ukřižování. Ke svým závěrům se prodíral intuitivně, vracel se k nim, kroužil okolo nich. Někdy to vypadalo, že ty, kdo o tématu psali dříve, vůbec nezná – a neudělal nic pro to, aby takové pochyby vyvrátil.

Podle toho, jak sám sebe občas v textech nazýval, si zřejmě i on uvědomoval, jak velmi se vymyká názorům doby. Označoval se za blázna, podivína, člověka přepjatých postojů. Uznával, že svět, v který věří, má mnohem radši než ten, ve kterém žije. Ženy ho nepřitahovaly, moc ani peníze nad ním nezískaly vládu; celým svým snažením směřoval mimo pozemský svět. A co bylo zvláštní, právě z této pozice si nakonec získal autoritu. Uznávali ho ti, kteří rozuměli, o čem psal.

Skutečný husitský „boj“ pro Chelčického začal vlastně až po lipanské porážce. Své hlavní spisy, Postilu nebo Sieť viery, vytvořil až pak. Jako by chtěl navrátit smysl době, která hrozila obecnou deziluzí a zřeknutím se víry, jež v uplynulých patnácti letech stála takové množství životů. Boje, které donedávna probíhaly na pláních a u městských hradeb, se teď přenesly zpátky do nitra věřícího člověka.

Na duše mnohých bojovníků, unavené vražděním, zapůsobily Chelčického spisy jako balzám. Lidé byli rozděleni příslušností k nejrůznějším náboženským sektám a Chelčický jim nabídl novou jednotu, opřenou věrohodně o prapůvodní prostotu víry. Bude to, jaké to od začátku mělo být. Zřejmě i on sám přitom tušil, že nenabízí recept pro všechny, ale pouze pro část společnosti, která by se možná mohla stát duchovní elitou: bylo těžké si představit, aby touto v zásadě pasivní filosofií žili všichni, protože někdo zároveň musel tvořit hodnoty, ze kterých lidé jako Chelčický chtěli brát. Doporučoval-li jihočeský myslitel, aby správný křesťan žil z cizích darů jako Kristus, říkal tím, že současně musí existovat i jiní lidé. Živitelé.

Bylo to podivné: husité, kteří kdysi zvedli zbraně do boje s Antikristem, si v náruživém zápase s ním umazali ruce krví do té míry, až přehlédli, že Antikrist se jim nastěhoval do hlav a duší. Po boji s ním bylo ještě hůř než předtím. Francouzský historik Ernest Denis situaci popsal slovy: „Co zbývá věřícím? Sklonit se před vůlí Boha, který je zkouší. Po době odporu následuje doba odříkání.“ Chelčického žáci byli podle něj nevyhnutelným pokračováním táborské revoluční choroby – po hrdinech prostě přišli mučedníci.

Nakonec to byl paradoxně právě Chelčický, a nikoli zakladatel Jan Hus, kdo se ve své době postaral o setrvání husitského odkazu v lidských myslích. Hus působil silou mravního příkladu, především hrdinskou smrtí. Chelčický k němu připojil návod, jak podle nové víry žít a nezabíjet se navzájem. Především na Chelčického, nikoli na Jana Husa se odvolávali členové první, kunvaldské komuny, kteří v druhé polovině padesátých let patnáctého století vyplnili svůj život nebojovnou křesťanskou láskou; později přijali jméno Jednoty bratrské.

Říká se, že lidské společnosti se dělí do dvou skupin v závislosti na tom, v co věří: jedny v Boha a druhé v policii. Chelčického pokus byl možná posledním vážně a opravdově míněným pokusem o komunitu řízenou nejen světskými pravidly, ale od počátku prozářenou zjeveným principem.

Ferdinand I. Habsburský
se stává českým králem
(23. 10. 1526)

Trvalo to tenkrát přes dva týdny, než se rozhodlo: než zástupci českých stavů vyslechli reprezentanty různých uchazečů o český trůn, posoudili věrohodnost jejich kandidatur a zvolili nejlepšího z nich. Třiadvacátého října 1526 se volitelé shromáždili ve Svatováclavské kapli katedrály svatého Víta na Pražském hradě. Postupně každý z těch čtyřiadvaceti předstoupil před ostatní a oznámil, komu dal hlas. Pražský purkrabí Lev z Rožmitálu potom výsledek jednomyslné volby oznámil světu: Novým českým králem bude „Habšpurk“ Ferdinand.

Byl mladším bratrem známějšího Karla V., španělského krále a římskoněmeckého císaře, pokládaného ve své době za nejmocnějšího panovníka na světě: ovládal Španělsko, Nizozemí, část Itálie a hlavně bohaté kolonie, ze kterých plynulo do Evropy nevídané bohatství. Karel V. byl snad posledním panovníkem historie, který mohl reálně snít o tom, že získá pod svou kontrolu celý svět. „Nikdy od dob Karla Velikého nebylo tolik rozsáhlých a bohatstvím proslavených zemí spojeno v rukou jedné rodiny,“ napsal historik Josef Šusta.

Patřil k ní i bratr Ferdinand (1503–1564), i když jeho perspektivy byly proti bratrovým mnohem méně jasné: měl dostat rakouské provincie, „rodinné stříbro“; co s nimi však dál půjde podniknout, byla otázka. V každém případě se mu dostalo kvalitního vladařského vzdělání, mezi jeho učiteli byl Erasmus Rotterdamský. Byla to výchova katolická a současně – vzhledem k dané době možná ani nešlo jinak – také pozoruhodně tolerantní.

Celý život prý Ferdinand chodil dvakrát denně na mši, jednou týdně se účastnil procesí. To v jeho době v Čechách dělal málokdo. Přesto nebyl tím, kdo se v knihách odbývá nálepkou „bigotní katolík“. O smyslu své víry nepochyboval hlavně proto, že podle něj lépe než jiné prospívala státu, jeho stabilitě. Evropské poměry v jeho době se mu zdály dávat za pravdu: všude, kde převzali část vlivu reformátoři, začala hořet města, tekla krev. Zatím nejdál v tomto ohledu došli v patnáctém století Češi; pod Lutherovým vlivem se však začínali bouřit i lidé v německy mluvících krajích. Sám Ferdinand energicky potlačil jednu rebelii ve „svých“ Dolních Rakousích.

Pokud se právě takový člověk začal zajímat o vládu v zemi tak prosáklé herezemi, jako byla Česká koruna, vypadalo to paradoxně – ale jen na první pohled. Jeden vnější vliv odsouval náboženské války mezi spory nuancí: mohutná turecká armáda, valící se do Evropy a deroucí se Uhrami stále blíže Vídni. K tomu, aby mohl zformovat účinnou obranu, potřeboval Ferdinand zázemí v sousedních provinciích. Z tohoto hlediska přišla náhlá smrt českého krále Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče vlastně vhod: uprázdnil se trůn, který, pokud by byl získán, mohl pomoci zachránit Evropu.

Mezi kandidáty na českého krále měl Ferdinand jednu výhodu navíc. Před pěti lety se oženil s Annou Jagellonskou, sestrou mrtvého krále a dědičkou jeho trůnu. Odbojní čeští stavové, potížisté, však tento královnin (a zároveň Ferdinandův) nárok odmítali uznat, a tak Ferdinand zůstal řadovým kandidátem. Mířil do chaosu, který vznikl během půlstoletí slabé jagellonské vlády a ve kterém ústřední moc skoro zanikla. Málem každý druhý český šlechtic si vydržoval vlastní, malé vojsko, se kterým někde vedl soukromou válku. O zemi se dalo říci leccos – jen to ne, že je v ní bezpečno. Stavovské sněmy zasedaly, aniž to mělo na poměry nějaký vliv. Země se topila ve zmatcích.

Nebylo tedy asi překvapením, že mezi pretendenty trůnu převažovali muži, kterým tato situace vyhovovala. Jedním z nich byl už zmíněný Lev z Rožmitálu, nejvlivnější člověk v zemi během posledního čtvrtstoletí. Příklad Jiřího z Poděbrad jeho i další domácí kandidáty lákal, roztříštěná česká společnost však zároveň volbě krále-Čecha i bránila: nehledala se osobnost, ale spolehlivý nástroj. Královská volba roku 1526 nakonec neodrážela zájmy celé země, ale jenom různé interesy dílčí, skupinové.

Ferdinand byl jediný, kdo v předvolebním zápase nabídl víc než prospěch jedné strany. Podle kronikáře Marka Bydžovského z Florentina ho předcházela pověst nepřítele křivd a nespravedlností. Vadilo, že je napůl Němec, napůl Španěl a zároveň katolík. Doufalo se však, že se s českými zvláštnostmi, hlavně s ovzduším náboženské tolerance, bude umět vyrovnat.

Rozhodování nakonec určila především zmíněná situace na jih od českých hranic. Bylo to snad z Vídně, kam se Turci přiblížili, k moravským hranicím daleko? Pro výsledek volby potom nebylo hlavní, zda se Ferdinand podrobí stavovským požadavkům na něho kladeným, ale jestli unese odpovědnost za obranu země.

Tváří v tvář tomuto riziku nevadily ani jeho vlastnosti, které by v klidných časech patrně vyvolaly potíže. Nemluvil česky ani nevyznával v zemi rozšířenou utrakvistickou víru. Nebylo obvyklé, aby se panovník ve svém náboženství rozcházel s většinou obyvatel. Ale Turci, kteří možná byli jedinou zbylou alternativou, se s nimi rozcházeli ještě víc.

Pražská volba Ferdinanda Habsburského se někdy pokládá za rozhodující okamžik pro vznik habsburské monarchie: na základě připojení Koruny české k rakouským zemím Ferdinand o dva měsíce později vznesl nárok také na Uhry – a podruhé úspěšně. Všechny tři země se tím spojily v osobě jednoho vladaře a habsburská kulturní a civilizační mise na východ mohla začít.

Vedl ji muž, o kterém se paradoxně dodnes u nás v knihách píše mnohem méně než třeba o Rudolfu II. (který byl ve srovnání s Ferdinandem politicky bezvýznamnou figurou). Ferdinandův život ovšem nebyl vhodným materiálem pro romantiky. Naopak, měl neskutečně civilní podobu. Král nedával najevo emoce. Svou silnou vůli neprojevoval v gestech, ale spíš v nepolevujícím tlaku, který neustal, dokud Ferdinand nedosáhl svého. Dokonce i v soukromí žil „Habšpurk“ ctnostně: manželku, královnu Annu, se kterou měl patnáct dětí, učinil svým rovnocenným partnerem; bral ji na všechna důležitá jednání i cesty a dával najevo, že kdyby to bylo možné, na krok by se od ní nehnul. Když po posledním porodu zemřela, zdrtilo ho to natolik, že zbytek života strávil bez ženy.

V náboženských bojích pochopitelně věřil ve vítězství vlastní víry. Zároveň ji však odmítal šířit plamenem a mečem: snad proto, že vládl v zemi, ve které se na krvavou husitskou minulost nedalo zapomenout, o právě probíhajících německých válkách nemluvě.

Pod královým vlivem se poměry v zemi během pár let změnily. Ve vztahu k reprezentantům stavů byl Ferdinand dobrý taktik: pokud se stavěli na odpor, pacifikoval je nejčastěji tím, že je zkorumpoval, přizval k práci v úřadech, které pro výkon své ústřední moci nově tvořil. Lev z Rožmitálu, zvyklý králům poroučet, se v roce 1530 stáhl do soukromí tak potichu, že si toho mnozí vůbec nevšimli. I tureckého ohrožení využil král k posílení vlastní moci nad stavy: jeho výběrčí vybrali daně, ze kterých vznikla nová armáda; s její pomocí král ubránil Vídeň, říši a snad celý kontinent. Zlí Turci zmizeli, jejich královský protivník se svou čerstvě nabytou mocí však zůstal.

Podle některých historiků to byl vlastně Ferdinand, komu náleží predikát největšího Habsburka: zatímco západní impérium, založené bratrem Karlem, v konkurenci s Francouzi a Brity nepřežilo éru koloniálních válek, Ferdinandova říše, opřená o západní hodnoty a obrácená k východu, zapustila v evropské skutečnosti kořeny podstatně hlouběji. Když král umíral, byl stát v nesrovnatelně lepším pořádku než v počátcích jeho vlády.

Přitom bylo zvláštní, že ty největší královy úspěchy se nakonec zrodily vlastně z Ferdinandovy rezignace na původní cíle. Když byl v závěru života potvrzen i na stolci římskoněmeckého císaře, stalo se to v době, kdy zemi už zaplavil luteránský „mor“ a přes devadesát procent lidí, ještě víc než v utrakvistických Čechách, se od katolictví odvrátilo. Náboženským mírem, který Ferdinand v Německu uzavřel, se vzdal dlouhodobé vize stvořit právě tam univerzální křesťanskou říši. Nově vytvořený prostor na východě nabídl novou šanci: starý plán snad bude možné naplnit v rakousko-česko-uherském soustátí.

Tragédií Ferdinandovy jinak všestranně úspěšné vlády bylo, že ho Češi nemohli milovat – a že je dokonce ani on nemiloval. Neutvářel jejich zemi v mystické jednotě s nimi a pro ně, jako kdysi například Karel IV. Podoba, ke které chtěl stát dovést, se nedotýkala jejich představ. Neuznával jejich hrdiny; čeští reformní vůdcové z minulého století pro něj byli buřiči a vrazi. Vlivná říše, kterou tolik prospěl světu, sice měla prospět také jim – oni sami si však svůj prospěch představovali v oné době jinak. Ovlivnění přežívajícími reformními vizemi a zčásti krátkou zkušeností se vznikajícím stavovským státem Jagellovců, přáli si úplně jinou zemi, než jakou jejich panovník vlastně proti jejich vůli začal budovat. Mezi nimi a králem, jenž jim ve skutečnosti v ničem neublížil, došlo k odcizení.

Tvořil velmoc; nepochopili to. Když se víc než padesát let po jeho smrti konečně probudili, bylo pozdě. Kontury jeho někdejšího záměru byly nakreslené pevně. Přestože byl dávno mrtev, zjistili, že se ocitli v jeho pasti.

Jezuité v Praze
(18. 4. 1556)

V dějinách sotva existuje něco, co by se podobalo návratu. Každé zdánlivé opakování přináší novou kvalitu. I příchod jezuitů do Prahy, jenž bývá někdy vysvětlován jako pokus o prostou obnovu vlády katolictví v českých zemích, byl ve skutečnosti něčím úplně jiným než návratem do stavu, který už kdysi existoval: spíš to byl grandiózní pokus šířit víru prostředky, které předjímaly barokní dobu, její heroismus, náboženskou exaltaci, nový názor na to, jak těsný a intenzivní může být vztah mezi člověkem a Bohem. Proto ani příliš nezáleží na tom, jsme-li při posuzování jezuitů z doby před pěti stovkami let sami katolíky, či ne: tím hlavním (snad se nikdo neurazí), čím se oněch dvanáct mužů, prvních členů řádu v Čechách, zapsalo do dějin, byla schopnost přijmout úkol, jenž byl nesrovnatelně větší než individuální možnosti kteréhokoli z nich.

V době, kdy první jezuité vstupovali do Čech, existoval jejich řád jen šestnáct let; z hlediska církve zlomek času. Vznikl z vůle jediného člověka, Ignáce z Loyoly, jednoho z nejpodivuhodnějších mužů, jaké kdy katolická církev měla. Nebýt válečného zranění, kdy mu dělová koule roztříštila nohu, byl by se stal conquistadorem. Když zjistil, že v oslabeném těle mu zbyla aspoň vůle, stejně silná jako dřív, rozhodl se vytvořit akceschopnou jednotku, která by byla schopná čelit reformaci. Její příslušníci neměli trávit čas v meditacích za zdmi kláštera jako členové jiných řádů, ale měli působit na veřejnosti. Vůbec nic v jejich jednání nemělo být okázalé. Měli vystupovat aktivně a zároveň i prostě, jako kdysi Kristus.

Od jiných katolických řádů se ten Ignácův lišil i svou bezvýhradnou poslušností papeži, jehož jakousi elitní bojovou jednotkou se stal. Člen řádu se papeži dával bezvýhradně k dispozici. Sliboval, že splní jeho příkazy, ať budou jakékoli; všude, v celém světě. Splnění tohoto slibu přirozeně kladlo na člověka velké nároky. Aby pod nimi neklesl, vytvořil Ignác z Loyoly vlastní systém duchovních cvičení, takzvaných exercicií. Dnes, s odstupem času, bychom je mohli nazvat jakousi průkopnickou metodou autoterapie – zvláštní, neboť hodně drsnou, provázenou dlouhými půsty, halucinacemi atd. Kdo tuto kúru přežil, ten se vracel do života jako nadprůměrně zocelený jedinec, schopný koncentrovat usilování celé své bytosti k jedinému cíli. Pokud jezuité udivovali svou silnou vůlí, bylo tomu tak proto, že ji utvářela celá jejich bytost, včetně oněch složek, které jinak u lidí působí retardačně.

O vyžádání jezuitské mise do Prahy se ve vyšších českých katolických kruzích uvažovalo od roku 1552, kdy řád otevřel svou kolej ve Vídni. O dva roky později putovala z Prahy do Říma dvojí žádost: první podepsali přední katoličtí šlechtici, druhou panovník Ferdinand I. Habsburský. Ignác z Loyoly nato vyslal do Prahy k ohledání terénu jednoho z nejschopnějších příslušníků řádu Petra Canisia: už předtím působil v protestantském Německu, a byl tedy v Římě považován za odborníka na boj s kacíři. Zprávy, které Canisius do Říma zaslal, byly optimistické. Český náboženský svět se mu zdál matný, měkký, názorově nejednotný. Zajistil příštím misionářům budovu, konvent svatého Klementa při staroměstském ústí Karlova mostu, a zorganizoval také cestu prvních deseti českých mladíků do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova v Římě. Zbývalo jen, aby také do Prahy přivedl muže, jimž bude svěřen těžký úkol: obrátit Čechy na katolickou víru.

Bylo jich celkem dvanáct a vydali se z Říma na sever v lednu 1556. Na cestu je vypravil ještě zakladatel řádu; byl to jeden z posledních činů Ignácova života, ve stejném roce zemřel. Papež jeho lidi při audienci vybídl: „Jděte jako beránci mezi vlky.“ Češi to s odstupem času nazývali jinak; někteří z nich mínili, že lišky přišly mezi ovce. Ať už však podstata onoho souboje metafor byla jakákoli, jisté bylo, že oněch dvanáct mužů vstupovalo do cizího a nepřátelského prostředí. Žádný z nich nepocházel z Čech, byli z různých koutů západní Evropy. A ani jeden z nich neuměl česky – předpokládalo se, že jazyk nové země přidají k dosavadní němčině a latině až v Praze.

Jejich jména známe, přestože je ani jejich nositelé nepokládali za důležitá; přesně tak se svým jménem zachází voják. Věděli, že jdou do země, jež se jako první, před víc než stoletím, odklonila od Říma. Soužití katolíků s protestanty se po celou tu dobu neobešlo bez napětí, které paralyzovalo celou zemi. Zatímco ve čtrnáctém století, za Lucemburků, šel národ i stát rychle vpřed, o dvě století později přešlapoval na místě. Autorita katolické církve byla rozvrácená, sto čtyřicet let neměla v Praze svého arcibiskupa (Antonín Brus z Mohelnice nastoupil až v roce 1561). V husitských válkách přišla církev o značnou část majetku a nový nenabyla.

Opozice vůči jezuitům byla proto v zemi mocná. K potomkům husitů navíc v šestnáctém století přibyli z Německa importovaní luteráni a kalvinisté. Sám císař, který jezuity do Prahy zval, v dopise radil, aby ze začátku raději neopouštěli rezidenci. Ani čeští vzdělanci jim nejdřív příliš nepomohli; rektor Karlovy univerzity Jan Hortensius se například dal slyšet, že příchod jezuitů je „věc království i obci velmi zhoubná“. Sám Ignác z Loyoly se v korespondenci s pražskou rezidencí pozastavoval nad skutečností, že Pražané po členech jeho řádu házeli kamení a kněz, který se snažil sloužit mši, jen se štěstím unikl výprasku. Přesto mniši zahájili práci: obeslali přední pražské domy nabídkou náboženského vzdělávání českých dětí, a to zdarma. O tom, co si jezuité myslí o českém způsobu přijímání podobojí, se v dopisech nemluvilo.

Pro členy řádu byla Praha neznámým, barbarským a někdy též trochu hrozivým divadlem. Když 6. července celé město začalo hlučně slavit výročí Jana Husa, jezuité žasli: nikde se nepracovalo, ani chleba nešel koupit, v nabitých kostelích se čtyři hodiny předčítaly marginálie z Husova života a celá slavnost vyvrcholila srocením lidu před jezuitskou kolejí, kde se členové řádu pro jistotu zabarikádovali. Protože se podobné události opakovaly vícekrát za sebou, jmenoval český provinciál do koleje čtyři světské protektory, kteří měli pečovat o její bezpečnost.

Navzdory všemu se hlavní úkol, s kterým jezuité do Prahy přišli, podařilo plnit. Zahájili vyučování: nižší (gymnaziální) i vyšší (filosofické a bohoslovecké). Cílem bylo obnovit katolickou univerzitu, protože ta, která nesla jméno svého zakladatele Karla IV., byla pro věc katolicismu pokládána za dávno ztracenou. V roce 1562 císař skutečně ustavil katolickou Ferdinandovu univerzitu, která měla té Karlově nejdřív konkurovat a pak ji zcela vytlačit. Jezuité na ní měli hlavní slovo.

Přednost mezi adepty studia měli u jezuitů ti, u kterých se předpokládal budoucí vliv – na prvním místě tedy synové ze šlechtických, případně bohatých měšťanských rodin. Žádný z nich neplatil školné; celý provoz koleje byl hrazen prostřednictvím zbožných odkazů a darů. Za těchto podmínek se nábor studentů dařil; učitelé na Karlově univerzitě sice poštívali své žáky proti jezuitům, ale počet studentů stoupal. Brzy bylo jasné, že spolehliví katoličtí kněží, kterých se v českém prostředí tak nedostávalo, se budou vychovávat právě zde. Protože kostel ani kolej neměly dostatečnou kapacitu, zahájil řád jejich masivní přestavbu, na jejímž konci vznikl velkolepý labyrint Klementina, po Pražském hradu druhého největšího areálu ve městě.

Bylo to celé zvláštní a nové: pražští protestantští kazatelé, donedávna zvyklí uchvacovat posluchače vlastní výmluvností, teď dostali konkurenci, na niž jejich zbraně často nestačily. Protestantství od člověka chtělo, aby následoval rozum a vzdával se emocí. Katolictví v Ignácově pojetí pravilo, že člověk bez emocí není člověkem – a vědomě s nimi tedy pracovalo. Protestant podřizoval Boha vlastnímu kritickému úsudku, kdežto katolík pod jezuitským vedením celou vlastní exaltovanou bytostí Boha následoval. Svou vírou žil, což pro něj bylo víc než jen myslet. V tom, že jezuité pro lidi obnovili důležitý emocionální prožitek víry, byl základ jejich úspěchu.

Staré křesťanské svátky se začaly slavit v podobě velkolepých slavností, spojených s procesími a divadelními představeními. I jezuitský způsob školní výuky odpovídal nové představě: o podstatných problémech se disputovalo veřejně jako na divadle. Při kostelích, kde jezuité kázali, začaly vznikat kongregace mužských laiků; misijní činnost se však s pomocí katolické vrchnosti stále víc rozvíjela také na venkově. Každý rok se v Klementinu mohli pochlubit tisíci konvertitů, obrácených z protestantské zpět na katolickou víru. Napětí mezi oběma znepřátelenými částmi společnosti se tím samozřejmě nestíralo – naopak, do Bílé hory v Čechách celkem třikrát propukly nepokoje, obviňující mnichy z úkladů proti Koruně české.

V roce 1618, na počátku stavovského povstání, byli ze země vypuzeni, vrátili se však brzy zpět, hned po Bílé hoře, ještě v listopadu 1620. Protože zvítězili v čase, kdy český stát přišel o velkou část své samostatnosti, bylo jejich úsilí dodatečně vykládáno jako protičeské. Cíl, napřímení člověka na těch nejbytostnějších základech, jaké jsou možné, však jezuitům zůstal. Tehdy i později, v druhé polovině osmnáctého století, když lidé začali chtít zase něco jiného. Pojetí bezvýhradné služby vyšlo z módy. Vyčetli jim, že při prosazování svého Boha zapomněli na lidskou svobodu, a začali vyzdvihovat právě ji. Je od té doby na světě té skutečné svobody více? Těžká otázka.

Albrecht z Valdštejna
zakládá nové hlavní město
(červen 1625)

Je to jedna z často kladených otázek vztahujících se k dávnější české minulosti: byl Albrecht z Valdštejna zrádce, nebo mírotvorce? Pouhý kariérista, který na cestě za mocí a majetkem odhodil i poslední skrupule, takže se nakonec rozhodl smést i svého dobrodince, habsburského císaře Ferdinanda II.? Anebo to byl ve finále života, kdy cítil, že už se dost nabojoval, člověk šlechetný, který nemyslel na nic jiného než na to, jak ukončit třicetiletou válku a vyhnat jednou provždy Turky z Evropy?

Každý z protilehlých názorů je podepřený ctihodnými hlasy: tezi o Valdštejnově bezcharakternosti hájili třeba Josef Pekař nebo Josef Janáček, v jeho obrat ke šlechetnosti zadoufali například Josef Polišenský nebo v novější době Josef Kollmann. Pro žádné z krajních mínění však ve skutečnosti není dostatek důkazů. Víme, že Valdštejnovi byla v posledních měsících před smrtí zástupcem českých protestantských exulantů nabídnuta česká koruna (za předpokladu, že si ji sám vybojuje), není však známo nic o tom, že se frýdlantský vévoda touto myšlenkou skutečně vážně zabýval. Antropolog Emanuel Vlček svědčil, že v roce 1634, kdy byl Valdštejn v Chebu zavražděn, byl vlivem nemoci (třicet let trpěl syfilidou) úplným tělesným i duševním ztroskotancem, živou mrtvolou. Kde by v takovém člověku ještě zbývalo místo na velikost?

Pokud jeho činy po roce 1620 něco spojuje, pak je to hlavně velikášství. Z pobělohorských konfiskátů zbohatl tak rychle, že se z toho do smrti nevzpamatoval. Jeho styl určovalo naprosté pohrdání lidmi. Raději věřil hvězdám, ze kterých mu astronom Kepler, autor jeho horoskopu, vyčetl vynikající budoucnost – i když jenom do zmíněného roku 1634. Žil v době, která přitahovala i formovala dobrodruhy jak na běžícím pásu a Valdštejn neklidné vábení osudu přijal. Na jeho činech dnes asi nejvíc fascinuje právě troufalost: věděl, že si dovoluje až příliš, ale nepřestával; provokoval osud, jako by chtěl zjistit, kam až může dojít. Musel vědět, že pointou bývá trest. Byl to vzorový hrdina barokní doby.

Nejbohatším příslušníkem české katolické šlechty se stal během několika let. Jako vzdálený příbuzný se přihlásil o zkonfiskovaný majetek rodu Smiřických na severovýchodě Čech a začal k němu přikupovat další panství. Když skončil, bylo jich přes šedesát a tvořila jeden správní celek, který sahal na severu k Horní Lužici, Slezsku a městu Vrchlabí, na jihu k Nymburku a Mladé Boleslavi, na západě k Mělníku a České Lípě a na východě ke Dvoru Králové. Na tomto území, které začínalo mít parametry státu, ležela města Frýdlant, Liberec a Mnichovo Hradiště, jeho centrem se však nakonec stalo město Jičín.

Císař o tomto území rozhodl 13. června 1625, kdy jmenoval Valdštejna vévodou. Jičín se tak, jedním škrtem pera, stal z regionálního střediska možnou metropolí. A to jenom čtyři roky poté, co se zde Valdštejn poprvé zastavil, v roce 1621; zrovna tehdy jel na nedaleký hrad Pecku zatknout Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Ten brzy potom skončil mezi českými pány na staroměstském popravišti, kdežto ve Valdštejnově životě začala nová éra, kdy začal budovat sídlo své moci.

Zaujala ho hlavně poloha města obklopeného malebnou krajinou. Nebylo to obyčejné místo, jakých byly po českém venkově desítky. Zněl tudy tichý hlas genia loci, Valdštejn ho zaslechl a rozhodl se, že reprezentační paláce, odkud bude demonstrovat svou pozici nejmocnějšího muže českého království, vybuduje zde.

Začal vytvářet stát ve státě, vnitřně jednotný a nezávislý na zemských soudech a úřadech. Měl právo razit vlastní minci, směl povyšovat do šlechtického stavu, jeho dvorská, stavební a vojenská kancelář byly vytvářeny podle obdobných úřadů v Praze. Jičín měl být hlavní perlou: Valdštejn tam chtěl zřídit biskupství, plánoval otevřít univerzitu, chtěl sem přivést bohaté šlechtice i významné mnišské řády. Všude okolo zuřila válka, ale jeho území bylo osvobozeno od vojenských břemen, takže stavbě nic nebránilo. Vévodství obdrželo přezdívku terra felix, šťastná země: jinde lidé umírali a trpěli hladem, ale v Jičíně začínali stavět město generalissima císařské armády.

Už se sotva kdy zjistí, zda Valdštejna hnala do jeho jičínského podnikání „jen“ ambiciózní povaha nebo nemoc. V každém případě byl vzhled města i v letech, kdy se Valdštejn zaměstnával válečnými taženími, jeho prioritou. „Čím smělejší si kladl cíle, tím více mu na přestavbě města záleželo,“ napsal historik Josef Janáček. Válka jednou skončí a postavení, jež si z ní Valdštejn odnese, bude třeba vyjádřit odpovídající pompou, tak patrně uvažoval.

Plány na přestavbu města se zabýval od roku 1623 až do své smrti. Původně počítal s tím, že vybuduje dvě stě nových domů, čímž se město rozroste na dvojnásobek. Předpokládal, že strhne větší část už existujících staveb, dřevěných a s doškovými střechami, takže de facto vybuduje město znovu od základu. Nově měly vzniknout světské i církevní budovy v čele s novým vévodským zámkem a biskupskou katedrálou svatého Jakuba. Jako jeden z prvních českých pobělohorských šlechticů pozval Valdštejn do Jičína jezuity a rozhodl o vybudování konviktu, ve kterém mělo studovat sto nejlepších žáků z celého jeho panství. Dal postavit jezuitské gymnázium, položil základní kámen jezuitské koleje, špitálu a proboštství, dal stavět kartouzu v nedalekých Valdicích. I další mnišské řády měly v městě postavit své kláštery a kostely. Valdštejn však pamatoval i na světské stavby: míčovnu, jízdárnu, lodžii, zahradu s oborou atd. Počítal s tím, že šlechtici, kteří pochopí, že je lépe být mu nablízku, vybudují ve městě podobně honosné paláce, jaké mají v Praze.

Někteří historici Valdštejnovi vyčítali nekoncepčnost jeho stavebních zásahů. V jeho pojetí přestavby se podle nich měly projevit hlavně negativní rysy jeho zbohatlictví, pocit, že si za své peníze smí všechno dovolit. Valdštejn budoval pomník svému bohatství, který měl zastínit veškeré přirozené dominanty kraje. I takový však byl duch manýristické architektury, kterou uplatňovali jím pozvaní stavitelé z Itálie. Daleko spíš než přízemní svévole vedla Valdštejna ke krajinným zásahům jeho touha přepodstatnit aspoň kus pozemského světa a duchovně ho pozdvihnout k nebesům.

Dobře je to dodnes vidět například na monumentálním stromořadí, čtyřech řadách lip s cestou uprostřed a dvěma chodníky po stranách: 1700 metrů dlouhá valdštejnská alej opticky spojila stavbu biskupské katedrály s kartuziánským klášterem ve Valdicích. Valdštejn po této cestě jezdíval do zahrad, bažantnice a obory. Hlavní účel této cesty však byl jiný, nadzemský: po této předpokládané trase měl jednou kráčet vévodův pohřební průvod; byla to tedy duchovní, funerální architektura, která svým mohutným účinkem vzdáleně připomínala záhrobní architekturu starého Egypta.

Slavný pohřeb, smysl všeho, se ovšem nikdy nekonal, zavražděný Valdštejn byl ve Valdicích pochován chvatně a bez poct a ani potom jeho tělo nemělo klid. Když však do aleje tři století po Valdštejnovi vstoupil spisovatel Jaroslav Durych, měl stále pocit, že kmeny stromů na kraji aleje se uklánějí směrem do jejího středu, jako by prý lípy chtěly vidět ze všech nejdřív, „zda už přijíždí, zda už ho vezou“. V cestopisné knize Valdštejnův kraj Durych napsal, že je to „největší a nejslavnější hřbitovní alej, triumfální alej smrti“, alej nekonečná, plná klamu a nebezpečí, past, v které člověka nakonec zalehne jeho vlastní neštěstí.

Ale za Valdštejnova života to tak asi nevypadalo. Rodilo se utopické město. Vedle zámku, který dostal podobu městského paláce a byl postaven přímo na náměstí, rostla koncem roku 1630 i stavba katedrály, jezuitskou kolej zbývalo jen zastřešit; přibývaly i zdi valdického kláštera. Na valdštejnských stavbách nepřetržitě pracovalo pět set dělníků, kteří se snažili uspokojovat stupňující se vévodovy nároky. Jeho tlak na co nejrychlejší dokončení aspoň hlavních staveb hraničil v posledních letech jeho života s posedlostí.

Pro celé město platily nejpřísnější architektonické požadavky. Všechny domy byly z kamene a cihel, ulice se dláždily. Podle posledního, nejambicióznějšího plánu rozvoje města z konce roku 1633 se počítalo s rozšířením obvodu města, novými cihlovými hradbami, trojicí nových bran a s velkou zámeckou a jezuitskou zahradou uvnitř. Za řekou Cidlinou se začala stavět nová řemeslnická čtvrť, takzvané Nové město. Valdštejn vyjednával příchod celých nových kvalifikovaných profesí: prospektoři hledali okolo města naleziště drahých kovů potřebných pro jeho mincovnu, zemědělští experti dumali, jak splnit jeho přání, aby se na Jičínsku dala pěstovat bavlna. Nakonec uvnitř hradeb zůstali jen početní příslušníci dvora, měšťané byli přestěhováni na předměstí.

Vznikala zde jakási Praha v malém, město, které bylo něčím víc než jenom běžným šlechtickým sídlem. Rodilo se opravdové centrum, a zdaleka ne jen regionálního významu. V sídelních městech jiných českých šlechticů Valdštejnovy doby byla úplně jiná atmosféra. Valdštejn byl osobou evropského věhlasu; nebylo možné pochybovat o tom, že zde vzniká protiváha panovnických rezidencí v Evropě – zatím bez panovníka.

Během deseti let Valdštejn v hlavních rysech stačil město přebudovat. Paradoxně byl hotov právě ve chvíli, kdy jeho celoevropská sláva pohasla. Sám se stal „protiváhou“ úplně všech. Snad vlivem nemoci, která ho ponoukala k hyperaktivitě a oslabovala zdravý rozum, si proti sobě dokázal popudit doslova celý svět, včetně císaře, jemuž donedávna jako budovatel vojska sloužil.

Každý život, každé lidské dílo je vlastně torzem a životy veřejně známých lidí to jen ukazují trochu lépe než cesty těch, kteří žili v skrytu. Nebylo by proto asi správné pojímat Valdštejnův život jen jako „tragédii“ megalomana. Nebyl to prostě spíš člověk, který naplňoval své velice specifické vnitřní možnosti? Mnoho jeho zdánlivě nesmyslných plánů, například ten na prokopání průplavu ze Severního do Baltického moře, se splnilo s odstupem stovek let. Je to tragédie?

Rychtář Vavák hovoří
s Josefem II.
(13. 9. 1784)

V Pamětech českého sedláka a písmáka Františka Jana Vaváka (1741 až 1816), majících stovky stran, zaujímá ta epizoda sotva deset řádek a vyznívá tak banálně, až je to vzhledem k místu a času, v nichž se odehrála, skoro neuvěřitelné. Byla to prý vlastně náhoda: když Vavák na cestě do Prahy, kam jel prodat obilí, zjistil, že mu cestu zatarasila skupina jezdců (bylo to nedaleko hloubětínské zájezdní hospody), všiml si, že jeden z nich nápadně připomíná císaře Josefa II.

Nikdy předtím ho neviděl živého, znal jeho tvář jen z obrázků. To však už císař postoupil blíž k němu, klečícímu, a začal podivný rozhovor. Nejprve se ho panovník zeptal, odkud je; Vavák odvětil, že z poděbradského panství. Pak se císař zajímal o to, co sedlák veze; uslyšel, že ječmen. Po odpovědi na třetí otázku („Zač pak je ječmen?“ – „Za dva zlaté a jeden groš.“) se císař rozloučil a také Vavák práskl do koní a pokračoval v cestě.

Kdyby se takto, například ve dvacátém století, setkali dva smrtelníci, nebylo by na podobném průběhu jejich setkání nic divného. Vavák se však setkal s mužem, který nejenže vládl největší světskou mocí, jakou si v jeho době lidé uměli představit, ale byl považován za člověka povolaného na své místo samotným Bohem. Byl mnohem víc než jenom člověkem, jakkoli pozemsky vlivným; byl vykonavatelem nadpozemského smyslu. Alespoň tedy podle tradiční představy o panovníkovi, tak jak ji zastával člověk pozdně barokní doby, jakým sedlák Vavák nepochybně byl.

Jak bylo možné, že při setkání s monarchou neomdlel štěstím, že z něj neučinil ústřední událost svého života, ale že ji zaznamenal spíš s podrážděným zazíváním? Svá pozdější setkání s Josefovými nástupci (Leopolda II. i Františka II. Vavák zažil při jejich pražských korunovacích v letech 1791 a 1792) pojal tento reprezentant českého selství v úplně jiném stylu: pro oba císaře složil básně a od Františka se nechal pozvat na Hrad, kde s ním dlouho debatoval o významných hospodářských otázkách. Ze způsobu, jakým jednal s Josefem II., však vanul mráz. Proč?

Milčice, ves na Nymbursku, kde Vavák přišel na svět, prožil celý život a kde také zemřel, měly v jeho době jen dvacet čísel popisných, z toho osmnáct patřilo selským gruntům. Jeden z nich byl Vavákův; dědictví po otci, které získal v sedmnácti letech, zveleboval tak dlouho, až z něj učinil vzorové zemědělské hospodářství.

Byl dokonale všestranným mužem. Nejenže rozuměl hospodářství, ale při práci na poli a při chovu dobytka využíval nejmodernější poznatky. Vyznal se ve stavitelství i zeměměřičství, bádal a psal o léčivé moci bylin a koření. Hodně četl, zejména historické knihy. Měl jich doma na sto padesát, to byla v jeho době nevídaná věc. Miloval památky. Své děti (byl otcem sedmi synů a dvou dcer) nabádal: „Buďte tak pilny, a kde co paměti hodného uzříte, přepište to, pamatujte a schovejte!“ Nebylo asi divu, že se s takovou povahou dal na spisování.

Chápal literární tvorbu ještě barokně: psal proto, aby oslavil život v nádherném světě, a uctil tím Boha ukrývajícího se v každém předmětu. Bůh podle něj vnukl věcem řád a smysl, takže člověk si s pátráním po nich nemusí moc lámat hlavu; jeho štěstí bude tím větší, čím více se božskému pořádku poddá. Sám byl šťastný, kdykoli se ocitl v přírodě: „Všecko se krásně zelená, / kvete, roste, / ať nám to Pán Bůh požehná, / všichni proste!“

Protože měl Boha, mohl Vavák věci, se kterými si nevěděl rady, poručit do jeho rukou. Nikdy nebyl na nic sám. Kdykoli se jeho myšlení stočilo k otázkám, s nimiž si neuměl svým rozumem poradit, zapojil vyšší instanci: chce to tak Bůh. To byla zhruba celá Vavákova filosofie. Přesvědčen, že s oporou ve víře jde vyřešit vlastně jakýkoli problém, radil Vavák třeba takto ženám, jimž byl manžel nevěrný: „Mějte za pány své muže, / také z trní roste růže, / jináč být nemůže, / Pán Bůh vám pomůže.“

Jeho víra dávala životu smysl, který si jinak Vavák neuměl představit. Neupínal se do budoucnosti, netoužil po změně; přál si spíš život, jehož duchovní hodnota by se, pokud možno, vyrovnala té, jakou lidé znali v minulosti. „Tuším, my sedláci abychom jen zůstali při starém,“ napsal jednou. „My máme naše pole stará, ba právě stará – mějme taky starou víru. Na ty pole nám svítí staré slunce, starý měsíc – nechtiž náš rozum osvěcuje staré umění starých otců a staré církve.“

V Pamětech pečlivě zaznamenával případy lidí, jako byl jistý Strnad, odpadlík od katolické církve, rodák z Kostomlat. Tak dlouho prý se proti svému Bohu rouhal, až oslepl. Kdosi mu pak poradil, aby se dal odvést ke kapličce nad Sadskou a pomodlil se tam. Poslechl – a jak napsal Vavák, „hned něco málo, potom doma dočista prozřel“. A takhle je to vlastně vždycky, soudil Vavák. Kdyby snad občas ne, člověk ani v tom nemá vidět důkaz Boží nepřítomnosti, ale právě naopak potvrzení Boží vůle – příliš svrchované na to, aby byla podrobitelná lidskému poznání.

Svět v takovém pojetí se vyznačoval stabilitou, jednou provždy. Vavák si byl jist, že Bůh bude navěky vládnout na nebi i na zemi, kde mu navíc bude pomáhat jeho pravá ruka císař. Tomu zas bude důležitou oporou (Vavákův) selský stav: zaslouží si zvláštní úctu, protože živí ostatní lidi a dává zemi stabilitu; proto patřit k němu je víc než příslušet ke stavům ostatním. Pracoval ne proto, aby zbohatl a usnadnil si život, ale protože při práci objevoval smysl života: kdo se živil, jako Vavák, poctivou venkovskou prací, vykupoval se fyzickou námahou z tíhy své lidské existence a nabýval svobody i pokory zároveň.

Kořil se nejen celému habsburskému rodu, ale zvláštní sympatie zpočátku upínal k následníkovi trůnu Josefu II. Stejně jako mnoho jiných sedláků, i Vaváka si budoucí panovník získal už v roce 1769, když poblíž moravské obce Slavíkovice vyoral na poli vlastní rukou brázdu. Před ním ani po něm žádný habsburský panovník něco podobného neudělal. Znamenalo to: ctím vaši práci do té míry, že se v jistém smyslu nepovažuji za vyvolenějšího člověka, než jste vy.

Vavák pod dojmem této události ihned složil další ze svých oslavných písní. I o dvanáct let později, když Josef II., už jako císař, zrušil nevolnictví, uctil ho Vavák verši, které odrážely jeho pocity: byl si jist, že v Josefově osobě sestupuje mezi lid skutečný posel nebes, který ukončí staletí nemožné závislosti venkova na vrchnosti a zaručí lidem mnohem volnější život než dřív.

Kdo jiný než panovník by to ostatně mohl udělat? Když v roce 1775 propuklo v Čechách selské povstání, Vavák je rozhořčeně odmítl. „Nesouhlasil se vzbouřenými sedláky,“ napsal o něm historik František Kutnar, „a když přece byl jimi přinucen jít společně v houfu, utekl cestou a vrátil se domů.“ Musel to vyřešit někdo jiný.

O tom, jak venkovský životní styl prostupoval celým Vavákovým myšlením, nejlépe vypovídají jeho monumentální Paměti, které milčický sedlák psal skoro půl století, od roku 1770 do své smrti. Je to „metatext“, který sice vznikal v úplně jiné době než Demlovy Šlépěje, Události Jana Hanče nebo Divišova Teorie spolehlivosti, podobně jako ony však měl zvláštní schopnost pozřít všechny události soukromého i veřejného charakteru a přetvořit je v úplně novou kvalitu.

Vavákovy Paměti spojovaly vysoké a nízké, zuřily v nich války vedle oznámení o tom, jak se v tom kterém roce vydařila například zima: jednou bylo bláto, jindy zas dobytek mrzl ve chlévech a ryby se dusily v rybnících. Když na Velikonoce napadl sníh, Vavák žasl: „Obyčej vajec koulení / nebylo ani k spatření.“ Vedl přesnou evidenci o tom, kdy za kolik prodal obilí a kolik rozdal žebrákům. A do tohoto všedního, průměrného životaběhu mísil své názory na převratné události doby.

Jejich hybatelem byl, jak jinak, opět jeho milovaný císař. Ve stejné době, kdy zrušil nevolnictví, vydal však také toleranční patent, který s katolíky zrovnoprávnil luterány, kalvinisty, pravoslavné, dokonce i židy. Na rozdíl od některých jiných ediktů tento Vavákovi zasadil životní ránu, stejně krutou jako nečekanou: Josef II. si nepřál pokračování vlády Boha, ale chtěl, aby také uprostřed Evropy nastala vláda rozumu.

Pro misionáře a agitátora Josefův patent podkopal ústřední princip, na němž byla založena stabilita jeho světa. Vavák byl praktik; netušil, jakými ideály se císař řídí při svém rozhodování, ale rozhněval se, když ve svých Milčicích uviděl výsledek: od katolictví odpadlo šest rodin a v jejich čele stanul podruh – nejchudší a ve Vavákových očích nejméně úctyhodný člověk v celé vesnici. Ti nejhorší lidé mají být světlonoši nové doby? Proč musí být hlasateli změny zrovna lidé, které nikdy nikdo neviděl pořádně pracovat?

Toleranční patent byl navíc jen počátkem změn, které měly převrátit naruby celý Vavákův svět. Sedlák a od roku 1779 i rychtář viděl jediný výsledek „tolerance“: intoleranci odpadlíků ve vztahu k těm, kdo jako Vavák zachovali věrnost staré církvi. Snažil se s nimi polemizovat, typicky třeba v dubnu 1784, kdy byly panovníkovy reformy právě v nejlepším. Do Milčic v té době dorazil patent, který přikazoval, aby se v katolických kostelích přestalo vyzvánět proti bouřkám, protože prý se tím mračna nerozeženou, naopak blesk často uhodí do zvonice, která potom shoří i se zvoníkem.

Vaváka ještě víc než tento edikt rozhněvalo neporozumění reformátorů – výsměch lidí, kteří si z něj dělali legraci jako z člověka, který se utíká k víře i tam, kde lze rozumem rozpoznat příčinnou souvislost. Vavák však nehledal, kde v přírodě je příčina a následek. Skutečnost v sobě mísila prvky subjektivního a objektivního světa. Mračna podle Vaváka nerozháněl hlahol zvonů – a v tom smyslu mu panovníkův patent přišel nesmyslný. Rozhodující byla síla modlitby, vtělená do zvonů biskupem během obřadu svěcení. Člověk, který v tuto sílu věřil, byl silnější (a proti bouřce imunní), ať se v okolním a vnějším světě dělo cokoli. Pokud prý se snad stalo, že blesk zabil zvoníka, nebyl to zas důsledek dění v přírodě, ale projev Boží vůle: snad výstraha, snad trest.

Jak je možné, že právě panovník, vyvolený reprezentant božského principu mezi lidmi, toto nechápe? Císařův podpis pod patenty, jako byl ten o bouřkách, zklamal Vaváka ještě víc než výsměch novodobých bezvěrců. V Pamětech se Vavák pokoušel panovníkova rozhodnutí vysvětlovat tím, že Josef II. sám o všech svých ediktech patrně vůbec neví, protože je pro něj vymýšlejí lidé, „kteří se víc policií a přirozeností spravují nežli vírou a náboženstvím“. Císař jim nejspíš podlehl jen dočasně a dal nové pravidlo vyhlásit na zkoušku: „Kdož ví, jak dlouho trvat bude,“ hádal Vavák.

Dospěl k názoru, že přírodní pohromy (letní sucha a třeskuté zimy), které pozoroval, jsou vlastně Boží odpovědí na Josefovy reformy. „Ze všech stran vidět je patrný trest Boží,“ tvrdil. „Všeobecně se mluví, i ty sprosté ženy a mladý lid praví, že co ta proměna v náboženství se začala, všecky časy taky tak proměněné jsou, že nic svým starým během a obyčejným způsobem nejde.“ Zanikne-li starý řád, bude ještě mnohem, mnohem hůř, soudil.

Tím, že se císař vzdal Boha, vyrazil ho z ruky i svým poddaným – včetně těch, kteří si to zatím neuvědomovali. Božský princip, vtělený v císaře, si sedl na zem. Josef II. začal být nenáviděn a byly mu připisovány ty v jeho době nejhanebnější lidské vlastnosti: zbabělost a prostopášnost. „V poli zajíc, v posteli prase,“ napsali o něm.

Mohl za takové situace sedlák svého panovníka milovat? Onoho dne v září 1784 se u Prahy nesetkali jen císař osvícenec a sedlák tradicionalista. Udeřily tam o sebe dva principy, dva způsoby myšlení, z nichž jeden, aniž si to uvědomoval, se právě začínal v dějinách poroučet, nahrazován dychtivou vládou toho druhého.

O Josefu II. po jeho smrti v roce 1790 napsali, že „byl větší než jeho století“. Naznačovalo se tím, že se svými osvícenskými reformami moc neuspěl. Za jeho života to byla pravda; pokud císaře odmítli i lidé předtím monarchii tak oddaní jako milčický rychtář, bylo to na pováženou. Devatenácté století však rychle dohnalo, co Josef II. začal.

Bernard Bolzano
vyhnán z pražské univerzity
(24. 12. 1819)

Je možná dobře, že většinou víme jenom málo o tom, jaké byly skutečné pohnutky pokrokářů, kteří v dějinách zanechali významnou stopu. Pojmenováváme po nich ulice a stavíme jim pomníky, jako bychom si byli jisti, že chtěli v budoucnu stvořit právě nás, nejlepší z možných lidí. Ale co když si představovali něco úplně jiného? Pohled do našich tváří by je možná naplnil znechucením, ne-li děsem.

Pro Bernarda Bolzana, před více než dvěma sty lety učitele teologie na pražské filosofické fakultě, to platí dvojnásob. Člověk, když už na něco přijde, nemá jinou možnost než následovat svou myšlenku až do konce. Jde po cestě, o které nikdo, ani jeho žáci, kteří přicházejí po něm, netuší, kam vede. Kdo vydrží do cíle, ten často zjistí, že doběhl úplně jiný závod než ten, na jehož startu stál. Ale co jiného se dá dělat?

Přestože byl Bolzano po otci Ital a matka pocházela z pražské německé rodiny, pokládal se za Čecha. V jeho době to byl běžný postup: člověk patřil bez výhrad k té krajině a společnosti, v níž se narodil a rostl. Jazyk, kterým mluvil, nehrál roli. Otec Bolzanovi při výchově vštípil rovnostářské zásady přicházející z Francie; syn sám později napsal, že „ctít v každém člověku důstojnost lidské přirozenosti“, bez rozdílu majetkových a jiných privilegií, mu bylo zákonem.

Byl mužem knih. Studoval bez ustání a nacházel v tom nejenom zvyk či milou povinnost, ale fyzické potěšení. Když jednou vážně onemocněl, uzdravila ho prý z horečky četba Eukleidových geometrických spisů; tak tomu alespoň sám věřil. Později, když se (nepříliš rád) rozhodl, že se stane knězem, pro změnu horečkou onemocněl.

Největší vlohy měl k matematice; platil v oboru za opravdového génia, jeho vědecké spisy se čtou a vydávají ještě dnes. Druhou částí své bytosti však Bolzano chtěl zkoumat lidi, působit na ně, zlepšovat je – a takoví se tradičně dávali spíš na kněžské povolání. Přestupem na kněžskou dráhu si Bolzano zajistil společenský status, příjem a hlavně přístup ke vzdělání, v jeho době skoro neomezený.

Pozici v českém veřejném životě zaujal velmi mladý. V roce 1805, bylo mu zrovna čtyřiadvacet a přijal kněžské svěcení, mu přidělili nově zřízenou katedru náboženské nauky na pražské filosofické fakultě. Měl vychovávat příští inteligenci, učit ji tak, aby byla upotřebitelná v státní i soukromé službě. Podobná profese nenabízela prostor pro experimenty: očekávalo se, že učitel se bude ve svých veřejných kázáních držet schválené učebnice, pojednané v tradičním katolickém duchu. Ukázalo se však, že tento úkol byl svěřen člověku, jenž v soukromí spíš než o „Bohu“ mluví o „veřejném blahu“ – fenoménu, který před pár lety sehrál nepřehlédnutelnou a ne právě jednoznačnou roli ve Francouzské revoluci.

Nebyl revolucionářem, nechtěl zrušit křesťanství, jak mu později občas předhazovali. Patřil ke katolickým osvícencům, kteří před pár lety nastartovali i národní obrození, a shodně s nimi žádal něco jiného: aby se katolictví přizpůsobilo myšlení nové doby. Náboženství se v novém světě už nemá šířit způsoby, jaké zavedli jezuité, tedy rozdmycháváním emocí v duších prostých lidí. Musí dát větší šanci i chytrým. Když už se lidé jednou rozhodli svět kolem sebe poznat, nemůže víra toto poznání ignorovat. Příští svět bude vyplněn tolerancí: náboženskou, jazykovou, národnostní, vzdělanostní – nikoli proto, aby se tím prastará víra oslabila, ale aby vstoupila do nové a mnohem slavnější etapy existence.

Bolzano věřil v rozum, nikdy však nepropadl pýše rozumu; některé své úvahy skončil větou, že o tom, jak věci dopadnou, člověk nerozhoduje. Kdo mohl tehdy, u zrodu nové a moderní doby tušit, že symbióza víry a kritického rozumu trvá u tolika lidí jen do chvíle, kdy se ocitnou v rozporu? Teprve potom přece vzniká prostor pro skutečnou toleranci. Často se však místo jeho budování stane, že vyznavači jednoho názoru nedokážou nic lepšího než se s těmi druhými ve zlém rozejít.

Kdykoli Bolzano vyslovoval z kazatelny názory, které nebyly v souladu s předepsanou učebnicí, činil tak prý s klidným svědomím. Připomínal si Kristův výrok: „Kdo vám dal tělo, dá vám i šat.“ Jinými slovy: žádná myšlenka, ani ta, která se okolí může jevit jako kacířská, by nevznikla bez Boží vůle. A když už jednou Bůh takto svou pravdu zjevil, postará se určitě o její šíření. Proto se Bolzano nikdy, ani v době největších útoků proti sobě, necítil jako odpadlík, jehož mravní kredit je ohrožen, nebo je dokonce nižší nežli u jeho odpůrců.

Zdaleka ne všichni jeho posluchači byli stejného názoru. I mnozí z těch, kdo oceňovali Bolzanovy promluvy v jejich idealistické rovině, dodávali, že v rovině praktické útočí na principy státu. Tažení za učitelovo odvolání začalo v únoru 1819. Tehdy byl císaři zaslán dopis kritizující v Bolzanových kázáních nepřípustné pasáže: třeba tu, ve které filosof žádal zavedení konstituce. Nebo kde sliboval: „Přijde čas, kdy tisíceré hodnostní rozdíly a předěly mezi lidmi, které působí tolik zlého, budou odkázány do příslušných mezí, kdy každý člověk bude jednat se svým bližním jako bratr s bratrem.“

Diskuse o jeho věci zabraly pár měsíců, císař nakonec rozhodl o Bolzanově sesazení na Štědrý den 1819. O čtyři týdny později bylo filosofovi doručeno odůvodnění, podle kterého „hrubě porušil povinnosti kněze, učitele náboženství a mládeže a dobrého státního občana“. Ponechali ho v kněžské funkci, dali mu roční penzi 300 zlatých, zakázali mu však učit.

Ale hlavně otevřeli proces, který měl prokázat, jak moc se vůči své víře provinil. Prostudovali přes 300 jeho kázání a vypsali z nich 112 „bludných a závadných vět“, které ho měly očernit. Trvalo to šest let a šlo při tom mimo jiné i o to, vrazit klín mezi Bolzana a jeho početné žáky a čtenáře, kteří ho měli ve velké oblibě. Básník František Ladislav Čelakovský o něm i po jeho sesazení psal jako o „božském učiteli“. I větší část české šlechty, pokud je z reakcí známo, Bolzanovo sesazení odsoudila.

Místo učitele byl nakonec exemplárně potrestán jeden z jeho nejvýraznějších žáků Michael Josef Fesl. I on si ve svém litoměřickém působišti vytvořil okruh žáků, kteří se nazývali Kristovým spolkem, skládali přísahu věrnosti osvícenému katolicismu a nosili zvláštní prsten. Fesl, přes svou slabší pozici, byl v kázáních ještě radikálnější než Bolzano, což umožňovalo útočit přes něj i na Bolzana. Zatímco tedy jeho učitel zůstal na svobodě, Fesla pro jeho názory obžalovali z velezrady a odvezli do vězení ve Vídni.

Propustili ho až po pěti letech, když ho předtím donutili označit Bolzana za „původce všeho zla“. Když tato slova dodatečně opět odvolal, musel se do vězení vrátit. Situace zrála k tomu, aby učitel Bolzano Fesla za mřížemi vystřídal, podpořilo ho však několik vlivných přímluvců v čele s Josefem Dobrovským: ten v roce 1825 napsal, že filosof je „vzorem opravdové svatosti“. Jeho problémem není vlažnost víry, ale naopak její nezvyklá opravdovost.

Bolzano zůstal mimo fakultu, zároveň však také mimo nebezpečí. Na svou dobu to bylo poměrně spravedlivé. Zatímco třeba ve Feslových denících byly nalezeny obdivné zmínky o Napoleonovi a Francouzské revoluci, Bolzano se revolučním radikálem nikdy nestal. Jeho Bůh, jenž mu byl hlavním cílem, mu to nedovolil.

Je zajímavé zkoumat dnes strukturu obvinění vznášených kdysi proti Bolzanovi a porovnávat ji s různými typy osočení, jaká se ve veřejném prostoru objevují například dnes. O současných intelektuálech se píše jen výjimečně, že jsou šílení, což byl proti Bolzanovi argument dost častý (snad se tím měla zdůraznit nebezpečnost jeho názorů ve srovnání s míněním konzervativním). Naopak, tehdy stejně jako dnes byl intelektuál obviňován z pýchy a povýšenosti – ve jménu nikdy nespatřené národní většiny skromných pracovníků, kteří zřejmě chtějí od života jediné: držet se vlastní předepsané role.

Bolzano později napsal, že jeho proces měl kromě všech špatných i jeden kladný důsledek: upozornil na jeho jméno i lidi dosud mu vzdálené, kteří by se s jeho myšlením jinak možná vůbec nesetkali. Rozhodně se necítil svým sesazením poškozen. „Musím přiznat, abych byl opravdu upřímný, že jsem tu a tam udělal dokonce záměrně něco, co mělo spolupůsobit, aby mi připadl právě ten a žádný jiný úděl.“

Koneckonců se tím potvrdilo, co předtím po léta hlásal: že se řídí na prvním místě svým svědomím. V jeho nové pozici, udržující si odstup od vrchnosti, se mu do té míry zalíbilo, že se rozhodl ji udržet. A také ji do smrti držel. Když v revolučním roce 1848 zemřel, napsali o něm v pražských novinách, že „svobodné pohybování ducha v naší vlasti jest namnoze plod semene, které on rozséval“.

Shodou okolností právě v tom roce se v Čechách i jinde v Evropě ukázalo, že požadavek rovnosti, vytržený z kontextu ostatních, jako je třeba svoboda, není jen chvalitebným ideálem, ale případně i nebezpečnou zbraní všech proti všem. Samotného Bolzana tehdy zaskočil například český požadavek jazykové rovnosti. Když na jaře 1848 spatřil své bývalé univerzitní kolegy s hrdostí místo „Guten Morgen“ říkat „Dobré ráno“, neubránil se úžasu: V čem opravdovém se změnou jazyka změnila i kvalita jejich života? „Myslím, že nejeden páchá sebevraždu, jen aby mohl v duchu číst své české úmrtní oznámení.“ Ale to už jím vytyčené myšlenky nabíraly úplně jiný, nevytyčený směr. Bůh si to tak přál.

Karel Slavoj Amerling
zakládá Budeč
(26. 6. 1842)

Dnes už jeho jméno skoro nikomu nic neřekne, ale před sto šedesáti lety patřil k největším Čechům své doby. Přesvědčený buditel a zároveň snílek a fantasta; člověk duševně zřejmě ne úplně normální, zároveň však i neskutečně houževnatý. Skoro nic, nač v životě (1807–1884) sáhl, se dlouhodobě nezdařilo, většinou vinou jeho vlastních přepjatých postojů, přesto však zůstal zachován v paměti buditelů a pokračovatelů jako velikán: pro Josefa Václava Friče byl „bez rozpaků nejzajímavějším zjevem našeho předbřeznového života“, Jan Neruda o něm psal jako o pionýrovi nové doby, Eliška Krásnohorská v něm viděla kulturního hrdinu devatenáctého století a Antal Stašek ho ještě v roce 1925 označil za „jednoho z nejzajímavějších lidí, jež jsem v životě poznal“ – génia, který měl prostě tu smůlu, že ho jeho maloměšťáčtí současníci nepochopili.

Narozen v Klatovech, přišel v roce 1829 do Prahy, aby tam vystudoval lékařství. Nikdy na ten okamžik nezapomněl. „Přibyl jsem do Prahy v podvečer. Šel jsem přes most, a tu přišel jsem do takového zdání a snění, jako bych byl uprostřed duchového proudu šedé dávnověkosti... Vody řeky Vltavy zdály se mně jako hlavy všech našich nejstarších otců vlasti... Měl jsem se vzchopit budit naše syny a odkrývat památky z dávného, nezaslouženého snění a pokoření. Obraz tento navždy utkvěl v mé duši a byl hlavním citovým průvodcem mého života.“

Nebylo to poprvé ani naposledy, kdy Amerling zaznamenal své plastické nacionální vize. Byly to zřejmě právě ony, které ho poháněly a přesvědčovaly, že posvátnému národnímu programu se má obětovat všechno, snad i vlastní život. Protože hlavní překážku rozvoje národa viděl v jeho nedostatečné vzdělanosti, rozhodl se povznést hlavně ty, jež pokládal za nejzanedbanější a nejohroženější: mládež, ženy, učitele, řemeslníky a dělníky.

Ústředním pojmem Amerlingova života byla Budeč. Tak se podle legend jmenovalo staré přemyslovské hradiště u Kladna s rotundou svatého Petra a Pavla, počítanou mezi nejstarší dochované stavby u nás. Podle pověstí v Budči existovala i nejstarší česká škola, již založil kníže Krok a kde působily jeho tři dcery: Kazi učila lékařství, Teta pohanské náboženství, Libuše právo. Od chvíle, kdy Amerling uvěřil, že Budeč nejenže byla centrem přemyslovské vzdělanosti, ale že lze na její tradici výchovy v národním jazyce navázat, získal jeho život úplně novou podobu. Budeč se mu stala duchovním principem, jenž osvětloval celé české dějiny. S jeho pomocí se rozhodl vybudovat novou národní společnost.

Věřil, že je pokračovatelem Jana Amose Komenského. Podobně jako on snil o tom, že shromáždí celé vědění své doby v jedné knize, všeobecné encyklopedii, jež zároveň ověří, zda čeština už má pojmenování pro všechny lidské činnosti. Projekt ztroskotal na neschopnosti získat pro něj dostatečnou hmotnou podporu – avšak ani menší Amerlingova díla, jako například pokračování Komenského Světa v obrazech, se nesetkala s trvalým ohlasem. Amerling zatemňoval jejich sdělení tím, že tvořil vlastní pojmosloví, jemuž místy rozuměl jen on. V jeho řeči se mísila zvláštní něha i svévole: „Hmyzeček – dělníček – vojáček tu letavý, tam běhavý, tu sršlavý, tam batolivý, tu nahý, tam v brnění, tu rypavý, sběravý, chránivý, předlavý, plástivý, tu v noční tmě, tam za dne, tu v šeru, tam na úsvitě, tu draveček, tam v budování vypaseneček, všecko batolí se u veselé robotě,“ takto líčil českým dětem život v přírodě ve spisu Užitečné hmyzy.

Po vzoru Jana Svatopluka Presla, zakladatele české přírodovědy, se pokoušel šířit českou jazykovou novotvorbu i do dalších oborů, vytvořil třeba první českou hornickou terminologii. Zasloužil se o zavedení názorných pomůcek do českých škol, hlavně nástěnných obrazů. Žáci z nich poznávali, jak vypadá vlk obecný nebo tetřev hlušec, zjišťovali, že zajíc je bojácný a tučňák má veselý fráček. Někdy Amerling vytvořil celé obrazové série – jako byla třeba ta, která zachycovala venkovskou rodinu ve čtyřech fázích dne: ráno u snídaně, v poledne u oběda, u večeře a při nočním spánku. Snažil se těmito obrazy působit nejen na děti, ale také na jejich matky: hrozil se představy, že česká žena zůstane jen „tělesnou zvatelkou ku kávě či držiměšcem“, a tak pro ně vymýšlel přednášky, v nichž informace o objevech přírodních věd mísil s mystikou.

Podle Josefa Václava Friče čeští vlastenci naslouchali Amerlingovi „s pobožnou hrůzou“, vědomi si své nedostačující obrazotvornosti: „I nejvýtečnějším z nich šla po rozprávce s geniálním tím mužem hlava kolem.“ Pražané ho pokládali za černokněžníka, který obcuje s nadpřirozenem, ale průkopníkovi šlo – opět podle Friče – o něco jiného: „Všeobecná vzdělanost měla se stát pákou jakéhosi zbrusu nového, prapodivného vlastenectví, vyžadujícího celého člověka, všecku jeho práci a úplný život nejen jednotlivce, nýbrž všech takzvaných ‚vykoupenců‘, jejichž úlohou bylo opět jiné ‚vykupovat‘ dle návodu i na povel mistra.“

Chtěl rozšířit řady světlonošů, podporovatelů české vzdělanosti – a počítal pro ten účel jednak s učiteli, jednak s takzvanými stálci, o jejichž vznik se v roce 1837 zasloužil. Uložil jim dvojí úkol: za prvé stát se předplatiteli kvalitní přírodovědné literatury, vydávané v českém jazyce, a zajistit tak její existenci (Amerling odhadoval nutný počet subskribentů náročné literatury na 250 osob). Za druhé projevovat se na veřejnosti česky a získávat tak nové a nadšené podporovatele české řeči.

Mezi zhruba dvěma stovkami lidí, které Amerling coby stálce získal do své evidence, byli i nejpřednější Češi jeho doby jako František Palacký nebo Josef Kajetán Tyl; většinu však tvořili učitelé a studenti, kteří se pro účast v projektu vesměs dali strhnout Amerlingovou výmluvností. Ti pak působili na své známé, čímž se okruh stálců rozšiřoval. Jejich povinností bylo chodit často do společnosti, například na korzo do bubenečských sadů, a mluvit tam před lidmi okázale a hlasitě v české řeči.

Zatímco konverzace stálců s mladými dámami se dařila, s odběrem a hlavně placením českých knih na tom byli podstatně hůř. Finanční bilanci projektu se Amerling pokusil zachránit vytvořením takzvané Bibliotéky klasiků, ve které chtěl vydat základní díla antické literatury, Shakespeara a podobně. Po vydání čtyř titulů se však také tento jeho projekt odmlčel – navždy.

Selhání jednoho plánu Amerling vždy řešil plánem novým. Když selhali stálci, přišel s nápadem sestavit Všenaučný slovník, encyklopedii nové doby, a hned na ní začal pracovat. A na konci třicátých let přetvořil své stálce ve spolek Vykoupenců, který tentokrát už měl parametry náboženské sekty. Z jejich činnosti se mělo zrodit nové a mezinárodní slovanské náboženství, které by si pro svou věrouku vybíralo z katolických i českobratrských zásad a zároveň z politických přání a očekávání slovanských národů, žijících v rakouské říši.

Členy sekty byli opět přední pražští vlastenci včetně Josefa Kajetána Tyla, Pavla Josefa Šafaříka, Františka Cyrila Kampelíka a dalších. Každý z nich přijal nové slovanské jméno a zavázal se šířit slávu slovanské duchovnosti a bratrství všemi prostředky. Převzali hornický pozdrav „Zdař bůh“ a plánovali vybudovat shromaždiště, jemuž dali název Slavín. Poté, co (ve stejném roce 1840) jejich činnost přivábila zájem policie, Amerling sdružení rozpustil.

Jako romantika ho přitahovala práce v podzemí; vzrušovalo ho, mohl-li se dorozumívat šeptem se zasvěcenci. Druhou částí své bytosti však byl přesvědčený osvětář, muž, jehož touhou bylo obracet na pravou „víru“ nejširší národní vrstvy. Jako sektář vstupoval mezi mocné a známé své doby, jako osvětový pracovník dokázal těžit z popularity, jaké se mu dostávalo mezi prostým pražským lidem. V české i německé Praze ho všichni znali.

Na přelomu třicátých a čtyřicátých let nebylo v Praze málo lidí, kteří v Amerlingovi viděli muže seslaného z nebe, jakéhosi nového Mesiáše, který se postará o drobné dělníky a řemeslníky a povznese je na vyšší kulturní úroveň. Amerling je vedl pryč od reality, v níž rozhodovalo, kdo má jaké společenské postavení nebo majetek, a učil, že v novém světě si všichni, bez rozdílu materiálního postavení, budou rovni. Tak jim to alespoň kázal na svých přednáškách, konaných každou neděli v Klementinu. Protože i tyto prostory mu časem přestávaly stačit, vytvořil si nový sen: Budeč – učitelský ústav a zároveň i centrum vzdělanosti národa.

Na jaře roku 1839 Amerling získal pozemek na rohu dnešních ulic Žitné a V Tůních. Začátky byly skromné. S prvními pěti spolupracovníky se nastěhoval do zahradního domku, vytvořil s nimi jakousi první českou badatelskou komunu a začal přijímat návštěvy z řad vzdělanců.

O svůj komfort se musel starat každý z obyvatel sám; učitel Jan Sluníčko i po letech vzpomínal, jak s přáteli Amerlinga následoval „vzdor tomu, že každý nucen své sedadlo, bednu nebo špinavé prkno po zahradě teprve sháněti“. Josef Bojislav Pichl popisoval, že „oni měli i boty společné“, a vylíčil také Amerlingův skromný příbytek: „Halda knih, rozličných přírodnin, nástrojů atd. bez ladu a skladu tak přeplněná, že bylo těžko si domyslit, kde asi lože domácího pána se nachází.“

Protože Amerling získal jako podporovatele hraběte Thuna, mohlo se začít se stavbou Budče ještě dřív, než byly hotové plány budovy. Pětadvacátého června 1842 se zakladatel pochlubil v dopise české vzdělavatelce Bohuslavě Rajské, že se tak stane už následujícího dne. Kromě Prahy prý dokonce vznikne i jedna paralelní „Budeč“ v jeho rodných Klatovech (z tohoto plánu sešlo, Amerlinga plně zaměstnala stavba pražské budovy). K položení základního kamene pražské Budče se v každém případě dostavila skoro celá tehdejší česká společnost: Šafařík, Presl, otec a syn Fričové a mnozí další.

Pokud si někteří z nich při té příležitosti položili otázku, co Amerling stavbou sleduje (jako se ve svých Pamětech dodatečně otázal Josef Václav Frič), museli si odpovědět s amerlingovskou velkorysostí: „Všechno.“ Sám Frič psal: „Však celé to učiliště podobalo se tak dalece větrnému zámku, že se mu trvalých a pevných základů nedostávalo, pročež i stavba jen zdlouhavě pokračovala i zařízení jednotlivých oddělení do nekonečna se protahovalo, neboť řemeslníci brzy zde na tom, brzy tam na onom pracovat přestávali a objednané věci a práce až příliš opatrně a váhavě dodávali a vykonávali.“

Amerling viděl svou situaci jinak. Kde zatím stála jen hrubá stavba, tam plánoval vzorně fungující studovny a dílny. Koncem října 1842 se pochlubil přátelům, jak velkoryse je jeho tříposchoďová Budeč zamýšlena: v suterénu bude chemická laboratoř, v přízemí knihkupectví s tiskárnou, v prvním poschodí přednáškové a výstavní sály, v druhém malířský ateliér, knihovna, hodinářská dílna a pěvecká škola. Do posledního patra Amerling umístil nemocnici a nad celou stavbou měla stát patnáct metrů vysoká dřevěná věž, ze které chtěl pozorovat noční oblohu.

Aby dům, zasvěcený především vědě, nepůsobil stroze, nezapomněl Amerling ani na uměleckou výzdobu. Vestibul vyzdobily lunety, které pořídil přítel a malíř Jozef Božetech Klemens a jež alegoricky zobrazovaly různé vědní obory. Hlavní obraz nad vchodem zachycoval Komenského při výkladu žákům. Na sochy, které měly zdobit průčelí Budče, vlivem vyčerpaných Amerlingových finančních fondů nedošlo. Kolem budovy zato vznikla zahrada, v níž Amerling osil záhony rostlinami z různých kontinentů a prováděl na nich genetické pokusy. Vysázel ovocné stromy a plánoval, že až vzrostou, rozmístí v jejich stínu klece s ptáky, čímž vznikne sad podobající se rajské zahradě.

Základem Budče měl být první český učitelský ústav, Amerling však svou nabídku záhy rozšířil a otevřel dům všem zájemcům o vzdělání, lidem toužícím mít povědomí o všem na světě. Pod patronací jeho týmu polyhistorů a amatérských encyklopedistů se Češi měli přetvořit v národ, v němž každý bude (aspoň trochu) rozumět všemu.

Jedním z nejbližších Amerlingových spolupracovníků v Budči byl básník Josef Jaroslav Kalina. S otcem Budče ho spojoval nezájem o skutečný svět a schopnost žít jen knihami a rukopisy. Kalinovi současníci obdivovali jeho jazykové znalosti: uměl prý latinsky, řecky, francouzsky, italsky, anglicky, německy, polsky, srbsky, rusky, španělsky, portugalsky, litevsky, ukrajinsky, ovládal sanskrt a hebrejštinu. Jeho úkol, se kterým do Budče přišel (sestavit univerzální jazykozpyt), se nepodařilo splnit, podobně jako další Amerlingova zadání: převést do češtiny židovské modlitby a žalmy, sestavit mudrosloví všech národů a vypracovat filologická hesla pro chystanou Velkou budečskou encyklopedii. Kalina práci raději začínal, než dokončoval, uchvacoval však současníky charismatickým vzhledem – takže bez ohledu na to, co skutečně podnikal, byli mnozí Pražané přesvědčeni, že v zahradě Budče žije převtělený Ježíš Kristus, který přišel spasit český národ.

Budeč proslula svým experimentálním léčitelstvím: pod Amerlingovým vedením se tam ustoupilo od klasických medicínských metod a zavedla se léčba založená na přikládání Priessnitzových studených zábalů. Amerling ji překřtil na „zavejcování“ a rozšířil ji ještě o léčbu hladem a žízní: podle jeho spolupracovníka doktora Háka se tak měla uzdravit a zázračně obnovit celá tělesná schránka člověka včetně kostního tuku.

Budeč přesto nebyla jen rájem šarlatánů: malíř Klemens tam třeba v roce 1842 otevřel první český fotoateliér. A vznikla tam i první česká hudební škola, která začala konkurovat zavedené škole pražského Němce C. F. Pitsche. Z dobového svědectví Jindřicha Fügnera (z doby před jeho příklonem k češství a též před vznikem Sokola) se zdá, že pražští Němci hleděli na tuto školu podrážděně od jejího vzniku: „Najednou vyvstává konkurence v této tzv. Budči v Žitné ulici. Kandidáti učitelství se tam učí, že slovanská hudba se naprosto liší od každé jiné, ukazují se tam lidové písně z asijských planin, kde, jak slyším, rostou Slované volně a bez hnoje, zkrátka vyučuje se tam jen ne varhanům a harmonii, ale vykládá se těm lidem, že vysvědčení z Budče platí tolik jako vysvědčení od ředitele Pitsche…“ Fügner tehdy dokonce přemlouval svého přítele, barona Helferta, aby Pitschovu školu finančně podpořil s tím, že mu za to Fügner napíše fugu – až se ji tedy u Pietsche naučí skládat.

Budeč odpovídala dobovým představám o tom, jak má vypadat příbytek vzdělance: dům měl umožňovat pěstování všech přírodních věd na špičkové úrovni a zároveň byl otevřen všem zájemcům, podobně jako třeba proslulý Risachův statek ze Stifterova románu Pozdní léto. Pro Amerlinga šlo o princip všeho. „Mé heslo je a zůstane, dokud dýchat budu: Budeč a Budeč, budič, bdíč a budovač všeho, co jen národu našemu velikou Budoucnost jeho zjednat může.“ Byla to zároveň akademie i dílna, místo diskusí, kde vedle toho vznikaly výrobky, z jejichž prodeje na trhu se měl celý experiment zaplatit.

V tom posledním ohledu však Amerlingův projekt od začátku kulhal. Místo vyučování vyplnily jeho budečský život stále naléhavější žádosti do všech stran o zaslání peněz. Věřil, že situace se zlepší, až se naplno rozběhne výuka, což se však stalo až koncem roku 1843. „Budoucnost překrásná, čestná a ta nejradostnější jest přece jen naše,“ prorokoval, „a proto jen dále, jakkoli to krušné jest.“

Ukázalo se však, že problémy nevznikají z nepřízně publika, ale že na mnoha z nich se podepisuje i Amerlingův nevelký organizační talent. Neměl v pořádku své účetnictví, nerozlišoval mezi poskytnutou půjčkou a darem. Protože jeho škola nebyla finančně soběstačná, trávili žáci část dne výrobou pro trh, čímž výuka trpěla. Zatímco jeho učitelé se hádali se studenty i mezi sebou navzájem, Amerling zahušťoval atmosféru novými vizemi budoucnosti. Když se ve škole začaly množit fyzické útoky a obvinění z krádeží, nastal soumrak Budče. Hrabě Thun, který v roce 1846 celý ústav od Amerlinga odkoupil, tím podle všeho krachujícího vizionáře odvrátil od myšlenek na sebevraždu.

„Malby na omítce, mezi nimiž představovala jedna Komenského s tváří zakladatele Budče, záhy deštěm utrpěly a časem opadaly,“ vzpomínal Josef Václav Frič. „Vysoká věž připravená pro hvězdárnu byla snešena, učenci, lékaři a umělci se vytratili a jediná stopa, která v paměti Pražanů po kolosálním tom podniku se zachovala, byla, že prostý lid zval ten dům ještě dlouho toliko ‚domem těch nových bláznů‘.“ Jako by si lidé až dodatečně uvědomili, že se nechali omámit vizemi, které neměly se skutečností moc společného.

A mnozí z nich Amerlinga právě pro tyto vize ctili dál. „Přece ale nutno bezděky uznat tu vlasteneckou horlivost, to úsilí Amerlingovo, že oblíbenou myšlenku svou aspoň tak daleko mohl provést,“ uzavíral Frič případ člověka, který padl spolu s Budčí a na své staré místo na výsluní národní obliby se nikdy nevrátil. Josef Bojislav Pichl dodával, že soumrak Budče by patrně nastal i v případě Amerlingova hmotného úspěchu – protože pro svou národní (a v důsledku protirakousky) koncipovanou školu by nikdy nezískal státní souhlas.

Přinucený slevit z odhodlání polyhistora zůstal Amerling věrný alespoň pedagogice. Po roce 1848 stál dvacet let v čele prvního českého ústavu pro vzdělávání učitelů v Panské ulici – a dal mu, jako vždycky, jméno Budeč. Ve spolupráci s litografy Leibischem a Kučerou dal vzniknout první české sbírce obrazů určených k názornému vyučování přírodním vědám a vlastivědě. A v roce 1871 otevřel ústav pro oligofreniky, přezdívaný Ernestinum, který vnesl základy moderní léčby do oblasti, kde se dosud většinou kurýrovalo pouštěním žilou.

Jeho zájem o péči o choromyslné ke konci života patrně souvisel s potřebou porozumět přece jen lépe také sám sobě. Že mu s jeho zvláštním duševním ustrojením po všech životních nezdarech zůstaly zachovány aspoň jeho utopické vize, bylo nakonec možná největším štěstím, které mu osud dopřál.

Pokud totiž o něčem odmítal diskutovat, pak to byla jeho vize šťastné budoucnosti lidstva. Byl si jist, že v budoucím světě nebudou války, protože ho zaplní samí ušlechtilí lidé bažící po práci a poznávání. „Odevšad bude znít srp a varyto a všude štětec, dláto a drobnohled slavit bude pravé divy.“ Dodnes by mohl být patronem všech, kdo věří (a jednají podle toho), že život je jeden nepřetržitý začátek.

Augustin Smetana
vystupuje z církve
(23. 3. 1850)

Byl to patrně největší český společenský skandál první poloviny devatenáctého století, který proti sobě svedl na jedné straně jedince a na druhé skoro celou tehdejší společnost. Snad až o půlstoletí později, v době hilsneriády, jiný odvážný Čech heroismus takového gesta zopakoval. Filosofa Augustina Smetanu (1814–1851) pojilo s T. G. Masarykem mínění, připisované svatému Pavlovi: Všechno, co se neděje z přesvědčení, je hříchem. „Vždycky jako by byl tažen, vždycky jako by měl pocit, že musí ten který krok podniknout a že je k tomu nucen, má-li si zachovat lidskou důstojnost. A vždycky jej podnikl,“ napsala o Smetanovi filosofka Marie Bayerová. „Celým svým životem dal příklad člověka, pro něhož jsou vlastní myšlenky závazné.“

Jeho otec byl kostelníkem v Praze u svatého Jindřicha; syn vyrůstal v pobožném prostředí, a tak se kněžská budoucnost nabídla sama sebou. Později vzpomínal na mocné citové dojmy, jaké v něm účast při mši v dětství vyvolávala: pokaždé když kněz u oltáře zdvihl nejsvětější svátost, vhrkly Smetanovi do očí slzy dojetí.

Na pražském piaristickém gymnáziu v Panské ulici s ním studovali nejzajímavější příslušníci jeho generace, české i německé: básníci Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben a Uffo Horn, chvíli i spisovatel Karel Sabina; s některými z nich také Smetana soutěžil ve svých básnických pokusech. Náboženství mu bylo tou nejpřirozenější součástí života. Vstup do křižovnického kláštera (až do cely ho doprovodila matka) považoval v osmnácti letech za nejkrásnější moment svého života. O necelé dvě desítky let k němu přidal ještě jeden: okamžik jeho exkomunikace.

Smetanova víra byla tak silná, že předcházela všem případným pochybám. Ty přišly až časem a paradoxně právě v prostředí, kde se mělo jeho přesvědčení na celý život zpevnit. Podle toho, co o tom sám později napsal, vyplynuly jeho první pochyby z rozporu mezi slovy a skutky církevních učitelů: navenek hlásali nezištnost a lásku, za zdmi kláštera však kvetl myšlenkový despotismus.

Pokud jeho předchůdci o víře zapochybovali, rozhodli se to zpravidla ututlat a dali přednost zajištěnému životu za zdmi kláštera. Ani Smetana mezi obojím dlouho neviděl rozpor. Svobody, kterou mu život v řádu nabízel, využil k myšlenkovým spekulacím. Když dostal za úkol přemýšlet o církevním dogmatu, odmítl dumat o něm abstraktně, ale dosadil do něj živé lidi. Obvykle pak zjistil, že etické pravidlo, podle kterého lidé jednají, v něm vzbuzuje víc úcty než dogma – a dal mu tedy přednost. Co bylo v pozemském světě správné, následoval raději než to, co bylo předkládáno jako shůry dané.

Otázky, které ho samy napadaly, nejenže si přestal zakazovat, ale rozhodl se hledat na ně vlastní a osamocené odpovědi, odlišné od nauky církve. Typický byl jeho názor na poučku o věčném trvání pekelných trestů. Církev učila, že se o něm nepochybuje, Smetana však mínil: „Jsou-li pekelné tresty věčné, může se snadno stát, že otec se dostane do nebe a syn do pekla. Může pak otec pociťovat nebeskou blaženost, je-li takto navěky od svého syna oddělen?“

Postupně se takto propracoval až k pochybnostem o základech křesťanské nauky. Zdálo se mu například, že sama příroda popírá hlavní pilíř jeho víry, představu o Ježíšově božství. „Celé vypravování o božském zjevení stane se malichernou bajkou, pohlédneme-li jen jedenkráte do vznešené ekonomie vesmíru... Tam nad hvězdami, myslil jsem tehdy, bydlí Všemohoucí, ale jako slunce stojí ku svým planetám v poměru fyzickém, tak obyvatelé jejich v poměru duševním. Z těchto krásných a božských obyvatel slunečních přicházívá občas některý na pomoc pozemským obyvatelům planet, hrozí-li jim v jejich pokroku k dobrému nějaké nebezpečí. Takovou božskou sluneční bytostí, jež mohla hlásat božské pravdy a konat zázraky (mohla například kráčet po vodní hladině, aniž se potopila, poněvadž jako sluneční bytost nebyla vázána planetární tíhou), mohl být snad Kristus...“

S takovými myšlenkami bylo obtížné žít uvnitř řádu. S částí z nich se Smetana nejprve pokusil svěřit některým kolegům – ti se mu však vysmáli a obvinili ho, že si chystá půdu k opuštění kláštera: „Snad jste zapředl milostný poměr.“ Odhodlaný nejdřív „držet katolicismus v souladu s rozumem“ (myslel tím filosofii, kterou v klášteře hlavně studoval), dospěl k názoru, že to nepůjde. „Filosofie a katolicismus nehodí se dobře k sobě, již proto ne, že filosofie vždy jen hledá, kdežto katolicismus již všechno nalezl.“

Když v roce 1835 skládal řeholní sliby poslušnosti, čistoty a chudoby, klášterním životem už ve skutečnosti pohrdal. Podle svých pamětí v této době už cítil, že „nezemře jako křižovník“. V řádu ho držely spíš praktické ohledy na vědeckou a literární kariéru. Věděl, že venku, „na svobodě“, sužován existenčními starostmi, nebude mít takový klid a pohodlí k práci jako v klášterním zátiší.

Proto, když ho o dva roky později vysvětili na kněze, pochopil to hlavně jako pokyn, aby využil svého postavení a vnitřně se osamostatnil. Měl ke studiu neomezeně času. Jako první Čech pronikl hluboko do německé klasické filosofie a zpřístupnil studentům na pražské univerzitě učení Kanta, Fichta, Feuerbacha a hlavně Hegela.

V jeho době nebyly na české straně řídké názory, že české myšlení má tyto Němce ignorovat; Smetana proti tomu prosadil názor, že síla myšlenky se nemá omezovat nacionálními ani jinými hranicemi. S přáteli zorganizoval hegelovský kroužek, kde pod dojmem nabývaného filosofického poznání docházelo k až extatickým výjevům: herec Kolár, rozrušený Hegelovými úvahami o dialektice, jednou vyskočil na stůl, kde se dal do hlasité deklamace textu – a ostatní členové kroužku, strženi hercovým příkladem, vyskočili na stůl s ním.

Smetana si přál stvořit svou vlastní myšlenkovou „teorii všeho“ a ve spisu Vznik a zánik ducha se o takový filosofický výklad světa v jeho dějinném vývoji pokusil. Ještě před rokem 1848 se stal nejrespektovanějším českým filosofem, oblíbeným u studentů. Pozdější revoluční „bouřlivák“ Josef Václav Frič vzpomínal: „Pobádal nás, což tehdy neslýcháno, zároveň i k vlastnímu přemýšlení o tom, co nám vykládal; dovoloval nám tázat se ho, jestliže jsme něčemu nerozuměli nebo měli o čemkoli své pochybnosti.“ To bylo nové.

Revoluce roku 1848 zastihla Smetanu ve funkci děkana pražské filosofické fakulty. Březnové povstání ve Vídni si vyložil jako začátek věku svobody: odmítl předložit své texty, tak jak to bylo běžné, k církevní kontrole, přestal nosit vysoké kněžské boty a kalhoty, považované za symbol kněžské poslušnosti, a když jeho studenti začali o svatodušním povstání stavět barikády, šel do ulic s nimi a morálně je podpořil.

Jako by se události ve Smetanově životě řídily jakousi nezvratnou logikou, která ho nutila postupovat krok za krokem: koncem roku 1848 opustil klášterní byt, najal si mansardu a začal se živit jako suplent na novoměstském gymnáziu. V létě následujícího roku, po porážce revoluce, vyhlášení výjimečného stavu v Praze a nástupu Alexandra Bacha do funkce ministra vnitra, přijal rozhodnutí: „Život podle vlastního přesvědčení je nekonečně cennější než jakýkoli výkon v oboru kterékoli vědy.“ A zároveň: není-li možné doufat v revoluci politickou, je třeba dokončit alespoň přerod vnitřní.

Zbývalo „jen“ oznámit své rozhodnutí veřejnosti. Smetana s ním ještě několik dalších měsíců váhal. V té době se v rámci obecného „bachovského“ utužování poměrů ocitl bez místa; patrona studentských rebelů z roku 1848 nepřipustili k profesuře ani docentuře. Zachránil ho František Palacký, když mu nabídl redaktorské místo v nově založeném listě Union. Smetana tam nastoupil na podzim 1849, aby tím získal v dané době jediný možný zdroj příjmů. Redakční prací trpěl: za čtyři měsíce napsal jenom pár úvodníků, avšak pobíral plat; přežil.

Pobyt mimo klášter naznačoval i před veřejností, že mezi řádem a jeho významným členem není vše v pořádku; velmistr křižovníků Beer, ortodoxní teolog, jej proto v lednu 1850 vyzval k návratu. V té době už filosof vedl život soukromníka; nejenže nesloužil mše, ale přestal i chodit do kostela. Na druhou Beerovu výzvu k návratu odepsal, že nechce zůstat ani členem řádu, ani knězem – protože obojí mu brání v tom, co jako myslitel považuje za nejdůležitější: hledat a nacházet pravdu. Po dvou měsících neúspěšného dopisování se Smetanou požádal velmistr o jeho exkomunikaci.

Smetana ho předešel. Třiadvacátého března 1850 otiskl v Unionu krátký, podepsaný text, který vyvolal senzaci: „Oznamuji tímto všem svým přátelům a známým, že následkem svého přesvědčení o neudržitelnosti římskokatolické nauky přestal jsem býti knězem, jakož i členem rytířské křižovnické řehole, což jsem již i svému bývalému převorovi a faráři kostelního obvodu, kdež nyní bydlím, oznámil.“

Byl to bezprecedentní čin. Smetana nebyl prvním knězem, jenž opustil církev; předchozí případy však byly církví prezentovány jako životní prohry pobloudilců, které jejich hereze vyvrhla nejen z křesťanské, ale i lidské pospolitosti. Smetanova jediná otištěná věta však nebyla výkřikem zoufalce, muže vrženého přes palubu, ale sebevědomým výrokem člověka, který odchází, protože pro sebe našel lepší cestu.

Že otištění zprávy o vystoupení z církve vyvolá poprask, musel Smetana předem vědět. Pokud se k němu přesto rozhodl, pak patrně proto, aby znemožnil jakýkoli návrat. Vyvolal tím však vlnu ohlasů a represí, která změnila celý jeho další život. Dva jiní křižovníci, kteří vystoupili z řádu skoro současně s ním, tiše a bez publicity, pronásledování nezažili. Veřejně oznámený rozchod, učiněný tak známým a oblíbeným člověkem, však byl výzvou celému systému – a zároveň možným návodem. V tom byl nebezpečný.

Jako první se dostavily fámy: po Praze se začalo tvrdit, že Smetanův čin je součástí širšího záměru či snad spiknutí, jehož cílem má být budoucí náboženská válka v Čechách, podobná té husitské. Potom Smetanovi začaly chodit anonymní dopisy, přirovnávající ho například ke „kanálii Voltairovi“. Smetana se snažil bránit opět v tisku; jeho argument, že „žádný pozitivní zákon nesmí žádat od člověka, aby se přetvařoval“, však nenašel ohlasu. Mnozí si prostě řekli: Proč by nemohl? Není to jedno?

Ani pro Smetanova slova o tom, že na místo křesťanského náboženství staví nové „náboženství humanity“, nebylo v roce 1850 v Čechách mnoho pochopení. A zdá se, že se v této otázce příliš nevyznal ani Smetana sám. Některé jeho výroky naznačují, že chtěl prostě nahradit náboženství etikou; zároveň však z některých okolností jeho života (před smrtí byl vychovatelem v evangelické rodině, dal se pohřbít na karlínském evangelickém hřbitově atd.) se dá usoudit, že určitou formu víry v Boha nadále nevylučoval.

„Jeho“ církev s ním ovšem rychle ztrácela trpělivost. Pražský arcibiskup mu dal k návratu do církve osmidenní lhůtu a v pražských kostelích se začaly za jeho navrácení rozdávat tištěné modlitby; v tom svatojindřišském je prý distribuoval i Smetanův otec. Když se zázrak nedostavil, byl filosof 28. dubna 1850 uvržen do klatby, formou klasického rituálu, známého už v době Husově, jemuž však Praha dávno odvykla: výnos o exkomunikaci byl nejprve přečten z kazatelen a pak přibit na všechny chrámové dveře. Lidé žasli. Smetanova otce z toho o měsíc později ranila mrtvice. Matku, která pod dojmem událostí přestoupila k evangelíkům, zařadila policie do evidence jako „úhlavní nepřítelkyni katolicismu“.

Vůbec se zdálo, jako by se osud(?) Smetanovi začal mstít: v prosinci 1850 zemřela na tuberkulózu jeho nejmladší sestra, kterou rok předtím oddal (byl to jeho poslední kněžský úkon), a stejnou chorobou nakonec onemocněl i on sám. V dubnu 1850 opustil redakci Unionu a v říjnu odjel do Itálie, v prosinci se však urychleně vrátil a 30. ledna 1851 v Praze zemřel.

Podle svědků ho ještě pár hodin před smrtí naposledy navštívil český arcibiskup kníže Schwarzenberg, prý ve snaze obrátit ho zpátky na víru, nebo aspoň vzbudit mínění, že k tomuto obratu došlo. Protože však na Smetanovu žádost byli návštěvě přítomni svědkové, překvapení se nekonalo. Ve chvíli smrti zůstal filosof zcela sám, jak si to přál: odpadlíkem až do konce.

Na pohřeb, vypravený z Václavského náměstí na karlínský evangelický hřbitov, mu přišlo na deset tisíc lidí, velkou část tvořili studenti. Jeho hrob směl být osazen deskou až v roce 1878, tedy po víc než čtvrtstoletí. Na náhrobní kámen s nápisem „Stál jsem pevně, vždyť jsem stál v přesvědčení svém“ se Smetanovi složili pražští dělníci.

V té době se také konečně pomalu začaly číst Smetanovy spisy. V roce 1900 byly jeho ostatky převezeny na Olšany, spolu s pozůstatky buditele Šafaříka. Filosof František Mašlaň později napsal: „Přenesení Šafaříka dělo se slavně, přenesení Augustina Smetany tiše, takřka tajně.“ Nenávist prý šla až za hrob.

Prusové v Praze
(8. 7. 1866)

Sotva by to byla marná kniha, kdyby někdo napsal historii okupací Prahy: v pohnutých dějinách města na křižovatce evropských zájmů se zážitku setkání s cizí armádou vyhnula jen málokterá generace. I velká část dnes žijících lidí má v paměti minimálně jednu (21. srpen 1968), ne-li rovnou dvě (15. březen 1939) takové příhody. Bylo by proto jistě zajímavé srovnat stopu, jakou v různých generacích různé okupační zážitky zanechaly.

Projevily se nějak v charakterové paměti národa? Nebo to byly jenom epizody, které časem zavály události jiné? Jednou z nejlépe pramenně doložených okupací Prahy byl příchod Prusů v červenci 1866 – několik dnů poté, co v bitvě u Sadové zlomili odpor rakouského vojska a rozhodli o tom, kdo bude v dalších desetiletích vládcem střední Evropy.

K válce se schylovalo dlouho, řadu měsíců, a skoro celou tuto dobu žilo obyvatelstvo Čech v přesvědčení, že vítězství rakouských vojáků bude snadnou věcí. „Nikdy se tak nepodceňoval nepřítel, jako tehdáž Prus,“ napsal Karel Alois Vinařický. „Obranec pruský byl nám malován co šmaťchavý mrzák, šnapsem opitomělý, jenž utíká, když naň vystřelí, a nikdy neodolá rakouskému ‚Bajonettenkampfu‘.“ Všeobecně rozšířené bylo přesvědčení, že Prusové, pokud se vůbec odváží do Čech vstoupit, budou odraženi hned v hraničních průsmycích. Obecné přesvědčení vyjadřovala věta: „Utlučeme Prušáky čepicemi a mokrými hadry.“

O skutečném poměru rakouských a pruských vojenských sil měl v českém obecenstvu ponětí jen málokdo. Veřejnost ani nezaregistrovala, že už 24. května 1866 byly z Prahy do Vídně odvezeny české korunovační klenoty. Tak dychtivě jako do té doby nikdy se četly politické žurnály a v nich zprávy o tom, jak napětí mezi oběma státy houstne – nebylo v nich však moc konkrétního. Válka sice oficiálně vyhlášena nebyla, od poloviny června se však obě země chovaly, jako kdyby se tak stalo.

Devatenáctého června Praha bouřlivě přivítala saského krále Jana, na útěku před Prusy z Drážďan. Pražský lid si ho oblíbil, protože se procházel po ulicích jen tak, v doprovodu pobočníka; přijímal ovace, uděloval audience a trávil dost času v kostele. Jedenadvacátého června svého krále v Praze dostihlo ustupující saské vojsko: také jemu Praha snesla pomyšlení, po celé tři dny, než „Sasíci“ pokračovali dál. Zato když odešli a Pražané si uvědomili, že mezi Čechy a Prusy už teď nestojí nikdo, atmosféra v městě zhoustla. Potom přišla zpráva, že Prusové 23. června překročili hranice země – aniž se jim v tom kdo pokusil zabránit.

Bitevní katastrofu i možný vývoj po ní lidé v hlavním městě začali tušit až několik dnů před rozhodným 3. červencem, kdy se ve východních Čechách u Hradce Králové srazila Moltkeho a Benedekova vojska. Noviny sice byly stále plné optimistických předpovědí, Pražané sami si však už nebyli tak jistí. Celý týden dopředu se do Prahy trousily zprávy o tom, že kdesi byla svedena blíže nedefinovaná, v každém případě však velice krvavá bitva. A když se 26. června v Praze objevil první železniční transport se sto padesáti raněnými ze srážky u Turnova, lidé to vnímali jako předzvěst mnohem horších obětí, jež ještě přijdou.

Z bojišť v severovýchodních Čechách přicházely do hlavního města protichůdné zprávy. Zvláštní bulletiny sice uváděly, že všechny dosavadní střety skončily odražením pruských vojsk, pozornému čtenáři však nemohlo uniknout, že jejich dějiště se posunují stále hlouběji do nitra země. Skutečnost, že rakouská armáda vlastně od začátku ustupovala, si však lidé podle dobových svědectví uvědomili až dodatečně.

„Že se případné neúspěchy omlouvat, zastírat a zmenšovat budou, bezpečně jsme očekávali, ježto se nemrav ten pro všechny již války dávno stal pravidlem,“ vzpomínal novinář Servác Heller. „Avšak že by strana docela poražená vítězství hlásala, ani nám na mysl nepřipadalo. Něco takového pokládalo se za nemožné, a proto věřili jsme všichni, že naši vítězí.“

S oficiálním optimismem, předcházejícím rozhodné střetnutí, kontrastoval chvat, s jakým c. a k. úřady opouštěly město. Před očima Pražanů se evakuovaly nejen státní pokladny a archivy, ale i erární zásoby potravin a tabáku. Když 29. června dorazili první uprchlíci z východních Čech, nálada se dál zhoršila: zprávy, které přinášeli, byly úplně jiné, než psaly noviny.

Zavládla panika; jen 1. července opustilo město západním směrem na třináct tisíc lidí a mezi těmi pozůstalými se začaly šířit fámy – třeba ta, že Prusové mají v Praze své špehy, takže policie začala předvádět všechny „podezřelé“ lidi. Nepříjemné bylo, že město kromě jiných úředníků opustili i příslušníci c. a k. policie, takže v prvních dnech, než se utvořila civilní domobrana, museli hlídkovat v nočních ulicích členové městské rady.

O půlnoci ze 3. na 4. července zasáhla Prahu prudká bouře, což mnozí považovali za zlé znamení. Druhého dne ráno se ukázalo, že se nemýlili. Každá další zpráva o tom, co se stalo u Sadové, byla horší než ta předchozí; nebylo sporu o tom, že bitva skončila katastrofou. Během dne tak město opustili další lidé, i když už jich zdaleka nebylo tolik jako 1. července. Ti, kdo zbyli, se začali připravovat na příjezd vítězné armády.

Pruský generální štáb oznámil, že 8. července do města vstoupí 8000 vojáků a dvě stovky důstojníků. Čas do jejich příjezdu si někteří Pražané krátili vyvěšováním bílých praporů, jiní sundáváním císařských symbolů. Státní úředníci a sluhové dostali předem dvouměsíční gáži. A staroměstské babky prorokovaly, že se naplňuje proroctví slepého mládence, podle něhož má Praha zhynout.

Nikdo netušil, jak se Prusové v městě zachovají. V úvahu připadalo i to, že zůstanou navždy. Pokud by se rozhodli přičlenit české království ke své říši, kdo by jim v tom mohl zabránit? Mezi čekajícími se rozšířila nálada, jakou mívají ti, kdo už nemají co ztratit. „Pražané byli tehdy opravdu rodinou, byli všichni rovnoprávní, všichni stejní, ‚bez rozdílu stavu a vyznání‘,“ vzpomínal Jan Neruda. „Měli jsme se skoro rádi, bylo to ale fádní.“

Některým se zdálo čekání na dobyvatele příliš dlouhé, takže začali říkat, že by vlastně bylo lepší, kdyby Prusové už byli zde. „Nejsme povinni čekat.“ Nad střechami vlály bílé prapory, připomínající rozvěšené prádlo. Každého večera byly pražské hospody plné dlouho přes půlnoc, jako by ten večer měl být poslední.

Bylo to vlastně už podruhé, kdy Prusové do Prahy vstupovali. Poprvé se tak stalo 12. září 1744, kdy během takzvané druhé slezské války město po dvouměsíčním obléhání dobyli a vydrancovali. Nyní se jim Praha vzdávala bez boje.

Osmého července 1866 vyšli Pražané do ulic brzy ráno, slavnostně vážní, a očekávali s napětím, co se bude dít. Obecenstvo zaujalo pozice od Josefského náměstí, přes Poříčí a hlavní karlínskou silnici až za Invalidovnu. „Šum těchto davů, jenž slyšen byl hluboko do ulic pražských, podobal se hukotu rozvodněné velké řeky a byl prost všelikých veselých výbuchů,“ vzpomínal Servác Heller.

Čekali jenom necelou hodinu. O deváté vjeli do města Poříčskou branou jako první pruští husaři, stovka mužů v rudých kabátcích a s nataženými kohoutky u karabin. Janu Nerudovi se jevili těžkopádní: „Jakž mohli ti naši svižní, sršiví husaříci jen těmto ustoupit!“ Obsadili Staroměstskou radnici a zajistili pozice pro vstup hlavního, pěšího vojska.

To dorazilo o půl jedenácté. Pruské pluky postupovaly městem s vlajícími prapory s bílým křížem v černém poli, pruským královským znakem a heslem Pro slávu a vlast, jejich vojenské kapely jim hrály do pochodu na bubny a píšťaly. Bylo to poprvé, kdy Pražané uslyšeli takovou hudbu, a proto jim zněla jako hudba divošská; zároveň však žasli nad pruskými „piklhaubnami“ (přilbami s bodcem), a především nad vzrůstem a muskulaturou pruských vojáků, kteří se ve srovnání s rakouskými jevili jako příslušníci lépe živené i cvičené rasy. Neruda později vysvětloval čtenářům, že Prusové vybrali k obsazení města záměrně své nejreprezentativnější vojáky, členy císařské gardy. V každém případě byl pohled do tváří mužů, kteří Pražanům ještě před pár dny zabíjeli jejich otce, bratry a syny, nezapomenutelným zážitkem.

„Obědy byly toho dne namnoze kusé, ne-li docela studené,“ psal Servác Heller. „Na ulicích nebylo vidět žádných děvčat ani mladých paniček – ty všechny držel u krbu strach před smělostí vítězů. Jenom dělné ženy s kostnatými pěstmi chodily bezstarostně po svých pracích nebo posílkách.“ Kuchařky a služky šly radši Prusům z cesty; když však vojáci dostali odpoledne volno ve městě, začalo prý oboustranné okukování. „Brzo postřehli jsme, že jsou to lidé usedlí, slušní, namnoze velmi inteligentní,“ tvrdil Heller, „a jako oni nejevili žádného strachu před obyvatelstvem Prahy, tak pozbyli jsme i my zvolna nedůvěry k nim a zbyla tu i tam pouhá zvědavost.“

Prusům se v Praze od prvního okamžiku líbilo. Bavilo je promenovat po Příkopech a nábřeží, zvlášť když se pražští otcové přece jen osmělili a vyvedli své ženy a dcery, aby prý ty hrozné Prusy uviděly zblízka. Ti se o ně v prvních dnech moc nestarali; vypadalo to, že jediné, na čem jim záleží, je, aby se ve městě najedli. „Jíst, jen jíst a mnoho jíst zdálo se být heslem pruským,“ psal žárlivě Jan Neruda. „Dobrá třetina okupačních oznámení pruských jednala výhradně o jídle.“ O pruské žravosti se na české straně vyprávěly historky – třeba ta o oficírovi, který snědl dva upečené zaječí zadky, zapil to mázem čokolády a hodinu poté byl mrtev, protože mu pukl žaludek.

Uživit takové množství vojska bylo i pro tak bohaté město, jakým byla Praha, dost těžké. Nedostatek jídla, ale také zdravotnických potřeb nebo uhlí na sebe nenechal dlouho čekat. Navzdory tomu však sbližování vojáků s obyvatelstvem probíhalo rychle. Už třetího dne po pruském příchodu nebyl ve městě ani jeden zavřený obchod. Vojáci zaplnili kavárny a hospody a nakonec se začali shánět i po ženách – a protože se v cizím městě nemuseli ostýchat, procházeli se s nimi na veřejných místech. „Ze všech stran a konců sjížděly se do Prahy dámy polosvěta, prostitutky všech stupňů, od elegantních kokot až do nejzchátralejších hetér, a plnily stále hlavní ulice pražské, náměstí a ostrovy,“ horlil Servác Heller. „Obecní policie páčila počet jich na dva tisíce, ale mnoho-li jich zůstalo policii neznámo!... Bujela hnusná sprostota.“

Kdo se nechtěli s vojáky bratřit, hlásili se aspoň do řad strážců zákona. Pražští právníci, lékaři a řemeslníci zastoupili uprchlé policisty a dali se do patrolování v pražských ulicích. Znak jejich postavení, bílá stuha kolem paže, jim dodával zvláštní pochmurné slavnostnosti. Neobjevilo-li se v minulých dnech mnoho Čechů ochotných bránit hlavní město, vyskytli se nyní aspoň ti, které v dobyté Praze těšilo stát „na stráži“. A to i poté, kdy Prusové těmto strážcům zabavili ručnice – takže se promenovali po městě s patrontaškou na zádech a šavlí v ruce.

Hlavní otázka, kterou si Pražané kladli, se však netýkala dění v ulicích, ale spíš budoucnosti jejich vlasti. Už 10. července se v ulicích města objevily letáky, obsahující slib Čechům a Moravanům, že dosáhnou-li Prusové cíle svého tažení, budou Češi moci sami rozhodnout o vlastním osudu. Znělo to mnohoslibně, ale byly to ty nejhezčí věty, jaké si Pražané za posledních sedmnáct let o sobě mohli přečíst. Život v pruském stínu nabízel naději, která nebyla zatížena žádnými dějinnými reminiscencemi tak jako dosavadní soužití s Rakouskem.

Že by politické sblížení s Prusy bylo možné? Sedmnáctého července pruský král Vilém jmenoval nejvyšším zemským vladařem českého království generála pěchoty Vogela z Falkensteinu a o čtrnáct dnů později se král v doprovodu svého ministerského předsedy Bismarcka dokonce mihl Prahou, aby vyjednával o příměří. České davy se znovu hnuly, tentokrát ke státnímu nádraží, kam měli oba muži přijet, avšak návštěva je zklamala: byla blesková a bez informačních úniků. Pražané se dozvěděli jen to, že král s premiérem přespali v hotelu U Modré hvězdy a odjeli pryč.

Během léta 1866 se Praha proměnila v kasárenské město. Ve městě se ubytovávaly stále nové jednotky. Servác Heller si soužití s vojáky pochvaloval: podle něj se chovali přívětivě, utráceli hodně peněz a překypovali humorem. „Starší mužstvo vpravovalo se, kam jen přišlo, rychle do života rodinného a nebylo žádnou vzácností vidět pruské vousáče hrající si s dětmi anebo konající různé práce domácí.“ Prusové sice do Prahy přivlekli také choleru, o té se však na veřejnosti mluvilo mnohem méně.

V noci z 22. na 23. srpna byla U Modré hvězdy podepsána prusko-rakouská smlouva o mírových podmínkách. Rakušané se zavázali nebránit Prusům při sjednocení Německa a Prusové za to slíbili vyklidit okupované území. Češi zůstali v Rakousku a do 18. září cizí vojska z Prahy zase spořádaně odešla.

„Nikdy, nikde a nikdo neomrzel tak důkladně, jako Prusové nás,“ psal dodatečně Jan Neruda. V jeho případě to jistě byla pravda. Hodně jiných lidí to však s pruskými okupanty bavilo.

Rainer Maria Rilke
opouští Prahu
(září 1896)

V soutěži o „největšího Čecha“ se před lety jeho jméno neocitlo ani v první stovce, ačkoli sotva bylo mezinárodně proslulejšího básníka, který se u nás narodil. Znamená to zřejmě, že Čechem pro nás stále zůstává především ten, kdo od narození hovořil českým jazykem, nikoli „bémák“, který „u nás“ měl jen domicil. A pravda je, že s Rilkovou češtinou to nebylo slavné: Jiří Karásek ze Lvovic, zakladatel Moderní revue, sice tvrdil, že Rilke si v jeho časopise rád četl, byl to však výrok spíš reklamní než pravdivý. Nejraději z českého písemnictví měl Rilke Julia Zeyera, se kterým se dobře znal – a přesto, když si měl přečíst jeho Tři legendy o krucifixu, čekal disciplinovaně na německý překlad.

Sotva však bude spor o to, že co Rilke v Praze nacionálně ztratil, za hranicemi kulturně získal. Není zvláštní, že kritéria velikosti ve světě a v jednom jeho malém dílu jsou tak různá?

Narodil se v Praze v roce 1875. Poměry v rodině byly takové, že přijít na svět o jednu dvě generace později, smlsnul by si na Rilkovi v celoživotních terapiích nejeden psychoanalytik: matka dominantní, otec slabý, oba navíc labilní, rozvod v roce, kdy bylo synovi devět let, a následná léta srdceryvných výjevů na obou stranách.

S takto rozdanými kartami by začal psát snad každý. Rilke vždycky popisoval dětství jako „velmi temné“, a pokud občas na něco zavzpomínal, byly to často obrazy, nad nimiž tuhla krev. Matku jednou vylíčil jako vybledlou a oprýskanou stěnu pokoje, ve které byly neznatelné, zašlé, vytapetované dveře – touto cestou prý sám přišel na svět.

V sedmnácti se rozhodl, že bude básníkem. V devatenácti vydal první sbírku, v jednadvaceti druhou. Nadějný začátek? Německy mluvící Praha si na nedostatek poetů nikdy nemohla stěžovat, Rilkova „premiéra“ se však uskutečnila ve specifické situaci. Město, nastavující světu na odiv své líbezné stověžaté panoráma, žilo pod povrchem divokým národnostním bojem. Nebylo možné veřejně se profilovat (a to dokonce ani jako básník) bez toho, aby člověk skončil mezi přívrženci jednoho nebo druhého tábora.

Na tvorbu samotnou, což není třeba vysvětlovat, to mělo zničující vliv. Nejen velká část veřejnosti, ale i mnozí umělci a literáti byli přesvědčeni, že není tvorby bez služby vznešené myšlence. A protože tou nejvznešenější myšlenkou bývá myšlenka národní, v literárních rubrikách novin se zabydlela bojovnost. I v Rilkově rané pražské tvorbě je znát, že politické zápasy své doby nejenže vnímal, ale dával se do nich vtáhnout a zaujímal postoje – typicky třeba ve věci Omladiny. V jeho prvních básních nenaznačovalo nic, že jejich autor jednou pojmenuje prostor tvorby takto: začíná až tam, kde končí jakákoli služebnost.

Mohl se orientovat třeba podle českých literátů, které znal a s kterými se často stýkal. O Jaroslavu Vrchlickém napsal uctivou báseň; nebyl však právě on dokonalým příkladem, že slouží-li tvůrce jinému než svému osobnímu bohu, není schopen koncentrace? Koneckonců i Rilkův milovaný Julius Zeyer, opěvaný okolím jako „kosmopolitní“ básník, se svými verši, rozmáchlými do celého světa, oslovoval publikum zas jen v dokonale nekosmopolitních Čechách.

Velkou část sil odebírala českým tvůrcům jejich účast v národnostním zápase. I Rilke prošel periodou, kdy k tomuto boji trochu přičichl – a paradoxně na straně Čechů, jako zdvořilý a laskavý pozorovatel jejich heroického boje: „Lide český! Ve tvém rodu / nový génius teď vstal – / staré písně za svobodu / burcují tě za pochodu, / aby národ ve svém vzchodu / okovy si navždy sňal.“

Zařazeny do výborů z celoživotního díla, působí tyto juvenilie vedle Elegií z Duina nebo Sonetů Orfeovi divně. Bylo by však asi křivdou vidět v mladém básníkovi tvůrce, který se, třebas omylem, na chvíli zapletl s bezvýznamností. Rilkovští badatelé došli spíš k názoru, že básník do prvních dvou sbírek kupodivu nesetřásl to nejlepší, co se urodilo a čím toužil dobýt svět, ale že si počínal vlastně opačně. Vybíral verše „ty nejhorší a nejméně osobní, protože jsem nechtěl dát všanc to, co mi bylo skutečně drahé“. Tak nemluví nacionální bojovník, ale spíš člověk, který směřuje k postižení nějakého opravdového významu. To, co Rilke pokládal za podstatné, si zřejmě už tehdy schovával k vyjádření jinde, jindy a jinak.

Názor na česko-německý poměr vyjádřil ve Dvou pražských povídkách: Němci jsou podle něj kulturně starým národem a Češi mladým. Němcům už nikdy nebude záležet na určitých věcech, na které Češi přísahají, jimiž žijí a přes které kolem sebe nevidí. Rilke byl názoru, že čím více se Češi poddávají historickým a ostatním iluzím o sobě samých, tím více se kulturní propast mezi nimi a dalšími národy rozevírá. Stále tvrdošíjněji budou bojovat za své čím dále bezvýznamnější pravdy, až už bude kulturní svět dávno jinde. Když tedy například v básni Kajetán Tyl tlumočil Rilke své dojmy z návštěvy Tylovy jizby (rekonstruované na pražské Národopisné výstavě), nepřipomínal tím českého buditele, spíš jemně žasl nad existencí kultury, která se tak dokonale a v jednom kuse umí zaměstnávat sama sebou.

Praha v jeho době zůstávala jedním z center německé literatury, termín „centrum“ však měl pro německého literáta úplně jiný zvuk než pro českého. Pro Čecha byla Praha cílem, pro německého spisovatele prostředkem k odchodu do Němec (v lepším případě), nebo centrem regionu (se všemi omezeními, jež k tomu patřila). Do světa mířili nejen bytostní světoobčané jako Franz Werfel, ale sílu k odchodu z Prahy a k osvobození od ní po všech stránkách získal nakonec také Franz Kafka. Ve městě zůstávali autoři nikoli snad vždy druhého řádu, ale prostě ti, kdo přiznávali, že je historický dech Prahy ovanul a uhranul, až se z ní nemohli hnout; takovým „případem“ byl třeba Paul Leppin.

Profesor Václav Černý kdysi napsal studii, v které dokazoval, že rozhodující transformace Rilka ve velkého básníka se uskutečnila už v Praze a že mladý Rilke byl v českém světě své doby jako doma – což se mělo projevit i tím, že „po Praze a kromě Prahy nikdy již žádné město neopěval veršem“. Lze to však vyjádřit i tak, že podstatou Rilkovy transformace byla proměna básníka „opěvujícího“ v tvůrce, který do své tvorby vkládá jiné než oslavné významy. Sám to koneckonců vyjádřil ve Dvou pražských povídkách, ve kterých zkritizoval, co se za kulturu považuje v Čechách: „Malíř musí malovat lid a říkat mu: jsi krásný.“

První dvě Rilkovy sbírky s množstvím básní inspirovaných českou minulostí i krajinou je proto asi třeba chápat hlavně jako postupné vyrovnávání se s poměry, v nichž je cílem kultury jen něčemu sloužit. Rilke se těmito verši vyvlékal i z propojení s novoromantickou literaturou, která ho obklopovala. Sám viděl Prahu, oslavovanou v básních jeho vrstevníků, úplně jinak než Hugo Salus nebo další literáti ze spolku Concordia, kam si zvykl chodit – a kde se také místní atmosféry brzy nabažil.

Měl-li on sám psát třeba na téma Pražský hrad, vybavilo se mu hlavně to, co je ukryté v zemi pod touto oslňující stavbou – tedy v doslovné rovině kilometry sklepení a podzemních chodeb, a v rovině metaforické to, že tyto chodby „možná vedou až do Vídně“. Na místě, kde jiní viděli „Hrad“, spatřoval Rilke „Vídeň“: novoromantikům by to přišlo nesmyslné, šílené, ale v Rilkovi se tím ohlašovala budoucí poezie, která nejenže neopěvá vnější svět, ale vlastně s ním už v ničem nesouvisí.

Že básník svůj rozchod s pražskou společností prožíval do hloubky, naznačuje několik různých způsobů, kterými se s touto skutečností snažil vyrovnat; nejznáměji zřejmě v novele Ewald Tragy. Hrdina, který už zvolil odchod, v ní rozmlouvá s otcem, jenž ho ještě naposledy zrazuje a vyslovuje realistickou námitku, že umění se přece dá dělat všude, tedy také tady. „Máš svůj pokoj, najíš se, všichni chtějí pro tebe jen dobré. A koneckonců tady je člověk známý, a když budeš s lidmi zacházet, tak jak se má, máš u všech lepších rodin dveře otevřené.“

Rilke asi nikde jinde nevyjádřil přesněji své rozčarování z fungování kultury v provincii: velké dílo tam nemůže vzniknout prostě proto, že ani v literárním „provozu“ se často neposuzují díla, ale vztahy mezi tvůrci. Tvůrcem zde snad může být teprve ten, koho druzí nejprve poznají a s jeho existencí se smíří. Rilke však nechtěl tvořit pro takovouto komunitu, nechtěl hrát nějaké mimoliterární „hry“, věřil, že jeho dílo se prosadí svou vlastní vahou a silou. K tomu však potřeboval metropoli s duchovní atmosférou natolik otevřenou, aby ocenila i text, který jde nad její momentální možnosti.

Koncem září 1896 Rilke opustil Prahu a vydal se na svou první zahraniční „štaci“, do Mnichova. Cílem bylo oprostit se od vlivu genia loci a soustředit se k vlastnímu úkolu: psaní takových básní, jež by vyjádřily prožitek minulosti i budoucnosti v jednom okamžiku. Václav Černý o Rilkovi napsal: „Chtěl-li proniknout k věcem a tvarům, musil z Čech. Ba, ani myslitele v něm Čechy nemohly vychovat, a také se jím nestal.“

Jak to vlastně je? Je silný autor ten, který dokáže tvořit všude? Nebo jsou na zemi místa, kde to nejde?

Leoš Janáček vymýšlí nápěvky
(březen 1899)

Mnozí to snad v jeho době mohli přehlédnout, ale byl to objev, který se rovnal revoluci v hudbě. Až do chvíle, kdy Leoš Janáček začal skládat, se komponisté podřizovali měnícím se kritériím krásy. Skladatel chtěl uchvátit a uhranout; každý bez výjimky, ať se jmenoval Salieri, Mozart či Beethoven. Co lepšího by mohlo být v hudbě ukryté nežli krása? A jaký smysl by taková, jiná než krásná hudba mohla mít?

Ani Janáček si nejdřív svou novou hudbou, kterou v sobě slyšel, nebyl jist. Ze začátku o ní psal v článcích, jako by se odhodlával, jestli s ní vyjít na veřejnost. Soudě podle těchto textů, i jemu samému bylo zvláštní, jakým způsobem se v něm tato novinka zrodila. Řečeno dnešním jazykem, dostal se k ní vlastně jako psycholog: když mluvil s druhými lidmi, překládala se mu melodie cizí řeči jako hudba. Na tom ještě nebylo nic zvláštního; podobně se to dělo a děje většině komponistů i jiným citlivým lidem. Předchozí skladatelé právě domýšlením podobných melodií vytvářeli „krásnou“ hudbu; Janáček však v těchto hudebních zárodcích rozpoznával něco jiného.

Zjistil, že melodie cizí řeči může být zároveň zprávou o druhém člověku; o duchovní situaci, v níž se nachází. Nezáleželo mu na tom, zda dotyčný mluví česky, nebo nějakou vzdálenou řečí, rozuměl mu vždy. „Já hned věděl, co je v něm,“ popisoval jednou takový rozhovor s cizincem. „Já věděl, jak cítí, jestli lže, jestli je rozrušen, a když tak ten člověk se mnou mluvil – byl to konvenční hovor –, já cítil, já to slyšel, že ten člověk uvnitř třeba pláče.“

Tento objev Janáček učinil někdy kolem roku 1888, v době, kdy studoval lidové písně na Moravském Slovácku. Původně si po vzoru mnoha svých předchůdců představoval, že z folkloru načerpá posilu pro komponování. To se mu nakonec podařilo, i když jinak, než předpokládal. Vlastně tak odhalil dva hlavní způsoby, jimiž se dá k folkloru přistupovat. Za prvé se na něj dá pohlížet jako na svědectví o zaniklé kultuře, jakési bájné Arkádii. Folklorista takového typu potom často říká, že lidovou tvorbu „sbírá“, „konzervuje“, případně o ní podává „svědectví“; přenáší ji prostě do dnešní doby jako uzavřenou zprávu o době jiné. Druhý způsob vztahování se k folkloru je o něco složitější a znamená hledání takových projevů lidského ducha, které jsou věčné, neustále se opakují. Folklorista, který postupuje tímto způsobem, pak ovšem nepředkládá konzervy, ale doslovně živá díla. Mluví-li o „věčně živém“ folkloru, není to z jeho úst nezbytně fráze.

Díky Janáčkově psavosti se nám dochovala řada zpráv o tom, jak přesně jeho hledání vnitřně pravdivých řečových melodií na Slovácku i mimo ně vypadalo. Jednou šel například v Brně po Špilberku: uslyšel tam ženu svolávat slepice a z linky jejího hlasu poznal, jak jí je – a zapsal si tuto náladu jako partituru. Jindy na ulici zaslechl pekařského učně volat na kamaráda: „Pepíku, počkej!“ Když pak doma posuzoval notový záznam tohoto výkřiku, zjistil, že nemá zakonzervovánu zvukovou reportáž, zprávu o daném okamžiku, ale že se na základě partitury opět dokáže vcítit do rozpoložení onoho člověka.

Musel to pro něho být velmi zvláštní pocit; už proto, že v těchto objevech nebylo na koho navázat, s kým se radit. Byly nové. Začal o nich tedy komunikovat se čtenáři fejetonů, jež psával do novin. Provázel je partiturami lidské řeči – aby i oni „slyšeli“, co přesně má na mysli, když píše o svém setkání s nějakou osobou.

Nebylo sporu o tom, že tyto melodie vedle spousty energie obsahují i hodně pravdy o lidech. Ale dělat z nich hudbu? Pokud ano, bylo předem dáno, že to bude hudba úplně jiná než u skladatelových předchůdců. Nebude usilovat o krásu, ale půjde jí o to, aby byla v transpozici nálad přesná. Vlastně v ní nebude nic přibližného. Bude se dál vymýšlet, vznikne v komponistově hlavě, ale odvine se od přesného psychologického půdorysu zaznamenaných hlasových melodií. Janáček jim začal říkat nápěvky.

Z hlediska toho, po čem byla v hudbě právě poptávka, s nimi nepřicházel moc vhod. Například v opeře: pravidla byla striktně dána, pěvec měl buď zpívat krásné árie, anebo mezi nimi deklamovat. Co se běžně mluví, to se zazpívá, čímž vznikne nová, krásná, paralelní realita mezi operními kulisami. Pokud by se ale měla hudba zas přiblížit řeči a obnovit s ní bytostný kontakt, jak Janáček navrhoval, znamenalo by to kromě většího respektu k reálné mluvě i respekt k realitě jako takové. Opera přestane směřovat k ideálním výšinám a nebude se snažit, aby posluchače uchvátila nebo zašlapala. Nabídne mu jeho vlastní obraz, opřený o hluboké vcítění se do jeho psychologie. Šestého března 1899 to Janáček v jednom ze svých článků shrnul: když publikum uslyší na jevišti opravdovou lidovou mluvu, tak to pro ně bude škola života. „Nápěvková teorie“ byla na světě.

Ale, jak už řečeno, objevila se nevhod. V operním světě vládla díla Richarda Wagnera, kvintesence idealismu. O to důležitější bylo pravdivost Janáčkových teorií dokázat. Brněnská premiéra opery Její pastorkyňa v roce 1904 potvrdila zrod hudby opírající se o starý lidový základ, a zároveň úplně jiné než cokoli, co na tomto základě doposud vzniklo. „Nás janáčkovce prostě spontánně strhl ten živelný, pravdivý výraz,“ vzpomínal hudební skladatel Václav Kaprál. Mistři pěvci Divadla na Veveří se zachovali ještě spontánněji: strčili šťastnému komponistovi na hlavu vavřínový věnec a po premiéře ho nosili ulicemi Brna.

Janáček začal lidskou řeč studovat systematicky – ale nejenom ji, připojil k ní i „řeč“ zvířat: oblíbil si bučení krav, houkání sov, bzukot hmyzu. V čem jiní slyšeli jen ambivalentní zvuky, které se jich v ničem netýkaly, tam všude měl Janáček pocit, že nad melodii, která z nich zní, není na světě nic pravdivějšího.

Začal krást bohům oheň, jako Prométheus. Přesvědčený o tom, že zdrojem těch nejdůležitějších melodií jsou například hlasy dětí hrajících si na ulici, snil o tom, že jednou vznikne celý velký „notovaný slovník živé české řeči“ – kniha, která zachytí a systematicky seřadí nápěvky všech důležitých významů, které se dají česky vyjádřit. Tato kniha ovšem neměla přijít do prodeje; Janáček si představoval, že vyjde v jediném výtisku, který si postaví do knihovny on sám.

Byla-li ta hudba nová pro Janáčka, překvapila jeho současníky o to víc. Zvlášť pro kritiku, vychovanou na Wagnerovi, nebylo snadné pochopit, jakému cíli Janáček práci s nápěvky podřizuje. Někteří ho obvinili, že svou hudbu neskládá, ale prostě jen opisuje z toho, co mu někdo napovídá. Bylo to obvinění z rodu těch, jež později postihla třeba spisovatele Bohumila Hrabala: i tomu jiní vyčítali, že píše jen to, co mu někdo vyprávěl někde u piva. Problém ovšem byl, že hovory na ulici nebo v hospodě slyšeli všichni, ale geniální díla stvořili jen Janáček a Hrabal. Asi to tak snadné nebylo.

Skladatelův mnohaletý zápas o uznání jeho hudby může dodnes posloužit za příklad, jak dopadá setkání novátorského díla s kritikou, která se svými kritérii zaostala o krok nebo generaci pozadu. Lidé přesvědčení o tom, že umění se má vyvíjet postupně a předvídatelně, od nižších vývojových forem k vyšším, prostě mezi Wagnerem a Janáčkovou hudbou neviděli žádnou spojitost. Němec komponoval velebnou nádheru, kdežto divoch z Brna vznešeně naladěnému uchu nabízel jen zmatek.

Ačkoli tedy byl Janáček příliš tvůrčím duchem na to, aby svou hudbu myslel jako polemiku s vlivem hudby wagnerovské, byla právě takto jeho Pastorkyňa vyložena – a českou hudební kritikou na řadu let odsunuta na periferii zájmu. Stal se autorem, který smí žádat jen to, aby byl tiše trpěn. Od slavné brněnské premiéry uplynulo dvanáct let, než po mnoha průtazích opera dorazila na pražské jeviště – a nejhorší český útok proti Janáčkově hudbě paradoxně přišel až pak, když se Pastorkyňa z Prahy vydala na vítězné tažení do německy mluvících zemí a pak dál do světa.

Byl to Zdeněk Nejedlý, vlivný vůdce českých wagneriánů, který vystoupil s názorem, že Janáčkova hudba je barbarská, a především ani trochu krásná v onom duchu, jak krásu definovaly důmyslně vystavěné operní árie Wagnerovy. Kdyby někdo sestavil antologii velkých českých polemik, Nejedlého stať z roku 1916 Leoše Janáčka Její Pastorkyňa by tam asi nechyběla – ovšem jako příklad, jak kritický rozbor cizího díla nesmí vypadat. Nejedlý vystoupil proti Janáčkovi s využitím všech drobných podrazů, které kritické řemeslo nabízí, a dostal českého skladatele alespoň doma v Čechách znovu na kolena.

Naznačil, že zná mnohem lepší hudbu inspirovanou folklorem, než je ta Janáčkova – nenapsal však jakou. Místo rozboru pochopené podstaty věci zašpásoval o detailech – první dějství například chválil za to, že jeviště je plné pestrobarevných krojů. Tvářil se, že nerozumí symbolice děje, takže věc redukoval na nevkusnou „krvavou historii“, kde prý lidé čekají jen na to, jako to s Kostelničkou, vražednicí, dopadne. Napsal, že v Pastorkyni není dost života – což už byla úplná podpásovka, na kterou se nedalo reagovat žádným argumentem. A aby vyloučil poslední pochyby, že Janáčkovo dílo nepochopil, vyzdvihl, jak se má folklorem inspirovaná opera dělat správně: asi jako Smetanova Hubička.

Bylo to zlé a Janáčkovo přijetí pražským a českým publikem to oddálilo o několik dalších, naštěstí už posledních let. Pro umělce muselo být rozkoší žít v době, kdy tón kritik určoval tak nevnímající člověk, skálopevně přesvědčený, že jenom jeho vlastní pojetí je správné. Nejedlý určitě nebyl typem člověka schopným rozpoznat bytostně etický, víc než jen hudební základ Janáčkova směřování. A to kdyby s ním Janáček mluvil, možná že by ho nápěvek jeho řeči vyděsil ještě víc než šťavnatý obsah kritikových slov.

Filosofové čas od času kladou zvláštní a patrně věčnou otázku. Proč člověk, který by v jistých situacích mohl právě tak konat dobro, volí radši zlo? Zdeňka Nejedlého a ostatní kritiky Janáčkovy hudby stálo jejich likvidační úsilí nesmírné spousty sil, aniž tím vzniklo něco rozumného, nového, tvůrčího. Ale to už je otázka, která se netýká jen nápěvků.

František Josef I. u nás
(12.–17. 6. 1901)

Vládl dlouho, hodně přes půl století, a cestoval rád. Praha však pro něj moc oblíbeným cílem nebyla, a tak přijel, jenom když musel – za šedesát osm let své vlády oficiálně celkem dvanáctkrát. Odhaloval zde sochy (v roce 1858 třeba pomník Radeckého), křtil mosty (v roce 1868 ten, který nesl jeho jméno), navštěvoval výstavy (v roce 1891 například zemskou Jubilejní). Třásl si rukama s vojenskými vysloužilci, zdvíhal děti, dělal prostě všechno, co měl císař dle dobových představ dělat.

Holdování poddaných se v Praze dočkal vždy, obě strany však věděly, že tento hold má dvojsmyslnou povahu. Nikoli proto, že přijížděl Habsburk, na tom už dávno skoro nikomu nezáleželo, ale protože byl mezi dosavadními jednatřiceti českými panovníky první, který si nikdy nevložil na hlavu českou královskou korunu. Bylo to trapné, zvlášť když to císař několikrát veřejně slíbil: v roce 1861, znovu o čtyři roky později a v roce 1871 zvlášť pro ten účel vydaným patentem.

Věděl, že jede-li do Čech, nepřijíždí do země, v níž vládne národnostní smír. Při každé návštěvě mohl pozorovat, jak rozchod Čechů s Němci pokračuje. České noviny ho sice pravidelně vítaly titulkem „Král náš v Praze“, bylo však jasné, že ono „náš“ je jen pouhým popisem faktického stavu, nikoli bušením srdce. Zvlášť chladně byl císař v Čechách vítán po prohrané prusko-rakouské válce a vzniku rakousko-uherské monarchie. Češi, kteří měli pocit, že v bitvě u Hradce Králové krváceli víc než kdo jiný, brali vyzdvižení Maďarů jako políček do tváře. Později se ukázalo, že císař měl narovnání s Čechy v plánu a prohraná válka mu v něm zabránila – co to však bylo platné: v roce 1867 se s Čechy v monarchii naložilo velmi necitlivě.

Výsledkem byl chlad, který císaře v českém světě pravidelně čekal a na který novinář Karel Horký ještě v roce 1930 vzpomínal slovy: „Nikdo tomuto českému davu nebyl vzdálenější a cizejší nežli tento starý muž, který na kolech své slávy se právě blížil. Nikdo v srdci českého lidu neměl tak málo místa jako tento tvrdý, cizácký císař, který s naším národem nikdy necítil, který vnitřně nás nenáviděl, který prostě nás podvedl svým zářijovým reskriptem, který v našem historickém státním právu viděl jen pergamenovou potravu pro německé myši, který Hradčany považoval za hromádku kamení, který měl úsměv pro Švihy a posměch pro Svatopluky Čechy. Každé dítě cítilo, že to není náš císař, ale české čítanky byly plny lží, mluvících o jeho lásce a spravedlivosti k národům. Každé české srdce dobře vědělo, že je to nepřítel naší historie, nepřítel našich národních snah a našeho jazyka, ale náměstí a ulice byly plny jeho jména a v českých sadech se skvěly jeho pomníky. Jako celý jeho vladařský život vůči českému národu byl oficiální lží, tak i národ měl pro něho jen tuto oficiální lež. Byl titulován Vaše Veličenstvo, ale říkalo se mu starý Procházka...“

Císař, který snil o jednotě svých poddaných, věděl, že v Praze ho bude vždy očekávat dvojí přivítání: jedno české, druhé německé. A že všechna slova, která při tom padnou, budou žárlivě komentována v druhém táboře. Spor byl vidět i ve vyzdobených ulicích – podle toho, kde převažovaly černožluté nebo rudobílé prapory, se dalo hádat, zda císaře vítá Němec nebo Čech. Obě strany potom hrály hru: pražští buršáci věděli, že vyvěsí-li prapor na budově svého spolku na Ferdinandově třídě, budou to Češi brát jako provokaci. Ti pak nikdy nezklamali, s chutí se srotili a ve chvíli, kdy jeden z nich, v červnu 1901 jistý Ženíšek, začal výzdobu strhávat, se podle očekávání dostavila i připravená policie.

Podle rozšířené představy se císařova přezdívka zrodila právě při jeho pražské návštěvě v roce 1901. Jejím vyvrcholením mělo být otevření nového mostu císaře Františka I., dnešního mostu Legií. Pokud v tom byla úmyslná symbolika, nebyl to zlý plán: most, který císař v Praze otevře, bude zároveň „mostem“ mezi rozhádanými Čechy a Němci. Kterési noviny, které císaře během akce zvěčnily, pak prý přinesly foto s popiskem „Procházka na mostě“, čímž byla mocnářova familiární přezdívka hotova.

Historik Otto Urban však kdysi zjistil, že s „procházkou“ to bylo jinak. Především v dobovém tisku žádný snímek s podobným popiskem nenašel – a navíc vypátral, že přezdívka „starý Procházka“ byla v oběhu už mnoho let předtím. Urban zjistil, že v sedmdesátých letech devatenáctého století jezdil před panovnickou suitou muž na koni, který hlásil lidem, že císař se blíží. Muž byl Čech a jmenoval se Procházka, takže lidé, kteří ho znali, volávali: „Starej Procházka už jede!“ Potom přijel císař. Netušil, oč jde.

Onoho červnového dne při otevření mostu, u paty Národního divadla, ve skutečnosti všechno běželo jak na drátkách. Byl to císařův skvělý den. Plán počítal s tím, že přijede z Hradu po Karlově mostě, pozdraví davy na dnešním Smetanově nábřeží, otevře most a v čele pražských a zemských potentátů se po něm jako první vydá na Újezd. Celá trasa byla vyzdobena vlajkami a slavobránami, Karlův most byl okrášlen závěsy z chvojí, nataženými od sochy k soše, vavřínovými keři a palmami. Všude stály davy lidí; podle Karla Horkého mezi čekajícími nechyběly ani dítky z ústavu hluchoněmých: „Mnoho práce to dalo, a přece nakonec se to naučily a svými ubohými ústy volaly ‚sláva‘ a ‚ať žije císař‘.“

Ovace zněly ze všech stran, vinohradský Hlahol zapěl císařskou hymnu a ve chvíli, kdy „nejdůstojnější světitel“ vykročil na most, se zatřepetaly šátky a vylétly klobouky. Jako by se tím rozptýlil počáteční chlad: od této chvíle nadšení císaře provázelo, kamkoli se v Praze hnul, a čím dál méně se zdálo jen nakašírované. Trochu klidu zažil jenom v divadle: musel jít hned dvakrát, k Čechům i Němcům. V českém Národním zhlédl část Vrchlického Noci na Karlštejně a Dvořákovy Rusalky. Oba tvůrci byli známí loajalitou k říši, přesto na císaře asi působilo zvláštně, když ve Vrchlického hře opona vyjela nahoru a sbor divadla se rozezpíval: „Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste, eleison.“ Pořád to však bylo lepší než během poslední návštěvy před jedenácti lety, tehdy monarchovi hráli Dvořákova Jakobína. To u Němců bylo mnohem klidněji, hrál se tam Gluck a Wagner.

Ukázali mu všechno, co bylo v Praze k vidění. Na Vltavě mu uspořádali benátskou noc, pro kterou Křižíkovy elektrické závody obstaraly iluminaci Národnímu divadlu i vzdálené petřínské rozhledně. Zavezli ho do Dejvic na vojenské cvičení, do Strakovy akademie i na stavbu zdymadla do Troje. Viděl nový Karlín, Žižkov, navštívil dvě nemocnice (českou a německou) a celou tu dobu tisk pečlivě zaznamenával veškerá jeho pronesená slova. Když si před ním žižkovský farář stěžoval, že odbývá bohoslužby v bývalém tanečním sále, řekl císař: „Je-li možná?“ Když mu česká deputace předložila plán nové české univerzity, pravil: „Nutno vyčkat, až se vyskytne příznivý moment.“ Dokonce i když ho nakonec provedli novou kanalizací pod Letnou, dal se slyšet: „Zajisté, jest to veliké dílo.“

Bylo to zvláštní, ale během těch několika dní, kdy byli s ním, se jejich názor na něj proměnil. Věřili, že ho mají rádi. Cítili, jak dokonale jsou mu lhostejní, ale pokud to bylo možné, milovali ho i kvůli tomu. Dojímaly je jeho šediny i občasné pokusy promluvit česky. Lámali si hlavu, jak to dělá, že i v pozdním věku vypadá tak dobře – a došli k závěru, že za to určitě může zázračná polévka, Kaisersuppe, kterou mu připravují schönbrunnští kuchaři: vždycky vaří šest kuřat se zeleninou tak dlouho, až zbude půl talířku. Když to císař spolyká každý den, je jasné, že vypadá jako věčný mladík.

Když byl pryč, tak ho mnozí nenáviděli, ale teď, na očích, se jevil úplně jinak. Už to nebylo jako u jejich otců nebo dědů, pro které bylo svátkem, když krále uviděli jednou za život. Přesto na něho stále byli ochotní čekat ve špalíru tři hodiny. Zdálo se jim, že tak jako oni jeho, i on je možná miluje a myslí na ně. Dokonce i masarykovský Čas, jindy tak otrlý a striktní, psal: „Sváteční ruch zachvátil celou zemi.“ Nebo to tak nebylo? Skoro všichni si přáli, aby bylo. Možná se ten bělovousý muž nestane českým králem, ale určitě se postará alespoň o to, aby územní celistvost země byla zachována.

Dokonce i Karel Horký, mistr sarkasmu, v roce 1930, kdy už z toho nemohl mít žádný prospěch, přiznal, jak mu v oněch vzdálených červnových dnech vstoupily slzy do očí. Český žurnalista plakal. „Neuvěřitelno, celý ten dav, český dav, byl dojat, a starší a rozumnější chlapi než já nepokrytě slzeli a pozvedali vysoko svoje děti, aby viděly tyto cizí, nemilované šediny, jejichž bílý věneček prosvitoval zpod zeleného fedrpuše.“

Podle dobových novin v Praze v roce 1901 nikdo nepamatoval, že by nějaký jiný vladař byl při návštěvě Čech takto masově pozdravován. Těm, kdo sledovali vlnící se dav, se jevil jako výraz ideální harmonie mezi mocnářem a jeho národem. Později, v roce 1914, se ukázalo, že to žádná strana nemyslela vážně, ale tehdy, na počátku století, lidé ve městě zažili skutečně pěkné chvíle.

Antonín Slavíček maluje vzduch
(březen 1908)

Maloval necelé čtvrtstoletí, ale za tu dobu stačil zažít skoro všechno: jak věhlas, tak četná společenská příkoří. Pokud se dá zvenčí soudit, příliš tím netrpěl; to hlavní v jeho životě se vždycky odehrávalo v něm uvnitř. Citově prudký až zbrklý člověk, divoch, imponoval jedněm intuitivním založením své tvorby, a právě tak druhé – třeba Šaldu – provokoval nedostatkem rozumově analytického směru svého myšlení, který se měl stát tvůrcům dvacátého století nezbytnou výbavou.

Ale možná že k tomu, aby mohl člověk Slavíčka opravdu pochopit, musel být něčím víc než jenom intelektuálem. Jako i Slavíček byl. Myslet, ba mít názory bylo pro něho méně než nic. Tak jako každý velký tvůrce, i on směřoval k nalezení co nejjednoduššího výrazu, který by vyjádřil podstatu všeho, volil k tomu však poněkud jiné prostředky. Než zemřel, stál podle všeho před důležitým rozhodnutím.

V roce 1900 překvapil celou Prahu, když vystavil obraz Červnový den. Tak zářící červené střechy venkovských stavení před ním v Čechách ještě nikdo nerozsvítil. Bylo jasné, že nenamaloval skutečnost, ale vjem, který v něm tato skutečnost vyvolala. Červnovým dnem, označeným za „první dílo českého impresionismu“, se české malířství vzdalo touhy po objektivitě a ze Slavíčka se zrodil uznávaný tvůrce.

Přitom bylo zvláštní, že nikdy nechtěl malovat „jako Francouzi“, jejichž soudobou tvorbu z několika svých zahraničních cest možná ani neznal. K obrazům, připomínajícím impresionisty, se dostal vlastní cestou. Silně citově založený, čekal od života a lidí kolem sebe mnohem víc, než mohli dát – a tak začal malovat obrazy, aby mu závrať prožitku, který potřeboval, vynahradily.

Namaloval i desítky slunných krajin, ze všeho nejvíc však byl malířem dešťů a par, sněhu a bláta. Jeho obrazy dýchaly vlhkostí. Občas si v dopisech stěžoval, že musí venku tvořit ve věčné „psotě“, zároveň ho však vlhkost přitahovala, protože z ní cítil dech země, a tedy život.

Měl úplně jiné oči než většina lidí. Kde jiný viděl například břízu, tam Slavíček vnímal „něco kočkovitého“ – případně se mu rovnou vybavila anglická nebo skotská doga, v jejichž držení těla našel něco, co mu připomnělo třas větví. Ze všeho nejvíc ho v přírodě zajímal „vzduch“, prostředník optických vjemů. Tatáž věc nebo stavba v různém „vzduchu“ vypadala vždycky jinak. Člověk mohl mít bezpečně ustálený názor na to, jak vypadá třeba strom, ale když se na něj během dne díval pozorněji, zjistil, že mění své barvy jako chameleon: při východu slunce se potáhne okrem, do odpoledne urazí celou škálu zeleně a večer, při západu slunce, vystřídá šarlat a sytou modř, ze které se nakonec vnoří do tmy.

„Vzduch“ byl hlavní. „Chtěl jsem vám ještě poradit, abyste co možná nejvíce malovala vzduch,“ psal dceři profesora Jaroslava Golla, kterou na dálku vzdělával v malování. Do dějin však vstoupil něčím jiným: když zemřel, nazvali ho malířem Vysočiny. Pro tvůrce už skoro není horší osud, než nazvou-li ho „malířem něčeho“: znamená to, že se jim zdá přehledný a předvídatelný. Pravá tvorba je však nevyzpytatelná. Všechno, co existuje, se přetváří v něco nového, co ještě nikdo neviděl a o čem nikdo nic neví.

Vysočina byla Slavíčkovi spíš prostředkem koncentrace a „médiem“ k vytváření specifických nálad – v jednom listě z Kameniček je nazýval „příšernými náladami“: „Celý kraj stmí a jakási oblaka starozákonní, černá, visící takřka nad samým člověkem, ženou se přes Vás a Vaši hlavu.“ Něco muselo být příčinou, proč byly zážitky z té tvrdé a nepřívětivé přírody zároveň tak monumentální. Kromě toho, co bylo vidět, k člověku promlouvalo ještě něco jiného – a k citlivým uším mnohem hlasitěji.

Ale jak tyto „podstatné“ věci namalovat? Někdy se mu zdálo, že to vůbec nejde. Stalo se mu, že pozoroval vesnické ženy vracející se z májové pobožnosti. Jako vždycky se mu zalíbily jejich pestrobarevné, soumrakem přitlumené oděvy – když tu si najednou uvědomil, že místo barevných vjemů slyší hudbu.

Co s takovými zážitky může dělat „impresionistický“ malíř? V dopisech začal popisovat, jak se z jeho vnímání vytrácí povědomí o formách a liniích. Nahrazovaly je „jakési fantomy barev, sklánějí se blíž, shrnují se; v tom okamžiku nemá strom ani větví, ani listů a má jen ohnivé fleky – v jakýchsi, dosud nikdy nepovědomých ornamentech“.

Barevné „fleky“ – nevábné slovo, které však nejpřesněji označovalo, co cítil. Vzpomněl si také, že podobně rozostřené, ale velmi intenzivní obrazy už kdysi, když býval malý, vídal. Že by cesta vedla tudy? V roce 1906 psal Gollovi, že chce malovat obrazy „zcela jiné, snad neobrazové, kdy by mohl vnésti člověk v ně ono bezprostřední oko dítěte, kterému každá zaprášená silnice bývala širokou a trochu i tajemnou, když se po ní vozíval na žebřiňáku“. Člověk se prostě vrátí k původnímu vidění a zbaví dospělého názoru. Smrt pouhým názorům! „Snad jednou přijde doba, člověk cítí v sobě, jak rostou jiné a jiné cíle – jiné pojmy obrazu jiných formátů a vlastně jiných zákonů.“

Byl štvancem práce, skutečným a neokázalým služebníkem svého talentu. Dobře by se byl vyjímal v barokní době. Práce na každém větším obraze přinášela stavy vyčerpání, které sice potvrzovaly, že pro přetváření prožitku ve vizi podniká maximum, zároveň mu však braly sílu. „Jedinou útěchou je člověku, že dělal, dokud mohl,“ psal v roce 1905; zároveň naznačoval, že ho nevysiluje jenom práce, ale vůbec snaha pojmout do sebe všechny zážitky; jednou se zmínil, že stačí „kouknutí intenzivnější“, aby vyvolalo fyzickou bolest. V takovém rozpoložení nebylo snadné udržet směr tvorby, Slavíček to však dokázal: rozhodl se dobrat „podstaty“ prostřednictvím barvy.

V malířství často stály čára a barva proti sobě. Čára, to byl popis, názor, myšlenka; něco, co v přírodě neexistuje a je lidskou abstrakcí, která pomáhá nějak se v zobrazované skutečnosti orientovat. Barva je naopak to, co se nachází v hloubkách pod názorem. Stejně jako rozum často neumí poručit emocím, je také čára služebníkem, vlastně vedlejším produktem barvy.

Když Slavíček hleděl do krajiny nebo na své obrazy, zdálo se mu někdy, jako kdyby se barva před ním rozestupovala. Kontury se mu jako bezvýznamné roztékaly a mizely, barva mokvala a vystupovala na povrch. „V několika jednoduchých tónech plave to všechno. Dojmy jsou tak silné, že mohou svou tíhou udusit.“

Obraz se proměňoval ve „fleky“. Zaostří se jednou znovu a zobrazí mu nějakou novou, dosud nepoznanou a vyšší skutečnost? Nebo půjde cesta jinudy? Slavíček nemohl vědět; věřil jen tomu, že vnitřní opravdovost sama určuje cestu. V roce 1906 popisoval svůj sen o dobrém malování takto: „Míhání světla a míhání barev i tepla, ale tak primitivně a jednoduše, tak samo sebou – jak všechno splývá dohromady v celý harmonický soulad.“

Objev „fleků“ však ovlivnil nejen Slavíčkovo malování, ale celou jeho povahu. Nahlédnout dovnitř skutečnosti znamenalo poodhalit trochu i tu její nevelkou část, kterou představovaly mezilidské vztahy. Zdá se, že neiluzivní pohled na ně malíře vyděsil. Člověk extrovertní, považovaný až do té doby za vzor družnosti, se stal melancholikem. „Čím dál tím více cítím, že líp je vůbec se lidí stranit. Nikdy ten druhý – ani ten nejupřímnější a nejlepší člověk druhému tak neporozumí, protože každý vždy zase jen dle své povahy si vysvětluje povahu druhého.“

Vlhkost přírody, kdysi tak vábivá, se stala přítěží; stromy za oknem se jevily v dešti studené a těžké jako ocel. „Stejnoměrně – jednotvárně, tak dutě padají kapky deště na okna – v jednom kuse a stále: nad stromy je šedivé nebe a nic.“ Začal se vzdalovat světu mezilidských vztahů v naději, že tím snad shromáždí víc energie, kterou pak bude moci dostat do obrazu. Když v roce 1901 zemřel básník Julius Zeyer, napsal o něm: „Byl to šťastný člověk – letěl, kam chtěl.“ To je ono, zdálo se Slavíčkovi.

Má jako malíř vkročit do těch skvrn? Před ním to v Čechách ještě nikdo neudělal. Váhal. Že v posledním období možná stál před životním rozhodnutím, napovídají některé jeho pozdní obrazy. Mnohé, jako třeba monumentální malbu svatovítské katedrály, nedokončil, jako by se v dosavadním způsobu své práce zastavil. Některé krajiny, které maloval v létě 1909, posledním, kdy pracoval, ho zas jakoby vracely zpět: ale pár kroků dozadu musí udělat snad každý, kdo se chystá ke skoku.

Stál-li před dilematem, osud rozhodl za něj. Při koupání v Německé Rybné v Orlických horách ho v srpnu 1909 ranila mrtvice, ochrnul na půl těla. Zbývajících pár měsíců ho držela při životě otázka, zda ještě někdy bude dobře malovat. Když počátkem roku 1910 dostal od lékaře zápornou odpověď, pochopil, že „fleky“ na obraze už nikdy neuvidí. Jednal rozhodně a rychle jako vždycky: prvního únorového rána toho roku vyprovodil své tři děti do školy, přikázal jim, aby se dobře učily a poslouchaly matku, a potom vystoupal do svého ateliéru, kde se zastřelil.

Má umění tvořit jedinou vývojovou linii? Po gotice renesance a po baroku klasicismus: takhle je to jasné, v učebnici pěkně srovnané a lichotící současnému vkusu – protože z toho plyne, že ten, kdo přišel později, je lepší. Co předkové tvořili složitě, my dnes zvládneme mávnutím ruky. Ale musí být nějaký důvod, proč někteří z nás nakonec, když mají čas, vstupují radši do gotických katedrál než do ambiciózních staveb nové doby. Určitě to není vždycky jenom z nudy nebo nostalgie.

Člověk může tvořit dvojím hlavním způsobem. Buďto vstoupí do proudu, připojí se k směru, přijme kánon – anebo se vydá osamělou cestou, ve snaze zaslechnout tichý, jenom jemu náležející hlas, který je jeho uměleckým výrazem. První typ tvůrce bývá společensky úspěšnější, druhý si zas udržuje trochu větší naději, že zůstane v kontaktu s tím, co – jak napsal Slavíčkův životopisec František Kovárna – „je uloženo pod prahem záměrů a odtud mimoděk působí“.

Lenin v Praze
(leden 1912)

Stát se to v Americe, nějaká pohotová cestovní kancelář by na to téma už asi dávno pořádala tematické zájezdy. Copak se stane často, aby hlavní město cizí země poctil návštěvou některý ze světových diktátorů? Despotové, jak známo, moc necestují; jejich myšlenky je nutí setrvávat na místě, za zdmi paláců a v podzemních krytech.

Turistickou cestu Prahou v Leninových stopách by navíc bylo možné rozšířit i o další, podobné muže: Stalin, pokud je alespoň známo, sice v Praze nebyl, zato třeba Hitlerova návštěva byla památná, neboť usurpační. Zatímco však v březnu 1939 duněly Prahou vojenské kroky, o sedmadvacet let dřív plynul čas města o poznání přívětivěji. Nedělo se nic. Bylo ticho. A do takového dějinného ticha přijel muž, aby uspořádal tajnou konferenci své strany, jejíž výsledek pak spisovatel Miroslav Ivanov, autor knihy Lenin v Praze, shrnul slovy: „Tady se rozhodlo o budoucnosti, která poznamenala celý svět.“

Praha, podobně jako třeba Ženeva či Paříž, je městem, které má po stránce pobytů ruských konspirátorů svou tradici. Prvním z těch barvitých byl Michail Bakunin, otec anarchistického hnutí; přijel do Čech v roce 1848. Zúčastnil se Slovanského sjezdu, pochopil, jak mocné a současně naivní jsou zdejší touhy po slovanské vzájemnosti, a rozhodl se, že uspokojí poptávku. Když si o pár let později, ve vězení, stěžoval caru Mikuláši I. na svou minulost, popsal spolupráci s Karlem Sabinou, Emanuelem Arnoldem a ostatními radikálními Čechy slovy: „Byl jsem vtělený žár revoluce, vtělená touha po ní; myslím, že jsem ze všech rudých republikánů a demokratů byl tehdy ten nejrudější.“

Věřil, že Praha je dost „silná a svěží“ na to, aby se stala „Moskvou všech rakouských Slovanů“: až ona povstane, vzbouří se bratři i všude jinde. Jen málo revolucionářů se podobně otevřeně jako on přiznalo, že to jediné, co měli v plánu, bylo násilí. „Chtěl jsem všechny zámky v Čechách pobořit, všecky urbáře, všecka správní i soudní akta, všecky vrchnostenské soupisy a dokumenty spálit a všecky hypotéky i ostatní dluhy, nepřevyšující částku např. 1000 nebo 2000 zlatých, prohlásit za splacené.“

Bakunin chtěl zapojit do svých plánů Čechy, vybudovat vojsko a táhnout na Vídeň a časem snad i na Moskvu. Narazil na zabedněnost českých radikálů: ani ti nejméně konvenční mezi nimi neuznávali, že podstatou revoluce bývá vraždění. „Byl jsem všecek nesvůj, jako bych měl v sobě běsa ničení… Byl jsem odsouzen k záhubě, tušil jsem to a s radostí jsem jí šel vstříc. Život mě už tehdy omrzel.“ Na českou naivitu pak podle Bakunina celý pokus o převrat v roce 1849 dojel. Spiknutí se prozradilo, Arnold, Sabina, Sladkovský a ostatní spiklenci byli pozatýkáni v Praze, Bakunina uvěznili v Drážďanech.

Lenin byl revolucionářem jiného typu než Bakunin: kde anarchista šel do věci svým zuřivým srdcem, tam vůdce bolševiků ze zálohy víc počítal. V listopadu 1911 se dopočítal, že je nutné zbavit revoluční stranu vnitřních nepřátel. Napsal v té věci do Prahy Antonínu Němcovi, dělnickému vůdci a předsedovi české sociální demokracie. Požádal ho o pomoc při zajištění akce: přijede 20 až 25 lidí, pro které je třeba najít ubytování a jednací místnost, to vše s nejvyšším utajením. „Jde o konferenci sociálně demokratickou, tedy podle evropských zákonů legální, avšak většina delegátů nemá pas a nemůže udat pravá jména.“

Leninova strana pracovala v Rusku v hluboké ilegalitě, velká část vůdců pobývala za hranicemi a leckdo z nich už ani nedoufal, že se někdy podívá domů. Účast na podobné konferenci se tam kvalifikovala jako velezrada, za kterou byl buď trest smrti, nebo doživotí na Sibiři. Právě z tohoto důvodu, kvůli utajení, Lenin zvolil Prahu: dalo se tam dojet stejně z Paříže, Berlína, Haliče i Rusi a zároveň bylo toto výhodně položené město vlastně za větrem; nebyla tam například žádná ruská kolonie, takže hrozilo jen malé nebezpečí, že by tam byl Lenin nebo někdo jiný identifikován.

Ruský vůdce Prahu znal, počátkem století v městě už jednou pobýval. Český dělnický předák František Modráček na návštěvníka, který si dal říkat Meyer, vzpomínal: „Ani velký, ani tlustý, spíše tak trochu menší, rozložité postavy.“ Lenin si tehdy Prahu vybral jako místo, odkud se „přeposílaly“ jeho dopisy psané v Mnichově, Leninově hlavním působišti: zmenšilo se tak riziko, že by ho carští agenti, působící v západní Evropě, mohli vypátrat.

Nyní, počátkem roku 1912 však šlo o něco úplně jiného, o přelomovou konferenci v historii strany – a zdaleka nejen proto, že se ji Leninovi podařilo svolat po nekonečných čtyřech letech. Šlo o to, aby členové od nynějška přesně poslouchali všechno, co jim Lenin řekne: když nařídí, aby se šlo do ulic, nebude se už diskutovat o tom, jestli to Marxovy brožury doporučují, nebo ne. Pro tento nový styl práce měla konference stanovit „linii“ a jmenovat nový ústřední výbor.

Jako místo konání byl vybrán palác Kinských v Hybernské ulici. Nedávno, v roce 1907, ho koupili čeští sociální demokraté, přejmenovali na Lidový dům a učinili z něj sídlo strany. V domě byla i redakce Práva lidu, což mělo pro Lenina a spol. tu výhodu, že domem běžně proudili cizí lidé. Ukrýt mezi nimi dvě desítky Rusů bylo snadné, přestože někteří z nich ve svém východním oblečení vypadali nápadně. Spolupráce s pražskými soudruhy proto začala tím, že Rusům byly odebrány papachy z medvědí kožešiny a zapůjčen nenápadný šat. A pak, jednoho dne, podle většiny pramenů 18. ledna 1912, Lenin konferenci zahájil.

O průběhu jednání se na české straně dochovalo jen málo zpráv, přestože český účastník byl přítomen. Příčinou byla jazyková bariéra: jednací řečí zde byla ruština, když však Lenin chtěl s Čechy něco dohodnout, mluvili radši německy. Zasedalo se pilně, vládla prý „leninská pracovitost“, což konkrétně znamenalo rokování od osmi ráno až do oběda a odpoledne od dvou hodin do sedmi nebo osmi večer.

Lenin nejprve přednesl referát Současná situace a úkoly strany. Použil v něm běžnou strategii: aby svým soudruhům likvidaci menševiků usnadnil, označil s dialektickou rázností menševiky za likvidátory strany. Potom už šla jejich likvidace jako na drátkách. Zvláštně se volil ústřední výbor – podle jednoho z delegátů, Onufrijeva, prý sice tajně, ale bez urny a sčítací komise: „Všichni delegáti dávali hlasovací lístky, na které napsali, pro koho hlasují, do rukou Leninovi. V důsledku toho jediný Lenin věděl, kdo byl zvolen za člena ústředního výboru, jemu jedinému svěřili delegáti tuto odpovědnou věc. Z konspirativních důvodů se výsledky voleb nevyhlašovaly a Lenin každého zvlášť uvědomoval o tom, že byl zvolen do ústředního výboru, domlouval se s ním o spojení a dával příkazy pro praktickou práci.“

Navzdory „leninské pracovitosti“ některým delegátům trvalo často několik hodin, než řekli všechno, co měli na srdci, a tak se rokování protáhlo na třináct dní. Pauzy byly jenom o nedělích – a protože čeští soudruzi Lenina provázeli při procházkách Prahou, zanechali o nich víc svědectví než o celé konferenci.

Když se po roce 1917 ukázalo, s kým měli před lety v Praze čest, někteří z nich akci dodatečně vyhodnotili jako jednu z přelomových událostí svého života. Vzpomínek na Leninův pražský pobyt začalo přibývat, až nakonec připomínaly cimrmanovské „tady všude seděl“. Za jiné to v roce 1960 vyjádřil zas Miroslav Ivanov: „Je ti zvláštně, když pomyslíš, že snad právě tudy šel, tady se zastavil, tam na nábřeží se zamyslel či zavzpomínal.“

Při procházkách starou Prahou se například ukázalo, že Lenin je zasvěceným milovníkem památek. Když se ho ruští delegáti zeptali, odkud se vzal název Křižovnického náměstí, poinformoval je o dějinách křižáckých válek. Na Petříně vypravoval, jak Karel IV. stavěl Hladovou zeď. V Týnském chrámu okukoval hrob Tychona Brahe. A na Karlově mostě zas nedal pokoj, dokud mu nevysvětlili smysl hebrejského nápisu, který tam musel zhotovit žid za to, že se rouhal křesťanskému kříži: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů.“

Stihl i zajít do divadla na Čajkovského Evžena Oněgina. Jednou si šel na Vltavu zabruslit a nachladil se. Rád si hrál s dcerkou svých pražských domácích, houpal ji na kolenou a nakažlivě se při tom smál – to všechno nejenom podle svědectví českých účastníků, ale i podle zpráv carských konfidentů, kterým se navzdory Leninově konspiraci povedlo na konferenci dostat a kteří přímo ze zasedání zasílali do Moskvy své zprávy.

Zdají-li se nám české vzpomínky na Lenina banální, je to zřejmě tím, že v očích účastníků nezbylo nic důležitého, nač by mohli vzpomínat. Důsledky konference se k potomkům českých sociálních demokratů (a nejen k nim) měly vrátit o pár desetiletí později jako bumerang, v lednu 1912 však pro ně konference neznamenala vůbec nic. Bez ohledu na to, co Lenin právě říkal, mnozí z nich dál nerušeně žili svůj panslávský sen, jako v oné době většina Čechů. I jim by se zamlouvalo, kdyby na českém trůně usedl nějaký příslušník carské rodiny. Zabíjení nebylo v plánu. Když budoucí ruský vůdce 30. ledna 1912 opouštěl Prahu, nezanechával tam za sebou žádné živé dědictví. To až převrat v roce 1917 některým Čechům „otevřel oči“.

Bohumil Kubišta válčí s Francií
(20. 12. 1914)

Historie – tedy to, co si o vlastní minulosti píšeme či vyprávíme – je něčím úplně jiným než přesnou, doslovnou rekonstrukcí, otiskem událostí, jak se doopravdy staly. Možná že není na škodu občas si to připomínat. Z myšlenek a činů starých lidí jsme schopni vyložit a pochopit jenom ty, které se podobají myšlenkám a činům našim. Věříme samozřejmě, že se v čase moc neměníme, a jsme tedy v zásadě schopni rozumět lidem „starým“ už stovky let. Dokázat to však nelze, a tak asi uděláme lépe, budeme-li historii vnímat prostě jako vyprávění svého druhu: přesvědčí-li nás něčím, pak nikoli shromážděnými fakty, ale vnitřní naléhavostí, s jakou je sdělována, mírou, s jakou je uvnitř vypravěč obsažen.

Nelze snad kterýkoli životní příběh vyprávět hned několikerým způsobem – a stejně pravdivě a přesvědčivě? Například malíř Bohumil Kubišta: pro někoho celoživotní chuďas, který až posmrtně došel zasloužené slávy. Pro jiného člověk vnitřně zmatený, který v nejtěžších zkouškách nepochopil hlavní požadavky doby. A pro dalšího zas člověk, jehož osudem bylo stát v opozici vůči většinové společnosti: v různých dobách z různých důvodů, ale nakonec vždycky. Kde je pravda? Možná všude. Čím výraznější člověk, tím více možných osobností je v něm ukryto.

Je dochováno, že na okolí působil bezprostředně a silně. Kritik F X. Šalda o svém prvním setkání s ním svědčil: „Kazatel, horlitel, řekl jsem si hned.“ A tento dojem neklamal: Kubišta byl velmi mladý, nebylo mu ještě ani dvacet, když se rozhodl, že bude dělat umění, kterým změní svět.

Myslel to vážně. Měl štěstí, že byl v pravý čas vystaven nejmocnějším uměleckým vlivům své doby. Když mu bylo osmnáct, přijel do Prahy sochař Auguste Rodin. Šalda ho pro mladé přetlumočil: ejhle, tvůrce, který přichází oslovit úplně novou a dosud neznámou „psychickou mateřštinou“. Přinutí komunikovat v jeho vlastním kódu, a tím lidi pozdvihne na vyšší úroveň. Promění je i svět, lepšího úkolu ostatně pro umělce není.

Čemu rozuměl mladý malíř, to nechápali všichni. Když pražští radní z mravnostních důvodů odmítli vystavit na Žofíně Rodinův Železný věk, pochopil i Kubišta, že věc má háček. Mluvil o tom s ostatními studenty na pražské akademii, kteří měli spolu s ním zanedlouho uskutečnit převrat v historii české malby: s Vincencem Benešem, Emilem Fillou, Otakarem Kubínem, Willym Nowakem a dalšími. Když Praha v roce 1905 přivítala Edvarda Muncha, Kubišta zjistil, že umění, které přichází, nejde odvodit z ničeho, co už zde bylo. Norský „násilník snu“, jak ho nazval opět Šalda, se v malování řídil jen instinktem. I jeho největší odpůrci mu záviděli svobodu, s níž beze všech pochyb maloval. Položit vedle Munchových pláten uctívaná česká díla Hynaisova a Brožíkova znamenalo rozpoutat nerovný souboj dvou nesrovnatelných staletí.

Seveřan Kubištu uchvátil, ale nepohltil: ukázalo se, že jeho instinkt českému malíři nestačí o nic víc než třeba nálady impresionistů. Cézanne, jehož obrazy Kubišta uviděl na pražské mánesácké výstavě v roce 1904, ho poučil, že moderní malíř má promýšlet obrazy stejně, jako když inženýr Eiffel konstruuje ocelové věže: logicky a metodicky. Dal se do studia klasických obrazů; chtěl přijít na to, jak Leonardo a Michelangelo tvořili malby klasické na pohled, se všemi motivy usazenými na nejlepším místě.

Jak se stane, že lidské oko vnímá určitý obraz jako výsledek jedině možného? Podobně jako o třicet let dřív hrdina Arbesova Svatého Xaveria uvěřil i Kubišta, že dobrý obraz může ukrývat vysvětlení všeho. Pokryl reprodukce proslulých obrazů přímkami a kružnicemi. Studoval zákony optiky i barevného spektra. Prošel celý vývoj francouzského malířství, jen aby zjistil, že tytéž geometrické zásady se uplatnily v každé generaci. Věřil, že až přijde na kloub klíčovým malířským zákonům, posune umění na novou úroveň. Přesvědčil dokonce pár malířských přátel, Miloše Jiránka, Jana Preislera a další, aby se dali do promýšlení geometrie obrazů tak jako on.

Stal se členem Osmy a začal s ní psát jednu z nejslavnějších kapitol moderního českého umění. Zároveň však nepřestával pátrat po klíči k dokonalému obrazu, takovému, který už se nebude snažit rekonstruovat skutečnost, ale stvoří ji suverénně znovu, stane se novou přírodou – a jeho malíř bude novým stvořitelem. Ve své víře v racionální základ umění došel až k vlastní, poněkud svérázné formě hermetismu. Uvěřil v magii čísel; když dokončil novou studii o Cézannovi, vysvětloval Šaldovi její smysl slovy: „Chtěl jsem dát celému článku organickou geometrickou formu ze stanoviska času. Jednotou je mi číslo 129, to dělím několikrát zlatým řezem, takže mi vzniknou organické části číslované vždy od počátku 1, 2 atd.“

Český umělec se vždy poznal kromě jiného i podle toho, že měl hluboko do kapsy. O těch, kdo si svým malováním vydělali, jako byl například Kubištův současník Beneš Knüpfer, se většinou knihy ani nepsaly; publikum chtělo slyšet jiné příběhy. Ten Kubištův byl mimořádně drsný: chudý byl vždycky; jeho strádání však dostoupilo vrcholu, když se v roce 1910 rozhodl odejít do Paříže.

Cesta byla plodná, uviděl tam první kubistická plátna Braquova a Picassova, zároveň však živořil způsobem, který do té doby možná žádný český malíř nepoznal. Nejedl, styděl se chodit ven, protože neměl dobré kalhoty ani boty, prádlo mu půjčoval spolubydlící, příští historik umění Antonín Matějček. Trpěl depresemi, že nelze dělat umění, roste-li člověk „z žebráctví a z půdy žebráckého národa“. Návratu do Prahy se bál; cítil, že zůstane-li věrný nejprogresivnějším trendům, nezíská tam publikum. Psal i přemýšlel o sebevraždě, nakonec se však vrátil.

Z afér, které doma potom zažil, vzbudila pozornost tisku třeba ta, která ho svedla dohromady s módním malířem Josefem Ullmannem: když se o něm Kubišta v tisku vyjádřil kriticky, přepadl Mistr Kubištu s manželkou v kavárně Union a natloukl mu karabáčem. Kubišta ho za to vyzval na souboj, Ullmann se lekl; následoval soud, který nepřijal karabáčníkovu výmluvu, že „se nemohl ovládnout“: bitím kritiků si umělecké uznání vynucovat nelze. Kubištovo vítězství bylo pociťováno jako satisfakce celé vznikající umělecké avantgardy.

Maloval čím dál lépe, jeho hmotnou situaci to však nezlepšovalo ani v nejmenším. Svatý Šebestián, Kubištův obraz z roku 1912, zachycující světce v momentě mučednické smrti, byl autoportrétem svého druhu. Nakonec Kubišta své strádání nevydržel, vzdal se Prahy i malování a jako důstojník nastoupil k armádě v istrijské Pule. Existenčně se tím zachránil, poprvé v životě splatil své dluhy. Získal dokonce společenskou autoritu. Jako malíř byl celý život nikdo; to se teď změnilo. Naneštěstí zanedlouho vypukla světová válka.

„Technický a strategický charakter války převažoval nad její lidskou strategií,“ napsal historik umění Luboš Hlaváček. Světová válka jako voda na malířův mlýn? „Byla mu příležitostí k uplatnění vrozeného smyslu pro povinnost.“ Kubišta vždy miloval přesnost. Obdivoval stroje, které přesně fungovaly, kdežto lidé většinou hrozili šlendriánem. Žádná jiná složka armády neměla k dispozici tolik přesných strojů jako námořní dělostřelectvo, u něhož Kubišta sloužil.

Jeho „den D“ přišel v neděli 20. prosince, v prvním roce války. Toho dne pozdě odpoledne se přímo před jeho pevnostním stanovištěm vynořila z moře francouzská ponorka Curie. Udělala chybu. Malíř a důstojník v jedné osobě dal příkaz k palbě, na který zareagovaly i rakouské bitevní lodi v přístavu. Zhruba po hodině střelby se ponorka vynořila na hladinu: znak kapitulace. Kubišta, pečlivý v boji s nepřítelem jako v každé jiné činnosti, dal střelcům rozkaz pokračovat.

Později psal domů: „Kamarádi stříleli jak čerti a bylo hrůzně krásné pozorovat, jak většina granátů se soustřeďuje na vyvýšený střed lodi, na místo, kde je periskop a jiné přístroje a kde je komandant, jak vybuchují a jak po každém výbuchu ve vnitřku lodi bylo pozorovat ohnivé zazáření.“ Jeho děla během deseti minut vypálila na osmdesát ran. Francouzská ponorka se potopila.

Protože se tak stalo vůbec poprvé v této válce, získal malíř vyšší hodnost i vyznamenání, psalo se o tom i v Praze. Kubišta ten okamžik prožíval jako první opravdovou satisfakci svého života, doma to však viděli jinak. Dřív ho označovali za mazala, uměleckého radikála, který je všem na obtíž. Nyní se přidalo obvinění ze zrady. Obzvlášť snadno šlo z úst těm, kdo sami pro zkázu Rakouska neudělali vůbec nic.

Krátce: Kubišta doma skončil. Umělecký spolek Mánes ho vyloučil ze svých řad, v malířských kruzích se stal mrtvým mužem. Že velice brzy prohlédl a postavil se proti Rakousku, nehrálo roli; nový cejch přilehl k těm dřívějším a malíř byl vyřízen. Domů se vrátil v říjnu 1918, právě včas, aby stihl převrat.

Jako jeden z prvních vojáků v Praze přísahal věrnost československému vojsku. Pak ho v davu poznalo pár přátel – a bylo to trapné shledání, Kubišta se prý bránil stylem: Co jsem měl dělat? Kdybych byl ševcem, dělal bych nejlepší boty. Ale když jsem byl voják, co pak? Z nových dilemat a nenávistných útoků ho vysvobodila španělská chřipka. V listopadu 1918 ho zabila. Obrazy, o kterých snil celou válku, už nenamaloval. Za zrádce však platil i za první republiky.

Jaký je to příběh? Vystupuje v něm národní provinilec, nebo člověk, který se prostě v dané době a situaci zmýlil? Nebo je to příběh mimo náš současný dobrý nebo špatný komentář? Pro lidi, kteří chtějí jenom hodnotit, historie není.

Jaroslav Kvapil
vydává manifest spisovatelů
(17. 5. 1917)

Nestává se příliš často, aby chod dějin určilo cosi tak křehkého jako literární text. A bývá-li tomu v něčích dějinách jinak, pak to asi platí hlavně pro dějiny Čechů. Nebyli jsme vždycky muži a ženy činu, zato s psavostí jsme nemívali problém, a tak máme památných listů v dějinách víc než jiní.

Čeští pánové se v září 1415 vzbouřili listem do Kostnice proti upálení Jana Husa. Palacký dopisem do Frankfurtu v roce 1848 ovlivnil běh dějin dokonce jako jednotlivec. Jeho zeť Rieger ho o dvacet let později napodobil deklarací, v které vymyslel Čechům politiku trpného odporu. Často se psaným slovem plýtvalo; jedním z několika pozoruhodně šťastných případů jeho užití se stal manifest českých spisovatelů z května 1917.

Revoluce se rodí z pocitu, že „už to tak dál nejde“. Básník a dramatik Jaroslav Kvapil se do tohoto rozpoložení dostal na konci roku 1916. Světová válka trvala dva a půl roku, život byl čím dál tím méně snesitelný, a hlavně – zdálo se, že čeští političtí reprezentanti jsou zase jednou dokonale pozadu za obecným vývojem událostí a neuvědomují si šanci, k níž se Češi a Slováci propracovávají zásluhou Masarykova odboje.

Leccos v Evropě se hýbalo vpřed: ruský carský režim se ocital v agonii, Amerika se v reakci na útoky ponorek chystala vyhlásit válku Německu a vstoupit do Evropy – ale doma v Čechách jako by tyto úžasné změny nikdo neviděl. Přísahala se věrnost habsburskému císařskému domu: Bohumír Šmeral, nejschopnější politik sociální demokracie a za války nejvlivnější z těch českých politiků, co zůstali doma, věřil, že třídní zájmy mají mít přednost před národními – a kde jinde by se dělníkům dařilo lépe než v mnohonárodním a rozlehlém státě, jenž nezná celní ani jiné hranice?

Vlivných Čechů bylo navíc v této době málo. Český zemský sněm byl rozpuštěn, a tak se reálný vliv dal vykonávat jen prostřednictvím říšské rady ve Vídni. Právě při ní vznikl v listopadu 1916 český sněm sdružující poslance z Čech a Moravy pod určujícím Šmeralovým vlivem. Nový orgán začal okamžitě ujišťovat svět, že kdyby snad i sami Němci rakouského císaře opustili, Češi zůstanou.

Při rozhovorech s historikem Jaroslavem Heidlerem dospěl Kvapil k názoru, že tato politika by mohla kompromitovat celý národ na mnoho let, a tak vymyslel plán. Českým poslancům se odešle otevřený dopis, manifest, jenž bude obsahovat jasnou výzvu k rozumu: „Nedopouštějte se ukvapených prohlášení. Když nemůžete mluvit volně, radši mlčte.“ Aby měl takový dopis váhu, rozhodl se Kvapil opatřit mu vlivné signatáře. V jeho době jimi byli v očích veřejnosti hlavně spisovatelé.

Lidé tehdy od literatury čekali většinou jiné věci než dnes. Před sto lety byl spisovatel ceněn podle toho, nakolik se mu povedlo být tribunem skupinových názorů, většinou národních. Skoro nikdo se nezajímal o vnitřní pochody spisovatelovy mysli a netoužil o nich číst. Literát měl dát výraz vášním, jimiž národ planul, a dát je do služeb srozumitelného programu. Psavec byl přirovnáván k ústům na obrovitém národním těle: on řekne lépe, co si všichni potichu myslí; je na světě kvůli tomu, aby dělal hlavně to. Kdo psal o něčem jiném, než co si národ přál slyšet, byl považován za podivínského a pravděpodobně i nešťastného člověka.

Pro lidi Kvapilovy generace byly ještě schůze a tábory lidu jedním z nejoblíbenějších způsobů trávení volného času. Když si mohli v neděli někde vyslechnout projev, uspořádat slavnostní pochod s Kmochovou hudbou a nakonec to všechno zapít v hospodě, uvěřili, že pro zdar národní věci zas udělali kus poctivé práce. Lidé této generace byli zvyklí nosit stále někoho na ramenou a druhý den o něm psát zničující články do novin. Každou chvíli se někde volalo „vivat“ a vyhazovaly se k nebi klobouky. Kdo se dnes chce dostat do podobného rozpoložení, ten je najde jen v operetě.

Kvapil si k publikaci svých požadavků vybral zvlášť vhodný okamžik. Na jaře 1917 se přiblížil termín schůze říšské rady; bylo jasné, že bude-li mu manifest předcházet, je publicita zaručena. Věděl, že vstupuje na půdu, kterou političtí „profesionálové“ považovali za dávno propachtovanou. Jeden z takových vídeňských českých štrébrů, parlamentní zpravodaj Národních listů Josef Penížek, se taky na „civila“ Kvapila obořil: „Nepleť se nám do politiky, my se ti do divadla taky nepletem!“ Bručeli i jiní. Přesně v tom byl ale půvab věci: v onom vměšování se do činnosti, kterou placení zástupci lidu pokládali za své výlučné hájemství.

Kvapil věděl, že aby měl jeho pokus váhu, musí pro něj získat především zasloužilé autory. Proto z podpisové listiny mluvilo víc devatenácté než dvacáté století: Ignát Herrmann a Karel Václav Rais, to byly Kvapilovy trumfy. A na prvním místě Alois Jirásek, považovaný za národního mluvčího číslo jedna. Jeho román Temno z roku 1915 byl v Čechách označován za hodný Nobelovy ceny, a když zemská školní rada v následujícím roce tuto knihu vykázala z žákovských knihoven, Kvapil a spol. měli jasno: ten muž je hrdina. Jakmile byl tedy text manifestu k říšským poslancům hotov, zašel s ním Kvapil pro podpis nejprve za Jiráskem.

Podepsat něco jen tak nebo se přidat k hrdinovi jsou dvě různé věci, a Kvapilovi jeho kalkul s úlovkem vyšel. Abychom si však tyto podpisy nepředstavovali jako společenskou formalitu: na jaře 1917 šlo nadále o projev občanské odvahy. Možnost, že všichni signatáři skončí ve vězení, byla tou nejpravděpodobnější. Když se někteří před podpisem ošívali, Kvapil je mohl uklidňovat jen odhadem, že „celou literaturu přece nezavřou“.

A měl pravdu, pod text manifestu skutečně shromáždil skoro celé tehdejší české písemnictví. Kdo by do té doby tušil, že národ má 222 literátů! Byli mezi nimi lidé, o nichž do té doby neslyšeli ani renomovaní znalci, ale podstatné bylo, že z těch důležitých, za kterými byla chuť jít, nechyběl skoro nikdo. Snad jenom Petr Bezruč se omluvil: jeden z nejpolitičtějších básníků doby Kvapilovi napsal, že chce veřejnost oslovovat jen svým dílem a ničím jiným. Pár těch, kteří nejdřív zaváhali, se přidalo dodatečně – básník S. K. Neumann například připojil podpis v srpnu 1917.

Někdy se vedou spory o to, zda Kvapilův manifest byl, či nebyl projevem občanské neposlušnosti. Na první pohled se zdá, že nikoliv: nebyl adresován státní moci, nebouřil se proti platným zákonům, nežádal výslovně demontáž systému. Cíl se zdál prostší – pohnat k zodpovědnosti zástupce národa, poslance, aby se chovali důstojným způsobem. Žádalo se spíš zachovávání určité etiky než dosažení revolučních změn.

Při pozornější četbě manifestu se ale situace jevila jinak. Decentně, jakoby mezi řádky, se v něm hovořilo o zrušení cenzury, obnově shromažďovacího práva, amnestii pro politické vězně a podobně. To samozřejmě politické požadavky byly a v dané situaci bylo jasné, že jde jenom o začátek. Zmínkou o „českoslovanském“ národě se naznačovalo, že země má v budoucnu vykročit na jinou dráhu, než byla dosud cesta rakousko-uherského dualismu. V manifestu se prostě mluvilo o úplně jiném státě, než byl ten dosavadní.

A bylo zvláštní, že manifest měl okamžitý úspěch, přestože byl otištěn ve velkém zmatku. Kvapil jeho publikaci opatrně avizoval 17. května 1917 v tisku Národní strany svobodomyslné, noviny ostatních stran ho však předběhly a s následnými reakcemi se, jak Kvapil vzpomínal, „pytel roztrhl“. Proti se postavilo hlavně sociálnědemokratické Právo lidu. Obvinilo Kvapila, že si počíná naivně a lehkovážně: zatímco ve Vídni se čeští pracanti snaží politikou drobných krůčků dosáhnout maxima možného, pár pisálků jim v Praze vpadne do zad; v takovém zmatku a nevděku se politika nedá dělat.

To však byla jen první reakce. Ta druhá, konečná a rozhodující se dostavila 30. května, kdy čeští poslanci, povzbuzení k tomu reakcemi veřejnosti, předložili v říšské radě požadavek, aby k českým zemím bylo připojeno Slovensko. Převedeno do jasné politické řeči to ve vztahu k Vídni znamenalo: v žádném případě s vámi napříště nepůjdeme jako dosud.

Stejný den, 30. května, v pražských ulicích demonstrovalo na podporu manifestu na patnáct tisíc lidí, hlavně dělníků a zaměstnanců. Kvapilův text změnil jejich myšlení: mnozí se shodovali, že v manifestu je zformulován základ českého politického programu nové doby, a oceňovali, jak široké vrstvy se podařilo získat na jeho podporu.

Snadnost úspěchu jako by na chvíli i samému Kvapilovi zakalila zrak: dospěl k závěru, že i další potíže národa by mohli řešit spisovatelé, a rozhodl se ustavit šestičlenný, nepřetržitě fungující orgán, do kterého kromě sebe a Jiráska nominoval ještě Viktora Dyka, Josefa Svatopluka Machara, Antala Staška a Josefa Thomayera. Tato „rada šesti“ se sice už neblýskla dalšími udatnými činy, to však Kvapilovi nemohlo zabránit, aby na období manifestu až do konce života nevzpomínal jako na dobu největší slávy, jakou kdy zažil.

Manifest spisovatelů založil českou petiční tradici nové doby. Vzpomínka na úspěch ze sedmnáctého roku vedla k nesčetným pokusům o zopakování. Každou chvíli se někde smluvilo pár Čechů a začali kvůli něčemu sbírat podpisy. Často se v té souvislosti zapomínalo, že kolektivní manifest je opatření vhodné jen pro obtížné časy. V klidnějších dobách, kdy za projevený názor nehrozí kriminál, by člověk měl spíš hledět, jestli pro nápravu věcí, jež mu vadí, dělá maximum on sám, osobně.

Když se tato etapa individuálního odboje a nesouhlasu přeskočí, člověk se může ocitnout v náručí opojného a celkem pohodlného spolupodepisování bez toho, aby měl jistotu, že se sám za sebe dokáže zaručit. Co pak takový podpis znamená? Člověk by se měl s ostatními zvěčňovat jedenkrát za uherský rok, když není jiné cesty – ale nikdy jindy.

Plukovník Švec si bere život
(25. 10. 1918)

Zabil se tři dny před tím, než stát, za který bojoval na východní frontě, oficiálně vznikl. A učinil tak demonstrativní sebevraždou, kterou chtěl protestovat proti nekázni ve svém vojsku. Za první republiky se stal národním hrdinou; na motivy jeho „případu“ napsal Rudolf Medek úspěšnou divadelní hru a rozpoutal jí diskusi o významu Švecova činu. Hlavní otázka, která v ní padla, sotva vyvanula s étosem první republiky: Může takový čin, jakým je sebevražda, ukázat druhým lidem správnou cestu?

Narozený v roce 1883, povoláním učitel tělocviku a srdcem sokol, patřil Josef Švec od mládí k těm, kdo budoucnost Čechů viděli ve spolku s Ruskem. Odešel na Rus dávno před vznikem války, v roce 1911, jako jeden z vyslanců České obce sokolské, pověřených, aby tam šířili slávu Tyršova tělocviku. Vyhlášení války ho zastihlo u Černého moře, kde trávil prázdniny – a podle svých slov věděl okamžitě, co má dělat: jakmile ruská armáda mobilizovala, dal se jí k dispozici.

Stal se tak zakládajícím členem České družiny, jednotky složené z českých dobrovolníků. Nikdo z nich zpočátku netušil, že jsou u zrodu jednotky, o jejíž vojenské slávě se brzy dozví celý svět. Naopak skoro všichni mínili, že válka bude trvat krátce (v létě 1914 se tou vírou nelišili od příslušníků ostatních národů): ruské vojsko dobude české země, osvobodí Prahu a car Mikuláš pak dodrží slib mezi Čechy tradovaný; umožní jim nejen samostatnost, ale také připojení Slovenska.

Smysl České družiny od počátku neměl být v tom, aby vykrvácela v nejbližších bojích; její poslání bylo spíš, dejme tomu, státně propagační. I mnozí ruští Češi byli názoru, že nejlepší bude, když družina přečká válku někde v týlu a nastoupí na frontu až na moravských hranicích, při dobývání českých zemí. Švec byl jedním z nemnoha, kdo s takovým načasováním nesouhlasil: „Smrt na poli války za vlast a národ pokládám za nejčestnější,“ svěřil se deníku. V podstatě vůbec nepočítal s tím, že by se z války mohl vrátit živ a zdráv. Předem, ještě v zápolí, se mu zdálo, že už slyší rachot děl a svist kulek, a představoval si, že je na frontě.

Tak rychle to však nešlo. Nejdříve v Kyjevě absolvoval s rodící se jednotkou vojenský výcvik. Při té příležitosti zjistil, přesně jak předpokládal, že bude bojovat po boku dalších kamarádů sokolů, kteří na Rusi působili (Jana Syrového, Antonína Číly a dalších). A učinil si také představu o množství Čechů, kteří od prvních dnů překračovali frontu: byly jich stovky, byť zdaleka ne všichni tak činili proto, aby mohli bojovat v ruské armádě.

Na frontu se Švec dostal až na konci října 1914. V této době situace pořád ještě vypadala optimisticky: bojovalo se nyní na rakouské půdě a Češi při překročení hranic nepochybovali, že návrat domů je na spadnutí. Poprvé se zapojili do bojů u Tarnové – a poprvé také s vědomím, že na druhé straně proti nim stojí Češi. Švec si tam představoval například svého bratra, o kterém věděl, že narukoval do rakouské armády.

Válčení zdaleka nebylo takové, jaké si je Švec vysnil. Především se dlouho nic moc nedělo; věčných přesunů bylo víc než chvilek strávených v dotyku s nepřítelem. Švec chtěl „bít“ Rakousko, ale zde, na dosah fronty, si také uvědomil, že tato pohnutka zdaleka není jediná, která jeho muže drží v oblasti bojů, a že je mezi nimi patrně víc životních realistů než lidí jako on. Začínal také chápat, že k důvodům, proč se válka protahuje, patří i chaos v ruském vojenském velení.

Hledal si takové úkoly, kam na něj Rusové tolik nemohli – třeba získávání vojáků pro službu v československé jednotce. „Působili jsme hlavně na cit vlastenectví a poukazovali na to, že boj za svobodu nezná ohledů a že hřích spáchaný na prospěch svobody není hříchem, ale dobrým skutkem.“ Většinu vojáků se Švecovi podle něj tímto způsobem k další vojenské službě podařilo přesvědčit.

Přesto si v boji vždycky nepočínali s elánem, který od nich Švec očekával. Když jednou, v Uhrách, zjara 1915 zavelel vojákům ke zteči a vyběhl sám vstříc nepřátelské palbě, zjistil, že se za ním zvedl ze zákopů jediný voják. Postupně pochopil i on, že k základním ctnostem vojáka v této válce bude patřit trpělivost, a zvykl si na mechanické přežívání ve stále zbědovanější zemi. Na jaře 1916 ho z něj vytrhla Brusilovova ofenziva, která u Lucku prolomila německou frontu: že by nová naděje na návrat domů? Situace se však brzy vrátila k normálu: morálka carských vojáků dál upadala, tak jak se obecně rozkládaly zbytky donedávna jakž takž fungující státní prestiže.

V prosinci 1916 Švec přijal z rozhodnutí svých ruských vojenských nadřízených pravoslaví. „Bylo mi to ne snad směšné, ale spíš jedno. Bral jsem to jako politický akt.“ Kromě dvaceti vojáků, kteří odmítli, přestoupila tehdy k pravoslaví celá Švecova rota; poslali dokonce telegram carovi, na který dostali „dosti pěknou“ odpověď. Veliteli, který při konverzi přijal druhé křestní jméno Grigorij (Jiří), zřejmě vše usnadnila skutečnost, že nebyl nábožensky založeným člověkem a zároveň cítil silné slovanské sympatie, které mohl příklon k pravoslaví dál prohloubit – pokud tedy v zemi zůstanou aspoň trochu civilizované poměry.

Zjara 1917 se na frontu doneslo, že se v Petrohradě začaly dít věci: byla ustavena nová vláda, car se vzdal trůnu, čekaly se další převratné změny. Koncem dubna generál Brusilov, nyní vrchní velitel ruské armády, přislíbil vybudování samostatného československého vojska. Češi horlivě slibovali, že budou vždycky, po dobu války i po ní, stát po boku Rusů. Se svým samostatným vojenským velením a podřízeni politickému exilovému vedení se chtěli o samostatnost své vlasti zasadit energičtěji než dosud.

Pár týdnů se tehdy zdálo, že s novým jarem se otevírá nový život pro všechny lidi dobré vůle. „Jsem se svou rotou více než spokojen,“ poznamenal si tehdy Švec. „Hoši dobří, sice trochu v první četě někdy rebelují, ale do rozvědek jsou jako draci.“ Doufal, že osamostatněním se československé jednotky lépe vyvážou z marasmu ruského vojska, který se za Kerenského dál zhoršoval: ruští vojáci ztráceli poslední zbytky disciplíny a bylo skoro nemožné přimět je k boji. Zpolitizování vojska, na nátlak „lidu“ připuštěné vládou, urychlilo jeho rozklad. Bolševici, kteří slíbili vojákům rychlý mír, se Kerenskému smáli do očí.

Že se Čechoslováci tomuto obecnému rozkladu vyhnou, naznačilo jejich první větší samostatné vystoupení: 2. července 1917 v bitvě u haličského Zborova. Švec tam patřil k důstojníkům, kteří veleli hlavnímu útoku, a svůj úkol vzorně splnil. V deníku věcně zachytil boj muže proti muži v nepřátelských zákopech včetně takových výjevů, kdy mu krev vojáka, kterého zastřelil, potřísnila uniformu. Psal o tom střízlivě jako vždy; popisoval to, co považoval za svoje zaměstnání. K heroicko-patetickým líčením je třeba nevojáka.

Když v létě 1917 navštívil československé vojsko profesor Masaryk, zůstal Švec uchvácen jeho charismatickou osobou i politickým programem. V paměti mu však nejvíc utkvěla Masarykova slova dávající najevo jeho neokázalou chrabrost: „Smrt není tak hrozná, jsou ještě hroznější okamžiky v životě.“ Švecovi se to líbilo, odjakživa to cítil stejně: nejhorší je, když se ze života vytratí jeho smysl.

V té době už Kerenského vláda ztrácela kontrolu nejen nad armádou, ale i nad celou zemí. Politický úspěch se na Rusi měl napříště měřit podle toho, jak ten či onen dokáže vyjít s bolševiky. Masarykův názor byl, že legionáři se do vnitroruských sporů nemají míchat, neboť by tím nic nezískali. Také Švec si v průběhu roku 1917 začal uvědomovat, že ke kvalitám legionářského důstojníka bude muset patřit i to, jestli bude dobrým diplomatem.

Sám zjistil, že ani v tom ohledu není bez talentu; pochopil, že navzdory početní převaze mají bolševici z legií mnohem větší strach než ony z nich – a uměl se zachovat podle toho. Víc ho trápilo, když u svých vlastních vojáků pozoroval erozi bolševickým rovnostářstvím: když také jeho vojáci prosadili, aby důstojníci sňali výložky, odznak své velitelské výlučnosti, sundal je i Švec a začal místo nich nosit nově mu předepsaný štítek na rukávě. Zároveň však sotva pochyboval o tom, že takové revoluční poroučení všemi směry přinese uvnitř vojska i něco dobrého.

„Touhou všech je odjet do Francie, ale zatím to nejde,“ zaznamenal si počátkem února 1918. „Kdoví, nebudeme-li ještě bojovat na ruské frontě.“ Nakonec prodlužované napětí skončilo výbuchem, takzvaným čeljabinským incidentem v květnu 1918, po kterém dosavadní nevraživost mezi bolševiky a legiemi přešla v otevřené nepřátelství. Situace Švece i ostatních legionářů se tím stala hrozivou: uprostřed cizí a z velké části znepřátelené země, vzdáleni od možné pomoci tisíce kilometrů, odkázáni sami na sebe – a daleko spíš na štěstí, pokud jim bude přát.

To se zpočátku klonilo na jejich stranu. V bojích s bolševiky se jim dařilo, sám Švec se zasloužil o dobytí Samary a Kazaně a zařadil se mezi špičkové legionářské důstojníky. Z funkce velitele 1. pluku byl v polovině října 1918 povýšen na velitele 1. československé divize na Rusi – to však už v době, kdy se legie ocitly pod tlakem, čelily bolševické ofenzivě a během podzimních měsíců byly nuceny vyklízet jedno velké město za druhým. Věčnými boji a obtížnými přesuny mezi nimi, jakož i nejasnými perspektivami rostlo u vojáků vyčerpání; jejich bojovou morálku podlamovalo i propagandistické působení nepřátel.

Pro lepší pochopení jejich mentality není na škodu si připomenout, jak obtížným prošli v uplynulých letech vývojem. V žádném případě se jejich rozhodování neomezilo jen na volbu mezi rakouským a československým vojskem. Většina Švecových vojáků přísahala v minulosti věrnost čtyřikrát: v roce 1914 rakouskému císaři, po překročení fronty ruskému caru, v březnu 1917 Kerenského vládě a v létě téhož roku Masarykovi a jeho zahraniční akci. Během několika let z hodnotového světa, ze kterého tito vojáci vzešli, nezůstal kámen na kameni – a jako jeho poslední pozůstatky na Rusi zbyli vlastně jen oni, obklopeni bolševickým chaosem a terorem. Bolševici nyní říkali: Když přestoupíte ještě jednou, k nám, zaručíme vám, že už nikdy nebudete muset poslouchat velitele, jako je Švec, neboť z vás ze všech budou velitelé. Že se vám to nezdá možné? Jen to zkuste, postavte se Švecům, připojte se k nám a uvidíte.

Na podzim 1918 se Švec do sporů s vojáky dostával stále častěji. Tomu poslednímu předcházela zpráva došlá z velitelství a uvádějící, že spojenecké jednotky jsou připraveny legionáře vystřídat. Když to Švec řekl vojákům, nevěřili mu. Jak se dodatečně ukázalo, po právu, v dané situaci se však jejich jednání rovnalo neuposlechnutí rozkazu. Když totiž Švec následně vojáky vyzval, aby čelili bolševické ofenzivě na město Ufu, odmítli rozkaz splnit. Vyčerpaný velitel, zklamaný hned dvakrát (jak svými vojáky, tak nadřízenými), se nato ve vojenském vlaku ve stanici Aksakovo zastřelil.

Jeho smrt si vojáci vyložili jako manifestační sebevraždu. V Čeljabinsku 28. října 1918 ho pohřbili s nejvyššími poctami, jako válečného hrdinu: obřadu se vedle zástupců spojeneckých armád zúčastnily i stovky „Švecových“ vojáků. S jednoznačným výkladem jeho činu potom, v roce 1928, přišel Rudolf Medek. „Jeho“ Švec se mu stal předobrazem velitele, jakého si přála mít ve svých řadách v co nejhojnějším počtu republikánská armáda.

Medkův Švec, v souladu s tím skutečným, měl všechny tradiční vojenské ctnosti jako odvahu, rozhodnost atd. Zároveň však jako velitel nežil odpoutaný od svého mužstva – a to dokonce ani ve chvíli, kdy ho toto mužstvo zradilo. I pak myslel víc na vojáky než na vlastní osud a svou sebevraždou mínil ovlivnit jejich morálku tam, kde to jeho velení nedovedlo. A ovlivnil ji.

V Medkově Švecovi se takto zrodil voják, který v rozporu s tradičním pojetím své profese byl víc než jen bezchybně fungujícím „strojem“, vykonavatelem rozkazů. Ve světě povinností si uchoval prostor pro vlastní lidskost i tam, kde se nemohla projevit jinak než tragicky. Takové pojetí, jak se ukázalo, bylo bohužel relativně těžko srozumitelné pro Medkovy kritiky: poukazovali na to, že legionářský spisovatel se nezúčastnil frontových bojů, pracoval jen v týlu, se Švecem se neznal a zmytizoval příběh, který prý ve skutečnosti vypadal jinak.

Když už se však jednou zrodí mýtus, pravda materie, jež mu dala vzniknout, v jeho slávě bledne. Zvláštní se snad jenom zdálo, že Švecův čin ani dodatečně neocenil Masaryk – o kterém zesnulý plukovník možná právem mohl doufat, že mu porozumí spíš než jiní. Švecův čin přece evidentně nepatřil k onomu typu jednání, jež Masaryk kdysi odsoudil ve své knize Sebevražda.

V článku, který na téma Medkovy hry v roce 1929 napsal do novin, vystoupil jako prezident, tedy jako reprezentant systému, jako instituce. „Vzbouřil se mu jeho vlastní oddíl, jejž měl delší dobu ve své moci; proč nedovedl jej uchlácholit a udržet v kázni?... Švec nestačil nervově a nestačil vojensky.“ Prezident se dokonce vyslovil proti tomu, aby zesnulému vojákovi byl v Praze postaven pomník, a nezměnil svůj názor ani poté, kdy bylo Švecovo tělo v roce 1934 převezeno do vlasti a s poctami pohřbeno na Vítkově v Památníku odboje.

Nezmýlil se tenkrát institucionální Masaryk? Možná že jeho slova nevypovídala tolik o Švecovi jako o tom, jak se úctyhodný muž v čele státu proměnil vlivem svého úřadu. Redukce člověka do funkce samozřejmě usnadňuje řadu lidských činností a třeba existence armády by bez ní sotva byla možná. Člověk je však vždycky víc než funkce.

Kdyby byl Švec jenom voják, patrně by nezemřel: buďto by své vojáky zvládl, nebo ne, tím by však jeho příběh skončil. Že se rozhodl zapůsobit svým osobním apelem a zemřít, znamenalo, že si svou lidskost udržel. Vždycky je dobře, když se ve světě přidělovaných rolí občas vyskytne nějaký opravdový člověk – připomínající, že „smrt není tak hrozná, jsou ještě hroznější okamžiky v životě“.

Naši zabírají Stavovské divadlo
(16. 11. 1920)

Že se předmětem nacionálních vášní stane dva roky po skončené „Velké“ válce právě budova jednoho z pražských divadel, by bylo kdekoli jinde asi překvapením: jen ne v prostoru, kde dlouho společně žili Češi a Němci. Už celé tři čtvrtě století předtím se oba národy přetlačovaly ze scény na scénu. Český divák vždy hleděl jedním okem na jeviště a druhým zpět, co tomu všemu říká Němec. Symbolem završeného českého národního obrození nebyly školy a knihovny, ale budova Národního divadla: právě tam, ve světle ramp, se měl naplno rozezpívat národní génius. Vedle lidí, kteří do divadla chodili kvůli kulturním zážitkům, byli vždycky takoví, kteří přicházeli manifestovat svou národní prestiž.

Pro pražské Němce platilo totéž; snad v ještě vyšší míře, protože se cítili utlačovanou menšinou. V roce 1920 měli v Praze dvě velká divadla. Hlavním bylo Nové německé divadlo, dnešní Státní opera: o tři desítky let dřív si je Němci vybudovali na základě obdobných sbírek, jaké krátce předtím daly vzniknout české Zlaté kapličce. Na scéně, prestižní ve středoevropském měřítku, dirigovali Zemlinsky i Mahler, zpíval Caruso a ve světových premiérách se tam uváděla díla Schönbergova, Weisova, později Křenkova, Krásova nebo Martinů. Stavovské divadlo bylo významem menší, a Němcům navíc nepatřilo, bylo zemským majetkem; smlouvu o desetiletém pronájmu podepsal německý intendant Leopold Kramer v září 1918, měsíc před státním převratem.

Mnohé Čechy, hlavně divadelníky a mezi nimi především členy tehdejšího Klubu sólistů Národního divadla rozčilovalo, že se musí tísnit v nevyhovující, malé budově na břehu Vltavy, zatímco Němci, kteří teď už nejsou majiteli státu, ale pouze hosty, se jim smějí: mají scény dvě. Za to jsme bojovali?

Pocit křivdy doplnil pokusy o vybudování nové české divadelní budovy, které se objevily před první světovou válkou. Nejdřív se zdálo, že problém by mohla vyřešit novostavba vinohradského divadla, o jehož sloučení s Národním se spekulovalo i po válce. Po roce 1914 však „stavitelské“ křídlo prudce oslabilo ve prospěch vyznavačů záboru. Nejlepším novým divadlem bude to, které ukořistíme svým nepřátelům, tak pravil hlas doby.

Až do roku 1914 by byl podobný zábor pokládán za jednání, jaké je možné jen v nějaké hodně nechutné, jistě neevropské zemi. Válka takové pravidlo zrušila a Říjnová revoluce v Rusku naznačila, že s majetkovými přesuny je třeba počítat také do budoucna. Výkon ruských bolševiků při obsazení Zimního paláce pronikl do fantazie revolucionářů na celém kontinentě: kdo něco má, určitě to drží neprávem; spravedlnost vznikne tím, že mu to sebere zas někdo jiný.

První slova o nutnosti zabrat Stavovské divadlo padla už během převratu v říjnu 1918, v čase plném obrazoboreckých výkonů. V březnu 1919 se pro zábor vyslovili také herci Zlaté kapličky. Němci ve Stavovském prý hrají jen „pro hrstku povětšině židovskoněmeckého obecenstva“, kdežto v českém divadle se posadí našinec. „Živoříme nesnesitelně stísnění,“ stěžovali si sólisté.

Část českého tisku sice začala přetřásat, zda se obsazením budovy staré německé křivdy na českém národě vyřeší; situaci však asi nejlépe pochopil ředitel Nového německého divadla Leopold Kramer, který okamžitě intervenoval u prezidenta Masaryka. Prezidentova autorita byla pár měsíců po převratu vyšší než u kterékoli jiné instituce, jakkoli se jeho postoj k německé menšině v této době mohl zdát nejasný. Masarykovy zásady byly všem známy, zároveň však jeho nedávná slova o německých „kolonistech“ byla chápána jako vymezení skupiny obyvatel nižšího řádu. Ani ve věci divadla Masaryk nakonec nezaujal vyhraněné stanovisko; nevyužil například Kramerovu nabídku, aby ve Stavovském divadle navštívil některé představení. Po vzniku republiky nebylo možné, aby československý prezident zavítal v Praze do německého divadla.

Na české straně se totiž pro zábor vyslovovalo stále víc autorit, počátkem dubna 1919 třeba hrdina odboje Jaroslav Kvapil. V dubnu o Stavovském divadle jednal parlament. Když se v létě v Praze uskutečnily české Všeherecké slavnosti, vydal se městem průvod pod heslem „Chceme Stavovské divadlo“. Zdálo se, že k uklidnění situace v zemi stačí vyměnit lidi na jediné scéně.

S emocemi ve veřejné debatě však přibývalo také iracionality. Herci původně chtěli budovu, která by odpovídala novým technickým potřebám. Tou Stavovské divadlo nebylo. Zdálo se malé, pro herce i pro diváky. Divák se v něm vracel do časů Josefa II., nenáviděného germanizátora. Prostor tam byl rozdělený desítkami lóží, což bylo v rozporu s moderní představou divadla jako pospolitosti, v které jsou si všichni lidé rovni.

Divadlo ani nemělo zázemí, kde by se pořádaly výstavy, koncerty a jiné kulturní produkce; proto ti, kteří věci rozuměli, se Stavovským nekalkulovali. Kritik Karel Engelmüller rozvíjel svou vizi provizorní, revoluční scény pro tři až pět tisíc diváků, kterou chtěl dát postavit v Karmelitské ulici na Malé Straně. Jiní si novostavbu představovali na náměstí Republiky. Karlu Čapkovi nezáleželo na tom, kde bude dům stát, ale přál si, aby na první pohled vyjadřoval nového a demokratického ducha národa: nové divadlo mělo začít, pokud možno, bez zátěže dějinných reminiscencí.

Právě ty ale plnily hlavy lidí. Během roku 1920 česko-německé spory přerostly v ozbrojené srážky. V červnu se střílelo v Jihlavě: na smrt dvou vládních vojáků tam zareagovali místní sokolové a legionáři tím, že vyloučili Němce ze všech úřadů. V říjnu v severních Čechách propukly spory o pomníky císaře Josefa II. V Teplicích česká městská rada nechala pomník zabednit, aby předešla incidentům; Němce to urazilo a císaře z prken vysvobodili. To se dotklo zase českých úřadů, takže pomník byl odstraněn; akci provedli vojáci místní posádky, bez velitele a proti rozkazům zaslaným z Prahy, vlastně se jednalo o vojenskou vzpouru. Výsledek však udělal dojem na bořitele v dalších městech, takže brzy padl Josef II. také v Chebu, Aši a Děčíně.

Když se v polovině listopadu nepokoje přenesly do Prahy, Stavovské divadlo se ihned nabídlo za cíl. Původním datem záboru měl být dokonce 28. říjen 1920, tedy den druhého výročí převratu – a odvrátil ho jen prezident Masaryk, který při návštěvě představení v Národním divadle slíbil českým sólistům pět milionů korun a přidal naději, že stavba bude hotova do konce příštího roku. Pokud však tím prezident považoval věc za vyřešenou, zmýlil se.

Šestnáctý listopad byl v Praze dnem protiněmeckých demonstrací. Lidé dobyli redakce pražských německých novin, Německý dům na Příkopech, spolkové budovy pražských Němců a ostatní „nečeské“ instituce. Okolo druhé hodiny odpoledne dav pronikl i do Stavovského divadla. Malá část vybavení byla zničena, žádosti, aby budova byla podpálena, však nebyly vyslyšeny. Herci povolaní z Národního pak slavnostně převzali dům do své prozatímní správy. Tentýž večer se na jevišti slavně česky hrála Smetanova Prodaná nevěsta; mezi diváky zasedl pražský primátor Baxa. Dalšího večera se diváci přišli zaposlouchat do deklamace Evy Vrchlické z otcovy Noci na Karlštejně: „Národe silný, semknutý jedinou myšlenkou, národe křivdy trestající, vědomý svých práv, jenž svrhuješ okovy nové, buď zdráv.“

Ve skutečnosti zábor vzbudil od prvního momentu pochyby, a to i mezi největšími Němcožrouty. Jeden incident totiž vytvářel precedens: až příště někdo přijde a ukáže například na jejich vlastní domy a odůvodní svůj zájem ctnostnějším než právním zájmem, jak bude možné mu jeho nápad vymluvit? Že je tato otázka na místě, se ukázalo o pár týdnů později, když propukla roztržka v sociálnědemokratické straně: příslušníci její levice, budoucí komunisté, obsadili Lidový dům, sídlo strany, a začali v něm tisknout své Rudé právo. Republika prožila pár týdnů plných strachu, zda šířící se chuť k zabírání nepřeroste v občanskou válku. Proti účastníkům generální stávky bylo nakonec masivně nasazeno vojsko, tři tisíce lidí byly pozatýkány, počet policejních zásahů šel do stovek.

V případě německého divadla však původní právní vztah nikdy obnoven nebyl. Ze všech budov, zabraných Němcům během listopadových nepokojů, se jim jediné divadlo nevrátilo zpět. Vláda se řešení zalekla; bylo ostatně vidět, že situaci nezachránila ani prezidentova autorita. Masaryk, který byl i se svou velkorysou finanční nabídkou nakonec zrazen, se vzdal veřejných komentářů a omezil se na soukromý bojkot nové české scény.

„Zapomenutý příběh o zabrání Stavovského divadla patří do kategorie činů, za které se malinko stydíme, ale jejichž ovoce s chutí konzumujeme,“ napsal divadelní historik Jiří Hilmera. Pravda je, že klid ve státě byl v roce 1920 vykoupen nacionálním bezprávím. A jako každé vítězství dosažené v zápasu stylem „oko za oko“, i toto přineslo místo pocitu satisfakce spíš vystřízlivění.

Nejméně spokojení se zdáli ti, kterým měl zábor hlavně prospět: čeští herci. Původní euforii vystřídalo poznání, že stavba takové divadelní budovy, která je skutečně potřeba, se odsouvá na neurčito. Dokonce i Jaroslav Kvapil ve dvacátých letech veřejně uvažoval, zda by nebylo lepší Stavovské Němcům opět vrátit, zaplatit jim za roky, kdy nemohli hrát, a nechat je, ať si se svým „danajským darem“ dělají, co chtějí. Už však nebyl zájem.

Nejpozději od této doby se v českých zemích periodicky vrací do oběhu otázka, kdo má mít v poslední instanci rozhodující slovo. Právo a zákon, nebo lid – tvůrce zákona a nejvyšší suverén? Ale kdo je to pro nás vlastně „lid“ – kromě těch, kteří mají stejné názory jako my sami?

Karel Teige
vymýšlí nové umění
(říjen 1922)

Vždycky když někdo veřejně vystoupí s požadavkem duchovního sjednocení člověka, stojí to za pozornost. Mnohé lidské instituce dnes nefungují právě proto, že je kdysi utvářeli (pro sebe) lidé uvnitř úplně jiní než my. Před tisícem let byl každý člověk zároveň dělníkem či řemeslníkem a zároveň tvůrcem. Nepracoval, ale přetvářel svět, ať dělal cokoli. A protože současně věřil v Boha, tedy v cosi, čemu připisoval větší úctu než sobě samému, byla tato práce-tvorba vždy i službou směřující k nadpozemským cílům.

Všechno, co se z dávné minulosti dochovalo a má hmotnou podobu, stavby, knihy, výtvarná díla, je vesměs prodchnuto mohutným duchovním obsahem. My ho dnes postrádáme, mimo sebe a nad sebou nemáme nic, k čemu bychom směřovali, a tak i naše životy vypadají podle toho. Co je práce, to ví každý; tvorba je vyhrazena zvláštní kastě umělců a orientace v ní další specifické kastě kritiků a vykladačů. Podobně i víra, jakéhokoli druhu, patří k činnostem, na které prý v dnešní uspěchané době „není čas“.

Jeden z pozoruhodných pokusů o takové znovusjednocení člověka, poplatný však své době, dvacátému století, učinil před víc než osmdesáti lety kritik a teoretik umění Karel Teige. Byl velmi mladý, do veřejné výměny názorů se zapojil hned po první světové válce, sotva mu bylo devatenáct. Živil se jako výtvarný referent v novinách, brzy však začal psát i stati prozrazující ambici pojednat v kontextu celé umění, a to nejen v daném okamžiku, ale i v časovém vývoji. A jak bylo v té době zvykem, zejména s programovým zaměřením do budoucnosti.

Na tvůrce své generace působil charismaticky svůdně. Básník Vítězslav Nezval v pamětech napsal, že Teigova přednáška o mladém umění, v níž padlo slovo „fantazie“, proměnila jeho život: druhého dne Teiga vyhledal, odrecitoval mu svou nejnovější báseň, Podivuhodného kouzelníka (prý všech asi pět set veršů), a zrodila se spolupráce. „S Teigem se na mě přivalilo něco bezbřehého, co se doplňovalo s mou povahou,“ napsal Nezval. Mezi hrstku lidí dívajících se na Teiga skepticky patřil tehdejší básník (a pozdější historik) Zdeněk Kalista, jemuž se Teige od prvního momentu zdál příliš autoritativní.

Autoritativnost ovšem byla u muže, který aspiroval na vedení své generace, nejspíš nutností. Bylo součástí dobových představ o umění, že v každé nové generaci má někdo takový být, vůdce a teoretik zároveň. Ve skupině Devětsil, založené na podzim 1920, Teige už vládl jako respektovaný muž. Básník Jaroslav Seifert popsal, jak fungovala vnitroskupinová demokracie: na všem důležitém se tam usnášel kolektiv, nakonec se však vždycky schválilo, s čím přišel Teige.

Jeho hlavní myšlenkou, jíž tolik ovlivnil start české umělecké avantgardy, byl názor, že se společnost ocitla na rozhraní dvou světů. Starý svět umírá, nový vábí. Z prvního do druhého přejde lidstvo pěšinkou revoluce, což platí jak pro společnost jako celek, tak pro svět umění. Dnes zpravidla nevnímáme dějiny jako střídání prudkých kontrastů; cítíme, že co se účastníkům jevilo jako drama, mělo často průběh mnohem pozvolnější.

K Teigově rázné, revoluční době však patřilo myšlení v extrémech. Možná řešení se často redukovala na dvě krajní: ano a ne. Pro a proti. Dobro a zlo. Demagogické heslo „Kdo nejde s námi, jde proti nám“ ve své době zdaleka nevyznávali jenom komunisté. Přesvědčení, že každého se nějak zásadně týká to, co já sám dělám (a je tedy povinen se k tomu vyslovit), patřilo k výbavě nové, propagandou očarované doby.

Kdo dojde k názoru, že našel lepší recept na život než ostatní, může ho nadiktovat. Je to přece v zájmu všech. A pokud to platí ve světě politiky, proč by umění mělo být výjimkou? I Karel Teige počátkem dvacátých let dospěl k názoru, že takový recept objevil – a rozhodl se přetvořit svět podle něho. Revoluční situace v umění se mu jevila celkem jednoduše: „staré“ umělecké směry, od impresionismu, přes kubismus k futurismu, se přežily. Zalkly se formalismem a soupeří mezi sebou v bezvýznamném boji, neboť publikum jim nerozumí a nezajímá se o ně. O jaké umění se vlastně zajímají pracující, hrdinové budoucího, rodícího se světa? Kdo chce poznat, co je umělecky perspektivní, ten musí zkoumat vkus budoucí vládnoucí třídy, pravil Teige.

Byla to ovšem úplně jiná díla, než na jaká se dalo narazit v koncertních síních nebo obrazárnách. Teige zjistil, že moderním dělníkům se místo Clauda Moneta líbí cirkus, varieté, sport – podle něj tedy „krásy, které mají živou sílu“. Dělník v roce 1922 nečetl psychologické romány, ale detektivky, indiánky, kovbojky. Nechodil do divadla na Strindberga nebo G. B. Shawa, ale smál se v kině tomu, jak to Chaplin nebo tlustý komik Fatty roztáčejí. Tomuto podstatnému, protože plebejskému duchu je podle Teiga třeba se přizpůsobit.

Než jít na koncert do Rudolfina, je lepší naslouchat kutálce, doporučoval Teige. „Jazzband! Harmonika! Barbarský kolovrátek! Kapela Armády spásy, zpěv doprovázený bubnem, prozrazující zdravé vlivy exotické!“ Němý film nazval „zázrakem zázraků“. Jak není těžké odvodit, mnohá z těchto extrémních, krátkodechých tezí se dala vysvětlit jeho věkem: ve dvaceti letech sotva mohl mít představu o uměleckém kontextu své doby, nemluvě o kontextu historickém. Ale s o to větší chutí se mohl chápat všeho nového, co bylo možné generačně si přivlastnit a postavit do opozice vůči „starému“ umění, které třeba vůbec neznal.

Přesto bylo zvláštní a pozoruhodné, že si Teige vybral právě tuto cestu. Kdyby dnešní teoretik uvažoval podobně jako on a odvodil své představy o budoucím umění od masového vkusu publika, nezbylo by mu než sklonit hlavu před nadvládou televizních reality shows a podle povahy je buďto proklínat, nebo se jim klanět. Nic nenasvědčuje tomu, že Teiga třeba jen na chvíli napadlo, aby své představy o budoucí tvorbě odvinul místo od publika od samotného tvůrce.

Podle jednoho z možných výkladů je přece jedno, jaké umění se líbí většině lidí. Jediné, o co jde, je, aby tvůrce nanejvýš citlivě a zodpovědně zacházel se svým nitrem, aby tedy sloužil svému „vnitřnímu bohu“. Je-li dílo dobré, pozná se z opravdovosti této služby, nikoli z ohlasu publika. O skutečném umění se nehlasuje. Je to vždy věc individuálního citu a úsudku. Kdoví, proč se vlastně Teige, který sám byl tvůrcem, tolik zaměřil právě na přijetí uměleckého díla u širokých mas.

Slabiny Teigových sociologizujících tezí byly zřejmé. Do jeho krásného nového světa se nehodil třeba Beethoven, žádný proletář ho totiž neznal – a jak by také mohl, když Českou filharmonii hrát nikdy neslyšel. I kdyby se to ale stalo, jaká byla naděje, že se náročná symfonická hudba bude líbit nevycvičenému sluchu? Okouzlení vitalismem barbarů, které se opakuje skoro v každé generaci, trvá většinou jen do chvíle, kdy si jejich intelektuální obdivovatel uvědomí, že s barbarem se dá mluvit jenom o tom, o čem chce a může mluvit barbar sám. Jiná témata nejsou přijatelná.

Teige věřil, že je to snad jinak. Stará kultura je na nic, proletáři si vytvoří lepší, novou. Svou představu o tom, jak to zhruba bude vypadat, vyjádřil v říjnu 1922 ve stati Umění dnes a zítra; vydal ji ve sborníku Devětsilu. S jeho ústřední vizí bylo těžké se přít. Žádal obnovu sjednoceného člověka, jemuž bude život splývat s uměním, každá vteřina jeho bytí bude vyplněna tvorbou. Vznešenější myšlenky v dějinách kultury není. Když tedy volal, aby nové umění „přestalo být uměním“, nemínil tím, aby se světem rozlila šeď, v níž budou mít všichni sklopené hlavy, na sobě režimní mundúry a na nohou galoše. Naopak doufal, že tím rovná cestu životu, který bude nejméně tak harmonický jako u starých Řeků. Umění bude vším, smyslem života.

Kdo žádá prospěch pro druhé, sleduje samozřejmě také prospěch vlastní. I Teige nastolením světa obecné tvorby toužil proměnit svůj život. Kdo by si nepřál rozumět si beze zbytku s dělníky, silnými a vitálními, být tvůrcem přijímaným a chápaným – a snad i milovaným? Ve skutečném životě, a to i mezi uměleckými přáteli, si Teige užil spíš respektu.

Někdejší jednota člověka však proti té, kterou Teige hlásal, byla v jedné věci jiná. V kritikově vizi se nemluvilo o náboženství, tedy o uctívání čehosi, před čím se tvůrce sám dobrovolně koří, protože se cítí přesažen. Zdá se, že Teige podobné pocity neznal. Předpokládal, že nová tvorba se bude radostně rodit z člověka samého bez toho, aby uctíval něco nebo někoho mimo sebe sama. „Nechť je umění krásnou zábavou a cenným potěšením právě tak jako film, představení v cirku či fotbalový mač. Nechť přivlastní si touž technickou dokonalost a pružnost, jež je vlastní atletu či akrobatu, naprostou neomylnou funkčnost vlastní stroji.“ Člověku, který namaluje nádherný obraz, bude zhruba stejně hezky, jako když se trefí nohou do balonu.

„Všecky krásy světa“, které Teige sliboval vyzpívat, byly ve skutečnosti jen krásy pozemské, název tedy klamal. V tom se, alespoň z dnešního pohledu, zdá hlavní příčina neúspěchu jeho vizí. Jako by si sám uvědomoval, že v jeho konceptech něco chybí: když psal o moderních lidech, často se mu zároveň vybavovaly loutky, a ještě častěji stroje. Hlavně ty Teiga fascinovaly, aniž ovšem přiznal, že tím se proti původnímu snu o harmonickém člověku ocitá úplně jinde. Základní vlastností stroje přece není ladnost a účelnost, kterou Teige obdivoval, ale to, že se dá snadno ovládat.

Přesně to se nakonec místo očekávané harmonie Teigem opěvaným proletářům přihodilo. Nový režim, který vytvořili, nikomu neublížil tolik jako právě jim. Lepší, harmonický člověk neuctívající mimo sebe už nikoho nevznikl. Pro dělníky, v jejichž rozšířené obzory Teige tolik doufal, zůstal on sám tvůrcem stejně lhostejným jako malíři, představitelé formalistických -ismů, s jejichž kritikou před mnoha lety začínal.

T. G. Masaryk
umírá v Lánech
(14. 9. 1937)

Skoro celý národ se snažil na tu věc nemyslet, ale nakonec se to přece stalo. Smrt si pro exprezidenta Masaryka, tvůrce státu, přišla 14. září 1937 těsně před půl čtvrtou ráno. U sedmaosmdesátiletého a v posledních letech též vážně nemocného muže nebyla překvapením, i proto byli na místě přítomni vedle rodiny také nový prezident, Masarykův nástupce, a ministerský předseda. Kdyby ničím jiným, potvrdilo se právě Benešovou a Hodžovou přítomností, co v Československu věděl každý: že skoro dva roky po odchodu na odpočinek prezident, přezdívaný „Osvoboditel“, zůstává ústřední, byť už jen neformální autoritou veřejného života.

Nyní tedy zemřel. Kdo to byl? Zvláštní: při jeho povaze bylo vyloučeno, aby si někdy po způsobu francouzského panovníka řekl „Stát jsem já“ – a přitom to právě o něm, o člověku, který chtěl přesvědčovat hlavy a srdce a pohrdal politickým násilím, platilo víc než o kterémkoli despotovi staré i nové doby. Masaryk splýval se svým Československem – a bylo zvláštní, že na tuto cestu ztotožnění ho nenavedla žádná politická tradice, ale zejména její popření.

Je to stará známá psychologická, dnes už by se skoro dalo říci poučka: o tom, jak dobře nebo špatně si zrovna stojí ten který jedinec, popřípadě skupina lidí, vypovídá dosti přesně způsob, jakým prožívá svůj smutek. Velmi schematicky řečeno, jinak truchlí dítě (jakéhokoli věku), jinak dospělý. Jiný zármutek prožívá ten, kdo lituje sebe sama za to, že zbyl sám a opuštěn, a jinak ten, kdo uznává cizí pozoruhodný život nebo dílo.

Z tohoto hlediska bylo úmrtí zakladatele ČSR v září 1937 vlastně jakýmsi „testem“ svého druhu: způsob, jakým se národ s vůdcovou smrtí vyrovná, měl potvrdit, případně zpochybnit očekávání, zda duše národa byla za dvacet let v nejhrubších rysech dotvořena a nastoupila už cestu, z které nehrozí krok zpět, regres do minulosti. Když před víc než šedesáti lety zemřel jiný národní vůdce František Palacký, dopadla podobná ověřovací zkouška špatně: pozůstalí se přímo nad otevřeným hrobem poprali o snítky ze smutečních věnců, obřad skončil fiaskem. To sice v roce 1937 sotva hrozilo, nabízely se však jiné možné nepříjemné scénáře: například obřad plný hluché pompy, později tak dobře známé z časů totality.

Během týdne, který uplynul od prezidentova úmrtí do pohřbu na lánském hřbitově, se s jeho odchodem pokoušela vyrovnat celá země. Sotva překvapoval patetický tón, který prostupoval texty i těch nejlepších autorů. Jaroslav Seifert psal v básni o „šedém ránu čtrnáctého září, / navěky označeném v kalendáři“, filosof František Václav Krejčí tvrdil, že „i ten nejchudší dělník u nás věděl, že dokud zaujímá Masaryk nejvyšší místo v republice, nic se mu nemůže stát“, spisovatel Karel Čapek nazýval zesnulého „divem našich dějin“, v souvislosti s jeho dílem se mu vybavovala slova jako „zázrak“, pohled na tělo vystavené na Pražském hradě mu připomněl „sochu svatého“, jinde zase psal o „dobrém králi“, „někom skoro pohádkovém“ a podobně.

Takové texty koneckonců stvrzovaly, jak výjimečnému postavení v národě se prezident Masaryk těšil a jakou úctu si získal. Dokonce i skeptičtěji, z odstupu uvažující zahraniční pozorovatelé, kteří smuteční události v Praze zažili, mluvili o vzedmutých českých citech s porozuměním. Kanadský historik Gordon Skilling například psal: „Pro člověka zvyklého na odlišný vztah mezi severoamerickými politiky a veřejností je to těžko pochopitelné. Přesto mě to nepřekvapuje.“

Smrt prezidenta působila nejen na masy jeho příznivců, ale i na ty, kdo se s ním v životě názorově míjeli. Když se 21. září 1937 vydal Prahou smuteční průvod, vzbudil stejný dojem jako předtím četba novin: národ je semknutý jako nikdy předtím. V Masarykovi mu neodešel jen myslitel a státník, ale hlavně otcovská figura. Představa, že „nahoře“ je člověk jako on, byla i pro mnoho jeho odpůrců přijatelná, protože ani oni neměli alternativu, člověka, který by nabízel naději, že bude prezidentský úřad vykonávat stejně dobře nebo lépe.

Ještě víc než umění vládnout lidé na Masarykovi oceňovali způsob, jakým hlásal a hlavně praktikoval životní harmonii. Kdo četl například Čapkovy Hovory s TGM, ten získal představu o tom, jak velmi emotivním mužem Masaryk byl – ale klidný a racionální styl, který vnesl do české politiky a který tak zvedl její úroveň, tyto emoce neprozrazoval ani v nejmenším. Spatřil někdy někdo v jeho tváři hněv?

Byl přesvědčený Slovan, a zároveň celým svým kritickým, analytickým myšlením „západník“. Člověk zvyklý myslet do hloubky, a současně muž činu. Všestranná osobnost, která převyšovala průměr skoro v každé své fasetě, avšak to hlavní, čím imponoval, byla schopnost spojit všechny části v jediný celek.

Duchovní proměna české společnosti, která se odehrála během víc než půlstoletí, kdy veřejně vystupoval, byla převážně jeho osobní zásluhou. Obsah pojmu „Čech“ a „český občan“ byl úplně jiný v devadesátých letech předminulého století, kdy Masaryk vedl své velké názorové boje, a o třicet, čtyřicet let později.

Že se nově definovala úloha jednotlivce i různé způsoby, jak se má začlenit do společnosti, nebyla samozřejmě jenom Masarykova zásluha, vedle jeho vlivu přistoupily také četné další, domácí i zahraniční. Život žádného jiného člověka však nepůsobil v takové míře jako životní vodítko. Miliony lidí, ať už s Masarykem souhlasily nebo ne v konkrétních otázkách (jako byla třeba jeho náboženská politika), často vycítily, že podobně opravdově jako on by měl se životem zacházet každý člověk.

V mezinárodněpolitické realitě, jaká v roce 1937 byla, pochopitelně záleželo na tom, zda národ také smrt svého vůdce vstřebá tak, že odejde posílen, nebo zda v něm převáží spíš sirotčí sebelítost. Noviny připomínaly prezidentova slova z dnů jeho abdikace, kdy slíbil, že se bude na svoje lidi dál „dívat“ – myslel tím, že domácí politiku nepřestane sledovat. Teď, po smrti, jeho slova dostávala nový a mystický obsah. Bude možné dostat Masaryka „do sebe“, aby tam „navždycky“ zůstal a pomáhal?

Pohřební obřad byl připraven tak, aby vyústil v celonárodní slib, mravní závazek pro všechny pozůstalé. V situaci, kdy se o budoucnost země každý bál, měla vůdcova smrt dodat ještě více vůle a síly, než kolik jí prezident dodával zaživa. Měl vymést ze země strach z válečného ohrožení a nahradit ho věcným odhodláním. Právě k takové celonárodní transmutaci mířil prezident Beneš, který svou smuteční řeč zakončil proslulým slibem, že Masarykovu odkazu, vloženému do našich rukou, my pozůstalí „věrni zůstaneme“.

Znovu, jen snad naléhavěji než dřív, se stvrzovalo, co Masaryk považoval za hlavní úkol „budování státu“ od převratu: stvořit v lidech pocit, že jsme všichni jedno národní tělo a jedna krev, vytvořit jediný státní národ, tak jako v Americe. Mnozí byli názoru, že se tak během dvaceti let vlastně stalo. Karel Čapek při pohledu na pohřební průvod v ulicích Prahy psal: „A že se všichni sešli, říkal by si, Čech Nečech, košile taková nebo maková, pán nepán – tož, panečku, to něco je; už začínáme chápat, co je náš stát.“ I zmíněný Gordon Skilling vyjadřoval víru, že masarykovská tradice sociální a národní demokracie „byla už pevně zakotvena a jeho odchod ze světa ji může jedině posílit“.

Proč se tato věrnost Masarykovu odkazu v dalších letech příliš neosvědčila, zůstává jednou z nejméně oblíbených otázek novodobých českých dějin – přestože se samo nabízí hned několik odpovědí. Hlavně ta, která argumentuje nečekaně tíživými okolnostmi, ve kterých se národ ocitl, aniž to předem tušil. Není pochyb o tom, že zkoušky, kterým byl „Masarykův lid“ po roce 1938 několikrát vystaven, byly zvlášť těžké. Vysvětlovat však událostmi, jako byl Mnichov, okupace a podobně, proč slib z roku 1937 nebyl splněn, je možné asi jen do chvíle, kdy si odvodíme – a není k tomu třeba zvláštní fantazie –, jak by se v daných situacích zachoval právě náš „vzor“ Masaryk. Vyjde nám úplně jiný „scénář“ dějin než ten, který jsme zažili.

Když prezident Beneš v roce 1945 veřejně připomínal osm let starý slib, mluvil o tom, že čeští lidé šli za války „pevně a důsledně“ ve stopě odkazu T. G. M., a stvrzoval, že se to bude dít i nadále. On sám lépe než kdokoli jiný přitom musel vědět, že kompromisy, které od roku 1938 uzavíral (a pár dalších ho čekalo), popřely skoro všechny hlavní principy, na nichž byl původní stát vybudován: pojetím občana počínaje a národnostní nebo zahraniční politikou konče. Nové okolnosti dostaly před starými principy přednost. To moc masarykovské nebylo.

Plyne tedy pro nás dnes z onoho slibu ze září 1937 nějaké poučení? Snad toto: Mrtvý člověk může mít větší sílu a autoritu než živý národ a existující stát.

Milada Rádlová
jede s Emilem Háchou do Berlína
(14. 3. 1939)

Velké dějiny tvoří často malí, všední a obyčejní lidé. Co se dodatečně jeví jako naplnění grandiózních záměrů, rodí se obvykle z čirého chaosu. Dokonce i vznešené činy rostou z těch nejbanálnějších pohnutek. I když okolo probíhá revoluce anebo zuří válka, trápí se jejich účastníci především tím, že je jim zima, mají hlad a ten, o koho stojí, je podle jejich mínění dostatečně nemiluje. Nahlíženy touto optikou, jeví se mnohé historické okamžiky trochu jinak. Třeba pověstný český 15. březen 1939: za Hitlerem do Berlína tehdy nejel jenom československý prezident Emil Hácha, ale spolu s ním i jeho dcera Milada Rádlová. Byl to podivný výlet.

Neukřivdíme jí, když řekneme, že život vyslyšel jenom málokteré její plány. Spíš ji dokonale zaskočil, počínaje rokem 1937; to jí bylo čtyřiatřicet. Tehdy se s ní nečekaně, po deseti letech manželství rozvedl její muž, právník na ministerstvu financí. Nesla ten rozvod jako hanbu. Na jaře příštího roku přišlo nové trápení: nečekaně zemřela matka. Potom se během pár šílených měsíců stát, ve kterém žila, změnil v trosky, a na konci toho roku se její otec stal z pro ni nepochopitelných příčin prezidentem nelogického, protože nesuverénního státu. Přijal odpovědnost za zemi, o níž se dalo s jistotou říci jen jedno: že v té podobě, v jaké se nachází, nebude dlouho existovat.

Byla vychovaná pro úplně jiný život, než jaký nyní vedle otce musela vést. Kdysi vychodila obchodní akademii, hrála tenis, jezdila na koni, otec ji naučil rozumět obrazům a matka hudbě. Nyní však byl s konverzací u cigaretky v Mánesu konec. Protože vedle otce nebyla jiná žena, musela hrát roli oficiálního doprovodu dcera. Cítila, že i on o její doprovod stojí; koneckonců neměl nikoho jiného, komu by důvěřoval. Jenom jí se svěřoval s tím, jak mu je a co plánuje. Na počátku roku 1939 naplánoval, že ji s sebou vezme na návštěvu k Hitlerovi.

Věděl dlouhou dobu předem, že tu cestu bude muset vykonat; koneckonců stál v čele vazalského státu. Možná si plánoval, jak se Hitlerovi představí, vzdá povinnou úctu jeho státnickým schopnostem a pak s ním bude konverzovat o diplomatických otázkách. V prvních týdnech roku 1939 se však ukazovalo, že bude mít o jeden důvod k návštěvě víc: přes Berlín se bude muset vyřešit otázka některých vzpurných Slováků, kteří jezdili za Hitlerem vést rozhovory o odtržení Slovenska a o jeho přeměně v samostatný stát.

Když k Hitlerovi 13. března 1939 odletěl i – Háchou krátce předtím odvolaný – šéf slovenské autonomní vlády Jozef Tiso, dostaly události spád. Pozvání z Berlína dorazilo do prezidentské kanceláře 14. března v poledne, skoro ve stejné chvíli, kdy sněm v Bratislavě vyhlásil slovenskou samostatnost. Z Berlína žádali, aby Hácha letěl letadlem: to prezident odmítl, v životě neletěl a měl strach o zdraví. Bylo rozhodnuto, že ve čtyři hodiny odpoledne bude na Masarykovo nádraží přistaven vlak.

Představy o tom, co bude tématem rozhovorů, byly v Praze trochu zmatené; podle výpovědi, kterou Milada Rádlová učinila v říjnu 1945, na ni ministr Jiří Havelka před odjezdem naléhal, „abychom já i otec vzali si večerní úbory, poněvadž není vyloučeno, že tam dojde k nějaké slavnostní události“. Bude koncert? Hácha hudbu miloval. A věděl, že u Hitlera je možné skoro všechno. Pokud šlo o politické rozhovory, počítal jistě, že se bude mluvit o Slovensku – a logicky tedy i o příštím osudu zbytku českých zemí. Během odpoledne jeho dcera připravila na cestu vše potřebné a potom společně odjeli na nádraží.

Do Berlína prezidenta doprovázel jenom nepatrný tým: ministr zahraničí František Chvalkovský, Břetislav Morávek z téhož ministerstva, Josef Kliment z prezidentské kanceláře, dva detektivové, stolník, komorník. Do složení delegace mluvil i Berlín – když dal Hácha najevo, že by s sebou rád vzal i svého oblíbeného ministra bez portfeje Jiřího Havelku, přišla do Prahy zpráva, že Havelkova účast v delegaci není žádoucí.

Rádlové přišlo zvláštní, že s otcem se na nádraží neloučili Češi, ale Němci z pražské ambasády. Rozrušil ji atašé von Gregory, který – takový byl alespoň její dojem – se jí necitlivě vyptával na okolnosti jejího rozvodu a soukromý život s otcem; měla pocit, že ji podrobuje skoro inkvizičnímu výslechu, který v dané chvíli podle ní nemohl mít jiný důvod než ji před cestou ještě víc zneklidnit.

Vlak vyjel přesně ve čtyři. Bylo zvláštní projíždět donedávna československým územím, které se nyní hrdě hlásilo k říši. První zastávka byla v Drážďanech, kde přistoupil šéf Hitlerovy kanceláře Dörrenberg a s ním i koše s jídlem, dar od Hitlera. V salonním voze se potom podávala opulentní večeře, které se zúčastnili i další členové delegace. Vedl se stísněný hovor; Rádlová si všimla, že doktor Kliment se třásl nervozitou a bral si jen malá sousta – vysvětlila si to jeho pravděpodobným strachem, že jídlo od Hitlera bude otrávené.

Ale zůstali všichni živí a zdraví. Aby se Rádlová uklidnila, odešla do chodbičky promluvit si s doktorem Morávkem – ani toto však nebyl klidný rozhovor. V prudké jízdě se z ničeho nic roztříštilo okno, u kterého stála. Prezidentský vagon byl naštěstí vybaven dvojitými skly: zatímco venkovní se rozbilo, na tom vnitřním Rádlová uviděla dva kulaté otvory. Nedokázala si to vysvětlit jinak než tím, že na vlak zvenčí někdo vystřelil. Souprava zastavila a železniční zaměstnanci se vydali zjistit, co se stalo. Nakonec se vrátili s logickým vysvětlením: okno prý rozbil kus ocelové osy, která se utrhla od některého z předních vagonů a vymrštila se přímo proti sklu. Zas bylo všechno v pořádku.

Po tomto incidentu vlak nerušeně pokračoval do Berlína. Dorazil tam před desátou večer. Rádlová vzpomínala: „Já na nádraží jsem byla uvítána jakýmsi pobočníkem Hitlerovým, poměrně mladým mužem, který byl oblečen v uniformu, nevím již jakou, a který mi předal kytici žlutých růží, opatřených červenou, hedvábnou stuhou, na které byl zlatě vyšitý velkoněmecký znak orlice s hákovým křížem, a dále pod slídou byla tam zastrčena vizitka ‚Adolf Hitler‘ bez jakéhokoli dovětku.“ Jak se ukázalo, kytice měla mít vlastní osud. Zdálo se vyloučené, aby ji Rádlová třeba nechala zapomenutou někde ve váze: do hotelu ji doručil Hitlerův pobočník, na zpáteční cestě se o ni staral komorník a po návratu do Prahy ministr Chvalkovský Rádlové řekl, aby kytici nesla sama tak, aby květiny každý viděl. „To již kytka byla velmi ovadlá a rozhodně nepůsobila reprezentačně,“ vzpomínala. Když o čtyři roky později v lánském zámku při probírce starými věcmi našla stuhu z této slavnostní Hitlerovy kytice, podstoupila malý rituál a obřadně ji spálila v zámeckých kamnech, jako by tak účtovala s Hitlerem samotným.

Pražskou delegaci rychlé vozy převezly z nádraží do hotelu Adlon. Tam se Rádlová od otce odloučila. O tom, jaký na něj čeká program, nevěděla, ale něco jí napověděla zpráva, která ji dostihla cestou na pokoj: nacistické vojsko překročilo hranice a obsadilo Moravskou Ostravu. Doma se dělo něco divného. Seděla v luxusním hotelovém apartmá, před sebou bonboniéru, další dárek od Hitlera, a lámala si s tím hlavu.

Čekalo se jen na to, až dorazí Hitlerův ministr zahraničí Ribbentrop, snad aby Háchu na audienci u vůdce předpřipravil. Objevil se před jedenáctou a mluvil s prezidentem asi hodinu. Nacisté rádi pracovali v noci, a ten nejvýš postavený mezi nimi nejradši. Hácha pak konečně odjel za ním, Rádlová zůstala sama. „Vyhlížela jsem chvílemi oknem a pozorovala jsem, jak před kasárenskou budovu naproti přijíždí jedno nákladní auto za druhým, že do nich vojáci nakládají bedničky se střelivem a že na střeše budovy kasáren hlídkují vojáci u dvou protiletadlových děl.“ Bylo to jako ve snu, ale zároveň doopravdy. Když Rádlová na chování vojáků upozornila členy doprovodu, shodli se, že to určitě bude mít nějakou souvislost s Československem.

Hodiny plynuly. „Přecházela jsem velmi neklidně ze salonku hotelu do svých pokojů a nazpět, poněvadž jsem byla ve velkých obavách o zdravotní stav a vůbec o osud svého otce. Musím přiznat, že jsem měla strach a domnívala jsem se, že se snad už ani otec nevrátí a že snad i nám přihodí se něco zlého.“ Měla pravdu; jejímu otci šlo oné noci o hodně, i když to zpočátku, poté, co si s vůdcem potřásl rukou, tak nevypadalo.

Zahovořil u Hitlera podle plánu, rozšafně, tak jak byl zvyklý mluvit celý život. Omluvil se za chrapot, neboť se cestou nastydl. Hitler poslouchal. Potom se mu Hácha představil coby třetí československý prezident a naznačil, že chce být jiný, než před ním ve vztahu k Němcům byli Masaryk a Beneš. Hitler byl nadále jedno ucho. Potom Hácha přešel k situaci na Slovensku, kterou nepřestával považovat za hlavní důvod své návštěvy. Řekl větu, o níž věděl, že ji Hitler z úst představitelů malých národů slýchá rád (před pár týdny ji v Berlíně pronesl také slovenský separatista Vojtech Tuka): vkládá prý osud své země a národa do rukou říšského kancléře.

Na tomto vhodném místě Hitler Háchu přerušil a prozradil mu, že během noci začne okupace českých zemí. Vyzval ho, aby se spojil s pražskou vládou a zařídil vše potřebné k tomu, aby armáda nekladla odpor. Když později v žertu vzpomínal na tuto situaci, tvrdil, že Hácha vypadal, „jako kdyby snědl žhavé uhlí“. Přesto se dohodli: Hácha po peripetiích vše telefonicky zařídil, podepsal s Hitlerem společné memorandum a v pět hodin ráno se vrátil zpět do hotelu, unavený tělesně i duševně.

Rádlová, šťastná, že ho přece jenom vidí živého a zdravého, visela otci na rtech. Postěžoval si jí, že k rozhovoru o Slovensku, kvůli kterému do Berlína přijel, se vůbec nedostal. Popsal jí, co způsobilo, že se s Hitlerem dohodl, a proč ho poslechl: bylo prý to kvůli Göringovi, který jednu chvíli začal líčit, že kdyby musel Prahu bombardováním srovnat se zemí, udělal by to u tak hezkého města jen velmi nerad. Společnost ještě chvíli události poslední noci rozebírala a pak se rozešla na kutě.

Cestu zpátky nastoupila Rádlová s otcem a ostatními členy delegace 15. března před polednem. Okupace byla v plném proudu. Vlak stál každou chvíli v polích, Rádlové to bylo divné. Až v Praze (kam dorazili okolo desáté hodiny večerní, po jedenácti hodinách „jízdy“) se ukázalo, že to bylo proto, aby Hitler byl na obsazeném Hradě dřív než Hácha, mohl ho tam přivítat a vyhlásit něco, o čem předtím v Berlíně nebyla řeč: protektorát Čechy a Morava.

Příběh české noci ze 14. na 15. března 1939 se od té doby vypravuje z pohledu Emila Háchy. Nezažila toho však Milada Rádlová oné noci stejně, nebo dokonce víc? Neměly by se velké události dějin ještě mnohem častěji, než se to děje, vypravovat optikou normálních lidí? Takových, kteří jako Rádlová, ve stínu, žijí – ne proto, že něco chtějí, ale protože je to potřeba; co by taky měli dělat jiného? Jenže psát o nich je tak těžké.

Emanuel Moravec
se stává mouřenínem
(srpen 1939)

Jeho jméno u nás platí za synonymum zrádce, tím se však Moravcovo jednání po Mnichovu spíš zvenčí popisuje, než zevnitř vykládá. Stejné trauma jako on na podzim 1938 prožívaly desetitisíce lidí: proč se tak fatálního rozchodu se zásadami, které až do té doby veřejně hájil, dopustil právě on?

Příčiny jeho zrady jsou složité. Nepatřila k nim, jak tomu často bývá, zbabělost: svou odvahu dal Moravec jako legionář a později jako vysoký důstojník československé armády najevo mnohokrát. Kolaboroval z pragmatismu, jako člověk, který své životní postoje neměl zažité, ale odehrával je pouze ve verbální rovině. Věřil, že různým typům lidí život určil různou míru povinností. Ti silní, mocní, kteří vždy nesou hlavní odpovědnost, mají povinnost chovat se principiálně, předvídatelně. Ti menší a slabší, ke kterým se počítal, se podle potřeby smějí drát skulinami. V letech 1938–1939, nemluvě o těch následujících, se Moravec vydal mimo přímé cesty, po nichž kráčel v minulosti. Ze svých dřívějších pravidel slevil způsobem, který znemožnil jakýkoli návrat.

Moravcovo chování v oné době se většinou vysvětluje obtížnou finanční situací, v které se na podzim roku 1938 ocitl: rozváděl se tehdy se svou druhou ženou kvůli dívce o třicet let mladší, než byl sám, služebné v jeho domácnosti. Bylo to trapné a pro Moravce navíc komplikované, protože se musel postarat o tři syny z prvních dvou manželství. Snad s ohledem na tyto soukromé lapálie, které odváděly velkou část jeho pozornosti, Moravec vyhodnotil vyústění mnichovské krize a trauma z něj plynoucí jinak než většina jeho současníků.

Když se stát rozpadl, bylo mu pětačtyřicet let; jako muž i voják byl na vrcholu zralosti. Za většinu svých životních úspěchů právem vděčil vlastní píli, ctižádosti a snad také troše štěstí. Vypracoval se „od píky“: jako voják rakouské armády byl v první světové válce na východní frontě zajat a dalších pět let strávil v československých legiích; domů se vrátil až v roce 1920. Ve službě u vojska se našel. Jeho povaha inklinovala k jasným a průzračným řešením, která vylučovala diskusi. V republice pak vystudoval vysokou válečnou školu a stal se profesorem válečných dějin, od roku 1933 plukovníkem generálního štábu.

Zrodil se v něm však také neoficiální mluvčí československé válečné doktríny, kterou pod pseudonymem Yester propagoval v knihách a nesčetných článcích v tisku. Vytvořil si zvláštní styl, poplatný obecnému přesvědčení, že věda a lidský rozum dokážou rozlousknout jakýkoli problém, všechno změří, zváží, spočítají a řešení se potom najde samo. Jeho články plné statistik byly psány kategorickým tónem muže přesvědčeného o tom, že je povolán k mnohem vyšším úkolům. Byl člověkem upnutým k budoucnosti.

Jsou lidé, kteří ke spokojenosti potřebují mít pocit, že udělali dobře svou práci, a pak ti, kdo nedají pokoj, dokud se s uznáním nesetkají u druhých lidí. Moravec byl takovým ctižádostivým typem. Práce pro něj byla smyslem života: nebylo snadné představit si ho například jako srdečného vypravěče anekdot, prostě proto, že jeho mozek neustále spřádal nové plány. Za normálních poměrů by se stal v národě váženým mužem, hrdinou války s Německem, živým nebo mrtvým. Jeho plamenným výzvám z roku 1938, aby se národ bránil nacistům se zbraní v ruce, věřil doma každý, Moravcův hlas byl hlasem československého odporu.

V kritických dnech dvakrát osobně jednal s prezidentem Benešem o budoucím postupu a zoufal si nad jeho rozhodnutím nebojovat. Poslední setkání 2. října skončilo hádkou: onoho dne zůstal pro Moravce zrádcem Beneš za to, že nevydal rozkaz k válce. Voják se s odstupujícím prezidentem shodl jen v jediné věci: Západ je do té míry morálně rozložen, že svět vlastně přihlíží jeho zániku. Zatímco Beneš vyvodil ze situace poučení v podobě orientace na Sovětský svaz, Moravec uvažoval opačně a zvolil „spolupráci“ s nacistickým Německem.

K tomuto zásadnímu obratu mu stačily pouhé tři dny – 5. října 1938 otiskl v Lidových novinách úvodník, ve kterém poslal ke dnu dvacet let demokratické první republiky i s jejími nejvyššími představiteli. Člověk, který ještě v září 1937 stál čestnou stráž u rakve prezidenta Masaryka a v čele smutečního průvodu nesl státní vlajku, narýsoval teď za minulostí „tlustou čáru“. Před týdnem si přál v boji s Hitlerem položit život, teď začal plánovat, jak s ním co nejlépe vyjít. Svůj pragmatismus nazýval lepšími jmény: „Odvahou je uvědomit si, že ať se v Evropě bude dít, co chce, Češi zůstanou vklíněni hluboko do území, které obývá desetkrát silnější národ Němců.“

V poměrech druhé republiky sotva byla jiná než pragmatická politika možná, otázkou však bylo, kam až v tomto pragmatismu zajít, a také, proč má být jeho hlasatelem člověk, který doposud platil za „muže Hradu“. Kořeny zvláštní lability svých postojů Moravec obnažil v několika článcích z roku 1938, ve kterých se snažil čtenáře přesvědčit, jak je důležité, aby vždycky sledovali, „kam směřuje vývoj“. Podle Moravcova upřímného přesvědčení měl člověk odhadovat změny situace ještě dříve, než nastaly, a pak na ně rychle a souladně reagovat. V žádném případě lidé neměli čelit poměrům nějakým vlastním a trvalým přesvědčením, trvalými názory a postoji.

Když tedy Moravec v týdnech a měsících po rozpadu Československa promýšlel svůj „mnichovský komplex“, došel podobně jako prezident Beneš za hranicemi k názoru, že celé státní fiasko má vlastně pozitivní význam. Zatímco Beneš v Londýně přesvědčoval sebe i své okolí, že Mnichovem vyvrcholila éra politiky appeasementu a přiblížila se vytoužená válka, Moravec zhodnotil Mnichov jako událost, která vyhnala z kontinentu vyčpělé demokracie a otevřela cestu perspektivním, mnohem jednodušeji fungujícím totalitám.

Nadále v té době zůstával na půdě domácí, československé politiky. Ještě nebyl hlasem svého pána Adolfa Hitlera. K rozhodnutí stát se jím přispěl až pokus o jeho nucený odchod do penze, učiněný vojenskými orgány druhé republiky. Armáda (a v Moravcových očích celá republika) se tím k němu zachovala macešsky: rozhodl se tedy pro záchranu na vlastní pěst, začal se učit španělsky a mluvil o úmyslu emigrovat do Mexika nebo Kostariky. Brzy však pochopil, že nedošel-li uznání u československých orgánů, stačí se poohlédnout kousek vedle: po těch německých.

Člověk jako on byl ideálním objektem zájmu německé zpravodajské služby. Se svou potřebou převahy nad druhými, přesvědčením o vlastní výjimečnosti, přáním mít vliv i hojnost peněz se stal spolupracovníkem bez nejmenších problémů; zverboval ho jeho bývalý žák z válečné školy. Na počátku své spolupráce se sicherheitsdienstem se jí Moravec ani netajil: kdysi to ve vzpomínce naznačil generál Jaroslav Hrbek, který se s Moravcem znal z legií: „Zrovna slyším, jak ten balvan padá mu ze srdce; tedy žádný arest, žádná poprava za články proti Hitlerovi, ale svobodná výměna názorů.“ Dostat zaplaceno za „názory“ – bylo možné přát si ve válečné době víc?

Byl jako prázdná nádoba, čekající na toho, kdo přijde a naplní ji. V průběhu roku 1939 se tak stalo: svou postupnou vnitřní proměnu Moravec zachytil v knize V úloze mouřenína. Napsal ji ve stejném roce; rukopis dokončil v červnu, korigoval ho v srpnu a září, v říjnu byla kniha v obchodech. Podle historika Václava Vebera vznikla „na popud německé rozvědky a s jejím souhlasem i jako příležitost k návratu do politiky“. Slovo „mouřenín“ v titulu mělo označit meziválečnou ČSR, která podle Moravce nejdřív posloužila zájmům západních velmocí, a jakmile tuto funkci splnila, byla jimi hozena přes palubu. Mnohem spíš však dané pojmenování platilo pro autora; pro úlohu, kterou se rozhodl dobrovolně sehrát ve prospěch nacistické věci a propagandy.

Čeští čtenáři zůstali nad jeho dokonanou proměnou v úžasu. Za všechny to do pařížského exilu 19. srpna 1939 jménem odbojářů vzkázal Ivo Ducháček: „Moravec (Yester) úplně v rukou Němců.“ Ve snaze odpoutat se od své, nyní nebezpečné „hradní“ minulosti odřízl se od ní Moravec tak dokonale, jak to šlo.

Podle všeho opravdu věřil, že se dá uprostřed života zastavit, smazat všechno, co se v něm stalo do té doby, a pak začít znovu od začátku. Vsugeroval si třeba, že jeho matka vlastně byla Němka, a svým starším synům Igorovi a Jurijovi, do jejichž jmen kdysi uložil svou vzpomínku na Rusko a legie, zařídil říšské občanství, což jinými slovy znamenalo i povolávací rozkaz do Hitlerovy armády. Když oba synové odjeli na východní frontu (Igor jako člen SS divize Totenkopf), měl Moravec pocit, že jdou vlastně v jeho stopách.

Nebyl sám, kdo pochopil výzvu Hitlerova režimu jako šanci vyskočit ze staré kůže – a začít úplně znovu. V nacistickém pojetí života jako boje všech proti všem se coby voják hned cítil doma, oblíbil si válečnickou terminologii, kterou používal, ať mluvil o zúčtování s českým odbojem nebo o nejbližší sezoně Národního divadla. Viděl sám sebe jako obyvatele světa, ve kterém se všichni mladí a silní ženou stále vpřed – aniž si zřejmě připouštěl, že by k nim sám někdy nemusel patřit. Byl lehkonohým tanečníkem v dějinách, předchůdcem všech těch, kdo v pozdějších generacích tak jako on došli k názoru, že určujícím pro člověka není jeho nitro, ale poměry – a že lepší než na svém trvat je všemu se přizpůsobit.

Za Goebbelsem do Němec
(3. 9. 1940)

„Proč vypadají intelektuálové jaksi komicky, když se vyskytují v houfech?“ zeptal se kdysi švýcarský spisovatel Max Frisch. Otázka, která bývá na místě v klidných dobách (kdy se od intelektuála očekávají výsledky zajímavých rozmluv s vlastním nitrem), získává jinou platnost v čase nesvobody. Například v září 1940 se tři tucty českých tvůrčích pracovníků na deset dnů slétly dohromady jako včely do úlu; komické to však nebylo.

Historická i krásná literatura, počínaje Novým zákonem a konče Reportáží, psanou na oprátce, je plná scén, v nichž pokušitel předvádí člověku požitky pozemského světa a říká: „Bude to i tvé, když uděláš, co chci. Měj rozum. Odpor nemá cenu. Bude ti lépe, když poslechneš.“ Někomu stačí k tomu, aby se smířil s poměry, že se mu hmotně dobře vede, co ale s těmi, kteří všechno zdržují přemýšlením? Ty nejvýraznější z nich je třeba přesvědčit, aby pak vlastním příkladem strhli ostatní k následování. Německý ministr propagandy Goebbels, mistr této taktiky, zorganizoval v roce 1940 pro české kulturní pracovníky okružní cestu po Německu a po bojištích západní fronty, kde zjara Hitlerova vojska dobyla úžasných vítězství. Pánové na vlastní oči uvidí místa spjatá s úspěchy nacistických zbraní, pokochají se náladou německého lidu a po návratu budou až do smrti psát o tom, že „odpor nemá cenu“, ba naopak.

Nacisty sestavená čtyřiatřicetičlenná delegace měla pozoruhodné složení. Uzavřenou podskupinu tvořili takzvaní aktivisté – novináři, kteří už pro Německo psali a které Goebbels nepotřeboval přesvědčit; spíš mohl počítat s tím, že pomohou zpracovat kolegy. Mezi těmito aktivisty byli muži pestré minulosti, většinou na krajní politické levici, ale také lidé velmi ponuré budoucnosti: pro šéfredaktora Českého slova Karla Lažnovského, snad nejhoršího z nich, si smrt přišla už v říjnu 1941; Rudolf Procházka z Lidových novin spáchal sebevraždu v červenci 1945, Vladimíra Krychtálka z Venkova a Večera (kdysi, v lepších meziválečných časech působil jako korespondent Lidových novin v Sovětském svazu; za války vedl pronacistický Národní svaz novinářů a vydal mimo jiné brožuru Bolševici, Beneš a my, v níž napadl pokusy exilového prezidenta o spolupráci se sovětským Ruskem) popravili o dva roky později. Účastníkem zájezdu byl také Václav Fiala, v té době šéfredaktor Centropressu a autor cestopisu Poražená Francie, oslavujícího jarní ofenzivu wehrmachtu. A jel i malíř Janko Uprka, syn proslulého Joži Uprky; aktivista hnutí Národopisná Morava, které si přálo spojit Moravské Slovácko se Slovenským státem. Po Hitlerově útoku na Sovětský svaz se Janko Uprka nabídl vůdci jako dobrovolník. Po roce 1945 měl štěstí: byl vyšetřován lidovým soudem, ale místo trestu byl jen zbaven svéprávnosti.

Mezi účastníky cesty však nebyly jenom odpudivé typy. Naopak, převažovali lidé s kreditem – právě ten měl po návratu působit jako Goebbelsova tajná zbraň. Mezi „pozvanými“ byli Jaroslav Durych i Vladislav Vančura, dva největší žijící čeští romanopisci (Vančurovi jedinému se podařilo s odvoláním na svůj zdravotní stav nejet). I dirigenta Václava Talicha nebo básníka Josefa Horu znal každý Čech; jiní, možná méně známí – Josef Knap, Václav Renč, Jan Čarek –, byli uznávaní v prostředí, ve kterém působili.

Do Německa jeli mistři hudby (pěvci Jan Konstantin a Pavel Ludikar, houslový virtuos Váša Příhoda), úředníci (šéf správní rady Českého rozhlasu Hubert Masařík, šéfredaktor ČTK František Hofman, později zahubený v Osvětimi) i známí nakladatelé: melantrišští Josef Träger s Jaroslavem Šaldou, Bedřich Fučík od J. R. Vilímka a další. Silná jména vedle slabých, šéf činohry Národního divadla Jan Bor (těsně před obsazením Sudet dokončil film Neporažená armáda, vyzývající k vojenské obraně ČSR) vedle skladatele Celestina Rypla, který vstoupil do dějin spíš jako jeden z udavačů E. F. Buriana. A s sebou jelo i pár Němců: tiskový šéf říšského protektora von Neuratha, ministerský rada von Gregory a dr. Leucht z říšského ministerstva pro lidovou osvětu a propagandu.

Vlak s pestře strukturovaným osazenstvem vyjel z Prahy 3. září 1940. První zastávka byla v Mnichově, kolébce nacistického hnutí: právě tam Hitler v listopadu 1923 provedl puč, jímž se chtěl zmocnit vlády stejně jako krátce předtím v Itálii Mussolini. Účastníci mohli obdivovat pohřebiště šestnácti obětí puče, ale především úřadovny strany: návštěva v Hitlerově pracovně, kde se podepisoval mnichovský diktát, musela zvlášť zapůsobit na bývalého diplomata Masaříka, který tam, v předpokoji, na jeho předání osudné noci v září 1938 čekal. V nově postaveném Künstlerhausu účastníci zhlédli expozici současného německého umění; při slavnostní večeři hostitelé každého z nich obdarovali soškou bavorského pacholete.

Dojmy z této výstavy přesto zůstaly smíšené a z členů výpravy je v tisku nejotevřeněji vyjádřil pěvec Jan Konstantin: „Zatím, soudě podle vystavených děl, si výtvarné umění nenašlo ještě výraz pro velikou dobu, kterou Říše prožívá, a uteklo se do bezpečné minulosti. Tím si vysvětluji, že v ohromné výstavě německého malířského umění je cítit podrobení se jednotící vůli jako výtvarný směr, ale setkal jsem se zřídka s osobitým výrazem.“

Další zastávkou byl Norimberk, město, kde se konaly kolosální sjezdy strany; zrovna se tam podle plánů Alberta Speera budoval nový div světa, zasedací sál pro padesát tisíc lidí. Pak přišla plavba po Rýně, prohlídka památek historických měst i návštěva Kruppových zbrojařských závodů v Essenu: než Češi prošli všechny hlavní haly, uteklo pět hodin, a celou tu dobu neviděli nic jiného než kusy zbraní pro příští válku.

Není pochyb o tom, že vedle aktivistů, kteří se cesty účastnili zčásti z přesvědčení, zčásti z kariérismu, jeli s sebou i lidé, kterým akce takového typu přinášela velké vnitřní potíže. Jedním z nich byl Jaroslav Durych: jednou už Německo důkladně projel, v dvacátých letech, když sbíral materiál pro román Bloudění, a vytěžil z této své první cesty dodnes zajímavý cestopis. Objevil tehdy v Německu navzdory všem temným očekáváním zemi, která ani po první světové válce neztratila úplně ducha a kulturu – na rozdíl od Československa, aspoň podle Durychova názoru. Teď, v roce 1940, však Durycha v ulicích německých měst vyděsilo, jak se situace obrátila. Bůh byl pryč. Durych kde mohl, tam se nyní snažil hledat aspoň jeho zbytky v katedrálách. Spolu s Bedřichem Fučíkem, který na cestě vytvořil jeho doprovod, pojal výpravu jako cestu od kostela ke kostelu.

Básník Josef Hora byl v poněkud těžší situaci. V Boha nevěřil. Na podzim 1940 byl vážně nemocným mužem, čelícím navíc nařčení, že v nakladatelství Čin, kde pracoval, propagoval legionářskou literaturu. „Jeho“ šéfredaktor v Českém slově Karel Lažnovský navíc dával najevo, že právě Horovým jménem chce v novinách krýt aktivistickou politiku. Číst Horovy cestovní fejetony (pod názvem Dojmy z říše začaly v Českém slově vycházet 17. září) proto znamená sledovat myšlení člověka, jenž v konfrontaci s brutální silou nemá oporu v žádné vyšší ideji, jenom v sobě samém.

Hora udělal všechno pro to, aby svůj vnitřní prostor uhájil. Jeho referát o mnichovské výstavě nacistického umění neobsahoval výzvu k českým tvůrcům, aby malovali stejně, ale pravý opak: sdělení, že toto umění je „veskrze německé“, do Čech nepřevoditelné. „Citovost tu splývá s vůlí, krása je viděna veřejně, kolektivně... Diváci se kochají, neposuzují.“ To malíř Karel Rélink, další z cestovatelů, si odnesl z expozice jiné dojmy: „Cesta do říše je pro výtvarníka oázou, kde je vydatně odškodněn za suchopár všech těch našich -ismů. Vybujely jako kaktusy, naštěstí s mělkými kořeny, ale jedovatými ostny. Německo nás jich zbaví bezpečně.“ Bylo prostě na každém cestovateli, jak se k tomu, co spatří, postaví.

V Kolíně nad Rýnem zkusil Hora zajít s Durychem a Bedřichem Fučíkem do dómu. Jeho šéf Krychtálek psal s nadšením o nových německých bombách, Horu však v kostele napadlo, co bude, až bomby spadnou do šest století starých katedrál. A o pár dnů později, na štaci v Rotterdamu, uviděl tyto účinky na vlastní oči. „Není to náměstí, jímž jdeme,“ psal do novin. „Vidíš v duchu bloky a ulice vysokých činžáků a obchodních domů, jež tu přednedávnem tvořily město, dnes však na tebe civí jen jejich základy... Jen dvacet minut útočily stroje říšské letecké obrany na obchodní čtvrť, ale byla jich sta. Jejich pumy nechybovaly.“

Následoval ještě Hamburk a 10. září výprava konečně dorazila do Berlína. Druhý den české kulturní pracovníky přijal Goebbels. Dostal od nich obraz Prahy a za odměnu je spatra seznámil se svou vizí příštího poměru říše a protektorátu. Ihned poté, kdy bude – zanedlouho – rozdrcena Anglie, se začne s formováním nové Evropy. Podobně jako při sjednocení Německa za Bismarcka i nyní přijdou některé regiony a národnostní menšiny zkrátka. Jak dopadnou Češi, je jen na nich samých: „Není tu výhodnější odklidit poslední výhrady a za to být dobrovolně a loajálně součástí Německé říše? Což nemůže ani Čecha naplnit hrdostí, že například v Hamburku může spatřovat i své přístavní město?“

Návštěva Berlína pokračovala ještě prohlídkou filmových ateliérů Ufa v Babelsbergu, Wagnerovým Tannhäuserem v divadle a 12. září, v poslední den v hlavním městě říše, přišla na řadu prohlídka moderního Berlína, kladení věnců u pomníku padlých a návštěva tábora českých dělníků. Na závěr uspořádal Goebbels pro cestovatele slavnostní večeři. Třináctého září se výprava vrátila zpět do Prahy. K. H. Frank, který při té příležitosti pořádal v hotelu Alcron uvítací čaj, zopakoval Goebbelsovu naději, že německá říše se Čechům stane také jejich říší.

Vize německého ministra některé účastníky cesty nadchly. Skladatel Celestin Rypl si byl jist: „Vyzařovat takový proud přesvědčení, působit takovou sugestivní mocí dovede jen ten, jehož nitro je naplněno upřímně a nadšeně tím, co říká.“ Goebbelsovou zásluhou podle Rypla už v německé kultuře nebudou zaclánět asfaltové stvůry jako Klee a Karajan. A v protektorátě se to musí vyčistit stejně; Rypl sliboval, že bude při tom.

I spisovatele Václava Renče nadchla Goebbelsova myšlenka skoncovat s liberálním dědictvím západních demokracií a začít budovat znovu, s čistým stolem. Češi s Němci by se na této „nové práci budovatelské“ měli domluvit. Že se „české“ s „německým“ začalo některým účastníkům plést ještě během cesty, naznačil třeba šéfredaktor ČTK František Hofman, který při popisu britského náletu na Hamburk začal chválit práci „naší“ protiletecké obrany.

Povinnost podat o výsledku cesty zprávu v českém tisku vyřešili mnozí účastníci tím, že dodali redakcím fejeton. Josef Hora široce referoval o krásách plavby po Rýně z Koblenze do Kolína: „Širá hladina se leskne v slunci pozdního léta, uzrálé hrozny na stráních čekají na brzké vinobraní.“ Václav Talich objasnil, co je nového u opery v Hamburku a Berlíně, Josef Träger vyjmenoval nová představení německých divadel – a doplnil, že žádné ho nezaujalo. Josef Knap se čtenářům omluvil, proč jim nádheru nacistických paláců v Norimberku nemůže popsat: byl nemocný, takže se na místě nesoustředil.

Myšlenka spolupráce Čechů s Němci na základě jejich blíže nedefinovaného splynutí se však v protektorátním tisku ujala. Zřejmě nejpregnantněji ji vyjádřil komentář v Českém slově 26. září 1940: „Tato velká říše je také naší říší, tento svět s hranicemi sta kilometrů od sebe vzdálenými bude také naším světem... Buďme dobrými Čechy a budeme žít krásným životem v té nové velké Evropě, kde se naše hranice oddálily až k moři. Příště pojedeme do svého Hamburku, navštívíme i náš Rýn, budeme cestovat od hor k horám, od jezer k jezerům, od moří k mořím –a vše v jedné zemi, v naší říši.“ Adolf Hitler je i českým vůdcem. Kdo to nepochopí, bude zastřelen.

Adolf Opálka odmítá
atentát na Heydricha
(26. 5. 1942)

Občas se u nás oživuje zvláštní spor o to, jaký odboj proti totalitě byl nejúčinnější. Často na příkladu bratří Mašínů, ale někdy i v souvislosti s atentátem na Heydricha se vyslovuje požadavek jakési „ekonomie hrdinství“. Nárok na úctu má mít jen takový odbojový čin, kde škoda způsobená moci zůstala v relaci s mírou odvety. Jinými slovy: ten, kdo svým odbojovým činem zavdal podnět k represi, která byla větší než způsobená škoda, si nezasluhuje uznání, ale odsudek.

Podobné myšlení ovšem ruší hrdinství jako takové. Hrdina nemyslí ekonomicky, nekalkuluje, co jeho čin vynese. Vzbuzuje-li hrdinství úctu, pak také svou iracionalitou, schopností jednat v rozporu s vlastními zájmy. Heydrichiáda, ve které proti smrti jednoho tyrana stojí vražda tisíců lidí, nebyla kvůli tomuto nepoměru fiaskem. „Zisk“ Heydrichových katů (pokud bychom zůstali v ekonomické terminologii) přece roste ještě dnes: rozmnožuje se o každého nového člověka, kterého étos atentátu a heydrichiády oslovuje.

Tak se to alespoň jeví dodatečně, s více než šedesátiletým odstupem. Je ale tolik zvláštní, že aktéři událostí, které dnes vnímáme jako jednoznačné, prožívali všechno složitěji? Do myšlení výsadkářů, kteří přiletěli zabít zastupujícího protektora, se dnes nevciťuje snadno. Dobrovolně šli do situace, ze které se v roce 1942 nenabízelo jiné pravděpodobné východisko nežli smrt.

Ti, kteří se nakonec podíleli na atentátu, pocházeli z tří výsadkářských skupin: Anthropoid, Silver A, Silver B. Celkem sedm mužů bylo vysazeno na území protektorátu v závěru roku 1941. Od začátku je provázely potíže: každý seskočil jinde, než bylo naplánováno, někteří se při tom zranili. Kontaktní adresy, jež obdrželi, byly často k ničemu – ta, kterou dostali třeba Jan Zemek a Vladimír Škacha ze skupiny Silver B, je zavedla na místo, odkud se „kontakt“ odstěhoval před dvěma lety. Vysílačka, kterou přivezli, nefungovala.

Historici zabývající se výsadky z Londýna v roce 1941 se v podstatě shodují, že jejich členové nebyli na poměry v protektorátě připraveni. Zarážející bylo, že jen málokdo z nich dodržoval přísná pravidla konspirace. Když po seskoku zjistili, že naděje na pomoc je minimální, vyhledali mnozí z nich své rodiny, navštěvovali dívky, bydleli u matek, mnozí se prostě vrátili do prostředí, kde je v míru každý znal. Ani Jozef Gabčík s Janem Kubišem, dva muži pověření zabitím Heydricha, si nedávali vždycky pozor na ústa, takže v den atentátu o tom, co se chystá, vědělo v Praze s velkou přesností několik desítek lidí.

Nadporučík Adolf Opálka patřil do druhé vlny, vysazené v protektorátě v březnu 1942. Ani tento výsadek neprovázelo štěstí: sám Opálka se hned při seskoku zranil, druhý člen, Ivan Kolařík, ztratil na místě doklady, čímž k sobě přivábil gestapáky; unikal jim tři dny, potom spáchal sebevraždu. O tom, jakou roli v atentátu nakonec sehraje třetí člen výsadku Out Distance Karel Čurda, ještě nevěděl ani on sám – Opálku však nepovzbudilo, když viděl, jak laxně Čurda po seskoku plní rozkazy a na mnoho dní mizí k známým, kde se skrývá.

Tak se Opálka stal od začátku jediným členem Out Distance, který v protektorátě začal vyvíjet činnost, kvůli níž tam byl vyslán. Sedmadvacetiletý muž se od svých kolegů nelišil tím, že byl vynikajícím vojákem (to platilo pro všechny), ale tím, že byl schopen unést mimořádnou odpovědnost. To se o ostatních vždycky říci nedalo, a vlastně se to od nich ani neočekávalo. Za pouhých pět let služby ve vojsku toho Opálka stihl dost: na vojně, před Mnichovem, se stal vojákem z povolání; po odchodu ze země v červnu 1939 sloužil ve francouzské cizinecké legii a pak se zařadil do vznikajícího československého sboru, s kterým evakuoval do Anglie. Tam absolvoval výcvik pro příslušníky oddílů zvláštního určení.

Jeho úkolem po seskoku bylo navázat spojení s Anthropoidem a Silverem A a pomoci jim ve všem, co budou potřebovat. V prvních týdnech, během dubna 1942, se jednalo hlavně o diverzní akce. Tou hlavní měl být nálet britských letadel na plzeňskou Škodovku; Opálka a spol. měli zařídit, aby letadla v noci shodila svůj náklad na potřebném místě. Vzhledem k vysoké oblačnosti však nálet nebyl úspěšný, na místě shořely jen dvě stodoly, které zapálili sami Opálkovi lidé. Zdrcený nadporučík žádal zopakování akce; k tomu však došlo až o tři roky později, pár dnů před koncem války, kdy už sám byl dávno mrtev. Na jaře 1942 mu nezbylo než přesunout se ke svým, do Prahy.

O tom, co je cílem výsadku Anthropoid, věděli původně jenom jeho členové Gabčík s Kubišem. Postupně zvážili tři verze atentátu. Podle první měl být Heydrich zabit za jízdy v salonním vlaku – bombu měl odpálit český železničář-sebevrah, popřípadě měl být vlak zlikvidován pancéřovou pěstí. Bylo dokonce vybráno i vhodné místo na trati buštěhradské dráhy, v blízkosti Královské obory. Plán nepostrádal romantické rysy: Heydrichův vlak sice existoval, nebylo však nic známo o tom, že by v něm protektor jezdil.

Druhá verze počítala se zabitím Heydricha přímo v blízkosti zámku v Panenských Břežanech, v kterém bydlel. V dubnu a květnu Gabčík s Kubišem na bicyklech několikrát absolvovali trasu z Prahy do Břežan a zpět; podle legendy se při tom dokonce setkali s Heydrichem jedoucím v otevřeném voze a ironicky ho zdravili úklonou hlavy. Nakonec však také tato varianta atentátu padla, Heydrich byl v Břežanech obklopen početnou stráží a naděje na úspěch nebyla velká.

Útok na jeho vůz přímo v Praze, varianta číslo tři, sliboval největší naděje. Gabčík s Kubišem se pro tento plán rozhodli na přelomu dubna a května 1942. Zhruba v téže době se však toho, co zamýšlejí, dovtípilo i jejich okolí. Nebylo to asi moc těžké: jejich otázky se nejčastěji týkaly lidí a situace v Heydrichově okolí, a kdo si pravdu nedal dohromady z řeči, tomu napověděly zmíněné Gabčíkovy a Kubišovy cyklistické výlety. Odbojáři se do té doby těšili na uskutečnění velké akce, představovali si však spíš sérii sabotáží nebo útoků proti německým pořádkovým silám, které vzbudí neklid a připraví půdu pro očekávané povstání. Atentát na zastupujícího protektora byl však něco jiného.

Členové sokolského odboje hned na počátku května 1942 zkoncipovali text varovné depeše, kterou výsadkář Alfréd Bartoš 12. května odeslal do Londýna. „Tento atentát by asi ničím nepřispěl spojencům a pro náš národ by měl nedozírné důsledky,“ stálo uvnitř. Pokud prý je třeba vykonat manifestační akci, bylo by mnohem lepší zabít symbol české kolaborace Emanuela Moravce.

Z dostupných zdrojů je známo, že zpráva byla v Londýně zachycena. Podle svědectví Prokopa Drtiny se třeba prezident Beneš klonil k závěru, že názor odbojářů se má respektovat. Z Londýna potom dokonce do Prahy odešla zpráva, v níž se uvádělo, že „ani pro nás akce proti oficiálním německým osobám nepřicházejí v této souvislosti v úvahu“. Pokyn k atentátu tedy nepřišel, což se zdá na první pohled podporovat tezi o nepříliš kontrolovaném průběhu akce. Je však otázka, k čemu by tento pokyn byl, když samotným pokynem bylo už vyslání skupiny Anthropoid do protektorátu.

Přesto ani mezi samotnými výsadkáři nebylo jednoty v názoru na vhodnost zamýšlené operace. A na stranu pochybovačů se postavil i Adolf Opálka. Neznal obsah zamítavé londýnské depeše; před atentátem se s ním neseznámil žádný z výsadkářů. Ale zdá se, že v protektorátě Opálka začal posuzovat situaci jinak než předtím v Anglii.

Byl to podle všeho on, kdo kolem 20. dubna 1942, na kdy byl naplánován atentát v Panenských Břežanech, Gabčíka s Kubišem odtamtud odvedl – za cenu slibu, že nejde o odvolání akce, ale jen o její odklad. Na rozhraní dubna a května pak měl se členy Anthropoidu několik rozhovorů, během nichž se proti akci otevřeně postavil. Zbylí dva výsadkáři ji však chtěli provést za každou cenu. Když se termín jejího provedení dál odkládal, dostali strach, že Hitler svého favorita odvolá třeba do Francie, za důležitější funkcí. Den atentátu, 27. květen, kromě toho, že onoho dne slavil narozeniny prezident Beneš, měl být podle některých signálů skutečně posledním dnem Heydrichovy pražské mise.

Gabčík a Kubiš se rozhodli: Teď, nebo nikdy. Zmíněného dne zaujali postavení v zatáčce pod libeňskou Vychovatelnou. Třetí přítomný, Josef Valčík, dal zrcátkem signál, že Heydrich jede. Zbytek je historie.

Radost z úspěšného atentátu trvala jen krátce. Hned druhý den vydala ČTK první seznam lidí zastřelených na základě rozsudku stanného soudu. Některé z nich výsadkáři znali. Málo útěšný pocit, že dochází na jeho slova, mohl mít Opálka i v kryptě kostela v Resslově ulici, kam po atentátu odvedl své muže do úkrytu. Chyběl mezi nimi totiž Čurda, po kterém se slehla zem a který později skupinu zradil; až na místě, v kostele, si Opálka též uvědomil, kolik lidí o tomto jejich úkrytu ví – a sdílí s nimi tedy smrtelné nebezpečí. Jako muž s nejvyšší hodností potom převzal velení nad celou skupinou. V noci ze 17. na 18. června, kdy kostel obklíčili Němci, měl strážní službu. Postavil se nepříteli jako první a bojoval s ním až do konce.

Jeho dilema z května 1942 je třeba chápat jako vnitřní dilema vojáka: byl člověk zvyklý plnit rozkazy a nebylo pro něho myslitelné, aby se zachoval třeba jako zrádce Čurda. V Praze se však ocitl v situaci, v jaké voják bývá jen zřídka – důsledky jeho jednání nedopadaly jen na něho a jeho spolubojovníky, ale i na stovky a tisíce nevinných lidí, civilistů.

Jeho malé, osobní dějiny se dostaly do rozporu s těmi velkými. Nebylo pochyby o tom, že atentát a vše, co po něm následovalo, prospělo československé věci víc než jakákoli jiná událost od Mnichova: Anglie a Francie se pod dojmem atentátu distancovaly od podepsání mnichovské dohody a všechny významné vlády uznaly kontinuitu československého státu. To však nepomáhalo řešit Opálkův problém. Vlastně ho sotva něco mohlo vyřešit. Hrdinství se skládá z iracionality i ekonomie.

Češi v Katyňském lese
(29. 4. 1943)

I v ponurých polsko-ruských dějinách, které jinak světlými okamžiky moc neoplývají, patří Katyň k nejtemnějším okamžikům. Dnes už jsou základní fakta o případu dobře známa: na jaře 1940 v katyňském lese poblíž Smolenska sovětská policie postřílela 4400 polských vojáků a důstojníků, zajatých po obsazení Polska v září 1939 (celkový počet polských vojáků zavražděných na více místech se odhaduje až na 30 000 osob). O tři roky později byly katyňské hroby objeveny nacisty, kteří oblast okupovali.

Jejich zprávě, že vraždu má na svědomí sovětská strana, v oné době i v letech po válce skoro nikdo nevěřil. Pokud Němci dokázali na východní frontě spáchat tolik jiných, ještě horších zločinů, proč by právě ten katyňský byl výjimkou? A přece to tak bylo; sovětská strana se však k popravě bezbranných zajatců přihlásila až v dubnu 1990. Byli pohřbeni na různých místech; některé masové hroby se nenašly dodnes.

Incident, který fatálně poznamenal polsko-ruské vztahy, ovlivnil i životy dvou Čechů – a to právě v roce 1943, kdy nacisté maximálně nedůvěryhodnou zprávu o objevu katyňských hrobů vyslali do světa. První informace se v protektorátním tisku objevily počátkem dubna; mezi českou veřejností měly minimální ohlas, jako veškerá tvrzení nacistů o tom, že násilných činů se vedle nich dopustil ještě někdo jiný. Češi měli v dobré paměti, jak je předmnichovská goebbelsovská propaganda obviňovala z násilí vůči sudetským Němcům. Důkazy o tom, že se nacisté nezastaví před ničím, přinášel téměř každý protektorátní den. Obvinění Sovětského svazu z odpovědnosti za katyňský masakr se jevilo jenom jako další lež z mnoha.

Protože obdobné ohlasy se objevily i v dalších okupovaných zemích, rozhodli se nacisté k činu a zorganizovali do Katyně expedici, jejímiž účastníky se měli stát lékařští experti a zároveň důvěryhodní propagandisté: nevěříte-li nám, pak snad uvěříte svým lidem, jako kdyby říkali organizátoři. Zdaleka to nebylo poprvé, kdy Goebbelsovi lidé přistoupili k spanilé jízdě. Čechům se zvlášť vryla do paměti expedice českých novinářů po bojištích na západní frontě na jaře 1940 a výprava kulturních pracovníků do Německa a Holandska na podzim stejného roku. Obě cesty byly ve své době hojně „medializovány“, někteří účastníci o nich napsali knihy, téměř všichni se svěřili se svými dojmy v tisku, na přednáškách a podobně.

V roce 1943 už byl starý nacistický trik s angažováním důvěryhodných národních „cestovatelů“ známý, a tak do něj měli oslovení ještě méně chuti než jejich předchůdci. Bylo veřejným tajemstvím, že se od nich očekává všechno možné, jen ne samostatný úsudek. Svou účastí (a zprávami o ní v dobových médiích) prokazoval takový cestovatel loajalitu k říši a zároveň říkal i svým čtenářům a posluchačům: Buďte jako já.

Oba čeští účastníci výpravy z konce dubna 1943 o ní později vydali svědectví. První z nich, spisovatel František Kožík, tak učinil v pamětech, kde Katyni věnoval celou kapitolu. Neuvedl, proč si nacisté podle jeho mínění vybrali právě jej – ale evidentní bylo, že volili obdobně jako u starších propagačních cest. Kožík byl celkem mladý (třicet čtyři let), nadějný a důvěryhodný český autor; celonárodní oblibu si získal v roce 1939 románem Největší z pierotů, ale byl populární i jako autor četných rozhlasových her.

Ve zmíněných memoárech Kožík naznačil, že jeho účast v zájezdu byla dílem jiného, mladého a perspektivního českého autora Jana Drdy, který se svalením odpovědnosti na kolegu cestovatelské roli vyhnul. Samotnou cestu Kožík líčil jako čiré utrpení. „Bylo mi, jako bych byl nucen k sebevraždě,“ tvrdil. Cestou si prý přál, aby partyzáni jejich nízko letící letadlo sestřelili „a abych měl ode všeho navždy pokoj“.

Leč partyzáni měli zrovna jiné věci na práci, a tak se cesta vydařila. Přes Berlín a Varšavu cestovali s Kožíkem zástupci dalších okupovaných zemí: Holanďané, Ital, Španěl, Polák, Rus a další. V Katyni každý dostal balík fotografií, pořízených v místech, kde byly otevřeny hroby, získal možnost pohovořit s vesničany a pak už se mohl pohybovat v terénu, kde pracovali němečtí patologové. Ve svém svědectví po návratu byl Kožík skoupý na slovo: napsal do protektorátních novin vyžádaný článek a promluvil do rozhlasu, ale v dalších týdnech a měsících prý spotřeboval většinu energie na to, aby na morbidní cestu zas zapomněl.

Případ Kožíkova spolujezdce, soudního lékaře Františka Hájka, byl složitější. Zatímco Kožíkův úkol spočíval pouze v tom, aby katyňské mrtvoly popsal svým mistrným perem, Hájek coby uznávaná lékařská kapacita měl nacistům vystavit dobrozdání a vahou své autority podpořit jejich tvrzení o tom, kdo vraždil. Cestou se tedy zařadil do týmu patologů a soudních lékařů z celé Evropy (kromě něj jelo ještě třináct dalších odborníků). Na místě mohl Hájek sledovat pitvu prováděnou německým lékařem a potom mohl sám podle libosti pitvat další těla. Učinil tak podle svých slov celkem dvakrát; obě těla, která zkoumal, měla v týlu střelnou ránu, jeden mrtvý měl mimoto v kapse ruské noviny z 22. dubna 1940.

O tento časový údaj – tedy kdy byli polští vojáci zastřeleni a pohřbeni – nacistické propagandě zejména šlo. Podle protokolu, který Hájek a spol. na místě podepsali, byly mrtvoly staré přibližně tři roky. Pocházely tedy z jara 1940, kdy bylo zdejší území pod kontrolou sovětské armády – ergo vraždila Stalinova armáda. V tomto duchu také Hájek po návratu do Prahy mluvil s protektorátními novináři, kteří pak jeho slova přetlumočili v tisku. Na žádost tiskového šéfa protektorátu Wolframa von Wolmara Hájek o cestě pobesedoval ještě v novinářském klubu a promluvil v rozhlase; napsal také článek do protektorátní Přítomnosti.

Pak se nějakou dobu nedělo nic. V září 1943 Katyň dobyla zpět sovětská armáda, vyslala na místo tým vlastních kapacit a výsledek na sebe nedal dlouho čekat: stříleli Němci a těla byla zahrabána v září až prosinci 1941, tedy v době, kdy už okolí Smolenska bylo pod německou kontrolou. Události se však daly plně do pohybu, až když Sověti v roce 1945 osvobodili Prahu. Profesor Hájek byl zatčen a vyslýchán „na Katyň“. Hlavní tři otázky, které mu vyšetřovatel kladl, zněly: Proč do Katyně jel, jaké veřejné projevy o své cestě učinil a proč nakonec podepsal katyňský protokol. Hájek se omlouval: kdyby prý nepodepsal, jistě by neodletěl zpátky domů. Vlastně se prý tehdy před nacisty přetvařoval – a protože teď už nemusí, může říci z plných plic pravdu: těla nalezená v Katyni byla v takovém stupni rozkladu, že se vůbec nedalo určit, jak dlouho se v hrobech nacházejí.

To však jako vysvětlení nestačilo. V zemi obsazené Sověty si Hájek mohl zachovat svobodu a možná i život pouze tím, že svůj katyňský podpis z roku 1943 popře. Učinil tak v přednášce proslovené ve schůzi Spolku českých lékařů 9. července 1945; vydal ji i jako samostatnou brožuru. Popsal v ní podrobně místo, kde byly hroby nalezeny. Vylíčil, jak se mu jevil jejich obsah. Tvrdil, že mrtví Poláci byli zabiti projektily německé výroby – nedodal však už, že je v dané době nakupoval celý svět, tedy i Rudá armáda.

Hájkův obrat v určení odpovědnosti za Katyň vzbudil pozornost u lékařů v západní Evropě. Upozorňovali na to, že pokud někdo z účastníků cesty do Katyně odvolal dodatečně původní závěr, byli to vždy lékaři ze zemí za železnou oponou (vedle Hájka i patolog František Šubík, který se cesty zúčastnil coby expert Slovenského státu). Na jaře 1952 se vraždy v katyňském lese dostaly na pořad jednání zvlášť pro ten účel ustaveného výboru amerického Kongresu. Před výborem vystoupil dánský patolog Tramsen, účastník cesty z roku 1943, a vypověděl, že Hájek i Šubík tehdy tvrdili něco jiného než dnes a že svou původní výpověď podepsali dobrovolně; Tramsen výslovně řekl, že oba lékaři si v roce 1943 byli jisti, že Poláky zavraždili Sověti. Dánský lékař byl důvěryhodný muž, ve své zemi člen hnutí odporu; když před Kongresem vypověděl, že v Katyni měl možnost pitvat, jak chtěl, a vždy došel k témuž výsledku (těla byla pohřbena na jaře 1940), američtí zákonodárci mu uvěřili.

Pro Hájka ovšem znamenala Tramsenova výpověď medvědí službu: platnost jeho brožury z roku 1945 se znovu zpochybnila, takže musel dokazovat, že je schopen potvrdit všechno, co po něm Sovětský svaz chce. Své nové vyjádření otiskl v deníku Lidová demokracie. Zopakoval tvrzení z roku 1945, že těla v době jeho návštěvy neležela v zemi déle než rok a půl, připojil však i nové informace: v roce 1943 prý neuměl kloudně německy, takže vlastně netušil, jaký konečný protokol podepisuje. (Pak se naskýtala otázka, proč tedy vážil cestu; Hájek však dobře věděl, že sedm let po válce mu tuto otázku nikdo nepoloží.) Zbytek svého článku Hájek proměnil v propagandistický pamflet; čím méně předložil důkazů na podporu svého tvrzení, tím divočejší rétoriku užil: „Volám... učence a vědce světa, aby pozvedli a spojili svůj hlas proti této americké akci s ‚katyňským případem‘, namířené proti lidstvu a míru světa.“

Poté, co v Lidové demokracii otiskli Hájkovo vyjádření, přihlásil se o slovo také Kožík. „Rád se chápu pera,“ tvrdil, „abych popsal pravdivě zákulisí tzv. katyňského případu.“ Uvedl kromě jiného, že měl na místě možnost nahlédnout do zachovaných deníků zavražděných polských vojáků a že se z nich přesvědčil, že psali o německém, a nikoli sovětském zajetí. Místo dalších popisů se však i on uchýlil k populistické rétorice: Američané se prostřednictvím Katyně snaží očernit SSSR, jenže to se jim v žádném případě nepodaří.

Ačkoli si čeští účastníci svou cestu do Katyně nevymysleli, a kdyby mohli, určitě by se jí vzdali, událost na nich ulpěla. Projevilo se to hlavně u profesora Hájka: zvláštní shodou okolností právě jeho po únoru 1948 volali k problematickým úmrtím, jimž měla pitevní zpráva dodat věrohodnost. Tak v březnu 1948 Hájek pitval tělo ministra zahraničí Jana Masaryka (se závěrem: jasná sebevražda), o rok později tělo plukovníka Karla Lukase, hrdiny západního odboje, kterého na jaře 1949 estébáci ubili při výslechu (jako příčinu smrti Hájek uvedl edém plic), v roce 1950 tělo čihošťského faráře Josefa Toufara, rovněž ubitého při výslechu (jako důvod smrti byl v pitevním protokole uveden zánět pobřišnice po puknutí žaludečního vředu) atd.

Litoval někdy té chvíle, kdy kývl Němcům, že do Katyně pojede? Odmítnout organizovaný výlet takového typu bylo riskantní; na druhé straně není znám případ, kdy by Čech, jenž odmítl, musel zaplatit svobodou nebo životem.

Přemysl Pitter
zahajuje akci zámky
(26. 7. 1945)

Dobro je nefotogenické, nepodrobitelné sloganu. Křehké a subtilní, ohrožené z jedné strany zlem a z druhé kýčem. Je třeba být dobrý, ale zároveň je obtížné tento stav reflektovat: každé prodlévání u něj a spekulování o něm jako by zpochybňovaly jeho autenticitu. Dobro se neplánuje, prostě se koná. Ze všech těchto důvodů k němu často přistupujeme s ostychem, který nás neopouští ani tam, kde jsou jeho projevy nesporné.

Jedním z nich je „případ“ pedagoga Přemysla Pittera. Událost, kterou se v létě 1945 zapsal do dějin, je známá: bezprostředně po skončení války podnikl ojedinělý idealistický experiment, když soustředil a začal společně vychovávat na osm set židovských, českých a německých dětí. Svým plánem a hlavně způsobem, jakým ho naplnil, se dokonale vymkl většinovému názoru doby. V čase, kdy byl snad celý svět přesvědčen, že budoucí mírumilovné soužití se odkládá o stovky let a do té doby bude lepší pro jistotu vyhloubit mezi státy pár příkopů, předstoupil Pitter s antitezí: koexistence je možná vždy, opírá-li se o dost pevné mravní principy, a lásku především.

Přední český vychovatel, který ve svém pražském Milíčově domě pečoval o opuštěné děti už od roku 1933, vstoupil do polemiky s rasově a nacionálně rozkastovaným světem za druhé světové války, kdy sháněl jídlo židovským dětem a ukrýval je v zotavovně v Mýtě u Rokycan. Úkol, který na něj čekal po osvobození, byl ještě těžší, protože se při jeho plnění zpočátku mohl opřít pouze o sebe a pár nejbližších kolegů.

Nerozlišoval mezi tím, jestli zachraňuje dítě českého odbojáře, žida popraveného v Osvětimi nebo vojáka wehrmachtu. Bylo mu to jedno. Podle svého přesvědčení, že „všichni lidé jsou bratry“, počítal zjara 1945 nejdřív s tím, že se postará o židovské děti z Terezína, zachváceného tyfovou epidemií. Využil pro takový plán zmatků revoluční doby, hlavně skutečnosti, že mnozí Němci byli vyhnáni ze svých majetků. Například německý podnikatel Hanuš Ringhoffer: před válkou jeden z kapitánů československého průmyslu, generální ředitel koncernu Ringhoffer-Tatra, majitel pivovaru ve Velkých Popovicích a dalších výnosných podniků. V květnu 1945 pykal za to, že po okupaci vstoupil mezi prvními do NSDAP a působil ve vlivné funkci pověřence pro automobilový průmysl. Ihned poté, co sovětská armáda obsadila jeho malé pozemkové a zámecké impérium jihovýchodně od Prahy, zámky Štiřín, Kamenice, Olešovice a Lojovice, byl odsunut do tábora pro německé průmyslové experty v sovětské okupační zóně, kde v roce 1946 zemřel.

Zabavený majetek byl rychle vydrancován, zčásti sovětskými vojáky, zčásti českými lidmi. Pitter jako člen sociální komise České národní rady měl o zámeckém dění informace z první ruky. Sestavil text memoranda, které ho opravňovalo správu zámků převzít, a nechal si je od kteréhosi činovníka ČNR podepsat; to v revoluci stačilo. „Žádný národní výbor neměl proti našemu záboru námitek,“ vzpomínal Pitterův spolupracovník Zdeněk Teichman. „Vnesli jsme určitý pořádek, nechali nás, abychom se s ruskými vojáky srovnali sami.“

Pitter musel být skutečně mimořádnou osobností, když s jedním orazítkovaným papírem v ruce vystrnadil vojáky ze všech čtyř budov. Ale povedlo se mu to – ačkoli v té době nikdo, dokonce ani on sám, nemohl tušit, k jakému účelu budou zámky sloužit. Nad židovskými dětmi, dovezenými z Terezína, totiž početně brzy převážily děti z německých rodin, Pitterem vyreklamované z českých sběrných táborů.

Akce byla oficiálně zahájena 26. července 1945 v Lojovicích. Start však neodpovídal očekávání. Pohled na děti, které přijely po dvou a půl měsících pobytu v českém táboře, jejich zachránce šokoval: lékaři, židovi, který za války prošel Osvětimí a Mauthausenem, se prý chtělo plakat a Pitter sám příštího dne při svém prvním veřejném projevu po osvobození přiznal, že se mu při pohledu na „živé mrtvolky“ nechtělo dál žít. Potom se radši vyjadřoval v metaforách: „Vody opadly, ale země je dosud zavalena bahnem a po obloze se honí kupy mračen.“

Vysvětlit Pitterovu vnitřní sílu, která způsobila, že nepropadl nenávisti jako tolik jiných, nelze bez zmínky o jeho náboženském přesvědčení. Byl mužem silné protestantské víry. Myšlenky na nacionální odvetu si nemusel zakazovat, protože ho zřejmě vůbec nenapadaly. „Učedník Ježíšův stojí vždycky na té straně, na které stál jeho Mistr, na straně slabých a utiskovaných, na straně trpících. Za nacistické vlády to byli Židé a Češi. Proto jste slýchali z mých úst slova povzbuzení a útěchy trpícím a proroctví pádu násilníků. Dnes znovu mnoho nevinných lidí trpí.“

Byla to jiná dikce, než s jakou bylo možné se setkat u tehdejších veřejných představitelů – od prezidenta, přes členy vlády až po spisovatele a umělce. Ti všichni tvrdili: zločiny je potřeba pomstít, křivdy odčinit a v budoucnu stát se zbraní v ruce navždy na stráži, aby se zlo nikdy neopakovalo. Pod „mírovou“ rétorikou vlastně válka pokračovala dál. V takových poměrech Pitter se svými slovy o tom, že záleží zejména na odpuštění, působil jako apoštol, kterého do roku 1945 zavál nějaký zlomyslný dějinný vír. Dnes je to však on a pár dalších, kteří nám dovolují pomyslet si o době po osvobození i něco lepšího než jenom to, že barbarství prostě převléklo kabát.

Pittera netěšilo soudit jiné lidi; byl názoru, že úkolem každého je hlavně hledat v sobě dostatečnou sílu k tomu, aby uměl odpouštět. To je přirozeně těžké; pitterovská maxima „milujte své nepřátele“ sotva někdy bude přesvědčením většiny. Důležité pro každou dobu je, aby z ní tento hlas úplně nezmizel a princip „oko za oko“ se neujal výlučné vlády.

Když Pitter po prvním roce „akce Zámky“ bilancoval, spočítal, že jeho domovy přijaly 673 dětí: 252 přijelo z nacistických koncentračních táborů a 318 z táborů českých; zbytek přišel „z ulice“. Devět jich zemřelo (jedno české, osm německých); mnohem méně, než Pitter v květnu 1945 očekával.

Bylo by však chybou představovat si, že soužití „jeho“ dětí mělo idylickou podobu. Židovské děti se sice s potomky nacistů setkávaly v učebnách, při jídle a na vycházkách, ani Pitter však nenašel dost odvahy k tomu, aby je nechal třeba spát ve společných ložnicích. Jedna z „jeho“ židovských dívek později na život s Němci vzpomínala: „Chovali jsme se k nim korektně, neubližovali jsme jim, ale mluvit jsme s nimi nedokázali. Oškliví jsme na ně nebyli, víc však asi nebylo v našich silách.“

Pitterova nejbližší spolupracovnice Olga Fierzová napsala v memoárech, že židovské děti byly ochotné pomáhat dětem německým – od nich se však žádné zvláštní pomoci nedočkaly. „Německé děti byly nejen dětmi nepřátel, ale ony samy byly zasaženy nepřátelstvím vůči všemu a všem. Po léta vychovávané v pocitu nadřazenosti vůči druhým a nenávisti vůči všem se ve chvíli, kdy se samy dostaly do neštěstí, ztratily rodiče, sourozence, domov, zatvrdily.“ Také kamenická vychovatelka Dobruška Štěpánková v roce 1946 potvrzovala: „Jen pomalu se otevírala jejich srdce. Jak v nich bylo pusto!“

Soužití bylo obtížné pro všechny, i pro dospělé lidi z Pitterova okolí. Že německé děti dostávaly nižší příděly potravin, bylo důsledkem rozhodnutí učiněného v Praze. Když však místní lidé odmítli pomoci odvézt rakev s mrtvým německým dítětem na hřbitov, byla to jejich vlastní vůle (rakev tam nakonec pěšky, ve dvou, odnesly ošetřovatelky). Mnozí místní obyvatelé se pohoršovali i nad tím, že část „Pitterových“ dětí chodí oblečená do zbytků uniforem hitlerjugend (jiné šaty neměly). Kontroly úředníků z národního výboru, návštěvy příslušníků SNB a vojenských hlídek byly na denním pořádku. Když si skupina chlapců chtěla v lese tajně zakouřit a zapálila kus trávy, došlo ke vzbouření na vsi a učitelkám dalo hodně práce přesvědčit přivolané policisty, že stačí, když chlapce potrestá Pitter.

České veřejné mínění mělo k Pitterovu úsilí obojaký přístup: za péči o české děti ho noviny chválily, za starost o německé ho vinily z plýtvání českými penězi. V květnu 1946 na něho zaútočilo Rudé právo: „V lojovickém zámku se válí šedesát malých Němců, kdo zjedná pořádek?“ Jeho práci sledovalo také pražské ministerstvo vnitra: „Činnost Přemysla Pittera je podle došlých zpráv závadná z hlediska státní bezpečnosti,“ objevilo se 12. června 1946 v jednom z hlášení.

V situaci, kdy by asi skoro každý člověk rezignoval, se Pitter dal do práce; v tom byl podivuhodný půvab jeho postavení. Zaměstnal českou Němku, která dětem začala přednášet o německých dějinách, literatuře a kultuře. Podle dobových svědectví se mezi českými a německými dětmi postupně začala probouzet solidarita, která se projevila třeba při vyšetřování zmíněného ohně: české děti ty německé neudaly, i když mohly. Protože pokus fungoval bez větších excesů, mohlo se v zámcích do roku 1947 postupně vystřídat 810 dětí.

Mnohé z nich brzy potom odešly z republiky: německé byly odsunuty, židovské zamířily do Izraele. I Přemysl Pitter, z hlediska poúnorového režimu člověk stále méně populární, zvolil v roce 1951 odchod do exilu a pokračování práce v Německu a Švýcarsku. V dalších letech zde hodně chyběl.

Poděbradští zakládají
„český eton“
(říjen 1945)

První republika nebyla jen tím, co skutečného vykonala, ale tvořily ji také sny, které vycházely z její duchovní podstaty a k jejichž naplnění se reálně odhodlávala. Jeden z nich dávno před rokem 1938 nosil v hlavě poděbradský lékař-kardiolog Ladislav Filip. Podle jeho plánu měla v Čechách vzniknout nová střední škola, odpovídající těm nejmodernějším evropským pedagogickým trendům a zaměřená na výchovu lidí, kterým bude jednou možné s důvěrou předat celý stát. Filip chtěl, aby taková škola zformovala nový, komplexní typ člověka, který se ještě víc než získanými znalostmi a dovednostmi bude vyznačovat charakterem.

Válka tyto plány zanechala v troskách, sám Filip se za svou činnost v odboji ocitl v koncentračním táboře. Ale právě tam, v Terezíně v roce 1943, se setkal s dalším poděbradským lékařem Vojtěchem Sailerem – a z jejich debat, k nimž později přibrali ještě uznávaného středoškolského pedagoga Františka Jahodu (1904–1995), se zrodil plán: otevřít vysněnou školu, jakmile to nejdřív bude možné. Tedy ihned po osvobození.

Náhoda, jak známo, přeje připraveným. Když Jahoda, ředitel uvažované školy, v létě 1945 předložil vládě příslušný návrh, získal nadšenou podporu ze všech stran. Byl první a zdálo se, že pomocná ruka, kterou nabízí, by mohla vytáhnout z marasmu, poznamenaného válečným působením Emanuela Moravce, snad celé československé střední školství. Kvalitou i určitou uzavřeností měla nová škola navazovat na ideály i praxi britské public school, jak se prosazovaly například v proslulém Etonu. V soukromém internátě se tam studenti připravovali nejenom pro univerzitní kariéru, ale hlavně pro veřejný život. Na jaře 1946 Jahoda Eton ze studijních důvodů navštívil; inspiroval se však i novinkami ve školství francouzském a německém, tak jak je zaznamenával ještě před Hitlerovým nástupem.

Velký ohlas získal Jahodův návrh, aby v nové škole byli přednostně umístěni žáci z rodin perzekvovaných nacisty. To byly často rodiny účastníků demokratického odboje, jinými slovy rodiny, které se v českém veřejném životě objevovaly už několik generací. Tak se mezi žáky ocitli synové z rodiny Grégrovy (Eduard a Vladimír) nebo Mašínovy (Josef a Ctirad); doplnili je bratři Havlové (Václav a Ivan) a mnozí další.

Škola měla přirozeně nabídnout špičkové vzdělání své doby; to se však považovalo za takovou samozřejmost, že se o tom v jejím programu vlastně moc nemluvilo. Jahodův ústav nevábil žáky do Poděbrad na výuku cizích řečí nebo up-to-date poznatky ze světa přírodních věd. Podle programu, vyhlášeného zakladateli školy v říjnu 1945, měla páteř výuky tvořit výchova k mravnosti. Vzdělanec, který je mravně bezcenný, prospívá sám sobě, z hlediska společnosti je ale k ničemu.

Jahoda si byl jist, že není úspěchu bez disciplíny. Průkopník budoucí společnosti, žák jeho školy, měl klást na sebe podstatně vyšší nároky než na ostatní. Vystavený ve škole extrémním situacím, měl poznat sám sebe lépe než tam, kde by zůstal učitelům lhostejný, a naučit se sebeovládání, které se mu při životě v české společnosti bude hodit. Ve výukovém programu se několikrát mluvilo o výchově k tvrdosti. „Chlapec tu má poznat tíhu i hloubku života, jeho líc i rub, vnitřní smysl civilizace a kultury.“

Tvrdost ovšem nebyla cílem, ale prostředkem: absolvent měl plnit veřejné úkoly ne proto, že mu to nařídila sebekázeň, ale protože v takovém zadaném úkolu dokázal rozpoznat jeho smysl. Službou smyslu pak vlastně „neplnil úkol“, ale dělal práci, jež ho bavila; i když mohla být velmi obtížná. Ke splnění takových úkolů byli pochopitelně třeba úplně jiní pedagogové než ti, kteří mínili, že jejich úkolem je předávat žákům jen znalosti. Učit pro Jahodu znamenalo předat následováníhodný životní vzor, nakazit žáky mravním postojem.

Podobný důraz jako na duševní činnost kladl Jahoda na aktivitu fyzickou. Člověk využívající intelekt přeplní podle Jahody vlastní život pochybnostmi, kdežto fyzický pracant je schopen vidět věci v širším kontextu a snad i optimističtěji. Géniovi, který nemá svaly, Jahoda moc nevěřil. A konečně: jeho škola nabízela dokonce politickou výchovu; žák si měl osvojovat „ideologii politického vedení našeho státu a jeho zřízení“. Při tom se tiše předpokládalo, že tato nová ideologie nebude v křiklavém rozporu s duchem první republiky, prezidentů Masaryka a Beneše.

Podle Jahody je nejen v moderní škole, ale vlastně v celé společnosti příliš mnoho lži; založil proto svůj ústav na hesle „Škola, v níž se nelže“. Byl si vědom, že ani ve své internátní škole mnoho nezmůže, půjde-li proti vůli rodičů svých žáků, a tak se rozhodl apelovat přímo na ně: „Není naší vinou, že je to kus naší národní povahy lhát autoritě. Obracím se tu s prosbou o pomoc k vám, tatínkové a maminky. Musíte doma, stejně jako my ve škole, být v tom tlaku neúnavní, vynalézaví, důslední.“ Rodiče měli jeho škole pomoci vytvořit generaci, která by se ve svém jednání obešla bez podvádění a napalování druhých.

Práce na založení nové školy postupovaly rychle, příprava zabrala necelý rok. V srpnu 1946 předsednictvo vlády vznik školy schválilo, proběhly přijímací zkoušky a od 2. září bylo v Poděbradech v provozu jak státní reálné gymnázium, tak hlavně Středočeská kolej Jiříka z Poděbrad (SKIP) s prvními čtyřiašedesáti žáky. Vedle už zmíněných dětí z válkou postižených rodin a žáků navržených závodními výbory velkých podniků byly do školy začleněny také děti z Poděbrad a okolí.

Mezi chovanci internátu byli synové prominentů všech stran české Národní fronty, děti velkostatkářů, diplomatů. S devíti z nich si Jahoda nedokázal poradit a vrátil je rodičům domů; se zbytkem pak začal pracovat. Učitelé trávili se svými žáky veškerý čas v uzavřeném areálu poděbradského zámku. Kontakty s rodiči byly omezeny na minimum, domů se jezdilo jenom každou druhou neděli. Denní rozvrh byl vypracován tak, aby v něm zbylo jen málo volného času. Jahoda věřil, že opravdovým demokratem může být jen ten, kdo dokáže spolupracovat s ostatními lidmi, a vedl své žáky k tomu, aby byli v kolektivu, pokud možno, neustále.

Ve škole se hodně sportovalo. Plavecká sezona na Labi začínala každý rok na svatého Jiří, 24. dubna. Jezdilo se na lyže do Horní Malé Úpy v Krkonoších. K dispozici byly kroužky: truhlářský, zámečnický, knihařský a pár dalších; příští předpokládaní ministři se v nich naučili třeba rozborku a sborku motocyklu. Vydávali časopis. Měli dva skautské oddíly, pozemní a vodní. Hráli divadlo, například Klicperova Hadriána z Římsů. Nemnoho času jim zato Jahoda vyhradil k četbě knih; přesvědčený, že „přílišná“ lektura odvyká samostatnému a tvůrčímu myšlení. To radši zval svým žákům hosty: na besedu do Poděbrad přijela Alice Masaryková, generál Bohuslav Ečer, atlet Emil Zátopek a několik dalších osobností.

Po dvou letech mohl Jahoda na veřejnosti hrdě ohlásit, že základních úkolů, které si jeho škola vytyčila, navzdory obtížné poválečné situaci dosáhla. „Povedlo se nám zautomatizovat slušný pozdrav, chování u jídla, zdvořilé dotazy i odpovědi, trpělivé vyčkávání, uspokojivé chování se i mimo dozor, mravní odpovědnost starších k mladším.“ Ředitel však také přiznával, že některé nečekané obtíže i jej zaskočily. Příliš třeba nezabralo heslo „Škola, v níž se nelže“, které vymyslel. „Po věky křivená národní povaha docela podvědomě nezatracuje lhaní autoritě,“ stěžoval si. „Podvod ve škole má neustále určitou pachuť hrdinství.“ Na veřejnosti se Jahoda chlubil, že jeho žáci nekouří a nepijí alkohol, ani to však nebyla úplně pravda – tyto případy se vesměs řešily vrácením provinilce k rodičům, podobně jako odhalená šikana.

„Etonský dril“ měl vedle kladného vlivu na studenty i svůj rub. Za přestupky se sbíraly trestné body; po překročení hranice následoval výprask rákoskou na záchodové lavici, popřípadě ostříhání dohola. Tresty naznačovaly, že násilné válečné praktiky pronikly do krve i přesvědčeným demokratům; byly však alespoň součástí zřetelně definovaného systému. Jiné „tresty“ už však nikde předepsané nebyly a vyplývaly prostě z běžného denního styku. Kdo žvýkal žvýkačku z UNRRA, ten dostal od učitele facku. Budoucí režisér Miloš Forman, jeden z internátních chovanců, vzpomínal, jak učitel nechal „za trest“ své žáky stát až do rána na zámeckém dvoře. Václava Havla zase jiný učitel přiměl odnosit přes potok kupu kamení – a když byl hotov, musel ji přemístit zase zpátky. Šikana postihovala obě strany.

Co školu nakonec rozložilo, nebyly však nějaké „potíže poválečného růstu“. Byla dost silná na to, aby se s nimi vyrovnala sama. Poděbradský experiment zničil až převrat v roce 1948. Nebezpečí, že by škola mohla vychovávat „lepší lidi“, než jsou oni sami, vzrušovalo poděbradské milicionáře dlouho dopředu a ve dnech krize si to přišli s osazenstvem školy vyříkat přímo do zámku. Dva dny po převratu visel ve třídách vedle obrazu prezidenta Beneše i Stalin, některé třídy ovládli levicoví studenti, kteří začali schůzovat a pět bojové písně. „Nahoře“ se začalo teoretizovat o tom, že takový „skleník“, jakým poděbradská škola je, se musí přednostně začlenit do plánů na jednotnou socialistickou školu, tak jak je navrhuje ministr Zdeněk Nejedlý.

Ředitel Jahoda se ještě nějaký čas snažil lavírovat. Mezi duchovními patrony školy vystřídal Pestalozziho Karel Marx, jehož názory na výchovu byly sice podivuhodně strohé, avšak slibovaly poskytnout dočasné přístřeší. Rozklad však pokračoval: mnozí studenti odešli s rodinami do exilu, bratři Mašínové se tam prostříleli. Další, jako Václav Havel v roce 1950, byli z ústavu vyloučeni. Transformaci do nových poměrů nepřežil ve funkci nakonec ani ředitel Jahoda: v roce 1951 ho poslali fárat do kladenských dolů. Přesto se také on dočkal satisfakce. Vždyť kolik učitelů se může pyšnit tím, že mají mezi svými žáky vedle jednoho demokratického prezidenta i umělce (Miloše Formana, Ivana Passera, Pavla Fierlingera, Maria Klemense, Petra Skoumala a další), politiky, podnikatele a sportovce? Se svým snem o „českém Etonu“ měli v Poděbradech pravdu.

Kamill Resler přijímá obhajobu
K. H. Franka
(březen 1946)

Skoro jistě se neuměl prát. A na fotografiích vypadal přesně jako ten typ, jaký se člověku vybaví, když se řekne „knihomol“. Se svěšenými rameny a tváří často skrytou za přísnými brýlemi vypadal jako člověk, který potřebuje tělo jenom k tomu, aby ho šetrně dopravilo od jedné knihovny k druhé. Ten zjev ale klamal. Možná že Resler nikdy nikoho nepřepral, ale obhájil si své. Skoro proti všem.

Od mládí (narodil se v roce 1893) vedl podvojný život: přes den chodil se sokoly plánovat budoucnost Čechů a večer si s anarchisty připíjel na revoluci. První ho navádělo na dráhu vlastence, druhým uspokojoval svou potřebu svobody. Věřil, že obojí nakonec půjde spojit, proč by ne: národu nejlíp pomůže ten, kdo je v myšlení a činech volný jako pták. Zamiloval si básníka S. K. Neumanna, který to tehdy tak nějak dělal, a napodoboval anarchistického novináře Michaela Káchu, vzor bohéma a rebela v celé Reslerově generaci.

Říjen 1918 ho však už zastihl jako státotvorného muže. Velká doba kladla na člověka velké úkoly: sokolský náčelník Josef Scheiner, pověřený velením domácího vojska, uložil pětadvacetiletému Reslerovi zabrat Moravskou Ostravu. Že to nebude snadné, porozuměl Resler ve chvíli, kdy se setkal s legionáři navracejícími se z východní fronty. Scheiner slíbil, že mu při výkonu práva pomohou, ale když mladík spatřil jejich vlak vyzdobený rudými vlajkami, pochopil, že má problém. Z dvou set vojáků přesto šedesát přesvědčil, odjel s nimi na Moravu – a Ostravu skutečně „dobyl“; pak se spořádaně vrátil do Prahy.

Nebýt úrazu, který utrpěl o rok později ve válce s vojáky Maďarské republiky rad (postřelili ho do nohy, následky nesl celý život), možná že by v armádě zůstal. Jako částečnému invalidovi mu však zbyla jen jeho životní záliba: knížky. V dobách, kdy sbírání knih a bibliofilií bylo uznávaným způsobem, jímž směl trávit čas gentleman, vytvořil Resler knihovnu, o níž se vyprávěly legendy – byly v ní slovanské starožitnosti, vzácné čarodějnické tisky i všechna vydání Máchova Máje.

Sblížil se s literáty podobných sklonů. Psal si s Bohuslavem Reynkem, těsné vztahy navázal i se staroříšským Josefem Florianem. Sám vystoupil z katolické církve v mládí, proto bylo jeho přátelství s mužem, pro kterého byla víra vším, zvláštní. Florian pravděpodobně v Reslerovi viděl člověka, který i jako neznaboh zakládá svůj život na víře v transcendenci. „Rozdíly názorové jsou nesmírné,“ psal Resler, „stanoviska jsou ostře protichůdná, po stránce názorové je tu propast nepřeklenutelná, ale přes to vše je tu v pojímání věcí až nepochopitelná shoda.“

Přátelil se i s českými básníky; chodili k němu Seifert, Nezval, Halas a desítky dalších. Když si v polovině dvacátých let otevřel svou advokátní kancelář, stali se mnozí jeho klienty. Resler si vybral oblast práva, kde mohl být knihám stále nablízku – a tak vyřizoval například literární pozůstalost Franze Kafky i testament F. X. Šaldy, bránil Josefa Floriana v jeho nepřetržitých sporech s tiskaři a podobně. Během let se stal jedním z nejznámějších pražských advokátů. Získal pověst neohroženého obhájce, který se nebojí ujmout ani těch nejnevděčnějších úkolů.

V roce 1935 se jedním z nich stala obhajoba pražského německého bankéře Antona Kiesewettera, obviněného ze spolupráce s nacisty. V poměrech, jaké byly, znamenalo převzetí obhajoby Němce Čechem rozpoutání tiskové palby proti Reslerově advokátní kanceláři i jemu osobně. Právníkovým cílem bylo přesvědčit veřejnost, že převezme-li advokát hájení Němce obžalovaného dle zákona na ochranu republiky (což byl Kiesewetterův případ), neznamená to automaticky, že je nepřítelem státu. S tímto pojetím však neuspěl; obzvlášť tvrdě a nečekaně proti němu vystoupili sokolové, mezi nimiž kdysi rostl. S presumpcí neviny to ani mezi válkami nebylo valné; Resler sice proces vyhrál, ze Sokola však nakonec vystoupil.

K německému národu a jeho kultuře měl vždycky blízko, překládal Rilka i Heina. O to víc ho zdrtil Mnichov. Počátkem října 1938 si zapsal: „Dopředu nelze a nelze zpět / přede mnou, za mnou podlý svět / vpravo i vlevo zrada i klam – / ještě své tvrdé pěstě mám.“ Poslední verš nebyl hozený do větru: v roce 1939 se Resler stal členem nekomunistického odboje, až do konce války spolupracoval s Ústředním vedením odboje domácího (ÚVOD). Členové organizace využívali jeho kancelář jako místo schůzek i jako pokladnu, kam si chodili pro peníze.

Svým názorem na to, jak má vypadat loajalita, předběhl svou dobu o desítky let. Jeho současníci zpravidla mysleli, že hlavní hodnotou, kterou je třeba ctít, je národ. Resler proti tomu věřil, že hlavní, oč jde, je být kvalitním občanem. Vždycky když se veřejně angažoval, což bývalo často, činil tak sám za sebe. Nikdy se nestal členem žádné politické strany. A právě jeho vystavila doba zvlášť těžké zkoušce vnitřní nezávislosti. Člověk tak vnitřně svobodný, jak jen to bylo možné, byl na jaře 1946 pověřený obhajobou K. H. Franka, největšího žijícího vraha českého národa.

Frankovo dopadení v roce 1945 bylo pro český národ nesmírnou satisfakcí. Byl chycen člověk, jenž měl na svědomí rozbití republiky i teror proti českým studentům v listopadu 1939. Lidé si pamatovali fotografie, na kterých stál rozkročený nad mrtvými těly atentátníků z krypty kostela v Resslově ulici, znám byl i jeho osobní podíl na vyhlazení Lidic. Rozhodnutím, že bude postaven před soud, však nastala z právního hlediska podobně složitá situace jako u ostatních nacistických zločinců: bylo třeba, aby měli své obhájce, zároveň však nebylo snadné odpovědět na otázku, na čem má být jejich obhajoba založena. K jakému cíli by takové poctivě prováděné úsilí mělo vést? Pro ďáblova advokáta jsou pochybnosti o smyslu jeho práce denním chlebem.

Z hlediska vedení advokátní komory se výběr schopného a renomovaného Reslera zdál logický; Frank byl však přesto jiný případ než ty, o které se advokátovo renomé opíralo. Resler, zvyklý přistupovat ke klientům s chladnou hlavou, zjistil, že se ocitl na hranici svých profesionálních i lidských možností. Nabídku obhajoby okamžitě odmítl. Později vzpomínal: „Tato myšlenka se mně zdála zrůdnou. Žádný český advokát nemohl tuto obhajobu dobrovolně převzít, protože by to nebyl mohl zodpovědět před svým svědomím.“

Především však vůbec nevěřil, že by touto úřední obhajobou mohl být skutečně pověřen: podle předpisů komory se advokáti ex offo vybírali z abecedního seznamu členů a Resler vůbec nebyl na řadě. Podcenil však patrně význam procesu, který byl od začátku vnímán jako proces politický: často se jím na svých zasedáních zabývala vláda a intenzivně se o něj zajímala také cizina.

Ze svého hlediska největší „chybu“ Resler udělal, když na hypotetickou otázku šéfa komory, jak by Franka hájil, kdyby..., odpověděl nikoli výmluvou na nemoc nebo zaneprázdnění, ale podle pravdy: snažil by se prý o obhajobu poctivou a svědomitou, samozřejmě, tak to dělal vždy. Ráno, pouhých sedm dní před začátkem procesu, měl jmenování na stole – a s ním i cejch podezření. Noviny různých „osvobozených“ politických stran se názorově neshodovaly skoro v ničem, v jediné věci však měly jasno: advokáti nacistů a kolaborantů jsou podobně bezectní jako ti, kterých se zastávají.

Dokonce i po přidělení obhajoby se Resler bránil. Sepsal stížnost, v které vyjmenoval tucet důvodů, proč nelze úkol přijmout – mimo jiné proto, že je vůči Frankovi „podjatý stejně jako každý Čech“. Vůbec si neuměl představit, že by s ním promluvil tváří v tvář – ale právě to se mu stalo osudem.

Během dvou měsíců trvání procesu strávil s Frankem v pankrácké kobce číslo A I 52 desítky hodin a vstoupil s ním do zvláštního symbiotického vztahu, který ho pak v myšlenkách nepřestal zaměstnávat do konce života. Byl nucen zabývat se člověkem, jemuž se zabíjení stalo rutinou a který měl na svědomí také řadu lidí, s nimiž se Resler znal. A zároveň to byl člověk, který měl lidské reakce. Žil vnitřní život. Myslel na svou rodinu, snažil se přemýšlet a mluvit o svých činech. Nezdálo se, že je zbabělý. Na základě poznámek, jež si Resler pořizoval, napsal v dalších letech celou řadu textů, z nichž některé publikoval; „zaniknutí“ K. H. Franka, jak případu říkal, ho přivedlo k úvahám například o tom, jak má vypadat trest, má-li mít i v případě těžkého zločince nějaký smysl.

O tom, že k Frankovu „zaniknutí“ proces směřuje, nebylo od začátku pochyb. Žádná obhajoba na světě by v roce 1946 nedokázala udržet tohoto člověka naživu. Přesto se Reslerovi nabízel určitý prostor, jak Frankovy činy kvalifikovat, aby trest byl víc než jen odvetou – a Resler této nepatrné šance využil. Jako odpůrce trestu smrti navrhl v závěrečné řeči prohlásit Franka za choromyslného a držet ho do smrti někde v blázinci.

Bylo jen málo lidí, kteří si uvědomili absolutní korektnost tohoto Reslerova postoje – patřil k nim například Robert H. Jackson, americký žalobce před norimberským tribunálem, který se procesu s Frankem zúčastnil, viděl Reslera „v akci“ a dospěl k názoru, že kdyby takových advokátů bylo v Čechách víc, mohli by se norimberští zločinci klidně soudit v Praze.

Resler však byl, naneštěstí, sám. Frank byl popraven zvlášť potupným způsobem, v podstatě stejným, jaký i sám praktikoval, a Reslerovi zůstala pověst muže, který se provinil tím, že byl jistou dobu zločinci příliš blízko. Za reprezentaci české advokacie nedostal zaplaceno, šéf komory mu místo toho vyslovil poděkování. Později mu byly přiděleny i další obhajoby politiků se složitou druhorepublikovou nebo protektorátní minulostí: Jiřího Stříbrného, Rudolfa Bienerta, Jana Kaprase a Jiřího Havelky. Samé těžké věci, proti Frankovi však vlastně hračka.

Když přišel únor 1948, komunisté se postarali o Reslerův odchod z advokacie. Na zbytek života (zemřel v roce 1961) se vrátil tam, kde kdysi začal: ke knížkám. Škoda, že tu rozhodující a velkou, o tom, co spatřil ve Frankových očích, když s ním o samotě rozmlouval, nikdy nenapsal.

Ladislav Štoll likviduje
Františka Halase
(22. 1. 1950)

Měla to být celkem běžná schůze, ale stal se z ní mezník v dějinách české kultury. Doba se na to zdála zralá. Když si Ladislav Štoll na první konferenci svazu spisovatelů bral v lednu 1950 řeč, měla za sebou tato instituce krátké, leč hektické období. Proměnilo se celé povědomí o tom, co je – nebo má být – literatura a kdo ji může psát a vydávat. Členské řady proti období minulého, demokratického syndikátu spisovatelů prořídly – z někdejších sedmnácti set členů jich do nové instituce vplulo něco přes dvě stě. O tom, jak skončili ti zbylí, všichni v sále věděli: někdo v továrně, jiný doma o hladu, další v cizině nebo ve vězení. Zbýval půlrok do chvíle, kdy měl být český spisovatel Záviš Kalandra za své názory Čechy oběšen.

Pochopit mentalitu lidí, kteří Štolla v ten den na konferenci obklopili, zřejmě nelze s použitím dnešní optiky. Byli to lidé s povahami strmě poznamenanými zážitky z nedávné války, strachem o život a nekonečným umíráním na všech stranách. Cena života obecně klesla, což zejména v hlavách mladší generace vzbuzovalo dojem, že tvrdost a násilí k životu neoddělitelně patří, tvoří snad dokonce jeho podstatu. Stalinské heslo „Když se kácí les, létají třísky“ nebylo v žádném případě zamýšleno ani chápáno jako omluva za přehmaty, ale spíš jako jejich vábení, přitakávání jejich zničujícímu působení.

Říkávalo se: „Padni, komu padni.“ To bylo ono. Likvidace protivníka jako běžná součást života, jehož velká část se tím zredukovala na „boj“: jedno z nejčastěji užívaných slov v novém jazyce. O míru se sice mluvilo také často, ale v představách mnohých splýval spíš s vizí posmrtného života.

Také Ladislav Štoll (1902–1981) byl bojovník zvyklý na rázná řešení, vlastní i cizí. Když v roce 1916 přečetl Jiráskovo Temno, pod dojmem z tohoto románu vystoupil z katolické církve. A když ho později za jeho politické názory na hodinu propustili z Živnobanky, kde byl úředníkem, nedivil se tomu: vlastně něco takového očekával, protože taková byla „doba“, ke které patřil také on sám.

Vyznavači „doby“ mezi světovými válkami nacházeli zvlášť často místo v řadách komunistické strany; Štoll se k nim přidal v roce 1926. V té době ještě stále mohl být lecčím, vyzkoušel toho hodně, dlouho chtěl být třeba letcem a také jeho první naučná knížka se jmenovala Člověk v aeroplánu. Spisovatel Karel Konrád popsal, jak Štoll ještě v roce 1938 doručil svému obdivovanému básníku S. K. Neumannovi kytici tím způsobem, že mu ji hodil z nízko letícího letadla na zahradu v Poděbradech, prý „přímo k nohám“.

Většinu svého dalšího života však Štoll už proseděl v redakcích a kancelářích a proúřadoval. Jeho autoritu v prvních poválečných letech zvedlo přátelství s Juliem Fučíkem, hrdinou levicové části národa. V textu Reportáže, psané na oprátce Fučík před smrtí nazval Štolla „poctivým kamarádem“ a svěřil mu do péče vydání vlastního díla. Štoll se o ně spolu s vdovou Gustou Fučíkovou postaral i vypuštěním problematických pasáží knihy, včetně té o Fučíkově spolupráci s gestapem. Po válce při každé vhodné příležitosti vzpomínal na léta společného redaktorování v Rudém právu nebo třeba na to, jak si „Jula“, opět v létě 1938, přišel k němu domů půjčit F. L. Věka.

Snad proto, že si uvědomoval svou nevelkou myšlenkovou a zejména uměleckou kapacitu, velebil po celý život několik autorit, jako byl kromě Fučíka například Zdeněk Nejedlý a básník S. K. Neumann. Nejedlý ho pasoval do role jakéhosi svého duchovního a politického nástupce: od roku 1953 Štoll působil jako šéf „Nejedlého“ resortů školství a kultury v několika komunistických vládách. U Sovětů rozděloval Štoll svou přízeň mezi klasiky (vždycky se mu ulevilo, když třeba u Lenina našel nějaký citát, který se hodil k tomu, na co právě myslel) a ideology současnosti, jejichž jména pružně měnil podle toho, jak si kdo z nich momentálně svou pozicí stál.

Před ním i za něj působilo v české kultuře mnoho osobností, které ho předčily jak charakterem, tak tvůrčími schopnostmi. V tom byl často problém komunistických revolucionářů deroucích se strmě vzhůru: jak o svém právu na vedení přesvědčit ty, kteří si v oboru vedli lépe než oni a dosud se bez nich obešli? V oblastech, kde povahy zůstávaly ve stínu odborností, například v metalurgii, se i noví vládci mohli chlubit, že jsou prostě lepší odborníci: kromě těch, které vystřídali, jim jen málokdo rozuměl. Co si však počít s kulturou, která byla všem na očích a kde dosud štollovský mezičlánek nikdo nepotřeboval? Když se například desetitisícům čtenářů dosud líbily Halasovy nebo Seifertovy básně, jak je přesvědčit, že pravdu má jejich kritik Štoll, který se za život nezmohl ani na jednu osobně naléhavou větu nebo verš, které by stály za řeč?

Aby si své působení mezi nejlepšími lidmi kultury odůvodnil, vytvořil si Štoll teorii, že i v umění koneckonců záleží hlavně na tom, kdo je ideologicky správně (tedy marxisticky) předpřipraven. Říkal tomu, že takto školený člověk, například on sám, „má pravdu“. Co je to potom platné, když jiní dokážou psát básně, které jedněm rozbuší srdce a druhé přinutí žít lepší život, když prostě „nemají pravdu“? Tu má Štoll, proto mezi nimi smí působit a ovlivňovat jejich tvorbu.

V roce 1947, ještě před převratem, své pojetí vyjádřil slovy: „Co je mravnost proti pravdě? Mysli a jednej pravdivě – jednáš mravně. Co je svoboda proti pravdě? Mysli a jednej pravdivě a jednáš svobodně. Pravda řeší všechno. Pravda, toť ‚monarcha‘ všech pravých demokratů, pravda, toť svrchovaný pán všech svobodných. Mimo sféru její ‚monarchie‘ není pravé svobody ani mravnosti.“ Pravda je objektivní fakt; kdesi existuje a smysl lidského života spočívá v tom, tuto pravdu přijmout a přidat se k jejím hlasatelům. Kdo se k této vyšší a zjevené pravdě přidá, získá mnohem víc než tvůrce, který pravdu hledá mnohem komplikovaněji a riskantněji a stejně nikdy nic definitivního, štollovsky pravdivého nevyšťourá: všechna nalezená krása se mu v rukou zatřpytí jen na chvíli a zase zmizí.

Podstata Štollovy „pravdy“ byla v tom, že mu do diskusí, kde ji mohl uplatnit, dávala o tolik výhodnější pozici, že se tím debata eliminovala. Měl prostě moc. A takto, jako muž moci, také v lednu 1950 vystoupil na spisovatelské konferenci. Z jeho postu dříve promlouvali muži pera a v sále možná sedělo pár lidí, kteří tu dobu pamatovali a kteří i od něj ze setrvačnosti očekávali něco podobného. Podstata Štollova sdělení se však měla týkat nikoli tvůrčích otázek, ale konkrétních lidských osudů: ty budeš, brachu, žít, kdežto ty nikoli; ty strávíš svá nejlepší léta ve vězení; ty už kromě dopisů až do smrti nic nenapíšeš; a ty, bratře, sice můžeš psát a vydávat, ale odsuzuji tě za tu vymoženost k doživotnímu strachu.

Nenabídl možný výklad minulého a budoucího literárního vývoje, ale rozhodl rovnou o výkladu definitivním. Básníky rozdělil do dvou kategorií: na dobré a špatné. Dobří byli ti, kteří tak jako Štoll poznali pravdu. Dobrým, vlastně nejlepším byl S. K. Neumann, „náš první socialistický básník“, druhým Jiří Wolker; dva titáni, na které se mělo v budoucnosti navazovat. Hůř dopadl Vítězslav Nezval; ten pravdu neměl, v minulosti se totiž ocitl pod vlivem „kropotkinovsky anarchistického iluzionismu“. To bylo zlé; stále však aspoň zůstával člověkem jen pomýleným, který na tom byl tisíckrát lépe než hlavní škůdci české poezie vyjmenovaní v hlavní části referátu: Bedřich Fučík, Václav Černý a mnoho dalších, mezi nimi překvapivě také František Halas, až dosud považovaný za jednoho z nejvlivnějších českých básníků.

Halas určitě nebyl tvůrcem, jakého si Štoll přál mít; štollovskou vnější a abstraktní „pravdu“ neuznával a svou poetiku založil na odkrývání pravdy vnitřní. Neskrýval, jak je to těžké a jakou při tom i on sám často cítí bolest – ale tato bolest mluvila k druhým lépe nežli hlasité bubnování Štollovo: takže se stalo, že hned dvě generace po sobě se vydaly za tímto podivně smutným mužem a daly najevo, že o Štollovu „pravdu“ nemají zájem.

Zde se ukázala ještě jedna faseta štollovské „pravdy“. K vlastnostem marxistů-leninistů vždy patřilo ukrývat se za poučky, aby nevynikly subjektivní pohnutky jejich jednání. Vznést veřejně požadavek na něčí likvidaci nebylo snadné, avšak ve stínu myšlenky se lačnost po krvi jevila jako principiální čin, snad dokonce odrůda hrdinství. Když však nyní Štoll z tribuny zveřejnil svou protihalasovskou „pravdu“, potvrdilo se, kolik je v ní osobního. Přednesený referát ukázal, že důkazy o básníkových vinách Štoll sbíral a zapisoval si do notýsku od dob první republiky. Přinejmenším od roku 1929, kdy pár spisovatelů-komunistů opustilo lůno strany: „Je příznačné, že ani jeden z těchto básníků – ani Hora, ani Seifert, ani Halas – už nenašel slov a verše pro Stalina.“

Aby si usnadnil pozici, místo myšlenek kritizoval charaktery. Rozčilovaly ho názory Karla Teiga, vůdce meziválečné avantgardy, a k tomu, aby ho odsoudil, udělal z něho navíc nepřátelského a zlého člověka, který schválně, jako krysař, vábil české básníky, aby šli proti „lidu“. I z Františka Halase nebo Bedřicha Fučíka se vedle toho, že to byli „špatní“ tvůrci, stali rozvraceči socialistické kultury, v poezii Kamila Bednáře Štoll vystopoval hned „Mnichov zkřížený s Vatikánem“ a podobně.

Nepřihlásili se k „pravdě“, proto ať zhynou. A vy, kdo posloucháte, máte na výběr, ke komu se přidáte. Pokud nepřijmete „pravdu“, nejenže budou vždy špatné všechny básně, které napíšete. Neproviníte se jen na nich a na sobě, ale poznamenáte dokonce i celou českou literaturu, její autory i čtenáře – a bude potom muset přijít někdo jiný, vědoucí a spravedlivý, kdo to pozná, zhodnotí a vykáže vás tam, kam patříte.

Byl typickým představitelem netvůrčího, mocenského myšlení. Básník byl podle něj spíš hloupý člověk, stejně jako čtenář. Štěstí obou záviselo na tom, jestli přijde prostředník, rozpozná, co v tom či onom díle je, a vše vysvětlí. Ještě nedávno se přitom smysl kritické práce vnímal jinak: kritik měl být nikoli nutně chytřejším, ale hlavně citlivějším člověkem než obyčejný „čtenář-civil“. Měl být schopen nasadit sám sebe při čtení víc než on – a nabízet proto jiné a zajímavější výklady, než ke kterým normální čtenář mohl dospět. Byl to vlastně také tvůrce, jen jiného druhu. Mezi jeho úkoly zaručeně nepatřilo poroučet druhým, co si mají myslet.

Jenže Štoll žádným tvůrcem být nechtěl. S ním vstoupily do literatury, a nejen tam, zachmuřené tváře, páni s aktovkami, vládci lejster. Tvorba před nimi zděšeně uprchla co nejdál, na periferii. Bůhví, jestli se odtamtud dodnes vrátila.

Josef Urválek účtuje
s Rudolfem Slánským
(27. 11. 1952)

Osudem českých debat o komunistické minulosti bývá, že zpravidla vynesou na povrch otázku: Jak je možné, že tolik lidí uvěřilo tolika nesmyslným tvrzením, obsaženým v odůvodnění politických procesů? „Vážně jste tomu všemu věřili?“ ptávají se nepamětníci pamětníků stále znovu a ti jim odpovídají podle míry své trpělivosti, upřímnosti i ochoty si vzpomenout.

Možná že existuje objektivní klíč, který může pomoci každému, koho to snad ještě baví, nalézt odpověď na tento typ otázky. Hlavní událostí největšího politického procesu se Slánským a spol. v listopadu 1952 byla řeč prokurátora Josefa Urválka, zachycená dodnes na obrazovém i zvukovém páse. Z Čechů, kteří v roce 1952 žili, si ji zapamatoval každý, kdo byl tehdy schopen vnímat. Dojem, který vzbudila, byl různý, vždycky to však dojem byl. Chceme-li si představit dilema, v jakém se snad tehdy ocitla aspoň část Urválkových posluchačů, přečtěme si nebo poslechněme dnes tuto jeho řeč a odpovězme si na otázku: Bylo možné vnímat taková slova a takový typ promluvy jako normální projev normálního člověka? Kdo si myslí, že ano, ten má právo věřit.

Když v srpnu 1950 žádal o místo krajského prokurátora v jižních Čechách, uvedl ve svém curriculu vitae: Narozen v roce 1910 v Českých Budějovicích, bytem tamtéž, ženatý, otec dvou dětí. Člen komunistické strany od roku 1945 (o tom, že byl mezi válkami v sociální demokracii, se nezmínil). Syn strojvůdce státních drah. Kariéru zahájil až po osvobození: nejprve u Národního soudu, kde se projednávaly válečné zločiny zrádců a kolaborantů, po roce 1948 na státní prokuratuře v Praze. Vyhodnocen jako člověk spolehlivý, straně a socialistickému zřízení oddaný; v minulosti mu byly svěřovány hlavně procesy s „bývalými lidmi“, tedy s těmi, jimž komunisté sebrali moc a majetek. V jeho minulosti nebyl žádný zřetelný škraloup, a tak i závěr posudku vyzněl pozitivně: „Z dosavadní činnosti soudruha Urválka možno usuzovat, že bude skutečně prokurátorem, jakého si žádá zlidovělé soudnictví.“

V roce 1950 toto soudnictví především žádalo, aby resort spravedlnosti, zděděný po předúnorovém „reakčním“ ministru Prokopu Drtinovi, doznal převrácené podoby. Alexej Čepička, který Drtinu po převratu nahradil, zahájil bleskovou přestavbu podle sovětského vzoru. Nově se rozdělovaly role: až dosud byl hlavním orgánem spravedlnosti soud; nestranný, nezávislý. „Za Čepičky“ převzal velkou část dřívějších soudních kompetencí prokurátor.

Přípis rozeslaný soudcům z ministerstva spravedlnosti v lednu 1950 vysvětloval: Prokuratura poroučí, protože z přípravného řízení ví o obžalovaných mnohem víc, než je ve spisech. Jinými slovy: spis (a v něm nashromážděné důkazy) se z hlavního pramene stal okolností. O výsledku měla napříště rozhodnout politická „pravda“ utvářená v pozadí. Ta však neměla s hledáním viny nic společného, byla na něm nezávislá. Soudní jednání ztratilo původní charakter nalézání práva a stalo se jeho nápodobou, jakýmsi stínovým divadlem: o tom, jak proces dopadne, se rozhodovalo předem na schůzce, kde se sešli členové soudního senátu, prokurátor a zástupce bezpečnosti a dohodli, co bude. Smluvilo se, jaké padnou při procesu otázky a jaké se očekávají odpovědi, vyhodnotilo se, jak jsou obvinění na proces připraveni a podobně.

Ve chvíli, kdy se Urválek stal krajským prokurátorem, tento systém v zásadních rysech už fungoval, forma vnesená sovětskými poradci potřebovala pouze propagandisticky oživit. Urválek se toho úkolu ujal. Najednou ho bylo všude plno. Dával najevo, že si bere k srdci otázky, které daleko přesahují jeho kompetenci a týkají se všech prokurátorů v zemi, nebo dokonce celého resortu spravedlnosti. A neskrýval, že za svůj vzor považuje A. J. Vyšinského, který před světem symbolizoval krvavou podstatu stalinské justice.

Rád se účastnil právnických školení, kde vysvětloval, jak dosáhnout, aby prokurátor hrál v procesu první housle. Musí být vždy vpředu, bolševicky rázný, útočný – a jakýmsi symbolem a vyvrcholením jeho umění je závěrečná řeč, pronášená těsně před vynesením rozsudku. Zatímco obžalované má zdrtit, přítomné publikum očistí a povzbudí ve víře v komunistickou spravedlnost. Je to do té míry důležitý nástroj, že je pouze na prokurátorově volbě, jaké herecké prostředky si k jejímu zdaru vybere.

Ještě na jaře 1950 Urválek tyto své zásady jako prokurátor uplatnil během „pracovní brigády“ při procesu se skupinou Milady Horákové. Někteří komunističtí prokurátoři se dokonce i tehdy, když už systém pracoval naplno, z projednávání věci omluvili. Urválek přijal a mezi pěti kolegy si brzy získal hlavní slovo. Vedl si úspěšně: za účast v akci, která skončila vynesením čtyř trestů smrti a devíti dlouholetých trestů odnětí svobody, si vysloužil odměnu 8000 korun.

Z dobových materiálů, které shromáždil historik Karel Kaplan, plyne, že mezi kolegy Urválkův drsný styl nevyvolával vždycky jen slova chvály. Kolega prokurátor Kepák na dodatečné schůzce Urválka označil za samolibého člověka, který soudní jednání chápe jenom jako způsob, jak se prosadit. Soudce z lidu Polanecký Urválkovi vytkl, že zejména při výsleších Milady Horákové se choval způsobem, jenž na veřejnost neudělal dojem (skákal jí do řeči, byl arogantní atd.). Ani výslech Záviše Kalandry prý neproběhl důstojným způsobem; byl snad Urválek přepracován?

Ten v sebekritice přiznal, že na výrobu procesu opravdu nebylo mnoho času – jeden týden. Uznal také, že se občas nechá strhnout. „Počítám s tím, že proces musí poutat, a tak se mi někdy stane, že utne sekyra.“ Hodně neplechy však podle něho natropili i jiní, třeba filmaři; provinili se tím, že v soudní síni vůbec natáčeli, vždyť „fyziognomie obžalovaných ve většině případů budí soucit“. Co tedy dělat, aby se všechny tyto chyby neopakovaly? Urválek slíbil přispět k příštímu zdaru třeba tím, že závěrečnou řeč nebude improvizovat, ale napíše si ji předem. Bude ji mít hotovou už před začátkem přelíčení. Zavčas ji dá přečíst členům senátu, takže celý proces pak dospěje do finále bez zaváhání.

Když se v polovině roku 1952 vybírali experti pro blížící se proces se Slánským a spol., byla už Urválkova pozice taková, že ho sotva bylo možné přehlédnout. Do procesu ho jmenoval jeho příznivec Alexej Čepička – což bylo trochu zvláštní; v té době už byl dva roky ministrem národní obrany. Urválek byl podle něj nejlepší, protože při přebírání „techniky sovětských prokurátorů“ došel nejdál; osvojil si ji bez výhrad.

V září 1952 se Urválek nastěhoval do ruzyňské věznice, kde byli obžalovaní soustředěni. Studoval materiály, mluvil s poradci. Zbylí, služebně nižší prokurátoři se přidali v průběhu října. Bydleli s Urválkem všichni pohromadě. Aby se rizika spojená s přípravou procesu snížila na minimum, byl do jejich pokojů zaveden odposlech. Když jednomu soudci, Trudákovi, na pokoji ujelo, že by rád mimo protokol položil pár doplňujících otázek, byl z případu odvolán.

Samotný proces se Slánským a spol. proběhl v listopadu 1952 a byl od té doby mnohokrát popsán. Hlavní role v něm patřila Urválkovi. Tlumočil sice jenom vůli sovětských poradců, schválenou nejužším vedením KSČ, navenek však on byl tím mužem, kterému ve věci patřila hlavní rozhodovací pravomoc. Kdo z diváků věřil, že i před tímto soudem stále ještě probíhá názorový zápas, ten musel dojít k závěru, že nejlepší zápasník je Urválek. Prokurátor při tom plně využil třeba svůj slovník, plný zvláštních metafor; například obžalované přirovnal k chobotnicím, které z těla národa sají „krev a mízu“.

Sedmý den procesu konečně nastala chvíle, ke které celou dobu směřoval. Přišel čas pro závěrečnou řeč, jejímž zlatým hřebem byla žádost o trest smrti pro všechny zúčastněné. Kdyby někdy někdo sestavoval knihu z nejvlivnějších textů české politické rétoriky minulého století, Urválkovu proslovu by v ní patřilo jedno z nejpodivuhodnějších míst. „Nechť váš rozsudek dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování. Nechť je ohněm, který do kořene vypálí tuto hanebnou hlízu zrady. Nechť je zvonem, volajícím po celé naší krásné vlasti k novým vítězstvím na pochodu k slunci socialismu.“ Jeho slova prozrazovala umrtvené zbytky někdejší tvůrčí schopnosti. Možná kdysi napsal pár básní, než změnil robotu.

I toto prokurátorské angažmá se Urválkovi vyplatilo, za odměnu získal post předsedy Nejvyššího soudu. Když se v druhé polovině padesátých let začaly nezákonnosti procesů přezkoumávat, pořád v tomto křesle seděl. Paradoxně zůstal šéfem instituce, která měla k tématu dávat nestranná stanoviska. Ještě v roce 1968, kdy byl interpelován v tisku, používal obvyklou obhajobu lidí svého typu: o ničem jsem nevěděl, všechno mi předepsali a schválili druzí, hlavně Klement Gottwald. Jinými slovy: kdo útočíte na mě, útočíte zároveň i na Gottwalda – takže si to dobře rozmyslete.

Každý zločinný režim se opírá o několikerý typ lidí, několikerý typ myšlení. Obyčejně těží z naivních, kteří se nechali zmanipulovat, a ze ctižádostivých, co se dali koupit. Mimo obě tyto kategorie lidí však každou špatnou vládu drží u moci i aktivisté: ti, kteří se hlásí do práce i tam, kde soudný člověk zaváhá nebo rovnou odmítne jakkoli se angažovat. Ti, kteří „už se na to nemohou dívat“, takže napnou síly a dají se do díla. Jiní se potom zas nemohou dívat na výsledky jejich práce. Vývoj se dere vpřed v prudkých skocích.

Ivan Diviš začíná psát
Teorii spolehlivosti
(14. 5. 1960)

Člověk sedne a začne psát knížku: jak snadno představitelná a v podstatě banální se tato situace zdá. Nic, co bychom neznali třeba z televize a nedovedli si představit. Na začátku je asi, myslí si divák, potřeba něco sdělit a představa o tom, jak má sdělení ve výsledku vypadat. Psaní, které začalo onoho květnového dne v zahradním domku na pražské periferii, v hloubětínské ulici Na Hutích, však celých dalších víc než třicet let vypadalo úplně jinak.

Na počátku šedesátých let Ivan Diviš ještě zdaleka nebyl známým ani slavným básníkem. Během dalších devíti let však donedávna zakazovaný autor vypálil salvu dvanácti básnických knih. Sklidil za ně první veřejné uznání ve svém životě. Na to druhé musel čekat až do svého polistopadového návratu z exilu – a i potom pro mnohé zůstal leda zuřivou figurkou, která umí tak krásně spílat českému národu, že to jde kromě koukání občas i poslouchat.

Dnes, když už Diviš nežije, mizí z paměti malebné vlastnosti jeho temperamentu a působí „jen“ dílo. To Divišovo má však zvláštní povahu: uprostřed, mezi sbírkami básní, ční jako balvan objemná kniha složená ze stovek příležitostných, krátkých textů, vzniklých tlakem situace, vzpomínky a asociace z ní vyvozené. A jako každé velké dílo i tato Teorie spolehlivosti, jak ji Diviš nazval, podkopala sobě i svému autorovi půdu pod nohama: položila totiž, odlišně než dosud, otázku, co uměleckým dílem v dnešní době má nebo může být.

Tradiční představa obyčejně praví, že dílo se tvoří zodpovědně, krok za krokem, podle předem daného a cílevědomého autorova záměru; spisovatel jeho vznik programuje, organizuje a kontroluje pevnou vůlí. V novější době, zejména ve dvacátém století, se připojilo i etické kritérium: autor by měl za dílo ručit charakterem; krásné knihy vyrobené zločincem nebo oportunistou krásné nejsou a jako umělecké dílo je nemá smysl číst.

Takové psaní je potom ale často výsledkem jakéhosi paktu stability. Například v rozšířeném a oblíbeném žánru románu se utvořila pravidla, kde obě strany, autor i čtenář, hrají předem domluvenou hru. Vědí, že čtenář žádá příběh, a spisovatel ho proto dodá. Čtenář se bude chtít dozvědět, jak příběh dopadne – a dozví se to.

V minulém století velkou část této elementární vypravěčské potřeby začala uspokojovat televize, takže dnes už by sotva šlo začít knihu tak rozšafně a počestně jako za Balzaca nebo Gogola: „Jednoho sychravého podvečera v městě B. v n-ském újezdu zastavil kočár.“ Ale stále, i dnes, romanopisec často komponuje podle nepsané dohody: dodá se a přijme příběh, který zobrazí, jak daná doba mění lidské povahy a charaktery.

To, co Diviš onoho květnového dne v roce 1960 na své hloubětínské verandě, daleko od města, obklopený sady a skládkami, začal psát, bylo však všechno jiné, jenom ne kniha takového tradičního a předvídatelného typu. Na začátku to bylo až prostinké: zaznamenal dvě nepříliš významné věty, které řekl vězeň, jenž toho dne přišel na návštěvu. Pak se k rukopisu jednou vrátil na podzim stejného roku; vlastní, soustavné psaní se dokonce rozběhlo až o dva roky později. Jako kdyby Diviš váhal a tápal, z jakého úhlu má k neviditelnému kontinentu, jehož kontury snad už začínal tušit, přistoupit. Vydává-li se cestovatel do krajiny rozlehlé jako Asie, musí být obezřetný.

Během dalších let psal, kdykoli ho něco napadlo: nesoustavné a navzájem nepropojené texty. Nenavazovaly na sebe v čase a neodkazovaly k sobě; nebyl to deník. Jejich cílem nebylo zachytit názorový vývoj či jiné proměny autora. Diviš se ostentativně postaral o to, aby každý úryvek mohl a zároveň i musel fungovat samostatně – své pohrdání umnou kompozicí dal najevo například tím, že „ztratil“, přesněji řečeno kamsi na řadu let založil, igelitový pytel s velkou částí textů.

Kdyby to udělal Tolstoj se sto stranami, na nichž popisuje bitvu u Borodina, mohl by dát zbytek své Vojny a míru do sběru, celá stavba by se mu zhroutila. Divišova Teorie byla však podivuhodným dílem, kde na každé jednotlivé části záleželo, i ne. V prvním českém vydání v Praze v roce 1994 ztracená část chyběla a nikdo ji nepostrádal, dokonce ani sám autor. V druhém vydání, o osm let mladším, chybějící pasáže zařazeny byly, ale jakousi podivuhodnou shodou okolností to i pro nejpozornějšího čtenáře stále byla táž kniha.

Její princip dominoval nad kompozicí i nad provedením jednotlivých částí. Přirovnání k vesmíru, které se po vydání objevilo, nebylo tak třeskutě odvážné, jak se mohlo zdát. Diviš, stvořitel principu, svůj nevelký zájem o nuance dal najevo i tím, že přípravu knihy, její sestavení z hromad papírů, navršených za léta bez ladu a skladu, svěřil přátelům – a do práce jim nemluvil, vlastně se o ni ani nezajímal. Ani Bůh se poté, co stvořil svět, nepotuluje ustaraně nablízku a nevychytává závady, které se při provozu objevily. Kdo zná Slovo, ten nebude dumat nad fasádou.

Tím, že Diviš rezignoval na kompozici a nechal dílo plynout bez toho, aby je toužil někam dovést, vstoupil vlastně do polemiky s těmi literárními žánry, které byly na umné kompozici postaveny. Román byl nejbližším cílem. V autorském spřádání prozaických příběhů viděl Diviš manipulaci a lest: v životě není katarze, takže dílo skloubené jen proto, aby jí dosáhlo, vlastně čtenářům lže. A nezáleží na tom, že čtenáři obelháváni být chtějí. Každý únik před skutečností, vzdálení se životní realitě je podle maximalisticky uvažujícího Diviše nemravný.

Tvůrce se podle něj nemá snažit čtenáře „dostat“ a vlastně se o něho ani nemá příliš starat. Všechny své síly má napřít k jedinému: co nejpřesnějšímu vyjádření sebe sama, lhostejno, jakými kompozičními prostředky. Život je věčný proces, veletok, všechny milníky v něm jsou pouhou fikcí. Psaní je od toho, aby zachytilo život v tomto neustálém a neklidném, předem nenaplánovaném pohybu. Divišův čtenář neměl nad jeho knihou usednout k hotové a naaranžované tabuli, spisovatel mu uchystal úplně jiný osud: projít spolu kompletním martyriem kuchyňské přípravy.

Možná že Diviš původně ani nepředpokládal, že by z Teorie jednou mohla být kniha. Snad to měl být jen jakýsi další z mnoha jeho příručních rezervoárů poznámek, nálad, asociací a aforismů, zásobník se surovinou budoucí básnické tvorby, jaké si vytvářel celý život. V sedmdesátých letech tak třeba v mnichovském exilu se spisovatelem Josefem Jedličkou podnikl na dálku faktografický „průzkum“ staropražských reálií. Způsob, jakým smísil objektivní informace s osobními zážitky, připomněl postup použitý také v Teorii: „zaevidoval“ si, jak v Praze prožil 15. březen 1939, 9. květen 1945, 25. únor 1948 i jiné důležité dny. Zrecenzoval si pro sebe zajímavé pražské lokály i se zážitky, které ho tam potkaly. K faktům vždycky doplnil asociace, spojil je vzájemnými vztahy. Snad tak měla vzniknout vzpomínková kniha, ale daleko spíš to byl prostě zásobník, kam bylo možné sáhnout, kdykoli se to hodilo.

V případě Teorie se však stalo, že „zásobník“ začal Divišovi kynout pod rukama. Zatímco původně měl sloužit vnějšímu účelu, teď se stal účelem sám sobě. Cokoli do něho Diviš vložil, text, výkřik či vzpomínku jakéhokoli druhu, všechno se uvnitř proměnilo, stalo se částí panoramatického obrazu, jaký Teorie přinášela. Dílo nepřibývalo v čase jediným směrem, nerozrůstalo se od začátku do konce, ale bobtnalo vpřed i vzad, do všech světových stran a dále do prostoru.

Vznikla tak alternativa k románové kompozici, která ukázala netušené možnosti: dovolila například zatížit text takovou dávkou mravního patosu, jakou by asi žádný román neunesl. Diviš se prohlásil za člověka, který na sebe dobrovolně bere celou tíhu národní, a snad i veškeré lidské existence.

Editor Teorie spolehlivosti Jiří Horák jednou výsledek autorovy práce přirovnal k Bibli. Ani Starý nebo Nový zákon nejde chápat jenom jako příběh, a vůbec ne příběh ucelený, psaný s předem daným kompozičním záměrem. I Divišovu Teorii lze, tak jako Bibli, otevřít na kterémkoli místě s jistotou, že nalezené místo bude stejně důležité jako kterékoli jiné. Katarze v Teorii není obsažena jen ve finále, čtenář na ni nemusí čekat až do konce, ale zažívá ji v podstatě stále, skoro v každé větě. Přestane-li se dílo usilovně komponovat, může dosáhnout stavu, kdy působí permanentně.

Někdy se cituje Divišův záznam z roku 1967, který tvoří i motto jeho knihy: „Považuji za nežádoucí zkrat, dokonce za svého druhu příkoří, aby po umělci zbylo jen a jen dílo a současně nebyl vydán počet i o jeho soukromém utrpení, kterým je nejen vykupoval, ale bez něhož by prostě nebyl ničím, ani občanem, ani otcem, plným člověkem prostě.“

Diviš věřil, že správně to má být obráceně – že jako hlavní dílo má být „ve veliké knize“ publikována zpráva o autorově životě a až úplně na konci, někde ve smutném koutku mezi rejstříkem a poznámkami, se má krčit i komponovaná literatura. Podle Diviše se vzadu, na mrazu, měly ocitnout třeba všechny jeho básně. Pokud to zní jako záměr posedlého a sebestředného dokumentaristy, pak právě četba Divišovy Teorie ukazuje, v čem bylo opravdové kouzlo jeho „evidence“. Přesvědčený, že „pravdivé a skutečné je jen to, co jsme skryli a zamlčeli“, došel k názoru, že kompozice je umění, jak skrývat a mlčet – a zachoval se podle toho.

Strana mluví se spisovateli
(12. 7. 1968)

Jsou lidé, a nepatří k nim jenom pamětníci, kteří si budou vždy myslet, že pražské jaro 1968 bylo obdobím, kdy Češi a Slováci zas jednou předběhli zbytek světa a ukázali, jak se společnost může spořádaně transformovat do podoby, o jaké se předtím psávalo jen v sociálních utopiích. Jiní zas, a mezi nimi i ti, kteří rok 1968 pamatují, na něj budou vzpomínat jako na dobu, kdy národ propadl takové míře iluzí o sobě samém, až ho to ohrozilo na duševním zdraví.

Oba názory žijí – a zřejmě i dále budou žít – vedle sebe, jako všechna lidská přesvědčení, která nejsou založena jen na argumentech, ale především na citech. To i ono pojetí pražského jara se dá ilustrovat množstvím epizod; tady je jedna, která se přiklání k teorii kolektivní iluze všech proti všem.

Dvanáctého července 1968 se v pražském Hrzánském paláci sešla zvláštní společnost. Reformní vedení komunistické strany, mezi jehož členy nechyběl žádný z nejvyšších představitelů, si pozvalo na večírek dvě desítky intelektuálů. Rozhovory strany s mistry kultury byly v rétorice vedení vždy na denním pořádku, před rokem 1968 však obvykle mívaly jednosměrnou podobu: shora se řeklo, co se bude psát, a dole se to potom udělalo. Pražské jaro do této idyly vneslo nové tóny, a nejpozději od vydání manifestu Dva tisíce slov 27. června bylo zřejmé, že společenské pohyby už nadále nepůjde „uřídit“ z jediného centra. Nikdo ještě netušil, že nové období bude trvat jen necelé dva měsíce, manifestem však v každém případě začala úplně nová éra rozvoje společnosti samovolně, zdola, nezávisle na vůli komunistické strany a kohokoli, kdo si osobuje zvláštní zásluhy nebo práva.

Manifest byl vlastně hlavním důvodem, proč vedení strany schůzku s odbojnými spisovateli (z větší části jeho signatáři) vyvolalo. Jdou ti píšící soudruzi ještě vůbec s námi, nebo proti nám? Jsme demokrati, a tak si je pozveme k demokratické diskusi, kde všechno rozebereme.

Asi nejznámější literární svědectví o tom, jak večírek vypadal, přinesl Josef Škvorecký v románě Mirákl; kniha sice není rekonstrukcí pražského jara, zároveň však obsahuje pasáže, ve kterých autor dává najevo, že beletrizuje jen minimálně. Ta „hrzánská“ patří mezi ně. Protože účastníky večírku nejmenoval, mohli čtenáři spekulovat, kdo byl „lidovým politikem“, jenž na večírku vyprávěl o tom, jak mu přišel telegram podivného znění: „Budeš viset, kurvo, hned vedle prvního tajemníka.“ Ve felliniovské scéně politik bloumá od hosta k hostu a s okatou veselostí opakuje, jaká to pro něho bude čest. (Podobný scénář událostí nebyl v létě 1968 úplně nereálný; zájemců o to, kdo bude katem, bylo víc.)

Škvorecký nenechal čtenáře na pochybách, jak schůzku v Hrzánském paláci sám vnímal: jako jeden mohutný výron politické naivity skoro všech zúčastněných. Většina lidí pronáší nesmysly, jako třeba předseda vlády Černík – holedbá se chrabrostí při vyjednávání se sovětskými generály o odchodu jejich vojsk, která opět dlí v zemi na jakémsi nekonečném cvičení. Vypravěč, ovšemže s několikaletým časovým odstupem a z nadhledu kanadského exilu, má pro přítomné jen slova opovržení: „Měl jsem náhle dojem, že se dívám na nějaké Shakespearovo drama v provedení Josefa Skupy.“

Mnohé výjevy z Miráklu vzbuzují úsměv ještě s odstupem času – třeba scéna, v které „světoznámý dramatik“ (jak se v románě přezdívá Václavu Havlovi) přesvědčuje na terase prvního tajemníka strany, že „u nás jsou pro socialismus prakticky všichni“. Sám by prý, jako syn milionáře, mohl návratem k předúnorovému režimu jen získat, v současných podmínkách však prý ho to ani nenapadne. „Mě nezajímá majetek. Já dělám divadlo, a to je na tom potenciálně líp v socialistickém zřízení.“ Z dnešního pohledu absurdní monolog zdvojuje románový Dubček replikou: „Možno že vy a já to myslíme dobře. Ale je otázka, či to každý myslí dobře. I takoví, co nemají umělecký talent.“ Dubček tušil správně: mnozí „to“ mysleli špatně, a podle toho vše dopadlo. V každém případě rozhovor, založený na reálném, odposlechnutém půdorysu, ukázal, jak fatálně byli i vůdci reformního procesu přesvědčeni o tom, že všechno obyvatelstvo může myslet jedním směrem – a že se tomu stále dá říkat politika.

Že Josef Škvorecký v knize nerozvíjel fikci, ale evokoval skutečnou událost, potvrzuje soukromá Havlova korespondence z jara 1968, ve které se s přáteli dělil o potěšení z rozhovoru se Smrkovským, Husákem a dalšími představiteli strany. „Pili jsme s nimi celou noc a já si asi dvě hodiny povídal s Dubčekem.“ Pokud Havla možnost mluvit s šéfem strany rozjařila, nebylo divu; o kontakty s aspoň trochu osvícenými představiteli moci usiloval tehdejší vyznavač přímých a komunikativních metod politické práce od chvíle, kdy se (o deset let dřív) jeho jméno začalo objevovat na veřejnosti.

Z politiků, kteří se večírku zúčastnili, vzpomínal na svůj rozhovor s „tehdy mladičkým“ Václavem Havlem například ministr zahraničí Jiří Hájek. Přiznal, že ho Havel zaujal svou promyšlenou argumentací o nezbytnosti opoziční strany. „Snažil jsem se mu dokázat, že je možná a někdy vhodná (s ohledem na mezinárodní postavení a postavení republiky) i jiná forma oponentury.“ V tom byl celý problém: zda nechat společnost, aby se rozvíjela samopohybem, anebo má-li být za demokratické považováno i takové zřízení, ve kterém má KSČ specifické postavení.

Podle Škvoreckého Miráklu Hájek na večírku mluvil ve stejném duchu, v jakém v létě 1968 uvažovali ještě například František Kriegel nebo Josef Smrkovský: „Strana za to, že se vzdá části své moci, očekává, že ji naši vyspělí občané pochopí a podpoří.“ Co ale s takovým očekáváním, pokud se občané rozhodnou jinak? Hájek neprozradil. K hamletovské otázce pražského jara se před srpnem 1968 veřejně z nejvyšších míst nevyjádřil nikdo.

Někteří účastníci setkání využili rozhovorů k řešení problémů, které považovali za zásadní, jiní si jich spíš užívali. Pavel Kohout v knize Z deníku kontrarevolucionáře vyjmenoval přítomné spisovatele s evidentním potěšením, že je jedním z nich. „Dvacítka, jež svou literární i mimoliterární činností zaměstnávala v minulých letech dobrých pár stovek stranických karatelů i státních detektivů.“ Byl si jist, že má před očima tu „nejkvalitnější vládu v padesátiletých dějinách republiky“, líbilo se mu, jak hezky mluvil Josef Smrkovský („Když demokracie, tak pro všechny, i pro nás...“), i to, že reformistům ve vedení strany prý ani trochu nevadí, když si z nich karikaturista Haďák dělá legraci. Smrkovský byl dokonce tak dobře naložen, že si od spisovatele nechal radit, co má v politice dělat lépe. Celý večírek si Kohout vyložil jako akt sbratření mezi vedením státostrany a spisovateli, kteří byli donedávna v opozici: „Pochopili konečně, že jsme nejvěrnější spojenci každé vlády, která má čisté úmysly i ruce? Anebo bylo opravdu tak zle, že začal platit zákon národního ohrožení?“

Ve skutečnosti Dubček a spol. svolali schůzku především proto, aby se ujistili, že do sjezdu strany v září bude v zemi a zejména v tisku klid a že se podobná vystoupení jako Dva tisíce slov už nebudou opakovat. Smysl setkání byl pacifikační. Zatímco tedy někteří zúčastnění mínili, že zažívají historické chvíle, jeden z vůdčích reformistů Zdeněk Mlynář shrnul závěry schůzky spíš tak, že manifestem Dva tisíce slov „se nic vážného nestalo a hlavní jsou dobré úmysly všech“. Zhruba v tom samém duchu mluvil s Havlem Dubček: nevadí, ale už nám to víckrát nedělejte.

Zcela specificky se na večírku vyjímal ten, kdo manifest sepsal, novinář Ludvík Vaculík. Mnozí z vedení strany ho vnímali jako strůjce všeho zla. Nerozuměli, oč mu jde. Pokud se splní to, co žádá, zkompromitovaní funkcionáři odejdou z funkcí a místo nich přijdou jiní, čistí a hlavně nominovaní z různých politických stran, jaký konkrétní prospěch z toho Vaculík bude mít? Je možné, aby něco takového podnikal bez vize osobního prospěchu? O nikoho na tomto večírku vlastně nešlo tolik jako o Vaculíka, a přitom se zdálo, jako by se právě před ním hovořící hosté rozestupovali a vyhýbali se mu.

Ve fejetonu, napsaném pro Filmové a televizní noviny, se svěřil s tím, jak ho překvapilo, že ho shora vůbec pozvali. Až do té doby to nedělali. „To teď budou?“ ironizoval své postavení. Popsal tytéž účastníky a tatáž témata hovoru jako další přítomní, literáti nebo politici, jako by však líčil jakýsi protivný šum, který k člověku zaznívá odněkud z dálky: nic bezprostředního ani podstatného. Premiér Černík s ním zažertoval, jak je důležité, aby druhého dne nevyšly další Dva tisíce slov. „Všichni se na mne usmáli. Řekl jsem, že už to opravdu neudělám.“ Ministr Hájek nabádal: „Víte, hoši, je to hrozný tlak z jedné strany, a když vy budete příliš nedočkavě tlačit z druhé strany, skončí to špatně.“ Potom ho zas předseda vlády vzal okolo ramen: „Chceme přeci totéž. Nemohli bychom se vždycky napřed domluvit? Vy nám nevěříte.“ Pak se zas nějakou dobu diskutovalo o tom, kdo komu věří či nevěří. Nakonec už to Vaculík nevydržel a změnil tón: „Vy přece víte, že vám Dva tisíce slov ve skutečnosti pomohly, ale nemůžete to říci.“ Premiér to s vážnou tváří popřel.

Ludvík Vaculík shrnul své dojmy ze setkání slovy: „Politikové se sešli se svými kritiky, bude pršet.“ Víc reálného se z té schůzky asi opravdu nedalo vyvodit. Pražské jaro bylo v plném proudu.

Dubček vysvětluje
moskevský protokol
(27. 8. 1968)

Zatímco dvě první velké československé kapitulace dvacátého století, v září 1938 a v březnu 1939, patří podle obecného přesvědčení k nejponuřejším momentům našich dějin, jiný velký politický ústup, ze srpna 1968, máme v povědomí zapsaný většinou jinak: jako pokus o nalezení maxima možného v nezáviděníhodné situaci, jinými slovy jako jednání v dané chvíli logické a také zpětně hajitelné. Je-li řeč o Alexandru Dubčekovi zavlečeném v srpnu 1968 do Moskvy, mluví se o něm většinou jako o oběti – a jen zřídka se posuzuje, nakolik se choval jako zodpovědný vůdce své země.

S odstupem času na dějinných událostech přestávají být důležitá „fakta“, výsledky, jimiž tyto události vyvrcholily, a těžiště zájmu se přesouvá k procesům, jež tyto události vyvolaly v život, k pohybu pod povrchem dat. U moskevských rozhovorů ze srpna 1968 je to především motivace jejich českých a slovenských účastníků. Na první pohled se jeví jasná; za všechny svůj podpis pod moskevským protokolem vysvětlil šéf strany Dubček ve svých pamětech: „Měl jsem hlavní a nepopiratelnou osobní odpovědnost za životy tisíců lidí doma, kteří by určitě brali moje odmítnutí podepsat ‚dohodu‘ jako podnět k aktivnímu odporu. Nebyl jsem přesvědčen, že mám právo to udělat – chtěl jsem zabránit krveprolití.“

S výjimkou Františka Kriegela, který jediný protokol nepodepsal, i ostatní účastníci, kteří se o věci zmínili, vysvětlovali své jednání stejně. Strach z toho, že si Brežněv pro případ ne-dohody stejně udělá, co bude chtít, podle nich zachránil životy civilistů. Takový argument svou třeskutou počestností předem brání polemice a člověku se chce pokrčit rameny nad nešťastným Kriegelem, kterému zřejmě v návalu sobectví na osudu lidí doma přestalo v Moskvě záležet. „Zabránit krveprolití“ je motiv eticky tak nedobytný, až je na místě obava, že kdyby se náš národ či stát nedejbože zase někdy ocitly v nesnázích, odpovědný politik se bude rozhodovat stejně.

Právě tato mírumilovná rétorika však srpen 1968 propojuje se zářím 1938 nebo březnem 1939. Třikrát se vedení státu v zájmu obyvatelstva rozhodlo ustoupit vnější agresi a vždy s úspěchem: národ to fyzicky přežil. Dokonce i v roce 1968, kdy se rozhodování zdálo nejvíc bezvýchodné – vlastně ani nebylo co rozhodovat, protože ve chvíli, kdy představitelé dali hlavy dohromady, cizí vojska už proudila zemí.

Životy obyvatel jsou posvátným argumentem, pokládáme-li za nejvyšší životní hodnotu život sám. Poodstoupíme-li však na chvilku ze světa biologie do světa ctností, stane se zdánlivě monolitní pojem „života“ spornějším: Jaký by ten život měl být? Jakýkoli?

V prvních dnech poté, co důstojníci KGB Dubčeka do Moskvy přivlekli, spočívala jeho taktika v bojkotu probíhajících jednání. Nebylo to hloupé: věděl, že Brežněv hraje o čas a že bez něj, mezinárodního symbolu pražského jara, žádné důležité rozhodnutí neučiní. Když do Moskvy přijel z Prahy Zdeněk Mlynář, potvrdil prvnímu tajemníku, že se nemýlil: lidé nekapitulovali a na dění doma s obdivem hleděl celý svět.

Průtahy však zároveň zvyšovaly riziko konfliktu; na ostatní členy delegace to působilo jinak než na emotivního Dubčeka. Premiéra Oldřicha Černíka a předsedu parlamentu Josefa Smrkovského vedl jejich politický pragmatismus k přesvědčení, že dohoda je i v podmínkách, jaké jsou, nutná, jinak se země zřítí do chaosu. Prezident Ludvík Svoboda, voják, byl dokonce názoru, že se Sovětským svazem je třeba domluvit se za každou cenu. Spektrum názorů zpestřoval Gustáv Husák, který v sobě v Moskvě objevil onoho muže, po němž Moskva volá: člověka, kterému nebude třeba donekonečna vysvětlovat jako Dubčekovi, „jak chutná moc“, ale muže, který s mocí sám dokáže nakládat bez všech skrupulí.

Bylo zřejmé, že když už se jednou „delegáti“ v Moskvě ocitli, jednání musí skončit nějakým kompromisem, závěrečným protokolem. Brežněv si ho původně představoval složený ze dvou hlavních tezí: 1. v Československu byla kontrarevoluce, a tak 2. Sovětský svaz splnil svou povinnost a poskytl zkoušené zemi internacionální pomoc. S žádnou z těchto tezí ovšem Dubček nesouhlasil: vnitropolitická situace doma byla podle něho normální, naopak okupace znamenala těžký úder, ze kterého se bude komunistické hnutí dlouho vzpamatovávat. Podle Dubčeka nemá dohoda smysl, nebude-li obsahovat datum a způsob odchodu cizích vojsk. Až do 26. srpna se Dubčekovi lidé takto handrkovali s Brežněvovou suitou o každé slovo a větu.

Dubček si ve skutečnosti uvědomoval, že jeho dohady se Sověty jsou vlastně zbytečné: bez ohledu na to, co podepíšou, nakonec stejně udělají, co budou chtít. Záleží tedy vůbec na tom, jestli se československý první tajemník této hry zúčastní? Jedním z těch, kdo podle jeho vzpomínek doufali, že ano, byl předseda vlády Černík; přesvědčený, že „kdybychom nepodepsali teď, mohli by nás donutit podepsat příště něco mnohem horšího“. Tuto podivně pythickou větu pak přebil Smrkovský, který se v Moskvě rozpomněl na prezidenta Háchu 14. března 1939: „Podařilo se jim (Háchovi a spol., pozn. aut.) věci zpomalit a zachránit mnoho lidí.“ Znělo to, jako by se veterán komunistického hnutí se svou stranou právě rozešel: vždyť podobal-li se Brežněv v jeho úvahách Hitlerovi a Dubček prezidentovi druhé republiky, znamenalo to, že jedna velká éra právě skončila.

V noci z 26. na 27. srpna se v Moskvě uskutečnila závěrečná schůze obou delegací, která skončila podpisem protokolu. Zmínka o kontrarevoluci v něm nebyla, přesný termín odchodu vojsk však také ne. Okupace zůstávala faktem, ke kterému teď vedení KSČ navíc dostávalo seznam dalších povinností, míjících se s duchem reforem. Dubček po jednání nenabyl dojmu, že dosáhl kompromisu; pokládal se za poraženého: „Málokomu se budou líbit zprávy, které přinášíme. Prohráli jsme válku, obrazně řečeno.“

I jiní českoslovenští účastníci, kteří podepsali, později popisovali obtíže svého rozhodnutí. „Každý z nás musel vybojovat v sobě vnitřní zápas a vyjasnit si tu hranici mezi kapitulací a přijatelným jednáním, tu hranici mezi zradou a podlehnutím nátlaku,“ vzpomínal po návratu 27. srpna v ÚV KSČ Bohumil Šimon. Nebyl sám, komu se „zrada“, o níž tvrdil, že se žádné nedopustil, drala do úst. Zdeněk Mlynář v pamětech zachytil celé své tehdejší dilema člověka, který musí buď podepsat, nebo se na místě rozejít s celou svou dosavadní politikou: „Když nyní já odejdu z vedení strany, ztíží to jejich situaci a ohrozím tím mnoho, co by se dalo ještě zachránit. Navíc: stavím je všechny do takového světla, jako by podepsání bylo věcí osobní cti a svědomí, které zradili ti, co podepsali, a nikoli povinností najít politické východisko ze situace, za niž my všichni máme odpovědnost.“

Podpis však byl věcí cti a svědomí, jak by mohl nebýt? Mlynářovy úvahy měly smysl jen za předpokladu, že by se všichni ostatní členové delegace zachovali jako on a podepsali. František Kriegel to však neudělal. Mlynář se snažil vysvětlit jeho postup s mírným despektem; jednal prý „především jako člověk, ne jako politik“. Nakonec však Kriegelovi přiznal, že právě v tomto měl pravdu: v Moskvě přece žádné politické rozhovory neproběhly, ani nemohly, když jedna zúčastněná strana byla přivlečena pod nátlakem.

Doma v Československu lidé netrpělivě očekávali Dubčekův návrat. Že se vůbec z Moskvy dostal domů, se jevilo jako první nadějná známka, že všechno snad neskončí katastrofou. Když Dubček v podvečer 27. srpna vystoupil v rozhlase, aby vysvětlil, co v Moskvě dojednal a co všechny v dalších měsících čeká, odzbrojil posluchače nehraným dojetím – zároveň však popsal výsledek moskevských jednání trochu jinak, než jaký skutečně byl.

Mluvil, jako by to hlavní, co lidi zajímalo, tedy termín a způsob odchodu cizích vojsk, bylo domluvené – zatímco ve skutečnosti Brežněv pouze slíbil, že vojáci se z ulic a náměstí velkých měst přesunou do „vyhrazených prostorů“. Dubčekův projev tedy vyvolal déšť rezolucí žádajících, aby se ruská vojska hned stáhla. „Neměl bohužel naději na úspěch,“ svěřil se tajemník s čtvrtstoletým odstupem. Projev však v každém případě vzbudil novou víru. Zdeněk Mlynář, který ho Dubčekovi napsal, vzpomínal: „Národ znovu uvěřil, že není vše ztraceno, že zbývá dost naděje a že Dubček je ten, kdo ji uskuteční.“

Přesnější snad bylo říci, že Dubček vzbudil naděje části národa. Tu druhou znepokojovalo mlžení o skutečných dohodách s Brežněvem a (staro)nový slovník, který vedoucí představitelé k hodnocení událostí zvolili. Člověk nemusel znát podstatu ujednání, aby pochopil, že se zde překrucuje: Brežněv například v Moskvě žádal o rázná personální opatření ve vedení sdělovacích prostředků, v Praze však byla řeč o tom, že soudruzi musí odejít, neboť je třeba chránit je před nebezpečím fyzické likvidace.

Čestmír Císař na zasedání ÚV KSČ 28. srpna 1968 tlumočil rozhovor s Dubčekem o této věci slovy: „Je prohovořeno, aby někteří soudruzi (Kriegel, Hejzlar, Císař, Pelikán, pozn. aut.), kterým hrozí pronásledování nejvíc, dál plnili veřejné funkce, avšak ne na tak napadnutelných a ostrých pozicích... Bylo by hazardérstvím cokoliv tady riskovat. Strana má avantgardu velmi progresivních soudruhů, kteří jsou schopni nastoupit na tato místa.“ Noví soudruzi brzy nastoupili, avantgardisté to ovšem nebyli.

Lze kompromisnickým postupem zabránit nejhoršímu? Kdo chtěl, ten tomu v srpnu 1968 a ještě pár týdnů potom mohl věřit. Radu či útěchu těm zbylým dal 19. září 1968 v časopise Politika historik Karel Bartošek. Jeho odpověď na otázku, co dělat, zněla: „Nevýt s vlky, kteří budou tvrdit, že chci-li žít, nesmím změnu k lepší a spravedlivější společnosti chtít.“

Havel píše Husákovi
(8. 4. 1975)

Možná už není daleko čas, kdy zjistíme, že onu dobu, první polovinu sedmdesátých let, nejde nepamětníkům vysvětlit. Vlastně už dnes je vidět, jak často se mladším generacím normalizace (pokud se o ni tedy zajímají) jeví jako dění připomínající hokejový zápas: na jedné straně stojí komunisté, na druhé disidenti, a bojují spolu. Nic zvláštního mezi tím.

Jenže v onom „meziprostoru“ žily miliony lidí. Můžeme si o nich myslet, co chceme, ale shodneme-li se na tom, že člověk má dávat najevo svůj nesouhlas ve chvíli, kdy ho cítí, udělali chybu, když výrazem tváře vysílali zprávu: „Souhlasíme.“

Byl to tehdy zvláštní čas: jídla byl dostatek a práce málo, možnosti žádné, takže starosti jakbysmet. Nikdy se život tolik nepodobal pohádce o Šípkové Růžence jako tenkrát. Všude klid, všem bylo všechno jedno. Pokud se o něčem vedla veřejná debata, pak o tom, jestli bude Karel Gott zase zlatým slavíkem. V sedmdesátých letech vždycky byl. Všechno to klidně mohlo trvat věčně a mnoha lidem by to určitě nevadilo: člověku odnikud nehrozilo nebezpečí, tak jako nic nehrozí tomu, který je vnitřně mrtvý. Smrt je bezpečná.

Až do té doby, kdy Havel na jaře 1975 odeslal Husákovi otevřený dopis, byl v zemi vynucený sice, leč přesto sociální smír. Pod povrchem doutnalo všechno možné, ale navenek byla společnost nekonfliktní. Pacifikovaná.

Přitom ještě o nedávném čase, pražském jaru, se dalo mluvit jako o éře petic. Tehdy pořád někdo někomu něco psal a jiný to podepisoval – a dost často to mělo smysl. Člověk to třeba při četbě Vaculíkových Dvou tisíc slov poznal podle toho, jak mu běhal mráz po zádech. Poslední velkou vlnu otevřených dopisů a petic přineslo první výročí sovětské okupace v srpnu 1969. Okázalost, s kterou nově nastolený Husákův režim všechny tyto požadavky ignoroval, a spolu s ní i tvrdý postup proti signatářům naznačily, že lidské slovo už na té druhé straně vůbec není slyšet. „Vaše názory nás nezajímají. Odpovědi se nedočkáte.“ Otevřené dopisy a petice se hodí jenom do takové doby, která není zkorumpovaná a nevysmívá se vůli zlepšovat svět.

Po roce 1969 však už taková doba nebyla. Pochopili to skoro všichni. Vlastně to jako první řekl nenáviděný Husák: je třeba chovat se „realisticky“. Nezlobit. Kdo bude hodný, tomu se režim odvděčí tím, že si ho nebude všímat a přimhouří oči taky nad menšími lumpárnami. Tímto způsobem Husák pacifikoval i největší zlobily z roku 1968, například spisovatele: nebudete-li nás provokovat, říkal, necháme vás žít, i na Západě vydávat, když si to zařídíte a nepůjde hned o politická díla, safra. Taky vy musíte dodržovat zákony, tak jako každý správný občan, a ten hlavní zákon, naše ústava, říká, že v zemi poroučíme my – tak se to snažte pochopit. Na několik let se tímto typem láskyplného donucení povedlo spisovatelskou obec zklidnit. I mnohý literát, podobně jako příslušník jakékoli jiné profese, byl rád, že má jakž takž z čeho žít.

Nikdo neměl chuť se bouřit, nebylo totiž ani jasné, ve jménu čeho. Vůdcové roku 1968 se ztrapnili sami, Západ byl daleko a sovětská vojska v zemi – trochu moc překážek na to, aby člověk tušil, co s takovou situací dělat. Jakýmsi testem bdělosti státní moci se stala petice několika nezávislých spisovatelů o Vánocích 1972: obsahovala žádost prezidentu Ludvíku Svobodovi, aby dal politickým vězňům na Ježíška dovolenou. Policie vystoupila proti organizátorům tvrdě, mnohé signatáře (Miroslava Holuba, Františka Kožíka, Jarmilu Glazarovou a pár dalších) donutila, aby podpis odvolali. V očích nezainteresovaných lidí se akce jevila jako zmatek: kdosi se o cosi nesrozumitelného pokusil, a nevyšlo mu to.

Pro pochopení, proč se Václav Havel rozhodl prolomit mlčení, je dobré vědět, že k tomu neměl žádný věcný ani „racionální“ důvod. V postavení, do něhož ho režim odsoudil, se mu hmotně vedlo podstatně lépe než většině spoluobčanů. Jeho hry se na Západě hrály a nic nenasvědčovalo tomu, že se budou hrát méně. Režim ho nechával na pokoji – což by ovšem nebylo dobré představovat si jako idylu: odposlechy byly zapojeny, vizuální pozorovatelny na Hrádečku i proti pražskému bytu byly v provozu, ale na druhé straně, pokud se zrovna do Československa nevydal Brežněv, policie Havla nechávala celkem v klidu. Stejně jako další zakázaní spisovatelé měl vést trpěnou existenci, a nakonec umřít.

V takové situaci, v dubnu 1975, napsal Gustávu Husákovi, generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ a zanedlouho i prezidentovi, otevřený dopis. Neudělal něco podobného poprvé; v srpnu 1969 se obrátil dopisem na Alexandra Dubčeka a žádal ho, aby se přestal kompromitovat tím, že se veřejně nedistancuje od normalizační politiky. Havel tehdy doufal, že z „ducha“ pražského jara by mohlo alespoň něco zůstat naživu; Dubček se ale podle jeho rady nezachoval, podepsal „obuškový zákon“, podle kterého byli potrestáni účastníci demonstrací, a země se pohroužila do hlubokého mravního úpadku.

V roce 1975 v něm pořád byla. Nic, žádné pohyby ve společnosti ani podpora veřejnosti nenasvědčovaly, že je pro oslovení hlavy státu právě teď vhodná doba. Za takové situace bylo jen na pisateli samém, odkud vezme k napsání dopisu mandát. Brát se dalo jen ze sebe sama.

Proč Havel zvolil formu otevřeného dopisu? Za vyloučené lze pokládat, že čekal na Husákovu odpověď. To nebyl prezidentův styl. Smysl dopisu byl v pojmenování situace před sebou samým – a pak také před ostatními čtenáři, kteří se o něm dozvěděli ze samizdatu nebo zahraničního rozhlasu.

Dopis začínal poklonou: Chtěl jste mít klid, a máte ho, psal Havel Husákovi. Na světě je jen málo klidnějších států, než je náš. Pak však následovala analýza situace, která pojmenovávala, co se pod pohodovou fasádou skrývá. Havel nemoralizoval o tom, co znamená, když se režim upevní na lidském strachu; spíš psal, jaké dlouhodobé důsledky bude mít panství režimu, který stojí a padá s přetvářkou všech proti všem. „Málokdy v poslední době dával společenský systém tak otevřeně a bez zábran příležitost uplatnit se lidem ochotným hlásit se kdykoli k čemukoli, pokud jim to přináší užitek.“

Tady je pro pořádek třeba zmínit, že normalizační komunismus se od svého předchůdce z padesátých a šedesátých let v jedné důležité věci lišil. Zatímco dřív se brutální podstata učení mohla zrelativizovat idealismem naivních lidí, po roce 1969 už něco takového nebylo možné. Půvab Husákovy moci spočíval v tom, že jeho slovům nikdo nevěřil, ale poslouchal ho skoro každý. Definitivně se ustálily dvě kategorie lidí: první, kterým nevadilo, když se pobytem u komunistů zhanobili, a pak zbytek.

Havel však psal hlavně o tom, že když do popředí proniknou jen oportunisté a hochštapleři, společnost ponese důsledky tohoto stavu dlouhá léta. Pokrytectví se stane masovým jevem. Lidé přestanou stát o pravdu o sobě samých, protože si nebudou chtít ztěžovat život něčím tak nepříjemným.

Havlův dopis ovšem vzbuzoval i otázku vhodnosti takového gesta. Nebylo totiž pochyb, že odveta režimu nebude jiná než opět tvrdá. Podle dopisů, které Havel o této své akci rozesílal na jaře a v létě 1975 přátelům, odvetu očekával – a když se nedostavovala hned v prvních týdnech po odeslání, cítil se zaskočen. (Odklad perzekuce byl snad způsoben tím, že StB v té době pacifikovala následky jiného dopisu, který Husákovi na jaře 1975 zaslal Dubček: kritika bývalého šéfa strany se státní policii mohla zdát nebezpečnější než názory „pana“ Havla, který měl k dělnickým sympatiím daleko.)

Pokud se dodatečně může zdát Havlovo gesto mimo pochyby, mnohým jeho současníkům se jevilo úplně jinak. Například filosof Josef Šafařík, jehož Sedm listů Melinovi Havel pokládal za knihu, která ho v životě ovlivnila více než jakákoli jiná, mu o Velikonocích 1975 na Hrádečku namítl, že takové vypovězení války způsobí konec nezávislé kultury v Čechách – respektive její vynucenou politizaci. „Kdo zbude, aby potom dělal kulturu?“ Někteří přirovnávali Havlovo gesto k atentátu na Heydricha, což se dnes nezdá moc vkusné – ale objevilo-li se toto přirovnání na víc místech současně, svědčí to zřejmě o tom, který jiný režim normalizace některým protodisidentům připomínala.

V každém případě se Havlův dopis stal zlomovou událostí v pisatelově životě – a zdaleka ne jenom v jeho. Dosud byl Havel hlavně umělcem, básníkem, dramatikem, který se vedle těchto svých aktivit také masivně angažoval v politice. Dopis pořadí obrátil. Havel se v něm dobrovolně definoval coby politický soupeř. Získal tím, nikoli už jako divadelník, opět „publikum“, kterému v posledních pěti letech odvykl.

Tím, že jako první pojmenoval podmínky, jaké v Husákově režimu panovaly, nalezl společnou řeč s desítkami a později stovkami lidí. Poznal to brzy, z ohlasů své nové hry Audience, kterou napsal ve stejném roce 1975, a uvědomil si to na premiéře Žebrácké opery, kam přišly tři stovky pozvaných přátel a známých – zárodek pozdějšího disentu. Pokud se o pár měsíců později mohla pro režim tak překvapivě zrodit Charta 77, bylo to v důsledku myšlenek, které byly poprvé veřejně pojmenovány v dubnu 1975.

Milouš Jakeš
na ztracené vartě
(listopad 1989)

Historičtí deterministé o tom neradi slyší, ale co pokládáme v minulosti za jedině možné, to mohlo vypadat úplně jinak. Například listopad 1989: kdyby tehdy stál v čele komunistické strany někdo ostřejší a chladnokrevnější, třeba o deset, patnáct roků mladší Gustáv Husák, dělo by se asi něco jiného. Stranicko-vnitrácká intrika se zavražděným studentem Šmídem, která potlačenou demonstraci k výročí 17. listopadu proměnila v událost prvního řádu, by se nejspíš vůbec nezrodila. Miroslav Adamec, Lubomír Štrougal, Miroslav Štěpán, Rudolf Hegenbart a další podobní by se neužírali vědomím, jak by to sami dělali lépe, a pokojně by uznávali vůdcovu autoritu. Vůdce sám by pak ve vhodně zvolený okamžik přišel do televize, zatvářil by se zodpovědně až moudře a zahovořil by o tom, že normalizace, která před lety jeho garnituru vysadila do sedel, snad nebyla nejlepší věc. Omluvil by se postiženým (ti hodnější z nich by jeho pevná a mužná slova ocenili) a nabídl by nejméně nebezpečné části opozice účast ve vládě. Směrem ke svým věrným by zamrkal: prohráli jsme bitvu, válka pokračuje. Svržení vedoucí úlohy své strany by tím sice nezabránil, ale udržel by semknuté stranické řady přes nejhorší období. Do svobodných voleb by jeho strana nastoupila s mnohem větším sebevědomím, což by na první léta společenské a ekonomické transformace jistě mělo vliv.

Byl to skoro zázrak, že v dané době byl v čele strany právě Milouš Jakeš. Jít s někým, jako byl on, nepřipadalo možné ani jeho příznivcům. Vydrželi to pod jeho vedením od osudné demonstrace pouhý týden, než ho sesadili (a nahradili obdobně bezvýrazným Karlem Urbánkem). V novějších dějinách není úplně snadné najít jiný moment, kdy se stará moc v osobě odstupujícího vůdce složila tak snadno. Když se kdysi „bouralo“ Rakousko, byl končící režim v mnohem lepší kondici. Nacistů se lidé báli do poslední chvíle, než složili zbraně. Jakeš se naproti tomu choval tak, že vzbuzoval vůči své straně odpor i u těch, kterým proti ní nestačily racionální argumenty. Zničil ji tím, jak ji učinil trapnou.

Jeho zvolení do čela strany přitom nebylo náhodné. Jako kdyby se na něm podepsala dějinná logika, nebo snad spravedlnost: Jakešova prázdnota odrážela duchovní prázdnotu normalizace, se kterou generální tajemník ÚV KSČ, zvolený v roce 1987, spojil celou svoji dosavadní kariéru. Byl plodem strany, jejíž vnitřní myšlenkový vývoj se jednou provždy zastavil v roce 1968. Zastavil se také on.

Jeho slovní projevy vzbuzovaly úsměv. Bylo těžké představit si ho, jak čte nějakou knížku. K tomu, aby člověk získal představu, zda jde o muže činu, stačilo podívat se mu do tváře. Že ho jeho blízcí vybrali ze svého středu a dosadili do čela, se dalo vysvětlit jen jeho zjevnou manipulovatelností. Už kdysi trochu jiní komunisté zvolili do tajemnické funkce jiného člověka, o němž se doufalo, že půjde snadno ovlivnit; ani v tehdejším Dubčekově, a tím méně v nynějším Jakešově případě tato kalkulace nevyšla. Čím totalitnější systém, tím pevnější vyžaduje řízení. Slaboch v čele ho uvrhne do chaosu.

Dvacet let se Jakeš pohyboval ve vedení strany, aniž za sebou zanechal výraznou stopu. Musel být dravcem, když se dostal tak vysoko; nikdo ho však nikdy nezažil v situaci, kdy by si „užíval“, že smí vládnout. Pocházel z velmi chudé, ušlápnuté venkovské rodiny. Ještě mezi válkami se u nich doma chodilo v dlabaných dřevácích. Kdo chtěl boty od Bati za 29 korun, ten musel být v létě pilný a chodit do lesa na maliny, kilo za šedesát haléřů. Jakešovi chodili celá rodina, ve čtyřech za den zvládli i padesát litrů, takže nakonec ty boty byly.

Ať později Jakeš na své účinkování ve funkcích vzpomínal kdykoli, mluvil i o nejbližších soudruzích odtažitě. Nebylo snadné porozumět, proč s nimi strávil celý život. Tvrdil, že býval rád mezi lidmi, ale nevylíčil žádné opravdové vztahy s nimi. Jako abstinent a nekuřák se často ocital v situacích, kdy se ostatní opili a družili. Seděl uprostřed, i když ho to nebavilo. „Když se objímali, tak jsem se s nimi objímal, no tak co, když tě objímají, tak tě objímají.“

Pro současníky byl směšný, ale možná že se v budoucnosti, ještě před tím, než bude zapomenut, promění v hrdinu smutné postavy. Se svým šedivým povahovým habitem měl aspoň jednu výhodu: nešlo ho zkorumpovat, neboť ani neznal požitky, na které by korupcí potřeboval vydělat.

Co sám od sebe očekával, když ho v roce 1987 jmenovali? Bojovat o nic nemusel; když mu členové politbyra stranické vedení přiklepli, byl prostě tak laskav, že je přijal. Sotva situaci analyzoval. Spíš si asi řekl: co strana dělá, dobře dělá. Později přiznal, že i svůj nástupní referát, kterým se ve funkci uvedl, si dal napsat od úředníků z ústředního výboru. Člověk, který chce vtisknout ostatním svůj rukopis, by to tak neudělal – to však zjevně nebyl Jakešův případ.

U politika v jeho postavení se zdálo logické, že se o něho bude opozice zajímat, přemýšlet o něm jako o partnerovi do diskuse. Jakešovi se to nepřihodilo. Bylo absurdní představovat si ho například v rozhovoru s Václavem Havlem. Ani když už se Václavské náměstí v Praze plnilo denně demonstranty, nikdo na opoziční straně nepředpokládal, že by se hovory o předání moci vedly někdy s ním – a Jakeš, jako by to chápal, pouhých sedm dní od událostí na Národní třídě odstoupil.

Uvědomil si někdy, že stál vlastně od začátku na ztracené vartě? Režim, který představoval, vynesly k moci sovětské tanky. Gorbačov starý Brežněvův železný stisk uvolnil, což mu pražský generální tajemník nikdy neodpustil. Později řekl, že vývoj v Sovětském svazu, na rozdíl od vývoje domácího, byl jediným opravdovým nebezpečím, které viděl. Nakonec, to už nebyl u moci, došel k závěru, že ho Gorbačov zradil. Zrušil pravidla, podle kterých vše perfektně dvacet let fungovalo.

Nejít o tolik důležitých věcí, mohl nestranný čtenář v Jakešových popisech, jak vypadá jeho všední den, nacházet i zvrhlé kouzlo – byly stejně naivní, jako když medvídek Pú popisuje, co dělá, když dostane chuť na med. Po ránu si tajemník nejprve četl v novinách. Pak se věnoval přemýšlení o nějakém problému. Potom, když za ním někdo přišel, byla diskuse. Po práci se šlo domů.

Normálním jazykem nemluvil na veřejnosti nikdy. Když se zlobil, trochu víc se pletl, ale jiné osobnostní rysy se v jeho projevu neobjevily – v roce 1989, ale ani později, když už si to klidně mohl dovolit. Nejvíc tím své věrné z ústředního výboru strany podráždil 24. listopadu 1989. V Praze ten den šlo do ulic 200 tisíc lidí, ale Jakeš svou úvodní řeč začal, jako by seděl na kongresu družstevníků uprostřed sedmdesátých let. „Pozornost musíme soustředit k zajištění chodu národního hospodářství, spolehlivého fungování dopravy, zlepšení služeb, zejména zdravotnictví, a k tomu byla přijata řada opatření.“ Tentýž den večer složil své funkce. Ústřední výbor si oddechl a zvolil za jeho nástupce muže stejného, jako byl on.

Husák vždycky věděl, co se má druhého dne dělat. To je v politice dobrá vlastnost, v té totalitní podmiňuje politické přežití. Jakeš v den svého pádu přiznal, co viděli i jeho nejbližší: že se mu takového daru nedostává. Do Prahy toho dne přijížděl Dubček, aby po dvaceti letech promluvil z balkonu na Václavském náměstí; byla to událost, na kterou nešlo nereagovat. Jakeš si postěžoval, že nastupuje bílý teror – ale že to nejde změnit, když se vlastně totéž děje v Polsku, Maďarsku a NDR. „Co mám tedy dělat, co mám udělat jako generální tajemník?“ zněla jeho úžasná otázka do pléna.

Radili mu: „Stát je organizované násilí vládnoucí třídy, a podle toho se má chovat.“ Dubček nesmí na balkon ani do televize, a na Václavské náměstí by měly přijet tanky, které nabízí ministr obrany Václavík. Pokud je známo, Jakeš nebyl nikdy tázán, jak dané dilema prožíval. Ale nepředstavujme si je jako moc velká vnitřní muka: od chvíle, kdy mu odepřel podporu premiér Adamec, byl rozhodnutý odstoupit. Způsob, jakým bude věc vyřešena v ulicích, ho tím přestal zajímat; svěřil ho jako úkol svému nástupci.

V knize rozhovorů Vítězové? Poražení? dodatečně popsal, jak tři dny před odstoupením stál v noci doma v pyžamu a přemýšlel, co dál dělat: do Prahy mířili milicionáři povolaní z celé republiky, straničtí šéfové z obvodů se však jejich nasazení v ulicích báli. Jak to vyřešit? „Tak jsem rozhodl, kdo je na cestě, ať dojede do Prahy, kdo není na cestě, ať do Prahy nejezdí. To bylo rozhodnutí, které jsem učinil.“ Pro Jakeše typické: tak i tak, zbytek naopak. Později nikdy nepřestal litovat, že se s odchodem z politiky na listopadovém plénu tak unáhlil. Naznačoval, že měl místo své rezignace bojovat – ale neprozradil, ve jménu čeho a s čí podporou.

Bylo štěstím, že v dané chvíli stál v čele státostrany tento popletený, nejistý a zároveň málo agresivní člověk. Krizi, která byla nutná, vyvolal, nezvládl – a šel. Víc od člověka na jeho postu nešlo žádat.

Na závěr

Knihy zabývající se historií obyčejně vznikají jako průsečík trojího typu pramenného materiálu: literatury (odborné i populární), archivních pramenů a rozhovorů se znalci a pamětníky. Bylo tomu tak i u Českých okamžiků, jedna okolnost však zbývala navíc. Víc textů než v jiných mých knihách zde vděčí za svůj vznik důležitým osobním setkáním.

Text o cestě českých intelektuálů v září 1940 „za Goebbelsem do Němec“ by nevznikl, nebýt přátelství s Václavem Durychem, synem spisovatele Jaroslava Durycha, který mě na tuto událost, jejímž byl jeho otec přímým účastníkem, v roce 1997 upozornil a poskytl mi k ní některé prameny. (Pro úplnost uvádím, že dřív než tento text vznikl scénář hodinového rozhlasového pořadu, který v roce 1999 odvysílal Český rozhlas 3 – Vltava.) Kapitola o Kamillu Reslerovi, advokátu ex offo K. H. Franka a dalších problematických protektorátních osobností, by zas nespatřila světlo světa, nebýt vzácného přátelství s jeho dcerou Blankou Brunnerovou. (První reslerovský text s názvem Advokát, který měl rád knížky, odvysílala shodou okolností opět stanice Vltava, tentokrát už v roce 1994.) Text o poválečném vzniku a fungování Středočeské koleje Jiřího z Poděbrad inspirovali před deseti lety Ivan M. Havel a Alois Strnad, kteří oba „poděbradským Etonem“ prošli; společně mě seznámili s MUDr. Janem Klímou a dalšími absolventy, kteří mi k tématu poskytli jinak pro mě nedostupné podklady. Další kapitolou, která by, nebýt přátelství, nevznikla, je ta, která pojednává o vzniku Teorie spolehlivosti Ivana Diviše. Text je výsledkem schůzek s Lídou Divišovou, básníkovou druhou ženou, při kterých jsme v letech 2001–2002 promýšleli také možnost vzniku větší práce o Ivanu Divišovi – a vlastně na ní během rozhovorů začali pracovat; zde musím ke své lítosti dodat, že tento větší divišovský rukopis zatím nebyl dokončen.

Některé kapitoly inspirovalo setkání s geniem loci určitého místa. Valdštejnův Jičín a okolí mám rád od chvíle, kdy jsem si prvně přečetl Durychovu menší valdštejnskou trilogii, která mě přiměla k prohlídce monumentální valdické aleje. Definitivně jsem se však o toto město začal zajímat – paradoxně – až díky slavnému jičínskému rodákovi úplně jiné, a sice nové doby, žurnalistovi, dramatikovi a spisovateli Karlu Krausovi, jemuž město na jaře 2004 uspořádalo konferenci, které jsem se zúčastnil. Kapitola o příchodu jezuitů do Prahy měla prapočátek dokonce ještě o deset let dříve, v létě 1994, kdy jsem jako novinář, zaměstnaný v té době v Mladé frontě Dnes, dostal prostor k napsání reportáže o současném působení řádu v českých zemích. Sešel jsem se tehdy v pražské jezuitské rezidenci v Ječné ulici k rozhovorům mj. s provinciálem řádu, jímž tehdy byl Josef Čupr. Nechal jsem na sebe působit jak prostředí rezidence, tak i dílo Ignáce z Loyoly; nad jeho texty, zejména nad návody k exerciciím, jsem si tehdy poprvé uvědomil, jak blízko mají tyto metody k současným technikám sebepoznání, hlavně k autoanalýze.

Mnohé texty se zrodily nečekaně, jako bezděčný výsledek práce na úplně jiném tématu. Tak se mi před deseti lety v badatelně Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech při práci na knize o německých autorech z Čech a Moravy dostala do ruky část výpovědi Milady Rádlové, dcery prezidenta Emila Háchy, z podzimu 1945. Ve fondu komunistického novináře Vincence Nečase ten fragment v podstatě neměl co dělat, ale když už jsem na tento pro mě tehdy zcela neznámý pramen narazil, opatřil jsem si z jiných archivů celou výpověď. Zdá se mi, že vrhá zajímavé, protože nečekaně intimní světlo na jeden z klíčových momentů českých dějin, Háchovo jednání s Hitlerem v Berlíně v noci ze 14. na 15. března 1939.

Některé texty si řekly, a dokonce ještě dnes říkají o pokračování. Kapitola věnovaná Přemyslu Pittrovi a jeho akci Zámky, projektu záchrany více než osmi set židovských, českých a německých dětí v letech 1945–1947, zaujala členy Nadačního fondu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové. Na jejich výzvu jsem v roce 2006 začal připravovat životopisnou knihu, která pod názvem Sám proti zlu – Život Přemysla Pittra vyšla o tři roky později. A optiku „okamžiku“ si v současnosti zvolil také filmový režisér Robert Sedláček, který na motivy některých kapitol chystá pro Českou televizi cyklus dokumentárních dramat s pracovním názvem XX. století.

Z mnoha lidí, kterým vděčím za pomoc během přípravy této knihy, nesmím zapomenout uvést jména Tomáše Dimtera, Jiřího Pokorného a Jiřího Raka, kteří mi byli nápomocni jak radou, tak výběrem obrazového materiálu. Viktoru Stoilovovi a Janu Šulcovi z nakladatelství Torst děkuji za důvěru a profesionální spolupráci. Davidu Baliharovi vděčím za nevšední grafickou práci, kterou si s přípravou knihy dal. Marii Kratochvílové děkuji za mimořádnou redakční trpělivost a velkorysost, je to se mnou těžké. Poslední dík pak patří Jeníčkovi a Vojtovi: bez „okamžiků“ s nimi by nebyla ani tahle knížka, ani nic jiného.