České snění

Předmluva

Hned na začátku se musím přiznat k předsudku: velmi rád si přečtu, cokoliv Pavel Kosatík napíše, a vážím si jeho osobitého příspěvku k vysvětlení nedávné historie obyvatel české kotliny. Jeho nová kniha České snění je nejenom poutavým vyprávěním: šestnáct esejí v Kosatíkově knize se týká hledání české identity či zjišťování místa Čechů mezi jejich sousedy. V té nejhlubší poloze textu jde o sondu do národního podvědomí, které někteří historikové označují jako mentalité.

Většina národů nějaké ty sny má, a možná že čím je národ mladší, tím jich má víc; třeba si je lépe pamatuje, protože se probudil teprve nedávno. Jsou rozmanité a proměnlivé. Někdy sny splývají dohromady a často mají společného jmenovatele. Tak například velký americký sen se přeléval z naděje o svobodě a rovnosti pro všechny do pojmu o nezastavitelném pokroku, než splynul se snem o osobním úspěchu. Zdá se, že americké sny se týkají budoucnosti, kdežto většina Evropanů je zasněna do minulosti. A do národa, ve střední Evropě zvláště.

Je na místě připomenout náhodu, která se odehrála v intelektuální historii a ve vývoji vzdělanostních memů ke konci minulého století. V roce 1983 v Americe, v Anglii a v Čechách vyšly tři studie, týkající se nacionalismu. Imagined Communities od Benedicta Andersona, Nations and Nationalism od Ernesta Gellnera a Znamení zrodu od Vladimíra Macury. Obě anglické knihy se staly základními texty pro další výzkum nacionalismu. Stavěly své odvážné konstrukce na základě o několik let starších studií od Kennetha Minogua a Elieho Kedouriho. Anderson zdůraznil přechod z křesťanského světa do světů národních, Gellner poukázal na podivuhodné ovládnutí státu národem a na jeho důsledky. Národní obrození Čechů nabídlo Macurovi bohatou látku k úvaze o tom, jak se vytvářejí představy o národech a jak z představ vznikají národy. Ačkoliv každý z těch tří autorů se vydal jinou cestou, nakonec se setkali. Shodli se v tom, že národní povědomí není dané Bohem nebo určené biologií. Je to stav mysli: národ je umělý výtvor, křehký a dočasný.

Pavel Kosatík pracuje v rámci této tradice a obohacuje ji. Ukazuje, že sen není jen popisem či metaforou ideálního stavu a že se může rychle změnit v noční můru. V kolektivním snění má utopie nedaleko k dystopii. Minulost není pro Kosatíka jakousi cizí zemí, je to krajina velmi specificky česká a potom středoevropská. Je to krajina, o které se Karl Kraus domníval, že tam probíhají pokusy s evropskou historií v laboratorních podmínkách.

České snění se netýká, řekněme, pokroku nebo osobního úspěchu, a národ je jeho společným jmenovatelem. Sní se kolektivně a i jednotlivci hrají výlučně národní role; také tělesná zdatnost musí nakonec posloužit národu. Autor naznačuje, že Češi mají svoji kotlinu rádi a že se v cizině cítí jako doma, jenom když jim domov nějak připomíná. Bývali nemile překvapeni tím, jak lehce se někteří z nich v cizině dokázali odnárodnit.

Jejich naděje a zklamání odpovídaly duchu doby. Po historických úspěších Francie a Anglie se staly národní státy vysokou módou v evropské politice. Nejdříve v Německu a v Itálii, potom na balkánském území rozpadající se Otomanské říše, než došlo na habsburskou monarchii. Ačkoliv někteří ze zakladatelů Československa snili o „státním národě“ či o Švýcarsku poněkud posunutém na východ, politická praxe první republiky poukazovala na snahu o vytvoření národního státu. I sama státní hymna byla od počátku rozdělena na dvě části a do menšinových jazyků nebyla ani česká, ani slovenská část nakonec úspěšně přeložena. Po druhé světové válce dokázali Stalin a jeho soudruzi nacionalismy v zemích na západ od sovětské hranice využít a zkrotit. Podařilo se jim to s menšími obtížemi: měli za sebou zkušenost s budováním socialismu v jedné zemi. Srážka mezi nacionalismem a internacionalismem, která se ve středoevropské laboratoři začala vyvíjet již ke konci 19. století, se zdála být vyřešena. V hrubé realitě 20. století nemohly myšlenky idealistů ze století předešlého obstát.

České snění není uklidňující čtení. Nebudu se déle vtírat mezi čtenáře a autora. Chtěl bych pouze doporučit následujících šestnáct částí knihy, kterou pokládám za vhodnou provokaci inteligence národa.

ZBYNĚK ZEMAN

Sen o Slovensku

„Jedete-li z Prahy na sever nebo na západ, za chvíli jste mezi Němci a vracíte se domů malomyslní. Změňte směr: jeďte na východ! Jeďte do Kolína, do Pardubic, do České Třebové, do Olomouce, dál a dále na východ… Tu se vám jinak prsa dmou, tu pocítíte, jak je ten český svět veliký.“

Když český učitel Karel Kálal v roce 1904 vydal brožuru Jděte na Slovensko!, ve které začal české veřejnosti objevovat neznámé kraje na východ od moravských hranic, trvala cesta z Prahy do Tater dva dny. Rychlíkem, který vyjížděl o půl osmé ráno, se turista v půl sedmé večer ocitl na česko-slovenském pomezí. Tam přenocoval v chatě, pokochal se krásou Radhoště a ostatních beskydských vrchů – a druhého dne ráno pokračoval už cizejší zemí, která mu však nastavovala přívětivou tvář: s místním obyvatelstvem se bez problémů domluvil. Měl pocit, že je mezi bratry.

Před turistou, zvyklým jinak z domova na věčné utkávání se s živlem německým, se rozevřela země, která se zdála možným lékem na dosavadní frustraci. Jet do Drážďan nebo do Berlína znamenalo pro pražského intelektuála před sto lety zažít konfrontaci s národem, který početně, hospodářsky i kulturně národ český po všech stránkách převyšoval. Dokonce i vlídná Vídeň naplňovala mnohou vlasteneckou duši pocitem marnosti: odsávala kvalifikované české pracovní síly, každý rok tam několik měsíců pobývali i čeští političtí vůdcové, kteří poslancovali v říšském sněmu. Recept, který českým turistům nabízel Karel Kálal, tedy zněl: „Jděte na Slovensko! Cestou poznáte Moravu a Slezsko a tak pojmete všecky země československé a zmohutníte na národním sebevědomí.“1

Kálalův průvodce byl určený masám; čeští intelektuálové však začali Slovensko poznávat už mnohem dřív, systematicky od třicátých letech 19. století. Cesty na východ se v té době staly vyhledávanou prázdninovou kratochvílí českých studentů, z kterých se zanedlouho měla zrodit politická generace roku 1848. Poznávat neznámé, kulturou málo dotčené země poroučel romantický kult; Herder a Kollár dodávali, že by mělo jít o národy slovanské. Čeští studenti tedy zamířili k Jadranu, do Haliče nebo – a to nejčastěji – na Slovensko.

Průkopníkem cest do krajů pod Tatrami se stal buditel a pozdější zakladatel známé sítě venkovských záložen František Cyril Kampelík. Přesvědčený, že „cestování rozšiřuje zkušenosti, odvádí od spekulacie jalové“,2 vydal se na Slovensko prvně v roce 1833. Chtěl myslet jinak než Němci, kteří podle něj poznávali skutečnost jenom z učených knih, a toužil všechno prožít na místě. Plavil se proto po Váhu, viděl Tatry – a po návratu si své mocné dojmy nenechal pro sebe, takže na Slovensko zamířili další studenti. V roce 1834 Karel Slavoj Amerling, o tři roky později František Ladislav Rieger, po něm Karel Havlíček a další.

Obraz Slovenska v článcích a dopisech různých cestovatelů byl totožný: měli pocit, že objevili zemi v podstatě panenskou, civilizací nezkaženou. „Ve Slovensku nenaleznul jsem známou mi předtím u nás upýpavost, ostýchavost, zdráhání, okolkování a zdvořilkování, ale přímost, ráznost,“ napsal v roce 1845 moravský spisovatel a divadelní ochotník Matěj Mikšíček.3 Přímost se jevila jako autenticita. Starší český bratr zjistil, že z ní může čerpat posilu – a rozhodl se zároveň nabídnout pomoc v boji s maďarskou nadvládou. Ještě před rokem 1848 se tak téma Slovenska a Slováků stalo jedním z nejoblíbenějších v pražských salonech.

Někteří „předbřeznoví“ buditelé už tehdy došli tak daleko, že si představovali budoucí česko-slovenský stát, byť měl někdy dost zvláštní podobu: například Kampelík, přesvědčený, že Češi, Moravané, Slezané a Slováci tvoří společně jeden národ takzvaných Čechoslovanů, zakresloval do mapy budoucí zemi v podobě sjednocené Moravy se Slovenskem (Moravu pokládal za střed sjednocovacích snah), kdežto Čechy nechával stranou. Příští územně-národní celek se měl podle Kampelíka nazývat Čechoslávie, a pro případ, že by to neprošlo, Morava. Svou vizi budoucího uspořádání Kampelík domýšlel i do takových podrobností, jako byl státní znak: odmítal v něm umístit zvířata, poukazující podle něj k minulému, barbarskému věku; šanci tak ztratil český lev i moravská orlice. Střed nového znaku měl podle Kampelíka tvořit měsíc plující po modrém poli, obklopený čtyřmi stříbrnými větvičkami, znázorňujícími zúčastněné národní kmeny.

„Předbřeznové“ česko-slovenské intelektuální debaty se však zdaleka neodbývaly jen v utopické nebo sentimentální rovině. Naopak, ve čtyřicátých letech do nich vstoupil emotivní konflikt. Šlo o jazyk. Slovenští vzdělanci, pokud do té doby chtěli použít spisovnou řeč, komunikovali obvykle v češtině – což byl důsledek dlouhodobého působení českých evangelíků na Slovensku. Z Prahy se to zdálo jasné: kdo chce podpořit slovenské národní hnutí, ten musí na Slovensku šířit český jazyk všude, kde se dá. Až bude čeština dostatečně zavedena a v slovenský národ tak z Čech a po česku kultivován, potvrdí se, o čem se v Praze hovořilo už dávno, totiž že „Slováci jsou vlastně Češi“. Jaká má být perspektiva Slováků, se zde posuzovalo podle Kollára, Šafaříka a Palackého: všichni pocházeli ze slovenských protestantských rodin, zakotvili v české kultuře a poslední dva dokonce do Čech přenesli bydliště, splynuli s českým prostředím.

Ve skutečnosti však byla slovenská společnost úplně jiná, než jak se na dálku jevila. Především protestanti v ní tvořili jen malou část; katolická většina obyvatelstva nepřišla s českobratrským jazykem do styku a neznala ho. Když chtěl na Slovensku katolický kněz promluvit ke svým věřícím, zjistil, že tak musí učinit jediným jazykem, jemuž rozumějí – slovenštinou, která však v té době ještě neměla jednotnou podobu; odlišným dialektem se mluvilo skoro v každém horském údolí. Dokonce ani všichni protestanti na Slovensku nebyli kralickou češtinou nadšeni: tři sta let starý jazyk už neodpovídal ani jejich současným potřebám.

Z této situace vyrostly pokusy slovenských kněží (Jozefa Ignáce Bajzy, Antona Bernoláka a dalších) ustavit jednotnou, spisovnou slovenštinu. Češi jejich pokusy od počátku sledovali s nevraživostí: už podle Josefa Dobrovského bylo „opravdu mrzuté, že Slováci s námi nechtějí držeti“.4 Z pohledu praktického, očima budovatelů příští všeslovanské jednoty, se nový jazyk jevil jen jako tříštění sil. Aby mu Šafařík s Kollárem zabránili, vymysleli kompromisní řešení: českobratrská čeština se doplní a rozšíří o hovorové slovakismy, tím se obnoví a bude moci dále sloužit jako dorozumívací jazyk nejen na Slovensku, ale také v Čechách. „Osamotnělí nic nevykonáme, ani Čechové, ani Moravané, ani Slováci,“ psal Kollár Kampelíkovi. „Ale sjednoceni všechno.“5

Pokus dát dohromady dva různé jazyky, starý a nový, byl však předem odsouzený k nezdaru. Když v roce 1830 František Dobromysl Trnka vydal v Brně první učebnici takto zkombinované „českoslovenštiny“, dílo neuspokojilo nikoho: Slovákům zůstal dosavadní chladný poměr k staré češtině, podle nich nelibozvučné a rozklížené germanismy, a Češi zas nerozuměli slovenským novinkám. Sám Šafařík nazval výsledek „nepřirozenou hnusnou břidotou“6 a proti dalším podobným pokusům vystoupili také Palacký a Jungmann.

Obě strany setrvaly na svých pozicích: v Praze se věřilo, že nejpraktičtější bude Slovensko počeštit, kdežto na Slovensku se šířil názor, že spisovná řeč musí vzniknout zevnitř, jakožto výron národního génia. Na veřejnosti s tímto pojetím vystoupil ve čtyřicátých letech 19. století Ľudovít Štúr se svou družinou. Hledal řeč pro katolickou většinu svého kmene; a protože tento kmen v souladu s Herderovým učením interpretoval jako národ, vyšlo mu, že jeho plná emancipace se bez jazyka neobejde. Když se na přelomu 30. a 40. let objevila možnost vydávat slovenské noviny, stala se otázka spisovného jazyka nutností – a Štúr neomylně a logicky sáhl k té jeho (středoslovenské) podobě, jíž na Slovensku hovořilo nejvíc lidí.

Pokud se zároveň s probíhajícím česko-slovenským jazykovým rozchodem mluvilo na obou stranách o sjednocení národů, nebyla v tom lhostejnost ani pokrytectví. Když slovenský buditel Jozef Miloslav Hurban v roce 1839 snil o příštím svazku Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, když Kollár psal o „řeči československé“ a podobně, myslelo se tím vždycky hlavně duchovní spojenectví – tedy v pojetí tehdejších českých a slovenských vlastenců věc číslo jedna. Praktické uspořádání česko-slovenských vztahů v rovině politické bylo chápáno jen jako odraz duchovního principu; navíc zatím ani nebylo na pořadu dne.

S vystoupením štúrovců se česká představa o nekomplikovaném jazykovém sjednocení střetla se slovenskou skutečností. Reakce z Prahy byla prudká. Proti vystoupili Palacký, Jungmann i Šafařík. Karel Havlíček v roce 1846 psal: „Počínání Štúrovo škodí nám Čechům, činíc náš národ o tři miliony slabším, ale ono i Slovákům rovněž tak, ba více záhubné jest, poněvadž z nich místo devítimilionového národu utvořiti chce třímilionový, a k tomu bez literatury, bez úřední řeči, bez ústavů, bez historie, beze všeho.“7

Havlíček přesně vyjádřil to, o čem psali i další čeští publicisté a literáti jeho doby: slovenské miliony měly podle dlouhodobého záměru pomoci českým milionům zaujmout lepší pozici vůči mnohamilionovému národu německému. Byla to věcná úvaha, jíž se Štúr zdál nerozumným ničitelem – a trvalo několik let, než Havlíček rozpoznal v jeho postupu i něco jiného než fatální omyl. Ani potom však nedokázal psát na téma Štúr bez pocitu zklamání. „Až se u nás v Čechách a na Moravě probudí všude národní duch český, až budeme všichni o své jen dbáti, zanechavše němčiny Němcům: pak se teprve s bolestí ohlížeti budeme okolo sebe, počet náš bude se nám zdáti skrovničký při tak mocných a nepříznivých sousedech a pak budeme toužebně otvírati ramena svá po Slovensku, ale bude snad již pozdě.“8

Češi, opuštění svými východními bratry, zahájili nové kolo vysilujícího boje s Němci a Slováci vstoupili do konfrontace s Maďary, která dostala rakousko-uherským vyrovnáním v roce 1867 nezvykle krutou podobu. Pokud cestovní zprávy českých literátů o jejich slovenských potulkách i v této době vyznívaly optimisticky, bylo to jen proto, že praktickými a politickými otázkami nebylo možné se v tisku zabývat.

Básník a spisovatel Rudolf Pokorný v osmdesátých letech proputoval Slovensko po boku básníka Adolfa Heyduka. Nalezl zemi kontrastů: jak útlak, tak žízeň po svobodě se mu tam zdály intenzivnější než doma. „Bylo nám na té nevolné půdě, jako by nás vypustili ze žaláře,“ popsal první, paradoxní okamžiky, poté co s Heydukem kdesi za Hodonínem minuli hraniční kámen. „Jako bychom byli měli tu svobodu, po níž jsme se ve zdech Prahy tolik natoužili, najednou v hrsti. Jaký div, že propukli jsme v radostnou píseň, zapomínajíce v tom sladkém okamžiku na všecky útrapy lidu slovenského.“9

Všude, kde nebyli Němci, se zdál život lepší, bez ohledu na skutečnost. Pokornému se jevilo, že „Slováci všichni zpívají“, jejich řeč mu zněla, zvlášť v dívčích ústech, „jako hra stříbrných zvonků“.10 Uvěřil tomu, co stálo psáno v Nestorově letopise: že kolébka Slovanstva kdysi ležela pod Tatrami a že ze slovenštiny jsou odvozeny ostatní slovanské jazyky. Češi a Slováci jsou tedy odděleni politickou hranicí mezi západní a východní polovinou říše, na českou pomoc Slovensku by to však podle Pokorného nemuselo mít vliv. Pomoc Slovákům je nadále ve vlastním zájmu českého národa. „Nechte zmaďařiti napřed Slovensko, potom zněmčiti Slezsko, však o odtržení Moravy a roztrhání Čech už se Němci pokusí.“11

Čechům, kterým se v druhé polovině 19. století zachtělo informací o Slovensku, stačilo číst literární revue a sledovat knižní novinky. Slovenské téma se po roce 1860 stalo jednou ze stálic české literatury a publicistiky. Tón udala dokonce už o pár let dříve spisovatelka Božena Němcová: v první polovině padesátých let pobývala na Slovensku celkem čtyřikrát, dohromady tam strávila skoro rok. Ze svých pobytů pak vytěžila knihy, které ještě dnes tvoří klasiku české prózy: Pohorskou vesnici, Chyži pod horami, sbírky pohádek (díky Němcové zdomácněla v českém prostředí třeba Sůl nad zlato a O dvanácti měsíčkách), knihy pověstí a národopisných studií. Němcová milovala Slováky upřímnou láskou; zoufala si, pokud se setkala s projevy vzájemné nedůvěry, a v posledních deseti letech života se stala jakousi slovenskou kulturní vyslankyní v českém prostředí.

Slovenskému básníkovi Samo Chalupkovi se svěřila: „Kýž bych mohla vzbudit sjednocenost a shodu úplnou mezi národem československým, věřte, milý příteli, že bych za to život dala, ovšem by to malá oběť byla za tak velký cíl, ale já bych více obětovat nemohla!“12 Její zásluhou se na Slovensko vydali malíři Josef Mánes a Jaroslav Čermák a pod jejím vlivem začali pěstovat „slovenské věci“ členové družiny májovců: Vítězslav Hálek, Adolf Heyduk a Jan Neruda. Když v Praze Němcové vyčítali, že si všímá víc Slováků než Čechů, psala o tom opět Chalupkovi: „Vždyť jsme haluze jednoho kmene, kvítí jedné louky!“13

Podobný názor vyjádřil Adolf Heyduk v básnické sbírce Cimbál a husle – a čtenáři ho pochopili. Jan Neruda autorovi psal: „Dolfi, to byla nejlepší invaze, kterou Čech od dob Jiskrových udělal na Slovensko.“14 Také Slováci četli Heydukovu knihu jako projev příslušníka národa, který (na rozdíl od Maďarů) chce vzájemný vztah upravit na principu rovný s rovným. Na české straně dokonce vznikl názor, že na Štúrův omyl se samostatnou slovenštinou se sluší zapomenout, protože Slovákům jde o existenci.

Nechápou snad Slováci, že v situaci, kdy Maďaři hrozí jejich vymazáním ze zemského povrchu, je spor s Čechy o řeč malicherností? Znalec uherské problematiky František Brábek, který v roce 1874 ze svých toulek vytěžil knihu Procházky po Uhrách, psal: „Ubozí synové Tatry, bitva u Prešpurku vás učinila Popelkou mezi národy. Duch věku nového, slučující mohutným proudem kmeny stejného jazyka, šel kolem vás jako cizinec a nezaklepal na dveře chatrčí vašich. Zabočte do toho proudu mohutného, přijměte v ústa svá opět jazyk, který jste z nich byli vypudili, a veliký strom severní shromáždí opět mohutné své haluze v jednu velikou korunu, v níž si zpěvné Slovanstvo vítěznou hymnu zašveholí.“15

Spisovatel Josef Holeček byl přesvědčen, že Slováci se své spisové novořeči nemusí vzdávat; neměli by v ní však vidět víc než nářečí. Podle Holečka by měli psát slovensky jen beletrii, avšak vyšší literární a odborné žánry by měli tlumočit česky. S názorem, že jazykem slovenské inteligence má být čeština, nebyl Holeček sám. Když básníci Adolf Heyduk a Rudolf Pokorný na počátku osmdesátých let zakládali v nakladatelství Slavík a Borový Knihovnu československou (určenou k propagaci slovenské literatury), počítali s tím, že beletrie tam bude psána slovensky a věda česky. Pokorný na to téma v roce 1880 dokonce vydal zvláštní brožuru s názvem Literární shoda československá, v níž o nutnosti takové jazykové dělby neměl pochyb.

Zájem o Slovensko, který se v průběhu sedmdesátých let na české straně znovu objevil a který rozdmychával (zasíláním knih, organizováním studentských pobytů atd.) například literární odbor pražské Umělecké besedy, s vyjasněním jazykového poměru českého a slovenského jazyka stál a padal. Literární historik František Bílý vysvětloval v roce 1880 slovenskému spisovateli Svetozáru Hurbanu Vajanskému, proč je publikace odborných spisů v češtině pro Slováky výhodná: „Rozumí se, že byste při tom docela se nevzdali svého idiomu: slova i fráze ze slovenštiny přijímaly by se do češtiny, na jejíhož rozvoje staročeské fázi Vy jste utkvěli a svým způsobem kráčeli dále. Mělo by to i praktické důsledky: 5 + 3 = 8. Taková diskuse by byla skutek nedostižného zatím významu, nová doba v našich dějinách. Vzájemnost by se rozšířila i na materiální pole. Nastaly by hojnější cesty na Slovensko, knihkupecký Váš trh by se zvýšil, Vaše studentstvo, Vaše různé podniky staly by se více našimi, než jsou dosud.“16

Že myšlenka česko-slovenské vzájemnosti navzdory vnější nepřízni dál žije, ukázaly v roce 1884 pražské oslavy slovenského kněze a vlasteneckého básníka Samo Tomášika. Tomášik pocházel ze staré slovenské luteránské rodiny; jeho předkové byli zvyklí vyjadřovat se po generace česky. Do dějin vstoupil jako autor písně Hej, Slované, hymny barikád z roku 1848. Složil ji v polovině třicátých let 19. století ze zoufalství nad německy švadronící Prahou a chtěl jí dodat odvahy především českým vlastencům – což se mu podařilo.17

Když se přiblížilo padesáté výročí této události, rozhodli pražští ctitelé česko-slovenské vzájemnosti pozvat Tomášika k turné po Čechách a Moravě. Byla vypsána lidová sbírka, v které bylo sebráno přes 2300 zlatých. Spisovatelé Josef Holeček a Jozef Miškovský pak zajeli na Tomášikovu faru v Chyžném s pozváním, v němž se pravilo: „Důstojný pane! Národ izraelský v ponížení a neštěstí dostal od Boha proroky. I vy jste nám prorokem. Viděl jste náš národ v pokoření a zazpíval jste mu Hej, Slované! Jeremiáš plakal nad troskami Jeruzaléma, ale Vás trosky slávy a svobody naší nepohnuly k chabému nářku, nýbrž k vydání hesla do boje a k útoku. Chceme se vám pochlubiti úspěchy, proto vás zveme do Prahy, abyste poznal, že ‚marné byly vaše vzteky proti nám‘ a ‚kdo proti nám byl, toho že Perun smetl‘.“18

Tomášikova cesta českými zeměmi měla triumfální průběh, v železničních stanicích faráře zdravily zástupy lidu a v Praze na něho čekal několikadenní program, jehož cílem bylo manifestovat česko-slovenské sbratření. Všude, kam přišel, zpívali tu jeho píseň, jen s tím rozdílem, že původní slova „Bůh“ a „Perun“ nahradila nová – takže refrén v nové verzi zněl: „Rus je s námi, kdo proti nám, toho Francouz smete.“ Literární historik Albert Pražák o Tomášikově turné ještě s odstupem let obdivně psal: „Tak vítávali svobodní národové svého krále, tak vítal nesvobodný národ svého básníka.“19

Při setkání u Náprstků ujišťoval Tomášik, že „Praha je Mekkou Slováků, rozkvět českého národa jejich rozkvětem, vítězství českého národa jejich vítězstvím i celého západního Slovanstva“. Mladočeský politik Josef Herold, který se s Tomášikem loučil jménem Pražanů, zas řekl: „Poznali jsme, že jsme svoji, že jsme synové jedné matky, jedna krev a jeden duch, že se milujeme a nikdy – neopustíme.“20 Ohlas pražské Tomášikovy návštěvy dolehl až do Vídně. Neue Freie Presse se tam rozepsala o sjednocovacích trendech v česko-slovenském životě v rozčileném tónu: nejenže v českých zemích všichni tamní potomci husitů, ale i katolíci, příslušníci šlechty a ostatní vrstvy obyvatelstva sdílejí víru, že se jednou znovu stanou samostatným národem – ale nyní do tohoto plánu pojali i Slováky. Dosud ohrožovali jen Němce, nyní se stali i nepřáteli Maďarů.

Důkazem, že myšlenka národní jednoty na české straně sílí, byl růst aktivity spolků, jako byla pražská Českoslovanská jednota. Vznikla v roce 1896 s cílem pomáhat obyvatelstvu krajů ohrožených odnárodněním, jako bylo Slezsko, oblast severozápadních Čech, sever a jih Moravy nebo Slovensko – kam se během pár let přesunulo těžiště práce spolku. Jednota pořádala národopisné slavnosti, při nichž přibližovala divákům slovenský folklor, starala se o dodávky novin a knih, organizovala přednášky apod.

Ale ani na slovenské straně nechyběli zanícení vyznavači česko-slovenského spojení: jedním z nejpřesvědčenějších byl básník Pavol Országh Hviezdoslav. Považoval se za příslušníka jediného velkého národa, jenž obývá území od Vltavy až po Torysu (řeku na východním Slovensku, vlévající se do Hornádu). Hlavním městem této země a tohoto národa je Praha, kterou Hviezdoslav v básni Jungmannova slavnost uctil slovy: „Praha, tys prah slovanskej budúcnosti! / Kto k Sláve chce, musí cez tvoju bránu.“21 A tato slovanská budoucnost bude s pražskou pomocí i na východě území na Maďarech vyvzdorována.

To však zatím byla jenom vize. Realističtější pozorovatel, jakým byl skotský historik Robert William Seton-Watson (píšící pod pseudonymem Scotus Viator), vytěžil ze svých cest po Slovensku před první světovou válkou pouze přesvědčení o tom, že Slováci si vysvobození zpod maďarského útlaku zaslouží – a podobně jako oni snil o tom, že by se tak mohlo stát, pokud by Rakousko-Uhersko bylo federací a Slovensko jednou ze samostatných korunních zemí, nezávislou na Uhrách a podrobenou přímo Vídni. Ve svém zásadním spise Národnostní otázka v Uhrách (jehož český překlad vyšel v předvečer první světové války, v roce 1913) však skepticky dodal, že zlepšení postavení Slováků není v jejich rukou – ale že závisí na tom, jestli a kdy se Čechům podaří upravit jejich poměr k Němcům.

Asi žádný z českých vyznavačů myšlenky sblížení se Slovenskem neudělal před válkou pro svou věc tolik jako učitel Karel Kálal. „V oboru“ vedle něj působili autoři, kteří byli po stránce literární i politické mohutnější; Kálal však dokázal Slovensko přiblížit a učinit sympatickým pro průměrného Čecha. Přesvědčil ho, že země na východě je jeho druhým domovem – a stačil mu k tomu půltucet cestopisných knih, vydaných během pár předválečných let.

Kálalovy knihy měly úspěch, protože prozrazovaly, že autor přistupoval k „otázce Slovenska“ nejen rozumem jako většina jeho předchůdců, ale především srdcem. Neinformoval tedy jen, jako mnozí, o tom, co poznal, ale dělil se o své city. Mohl si proto dovolit postupovat jinak, než obyčejně autoři turistických průvodců postupují: místo aby třeba v knize Slovensko a Slováci (z roku 1906) popsal nejdřív v obecných rysech zemi a její obyvatelstvo, vyložil slovenskou „duši“ rychle načrtnutým portrétem příslušníka profese, který v Čechách a na Moravě Slovensko symbolizoval: kysuckého dráteníka.

Řeklo-li se v Čechách v 19. století Slovák, vybavil se lidem dráteník. Byli to většinou jediní Slováci, které obyvatelé Čech a Moravy poznali ze své zkušenosti: jejich chudoba a ponížení plynoucí z nedobrovolné pouti za prací v daleké cizině jim symbolizovaly chudobu celého Slovenska, země, která své syny nedokáže uživit. Postava dráteníka byla srozumitelnou i populární: František Škroup kdysi dávno složil podle libreta Josefa Krasoslava Chmelenského stejnojmennou operu, psal o nich Josef Kajetán Tyl i Josef Šlejhar, malovali je Josef Navrátil, Antonín Chittussi, Vilém Kandler i Hanuš Schwaiger. Ve slavnostním průvodu při položení základního kamene Národního divadla šlo šedesát dráteníků, reprezentujících pro tuto chvíli slovenské kraje.

Tradiční obraz, jaký hrozil přerůst v klišé (jímž se v německé literatuře stala česká služka a kojná), rozbil až Julius Zeyer, který v románě Dům u tonoucí hvězdy představil Slováka-intelektuála. A když po roce 1870 do Prahy postupně přicházeli Martin Kukučín, Jozef Gregor Tajovský, Vavro Šrobár, Milan Rastislav Štefánik a desítky dalších, pochopili i ti, kdo dosud chtěli na svém sentimentu trvat, že rovnice Slovák = dráteník určitě není na místě.

Češi potřebovali a chtěli neproblematický obraz Slováka, kterému porozumí každý – a tak i zmíněný Karel Kálal psal své propagační spisy o Slovensku s tím, aby vztahy nekomplikoval. Přál si otevřít Slovensko českým turistům, a tak při psaní postupoval od moravsko-slovenské hranice k východu, prodlel u zajímavých regionů (nejraději v místech, kde mohl popsat slovenský odboj proti maďarskému útlaku), odvyprávěl škálu národních legend v čele s jánošíkovskou a nezapomněl na žádnou příležitost, kde se dala připomenout česko-slovenská vzájemnost.

Poučený Jiráskovým románem Bratrstvo, touto (podle Ivana Dérera) „biblí myšlenky československé jednoty“22 a zároveň nejrozsáhlejším českým literárním dílem na téma vzájemných vztahů (vyšlo v třech dílech v letech 1899–1908), připomněl všechna místa, kde podle legend pobýval husitský hejtman Jan Jiskra z Brandýsa. Dojatě prodlel v Mošovcích, rodišti Jana Kollára. Trenčín pro něj byl městem, „kde se v Palackém probudilo národní české vědomí“.23 Palacký, Šafařík a Kollár – všichni tito velikáni pro něj byli jak Čechy, tak Slováky: „Oni, géniové, věděli, že jsme národ jeden, a důrazně varovali před rozdvojením.“24

Ať pobýval kdekoli, nezapomněl zdůraznit, že odstředivé tendence mezi českým a slovenským národem je nutno překonat. „Čech je bratr starší, Slovák mladší; starší musí mladšímu odpustit, a byť i odmítán, musí dávat pozor, aby se ten mladší neutopil. Čechové milují všecky Slovany, trpící Slováky nejvíce; i po jazykovém odloučení, což je najisto důkazem lásky hluboké.“25

Že velká část Slováků odmítá mluvit a psát česky, považoval Kálal za mrzutost, kterou sice vývoj odstraní, o níž však nedoporučoval na Slovensku začínat řeč, „zvláště vy ne, kdo ji nemáte všestranně promyšlenu“.26 Čech si má dát záležet na tom, aby slovenské řeči dokonale rozuměl. Zároveň na Slovensku nemá zapomínat na to, že jeho úkolem je konat kulturní dílo. „Malá turistická společnost jde dědinou a zajde na faru. Shledá, že farář je národovec, přítel Čechův; má knihovnu a půjčuje z ní lidu. Otažte se, chtěl-li by od vás knihy? Přijme srdečně. Vy pak doma seberte jich mezi známými balík nebo bedničku a pošlete… Jste někde ve slovenském kasině; otažte se, hodil-li by se jim některý časopis, který vy odebíráte (týdeník neb měsíčník) a přečetše zasílejte jim ho. Nebo jim předplaťte kterýkoli časopis český, jenž jim bude nejmilejší, například Zlatou Prahu, a tak zanecháte po sobě pěknou památku. Nebo jim nabídněte do kasina pěkný historický obraz, například Brožíkova Husa.“27

Nestačí ovšem jen cestovat a s místními obyvateli mluvit. Každý Čech by si měl s někým ze Slovenska dopisovat. A také je třeba pomáhat Slovákům v poznávání českých zemí. Každý „turista kupec nebo řemeslník“ si podle Kálala na Slovensku snadno najde chlapce do učení nebo služku do kuchyně. „Na každé naší odborné nebo střední škole měl by být podporován aspoň jeden slovenský šuhaj.“28 Také čeští a slovenští kněží by se mezi sebou měli více stýkat, zasílat si knihy. Čeští učitelé mají jezdit na Slovensko na prázdniny, pokud možno zas do učitelských rodin – a mají tam studovat slovenský život, psát o něm romány a divadelní hry. Umělci se mají zajímat o slovenská témata: „Větší moře má větší vlny. Spisovatel náš a umělec mají od Šumavy za Tatry větší rozmach, na velkých křídlech výše se vznese génius. My se musíme učit posunovati českého ducha k východu, vybírati tam kulturní látku a zúrodňovati jí lány české. Jako včely musíme lítat na východ a zase se vracet, snášejíce med do úlu českého… To bude reálná slovanská vzájemnost, dosud jen o slovanské vzájemnosti teoretizujeme.“29

Kálal si zároveň uvědomoval, že jenom kulturní výměna nestačí – že Slovensko především potřebuje pomoc hospodářskou. Představoval si, že až si čtenáři jeho knih podle jeho návodu Slovensko projdou, propadnou mu natolik, že tam možná budou chtít strávit další život. „Čech a Slovák jedno jsou. Šli na Slovensko husité, dobře působili a dobře jim tam bylo. Obrodili Slovensko, a také české rolnické kolonie obrodily by kraje slovenské a posilnily by velice vzájemnost.“ Český rolník je přičinlivý, pracovitý a vzdělaný. A má povinnost pomoci i s ohledem na Maďary: „Nikdy si nedáme vzíti právo Slováků se ujímati. Styděti bychom se museli před celou Evropou, kdybychom lhostejně na utiskování Slováků pohlíželi.“30

Postupně si Kálal, podobně jako kdysi jeho předchůdce Kampelík, vybudoval teorii, že na Slovensko by měli odcházet ti čeští vystěhovalci, kteří v jeho době jinak mířili za oceán. „Myslím si, že co vydá rodina na železnici a loď do Ameriky, za to si koupí v Šarišské stolici stateček. A budete mezi svými, v sousedství své vlasti, snadno se můžete do své vlasti podívat a zase se do ní navrátit.“ Dal si záležet, aby co nejplastičtěji vylíčil skutečné hospodářské poměry na Slovensku. „Nepravím, že byste tady žili jako v ráji, ale vyžijete zde a můžete tady být spokojeni. V Americe se vaše potomstvo jistě odrodí, utone v moři anglickém, kdežto na Slovensku zůstane slovanským, třeba místo řemeslo říkalo remeslo.“ Česká rolnická kolonizace východního Slovenska by podle Kálala měla prospět oběma stranám. „Vy naučíte Slováky rozumně hospodařit, naučíte je knihy číst, naučíte je kořalku nepít, naučíte je znáti lidskou důstojnost a vážiti si své národnosti… Jako křísili kdysi husité, tak by české kolonie v zatatranských krajích vzkřísily mrtvou polovinu Slovenska.“31

Kálal snil o tom, že „nit“ takto vybudovaných českých kolonií by mohla vést od Tater až do Bukoviny. Chtěl však, aby se propagace této myšlenky ujal některý český hospodářský list: vyslal by na Slovensko svého redaktora, který by podrobně prozkoumal podmínky a informoval pak o nich českou veřejnost. (Nejlepším českým národohospodářským redaktorem byl v Kálalově době Jaroslav Preiss, pozdější vrchní ředitel Živnostenské banky. Před první světovou válkou působil jako šéf ekonomické rubriky v Národních listech, prvních novinách v zemi; pokud je však známo, Kálalovy nabídky nevyužil. Byl by však mohl podepsat jeho věty, jimiž tento hlasatel česko-slovenské vzájemnosti ekonomickou oblast svých úvah uzavřel: „Jedna z velikých vad českého národa je nepodnikavost. Hýbejme se! Nenechávejme bez potřeby prchati lid náš do Ameriky!“)32

V pozadí Kálalových úvah byla opět aritmetika: pět milionů Čechů tvoří spolu s třemi miliony Slováků vůči Němcům (a Maďarům) jednotu, která není zanedbatelná. „Náš politický vliv sahal by i za Karpaty a Slováci by pak oprávněně poukazovali na bratry před Karpatami.“ Češi, jako starší bratr Slováků, musí v zájmu této dobré věci prokázat rozvahu a trpělivost. „Mladší bratr odmítne tvou pomocnou ruku, kopne tě… A co ty, bratře starší? Tvá povinnost je tím úzkostlivěji hledět za bratrem mladším, aby sám jsa nezbloudil, neutonul. Hněvem a výčitkami nenapravíme nic. Milujme se! Na té půdě se dohodneme. Prokažme Slovákům hodně lásky, a to prací i obětí, potom nám uvěří.“ 33

V roce 1912 Kálal ukázal, jak si takovou lásku představuje. Napsal a vydal novelu Nevěsta z Tater, v jejímž finále zorganizoval svatbu českého vlastence Perky s dcerou slovenského nacionalisty Šujanského. Za svědka přišel v knize na svatbu T. G. Masaryk. Kálal novelu uzavřel slovy: „Slovensko nevěsta, Čech ženich. Co bůh spojil, člověk nerozdvojuj.“34

O tom, že kdesi v Evropě existuje slovenský národ, se širší mezinárodní veřejnost dozvěděla až v roce 1907. Černovská tragédie (v říjnu toho roku v obci Černová maďarští četníci postříleli patnáct slovenských účastníků náboženské manifestace) vzbudila ohlas na celém kontinentě, a nejsilnější mezi českými vzdělanci. Když v listopadu téhož roku Andrej Hlinka na pozvání hodonínského kněze (a česko-slovenského buditele) Aloise Kolíska přijel do Prahy a přednesl na Žofíně plamenný projev, ovace nebraly konce.

Nově ustavený výbor Praha Slovensku pak Hlinkovi uspořádal úspěšné turné po radnicích českých měst, kde byl vítán zástupci městských rad, představiteli spolků, sokoly, kněžími, studenty – takže když Hlinka v květnu 1908 před soudem v Prešpurku pronášel svou závěrečnou řeč, mohl říci mimo jiné: „Ať se to našim maďarským bratřím líbí nebo nelíbí, přece zůstane věčně pravdou, že my Slováci jsme s Čechy jedno plémě, jedna osvěta, jeden národ.“35 (Až na ten dvojí jazyk, připojil poznámku, která v českém prostředí jako obvykle zůstala přeslechnuta.)

Černová způsobila, že slovenské téma se z básní, povídek a článků v novinách přesunulo do programů českých politických stran a začalo „hýbat“ českou společností. V březnu 1908, ve stejný den a hodinu, uspořádal český Sokol na 715 lidových shromáždění po celých Čechách, Moravě a Slezsku, vždycky se stejným průběhem: po proslovu slavnostního řečníka byla přijata rezoluce na slovenskou podporu. Česko-slovenský aktivista Josef Rotnágl vzpomínal: „Kdybychom počítali, že na jedné schůzi bylo průměrně 500 účastníků, tedy na 350 000 lidí současně protestovalo proti maďarskému násilí a manifestovalo pro Slovensko.“36

Také činnosti (dosud hlavně kulturní) Českoslovanské jednoty dala Černová nový obsah. Častěji se teď pořádaly manifestace, jako třeba každoroční slavnost Praha Slovensku, při které ulicemi Prahy pochodovaly průvody krojovaných Slováků. Od roku 1908 až do vzniku první světové války Jednota pořádala v Luhačovicích každoroční česko-slovenské porady, jichž se z obou stran účastnily stovky delegátů: jak idealisté (básníci, spisovatelé, buditelé všeho druhu), tak pragmatici (průmyslníci, kteří pochopili, že Slovensko by mohlo být odbytištěm českých výrobků a zároveň i branou k slovanskému východu).

České deníky měly před válkou pravidelné rubriky zaměřené na slovenskou problematiku, v Praze vycházela i zvláštní revue Naše Slovensko, kterou vydával česko-slovenský filantrop Antonín Reis; Moravskoslezská beseda vydala oblíbenou Slovenskou čítanku a podobně. Za součást pomoci Slovensku se tam pokládal i nákup slovenských pozemků, pokud byly do té doby ve vlastnictví Maďarů, Němců a židů. Podle Josefa Rotnágla měla tato česká hospodářská expanze podporu i u části lidí na Slovensku; napovídal tomu aspoň dopis, který mu přítel, slovenský podnikatel, napsal v roce 1911: „Nám Slovákom je veľkostatky kupovať skoro nemožné, lebo nemáme toľko peňazí, koľko je ku kúpe veľkostatkov potrebné. Odkázaní sme tedy v tomto ohľade zase na bratov Čechov. Aký význam to má pre celé okolie, keď je pole 1000–2000 jutár v rukách slovenských alebo v rukách takého Čecha, ktorý je oduševnený privrženec československej myšlienky, to si teraz ani predstaviť celkom nevieme, lebo sa nikde nenachodíme v tomto šťastnom položení.“37

Ačkoliv propaganda, budující v Čechách povědomí o Slovensku, dělala divy, její skutečný účinek nebyl takový, jak si Karel Kálal a spol. představovali. Češi po přečtení jejich knih nabývali dojmu, že se Slováky by to nakonec mohlo dopadnout přibližně jako kdysi s Moravany: možná budou chvíli zlobit, ale nakonec se asimilují, jazykově i národnostně. Ve skutečnosti Kálalovo věčné přirovnávání Slováků k „mladším bratrům“ Čechů představitele slovenské inteligence spíš rozčilovalo. Oblibu nevzbuzoval ani Kálalův protikatolický tón.

Idyličnost českého psaní o Slovensku si uvědomoval na české straně například F. X. Šalda. Když Alois Mrštík přivezl z cest rukopis knihy Hore Váhom, kritik psal: „Jak jest to falešné! Autor svou svátečně zbožnou turistickou náladu vkládá do duše lidu. A je to ovšem zcela lživé. Neboť Bůh tomu lidu nesídlí na stráních, ani na oblacích, nýbrž v monstranci a v hostii její. Lid ten není rozplývavě a náladově zbožný podle poetické šablony p. Mrštíkovy, nýbrž tvrdě konfesní, vášnivě fanatický, nesnášenlivý, útočný a bojovný, který šel již tenkrát, kdy byl p. Mrštík na Slovensku, za svým Hlinkou stejně oddaně a slepě, jako jde dnes.“38 Folkloristické blouznění českých cestovatelů kritizoval také Jiří Mahen: „Nadšení rodí se z určité země a nadšení ‚pro‘ určitou zemi a ještě k tomu ‚národní‘, toť přece výboj a nic jiného. Je možno mluvit např. o nějakém národním nadšení Anglie pro Skotsko nebo Skotska pro Anglii?“39

Před první světovou válkou v českých zemích asi nebylo intelektuála, který by znal Slovensko lépe než T. G. Masaryk. Jezdil tam i s rodinou na letní byt od roku 1887, většinou na Bystričku u Turčianského Sv. Martina. Znal osobně nejzajímavější Slováky té doby: Svetozára Hurbana Vajanského, Dušana Makovického, Pavla Országha Hviezdoslava a řadu dalších. Bezpečně znal slovenskou kulturu, lidovou slovesnost, mentalitu – které se mu jako člověku, jenž sám pocházel z Moravského Slovácka, zdály bytostně blízké.

Když říkal, že „Slováci jsou vlastně Češi“,40 znělo to z jeho úst jinak než od ostatních představitelů pražské politiky na přelomu století: znal oba jazyky a oba národy tak dobře, že v sobě neměl žádný skutečný důvod mezi nimi rozlišovat. (Když měl popsat svou národnost, říkal nejčastěji, že je Slovák, případně Slovák a Moravan současně.) Mezi slovenskými studenty získával charismatický profesor žáky a následovníky stejně snadno jako v Praze. A aby nebylo pochyb o tom, že jeho vztahy k zemi na východě se neodbývají jen v intelektuální rovině, přivezl jednou do Prahy a nainstaloval si v bytě kůži z vlastnoručně skoleného slovenského medvěda.

Nebylo tedy divu, že se Masaryk „slovenské otázce“ ve svých knihách a přednáškách často věnoval. Obdivoval Kollára, Slováka a tvůrce myšlenky spolupráce Slovanstva, chtěl však jít dál než on: „Je načase netoliko slovensky zpívat – i to se již zapomíná –, ale slovensky cítit a – myslit. Ano, myslit – k tomu nás vybízí Kollár svou požehnanou prací, Slováky i Čechy,“ psal Masaryk v roce 1894 ve spise Česká otázka.41 Slováci se podle něj vyznačují vlastnostmi, které by jim Češi mohli závidět: obzvláštní zbožností, pilnou pracovitostí, nevinnou veselostí, mírumilovnou snášenlivostí a láskou k rodnému jazyku. Češi s nimi mohou jen získat.

Přes uvedené Masarykovo znalectví existoval před válkou ještě jeden český politik, který ho v oblasti plánování dokonce předběhl: Karel Kramář, vlivný šéf mladočeské strany. Věřil ve slovanskou spolupráci a v možnost vzniku slovanské veleříše v čele s Ruskem, a tak v květnu 1914, těsně před vznikem války, vypracoval ústavu fiktivní říše, která se podle jeho představ měla skládat vedle ruského samoděržaví z pěti dalších slovanských monarchií: bulharské, černohorské, české, polské, srbské. Společnou hlavou státu měl být ruský car; aby tuto skutečnost učinil pro české obyvatelstvo přitažlivou, naplánoval pro jeho království velkorysé hranice: kromě Čech a Moravy k němu měla patřit velká část rakouského i pruského Slezska, Lužice – a Slovensko.

Mluvit o Slovensku jako o součásti státu bylo ovšem něco jiného než dojímat se jeho přírodními krásami a povahou obyvatel. Bylo například nutné stanovit jeho příští hranice – což se nezdálo tak obtížné na severu, kde se mělo za to, že slovensko-haličský poměr dostatečně určuje příroda. Zcela novou „čáru“ bylo třeba vytyčit na jihu, kde mezi Slováky a Maďary až do té doby žádná neexistovala. Podle Kramáře měla hranice vést od Bratislavy k Visegrádu (tedy po Dunaji, stejně jako dnes), dál však měla probíhat jižněji, než kudy byla vytyčena po válce: pohořími Mátra a Bükk, víc než třicet kilometrů na jih od definitivních hranic.

Jednalo se o velkorysý plán, jehož slabinou však bylo, že prostě zaměňoval jeden mnohonárodní (rakousko-uherský) stát za druhý (všeslovanský). Nespornou výhodou uvažované říše bylo, že sahala od Šumavy k Tichému oceánu. Slabinou se naopak zdálo, že kromě Karla Kramáře už si její vznik skoro nikdo nepřál, hlavně ne ti, kdo byli obeznámeni se stylem vládnutí carské vlády.

Masarykova exilová představa byla skromnější. Až bude jednou Německo ve válce poraženo, vzniknou „Nezávislé Čechy“, stát složený z historických zemí a Slovenska, jehož jižní hranice měla vést po řekách Dunaj a Ipeľ jako dnes – s tím rozdílem, že „Dunajem“ Masaryk myslel jeho severní přítok, takzvaný Malý Dunaj, což znamenalo, že Žitný ostrov s úrodnou zemědělskou půdou, ale i s několika desítkami tisíc maďarských obyvatel, by zůstal dál Maďarům.

V průběhu války se z dosavadního snění o Slovensku stal požadavek, jenž podmiňoval úspěch celé Masarykovy zahraniční akce. Pokud v cizině Masaryk vystupoval s tezí, že mnohonárodní státy, jako je Rakousko-Uhersko, se přežily, nemohl dost dobře přijít před západní politiky s ideou státu, který by kromě četných národních menšin obývaly dva národy. Když tedy Masaryk v memorandu pro britského ministra zahraničí v dubnu 1915 psal, že „Slováci jsou Čechy, přestože užívají svého nářečí jakožto spisovného jazyka“,42 mělo to jiný význam než dřív: jazyková blízkost nyní podmiňovala existenci jednoho, československého národa a naopak. Ke starým představám slovanské jednoty se přidal požadavek pragmatický. K Masarykově cti budiž řečeno, že nesnil o národě jako o kategorii etnické, leč politické. Národ mu představovali lidé mluvící sice různými jazyky, ale propojení společným státním programem. Asi jako Američané. Do jeho válečné představy československého národa se postupně měli asimilovat (politicky, nikoli jazykově ani kulturně) i „českoslovenští“ Němci a Maďaři.

Masarykovy plány se rodily v exilu; doma o nich dlouho téměř nikdo nevěděl, a tak i smýšlení domácích politiků bylo jiné. Na možnost poválečného soužití se Slováky se dívali skepticky: v možnost budoucího česko-rakouského vyrovnání se v Praze věřilo, ale že by Maďaři byli Slováky přinuceni k ústupkům, nedoufal nikdo. V roce 1917 se naopak po Praze vyprávělo, jak si poválečnou budoucnost Slovenska představuje uherský ministerský předseda Tisza: „Mezi Moravou a Uhrami vytvoří se třicetikilometrový pás maďarských ‚vítězů‘, jimž budou dány vyvlastněné slovenské pozemky; na Slovensku budou v uvědomělých slovenských obcích provedeny maďarské kolonizace.“43 Panovala obava, že dokonce i v českých zemích budou zavedena odnárodňovací opatření po maďarském vzoru: poštovní, železniční, berní, soudní a politické úřady budou osazeny Němci, národní spolky, univerzita a vyšší školy budou zrušeny a čeští úředníci vyhnáni do německých zemí: „Bude to pozvolný konec Čechů a naprostý konec Slováků.“44

Nezájem českých politiků o slovenské věci byl ale dán i tím, že navzdory propagačním spisům lidí, jako byli Karel Kálal a Josef Rotnágl, měli o Slovensku nejasné představy. Běžnější byly styky s Jihoslovany, kteří po správní stránce spadali tak jako Češi do (rakouského) Předlitavska. Na české straně trvala lhostejnost, pojímání Slovenska jako exotické země, kterou možná půjde připojit a možná ne – jistě se o tom však nebude rozhodovat v Praze.

Zatímco tedy například sjednocení jihoslovanských národů se připravovalo dlouho před první světovou válkou, mezi českým a slovenským národem se až do května 1917 nic takového viditelně nechystalo. Když historik Josef Pekař přemýšlel, s jakým prohlášením by čeští poslanci měli vystoupit 30. května 1917 na zasedání vídeňské říšské rady, první od vzniku války, vycházel ze zásad historického práva: Češi nemohou žádat nic, co by přesahovalo hranice někdejší Koruny české. Situaci neočekávaně změnil Manifest spisovatelů, jehož iniciátorem byl Jaroslav Kvapil a který v květnu 1917 podepsalo 222 literátů v čele s Aloisem Jiráskem. Klíčová v něm byla věta o tom, že český lid se svého národního programu „nikdy nevzdal, ze srdcí československých nikdy nevymizela víra ve slavné příští jeho splnění“.45 Požadavek společného soužití Čechů a Slováků se stal politickou skutečností.

Když skupina českých poslanců ve vídeňském říšském sněmu 30. května 1917 přednesla prohlášení koncipované Adolfem Stránským a dopracované skupinou politiků v čele s Antonínem Švehlou, postarala se o opravdový skandál. Požadavkem obnovy historických práv českého národa sice jen zopakovala, o čem čeští politici ve Vídni marně hovořili desítky let; v návrhu se teď však mluvilo i o uplatnění práva na sebeurčení pro miliony příslušníků národa žijící mimo historické české země. Všechny „kmeny“ československého národa, tedy i Slováci, měly v budoucnosti žít v jednom státě. Vídeň nad takovým požadavkem žasla, Budapešť zuřila; čeští poslanci však se svým možná trochu nazdařbůh vystřeleným přáním už neustoupili.

Ani Masaryk za hranicemi nelenil. Kamkoli přijel, mluvil o svém pojetí jediného československého národa: „My si navzájem rozumíme. Každý Čech rozumí Slovákovi a Slovák rozumí Čechovi. Proto jazyková otázka není a ani nemůže být… Politicky a administrativně jde o to, že tvoříme jeden celek.“46 Podobně Edvard Beneš, který v exilu koncipoval bojovný pamflet Zničte Rakousko-Uhersko!, došel k názoru, že Češi a Slováci jsou „zcela prostě Češi“.47 A situaci nekomplikoval ani třetí z trojice otců zakladatelů Československa, Slovák Štefánik: bylo o něm známo, že se během svých pražských studií naučil česky do té míry, že ho současníci prostě považovali za Čecha. Dochovala se vzpomínka Štefánikova přítele a spolupracovníka, spisovatele Jana Havlasy, podle kterého Štefánik „litoval, že naše republika byla nazvána československou, a nikoli prostě jen českou“, a zdůvodňoval to slovy, která připomínala už trochu monotónní refrén: „Vždyť jsme všichni Češi.“48

Obdobné, vstřícné pohyby byly v průběhu roku 1918 vidět dokonce i na slovenské straně. Když český vlastenecký kněz Alois Kolísek v posledním roce války chystal k vydání sborník Slováci do státu československého, vyžádal si mínění významných lidí ze Slovenska. Andrej Hlinka v odpovědi pokritizoval slovenský náboženský radikalismus, došel však k názoru, že dosavadní rozdíly se v budoucím státním spojení spraví: „My musíme Čechy nábožensky a Češi nás národně, hospodářsky a kulturně obrodit. O řeč se nebojím, vždyť jsme skoro jedno,“ konstatoval shodně s Masarykem. „Zničit nás může jedině ateismus.“49

Ačkoliv o konkrétní podobě českého soužití se Slováky přemýšlel v Praze jen málokdo, o tom, že se podaří, byli přesvědčeni skoro všichni. Dokonce do té míry, že členy Národního výboru československého, ustaveného 13. července 1918, byli jen samí Češi. Josef Rotnágl se to později snažil vysvětlit: „Důvod neúčasti Slováků byl samozřejmý. Žádný z nich nemohl podepsati veřejné provolání, třebas každý z nich s ním souhlasil. Podpis by byl znamenal pronásledování, žalář.“50 Skutečností však zároveň bylo, že Slováci Čechům v jejich vrcholném orgánu, předjímajícím budoucí politickou reprezentaci, naprosto nechyběli – a tento stav trval až do převratu 28. října. V den, kdy davy vyšly do ulic, v Praze náhodou pobýval slovenský politik Vavro Šrobár, který se ze své iniciativy do schůze Národního výboru dostavil. „Jaký to zázrak!“ vzpomínal na událost další z čelných „mužů 28. října“ František Soukup. Nebýt toho, odehrál se říjnový převrat od A do Z v české režii.

Češi převratem obnovili svůj historický stát, Slovensko bylo k němu třeba připojit. Vojenské dobytí východní poloviny země zahájilo skromně: v noci z 1. na 2. listopadu 1918 z Hodonína vyrazila směrem na slovenskou Holíč pochodová setnina o 120 mužích, vyzbrojená dvěma kulomety. Ačkoliv jí velel nadporučík, na slovenské straně jednotce nejdřív nikdo nekladl odpor a místní velitelé v Kútách a Malackách skládali přísahu věrnosti republice. Sám Vavro Šrobár, který dorazil z Prahy, už dopadl hůř – dostal se jen do Uherské Skalice, pár kilometrů od moravských hranic; uherští vojáci ho dál nepustili. Vyjednávání nevedlo nikam, pražská vláda tedy 7. prosince jmenovala Šrobára ministrem pro Slovensko a udělila mu k výkonu té funkce zvláštní plné moci.

Postupoval bez hluku a rozvinutých praporů, tiše a neoficiálně. Když 12. prosince 1918 dorazil se svými dvanácti referenty do Žiliny, skoro nikdo si toho nevšiml. Místo do Bratislavy postupovali jeho vojáci na Poprad, Prešov a Košice, kde se objevili dva dny před silvestrem. Země, ze které pocházel, nevítala Šrobára přátelsky. „Našli jsme na Slovensku zmatek a anarchii,“ vzpomínal.51 Dodatečně také vyjmenoval všechna hnízda protičeskoslovenského spiknutí, na která narazil: v Košicích, Lučenci, Levicích, Komárně, Nitře, Nových Zámcích, Hlohovci, Trnavě a Bratislavě – vlastně skoro ve všech větších městech. Trvalo dva měsíce, než se odvážil přesídlit do Bratislavy a učinit z ní budoucí hlavní město Slovenska. Neobešlo se to bez obětí na životech.

Pod ochranou italských a francouzských vojáků se mu tam podařilo přečkat i nejhorší chvíle, kdy na Slovensko zaútočila Maďarská republika rad. Při pacifikaci odporu si počínal jako diktátor, aniž získal větší sympatie obyvatel, které měl v úmyslu osvobodit. Necitlivě postupoval nejen vůči národnostním menšinám – Maďarům, Němcům, židům –, ale i vůči slovenským katolíkům. Šrobár území Slovenska neosvobodil, ale dobyl – za což mu ve volbách v roce 1920 Slováci odpověděli nevděkem.

K obsazení slovenského území bylo nutné znát jeho hranice; kudy má vést ta jižní, však ani na jaře 1919 nikdo netušil. Když na mimořádném zasedání pražské vlády koncem listopadu 1918 premiér Kramář vyzval Šrobára, aby v této věci podal informaci, zachoval se slovenský vůdce jako v té době všichni: před očima ostatních ji zakreslil do přinesené mapy nazdařbůh, hranici podle svého názoru. Podobné čáry v téže době črtal před francouzskými generály i Edvard Beneš.

Československá delegace na mírové konferenci v Paříži v roce 1919 zpočátku předpokládala, že hranice poběží podstatně jižněji, než kde byla nakonec stanovena. Kromě donedávna sporné Bratislavy, Komárna, Rimavské Soboty a Košic měla republice připadnout i města, která se nakonec ocitla v maďarském vnitrozemí: Ostřihom, Vác (nacházející se jen pětadvacet kilometrů severně od Budapešti) nebo Sighetu Marmatiei (Marmarošská Sihoť), která leží v dnešním Rumunsku.

Jedním z mužů, kteří naléhali na posunutí slovenské hranice co nejdál na jih, byl podobně jako v časech, kdy koncipoval svou „slovanskou říši“, Karel Kramář, nyní v pozici ministerského předsedy. Už v polovině listopadu 1918 psal do Paříže ministrovi zahraničí Benešovi, že v zájmu „působení na duše Slováků“ by nebylo špatné obsadit také města Györ, Pápa, Szombathely, Nagykanisza a Gyékényes, s ohledem na strategicky důležitou železniční trať, jež většinu z nich spojuje. (Kramář žádal i obsazení železničních uzlů v Rakousku, jako byl Marchegg nebo Gmünd, „poněvadž bez této křižovatky nemůžeme se obejít“, a též trati v úseku Marchegg–Břeclav.)52 Sami Slováci požadovali ještě jiná sídla v Maďarsku: Miskolc (velké město, jež nakonec zůstalo na maďarské straně celých padesát kilometrů od hranice; i tam byl důležitý železniční uzel, který sliboval spojení Košic s Dunajem), Tokaj (ležící na soutoku Tiszy s Bodrogem) a trať Miskolc–Čop.

Proti všem těmto návrhům stálo stanovisko prezidenta Masaryka, který si byl zřejmě vědom nebezpečí, jaké pro budoucí stát plyne z početných národnostních menšin. Také on si však zanedlouho odbyl svůj vlastní imperialistický záchvat, když počátkem června 1919, v době, kdy byla v plném proudu invaze vojsk Maďarské republiky rad na Slovensko, žádal obsadit pravý břeh Dunaje proti Bratislavě až k rakouským hranicím, oblast okolo Komárna a řeky Ipeľ – a sliboval: „Dobudeme Budapešti a přinutíme Maďary k zaplacení všech škod a výloh. A konto vezmeme si lokomotivy, vagony, dunajskou flotilu a válečný materiál.“ Masaryk věřil, že jeho plán schválí západní velmoci, „neboť nežádáme nic, než k čemu budeme mít právo a co jest nutné k zabezpečení budoucnosti“.53 To se však nestalo, Budapešť zůstala Maďarům.

Masarykův plán se zrodil v době, kdy byla poražena Maďarská republika rad a kdy o možnosti dobytí Budapešti uvažovali i ministr obrany Václav Klofáč nebo francouzský generál Mittelhauser. Klofáč, který v té době pobýval u Šrobára v Bratislavě, později vzpomínal, že československá divize pod velením generála Šnejdárka se dokonce začala zakopávat jižně od Lučence. „Po našem přesvědčení mohli jsme být za několik dní v Budapešti,“ vzpomínal Klofáč. Proti se nakonec vyslovila nejvyšší vojenská rada v Paříži – a také pražská vláda. „Mittelhauser zuřil, já ještě dnes nezapomínám. A Šrobár vypočte vám, o kolik miliard jsme tím přišli. Nechtěli jsme táhnout proti maďarskému národu, chtěli jsme si vzíti, jen co nám bylo na Slovensku ukradeno: všecky lokomotivy, vagony a lodi, přičemž ovšem bychom byli se zemí srovnali továrnu na děla v Rábu a muniční továrnu na Čepelském ostrově v Budapešti.“54 Tehdejší ministr obrany se nikdy nezbavil přesvědčení, že kdyby Čechoslováci v roce 1919 dobyli Budapešti a nastolili na jih od slovenských hranic demokracii, mohla se republika jednou provždy zbavit jednoho ze svých úhlavních nepřátel.

V Čechách, kde připojení Slovenska vyvolalo nejdřív silné emoce (po převratu byl oblíbený slogan „V Čechách jsme trpěli tři sta let, ale na Slovensku tisíc“), vyvolal rychlý postup vojsk Maďarské republiky rad do slovenského vnitrozemí paniku. Nebude dobytí východu pro republiku příliš velkým soustem? Ani bojovný Šrobár na dálku nepůsobil dojmem, že má situaci pod kontrolou; dochovala se jeho korespondence s Masarykem, v níž mu prezident opakovaně sděloval, že má o Slovensko pod jeho vládou strach.

Když se s přispěním spojenců podařilo Maďary vyhnat a poměry v zemi stabilizovat, stanuli Češi před úkolem získat Slovensko i civilizačně a kulturně. Jen v prvních dvou poválečných letech jich tam odešlo pracovat na padesát tisíc, ve dvacátých letech ještě jednou tolik. Nastupovali do škol a úřadů, dokonce i v divadlech tam po celá dvacátá léta byla častěji slyšet čeština než slovenština. Otázka, zda jít či nejít na východ republiky, se řešila v četných českých rodinách. I tak velký odpůrce nových republikánských pořádků, jako byl básník Jakub Deml, přemýšlel o tom, že se stane správcem zámku v Topoľčiankách (který později posloužil jako letní sídlo prezidenta republiky).

Dobytí Slovenska se po roce 1918 přiřadilo k oblíbeným tématům české prózy. Spisovatel L. N. Zvěřina v románu Levoča zachytil vnitřní svět těchto dobyvatelů, vyplněný idealismem a snahou druhým pomoci; taková pomoc Slovensku byla v jeho podání přirozeným vyústěním snahy několika českých generací. Hrdina jeho knihy, mladý účetní, který jel na východ vypomoci v kolkovací akci, viděl cestou v duchu „staré rozhorlení svého otce vyprávějícího jim, dětem, po večerech o bratřích Slovácích, zajatých v maďarském násilí, slýchal jeho proteplený a věrou lahodný hlas, čtoucí jim vesnické obrázky z Kukučína, upamatoval se zcela jasně, jako by to bylo včera, jak je povzbuzoval, aby četli slovensky“ atd.55

Na místě však brzy zjistil, že se ocitl v obtížné situaci. Zatímco místní obyvatelé byli k českému kolonizačnímu pokusu neteční, Němci a Maďaři vyhlásili přes hlavy Slováků českým dobyvatelům nelítostný boj. „Kdežto Slovákem opovrhovali, Čecha nenáviděli... V Češích viděli dravčí spár, imperialistickou nenasytnost, která se nespokojila slovenskými komitáty, ale v hltavosti rdousí i ryze maďarské a německé kraje. Slovák jim byl někým, kdo zbaběle odběhl od praporu, prohřešil se zrádně na magyar állam eszme a jednotě Magyarországhu. Čech však jim byl výbojným žoldnéřem, který takřka ještě v železné polní helmici šel dobývat maďarské administrativy a kterého jako v gerile bylo by nejlépe na nejbližším rohu odstřelit.“56

Bylo to obtížné, ale kdo by to všechno pro úspěch česko-slovenské věci nevydržel? „Cestujíce Slovenskem, pozorujte sami sebe: zda nepociťujete náladu veselou, zda se Vám nechce zpívat, zda se Vám nechce skicovat?“ ptal se Karel Kálal Čechů v roce 1919.57 Pokud je z hlediska rozumu tak dokonale jasné, v čem všem se oba národní kmeny potřebují, co by měly udělat jiného než vyhovět si navzájem v těchto potřebách a jít dál spolu? Plán zůstával: Češi na východě vybudují továrny, které dají Slovákům výrobky, jež vylepší jejich životní úroveň a Čechům zas přinesou zisk. Hranice Orientu se posunou o tři sta kilometrů dál na východ, přičemž nepůjde jen o šíření západní kultury jedním směrem, ale také o duchovní proudění ve směru opačném. Adolf Wenig a Hanuš Sedláček v učebnici československé vlastivědy, vydané k desátému výročí republiky, vyzývali Čechy: „Nebojte se ani toho poživačného zpomalení životního tempa! Není člověk živ jen z knih a strojů! Jen víc té upřímnosti a srdečnosti, společenské i rodinné. Více barbarství a primérního životního zoru!“58

Kdo by však o sobě rád slyšel, že v něm jeho bratr vidí barbara? Slováci četli nadřazenost z každého druhého českého slova a gesta. Když Albert Pražák, český profesor dějin české a slovenské literatury na bratislavské univerzitě, rozvíjel své mínění o tom, že spisovná slovenština vlastně stále neexistuje, naslouchali mu jenom v českých zemích. A když další z českých profesorů v Bratislavě, historik Václav Chaloupecký, psal na počátku třicátých let o „Drang nach Osten“ středověkých českých panovníků Václava I., Boleslava I. i II. nebo Přemysla II. Otakara, dali mu na Slovensku najevo, že se jich tyto specificky české reminiscence netýkají. Spolky, jako byl Sokol, Štefánikova společnost a Československá obec legionářská, jejichž úkolem bylo rozvíjení česko-slovenské jednoty, měly na západě a východě republiky úplně jinou pozici.

Lidé v českých zemích prostě přijali oficiální státní koncepci, podle které ČSR vznikla obnovou historického státu Čechů, k němuž se pak připojilo Slovensko. A rozhodli se nevidět a neslyšet, že Slováci doufají v něco jiného – že v novém státě se jim jednou podaří to, co se nepodařilo pod vládou Maďarů: rozvinout vlastní národnost a potvrdit ji vznikem státu. Rozdílná očekávání na nějaký čas překrylo státní učení o tisíciletých společných dějinách, začínajících Velkou Moravou. Avšak nyní, když na společné historii začalo skutečně záležet, se právě tady ukázalo, že po slibném začátku už vlastně nikdy nic dalšího nenásledovalo a že domněle „společné“ dějiny – až na onoho stokrát připomínaného husitského hejtmana Jana Jiskru z Brandýsa – vlastně společnými nebyly. Stačí opřít spolupráci v jediném národním a státním celku jen o rétoriku buditelů, jakkoli mohou být jejich úmysly čestné a šlechetné?

„Myslili jsme, že jdeme mezi své, že tam na Slovensku čeká nás jen láska, vystupňovaná několikastaletým odloučením. To byl veliký omyl,“ psal už v říjnu 1924 B. Müller v Peroutkově Přítomnosti. Časopis se pak stal jedním z těch, které se kritické reflexi česko-slovenských vztahů nevyhýbaly celou dobu první republiky. Müller tam psal často. Jít na Slovensko se spasitelským komplexem bylo podle něj stejnou chybou, jakou bylo zatím ne zcela dostatečné chápání termínu „svoboda“ na Slovensku. Češi podle něj fatálně podcenili zejména odlišné náboženské založení obou národů: když Praha bouřlivě slaví Husovo výročí, Slováci netuší, kdo ten Hus je. Pouhých šest let po převratu Müller v této souvislosti mluvil o slovenské „nenávisti k Čechům“ – kvůli které prý bude třeba Slováky „převychovat“.59

„Jsou to dva světy, sobě cizí. Tam kus orientu, zde urputný zápas o život.“60 Takový názor, otištěný jen osm let po převratu v promasarykovském a prohradním týdeníku, byl pro plánovače národní jednoty špatným vysvědčením. Podobně skepticky však viděl situaci i Peroutka: i podle něj šlo o dva národy a o dvojí psychologii. „Po převratu nám někteří radili, abychom obsadili Lužici a Vídeň. Dnes jasně vidíme pro sebe jediný rozumný úkol: dostat se ne jako dobyvatelé, nýbrž jako bratři do Bratislavy a do Košic.“61

Sen pod tlakem skutečnosti postupně mizel – ale bránil se urputně. Na jedné straně právě v Peroutkově časopise v roce 1929 dramatik a publicista Václav Štech chválil mladého slovenského kritika Jána Igora Hamaliara za to, že vydal svou knihu Hlasy nášho východu částečně v češtině, a vyslovil naději, že další Slováci půjdou v jeho stopách. (Čeští čtenáři už se nedozvěděli, že Hamaliar se tímto činem na Slovensku stal naprosto neoblíbeným.) Na straně druhé to byly právě státotvorné Lidové noviny, které v roce 1934 – Peroutkovými slovy – přiznaly, že „dnešní stav mezi Čechy a Slováky je pro obě strany nesnesitelný“ 62 a že otázka, položená kdysi Havlíčkem (je pro nás lepší být jedním větším národem, nebo dvěma malými?), je stále na pořadu dne. Sám Peroutka nakonec úplně rezignoval na možnost slovenské poměry pochopit. Svěřil věc do rukou blíže nekonkretizovaným „znalcům Slovenska“;63 až do zániku ČSR se však žádný takový neobjevil.

Přitom i na české straně byli pochopitelně lidé, kteří do slovenské duše dovedli nahlédnout mnohem hloub, než umožňovala ta nejšlechetnější státní idea. Knihu Rudolfa Těsnohlídka Demänová (z roku 1926) bylo možné číst jako jednu z mnoha českých cestopisných knih na téma slovenských přírodních krás. Těsnohlídek se však znal s objevitelem Demänovských jeskyní, českým učitelem Aloisem Králem, po jeho boku je prozkoumal ještě dřív, než z nich místní podnikatelé stvořili turistickou atrakci, a při častých slovenských pobytech pronikl jako jeden z mála k podstatě slovenské otázky – byť ji vyjádřil nikoli explicitně, ale „jenom“ v básnické zkratce: „Déšť padá tři dny. Zdá se mi jako tichý pláč kolem lůžka a v prostěradlech mlh leží ta, jež procitla k vědomí, stále však ještě nemůže nabýti zdraví – velká, svatá slovenská země. Bledou rukou svírá svůj skvost dívčí pod trojitou horou s dvojitým křížem.“ 64 Pohled cestovatele, pozorovatele a obdivovatele (jinými slovy: pohled latentně imperiální) v Těsnohlídkově podání vystřídal pohled duchovní. Škoda že ve vzájemných česko-slovenských stycích neměl víc prostoru od začátku.

Kdysi nejoptimističtější hlasatel vzájemnosti Karel Kálal pod tlakem slovenské skutečnosti zatrpkl: na sklonku života (zemřel v roce 1930) se vrátil ze Slovenska do Prahy a svým českým sokolským přátelům si stýskal, že „ze Slovenska vůbec nic nečte, aby těžké rány, které mu neporozumění a zlá vůle zasadily, znova nedrásal“.65 Mluvčími českého národa ve vztahu ke Slovákům bohužel zůstali slepci. Prezident Edvard Beneš ještě v roce 1937 razil veřejně názor, že „Slováci jako menšina se neprojevují, menšinou se necítí a za menšinu nejsou pokládáni“.66 (S názorem, že Češi a Slováci tvoří jeden národ, Beneš ostatně zemřel.)

Poválečné česko-slovenské vztahy představují už kvalitativně jiný příběh, v němž reálné vztahy mezi národy tlumila skutečnost, že jim bylo „realizovat se“ v systému totalitní vlády. Ten jejich ostří otupil: v prostoru vymezeném „třídními“ vztahy byly vztahy nacionální pokládány za vývojově překonané. Když Slováci využili nečekané liberalizace poměrů v roce 1968 k prosazení federace, vnímali to na české straně jako ústupek, který je potřebné učinit, ale který zároveň pro české země a jejich obyvatele nemá podstatný význam. A výbuch slovenských národně emancipačních snah po roce 1989 přinesl Čechům největší polistopadové překvapení. Starší bratr si vždy myslí, že mladšímu rozumí, i když ho třeba vůbec neposlouchá.

Sen o cestě na jih

České oči pohlížely se zálibou směrem k Balkánu nejpozději od doby, kdy Rakousko zahájilo svůj politický a vojenský postup po jadranském pobřeží (tedy po vítězství v napoleonských válkách) a kdy se značné části dnešního Slovinska a Chorvatska staly součástí říše, do níž patřily i české země. Fantazii básníků a žurnalistů mimoto rozněcoval národně osvobozenecký boj v dalších jihoslovanských zemích, nacházejících se pod tureckou nadvládou.

Způsob, jakým hlavně Srbové v průběhu 19. století sváděli boj o samostatný stát, Čechům imponoval. Srbsko se jim jevilo jako svět svobody – jistě větší, než jaká po prohrané revoluci roku 1848 byla uprostřed Evropy. Karel Havlíček, trpící o čtyři roky později v Brixenu, spatřoval v Srbsku „druhou Ameriku“, plánoval, že se tam vystěhuje – a byl zklamán, když se dozvěděl, jak velmi „neamerické“ poměry tam prozatím panují.67 Na jih přesto pronikli první čeští učitelé: třeba Pavel Josef Šafařík se tak na třináct let usadil jako profesor gymnázia v Novém Sadu (po celou tu dobu si však na pobyt tam v listech domů stěžoval, psal o Srbech jako národu „odezdola surovém, odeshora pokaženém“68 a nakonec se s velikou úlevou vrátil domů). Spolu s pedagogy však na jih pronikali i muži, jejichž cíl zněl jednoznačněji: vstoupit do řad srbské armády a vytlačit Turky z Balkánu.

Nejdál mezi nimi to dotáhl František A. Zach: v roce 1876 se stal velitelem jedné ze čtyř srbských armád. Snil o obnovení Byzantské (východořímské) říše, která v jeho představách měla pohltit kromě jiného i Rakousko-Uhersko, a obsáhnout tedy také české země se Slovenskem. „Mám na mysli spolek států na Dunaji a k němu připojeného velkého poloostrova, který by byl dosti silný, aby se stal velmocí. Jeho poloha, hranice, jeho hmotné, obchodní a průmyslové zájmy byly by velice harmonické. Jednalo by se ještě jen o vzájemné respektování národnostní autonomie a svobodu existujících náboženských vyznání.“69

Hrdinský patos srbských junáckých písní vzrušoval české básnické mysli tím spíš, čím obtížnější se zdálo uplatňovat v politice princip mravní převahy, tak jak jeho teze kdysi zformuloval Petr Chelčický. Fantazie o svobodných hajducích nebo o hrdinech zahynuvších na Kosově poli, tak jak je rozšiřovali Siegfried Kapper a Prokop Chocholoušek, vnímaly netrpělivé duše jako polemiku s úmornou domácí politikou drobných krůčků. Alois Jirásek v pamětech vzpomínal, s jakým významným gestem mu jeho hronovský učitel Vydra kdysi dával číst Chocholouškův Jih: „Tu máš, ty chrouste, přečti si to! Všemu nebudeš rozumět, ale poznáš pořádný, statečný lid.“70 A Jirásek četl.

Pro Josefa Holečka byli ohniví Srbové, a také Černohorci, „slovanskými Sparťany“;71 povstalecká Černá Hora se mu zdála „divem světa“,72 jižní odvaha a bojovnost vzdáleným, nedosažitelným vzorem. Jak to však zařídit, aby se jižní temperament rozšířil do střední Evropy? Juliu Grégrovi se Holeček jednou přiznal, že by si mezi Černohorci a Čechoslovany přál provést krevní transfuzi.73

Když v roce 1878 berlínským mírem Srbsko a Černá Hora získaly státní samostatnost (a Rakousko-Uhersko zároveň postoupilo na jih a okupovalo Bosnu a Hercegovinu), stali se z části Jihoslovanů spoluobčané. Češi se tak ocitli před dilematem: podporovat nezávislé Srby jako dosud, nebo v rámci Rakousko-Uherska imperialisticky pronikat do Slovinska, Chorvatska a dále na jih, investovat tam, budovat banky a továrny, a na slovanských bratrech vydělávat? Čeští průmyslníci měli jasno, pro básníky byla volba těžší: nebylo těžké si všimnout, že zápas s tureckou nadvládou leckde dole vystřídal boj s německým kapitálem, v Čechách tak nenáviděným.

Svatopluk Čech podrážděně sděloval z cest Slovinskem, že množství německých nápisů je tam takové, že cestovatel může projet vlakem celou zemí, aniž si všimne, že v ní žije slovanský národ. Jan Třeštík, autor několika jihoslovanských cestopisů, vysvětloval svou autorskou aktivitu tím, že němečtí cestovatelé ve svých knihách píší o Jihoslovanech příkře a dělají si z nich legraci. Spisovatel Josef Holeček pochválil činnost českých inženýrů, kteří v Lublani vybudovali městský vodovod a dokončují elektrické osvětlení města – avšak co prý je to platné, když hlavní obcovací řečí je ve městě němčina. O nekončícím přílivu Italů na Istrii nemluvě.

Čeští spisovatelé přivezli z Balkánu do vlasti pověst o zlé čarodějnici, která proměnila tamní krajinu v poušť a světlo v noc, a tou nocí navíc seslala k lidem zlou tisícihlavou saň. Tato saň, pravil výklad pověsti, je turecká poroba, a noc je nevzdělanost národa jako přímý důsledek poroby. Naštěstí se prý země dokázala vzchopit: postupně se z ní narodily tisíce bludných rytířů, jejichž srdce byla naplněna láskou k týrané vlasti. „Toť jsou oni junáci jihoslovanští,“ psal Jan Třeštík, „to sokolíci jsou siví těch skal, jichž činy dnes struna guslara opěvá a jména jich učí matka děti své od kolébky už s žehnáním na rtech vyslovovati.“74 Českému čtenáři to nemohlo nepřipomenout legendu o blanických rytířích, ale srbští a černohorští „guslaři“ jako by byli navíc druhy a vzory českých básníků, kteří přece také snili o tom, že jejich verše strhnou národ a vyvedou ho na svobodu.

Čeští cestovatelé žasli nejen nad heroickou minulostí, ale i nad současností jižních zemí. V Terstu a Lublani si připadali ještě skoro jako doma, jižněji však bez výjimky podlehli krásám dalmatské krajiny nebo antických památek. Cílem cesty býval většinou Mostar nebo Dubrovník, dvě perly balkánského jihu – ale i procházka sarajevskými ulicemi potěšila srdce, zvlášť když tam stále častěji zazněl v ulicích český „hlahol“.

O růst evropského povědomí o Jihoslovanech, donedávna úpících pod tureckým útlakem, se zasloužil český malíř Jaroslav Čermák, který svědomitě vytvářel romantické výjevy z balkánských válek, často s rasovým nebo sexuálním podtextem. Čermáka si oblíbila hlavně Paříž; český exulant a básník Josef Václav Frič, který tam žil, malíře chválil: „Z jeho obrazů vyzřeli diplomati, citům lidskosti nejnepřístupnější, že třeba konec učiniti do nebe volajícímu řádění sveřepých bašibozuků.“75

K prozření přispěly i Čermákovy akty černohorských žen. „Venkovské dívky skalné Hercegoviny vynikají zvláštní půvabností, již bychom shrnuli v názvu ‚tvrdá krása skalní‘,“ psal Třeštík. „Bez odporu dojímá svým hrdým jižním výrazem v tom velkém temném oku, jakož i pružnou ztepilostí celého tělesného ústrojí.“76 Na Čermákových plátnech to vše bylo vidět, podle některých pozorovatelů možná až moc. Učinil Mistr dobře, když si vybíral modely z jižní Hercegoviny, kde prý se ženy vyznačují mimořádně hrdou, nespoutanou povahou? „Bohužel, že bezměrné namáhání a chudá strava záhy setře pel krásy z mnohého líčka na nesporé stopy, a z křehkosti těla zbude jen ta hrdost, která zdobí Hercegovku až do pozdního věku,“77 namítal hlas doby.

Maloval tedy Čermák vůbec svoje Černohorky podle skutečnosti, nebo si je idealizoval, aby účinek obrazů zvýšil? Někdy se zdálo, že právě to je hlavní starost, která na Balkáně českým spisovatelům nedává spát. „Ujme-li se Černohorky umělec, jest na něm, aby jí otcovsky vynahradil, v čem se k ní matka příroda mizerně zachovala,“ zastával se malíře Josef Holeček. „Musí zahladiti stopy krušné práce, pěkně ji nakrmiti, hrany ohladiti – a vznikne krásota, která vnímavému srdci i namalovaná až na samé dno zapadne.“ Čermákovi současníci nakonec pozorováním na místě dospěli k názoru, že jeho Černohorky nejsou převzaty ze skutečnosti, ale byly dotvořeny v umělcově ateliéru. „Najde se tu dosti hezkých děvčat,“ sděloval z Hercegoviny Holeček, „ale krásná ani jedna.“78

Josef Holeček byl na poli česko-jihoslovanské vzájemnosti asi nejpracovitějším českým literátem. O jižních Slovanech postupně vydal tucet knih, mezi nimi převažovaly cestopisné črty a reportáže. Zúčastnil se bosenského povstání v roce 1875 a dodával z bojišť referáty pražským Národním listům. Později se zapojil i do války za osvobození Černé Hory; vracel se však na jih ještě ve dvacátých letech, už jako plnomocník Masarykovy republiky s přístupem k jugoslávskému králi Alexandrovi I. Sympatie k Jihoslovanům ho neopustily celý život.

Holeček byl typickým případem Čecha, který v jižních Slovanech nalezl vzor pro jednání doma, a to včetně případného vojenského vystoupení. „Válka výbojná je hanebností, válka obranná svatou povinností,“ psal v roce 1883. „Černohorec je vzorem vykonavatele této povinnosti, a nadto mu dodává ceny, že není pouze mrtvým strojem, jenž volky nevolky podrobiti se musí malíku ředitelově, nýbrž že sám se svobodně rozhoduje a vlastním duchem i v bitvě pracuje, čímž ji dělá dílem lidštějším a důstojnějším.“ Co víc, na Černohorci je sympatické, že „jedva otřel s handžáru svého teplou krev“, stává se okamžitě „krotkým, mírným, přívětivým, pohostinným, veselým, bodrým, skromným, úslužným, hovorným, zpěvným“.79 Umí zabíjet, ale po chvíli už je nad věcí a uvolněně se směje: uvedená kombinace Holečkovi definovala mužný charakter.

Některé Holečkovy popisy bitev dokládají, že podobnou povahu měl také on sám. Mimoto byl pragmatikem: v jedné pasáži popisující černohorské tažení do Hercegoviny proti Turkům v roce 1876 se zamyslel nad tím, jak zabránit vojákům, aby po bitvě stínali – podle starého zvyku – hlavy mrtvolám, které zabili jiní. Radil místo toho řezat nosy: „Nos je snáze unésti, ukrojí se bez obtíží jako řízek pečeně a vítěz má jistotu, že nikdo s beznosou hlavou nebude provozovati švindl.“80

Poté co se Jihoslovany podařilo Čechům představit jako lid hrdý a sympatický, vyvstala otázka, co s nimi dále, jak se k nim vztahovat v budoucnosti. Nemálo českých pozorovatelů bylo názoru, že jižní Slované by mohli být jakousi alternativou vůči Němcům, o kterých se mělo za to, že budou beztak vždycky národem násilným a surovým – kdežto s takovými Černohorci by se dalo pracovat. Úvahy o expanzi ve směru na jih podporovala rakouská státní politika, která se až do roku 1914 ubírala stejným směrem. Zdálo se, že jsou-li Češi přímo Vídní do angažmá na jihu zatahováni, byli by hlupáci, kdyby takové šance nedokázali využít.

To byla praktická stránka úvahy: utkat se s Němci o část Balkánu a využít slovanské sounáležitosti, která českou závodní trať předem činila kratší. Byly však i hlasy reflektující poměr k Balkánu složitějším způsobem. Černá Hora a okolní země podle nich nebyly pouze regiony určené k podrobení evropskou civilizací, ale země cenné právě tím, jak této civilizaci prozatím dokázaly vzdorovat. Český literát v osmdesátých letech 19. století proto neváhal přirovnat Černou Horu k panně, která stojí a váhá na prahu vykřičeného domu. „Bude ta dívka krásnější, až bude z ní pel panenství setřen a nahrazen uměle líčidly, pomádami a voňavkami? Bude půvabnější, až nožka její bude vtlačena do těsného střevíce, jenž ji sic ukryje, ale i kuřími oky poseje? Bude spanilejší, až bude choditi ve vypůjčeném hedvábu a atlase a třpytiti se falešnými drahokamy a perlami? Na tom zajisté se všichni snášíme, že kráska strojeností nezískala. Jde-li nám tedy o její prospěch, proč jí neporadíme, by zůstala tak, jak jest, a zlého příkladu nenásledovala?“81

Takové otázky si však kladli jenom nemnozí, kolonizace jihu se stala tématem dne. V roce 1890 žilo jen v Chorvatsku 27 tisíc Čechů, o deset let později už 32 tisíc. V různých částech země, třeba v městě Daruvaru, vytvořili vlastní kolonie. Po rakouské anexi Bosny a Hercegoviny v roce 1908 se také v Praze začalo mluvit o tom, že Češi by ani tento nový „Drang nach Osten“ neměli vynechat. Stále noví čeští úředníci, inženýři, učitelé a lékaři snili o životě na břehu řeky Neretvy nebo o Sarajevu. A zde se ukázal problém, s kterým do té doby nikdo nepočítal: u Čechů v cizině nečekaně rychle docházelo k odnárodňování.

Čeští cestovatelé s odporem poukazovali na to, že český úředník v Lublani se po pár měsících přestává znát k rodnému jazyku a považuje se za Němce, což by bylo ve staré vlasti považováno za nemyslitelné. Pro tento pragmatismus až egoismus byli Češi na jihu dokonce – v souladu s dobovým chápáním semitské otázky – označováni za „slovanské židy“. Počínat si tam tedy jako slovanští vlastenci a pomáhat těm druhým, nebo se za vlastní pragmatismus přestat stydět a dovolit ideji slovanské vzájemnosti, aby nesla hmotný prospěch? S tímto dilematem odjížděli Češi do Chorvatska nebo Černé Hory otvírat bankovní expozitury, zasilatelské společnosti a hotely.

Výbuch první světové války všechny sny o rozvoji česko-jihoslovanské vzájemnosti přetrhal; oba slovanské kmeny se octly v existenčním ohrožení. Pohled na dobové mapy, znázorňující plán pangermánského tažení k břehům Perského zálivu (Berlín–Bagdád) působí ostatně mírně znepokojivě ještě dnes: pokud by se byl zdařil, poměry nejen u nás, ale i v Srbsku a jinde na Balkáně by se vyvíjely jinak. Jedním z prvních, kdo si stupeň národního ohrožení uvědomil, byl na počátku války T. G. Masaryk, a plán, který představitelům západních velmocí předložil v květnu 1915, vynikne právě ve srovnání s berlínskou ideou „Drang nach Osten“.

Podle plánu odevzdaného britskému ministrovi zahraničních věcí měly Masarykem předpokládané „Svobodné Čechy“ a „Srbochorvatsko“ vytvořit společný stát. Jak to však udělat, pokud je odděloval pás země v délce přes 200 kilometrů? Podle Masaryka měl sever a jih uvažovaného státu spojit „pruh země“, rozkládající se podél dolnorakouských a štýrských hranic až po řeku Mur. Měl patřit buď napůl Čechům a napůl Srbům, nebo měl být celý srbský. V každém případě měl být odkrojen z části dosavadních Uher obývané dosud hlavně Němci, jako trest pro oba válkou poražené národy.82

Velikost této myšlenky vynikne opět při pohledu na mapu: „koridor“ (což byl název, jenž se pro uvažovaný pruh země rychle vžil) by přeťal trasu Berlín–Bagdád v jejím nejcitlivějším místě, zhruba na ose Bratislava–Terst, odkud se před nájezdníky z Německa otevírala uherská nížina. Nejen to: zrušením starobylého německého plánu „Drang nach Osten“ se měl uskutečnit protipohyb Slovanů ze středu a východu Evropy až k Jaderskému moři. Naplnil by se tak odvěký slovanský sen, jehož cílem bylo, řečeno s básníkem, „přeražení šraňku, který od pádu Velké Moravy roztrhuje Čechy od Jihoslovanů“.83 Masarykův slib (vyjádřený v knize Nová Evropa), že vznikem pásma slovanských, protiněmeckých států na východ od říše se uleví Francii, Anglii a Itálii, byl jednou z rozhodujících skutečností, jež vedly ke vzniku ČSR.

Zde je třeba přiznat, že Masaryk sice byl prvním českým představitelem, který myšlenku koridoru užil v rámci politického zápasu, nebyl však jejím autorem. Objevila se už před první světovou válkou, v době, kdy se rychle rozvíjely česko-jugoslávské hospodářské a kulturní styky. 84 Tehdy však bylo vyloučeno formulovat ji nahlas. Umožnila to až válka. Vojenský význam koridoru, zbavujícího Němce postupu na Balkán, byl mimo diskusi. Masaryk se však snažil dokázat, že koridor umožní i čilou hospodářskou výměnu mezi severem a jihem Evropy a dovolí především českým průmyslovým výrobkům (ale také uhlí z ostravské pánve) cestu do jadranských přístavů. Češi měli získat opravdové moře – až do té doby jim patřilo jen to, které jim přiřknul Shakespeare.

V této podobě myšlenka koridoru přetrvala i konec války a vznik ČSR. Už 3. listopadu 1918 ministr zahraničí Beneš předložil spojeneckým vládám memorandum, ve kterém žádal, aby byla „v každém případě“ vojensky obsazena trať Terst–Bratislava i s okolním územím. Budou-li Němci a Uhři, dva poražené národy, odděleni, budou se vůči nim snadněji uplatňovat podmínky příměří, sliboval Beneš. Také ministerský předseda Kramář psal v polovině listopadu 1918 Benešovi, aby mu sdělil svůj radikální požadavek: podle jeho názoru mělo československé vojsko obsadit nejen trať z Bratislavy do Terstu, ale i dál, podél jadranského pobřeží na jih až do Rijeky. V souladu s těmito přáními byly i Masarykovy názory z ledna 1919: „Potřebujeme cesty k moři. Tohoto přístupu můžeme dosíci na jihu. Je nám úplně lhostejno, kde a jak tohoto přístupu dosáhneme. Na každý způsob musíme dostat železnici, která nám tento přístup umožní.“85

Souhlas dohodových velmocí se vznikem koridoru se zpočátku nezdál vyloučen, rozhodně ne v hlavách pražských politiků. V únoru 1919 psal Masaryk Benešovi do Paříže, kde měla o věci rozhodnout mírová konference: „Dohoda nám musí zaručit spojení Terst–Praha; popřípadě Coblenz–Praha, Hamburg–Praha.“86 Konference však Benešův požadavek odmítla; proti se postavili hlavně Italové, kteří považovali slovinský a chorvatský Jadran za svou sféru vlivu. Neujala se ani myšlenka „internacionalizovaného“ železničního spojení z ČSR k Jadranu, tedy trati využívané všemi státy, pod československou správou. Dlouhodobé udržení takové trati velmoci ani těsně po skončení vítězné války nepokládaly za možné. (Myšlenka koridoru se pak znovu – a poměrně překvapivě – objevila na jaře 1939, v návrhu úpravy budoucích československých hranic, který připravily odbojové organizace Politické ústředí a Obrana národa. Po příští vítězné válce se počítalo s oddělením Němců a Maďarů pomocí pásu země, jehož severní část měla připadnout Československu a jižní Jugoslávii: výsledkem mělo být, podobně jako kdysi, včlenění Maďarů „v zájmovou sféru slovanskou“.)87

Sen o společném česko-jihoslovanském státě brzy po roce 1918 zanikl jako nereálný, myšlenka pronikání na jih však nikoliv. Evropa dvacátých let si chtěla po hrůzách války ulevit, a tak kdo na to měl, unikal k moři. Nastával věk zahraniční turistiky. A čeští cestovatelé měli od počátku výhodu, že měli k dispozici prvotřídní knižní průvodce, které si nezadaly s kvalitou uznávaných německých Baedekrů. Cestovatelé do slovinských Alp s sebou už od roku 1910 vozili špičkového průvodce autorů Dvorského a Franty, který obsahoval nejenom přesné popisy hřebenových túr, údaje o obtížnosti tras, rozmístění chat atd., ale třeba také sdělení, že „je nerozumno oblékati na túru šněrovačku“.88

Do módy se rychle dostávaly i rafinovanější formy trávení volného času, než byla klasická turistika. Propagační leták nově založené Námořní společnosti československé v Praze lákal počátkem dvacátých let Čechy na cesty slovy: „Bydlíme na lodi, spíme a stravujeme se na lodi, koupáme se, kde nám libo, lovíme ryby na šíru a vystupujeme, kde se nám to právě zalíbí.“89 Kdo nestráví aspoň tři nebo čtyři neděle na Jadranu na plachetnici Námořní společnosti, ten prý neudělal nic pro sblížení národa s mořem: „Členem se může státi každý poctivý a uvědomělý Čechoslovák.“90

V Dubrovníku vznikla lázeňská a hotelová společnost, jejíž přednosta Váša Náprstek se rozhodl zpřístupnit českým návštěvníkům mořské lázně Kupari. Společnost zakoupila písčité mořské zátoky v Kupari a Srebrenu o rozloze 170 tisíc metrů čtverečních a postavila na nich hotely a penziony, které měly české majitele nebo správce; v místě působil Sokol i Česká beseda. Náprstek snil o tom, že jižně od Dubrovníku bude nakonec vybudována „slovanská, doufejme světová Riviéra“, a aby tu chvíli přivolal, rozvíjel četné vedlejší aktivity: v Krasu sázel stromy a v Dubrovníku organizoval hubení komárů.

České turistky vyrážely k jihu vyzbrojeny dojmy z knížek oblíbené autorky Růženy Svobodové, která líčila melancholické mohamedány postávající v nádvořích džamií, pomerančové trhy v Banja Luce a vody jajckých vodopádů padající s hřměním do propastí v temných nocích. Z Mahenových vzpomínek na Hercegovinu, z jeho cyklu veršů Rozloučení s jihem nebo z rozsáhlé básně Scirocco zase čerpali dojmy mužští čtenáři: básník psal melodramaticky o „tom strašném kraji dole“, který „kdo jednou zakusil, vrací se, neboť se vrátiti musí“.91 Marie Glabazňová v básnicky snad nejpodivuhodnějším českém textu s jihoslovanskou tematikou, Bloudění na jihu, evokovala svět jižních tržišť a pouličních zákoutí v jejich skryté, neprozkoumatelné hrůze, kde se středoevropský poutník může dostat až na práh šílenství.

Adolf Veselý zas dal přednost optimistickým a sluncem prozářeným líčením – ať už šlo o vyprávění o tom, jak se na mořském břehu druží české a chorvatské děti a společně dovádějí při lovu sasanek, nebo o třídílný básnický epos Vítr od moře, ve kterém básník nedvojsmyslně vyjádřil radost nad nerozbornou srbo-chorvatskou jednotou: „Dohoda šťastná oboustranně / se skutkem stala, duch i zbraně / chtí svorně jít své ku obraně / pro nový život na Balkáně.“92 Veselý své dílo vydal v roce 1940, kdy už se mezi jihoslovanskými národy schylovalo opět k něčemu jinému.

Ze všech nejvíc se patrně o česko-jihoslovanskou vzájemnost v minulém století zasloužil malíř a sběratel folkloru Ludvík Kuba. V osmdesátých letech 19. století pojal úmysl sesbírat písně všech slovanských národů. Lidová píseň se podle něho podobala ptactvu – mohla být krotká i divoká. „U nás v Čechách je již skoro všechno ptactvo spochytáno do sbírek, kde mrtvě visí jako postřílené sluky.“93 Na Moravě se Kubovi situace zdála lepší, ještě lepší však byla na Slovensku a nejlepší se mu jevila v jižních zemích.

Své knihy o jižních Slovanech Kuba sestavoval od devadesátých let 19. století podle zásady co země, to jedna kniha. Život místních lidí poznal na cestách z nejtěsnější blízkosti, jeho publikace jsou vlastně cykly portrétů prostých lidí a rozhovory s nimi. A všude, kam přišel, Kuba maloval. Běžně se setkával s nacionálně bojovnými postoji, jimž uměl čelit. Jeden makedonský učitel mu třeba tvrdil: „Vy Češi jste ze Slovanů nejvzdělanější, my jsme nejbojovnější. Spojíme-li se, povedeme celé Slovanstvo.“ Kuba mu odsekl, v čem vidí slabinu jeho teorie: že o prvenství jak českého, tak svého národa rozhodl učitel sám, aniž by se někoho zeptal.94

Nejkrásnější hvězdy hořely mezi válkami československým turistům ve Splitu. Prostějovský učitel Josef Simon projel Jadran na konci dvacátých let dvakrát a nadšeně psal: „Tvoje krev se úplně vymění, stane se hustší, zdravější, je bohatší na krvinky, rychleji cirkuluje, mořská sůl tě pročistí, tvoje póry v kůži uvolní, aby tělo lehčeji dýchalo. Se zářením slunečním dostaví se veselejší nálada a na místě stísněnosti, mrzutosti, nervozity, u nás tak časté, překypuješ zde pod účinkem ohnivého vína živostí, čilostí, bujnou fantazií.“95 Kroky českých návštěvníků Splitu podle něj měly vést buďto rovnou do Masarykovy ozdravovny, nebo do některého českého penzionu, vesměs ve správě Sociální ochrany státních zaměstnanců.

Dalším oblíbeným českým letoviskem byla Korčula. Tradičně Čechům nakloněn zůstával Dubrovník, kde žila česká menšina a kde byla aktivní Česká beseda. Cestovatelka Anna Řeháková v knize s chutí vylíčila ten slavný den, kdy konkurs na elektrifikaci železniční trati z Dubrovníku do Gruže vyhrála česká firma Františka Křižíka, „ku velkému zděšení Němců, již považují, pospolu s Italy, obchod a průmysl na slovanském jihu za svoji výsadu“. Teď prý záleží na českých bankách, aby kráčely na jih rázným krokem, spolu s českým obchodem a průmyslem: „Kéž Chorvat jen neříká, kéž i skutkem poznává, že ‚Česi su naša brača‘.“96

Podobně jako Dubrovník na tom bylo Sarajevo: k češství se tam na konci dvacátých let hlásily na dvě stovky lidí, děti chodily do české školy a místní čs.-jihoslovanská liga se starala o rozvíjení „pobratimské pospolitosti“. Jinou uznávanou českou kolonií byla ta, jež sídlila ve slovinském Bledu: v knihkupectví na hlavní třídě prý sice nebyly k dostání knihy v žádném slovanském jazyce (jenom ve světových jazycích a v maďarštině), zato večer v hospodě prý místní společnost s oblibou zpívala českou písničku Šup sem, šup tam.

Československo, to bylo pro Jihoslovany mezi dvěma světovými válkami především jméno T. G. Masaryka, kterým byly nazývány české hotely a sanatoria, ale i ulice ve větších městech. Stejně tak zemi reprezentovaly i všudypřítomné Baťovy obuvnické obchody (a jejich reklamy). Snad jenom básník Jakub Deml musel ve třicátých letech dojet na dalmatské pobřeží, aby tam zjistil, že se mu nadevšechno stýská po Vysočině – a kritik Arne Novák se potom mohl podivovat, „co vůbec hledá tento tasovský lokální patriot za humny své země zaslíbené“. 97 (Deml přesto „cestu k Jihu“ ještě dvakrát zopakoval.) Českému turistovi se mohlo právem zdát, že pobyt na jihu nemá chybu – pokud tedy nebude mít smůlu a neutopí se v moři jako básník Viktor Dyk.

S oficiálními československo-jugoslávskými styky to mezi válkami bylo složitější. Zpočátku, po roce 1918, se zdálo, že v Evropě nebude bližších států a národů; sny však brzy narazily na realitu. Plán, podle kterého měl jugoslávský král každoročně pobývat na Pražském hradě a prezident Masaryk v Bělehradě, vzaly zasvé; bělehradské noviny naopak začaly žárlivě psát o Čechoslovácích, kteří se roztahují na Adrii, touží ji Jugoslávii vzít, a až se jim to podaří, zaberou i vnitrozemí, čímž bude stát Jihoslovanů zničen. 98 Ideálním způsobem se nevyvíjela ani vojenská spolupráce obou zemí, byť před zraky Evropy to tak až do poloviny třicátých let nevypadalo.

Celý její plán se zrodil v hlavě československého ministra zahraničí Edvarda Beneše, který si na pařížské mírové konferenci v roce 1919 uvědomil, že dohodová podpora demokraciím střední Evropy bude mít daleko spíš rétorickou než faktickou podobu. Protože ani jeden ze sousedních států nechoval k republice přátelské city, Benešův (a Masarykův) zrak se stočil tam, kde se o bratrství mluvilo několik generací.

„Už na mírové konferenci v Paříži roku 1919 jsem navrhl Jihoslovanům politické spojenectví a intimní politickou a kulturní spolupráci,“ vzpomínal Beneš později.99 Výsledek této spolupráce vešel ve známost v roce 1920 pod názvem Malá dohoda. Šlo o jediný vojenský (později i hospodářský a kulturní) pakt, který kdy vznikl z české iniciativy.

Základem Malé dohody byla smlouva Československa a tehdejšího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, jež obsahovala závazek přijít si na pomoc, pokud by některý stát byl napaden Maďarskem, a dále klauzuli zakazující uzavírat dohody se třetími státy bez předchozí domluvy. „Mezi námi a Jihoslovanskem není ani jediné otázky, ve které bychom měli protichůdné zájmy,“ tvrdil Beneš. Na jaře 1921 se k dvoustranné dohodě připojilo ještě Rumunsko. A když se o pár měsíců později rakouský excísař a poslední korunovaný uherský král Karel pokusil návratem přes Budapešť i o návrat na odňatý trůn, zasáhla Malá dohoda (mobilizací) tak rozhodně, že si uvědomili po celé Evropě: nová vojenská velmoc je na světě.

Pohled na mapu ukazoval jasně, proti komu je Malá dohoda namířena. Trojice zemí obklopujících Maďarsko chtěla zabránit případnému návratu Habsburků k moci a zároveň pojistit vlastní územní soudržnost: všechny tři nově vzniklé státy získaly mírovou konferencí rozsáhlá území obývaná maďarskými menšinami. Malá dohoda však odrážela také mimořádné Benešovo postavení na poli evropské diplomacie. Říci, že Beneš prostě „potřeboval mít svůj pakt“, by bylo zjednodušením; zároveň však v konstrukci Malé dohody nelze přehlédnout četné stopy jeho osobnosti – v čele s přesvědčením, že politické skutečnosti lze tvořit od psacího stolu.

Na první pohled bylo zřejmé, kde se Beneš inspiroval: podobnost Malé dohody s válečným Trojspolkem nebyla náhodná. V Praze však neskrývali, že své tvůrčí odhodlání odvozují nikoli jen ze současných politických zájmů, ale rovnou z historických práv starých několik staletí. Když například tehdejší československý vyslanec v Británii Štefan Osuský v září 1920 francouzskému ministrovi Kammererovi vysvětloval, proč Maďaři proti novým pražským snahám nemohou nic namítat, řekl: „Maďaři nás drželi v otroctví tisíc let a rozkouskování Uherska je jen odčiněním tisícileté křivdy. Objektivně řečeno, my jsme se žádné křivdy na Maďarech nedopustili, leda v tom případě, jestli nazývá odčinění křivdy – křivdou.“100

Zpočátku se zdálo všechno v pořádku. Velmoci byly celkem spokojeny. Francie získala na východní hranici Německa pakt, který sliboval být účinnou protiváhou pro případ budoucí války, lepší než jen dosavadní „sanitární kordon“. Malá dohoda nabízela i jakousi ochranu vůči sovětskému Rusku, které hrozilo rozšířením revoluce dál do Evropy.

V Praze se pro změnu věřilo, že Malá dohoda by v budoucnosti mohla ochránit stát i proti Němcům, kdyby snad náhodou zdvihli hlavu. A kdyby se připojilo ještě Polsko (tento český sen byl nejtišší), dalo by se z Prahy řídit středoevropské slovanské impérium sahající od Baltu až k albánským hranicím. V hlavním městě Československa začaly vznikat instituce jako Slovanský ústav, podřízený přímo ministerstvu zahraničí a financovaný podle štědře koncipovaného rozpočtu.

Co vypadalo optimisticky na papíře, jevilo se ve skutečnosti jinak. Především se nepotvrdil předpoklad, že československo-jugoslávská spolupráce bude pro oba státy hospodářsky výhodná. Původní představa byla, že z ČSR se budou na jih vyvážet průmyslové výrobky a zpátky se budou importovat zemědělské produkty. Jakmile se však stali v Praze klíčovou politickou silou agrárníci, plán byl v troskách: série opatření na ochranu domácích zemědělců, zejména vysoká cla, cizí potraviny nevpustila.

Místo aby mezi Československem a Jugoslávií vznikla měnová unie (jak si to představoval ministr financí Rašín), zbožní obrat v celém meziválečném období klesal. Snižoval se i podíl českých bank v jugoslávských podnicích: počátkem dvacátých let jim patřila celá šestina jugoslávského průmyslu, což bylo dědictví mimořádně úspěšných aktivit pražské Živnostenské banky na Jadranu v posledních letech před první světovou válkou. České podniky z koncernu Živnobanky, hlavně chemické, textilní a cukrovarnické závody, ještě v dvacátých letech otvíraly po celé Jugoslávii jeden závod za druhým. Hospodářská krize však tento trend zastavila a v nové politické atmosféře třicátých let už se na něj nepodařilo navázat.

Zlom v politické spolupráci obou zemí přinesl atentát na jugoslávského krále Alexandra v Marseille v říjnu 1934. V následujícím roce se jugoslávským ministerským předsedou stal Milan Stojadinović, který před spoluprací v Malé dohodě dal přednost orientaci na fašistické státy. V druhé polovině třicátých let pražské vedení, pokládající do té doby Jugoslávii za spojence, prošlo vystřízlivěním. Když na jaře 1937 Beneš přijel na oficiální státní návštěvu do Bělehradu, zjistil, že se Stojadinović týden předtím domluvil s Mussolinim. Jejich nový pakt měl zůstat v platnosti i v případě útoku některé ze smluvních stran proti třetímu státu – jinými slovy, pokud by třeba Itálie zaútočila na Československo, Jugoslávie by nepřišla na pomoc.

Beneš byl jugoslávskou zradou zdrcen. Když Stojadinović v září 1937 přijel do Prahy na pohřeb T. G. Masaryka, československý prezident ho zahrnul bezmocnými výčitkami. Stojadinović však počátkem roku 1938 uzavřel další podobnou dohodu s Hitlerovým Německem. Během mnichovské krize zůstala jugoslávská vláda nečinná. V dubnu 1941 potom došlo na Benešovu tři roky starou předpověď: německá a italská armáda dobyly zemi během týdne. Počet jugoslávských válečných obětí v dalších letech překročil milion osob.

Jak se dodatečně ukázalo, byla Malá dohoda pro československou diplomacii příliš velkým soustem. Snad proto byl Beneš v průběhu druhé světové války při promýšlení slovanské budoucnosti opatrnější. Věřil sice nadále, že „všechny slovanské národy jsou ve své povaze velmi demokratické a mají svou přirozenou povahou silnější sklony egalitářské než všechny ostatní národy evropské“,101 neradil však už jejich poválečnou spolupráci uspěchat. V Úvahách o slovanství, vydaných prvně v Londýně v roce 1944, snil o budoucí „správné rovnováze mezi Evropou západní, střední a východní“,102 která nemá být předem ohrožena žádnou ukvapenou kombinací.

Stal se ale pravý opak. V listopadu 1945 jugoslávští komunisté svrhli monarchii a vyhlásili federální lidovou republiku, v Praze se komunistická strana chopila moci o necelé dva a půl roku později. Texty českých levicových spisovatelů, kteří těsně po válce na Balkán přijeli, nyní nenechávaly nikoho na pochybách, že až se v obou zemích ujme vlády „lid“, sen o bratrství jejich národů se konečně vyplní.

Tím nejúčinnějším se měl stát knižní cestopis Karla Konráda, který v roce 1946 projel Jugoslávii křížem krážem: minulosti se dotkl jen v Sarajevu, kde uctivě smekl před pamětní deskou atentátníka Gavrila Principa; jinak však jeho kniha byla pajánem na zemi, která prý pod Titovým vedením prodělává senzační skok přímo z orientálního středověku do „nejvypjatější současnosti“. Na místě starých osmanských tržišť vzniknou mrakodrapy, z „kavárenských špeluňků“ kulturní domy a „z komnat harémů bývalé moslemínské buržoazie účelné kanceláře či klubovny omladiny“.103 Všechno prostě bude jinak, lépe.

Vztahy obou zemí však nabraly kurs, se kterým Konrád nepočítal, takže i jeho optimistická kniha mohla vyjít až s desetiletým zpožděním, v roce 1956. V létě 1948 se Stalin s Titem nepohodl, z bratra se stal „krvavý pes“ a z Jugoslávie snad druhý nejnenáviděnější nepřítel po Spojených státech. Všechny satelitní země včetně Československa sovětský postoj napodobily. V následné vlně politických procesů se obvinění z „titoismu“ stalo jedním z nejčastějších a nejnebezpečnějších – jak ukázal třeba proces se Slánským a spol., mohlo vést i k trestu smrti. V průběhu padesátých let v ČSR pro „titoismus“ nebyli souzeni jen českoslovenští, ale i jugoslávští občané – vicekonzul Kević například v roce 1950 dostal doživotí (v souladu s dobovými odůvodněními rozsudků) za to, že měl pašovat přes hranice půl metráku stříbra, cukerín a rukopis Janáčkovy opery Káťa Kabanová.104

Když po Stalinově smrti sovětské vedení zavelelo pro změnu k „normalizaci“ vztahů s jugoslávským vedením, zareagovali v Praze s největším sebezapřením. Ještě na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy Chruščov už běžně oslovoval Tita „drahý soudruhu“, se v Praze uskutečnila kampaň proti „jugoslávským revizionistům“ v čele s Jiřím Pelikánem, která vyvrcholila sérií vyloučení ze strany a vyhazovů z práce. Absurdní opatření byla uplatňována také v kultuře: koprodukční československo-jugoslávský muzikál Hvězda jede na jih, který v roce 1958 natočil Oldřich Lipský, skončil v trezoru, odkud byl uvolněný až po šesti letech. Jako důvod zákazu bylo režisérovi oznámeno, že Praha v jeho filmu vypadá jako šedivé město, zatímco Bělehrad prý září bělobou.105

Sen o Jugoslávii znovu naplno ožil v šedesátých letech, kdy ekonom Ota Šik veřejně přiznal, že odtamtud čerpal některé prvky své hospodářské reformy, především informace o tom, jak v praxi vypadá fungování tržně samostatných podniků. Jugoslávie se pro reformní komunisty stala čímsi podobným zaslíbené zemi: vypadalo to, že na jihu se daří rozvíjet jak socialismus, tak lidskou svobodu. Během Pražského jara Titova Jugoslávie navíc zůstala (spolu s Ceauşescovým Rumunskem) jedinou socialistickou zemí, která podpořila československé reformy. Když Tito necelé dva týdny před invazí navštívil Prahu, přivítaly ho davy lidí. Po invazi byly však vztahy obou zemí na dvacet let zas ochlazeny a Jugoslávie zůstala pro české turisty především jednou z mála nepatrně pootevřených bran na Západ.

Sen o pravlasti

Málokdy člověka napadne, aby se zajímal o to, odkud pochází jeho národ. Pro praktický život to nebývá důležité. Význam otázky roste v momentech nacionálního ohrožení nebo, zrcadlově obráceně, v okamžicích triumfu. Není třeba vysvětlovat, že výklady o tom, zda se naši předkové objevili ve střední Evropě dost dávno a zda přišli vybaveni nějakým srozumitelným rodokmenem, byly kromě nás samých určeny hlavně těm, s kterými jsme v této záležitosti soutěžili: Němcům. Rozšířený argument, že i když k nám Němce pozval Přemysl II. Otakar už v 13. století, jde stále o „kolonisty“, pokaždé nestačil. Bylo potřeba dokázat, že jsme to byli my, kdo do země vstoupil první, dokud ještě byla panenská a neobydlená – a že jsme přišli z končin, o kterých existují věrohodné písemné prameny.

V tom byl problém. Praslované kočující Evropou od východu na západ s sebou nevozili zapisovatele, a proto se o nich zpočátku dochovaly záznamy jenom tehdy, pokud se setkali s kronikáři římskými či germánskými. Ti první už na počátku našeho letopočtu popisovali kmen Venedů, obývající území mezi řekou Vislou, Baltem a Karpatami; zda však byli Venedové prapředky Slovanů, jak se zpočátku zdálo, se dodnes nepodařilo spolehlivě prokázat.

Ve spisech germánských autorů se Slované zas objevují až od šestého století. To se zdálo pozdě, zvlášť když staré literární památky na české straně v této věci mlčely a nehovořily uspokojivě ani o krajích, ze kterých naši předkové přišli. Kosmas například nejdřív vylíčil potopu světa a zmatení jazyků u babylonské věže a pak rovnou nechal připutovat praotce Čecha na Říp, aniž se zmínil o tom, kde patriarcha pobýval do té doby. Dalimil (a po něm jiní) napsal, že Čech přišel na Říp od jihu, z Chorvatska.

Zřejmě prvním, kdo vystoupil s tvrzením, že Němci žili v Čechách už před praotcovým příchodem, byl Eneáš Silvius. Tím přilil oleje do ohně – a zároveň donutil všechny budoucí autory k volbě, na čí stranu se postaví. V souladu se zpřesňujícími se vědeckými poznatky byla postupně opouštěna teze o balkánském původu všech Slovanů a země jejich předpokládaného původu se přesouvala dál na východ, do nekonečných hloubek Ruska. Příchod Slovanů dnes bývá kladen zhruba mezi roky 450–550 našeho letopočtu. To vše dohromady se však některým nepokojným duchům jevilo jako suma faktů příliš šedivá, nežli aby jim mohla stačit.

Prvním novodobým autorem, který vyjádřil přesvědčení, že Češi (v jeho podání Slované) jsou starší než ostatní národy, byl ve čtyřicátých letech 19. století básník a patron všeslovanské myšlenky ve střední Evropě Jan Kollár. Na cestách po Itálii, a zejména v cestopise, který z ní vytěžil, dospěl k názoru, že antické památky rozeseté po Apeninském poloostrově jsou vlastně dílem slovanských prapředků. Existenci Venedů-Slávů Kollár odvodil z Homérova eposu o pádu Tróje, a pak už pro něho nebylo obtížné nacházet stopy slovanského osídlení a kultury v podstatě všude, kam se podíval.

Slovanský základ viděl Kollár ve starořímské mytologii, písemnictví, architektuře, ale třeba i v chuti typických italských jídel: „O rozhlášené polentě já předtím kdovíjaké představy jsem sobě tvořil, sotva ale že jsem ji uzřel a okusil, aha! řekl jsem: Kaša mať naša a polenta její dcera! A tak jest vskutku, polenta (srov. puls pultes) nic jiného není než staroslávská kaše, původní oblíbené jídlo Slavjanů, paběrek po Slavo-Venetech v Itálii.“106 Po Kollárovi se průkopníkem praslovanských bádání stal Karel Alois Vinařický a po něm i další amatérští badatelé; jejich žně však nastaly až po roce 1918, kdy se obnovený stát znovu a důkladněji začal ohlížet po vlastních kořenech.

V té době žil v Českých Budějovicích profesor gymnázia Karel Kramář (neplést s politikem téhož jména). Bezprostředně po vzniku republiky se rozhodl, že pomůže objasnit jejímu obyvatelstvu problém původu – a hned v roce 1919 vydal knihu, v které napsal, že pravlast Slovanů se rozprostírala na Altaji, v hornatém a nehostinném kraji při hranicích Afghánistánu, Číny a Tadžikistánu. Prapředkové tam podle něj zhruba od roku 1600 před Kristem žili na horním a středním toku řeky Amudarji, odkud se zhruba v roce 375 po Kristu vydali do Evropy.

Doklady pro svá tvrzení Kramář obyčejně neuváděl, dokázal však dát svému vyprávění do služeb staré české mýty, například pověst o kněžně Libuši. Ta prý sice z Altaje nepocházela a navzdory svému negermánsky znějícímu jménu to byla německá kněžka, vdala se však za českého knížete Přemysla (původem z Altaje) a společně potom vládli německému kmeni v Čechách.

Oč se marně pokoušely generace odborníků, to řešil Kramář mávnutím ruky. Přesné datum příchodu Slovanů do střední Evropy prozradil dokonce už v názvu dalšího svého spisu: Příchod Slověnů do zemí československých roku 526 po Kristu. Protože se v roce vydání jeho knihy zrovna psal rok 1926, mohl ji Kramář vydat ke kulatému 1400. výročí. Šel ve stopách svých kronikářských předchůdců hlavně ve snaze dokázat, že Češi nejsou po stránce etnického původu horší než Němci, a tak vyjmenoval hned sedm zdrojů, ze kterých prý vznikl „československý kmen“.

Z Kirgizské stepi, z oblasti na březích řeky Ču, povstali „černovlasí Čechové“. K nim se přidali Chorvaté (Kramář si tím patrně chtěl pojistit „jižní“ verzi příchodu). Míšením zmíněných černovlasých Čechů s galskými Sueby v širých kirgizských stepích vznikli Slověné. Čtvrtým prakmenem byli Doudlebové, podle Kramáře galského původu, jak mu napovídal zvukově velmi podobný název skotského klanu Dudleyů. K těm všem se postupně připojovali Lučané, dál „malé houfce Srbů“ a konečně „Kujabové na Vysokomýtsku“, které Kramář podezříval ze zapříčinění „nápadných a zcela neslovanských hláskových proměn v nářečí kolem Poličky a okolí jejího, o němž se zmiňuje pilná sběratelka a beletristka Teréza Nováková ve svých povídkách“.107 Kde se Kujabové ve Vysokém Mýtě vzali, Kramář neuváděl, naznačoval však jejich spojitost s brazilskými indiány kmene Cuyaba.

Kramář se pokládal za buditele pronásledovaného nepřízní vědeckých institucí. Protože pro vydávání svých spisů nesehnal sponzory, tiskl je vlastním nákladem – a musel proto psát co nejstručněji, prý na újmu přesvědčivosti, jak si stýskal. Občas si v poznámce pod čarou postěžoval také na špatné nervy. Ve vydávání spisů nicméně pokračoval a postupně se v nich stával jakýmsi slovanským radikálem: kořeny Slovanů kladl stále hloub do minulosti a nacházel jejich stopy všude, kam se podíval. V knize z roku 1928 například ve starověké Sýrii a Řecku.

Postupoval obyčejně tak, že si z knih a map vypsal „slovansky“ znějící místní jména. Pokud mu jejich zvuk připomněl nějaké slovo v českém jazyce, měl za to, že se ocitl na správné stopě. Platilo to například pro řecké mýty. „Slovanského původu je i báje o zvířecí podobě Kentaurů, neboť Slovan místo ‚Kentauri‘ vyslovil ‚konětvari‘. Kdyby byli tu báj vytvořili Heléni, pak zcela jistě měli Kentauři tělo býčí (srovnej řecké tauros = býk).“108

Řecký bůh a hromovládce Kronos byl ve skutečnosti slovanský bůh Grom a příběh o tom, jak chtěl Kronos pohltit svého syna Dia, prý je vlastně podobenstvím o nepřátelství Slovanů a Helénů. Starověké Řecko bylo de facto slovanskou kolonií, rozhodně alespoň na Krétě, kde Slované vybudovali jak záhadné kyklopské stavby, tak labyrint v Knóssu (ostatně i Kyklopové, „kovo-chlopi“, byli původně slovanští kovodělníci).

Praslovanským kmenem byli také staří Féničané. Co víc, Kramář získal důkazy, že vlivní Slované se pohybovali i mezi starozákonními židy. Tam, kde se v biblické První knize královské popisuje souboj proroka Eliáše s kněžími pohanského boha Baala o to, čí oběť Bůh nakonec přijme, šlo podle Kramáře o Eliášův spor s týmem slovanských žreců. Slované, a nikoli židé, byli mimochodem praobyvateli Palestiny; podle všeho jim v Kramářově podání bylo souzeno přijít první, kamkoliv si přáli.

Slované byli autory báje o Sodomě a Gomoře. Slovanské slovo „sobota“ si vypůjčili židé pro svůj „sabat“ (a nikoli naopak). Ve všech takových souvislostech působila vlastně jen jako drobnost Kramářova zmínka o tom, že Slované vymysleli řecké drama. „Zvyk, při průvodech bohoslužebných pořádaných na počest boha Dionýsa, oblékat se do koží kozlích, přešel od Slovanů k Helénům. Poněvadž byl Dionýsos bůh neřecký a Heléni dlouho nechtěli přijmout jeho kult, naopak slovanské původce jeho všelijak utiskujíce, přišlo v obyčej Slovanů v Heladě, že náčelník chóru líčil ona rozličná utrpení, jež zakusil Dionýsos v době svého vyhnanství. Tento bůh je zde symbolem utiskovaného Slovanstva a nedivíme se, že jeho ctitelé, kdykoliv se při slavnosti Dionýsově sešli, si posteskli na všeliké těžké chvíle, které jim připravili věrolomní Řekové. Tak Slované stali se zakladateli proslulé řecké tragédie.“109

Jakýsi vrchol Kramářova myšlení o dějinách představuje jeho spis z roku 1929 s názvem Praslované, budovatelé vyspělé kultury starobabylonské a staroegyptské. Svou tezi o slovanském prapůvodu všeho Kramář aplikoval na klíčové kapitoly Starého a Nového zákona. Mnohá domněle židovská jména mají podle něho slovanský původ, například Daniel (původně slovanský „Bogdan“), Jordán (správně „Jaro-dan“). Hora Sinaj, na níž Mojžíš přijal od Boha desatero, vděčí za základ svého jména praslovanskému „siný“ či „sinoj“. Samsonova Dalila se doopravdy jmenovala Dalimila. Odvedení Izraelitů do asyrského zajetí v roce 722 před naším letopočtem vedlo k vítězství slovanské bohoslužby v severní Palestině a k přírůstku slovanského obyvatelstva, „takže například matka Ježíšova (Panna Maria) pocházela zcela patrně z potomků těchto Slovanů a stejně i učedníci Ježíšovi“.110

Slované ve své hbitosti předběhli nejenom Semity, ale i Sumery; dříve než oni, už v neolitu, přišli do Babylonu. A pomáhali, kde se dalo. „Kdo byl původcem doby kovové?“ položil Kramář otázku – a není třeba hádat dvakrát, jak si na ni odpověděl. Slované založili veškerou civilizaci a kulturu. „Kdož ví, zdali i zavedení písma obrázkového mezi Sumery není jejich dílem? Myslím, že i tuto záhadu objasní další zkoumání.“111

Kramářovým současníkem na poli bádání o slovanském dávnověku byl Jozef Kuffner. Proslul jako mladočeský novinář, psal zejména divadelní kritiky a referáty do Národních listů. V samém závěru své počestné a vyrovnané dráhy, ve dvacátých letech minulého století, se rozhodl vydat na pokračování celkem osm dílů spisu Věda, či báchora?, kde pátral po slovanských kořenech metodou amatérské filologie. Podobně jako Kramář pracoval i Kuffner se zvukovými asociacemi. Když třeba při hledání stop slovanského osídlení ve Švýcarsku narazil na Bern, slyšelo jeho ucho „Beroun“.

„Náčelníkem ‚keltských‘ vpádů ze Záalpí jmenují římské zprávy skoro šmahem nějakého – Brenna. Není tu daleko představa vůdce, zvaného Brn, Brnac, Bránič (Branko, Brand, Branec, Franc…). Vůdci své čety nazývali čeleděmi. Jako se všemi cizoslovy, nevěděli si rady s tvarem i zvukem slova. Čeleď psali Celet. Jméno přešlo do pramenů. Německá a po ní slovanská věda zvykla si vyslovovat celt = kelt, a neštěstí bylo hotovo. Už tu byl nový – národ, kterého nikdy sice nebývalo na světě, ale kterého věda dnes nemůže se zbavit.“112 Když už existovali Slované, kteří žili všude a prostupovali vším, nebylo ostatních národů ani třeba.

Sen o tělesné zdatnosti

Když v roce 1898 tehdejší podučitel v Zubří u Rožnova Karel Jaroslav Obrátil vydal svůj Sokolský katechismus, stoupalo hnutí, které se rozhodl opěvat, pomalu ke svému dějinnému vrcholu. Kniha to dnes potvrzuje hlavně tam, kde to autor asi nezamýšlel – v kapitolách, kde se rozhodl předepisovat členům sokolských organizací, jak se mají chovat v běžném životě. Že by se někdo těmito radami skutečně řídil, se nezdá pravděpodobné. Že však mohly být s vážnou tváří vyjádřeny slovy a vytištěny, napovídá, jak velký vliv Sokol před víc než sto lety v životech obyčejných lidí měl – anebo v každém případě chtěl mít.

Obrátil, venkovský buditel a sběratel lidové erotické slovesnosti (shromážděné mezi válkami do tří svazků proslulých Kryptadií), ve svém Sokolském katechismu například určoval, jakých zábav se mohou mladí sokolové účastnit – totiž raději žádných, neboť lepší je prý uspořádat přednášku nebo večer složený ze slušných sólových výstupů, zpěvu, hudby a recitace básní. Radil, jak má mít sokol zařízenu domácnost: příbytek má mít český ráz, na zdech mají viset místo jarmarečních obrazů inspirovaných cizími náměty raději výjevy z českých dějin a portréty mužů o vlast, národ a sokolstvo zasloužilých. Nábytek měl zásadně pocházet z dílen českých řemeslníků.

Obrátil zároveň radil, jak má správný sokol trávit volný čas (četbou sokolských knih), jak se má chovat ve společnosti či u stolu (být galantní k dámám, nedávat lokty na stůl) a jak má správně korespondovat s cizinou. „Sokol dopisujž si vždy s každým česky, byť by to i bylo do země cizí. I adresu, aťsi je to kamkoli, pišme vždy českou. Dopisy cizojazyčné, soukromé, ze slušnosti přijměme, odpovězme na ně však jen česky. Úřední listiny, účty, nabídky, ceníky německé – nepřijímejme.“113

Když hnutí, v jehož jménu lidé jako Obrátil začali organizovat český život, zahajovalo svou existenci, nikdo samozřejmě netušil nic o tom, v jak mohutný proud se Sokol časem vyvine. Bylo to zvláštní: v jeho čele stanuli dva Němci. Miroslav Tyrš se původně jmenoval Friedrich Emmanuel Tirsch a byl synem děčínského vrchnostenského lékaře. Jindřich Fügner se sice narodil v Praze, ale na rozdíl od Tyrše, který uměl česky od mládí perfektně, konvertoval důsledně až pár let před smrtí – takže například jmenování historicky vůbec prvním starostou Sokola v Čechách ho zastihlo po jazykové stránce naprosto nepřipraveného.

Inspirátorem a mozkem hnutí se stal Tyrš, podnět ke vzniku organizace, která by se starala o tělesnou výchovu obyvatel, však přišel opět z Německa. V reakci na hrůzy napoleonských válek vznikl na pruské straně už počátkem 19. století plán lidové sebeobrany. Jeho autoři Friedrich Jahn a Ernst Eiselen mu v roce 1816 dali název Německé turnerské umění, čímž chtěli naznačit jeho odvozenost od pravidel středověkých rytířských turnajů (Turnier).

Především Jahn pro účely nového hnutí vytvořil německé tělovýchovné názvosloví a po duchovní stránce se stal otcem takzvaného turnerského hnutí, které v průběhu 19. století hrálo důležitou roli při sjednocování Německa. Evropa žasla. Pár desetiletí po napoleonských válkách stála v roce 1871 proti Francii úplně jiná armáda: němečtí vojáci najednou měli svaly. (Paradoxní je, že Jahnovi předkové pocházeli z Čech, odkud se vystěhovali v období pobělohorského pronásledování Českých bratří.)

Jahnovský tělocvik pronikl do Prahy na počátku čtyřicátých let předminulého století. První tělocvična, určená hlavně německým šlechticům, byla vybudována v Ledeburském paláci na Malostranském náměstí. To už bylo v době, kdy Tyrš v Praze studoval – a v revolučním roce 1848, to mu bylo šestnáct, bojoval na barikádách. V revoluci pražští Češi najednou stanuli proti Němcům a potvrdilo se, že to, co mezi soupeři rozhoduje, je kromě jiného fyzická připravenost. Ještě v roce 1848 byly otevřeny první české tělocvičny.

Na rozdíl od německého Jahna, který hledal inspiraci v ušlechtilých formách rytířského zápolení, se Tyrš vydal hledat oporu do antického Řecka. Napsal studii o olympijských hrách, obdivoval antické olympijské vítěze. „Chtěl sám vypadat tak statně jako jinoši řeckých soch,“ přeložila to do nehledané řeči sokolská propagandistická brožura. „A s lítostí se díval na své hubené, dosud neprocvičené tělo, měřil se, vážil se, zkoušel své svaly a pořád shledával, že se ještě nepodobá těm krásně urostlým, pevným a svalnatým jinochům řeckým. Ale pevně si umínil, že se jim jednou bude podobat.“114

Tak zlé to s Tyršem ovšem nebylo; dá-li se soudit z dobových portrétů, byl to po celý život fyzicky přitažlivý muž. Antické zápolení ho inspirovalo především svou idealistickou podstatou: nešlo při něm o žádný hmatatelný zisk, jen o vítězství. Tento druh idealismu se Tyrš rozhodl nabídnout českému národu ve spojení s kultem fyzické zdatnosti a s myšlenkou boje národa za svobodu.

Později Tyrš řekl, že když přišel jako student z venkova do Prahy, bylo jeho hlavním snem založit klub příznivců Shakespearových her. Až prý ho „jako blesk“ zasáhla sokolská myšlenka: „Můj démon chtěl, abych vykonal tuto povinnost.“115 V jeho osobnosti bylo vždy cosi melancholického. Často se styděl na veřejnosti. Když mu bylo čtyřicet, psal svému příteli, sokolskému cvičiteli Ctiboru Helceletovi: „Co se mne týče, jsem člověk churavý, nehodící se k vystoupení veřejnému. Uškodil bych si tím víc, než bych věci prospěl.“ Plachost ho neopustila do konce života.

Byl přesvědčen, že když už se lidé musí scházet a komunikovat, měli by tak činit vždy ve dvojici. Jsou-li tři, „každý se střídavě pro ostatní dva obecenstvem stává, a kde je obecenstvo, tam nad snahu po pravdě vyrůstá marnivost.“116 Nikdy nedosáhl zámožnosti; když ve zralém věku několikrát onemocněl s nervy a musel se léčit, stěžoval si, že musel sáhnout i na manželčin kapitál. Jeho smrt, v pouhých dvaapadesáti letech, byla záhadná: nevrátil se z výletu po břehu divoké řeky Aachy v tyrolských Alpách, která jeho tělo vydala až po dvou týdnech. Byla to nešťastná náhoda? Sebevražda?

Také Tyršův druh a přítel Jindřich Fügner vypadá na dobových fotografiích bojovně a nepřístupně, jako vzpurný voják Garibaldiho italské armády. Sokolové si později hodně nalámali hlavu s odpovědí na otázku, proč vlastně se Fügner rozhodl zaměnit své německé vychování za nejistotu života v českém prostředí (slova „my Čechové“ začal v dopisech užívat v roce 1859, zůstal tedy Čechem celých pět let). Nazýval se slovanským tvrdohlavem a zakládal si na své povahové výjimečnosti. Nebyl však bohém, ale počestný a mohovitý pražský měšťan, bankéř, který šéfoval Hypoteční bance a stál v čele pražské filiálky terstské pojišťovny. Připisované antisemitské sklony nevybočovaly z dobového normálu: většinu Fügnerových konkurentů tvořili židé a Fügner svým láteřením dával najevo, že svůj podnikatelský úděl nenese bez problémů.

Vedle cvičení měl také další progresivní záliby. Ve své době se jako jediný Pražan plavil po Vltavě ve vlastní plachetnici. Stal se průkopníkem těsnopisu a zasloužil se o odluku českého těsnopisu od německého. Byl nepochybně podivínem, ale mnoha současníkům imponoval; s velkým obdivem o něm psával třeba Jan Neruda. Také Fügner však zemřel brzy, bylo mu dvaačtyřicet. O přátelství s Tyršem svědčí fakt, že když Tyrš dorazil k loži umírajícího, Fügnerova rodina souhlasila, aby oba muži strávili poslední chvíle spolu. Tyrš pak zavolal manželku a dceru, až když bylo po všem.

Fügner sehrál v počátcích Sokola rozhodující úlohu svým finančním a organizačním vkladem při výstavbě prvních tělocvičen. Byl to také on, kdo zavedl v Sokolu tykání a – nejspíš s odvoláním na husitskou tradici – prosadil oslovování „bratře“ a „sestro“, což v Praze v šedesátých letech 19. století vyvolalo senzaci. Po Fügnerově smrti se Tyrš oženil s jeho dcerou Renatou, pozdější významnou sokolskou publicistkou, výtvarnou kritičkou a folkloristkou.

Spolupráce Tyrše s Fügnerem se však projevovala i v subtilních, každodenních formách. Oba se třeba s chutí zabývali otázkou sokolského kroje. Než se po vzoru italských garibaldiovských revolucionářů ujala košile rudé barvy, byl sveden na půdě pražské sokolské organizace zápas o to, jak má příští uniforma vypadat. Několik návrhů nakreslil Josef Mánes, vybírali z nich Tyrš a Fügner.

„Vybrali si nejjednodušší,“ vzpomínala Renata Tyršová, „šedé spodky a červenou košili, k tomu slovanský klobouček s vlající stuhou – ač mnozí za fez se přimlouvali –, pro svrchní oděv zdála se jim nejvhodnější jakási kombinace čamarky polského rázu (na náčrtku též odzadu kreslené) a slovenské ‚huňky‘, kterou má přehozenu přes rameno junák s pasem a bílým fezem. ‚Mentík‘ hnědé barvy, v jižní Moravě i na Slovensku za dob Mánesových ještě nošený, se nezamlouval pro svoji délku, také košile přes spodky, východoslovanského rázu, nenalezla obliby.“117 Protože Tyrš si vybral jinou kombinaci než Fügner, měli o výsledku rozhodnout členové písemným hlasováním. Tyrš prý se tehdy (podle vzpomínky své manželky) diplomaticky rozhodl, že nezpůsobí kamarádu zármutek, a přemluvil několik přátel z jednoty, aby hlasovali pro Fügnera.

Téměř od příchodu do Prahy Tyrš docházel cvičit do pražských tělocvičen, vzdělával se však také ve filosofii, byl obdivovatelem Schopenhauera. Po svém si přisvojil Darwinovu nauku o přirozeném výběru druhů: pokud by se aplikovala na lidskou společnost, plynulo by z ní, že malé národy (jako český) v podstatě nemají šanci vedle národů mohutných (jako byli Němci). Tyrš však věřil, že zvýšeným úsilím může malý národ svůj početní handicap dohnat.

A to založením tělocvičného spolku. Původně se uvažovalo o tom, že v Praze vznikne spolek jediný, česko-německý. Nepodařilo se však dosáhnout shody, Němci si založili spolek vlastní, a tak Tyrš dal na počátku roku 1862 podnět k vytvoření Tělocvičné jednoty pražské, v čele s Fügnerem jako starostou a Tyršem, v té době už organizovaným členem mladočeské strany, jako náčelníkem. Název „Sokol“ se v této organizaci ujal až o dva roky později – a obecně pro členy i dalších tělocvičných jednot byl zaveden v roce 1870.

Později byly svedeny spory o původ názvu organizace. Podle literárního historika Alberta Pražáka přišlo pojmenování ze Slovenska, z Levoče, kde místní studenti hledali název pro svůj časopis. „Podívali se k oblakům a viděli hrdě kroužit ve vzduchu sokola,“ líčil Pražák. „To měl býti symbol jejich duševního pohybu: hrdě, vysoko, statečně a vytrvale!“118 Podle jiných pramenů byl název „Sokol“ prostě převzat od jihoslovanských bojovníků za svobodu, kteří si právě tak říkali. Nakonec však převážil výklad, že sokol byl vybrán do názvu organizace, protože rozumem, bystrostí, statečností, hbitostí a potřebou svobody vyniká nad ostatní ptáky – a v tom smyslu je to český pták.

Ještě v roce 1925 o sokolovi meditoval publicista Viktor Šuman: „Zdá se, že na své letecké schopnosti pohlíží jako na vyšší dar a že vrozený krasocit ho nutí, aby své cviky přiváděl k větší a větší dokonalosti.“ Navíc: k samičce je dvorný; miluje mláďata a pečuje o ně vzorně; domov si zařizuje velice prostě; je neustále ve střehu vůči nepřátelům; na kořist ze zásady neútočí záludně a z úkrytu, ale vždycky spoléhá na vlastní obratnost a sílu. „Všechno jeho chování i způsob života je tak odlišný od ostatních dravců, že není sporu o jeho vysoké inteligenci, kterou nad ně vysoko vyniká.“119

Přesně tak se Tyršovi a Fügnerovi současníci chtěli vidět a jejich umělečtí vrstevníci se rozhodli jít s nimi. Jako jeden z prvních Josef Mánes, který namaloval pro novou organizaci prapor, na němž obraz ptáka s rozpjatými křídly doplňuje heslo Tužme se! Jako sokolský pozdrav se ujalo na návrh spisovatele Josefa Baráka zvolání „Nazdar!“, které se první sokolské generaci zdálo lepší nežli hornické „Zdař Bůh“.

Tyršův vliv na podobu pražské sokolské organizace (od níž opisovaly i hojně vznikající jednoty mimopražské) byl od jejího zrodu v roce 1862 klíčový. Z Tyršova popudu začali sokolové pořádat veřejné akce, jimiž si získali popularitu doma i v cizině. Oblíbená byla hlavně veřejná cvičení a výlety do přírody, při kterých členové demonstrovali jak jednotný styl oblékání, tak disciplínu.

Ústředním místem, kde se Tyršovy antické ideály měly vlévat do hlav cvičenců a přetvářet je v nové lidi, se stala tělocvična. Tyrš měl jasnou představu, jak má takový chrám nového hnutí vypadat: prostranný, vzdušný, světlý dům s kvalitním vybavením. „Což naplat nářadí, jež spolek málo stojí, když vlastně – za nic nestojí.“ Nejlepší jsou prý tělocvičny postavené v novorenesančním slohu, v jakém se ve stejné době budovalo i Národní divadlo: je to sloh úsporný i účelný, navíc lahodí oku. Vnitřek má být vyzdoben portréty osob spjatých s tělocvikem. Hodí se sádrové poprsí Fügnerovo, obrazy Záboje a Slavoje (reků z Rukopisů) a Jana Žižky. Hus je nevhodný, protože nebojoval. Komenský se hodí, neboť hlásal rovnoměrné pěstění ducha a těla. „S tím myslím jsme co do našich lidí hotovi.“120 Ještě lepší než tváře slavných Čechů jsou však pro tělocvičnu sochy nebo fotografie krásných antických těl.

První veřejné cvičení pražského Sokola se konalo 1. června 1862 v pražské tělocvičně Apollo, pronajaté Fügnerem. Sokolové vpochodovali do sálu v patnáctistupech, zapěli chorál a vyslechli si řeč „matky praporu“, spisovatelky Karoliny Světlé, která jim pak spolu s dalšími „kmotrami“, totiž manželkami předních českých politiků, odevzdala Mánesův sokolský prapor. Potom zazpíval sbor Hlahol a po něm následovalo cvičení, bohatě aplaudované i proto, že diváci měli prvně možnost slyšet české tělocvičné povely. Jako první přeskočil kozu napříč jistý Ošťádal, koně napříč Musil. Závěr slavnosti patřil projevu jednatele spolku Eduarda Grégra, po kterém účastníci vyrazili na výlet do Krče.

Už tento nejstarší, přesný program sokolských cvičení, a o to víc všechny pozdější, připravené z Tyršova pera, ukazují, do jaké míry zakladateli spolku záleželo na pocitu, že má cvičení svých mužů přesně pod kontrolou. Tyrš měl vždy dopředu promyšlený každý pohyb, každý cvik, v nesčetných nákresech promýšlel krokové variace a synchronizaci lidí na ploše. Věřil, že poté co jeho cvičenci odstraní všechny takzvané neužitečné pohyby, zbude jen ladný, neboť absolutně účelný pohyb připodobňující sokolského cvičence antickému olympijskému závodníkovi.

„Podívejme se na začátečníka, jenž na váhorovném žebříku komíhá, aneb i cvičence pokročilejšího, když poprvé na hrazdě souručný obrat u předkmihu zkouší,“ psal Tyrš. „Kterak tu ten i onen cuká, kope, sebou škube a hází, slovem vše vynakládá, aby cvičení co možná šeredně dopadlo a oči naše urazilo. Tu přistoupí k hrazdě sokol dokonalý, naskočí v předkmih, z mocného zákmihu volným obloukem opět kupředu komíhá a téměř do váhorovné se povznášeje mžikem vykoná obrat, aniž by trup se zakroutil, nohy zacukly a tělo šikmě se pošinulo. Jak jednoduše, a přec jak dokonale krásně totéž cvičení nyní vypadá. Dříve posměch, nyní snad potlesk se ozývá!“121 V pozadí této víry, že stačí opanovat svalstvo, aby se zakrátko dostavily zdraví, krása a tělesná dokonalost, jako by se skrývala Tyršova nervová choroba, jež mu znepříjemňovala celý život.

Tyrš věřil, že čím detailněji svým „údům“ (jak cvičence nazýval) vymezí úkoly, tím přesněji budou schopni původní zadání vyplnit, jako stroje. Věděl, jak je obecenstvo strojově přesným prováděním cviků fascinováno. Vedeni hesly jako „Paže tuž, vlasti služ“ či „V zdravém těle zdravý duch“ a poslušni rozkazů, určujících třeba, že „ve společném cvičení smí se zúčastniti, jen kdo má oblek sokolí“, prováděli Tyršovi „údové“ všechno, co jim předepsal.

Jednou z nesporných Tyršových zásluh je jeho autorství českého tělocvičného názvosloví. Nechtěl, aby se jeho cvičenci tak jako dosud museli na nářadí nebo během prostných řídit německými povely, a tak se rozhodl počeštit celý jeden obor lidské činnosti. Šlo o zhruba osm set termínů, z nichž jen přibližně padesát převzal z názvosloví dosavadního, zbytek byl nový. Asi 450 termínů Tyrš vybral z Jungmannova česko-německého slovníku a použil je z poloviny v původním a z poloviny v nově vytvořeném významu. Zbylé zhruba tři stovky termínů Tyrš vymyslel sám. „Tím mluva látanic a skládanic se zbavuje a v původní přesnosti a stručnosti dále se bere,“ chválil svůj postup.122

Výsledkem byla nicméně novořeč, jakási varianta moderní dadaistické poezie. Takto například Tyrš popisoval průběh cvičební sestavy na koni nadél: „Výsed roznožmo na krk, veleskok roznožmo; výsed zprosta na krk; veleskok zprosta; výsed pozpátku na krk; veleskok pozpátku; veleskok přes sedícího; dohmatem na sedícího; veleskok přes sedícího dohmatem před sedícím; veleskok dučmo; veleskok skrčmo; kotoul a přemet; velepřemet přes sedícího na krku.“123 Fungovalo to i jako návod, ale dalo se to číst bez ohledu na návod. Výsledek Tyršovi odsouhlasil básník Karel Jaromír Erben. A po roce 1918 toto původně tělocvičné názvosloví přijalo pro své potřeby s nepatrnými obměnami i československé vojsko.

V Tyršově povaze bylo něco, co mu přikazovalo, aby pojmenovával a třídil všechna fakta, s kterými pracoval, a pomáhal si při tom metaforikou. Jeden z jeho životopisců, Josef Bartoš, si všiml, jak Tyrš roztřídil jednotlivé funkce v sokolské organizaci pomocí přirovnání k některým funkcím lidského těla. „Výbor je mu mozkem v ústrojí spolkovém, jednatel myšlenkou v mozku tom, zapisovatel vtělenou pozorností; pokladník, jako paměť představy, drží s pevností stálou peníze spolkové; a jako spořádanost myšlenek jest podporou paměti, tak i účetní jest podporou spolkového pokladníka; hospodářský správce s dozorci nářadí představují zase mysl estetickou, a spolkový starosta konečně jest svědomím výboru, jež kárá i povzbuzuje.“124

Sokolské hnutí v Tyršových představách mělo být hnutím národním a masovým. Tyrš skutečně věřil, že jednou přijde čas, kdy se naplní jeho heslo „Co Čech, to sokol“. Myslel jím hlavně na muže, psaní o ženách se spíš vyhýbal. A odtud byl jen krok k patrně nejožehavější části jeho učení, kterou byl poměr hnutí k armádě a vojenství.

Tyrš oficiálně opíral své pojetí Sokola o antický ideál všestranně (tedy i tělesně) kultivovaného člověka. Rád citoval Herodotovo vyprávění o tom, jak Řekové místo toho, aby bránili svou zem před Peršany, šli radši slavit svůj „hod olympický“. Na cvičení se mu zdálo nejkrásnější, že nemělo žádný bezprostředně praktický účel (jako příprava k řemeslu, lovu či válce), ale že jeho podstata byla ideální. Podle všeho si při vzniku hnutí představoval sokolskou brannost jako stav jakési neustálé pohotovosti – o jejímž naplnění však nechtěl přemýšlet.

Na konci života viděl problém jinak. V klíčové stati Náš úkol, směr a cíl, považované za sokolské krédo, se bohužel nevyjádřil úplně jasně, takže pacifisté jako Emanuel Chalupný tvrdili, že Tyrš požadavkem „zbroje v každé pěsti“ a „zřízení válečného“ vlastně nic moc konkrétního nemyslel. Nedalo se však přehlédnout, že Tyrš na téma sokolské brannosti napsal i věty, které vyznívaly jednoznačně, například: „Kdo v dobách války ubránit hodlá národ svůj, ten po čas míru již proti vší vloudivé zkáze životní musí na stráži stát, ten mečem plamenným upíry a netopýry na každém poli drť a rozprašuj.“125

Co se navenek v textové rétorice mohlo jevit jako sporné, o tom mezi členy sokolských organizací nikdo nepochyboval. Dole, v tělocvičnách, na žíněnkách a mezi nářadím každý věděl, že cvičení, kterému se oddává, může podle potřeby vyústit v hnutí branného odporu. Rudé garibaldiovské košile, nejstarší sokolský stejnokroj, vylučovaly, aby si snad někdo myslel, že hnutí bude k Rakousku loajální a bude se bít za císaře a jeho zem. Tyrš to prosazoval jen jedenkrát, v roce 1866, když do země vtrhlo pruské vojsko.

Uložil tehdy každému sokolu povinnost, „až nás vlast a král náš zavolá“, položit život na oltář vlasti (nikoli Koruny české, nýbrž Rakouska). Už o rok později však Tyrš plánoval zavedení sokolského cvičení ve zbrani. Měl se vyučovat šerm, ale i pořadová cvičení s puškou, střelba, nácvik boje v poli a podobně. Tyrš radil, aby si každý sokol pořídil pušku, a nemá-li dost peněz, aby ji nakoupil na splátky. Všichni čeští sokolové by měli mít tutéž zbraň a k ní přibližně tisíc patron. „Jak Arab s ušlechtilým ořem svým, tak pravý sokol s puškou svou zacházej.“126

I starý sokolský způsob trávení volného času, společné výlety, měl teď být podřízen militaristickému programu: na procházce přírodou se sokolové naučí pochodovat v sevřeném tvaru a seznámí se navíc „s povahou půdy a krajiny, kde možno, že jim bude bojovat“.127 Od této branné přípravy Tyrš nakonec ustoupil, ještě v sedmdesátých letech se však podle svědectví manželky Renaty Tyršové scházel se staročeským vůdcem Riegerem a radil se s ním o pomoci sokolského vojska při obnově národa.

Jako jeden z nejpopulárnějších mužů v Čechách vstoupil Tyrš koncem šedesátých let 19. století do politiky, byl poslancem českého i vídeňského říšského sněmu. Svůj organizátorský talent dal do služeb tak velkolepě pojatým akcím, jako bylo v roce 1868 položení základního kamene Národního divadla. V té době se však už hnutí, jež založil, rychle stávalo ze spolku sdružujícího několik set vlastenců nejmasovější českou organizací.

Z Prahy do českých zemí a dál do ciziny se sokolská myšlenka začala šířit od sedmdesátých let 19. století. V roce 1889 místní jednoty v Čechách vytvořily Českou obec sokolskou, o tři roky později se něco podobného stalo na Moravě. Sokolské župy hlásily rychlý nárůst členů, dokonce i členek, s jejichž zapojením do organizace si původně Tyrš nevěděl rady. Nyní, pod vedením první starostky Žofie Podlipské a první cvičitelky Klemeni Hanušové, se ukázalo, že chuť žen k veřejným cvičením je snad ještě větší než mužů.

Česká žurnalistika a inteligence vůbec byla Sokolem nadšena, neboť pochopila, že spolek může národu dodat to, čeho ve střední Evropě nikdy nepřebývalo: pocit národní jednoty. Svatopluk Čech napsal v básni: „Hle, jak směle Dán se tyčí, / Maďar pyšně hlavu nese, / nejsme národ trpasličí – / Nedejme se! Nedejme se!“128 Zbývalo jen nějak svést energii cvičenců jedním směrem a představit se s ní světu.

Tak se zrodila myšlenka sokolského sletu, srazu cvičenců z domova a ciziny, společné manifestace jednoty a fyzické zdatnosti. První slet se uskutečnil ještě ve skromných podmínkách, v roce 1882 v Praze na Střeleckém ostrově. Před třemi tisícovkami diváků tam předvedlo svá těla na 720 borců a byl to mimochodem jediný slet, jehož se ještě zúčastnil Miroslav Tyrš. Na druhém sletě o devět let později ve Stromovce se už sokolové mohli pochlubit pětadvaceti tisíci členy, sdruženými ve čtrnácti župách a dvou stech dvaceti jednotách; v roce 1889 z nich byla utvořena Česká obec sokolská.

Do Prahy tehdy dorazilo jedenapadesát zvláštních vlaků s cvičenci. Nemohli se nabažit skutečnosti, že protentokrát běžné nádražní povely „Fertig“ nebo „Abfahrt“ nahradilo české „Hotovo“ a „Odjezd“. Nacionální podtón měl slet od začátku do konce: pořadatelé třeba sledovali, které městské úřady a správy panství vyhověly žádosti o zajištění chvojí pro sletovou výzdobu (poslechli jen v Berouně a Písku a z Hradce Králové aspoň napsali, že posílají peníze; česká šlechta chvojí odepřela).

Od III. sletu v roce 1895 už se cvičilo na letenské pláni a v souladu s tím, jak byly do sletových akcí stále víc zapojovány mimopražské jednoty, přibývalo účastníků, na cvičební ploše i na tribuně. Sletiště i jeho okolí bylo vyzdobeno desítkami sokolských hesel, jako: „Na zdar! V mysli vlast! V srdci smělost! V paži sílu! Tužme se! Ni zisk, ni slávu! Co Čech, to Sokol! Rovnost! Volnost! Bratrství! Milujme se! Vybijme se! Nedejme se! Síla lví! Vzlet sokolí! Pevně stůj! Vlast miluj! Paže tuž! Vlasti služ! Buďme svorni! Mužně vpřed! Zpátky ni krok! Přeskoč! Přelom! Nepodlízej! Jarost! Hrdinnost! Šlechtilost! Vytrvalost! Skromnost! Dochvilnost! Mravnost! Kázeň! Odvaha! Upřímnost! Svornost! Svůj k svému! Vždy dle pravdy! V mysli vlast! V srdci smělost! V paži sílu! Naprej!“129

Proti minulosti bylo zavedeno cvičení za doprovodu hudby, objevily se i první sokolské delegace z ciziny – Američané a Jihoslované. Praha se pak vždy na několik dní stala místem národního nadšení až vytržení, jemuž se nemohlo postavit do cesty nic, ani přírodní síly. Když se například na jednom sletu na počátku minulého století snesla na letenské cvičiště bouřka, zareagovali cvičenci spolu s diváky podle dobového referátu takto: „Když členstvo vidělo, že den jest již ztracen, tu vzdor zdvihl se pojednou v nich a zuřící bouři metali v tvář své nadšení v slovanskou hymnu ‚hrom a peklo, marné vaše proti nám jsou vzteky‘.“130 Živly byly definitivně zkroceny za pomoci sborového zpěvu hymny Kde domov můj a sokolského Lví silou.

Program sletů stál a padal s jednotlivými cvičebními vystoupeními, organizátoři se však většinou snažili zpestřit program i akcemi jiného druhu. Tak se například na pátém sletu v roce 1907 na letenské pláni odehrála obří šachová partie, v níž jednotlivé šachové figury představovaly skupiny lidí. Aby ani tento program nebyl fádní a aby se oči diváků mohly pokochat převleky a kostýmy, byla partie navíc pojednána jako boj Žižkova vojska s králem Zikmundem u Kutné Hory a Německého Brodu v lednu 1422.

Cvičenci – dohromady 420 „bratří“ – se oblékli do dobových krojů, nesli repliky husitských zbraní, kryla je vozová hradba, část jela na koních. Představení, které trvalo hodinu a čtvrt, zhlédlo napoprvé 20 tisíc diváků. Mnozí z nich si pochvalovali, že show byla stejně názorná jako Maroldovo panoráma Bitvy u Lipan. Stěžovali si však na to, že hudební soubor, složený ze šedesáti muzikantů, nebylo ve všech koutech cvičiště dost slyšet – což byl mimochodem problém až do plné elektrifikace ústředního cvičiště v třicátých letech.

Obecným sokolským přesvědčením před první světovou válkou bylo, že hnutí nemá expanzi ukončit, dokud nesplyne s celým českým národem. Bratr Karel Vaníček si dokonce pro ten účel přizpůsobil proslulý verš z Kollárovy Slávy dcery, když napsal: „A zavoláš-li Čecha, nechť se ti ozve sokol!“131 Zdálo se, že se to daří přinejmenším mezi českými umělci. Třeba ti z generace Národního divadla dorazili do tělocvičen skoro do jednoho.

„Pokud pamatuji, cvičili z nich nejpilněji Schnirch, pak Ženíšek, Chittussi a Karel Liebscher. Myslbek zašel si kolikráte do cvičení – při jedné z těch návštěv zachytil tu motiv ku své skupině Záboje a Slavoje na pylonu mostu Palackého. Motiv poskytl mu sám Tyrš, uchytiv přátelsky kolem pasu jednoho z mladších cvičitelů, paměť-li mne neklame, Viléma Fialu,“ vzpomínala Renata Tyršová.132 I Mikoláš Aleš, který cvičil jenom „nějaký čas“, se revanšoval aspoň tím, že nakreslil obálku k Brku sokolímu, „malé knížce veselého čtení“ z roku 1886. Z mladších si sami sokolové cenili nejvíce Karla Hlaváčka, který na sokolské téma napsal pár sonetů.

Asi nejvelkolepější sletovou scénou před válkou se stal výjev inscenovaný na šestém sletu v roce 1912: diváci se přenesli do Athén po bitvě u Marathonu, kdy se město chystalo na rozhodující střet s blížícím se nepřítelem (nebylo těžké vidět v tom paralelu s aktuálním německým ohrožením). 1500 účinkujících, režírovaných Jaroslavem Kvapilem, sklidilo při dvou vystoupeních potlesk 45 tisíc, respektive 100 tisíc diváků. Ohlas cvičení v národě byl v té době takový, že vedl české noviny ke zcela vážným spekulacím, co je víc: zda slet, nebo olympiáda ve Stockholmu, konaná ve stejném roce. O tom, komu přiznávají primát, bezděčně rozhodli čeští vlastenci sami, když o sletu začali psát jako o „olympiádě sokolské“; že však význam obou akcí vůbec mohl být vážně srovnáván, svědčilo o tom, kam až (kdysi skromné) Tyršovo hnutí dospělo.

Kromě sletových scén přinášel každý slet i další novinky. Rozšiřoval se počet zařazovaných sportů včetně převratných disciplín – na sletu v roce 1907 například američtí sokolové poprvé předvedli žasnoucímu pražskému obecenstvu „hru Base-bal“. Přední komponisté, jako Josef Suk, skládali sletovou hudbu (VII. sletu v roce 1920 věnoval slavnostní pochod V nový život). Pravidelnou součástí sletů se stala vystoupení divadelních a hudebních souborů. Trvání svátků se tímto způsobem prodlužovalo, až slet v roce 1938, nejmohutnější, zabral i s navazujícími akcemi pět týdnů.

Výrazem prolnutí sokolské a národní české myšlenky byl pro veřejnost i postoj prezidenta Masaryka k hnutí. Masaryk rád přiznával, že „sokoluje“ odmalička, od třinácti let. Deset roků byl členem pražského Sokola: cvičil v četě „starých pánů“, kde prý se kromě něj tužili například Josef Kaizl nebo Karel Kramář, pozdější kolegové z realistické strany, a také řada profesorů z pražské univerzity. Masaryk postupně přivedl do Sokola i manželku a čtyři děti. A zapsal se do jeho dějin také tím, že dal podnět ke vzniku chodeckého družstva, jehož členové o nedělích vyráželi daleko za Prahu.

Jeho vztahy k Sokolu přitom nebyly bez kazu. V době, kdy propukly boje o Rukopisy, se čeští sokolové většinou zapojovali na straně jejich obhájců, tedy proti Masarykovi. V mnohých organizacích se o tom, zda jsou texty pravé, hlasovalo, zas většinou v Masarykův neprospěch – což jeho pozici v organizaci podkopalo. Radikální proměnou prošel jeho vztah k Sokolu až za první světové války.

Těsně před odchodem do exilu se tehdy Masaryk sešel se starostou České obce sokolské Josefem Scheinerem a dohodl s ním, že budou-li Prahu okupovat ruská vojska (což se tehdy považovalo za pravděpodobné), Sokol vystoupí „jako národní bezpečnostní stráž, podle poměrů a potřeby jako národní vojsko“.133 Nic takového se sice nestalo, Masaryk se však přesto v cizině o sokolstvo opřel – a sice když v exilu, hlavně v Rusku, začaly vznikat československé legie. To už byl Sokol (v roce 1915) doma zakázán.

O tom, že sokolská myšlenka předurčila vývoj i pozdější směřování legií, nebylo mezi pamětníky pochyb. Shodovali se v tom prezident Masaryk,134 legionářští velitelé, prostí vojáci i spisovatelé, jako Rudolf Medek, František Langer nebo Josef Kopta: podle všech by legie, nebýt Sokola, neměly svůj lidový ráz, prodchnutý dobrovolnou kázní, solidaritou a smyslem pro oběti – ergo nebyly by vůbec legiemi. Starý český sen o blanických rytířích se tím splnil – symbolicky i v podobě jmenování starosty ČOS Josefa Scheinera prvním popřevratovým ministrem národní obrany.

Jako prezident propagoval Masaryk sokolství i osobním příkladem. Bylo o něm známo, že každé ráno se nejdřív koupe ve studené vodě a potom čtvrt hodiny „sokoluje“; obecně se mělo za to, že právě proto je přes pokročilý věk ve skvělé fyzické kondici. Zatímco však hlavě státu cvičení evidentně svědčilo, vznik republiky pozici Sokola zproblematizoval. Vůdcové organizace doufali, že vnukne charakter rodícímu se státnímu národu, novináři však kladli otázku, zda po vzniku samostatnosti je k existenci Sokola vůbec ještě důvod.

Spisovatel Rudolf Těsnohlídek byl pro; mínil, že „cizina vidí v Sokolu tvář národa, národ v něm musí vidět sebe, nechce-li poklesnouti v nevolnickou národnost bez sebeurčení.“135 O tom, že ze sokolů by jednou mohl vzniknout „nový český člověk“, ostatně v té době nesnili jen jeho funkcionáři a sympatizanti, ale představoval si to i muž, od kterého by to s ohledem na jeho pozdější osudy čekal málokdo: Zdeněk Nejedlý.136 Později se za svůj bezprostředně poválečný názor styděl a o to víc sokoly obviňoval, že se z nich stala, podobně jako z turnerů v Německu, paramilitaristická organizace, namířená proti vnitřnímu (míněno socialistickému) nepříteli.

Zpočátku, po válce, nebylo ani jisté, bude-li se v roce 1920 konat naplánovaný VII. všesokolský slet. Nakonec se uskutečnil, v neklidné situaci domácí i zahraniční, rok poté, co republika málem přišla o Slovensko ve válce s Maďarskou republikou rad, a jen pár měsíců před prosincovou generální stávkou. S ohledem na všechny tyto bouře nakonec převážil názor, že bez integrující role, kterou Sokol v národě dosud hrál, se republika ani do budoucna neobejde.

Ponechal si tedy původní branné i protiklerikální zaměření a začal rozvíjet činnost také na Slovensku. Nepodařilo se mu však ovládnout celou tělovýchovu. Naopak, už před první světovou válkou se od něj odtrhly dělnické organizace, které pod vlivem sociálně demokratické strany začaly budovat svou vlastní síť Dělnických tělocvičných jednot – vytvářených na principu internacionálním (směli v nich cvičit také Němci). V květnu 1921 štěpení pokračovalo: od Svazu DTJ se odtrhlo jeho komunistické křídlo, Federace dělnických tělocvičných jednot; z původních 223 tisíc členů si odvedla víc než polovinu. Po celém venkově začaly vyrůstat na dohled od sokoloven také katolické orlovny. Židé začali cvičit ve vlastní tělovýchovné jednotě Makabi atd. Asi největší vrásky na čele sokolů však přinášel meziválečný vzestup olympijského hnutí.

Sokol si od něj od jeho vzniku održoval odstup, ze zřejmého důvodu: tyršovské myšlení kladlo důraz na kolektiv, kdežto obnovená olympijská myšlenka počítala hlavně s individuálním závodníkem. Dilema „sokolstvo versus sport“ pro sebe sokolové navenek rozhodli jednou provždy: zatímco sokolem lze být jen v týmu, sportovec je vždycky sám. Relativně na milost brali jen tělovýchovu uplatňovanou v organizacích YMCA a YWCA. Dokonce i s nejrozšířenějšími sporty, jako byl fotbal nebo tenis, měli problém. Obecenstvo se pak rozdělilo do dvou skupin: ti, kdo se chtěli kochat krásou masových vystoupení, začali chodit na jiné akce než ti, kteří si přáli vidět rekordy. Až během dvacátých let se sokolští sportovci začali na olympiádách objevovat a přiváželi z nich první medaile.

Dělnickými jednotami sokolové pro jejich nenárodní charakter vždycky trochu pohrdali, a když už se sami měli politicky profilovat, orientovali se na národně socialistické členstvo. Vyčítali dělníkům, že jim jde o věc mezinárodního proletariátu, nikoli o český národ – a měli pravdu. Nevymýšleli si ani tehdy, když namítali, že dělničtí cvičenci od nich opisují pojetí svých tělocvičných slavností, názvosloví nebo že mají prakticky stejný cvičební úbor – ve všech těchto ohledech se ostatně po Tyršovi sotva dalo vymyslet něco lepšího. Když však sokolové zaregistrovali, že mezi konkurujícími cvičenci se často objevují židé, ukázalo se, že ani Tyršova myšlenka není vždy dost silná, aby dovedla vzdorovat jedu antisemitismu: „Jaký zájem může vést němčící izraelity ku pochvale českého dělníka?“137

Že vztahy mezi cvičícími sokoly a dělníky nebyly hned po vzniku republiky růžové, svědčil spor z jara 1919 o to, kdo smí podnikat cvičení se zbraní. Z dohody obou tehdejších spolkových starostů, Františka Hummelhanse a Josefa Scheinera vyplynulo, že takto cvičit mohou členové obou organizací, přísně se však zakazovalo (sotva bez vzpomínky na sokolské plány z dob světové války) použití zbraní „proti jednotlivým vrstvám národa“.138

Ústřednou hnutí se stal Tyršův dům, nově vybudovaný na malostranském Újezdě a otevřený v roce 1925. Sokolský funkcionář Jan Pelikán, který o budově napsal pro sokolský dorost tucet pohádek, shrnoval: „V celé veliké, stověžaté Praze jsou jen dvě budovy, které byly stavěny s takovou láskou a s takovou obětavostí: Národní divadlo a Tyršův dům.“139 Podle původní myšlenky mělo jít nejen o tělocvičné, ale i o kulturní a vzdělávací centrum, přesně podle původních Tyršových zásad, jenž byl ostatně sám jednou částí své bytosti uměleckým kritikem. Slavnostní akt položení základního kamene v roce 1923 vypadal jako zmenšenina obdobného aktu při počátcích Národního divadla: kameny dorazily z pěti památných hor v republice, Černigu, Kriváně, Lysé hory, Radhoště a Řípu, šestý přivezli bratrští Jugoslávci.

Po celých Čechách a Moravě rostly jako o závod nové, moderní a zdravé sokolovny. Hnutí bylo zcela ve službách státní myšlenky. Obecný tón, velící kritikům nechávat tuto státně prospěšnou organizaci na pokoji, narušovali jenom zřídka sršatci jako básník Jakub Deml. Své někdejší nadšení touto organizací (i on kromě jiného sestavil svou vlastní Sokolskou čítanku) ukončil v desátém svazku Šlépějí v roce 1928, 140 kdy dal najevo nesouhlas s postojem sokolů k oslavám svatováclavského milénia.

Pokud někde někdo kritizoval, na oficiálních sokolských akcích to nebylo znát. Na sedmém všesokolském sletu v roce 1920 byla na ploše cvičiště vztyčena dvacetimetrová Socha svobody, výraz radosti z nabyté samostatnosti. O sedm let později, ke stému výročí Tyršova narození, cvičenci předvedli Tyršův sen o harmonickém člověku. A vyvrcholením sletových scén se stala dramatická prostná devětadvaceti tisíc mužů na X. sletu v roce 1938. Měla název Přísaha republice a emotivním způsobem vyjadřovala obecné odhodlání bránit republiku.

Pozorovateli všesokolských sletů se mohl zdát každý další strahovský podnik lepší a úchvatnější než ten předchozí, ve skutečnosti to však bylo trochu jinak. Hnutí, opřené o český nacionalismus, čím dál víc strádalo nedostatkem nových duchovních podnětů. Sami sokolové si mezi sebou stěžovali na to, že v jejich řadách zdaleka není tolik příslušníků inteligence jako v nenáviděném německém hnutí turnerském: čeští vzdělanci si nyní raději padali do náruče s marxismem. Nastupující generace umělců Sokol ignorovaly, takže ho navenek reprezentovaly mírně obstarožní osobnosti Maxe Švabinského, Alfonse Muchy nebo Jakuba Obrovského.

Pokud četné monumentální skulptury vytvářené na ozdobu sletišť něco připomínaly, nebyly to aktuální sochařské výboje ve světě, ale mnohem spíš rodící se totalitní umění nacistické provenience; statické „tělo“ zde poráželo nejistého a nepokojného „ducha“ stejným způsobem. O masovém vkusu českých sokolů vypovídala i podoba sokolských periodik, která mezi válkami v žádném případě nešla s dobou: z obálek obrázkového týdeníku Jas, který měl pečovat o sokolské kulturní rozptýlení, se dívaly buď tváře z Muchovy Slovanské epopeje (to v lepším případě), nebo – a to daleko častěji – kýčovité dětské tváře od Františka Dvořáka.

Největším problémem meziválečného Sokola však byl jeho neúspěch na Slovensku. Ačkoliv se to v oficiálních materiálech hnutí nepřiznávalo a navenek se psalo o úspěšných turné českých sokolů po slovenské zemi, v dvacátých, a hlavně třicátých letech se ukazovalo, že na východě republiky je jenom málo lidí, kteří mají o sokolské hnutí zájem. Na celkem samozřejmě, podprahově z Prahy šířené mínění, že „Čech je Čechem a Slovák Čechoslovákem“ slovenské obecenstvo reagovalo tím, že na mohutně propagovaná vystoupení českých cvičenců nechodilo. Když například v červnu 1936 zamířil na Slovensko v sedmi proudech dosud největší sokolský zájezd, vystoupili proti němu ľuďáci v tisku i kněží z kazatelen. Andrej Hlinka napsal: „My Sokola vítat nebudeme. Zůstaňte, sokolové, doma, chcete-li v nás vzbudit sympatie k vám.“141

Co se v Praze vyzdvihovalo (a dodnes vyzdvihuje) jako úspěch sokolské myšlenky, se ve skutečnosti týkalo jenom českých zemí, na Slovensku nepatrné české menšiny. V Čechách a na Moravě se hnutí mohlo chlubit nesporným nárůstem členů: před první světovou válkou jich bylo zhruba 100 tisíc, po roce 1918 půl milionu, v roce 1937 přes 800 tisíc, v roce 1948 víc než milion. Rozkvět symbolizoval nově vybudovaný mamutí stadion na Strahově, pokládaný za největší na světě. Jeho šedesát metrů širokou Bránou borců nastupovali cvičenci před diváky poprvé na VIII. sletě v roce 1926.

Kapacita strahovských tribun umožnila, aby jednotlivá cvičení mohlo sledovat až čtvrt milionů diváků; po X. sletu 1938 státní propaganda s pýchou uváděla, že celkový počet sletových návštěvníků překročil dva a čtvrt milionu. Sletové nadšení za takových okolností mělo schopnost vtahovat do sebe i duchy jinak kritické. Když například v roce 1932 šel sokolský průvod ulicemi Prahy, Josef Čapek napsal do Lidových novin, že „je to sám duch, krev a maso národa, co se tu vzdouvalo životem a nadšením“.142 Jeho bratr Karel psal v té souvislosti o „opojení“, které prý připomíná „hašišový sen“.143

Ten však skončil v roce 1938. Za protektorátu, v roce 1941, byl Sokol zakázán, přes tři tisíce jeho členů byly nacisty popraveny či umučeny. A po XI. sletu v roce 1948 přišlo pod záminkou „sjednocení socialistické tělovýchovy“ dalších čtyřicet let temna, kdy perzekuce postihla desetitisíce členů. Organizace se starým názvem a původním zaměřením byla obnovena až v roce 1990; na více než čtyřicet let ji nahradila jiná, která se zrodila mezi světovými válkami sice pod vlivem Sokola, ale v naprosté ideologické opozici vůči němu.

Výsledkem práce dělnických tělocvičných jednot, organizovaných na bázi sociální demokracie, byly během první republiky tři takzvané dělnické olympiády. Podobaly se sokolským sletům, podobně jako ony se uskutečnily na Strahově, ovšem v menším měřítku. Jejich součástí bylo, opět jako na sletech, předvádění scénických skladeb, jako byla Osvobozená práce na III. dělnické olympiádě v roce 1934.

Dělnické olympiády se odehrávaly ve znamení loajality k první republice. To už se však nedalo říci o aktivitách dalšího spolku, komunistické Federace dělnických tělocvičných jednot. Vznikla v květnu 1921 a o měsíc později se zapsala do dějin tělovýchovy spartakiádou, uspořádanou v Praze na Maninách.

Tato akce by se sotva uskutečnila bez organizačního přispění Jiřího Františka Chaloupeckého. Než ho v dvaatřiceti zabila tuberkulóza, patřil k největším nadějím levicové publicistiky, Rudé právo ho nazývalo „naším komunistickým Havlíčkem“.144 Vyrostl v sociálně demokratické tělovýchově, ale hned po vzniku republiky se sblížil s radikálním křídlem strany. Jeho zájem o tělesná cvičení byl ovlivněn jeho zdravotním stavem.

„Stiskněte prstem jednu nosní dírku a zvolna táhněte do sebe vzduch, zvolna a usilovně, až naplní i nejspodnější část vašich úst,“ radil čtenářům v roce 1910. „Pak zadržte v sobě tento dech po několik vteřin, as co by pět napočítal, a druhou nosní dírkou zvolna vydechujte bez násilného foukání. To učiňte třikrát po sobě. Není lhostejno, zda dýcháte jednou nosní dírkou pomalu, nebo oběma najednou rychle!“145 Správným dechem se do krve dostane víc kyslíku, věřil.

Chaloupecký byl i tvůrcem sloganů, pro masy dělníků vymyslel pozdrav „Práci čest“ a pro tělovýchovné akce proletářů zase vybral název spartakiáda. „Celé středo- a novověké dějiny dělnického hnutí neskýtají ani jediné osoby, jejíž jméno by spojovalo tři ideje: proletariát – revoluce sociální – tělocvik. Teprve starověk dal nám ono jméno. Spartakus, gladiátor, tedy cvičený zápasník, vůdce lidových zbojníků, sympatický Jánošík starého Říma; otrok a buditel první organizované revoluce proletariátu proti třídě vysavačů; konečně vytrvalec, jenž za svoji věc se zbraní v ruce padl.“146 Chaloupecký přiznával, že by raději akci pojmenoval podle Marxe nebo Lenina, byl si však vědom, že ani jeden z těchto velikánů ve skutečnosti tělocviku neholdoval a neměl odpovídající postavu.

Scénář maninské spartakiády připomínal akce sokolů, v tom směru se ostatně sotva dalo vymyslet něco účinnějšího. Staré schéma včetně závěrečného emotivního obrazu zůstalo zachováno, změnil se však jeho smysl. Místo šlechetných antických hrdinů na maninský trávník ve finále vtančila „žena Revoluce“, celá v rudém a držící v ruce meč, a předvedla scénu, kterou jí předepsal režisér Jindřich Honzl – jenž tímto způsobem zviditelnil svůj dělnický dramatický sbor Dědrasbor.

Navzdory krátkému času na přípravu spartakiáda na Maninách skončila úspěchem; počet návštěvníků se odhadoval v rozmezí 70–100 tisíc lidí. Na dlouhou dobu však tato akce zůstala i labutí písní komunistické tělovýchovy. II. celostátní spartakiáda, naplánovaná na rok 1928, byla zakázána: hnutí se netajilo tím, že jeho cílem není zvelebení těl, ale odstranění demokracie. Ostatně už Chaloupecký razil heslo „Svaly tužíš – pro revoluci!“147 a také jeho následovníci viděli v komunistických cvičencích bojovníky na příštích barikádách.

Tyršův sen o jednotě vzal zasvé, sport se stal předmětem politického soupeření. Nezáleželo už tolik na vlastním obsahu cvičení, ale na tom, co se cvičením demonstruje – a to přestávala být idea organizované jednoty. Když byla po roce 1948 opět obnovena, šlo už o jednotu organizovanou na totalitním principu. Část předáků hnutí v čele s předúnorovým starostou Antonínem Hřebíkem odešla na Západ, část se přizpůsobila novým poměrům. Členské řady vyčistily od nepřizpůsobivých členů promptně ustavené akční výbory – a nové kádry zajistily jak zapojení Sokola do „sjednocené“ tělovýchovy, tak i rozchvácení jeho majetku. V roce 1952 Sokol zanikl i formálně, potřetí ve své existenci. Ale už o rok později začaly přípravy na I. celostátní spartakiádu, jakýsi všesokolský slet v komunistickém provedení – a mnozí z bývalých funkcionářů i cvičenců Sokola (Jaroslav Šterc, Jiří Žižka, Jana Berdychová a další) byli u toho.

Do příprav spartakiády byly opět zapojeny statisíce cvičenců z celé republiky. Než se propracovali na Strahov, museli absolvovat sérii vystoupení na okrskových, okresních a krajských spartakiádách. Splnit zadání, které přikazovalo dát najevo radost z budování socialismu, nebylo vždycky snadné. Po první spartakiádě se objevily hlasy, podle nichž je problém vyjádřit na obří ploše stadionu tak složité myšlenky, jako je „Vývoj od namáhavé práce k práci strojů a souběžně i vývoj dělnické třídy“ (skladba mužů ROH), případně „Použití zemědělských strojů a jejich důležitost pro kolektivizaci zemědělství“ (skladba vesnických žen a mužů).

V souladu s obecnou militarizací společnosti se při nácviku běžně používaly termíny jako „mobilizace“ – a navzdory nesčetným ujištěním o mírovém poslání spartakiády to nakonec byla armáda (pod vedením ministra Čepičky, a tedy prožívající svá nejlepší léta), kdo na Strahově zastínil všechno ostatní. Během zvláštního Dne ozbrojených sil různé druhy vojska odcvičily na Strahově celkem osmkrát: kromě základních prostných vojáci předvedli cvičení na bradlech, v jiné skladbě si hráli s dětmi, v další naopak nastoupili ve stejnokrojích, s přilbami a puškami, takže cvičiště připomínalo přehlídku.

Posun k militarizaci společnosti byl vidět i v zapojení cvičenců ze Svazu pro spolupráci s armádou. Jedinou kaňkou na jejich strahovském vystoupení se v roce 1955 stala exhibice leteckých modelářů. „Žel, prudká vichřice s průtrží mračen přikvačila právě v tom okamžiku, že stačila rozbít jejich modely, dřív než se mohli dát ze seřadiště na pochod,“ napsali o nich v tisku. „To je ovšem neodradí od další práce k rozvoji našeho leteckého modelářství.“148

Součástí spartakiád byly četné doprovodné akce, festivaly tvořivosti, večery družby, výstavy a besedy s návštěvníky z ciziny. Východoněmecký ministr lidové osvěty Fritz Lange měl v roce 1955 na Strahově dojem, že se splnil Goethův sen, vyjádřený na stránkách Fausta: „To hemžení bych chtěl zřít rád, / na volné hroudě s volným lidem stát.“149 Francouzský malíř Fernand Léger se svěřoval: „Je to úchvatná podívaná zejména pro malíře.“150 Básník Tristan Tzara řekl Mladé frontě: „Nechť žije mír.“151 A indický spisovatel Sarder si ve Večerní Praze postěžoval, že má na krásu Prahy jenom dva týdny; k tomu, aby ji poznal, by potřeboval spíš dva roky. Musel ale domů.

Na počest spartakiády se také uzavíraly závazky. Minéři na stavbě lipenské přehrady slíbili, že během června 1955 prorazí sto metrů směrové štoly a splní tím plánovaný úkol na 113 procent. Mládežnický kolektiv na dole Doubrava splnil červnový plán ražení chodeb 21. června. Zaměstnanci Konstruktivy byli hotovi dokonce o den dříve. A tak dále.

Hlavně na prvních spartakiádách se organizátoři snažili dokázat, že přestože jde o evidentní napodobeniny všesokolských sletů, jedná se o lepší zboží. Pečlivě se evidovaly a vyhodnocovaly údaje o počtech cvičenců a návštěvníků: v roce 1955 se zúčastnilo přes půl milionu cvičenců a dva miliony diváků. Na II. celostátní spartakiádě o pět let později už bylo skoro tři čtvrtě milionů cvičenců, množství diváků zůstalo v podstatě zachováno. V roce 1965 byly údaje nižší: 360 tisíc cvičenců, 750 tisíc diváků. K podstatnému přírůstku došlo znovu až za normalizace, na třech spartakiádách konaných v letech 1975, 1980 a 1985. Z toho všeho vyplývalo, že po stránce kvantity se spartakiády od všesokolských sletů nelišily. O duchovním obsahu cvičení v nové době však nebylo možné dělat si iluze: ti dole cvičili, protože to pro ně byl často jediný druh tělesné aktivity v rozmezí pěti let. Ti nahoře to od nich chtěli, protože je to pomáhalo udržet u moci. O složitější problém nešlo.

Co spartakiádám zůstalo, byla snaha o mocný emocionální účinek především v závěrečných vystoupeních, kde úlohu někdejších sletových scén převzala vystoupení vojáků lidové armády, fyzicky náročná a vystavěná tak, aby nabízela jeden mocný optický dojem za druhým. V roce 1975 například závěrečné armádní cvičení odstartovala dělostřelecká salva, po níž se nízko nad strahovským stadionem přehnala letka proudových stíhaček. To už však cvičenci po ploše stadionu utíkali na své značky; novináři druhý den s obdivem psali, že rozestavení po celé ploše vojákům netrvalo déle než 61 vteřin. Vystoupení, plné gymnastických a akrobatických cviků, vyvrcholilo sestavením veliké pěticípé hvězdy. Z reproduktorů se pak ozvaly verše komunistického básníka S. K. Neumanna o tom, že „dál nad námi plá rudá vlajka čistá, / to avantgardní lidské znamení“. Zahřměla Internacionála. A potom se šlo domů.

V osmdesátých letech se stal ze spartakiády jakýsi moloch, dlouhý seriál sportovních podniků, které začínaly i rok a půl před závěrečným strahovským vystoupením. Jejich dnes už pozapomenuté názvy patřily ve své době k běžné normalizační rétorice: Dukelský a Sokolovský závod branné zdatnosti, zimní a letní univerziáda, zemědělská olympiáda, olympiáda učňovského dorostu, Běh Rudého práva, Jizerská padesátka, Bílá stopa Slovenského národního povstání, Memoriál Evžena Rošického v atletice, různé turistické nebo mototuristické srazy, ale třeba i pietní pochod k Národnímu památníku v Lidicích. Dohromady se jich účastnily desetitisíce lidí.

Co to ale bylo všechno platné? Zatímco na meziválečné cvičení v Sokole vzpomínají příslušníci starších generací dodnes, slovo spartakiáda se v průběhu posledního desetiletí objevovalo v tisku nejčastěji tehdy, když se psalo o „spartakiádním vrahovi“ Jiřím Strakovi, který na jaře 1985 v Praze znásilnil a zabil několik žen. Dnešní doba připomíná tu před příchodem Tyrše: opět postrádáme pocit jednoty a vzájemnosti. Jen se nezdá pravděpodobné, že by dnes k jeho obnově stačilo něco tak jednoduchého, jako je tělocvik.

Sen o vyhraných bitvách

Bitvy, které se nestaly nebo jejichž tradovaná podoba se výrazně liší od původní, se objevují v mytologii každého národa. Jejich přítomnost tam většinou neznamená nic jiného, než že v některém romantičtějším období dějin dal ten či onen vypravěč, nudící se nad dobovými kronikami, průchod vlastním představám. Historické prameny nabízejí dost důkazů o vojenském umu našich předků i o jejich odvaze doma i v cizině, takže si sotva lze představit reálný a objektivní důvod, proč byl tento výčet rozšiřován o výmysly. Snad jediná „vnější“ příčina rozvíjení válečnických dějinných fantazií mohla být ta, aby se česká minulost jevila hezčí. Většina rozhodujících bitev naší historie byla totiž buď už v daném okamžiku, nebo s časovým odstupem vykládána jako porážky.

Platí to zejména pro tři bitvy, považované za hlavní: Moravské pole (1278), Lipany (1434) a Bílou horu (1620). O každé z nich platí, že její dobový význam byl zřejmě menší než ten, jenž jí byl dodatečně připisován. První bitva, při níž zahynul český „král železný a zlatý“ Přemysl II. Otakar, se z individuální tragédie panovníka, který ve středoevropském prostoru zřejmě přecenil své možnosti, stala jednou z metafor (prý) odvěkého česko-německého potýkání. A také příběhem o tom, jak takové potýkání dopadne, vyskytne-li se na české straně zrada. Z ní byl v 19. Století v české historiografii obviňován Přemyslův spolubojovník Milota z Dědic: „Hanebně dal se na útěk, když právě volán byl, aby vojskem svým záložním rozhodl osud bitvy,“ napsal o něm František Palacký.152

V pramenech se má za prokázaný Milotův útěk, zrada už ne – což však nic nezměnilo na tom, že jeho (a králův) příběh se rozžil vlastním životem. Podobně i lipanské bitvě byl později přisouzen význam, který tato srážka husitských radikálů (táborů a sirotků) s husitským „středem“ a „pravicí“, podporovanými katolíky, v takové míře neměla. U Lipan neskončila husitská revoluce, ale jen její bojovná a válečnická etapa. Bitva umožnila nastoupit cestu k přijetí jihlavských kompaktát o dva roky později a k celkem mírumilovné koexistenci katolického a protestantského náboženství v zemi.

A konečně Bílá hora: politické a ekonomické důsledky, jimiž dopadla na velkou část národa, jsou nesporné. Debatu lze ale vést o tom, nakolik byla právě tato bitva mezníkem ve vývoji událostí a zda nešlo spíš o epizodu, součást evropského dění, rozloženého do více let.

Při určitém nepokojném vztahu k dějinám se všechny tři události mohly jevit jako okamžiky, jejichž účinek na dějiny byl hrozivý. Odtud poptávka po bitvách se šťastným koncem, které by k uměle vytvořenému (třeba bělohorskému) pesimismu vymyslely obdobně umělou optimistickou protiváhu.

Největší nedostatek vítězných bitev se mohl projevit ve starších českých dějinách, hlavně pro všeobecnou kusost pramenů z té doby. Komu tedy nestačily letmé zmínky o bitvě u Vogastisburku (centra Sámovy říše), o výbojích velkomoravských knížat nebo o válkách Boleslava I. a Boleslava II., kteří v 10. století začali tvořit český stát, ten si před sto padesáti lety mohl na stránkách senzačně nalezeného Rukopisu královédvorského přečíst báseň Záboj a Slavoj popisující činy udatného reka, jakých není nikdy dost.

V okamžiku, kdy do země vpadnou nepřátelé, se do čela odboje proti nim postaví muž jménem Záboj. Zavede vojsko do bitvy, jejíž plán předtím navrhl, mocným zpěvem dodá spolubojovníkům odvahu a nakonec vlastníma rukama zabije nepřátelského vůdce Luděka. Od chvíle, kdy byla báseň objevena, se Záboj stal prototypem národního hrdiny. Psali o něm Julius Zeyer i Jaroslav Vrchlický; epická báseň Záboj, kterou zkomponoval Antal Stašek, měla sedm a půl tisíce veršů – a co bylo zvláštní, Staškovi ji pomáhal korigovat pozdější hlavní odpůrce pravosti Rukopisů T. G. Masaryk.

Přední výtvarní umělci – Josef Mánes, Mikoláš Aleš a další – si kladli za čest, že mohli zpracovat Zábojovu fiktivní podobu. Když sochař Myslbek dokončil sousoší dvou slovanských reků z Rukopisů pro most Palackého, chválil ho literární vědec Miloslav Hýsek: „Jeho Záboj a Slavoj ve chvíli, kdy je vítězství rozhodnuto, v bratrském objetí, rázný starší Záboj s mečem v ruce a mladší měkčí Slavoj s věncem míru, v prosté monumentalitě působí velmi účinně.“153

Záboj v sobě spojoval obě hlavní vlastnosti, o kterých se mělo za to, že by se jimi měl chlubit každý Čech: byl to silák a pěvec zároveň, zdatné fyzično u něho šlo ruku v ruce s kreativitou a citovostí. Spolu s kněžnou Libuší a Jaroslavem ze Šternberka, moravským hrdinou z doby tatarského vpádu na Moravu v polovině 13. století, se Záboj stal čtenářsky nejvděčnější a nejoblíbenější postavou z Rukopisů. Spor byl veden pouze o to, ke které konkrétní historické události, bitvě respektive „pobití“ se báseň vztahuje.

Se vší vážností ho vedli nejvznešenější čeští duchové doby včetně Dobrovského, Palackého nebo Šafaříka. Mnozí si mysleli, že Záboj byl současníkem kupce Sáma, a žil tedy už v 7. století; někteří rovnou Záboje se Sámem ztotožnili. Podle dalších se Záboj bil s Karlem Velikým. Ještě více dohadů bylo o tom, kde přesně k „pobití“ pod Zábojovým vedením došlo: podle jedněch někde v kraji mezi Mží a Úhlavou, podle jiných na Šumavě, u Domažlic, ale také pod Řípem, nebo dokonce mimo české hranice, v Bavorsku.

Vymýšlet umělého reka Záboje přitom nebylo vůbec nutné. Autentické prameny nabízely řadu epizod, které o umění starých českých válečníků vyprávěly podle pravdy a neméně přesvědčivě než Královédvorský rukopis. Příklad za všechny: bitva u Brůdku, kterou v roce 1040 svedl český kníže Břetislav I. s německým císařem Jindřichem III. Břetislav proslul jako panovník, který v Čechách zkonsolidoval ústřední moc, ale je to také „ten“ Břetislav, který vystupuje jako hrdina vyprávění o únosu německé šlechtičny, „panny Jitky“, z kláštera v Bavorsku. Břetislav byl zdatným vojevůdcem, který během pustošivého tažení do Polska dobyl Krakov a Hnězdno a přivezl odtamtud do Čech ostatky svatého Vojtěcha. A v roce 1040 se mu tedy podařilo odrazit německý vpád na zemské stezce, vedoucí zřejmě z Řezna do Čech Všerubským průsmykem.

Učinil tak způsobem, který v kronikáři Kosmovi, jenž událost zaznamenal, probudil takový soucit s poraženými Němci, že o nich nechtěl vůbec psát: „Jest nehodno písmem to líčit. Neboť bylo tam porubáno takové množství urozených mužů, jakého nebylo ani na pláních thessalských ani za časů Sullových, ani za žádného moru, ani prý nikdy nezahynulo najednou nepřátelským mečem tolik německé šlechty.“154

Zhanobení německého vojska bylo tak velké, že je prý nezastínily ani válečné události z následujícího roku 1041, kdy Jindřich III. při novém tažení pronikl až k Praze a donutil Břetislava k ústupkům.

Dojem z vítězství u Brůdku byl jako memento vojenskými historiky používán ještě v třicátých letech minulého století, kdy se schylovalo k novému a podstatně nebezpečnějšímu německému útoku. „Udatnost Čechů, kteří se v rozhodné chvíli postavili na branný odpor, a moudrá rozvaha jejich knížete zabezpečily trvání našeho národa a státu, jenž spolu s polským, z těžkých ran se zotavujícím, zadržel německý postup zhruba na hranici, která ještě dnes vzdoruje jeho pronikání na východ,“ napsal tehdy Gustav Skalský.155 Teprve v nedávné době ukázal historik Eduard Maur, že místem bitvy byla s největší pravděpodobností jiná lokalita než Všerubský průsmyk, kam ji v 19. století dodatečně situoval Palacký – a že tedy i leckterá další „fakta“ s bitvou u Brůdku spojovaná by mohla být jinak.

Za další triumf českých válečníků nad německými útočníky bylo (a je) pokládáno vítězství knížete Soběslava I. nad Lotharem Saským v bitvě u Chlumce v Podkrušnohoří v roce 1126. Nešlo jen o vojenské vítězství, ale i o ukázku politické velkomyslnosti; Soběslav totiž místo pronásledování a dobití Lotharových vojsk nabídl Němcům mír a ochotu dát české knížectví v léno, což bylo v dané chvíli vzorovou ukázkou politického realismu.

Přestože toto chování přivodilo Soběslavovi – více než dvě století před Karlem IV. – čestné pojmenování Otec vlasti, v novodobě podávané historii bitva u Chlumce (hradu severovýchodně od Teplic) nepřesáhla rozměry epizody. Úplně ji zastínila bitva mnohem barvitější, ovšem od základu vymyšlená – a pocházející opět, stejně jako báseň o Zábojovi a Slavojovi, z Rukopisu královédvorského. Měla název O pobití Sasikóv a zachycovala událost, ke které mělo dojít v roce 1203 v místech, kde byl o několik staletí později vybudován zámek Hrubá Skála.

Český romantický básník a buditel Václav Hanka, označený později za autora této básně, na počátku 19. století, kdy dílo zřejmě koncipoval, znal Hájkovu kroniku, v které se píše o tom, že na přelomu 12. a 13. století Němci ze Saska několikrát vpadli do Čech. Měl také možnost znát údaj z Dalimilovy kroniky, kde se (ovšem bez přesného data) k dané době praví: „Sasy vedla proti Čechům zášť, / záludně se vrhli na ležení, / byli ale brzy poraženi, / kníže dal jim lekci propříště, / nejednoho dobyl hradiště.“156

Do takto pojmenovaného vnějšího a objektivního rámce měl Hanka vložit svůj epos, ve kterém vylíčil, jak saský vpád do Čech měl vypadat: k zvratu v obecném rabování dojde v okamžiku, kdy se do čela české skupiny odporu postaví další z vymyšlených českých hrdinů, varianta „staršího“ Záboje, muž jménem Beneš Hermanóv. Pod Benešovým vedením Češi Sasíky pod Hrubou Skálou rozdrtí a zaženou na útěk. Debaty o tom, kde se Hanka při psaní básně inspiroval, ukončil v šedesátých letech minulého století český filolog Julius Heidenreich-Dolanský, který zjistil, že Hanka čerpal námět i řadu detailů básně z dobové chorvatské poezie.

Také „Pobití“ Sasíků pod Hrubou Skálou bylo dlouho pokládané za jednu z nejvýznamnějších bitev českých dějin. A zároveň umělecky nejvděčnějších. Mikoláš Aleš na motivy básně (a bitvy) namaloval dioramatický obraz o rozměrech desetkrát osm metrů, jenž se stal hitem pražské Národopisné výstavy v roce 1895. Sláva poutního místa českých bojechtivých turistů se však nakonec vytratila stejně náhle, jako se objevila: brzy poté, co na sklonku 19. století bylo potvrzeno, že Rukopis královédvorský i zelenohorský jsou novodobé mystifikace.

Asi největší bitvou českých dějin, která se dlouho považovala za fakt, ačkoliv k ní nikdy nedošlo, bylo vítězství spojených českých vojsk nad Tatary v roce 1241. Podle názorů tradovaných v 19. století měla vojska tatarských nájezdníků čítat až 200 tisíc mužů, z nichž polovina měla v bitvě padnout a byla potom v okolí Olomouce pohřbena. Pokud by to byla pravda, stala by se střední Morava místem největšího krveprolití v našich dějinách. I tentokrát se však historická „skutečnost a báseň“ lišily.

Pravda byla pouze v tom, že tatarská (mongolská) vojska Moravou v čtyřicátých letech 13. století prošla. Poté co Čingischánovi potomci rozvrátili Kyjevskou Rus a poplenili Polsko a Uhry, část jejich vojsk krátce pobyla na severovýchodní Moravě, než zahájila ústup zpátky do nitra Asie. Tak to alespoň, bez zmínek o bitevních střetech, vypravuje kronika takřečeného Dalimila ze začátku 14. století. O dvě stě let mladší kronikář Václav Hájek z Libočan už byl v této věci informovanější: vylíčil hned několik tatarských vojenských akcí, a především vyzdvihl osobu legendárního hejtmana Jaroslava ze Šternberka, který měl podle Hájka zorganizovat obranu Olomouce a po úspěšném protiútoku spojená tatarsko-uherská vojska porazit, prý v roce 1253.

Když v roce 1700 vyšla Poselkyně starých příběhů českých od křižovnického faráře Jana Františka Beckovského, ukázalo se, že je to právě on, kdo má navzdory odstupu téměř půl tisíce let nejpřesnější informace. Podle Beckovského Jaroslav ze Šternberka svedl s Tatary u Olomouce obrovskou bitvu, jejíž část se dokonce přenesla na padesát kilometrů vzdálený vrch Hostýn, proslulý mariánským kultem. Beckovský ho vysvětlil: když bylo českým bojovníkům tváří v tvář dotírajícím Tatarům nejhůř, Panna Maria je zachránila tím, že přivolala milosrdný déšť, který je napojil a posílil.

Uplynulo dalších sto let a vyprávění o bitvě u Olomouce se objevilo v jedné z básní Rukopisu královédvorského O velikých bojech křesťan s Tatary, zvané též Jaroslav. Byla to nejdelší a nejvýpravnější báseň v Rukopisu, měla skoro tři sta veršů, a Beckovskému by udělala radost: opakovala jeho verzi krvavé bitvy, kterou nakonec rozhodne příchod vojsk krále Václava I.; Jaroslav ze Šternberka pak v souboji zabije tatarského velitele a vetřelci jsou hnáni ze země. Báseň byla navíc nově ozvláštněna příběhem tragické lásky „lepé Kublajevny“, dcery tatarského chána, která prý byla příčinou tatarského vpádu.

Ještě než bylo postupně odhaleno, že báseň není historickým dokumentem, lámali si příznivci Rukopisů hlavu nad geografickou nejednoznačností básně a tím i popisu celé bitvy. Zmínka o Hostýnu mohla být snesitelná u křižovníka Beckovského, v jehož vyprávění se volně mísilo vyprávění o skutečných událostech s vylíčením zázraků. Z pohledu člověka nové doby, usilujícího o realistický výklad, se však vzdálenost mezi Olomoucí a Hostýnem, dvojjediným dějištěm bitvy s Tatary, nedala vysvětlit.

Vypadalo to skoro, jako by se buditelé Josef Linda nebo Václav Hanka, jimž bylo autorství básně Jaroslav většinou připisováno, při inspiraci Beckovského kronikou zapomněli podívat na mapu, zda je bitva v té podobě, jak ji popisují, možná. Protože navíc archeologické výzkumy, prováděné na Hostýně, žádné stopy po bitvě neodhalily, spokojili se vyznavači Rukopisů s kostrbatým vysvětlením, že v básni je možná místo Hostýna popsán vrch Chlum, vzdálený od Olomouce jenom asi deset kilometrů.

Když se na konci 19. století pravda o Rukopisech provalila, zprávy o vítězství nad Tatary se z českých učebnic vytratily stejně rychle, jako se v nich objevily. Tím překvapivěji zapůsobil spis Antonína R. Svobody České vítězství nad Tatary, který vyšel v Olomouci krátce po ukončení druhé světové války. Svoboda si dal tu práci a vypsal si z básně Jaroslav všechny topografické podrobnosti, které mohly případně odkazovat k současné krajině. Několik let strávil ověřováním a došel k názoru, že krajina kolem Olomouce odpovídá tomu, o čem se píše v básni. Na základě dvouverší „V husté tmě křesťanské náspy vrhou, / náspy zakopané kolkol vrchu“157 zjistil terénním výzkumem, že uvedené náspy se kolem Olomouce dochovaly ještě po sedmi stech letech.

Svoboda si byl jist, že báseň z Rukopisu napsal očitý svědek bitvy a sám na základě výzkumů báseň dál domýšlel; došel například k závěru, že příčinou vítězství domácích vojáků nad Tatary byla jejich chladnokrevnost: „Byli to od přírody klidní a rozšafní Hanáci, které nic nepřivedlo z rovnováhy.“158 Snad proto, že svět po roce 1945 už měl jiné starosti, nebo spíš proto, že se nezdála vhodná paralela, kterou Svoboda učinil mezi někdejšími Tatary a současnou Rudou armádou-osvoboditelkou, jeho spis zapadl a s ním i snění o dvousettisícovém jízdním vojsku, které si přišlo do srdce Evropy pro porážku.

Zřejmě největším válečníkem, který kdy stál v čele českého státu, byl Jan Lucemburský. Zdědil zemi v okamžiku, kdy – zdaleka ne poprvé ani naposled – všichni ti, se kterými sousedila, byli zároveň jejími nepřáteli. „Ale však nikdá žádný z těch nepřátel na záhubu české země nesměl se pustiti, neb se toho zuřivého krále a lidu českého bitevného nemálo obávali, protože on všem okolním těžkost činil, někdy z malých příčin a snad i zúmyslně,“159 napsal o něm kronikář Hájek.

Král Jan rozšířil české území o Chebsko, Lužici a velkou část Slezska, vstoupil však do dějin především svou chrabrou smrtí v bitvě u Kresčaku v roce 1346, kdy se, starý a slepý, dal zavést do nitra bitevní vřavy, aby měl – jak prý řekl – své nepřátele na dosah meče. Rytířské pojetí cti i rytířské válečné umění byly v jeho době na vrcholu; po jeho smrti následoval rychlý sestup k prozaičtějším formám válčení, v nichž se hlavní bojovou silou místo rytířské jízdy stalo vojsko pěšáků. Tak se mohlo stát, že realisticky cítící novodobý historik Jan Urban nazval královu smrt „okázalou sebevraždou“.160

Novověkým čtenářům se Jan Lucemburský většinou jeví jako muž sice úctyhodného, ale přece jenom příliš exkluzivního životopisu. V pantheonu českých vojevůdců ho proto zastínil muž, který se mu podobal jak odvahou, tak vojevůdcovskými schopnostmi – byl však modernímu českému člověku podstatně bližší svým plebejstvím: husitský hejtman Jan Žižka z Trocnova.

V průběhu 19. století se v českém národě rozvíjela poptávka i po jiných kladných vzorech, než byly ty, které přicházely z kulturní, hlavně literární oblasti. Jen kulturní obrození přestávalo stačit; začalo být zřejmé, že národ potřebuje také emancipaci hospodářskou a že se má připravovat i pro případ, že získá šanci bojovat o svou státní samostatnost na bitevním poli.

V národních dějinách v tom ohledu sotva mohlo být vhodnějšího období, než jakým byly husitské války. Názor na ně nebyl jednotný – začalo se mluvit o sporu lidí pokrokových (kteří viděli v husitství vrcholnou etapu českých dějin) s konzervativci a zpátečníky (kteří husitství pokládali za dobu temna, jež vrhla zemi kulturně o několik desetiletí zpět). S rozvojem totalitních ideologií v průběhu 20. století se tato názorová vyhrocenost prohloubila, až svým způsobem vyvrcholila v pozoruhodné větě obdivovatele husitství Zdeňka Nejedlého: „Řekni mi, co soudíš o husitství, a řeknu ti, kdo jsi.“

Dnes asi nikdo nebude pochybovat o tom, že Žižka byl mimořádným vojevůdcem, svedl řadu významných bitev a položil základ epoše husitského válečnictví. Problém byl v tom, že potřebám novověké vlastenecké rétoriky opravdový obsah jeho činů vždy nestačil. Zatímco husitský hejtman vedl podle svého přesvědčení zejména náboženské války, mnozí jeho novověcí interpreti si ho přisvojili v podobě bojovného reprezentanta národa.

Zahájil to patrně už Antonín Jaroslav Puchmajer, autor Ódy na Jana Žižku z Trocnova. Vyšla tiskem v roce 1802 a je pokládána za první českou báseň, jež byla Žižkovi věnována. „Tys vždy a všude, kde se bitva stala, / zbil škodné Čechům Germány,“161 psal básník obdivně, avšak s nevelkým citem pro původní smysl hejtmanova snažení. Už F. X. Šalda si všiml, že tato „první větší veršovaná skladba česká vyvolává přízrak veliké mrtvé minulosti národní“.162 Zrodil se sen o Žižkovi a husitech jako vzorech, jak si vést v současném nacionálním zápolení česko-německém.

Ódy a kantáty na Žižku začaly vznikat jako na běžícím pásu, před rokem 1848 však jejich konečnou podobu z velké části určovala rakouská cenzura. Když František Šír v roce 1817 napsal text oslavné kantáty s refrénem „Toť jest Žižka, vůdce a řiditel náš“,163 pustily ho úřady do tisku jen s podmínkou, že Žižkovo jméno nahradí (výše zmíněný) Jaroslav ze Šternberka, domnělý vítěz nad Tatary u Olomouce – což pochopitelně podstatně změnilo smysl básně. Když o dvacet let později František Matouš Klácel v básni Hlas z Blaníka postavil Žižku do čela blanických rytířů s tím, že „Žižka je vůdce náš, on vede k slávě nás“,164 mohl své dílo rovněž otisknout až poté, když svolil, aby hejtmanovo jméno bylo nahrazeno jménem svatého Václava.

Dvě staletí, po která byl Žižka v knížkách lidového čtení líčen jen jako lupič a ničema, zanechala hluboké stopy, takže prosadit pojetí husitství jako vrcholného období českých dějin byl úkol, který bylo nutno rozložit na několik desetiletí. Znalost dávné doby byla minimální. Když v roce 1840 přijel do Prahy skladatel Franz Liszt, sympatizant s husitstvím, a zajímal se o to, která píseň je považována za husitskou hymnu, nebyl mu předložen chorál Ktož jsú boží bojovníci, jenž v té době ještě ani nebyl znám, ale novodobá žertovná píseň, v jejímž refrénu se radilo: „Milujme se – napijme se.“165 Liszt pak na její motivy skutečně zkomponoval klavírní skladbu, což o několik desetiletí později roztrpčilo Zdeňka Nejedlého, podle něhož se tím husitské hnutí zbavilo vážnosti.

V revolučním roce 1848 vystoupil se svou vizí husitského hejtmana politický radikál Emanuel Arnold. Snad nikdy před Arnoldem, ale ani po něm nebyl vůdce táborů vyzdvižen do takové mravní i vojensko-strategické výše jako ve spisu Děje husitů se zvláštním ohledem na Jana Žižku. V rámci svého kompenzačního snu o člověku, který si s nepřáteli dokázal poradit lépe než (třeba) Arnold, psal autor o Žižkovi: „Byl přímý, upřímný, věrný, nezištný, nepopudlivý, bohabojný, střídmý, prostý a v hněvu svém proti nepřátelům národa a jeho přátel strašlivý.“166

Arnold, jistý si svou věcí, proslul i odpovědí na Palackého otázku, oč svá tvrzení opírá. Udeřil prý se v prsa a řekl: „Zde jsou mé prameny. Já znám Žižku lépe než svého bratra.“167 (O Žižku se v téže době zajímal také Arnoldův přítel a další český radikál Karel Sabina: spolu s básníkem Karlem Hynkem Máchou zorganizoval už ve třicátých letech 19. století kroužky, jejichž byl Žižka patronem, napsal šestidílný román Husité a také libreto opery, v níž měl být Žižka hlavním hrdinou. Dramata o Husovi a Žižkovi, známá dodnes především z filmových adaptací režiséra Otakara Vávry, napsal i Josef Kajetán Tyl.)

Ani František Palacký však nebyl ve svém pojetí Žižky dost skeptický. Už na samém počátku historické dráhy vyjádřil mimo jiné názor, že „onen nikdy nepřemožený Žižka nezbrojil své válečníky toliko k ochraně nové církve, ale také se zřetelem na českoslovanský národ“, 168 a v tomto duchu pojednal husitskou epochu také ve svých Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě. Později, v návaznosti na mírumilovně líčený svět starých Slovanů v Rukopisech, Palacký učinil z husitství dokonce součást odvěkého zápasu Slovanů s Germány a demokratů s feudály. Žižka a jeho boží bojovníci měli napříště posilovat národní sebevědomí přibližně takovou úvahou: bylo-li možné nad Němci vojensky zvítězit v minulosti, proč by v budoucnu nebylo možné vítězství zopakovat? Stačí, bude-li národ zas duchovně jednotný, tak jako se dodatečně jevila husitská jednota před bitvou u Lipan.

Popisy husitských bitev se od té doby staly oblíbenou četbou Čechů, starých i mladých. Vesměs věřili, že husitství bylo zápasem národním, nikoli hlavně náboženským, a že Češi tehdy stáli v čele ostatních národů v boji za svobodu – a byli největšími demokraty. Vojenští historici spekulovali o přínosu Žižkovy vozové hradby evropskému válečnému umění a stále znovu líčili triumfy na Vítkově, u Malešova nebo u Ústí nad Labem. Nejlépe se četlo o bitvě u Domažlic v roce 1431, kde husité pod vedením Prokopa Holého s vojsky Fridricha Braniborského vůbec nemuseli bojovat – zahnali je na útěk vlastně demonstrací morálky, husitským zpěvem. Jako by se tím přes vzdálenost čtyř staletí dostavila posila těm, kdo toužili, aby obratní Češi vítězili nad silnějším nepřítelem silou ducha.

Vedle Žižky byl obdivován i jeho nástupce v čele husitského vojska Prokop Holý-Veliký, který imponoval rodící se novodobé české společnosti způsobem, jímž organizoval takzvané spanilé jízdy po Německu. Jejich cílem oficiálně byla propagace hnutí, nakonec se však tyto výpravy obyčejně vyvinuly tak, že se účastníci vraceli domů s vozy přetékajícími kořistí – z té největší „rejsy“ pod Prokopovým velením, na přelomu let 1429 a 1430, se prý takových vozů vrátilo do Prahy na tři tisíce.

V dobových kronikách nad záznamy o rozšíření husitské víry převažují zprávy o hrůzách, jež po sobě husité za hranicemi nechávali. Pro názor, který se utvářel v 19. století, však bylo důležité právě to: předtím ani potom se totiž nestalo, aby se českému vojsku, křižujícímu libovolně Německem, žádná síla nepostavila na odpor. To vzbuzovalo obdiv nejen v dobách, kdy se tvořil novodobý český národ, ale i o sto let později, po roce 1948, kdy se drastická společenská změna v zemi obhajovala zas mimo jiné s poukazem na nutnost bránit stát proti Německu. „Byla to strašlivá síla, před níž feudálové prchali jako před dravou povodní,“169 psal o Prokopových spanilých jízdách na počátku padesátých let s obdivem historik husitství Josef Macek.

Zatímco o poměr mezi materiální a ideální stránkou Prokopových „jízd“ se dodnes vedou spory, objektivní pravda je, že pojem „české válečnictví“ se v evropském měřítku vžil v této době. O české žoldnéře a vojevůdce začal být zájem v cizích armádách a neutuchl ani v pobělohorských dobách, kdy samostatné české vojsko na několik století přestalo existovat – takže vojevůdci jako Albrecht z Valdštejna (za třicetileté války) nebo maršál Radecký (v 19. století) už provozovali své umění v úplně jiných podmínkách.

Nebýt rozkolu ve vlastních řadách, husitské vojsko by snad existovalo dodnes; tak se psalo před sto padesáti lety. Jinou vlastností, která se zdála husitské válečníky propojovat se skutečností 19. století, byl fakt, že mnozí z nich pocházeli z nejchudších vrstev – a jevili se tedy jako předchůdci moderního proletariátu. Lze smést nenáviděné boháče? Asi ano, protože Žižka to taky dokázal. Už Josef Kajetán Tyl ve svém dramatu o Žižkovi vložil hrdinovi do úst větu, že „lid dlouho nechá s sebou pansky hrát; když ale vstane, hry se nabaživ, tu zatřesou se trůny“.170

Hlavní zásluhu na vytvoření obrazu husitství v širokých lidových vrstvách měl však spisovatel Alois Jirásek. S jeho románovým pojetím minulosti se víceméně ztotožnilo hned několik generací českých čtenářů. „Zásluhou Jiráskovou se stalo, že náš lid měl jasno o husitství a že se v duchu této tradice při vypuknutí první světové války postavil proti Rakousko-Uhersku,“ napsal v padesátých letech minulého století historik František Kavka.171 Stopy Jiráskem koncipovaného obrazu husitství lze nalézt v chování českých legionářů za první světové války i u českých partyzánů za druhé: v obou případech například pojmenovávali po husitských vůdcích své jednotky – zvyk, který se dlouho udržel i v armádě.

Dokladem zlidovění husitských motivů nebylo jenom jejich časté užívání ve výtvarné a písňové tvorbě, ale třeba také obliba, s jakou se setkávalo používání hole s vyřezávanou Žižkovou hlavou, takzvané žižkovky. Na své si přišly i děti – husitský historik Hanuš Kuffner pro ně na počátku minulého století vymyslel Kuffnerovo husitské vojsko ve formě kovových figurek a papírové vystřihovánky. V propagačním letáčku pražského vydavatelství Uměleckých snah, které tuto hračku, trochu připomínající betlém, vydalo, se psalo: „Rozestavením těchto rozmanitých 85 figurek docílí se velmi barvitého, živého, zcela originálního obrazu, který rázovitostí, českostí a svým hlubším významem daleko předčí všední, duchaprázdné, obvyklé hry s vojáčky, beztoho původu nečeského.“172

Husitstvím se do novodobého prožívání českých dějin dostal důležitý element v podobě neporazitelné armády. „Velká armáda francouzská byla u Waterloo zničena mocí cizí, spojenými armádami Anglie a Pruska,“ napsal v roce 1921 ve zvláštním spisu k 500. výročí husitských válek amatérský válečný historik Otakar Frankenberger. „Naše však svou převahu proti cizině vždy si udržela, i pak, když tato cizina sama počala organizovati svá vojska po vzoru českém.“173

Snění o husitech mělo v české představivosti vlastně jen jediného konkurenta – blanické rytíře, spící uvnitř skály a čekající na zavolání, aby pod vedením svatého Václava zachránili národ v jeho nejtěžší hodině. Obě představy, husitská a blanická, v představách postupně splývaly, takže například Karel Sabina si představoval, že „Blaník se otevře a padlí rekové u Lipan se z něho vyřítí a žoldnéři a pacholci se rozutíkají před božími bojovníky, pro svobodu, právo i pravdu“.174

Oba mýty, svatováclavský a husitský, přirozeně nestály proti sobě, a to ani v 15. století, kdy husitská vojska přijala za svůj svatováclavský chorál a do některých bitev šla pod svatováclavskou korouhví jakožto symbolem Koruny české. Obraz svatého Václava se v novější době ustálil v podobě jakéhosi ušlechtilejšího a vznešenějšího Jana Žižky, jehož vojevůdcovský realismus byl pro některé duchy příliš brutální. „Dělba moci“ mezi symboly pak vypadala asi tak, že Žižka byl vojevůdcem pro plebs, zatímco Václav dával tušenému boji shora dynastické posvěcení a širší duchovní rámec. I když moravský sochař-samouk Rolínek se nakonec postaral i v případě blanických rytířů o jejich zlidovělou podobu – když vytesal jejich spící těla v areálu pískovcové jeskyně v Rudce u Kunštátu.

Bez zprávy o vítězné bitvě se neobešel ani den, který jinak v obecném povědomí proběhl spíš civilně – 28. říjen 1918, den vzniku československého státu. Poté co byla – po poledni, v Praze na Václavském náměstí – vyhlášena republika, propuklo v ulicích masové nadšení se zpěvy, provoláváním slávy Masarykovi a americkému prezidentu Wilsonovi. Staré rakouské státní symboly byly ničeny a místo nich se objevovaly slovanské trikolory a vlajky Spojených států. Co jediné chybělo, byl bitevní nebo hrdinský patos – avšak jen do chvíle, kdy si na rohu Štěpánské ulice a Václavského náměstí kdosi všiml muže, jenž prý vypadal jako žid.

Protižidovský akcent nebyl při převratu slabý, mnozí Češi viděli hlavně v bohatších pražských židech spekulanty a přisluhovače Němců – a tak se během slavného dne i později opakovaly scény, které neměly daleko k násilí. Podobně i muž na rohu Václavského náměstí se zachránil, až když zoufale zvolal: „Lidičky nebijte mne, já nejsem žid, já jsem Karel Hašler.“175 Nakladatel Otakar Štorch-Marien, který to popsal v pamětech, zachytil, i co následovalo: pomstychtivý dav se jako mávnutím kouzelného proutku proměnil v dav provolávající populárnímu písničkáři a kabaretiérovi slávu, vzal ho na ramena a donesl v čele průvodu až k Národnímu divadlu. Tam Hašler vystoupil na balkon a zarecitoval před davem patetickou báseň, jež vehnala shromážděným slzy do očí.

Popisovala se v ní totiž bitva, kterou v samotném závěru války na západní frontě, v místě zvaném Chemin des Dames, svedli čeští legionáři s německou armádou. A jak se z básně ukázalo, byli to oni, kdo zastavil německý postup na Paříž. Podle autora veršů šlo o krvavé střetnutí, jehož se zúčastnilo na padesát tisíc příslušníků českých legií. „Ó plémě upíří,“ obracel se autor k Němcům, „dnes sto tisíc matek tvých, sto tisíc dcer mou rukou osiří! / Ó, Němče, ode všech národů proklatý, / dnes jest den pomsty tvé, hodina odplaty.“176

V básni se podrobně popisoval průběh bitvy, v níž před dorážejícími Němci nakonec všichni utekli – kromě Čechů, přestože to většinu z nich stálo životy: „Ó Bože, už třicet tisíc jich leží, / však Němci běží!“ Když bylo po všem, zůstala prý na bitevním poli z padesáti tisíc Čechů živá jenom tisícovka. Což přimělo dojatého francouzského maršála, který nakonec „s celým štábem a regimenty“ na místo přijel, aby poklekl před českým bojovým praporem: „Za Francii a její svobodu / dík činí českému národu.“177

Ve chvíli, kdy se davy před Národním divadlem dojímaly smrtí téměř půl stovky tisíc národních hrdinů, nemohly tušit, že počet legionářů ve Francii dohromady nepřekročil dvanáct tisíc mužů, tedy zhruba čtvrtinu těch, kteří měli zahynout na Chemin des Dames. V místě, o němž byla v básni řeč, se skutečně bojovalo, později se však nikdy nepotvrdilo, že i za účasti českých vojáků. K autorství básně, přednesené Karlem Hašlerem, se dodatečně přiznal pražský úředník jménem Horák, který na francouzské frontě nikdy nebyl.

To už však zpráva o bitvě sehrála svou revoluční roli: během 28. října byla na lidových shromážděních čtena ještě několikrát, druhý den ji otiskly noviny, byla zhudebněna atd. Když se však začali francouzští legionáři vracet zpět do vlasti a ukázalo se, že nikdo z nich o bitvě na Chemin des Dames nemá ponětí, legenda se vytratila stejně rychle, jako vznikla. Pokud později na událost někdo vzpomínal, došel obyčejně k závěru, že báseň sehrála podobnou roli jako Rukopisy – probudila hrdost a nadšení v národě a pak se po ní slehla zem.

Do dějin českého válečnictví se ve skoro stejné době zapsala bitva úplně jiná. Ačkoliv podle měřítek první světové války nemělo střetnutí u Zborova 2. července 1917 pro vývoj na východní frontě zvláštní vliv, obnovilo po třech stech letech pověst Čechů jako národa, který už opět umí bojovat. Poprvé od Bílé hory zde měli Češi samostatné vojsko – a Masaryk v exilu získal rozhodující argument v boji o český stát: klíčovým znakem (a důkazem) rodící se státnosti se stala armáda bojující po boku spojenců za demokracii.

Nebylo divu, že když se exilový politický zápas chýlil k závěru, neubránili se vůdcové národa patosu. 31. října 1918 podepsali představitelé domácí a zahraniční odbojové akce v Ženevě dokument, ve kterém stálo: „Se zatajeným dechem čtou statisícové o osudu svého vojska, rodiny s pýchou hlásí se k synům, kteří bojují pod československými prapory, a den návratu vítězných legií stane se národním svátkem, o němž pokolení po staletí budou vyprávět.“178

Dnes, kdy už idealismus první republiky vzal zasvé, není snadné představit si přesně rozpoložení těchto mužů v okamžiku, kdy se obnovený stát stal skutečností. Věřili, že zahajují novou epochu; že po tři sta let dlouhé přestávce zas píší novou a vznešenou kapitolu českých dějin, která bude trvat dlouho, celé generace, a bude celá prozářena světlem nejpokrokovějších národních tradic. A jak už to tak chodí, byli ochotni, pokud by se tradic třeba nedostávalo, tu a tam si pomoci fantazií. Jak to předpověděla i básnířka Maryša B. Šárecká ve sbírce Blaník a jiné básně, vydané hned v prvních týdnech samostatné republiky: „Tož rozkveťte nám, legendy vy dávné,“ psala, „o vášních krásných, líbezných snech mládí, / když není než té minulosti slavné / a snů těch krásných, jež v ní máme rádi.“179

Nebylo sporu o tom, že podíl legií na vzniku státu byl rozhodující. Doma tímto faktem přesto mnoho lidí nebylo tak fascinováno, jak by se z dobové legionářské literatury mohlo zdát. Hlavně v prvních poválečných měsících a letech byly ve společnosti silné anarchistické nálady, které v rámci odporu vůči veškerému řádu odmítaly také budování národního vojska. Na válečnou slávu, kterou byli pokryti legionáři vracející se z front světové války, nebyl každý zvědav.

Čelit se tomu dalo různě – například tím, že se tento fakt ignoroval. Generál a současně i spisovatel Rudolf Medek, reprezentující pro veřejnost ducha armády, v jedné ze svých programových statí psal: „Tvořivý duch národa nestárnoucího, mužného a branného, nedajícího se svést na cesty násilí, nespravedlnosti, velikášství a sebepřeceňování, reálně odvažujícího své síly a možnosti, střízlivého, zdravého a radostného, duch našich dějin i našich nových dějinných nadějí, bdí také nad naší armádou a naplňuje ji velikou mravní a idealistickou silou.“180

Bylo by dobré, kdyby něco takového mohlo být. Když se však nad budoucností národní armády zamýšlel historik Josef Pekař, uvědomil si spíš, že osud vojska nebude dán jen mírou opravdovosti a idealismu vložených do jeho budování, ale že armáda, zrozená za zvláštních podmínek, bude v budoucnu vystavena těžkým zkouškám, které plynou právě ze zvláštních podmínek vzniku státu: „Náš národ, který ve velké srážce národních imperialismů v poslední válce znovu získal svou svobodu, stal se svou samostatností jedním z přímých, ale i jedním ze zvlášť interesovaných podílníků bojů nastávajících; odpovědnost jeho v nové situaci vzrostla na rozdíl od dřívějška nesmírně.“

Nová armáda byla koncipována jako důsledně republikánská, demokratická, oproštěná od rakouského císařského drilu. „Důstojník ráno komandující bude odpoledne učitelem a vychovatelem svého mužstva,“ představoval si básník Machar, v dvacátých letech zároveň generální inspektor armády.181 Služba ve vojsku měla podle jeho názoru vést k duchovní proměně člověka. „Voják vracející se do civilu bude pak vzorem a světlonošem svému okolí; navrátí se jako muž čestný a inteligentní a bude vzpomínati na dobu služby vojenské jako na dobu příjemné, krásné a blahodárné školy.“182

Armáda se budovala zdola. Muži, kteří se vyznamenali u Zborova, na italské frontě nebo jinde a později vytvořili generalitu československé armády, nejenže neměli vojenské vzdělání, ale byli příslušníky těch nejobyčejnějších profesí – převažovali mezi nimi účetní a učitelé tělocviku. Velitelské kádry vesměs vytvořili muži do třiceti let, které válka v roce 1914 zastihla jako osmnáctileté až čtyřiadvacetileté rekruty. Brzy se ukázalo, že představují jednu z nejoddanějších „kádrových rezerv“ republiky.

„Když bylo třeba, náš revoluční důstojník obstarával úřad přednosty velikého nádraží se stejným úspěchem jako důlního inženýra, dirigenta symfonického orchestru nebo organizátora továrny na doutníky,“183 napsal v třicátých letech Emanuel Moravec, kdysi sám jeden z těchto „mladých mužů“ (ročník 1893). Sám sice prožil celé meziválečné dvacetiletí v armádě, kde funkčně rychle stoupal a vypracoval se v jednoho z nejlepších vojenských teoretiků v ČSR, od roku 1933 v hodnosti plukovníka generálního štábu; pro armádní propagaci však sotva kdo udělal více než on. Po Mnichovu se ovšem s rychlostí ještě větší proměnil v živý symbol kolaborace s nacisty.

Moravec byl nesmírně ambiciózní muž, což se kromě jiného projevilo i v hojné publikační činnosti. Z jeho knih si ještě dnes lze učinit přesnou představu o vojenské doktríně ČSR. Byla svou podstatou obranná a zaměřená na dvě možná ohniska nebezpečí, Maďarsko a Německo. Poté co se Hitler chopil moci, bylo jasné, že stát – důvěřující tehdy ještě svému francouzskému spojenci – bude muset, aby obstál, zmobilizovat všechny síly. V klíčovém spise Obrana státu z roku 1935 Moravec nabídl jakýsi model situace, tak jak by se mohla vyvinout po Hitlerově vpádu do Československa.

Viděl věc optimisticky. Počítal s tím, že poté co wehrmacht překročí hranice, zareagují spojenci sdružení v Malé dohodě (Jugoslávie a Rumunsko) a společným útokem ze tří světových stran obsadí Maďarsko. Francouzská armáda dodrží spojeneckou smlouvu a vystupňuje na Rýně protiněmecký tlak, takže donutí Hitlera vyklidit Porýní a ustupovat do nitra říše. Tím se prekérní situaci v prostoru Čech a Moravy uleví. „I kdybychom museli třeba na čtrnáct dní vyklidit Prahu, bude nám na chvíli hlavním městem Budapešť,“184 napsal Moravec ve své knize. Také v publikaci Třetí říše nastupuje (1937) tvrdil, že jediným, komu budoucí válka může přinést zkázu, je Německo.

Moravec ve své době nebyl jediným úspěšným popularizátorem armády; za seriózního byl pokládán například V. J. Hauner, který si s Moravcem konkuroval na stránkách Lidových novin nebo Přítomnosti. Moravec však byl v pražském důstojnickém sboru určitou výjimkou svým aktivismem; jeho spisy spojující citáty statistik s fantaziemi, podávanými už tehdy v autorově typicky nabubřelém stylu, se ve třicátých letech hojně četly, protože vyznívaly věrohodně, a hlavně optimisticky. O tom, že německý vpád do Čech a na Moravu bude drtivý, se nepochybovalo. Právě tak však nebyly pochyby o tom, že francouzský spojenec odpoutá podstatnou část německých sil na západě. Tato úvaha tvořila podstatu většiny prvorepublikových válečných strategií: až bude zle, přijde z druhé strany na pomoc náš spojenec a bitva bude vyhrána.

Naprostá většina tehdejších důstojníků uvažovala podobně jako brigádní generál Miloslav Fassati, který se v létě 1938 veřejně ptal: „Proto se po tisíc let naši předkové v potu tváře namáhali, aby pralesy, pustiny a močály přeměnili na role, proto nás po tisíc let učili nejsladšími slovy naší mateřštiny milovat tento kus rodné země a věřit v člověka dobrého a ušlechtilého, aby nakonec několikanedělní šílenství krve a násilí mohlo zmařit výsledky práce, lásky a nadějí třiceti nebo padesáti generací českých a slovenských?“185 Odpověděl si sám: výzvou do – obranného – boje.

Bezprostředně po Mnichovu byla legionářská tradice potlačena a rozbita. Později se už nikdy neobnovila. Po roce 1945 komunisté vnutili armádě „tradice“ nové a po roce 1989 už zas bylo naživu jen málo těch, jimž na patosu legií opravdu záleželo. Generál Svoboda, bývalý legionář, který snad o obnově zašlé slávy legií na počátku druhé světové války snil, se za pár měsíců stal věrným hlasem svého pána, komunistické strany. Ve způsobu, jakým nový režim propagandisticky naložil s jeho československým sborem působícím v SSSR, však byla inspirace legionářskou legendou znát.

Opakovala se někdejší legionářská odysea: jenom místo cesty ruských legií po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku nové Svobodovo vojsko urazilo trasu „z Buzuluku do Prahy“. Na místo někdejšího Zborova pak bylo dosazeno Sokolovo – bitva z vojenského hlediska podobně bezvýznamná, avšak zas důležitá jako důkaz, že Češi se i v nových podmínkách zapojili na té správné straně. Jako první vydal ještě v roce 1945 reportážní svědectví o bitvě u Sokolova její účastník Bedřich Reicin, později náměstek ministra obrany, popravený v procesu se Slánským a spol. Také on věřil, nebo to aspoň tvrdil, že o Sokolovu se bude mluvit po celé generace.

V obou světových válkách nakonec Češi bojovali za vlastní stát v cizině a začleněni v cizích armádách; vojáky by se nestali, pokud by se do války sami nepřihlásili jako dobrovolníci. „Je již českým osudem,“ napsal historik Jan Galandauer, „že ‚české bitvy‘, tj. bitvy, které byly vedeny za získání či obnovu českého státu ve 20. století, nevybojovaly ‚normální‘ vojenské jednotky – masová vojska vzešlá z všeobecné branné povinnosti.“186

Chybělo jen málo, a k takovému masovému nasazení československé armády došlo – v padesátých letech pod vedením ministra obrany Alexeje Čepičky. Když se stal na jaře 1950 ministrem, vytkl si cíl vybudovat do tří až čtyř let armádu podle sovětského vzoru. V lednu 1951 se na poradě v Moskvě u Stalina dozvěděl, že tento cíl je málo: Stalin pozorováním chování válčících Američanů v Koreji došel k názoru, že tábor socialismu má momentálně nad západním světem převahu, kterou si však udrží jenom několik let. Vhodná chvíle pro útok na západní Evropu se podle něj přiblížila. Pro Československo, známé z minulosti vysokou úrovní svého průmyslu, to znamenalo zmnohonásobit v nesmírně krátké době jeho potenciál. Celá ekonomika i armáda se na několik let v rámci válečných příprav podřídila Stalinovým záměrům. Frontálnímu útoku na ose Bonn–Paříž–Londýn zabránila zřejmě jen náhlá diktátorova smrt v březnu 1953.

Ještě o víc než deset let později se však v operačních plánech československé armády stále počítalo s jejím tažením do západní Evropy. Podle plánu schváleného prezidentem Novotným v říjnu 1964 měla ČSLA razantně vniknout na území západního Německa a do sedmi až osmi dnů se probít až do francouzského Lyonu. Při tom se počítalo s užitím jaderných zbraní, aniž československé armádní velení bralo v úvahu možnost jejich nasazení na straně protivníka: velitelé se prostě spoléhali na to, že stihnou své rakety odpálit dříve než Američané. S nasazením jak konvenčních, tak jaderných zbraní se počítalo dokonce i v posledním předlistopadovém operačním plánu takzvaného Československého frontu, vypracovaném generálním štábem ČSLA a podepsaném prezidentem Husákem v červenci 1989. Kdyby čtyři měsíce před koncem totality vypukla ve střední Evropě válka, vydalo by se podle tohoto plánu do Německa 450 tisíc mužů s podporou stovky jaderných raket, pěti tisíc tanků, čtyř set bojových letounů atd.

Sen o Lužnici

Lužické území představovalo pás země osídlené převážně slovanským obyvatelstvem a nacházející se na sever od obou nejsevernějších výběžků Čech, frýdlantského a šluknovského, zhruba mezi čtyřúhelníkem měst: Drážďany, Berlínem, Frankfurtem nad Odrou a Žitavou. Bezprostředně k českým zemím se přimykala Lužice Horní (saská), na kterou směrem k severu navazovala Lužice Dolní (pruská). Skoro po tři staletí bylo toto území částí českého státu; počínaje dobou Karla IV., který je připojil, až do třicetileté války. Dokonce i potom, celá dvě další staletí až do Vídeňského kongresu v roce 1815, byly Lužice formálně považovány za součást Koruny české. Až pak větší část jejich území definitivně připadla Sasku.

Pro české vlastence v 19., ale i 20. století Lužičané představovali jakýsi negativní příklad, kam až mohou dějiny malého slovanského národa dojít, pokud se jeho příslušníci dostatečně energicky nepostaví proti germanizaci. Lužičané, utopení v „německém moři“ a obklopení národem mnohonásobně početnějším a po všech stránkách výbojnějším, byli v české nacionální rétorice líčeni jako „smutní trosečníci“, „živé svědomí“ Evropy, její „otevřená rána“ a pro slovanský svět „mocná výstraha“.

Z archeologických výzkumů se vědělo, že slovanské kmeny kdysi obývaly velkou část pozdějšího německého území: Veleti, Obodriti a Pomořané na přelomu prvního a druhého tisíciletí našeho letopočtu ovládali rozsáhlá území v Braniborsku, ve východním Holštýnsku, při ústí Labe a mezi Odrou a Vislou. Vesměs však doplatili na to, že se jim nepodařilo vytvořit silný a obranyschopný stát. Kolonizátoři, přicházející ze Západu a přinášející křesťanství, pak postupně likvidovali jednu slovanskou baštu za druhou, až tento postup svým způsobem vyvrcholil zničením slovanské Rujany a v roce 1168 dobytím proslulé námořní pevnosti Arkony, ze které kdysi Slované uměli vzdorovat i Vikingům.

Zatímco pobaltští Slované byli germánskými kolonizátory zčásti vyhlazeni a zčásti se s nimi smísili, takže jako národ zmizeli z povrchu země, Lužičané, obývající část Německa ve směru na jih, přežili až do novější doby, byť museli o zachování své národnosti tvrdě bojovat a neubránili se územním ani početním ztrátám. Nebylo tedy divu, že zhruba ve stejné době, kdy se naplno dalo do pohybu české hnutí za nezávislý stát, vystoupili s obdobným požadavkem také obyvatelé obou Lužic.

Když T. G. Masaryk za první světové války v knize Nová Evropa směle črtal kontury příští podoby starého kontinentu, počítal s tím, že do vlasti se vrátí jak Češi obývající pruskou část Slezska, tak Lužičané. Zejména připojení Lužic k českému státu mělo být v Masarykových představách klíčovým tahem proti rozpínavým německým snahám: „Nepochybuji dost málo, že pangermáni takové řešení pruské otázky odmítnou s největším rozhořčením – Lužičany osvobodit! Na dostřel od Berlína má být svobodná slovanská oblast? Ano – to by bylo vítězstvím spravedlnosti a Nemesidy; jestli spojenci zvítězí, řešení pruské otázky ve smyslu demokracie a národnosti je možné a nutné.“187

Představitelé československé zahraniční akce byli s reprezentanty Lužických Srbů v kontaktu a koordinovali postup, takže také Edvard Beneš psal v tajném memorandu do Prahy: „Lužičtí Srbové zatím vyslovují a v nejbližších dnech ještě určitěji vysloví požadavek samostatného státu lužickosrbského, ale jakmile bude tento požadavek Dohodou uznán, prohlásí Lužičtí Srbové připojení Lužice ke státu československému.“188 Podle Beneše Lužičané nebudou žádat zpět celé původní území, jež bylo během minulých staletí z velké části poněmčeno, ale vznesou nárok na teritorium, jež bylo pokládáno za srbské při sčítání obyvatelstva v osmdesátých letech 19. století. Od hranic šluknovského výběžku bylo toto území vzdáleno na nejužším místě jen šest kilometrů.

Kdo v Praze čítali elegie a stížnosti lužickosrbských „obrozenců“, jako byl Michal Hórnik nebo Jakub Ćišinski, mohli mít pocit, že se vlastně opakuje situace, která v českých zemích nastala už na přelomu 18. a 19. století: tak jako tenkrát postačí jen trochu pomoci a celý lužickosrbský národ se dá do pohybu, jako to kdysi udělali Češi. Byl tu však rozdíl: srbští buditelé usilovně psali, venkovský lid udržoval tradice a zvyky, obě tyto linie se však na rozdíl od českých zemí nikdy nepodařilo spojit. Žádný mocný sjednocovací impuls, jakým byly kdysi v Čechách napoleonské války, nepřišel.

Srbští obrozenci proto zůstali odkázaní spíš na podporu zvenčí – a tedy na to, vyhoví-li nějakým vnějším zájmům. Třeba i tak blízkým, jako byly zájmy české – ale přesto zájmům cizím. Tak tomu bylo i s „lužickou politikou“ Masarykovou: „Cílem i podmínkou české nezávislosti je co nejvíce oslabit Německo. Proto se při určování hranic Českého království Češi neřídí výlučně etnografií, ale žádají historické a současně strategické hranice. To by mimo jiné umožnilo zachránit Lužické Srby a ohrožovat Berlín z Lužice.“189 V česko-německém soupeření měli Lužičané hrát roli nástroje.

V průběhu roku 1918, s blížícím se koncem války, téma Lužických Srbů zdomácnělo i v českém tisku. Stalo se tak především zásluhou slavisty Adolfa Černého. Na stránkách Národních listů vysvětloval, že německé statistiky nesmějí nikoho mýlit; v Německu podle nich žije 120 tisíc Lužických Srbů, „ve skutečnosti“ je jich prý však nejmíň 150 tisíc. Ani jejich dosavadní národnostní mlčení podle Černého nesmí nikoho mást – má ostatně tytéž příčiny jako mlčení Slováků, tedy vystupňovaný tlak vládnoucího národa, jednou německého, jindy maďarského.

Černý barvitě líčil dávnou česko-lužickou minulost a sbíral pro Lužické Srby sympatie jako pro národ, který je Čechům po všech stránkách (včetně jazykové) zhruba stejně blízko jako Slováci. Podobně si počínali i ostatní propagátoři Lužických Srbů v Čechách, jako malíř a cestovatel Ludvík Kuba nebo slavista Josef Páta; už od roku 1907 ostatně v Praze působila Společnost přátel Lužice, sdružující zájemce o lužické věci z řad odborné i laické veřejnosti.

Souběžně s tím, jak se o existenci malého slovanského národa uvnitř německých hranic dozvídala česká veřejnost, postupoval i Edvard Beneš v čele delegace na mírové konferenci v Paříži. Dvacátého ledna 1919 tam předložil materiál, z něhož vyplývalo, že Lužice, připojená k ČSR, má hrát roli jakéhosi nárazníkového pásu pro případ příští války s Německem.

Už tři měsíce po vzniku státu jeho politické a vojenské vedení počítalo s variantou, že při německém vpádu se území Čech stane nehajitelným a že o výsledku války se rozhodne na Moravě – proto prý tedy je mimochodem „nezbytně nutno, aby nadobyčejně zúžené území státu mezi Bohumínem a Břeclavou bylo rozšířeno“190 o pruské Slezsko. Podobně mělo být k republice připojeno kdysi české Kladsko, odstoupené Marií Terezií Prusku v roce 1742; měl tím být odstraněn klín pronikající ze severu hluboko do nitra země a hranice mezi Krkonošemi a Jeseníky tím měla být z dosavadních 140 zkrácena na pár desítek kilometrů.

A konečně šlo o Lužici. Ačkoliv hlavně v posledním z trojice zmíněných případů Beneš použil veškeré své výmluvnosti, na mírové konferenci jeho plán připojení nepřijali. „Žádají nás o protektorát, na konferenci nemají zástupce. Napodobili náš způsob boje i obrození,“ argumentoval Beneš.191 Američané a Britové však další velké změny hranic ve střední Evropě nechtěli.

Byli moudřejší než Češi. Spolu s Lužickými Srby by ČSR musela pojmout i další desetitisíce německého obyvatelstva – a toho v republice už tak bylo dost. Sen skončil. Když se neúspěšní představitelé Lužických Srbů vrátili z mírové konference domů, byli pozatýkáni, pohnáni před říšský soud v Lipsku, obviněni z velezrady a odsouzeni; česká strana se zmohla jen na nevýrazný protest.

K oživení lužického tématu v první republice u nás většinou přispívali odborníci-slavisté jako Vladimír Zmeškal, který v roce 1930 vydal knihu Slovanskou Lužicí. Vyzýval v ní české čtenáře k cestám do obou Lužic, aby tam na vlastní oči viděli probíhající germanizaci a uměli si pak lépe vážit své státní samostatnosti. Svůj výklad uzavíral slovy: „Slovanský ostrov v Německu dosud existuje, lid žije a nechce býti pohlcen obklopujícím jej cizím mořem. Nevěří nikomu, a proto s údivem pohlíží na každého ‚z města‘, když jej osloví vlastním nebo jiným slovanským jazykem. Je na Slovanech, aby poznávali život tohoto mučednického národa, cestovali do krásných lužických krajin, neboť jenom uplatněním známého hesla ‚Poznejme se!‘ bude možno pěstovati pravou a úspěšnou slovanskou vzájemnost s Lužicí.“192

Čeští nacionalisté, píšící do periodik, jako byla například Fronta Karla Horkého, šli dál: život na Lužici prý stále kopíruje českou situaci před sto lety, zachycenou v Raisových a Jiráskových románech (a je tedy i „českou cestou“ řešitelný).193 V roce 1931, před nástupem nacismu, se objevil názor, že „morální nárok na Lužici máme podnes“,194 odkud byl po Hitlerově příchodu k moci už jen krok k požadavku přestěhovat Lužické Srby do Československa. Nápad se objevil v roce 1933 v agrárním listě Venkov a opíral se o tvrzení, že předchozí „stěhování národů“ na Balkáně a v Malé Asii se podařilo. List Národ oponoval míněním, že čeští Němci si své místo s Lužičany asi nebudou chtít vyměnit – koneckonců ani představitelé Lužických Srbů nejevili pro tento plán nadšení. Když i ve Frontě namítli, že Lužičtí Srbové by se po přesunu do Sudet asi „rychleji poněmčili, než se poněmčují dnes“,195 plán usnul nadobro.

Lužické téma potom znovu ožilo teprve v souvislosti s nástupem panslovanské rétoriky po porážce nacismu. Tamní buditel a katolický kněz Jan Cyž se ozval prezidentu Benešovi už 5. května 1945, z koncentračního tábora Dachau, kde byl vězněn: oznámil, že jeho národ přechází „pod vlivnou ochranu“ československého prezidenta, a požádal Beneše o účinné hájení lužickosrbských zájmů u spojeneckých mocností – jinými slovy o spojení s Československem.

Staronového požadavku se ujala lužická, a hlavně pražská propaganda. Statistiky Lužickosrbského národního výboru, který byl po vzoru československých národních výborů založen v Budyšíně, uváděly, že takzvané zdravé (tedy neponěmčené) jádro lužického národa teď čítá neuvěřitelných dvě stě tisíc osob, s rodinnými příslušníky dokonce půl milionu – což, kdyby to byla pravda, by znamenalo, že nacistické panství Lužičanům prospělo: jejich počet se zněkolikanásobil. Svými statistikami LNV podobně jako před sedmadvaceti lety podpořil žádost o okamžité obsazení obojí Lužice československým vojskem a její připojení k ČSR.

Na československé straně se v tisku objevily zrcadlově obrácené požadavky jak osvobození „posledního slovanského národa“, tak znovuobnovení „slovanské rodiny“ v její úplnosti. Předpokládalo se sjednocení zákonů, státní správy i měny. Vznikl však problém, co s německým obyvatelstvem Lužic – protože na deseti tisících kilometrech čtverečních území, o které šlo, nadále zdaleka nežili jen Lužičtí Srbové. I podle těch nejoptimističtějších (a opět zjevně zkreslených) statistik tam vedle zmíněného půlmilionu Srbů žilo Němců přinejmenším tři sta tisíc.

V československé vládě připojení Lužice prosazovali hlavně ministři Zdeněk Nejedlý a Václav Kopecký. Na ministerstvu národní obrany v létě 1945 vznikl plán využití lužickosrbského území jako výhodného opěrného bodu pro budoucí možný nástup na Berlín a Lipsko. Skutečnost, že severní etnografická hranice Lužice byla vzdálena jen zhruba devadesát kilometrů od Berlína, představitele armády fascinovala – i když na druhé straně neradi uznávali, že s uchvácením tak dokonale německých měst, jako byly například Drážďany, bude problém.

Generál Alfréd Ressel, který dostal otázku připojení Lužice na starost, dospěl k závěru, že ze strategického hlediska bude nutné připojit kromě území, obývaného v současnosti Lužickými Srby, i další, nyní hlavně německá území na východě (Žitavu, Lubij a Zhořelec) a na západě (prostor Pirna a prostor západně od Kamjence). Strategický záměr ochrany československých hranic v Praze nad láskou k slovanským bratrům zcela převážil; ke slovu přišly staré historické argumenty – jako třeba ten, že Žitava se po porážce na Bílé hoře v roce 1620 stala hromadným útočištěm členů Jednoty bratrské a ponechala si svůj český charakter.

Sjednocení v jednom státním celku zabránili stejně jako na konci první světové války až představitelé velmocí, opět se odvolávající na mezinárodněprávní realitu: po roce 1945 mělo být Německo z vyšší moci rozděleno jiným způsobem, než jaký si představovali čeští nebo lužičtí vlastenci. Představitelé Sovětského svazu se v červnu 1945 se Zdeňkem Fierlingerem odmítli na dané téma bavit – a tehdejší československý předseda vlády pochopil a rozhodl se dál prosazovat jen obsazení Kladska, Hlučínska a Ratibořska (než porozuměl, že ani tato česká přání Sovětský svaz nesplní).

V připojení Kladska se roku 1945 na české straně věřilo podstatně víc než v anexi Lužice. Už zmíněný Zdeněk Nejedlý vydal v roce 1945 v Liberci spis Naše Kladsko, v němž psal: „Tam u Náchoda je v naše hranice vklíněn značně hluboký zub, který silně porušuje jinak plynulou část českých hor, pro Čechy odnepaměti tak typickou.“196 Tomuto estetickému nedostatku se má čelit tím, že geografický klín bude odstraněn. Ke slovu opět přišly historické argumenty: Nejedlý žádal návrat Kladska do republiky mimo jiné i proto, že ve farním kostele v Kladsku (dnešní polské Klódzko) leží pohřben pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, a hlavně se tam, při českých hranicích, zachoval pruh českých vesnic. Od roku 1866, kdy pruské pluky vtrhly přes Náchodsko do Čech, byl region podle Nejedlého nejslabším místem celého českého a moravského pohraničí.

V červenci 1945 ve prospěch Lužičanů demonstrovalo v Praze na Staroměstském náměstí sto tisíc lidí. Promluvil k nim opět Zdeněk Nejedlý, který zájem o Lužice vysvětlil potřebou ovládnout „obě strany pohraničních hor“.197 Do cesty se však plánům pražské vlády nečekaně postavila její vlastní politika, především probíhající odsun Němců. Mnozí z nich byli totiž umísťováni právě na lužickém území, počátkem roku 1946 se tam počet imigrantů z Polska a ze Sudet odhadoval na 180 tisíc. Státní tajemník na pražském ministerstvu zahraničí Vlado Clementis se ještě pokusil dořešit problém rozdělením Lužice: k ČSR měla být připojena jenom ta Horní, odkud všichni Němci odejdou a kam se naopak sestěhují Lužičané z dolních oblastí. Plán, který předpokládal nové odsouvání jak lužického, tak německého obyvatelstva, se neujal pro odpor všech zúčastněných.

Zůstalo vše při starém. V nově vzniklém sovětském bloku ostatně na hranicích mezi satelitními státy přestávalo záležet. Přesto v paměti hlavně starších lidí, kteří si vzpomínali na první republiku, zůstala v souvislosti s územím Lužic řada reminiscencí. Jak ve vzpomínkové knize napsal český diplomat a politik Jiří Hájek, nebylo ani v padesátých letech a ani na oficiální pozvání východoněmeckých soudruhů možné jet do Lužic zcela bez emocí. „Sám bych je byl o to nikdy nepožádal,“ napsal Hájek, „abych nevyvolal podezření, že se chceme míchat do jejich řešení národnostní otázky ve vztahu k Lužickým Srbům.“198 Jako mnoho Čechů své generace cítil prý k Lužičanům „jakýsi sentimentální vztah“, který se během celé soudružské návštěvy nevytratil. Ani on však nezapochyboval o tom, že sen o společném státě Čechů a Lužických Srbů je definitivně minulostí.

Sen o Rusku

První česko-ruské kontakty se začaly vytvářet s rozvojem nejstarších státních celků na obou stranách, české i ruské, na přelomu prvního a druhého tisíciletí našeho letopočtu. V jedné z nejstarších ruských literárních památek, takzvaném Nestorově letopise, jsou zachyceny nejenom počátky Kyjevské Rusi, ale třeba také zpráva o smrti českého knížete Václava, jenž byl na východě uctíván jako světec. Podle jedné z legend v rukopise vznikly nejstarší slovanské kmeny tak, že se obyvatelé slovanské pravlasti kdesi v Podunají rozešli pod vedením tří bratrů, Čecha, Lecha a Rusa, na tři světové strany. Češi tak už od nejstarších dob zaujímali v ruských očích místo národa z nejbližších a přítele z nejintimnějších.

Na české straně se dochovaly desítky zpráv o stycích s Ruskem v přemyslovských, husitských či jagellonských dobách. O Rusku nebo ruštině psali Hus, Blahoslav, Komenský nebo později Balbín; kontakty s Rusy však byly řídké až do dob, kdy Petr Veliký začal vysílat do Evropy mladé dělníky a řemeslníky, aby si tam osvojili manuální a technické dovednosti. Když se o pár desetiletí později obrozenci dali do vytváření novodobého českého národa, zjistili, že existence mocného národa ruského (a jeho jazyka) je v této práci oporou. Pro obnovu češtiny, jíž v 18. století mluvil zanedbatelný počet Evropanů, byla důležitá příbuznost s jazykem říše, která sahala od Baltu po Kavkaz a na východě, na Sibiři, zaujímala tak obrovské prostory, že si je z Prahy nebylo možné představit.

Dva význační čeští osvícenci, jazykovědec Josef Dobrovský a přírodovědec Jáchym Šternberk, se o povzbuzení vzájemné informovanosti v letech 1792–1793 pokusili. Příznačné bylo, že jejich (v obou případech kritické) cestovní dojmy nevzbudily v tehdejší české společnosti výrazný ohlas. Ta ostatně ani nebyla jejich „cílovou skupinou“: jistí si tím, že vzdělanci mají komunikovat jen uvnitř vlastní, úzce vymezené vrstvy (hovořící v té době výlučně německy), obraceli se Šternberk s Dobrovským jen k sobě rovným.

Filolog se snažil, aby výsledek jeho cesty vyzněl spíš pozitivně – a jako vědec a zakladatel české slavistiky položil základy hned trojímu bádání, jež v dalších desetiletích ovlivňovalo klima česko-ruských vztahů: o cyrilometodějské otázce, o slovanské budoucnosti a o možném budoucím společném slovanském jazyce. Na rozdíl od něho se Jáchym Šternberk netajil svým úžasem nad despotickým stylem carské vlády a nad zaostalostí městského, a hlavně venkovského obyvatelstva: život ruských nevolníků se mu rovnal životu v otroctví.

Češi na venkově to v době jenom o málo pozdější viděli jinak. Když za napoleonských válek českými zeměmi vícekrát prošla ruská vojska, lidé si s úžasem všimli, že řeči návštěvníků docela dobře rozumějí. Byli to pro ně sice cizí vojáci, ale nikoli vetřelci. Ostatně slibovali pobít Francouze a vrátit do střední Evropy mír, a vítal je zde sám rakouský panovník. Dobrovského učebnice ruštiny z roku 1799 šla z ruky do ruky, z maršála Suvorova se stal také český hrdina a na cara Alexandra I. se v Čechách začaly psát ódy – jako byla ta, kterou v roce 1814 složil Antonín Marek a v níž se caru připisovala hlavní zásluha na tom, že „strach již nejde z Korsikána“.199 Když dramatik Jan Nepomuk Štěpánek napsal hru k oslavě spojeneckého vítězství v bitvě u Lipska a uvedl na scénu ruské kozáky, obecenstvo na české premiéře v prosinci 1813 vstalo a provolalo „hurá“.200

Nadšenci z okruhu Josefa Jungmanna nebo Václava Hanky začali do svých textů vplétat nejen rusismy, ale i některá písmena ruské abecedy (například místo „ch“ psali „x“). Někteří z nich věřili, že Rusko, poté co zúčtuje s Napoleonem, vyhlásí válku také Rakousku a osvobodí porobené slovanské národy. Jiní ještě bezstarostněji mínili, že Češi budou z napoleonských válek těžit tak jako tak, ať v nich zvítězí kdokoli. Před Napoleonovým vpádem do Ruska psal Josef Jungmann: „Co mne při tom všem těší, že vždy jedna strana slovanská zvítězí. Buď Polská monarchie v celosti rozkvete pod králem Josefem Napoleonem..., nebo, což by snad ještě lépe bylo, Rusové Evropy polovinu zatopí a větší díl ještě Slovanů spolčí a sloučí.“201 (Stejně taktický postoj zaujal Jungmann v roce 1830, když propuklo polské povstání: tehdy učil, že buď Poláci získají samostatnost, což bude dobré, nebo je Rusko rozdrtí a tím zesílí – což bude dobré neméně. Pro vyznavače slovanské jednoty nebylo podstatné, zda bude nastolena po dobrém či po zlém, hlavně že bude.)

Jeden z duchovně nejnezávislejších Čechů napoleonské doby, Josef Dobrovský, připisoval českému nadšení pro ruské vojáky průhlednoupohnutku: jako lék na nenávist k Němcům se hodilo všechno. Ódy na ruského cara, psané českým perem, však v překladech putovaly k panovníkovi, jemuž byly určeny – takže například Vojtěch Sedláček se mohl pyšnit tím, že za svůj hymnus na carův majestát obdržel z Petrohradu briliantový prsten. Další brilianty dostal Václav Hanka za to, že v roce 1833, při pobytu ruského cara Mikuláše v Čechách, hlavě státu tlumočil a povodil ho po pražských památkách. Někteří kolegové to nenesli lehce; František Ladislav Čelakovský například hořce připomněl známou pravdu, že rakouský panovník Čechům žádné prsteny nedává.

„Hora, viděná z dálky, zdá se krásnější. Díváme-li se na krajinu růžovým sklem, zdá se celý kraj růžový,“ napsal v 20. století historik česko-ruských styků Josef Jirásek.202 Pro sympatie českých obrozenců k Rusku to dlouho platilo beze zbytku. Romantický kánon velel důvěřovat vizi před poznáním skutečnosti, a tak v Čechách možná nikoho ani nenapadlo, aby skutečně zapřemýšlel, zda může být pravda to, co se v poslední době masivně šíří z Petrohradu a Moskvy: že slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj přinesli do střední Evropy pravoslaví, které u nás pak zapustilo hluboké kořeny – takže mezi jeho vyznavače patřil třeba Jan Hus. (Na české straně si tuto teorii oblíbil zejména Václav Hanka.)

Zatímco teorie o časných počátcích pravoslaví v Čechách se neujala prostě proto, že pro ni chyběly důkazy, s úsilím o nalezení společného slovanského jazyka, opřeného o ruštinu, to bylo složitější. Tón udal dost radikálně už v roce 1805 básník a jazykovědec Antonín Jaroslav Puchmajer, když navrhl zrušení české abecedy a její nahrazení azbukou; odstranil čárky a háčky, místo „ř“ doporučil psaní měkkého „r“ atd. „Tehdy, na počátku devatenáctého věku, byla nejvhodnější doba k zavedení ruského písma a pravopisu do češtiny,“ napsal ještě o víc než pětaosmdesát let později se sympatií k Puchmajerovi další obhájce rusko-české vzájemnosti, prozaik Josef Holeček. „Nová česká literatura byla teprve ve skromných počátcích a potřeba, aby švabach zaměněn byl písmem vhodnějším, byla obecně cítěna, ačkoli byly obavy, že lid, dá-li se mu nové, nezvyklé písmo, spíše se čísti odučí, než naučí.“203 (Ve stejném roce, kdy Puchmajer vystoupil s návrhem rusko-českého pravopisu, mimochodem jiný jazykovědec František Jan Tomsa přišel s nápadem, aby Češi v budoucnosti psali nikoli švabachem, ale latinskou abecedou. A byl to nakonec tento praktický návrh, který se ujal.)

Podobně radikálně jako Puchmajer si počínal Josef Jungmann. Na počátku 19. století byl přesvědčen, že na základě ruštiny lze dospět k jazykovému sjednocení slovanských národů. „Já pevně věřím, že ruská mocnost francouzskou přetrvá a nám Slovanům to potěšitelné být musí, když nářečí všecka slovanská v jedno se spolčí,“ napsal v dopise v roce 1810. „My od Rusů, Rusové od nás jazyka vydokonalení přijmeme. Co tedy česky píšeme, již pro říši velkou slovanskou píšeme.“204

Myšlenka slovanské jednoty měla u Jungmanna přednost před vším ostatním. Když se po Napoleonově pádu začalo ve střední Evropě šeptat o tom, že z Čech, Moravy a Haliče vznikne nové slovanské království, přivítal je Jungmann s nadšením: „Bože, jest to tuze pěkná myšlenka – tu buď anděl vynašel, aby mne potěšil, nebo ďábel roztrousil, aby mne soužením mučil.“205 O pár let později, v roce 1821, byl trochu jiného názoru: „Kdo chce býti Rusem, musí přestat býti Čechem. Na spojení dialektů nelze mysliti,“ psal.206 Že však mocná ruština bude blahodárně působit i na rozšíření české řeči, zůstalo jeho přesvědčením až do konce jeho života.

Jungmannův blízký spolupracovník Antonín Marek na tom byl podobně. Jeho povaze podle všeho lahodil rozpor mezi slovy a skutky: ačkoliv byl katolický kněz, zplodil tři syny, a přestože sám v Rusku nikdy nebyl, psal o něm tak sugestivně, že po přečtení jeho řádků tam mnozí Češi přesídlili (včetně Markova bratra a synovce). Ani ti, kdo zůstanou, však podle Marka neměli úplně složit ruce v klín – už teď, dřív než Rusko rozšíří své panství do střední Evropy, se měli učit ruský jazyk a osvojovat si ruské zvyky.

Mezi přáteli se à la russe ujalo hlavně užívání druhého křestního jména, takzvaného „otěčestva“. Markův přítel, kněz František Vetešník, nejenže začal používat otěčestvo „Matějovič“, ale trval na tom, aby si stejně počínali také farníci při zápisech do matriky. Jungmannův syn Josef „Josefovič“ své nové jméno hrdě nesl světem, vymiňoval si jen, aby mu je přátelé nepsali na adresu do dopisu: „Někdy se mi list do kanceláře donáší a tam se tomu Josefoviči smějí.“207

Mnozí Češi už v té době přemýšleli o odchodu na Rus. František Ladislav Čelakovský v roce 1822 psal: „Mně nic dražšího není nad svobodu, raději tam dost bídný život, nežli zde být zakoupeným.“208 O pas do Ruska si zažádal už v roce 1820, později se k němu přidali i Kollár, Palacký, Hanka a další. Když se o deset let později ruská strana (komitét ministrů a car Mikuláš I. osobně) konečně rozhýbali k reakci, viděli už mnozí Češi „své“ Rusko kritičtěji a ke stěhování se jim nechtělo. Nejdéle vydržel opět Čelakovský.

„Rusko je ta zaslíbená země, kde se platí za verš 40 rublů,“ věřil, „kde odměňují zásluhy literární briliantovými prsteny a řády, kde národ, ještě před 100 lety hrubým a nevzdělaným národům připočtený, již nyní začíná jiným po boku státi, a než století uplyne, bude vojevodovat druhým a všechnu pozornost na sebe obracet. Jak se tu mé srdce radostí zmítá, že i já k tomu velkému národu náležím, že z něj pošlý jsem. Jak my Čechové pohodlněji než kdy od tohoto slunce zahřívat budeme druhých národů!“209

Na své proruské sympatie však nakonec Čelakovský doplatil. Ačkoli v roce 1826 odsoudil povstání děkabristů za to, že chtělo svrhnout „to krásné mocnářství“ a zabít cara, o devět let později byl z popudu ruského vyslance ve Vídni zbaven místa redaktora Pražských novin, protože dal na jejich stránkách najevo své sympatie k utlačovaným Polákům. Svou roli v případu sehrála též intrika Václava Hanky, který si nepřál mít na Rusi výrazného českého básnického konkurenta.

Úplně jinak než jungmannovci si společnou jazykovou budoucnost slovanských národů představoval básník Jan Kollár. V možnost jediné společné řeči nevěřil, nanejvýš ironizoval, že tato řeč, v které by spolu komunikovali intelektuálové všech slovanských národů, už existuje – a je to němčina.

V tomto jazyce také Kollár v roce 1837 vydal spis O literní vzájemnosti mezi rozličnými kmeny a nářečími slovanského národa. Místo jednoty v něm doporučil svým slovanským čtenářům vzájemnost – a hned vysvětlil, jak si ji představuje. Rozdělil slovanské obyvatelstvo do tří kategorií podle toho, v kolika slovanských jazycích je schopno komunikovat. Jeho požadavky nebyly malé. Slovan první, nejnižší kategorie měl povinně znát čtveřici hlavních slovanských jazyků: ruský, srbský, polský a česko-slovenský. Slovan druhého stupně měl kromě těchto hlavních jazyků znát i méně významné jazyky, jako byly ukrajinština, slovinština, bulharština, lužickosrbština a další. Konečně Slovan třetího stupně měl podle Kollára kromě všech těchto živých jazyků znát i jazyky mrtvých slovanských kmenů. Aby svými požadavky čtenáře neodradil, měl Kollár po ruce také návod, jak je splnit: ve větších slovanských městech budou otevřena knihkupectví, která budou nabízet knihy ve všech slovanských nářečích.

Jak se zanedlouho ukázalo, přemrštěnost Kollárových požadavků nebyla jediným jejich problémem. Brutalita, s níž ruská vláda v roce 1831 porazila polské povstání, ukázala, že jazyková příbuznost nedokáže zabránit vraždění, pokud už k němu vznikne chuť. Dramatický průběh revolučního roku 1848 pak definitivně Kollárovu úvahu odsunul do starého železa.

Představy o budoucím společném slovanském jazyce od té doby začaly brát složitou mezinárodní situaci na vědomí – Pavel Josef Šafařík například psal, že Slované budou mluvit řečí toho národa ze svého středu, jenž za jejich jednotu prolije nejvíc krve. Celkem bez problémů se na tuto otázku díval Ľudovít Štúr a další vůdcové jeho slovenské generace – pro ně bylo jasné a žádoucí, aby přinejmenším na Slovensku zdomácněla jak pravoslavná liturgie, tak i ruština. Na české straně si azbuku oblíbili například Václav Hanka nebo František Ladislav Čelakovský.

K nejhlasitějším propagátorům latinky naopak patřil Jan Evangelista Purkyně, který dokonce jeden ze svých rozborů ruské cyrilice uzavřel tvrzením, že toto písmo kazí zrak. Tím proti sobě popudil propagátory Ruska. „Kdyby to pravda bylo, všichni Rusové juž by museli býti slepými,“210 zlobil se Josef Holeček. Básník František Jan Jezbera se o své oči nebál, a tak si získal popularitu u jižních Slovanů tím, že jim posílal své české básně psané cyrilicí. Na jihu jim rozuměli. Po roce 1863, kdy propuklo další polské povstání, opět Ruskem potlačené, byl Jezbera doma obviněn, že propaguje nikoli snad písmo všeslovanské, ale prostě jazyk jediného, imperiálně se chovajícího národa. Na odpor a posměch Jezbera zareagoval tak, že se vystěhoval do Ruska.

Prvním, kdo v Čechách výrazně porušil do té doby téměř jednotný chór proruských sympatií, byl ve čtyřicátých letech 19. století novinář Karel Havlíček Borovský. Na rozdíl od drtivé většiny starších kolegů se rozhodl poznat Rusko z osobní zkušenosti, v pouhých jedenadvaceti letech. Jako domácí učitel ve šlechtické rodině měl v Moskvě strávit tři roky; nakonec vystačil s poloviční dobou. I on byl zprvu nadšen, kromě jiného i ruským sklonem k monumentalizaci všeho. „Zde je všechno kolosální,“ hlásil v dopise 13. května 1843. „Když začnou zvonit zvony, nezvoní jich pár jako v Praze, ale hned celé stovky. Jede-li ruská šlechta na procházku, čítá průvod třeba 300 kočárů, čtvero- a šesterospřežných.“211 Nadchlo ho i prostředí ruských slavjanofilských učenců.

V létě 1844, po návratu, volil pro referát o Rusku úplně jiný tón: „Ruské mrazy a ostatní ruské věci uhasily ve mně poslední jiskru všeslovanské lásky; kosmopolitismu jsem beztoho nikdy neměl ani za mák v těle, a tak jsem se vrátil do Prahy Čechem, pouhým neústupným Čechem, ba s jakousi tajnou kyselostí proti jménu Slovana, které mi, seznavšímu dostatečně Rus i Polsku, jakousi ironií zavánělo.“212

Symbolem Ruska není široká náruč, ale karabáč. V dopise příteli Zapovi z ledna 1844 Havlíček předpověděl problém mnoha pozdějších českých svědectví o této zemi: „V knihách o Rusku více se píše, co by mělo neb mohlo býti, než co jest. Pravý rozdíl teorie a praxi žádný jiný se nenaučí, než kdo byl v Rusku.“213 O dva roky později, v článku Slovan a Čech, na základě své ruské zkušenosti pojmenoval ještě mnohem víc: cestu, po jaké má podle něho jít český národ, zda má hledat oporu v mocných sousedech nebo ne. Rus podle Havlíčka hledí na Čecha svrchu a nadutě a ví o něm velmi málo. Dovedení slovanských, proruských sympatií do důsledku by znamenalo přijmout i ruskou řeč, což je však pro každého normálního Čecha – psal Havlíček – vyloučeno. Místo aby se tedy v Rusku rozplynul ve všeslovanském moři, dovedlo Havlíčka setkání s ruskou realitou k tomu, že si uvědomil svou nacionální odlišnost, své češství.

Představu o bohaté společné minulosti Čechů a Rusů však v 19. století sdíleli nejenom spisovatelé a umělci, ale také mnozí historici. František Palacký byl přesvědčen o tom, že vojska ukrajinských kozáků, proslulá jak lidovou organizací, tak bojovým umem, jsou v duchovním a zčásti snad také doslovném smyslu prapotomky válečníků Žižkových. Propagátorem Ruska jako takového však Palacký (podobně jako Havlíček) nebyl. Měl stejné obavy z hrozící ruské expanze jako z německé a v obou případech před mesianistickými a imperiálními náladami evropských velikánů stranil spíš menším národům. A doporučoval tedy, aby se český národ bránil vnějším tlakům skryt v hranicích mírumilovného Rakouska.

V první polovině 19. století sdílela česká a ruská inteligence ještě jeden společný zájem: ústní lidovou slovesnost slovanských národů. Na české straně byl hlavním představitelem tohoto proudu František Ladislav Čelakovský, který nejdřív (v roce 1822) sebral Slovanské národní písně a o sedm let později vydal svůj vlastní Ohlas písní ruských. Obě práce vyplynuly z exploze rusofilského nadšení, kterou přinesly vítězné války s Turky a Napoleonem.

Čelakovský chtěl knihami oslavit úspěchy ruských zbraní. „Každá zpráva o vítězství jejich v novinách tak mi pohybuje srdcem, jako bych byl jeden z počtu jejich,“ psal v dopise. „A jest to národ, který jak v síle, tak v umění den ke dni prospívá, až radost! Jen ti jsou a budou mstitelé naši a snad i podpora. Což by bylo z ostatního Slovanstva bez nich?… Milujme je za to, milujme s celou duší!“214 Hlavně Čelakovského zásluhou se u nás nadlouho vžilo idealizované pojetí Ruska.

„Není jináč, musil míti lyru potaženou strunami ze střev sobolových,“ psal o něm s obdivem další skladatel ohlasové poezie František Jaroslav Vacek Kamenický. Vlivný staročeský žurnalista Jakub Malý napsal, co si v jeho době myslela celá česká kritika: že Ohlas písní ruských je největším dílem novodobé české poezie hned po Kollárově Slávy dceři. K masovému rozšíření knihy přesto nedošlo; sám básník si v roce 1840 stěžoval, že za jedenáct let se prodalo jen 300 výtisků – což podle všeho odpovídalo počtu skutečných, tedy vzdělaných a čtoucích českých vlastenců té doby.

Nadšení pro Rusy, běžné u českých spisovatelů, nebylo zdaleka tolik rozšířeno mezi všemi představiteli politického života. Období snů o záštitě u mocného slovanského bratra se střídala s periodami, kdy převládaly spíše obavy. Pozdější vůdce staročeské strany František Ladislav Rieger už v roce 1849 vyjádřil obavu, že jediným výsledkem, jaký sbližování Rusů s Čechy přinese, bude roztržení mocnářství, podobně jako se Rusům před časem podařilo roztrhnout Polsko. Češi, zbaveni rakouské ochrany, pak budou vydáni na milost a nemilost z jedné strany Němcům, z druhé Rusům. Ti, kdo byli o poměrech v Rusku informováni, věděli také o dlouhodobých vzájemných rusko-německých sympatiích, jež začínají u carského dvora, ale rozlévají se do celé země, kde četní němečtí kolonisté – na rozdíl od českých – požívají zvláštních výsad a bývají uctíváni jako vyvolená kasta.

Bez ohledu na skutečnost pracovali čeští literáti na sblížení s Ruskem dál. Na počátku krymské války, v roce 1853, psal K. V. Zap (do té doby protiruský polonofil) J. V. Fričovi: „Ach můj drahý Fričku, kdyby teď nadobro přišel mezi nás kozák, jenž by tu chtěl hospodařit a naši Augiášovu stáj pouklízet, věřte mi, že bych ho takhle obejmul.“215To spisovatelka Božena Němcová viděla úmrtí ruského panovníka o dva roky později realističtěji: „Umřel ruský car Mikuláš, také neřád jako všichni! Dej mu a všem Pán Bůh lehké odpočinutí a národům slavné zmrtvýchvstání.“216

Básník Karel Jaromír Erben se rozhodl přispět k česko-ruskému poznávání místo slov praktickým činem – a přeložil takzvaný Nestorův letopis, považovaný za hlavní literární památku dochovanou z dob Kyjevské Rusi. Svou mravenčí práci zahájil v roce 1862, kdy Rusové slavili tisícileté trvání říše, a dokončil ji o pět let později. Svým překladem chtěl dokázat, že přátelské a příbuzenské styky mezi východními a západními Slovany trvají od nejstarších dob, a protože byl překlad úspěšný, připojil k němu ještě novou českou verzi populárního Slova o pluku Igorově. Tím se Erben stal z pouhého propagátora i uznávaným znalcem a autoritou v posuzování česko-ruské vzájemnosti.

I ti největší optimisté občas uznávali, že skutečná ruská politika vůči ostatním slovanským národům s jejich očekáváním příliš neladí. Například způsob, jakým Rusové v roce 1863 naložili s dalším polským povstáním, se v Čechách nelíbil nikomu. Přesto ani největší realisté neviděli lepší zahraniční kartu – typicky v roce 1867, kdy se přiblížilo rakousko-uherské vyrovnání a kdy bylo zřejmé, že Čechů a jejich vytoužené státnosti se zamýšlené změny k lepšímu nedotknou. Tehdy se na české straně obrátili do Ruska i mnozí z těch, kdo dosud viděli perspektivu národa jenom na společné půdě mocnářství.

V roce 1867 se moskevští slavjanofilové rozhodli uspořádat mezinárodní etnografickou výstavu, kam kromě jiných pozvali i české zástupce. Ti se usnesli pojmout cestu jako manifestaci a říci „třeba před fórem celého světa“, že jejich požadavky k rakouské vládě jsou spravedlivé a vycházejí z historického státního práva Českého království. Do Ruska odjela početná delegace složená z umělců, jako byli básník Erben a malíř Josef Mánes, ale hlavně z předních českých politiků: Julia Grégra, Palackého, Riegera, Braunera, Skrejšovského a dalších. Nikdy předtím se tak reprezentativní návštěva Čechů v Rusku neuskutečnila.

Pořadatelé udělali vše pro to, aby Čechům připravili atraktivní program – a ti rádi přijali. Jeden z účastníků výpravy hlásil domů o kolezích ironicky: „Hamerníkovi je Rusko pomalu jako nebe, car Bůh otec, Konstantin Bůh syn, Tolstoj (ministr) Duch svatý, Gorčakov svatý Petr, ruská akademie sbor svatých a všichni Rusové andělé. Táta Jezbera je docela v devátém nebi, Brauner jako v ruském kontuši, malíř Mánes nevychází ani z entuziasmu.“217 Účastníci zájezdu žasli nad tím, kdo všechno z členů ruské vlády je ochoten udělat si na ně čas; čtrnáct vyvolených bylo dokonce vyznamenáno audiencí u cara. Režim byl návštěvníkům prezentován v té nejosvícenější podobě, jako systém podporující kulturu a vzdělání, kde se dá. Mnozí při tom opravdu získali dojem, že průměrnému Rusovi se žije lépe než lidem u nich doma, že mezi bohatými a chudými v Rusku neexistují tak nepřekonatelné společenské přehrady jako v Čechách.

Přesto byly dojmy u některých účastníků rozporné. Překladatel Emanuel Vávra si stěžoval na to, že oficiální část programu byla do té míry předem připravena, že vůbec neměl čas setkávat se s normálními lidmi: „Samí pánové kolem nás a nepustí nás z očí a z rukou, takže s lidem se ani nesejdeme a s nikým mluviti nemůžeme kromě těch, co jsou pořád u nás. Jedni jdou, jiní přijdou, jsme jako v pasti… Vidíme jen kabát, řekl bych uniformu Ruska, ale tělo ne.“218

Jiní byli zaskočeni zvláštní polohou ruské rétoriky, se kterou se setkali poprvé. Neplatilo to jen pro diskuse o tom, že Slované budou mít napříště jen tři hlavní města: Prahu, Moskvu a Bělehrad. Když třeba na jednom moskevském banketu důstojník carských hulánů zavedl s Palackým hovor na téma „Ty braň mne perem, já tě obhájím mečem!“,219 muže přezdívaného „otec národa“ mohlo jen těžko nenapadnout, zda podobné věty kdy něco znamenaly či mohou znamenat. Nezbylo však než doufat, že časem se dostaví i činy. Pořád se to zdálo lepší než kráčet dál s Němci, kteří zdaleka nenabízeli ani to.

Zvláštní postavení v Petrohradu a Moskvě měl neformální šéf české delegace Rieger. Jel do Ruska s přesvědčením, že německé rozpínavosti by Češi mohli čelit, opřou-li se o (předpokládané) spojenectví mezi Francií a Ruskem. Pokud se však rozhodl využít návštěvy jako testu, jaké jsou skutečné ruské úmysly, pak se vrátil domů zklamán. Když se v jednom ze svých projevů zastal utlačovaných Poláků, ruské sympatie k české delegaci rychle zchladly. „Kdežto jindy po každé řeči nastal hluk a volání ‚sláva a urá‘, nehnul tehdáž nikdo hubou, což každý musí považovati za fiasko,“ napsal jeden z českých svědků události. Mnozí Rusové na Riegra za jeho slova zanevřeli navždy: profesor petrohradské univerzity Lamanskij z toho důvodu ještě po dvaceti letech zakázal, aby tamní slovanský dobročinný komitét popřál Riegerovi k sedmdesátinám.

S odstupem času asi nejpřesněji pojmenoval výsledek „pouti na Rus“ historik Karel Kazbunda: „Z mnoha krásných úmyslů nebylo uskutečněno vlastně nic.“220 Rusové neposlali dokonce ani slíbené peníze na stavbu Národního divadla. Byl to prostě omyl – ale na nějakou dobu zahřál, což se naplno projevilo v českých novinách. „Ruské mluvnice šly jako na dračku, ruskou hymnu hrály kolovrátky a policie měla dost práce,“ napsal historik česko-ruských styků Josef Jirásek.221 Zrodila se myšlenka postavit v Praze pravoslavný kostel. Přibývalo ruských her, uváděných na scénách českých divadel. V pražských salonech se teď už veřejně přetřásala myšlenka, že rozpadne-li se Rakousko, bude pro Čechy nejvýhodnější připojit se k Rusku. Radost z česko-ruské vzájemnosti kalily jen občasné šrámy, jakým byl neúspěch premiéry Smetanovy Prodané nevěsty v Rusku. Po Praze se říkalo, že v tom měl prsty ruský skladatel Balakirev, který neunesl pomyšlení, že má v českém komponistovi úspěšného konkurenta.

Spisovatel Antal Stašek dokonce přímo z Petrohradu svědčil, že „hudební kousavý kritik Kvij napsal prý o geniálním našem skladateli, že to není smetana, ale ‚prostokváša‘ (podmáslí).“222 A tak Josef Holeček ještě v roce 1919 psal Rusům s vážnou tváří: „Pamatujte si: musíte nám dáti zadostiučinění, že se vám před padesáti lety nelíbila hudba Smetanova.“223

Přesto přese všechno se mezi českým lidem po návratu ruských „poutníků“ rozlila zvláštní bezstarostnost, co se týkalo národní budoucnosti. Ironicky to za všechny vyjádřil Josef Barák: „K čemu se starat o budoucí život náš? Však už nezahyneme: Rusko nám pomůže.“224 Julius Grégr po návratu z „pouti“ vyslal zpátky do Ruska novináře Serváce Hellera se speciálním úkolem: napsat cestopis, který by tomuto novému českému rozpoložení odpovídal. Heller poslechl a dodal knihu, z které musel čtenář dvacet roků starých článků Havlíčkových nabýt dojmu, že ruskou noc vystřídal slunný a jasný den. Heller se soustředil hlavně na zachycení života rázovitého ruského lidu, jeho zvyků a obřadů, a stvořil mýtotvorné dílo, jehož poslání bylo nedvojsmyslné: po boku Ruska s námi všechno dobře dopadne.

Důvodem, proč tak málo cestovatelů na Rus proniklo do tamních poměrů, bylo vedle lhostejnosti i to, že jen málokterý z tehdejších „rusofilů“ uměl dobře jazyk. Vyprávěly se o nich historky, jako byla ta o staročeském vůdci Františku Augustu Braunerovi, který při návštěvě Moskvy na otázku „Kak vaša família?“ (Jaké je vaše příjmení?) odpovídal: „Děkuji, všichni jsou zdrávi“ a na dotaz „Kak vaše ótčestvo?“ (Jak se jmenujete po otci?) zase odvětil, v domnění, že je tázán na „otěčestvo“ (vlast): „Já jsem Čech.“225

Za takové situace vzbudit dojem, že Rusko je říší svobody, nebylo těžké – a odtud byl jenom krůček k rozhodnutí tuto zemi, respektive některé její vybrané části, kolonizovat. Amerika, kam mířily kroky většiny vystěhovalců až do té doby, se zdála daleko, mluvilo se tam neznámým jazykem, a navíc tam přednedávnem proběhla občanská válka. I kdyby se Češi v Rusku v druhé generaci odnárodnili, tak jako se to dělo v Americe, zůstali by Slovany, našinci: veden touto úvahou začal Rieger o českých vystěhovalcích jednat už během moskevské návštěvy (k osídlení mu byla nabídnuta samarská gubernie a kraje na úpatí Kavkazu) a po návratu v Praze podnítil vznik agentury, jež měla vystěhovalcům na Rus pomáhat. Jenom během první poloviny sedmdesátých let 19. století pak z českých zemí odešlo, především na Volyň, na patnáct tisíc lidí: vedle řemeslníků a obchodníků také třeba stovky českých hudebníků, kteří s viditelným úspěchem hostovali v ruských orchestrech.

Carská vláda se zpočátku chovala tak, aby příliv kolonistů maximálně podpořila. Bylo stanoveno, že Češi si na Volyni ponechají řeč i víru – čemuž však, jak už víme, každá strana rozuměla úplně jinak (Rusové počítali s tím, že „pravoslavní“ husité rychle splynou). V prvních letech měli volyňští Češi dokonce i své – české – školy. Zavedli novinku: sokolská cvičení, jejichž obliba podle dobových pramenů na Rusi rychle rostla. A dali se do podnikání, stavěli menší závody, cukrovary a podobně.

Toto nadějné období však netrvalo dlouho. V roce 1891 byla česká samospráva zrušena a čeština ve veškerém úředním styku zakázána. Následoval úpadek, k němuž paradoxně přispělo také to, že českými hospodářskými rivaly se na Volyni stali podnikatelé německé národnosti, před jejichž konkurencí kdysi mnozí Češi opustili domovy. Mnoho volyňských nakonec vyřešilo situaci tím, že se na přelomu století přemístilo na Balkán, hlavně do Bosny.

Češi potřebovali Rusy až zoufale ve svém stále méně nadějně se vyvíjejícím vnitrorakouském zápase s Němci. Spisovatel Antal Stašek v pamětech vylíčil jednu konkrétní podobu tohoto proruského lpění: lékárník Vincenc Günther, původem z Přelouče, a proto sám od sebe vybavený novým slovansky znějícím příjmením Prelučev, se v roce 1871, v čase sporů o takzvané fundamentálky, zúčastnil pražských pouličních demonstrací. Ve chvíli, kdy policie obsadila střed města a začala odtamtud demonstranty vytlačovat, odešel Günther-Prelučev na poštu a telegrafoval odtamtud do redakce moskevských novin: „Vytáhlo proti nám rakouské vojsko... Přijďte nám na pomoc.“226

Podobně pošetile se jevily pokusy zavést v Čechách pravoslaví: vysvěcení prvního pravoslavného kostela v Praze v roce 1874 vzbudilo minimální ohlas a jediný z českých politiků, který k pravoslaví přestoupil, Karel Sladkovský, za to sklidil nikoli potlesk, ale spíš údiv a rozhořčení. Pokud se Češi o pravoslaví v této době vůbec zajímali, vnímali z něj hlavně náboženské rituály libující si ve vnějších formách – asi jako to na konci století popsal propagátor slovanské vzájemnosti Karel Kadlec: „Stojíš-li v pravoslavném kostele, připadá ti, jako kdyby se lid cvičil v tělocviku.“227

K bontonu českých spisovatelů přelomu století patřilo zajet do Ruska a napsat o tom alespoň jednu knihu. Svatopluk Čech projel Ukrajinu, Krym a Kavkaz a přivezl si odtamtud dojem shodný s přesvědčením ruských slavjanofilů: Západ je materialistický a zkažený, zatímco Východ nepopsaná kniha plná ideálů. S různými očekáváními k Východu hleděli i Eliška Krásnohorská, Julius Zeyer nebo Alois Jirásek. Vilém Mrštík, vyslaný v roce 1896 staročeskou stranou na Všeruskou výstavu, si jako jeden z mála přivezl kritické dojmy; publikoval je však jen německy. Dal zcela za pravdu Havlíčkovi, označil Rusko za „poslední velmoc na světě, která by nás k závisti snad nutila, že nejsme v něm“,228 doporučil každého, kdo by o tom pochyboval, poslat na zkoušku na Sibiř, a zapochyboval dokonce o výkladní skříni Ruska, jeho kultuře: „Ruští spisovatelé – básníci, myslitelé, umělci – jsou důsledkem, plodem ruské civilizace, nebo jsou to jen lilie čisté, vykvetlé z hnojiště?“

V poslední třetině 19. století ke snu o Rusku jako mocném impériu přibyl ještě jeden, k tomu dosavadnímu v podstatě zrcadlově obrácený: sen o Rusku jako o zemi, ve které revoluce smete nenáviděný vykořisťovatelský řád. Mezi první české reprezentanty této představy patřil spisovatel Antal Stašek. Odjel do Ruska pracovat jako domácí učitel v roce 1874; dojmy, které si odtamtud přivezl, se však jen málo podobaly procarskému optimismu návštěvníků, kteří v říši pobyli jen pár let předtím. „Tušil jsem, že vedle Ruska, které jsme v Evropě znali, existuje ještě Rusko tajných spolků, Rusko hrozných nespokojenců,“ napsal v pamětech. „Představa ta mne lákala. Všechen můj světový názor lnul sympatií k hnutí tomu, jehož naježené hroty namířeny byly proti mocným tohoto světa a proti světovému řádu.“229

Také pro Staška, stejně jako pro jeho názorové předchůdce, byla Rus říší, k níž se oči Slovanů upírají „s elementární, takřka podvědomou silou“.230 Nikoli však už jako k nejsilnějšímu článku slovanské říše, ale jako k článku nejslabšímu. Car musí být zabit, říše rozvrácena. Teprve pak bude možné pokračovat podle původního scénáře a šířit ruskou zkušenost dál do Evropy. Stašek, názorově i mentálně se podobající první generaci Dostojevského Běsů, byl sám na Rusi sledován tajnou policií a nakonec se raději vrátil domů. Své názory na Rusko až do konce života nezměnil; pokud později, už po říjnové revoluci, něčeho litoval, pak hlavně toho, že špatně odhadl, kdy k ní dojde – jako mladý muž prý nepočítal s tím, že bude potřeba čekat ještě celé čtyři desítky let.

Na přelomu století se skoro každá z větších společenských akcí v Čechách proměnila v demonstraci sympatií s Ruskem. Přihodilo se to během pražské jubilejní výstavy v roce 1891 i při národních oslavách stého výročí Františka Palackého o sedm roků později. Z této atmosféry neustále sílících sympatií se dokonce deset let před první světovou válkou zrodilo hnutí takzvaných neoslavistů, kteří se pokusili staronovou myšlenku o Rusku jako ochraniteli všech Slovanů nahradit požadavkem rozšíření všeslovanské hospodářské spolupráce. Češi a ostatní Slované z Rakousko-Uherska začnou s Ruskem čileji obchodovat, čímž postupně dojde k přesunu i ostatních zájmů směrem na východ. Vídeň a Budapešť přestanou být středem říše a de facto se tím po malých krůčcích vytvoří stát, o kterém snily generace předků: federace Slovanů. Tato federace nebude už založena na ideách samoděržaví nebo pravoslavného náboženství, ale půjde o jednotu diktovanou ekonomickými zájmy. Rovné postavení slovanských národů v podnikání bude samozřejmostí, svoboda nutností.

Hlavním představitelem tohoto myšlenkového proudu v českých zemích byl Karel Kramář, jeden z nejvýznamnějších českých politiků na přelomu století. V našich novějších (předkomunistických) dějinách dodnes zaujímá místo hlavního propagátora spolupráce s Ruskem. Právem. K této zemi ho připoutaly četné osobní vazby – oženil se s dcerou zámožného moskevského podnikatele a získal v zemi značný majetek. Letní měsíce a Vánoce pravidelně trávil v luxusním krymském letovisku Barbo, kde byli jeho sousedy členové ruské panovnické dynastie – Kramář v Praze rád zmiňoval, že jeho sousedem je tam velkokníže Nikolaj Nikolajevič.

Tento fakt i podivuhodně krásná příroda učarovaly četným návštěvníkům z Čech, které si k sobě Kramář zval a kteří ho za to oslovovali „Karle Petroviči“. Spisovatelka Růžena Jesenská například vděčně vzpomínala na „moře v zeleni dubů, terebintů, palem, vavřínů, cypřišů a révy“ v parku okolo vily a popisovala výhled na moře, po kterém prý se, předtím než tam přišel Kramář, plavili Argonauti při své výpravě za zlatým rounem.231

Kramář ze svých častých návštěv Rusko znal a věřil, že země získá vedení slovanského světa. Protože hlavní překážkou slovanského sjednocení byla nenávist mezi Rusy a Poláky, rozhodl se pracovat především k usmíření těchto národů – a skutečně se mu na obou stranách podařilo najít politiky a intelektuály, ochotné tuto vizi sledovat. Když vypukla první světová válka, byl Kramář připraven: už v květnu 1914 připravil ústavu budoucí slovanské říše, která měla zahrnout všechny slovanské národy. Hlavou státu měl být ruský car, o kterém Kramář předpokládal, že se zachová opačně než císař František Josef I. a dá se korunovat českým králem.

V Kramářových představách měl být nový stát organizovaný na silně centralistických principech; ruština se například měla stát dorozumívacím jazykem nejen v armádě a státním aparátu, ale měly se ji povinně učit děti počínaje druhou třídou obecné školy – tímto požadavkem Kramář zastínil dokonce i pozdější komunisty. Dnešnímu čtenáři víc než devadesát let starého Kramářova plánu se může zdát zvláštní, proč si s ním jeho autor dal práci, neboť postavení českého národa ve vztahu k národu vládnoucímu se v něm nezměnilo: jenom Němci byli nahrazeni Rusy.

Jak se však zdá, i pro politické vůdce Kramářova typu platilo, že kdokoli je přijatelnější než Němci – a to i za cenu, že se postavení českého národa nezmění.

Průběh války, a hlavně říjnové revoluce, Kramářovy plány odsunuly na neurčito. V lednu 1919 ještě naplánoval vyslání dvou set padesáti tisíc dobrovolníků, příslušníků slovanských národů, na frontu s bolševickým Ruskem; sto tisíc mužů mělo této intervenční armádě dodat Československo. Na podzim téhož roku jel o intervenci vyjednávat na Rus s bělogvardějským velitelem, generálem Děnikinem.

Kramářův nereálný, citově motivovaný plán však nakonec odmítli nejen představitelé dohodových mocností, ale i českoslovenští politici v čele s prezidentem Masarykem. Alois Rašín se pokoušel Kramářovi vysvětlit, že intervence by ve skutečnosti posílila bolševismus doma v ČSR: „Zanechte, pane doktore, těchto snů. Nepomýšlejte na vděčnost (Ruska k ČSR; pozn. aut.). Naopak. Rusové se budou cítit pokořeni, že je musel vysvobodit nepatrný národ. V Rusku musí všechno přebolet a vyhnisat.“232 Ztrátou „svého“ Ruska ztratil i sám Kramář pevný bod, o nějž se do té doby opírala jeho politika. Žádný další později už nenašel – takže o něm na konci jeho politické kariéry, v roce 1930, když slavil sedmdesátiny, mohli bez ironie napsat: „Je to vynikající politik, jemuž vývoj téměř v ničem nedal za pravdu.“233

Zatímco Karla Kramáře přivedly jeho cesty do Ruska a kontakty s Rusy k názoru, že budoucí česko-ruský státní svazek je jasná věc, došel jeho současník T. G. Masaryk k opačnému názoru. Ve svých memoárech z doby první světové války, knize s názvem Světová revoluce, napsal, že na počátku války, kdy skoro všichni představitelé českého národa sdíleli optimismus, pokud se týkalo vývoje na východní frontě, a očekávali brzký příchod Rusů do Prahy, on sám byl v té věci skeptický. Znal skutečnou, vnitřní situaci v zemi ze svých četných cest; naučil se rusky sám už jako chlapec, přiveden k tomu četbou falešných Rukopisů, a poprvé odjel do Petrohradu a Moskvy v roce 1887.

Zajímal se hlavně o to, jak se v Rusku odpovídá na otázku po slovanské vzájemnosti, a byl zvědav i na pravoslavné náboženství. V obou záležitostech opouštěl zemi – podobně jako před ním Havlíček, k němuž se v té věci přirovnával – roztrpčen a zklamán. Spojení obou národů ve společném státě se mu od té doby zdálo vyloučené především z náboženského hlediska – nedokázal si představit, že samoděržaví by bylo ochotno bez dalšího přijmout do svých hranic šest až deset milionů českých katolíků.

Ve svém nejrozsáhlejším spise Rusko a Evropa Masaryk tuto zemi vylíčil jako stát, který jeho zvláštní náboženství, tak odlišné od západního, uvrhlo do stavu chronické předrevoluční situace, jež hrozí nejstrašnějším násilím. „Rus chce vždy na něco věřit,“ psal Masaryk. „Na železnici (Bělinskij), žábu (Bazarov), byzantismus (Leontěv); jeho myšlení je hodně mytické; ruská filosofie nepřekonala dosud mýtus.“234 Je to říše, která navzdory své rétorice ve skutečnosti nemá Západu co nabídnout. „Rusko je, čím Evropa byla.“235

V zemi neexistují trvalé a plynule vytvářené vazby mezi velkými společenskými skupinami, a tak když už se vztahy mezi nimi začnou řešit, děje se tak skoro vždycky rázným gestem, státním terorem či revolucí. O demokratických mechanismech, jak – třeba ve stylu masarykovské „drobné práce“ – posouvat věci vpřed, nikdo nic netuší.

Knihu Rusko a Evropa Masaryk psal v době, kdy ruská klasická literatura ze sebe vydala nejlepší plody. Masaryk, vášnivý čtenář, se proto rozhodl vyložit problém Ruska z četby, zejména z Dostojevského, jehož životní filosofii sice odmítal (nazval ho mimo jiné „dogmatikem pravoslavného jezuitismu“),236 avšak kterým se pro jeho myšlenkovou provokativnost nepřestal zabývat celý život. Velcí ruští spisovatelé, snad s výjimkou Tolstého, odmítají Boha, a podle toho to v zemi vypadá, psal Masaryk. Revoluce, která se ohlašuje a která oficiálně směřuje proti státu, má ve skutečnosti zničit v lidské duši vědomí, že nad člověkem a mimo něj ještě něco je.

Masaryk nebyl sám, na koho četba ruských autorů působila mocnými dojmy. Básník Josef Svatopluk Machar napsal v pamětech, že při čtení Lermontovova Hrdiny naší doby cítil, že v něm ožívá básníkova duše a stává se jakýmsi Lermontovovým převtělením. Dostojevského Zločin a trest prý Machar musel přečíst v horečnatém stavu několikrát za sebou a při třetí či čtvrté četbě pocítil obdobné nutkání zabít člověka jako Raskolnikov. Ve srovnání s ruskými nihilisty se zdál přijatelnější Tolstoj, který boží existenci nechal v platnosti. Avšak jak se ukázalo, udržovat se ve stavu obdivu k němu bylo snadnější na dálku, než když mu člověk stanul tváří v tvář.

Masaryk u Tolstého v Rusku pobýval celkem třikrát. Každá návštěva byla horší než předchozí. Při té poslední v roce 1910 Masaryk odmítl Tolstého koncepci neodpírání zlému s tím, že „když už jeden ze dvou má být zabit, ať je zabit ten, kdo má zlý úmysl“.237 Ještě horší dojmy si z Jasné Poljany odnesl Zdeněk Nejedlý. Navštívil tam Tolstého v roce 1900, aby se s ním bavil o náboženství. Zatímco spisovatelovy názory na Chelčického shledal Nejedlý uspokojivými, o Husových spisech neměl Tolstoj ponětí a tristně prý dopadl i pokus o diskusi o národnostních otázkách.

Když Nejedlý s odstupem času na návštěvu v Jasné Poljaně vzpomínal, měl pocit, že pobyl v jakýchsi druhých Lurdech, určených tentokrát k duševní posile západním intelektuálům. „Uvědomil jsem si, že jsem vlastně na pouti, že zde se musí věřit a modlit, rozum a důvod musí stranou. Svatý na oltáři poutního chrámu má vždycky pravdu.“238 (Co tehdy, na počátku století, Nejedlému ještě vadilo, přijal ovšem po vzniku Sovětského svazu se zřídka vídanou chutí.)

V čase první světové války mezi českými intelektuály asi nebylo větších znalců Ruska nad Masaryka a Nejedlého. O to je zvláštnější, k jak diametrálně odlišnému úsudku je pobídla říjnová revoluce: Masaryk se stal jedním z jejích mezinárodně nejproslulejších odpůrců, v rovině filosofické i politické, kdežto Nejedlý hned několika příštím generacím ukázal, že kritičnost nemusí být trvalou vlastností myšlení intelektuála – stačí jenom chtít.

Ačkoliv zejména o Masarykově vztahu k Rusku bylo mnohé napsáno, on sám, veden k tomu po roce 1918 státně politickými ohledy, si musel v daném tématu uložit velkou rezervu. Byly to spíš náhodné, lakonické zmínky nebo útržky zpráv, které naznačovaly, že v době, kdy v revolučním roce 1917 na Rusku pobýval, toho zažil podstatně víc, než kolik naznačil třeba spisovateli Karlu Čapkovi – a že snad v určitých chvílích držel „prst na spoušti“ budoucích ruských osudů. Takto třeba o své činnosti v Rusku v roce 1917 Masaryk informoval československou vládu na její první schůzi, jíž se zúčastnil, 23. prosince 1918: „V Kyjevě dostanu pojednou zprávu, že bolševici jdou na Kyjev. Mám k dispozici 20 000 lidí. My jsme tam drželi ruskou frontu proti Němcům. Přiznávám se, že jsem si někdy myslel: co teď? Já je mohu zničit a mohu jíti do Moskvy a Petrohradu. Pomýšlel jsem na to, ale rozhodl jsem se, že se do ruských bojů nepustíme.“239 Snad se Masaryk, poprvé v životě na zasedání vlády, zcela neovládal – ale pokud to tak nebylo a popisoval pravdu, muselo pro něj být velmi zvláštní žít s pocitem, že se v dané situaci mohl rozhodnout také úplně jinak, možná lépe – a předurčit dějinám úplně jinou cestu.

Když v roce 1920 tiskl na pokračování stať Naše otázky a sovětské Rusko (samostatně vyšla pod titulem Sovětské Rusko a my), možná věřil, že tím coby znalec ruských poměrů dává Čechům návod, jak se s Ruskem vypořádat, jednou provždy: podle něj koneckonců nešlo o žádné logické vyvrcholení hnutí světového proletariátu, ale v zásadě o anomálii, která se v zaostalé zemi sběhla mimořádně nešťastnou náhodou. Jeho přirovnání sovětských lidí k „ruskému Vaškovi, stojícímu na hnojišti a práskajícímu bičem“240 podráždilo tehdejší české protokomunisty na mnoho let dopředu.

Naopak Nejedlý prakticky ve stejné době (v říjnu 1919) publikoval článek O Rusko, svůj první text přitakávající Leninově revoluci. Byl přesvědčený, že ať je ruská revoluce jaká je, objektivně prospívá „lidu“ – a intelektuál má jít spolu s lidem, za všech okolností. Nejedlý zavedl praxi, kterou potom marxisticky vyškolení návštěvníci Ruska uplatňovali celých sedm desetiletí: na Rusko nelze mít jen tak ledajaký, ale „správný“ názor. Ten se nerodí až během návštěvy sovětské země, ale je hotov a připraven už předem – takže návštěvník pak v Rusku „na vlastní oči“ vidí potvrzení svých očekávání. Snad ještě nikdy v minulosti nenabylo předsudečné myšlení tak děsivých a nereálných rozměrů.

Autor první české knihy dojmů ze sovětského Ruska, tehdy čelný sociálně demokratický politik Bohumír Šmeral, tento nový tón naznačil hned v úvodu své cestovní zprávy (Pravda o Sovětovém Rusku): „Přicházím z jiného světa, přicházím jiný člověk. Co se děje v Rusku, je ohromné, závratné, poctivé, rozumné, nutné, nepřemožitelné.“241

Šmeral pobýval v Rusku na jaře 1920. Nepatřil k radikálům marxistické levice, i pro něj však byla sovětská skutečnost splněním snu několika generací pracujících. Snažil se přesvědčit čtenáře, že na východě už existuje intimní názorová jednota mezi dělníky, podobná té, o jakou se snažil doma, když se pokoušel ovládnout sociálně demokratickou stranu marxistickou levicí (v roce 1921 patřil k zakládajícím členům KSČ a byl hlavním řečníkem na jejím ustavujícím sjezdu). „Nejsou si jen rovni,“ psal o lidech v Rusku ani ne dva a půl roku po uskutečněné revoluci. „Cítíš, že jsou více. Jsou přátelé, jsou bratři a sestry, jsou soudruzi… Jako bych odedávna patřil k nim.“242

„Když jsem se blížila k Moskvě, předvídala jsem, že spatřím v tomto městě něco docela jiného než v jakémkoli městě, v jehož hotelích jsem nacházívala nevlídný, přechodný domov,“ napsala spisovatelka Marie Majerová, která v roce 1924 pobývala v Moskvě jako delegátka III. sjezdu komunistek. „Věděla jsem přece, že to bude něco nového, ale nedovedla jsem vyčtenou představu proměnit v obraz skutečnosti, ať se fantazie jakkoli namáhala.“243 Prastarý sen na sebe bral novou podobu.

Sen o SSSR

Zatímco až do roku 1917 měl sen o Rusku nejčastěji podobu snu o mocném ochránci, nyní se proměnil: země začala přitahovat ty, kdo věřili, že lze nastolit ráj na zemi, případně ho rozšířit dál do celého světa. Jako první z nich přijel Bohumír Šmeral: pobyl v Kremlu na sjezdu komunistické strany, mluvil s Leninem (mimo jiné o tom, že v budoucnosti by měla vzniknout federace všech proletářských republik), v Petrohradě zažil prvomájovou manifestaci. Šmeralem počínaje začalo Rusko v hlavách levicových návštěvníků fungovat jako země, kterou je nutno dávat proletářům za vzor k napodobení. „Dnes Rusko, zítra celý svět,“ uzavíral Šmeral svou knihu.244

Ve stejné době pobýval v Rusku také spisovatel Ivan Olbracht. Jeho otec Antal Stašek, který v zemi pracoval o čtyři desítky let dříve, si odtamtud odvezl děs z carské policie, jež mu byla všude v patách – a zároveň pochopení, že česká víra v ruskou pomoc je už od obrozenských dob založena na iluzích. „Bez naděje ve slovanství a bez víry v ruskou pomoc byli by se snad naši předkové... poddali ve věcech národnostních malomyslné nebo skeptické rezignaci bez zápalu, bez vznětu, bez zápasu proti hrozící germanizaci,“ napsal Stašek ve svých Vzpomínkách na pobyt v Rusku. „A tak i iluze vykonala své dílo, jako vůbec iluze vykonávají v životě národů divy a dávají mnohdy jejich dějinám ráz i směr.“245 Syn si možné iluzivnosti svých představ podle všeho nebyl vědom, nebo mu, přesněji řečeno, nevadila; celá Olbrachtova kniha se nesla ve znamení jednoznačného okouzlení skutečností, s jakou se v sovětském Rusku setkal.

Dojmy této první generace cestovatelů do Ruska, jen pár let po revoluci, byly ze strany ruských a sovětských úřadů aranžovány ve stejném duchu jako mnohem masovější výpravy návštěvníků v pozdějších desetiletích. Cizinec měl jen minimum příležitostí poznat opravdový život obyvatel země. Ubytovali ho v luxusním hotelu pro cizince, což mu zčásti lichotilo, především ho to však izolovalo od nevhodných a nekontrolovatelných kontaktů s jinými než prověřenými lidmi. Měl dopředu připraven nabitý program, který se skládal z návštěv vybraných závodů, zemědělských podniků, škol, kulturních zařízení atd.

Většinou měl možnost mluvit jenom s lidmi, kteří byli ke „styku s cizincem“ speciálně vyškoleni. Pokud pak ve svých cestovních zprávách ocitoval něčí názory, byly to vždy názory takto prověřených lidí; dojmy ze „zbytku“ říše, pokud se do cestovní zprávy vůbec dostaly, se opíraly jen o letmá pozorování. A tak i Olbracht dílem obdivoval sovětskou skutečnost a dílem nad ní žasl – třeba když viděl propagandistické plakáty s výzvami k zachovávání hygieny: „Víc než záškodníků všech / boj se štěnic, vší a blech.“246

I Olbracht, stejně jako před ním Šmeral, se setkal s Leninem, jenž mu prý připomněl svatého Pavla, „který s touž vášní v zákon a řád obrácenou, s touž systematičností úžasného stavitele také budoval království, jehož panovníkem nebude on, nýbrž mrtvý z Nazareta“.247 (Leninovým Ježíšem, „architektem“, měl být v Olbrachtových představách Karel Marx.) Bylo to podobné jako u poutí středověkých mnichů do Říma: v cíli každý nalezl to, co si tam po dlouhou dobu předtím přál nalézt. Jenže tentokrát víc než kdykoli předtím šlo o lidské životy.

Už od těchto pionýrských dob se v tónu psaní o Rusku prosadila tendence, která by při návštěvě jakékoli jiné země – od níž člověk neočekává splnění snu – nebyla možná: tytéž události, které by cestovatel doma považoval za běžné, se v Moskvě staly předmětem bezbřehého údivu. Olbracht tak třeba českému čtenáři sděloval, že ruští komunisté zavedli novinku, týden koupelí, kdy bude každému dovoleno zdarma se ve veřejných lázních umýt, k čemuž prý navíc dostane kus mýdla – přesně podle dalšího hesla moskevských hygieniků, jež si Olbracht opsal z plakátu: „Kam běžíš, Váňo? Vrať se! / Byls ten týden vykoupat se?“248

V sovětské říši ho fascinovaly dokonce i věznice. Olbracht mínil, že „budou ústavem, v kterém soudruh vězeň, člověk pracující a nikdy nezbavený naděje na osvobození, nebude se lišit od jiných občanů, jen částečným nebo úplným odnětím svobody“.249 Ve své cestovní zprávě popsal scénu, v níž prý jedné „krásné letní noci“ seděl v tulském kriminále mezi kontrarevolucionáři a ostatními těžkými zločinci a spolu s nimi naslouchal koncertu vězeňské kapely. Spisovatelka Marie Majerová zas v knize Vítězný pochod vyportrétovala péči státu o vzdělání nejširších lidových vrstev; knihy se prý dostanou i ke čtenářům v těch nejodlehlejších částech země. „Vzlétne v Moskvě na Chodynkách propagační letadlo, naplněné brožurami a časopisy, doletí nad tyto zapadlé kraje a vysype určenou dávku nad vesnicí, která celá vyběhla, když spatřila toho podivného ptáka.“250

Zdálo se, že v Rusku platí dokonce i jiné fyzikální zákony – Majerová například měla v Moskvě pocit, že tam dýchá jiný vzduch než doma, a literát Ilja Bart zas takto popsal přejezd ruské hranice: „Temperatura se náhle mění – vjíždíme do pásma lidského tepla.“251 Jarmila Glazarová zaznamenala, co zaslechla během mezipřistání na letišti ve Varšavě: „Vojáci se obracejí k východu, zhluboka nabírají dech a říkají: To už je ruský vzduch! Už voní!“252 Mocné dojmy vybízely k bonmotům a metaforám – skoro každý, kdo vstoupil do mauzolea na Rudém náměstí, měl dojem, „jako by Lenin pouze spal“, tak jim jeho učení připadalo živé. Divadelní kritik Jan Kopecký, který Leninovo mauzoleum navštívil po boku herce Vladimíra Šmerala, zaznamenal jeho mínění, že mauzoleum vlastně vůbec není hrobkou: „Máš pocit, že tam uvnitř někdo pracuje. Že tam někdo myslí.“253

Častý byl též názor, že cesta do Sovětského svazu není jízdou do ciziny, ale vlastně domů, kde všichni na člověka netrpělivě čekají. (Někdy k nástupu podivuhodných vizí nebylo ani nutné hnout se z Prahy: když Karel Konrád vzpomínal na návštěvu básníka Majakovského v roce 1927, psal: „Bylo to, když se na to dnes snažím rozpomenout, jako kdyby v ty dny místo Vltavy protékala Prahou Volha.“)254

Nebylo tedy asi divu, že mnoho obdivu vyvolaly i každodenní reálie sovětského života. Jiří Marek se zamiloval do sovětské zmrzliny, lahodné tak jako nikde na světě – a ovšem do moskevského metra, připomínajícího vznešeností sálů muzeum či galerii.255 Čilý moskevský dopravních ruch, kde se prý jeden na druhého nikdy nezlobí, se zalíbil i Glazarové: „Šoféři, kteří jsou opatrní jako kočka, jen povystrčí hlavy z kabiny a široce se smějí, a chodci, kteří se zamotali do chumelenice aut, se smějí též.“ Milicionářka? „Zamává krátkým bílým pendrečkem a taky se usmívá.“256 A chodci? „Jdou tak nějak volně, svobodně, se vztyčenou hlavou, a každý, každý si nese v ruce květinu.“257 Vítězslav Nezval, známý gurmán, si ve svém svědectví z Moskvy postěžoval na obtíže, do jakých se se svými chutěmi dostává v Londýně nebo Paříži, a kontroval: „V Moskvě jsou naproti tomu obrovské lahůdkářskéobchody zvané gastronomy a je jich tam neuvěřitelně mnoho. To proto, že zde lid neuvěřitelně mnoho pracuje a vydělává.“258

Průkopníkem cest do Sovětského svazu se stal v poválečných českých zemích Zdeněk Nejedlý. V Rusku byl poprvé v roce 1900, za Tolstým jako všichni; dodatečně i on tvrdil, že ho Jasná Poljana moc nenadchla. Podruhé se do Ruska dostal až v roce 1925, na pozvání leningradské Akademie věd – a tehdy už tam jel jako člověk, který má o SSSR předem jasno. Potřetí cestoval o dva roky později, na oslavy desátého výročí revoluce, v čele padesátičlenné československé kulturní delegace, a na dvě menší expedice se vydal také v třicátých letech.

Z psychologických pohnutek není úplně jednoduché vysvětlit, proč se Nejedlý tolik upnul právě na Sovětský svaz. Z jeho muzikologických i ostatních akademických sporů vyplývalo, že mu dělá dobře, může-li si předmět svého obdivu po svém přivlastnit a tím ho pro ostatní lidi jaksi stvořit: stejně jako každý Čech věděl, že není Bedřicha Smetany bez Zdeňka Nejedlého, nemohl si bez přísného profesora odmyslet ani Sovětský svaz. K abstraktnímu objektu své vyznavačské vášně se Nejedlý připoutal citem, jaký člověk jinak vyhrazuje jen smrtelníkům. Jakmile jednou udělal Sovětskému svazu ve svém srdci místo, sotva se mohlo v Moskvě stát něco, co by takový stav zpochybnilo.

Nejedlý na rozdíl od Masaryka tvrdil, že bolševismus není úspěchem úzké kasty profesionálních revolucionářů, ale výsledkem snah širokého lidového hnutí, které z něj co nejdřív bude mít prospěch – a vlastně už ho začíná mít. Pod jeho vlivem vznikl u nás už v roce 1919 Klub přátel sovětského Ruska, tvořený hlavně pražskými učiteli; začaly také vycházet překlady prvních ruských revolučních básníků: Majakovského, Bloka a Bědného. O dění na východě, často s nečekanou sympatií, vyprávěli také vracející se legionáři, své knihy o tamních poměrech vydali i Jiří Weil a František Kubka.

V roce 1924 se Nejedlý rozhodl pokročit dál a dal podnět ke vzniku Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem. Název klamal; ve skutečnosti šlo o politickou organizaci, napojenou na aparát KSČ a jím řízenou. Společnost začala vydávat vlastní časopis Nové Rusko (později přejmenovaný na Zemi sovětů a ještě později na Prahu–Moskvu), hledala zájemce o Sovětský svaz mezi levicovými intelektuály (mezi prvními ulovila skoro celé umělecké sdružení Devětsil) a od roku 1925 také začala systematicky organizovat zájezdy československých delegací do SSSR. Povinností účastníků zájezdu bylo po návratu pořádat besedy, na kterých vyprávěli zážitky, mnozí své dojmy vydali i tiskem. Členové první oficiální delegace pracujících v roce 1925 tak třeba došli k závěru, že „ruský dělník žije dnes lépe než dělníci u nás“.259

Besedy o Sovětském svazu zdaleka nemívaly tak spontánní průběh, jak bylo obvyklé při akcích podobného typu. Počátkem roku 1925 například krajský sekretariát KSČ v Brně vydal pokyny stranickým organizacím k uskutečnění takzvaného Leninova týdne: každá základka musí v následujícím týdnu uspořádat schůzi, na níž se bude mluvit o leninismu. Účast všech členů je povinná. Všechny organizace si musí objednat dvě nedávno vytištěné Leninovy knihy. Každý dělník si je musí přečíst a mimoto poslat aspoň jednu pohlednici s Leninovým katafalkem. „Pořad projevů asi takový: zapění Internacionály, krátký proslov o Leninovi, Karlu Liebknechtovi a R. Luxemburgové a recitace. Vyvarujte se divadelních her.“260

V roce 1925 navštívila Sovětský svaz i první velká československá kulturní delegace (jejími členy byli Josef Hora, Karel Teige, Jindřich Honzl, Bohumil Mathesius a další). O dva roky později odjeli na východ vyslanci svazu družstev a sportovci z Federace proletářské tělovýchovy; hned po nich rolníci. V roce 1930 byl založen Svaz přátel SSSR, který začal zájezdy organizovat v masovém měřítku. A kdo nesehnal nebo nedostal peníze na cestu, ten si mohl aspoň číst v některé z mnoha propagačních publikací, například ve Fučíkově historicko-reportážní knize V zemi, kde zítra již znamená včera.

Vzhledem k tomu, že společnost, jakou bylo možné v SSSR zažít ve dvacátých letech, byla v přechodném stavu (nebylo to možné popřít a ani čeští „zpravodajové“ to neskrývali), působilo zvláštně, jak dalekosáhlé a závazné závěry pro budoucnost z této přechodné atmosféry vyvodili. „Viděli jsme nezastíranou diktaturu, přísnou cenzuru a vědomé násilí menšiny na většině, které může ospravedlnit jenom jistota, že odstraňuje násilí větší,“ psal Bohumil Mathesius.261 Odkud však bral tuto jistotu, se bez vyloučení kritického myšlení nedalo vysvětlit.

V prvních „cestovních zprávách“ i těch největších obdivovatelů Sovětského svazu (Olbrachta, Šmerala, Majerové) nechyběly prvky individuality, tu a tam se objevil osobní pocit či dokonce názor. Ty však během dvacátých let z cestovních zpráv rychle mizely, nahrazovány „svědectvími“ dodávanými jakoby dle jediné šablony. Příkladem byl seriál reportáží, který v roce 1927 napsal pro Rudé právo Jan Šverma – jinak muž „s příběhem“, schopný myslet nejenom politicky, ale i múzicky; jeho texty o životě v sibiřských zemědělských sovětech, družstvech a komunách však už vznikly s potlačením pisatelovy osobnosti: nešlo v nich už o osobní názor ani hodnocení, ale o plod snahy sloužit politické propagandě.

Spisovatelé, kteří se nemohli tak snadno schovat pod uniformu publicistického stylu, se s heroickým zadáním „popiš panství fráze bez fráze“ pasovali každý podle vlastních schopností. V případě Marie Pujmanové, která se do SSSR podívala v roce 1932, vypadal výsledek, jako kdyby psala opilá: „V Moskvě po ulicích nepospíchají, ale spějí, pronásledovalo mne toto sloveso spěti. Také městský ruch je jiný, bez oné mechanické pásmové hladkosti a nepřetržitosti západních měst. Zavřete-li oči, hluk Berlína dává obrazec sunoucí se stuhy, procvikávané klaksony, a v Moskvě – ježka. Hřmot se tady vzpírá a vzpouzí, každý vůz jezdí jinak, každý kus je jinak dlážděný, spousty nákladních aut otřásají vzduch, a městský provoz jako vlastní zvuk obsahuje třískání strhávaných domů, novostaveb a oprav. Je pětiletka a léto.“262

Podle Julia Fučíka, autora reportážní knihy V zemi, kde zítra již znamená včera, se poměr k ruské revoluci stal „měřítkem síly osobnosti a její schopnosti práce v moderním světě“. Kdo měl poměr kladný, ten byl „náš“, kdo záporný, proti nám. Záře přicházející z východu však byla zřejmě natolik oslňující, že podobnou interpretaci zdaleka nepřijímali jenom komunisté. Ve třicátých letech proslulý národněsocialistický novinář František Klátil, autor knihy Na chvíli v SSSR, se omlouval, pokud mu zbylo místo také na kritický soud.

Přiznal, že nahlédl za ohradu, kterou před zahraniční turisty stavěly orgány GPU, a nebál se mimo jiné napsat, že sovětský dělník, přes všechno, čemu fanaticky a mesianisticky věří, je životní úrovní hluboko pod úrovní dělníka československého: stojí fronty také na pitnou vodu. Přesto uzavřel: „Běda nám, kdyby padly sověty! Vrátila by se éra všeobecné reakce a úpadku. Přejme jim života v naději, že období diktatury bude skončeno a vystřídáno svobodou ducha a vládou demokracie, která přinese požehnání a štěstí ujařmeným zástupům.“263

Německý literát Klaus Mann možná přesněji než jiní vyjádřil, v čem spočívala podstata sovětské zkušenosti (sám navštívil Moskvu a Leningrad v roce 1934, když tam přijel na sjezd spisovatelů). Klaus Mann došel k závěru, že rozhodující pochybnosti o realitě Sovětského svazu v něm nevzbudil ani všudypřítomný kult vůdců, ani projevy militarismu nebo ruské nacionální samolibosti. „Bylo pro mne těžší smířit se s úředně předepsanou filosofií, která není v souladu s mým citem a neuspokojuje můj rozum. Světový názor, v němž není ani potuchy po metafyzice, duchovní systém, v němž nemá místo kategorie transcendentna, mi zůstává dlužen svůj rozhodující základ. Nikdy ho nebudu moci přijmout jako své absolutní krédo.“264

Lidí schopných rozpoznat tuto subtilně dvojsmyslnou podstatu sovětské zkušenosti však bylo naneštěstí podstatně méně než těch, kdo viděli v Sovětském svazu naději lidstva: tu poslední, která zbývá. Svůj vlastní, osobní zápas vedl s českými prosovětskými propagandisty například historik Jan Slavík. Ale nejznámější „případ“ asi nastal po vydání překladu knihy francouzského autora André Gida Návrat ze Sovětského svazu.

Francouzský prozaik figuroval v povědomí evropských čtenářů jako jeden z mála autorů, kteří se ani ve složité moderní době nepřestávají zabývat otázkou lidské svobody. Proto když v polovině třicátých let vydal několik prohlášení, jež vyznívala jako podpora oficiální sovětské politiky, byla tato „změna“ jeho postojů přivítána evropskou radikální levicí s jásotem a pozvání do SSSR na sebe nedalo dlouho čekat. Po Gidově návratu nebylo málo lidí zvědavých na to, jak zpráva právě tohoto spisovatele bude vypadat. Je v SSSR svoboda? Gidova odpověď zněla: V žádném případě, bohužel.

Českého básníka S. K. Neumanna, tak jako jiné stalinisty, na Gidově odpovědi zřejmě nejvíc rozlítilo ono „bohužel“. Bylo totiž zřejmé, že Gide se svých levicových pozic nevzdal a z prosovětských sympatií neslevil – ale že si pod tíhou faktů, s kterými se seznámil, prostě nemůže pomoci. Nebylo tedy možné označit ho jako obvykle za „renegáta kapitalismu“ nebo mu přidělit některou jinou z tradičních politických nálepek, jimiž stalinisté obyčejně odstřelovali své odpůrce.

A tak mu Neumann ve své knize Anti-Gide vyspílal s užitím veškeré razance, jaké byl na sklonku své básnické kariéry schopen. Nazval ho kromě jiného naivním a domýšlivým sobcem, který se plete do věcí, jimž nerozumí, místo aby, tak jak se na správného návštěvníka SSSR sluší, momentální nedostatky přehlížel a hleděl do budoucna. „Pokládáme každého spisovatele a člověka veřejně pracujícího, který se honosí tím, že nechce nic reformovat, že nechce člověka ani svět měnit, nejen za svého protivníka, nýbrž za pomocníka vyžíračů.“265

Z Neumannovy rétoriky si každý čtenář nemusel uvědomit, co znamenají jeho obecná a (ve vztahu k Gidovi) káravá slova o tom, že v socialismu nesmí každý říkat, co ho napadne, protože plán a řád tam platí pro všechny. Pokud si však čtenář položil otázku, co bude s intelektuálem, kterému se přihodí tak jako Gidovi, že jeho názory se budou lišit od těch oficiálních, nabídl mu Neumann okamžitou odpověď: takový člověk bude zničen, stejně jako Neumann zničil, zatím jenom slovy, Gida. (Napsal svou knihu tak temperamentně, že nikoho ze čtenářů nenapadlo, že on sám o skutečné sovětské realitě nic neví, protože v Sovětském svazu nikdy nebyl.)

Zdálo se však, že už je pozdě. Stalinské romány a propagandistické brožury v třicátých letech zaplavily česká knihkupectví, i domácí autoři se činili seč mohli, Zdeněk Nejedlý přerušil (dodatečně se ukázalo, že navždy) práci na monumentálním životopisu T. G. Masaryka a rozepsal perspektivnějšího Lenina, ze kterého však do Mnichova také stihl vydat jen dva svazky. Dokonce i Karel Čapek psal v roce 1936, při příležitosti vydání nové, stalinské ústavy, že „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí: je to země vytvářející nový typ demokracie“, že „v dějinách Evropy začíná se nová éra“, že „nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět“, a pasoval Sovětský svaz do role „dědice a pokračovatele evropské kultury“.266

Zatímco na počátku dvacátých let jezdily do sovětského Ruska ročně jen desítky lidí, na konci třicátých let jich byly tisíce. V roce 1937 masivní oslavy říjnové revoluce po celé republice zdaleka nepořádali jen komunisté. Jako by lidé s ohledem na hrozící německé nebezpečí Sovětský svaz zaklínali, aby přece jenom přišel na pomoc.

Složitější portréty sovětské skutečnosti v té době už nenacházely vstřícně naladěné publikum. Román Jiřího Weila Moskva–hranice vyšel ve stejném roce 1937 jako pamflet S. K. Neumanna, jeho ohlas však byl podstatně menší: co se v něm popisovalo, znělo neuvěřitelně a jistě to nelahodilo levičáckému sluchu. Weil byl komunista, který se od mládí do hloubky zajímal o sovětskou literaturu; několikrát pobýval v Sovětském svazu, jedním z jeho nejbližších přátel byl Julius Fučík atd. Ve třicátých letech ho však v Moskvě z celkem malicherných příčin zatkla NKVD (stěžoval si v listě domů na nesnáze všedního dne) a nadšený propagátor sovětské skutečnosti získal možnost poznat ji z odvrácené strany. Vyloučili ho z KSČ i VKS(b) a poslali k převýchově do Kazachstánu; jenom o vlásek unikl trestu smrti.

Hned po návratu do Prahy napsal svůj román – v Čechách první, který zachytil praxi stalinských čistek a procesů. Kniha měla v komunistických novinách zničující recenze, čtenáři ji pokládali za výplod fantazie. Moskva zachycená jako místo, které děsí, neboť v něm jde nesehnutým lidem o život – něco takového překračovalo meze chápání těch, kteří byli z Kischových reportáží zvyklí počítat vyrobené traktory a hektary bavlníkových polí.

Weil jako první zachytil vnitřní dilema návštěvníka Sovětského svazu, který sice chce přitakat všemu, co mu ukážou, ale už to nedokáže – strach je nejsilnější. (V době, kdy svůj román psal, už ruská revoluce běžně „požírala vlastní děti“ a v procesech mizel jeden člen původního revolučního leninského politbyra za druhým.) Přestože hrdinové Weilova románu nakonec nebyli popraveni tak jako jejich předobrazy ve skutečném životě, obraz sovětské reality vyzníval v románu velmi negativně. Ukázalo se, že entuziasmus už myslícímu návštěvníku Sovětského svazu nestačí. K čemu je úžasná myšlenka, když každodenní život lidí tvoří jen hnus a obavy?

Čas vyhnanství strávil Jiří Weil v kazašské kolonii Interhelpo, mezi československými levicovými kolonisty, kteří do Sovětského svazu začali odcházet uprostřed dvacátých let minulého století a vytvořili tak – po svých volyňských předchůdcích – novou souvislou vlnu české „východní expanze“. Vystěhovalecká družstva (kromě Interhelpa ještě Kladenská komuna, Slovácká komuna a Reflektor) vznikala jako odbočky KSČ od roku 1923 a postupně nabrala skoro dva a půl tisíce členů. Hospodářské a výrobní družstvo Interhelpo mezi nimi organizovalo vystěhovalectví českých a slovenských dělníků a malorolníků do sovětského Kyrgyzstánu a Turkmenistánu.

Noví kolonisté odjížděli na východ ve vagonech vyzdobených rudými vlajkami, přesvědčení, že tentokrát už se opravdu začíná budovat nový svět a oni budou při tom. Už od dvacátých let nebyly na radikální levici výjimkou názory, že „opravdoví“ komunisté by měli odejít pracovat a pomáhat do Sovětského svazu – a vrátit se pak domů s vítěznou revolucí. Náklady na členství v družstvu nebyly malé: dospělý člen musel složit 8000 korun plus 2000 cestovného. Za stejné peníze se dal v Čechách koupit dům se zařízenou řemeslnou dílnou. Ze složených peněz se nakoupily stroje, léky a základní potraviny. Lidí ochotných splnit tyto podmínky se našlo několik set. Odešli do Sovětského svazu v pěti skupinách v rozmezí let 1925–1932. Poháněl je optimismus. Družstevníci se dohodli, že si na cestu vezmou nejlepší šaty; poznávacím znamením žen měl být rudý šátek, muži si do klopy zapíchli odznak komunistické strany a děti mávaly rudým praporkem.

V cílové oblasti, kolem kyrgyzského Pišpeku (Frunze) však byly obtížné klimatické a půdní podmínky. V okolí navíc řádila malárie, která postihovala hlavně děti; v prvním roce jich třicet zemřelo. Nutnost zajistit v tvrdých podmínkách aspoň základní obživu vedla k tomu, že pracovní doba trvala 12–15 hodin. K tomu přistupovaly obtíže se sovětskou i vnitrodružstevní správou – první předseda družstvo zadlužil a musel být odvolán, druhý odešel sám a našel si práci ve vnitřním Rusku. Situaci komplikovala skutečnost, že noví kolonisté přijížděli s nereálnými představami, podporováni při tom zakladateli Interhelpa. Alexander Dubček, který se jako chlapec akce s rodiči zúčastnil, později vzpomínal, že otec se pro neznámou zemi nadchl, když mu při náborové akci ukázali diapozitivy, na kterých byly ovocné sady se stromy obsypanými broskvemi a karavany velbloudů.

Mnozí účastníci věřili, že v zemi, kam jedou, skutečně vládnou pracující. Když se ocitli na místě, nedovedli pochopit, proč je sovětská vláda umístila v tolik nehostinných končinách. Postavení kolonistů se zlepšilo až za několik let, když si postavili pár továren, banku, školu, nemocnici a divadlo. Násilně prováděná kolektivizace na přelomu dvacátých a třicátých let však život kolonie zas rozvrátila. Kdo mohl, ten odešel; definitivně bylo Interhelpo rozpuštěno v roce 1943 a jeho majetek připadl státu. Pokud někteří potomci kolonistů zůstali, znamenalo to pro ně život v zemi, kde se po komunistickém intermezzu nakonec ujal vlády, tak jako dřív, islám.

Na otázku, proč přesně do Sovětského svazu jezdí, odpovídali různí představitelé komunistické strany různě. Šéf strany Klement Gottwald ve svém proslulém parlamentním projevu v prosinci 1929 sdělil kolegům upřímně, že „my se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk“.267 Zdeněk Nejedlý zas na mítinku v listopadu 1931 mínil, že „do Sovětského svazu se dnes jezdí pro rozum. Dnes už vlastně otázka umět se dívat na SSSR není otázkou stranické příslušnosti, ale otázkou rozumu.“268 Éru bezstarostných vizí, inspirovaných sovětskou skutečností (Vítězslav Nezval: „Svět bude zachráněn, člověk bude šťasten, poezie se zrodí.“),269 v druhé polovině třicátých let ukončily velké moskevské politické procesy.

Pokud mnozí levicoví příznivci nepřestali ani tuto sovětskou praxi obhajovat, bylo to nejčastěji výsledkem obav, zda po případném (a logickém) zavržení takové praxe ještě vůbec zbude pro světovou radikální levici nějaký ideál. Mnozí komunisté byli přesvědčeni, že mimo stranu existuje už jen „reakce“, k níž by se odmítnutím procesů přidali, takže by je pak strana právem hodila přes palubu. Příklad Záviše Kalandry, Mileny Jesenské a ostatních, kdo procesy odmítli a sami byli nato stranou popliváni, tuto teorii stvrzoval.

Svůj sen o Sovětském svazu však tváří v tvář procesům nepřestávali snít kromě komunistů ani mnozí demokraté, vedení k tomu dokonce velmi realistickými pohnutkami. Československý ministr zahraničí Edvard Beneš začal snít svůj sen o SSSR souběžně s tím, jak se – zhruba od poloviny dvacátých let – začalo ukazovat, že Francie nebude pro ČSR tak spolehlivým spojencem, jak to ještě krátce po válce vypadalo. Přesvědčený, že poměry ve střední Evropě určuje odvěké soupeření mezi Germány a Slovany, snažil se Beneš najít na východě pomoc proti Hitlerovi i v obtížných podmínkách, kdy jeho diplomacie musela komunikovat s drsnými reprezentanty stalinské školy.

V roce 1934 ČSR právně uznala Sovětský svaz, rok nato s ním podepsala spojeneckou smlouvu. Přestože od té doby prezident Beneš počítal se sovětskou pomocí v případě Hitlerova útoku, v září 1938 se této podpory vzdal, ačkoliv o ní podle vlastních slov určitou dobu uvažoval. Uvědomoval si však, že republika by se i v případě uspokojivého vývoje války odřízla od Západu a dostala do takové závislosti na svém, nyní už jediném spojenci, jejíž důsledky se nedaly předvídat.

Po Mnichovu Beneš ztratil důvěru k západním spojencům a jeho zájem o SSSR dál vzrostl. Když za druhé světové války v exilu promýšlel, jak by mohla vypadat spolupráce obou zemí, začal doufat, že se opře o slovanskou politiku, jíž tentokrát, na rozdíl od minulosti, bude schopno také Rusko, které vzejde z války jako obrozený a demokratický stát, zbavený mesianistických sklonů. Příklon k této víře nebyl snadný a ještě v Úvahách o slovanství, vydaných v Londýně v roce 1944, Beneš kladl pochybovačnou otázku: „Nevrátí se ruská komunistická strana a pod jejím vlivem Sovětský svaz po válce zpět k čisté komunistické doktríně a nezůstane následkem toho její válečné slovanství pouhou taktikou?“270 Rozhodl se, že bude doufat: Rusko podle něho vítězstvím nad Hitlerem získá takovou mezinárodní prestiž, že nebude muset prosazovat svou politiku násilím.

Zdálo se, že Beneš plně nevnímá vliv tradice, která v ruské zahraniční politice se silou počítala odjakživa. Myslel dokonce, že Sovětský svaz, vyšlý válkou z izolace, zachová svou přízeň všem, kdo mu to předchozím chováním umožnili. Trojským koněm, jenž převede Sovětský svaz na Západ, chtěl být on sám. Mělo to však háček. „Občas zdůrazňoval, že je třeba být neústupný při vyjednávání s Rusy, ale většinou nebyl buď ochoten, nebo schopen se této poučky držet,“ napsal o prezidentovi jeho tajemník Eduard Táborský. Podobně jako další pozorovatelé dospěl i Táborský k názoru, že Beneš zřejmě až do konce války nepochopil sovětskou ani komunistickou mentalitu – to, co nabízel při jednání jako projev vlastní dobré vůle, si druhá strana obyčejně vyložila jako znak slabosti.

Svou návštěvu Moskvy a jednání se Stalinem v prosinci 1943 (jež skončila podpisem mezistátní smlouvy) Beneš vnímal jako průlom v dosavadní izolaci SSSR na Západě. Stalinovi věřil, zemi, která nesla čerstvé stopy válečného běsnění, si oblíbil – ačkoliv návštěva proběhla v hektickém tempu a mnoho toho vidět nestačil. Po návratu do Londýna vyprávěl o šťastném životě lidí v Ázerbájdžánu, kde žijí tak spokojení lidé jako nikde na světě – až vyšlo najevo, že v Baku strávil jen jediný den.

Vírou, že demokratizovaný Sovětský svaz se po válce s citem ujme vlády nad slovanským světem, Beneš nakazil i řadu demokratických politiků v Anglii a ve Spojených státech. Po návratu do vlasti se mělo ukázat, jak je to s jeho představami doopravdy. Zatímco osvobozením od nacistů popularita Sovětského svazu u velké části obyvatel vzrostla, Beneš v průběhu poválečných tří let svůj obdiv k SSSR rychle ztrácel. Jeho představa o tom, že Stalin se na mezinárodní scéně promění v beránka, se nesplnila, naopak, brutální styl sovětské politiky si osvojili domácí komunisté, kteří převzali vládu v zemi. Koncepci Československa jako „mostu“ mezi Východem a Západem se nepovedlo udržet. Na konci života Beneš pochopil, že ho Stalin při jednáních v Moskvě obelhal, a označil to za svou největší životní chybu.

Komunistickému sbratření se Sovětským svazem teď už nic nestálo v cestě. Na východ zamířily početné delegace pokrývající veškeré profese: mistři pera a další kulturníci spolu s dělníky, technická inteligence i zemědělci, ti všichni si přáli spatřit na vlastní oči sovětský blahobyt a přivézt si ho domů. Divadelnímu vědci Janu Kopeckému se v Moskvě zalíbilo všechno, včetně pracovitosti pouličních kropičů, kteří se svými cisternami vyráželi dokonce i v dešti. Sovětské zboží se mu jevilo lepší i tam, kde se snažilo imitovat západní výrobky: „Jak jinak bereš do ruky sovětské nylonky, ochutnáváš sovětské šampaňské, jaké myšlenky tě napadají, když přehlížíš sovětské ledničky a fotoaparáty a hodinky a motocykly a nevím co všechno.“271

Delegace 306 československých rolníků se v roce 1950 rozjela, slovy Antonína Nedvěda, tehdejšího ministra zemědělství, „obdivovat mičurinsko-lysenkovské zázraky v přetváření přírody, poučit se o požehnání Viljamsovy travopolní soustavy, poznat gigantické dílo zakládání větrolamů, které proměnily přírodní podmínky v celých obrovských oblastech“ atd.272 Čeští zemědělci žasli nad sovětskou odvahou vypěstovat mandarinky na Kavkaze a čaj kolem Moskvy, obdivovali rozhodnutí sovětských inženýrů obrátit tok sibiřských řek Jeniseje a Obu od Ledového moře na jih a navždy zúrodnit nehostinnou půdu v republikách Střední Asie. Zkoumali sovětský elektrický traktor, který měl tu výhodu, že se obsluha při práci neumazala od oleje: vážil šest a půl tuny a táhl s sebou trafostanici o napětí 6000 voltů. Rolník Jiří Barek popisoval způsob jeho práce: „Transformační stanice stojí při práci uprostřed obdělávaného pole, traktor jede 1600 m na jednu stranu, pak se obrací a jede zpět 1600 m na druhou stranu.“273

Jiní v Sovětském svazu potkali krávu, která dojila denně šedesát litrů mléka, další narazili na pšenici, která dávala z hektaru výnosy osmdesát metrických centů. Ochutnali křížence jeřábu s hruškou, který získal otužilost jeřábu a chuť po hrušce. A poslankyni A. Mrskošové ze Sedlčan ukázali kachní farmu, v které z ptačích kotců vedla cesta, vroubená drátěným plotem, po písčitém svahu až k tekoucí vodě. „Vtip tohoto zařízení je v tom,“ psala Mrskošová, „že kachna, urousaná z vody, přejde po suchém písku až nahoru do kachňárny. Tím se očistí a oschne, a snese-li vejce i mimo kachňárnu na písku, zůstane toto vždy čisté.“274

V poměrech, jaké v republice zavládly po roce 1948, se o vztahu k SSSR přestalo diskutovat; všechno, co přicházelo z Východu, bylo dobré už proto, že to pocházelo odtamtud. Povinnost řídit se sovětskými zkušenostmi platila pro všechny bez ohledu na to, o kolik roků byl SSSR za Československem v tom kterém oboru pozadu. Vyvrcholením tohoto trendu bylo zavedení instituce takzvaných sovětských poradců.

Nepočítáme-li skupinu expertů, která byla už od roku 1945 nasazena v jáchymovských uranových dolech, začali sovětští poradci proudit systematicky do Československa na podzim 1949. Jejich postavení bylo zvláštní. Na jedné straně udivovala jejich pravomoc – nejvyšší představitelé strany a státu si zvykli rozhodovat o důležitých otázkách zásadně poté, kdy si vyžádali jejich stanovisko. Na druhé straně poradci nenesli před československými orgány nejmenší odpovědnost, byli dirigováni z Moskvy. Jejich plat podstatně převyšoval příjmy domácích pracovníků, protože v aparátu KSČ panoval názor, že snížení platů poradců „by nás nebylo důstojné a neodpovídalo by našim citům a našemu postoji vůči SSSR“.275

Tito poradci vesměs neznali poměry v československé společnosti a předávali své „zkušenosti“ bez ohledu na to, zda pro to v zemi byly podmínky nebo ne. Od svých českých protějšků si udržovali odstup, jednali s nimi spatra; Češi často neznali ani jejich jména. „Dívali jsme se na ně jako na svaté,“ vypověděl později vysoký představitel aparátu bezpečnosti Jindřich Veselý, jenž nakonec pod dojmem spolupráce s těmito experty spáchal sebevraždu. 276

Než poradci v roce 1956 zemi opustili, vystřídalo se jich zde několik tisíc. Blízkost k nim byla ve vedení KSČ považována nejen za znak loajality, ale i společenské prestiže. Kdykoliv tedy nějaký vysoký úředník pocítil potřebu dát najevo svůj vztah k Sovětskému svazu a ztížit tak napadnutelnost své pozice, požádal o poradce. Platilo to hlavně pro mocenské resorty, na prvním místě bezpečnost, kde měli poradci zajistit hladký start a průběh první vlny politických procesů. Paradoxně tam právě Karel Šváb a Rudolf Slánský, kteří se o příchod poradců do bezpečnosti nejvíc zasloužili, zaplatili za toto rozhodnutí vlastními životy.

Poradci dorazili s cílem odhalit spiknutí ve vedení KSČ a během tří let vyrobili a dovedli ke zdárnému konci (čtrnáct obžalovaných, jedenáct popravených) proces, který zanechal hluboké dojmy daleko za hranicemi země. Naučili domácí vyšetřovatele takovým výslechovým metodám, po jejichž absolvování obviněný podepsal jakoukoli výpověď a před soudem předvedl libovolné, předem nacvičené divadlo. Když na samém počátku někteří vyšetřovatelé dávali najevo překvapení nad tímto postupem, poradce Lichačov jim vysvětlil: „Nepřišel jsem diskutovat, ale přišel jsem do Československa stínat hlavy. Raději vykroutím sto padesát jiných krků, než by měli vykroutit můj vlastní.“277

Čeští vyšetřovatelé od té chvíle vnímali poradce jako hlavní osoby, které za prováděná zvěrstva nesou odpovědnost. Dochovalo se svědectví vyšetřovatele Doubka, kterému se jeden z jeho spolupracovníků svěřil: „Víš, kdyby tu nebyli poradci, tak bych tomu ničemu nevěřil a myslel, že je to lumpárna. Ale takhle je to jiné. Oni přece vědí, co mají dělat.“278 Když po skončených procesech poradci odcestovali do vlasti a když se po čase, v průběhu šedesátých let, začala opatrně vynořovat otázka, kdo je za justiční zločiny odpovědný, vyšetřovatelé z padesáttých let se jenom obtížně bránili překvapení.

K útlumu snu o Sovětském svazu docházelo postupně, tak jak stále víc lidí z Československa mělo možnost seznámit se se skutečným životem v této zemi a pochopit, že kromě slov nemá tento stát vývojově mnoho co nabídnout. Pro poslední optimisty a důvěřivce sen skončil 21. srpna 1968. Tehdy se ukázalo, co Sovětský svaz chce doopravdy: podrobení se, poslušnost, plnění hospodářských dodávek, vojenskou podporu. Se startem normalizace začalo i nové kolo pěstění lásky k Sovětskému svazu, z pochopitelných důvodů se však tato nová propagandistická vlna obracela hlavně k mladším lidem, u nichž byla naděje, že by mohli aspoň zčásti zopakovat naivitu generace svých otců a matek.

Publicisté znovu začali plodit články a knihy o podivuhodné zemi, která svou rozlohou a rozmanitostí připomíná jakýsi svět v malém. O státě, jenž je tak mohutný a silný, že pod jeho ochranou není třeba mít strach z nikoho – kromě něj samého. O zemi, v níž s pomocí nejmodernějších metod sovětští lidé, vědci a technici, přetvářejí krajinu, staví velkorysá vodní díla, zavlažují pouště a sypou z letadel prášek do mraků, jenž způsobí, že neprší, když se to nehodí – třeba když se dole koná vojenská přehlídka. Sovětský svaz ještě celých dalších dvacet let prudce nabíral obrátky a každým okamžikem se chystal předstihnout západní svět. Potom zkrachoval.

Sen o moři

Český stát měl k moři zeměpisně vždycky daleko, v jeho historii však bylo pár okamžiků, kdy to úplně neplatilo. Většina středověkých panovníků spotřebovala svou zahraničněpolitickou energii na samo uhájení prostoru těsně sousedícího s živlem německým, avšak byly výjimky jako Přemysl II. Otakar: o něm se školní děti ještě dnes učí nejen to, že „byl králem železným a zlatým“, ale také, že „jeho říše sahala od Baltu po Jadran“. Pravda je, že na počátku svého panování se král zúčastnil křižácké výpravy proti tehdy pohanským Prusům. Na šedesát tisíc mužů se prodralo zemí, během čtyř týdnů vypálili pohanské svatyně a rozbořili hrady, a když nakonec Prusové kapitulovali, dal je Přemysl Otakar pokřtít. Jako symbol svého vítězství potom při baltském pobřeží založil město Královec (později Königsberg, dnes Kaliningrad) a po jeho vzoru i další členové jeho české družiny založili několik měst a hradů. Celé území pak král předal řádu německých rytířů a vrátil se zpět do Čech.

Po formální stránce tedy nelze tvrdit, že Přemyslova říše sahala k Baltu, přestože tomu tak de facto pár týdnů bylo a rozhodnutí, komu správa země připadne, záviselo hlavně na něm. Východním tažením chtěl král posílit svou autoritu v říši, nikoli získávat državy daleko na východě. Výprava však byla zajímavá tím, že zřejmě šlo o první masovější setkání obyvatel Čech a Moravy s mořským živlem – i když o tom, jak probíhalo a jak bylo v myslích účastníků zpracováno, se zprávy bohužel nedochovaly.

Hlavní Přemyslovy zahraničněpolitické výboje nesměřovaly na východ, ale na jih – a tam, pokud se „moře“ týká, dosáhl většího úspěchu, byť opět dočasného. V roce 1269 mu dědictvím připadlo několik zemí na jih od Moravy: Korutany, Krajina, Istrie a část Friaulska, takže panovník kontroloval přístup k Jaderskému moři zhruba v oblasti dnešního Terstu. Mimoto se mu fakticky podřizovala i města na severu Itálie – Verona, Treviso, Pordenone a pár dalších. Na několik let, než ho v roce 1276 Rudolf Habsburský o jižní državy opět připravil, tak byl Přemysl II. Otakar patrně nejmocnějším panovníkem v Evropě.

Přestože o udržení přístupu k Jadranu v dalších stoletích usilovali například Zikmund Lucemburský, Ladislav Pohrobek anebo Vladislav II. Jagellonský, byl to hlavně Přemysl II. Otakar, kdo byl v pozdějších staletích vnímán jako ten, kdo přístup k moři Čechům vybojoval; Tylova slova z novely Poslední Čech „Měli jsme doby, kdy žezlo panovníků našich od moře Baltického až k Adriatskému sahalo“279 byla věnována nejvýbojnějšímu z Přemyslovců.

Za „den seznámení Čechů s mořem“ však lze přesto s velkou pravděpodobností pokládat teprve 4. září roku 1433, kdy tímto způsobem vyvrcholila velká a mimořádně úspěšná spanilá jízda husitského vojska k Baltu. Ve fantazii básníka 19. století měla triumfální průběh už od počátku: „Hromu rachotem a vichru letem / vozy husitů se valí světem, / vojínů v nich tváře opálené, / žen i dívek prsy rozhalené,“ popisoval v básni Husita na Baltu dávné výjevy Svatopluk Čech.280 Husitské vojsko pod vedením Jana Čapka ze Sán během letního tažení prošlo vítězně Polskem a dosáhlo Gdaňsku. Utábořilo se na Biskupské hoře, na dohled od města i od moře. Protože s sebou husité nevezli žádného kronikáře, dochovalo se svědectví jen z pera polského letopisce Jana Długosze: husitů bylo jako much, naštěstí se však k útoku na město neodvážili; místo něj po čtyřech dnech odtáhli k mořskému pobřeží (na cestě ještě vypálili klášter Oliva). Tam na ně čekal nový a šokující zážitek: kam oko dohlédlo, rozprostírala se před nimi mořská pláň.

„Poprvé v našich dějinách uzřely masy drobných českých lidí to, co bylo až dosud vyhrazeno jenom očím českých pánů, prelátů a obchodníků,“ napsal o tom na počátku padesátých let minulého století historik husitství Josef Macek.281 Jan Dlugosz dodal četné podrobnosti. Protože moře bylo v těch místech mělké a dalo se kráčet po dně i daleko od pobřeží, nastal čas her a sbratření s vodním živlem. „Všichni zároveň, jezdci i pěšáci, vstupovali do moře, pokud to mořské hlubiny dovolovaly. Dělali výlety do mořských vln, skákali jeden přes druhého, hráli si objímajíce se navzájem.“

Mnoho bojovníků bylo prý přímo v mořském příboji pasováno na rytíře, smích a zpěvy zněly ze všech stran. Jan Čapek ze Sán, projíždějící na koni příbojem, s mužstvem špásoval: „Hle, bratří, přiznávám se vám, že dosáhnuv v těchto místech konce světa, nemohu dál postupovat, neboť mi v tom brání mořské vody!“ Jeho lidé však zřejmě neměli čas ho poslouchat, protože byli plně zaměstnáni hrami a ochutnáváním. Když zjistili, že voda je slaná, naplnili jí všechny prázdné nádoby, které měli, aby ji mohli vzít domů „a tam, u svých druhů mohli se tím více chlubit“.282

Součástí novověké změny názoru na svět a lidskou roli v něm byl rozvoj cestování – a následně také cestopisné literatury. Zajímavě se v této souvislosti jeví literární ztvárnění proslulé propagační cesty českého panstva pod vedením Lva z Rožmitálu do západní Evropy (uskutečnila se v roce 1465 s cílem získat přízeň západních dvorů pro českého krále Jiřího z Poděbrad). Členem výpravy byl také rytíř Václav Šašek z Bířkova, který ve svém cestovním deníku zachytil mimo jiné dojmy z prvního setkání s mořem u Dunkerque – respektive nezachytil; vylíčil, jakým způsobem tam místní obyvatelé provozují pobřežní rybolov, ale osobní dojmy ze setkání s mořem si nechal pro sebe.

Jinak postupoval Alois Jirásek, který na motivy Šaškova deníku zpracoval populární historický román Z Čech až na konec světa. V něm se ukázalo, že co Šašek ve svých vlastních zápiscích smlčel, to Jiráskovi prozradil: „Tu to bylo poprvé, co jsme je viděli. Ale pak jsme se teprve na ně jak náleží podívali, když jsme se k městu přiblížili a na samém břehu mořském stanuli. Milí synáčkové! Toho vypověděti ani vypsati nelze, jaká to podívaná na tu široširou, nekonečnou poušť vodní, jakoby až do končin nebes sahající. Tu je člověk opravdu pobožný a cítí, jak je pánbůh všemohoucí a jak je člověk nepatrný. Až vám mně úzko bylo a nevím jak, v tu chvíli mně také na mysl připadl domov, hle, tato naše stará tvrz… A nyní se již nestydím říci, oči se mně slzami zalily.“283

Jiráskovi asi sotva někdo bude zazlívat, že se slušnou mírou umělecké přesvědčivosti dobásnil to, co se doboví cestovatelé patrně ostýchali vyjadřovat – líčit dojetí ze setkání s mořem podle všeho překračovalo představy o tom, jaká je současná povolená míra subjektivismu v literatuře. To Oldřich Prefát z Vlkanova ve své Cestě z Prahy do Benátek (a dál do Palestiny, k Božímu hrobu), uskutečněné v roce 1546, prozradil svou fascinaci čtyřicet dnů dlouhou plavbou alespoň tak, že nesmírně pečlivě, s až pedantskou drobnokresbou, popsal do posledního detailu loď, na které plul, včetně většiny členů posádky.

Při tom se ukázalo, jak je pro autora-suchozemce obtížné popsat a čtenářům přiblížit prostředí, jež je jim vzdáleno tak dokonale jako moře. Prefát při tom použil podobnou metodu jako skoro o sto let později Jan Ámos Komenský, který se v druhém vydání Labyrintu světa a ráje srdce rozhodl vylíčit strastiplné zážitky z plavby do Anglie v roce 1641. Aby prostředí na lodi zachytil co nejplastičtěji, vypomáhal si v žertu termíny, o kterých věděl, že je zná každý, kdo aspoň jedenkrát v životě viděl tažný vůz: stěžni říkal oj, kormidlu náprava, a když se mu příslušné asociace nedostávalo, pomohl si opisem – takže třeba kotva byla „hák železný na přetlustém provaze“.284

Pro české „dojmy z moře“ byl v dalších staletích společný pocit nesamozřejmosti českého cestovatele uprostřed vodního živlu, pronikavě se lišící od způsobu, jakým vztah k moři líčili spisovatelé přímořských národů. Zatímco téměř každý píšící Španěl, Angličan nebo Rus si na moři mohl připadat tak trochu jako dobyvatel vzdálených světů (neboť patřil k národu, který tyto světy po celé zeměkouli kolonizoval), Češi na moři si počínali spíš jako cestující. Byli klienty námořních společností, patřících cizím a často nepřátelským národům (do Ameriky většina Čechů odplouvala z německých přístavů, obvykle z Brém). Jejich zážitky byly individuální, nikoli nesené dobyvatelským étosem země nebo instituce, jež je vyslala. S výjimkou misionářů nevyjížděli čeští cestovatelé ve jménu nějaké ideje, která by jejich cestu posvětila; poháněla je zvědavost, touha po poznání, později etnografický zájem. Nesloužili žádným českým imperiálním touhám, protože o takových touhách nemohlo být v Rakousko-Uhersku řeči. Ačkoliv tedy pocit sounáležitosti s vyšším celkem v českých cestovních zprávách obyčejně chybí, o to větší prostor zbyl pro soukromý prožitek moře. Jako by se pak občas do pera českých spisovatelů prodralo cosi z nepřekonaného patosu, známého z Bílé velryby Hermana Melvilla.

„Podivno!“ psal Jan Neruda při své plavbě Středozemím. „Chci-li, slyším, jak zhluboka a pravidelně dýchá kolem mne oceán, a chci-li zas, slyším, jak tam nahoře po nebi kráčí čas, jak šustí obrovitá křídla věků a zapadají kola planetních hodin!“285 Noční samota na palubě mu vnukla vjem vlastní nicoty a zároveň intenzivního propojení s celým světem. „Hledáme něco mimo sebe a ono je to všude, v nebi i v moři i v nás! Život je ve sluncích a ve vlnách a v myšlenkách, a kdybych neměl také vlastní život svůj, zprahnul bych v tom všemmíru jako plavec bez sladké vody v oceánu! Přec jen divné to přecházení z jednoho do druhého, to ponoukání!… Do duše přechází život z moře, do moře z hvězd, do – – K zbláznění! Poslední zákon všeho musí být přec tak jednoduchý, že až k smíchu, a já – já nevím praničeho o něm.“286 V čemsi podobně to vyjádřil – neméně upřímně mořskou hladinou okouzlený – Vítězslav Hálek, když napsal: „Kdo poprvé spatřil moře, stane se znovu dítětem.“287

Uvidět je: splnění snu o moři bylo v českých zemích dlouho vyhrazeno jen kastě vyvolených – profesionálních cestovatelů, umělců a boháčů, kteří si takový luxus mohli dovolit. Zprávy o setkání s mořským živlem vytvořily celý zvláštní oddíl české cestovatelské literatury – a nemuselo vždy jít o moře exotická, vzdálená; s oblibou se líčil i Balt a Jadran. Cestovatel Josef Štolba například v knize Klepy z cest (1873) čtenářům popsal, jak vypadá moře, jehož se zvolna zmocňuje civilizace – a zachytil poměry v belgických přímořských lázních Ostende. Aby tady byli koupající se, zvlášť dámy, uchráněni před cizími dotěrnými zraky, jsou po pláži rozestaveny „domečky“, pod jejichž ochranou pak vlastní akt koupání probíhá. Sluha s povozem rozmístí plavce v „domečcích“ a ty potom odtáhne do příboje.

„Odstrčím šoupací dvéře, vystoupím na schůdky a již jsem uprostřed té vřavy,“ líčil dramaticky Štolba – ale nakonec si lebedil: „V prvním okamžiku je člověku zvláštně; ale několik kroků po tom takřka sametovém dnu a první vlna přes hlavu – a již vrhá se do vody s netušenou rozkoší, běží každé vlně v ústrety, hází sebou jako na svobodu puštěný kapr a výskal by radostí jako dítě. Ó, jakou lahodu chová koupel v moři! Proti každé vlně obrátíš se zády, ona povyzdvihnouc tě převalí se ti přes hlavu, a tobě jest, jako by každá vlna sňala z tebe kousek toho pozemského prachu, kus té pozemské bídy.“288

U moře, nebo ještě lépe přímo na moři, se Čechům výborně přemýšlelo. Básník Vítězslav Hálek při plavbě z Terstu do Benátek (1865) líčil samotu muže na mořské hladině – kterou nakonec označil za samotu jen zdánlivou: „Člověk musí jen umět slyšet, vidět a cítit, a člověk až užasne, co všechno s ním ještě rozmlouvá, co se mu do duše klade, co s ním stejný tlukot srdce má – ano člověk užasne, jaká ohromná říše mluví s ním, jaká nekonečnost otázek se hrne na něho, kterak nemožná, aby byl samoten!“289 Podobně meditoval bohémský literát Zdeněk Matěj Kuděj, když se v roce 1909 vracel na dobytkářské lodi po šestiletém pobytu v USA zpět do Evropy: uprostřed ztichlého a klidného moře, pod rozpáleným nebem, měl pocit, že jeho loď se stala poslední živou bytostí ve vodním nekonečnu; bytostí tak malou a nepatrnou, až si Kuděj se steskem, jenž ho zaplavil, nevěděl rady.290

Postupně, jak českých zkušeností s mořem přibývalo, stával se i tón, v jakém o nich čeští cestovatelé referovali, energičtějším, sebevědomějším. Na přelomu 19. a 20. století platil za jednoho z nejuznávanějších českých „referentů o moři“ Jiří Guth (pozdější hradní ceremoniář, propagátor olympijského hnutí a autor příruček o společenském chování Jiří Stanislav Guth-Jarkovský). Pro Gutha se stalo moře prostředím, v kterém se cítil stejně samozřejmě jako na souši. „Nic sladšího neznám nad takovou jízdu pomořskou za příznivého povětří, a nejspíš ještě jízdu pobřežní, kde rozmanité obrazy pořád střídají se nám před zrakoma a my je sledujeme z čisté paluby, pohodlně rozloženi v lenošce nebo houpacím křesle,“ napsal v roce 1896, po návratu z plavby kolem Řecka. „A nic nás nemůže z toho vyrušiti, žádné psaní, žádný telegram, sami nemusíme, ba ani nemůžeme psáti, všecko klopotné žití jako by bylo přerváno na ten čas, co jsme na palubě.“291

Ani jemu se však nevyhnul nejčastější průvodce českých dobrodruhů – stesk po domově. Když o šest let později vyplouval přes Atlantik, stěžoval si nejdřív, že cestu nepodnikl o čtyři staletí dříve, protože teď prý „jde všecko tak hladce a bez okolků, jako bych jel z Kostelce do Volyně“.292 Dokonce prý se ani nemusí přesedat. Nakonec se však, ještě na souši, na německé půdě, ani on úplně neubránil sklíčenosti. Což si nepočíná opovážlivě? „Proč nesedím doma a nemažu s panem lékárníkem dardu?... Proč nesedím pokojně například zde a proč tluku se přes oceán? Tady přece je jako v ráji. Ale takový už jsem, Bůh ví, od koho mám tu nepokojnou krev.“293

Uprostřed Atlantiku na něho stesk dolehl naplno. „Vzpomínám, kterak dnes, v sobotu, matka jako pokaždé v ten den jde procházkou ke kapličce pod strání. Co se tam už asi chudák namodlila za svoje děti, z nichž všecky jsou od ní pryč a já nejdál! Slunce asi úkosem teď svítí na to údolíčko orlické, milé, půvabné, táhnoucí se až k potštýnskému hradu. Ten teď v tom zlatém západu plane a od nás dobře je viděti jeho červenavé pobořené zdi uprostřed černých lesů, vysoko na tom pahrbku, pak pod ním městys, blíže Doudleby a bílé zdi jejich továrny, a posléz dlouhé lány zelených luk. Mezi nimi lesklá, široká stuha: teď už nedivoká, ale klidná řeka Orlice. Louky voní. A cestou ke kapličce, kudy zvolna kráčí to staré, věrné srdce, tam za Starou řekou, dozrávají vysoké klasy na širokých polích pod vysokou, lipovou strání.“294

Kolem bylo moře, ale Guth byl v Doudlebech. Stesk po domově byl nakonec nejsilnějším dojmem, který si ze „svého“ moře přivezl; stejné dojmy ho naplnily, i když se po čase plavil z Ameriky domů: „Při jízdě té nejpříjemnější, při níž zahrnovali nás bohatým stolem a pohodlím nejvybranějším, přec čekáme na pevnou půdu jako Židé na svého Mesiáše.“295 Stejný stesk a stejnou touhu bylo možné vyčíst z obrazů Guthova současníka Beneše Knüpfera, který si sice svými akademicky pojatými přímořskými krajinami získal přízeň publika v Čechách, a zejména v zahraničí, nakonec ho však melancholie dostihla právě na moři: při plavbě lodí z Rijeky do Ancony se mu vrhl do náruče.

Jiní čeští malíři byli šťastnější: Antonín Hudeček, Jan Preisler, Jakub Schikaneder, Bohumil Kubišta, později například Jan Zrzavý – ti všichni své setkání s mořem nejenže přežili ve zdraví, ale jejich hojně reprodukované obrazy sloužily jako pozvánky na cesty. S jídlem rostla cestovatelská chuť. Plavba už nebyla dobrodružstvím pro osamělou duši, ale kratochvílí, při které se dalo oddat zábavě i obdivovat technický pokrok.

Když proslulý autor cestopisů Josef Kořenský vyrážel v roce 1893 z Brém k plavbě kolem světa, spotřeboval na zachycení svých dojmů z lodi Havola, na které plul, čtyřicet stránek. Svědomitě popsal i nejnicotnější události plavby, vylíčil atmosféru mezi posádkou a pasažéry a přiblížil loď čtenářům až do posledního šroubku; zjistil například, i kolik váží kotva. Ani to však nestačilo: když o šest let později z téhož přístavu vyplul do New Yorku přírodovědec Antonín Frič – plavil se na „největší a nejkrásnější lodi německého Lloydu“ Kaiser Wilhelm der Grosse –, shrnul dojmy z této lodi do Národních listů slovy: „To byl jinší obr, než byla Havola, kterou tak nadšeně popsal přítel Kořenský. Ta měla jen dva komíny, naše má čtyři.“296

Zatímco někteří obdivovali technické divy, jiné české cestovatele sváděl pohled na mořskou hladinu k úvahám o národním charakteru. Přihodilo se to třeba literárnímu historikovi Miloslavu Hýskovi, který se před první světovou válkou rozhodl navštívit baltskou Rujanu. Poprvé uviděl moře ve štětínském přístavu. „Bylo to nové, mohutné, vznešené – na lodi plno lidí, a přece jako bychom byli sami, takový pocit studena a samoty jsem měl…To je tedy Balt, u něhož kdysi stanuli i husité, moře chladné, přísné a neúprosné jako národ, který je ovládá.“ Souvisí snad skutečnost, že nemáme moře, s některými našimi vlastnostmi, jimiž se zrovna nepyšníme? „Myslil jsem opět na domov,“ psal Hýsek, „na náš ‚zemský ráj to na pohled‘, jeho roviny a řeky, jeho pole, lesy a trochu hor, jeho rybníky a nejvýš jezírka – s mořem český člověk nepřišel doma do styku, nezápasil s ním, nepoznal jeho bouří: kde by se byl mohl naučit nelítostné tvrdosti?“297 To Jan Herben byl přízemnější: po návratu z cest napsal do Času, že mu mořská hladina připomínala pole zelných hlávek. Byl z těch, kdo si domov vezou všude s sebou.

V prvních měsících a letech bezprostředně následujících po vzniku republiky se představa o tom, že by Češi mohli mít moře, načas stala i politickým požadavkem, prosazovaným tu a tam dokonce nejvyššími reprezentanty státu. Po roce 1918 nebyl zcela výjimečným názor, že Československo si „své“ moře zaslouží, vzhledem k třem stovkám let utrpení pod vládou Habsburků, ale i jako kompenzaci za pomoc československých legií mocnostem Dohody. Veřejnosti nebyl neznám názor Masarykův (míněný však jako požadavek etický, nikoli politický), vyjádřený také v Hovorech s TGM: „Pravda, nám chybí moře, nám chybí vědomí, že na druhé straně je také svět; sedíme jako žáby v rybníce a kuňkáme na sebe.“298 Bylo známo, že v počátcích mírové konference vedení naší delegace, jmenovitě předseda vlády Kramář nebo ministr zahraničí Beneš, usilovali o zajištění československého přístupu k Jadranu ve formě takzvaného koridoru. S mořem se počítalo předem: malíř Vojtěch Hynais mezi své návrhy prvních československých známek zařadil také motiv lodi plující po širém moři.299

Tento požadavek se však ukázal nereálný (protože mimo jiné vojensky nehajitelný), s čímž se ovšem někteří čeští představitelé i část veřejnosti nechtěli smířit. V roce 1926 vydal spisovatel Josef Müldner traktát Slovanský přístup k moři, v němž versailleský mír z roku 1919 odsoudil jako mír pro ČSR nespravedlivý. „Jenom moře odchovává velké státy,“ stěžoval si, „velmoc, která by nehraničila s mořem, není velmocí.“ Stát podle Müldnera má dva hlavní znaky: politickou a hospodářskou samostatnost; moře je pak pečetí této samostatnosti, jakýmsi jejím stvrzením, dovršením. Z toho plyne, že kdo moře nemá, úplně samostatným ani být nemůže.

„Již sama naše rozloha i počet obyvatelstva usvědčuje osud z nespravedlnosti. Mohlo-li si Finsko vybojovati svůj koridor k Severnímu moři ledovému, patřil českým zemím tím větším právem.“ Müldner přiznával i to, že česká (meziválečná) touha po moři je vlastně jakousi reminiscencí za starým Rakouskem, jemuž patřilo jadranské pobřeží. „Toto pobřeží bylo slovanštější za Rakousko-Uherska než dnes, kdy celá Istrie a řada slovanských přístavů je v cizích rukou.“300 Zároveň však uznával, že v poměrech, jaké se po roce 1918 ustavily, půjde s touto situací těžko něco dělat.

Psaní o moři tak zůstalo doménou českých spisovatelů, nikoli politiků. Karel Čapek uctil mořské vody jižní Evropy v Italských listech. Při návštěvě Anglie, v liverpoolském přístavu, si uvědomil, že „moře“ může mít každý člověk v sobě, ať skutečnost (při pohledu na mapu) je jakákoliv: „Vlasti, jež nemáš moře, není-li nějak úzký tvůj obzor a zda ti neschází šumění dálek? Ano, ano, ale mohou být hučící rozlohy kolem našich hlav; nelze-li plouti, lze aspoň myslet, brázdit letkami ducha svět širý a vysoký; povídám, ještě je dost místa pro výpravy a pro velké lodi. Ano, je nutno stále vyplouvat; moře je všude, kde je odvaha.“301

České myšlení na toto téma ve své době zřejmě završil maximalistický Jaroslav Durych (jehož vylíčení námořní plavby v románě Služebníci neužiteční jinak patří k nejkrásnějším „obrazům moře“ v českém písemnictví). V polovině dvacátých let Durych projel Německem a dostal se až k Baltu, k prvnímu moři svého života. Rozhodl se předem, že je vystaví svým mimořádným životním a uměleckým nárokům. Bude tak dobré, jak očekává? Nezklame? Výsledek experimentu zachytil Durych v knize Plížení Německem. „Moře se nestavělo na hlavu,“ napsal, „nedělalo kotrmelce, nenašminkovalo se; chovalo se mi důstojně jako stříbrná kráska, která ví, že její absolutní kráse není třeba žádné koketerie. A když jsem to s nejhlubším zadostiučiněním zjistil, spěchal jsem na nádraží… Mohl jsem se tu sice zdržet do druhého dne, ale řád mravní nepřipouští civění, které svádí k pohodlnosti a citovosti.“302

Z tónu Durychova psaní bylo zřejmé, jak se český vztah k moři s lety proměnil. Z neznámého a nebezpečného živlu se stalo subjektem podrobeným lidským kritériím. Jeho někdejší patos byl pryč, stalo se z něj životní prostředí, okolnost, stafáž. Českým plavcům (a zdaleka nejen jim) se plavba napříště měla stát záminkou k tomu, aby obdivovali sami sebe – přesněji řečeno to, co pokládali za triumf vlastního důvtipu. Když Adolf Hoffmeister v knize Americké houpačky popsal stylem Barona Prášila plavbu z roku 1936 na tehdy největší lodi světa Normandii, bylo vše hotovo: loď se zdála tak obrovská, že na ní byla studna s pramenitou vodou, pod hlavním kotlem odkryli vykopávky antického chrámu, na palubě pořádali koňské dostihy, měli tam jatky, letiště a pronajímali lovecký revír. Člověk si nyní mohl dovolit všechno – a po moři se plavil především proto, aby to dal najevo.

Sen o kolonijích

Když se během 19. století dotvářela koloniální impéria náležící Anglii, Francii nebo Nizozemsku, měli Češi jiné starosti, než aby o podílu na tomto celosvětovém procesu mohli třeba jen snít. Podobně na tom byli však i ti, s nimiž Češi v té době zápasili. Němci v Rakousku a Německu čas vhodný k ovládnutí zámořských území shodně propásli, a když se v poslední čtvrtině 19. století konečně rozhlédli, zjistili, že svět je v podstatě rozdělen.

Kancléř Bismarck, sjednotitel Německa, se nejprve soustředil na upevnění říše v jejích kontinentálních hranicích, tak jak se utvořily roku 1871. Až v průběhu osmdesátých let od této původní politiky ustoupil a „vložil pod ochranu německé říše“ čtyři africká území, na nichž vyvíjel činnost Německý koloniální spolek a další společnosti. Německými koloniemi v Africe se tak staly Togo a Kamerun při pobřeží Guinejského zálivu, Německá jihozápadní Afrika (dnešní Namibie) a Německá východní Afrika (dnešní Tanzanie). Tím zároveň Bismarckovy výboje v Africe skončily; ve stejné době vstoupil ve známost jeho okřídlený – a velmi realistický – výrok z roku 1888 o tom, že „má mapa Afriky leží v Evropě“; tedy že německým údělem je hájit existenci centrální mocnosti, sousedící z jedné strany s Ruskem a z druhé s Francií. Na angažmá v odlehlých končinách zeměkoule není čas, takové bylo Bismarckovo přesvědčení.

Názor ostatních velmocí však byl jiný: urychleně si parcelovaly zbylá území, pokud ještě nějaká zbývala, vedeny při tom nikoli už hospodářským zájmem jako kdysi, ale zájmem strategickým; oficiálně se argumentovalo šířením civilizace mezi barbarskými rasami a národy. Na konci 19. století se zdálo, že napříště bude celý svět dirigován z Evropy (a z USA) a že stát, který se této koloniální expanze nezúčastnil, nebude státem plnohodnotným. Za císaře Viléma II. proto Německo obnovilo své pokusy o získání území v třetím světě.

Mělo v úmyslu získat dvě portugalské kolonie, Angolu a Mosambik, což spolu s odkoupením části belgického Konga mělo vést ke vzniku souvislého „německého“ území, jež by oddělovalo jižní Afriku od zbytku světadílu. (Projevem expanze v dalším směru, východním, byla uvažovaná stavba železniční trati Berlín–Bagdád.) V tom všem se však Německo dotýkalo anglických zájmů, jež si „vládkyně moří“ navykla pokládat za bytostné. Výsledkem byla světová válka a zánik německé říše v podobě mocnosti.

Z logických (politických) důvodů se do roku 1918 mužů s koloniálním myšlením mezi Čechy nevyskytlo mnoho. Ale byli. Český cestovatel Emil Holub, který v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století podnikl dvě velké výpravy do nitra afrického kontinentu, nezapřel, že byl – vedle převažujících zájmů etnografických – i mužem schopným přemýšlet z hlediska imperiálních perspektiv. Když v roce 1879, po návratu z první, sedm let trvající cesty vysvětloval, proč se vůbec do Afriky vydal, uváděl, že si přál, aby „Čechové na prvním místě, a Rakousko vůbec“ dohnali anglo-francouzský koloniální náskok. Přál si také získat pro Prahu a Vídeň etnografické a přírodovědecké sbírky (což splnil). Navíc však ještě chtěl opatřit pro své krajany lepší životní prostor, než jaký se podle jeho názoru nabízel sílícím proudům českých vystěhovalců ve Spojených státech.

„Chtěl jsem nalézti půdu, na které by zchudlé a pracovité rodiny mých krajanů k svému prospěchu a k užitku domorodců v afrických končinách se mohly usaditi.“303 Uvažoval, že půdu pro české osadníky získá odkoupením nebo pronajmutím od místních kmenových pohlavárů. „Kdyby se byl tento plán podařil, byli by tím získali nejen naši lidé, ale i jihoafričtí domorodci,“304 napsal o šedesát let později antropolog Jindřich Dlouhý.

O tom, že při své první i druhé africké cestě Holub skutečně hledal „prostor“ pro budoucí české osadníky, svědčí způsob, jakým pojmenovával místní krajinné útvary; vytvářel tím jakousi variantu vlídné české krajiny, byť se nacházela uprostřed tropů: „Vrch u řeky Matlouci pojmenoval jsem Čepice, vrch u nejbližší bystřiny na jih nazval jsem U dvou vrabců, výšině pak za druhou bystřinou dal jsem jméno Palcát a dvěma vrchům napravo od cesty Visutý vrch a Jehlanec, z těch poslední je nejkrásnější.“305 Některými názvy chtěl Holub uctít významné představitele českého národa; když například dorazil s výpravou do údolí, kde prý se pásl bezpočet antilop a pakoňů a odkud se do všech stran ozýval zpěv nejrůznějších ptáků, napsal okouzleně: „Ačkoliv jsem viděl v Africe mnoho podobných zjevů, přece přesahoval báječný ten obraz nejsmělejší fantazii. Kotlinu s divukrásnou scénou nazval jsem ke cti zpytatele českého jazyka pánví Jungmannovou.“

Josef Jungmann nebyl jediným Čechem, jehož jméno tak proniklo až k toku Zambezi; skupinu „malebných trosek skalních“ v blízkosti Jungmannovy pánve Holub nazval Náprstkovými výšinami, nedaleké pahorky mu asociovaly Žižkovo sedlo atd. Cestovatelovo češství se však projevovalo i jinak než jen volbou místních názvů. Jeden z Holubových životopisců, literát Edvard Valenta, se třeba podivoval jeho lidumilnosti. Zatímco slavní dobyvatelé Afriky prý běžně používali násilí, aby dosáhli vytčeného cíle, Holub se snažil vítězit laskavostí. „I ve chvílích nejzoufalejších,“ psal Valenta, „na samém prahu zkázy zcela neodvratitelné, volal na své průvodce, aby stříleli mimo.“306

Nebyl jen praktikujícím kolonizátorem, vydal také pár knih, v nichž posuzoval počínání různých evropských velmocí na černém kontinentě. Když se v nich třeba zamýšlel nad budoucností Habeše (Etiopie), Tripolska (Libye) a Maroka, tradičních otrokářských a pirátských „velmocí“ severní Afriky, věřil, že zavedením koloniální správy vzrostou šance místních obyvatel na důstojný život. V apelech na české čtenáře však nepomíjel ani jejich zájem: „Přetvořuj tyto hnědé a černé nevědomce v lidi vědoucí,“ radil, „ale nezapomínej ani snaživých lidí mezi nezámožnými a chuďasy vlastní domoviny! V krajích ležících dílem staletí ladem, dílem ještě nevzdělaných, ač vzdělání schopných, zjednej přelidněným okresům vlasti nevyčerpatelnou živnou půdu, která odměňujíc sdostatek pilnou práci, zažene navždy hlad a strázeň!“307

Při své první cestě měl Holub v plánu dostat se od břehů jižní Afriky do povodí řeky Zambezi a pak ještě dál, na pobřeží Atlantského oceánu. Splnění plánu však překazila nehoda, když ztratil člun, v němž vezl léky, střelivo a část nashromážděných sbírek. V zoufalství se rozhodl vrátit zpět do Evropy. Neúspěchem skončila i druhá výprava, při níž chtěl Holub projít Afriku od jihu dokonce až na sever, do Egypta – příčinou selhání tentokrát bylo nepřátelské přijetí u kmene Mašukulumbů.

Vlády nad jižní Afrikou se tedy nakonec ujal jiný typ lidí, než k jakému patřil Emil Holub. Jejich prototypem se stal Cecil Rhodes, který brzy po Holubovi – a s využitím jeho cestovatelských poznatků – ovládl těžbu diamantů v Kimberley a dalších nalezištích jižní Afriky. Území, které vzal místním kmenům, bylo po něm pojmenováno Rhodesie (dnešní Zimbabwe), kromě toho se stal prvním ministerským předsedou v Kapsku. Ve své době byl jedním z nejhlasitějších propagátorů myšlenky, že místní anglosaské obyvatelstvo je jednou provždy nadřazeno černošské rase.

Téma kolonií se však v českém prostředí nečekaně vynořilo po převratu v roce 1918. V době, kdy se celý svět otřásal v základech, i mnozí Češi zažívali, jaké to je, mít zničehonic pod kontrolou cizí území. Mnozí velitelé československých legií, hlavně těch sibiřských, se z této závratě marně pokoušeli vypsat ještě řadu let po návratu domů. Zdá se, že vůči imperiální šalbě nebyl na okamžik úplně imunní ani T. G. Masaryk, když se v dopise z července 1918 sebevědomě svěřoval americkému ministerstvu zahraničí, že „jsem, abych tak řekl, pánem Sibiře a poloviny Ruska“.

Zatímco jedni rychle získávali, kontrola druhých nad zámořskými územími se hroutila. Jakmile vešlo ve známost, že mezi sankcemi, uplatněnými vůči poraženým ústředním mocnostem, bude také odebrání jejich kolonií, nejeden latentní imperialista na české straně zbystřil. Koneckonců jenom v Africe šlo o tři miliony kilometrů čtverečních, které momentálně neměly pána.

Zatímco pražská vláda, která 2. ledna 1919 o možných územních požadavcích jednala, doporučila zachovat víceméně historické hranice českého státu (plus Slovenska) a odmítla třeba svůdně vypadající možnost anektovat Dolní Rakousko a Vídeň, mimo rámec vrcholné české politiky si představa zámořských území, kontrolovaných z Prahy, získávala oblibu. „Mluvčím českého kolonialismu“ se nakonec stal spisovatel Jan Havlasa, známý autor exotických cestopisů, hlavně z oblasti Dálného východu. Na počátku roku 1919, před mírovou konferencí, která měla o budoucnosti německých kolonií jednat, vydal Havlasa spis České kolonie zámořské, v němž vyjádřil názor, že západní svět stojí na pokraji chaosu – je totiž v ohrožení žlutým nebezpečím. Anglie, Francie ani Amerika žlutému náporu samy nedokáží zabránit. Naštěstí jsou zde však Češi a ostatní malé národy.

„Jediným východiskem ze slepé uličky je postoupení malých území koloniálních s pruhem mořského pobřeží i malým národům evropským, u nichž není třeba se obávati imperialistického poblouznění.“308 Československé legie na Sibiři podle Havlasy ukázaly, že Češi dokážou vládnout druhým; připojí-li se tedy k těm, kdo vládnou už nyní, mohly by tak postupně, krok za krokem, vznikat budoucí Spojené státy bílého plemene (Havlasa si po svém přivlastnil wilsonovskou ideu Společnosti národů). Nejen Arabové a Indové, kterým už Britové vládnou, ale v budoucnosti i Tataři a Mongolové se s pomocí (českých) koloniálních pánů stanou platným, neboť civilizovaným členem mezinárodního společenství.

Když se kácí les, létají třísky, a ani tento proces se neobejde bez obětí, mínil Havlasa. „Že při tom některé sterilní národy propadnou svému osudu, je nepochybné. Mexičané ustoupí Američanům, Albánci Jihoslovanům, Manžurci Japoncům – abychom uvedli několik případů – nikoli právem moci, nýbrž přirozeným postupem a pro svou prokázanou neschopnost sebeurčení.“ Když pak Havlasa přemýšlel konkrétně, které území by se Čechoslovákům nejlépe hodilo, vybavilo se mu africké Togo.

Není divu, že z bývalých německých kolonií se mu zalíbila právě tato. Svou rozlohou zaujímalo Togo při Guinejském zálivu zhruba třetinu území tehdejší ČSR a počet obyvatel se odhadoval kolem tří milionů – což byla čísla, o kterých se mělo za to, že je lze vhodným koloniálním zacházením dostat pod kontrolu. V zemi v letech pod německou správou vládl relativní pořádek, těžila se tam železná ruda a do Evropy se dovážela kukuřice, rýže, káva a kakao, jichž na poválečném českém trhu určitě nebyl nadbytek. Jediné, co v Praze mohlo vzbuzovat vrásky, bylo africké klima. Vyhlédnutá země ležela jenom několik stupňů severně od rovníku a cestovatelé líčili myriády moskytů přenášejících zimnici a další nemoci.

Havlasa však i to viděl s optimismem. „Tropy nejsou tak strašné, jak si je mnozí představují,“ tvrdil. „Jsou běloši, kteří se v nich cítí lépe než v podnebí mírném, kde se zrodili. Soustavnou kolonizací kterákoli země stala by se brzo obytnou a zdravotně příjemnou, i rozmnožila by hospodářské, myšlenkové a populační bohatství kteréhokoli malého národa.“309

Podobně snadno viděl problém také český lékárník, lovec a cestovatel Vilém Němec, který v roce 1923 v letáku s názvem Je-li nám třeba kolonizace? odvětil kladně a vybral Čechům v Africe území Habeše (dnešní Etiopie). Podle Němce se Habeš hodí, protože je to země bohatá na zlato, cín, železo a ostatní kovy, dobývá se tam také uhlí, nafta a drahé kameny. Příroda je v panenském, lidmi doposud nedotčeném stavu, dala by se tam pěstovat bavlna, rýže a spousta obilí, země je protkána sítí silnic a Addis Abeba je hezké, výstavné město, kde cizinci postavili spoustu bank a hotelů. Podnebí je tam navíc mírnější než v rovníkové Africe, panuje tam podobné věčné jaro jako v Kalifornii, obzvlášť ve vyšších nadmořských výškách.

Konečně, podle mínění některých, připadal v úvahu i Madagaskar. První Češi se tam usadili na počátku 19. století. Po roce 1918 jeden z madagaskarských Čechů, majitel brusíren František Šlechta, původem z Turnova, vyjednával o příchodu dalších Čechů s místním francouzským guvernérem Garbidem, jenž prý byl ochoten podporovat Čechy v tom, aby na ostrově budovali nové domovy. Nejúspěšnějším z nich se stal podnikatel Josef Černohouz, který na ostrově vybudoval farmu podobnou české chalupě, s došky a taškami vyrobenými z mahagonového dřeva. Šlechta Černohouze obdivoval hlavně jako úspěšného plantážníka. „Viděl jsem tam růsti kávovník, oranžovníky, ananasy a kypré ravenaly, spřízněné s banány a podobné mohutnými lupeny rozevřenému vějíři.“ Černohouz choval i velké množství dobytka, o který se mu obětavě starali místní obyvatelé. Uprostřed prosperity, v létě 1921, však nečekaně zemřel. „Jeho skonem vzaly zasvé také všecky slibné podniky,“ psal Šlechta zklamaně.310

Bývalé německé kolonie v Africe si nakonec rozdělily velmoci, především Anglie a Francie. „Vítězný lev světovládných Angličanů svírá nyní Afriku od břehů severních až k pobřeží nejjižnějšímu,“ psal cestovatel Josef Kořenský. „Předními tlapami objímá Suezský průplav, trupem dotýká se pevniny střední a jižní a pohrává si chvostem nad celým Kapskem. Blízká je nepochybně chvíle, kdy bude šuměti lokomotiva veškerou celinou bývalé Černé pevniny od Středozemního moře až k Mysu Dobré naděje.“311 Český lev přišel zkrátka.

Afrika však zdaleka nebyla jediným kontinentem, ke kterému čeští kolonialisté upírali svůj zrak. „Kdo neprocestoval daleké končiny světa, nemá potuchy, co české krve je rozstříknuto po zeměkouli,“ psal Havlasa.312 Po převratu v roce 1918 se v Praze předpokládalo, že pokud se tito zámořští – například američtí – Češi rovnou nevrátí domů, vytvoří v zahraničí českou lobby, která bude protlačovat ekonomické a politické zájmy země všude ve světě. Z dalších tropických oblastí si Havlasa dost sliboval například od české Nové Guineje; věřil, že republika by se v této věci „pro větší prospěch bílého plemene“ mohla dohodnouts koloniálními velmocemi Holandskem a Portugalskem: „Jsem si jist, že bychom v Nové Guineji dovedli vědecky opakovat památný příklad československé anabáze v Sibiři a rozmnožili tak světové poklady vědění a bádání.“313

Havlasa však nevynechal ani severnější partie na asijském kontinentu. „Což tu není Kamčatka, země takřka neobydlená a bohatá nerostnými poklady, kovy i uhlím, jakož i kožešinami? Rusko ani po nejpříznivějším rozřešení svých potíží nepostačí v dohledné době na ostatní asijské své území a bude hospodářsky závislo, zvláště na Sibiři, na Spojených státech amerických; a před tváří dějin dluží tolik vojsku československému, že Kamčatka byla by velmi malým odvděkem. Měli bychom krásnou zásobu kovů i uhlí, snadno dosažitelnou po moři i po zemi, jsouce od své osady odděleni vlastně jedinou, byť ohromnou zemí, totiž Ruskem.“314

Havlasův požadavek zněl zvláštně; byl sice pravdivý v tom, že Čechy od Kamčatky dělila jen jedna země, tato vzdálenost však činila přes deset tisíc kilometrů. V době, kdy Havlasa přání vyslovil, však přesto nešlo o úplnou utopii. Západní velmoci a ani Masaryk s Benešem na přelomu let 1918 a 1919 nevylučovali možnost vyslání legií proti Leninově vládě. Po vítězství tohoto křižáckého tažení proti komunismu bylo možné hypoteticky uvažovat o určitých územních nárocích jakožto kompenzaci.

Český politik Karel Kramář, který v lednu 1919 plán vojenské intervence vypracoval, v něm spatřoval způsob, jak definitivně potvrdit výsadní postavení Československa ve střední Evropě: poté co republika spasí Evropu před komunismem, nebude jí nikdy hrozit, že se stane státem, „na který nikdo se neohlíží“,315 a ani obrozené, demokratické Rusko na svůj vděk nezapomene. Havlasa stál se svým kamčatským snem jenom v Kramářově stínu. Jenže Lenin v Rusku vyhrál, plán na intervenci zhasl a českoslovenští legionáři se vrátili domů v poslední chvíli, než komunisté v jejich řadách stačili jejich morálku rozklížit.

Zbývá tedy už jen připomenout „koloniální“ experiment Milana Rastislava Štefánika, který před první světovou válkou pobýval na Tahiti, aby se tam věnoval astronomickým a meteorologickým výzkumům. Ve volném čase tam začal plánovat založení slovenské kolonie; pokoušel se opatřit finanční prostředky na zakoupení několika v té době neobydlených ostrovů, kam chtěl přivézt slovenské osadníky. Válka uskutečnění snu oddálila, Štefánik však své tahitské plány nikdy zcela neodložil a několikrát se vyjádřil v tom smyslu, že se chce po válce na ostrov, kde měl vybudovanou observatoř, vrátit. Když o tom později vydal své knižní svědectví Štefánikův spolupracovník a cestovatel A. V. Novák, vzbudil u obdivovatelů zakladatele státu bouři nevole. Podezřívali Nováka ze snahy Štefánika očernit, ve skutečnosti však Novák spíš jen zachytil jeden z romantických odstínů politikovy povahy.

Poslední z českých koloniálních nápadů, které se zrodily těsně po skončení první světové války a vyjadřovaly snahu zabezpečit republiku navenek, se paradoxně netýkal žádného zámořského ani jinak vzdáleného území, ale souseda z nejbližších a nejintimnějších: Německa. Žurnalista Hanuš Kuffner v knize Náš stát a světový mír, vydané v roce 1919 (německý překlad této práce z roku 1922, ačkoliv bylo zřejmé, že jde o kuriózum, vyvolal skandál) nastínil plán, jak Češi dostanou Němce pod teritoriální nadvládu. Kuffner koncipoval svou knihu v posledních válečných měsících, kdy bylo zřejmé, že Německo válku prohraje, a zjevila se otázka, jak český stát, až vznikne, jednou provždy vůči Němcům zajistit.

Kuffner rozhodl, že jejich říše prostě zanikne, budou připraveni o přístup k Baltskému moři i ke klíčovým řekám Dunaji a Labi. Severní německou hranici měla podle tohoto plánu zhruba tvořit pomyslná čára Münster–Lipsko, takže daleko mimo nové německé území se měl ocitnout třeba Berlín nebo Hamburk. Na západě měli být Němci vytlačeni například z Mohuče. Dokonce i Rakousko podle toho plánu zmizelo, nahrazeno hybridem zvaným Středomezí s hlavním městem Vídní; Štýrský Hradec však připadl Srbům, Innsbruck demokratickým Švýcarům a tak dále.

Většina poraženého Německa se ocitla pod správou Čechů a ostatních Slovanů. Kuffner to vysvětloval tím, že původně stejně šlo o slovanská území, jež byla v temném středověku germanizována. „Galové jako Slované – všecko bylo násilně němčeno,“ obhajoval Kuffner nový návrh a vztahoval ho stejně na sever Německa, Prusko, Rakousko i na alpské země. Při vysvětlování územních nároků vůči Německu užíval koloniální rétoriky svých předchůdců. „Životný zájem kázal zachovat si přístavů širomořských, labskou čáru a přímou spojku odtud k jihu přes Čechy do Terstu a odtud po Jadranu ke Korintu a Smyrně. Za tu čárubýt zatlačeno, znamená vězení pro všecko východoevropské plémě; nenáhlé chřadnutí a smutný zánik svobody. Bez moře širého není živnosti pro národ. Přístavy Hamburk, Terst, Valona a silně odolné Čechy tvoří nezbytnou oporu slovanské budoucnosti.“316 Němectví, „kazimír nenapravitelný“, bude umlčeno jednou provždy. Mírová konference však o Kuffnerových nápadech nejednala, nikoho z československých představitelů ani nenapadlo, aby je s vážnou tváří předložil. Krátké období snů o cizích územích pod českou správou tím skončilo.

Sen o státě pro 40 milionů lidí

Sen o nových územích, ať v Evropě nebo v zámořských koloniích, nepředstavoval jediný směr úvah o tom, jak zvýšit výkonnost ekonomiky, počet obyvatel státu a tím i jeho mezinárodní postavení. S rozvojem průmyslového podnikání se zrodila také myšlenka, že prestiži státu lze pomoci i jinak než zvětšováním jeho rozlohy: totiž intenzivní těžbou a zpracováním surovin a na ně navazujícím rozvojem výroby. Víc továren uživí víc lidí, kteří se pak budou mít lépe. V prvních desetiletích 20. století se tato myšlenka zdála logická a rozvoj českých firem, jako bylo například Baťovo obuvnické impérium, podporoval názor, že dobře založená a vedená továrna se může rozpínat v podstatě donekonečna.

A byla to právě firma vytvořená Tomášem Baťou, z jejíhož duchovního zázemí se zrodil plán na přebudování celého státu v jednu obří a výkonnou výrobnu podle amerického vzoru. Ještě v roce 1918 se přitom Baťův zlínský závod v ničem podstatném nelišil od ostatních závodů. Zavedením pásové výroby bot a jejich přímého prodeje zákazníkům (bez zprostředkování obchodnickou firmou, jejíž rabat až do té doby zvedal ceny) se však Baťovi povedlo už v roce 1922 snížit cenu obuvi o závratných padesát procent. Tím zničil většinu konkurence a začal psát novou kapitolu v dějinách továrny, do té míry převratnou, že se ji Baťovi životopisci neostýchali přirovnávat k mobilizaci nebo válce.

Během deseti let se Zlín stal moderním městem, v němž všechno bylo podřízeno zvyšování výkonu. Zároveň se Baťovi povedlo v zaměstnancích firmy probudit dravý individualismus, takže se zdálo, že v jeho firmě snad ani neplatí marx-leninské teze o zostřujícím se třídním boji. Baťovi zaměstnanci naopak šetřili a kupovali automobily, stěhovali se do domků projektovaných v městě podle amerického vzoru a dávali všemožně najevo, že život ve jménu prosperity jim zachutnal.

Z takového úspěchu by se asi zatočila hlava leckterému podnikateli a nevyhnul se tomu zcela ani Tomáš Baťa. Podnikatelský triumf v něm vzbudil pocit, že podobný styl myšlení, jaký se mu vyplatil při budování továrny, lze uplatnit také na zbytek světa. Všichni lidé v každém okamžiku svých životů by si podle něj měli počínat stejně účelně jako dělník, který u pásu dělá boty. Měli by se lépe. A tomu, kdo všechno vymyslí a bude řídit, připadne navíc i rozkoš plynoucí z toho, že ho svět poslouchá.

„Člověk dobře obutý mocněji čelí úrazům a nepohodě a jest schopnější výdělku nežli člověk bosý,“ přednášel Baťa v pražské Masarykově akademii práce v roce 1927. „Cyklista pohybuje se čtyřikráte rychleji k cíli při stejné únavě jako chodec. Automobilista pohybuje se patnáctkráte rychleji než chodec bez vlastní únavy. Pociťuje slast moci, když stiskem páky probouzí sílu celého stáda koní k svým službám. A což teprve pociťuje pilot, když vidí před sebou prchati poděšené ptactvo před novým ptákem, člověkem.“317

Baťa věřil, že smysl života (sám říkal: „povinnost každého“) spočívá v tom, aby se člověk stal silným a majetným. „Věřím, že všichni souhlasíte, že je povinností každého z nás stát se silným, bohatým, že všichni souhlasíte s heslem: Chudoba – výmluva, zámožnost – povinnost,“318 napsal na sklonku života. Kdokoli z třinácti milionů obyvatel tehdejší ČSR, který bude takto uvažovat, se podle něho může stát milionářem. Umožňuje to technický pokrok, vynálezy, s jejichž pomocí je možné dodávat na trh stále víc stále kvalitnějších výrobků. Problém je jen v tom, že některý člověk (podnikatel) je rychlejší a bystřejší, zatímco jiný člověk váhá – a tak stroje nakonec prvnímu z nich přinesou mnohem větší prospěch než druhému. Jak to řešit? Baťovsky, dalším růstem výroby. Strojů a jejich výrobků musí být tolik, aby učinily bohatým i toho nejváhavějšího. Stále intenzivnější výroba je nezbytná k tomu, aby nebyl rušen sociální smír.

Kdo pracuje se strojem, začne se mu sám poněkud podobat. Vyplývalo to i z Baťových rad zaměstnancům, které si zvykl udílet, když se ocitl na vrcholu moci. Začínaly životosprávou. „Ukázněme především zažívací a vyměšovací ústrojí. Ráno naplňme dokonale prázdný žaludek a vyprázdněme se.“ Kdo zajde ráno na záchod, ten toho pak dopoledne víc udělá. Ale i při práci je třeba dbát na účelnost každého úkonu. Baťa při přednáškách rád ukazoval tužku, kterou nosil upevněnou na řetízku.

„Uvázanou tužku lze mnohem rychleji uchopiti než volnou. Využitím tohoto způsobu ušetříte tisíce vteřin denně.“ K tužce patřil zvláštní mechanický blok s volnými listy. „Zásluhou těchto dvou vzácných pomocníků neunikne vám žádná myšlenka, ani ta, která vám napadla, zrovna když jste byli někde vysoko na komíně nebo dole v kanále.“319 Tužka a blok jsou začátkem, na jehož konci leží miliony pro každého, tvrdil Baťa.

Byla to nakonec právě jeho touha šetřit čas, jež ukončila jeho život – v roce 1932 se s ním zřítilo letadlo při startu na obchodní cestu. A tak až jeho nevlastní bratr a nástupce ve vedení firmy Jan Antonín Baťa rozpracoval sen o průmyslové proměně celé země do hlubších důsledků. Československá ekonomika se v třicátých letech pomalu vynořovala z vleklé krize a hrozila se jejího opakování. Navíc se v sousedním Německu prodral k moci Hitler, pod jehož vedením německé hospodářství rychle nabralo dech: budoval se tam těžký průmysl, rodila se hustá dálniční síť, nezaměstnanost se blížila nule. Podobně grandiózní ekonomický převrat probíhal v rámci Rooseveltovy politiky „new dealu“ ve Spojených státech. Ve snaze zareagovat nějak na tyto nové trendy zformuloval Jan A. Baťa plán, jenž počítal s tím, že Československo se brzy stane vlastí pro čtyřicet milionů lidí.

Uvažoval takto: doposud žilo v ČSR, včetně ještě-ne-vyhnaných Němců a neodstoupených obyvatel Podkarpatské Rusi zhruba patnáct milionů obyvatel. Těžba surovin společně s rozšířenou průmyslovou výrobou, jež na ni naváže, měla uživit dalších deset milionů. Zintenzivněním zemědělské a lesní výroby měly vzniknout pracovní příležitosti pro čtyři a půl milionu lidí. Ve zmodernizované dopravní síti měly nalézt práci tři miliony, v řemeslech a obchodu sedm milionů lidí. Dohromady tedy pětadvacet milionů osob, se současnými patnácti rovných čtyřicet.

Jak takový úchvatný převrat v ekonomice rozhýbat? Podle Jana Bati byla hlavní překážkou rozvoje státu zaostalost dopravní sítě. Jako příklad Baťa uváděl, že cesta z Prahy do podkarpatské Jasiny zabere pětadvacet hodin, stejně jako z Prahy do Francie nebo Itálie. Kdyby se však podařilo postavit jím navrženou magistrálu, která by proťala republiku od západu k východu, bylo by po ní možné dojet z Chebu do Jasiny už za deset hodin. Baťa promyslel, jak stavbu uskutečnit co nejrychleji: vláda měla zorganizovat speciální pracovní tábory, řízené vojáky přibližně ve stylu Todtovy organizace, která budovala německou autobahn. Baťa měl představu o tom, kdy bude stavba hotová (už do tří let), i o tom, jak bude výsledek vypadat.

„Silnice je projektována na šířku 16 m. Hlavní jízdní dráha se skládá ze 2 jednosměrných vozovek o šířce 6 m, oddělených od sebe zeleným pásem trávníku 2 m širokým. Po každé straně jsou pankéty 1 m široké. Třicet metrů po stranách silnice není dovoleno nic stavěti nebo rušiti výhled stromy a křovinami.“320 Poloměr zatáček neměl být podle Bati menší než tři sta metrů, stoupání mělo být nanejvýš sedmiprocentní. Povrch silnice měl být z betonu, drobných kostek nebo asfaltu, podle toho, jaký stavební materiál se bude v tom kterém úseku dálnice nacházet. Všechny křižovatky se měly řešit pomocí nadjezdů a podjezdů. Jeden kilometr takové magistrály měl podle Bati stát dva miliony korun, celá stavba tedy měla být hotova za dvě miliardy.

V Baťových plánech nebyl uveden hlavní důvod, proč stát silnici ve směru západ–východ potřeboval. V době zvýšeného válečného nebezpečí vzrostl význam kvalitních komunikací, nutných pro armádu, a zajímala-li se republika například o vojenskou pomoc Sovětského svazu, bylo nutné zajistit, aby se sovětský voják do republiky (a na její západní hranici) nějak dostal. Ve stejné době, kdy Baťa zveřejnil svůj záměr, však byli i lidé, kteří představu o proměně státu v pevnost a zároveň muniční sklad publikovali naplno.

Československý vyslanec v Bukurešti Jan Šeba v knize věnované budoucnosti Malé dohody vyzýval: „Upisujme půjčku, opatřme svým synům, až jednou budou stát na hranicích, betonová prsa, která mohou zdesateronásobit sílu odporu a uchránit naše rodiny před invazí nepřátel… Půjčme státu peníze a naši inženýři, dělníci a vojáci se přičiní, že v případě nebezpečí bude naše opevněná hranice tak zadrátována bateriemi lehkých i těžkých kusů a poseta takovým počtem kulometných hnízd a pohyblivých tankových pevností, že k nám neproklouzne ani myš.“ I Šeba vyzýval k tomu, aby „na padesáti úsecích“ okamžitě začala výstavba autostrády z Plzně do podkarpatských Trebušan. „Při tom zahulí se zase vesele z komínů všech továren, vrátí se lidem práce a nebudou ani rolníci naříkat na pokles konzumu mouky a masa.“321

Jan A. Baťa počítal s tím, že na československou magistrálu navážou dálnice v cizině, takže přes Prahu bude Londýn nebo Rotterdam svázán s Černým mořem. Jakmile pro svůj plán získal ministerského předsedu Hodžu, začal připravovat také železniční magistrálu, která měla cestu mezi západní a východní hranicí státu zkrátit na jedenáct hodin. Připravil dokonce návrh vodní cesty, jež měla propojit Plzeň, Prahu, Olomouc, Bratislavu, Košice a Slatinské Doly (místo na hranici s Rumunskem) a navázat na (rovněž plánovaný) vodní kanál Dunaj–Odra–Labe. Baťovy plány vyvrcholily návrhem na vybudování pěti set obchodních letišť během dvaceti let, na kterých mělo přistávat „dvacet tisíc obchodních letadel, z nichž bude devět desetin soukromých letadel lidových a leteckých drožek“.322

„Věřím v nejlepší budoucnost našeho národa,“ napsal Jan A. Baťa v knize Budujme stát pro 40 000 000 lidí. „Je v něm dosti síly, aby si ji vybudoval co nejkrásnější.“323 Když jeho kniha přišla do prodeje, bylo zrovna léto roku 1938.

Sen o rukopisech

Číst životopisy českých umělců a literátů z 19. století znamená sledovat jeden tragický životní příběh za druhým: Havlíček, Němcová, Mácha, Tyl – jen málokdo z nich žil a zemřel způsobem, který by čtenář jejich biografie toužil následovat, pravidlem byla permanentní chudoba, nemoci, hlad. Český buditel, slavista a básník Václav Hanka byl v tomto slzavém údolí výjimkou – když v roce 1861 zemřel, truchlila kvůli němu celá země a úmrtní slavnosti se odbývaly ve všech koutech slovanského světa, dokonce i v Paříži. Pohřbu na posvátném Vyšehradě se zúčastnilo na dvacet tisíc lidí, okolo Hankovy rakve plály čtyři stovky pochodní. V jedné z písní, složených k uctění jeho památky, se slibovalo: „Nuž sláva tvá vždy potrvá, / tvůj národ bude žít, / v něm ty se věčně skvít.“324 Za rakví pak nesl mladý hrabě Kaunic na polštáři slavnou literární památku, jejíž objev byl spjat s Hankovým jménem – Rukopis královédvorský.

Hankovým životním štěstím (nebo prokletím?) bylo, že se po příchodu na studia do Prahy na počátku 19. století stal žákem a spolupracovníkem Josefa Dobrovského. Jeho učitel, zakladatel české slavistiky a propagátor slovanské vzájemnosti, ho přizval ke spolupráci na sběru starých literárních památek. Hanka se při tom seznámil se starými rukopisy a mohl studovat, jak jsou udělány. Stalo se tak shodou okolností právě v době, kdy Evropu zaplavila nejprve sláva a potom hanba, padající na hlavu skotského učitele Jamese Macphersona, jenž v 18. století postupně oznámil objev několika starých epických zpěvů, jež posléze vydal pod souhrnným názvem Ossianovy básně. Reagoval tím na rodící se poptávku po historizujících, hlavně keltských tématech; problém byl v tom, že nepřiznal, že autorem básní připsaných domnělému bardovi Ossianovi je on sám – podle Macphersona prostě šlo o nález starého textu z druhého nebo třetího století. Byly to básně plné vyprávění o udatných činech starých keltských reků s „běloňadrými“ spolubojovnicemi po boku, nebylo tedy divu, že se Ossianova sláva rychle rozšířila nejdřív v Anglii a pak i na evropském kontinentě.

Ossian získal přídomek „Homér Severu“ a přízeň nejvýznačnějších mužů evropských národů; u nás ho překládal například František Palacký. Že se ve skutečnosti jedná o napodobeniny, se ukázalo až po Macphersonově smrti, když jeho písemnou pozůstalost prozkoumala zvláštní komise. Pro přátele romantiky to bylo veliké zklamání. (Macphersonovým současníkem a dalším literárním falzifikátorem byl Thomas Chatterton. Než se ve věku pouhých osmnácti let otrávil arzenem, skládal také on básně ve staré angličtině, napodobující pro změnu Chaucera a alžbětinské básníky. Chattertonova předčasná smrt založila romantický kult tohoto básníka, k němuž patřilo kromě jiného i odpuštění jeho mystifikací.)

K tomu, aby se Hanka vydal v Macphersonových stopách, měl všechny předpoklady. Byl zručným, a hlavně plodným básníkem, znal řadu do té doby málo známých literárních památek různých slovanských národů, jimiž se mohl inspirovat, a když potřeboval s něčím poradit, Dobrovský, jenž mu důvěřoval, byl k dispozici. Jako první takto Hanka v roce 1816 vyrobil „starou“ Píseň vyšehradskou; pergamen prý byl objeven připevněný na desce, který jeho přítel a spolubydlící, spisovatel Josef Linda, užíval jako podnožku. A Píseň měla okamžitý úspěch: Dobrovský nepoznal, že jde o novodobé dílo, a s chutí oznámil jeho existenci odbornému světu. To Hanku s Lindou povzbudilo do další práce.

Popis objevu Rukopisu královédvorského patřil po dlouhá léta mezi nejoblíbenější vyprávění v české literární, a nejen literární historii. Šestnáctého září 1817 se Hanka dostavil do Dvora Králové, aby ve sklepě místní kostelní věže hledal husitské šipky. V doprovodu kaplana Borče sestoupil do sklepa, prohrabal se tam starými krámy a pod nimi, jak na dlouhou dobu uvěřila literární historie, nečekaně nalezl dvanáct starých pergamenů obsahujících rukopis pár starých básní v českém jazyce. Okamžitě o objevu informoval Dobrovského, s jehož pomocí rychle dosáhl prohlášení Rukopisu královédvorského (jak se mu začalo říkat) za nejvýznamnější památku staré české literatury.

„Národ český zajásal nad nálezem tak skvostným,“ napsal o sedmdesát let později český politik Julius Grégr, „neboť bylo jím dokázáno, že již v dávné minulosti na vysokém nalézal se stupni kulturním… Rukopis Královédvorský stal se nezvratným podkladem pravdy, že stará jest vzdělanost česká, že vlastní drahou bral se duchovní život český, od cizích kultur nezávislý, ba že s těmito zápasil.“325 Jak je možné, že v době, kdy literárních podvrhů vznikalo jako hub po dešti, všichni v pravost nově objevené památky skálopevně uvěřili?

Bylo to trochu jinak a už to vlastně bylo naznačeno: v první třetině 19. století se obecně mělo za to, že nezáleží tolik na tom, jsou-li rukopisy pravé nebo ne, rodící se národ potřebuje sen o slavné minulosti tak jako tak. Pěkně to napsal jeden z prvních obhájců pravosti Rukopisů, Hankův současník V. A. Svoboda: rukopisy jsou prý dle jeho mínění pravé, avšak i kdyby nebyly, na věci by se moc nezměnilo – i tak by padělatel zasluhoval hlavně chválu. „Pokládali bychom za šťastné,“ psal Svoboda, „kdyby se mezi námi objevil druhý Chatterton, a prosili bychom ho, nekladouce zvláštní váhu na historickou pravost jeho děl, aby jako nešťastný Brit vytvořil hodně mnoho tak zdařilých básní, jako je Rukopis Zelenohorský.“326

Václav Hanka je dnes považován za inspirátora vzniku Rukopisu královédvorského; na to, aby zkomponoval nejlepší a nejrozsáhlejší básně Rukopisu, však asi nestačil. Pomohl mu v tom podle všeho Josef Linda, ve své době známý autor prózy o počátcích křesťanství v Čechách s názvem Záře nad pohanstvem. „Naši mladí, horkokrevní vlastenci těžce nesli, že Dobrovský, učenec vážený i našimi nepřáteli, vyjádřil se kdysi, že staří Slované žili surově,“ napsal autor knižní vzpomínky na Lindu Alexandr Berndorf. „I snažili se nalézti důvody, že tomu tak nebylo. Z té snahy vznikla i Záře nad pohanstvem, v níž snažil se Linda již roku 1816 ukázati, že náš národ v době svatého Václava, ba již předtím za Drahomíry, byl na onu dobu vzdělaným a kulturním.“327

Četba Lindovy knížky, první historické prózy v novodobé české literatuře, je ještě dnes poučná a zajímavá: Vyšehrad, sídlo českých knížat, už stojí, ve svatyních však není uctíván Kristus, ale Perun a Svantovít, jimž obětují žreci ozdobení na hlavách věnci z dubového listí. Do podobné idyly měl čtenáře zavést i Rukopis zelenohorský, zaslaný v roce 1818 anonymně hraběti Kolovratovi s určením pro nově založené České muzeum.

Hlavním smyslem Rukopisů bylo ukázat Čechům, že také oni, nejen Němci a ostatní národy, mají své staré dějiny, za něž se nemusejí stydět – a že těmto dějinám odpovídají literární památky, které jsou minimálně stejně dobré jako například německá Píseň o Nibelunzích. Zároveň spoluautoři chtěli svými falzy nadchnout pro národní věc i vrstvy, které dosud zůstávaly laxní – a protože oba působili jako učitelé češtiny v šlechtických rodinách, zaměřili se na aristokracii. Byl to patrně Hanka, kdo získal Lindu pro nápad vkomponovat do hrdinské básně o vítězství Slovanů nad Tatary postavu Jaroslava ze Šternberka – rod Šternberků totiž tradičně hrál v Čechách významnou roli při podpoře věd a umění.

A tak Linda v nejzdařilejší básni Rukopisu královédvorského postavil Jaroslava ze Šternberka do čela vojska, které dotěrným Tatarům v 13. století vyprášilo kožich. Hrabě František Šternberk se do nastražené pasti chytil. „Vzácný pane,“ psal Hankovi v reakci na zprávu o tom, že v Rukopise je ústředním hrdinou jeho příbuzný, „ta kniha mně i proto tím dražší býti musí, že v nejkrásnější staré řeči české vyslovenou hodnou památku našeho udatného předka Jaroslava obsahuje.“328 Podepsal se Hankovi jako jeho oddaný služebník a v dalších letech podpořil kromě jiného jak česká vydání Rukopisů, tak jejich překlady do ciziny.

Na rozdíl od Hanky, který si s etikou umělecké tvorby po celý život nelámal příliš hlavu, souhlasil Linda se spoluúčastí na tvorbě Rukopisů patrně v naději, že důvody mystifikace zas brzy pominou, on sám se bude moci k autorství básní přiznat a stane se „českým Chattertonem“ – jeho literární umění nakonec v hodnocení kritiky převáží nad pochybným faktem, že se sám vydával za jiného pisatele. To se však nestalo, Linda v roce 1834 zemřel na tuberkulózu a vzal si své tajemství do hrobu. Protože ani Hanka, který Lindu přežil téměř o tři desítky let, autorství nikdy nepřiznal, nelze dnes říci přesně, kdo z nich se v jaké míře podílel na vzniku básní, jejich převedení do staročeštiny a přepisu na starý pergamen.

Má se za to, že Linda byl spíš tvůrcem, Hanka překladatelem a opisovačem. Byl to také asi Hanka, kdo měl nápad, aby se celý soubor tvářil jen jako zlomek mnohem rozsáhlejší skladby, což mělo jednak podpořit věrohodnost nálezu (v archeologii se obyčejně nacházejí právě zlomky), jednak tím měla vzniknout představa bohatého literárního života starých Slovanů. A to se podařilo. Rukopisy se vydaly na slavnou pouť světem, četli je a pochválili Goethe, Kollár, de la Motte Fouqué i Chateaubriand a během pár desetiletí se okolo nich navršila sekundární literatura, kterou Jan Neruda, příznivec Rukopisů, srovnával s literaturou o Goethovu Faustovi nebo Dantově Božské komedii.

„Nesmíme se chlubit vylhanými dějinami. Nám stačí to, co je v našich dějinách pravdivé. Lži bychom měli přenechat těm, kdo kromě nich nemají nic jiného,“ napsal však už v roce 1824 znalec z nejpovolanějších Josef Dobrovský.329 Než o pět let později zemřel, stačil prohlásit jeden z hlavních rukopisů, Zelenohorský, za padělek a se svými někdejšími žáky Hankou a Lindou, které považoval za jeho autory, se rozešel. „Od nynějška nikdo již nebude moci to (Rukopis zelenohorský) pokládat za něco jiného než za zřejmý podvod ničemy, který chtěl mít své lehkověrné krajany za blázny,“ tak vyzněl jeho posudek textu.330 Netajil se tím, že chová pochyby i o ostatních rukopisných zlomcích.

V té době už se však Václav Hanka, posílený kladnými ohlasy Rukopisů u běžného publika, za Dobrovského žáka nepotřeboval považovat. Neměl tedy nic proti tomu, když na jeho obranu proti Dobrovskému tvrdě vystoupil přítel V. A. Svoboda. V jeho článku se čtenáři mohli dočíst, že Dobrovského kritický výrok byl nízký, neboť ohrozil Hankovu i Lindovu čest a vlastně i jejich existenci: starý, nevrlý a v podstatě napůl choromyslný vědec (Dobrovského v posledním období jeho života skutečně přepadaly záchvaty šílenství) podle Svobody ani nepatří do národa, u jehož obnovy před pár lety stál. Nemůže tam patřit někdo, kdo si neváží tak evidentního prospěchu, jaký Rukopisy přinášejí.

Svoboda tak první uvedl argument přebíraný pozdějšími generacemi rukopisných obránců – že totiž na pravosti těchto textů vlastně nezáleží. Skutečný učenec, nikoli jen pedantský škarohlíd jako Dobrovský, by po zjištění, že jde o falzifikáty, prý jednal úplně jinak: zaradoval by se z autorova básnického mistrovství a udělal by všechno pro to, aby z něho národ mohl v budoucnosti těžit. (Svoboda, jemuž bylo později připisováno spoluautorství Rukopisů, naznačoval, jaké reakci případných kritiků by Hankův kruh dal přednost.)

Pěvec Rukopisů je pro národ větším přínosem než veletucet lidí jako Dobrovský, kteří svou přehnanou kritičností české dějiny vlastně vylidňují, uzavíral Svoboda. Jeho text se stal v poměrech, které v Čechách nastávaly, generačním manifestem, a odsoudil Dobrovského s jeho nároky na historickou pravdu na zbytek života do samoty. „Jsem sám Slovan, po otci Čech a horlivě usiluji o slávu svého národa, neméně než snad vlastenecký chytrák,“331 bránil se někdejší modrý abbé, leč nebyl vyslyšen. Čas osvícenství končil, nastávala éra emocemi nabitého romantismu.

„Je snad česká národní sláva tím ohrožena, rozeznáváme-li pravé od nepravého?“ ptal se zaskočený Dobrovský.332 Vypadalo to tak. Zatímco on sám zvolna upadal do národního zapomnění jako člověk, ke kterému lze pociťovat ledovou úctu, ale se kterým jsou jinak jen problémy, Hankova sláva s rozšiřující se slávou Rukopisů rostla každým rokem a zdálo se, že jí nestojí nic v cestě. Rozlišovat mezi skutečností a její imitací přitom Hanka evidentně nebyl schopen; veškerý jeho život o tom přinášel zajímavé důkazy.

Jako knihovník Vlastenského muzea (získal toto prestižní místo díky objevu Rukopisů a pracoval tam čtyřicet let, až do své smrti) proslul snahou o vylepšování starých textů, tentokrát pravých: vpisoval do nich poznámky, upravoval data, aby vypadaly starší, vymýšlel si jména písařů. Říkal tomu, že staré texty „občerstvuje“. Byl obviněn také z pokusů o padělání zlatých českých mincí. Část novější historiografie mu dokonce přisoudila autorství oslavných nápisů nad bustami v triforiu katedrály svatého Víta, o kterých se původně mělo za to, že pocházejí z dob Karla IV. Literární historik Stanislav Souček o Hankovi napsal, že mystifikace mu byla druhou přirozeností: „Tichou radostí, že se klam daří a že dostihuje účelu, který Hanka měl, vyvažovaly se oběti autorské práce, autorské cti – a pravdy.“333

Kruh obhájců Rukopisů se z původně úzkého kroužku podobně zapálených Hankových přátel Svobody, Lindy, Antonína Marka nebo Josefa Jungmanna rozrůstal. Důležitým zlomem byl rok 1840, kdy se ve prospěch Rukopisů vyslovily dvě uznávané vědecké autority národa, František Palacký a Pavel Josef Šafařík. Už o jedenáct let dřív Palacký veřejně vysvětlil, proč jsou podle jeho mínění Rukopisy autentické: protože by nikdo nebyl schopen tak dobrý padělek vyrobit; nikdo by neobsáhl takovou sumu informací z historické filologie a zároveň z historie samé.

Palacký věřil, že české dějiny mají smysl a cíl, a Rukopisy tuto jeho idealistickou představu podporovaly. To zřejmě otupilo ostří jeho kritiky, se kterou jinak obyčejně neměl problém. Svůj názor na Rukopisy odvodil vlastně od toho, co očekával od Čechů v budoucnosti: tak nějak měla vypadat dávná minulost národa, který se zanedlouho na tyto své dávné tradice (Palacký vyzdvihoval také husitství) rozpomene a znovu na ně naváže. V roce 1840 vydali Palacký se Šafaříkem spis Nejstarší památky českého jazyka: zopakovali v něm, že falzifikát tak kvalitní, jako je Rukopis zelenohorský, by nikdo nedokázal vyrobit, a své tvrzení podepřeli posudkem věhlasného chemika Augusta Cordy (spolupracovníka Alexandra Humboldta), který rozborem užitého materiálu a písma došel k názoru, že předložený dokument je „nanejvýš starý“.334

Ještě v roce 1859 Palacký dojatě vzpomínal na to, jak o čtyřicet let dřív, když Rukopisy přišly na svět, se před jeho generací otevřel nový a netušený svět; jak „nezvyklé, a přece duchu našemu příbuzné zvuky bušily v naše srdce, jak rychle proto vyšší a přirozenější vzlet v obraznosti, obraze i slově nahradil a potlačil dosavadní umělý tón české řeči“.335 Někteří pozdější historici nazývali Palackého názory na Rukopisy „vyznáními lásky“. Šafařík, Palackého spolupracovník na vydání z roku 1840, viděl problematiku ovšem jinak a přítelova nekritického nadšení se děsil. „Co mi to Palacký tenkrát roku 1840 vyvedl,“ vzpomínal v dopise synovi. „Kdežto on každý den chodil do Muzea i celé měsíce zlomky ony u sebe měl, já je snad jednou viděl, rozuměje paleografii vůbec málo, latinské pak nic…“336

V padesátých a šedesátých letech 19. století se kolem Rukopisů semkl celý národ. Věrnost těmto textům se stávala základem obnovované jednoty, historie měla prozářit nenáviděnou a neutěšenou současnost jasným světlem a dovést národ k tomu, aby se opět ujal politické vlády ve vlastní zemi. „Pro Rukopis královédvorský byli bychom podnikli všechno na světě,“ vzpomínal básník Svatopluk Čech, v oné době student na pražském piaristickém gymnáziu. „A také nám v konviktě byl skutečným palladiem, naší největší chloubou a nejpádnější zbraní proti německým soudruhům, kdykoliv se začali vychloubati duševní povýšeností svého národa nad naším. V mnohém jiném jsme museli, aspoň v duchu, s bolestí uznati správnost jejich důvodů, ale byla jedna zbraň, která nám přece vždy pomáhala z tísně: drahocenný Rukopis.“337

Odpůrci Rukopisů se proto dlouho vyskytovali jen na německé straně. V roce 1857 vystoupil s vážnou kritikou moravský literární historik a vynikající slavista Julius Feifalik, syn známého moravského politika. Ačkoliv duchem Čech, po otci byl Němec – což se stalo hlavní příčinou, proč byl se svými názory odmítnut veškerou českou odbornou obcí, po venkově se začaly zpívat posměšně písničky o „fejfalíkiádě“ a badatel sám nakonec zemřel ještě předtím, než se dožil třiceti let.

Rafinovaněji zapůsobil anonymní článek, který se jen o rok později objevil v pražském deníku Tagesbote für Böhmen. Jméno redaktora listu Davida Kuha je od té doby spojováno s aférou, která rozhýbala stojaté vody kolem Rukopisů daleko za hranicemi Čech. Ironické tvrzení anonymního autora (přihlásil se k svému textu až po víc než padesáti letech; byl jím knihovník Antonín Zeidler), že Hanka je otcem staročeské básnické školy, vzniklé v 19. století, hnulo vlastencům žlučí. Hanka podal na redakci listu žalobu pro nactiutrhání, k soudu však nechodil; nechal za sebe mluvit významné české představitele (například opět Palackého). Ti takovou možnost celkem rádi přijali. Kuh byl nejdřív soudem shledán vinným a odsouzen k dvěma měsícům vězení, nakonec však byl omilostněn. Německá věda měla podle všeho už v této době o nepravosti Rukopisů jasno – v čemž však byl na české straně spatřován jen další z mnoha projevů apriorního nepřátelství.

Oslavování Rukopisů tedy pokračovalo. K padesátému výročí jejich objevení v roce 1867 vydala pražská Umělecká beseda výpravné album, konaly se poutě do Dvora Králové a Hořiněvsi (Hankova rodiště), v Praze se uskutečnily přednášky a slavnostní akademie a nejedna veřejná místnost byla zkrášlena Hankovou bustou. Dokonce i historik Jaroslav Goll, později jeden z hlavních kritiků pravosti Rukopisů, v roce 1867 psal: „I my Slované jsme v Arkádii se zrodili… I nad naší kolébkou pěla Múza. Náš Královédvorský rukopis, rapsodie Jihoslovanů, novější poezie polská, dumy a písně jihoruské – hle! To jsou nejskvělejší její dary.“338

Palackého počínání na obhajobu Rukopisů, které jako by s lety ještě získávalo na důrazu, může posloužit jako důkaz odborné zaslepenosti v případech, kdy emotivní stránka věci v badatelově nitru zvítězí nad kritickou a věcnou. Pro Palackého by za normálních okolností nemuselo být tak obtížné zjistit, že Rukopisy jsou mladší než Kosmova nebo Dalimilova kronika. Jak si první všiml V. V. Tomek, v obou těchto původních letopisech se například hovoří o Praze jen jako o hradu, zatímco v (domněle starších) Rukopisech se mluví o Praze jako o městě. Podobných historických argumentů, bez ohledu na námitky filologické nebo jiné, bylo možné už v Palackého době snést více, historik zahleděný do své vize je však nevnímal. Palacký měl vlastně štěstí, že se rukopisného odhalení nedožil. Zemřel přesně o deset let dřív, než se největší český intelektuální skandál 19. století naplno rozhořel.

Sláva Rukopisů jejich pravděpodobného iniciátora Václava Hanku přežila, na vrcholu byla v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století. Pokud měl z českých spisovatelů té doby někdo pochyby o jejich pravosti, nechával si je pro sebe, naopak k tónu doby patřilo připojovat se k chóru, který se nad Rukopisy radoval. Koneckonců Rukopisy způsobily, že český národ konečně dospěl, mínil Jan Neruda. „Vždyť byl jako to holé, z hnízda vypadlé ptáčátko. Uměle zahříván a pěstován vytrvalostí a láskou nevyrovnalou prohlídnul a sílil, až pak vzrostl v mladého bujného orla, který o závod s ostatními odvážný let podniká a směle v zlaté, krásné slunko svobody se dívá.“339

Ze způsobu, jakým Neruda o Rukopisech psal, bylo vidět, že z jejich četby, doplněné fantaziemi, si vytvořil představu o kulturní minulosti národa, na niž se mu líbilo navazovat. „Jako Rusové mají své kobzaře a Srbové své guslaře, jako jinde byli trubadúrové a bardové, my najisto měli také národní pěvce své výpravné, zvláštní stav pěvců takových.“340 Tito pěvci byli v Nerudových představách stejně velkými umělci jako válečníky: před bitvou vždycky zahráli, tím svým spolubojovníkům spravili náladu a po jejich boku pak vyrazili vstříc Němcům, s mečem taseným. V postavách pěvců, jako byli Záboj nebo Lumír, se však nezhlédl jen Neruda, ale velká část národa, která po nich začala pojmenovávat spolky a ulice (dodnes nese „rukopisná“ pojmenování například několik ulic pod pražským Vyšehradem). Lumírovým jménem byl nazván také jeden z nejvýznamnějších českých literárních časopisů, který ve svém záhlaví připomínal jméno pěvce až do roku 1940.

Rukopisy žily. Na jejich motivy psali nová díla J. K. Tyl, V. K. Klicpera, J. V. Frič, Jaroslav Vrchlický i Julius Zeyer; Bedřich Smetana složil operu Libuše, ale i další skladatelé, jako Antonín Dvořák a Zdeněk Fibich, zkomponovali své menší „rukopisné“ skladby. Národní divadlo se díky své malířské a sochařské výzdobě proměnilo v galerii, kde slavné výjevy z „dějin“ defilovaly návštěvníkům přímo před očima. Nezapomínalo se ani na opěvování objevitele Rukopisů Hanky – básník Vítězslav Hálek například vzpomínal, jak pěkně se Hanka vyjádřil, když mu bylo kdysi předáno album k čtyřicátinám Rukopisů („I vždyť to nemuselo být“), a jak se zachoval, když mu pražské dívky daly na hlavu vavřínový věnec (položil ho na Rukopis královédvorský a oznámil: „Těm náleží“). 341

Problém byl, že kromě toho všeho s přibývajícími lety také přibývalo odhalení rozličných drobných Hankových podvůdků, většinou literárních padělků. Protože některé z nich obsahovaly odkazy na Rukopisy, nabízela se otázka, zda je možné, aby méně důležité Hankovy objevy byly falešné, zatímco ty hlavní ne. I zahraniční obdiv k Rukopisům, kdysi jednohlasý, ochaboval – a proti už dávno nebyli jen Němci, ale dokonce také věrní Francouzi či Slované. „Před šedesáti lety byla Praha dílnou padělatelů,“ psal věhlasný francouzský filolog Gaston Paris a vyjádřil naději, že Češi budou schopni na rozdíl od nedávno minulé doby uznat, že přes půl století uctívali falza. „Ještě před dvaceti lety, ano ani ne tak dlouho, nebylo by bývalo možno otevřeně mluvit o jejich padělcích, aby takový smělec nebyl nazván zrádcem, byl-li to Čech, a Němcem, což je stejně těžká urážka, byl-li to cizinec.“342 Dnes už je snad lépe, doufal vědec. Zdálo se proto otázkou času, kdy se na české scéně objeví někdo schopný čelit obecnému názoru.

Stal se jím jazykovědec Alois Vojtěch Šembera v sérii prací, které zveřejnil koncem sedmdesátých let. Nejprve se v nich vyjádřil kriticky o Rukopisu zelenohorském – což tolik neznamenalo, tento text byl ve slavné rukopisné dvojici obecně považován za slabší článek a na jeho zpochybňování si mnozí zvykli. V roce 1880 však Šembera vstoupil do diskuse knihou s rázným názvem Kdo sepsal Králodvorský rukopis roku 1817? – a dal tím najevo, že o podružných otázkách pravosti/nepravosti vlastně není třeba diskutovat, neboť je to vyřešená věc.

Šembera přitom původně patřil k vyznavačům Rukopisů, tak jako na české straně skoro každý. Ve svých uznávaných a hojně šířených Dějinách literatury české jim věnoval mnoho místa a nazýval je kromě jiného „ryzím zlatem“. Původně proto odmítl názor svého studenta Julia Fejfalíka, který už na konci padesátých let označil Rukopisy za produkt 19. století – a potom sledoval zpovzdálí všenárodní štvanici na mladého vědce, jež skončila Fejfalíkovou smrtí.

Šemberovým přesvědčením o pravosti Rukopisů otřáslo až zveřejnění starého Hankova dopisu Josefu Dobrovskému psaného den poté, co Hanka měl pergameny ve Dvoře Králové objevit. „Není naprosto možné, že by Hanka byl přes noc v obsah nalezeného rukopisu tak vnikl, jak z toho dopisu zjevno, že by byl hned staré písmo neznámé až do posledního řádku tak důkladně prostudoval, kdyby ho nebyl již prve viděl, že by byl všem slovům, až prý na několik, rozuměl, básně na světlo vynešené hned za nejstarší památku literatury české prohlásil, ducha Homérova v nich vyslídil“ atd. atd., snášel Šembera nevěřícné argumenty.343 Když prý takto konečně dokázal přečíst Rukopisy „jinýma očima“, napočítal v nich tolik germanismů a ostatních prohřešků proti staročeské mluvnici, že se nad nimi odmítl bavit o čemkoli jiném než o tom, kdo je jejich novodobým autorem. (Sám tipoval V. A. Svobodu s Václavem Hankou.)

Když Šembera svůj spis vydával, bylo mu přes sedmdesát let a požíval ve svém národě obecné úcty. Když o necelé dva roky později umíral, bylo všechno jinak. Jako by cítil, že vstupuje do rozbouřené vody, vložil do záhlaví spisu motto z Jana Husa: „Co mně záleží na životě? Na pravdě, kterou jsi Ty, Pane, Svou krví vyznával, na vítězství světla, za které jsem vždy bojoval, záleží všecko.“344 A zůstal ve svém boji sám jako Jan Hus: opustili ho i přátelé z nejvěrnějších, jako Jan Neruda, přesvědčený nejdřív, že „stalo-li se darebáctví, ať se darebáctví odkryje“,345 avšak nakonec na Šemberu pro zveřejnění jeho práce velmi rozhněvaný.

Šembera nebyl sám, kdo za svůj názor na Rukopisy zaplatil v této době životem. Stejně dopadl moravský filolog Antonín Vašek, otec básníka Petra Bezruče: práci obsahující zdůvodnění, proč jsou Rukopisy podvrhy, vydal současně se Šemberou a zemřel ještě dřív než on, ve věku jedenapadesáti let. Jak později napsal syn v jedné básni: „Kdyby z toho měl být pomník, / co po Tobě naházeli, / hrotem by se nebe dotknul, / svého lidu buditeli.“346

Pokud se v následujících letech zdálo, že smrt dvojice odpůrců odradila případné další pochybovače od toho, aby veřejně vystoupili, ukázal se pravý opak. Původcem nového a pro Rukopisy tentokrát zničujícího tažení byl v roce 1886 někdejší Šemberův kolega a přítel T. G. Masaryk, který ve vědeckém měsíčníku Athenaeum otiskl stať filologa Jana Gebauera Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského.

Také Gebauer patřil dlouho k rukopisným obhájcům, postupem času však dospíval ke zjištěním, že Rukopisy jsou odvozeny z textů vzniklých mnohem později, než odpovídá jejich udanému stáří. Čím déle se Gebauer Rukopisy zabýval, tím víc odchylek od pravých dobových textů nacházel. Tak jak se chovaly domnělé „nejstarší památky“, se nechoval žádný jiný z předhusitských českých spisů, takže Gebauer došel k závěru: je to kukaččino vejce, kýmsi dodatečně do minulosti zasazené. Tedy – padělek.

Příznačné pro Gebauerovo chování k Rukopisům bylo, že nepatřil k obrazoborcům. Kdyby mohl, se zřetelem ke všem souvislostem, ponechat Rukopisům statut nejstarší památky, byl by určitě raději, než když musel rozpoutat nové, zničující kolo sporu. Zvažoval, co se stane, ukáže-li se, že i ostatní staré české texty jsou padělky (tvrdilo se to třeba o hře Mastičkář): místo představy o živé kulturní minulosti zbude prázdno. Nechtěl také dodat argumenty německé publicistice – o tom, že se aféry obratem chopí, se nedalo pochybovat. Ze všech těchto důvodů byl ve formulaci své kritiky sice obsahově nekompromisní, ale taktní – to Masaryk, který ho v Athenaeu doprovodil vlastním příspěvkem, se vyjadřoval mnohem kritičtěji: „Kde to žijeme, že nám lidé, kteří surovost a nevědomost svou skrývají praporem národnosti, veřejně mohou vynadati každému, kdo především a ve všem o pravdu stojí z nejlepšího zajisté vlastenectví?“347 To, oč běží, je tedy pravda, nic než pravda.

Na Masarykově textu bylo dobře vidět, jak se za více než půl století proměnilo myšlenkové paradigma. V Hankově době nebylo povinností tvůrce rozlišovat mezi pravdou a legendou; mystifikace byla běžným a uznaným způsobem vyjádření, a pokud byla shledána umělecky působivou, okolnosti jejího vzniku byly podružné. Masaryk však vystoupil s názorem, že co není pravdivé, nemůže být ani krásné, estetický účinek díla vyplývá z jeho morálky. Jak se zanedlouho ukázalo, stal se ve své generaci průkopníkem, který s daným míněním předběhl dobu – ačkoliv teď už proti němu nestáli jen estéti, ale mnohem spíš političtí pragmatici.

Pro ty, kdo s Masarykem uvěřili, že povinností pravdy není brát ohledy na nikoho, nyní zbývalo posoudit Rukopisy ze všech úhlů pohledu, které Masaryk vytyčil: tedy analýzou okolností nálezu, gramatickým rozborem, sociologickým a estetickým zkoumáním a paleografickým ohledáním. V letech 1886–1887 se tak na stránkách Athenaea stalo. Nová zjištění nevedla k hladkému vítězství Masarykovy pravdy, jak její žadatel podle všeho očekával, ale ukázalo se, že myšlenkové návyky a z nich plynoucí předsudky kladou tuhý odpor i poté, co jsou usvědčeny.

Gebauer to tušil: varoval, že trvalo-li jemu samému, vědci, který by měl být povznesený nad emoce, patnáct let, než od obrany Rukopisů dospěl k jejich kritice, pak český národ jako celek na tom sotva bude lépe. Nemýlil se. První kritika se objevila dokonce ještě před vyjitím jeho zahajovacího článku: když Masaryk oznámil, co chystá, přednímu obhájci Rukopisů na pražské univerzitě Martinu Hattalovi (a vyzval ho, aby případně s Gebauerem v Athenaeu polemizoval), odpověděl mu profesor slovanské filologie, že Gebauer je pes a patří i se svými následovníky do kriminálu.

Debata, která následovala po otištění přípěvku, byla vedena v podobném duchu a padly v ní desítky pamětihodných výroků. Literát J. V. Frič mínil ve shodě s romantickým přesvědčením, že na autentičnosti Rukopisů záleží asi tak málo, jako Goethovi kdysi záleželo na pravdivosti memoárů Casanovových (německý básník tehdy napsal, že Casanovovi závidí, pokud vše, o čem píše, doopravdy prožil, ale i kdyby snad ne, bude ho přesto považovat za jednoho z největších básníků světa).

Co je to za pořádky, když se dnes o všem pochybuje? zlobil se Frič, bouřlivák z revoluce roku 1848. Člověk už si nemůže být jistý ani tím, jestli existovali Homér nebo Shakespeare. Spisovatelka Sofie Podlipská přizvukovala, že přijdou-li Rukopisy o svou patinu, neztratí nic na literárním mistrovství, a radila, aby se odpůrci řídili starozákonním výrokem krále Šalomouna: „Nechte to dítě přece žít, což nevidíte na jeho čele záři božského původu?“348

Masarykovi a Gebauerovi se naneštěstí nepodařilo prosadit původní záměr, aby se diskuse o Rukopisech odehrávala jenom na stránkách vědeckých časopisů. Ústy Julia Grégra, vydavatele Národních listů, se do sporu vložila česká vysoká politika.

Hněv vůči všem, kdo podle něj kritikou Rukopisů „sáhli nožem na hrdlo národa“,349 vybavil Grégra nadlidskou silou: během jara 1886 proti nim napsal a ve svých novinách otiskl ne méně než sedmadvacet článků, jež dokonce vydal knižně.

„Nu, hloupé to bylo,“ vzpomínal na onu dobu Masaryk.350 Sám byl schopen dělat si z aféry legraci, a když prý slyšel v hospodě nebo „v tramvajce“ nadávat lidi na Masaryka, dokázal je povzbuzovat. Profesor pražské univerzity Jan Kvíčala, v jehož podporu Masaryk nejdřív doufal, se od něj distancoval, vydavatel vlivného listu Osvěta Václav Vlček začal organizovat psaní a publikaci textů proti němu. O kritickém mínění mnohých, projevovaném soukromě, se Masaryk naštěstí vůbec nedozvěděl – jako třeba o názoru Jana Nerudy, který v březnu 1886 Juliu Grégrovi psal: „Počínání těch lidí je herostratské a hloupé zároveň... Tohle vylézání s věcí nehotovou, s pouhým podezříváním, není vlastenecky poctivé.“351

Ti, kdo vlivem nových zjištění ztratili chuť přít se o pravost Rukopisů, se teď alespoň mračili, že pravda přišla nevhod. Konzervativec Albín Bráf v Pamětech napsal: „Nebylo nejmenšího důvodu koho provokovat, kdo dosud v pravost věřil. Bylo-li Gebauerově úvaze třeba doprovodu redakčního, měl býti (Masaryk, pozn. aut.) šetrným k přesvědčení, které se zakládalo na úsudku velkých našich autorit (od smrti Palackého nebylo uplynulo ani ještě 10 let), proto nebylo třeba nikoho, pranikoho snižovat a spatřovat ve víře v pravost Rukopisů bůhví jaký doklad vlastenecké opozdilosti a omezenosti. Lze říci, že ten nešťastný, opravdu provokativní úvod měl hlavní vinu, že se hádka o pravost Rukopisů vyšinula z kolejí věcného vědeckého sporu.“352 I literární historik F. M. Bartoš byl názoru, že bylo na místě postupovat taktičtěji. „Když se rozbíjí bůh, i když je to modla, třeba chápat a sdílet hrůzu věřících. Operace byla by vyžadovala ruky lehčí a byli bychom bývali rádi viděli, aby vítězové byli slavili méně hlučné vítězství nad bludem otců.“

Bez ohledu na meritum věci (pravdu vědeckého sporu) bylo jednání „vzbouřenců“ vyhodnoceno jakožto poklesek vůči národu. Pokud šlo o takové kritiky, jako byl dramatik František Zákrejs, nemuseli je Masaryk a spol. brát vážně: Zákrejsovy výzvy, aby národ proti nim povstal jako jeden muž, byly sice nepříjemné, zároveň však nešlo o víc než o výkřiky. Hlavně Jan Gebauer však trpěl, když se od něj na univerzitě ze strachu distancovali někteří kolegové; jedny noviny dokonce uspořádaly hlasování, v němž proti němu vystupovala jedna takzvaná autorita za druhou. Opouštěli ho přátelé z mládí; když se Gebauer jednoho z nich zoufale dotázal: „Co jsem měl dělat, když jsem ten důkaz nalezl?“, přítel mu prý odpověděl: „Měl jste mlčet.“353 Gebauer si poznamenal, že mu z těch slov zaznělo cosi strašidelného.

Nakonec jazykovědce podpořili hlavně badatelé mladší generace, a jak se během pár roků ukázalo, jejich hlas mezi akademiky převážil. S „frakcí Masarykovou“ se dokonce smířil i Grégr, Masaryk byl zvolen za jeho stranu poslancem a Národní listy zveřejnily slavnostní prohlášení, v němž slíbily, že se napříště do odborných sporů, jako byl rukopisný, nebudou míchat.

Vypadalo to jako pohádka se šťastným koncem, ale byla to jenom ta líbivější část sporu. Na pražské univerzitě i mimo ni zůstalo mnoho lidí, kteří hlavně Masarykovi jeho rukopisnou aktivitu nedovedli odpustit: bylo zrušeno jeho jmenování profesorem, ke kterému mělo dojít právě v roce 1886 (stal se jím až o dvanáct let později), a musel čelit několika pokusům, kdy ho chtěli z akademické půdy odstranit.

Mnozí dřívější obhájci pravosti se však především rozhodli, že pokud jich se týká, žádným důkazem se nemusejí nechat přesvědčit. Masarykův spolupracovník Jan Herben žasl: „Kdyby se našel obraz Jana Žižky a tvrdilo se o něm, že je z patnáctého století – kdyby pak na tom obraze Žižka měl v jedné ruce sice svůj palcát, ale přitom meč z tureckých válek, klobouk švédský a v ruce druhé revolver – jistě by nikdo nebyl tak pošetilý, aby věřil, že to je náhoda, a že proto přece jen obraz maloval Žižkův současník.“354

Mnozí současníci Herbenovi ale viděli věc jinak – J. V. Frič například tvrdil, že „kdyby Hanka sám z hrobu vstal a kdyby řekl ‚já jsem Rukopisy psal‘, ještě bych mu nevěřil“.355 Eliška Krásnohorská a Adolf Heyduk skládali proti odpůrcům Rukopisů básně. Mecenáš Hlávka zas před smrtí vytvořil zvláštní fond, jehož výtěžkem měl být obdařen ten, kdo dokáže pravost Rukopisů.

V roce 1896 jen taktak že prémii nezískal jazykovědec Josef Flajšhans. Jeho život může posloužit za příklad, jak mnozí badatelé rukopisným sporem žili. Flajšhans, Gebauerův žák, souhlasil nejdřív se svým učitelem, že množství jazykových odchylek v Rukopisech přesahuje meze pravděpodobnosti. „Může býti člověk jednoruký, jednooký, se šesti prsty na nohou, albino, koktavý, příliš vysoký atd., ale aby jediný člověk byl zároveň jednoruký a na druhé ruce měl šest prstů, zároveň jednooký, albino, koktavý a obr – takový člověk se myslím ještě nenašel.“356 Rukopis je tedy falešný. Na konci 19. století došel Flajšhans k názoru, že přinejmenším Rukopis královédvorský je pravý; a po Gebauerově smrti v roce 1907 se zas vrátil k svému původnímu názoru, že je to padělek.

Nové kolo „sporu“ (tentokrát už v uvozovkách; pro většinu odborné i laické veřejnosti byla otázka Rukopisů již vyřešena) se přiblížilo v roce 1911. Odpůrci pravosti zajistili úhledné vydání Rukopisů, označených jednoznačně za památky českého literárního romantismu, tedy doby na počátku 19. století. Obhájců se to dotklo, vypsali novou finanční odměnu ve výši čtyř tisíc rakouských korun za důkaz pravosti. Mimoto se jeden z nich, historik a svérázný archeolog J. L. Píč, odhodlal k sólo akci a odjel se vzorky Rukopisů do Paříže a Milána, kde je předložil k prozkoumání tamním paleografům. Zřejmě už v té době trpěl duševní chorobou, jež se projevila po návratu, když Píč o výsledcích své cesty předložil zprávu „Rukopis Královédvorský před mezinárodním soudem paleografů skvěle obstál“ a publikoval ji v Národní politice. Když se místo obdivu dočkal ironie a výsměchu, Píč zareagoval tím, že se zastřelil.

Aby zabránili případným dalším tragédiím nebo zbytečným sporům, vystoupilo nato v tisku pětačtyřicet představitelů české jazykovědy s prohlášením, že „jakékoliv další hájení těchto padělků nemůže býti nic jiného nežli neodůvodněné opakování marných obran dřívějších a zakládá se jen na klamných soudech a tvrzeních“.357

V té době však už spor o Rukopisy neprobíhal na stránkách vědeckých časopisů, ale ve speciálně pro ten účel vyčleněných rubrikách denního tisku. Místo vědců o problematice psali samouci, jako moravsko-jihoslovanský buditel Martin Žunkovič, přesvědčený o tom, že akademikům se nedá důvěřovat.

„K čemu ta úzkostlivost u příslušníků stavu, jenž v této otázce si osvojuje privilegia? Každý poctivý pracovník podrobí se i nejpřísnější kontrole; jen penězokazi pracují při zavřených okenicích a opírají se o dvéře, když policie zaklepe. Proč taková nedůtklivost, když diletant-kazimír zabloudí do filologické enklávy, zajde do monopolizované kuchyně učenecké a nahlédne hlouběji do hrnců?“358 Středověk se svým systémem privilegií je pryč, psal Žunkovič; v moderní demokratické době si každý může říkat a psát, co chce.

Od té doby se rukopisné téma v českém životě objevovalo většinou účelově – a protože hlavní osobou protirukopisného boje byl kdysi Masaryk, vraceli téma do oběhu lidé, kteří se tím chtěli vymezovat vůči němu. Pokus rakouských úřadů z posledních měsíců války rozdmychat tímto způsobem náladu proti vůdci exilového odboje nebyl úspěšný, o něco lépe si však vedli někteří rukopisní obhájci za první republiky. Ve dvacátých letech se do jejich čela postavili filosof a protihradní politik František Mareš se spisovatelkou Boženou Vikovou-Kunětickou.

Spisovatelka se omezila na tvrzení, že odhalení nepravosti Rukopisů je stejným zločinem proti národu jako vyzrazení Boženy Němcové coby nikoli vzorné manželky, leč ženy, která střídala své milence jednoho za druhým. Marešův případ byl složitější: vložil do „sporu“ svou autoritu vědce a bývalého rektora české univerzity v Praze a v pokročilém věku vyprodukoval celkem šest rukopisných obran, v nichž ovšem míchal dohromady poznatky z vědních oborů, v kterých se nevyznal. „Není na celém světě živé vody, která by vrátila život tomu, co navždy odumřelo,“ zhodnotil jeho marné úsilí F. M. Bartoš.359

Mareš měl pravdu v jedné věci: přestože se z dlouhé řady indicií dalo usuzovat, že původci Rukopisů byli Hanka s Lindou, ve skutečnosti to nikdo nedokázal – a sotva dokázat mohl: žádný z nich v tom směru neučinil náznak prohlášení a jen stylistické shody mezi Rukopisy a Hankovými, případně Lindovými texty otázku autorství beze zbytku neřešily. Další Marešova argumentace už se však nepohybovala na poli exaktní vědy, ale navozovala situaci, jako by k vědcům mluvil člověk nábožensky založený: ti, kdo zůstávají přesvědčeni o pravosti Rukopisů, jsou prý na tom stejně jako ti, kdo věří v božský původ života na Zemi (a odmítají jeho stejně nedůsledně „vědecky dokázaný“ mechanický původ). Stovky Marešových argumentů ve prospěch pravosti tvořily vnitřně velmi nesourodý celek; pokud je něco prostupovalo, pak idea, že člověk si může ke své víře vybrat jakýkoli objekt – a od chvíle, kdy tak učiní, je touto vírou vlastně chráněn. Zdánlivě komunikuje o stejných tématech jako vědci, kterým oponuje, ve skutečnosti ho však jeho víra směřuje k úplně jinému horizontu diskuse.

Marešovo úsilí nicméně podnítilo zájem o Rukopisy především v řadách Mladé národní demokracie, pro niž Mareš přednášel, ale i mimo ni. V roce 1932 se ze zájemců ustavila Československá společnost rukopisná, která si vytkla za cíl podporu rukopisných bádání, přednášky, exkurze, shromažďování a vydávání literatury atd.; různá periodika, jako například Fronta novináře Karla Horkého, zahájily ve prospěch Rukopisů všestranně vyčerpávající kampaň. Žádná z těchto „diskusí“ nepřekročila nízký mravní horizont skrytých či zjevných útoků na Masaryka, a proto zanechala sotva co budoucnosti – s jedinou výjimkou.

Spor znovu potvrdil, že slovo „pravda“ může mít v umění a vědě vždy úplně jiný význam – a že aplikuje-li se stroze a razantně hledisko, platné v jedné oblasti, do té druhé, může dojít (přinejmenším) k nedorozumění. Pokud Hanka kdysi vzbudil dojem, že Rukopisy jsou několik set let starým dílem, neznamená to nutně, že se dopustil stejného druhu podvodu, jako když vědec zfalšuje výsledky pokusu, aby mohl triumfovat nově zjištěným poznatkem. (Ponechme přitom stranou už zmíněnou skutečnost, že Hankovo autorství nikdy nebylo beze zbytku prokázáno.)

Pokud Masaryk a spol. vystavili Hanku morálnímu odsouzení, dali najevo, že jim unikají některé podoby, v nichž také může účinkovat umělecké dílo. Jsou situace (a literární historie jich uvádí bezpočet), kdy mystifikace zůstává součástí literárního procesu – a nepodobá se v ničem mravně odsouzeníhodnému podvodu. Hanka v jiné době, možná důsledněji a s podstatně větším společenským ohlasem podnikl totéž, co v dvacátém století Vítězslav Nezval, tvůrce imaginárního Roberta Davida, nebo Václav Vašek, který vymyslel vlastní básnické alter ego Petra Bezruče, a četní další. Skryl své autorství ve jménu autora jiného a fiktivního, aby zesílil účinek díla – což se mu nesporně podařilo.

Masaryk ovšem nebojoval s Hankou, ale se svými současníky vědci – a jejich úkolem na rozdíl od Hanky už pro změnu bylo jít za pravdou a nehledat při tom bokem pro nikoho různé polehčující okolnosti. Že se na Hanku dodatečně aplikovala jen morální, a nikoli umělecká kritéria, však bylo (navzdory různým jeho nevábným charakterovým vlastnostem) nespravedlností, srovnatelnou v českém 19. století snad jen s tou, která byla s podobnou mravní jednoznačností spáchána na „zrádci národa“ Karlu Sabinovi. „Přesun otázky na pole mravnostní do otázky Hankova charakteru je sotva co lepšího než vyvažování nepravosti křivdou,“ napsal literární kritik Albert Vyskočil.360 Pokud byl Hanka skutečně autorem Rukopisů, pak daleko spíš než „notorickým podvodníkem“, „falzátorem“, „klamařem“ atd. byl i tvůrcem.

V roce 1969 v Československé akademii věd vyšel sborník RKZ – dnešní stav poznání, který obsahoval (symbolicky při příležitosti sto padesátého výročí nálezu Rukopisů) takzvanou „poslední tečku“ za Rukopisy z hlediska soudobé vědy. Zejména závěry paleografických bádání vyzněly jednoznačně: „1. Rukopis královédvorský je padělek, jehož písmo jen napodobuje písmo středověkých rukopisů, a to hlavně jazykově českých rukopisů doby předhusitské. 2. Rukopis královédvorský i zelenohorský zcela bezpečně psal jeden písař. 3. Oba Rukopisy mohly být napsány až po provedení humanistické reformy latinského písma, když už středověké zkracovací systémy upadly v zapomenutí. 4. Oba Rukopisy mají tytéž chyby ve zkracování jako písmo listinných padělků napsaných u nás koncem 17. století, ale hlásících se do 13. století. Rukopisy mohly být napsány nejdříve kolem roku 1700.“ Mohla to však být opravdová „poslední tečka“ za případem? Neměl ji udělat spíše básník?

Sen o životě bez Němců

Na území Čech a Moravy nežili Češi nikdy sami; byly však doby, kdy věřili, že za starých časů bývalo jinak a že jsou to oni, kdo byli prapůvodními obyvateli země, jejími vlastníky. A představovali si také, jaké by to bylo, kdyby se tyto časy opět vrátily. Protože ve 20. století se situace vyvinula právě tímto způsobem, mohl by u někoho vzniknout dojem, že vyhnání Němců se připravovalo po dlouhé generace. To je samozřejmě nesmysl, vyhnání bylo důsledkem druhé světové války, která do česko-německých vztahů vnesla prvky do té doby neznámé a nemyslitelné. Co následuje, jsou stručné dějiny jednoho kompenzačního snu, nikoli historie rozumové přípravy dějinné katastrofy. Jak se však zdá, vlivem vnějších okolností může kompenzace vysněná přerůst i v „kompenzaci“ opravdovou.

Dávný a oblíbený spor Čechů s Němci o to, kdo z nich přišel do české krajiny první, vyřešila novější historiografie šalamounsky: nikdo. Před příchodem křesťanství zde žili Keltové, které od západu vytlačili germánští Markomané a od východu Slované; o Němcích ani Češích nemohlo být uprostřed prvního tisíciletí našeho letopočtu řeči. Stop slovanského osídlení se dochovalo víc, a má se tedy za to, že se uchytili lépe; o Češích se však začíná mluvit až od století devátého, kdy přemyslovská knížata sjednotila kmeny, které žily na dolním toku Vltavy. O německém obyvatelstvu Čech, hlavně o duchovních, kteří k nám šířili západní křesťanství, existují zprávy až ze století desátého, lze však mít za to, že příslušníci obou budoucích národů se na českém území svobodně mísili už dříve.

Příkladem tohoto nejstaršího česko-německého „stýkání a potýkání“ může být sankce Prokopa, opata sázavského kláštera (pozdějšího světce, jednoho z patronů české země): v 11. století z kláštera, proslulého slovanskými bohoslužbami, vyhnal opata německého, dosazeného knížetem Břetislavem (pomohl prý si při tom vlastní opatskou berlou). Kronikář Kosmas zaznamenal i další legendu z 11. století, podle které kníže Spytihněv II., vládnoucí v letech 1055–1061, nechal vyhostit ze země všechny Němce „do tří dnů“. Ačkoliv tímto prvním známým „odsunem“ v dějinách utrpěla kromě jiných i Spytihněvova matka, pozdější Kosmovi vykladači většinou dospívali k závěru, že nešlo o plošné, nebo dokonce nacionálně motivované opatření, ale že si tím kníže vyřizoval účty se svými osobními nepřáteli.

Českému vlastenci, který se v 19. století probíral starými českými kronikami, se ovšem česko-německé vztahy jevily jinak. Dávný kronikář buď pobýval rovnou u přemyslovského knížecího či královského dvora, nebo aspoň logicky – protože byly nejatraktivnější – zachycoval události, které se děly v panovníkově blízkosti. A z tohoto hlediska si pozdější čtenář kronik nemohl nevšimnout politováníhodné skutečnosti, jak často si čeští panovníci brali za manželky nikoli snad dívky svého kmene, ale Němky.

„Kromě jediného případu, kdy kníže Oldřich pojal za manželku dívku z lidu, neuznávali panovníci čeští – ať již z příčin jakýchkoli – české dívky, byť i byly z rodu sebevznešenějšího a vynikaly krásou, ctnostmi, bohatstvím a vlivem svého příbuzenstva sebevíce,“ stěžoval si spisovatel Jakub Arbes a na důkaz uvedl spoustu ponurých podrobností: všechno začal už Boleslav II., který si v desátém století vzal Emmu řečenou Burgundskou a kvůli ní dal jednomu ze svých synů, příštímu českému knížeti, jméno Udalrich (Oldřich). Břetislav I. si vzal Jitku z kláštera ve Schweinfurtu, Spytihněv II. Idu z rodiny míšeňských Wettinů, Břetislav II. Luidgardu z rodiny bavorských Bogenů, Bořivoj II. Gerbirgu Rakouskou, Vladislav I. Richenzu z Bergu, Vladislav II. Gertrudu Rakouskou a Juditu Durynskou, Přemysl I. Otakar Adélu Míšeňskou, Václav I. Kunhutu Štaufovnu, Přemysl II. Otakar Markétu Rakouskou atd.

Pro česká knížata a krále byly sňatky s Němkami jednou z cest, jak upevňovat postavení své země směrem na západ. Protože však s jejich manželkami přicházeli do Čech i němečtí kněží, služebnictvo, obchodníci a umělci, kteří zprostředkovali vlivy bohaté německé kultury, šířily se němčina a německé mravy mezi českou šlechtou jako oheň. Podle pozdější, nacionální logiky 19. století to tedy byli právě příslušníci české panovnické dynastie Přemyslovců, kteří zadělali na všechny pozdější problémy, jež Češi s Němci ve své vlastní zemi měli. „V jasném světle dějin těch objevují se panovníci ti skoro vesměs jako hlavní vábiči živlu německého do Čech a jako potlačovatelé živlu českého, krátce jako přední germanizátoři v Čechách,“ napsal Jakub Arbes.361

Přemyslovcům pochopitelně nezáleželo na tom, který „národ“ bude v zemi vládnout; toto slovo v jejich době ještě nikdo neznal. Šlo jim o upevnění vlády nad zemí a v tom jim byli pracovití a disciplinovaní kolonisté většinou cennými pomocníky. V rámci přemyslovské kolonizace, která vyvrcholila ve 13. století, vnesli Němci do země podnikavého ducha, který v ní předtím v takové míře nebyl: vypalovali lesy a rozšiřovali pole, která pak uživila víc lidí, přinesli s sebou železné pluhy a brány, do nichž zapřáhli místo volů koně, šířili do té doby neznámá řemesla, stavěli kláštery a zakládali města.

Bylo jich hodně, byli jiní než Češi a byli také silní; mnozí z nich vystupovali povýšeně, nebo alespoň vzbuzovali ten dojem. Ze všech těchto důvodů byli tedy pro české starousedlíky i živlem obtížným. Autor nejstarší česky psané veršované kroniky, takřečený Dalimil, byl proto na počátku 14. století přesvědčen, že nejlepší bude – je-li to tedy ještě možné –, když se Němci vrátí, odkud přišli. „Každý k vládě zve si rádce, / cizince jen hňup a zrádce. / Cizák s cizáky se spojí, / váš hlas před ním neobstojí, / najde na vás na sta hříchů, / dům vám vezme, skot i líchu. / Neměň své za cizí právo, / neskláněj se, česká hlavo, / o to prosím naléhavě. / V jednotě je cesta k slávě.“362

Češi by se podle Dalimila s Němkami neměli ženit, nechtějí-li, aby jejich děti „německy jen švadronily“. Měli by si spíš počínat jako kníže Spytihněv, který „ze země všechny Němce / i ostatní cizozemce / vyplel jako kopřivy“363 – anebo jako Vladislav I., který zbavil trůnu svého proněmeckého bratra Bořivoje s vysvětlením: „Bratře, / spíš ať celý rod náš vymře, / než bych národ vydal chátře.“364 Také Vladislavův syn a nástupce Soběslav získal Dalimilův obdiv za to, že „s Němci nenadělal ciráty“; dával totiž jejich zajatým vojákům řezat nosy s vysvětlením: „Měls radši zůstat doma za svou pecí.“365 A smrtí strašil dokonce i vlastní syny, pokud by se snad k Němcům chtěli chovat přátelsky: „Mně stokrát dražší než vy je čest země naší.“366V závěrečných Dalimilových radách českému lidu proto nemohla překvapit výzva: „Vyhněte se Němcům, i když mluví sladce, / nechcete-li viset jednou na oprátce.“367

Němci byli líčeni jako škůdci, kteří stojí v pozadí všech nezdarů a tragédií českých dějin. Kníže Svatopluk byl v roce 1109 sice zavražděn Čechem, avšak prý za německé peníze; podobně i Milota z Dědic, proslulý zrádce Přemysla II. Otakara by se prý svého jednání nebyl dopustil, nebýt německých peněz; král Václav II. měl být otráven na přání německého císaře Albrechta a Václava III. v Olomouci probodl Němec Konrád z Botenštejna.

Oba národy se začaly častovat zlomyslnými úslovími. Němci špásovali: „Kam Slovan (Čech) přijde, každý hřebík před ním se třese.“ A Češi žertem dodávali: „Pravda; ale kam Němec přijde, ten ho zajisté vytáhne.“ Na severu se říkalo pohrdavě: „Všude lidé, v Chomutově Němci“ (kvůli množství německého obyvatelstva, které přišlo do tohoto města v 16. století), v Žatci zas ukazovali nápis vytesaný do hradební zdi: „Tenkrát Němec Čechům přeje, když se had na ledě hřeje.“ V Prachaticích se ujalo úsloví, „že by brána Hořejší zazdíti se měla“ (a tím mělo být zabráněno přílivu dalších německých osadníků).368 A samotnému Janu Žižkovi z Trocnova bylo připisováno čtyřverší, kterým prý jednou k slzám rozesmál krále Václava IV.: „Čert, mnich a bába, / štír, had a žába, / žid – Němec a hovno, / to vše sobě rovno.“369

Husitství, pojímané původně kromě jiného i jako česká odpověď na rozpínavost Němců, přispělo v důsledku k rozšíření německého vlivu v Čechách – v 16. století, kdy se v zemi usadil veliký počet protestantských luteránů. Ještě předtím, než se z předního českého myslitele 17. století Pavla Stránského stal pobělohorský exulant, zkritizoval ve svém spise Okřik na nedbalého Čecha chování německých protestantských duchovních, kteří berou Čechům kostely s odůvodněním, že do nich chodí málo lidí, a konají v nich německé bohoslužby (přitom v Německu to podle Stránského s kostelní docházkou nebylo lepší).

Stránského hněvala především německá povýšenost; cizácké cechy se podle něj oddělují od českých, takže je vyloučeno, aby se třeba český tesař, brusič nebo jirchář dostal k Němci do učení. Především však Němci systematicky vytlačují českou řeč; Stránskému se v této situaci pro srovnání vybavila stará římská báje o únosu Sabinek (jako příklad věrolomné lsti) a pak také bajka o šlechetném zajíčkovi, který přijal do doupěte nastydlého ježka – aby jím byl nakonec za svou dobrotu nešlechetně vypíchán. Kdo přijímá Němce ve své vlasti, jako by si sázel hady za ňadra anebo sršně za obojek, to byl závěr, ke kterému Stránský dospěl.

Také Bohuslavu Balbínovi se při psaní jeho Obrany jazyka slovanského, zvláště pak českého, jevily Čechy jako pohostinná země, která však právě na tuto svoji vlastnost doplácí. Balbín psal své dílo padesát let po Bílé hoře, zažil tedy zkázu českého jazyka a vzdělanosti na vlastní kůži (ostatně i jeho spis čekal na zveřejnění přes sto let). „Němci, jakmile byli připuštěni a někde se usadili, nikdy nedají se vypuditi neb vykořeniti,“ stěžoval si.370 Úděl Čechů prý symbolizuje mapa Evropy-ženy, která má v místě břicha Německo s Čechami jako pupkem; na tuto svou geografickou polohu české země vždycky doplácely, psal Balbín.

V Nové kronice české historika Františka Martina Pelcla z konce 18. století byli Němci vylíčeni jako válečníci do morku kostí. Ani Češi v tom však nebyli jiní, soudě podle básníka Antonína Jaroslava Puchmajera, který ve své Ódě na Jana Žižku z Trocnova vyzpíval obdiv k vojevůdci, který „vždy a všudy, kde se bitva stala, / zbil škodné Čechům Germány“.371

V 19. století, kdy se v Čechách ještě věřilo a spoléhalo na pravost Rukopisů, se s oblibou četla báseň Libušin soud, zařazená do Rukopisu zelenohorského. Podle dobových názorů se jednalo o nejstarší památku, v níž byl zachycen německý pokus o vnucení vlastního, cizáckého mravu Čechům – a hlavně pádná česká odpověď na něj. Chrudoš, hrdina básně, žádá, aby mu jako prvorozenému synovi připadlo veškeré dědictví po zemřelém otci. To byl však německý zvyk, zatímco u Slovanů převažoval obyčej, že každému z dědiců má připadnout stejný majetkový díl. Toto správnější, neboť české pojetí práva v básni reprezentuje Ratibor z Krkonoš, který Chrudošův návrh vyřídí větou, která se v českém 19. století zařadila k nejcitovanějším: „Nechvalno nám v Němcech iskať (= hledat) pravdu.“372 Ta naše pravda je zděděná po předcích, a tedy svatá. Ať si Němci svoje novinky nechají pro sebe. Kdyby si všichni naši předkové počínali tak moudře a energicky jako Ratibor – zněl dobový výklad básně –, Němci by se v Čechách nikdy nemohli roztáhnout, jak jsme toho nyní svědky.

V době, kdy protiněmecké básně Rukopisů vznikaly, se však česko-německý poměr spíš podobal idyle. V období takzvaného bohemismu, rámovaného časově z jedné strany koncem napoleonských válek a z druhé revolučním rokem 1848, se za rozhodující mezilidské pojítko ještě nepovažoval vztah k řeči a národu, ale spíš to, že lidé žijí v téže zemi: skutečnost, že obyvatelé nějakého území mluví dvojím jazykem, se zdála méně významná než kvalita pospolitosti, která v zemi vznikne. V českém prostředí se nikdy příliš nečetla díla německých literátů této doby, kteří čerpali náměty z českých dějin; dnešní i velmi letmé zalistování v nich však stačí k tomu, aby si člověk uvědomil, do jaké míry bylo takto zemsky chápané „češství“ pro tehdejší německé autory samozřejmé.

Básník Karl Egon Ebert zdramatizoval pověsti o dívčí válce a o Břetislavovi a Jitce, Clemens Brentano napsal o založení Prahy, Adalbert Stifter o bratrském poměru Čechů a Němců v počátcích středověku, Franz Grillparzer (ten ovšem k Čechům kriticky) o kněžně Libuši a Přemyslu II. Otakaru O českých husitech skládali básně Moritz Hartmann a Alfred Meissner a filosof Bernard Bolzano vytvářel pro jejich počínání myšlenkové zázemí svými teoriemi o tom, že Češi a Němci z Čech by v budoucnu mohli vytvořit jeden národ. Jak napsal Josef Mathias Thun: „Vždyť jsme všichni děti jedné matky, byť máme rozličné otce, všichni jsme ale z Čech.“373

Český redaktor a překladatel Josef Bojislav Pichl ve svých Vlasteneckých vzpomínkách, evokujících dobu „předbřeznové“ Prahy, doznával, že před rokem 1848 sedali v pražských kavárnách vůdcové Čechů a Němců, pozdější nepřátelé, vedle sebe: Palacký vedle K. E. Eberta, Chmelenský a Čelakovský s Gerlem a Glaserem, Tomíček a Tyl s hrabětem Schirndingem. Češi tehdy ještě necítili odpor vůči všem, kdo mluvili německým jazykem, ale pouze vůči příslušníkům německých elit, upírajícím jim podle jejich mínění stará historická práva. Na druhé straně Pichl přiznával, že stačilo vypít jen málo a ukázalo se, že družnost má své meze: ani on sám neodolal vzpomínce, podle níž právě dobrého a hodného německého básníka Eberta „pro veřejné, nestydaté urážení českého národa“374 osobně vytloukl z lokálu tágem.

Jinde Pichl zachytil, jak čeští vlastenci naložili s dalším z pražských „kavárenských“ Němců, jistým Quidem P., který udělal tu chybu, že o svých rivalech napsal prý urážlivý článek do lipských novin: „Když jednou pozdní dobou byl z Šochovy kavárny vyšel, popadlo jej několik statných chlapíků, kteří do pytle ho vstrčili a i s pytlem do kanálu na mřížku pověsili. Chuďas dlouho se nařval, než patroly se dovolal... Býval od té doby opatrnější.“375

Tak to chodilo v idylických časech „předbřeznové“ doby. Za nelásku k Němcům se ani největší Češi nestyděli. František Ladislav Čelakovský zařadil do Ohlasu písní českých i text s názvem Cikánova píšťalka, jehož hrdinou byl krysař ženoucí německé myši k vodě – a v jehož poslední sloce si básník stýskal: „Ach, tatíčku, nebožtíčku, / kam jsi rozum dal! / Kdybys nám byl píšťaličku / aspoň odkázal! / Máme teď nouzi třít, / mohli jsme se dobře mít, / v Čechách, také na Moravě pansky žít.“376 Josef Jungmann si v Rozmlouvání o jazyku českém dělal legraci ze „štěkavého a chrochtavého jazyka německého“.377Karel Havlíček si v lednu 1842 rozmyslel účast na českém bále, protože se obával, že by v náručí nějaké tanečnice zapomněl na to, že je potřeba bojovat proti Němcům. Dochoval se text jeho tehdejší modlitby: „Bože, dovol mi aspoň tuto noc za všecky tančící proklínat naše vrahy, dovol mysliti jen na chvíli, jak drtím v rukou všem našim vrahům najednou hlavy a prsa, jen jedno, jediné okamžení!“378

Když přišel revoluční rok 1848, ukázalo se, že územní způsob vytváření kolektivní identity nemá ve srovnání s nacionálním šanci. Stačilo několik měsíců na to, aby se oba čerstvě zrozené národy od sebe začaly vzdalovat plnou parou. Filosof Augustin Smetana ještě v roce 1848 stačil Němce a Čechy varovat, že „svobodné národy se nemohou nenávidět“,379 ale už bylo na všech stranách vidět, že to, co vítězí, je – bohužel – právě myšlenková nesvoboda.

Jednou z nejoblíbenějších písní pražského revolučního studentstva se stala píseň Vypal Němce, cizozemce. Karel Havlíček tehdy líčil česko-německé dilema slovy: „Umřeš ty, nebo já, / neumřem oba dva, / kdo vyhraje, bude pánem, / zazpívá druhému amen / a pak ho pochová.“380 Radikál Emanuel Arnold odsuzoval nejen české Němce, ale i ty, kdo se na obou národních stranách pokoušeli o smír – neboť Češi na tom prý v sousedství rozpínavých Němců vždycky prodělají. „Půda, na které žijeme, jest naším potem vzdělána a každá píď její krví praotců našich pro nás zakoupena; naproti čemuž Němci později co příchozí jen do země se vedrali; by ji jako kanci zryli a kořen z hloubi její vyžrali, a takž je ta krásná země jedině Čechů, jim od předků slavných mořem krve a slzí uchované dědictví.“381 Němci, kteří podle Arnolda zavinili všechny česko-německé spory, si podle něj mohou vybrat: buď se naučit česky, anebo jít.

„Dokud hory naše stanou, / dokud srdce naše bije / a v něm k vlasti city planou, / nezhubí nás Němců zmije,“382 psal český básník Rudolf Mayer v padesátých letech 19. století. Na české straně tento typ rétoriky vzbuzoval čím dál větší ohlas, aniž ovšem přinášel výrazné politické úspěchy. Po stránce ekonomické a demografické však Češi rostli. Rodilo se jim tolik dětí a budovali své továrny tak dravě, až na to Němci často nebyli schopni zareagovat jinak než panikou. Že by se nakonec k opětovnému počeštění země dalo dojít klidným, vlastně biologickým způsobem? Němci kdysi na území Braniborska a v pobaltských krajích postupovali v podstatě stejně: tamní slovanské kmeny sice zčásti vyhubili, především je však podrobili asimilaci, ve které se Slované rozpustili, zanikli.

Putování po stopách pobaltských Slovanů se před první světovou válkou stalo oblíbenou zábavou českých fejetonistů. Nesmíme dopadnout jako oni, byla hlavní myšlenka jejich článků, které se zároveň pro svůj romanticky ponurý obsah hezky četly. „Procházíte ulicemi, smutek táhne duší,“ evokoval Jozef Kuffner dojmy z hornolužického Budyšína. „Tak nějak povědomo tu všecko připadá! Jako byste bloumali větším městem českého kraje, někde po české Chrudimi, nebo v Táboře, nebo v Budějovicích!“383 Ale není to Tábor ani Chrudim, protože místo lahodné češtiny odevšad drnčí němčina; „mezi svými“ si člověk připadá jen na hřbitově, obklopený náhrobními kameny se slovanskými jmény. Josef Wünsch dospěl dokonce až na Balt, aby tam mohl popřát nářkům nad zánikem dávných slovanských hradišť. „Bledne sláva tvoje, Rujano! Velebné chrámy tvé ve prach se řítí. Bohové tvoji rozmetáni rukou surovou… Líbezný jazyk ti vyrván a o drahé roucho tvé národnosti necitelní žoldnéři metají losy.“384

Co dělat, abychom nedopadli stejně? Být jako naši hrdinní předkové, například husité, jejichž bojovné protiněmecké veršovánky se v 19. století hojně četly; radilo se v nich třeba: „Němce ze země pak vyplejte, / aniž koho potom mějte / v kterémžkoli svém úřadě / aniž které vaší radě.“385 Z pozdějších dob se připomínaly také texty, které Němce obviňovaly z toho, že jsou původci českých charakterových vad: „Rovně jako housenka v zelí, had za ňadry, myš v stohu a v stodole, kozel v zahradě, tak Němec v České radě loupí, bere, šidí, podvozuje a zjevně krade. Mnozí pak neupřímní Čechové učí se tomu od Němců, s nimi v tom spolek činí a tak sobě napomáhají a s nimi se spřízňují a cvikýřují na svou vlastní lehkost a záhubu,“ napsal v 17. století Mikuláš Dačický z Heslova386 – a ve století 19. byl pro tento svůj názor s chutí objeven. Historika Františka Palackého četba podobných textů přesvědčila, že boj o životní prostor je konstantou česko-německých dějin. Z jeho (později zjednodušené a zvulgarizované) teze o odvěkém česko-německém „stýkání a potýkání“ mělo podle části vykladačů vyplývat, že takto zle tomu mezi Čechy a Němci nejenže vždy bylo, ale hlavně vždycky bude.

Do snění o budoucnosti se vlila pomstychtivost jako jeho trvalá vlastnost. I autoři, kteří se nám dnes jeví jako ztělesnění tradiční české mírumilovnosti, z ní uměli učinit výjimku – v neprospěch Němců. Božena Němcová psala v dopise Janu Dlabačovi: „Řádná revoluce na ně a Češi ať se seberou a vyženou je přes hranice, kam patří, beztoho z českého tuku a mozolů bohatnou a celé okolí tělesně i duševně zkazí.“387 Vítězslav Hálek ve fejetonu z roku 1861 přivolával chvíli, kdy Češi ze země vypudí cizí havěť. Albert Pražák ještě o padesát let později připomínal, že „Heyduk toužil pokosit co nejvíce našich nepřátel a nadělat si z jejich lebek poháry, aby mohl jimi připíjet na další zmar našich vrahů“.388 V dobově oblíbených historických hrách Jana Nepomuka Štěpánka se o Němcích mluvilo jako o „jedovatém hmyzu“, s kterým je nutno bojovat. A Josef Holeček byl názoru, že „ z Němce jakživo nebude nic jiného než násilník a surovec, ať už jakoukoli podobou se halí“.389

Všeobecné poměry hrubly, na německé i české straně, a v obou případech k nim přispívali nacionálně orientovaní intelektuálové nedávající si pozor na ústa. Spíše řidčeji se vyskytovaly hlasy upozorňující na to, že emocionální atmosféře není nutno podléhat. Když německý historik Theodor Mommsen publikoval názor, že „je třeba bít české lebky“, odpověděly mu české noviny stejně: než s takovými žít pohromadě, ať si jdou. (Z českých vzdělanců se tehdy polemicky ozvali jen dva: básník Antonín Sova a mladý historik Josef Pekař.)

Výjimečný byl hlas Svatopluka Čecha, který v básni Na Řípu, zařazené do sbírky Modlitby k Neznámému (1896), nabídl šlechetnější model jednání. Kdyby prý Češi dál zesílili a jednou se mezi nimi „jakýms divem“ zvedl bojechtivý šik, který by se rozhodl vytlačit Němce zpět k pohraničním horám a dál za ně, „by násilím je znovu opanoval / a jak nám soupeř činil po sta let, / jej mocí umlčel a v pouta vkoval / a cizoty tam všechny znaky smet“ – tu by český básník zavelel ve stručnosti: „Zpět.“390 I nejsložitější situace je možné řešit jinak než silou. Místo konfrontace dal básník přednost vizi, že „v době oné příští jiných zbraní / bez bojů, jež nám byly osudem, / jen silou lásky své a pilnou dlaní / hor těchto krásných opět dobudem.“391 Půjde to tedy i po dobrém, možná.

Čechův názor se ve své době nesetkal s ohlasem, trend doby byl jiný a směřoval k prohlubující se národní izolaci. V Praze, Brně a dalších městech žili příslušníci obou národů vedle sebe, ale prakticky se nestýkali; jejich děti chodily do jiných škol, oni sami nakupovali v jiných obchodech, navštěvovali jiná divadla a četli jiné noviny a knihy; v neděli Češi korzovali jinými ulicemi než Němci, a pokud se rozhodli třeba na pražských Příkopech setkat, bylo tomu zpravidla proto, aby se vyřádili při pouličních kraválech.

Co pro nás Němci vlastně znamenají, když si odmyslíme všechna ta věčná trápení? Co z toho, co mají, u nás chybí? Masaryk to ve spise Česká otázka (1895) vyjádřil v bajce o statkáři a zabitých kočkách. Český statkář prý měl na svých statcích dva šafáře, českého a německého. Oba chovali kočky, které lovily myši. Statkář se však koček bál; v duchu si přál, aby je šafáři zabili, ale styděl se jim o svém strachu říci. Volil tedy taktiku, že se jich pořád dokola vyptával, jestli kočky „ještě“ mají. Český šafář se nakonec dovtípil a po poradě se ženou svou kočku zabil. Němec neudělal nic; až když statkář začal chválit českého šafáře, že kočku nemá, zeptal se i on, zda si pán přeje, aby také on tu svoji usmrtil.

Když se tak stalo, rychle se přemnožily myši, takže nastal obrácený problém. Statkář překousl svůj strach a začal zeširoka mluvit o tom, že by „se“ kočky měly zas pořídit. Bystrý Čech se znovu dovtípil, sehnal kočku a dostal od statkáře pochvalu. I Němci bylo nakonec pánovo rozprávění nápadné – takže se znovu zeptal, a když pán souhlasil, vrátila se kočka také na německý statek. Co z toho podle něj plyne, vyjádřil Masaryk slovy: „Čech pán, kde by Němec prostě vyslovil své přání a vůli, neporučí přímo, ba ani nežádá, ale své přání svým podřízeným Čechem dá vycítit, dá se mu dovtípit; Němec šafář se nedovtipuje, ale mužně a odkrytě se po vůli pánově táže, a ten se musí nechtě rozhodnout. K určitému rozkazu, co poručeno, koná.“392 Český, měkčí přístup možná ústí v neupřímnost, tvrdší způsob německý zas může vést k drzosti a hrubosti. To jsou nevýhody. Na věc se však dá dívat i tak, že spojením obého vznikne „ideál“. Masaryk své poučení zformuloval ještě jinak: pro Čechy by bylo nejlepší, kdyby uměli být sami k sobě tvrdí i bez přispění Němců.

Bylo však pohodlnější kritizovat špatné jednání těch druhých – a tak atmosféra houstla. Karel Václav Rais v románové kronice O ztraceném ševci zachytil, jak vypadalo česko-německé zápolení na přelomu 19. a 20. století v Podkrkonoší. Obě strany se shodovaly jen v jediném: že konečné zúčtování se blíží a bude mít hrozivou podobu. Viktor Dyk svůj román Prosinec (zasazený do doby pražských pouličních bouří v roce 1897) napsal z pozice mladých českých radikálů, přesvědčených, že proti Mommsenovi lze bojovat zas jen Mommsenem: nad cizí tvrdostí může zvítězit jen ještě větší tvrdost. „Chce-li se znemožnit parlament, užije se obstrukce. Chce-li se znemožnit státní soustava, která se pokládá za nepřátelskou a zhoubnou, čeho se užije? Destrukce.“393 Doba si podle Dyka žádá muže činu, nebojícího se použít lsti, podvodu i násilí všude tam, kde je třeba: „Bylo-li zacházeno s někým po staletí tak jako s námi, nebylo-li okolo nás nic než nenávist a posměch, nedělalo-li se nám než křivda, nebylo by přirozené, kdybychom začali bezohledně bít do toho, co je okolo nás?“394

Jednou možná budeme žít bez nich, pravil český sen přelomu 19. a 20. století. Vypozorujeme a okopírujeme jejich nejlepší vlastnosti a potom se s nimi rozloučíme. Jak by toto rozloučení mohlo vypadat, zformuloval už v roce 1888 mladočeský vůdce Julius Grégr: mimo území obnoveného státu zůstanou rozličná okrajová teritoria, jež se z hospodářského hlediska nejeví nezbytná a kde má německé obyvatelstvo absolutní převahu – Chebsko a oba severočeské pohraniční výběžky, šluknovský a frýdlantský. Rozejdeme se a bude klid. Někteří současníci Grégrovi jeho gesto vytkli jako exemplární příklad politické naivity; Grégr se však bránil, že šlo jen o taktiku k oklamání sudetských Němců, aby se nebránili obnově českého státu v duchu českého státního práva.

Se vznikem republiky v roce 1918 si národy vládnoucí a ovládaný, které žily v českých zemích, vyměnily místo. Češi správně tušili, že kdyby ústřední mocnosti, Německo a Rakousko-Uhersko, válku vyhrály místo nich, zasáhla by české území taková germanizační vlna, jaká neměla od Bílé hory obdoby. Sami se ke „svým“ Němcům většinou nechtěli zachovat stejně, naštěstí to ani nebylo možné; zejména v prvních letech existence samostatné ČSR však jako by neměli na víc než na to, aby svým zacházením s Němci kopírovali starší, zrcadlově obrácený národní poměr v předválečném Rakousku.

Nové hranice byly určeny podle někdejších hranic Koruny české. Znamenalo to, že tři miliony Němců zůstaly uvnitř země. Nenaplnila se tím tedy původní představa, s níž Masaryk odcházel dělat zahraniční odboj – že totiž hranice budoucího státu, vznikne-li, budou určeny tak, aby aspoň ryze německé kraje zůstaly mimo a nekomplikovaly budoucí české vládnutí. Ještě v roce 1917 Masaryk nahlas přemýšlel o odstoupení Chebska, části Slezska a několika menších území na jihu Čech a Moravy, dohromady se zhruba milionem německých obyvatel. Vývoj v posledním roce války však zvětšil české nacionálně-státní aspirace. Protože Masaryk nedoufal, jako na české straně tak mnozí, v možnost asimilace Němců v Čechách, stala se z nové myšlenky jejich začlenění do republiky nejriskantnější součást jeho válečného plánu.

Byl si toho vědom; i v jiných ohledech se rozhodl odchýlit od skeptické tradice v českém myšlení, zosobněné třeba Havlíčkem, jehož názor na neřešitelnost česko-německého poměru Masaryk ocitoval v jedné ze svých starších knih: „Ta třetina Němců v zemi bude věčným závažím, které nás strhne z každého vyššího národního vzletu, nejvyšší část všech našich veřejných a národních záležitostí musíme přece jenom vésti privátně sami a veřejná reprezentace zemská buďsi na sněmích, buďsi v nejvyšších úřadech, buďsi v čemkoli, nebude nikdy naše, nýbrž vždy jen na polovic, ve všem, co se ve jménu země bude díti, na věčné časy jsme již odsouzeni býti rozdvojeni, býti netopýři.“395 Měl se Masaryk držet tradičního českého názoru, pronášeného ústy muže, kterého si vážil? Mohl si vybrat ze dvou možností – a rozhodl se vybočit z tradice a využít dějinné příležitosti, o níž věděl, že se nemusí nikdy opakovat. Riskoval.

Když Češi dokazovali, proč jsou pro jejich nový stát jedině možné historické hranice Koruny české, říkali nejčastěji, že bez pohraničních krajů by budoucí stát nebyl hospodářsky soběstačný (to byl ostatně Palackého názor už v roce 1848; tehdy napsal, že Čechy jsou kotlem, který nelze rozdělit, bez toho aniž se zničí). Za nemožné bylo také po skončené válce pokládáno, aby se území poraženého Německa připojením Sudet zvětšilo a vznikl stát silnější, než byl předtím. Masaryk se sice bezprostředně po návratu do republiky o sudetských Němcích vyjádřil nešetrně jako o potomcích starých „kolonistů“, celkově však předpokládal, že vývoj v zemi povede k jejich národnostní i kulturní autonomii – samozřejmě jen tehdy, budou-li poměry v sousedních státech s obyvatelstvem německého jazyka obdobně demokratické jako v ČSR.

Ve stejném projevu v prosinci 1918, kde Masaryk promluvil o kolonistech, prozradil také, že se pro svou budoucí politiku k sudetským Němcům inspiroval v amerických dějinách: „Americká republika podjala se raději občanské války, než by byla připustila secesi svého Jihu. My nikdy nepřipustíme secesi našeho smíšeného severu.“396 Edvard Beneš zase v takzvané nótě z 20. května 1919, projednané na pařížské mírové konferenci a zabývající se otázkou německé menšiny v ČSR, mínil: „Čs. vláda má v úmyslu organizovat svůj stát tak, že přijme za základnu národnostních práv zásady uplatněné v konstituci republiky švýcarské, tj. chce utvořit z Čs. republiky jistý druh Švýcarska, berouc, jak se samo sebou rozumí, v úvahu zvláštní poměry v zemi české.“397 Lepší zahraniční vzory nebyly.

Skutečný český postoj k „jejich“ Němcům se však v prvních měsících popřevratové vítězoslávy vyvinul jinak: vyhráli jsme válku, kdežto vy jste poraženi; rozhodnutím vítězných mocností jste nám spadli do klína; nemáme z toho radost a nepovažujeme vás za rovnocenné obyvatele státu – ale strpíme vás, pokud nebudete dělat problémy. Nikdo nečekal idylu; vůdce sociálních demokratů Rudolf Bechyně například předvídal, že Němci budou v pražském parlamentu „dělat tutéž politiku rozvratnou, jakou jsme dělali my v parlamentu rakouském“.398 Na počátku převážily silové postoje reprezentované lidmi, jako byl Alois Rašín, jenž měl při jednání s vůdcem sudetoněmeckých sociálních demokratů Josefem Seligerem říci: „S rebely se nevyjednává.“

A o protistátní „rebely“ v případě sudetských Němců skutečně šlo. Do republiky nechtěli; na její vyhlášení zareagovali jejich představitelé postupně vznikem hned čtyř různých menšinových provincií, které měli v úmyslu připojit k Rakousku či Německu. Největší z nich byla provincie Deutschböhmen, rozkládající se na západě a severu Čech, od Chebu po Orlické hory, s hlavním městem Libercem a dvěma a čtvrt miliony obyvatel. Druhou provincií byl Sudetenland, zabírající část severní Moravy a západního Slezska; žilo tam 700 tisíc lidí. Dvě zbylé provincie, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren se nacházely na jihu Čech a Moravy a byly rozlohou i počtem obyvatel menší; i tak však tyto čtyři provincie dohromady zabraly třetinu rozlohy českých zemí s mnoha důležitými městy, rozvinutou průmyslovou výrobou atd.

Toho všeho se máme vzdát? řekli si čeští političtí vůdci. Nikdy. Vláda poslala do pohraničí vojsko; srážky pak poznamenaly celý rok 1919 a na obou stranách v nich zahynuly desítky lidí. Fikce klidného soužití, pokud v ni někdo věřil, byla zalita krví.

Pro průměrného Čecha byl stát završením mnohaletého boje s Němci; rovnost obou národů, přestože k ní, tak jako vždycky, radil zdravý rozum, byla něčím, co se na počátku skoro vymykalo lidským představám. Ve státě se proto zpočátku vládlo tak, jako by v něm sudetští Němci vůbec nežili – až do roku 1920 neměli v Národním shromáždění své poslance a ani potom se tam s nimi dlouhá léta nikdo nebavil; přehlasovat německé reprezentanty bylo pro zástupce českých politických stran výrazem osobní cti.

Za samozřejmé se pokládalo, že výkon státní správy v německých oblastech bude svěřován (důvěryhodným) českým úředníkům, že se na úřadech bude jednat v české řeči, že se v pohraničí budou otevírat české školy atd. Během první poloviny dvacátých let, kdy oslabené Německo nemělo sil, aby se na mezinárodní scéně výrazněji projevilo, se otázka českých Němců jevila jako prostorově ohraničená, a řešitelná tedy prostředky, jež měla republika sama k dispozici. Před Berlínem v této době varovali vlastně jenom podivíni jako publicista Hanuš Kuffner, který se v knihách a letácích, jež vydával, pohoršoval nad nemožně protáhlým, vojensky nehajitelným a navíc prý neesteticky vypadajícím, „šlejškovitým“ rozložením republiky, obklopené ze tří světových stran Němci: „Pro stát nelze ani horšího tvaru zvolit.“399

Pro české nacionalisty vznik republiky v žádném případě neznamenal plnou či trvalou satisfakci. Alois Žipek ve své knize zachytil, jak se takovému českému bojovnému duchu na počátku dvacátých let mohla jevit prostá cesta po železnici z Prahy přes Mladou Boleslav dál na sever. Že cestující na území svého státu vjíždí do nepřátelské země, poznal ze skutečnosti, že do vlaku začali přistupovat Němci: „S rachotivou mluvou, s divokými pohyby a posupnými pohledy zapadlých očí, stísněných hustým plotem obočí. Tlumoky jejich byly naplněny českými potravinami k prasknutí.“ V Bakově, kde se vyměnili průvodčí, „záklopky dlouho udržovaného nepřátelství kmenového“ povolily: „Místo dobráckých českých obličejů procházeli vagony muži popelavých tváří, zažloutlého bělma očního, vysedlých lícních kostí a hranatých lebek.“400 Ačkoliv tedy stát byl vybojován, jeho nepřátelé zůstali; nyní dokonce uvnitř hranic.

Reprezentantem názoru, že ostražitosti vůči Němcům nikdy není dost, byl spisovatel Viktor Dyk, přesvědčený, že proti minulému století se vlastně nic zásadního nezměnilo, boj s Němci zůstal hlavním obsahem českých dějin. V roce 1926 Dyk psal: „Bylo by nesprávno a také neopatrno nalhávat si, že Němci mají různé dobré vlastnosti; vůči našemu slovanskému anarchismu mají smysl pro kázeň, pořádek a národní solidaritu. V podstatě je také úctyhodná odhodlanost, s kterou se snažili a snaží dosud svým potomkům neztenčené a snad i rozmnožené dědictví otců zanechati; bylo by si jen přát, abychom my všichni cítili takovou odpovědnost vůči budoucím.“401 Co je to však platné, pokračoval Dyk, když všechny tyto celkem dobré vlastnosti zastiňuje německá nafoukanost, která z nich činí spoluobčany nesnesitelné. Sudetští Němci se považují za součást velkého národa německého, ale v tom se mýlí, psal dále Dyk, jsou jen jeho „v podstatě méně hodnotnou odnoží, hodně provinční a bezradnou“. Dyk sudetské Němce dokonce nazval „suchou ratolestí“ na mohutném německém stromě – že si tím vysloužil salvu rozčilených reakcí, je jasné.

Němci každopádně v republice zůstali – jako úděl a osud Čechů, kteří tím jako vládnoucí národ sami sobě dali úkol postarat se o ně tak, aby z nich vychovali loajální občany. Z pražského pohledu zůstali obyvateli, kterým se nedůvěřovalo: stát patřil Čechům, kteří si ho vytvořili a k nimž se přidali Slováci; Němci (a Maďaři) byli do státu inkorporováni; na vládě se nepodíleli, ale vládlo se jim. V hymně státu, v kterém nyní žili, se s nimi nepočítalo, nepadlo tam o nich jediné slovo; trapný pokus o překlad písně Kde domov můj do němčiny s tím, aby se ho učili zpívat žáci a studenti v Sudetech, dopadl s předpokladatelným výsledkem.

Za výraz nelásky režimu k sudetským Němcům bývá tradičně považován ten fakt, že stát nikdy nenalezl odvahu k vnitřní proměně ze státu národního (jímž nakonec zůstal až do roku 1938) ve stát národnostní. Ve státě národním měl vládnoucí národ československý výsadní postavení nad menšinami, jejichž příslušníci se mohli domáhat svých práv jen jako jednotlivci, nikoli jako členové jinonárodního celku. Ve státě národnostním měly být tyto disproporce vyrovnány. Lze však sudetským Němcům opravdu důvěřovat? ptali se v dvacátých letech čeští politici a publicisté. Rozdělit se rovnoprávně o vládu ve státě lze jen s takovým národem, který nepošilhává po odtržení. Po roce 1933 se odpověď na otázku dostavila sama; prokletím česko-německé politiky před nástupem Hitlera však bylo, že se oba národy nedobraly řešení, jež by bylo založeno na vzájemné důvěře.

Fatální proměnu v českém názoru na možnost dalšího soužití s Němci v jednom státě rozbil Mnichov, okupace Československa v březnu 1939 a také chování sudetských Němců v protektorátě, kteří v jeho správě zaujali významná místa. Z mnohých „českých“ Němců, jejichž vztah k republice před rokem 1938 byl buď loajální, nebo aspoň neutrální, se stali horlivější přisluhovači režimu, než byli Němci říšští. Češi si toho všimli. Historik Milan Hübl zachytil svůj dojem ze života v okupovaném Brně, v ulici, kde kromě mnoha českých bydlely i dvě rodiny německé: „Před válkou to byli čistotní, spořádaní lidé, samozřejmě mluvili i česky. Za války se z nich staly největší bestie, donašeči gestapa, před nimiž se nikdo neopovážil ani promluvit.“ Samozřejmě že se takto nechovali všichni Němci v českých zemích, vlastností války však je, že ruší nuance.

Dnes se autorství myšlenky odsunu v onom způsobu a rozsahu provedení, jak k němu po válce došlo, většinou připisuje Edvardu Benešovi. Neprávem; Beneš si to však zčásti zavinil sám, když se ve svých poválečných pamětech k odpovědnosti za tuto myšlenku přihlásil. Učinil tak pár měsíců poté, kdy odsun proběhl a kdy velká část pozůstalého českého obyvatelstva byla názoru, že se právě stala svědky historického triumfu svého národa. Skoro každý český politik, bez ohledu na to, zda se počítal k levici či pravici, se hlásil o svůj podíl na slávě, a nejinak učinil Beneš. Ve skutečnosti však exilový prezident k tvůrcům myšlenky odsunu v jeho radikální formě nepatřil – stal se jím až v posledních dvou letech války, kdy v té věci vycítil podporu velmocí, zejména Sovětského svazu.

V prvních měsících po Mnichovu, okupaci a v počátcích světové války si Beneš „pouze“ představoval, že ze země odejde něco přes milion Němců, samozřejmě i s územím, na němž žijí – jednalo se o nevelké oblasti přiléhající k hranicím, kde žilo německé obyvatelstvo a jejichž odstoupení Beneš ostatně nabídl už za mnichovské krize, v memorandu, které 16. září 1938 přivezl do Francie Benešův vyslanec ministr Nečas. Pokud se na počátku války u některého exilového politika téma odsunu objevilo, bylo to u předáka německých sociálních demokratů Wenzela Jaksche, který v létě 1939 rozvíjel myšlenku odsunu Němců z takzvaných jazykových ostrůvků v českém vnitrozemí do pohraničí – aby se tak oba národy oddělily. Češi a Němci v exilu se na počátku války mohli shodnout jenom v jednom: že po tom všem, co se ve střední Evropě stalo (a patrně ještě stane), je možné všechno.

Tím, kdo začal naléhat na odchod Němců ze země, nebyl československý exil, ale odboj doma. Jeho představitelé, konfrontovaní s chováním nacistů v praxi, došli k závěru, že budoucí soužití není možné, hned po první velké vlně zatýkání československých demokratů, která následovala po 15. březnu. Ve zprávě sociálně demokratických odbojářů z poloviny dubna 1939 se o sudetských Němcích říkalo: „Důkladné snížení jejich počtu se zdá obecným požadavkem. Nikdy pochopitelně nebylo u nás takové nenávisti.“402 Spisovatel Adolf Hoffmeister psal v květnu 1939 Hubertu Ripkovi: „Nikdy už nechceme nekrvavou revoluci. Nikdy neočekávaná slova krutosti a pomstychtivosti jsem slyšel od lidí, od kterých jsem prostě nemohl očekávat tak jednoznačný výraz přesvědčení. Věšet! Neodpouštět...“403

Exilové vedení na podobné zprávy reagovalo zprvu váhavě (Beneš tehdy ani nebyl v postavení, aby mohl odbojářům stran budoucnosti cokoli kompetentně nabídnout). Jeho tajemník Jaroslav Smutný vzkazoval v srpnu 1939 mnohomluvně: „S čištěním od Němců a zrádců všichni souhlasíme. Z ohledů mezinárodních bude ovšem zahraniční vláda nucena veřejně Vás vyzývat k ohledům. Doma jsme ovšem pány my.“404 Z odbojové organizace Politické ústředí však v listopadu 1939 do Londýna odpovídali: „Národ dnes žije nadějí jen na pomstu a tu si nedá vzít, své staré účty si musí vypořádat a jakékoliv mentorování v tomto směru je jen přilívání oleje do ohně.“405

Kdyby odbojáři znali Hitlerovy představy o částečné likvidaci, částečném vysídlení a zbytkovém poněmčení českého národa, byly by jejich požadavky ještě ostřejší. Na druhou stranu k představě o budoucnosti nebylo nutné znát jeho plány; stačila očividná praxe, a to nejen v protektorátě, ale třeba v okupovaném Polsku, kde nacisté rozpoutali deportace obyvatel všemi směry. „Když nyní Hitler dokázal, že je možno přehánět statisícové masy Němců ze státu do státu jako stádo dobytka,“ psal český odbojový časopis na jaře 1940, „proč by neměly být německé menšiny ze všech evropských zemí přesídleny zpět do říše?“406

Od jara 1940 začala s požadavkem odsunu vystupovat i různá kompetentní místa v exilu. Sociálnědemokratický politik Rudolf Bechyně ve veřejném dopise vyzval německé exulanty, aby nečekali, že Československo bude jako onen biblický hospodář, který odpustil marnotratnému synovi a přijal ho zpět pod svou střechu. „Což Vás nikdy nenapadla otázka, zda my Čechové budeme o Váš návrat stát? Opravdu nevíte, že se v českých zemích zrodil fanatik? Tážete-li se, kdo to je, odpovídám: Je to veškeren československý národ… Z vašeho násilí, z vašeho cynismu, z vašich mučíren se v českých zemích zrodil fanatik, něco se změnilo v samé buněčné tkáni českého ducha… Choďte po špičkách, s kloboukem v ruce a uctivě mlčte, abyste v českém mučedníkovi neprobudili mstitele.“407

Na podzim roku 1940 proběhla v londýnském exilu krátká, ale ostrá diskuse inspirovaná Benešovým záměrem přibrat do Státní rady (náhražky exilového parlamentu) představitele Němců. Až do té doby se čeští Němci zahraničního odboje, vojenského ani politického, neúčastnili. Beneš chtěl přibráním Němců do Státní rady dát před Brity najevo, že s nimi v příští republice počítá. Psal, že není možné „zničit nebo vyhladit tři miliony Němců, jak se u nás někteří naivně domnívají“,408 a že po odchodu nacistů a odstoupení části území vytvoří zbylí, slušní Němci tři správní kraje (Krnov, Liberec, Karlovy Vary). Tam budou moci rozvíjet svou národnost lépe, než kdyby byli rozptýleni v českém vnitrozemí, a zároveň, takto rozděleni, nebudou moci vystupovat proti státu jednotně.

Ať už to Beneš očekával či ne, odbojáři doma takový plán odmítli se vším všudy. Zdeněk Bořek-Dohalský mu do Londýna vzkázal, že pokud by se exil o něco podobného pokusil, vláda se po osvobození už nemusí vracet domů, protože tam o takové „kolaboranty“ nikdo nebude stát. Vladimír Krajina podobně varoval, že „v lidu skutečně roste tak strašlivá touha po odplatě, že regulovat ji bude velmi obtížné, ne-li nemožné… Lid vidí svůj ‚Lebensraum‘ v historických hranicích a Němce pokládá všude za přivandrovalce, kteří se budou muset vystěhovat.“409 Nejradikálněji však doma proti příští spolupráci s Němci vystupovali vojáci. Zástupce armády v Ústředním vedení odboje domácího (ÚVOD) Josef Balabán Benešovi psal: „Řezat se bude, aby ty tři vámi vymyšlený a zatracený župy byly vyřízeny někde u Berlína… Na shledanou v ČSR – bez žup.“410

Ještě ostřeji než vojáci doma vystupovali vojáci v exilu. Jejich názor vyjádřil československý vojenský atašé v Londýně podplukovník Kallav memorandu zaslaném Benešovi v lednu 1940. „Říká se: část jich povraždíme, část vyženeme, mnoho jich uteče před pomstou a zbytku se zbavíme přestěhováním, případně úpravou hranic.“411 Kalla věděl o Benešových plánech územních ústupků, obával se jich, a zajímal se proto hlavně o ty Němce, kteří měli v republice zůstat, protože je není možné „ani vybít, ani vyhnat nebo přesídlit“. „Potřebujeme, aby v Sudetech teklo hodně krve, a to ze dvou důvodů,“ psal Kalla. „Aby si Němci po celé generace pamatovali, jaké hrozné následky měl jejich hřích… Hrůzy musí být veliké, aby strašily sudetské Němce po desítky let. A také aby se opravdu německá menšina zdecimovala co nejvíce. Ale to nedokážeme my… My musíme dostat do boje Němce mezi sebou. V tom spočívá naše největší státnické umění v této době, abychom... dovedli vyvolat krvavou srážku mezi Němci demokratickými a pangermány. Z tohoto titulu musí mezi nimi dojít k boji na nůž, neboť jedině Němec může v Němci zabít pangermána.“412 Protože i po takových srážkách podle Kally nějací Němci v českém prostoru zůstanou, nastoupí česká kolonizace, která však bude muset být prováděna mnohem důsledněji než za první republiky: pouhé rozmisťování českých listonošů, železničářů a finančních strážníků jako tehdy už nebude stačit.

O definitivním rozchodu Čechů s Němci rozhodly události za Heydrichovy hrůzovlády a teror, který nacisté zavedli po jeho smrti. Hned po jeho příchodu v září 1941 odbojový časopis Český kurýr předpověděl, že Němci vyvolají proti sobě „takovou záplavu nepřátelství na život a na smrt, že jí ve chvíli překypění národního hněvu budou z naší země smeteni“.413 Událostmi z jara a léta 1942 se pak česko-německé vztahy dostaly do bodu, z něhož nebylo návratu. Ve stejném roce Beneš v exilu získal vyjádření britské, americké a sovětské vlády, z nichž se žádné myšlence odsunu neprotivilo. Nakonec se přidali i komunisté, do té doby přesvědčení, že odsun je jen dalším z šalebných plánů buržoazního Londýna a že se celý česko-německý problém jednou vyřeší na bázi proletářského internacionalismu. Myšlenkově sjednocený národ čekal na osvobození.

Chybou a vinou prezidenta Beneše bylo, že po roce 1945 zaštítil princip kolektivní viny jako způsobu řešení českého poměru k sudetským Němcům. Benešovy projevy z poválečné doby na téma odsunu jsou bohužel tím daleko nejhorším, co napsal za celý svůj život, a ještě dnes, po víc než půlstoletí, je možné jenom žasnout nad tím, jak se člověk, deklarující se celý život jako demokrat, mohl snížit k úvahám o „vylikvidování“414 Němců a Maďarů, k tvrzení o tom, že německý národ je „jako celek“ odpovědný za nacismus atd. V roce 1945 se tak kolektivní vina dostala do českého politického myšlení jako něco samozřejmého, s čím političtí vůdcové běžně pracují – a dodnes není jasné, jestli odtamtud zase definitivně zmizela.

Problémem Benešovy „odsunové“ argumentace bylo, že její těžiště přenesl z politické oblasti do sféry morálky. Normální politik hledá, co se obyvatelstvu vyplatí, a podle toho pak formuluje program a hledá cestu k jeho splnění. Benešův styl uvažování byl jiný: Němci se k nám zachovali špatně, a my tedy máme právo odvety. Takový způsob myšlení je ve světové politice mnohem méně obvyklý, než se ještě dnes v českém prostředí zdá. Motivaci k činu cizí politik zpravidla nehledá v jednání odpůrce, ale ve vlastních postojích a názorech; ty mu pak obyčejně nedovolí, aby se choval tak hrubě nebo zaslepeně jako protivník; díky tomuto způsobu jednání se lidstvo přece jen dokázalo poněkud vzdálit stylu „oko za oko“, jenž převažoval v pravěku. Když se v českém myšlení po roce 1945 zafixovala představa, že odveta je normálním (a nikoli trapným) způsobem politického jednání, úroveň celého českého veřejného myšlení se tím zřítila o pár pater níž.

Čeští demokratičtí politici (o komunistických nemluvě) promlouvali po roce 1945 skoro jako jeden muž. Ivan Herben, syn někdejšího Masarykova spolupracovníka a šéfredaktor Svobodného slova, věštil ve svých novinách, že „dojde-li na některých místech republiky opět k vyrovnávání účtů revolučními prostředky, nebude vina na české straně, ale na německé“. Němci byli podle něho vlkodlaci; mezi němectvím a nacismem nebyl rozdíl; nacismus existoval v německém národě už dávno před Hitlerem atd. „Není Němců dobrých, jsou jen špatní a ještě horší… Každý Němec je především imperialista, chamtivec a otrokář.“415

Herben, vězněný po dobu války v koncentračním táboře Sachsenhausen, byl typickým příkladem člověka, který se z vyznavače masarykovské humanity, jímž za první republiky nepochybně býval, vyvinul v roce 1945 v obhájce německé kolektivní viny. Vycházel při tom z vlastních traumatických zážitků, které mu nezpůsobili jen táboroví dozorci: vězeňskou samosprávu v Sachsenhausenu ovládli němečtí komunisté, kteří likvidovali nepohodlné vězně se stejnou chutí jako nacisté. Herben pak možná nevystihl zcela přesně problém: hlavního nepřítele neviděl v komunistech, ale v Němcích. „Český otec, který nevychovává dítě k nenávisti vůči německé lžikultuře a nelidskosti, je nejen špatný vlastenec, ale také špatný táta.“416

Z výroků českých demokratických politiků prvního poválečného tříletí na téma nutnosti odsunu Němců by se dala sestavit čítanka: byla by obsáhlá, po myšlenkové stránce by však šlo o dost stereotypní čtení. Pro odsun byli skoro všichni; například ve vládě Národní fronty snad nebylo člověka, který by se o slastech života bez Němců nevyjádřil hned několikrát. Ministr Jaroslav Stránský psal: „Tak jako bylo jedinečné ponížení, jemuž jsme byli vydáni, tak musí býti také jedinečná odplata… Odsun naší německé menšiny, zachránění celistvosti našeho státu a jeho regenerace národní, jeho národní homogenita pro všecku budoucnost, to je cosi historicky tak úžasného, když to srovnáte s celými staletými dějinami, že zase vidíte: ano, tady ovoce ospravedlňuje oběť.“417 Ministr Hubert Ripka tvrdil: „Konečným cílem, který máme všichni sledovat, jest vytvořit ze všech občanů republiky bez rozdílu jazyka, víry a rasy jednotné, státně politické společenství, které, ať by bylo podle původu nebo jakkoli vnitřně rozrůzněno, bylo by naplněno jednotnou státní vůlí a jednotným státním smýšlením.“ Žurnalista Ferdinand Peroutka obhajobou odsunu zároveň hájil i spolupráci se Sovětským svazem, která ho především umožnila: „Kdybychom nedovedli využít této příležitosti, vyskytnuvší se jednou za tisíciletí, nezasluhovali bychom později ani soustrasti, kdyby se děje opakovaly. V té věci nám Angličané a Američané nemohou rozumět.“418 K protiněmeckému psaní se přidala i katolická církev. Monsignore Bohumil Stašek, kanovník vyšehradské kapituly, například prohlásil: „Poprvé za tisíc let přišel čas si s Němci vyřídit účty. Jsou ztělesněním zla, a proto se na ně přikázání o lásce k bližnímu nevztahuje.“419

Prezidentův synovec, novinář Jiří Beneš psal o tom, že násilí je jediné, nač je německý národ po celou dobu své existence zvyklý – a tak Češi, organizující odsun, vlastně s Němci komunikují způsobem, kterému německý národ rozumí: „Jsou to vlci.“420 Lidovecká poslankyně Helena Koželuhová psala: „Máme oprávněný důvod nepovažovat Němce za lidi... Slyšíme-li němčinu, máme rudé kruhy před očima.“421 Ministr Drtina uváděl, že při vyhánění Němců „před ničím se nesmíme zastavit a zaváhat“.422 Sociálnědemokratický premiér Fierlinger žádal jednou provždy vyřešit problém, „který nás zatěžoval celé tisíciletí“. 423 Ministr Nejedlý zrušil německé školy od základních po vysoké a z „jeho“ ministerstva školství se šířily zákazy hrát německé skladatele včetně Mozarta nebo Beethovena; embargo prorazil až v roce 1946 německý žid a moravský rodák Gustav Mahler. Populární poválečný publicista Emil Synek psal, že odsun byl vlastně jediným způsobem, jak malé evropské státy jako Československo mohly s Němci naložit. „Odstranit nebo odnárodnit je jistě nešlo. Podobné metody byly potírány u Hitlera, a nebylo možno je tudíž zásadně použít.“424 Malý stát si podle Synka s Němci neporadí, proto je musí vyhnat do některé z okupovaných německých zón; tam odpovědnost za osud Němců převezmou zástupci některé ze čtyř velmocí. Ti jediní snad dokážou další německý osud kontrolovat, my malí to nesvedeme.

V iracionální situaci sotva bylo překvapením, že se na české straně opět objevily územní požadavky vůči německy mluvícím zemím. Odrážely pocit, že karta se obrátila: zatímco původní odsunové plány počítaly s odstoupením částí českého území (jako o samozřejmosti se v Londýně mluvilo o odstoupení Chebska), v létě 1945 se na schůzích pražské vlády živě diskutovalo o „vrácení“ Kladska, Lužic, „historického“ Slezska a o nastolení „spravedlivé“ hranice na Šumavě. V tisku se objevovaly představy o tom, že československo-rakouská hranice by mezi Regensburgem a Vídní měla vést po Dunaji, případně by se celé Rakousko mělo dát napůl Čechům, napůl Němcům.

V dalších měsících vláda seznam požadavků přibližovala realitě; ještě v závěru roku 1945 však obsahem těchto požadavků bylo posunutí československých hranic na sever, západ i na jih. V dubnu 1946 byl vládní návrh nových hranic předložen pařížské konferenci rady ministrů zahraničních věcí. Vzhledem k tomu, co Československo zažívalo od roku 1938, šlo o návrh prapodivný: stát, který se právě zbavoval tří milionů sudetských Němců, si nárokoval území, na kterém žilo (podle předválečných odhadů) dalších zhruba osm set tisíc občanů německé národnosti.

Protože se pařížská konference odmítla československými návrhy zabývat, pražská vláda se o nové korekce hranic už nepokoušela; na konferenci náměstků ministrů zahraničí v Londýně v roce 1947 ČSR předložila jen návrhy menších úprav hranice, které by, kdyby byly schváleny, rozšířily území státu o zhruba 800 čtverečních kilometrů, kde žilo asi pětadvacet tisíc Němců. Tyto drobné úpravy byly motivovány záměrem umožnit lepší ostrahu hranice. Ani v tomto případě však konference na československé požadavky nepřistoupila.

Sen o životě bez Němců v té době docházel naplnění. Desetitisíce českých kolonistů zamířily s více či méně vážným záměrem do opuštěného pohraničí, kde začaly budovat novou, a jak věřily, šťastnější existenci. Ti, kdo chtěli v pohraničí zůstat, si přáli, aby situace stvořená odsunem trvala navždy – a režimní spisovatelé, jako například Bohumil Říha, jim žádoucí náladu pomáhali navodit: tím, že životy osídlenců zachycovali tónem kronikářů, kteří líčí události utvářené nikoli konkrétními, pragmatickými zájmy lidí, ale dané jakousi vyšší historickou nutností: „Bylo již rok po druhé světové válce. Čechové se cítili už naplno jako svobodní lidé a jejich země se denně zvětšovala. Cizinci, kteří se provinili, odcházeli za hranice a jejich domy měnily své majitele. Čeští lidé si prudce uvědomovali svou volnost a přetlakem válečné těsnosti byli vrháni sem a tam. Lidských jazyků, které chválily to a opět hanily ono, bylo dost, a tak se stalo, že se lidé stěhovali jako ptáci. V těchto dobách bylo těžké zůstat na místě, neboť píchalo i dobré bydlo, strkajíc člověku do rukou hůl a na záda ranec. Jen lidé budižkničemu i nadále podpírali svá shnilá vrátka a nechali vlastní kozu hnít na hromádce hnoje.“425

Spisovatel Václav Řezáč v románu Nástup zachytil, jak noví dobyvatelé chtěli sebe sama vidět – ale i to, že tato jejich sebereflexe nebyla jednoduchá. Odvyprávěl příběh skupiny kolonizátorů, kteří obsadili pohraniční vesnici, vedeni k tomu různými motivy (ty nejušlechtilejší měli, rozumí se, komunisté). „Jsou dobytek všichni dohromady,“ mínil jeden z nich o spolubojovnících. „Každý z nich myslí jen, co kde ukradne. V duchu už vyhánějí lidi z domů. Ale co je mi do nich, co je mi do těch i do těch. Ať je vyženou, zabili mi tátu, kdyby je pobili do jednoho, ať je pobijou. Možná že taky budu musit vyhánět, a to bude horší. Budu vyhánět vlastní mámu. Ale já mám právo to udělat, nebudu to dělat na cizím, ale ve svém. To není zlodějna, to je právo, nemusím si nic namlouvat jako oni. Antoš sebere Halskemu autodílnu, Trnec textilku, já nemusím nikomu nic brát, já tu mám své.“426

Řezáčův hrdina měl recept, jak s Němci naložit, aby už nikdy nemohli začít novou válku: zavřít je na pět let v Německu jen s Rusy, kteří by jim tak vrátili všechno, co jim Němci udělali za druhé světové války. Je pravda, že když Češi v Řezáčově románě vidí odcházet konkrétní Němce, jež znali, mají většinou smíšené pocity; povýšením problému do abstraktní roviny však nakonec obvykle docházejí k závěru, že „je to spravedlivé a musí to být“. Neustále ujišťují jeden druhého, že se rozhodli správně. Nakonec se rozhodnou na nepříjemné myšlenky zapomenout, aby se mohli soustředit na to hlavní, co je zajímá, tvorbu své šťastné budoucnosti. „Přáli si mít celou tu věc za sebou, jako by v každém z nich z dálky vábivě kynul lepší čas a oni spěchali, aby se mu co nejvíce přiblížili.“427

Pokud si Němci, kteří v republice směli zůstat, představovali, že jim bude ponechána národnost, z dlouhodobého hlediska se mýlili: poměry spěly k asimilaci. Nasvědčovaly tomu všechny charakteristiky jejich nového života. Zanikly staré souvislé pohraniční pásy německého osídlení a většina Němců žila rozptýlena mezi Čechy, hlavně ve městech. Nová ústava z roku 1948 neupravovala žádná jejich kolektivní menšinová práva. Často šlo o příslušníky národnostně smíšených rodin, kde děti navštěvovaly jenom české školy (rodiče, kteří chtěli, aby se jejich děti na základní škole naučily německy, získali tuto možnost až od roku 1953, a to pouze v rámci nepovinných kroužků německého jazyka).

Při sčítání lidu v roce 1950 uvedlo německou národnost 165 tisíc lidí, o jedenáct let později už jen 140 tisíc; polovině z nich bylo přes padesát let.428 Německý funkcionář KSČ Bruno Köhler si v roce 1960 pochvaloval, že „v naší republice není už německá národnostní menšina jako etnografická skupina, nýbrž jsou jen občané německé národnosti nebo německého původu“.429 V šedesátých letech, v souvislosti s oteplením poměrů, se na padesát tisíc Němců vystěhovalo do západního Německa. Při sčítání lidu v roce 1970 se k německé národnosti přihlásilo 85 tisíc lidí. Tento trend pokračoval i v sedmdesátých a osmdesátých letech. Chybělo velmi málo, a sen o životě bez Němců se uskutečnil s trvalou platností.

Sen o novém náboženství

Až do poloviny 19. století platilo, že téměř co Čech, to věřící člověk, a navíc katolík. U sousedů, na Slovensku, se sice posměšně říkalo „Vem českého katolického faráře, zatřep s ním a vypadne ti husita“, navenek však národ chodil do kostela a světil církevní svátky skoro jako jeden muž. Moc na tom nezměnil ani toleranční patent, vyhlášený císařem Josefem II. v roce 1781: poprvé od Bílé hory připouštěl i existenci evangelíků, byť nikoli v té podobě, která by ty české zajímala nejvíc – činnost Jednoty bratrské obnovena nebyla. Češi dostali na výběr mezi dvěma formami evangelického vyznání, augsburským (luterským) a reformovaným (helvetským).

Co se snad jevilo jako možnost volby, bylo vedeno spíš snahou české evangelíky dál rozštěpit – a takový záměr se povedl. Přesto odliv katolíků směrem k novému vyznání panovníka překvapil – po více než jednom a půl století „temna“ se jich rázem objevilo sedmdesát tisíc. Jejich víra a obřady byly povoleny, nikoli však zrovnoprávněny s obřady katolickými: nesměli stavět své kostely v hlavních ulicích a jejich chrámy nesměly mít věže ani zvony. Pro evangelické obřady, křty, sňatky nebo pohřby platily nesrovnatelně přísnější předpisy. (Oficiální rovnoprávnost protestanti získali až v roce 1861.) Primát katolické církve tedy zůstal zachován; nebylo však sporu o to, že vyznavači protestantské víry, kteří se už nemuseli tak jako dřív skrývat, se teď mají čile k světu. Tři z největších českých buditelů – Jan Kollár, Pavel Josef Šafařík a František Palacký – pocházeli z evangelických rodin.

Ani všichni katolíci však nebyli s příslušností ke své církvi spokojeni. Na počátku století učil profesor pražské filosofické fakulty Bernard Bolzano, že přednost před Bohem má nejvyšší mravní zákon – a doplatil na to, byl z univerzity vyhozen. V pražské revoluci roku 1848 na sebe upozornil kněz František Náhlovský, k jehož reformním požadavkům patřila mše v národním jazyce, zrušení celibátu a obecná demokratizace církevního života. Radikálové z hnutí Český repeal snili o tom, že celý český národ vystoupí z katolické církve a obnoví církev Českých bratří – čímž bude Bílá hora odčiněna v jediném okamžiku; moudře neřešili otázku, jak to vše zařídit.

Pozoruhodný příklad, jak se myslící člověk poloviny 19. století vyrovnával s náboženskou tematikou, nabízí i život a dílo Karla Havlíčka. Původně chtěl být knězem; ze semináře sice vystoupil a zaručeně nebyl „církevníkem“, z Boha mu však mnohé zbylo – mnohem víc než jiným pouhá etika. Pojednává o tom jedno z jeho nejpozoruhodnějších (a zároveň nejméně známých) děl, Kutnohorské epištoly. Byla to však víra, se kterou Havlíček ve své době nutně musel zůstat sám – a „dočkal se“ tedy až na počátku jedenadvacátého století, kdy ho renomovaný křesťanský filosof, jenom zdánlivě paradoxně, nazval „teologem“.430 Kdo by to kdysi do autora proticírkevních epigramů řekl?

Otázku, zda má být víra niternou záležitostí člověka nebo zda se má stát navenek, v církvi manifestovanou záležitostí, řešila v 19. století celá Evropa. Donedávna by málokoho napadlo, že se obě tyto podoby víry mohou ocitnout v rozporu, ale právě to se ve druhé polovině století stalo. Má církev zůstat touž institucí jako před staletími, nebo má na změny reagovat? Vatikán a velká část věřících se v odpovědi na tuto otázku dostaly do vzájemného střetu.

Na přelomu 19. a 20. století už to nebyli křesťané, ale úplně jiné skupiny lidí, které určovaly atmosféru doby. Německý filosof Nietzsche začal hlásat místo Boha nadčlověka – a jeho intelektuální čtenáři měli při četbě jeho spisů pocit, že je něco podobného mělo napadnout už dávno. Víra myslících lidí, problematizující vždycky sebe samu, se stále víc vzdalovala víře lidí obyčejných – typickým příkladem v tom byl T. G. Masaryk.

Podstatnější, protože masové hnutí na sebe začalo upozorňovat přímo z nitra církve katolické. Zatímco na vatikánském koncilu v roce 1870 bylo vyhlášeno dogma o papežské neomylnosti, existovali i v řadách katolického duchovenstva nespokojenci, kteří se s postavením své církve jako konzervativní síly nechtěli smířit. V českých zemích se sdružovali například v řadách Katolické moderny – zprvu literárního a uměleckého, později obecně církevního obrodného sdružení, žádajícího uskutečnění takových reforem, jejichž výsledkem by bylo přizpůsobení církve novým trendům. Katolická teologie měla být smířena s poznatky vědy (bude-li to možné) a církev měla znovu začít působit na ty vrstvy lidí, které se v minulých desetiletích z jejího vlivu vymanily – hlavně na městský proletariát.

Druhý okruh požadavků Katolické moderny měl za cíl demokratizaci církevního života: měly být zavedeny bohoslužby v českém jazyce, zrušen celibát, církev se měla mnohem víc než dosud angažovat v životě laiků a naopak. Rozvíjející se požadavky Katolické moderny však v roce 1907 zarazil papež Pius X. s odůvodněním, že jejich důsledkem by byl rozvrat církevní organizace a vítězství ateismu.

Katolická moderna nebyla se svými reformními požadavky zdaleka sama; ve střední Evropě si velký ohlas získalo třeba hnutí Los von Rom (Pryč od Říma), založené v roce 1897 ve Vídni. Přesvědčení, že katolická církev je hlavní světovou organizací, která člověku brání na cestě k lepší budoucnosti, bylo hojně rozšířené i mezi českými kulturními intelektuály; básník Josef Svatopluk Machar na něm vybudoval skoro celé své dílo. Obecně se mělo za to, že církev je zbytečná, rozhodně aspoň v té dosavadní, prorakouské podobě.

Český kněz, pokud chtěl sloužit jak Bohu, tak svému národu, zjišťoval, že spojit obojí v Rakousku nejde – a tak před první světovou válkou přibývalo „mediálně“ vděčných případů kněží-odpadlíků (jako byli Ladislav Kunte, František Loskot, Emil Dlouhý-Pokorný a Josef Svozil), kteří plnili fejetonistické rubriky novin, případně celé brožury svým vyprávěním o tom, jak jejich odvrat od církve vypadal. Zdaleka ne všichni svým pozdějším životem prokázali, že se jim skutečně podařilo najít pevnější mravní hodnoty, než byly ty spojené s katolickou církví. Naopak celkem časté byly případy, kdy se bývalí kněží rozhodli věnovat politice – a preferovali její extrémní podoby: Kunte u ateistů, Rouček u komunistů, Svozil u fašistů atd.

Co načal konzervatismus církevních kruhů před první světovou válkou, to dokonalo protičeské chování katolické hierarchie za války. Habsburkové byli hlavně katolickou dynastií: válkou zkompromitovaná rodina s sebou stáhla dolů i církev, o niž se opírala. Jak pražský arcibiskup Huyn, tak olomoucký arcibiskup Skrbenský, dva nejvyšší představitelé církve v českých zemích, po válce odešli ze svých úřadů – první hned po říjnovém převratu, druhý v roce 1920.

Vznik republiky v říjnu 1918 byl vykládán nejen jako výsledek tisíciletého zápasu česko-německého, ale také jako české vítězství ve stejně dlouho trvajícím boji proti Římu. Katoličtí kněží a věřící jsou papeži zavázáni poslušností, což je v rozporu s požadavkem jejich loajality k československému státu. Proto se církevní život v zemi musí zorganizovat na novém základě. Nebezpečí, že Vatikán bude ve státě provozovat vlastní rejdy, musí zmizet, psaly noviny.

Příkaz doby velel: „Odrakouštit se.“ Jako první ukázali cestu, dokonce už v prosinci 1918, čeští protestanti, kteří ukončili několik desítek let trvající rozdělení na luteránskou a reformovanou větev a vytvořili Českobratrskou církev evangelickou, navazující na Jednotu bratrskou. Také představitelé národního proudu v katolické církvi byli názoru, že situace se dá řešit pouze vznikem nové církve – která si ponechá svůj původní katolický obsah, odhodí však závislost na Římu a stane se církví národní. „Nová krev musí kolovati v žilách nového státu,“ psal vůdce reformátorů mezi českým katolickým duchovenstvem Karel Farský, „nový duch, duch pozitivně myslící, cítící a rozhodující tak, jak myslí, cítí a chce duše národa, psyché československá.“431

Názor, že s náboženstvím to napříště musí vypadat úplně jinak, byl obecným přesvědčením. Lidé v celé republice ho vyjadřovali tím, že káceli kříže a bořili sochy a ostatní katolické symboly. Tak byl 3. listopadu 1918 na Staroměstském náměstí v Praze povalen mariánský sloup, mylně považovaný za symbol bělohorské potupy (ve skutečnosti byl vztyčen jako poděkování za záchranu Prahy při švédském obléhání v roce 1648). V prvních popřevratových měsících se v republice hodně psalo a mluvilo o tom, že bude provedena rozluka státu a církve – aby se tím naplnila vize Krista, který říkal, že „Království mé není z tohoto světa“. Podle obecného přesvědčení měl být také zabaven církevní majetek.

Problém byl, že za kritikou katolické církve se skrývalo množství dílčích, často velmi pragmatických zájmů, které bylo těžké převést na společného jmenovatele. Masaryk se svým požadavkem rozluky státu a církve, který si přivezl z exilu, usiloval o zniternění víry, která by už nespoléhala na církev jako prostředníka, ale veškerou odpovědnost by uložila věřícím. Kněz a spisovatel Jindřich Šimon Baar, který stál v čele Jednoty českého katolického duchovenstva, usiloval o víc demokracie uvnitř církve, o nezávislost kněží na církevním aparátu a na šlechtě. Idealisté mezi radikálními kněžími se odvolávali na tradici českého náboženského učení, jež jim počínaje Husem přikazovala jednat vždy v souladu s vlastním svědomím. Pragmatici, jimž otázka svobody svědomí připadala někdy zbytečně složitá, se k veřejnosti obraceli s požadavky zrušení celibátu a zavedení bohoslužeb v české řeči. A konečně, mezi věřícími nebylo málo těch, kdo se zrušením církevních pravidel chtěli zrušit veškerá pravidla jako taková: napříště chtěli zůstat sami se svou „svobodnou“ vůlí a myšlením, sami sobě jediným měřítkem svých činů.

O jakou ideu však celý tento grandiózní obrat opřít? O tu, kterou se zdála nabízet historie. Lidé jako Karel Farský byli přesvědčeni, že československý (nejen tedy český) národ má svou duši, jíž se liší od národů ostatních. Tato duše je chtivá vzdělání a kultury, miluje umění, vyznačuje se mimořádnou hloubavostí v otázkách víry a zároveň se jenom těžko podrobuje autoritě – i to se však prý dá vyložit optimisticky, jako bytostný český demokratismus. Už jednou, na počátku svých křesťanských dějin, mívali Češi slovanskou liturgii – přinesli jim ji v roce 863 Konstantin a Metoděj. V dalších staletích se tato bohoslužba musela podrobit „imperialistickému, panstvíchtivému křesťanství říšskoněmeckému“ (Farského termín), až husitství vneslo zas do života Čechů novou kvalitu. Po Bílé hoře byla po husitské a bratrské víře opět veta, takže teď konečně přijde čas definitivní nápravy.

Situace se zdála vhodná: v čele státu byl člověk, který žádnému tématu nevěnoval tolik přemýšlení jako otázkám náboženské víry. Masaryk si byl jist, že má duši, vdechnutou mu Bohem, a v péči o ni viděl smysl života. Jeho věroučné představy ovšem neměly nic společného s katolicismem, v mnohém se však lišily i od protestantských zásad: šlo o víru svébytnou a individuální, popírající tradiční náboženská dogmata a přizpůsobující se pružně životním potřebám. „Česká otázka“ byla Masarykovi otázkou náboženskou, české dějiny četl jako příběh prohlubující se emancipace lidského ducha od církevního dogmatu. Jen ten, kdo věří v Boha, může mít naději, že bude svobodný, a v Boha věříme proto, abychom tuto možnost mohli naplnit. Takové pojetí samozřejmě v ničem nesouviselo s katolickou ani jinou dogmatikou a Masaryk v období před první světovou válkou různými spory s hodnostáři různých církví (včetně sporů soudních) strávil hodně času.

Stal se kritikem katolické církve na základě své životní zkušenosti: pozoroval, co kněží tvrdí a jak se chovají, a protože v obojím shledal rozpor, ocitl se vůči církvi v opozici. Požadoval, aby zbožnost splývala s mravností, v církvi však podle svého mínění nic takového nenašel. „Viděl jsem v životě, a bylo mi to jednou z nejtrpčích zkušeností,“ řekl v roce 1906 při jedné veřejné diskusi s představiteli církve, „že lidé katolicky zbožní byli mravně špatní, alespoň mnohem horší než mnozí lidé nezbožní a bezbožní. Viděl jsem, že takzvaní ateisté jsou lepší, velmi často lepší než katoličtí teisté.“432

Pro moderního člověka, pravil Masaryk, musí být mravnost důležitější než příslušnost k jakékoli církvi, je vlastně tou nejvýznamnější hodnotou. „Ve skutečnosti odvracíme se od církve, poněvadž chceme být poctiví a že nechceme býti jen v matrice zapsáni.“433 Dávno před první světovou válkou došel Masaryk tímto způsobem k závěru, že v katolicismu nelze duchovně pokračovat a obroda církve není možná. Právě proto, aby bylo možné věřit v Boha, je prý třeba se s církevním katolictvím rozejít. V budoucnosti si potom člověk osvojí víru, k jejímuž vyznávání nebude potřebovat žádnou instituci, víru, kterou bude moci přizpůsobovat požadavkům praktického života, jak to činil Masaryk sám.

„Odmítal náboženství zjevené, odmítal racionální důkazy o boží existenci, odmítal rozhodování církevní autority ve věci víry a byl proti jakémukoli kultu. Víru spojoval s citem a teologii nepokládal za vědu,“ charakterizoval Masarykovo náboženské přesvědčení filosof Josef Zumr.434 Nejeden teolog, který se v letech Masarykova prezidentství pokusil parametry jeho víry přesně vyložit, ovšem dospěl k závěru, že svým pojetím Boha jako „kamaráda“ (mimo jiné) se Masaryk nerozešel jenom s katolictvím, ale i s křesťanstvím jako takovým.

Čemu přesně Masaryk věří, nedokázal někdy přesně říci ani on sám, jisté však bylo, že věřícím člověkem je a že o bytostném významu víry pro svůj život nepochybuje. Nebyl ateistou. Problém byl v tom, že objektivně jeho učení vedlo k odstranění Boha bez náhrady. Občas si to uvědomoval: když třeba ve zmíněném už roce 1906 vedl trochu absurdní spor s 308 katechety, kteří ho zažalovali pro urážku na cti (řekl o nich na jakési schůzi, že jsou to státem placení denuncianti), sice spor vyhrál a katechetové byli odhaleni jako příslušníci poněkud problematické profese – avšak výsledkem bylo, že veřejnost požadovala nikoli jejich náhradu učiteli jiného a lepšího náboženství, ale odchod katechetů ze škol jednou provždy.

Na rozdíl od Masaryka, pro něhož byla víra (jakkoli vnitřně rozporuplná) bytostnou potřebou, mnozí jeho současníci snili spíš o tom, že se v dalším životě bez Boha obejdou. Zánik Rakouska jim k tomu dal vhodnou záminku. Proticírkevní orientace zapadala do dobových anarchistických nálad, umocněných světovou válkou: až bude jednou mír, bude třeba nastolit mnohem lepší svět, který se pozná podle toho, že už v něm instituce (státní ani církevní) nebudou utlačovat lidskou svobodu.

Bojovníci proti „klerikalismu“ (zneužívání náboženství k politickým účelům) tak načas vytvořili jednotnou frontu s reprezentanty ateistických hnutí, jakým byla například Volná myšlenka: Bůh, jímž se neustále zaklínáte, psali redaktoři Volné myšlenky Julius Myslík a Theodor Bartošek, je jenom vaší představou, jeho existenci nelze doložit žádným důkazem. Oba proudy, ten, jenž žádal nápravu víry, i onen, který se s ní chtěl jednou provždycky rozejít, viděly jako nutný předpoklad dalšího vývoje vystoupení věřících z římskokatolické církve. Až Řím konečně vydá ze spárů české duše, potom se uvidí.

Jako první se po vzniku republiky dali do pohybu odbojní katoličtí kněží. V lednu 1919 se jich 600 sešlo v pražském Obecním domě a složili přísahu, že neustanou v obrodném úsilí, dokud nebude uskutečněna církevní reforma. Představovali si, že vznikne národní katolická církev pod patronací pražského arcibiskupa. Zažádali o revizi Husova procesu, navrhli odluku od státu, zrušení celibátu i bohoslužby v národním jazyce. V červenci 1919 však delegace Jednoty zjistila v Římě překvapivě, že papež se žádným z těchto opatření nesouhlasí. Z problému, který se původně měl řešit doma, se stala mezinárodní zápletka. A radikálním českým politikům vyvstala otázka, zda v neklidných poměrech je moudré znepřátelit si odlukou miliony českých katolíků, kteří se jinak k státu chovali loajálně.

Pro odbojné kněze, rozhodnuté dosáhnout změny poměrů stůj co stůj, to znamenalo výzvu k „občanské neposlušnosti“. Začali uzavírat sňatky a argumentovali tím, že prostřednictvím rodiny a příbuzných se kněz lépe přiblíží svému národu: „Český lid žádá ženaté kněze české.“ Heslo neuspělo, velká část veřejnosti došla naopak k závěru, „že farářům jde jen o to, aby mohli mít manželky“, a něco na tom bylo – například o Bohumilu Zahradníkovi-Brodském, zakladateli radikální kněžské frakce Ohnisko, se vědělo, že je tajně ženatý už od roku 1908 (odtud se vžilo ironické lidové pojmenování pro snahy reformních kněží: vzpoura masa). V očích katolické, ale i části nekatolické veřejnosti se tak hnutí zkompromitovalo ještě předtím, než stačilo přinést první plody.

Tím hlavním mělo být vyhlášení nové církve, která by povstala z popela té katolické, byla by však církví národní a státní. Její vznik se nejdřív chystal k 28. říjnu 1919, nakonec však k němu došlo až v lednu dalšího roku. O Vánocích 1919 se v desítkách českých farností navzdory zákazu pražského arcibiskupa poprvé světily půlnoční mše v mateřském jazyce, ale počátky v novém roce byly skromné: z celkem 8450 katolických kněží se jich v lednu 1920 zakládajícího aktu zúčastnilo pouhých 215, z nich nakonec pro vznik církve hlasovalo 140. Sám Karel Farský při jednom z prvních zasedání ústředního výboru poznamenal: „Kdyby na nás spadl tento strop nad námi, tak je po církvi.“435

Nová Církev československá, označovaná za církev „novou, lepší a křesťanštější“, měla dokázat, že se lze obejít bez Říma a katolického univerzalismu, ve kterém mladý stát viděl nebezpečí. Její kritici, kteří okamžitě vystoupili veřejně a mezi kterými byli třeba historici Josef Pekař nebo Josef Šusta, poukazovali na to, že církev nevznikla z duchovních (náboženských) důvodů, ale z pragmatických (politických) příčin. Kdo žádá svobodu svědomí, ten se nutně nepohybuje na půdě víry; osvětu pro lid není dobré plést si s náboženskou transcendencí.

Bylo to podobné, jako když před časem část věřících došla k závěru, že je třeba uvést náboženské myšlení do souladu s vědou (jinými slovy podřídit je vědě). Nyní se měl náboženský život přizpůsobit nové politické situaci. Převratná změna politických poměrů, vznik republiky, působila na kreativitu radikálních kněží a povzbuzovala je k vizím církve, která novému státu padne jako ulitá. Jindřich Šimon Baar psal: „Nechci, aby byla jiná historie církevní a jiná národní, aby jedni do nebe velebili to, co druzí šlapou do prachu, aby jedněm byl Hus a Komenský svatým a druhým proklatým, aby pro národ byla Bílá hora Kosovem a pro církev poutním místem, nad protireformací aby církev jásala a národ plakal.“436 Tím, kdo takové nové náboženství odpovídající potřebám nového státu vytvořil, byl Karel Farský.

Když ho v roce 1924 zvolili prvním patriarchou Církve československé, rozhodl se napnout své síly k odstranění rozpolcenosti české národní povahy, která podle něj pocházela z nedostatku pevného náboženského přesvědčení. Vytvořil své církvi novou liturgii a zpracoval katechismus. Bůh v jeho podání se vzhledem ke všemu, co předcházelo, jevil snad až nečekaně stroze: Farský ho nazýval „věčnou Myšlenkou, věčným živým zákonem světa“.437 Tím, že přestal Boha pokládat za bytost, vzbudil otázku, jaký je vlastně rozdíl mezi takto pojímaným Bohem a – třeba – Newtonovými přírodními zákony, případně zda takové náboženství není vlastně čirým panteismem. Odpověděl po svém: jeho Církev československá odmítá jakékoli dogma a hlásá naprostou svobodu vědy. Vědeckou metodou chce přistupovat ke všem náboženským otázkám a hledat odpovědi na ně. Možné je jen takové náboženství, jež odpovídá posledním, nejčerstvějším vědeckým objevům. Mnohé členy církve Farský radikálností této optiky zaskočil – ale především ukázal, že nová, nekatolická věrouka se rodí až dodatečně a že se v ní improvizuje.

Daleko lépe než v oblasti věrouky se nová církev jevila navenek. Po rozpačitém začátku jejích členů začalo rychle přibývat. „Šířila se jako stepní požár,“ vzpomínal jeden z jejích čelných představitelů, kněz Alois Spisar.438 Do roka od vzniku se k ní hlásilo na 200 tisíc členů. Byl to první výsledek takzvaného přestupového hnutí, které během několika málo let po válce připravilo katolickou církev o milion věřících – přibližně polovina jich potom přestoupila k Církvi československé, většina zbylých zůstala bez vyznání.

Přestože šlo o přírůstek strmý, představitele nové církve naplnil zklamáním: koneckonců původně počítali s tím, že se k nim v krátké době přidá celý národ. Farského odmítli hlavně katolíci, kteří byli zvyklí prožívat svou víru emocionálně. Těm Farský nabídl velmi málo, „jeho“ obřady připomínaly schůze. Leccos z jeho nové věrouky se zdálo až příliš vymyšlené: kromě Krista s apoštoly se měla nová církev opírat o čtveřici autorit z českých náboženských dějin: Cyrila a Metoděje, Jana Husa, Petra Chelčického a Jana Ámose Komenského. Jako by se tím kopírovala čtyři evangelia z Nového zákona.

Uvažovalo se i o obnově staré cyrilometodějské liturgie s odkazem na to, že československý stát se z velké části kryje s územím někdejší Velké Moravy. Mnozí, hlavně na Moravě, byli názoru, že na slavnou minulost slovanské liturgie by se mělo navázat vytvořením nové pravoslavné církve, v níž by vedle Čechoslováků byli členy i Srbové – část konzervativních členů pak pravoslavnou odbočku skutečně založila. Památkou na doby, kdy se horečně spekulovalo o tom, jak má budoucí slovanská liturgie vypadat, jsou Glagolské mše, které čeští skladatelé – Josef Bohuslav Foerster, Antonín Janda, Leoš Janáček a další – komponovali v dvacátých letech.

Kdo chtěl důkaz, že vznik nové církve se řídí pragmatickými, a nikoli ideálními pohnutkami, ten ho v pokusu o kontakt s pravoslavím mohl najít. Pokud by církvi skutečně záleželo na svobodě svědomí, sotva by se obrátila k pravoslavným dogmatikům. Politický zájem na spojení s jižními Slovany byl až příliš zřejmý: stejně jako republika hledala na jihu politické spojence, toužila je část kněží nalézt ve společné věrouce. Alois Spisar tvrdil: „Malost deprimuje, tísní.“439 Podle nekomplikovaných představ pražských přátel pravoslaví se takto měl vyřešit i nedostatek kněží, které církev s rychle se rozvíjející členskou základnou pociťovala: přijdou prostě, stejně jako kdysi přišli i Konstantin s Metodějem – a liturgie, kterou přinesou, tentokrát už zapustí kořeny natrvalo.

V září 1920 z Prahy do Srbska odešlo dvojznačně zformulované memorandum: obsahovalo nabídku podrobit se srbské pravoslavné věrouce, zároveň však slibovalo učinit tak „s výhradou svobody svědomí a volného vývoje náboženského“.440 Dohromady to nedávalo smysl: buďto se člověk něčemu podrobí, nebo je volný. V Srbsku zareagovali po svém; českou nabídku přijali, aniž poznámku o svobodě svědomí vzali na vědomí. Když byl v září 1921 v Bělehradě vysvěcen první československý biskup Matěj Pavlík (Gorazd), došlo tím vlastně k další roztržce v čerstvě odtržené církvi: ti, kterým záleželo na slovanské liturgii, odešli s Gorazdem, kdežto okolo Farského zůstali kněží a věřící upřednostňující svobodu svědomí – ať už si pod ní na počátku dvacátých let představovali cokoli.

Zatímco nová církev pod Farského vedením se rozhodla naplnit vizi nejsvobodnějšího a nejspravedlivějšího náboženství na světě, kněží a laici, kteří se s vírou rozloučili úplně, se vydali po jiné cestě. Ti nejbojovnější ateisté rozmnožili řady hnutí Volná myšlenka a na stránkách jeho tiskovin se rozhodli rozcupovat všechna náboženství na kusy. K nejplodnějším patřil bývalý kněz Josef Hofer, jehož útoky proti obžerství a úplatkářství církve, a jmenovitě arcibiskupů Skrbenského a Huyna, předčily mnohé útoky levicových radikálů. Hofer uvěřil (a hlásal), že místo uprázdněné po padlém Bohu dokáže zaplnit beze zbytku lidské svědomí: žádných církví ani kněží nebude třeba. Podobně František Loskot mínil, že nový, po Bohu prázdný prostor obsadí věda – a vyplní všechny potřeby, které lidé doposud ukájeli tím, že chodili do kostela.

Představitelé Církve československé dlouho doufali, že do svého čela získají jako autoritu prezidenta Masaryka; vznikl by tím stav podobný situaci v Anglii, kde počínaje Jindřichem VIII. byl od roku 1534 v čele státní církve panovník. Něco takového však bylo z podstaty věci vyloučeno: Masaryk sice vznik státní církve přivítal, odmítl však vztáhnout na sebe Farského pravidla. Podobně se církvi nepodařilo získat do svých řad ani Slováky a naplnit tak přívlastek „československý“ ve svém názvu: na Slovensku si své katolické náboženství nenechali vzít.

Ostatně ani v Čechách a na Moravě se nakonec zhruba tři čtvrtiny lidí nepřestaly hlásit ke katolictví. I ti největší odpůrci Říma, pokud jim zcela nechyběl politický cit, uznávali, že navzdory přesvědčení tak velkého množství lidí vládnout nelze. „Český národ katolickým je a bude katolickým v brzké době nikoliv z 80 procent, nýbrž z 99 procent,“ tvrdil bojovně spisovatel Jaroslav Durych.441 Postupně se vztah mezi katolíky a státem zklidnil. Proměna Církve československé v církev státní, tak jak o tom snili její zakladatelé, se neuskutečnila.

Naopak, po druhé světové válce, a hlavně po únoru 1948, měla církev co dělat, aby ji režim nesmetl jako četná jiná vyznání. Od začátku byla koncipována jako reprezentantka národního zájmu, a když ten se s nástupem KSČ začal měnit, musela se církev měnit s ním. Na II. řádném sněmu v květnu 1947 tak delegáti schválili poselství, ve kterém slíbili pracovat k tomu, „aby vývoj naší společnosti spěl k překonání třídního jejího rozlišení co nejuvědoměleji a urychleně“. Na III. sněmu o tři roky později byli představitelé církve nuceni mluvit ještě jednoznačněji a odsoudit „rozpory, množící se v lůně zastaralé hospodářské organizace monopolního kapitalismu“.442

Novým posláním v nových podmínkách se měla stát činnost, která dostala orwellovský název: boj za mír. Bojují-li za něj komunisté a socialisté v celém světě, nemohou křesťané zůstat v zadních řadách, psal děkan Husovy československé bohoslovecké fakulty František Hník. Církev naplní své poslání mezi věřícími jen tehdy, uvede-li je „do akční souvislosti s danou společenskou situací naší doby“.443 Není možné postupovat jako katolíci, kteří jásají nad tím, že v jednom z jejich klášterů kdesi ve světě přijal azyl americký letec, jenž svrhl atomovou bombu na Hirošimu. Co je tolik úžasného na tom, odpustí-li se hříšníkovi, sužovanému výčitkami? ptal se Hník. Úkol Církve československé je o mnoho obtížnější: pomoci přebudovat společnost tak, aby nový, lepší řád lidem vůbec hřešit nedovolil.

Mír je Božím přáním, proto je nezbytné za něj bojovat – po boku Sovětského svazu proti Západu. „Atomoví zuřivci, totální diplomaté a nafoukaní generálové ve službách finančních kořistníků Wall Streetu chtějí ve své rouhavé pýše dopomoci americkým nápadníkům světovlády k uchvácení svrchovaného panství nad světem národů. Vztahují tak ruce po vladařské pravomoci, která přísluší jedině Stvořitelovi.“ Sázka na boj za mír pomohla církvi přežít v nejhorších dobách, otázka však byla, zda pod náporem takového politického angažmá zůstalo i něco z původní transcendence.

V rétorice komunistických pánů nad církvemi byla činnost Církve československé husitské (jak zněl od roku 1971 její název) líčena, jako by šlo zájmovou organizaci: „Mírová angažovanost, podpora vnitřní i zahraniční politiky vlády Národní fronty ČSSR, vedení věřících k odpovědnému plnění každodenních úkolů v budování socialismu v naší vlasti“ byly podle brožury vládního sekretariátu pro věci církevní (z roku 1989) hlavním obsahem její práce.444

Pokud se komunistický režim odvolával na náboženské tradice, činil tak vždy v nějaké jiné a účelové souvislosti. Díky lidem, jako byl ministr Zdeněk Nejedlý, se všude mluvilo o Janu Husovi, který však nebyl prezentován jako náboženský horlitel a reformátor, ale jako bojovník za pravdu, v podstatě předchůdce KSČ, o které bylo známo, že za něco podobného taky bojuje. Když Nejedlý na počátku padesátých let nechal znovu postavit Betlémskou kapli, ve které Hus kdysi kázal a jež byla v 18. a 19. století postupně zbořena, ukázalo se, že tím zamýšlel postavit zejména svůj vlastní pomník (ministrův životopisec František Červinka zaznamenal Nejedlého přání, aby byl v kapli uložen jeho popel). Svět prázdných forem se dral na místo světa starých obsahů všude ve světě, v komunistickém režimu pouze s mnohem větším důrazem.

Přitom nebyla úplně pravda, že by se komunisté třeba svého hlavního duchovního rivala, katolickou církev, snažili od samého počátku zničit. Po roce 1945 snili spíš o určité symbióze, na přetřes dokonce přišel i tři desetiletí starý plán církve národní. Na VIII. sjezdu v roce 1946 sice komunisté slíbili, že nesmí nastat situace, „v níž by Husova země musela se bránit proti novým nepřátelským piklům Říma“, zároveň však v té době nebylo zakázáno docházet do kostela se stranickou legitimací v kapse (církvi to vadilo mnohem víc). Komunistický ministr informací Václav Kopecký v této době tvrdil, že hesla církve a socialistického státu jsou vlastně obsahově stejná: církev prý říká „láska k bližnímu“ tam, kde KSČ mluví o „solidaritě“, a když katolík hovoří o „křesťanském bratrství“, myslí tím to samé, co KSČ nazývá socialismem nebo komunismem. Je to prosté. Nezáleží na slovech, ale na tom, jsou-li míněna upřímně.

Právě v tom však byl problém. Na jedné straně předseda strany Gottwald chválil nově (v roce 1946) jmenovaného arcibiskupa Berana s tím, že v čele církve už není „rakouský kněz jak dříve, nýbrž prosté dítě českého národa, osvobozený politický vězeň, nepřítel fašismu a osobní přítel mnoha našich soudruhů, kteří dnes zastávají vysoká místa ve vládě“. Na druhé straně komunisté uvnitř církve postupovali podobně rozvratně jako v demokratických stranách, kde nejdřív zformovali takzvaná „levicová křídla“, vlastně páté kolony, a s jejich pomocí potom uskutečnili únorový převrat. Také mezi katolíky hledali takzvané „pokrokové síly“, na prvním místě faráře, kterým by nebylo proti mysli vlézt do KSČ a přijímat funkce.

Vzorem pro takové lidi se stal páter Josef Plojhar, který se pro svou pokrokovost stal na dvacet let ministrem zdravotnictví a na téměř stejně dlouhou dobu předsedou lidové strany. Podle katolického historika Václava Vaška sotva mohl Plojhar doufat, že „pro křesťany v zemích východní Evropy nadešla historická chvíle uskutečnit symbiózu křesťanství se socialismem“.445 Šlo mu o podíl na moci.

Komunisté doufali, že s pomocí spolupracujících farářů, jakým byl (až do své exkomunikace) Plojhar, by mohla vzniknout i nová národní katolická církev. „Jsme kněžími, ale jsme také příslušníky národa,“ tvrdil Plojhar. Komu bije české srdce v těle, musí hájit český zájem vůči Vatikánu. Na to představitelé církevní hierarchie, například biskup Trochta, namítali: „Vatikán není cizí velmoc. Církev je univerzální.“446 V květnu 1948 v rozhovoru s komunistickými potentáty Trochta nedůvěru biskupů vyjádřil jasně: „Církev tady je a byla tady dlouho, a (nové) vládní formy přišly teď. Vy jaksi víte, co církev je, my však dobře nevíme, co jste vy.“447

Vstřícné pohyby KSČ vůči katolíkům přesto ještě nějaký čas pokračovaly. Došlo i k pár šokujícím událostem, jako byla ta, když Gottwald po svém zvolení prezidentem v červnu 1948 dal sloužit ve svatovítské katedrále slavnostní Te Deum – věc, která by Masaryka ani Beneše nenapadla. Rozhovory mezi představiteli strany a církve, zpočátku až úzkostlivě zdvořilé, se však postupně vyhrotily, až je v polovině června svým způsobem uzavřel výrok ministra Čepičky: „Socialismus bude bez církve, ale církev bez socialismu ne. Kdo to nedovede pochopit, tomu není pomoci.“448

Poúnorový ministr spravedlnosti Alexej Čepička, pověřený činností nazývanou eufemisticky „státní dozor nad církvemi“, vnesl do komunistických snah o ovládnutí katolické církve novou taktiku. Strana měla převzít církevní instituce, navenek však nechat jejich fasádu; věřící si podle něj zpočátku vůbec nemuseli uvědomit, že místo biskupů jim přikazuje ÚV KSČ. Biskupové před časem zahájili církevní kampaň s názvem Katolická akce, takže komunisté musí zorganizovat „akci“ číslo dvě a tu starou vytlačit; mimoto měli převzít vydávání Katolických novin, pustit se do organizování poutí a dalších činností. Až biskupové uvidí, že věřící jezdí na poutě i bez nich, budou zírat. „Vymýtit tyto věci zatím nelze, a tak aspoň dostaneme do svých rukou obrovské příjmy z těchto věcí.“449

Čepička se dal do díla a už po několika týdnech se chvástal, že řídit srazy věřících není o moc těžší než vést schůzi. Snažil se vystupovat jako člověk, který má přehled o každém slově, které na nějaké církevní akci padne. „Máme zprávy o 89 farářích, kteří se v kázáních zmínili kladně o oslavách. Začínáme mít soustavnou evidenci o všech kázáních.“450 Z kněží se podle jeho plánů měli stát obyčejní státní zaměstnanci, něco na způsob vojáků nebo policistů. Kdo nebude poslouchat vládu, ten nedostane plat. A pokud by snad neposlušných bylo mnoho, strana sama si do čtyř let vychová své vlastní, „stoprocentní kněze“. Až bude takový systém fungovat, každý, i cizina, rád uzná, že náboženský život v ČSR nejenomže není potlačován, ale že věřící proudí v neděli do kostelů se stejnou chutí, jako se jindy účastní prvomájového průvodu.

Jak známo, ani Čepičkova vize se nenaplnila. Neposlušní biskupové případným zájemcům o „spolupráci“ z kněžských řad vstřícná gesta zakázali a většina z nich šla příkladem v tom, jak se chovat, když dobrovolně strávili dlouhá léta v internaci. Mnoho kněží dopadlo ještě hůř, za všechny lze symbolicky uvést třeba ubitého faráře z Čihoště Josefa Toufara. Ačkoliv se v padesátých a pozdějších letech katolíci stali jednou z nejpronásledovanějších skupin obyvatel a režim mezi nimi zaznamenal četné úspěchy (na přelomu 70. a 80. let bylo třeba přes 11 procent duchovních agenty StB), získat církev jako celek na podporu komunistické politiky se nepodařilo.

Sen o jazyce

Názor, že jazyk je hlavní vlastností, jež definuje tu kterou lidskou, obyčejně národní pospolitost, se u nás prvně objevil v kronice takřečeného Dalimila ve 14. století: když se tam kronikář zmiňoval o „počátku našeho jazyka v Čechách“, měl na mysli jak řeč, tak obyvatelstvo, které jí mluví. Z příbuznosti obou pak v dalších staletích vyplývalo, že vzestup nebo pád jednoho ovlivňoval v té či oné době postavení druhého.

Čeština se do oficiálního (psaného) projevu obyvatelstva českých zemí dostávala pozvolna a opatrně. Jazykem zbožnosti, vzdělanosti a kultury byla ve středověku latina, řečí přemyslovského dvora a od něj pilně opisující české šlechty němčina. Když už se třeba nějaký český mnich, přepisující rukopis, rozhodl připojit na jeho okraj české poznámky, dlouho mohl psát „češtinou“, jakou chtěl: až do 15. století neexistovala pravopisná pravidla, takže psaný jazyk měl tolik podob, kolik bylo dialektů.

Změnil to až Tomáš Štítný ze Štítného, který za panování Václava IV. zavedl jazykový pořádek do česky psané náboženské (dnes by se řeklo odborné) literatury, a především Jan Hus: popularizaci jeho pravopisné reformy pomohl vynález, jímž Hus vyřešil starý problém české řeči v psané podobě, kdy totiž zdaleka ne všem českým souhláskám odpovídalo písmeno latinské abecedy. Hus vymyslel diakritiku, tedy rozlišovací znaménka (čárky a háčky). Rozšíření takto kodifikované české řeči pomohly husitské války, které u nás na dlouhou dobu nastolily převahu českého živlu nad německým. A po nich vynález knihtisku, který dodal knihy psané kvalitním jazykem i čtenářům, kteří by jinak neměli šanci se s nimi setkat.

Díky tomu třeba biskup Jednoty bratrské Jan Blahoslav, tvůrce Gramatiky české, nejenže se mohl ve druhé polovině 16. století těšit z mimořádného rozkvětu české řeči, ale zároveň upozorňoval, že o kvalitu jazyka je třeba dbát a na prvním místě ho chránit před znečištěním z cizích zdrojů, hlavně němčiny a latiny. „Není dobré v cizích škorních choditi, ale raději své vlastní přirození cvičiti, a jakž co komu přirození dalo, tak toho užívati,“ radil čtenářům. 451 Pranýřoval autory, jejichž spisy byly znešvařeny germanismy nebo latinismy, a vyzdvihoval ty spisovatele, kteří si na českém vyjadřování dali záležet – třeba Oldřicha Velenského, Řehoře Hrubého z Jelení a Viktorína Kornela ze Všehrd. V sedmeru dodatků ke své Gramatice Blahoslav vyzval čtenáře, aby jazyk přizpůsobovali novým potřebám nikoli přebíráním slov odjinud, ale aby vyšli z neporušené řeči lidí na českém a moravském venkově. Tímto způsobem, a nikoli svévolným opravováním jazyka, jehož se – třeba v dobré víře – dopouštějí jeho různí samozvaní zlepšovatelé, bude jazyk plynule obrozován prostřednictvím svého vlastního, vnitřního génia.

Blahoslav tím bezděky vytyčil skoro všechny rozhodující směry, jimiž se vydali pozdější, zejména obrozenští strážci čistoty řeči. I oni byli přesvědčeni, že nejlepší česká díla byla napsána v daleké minulosti, a vyzdvihovali v tom smyslu konkrétní autory, jako byl Daniel Adam z Veleslavína nebo Jan Ámos Komenský. Také oni věřili, že je správné a žádoucí bránit jazyk před cizími vlivy, a mnozí si při tom počínali s nečekanou razancí. Hnutí opravovatelů českého jazyka nakonec zasáhlo široké vrstvy odborné i laické veřejnosti.

Ve srovnání s tím, co se v české řeči začalo dít po Bílé hoře, se období předchozí jevilo jako rajská doba, za kterou je možné se ohlížet, na niž však bude obtížné navazovat. Vlastenecký literát Jakub Malý například ještě v roce 1877 dělil dějiny české řeči do čtyř etap: věk mladosti (od nejstarších časů po Husa), věk mužského květu (po Bílou horu), věk sešlosti a úpadku (po vládu Marie Terezie) a znovuzrození. Jiní nazývali předbělohorské období, především vládu Rudolfa II., z jazykového hlediska rovnou zlatým věkem české řeči a literatury: nikdy dřív podle nich nevycházelo tolik českých spisů, psaných tak bohatým jazykem.

Josef Jungmann v článku O klasičnosti v literatuře české snil o dobách, kdy psali „Veleslavínové, Komenští a Kocínové“, a stěžoval si: „Při všem snažení svém jich čistotou a vlastností jazyka převýšiti, ba ani dostihnouti mocni nejsme.“ Jungmann věřil, že právě na autoritě starých mistrů české řeči je nutno založit nové mluvnice a frazeologie, různé strážce a brusy českého jazyka, a sám tak se svým Slovníkem česko-německým učinil.

To už však měla česká řeč za sebou dlouhé období úpadku, zahájené pobělohorským odchodem významné části českých vzdělanců do ciziny. Jazykovědci jako František Oberpfalcer (Jílek) sice ještě po vzniku republiky psali zálibně například o Komenského „milém a milostném jazyce otcovském“ a v jeho českých spisech nacházeli „vlastní vnadu, mládí a půvab, který lahodí právě tak učencům jako prostému muži“,452 to však bylo spíš dědictví minulých a slavných dob Jednoty bratrské. Další z exulantů, Pavel Stránský, ve stejné době jako Komenský psal spíš o „nestoudném“453znešvařování jazyka.

Důsledky vytlačování češtiny na venkov, odkud přestala napájet řeč měst a vzdělanců, se dostavily v 18. století v díle lidí, jako byl Jan Václav Pohl. Problematičnost jeho řešení, jak jazyk přizpůsobit požadavkům nové doby, naznačil už název jeho spisu Pravopisnost řeči čechské (1756). Pohl věřil, že jazyk spasí novotvary, které smí vymýšlet kdokoli (například on sám), většinou skládáním slov, jež už existují. Problém byl, že sám uměl česky jen špatně. V době, kdy český jazyk ještě neměl sebeobranné mechanismy, tak podlehl zájmu amatérských filologů, jako byli vedle Pohla Leopold Svojský („knězotepec“, „klášteroborec“ – míněn Žižka), Karel Borovský („ospalováhavost“), Damascen Marek („mozkobrusná otázka“, „horlivotepčení“ – míněn horečný tep) a další.

Vlivem samozvaných „oprávců“ se tak čeština ocitla ve smrtelném ohrožení. Ještě o téměř dvě století později psal literární historik Arne Novák: „Vedle krajních vulgarismů zavádějí lžigramatikové neústrojné, nově vynalezené a vyumělkované stvůry tvaroslovné; vedle otrockých napodobenin cizích tvarů a složenin vnucují násilně jazyku své dobrodružné nápady, založené na úplném nepochopení jazyka i mluvnictví.“454

Skutečným vzdělancům byla v této době česká řeč ještě lhostejná – což odrážel i jejich nezájem o tiskoviny vydávané v českém jazyce. Pražské poštovské noviny, jediný list vycházející v roce 1771 česky, měl náklad 100 výtisků a vydavatel si stěžoval, že z nich prodá jen čtyři – dva ve Vídni a dva v Praze. Po zániku titulu a jeho zmrtvýchvstání v roce následujícím se abonentů přihlásilo devět. První číslo skutečných, česky psaných Pražských novin na sebe muselo nechat čekat skoro deset let.

Obrat přišel paradoxně v době, kdy se zdálo, že nad češtinou padl definitivní rozsudek – tedy za vlády Josefa II., který se v zájmu sjednocení říše rozhodl vytlačit češtinu ze škol i úřadů. V představách pozdějších vlasteneckých českých literátů to byly lidové vrstvy, jež úpadek jazyka na poslední chvíli zastavily; filolog František Černý třeba v roce 1890 psal: „V odlehlých chýších lidu venkovského, v tajném úkrytě hor a lesů žila památka slavné naší minulosti; v prostých chaloupkách jazyk český, vypuzený z paláců královských i šlechtických a z odnárodnělých i poněmčených měst, nalezl útulek; zde žili ti, kdo měli v srdcích ještě vroucí lásku k svému národu.“455 Z tohoto „zákoutí nejskrytějšího, z chýší nejchudších, v kterých nikdy neumlkly hlaholy řeči české“,456 pak podle Černého vyšla většina oněch mužů, kteří se rozhodli obnovit jazyk svých praotců.

Skutečnost byla možná aspoň v první fázi obrození trochu jiná; venkov byl sice v té době posledním odbytištěm nově tištěných českých knih, bylo by však chybou představovat si, že šlo o hodnotné tituly – převažovaly mezi nimi různé nebeklíče, pekelné žaltáře, kramářské písně a podobně. Soudě podle toho, český venkov azylem národní vzdělanosti nebyl. První, kdo v Čechách vystoupil na obranu české řeči, byli šlechtici (jako vlastenecký hrabě František Josef Kinský, který svůj spis Úvaha o důležitém předmětu, bránící českou řeč, vydal už v roce 1773) a kněží (jako Václav Fortunát Durych a František Faustin Procházka). Po nich se přidali další autoři, píšící z pozice obránců české řeči, kterou je potřeba vrátit na historický piedestal, na němž už kdysi byla.

V roce 1775 vydal František Martin Pelcl Obranu jazyka českého od Bohuslava Balbína, o osm let později Karel Ignác Thám předložil Obranu jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům, v roce 1792 vydal Jan Josef Rulík Slávu a výbornosť jazyka českého atd. K tónu doby patřilo líčit dřívější významné literáty jako bytosti ponížené pozdějším jazykovým úpadkem: Jan Hus, Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, Karel ze Žerotína a další se na nás smutně dívají a jsou zklamáni hanbou a potupou řeči, kterou vidí.

Poměry se však začaly zvolna, zatím nepozorovaně otáčet. V roce 1785 ochotníci otevřeli v Praze české divadlo, o osm let později česká šlechta v hlavním městě oslavila první českou svatbu, na níž byli účastníci oblečeni v národním kroji a hovořili česky. Na přelomu 18. a 19. století se pomalu začalo šířit hnutí vlasteneckých učitelů, kteří z vlastní vůle (zdarma) učili na středních školách češtině.

Odklon od praktické a rozšířené němčiny směrem k jazyku zasutému v minulosti se dnes jeví jako rozhodnutí, o jehož významu a perspektivě bylo nutné dlouho přemýšlet. Možná že to ale bylo jinak. Když se Josef Dobrovský v roce 1801 zeptal zbislavského faráře Františka Vambery, z jakého důvodu se rozhodl psát si s ním česky, dostal takovou odpověď: „Zapřísáhl jsem se silně, silně jsem se zapřísáhl, žádnému více nepsati a se žádným více jinak nemluviti, kdo česky zná, nežli česky. Jestliže se to nám Čechům od našich pronárodů posměšně vytýká, že toliko v cizích řečích sobě píšeme a mezi sebou mluvíme, proč bychom nemohli tomu odvyknouti? Jest tomu snad tak těžko odvykati? Já myslím, že ne, a proto jsem se zapřísáhl.“457 Kdo v tom nevidí vysvětlení, je slepý: mnozí lidé pro své rozhodnutí nepotřebovali zvláštní důvod, neboť cítili, že oni sami jsou tím důvodem.

Ještě nedávno, před pár desetiletími, bylo pro Čecha toužícího po vzdělání samozřejmostí odpoutat se od prostředí, z něhož vyšel, počítaje v to i rodnou řeč. Na přelomu 18. a 19. století, v čase napoleonských válek (jež v této věci sotva zůstaly bez vlivu), se naopak objevil názor, že rodnému, nevzdělanému a napůl barbarskému prostředí lze zůstat věrný, pozdvihne-li je člověk na jistou vzdělanostní úroveň. Především tak lze rozumět tehdejším osobním a vlasteneckým volbám, které by se jinak z úst dobových mluvčích jevily iracionálně.

Antonín Jaroslav Puchmajer, pozdější zakladatel první novočeské básnické školy a autor Ódy na jazyk český, si původně myslel, že bude básníkem německým. V roce 1791 se však v pražské univerzitní knihovně setkal s dalším příštím českým poetou Šebestiánem Hněvkovským. Když uviděl, že přítel listuje jakousi starou českou knihou, začal se divit, jaké škváry to bere do rukou. Podle Františka Černého, který setkání obou mužů převyprávěl, potom Hněvkovský zaskočil Puchmajera trefnou připomínkou, že totiž Němci mu za jeho nošení dříví do lesa jen těžko budou vděčni, kdežto Češi i nejmenší nový podnik přijmou s povděkem. „Rozněcoval pak víc a více Puchmajera, takže z něho učinil vbrzce horlivého Čecha, a Puchmajer, cítě v sobě nadání básnické, pokusil se již jako bohoslovec skládati básně české i své druhy k tomu vybízel.“458

I u Jungmanna a Palackého byl podle jejich životopisců první pobídkou pro vlasteneckou práci stud, že neumějí dobře česky. Jungmann zachytil počátek svého probuzení v proslulé pasáži Zápisků: kdykoli se měl doma, mezi svými Čechy ve vsi na Berounsku, zapojit do debaty, napadlo ho vždy dřív devět možných výrazů v němčině než jeden český. Výsledkem bylo, že koktal. Jakási příbuzná si z něj potom před ostatními dělala legraci: „Já vždycky slýchala, že jen v Otročinovsi (odtud byla) koktají, ale nalézám to i v Hudlicích.“459 Vtip, který se přítomným patrně zdál neodolatelný, naplnil Jungmanna hanbou – takže se zařekl, že se v mateřštině zdokonalí tak, aby tetě vytřel zrak. Což dodržel.

V podání dobových spisovatelů připomínají podobné konverze od němčiny do češtiny obrácení svatého Pavla (historik národního obrození Josef Kočí psal v té souvislosti o „slavnostních slibech řeholních“).460 Dochovaná svědectví to potvrzovala. Plzeňský profesor a buditel Josef Vojtěch Sedláček zažil okamžik náhlého osvícení v roce 1816 na městské poště, kde při listování německými žurnály narazil na česky psané Hromádkovy Vídeňské noviny. „Četl a žasl,“ zachytil onen moment František Černý; tak plynně a lahodně psané básně prý příloha obsahovala. „Jako by mu bělmo spadlo z očí, cítil sebe najednou očarována a jako navrácena ve dny svého dětství, kdež uchu jeho s rozkoší slýchati bylo sladké zvuky řeči mateřské.“461

Českých spisovatelů bylo zatím jen několik, ale národ si je hýčkal. Literát František Hajniš zaznamenal, jak ve čtyřicátých letech 19. století vypadala návštěva vlasteneckých měšťanů, kteří přijeli do hlavního města z Krkonoš. Těšili prý se sice na „matičku Prahu“, jejich hlavním přáním však bylo poznat se osobně s některým z českých spisovatelů. „Zavedl jsem je do kavárny k Červenému orlu, kam chodíval Hanka, Čelakovský, Franta Šumavský, Tomíček, Tyl a jiní. Když jsme z kavárny odcházeli, jeden z venkovanů pravil: ‚Blažený orle, pod svýma křídloma chováš pravé poklady!‘“ Ráno před osmou hodinou jim nachystal další atrakci, zavedl je do Karlovy ulice ke vchodu do Klementinské koleje, kudy tou dobou chodíval sám Josef Jungmann. „Čekali jsme s napětím – a hle, tu přicházel náš tichý génius; jak jsem je naň upozornil, všichni smekli a upřenými zraky na Jungmanna pohlíželi, až nám v koleji zmizel. Potom nejstarší z nich obrátil se ke mně a se slzou v oku pravil: ‚Pane, vy jste nás velice oblažil, díky vám. Ach, jak nám toho venku budou záviděti, že jsme viděli Jungmanna!‘ Jeho slza však byla výmluvnější nežli jeho slova.“ Do třetice vzal Hajniš své hosty do českého knihkupectví – a tam se na ně opět usmálo štěstí: po chvíli přišel František Rubeš a nakonec sám Josef Kajetán Tyl. Venkované už měli nakoupeno, a přesto neodcházeli z krámu, takže to i majiteli panu Pospíšilovi začalo být divné: zeptal se jich, mají-li ještě nějaké přání. Mluvčí krkonošské společnosti předstoupil a pravil: „Prosíme za odpuštěnou, ale my jsme venkovské mušky a rádi bychom ve stínu těchto lvů pobyli.“462

Lvi existovali, bylo jich však zatím jen pár. Materiál, se kterým se chystali pracovat, se jevil neuchopitelný a patřil k obecně vysmívaným. Němci, oddávající se četbě a studiu své bohaté literatury, si právem dělali legraci z českých knížek, vytištěných na chatrném papíře, špatným tiskem a v úpravě ze všeho nejvíc připomínající jarmareční písně. Český student a pozdější farář-buditel Josef Liboslav Ziegler tak dlouho poslouchal posměšky německých kolegů nad českou „lešpapírovou literaturou“, až ho napadlo řešení: dal české spisy svázat do vkusné a ozdobné vazby. Němci koukali. Tradovaly se i správné odpovědi Čechů Němcům, napadajících je kvůli jazyku – jako byla ta, kterou podle Františka Černého uštědřil kterémusi Němci František Palacký: „Jal se rozprávěti po česku, i osopil se na něho jeden Němec: ‚Pane, já mluvím česky jenom s nádeníkem!‘ Palacký pak rozhorleně odvětil: ‚A já německy jenom se svým pinčlíkem.‘“463

Určující vliv na zrod novodobého pojetí českého jazyka měl Josef Jungmann. V roce 1806 vydal svá dvě proslulá jazyková „rozmlouvání“, nazvaná O jazyku českém: mnozí jeho pokračovatelé dodatečně označili za start obrození tuto chvíli. Proti tradiční představě, že vlast tvoří člověku kraj, v kterém žije, spolu s jeho obyvateli, vyjádřil Jungmann názor, že rozhodující je vztah k jazyku – a to nikoli k řeči vyšších a vzdělaných tříd, ale těch, kdo ty druhé vlastní prací živí: tedy k jazyku selského stavu.

„Sedlák jest obyvatel země nejpřednější,“ psal Jungmann. A tento mluvčí českého plebejství by podle něj mohl svým německy hovořícím sousedům právem namítnout: „Já vám dávám jísti: jste-li vy lidé jako já, mluvte, ať vám rozumím!“ Vládu nad rozumem převzal cit; jazyk se neměl zkoumat, ale milovat. Je-li řeč nemocná, tak jako čeština, je příčin k lásce vlastně nejvíc, vyvozoval Jungmannův současník Karel Alois Vinařický: matka ze všech dětí také nejvíc miluje to, které je nemocné nebo zmrzačené.

Češi se stali národem filologů. Literární historik Jan Jakubec spočítal, že v letech 1775–1825 vyšlo 28 českých mluvnic, 28 pojednání o jazyce a 14 slovníků. Byl to výsledek Jungmannových organizačních schopností; na rozdíl od většiny obrozenců se dokázal obklopit spolupracovníky, rozděloval úkoly. I oni po jeho vzoru začali produkovat vlastní texty. Jungmannův přítel kněz Antonín Marek v roce 1820 v práci nazvané V jakém jazyce v Čechách psáti promluvil na téma jazyk jako hlavní poznávací znak příslušnosti k národu. A družina nejmladších „jungmannovců“ v čele s Václavem Hankou rovnou svedla zápas o správnou aktuální podobu češtiny.

Sporu předcházelo vydání Dobrovského Mluvnice jazyka českého (1809), základní práce o české jazykovědě. Uživatelé a vzdělavatelé jazyka z ní nabyli dojmu, že konečně dostali do rukou „zákon“ opírající se o češtinu „zlaté“ veleslavínské doby a umožňující její pomocí vyřizovat všechny jazykově sporné případy. Platilo to až na jednu důležitou výjimku, a tou bylo psaní „ypsilonu“, respektive „ioty“: zde Dobrovský zřejmě vycítil, že staročeské psaní „y“ po souhláskách „c“, „s“ nebo „z“ (a tvoření slov, jako bylo „cyzý“ a podobně) je v přílišném rozporu s jazykovou praxí počátku 19. století – a doporučil, aby se uživatelé raději řídili principem analogie.

Členové Hankovy družiny se s tímto progresivním pravopisem ztotožnili, proti nim se postavil renomovaný (a konzervativní) jazykovědec Jan Nejedlý. Jejich boj trval deset let, probíhal veřejně a z obou stran byl veden velmi vášnivě. Byl to spor o to, lze-li jazyk inovovat, nebo má-li se čeština podobat výborně preparovanému muzejnímu exponátu. Když Jungmann v roce 1820 vydal spis Slovesnost, napsaný novým, analogickým pravopisem a uvádějícím navíc do oběhu nově vytvořená slova jako „lze“ či „nelze“, nazval ho Nejedlý posměšně „nelzelistou“. A když Antonín Marek přispěl do řečové normotvorby spisem Logika nebo Umnice, obořil se Nejedlý na celou jungmannovskou školu – podle něho „Kazičechů“.

Na konci dvacátých let a v třicátých letech předminulého století se podle postoje k analogickému pravopisu v Čechách posuzovalo, kdo je staromilcem, lpícím na komických hodnotách, a kdo jde s dobou. To však konzervativci ještě netušili, že Jungmannova družina je odhodlána zajít v přizpůsobení spisovného jazyka hovorové řeči ještě dál. Když Josef Franta Šumavský začal místo „g“ psát „j“ a místo „j“ napsal „í“, přítel a gramatik Norbert Vaněk se na něj hněval: začnou-li Češi dávat u písmene „í“ „vocásek nahoru“, nebudou mít novoty konce! Poté co ve čtyřicátých letech Sbor k vědeckému vzdělávání řeči a literatury české (určující tehdy jazykovou normu) Frantovy novoty se Šafaříkovým souhlasem doporučil, zašel Franta v neslýchaných změnách dokonce ještě dál a místo starého „w“ začal psát moderní, prosté, od balastu minulých dob oproštěné „v“; místo staré koncovky „au“ psal „ou“ a podobně.

Nejedlý svůj zápas prohrál; novým, skutečnosti odpovídajícím pravopisem psali během pár let všichni. Svádělo to ovšem k nové individuální normotvorbě – podobné té, jaké užil Josef Jungmann při práci na svém Slovníku česko-německém (1834–1839). Aby dokázal, že česká slovní zásoba se vyrovná německé, vytvořil Jungmann nová slova – a postupoval při tom podivuhodně citlivě, inspiroval se starou češtinou, současnou venkovskou mluvou i výrazy cizích slovanských jazyků. Mnohá z jím vytvořených slov („příroda“, „obzor“, „vkus“, „věda, „úvaha“, „vzduch“ a další) se vžila tak dokonale, že dodnes nikoho nenapadne, že je nejdřív musel někdo vymyslet.

Zdaleka ne všichni Jungmannovi spolupracovníci a nástupci však postupovali tak citlivě. Josef Franta Šumavský, který podobně jako Jungmann vydal svůj vlastní, monumentální Úplný německo-český slovník, dosáhl opaku: vytvořil řeč, kterou nemluvil vůbec nikdo, a která tím, že si brala od každého trochu, zůstala nakonec všem nesrozumitelná. Frantovo novátorství kritizovali Šafařík i Palacký, pracovitý Franta si však u veřejnosti přesto získal jméno – mimo jiné jako autor žertovných „brousků“, článků odhalujících cizí jazykové poklesky, které ve čtyřicátých letech psal do Květů a do Amerlingova Posla z Budče. Posun proti ještě nedávné minulosti byl zřejmý: zatímco Dobrovský nebo Jungmann věřili, že spisovný jazyk má být mezi jeho uživateli nalézán, Franta ho toužil sám vynalézat.

Už bylo jasné, že čeština přežije; otázka však byla, v jaké podobě. Byla vytvořena nová česká gramatika, duch řeči se však zdál stále německý. Buditel Jakub Malý v knize Příkladové české mluvy v roce 1846 psal: „Nelze zapírati, že jazyk český v nejnovější době vždy větší a větší porušení béře, více než kdy jindy se zněmčuje. Toto jeho zněmčování jest přirozený následek jeho šíření se; neboť dříve, dokud jazyk český v opovrženosti trval a pouze na nižší třídy se omezoval, kazila jej němčina leda ve městech; u větší části národu, němčiny neznající, vždy v jisté míře čistotu a neporušenost svou udržoval. Čím více však se k němu přihlašovalo lidí vzdělanějších, kteří v němčině jsouce vychováni německému myšlení přivykli, tím více počal přijímati frází a obratů německých, prv jemu neznámých.“464 Čím lépe je, tím je zároveň hůře.

Na místo dřívějších Obran nyní nastoupily jazykové Brusy. Jejich autoři, kteří si říkali brusiči, byli rozhodnuti zbavit češtinu všech nebezpečných německých vlivů. Institucionálně o ně pečoval Sbor pro vzdělávání řeči a literatury české, založený při Českém (pozdějším Národním) muzeu a pověřený vyhledáváním jazykových chyb v českých textech, upozorňováním na ně a zjednáváním nápravy. O publikaci knih, psaných kvalitním českým jazykem, se měla od roku 1830 starat Matice česká. Muzejní sbor už v roce 1845 vypsal zvláštní cenu za vytvoření díla, které by shromáždilo všechny případy špatného nakládání s českým jazykem, vybrané z novin a krásné literatury. Povzbudil tak zájem brusičů, nejčastěji středoškolských učitelů, kteří věřili, že jazyk zlepšený jejich úsilím se stane po odstranění nežádoucích příměsí ostrým jako břit.

Každý dobrý Čech se podle brusičské logiky měl stát tvůrcem vlastního a nenapodobitelného jazyka, který měl sloužit jako jeho poznávací znak. Spisovatel Alois Vojtěch Šmilovský se dal do nekonečného obrábění svých vět v naději, že nakonec vymyslí jazyk, který bude stejně snadno identifikovatelný jako Smetanova hudba. „Pozná-li každý Čech Smetanu, i kdyby se nepodepsal, pozná i mne ze slohu.“465 Spor byl přirozeně o to, kam až může brusič při odstraňování jazykových kalů zajít.

Aby profesor filologie na pražské univerzitě (a brusič) Martin Hattala ukázal, že jazyk může měnit jenom ten, kdo respektuje jeho zákony, vypomohl si příkladem z antické historie. Římský císař Tiberius prý se v jakémsi rozhovoru dopustil gramatické chyby. Když ho za to přítomný gramatik Marcellus pokáral, vystoupil druhý znalec latiny Capito s poukazem na to, že všechno, co císař řekne, je už z tohoto důvodu správnou latinou – a pokud snad ne, brzy se jí stane. V té chvíli prý se ukázal rozdíl mezi dvořanem a gramatikem, neboť Marcellus odmítl Capitovu teorii slovy: „Ty, ó císaři, můžeš jen lidem práva římského dopřáti, ale slovům nikdy.“466 Cosi podobného se podle Hattaly vyprávělo také o císaři Zikmundovi: když na kostnickém koncilu požádal přítomné církevní otce, aby odstranili husitské schizma, užil ve slově „schizma“ špatný rod. Otcové ho opravili, Zikmund trval na tom, že jako císař může mluvit, jakou latinou chce; výsledkem v každém případě bylo, že gramatika se kvůli císaři neměnila, v jazyce zůstalo vše při starém.

Pokud Hattala volbou těchto příkladů chtěl dát najevo, že brusič má k jazyku přistupovat citlivě, sám se jimi moc neřídil. Jeho heslem bylo: „Řezat, řezat!“ Jím koncipovaný Brus z roku 1877 mu zjednal pověst podivína: bylo v něm všechno možné, jenom ne objektivně platná věda. A jeho autorita působila: zatímco logickým by se zdálo vylučovat z jazyka ty cizí vlivy, které šly proti jeho skladebnému duchu a působily v organismu české řeči jako cizí těleso, brusiči zahájili likvidaci všech slovních spojení, která měla třeba jen náhodou tutéž podobu jako německé vazby. Po Praze se začalo ironicky říkat, že bude zrušena věta „strom je zelený“, protože německy se řekne „der Baum ist grün“.

Už však bylo pozdě. Lidé, jako František Dobromysl Trnka, Vincenc Pavel Žák nebo Jan Javůrek, uvěřili, že jsou historií povoláni k vyčištění zaneřáděného Augiášova chléva. „‚Nápady divné má‘ není české, Čechovi připadají divné věci (na mysl), neb mu tanou na mysli,“ psal Jabůrek. „‚Žádati něco‘, zcela špatně, Čech žádá něčeho neb někoho, jakož i správně mluvíme: žádat někoho oč, zač, čeho od koho, na kom, aby, že.“467 Nekonečná robota slibovala desítky roků namáhavé práce. „A kdo pohříchu by stačil, by vše vypravil, co trusu a kalu vnášeno v jazyk náš z úřadů, ze škol, z kazatelen a odjinud, a to od dávných již věků až do dob našich?“468 stěžoval si Javůrek. Byla to pravda: Kdo?

František Bačkovský si myslel, že by to třeba mohl být on. Nejenže psal a vydával vlastní brusy, ale sestavoval z nich syntézy práce své i dalších brusičů, takzvané „oprávce“: ještě podrobnější a ještě univerzálnější. Kdo podle něj řekl „Není každý den posvícení“, dělal chybu; správně bylo „Ne vždy hody, také někdy vody“. Říci „Má smůlu“ byla chyba; správnější bylo „Všecko mu křížem jde“. Místo „Táhnout za jeden provaz“ se mělo říkat či psát „Na jedno kovadlo tlouci“. A tak dále.469

Bačkovský chtěl prospívat hlavně učitelům a filologům; doufal, že se k nim časem přidají i spisovatelé. Povolání ke své práci zaštiťoval předchozím tříletým působením v roli učitele češtiny na gymnáziu, roční praxí korektorskou a ovšem činností redakční a autorskou. Kritizoval jiné své současníky brusiče, třeba Jana Evangelistu Kosinu, a věřil, že sám na rozdíl od nich dokáže „pravidla sestrojovati dle řeči, nikoli řeč podle pravidel“ – a že si také dokáže počínat systematicky.470 Ne tedy třeba jako kanovník Vinařický, který v roce 1843 napsal knihu básní Varyto a lyra tak, aby se v ní vedle sebe nikde nesetkaly dvě souhlásky (byl přesvědčen, že právě to je hlavní vada na libozvučnosti mateřského jazyka); na kvalitu jeho poezie to však zdaleka nemělo takový vliv, jak doufal.

Čeština „zlatého“ věku, Komenského nebo Veleslavínova, platila za hlavní jazykový vzor do 19. století. Ještě v samém jeho závěru se filolog Jan Gebauer ve své české mluvnici opřel o autory z předbělohorské doby. Když se však jazyk znovu stal řečí vzdělaných vrstev, bylo jasné, že jazyk Jednoty bratrské už nemůže potřebám moderní doby stačit. Ani na pilnou práci ctižádostivých brusičů se nedalo spoléhat. Odkud tedy začít vytvářet novou jazykovou normu? Několik českých jazykovědců došlo k závěru, že za základ by mohlo posloužit dílo předních českých spisovatelů, kteří (řečeno slovy Ferdinanda Strejčka) „nám jako mistři slova zanechali ve svých drahocenných spisech nedotknutelný poklad jazykový, a že z toho pokladu nesmí býti nic zbytečně ztraceno ani vyhozeno, že oň nesmíme býti zkracováni, ochuzováni ani olupováni“.471

Tento názor samozřejmě nepostrádal logiku; problém byl v tom, jak určit, kdo takovým „dobrým autorem“ je či není. Bylo jasné, že musí jít o spisovatele čteného – není nutno udržovat v paměti jazyk, který není v oběhu. Avšak ani dílo, milované celým národem, neposkytovalo záruku, že bude jazykově čisté – třeba o Babičce Boženy Němcové se vědělo, že před jejím školním vydáním bylo nutné provést v textu desítky jazykových korektur, nesprávné užívání jazyka se vytýkalo i básníku Jaroslavu Vrchlickému a mnoha dalším.

Jak poznat spisovatele, který by mohl být po jazykové stránce vzorem? Kde je pravidlo? Uplynul dlouhý čas, než jazykovědec Václav Ertl, autor takzvané „teorie dobrého autora“, mohl napsat, že takový ideální spisovatel neexistuje a že za jazykově správné lze považovat jen to, na čem se větší část respektovaných literátů shoduje. Píše-li například většina důležitých spisovatelů infinitiv s koncovkou „-ti“, nezbývá lingvistům nic jiného, než označit takové psaní za správné; dojdou-li však přední literáti v budoucnu k názoru, že tato koncovka je zastaralá, nastane i jazykovědcům povinnost teorii takové praxi přizpůsobit. Pro vývoj české řeči mělo toto poznání významný důsledek: napříště to neměl být žádný autor z šestnáctého století, ale ani soudobý „dobrý spisovatel“, dokonce ani žádný jiný jedinec (například brusič), kdo měl mít právo diktovat pravidla jazyka praktickému životu. Tato pravidla měla vzejít ze života obce, z názorů kolektivu citlivých mluvčích, kteří jazyk užíváním vytvářejí.

V době, kdy Václav Ertl dospěl k těmto optimistickým závěrům (v roce 1927), však musel zároveň i konstatovat, že vznik samostatné republiky s sebou přinesl i novou generaci brusičů, která měla v úmyslu napojit českou řeč nikoli už životodárnou mízou českých nebo moravských nářečí tak jako kdysi, ale čerstvým popřevratovým objevem: slovenštinou.

Od počátku existence společného státu převážil na české straně názor, že slovenština je geneticky i evolučně jazykový útvar totožný se souhrnem slovanských nářečí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a že tedy čeština a slovenština jsou dvěma větvemi téhož jazyka, takzvané pračeštiny. Na Slovensku se vedle těchto názorů prosazovaly i teorie opačné, jako byla například ta, jejímž otcem byl filolog Samuel Czambel: podle jeho mínění nejenže slovenština byla jihoslovanského (nikoli tedy českého) původu, ale její čistotu kazilo veliké množství bohemismů, podobně jako českým jazykovědcům překážely germanismy v češtině. Czambel a jeho následovníci stejně jako brusiči v Čechách věřili, že slovenština dosáhne své „svojskosti“, svébytnosti, jen tehdy, až se žádné její slovo nebude podobat slovu v žádném jiném jazyce.

Čeští filologové, kteří po roce 1918 upozorňovali na romantickou podobu této slovenské obdoby starého českého brusičství, bezděky odhalovali i slabiny českých brusičských snah. „Zase se tu hlásí ten starý romantismus, který pokládá spisovnou slovenštinu za samoúčelnou, chrání její osobitost, svéráz, ale zapomíná na to, že jejím hlavním úkolem je vyhovovati kulturním potřebám, že pravopis je jen vnější roucho jazyka, které nemá žádný zásadní význam, a že tedy v pravopise záleží na shodách a podobnostech s češtinou ještě méně než v jazyce samém,“ psal František Trávníček. „Je marné brániti se shodám v pravopise, když se samy jazyky tolik shodují… Ryzost slovenštiny i v pravopise je romantické heslo, jehož provádění pohltí mnoho času a energie, ale nijak nepřispěje ke kultuře spisovné slovenštiny, tolik potřebné.“472

Po vzniku republiky v roce 1918 se nabízely celkem tři různé způsoby česko-slovenského národního a jazykového uspořádání: postupné splynutí v jeden národ mluvící jedním jazykem, existence jediného politického národa hovořícího dvěma jazyky a existence dvou národů a dvou řečí vedle sebe. Na české straně se za výchozí fakt považovala existence jednoho politického československého národa, jehož příslušníci zatím hovoří jak česky, tak slovensky. Slovo „československý“ mnohým Čechům znělo jako „perspektivně český“. Jak se však mělo ukázat, slovenský názor směřoval k oddělení obou jazyků i národů a tento trend v zemi postupně sílil, až převládl.

Mnozí z těch, kdo věřili v československý národ, snili i o společném jazyce, jenž vznikne spojením všeho, co je v češtině a slovenštině dobré a životodárné. Podle těchto představ, jež na české straně jako první v roce 1922 zformuloval filolog Antonín Frinta, měl být budoucí státní jazyk ušetřen komplikace v podobě hlásky „ř“; místo českého „ů“ a slovenského „ô“ se mělo vyslovovat „ó“ (například tedy „nóž“, „dókaz“) a podobně. Jazykovědci upozorňovali na to, že v lidských dějinách až dosud žádný živý jazyk nevznikl slepením dvou hotových spisovných řečí a že umělé jazyky, vzniklé spojováním ostatních (jako esperanto nebo volapük), zůstaly přes svou masivní propagaci hříčkou pro nevelký okruh lidí.

Trávníček varoval, že přechod česky nebo slovensky školených vzdělanců na nový jazyk by znamenal zastavení veškeré kulturní práce na mnoho let: „S pokusem o umělou jednotnou spisovnou mluvu je to asi tak, jako kdyby hospodář před setím dělal pokusy se sloučením žita a pšenice, promeškal dobu setí a nechal svá pole ladem.“473 Celý pokus, bude-li realizován, podle něj s největší pravděpodobností skončí tím, že jak Češi, tak Slováci si své staré jazyky ponechají a země bude mít místo dosavadních dvou spisovných řečí tři.

Pokud sloučení obou národních jazyků do jednoho nebylo reálné, zbývalo buď ponechat obě řeči vedle sebe, nebo přijmout jednu z nich a vrátit se do situace, která existovala až do čtyřicátých let 19. století, kdy Slovák Štúr se svou družinou slovenštinu oddělil. Bylo jasné, jaké je české přání: z pražského pohledu se množství rozdílů mezi oběma jazyky zdálo bezvýznamné, návrat slovenštiny do české náruče byl v podstatě formalitou. Když to šlo společně před Štúrem, proč by to nemohlo jít po něm?

Kdyby všichni obyvatelé státu mluvili pouze česky, vzrostlo by tím jejich sebevědomí: „Vstupem do školy stává se šestiletý německý hoch příslušníkem velikého sedmdesátimilionového národa,“ psal Trávníček. „Ve škole si podává ruku hoch z nejsevernějšího severu s hochem z nejjižnějšího jihu, hoch z nejzazšího západu s hochem z nejvzdálenějšího východu… Jaká síla kulturní by nám vzešla z toho, kdyby nebylo kulturních hranic mezi Moravou a Slovenskem a kdyby paprsky jedné spisovné řeči osvěcovaly nejen Čechy, Moravu a Slezsko, nýbrž i Slovensko!“474 Pro českého, racionálně uvažujícího filologa se zdálo myšlenkovou chybou, pojímají-li Slováci problém své vlastní řeči v takové míře jen jako otázku citovou. Přitom sotvakdo mohl a měl vědět lépe než filolog, že jazyk je především citovou otázkou.

Zbývala tedy už jen poslední možnost: ponechat oba jazyky vedle sebe, v rovnocenném oběhu a vývoji. Zastánci této teorie ve dvacátých letech prosazovali, aby se čeština i slovenština vyučovaly na středních školách v téže míře, takže by každý absolvent ovládal oba jazyky stejně, slovem i písmem. Československá inteligence měla být podle těchto představ bytostně bilingvní. Realisticky uvažující filologové, jako byl Václav Ertl, však namítali, že středoškolský student už tak musí zvládnout takové množství učební látky, že doufat v plné osvojení ještě jazyka navíc není možné. Úspěchem podle Ertla by bylo, kdyby student hovorovou řeč, v jejímž prostředí vyrostl, dokázal ve škole rozšířit také o spisovnou podobu svého rodného jazyka. Víc podle něj nebylo možné žádat.

„Představte si zmatek v hlavě takového středoškolského studenta, kterému za jeho ‚slovama‘ vštěpují spisovné ‚slovy‘ a zároveň slovenské ‚slovami‘, kterého místo ‚pečou‘ učí říkati ‚pekou‘, ale zároveň po slovensku ‚pečú‘ atd.“475Výsledkem bude, že student nebude z obou podobných jazyků pořádně umět ani jediný. Podle Ertla má smysl usilovat spíš o pasivní znalost druhého jazyka – umožnit tedy žákům, aby se s ním seznámili četbou, spíš než memorováním mluvnických pravidel.

Na počátku první republiky se zdálo, že čeština bude mít postavení jazyka vzdělanců, kdežto slovenština prostě zůstane řečí, kterou mluví lidé na Slovensku. Dokonce i mezi slovenskými vzdělanci byly rozšířené hlasy, podle kterých měla jazykem slovenské nauky zůstat čeština, která měla pro ten účel mnohem propracovanější vyjadřovací možnosti. Jakmile však byla slovenština zavedena jako úřední řeč ve státní správě a stala se vyučovacím jazykem ve školách, přestala být i tato představa reálná. Národní kulturu nelze štěpit: z dlouhodobého hlediska nebylo možné si představovat, že jinou řečí bude mluvit slovenský básník a jinou vzdělanec.

Se vznikem republiky získal český jazyk aspoň odbornou instituci, která sebe samu pověřila péčí o jeho čistotu. Když několik českých filologů v roce 1917 zakládalo časopis Naše řeč, žádný z nich asi netušil, kolik nových úkolů na sebe jazyk v brzké době bude muset vzít: stane se vyjadřovacím prostředkem státní správy, armády atd. A že se zároveň bude muset bránit vlně anarchie, jež přichází s každým převratem. „Budiž Bohu žalováno, že ve veliké části písemnictví dnešního množí se skoro den ode dne znaky jazykové zkázy, znaky svědčící o nedostatku dobré vůle, o nedostatku úcty k dědictví po našich lepších otcích,“ stěžoval si v roce 1920 jazykovědec Josef Zubatý.476

V okamžiku, kdy měl jazyk zareagovat na nové potřeby, se podle jeho soudu ukázalo, že nemá dost pevnou tradici ani vnitřní systém, aby reformátorskému náporu odolal. Dřív (za starých brusičů) se zdálo, že stačí sepsat seznam jazykových „chyb“, ve kterých český jazyk kopíruje němčinu. Nyní se ukázalo, že problém nebude vyřešen, dokud Češi nezačnou česky myslet. Mnozí z nich, ačkoliv rodný jazyk užívají, jako by ho totiž vůbec nevnímali, opičí se po cizích vzorech a podléhají nejrůznějším módám, psali v Naší řeči. Podle Zubatého to platilo pro překladatele nejrůznějších levných knih, jimiž byl svobodný popřevratový trh zaplaven, pro povrchní žurnalisty i pro nejrůznější ctižádostivce, kteří se prostě snažili „zanechat stopu“.

Jak zařídit, aby se čeština co nejrychleji stala světovým jazykem, srozumitelným pro cizince? Třeba tak, že v psaní ženských příjmení se odstraní koncovka „-ová“ a začne se psát „paní Novák“ a podobně. Spisovatel Ignát Herrmann se v tisku ironicky ptal: opravdu je to ta největší potíž, s kterou se cizinci setkávají? Nezbude jim ještě břemeno v podobě českého skloňování a časování?

Jiní naopak mínili, že čeština má zůstat co nejvíc svou. Například slovo „koňak“: místo něj byly hned po převratu nabízeny domácí varianty jako „vínožeh“, „vinovar“, „palvín“, ale také podivuhodnější „devinál“ (destilát vinný), „koňvín“ (koňak a víno) nebo prostě „zvín“ (z vína). O nová česká pojmenování se hlásily celé nové oblasti lidské činnosti, jakou se v republice stalo například pohřbívání žehem. V odborném časopise Krematorium se ve dvacátých letech rozpoutala diskuse, jak česky nazývat místo, kde se zpopelňují těla. Navržena byla slova jako „žárovisko“, „žárov“ nebo „žárovka“ (s tím, že dosavadním žárovkám by se správně mělo říkat „zářovky“, neboť spíš než žár vydávají zář). Nad navrženým názvem pro pec určenou ke spalování mrtvol („žíheň“) upozornili jazykovědci, že středová hláska „h“ se v podobných případech mění v „ž“, takže správně česky by se celé zařízení mělo jmenovat „žížeň“. To ale nejde, uznali v Krematoriu.477

Nová pojmenování musí být česká a přitom srozumitelná v cizině: těmito pravidly se řídili třeba tvůrci nové československé měny. Brzy po převratu zavládla téměř obecná jednota v názoru, že příští měnová jednotka bude mít název „sokol“ – neboť sokolské cvičence už zná celý svět. (Jenom germanista Arnošt Kraus namítal, že vzroste zmatek, neboť slovem „sokol“ se vedle měny a cvičence označuje i dravý pták – proto by prý bylo lepší zavést pro měnu označení „lev“, tak jako v Bulharsku.)

Spor propukl o názvy drobných mincí: návrh, aby sokol měl deset drápků a sto brků, byl odmítnut jako patrně nevážný. Podle některých měl mít sokol deset korun, čímž mělo být vyjádřeno podrobení původní rakouské měny slovanské a zároveň přiznána kontinuita. Na to, jak nazývat setiny sokola, se názory také různily: za v Čechách neprůchodný byl považován slovenský název „babka“, pravděpodobnější se zdál „denár“. Když Arnošt Kraus ještě nabídl, jestli by měnovou jednotkou neměla být „kopa“, v Nové řeči ztratili trpělivost a napsali: „Těžko bychom chápali na trhu u vajec, že je kopa za padesát kop, a zkratka 40 kop. by se mohla čísti jako 40 kop, ale také jako 40 kopějek.“478

Se vznikem republiky ožila i stará česká záliba měnit pravopisná pravidla. Hýbe-li se vše okolo, proč nehýbat právě s nimi? Snahy oprávců se rozvinuly trojím směrem: šlo o zrušení háčků a čárek, přizpůsobení pravopisu výslovnosti a zrušení rozdílu mezi „i“ a „y“. Čeští filologové pochopili, že jde do tuhého.

Obhájci odstranění háčků a čárek argumentovali, že se písmo zklidní a stane opticky hezčím; tam, kde se čtenáři dříve třeba nad slovem „skřivánek“ krabatilo čelo, nyní nad slovem „skrivanek“ duše zaplesá. Na požadavek amatérských oprávců, aby písemná podoba češtiny kopírovala způsob, jímž se slova vyslovují, filologové odpovídali, že „předchůdcem pravopisu musí být pravomluv“ – jinými slovy, že správné psaní musí mít základ nikoli v převažující, ale ve správné výslovnosti. I kdyby prý polovina národa vyslovovala „von“, „vosel“, „hodnej“, „dycky“ a podobně, důvodem ke změně pravopisu by to nebylo. O řeči se nehlasuje. „Snad se to dnes někomu bude zdáti nedemokratickým,“ psal Josef Zubatý, „ale – nejen v jazyce – pravý demokratismus nechce ze všech členů národa nadělati ‚proletářů‘, nýbrž usiluje o to, aby v národě vůbec ‚proletářů‘ nebylo.“479

Na požadavek, aby bylo sjednoceno psaní „i“ a „y“, Zubatý namítal, že jeho splnění by odřízlo národ od celého písemnictví 19. (a my dnes můžeme dodat: i 20.) století. Navíc by se tím jazyk stal nesrozumitelným: místo „rýha“, „Říha“, „rým“ a „Řím“ bychom psali jenom „riha“, „rim“. Když nakonec odrazil všechny hlavní požadavky radikálních pravopisných změn, položil si Zubatý otázku, z jakého důvodu se takové požadavky objevují právě v českém národě, ačkoliv i mnohé ostatní národy (anglický, francouzský nebo německý) užívají řeč, jejíž psaná a mluvená podoba se od sebe liší ještě více než v jazyce českém. Odpověděl si, že příčinou je česká nespokojenost „s tím, co je“, nechuť přijímat trvaleji platná pravidla. „Máme Pravidla českého pravopisu, ale nedbáme jich; a budeme-li míti sebedokonalejší slovník českého jazyka, nebudeme ho zase dbáti. Nemáme dosti úcty ani k ustálenému pravopisu, ani ke správnému jazyku.“480

Ne všichni viděli problém tak vážně jako redaktoři Naší řeči. Když jednoho rána v listopadu 1924 čtenáři deníku Tribuna otevřeli své noviny, strnuli překvapením: filosof Ladislav Klíma v článku Vředy na českém jazyku kritizoval českou řeč. Národní jazyk podle něj stůně na obě nohy: z jedné strany zní moc tvrdě (ve slovech jako „zhltl“, „zhrdl“, „prsť“ nebo „smršť“), z druhé přehnaně měkce: „dítě“, „štěstí“ nebo „Jiří“ byla podle Klímy slova „krásná jako ropuchy, lahodná jako kapka loje v tabáku“. Filosof mínil, že tvrdost lze odstranit vsunutím změkčující hlásky „e“ (čímž by ovšem vznikla slova jako „semerešť“ nebo „pereset“); co počít s měkkostí, nevěděl si rady ani on sám.

V časopise Naše řeč vzali jeho provokativní text vážně – a do filosofa se obuli. „Klíma se dívá na jazyk očima, jimiž by se asi praotec Čech díval na rotačku, a spravuje jej způsobem jako pětileté dítě kapesní hodinky.“ Ať už Klíma myslel své návrhy doopravdy nebo ne, udělal podle filologů dvojí chybu: projevil se jako estét (což má u jazyka druhořadý význam, rozhodující je, jestli plní dorozumívací funkci) a zároveň individualista (druhý omyl, neboť jazyk se utváří během kolektivní spolupráce lidí). Nebylo proto divu, že špásování mužů z Naší řeči nebralo konce. „Takováto ‚estetická‘ reforma jazyka skončila by stejně jako historie onoho kanára, z něhož se měl státi krásný kolibřík; když ho nejkrásněji natřeli všemi barvami, pošel.“481

Na přelomu dvacátých a třicátých let se však právě sebejistí jazykoví znalci z Naší řeči stali terčem kritiky – dokonce ještě odbornější, než byla ta jejich. Vilém Mathesius, Bohuslav Havránek, Roman Jakobson, Miloš Weingart a další členové Pražského lingvistického kroužku vystoupili proti novodobé brusičské praxi, kterou v časopise začal uplatňovat jeho redaktor Jiří Haller. Podle něj se optimální podoba jazyka nerodila z živé praxe, ale byla uložena v hlavách několika jeho prvořadých znalců (například té jeho). Pokud si někdo, a mohlo jít i o autora čteného a milovaného celým národem, dovolil nějaký novotvar, byl z redakce Naší řeči rázně okřiknut. Představa, že kdesi existuje jedině správná podoba jazyka, kterou lze vyžadovat a kterou je národ povinen znát, oblékla nový kabát.

Kdo se cítí nemocný, neléčí se sám, ale zajde k lékaři. Má činit totéž (tedy vyhledat odbornou pomoc) každý, kdo se cítí nejistý v mateřském jazyce? Členové Pražského lingvistického kroužku rozpoznali v Hallerově rigidním hledisku úzkostnou snahu moderního člověka udržet svět pod kontrolou i za cenu ztráty s realitou – a doporučili úplně jiný způsob, jak na jazyk pohlížet a jak se o něj starat.

Havránek, Weingart a další v roce 1932 v knize Spisovná čeština a jazyková kultura vystoupili s revolučním názorem, že silný je nikoli jazyk, který se snaží vyhnout všem cizím vlivům (ten naopak ustrne v kulturní izolaci), ale onen, který se vstřebání těchto vlivů nebojí: sám je koneckonců tím aktivním, kdo vybírá, co z jiných řečí přijmout a co ne. Pramenem spisovné normy nemají být ani pravidla dávná (a mrtvá), ani ta převzatá z lidového jazyka. Kdo chce mít naději, že v řeči dokáže odlišit podstatné od méně podstatného, ten ji musí sledovat ve všech jejích soudobých podobách – v časovém rozmezí, odhadnutém členy Kroužku na posledních zhruba padesát let. Jen tak široký záběr sníží na minimum riziko ctižádostivé brusičské svévole. Jazyku ani jeho „laickým“ uživatelům se nesmí z hlavy poroučet, ale v míře mnohem větší než dosud je třeba vnímat ho ve všech jeho projevech.

Když básník Vladimír Holan napíše: „Kře, kde lká pel a křepelka, už dávno zvadly mukou nad rozlukou“, nemá se filolog rozčilovat, ale má být schopen jiné než autoritativní úvahy, co tato poezie pro rozvoj jazyka znamená. Podobně napíše-li Josef Palivec: „Když potmě touha tlí, tu klidně klíme klí na podhlavničce z mechu.“482 Důvod vzrušení dokonce není, ani napíše-li Vladislav Vančura, jako v románě Poslední soud: „Den, jediná krůpěj strašných věků, se končí a vše, co bývalo, opět trvá. Lis slávy, padání nebes, bouřlivé ticho, čekání a hrůza, jež rve za slábnoucí ruku, podobný čirému roztoku kamení, podobný větru, v nějž byl roztaven křišťál, podobný průzračné lávě, zasuly město.“ To všechno jsou experimentální, progresivní formy jazyka, ukazující možné cesty, kudy by se čeština snad mohla vydat v budoucnosti.

Když však není na místě rozhodovat o jazyce autoritativně, jak v názoru na to, co je spisovné a správné, dosáhnout obecné shody? „Při naší národní povaze, klonící se k individualismu stůj co stůj,“ psal jazykovědec Václav Ertl, „k umíněnosti až do malicherností, k ‚liberum veto‘, kde to jen trochu jde, a při našich názorech, že o věcech jazykových může rozumovati a rozhodovati aspoň pro sebe každý, kdo se naučil česky mluvit, nestačí jen autorita imponující.“

Podle Ertla by byla na místě spíš „autorita připuzující“,483 která zařídí, aby se určené normě podřídili všichni bez rozdílu – takže budou muset poslouchat i lidé jako spisovatel Josef Holeček, který ve svých textech dosud psal „skouška“, „zbírka“, „radosť“ a tak dále, filologům navzdory. Nejlepší by podle Ertla bylo, kdyby péči o jazyk dokázal převzít osvícený stát – který by pro ten účel vytvořil zvláštní instituci, Ústav pro jazyk československý.

Ústav by měl připravit slovník spisovné češtiny, a mimoto i slovník historický, který zachytí vývojové podoby řeči ve všech obdobích a ve všech regionech. Podobně jako konzervátoři Památkového úřadu se i zaměstnanci Ústavu pro jazyk československý rozjedou do všech krajů republiky, aby zmapovali bohatství lidové řeči. Konečně pak bude ústav bdít na stráži v otázkách čistoty jazyka: nikoli už jako všemi mastmi mazaný karatel, ale „připuzující“ úřady, školy a další instituce formou doporučení a rad.

První Československá republika trvala pouhých dvacet let, dobu příliš krátkou na to, aby některé její myšlenkové proudy mohly přinést výsledek dřív než v samém jejím závěru. Platilo to i pro jazykovědu. Během třicátých let se objevily dva dlouho chystané slovníky českého jazyka, na jedné straně Vášův a Trávníčkův, na druhé slovník připravený Českou akademií věd a umění. Bohatství řeči bylo konečně z velké části zpřístupněno, takže se nyní přiblížilo i vyplnění odvěké touhy českých lingvistů: sblížit spisovný jazyk, vytvořený z děl nejlepších, starých i nových českých autorů s hovorovou češtinou.

Spisovný český jazyk se měl stát nástrojem, s nímž by poprvé v nových dějinách suverénně zacházel každý středoškolsky vzdělaný Čech. Měly tomu pomoci instituce jako Kruh přátel českého jazyka (založený v roce 1938), který se měl starat o rozvíjení jazykové kultury mezi „lidem“, pořádat přednášky, diskuse, kulturní akce atd., zkrátka konat (jak napsali v Naší řeči) „drobnou apoštolskou práci od člověka k člověku“.484 Hnutí mělo úspěch, Kruh získával nové členy po stovkách – tím prvním byl pražský primátor Petr Zenkl, o němž bylo známo, že se v mladších letech sám zabýval jazykovědou a vydal v oboru několik publikací.

Někdejší nekonečné debaty o „čistotě“ jazyka vystřídaly v Kruhu na první pohled účelnější debaty o tom, jaký má jazyk v nové době smysl. Básník Josef Hora patřil k těm, kdo na přednáškách Kruhu označovali za hlavní nebezpečí češtiny zvětšující se propast mezi spisovnou a hovorovou řečí: ta první si uchovává bohatství, ukryté ovšem v knihách; ta druhá se v běžném, každodenním styku u některých lidí zredukovala na pár set užívaných slov. „Zlo je vskutku v tom, že polovzdělaný dav žije jednak vykořeněn ze své mateřské, většinou venkovské řeči, jednak životem prázdným, napodobivým, vyčteným z novin. Zapomněl na řeč svého dětství a nikdy si nevytvořil řeč svého mužství.“485 Život klouže po povrchu, mínil Hora, jazyk tedy klouže s ním: nepevní lidé podléhají stále novým a novým módám, přijímají cizí slova jako masky a převleky. V silách nové společnosti by mělo být toto změnit.

Směřování prvorepublikové lingvistiky k syntetické péči o jazyk přerval Mnichov a okupace. Čeština zůstala jedním z mála azylů, do nichž bylo možné za války unikat. A to navzdory masivní propagaci němčiny ze všech stran (například mládež na středních školách měla 6–10 hodin němčiny týdně) i navzdory množství germanismů, jimiž byla propletena protektorátní, hlavně takzvaná aktivistická – s nacisty spolupracující – žurnalistika.

Reakce po osvobození byla tedy celkem logická: jazyk, jenž přestál válečné útrapy, začal být vzýván a uctíván, lišila se v tom jenom rétorika té které politické strany. Komunisté v Rudém právu kázali, že „jazyk není bota, na kterou lze plivat, nedostává-li se cididla“.486 Do textů v Lidové demokracii zas pronikala náboženská terminologie: „Hřešili jsme a hřešíme (proti jazyku, pozn. aut.), je čas, abychom se káli a polepšili. Jazyk mateřský, dar Boží a symbol i páteř národní svébytnosti nutno pečlivěji pěstovat a udržovat v čistotě.“487

Nebylo sporu o to, že jazykový cit obyvatelstva za války otupěl. Jak mu tedy vrátit lepší podobu? Někteří mínili v souladu se starými autoritativními představami, že pomůže, když nově zřízené ministerstvo informací bude mít i oddělení se třemi úředníky znalými češtiny, kteří budou číst všechny noviny, podtrhají červeně chyby a pro výstrahu je pošlou zpátky redakcím. „Vedoucí redaktor by se pak postaral o přímé poučení hříšníků,“ plánovali v Národním osvobození.488 Ve Zlíně vydal národní výbor vyhlášku, podle které měla mít místní jazyková poradna právo kontrolovat všechny veřejné plakáty, vyhlášky, oběžníky a ostatní listiny, určené pro širší veřejnost: žádná z těchto listin nesměla mezi lidi, dřív než ji jazyková poradna vybavila razítkem a podpisem odpovědného úředníka.

V rámci aktivit, které v roce 1945 ovládly českou společnost, se zpevnil názor, že očista řeči by neměla být méně radikální než očista společnosti od Němců. V českobudějovickém listě Jihočech volali: „Všichni lidé dobré vůle, pomozte nám, nechť všude zní jen naše zvučná mluva!“489 Spisovatel Edvard Valenta ve Svobodných novinách psal: „Bodláčí prokletého jazyka, který se nám až k vrhnutí vzpřičoval v krku po celá ta léta na každém rohu a při každém rozžehnutí rádia, dovedeme dnes ještě vyplet z bohaté louky krásné české řeči poměrně snadno, neboť se stane svatou povinností a běžnou zvyklostí poprvé upozornit a podruhé zhurta okřiknout toho, kdo by v pochodu naší řeči do nových dní rachotil těmito germánskými holínkami.“490

V souvislosti s probíhajícím odsunem se objevil i nečekaný jazykový problém: jaké nové názvy totiž dát všem osiřelým místům, která měla donedávna jména německá. Protože Češi přicházející z vnitrozemí, aby „dosídlili“ pohraničí, si nevěděli rady, jazykovědci se jim snažili pomoci. Kruh přátel českého jazyka v Jindřichově Hradci například doporučoval názvy jako V olšině, Březina, U křížku, Pod sosnou, Na panském, V Příkopě, U pazderny a podobně. Znovu, jako v minulosti, začala být čeština stavěna do protikladu vůči němčině jako jazyk mírumilovných lidí vůči řeči, jež „řinčí zbraněmi a válkou“.491 (Což českým jazykovým oprávcům nezabránilo, aby část této původní německé terminologie, včetně slovních spojení „boj za mír“ nebo „boj o zrno“, zanesli do slovníku komunistického režimu.)

Radost z přežití češtiny se u mnohých pisatelů snoubila s optimistickými výhledy do budoucnosti. Nastal čas vydávání rozličných „chvál“ českého jazyka, z nichž asi ty nejhodnotnější a dodnes čtené sestavil Pavel Eisner. Okouzlený možnostmi, jaké mu český jazyk dával, věřil Eisner, že se situace bude stále zlepšovat. „Stojíme na prahu závratného vývoje národního a tím i jazykového,“ tvrdil v roce 1945. „Vlastně poprvé v dějinách národa otevře se mu doslova celičký svět. Spadnou z nás poslední okovy naší odvěké klatby středoevropské, našeho dědičného provincialismu. Na ostrov naší vlasti bude narážet duchové vlnobití odevšad. Český duch a tím i čeština bude zvládat ty oceány novosti. Život, do kterého jdeme, nebude idylou, bohudík, a tím méně bude bezvětřím: bude to nádherný průvan.“492

Znovu se začalo debatovat o přípustnosti cizích slov v českém jazyce. Pokud se jazyk chápal jako hlavní znak národa, musel pochopitelně každý, jemuž na národu záleželo, udělat vše pro to, aby tento jazyk odlišil od ostatních. Ale platilo to o vztahu národa a řeči skutečně? Co třeba Rakušané? Staří jazykoví puristé připisovali přítomnost cizích slov v češtině vlastní nedostatečné bdělosti: kdyby prý zachytili takového slovního vetřelce včas, už v okamžiku, kdy se do mateřské řeči vplížil, bylo by možné nahradit ho českým ekvivalentem. Co však dělat v případě, kdy purista zaspal a z původní jazykové „chyby“ se stal zvyk, pravidlo?

Doba opět vážněla a v jazyce se to jako obvykle projevilo nejdřív. Podle staronové puristické logiky bylo správné, když ještě v předvečer války bylo například cizí slovo „autostráda“ nahrazeno nově vytvořeným slovem „dálnice“. Pokud se však dosud nepodařilo počeštit jiná slova jako „auto“, „rádio“ nebo „telefon“, znamenalo to, že řeč stále zarůstá cizím býlím. V puristických kruzích byl dáván za vzor prostějovský Neherův oděvní závod, jehož vedení se obrátilo na redakci časopisu Naše řeč se žádostí o pomoc při výběru vhodného českého výrazu, který by nahradil slovo „konfekce“. V redakci se poradili a doporučili pak název „oděvnictví“. Podobným způsobem měly zmizet čerstvé nečistoty zanesené do jazyka z němčiny, ale i z ostatních západních jazyků.

Zdaleka ne každý si v prvních poválečných letech všiml, že nová generace jazykových puristů ve skutečnosti jenom vytlouká klín klínem: vlivy jedné cizí řeči se vytlačovaly proto, aby udělaly místo vlivům přicházejícím jen z opačné světové strany. Hned po roce 1945 totiž začaly být v české jazykovědě využívány autority do té doby nebývalé – různí vedoucí představitelé Sovětského svazu. „Na první pohled se nám zdá podivné, že by mohl mít Lenin něco společného s jazykozpytem,“ psal v roce 1949 v Naší řeči Ctirad Bosák. To byla pravda; Bosák však měl po ruce vysvětlení: „Komunisté jsou lidé zvláštního ražení. Všichni bolševičtí vůdcové jsou známi tím, že na všecko stačí; že stačí na všechno důležité.“493

Jak se tedy ukázalo, slovanská jazykověda měla vlastně štěstí, neboť si na vyřešení různých jejích problémů udělal čas nejenom zakladatel sovětského státu, ale i jeho pokračovatel generalissimus Stalin. V souboru statí Marxismus a otázky jazykovědy, za který si vysloužil čestný titul „koryfej socialistické vědy“,494 sovětský diktátor vyjádřil mínění, že také jazykovědu, stejně jako cokoli na světě, lze opřít o materialistický základ. Podle Stalina se význam jazyka určuje podle toho, nakolik slouží budování socialistické společnosti. Z toho vyplývala jasná, pro někoho radostná, pro jiného hrozivá perspektiva: jazyk může měnit každý, kdo se domnívá, že přetváří společnost k lepšímu.

Zatímco tedy byly napadány a postupně odstraňovány německé zkomoleniny jako „kisna“, „kýbl“ a „kšír“, u čerstvého importu z východu, slov jako „brigáda“, „kolektiv“ a podobně, bylo vše v nejlepším pořádku. O slovech jako „marxismus-leninismus“ nebo „komunismus“ nemluvě. Také do myšlení o jazyce se vplížilo budovatelské nadšení; například lingvista Bohuslav Havránek na prahu první pětiletky sliboval, že česká jazykověda si při hledání takových výrazů, na něž „bychom mohli být hrdi“,495 bude počínat podobně jako dělníci, kteří se v továrnách snaží o dobré výrobky. I v jazykovědě, jako jinde, se pěstoval kult politických vůdců, o nichž se mělo za to, že jejich jazyk nesnese srovnání s vyjadřováním obyčejných smrtelníků. Platilo to pro Stalina, pro prezidenty Gottwalda a Zápotockého, dokonce i o ministrovi Zdeňku Nejedlém psal jazykovědec Quido Hodura, že jeho styl je úžasný, ačkoliv „Nejedlý píše i mluví vždycky s temperaturou vyšší než normální“.496

Nový vítr, který ve společnosti zavál v padesátých letech, vnesl i do jazyka množství nových slov. Ještě před pár lety by si nikdo nevěděl rady s výrazy, jež se po roce 1948 řadily k nejčastějším: pětiletka, proudová stavba, mládežník (později svazák), staršina, poručice, samopal, dojička a mnoho dalších se staly součástí početné řady výdobytků budovatelské doby. Většina nových slov byla přebírána z ruštiny („obezlička“, „šturmovštiny“, „chozrasčot“), mezi komunistickými funkcionáři však byli někteří, jimž se přes tento obecný trend podařilo zanechat v proměnách slovníku padesátých let i osobní stopu.

Obzvlášť mezi nimi vynikl ministr informací Václav Kopecký, autor šťavnatých pojmenování pro nejrůznější stranické úchylky – „slánština“, „titovština“ – a zároveň třeba organizátor kampaně z roku 1953 proti takzvaným „sucharům“ (jeho termín), tedy lidem, kteří prý škodí režimu tím, že potlačují formy lidové zábavy, jako je satira nebo cirkus, a vnucují jim vlastní, v zásadě intelektuální vkus. Také termín „suchar“ byl sovětské provenience, Kopecký to přiznával a odvolával se na větu sovětského humoristy Leonida Lenče, odkud ji prý převzal: „Suchar se z tebe stal, prokurátore, sušená ploštice, to ti řeknu, nezlob se!“ Nové označení „škodlivého typu kulturníka“ se uvnitř aparátu KSČ, náchylného k přijímání všech změn přicházejících shora, bleskově vžilo – a udrželo se v oběhu, dokud po pár měsících kampaň proti „sucharům“ nenahradila kampaň další.497

Proměny češtiny, hlavně její slovní zásoby, dosáhly v padesátých letech takového stupně, až marxističtí jazykovědci, hrdí na to, že jsou svědky, začali mluvit o revoluční etapě jazykového vývoje, jež prý je srovnatelná s jungmannovským obrozenským obdobím. Slova pocházející ze západních jazyků byla likvidována všude, kde se dalo: nahradit „pomfrity“ v jídelních lístcích restaurací „smaženými brambůrky“ sice mělo logiku, proměna „jazzu“ v „džez“ však už méně.498 Rostoucím potřebám propagandy odpovídal „rozvoj“ publicistického stylu, hlavně v novinách; období vědeckotechnické revoluce (o níž měl režim za to, že se v ní nachází) měl odpovídat růst odborné terminologie všeho druhu.

Shora se tvrdilo, že společnost se dynamicky rozvíjí po všech stránkách, tak jak by se právě jazyk mohl nerozvíjet? Po vzoru Sovětského svazu přibývalo například zkratek, jež měly vyjadřovat budovatelský elán pracujících (JZD, ROH, ČSM). Místo „papírnictví“ se říkalo „Narpa“, z řeznictví se stala „Masna“ – a z řezníka, alespoň na krátkou dobu, „masnař“. Vznikly celé profese, jež bylo třeba nově pojmenovat („politruk“, „děldop“ – míněn dělnický dopisovatel). Z nově objevené potřeby schůzovat se zrodila slovní spojení jako „nanášet otázku“, „najíždět na plán“, „postavit problém“, „tak nějak si to rozříkat“ a podobně.

Nový režim s sebou nesl nové starosti. Jak třeba dosáhnout, ptali se pracovníci aparátu KSČ, aby se ve stranické propagandě dalo mluvit a psát snesitelným jazykem? Záhy se totiž začalo ukazovat, že ideologický slovník strany je do té míry vzdálený skutečnosti, že propojení tohoto jazyka s reálným jazykem lidí v podstatě není možné. Členové strany se na potkání poznávali podle toho, že chápali a často i užívali slovní spojení, jako „ukovat nerozbornou jednotu“ nebo „osvobodit z fašistického jha“. Zbytek lidí nad takovým jazykem krčil rameny.

Přestože byla péče o jazyk podřízena stejným totalitním pravidlům jako zbytek společnosti, podařilo se Ústavu pro jazyk český, založenému v roce 1945 (jenž při tom vyšel ze zkušeností českých jazykovědců několika starších generací), vtisknout takové péči systematický charakter. Cílem jazykovědy už nebylo vymyslet systém přísných a jedině správných pravidel, ale spíš vytvořit podmínky pro to, aby co nejširší vrstvy lidí měly chuť používat v běžném styku nikoli hovorovou, ale spisovnou řeč. Jazyk měl být vnímán jako systém, jenž je v neustálém vývoji. Žáci a studenti neměli memorovat poučky, ale měli se učit rozlišovat ducha řeči. „Jazyk mateřský jistě lépe ovládá žák,“ byl citován starý Vilém Mathesius, „který třeba někdy zakolísá v pravopisu nebo tvarosloví, ale dovede pěkně vyprávět nebo popisovat, nežli žák, který má v malíčku všecky předpisy pravopisné a tvaroslovné správnosti, ale nesvede několik kloudných vět jasného a plynulého vyprávění nebo popisu.“499

Zaměstnanci Ústavu pro jazyk český se rozhodli sloužit nové a velkorysé představě správného jazyka do roztrhání těla. „Profesor Havránek upozorňoval každého z nás,“ vzpomínal v osmdesátých letech Josef Filipec, „že se sluší, aby vědecký pracovník pracoval až šestnáct hodin denně, a že je třeba zbavit se školských pouček: správné – nesprávné, nikoli – nýbrž a nic mezi tím.“500 Zvýšená aktivita přinesla ovoce. Vedle češtinářských rubrik, otiskovaných v novinách, získal velkou oblibu rozhlasový Jazykový koutek, založený ústavem v roce 1946 a vysílaný každý všední den; mezi badateli se o něj dlouhá léta staral Miloš Dokulil, jenž proslul tím, že nepovažoval za nemožné dodávat ze své dílny jeden koutek denně. V Praze a Brně byly zřízeny jazykové poradny, zodpovídající (nejčastěji telefonické) dotazy nejistých obyvatel. Nikdy předtím a zdá se, že (zatím) ani potom, nebyla starost o českou řeč do té míry veřejným zájmem jako v šedesátých letech.

Opakovaly se však i mnohé staré námitky. Učitelé základních škol například dál tvrdili, že pravidla pravopisu zůstávají nesmyslně složitá: nácvik psaní „i“ a „y“ zabral podle průzkumů, uskutečněných v šedesátých letech, na ZDŠ víc než sto hodin, o kterých si mnozí učitelé mysleli, že by se daly využít lépe. Ačkoliv se však třeba z dopisních rubrik v novinách mohlo zdát, že lidé si přejí radikální pravopisnou reformu, z průzkumu prováděného ústavem na konci dekády vyplynulo, že žádané jsou jen takové zásahy do pravopisu, které nijak výrazně nezmění grafickou podobu textů. „Zhruba by se to dalo vyjádřit asi tak, že veřejnost by si přála, aby se pravopis zjednodušil, ale současně aby to nebylo příliš nápadné, aby se nezměnilo nic podstatného,“ shrnuli tyto požadavky v Naší řeči.501

Navrhované radikální úpravy (například odstranění „y“ ve vyjmenovaných slovech) se proto ani tentokrát neuskutečnily. Nová vydání pravidel pravopisu, jakkoliv režimu poplatná třeba v označování jeho institucí velkými písmeny, zároveň přispívala k demokratizaci jazyka zaváděním takzvaných dublet – dvojího způsobu psaní některých cizích slov, například „president-prezident“. Psaná podoba jazyka se tím měla stát snesitelnou jak pro konzervativce, tak pokrokáře, a bylo ponecháno na vývoji, aby rozhodl, čí pojetí se prosadí.

S překvapením byl v českém tisku komentován francouzský zákon z roku 1976, jímž bylo ve Francii zakázáno užívání cizích slov všude tam, kde pro daný předmět existovalo francouzské označení. Aby snad čeští čtenáři nezačali přemýšlet nad možností chránit češtinu před přívalem rusismů, byl francouzský jazykový zákon označen za demagogické gesto, jež prý nemůže zakrýt podstatu věci – a tou je pronikání amerického imperialismu do všech sfér života ve Francii. Že ruština proniká do českého jazyka stejným způsobem, marxističtí jazykovědci jako by nevnímali: když v Naší řeči jednou, už za hluboké normalizace, rozebírali jazyk Týdeníku aktualit (zaměřeného na překlady článků ze sovětského tisku), došli přes stovky nalezených rusismů k závěru, že jazyková úroveň časopisu je skvělá.502

„Teprve ve společnosti socialistické, budované pod vedením komunistické strany, mohla se spisovná čeština všestranně rozvíjet a uplatňovat,“503 tak viděli v Naší řeči situaci v osmdesátých letech. Konkrétně to znamenalo, že do jazyka volně pronikala slovní spojení, jako například „strana a vláda“, „demokratický centralismus“, „proletářský internacionalismus“, „bratrská pomoc“ (míněna okupace republiky v srpnu 1968) a další. V posledních letech před listopadovým převratem se v souvislosti s nástupem Gorbačovových reforem ještě zvedla poslední vlna novodobých rusismů – slov jako „perestrojka“, „glasnosť“ atd.

I po roce 1989 se objevily názory, že český jazyk je v ohrožení; nejčastěji s nimi vystupovali komunisté a některá další extremistická nebo nacionalistická sdružení. Polistopadové pokusy zaručit správnost a čistotu řeči zákonem, obsahujícím i hrozbu sankce, byly odraženy. Neuspěly ani komunistické pokusy vnutit určitou podobu spisovného jazyka třeba moderátorům soukromých televizí a rádií a dalším pracovníkům v médiích. Souvislost mezi autoritativním myšlením a pocitem neustálého ohrožení jazyka se potvrdila.

Sen o Podkarpatské Rusi

Až do podzimu 1918 sotva některého z Čechů napadlo, že by ten bezejmenný kus uherského území pod hřebeny Karpat mohl s jejich příštím státem nějak souviset. A zpočátku to netušili ani sami představitelé Rusínů v Americe. Hnuli se mezi posledními, až v létě 1918, a svou rezoluci, žádající pro mateřskou zemi právo na sebeurčení, předložili prezidentu Wilsonovi v hodině dvanácté, 21. října 1918. Navrhli tehdy, v sestupném pořadí, trojí možný způsob budoucnosti své země: nezávislost Podkarpatské Rusi, její spojení s Rusíny v sousední Haliči a Bukovině nebo autonomii v rámci některého státu – bylo jim jedno kterého, ale v úvahu tehdy přicházely nejpravděpodobněji Uhry.

O možném spojení s Československem, které v té chvíli oficiálně ještě ani neexistovalo, nejprve vůbec nebyla řeč. Změnilo se to, až když představitel amerických Rusínů, mladý a schopný advokát Grigorij Žatkovič navázal kontakt s Masarykem. Ten měl v té době mezi slovanskými exulanty z Evropy výborný kredit: právě dotvářel demokratický stát po americkém vzoru, do kterého Pittsburskou dohodou s představiteli amerických Slováků vtělil také východní část země. Obtíže spojené s přidružením vzdáleného Podkarpatska si dokázal představit. Zároveň si však, jako dobrý stratég, uvědomoval i význam takového spojenectví: ČSR by jím získala hranici s Rumunskem a dostala by do obklíčení nenáviděné Maďarsko; Podkarpatskem mimoto vedla i důležitá železniční trať ze střední Evropy k Černému moři.

V plebiscitu uspořádaném na konci roku 1918 se ze zástupců amerických Rusínů vyslovily pro připojení k ČSR dvě třetiny. Zbytek dokonal dramatický vývoj na sousední Ukrajině a v Maďarsku, kde se na jaře 1919 v obou případech ujali moci bolševici. V květnu 1919 rusínští zástupci oficiálně požádali prezidenta Masaryka o začlenění Podkarpatska do ČSR. Podrobnosti pak upravila saintgermainská mírová smlouva ze září 1919: její dikce neskrývala, že cílem bylo dostat území pod jedinou demokratickou správu, která v tomto neklidem zmítaném koutě Evropy v dané chvíli přicházela v úvahu.

K republice, nabyvateli území, byla saintgermainská smlouva velmi vlídná. ČSR se zavazovala poskytnout Podkarpatské Rusi autonomii, jinými slovy „obdařit ji nejvyšší měrou samosprávy slučitelné s jednotností státu československého“. V praxi to znamenalo, že o tom, kolik bude na východě státu svobody, se mělo rozhodovat v Praze. Podkarpatská Rus měla dostat svůj sněm (s důležitými zákonnými pravomocemi v otázkách jazyka, vyučování, náboženství a místní správy), aniž bylo řečeno, kdy se tak stane. Státní úředníci měli být „pokud možno“504 vybíráni z místních obyvatel, aniž bylo stanoveno, co dělat pro případ, že by se tak nestalo. Československá ústava z roku 1920 tato ustanovení převzala včetně slibu, že v čele autonomní správy bude prezidentem jmenovaný guvernér.

Skutečný vývoj se ubíral jinou cestou. První čeští legionáři sice dorazili do Užhorodu už 12. ledna 1919, potom však zemi obsadili komunisté z Maďarské republiky rad. Po jejich vytlačení v červnu 1919, v reakci na válku s Maďarskem, tam vznikla nikoli autonomie, ale vojenská diktatura v čele s francouzským generálem Hennocquem, která trvala až do ledna 1922. Civilní správu dostalo na starost direktorium, jmenované pražskou vládou a podřízené Hennocqueovi, v čele s administrátorem Janem Brejchou. Ten přivedl na území Podkarpatské Rusi první české úředníky s cílem začlenit tuto zemi do celku republiky. Mezi členy direktoria byli zástupci Rusínů včetně „Američana“ Žatkoviče; na výkon moci však měli malý vliv; de facto vládl Brejcha spolu s generálem.

V českých zemích si jen zvolna uvědomovali, co zisk nepravděpodobných východních území znamená. Bylo to něco úplně jiného než se Slovenskem, ke kterému Češi chtěli mít intimní vztah. Jak uvažovat o území, které dosud nemělo ani ustálené vlastní jméno? V pražských novinách se rozproudila debata na téma, jak kraji pod Karpatami říkat: Uherská Rus? Podkarpatská Ukrajina? Zakarpatí? Karpatské Rusínsko?

Že nečekaně nabyté území může přivodit státu také nečekané potíže, ukazoval z nedávné minulosti „případ“ rakouské Bosny. Vídeň ji nejdřív třicet let spravovala, pak v roce 1908 anektovala, avšak nikdy nestrávila (anexí proti sobě navíc popudila Rusko, čímž urychlila velmocenské směřování k světové válce). Následník trůnu František Ferdinand si do bosenského Sarajeva přijel pro smrt, pak přišla válka; nakonec Rakousko na Bosnu jako na jednu z četných svých vnitřních nemocí zahynulo.

S Podkarpatskem to musí být jinak, psaly české noviny: důvěru tamních lidí, kteří se rozhodli hledat záchranu v československé demokracii, nelze zklamat. Ale jak s touto zemí správně zacházet? Text saintgermainské smlouvy naznačoval, že autonomie má být provizoriem, které umožní Rusínům politicky vyrůst, tak aby si o svém budoucím a už definitivním státoprávním uspořádání rozhodli sami. Nemuseli by se pak nutně přidat (soudilo se v Praze) jenom k Maďarům či Rusům, ke kterým měli zeměpisně i politicky blízko. Proč by nemohli svůj volně koncipovaný svazek s Československem proměnit ve svazek pevný a trvalý?

Co tedy s „dočasnou“ správou, jak vážně ji založit a kolik do ní investovat? O českou osvětu začali pečovat lidé jako Alois Hora, český podnikatel, dřevař, který na Podkarpatsku působil už před rokem 1918 a znal jak místní hospodářské poměry, tak mentalitu lidí. Věřil v možnost dlouhodobého státního připojení. Spatřoval v něm hlavně možnost, jak by se vnitrozemský stát mohl domoci spojení s mořem. „Plavba po Dunaji a Labi prochází zeměmi nám nepřátelskými, kde na ochotu nikdy počítat nemůžeme, a mohla by nám tedy tato cesta být v budoucnosti ztěžována. Přes Karpatskou Rus můžeme však docílit dvojího nového spojení s Černým mořem, a to jednak dráhou ukrajinskou přes Černovice a Oděsu, a navrženou novou dráhou údolím Zlaté Bystřice do Galace. Oba národy, jak rumunský, tak ukrajinský, nemají příčiny k nepřátelství s naším národem.“505

Než byly definitivně určeny československé hranice, žádal Hora dokonce připojení „velkého Podkarpatska“, území podstatně většího, než jaké se nakonec v ČSR ocitlo. „Jako je Užhorod srdcem západní Uherské Rusi, tak je Sihoť srdcem východní části, a převedení života do jiného centra je již z důvodů vytvoření terénu nemožno. Bez Sihotě byla by východní Uherská Rus neschopna života!“506 Když však rozhodnutím mírové konference Marmarošská Sihoť zůstala mimo československé území, Uherská Rus to přežila, o Horovi nemluvě.

Hora nebyl imperialista; pokud mu na něčem doopravdy záleželo, pak na tom, aby v Praze pochopili rusínskou mentalitu a vyhnuli se zbytečným nedorozuměním. V tom smyslu působil nejdřív trochu zvláštně jeho požadavek, aby se „Rus“ na východě stal občanem privilegovaným, nikoli jen rovnoprávným. V demokratické republice bylo „víceúrovňové“ občanství obtížné si představit, Hora však vysvětloval: „Rus, u nějž je vrozena krutá nenávist k jeho utlačovatelům a jenž stal se dlouholetým útiskem nedůvěřivým, neuzná nikdy rovnoprávnost se židem a Maďarem za vytouženou svobodu. Rus musí od začátku vidět, že nastává nová doba, pravá svoboda ruského lidu, bez kliček a úkladů zastřených a jen navenek opravdově míněných. A to uvidí jen ve vysloveném privilegování své národnosti! Veškerá správa musí být ruská, ani jedno místo nesmí být obsazeno národností maďarskou nebo Židy, úřední řeč musí být ruská, dvojjazyčné vyhlášky budily by nedůvěru. Zákony musí stavět Rusa všude na prvé místo a musí mu zaručovat svobodu v nejširším slova smyslu.“

Češi z toho měli pochopit, že na východě republiky platí jiná pravidla než ta, jaká zavádějí Masarykovi demokraté v Praze. Hora sám naznačoval, že budování demokratické správy přinese ještě další potíže: dost dobře nepůjde prospět Rusínům bez Rusínů, a protože nejméně tři čtvrtiny obyvatel země jsou negramotné a vrstva inteligence tenčí než na Slovensku, zabere výchova k demokracii dlouhý čas. Místní lidé nemají národní tradice ani psané dějiny; místo nich si vyprávějí legendy o zbojnících a loupežnících, jako je Nikola Šuhaj. Nevymezují se mezi sebou podle příslušnosti k národu, ale podle své víry. Ekonomicky jsou neuvěřitelně zaostalí: neznají pluh; jsou to teprve pastevci, nikoli zemědělci. Kamna v jejich primitivních chalupách nemají komín, takže kouř po zatopení proudí do místnosti. Lidský život si tady ponechal podobu, kterou jinde opustil před staletími.

I profesor Karel Kadlec, další autor z první vlny českých zpravodajců o východním území, upozorňoval na to, že republika na sebe jeho připojením vzala víc břemen než práv a výhod. „Součástí republiky stalo se území z odlehlého státního střediska těžko ovladatelné, území celou svou povahou ostatním dvěma součástím dosti cizí, s lidem hmotně i duševně zanedbaným, území, jež sotva asi lze pokládat za trvalejší příslušenství našeho státu.“ Kadlec neměl pochyby, že se Podkarpatská Rus jednou spojí s Ukrajinou: „Bude dobře, když si naše veřejnost uvědomí, že jsme jen přechovavateli cizího depozita, které někdy budeme musit vydat.“507

Mezi prvními českými podkarpatoruskými experty byli také optimisté – jako Vojtěch Lev, který v roce 1920 vábil české lidi na východ s tím, že se tak Češi přiblíží k moři a k Rusku (na existenci krvavé Leninovy diktatury nebral ohled). Tyto hlasy však byly v menšině, skeptici byli na počátku dvacátých let v převaze. Český úředník v Užhorodě V. Drahný popisoval v roce 1921 východ republiky jako „nevlastní, ale nám milé dítě, které jsme si vzali na vychování“ a které bude brzy „vráceno svým bratřím“.508 Profesor Viktor Dvorský komentoval v polovině dvacátých let podle něj převažující české mínění v té věci: ČSR vykonává na východě dočasný mandát, jehož smyslem je připravit území pro příštího držitele.509

Bylo by asi unikátním případem v dějinách, kdyby úřednictvo státu převzalo správu nad cizím územím jen proto, aby se ho později mohl snadněji zmocnit někdo jiný. Náklady na výkon státní správy se na Podkarpatské Rusi během pár let vyšplhaly na 300 milionů korun ročně, což bylo mnohem víc než „udržovací“ částka. Přitom šlo, jak už bylo řečeno, v prvních měsících a letech o diktaturu – která měla k původním představám amerických Rusínů daleko.

V lednu 1920 se proto do Prahy vydala rusínská delegace se stížnostmi určenými jak prezidentu Masarykovi, tak vládě. O administrátoru Brejchovi se v jejích podkladech psalo jako o „gubernátorovi“ (sám si tak prý od podřízených úředníků nechával říkat) a o jeho lidech se tam mluvilo jako o „stvůrách“.510 Ministři Beneš, Švehla a Hodža v Praze podobný tón odmítli, setkání však přivodilo Hennocqueův i Brejchův pád a v květnu 1920 jmenování prvního podkarpatoruského guvernéra, „Američana“ Žatkoviče.

Masarykův přítel, který se vrátil ze Spojených států, aby podobně jako jeho pražský vzor vládl demokraticky svému lidu, si však se svým úkolem nedokázal poradit. Především se mu v Praze nepodařilo vymoci Podkarpatsku slíbený sněm. Guvernérovy kompetence dál zůstaly závislé na Praze a faktickou moc vykonával nový pověřenec z Prahy Petr Ehrenfeld. Žatkovič nucenou symbiózu s ním vydržel jen deset měsíců; pak podal demisi a v březnu 1922 se vrátil do Ameriky. Svůj návrh, aby vývoj směřoval k volné československo-podkarpatoruské federaci, neprosadil.

Sám byl ostatně jediný, kdo ho pokládal za možný. I většina jeho původních spojenců ve dvacátých letech došla k závěru, že správa Podkarpatské Rusi se sice utváří jinak, než bylo na mírové konferenci dohodnuto, že je to však stále nejlepší možnost z těch, které jinak připadaly v úvahu (tedy vláda maďarská či rusko-ukrajinská).

Za celou dobu trvání první republiky tak na Podkarpatské Rusi nikdy nezískali hlavní slovo její guvernéři, jmenovaní z rusínského obyvatelstva (po Žatkovičovi to byli ještě Anton Beskid a Konstantin Hrabár). Vládli jejich čeští zástupci. Reorganizací státní správy v roce 1927 se Podkarpatská Rus stala jednou ze čtyř zemí ČSR a v jejím čele stanul zas Čech, zemský prezident Antonín Rozsypal. Vládlo se shora, z Prahy. Otázka autonomie usnula.

S odstupem času se ani nezdá možné, že to šlo ještě nějak jinak. Země byla hospodářsky zaostalá, průmysl v podstatě neexistoval, hrozivě rostla emigrace za prací do Ameriky (za oceánem žilo 400 tisíc, tedy téměř polovina všeho tehdejšího podkarpatoruského obyvatelstva). Rusíni, s kterými jedinými mohla republika na východě ze začátku počítat, byli ve vlastní zemi pouze v těsné národnostní většině. Znalec podkarpatoruských problémů, v roce 1921 Žatkovičův tajemník (a později ministr v několika československých vládách) Jaromír Nečas psal do Prahy v memorandu pro prezidenta Masaryka o „hrozivé cifře“ a neskrýval ani to, že situace českých úředníků, kteří se na východě začali zvolna zabydlovat, má k ideálnímu stavu daleko.

Během prvních dvou let jich z Čech na východ přišlo dvacet tisíc. Vstupovali do prostředí odlišného jazykově, kulturně i nábožensky. Nebyli si jisti, jak se změní jejich status, pokud se jednou stanou ze státních úředníků „autonomními“. Především se však nepodařilo vždy dostát původnímu odhodlání, aby na východ mířil výkvět českého národa.

Pozdější generál a prezident Ludvík Svoboda, v té době kapitán československé armády, sice sám svůj pobyt na východě republiky s úspěchem zvládl, v pamětech však přiznal, že vojáci byli na Podkarpatskou Rus často překládáni za trest – což sotva usnadňovalo kvalitní výkon státní moci a správy. Díky tomu, že se Svoboda dokázal naučit řeči místní inteligence, maďarštině, prožil pak i s rodinou na východě spokojeně celá dvacátá léta; takový osud však u českého důstojníka nebyl pravidlem. Další schopný voják, lékař a spisovatel Jaroslav Durych, například vydržel jen rok a půl a při první příležitosti spěchal zpátky domů.

Durych zažil zblízka počátky účinkování české propagandy na území Podkarpatské Rusi, a jako tak často v jiných věcech, došel i zde nesmlouvavě k názoru, že česká státní správa si na východě počíná jak slon v porcelánu. „Jezdí-li sem tito spasitelé,“ psal o českých politicích, „kázat negramotnému lidu svá hesla, je to asi taková podívaná, jako když vykomplimentovaná primadona velké opery se ocitne s kočujícím ansámblem v pokoutní hospodě venkovského městečka. Obnošené škrpály se dávají žebrákům; zdejší lid však, třebas je chudý a lecčeho potřebuje, přece jen takovým žebrákem není.“511

Čeští státní úředníci, vojáci a policisté nebyli jediní, kdo si východ začali podmaňovat. Neznámé území se rozhodla prozkoumat i věda; systematicky od roku 1922. Archeologové vyrazili hledat předpokládané kořeny československého a rusínského národa, o kterých se předem tušilo, že budou sahat až do časů Velké Moravy. V roce 1923 vyšlo první souborné české knižní dílo o Podkarpatské Rusi.512 S velkým úspěchem se o rok později v Praze a dalších českých městech uskutečnila národopisná výstava Umění a lid Podkarpatské Rusi, která vyvolala vlnu zájmu o východní folklor a zahájila éru podkarpatoruských pobytů českých malířů a literátů. Když se na východě začalo víc stavět a hrozilo nebezpečí, že staré dřevěné řeckokatolické kostelíky zaniknou, začali si je Češi vozit k sobě domů. Ten nejznámější, kostel svatého Michala z Medvedovců u Mukačeva, se v roce 1929 ocitl v pražské Kinského zahradě pod Petřínem – a zůstal tam dodnes, aniž byl kdy znovu vysvěcen a otevřen, jako památka na časy, které jsou už dávno pryč.

Češi byli ze své minulosti poučeni, že národ stojí a padá s jazykem; v jejich případě tomu tak v minulosti vždycky bylo. O významu volby oficiálního jazyka Podkarpatské Rusi nikdy nepochybovali; problém však byl v tom, že naprosto nebylo jasné, jaký jazyk to má být. Řeč inteligence, která by za běžných okolností měla přednost, nepřipadala v úvahu: maďarština byla jazykem ve válce poraženým a nedemokratickým. Ruština a částečně i ukrajinština, které prosazovali pražští rusofilové, mohly v budoucnosti působit odstředivě. A o přičlenění území koneckonců požádali zástupci Rusínů – takže by oficiálním jazykem země měl být jazyk jejich.

V tom byl problém. Rusínský jazyk v roce 1918 neměl jednotnou, spisovnou podobu, ale skládal se z několika dialektů. V Praze proto sice rozhodli, že vyučovacím jazykem bude jeho kodifikovaná podoba (na které se ihned začalo pracovat), mimoto však na Podkarpatské Rusi po celých dvacet meziválečných let existovaly také školy ruské, ukrajinské, české a maďarské – a vyučovalo se i v hebrejštině, jidiš, němčině a rumunštině.

Z tohoto jazykového bábelu v Praze neměli radost – a pokud by si mohli vybrat, dali by přednost splynutí se státním jazykem československým. Literární historik Antonín Hartl v roce 1924 psal, že řecko-katolická (nikoli tedy pravoslavná) víra, která je většině místních obyvatel vlastní, se podobá slovenskému katolictví. Mezi Rusíny a Slováky prý ostatně neexistuje skutečná etnografická hranice. Tam, kde jsou lidé jedné víry, lze podle Hartla přimhouřit oči nad jazykovými rozdíly. Takže: „Lze mluvit o jednotné slovensko-rusínské (zcela správně: východoslovensko-rusínské) kultuře na území bývalého uherského Podkarpatska s centrem v Prešově, a to už snad v době 17. století, zcela jistě však v 18. století.“513

Kulturním centrem rusínských národních snah podle Hartla ve skutečnosti nebyl Užhorod, ale daleko spíš (slovenský) Prešov. Východní Slováci tak prý s Rusíny dávno vytvořili „dlouhou, nejméně stoletou“514 kulturu. Hartl naznačoval, že tato skutečnost, „náležitě pochopená“, by mohla mít pro budoucí celistvost ČSR význam – například by na Podkarpatské Rusi povzbudila „jazykovou orientaci československou“. Vlastně by se opakoval podobný postup jako s literaturou slovenskou, která se také (jak se alespoň v polovině dvacátých let z Prahy zdálo) stala „organickou součástí literatury československé“.515

Ve stejné době, kdy Hartl rozvíjel své filologické úvahy, psal geograf Viktor Dvorský o tom, že „podkarpatské ruské obyvatelstvo nemůže být posuzováno jinak než jako větev politického národa československého“ a povzbuzoval asociace mezi postavením Rusínů v ČSR a státutem francouzské menšiny ve Švýcarsku.516 České školy na východě přibývaly rychleji než školy všech ostatních jazyků: v roce 1921 jich bylo 17 (s 28 třídami); v roce 1935 už bylo českých škol 171, v nich 616 tříd a na 620 učitelů. Až ve třicátých letech hlavně maďarští obyvatelé zavedli proti české škole kampaň: „Vytýká se jí zejména, že čechizuje a že chce Podkarpatskou Rus počeštit. Je to nejen nesmysl, ale je v tom i kus zlé vůle,“ bránili se čeští učitelé.517

Ještě v polovině třicátých let nic nenasvědčovalo tomu, že Rusíni, kteří si kdysi vymohli začlenění do ČSR, dokážou vystupovat tak, aby z tohoto začlenění měli kulturní a národnostní prospěch. Nikdy nežili tak bohatým duchovním životem, aby se mezi nimi jiní mohli asimilovat; spíš to byli oni, kdo byli v neustálém ohrožení nově příchozími, ať už byl návštěvníky kdokoli. „Kde jsou?“ sháněl se po místních obyvatelích spisovatel Ivan Olbracht. Mizeli mu v městech s českými, případně maďarskými nápisy a s dvouocasými lvy na budovách úřadů. S jejich jazykem se nesetkával ani na stránkách knih, které si na východě mohl koupit, ani na plakátech místních kin. V Užhorodě četl na domech nápisy: Pražské uzeniny a lahvové pivo, Kolínská cikorka, Pražská úvěrní banka a další. V obchodě s ukrajinským lidovým uměním ho přivítaly dvě prodavačky Češky. Z užhorodských úřadů se hrnuli jen samí Češi. Bylo to divné.

Své Rusíny Olbracht našel vždycky až nakonec, někde bokem, na neznámém nebo nepodstatném místě: v horách, na pastvinách, v chýších se slaměnou střechou. Žili ve své zemi, jako by se za tento svůj život styděli a jako by si nepřáli, aby na ně bylo moc vidět. Neměli ambice, které by byly srozumitelné lidem ze západu. Pokud jim na něčem záleželo, Čech jim v tom nedokázal rozumět.

Raději se tedy oddával sám sobě při turistice. Vyzbrojen stanem Poutník z továrny Thonet Vsetín, kráčel po kamenitých stezkách lehkým krokem, neboť z domova věděl, že o opravu jeho bot je i na východě dobře postaráno: „Baťa má prodejny a při nich správkárny nejen ve městech, ale ve všech aspoň větších vesnicích, kde obuv ošetří a spraví. Na Podkarpatské Rusi je jich přes osmdesát.“518 Dvoustránkovou chválou Baťových kecek za 19 Kč obšťastnil čtenáře svého podkarpatoruského cestopisu dokonce i velký básník-chodec S. K. Neumann.519

Političtí představitelé republiky měli o budoucnosti Podkarpatské Rusi obyčejně jasno. Ve třicátých letech občas připomínal původní ideu autonomie jen nový (od roku 1935) guvernér Konstantin Hrabár – i on však hlavně proto, aby dodal, že by to byla jak drahá, tak náročná operace, na jejíž provedení stát zatím nemá prostředky.520

Prezident Masaryk se v podkarpatoruském vnímání zařadil mezi národní hrdiny, jakési bohy nad vodami: původem moravský Slovák se stal Rusínům národním hrdinou i vůdcem. Když v roce 1930 jako Prezident Osvoboditel slavil osmdesáté narozeniny, nezůstali na Podkarpatské Rusi (na rozdíl od Slovenska) v oslavování pozadu. Stránky místních novin zaplavily oslavné verše. „Prezident Foma Masaryk, / našej svobody otec, / vo deň tvojeho roždenija / pryjmy ljubov ot serdec,“ tak ho viděli.521

Ministr zahraničí Edvard Beneš, na něhož zbyla praktická stránka politiky, v květnu 1934, během své cesty na východ, řekl, že o osudu Podkarpatské Rusi je rozhodnuto definitivně na celá staletí a že ji republika bude proti útočníkům hájit do poslední kapky krve; pro Československo je to prý otázka státní a národní hrdosti a cti.522

Sotva byla náhoda, že Podkarpatská Rus se stala v dvacátých a třicátých letech zemí zaslíbenou trojice tehdy největších spisovatelů: Jaroslava Durycha, Karla Čapka a Vladislava Vančury. Materiál pro své nejlepší knihy tam získal Ivan Olbracht, který na Podkarpatské Rusi v letech 1931–1936 strávil každoročně několik měsíců. Psali tam také Josef Knap, Z. M. Kuděj, Jan Vrba a mnozí další. Nejoptimističtější z nich zůstal asi Kuděj, který svůj román z dob huculského povstání z roku 1918 zakončil vyjádřením víry ve společnou huculskou a československou budoucnost.523

O Durychovi už byla řeč; neskrýval, že se na Podkarpatské Rusi ocitl v zemi, k níž se svým západním, křesťanským etc. vzděláním nenašel klíč; vyjádřil jí však obdiv právě vzhledem k její kulturní a etnografické odlišnosti. Země mu připomínala poušť, tak byla odlišná od všeho, co znal; i na její mapě mohlo stát psáno „hic sunt leones“; skutečnost tady mizela, dřív než se jí člověk dokázal dotknout.

Češi, kteří zde neměli přátel, podle něho přicházeli na území, k jehož ovládnutí jejich obvyklý dobromyslný civilismus nestačil. „Obloha je tu aspoň dvakrát tak veliká jako v Čechách, západ slunce je třikrát žhavější, vycházející měsíc v úplňku je u horizontu aspoň čtyřikrát tak veliký jako v Čechách a hvězdy aspoň pětkrát.“524 Skutečnost promlouvala řečí přeludů: Durychovi se zdálo, že pod cikánskými čely místních lidí se blýskají bělma pardálů a tygrů, v Rusínech viděl tibetské nomády a v karpatských kopcích shledal krajinu podobající se střeše světa, Afghánistánu, Buchaře, a především zemi středu. „Ani v nejimperialističtějších extázích jste si netroufali žádat, aby se naše vlast dotýkala Číny.“525

Pro svobodu, s jakou se zde Češi setkali, dosud nevytvořili jméno. Durych měl pocit, že této démonické podkarpatoruské volnosti pohlédl do tváře před jedním z postranních oltářů v košickém dómu, zobrazujícím Krista v proslulé scéně Ecce homo. „Ano, taková uštvaná liška také pláče očima, také cítí hanbu a ponížení, ale není to jiskra pasivnosti, co jí v posledních chvílích hoří v oku! Ještě se ohlíží, kdo ji píchne: má strach, ale není to strach slabošský, je v něm jen věrnost svobodě, je to strach o svobodu. Ach, vždyť je to podkarpatský Rusín!“526

O svobodě jako o hlavním tématu, odkrývaném na Podkarpatské Rusi, psali i jiní: Karel Čapek v Baladě o Juraji Čupovi zobrazil cikány, kteří provozují svou hudbu jako nějakou „strašnou a tajemnou neřest“ a dokážou jí vytáhnout lidem duši z těla,527 Vladislav Vančura v románě Poslední soud učinil hlavním hrdinou Rusína, který přišel do Prahy z hlubokých lesů, aby zbloudil až ve městě. Spisovatelé však pochopili i to, co strohým myslím jejich úřednických a politických předchůdců zůstalo odepřeno. Z náhlého a nečekaného setkání s minulým osudem plynulo, že pro ty, kdo se s vlastním zapomenutým dětstvím kdysi lehkomyslně rozešli, není cesty zpět.

Ivan Olbracht vyjádřil situaci českých dobyvatelů Podkarpatské Rusi jednoznačně: „Nezvykli si, nezvyknou si.“528 Všichni ti bývalí legionáři si prý svůj život na východě původně představovali jinak – a teď marně touží po návratu domů. V prostředí, se kterým mají splynout, se ocitají ve stále větší samotě. Podle úředních statistik z roku 1930 jich v té době žilo na Podkarpatské Rusi už 35 tisíc a v tomto počtu kontrolovali území se 700 tisíci obyvateli. Olbrachtovi se zdálo, že si tam počínají jako kolonizátoři – a že se čím dál víc podobají (nemilovaným) Maďarům, jež kdysi přišli vystřídat. „Jako by českou politiku vedli dvacetiletí jinoši, kteří se již nepamatují, s jakými pocity a náladami se u nás potkávaly germanizační snahy rakouských vlád.“529

Paradoxně se v této věci s Olbrachtem nejlépe shodli ti, kdo s ním jeho odsudek českých úředních praktik jinak nesdíleli a vstoupili s ním kvůli tomu do polemiky. Po vydání Olbrachtovy knihy o Nikolovi Šuhajovi se vzedmula vlna takzvaných „antišuhajů“ – knih, jejichž autoři se snažili dokázat, že Nikola nebyl muž-mýtus, ztělesnění nespoutané svobody, ale obyčejný vrah a zloděj, u něhož glorifikace není na místě. O tuto věc bylo možné vést dejme tomu spor; autoři, kteří se zastávali českých četníků a celníků proti loupežníkům, však odhalili, jak velká mentální propast mezi nimi a Nikolou Šuhajem byla.

„Na jedné straně byli všichni ti, kteří nosili hubertus, zelený klobouk a pušku, jezdili kočárem nebo autem, měli ženy kněhyně – na druhé straně byly jen ‚duše‘ jako před staletími, když všechno kolem bylo knížecí, lidi, země,“530 psali B. Mladý a R. Gordon, autoři jednoho z nejzajímavějších „antišuhajů“, románu Sami – „Na východě republiky klid“. Jak vůbec Češi mohli doufat, že by ovládli tento kus země, vzpurnější než ta nejdivočejší divočina? „Bylo jako na kraji nově objeveného ostrova: na úzkém pruhu pobřeží podobal se život životu jinde. Mechanismus vyplenil džungli, spálil prales a založil dobrou, klidnou a spořádanou plantáž. Uvnitř však stále ještě ryla divoká prasata, žili náčelníci. Tu se ještě řezaly hlavy a udily v ohni.“531

„Divošská“ skutečnost připomněla českým učitelům a strážmistrům existenci světa, o kterém si v klidných a bohabojných českých zemích zvykli tvrdit, že neexistuje. Čím víc je tato podivná země vtahovala do sebe a vábila ke svému srdci, tím víc probouzela k životu i divocha v nich, na jehož existenci dávno zapomněli a jež se jim v prvé chvíli zdála absurdní.

„Pije, toulá se, žije v nezřízených vášních, má nešťastné a vyčerpávající poměry s domorodkami, nakonec opustí stanici a kontrola jej musí hledat v chýších, kde žije ztracen, odcivilizován,“532 tak líčili Malý s Gordonem profil českého kolonizátora, který se, opuštěn svou civilizací a nadřízenými, ocitl v cizí zemi s rozumem v koncích. „Všude jinde můžete zdůvěrnit s lidem, také spíše k němu přilnete – jen ne na Podkarpatské Rusi. To je divočina. S nikým si tam ničeho nezačínejte, ani s úřednictvem, ani s kněžími, s těmi zejména ne, protože jim lid naprosto věří – rovněž si nevšímejte života lidí, to jest Rusínů. Je věcí jiných, aby Podkarpatská Rus vypadala, jak má vypadat. Doporučuje se, abyste se neženili pokud možno s Rusínkami. Kazí to službu, která je tak těžká. Zachovávejte v každém případě do všech důsledků předpisy a my na vás nezapomeneme.“533

Jejich vlastní nitro jim přestalo dávat odpovědi na otázky, které kladl místní život. Jako záchrana zbyl jenom předpis. Pochopili, že se v této zvláštní zemi nestanou podmaniteli – a vůbec ne spasiteli. Sotva bylo divu, že se za takové situace různým autorům při popisu podkarpatoruské skutečnosti vybavovaly ty samé metafory. Vojtěch Lev viděl v Podkarpatí „kus nejtemnější Afriky“534 a Malý s Gordonem užasle zapsali, jakou dvojici knih uviděli stát v poličce československého četnického strážmistra: Duhamelův Citový zeměpis Evropy a Gideovo Kongo.

Kdyby k nim byl osud politicky příznivější a dovolil jim ještě nějakou dobu na cestě ke svým kořenům pokračovat, kam až by dohlédli? V Conradově románě Srdce temnoty, kde se bílý muž v kolonii také setkává se svým archetypálním stínem, nezbude bílému diktátoru Kurtzovi po nahlédnutí do vlastní divošské tváře nic než čirá hrůza.

Politické okolnosti konce třicátých let Čechy na Podkarpatské Rusi nakonec odvedly od existenciálních úvah a vystavily je úderům životní prózy. Zklamali se vlastně všichni. Nejvíc asi ti, kdo věřili, že se toto území podaří kulturně začlenit do republiky. V třicátých letech tomu leccos nasvědčovalo. V městech na východě se hlásili ke slovu příslušníci mladé inteligence, vyrostlé po první světové válce; zakládali časopisy, vydávali knihy, hleděli směrem k Praze a chtěli se v budoucnu řídit podle Masaryka. „Budeme nosit myšlenky z Východu na Západ,“ slibovali sobě i jiným v lednu 1937, „a podle svých sil pomáhat také mladým lidem podkarpatoruským, aby snadněji mohli na druhou stranu. Aby se seznámili s lidmi na Západě a pomohli jim v přeskakování překážek.“535

Zklamali se i ti, kdo dlouhá léta snili o autonomii Podkarpatské Rusi, a kdo se jí paradoxně dočkali až za soumraku republiky, v říjnu 1938. Bylo to ponuré vítězství – protože bylo zřejmé, že jde jen o prolog k příštímu dělení země, na které stáli ve frontě všichni sousedé. Vídeňskou arbitráží z listopadu 1938 si Maďarsko odkrojilo nejúrodnější jižní část včetně největších měst Mukačeva a Užhorodu. Zbytek regionu, nyní už zdaleka ne životaschopného, Maďaři obsadili po 14. březnu 1939.

Zklamal se též Ivan Olbracht, asi největší český milovník tohoto kusu země, který se s ním ještě v roce 1937 stačil symbolicky rozloučit knihou próz Golet v údolí. A zklamali se také všichni ti, jejichž osudy v této knize zachytil; budoucnost, která je čekala v nejbližších letech, si nedokázali představit ani v nejčernějších snech.

Zklamali se však také ti, kdo doufali, že po vyhnání nacistů se pod Karpatami bude pokračovat na cestě nastoupené ve dvacátých a třicátých letech. Jako výraz vděčnosti Sovětskému svazu, předjímající (jak se doufalo) budoucí plodnou spolupráci, byla Podkarpatská Rus z iniciativy prezidenta Beneše postoupena Stalinovi. Smlouvu se Sovětským svazem v listopadu 1945 ratifikoval pražský parlament, aniž kdo z Čechů něco podstatného namítal. Beneš v roce 1945 popřel, že kdy byla řeč o „definitivním“ spojení Podkarpatska s republikou. Pro mnohé demokraty na východě znamenala tato smlouva druhý a ještě horší Mnichov – a bylo opravdu zvláštní, že ji inspiroval člověk, na kterého ten první kdysi dolehl tak těžce. Naléhání někdejšího guvernéra Žatkoviče, aby republika svěřené území nepouštěla, Beneš nevyslyšel.

Doslov autora

Rukopis s názvem České snění původně vycházel jako historický seriál na pokračování v časopisu Týden v roce 2003. Na počátku tehdy mělo jít o kratší text, inspirovaný životem a dílem několika podivínů, diletujících kdysi v českém historickém myšlení – lidí, jako byl Karel Kramář (jmenovec politika), Hanuš Kuffner, Josef Müldner a další. Místo těchto v podstatě efemérních zjevů se však postupně stalo tématem cosi jiného a širšího, totiž iluze jako stav lidské mysli.

Kdyby nebylo lidských snů, nebylo by ani činů, ve kterých se původní představy naplňují. Zdaleka ne každý sen se však promění ve skutečnost – a rozhoduje o tom především, nakolik je „sen“ ve skutečnosti zakotven a jí inspirován. V optimálním případě lidské sny a činy žijí v míru a přátelství a ovlivňují jeden druhého. Jsou však i situace, kdy se „sen“ od skutečnosti odpoutá, nebo se s ní dokonce ocitne v rozporu.

Jednotlivé kapitoly této knihy pojednávají o různých podobách českých iluzí, tak jak se projevovaly v běhu staletí. Přívlastkem „český“ nemá být řečeno, že text má ambici přiřadit se k pokusům na téma české charakterologie. Sotva by to byla snaha, která by měla smysl. V dějinách lze sice pozorovat podivuhodné podobnosti a žasnout nad opakováním týchž způsobů uvažování a jednání; vyvozovat z nich však zákonitosti by vyžadovalo víc odvahy, než kolik jí čtení a promýšlení písemných pramenů umožňuje. Poznání, že cosi se opakuje, ačkoliv to z hloubky našich povah není dáno, by však právě proto u některých českých kompenzačních stereotypů mohlo snížit riziko opakování. Takový byl (možná iluzorní) záměr autora, Čecha, při psaní tohoto textu.

Proti původní časopisecké verzi doznal rukopis četných změn. Je kratší o jednu kapitolu (Sen o vůdci) a delší o jinou (Sen o Podkarpatské Rusi), především však byla většina kapitol doplněna a rozšířena tak, aby text dával dohromady ucelenou výpověď. Jako téměř vždy autorovi záleželo na tom, aby se pohyboval napříč obory – historií, kulturní historií, psychologií – a zvýšil tak pravděpodobnost, že „mimooborový“ výsledek bude lépe přiléhat ke skutečnému životu.

„Vysoké“ by se zde mělo opět stýkat s „nízkým“. Nejctihodnější lidé národních dějin zde vedle lidí duševně i charakterově narušených vystupují nikoli proto, aby vznikl hodnotový chaos, ale abychom si zkusili uvědomit, že přes zdánlivé rozdíly vlastně „myslíme“ všichni stejně. Nejvíc se mýlíme tam, kde jsme si sami sebou nejjistější. A to, co „vidíme“ okolo, často vůbec není svět, ale jenom naše představy o něm.

První dvojici textů na toto téma připravil autor shodou okolností před osmnácti lety; pod názvem Český sen je tehdy (31. prosince 1992) otiskla Mladá fronta Dnes. Protože autorově práci byl tehdy nablízku zesnulý literární teoretik a spisovatel Vladimír Macura (mj. autor knihy sémiotických analýz Český sen z roku 1999), je tato kniha věnována jeho památce.

P. K.