Soumračno

(16. 6. 2005)

Řeč se mi drolila, jak jsem se snažila mluvit. Potkala jsem Radka na silnici, když šel kosit trávu. Bylo mu minulý měsíc pětapadesát, rozplácnutý nos jen nepatrně vystupuje z jeho vrásčité tváře.

„To se ti najednou zhroutí úplně všechno. Ani nevím, jak bych to vysvětlila,“ šel rychle, stěží jsem s ním udržela krok. Několik aut na nás troubilo, protože jeho kosa nebezpečně vyčuhovala do silnice.

„Já ti rozumím, Helenko, rozumím ti,“ řekl po chvíli. Vlasy se mu u uší stříbřitě leskly, jinak je měl delší, na koncích u ramen zvlněné. Kosa byla proti němu obrovská, protože on sám byl malý a hrbil se. Šel rychle svým mírně nakloněným krokem, zlobila ho kyčel, takže se pohupoval tak, aby na pravou nohu došlapoval co nejméně.

„No, prostě někomu věříš, máte spolu nějaký sny a prožíváš s ním určitý věci, rozumíš? Pak se najednou odtrhne a prožívá to samý jinde, jenomže tobě něco chybí, už napořád.“

Mířili jsme na louku, roztaženou za vsí. Přešli jsme přes silnici na kamenitou cestu. Po té jsme se ochrnutí vedrem courali k lesu. Tam si zadýchaně sedl na pařez. Kosu položil přes svoje stehna. Vybalil si cigarety. Na čele mu visely krůpěje potu. Cigaretě vždy lámal filtry. Ozvalo se jen lehké puknutí a v bílé ruličce se objevil rozzrněný nahnědlý tabák. Zapálil si. Zamával zápalkou, zhasil plamen o vzduch a já ucítila ostrý závan spálené síry. Radek měl na sobě oprané černé triko a tepláky. Sedla jsem vedle něho do trávy. Bylo dusno. Už několik dnů se nedalo vůbec dýchat, červen byl mimořádně horký. Slunce žhnulo s oparem potažené oblohy. Musela jsem polknout hořký chuchvalec, který mi zavazel v krku. „Ono je to strašně těžký vysvětlit.“

„Ale mám velkou kosu, co? A jak kosí, panečku, ta kosí!“ řekl a přejížděl jí roztouženě prstem po hřbetě. Kosiště už bylo uhlazené od jeho dlaní.

„Jo, to jo…,“ řekla jsem rozpačitě. „Víš ale o čem mluvím… zbortí se ti to a aby ses úplně nezbláznil, aby jsi úplně nezešílel z toho, že už ten člověk najednou není, musíš začít co nejdřív stavět znovu, víš jako úplně od začátku, a to je strašně těžký. Když máš někoho rád, myslím strašně rád…,“ chrlila jsem ze sebe ty střepy, „… tak se s tím nedá skoro ani žít.“

Radek zvážněl a zakroutil hlavou. Vdechl skoro celou cigaretu najednou: „Není dobrý hnedka začít stavět, Helenko, to se ti může zbořit cokoli, ale nesmíš jako hned stavět, to né…,“ odklepl tíhou přelomený popel a zase popotáhl, „dobrý je nějakou dobu pozorovat ruiny.“ Zasmál se a začal do toho smíchu dlouho chraplavě kašlat, šedivé oči měl přivřené. „Takhle si sednout, podívej,“ položil kosu vedle sebe, její ostří zmizelo ve vysoké trávě, zmuchlal nedopalek o kůru pařezu a podepřel si bradu nateklou pěstí, „potichu se dívat do toho bordelu a přemejšlet vo něm.“

Chvíli jsme jen tak seděli, všude kolem nás trčely roje měkkých mušek, z trav vystřelovala ostrá těla kobylek. Vzpomněla jsem si na zimu.

(29. 12. 2004)

Do rozbité střechy se prodíraly dešťové kapky, propadávaly skrz díry až na betonovou podlahu půdy, kde se utvořila na koncích roztrhaná kaluž vody. Dusot jejich zbitých těl se zapíral do oken, po kterých pak sjížděly a slízaly cestou další a další vodu, až se konečně roztekly na zprohýbaném parapetu. Byl konec prosince. Nakupené hroudy sněhu v zahradách měly sesunuté hlavy. Helena spala ve svém pokoji, který se krčil hluboko pod půdou, vlastně pod úrovní země, proto se v něm držel chlad. Byla přetočená ke stěně, páteř zaraženou do těžké peřiny. Její postel se postupně mění v prach, protože jsou v ní chodbičky vyhryzané od červotočů. Rošt se promáčkl stářím, takže v místě pro stehna je propadlina, a jí se leží nepohodlně. Neustále se tu noc převracela. Její sen byl o nějakém sklepě, ve kterém slyšela tiché šeptavé hlasy. „Nechte ji. Už toho měla dost.“ A nějaká studená dlaň jí rychle prochmatala krk. Příšerně se lekla a to ji probudilo.

Trvalo chvíli, než si uvědomila, že není žádná dlaň, která by se jí studeně dotýkala, že je v pokoji sama a že to byl jen sen. Bylo jí teplo, odvalila zpocenou peřinu a chvíli jen tak zírala do tmy, ze které začaly jednotlivé věci vystupovat. Dusí se. Nenávidí svůj pokoj. Je v ní tolik vzteku, že by dokázala jen chrlit špinavý šepot do roztlemených stěn. Bylo něco po páté.

Na rozích a na kdysi bílých stropech se vždy, když se otevřely dveře, svíjelo v jemných závanech dokonalé křečiště pavučin. Stačilo se dotknout jednoho vlákna, a celá klenba plná křehoučkých prázdných pavoučích těl se přesunula a chytala na sebe další a další rozpáranou mlhu. Dívala se do hrany zdi, která se jí tyčila u hlavy. Na konci byla začerněná stínem. Pak se zvedla a otevřela okno. Pršelo na její zavřená víčka a do plic se jí dostával provlhlý studený vzduch, spadával na ni jako obklad.

Když se s ní před několika dny Tomáš rozešel, byla ve svém pokoji na koleji. Připravovala zrovna svíčky, aby pak doma mohla vylít co nejvíc vosku a číst z něho. Třásly se jí ruce, protože byla zesláblá hladem. Svíčky skládala pomalu na stolek, aby si je mohla sbalit do krosny, až se bude stěhovat na těch pár dní o svátcích. Vypadly jí z dlaní, jak se lekla, když zabzučel mobil. Poslal jí poslední trapnou esemesku: „Helco, uz te nemiluji.“

Po příjezdu z Ústí se jen svalila do svého pokoje a snažila se nějak si to celé vysvětlit. Několik dnů a nocí seděla na kraji nepovlečené postele, zkroucená na zemi, kde se držela špína a chlad. Snažila se přemluvit samu sebe, aby to brala tak, jak se to teďka bere, prostě s nadhledem. Jenomže vždycky, když se zvedla a zatahala za cíp toho nadhledu, že teda zavolá někomu a půjde prostě jenom ven a bude se bavit a třeba si i „nabalí nějakýho novýho kořena“, roztřásla se a začalo jí být zle. Svíce ani nevybalila. Zůstaly i s plesnivým chlebem několik týdnů na dně krosny.

Bylo jí sedmnáct, když se stěhovali z bytu do rodinného domku ve vedlejší vesnici, kde ani ulice nebyly, protože tudy vedly pouze kamením poprášené cesty. Často chodila přes trať k rybníku, který lemovalo ostré rákosí. Kusy rozmočených kmenů vyvrácených vrb se válely u řeky po povodních. Dřevo v nich bylo rozjedené vodou. Řeka se téměř otírala o rybník. Mezi těmi vodami vedla cesta, plná písku a kamení. Chodila po ní až k začátku lesa.

Dům stál ve stráni u trati. Vždy v létě seběhla jen malý kopeček, překročila strouhu, ve které se ukládala zelená voda, a už přelézala nahořkle vonící, teplé pražce. Jejich dům byl docela veliký, měl dvě patra a půdu, ale místnosti byly zpočátku neobyvatelné. Schody vedly do druhého patra příliš strmě a byly úzké, takže člověk musel stranou přešlapovat, aby mu noha nesjela. Dole měla mít pokoj Helena a její bratr.

Tam seděl Tomáš, pár dní před tím, než se nastěhovali z bytovky. Seděl na zablešené sedačce, modrošedé s prasklými péry, která se drala skrz jako ostré houby zjedovatělé rzí, aby se zaryla do kůže. Seděl a hlavu si podpíral dlaněmi. Měl velké dlaně. Delší hnědé vlasy. Všichni říkali, že vypadá jako holka, a měli pravdu. V kině ho jednou urazila stará bába, která přišla a roztřeseně jim sbírala bundy ze sedaček.

„Tohle tady nemůžete takhle pokládat, děvčata,“ řekla; a on se jenom zatrpkle usmál.

„On mi řekl, že jsem děvče,“ prohodil naprosto klidně. Trvalo chvíli, než pochopila, jak vtipného má kluka, a pak se smáli celý film, ještě když viděli tu kostnatou bábu sbírat vajgly u šatnového pultu. Byl to takový smích, že si musela otírat oči a břicho bolelo, jen musela dávat pozor, aby nevypískla, protože za nimi seděli dva malí spratci s popcornem. Bála se, že jí nahází nasládlý polystyrén do vlasů nebo tak podobně, taky za krk, a ona se bude kvůli těm parchantům lepit celou noc. Ale jako holka vypadal. To už mu nikdo nikdy neodpáře.

V druhém patře byla ložnice, babiččin pokoj, obývák a kuchyň. Záchod a koupelna byly v místnosti, kde spali dva zrzaví psi. Když se vystoupalo ještě po jednom schodišti, dostal se člověk až na půdu. Tam bylo nejtepleji, protože horkost dýchala z trámů, ze kterých se těžce spouštěla můří a jiná těla po pavoučích vláknech. Vše se muselo vymalovat a opatřit nábytkem. Půda nebyla vůbec obyvatelná. Zatékalo tam, ale v létě Helena sedávala na betonové zemi a čichala k sušenému bezu a k mátě, která visela v ostrých trsech z trámů.

Bratr už se odstěhoval pryč, takže je dole sama. Sedí a dívá se do úsvitu. V kopcích a na lukách se chumlá mlha. Vycházející slunce spíš dokresluje ostrým věcem hrany, než aby přímo rozsvěcovalo. Zkouší si vzpomenout, kde to začalo. Všechno se o něj otíralo, když tu byl. Pomáhal dokonce s malováním a stěhováním. Protože se stěhovali z bytu jen o pár set metrů dál, vozili všechno v kárce. Z kopce takhle sjíždělo několik polic knížek, kusy rozmontovaného nábytku, peřiny, kýče do polic. Když vše odvozili, Helena se celá zlámala do rozpraskané káry. Tvrdé okraje ji ryly do kolen, a on ji tlačil do kopce. Schválně prudce zatáčel a přestal s tím, až když jedno kolo zachrčelo a vykloubilo se. Sedřela si loket, jak spadla na dřevěnou hranu.

Tenkrát, když je poprvé nechali spát v ještě nezařízeném domě, zatímco celá rodina usínala v bytovce, bylo jaro. Zešeřilo se. Venku byl stín, pod třešní se kloubnatě svíjely jeho poházené větve, u staré stodoly zase spadl z keře a protáhl se do trávy. Koberec v pokoji byl starý a prošoupaný. Musí se to vyměnit. Všechno se bude měnit, ale teď jsme tu jen my a šero. Nebylo téměř nic vidět, jen silueta gauče a kdosi zanořený do té siluety.

V přízemí se k sobě tiskly jen dva tmavé pokoje. Dříve maštal a chlívek. Ten menší měl být její. Maštal, kterou svíral pohromadě vysoký klenutý strop, bude bratrova. Je tu jen malé okno. Světlo, které se jím prodere, když je den, umírá hned.

Sedla si tenkrát na Tomášův klín. Měl trochu těsné džíny, rozdrbané nad koleny, jak se to tenkrát nosilo. Tlustý svetr, načichlý deštěm, mu hned sundala. Pod ním triko zaražené do těch těsných kalhot. Vypoulený poklopec. Zapnuli rádio. Hráli: „Love is the shield“ a ona se topila v modrošedé barvě, zatímco on na ní ve vypouklých džínách, zaráželo se jí to do třísel.

Nikdy jí nepohladil vlasy, nikdy, nikdy si mi nehladil vlasy!!! Ty zatracenej šmejde!

Tu noc to ještě nedělali, protože tam byla zima. Vlezli si pod starou deku, v rádiu zrovna hráli někoho, kdo si „dal na lačno jedno pivo a spatřil anděly, jimž pelichá peří…,“ a tak usnuli.

Brala jsem jeho husté obočí mezi nehty jako do pinzety a tahala ho za ně, abych ho trošku pozlobila. Stírala mastnotu z kořene nosu a dívala se na bříška prstů, jak se lesknou. Pak jsem zarůstala svým pohledem do nevelkých vrásek na čele. Hnědé oči, vroubené propadlými kruhy, byly naštěstí zavřené. Vůbec jsem nechápala, jak může ta radost, která se mi vevnitř mele, tak strašně bolet. Drží mě kolem pasu, spí. Převalí se na bok a ve mně se něco jakoby mlátí o tupé kameny, láme mi to kosti a pomalu a vytrvale bouchá do vnitřností… „dragging my soul to a beautiful land…“

Helena, zaražená tím, že je po pěti letech najednou tak sama, mluví s babičkou, mluví s ní často a dlouze. Když uslyšela šourat její bolavé nohy nad svým stropem, oblékla se do teplého svetru a tepláků. Babička vstala, měla vlasy celé polámané spánkem, na jedné straně se jí odchlíply a trochu zvlnily. Helena vystoupala po schodech nahoru.

„Ahoj,“ zašeptala, protože víc síly se jí do hlasu dávat nechtělo. Okamžitě sklopila oči.

„Ále, dobrý ránko, brzo vstáváš!“ řekne babička trochu rozdrážděným hlasem, široce zívne a postaví na kafe. Má na sobě bavlněnou modrobílou noční košili, která jí sahá až po kotníky. Na nohou nosí obvazy a bačkory.

„Nemůžu spát…“

„Jakto?“

„Ty taky nemůžeš spát,“ odsekne, protože se nechce bavit o tom, že měla zase divný sen. Na krku z něho ještě cítí zimu.

„Ale kolik je mně a kolik je tobě!“ babička si sedne k oknu na roh květinové sedačky. Když cvakne konvice, Helena zalije kafe. Položí hrnek před babičku a svůj přimkne do klína, je trochu roztřesená, takže po okrajích hrníčku stékají horké černé čůrky, ve kterých jsou rozeznatelná mletá zrnka kávy. „Můj pane, Grabulka psala… včera zrovna sem dostala dopis,“ a povídala zase o Grabulce jako skoro každý den poslední dobou, aby Helena alespoň na chvíli přišla na jiné myšlenky.

Rok 1923 se zapsal do babiččiny paměti jako zlý. Neúroda, hlad. V polském Faustynově se už lesy červenaly od špatného podzimu. V chalupě, která měla malá nízká okna, už byla tma. Stromy zpívaly svou smutnou píseň o tom, že jim zase něco padá a že je to nenávratně ztraceno a zetleno. Až na jaře orosí jejich větve nové lupení, bude to bolet zrodem. Dvě vzrostlé břízy trčely přímo před domem. Šlahouny mokrých větví šlehaly promodralé tělo líného večera. Dům měl špatnou střechu a dvě vikýřová okna zírala téměř bez víček jako vyplašené oči. Byl klid, jen ten vítr, praskání mechu a rozněžnělé trávy. Rostly houby. Všude kolem domu rostly houby, hlavně v uměle vysazeném lesíku ze smrků, který byl pár kroků napravo od staré stodoly.

Dům, který postavili Grabulčini předkové před víc jak sto lety, byl rozbouraný, dostal se do něj oheň a vykradl téměř celou jeho polovinu. Pak ještě jednou, když vypukla válka, ale to byla vypálena polovina Faustynova. Když ji její matka rodila, bylo venku nepříjemně chladno. Vítr se zapíral do netěsných letmo položených prken, která měla nahrazovat stěny. I jehličí vlhlo a ztrácelo svou ostrost.

Zrozena byla, a ačkoli nechápu, proč se něco vůbec touží zrodit, z nějakého důvodu mě mrazí pomyšlení, že z ní měli všichni šílenou radost. Zkřísnutá matka jí laskala těch pár zbytečných vlásků, které směřovaly doprostřed čela, na koncích se stáčely do slepených cárků.

„V roce dvacet tři tušim, že to bylo, kdy se tetka Grabulka narodila. Narodila se tam, ve Faustynově. Dlouho se jí nechtělo ven. Její máma, to víš, ta málem zemřela. To tenkrát nebylo jak teď. Jako malá vyrůstala v tom domě, hrála si s ostatníma děckama, jako z okolí. Víš tam kolem, jak sou ty lesy všude.“

„Ale babi, byla to tvoje švagrová, proč jí říkáš tetka?“ Babička se zasmála a promnula si pohled, až po její roztřesené pěsti, zčernalé na mnoha místech skvrnami, zbyla narudlá kůže, která se rozepnula, když babička zase otevřela oči.

„Ále, všichni jí říkali tetka, prostě to byla tetka. Odešla brzo z domova. Už ve škole jí říkali Grabulka, no a protože nosila takovej šátek divnej, tak jí začali říkat tetka. No a i můj brácha jí říkal tetka Grabulka. Menovala se Grabulková, víš jako, a s tím šátkem vypadala o hodně starší, než byla.“ Babička se smála. „No já ti nevim, nikdo jí neřekl jináč, snad jen ten… Rolin jí začal říkat jináč, Vlastičko jí říkal, když si ji jako vzal, ale dřív ne, dřív kdepak, vůbec ne!“ Babička mávla rukou. Vždy si sedly do kuchyně. Vnučka se rozkročila přes židli, protože tak se jí sedělo nejlíp, měla křivá záda, a babička se posadila, překřížila nohy a seděla až na úplném konci rohové sedačky. Byly natočené k sobě, kafe jim vonělo a hřálo jejich chladné dlaně. Babičce se třásly ruce, když obrovský hrnek s namalovanou husou, která měla kolem krku nepochopitelně uvázanou modrobílou mašli, nutila k ústům. Měla dolů prohnuté rty, které už téměř nebyly vidět, jenom když je našpulila, aby srkla trochu toho kafe.

Jednu lžičku rozemletých zrníček zalila třeba třikrát nebo čtyřikrát, vždy přidala jen malinko nového, ale neustále vlastně pila to staré. Byla to jen taková nahnědlá břečka, která neměla ani sílu vonět. Nikdo jí nikdy nemohl vysvětlit, že teď už není třeba šetřit na takových věcech.

„No a babi, to sem se chtěla zeptat, jak to, že toho o ní tolik víš.“

„Víš, ona mě měla strašně ráda, ještě než se s Rolinem vzali, jéjku to ti byla svatba,“ babička sepjala ruce a obrátila oči ke stropu, „my sme bydleli v Požděnicích, tam jako, a já se s ní, no… skamarádila, když chodila do školy. Víš, my chodili do polský školy a do český školy pak, v neděli. Všechny Češi, jak tam byli, tam posílali děti.“

Helena poslouchala naštípnutý babiččin hlas. O Grabulce mluvila už tolikrát, ale z těch zlomků se špatně skládal celý její život. Dalo se tušit toto: Tetka Grabulka byla tiché dítě. Byla nejmladší, a protože se o ni matka nemohla dobře starat, už ve třech letech ji odnášel strýc na zádech do nového domu. Její matka se domluvila se svou sestrou, že jim nechá Vlastičku na výpomoc alespoň do té doby, dokud nebude jejich polorozpadlá chatrč opravena tak, aby se kolem ní nemuselo pořád lítat. O Vlastičku se tedy bude starat její teta, a až bude jenom trochu schopná vykonávat nějakou práci, dostane co nejvíc této práce, aby se odvděčila. Z domova chodí peníze na její ošacení a stravu, jinak nic a nikdo. Bydlí asi dvacet kilometrů od sebe a už se půl roku neviděla s rodiči.

„Tak měla tři roky nebo kolik, tak ji vzali k tetě do Požděnic. Tam sem já taky bydlela. Měly sme židovku kamarádku. Klurka sme jí říkali. No, na písku sme si hrály. Já sem měla hodně hraček, třeba sem měla z umělej hmoty vaničku, tak sem tam koupala panenky, příbory takový z umělý hmoty. V létě sme skákali přes švihadlo a hodně sme si hráli s míčem. V zimě sme sáňkovali, na podzim to bylo moc hezký, dělali sme takový ty táboráky. A ve Faustynově, tam dělali ty táboráky, vždycky tam přišel i učitel českej, brambory sme pekli, zpívali, někdo chtěl mrkev, tak si pek mrkev.“ Babička se směje: „Já to ale nejedla. Byli legrační ty sousedy, se tak na večír se poscházeli, v Požděnicích, tam bydlelo hodně Němců. To byla čtyři kilometry vesnice a bydlelo tam hodně Němců. Klurka mluvila polsky, protože vona byla taky jako já, že nikomu by byla nevzala nejmenší věc. Doma jsme mluvili česky a plno tam jako v Zelově šlas, taks mohla po česku mluvit, protožes tam slyšela mluvit česky.“

Babička hladila hřbet hrnku. „No a na Poláky, Helenko, poslouchej! Sem jim vždycky zpívala něco: ‚ře Polák Čechovi boty čiščič muší.‘“ Babička se škodolibě smála… „Ředitel naší školy byl Němec, v Polsku chodili do škol i Němci a učili se polsky. Ale my sme se nazlobili!“ Rukou si přikryla tvář, otřela si čelo a pokračovala: „Jednou zájezd byl do toho Lasku a sme se rozhodly tři holky, ještě jedna Češka a jedna Polka, že nepojedem, ale to bylo v neděli, tak nás to mrzelo a sme jim šly naproti. Jenom oni šli jinudy a my taky jinudy a sme zašly daleko a v noci, a tak nás hledali a nikdo nás neviděl, no kde? Když my sme šly víc jak deset kilometrů od Požděnic. Brečely sme celou cestu, pak sme nakonec nevěděly, kde se nacházíme, tak já sem přišla tak ubrečená. Ta jedna kamarádka byla hrozně bitá. Zoša.

A nebo…

… sme se šli sáňkovat, teď já byla na sáňkách a voni byly víc vprostřed toho rybníka a já snáz se na ty sáňky dostala, když to prasklo. Sme ti byly umočený! Takovej kabát sem měla. A my sme teďka šly a ta jedna, Zoša, myslím, říká: ‚A my dál nepudeme, bo budeme bitý.‘ A já, ‚ne deme domů‘ a táta se ještě smál, ale soused tak hodně zbil, tu Zošu.“

Hrála si s děckama vždycky odpoledne. To přišel Ríša a vytáhl ji ven. Na dvorku proháněli slepice a škádlili psa. Ríša přinesl vyřezávané klacíky, které měly lidské tvary. Vlastička je brala do dlaní a hrála si s nimi. Udělali si provizorní jeviště, kam naskládali ta mrzce vyříznutá těla. Protože žádné z nich nebylo schopné stát, museli držet svoje třísky mezi dvěma prsty. Jeviště, polorozbitá dřevěná krabice pokrytá papírem, na kterém teta Jula sušila houby, křivě neslo ty ošklivě znetvořené kusy dřev. Špinavá, rozdováděná děcka jim říkala „loutky“. Na smradlavém kusu papíru byly ještě mnohde přilepené třásně vyšťavených hřibů.

„Sme ti chodili po houbech. Třeba každej den. Tam podél potoka jich rostlo tolik. Chodili sme tam na ostružiny a zpátky sme se vraceli s takovýma křemeňákama velkejma jako hlavy,“ babička naznačila, jak velcí asi byli ti křemeňáci, „kdepak… tenkrát to bylo všechno jináč. Teďka už nikde takový houby nerostou. Ale ty holoubky, Helenko, kdybys věděla, my je vždycky pražili na kamnech, jenom tak bez ničeho, jenom se posolej jako a nechaj se tam na čistejch kamnech. To ti je pochoutka. Vono to pak voní po celým baráku.“

Už jsem její vyprávění skoro nevnímala. Zase jsem se ztrácela. Tenkrát, když se vzbudila, když ji držel a byli spolu poprvé sami v opuštěném domě, otřásla se zimou, protože pravou paži měla vysunutou zpod peřiny. Rychle ji ponořila zpět a chvíli jen poslouchala a dívala se do prázdných polic na zdech. Venku jako by se vylil hrnec s horkou lávou přímo do stromů. Jsou to většinou jabloně. Jen jedna třešeň rozprostírá své polonahé větve do chladného vzduchu. Je prasklá, ale rodí, a rodí dobře. Nebudila ho. Ležel mírně jako nějaké štěně, ruce schované pod tlustou, stářím načpělou dekou. Mírně přetočený na bok, zdál se mu sen. Určitě se mu zdál sen, protože svaly v obličeji se mu škubaly, jako by se smál. Byl tedy spokojen. Jeho sen byl o rybách. Potápěl se, dotýkal se murén, které se z nepochopitelného důvodu měnily v delfíny.

Nebude ho budit. Vstala. Hned se jí tělo zazmítalo, jaká tam byla zima. Zapraštělo jí v kostech. Oblékla si narychlo spravené šedivé tepláky. No a pak vylezla ven. Stoupla si vedle čističky na betonovou zem a pozorovala, jak to vypadá kolem jejich nového domu. Krásně to vypadá. Moc pěkně to její rodiče vybrali. Lesy, sady, sousedi, kosi. Ptáci, kteří jedí žížaly, ty bezkrevnaté tepny země, položené ledabyle v prostydlých drnech.

„Helčo?!“ slyšela jeho potemnělý hlas. Ještě mu praskal spánkem. Helena vždy v noci příjemně oddychuje na jeho paži, až mu celá pravá polovina těla téměř odumře a přestane ji cítit. Nebo cítí jenom zvláštní tlak, jako by byl pohřben, ale místo hlíny na části jeho těla těžkne ona. Celá se zachvěla, když ho slyšela volat její jméno.

Našli se, když byla Helča na chalupě u Řasnice. Bydlel ve Frýdlantu a dělal to léto na brigádě, pomáhal při stavbě. Helena kolem jezdila na kole. Jednou, když si odběhla koupit něco do obchodu, stál u toho jejího kola ještě s dalšími a jedl nějaký kus chleba se scvrklým jazykem zelí, které vyčuhovalo po stranách. Ostatní kluci i starší zedníci si ho dobírali, tak se zeptal. Naklonil se mírně k ní a nejistě zašeptal, jestli by nezašla na oběd. Byla trošku zmatená, ale slíbila, že přijde. Až pak si uvědomila, co se vlastně stalo. Nadávala si, ani se jí moc nelíbil. Byla totiž právě zamilovaná do člověka, který ani nevěděl, že existuje. Druhý den seděli v restauraci a povídali si. Helena zjistila, že studuje v Praze a že bydlí ve Frýdlantu. Zjistila, že když se usměje, začnou mu trošku slzet oči, takže se celý projasní a zmatní, až když opět svěsí koutky. Jezdila za ním na stavbu a on za ní k Řasnici. Hodně chodili k řece, kde jen tak leželi a slibovali si, že za sebou budou jezdit i po prázdninách. Helena tomu ani nevěřila, ale on přijel už po čtrnácti dnech.

Seděl opřený o gauč, peřinu žmoulal až pod bradou. „Zima, co?“ zeptala se. Měla rozcuchané vlasy, dlouhé jakoby kudrnaté, zamotané do zvláštních chuchvalců, včera před spaním to byly dva copánky, které se zpola rozpletly, zpola smotaly do jiných tvarů. Celou tuhle neumělou konstrukci držely dvě ostře červené gumičky. Připadala mu krásná. Tváře měla chladné ranním vzduchem. Široké šedivé oči lemovaly dlouhé řasy, které byly mnohde polámané, to jak Helena ležela a spala. Spí jako dítě. Natočí se na břicho a žmoulá kdejaký ten cíp deky, polštáře, čehokoli… Zívl, ale v očích mu zahrálo a ona věděla, že se líbí. Šla k němu, do jeho tepla, které hlídal uvězněné peřinou a svým tělem. Lehla si do jeho náruče, do jeho ramene zanořila bradu, nechala se přikrýt a držet.

Rozhodli se, že si udělají výlet. Nejdřív se nasnídali, chleba byl už tvrdší, ale dal se jíst. Namazala dva obrovské krajíce zteplalým máslem, které zacpalo snad všechny díry v tom přestárlém chlebu. Oni vždycky doma mazali jenom ty díry, aby se ušetřilo, ale Tomášovi dá másla víc, on to potřebuje. Chleby byly nešikovně ukrojené, takže byl jejich povrch roztrhaný, místy schodovitý. Byla pyšná na to, že nekrájí tak nudné krajíce jako její máma. K tomu rozsekala na titěrné kousíčky dvě rajčata a gumovou okurku, která měla už naprosto scvrklou slupku a určitě bude kyselá. Rozložila je do půlměsíce a dovnitř do toho půlměsíce ponořila chleba, který po stranách přizdobila okurkou. Odnosila snídani na stůl: „Budeš chtít čaj nebo kafe?“ „Čaj si dám, lásko.“ Zahřálo v ní tím zbytečným slovem. Už byla převlečená. Hodila na sebe o dvě čísla větší džíny a vytahaný svetr. Nikdy neměla dobrý vkus.

Chrlení tmy – děti už jsou dávno v peřinách. Na silnici se plazí proudy vody. Stromy se lámou v pase a skučí bolestí, když se jejich větve cuchají do sebe a sdírají si listy. Sem tam někdo pošlape šnečí ulity. Některé i dvakrát nebo dokonce třikrát. V objetí bílých stěn, ve svěrací kazajce bílých studených stěn sedí za bílým stolem, tak divně se kolíbá ze strany na stranu a přemýšlí, co řekne mámě, až s ní bude o tom všem mluvit.

Tak poslouchej, mami, co ti teď řeknu. Jen mi to nikdy nepředhazuj, nikdy mi to nezkoušej otřískat o hlavu! Líbí se mi, Tomášova rozpolcenost se mi líbí, a jeho dobrá vůle, když se dotýká mých spánků. V tom nebyla jenom těla. Zničil by celý svět a pak by se ještě, aby mi něco dokázal, snažil probudit jedno poslední stéblo trávy, hladil by ho svými prsty, profoukával jeho pošpiněnou tkáň, dýchal na něj teplo. Myslela jsem, že by kvůli mně zabil a vzkřísil cokoli.

Můj sen byl právě o tom, jak jde po cestě, až se mu práší u pat roztroušenými mušími těly, šourá se, protože chce zdůraznit svůj vnitřní klid. Nemá totiž kam pospíchat, ví, že sedím na lavičce a že ho sleduju, jak má ruce zaražené do kapes na kolenou rozseknutých kalhot, ví, že tam vždycky budu. Za ním skápl poslední cár ohně do soumraku a je chladno, příjemně chladno, a on se blíží. Na trávě spí lehká vůně trávy, on jde pomalu a čeká, jestli mě konečně napadne, abych vypadla.

Táhni!

Roztrhlo se nebe, zapraštělo a blesk se zahryzl do kůry vysoké borovice.

Na trávě plesniví drobky chleba, které jsem tam naházela hladovým ptákům. Nechtěli to a věděli proč. Téměř se zastavil pár metrů ode mě, aby mi dal čas.

Ne, zírám na ty zelené nakyslé hrudky, které nikdo nechce.

Už se nepřibližuj, chci, aby ti něco pořádně useklo nohy, aby celá země byla plná nabroušených kos, abys zkrvavěl, až se budeš plazit. Rozumíš tomu! Ty víš, co si to vlastně proved! V tom snu brečím…

Nemohl dál, sklopil hlavu a usmál se, když jsem se zaplétala do ostří kos a prosila ho, ať kvůli mně umře.

Nakonec jsem se přece jenom zvedla a chtěla zmizet jako zmrzačený sen. Štípal mě do tváří, každou tu ránu ještě více odchlípl a bolelo to. Ještě teď šustivě sundává muší křídla ze svých podrážek a usmívá se. Na vlasech se mu protahuje tma. Všude na něm je tma.

(2. 1. 2005)

„Grabulka chodila do školy v Požděnicích. Pořád se chtěla něco učit, to víš, já taky se chtěla učit, takže chodila do jedný třídy dvakrát,“ babička se začala smát, až si hřbetem ruky musela otírat oči. „Seděla v lavici a ruce měla zaražený za zádama takhle jako,“ ukázala, jak měla zaražené ty ruce, „a byla tam až do poslední chvíle a nechtěla vůbec domů, víš.“

Vlastičce bylo pět let a už pracovala. Pomáhala s vařením, s šitím a obsluhovala svou sestřenici Madlu, která neustále něco chtěla. Nosila jí na louku jídlo a musela počkat, až poslední drobeček zmizí, aby odnosila nádobí zpět domů. Madle bylo dvanáct a všichni ji měli rádi. Uměla hrát na klavír a hodně se smála. Měla kudrnaté vlasy, světlé. Oči šedivé. Vždy, když se rozčílila, zbyly po nich jen takové škvírky, ze kterých sršely blesky přímo na Vlastu. Ta se nečesala. Z hlavy jí trčelo černé nepořádné hnízdo, které si neustále drbala, protože měla, podle všeho, vši.

„No a vždycky měla strašně ráda jednu písničku, vo tom sirotkovi, jak mu češe ta zlá máma vlasy, až mu z nich crčí krev. Jak ten sirotek potom de a hrabe maminku na hřbitově.“

Jednou dokonce utekla zpět k rodičům. Vyhladovělá a rozbolená se dostala až na konec cesty.

Grabulka jde po písku bosa. Na jaře místa, po kterých šlape, ještě studí, černě poprášená cesta jí prorůstá skrz prsty u nohou. Když šlápne na sluncem prosvětlený písek, zahřeje ji to do chodidel. Borovice a malé smrky si prorážejí cestu skrz zoufale vysušenou neúrodnou půdu. Ta půda je jako prach. Je zvláštní, že jsou ve Faustynově místa, kde se drží voda, takže kaluže tam nikdy nevymizí, žijí tam žáby a provlhlé rákosí padá těžce do hlubin. O pár metrů dál je pustá pláň, bílý písek, který na několika místech porušují smrky. Proto se Faustynov rozděluje na Mokrý konec a Suchý konec. Těží se tady rašelina, lidé ji kopou na polích.

Domy mají nízké stropy a malé dveře. Je v nich tma a chlad. Některé jsou staré, ze dřeva. Čas jim zkroutil okenice, takže jsou křivě nesepnuté, povislé tíhou, a dveře jsou místy odchlípnuté, dole se trhají. Stodoly mají propadlé střechy a naklánějí se jako velcí unavení lidé, zapírají se o pevnější závětrné stěny jako o hole. V noci je ve Faustynově světel jako v nějakém městě. Tká se a zpívá a Grabulce tolik chybí poslouchat ty mužské silnější a ženské povadlejší hlasy, které prolézají z každé chalupy.

K cestě kolem jejího domu se připojuje další, ta vede kolem Tomše, s malou Halinou si Grabulka nejradši hrála. V lesích, které lemují Faustynov, jsou jalovce a břízy, hodně borovic a nedorostlých smrčků. Břízy, nedávno vysazené, mají tenké trupy. Jsou ještě jako nějaká bělavá stébla, některé prohnuté do luku větrem a vlastní tíhou. Krajina je zcela bez kopců, a pokud nějaký nejistě vystoupí z roviny, hned zase spadne.

Grabulka už v Kurově cítila, jak ji bolí dálka do chodidel, ale došla až na konec cesty. Celé to nějak podivně obcházela, protože zatočila za Požděnicemi špatně. Dřevěné ploty. Dotýká se třísek. Tak je doma a bolest jí přeráží nohy v holeních. Jejímu otci se lidé vysmívali, protože měl divně zkroucené nohy, po obrně. Přendával jednu přes druhou, jako by přes ně zakopával. Seseknuté špičky bot, které si dělal, aby se mu lépe chodilo, se neuvěřitelně rychle míhaly, jak přeskakovala jedna noha druhou. Na to, jak měl divně pokřivené tělo, byl až neuvěřitelně rychlý. Dokázal během několika minut vylézt na obrovskou hrušeň a z její koruny střásat sladké plody.

Lidé, když o něm mluvili, protože Grabulků bylo ve Faustynově požehnaně, mleli u toho rukama a hned všichni věděli, že se mluví o tom ševci z chalupy u cesty. Vlastička už má nahlodané nárty, když zvedne chodidlo z měkkého písku, ostrá bolest jí prostoupí až ke kotníkům. V ruce drží prošlapané boty, které jí vyrobil otec. Je brzo, všichni ještě spí. Řezavý křik kohoutů se mísí se zpěvem ptáků a šuměním listí. Na zápražích čeká chladné ráno. Už brzy se začnou otevírat dveře. Grabulka nejistě zaskřípe dřevěnou brankou a sedá si na práh. Rozetne svítání černým zívnutím, až se jí slzy nutí do očí, rozloží ruce na špinavá kolena a zapře se o ně čelem. Sleduje studený práh pod sebou a prsty u nohou unaveně prohrabává chuchvalce chladného tmavého písku. Všimla si, že střecha už je opravená, chybí ještě přistavět a bude hotovo.

Máma se strašně zděsila, když ji viděla. „Ale Vlastičko, co ty tu proboha děláš!“ Vlastička neřekla nic, bála se. Druhý den ji odvedli zpátky. Grabulka chtěla něco říct, měla na to celou cestu, ale bála se. Připadala si cizí.

Její maminka měla úplně šedivé vlasy. Lidé říkali, že jí zešedly za jeden den, když se jí zabil první syn. Spadl z útesu do hluboké vody. Nikdo nikdy nezjistil, jestli mu jenom sklouzla noha, nebo jestli v tom byl něčí úmysl. Ačkoli jí bylo teprve kolem třiceti, byla její hlava téměř bílá. Vypadala zvláštně. Neměla ještě skoro žádné vrásky. Otce Vlastička vůbec neviděla. Dělal boty někde ve městě a vůbec se nedostal domů. Těšila se, že ji třeba zvedne a obejme, že ji stiskne a řekne, aby zůstala. Nikdy se nedozvěděl, že tam tehdy byla.

(4. 1. 2005)

Když jedla rajčata, prskala jejich šťáva kolem na špatně ohoblovanou desku stolu, taky na bradu jí vystříkl nazelenalý vnitřek. Setřela ho hřbetem ruky. Usmíval se křivě, protože to nenáviděl. Chovala se někdy jako děcko. Milovala rajčata. Jediným srkem vždycky vysála celý jejich život. Zavírala u toho oči.

Čaj louhovala dlouho. Černá vůně se roznesla po celé kuchyni. Ještě tu není vůbec nic kromě jedné rychlovarné konvice, staré ledničky, špatné, rozbité linky a toho nechutného stolu. Taky tři židle, kterým se kývou nohy. No a korková podlaha, hřeb celé místnosti. Ano, je tu korek, a to je úplně skvělé, protože teplo tu bude vždycky dýchat do chodidel. Dívala se na jeho ruce, jak se hřejí o horký hrnek s tím příliš černým čajem. Měl velké dlaně a takové široké nehty, asi tak dvakrát, ne, třikrát širší než ty její. V obličeji měl dívčí rysy, nic chlapského, ačkoli už mu bylo jednadvacet.

Býval hladce oholený. Vousy mu totiž nerostly, možná jenom tři uprostřed pod bradou a ty svědomitě ničil. Vždycky oznámil, že se jde holit, protože chtěl zdůraznit svou mužnost. Pak si celý obličej, téměř až k čelu, namatlal pěnou a tři chlupy pod bradou zmizely, jako když utne.

Venku bylo zataženo, hrozil déšť. Vzala tedy deštník, křiklavě růžový deštník si vzala a chytla svého kluka za tu velkou dlaň. Šli do lesů, klouzali po jehličí, házeli po sobě šiškami a pak se nakonec usadili na velké skále, která ztmavla deštěm. Seděli zaklesnutí do sebe. Byla trochu zima. Měla provlhlou mikinu a vlasy se jí začaly ještě víc kudrnatit. Lezly jí do čela a zůstaly tam jako zavěšené spirály. Měl zase ten smradlavý svetr, ale jí to bylo jedno.

Když odjížděl, myslela si, že to bude navždycky. No, ale sedli si na nádraží k rozbořenému dřevěnému skladišti, do kterého vítr roztrhal pár děr. Na ztrouchnivělých schodech seděli, zaklesnutí do sebe, a slibovali si nějaký ten cit. Brečela, bylo jí to líto. On nebrečel, ale taky mu to bylo líto. Byli takoví zblbí z toho všeho. Vztahy na dálku nefungují dobře, kór, když holka ještě není ani plnoletá. Slíbila mu, že za ním přijede do Frýdlantu. Něco vevnitř se jí bortilo, když zahoukala místní lokálka a přikodrcala se k malému nástupišti. Vylezl průvodčí s tou svou otravnou plácačkou a ona se snažila líbat svého kluka až do poslední chvíle. Už ji to ani moc nebavilo, bolela ji pusa, ale snažila se to vydržet.

Mami, ty nevíš, jaké já mám teď sny. Ty si to ani nedokážeš představit, co se ve mně teď děje. Včera jsem se plazila po tom svém hradě. Byla tam hromada psů. Ve vlhké věži, kde mříže mezi jednotlivými kotci ztrouchnivěly, a tak tam psi pobíhali vztekle a bez zábran. Všude byla cítit narezlá voda, její tíha štiplavě narážela do chřípí, byla mi příšerná zima, až k nahému břichu se mi mazala rez z železa, které se válelo úplně všude, viselo ze stropů, trčelo ze zdí a já, jak jsem lezla, jsem ho svlékala z nemocné kůže, všude tam, kam jsem dosáhla, jsem sloupala tu rez, ale pod ní byly další a další její tkáně.

Musela jsem se smát, když se nějaké zbrklé chlupaté tělo nabodlo na kusy trčících mříží. Bylo jich přece tolik! Ostatní pak bezvládného psa jedli. Ani nepočkali, až úplně chcípne. Lezla jsem k nim důvěřivě. Zaražená do bláta ze rzi, kusů nějakých mrtvých psů a zbytků žrádla. Byla to tak silná důvěra, že jsem je chtěla hladit. Zkusila jsem se postavit. Šlo to! Jenom se mi třásly nohy a bolelo mě celé tělo. Rukou jsem se dotkla jedné ulepené hlavy, která hned chňapla a zahryzla se do slaboučkých prstů. Nepokoušela jsem se je ani z té obrovské tlamy vytáhnout.

Když sevření povolilo, ruka byla trochu zmuchlaná, ale nebolela. Litovala jsem ty bestie. Já opravdu cítila lítost. Nedokážou ani působit bolest, chtěla jsem je hladit znovu a věděla, že mě zabijí bezbolestně.

(8. 1. 2005)

Nechtěla se tam vracet, ale nic jiného jí nezbývalo. Doma už ji nikdo neznal. Její bratr prohlásil, že není jejich. Bylo jí to strašně líto a brečela, když ji jedenáctiletý rozcuchaný kluk pevně odstrčil nataženou dlaní ze dveří. Pak se rozkročil, položil ruce v bok a čekal, až zmizí. Měla ještě sestru. Viděla její křivý stín za rameny bratra. Rodiče poslali pryč jen ji, protože neměli na to se o ni starat, také věděli, že druhé dvě děti mohou pomáhat, ona je přeci ještě malinká na jakoukoliv práci. To, že už od pěti let u tety pracuje celé dny a noci, až ji oči štípou při špatném světle, vyšívá halenky, aby měly bohaté fifleny co nosit, nikoho nezajímalo. Kdyby tohle všechno věděli, třeba by si ji přece jenom vzali zpět. Nic z toho ale netušili a ona jim to neřekla. Už tehdy byla hrdá a myslela si, že by tím ukázala svou rozmazlenost, kdyby si stěžovala. Neustále jí vyčítali, jak je nevděčná. Rozhodla se, že musí zůstat u své tety. Tam se naučila mlčet. Měla tam malý pokojíček, takový kumbálek, kde schovávala všechny svoje hračky.

„Hrály sme si spolu na písku a pak s míčema a tak,“ říkala babička a křísila ze svých vzpomínek další a další Grabulku. V tom kumbálku prý měla dřevěnou panenku, která už byla bez vlasů. Grabulka ale musela hodně pracovat, neměla možnost si hrát jako ostatní. Dospívaly spolu. „Já jí pomáhala, když bylo co třeba. Uměla sem šít a vyšívat, takovejma korálkama sme vyšívaly. Vařily sme, učily sme se německy, česky a hrály si na školu, no polsky taky, to se ví. A písniček co sme zpívaly. A já jednou recitovala před celou školou! A taky obrázky sem nakreslila a sám ředitel řek: ‚Dokud škola školou bude, ty obrázky tady zůstanou, pověšený… jako na zdech,‘“ a ukázala na zdi kuchyně, Helena úplně nepochopitelně zírala ještě dlouho na kuchyňské zdi, na kterých bylo vidět velké mokré skvrny, stopy předchozích obědů.

Babička si povzdychla a napila se kafe. Už bylo chladnější. Venku se šeřilo, z lustru se šířila žlutá tma. Helča byla unavená; i babička už zívala a její oči se ztrácely, když je přivírala. Mnula si je jako při pláči.

„Můj pane,“ hlas se jí rozjizvil do sténajícího zívnutí. „Tak špatná úroda všude jako před tím, než vypukla válka, bylo všude hrozně moc housenek, všechno sežraly. Asi jako tenhle rok. A lidi viděli různý takový jako podivný věci, víš?“

„Ale, babi, tohle říkáš každej rok.“ Helena se zvláštně usmála. Věděla, že babička najisto počítá s tím, že válka prostě bude, četla totiž Nostradáma a Blesk.

„No a neúroda, jejku, a my děvčata sme se strašně bály, co jako s náma bude. No a pak přišli Germaňci. Měly sme jít pracovat, ale to víš, někomu posluhovat… utekly sme a pak nás dali do těch lágrů, to bylo hrozný, Helenko, já když si na to vzpomenu… Kolikrát sme tam spaly jenom tak na stolech, nohy se nám houpaly ve vzduchu, to ti byla bolest, celou noc na těch tvrdejch stolech, ani deku nám nedali. Ale já pořád dělala legraci, a tak mě měli i ty Germaňci rádi. Kdybys viděla, takovej malej spratek ke mně přišel a říká: ‚švajne‘ a plivnul na mě, no bylo mu asi třináct, co můžeš udělat, musely sme si to nechat líbit a oni teď, svině jedny, už nevěděj, jak by zase lezli těm Němcům do prdele.“ Babička zahrozila pěstí a brada se jí rozklepala. „A když si vzpomenu, jejku, na tu jednu, jak tak seděla a umírala… a já řikala děvčatům, polským jako, co s ní je a voni jen šeptaly ‚nech ji, nech ji‘. No vona jen tak kejvala hlavou a točila vočima a pak se svalila.“ Babička sklopila oči, dlouho se dívala do podlahy, kam celý její život spadávalo cizí tělo neznámé ženy. „Jak teď to vidím, můj pane, jak už ani ke konci nemluvila, s nikým nepromluvila.“

„A babi, jak ste vůbec zjistili, že je válka?“

„No, teta k nám přišla a pak sme slyšeli střílení a už šla fronta. Taky letadla německý. Teta hned řekla: ‚Ježíšmarjá, to snad bude válka.‘ A vona vopravdu ve dvanáct hodin vyšla válka. Popřipavovali sme jídlo, hodně jídla, každej ať má připravený sebou. Já zrovna byla v tu dobu u tety jako, ve Faustynově, kde zrovna šla ta fronta. Vyšla válka v pátek, a v neděli třetího září tak ty Poláci jako se zlobili na ty Čechy a zapálili baráky. No to víš, že to vyšla válka, že Němci dou, tak voni měli furtpryč, že Čechy sou jako Němci. Tak potom nás vyhnali, protože šli vojáci. Strejc vyhrabal velkou díru na zahradě a poházeli tam věci, peřiny, hadry nějaký… to víš, v momentě, když ti řeknou, že tě vodstřelej, když nevodejdeš do hodiny, tak seš úplně zblblá. Tak samo Židy, to bylo velikánský město, tam bylo hodně Židů, tak to taky zapálili. Vojáky tam udělali zákopy. Strejc zabil prase… rychle ze sousedem, a měli sme masa navařenýho, že ať aspoň trochu vydržíme. Pak sme šli teda zpátky do Požděnic, tam už nevyháněli, vyháněli jenom z Faustynova. Tak asi za štrnáct dní sme mohli zpátky do baráku dít, jenže to bylo zhořelý. Strejc, ten byl takovej šikovnej, že brzo aspoň jednu místnost upravil, aby tam mohli jako spát, ale vostatní zůstali v Požděnicích, takže sme tam měli strejdy a tety, no hodně lidí v našem baráku bylo.“

(12. 11. 2004)

Do závějí se noří malý muž. Je shrbený, má kulatá záda, protože dělá celý den těžkou práci. Sněhu mu bylo až po kolena, když se do něj nořil, ke konci cesty ho bolely nohy. Propraskával se sněhem a přemýšlel o tom, jak to bude každý den zvládat. Už teď mu tělo dřevěnělo, do špatných bot se dostávala voda. Ještě několik kilometrů do kopce. Pštrosí farma byla daleko. Do otevřeného sípajícího krku zalézal mráz. Špatně se mu šlo. Vdechoval zimu. Alespoň masa si nabere, kolik bude chtít, každý den zabíjejí krůty a kuřata. Jídlo bude. Při téhle představě začal víc zvedat rozbolené nohy. Už jenom pár kilometrů. Radek pracoval za dva. Před několika lety sázel sportku a zadlužil se tak, že se nemohl ve vesnici nikomu podívat do očí. Stálou práci si našel po dlouholetém tápání, kdy v létě kosil a kopal příkopy a v zimě přežíval na chlebu a vodě nebo si ještě něco přivydělal odhrabováním sněhu. Byl silný, ale protože hodně kouřil, každý nádech mrazivého vzduchu ho bodal do plic. Kamarád se za něj přimluvil na pštrosí farmě, a protože mu podali ruku, snažil se, jak mohl, aby je nezklamal. Po několika měsících už si mohl tahat maso domů, takže nehladověl.

Helenina máma strašlivě zhubla, brala nějaký prášky proti depresím a nejedla. Přivezla od Radka krůtu. Zaplatila mu za ni a on si alespoň mohl koupit nové boty. Ze sněhu se totiž postupně stávalo bláto, které bylo snad ještě nepříjemnější, a jemu už upadla i druhá podrážka. Přivezla to obrovské spařené tělo. Strašně smrdělo. Kdyby se ta krůta postavila, sahala by mámě až ke krku, a kdyby měla ta krůta hlavu, sahala by ještě dál. Jenomže ona měla jen takovou prázdnou kůžičku a pak už nic. Helču napadlo, že ten její obrovský krk vypadá jako penis. Pak ale tuhle představu ze sebe rychle setřásla, protože to bylo dost odporné i pro někoho, kdo se v odpornostech dennodenně plácá. Krk plandal ze dveří auta neztopořen. Máma vzala to obrovské tělo za hnáty z druhého konce a sunula krůtu zabalenou do igelitu po zemi, protože unést ji nemohla.

Helča zírala ze svého okna a pozorovala stopu, kterou nechává to obří krůtí tělo v rozježděném bahně. S tímhle nechtěla pomáhat. Pak slyšela rytmické rány, to jak máma tahala krůtu po schodech nahoru do kuchyně a jak se její tělo lámalo o ostré schodiště a se žuchnutím dopadalo zpět. Po kachličkách v chodbě do kuchyně to byla vlastně sranda, šlo to lehce, na korku to začalo opět mírně drhnout. Ale sama ji na linku nezvedne, tím si byla naprosto jistá. Ještěže tam měla kamarádku. Právě vidličkou přehrabovala octem prolezlé pruhy papriky, které se těžce tahaly po talíři. Byla to korpulentní uřehtaná ženská napojená ouzem. Pomohla. Vzaly krůtu ze dvou stran. Šlo to špatně, smekalo se, a konečně ho položily na linku. Teď se bude kuchat. „Ty, Janino! Co to Chorvatsko příští rok? Pojedete?“ zeptala se kamarádka přiopile.

„…,“ odpověď už Helena neslyšela. Ztlumila hlasy a tvrdé údery sekáčku dveřmi od pokoje. Šla spát. Neusnula dřív než ve čtyři hodiny. Probudila se v devět. Před jejím oknem byly rozcapené hnáty, které se prostě nedají nijak zpracovat. Jsou žluté asi jako kukuřice, mají tvrdé šupiny a směřují. Vypadají jako ukazatele. Jedna hnáta míří na Plešivec, druhá na Příbram. Ve volných chvílích lížou jejich meziprstní jamky dva jezevčíci, jako by se rozhodovali, jestli se do něčeho takového dá vůbec kousnout.

Ten den se válela v posteli a učila se na zkoušky. Pokaždé, když odsunula čelo z potemnělé knížky, zamotala se jí hlava. Po večeři – měli krůtu s bramborem – se vydala k nádraží. Měl přijet přesně ve 20:42. Byla tam už v půl. Nemohla se dočkat. Začalo mrholit a po chvilce se drobounké kapky změnily na sněhové vločky. Chvíli sledovala jejich mátožné narážení do světla nádražní lampy. Čekala dost dlouho, protože vlak měl ještě čtvrt hodiny zpoždění. Byla už tma. Bála se rozbořeného skladiště. Prý tam někdo přespává, když je venku takhle hnusně. Z dřevěné kostry se za těch pět let rozprášilo hodně dřev, rozházely je vichřice. Konečně nejistě zatroubil vlak. Cítila, jak se jí zrychlil tep. Za chvíli, už za chvíli ho uvidí sestupovat ze schůdků. Bude se na ni dívat a usmívat se. Ne, sestupoval zamračený, podrážděný. Běžela mu naproti: „Co se stalo? Seš nějakej divnej.“

„Ale nic, sem jen unavenej.“ Ticho je doprovázelo až k domu. „Dáš si krůtu? Máme totiž krůtu!“ zeptala se. Chtěla naznačit, že ještě hodně dlouho budou mít krůtu, ale cítila, že dneska vtipná už nebude. Otevřela branku. Proklouzli nepozorovaně do baráku, který byl už několik let dokonale zařízený. Lehl si na rozkládací pohovku u ní v pokoji. Pokoj měl bílé stěny, sám je maloval. Pak přišel nábytek a nějaký ten plakát. Obrovské koťátko přes půlku zdi, dívající se příšerně roztomile z hliněného kýble. Helena už by to měla strhnout, jenomže ona takovéhle věci neřeší.

Má neuvěřitelně ošklivý pokoj, přeplácaný barevnými plakáty a kýčovitě zranitelnými pohledy zvířat vystřižených z kalendáře. Pod nimi se totiž krčí proplesnivělé díry do zdí, které ve smrákání vystoupí tak hrozivě, že ty jejich roztrhané tlamy musela něčím přikrýt. Některé ty plísně už se dostávají přes okraje plakátů. Bydlí totiž v části domu, která už je ponořena do stráně, původně to byl chlívek. Je tam vlhko a chlad. Taky je až příliš často na koleji, takže nikoho nepřemlouvá, aby opravil ty stěny nebo utěsnil okno a přidělal dveře, které vypadly z rozbitých pantů. Vždycky je jen přiloží na díru do druhé – bratrovy – místnosti.

Bílá skříň byla obtěžkána plyšovými zvířaty, zaprášenými a zšedlými, nějakými těmi vázičkami a knížkami, které se rozlézaly až k druhému rohu místnosti v nepravidelných poličkách narychlo spravených, protože vždycky, když navštívila antikvariát, museli další a další poličky dodělávat. Psací stůl naproti oknu byl trochu poničený, ale také natřený na bílo. Velké zrcadlo schválně pověsila tak, aby na ně bylo vidět z postele, ale ona vlastně vždycky zavírala oči, takže jí to bylo k ničemu.

Kdysi, ještě na základní škole, sbírala želvy z jakéhokoli materiálu, a teď měla u postele další dvě poličky a na nich porcelánové, moduritové, dřevěné a jiné želvy, větší, menší, ošklivé, pěkné, prostě hrozně moc druhů želv tam bylo. Nechtěla je vyhazovat, protože je dostávala už několik let. Bylo to velice snadné. Všichni věděli, že kdysi sbírala želvy, tak jí kupovali další a další kousky, nemuseli nic vymýšlet a Helena se bála je prostě jednou smést a vyhodit.

Protáhl se, povolil si pásek a odpočíval. Lehla si vedle něho. Když byla postel složená, měli problém se tam vtěsnat, ale šlo to. Těžkla mu v pravém rameni a on začal pravidelně oddychovat. Usnul. Hladila ho po tvářích, po obočí, po vlasech.

Vzbudil se až za hodinu a půl. Venku začalo pršet. Měl rozcuchané vlasy a obrovské kruhy pod očima. Smála se na něj, vydržela se na něj dívat celou tu dobu. Neřekl nic, šli nahoru, dal si krůtu. Její rodiče nezdravil. Spali. Babička měla televizi puštěnou tak nahlas, že by pozdrav stejně neslyšela. Stále nic neříkal a uhýbal pohledem. „Tak co se stalo?“ zeptala se a hlas se jí přitom někam zlomil.

Kus obrovského stehna se mastně leskl na talíři. Úplně si zaneřádil prsty, když to jedl. Pak už i brambory sbíral rukama. Usmál se rozpačitě. Helča ho pozoruje a má strach. „Si trdlo,“ řekl něžně a olízl si prsty, až to mlasklo. Chtěl jí něco říct, ale nešlo to.

Helena tuší toto:

Ve vichřici je nejlépe pařezům, protože se nemusí bát o své stromy. Zírají slepě svými letokruhy a jako by se snad i vysmívaly z pocuchané trávy, která je švihá tak bezbolestně. Vše kolem se vyvrací z kořenů. Jenom o ty pařezy, pevně pohlcené zemí, mrtvé, nemrtvé, bezvýznamné, se dá osudově zakopnout, že to bolí v celém těle, a člověk, který nemá v pořádku všechny kosti, už se nikdy nezvedne.

(2. 4. 2005)

Cesta z nádraží se klikatila asi jako kresby položené na zmije. Kolem dokola lemovaná stromy s trupy rozklovanými časem. Heleně je zima. Už dávno mělo být jaro, už dávno mělo všechno kolem pučet! Zatím jsou kolem závěje a mráz rozhozený do hrudí zpomalených laní, omráčených, čekajících u trati, která se tratí někam, kam už ani Helena nechce vidět. Ani vlaky nedokážou přerušit jejich umírání a donutit je zvednout zkřehlá těla tonoucí ve sněhu. Jen tupě zvednou hlavy a zase je svěsí, jestli jaro nepřijde do týdne, zemřou. Ale jaro už nepřijde. Helena jde, nohy se jí pletou, jak tak naráží na hrbolky sněhu. Slunce je obaleno do šedé tmy. Motá se jí hlava, chtěla by odpočívat, na každém kroku se zaseknout. Kolem stromořadí třešní. Někdy projede auto, které sroluje nánosy sněhu ke straně. Helena poslušně padá do příkopu, protože jí noha ujíždí pod masou bělavého bahna. Ale zvedne se. V potocích jsou podebrané ledy, omílané vodou, která naráží na kameny, rozetne se a zase sroste a zas se rozetne.

Radek dneska poštípal asi deset slepic. Vymyslel, jak to nejlíp udělat, aby nebyl celý zacákaný od krve. Vzal prostě necky z umělé hmoty, říká se jim lodny, do kterých sypali žrádlo, a vždycky, když skrojil sekerkou nějakou tu slepičí hlavu, rychle ji hodil pod lodnu a zaklapl nohou, protože ta křídla buší ještě dlouho po tom a je v nich taková síla, že to může i lodnu převrátit. Pak si dá cigárko a čeká, až zběsilý tlukot ztichne. Dneska ale Ivoš, jeho kamarád, tu slepici vzal, když ještě levou nohou trošku cukala, a jak ji tak chtěl ponořit do vařící vody a spařit, aby peří šlo líp (to prý pak jde jako po másle), ta slepice ještě měla v sobě nějakou krev a nervy pracovaly, takže plácla křídly do vařící vody a vychrstla ji Ivošovi do obličeje. Zařval a třísknul s tou opařenou slepicí o zeď.

(18. 6. 2005)

Z bouřek se klube strach, který jí svírá hrdlo. To Bůh se na nás zlobí, říká babička a tiskne hrníček s husou. Ta husa má kolem krku nešťastně zvolenou mašli. Babička sedí v rohu, u okna, a za ní se hněvá Bůh. Hněvá se na netopýry, že se mu vůbec nepovedli, a rve jim křídla po hrstech. Hněvá se na strom, který přeražen visí na svém přehnutém kmeni a bojí se, že spadne. Helena sedí naproti babičce a sleduje vzteklinu, jež se rozprskla za okny a jedovatě žahá jakoukoli živou i neživou bytost. Tráva se stahuje podél jejího dechu a celá plocha zahrady světlá a tmavne podle toho, kam nakloní stébla své hlavy.

Včera se šla projít do lesa a našla borovici od špice až ke kořenům obtočenou bleskem. Překvapeně zírala na vyhryzanou rýhu, nažloutle svítící z tmavého kmenu.

Pomalu jsem obtáčela borovici svými kroky kolem dokola, abych mohla sledovat dráhu, kudy minulou noc prošla ohnivá křeč blesku. Kolem byly zaražené třísky, některé měly přes metr. Byly to odštěpky, které se odtrhly z kmenu. Sahala jsem na jejich hroty. Stály v mechu, jako kdyby tam rostly už věky, a jejich stíny padaly daleko. Soumrakem jejich špice zlátly.

Babička vzdychla. „Můj pane,“ řekla a chytla se za bradu. Měla nešťastný pohled. „Ty lidi, jeden na druhýho jako na psa.“

Je mi zle a asi budu zvracet. Řekl jí tenkrát, že je zamilovaný tak, jak ještě nikdy předtím nebyl. My dva jsme si nikdy neměli zkřížit cestu. Dokázal se mě dotýkat a chmatat do mě, ačkoli už ke mně necítil vůbec nic. „Panebože, to snad ani není možný, jak sem mohla bejt tak pitomá!“ vykřikla jsem a ponořila hlavu dlaní, abych schovala svůj stud. I tak ale odkapával ze špatně sevřených prstů.

Já ho přece po tomhle musím… zabít. Není možné, aby chodil po světě člověk, který o mně ví úplně všechno!

Celý den bylo hezky. Horký vzduch vystřídaly deště. Až teď, když se setmělo a ona si sedla naproti bouřce, si to všechno zase uvědomila a vytřeštila oči na babičku. Pomyslela si, že mu možná jednou podřízne krk nebo ho nějak uškrtí. Nasypu ti jehličí do chřtánu, aby tě to rozbodalo! A babička ji sleduje a směje se v duchu, že to je mládí a říká pitomě, že nějaký to zklamání k tomu přece patří. Helena zase pláče. Je hysterická a potřebovala by svázat roztřesené ruce, aby se trochu uklidnila a přestala vymýšlet takové ptákoviny. „Ale Helenko, neplač, to bude dobrý, uvidíš, on ještě přileze.“

„O to přece vůbec nejde, babi!“ vykřikla do ní.

Radek se vracel z louky. Sekal téměř každý den. Když šel po silnici, zamával na ni smutně. Právě sledovala načervenalé boule nezralých třešní. Šla k plotu.

„Sem zlomil kosu!“ zakřičel zoufale a hlas mu trochu zapraštěl.

„A jak?“ zeptala se a sahala na ostří přes plot. U kosiště bylo puklé, vylézala z něho rovná škvíra.

„Představ si, Helenko, ježečka sem chtěl zachránit, tak sem se lek, že ho seseknu, že sem se tak jako odmrštil a narazil do sloupu. Ale dám to spravit, to pude. Oni tam, Helenko, dají takovej čtvereček, tady jako a pak to skovaj dohromady.“

„Za chvíli budou třešně,“ řekla smutně.

„Ale sem byl rád, že ten ježek to přežil, on ti tam byl tak schoulenej, jenom ty bodlinky byly vidět,“ oči mu zářily, smál se, zchromlá kosa v jeho rukou byla rozžhavená odpoledním sluncem. Odcházel a dlouho mával. Helena šla do chladu svého pokoje. Otevřela okno dokořán a strašně se lekla. Černý kocour jako stín vyskočil na parapet, protože okno bylo nízké. Měl celou hlavu oblepenou pavučinou na mnoha místech zatíženou kousky much a zlámaných motýlích a můřích křídel. Zkřivila se, když viděla tu zrůdnost, která mu visela přes hlavu. Chňapal po ní nedočkavou tlamou, snažil se ji chytit, ale ona na něm visela jako mrtvý chvějící se závoj. Shodila zbytečně prudce to odporné tělo z parapetu a ono se přetočilo tak divně, jako by si mělo zlámat vaz.

(6. 3. 2005)

Můj sen byl o něm, a byl to hodně zlý a nepochopitelný sen. Celou noc jsem žila v tom zvláštním snu, a když jsem se probudila, domýšlela jsem si jeho jednotlivé útržky, abych našla nějaký smysl. Sedím na břehu rybníka nebo jezera, dá se říct, že ten rybník je v mých snech spíš jezerem. Vím jen, že je to rybník za domem, že jsem musela přejít trať, abych se k němu dostala. Kolem se navzájem stínají rákosy, šmodrchají se do svých ostrých stébel a řežou si svá vlastní těla. V jejich nepropustném žíhaném světě se skryje spousta načernalých těl. V tom snu jsem si uvědomila, že to znám z vyprávění. Často se scházíme, je tam hodně starců a stařen a scházíme se u stolu a každý člen tohoto prazvláštního seskupení chrstne do tváří ostatních jeden strašidelný příběh. V místnosti, kterou neznám, je tma, vnímám pouze obrysy obrazů, ztmavělé rámy, jejichž smyslem je udržet nedosažitelná tajemství, protože se přes tu půlnoční tmu nikdo nikdy nedozví, co na těch obrazech vlastně je. Tak tedy žiji sen ve snu, vracím se zpět na břeh. Jakoby z dálky zaznívá ozvěna jednoho příběhu. Vypráví starý muž, kterého neznám, ale jeho hlas je mi povědomý. Sedím na břehu, slyším ten hlas, snažím se rozumět každému slovu, protože je to hrozně důležité. Bojím se, krčím, objímám promodralé holeně a je mi zima. Může být tak říjen, protože začíná být sychravé počasí. Mám na sobě kraťasy, takže cítím drobné vřídky promrzlé kůže. Poslouchám. V tom snu vím, že hlas se ke mně tříští z hlubin zvláštní místnosti, o které nevím téměř nic a která už v další části snu nehraje naprosto žádnou roli. Jedině tu, že vím, odkud se dere suchý hlas. Je to pokoj. Černý pokoj bůhvíkde, s tmou zakrytými obrazy.

„Starej…,“ nerozuměla dobře jménu „se šel courat večer k rybníkům. Ačkoli se bál těch močálovejch parchantů, oni tam sou, to už víme. Oni vás oble… a vlasy vám to… no dyť víte.“ Při každém zašustění větrů se hlas přetrhne, nerozumí všemu, skoro nedýchá.

„Šumí ten rybník, břízy se vřízly do noci jako rány, až do rána budou…,“ ticho, naprosté ticho, ani šumění větru, ani šplouchání vln. Zbystřila.

„Hodně vidět…“

„Břízy se hojí…“

řekl jiný, měkčí, ale také šustivý hlas, který se podobá otáčení starých stránek nějaké hodně proplesnivělé knihy. A konec. Už jen to rákosí a ona ve svém roztrhaném snu. Snaží se vybavit si tváře k hlasům, které jí připadají tak povědomé. Ví, že ten sen už někdy měla a že zná víc příběhů, ale nemůže si zaboha ani na jeden vzpomenout. Stále si opakuje poslední větu: „Břízy se hojí“, začíná se kolébat, ruce stále křečovitě tisknou holeně. Je jí zima. Pak vidí jeho siluetu, která se přibližuje, až je zcela zřetelná, ale je to pouze silueta. Až když ho poprosí, stává se z něho člověk. Sedá si k ní, je to Tomáš, ale vypadá naprosto jinak. V ruce drží zavařené borůvky, které doluje lžičkou. Má vodové oči, zorničky v nich plavou, takže při pohledu do nich se ztrácím.

Pusu má umatlanou od zavařených borůvek. Kysele se mu zmítají na jazyku. Zbyly už jen ty nejmenší, scvrklé. Žmoulal je mezi rty a nechával se černit od jejich šťávy, které už moc nezbylo. Rozkousne malinkou zkaženou hrůznost jako kus nějakého jádra a čeká, až se i ten poslední neznatelný zbyteček vyleje do jeho nitra. Nic. Nic už tam nebylo. No vážně, zůstala jen ta slupka a po rozlousknutí prázdno. Polkl suše a začal mít nepříjemný pocit. Pak řekl s divně pokřivenými rty:

„Stejně ti to nepomůže, seš ztracená jako ta ovečka, která zmizela navždy v jezeře. Hodili ji tam a já to viděl. A já u toho byl a držel jsem jí tu rozbečenou držku, než se vznesla celá ta hromada bílých smradlavých mraků a spadla až na dno.“

Má černo mezi zuby, když se usměje do jezera. Zakroutí hlavou a smutně přemýšlí o tmavých odstínech svých zubů.

Seděl na uschlé trávě, pusu měl úplně zamatlanou od zavařených borůvek. Kolem koutků se mu rozpatlala šťáva tak, že vypadal jako po chrlení krve, takové husté tmavé zkažené pěny, která se valí z úst někomu špatnému… Kolem se rozprostíraly tmavé lesy, vystínované několika roztrhanými mraky. Odhodil prázdnou namodralou sklenici do rákosí. Pomalu sestupoval po zabahněném dně. Nohy mu srůstaly s nejistou zemí. Ponořil se.

Pár oblých obrysů se dotklo jeho tváře, byly to ruce, nohy, hlavy i celé trupy ulepené od jezerních rostlin. Cítil jejich dotek, jejich krásný lepkavý povrch. Chytalo se to kůže jako pijavice, jako by to chtělo sát. Opravdu tam tančily a osahávaly jeho pas a tiskly se k němu a on byl docela mrtvý, ale to nebylo v tu chvíli vůbec důležité.

Takhle se zrodili jezerní lidé, kteří jí od tohoto propleteného snu neustále vylézali na břeh. Měli věčně vlhké, vodou omleté tváře a s prvním závanem večera vypluli na hladinu. Kostry žab a kostry hadů je sekaly do hrudí jako šperky.

Po tom snu měla hodně slepené oči, protože v noci brečela. Šla se projít, aby to mohla pochopit, aspoň trochu. Odcházela k trati, která se tratila, ke kopcům, ke skalám – až k úplnému konci. A břízy se hojily ránem…

I nebylo nikde nikoho a ničeho. Tak se courala ta poslední lidská bytost po zemi a cesty před ní lhostejně zarůstaly sněhem. Courala se a hadry na ní visely a byla šeredná, přímo hnusná v té své opuštěnosti. Nezbylo nic. Jen ona a její sen. Ten sen, který z ní každý den kousek užere. Snaží se myslet na nebe, ale ono přece není, nikdy nebylo. Její ojedené tělo se noří do mrtvého vzduchu. Už brzy nebude ani ona. I napadl na všechno sníh a pokryl celou tu ohavnost svou blyštivou bělostí a spálil na prach její drobné kůstky. Sníh nepročišťuje, pouze zakrývá, všechno to mrtvé je pod ním a s jarem se odhalí hrůzná pravda, pravda o světě.

Ale jaro už naštěstí nikdy nepřijde.

(10. 3. 2005)

Grabulka nastoupila do pracovního tábora, když jí bylo sedmnáct. Byla krásná a Helena tuší, že na její dlouhé vlnité vlasy si každý musel sáhnout, když procházela kolem. Ten večer, co byly nálety, se za ní díval opuštěný bláznivý pohled. Poslední dobou sledoval každý den její chůzi a obdivoval její dokonalost. Ten muž k ní přišel svým těžkým krokem. Přimáčkl ji svým stínem k studené omítce domu. Chtěl s někým chodit, chtěl mít někoho rád a ona byla tak pěkná. Měl roztěkané hnědé oči, byl by hezký, kdyby to nebyl blázen. Nikdo nedokázal říct, kolik mu je vlastně let. Dělal řezníka a jeho pomatenost byla poznat na první pohled. V ulici nikdo nebyl. Přišel k ní blíž a řekl naprosto upřímně a s obrovskou nevinností v očích:

„Neboj, tebe nezabiju.“ Usmál se, protože chtěl zapůsobit. Grabulka nikdy nezapomene na tu krvavou zástěru a nasládlý zápach, který se linul z jeho oblečení.

„Nech mě být…,“ řekla bázlivě a proklouzla nastavené dlani, která už už chtěla hladit. Utíkala dlouho až na konec ulice, kde zahnula k dřevěnému plotu, otevřela vrzající branku a vyděšená zabouchala na dveře.

„Tak sem se zeptala, co se jako stalo, no a vona se tak na mě schoulila, no a plakala dlouho. Pak už u nás zůstala, dokud sme nemusely odejít jako, víš, pracovat. Rozbombardovali to tam všechno, všechny baráky, jak tam byly, lehly popelem. Když si na to vzpomenu. Ještě teď se mi chce brečet, jak sme tam klečeli uprostřed kuchyně a modlili sme se, já, Grabulka, máma a Rolin, a všichni sme brečeli a modlili se, dokonce i ten Rolin. No a všechny ty baráky, jak tak byly, lehly, jen ten náš zůstal bez, Helenko, říkám ti…,“ babička se naklonila a zatnula pěsti „… bez sebemenšího, co by se za nehet vešlo, bez sebemenšího škrábance zůstal, všechno to šlo mimo, jak jsme tak prosili pána Boha.“

„Ale v ostatních barácích se třeba taky modlili, babi…,“ řekla Helena a sklopila oči před douškem dávno vychladlé kávy.

Čemu věřit.

Můj sen byl o zase věži. Když jsem z ní vylezla, držela jsem v ruce jeho poslední zbytky, které jsem vyrvala z psích tlam. Chtěla jsem Tomáše někde pohřbít. Na zemi leželo velké ptačí tělo, prasklé od krku ke konci břicha. Z té rány vylézala hlava malé kočky, byla celá zrzavá a šeredná. Na mnoha místech neměla vůbec žádnou srst. Pták praskl tíhou jejího těla. Obžerství. Odhodila jsem kus Tomášovy hlavy a rozbředlé tělo do trávy a sáhla na ještě teplou kočku. Měla na svém tělíčku šťávy, ale žila. Protahovala se, ulepená a zabalená do peříček z břicha své oběti.

(8. 11. 2004)

Tomáš nebrečí, on nikdy před nikým nebrečel, on ani pořádně nemluví, je tichý a křehký jako nějaké chmýříčko, jakmile ho chytneš do dlaní, roztahá ti ho vítr. Vždy jí dlouho špičkou jazyka přejížděl po prsou. Nerad se líbá. Necítí prý u toho vůbec nic. Oba dva se stydí za svou nahotu i za tu trapnou zranitelnost, která se všude tak rozleze, když už nejsou schopni vnímat nic jiného než vlastní vzrušení. Tomáš se chová někdy divně, prostě si ji jen bere. Někdy ji hladí a dlouho se na ni dívá. Vystupuje jen matně ze svíčkou ukrajované tmy. Pak ji líbá po tváři, dýchá do její kůže. Někdy jako by oči zavíral znechucením. Helena ho u toho často nenávidí, ale nedává to najevo, protože Tomáš se za ty roky změnil, je často podrážděný, a když mu Helena něco vyčte, rozhodí jen ruce a začne křičet.

Usnul ještě dřív, než Helena zkrátila svíčku o plamen. Šla ho ze sebe smýt.

Druhý den šel Tomáš dolovat pařezy z jejich zahrady. Byly tam asi tři pokácené stromy a nahnědlé zuby jejich skomírajících životů potřebovaly vytáhnout ze země. Krumpáčem podrýval drny kolem pařezu, pak, když už byl kolem dokola velký příkop, zahákl sekero-motyku pod kořeny a tahal. Až ji vyděsilo, jak zběsile se snažil pařez vyrvat. Funěl, kopal do toho kusu dřeva. Šlo to špatně, ale šlo to. Odvalil pařez, sednul si vedle něj a odpočíval. Schoval hlavu do dlaní, měl je plné mozolů. Šla k němu, sedla si vedle něj, chytla ho kolem pasu a chtěla mu dát pusu, ale on se prudce zvedl a šel na další pařez: „Musí se to udělat! Musim vykopat i tyhle dva další,“ řekl zbytečně důrazně, pak jako kdyby viděl, jak ji vyděsil a že zase má na pět hodin o čem přemýšlet, dodal měkce: „Nejdřív práce, potom zábava.“ Rozmáchl se jako ještě nikdy a kusy hlíny mu lítaly kolem bot.

(18. 12. 2004)

Už to z něho vyprchalo. Všechno kolem ní se změnilo v takový špinavý závan, který ho dusí. Už se k němu řinulo jen její deformované maso. Ruce, když sahaly po jeho protepleném přirození, lepily něčím, co vůbec nechtěl. Když chlemtala jeho tělo, zčernala zbytečně citem. Zamokřená, divně pokroucená trapným studem, tak jsem ležela a čichala trpký pot z jeho těla a něčím zkažený klín. Sázel se do mě vždy lehce jako do bahna. Ze zdi na ně čumí trapné kotě v kýbli, želvy z moduritu poztrácely své hlavy, když spadla police na zem a všechna ta těla se roztřískala o podlahu. Torza želv jsou ledabyle naházená na provizorní polici, jedno přes druhé v nikdy nekončící souloži. Jsou zaklesnutá do sebe a lžou. Už je tedy může vyhodit.

Mají prý jiné životní styly. Tomu se prostě nedá rozumět. Helena má svěšená ramena a kroutí nechápavě hlavou. V jejím pokoji je vedro, protože už dlouho neotevírala okno. Má rozbité topení. Buď je v pokoji horko, nebo chlad. Sedí na posteli jen v tričku a ruce se jí třesou, protože má hlad, ale jíst už nemůže. V kuchyni to páchne pečeným kuřetem, když otec shraboval ztuhlou kůži z jednoho křídla, musela se jít vyzvracet. Za pár dní budou Vánoce. Je osmnáctého prosince a venku je břečka. Letos nebude sníh.

4. 1. 2005

Vánoce byly zlé. Když se na den vrátila do Ústí, aby si sbalila věci, sdělil jí Tomáš esemeskou, že se s ní rozchází. Pak jí ještě napsal e-mail o tom, že už je přes půl roku zamilovaný do Kristýny, aby na něj nečekala, aby si taky někoho našla. Zírala tehdy do počítače hodiny. Po pěti letech ani nepřijel, aby jí to řekl do očí, už pro něho neexistovala, bál se jejích scén.

Chtěl ji Michal. Měl zrovna nějaký vztah, ale nebyl si v něm jistý. Helena se nejdřív trpce smála tomu, že to na ni zkouší, a když odmítne, půjde zase pokorně za tou, která pro něj není tolik důležitá. Pak mu klidně řekla, že nechce žádný vztah, že takové vztahy končí po pěti letech, některé i dříve. Nevěděl, co jí na to má říct. On vůbec před ní nedokázal mluvit. Měl delší tmavé věčně rozcuchané vlasy, protože si v nich šmejdil prsty, prohrabával si je a natáčel dolní delší prameny na prst, kde se mu kroutily do spirálek. Velké oči byly hodně daleko od sebe, takže, když se něčemu divil, vypadalo to, jako by mu chtěly utéct z hlavy.

„Máme doma kunu,“ řekl rozpačitě, když tak seděl naproti ní v hospodě. Pozval ji na víno, dala si jenom čaj.

„…?“

„No, normálně kunu.“

„No, a máte doma slepice? Protože kuny žerou slepice.“

„Ne, slepice ne.“

„Zase ale můžete mít doma kunu, že jo?“ Helena se vevnitř svíjela zlým smíchem, ale nedala navenek nic znát. Zmateně kývl hlavou. Setkali se pak ještě jednou. Po týdnu. Byl ostříhaný, takže jeho hlavu pokrýval hustý zvlněný mech. Tentokrát se šli projít do parku. Nechtěla nikoho vidět, ale bála se, že zešílí, když nebude s nikým mluvit a když se bude všem jen vyhýbat. Mrzlo a sníh jim skřípal pod nohama. Sedli si na opěradlo lavičky. Právě se s ním rozešla holka, protože to z ní prý vyprchalo. Zarazil si ruce do kapes v bundě a nevěděl, kde má začít mluvit o citech. Helena mluvila o tom, že se jim kocour vrátil z noci celý poničený. Že má posunutou čelist, protože ho někdo asi praštil klackem. Polovinu huby má zvednutou nahoru.

„Doktor říkal, že ho někdo praštil. Že to nebyl jinej kocour, protože má úplně přeraženou tu… lícní kost a –“

„A nemohla to být kuna?“ skočil jí do řeči a ona musela utéct s tím praskajícím bolákem smíchu až k nádraží.

Několik dnů po Novém roce jela znovu do Ústí na kolej. Všechno se v ní rvalo na kusy, když se courala po těch chodnících, stoupala do vrchu přes zledovatělý asfalt, myslela na všechno, co se zpackalo za poslední měsíce. Táhla těžkou krosnu plnou knih. Učila se, protože to byl asi ten jediný smysl, který jí ještě zbyl, a i ten už byl zasažený absurditou. Na koleji byla sama. Kdyby si nakreslila nožem čáry na zápěstí, nikdo by to dlouho nezjistil. Ze starého staveniště vedle hotelu Máj slyšela hlasy. Někdo brečel, vzlykal, jako by mu tam bylo strašlivě ublíženo. Nezajímalo ji to. Měla svých problémů dost. Byla celá poničená sny a myšlenkami, které se točily neustále kolem jejího rozchodu, a už z toho byla unavená. Zamotávala se sama do sebe. V její hlavě přes sebe křičela slova, na která Tomáš nepočkal. Někdo začínal v opuštěném staveništi prosit a řvát bolestí a chroptit a umírat. U sebe v pokoji si pak udělala chleba s máslem a rozkrojila papriku na půl. Jadérka vybrala a hodila do koše. Potom si sedla za stůl a dívala se, jak padá tma. Posolila kusy zelené papriky a přebytečné hromádky soli sfoukla. Ve žhnoucích oknech se černily stíny přecházejících postav. Všude byli lidé, nechápala proč. Pro ni to byly jen chatrné siluety zasazené do večerních oken. Další krajíc už si nenamazala.

(5. 1. 2005)

Vzpomínám na lesy v létě. Jaké jsou to lesy. Rozlezlé, proklíštělé. A světlo ze slunce se špatně dostává k popraskaným kořenům, které prorážejí skrze jehličí. V ostré vysoké trávě rostou ještěrčí hlavy. Když hledala houby a odhrnovala tu ostrou trávu, jedné se dotkla. Ještěrka byla mrtvá, jen tu hlavu viděla, protože se neuvěřitelně lekla, co kdyby had! No, ještěrčí hlava, lehká a suchá s matnou prázdnou kůží, odpočívá v pokoji. Myslím na lesy, když jdu skrz kamenné město, jehož tělo se mi drolí do očí. Našli tam mrtvou znásilněnou dívku, přímo vedle hotelu Máj, byla rozprostřená na studené betonové zemi. Průzory jako do pekla. Zvečera jsem se jich vždycky tak bála. S ránem stydnou. Nebe tam ale není ani ráno, to už jsem zkoušela. Za těmi rozbouranými stěnami je světlo začínajícího dne. Pohřební auto už odjelo, dneska jsem byla zase blízko smrti, prošla jsem vedle ní a dotkla se cípu jejího pláště. Kamenné mrtvé město, myslím na lesy.

Můj sen byl o obrovských rybách. Černá tupá těla velká jako vagóny nákladního vlaku se kolem mě shlukla a žebrala o kusy mých končetin. A já to udělala. Nadrobila jsem se do jejich tlam, protože ony by jinak určitě umřely hladem.

Víno se rozlije do tepen a zanechá ti tam takový ten čarovný pach prázdna. Je mi to všechno úplně jedno, řekl, a bylo to právě tím vínem, co se mu roztříštilo do všech možných koutů jeho chorobně roztoužených tepen. Ani mi nevadí, že už je po všem, že už tu není, ačkoli tu celých pět let byla. Bylo mu jí strašně líto, a proto ten večer tolik pil. Nemohl ji vidět, nedokázal by to, a proto to víno a zase nicota olepená šťávou kyslých hroznů. Když se vracel nočním městem tramvají, která zvracela svá vnitřní světla do ulic, městem žebráků, kterým už žádné světlo k zvracení nezbylo, pomyslel si, že si musí koupit nějaké to vínko i na doma, aby zle nebylo, aby už nikdy nebylo tak těžko jako tohle ráno. Těžce se šoural po kostičkovaných chodnících. O trčící dlažební kostky zakopával. Kolem hladkých stromů se krčily rozplácnuté lavičky. Byla namoklá noc. Chodníky namrzaly a boty se po nich smekaly. Dotrmácel se až domů. Otevřel domovní dveře, vlezl do výtahu, v rohu byla pohozená ponožka. Představil si, proč by si někdo svlékal ponožku ve výtahu, a nechápal, jak se tam ta ponožka vlastně dostala. Byla taková černá, malinká, drobounká jako srolovaný mrtvý pavouček. Asi patřila nějakému dítěti.

(11. 7. 2005)

Zapřela jsem se o větev, která mě od té doby podpírala jako vředovitá dlaň. Košík jsem pověsila na jednu takovou souchotinku a začala jsem trhat naducané, temně rudé plody. Některé mi spadly z prstů, některé jsem neopatrností rozmáčkla. Radek stál pode mnou a sbíral ty u země, protože byl malý a také trpěl závratěmi. Snědl nejméně půl kila. Zapřená zády o větev jako o dlaň jsem se do něj smála, byl opravdu malý, černá kšiltovka mu zakrývala čelo, jak se tak plně soustředil na to, aby snědl co nejvíc třešní, a jak mu bylo dobře.

„Chrrr, fuj!“ zachrčel a začal plivat. „Sem spolk brouka! Fuj!“

„Tak to máš aspoň s masem!“ nemohla jsem smíchy mluvit, jak si sahal do krku a doloval brouka. Zrudnul a skoro začal zvracet. Plivl a zařval: „Tykadlama mně zlechtal, normálně!“

„A už si to vypliv?“

„Ne, spolk, šak se tam zasek, tak ať si tam někde je, jen ty tykadla bych mu zpřerážel! Sem se ho snažil za ně chytit, ale smek se mi,“ škaredil se, smál se a pořád plival.

Slunce ostře pálilo, potila jsem se. Radek chodil na třešně často. Chyběly mu vitamíny. V noci se zase šoural k rybníku, potichounku se rozhlížel, a když nikde nikdo nebyl, nahodil a čekal. „Tři kapříky sem včera chytil,“ zašeptal do koruny nízkého stromu a strčil do pusy další třešeň.

„A to se nebojíš, že tě někdo čapne?“

„Ne, dyť já nedělám nic zlýho, jen potřebuju jíst, no, ono to není žádná prdel, Helenko, makat vod rána do večera a jíst suchý rohlíky. Přes tejden jako jídlo mám, ale vo víkendu div že nejim ty… žížaly.“

„Jo, to vim, ale kdyby tě někdo chyt, tak máš průser,“ zamračila jsem se, chytla jsem právě hnědý plod s bílými tečkami plísně, a ten se mi rozšmejdil po prstech. Otřela jsem se do kůry.

„Ne, voni se tam porybný nevodvážej, oni tam choděj i ty… Ukrajinci, a jednou normálně, jednou tam na porybnýho vytáhli kudlu, tak vod tý doby už je tam nechávaj bejt.“

„Vy tam máte takový vlastní rybářský svaz, že?“ Radek s naducanými tvářemi, s brmbolci za ušima se zasmál a sedl si do trávy pod třešeň.

„Lidi nejsou zlí, Helenko, voni věděj, že jsou i takoví, co nemaj co do huby.“

„Hm… jo, v srpnu jedem do Chorvatska.“

„Do Chorvatska?! Tak to je supr, ne? Těšíš se?“

„Ne.“

(12. 8. – 26. 8. 2005)

Na lavičce leží jako nakousnuté stéblo. Nespí. Ona opravdu jenom leží, protože poslední dobou, i kdyby chtěla, usnout nemůže. Lavičku před týdnem natřeli, má divný, jakoby ulepený povrch. Vedle právě zabili králíka hranou dlaně. Pokrčila čelo a poslouchala kvokání slepic a zvuk pily, ten ji vracel domů. Bolel do uší a do hlavy, protože uměl řezat. Leží a vnímá ukrajování svého těla. Je léto. Obrovská hrušeň už vábí své sršně do svého rozloženého klína, často se ozve dunivý zvuk, to jak plody padají z prohnutých větví. Babička sedává ve stínu rozlezlého stromu, na plastikové židli, hned vedle fóliovníku. Čichá bylinky, které rostou naproti ní, hlavně meduňku a mátu. Pozoruje červené rány letos špatných jahod a brada se jí chvěje, nejspíš od vedra. Za chvíli odjedu, říká si Helena na nepohodlné lavičce, která je natřena nahnědo. Odtáhne pryč, do Chorvatska. Vlastně je jí to úplně jedno. Pojedou autem, a ta cesta, panebože. To bude zase hrůza hrůzoucí, jak by řekla stará Grabulka. Brácha bude slintat na její rameno, on teď strašně slintá, co chodí s tou svou „slečnou“. Už od dětství má takový tmavý polštář, který docela smrdí, ale hlavně barví, takže se brácha probudí každý ráno s černou pusou. Na ksichtě má obtisknutý nápis „Love“ – a to e je rozpatlaný až k uchu. Utopen ve vlastních slinách spí a má sny. Zdá se mu o lesních jahodách. O tom, jak jede džípem po lese a vždy se sehne a utrhne jich trs i s nedozrálými, ještě zavřenými květy. Cpe si je do kapes.

Markovi už bude třicet. Ačkoli se neustále směje, vevnitř se svíjí asi jako kus hořícího hadru. Rozhodl se, že půjde daleko. Svíčka na jeho stole roní příliš mnoho vosku. Roztéká se po ubruse jako horká tuhnoucí kaluž.

Helena přehodí nohu tak, aby byla její poloha alespoň trochu pohodlná. Je zkřížená a hlava se jí zaráží do těch tvrdých prken. Pozoruje oble zahnutého škvora.

Doma se vše chystalo na odjezd. Červená mazda byla umyta a všechny paprsky se od ní odrážely. Otec se na tu dlouhou cestu pečlivě učesal. Má málo vlasů. Vlní se mu až k uším, ale jen zasvěcení lidé vědí, že jedna polovina hlavy je už zcela neovlasena a že si musí ty své vlny všelijak upravovat, aby to nebylo vidět. Zíral do zahrady a přemýšlel, na co ještě v tom spěchu a v těch nervech zapomněl.

Helena zkřivila obličej, když se zvedala z tvrdých prken. Protáhla se, až se jí zatmělo před očima.

„A co Grabulka, psala?“ zeptala se babičky, která právě nesla konve do úplně nejspodnějšího cípu zahrady a crncala si vodu do holínek.

„Jo, ale… je to s ní ňáký špatný. Je v tom… domově důchodců. Jen někdy jako zajde tam… do Řasnice, víš na barák.“

„Máš ji moc ráda, viď?“ řekne Helena soucitně, protože tuší, že něco na babiččin strach říct musí. Taky je jí smutno, protože odjíždí a nechá ji tu samotnou. Babička si uřízla svoje černý holínky nad kotníky, aby se jí dobře chodilo mezi záhony. Šlapala křivě po rozšmajdaných gumách. Konečně mohla konev položit do nejvzdálenějšího kouta zahrady.

„Ale divná ženská to je, nebejvala vždycky divná, ale teď… je bláznivá,“ a skrčila nos.

Vzala jednu konev do tmavých rukou a lila nateplalou vodu do vyprahlé země. Šimrající čůrky se vtíraly do hlíny.

„Tak jedem nebo co?“ zeptal se otec. Byl strašlivě natěšený na tu pohodu, až se rozvalí na betonové pláži, která je vlastně molem pro lodě, vyvalí to svoje tělo do všech stran, až bude i toho ručníku pod ním ubývat; možná, že i jeho žena si dá říct a bude ho mít zase chvíli ráda alespoň z vděčnosti. Vzal s sebou hrozně moc piva, na celou dovolenou to ale asi nebude stačit.

Nastoupili do rozpáleného auta. Fuj, to je smrad. Vevnitř to vždycky strašně páchne. Zvedl se jí žaludek. Musela chvíli nechat otevřené dveře a vydýchávat to. Poslední třísknutí:

„Nemlať s tim, prosim tě.“ ozval se nevrle poloplešatý muž, její otec, pomyslela si, že je citově vyprahlý a že si s ním nikdy nemohla pořádně promluvit. Když si s ním chtěla povídat, koupil jí nějaký drahý dárek a dalších pár let mlčel. Brácha se zapřel do polštáře, chce si vnutit spánek. On se vždycky probudí až tam, kde se vystupuje. Uvidíme se v Chorvatsku. Mlaskne a spí. To jsme se ještě ani nerozjeli. Otec si musí ještě zapálit cigaretu. Bratrův sen byl o sově. Seděla na zasněžené větvi a usínala.

Helena si zapnula diskmena. Má ho od doby, co se chtěla svěřit otci s tím, že se zamilovala. Nakonec se tedy svěřila mámě a ještě na tom vydělala. S očima zavřenýma, hlavně, ať šťastně dojedeme a ať babičce tady není samotný zle. Stojí shrbená vedle auta, slzy v očích, má v podpaždí kocoura, který nechápe, proč nestojí na pevné zemi, a tak jenom čumí a nechá si to všechno líbit. Babička mává.

Heleně se v uších válí hudba, která rozštípne ty poslední záchvěvy jejího klidu. Nechá se ničit, protože to ona ráda. Tenhle hlas se prostě nedá napodobit, připomíná střepy zaražené do dlaní, připomíná vrzání a skřípání těch střepů, které se nadobro usadily v dlaních. Bodavé zvuky, do toho housle, které češou žiletkami ještě víc rozevřené rány. A už se jede. Usnula. Kolem utekly hranice. Hranice ji od jisté doby přestávají bavit. Nejsou k ničemu dobré, vlastně pozbývají smyslu. Ten rozšlapaný výkřik hlasu se láme o vrcholky, tak už jsme v Alpách. Ale já poslouchám zpověď, která to všechno dokáže rozbít jedinou ranou kladiva, jediným třísknutím svého hlasu, tohle bych chtěla taky umět, všichni by pak měli jasno, co jsem.

Zírá ve svém malém pokoji, který má veprostřed napnutou tibetskou vlajku. Zírá do koutů, přemýšlí, co si s sebou vezme. Možná se vrátí až za několik měsíců. Vosk ze svíčky se slévá do podoby puklého ženského těla. Zavolal Martině, že už to z něho vyprchalo.

A jedeme přes obrovský most, který se položil nad špinavou řekou a číhá. A strnutí jeřábů, které až do teď páraly nebe. Hnusné stroje, snažící se probrat svou železnou ubohostí až k Bohu. Ale ono to nejde. Budou tu stát a nikdy nedosáhnou na toho nějakého Boha. Zapřu se do sedačky. Jedeme odtud pryč. Strnutí nebe, které se barví do krvava, oranžový nádech rzi, z těch strojů asi… už jsme pryč.

Dojeli až druhý den večer, na skalních serpentinách byla hrozná kolona, jeli krokem. Bylo příšerné vedro, Helena se svlékla do podprsenky, její bratr spal. Otec netrpělivě kouřil jednu cigaretu za druhou, nedopalky házel ven, to na něm nenáviděla nejvíc. Máma byla taky nevrlá, už chtěla být u moře. Seděla otráveně, podpírala si hlavu hubenou rukou, v jejích do červena namíchaných vlasech se hádaly sluneční paprsky o lesk. Helena usnula, všechny písničky už měla oposlouchané. Bolely ji uši. Pozorovala obrovské strmé srázy, oholené kopce, na kterých rostly jen zakrslé stromy, jezera, ve kterých byla zvláštně děsivá voda, auta před sebou a za sebou, hodně Čechů jede letos do Chorvatska, no a svého bratra, který měl sen. Jeho sen byl o fíkovníku. Seděl v jeho stínu a fíky mu padaly přímo do pusy a on je chytal. Vždy skousl svými chňapavými zuby jejich měkkou slupku, která je tak zvláštní, dře na jazyku a chytá se ho jako něco lepivého, a do úst mu vtekl mozek sladkého plodu.

Konečně kolona povolila. Vpravo se začalo rýsovat moře. Tenhle pocit je na cestě nejkrásnější, první pohled na moře, které sahá už odnikud až nikam. Pozorovala obrovskou masu slané vody a snila o mořských proudech, které se zapírají o krvavé sasanky a rozčesávají je do změklých cárů.

Sjeli z cesty ke kuči. Měla dvě patra a balkóny směrem k moři. Martin se vzbudil a měl úplně upatlanou hubu. Uvítal je asi čtyřicetiletý usměvavý muž s nezvykle bílými zuby a modrýma očima. Líbil se jí, měl rošťácký pohled, který ulpíval hlavně na její mámě. Žil sám, jeho žena zemřela před léty i s nenarozeným dítětem. „Děcka“ měla od otce zakázáno se jakýmkoli způsobem zmiňovat o rodině a souvisejících tématech. Prý se pak vždycky děsně opije rakijí a brečí do noci a není k zastavení. Od té doby, co se to stalo, vedl život proutníka. Neměl žádné zábrany. Helča na to byla upozorněna. Nemá s ním být za žádných, za žádných okolností nikde sama. S otcem se znali už hodně dlouho. Jezdil sem na dovolenou každý rok, letos vzal poprvé i ji s bráchou. V pokoji, který měli přidělený, byl příjemný chlad. Helena se schválně šourala po kachlíčkové podlaze bosa, aby se zchladila. Nevelká kuchyňka byla přilepená vedle, se vším, co bylo potřeba pro takový prázdninový pobyt.

Lehla si, protáhla se do všech stran. Musí si dát kofein. Po chvíli vstala. Martin sledoval z balkónu moře, máma vařila kafe a otec se bavil s Máriem na zahradě, kterou zraňovala nepřirozeně velká rajčata. Převlékla se do lehkých šatů. Příjemně splývaly na její kůži. Nebude spát, půjde k jezeru, chce se ponořit do studené vody a svými prsty se dotýkat lepkavých kamenů.

Za hotelem Galleb se vydala po rozbité silnici doprava.

Stmívalo se. Šla stále rychleji. Proti ní se dokořán otevřel borovicový les. Ledabyle poházené, teplem načichlé šišky byly větší než ty české, vzala jednu do dlaní. Hřála, ochutnala její pryskyřicovou vůni a hodila ji zpět do lesa. Došla až k místu, ze kterého pramenily tři cesty. Jedna vedla do dalšího lesa, druhá byla kamenitá a podél ní se rozprostíralo to obrovské jezero. Třetí vedla na opačnou stranu, ale vzdalovala se od vody. Šla tedy tou, která byla vodě nejblíž. Stmívalo se.

Ta cesta vede úplně až na konec cesty. Je vystlaná bílými kameny, vroubená vysokými borovicemi, jejichž kůra voní tak krásně, že člověk dýchá a je šťastný, že přes to všechno může ještě dýchat! Napravo je obrovská plocha vody zasažená skalami. Pošpiněná větrem, který se snaží prorazit její jednoduchost a vnucuje jí vlny a pěnu. Šla jsem ke břehu a do chodidel mě tlačily bílé kameny. Vítr jako by něco tušil a začal svoji veškerou sílu směřovat ke mně. Zapřel se do mého těla, prostoupil mě, až se dostal i do těch borovic. Kradl jim vůně a rozprašoval tušení jejich pryskyřic dětem do zašpiněných tváří. Hrály si u plotu jedné chaty. Měly vyfouknutý míč a plácaly do jeho slupky bosýma nohama.

Je srpen. Potí se a až se začne stmívat, ten pot bude určitě studit. Zatímco vítr házel rozesmátým dětem do tváří kousky rozdrobené kůry, já se dívala do té sekající špíny. Chtěla jsem chvíli dýchat švihavé rány vzduchu, ale nešlo to.

Když se vrátila, všichni už byli opilí. Její bratr měl červený podlitý pohled, zíral na ještěrku, která se přilepila svými chňapadly na zeď a strnule sledovala můru, aby ji mohla sežvýkat úplně celou a nic nenechat. Prášek z jejích křídel ji neudusil. Na zdi visely trofeje, nějaké tlamy ryb. Byly otevřené a leskly se, vlepené do dřevěné konstrukce mohutných rámů. Brácha se začal na Helču opilecky ušklíbat:

„Ploutvičky to má na hlavě, ono to ploutví!“ Helča se začala svíjet v křečích smíchu, tekly jí slzy. Mário s mámou si ničeho nevšimli, protože byli zabráni do hovoru. Otec už jen apaticky udržoval oči otevřené, nesmí se za žádnou cenu převalit nebo usnout. Musí to ještě chvíli vydržet. Helča v záchvatech obrovského, téměř smrtelného smíchu, který ji prorážel tepny, prskala krev. Po dlouhé době cítila, že se opravdu směje, že je opravdu šťastná. Položila dlaň na bratrovo rameno, cítila, že má úplně propocené triko.

„Ségřenec,“ řekl a jazyk se mu motal. „A bylas už tam, jako až u jezera… myslim.“ A říhnul do sebe.

„Teď právě. Je to tam hezké, že?“ zeptala se, svou dlaň položila do mastných zpocených vlasů, které se mořským podnebím zkudrnatily a ještě víc zacuchaly. Hlava mu spadla ve zpomaleném souhlasu. Usmál se a ploutvil pak až do rána.

Když jsme šli ráno k jezeru, bráchu bolela hlava. Stará Chorvatka stála za zídkou jedné z chudých neupravených zahrad a neuvěřitelně nenávistně se na něj dívala. Ukradl fík a věděl, že ona to ví, a ona věděla taky, tušila jeho strach a rozpaky. Skoro rozmáčkl kořist ve svých nedokonalých prstech a zíral do těch zlých očí. Měla na hlavě černý šátek a vůbec celá byla černá, včetně těch očí, takže jsem si řekla Bože můj, tohle je přece hrůza a bála jsem se, že se něco stane, že skutečně vezme ty vidle, odkopne kozu, která stojí a pase se zrovna v cestě, potvora jedna, a začne bratra honit po silnici. Neudělala to, jen se dívala – a i to stačilo. Pak něco strašně pronikavě zakřičela, že se i koza přestala pást a slepice zvedly hlavy. Brácha se otočil a začal si pískat. On že nic. Já jsem zrychlila.

„Ty debile, aspoň si nepískej!“ zařvala jsem na něj. Vylizoval si zrovna z mezer mezi prsty sladkou fíkovou šťávu.

„Ty seš debil!“ řekl jenom a strašně vysoko vyskočil, aby serval stromu jednu větvičku, na jejímž konci byl zvláštně zkroucený list. Zapištěl a rozesmál se a pak mi nakonec utekl. Chorvatku jsem potkala cestou zpátky. Mrmlala něco, shrbená, kopala brázdy na své zahrádce, plivala po slepicích, protože se jí pletly pod rukama.

K obědu byly rozvařené špagety, tedy jakási špagetová kaše s omáčkou, ve které plavaly tmavě hnědé chuchvalce masa. Brácha snědl celou mísu, já si dala talíř a byla jsem plná. Ještě na mě čekal meloun. Byla jsem celá zapatlaná. S ulepenýma rukama a přeslazenými ústy jsem si sedla na rozkládací židličku na balkóně a čekala na nějakou tu vosu. Bylo mi příjemně, prsty se mi slepily k sobě a rty nešly odtrhnout, takže jsem byla celý zbytek dne překrásně němá. Pozorovala jsem sluncem ozářené holé kopce a moře. Ptala jsem se sama sebe, jestli mám vůbec právo zrovna z toho křesat radost.

Dva opuštěné, kozami olezlé ostrovy se hrbily z moře jako přeražené mořské panny. Oni tam vždycky vysadí ty kozy, aby se napásly. Mají alespoň jistotu, že nikam neutečou. Nemusejí je za nic přivazovat. Ony se tam klidně pasou a jsou tam jako v ráji. Jenom těm tmavším je zle, protože se do nich slunce zapírá celý den. Není tam dost stínu pro všechny.

Kolem dokola se rozpouštěla horstva, zarůstala do moře, nechala se erodovat mořem, nechala se žahat a prorůstat všelijakým mořským tvorstvem. Ježci byli skálopevně přesvědčeni o svých možnostech, když dětem rozbodávaly paty. Malý baculatý hoch se zářivě žlutým šnorchlem se zanořil a zíral na tu nádheru pod sebou. Zbytky zpřelámaných mušlí, nějaké střípky a žahavé červené sasanky podobné obrovským kapkám krve, slizovité boule vyrůstající z kamenů. Když do jedné šťouchl klackem, jako by posolil vajíčko. Scvrkla se kolem své bolesti. Bavilo ho to. Máma na něj řvala z břehu, aby hlavně probůh na nic nesahal, je to tu samý ježek, může se leknout a utopit se.

Bože, je takový vedro, že, když se vzduch dostane do chřípí, ostře pálí. Po chvíli se rozlije po dutinách jako teplá krev. Dostane se do každé prochladlé skuliny, a to je právě to, co potřebuje chlapec v pruhovaných plavkách, příliš těsných, který už tak dlouho trpí na astma. Na nebi létají letadla. Roznášejí svá poselství do všech koutů světa takovou rychlostí, že nad tím zůstává rozum stát. Opět se ponořil, ten chlapec s prokopnutými průduškami, který strašlivě kašle, hlavně v noci, a nejvíc ho to bere, když něco někde blízko jeho hlavy plesniví.

Obdivuje, je zanořen, šnorchl už nepotřebuje, protože proplouvá, dotýkaje se dna svými baculatými prsty. Sahá na omatlané kameny, vyhýbá se ježkům. Plave dál a hejno malých rybiček se mu plete u dlaní. Kolem jeho ručky se omotal kus igelitu. Lekl se, že snad medúza. Ne, to je opravdu jen kus igelitu, vynořil se rychle, protože se mu do nosu dostala voda. Tak kašle a smrká do vody a dusí se. Maminka za ním běží a bere jeho zarudlé těžké tělo do svých paží. Je vedro. Kozy na ostrově špičatě pronásledují jedna druhou, protože toho stínu je opravdu nějak málo. Jen tři stromy trčí z prostředku vyhřezlé pevniny.

Z druhého břehu, kde byly jen betonové pláže stvořené pro české turisty a jejich křivá záda, se starší tlustý pán, otec Heleny, rozhodoval, zda skočit či neskočit. Bál se infarktu a toho, že mu vypadnou náhradní zuby. Proto nakonec neskočil. Sedl si zpět na ručník a nešťastně pozoroval lidi ve vodě. Jeho žena se plácala u břehu na lehátku a mračila se do sluníčka.

„Tak co, líbí?“ zeptala se rozjasněná máma, byla celá červená a spálená, ale nevadilo jí to. Právě přišla od moře. Téměř vyfouknuté barevné lehátko držela v podpaží.

„Jo, dobrý,“ odpověděla Helena. Právě ležela na gauči a četla si horor o loutkách.

„Mário je pěkněj chlívák, ptal se na tebe, řekla sem mu, ať si dá voraz.“

„Na mě? Dyť je starej…“

„No, jemu by to nevadilo…,“ usmála se a začala se hrabat ve dřezu. Umývala nádobí od oběda.

„Zítra byste mohli s Martinem zajet do Biogradu pro rajčata a ryby.“

„Hm.“

„Co je ti, Helenko, snad nejsi smutná… zase kvůli Tomášovi? Už toho nech!“ podívala se podrážděně, na konečcích prstů měla drobečky zaschlé omáčky z talířů a sněhové vločky jaru.

Helena rozpačitě zakroutila hlavou, udělala to příliš rychle a zbrkle.

„Už na to nemysli…,“ řekla máma a radši se otočila zpět k dřezu.

„Ale já na to nemyslim! Sem měla zase strašnej sen… Nějakej chlap tam byl, víš? Měl v rukou takovej kamennej kříž, no hrozný to bylo. A chtěl ztupit jeho hrany nožem, jako ho obrousit, ale nešlo mu to. A pak sem byla u okna a někdo přišel, hrozně sem se v tom snu lekla, a říkal, že chce nahlásit úraz. No tak sem se podívala za něj a tam byl zase chlap, normálně, s tím křížem, jenomže mu pravá ruka praskla a trčela z ní kost. On se ale usmíval…“ Máma se pořád nadechovala, jako že něco řekne, ale neřekla už nic.

Bylo mu asi čtyřicet. Docela pěkné oči se klubaly z jeho tváře. Měl opravdu pronikavý pohled a ulpíval, myslím tím ten pohled, na všech konturách dospělého ženského těla. Ležela v tmavé noční košili, satén to byl, v posteli a byla jenom jemně přikrytá rohem peřiny. Jen malá část jejího břicha se tulila do tepla, zbytek jejího těla byl vystydlý v ranním vzduchu, protože on schválně ještě otevřel okno, aby šla zima dovnitř. Začala se mračit a sekat sebou, protože jí záblo na dekolt a na paže, které už se začínaly rosit husí kůží. Řezala svými lokty do bílého povlečení a zdálo se jí něco špatného. Za chvíli se probudí a bude se divit, řekl si a sednul si na jeden cíp postele. Otevřela oči, byly šedivé, to ví naprosto jistě, protože o nich stále s ostatními mluvil. Všimla si jeho neoholené, divně zamyšlené tváře a strašně se lekla. Ucukla a pak se sunula se strachem k pelesti postele, ale ani to už jí nepomohlo. Hranou dlaně jí rozseknul ret. Prasklina štípala a hořela. Viděla pak už jen syrově vyšklebenou ránu zipu. Hrál si se sebou, a kdyby ho nevyrušila, nemuselo by k ničemu vůbec dojít. Jen by se jí někdo otevřel na dekolt. Jeho malé tenké mužství v puklině kalhot bylo zapřené o rozepnutý poklopec. Špička slabošsky plandala. Rukou si ho neohrabaně zandal a s nešťastným výrazem odešel. Věděla, že je nemocný a že za to vlastně ani nemůže. Jen by se mi otevřel na dekolt, lízala jsem kovovou pachuť, která mi vřela ze rtu, a hryzala se do té praskliny, abych krvácela co nejdéle.

Zaklapl telefon a vylil přebytečný vosk z vykotlané svíčky, protože dusil plamen. Z okna viděl na dvůr. Bydlel až v šestém patře, šedé hroudy drápavých holubů se mu nemotorně kolébaly před očima. „Já přece jen věřím, že nebudeme nepřátelé,“ řekl Martině, která si křečovitě držela hrst hustých krátkých vlasů, jako by si je chtěla vyrvat z hlavy, a nestihla ani dopovědět zaražené mlčení.

Ptali se jí, co se jí stalo, seděli dole, smáli se a trošku ztuhli, když ji viděli zakrvácenou a nějak divně zmatenou. Řekla, že spadla na betonové pláži, přímo tam, kde oni každý den leží a opalují se. Spadla a rozsekla si ret. Když odjížděli a loučili se, ani jeden z nich na sobě nedal nic znát. Mário se bál, bylo to na něm vidět, a Helena se cítila tak strašně, že se k něčemu podobnému přiznávat nechtěla, i když věděla, že by se jí snad i někdo zastal a že se vlastně dohromady nestalo nic kromě touhy, která je přece naprosto lidská, a jedné nepříjemné rány. Mário bral antidepresíva a prášky na uklidnění, byl agresivní, když se napil. Domů jeli dlouho, protože Helena zvracela téměř u každé benzínové pumpy. Často si myla ruce.

Babička měla vlhké oči, byla šťastná, že se všichni vrátili. Vlasy si sepjala narychlo dvěma hřebínky, a tak jí neposlušné létaly kolem hlavy. „Vy ste opálený!“ smála se. „Mamka je jak cigán! A jak ste se tam měli? Helenko!“ „Pěkné babi, pěkné to bylo,“ řekla s naučeným úsměvem a dívala se jinam. Začalo pršet. Dlouho spali. Druhý den se otec rozhodl zabít téměř všechny stromy v zahradě. Helena stála u okna a pozorovala ho, jak řeže mohutné kmeny.

„Proč ste zničili ty stromy?“ zeptala se své matky, protože o ničem jiném začínat nechtěla. Matka se na ni podívala úkosem, vlastně se vždy dívala úkosem, byla energická a nenechala si srát na hlavu.

„Už nerodily,“ řekla stojíc u okna a žmoulajíc uvadlé listy nudných muškátů. Dcera, která ví naprosto všechno o zbytečnosti bytí, stále ještě zírala z okna, když zaskřípala:

„Ty už taky nerodíš.“ Už jsem jí o tom všem nikdy neřekla. Ono vlastně ani není o čem mluvit. Vyzvracet tu špínu nejde, ona se vždycky vrátí, už to tak bude napořád a není tu nikdo, kdo by prostě zhodnotil moje prošlé tělo a pak mě jednoduše se vším všudy pokácel. Její sen byl o muži, který položil kříž doprostřed zahrady a zaléval ho ze zrezivělé konve.

Udělal si čaj, srkal jeho horkost nad mapou, zaškrtával si trasu. Martina ležela na zemi s vydlabaným pohledem, zírala do stropu. Ještě před měsícem si chtěli pronajmout byt. Zaškrtl si cestu do Říma. Drápavé hroudy smradlavých holubů vydávají těžké dunivé zvuky. Vždy, když vzlétnou ztuhlá pleskavá těla, vzduch kolem nich nasládle zteplá. Promnul si oči a zaklonil hlavu, aby ulevil krku, který ho už začínal bolet. Svíčka vypotila poslední kaluže vosku, vylil ji na ubrus a šel spát. Jeho sen byl o Martině. Viděl její smutné modré oči, chtěl pohladit světlé krátké vlasy, ale dřív, než to udělal, zasmála se a zmizela. Pak šel potokem. Kolem kotníků mu vířily podemleté vody.

Poslouchej, mami, jak jsem vždycky přemýšlela o zlu. Zdálo se mi, že Tomáš otevře ústa a z nich se vyvalí tma. Ani jedno slovo, jen černo, které se postupně rozmaže kolem jeho hlavy. Ani on ale nebyl zlo, byl jenom hrotem bolesti, stejně jako kus rozdrážděné dlaně, o kterou jsem zavadila tak, že došlo až ke krvi. Já jsem totiž viděla umírajícího a nevím přesně, kdo to byl, a nevím, jestli to bylo opravdu jen ve snu. Zandávala jsem mu oči. Omlouval se, že nechtěl, ale mně to bylo jedno a břicho čajové lžičky jsem mu přitlačila na měkký pohled. Vydržela jsem hodiny ležet v posteli a přehrávat si v hlavě všechny možné způsoby smrti. Právě proto už nikdy nechci k člověku.

(6. 9. 2005)

Tetka Grabulka seděla tenkrát na kamenné obrubě potoka. Hrála si se slunečními paprsky, nechávala je teple mokvat na svých dlaních a ve vlasech, které ji rozpuštěné vlály a sem tam se zachytily o tenké rty. Ten den měla smutné oči. Bylo léto. Všechno kolem zrálo. Rolin jí řekl, že ji miluje. Vždy, když na něj myslela, vybavila si jeho tlusté vyhlazené rty, které se neustále leskly, protože si je slinami omýval každou minutu, tváře měl většinou neoholené, takže černé drsné strniště zakrývalo polovinu jeho tváře. Když se oholil, zpuchýřovatěl až ke krku, jeho kůže vypadala jako kůže nějaké krůty. Měla ho radši neoholeného, protože působil mužněji. Nedá se ovšem říct, že by se ho chtěla dotýkat. Měl malé vychrtlé tělo. Ramena mu špičatě vystupovala a klíční kosti vypadaly při jeho křivé kostře jako ledabyle pohozená polínka, přes která je natažená světlá kůže, naprosto nepodpořená jakýmkoliv tukem nebo svaly. Přesto v něm bylo něco, co jí imponovalo. Možná krásné silné ruce, příliš velké, zdálo se. Bude se rozhodovat dlouho. Řekl jí, že by s ní chtěl strávit zbytek života. Vše volně a klidně oddechovalo. Přízrak války vyprchal a byl mír. Všude, i v pavučinách. Mouchy dosedaly na tenká vlákna jakoby smířeny a rozprostřeny pro smrt. Připadalo jí, že se nezmítaly tak agresivně, bylo po válce a vše teď mohlo umírat dobrovolně. Jak moc jí tenkrát záleželo na životě! Když kolem padala města, do rozbitých prašných kolen se lomily domy. Když ležela na tvrdých prknech v pracovním táboře, kde kolem ní umírala bolestí rozštípaná těla předčasně zestárlých slečen, kterým byly ostříhány vlasy do mrzkých neúhledných plešek, z později probitých lebek trčely jen trsy jakoby vysušených plesnivých trav. Byla jí zima. Často jí nohy přimrzly k botám. Tenkrát se jí nechtělo umírat.

Grabulka jedla lišku. S klukama, které po válce pustili z lágru, šli lesem a měli hlad. Přespali ve skále, díře vydlabané časem. Hnízdili tam jako zvěř. Přinesli lišku. Nemluvili spolu, protože to byli Francouzi, jen občas něco bleptli a olízli si u toho rty a mrkli na Grabulku, takže rozuměla a zavinula se ještě víc do svého strachu. Přinesli mrtvé rezavé tělo potřísněné krví, skapávala z koutku úst. Stáhli tu ohavnost a pak to prostě jen upekli na klaccích. Bylo to maso, po dlouhé době, takže někteří to ani nenechali pořádně zpracovat, prostě se do toho zahryzli už zasyrova a Grabulka pozorovala odkapávající tuk a prskání tuku a těch pět hladových tlam, po kterých se rozmazávalo maso.

Babičce se leskly oči, když na to vzpomínala, povídaly si po válce s Grabulkou dlouho, protože každá byla v jiném táboře. Grabulku nikdy neostříhali. Byla jediná se svými krásnými dlouhými vlasy. Nikdy si nestěžovala, vše snášela s pokorou, proto si jí všimli a nechali ji dělat lepší práci. Roznášela důstojníkům svačiny. Řekla babičce o Cheně.

Dýchaly jedna na druhou, objímaly se, byla to Polka. Měla teplé mandlové oči, široce rozevřené vždy, když přemýšlela, nemohlo jí být víc než šestnáct let. Dýchaly si na tváře, aby se alespoň trochu zahřály. Teplo rychle stydlo a nechávalo na jejich tvářích řeřavě ledové kapky. Zaplétaly se do sebe, lámaly si klouby, jen aby vymačkaly co nejvíc tepla. Do páteře měly zaražená nerovná dřeva, na sobě děravou deku, skrz každou tu díru ostře dýchal mráz.

Kolem plesnivělo spousta mladých žen, které možná nikdy nikdo nepolíbí. Jedné z nich před týdnem prostřelili hlavu. Grabulka přemýšlela o jídle. To jídlo by nedal člověk ani sviním, plesnivé brambory, květák, jehož propadlá hlava neměla v sobě ani smítko bílé barvy, všechno smíchané dohromady, uvařené, pohozené jako kus zvratku, v těch bramborách jsou červi.

„Až skončí válka, a ona jednou probůh musí skončit, už nikdy nebudu jíst brambory,“ řekla jednou Polce, ta opět rozšířila svůj pohled. Snažila se myslet na konec války, na to, jaké to bude, ale nemohla si zaboha vzpomenout, kam by se mohla vracet.

Cheňa byla moc slabá, vlastně nikdy nemohla přežít takovou zlou věc, jako je válka.

Grabulka myslela na včerejší rozhovor, který zaslechla, když se vracela z nákupu. Mrazilo ji, když si ho přehrávala v hlavě. U krámku se loučila dcera s matkou. Matka měla bílé vlasy, ale vypadala zdravě. Dcera byla vysoká. Nosila velké brýle. Zvláštní vystouplá brada měla podivný houbovitý tvar. Téměř žádné rty nebyly vidět. Zpoza těch brýlí se na matku dívaly nesmírně smutné oči. Grabulka se na okamžik zastavila na rohu, protože přemýšlela o té velké bradě, a slyšela:

„Možná, že se teď vidíme naposled, maminko,“ paní s bílými vlasy jen zakroutila hlavou: „to neřikej, nesmíš si sáhnout na život, musíš to nějak vydržet a věřit.“

„Ale já už nemůžu, mami,“ dcera pohladila maminku tak strašlivě něžně po tvářích a začala brečet, „sbohem maminko a děkuji ti!“ Grabulka zírala na tu scénu, pak si uvědomila, že se dcera pootočila a že ji možná viděla, jak se na ni úpěnlivě dívá, a byla jí hanba. Schovala se za roh a chtěla odejít, ale nedalo jí to. Matka s dcerou se rozloučily, každá šla do jiného obchodu. Dcera si koupila točený salám, neměla žádné drobné, musela rozměnit. Mince jí vypadly z roztřesených prstů a rozkutálely se po lině. Nevěděla, jak na svou smrt, a teď ještě tohle. Grabulka se mračila, až se jí mezi obočím zasekly dvě velké vrásky. Proč se lidé tak zatvrzele snažili přežít válku, když jiní teď dávají svůj život tak lacino.

Šíleně se lekla. Z jejího přemítání ji probrala cizí ruka, kterou ucítila na svém rameni. Povyskočila. Než se stačila vzpamatovat, už ležela na měkké trávě a nemohla se bránit, protože Rolin jí seděl na břiše, rozkročen na jejích pažích tak, aby nemohla škrábat. Chtěla křičet, ale on jí zacpal ústa. S dlaní přiraženou na jejích rtech se k ní sehnul a začal ji líbat na oční víčka, která se zmateně třepala, až se nakonec přece jenom přimkla a srostla k sobě. Přestala se bránit. Odsunul svou ruku, dolehl na ni. Až se jí protivilo, jak jí přejížděl tlustými mokrými rty po tvářích, v ústech, po krku… Cítila jeho pot, jeho vůni, která by ji jindy tak odpuzovala. Byl nemotorný. Třásl se, když se dostával pod její šaty. Sundávala mu košili. Kolem bylo slyšet jen nadávání unaveného traktoru z nedalekého pole a bzučení všelijakého hmyzu.

„Tak vezmeš si mě?“ zeptal se jí, měla hlavu na jeho nahém rameni. Odpočívali mezi bodláčím, omlácení o kameny a tvrdou zem. Cítila, že má poškrábaná záda, palčivá bolest ve vnitřku naštěstí ustupovala. Zaplavovala ji únava. Neodpovídala, jen se trošku zvedla. Zapřela se loktem do jeho paže a dolehla na něj celou vahou ve smíchu. Hroty polámaných trnkových větví se mu ostře zaryly do obratlů.

Rolin moc nemluvil. Hrál na klavír. Nejraději měl staré písničky, které si zpívali vždycky, když Grabulka vařila jídlo na prasklých kamnech. Sledovala, jak se plamínek proklovává skrz puklinu a olizuje poslední zbytky třísek. Bylo jim u té výhně horko. Do toho zněl Rolinův mírně nakřápnutý hlas.

„Červená sukýnka musela být, bez ní se do školy nedalo jít…“ to byla Grabulčina oblíbená. Broukala si a do rytmu houpala vařečkou ve vzduchu. Babička Heleny bydlela vedle, takže si často chodily pomáhat s jídlem a ostatními věcmi. Byly jako sestry.

Helena z náznaků tušila hodně. Z chalupy se rozléhal trojhlasý zpěv doprovázený klavírem a praskáním skomírajících plamenů.

„To ti byla taková krása Helenko, a teď? Co teď. Nikdo už si nezpívá a todle sme taky zpívali, poslouchej: cikáááne černýýý, cikáááne věrnýýý… no a tak. Kdepak teďka, samá televize.“

Helena má v sobě kusy minulosti polské země. Její rodina se kdysi z Čech přesunula do Polska, do vesnic v okolí Zelova. Tam se totiž začali koncem devatenáctého století stahovat Češi. Nekatolíci. Protože ti to měli už pár set let v Čechách hodně těžké, patenty a zrušené patenty, politikaření a tak. Emigrace pro ně byla jediným východiskem, a tak udělali z trsu polské země svoji kolonii. Po Zelově jsou rozseté kostely. Každý z nich je zakotvený v jiné víře, přesto dráždí svými špicemi stejné nebe, a lidé, kteří z nich vycházejí zpět do ulic, jako by si peklo zasloužili stejně. Spousta dřevěných chatrčí se sesutými okenicemi se krčí mezi mohutnými zděnými stěnami pozdějších domů. Kdyby tam ty pevnější domky nebyly, jistě by se už dávno provlhlá dřeva rozpadla do křivých hromad. Betonové ploty jsou obrostlé tlustými bodláčími trupy a lehkými žahanci kopřiv.

Na malém území žili Židé, Němci, Poláci a Češi. Každý měl samozřejmě jiného Boha, a když se k tomu přidal ještě válečný chaos, nikdo ani pořádně nevěděl, kdo je dobrý a kdo zlý. I příjmení Němec už smrádlo různými předsudky. Grabulka často vzpomínala na veřejnou popravu, kterou s Emou pozorovaly. Němci vybrali deset Židů.

Babička seděla u okna a vyprávěla už po několikáté, jak je tak vedli a oni se ještě loučili s blízkými, když jim jiní Židé museli podtrhnout život pod nohama a oni tam pak jen viseli, z úst jim stékaly nedokončené věty.

Domy ve Faustynově lehly popelem. I některé požděnické. Okolní vesnice byly také pochroumané. Hned na začátku přišla Grabulka úplně o všechno, protože se modlila uprostřed kuchyně Eminy chalupy. Bydlela tedy nějaký čas u Emy, a pak, když shořel i jejich dům, někdy ke konci války, přestěhovali se i se zbytkem rodiny do Zelova k dalším příbuzným. A tak se stalo, že v jedné místnosti spalo i jedenáct lidí. A po válce, když se Češi vrátili po tolika desetiletích zpět a rozebrali si prázdné domy, které zbyly po odsunu, se nastěhovala k Řasnici. Jednoduše proto, že tam šla i Ema a Grabulce nezbyl nakonec vůbec nikdo. Po válce měly domy opět vedle sebe. U Řasnice, vedle cesty. Dělil je jen potok, přes který se naskládal chatrný most z planěk.

Rolin, když ještě žil a nevěděl nic o své smrti, pracoval na statku. Měli tam krávy a prasata. Rodil malá telata. Jen rozcapené nohy trčely z krav, které v bolestech čekaly, až z nich vypadne nový život. Z jedné krávy vypadla celá děloha. Museli ji zacpat v rukavicích zpátky a zašít, úplně celou ji zašili a kroutili nad ní hlavou. Pak jen seděla. Zírala do tmy, nežrala nic a chcípla do dvou dnů. Rolin brečel, když se snažil narvat do osiřelého telete aspoň trochu mlíka z lahve. Nezastavil smrt, která to zkroucené tělo obestírala, zastavovala mu dech, ještě pár dní si s ním hrála a pak si ho konečně vzala, konečně mu skopla těžkou hlavu do bláta.

„Zemřel,“ řekl jen doma Grabulce, „… dneska umřel, prostě sem tam přišel a on už byl mrtvej.“ Grabulka neměla slov, jen ho hladila po skráních, ohnutými dlaněmi mu přejížděla přes neoholené tváře, pak se nad něj naklonila. Seděl na židli. Ona se nad ním skláněla, oči přivřené, nechtěla ho vidět brečet. Rychle utřel pláč hřbetem ruky, uklidnil roztřesenou bradu a chytil ji za pas, položil si ji na klín a objímal její štíhlé tělo, rty přejížděl po jejím krku. Zadrhával se jazykem o její kůži, hryzal kusy Grabulky, převaloval si ji v ústech, mazlil se s její chutí nepatrně osolenou potem. Byli rozepnutí jen tak, aby do sebe mohli. Svezli se pak k zemi, motal se kolem ní chlad, jak ležela na podlaze podložená tvrdou dlaní dřeva.

Jejich obývací pokoj, spojený s ložnicí, byl hned vedle kuchyně. Malá kamna rozháněla zimu, ale teplo až k zadní zdi nedosáhlo. Tam spali. Půda nebyla spravená, tak museli přespávat dole. Po zabetonovaných oknech zbyly jen slepé výklenky. Stály v nich trofeje. Jelení i jiné hlavy, vycpaní krkavci, bažanti… Rolin je dostal od svého otce, který rád střílel do zvířat. Vlastně by to už dávno vyházeli, ale báli se otcovy vůle. Předával to Rolinovi s obrovskou pýchou, když umíral. Byl hrdý na to, že dokáže tak dobře zabíjet. Rolin to v duchu nenáviděl, často se s ním hádal. Představoval si otcovo napjaté tělo, paži zlomenou v lokti, jak míří, a tu jeho radost, když tělo zvířete na několika místech zčervená… Pak tam visely fotky babiček v šátcích a černých širokých šatech, dědečků s fajfkami. Všichni se na těch fotografiích dívali vystrašeně a jejich černé oči zle šeptaly z bledého obličeje. Ústa byla většinou svěšená, přísná. Grabulka už si na ně moc nevzpomínala, protože se s nimi nikdy nestýkala. Když ji poslali do Požděnic, návštěvy ustaly.

Stěny byly začouzené, vystínované sazemi. Jeden obraz se Grabulce vždycky strašně líbil. Visel přímo před ní, když otevírala po ránu oči. Byla to brána. Vymalovaná železná brána k domu, který nebyl, vlastně za tou bránou vůbec nic nebylo, jen tráva. Vždy si představovala, co by za ní mohlo být, otevírala ji ve svých snech. Další obraz visel nad posledními okny, která zbyla, pár mužů se bavilo ve sklípku a popíjeli u toho víno. Měli červené tváře a na nich nepřirozené úsměvy. Maloval to nějaký rodinný přítel, ale obraz se mu nepovedl, nemohl ho prodat, a tak ho dostala Grabulka do výbavy. Jinak nebylo v místnosti nic. Jedna široká postel s dřevěnými zábranami, přes které vždy zakopávala, když do ní lezla. Matrace už byly prohnuté podle jejich těl. Často je bolela záda. Stůl a dvě rozpadlá křesla stála u kamen. Tam se Grabulka v zimě vyhřívala.

Jejich dům měl ještě několik místností, ale ty nebyly obydlené, protože se do nich nedostávalo teplo. Skladovali tam rozbité věci, které chtěli někdy na jaře opravit, staré hadry, protržené obrazy, peřiny, nábytek. Spousta prachu se zvedla, když tam někdo procházel. V chudých paprscích, které se spouštěly z malého nedostačujícího okna, se prach vířil, aby opět, až Grabulka odejde, spadl měkce do polštářů a peřin. Občas vytáhla ze špinavých rozvrzaných skříní nějakou starou, studeným dřevem načichlou, halenku a zašívala u ní knoflíky, nebo slepila uražené ucho konvice a posadila ji do chudých poliček v kuchyni.

Grabulka pomáhala Emě v lese a Rolin pracoval celý den. Nebylo tedy tolik času takové věci řešit, odsouvaly se do ztracena, až bude někdy čas, vybílí se stropy a bude se to tam zabydlovat, protože brzo už nebudou sami. Plánují dvě nebo tři děti, ale ještě je příliš brzy, potřebují peníze, aby opravili střechu a předělali koupelnu, teče jim jen studená voda, kterou musejí ohřívat v obrovských hrncích. Půda se propadává, musí se zpevnit podlahy.

„Vybílí se stropy a vyrazí se několik oken ve zdech, protože tam jde málo světla.“ Rolin si všechno plánoval, měl to napsané na papírech s utrhanými a pomačkanými rohy, které schovával v rozkládacím stolku v kuchyni. Na jednom z těch papírů byla přilepená vylisovaná můra. Její obrovské tělo zakrývalo celý roh jednoho pokoje, byla roztřepená a Rolin si vždy řekl, že ji sloupne, ale nikdy už ji nesloupl. Měl tam i nový překreslený plánek, jak to bude všechno vypadat. Ze suchého záchodu udělají splachovací, ale na to je ještě času dost. Vyhází všechny ty krámy a budou je pálit. Letními večery se bude prosekávat vůně praskajícího dřeva. Tak za dva roky, déle už čekat nebudou.

Grabulka ztratila rodiče ve válce. Nikdy se nedozvěděla, co se s nimi stalo. Její bratr byl zabit, když se pokusil utéct z tábora. O ostatních nevěděla naprosto nic, snad jen tušila, že už je nikdy neuvidí.

Babička bydlela vedle Grabulky. Provdala se a měla dceru Janu. Po pár letech ale babiččina manžela, který pracoval na farmě, nabral na rohy býk. V době, kdy Jana vyrůstala, už jen ležel na kanapi a nikdo nevěděl, jak cítí a jestli vůbec něco cítí. Nemohl jíst, nechal se krmit, jen apaticky zíral na všechny kolem. Doktoři říkali, že, jak spadnul, roztříštil si lebku o plot. Snažili se zachránit jeho tělo, ale babička si kolikrát povzdechla, co z toho života chudák má a že by bylo lepší, kdyby –

Jana v té době nedělala dobrotu. Bála se svého trochu mrtvého otce jako přízraku, lítala proto po všech čertech a snažila se nemyslet na to, kde žije a s kým žije. Rodina mojí babičky byla roztroušená všude po Evropě, dokonce i v Americe někoho měla, ale nevěděli o sobě. To, co jí zbylo z blízkých, zemřelo po válce. Její otec dostal infarkt, když šel kopat příkop. Babička vykoukla z okna a viděla jeho tělo ponořené do kaluže. Její máma zemřela několik měsíců po něm. Předtím dlouho mluvila o smrti.

Grabulka snad nikdy nebude mít děti. Strašně Emě záviděla Janu, která neustále někde rozkopávala nahryzané boule sněhu nebo klacky dolovala plameny, aby s nimi mohla švihat a malovat do vzduchu.

Spařila si břízu a heřmánek. Obrovský hrnec se třese v jejích rukou, protože nemá zas tolik síly. Vylije celou záplavu vůně, rozměklých listů a květů přes cedník do vany, přidržuje si hrnec a jeho tíhu koleny. Pak se celá svlékne, ponoří se do zelenožluté vody, pohlcená párou, vymyje únavu a chlad z těla. Rolin roztápí oheň. Hádají se, protože ona už by chtěla dítě, ale on pořád ještě ne. Prý až za dva roky.

Smrštělo

(13. 7. 2005)

V záplavě šedého vzduchu se špatně dýchá dětem, které se snaží vidět barevně. Kaštanům namokvaly vřídky plodů do obřích rozměrů tak, aby si je mohl jeden pětiletý chlapec strčit do pusy a vytahovat se, jak strašně moc má buclatý tváře. Grabulka seděla na lavičce před domem. Rolin špatně dýchá, je šedě, to asi proto. Dneska se nadechl, chtěl zazpívat něco o sirotkovi, kterému macecha tříská nohou o škopek, když ho myje, ale hlas se mu zasekl v hrdle a on pak už jen sápal rukama, plácal do černého dřeva klavíru, nechával na něm stopy svých upocených prstů. Musela ho praštit do zad a brečela. Sesunul se na zem, měl nějaký záchvat. Pak zavřel oči. Myslela si, že zemřel, ale nebylo to tak. Všimla si, že oddychuje měkce a klidně. Šmatlala třaslavě tepavými dlaněmi po jeho tvářích, než se probral.

Doktoři řekli, že zemře velmi brzy, protože jeho plíce jsou špatné a neunesou tu tíhu. Když se to Grabulka dozvěděla, rozhodla se, že zemře s ním. Vlastně se na tom dohodli.

Kaštanům se začala lesknout kůže a byly vypuzeny z ostnatých lůn a rozprskávaly se o trávu, kořeny a ostře lomené šutry. Rolin si přinesl kousek koláče. Položil si talířek s kvítky na okrajích na klín, zhluboka se nadechl a žmoulal rozdrobené kousky v prstech. Byl to borůvkový koláč. Rolin přestal pracovat. Všichni z okolí pracovali na statku, krmili prasata. Rolin skončil s prací a pomalu se připravoval na smrt.

Pětiletý chlapec trhal přezrálé kaštany… ze země.

Co mohl, nastrkal do úst, zbytek do kapes. Pak jen civěl na Grabulku a Rolina sedící na lavičce před domem a čekal, že se budou smát nebo tak něco. Když se nesmáli, jazykem vysunul jeden buclatý kaštan mezi rty a vyprskl ho z pusy. Grabulka na něj zahrozila pěstí, aby zmizel, protože na něj neměla náladu. Byl to malý Prášil, zašpiněny od kravinců, lítal kolem jejich chalupy, ale za plot, tam se nikdy neodvážil. Měl vysoké holinky a v nich zastrkané tepláky. Tričko na mnoha místech děravé a špinavé. Byl to jinak hezký chlapec, jenomže to byl Prášil, a od těch dál, je to špína. Asi devět děcek spí v jedné místnosti a jedí, co se kde najde, i kočky a psy.

Helena ležela s otevřenýma očima, vytřeštěná, snažila se zapomenout na to, že má nějaké ruce, nohy a že potřebuje nějaký ten dech. Peřina jako balvan leží a pohřbívá její tělo. Cítila, jak jí těžknou dlaně, celé paže, jak se jí zdá nemožné jimi pohnout. Proti ní se vytvořila na zdi pavučina, která objímala dvě malé vázičky, ze kterých trčela stébla suchých trav a nějaký ten vřes, to jak byli v lese a za každou cenu si chtěli něco odnést. Z očí jí tekly slzy, cítila jejich šimravý dotek na spáncích, to, jak se převalily přes její obličej a směřovaly tam, kde měla zpocené slepené chumáčky kudrnatých vlasů. Tomáš se tedy bude ženit. Vždy, když spal, hladila ho po tvářích, dotýkala se jeho očních víček.

Když už nevěděl, jak by jí naznačil, že už se mu nelíbí tak jako na začátku, zkoušel ji předělat. Chtěl, aby zhubla, aby se lépe oblékala.

„Tak se se mnou rozejdi!“ řekla mu jednou, vlastně mu to řekla už po několikáté. Když tak seděli u skleničky vína. Zarazil se. „Nebo víš co? Já končím, mě už to nebaví,“ řekla rozhodně a propichovala ho pohledem. Měl sklopenou hlavu. Nechal se ostříhat. Neupravené ostny nagelovaných vlasů se přes sebe křížily.

„Ale já se s tebou nechci rozejít, já tě mám rád! To pro mě nemůžeš udělat ani tohle? To mě nemáš ani tak ráda, abys tohle pro mě udělala?“

„Co jako? To nemám jíst?!“ vykřikla nechápavě, zaražená tím, že by to mohla být ona, kdo to po tak dlouhé době všechno neustále zadupává do země.

„Ne, to sem neřek, ale tak nějak si to hlídat…“

Začala si to tedy hlídat, jenomže po několika měsících se jí to vymklo z rukou. Nevěděla proč, ale začala pozorovat, co se kolem ní děje, a začala u toho mít pocit, že to všechno nemá vůbec žádný smysl. Cítila, že je najednou úplně mimo. Někdo se z toho zbláznil, někdo mluvil často o kunách, někdo odešel. Ona prostě jen přestala jíst. Z jídla jí bylo špatně, celá se zevnitř křivila, když si vzpomněla, jak kdysi rvala jídlo z talíře po trsech. Okny restaurací viděla různé druhy obžerství a nesmírně laciný pocit štěstí, když lidé lomili hranolky vpůli a cpali je do úst, u koutků rozseknutých rtů se jim lesklo. Připadala si zvláštně čistá tím, že jí stačí pytlík suché rýže na celý den. Na ulicích narážela do lidí, protože neustále přemýšlela o smyslu toho hemžení, rojení. Propadala se. Když měla čtyřicet tři kilo a nemohla nic polknout, protože poslední týden jedla jen suché ovesné vločky, rozešel se s ní. Když chtěla ze vzteku zase začít jíst, nešlo to. Bylo jí zle. Už je to několik měsíců, ale ještě pořád je slabá. Jí malé porce a žaludek nestráví nic příliš mastného.

„Si pitomá, víš to?“ řekla Zuzana a pila z půllitru pivo. Hrdlo lahve se roztřískalo, protože se snažila to pivo otevřít o šuplík. Zbylo pár střepů, které vybrala prstem, škoda piva, nesmí se to vylít jen tak. No, přelila to, co zbylo, do půllitru, a pak už jsem jen sledovala její titěrný ženský náznak ohryzku, který se hýbal nahoru a dolu, když pila. Bála jsem se, že je tam nějaký střep. Seděly na gauči v Helenině pokoji a zíraly z nízkého okna na kus zahrady. Zuzana byla vždycky strašně upřímná. Tomáš se s ní nikdy nebavil, protože byla tlustá a on tlustý lidi nenáviděl. Říkal, že je to jejich chyba, že by měli pro sebe něco dělat. On sám měl naprosto dokonalé tělo, jen hrudní kost se mu trošku propadala, takže z profilu vypadal křivě. Měl kulatá záda a břicho mu nepřirozeně vystupovalo, jak měl zaraženou tu hrudní kost do sebe. Kdysi, ještě na základní škole, si vůbec nevěřil. Posmívali se mu, protože byl vychrtlý a měl hrozně dlouhý krk. Nyní se mu nikdo neposmívá, nyní ho každý obdivuje. Třikrát týdně chodí do posilovny a nepřipadá si vůbec povrchní, ačkoli Helena se mu to z nepochopitelného důvodu snažila vnucovat.

„Ne, ty to nechápeš, mě z toho jídla už pak bylo opravdu strašně špatně,“ řekla Zuzaně. Zkroutila znechuceně rty. Cítila, jak se jí zase zvedá žaludek. Představila si zamaštěné prsty, jak se přehrabují nahnědlými kostmi. Jak vybírají. Pak omastkem provlhlý klacek kosti zasunou do úst, která ho pohltí, a chvíli se zkřivlými obličeji olizují třásně přichyceného masa. Helena nevěděla už několik měsíců, jak z toho ven.

„Podivej se na sebe, vypadáš jak obalená kostra, žebra ti lezou ven, a ty tvoje ručičky, hnátičky, kam až si prosim tebe chtěla dojít?“

„Zuzano, já to přece vidim! Pochopíš to? Pochopíš, že sem prostě jen neměla hlad? Všichni mi pořád vnucujou, že to bylo kvůli Tomášovi. To nebylo jen kvůli němu. Chtěla sem to vlastně ukončit, ale zkus jen tak rozseknout pětiletej vztah! Nešlo to, no! Trápili sme se oba.“

„Ale –“

„Ne, nech mě. Připadalo mi to všechno prostě najednou směšný, víš? I to žrádlo mi připadalo najednou směšný, prostě sem to nějak nezvládla. Tomáš byl jen ta poslední kapka. Už sem to, že se hroutim, cítila dlouho,“ řekla nahořkle. Zuzana položila pivo, hluboce se nadechla.

„Ale takhle přece nesmíš vůbec myslet! Dyť bys pak nemohla vůbec existovat…“

„No právě. A to sem ti ještě nevyprávěla o Grabulce.“

„Cože? O kom?“

„To neřeš. Řeknu ti to, až budu v pohodě.“

Už k tomu nebylo co dodat. Zvedly jsme se a šly jsme na maliny. Venku bylo krásně. Kolem keřů na zahradě se poflakoval brácha a sbíral si svůj rakytník, nesmírně kyselé bobulky, ze kterých dělal sirup, protože je plný vitamínu C.

„Ségra, snad si zase neřvala, co to máš na ksichtě?“

„Nestarej se,“ řekla Zuzana a začala uzobávat z malin. Některé byly červivé, krátká vlákna bílých tlustých těl se zmítala na slunečním svitu, házela jsem je do zahrady. Někdy, když mi to bylo líto, jsem dělala, že toho červa nevidím, a jedla jsem to a chutnalo mi to jako nikdy. Byla jsem totiž opilá. Mně opravdu stačilo málo alkoholu, aby to zaplavilo celé moje vyjedené tělo.

„A co ty a Honzík, povídej,“ řekla jsem rozmatlaně, protože jazyk už nestíhal kopírovat moje myšlenky, a smála jsem se, protože jsem věděla, že Honzík je řezník a že denně musí řešit tolik smrti, kolik já nikdy řešit nebudu, že ty prasata tam chodí jakoby nic a on je pak bourá do krvavých kusů a nikdy u toho nebrečí. Na kovových hácích visí těla, kdysi srostlá – nyní prázdné poloviny. Jednou za čas Honza s kapkami krve na bílé zástěře (a taky u krku) pomaličku odsouvá ty nakupené řady. Je slyšet jen šeptavé vrzání kolejnic, jak se tak zapírá o poslední kus a tlačí před sebou načervenalá masa s vyloupanými pohledy někam za plachtu.

„To víš, nic moc inteligentního z něho neleze, ale on neni blbej, on je jen děsně nasranej…,“ sezobla další malinu, kousek scvrklé tkáně jí zůstal na rtu, slízla ho a pak si otřela ústa prstem, „… je děsně nasranej, že já studuju a že on tak blbě čte a píše, myslí si, že si z něho utahuju,“ řekla a žvýkala u toho.

„A zkusilas mu někdy něco přečíst, aby jako získal přehled o tom, co vůbec v tý škole děláš…“

„Jo, ale on myslí, že to dělám kvůli tomu, že se mu chci vysmát, že jako on je jako ten děsně blbej a já sem ta děsně chytrá, fuj ty maliny sou suchý.“

„No tak to nežer,“ řekla jsem naštvaně, protože mi bylo líto, že jí nechutnají naše maliny.

„A co škola, zvládáš to nějak?“

„Ale uvidim, teď mě čekají postupky, jestli to dám, nebo ne, neni to sranda.“

„Ale učíš se, ne?“

„Ne,“ řekla a zasmála se, věděla, jaký jsem šprt. Netušila ale, že to je asi to jediné, co mi ještě zbylo.

Musela jsem se zatvářit strašně, když jsem si to uvědomila, protože jsem vyplašila kosy z hrušně, celé hejno ptáků se rozpršelo jako mrak, dělaly u toho křídly strašný bordel. Myslela jsem na to, že jsem spadla do kolen. Už jsme nemluvily. Nějak se mi nechtělo. Brácha dělal, že nás neposlouchá. Na krku měl provázek a na něm pověšený kyblíček na ten svůj rakytník. Broukal si nějakou písničku o létu a o kocourech a já viděla, jak se na nás valí bouřka. Zachvěla jsem se strachem a cítila pálivou jizvu, která zbyla a bude navěky, když jednou na jednom místě blesk obtočí strom kolem dokola, ale ještě ho nechá trčet k nebi.

Úplně ho nezabije.

Vykopla jsem Zuzanu, řekla jsem si, ať táhne, protože mi stejně nemůže v tomhle pomoct, je tak strašně hodná, až to bolí, protože je hodná zbytečně, tohle už ve mně nespraví vůbec nikdo. Zuzana vypila ještě jedno pivo a pak celkem ožralá odešla do bouřky a mně bylo úplně jedno, že se třeba nachladí, Zuzana chápe, jak mi je. Zuzana se už nikdy nebude vůbec na nic ptát. Viděla jsem její oblou siluetu, pozorovala jsem ji až ke krámku se smíšeným zbožím tak dlouho, dokud nezačaly padat obrovské kapky deště přímo na mou hlavu. Setmělo se.

Tomáš se bude ženit. Napsali jí to jeho kamarádi esemeskou. Nikdy se to nespraví, sklopila hlavu, zase bude mít sen. Její bratr se rozpřáhl na kanapi, aby dosáhl na kocoura a mohl ho hladit. Byla už tma a beznaděj všude střepila okna, až z nich zbyly jen studené díry. Helena neměla povlečenou postel, bylo jí jedno, kde a na čem spí a jestli bude celou noc čumět do tmy nebo jestli opravdu usne, neví ani, jestli chce vůbec spát. Z noci vystupují ještě temnější kontury věcí. Jsou to ty patvarovité želvy bez končetin a bez hlav, pár dekorativních váziček s uraženými uchy, květináč s kaktusem a obří skříň, ve které je naházené její špinavé oblečení do smradlavých uzlů, je jí to jedno, nechce nic takového už nikdy v životě řešit. A knížky jsou naskládané ve všech možných řadách. Kříží se přes sebe, mají prachem zašpiněné hřbety. Jejich černé rohy jako by chtěly zlomyslně dloubat do žeber.

Její sny budou o prázdnotě a o všech jejích podobách, bude tam puklá sklenice. I to prázdno, už z ní vyprchalé; a zbyla pouze minulost této sklenice. Nedá se nijak nahmatat, a proto je úplně na hovno, zbytečná iluze dřívějších hodnot.

Tolik lidí už rozsypali do trav a do hlubin a nikdo z nich se ještě nevrátil. S tím se přece nedá žít. S tím se nedá ani umřít.

Znám hodně lidí, bože, já znám tolik lidí, kterým ten druhý zemřel, a ty jsi odešel, ty jsi odešel a nic tě u toho nebolelo. Ani krev jsi neplival, ani jsi neměl proraženou hlavu… Zkoušela se znovu zamilovat, zkoušela všude možně, ve všech kolemjdoucích stínech se snažila křesat.

Radek zaťukal na její okno. Měl v ruce kosu. Lekla se ho, mdlé světlo večera mu rozžínalo tváře, které měl spálené a svrasklé. Bouchal pěstí do okna a díval se mimo Helenu, protože neviděl za těmi matnými okny, kde je. Zamávala na něj a šla mu otevřít. Vždy, když netrhali třešně, si sedli do pokoje. Udělala silnou kávu a dala do ní hodně cukru.

„Helenko, si představ, dneska sem udělal tý lani a praseti jezírko! Oni si ho tak vyrochtali. Víš jako, jak pršelo, tak oni se v tý jedný kaluži hrozně camrali, až si vyryli to jezírko. No a si představ, ono vyschlo, jak sou teď ty sucha. Laň přišla z jedný strany a tak smutně natočila hlavu.“ Radek pootočil hlavu a mírně ji naklonil, „pak obešla tu suchou jámu a zase natočila hlavu, kopýtkem tak nějak divně ryla v zemi. Tak jsem jim tam nanosil vodu. To si neviděla! Prase, to tlustý jako, se tam vřítilo jak ohnivá koule a laň se tam celá tak jako svezla a na bok se natočila a tak jenom hrabala do vzduchu kopýtkem. Takhle jako.“ Zahrabal do vzduchu zvadlou dlaní, když jsem pokládala kafe na stolek.

„A co lamy? Nevaděj jim ty vedra?“

„Jáj, kdeže! Oni si lebeděj! Ty lamy, kdybys viděla, oni maj ty očiska jako pěsti! No, sem dneska nanosil tolik žrádla a vody! Co oni vychlemtaj vody…“

Sledovala jsem jeho unavené ruce. Už dlouho jsem před Radkem nebyla smutná, protože vždycky, když jsem byla smutná, nějak jsem mu tím natrhla jeho klid. Tu jeho radost, když krmil laň, tu jsem mu úplně rozdupala tím, že jsem vůbec nevěděla, jestli je dobré, že vůbec existuju, a neustále jsem se na to někoho chtěla ptát. Tak ve mně hořelo, ale nedala jsem nic znát. Smála jsem se příhodě s laní, i těm očiskům jsem se smála, protože oni jsou velký jako obrovské boule pěsti. Radek má ruce nateklé prací. Vždy, když kosí, syčí to pod ostřím kosy, tlusté stonky bodláků a kopřiv padají podetnuté k zemi. Kácejí hlavy do jiných mrtvých trav. Do čela měl vražený stín prasklého kšiltu a byl strašlivě smířený naprosto se vším, co přijde.

Jedno kůzle se jim narodilo a bylo takové celé pochroumané, noha mu trčela mimo, a když na ni chtělo došlápnout, celé tak nějak vyhřezalo do strany. Pajdalo za stádem a oni ho strašně chtěli na farmě zabít, ale nakonec ho nezabili. Prý počkají, až jak bude mít rádo život, řekl Radek trochu zamyšleně a byl taky zvědavý a bál se, že se třeba tomu kůzleti na světě líbit vůbec nebude.

Radek, když odcházel, zamával kosou do slepého okna a se svým rozpáraným batohem se šoural k domovu. Nesl si v něm zavařené okurky a dvě vajíčka, která dostal, aby „nechcípnul“ hlady. Helena si lehla na pohovku, zalomila ruce pod hlavu a představovala si, jak je teď Tomáš šťastný s Kristýnou. Neznala ji. Představila si, že je vysoká a má světlé vlasy, které sahají až k pasu:

Kristýně bylo teprve šestnáct, když se poprvé a naprosto zničujícím způsobem zamilovala. Michal byl feťák, měl takový ty dlouhý úplně černý vlasy a díval se hodně zle. Parta, se kterou chodil zapíjet žal, používala i jiné prostředky k zabíjení právě toho žalu, ale ona sama se drog nikdy nedotkla, protože Michal jednou řekl, že by jí urazil ruce, natřikrát by je zlomil a hodil do řeky. Zdeněk a Milan, další z partičky, byli nesmírně inteligentní kluci, jenomže už je nějak nebavilo žít, a tak jen mrhali svým časem a snažili se zapomenout na všechny světoboly, které jim prohryzávaly hlavu. Další lidi z party hledali jenom ten fet, nějaké to žrádlo a chlast.

Kristýna znala trošku víc vlastně jenom Michala a Zdeňka, trávila s nimi hodně času. Přestala chodit do školy a měla spoustu průšvihů, ale to bylo právě to, co chtěla. „Na všechno se vyseru,“ říkávala s cigárem mezi ukazováčkem a prostředníčkem, dlouho nacvičovala svůj specifický způsob odklepávání popela. To pro ni bylo naprosto nejdůležitější. Ten popel pověšený na konci cigarety, který jako kus sebevražedného masa s nějakou tou duší veprostřed spadne na tvrdé sklo a rozsype se do šedé nicoty.

Michal měl srostlé obočí u kořene nosu, měl ďábelský pohled, oči mu svítily. Šla sama z diskotéky, naštvaná, protože celou dobu tancovala s upoceným tlustým vojákem, který jí nedal pokoj. Vytáhl ji na parket a smýkal s ní jako s kusem hadru. Zarazily ji dvě černé siluety u laviček v parku. Lekla se jich a trochu škobrtla o rozbitý chodník. Jak se přibližovala, poznávala, o koho jde. Nejdřív se ho bála, pak na ni pokynul prstem, aby k němu přišla. Pamatuje si to. Třásly se jí nohy. Šla nejistě k lavičce zašpiněné zataženou nocí, naprosto bez hvězd, utopené v haldě vajglů a kelímků od piva. Byl tam se Zdeňkem, strašný ucho, řekla si. Měl uplácnuté vlasy, takové ty slámové, a byl tak trošku idiot, trpěl svými psychózami a mockrát se pokoušel o sebevraždu. Seděl na lavičce vedle Michala. Snažila se být v pohodě.

„Co je?“ zeptala se, ale hlas jí selhal. Usmál se, ale jen tak divně, jakoby se smál jí. Sklopil ty nebezpečné oči, chytil ji za ruku, ale jemně, až se lekla, kolik v něm bylo něžných gest, pohladil jí hřbet ruky a řekl:

„Ale vždyť ty si ještě takový sarančátko.“ Zamračila se. Michal se na ni znovu podíval a znovu se usmál. Pustil její ruku. Nevěděla, proč to udělala, nejlepší by bylo, kdyby se prostě otočila a utekla, ale ona ho pohladila po tváři. Cítila, jak škrábe, cítila lepkavý pot, ale nebylo jí to nepříjemné. Chytil znovu její ruku, políbil ji do dlaně a Zdeněk vedle si zacpal pusu a zběsile odběhl k nejbližší bříze… vyzvracet se.

„Toho si nevšímej, je to debil. Že, Zdendo? Že si debil?“ zařval na svého vláčného kamaráda a rozřehtal se.

„Drž hubu, ksindle,“ odpověděl Zdenda a utíral si pusu do rukávu džínový košile. Měla na sobě šmouhy od dehtu, protože Zdenda se ve volném čase mezi sebevraždami hrabal v autech. Kristýna se usmála. Zase se na ni podíval.

„Jak se menuješ, sarančátko?“

„Neříkej mi tak!“ odsekla, nechápala, proč ji přirovnává k tak nechutnému kusu hmyzu.

„No, jak ti říkají?“

„Kristýna.“

„Kristýna, Kristuška, Kristulka… Krysa!“ Zase se rozřehtal a vypadal jako zlo. Odtáhla ruku a chtěla odejít.

„Seš šmejd,“ řekla drze a strašně moc byla pyšná na to, že to vůbec řekla a že to znělo tak moc drze. Zadržel ji, byla lehoučká jako pírko. Chytil ji za pas a posadil na klín. Cítila jeho dech a jeho blízkost. Chvíli zkoprněle nechápala, pak se začala bránit, ale on ji držel pevně a ona se zas tak moc nebránila, protože jí bylo dobře. Měl sílu. Začal se jí něžně dotýkat rty. Zase ji udivilo, že v tom nebylo nic drtivého, ale že ústy měkce prolézal její vystydlý obličej. Smál se tomu, jak se tváří pitomě. Sama ho políbila. Neohrabaně pootevřela tlakem rtů jeho ústa, aby se mohli zkřížit jazyky a líbat se až do úsvitu, zatímco Zdenda bude zvracet u břízy nebo nějakého jiného stromu, kterých je v parku požehnaně. Kristýna cítila, že toto je styl, který má ona ráda. Nezávaznost, žádné limity, které do ní doma cpali. Teď už mají smůlu. Vybrala si.

Chodila s tou partou, protože se s nimi dobře kecalo, a taky byla zamilovaná do Michala, který měl nádherný modrý oči a hlavně to charisma. Barvil si vlasy na černo a snažil se působit jako Ozzy, tvrdě, nepoddajně, ničemu ale nikdy nekousal do hlavy. Měli kapelu. Říkali si Larvouni, snažili se nahánět strach svým zjevem i svou hudbou, to ji fascinovalo. Když se na ni podíval, podlamovaly se jí nohy, jemu taky, ale z jiných důvodů. Byl věčně nametený, a ačkoli ji o dvě hlavy převyšoval, často ho musela její droboučká křehoučká kostřička podpírat, když se vláčeli domů, dva propletení milenci se svým světobolem. Kristýna brečela, že už ji nic nebaví na tom světě a že je děsně nespravedlivý, jak sirotci všude trpí, a že nechápe, proč lidi tak moc umírají na rakovinu. Michal brečel s ní, ale on měl svoje morfium proti bolesti, kdežto Kristýna sypala do své otevřené rány hrozně moc soli a octa a trápila se kvůli těm sirotkům a lidem, kteří umírají naprosto zbytečně.

Chodili spolu asi rok a půl a měli se brát. Michal se měl usadit, protože Kristýna nosila jeho dítě. Už si vybrala i šaty. Svatba se měla konat, až se dítě narodí. Nikdo z rodiny nebyl příliš nadšený. Michalova máma Kristýnu nenáviděla. Věděla, že Michala nezkrotí a že se budou potácet od baru k baru, z jednoho průšvihu do druhého. Na jedné oslavě zaslechla Kristýna při podivném rozhovoru právě ji. Domlouvala se s gynekologem, rodinným přítelem, jak provedou potrat. Kristýna samozřejmě nejdřív nechápala, pak jí to všechno začalo zapadat dohromady. Chtějí to provést tajně, až se Kristýna probudí, dítě bude pryč a zmizí i důvod k svatbě. Celý svět na ni padal. Všechno se jí hroutilo. Byl to obrovský šok, nic podobného nečekala. Zvedl se jí žaludek. Michal se strašlivě ožral a už jen ležel ve svém pokoji. Ostatní hosté jedli a nikdo si nevšiml, jak úporně a bolestivě zvrací do kouta. Bylo jí strašně špatně, točila se jí hlava. Rozhodla se zmizet. Na nejistých nohách se vyklopýtala z místnosti. Běžela, narážela do plotů, ale musela odtamtud zmizet. Nádraží nebylo daleko, jen se dostat skrz tuhle ulici. Otírá si oči, nehty si zajíždí do kůže, je jako šílená.

Musí rychle pryč, pryč od toho zmijiště. Brečí. Chce to v ní prasknout, vyplivnout svou krev, celý ten svůj podělaný život! V nádražní hale zakopává o schody. Zvedají se, aby na ně nedosáhla, každý ten schod je jako hora, mlátí její nemohoucí nohy, které se pokoušejí běžet. Do holení se zarážejí ostré kamenné zuby schodových hran. Vylité kelímky v rozích nástupišť smutně čekají na to, až je někdo rozšlápne, až zakřupají hlasem umírajících a už nikdy nebudou, unášeny větrem, obíhat svými kulatými těly peróny.

Zase jí praštilo to schodiště, už nemůže, už se řine krev z jejího klína. Tak tedy vdávat se nemusí, jen aby dojela domů, je-li někde její domov, a neumřela někde v betonovém rohu. Pamatuje si ten pološílený pláč, k nezastavení. Červenobílé podlahy se točí a sbíhají se s tmavými stropy. Všichni na ni koukají, motá se jak opilá, ale krvácí, „proboha krvácí! Sanitku!“ zakřičela starší paní v prapodivném pleteném kostýmku, který jí vůbec neseděl, skláněla se nad ní svou vráskami rozsekanou tváří a starostlivě jí hladila vlasy. Ne, není opilá, je nemocná a potřebuje pomoc. Někdo jí určitě prohrabává vnitřnosti, řežou jí klín, nesnesitelná bolest jí nese tmu, která zacpává vnější svět.

Probudila se v nemocnici, řekli jí, že potratila, že z ní to čtyřměsíční dítě nějak vyteklo a že teď už bude zase dobře. Brečela dva dni. Michala už nikdy neviděla, bál se jí podívat do očí. Nebylo proč, závazek zmizel. On asi nebyl doopravdy zlý, byl to jeho životní styl, proč se vázat, na světě je tolik možností. Jednou o tom mluvili do noci. Řekl, že ji opustí, když se jí něco stane, protože by nevydržel v přítomnosti poraženého. Možná se ufetoval, možná se oženil. Nikdy už ho nesmí vidět.

Kristýna brečela Tomášovi na rameni, motal si její blonďaté prstýnky do prstů a bylo mu jí líto. Dlouho jenom tak leželi a dívali se do stropu, na tohle se přece nedá nic říct, a tak nic neříkal, ale byl tam, držel ji pevně. Nakonec usnula. Tomáš setřel zárodky slz, zakryl si oči, aby to zmizelo. Byla tma, naprostá tma. Venku zavřeštěl nějaký kocour, asi se popral a teď ho to bolí. Druhý den ho Tomáš viděl, měl rozseknutou tvář a zanícené oko. Když se procházeli po sídlišti kolem dětského hřiště, zaraženi nenadálým poznáním, motal se ten zubožený kocour kolem popelnice. Byl to trapný těžký den. Dusná úzkost se dostávala až do dřeně. Tak takhle to bylo. Proto chce mít Kristýna děti, je nemocná, za pár let už nebude schopna otěhotnět. Zastavil se u svého auta. Rozhodl se. S Helenou nikdy nic podobného nezažil. Vždy, když se přiblížil ke Kristýně, k její světlé kůži, připadal si jako ve snu. Nesmí ji ztratit.

„Nechci… já nechci, už nikdy se s tebou nechci o tom bavit ani to nějak vytahovat. To, cos řekla, to bylo fakt děsivý, já ani nevim, jestli bych něco takovýho zvládnul.“

„Ale…? Já to řekla, jen abys chápal… proč jako chci to dítě tak brzo, a ne proto, abys mě litoval a abych ti připadala nějak… rozumíš mi?“ řekla podrážděně. Věděla, že už to má za sebou. Že už na to nemyslí, že už je to pryč.

„Ne, nemluv, nech mě, já sem myslel… můžem se vzít, jestli teda chceš…“

Helena zkoumá misku ovesných vloček. Už hodně dlouho nemá vůbec hlad. Jí jen proto, aby přežila co nejdéle, ačkoli i to jí připadá absurdní. Začíná si je rozpouštět v ústech, ale ony se nerozpouští a mají neuvěřitelně ostré hrany. Drásají hrdlo, ale ona musí jíst, alespoň něco, anebo vůbec nic.

Skončila tedy. Jako podemletá polomrtvá včela, která chcípá úplně bez medu. Všechno v ní chtělo odpočívat.

Tomáš odjel do Egypta, potápěl se mezi murénami, objímal pod vodou tělo Kristýny a vůbec nic ho už nesvazovalo. Řekl Heleně, že mají jiné životní styly, a to stačilo, ona to byla pravda, ale co teď s tím? Nejde to přece jen tak zahodit a začít znovu. Vždy, když se pokusila myslet na někoho jiného, připadalo jí to jako zrada vůči tomu, co slibovala každý den v duchu Tomášovi. Jak by vůbec mohla? Nedokázala si představit, že to vůbec jde, tak lacině a jednoduše, všechno popřít. Stála mezi rojícími se lidmi a sledovala, jak si lžou cit, jak to všechno animálně směřuje jen k povrchní rozkoši, a všechno, co ryje do hloubky, je zhoubné a destruktivní. Dokáže to totiž člověka úplně zlomit. Dneska se každý obestavuje zdmi vysokými tak, aby za ně nikdo jiný nedohlédl a neviděl to malinké zašmodrchané klubko strachu… Oni se totiž bojí stejně jako já! Jen umějí lépe stavět.

Zatrpkle poslouchala výlevy svých kamarádů, kteří byli každý měsíc zamilováni jinde a vždy si byli stoprocentně jistí, že teď už je to pravda! Rozhodla se, že zůstane sama. Několik měsíců začínala a znovu přestávala jíst. Na koleji zůstávala i přes tři týdny, protože se bála, že domů nedojede.

Babička dělala polívku, rajskou. Udělala jí celý kotel, protože věděla, že Helena prostě musí jíst. Tak strašně se vyděsila, když jí otvírala branku, byla celá nějaká propadlá, místo tváří z ní čouhaly lícní kosti. Vracela se z koleje a málem spadla na strmé cestě, jak se jí podlamovaly nohy. Celým barákem zavoněl protlak a smetana. Jedla horkou sladkokyselou směs a nevěděla, jestli jí to břicho konečně praskne a ona se celá rozlije na koberci. Hlava jí spadla vedle talíře na stůl. Usnula. Nevěděla, že ji brácha vzal, jako se bere lehké kostnaté dítě, odnesl na gauč a přikryl peřinou, která smrděla po psech. Helena cítila, jak ji šimrají po tvářích chlupy z jejich srsti, byla však už nadobro ponořena do snu.

Její sen byl o tvorech, kteří ji jedli. Nebyli vidět, jenom boleli.

(20. 2. 2005)

„Osiřelo dítě, osiřelo dítě o půl druhém létě, o půl druhém létě…,“ zpívala Grabulka a čistila poličky v kuchyni. Byla to malá chalupa. Kuchyň a nějaké místnosti zacpané starým nepořádkem, nahoře se všechno rozpadalo, tak tomu říkali půda, ale kdyby se to vyklidilo a nějak dalo dohromady, byly by z toho další tři místnosti, jenomže pro koho. Nikdy nebude mít děti. Rolin je nemocný, možná brzy zemře. Ona půjde s ním, alespoň tak to měla naplánováno.

Vedle ve stavení bylo veselo. Ema dělala koláč. Jana vypadala jako kluk, odmítala si nechat narůst dlouhé vlasy, tak je měla jen tak rozcuchané a krátké. Malovala na malém stolku svou představu o koni, který měl pouze tři nohy a všechny byly ohnuté kamsi vzhůru, tak nějak podivně zlomené, Jana neumí moc dobře kreslit, má pokroucené představy o tom, jak skutečně vypadají koně, a kdyby kreslila krávy, vypadalo by to jako stádo kamenů valících se k potůčku s průzračně čistou vodou, ve které jsou vidět i všelijak přetočení a vykloubení pstruzi. Končetiny jsou pro Janu detail a detaily ji vůbec nezajímají. Grabulka jí dala k Vánocům pastelky. Ema na chvíli zapomněla na to, že její patlavý manžel sténá hlady na pohovce. Všechno je absurdní, máte sny a těm snům podřídíte svůj život, pak vám je někdo sebere, ale co můžete dělat, jste připoutáni k těm snům, dokud vás zklamání nezabije, dokud se těmi mrtvými sny neudusíte. A když sny nemáte, tak je to ještě horší, protože vás kdekdo obviní z pesimismu a z nedostatku životní perspektivy.

Grabulka byla smutná, věděla, že Ema si toho taky moc vytrpěla, že už si přeje, aby její manžel konečně zemřel, protože on stejně z toho života nic nemá a furt jen slintá a bručí nějaké bezpředmětné útržky, kterým nikdo nikdy neporozumí. Grabulka se na chvíli zadívala na vřídek těla velkého sekáče šátrajícího v prasklé, škvírami černě žahané, stěně. Průvan mu rozechvíval přelámané nitě noh.

„Když hlavičku češe, když hlavičku češe, pod ouškem krev teče, pod ouškem krev teče…,“ ale její Rolin, někdy je plný síly, někdy mu už plíce nestačí, tak jen sedí a snaží se je přesvědčit o tom, že opravdu potřebuje vzduch.

„Když nožičky myje, když nožičky myje…,“ ozval se Rolin, který právě vešel do dveří, byl veselý, tvář neměl tak propadlou jako obvykle, přinesl Grabulce obrovskou kytici. Natrhal ji na louce. Měli dneska výročí. Je to přesně deset let, co se znají. Vzali se zhruba před pěti. Grabulce už bude třicet a jemu o tři roky víc. Všechno si tu tak pěkně zařídili. Nový nábytek, vybílené zdi. V každém rohu visí bylinky. Suší se a voní celou kuchyní. Je tu málo světla, Grabulka si už trochu zvykla na to věčné šero. Jen jedno okno je vybourané do zdi, obnažené bez záclon, orámované zelenou barvou. V rohu místnosti se válí obrovská fena, je už hodně stará a neustále si líže spodek. Ozývají se takové mlaskavé zvuky, někdy se i kousne a zakvičí. Nikdy ji to neodnaučili.

„Asto!“ zařvala podrážděná Grabulka. Když slyšela její nechutný jazyk a její orgastické chňapání po rozbředlém spodku, který už je od zubů vytahaný, zvedl se jí žaludek.

„Jak se dneska máme?“ zeptal se Rolin, a jak vstupoval do místnosti, byl prostoupený světlem, které číhalo za tmavou kuchyní na vhodnou chvíli k tomu, aby mohlo slídit po všech možných koutech rozlitých do tmy.

„Jo, de to, akorát trošku hlava bolí, musim si dát kafe. Jak bylo v lese? Našels nějakou houbu?“ utěrkou hladila hrnce. Právě je vyndala z dvou obrovských hliněných nádob, ve kterých měla horkou vodu na mytí. Byla příliš zamyšlená, a proto ty hrnce jen tak hladila, ne že by je přímo utírala, prostě se jich jen tak dotýkala utěrkou a myslela na to, co musí dneska udělat. Vysmejčit kůlnu, protože je tam spousta pilin a nepotřebných roztřepených dřev, jak si malá Janina hrála na truhláře. Pak musí taky nějak udělat večeři, ale co vařit, proboha, když není co do huby, musí tedy zase k Emě. Nevšimla si, že Rolin na stůl položil tři malé křemeňáčky, takové ty zavité, které ještě nemají rozepnuté hlavy.

„Musím zase k Emě, pučit si nějaký maso, potřebuješ maso. Slíbila, že mi dá malý králíky.“

„Ajajaj, věděl sem, že tě něco trápí,“ řekl a když se nadechl, jako by v jeho hrdle něco zachrčelo, jako by se tam topilo nějaký ptáčátko nebo co, takový to vydalo zvuk, ale to bylo normální, na to už si zvykla, věděla, že si teď musí jít někam vyplivnout to mokvající tělíčko, které tak drásá jeho krk, které mu tak brání pořádně se nadechnout, a že ho jednou jistojistě udusí, ale s tím už se smířila, to už teď řešit nebude.

Slyšela, jak plive u rohu domu, do kopřiv, nikdy to už nebudou sekat, takže se rozhodl plivat přímo tam. Když se vracel, světlo se už o nic nepokoušelo, bylo matné jako pohled Grabulky, která se rozhodla, že Astu zavře do stodoly a že už tam teď bude na furt, protože nesnese to její chlemtaní, rozcapené nohy, křivě zaražené do vzduchu, zarudlý pohled jakoby plný slz, protože nikdy neměla štěňata.

„Zajdu za Emou sám,“ řekl a zezadu ji objal. Cítila pak jeho chlupaté velké ruce, které ji vždy tak přitahovaly, na svém krku, jak jí kroužily po šíji k ramenům. Zavřela oči. Do ostrého kňučení zvrhlé Asty se ozývalo sténání, protože se jí Rolin svými rty zasekl na krku a špičkou jazyka doloval z její smutné duše trochu rozkoše. Milovala jeho ruce, byly až nepřirozeně veliké na to, jakou měl hubenou postavu. Zajel prsty pod červenou halenku a chvíli si s tím jejím krásným tělem jen tak hrál. Ve stoje hladil její měkkou kůži. Pak ji nasměroval ke staré šedivé pohovce. Ani se nestihli celí svléknout. Nechtěla ho líbat, tak ho jen tak hladila ústy po tvářích a po rtech.

Byli svázaní oblečením k sobě a pak jen tak leželi. Rolin se rozbrečel. Nedokončili to, co začali, protože Rolin najednou přestal, byl v ní zahryznutý a škytal pláčem. Hladila ho po vlasech, každou chvíli se nadechla, že mu něco řekne, ale neřekla nic.

Když se zvedala ze země, viděla z kouta u kamen trčet ostrá zavřená motýlí křídla. Jejich černé roztřepené stíny rostly dolů z pavučin.

„Víš, Emo, já ti to ani nechtěla říkat, jak ses tenkrát ptala, proč jako Rolin má ty kruhy pod očima a tak…“

Ema dělala drobení na buchtu. Žmoulala máslo s moukou a cukrem ve svých silných kloubnatých prstech a nechala tuhou hmotu protékat skrz mezery mezi prsty, lízalo jí to vršky prstů, měkce a vlažně to dosedalo na ty prsty. Po chvilce začala drásat jednolitou tkáň, doplňovat mouku tak, aby vznikly hrudky.

„Co?“ zeptala se a zamračila se, protože ji kolem hlavy probzučela moucha a ona neslyšela téměř nic. Moucha si sedla na stěnu vedle dveří, byla to zelená masařka.

„Ach svině jedna!“ zasakrovala a bříškem prstu, který byl zahalen do mazlavých hrudek, mouchu přimáčkla a roztahala její tělo až ke kamnům. Pak se utřela do zástěry a dál drobila tu hmotu.

„No, jak si tenkrát řekla, že je Rolin nějak to… bledej –“ Grabulce už tekly slzy z očí. Ema si toho všimla a na chvíli přestala. Ruce měla zaražené v hrudkovité mase. Pootočila hlavu, aby se přesvědčila, jestli ty vzlyky jsou skutečné a jestli za nimi tečou opravdu slzy.

„No…?“ popohnala Grabulku nejistě. Ta si otírala kapesníkem oči. Poté ho strčila do kapsy u zástěry, kterou měla volně převázanou přes bílou halenku a tepláky.

„Já… nechtěla sem o tom začínat, ale je to tvůj brácha, měla bys to vědět.“ Ani jednou se Grabulka nepodívala Emě do očí. „On má nějakou plicní nemoc, prostě tu už dlouho nebude…,“ svěsila hlavu do dlaní, takže jí přes ně splývaly bohaté rozpuštěné vlasy a volně se položily na třískovitý, špatně natřený stolek.

„To nemyslíš vážně, Vlasto…,“ řekla Ema, vyděšená a neschopná jakéhokoli pohybu. Hrudky měla zaražené v dlaních, přesně na stigmatech se slepilo víc těsta dohromady, bude to muset dělat znovu.

Vyndala ruce z těsta, ani se neutřela, ani si je neomyla ve vodě, sedla si na stoličku, na kterou Janina musela stoupat vždy, když si chtěla omýt obličej. Byla ještě malá a nedosáhla. Ema tam seděla v lehkých letních šatech, zpod krátkých rukávů se jí plazily dvě tlusté ruce.

„Je to opravdu tak? Myslím, jestli se třeba doktoři nemohli splíst?“

„Ne, víš, jak spadl tenkrát u toho klavíru, doktor to hned poznal, vyptával se na rodinu a ty víš, jak to u vás vypadalo, že u vás v rodině umřelo hodně děcek, z celý tý linie od táty. Tady se už prý nedá nic dělat, je to dědičný. Vyšetřili ho a potvrdili, že to tak je.“

„… ale to přece není možný!“ vykřikla Ema, protože věděla, že Rolin… že Rolin nemůže prostě jen tak umřít. Její uvadlé dlaně zašvihané od drobenky se svezly do klína.

Už skoro mrzlo. Grabulka nemohla věřit, že se k něčemu takovýmu nechala přemluvit. Potok byl na jednom místě rozšířený a hráz, kterou tam kdysi postavily děcka z vesnice, zaručovala docela slušnou hloubku. Tam létalo spousta vážek, ale nebyly vidět. Byl podzim a jasno. Na obloze svítily houfy hvězd a obrovský měsíc, zablácený od svých skvrn a někdy i od mraků. Zítra bude úplněk. Svlékli se a byla jim příšerná zima. Rolin začal kašlat a plivat do kapradí. Grabulka cítila, jak se jí zvedají vřídky husí kůže. Byla úplně nahá, měla krásnou postavu. Trochu silnější ruce, to od práce, vlasy jí splývaly až k pasu. Stála tam, ruce zkřížené, aby poslední teplo, které měla v sobě, neuteklo jen tak. Rolin zatím sundával kalhoty a blekotal zimou něco o tom, že to nebyl dobrý nápad. Byli oba úplně nazí, když vlezli do ledové vody, a krev jakoby se v nich zastavila a dech, ten nemohli prostě najít, jen tam tak stáli, ramena vystouplá výš než obvykle, pak začali skákat a objímat se, naráželi do sebe svými zbrklými koleny a stříkali na sebe vodu a bleptali o zimě a že snad mráz přijde už brzo. Vedle křehlo čerstvě zorané pole. Vonělo rozdrážděnou hlínou. Grabulka cítila matlavou přítomnost bláta a ostré kameny na dně. Byla zasazena do té prsti až po kotníky. Voda jim sahala k pasu. Začali řvát a mlátit se v té vodě, protože se to už prostě nedalo vydržet. Když se objali, cítili se tak strašně moc blízko sebe, jako by snad ani žádná vzdálenost mezi nimi nikdy neexistovala. Chtěli se milovat, ale to prostě nešlo. Nohy už bolely od úderů chladu, tam nad kotníky už byli okousáni zimou. Rychle vyběhli z vody, sebrali hadry rozestlané jako kusy ptačích těl a nazí utíkali domů přes to zorané pole a chytali dech. Rolin už teď cítí chuchvalec, který mu v krku téměř zledovatěl a nepůjde polknout ani vyplivnout tak lehce. Hlína se jim mazala mezi prsty u nohou, Grabulka zakopla a spadla, roztřískla si koleno o šutr, nebrečela, jen syčela bolestí a dopajdala až domů. Ztratila sukni, ale už se pro ni za žádnou cenu nechtěla vracet. Zalezli pod peřinu špinaví a zablácení a tápali po teple, které si tak nesvědomitě nechali sebrat. Vracelo se těžce a s výčitkami. Rolin se stihnul ještě převléct do flanelového pyžama. Ráno měl teplotu a zvracel. Když se vracel z koutku s kopřivami, oblepen od mlhy a zimy, úsvit mu mrazivě vlezl pod pyžamo. V rohu místnosti oddychovala kamna. Bylo tam příjemně teplo, ačkoli Rolinovi se zdálo, že ho nic na světě už nemůže zahřát. Grabulce nic nebylo, ale nemohla se na Rolina ani podívat.

„Říkala sem ti, že je to blbost. Ty seš vážně jak nějakej blázen, podívej se teď na sebe!“

„Vlastičko, Vlastičko moje, když já už cítil včera, že to půjde teďka strašně rychle, nechtěl jsem ti nic říkat, plivu krev.“

Grabulka vyskočila z postele. Byla nahá, nestihla se večer do ničeho obléct. Zírala na něj vyděšeně, stála tam jako nějaká špatná socha vysekaná do mramoru i se všemi těmi křečovými žilami na bílých lýtkách a v zákolení. S černými chloupky v podpaží a rozkroku. Pak se sesunula ke kamnům, schoulila se do klubíčka hned vedle uhláku.

„To ne… to ne… to přece nejde už teď…,“ trousila utržené věty do nahé kůže svých paží. Vedle ní už uhlí sedlo na popel jako nějaký úplně zhaslý mýtický pták. Nikdy už nerozevře křídla směrem k teplu, Grabulka nevěděla, jestli se někdy z té stydnoucí země zvedne, jestli ještě někdy odlepí svoje stočená záda od drhnoucí stěny.

Na druhém konci místnosti se zaseklo paroží o čas. Trvalo strašně dlouho, než vysílená usnula, to už ale ležela v posteli, kam dolezla s Rolinovou pomocí.

Helena vztekle rozkopává lopatou sněhový prach. Říká si, že už se natrápila dost, že už zapomene. Zakloní hlavu a sleduje hvězdy. Pak se zase zapře do lopaty a hrne před sebou ten sněhový prach. Začala zase na chvíli jíst. Tváře se jí zaoblují. Řekla si už nejmíň milionkrát, že život jde dál a že, co tě nezabije, to tě posílí, že se vlastně nic moc nestalo. Jenomže když ona má ty sny…

Její sen byl až příliš živý, a proto tak příšerný, a byl o stmívání v jednom studeném bytě. „Já tě nechci. Di pryč, ne, nedělej to, zmiz radši.“ Sundala si hystericky halenku, která zakřupala ve švech o její temeno. Kůže se škubala v panice a strachu. Ona ho přesvědčí. Něco udělá a všechno bude jako dřív. Pruhy červené halenky se zkřivily, jak ten špatný hadřík spadl na podlahu a rozbil se do nesouměrného chumlu. Hýbal se ten hadr. Jen v podprsence tam stála. Neholené strniště jejího rozkroku odpudivě vzbuzovalo lítost. Sundala podprsenku a brečela sténavě jako děcko. Zíral na to vyhublé tělo. Seděl v křesle, zavřel oči, hlavu zavřel do sametového čalounění. „Podívej se! No tak se podívej!“ koktala a podprsenka spadla, také pokroucena. Dvě malá prsa jako by ani nepatřila k tělu. Vystupovala nepřirozeně a zdráhavě. Stála skrčeně, kulatila záda, plakala, takhle stojí, splihlá šeredná věc, které se strašně dlouho nikdo nedotýkal jako člověka. Bral si ji jako maso, jedna flákota, druhá flákota… dělá to moc dobře, pokračuj… ale tohle už se nedá jen tak vzít do dlaně, to je totiž odporný a hnusný. Přiblížila se a bylo to jako mor. Cítil její teplo, natrpklý zápach z nahého podpaží, objala ho, sedla si na něj, cítila, jak se chvěje. Nevěděl, co dělat, přece jen jí nechtěl ublížit. Takovou ji přece chtěl, ví, že je odporná, hnusí se sama sobě, ale snad ji teď po tom všem neopustí, ne, to neudělá… Tak přece ji surově odstrčil, až si odřela kotník o topení. Utekl z toho pokoje. Svezla se ve své bolesti na koberec. Rvala z něho něčí vlasy po trsech.

Čemu věřit.

V létě sedávala uprostřed zahrady, kde se kývaly zámotky kopretin jako příliš těžké hlavy a ve středu jim křičely žluté díry jako tunely do slunce. Pálí mě ty středy bílých vražd, když v pološeru ukrajují čas na rovnoměrně mrtvé úseky a třou se konci bílých vteřin, jen ta díra křičí v tiché šedi. Do slunce křičí kyvadla naruby na rovnoměrném krku. Hlavy se zlatou dírou v temeni. Hodně smrti. Na chodníku, myslím tím pořádně rozbouraném chodníku, kde do škvír stéká déšť, ležela tam jen černá kosí hlava, velká jako jamka pokrčené dlaně. Celá ta hrůza se vejde do pokřivené dlaně, ale nikdo si ji nepotěžká. Zůstane dál mezi domy, než se k ní setmím a zkusím, jak bolí zarazit si hrůzu do ruky a hledat její tělo. Helena přemýšlí o tom letním dni a taky o tom, jak šli jednou s Tomášem do lesa, prodírali se skrz spadané a usekané větve, lezli hlavně do kopce, skákali přes strouhy, které byly pohlcené travou, takže nebylo vidět, kolik v nich je vody. Stmívalo se, horký vzduch je nutil často pít. Stíny stromů byly zřetelněji vidět, protože se dotýkaly ostře prosluněných míst.

„Podívej!“ řekl najednou Tomáš a hlas mu přeskočil. Zvedl zbrkle ze země daňčí paroh, který měl jen na jednom konci osekanou hranu. Jinak byl neporušený, krásný, vytržený z nějaké hlavy jako vlas. Celou cestu pak mluvil o tom parohu, jak ho našel, že tam prý ležel jako kus větve a on ho málem přehlédl. Smál se a držel křečovitě paroh ve své pěsti, přetáčel si ho v dlaních, ohmatával jeho rozvětvené konce a zdrsnělý kořen. Šli vysokou travou, která jim švihala až k pasu. Zvonky a bouřky se v nich ztrácely, heřmánek zmateně voněl hlavně na místech, kde vůbec nerostl. Procházeli kolem rybníka. Někdo tam hodil celý bochník chleba, ale už z něho zbyl jen provlhlou moukou zabělený rub. Vnitřek už byl vyhryzán, kapří držky do toho zbytku ťukaly a vyjídaly jeho roztřásněné hrany. Byly vidět ostré hřbety tlustých ryb, jejich břicha se třpytivě leskla, když se praly o kus jemně rozmočené střídy.

Dívám se z okna do vánice. Dneska do sněhového prachu už lopatou rýt nepůjdu.

(4. 2. 2006)

Tomáš našel ležící Kristýnu u výtahu, když se vracel z práce do jejich frýdlantského bytu. Byla už mrtvá. Chvíli zíral, co se to vlastně stalo, pak ji začal panicky křísit a vzdal to, až když se kolem něho utvořil hlouček lidí čekajících na záchranku, až když mu někdo položil těžkou ruku na rameno a on se po něm prudce ohnal. Pak ji odvezli, řekli, že měla mrtvici. Její křečovitě sražené tělo, když tam ještě leželo, jako by jen spalo.

Dva měsíce jí každý den nosil na hřbitov džus a chleba se sýrem, aby měla spoustu vitamínů a síly. Musí jíst hodně ovoce a pít. Na stromech je mnoho havranů, sedí tam jako černé boláky černých větví, prašivějící, mizející s nocí, ale přesto jsoucí, jen jiným způsobem. Jako by byly bez těla, ale ten křik… S tímhle se nedá žít, s tímhle se nedá ani umřít… a zase ten křik. Ono se vlastně s ničím nedá žít! A zase ten řev a strnutí lesklých zobáků, které se nemohou, prostě nemohou proklovat k rakvi.

Přišla měkce jako vlnka v moři. Shrbená nebyla, ačkoli nějakých sedmdesát už jí bylo. Měla aristokraticky vystouplé čelo a velký špičatý nos. Také hlavu držela směrem k nebi. Právě lil džus do prázdné sklenky. Ona ho zase vypila! Svačina je taky pryč. Smál se a ruce se mu třásly. Stará žena s obrovskými obroučkami brýlí, veprostřed prasklými, přilepenými k sobě a k nosu izolepou, našla hrob svého muže. Vystoupla na vyzdviženou zmrzlou hlínu a začala skákat a vřeštět praskajícími hlasivkami: „Já tě vyhrabu! Vyhrabu tě, neřáde, proč si mě tu nechal! Vyhrabu tě!“ Pak měkce jako vlnka v moři sestoupila z hrobu, tělo dole si odpočalo od tlaku jejího těla. Podívala se teple do černých šutrů kolem, na mrtvé holoubky, kýčovitě zplihlé, hodila nechápavý pohled. Stejně ho jednou vyhrabe…, pomyslel si a přelil. Na hraně náhrobního kamene spočinula krev zničených grepů a zase ten křik. Něco se stalo. Něco zlého se stalo a nic na světě už to nedá do pořádku.

Na křupajících kůstkách se drolí sehnutá postava. Zastavuje kolem rybníků. Sleduje ostrý popraskaný led. U břehu zvolna okorává. Těžká, je těžká ta bílá hlava. Ještě plná šťáv na suchém prázdném keři. Pozoruje stébla suché trávy. Jejich úzkost se dá tušit podle klopení, které se jim dostalo až do krků. V kůži mají zvláštní okrnutí od přestárlých trav. Stojí, plaňky z plesnivého plotu potažené škvorovitou nákazou namokvalých dřev. Proplakané jako ten, který chodí také stále sklopený a umírá na třetí zakřivení páteře.

Grabulka zpívá do černých koutů: „Zachučau churagán na žemi, na mořu spěniua šen fal, jak smutno řič samotnému, jak třenřko o miuošti šnítč.“

(15. 7. 2005)

Dneska jsme se šli projít k Radkovi, má poslední dobou problémy sám se sebou. Bojí se, má noční můry a bere neurol pokaždé, když se něco v jeho hlavě pohne a on ucítí, že mu není dobře a že může být ještě hůř a že upadne do svých depresí a zplesniví někde na pohovce, protože nebude vědět, proč by se měl hýbat. Měl unavené oči. Byly nazelenalé, jeho nos byl rozplácnutý, vlastně z profilu žádný nebyl, jen vystouplá špička, zplacatělá, odkud trčely dvě nosní dírky. Když byl malý, měl tam zanícený vřídek, ze kterého dostal otravu krve či co, a museli ho operovat, sebrali mu nos a po mnoha plastikách měl jen tu malou rozpláclou špičku. Otíral si zpocené čelo. Byl silným kuřákem, hlas mu pukal a rozpačité chrchnutí doprovázelo každý jeho výdech. Když jsme přišli k jeho zakouřenému bytu jedna plus jedna, stál rozpažen ve dveřích, těšil se, že někomu poví, co příšerného se mu dneska stalo. Měl neučesané vlasy, dlouhé až po ramena, vlnité. Mezi tmavými proudy mu už prosvítalo drobné šedivo. Na sobě měl modrou džínovou košili a šusťákové tepláky pouze s dvěma pruhy.

„Ahoj děcka! No to jste zlatý, že jste přišli, já jsem se těšil, tak moc jsem se těšil!“

„Ahooooj,“ řekl brácha, když nesmyslně a naprosto zbytečně zamával. Radek se smál, nikdo mu nevěřil, že se směje i tam uvnitř, ale to vůbec nehrálo roli. Sedli si na pohovku, která se pod jejich tíhou prohnula. Na zdi visel jeden kýčovitý obraz a to bylo všechno. Pak taky stromeček tu trčel, ačkoli už byl červenec. Radek si nechával stromečky, dokud definitivně neopadaly. Dával jim vodu a tenhle začal z nepochopitelného důvodu pučet, jako by nevěřil, že to je konec, naprostý konec!

Postavil na kafe a pořád se smál. Měl umělé zuby, svítily mu jako bílé perly, které se obvykle hážou sviním. Voda se začala vařit. Brácha se uvelebil na pohovce a začal něco o úrodě, že mu shnila všechna rajčata a že ani okurek moc nebylo.

„A maliny sou úplně černý, jahody taky, je nějaký špatný léto, normálně sem byl v lese a ani jedna prašivka nikde nerostla.“

„Fakt?“ divil se Radek, kterého to vůbec nezajímalo, podrbal se na hlavě a hlídal vodu. Začínala se vařit. „Hrozně rád sleduju ty bublinky, jak lítaj nahoru, hele podivej, vidíš ty bublinky?“ řekl a my se šli podívat na bublinky, byly opravdu krásné. Umíraly na hladině, aby se opět rodily a bobtnaly vzhůru. Jako malí boubelatí fénixové, kteří mají blíž k vodě než k ohni, se zmítaly ve svých bolestech znovuzrození a smrti.

„Teď je čas zalít to kafe,“ řekl Radek a přerušil tím posvátné ticho, přehlušované pouze bobtnáním upocené vody. Zalil černočernou směs a učinil z ní víc té černočerné směsi, která tak strašně drásá chřípí a která se rozlije ve svých výparech po celé místnosti a udělá atmosféru domova, ačkoli se o domov vůbec nejedná.

„Tak už mluv, co se stalo, seš nějak vyděšenej,“ opravdu jsem se bála, že je třeba nemocný. Poslední dobu vypadal nažloutle, snad játra.

„Co se mi stalo, děcka, dneska, to byste nevěřili, normálně sem si musel dva neuroly dát, protože bych to…,“ zakroutil hlavou a zasmál se: „normálně by mě mohli hnedka naložit a odvíst zpátky do blázince. Dva pštrosi se na farmě totálně zkopali, ale to ti byly takový rány, dostat takovou já, už mám kosti přelámaný. Rvali se jak koně, kopali a štípali se, ty křídla, rozumíš, oni maj hento… takový obrovský křídla, a když se rozpřáhnou jako, tak to bys nevěřila, jak se člověk bojí, no já jim radši nezavazel. Prostě ten jeden, Helenko, to ti byl pštros jak kráva, tak ten jeden pštros rozkopal nohy tomu druhýmu pštrosovi, no a ten se skácel a jen tak čučel jako v šoku. A šéfová křičí, ‚chlapci, useknout hlavu! Ale odvezte ho na kolečku, aby to ostatní neviděli.‘ Tak ho odtáhli, to bylo kus masa, Helenko, to nebyla žádná prdel. Vůbec sem to nemoh zvednout, takový hovado to bylo. A jak mu usekli tu hlavu…,“ začal se smát, „jak mu usekli tu hlavu, tak ten krk se takhle vzepjal a začal se točit ve vzduchu jako laso, hele takhle…,“ smál se a točil rukou asi tak, jak se točí ustřiženým krkem. „A všude krve, Helenko, já šel zvracet, já to zabalil. Viděl jsem v životě dost, ale todle sem nezvlád.“

Zkřivila jsem hubu, protože bylo opravdu ošklivé si to všechno přehrávat v hlavě. Ale zase to bylo lepší než játra, takže jsem se trochu uklidnila. Strašně jsem se bála, že někdo blízký zemře, protože se mi zdálo, že mám v puse úplně černý zub, z něhož se černota odlupuje každým dnem, a babička říká, že takové sny jsou jedny z nejhorších.

„Babička dneska vyžala půlku zahrady,“ řekl brácha, aby převedl hovor jinam. „Srpem.“

„Srpem? Ona to furt drbe tím srpem?“ zeptal se Radek a začal se pukavě smát.

„On už je tupej, to jo, musí to tak jako… pižlat,“ zasmál se Martin.

„No, a proč mě nezavoláte. Šak mám kosu!“

„Dyť ji znáš,“ řekla jsem a uvědomila si, jak strašně se babička cítila, když vytahávala z hlíny červené boláky ředkviček, ustřihávala jim vlasy a omývala je zteplalou vodou z kýble. Nikdo je nejedl. Vzala jsem si jich celou hrst, abych jí udělala radost, třebaže ředkvičky nesnáším.

Objevila srp a zjistila, že s ním ještě jde sekat tráva, když se o ni několikrát zapře potupělým ostřím. „Musí něco dělat, tohle ji aspoň baví,“ zamumlala jsem prázdně. Nechtěla jsem zase přemýšlet o smyslu života.

Dopili jsme a pak si ještě chvíli povídali. Venku se udělalo chladno. Byla tma, jen pár hvězd se klubalo z té černočerné skořápky. Zachumlala jsem se do svojí bundy.

„To musí bejt stejně sranda, starat se o pštrosy,“ řekl brácha a strašně o tom přemýšlel, neodpověděla jsem, protože jsem tušila, co se v jeho hlavě asi děje. Neví, jak mi má říct, že je mu zle, že se v noci budí a má strach. Často ho slyším šourat nohama po koberci, to jak se snaží zahnat noční můry, už se mu nezdají sny o borůvkách, je to daleko horší. Bojí se, že ji ztratil, holek je na světě požehnaně, ale tenhle člověk je tak blízko, že se téměř dotýká jeho minulosti, a to je tak hrozná představa, že o ni přijde a že dopadne stejně jako já… Nesmí se to stát, chodila by po světě s cárem jeho duše, musel by ji zabít nebo tak něco.

„Taky bych se chtěla starat o pštrosy,“ řekla jsem dutě do popukané skořápky noci, ze které se draly ven příšerné hvězdy.

V divoké vysoké trávě se mi klátilo celé tělo ze strany na stranu jako kyvadlo, které neudrží rytmus. Běžela jsem rychle, abych ho dohnala, přeskakovala jsem obrovské kameny a sem tam se mi bota zanořila do bláta. Chmatalo na moje lýtka jako špinavé ruce. Dohnala jsem ho za lávkou.

„Počkej, ne, sem řikala, že du s tebou!“ sekla jsem naštvaně.

„Tak ale pohni, ségra, nemám na tebe čas,“ řekl pobouřeně a pak už jsem jen celou cestu visela v jeho stopách, neschopná udržet s ním krok. Našli jsme nějaký houby a strašně jsme spěchali, protože bráchovi by ujel vlak. Chystal se vyřešit svůj problém. Zeptá se, jestli to má mezi nimi ještě cenu. On taky nedokázal brečet. Jen kvůli bolesti brečel. Když mu bouchla petarda v ruce a on přišel o tři prsty, brečel. Když mu vyměňovali obvazy a jeho bolely ty trčící nazelenalé stehy do kůže, brečel, když měl někomu podat ruku, strašně se styděl, protože na ní měl tři zmrzačené pahýlky, ale už ho nic nebolelo, slzy proto štípaly dovnitř.

Ten den se ale vrátil z Prahy klidný a šťastný, stále ještě ho milovala. Helena mu to v tom nejskrytějším, nejzvrhlejším koutku duše vyčítala.

Radek krmí laň. Večer otupuje. Celý den dřel a je unavený. Laň se jmenuje Ivka. Vždycky jí nabídne hrstičku nějakého toho zrní a ona ho hladí svými pysky do dlaně, když saje a žmoulá, pak jen povyskočí, jako by děkovala, a Radek ví, že ona děkuje, že ho má přece jen strašlivě ráda, ačkoli všechno ve svým životě tak pohnojil a teď už má jen ty ruce, které dovedou krmit tak něžně. „Hodná Ivuša, hodná.“

Pštrosi bubnují. V břichách jim tlumeně duní duté rány. Prý to dělají, když mají strach nebo spolu prostě jen tak mluví. Radek chvíli poslouchal, co se to tahalo z jejich pernatých břich za zvuky. Usmíval se tomu a lámal suché rohlíky do velké tlamy večerem podebrané laně.

(16. 7. 2005)

Tak už je mi třiadvacet, včera jsme pili rakiji a někdo si dal taky nějaké to vínko. Sedaly na mě můry, ale já je nechala, tentokrát jsem se po nich neoháněla, nemělo to cenu. A byl bůček, pěkně kořeněný, na grilu zpracovaný, ze všech stran do úhledného uhlu, a kytárka byla, natrhla jsem si puchýře pod nehty a pocákala ji krví, zaschla tam a bude navěky. Je to památeční krev, neteklo jen z prstů, ale o tom vím jen já a můry. Babička mlčí, protože je naštvaná, s nikým nepromluvila celý den, dala kocourovi žrádlo, ale ten to nežral, tak asi proto. Obírá borůvky a mlčí. Včera ale zpívala a nebyla k zadržení, ona zná vždy alespoň jednu sloku navíc. Zpívá i německy, za války říkali, že má přízvuk jako Berlíňanka, zpívá i anglicky a francouzsky a všude má tentýž berlínský přízvuk, ale ta paměť, panečku, ta paměť, kdo by si přes šedesát let pamatoval „God sejf auch kuín“, takhle nějak zpívá anglickou hymnu. Babička má zvláštní rozteklé duhovky, barvy se vpily do sebe. Směje se jako nějaký skřítek, jen to v ní cuká a v očích slzí, to všichni víme, že se směje, ale nikdo neví proč.

Dvakrát jsem dneska prošla pavučinou. Bylo to, jako bych prošla teplým výdechem nějakého tvora. Cítila jsem jen ten dech, který se nedal setřít z čela, oblepil mě a zakryl. Včera mi povídala o Zelově. Je tam prý krásný evangelicky kostel. „Katolíci, jako kněží, víš Jani, teda Helenko, to mi pověz, co je to za spravedlnost, dyž voni jako nemůžou mít děti a já znala jednoho takovýho, co udělal dítě svý kuchařce a ta se pak musela odstěhovat,“ babička se smála. „No, co je to za rozum, děcko pak chodilo na tu faru a říkalo mu, strejdo,“ babička se smála stále víc, „ale jako by mu z oka vypadlo, jak mu bylo podobný, Helenko, stejný vlasy, stejný voči, ženský se smály, to ti bylo vostudy.“ Babička má oči uskřípnuté smíchem, takové malinké škvírky do její duše zbyly a všude kolem se kříží pokřivená háďata vrásek, tak krásně mi bylo při tom smíchu, tekly mi slzy a cukalo to ve mně radostí. Nedala se nijak zachytit. Ani to paroží ji nerozsekne, aby zůstala a stála jako roztržený smutek. Jen ten visí nekonečně. Cárky pavučiny na hrotech jelenů, kteří dávno poztráceli těla.

Radek dneska profackoval pštrosa, takovou mu ubalil, že mu hlava odlétla na druhou stranu. Furt ho štípali do čepice, chtěli mu ji ukrást, a protože Radek je malý a každým rokem se zmenšuje, nemá jinou obranu, než jim dát pořádnou přes hubu. Šel na oběd rozčilený. Kus opečeného masa v něm mizel hrozně rychle. Radek toho vždycky hodně sní. Dělají se mu „brmbolce za ušima“, jak říká, když jí nějaké to maso. Vlastně ani nekouše, jako by jídlo vdechoval. Potom jen sedí a zírá do ohrad. Když už bylo zase dobře a ostré nahromaděné zlo se rozplazilo do ospalé tuposti, jako vždycky po pořádném jídle, šel zase k pštrosům a dlouho s nimi mluvil o tom, že praštil nerad.

„Héééj, ta moja kosa dobre kosí…,“ byl slyšet tvrdý silný hlas zpoza dveří. Radek si zpíval, něco asi dělal, asi ho to nebavilo, a tak si u toho zpíval.

„Irena, si krásna, keď tancuješ bosa, Irena, tvoje meno vábi ako rosa…“

Bylo slyšet praskání a drnčení hrnců, něco popadalo na zem. „Keď som si, som si, na hornom konci, nabrúsil som si kosu su su su su,“ a zase od začátku, tahle písnička asi uklidňuje.

„Ne, nezvoň, to je prdel. Poslouchej,“ řekla Zuzana a poslouchali. Helena byla přilepená na dveřích, Martin jen tak stál a blbě čuměl, protože si chtěl sednout a nebavilo ho to.

Když už se opravdu naštval, zazvonil. Radek otevřel a jeho zachmuřený pohled se projasnil, všechny ty uzle vrásek se trochu povolily a on se smál, ale nějak křečovitě se smál.

„Jáj tak už ste tady! No, poďte dál, ale nezouvejte se, bo je tady takovej bordel, že z každý skříně na vás může spadnout mrtvý dítě.“ Helena se zlomila, chytla se za břicho a třískala se svým tichým smíchem, který není ani slyšet a skoro ani vidět, snad jen podle němě otevřených úst se dá poznat, co se to v ní vlastně děje. Zuzaně tekly slzy, ale ona se směje, jako když někdo bolestí píská! Martin jen trošku sípnul, pak se snažil držet držku u sebe, protože byl strašně naštvaný a smát se mu nechtělo.

Radek dneska dělal plot. Musel mlátit do obřích planěk sochorem, dělat v zemi mnoho, mnoho děr, prorazit mazlavou slupku drnů nateklých deštěm. Minulý týden si zlomil malíček. Kráva mu šlápla na nohu, on prý řval, řval jí do té vlhké tlamy, do obřích nozder, které se skoro dotýkaly jeho tváře, protože byl malý, hrozně malý, a každý rok se zmenšoval. Ona na něj zírala, matlala tou rozpůlenou tlamou o sebe, ale neucouvla.

(10. 4. 2006)

Babička, která nedávno připravila Grabulčino tělo do rakve, o ní mluví víc než jindy. Často u toho klopí hlavu a opakuje se, ztrácí se ve větách, protože jí myšlenky utíkají jinam. Když už všichni věděli o tom, že je Rolin nemocný, začal se jim propadat. Hodně se do sebe uzavřel, četl a něco sepisoval, pak to většinou házel do kamen. Plýtval posledními dny nesmyslným spisováním něčeho, co pak stejně nechal spálit na popel.

Naježenou srstí říjnových polí jde Grabulka do kostela, pokosené stonky trčí spjaty s rozemletou prstí, mrtvými kořeny a jinými kusy svých šedě žlutých těl, ta těla už jednou dozrála a nyní tlí, položená něžně v nahořkle vonících cuckách, mezi oblými i jinými horšími kameny vyvrácenými z hlubin přenešťastné země.

Stromy se žlutými nemocnými listy ještě víc otrávily její krev. Nikdo si nedokáže představit, jak jí je, když ani Rolin už s ní nepromluví slova, protože i každé pozdravení bolí jako trn, je chromé a těžce se škrábe z kašlem rozpáraných úst. Stromy oblečené do okrových canců se snaží co nejdéle vydržet, aby nebyly úplně nahé a zranitelné jako obnažené kosti jen málo pomazané poničeným masem. Nikdo s ní nemluví, rákosí včera brousilo svá ostří asi jako vážky, které stříhají těžký šedý vzduch. Sekalo do sebe zaraženo v sobě. Mlčíme všichni a Grabulka se strašně snaží otevřít ústa, ale nemůže, nemá na co odpovídat a otázky už jí došly.

Tomáš, zaražen tím, že je sám, má čelo zaražené do dlaní. Pořád si představuje její srolované tělo. Nemusel se učit plakat, přišlo to prostě nějak samo. Řval dlouho, kopal do jarem navhlhlých kořenů, hryzal do těl i jinak umučených stromů. Zasekl do nich svá prázdná ústa, ze kterých se nemohl vyvalit ten děs. Pak se sesunul k zemi. Asi jako ten blesk, který dokončil svou zkázu až tam, kde už se neměl čeho chytit. Helena sedí s poloprázdným hrníčkem na stehnech, drží ho v roztřesených rukách. Už nikdy nebude šťastná, říká si a všímá si jara jako něčeho, co vyvalí z hlubin všechna mrtvá těla. Tomáš usnul u těch kořenů, zima mu byla a byl opilý. Z koutku úst mu stékaly sliny, když ho ráno koplo dítě do žeber. Nejdřív jen tak dloublo, pak s větším důrazem. Myslelo si, že třeba zemřel. Uteklo, když se s chrčením převalil na pravý bok, rozetřel provlhlou zem do svého ramene, jak se zapřel. Helena v tom nehrála naprosto žádnou roli.

Její sen byl o hadech. Plazili se, malincí jako nějací neškodní červi, po trávě a po asfaltu, protože se blížila ke hřbitovu. Tam někde spí i někdo důležitý, ale tam, kde by mělo odpočívat jeho v prach obrácené tělo, je jen jáma a ona ani do té jámy nemůže skočit a hledat, protože všude kolem jsou hadi. Skáče mezi těmi stočenými těly, strašně se bojí uštknutí. V lesích kolem nikdy nebyla a ví, že se tam už nikdy nepodívá, ačkoli netuší proč. Hledá nejbližší cestu k domovu. Zabloudila mezi vyvrácenými hroby, mezi těmi prázdnými jámami, které chtějí zavřít své rány, ale není nikde hrobníka, který by jim ulevil od bolesti.

Stromy jsou stále klidné, ačkoli ve mně se to všechno trhá, stromy, jakoby se jich to netýkalo, ale vás se to týká! Jste klidné, jen šustíte, ale já chci, abyste spadly do kolen, jako já jsem spadla do kolen! Stromy jsou klidné, jen jejich ostře prohnuté větve o mně možná něco tuší, protože z nich prýská bolest. Je jaro a bolí nesmyslným zrodem.

Sedí na špinavé sedačce u Radka, který ji má rád asi jako svou dceru, protože on nikdy nikoho neměl, a když sebral svým rodičům všechny peníze na splacení dluhů, vyhnali ho. Chce ji potěšit: „Tímhle prstem bych mu vypíchl oko a takhle tam v tom oku tím prstem zatočil a pak bych jen řekl, ehm, pardon… hm…,“ a Radek se začal smát. „Nějakou ostrou tyčí bych mu natrhl obočí a přes hubu by dostal takovou nějakou cihlou hranatou, že by už nemoh říct vůbec nic.“

„Je to takovej parchant!“ řekla jen Helena v těch slzách zapatlaná, až jí z toho štípaly tváře. Musela si půjčit od mámy pásek, protože jí padaly i ty nejmenší kalhoty, které v šatníku měla, a ve všech hadrech měla takové nějaké vykousané břicho. Věděl, že to ona cítí jinak, a přesto s ní byl jen tak lacině, dokud si nebyl naprosto jistý, že ho Kristýna chce.

Tomáš zatím topí svůj smutek, do břich obrovských ryb zahlazuje svoji hořkost. Brečí v moři, točí se ve vlnách, až nakonec přece jenom vyplave, vyplivne slanou vodu, lehne si do nepevných vln a dívá se do nebe. Jednou to všechno muselo skončit. Už nikdy nepůjde k jejímu hrobu, má přece celý život před sebou. Zahalil se do mokrého očistce, chvíli ještě plaval a nechal se sekat ostrými ploutvemi příliš krotkých ryb. Když vylezl na břeh, ještě dlouho omráčeně seděl na hranách kamenů.

(4. 3. 2006)

Zápis o narození a křtu

Konalo se v osadě Zelov, okresu laského, dne devatenáctého května roku tisícího devítistého dvacátého třetího o druhé hodině odpolední. Dostavil se Boleslav Andrš, tkadlec z Faustynova, čítající dvacet osm let, v přítomnosti svědků Viléma Glovackého, hospodáře z Faustynova let čtyřicetě čtyři, a Emila Kumpolta, tkadlce z Faustynova let třicet jeden čítajícím, a ukázal nám dítě ženského pohlaví, narozená ve Faustynově dne druhého května tohoto roku o dvanácté hodině polední jeho manželce Marii, roz. Glovacké, čítající let třicetě čtyři. Tomuto dítěti bylo na křtu svatém, konaném dnešního dne, dáno jméno Ema, a jeho kmotry byli Vilém Glovacký s Annou roz. Rycheckou, Andršovou. Tento zápis opožděný pro rodinné okolnosti byl přítomnému otci a svědkům přečten a pak pouze námi podepsán, přítomní neumí psáti. Farář W. Fibich, pastýř sboru.

Vydávaje tento výpis z místních knih, potvrzuji jeho souhlas s prvopisem, sepsaným v řeči polské, svým podpisem a úřední pečetí.

Zelov, dne 3. září 1945

Helena četla šustivý canc papíru, který byl opatřen úřední pečetí a provázkem spojen s polským originálem, napsaným ručně a pro ni nesrozumitelně. Takhle dlouho ten papír žloutnul zabalen v ostatních dokumentech, mezi nimi byl i doklad o něčím zpopelnění a oddací list. Babička to držela v ruce a byla to její minulost, která už se Heleny ani konečkem prstů nedotýká, která už dávno ponořila svoje víčka do bláta hrobu, vlasy stále ještě trochu rozprostřeny na hladině rozkopané země. Ale babička to sebrala zpátky do svých dlaní, jako by jí něco kradli, ten už takhle rozdrobený papír se nesmí nijak poničit, odchlípnutá křídla roztržených polských stránek se dají špatně složit, ale babička má trpělivost, třese se celá tím posvátným úkonem. Helena nemá právo na nic takového sahat.

Radek zabíjel krocany kvůli ptačí chřipce, nesmí se to dostat až na ty pštrosy, takže preventivně vraždí všechnu drůbež. Když seděl na tom obrovským krocanovi, aby mu znehybnil křídla a celé to ohromné tělo, aby chcíplo klidně a nenadělalo všude takový čurbes jako minule, když museli ještě dlouho potom uklízet všude krev, sekyrka prolítla vzduchem, až dosedla a krocan se tak strašně zachvěl v křeči, a taky překvapením to bylo, že ta jeho křídla Radka odmrštila, takovou sílu to tělo mělo, a Radkovi se pak všichni smáli, že prý salto udělal, vylítnul jako na trampolíně a málem si zlomil páteř o dveře kůlny.

Tichne

(6. 1. 2006)

Zamilovala se. Nevěřila ani, že by to ještě šlo. Je vysoký, má hnědé vlasy a zelené tiché oči. Potkala ho na náměstí. Šla proti němu kolem autobusové zastávky, kde se nakupily chuchvalce čekajících lidí. Zeptal se, kudy na nádraží, a ona mu skoro odpověděla, ale hlas už nebyla dlouho zvyklá používat, takže jen něco vyhrkla, a ti ostatní, co tam také stáli, mu řekli dřív, než se stačila vzpamatovat, kde vlastně nádraží je. Mám po tak dlouhé době strach promluvit. Mluvím na zvířata, mluvím do kůry stromů, dokážu dokonce i křičet jen tak do bouřky, ale do lidí už neřeknu ani slovo, jen jim něco skřípnu, aby věděli, že jsem kdysi byla schopná si s někým rozumět. Každé porozumění ale končí přibližně po pěti letech, některé po měsíci. Snažím se, samozřejmě, že se snažím, ale netuším proč.

Jmenoval se Marek a hodně často sedával v parku, kde kreslil stromy. Kořeny vyvržené z udusané země se černily na bílém křídovém papíře, rozpatlával je prsty do chatrných stínů. Zarazila se, když ho viděla poprvé. Pak ho často sledovala. Lidé se s ním bavili o jeho cestách, někdy až do noci seděli na lavičkách kolem něho, prostydlé ruce si podávaly láhev laciného vína. Smáli se, když vyprávěl, jak mu prasknul nehet na cestě do Říma, jak mu prostě jen tak vylít z nohy i s tím hnisem. Nejdřív trochu škobrtal o slova. Pak se nadchnul, protože se dostal zpátky do cest s nějakým cílem, a začal rozhazovat rukama.

Potkala ho cestou k parku. Šel z obchodu k lavičce, kde maloval. Byla zima. V ruce držel tašku, z které neforemně trčela hlava červené papriky, vyplavala z toho nákupu a málem už vypadla na asfalt. Zastavil se a něco tam přendával a ona ho sledovala, sledovala jeho ruku, jak přemisťuje. Rozpačitě zrychlila tempo, když zvednul pohled a červená hlava příliš nafouknuté papriky mu krvácela v ruce. Chtěla mu říct to o tom stromu, chtěla, aby namaloval ten poničený, bleskem oloupaný.

„Hele, můžu s tebou… mluvit?“ vyplulo z ní, ani nevěděla jak, pak už jen vychrlila to o stromu, ukázala rukou ke kopci, za tratí, a že přejít louku, pak jít dlouho rovně lesem a za srubem pak zatočit doleva. Nečekala, až zareaguje, a šla pryč, co nejdál od toho místa, kde mluvila k člověku. Uvědomila si jen, že se usmál, jak on se vždycky na lidi smál, když ho pozorovala, jak vyprávěl to o tom nehtu a taky o sandálu vyprávěl. Jak ho našel někde v poli, vzal ho tedy s sebou a každého se pak ptal po cestě, jestli neztratil sandál. Dohnal skupinku lidí a jedna paní, ta se úplně rozzářila a strašně mu děkovala, že nemusí chodit v těch druhých horších botách, které mají slabou podrážku a jí se z nich dělají puchýře.

Její sen byl o červu, který jí lezl z břicha. Musel vyhryzat větší díru, aby jí prolezlo celé to tlusté bílé tělo. Pozorovala ho, přidržovala, aby se mohl úplně vyloupnout z těch svazujících vnitřností. Nebolelo ji u toho nic.

„Taková zhovadilost,“ řekl jí Radek, když mu ukázala svoje ruce. Seděli zase v jeho bytě. V zakouřené místnosti visel jen ten jeden obraz. Byla na něm vymalovaná žena s dlouhými vlasy, trhající svými prsty bělost z krku labutě. Hladila ji po hrdle a vrhala na ni kusy svých neuměle roztahaných stínů.

Vajgly byly poházené všude po koberci, šlapalo se po nich. Mrzačili jsme jim tvary, splaskávali je a zbytky tabáku se z nich plazily ven. Ty ruce, slaboučké a křehké jako stébla rozšlapané slámy. „Jáj takhle bych mu natrh obočí,“ ukázal nožem umazaným od špeku, kterým si právě loupal česnek. Pak ho hryzal, celé stroužky mizely v jeho zkroucených ústech, jak je zchroupával, až mu zbyl jen takový malý zbyteček v prstech, který také nakonec zmizel mezi umělými zuby.

Druhý den se šla projít. Podél rybníka se prohnalo pár psů, otírali se jí srstí o kalhoty, ale nekousali, ani se jim z chřtánů neozýval hlad. Za nimi pár lidí, malých zbytečných lidí, prošlapávalo zamrzlé kaluže. Grabulka se prý chtěla kvůli Rolinovi zabít. Helena přemýšlí, jestli se to ještě dneska po někom chce. Jestli něco takového může ještě dnes platit, a když nemůže, tak proč vůbec to vyčpělé „mít rád“ pořád existuje a co vůbec znamená.

Grabulka přemýšlela, jak by to šlo zařídit, aby to příliš nebolelo. Utopí se, její tělo nafouknuté smrtí vyplave po několika dnech u hráze v údolí. Tolik děsu. V její kuchyni už se mouchy přestaly bát, tloustly a chcípaly stářím, protože je nikdo nezabíjel. Sedaly jí do vlasů, šimraly její čelo svými chladnými těly. Seděla a přemýšlela, co teď bude a že je tak mladá, a Rolin, ten ji tu nechal, aby na to všechno zůstala sama. Venku už byla tma. Seděla s divně překříženým tělem na pohovce. Nesvítila, nejedla, nepotřebovala naprosto nic, snad jen dýchat a sem tam něco vypít. Ema do ní nenarvala ani kousek chleba. Teďka dělala oheň a pálila poslední podzimní bordel. Listí a větvičky, které se lámaly přestárlé jabloni z těla. Grabulka z okna vidí jen červenou skvrnu, která sem tam zaplane až do oranžova a celé to titěrné peklo ji volá k sobě, protože je jí zima a touží po teple. Mezi ty rozehřáté jabloňové zbytky ale ona nepůjde, ona totiž neví, jestli se ještě někdy zvedne a půjde kamkoli jinam než do hrobu. Cítila své tělo, dlouho už se nekoupala, vlasy si nemyla. Byla celá umaštěná a zpocená v horečce, ačkoli jí byla strašlivá zima. Cítila nahořklý výdech svého těla, které už se poddávalo vyčerpání. Venku se plameny dotýkaly siluety Emy. Tolik se dnes snažila nalít do Grabulky alespoň něco mlíka. Nepovedlo se jí to. Mlíko už se kazilo a na okrajích plechového hrnku se objevily ztuhlé drobečky páchnoucí hmoty. Grabulka viděla její paži, protože vše ostatní se ztrácelo ve tmě. Černý stín překřížil obrovský plamen a pohladil oheň kusem práchnivějící větve.

Helena myslí na podzim před dvěma lety, Tomáš jí dal tenkrát prstýnek, stříbrný s bílým kamenem, a zimní boty. Neměla už v čem chodit a ty boty vybrali spolu. Těšila se, až v nich někam půjde a mráz jí nebude ujídat prsty u nohou. Objala ho tenkrát. Drželi se ve svých tělech hrozně dlouho. Seděla na jeho stehnech, nohy zkřížené za jeho zády, on jí hladil, přejížděl po páteři prsty, jako by počítal. „Máš radost, co?“ zeptal se a odsunul si ji, aby jí viděl do tváře. „To víš, že mám radost! Hned zejtra někam vyrazíme, ať ty boty aspoň trochu prochodim!“ „Zejtra budu spát až do večera,“ řekl unaveně a položil svou bradu do jejího ramene. „Ty seš ale ochrápanej, projdeme se tady po lesích, ještě si tu ani pořádně nebyl.“ „Ee,“ řekl a schválně zakroutil hlavou tak, že jí to neuvěřitelně lechtalo v tom rameni, jak se ta brada nořila a dotýkala se jí až ke krku. Byla přilepená na jeho těle ještě hodně dlouho. Druhý den se váleli mezi kaštanovým listím, které ve svých seschlých tepnách křupalo pod jejich těly. V lese, kam nikdo nechodil, protože tam je prý hodně divočáků, tam, kde je teď strom obejmutý bleskem od koruny až ke kořenům a všude plno bláta a klidu. Nad nimi šustilo poslední listí, jehličnaté stromy, které utvořily nepropustnou clonu, ukrývaly kus své tmy a svého ticha, stromy, které jsou k nerozseknutí, kosy slunečního světla k nim nikdy nerozechvějí svá ostří, a ponořeno do hlubin, utopeno v přestárlém jehličí je vše, co se pokusilo rušit. Přes obrovská mraveniště se svalil soumrak. Je čas jít, zvedli se ze země, která byla prostřena zimě, běželi z lesa po cestě ubité ostrými kameny a Heleně opravdu připadalo, že stačí jen trošku zvednout paže a vyrve nebi všechna černá pera, která se na ně snášela a hladila jim čela jako něžná dlaň. Měla na sobě starý ošuntělý kabát, který měl oprýskané, mnohde ulámané knoflíky. Byl ještě po babičce. Nebyla jí zima, protože běžela, na tvářích jí ostrý vzduch rozházel červené ohně. Tomáš škobrtal o kameny stejně jako ona, držel ji za ruku, smýkal s ní, protože byl rychlejší, až se hodně bála, že opravdu spadne mezi ty hrany, ale nespadla.

Dotýkala se ho rty, přejížděla mu po měkkých tvářích. Lícní kosti příliš nevystupovaly. Vypadal jak děcko. Byli zapřeni o čela. Dívali se na sebe zblízka. Dýchali do sebe a v těch pootevřených ústech se těšili na to, až se do sebe zapřou a budou si uždibovat z duší ještě víc. Přejížděla svými pootevřenými ústy po jeho rtech. Jen něžně, nechtěla všechno pokazit definitivním stiskem. Jen tak mu naznačovala cit, jazykem šimrala jeho koutky, zajížděla do jeho nehybných úst. Trochu se chvěl, pak to celé zbořil tím, že ji objal a zanořil se do ní svým jazykem, jako by byla nějaký plod, ale ona to nechtěla takhle surově, chtěla ten cit jen naznačit. Držel ji silně, tlačil na lopatky svými dlaněmi, křečovitě roztaženými. A pak ji rozevřel, rozevřel její stehna, svůj klín do ní, a v ní konec naprosto všeho, co kdy mělo nějakou cenu. A bolelo to, protože to nechtěla, protože chtěla přejíždět svým jazykem po jeho kůži a cítit nepolapitelnost. Když zkřečovatěl, zacukal sebou, jako kdyby se z ní chtěl svléct, ale ono to nešlo, protože byl až příliš v ní, když tedy naposledy zavřel oči a prohnul krk, za který ho držela, až se jí v prstech roztápěla jeho páteř, příliš slabá, aby vydržela být rovná po celý život, cítila jeho proudící teplo. Zbyl z toho jen kus špíny. Můj sen byl o zahradě, která mi rostla z nohy, nějaká zelená tráva mi rostla z holení a babička ji stříhala a ty lepší výhonky házela do polívky.

(11. 10. 2005)

Dneska jsem rozkousla jedlý kaštan, prapodivná pěna se z něj vyhrnula, jinak se zdál téměř neporušený, odhodila jsem ho k lesu, obrovské buky, některé vyvrácené, snaží se vzhůru svými kořeny, ale ono to nejde, leží jako mrtvé lodě na dně nějakého toho mrtvého moře, rostou na nich houby a pavučiny, tlusté členité kmeny jsou mi po pás. Lezu přes ně.

„Tohle smetiště starých větví a uřezaných kmenů vypadá asi jako hřbitov,“ řekl brácha a sedl si na jeden velký vyvrácený kmen. Je tu tma a klid a všude číhají havrani, jejich neprodyšná těla lze zatím jen tušit tam mezi těmi stromy, dýchá na mě chlad mrtvých těl. Dala jsem ti úplně celá křídla a teď nemám ani ty nohy, abych přelezla přes tlustý kmen. Nemám ani vůli, abych vyvřískla tu nepochopitelnou slabost jednou provždy přímo do jícnu zívajícího lesa. Sedla jsem si na proplesnivělý pařez, půlka jeho hlavy se sesunula pod tíhou mého těla, rozdrobila se do jehličí, nevadilo mi to, prostě jsem jen seděla a možná bych začala i brečet, ale babička přišla s houbou v ruce, okusovala kus klobouku, dělala to vždycky, sametová měkkost se jí převalovala po holých dásních. „Takovejch ještě bude, ech! Pro jedno kvítí slunce nesvítí!“ řekla a věděla moc dobře, že se do ní po smrti jejího manžela už nikdy nikdo nezaseknul. Že člověka zrada a bolest zkřiví tak, že už nedokáže věřit a rozkopává všechna dobra, která se mu připletou do cesty. Babička se vydala přes zablácenou stopu nějakého traktoru do dalšího lesa. Strašlivě se zabořila do té stopy, ale ani to jí nevadilo, já už bych nohu nevytáhla, říkala jsem si a nemohla nikde nahmatat ani cípeček klidu.

Ten podzim, téměř rok po rozchodu s Tomášem, chodila s bratrem hodně na houby. Ráda ho pozorovala, řešil jen ty velké vypouklé hlavy. Zakopla o obrovský hřib, zakymácela se, ale nespadla do proklíštělé trávy, ne, udržela rovnováhu, ustála to. Hřib byl červivý, prolezlý chodbičkami po nenechavých držkách. Brácha ho rozkrojil, jestli přece jen kousek nevybere, aspoň do smažky, říkal a krájel a půlil ty nenechavé, pak zahodil znetvořený kus stářím blátivé houby a sklapl nožík. V jeho zorném poli se zatřpytila olezlá hlava podhříbku. Vyrazil jako odmrštěný šutr k tomu místu a dloubal a ze skrání mu tekly kapky potu až ke krku, měl úplně zamaštěný krk a khaki tričko s obrovskou dírou na rameni, která sama sebe užírala do závratných šířek a nechala jeho oblé svalnaté rameno křivě vyčuhovat.

Bratr chodí často tancovat na diskotéky. Ačkoli už mu bude pětadvacet, vždycky v pátek si jde pořádně zapařit, vypotit ten pracovní a vztahový stereotyp. Začne v devět a tancuje třeba až do čtyř do rána, zvedá u toho ruce, skáče a zavírá oči. Minulý týden zašel do Brooklynu, on se vždycky díval divně, křiví u toho koutky, jako by se posmíval, ale on se neposmívá, on má prostě jen takový obličej a nemůže s tím vůbec nic dělat. Vyprávěl, jak dostal přes hubu:

„‚Na co čumíš, zmrde!‘ zařval na mě normálně takovej chlap z baru, a já říkám: ‚Tak, jen se dívám, zmrde…‘ a on mi takovou ubalil, že sem zavrávoral, normálně se mi zajiskřilo a chvíli sem byl mimo. ‚Se ti líbim, zmrde?!‘ zeptal se a takhle dal ruce v bok. To trvalo dlouho, než sem se vzpamatoval. ‚Ne, já nejsem na kluky, já sem chtěl jen na parket,‘ a z druhý strany, ale ta byla dobrá, to sem až slítnul ze schodů, snažil jsem se přidržet zábradlí, ale neviděl sem. Jen se mi tam mlely ty ruce, jak sem chňapal, abych se chytil. No a on normálně na mě řve: ‚Táhni domů, sráči!‘ a chtěl mě zase praštit, třebaže já opravdu chtěl jít domů, fakt sem se otočil, jako že půjdu domů… ale naštěstí přišli lidi a chytli ho, tak sem mohl v klidu utýct.“

Smála jsem se mu. „To bylo od tebe chlapácký, brácha!“

„Si jen zvedal sebevědomí, kretén.“ Brácha se na mě podíval, a když viděl, jak mi tečou smíchy slzy, začal se taky smát. Nahořkle a krátce.

Můj sen byl o prachu a o tělech v něj obrácených. Byli tam všichni a propadávali mi skrz prsty, byli k nezachycení.

Budete-li ještě někdy říkat, že to přejde, že to nějak vyšumí, něco ve vás hrkne a vy se budete zase těšit na slunce, vytáhnu vám pohled z hlavy a zakryju ho černou plachtou. Není na světě nic, co by pomohlo.

Grabulka pere prádlo. V obrovské oválné pračce, která má gumovou obrubu a celá je taková neforemná, se škvaří zbytky bělavých vláken. Před chalupou je půl metru sněhu, nemohla se dostat ani do města. Bude tu zasypaná ještě hodně dlouho. Ema jí nosí chleba a máslo. Taky polévku, která zbude. Grabulka už si dokáže vyprat prádlo, smysl jejího bytí jí ale stále ještě protéká mezi škvírami nepevně sepnutých prstů. Sníh ale pročišťuje. „Taková vánice, směrem k Frýdlantu, tam se člověk nedostane, Grabulko, ještě, že seš doma, nikam nechoď, nemá to cenu.“

Grabulka ale ví, že to nemá cenu. Ema položila bandasku s převalujícím se mlíkem na linku. Bylo studené a chvíli se ještě hýbalo, než se ustálilo a zemdlelo v jednom tvaru. Přinesla taky sušenky, takové k čaji, ale čaj, Emo, čaj si zapomněla! Rozbalila sušenky a vyklopila je do skleněné mísy. Měla na sobě dlouhý kabát, rozepnutý, protože u Grabulky byla kamna rozžhavená a v té škvíře pro nenechavý plamen jakoby se peklo nikdy nemohlo zavřít. „Kdo tě vzal zpátky z města?“ ptala se Grabulka a dotýkala se tepla nad kamny. Ema si sundala kabát, pohodila ho na gauč u okna a zadívala se do sněhových vloček, které se zvolna spouštěly jako pavoučci po svých vláknech. „Kršťala.“ „Ty si jela v tom jeho náklaďáku?“ zeptala se Grabulka a usmála se, na prstech se jí uhnízdilo horko, až ji to pálilo mezi prsty. „Jo a představ si, že sme museli dvakrát stavět a odhazovat,“ řekla Ema a její tvář, stále ještě zanořená do padajících vloček, které se do ní ale nedostaly, protože je dělilo chladné sklo, se mírně vyjasnila. Bude krásný večer. Jen tma a v závějích smrt, ze které nečouhá ani kost.

Jana přiběhla s obrovskou šmouhou přes celý obličej. Nechtěla být doma sama, tak se přiřítila ke Grabulce. Děcka ji venku vyválela v blátě na vyježděné cestě. Byla ubrečená, a když spadla do dveří, v rozcuchaných vlasech jí tály sněhové vločky.

„Co se stalo?“ zeptala se Ema a drsným rukávem jí sundávala zablácenou stopu z tváře, dřelo to, a pod tím mrazem rozmetané ohně…, když se její matka snažila zneškodnit tu špínu. Jana nabírala, chtěla se ubránit drhnutí bolestivého rukávu, ale nešlo to. Ema si nalízla kus látky a pokusila se znovu. Jana sebou cukla a vymanila se ze sevření druhé silné paže, zařvala zlostně na matku, tak drze, že Ema vzala utěrku, která visela ze skříně, a švihla s ní po hlavě malé Jany. Ta se bránila, seč mohla, dalším a dalším ranám.

„Netluč to děcko!“ zařvala Grabulka, a protože nikdy neměla dítě a nikdy už nebude mít dítě, chytla malou Janičku kolem krku a chránila ji před její vlastní matkou. Měla ruku ostře zlomenou, tlačila na její hrdlo hřbetem předloktí. Jana ji chvíli nechala, pak zašátrala jemně prsty po napnuté kůži, protože se skoro dusila.

Ema pověsila utěrku zpět na své místo, zlostně ukázala prstem na Janu, na dveře. Dítě zmizelo. Když odemklo ústa svého domu, slyšelo zlověstný chrapot věčně umírajícího. Nechtěla s ním být doma sama, za žádnou cenu.

Zima byla ten rok nádherná. Všechno bylo obaleno do běla jako do obvazů, které nepropustily naprosto žádné rány. Jana se brzo zotavila z pokoření a zase už vyváděla s ostatními děcky v závějích sněhu. Stavěla hrady a zámky, které byly značně deformované a vůbec se nepodobaly hradům ani zámkům, spíš nějakým hrbům. Prokopávala se tunely a vymýšlela různé válečné stezky. Mám ráda sníh, všechno je pod ním ubité úplně stejně.

Můj sen byl o Brně, nevím, z jakého důvodu se mi zdálo o Brně. Nikdy jsem tam nebyla a nemám s ním nic společného. Zdálo se mi, že Brno má jednu obrovskou továrnu veprostřed nádraží a z té se valí černý kouř – asi jako když se na vás hrne bouřka. Ten kouř nedovolil babičce dobře dýchat, slzely jí oči a sípala, tak jsme ji vzali pod paží a nesli, bála jsem se, že má zlomenou ruku, protože jsem s ní trosku škubla a něco v ní puklo. Pak se vyjasnilo, nikde ani stopy po zániku, babička dopadla chodidly na pevnou zem a šla, i když si stále musela utírat oči. Několik keřů nás pozdravilo ostrými dlaněmi přímo do tváře.

(12. 12. 2005)

Babička dnes vyprávěla a strouhala suché rohlíky. Držela na svých stehnech velkou bílou mísu a drobila tvrdé kusy a dělala z nich prach. Za okny zvadaly závěje těžkého sněhu.

V rozblácených strouhách se zračilo nebe jen útržkovitě. Všude plno ptáků, tlustých tělíček, která snad ani nemají žádná křídla, protože se třepotají tak rychle, že to Grabulka prostě nestíhá vnímat. Sleduje, jak vystřelují z obrovského trnkového keře. Má na sobě gumáky a tepláky srolované do nich, takže jí to dělá obrovská zchumlaná kolena. Bílá halenka už dávno ztratila ostře bílý výkřik a potemněla v mlčení. Kabát, přehozený přes ni, byl zanesený prachem, ale Grabulka, ta krásná Grabulka, měla tváře poprskané večerním soumrakem a divila se, že tak dlouho nevyšla ven. Opravdu se smála, jen tak, jako by zkřivila ústa, ale oči se smály, to nikdo nezapře. Zírala do korun stromů ožraných dalším podzimem, kolik jich už bylo, můj pane, pomyslela si a oči se jí leskly, protože věděla, že se vrátí domů a že si tam vypije čaj, lehne do postele, kropená chladem prázdného stydnoucího domu se zanoří do nadýchaných peřin, a zítra zase vstane. Jedou s Emou a Janou podívat se do Frýdlantu na zámek.

„Máma říkala, že pojedeš s náma!“ vykřikla Jana a rozbrečela se. Měla najednou červené fleky na tváři, v rozrušení rozervala celé noviny a smítka utržených slov se jí z dlaní sypala na podlahu. Stála u kamen, plotna byla rozehřátá do ruda. V obýváku bylo mnoho paroží a celých jeleních i jiných hlav.

„Prostě nepojedu, nemůžu, Janičko, pochop to, není mi dobře…,“ řekla Grabulka zesláblá vlastním smutkem, tak blízko už byla – a zase zakopla a spadla na tvrdou zem.

„Už tě nemám ráda! Slíbilas to, máma bez tebe nepojede!“ Děti často myslí jen samy na sebe. Grabulka sklonila hlavu. Seděla v polorozpadlém křesle s příliš vysokými podpěrami pro ruce. Byla v něm taková propadlá, jako by s ním srostla a zemřela v tom práchnivějícím celku. Její ruce nepřirozeně splývaly na podpěrách. Myslela na Rolina. Zůstala sedět i v momentě, když k ní Janina přišla, plná vzteku a vroucího zla. Přišla k ní a kopla ji do holeně tak silně, že se Grabulce bolestí na chvíli zastavil dech. Utekla, když viděla, jak si Grabulka instinktivně chytla nohy a brečela. Janina měla v sobě tolik nenávisti; a začala tušit, že hlavně sama k sobě a k těm ještě slabším.

Vyběhla ven. Pršelo. Bylo bláto a břečka. Zabořila se do oblevy a její nohy se těžko dostávaly ven. Neměla zimní boty, protože vyběhla narychlo. Úplně promoklé nohy zábly. Pršelo jí za krk a cítila tolik chladu. Spadla do kaluže prorostlé zbytky ledu. Když přišla domů, nemluvila. Otec spal, Ema seděla u okna a vyšívala nějakou trapnou dečku, jak to dělávala vždycky, když měla čas.

„Ono to nepůjde tak rychle,“ řekla mi babička, když jsem se strašlivě divila, že mám po tolika měsících ještě zlé sny. „To musíš totiž počkat,“ odložila mísu na stůl a zapřela se o topení, aby se mohla zvednout.

Radek vstává každé ráno v půl sedmé. Na osmou musí už být na farmě, a jde hodně dlouho přes les a do kopce. Je tma. Nějaké nepochopitelné zlo jako by všude rozházelo příliš ostré větve, které se mu zabodávají do holení, jak tak jde do svahu, protože farma stojí vysoko, je od ní vidět na všechny vrcholy v okolí. Nabírá na špice holínek kusy slepeného jehličí a vlhké trávy, za ním se ženou stopy zarmoucené nesmyslností svého počínání.

Po cestě, která se příliš často kroutí všemi možnými směry, přemýšlí o životě. Když je zima, zasune bradu do staré bundy, na hlavě tlustou čepici, vevnitř prochlupatělou, vždycky mu splácne vlasy ještě víc do hlavy. Když otevírá dřevěnou, ranním mrazem prorostlou bránu, zadívá se na úsvit. Je ticho a jen máloco se odvažuje otevřít oči.

Ten den se vracel až za tmy, protože na farmě bylo víc práce než jindy. Šel po silnici do strmého kopce a všiml si měsíce, který zasrpeně vylézal až za úplným koncem pole rozmáčeného sněhem. Na chvíli ho to zastavilo. Byl tak unavený a promrzlý, že se celý zapotácel a málem upadl. Hned, jak přišel domů, vlezl pod horký proud vody.

Vlasy měl umyté, poslušně slehlé pod kšiltovkou. Prohlížel si fotku, na které byl ještě černobíle. Stál v obleku, protože tam doprovázel svou sestru na svatbu. Díval se na té fotce vážně a trochu namyšleně a byl vysoký a rovný. „To už dávno není pravda, toto, Helenko,“ vzdychl a odhodil nahnědlý tvrdý papír na studený stůl, na kterém se rozdrobené kusy bylinek a cigaret žmolily do rozlité vody. „Ale Helenko, já sem tak utahanej jak pes! Dnes sem musel na ty pštrosy s lopatou,“ řekl a zahrozil u toho rukou. Trochu se rozčilením zachvěl, kroužil kolem starého rozbitého hrnku s vajgly a popelem svými prsty, než se mu přestaly třást, a zachrčel, „ten jeden mi…,“ polkl, „… ten jeden mi tu lopatu skoro vykop z rukou, on se tak načepejřil, roztáh křídla a dělal ‚ksssssssss, kssssssss‘, tak sem se tak napřáh tou lopatou a on mi do ní kop a pak zdrhal, Helenko, to ti je takovej srab, takový hovado to je, já na něj koukám takhle zezdola a von se tak lek, jak ta lopata zaduněla, vytřeštil voči, víš, jak on dokáže třeštit ty svoje vočiska! Von je má jak tenisáky! A zdrhal jak zajíc. Kdybys to viděla, jak měl tu svoji papulu vodevřenou a syčel jak nějakej had…“ Radek rozčilením zrudnul, všechna zvířata měl tak nějak rád, ale pštrosů, těch se někdy bál, měl strach, že ho prokopnou, že mu zlomí žebra a on nebude moct pracovat třeba několik měsíců a to by byl přece konec. Když dělal to pštrosí „ksssssss, kssssss“ roztáhl u toho paže a celý se tak nějak zkřivil, musela jsem se strašně zasmát.

Grabulka, zasazená do svého křesla, už nebrečí. Drží si nohy a bolest začíná být něčím tak přítomným, že už se tomu přestává divit. Bolest je totiž zakletá do černého stínu nalepeného pod její oči. Tam vytekla, roztahuje se do tmavých půlměsíců, které už začínají být vykřečeny drobnými vráskami. V temné místnosti je slyšet jen praskání polínek a stíny na stěnách se slily do sebe. V nějakém zvrhlém tanci si vyměňují těla, splývají a rozpadají se, trhají od sebe své vlastní končetiny, aby je mohly zase hledat. Sílí na stěnách, objímají bezmocnou Grabulku, která už zase nechce žít.

Ema ten den konečně dodělala dečku, na rozích měla malé růžičky s plnými okvětními lístky, spojoval je vláčný řetězec stonků a listů. Žmoulala ji mezi prsty, zkoušela ji na všech možných stolcích, pak uklidila šití a s neustálým úsměvem začala vařit večeři.

Babička zase vyprávěla o Řasnici, skoro dvě hodiny. Venku sněžilo. Babička škrábe brambory, nožíkem odhryzává svrasklé slupky, vydloubává hnědé skvrny, krojí brambory vpůli a hází do hrnce. Když v Řasnici byla naposled, bylo prý léto. Každé ráno museli hledat nějaké ty zmijí chumle mezi kameny u skalky, nabírat je na vidle nebo na dlouhý klacek a zahodit až někam do lesa. Házeli na ně šutry a dělili jim těla sekeromotykama.

„Jednu ženskou sem potkala, tak kulhala, jak kdyby měla jednu nohu kratší. Prý ji uštkla zmije, když plela. Ale oni nemají nějakej ten lék v nemocnicích nebo co… nikde. Tak se jí ptali, jestli náhodou není energická…“ Helena dostala záchvat smíchu. Doušek kafe, líně se převalujícího v ústech, vyprskla na ubrus. „Alergická! Babi!“ Tak přece se to babičce povedlo, Helena se směje, až jí tečou slzy, a babička vůbec neví, proč.

„A babi, co děda? Ani na fotce jsem ho nikdy neviděla.“

„No, on zemřel, jako… hrozně brzo, mamka byla malá, jak zemřel.“

Ema šla na pohřeb svého manžela šťastná a klidná. Janina cestou poskakovala jako hříbátko. Jaro se do jejich srdcí rozpučelo v momentě, kdy se jemu rozpučelo srdce do krvavých ran. Všichni věřili tomu, že neměl bolesti.

Grabulka ten den vstala, oděla se do černého, a když si dělala kafe, zpívala do křupání zlatých plamenů, jejichž hroty skrze puklinu olizovaly kastrol s bublající vodou. Když šla před týdnem pro chleba, zavolal na ni přes malé náměstí Kršťala, jestli prý nechce rozveselit, že budou zabíjet. Grabulka se rozhodla, že půjde. Tak tedy příští týden. Kršťala není starý, má takové zapadlé černé oči, ale pěkné rysy – olemované hustými vousy, které už dávno přestal kosit, protože to prostě nemělo cenu. S každým si rád povídal a každého dokázal pobavit. Zpíval a hrál na harmoniku, nosil rozbité montérky a taky pracoval na statku. Rozvážel krmení. Neustále páchnul hnojem a z vysokých holin mu trčela roztrhaná stébla slámy. Ale když se smál, panečku, když se smál, Grabulka se musela za břicho popadat, dokonce i teď po tom všem. Byl strašně silný, v Grabulce to někdy až hrklo, když si představila, že by se jí ta jeho ruka jen tak třeba letmo dotkla, neznatelně ji pohladila po tváři. Tak moc by to chtěla… Nenáviděla se za to, kdysi si myslela, že ani několik věčností nestačí, aby zapomněla. A po několika letech už touží jako mrouskavá kočka, usmívá se na Kršťalu, odhrnuje si rozpárané prameny vlasů z tváře a snaží se být přitažlivou pro jakoukoliv dlaň.

Začal další jarní úklid. Vyházela všechen nábytek, malované židle s vykrojeným kruhem v zádech, s křesly jí pomohla Ema. Mlátily do koberců, seč jim síly stačily. Zpívaly trhaně, protože nemohly s dechem. Do rytmických ran se ozývaly jejich přerušované hlasy.

„… do hrobu ho kula smete,
… do hrobu ho… kula smete,
… na hrobě mu… ani bodlák…
nevy… kve… te.

Neplač holka… pro vojáka… setři sl… zy,
však ty na něj… zapomeneš jistě brzy,
… zapomeneš na milého,
… zapomeneš na milého,
… za týden se… zamiluješ do jiného…“

Do roztrhaných slov nesmyslné písně se ozvalo pištění toho nejmenšího Prášila. Bylo mu sotva šest let a už uměl tolik sprostých slov, že by se za to nemusel stydět leckterý opilec. Spadl do kopřiv, když se pokoušel sestřelit novým prakem Grabulce hlavu. Mířil dlouho, a jak se tak soustředil a přešlapoval, do všech možných úhlů to zkoušel, svezla se mu noha po navlhlém kameni a ten se překulil ze svého proplesnivělého hnízda. Prášil se sklátil do příkopu. Všude na obličeji měl pak pupence, protože se hrozně škrábal, a ten obličej se mu dlouho nemohl vyléčit, takže vypadal jako jeden obrovský puchýř. Grabulka viděla jen jeho klátivé bosé nohy, které se zazmítaly ve vzduchu, ta se tak smála, že si musela lehnout do studené trávy a chvíli se jenom převalovat a kvílet a držet si břicho. Ema se chytla za roubení dveří a tiše sebou škubala, ale slzy jí tekly proudem.

„To má za to, parchant jeden,“ řekla nakonec, protože věděla, že už po nich několikrát střílel, i teď si všimla praku spadlého u cesty. Uchopil to zmuchlané hádě na křivém klacku a poníženě utekl, nohy se mu zadrhávaly a z rozseknuté pravé paty mu ukapávala krev.

„Co Kršťala?“ zeptala se Ema jakoby nenápadně, ale dech se jí při tom ptaní poněkud zatajil a slabiky se podsekávaly.

„Jdu s nim na ples, ale jinak nic. Jak sme byli na tý zabíjačce, tak sme si tak pěkně povídali, no, jinak nic, vážně. Pomáhala sem mu dělat ty… jelita.“

„Nelíbí se ti?“

„Ale jo –, ale… uvidíme.“

„Já jen, hele Vlastičko, seš moc mladá na to, abys zůstala sama.“ Ema uškubávala kus rozdrobeného švu ze sedačky, nedívala se Grabulce do očí, protože věděla, že obě právě zradily. Grabulka stála strnule zapřená o dřevěný kůl, z kterého se řinul provaz k druhému dřevěnému kůlu, na tom provaze zvadaly ubité koberce. Grabulka tu vždycky věší prádlo.

„Jo, asi máš pravdu, možná… možná, že to s ním zkusím, víš? Ale mluvit o tom moc nechci.“ Prudce se otočila a zaškaredila se. Nikomu se nikdy nesvěřovala a nevidí důvod, proč právě Emě by měla říkat všechno to, co ji škrtí, když chce v noci spát. Chtělo se jí brečet nad svou vlastní posedlostí.

Na ples si oblékla šaty, které si půjčila od Emy, byly tmavě modré se čtvercovým výstřihem. Měla v nich krásnou štíhlou postavu. Záda se jí už začínala malinko kulatit, hlavu nosila spíš sklopenou, ale když si rozpustila čerstvě umyté vlasy provoněné kopřivovým šamponem z toho věčného uzlu, který nosila nadoma, protože je to tak nejpohodlnější, spadly jí v tmavých pramenech až k pasu. Jen u ofiny bylo vidět pár šedých kořínků. Nalíčila se a připadala si strašně krásná, jen trochu víc zestárla za těch pár let.

Kršťala pro ni přijel autem. Měl starou rozpadlou škodovku, oranžovou s šedými sedačkami. Když ji zdravil, naklonil se k ní a jen tak letmo se jí dotkl svými rty, takže ani nestihla protestovat.

Na plese bylo tolik lidí, všichni na ni zírali jako na zjevení, vždyť vlastně zjevením byla. Strašně se srazila a je tu s Kršťalou. Tančí na parketě, ale nohy se jí pletou při polce i při valčíku, nestíhá vnímat všechny ty ostré pohledy, tak zavírá oči a nechá se rolovat až do úplného vyčerpání v dusném nedýchatelném vzduchu. Její ruce jsou napjaté a potí se v jeho obrovských dlaních.

Sedne si na židli, a vlasy se svezou po desce stolu, jsou příliš těžké na to, aby mohla udržet hlavu hrdě zpříma. Kršťala se na ni směje, podává jí víno. Mluví o své práci, mluví o tom, že už nechce být sám.

„A ty, Vlastičko, ještě pořád se trápíš kvůli Rolinovi?“

Grabulka má sklopené oči. Posmutněle zvedne víčka, která jsou těžká jako náhrobní kameny. Kývne téměř neznatelně, pousměje se, protože ví, že ji Kršťala má rád. Slíbila Rolinovi, že kvůli němu taky zemře, a nedokázala to.

„A nechtěla bys mě? Do ničeho bych tě nenutil, vždyť vím, co sis prožila, ale si pro mě strašně důležitá a nechci, aby si tě někdo odvedl.“

Grabulka se zastyděla, na krku a přes dekolt se jí objevily červené skvrny. Začalo jí být horko.

„Mě si nikdo neodvede, nemusíš se bát…“

„Měla bys to jednodušší, vrátila by ses mezi lidi –“

Grabulka se rozhlédla kolem na lidi a zjistila, že to je to poslední místo, kam by se chtěla vracet.

„Nech mě chvíli, prosím, rozmyslím si to, ale děkuju za hezký večer…“ V hrdle jí to skřípalo, nechtěla ho odmítat ani přijímat, chtěla jen domů, všechno si srovnat v hlavě a nedělat žádná rozhodnutí. Strašně ji bavilo, že by mohla, kdyby chtěla, a taky to, že se nestalo vlastně ještě nic, za co by se měla před sebou stydět.

Kršťala vypadal v obleku úplně jinak. Když si učesal ty věčně naježené vlasy a umyl si špínou vystínované tváře, líbil se jí. V hlasité hudbě se ztrácely její myšlenky. Zírala na lidi u vedlejšího stolu. Starší tlustá paní s příliš velkým výstřihem zrovna položila ruku na stehno stejně tlustého muže. Vtom Grabulku někdo oslovil a vyzval k tanci. Byl to syn řezníka. Měl ji rád, často k ní chodil, když byla ještě s Rolinem, tenkrát byl děcko. Když Rolin zemřel, přišel tam jednou, ale nikdo mu neotevřel. Grabulka viděla ze tmy svého obýváku jeho obličej přilepený na skle, ale on jen slepě tápal po příliš tmavé místnosti a nenašel vůbec nikoho. Grabulka se rozzářila, protože si pamatovala ten šedomodrý zvídavý pohled.

„Ne, ty musíš být Jindra!“

„Jo, sem to já, smim prosit?“

„Jo, samozřejmě.“ Grabulka se smála, v jeho sevření působila jako peříčko. Byl totiž nesmírně vysoký. Ten rok oslavil dvacáté narozeniny a našel si holku.

„Jmenuje se Marcela a je tu se mnou. Představím tě.“

„Ne, my už půjdem, ani nejsem tak nějak v náladě se moc seznamovat, jen jí řekni, kdo jsem.“

Tančili příliš kostrbatý, neforemný valčík.

„A jak se jinak máš? Už je ti líp? Bál sem se…“

„Jo, už je to lepší. Kršťalu znáš, ne?“

„Hm, znám. A vy spolu jako… to?“ Vždy, když mluvil, odsunul si ji a doloval její pohled, byla proti němu malinká a musel chvíli čekat, než zvedla hlavu.

„Ne, jenom kamarádi.“

„Byl sem za tebou, ale nebyla si doma, pak mi řekli, abych nechodil, ale strašně dlouho sem se vždycky rozhodoval. Můžu se za tebou zase někdy vypravit, řekni, že můžu?“ zaprosil zase jako dítě, a to ji rozesmálo.

„Jo, budu ráda, a vem i… jak si říkal, že se jmenuje?“

„Marcela.“

„Jo, vem i Marcelu, ale není se mnou moc velká sranda, tak ji na to připrav.“

„Ty si, Vlastičko to nejroztomilejší stvoření, který sem kdy potkal, vlastně sem do tebe byl zamilovanej…,“ mírně se začervenal, ale pak se hned zasmál, protože věděl, že má holku a že je Grabulka už přece jenom stará a leccos z její krásy vyprchalo.

„Ale, přestaň s tím…“

Valčík skončil. Jindra ji odvedl na místo a se slibem, že se brzo ukáže, se pak už nikdy neukázal.

Grabulka ten večer usnula hned, jak si vlezla do postele. Teplý dech peřiny jí ochromoval bolavé nohy a celým tělem prostupovala ta bolest, která se ale hned krásně tříštila o spánek. Ráno, když se probudila, drkotala zubama. Zjistila, že zapomněla přiložit a v kamnech vyhaslo. Emě řekla úplně všechno, protože to ze sebe potřebovala dostat ven. Někdo ji má rád a chce s ní žít. Může celýho mrtvýho Rolina i jeho stín hodit za hlavu a žít a Grabulka… Grabulka to nakonec přece jenom udělá…

(9. 1. 2006)

Helena šla nakoupit. Loudala se parkem, sníh jí praskal pod nohama a přemýšlela o tom, jak měla babička zlé oči, když vyprávěla o Grabulce a o Kršťalovi, byla najednou úplně jiná, jakoby pospíchala s tím, co řekne, zakopávala o slova ještě víc, často nedopověděla větu. Marek jí zastoupil cestu. Lekla se. Musela zvednout hlavu, aby mu viděla do obličeje, protože byl vysoký a ona se hrbila, v zamyšlení sledovala svoje kroky.

„Ahoj… tak sem ti to namaloval, snad se ti bude líbit,“ řekl a podával jí bílý srolovaný papír. Rozbalila ho. Netušila proč, ale nenamaloval strom, jediné, co bylo nakreslené na papíře, byly třísky, odštěpky té rány, rozházené a zasazené hluboko v mechu, který byl jen jemně pokrytý sněhem. Všimla si, že jsou už vlhkem zvadlé, že už nemají tak ostré hrany a že se sklápějí k zemi. Některé se už rozpadly do bláta.

„Já… díky…,“ řekla a lapala po slovech. „Ale proč?“

„Tak, myslel sem, že to budeš chápat…,“ usmál se a odešel.

(2. 5. 2005)

Radek dneska dělal výkopy. Na jaře začíná jeho období, protože si může přivydělat. Pracuje na farmě a pak po večerech ještě kope krumpáčem nebo pomáhá stavět základy nějakých domů. Každý den pracuje jinde.

„Ha! Podívej, co sem dneska dostal. Tomu nebudeš věřit, Helenko, no podivej.“ Vytáhl dvě narvaný igelitový tašky, bylo v tom oblečení. Třásly se mu ruce, jak to chtěl honem rychle všechno vybalit.

„No, to je skvělý, aspoň nebudeš chodit jak santus.“

„A tady, taky značkový, podívej, a ještě čepici sem dostal.“ Narazil si na hlavu černobílou kšiltovku, pod kterou se ve stínu stmívalo jeho svrasklé čelo. „Helenko, lidi sou dobrý, já sem chtěl úplně brečet, když mi to dali, normálně víc než ty peníze mi to udělalo radost, jak byli šťastný, když mi to dávali…“

„A co peníze? Ty si k tomu taky dostal, ne?“

„Jo, tovížejo, to mi dali navíc, víš, voni mě maj rádi.“ Sundal kšiltovku. Stín z jeho čela se někam skrčil, snad do té čepice, prostě ten večer se z něho rozestřel někam úplně jinam.

„To je moc hezký…,“ řekla jsem a srovnávala to jeho oblečení do komínků, aby se nepomačkalo. „Babička mi pořád vypráví… to je stejně zvláštní, víš jak? Že jako mluví o mámě, jak lítala po Řasnici,“ musela jsem se zasmát, „a taky rozbíjela ostatním děckám hračky, tak jim to záviděla nebo co…“

„Fakt?“ zeptal se nepřítomně a napjatě sledoval rostoucí komínky.

„No! A taky jak furt za tím Prášilem nebo jak se menoval. Kdybych se zeptala jí, nikdy by mi to neřekla.“

„Jáj. Tvoji mámu… no, tu si pamatuju, když byla ještě těhotná. Martina čekala. Nechceš kafe?“

„Ne, díky, ale jestli máš, mátu.“ Radek šel zapnout vařič a položil na něj starý hrnec s vodou.

V napjatém očekávání seděly dvě ženy proti sobě. Už jim bylo přes čtyřicet. Měly zašpičatělé obličeje rozpadlé do čáranců vrásek, alespoň tak se to Janě zdálo, protože její tvář byla čistá a krásná. Jedly kakaovokokosové sušenky, namáčely si je do čaje, a mluvily o tom, co přijde o Vánocích. Jaké cukroví že zase budou dělat, co dárků koupí a jestli si pořídí stromek z lesa nebo z obchoďáku. V křesle seděl Kršťala a četl noviny. Vlasy mu trčely z hlavy jako osekané štětce. V místnosti bylo teplo. Jana už byla velká, skoro sedmnáctiletá, a znala lepší zábavu než zírat do skel, jestli začne sněžit. Chtěla jít ven, bavit se, ale to nebylo možné, protože Ema ji chce mít doma. Nedovolí, aby se bavila s tím hajzlem od Prášilů, který znásilnil vlastní sestru, ale do kriminálu nešel, protože to rodiče popřeli a sestře to prý nevadilo. Byla z toho po celé vsi pěkná ostuda. Jana Prášila obdivovala. Zírala a dělala uraženou, protože musela poslouchat ty babské hovory, které ji ani trochu nebavily. Tetka Grabulka se na ni sem tam usmála, ale od té doby, co ji Janina tak surově kopla, jako by mezi nimi stály napřažené kosy. Už nikdy k sobě nepřišly blíž než na slovo.

Za okny začalo sněžit. Tak přece bude o Vánocích sníh. „No, to se dalo čekat, teď aby nás zase odsud někdo vysekával,“ řekl Kršťala podrážděně a zaklonil hlavu do křesla. Oči ho bolely, protože se stmívalo. Grabulka se mu posadila do klína. Ema nevěřila svým očím. On ji objal kolem pasu a pak se políbili.

„Nebuď tak nevrlej, je krásný mít na Vánoce sníh,“ řekla a pohladila ho po tváři. Ema se zvedla, že něco zapomněla zařídit, musela honem rychle zmizet. Byla ráda, že Grabulka není sama, ale když tohle viděla, zvedl se jí žaludek. Vzpomněla si na svou vlastní samotu a na slepé mrtvé cesty, které z ní nevedly nikam. Začala se potit, když si na to zase vzpomněla, a třásly se jí ruce.

Grabulka byla vždy tichá, moc se nesmála, spíš jen zamyšleně zírala, až to bylo lidem z okolí divné. Hodně přemýšlela o všem, co jí zakoplo o pohled. Jako dítě si dokázala hrát s housenkou, pověšenou za tenkou pavučinu, jen tak v myšlenkách si s ní hrála. Dívala se na ni, jak se kroutí, jak se stáčí, jak se v křečích zase narovnává. Na ulicích na ni pořvávali, kam to čumí, že ji málem auto přejelo, když se zastavila v prostředku silnice zaujatá divně puklou rukojetí zrezlé pumpy, která trčela zprostředka náměstí. Nejdřív si myslela, že tam pověsili něčí urvanou ruku, pak, když se pomalinku blížila, zjistila, že je to obří hřebík, přehnutý nějakým ještě větším kladivem. Pouze rameno pumpy, trochu zrezlé, propadlé a poničené stářím to bylo… Proto moc nechodila ven, všude na ni číhalo nebezpečí. Nerozuměla tomu, proč se na ni lidi valí jako masa zpěněné vody, proč si všude mezi nimi připadala nenáležitě.

Když se smála, roztrhlo se to v ní jako propast. Protože se nesmála moc často, každý ten záchvat bolel a trhal jí vnitřek, a potom, když to přešlo, jen ležela uvolněně a přemýšlela, co se jí vlastně stalo.

Nedokázala jen tak zapomenout křivdu. Nešlo jí vlastně vůbec na nic zapomenout, proto byla přecpaná obludnými představami, proto tak často seděla a myslela na smrt. Byla zahlcena svou minulostí, která dolovala zpět na světlo hlavně ty špatné vzpomínky. Nebyla hloupá, vlastně ráda četla, ale trvalo jí dlouho, než se jí něco dostalo pod kůži. Když se začetla do knížky, která ji zaujala, neodtrhla od ní oči a celý den o ní přemýšlela, třeba jen tak zírala do stropu a přemýšlela o všem, co žije ve slovech.

Měla vysoké čelo a velké světle hnědé oči. Nos mírně zahnutý, takže působila přísně. Málo se smála. Rty jako tenké nitě jí v zimě praskaly v koutcích, takže ji i ten sebemenší úsměv často bolel. Vlasy nechala růst hodně dlouho, protože ji nebavilo se stříhat. Měla je až k pasu. Jen jednou si nechala v dospělosti useknout prameny k ramenům. Ema si naproti tomu nechala často vlasy kazit trvalou. Vypadala starší než Grabulka. Vrásky už pokrývaly celý její obličej, ačkoli by ještě neměly. Smála se často. Snažila se být legrační, protože to mají lidi rádi. Dokázala být ale i surová a uhodit, což bylo Grabulce cizí. Často jí Ema zmáčkla paži tak, že jí vytryskly slzy. Byl to její způsob jednání s lidmi. Nemyslela to zle, alespoň ne vždycky. Janina byla celá po ní. Jen měla drobnější obličej a menší hnědé oči, kdežto Emě žhnuly do zelena. Povahově si však byly hodně podobné, což se ovšem projevilo až časem. Až v momentě, kdy Jana poprvé uhodila a zjistila, že se tím vyjadřuje nejlíp.

Asta se všude hryzala a drápala si obrovskou tlapou v uších, protože měla nějakou alergii. Pak si čichala k zakrváceným drápům a lízala je, někdy se i hryzla. Začala házet hlavou a vytřepávala si z ní svědění, ale ono to nešlo, jen to prskalo kapičky krve na zeď u kamen. „Asto!“ zařval Kršťala a praštil ji po čumáku tak, že zakňučela. Grabulka sebou při každé jeho ráně cukla, pokaždé se lekla, že snad chtěl uhodit ji. Neviděla to ráda, ale neudělala nic.

Kršťala začal po několika letech hodně pít. Na své narozeninový oslavě se tak opil, zrovna když betonovali podlahu záchodu, že nestačil doběhnout a bylo mu to jedno, že se propadl do tekutého betonu. Kecnul si a dělal to, co musel, přímo tam, kam musel. No a pak se jen překulil, ještě se stihl zapřít rukama, ale hlava už mu zajela do té masy, teda polovina hlavy, a bylo mu tak hezky, že usnul. Všichni se smáli, jen Grabulka, která neměla ráda tolik lidí pohromadě, se mračila a byla jí hanba, když sledovala nechutně rozevřený špinavý zadek a zkroucené tělo. Chtěli ho tak nechat, ale báli se, že by do rána zatuhnul, odtáhli ho tedy, štítili se, zacpávali si nosy. Grabulka brečela do sebe. Pohodili ho na postel, kde spal Rolin, když ještě žil, a Grabulka v sobě škubala kusy svých vlastních vnitřností a řvala a vřískala a rvala si vlasy do sebe. Nikdy Kršťalu nemilovala, chtěla jen jeho tělo a teď to tělo nenáviděla a hnusilo se jí. Všichni odešli, když ji viděli, jak vytřeštěně zírá do rohu místnosti a přemýšlí o svojí zradě. Zaražená v křesle, skoro mrtvá, neschopná pohybu ani slova. Všechno, co chtěla, bylo pár zpocených pohybů, které se stejně postupně ze života ztrácely. Nejdřív byly jemné a krásné, spojené s očekáváním, poté agresivně dorážel až na nejhlubší místa, protože z toho chtěl dostat co nejvíc. Často jí ublížil, krvácela potom do vany. Už si ji bral, kdy a jak ho to napadlo, často byl i opilý a jí se zvedal žaludek. Když odmítla, udeřil. Měla modřinu přes celé prso, jak ho držel a laskal a zubama hryzal a pak jak si na ni lehl, cítila celou tu tíhu hnusu, který byl zarytý do ní. Tohle se nemělo stát. Poprvé po sedmi letech se rozhodla zajít zase na hřbitov, zatímco Kršťala spal zaneřáděný v posteli. Slintal do polštáře. Tam, kde těžkla Rolinova hlava, když chladl.

Rozjitřenou tkání říjnových polí jde Grabulka na hřbitov. Má hlavu níž než jindy. Už je to několik let, co ji opustil. Nechal za sebou jen polštář a v něm svůj studený výdech. Grabulka se šourá, rozdírá ještě víc provlhlé brázdy. V nohou ji zebe. Hubená a zestárlá, možná brzy zemře a bude klid. Tahala tělo po rozoraných plástvích, k hřbitovu to trvá dlouho. Je malý. Celá její rodina tam spí, tedy alespoň to, co se z její rodiny po válce našlo. Ona tam také jednou ulehne, vedle něho.

Když zemřela Asta, nezakopala ji, protože nechtěla, aby ji opustil i ten čokl prašivý. Ve stodole ustlala těžkému tělu, stále více prokopnutému rozkladem, splaskávalo, jako by je čas vyjídal, takže kůže se sunula z hřbetu k zemi. Po několika měsících zbyl jen hrbol pokrytý srstí, po několika letech probodaný kostmi. Nemohla by to Astě udělat, nemohla jí udělat to samé, co Rolinovi. Lidé tvrdili, že se pomátla. Ema se s ní přestala bavit, odstěhovala se za Janinou do paneláku až na druhý konec světa, protože Jana otěhotněla na jednom výletě s truhlářem a byla příliš nedospělá na to, aby se sama starala o děti. Vzala si ho tedy a byli spolu nešťastní.

Grabulka chodila každý den pozorovat velké rozteklé psí tělo, nosila tam svíčky a slámu. Když Kršťala odcházel z jejího domu, plivl jí do větrem roztahaných prostříbřených vlasů. Byla už téměř celá šedivá. Po několika letech se sama ostříhala. Vypadala směšně, uvázala si šátek pod bradou, jak to dělávala, když byla ještě mladá, tetka Grabulka.

Pomalu přestávala vidět. Nosila obrovské brýle, které už dávno praskly přímo u nosu. Slepila je izolepou a vůbec už neprotestovala proti času. Vše viděla jen rozmazaně. Chvíli taky pracovala na statku nebo s Emou v lese, sázely stromy. Když se Ema odstěhovala, pokládala to Grabulka za zradu. Byla ale ráda, že už nemusí s nikým mluvit. Jen sázela stromy. Jednoho dne omdlela a našli ji ležet na silnici do Frýdlantu. Přestala pracovat.

Každý den chodila na frýdlantský hřbitov a vypadala důstojně, když na něm stála. Pak začala skákat jak pominutá, uskřípnutá vlastním zármutkem a šílenstvím, a všichni sklápěli hlavy. Vrátila se vždy o něco blíže k Rolinovi. Psovi zatím ve stodole schly rány, které rozmokvala smrt. Nosila tam svíčky, pak jen seděla, pozorovala paroží, zpívala polské i české písničky, hlavně tu, jak se do týdne znovu zamiluje.

Její hlas zněl vážně, někdy až příliš šťastně, dostával se do všech prasklin padajícího domu, a proto není divu, že i teď lidé říkají, že jsou občas slyšet nějaké prázdné tóny z křivě rozlezlých koutů.

(1. 5. 2006)

„Měl´s mě rád tak jako ji?“ zeptala se a v jejím hlase se to ošklivě zvlnilo brekem. Otírala si opatrně oči, aby si nerozmazala řasenku.

„Ze začátku sem s tebou byl šťastnej, to jo, ale ona pro mě byla vším,“ na okamžik se podíval do jejího rozhořčením pomačkaného obličeje a pak hned sklopil hlavu.

„Ze začátku?! Byli sme spolu přes pět let!“

„Já vim. A bylo to pěkný, vážně, ale nedá se to srovnávat s tím, co bylo pak.“

„To přece nejde… to se nedá pochopit, jak mů –“

„Já vážně nevim, já sem nechtěl, aby to takhle vyprchalo… Snažil sem se, ale už sem tě neměl rád. Nechtěl sem ti nějak ublížit nebo tak něco.“

„Jak to mohlo vyprchat? Nic takovýho vyprchat nemůže… proč si se mnou teda byl? Ptala sem se tě, jestli mě miluješ. Říkal si, že jo.“

„Měl sem strach –“

„Strach?!“ rozklepala se vztekem a nenávistně vychrstla: „Jak si vůbec mohl bejt takovej sobec a kvůli svýmu strachu mi tak dlouho lhát?“

„Já… je mi to líto, nevěděl sem, co dělat… prostě sem to už pak necejtil jako na začátku, ale nevěděl sem, co s tím.“

Chvíli se nadechovala a třaslavě si otírala začerněná místa u očí. Šedavé šmouhy se jí dostávaly až ke spánkům.

„Když sme tenkrát byli tady v Ústí, těsně před rozchodem, říkal si, že ti vždycky chybim tak, že je to až k nesnesení –“

„Já vážně nevim… nevim, jak to vysvětlit, abys to pochopila. Nechci se už o tom bavit, když to ale teď srovnám… ji sem miloval, tebe sem prostě jen… měl.“

„Parchante!“ zařvala na celou restauraci. Shodila víno, které se v špinavých krvavých kalužích roztahalo po ubruse a prýskalo až na zem.

Neudělal naprosto nic. Seděl tam v koutě, tma mu padala až k ramenům. Myslel na Kristýnu a na to, že vůbec nechápe, proč se s Helenou zase sešel. Byla mu tak strašně lhostejná, že necítil ani tu nejmenší potřebu se jí omluvit za to, co řekl. Nechtěl řešit takové zbytečnosti.

Celá poničená se dostala na kolej až kolem čtvrté. Zastavovala se totiž všude, hlavně u popelnic, sedala si na obrubníky a čekala, že snad přece za ní poběží, ale neběžel, on zaplatil účet a jel autem zpět do Frýdlantu, klidný jako smrt. Vlastně se tomu musel smát, přišlo mu to strašně komický, jak tak převrhla to víno a zařvala, až se všichni otáčeli. Narazila do pootevřených dveří, když běžela pryč. Nezměnila se.

Na koleji bylo teplo a jinak nic. Čtyři holé stěny a tři postele, symetricky rozestavěné, zapřené o rohy, roztahané povlečení na té, kde měla dneska spát, ale ona spát nepůjde. Nebrečela, jen zírala do tmy. Vymazala jeho číslo z telefonu. Rozhodla se, že už jí na něm nezáleží, že si něco celou tu dobu lhala, a to, že sama sobě vůbec nerozumí, ji mrzelo víc, než to, že o něho přišla nadobro, že už se nikdy nesetkají, už nikdy spolu nebudou mluvit. Proč by taky spolu měli ještě někdy mluvit… Najednou jí to přišlo tak směšné, jak zařvala úplně zbytečně na celou restauraci a převrhla víno. A taky, jak do dveří vrazila čelem, když běžela pryč.

Hodně chodila k nakousnutému stromu. Zastavovala se u rybníka, který se jí v nocích měnil na jezero. Nad ním, u jeho konců, se rozházely vážky do všech směrů. Jejich štíhlá těla byla rozmlžená do kmitajících křídel, takže člověk, který se vždycky všemu divil, zůstal stát u stavidel a pozoroval ten jejich uhrančivý tanec. V tom rybníce musí už být úplně všichni. Jsou utopení jako nějaké víly s rozbředlými těly. Zasazení do skulin. Každého, kdo se ponoří, pářou úlomky ostrých kamenů, bude tam navěky. I ty už jsi tam určitě zemřel, máš trochu rozemletou hlavu, jsi celý divně pokroucený mezi ostatními méně podstatnými těly. Těžknou tam v bahně ta z kůže rozvázaná těla. Často lezou na břeh. Máš znovu otevřené oči, jsou matné, zabahněné. Díváš se zpoza hlubin. Slepě. Vážky čeří vodu svými třásňovitými tvary. Některé se dotýkají mých nahých ramen, jejich dotyk je šimravý a chladný. Je konec jara, všechno zmámeně usíná.

Břízy jak rány zas až do rána…

Poslouchej mami, co ti teď řeknu, je hodně mrtvých ryb u hladiny rybníka. Je toho strašně moc, co vyplavalo na povrch. Všude plno rozjitřených ran. Ale všechno se jednou zhojí, i ty břízy se zajizví s každým úsvitem.

A nebo…

Trápím se kvůli bolesti. Stále mám sny. I když jsem už dávno chtěla zapomenout, každou noc přicházejí. S tímhle se přeci nedá žít, s tím se nedá ani umřít. Také vím, že každý výdech Grabulky se zapíral o paroží a trhal se jako ten čas, který plynul a ukusoval z ní každý den po soustu. Nerozumím už vůbec ničemu.

Radek byl na výstavě zvířat. Měl na starosti kozla, který ale nedělal dobrotu. V momentě, kdy se kolem seskupil chumel lidí, a fotili a natáčeli průběh výstavy, jeho kozel se vzepřel stisku obojku a táhnul Radka za sebou jako kus zmuchlaného hadru. Radkovi prý upadla kšiltovka, zakopával o svoje nohy, protože se mu krkolomně házely před sebe. „To ti byla síla! Já sem vůbec nemoh udržet tempo!“ začal se hystericky smát. „Já sem za nim vlál, viděl sem jen ten jeho vobří zadek. A všichni si to fotili a kamerovali!“ Pak se uklidnil, odchrchlal a úplně vážně řekl: „Ta výstava se menovala Exot 2006“.

V blátem podemletých kalužích se ztrácejí vody do ještě horších vod. Možná napršelo, možná jen něco zhnuseně plivalo z nebe. Zase měla sen.

Její sen byl o tom, jak ji nechtěl, jak ji už nikdy nechtěl držet, jak se mu hnusila, jak byla maličká a ležela na břiše a nemohla se za žádnou cenu zvednout. Dotkl se mojí ruky, když jsem tak ležela na břehu cesty mezi navlhlou trávou a prsty jsem měla ponořené do bláta. Ale jen tak letmo se mě dotknul a já jsem byla led. Pak pokračoval dál, šel pomalu, rozvážně po rozbourané cestě, šel i po vodě. Venku se hněval Bůh. Cítila jsem chlad a provlhlou dlaň země, jak si mě bere po kouscích, jak si mě odlupuje do chladné hlíny. Cítila jsem, že už to ani nejsem já, ale že jsem už pohřbená, třebaže slupka mého těla je ještě kdesi vidět. Kdysi pro něho chtěla umřít, najednou jsi cizí. Neví ani, jestli by se na ulici pozdravili.

(16. 4. 2006)

Ve stodolách se vítr zaseknul o hrany a je tam uvězněn, natažen přes celý jejich prázdný vnitřek jako kus zpuchřelého prostěradla. Mraky si o sebe třou těla a mají už jen cárovité konce, že se jimi rozteklé slunce dostává až ke mně. Jsem unavená, je mi teprve třetina života a už jsem unavená, jako by měl přijít konec každým dnem. Strašně moc se sama do sebe trhám a nevím, co s tím dělat. Na polích jsou rozestavěné vrány, které už nic neříkají. Jen čumí jako vyražené z tmy, posypané nicotou a zmarem jako sazemi. Přesto vás mám ráda, vrány. Rostete z toho pole stejně jako soumrak.

Helena se chodí často „bavit“. Tahají ji ven, aby přišla na jiné myšlenky. Marek se s ní skoro každý týden rozchází, pak jí volá, že to tak nemyslel, a brečí do telefonu, že si vůbec nerozumí, že má v hlavě zmatek. „Mám tě moc rád, chci jen, abys to věděla,“ řekl jí a hlas mu zase puknul, pak už jen rozpatlaně mluvil o tom, že se to na něj všechno hroutí a brečel u toho. Každý ten rozchod ji otupoval, ale zvyknout se na to nedalo. Vždy jen zaklapla telefon a s křečemi v žaludku se šla „bavit“.

Tancuje před jakýmsi člověkem s hnědýma očima a rozježenými vlasy, obarvenými na koncích na blond. Tancuje a natřásá se, až jí z toho v kolenou praská, chytá ji za pas, pak ji zvedá, a protože je lehoučká jak peříčko, tancuje s ní tak, že ona na něm visí, nohy zkřížené za jeho zády, unášená proudem myšlenek o sazích. Má upnuté tričko a vypadá přece krásně, nikdo přitom netuší, jak je uvnitř rozpáraná. Spustila se zpět na zem, přitiskl se k ní, cítila, jak se jeho tělo tlačí na její, ustupuje, drží ho ale stále ještě konečky prstů, pak se opět přiblíží, protože to ona ráda, stává se polapitelnou a lacinou. Cítila jeho vůni, zpocenou, když jí rozevřel ústa svými rty. Pak už jen hnus a hořkokyselý smrad piva z jeho neohrabaného jazyka. Petra, kterou poznala nedávno, skvěle paří, opije se vždycky, prostě paří. Sahá tam úplně na všechny. Helena se jí směje, musí se prohýbat smíchem, protože Petra se chtěla zavěsit do každého svým pronikavě krásným modrým pohledem, jenomže pohled po pár pivech už není pronikavý ani krásný. A tak se jí všichni smějí a ukazují na ni, pak jí sahají na prsa. Helena se tříská, drží se baru a objednává další pivo.

„Byla to pařba, panečku,“ říká si po cestě domů, z úst, pootevřených, chytajících chlad, se jí vyplavují žmolky špíny. Ale drží se jí úsměv, jakoby už nikdy nechtěl spadnout dolů do bláta. Petra jí tiskne ruku a něco mele o tom, že ten jeden, kdyby nebyl tak strašně ožralý, a ten druhý, kdyby neměl ten děsný svetr… Helena se směje těm nešikovným blábolům, vyzvraceným jen tak na půl huby, protože Petra vlastně ani neví, co je Helena zač, a nějak to ani nechce vědět. Já už nikdy nebudu nikoho brát osudově, já tě můžu takhle držet za ruku, můžu tě obejmout a pohladit, ale neznamenáš pro mě naprosto nic. Kolem mě třísky.

Když se druhý den probudila, cítila, že se jí jazyk těžce válí v ústech, že se jí nějak nedaří polknout tu škaredou kyslou slinu. Vyčistí si zuby a bude zase dobře. Protáhla jsem se a cítila, jak mě bolí všechny svaly. Marek mi napsal, že přijede. V pyžamu s roztrhanými švy jsem ležela napnutá, dotýkaná chladem, to byla pařba. Mastné zpocené vlasy, zalepené od laku a tužidel, mi divně trčely z hlavy. A venku, pane bože, to snad ani není možné… Venku zase sněží!

„Byl tam takovej jeden šibnutej trochu jako a hladil králíka a takhle mu říká, podivej, takhle ho hladí a říká mu: ‚zlatíčko, zlatíčko moje‘ a já věděl, že je trochu posunutej, protože se takhle volizoval, aha, takhle…“ Radek v zápalu svého vyprávění hladil pomyslného králíka a olizoval si rty křečovitě vykloubeným jazykem, oči mu svítily, to jak se ta jeho sranda valila z něho přímo do mě. „No a pak takhle udělal: ‚Huííí!‘ a zvedl toho králíka za uši do vzduchu, jako kdyby ho chtěl někam zahodit…,“ a Radek se třískal a chrchlal praskavými výdechy, které si prorážely cestu z jeho plic, a mlátil do stolu levou rukou, protože v pravý držel kus šokovaného králíka. „A pak ho zase položil, takhle jako… a zase ho hladí a říká: ‚Zlatíčko, miláčku, drobečku…‘“

Cítila jsem tupou bolest na skráních a pomalu se rozbíjela do strání…

… a pak už jen nasládlou příchuť vlhké tmy, která mi lezla z tlamy naprasklé nesmírným výkřikem. I nebylo už nikdy nikde křídel, která by pomohla k letu, a i kdyby bylo, k ničemu by to nebylo.

Prý to bude trvat sedm měsíců. Sedm měsíců by měla být úplně v hajzlu a pak se z něho postupně dostávat, možná, že začne znovu věřit lidem. Takže už je to rok a půl a já mám pořád sny.

Její sen byl o Brně. Byl rozmazaný, nečistý. Byl tam i Marek. Říkal, že mu může věřit. Ale já ti nebudu věřit, zasyčela v duchu. Dotýkal se jejích spánků, líbal ji. Procházeli se městem a jeho sochami, nořili se do kamenů, pak se zase vyloupli u trati a přecházeli spolu koleje. Bylo jich ale strašně moc a nemělo to konce.

Marek přijel. Šli se projít přes rozbahněnou louku až k patě lesa.

„Ty seš tak hodná, já si tě vůbec nezasloužím. Promiň, že jsem zlobil.“

„Ty se vždycky jen omluvíš a za chvíli to uděláš znovu. Seš divnej, nevíš, co chceš,“ řekla podrážděně, jeho omluvy už ji nebavilo poslouchat.

„Já vim…,“ řekl provinile, ale i to ji dráždilo.

„Tak se furt neomlouvej, seš prostě takovej no, a neuděláš s tím nic.“ Zatahala ho za bundu a snažila se převést hovor jinam.

Když lezla na posed, žebřík pomazaný zimou se pod ní prohýbal, po jeho třesavých žebrech se jí smekaly nohy. Držela se křečovitě dlaněmi, matlavá držka chladu jí jedla nehty. Marek si sedl na špinavou dřevěnou zem a opřel se o chatrnou stěnu. Začal se Heleně dostávat studenou rukou pod kalhoty, sundával z ní oblečení. Dal si pod nahý zadek bundu. Nechtěla ještě, ale když pomalu narážel do měkkých okrajů jejího teplého vnitřku, přirazila se k němu a zkřivila se bolestí. Celé to netrvalo dlouho. Zakřiknutá neuchopitelností okamžiku jsem pak zandala do děr ve ztrouchnivělé stěně svoje prsty a loupala hnědavé strupy raněného dřeva. Když jsem se zvedla, vypadl kus mastně se lesknoucího zvadlého masa na jeho stehno. Chvíli jsme jen seděli a já viděla, jak všechno soumrakem rezne a křiví se.

Otírá ji kapesníkem, pak oba chvíli chladnou. „Kde si celou tu dobu byla?“ „Já?“ „No, že sem tě našel až teď.“ To „miluju tě“ se ze mě vždycky vyhrnulo jako trn. Zpráchnivělé žebroví žebříku ve tmě postupně zanikalo.

Čemu věřit.

9. 2. 2006

Skrz vesnici jdou lidé převlečení hlavně do zvířat. Mají obrovské čapí hlavy, které trčí ještě více k nebi, pootevřené zobáky jsou zahryznuté do vlhkých žab soumraku. Někdo hraje na píšťalu, někdo bubnuje, Helena jde a pozoruje zvláštní průvod změněných lidí. Někteří mají i koňské hlavy. U každé chalupy dostane něco k pití a koblihu. Bolí ji omrzlé ruce a nohy rozryté chůzí do krve. Pozoruje cudný taneční krok Jirky, který se převlékl za nevěstu. Má kolem sebe omotanou záclonu a v ruce první snítku jara, třebaže kolem mrzne, až to praští. Nevěsta se zasněně usmívá a ve volných chvílích pustí závoj k zasněžené zemi, plácá do bubínku a tancuje, poskakuje v brázdách jarem unaveného sněhu. Na tváři se mu rozlil krásný zasněný pohled a kolem se stmívá, do sněhu padá tma. Helena má na hlavě kočičí masku, je asi zamilovaná do Smrti, která se svou kosou stojí u hřbitova a mává na celý průvod. Špičatá kapuce se zabodává do stmívání ještě víc, když stojí na kopci a mává. Ostří kosy švihá vzduchem. Na hlavě jí těžkne kočičí hlava. Její polámané tělo směřuje k hřbitovu. Všichni se smějí. Je Masopust a stmívá se.

Došli jsme až na kraj vesnice, kde přes sebe v ohradách skákala zbrklá jehňata. Narážela do svých těl a dolovala z matek povislé mléko. Je krásně na zemi, a do toho Smrt zapírá kosu o trám a tiskne se k mému boku, hladí zmatené, bojácné jehně po čele. Ve špinavých rukavicích jsou uložené zmrzlé dlaně.

Po cestě jde člověk s umělými vlasy a osaměle hraje na píšťalu o touze po jaru. Promrzlé prsty už nebubnují. Jehňata, kterých se dotkla noc, povadla a potemněla. „Tak nashle za sto let, pane hospodáři!“ řekne Smrt zvesela a starší vousatý muž se na to jen usměje: „To bych snad ani nechtěl. Přiďte dřív!“

Můj sen byl o neznámém domě. Vezla jsem starý trakař a ono se to smekalo po chodbách starého neobydleného domu. Cítila jsem kyselý zápach, a když jsem se ponořila do hloubky tmy, která se krčila při zemi, viděla jsem naprosto zřetelně, že země je posetá prasečími kůžemi, mnohde odchlíplými. Na nich stála zkažená voda, která se mi dostávala do bot.

Často zvedal kameny ze země, schovával ty hezčí do kapes, aby mu něco připomínaly. Jednou totiž, když lezl do ohrad, spadl a rozrazil si týl o hřebík, od té doby zapomíná různé věci. Často se opakuje, mluví o šále a rukavicích a schovává si kameny z cest, po kterých šel. Doma jich má plnou skříň, hlavně oblázků. Jeho skříň přetéká pamětí. Chtěl se nějak oprostit od života, který se sám o sobě nedá vůbec zachytit, protože v něm všechno shoří na popel, a proto se musí ukládat do vychladlých symbolů. Když už neví, co s tím, když už ho zase začnou pálit ruce, zabalí si krosnu a odejde. Vezme si Helenin šátek, a to bude to jediné, co z ní zvládne. Ji nechá na hraně města. Jenže Helena bude neustále rozhrabávat popel.

Když se o Masopustu Marek svlékl do Smrti, z širokých černých rukávů vyplouvaly jeho nahé ruce, na koncích zasunuté do bílých, špínou žíhaných rukavic. O Masopustu se totiž lidé svlékli ze svých těl a odhalili své příšerné vnitřky. Helena se obnažila do kočky. V jednom z posledních nesmyslných záchvěvů důvěry se chtěla otírat deštěm prosycenou páteří o jakoukoliv dlaň.

„Přijedu za tebou do Brna,“ řekla nejistě, když opouštěli Masopust. Bolelo ji celé tělo a věděla, že ještě musí ujít cestu k nádraží. Nechtěla, aby je někdo slyšel. Marek se během celého průvodu choval divně. Neustále ji sledoval, jak se courá, rozpáraná šeredná kočičina, jak se tahá brázdami, jak se rozpatlaně nejistě směje do černých mrtvolných děr vykousaných v plastu, za kterými se krčil jeho zbabělý pohled. A když promluvila, uvědomil si, že zrovna tahle si do něho sáhla a že o něm ví. Měla už vlasy na mnoha místech vytahané z culíku a zkroucené chladem a vlhkem.

A nebo…

Byla krásná, ubitá mrazem, dotýkala se umělé kožešiny ženy svlečené do vlka. Zchromlá sledovala celý průvod, široce otevírala oči, do zvířecích těl zatínala svoje zkřehlé prsty. Až ke konci si začala všímat, že ji sleduje Smrt s potupělou kosou v pravé ruce a hodnotí.

„Brno je krásný, bude se ti tam líbit,“ řekl po chvilce, masku si zvedl, protože se mu v ní potila brada. Dal si ji na hlavu, konečně by mohla vidět do jeho obličeje, kdyby to jen trochu chtěla, ale ona už věděla úplně všechno, a tak ochrnutě zírala do kusů čápů, kteří se zastavili na kopci, červené hroty zobáků na koncích už dávno prohnuté vlhkem. Zvracivě se v duchu křivila, když ji hladil po zádech. Byla najednou zase vyhryzaná a chtělo se jí vykřiknout. Otevřela jen ústa a z nich se vyplazil chraptivý nenávistný šepot.

„Říkalas něco?“

„Ne.“

„Je tam hodně soch, v Brně jako,“ chytil ji za ruku, která volně plandala podél těla. Všiml si, že má červené tváře, když sundala masku, a že se dívá nepřirozeně, že přemýšlí o něčem špatném. Začal koktat. „Některý sochy mají obrovský domy na ramenech. Jsou tam i ty… chrliče.“

Radek má v bytě strašný bordel, všude se povalují kusy pavučin a pavouků. Na talířích se slastně protahuje plíseň a přichytává se kusů smažených vajíček, protože komu se nelení, tomu se zelení. Radek to ale neřeší, dostal totiž dneska půlku laně, „si představ, celou půlku laně!“, její žebra jsou naskládaná společně s ochlupatělou hnátou ve vaně. Musel si dát neurol, nevěděl, co s tím. Když jsem se Zuzanou přišla, trochu se vzpamatoval, začaly jsme uklízet ten jeho svinčík. On řešil tu polovinu laně, která měla tak krásně vyběhanou nohu, samý sval. Musela jsem umývat nádobí v kýbli, protože dřez nějak nefungoval nebo co, prostě voda crncala na zem. Tak si oddychl, že jsme přišly, že se celý zapýřil, přišel až k nám a řekl: „Já když mám bordel, tak předu.“ Začal si hladit břicho a vrněl a já málem upustila talíř, jak jsem se zase zlomila tím obrovským spravedlivým smíchem. Radek nádobí zásadně sprchuje, prádlo šlape ve vaně jako zelí, protože na pračku prostě nemá, a je tak strašně naštvaný, když musí něco prát v ruce a mrcasit se s tím, že už si zvykl na tenhle způsob. Má vždycky opuchlé nohy od prášku, strašlivě se soustředí, aby neuklouzl, a šlape. Kusy košil se mu omotávají kolem kotníků, rukávy se mu zaplétají do pat jako svlečené kůže. Je celý zaujatý tím chumlem zmítající se špíny a nesmí být za žádnou cenu rušen.

(20. 4. 2006)

Cesta do Brna netrvala dlouho. Vlak protínal lesy zčernalé večerem. Čekal ji zase na nádraží. Usmíval se tak, jak to dělával vždycky. Už tolikrát byla za ním v Brně, a přesto byl stále tak cizí. Prošli zauzlenými kolejnicemi, v ulicích bylo ticho. K večeru se opírali tvrdě o svá čela. Seděli proti sobě rozkročení na úzké lavičce. Hladila mu ruce. Mlčeli. Neměla jsem na co odpovídat a otázky už mi došly. Jen jsem se dotýkala jeho tváří, byly ostré, neoholené. Nad námi se kmen platanu roztrhal do křivých větví. Brno má hnusnou továrnu hned u nádraží a příliš mnoho soch. Smála jsem se křivě sama sobě a do sebe.

Bylo jaro, ale sníh ještě stále na některých místech tál. Vše mrtvé vyplavalo na povrch.

Už nevěděla, co mu může říct, tak začala o mostech. O tom, že spojují. Sklápěl oči, protože lhal, když mě hladil po vlasech, dával mi je zbytečně za uši a pak je zase rozhrabával neklidnými třaslavými prsty. Do nahryzaných ostrovů chatrného ledu, těžkého šedým sněhem, jsem sekala špičkou boty.

V přízracích večera. Hroužím se do tmy. Kolem jsou jen nepříjemně ostré břízy, vystupují z té tmy jako rány. Kolem dokola spousta otevřených bílých skvrn, sekají tmu, do které se hroužím. Taky platan a jeho ztřásněný kmen. Sedla jsem si Markovi na klín. Jen mě objal, neříkal nic. Za námi byla trať.

„Je krásně,“ řekl. „To se mi strašně líbí, ne? Jak je šero a jak ty koruny jakoby rostly nebo tak něco…“

„Hm…,“ měla vykloubenou hlavu, jak se dívala do korun. „Sou vobrovský, když se podíváš takhle zezdola. Nejradši mám ale ty… akáty, mají takový ostrý větve.“

Dva malí kluci kopali do šutrů a do sebe, jak se tak poflakovali domů. Byly slyšet jejich pištivé hlasy, jejich radost, když šutr odletěl na několik metrů dopředu. Hráli o to, kdo dokopne dál, kdo se dostane až za hranice tmy. Jen třískání kamene o chodník a pištivé hlasy. Helena má v sobě najednou tolik smíchu, že se jí chce prasknout.

„Čemu věříš?“

„To je otázka…,“ řekl znechuceně, zakroutil hlavou, zarazil čelo do jejího krku a už nikdy na to neodpověděl.

Často se smál, s lidmi se bavil, jako by snad ani žádné zdi neexistovaly, jako by slova nebyla jed. Měl starou modrou šálu, kterou našel v metru. Zkroucený kus pošlapaného hadru tenkrát schoval do batohu, doma ho vypral a objevil na jeho konci oplocenou chaloupku s takovým velkým stromem přímo tam, kde začínaly třásně rozstřihávat tmavomodré konce. O tom dokázal mluvit hodně dlouho. Taky o rukavicích mluvil. O stromech a ohradách mluvil, jak se jednou snažil přelézt ke kravám a spadl tak, že si týl rozrazil o hřebík, který trčel z plotu. O svých cestách mluvil. O tom dokázal mluvit hodiny.

Helena se zakloní na jeho klíně dozadu, takže má vyvrácenou hlavu a pozoruje noční oblohu. Je cizí. Tečou jí slzy a on je vidí, ale nic neudělá.

Něco mě vyjídá v žebrech. Cítím tam lezavé chvění, praskání a tupou bolest. Připadám si jako hromada červivých kostí, ze kterých se řinou už jen bělavé měkké prsty dalšího, horšího života. Nedokážu pochopit, že jsem nakonec přece jen popřela všechno předchozí, že to šlo a že to určitě půjde znovu. A že se budu zrazovat a budu si lhát, dokud se pod tou špínou nezadusím. A ty vůbec nevíš, co se ve mně děje. Máš nechutně vyhýbavý pohled. A mně je zle, tak strašně zle mi je, že jsem té frašce zase uvěřila. A ty jenom nevíš, jak mi máš říct, že ses prostě spletl, že každý půjdeme svou cestou. A já zase potáhnu svoje nakažené kosti dál. Budu si všímat hlavně očí a dlaní a budeme si zase s někým lhát, jak všechno, co bylo předtím, nikdy vlastně nebylo tak silné, a že na tohle jsme vždycky čekali.

Nehty mu zaryla do krku, takže ho donutila zvednout oči. Zarazil se, ale pak se změkle usmál, ale tak strašně neupřímně a křečovitě, že se jí chtělo zvracet. „Asi to necítím jak ty,“ řekl přiskříple a neobratně ji sundal ze svých stehen.

30. 4. 2006

Bylo jaro. Ze dne na den se oteplilo tak, že mohla chodit bez zimní bundy, jenom ve svetru. Šla se projít ven, protože už ji zase všechno začalo dusit. Ve škole už dávno skončila, stačilo jen napsat diplomku a začít žít svůj vlastní život, vydělávat nějaké ty peníze a plánovat. Připadalo jí to nepředstavitelné.

Helena přišla domů a přemýšlela, že si přece jen zvykne. Slunce ji jemně žahalo do tváří, když se sunula parkem k domovu. Před pár měsíci zvládla další státnice. Byly poslední. Nepřipadalo jí to ale vůbec důležité. Zastavila se a chvíli pozorovala tmavnoucí lavičku, na které kdysi maloval. Slunce zapadalo. Přišla zase zadumaná a nějaká zhlouplá. Do úst měla zapřažená slova, která mu chtěla říct. Babička plela. Mezi jejími prsty se mazali červi a shnilé kořínky. Žížaly měkce položila zpět do rozdrážděné hlíny, nazrzlé červy házela na hromadu a pak po nich dupala. Helena si k ní přidřepla.

„Copak, co Marek, neozval se už?“

„Už se neozve.“

„Se na něj vykašli. Takhle si řekni: Pro jedno kvítí slunce nesvítí.“

„Jo, to už vim,“ řekla Helena a usmála se nahořkle, protože jiné pravdy už se chytit nemohla. Pomáhala vyndávat kořínky z hlíny. „Mám ho moc ráda… je mi strašně špatně, babi, to se ani nedá vydržet…,“ řekla jsem a hlas se mi začal drobit. Nespadla ze mě ani jedna slza. Všechno šlo dovnitř jako nějaká zlá nemoc.

„To přejde, uvidíš, Janičko, teda Helenko. Tomáše si přece taky měla ráda, no a vidíš.“

„No právě, babi! To je přece strašná zrada.“

„Ale, zrada…,“ zakroutila povýšeně hlavou. „Seš mladá, nevíš nic.“

Babička často vyprávěla o tom, že se Grabulka občas chovala jako malé dítě. Byla až přehnaně nadšená ze všeho, co se kolem ní dělo. Pak zase upadala do tmy a jen máloco dokázalo rozetnout její pomalé chátrání. Helena si pamatuje jednu její návštěvu. Babička řekne vždy jen něco, protože chce působit nezranitelně, ale Helena tuší toto: V zamračených ledových kalužích, které nařasil vítr dřív, než pořádně znehybněly, se odráželo ráno. Tvrdé hroudy rozježděné hlíny strnuly a mohla do nich kopat, mohla po nich skákat, nic je nedonutilo zlomit páteř k zemi. Grabulka po nich schválně šlapala a usmívala se nad jejich ustrnutým zmarem, který se jen na chvíli zastavil a zledovatěl, ale nebude to trvat dlouho a jaro přijde.

„Je zima, co?“ řekla Ema, houbovitá brada jí vylézala z límce kabátu, ačkoli se snažila ji tam ponořit a až k dolnímu rtu být v dechem upoceném teple.

„No ale nádherně to vypadá, podívej!“ odpověděla Grabulka plná světla. Byly se projít. Provětrat si hlavu. Tam k lesu, protože se tam krásně dýchá a je tam klid. Grabulka si sedla na zledovatělý padlý kmen, třebaže byla zima a jeho kůra jí tála přímo do kabátu.

„Víš, co ti teď řeknu, Vlastičko? Já už nikoho nechci.“ Ema se rozhodla být sama, asi jako kdysi Grabulka před tím ošklivým omylem, ale Ema to dodrží, protože už je stará a ošklivá a nikdo ji k ničemu nepřemlouvá.

„Já bych i mohla, ale, no víš, samotný mi je líp.“

„Jo, tomu rozumím… Ale co kdyby přece, víš jak to myslím.“

Ema stála naproti Grabulce, klopila hlavu, protože Grabulka seděla nízko. Měla ledabyle položené nohy na zmrzlých větvičkách a několika vrstvách mrtvého listí. Chrastilo to vždy, když nízkým podpatkem zimních bot probodla zemi. Grabulka věděla, jak to vlastně je. Viděla včera Emu stojící dlouho do noci u zrcadla. Ema si myslela, že Grabulka spí. Dlouho si česala vlasy, pokaždé jinak. Snažila se přijít na to, proč jí to pokaždé sluší o něco méně. Proč je najednou taková tlustá a neforemná a vlasy má jako prach.

„Ne, nikdo takovej už není, Vlastičko. Zůstanu sama, co já bych s chlapem dělala. Vlastně mi nic nechybí, vůbec nic.“

Sedla si vedle Grabulky, ale sedla si nešikovně, protože byla trošku v rozpacích, chtěla jí ještě nějak přesvědčit, že je jí opravdu takhle dobře, ale tušila, že už řekla dost. Sedla si tedy nešikovně a sjela po tom kmeni jako po skluzavce, dala si pořádnou do zad o kus větve.

Grabulka byla na návštěvě u Emy. Už dlouho se neviděly. Ema jezdila vlastně jenom jednou za rok na chalupu, o prázdninách, vzala s sebou vždycky i vnoučata. Grabulka se přijela poradit, protože chtěla prodat barák a nastěhovat se do domova důchodců. Neměla moc peněz, do baráku zatékalo a každý rok se víc a víc bořil. Potřebovala se ho zbavit. Často seděla venku na lavičce, jak s Rolinem sedávali, a dívala se do keřů, kam plival. Ema o ni měla strach. V dopisech jí psala, že si často zpívá, když je doma sama. Taky mluvila o tom, jak musí posekat to houští u baráku ještě dřív, než ho prodá, ale zatím ještě nemá kdy. V každém dopis psala o tom houští, až se Ema zeptala: „A co děláš celý dny, neříkej mi, že si nenajdeš čas!“

„Já tak chodím a dívám se…“

„Tak proč mi o tom furt píšeš, prosím tě?“

„Protože to prostě musím posekat, ale nemám na to čas.“ Ema věděla, že až Grabulka odjede, pošle jí po pár dnech dopis, že se rozhodla posekat houští, ale vždycky jí do toho něco vleze. Jednou napsala, že jde o místo, kam Rolin plival svůj život, a ona ho musí posekat, protože už roste až ke dveřím a ona se těžko dostává domů.

„Tak ho prostě posekej, vím, že to bolí, ale musíš ho posekat, Rolin už tu není.“

„Ty mi, Emčo, nerozumíš, ale ani trochu mi nerozumíš, já bych ho už dávno posekala, mně už o Rolina nejde, to už je všechno dávno pryč… ale prostě nemám čas.“ Ema si na tyhle pasáže už zvykla a přeskakovala je. Ptala se známých, cože jako Grabulka celý dny dělá a jaký to s ní je. Říkali, že často sedí u křoví na lavičce, třeba i v mraze, a zpívá. I doma zpívá, chodí na nákupy, ale jinak je docela normální. Sousedi k ní chodí na návštěvy, dá jim něco sušenek a kafe. Ona sama moc ven neleze, jen když si jde pro chleba a trochu toho mlíka.

„A co v noci, nebojíš se tam sama? Nechceš se radši někam přestěhovat?“

„Vlastně mám strach… všude sou hadi.“

„Co…? Ty tam máš hady? Jako přímo v baráku?“

„Jo. Lezou z toho křoví.“

Grabulka, když ještě žila a věděla jen málo o své smrti, sedávala na dřevěné lavičce před domem a myslela na to, jak ji Rolin požádal o ruku. Přehrávala si každý jeho dotek a seschlé hrudky hlíny a ostré kamení, které ji tlačilo do páteře. Vzpomínala, jak mu vždycky ve čtvrtek dělala chudý placky z vařených brambor s moukou a se solí. Pekla mu je přímo na kamnech. Sázela je na talíř. Měly na několika místech černé připálené boule. Konce bývaly spečené a křupaly. Jak se úplně nesmyslně hádali, jestli budou mít děti už teď nebo až za dva roky. Jednou ho třískla hranou dlaně do hlavy, když jí řekl, že je jak posedlá a že kdyby to byl býval věděl dřív, nikdy by s ní do jedné chalupy nešel. Tak ho to rozzuřilo, jak pořád prosila, nadávala a vyčítala, že by chtěla děcko. Když ho uhodila, podíval se na ni zle. Chytil ji za ruku tak silně, že zaúpěla, a protože by jí mohl hodně ublížit, raději zmizel. Zjistili až ke konci, že je vlastně neplodný a že to všechno bylo úplně zbytečné. Grabulka tedy sedí, jak vždycky sedávala, vzpomíná na svoje dětství, na Faustynov a jeho větrem rozvrásněné pískové cesty. V ruce drží hrneček se zapařeným heřmánkem. Má ráda jeho vůni. Někdy ten čaj ani nepije, jen k němu čichá, pak si ho, chladnoucí, položí na klín. Vylije namokvalé hrbolaté květy do trávy.

„Tak co? Grabulková? Jak to de? Co takhle na pivko za náma, co?“ řekne starý Prášil.

„Ale, na to já nemám čas,“ odsekne a pozoruje Prášilovu rozkulhanou chůzi, jak míří po silnici k hospodě. „Asto!“ zařve Grabulka směrem ke stodole tak silně, až se jí hlas na konci potrhá, protože tam někde už zase slyší její kňučení a chlemtání. Prášil jen zakroutí hlavou. Asta je přece mrtvá, řekne si a jde dál, trochu posmutněle, rozkulhanou chůzí směrem k hospodě.

Babička vyprávěla o Požděnicích. O hřbitově, který tam byl už několik set let. Všechny kříže už popadaly, tak vzepjali jeden velký dřevěný kříž doprostřed hřbitova, aby každý věděl, že tam leží lidé. Byli tam pohřbení hlavně Poláci: „No a za války tam jeden Němec vyrval ten kříž, takovej ze dřeva, a zasadil po celym tom hřbitově řepu. A tak voni ty Poláci jako, ve válku sledovali, jak tam roste řepa všude.“ Babička rozprostře svými dlaněmi kus pole s řepou, uhladí ho třaslavě nedostačujícím gestem a zase sepne dlaně, „a po válce ho umlátili.“

Do Faustynova babička také chodila, za příbuznými. Vesnice byly spojeny kratší cestou, než byla ta, kterou se tehdy vypravila Grabulka zpět domů, ale šlo se přes lesy. Když byla malá, hrála si s Grabulkou u pískových cest. Kopaly spolu studně. Hrabaly se v jemném písku, a ten jim v pramíncích protékal skrz prsty, žmolily ho v dlaních, udusávaly a zase kypřily, dělaly z něho sochy, slinily ho vodou, aby držel pohromadě, a pak do svých soch kopaly a studny zadusily, to když se setmělo a z lesa se valila tma.

Babička odchází k zahradě. Má vlasy stářím změklé, nezakrývají celý její hubený krk. Jsou zarovnané a uhlazené hřebínky. Trochu se kymácí. Tepláky má zaražené do ustřižených gumáků. Hlava se jí kolíbá. Zastaví se u vyhaslého ohně, ze kterého se drolí zuhelnatělé klacky. Dá ruce v bok a hodně dlouho sleduje načernalé třásně ohniště, prohrabává ho kusem dřeva, aby i poslední konce ostrých černých větví rychle zpráchnivěly.

(11. 7. 2006)

„Ale my tam máme lamy, Helenko, a ty lamy mají takový vobrovský voči jak stovky žárovky. A voni jim měli pilovat zuby, protože jim nějak trčely nebo co, takhle je měly venku.“ Radek vycenil svoje umělé zuby ven a zakřenil se. „Zavřeli je teda do vohrady, ale laň, tu nezavřeli, protože vona jim to přeskočí, že to vypadá jak z nějakýho filmu. Se vzepne, Helenko, a všechny vohrady, který tam jsou, jakoby nebyly. No a ta laň, myslím tím Ivka, protože byla navyklá s nima, s těma lamama jako, takhle se schoulila u nich. Asi na deset centimetrů, aby i přes tu vohradu cítila to teplo. To ti byla taková krása!“

A nebo…

„Ta laň se zvedla na zadní a takhle se vo mě vopřela a nosem mi takhle za krkem přejížděla. To ti je kolos, já jak jsem malej, měl jsem co dělat, aby mě nesvalila. A takhle mě laskala po krku jako bych byl kus rohliku!“ plácal se dlaní do stehna a smíchy řval. „A já na ni: Měj rozum! Ivko! Ivušo! Měj rozum!“

Helena jen hořce zvedla rty. Dozvěděla se ráno, že Marek odešel do Španělska. Polkla hořký palčivý hrbol, který jí rostl v krku. Měla špatný sen o jeho hlase. Seděli spolu ve sněhu. Cítila, jak se jí roztápí do noh, jak ji hryžou studené čelisti mrazu. Byli oba nazí. Pamatovala si jen takové zlé útržky. Mluvil něco o kameni a o chrámu, který byl prý někde pod zemí, a divně ji hladil po čele svými nehty. Vyrýval jí tam křížky. Krajina kolem byla plná závějí a místo potoka se táhla vedle nich jen hluboká rána. „Ten potok tu nikdy nebyl,“ řekl jeho hlas, ale on měl ústa zavřená, protože byl překlopený na bok a spal.

Nikdy ji nechtěl chytit za ruku. Pokaždé ji musela sama nahmatat a se zbrklou nejistotou lapit. Nikdy, nikdy si o mě ani duší nezavadil… Ty zatracenej šmejde.

Radek na ní poznal, že už zase přemýšlí, že už si zase nesmyslně tvrdě mne obličej svými slabými dlaněmi. Slíbila, že se půjde někam pobavit. Měli dohodnutý třídní sraz, potká spolužáky ze střední školy po víc jak pěti letech.

Do horkých pat se zarážejí cesty. Jsou klikaté jako kresby položené na zmije. Je na konci Brna. Rozhodl se jít podél Svratky směrem na Vídeň. První den spal v Pasohlávkách, rozložil se na zem a přemýšlel, jestli se nemá vrátit. Myslel na most, přes který přecházel, a na vodu plazící se pod ním, pak se strašlivě usmál tomu, že je najednou tak sám, protáhl se na travnaté zemi. Měsíc měl kolem sebe rozmlžené kolo a prosakoval skrze mraky. Byl úplněk. Chtěl, aby všechny jeho cesty začínaly úplňkem. Usnul klidně. Jeho sen je o ječmeni. Nazelenalé klasy mu švihají až k pasu, protože jde polem. Na ostnech klasů jsou zabodnuté pavučiny, které se na něj přichytávají. Jejich lepivá vlákna mu vydechují svědění mezi prsty. Tvrdé boule černě žíhaných pavouků na něm trčí jako bodláky. Ráno bylo chladné, vzbudila ho zima. Rychle zabalil spacák, napil se vody a vydal se na cestu.

Na ten sraz přišli skoro všichni. Změnili se. Janu Helena nejdřív ani nepoznala. Vždy byla blonďatá, a teď měla úplně černé vlasy vyhryzané do účesu, který Helena nemohla prostě nijak pochopit, třebaže ho dlouho sledovala a snažila se najít nějaký záchytný bod. Helena seděla v rohu u Miloslava, se kterým si neměla nikdy co říct. Měl vlasy hladce sčesané dozadu, slepené gelem, a lososově načervenalou košili.

„Jsem už s ní dva roky. Máme spolu byt a psa. Psa mám rád. Ji… nevim.“ Helena se příšerně zasmála a přesunula se jinam. Říkali jí intelektuálko, připadala si opravdu groteskně. Mluvila s Janou.

„To musíš, Helčo, to ještě teďka třeba nevíš, ale musíš to tak udělat. Když mě podved, tak sem si řekla, že ho taky podvedu, a tak se teď navzájem podvádíme. Bydlíme teda spolu, to víš, teď to jinak nejde…“ Jana se vždycky smála nějak hystericky, celá se zakloní dozadu a řezavě škytá. Helena se otočila na Davida.

„Á, naše intelektuálka!“ Helena toho opravdu hodně ví, ale nevyzná se v mobilech. Bavili se dlouho o všech možných operátorech a mrskali nějakými čísly a písmeny. Srkala jsem pivo, někdy jsem řekla jednoslovnou větu. Ti, co se opili, mluvili nejrozumněji. Například o ubruse, o tom, jak má propálené tkáně a že jeho díry vypadají jako nějaké obrazce.

Do horkých podrážek se roztírají kůže přejetých zvířat. Zaječí kostra, prostřená na břehu silnice, už oschla. Drobná lebka, sluncem zbělená, odkvétala na prohnutém keři rozmačkané kostry. Jen na zadních nohách ještě zůstaly kusy srsti. Jde lesem kolem vředů z mravenišť. Tečou z nich malá načernalá těla. Když šel po jehličím a rozměklou prožranou hlínou posypaném místě, propadal se. Nepevná půda podebírala jeho chodidla. Vyšel zpět na cestu a míjel hemžící se kopce. Vzpomněl si, že na cestě do Říma viděl, jak mravenci úplně vyžrali štíra. Nesli ho do nějaké díry, chvíli ho jen tak nakláněli, než se tvrdá slupka těla úplně ponořila. Po levé straně minul chatrč, které se změklá střecha zlomila vpůli a sesouvala se dovnitř.

Tváře má spálené, kolena už ho bolí. Zakopává o podvečerní stíny kmenů rozpárané větvemi. Když se stmívalo, vydal se kolem slunečnicového pole a starého jabloňového sadu. Začalo pršet. Cítil štiplavý pach rmenu. Jeho zkažené hnědé květy byly temně nakloněné přes bahnitou polní cestu. Obrovské rozteklé tváře slunečnic se deštěm sklápěly k zemi. Potřeboval najít nějaký úkryt. Na boty se mu lepilo stále víc bláta, takže, když šel, jako by do té cesty zarůstal. Všiml si velkého smírčího kříže, který šeptavě číhal u cesty.

Zjistila, že David pracuje jako prodavač pneumatik a má před sebou slibnou kariéru, už teď šel s platem nahoru, a to je tam teprve pár měsíců. „Teda, to musíš být vážně hodně dobrej,“ řekla a napila se zbytku vyčpělého piva. Udělalo se jí ještě hůř.

„Ale ty musíš mít nějakýho skvělýho chlapa! Strašně ti to sluší,“ zařvala na ni přes celou hospodu Jana. Helena neodpovídá, myslí na to, co se jí ještě zdálo. Její sen byl o zubech, které jí držely v ústech jen za kus divně vytaženého masa. Sny o zubech jsou nejhorší. Něco zlého se stane, říká vždycky babička. Celý den mám potom strach.

O Jirkovi věděla, že má kapelu. Hraje na kytaru a zpívá. Stihnou ale jen několik koncertů do roka, protože u toho musejí pracovat a možností se pak moc nenaskytne. Pokyvuje hlavou do rytmu dokonce i tehdy, když mluví. Má na hlavě zelený šátek a na očích velké brýle. „A co práce, baví tě to?“ zeptala jsem se, protože jsem zjistila, že už mluvil hrozně dlouho a že čeká na moji reakci.

„Ne.“ Usmál se, jako že pochopil, a přesedl si jinam.

Druhý den po dešti ani památky. Slunce prudce žhnulo už od rána. Pot mu přilepil triko ke kůži. Je celý ulepený a nahořkle páchne. Taky ho bolí levé rameno, protože vláčí na zádech těžkou krosnu. Teď jde po silnici. Auta na něj troubí, někteří ho chtějí i naložit, ale on se jen usměje, zakroutí hlavou a ještě zamává. Ruka mu nad hlavou ale únavou zvadne a sveze se podél těla. Když ráno vstal, cítil zvláštní tlak v krku a ve spáncích mu třeštilo.

Každého kostela se dotkne, celou dlaní zakryje kus jeho hřbetu. Má rád kostely, třebaže v Boha nevěří. Sedne si na kámen u jednoho z nich. Lidé škobrtající do jeho chřtánu se po něm otáčejí. Na nose má odchlípnutou spálenou kůži, kterou roztřesenými prsty stáhne, jako by to byl kus zcuchané pavučiny. Zpocené vlasy se mu nepříjemně přilepily k čelu, na koncích se mastně lesknou přesoleným potem. Prudce oddechuje. Bolí ho v krku a každý nádech mu hází do plic prach. Plive kolem sebe kusy úpalu a chřipky.

Horký vzduch rozvrásnil suchem osekaná pole. Lehnul si za opuštěným domem. Vřízl se do chladně vydechující zdi. Cokoli za ten den snědl, vyzvracel. Nejedl tedy. Jen pil a chvěl se v zimnici. Pozoroval rozbourané cesty a ženy s motyčkou, drolící proschlé hroudy hlíny v zahradách. Dlouho do noci nemohl usnout, jak mu bylo zle.

Hospoda je ozdobená hlavami jelenů. Jsou obrovské. Jeden z nich má divný výraz. Helena se začala smát, když viděla poprvé jeho pootevřenou tlamu; hlavu má pootočenou doprava. Je odporný. Smáli se ale všichni. Mrtvé oči odrážejí odlesky světel.

Magda už je opilá. Klátí se na své židli a pořád někoho objímá kolem ramen. Její objetí je ale příliš agresivní. Bolelo mě z něj za krkem.

„Helííí! Ty vůbec nebumbáš?!“

„Je mi špatně.“

Když se vzbudil, točila se mu hlava, ale tlak ve spáncích ustal. Zabalil spacák a vlhkým ubrouskem si otřel obličej. Musel se zapřít o zeď, protože málem upadl. Celý den chodil s mokrým kapesníkem na hlavě. Vzduch ztěžkl. Na západní straně nebe zolovnatělo. Bořilo se černě až k zemi. Během několika hodin začalo třaskavě pukat. Sednul si na dřevěnou podlahu v jedné zrušené zastávce. Prkna byla mnohde odchlíplá. Svléknul se do naha, protože byl celý mokrý, a přikryl se spacákem. Paštiku, kterou si vzal sebou, už musel sníst. Když vypouklé víčko probodl kapesním nožem, vylítl celý její kyselý vnitřek do dřevěného stropu. Jedl tedy jen suchý rohlík, který mu váznul v krku. Stejně bude zase zvracet dlouho do noci, pomyslel si a nacpal do sebe ještě další dva. Zapíjel je zteplalým nasládlým pivem, které si koupil v jedné vesnici. Už se necítil tak slabý, ale ušel sotva polovinu toho, co jindy. Některá prkna jsou vytrhaná a z děr padají na podlahu saze ostře zlomených stínů, to jak do škvír švihají větve. Jsou vidět, když se zableskne.

Ráno se probudil a chtělo se mu prasknout, jak byl tak nahý ve spacáku. Měl sen. Jeho sen byl o zvadlém nahém těle, které si bral, zapřel si ji o jakýsi mokrý trám a prudce přirážel, jako by se dostával skrz ni až do toho trámu, zatímco druhé tělo leželo v nějakém sudu srolované bez kostí. Cítil dřevnatý zápach trouchnivění a uvědomil si, že je někde ve sklepě, protože sud byl provlhlý a mokval. Nikde nebyla krev. Vyleze rychle ven a vymačká se několika křečovitými tahy do ostré trávy. Pak bude chvíli otupěle ležet, zlámaná promoklá stébla ho budou bodat do zad.

Radek prý viděl na silnici zajíce, kterého si smrt ještě nevzala úplně celého, zadní nohy měl rozdrcené. Dodělal ho klackem. Za co všechno si člověk zaslouží peklo. Grabulka o tom také přemýšlela, když se do ní třepila tma.

Její sen byl o městě se sochami. Kamenní lidé z něho lezli, tříštili se o sebe. Pukaly jim obrovské hlavy. Vše se sesunulo na jednu hromadu. Sedla si na hranu rozdrobeného města a myslela na soumrak. Dlaní jsem si podepřela bradu.

7. 2. 2006

Je noc a tichou krajinou jdou unavení lidé. Jdou dlouho do kopce, sníh se jim dostává až k pasu. Musí pečlivě vybírat, kam zanoří své stopy. Na stromech je sníh v té úplňkové noci až příliš vidět. Jdou kolem rozbouraných domů, na kopcích jsou trosky obydlí, studené mrtvé trsy stěn, které se vynořují z navátého sněhu.

„Tady je ten památnej strom… Tady někde,“ ukazuje Marek rukou na tlusté rozvrstvené kmeny. Jdou dál. „Nehte mě tady. Jděte!“ říká Helena se zoufalým smíchem a paroduje sentimentální scény z katastrofických filmů. Není na podobné výstupy zvyklá, sníh se jí dostává až k pasu, nohy zvedá pouze silou vůle, protože všechny ostatní síly už vyčerpala. Často už se dobrovolně kácí do sněhových peřin, cítí, jak má provlhlé nohy, jak se jí na kůži lepí zpocený svetr.

„Já už vážně nemůžu!“

„Budeš muset,“ řekne Jitka, ale dost drsně a razantně, takže Helena ví, že ji nikdo nikam neodnese a že opravdu musí. Tak jen poslušně následuje Jitčiny stopy. Došli až k závoře a za ní cesta! Nebude muset tolik zvedat nohy. Prostě povleče svoje zkřehlé unavené tělo až do roubenky, kde mají přespat. Chtělo se mi zvracet. Jitka mi dala tabulku čokolády. Batoh na zádech už jsem ani necítila, nic jsem necítila. Jenom únavu, vyčerpání a neodolatelnou touhu zanořit se někde do příkopu a usnout. Občas šla se zavřenýma očima.

„Tohle bylo fakt nečekaný, s tím jsem nepočítal, že tu bude tolik sněhu,“ řekl Marek nejistě, jeho hlas se roztřepil do chrapotu.

„No, to ti tak budem věřit, schválně si to takhle vybíral…,“ odpověděl kdosi a jeho hlas zanikl v chichotu ostatních vyčerpaných lidí. Marek vyndal termosku a nalil do uzávěru horký čaj s medem. Byla jsem tak zmordovaná, že se mi stříbřitá nádobka třásla v ruce. Kolem vystupovaly chalupy, dostávaly ostřejší obrysy. Šedě žíhané kotě se nám zapletlo pod nohy, když jsme míjeli rozcestník. Už jenom dva kilometry. Marek mě pohladil po tváři. Pak se sehnul, aby mi pošeptal, že mu snad s nikým ještě nebylo tak dobře! Byla jsem sešvihaná mrazem a únavou a začaly mě štípat oči. Slzy se ze mě vyvalily, a tak jsem řekla, úplně bez hořkosti jsem řekla, že ti věřím. Pak jsem se ještě o tebe zapřela, chvíli jsi mi prodýchával ruce.

„Jak sem se tam zanořila, né? Už se mi ani nechtělo zvedat nohy, no to byla síla.“ Heleně jazyk zakopával o zuby a o patro. Zavřela oči a zavěsila se do Jitky. Roubenka stála za potokem. Divoká mrazivá voda podemílala zledovatělé břehy. Sledovala chuchvalce sněhu na průsvitných plástvích. Snažily se uzavřít potok, ale na to je třeba ještě většího mrazu. Průchod roubenky, který byl zatím nezabydlený, byl plný psího a kočičího žrádla. Nalevo se otevřely dveře do tepla. Lenka nás vítala, tlustý cop hustých červených vlasů se jí volně pohupoval až k pasu, když nás vedla dovnitř chalupy. Že prý bude muset brzo ráno vstávat, tak ať si usteleme, kde chceme, na zemi, na pohovkách. Dali jsme si ještě panáka, úplně mi rozřezal tváře horkem. Chtělo se mi už jenom odpočívat. Opřela jsem se zády o teple oddechující kamna. Marek mluvil o tom, že někteří můžou jít ještě dál. Vysvětloval jim cestu. Asi pět lidí skutečně po krátké přestávce opustilo roubenku a šlo zpět do úplňkové noci. Helena kroutila nechápavě hlavou. Bylo mi krásně. Svlékla jsem si mokré věci a v tričku a suchých ponožkách si vlezla do spacáku. Spala jsem na pohovce. Čekala jsem ještě, až uslyším pravidelné výdechy. Byla jsem tak roztrhaná tím úplňkovým pochodem, tím, jak jsem sledovala podemleté ledy a studené kusy rozbouraných domů…, ležel vedle ní. Vzala si rozpačitě jeho dlaň, která se po několika minutách začala potit. Šeptal jí o tom, jak takhle došel do Říma, jak mu únavou celé tělo práchnivělo, měl skřípnutý nerv a posledních sto kilometrů musel dokulhat. Ale v létě že půjde do Španělska, dojde až úplně na poslední cíp země, kde člověk vidí jen vrásčitou kůži moře.

„A jaký to je, dojít až na konec…?“ zeptala se, ale už u toho usínala.

„Začneš se zase těšit domů. Teda máš i strach, co bude, ale těšíš se.“

Helena šeptala už v polospánku: „Můžu tě doprovodit? Aspoň kousek?“

(2. 4. 2006)

Ve vaně leželo malé tělo. Vlasy k ramenům, na koncích zakroucené do spirálek, ve vodě tancovaly podle pohybu celého těla. Krásná jako přestárlá víla; říkali jí Grabulka. Jmenovala se totiž Grabulková a často, i zamlada, nosila šátek svázaný dole pod bradou, proto jí začali říkat tetka Grabulka. Ve stáří s tlustými brýlemi, slepenými izolepou, sledovala celý den telenovely a naříkala si na nohy. Teď tu nahá splývala s bílou vanou, jen pár fleků se dotklo její kůže. Babička ji něžně omývala vodou. Něžně se jí dotýkala, někde ale nezvládla své roztřesené dlaně a ublížila mrtvé kůži příliš pevným stiskem.

Babička vyvzdychala ze sebe smrt a snažila se zapomenout, co se stalo den před tím, než Grabulka naposled vydýchla. Jenom upřeně sledovala hrany hnědé skříně, naříkala na bolest. Když umírala babiččina maminka, zavolala si všechny k sobě. Seděla na židli. Hlavu měla svěšenou dolů, protože už neměla vůbec žádnou sílu. Mluvila pomalinku o tom, že je s nimi všemi naposled. Že už se neprobudí. Pak zavřela oči a umřela. Grabulka měla ale těžkou smrt; babička nedala jinak a rozhodla se sama omýt její tělo, protože nebylo na světě nikoho, kdo by to mohl a chtěl udělat. Ošetřovatelka jí to celé popsala.

Ten den si strašně stěžovala na bolest v podbřišku, ačkoli v sobě měla mnoho léků tlumících člověka a jeho rozklad. Chvílemi skučela a už vůbec nevěděla nic o lidské důstojnosti. Když bolest ustala, protože už nebylo třeba bolesti, když opět rozlišovala sama sebe a věci kolem, rozhodla se vyjít ven, naposledy vidět slunce, protože cítila konec. Ošetřovatelka ji podpírala, vlastně ji nesla, protože Grabulka vážila sotva čtyřicet kilo. Postavila ji na zápraží, ale ona se jak hádě sesunula z jejího objetí a roztloukla si hlavu o beton. Babička mi o tom říkala pomalinku, trhaně, o tom promáčklém, jen malinko otevřeném ďolíčku na jejím čele.

Země tam byla vyprahlá jako dlouho otevřená ústa, nikde nic tak agresivně a vtíravě nerostlo jako teď. Byla tam jen smutná nažloutlá tráva, pobožně sklopená a žadonící o spršku slin. Od té doby, co se louky a stromy bolestivě zazelenaly, se mi nechce myslet na tu zem, na tu vlhkou zablácenou zem, bez vyprahlin. Dítěti, které nemá naprosto nic společného s historií jedné mrtvé ženy, jež má pouze rodiče, co koupili dům i s jejím bloudícím duchem, se drolí kůže z pat, protože běhá jenom naboso. Loupe bělavé cárečky, fascinováno bezbolestným ničením vlastního těla. Kůži hází do ohně; a čichá. Včera hodně brečelo. Morče, které tisklo do dlaní, se mu vysmeklo a spadlo do horkého popela. Tak tam stálo, ubrečené dítě, když máma vymývala morčeti rány heřmánkem. Vypadalo jako jeden velký bolák a srst mu už na zádech nikdy nevyrostla, ale přežilo.

Tam v tom baráku, kde tetka Grabulka tolik vyčetla smrti, prý přešlapuje její duch. Párkrát někoho viděli, jak jde se sekeromotykou směrem k zahradě, ale vlastně jen spatřili jakýsi závan, který pokaždé hned zmizel. Zemřela na zápraží, kam do pukliny v betonu lezla její krev poté, co se prodrala z rozbité hlavy. Na jejím náhrobním kameni, zaraženém na nedalekém frýdlantském hřbitově, se nápis „Odpočívej v pokoji“ tříská o svůj vlastní význam.

Babička sedí u okna a pozoruje tmu. „Je jí teď líp,“ řekla, jako by skutečně věděla, jak jí teď je. Přišoupla si rozklepanou rukou svůj hrneček. Já jsem ji objala, dotkla se ulepeného zpoceného čela svými rty a nevěděla, jestli jí to mám vyvracet. Chtělo se mi řvát, chtělo se mi vřískat strachem.

Tu noc jsem nemohla spát, šla jsem se podívat na babičku, která byla překlopená ve své promáčklé posteli, pravou ruku na tváři, vlasy čerstvě umyté, učesané. Oddychovala klidně. Ráno mě vzbudila její slova. Stála ve dveřích mého pokoje a skřípavě recitovala: „Ptáčkové už dávno vstali, modlitbičky zazpívali, a ty ještě spíš, že se nestydíš.“ Když jsem přes sebe přetáhla peřinu, jako že je mi úplně jedno, že ona je ranní ptáče, strhla ji ze mě: „Ach, do kdy chce Helenka spát, honem, musíme pracovat, práce volá!“ A tak jsme pracovaly, sledovala jsem její suché ruce, jak přebírají hladké fazole, a říkala jsem si, už nikdy, nikdy proboha se nesmíš zmínit o Grabulce.

Dneska bylo krásně. Vše dýchalo do jara. Mělo to novou naději, která vykukovala zpoza umírajícího sněhu, křečovitě se držícího nahnilých tenkých krků trávy. Ve světlech velkoměsta se ztrácím já. Já, která jsem se neztratila ani sama v sobě, se topím v tom obrovském světě a stéblo, kterého jsem se chytala přes dvacet let, mi zůstalo roztřepené v dlani. Nařízlo mi kůži mezi prsty, jak bylo ostré a nebezpečné.

Na ojedeném keři zpívá jeden zapomenutý vrabec. Ještě minulý týden bylo vše pokryté vrstvou sněhu. Na okapech se hromadily plástve ledu a hrozily, že spadnou, jakmile slunce nepřestane svítit. Nahnilá kořeniště trav zkouší znovu žít. Je tak jednoduchá, ta země. Je to jen hlína, umím ji už nazpaměť. Jen obyčejná hlína s žilovím vlhkých kořenů. Zkouší to celé znovu.

Radek nabodl na tupý, stářím ohryzaný nůž kus špeku. K tomu hodil do tukem rozbahněných úst cíp cibule a všechno to zajedl tvrdou kůrkou starého chleba. Na zdech v jeho bytě visely trsy suchých kopřiv a prázdné skoby. Vyprávěl o praseti, které jim tak hrozně ztloustlo, že si muselo vždycky zapřít obočí o vrátka, aby se mu tlusté převislé víčko roztrhlo a ono mohlo vidět. Prý brzy zemře. Srdce že to neunese a praskne. „Já říkám, do měsíce je po něm,“ a hranou pěsti bouchl do stolu, aby to uzavřel.