Znění tohoto textu vychází z díla Žluté oči vedou domů tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Torst v roce 2007.

 

§

Text díla (Markéta Pilátová: Žluté oči vedou domů), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

 

Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 

Verze 1.0 z 6. 10. 2017.

 

 

OBSAH

Paní Hrubešová nepřišla na čaj (Marta). 10

I. 10

II. 11

III. 12

Chyba (Lena). 14

I. 14

II. 15

A co dál? (Marta). 17

I. 17

II. 18

Pryč (Lena). 20

I. 20

II. 21

III. 22

Dyť to seš přeci ty (Marta). 25

I. 25

II. 27

Jednou se to dozvím (Luiza). 29

I. 29

II. 31

Dopis (Maruška). 34

I. Chyba! Záložka není definována.

Droga (Marta). 38

I. 38

II. 39

III. 41

Nejlepší partie (Lena). 43

Rozhodnutí (Maruška). 46

Lži (Jaromír — vzpomínky zachycené na místech, kde čas není). 50

I. 50

II. 51

III. 53

IV. 55

V. 56

VI. 58

Vysvětlování (Marta). 61

I. 61

II. 63

III. 65

VI. 66

Poslední tanec (Jaromír). 69

I. 69

II. 70

III. 72

Sebe nemůžu dát (Lena). 74

I. 74

II. 76

III. 78

IV. 80

Láska se někdy přihodí (Marta). 82

I. 82

II. 83

II. 84

Teresa (Lena). 86

Sen (Jaromír). 88

II. 91

Nové rozhodnutí (Luiza). 93

I. 93

II. 97

Stesk (Jaromír). 99

I. Chyba! Záložka není definována.

Miluji tě (Marta). 102

I. Chyba! Záložka není definována.

Válka (Lena). 104

Vztek (Marta). 109

Plány a zábojný (Maruška). 111

I. 111

II. 112

III. 114

IV. 118

V. 122

VI. 123

Stopař a já (Lena). 126

Pomsta (Marta). 128

Tady a s ním (Lena). 132

I. 132

II. 133

Domů (Marta). 135

II. 136

III. 138

  

 

Osoby a události v knize zachycené
 jsou založeny výhradně na imaginaci autorky.

  

 

 

Nechci mít něco svého, dokud nenajdu místo,
 kde já a věci budeme k sobě patřit.
 A pořád si nejsem jistá, kde to je.
 Ale vím, jaké to tam je.

— HOLLY GOLIGHTLYOVÁ

Paní Hrubešová
nepřišla na čaj
(Marta)

I.

Paní Hrubešová nepřišla do klubu na čaj. Bylo k poledni a všechny dámy se jako obvykle shromáždily v přední místnosti nad větrníky s červenou třešničkou bez pecky. A paní Hrubešová nikde. Bylo to divné, protože za těch padesát let, co žije v São Paulu, nevynechala ani jednou. Jenže tady není. Nasednu tedy do auta a jedu se podívat, co s ní je. Nebydlí daleko, a tak za pár minut buším na její dveře. Nakonec je musíme s domovníkem vyrazit, protože nikdo neodpovídá. Paní Hrubešová leží v posteli a je celá pomuchlaná a mrtvá. Jsem praktická, a tak si pomyslím, že než přijede její syn, paní Hrubešová určitě ztuhne a do rakve bude muset tak pomačkaná. Rychle najdu v staré, poctivě smontované skříni plné kuliček proti molům černé hedvábné šaty. Navleču je na paní Hrubešovou a zatlačím jí oči. A mám pravdu, než syn přijel, trvalo to dlouho a paní Hrubešová celá ztuhla.

Nacházím se takřka na přelomu sedmiletého období. Tak jak nás to učili ve waldorfské škole v nóbl čtvrti a měli zřejmě pravdu. Každých sedm let se mění osobnost člověka, nebo se mu mění život, což souvisí. Můj život se změnil v jakousi parodii na pečovatelku pro staré lidi. Tedy potom, co jsem se vrátila po dvou letech z Prahy. Mojí mámě, o kterou se starám, je najednou skoro osmdesát a tety z klubu Nový Slovan, s nimiž jsem se vídala každou středu v měsíci, jsou najednou staré babky, které mi volají domů a chtějí někam odvézt, něco přivézt nebo si povídat. Takže jezdím, povídám si a zatlačuji oči mrtvolám. To je tedy můj život. Ten, co žiju teď. Neměla jsem se sem vracet. Nebo měla? Jak jsem ale mohla přinutit mámu, díky které pobírám každý měsíc rentu, aby se odstěhovala do Evropy? Do Česka, do Prahy, do poměrů, kterým nerozumí? Nemám sílu s ní bojovat, ani nechci, nemám její vyřídilku, její způsoby, její gesta a její argumenty. Tak jsem zase tady. Zase se bojím jít do banky, aby se na mé auto nepřilepili motorkáři, co si dávají znamení, nejeli se mnou až domů, nepřiložili pouličnímu vrátnému, co nám hlídá domy, k hlavě kvér a nedonutili mě dát jim všechno, co jsem vybrala, jako se to stalo onehdá sousedům. Zase vnímám cukrovou vůni melounů na trhu, úsměvy všech kolem, lehkou tenzi dusného jara, jím ovoce, které jsem si v pražské zimě představovala ve snu. Jsem zase tady. Zase. Prodírám se smradem z tisíců fabrik, chodím povinně volit, uvažuju, jestli je můj pes dostatečně ostrý, aby odehnal všechny, kdo se ke mně přiblíží, vozím babičky na trh a zpátky a poslouchám máminy čím dál zmatenější antroposofické teorie.

Moje dilema vlastně není moje dilema. Prostě jsem ho zdědila. Vrátit nevrátit, to jsem slyšela milionkrát, milionkrát stejné pochyby, stejné výčitky, stejné nářky po rodné hroudě, a zároveň ten těžko definovatelný odpor k ní. Moje rodná hrouda je São Paulo a jejich zase byla Praha, nebo Zlín, nebo Brno, nebo Plzeň nebo jak se všechna ta mytická místa jmenují.

II.

Matka byla blondýnka s malým zadkem a svářečskou kuklou. Tu si nasazovala, aby předváděla dělníkům v brazilských továrnách tvrdost ocele, kterou prodával můj otec. Byl to reklamní trik a zaručeně fungoval, protože když sem v osmačtyřicátém přijeli, bylo São Paulo díra, co neměla ani milion obyvatel. A z toho milionu jich bylo víc jak tři čtvrtiny velkých chlapů s ohromnou schopností považovat blondýnu za Pannu Marii nebo Máří Magdalénu. Tak moje matka svařovala, otec prodával, ale protože to byl víc účetní než podnikatel, začal své Panně Marii počítat i gramy masa na žrádlo pro psa. To by nebyla máma, aby se z takových počtů nevyvlíkla. Dovezl ji sem, zachránil před komunisty a myslel si, že mu bude vděčná tak, jak to viděl u brazilských ženských. Jenže se přepočítal, máma místo vděku zahodila svářečskou kuklu a červené boty na podpatku, v nichž celou tu svářečskou parádu v přímém přenosu předváděla, a udělala se pro sebe. Nejdřív se rozvedla, pak si navlékla montérky a začala v jedné garáži prodávat nářadí. Ještě než dala svému účetnímu kopačky, prohlásila, že od něj už nic nechce. Nechala mu všechno, nástrojařskou fabriku, ponky a nevzala si ani tu proslavenou kuklu.

Začala pomalu, ale všechno jí kvetlo pod rukama, chlapi se jí báli, protože sice pořád byla blondýna s malým zadkem, ale taky se z ní stala jejich šéfová, co jim dává na chleba pro jejich ženské, co jsou jim vděčné.

Můj život nějak nedrží pohromadě, protože z neustálého přemítání, jestli jsem doma tady nebo tam, nějak vyklouzl jeho smysl. Tedy nejsem šťastná. Matka byla a asi určitě ještě pořád je, i když všechny kolem sebe uráží a vždycky hledí hlavně na to, aby byli lidi kolem ní pěkně v lati a o stupínek níž. Její posedlostí je „úroveň“, tohle slovo používá nejčastěji. São Paulo má úroveň, Praha nestojí za nic, ale má taky trochu úroveň, tenhle obchoďák ji nemá a tamten zase jo. Nenávidím ji za to, jak je ve své aroganci šťastná.

III.

Přijel syn paní Hrubešové. Vyřídil všechno papírování kolem úmrtí a teď je v mém domě plném německého selského nábytku, co si máma přivezla z Prahy. Jel celý den a celou noc ze vzdáleného amazonského státu, kde mu právě zkrachovala živnost. Teď mu umřela i máma a on mi tu v kuchyni vypráví, jak vlastně přišel o všechno. Vařit ho naučila paní Hrubešová, knedlíky dokázal uhníst i z nepoživatelné maniokové mouky a léta se živil jako lodní kuchař. Když si našetřil nějaké peníze, rozhodl se, že si postaví v amazonské džungli vývařovnu pro lesní dělníky, co si myslí, že stromy jsou tady od toho, aby se kácely, a zvířata, aby se jedla. Což si ostatně český kuchtík myslel taky. Postavil pěknou lesní kuchyni s ještě pěknější jídelnou a lesníci se jen hrnuli. Celí poštípaní od komárů a jiné podivné havěti se cítili dobře pod velkými sítěmi, přes které nepronikl ani komáří bzikot. Dávali si knedlíky z maniokové mouky, cpali se bramboráky s příchutí cupuaçú a připadali si jak v nějakém exotickém hotelu. Bylo to terno, než se to stalo. Neopatrná pomocná kuchařka zapomněla vypnout světla a pořádně zajistit sítě v horním patře jídelny. Kuchaře probudil strašný rachot a řev. Do kuchyně nalezly opice a lenochodi a shazovali dolů plné hrsti příborů, talíře a strkali pracky na knoflíky mixérů a mixovali všechno možné, hlavně sebe. Byla to ohavná spoušť a zachránil se jen jeden lenochod, ostatní pořezané a pomixované opice museli odvézt do útulku pro divokou zvěř a lenochod teď sedí v kuchařově autě v ohromné bedně s poraněnou tlapkou.

Takže k těm babkám, co je vozím na buddhistické slavnosti a do baptistických kostelů nebo ke katolíkům na mši, mi ještě přibyl doma kuchař s lenochodem. Klidně ho tady nechám, než se trochu dá do kupy a než zapomene na to, že paní Hrubešová umřela, a na vztek na všechny opice světa. Přemýšlím, co se mnou asi tak bude za sedm let, jestli máma bude mrtvá, nebo nastěhovaná u mě doma, protože už nebude moct být sama. Na tu dobu se netěším, nedovedu si představit, jak se s ní hádám o každou blbost, hlavně o to, jestli to Steiner myslel tak nebo onak a jestli se má pro blaho příštího antroposofického společenství udělat to nebo tamto. Je mi líto, že jsem ji nikdy nepochopila, a hlavně mě štve, že ona to ani nepostřehla. Kouřím dnes už druhou krabičku a máma načíná třetí. To je asi jediná věc, kterou jsme schopné dělat společně. Sedíme a kouříme, máma láteří na komunisty, co kvůli nim musela opustit Libušinu vlast, je totiž posedlá hledáním geniů loci, takže vždycky strávíme nesmyslné hodiny na ještě nesmyslnějších místech, která prolézáme odshora dolů, ze severu na jih, aby matinka cítila ty správné vibrace kosmických energií. Lenochod leze po dvoře a z packy si už po šedesáté třetí sundal obvaz.

Chyba
(Lena)

I.

Sedím na koni, pokolikáté v mém životě, nedokážu spočítat. Jenže dnes je to přeci jen poprvé. V srdci se mi roztahuje úzkost. Studuju oči mých nových spolupracovníků, nebo zaměstnanců, nebo kovbojů. Breta, Zé, Dó a sotva šestnáctiletý Slavomir. Moje parta, moji nepřátelé, moji podřízení, můj tým. Čtu všechno, co si myslí, v těch jejich očích barvy kakaového prášku. Jsou napnutí jak mladý býk, než poprvé zaútočí. Jsem pro ně stará ženská, i když je mi pětadvacet. Podle nich bych měla mít dítě, manžela a špek na břichu jako všechny indiánky a mulatky kolem. Dó má devatenáct, ženu a roční dítě. Cítí se jako skutečný muž. A já jsem pro ně holka, co se vždycky motala kolem krav, překážela, jezdila jak blázen na těch nejjankovatějších koních a pak na nějaký čas zmizela kamsi do města, na Mars, odkud teď k jejich hroznému neštěstí spadla.

Dívají se na mě, nevědí, co říct, popotahují si rukávy na umolousaných košilích, snaží se někam schovat a je jim hanba. Hanba je to, že jim bude poroučet stará ženská, co si na ni přestali pamatovat. Nevím, co říct, nevím, jestli ještě vlastně umím jezdit rychle na koni, abych jim stačila, nevím, jestli se býků nebojím, nevím, jestli tady budu k něčemu, ale jedno je jasný, vím, kdo jsem. Jsem Lena. Rozhodnutá žít na farmě a něco udělat. Pomoct mámě s farmařením a udělat pro farmu a pro zvířata tady něco užitečného. Je to moc, nebo málo, čert ví a čert to vem. Podívám se naposled do těch tváří a na ústa, co o mně vykládají po okolních vesnicích, že do půl roku přijde farma na buben. Pobídnu koně.

II.

Strašně dlouho se to táhlo, než se všechno sehrálo. Dny čekání na každou mou chybu, potměšilé pohledy kombinované se strachem, že vybuchnu a pošlu je všechny pryč a najmu nové lidi. Jenže kdybych to nakrásně udělala, budu se potýkat s tím samým jen v bledě modrém. A tyhle kluky aspoň znám z dětství, pamatuju si, který z nich mě hodil do řeky a rychle mě zase vytáhl, protože viděl, jak se blíží kajman. Vzpomínám si, jak malej Dó pořád smrkal do rukávu a jak ho moje máma, co vedla farmu přede mnou, jednou za to lehce přetáhla bičem po kaštanovém nose, takže už si ho do rukávu víckrát neutřel. Jenže se to táhlo, ta důvěra-nedůvěra, ta trpělivost-netrpělivost. Napětí spolu s dřinou na farmě mi nedělalo dobře. Všichni jsme čekali, že se něco stane. Věděli jsme to. Bylo to napsané v pohledech krav a ve stínech ptáků tutú. A tak se to stalo. Sháněli jsme stádo mladých březích krav a já jela napřed, chtěla jsem na Bretu počkat za jedním ostrohem džung­le, aby se nám líp nahánělo. Vnořila jsem se do houštiny plné povykujících tukanů a v šeru jsem si najednou uvědomila, že nevím, kde jsem. Místní indiáni a míšenci říkají, že v džungli přestane existovat čas, když zajedete příliš hluboko. Měla jsem intenzivní pocit, že ten okamžik přišel a čas zmizel. Nepanikařila jsem, jen jsem pustila uzdu a má klisna Jaquelina si to namířila domů. Koně se v džungli neztratí, to je – když čas zmizí – jediná jistota. Vynořila jsem se ale na úplně jiném místě, než jsem čekala, a proti mně se hnalo stádo. Prostě jsem to spletla. A taky jsem poprvé ucítila, že moje neochota naučit se práskat řetězem s kusem kůže na konci bude mou další a poslední chybou v životě. Stádo jsem totiž mohla otočit, kdybych ten řetěz měla a uměla s ním kroužit nad hlavou. Breta by uslyšel práskání, uslyšely by ho i krávy a při troše štěstí bych mohla přežít. Teď se na mě valilo několik set tun masa a já se svým směšným koženým krátkým bičíkem prosila Panenku Marii, bohyni Jemanjá a všechny proměny Buddhy, aby mi pomohly. A pak jsem pobídla Jaquelinu a tryskem se rozjela proti stádu, ječela jsem jako šílená a řítila se přímo na špičaté rohy – když už mě mají rozmačkat, tak se vší parádou, nebudu na to trpělivě čekat. Stádo se sice nezastavilo, ale krávy se rozestupovaly a Breta tu divnou uličku zpozoroval, jako by mu došlo, co se děje, zapráskal řetězem, vydal táhlý pokřik a změnil směr dusajícího stáda. Projela jsem tryskem kolem něj a pak jsem sesedla a svalila se do ostré trávy. Bylo nám jasné, že to, na co jsme čekali, byla moje chyba. Chyba, na niž se dá navázat, která nebude zapomenuta a já už nebudu farmářská dcerka, co přišla rozkazovat, ale kovbojka, co se musí naučit práskat řetězem.

A co dál?
(Marta)

I.

A co dál? zeptal se exkuchař. Říkala jsem si, že to se tedy opravdu ptá té pravé. Té, která si tohle říká každých sedm let a sedm dní v týdnu. Nabídla jsem mu černý německý chleba, co jsme se učili péct ve waldorfské škole, a jak jsem ten chleba krájela, vzpomínala jsem si na německá slovíčka, co se týkají pečení. Vzpomněla jsem si jen na dvě slova, a pak jsem toho nechala. Taky se mi vybavilo, jak jsem nenáviděla všechny ty nesmyslné dovednosti, co do nás ve škole vkládali. Pantomimický tanec – ten jsme všichni svorně nepochopili a dodnes, když se s bývalými absolventy sejdeme, pukáme smíchy, když zkoušíme zatancovat jaro. Taky se mi vybavují přesné účty, co mi moje maminka každý rok předkládala. Chtěla jsem do normální školy, kde by na mě mluvili portugalsky, kde bych se naučila dobře nepravidelná portugalská slovesa, která mi dodnes dělají potíže. Pokaždé, když jsem chtěla na státní školu, máma vytáhla ty účty, co za mě už dopředu ve waldorfské škole zaplatila, a já se těch vysokých cifer tak bála, že jsem se přestala cukat. Bavily mě jen ruční práce, bavilo mě vyšívání a látání ponožek, možná proto, že stará Němka, co nás učila, neměla ráda vlastní jazyk, pohrdala svou vlastí, z níž utekla před Hitlerem, a zásadně s námi proti všem regulím školy mluvila portugalsky. Nikdo z nás ji nikdy neprásknul, protože jsme všichni měli k němčině podobný vztah jako ona. Jenže ona potřebovala práci, a tak látala ponožky v německé soukromé škole, a my jsme museli poslechnout naše excentrické rodiče, co si mysleli, že němčina a Steinerova antroposofie nás zachrání před barbarskou portugalštinou a nevzdělaností třetího světa. Tohle jsem pochopila později a vlastně jsem ty účty i tu naivní matčinu představu hodila za hlavu až v Praze, kam jsem odjela, abych před mámou utekla. Až tam mi taky došlo, že vůbec nic neumím, kromě toho, že vím, jak se německy řekne „vytáhneme těsto z trouby“. Jenže ve městě, kde už královnou dávno byla angličtina, mi němčina k ničemu nebyla, a když jsem někomu neprozřetelně prozradila, že mám maturitu na waldorfském lyceu, nevěřil, že něco takového existuje.

Jsem umělecky nadaná, to nám ve škole říkali všem, to bylo jediné, co se našim rodičům nezamlouvalo. Většina z nich kromě mé matky o Steinerovi nic nevěděla a jediným snem bylo evropské vzdělání pro jejich děti. Rozpoznávali v nás ve všech umění a mně říkali, že mi jde malování. Malovala jsem velké rudé fleky a v nich létali černí ptáci. Pak jsem přešla na zelené fleky a ptáci byli růžoví. Vyšívala jsem je i křížkovým stehem a dokázala bych vytvořit podobně nesmyslný vzor na šálu, kdyby se nějaká v São Paulu hodila. Nakonec jsem to opravdu udělala, když mi přestaly v Praze chodit šeky od matky, která se nechtěla smířit s tím, že jsem odešla ze třetího světa do dalšího podobného, co má jen trochu úroveň.

Upletla jsem šálu, na ní se vyjímal velký zelený flek a černý pták si to letěl směrem ke střapcům. Pak několik dalších. Zanesla jsem to do zastrčeného krámku jedné začínající módní návrhářky na Vinohradech a dostala pár tisícovek. Zaplatila jsem v paneláku nájem a koupila si instantní polívku a další vlnu. Na příští šálu usedl jiný pták a já ji po dvou dnech zanesla do stejného butiku. Návrhářka už první šály prodala, a tak si vzala i ty další. Pak chtěla šaty. Upletla jsem jedny za čtrnáct dní, na břichu seděl černý pták ve žlutém hnízdě.

II.

A najednou mi došlo, že je jedno, kde jsem, jestli se mi černí ptáci slétají na ruce v Praze nebo v São Paulu. Když jsem poprvé vyšla ven z paneláku po třech týdnech nepřetržitého pletení, ucítila jsem v plicích studený vzduch zanedbaného šedivého parku a snažila se připomenout si, že v Brazílii právě začalo léto, děti odjely na prázdniny a všude jsou dvojnásobné ceny. Ten pohled na druhou stranu zeměkoule, který se odehrál v mé hlavě, mě naplnil nesmírným uspokojením. Ulevilo se mi, že v Praze léto není, že když vypláznu jazyk, přistane na něm vločka, a že se můžu zabalit do vlastnoručně upletené šály, kterou jsem ještě nestačila prodat. Šla jsem dlouhou procházkou na Smíchov, hleděla do směšně maličkých výloh u Anděla a vzpomínala na obří „shoppingy“ São Paula. To byla taky úleva a zároveň v ní klíčila i obava z malosti, trochu klaustrofobní a chorobná, ale přeci jen stála za povšimnutí. Vyrostla jsem ve městě, kde se všechno počítá na miliony – lidé, domy, zvířata, džungle, řeky, všechno je nesmyslně velké a v té velikosti se ukrývá možnost volby. Volba často dopadne špatně, ale jen její možnost je uklidňující. V malé Praze, kde je všechno dané stovkami lidských vztahů, mraveništěm konexí a známých tváří, se člověk musí vmáčknout do vymezeného prostoru a naučit se v něm přežít. Tam, kde teď právě stromy začínají usychat pod pekelným sluncem, člověk nemusí znát nikoho, musí mít ale peníze na to, aby ty neznámé lidi mohl podplatit, pokud chce něco vlastního začít. V Praze stačilo zajít na úřad, vyplnit pár lejster, a za chvíli jsem měla živnosťák na pletení doma. Nikdo nechtěl žádnou obálku bokem, všechno vyřídily ženy s oloupaným lakem na nehtech za plastikovou přepážkou. V osmnáctimilionovém megaměstě na druhé straně zeměkoule bych na něj čekala tři roky a obálek bych nastrkala nepočítaně a na každém notářství, kterých musí člověk obejít přesně dvacet pět, než dojde k rozhřešení a je mu vystaven důkaz o jeho počestných podnikatelských úmyslech.

Sedla jsem si na kávu do baru, kam chodím poslouchat jazz prošlý jak včerejší jogurt. Uhlazený typ s prošedivělými mastnými kudrnami mi sdělil, že vypadám moc exoticky, s mýma namodralýma očima a bláznivě černýma vlasama. Řekla jsem mu, že matka je Češka z Plzně, ale že mám dvojí občanství. Smál se mé češtině protkané výrazy z třicátých let, které používá máma a co tady znějí jako lingvistické vykopávky ze starověku. Ptal se, jestli bych občas nechtěla stát za barem nebo roznášet kávu, můj právě se rodící talent pletařky na volné noze ze mne ještě asi nečišel. Představila jsem si, jak večer v šest odcházím do jazzem prošpikovaného ovzduší, kde se scházejí novináři a studenti na panáky a černou kávu, a řekla jsem, že to můžu zkusit.

Pryč
(Lena)

I.

Kovbojové vybrali tukaní hnízdo. Tvrdili, že tukaní máma odletěla a nechala potomky hladovět a že je zachránili. Kecy. Byly to kecy. Snažili se vylhat, když jsem se podivila, že nesou dvě vyzáblá tělíčka s ohromnými zobany v krabici. Chtěli si pořídit další hračku, co se o ni přestanou zajímat přesně v okamžiku, kdy hračka začne cokoli potřebovat. V tomhle se bolestně podobají lidem z měst, kteří si pořizují drahé bojové psy, aby je vypustili někde u krajnice, když je přestanou zvládat. Neznám nikoho lhostejnějšího k přírodě, než je kovboj. V osamocenosti farmy, na kraji pralesa vnímá přírodní cykly a zvířata jako něco neobyčejně odpudivého, co nestojí za pozornost. Nejhůř jsou na tom jejich psi, co mají červy, přestože se dá za pár centů v blízkém městečku koupit lék. Jsou vyzáblí a dostávají jen zbytky rýže. Když jsem nechtěla dát štěně své feny Bretovým dětem, Breta se urazil, ale vysvětlila jsem mu, že nechci, aby se na jejich dvorku popelil další vyhublý psí přízrak.

Zastavili koně a z krabice se vynořily dva žluté zobáky a ošklivá písklata kníkala. Dali jim mango, vodu, ale přesto jedno do ráno umřelo. Druhé nedochůdče vydrželo a nešikovně se kolíbalo v prachu dvora, křídla přistřižená, aby neuletělo a Bretovy děti je mohly kdykoli pohladit. Docela se mu dařilo, ale jednoho dne se děti špatně vyspaly, tukana zapomněly vysadit na jeho obvyklé místo na bíle natřené ohradě a dvě staré nenávistné slepice ho uklovaly k smrti. Bylo to jako zvláštní znamení, jako počáteční chyba před lety, kdy jsem se ztratila v pralesním tichu. Tentokrát nezmizel čas, ale veškerá naděje, že něco zlepším, změním nebo pohnu staletou nemilosrdností zdejších lidí. Už sice nestrkají kravám prst do oka, aby je utišili před očkováním, a dokonce už se nevyžívají v kohoutích zápasech, ale tukanova smrt vrhla nesnesitelné světlo na mé snažení. Řekla jsem mámě, že musím na čas odjet, na čas, jejž neumím definovat, určit, vyslovit. Řekla jsem jí, že mi musí pomoct, tak jako jsem jí pomohla já, když jsem přišla a dala do pohybu nové věci. Řekla jsem jí, že se vrátím, jen se musím nadechnout někde jinde.

II.

Od dětství jsem slýchala nejrůznější mýty: nejdůležitější z nich byl ten o komunismu. Válka přivedla babičku s dědou na zaoceánský parník a lístek do Brazílie stál nejmíň. Jejich útěk byl pochopitelný, logický a bylo to jediné řešení jejich trablů s židovským původem. Návrat byl jasně daný, ale jen se za mořem postavili na nohy, v Evropě všechno skončilo. Ještě dva roky čekali, ale pak začaly chodit poplašné dopisy o volbách, divné naivní víře v rovnost a bratrství, a toho se lekli. Komunismus se vynořil z dopisů příbuzných a jeho tvář rudé, všepožírající obludy se už nikdy nezměnila. Mezitím chodily zvláštní pohlednice plné nostalgických vět a kamenných mostů s barokními sochami. Máma je schovávala do krabice od sušenek a nesměla jsem si s nimi hrát. Mluvily jsme spolu česky, byla to naše tajná řeč, kterou otec neuměl, a vždycky když jsme si začaly něco česky špitat, odcházel do pracovny a práskal za sebou dveřmi. Psát česky mě máma nenaučila, protože to sama neuměla. Jen ta řeč babičky, dědy a mámy mi poskytovala tajemství a sbližovala mě s nimi až k nesnesení. To spiklenecké spojenectví přetrvalo rozvod rodičů a máma je pro mne mnohem bližší společník než kterýkoli můj milenec. Bylo tedy jasné, kam pojedu, kde načerpám další sílu přežít na farmě a zvládnout to, co jsem si předsevzala. Co jsem si vlastně předsevzala, mi ovšem začalo unikat. A hned v Ruzyni.

Seděla jsem v tramvaji a jela k jakési příbuzné, co mi měla na pár dní poskytnout první záchytný bod. Moje čeština lámaná jak starý chleba se drolila na prach, protože to, jak máma a babička s dědou mluvili, se rozhodně nepodobalo té řeči v Praze, navíc všichni pocházeli ze Slovácka, což rozhodně nic neulehčovalo. Když jsem se řidiče v tramvaji ptala na cestu a začala svým tož vyřčeným s portugalským přízvukem, málem mě nechal vysadit. Jenže člověk uvěří všemu, co si zamane, a když tomu uvěří, začne svou fixaci na nesmysl uskutečňovat. Teta otevřela dveře a řekla, ať si sundám boty. Ve svých ponožkách s papouškem na patě jsem si připadala jako nahá, ale pochopila jsem už v předsíni, že jsem přistála na jiné planetě a že je zbytečné chtít všechno hned. Teta Ludmila kouřila jednu za druhou, pekla zrovna bábovku a vůbec ji nezajímalo, jestli v Brazílii máme opravdu horko. To mne povzbudilo, ten naprostý nezájem o cokoli, co by se netýkalo přímo a jedině jí samotné, byl osvobozující. Nesmírnost toho ignorantství byla jako řeka, do níž se můžu ponořit a plavat si, kam chci. Neptala se vůbec na nic, na matku, ani na příbuzné, prostě mi jen líčila poměry v Praze, zimu, tmu, předražené zboží, malý důchod a alergii na kočičí chlupy. Nejdůležitější bylo, že ji nezajímalo, kam jdu, kdy přijdu ani jak dlouho zůstanu. Popravdě řečeno mne vůbec nevnímala. Jen jsem vyplnila další skulinu mezi šuplaty s pruhovaným pyžamem po nebožtíku Oldovi a velkou skříní na kabáty. Míchala jsem si už asi desáté ráno vlažnou kávu a blaženě jsem vnímala, že to únavné stádo krav je tak strašně daleko a že mám celý den na to, abych bloumala po pražských biografech a kavárnách. Kino v džungli neexistuje a já jsem každý den vyrážela se sešitem v ruce do města, kde jsem se vžívala do řeči předků, nasávala jsem ji jako guayábový džus, lokala jsem ji jako čistou vodu nezakalenou divným přízvukem a gramatickými chybami. Stávala jsem se Češkou. Přestala jsem na každé pozdravení odpovídat, že se mám výborně, začala jsem používat to záhadné jde to a dokázala jsem se postupně soustředit na čtení novin, které v džungli taky nejsou.

III.

Jako vrstvy zplesnivělé látky, jako stokrát zafačovaná a zhnisaná odřenina, jako stehy na prsou, které se mi rozestoupily poté, co jsem to nevydržela a začala po plastické operaci kouřit. V takových podobách a velmi zvolna dorážejí na můj klimbavý pobyt v Praze všechny vzpomínky na Brazílii. Pozoruji je, jako tenkrát ty stehy, a říkám si, bože, to jsem si ty cigarety nemohla odpustit, to jsem si nemohla nechat prsa jako dojná kráva, to jsem si to nemohla se všema chlápkama jen rozdat, a pak je už nikdy nevidět? Ke vzpomínání na lásku mne zcela nepřipravenou přiměla Ludmila. Ludmila s modrou plechovou konvicí v ruce, Ludmila, která se nikdy neptala, jaké je v Brazílii počasí, se najednou zarazila, když mi nalévala slabý šípkový čaj, a otázala se: „Ty vůbec nemáš chlapa?“ Nejdřív jsem si pomyslela, co je bábě po tom. Pak jsem se ale v duchu opravila. A proč vlastně ne, proč se nesvěřit zrovna Ludmile, které na mně sejde stejně jako na listech fíkusu. Řekla jsem: „Mám, ale spolu se mnou ho má asi dalších pět ženských.“ „Aha,“ odpověděla. Pak už jen dodala. „No, tak budeš z těch ženskejch jediná, co je v Praze.“

A já si najednou vzpomněla, co jsem vlastně měla v plánu, a na to, že hlavní důvod, proč jsem tady, je kromě mrtvých tukanů taky jeden muž s hnědým opaskem a zelenou košilí, co mi ho předpověděla kněžka afrického kultu. Přišla ze severu a přivydělávala si jako kartářka a bloumala z farmy na farmu a všem nám věštila snůšku pitomostí, z nichž se bohužel všechny ukázaly jako pravdivé. Když se postupně začaly plnit – Breta spadl z koně a polámal si ošklivě dvě žebra, Dóova žena prodělala těžký porod a máma začala trpět podivnou úzkostí –, vydala jsem se za ní znova. Pořádně jsem ani nevěděla proč, snad aby své předpovědi odvolala. Pročesala jsem všechny farmy podél paraguayské hranice, bloudila jsem v zemi nikoho, kudy se pašuje dobytek a kde mi hrozilo, že natrefím na bytosti, co nemají rády, když jim někdo kouká pod ruce. Vyptávala jsem se tuláků, co nosí zbraně a usazují se na nehlídaných pozemcích, brodila se přes potoky, kde spí kajmani. Našla jsem ji. Seděla u ohně na jedné násilím zabrané farmě, kde dávno nic nerostlo, protože tuláci neuměli zasadit ani mrkev, uměli jen sedět a čistit pušky. Čistila je s nimi. Měla na hlavě kšiltovku, na nohách sešlapané žabky, na kšiltovce byla rudá hvězda a ona se otázala: „Tak co, holčičko, co si hraješ na kovboje, už věříš na osud?“ Musela jsem si zděšeně přiznat, že její pichlavé oči jsou oči ďábla, co se mnou nemá ani trochu dobré úmysly. „Jo, tak nějak,“ vysoukala jsem ze sebe. „A co ode mne ještě chceš? Všechno jsem ti řekla, mám ti to zopakovat?“ „Asi to bude nejlepší,“ zakňourala jsem. „A jak to, že jsi mi tak najednou uvěřila, když jsi mě měla za pošuka, co vypráví nesmysly?“ nedalo jí to, aby si nerýpla. „Začala jsem strašně kouřit, začala jsem být nervózní, taky umřeli ti tukani, Breta leží v nemocnici a ten chlap nosí zelenou košili a má hnědej opasek,“ sypala jsem ze sebe. „Tak to sedí. A dál jsem ti to taky všechno už řekla. Jo a vyřiď své máti, že její farmu neobsadíme, jestli pošle dvě telata,“ namířila na mě starým kvérem. „A teď vypadni. Nebavíš mě.“

Myslím, že jsem svou nevírou urazila její profesionální hrdost, že jsem ji neměla hledat, ale to setkání mě ujistilo, že tyhle věci se prostě v divočině dějí, mizí čas a zasraný fušerský kněžky mají pravdu. Už jsem si dávno měla zvyknout.

Dyť to seš přeci ty
(Marta)

I.

Lenu jsem potkala v pražském kině. Seděla a do sešitku si zuřivě potmě něco čmárala. Že je Brazilka, bylo jasné hned, měla na sobě zelenožluté tričko. A na první pohled bylo vidět, že má plasticky vylepšená, dokonalá prsa Made in Brasil, co se u nás považují za samozřejmost, bez které slušná holka nevyleze na ulici. Musela si je nechat zmenšit, protože před lety se jí vlnila v triku mnohem objemnější munice. U pokladen jsem jí pak zastoupila cestu. „Oi,“ pozdravila jsem. Trhla sebou, jako by ji uštknul had. „Dobrý den,“ odpověděla šroubovaně. Pak se na mě pozorně zadívala a najednou se začala smát jako pominutá. „Marta, dyť ty seš přeci Marta!“ Řehtala se na celé kolo a nevnímala odcházející diváky dojaté filmem. Prostě Brazilka. Napůl bláznivé dítě, co se dokáže smát i brečet na sebemenší povel svého patetického srdce, a napůl kakaová žena s českými rysy, trochu boubelatá se zelenýma očima. Dosyta se nasmála a já pořád nechápala čemu. „Přece Marta, my dvě jsme spolu tancovaly v česko-brazilským folklorním kroužku v Paulu! Když chyběli kluci, tak jsme spolu tančily Českou besedu!“ Proboha. No jasně, vždyť je to Lena, potrhlá Lena, co jsem ji už víc jak patnáct let neviděla, co na ni nikdy nemyslím a co jsem ji upřímně nesnášela, protože byla starší a hezčí. A hlavně, nemusela chodit do německé školy dělat umění.

A tak začalo naše přátelství, které se mým panelákovým životem plným barevných bavlnek prohnalo jako stádo splašených valachů. Lena mi pověděla všechny novinky o tom, jak odjela ze São Paula do divočiny, protože její máma chtěla zachránit farmu po dědovi, o tom, s kolika tanečníky z folklorního kroužku nakonec začala chodit, a hlavně o tom, jak tady před lidmi jednou řekla, že pracuje jako kovbojka na farmě a že kdysi tancovala Českou besedu v Brazílii, a jak si všichni mysleli, že se vrátila z blázince. Kdyby vyprávěla, že je Ježíš a že přišla z džungle učit lidi hrát na cimbál, vyšlo by to nastejno. To její absurdno bylo nakažlivé a mému tak podobné, že jsem si řekla oukej, tak dám ještě té nesnesitelné Leně z dětství šanci. Naučila jsem ji plést a ona mi při tom vyprávěla, jak uniká před posedlostí chlápkem, co je tak úžasně krásný a bohatý, že na něho mají spadeno holky ze všech farem v dosahu sta kilometrů. Ta její posedlost měla konkrétní obrysy a já si vzpomněla, jak vždycky chtěla nejen tancovat s těma nejhezčíma klukama, ale taky s těma, co mají nejbohatší rodiče. Tehdy jsem její vypočítavostí pohrdala, říkala jsem si, že přece nemůže chtít úplně všechno, že takhle nakonec stejně nebude mít nic. Jenže můj hloupoučký cit pro boží spravedlnost v jejím případě vždycky selhal. To, že chyběli kluci a my tancovaly spolu, se stalo jen jednou a ona vždycky měla sólo s nejzazobanějším krasavcem. Už nejsem puberťačka, a tak jsem se zájmem poslouchala její story s kovbojem, na kterého podle všeho byla krátká a s nímž tancovala pokaždé jiná. Nejsrandovnější na tom bylo, že jí ho předpověděla nějaká potrefená duchařka, co se potloukala po farmách. Spiritismus, candomblé, koktejl afrických bůžků namíchaný s tarotem, na to Brazilce užije. Lenu zjevně taky. Určitě má nad stolem zavěšený krystal a k dobré pracovní pohodě si pálí vonné tyčinky. Někde se spolu s kovbojem opili a ona mu nedala. Nedala mu proto, že kartářka jí předpověděla, že když mu nedá, tak se nakonec stane jejím mužem. Nebo tak něco. Jenže se to trochu zkomplikovalo, kovboj se raději poohlížel po těch, co nebyly zatížené budoucím štěstím, a Lena se mohla utrápit. Tak s ním začala dělat obchody. Kupovala od něj býky a začali si rozumět, mít stejné názory na to, kolik má vážit tele a jak postupovat, když chce člověk vymýtit slintavku. Došlo to tak daleko, že spolu začali doopravdy chodit, ale Lena byla tak uhranutá ďábelskýma očima podivné babice, že se chtěla stát jeho milenkou až poté, co si ji bude chtít vzít. Její středověký požadavek ovšem moc nejde dohromady s tím, jak je samostatná, rychlá na koni a jak přesnou má mušku. To asi kovboje dost mátlo, tak si řekl, že to nechá, tak jak to je, a nebude dělat nic, koneckonců obchodovat se s ní dalo, nebyla nudná a ostatní holky byly prostě hodný. Dost složitá historie a možná jsem ji ani správně nepochopila.

II.

A teď je Lena v Praze a snaží si to všechno srovnat v hlavě. Zajímavá na tom je její vize, že potřebuje právě jeho. Když potřetí vypárala šálu, která jí nepřipadala dokonale upletená, pronesla: „Hodný chlapi nedokážou vydělat žádný peníze.“ Rozváděla to dál a mně to čím dál víc připadalo, že se jedná o nějakou šlechtitelskou teorii. Dokonce chlapy jednou přirovnala k býkům, něco v tom smyslu, že ten nejdivočejší býk má nejvíc krav, a tudíž nejhezčí potomstvo nebo tak nějak. Lena byla dokonalou krásou a sílou posedlá. Bylo mi jí líto, protože z toho na sto honů čišelo zoufalství nad tím, že býci ani kovbojové nejsou monogamní a nemyslí si, že je potřeba získat jen jednu fatální ženu nebo krávu.

Upletly jsme společně spoustu věcí, Lena měla zvláštní schopnost k mým černým ptákům přidávat nesmyslně barevné třásně, které tomu dodávaly „švunk“, jak často tvrdila. V krámku nám je rvali z rukou, ale dávali za ně stejně mizernou cenu. V baru se mnou Lena dělat nechtěla, tvrdila, že muži, co tam popíjejí kávu, jsou krotcí jako ovce. Zato Praha jí jako ovce nepřipadala, byla nadšená její spletí nevyřčených vztahů, do nichž těžko pronikala, a to ji dráždilo a provokovalo k lepším společenským výkonům. Mne to drtilo. Jediná záchrana před tím, abych svůj život netrávila úplně celý v proutěném křesle s barevnou houští vln na kolenou, byl bar. Večer jsem si stoupla za pult a jako tajemná socha, jak vtipně poznamenal jeden novinář, celý večer mlčela. Až jednou se to stalo. Tedy bylo naprosto zjevné, že něco se stát musí, že konstelace nekonečné mlčení, panelák, Lena není udržitelná.

Oslovil mne třicátník ve vytahaném pruhovaném tričku, jemuž jsem okamžitě zatoužila koupit k Vánocům třeba značkovýho angličáka. Měl oči modřejší než mámin cibulák a oholenou hlavu. V nose se mu třpytila skleněná náušnice. Otázal se, jestli bych nechtěla pomáhat jako dobrovolnice v blázinci. Asi na mně ulpěl pel charitativních akcí, které se pořádaly jednou ročně ve waldorfském lyceu, kdy jsem na besídce roznášela chlebíčky a učila vozíčkáře českou polku. Řekla jsem, že chtěla, a proti všem svým nemotorným zásadám jsem dodala: „Že máš tak modrý oči.“ Vykulil je na mě, trochu se zakuckal, ale ustál to. Domluvili jsme se a já se o víkendu vypravila do velkého areálu blázince protkaného starými platany, zrezavělými prolézačkami, kuchyňskými pachy a starými župany. Sedla jsem si do plyšového křesla postaveného před radostně vyhlížející nástěnku plnou barevných letáčků o výkonnosti poslední generace antidepresiv. Přišla jsem brzy, najednou se vynořil bílý plášť, z něhož trčela vyholená lebka a blýskla se náušnice. Sestra se otočila na podpatku a její naškrobená sukně jako by říkala: „Co tady ta opálená kudrnatá chce?“ A já jí v duchu opáčila mou oblíbenou bahijskou odrhovačkou: „Černý maso je, holka, nejlevnější, na trhu ho koupíš za polibek starý Babalu.“ Hololebec modrooký se otočil, a když mě uviděl sedět s nohama křížem v bílé teplákové bundě a růžové minisukni, zasmál se a řekl: „Všem se budeš líbit.“ Sestra zakopla, zaklela, a kdyby to bylo na ní, šla bych postrkem na skotské střiky.

A všem jsem se líbila. Nejvíc mladé Martině. Měla jsem za úkol strávit s ní několik hodin a povídat si o tom, proč rodina táty velvyslance je studená jako psí čumák a ona z toho chce spáchat sebevraždu. Byla to součást jakéhosi Modroočkova výzkumu za účelem nabytí doktorátu. Můj mladý pan doktor zkoumal, zdali jsou dobrovolní, nezkušení, ale vcítění znalí terapeuti schopni být stejně přínosnou vrbou jako zkušení, všelijakými druhy psychoanalýz prolezlí psychoterapeutové. Nebyl to pro mě problém. Uvědomila jsem si tady v Praze a po boku Leny, že Brazilci jsou největší vyznavači povídání a naslouchání na světě. Já radši lidi poslouchám, ale když je někdo na stejné vlně, dokážu s ním mluvit hodiny nebo i dny. A mladičká gymnazistka, kterou zjevně nikdy nikdo neposlouchal, mne zajímala, probudila se ve mně vnímavost, ta křehká květinka, co ji tolik opečovávali mí waldorfští učitelé. Mluvily jsme spolu česky, ale s brazilským smyslem pro povrchnost otázek a nezávaznost odpovědí, s tím žonglérským uměním udržet věty napůl vyřčené, nebádat nad jejich smyslem, kochat se jen osvěžující přítomností dalšího mluvícího tvora.

Jednou se to dozvím
(Luiza)

I.

Byl velmi noblesní. Velmi studený. Velmi záhadný. Hlavně to nebyl Brazilec. Nechtěl, abych seděla doma, nežárlil na mé kamarádky, neříkal, že když pletu, tak ho nevnímám, a nepotřeboval, abych poslouchala jeho žvanění od rána do večera. Nespal s jinými. Nechodil se opíjet s kumpány a nesázel načerno v loterii. Miloval divadlo, obrazy, bossa novu a všechno, co se týkalo politiky. Potkali jsme se v kanceláři. Měla jsem na sobě skládanou sukni, modrý propínací svetřík a lámala jsem si hlavu, proč je ten cizinec s lehkým přízvukem a trochu příliš vysoko posazeným hlasem pořád tak zadumaný. Nebyl to můj šéf ani šéf nikoho jiného. Přesto z něj vyzařovala schopnost ovládat jiné lidi. Pracoval jako poradce. Jeho vágní funkce, již se nikdo nenamáhal nikomu vysvětlovat, spočívala v tom, že na východních trzích hledal pro naši německou firmu kontakty. Jednou v létě jsem na vnitřní straně levé paže zahlédla vytetované číslo. Měl na sobě tenkrát hnědou fešácky proužkovanou košili s krátkým rukávem. Nesedělo mi to. Jeho pískově světlé vlasy a zelené oči a vytáhlá klackovitost pohybů nenaznačovaly židovský původ. Možná byl v odboji? Od té doby jsem neměla v hlavě nic jiného jen to číslo, tajemství toho muže, jeho studený úsměv. Udělala jsem tu nejobyčejnější věc, k níž se uchylují všechny sekretářky světa, které chtějí zjistit, jestli jejich vyhlédnutý objekt zabere. Vylila jsem na tu jeho proužkovanou nádheru kafe. Poprvé si mne prohlédl. Bylo to nepříjemné, protože nebyl Brazilec a ke svému nestydatému pohledu, jímž mi pročesával poprsí, oči a vlasy, nepřidal žádný kompliment. Řekl: „Teď nemáte kávu a já nemám košili. Obleču si jinou a vy se mnou půjdete na oběd.“ Šla jsem s ním jako na popravu, najednou jsem nechtěla být sekretářka, nechtěla jsem mít modrý svetřík a skládanou sukni. Chtěla jsem zmizet. Nebo se stát alespoň chytřejší, pochopit stupeň nebezpečí, jež tenhle arogantně mluvící člověk představuje. Ucítila jsem, že s ním nebudou věci ani jednoduché, ani příjemné. Byl to náhlý záblesk, jako by se mi zatmělo před očima, a uviděla jsem před sebou divné, šedé město se spoustou věží, starou ženu a náměstí s holuby. Vteřina, možná dvě, ale tahle snová vidina se mi pak léta vracela, vždycky, když jsem si lámala hlavu nad tím, co pro mne znamená život s Yaromirem Cernym.

Vzali jsme se, hostina byla v Jockey Clubu v São Paulu, pozvaní hosté byli většinou Yaromirovi krajané, co přišli jako on z Čech, ale v různých dobách a za různých okolností. Vycítila jsem z nich nevraživost vůči tomuhle městu, vůči německým přistěhovalcům, kteří byli zase mé dědictví, vůči sobě navzájem a především vůči Yaromirovi. Nechápala jsem, proč je pozval. Až po roce mi vysvětlil, to už jsem věděla o jeho práci víc, že jsou to pro něj jen zdroje informací, síť kontaktů, kterou trpělivě tkal jako vypasený pavouk. Yaromir pracoval jako poradce a „dublér“. Nebyla jsem dost chytrá na to, abych si v té době sehnala nějakou literaturu na tohle téma, a nikoho jsem se ptát nemohla, aniž bych ho přivedla do nebezpečí většího, než ve kterém celý život žil. Jednou mi to v nějaké přihlouplé hádce, když jsem jako polámaný kolovrátek opakovala, že chci konečně vědět, proč spí s revolverem pod polštářem a co vlastně dělá, suše oznámil: „Jsem dublér, holčičko. Špion, co pracuje pro obě strany.“ Sedla jsem si na gauč a styděla jsem se přiznat, že nevím, co to znamená. Špion, dobrá, trochu podivné povolání, ale „dublér“, to se mi opravdu nepodařilo nijak uchopit. „Musel jsem ti to říct, protože vím, že to z tebe nikdy nikdo nevymlátí. Prostě to vím. Věřím ti, a vůbec nevím proč. Musel jsem to někomu říct, a nikoho nenapadne, že jsem tak hloupý a řeknu to vlastní ženě. Chci, abys věděla, co jsem vlastně zač.“

II.

Byl poloviční žid a vyrůstal v malé moravské vsi. Matka pocházela z bohaté měšťanské rodiny, která ji vydědila, protože si v osmnácti vzala chudého žida a odešla s ním na venkov. „Vždycky jsem chtěla chovat králíky a tvůj táta, to je taky takový můj králíček…,“ smála se prý, když synovi zdůvodňovala svou rebelii.

Někde uprostřed zvlněných Chřibů, pod romanticky zpustlým hradem měli jeho rodiče domek a skromně hospodařili. Už na gymnáziu, kde ho vší silou svých malých životů udrželi, četl každý den noviny, o víkendech se pokaždé melancholicky a sám toulal moravskými horami a po vyučování se svolením ředitele poslouchal jediné školní rádio. Později se stal nadšeným radioamatérem. Brouzdal na krátkých vlnách a představoval si, že ho přenesou přes oceán do světa plného neviditelných, ale zázračných přátel. Byl tajnůstkář a nikdy se s nikým příliš nepřátelil. Ostatní odpuzovaly jeho rozvláčné politické výklady a taky za nikoho jakživ nezaplatil v hospodě. Pořád strašil s tím, že brzy se Hitler s nikým mazat nebude. „Zahraniční politika mě vždycky zajímala, ale ta domácí přetahovaná ne. Jenom když se na politiku díváš z větší výšky, můžeš se ještě jakž takž v něčem vyznat,“ vysvětloval mi, když jsme se spolu procházeli v parcích plných bílých a temně růžových orchidejí, co trpělivě vysávaly živiny ze vzduchu a z kmenů štíhlých palem. Napsal bratranci do Ameriky, že chce pryč. Bratranec byl člověk odchovaný americkým smyslem pro spravedlnost a rodinu, a poslal tedy lodní lístek nejen jemu, ale i rodičům. Ti dokázali vycítit změnu počasí na týden dopředu a otec si nebezpečí pogromů nesl zapečetěné v podvědomí, takže příliš neváhali. Všechno prodali a odjeli. „Však králíky můžu chovat i jinde,“ řekla tiše Yaromirova maminka, když se rozhodla, že do kufříku z lepenky vezme jen doklady, peníze, spodní prádlo a zbytek fialkové voňavky. Ostatní věci rozdali sousedům.

V Americe Yaromir pracoval v právě vznikajících baťováckých dílnách, pořád víc a víc četl a začal chodit na večerní univerzitu. Neustále se s někým seznamoval. Měl ten dar nezávazné konverzace o ničem, při níž dokázal z člověka vytáhnout i to, co sám o sobě nevěděl a nikdy nikomu nechtěl říci. Jednou tak u barového pultu pro vlastní potěšení konverzoval s jakýmsi břichatým tatíkem a tříbil si na něm svůj „tahačský“ um. Jenže tatík nebyl od počestné rodiny. Byl to americký důstojník zpravodajské služby a moc dobře si všiml Yaromirovy neřesti chtít vědět víc, než je nutné a slušné. Setkávali se pak u skleničky zteplalého piva pravidelně. Nakonec vytěžil on Yaromira. Zjistil, že mladý radioamatér má divokou touhu po dobrodružství ukrytou pod nenápadným zevnějškem, přesné logické myšlení a základy obsluhy rádia. Nakonec Yaromir souhlasil nejen s výcvikem, ale i s tím, že se na falešný pas vydá zpátky do Čech a bude pomáhat převádět přes teď už neprodyšně uzavřené hranice důležité lidi, kteří zůstali a příliš pozdě si uvědomili, že to ten uřvaný blázen s knírkem myslí doopravdy. Už tenkrát existovali „lovci hlav“, co věděli, kdo je nepostradatelný a koho je třeba zachránit, dokud to jde. Taky se hodilo, že Yaromir dřív rád samotářsky bloumal po horách a moravské Sudety i Beskydy měl pořádně prošlápnuté. Na slovenské straně Beskyd byl snad stokrát a „Opičí hory“, jak se říkalo Jeseníkům pro vrtkavé změny počasí, znal nazpaměť.

Nejdříve měl převést dva chemické inženýry přes hranici do Polska, která byla do začátku čtyřicátého roku nebezpečná, ale ještě jakž takž prostupná. Pak se vrátit a v horách čekat na případné smontování neforemné radiostanice a pomoct ve spojení s Londýnem, které se v prvních záchvěvech odboje příliš nedařilo. „Dostal jsem šifrovací klíč, falešné doklady, naučil se krycí legendu o svém dosavadním životě a kontakt na mě čekal na stanici v Bílé Vodě. Bylo to dobrodružství, smysl pro vlast, což zní tady v Brazílii podivně, ale tenkrát jsem se tím dojímal, a taky tu byla naprostá nechuť skončit jako počestný baťovák v malém domku na předměstí s čistou ženuškou po boku.“ Vyprávěl mi to odtažitě a zároveň to mělo trhaný rytmus. Možná proto, že když byl rozrušený, důraz v portugalštině kladl na první místo na předposlední slabiku, takže každé slovo znělo jako dutý výstřel z pistole, místo aby se trochu rozvláčně zhouplo na jazyku. Chtěl, abych ho pochopila, abych viděla toho vytáhlého kluka s hranatým obličejem, co se bál počestnosti a ničeho jiného. A já ho viděla jasně před sebou, v plátěných, dobře střižených kalhotách, s těkavýma, zeleně mlčenlivýma očima, které se dokázaly zničehonic podívat tak, že se člověk cítil jako oběť rdoušená hltavou anakondou ve stínu řeky.

Dopis
(Maruška)

Ten dopis přišel skoro tři roky po válce. Kdoví, jak Jaromír sehnal adresu strýce, na kterou mi ho poslal. Strýc jednou přijel a podával mi psaní, bylo to na začátku ledna 1948. Pamatuji si jeho kožich a spiklenecký úsměv. Rozpaky a strach s uhýbavýma očima jsme mezi sebou nepěstovali.

V přístavišti Santos, Brazílie, podzim 1948

Milá Maruško,

píši Ti ke strýci na Moravu a nevím, kdy a jak Tě můj dopis zastihne. Je to taková nepředstavitelná dálka. Kdoví, jak dlouho vlastně tenhle dopis půjde. Dostal jsem se až do přístavu Santos v Brazílii nedaleko velkého města São Paula. Je to obrovské přepraviště lidí všech možných národností, co odněkud odešli. Však si to jistě dokážeš představit po té strašné válce, kolik se jich chtělo zachránit. Japonci, Arabové, Španělé, černoši, židé.

Píšu, protože jsi díky strýci naživu a teď jsi pro mne jedinou nitkou, která mne ještě spojuje s vlastí. Jsi to jediné, co pro mne v Čechách ještě zbylo. Doufám, že toto pouto nezmizí a ne­předvídaně se nepřetrhne, tak jako se to stalo mnohým krajanům, co jsem je tady potkal. Jejich blízcí a příbuzní ve válce pomřeli, zmizeli či se jinak poztráceli. V Čechách a na Slovensku, jak se dozvídám, jsou věci především plné liché naděje. To může přinést jen nebezpečí, zejména těm, co vlastní nějaký majetek. Proto se lidé, co se před válkou nebo během ní usadili tady, zatím nevydávají do vlasti nazpět, a nemohou tak pátrat po svých blízkých. Já teď však zaplaťpánbůh mám alespoň zprávy o Tobě.

Jak žiješ, má drahá? Myslíš na mě někdy? Já vzpomínám, přestože mi teď připadá, že když jsme spolu chodili na louky za statkem nebo ke staré zřícenině, že jsme vlastně byli ještě dvě děti. Vzpomínám na tlukot tvého srdce. Na bílou kapličku na kopci, kam jsi chodila měnit vodu polním kopretinám. Vždycky se mi líbilo, jak jsi nikdy nepospíchala. Máš ještě ty dlouhé černé copy, jako jsi mívala? To už jistě ne, když jsi teď v Praze na ministerstvu. Možná sis je ustřihla jako ty „chique“ slečny, co tady celé uspěchané nosí vlasy nakadeřené a spíše kratší, dokonce i černošky. Ale to se již rozepisuji o hloupostech. Tak snad mi to promineš. Myslím na to tvé havraní obočí a černé oči a ptám se sám sebe, proč jsem si veškerá ta dobrodružství vymýšlel a raději se pro Tebe nevypravil a ne­vy­světlil Tvým rodičům všechna nebezpečí, jež Vám hrozila. Jenže Tvůj tatínek a maminka by mi nevěřili. Ty jsi mi tenkrát také nevěřila, a to mne uráželo. Říkal jsem si, že v daleké Americe třeba takovou, jako jsi Ty, taky potkám, a bláhově se tím utěšoval, ale v srdci, tam nejhloub, mi bylo úzko z té představy. A také žádnou, jako jsi Ty, jsem nikde ve světě nepotkal. Žádná nemá tvůj dar naslouchat mi a žádné vlasy na světě nejsou tak dlouhé a tak černé.

Mám zprávy, že žiješ a že jsi stále ještě svobodná. To mi dává naději. Zároveň mám také zprávy, že situace v zemi je neradostná a brzy nabude podoby plné nenávisti. Nechci na Tebe naléhat, ale neodpustil bych si, kdybych Ti jako před devíti lety neřekl, abys přijela za mnou. Tentokrát Ti to již píše zralý člověk, který toho za války hodně prožil. Neptej se mne, Maruško, jak to všechno vím, jen mi napiš, abych Ti mohl koupit a poslat lodní lístek. Napiš mi co nejdřív, jestli k tomu kroku najdeš odvahu. Strýc se prý už rozhodl, myslím si, že udělal dobře, rozumí půdě a jsem přesvědčený, že doma by se mu nakonec pro jeho lidovecké názory a tvrdohlavou povahu nevedlo dobře. Podobná varování se dozvídám od těch, co dorazili nedávno.

Tato zem je plná možností. Naši krajané říkají, že je tady „jednooký mezi slepými králem“, a většina z nich se dobře uchytila. Příroda je zde tak rozmanitá, džungle plná divokých orchidejí, ale nejen ona, i některé čtvrti ve městě jsou spíše jakýmisi velkými exotickými parky. Musíš to však všechno vidět na vlastní oči, nejsem v psaní tak zběhlý, abych všechno dokázal vylíčit, vždycky mi šel lépe zeměpis než sloh.

Má drahá Maruško, z celého srdce si přeji, abys neváhala a abych Tě již držel v náručí.

Tvůj Jaromír

Četla jsem to psaní tisíckrát. Vždycky před spaním jsem je pročítala a představovala si Jaromíra. Představovala jsem si život teď již s naprostým cizincem, do něhož jsem byla bláznivě zamilovaná před tolika léty. Co bych tady všechno zanechala? Úřednické místo plné každodenních povinností, občasné návštěvy kina s přítelkyněmi a dva zákusky týdně v kavárně Slavia. Výlety na kole podél Vltavy a sobotním vlakem na Moravu ke strýci. Jenže ty teď asi odpadnou, pokud se strýc rozhodl taky odjet. Na nic jsem se ho raději neptala, od té doby, co jsem se u něj na statku skrývala, si věci nepotřebujeme zdlouhavě vysvětlovat. Jen jsem mu popřála hodně štěstí. Zeširoka se usmál, navlékl na sebe těžký nemoderní kožich a odjel dalším vlakem zpátky na Moravu a pak kdovíkam. Věděla jsem, že se o sebe dokáže postarat. Jeho odjezd mi však paradoxně poskytl další záminku, proč taky nejet do Brazílie. Chtěla jsem být sama sebou, nechtěla jsem znova začínat z nuly a ještě ke všemu s lidmi, kteří byli tak těsně spjatí s válečnou minulostí. Prostě jsem chtěla mít od všeho pokoj. Toužila jsem jen po jedné věci – ustrnout v čase, jehož minulé podoby se začaly nenápadně přibližovat. A z toho se mi dělalo nevolno.

Jaromír tedy pracuje v přístavu, má možná pruhované námořnické triko a svaly. To si nedokážu představit, že má na svých hubených pažích svaly. A třebas i tetování. Ten dopis jsem nečekala, nad Jaromírem se před devíti léty zavřela voda a já na něj sice myslívala velmi mnoho, ale válečné útrapy a také pokoření, že měl ve všem tenkrát pravdu, mi ho vyhnaly z hlavy. A teď se znova objeví a znova mne varuje před něčím, co tušíme všichni, ale nechceme si to přiznat. Nabízí mi jinou zemi a snad i svou lásku, jež ve mně asi také stále spí, protože jsem se s žádným mužem již necítila tak volná a přirozená jako s ním. To mi možná překáží a nedokážu se s jinými muži opravdu seznamovat a moje přítelkyně si to nedovedou vysvětlit, protože o Jaromírovi jsem nikdy žádné nepovídala. A v naší vsi o nás vědělo také pramálo lidí, protože Jaromír byl vždycky tajnůstkářský a obával se, že by nám moji i jeho rodiče zbraňovali pro nějaké hloupé předsudky. Tak raději vždycky všechna naše dostaveníčka v lesích pečlivě plánoval a pro­mýšlel a nikdy se na chodbách gymnázia na mne pro jistotu ani koutkem oka nepodíval. Jednou, když jsem šla do kapličky na kopci, mne v lese zastavil, chytil mne za paži a dodnes ten dotek pálí. Vůbec jsem se mu nebránila a ničeho si nevynucoval. Jen mi přikázal, abych ho milovala a já poslechla a na nic se neptala. Věděla jsem, že s ním je naše láska v bezpečí a že se o ní nikdo nedozví, dokud Jaromír neuzná za vhodné.

Blížila se válka a on naléhal, vyprávěl mi věci, jež se dějí v Německu, kupoval si noviny a předčítal mi z nich články o mezinárodní politické situaci, které mne velmi nudily, nebo jsem z nich měla husí kůži. Chtěl, abych s ním odjela daleko za jeho příbuznými do Ameriky. Poprvé jsem z něho měla strach. Nechtěla jsem opustit náš dům, rodiče a jejich malý obchůdek s galanterním zbožím, nechtěla jsem vidět kdesi daleko na obzoru německé uniformy. Možná kdyby mne ještě chvíli přemlouval, že bych podlehla. Jenže on už měl sbaleno a odjel i s rodiči. Dopisy pak přestaly chodit a začala válka.

Droga
(Marta)

I.

Tohle všechno mi vyprávěla shrbená Maruška, za níž mě můj kocourek Modroočko dovedl po několika úspěšných popovídáních s jinými pa­cienty. Řekl mi, že je to žena, kvůli které mě tenkrát v baru vlastně oslovil. Takže tím se to vysvětlilo. Hned jsem si říkala, že musel mít v rukávu ještě něco dalšího. Takže mi k lásce dopomohl můj brazilský původ. Napadlo ho, že bych jí mohla vyprávět o zemi, kam nikdy nemohla odjet a kde žil její milenec. Říkal, že je to vlastně velmi jednoduchý případ jakéhosi druhu nevyléčitelné melancholie, a požádal mě, abych si od Marušky nechala ukázat alespoň jeden milencův dopis. Maruška mi ho neukázala hned, ale po měsíci, kdy jsem jí vylíčila celou faunu a flóru Brazílie a ošklivost přístavu Santos. Chtěla vědět všechno, kde přesně emigranty ubytovávali, jak se pak dostávali do São Paula, co jedli, kam se chodili po práci bavit. Celé dlouhé večery jsem trávila na internetu, abych jí mohla všechny ty zvláštně detailní dotazy zodpovědět. Nakonec vytáhla z černé lakované kabelky drahý plánovací diář, v němž měla zastrčený drolící se zbytek papíru. Na něm byly napsány inkoustovou tužkou tak horoucí a zároveň logicky do sebe zapadající věty, že jsem se nemohla ubránit tomu, abych se před jejím příběhem hluboce nepoklonila.

Maruška nosila krásné hedvábné šaty. Těsně obepínaly její křehkou postavu a byly bohatě vyšívané. Hýřivý vzor a konzervativní střih byly tak nápadné, že jsem měla pocit, jako by je navrhl někdo speciálně pro ni. Husté, leskle šedivé vlasy měla vždycky stažené do krátkého culíku omotaného sametovou gumičkou. Zaujaly mne její poklidné pohyby a zasněné černé oči, jako by nikdy v životě nemusela nikam spěchat, v něčem vzdáleně připomínala jeptišku zaslíbenou nějakým poživačným božstvům. Vypadala velmi staře a vzácně, jako tenounké hrnky se zlatým okrajem ve starožitnictví. Fascinovaly mne ty její šaty, hýřily nesmyslnými barvami, růžová vedle oranžové, ale tmavý podklad drahé látky je tlumil a uklidňoval. Později mi řekla, že je celé několik let sama vyšívala. Na to, že je dokončila před dvaceti lety, působily moderně, jako by je koupila na módní přehlídce za účelem dopoledních dýchánků s terapeutem. Vydržely všechno to její trpělivé čekání na milence Jaromíra, který se z Brazílie nikdy nevrátil, ale posílal jí tajně léky, látky a dopisy. Jednou mi řekla: „Měla jsem se všeho zbavit hned potom, co jsem se rozhodla za ním nejet. Neměla jsem na ty balíčky a obálky čekat. Jenže nikdy jsem neměla sílu se jich vzdát. Bylo to jako droga, těžká omamná droga. Byla jsem na dávkách vlastní minulosti. Opium vzpomínek, které s jeho smrtí došlo. Nebyl žádný dealer, co by mi drogu prodal, i když bych za ni zaplatila jakoukoli cenu. Parte mi poslala jeho žena, nikdy jsem ji neviděla, ale představovala jsem si, s jakým zadostiučiněním mi je posílala. Tak jsem vyhledala, jak se teď ve všech časopisech doporučuje, ,odbornou pomoc‘. A místo toho dělám pokusné morčátko tomu mladíčkovi, co mi tě přivedl, abys poslouchala starou bábu v hedvábných šatech.“

II.

Zasmála se zvonivě, bezstarostně a já zatoužila podniknout cestu tam na druhou stranu – do světa, odkud se přivádějí duchové mrtvých, aby si povídali s živými. Poprvé v životě jsem chápala ty tisíce lidí, co chodí v Brazílii do spiritistických center a hledají dávné mrtvé. Vždycky mi to připadalo morbidní. Tvrdila jsem kamarádkám s vykulenýma očima, co si právě promluvily s mrtvou babičkou, že by ji měly nechat na pokoji, že nejsou dost silné na to, aby si s něčím takovým beztrestně zahrávaly. Nikdy jsem si ale nedala tu práci, abych sama vyzkoušela, co jsem tak vehementně kritizovala. Teď bych se třeba dokázala spojit s nějakým „médiem“ a přivolali bychom Marušce Jaromíra. Po několika měsících, co jsem ji znala, jsem si to přála čím dál víc, dokonce jsem si půjčila nějaké spisy francouzského spiritisty Alana Cardeca, co se prodávají ve stáncích na autobusových nádražích od Ria po Porto Alegre. Taky jsem se přihlásila do kurzu „Spiritistou přes internet“. Jenže jsem nic nechápala, kdyby ty spisy byly napsané čínsky, tak to vyšlo nastejno, žádné médium jsem neznala a bylo to prostě všechno houby platné. Maruška by tomu stejně nevěřila. Jenže by to mohlo pomoct. Jaromír pro ni byl přece duchem píšícím dopisy skoro padesát let, tak kdyby si spolu promluvili, nebyl by v tom zase až takový rozdíl. Trápila jsem se tím dost dlouho, dokonce jsem o tom řekla Modroočkovi, ale ten se smál a dobíral si mě asi tak týden. Maruška evidentně chřadla přes veškeré mé naslouchání a mluvení, přes antidepresiva i laskavou péči opia, které si opatřovala od hipísáků, co se vraceli z poslední prázdninové sklizně ve Španělsku. Musela jsem uznat, že má výborné konexe. Nic se ale neměnilo.

Chodila jsem za ní do starého bytu na Žižkově. Byl téměř prázdný a vůbec nesplňoval představy o bytech starých, shrbených žen, co prožily válku, čekají na dávné milence a kouří v bezesných nocích opiovou dýmku. Milovala jsem chladné modrožlutě vymalované místnosti, kde byly strategicky a jistě podle Jaromírových dopisních pokynů rozmístěné brazilské kameny z Minas, chladné kovové židle a velký stůl s mramorovou deskou. Mondénní koupelně vévodila porcelánová vana a červenobílé kachlíky. Sedávaly jsme spolu na velké zelené kožené sedačce, kouřily a na každé návštěvě mne čekal další dopis. Skládala jsem příběh Jaromíra a Marušky v úhlednou hromádku dějové linky a chvílemi jsem měla pocit, že Jaromír celý život Marušku pozoroval jako nějakého vzácného brouka, k němuž se nemůže přiblížit, aby ho nezahubil. Jeho dopisy byly podezřele dobře informované o tom, jak Maruška žije a co dělá, přestože ona tvrdila, že spoustu věcí mu ve svých dopisech nikdy nepsala. Vypadalo to, jako by měl o ní někde v hlavě založen úřednicky přesný spis, který někdo pečlivě doplňoval. Maruška nevěděla spoustu věcí, lámala si s tím hlavu a nemohla kvůli tomu spát, proto se nikdy nedokázala dopisování s ním vzdát. Představovalo stálou přítomnost tajemství, příslib, že ten dobře informovaný cizinec se jednou objeví ve dveřích a zachrání ji z komunisticky šedé, lepkavé mizérie.

Mluvily jsme společně, ale často to nebylo ono barevné žonglování se zvuky a vzájemnou důvěrou v moc jazyka. Mluvily jsme o tíži světa a o knihách temných jako noc plná smogu, jež jsem čítávala doma pod dekou, když jsem v pubertě někoho příliš milovala. Začaly jsme také chodit do kina na dopolední představení do Světozoru, a i když Modroočko tvrdil, že její stav se stále nezlepšuje a že hrozí propad do těžké deprese, něco uvnitř mi říkalo, že na druhé straně všech věcí tiká pro Marušku naděje a že jestli mám na tomhle světě k něčemu být, tak musím ten tikot zaslechnout i za ni.

III.

Jednou odpoledne, zrovna se chystala do léčebny na kontrolu, u ní doma zazvonila drobná žena v modré skládané sukni a propínací šedé blůzce. „Bom día,“ řekla portugalsky, vrásčitá tvář se ostýchavě pousmála a Maruška musela zvednout telefon a zavolat mi, abych přišla tlumočit.

„Ten poslední jsem vám neposlala. Muselo přijít jen Yaromirovo parte. Ten poslední jsem stačila vyhrabat v jeho aktovce, protože už mi v tom nemohl zabránit. Možná ho ani poslat nechtěl, mohl to udělat předtím, než se zabil, bylo divné, že tak pedantsky přesný člověk jako on by takový dopis nechal jen tak složený v kožené aktovce. Vnímala jsem to jako vzkaz, jako rozloučení ne s vámi, ale se mnou. Možná mi tím chtěl říct, že rozloučení s vámi není tak důležité jako rozloučení se mnou.“ Kouřila malou porcelánovou dýmku, kterou jí Jaromír přivezl odkudsi z Číny. Držela ji v křehké, vysušené ruce s vystupujícími modrými žilkami, co spolu s nažloutlými skvrnami tvořily záhadné obrazce. Maruška se zasmála, když ta žena ve skládané sukni exotickou dýmku vytáhla. Přinesla vlastní, úplně stejnou, která jednou přišla zabalená v novinách v krabičce od sušenek.

Neznámá se jmenovala Luiza. Luiza Miller Cerna. Měla hnědé vážné oči a stříbrné vlasy s kouřově modrým přelivem ostříhané nakrátko a rozcuchané podle poslední módy. Vypadala na padesát, i když jí muselo být kolem sedmdesátky. Byla o nějakých deset let mladší než Maruška. Měla hluboké vrásky kolem úst a na čele, ale vyzařovala z ní zvláštní umíněnost, jež přehlušovala veškeré působení sil, co na lidi posílá stáří. Na rozdíl od průsvitně klidné Marušky připomínala malý jaderný reaktor, nevyčerpatelnou zásobárnu energie. „Přijela jsem, protože vím, že jste tady v Praze sama, protože komunismus skončil a protože Yaromir je mrtvý. Léta jsme spolu tiše a z velikánské dálky bojovaly, nikdy jsme se neviděly a já toho mám dost. Řekla jsem si, že si musíme být v něčem podobné, když nás obě dvě miloval. Prostě jsem vás chtěla vidět. Chtěla jsem si na vás sáhnout, uvidět se v zrcadle vaší tváře.“ Mluvila velmi poeticky se silným německým přízvukem. Byla jistě dcerou z německé nóbl imigrantské vrstvy, jež řídila v São Paulu mnoho výnosných podniků.

Seděly jsme s Lenou, kterou jsem před časem s Maruškou taky seznámila, na pohovce a tlumočily, až se z nás kouřilo. Byly jsme obě tím příběhem stejně vzrušené jako jeho hrdinky a také jsme se snažily nic nepřekroutit ani nevynechat, cítily jsme se jako most, přes nějž dvě staré ženy přenášejí tíhu své minulosti a duši jednoho mrtvého muže. Byly jsme součástí analgetika zvěstujícího konec dlouhé, plíživé bolesti.

Nejlepší partie
(Lena)

Představovala jsem si to dlouho, že někoho doopravdy potkám. Dlouho jsem chodila na nejrůznější večírky, opékání masa a dostaveníčka mládeže před benzinovou pumpou v malém městečku poblíž naší farmy. Horké tropické večery plné těžkých přelétavých brouků. Brouci měli bzučivá křídla a naráželi do lamp, do mé hlavy a zavrtávali se hluboko do mé nejistoty.

Bylo náročné se do městečka dopravit, tedy těžko říct, zda to bylo městečko, nebo jen pokus o něj. S pár obchody, dvěma pizzeriemi a restaurací, kde se podávalo výhradně grilované maso, se to však dalo považovat za něco víc než vesnici. Jezdívala jsem na koni, protože mámin džíp jsem zdaleka neovládala tak dobře jako své koně. Nerada jsem při návratu řídila opilá, přestože po rozblácených cestách na farmu nikdo večer nejezdil. Když jsem se ale vyškrábala na hřbet Johnyho, tak mě dovezl bezpečně zpátky, přestože jsem v sobě měla několik caipirinh a svá dvě obvyklá zahajovací piva. Přijet na koni k benzinové pumpě, kde byl bar, nebylo nic divného, v dojemné shodě tam vždycky postávalo několik stříbrných farmářských džípů a menších, macatých koní. Roberto jezdil taky na koni, přestože nikdy nepil. Dával si výstřední džus cupuaçú, který se vozil ze severu. Jeho abstinence byla v místních končinách ještě podivnější než černé dlouhé vlasy stažené pod kovbojským kloboukem do japonského uzlu, přimhouřené hnědozelené oči a příliš velký nos připomínající krutý orlí zoban. Ten nos nosil tak pyšně, že nikdo nepochyboval o tom, že je korunou jeho výstředního kouzla.

Své zásadové nepití Roberto zdůvodňoval tím, že jeho otec, kdysi bohatý vlastník tisíců hektarů pralesní půdy, byl zároveň vášnivým paličem všech možných destilátů. Jednou ho Robertova matka načapala, jak zase pálí a potom zdatně konzumuje třtinovou kořalku, a při­nutila ho, aby se odstěhoval do nejzazšího kouta pozemků do malé chatky, kde nebylo vůbec nic. Otec si přesto tajně znova sestrojil destilační přístroj a místo cukrové třtiny používal k pálení mango. A protože se matka zdržela na nákupech v hlavním městě, upil se k smrti pomocí svého nového mangového objevu. Malý Roberto si to všechno moc dobře zapamatoval. Nepil, ale zato hodně kouřil, ale ne černý a smrad­lavě hutný tabák jako jeho chlapáčtí zaměstnanci a ostatní farmáři. Kupoval si ve velkých městech, kam jezdil občas za obchodem, krabice bělounkých tenkých dámských cigaret. Tvrdil, že je to vzpomínka na matku, která už nežila a na niž si pamatoval mnohem lépe než na otce pijana.

Roberto. Jeho zelená košile ladila k očím, jeho černé džíny k vlasům. Jeho nos k velikosti jeho zadku. Roberto měl mohutný zadek jako mulatka. Vysoký zadek v černých džínách. Tvrdit, že byl krásný, by se nedalo. Tvrdit, že ho chtěla úplně každá, která se na něj podívala, by se taky nedalo. Tvrdit, že ho chtěly všechny, i ty, kterým se nelíbil jeho zadek a nos, se dalo, protože vlastnil 10 000 hektarů pastvin, šlechtěné bílé býky, kolonii zaměstnaneckých ubytoven, které pronajímal, a vý­nosnou palírnu, v níž pálil třtinovou cachaçu podle otcova receptu. Jestli je to na počátku jednadvacátého století příliš upatlaná představa o hodnotách muže, nevím. Ovšem vím, že na okraji divočiny, v kraji, kam se chodí ukrývat na farmy nájemní vrahové z města, kam sice dorazil internet a telenovely, ale nedorazili policisté ani doktoři, je možné říci, že Roberto byl úžasná partie.

Když jsme před deseti lety s mámou přijely ze São Paula uskutečnit náš sen a zachránit dědovu farmu, jezdily jsme jako všichni farmáři nakupovat do městečka vakcíny pro krávy, granule pro psy, kožené kalhoty a klobouky. Do džípu jsme tankovaly na benzinové pumpě, kde byl bar, a já si jednou přečetla plakát, na němž stálo, že tam večer bude hrát vesnická kapela. Máma mi půjčila spolehlivého koně, a protože si pamatovala na mé mejdany v Paulu, řekla jen: „Ať jsi aspoň za tři dny doma, nebudu tady dřít sama.“

A pak tam stál Roberto, nehezky rozkročený vedle uječené holky, co pořád vykřikovala, aby ji všichni slyšeli: „To je úžasný, prostě bezva, Roberto, tak jo, užasný!“ Projelo mi hlavou, že to nevydržím, že tady nevydržím vůbec nic. Něco jsem vypila, seznámila jsem se s vesnickými křupany a jejich partnerkami, a když se na mne podíval ten prdelatý kovboj se samurajským uzlem, zachytila jsem jeho pohled. Roberto znuděně poslouchal brazilsky nasládlou parodii na country a pak jen tak mimochodem prohodil ke své společnici: „Tak jedem ke mně, na farmě budeš snídat ještě teplý mlíko, děvče.“ Když odjeli, uvědomila jsem si, že po něm zůstal vedle benzinky zoufale prázdný prostor.

Začala jsem k pumpě vyrážet pravidelně a pravidelně se taky vracet, což se mámě zamlouvalo. Vrtalo jí hlavou, že jsem u žádného chlapa nezůstala na noc nebo nikoho nepřivedla na farmu, ale nemohla jsem jí říct, že jsem se zakoukala do Roberta. To, že byl s úplně každou, nebylo jen veřejným tajemstvím. Jednalo se přímo o všeobecnou soutěž vyhlášenou, když Roberto zdědil farmu. Nechtěla jsem, aby máma věděla, že jsem se taky přihlásila.

Rozhodnutí
(Maruška)

Když jsem se rozhodla, že za Jaromírem neodjedu, bylo mi asi dva měsíce veselo. Užívala jsem si svou rozhodnost i to, že jsem napodruhé mnohem dospěleji zvážila všechna pro a proti. Jaromír už byl cizincem, kdo ví, co za války a v Americe všechno prožil, kdo ví, kolik žen okouzlil. Měla jsem své místo úřednice na ministerstvu zahraničí, kam jsem se dostala díky své dobré francouzštině a angličtině. Jazyky jsem vždycky milovala, šly mi samy, a tak jsem se ještě po válce ve večerním kurzu naučila rusky. Jaromír měl dobrý odhad, černé a trochu moc husté copy jsem si už dávno nezaplétala a pražská kadeřnice mi vyrobila šik mikádo, co mi každé ráno přidělávalo čtvrt hodiny piplavého česání. Po únoru bylo náhle všechno jinak. Komunisti se roztahovali po celé Praze, naparovali se a pouštěli hrůzu. Naštěstí mne kromě pár kamarádek z práce nikdo neznal, měla jsem pronajatou sklepní místnůstku a do práce jsem chodila vždycky přesně, svědomitě plnila své pracovní povinnosti a pak jsem mizela domů, kde jsem se učila rusky, vyšívala jsem, nebo si četla romány. Bylo jasné, že Jaromír měl opět pravdu. Veškeré mé dospělé rozhodování bylo náhle totam. Jsem zbabělá hloupá holka, co místo aby na něj dala a odhodlala se jet velkou lodí setkat se s cizincem, co toho měl hodně za sebou, zalezla do kouta ve své zemi, kde podle všeho nikdy nic nebude, tak jak má být.

Pak přišel další dopis. Tentokrát ho nepřivezl strýc, ale našla jsem ho bez známky ve schránce, kam ho musel někdo nepozorovaně vhodit. Všechno, úplně všechno v celé zemi začalo být vzhůru nohama, nastával nový řád, ampliony na náměstích vykřikovaly hesla a já jsem držela v prstech bílou obálku a něco mi říkalo, že bych měla mít strach.

São Paulo, leden 1949

Nejdražší Maruško,

Tvůj dopis doručili na určenou adresu v pořádku. Pravda, příliš radosti mi nezpůsobil. S bolestí v srdci bloumal jsem po nábřežích zdejší řeky v tomhle velkém městě São Paulu, kam jsem zamířil z přístavní kolonie Santos. Píšeš, že máš obavy a nechceš přijet, abys neshledala, že jsem se změnil příliš, že jsem již docela cizincem. Nevím, co na to napsat. Jestli jsem cizincem pro Tebe, nebo pro sebe? Nevím, zda to, co jsem ve válce prožil a o čem se mi teď vůbec v tomto dopise nechce psát, hraje roli v tom, že jsem se změnil. Snad ano, snad jsem se změnil, a jestli máš obavu, že tato změna je neodvratná a pro Tebe nesnesitelná, nemohu v tom nic dělat. Přivedla jsi mne však na těžké, chmurné myšlenky, dávno jsem se tolik nezkoumal jako po Tvém dopise. Snažil jsem se odhalit tu proměnu, o níž píšeš a jíž vysvětluješ své neodvratné rozhodnutí. Jistě, nejsem již chlapcem, co pozoroval les, chodil s Tebou na procházky a miloval Tě v pečlivě vybraných kupkách sena.

Vždycky jsem vyhledával jiný život, než jak jej žili ti, jež jsem znal. Dávno, ještě na gymnáziu, jsem u sebe vypozoroval, že nejsem šťastný, když dělám to, co ostatní, když myslím jako ostatní, nebo když jsem součástí spokojenosti ostatních. Tento pocit mne pronásleduje od dob dospívání a stal se naprosto neodbytným v Americe. V zemi, kde je neustále přítomno jakési zvláštní, kolektivní štěstí, jehož spořádanosti cosi mne neustále nutilo se vzepřít. V tomto jsem se tedy nezměnil ani trochu. Jistě se mne, a to plným právem, zeptáš, proč Tě tedy, má nejdražší, volám k sobě, abychom takovéto štěstí a spo­řádanou domácnost založili tady. Je to proto, že v této zemi je všechno nové, nic tady není vyzkoušené, je tady mnoho bílých míst na mapách, mnoho podnebí v jedné jediné zemi, mnoho záhad a lidé zde jsou odlišní od těch, jež jsem poznal kdekoli jinde na světě. Netrpí rasovými předsudky, jsou přátelští, ale je v nich divokost primitivních lidí, indiánů a černochů, všechno se to tady míchá a kvasí, ale zcela jinak než v anglosasky řízené Severní Americe. Je v tom více vzrušení, chceš-li. Více anarchie, neřádu, zlořádu, klamu, ale i života. Vím, že by se Ti zde líbilo. Znával jsem Tě a tuším v Tobě – a teď se prosím nesmíš urazit – že jsi tam doma jako vzácný pták v kleci. Čítávala jsi přece tak náruživě Fričovy romány pro mladé chlapce a už tehdy jsem tušil, že také toužíš se do nich nějakým způsobem vcítit, prožít je i jinak než jen jako pilná čtenářka.

Vím, že v nejtajnějším koutku svého srdce mi dáš za pravdu, ale nemůžu a nemám právo na Tebe dále naléhat. Tak jako jsem na Tebe nenaléhal před válkou. Možná jsem měl, ale žádné naléhání nepřineslo nikdy velkého užitku. Člověk je svobodný jedině ve svých rozhodnutích, jedině v těch, jež učiní sám, nikým nedonucen a s peč­livou rozvahou, jedině tam se projevuje naše opravdové člověčenství. Ano, je to možná příliš pateticky řečeno. Nepamatuji se, zda jsem to v nějaké moudré knize vyčetl, nebo zda jsem to zaslechl na lodi nebo od indiánů v pralese, kam občas jezdívám s kamarády na výpravy. Je tady také Jan Antonín Baťa a jeho lidé, jistě znáš tu zapeklitou historii. On zde zakládá malé osady za účelem chování dobytka a zemědělské osidlování. Kácí ten čarokrásný prales se stejným nadšením, jako když s nevlastním bratrem Tomášem stavěli Zlín. Inu, nezměnil se ani trochu, stále to stejné budovatelské nadšení. Já ho s ním nesdílím. Naopak nejsem rád, že pronikají stále hloub do těch zelených tajemství, ale alespoň se k nim občas připojím, abych zaznamenával a kreslil rostliny, lovil velké sladkovodní ryby, stýkal se s indiány a – teď již vidím Tvůj šibalský úsměv! – ano, abych si tak trochu zahrál na slavného Friče.

Tady tedy neodvratně mizí původní a primitivní svět a nahra­zuje se něčím novým, dosud neznámým, jež mne velmi zajímá a vzrušuje. Cítím lítost za mizením světa, jež tady po tisícovky let byl, a zároveň se klaním i rození toho nového, co se zde odehrává a já tady u toho mohu být, a chtěl bych z celého srdce, abys to všechno prožívala se mnou. Vím však již z Tvého dopisu, že to nebude možné. Ctím Tvé rozhodnutí, jen mi dovol, abych s Tebou mohl nadále udržovat tuto korespondenci, jež by mi v daleké cizině připomínala mé mládí, domov a vůni sena!

Navždy Tvůj Jaromír

Lži
(Jaromír — vzpomínky zachycené na místech, kde čas není)

I.

Ten dopis jsem poslal a cítil jsem se poprvé mizerně. Maruška jistě byla má první láska, moje první samostatná akce dovedená k úspěchu, protože nás nikdy nikdo trapně neodhalil a protože jsem ji opravdu miloval. Na tomto případu z raného mládí jsem však pochopil, že nebudu dobrým manželem, otcem ani kamarádem. Přemlouval jsem ji sice k odjezdu do Ameriky, ale ve skutečnosti, přestože jsem věděl, že jí i její židovské rodině hrozí nebezpečí stejně jako té mojí, jsem ji nepřemlouval příliš dlouho a ani naléhavě. Tušil jsem, že nebude chtít jet, že její trochu konvenční duše se nebude moci odpoutat tak záhy od rodičů a od všeho, co zná. Dal jsem vale Evropě a až v Americe jsem naplno uviděl, co jí hrozí a co je ve válce neodvratné. Nakonec ji zachránil strýc sedlák z pohraniční vsi, který si ji vzal jako děvečku na statek, a tam prožila s falešnými papíry, které ho stály dvě krávy a tele, válku. Dozvěděl jsem se to zcela náhodou, když jsem se vrátil do válečné vřavy už jako americký agent, kterého najali, protože uměl řeč, znal prostředí a měl v hlavě zcela jiné plány se svým životem než většina jiných mladíků jeho věku. Vždycky jsem dokázal působit nenápadně, aniž jsem o to usiloval, čím nenápadnější a šedivější byl můj zevnějšek, tím výstřednější pocity a myšlenky se mi honily hlavou. Snil jsem o hrdinství, slávě, tajemstvích času a rádiových vln, miloval jsem hory, mapy, a když jsme se s rodiči mačkali v druhé třídě na lodi, připadal jsem si jako Kolumbus nebo Francisco Pizarro.

Nikdy jsem nesloužil žádným ideálům. Pravda, ve válce bylo mnohem jednodušší vědět, kde je zlo a kde dobro, ale nechtěl jsem sloužit ani jednomu, ani druhému. Chtěl jsem naplnit vlastní touhu po jina­kosti, jež mne zachvátila poté, co jsem jako chlapec stál na nádvoří šedě natřeného gymnázia, když jsme jako jeden muž vypínali hruď v řadě a všichni jsme na sobě měli stejné sokolské trenýrky a bílá trička. Tenkrát jsem se zachvěl ne zimou, přestože to bylo na konci listopadu a drobně mrholilo. Obešla mě hrůza, jak jsme tam všichni byli vydáni napospas učiteli s píšťalkou, všichni ve stejně potupném úboru, a chtělo se po nás, abychom ze svých dospívajících těl vyhnali veškerou nežádoucí energii, škodlivou pro náš věk. Napadly mne tenkrát dvě věci. Nejdříve jsem si pohrával s představou, že učiteli vytrhnu píšťalku, odznak jeho malé moci, a zapískám na ni ryčný hvizd a všechny nás vysvobodím. A vzápětí jsem si uvědomil, že toto vysvobození by bylo jen začátkem ještě větší nesvobody, že bych za svůj na počátku hrdinský čin trpěl nejen já, ale se mnou i dalších dvacet chlapců, jimž by potupený pedagog jistě neodpustil další trýznivá kolečka kolem nádvoří. Uchýlil jsem se tedy k tomu, že jsem požádal, abych byl zproštěn hodin tělesné výchovy. Zfalšoval jsem lékařské potvrzení, a místo navlékání červených trenýrek jsem pomáhal stařičkému profesoru Jandlovi v zeměpisném kabinetu. Jandl nejenže brzy pochopil, proč jsem se vyvlékl z kolektivního zušlechťování těl, ale začal mne používat jako vrbu, do níž pěchoval své vědomosti, o něž kromě mne na celém gymnáziu nikdo nestál. Trávili jsme nad mapami mnoho hodin, jeho vášní byla Latinská Amerika, kam se vždycky toužil podívat, ale vždycky tomu zabránila jeho malá výplata, děti a žena. Líbila se mi také jeho vyprávění o starých mapách, později jsem pochopil, že mi vlastně přednášel o historické kartografii a že ve mně spatřil to, k čemu on sám nikdy neměl odvahu. Jandl věděl, že jednou popluju po Amazonce, uvidím velké barevné motýly usedat na šedé kamení v ranní mlze a že se budu bát, abych ve vratké kocábce domorodců nespadl do vody a nesežrali mě krokodýli. Toužil se vydat na ty budoucí výpravy se mnou, ale stejně tak mu ke štěstí stačilo mé nadšení.

II.

Když jsem se vracel po dvou letech z Ameriky domů, už jsem se nemačkal s rodiči na jedné mizerné palandě a netřásl se strachy, že nás imigrační úředníci nepustí do země snů. Bylo mi jasné, že se konečně stávám sám sebou, poprvé jsem vzdáleně začal chápat, co se do nás snažili vtloukat pomocí hvizdu píšťalky a červených trenýrek. Jako by mi někde na zádech rašila sokolská nebo orlí křídla. A Masaryk mi jistě kynul pravicí z obrazů ve školních třídách. V Americe jsem taky hltal zvěsti o špionské kariéře noblesního Emanuela Vosky, kterého většina krajanů znala, nebo alespoň si o něm vyprávěla fantastické příběhy. Ano, možná jsem se už nechtěl stát Kolumbem nebo Pizarrem, ale Emanuelem Voskou. To všechno se mi honilo hlavou, když jsem si opakoval základy rychlé výroby radiostanice, cvičil si paměť tím, že jsem bifloval anglické fráze a opakoval si němčinu, kterou jsem za ty dva roky už pozapomněl. Měl jsem začít jako převaděč a kurýr, potom, pokud bych nedělal chyby, jsem měl dostat další pokyny, sestrojit podle moderních příruček radiostanici a snažit se naučit české radisty, jak ji rychle nainstalovat.

Byl jsem těmi plány opojený, ale zároveň jsem si nic nenamlouval, nikdy jsem sám sebe netestoval v mezních situacích, nevěděl jsem, jestli nedostanu strach a na poslední chvíli nezjistím, že jsem zbabělec. A hodně se mi pletly šifrovací a dekódovací metody, které jsem nestačil v „rychlovýcviku“ pořádně vstřebat. Ve vnitřní kapse saka jsem měl jednu kyanidovou kapsli. Tenkostěnnou, asi tři centimetry dlouhou esenci smrti. Ještě než jsem odjel, nechal jsem si na ni udělat zevnitř vyztužené pouzdro z kůže. A teď jsem se snažil ze všech sil zapomenout, že smrt se může tak beztrestně roztahovat v mé kapse.

Zároveň jsem se těšil domů, představoval jsem si, že budu znova chodit po známých a milovaných kopcích a třeba něčemu doopravdy pomůžu. Každopádně jsem dostal i zálohu, za kterou rodiče mohli začít splácet americký cihlový domek, který jsme do té doby měli jen pronajatý. Vylodil jsem se na jihu Francie a do Československa odjel vlakem. Nebyl jsem z té dlouhé cesty unavený, jen jsem ostře vnímal známé podzimní, zapomenuté vůně tlejícího listí, stojaté vody v kanálech a na všem studeně položené šedavé stíny.

Spojka čekala v Bílé Vodě, polské hranice byly blízko. Kmeny stromů vypadaly v podvečerní mlze bezradně. Překvapilo mě, že na vlakové zastávce čeká postarší zavalitý sudetský Němec. Na chvilku jsem zaváhal, jestli to není volavka, ale připadalo mi nemožné, že bych selhal hned na první pokus. Muž měl smluvený typ aktovky a na kabátu mu chyběly dva kostěné knoflíky. Nepůsobil nervózně ani příliš klidně. Věděl jsem, že teď není možné zapojit jen rozum. Ve výcviku nás učili, že když se rozhodujeme, musíme dát nejdřív na první, instinktivní dojem a pak rozumem analyzovat, jestli může být správný. Jenže jsem ten typ, co by raději spoléhal na pomalé analyzování a instinkty pro jistotu úplně vyloučil. Pokusil jsem se přemýšlet o svém prvním dojmu, který mi velel prásknout do bot. Chvíli jsem pozoroval mužovy pohyby a najednou jsem věděl, že je všechno v pořádku. Naskočil jsem na přívalovou vlnu ledového klidu. Stejný pocit jsem zažíval, když jsem v horách balancoval na tenounké lávce mezi žulovými útesy. Vydal jsem se po ní jedině, když přišla ta ledově klidná vlna, zaplavila mě a já jsem pak už jen dával pozor, kam kladu nohy.

III.

Rozhodl jsem se a kývl na toho buclatého pána. Na zastávce jsme byli sami, žádný vlak zrovna nepřijížděl, a tak jsme si sedli do nedaleké zaplivané putyky, kde to teple hučelo. Ovanul mne známý pach hospodských řečí, chlapi pili pivo a levný, ještě předválečný rum. V Americe jsem pomalu zapomněl, jak jsou jejich dřevorubecké ruce velké a jak dokáží třískat o stůl půllitrem. Muž mi popsal inženýry, které jsem měl dovést nepozorovaně na hranici, kde je měl převzít další převaděč. Nevěděl, kdo to bude, jen řekl, co bude recitovat jako heslo. Zaplatil jsem, rozešli jsme se a muž nastoupil na lokálku do Jeseníku. Zamíchal jsem se do davu vysedajících dělníků a vydal jsem se už skoro potmě směrem k lesnímu rozcestí, kde na mě čekali dva muži. Odpovídali popisu a bezchybně odříkali první verš Erbenovy Svatební košile. Šel jsem téměř po paměti, mnohokrát jsem se tudy toulal, protože mě tenhle kout přitahoval, možná už tehdy jsem si podvědomě vštěpoval do paměti vlastní budoucnost. Šli jsme ostrým tempem skoro beze slova několika oklikami, zdlouhavými, ale bezpečnějšími. Po pár hodinách jsme dorazili do napůl rozbořeného, bíle oprýskaného stavení. Sedělo v příkrém svahu a kolem pomalu usychalo několik starých jabloní. Přespali jsme v zatuchlém sklepě a za svítání si ty dva mlčenlivé chemiky odvedla starší žena v hadrech, vypadala jako pomatená potulná žebračka. Zarecitovala pro změnu kousek z Nerudy.

Měl jsem před sebou neznámý čas, nevěděl jsem, kdy mě někdo přijde kontaktovat s dalším úkolem, mohlo to být za dva dny nebo za půl hodiny, každopádně jsem se měl schovat v lese, pozorovat stavení a čekat. Místo toho jsem si lehl do nažloutlé podzimní trávy, která byla pod jabloněmi překvapivě hustá. Zvracel jsem, třásl se zimou a strachem, který jsem celou noc potlačoval, abych se mohl soustředit na cestu. Zdálo se mi, že nic nemůže dobře dopadnout, protože pokud se jednou můj první dojem splete, bude to naposled. Vložil jsem si kyanidovou kapsli zkusmo do úst a polaskal jazykem tenké sklo. Dokázal bych ji rozkousnout? Dokázal bych rozeznat ten okamžik, kdy ještě stojí za to o něco se pokusit, od toho, kdy všechno končí?

Přešlo pár let, kdy jsem už příliš první dojmy neanalyzoval, naučil jsem se na ně spoléhat a přesvědčil jsem se, že na nich závisí, jestli se budu muset rozhodovat ohledně kyanidové kapsle. Když už byly Polsko a blízká hranice definitivně proštupované hákovým vzorem, přesunul jsem se do Beskyd, odkud vedly průchozí stezky na Slovensko, do Maďarska a pak dál k moři. Zaměstnaný jsem byl jako pomocný účetní na místní pile. Měl jsem některé dny volné, a to jsem zaučoval na odlehlých hájovnách radisty nebo převáděl v určitém horském pásmu důležité techniky a vědce, co by mohli být užiteční ve válečné mašinerii. Dvakrát nebo třikrát řekl můj „první dojem“ ne. Bylo těžké ho uposlechnout, ale detaily hrály v tom rozhodování největší roli. Na jednom kontaktu do skládanky zevnějšku nezapadaly příliš vyleštěné boty, které se nehodily k ošuntělému kabátu, a ten člověk, co měl předat heslo, stál na rohu dohodnuté ulice příliš klidně, téměř jako nějaký potulný filozof. Jenže filozofové si nepucují boty. Vyhnul jsem se mu.

V předposledním roce války přestalo všechno fungovat. Zmatek způsobily partyzánské oddíly, horlivější výslechy, zprávy z fronty a zdálo se mi, že celá zatím poměrně dobře fungující síť, která pracovala jen pro praktickou potřebu dostat z protektorátu důležité lidi, se začíná trhat. Někdy byly mé stezky neprůchodné, protože po nich duněla kožená partyzánská bagančata, a někdy se spojky vůbec neobjevily. Můj poslední úkol zněl přivést do bílého stavení mladou nadanou matematičku z Prahy. Spojka se neukázala, místo ní přišla na schůzku přímo ona mladá žena. Měla dohodnuté propriety, světle zelený, příliš vyžehlený kostým, a tvářila se zoufale. Z její bledé pihovaté tváře všechno křičelo, že mám jít co nejdál, vůbec se k ní nepřibližovat, jenže jsem si ten výkřik příliš dlouho prohlížel. Zastavili mě dva muži v civilu, zkroutili mi ruce za záda, a přestože jsem měl kapsli pod jazykem, nedokázal jsem se přinutit ji rozkousnout. Mlátili mne velmi pečlivě a velmi dlouho, ale něco mi říkalo, že ještě všechno neskončilo.

IV.

Měl jsem štěstí, že se vetchá síť úplně roztrhala až ke konci války. Odvezli mne přes Osvětim do dnes téměř nezmiňovaného koncentráku s podivným jménem Flossen kdesi na polských hranicích. Pochod smrti jsem vydržel díky Johaně. Cikánce, co mi nosila jídlo z nestoudných mejdanů, které velitelé čas od času pořádali a zvali si na ně romské vězně, aby zahráli, zatancovali a nabídli svá krásná, i když vyhublá těla. Myslím na ni neustále. Když otevírám dopis z Prahy od Marušky, když mám bodavý pocit strachu, jestli jsem nekontaktoval falešnou spojku, když se v ranním polospánku miluji s Luizou. Někdy se na svět dokážu dívat jen obrovskýma žlutě hnědýma očima Johany. Ty vážné oči vydávaly uklidňující světlo. Když jsme stáli polonazí na vymrzlém apelplacu, představoval jsem si, že se v jejich teplé výhni můžu ohřát, že jsou to dvě svítilny, které mne nakonec dovedou domů. Nikdo mi nebyl tak blízko jako ona. Byla to Johana Kurucová, kdo vzal do ruky motyku a první se vrhl na strážné v noci, kdy byl vydán rozkaz, že romský tábor má být zničen. Mladší muže odvezli předtím a v barácích zůstali jen ženy, starci a děti. Nešli na smrt jako ovce, čekali potichu, až pro ně přijdou, a pak se na své mučitele vrhli s ubohými nástroji. Jsem si jistý, že to byl její nápad. Johana byla taková.

Pak jsem zamířil do Vídně, chtěl jsem pryč, chtěl jsem zapomenout, na lásku, na koncentrák, na Evropu. Znova jsem se spojil s Američany, dostal jsem vízum do Brazílie a rozhodl se pokračovat v tom, co jsem uměl, v přecházení hranic, ve sbírání a předávání informací. Toužil jsem dál nebýt chlapcem v potupných trenýrkách. Chtěl jsem opět tahat za nitky, jemně vyzvídat, dozvídat se, být užitečný a dostat za to dobře zaplaceno. Nechtěl jsem se proměnit v nadšeného imigranta, co v potu tváře buduje svou fungl novou budoucnost. Latinská Amerika byla tím pravým místem. Spojovala v sobě divokost Johany, vzpomínky na Jandlův kabinet a byla daleko, hodně daleko.

V.

Po válce, už když jsem zakotvil v Brazílii, mne zničehonic starý učitel navštívil. Poslal mi vzkaz po jednom z baťováků a pak najednou seděl v kuchyni. Měl jen půlku žaludku, pořád ty bystré švestkově modré oči a vypadal jako znovuzrozený. Přežil výslechy ve věznicích, kam ho poslali za jeho činnost v odboji, a protože během války zahynula celá rodina, neměl nikoho, kdo by mu teď bránil v cestování. Díky tomu, že téměř nic nejedl a neměl koho zaopatřovat, si mohl dovolit podívat se tam, kam vždycky chtěl. Přestože nebylo jednoduché dostat se z komunistického Československa, neměl s tím jako bývalý vězeň a profesor zeměpisu tak velké problémy a Latinská Amerika patřila spíš k zemím, o něž nebyl v řadách politruků valný zájem. Navíc si jednotliví referenti pletli Nikaraguu s Guatemalou, takže neměl potíže téměř nikdy. Vyhledal mne, protože si ledacos dokázal domyslet a protože mne dobře znal. Když si žádal o pas, musel oběhávat různá pražská ministerstva a na jednom z nich mu k výjezdní doložce pomohla bývalá žákyně Maruška. Vyprávěl mi o ní nadšeně, o tom, jaké má oči, vlasy a jak si na ni jistě pamatuji. Řekl jsem mu, že jsem jí poslal dopis po strýci, který mi byl vděčný za to, že jsem jednu krutou válečnou zimu odvedl partyzány dost daleko od jeho statku, a jemuž jsem tady nakonec pomohl najít vhodnou půdu. Podařilo se mu statek na poslední chvíli prodat a odjel sem ještě legálně s platným pasem, protože podplatil všechny, jak říkal, „odshora až dolů“. Tahle taktika se mu ostatně bohatě vyplatila i tady.

Na rozdíl od hloupých úředníků jsem věděl, že Jandl pracoval pro ten „nesprávný“ odboj a že jeho smýšlení o komunistech není o nic lepší než moje. A jeho návštěva se mi moc hodila. Ba ne, přímo mi spadl z komunistického nebe. Před několika měsíci mne totiž kontaktovali američtí šéfové, o nichž jsem kvůli tomu, abych mohl v klidu zapustit kořeny v Brazílii, dlouho neslyšel. Ozvali se s úkolem, o němž jsem ani chvíli nepochyboval. Jednak jsem z nějakého sentimentálního důvodu pořád toužil mít co do činění s rodnou zemí a jednak právě začínala studená válka.

Profesor Jandl seděl za stolem a nadával na poměry v Česko­slovensku. Už jsem podobné historie slyšel od krajanů, kterým zabavili menší i větší továrny, a také jsem nesčetněkrát situaci probíral s ba­ťováky v Mato Grosso do Sul. Jandlovi nikdo nic nesebral, protože nic neměl, ale stejně ho rmoutilo, jak se země neudržitelně žene do temna diktatury. Musel jsem mu bohužel říci, že ani tady v Brazílii nevládnou zrovna demokratické poměry. „Přesto lidé mohou cestovat,“ opáčil Jandl, pro něhož tato svoboda byla nejdůležitější, a doma ji nezadržitelně ztrácel. Věděl, že ignoranty brzy vystřídají jiní, asi o něco podezřívavější mocichtivci, kteří už nebudou jeho výjezdním doložkám tak naklonění. Nabídl jsem mu tedy řešení. Potřeboval jsem doma člověka, který není z Prahy, abych měl záchytný bod i jinde než v hlavním městě. A také jsem potřeboval, aby mi podával pravidelné zprávy o Marušce, která v mém plánu hrála mnohem podstatnější roli než on.

Jandl se totiž zmínil o tom, že doložku nakonec podepsal nějaký Zábojný, se kterým má Maruška velmi dobré vztahy. Bylo mi jasné, že ty dobré vztahy nejsou založené na tom, že umí dobře jazyky. Potřeboval jsem vědět, jaká atmosféra právě panuje v horních patrech ministerstva zahraničí. A co bylo nejpodstatnější, Zábojného jsem znal. Přežili jsme totiž stejný pochod smrti. Jandl o mých plánech něco málo vědět mohl, ale Maruška ne. Jandl měl čtyři roky zkušeností z odboje, kromě cestování a svobody s tím spojené mu na ničem jiném nezáleželo, neměl už rodinu a rozuměli jsme si. Také peníze mu byly na cestách vhod. Dohodli jsme se velice rychle. Potřeboval jsem Marušku přesvědčit, aby mi posílala necenzurované dopisy, v nichž by nebyly neumětelsky vystříhané díry v každé banální větě o počasí. A zároveň jsem ji nechtěl vyděsit. Jandl to nakonec dokázal. S Maruškou se sešel a vysvětlil jí, že právě ona je pro mne jediným zdrojem dojmů a pravdivých informací o rodné zemi, smutnou, ale krásnou vzpomínkou. Tou také byla, ale byla pro mne i pracovním nástrojem. Jandl byl výborný pedagog, ale mohl se klidně stát knězem, dokázal totiž žákům promlouvat do duše tak, že ani na chvíli nepochybovali o tom, že příští neděli stráví radostně s učebnicí zeměpisu.

VI.

Dopisy Maruška začala nosit na jednu pražskou kolej. V hodinu, kterou jsem určil v dopise, přišla a házela je do dřevěného kastlíku na studentské vzkazy. Koleje se střídaly. Dál její dopisy posílal kurýr. Španělský student, potomek uprchlých republikánů, kteří se později stali členy ve frankistickém Španělsku zakázané komunistické strany. Po španělské občanské válce uprchli do Londýna, kde se jim nedařilo. Po únoru 1948 ale chytili šanci za pačesy a vydali se do Prahy. Jejich syn za odměnu a na útraty komunistického Československa studoval v Praze chemii. Se svými rodiči se jednoho chladného rána, kdy nebylo v pražském činžáku čím zatopit, rozešel v pubertální hádce o levicové ideály ve zlém. Křičel na ně: „Mierda, nejste žádní republikáni, ale staří stalinističtí komouši!“ V Československu sice mohl zadarmo studovat, ale z almužny, kterou dostával, živořil. Zároveň nabyl dojmu, že Marx je vlastně kretén, a dal se přemluvit ke kurýrní službě pro třetí odboj. Dopisy šly dál přes italské odbory až do Brazílie. Zpočátku v nich nebyly žádné zásadní informace, takže nevadilo, že putovaly někdy i dva měsíce. Ale i tak bylo bezpečnější posílat je složitou oklikou.

Od začátku všechno klapalo. Maruška mi psala o všem, o co jsem ji žádal. Jaké ulice se teď v Praze jinak jmenují, co si koupila na sebe, o kolik podražily potraviny, jaké má nadřízené, kolik toho musí udělat, jaké oddělení je s čím pozadu. Psala mi také o Zábojném, který povýšil a měl na starosti styk s obchodní sekcí ruské ambasády. Pro ni to byly nicotné, všední skutečnosti, pro mne to bylo mapování situace na důležitém ministerstvu v nepřátelské zemi. Taky jsem se nedivil, že rusista Zábojný povýšil. V koncentráku byli komunisté semknutí do neprostupného klubka, měli svou vlastní síť získávání potravin a s Johanou nikdy nekšeftovali. Zábojný měl nesporný organizační talent, a potom co nás ze zakletí pochodu smrti vytrhlo štěkání ruských kulometů, sloužil jako tlumočník, rozdával potraviny a obvazový materiál. Kontroloval, rozděloval a hrál s Rusy na harmoniku. Ruštinu studoval na univerzitě a byl to přesvědčený romantik zamilovaný do myšlenky panslavismu. Stýkal se v Praze s ruskými emigranty a měl podobné štěstí jako já, že ho zavřeli až ke konci války. Musím přiznat, že jeho nadšení pro všechno slovanské, jeho velkohubé recitování Majakovského a nesporná inteligence mne svým způsobem přitahovaly. Přesto jsem se s ním nijak otevřeně nepřátelil, a i když ležel na vedlejší palandě, prohodili jsme společně jen pár slov. Ptal se, proč mě odvezli do koncentráku. Vymyslel jsem si banální sousedské udání ze msty. Když jsem se zeptal já, také si pravděpodobně něco ne příliš konkrétního vymyslel. Byli jsme si podobní. Přestože on byl rozverný exhibicionista a já uzavřený netýkavka. Postřehl jsem, že nás oba vzrušuje, že ostatním něco důležitého tajíme.

Pak američtí šéfové přišli s odvážnější věcí. Dostal jsem za úkol stát se „dublérem“ a pracovat naoko pro českou rozvědku a vynášet informace z firem založených německými fašisty v Brazílii. Měl jsem také sledovat baťováky a všechny kroky, které podnikal Jan Antonín Baťa ohledně znárodňování jeho továrny ve Zlíně. Ta obojakost byla opojná, bylo to poprvé, co mi něco takového zadali, a já věděl, že v hierarchii je takový chameleón ceněný mnohem více, protože to nejen přináší větší riziko, ale také vyžaduje jiný druh kombinačních schopností. Výborně se mi hodili čeští krajané. Zejména ti, kteří přijeli po válce, někteří byli židé, co přežili koncentrák, a jen se z něj vrátili, museli prchat před komunisty podruhé. Byli ale poučení, už si nic nenamlouvali a Brazílie byla jedinou šancí. Americké imigrantské kvóty byli přeplněné, a tak se ve sběrných vídeňských táborech často mluvilo o Brazílii a hlavně o São Paulu s jeho mírným klimatem jako o velké naději. Když přijeli, byli nezřídka zklamaní, že jediný, kdo je byl ochoten zaměstnat, jsou němečtí továrníci – jejich někdejší nepřátelé z říše.

Nikdy jsem nepochopil, jak mohli tak rychle zapomenout na svá vytetovaná čísla. Svým způsobem to byla forma jakéhosi podivného smíření s vlastním osudem, s ironií toho, že opět pracují pro fašisty, ale tentokrát za mzdu. Častokrát jsem se na to ptal i jejich německých ředitelů a ti odpovídali, že i oni splácejí svůj dluh tím, že dávají někdejším otrokům říše důstojnou a dobře placenou práci. Všichni byli spokojení.

Vysvětlování
(Marta)

I.

Trvalo to téměř týden, než si všechno vysvětlily. Den co den jsme všechny vysedávaly v barevném Maruščině bytě a mluvily. Luiza u toho hodně nadávala. I její šmrncovní nadávky v sobě měly poezii, když říkala: „Do prdele, svatá Panno, jak strašný to bylo, když měl zase v ruce ten tvůj další zkurvenej dopis. Rozbíjela jsem ze vzteku v kuchyni talíře po mamince. Nejhorší bylo, že mi řekl, že jsou od tebe, nic neskrýval, vysvětloval mi, proč tu korespondenci potřebuje, jako se malému děcku vysvětluje, že zubař je hodný pán, co jenom trhá zuby, tvrdil, že tvoje dopisy pro něho znamenají jakousi naději, že se jednou dostane domů. Čekal na ně. Když nějaký tvůj dopis někdo doručil, musel jej dát přímo jemu, nikdy na nich totiž nebyly známky. Oholil se, postříkal se lehce kolínskou Amazonia a šel do Jockey klubu, kde jsme se brali. Tam si objednal dvojité presso s jemnou pěnou a strávil s tím podělaným dopisem půl dne. Jednou jsem ho masochisticky přinutila, aby mě vzal s sebou. Dívala jsem se na něj, jak lačně hltá česká písmena. Byl to takový rituál. Ten rituál mě neobsahoval, byla jsem najednou vydýchaný vzduch. Šmejd, co pečlivě zahodil, než odešel na dopisní mši, která páchla tím jeho sentimentálním domovem.“

Maruška byla jemnější a její verze v sobě měla víc bolesti, protože i když měla milence, nikdy s nikým nežila a v jejím příběhu hlodala otrávená samota. „Já jsem si vždycky představovala, jak spolu jdete spát, jak si určitým důvěrným způsobem přejete dobrou noc, jak tě hladí po hlavě, když máš teplotu, nebo jak se společně smějete něčemu v rádiu.“ Jak to Maruška říkala, znělo to, jako když se potichu a pečlivě skládá hodně ušmudlaný kapesník. „Jednou mi ale napsal, že nikdy nechce mít děti, protože už nevěří, že svět bude v něčem někdy lepší, a že jsi na to přistoupila. Myslím, že to byl jediný moment, kdy jsem tě přestala na chvíli nenávidět. Musela jsi ho skutečně milovat, když jsi s tím souhlasila.“ Luiza chvíli přemýšlela. Pak se rozesmála. „Tak to jsem si nezasloužila, tu pauzu v nenávisti, víš, já jsem tajně doufala, že někdy něco takového řekne, já se vždycky k smrti bála bolesti a nikdy jsem nechtěla rodit a mít v břiše stehy nebo něco podobně nepříjemného. Přistoupila jsem na to naoko váhavě, aby si to nakonec ještě nerozmyslel, ale v duchu jsem si oddechla, že to není takový ten ,latino‘, co se bez pokračování svého životního seriálu neobejde. Já jsem tě taky jednou přestala na chvíli nesnášet. Když mi řekl, že jsi nemocná a je potřeba ti poslat větší dávku streptomycinu, protože máš možná začínající tuberu. Věděla jsem, že streptomycin má vedlejší účinky a že po něm člověk může i ohluchnout, a najednou jsem prosila všechny svaté, aby to byl jen ošklivý zápal plic.“

Když si podrobně převyprávěly obě verze svých životů, shodly se na tom, že žily zvláštní sen o stejném muži, který nepatřil ani jedné z nich. A ani jedna neměla zapotřebí lhát, překrucovat ani nic předstírat, na to bylo pozdě. Jaromír byl mrtvý, komunismus, proti němuž bojoval ze všech svých špionských sil, byl taky pryč a zůstaly ony dvě. Ze všeho nejdřív však chtěly zjistit, jak moc jich Jaromír využíval. Také se dohodly, že si nebudou myslet, že je zneužíval. Využít a zneužít je rozdíl. Jak společně rekonstruovaly své příběhy, přišly na to, že byly obě dvě jeho pracovními nástroji, ale milovanými. Něco jako když člověk zbožňuje svůj šicí stroj nebo pletací jehlice, od nichž se nedokáže odloučit a vozí si je všude s sebou, přestože mu na letišti přišijí pokutu za nadváhu zavazadel.

Luiza se chtěla naučit česky a Maruška portugalsky. Začaly dva dny potom, co Luiza přijela. Šly jsme všechny na procházku do města a do knihkupectví U Černé Matky Boží. Když totiž Luiza poprvé uviděla kubistickou architekturu, řekla, že všechny knihy musí koupit zrovna v tomhle domě. Nakoupily si tedy slovníky, knihy, mapy Brazílie, Prahy i Čech a pustily se do toho. Luiza uměla plynně německy, italsky a portugalsky. Maruška anglicky, francouzsky a rusky. Šlo jim to dobře. Stanovily si velmi přísný rozvrh hodin a několik měsíců ho striktně dodržovaly. Maruška to měla s portugalštinou horší, protože se neučila přímo v Brazílii, ale Luiza ji povzbuzovala a slíbila, že za rok se společně přestěhují zase do São Paula. Byl to velkolepý plán. Cítila jsem z Marušky, že její melancholie ustoupila, protože se vytratil její zdroj, který ji živil jako nikdy nevysychající houba namočená do vzpomínek. Najednou ta houba s představou Jaromíra byla pryč. Místo ní byl špion Yaromir a chladné pátrání po tom, jak moc ji využíval. A byla tady Luiza. Tu jí Jaromír z moravské vsi zanechal jako dárek na rozloučenou. Nevyčerpatelnou, spolehlivou, plnou života. Říkala si, že musel vědět, že Luiza za ní přijede. „Tolik nás znal…,“ zamyslela se nahlas Maruška, když chystala mluvnické cvičení pro Luizu. Ta byla zrovna v archivu ministerstva obrany a snažila se vypátrat všechno, co by se mohlo týkat Jaromíra. Jenže moc daleko se s Maruškou nedostaly, rozhodně neměly Jaromírův kombinační talent. Napadlo je ale, že by měly zjistit, s kým dalším se mohl v Čechách stýkat. Maruška mluvila o tom, že na gymnáziu si byl velmi blízký s profesorem zeměpisu Jandlem. Jandl byl také stejně jako Jaromír v koncentráku. To se Maruška dozvěděla od Luizy, která jí líčila, jak ji poprvé zaujalo tajemství Jaromírova vytetovaného čísla. Jenže Jandl je dávno mrtvý, zemřel v polovině padesátých let po své dlouhé cestě do vnitrozemí Brazílie a bolívijské džungle. Přesto se vypravily do moravského městečka, kde stálo gymnázium, stejně modrošedě oprýskané jako ve třicátých letech. Jeho bezvýznamnost a zároveň nedosažitelnost pro studenty z okolních vesnic trčela z těch přísných zdí jako neodvolatelný osud všech, co jsou z periferie a touží se z ní dostat pryč.

II.

„Bylo těžké tady žít,“ řekla Maruška. Vzpomínala na přísné, škarohlídské profesory, na jejich zanícení pro věc národa, na jejich zbabělost za války, na to, jak bylo po osvobození těžké, aby si mohla dodělat maturitu, protože v posledním ročníku se musela ukrývat na statku u svého strýce a zfalšovat všechny dokumenty. Jak jí po válce stejní profesoři nechtěli věřit, že pravé papíry zničila, aby se zachránila. Dodnes vidí ty směšné obličeje, jak zkoumají její důvody. „Jsem židovka, neměla jsem jinou možnost,“ říkala tehdy řediteli, a on až příliš dlouho mlčel. „Nakonec jsem si maturitu směla dodělat, ale cítila jsem se strašně, musela jsem se doprošovat za to, že jsem přežila válku. Jediný Jandl se mne tehdy zastal. Po tom zážitku jsem odešla sama do Prahy, abych se postavila na vlastní nohy, zapomněla na to ponížení a mohla pomoci několika příbuzným. Jandl mne jednou zastihl na ministerstvu, právě jsem šla dlouhou chodbou a potkala jsem ho, jak nejistě přešlapuje u jedněch skleněných dveří. Ptala jsem se ho, co potřebuje, a on mi vyprávěl, jak se chystá do Latinské Ameriky a jak si ho moje kolegyně z vedlejšího odboru přehazují jako horkou bramboru, a on nemá čas, aby čekal do druhého dne, protože vlak mu jede večer a v Praze nemá kde přespat. Byla jsem mu vděčná za to, jak se mne zastal tenkrát po válce, a také jsem měla radost, že si chce splnit svůj dávný sen, o němž nám vyprávěl v hodinách zeměpisu. I za ty jsem mu byla vděčná, byl to přesně ten profesor zeměpisu, jehož hodiny člověk nikdy nezapomene, protože to nejsou hodiny, ale příběhy o zemích, kam je třeba se jednou podívat. Šla jsem a vyřídila mu osobně všechno potřebné. Pak se občas stavoval jen tak na čaj, když si zase něco v Praze zařizoval. Často se mne vyptával na spoustu věcí, ano, na podobné věci jako Jaromír v dopisech.“

Jednou za mnou zase přišel a já se chystala, že zajdu za Janem Zábojným, aby mu pomohl s doložkou, ale on se záhadně usmál a vý­znamně řekl, že se před několika týdny vrátil z Brazílie. Polil mě ruměnec. Nedokázala jsem odolat a zeptala jsem se. „Viděl jste Jaromíra?“ Viděl ho a nejen to, vyřídil mi jeho vzkaz ohledně dopisů a nabízel mi možnost, jak si nechat Jaromíra a jeho odvahu, jeho nový exotický domov jako zálohu. Můj Plán B. Začala jsem cítit, že je mi doma čím dál víc úzko. Bylo to podivné, protože jsem zrovna začala milovat Jana Zábojného. Rozevlátého a zároveň odtažitého muže, který za žádnou cenu nechtěl nic víc než milenecký vztah. Trval na tom tak sveřepě, že jsem sice mohla milovat jeho silné bledé tělo, vyprávět si s ním hodiny a hodiny o ruských klasicích a pročítat verše Mariny Cvetajevové, ale nikdy se mnou nezašel na kávu nebo do divadla. Tvrdil, že kdyby se na ministerstvu někdo dozvěděl, že jsem židovka, co se za války ukrývala u kulaka, mohlo by mu to zničit kariéru. Ani po tomhle hulvátství jsem se s ním nedokázala rozejít. Cítila jsem se po tak kategorickém vymezení rámce naší lásky jako zraněný zajíc. Malé zvíře v lese, když se smráká a honci odešli na divokou pitku. Jeho zranění není sice vážné, ale mrzne a zajíc ví, že stejně nemá šanci přežít.

III.

Profesor Jandl seděl v mé sklepní zaječí noře. Na rozvrzané pohovce usrkával z hrnku silný šípkový čaj s medem a vyprávěl. Jaromír mu obstaral drahé očkování, takže se mohl vydat i do džungle, seznámil ho s lidmi, kteří mu ukázali ohromné vodopády, a podíval se i na hranice s Paraguayí, k indiánskému kmeni, v němž žije několik Fričových potomků, které kanec-dobrodruh zplodil s místními ženami. Nadšeně líčil, jak si dodnes indiáni o Fričovi vyprávějí úplné legendy. Zatoužila jsem být znova gymnazistkou, protože jestli jsem jeho hodiny milovala před válkou, teď to musí být úplné dobrodružné filmy.

Nakonec se na mě Jandl dlouze podíval a řekl: „Chtěl jsem vás o něco poprosit, Marie. Myslím, že mi můžete ještě jednou pomoci. A nejen mně. I Jaromírovi. Nemám teď na mysli doložku. Já vím, že je to s jejím sháněním čím dál těžší, a jsem vám za to neskonale vděčný. Tohle je ovšem něco vážnějšího.“ Podíval se mi při tom do očí a všechna jejich inkoustová modř smrtelně zvážněla. Téměř zašeptal: „Chtěl bych, abyste se pokusila zachránit Jaromíra.“ „Zachránit Jaromíra? Copak ten někdy potřeboval zachraňovat?“ proletělo mi hlavou. „Jaromír umírá steskem, ale pravděpodobně o tom ještě ani neví. Pořád se vyptává na všechno doma. Trpí pocitem, že se nikdy nebude moci vrátit. A velmi ho rmoutí, že jste za ním nechtěla přijet. Nemohla byste mu občas napsat?“

Jistěže jsem dostala strach. Strach o práci na ministerstvu (co by tomu řekl Zábojný?), strach ze šibenice, strach, jehož pach jsem chtěla vygumovat ze všech pórů, zničit, odehnat. Ten strach jsem vdechovala, tlumila a snažila se ho celou válku obelstít. Jedla jsem ho po lžičkách, rozebírala ho na kousky, krčila se před ním v koutech a… uvědomila jsem si to tak náhle, že jsem vzadu v zádech ucítila prudké bodnutí – teď mi ten strach chybí.

Nebyla jsem naivní, ani trochu jsem nebyla naivní, hlavně od té doby, co jsem víc znala Jana Zábojného, jeho chorobnou opatrnost a jeho pečlivě plánované ministerské intriky. „Dostanete od Jaromíra peníze, za to že mě k tomu dopisování přemluvíte?“ Jandl polkl. Nečekal něco takového. Měl mě za husičku. Trochu mě to zklamalo. „Ne, za tohle ne.“ Mlčel a dopíjel čaj. „Už musím jít, Marie.“ Jandl byl jediný člověk na světě, který mě takto oslovoval. Všichni ostatní mi říkali Maruško, protože jsem byla drobná a nikdy jsem nepřestala působit jako nedospělé dítě. Vychutnala jsem si zvuk vlastního jména: „Už musím jít, Marie.“ To rozhodlo. „Jak mu mám ty dopisy posílat, vždyť dobře víte, že mu buď nic nedojde, nebo všechno vystříhají.“ Vysvětlil mi podrobně celou záležitost s kolejemi a já jsem poprvé od války pocítila, že doopravdy žiji. Ten zmrzlý zajíc ve mně začal znova hopkat po poli a dobývat čumákem ze sněhu trávu.

IV.

Jandl podnikl ještě jednu dlouhou výpravu do Bolívie a pak to s ním začalo vypadat špatně. Znova jsem začala jezdit na Moravu, tentokrát za ním. Vždycky jsem mu na týden dopředu navařila, vezla mu jídlo a těšila se na něj. Měla jsem teď jen a jen pro sebe jeho historky, možná napůl vymyšlené a neuvěřitelně krkolomné a barvité. Pokaždé jsem musela listovat v zeměpisném atlase a hledat místa, o nichž mi vyprávěl, rozbalovat staré mapy polepené pavučinami, které tlely v koutě, jenž nechal plíseň, aby se na nich zlomyslně vyřádila. Jandl mě neustále přesvědčoval o tom, že každý člověk má přímo morální povinnost žít zajímavý život, anebo alespoň dělat, co ho nejvíc baví. „Já jsem vzrušení nalezl až ve válce v odboji a potom v cestování, všechno ostatní nebylo příliš cenné. Ani láska k ženě, ani výchova dětí mě doopravdy nena­plňovaly. Je to možná kruté, ale je to prostě tak,“ zpovídal se. To se mi ale moc nezamlouvalo, nevěděla jsem, co na to říct, měla jsem zcela opačné pocity. „Já už chci mít jenom klid, pane profesore, já nechci žádné vzrušení, toužím po něčem stálém, po někom, na koho se můžu spolehnout, po dětech…“ Nesouhlasil se mnou: „To si teď, když jsi prožila všechen ten strach a bolest, jenom namlouváš, to nebude trvat věčně, odezní to, a ty až pocítíš prázdnotu, budeš chtít za Jaromírem odjet, ale už bude pozdě.“

Jandl, Jaromír a možná i Zábojný byli jiným živočišným druhem. Měli v sobě odlišnou energii, tenkrát se říkalo naturel. Toužili a usku­tečňovali v životě to, co já jsem sice obdivovala, ale zároveň se mi všechna ta dobrodružství, tajnosti a cesty hnusily. Jako by vždycky s každou nečekanou věcí, co podnikli, musela jiná, mnohem obyčejnější a tichá věc zaniknout.

Starý profesor, za katedrou vždycky majestátný a vševědoucí, vypadal v těžkých a navlhlých duchnách ztraceně. Podle lékařů v brněnské nemocnici bojoval s nějakou tropickou horečkou, proti které mu nepomohlo ani Jaromírovo protekční očkování. „Neměl jsem spát v té dusné chýši, něco tam nehrálo, něco nebylo v pořádku, cítil jsem to, hned jak jsem si tam lehnul,“ vysvětloval klidně. „Špatně jsem se rozhodl, ale snad mám právo někdy se špatně rozhodnout.“ Psala jsem Jaromírovi o léky, ale odepsal, že podle příznaků se nejedná o tro­pickou horečku, ale o doença de chagas, obávanou nemoc, kterou přenáší hmyz, co hospodaří v bambusových střechách indiánských chýších a ze které se ještě nikdo nikdy nevyléčil. Jandlovi se sice pozvolna, ale nezadržitelně zvětšovalo srdce, jeho objem začal být nesnesitelný a nakonec přestalo pracovat úplně. Na pohřbu se sešlo celé gymná­zium, všichni těžce mlčeli, na rakev se líně snášelo listí a projev neměl nikdo. Jandl si to prý nepřál. Nevěřila jsem tomu, ředitel si tu lež vymyslel, protože na rozdíl od studentů Jandla většina učitelského sboru nesnášela.

Jandl, to je jistě dobrá stopa. Třeba se o Jaromírovi dozvědí něco víc, třeba starému učiteli zanechal ještě něco, o čem nevědí. Povzbuzovaly se v tom, že jsou konečně na správné adrese, když v domku, v němž kdysi dávno bydlel vyhublý profesor, zazvonily.

Poslední tanec
(Jaromír)

I.

Když Jandl odjel, nastalo v Brazílii období, s nímž jsem se jen velmi těžce smiřoval. Diktatura byla sice v zárodku, ale přece jen existovala, a nesvoboda byla cítit vojenskou botou. Musel jsem chtě nechtě sympatizovat s mladými lidmi, jimž se nelíbily hrozivé sociální propasti mezi venkovem a městem, mezi latifundisty a potomky bývalých otroků. Bylo tak těžké se v tom všem vyznat. Musel jsem znova začít počítat s věcmi, s nimiž jsem se už nikdy nechtěl potkat. V São Paulu se roztahovali uprchlí němečtí podnikatelé a já dokonce dostal úkol pracovat v jejich firmách naoko jako poradce pro východoevropské trhy. Moje úkoly mi byly jasné, ale někdy jsem ztrácel motivaci, v těžkých chvílích, když jsem se učil žít s Luizou, mne přepadal pocit, že dělám něco nesprávného, příliš temného na to, abych to ještě dokázal kočírovat. V jedné takové černočerné chvíli jsem Luize všechno vyklopil. Sama si nemohla celý příběh domyslet, byla chytrá, ale nebyla ten typ, co pátrá po tajemství druhých. Přesto se však nějak dovtípila, že píšu dopisy pro Marušku, a revolver pod polštářem se nedal nijak logicky zdůvodnit. Všechno jsem jí nakonec řekl, jediné, co jsem zatajil, byla pravá příčina, proč jsem se rozhodl v té obojaké hře chameleonů pokračovat.

Když po dvou letech Jandl znova přijel do Brazílie, setkali jsme se v Mato Grosso do Sul. Chtěl jet odtamtud do Bolívie, toužil vidět pověstné Jungas a stoupat z divokého vlhkého pralesního šera až do výšky čtyř tisíc metrů a dostat se do La Pazu. Když jsem ho uviděl, věděl jsem, že je to jeho poslední výprava. Byl stejně vychrtlý a v očích měl ono odhodlání jako dřív, ale na čele jako by měl napsáno, že to je poslední cesta, nejvytouženější, ale poslední. Dojalo mne to. Seděli jsme v baru, kde neměli nic jen kukuřičnou pálenku, a v prachu před ulepenými stolky se batolila v uschlém blátě malá opička chichilo, co patřila hospodskému.

Jandl vyprávěl, co doma, a zmínil se i o tom, jak jsou teď do praxe uváděna opatření proti cikánům. Zpozorněl jsem. Johana. Opět mi vyvstali před očima cikáni v koncentráku. Číslo mě začalo po letech pálit. Vyprávěl jsem o Johaně poprvé. Musel jsem to říct někomu, kdo zažil stejné, možná ještě děsivější věci. A zachránil se jako já a teď se mnou sedí v pralese a pomalu se opíjí kořalkou. Jandl pozorně naslouchal. Mluvil jsem dlouho, vzpomínky se ze mne hrnuly, poskakovaly jako kameny v rozvodněném potoce. Když jsem skončil, necítil jsem se o moc líp, ale měl jsem stejný pocit jako kdysi v zeměpisném kabinetu, pocit, že mě někdo chápe. Řekl, že je jí možná lépe, když je mrtvá, protože teď by nesměla jezdit s vozem, mít koně a číst lidem z ruky. Musela by trčet v nějaké díře na jednom místě a dělat v továrně, kde by se jí všichni štítili. Zatmělo se mi před očima. Tohle jsem si nepředstavoval, netušil jsem, že komunistická hloupost začala mít kromě znárodňování a politických vražd i tuhle podobu. Johana v továrně. Byla mrtvá, ale představa, jak sedí u pásu a matlá na podrážky bot lepidlo nebo třídí šrouby, byla nesnesitelná. „Proč to dělají?“ vypravil jsem ze sebe. „Protože cikáni, stejně jako židé, jsou nomádi. Lidi, co se moc hýbou, jsou potencionální problém, tady taky vraždili s největším gustem pouštní indiány, co kočovali,“ vysvětlil mi to velmi srozumitelně s profesorskou dikcí Jandl. „Každá diktatura, i ta vaše pravicová, touží sehnat lidi do přehledného houfu, to je celé,“ poznamenal.

II.

Když mě přivedli do baráku, zmláceného a napůl mrtvého, zaslechl jsem v polospánku špitání dvou spoluvězňů. Vyprávěli si o jakési cikánské děvce, která umí sehnat jídlo. Pak jsem ji vídal, každý ji znal, každý po ní a po její dovednosti toužil. Byla to otázka přežití, nejen kvůli jídlu, ale kvůli Johaně samotné. Cikánský tábor byl ostrovem z jiné planety. Dokázali zpívat své písně potichu jako ševelení listí a v jejich melodiích, jež se někdy za mrazivé noci rozprostíraly kolem vymrzlých baráků, byla všechna žalost a naděje polských rovin kolem. Ne, neradovali se z maličkostí, neradovali se hloupě a naivně, nebyli nevědomé děti. Dokázali spíš jako zvířata vycítit, že je dávno po nich, nedělali si žádné iluze, jen jaksi pořád žili. Jejich vyšinutost ze soukolí mne fascinovala, znal jsem je z dětství jako hazardní hráče, zručné opraváře všeho možného, handlovali často s otcem a strýci o koně. Ženy v přítmí stodol blýskaly penízky a sliby. Jako všichni jsem se jich bál a přitahovali mne. Jednou přišla do baráku Johana. Kupčit s jídlem. Dívala se na mne žlutýma vlčíma očima. Mihotaly se v příšeří a smradu baráku, těkaly po dřevěných palandách a vedly domů, do světa jarních zablácených cest, po kterých těžce hrkotá starý vůz. Miloval jsem ten pohled. Žlutá někdy přecházela do hnědé a na své cestě se ještě stačila proměnit v zelenou. Za celou dobu naší lásky jsme si řekli jen pár vět. Naše těla toho vypověděla mnohem víc. Jednou pořádali důstojníci orgie. Měli to přísně zakázáno jako „prznění rasy“, ale náš tábor byl příliš nedůležitý, stranou všeho dění a ve vzduchu byl cítit konec války. Vybírali si cikánské hudebníky, žongléry a Johana si měla sama zvolit partnera. Měl to být pohledný mladý muž, nepříliš nápadný, poddajný. Měl jsem to být já. Věděl jsem, proč si vybrala mne. Oba jsme to věděli. Byla to jediná šance, jak se spolu spojit, jak těly vyjádřit, co jsme nemohli svobodně říkat na dostaveníčkách mezi poli nebo v nějaké velké jarní zahradě.

Svlékali jsme ji s jedním dychtivým mladíčkem velmi pomalu. K té příležitosti ji nejdřív oblékli do francouzských krajek a maličké květované podprsenky. Její holá lebka, dlouhý krk a prohnaný pohled z ní dělaly model pro Modiglianiho a všechno podtrhoval naprostý klid vepsaný do každého pohybu. Byla vláčná jako medová plástev, nechala nás pronikat jen tam, kam doopravdy chtěla, a nic na tom nezměnila esesákova uniforma pečlivě složená na židli v koutě. Brali si i mne, nebylo mi z nich špatně, jak jsem si původně myslel, když mne Johana vedla za ruku a říkala mi konejšivě: „Dostaneš potom jídlo, hodně jídla, uvidíš.“ Myslel jsem si, že potom dostanu jedině tak oprátku, ale ujistila mne, že jsem pro některé smrtihlavy stejně atraktivní jako ona, ne-li víc, a že mne tím pádem nezabijí hned. Obojakost toho stavu, kdy se dávám proto, abych přežil, abych se najedl a abych alespoň nějak mohl milovat ženu, jíž jsem byl posedlý… někde tam začala má duše za vším hledat dvojitá pokřivená zrcadla.

V těch nocích mi nikdy neřekla, že mne miluje nebo že by chtěla, abychom všechno přežili, neusmívala se, nebyla smutná. Byla pouze klidná. Ten klid nepřitahoval jen mne, ale také vyděšené uhrovaté mladíky v uniformách, kteří stejně jako my nemohli nikam uniknout. Myslím, že i je vedly Johaniny oči domů, k lesům kolem Berlína, k mělkým chladným jezerům. Na konci všeho, kdy nebylo hranice, jež by zůstala nepřekročená, musela Johana vždycky sebrat sílu a tančit. Všichni jsme na to čekali, leželi jsme na zmuchlaných prostěradlech, objímali jsme si kolena a toužili po jejím tanci, k němuž mumlala nesrozumitelnou píseň. Nápěv připomínal skřehotání nočních ptáků. Sykot zmijí a výkřiky nebožtíků zabitých bleskem. Byl to teplý dech bažin obklopujících tábor, zmrzlých hnízd. Tančila bosá v široké dlouhé sukni, která se vždycky smekala po příliš hubených bocích. Houpala jimi, křičela místo ústy svými kroužícími boky. Byla mnohem smyslnější, než když do ní pronikali muži, v té chvíli se ani jeden neodvážil k těm bokům přiblížit. Zírali jsme na ni jako na kobru, na jedovatého plaza, před nímž je třeba mít se na pozoru a jenž nám sděluje tajemství věčného života a ne­konečné smrti.

III.

Po jednom tanci se vyšší šarže rozhodly, že jim Johana bude ještě číst z ruky. Neuměla německy, a tak jsem musel překládat. Brala vážně do rukou jejich dlaně, které předtím zabíjely a mučily její rodinu a tolikrát ji zbily a zneuctily, a všem bez výjimky prorokovala velmi černou budoucnost. Myslel jsem si, že ji potom hned zabijí, čekal jsem rozzuřenou nechuť nad takovým proroctvím. „Smrt je blízko, nebo daleko,“ řekla mi, když jsem ji česky varoval, ať je opatrná a ať si vymyslí alespoň něco trochu radostnějšího. „Pořád ji však v těch dlaních vidím blízko, nemůžu s tím nic udělat,“ usmála se na mne a řekla: „Teď ty.“ Zachvěl jsem se. Nechtěl jsem to, nikdy jsem nechtěl, aby mi někdo říkal, co se mnou bude. Navíc jsem si byl jistý, že Johana do budoucnosti doopravdy vidí. Její schopnosti byly ještě zostřené krutostí tábora, hladem a sexuálními výstřelky. Podal jsem jí dlaň. „Zemřeš jako my všichni, jen ne tak brzy. Tvá smrt bude svobodná smrt. Nikdo ti ji nenařídí, ani tvůj osud ne.“ Obdivně na mne pohlédla a nevěřícně znova četla čáry na mé ruce. „Tvá smrt bude jen tvá.“

Kupodivu ji potom nezabili. Kolikrát jsem se ještě dělil o Johanu a Johana o mne s těmi světlovlasými muži, si už nepamatuji. Vždycky jsem toužil po tom posledním tanci, kdy jsem se na ni mohl spolu s nimi dívat a věděl jsem, že v té chvíli nikdo nezařve, neozve se žádný výstřel a žádný vězeň neumře.

Sebe nemůžu dát
(Lena)

I.

Chodila jsem už nejen k benzinové pumpě, ale také na nejrůznější dýchánky pořádané za účelem honu na Roberta. Přihlásila jsem se a musela jsem tedy dodržovat pravidla té záludné hry. Nové přítelkyně si vyprávěly, jak je Roberto úžasný v posteli, co všechno jim nasliboval, ale také to, jak každé důrazně opakoval, že se nikdy nehodlá ženit. Mezi mnou a těmi děvčaty byl jeden podstatný rozdíl a zdálo se, že Roberta zaujal. Měla jsem rozhled holky, co nedávno přijela z velkoměsta. On sám, stejně jako všichni v buranově, toužil po městě, ale nechtěl si to přiznat. Když nakupoval zboží, houpal se nerozhodně v bocích, nevěděl, jak se má správně chovat při obchodních jednáních, která se někdy vedla v nóbl restauracích. Sehnal si vždycky stohy časopisů o posled­ních zootechnických novinkách, politice a umění. Pak o všem vyprávěl svému slepičímu hejnu. To ho poslouchalo, ale jen napůl ucha, protože zprávy z Jupitera jsou přeci jen příliš nepochopitelné. Se mnou se mohl bavit o všem, co ho na městě uhranulo, vyptával se mě, jak můžou žít lidi ve slumech, protože jsem mu líčila jedno své životní období, kdy jsem se zbláznila a začala pracoval v charitativní organizaci. Rozdávali jsme v těch nejhorších favelách léky. Když jsem si poctivě přiznala, že to dělám jen proto, abych mámě dokázala, že bez ní umím žít (organizace měla k dispozici dřevěný barák, kde bylo pár postelí, a já pracovala za jídlo a nocleh), nechala jsem toho. Ty vzpomínky se teď výborně hodily, zaujala jsem na chvíli Roberta. Taky jsme odebírali stejný týdeník, a tak jsme se pravidelně mohli bavit o politice a nových událostech, aniž by hrozilo riziko, že do našich diskusí zasáhne jiná sokyně, protože všechny ostatní holky jen sledovaly v televizi telenovely.

Roberto se začal učit anglicky a čím dál častěji mne potřeboval, abych mu pomohla přelouskat texty v anglických šlechtitelských časopisech, co jsem si občas zajela koupit do São Paula a pak jsem mu je půjčovala. Roberto mi nechtěl dlouho věřit, že své kovboje opravdu zvládnu. Tak se přijel podívat na farmu. Zůstal pár dní, jezdili jsme vyprahlou krajinou a po dešti jsme v blátě objevili stopy jaguára. Byla jsem si jistá, že neloví jen tapíry u řeky a že se cpe hlavně mým telecím. Vyráželi jsme na noční výpravy, abychom šelmu, jejíž lov byl zakázaný, alespoň vyplašili a odehnali od stád. Roberto byl v těch chvílích tak blízko a já věděla, že teď mám jedinečnou šanci, protože žádná z ostatních soutěžících není kovbojka, nemá farmu ani nedokáže s Robertem na koni držet krok. Vyčleňovalo mě to z houfu a zároveň jsem vycítila, že mě to taky od Roberta vzdaluje. Začal se mě bát. Měla jsem být jiná, ale ne zase tolik, kovbojové mě měli poslouchat, ale jen tak naoko. Neměla jsem s nimi po práci pít pivo a kouřit, neměla jsem jim zalepovat zraněné prsty a klít jako oni. Neměla jsem mít přirozenou autoritu získanou poctivě a po kouskách. Myslela jsem, že ho konečně dostanu, a místo toho jsem ho jen zbytečně poplašila. Vrcholem všeho bylo, že jsem se nemohla přinutit, abych s ním alespoň trochu koketovala. Nedokázala jsem svůdně vrtět zadkem, tak jak by mi to s nikým jiným nedělalo žádné problémy, nedokázala jsem škádlivě nadzvednout obočí, když řekl nějakou přisprostlou poznámku. Místo toho jsem cynicky poznamenala ještě něco o fous peprnějšího. Bylo to zoufalé, cítila jsem, jak se vzdaluje, jak má v hlavě zmatek, jak se na mne dívá se stejnou nenávistí jako mí kovbojové, když mě po dlouhé době poprvé uviděli na farmě. Najednou mě přepadla únava. Ze své slaboduché touhy po tom muži-trofeji. Poprosila jsem ho, ať jede domů a ať zavolá, až bude chtít toho plemenného býka, že mu ho opravdu prodám, jak jsem slíbila. Nasedl do džípu a odjel. Dlouho jsem se v městečku neukázala, holky mi volaly a zvaly mne na oslavy narozenin, známí z okolních farem chtěli, abych se přidala k jakési stávce za nižší ceny osiva, ale já jsem se všem vyhýbala. Najednou jsem nevěděla, jestli Roberto stojí za to, abych se vzdala sama sebe. Chápala jsem, že přese všechnu extravaganci je vychovaný v divočině, ze které nevytáhl paty. Jen tuší, že touží po něčem víc, že jeho sny jsou odvážnější a plány velkorysejší. V tom jsem mu rozuměla, ale nebyla jsem si jistá, jestli chci, abych i já byla jen další podivná libůstka v jeho repertoáru, nebo jestli budu usilovat o to, aby mne doopravdy ocenil.

II.

A pak přišla do kraje ta ženská v žabkách a uválené kšiltovce a já ji poslouchala. Ne proto, že bych kdovíjak na tyhle věci dala. A teď, po čase stráveném v Praze, kde se za pověrčivost považuje málem zvonění na Loretě, se na všechna ta nadpřirozena dívám jinak. Mnohem chladněji. Jenže někdo si začal přát mou a máminu smrt. Je to běžná věc. Nejen na venkově, ale především v São Paulu a ve velkých městech. Když se vám někdo znelíbí tak silně, že si přejete, aby umřel nebo aby se mu alespoň něco hodně ošklivého stalo, objednáte si macumbu. Může mít spoustu podob, od kohouta bez hlavy po panenku vúdú, ale jedno je důležité – aby fungovala. Je to zhmotněné prokletí a černou magií přivezenou na otrokářských lodích kdysi hodně dávno se živí spousta lidí.

Jednoho rána máma otevřela dveře, nesla hrnek s kávou, aby si ji v zahradě vypila, než začne dopolední parno, a zakopla o hroudu bláta propíchanou ostny obřího akátu. Vztekle chtěla hroudu odkopnout a jeden trn se jí zapíchl do boty. Zeptala se posluhovačky Josefy, co to ksakru má být. Josefa zaječela, začala se křižovat a sápat se po mámě, aby jí na krk urychleně připevnila svůj vlastní medailonek s Panenkou Marií Ochranitelkou. Máma zaklela, plácla Josefu po ruce a prohlížela si zkoumavě tu kouli suchého bláta. Dloubala do ní nožem a našla uvnitř kus naší ohořelé společné fotografie. Vracela jsem se zrovna z očkování mladých krav, byla jsem utahaná, zpocená a neměla jsem náladu na dlouhé řeči. Jenže máma ještě nikdy nebyla tak stručná. „Někdo nás chce zabít.“ Už zase? pomyslela jsem si. Bylo těžké udržet farmu proti chamtivým sousedům, proti nájezdům zdivočelých komárů v období dešťů a proti šelmám a lenosti kovbojů. „Někdo nám poslal dárek a myslí to asi vážně. Co budeme dělat?“ Podívala jsem se na tu ostnatou kouli a udělalo se mi špatně hlavně z toho, že jsem si uvědomila, že někdo musel naši fotku ukrást z rodinného ručně vyřezávaného sejfu, který byl jednak dobře schovaný a jednak bylo téměř nemožné, aby se někdo dostal do domu, když ho hlídaly naše dvě obrovské dogy. Zloděj by je musel nejdřív zastřelit, protože by sežraly každého, koho neznaly a kdo by se snažil dostat dovnitř. Bylo to jasné jako facka, ale přesahovalo to míru Josefiny představivosti. Ta u nás pracovala téměř dvanáct let a ještě nikdy jsme se nepohádaly, ale taky jsme jí nikdy nepřidaly plat. Josefa byla milá, silně věřící boubelatá černoška vonící divokým česnekem. Pocházela z Ria a máma ji zachránila, když projížděla okrajem periferie a Josefa jí úplně zfetovaná spadla pod auto. Neměla kam jít. Muž ji chtěl zastřelit v nějaké nesmyslné, hysterické hádce, tak časté v lůně beznaděje jménem slum. Neměl práci, žena se na něj křivě podívala, a tak vytáhl pistoli, ale Josefa byla rychlejší a stačila se schovat u sousedů. Pak neměla kam jít. Děti, co seděly uprostřed velké špinavé louže, jí půjčili trochu vlastního lepidla na čichání a jí pak připadalo, že se kutálí přímo do ráje. Což byla pravda, protože máma jí nabídla práci posluhovačky v domácnosti a byla na ni opravdu hodná. Celá léta jako bychom o Josefě nevěděly. Občas mi v pračce zničila tričko, protože si nebyla schopná zapamatovat, na jaký program prát bílé a na jaký barevné věci. A někdy zapomněla dát dogám žrádlo, to se zase zlobila máma, ale jinak pracovala ve svém hlemýždím rytmu od rána do večera, zpívala si Dívku z Ipanemy a nezdálo se mi, že by nás někdy nenáviděla. Jenže nikdo jiný nepřipadal v úvahu. Museli jí něco nabulíkovat, třeba že máma má nějakou těžkou chorobu a potřebuje tajné zaříkávání, že jedině tak se uzdraví. Tomu by Josefa určitě uvěřila. Pověrčivá byla víc než dost, sice tomu říkala víra, ale v jednom kuse líbala svůj medailonek a doma měla štos svatých obrázků. Žádný kostel široko daleko nebyl, a tak jezdila jednou za rok na náboženská setkání nějakých šílenců, co se pět dní v kuse váleli v prachu před portugalským kostelíkem. Taky ji někdy popadl záchvat kajícnosti a výčitek, že odešla od manžela a žije se dvěma střelenýma ženskýma v džungli. To si potom rozcuchala vlasy a lezla po kolenou po cestičce, kde bylo pod listím plno malých prudce jedovatých hadů. Chtěla spáchat velkolepou hloupost, ale máma ji už znala, a jakmile zahlédla, jak si na zápraží kleká, vzlyká, vlasy jí létají do všech stran, dala pokyn dogám a ty Josefu nikam nepustily, začaly na ni vrčet a žduchaly do ní svými stříbrně šedými těly tak dlouho, až si to rozmyslela.

III.

Josefa seděla na schodech před kuchyní a vypadala jak smrtka. Její plná tvář teď neměla čokoládovou barvu, ale hrála všemi odstíny popelavé. Koulela zoufale očima. Máma se jí na nic neptala, ani já ne. Věděly jsme všechny tři, že fotku neukradla ze msty, ale protože jí někdo navykládal nějaký nesmysl a ona mu uvěřila. Bylo zbytečné se ptát kdo a jaký. Protože macumba nemá odvolání a ten, kdo ji zaplatil a najal zaklínače, nemůže kletbu odvolat, ani kdyby chtěl. Macumba je vyjádřením nejvyšší, takřka posvátné nenávisti. Většinou ji používají ženy, jež se chtějí ze zhrzené lásky pomstít svým milencům, nebo velcí vlastníci půdy, kteří chtějí vyhnat ty menší, aby mohli výhodně rozšířit vlastní majetky. Macumba je sice oblíbená, ovšem nebezpečná v tom, že špatně nasměrovaná může ublížit i zadavateli. Vybavila se nám s mámou naše společná známá ze São Paula. Vzala si člověka, o němž nevěděla, že se nedávno rozešel se svou milou. Ta naši známou, už vdanou, navštívila a oznámila jí, že nesnese, aby její bývalý byl šťastný, a pohodila u dveří obligátní propíchanou panenku. Známá nebyla žádná prosťačka, nebyla pověrčivá ani věřící. Její rodiče pocházeli z Holandska, byla bohatá a vystudovala ve Spojených státech. Vzala panenku, uchechtla se a hodila ji do popelnice. Muži nic neřekla, považovala to celé za vyřízené. Od té doby trpí nevysvětlitelnými krutými záchvaty migrény, na něž neexistují žádné léky, a její manžel vidí vedle sebe pokaždé, když si sedne na postel, průhlednou děsivou postavu. Nic nepomáhá, ani další, možná mocnější a hlavně dražší zaříkávači, média ani katoličtí kněží. Jediná naděje prý je, že se odstěhují někam hodně daleko, kde panenka nebude mít možnost dál působit. To znamená prodat dům a začít někde úplně jinde a znova. Zatím to neudělali.

Máma zaklela, asi deset minut v kuse nadávala a já si říkala, že ty její nadávky by mohly naši vlastní macumbu hladce vyřešit. V noci jsem poslouchala zvuky džungle, za sítěmi v oknech bylo všechno tak blízko, líná kalná řeka, v níž se koupaly stejně vláčně a zpomaleně kapybary, skřehotaly žáby a bzučely miliardy komárů. Myslela jsem na ty, kdo provozují černou a bílou magii. V téhle zemi s nekonečnými kombinacemi vlivů, jež přicházely a zůstávaly. Otroci držení násilím v pralese a na plantážích si museli vymyslet vlastní nehmotné zbraně, indiáni odedávna používali nejrůznější šamanské techniky a nesmiřitelná nenávist portugalských kněží tím vším hýbala jako obřím spirituálním šejkrem. K tomu guláši se ještě přidala japonská animistická božstva asijských přistěhovalců, buddhismus, islám a veselé zpívané evangelické mše. Promítalo se mi to všechno postupně v hlavě. Ke každému směru jsem si přidala nějakou známou tvář. Souseda v Paulu, co chodil k evangelíkům. Katolické spolužáky, kteří vždycky zaostávali za buddhistickými Asiaty. Černochy ze slumů, co provozovali candomblé. Máma mi ale vždycky tvrdila, že Bůh je jen jeden a každý ho má v sobě a není potřeba moc hloubat o tom, jak se jmenuje, a už vůbec ne ho nějak uctívat. „Máš ho tady vevnitř,“ říkala a píchala mi prstem do prsou.

Macumba je globální i nadčasová… a… hlavně je směšná. Rozhodla jsem se nakonec ukončit přednášku, co jsem si ji sama sobě pro rekapitulaci přednesla. Vstala jsem a našla mámu, jak zničeně ve tmě zírá do televizní obrazovky. Místy obraz poskočil a máma vzlykla. Bylo toho na ni moc. Jenže já už věděla, jak se toho svinstva zbavit. „Mami, musíme se přestat bát, ale hlavně musíme mít vlastní smrt, nebo zkázu, nebo co nám to ti hajzlové poslali, pořád na očích. Nebudeme to zahazovat, naopak vystavíme si tu blbou kouli někam na hodně viditelné místo a budeme na ni často myslet a budeme se chovat tak, jako by měla opravdu co nejdřív začít působit. Budeme myslet na to, že se k nám plíží smrt.“ Máma na mě nechápavě koukla. „Cože, a to jako proč?“ „Protože si zvykneme na ten pocit, nebudeme před tím uhýbat, třeba pak nebude účinkovat.“ Stejně jsme nic chytřejšího nedokázaly vy­myslet, a tak jsme to tak udělaly. Jediný, kdo z toho málem zešílel, byla Josefa. Myslím, že to ráno, když jsem nesla v dlaních ten podivný předmět, z něhož se drolilo suché bláto a vyčuhovala naše ohořelá fotka, nás poprvé a doopravdy začala nenávidět. Nasedla na první náklaďák a odjela do městečka, kde si našla jinou práci. Ulevilo se všem. Dogy začaly dostávat pravidelně nažrat, moje trička už nekončila v koši a za ušetřený Josefin plat jsme nakoupily další býky. Macumba jistě trůní na poličce nad máminou postelí i teď. Určitě se na ni máma každý večer zkoumavě dívá a čeká, kdy začne působit. Když na farmě není Josefa, tak nemá kdo ji v tom podporovat a já jsem ráda, že jsem ten prostinký, ale spásný nápad dostala.

IV.

Bylo toho prostě nějak moc. Duchařka žabky-kšiltovka mi předpověděla, že pokud muži v zelené košili dám to, co chce nejvíc, nikdy se za něj nevdám. To co chce nejvíc, jsem prý já. Kdo se v tom má vyznat. Po jeho delší návštěvě a po společně strávených chvílích jsem na to ale přišla. Vlastně ta pekelnice nebyla tak mimo. Určitě se doslechla v městečku, že za Robertem pálím tak jako všechny. A že nosí zelenou košili, taky věděl každý. Jen mi vrtalo hlavou, jak přišla na to, že se bojím, abych neztratila to, co jsem tak dlouho hledala ve slumech, na několikadenních městských tazích, v nekonečných hodinách v sedle, v každo­denním rozhodování o práci a životech tisíců zvířat. Potřebovala jsem čas, chtěla jsem si rozmyslet, jak moc chci splynout s prostředím, v němž každý, úplně každý muž chce být chytřejší, silnější a hlavně mocnější než žena. Ve velkém městě už to neplatí, tam mé touhy byly přirozené, muži byli různorodá směs, všehochuť tradic uhnětená do barevně lákavého těsta možností a já se nemusela bát, že bych si náhodou nebyla schopná vybrat. Jenže pak přišlo to společné moje a mámino rozhodnutí odjet a zkusit žít na farmě, v místě, co jsme k zbláznění milovaly, kde jsme obě vyrostly. Ona v malém žlutě natřeném domku, kde se tísnilo pět farmářských dětí, a já pak každý rok na prázdninách s dědou, bratranci a kovbojskými kluky.

Muži ve městě, s nimiž jsem se stýkala, pila a brala občas drogy, byli většinou chytří a zajímaví. Když jsem některého z nich pozvala na farmu, udělali si prostě hezký ekoturistický výlet, líbilo se jim to moc, jenže to vedro, ti komáři, hadi a kajmani… hezké na víkend, a pak víš, je to moc rustikální, je to moc daleko, není tady ani kino. Jistě, měli pravdu. Rozdíl byl v tom, že já tam byla šťastná. Ne úplně, protože s Robertem se to moc nedařilo a já se nenarodila, abych se stala matkou představenou ženského kláštera zvaného „Farma Na vyhlídce“. Kovbojové nepřipadali v úvahu, protože jakmile bych si to s některým z nich občas rozdala, a ne že bych na to neměla chuť, znamenalo by to rozkol. Dotyčný by se okamžitě začal chovat nadřazeně a peskoval by ostatní. Trhlina do těžce nabyté harmonie. A já taky nechtěla s někým jen spát, chtěla jsem si s někým hlavně povídat. O všem možném.

Láska se někdy přihodí
(Marta)

I.

Chodili jsme s Modroočkem každý den do maličkého bufetu vedle blázince. Dala jsem si vždycky dva chlebíčky se šunkou a oříškovou Milenu. Modroočko tomu říkal „Martino autistické menu“. On si dával střídavě utopence nebo zavináče a k tomu tři deci točené kofoly. Sedávali jsme u plastikových stolků a Modroočko mi vyprávěl, jaký je to pokrok, že stolky jsou čisté a bufet prý už není nasáklý vůní žluklých párků v rohlíku jako za jeho studentských let. Zato byl nasáklý vůní přepáleného tuku ze smaženého sýra a květáků. Líbilo se nám tam, protože tam kromě pacientů nikdo nechodil. Lékaři se stravovali naproti v nové restauraci, kde měli obědy za padesát korun i s přílohou a moučníkem, a pacienti se ukazovali jen zřídka, a když nás zpozorovali, jak si povídáme, vytratili se brzy ven. Modroočko mi sloužil jako zdroj informací, po nichž jsem prahla před lety v São Paulu. Máma mi vyprávěla jen bajky o první republice a já ji podezírala, že jim stejně nevěří. Byla tenkrát mladá a žádoucí a malovala si tu nejúžasnější budoucnost. Pak přišla válka, komunisti a útěk s účetním. Dál se rozprostíralo velké temno. Já do něj neustále šťouchala, dokonce jsem četla i komunistické časopisy, co jako ironická připomínka ležely na těžkých plyšových křeslech v klubu Nový Slovan a které uprchlým krajanům zasílala československá ambasáda z hlavního města. Články v těch časopisech připomínaly naše levicové disidentské časopisy, jež se vydávaly tajně a šly na studentských demonstracích z ruky do ruky. Vojenská diktatura po nich prahla a stejně nemilosrdně prahla po jejich autorech. Když je našla, posílala je na Ilha da Prata, do tropického vězení postaveného tak, že mozky vězňů přivázaných v podzemí omýval příliv. Po čase zešíleli. Nikdo po nich nikdy nepátral, zmizeli s přílivem. Sežraly je ryby nebo je odnesly mořské panny na svých hřbetech do spřátelených komunistických zemí.

II.

Modroočko vyprávěl ochotně. O svém pionýrském slibu, o tom, jak si červený šátek nikdy neuměl správně uvázat, a o svém otci, primáři protialkoholního oddělení, s nímž dospíval, protože mu matka umřela v patnácti na rakovinu. Jednou nás Modroočkův otec pozval na večeři. Sešli jsme se v tuctové hospodě blízko mého sídliště. Otec celou dobu pošilhával po stole naproti, u něhož seděl známý zpěvák z televize. Když si zpěvák objednal láhev červeného, otec vstal, postavil se před zpěváka a vlepil mu úžasnou facku. Spustila se mu červená. „Kdo to byl?“ optala jsem se, protože jsem ve své garsonce neměla televizi. „Jeden pacient,“ omluvně zašeptal Modroočkův otec.

Byli si velmi podobní. V jemných gestech a introvertní povaze se ukrývalo netušené množství ironické energie. Když se vyprávěním o komunismu vyčerpal Modroočko, přebíral štafetu otec. „Až teď vidím, jak jsme byli strašně zbabělí, bál jsem se emigrovat, mohl jsem, po jednom kongresu v Jugoslávii by to asi šlo, ale nedokázal jsem si představit, jak někde budu dělat taxikáře. Měl jsme rozdělanou disertaci, čekali na mne pacienti, nedokázal jsem to všechno hodit za hlavu jako tvoji rodiče,“ podíval se na mne tak nějak obdivně. „Moji rodiče se rozvedli, máma je nesnesitelně zahořklá a neví, kdo vlastně je a kam patří. Neznám moc šťastných emigrantů, ani těch, co se dobře uchytili. Nejsou to lidé, kteří si mohli vybrat. Neodcházeli za nějakou novou zkušeností a dobrovolně. Zůstal v nich pocit křivdy a jejich běsy jsou někdy tak pokroucené, že si člověk říká, jestli neměli raději zůstat tam, kde byli.“ Dlouho jsme mlčeli. Zbourala jsem zřejmě nějakou alabastrovou představu o hrdinství odchodů a útěků. Pro mne byli hrdinové oni, protože zůstali. A vlastně mě to hrozně zajímalo, já přeci řeším to samé, i když si to nechci po dvou letech v Praze ještě přiznat. Nevím, kde budu žít, co budu dělat a jak se za sedm let se mnou zhoupne svět. Jako by mi otec Modroočka četl myšlenky. „A co ty, nepřipadáš si tady v Praze tak trochu vykořeněná, sama, daleko od všeho, co znáš?“ Ne, to ne, tak jsem si nepřipadala, protože jsem zrovna objevovala vlákna své minulosti, co mne spojovala s mámou, tak tenká a jemná, že jsem se skoro bála dýchat, aby nepopraskala. Věděla jsem, že nic z toho, co jsem se o těch čtyřiceti letech tmy dozvěděla, jí vyprávět nemůžu. Pořád by mě přerušovala, sprostě by nadávala, občas by na mne ječela, že si to vymýšlím, že se přeci Češi, Čechoslováci její milovaní nemohli nikdy takhle ponižovat. Pro mne bylo to pražské teď důležité. Našla jsem stopu a mohla jsem se po ní vydat. Najednou jsem věděla, že smícháním mého brazilského já a přidáním kapky české esence vznikne něco naprosto nového, co mi ještě dává naději, že se nezalknu nerozhodností a vlastní neschopností něco se sebou podniknout.

III.

„Jak jste mohl vychovávat Vladimíra sám?“ optala jsem se zdvořile jako hodná holčička, div jsem si u toho neuhladila sukýnku, na Modroočkovo dětství. Udělala jsem to spíš ze slušnosti, než že by mě to doopravdy zajímalo, toužila jsem mnohem víc po tom, aby mi vysvětlovali, jak se stály fronty na knížky a pomeranče, ale postřehla jsem, že je ty potupné vzpomínky spíš nudí. „Bylo mu patnáct, věděl jsem, že to nebude jednoduché, a tak jsem ho brával s sebou na služby, jezdil se mnou na záchytku a dělal jsem to proto, aby viděl, co s člověkem udělá závislost na čemkoli. Taky jsem ho posílal na sexuologické oddělení za jedním svým kolegou, aby mu vyprávěl, co jsem se mu styděl vyprávět já.“ Vladimír Modroočko seděl najednou tiše a nepřirozeně si kroutil palcem na ruce. „Bylo to příšerný, co bych za to dal, abych nic z toho nemusel slyšet a vidět,“ povzdechl si. „No já vím, rodiče nikdy neudělají nic správně,“ urazil se otec. A pak jsme museli jít, oba dva měli noční, a já jsem zatoužila uplést něco nového, co by nebyla šála ani šaty. Upletla jsem tedy šedý jednobarevný pléd, podobný jsem kdysi zahlédla na školním výletě v Chile.

Modroočko přišel ráno, zachumlal se ke mně do peřin a okamžitě usnul. Uvařila jsem si cafezinho a hleděla na vločky, na holé minimalistické paneláky, které tolik připomínaly Oscara Niemeyera, s jehož architekturou měl přijít do Brazílie pokrok. Dostavil se se značným zpožděním, ale jeho betonová poezie mě okouzlovala stejně jako všechny Brazilce a moc jsem nechápala, proč má Modroočko z paneláků depresi a tvrdí, že by se měly zbourat. Aspoň pod nimi neujíždí při každém dešti svah jako ve slumech a jsou tady označené ulice, a když někdo potřebuje, přijede sanitka. Naše štěstí bylo jednoduché, přímočaré a měla jsem radost, že ho Modroočko poučený neurózami, hypochondrií a šílením svých pacientů nijak nekomplikoval. Mluvili jsme hodiny, přibližovali svoje světy jeden pro druhého i pro sebe, proplétali jsme se vlastními příběhy, které jsme navlékali jako barevná či šedá oka na jehlice. Měli jsme se sebou trpělivost, věděli jsme, že je to jediná věc, co se v našich životech momentálně vyplácí. Já jsem mohla celé hodiny plést a párat a on dokázal dny a noci poslouchat stejnou manickou pacientku, jak mu vypráví pořád dokola jeden sen. Lenu jsem v „období Modroočka“ potkávala doopravdy jen u Marušky, občas se stavila, abychom se poradily o nějakém vzoru na šálu nebo na pléd – ty se teď začaly prodávat opravdu dobře, dokonce jsem měla pocit, že bych mohla úplně nechat práce v baru, co mne otravovala, protože jsem se musela bavit s hosty. Zaznamenala jsem ale, že Lena prochází také něčím novým. Hodně četla, chodila čím dál víc do kina a přihlásila se na přednášky na veterinární fakultě. Měla jsem ji čím dál raději. Taky nás spojoval příběh dvou starých žen, co pátraly po míře zneužití jejich špionským Jaromírem. Bylo to naše velké téma, i když ty dvě po několika měsících tlumočení pomalu přestávaly potřebovat, pořád jsme se navštěvovaly nebo jsme s nimi chodily do archivů a jezdily se toulat po kopcích do krajiny Maruščina dětství.

Teresa
(Lena)

Líbila se mi stará dřevěná terasa, která patřila k Ludmilinu bytu. Kdysi dávno byla možná zasklená, skla bez příměsi křemíku, aby se tam paničky ve třicátých letech mohly scházet a opalovat si svá nahá těla. Kdoví. Ludmila tvrdí, že to tak bylo. Teď se tam opaluju nahatá já, občas mi usedne babí očko na nohu, jemně ho setřesu a dál si čtu. Spadla jsem do české literatury jako do hluboké, chladivé vody. Marta vyzvídá rozumy o komunistické době, co jsme ji nezažily, na Vladimírovi a jeho otci, a já se všechno dozvídám z knih. Ludmila se o té době nechce moc bavit, omezuje se na to, že komunisti byli hnusní idioti a že se nic nedalo koupit. Tak jsem našla jiné zdroje. Čtu Kunderu a Jiřího Muchu. Další mám taky v plánu, hltám všechno, jako bych ty knihy opravdu měla sníst, abych se nasytila. Vypisuji si do sešitku slovíčka a věci, kterým nerozumím, a Maruška mi je potom vysvětluje, a to vede k tomu, že se dozvídám ještě mnohem víc. Celý Ludmilin byt jsem polepila barevnými papírky, na které si píšu úryvky z knih, věty, co zaslechnu v televizi, v nichž je nádherně nepravidelná syntax, kterou bych si chtěla zapamatovat. Vím už, co znamená „politruk“, to záhadné slovo z Jaromírových dopisů, chápu zkratky a názvy komunistických sladkostí. Vím taky, co je to SNB, „šumák“, „lesněnka“ a „eskymo“. V Maruščině bytě si někdy pustíme na bakelitovém gramofonu Tesla Hanku Zagorovou, a když máme opravdu bizarní náladu, tak Karla Gotta. Není to ale horší než latinskoamerická música romántica dokonale prolezlá cukrovou příchutí. Ovšem největší šok, jaký jsme v Praze společně s Martou zažily a kterému navíc Maruška vůbec nerozuměla, byl film Kytice. Ty veršovánky byly moc komplikované, zato barvy nás vtahovaly do děje, vodník měl super svaly, ale nakonec to dítě, co měl s andělsky krásnou holkou, umřelo a v Polednici hned další. To nám nešlo do hlavy. Lítací strašidla ve Svatební košili, usekané končetiny dívky v nazlátlém listí, no budiž, ale ty mrtvé děti, to na nás bylo fakt moc. Maruška nám marně vysvětlovala, že legendy a pověsti jsou už takové, indiáni v Brazílii si přece prý taky vyprávějí pěkně kruté věci… „No to je sice možný,“ řekla rozhodně Marta, „ale děcka by teda v žádné slušné evropské legendě umírat neměla.“

Potom si o všem, co jsme zjistily, povídáme s Martou na zelené Maruščině pohovce a porovnáváme to s vojenskou diktaturou. Ty shody jsou někdy šokující. Především plíživý strach, co dodnes mají všichni, i když o něm už nevědí, ale pořád se chovají, jako by jim číhal za zády. Stejná ponížená gesta na úřadech, pokora vůči každé vyšší šarži a zoufalá snaha nebýt za žádných okolností přistižen při nějaké nepravosti, protože pak by mohl následovat trest. S velkým T. Maruška vysvětluje, vypráví, prokládá to úryvky z dopisů, které přivezla Luiza. Ta se občas přidá s vyprávěním vlastního emigrantského příběhu, její rodiče byli pro změnu Němci, co uprchli do Brazílie před Hitlerem. Bylo jí sedm a na památku si vzala velký stříbrný klíček od skříňky, kam si uklízela panenky. Má ho pověšený na ošoupaném řetízku dodnes. Vypadá to výstředně, protože Luiza si potrpí na trochu moc lesklé propínací halenky, na nichž se ten klíček vyjímá hůř než umělá kamélie.

Jako bychom vstupovaly do učebnic dějepisu, volně se v nich procházely a občas nám nějaká postava začala vyprávět, co jedla, kde si kupovala jako malá lízátka a jak se cítila. Někdy je to osvěžující, jindy dusivé, ale tušíme, že tyhle chvíle ve čtyřech se dějí jen jednou, že jsme je vyhrály v kartách a že příště padne eso někomu jinému. Pochopení. Tak by se ty dvě staré ženy, co jsme si s nimi porozuměly, mohly jmenovat. Knihy mi půjčovala Maruška, byla sečtělá, zvídavá, léta pracovala v knihovně a měla dobrý vkus. Říkala, že je zvláštní, že Marta četla stejné knihy jako ona. Znala Kunderu z portugalských překladů, Muchou byla nadšená a také se shodovaly na anglických knihách, které jsem nikdy nečetla a nikdy o nich neslyšela. Chodívaly spolu na výstavy a pak na zákusek do kavárny Rudolfina. Já obrazy a výstavy nesnáším, připadá mi, že nejkrásnějším obrazem jsou barevné stěny Maruščina bytu.

Sen
(Jaromír)

I.

São Paulo, 12. července 1960

Maruško, drahá moje!

Tvůj dopis jsem si tentokráte přečetl velmi pečlivě. Udivuje mne, jak je možné, že jsi sehnala přesně ty jazzové desky, které mám také rád. Ano, ten obraz, o němž píšeš, se mi líbí, dokonce jsem si po přečtení Tvého dopisu zašel koupit jeho reprodukci. Je to tak zvláštní. Píšeš o tom, jak jsi poprvé ten Modiglianiho portrét uviděla. Jak se svět zastavil a ty jsi nemohla najednou popadnout dech, tak na Tebe zapůsobil klid té ženy v modrém sametu. Zde pro ten její klid a výraz používají slovo „serenidade“ a já přesně nevím, jak by se dalo do českého jazyka přeložit. Jistě ho ale chápeš, ve franštině je přeci určitě podobný výraz také. Když tady byla výstava Modiglianiho obrazů před dvěma léty, šel jsem se na ni podívat se dvěma řediteli Baťových závodů v Batatubě. Nejvíc se mi líbil nápad zdejších pořadatelů, kteří společně s Modiglianiho obrazy vystavili velkou přehlídku afrického primitivního umění, jímž se zřejmě inspiroval nejen on, ale i mnozí brazilští umělci. Jejich díla byla vystavena v dalším sále. Když mí dva společníci odešli do kavárny, ještě jsem sám bloudil betonovými sály Muzea moderního umění a vychutnával si klid těch namalovaných žen. Nechápal jsem jednu věc – jak mohl tak divoký muž, jako byl Modigliani, zachytit tak nadpozemský klid?

Žije zde také jedna velmi zajímavá žena, vzala si za manžela Čecha a je malířkou. Maluje jen pro radost, jinak se věnuje obchodu, ale viděl jsem u ní jeden obraz... a koupil jsem ho a chtěl bych Ti ho poslat darem. Po někom spolehlivém, aby nedošel žádné újmy. Paní Březovská, tak se ta malířka jmenuje, používá zvláštní techniku kvaše a kombinuje ho s přidáním stříbrných a zlatých vloček. Dodává to jejím dílům pohyb a jakousi umíněnou vůli existovat. Vybral jsem pro tebe hnědou abstraktní křivku, v níž je vyobrazen zvláštní druh pohybu, v kterém se spojuje rychlost se strnutím, a celé mi to připadá jako tak případné vyjádření našich životů, že tomu ani nemohu uvěřit. Ten obraz se jmenuje „Žijeme v otlučené spleti dob“. Divný název. Když jsem se paní Březovské ptal, co to vlastně znamená, podívala se na mne a řekla: „Pane Jaromíre, že zrovna vy ten název nechápete, to mne udivuje.“ Zvláštní ženská. Není příliš bohatá, ale chová se jako nějaká hraběnka, a přestože by mohla za mnoho svých obrazů dostat spoustu peněz, prodává jen některé. Nikdy prý neprodá obraz, co jí ve snu nadiktovala mrtvá maminka. Je na něm žluté slunce proplouvající červenými mraky, vypadá spíš jako geometrická rovnice a mnozí výtvarní kritikové, co byli u paní Březovské na návštěvě, tvrdí, že je to její nejlepší dílo. Nikdy ho ale ani nevystavila. „Maminka si to ve snu nepřála, výslovně mi to zakázala, a já jsem byla vždycky poslušná holčička,“ tvrdila v jednom rozhovoru v novinách, když se jí na ten obraz ptali.

Luiza o obrazy příliš nestojí, ani moc nečte a neposlouchá hudbu. Je založením energická a podnikavá, což mne někdy dohání k ší­lenství a někdy ve chvílích, kdy musím snít, protože moje práce poradce to občas vyžaduje, jsem jí vděčný, že mne uvádí zpět do reality. I když zde ani jeden den pro Středoevropana není všední. Naopak brazilské dny září barvami, jsou dusné a pořád z nich vyrážejí výhonky něčeho nového. Mám ovšem strach, neustále se mi opakuje jeden a ten týž sen, je to mučivá jistota, že každou noc prožiji stejnou věc znova a znova. Ani se mi ten sen nechce vyprávět, jak se mi zdá banální. Jednou jsem podobný popis snu četl někde v pojednání o psychiatrii a je dost možné, že se mi to teď vrací. Ležím na staré pryčně a pode mnou teče stoka plná bláta a uschlé slámy. Nemůžu se přinutit, abych do té špíny skočil, ale pak skočím a brodím se jí mnoho kilometrů, zabořený po pás, to brodění nikde nekončí. Vím taky, co v té stoce hledám, a ve snu mi něco přikazuje, že to musím najít, protože když to najdu, uleví se mi. Jenže po probuzení nikdy nevím, co to mělo být.

Vím, že mi teď jistě poradíš, ať vyhledám někoho zběhlého v těchto věcech, věř mi, že jsem byl za jedním zkušeným lékařem, ale mám strach, že se nějakým způsobem o mne pokouší něco silnějšího než jen ten sen. Nemohu tomu přijít na kloub, ať se snažím sebevíc. Kdyby Tě něco napadlo, kdyby se tam u vás dala sehnat nějaká zajímavá literatura o snech a jejich významech, prosím zašli mi ji co nejdříve. Jinak se mám stále stejně, mám pocit, že tak nějak jalově. Nic mne v poslední době netěší, ani výstavy, ani hudba, ani láska k Luize, snad bych měl někam odjet, opět změnit svůj život, nevím. Prosím, piš mi co nejvíce, čím dál více lačním po každém Tvém písmenu.

Navždy Tvůj Jaromír

Znova jsem se do ní zamiloval. Mohla za to banální zmínka o obraze v jednom z dopisů. Začal jsem se jí častěji vyptávat na to, co čte, na jaké chodí koncerty a proč má ráda operu. Zapomínal jsem na ministerstvo, na svou vymyšlenou funkci „poradce“, a mnohem více jsme si psali o pocitech, umění, zklamání, dějinách. Když začala pracovat v knihov­ně, byly její dopisy čím dál delší, obsáhlejší a zajímavější. Luiza vedle nich šedla a ztrácela se. Přitom mi v té době byla největší oporou a já to věděl. Začal jsem se znova vydávat na výpravy do pralesa, zaslechl jsem totiž indiánskou zkazku o tom, že když se v džungli někdo ztratí, zmizí čas. Může zažít v kůži smrtelníka, že čas neexistuje. Jenže jsem k tomu nikdy nenašel odvahu, abych se úplně ztratil, buď jsem jel na koni, co si vždycky pamatoval cestu, nebo jsem v poslední chvíli vytáhl kompas. Ovšem tušil jsem, že pokud bych tohle zvládnul, ztratil bych se taky já vlastnímu snu, protože sny existují v čase. Mohl bych si oddechnout, protože ten sen mě vysával jako jedovatý nenasytný hmyz. Budil jsem se zpocený a vyčerpaný, plný otázek po smyslu toho, co dělám, ale stejně jako jsem kdysi nerozkousl kyanidovou kapsli, ani tentokrát jsem nedokázal zajet hluboko do džungle, poslat koně samotného napřed a okusit, jak čas zmizel. Indiáni totiž nebyli zajedno v tom, jak se pak člověk, když se dosyta nabaží pocitu bezčasí, vrátí zpátky a jestli je to vůbec možné. Nechtěl jsem umřít v džungli a představa, že se třeba probudím a polezou po mně hejna termitů, co si mezitím z mého těla udělali spižírnu, mi nebyla moc příjemná.

Stýkal jsem se s baťováky i mimo pracovní povinnosti „poradce“, zajížděl jsem do Mato Grossa či do Batatuby čím dál častěji. Bylo mi s nimi nezvykle volně, i když jsme neměli mnoho společných zájmů. Snad to bylo tím, že jsem neměl s kým mluvit česky a po tak dlouhé době strávené v cizině mi to začalo chybět. Taky jsem nesměl ztratit cvik, abych se neocitl v nebezpečí, protože jedna z mých pracovních povinností byla sledovat i přímo v Československu jisté osoby nebo úkoly. Problém částečně řešilo dopisování s Maruškou, ale i z jejích dopisů jsem najednou začal cítit, že mi současná podoba vlastního jazyka zlehka uniká. Byla to jen některá slova, jejichž význam jsem nechápal, připadala mi jako titěrní hádci, co prokluzují mezi prsty, nebo nepatrná změna ve stavbě vět, co jsem ji už ve vlastních dopisech nedokázal napodobit.

II.

Zjistil jsem, že ten sen nebyl skutečně můj, že je uváděn jako příklad v jednom psychiatrickém pojednání. Podrobil jsem se hypnóze. Na čas to pomohlo, ano, musím uznat, že američtí šéfové měli v záloze skutečně výborné odborníky pro případ, že se jejich člověk zblázní, nebo na tom alespoň začne pracovat. Ten doktor se také zabýval telepatií a dalšími, pro mne příliš obskurními věcmi, ale věděl jsem, že se v době studené války parapsychologické schopnosti pletou také do špionáže. Když mi obsedantní sen, podobající se nesmrtelné, stále dokola bzučící tlusté mouše vymetl z hlavy, ulevilo se mi. Mohl jsem doopravdy spát spánkem bez příběhů. Maruška onemocněla, psala mi, že je jí špatně, že by potřebovala pořádně silná antibiotika, protože má podezření, že jde o vleklý zápal plic, v nejhorším případě dokonce o tuberkulózu. Dostal jsem strach, bylo to zoufalé, byl jsem daleko a ona možná umírala. Luiza v té době všechno věděla, ale byla si mnou naprosto jistá, z nepochopitelných důvodů, jež znají jen opravdoví druhové v lásce. „Pošleme léky po Carlitovi, slyšela jsem, že dělá pro jednu sovětskou organizaci, která posílá pomoc do Afriky a dostává věci z třetího světa. Jezdí i do Prahy,“ navrhla Luiza. Carlitovi, svému dávnému známému, sama všechno vysvětlila a léky vložila do krabičky od čokoládových bonbonů. Každou pilulku ještě puntičkářsky zabalila do stříbrného celofánu. Maruška skutečně krabičku dostala a já pak stejnou cestu používal, abych jí mohl poslat látky nebo nějaké oblečení. Uzdravila se. Byl jsem šťastný. Zajímavé bylo, že i Luiza byla spokojená, že se její nápad tak dobře uplatnil v praxi. Miloval jsem je obě dvě. Přízračnou Marušku z dopisů i skutečnou Luizu, která si vždycky věděla rady.

V té době jsem už jako zdroj tolik nepoužíval ani svou ženu. Přeložili ji z místa sekretářky ředitele do účtárny v jiné pobočce a já nemohl zasáhnout, protože by to bylo moc nápadné. Účty firmy mne nezajímaly. Zajímaly mne harmonogramy ředitelových cest do východního Německa a jeho programy jednání. Zkratky v diářích a podobné věci. Luiza věděla, co dělám, ale nikdy si nepřipustila, že používám i její práci. Nechal jsem ji při tom.

Nové rozhodnutí
(Luiza)

I.

Dojemná shoda mezi mnou a Maruškou vydržela. Původně jsme plánovaly, že jakmile dokončíme naše pátrání, vrátíme se společně do São Paula. Města, jež Maruška tak dobře znala z Yaromirových dopisů. V Česku se mi opravdu líbilo. Prožívala jsem uklidňující prostřednost krajiny, v níž hory nejsou moc vysoké a pole nevyhrožují nekonečnem. Obzor byl vždycky blízko. Uchvacovala mne procházka parkem, kde jsem se mohla zasnít a klimbat půl hodiny na lavičce, aniž by o mne kdokoli projevil zájem. Nikdo mi nechtěl nic prodat ani mne o nic obrat, ani mi vnutit nějakou náboženskou příručku. Klid a ticho. Spočinutí bylo dovoleno. Tyhle malé velké svobody jsem Marušce dost dobře nedokázala vysvětlit. Myslela si, že trochu přeháním. Marta mi sice dávala za pravdu, ale bylo nám jasné, že nás Maruška otřískaná válkou, komunismem a milostným románkem se špionem nebere vážně.

Pak přišli na návštěvu. Martin kluk Vladimír a jeho otec. Pozvaly jsme je s Maruškou na oběd. Bylo to jako blesk, co sjel z šedivého pražského nebe. Ustupující vlasy na ježka, nedbalé džíny a černá manšestrová košile. Neurčitý věk a v očích ani špetka poraženectví nebo smíření s tím, že jeho čas už opravdu pokročil.

Bral mne do cukráren, na dlouhé procházky kolem sídlišť a naučil mě jezdit na kole. Když jsme to jakž takž zvládli, projížděli jsme se pomalu a zasněně po parcích a kolem nás se míhali puberťáci v barevných kšiltovkách. Vyprávěl mi o svých pacientech a potvrdil mi i historku ze sídlištní restaurace, kterou nám líčila Marta. „A proč jsi mu vlastně tu facku dal?“ „Protože když jsem ho naposled zachraňoval na záchytce, bylo to strašně dlouhý, měl jsem strach, že ho z toho nedostanu, že nakonec zklamu, bylo to opravdu na vlásku. No a pak ho vidím u flašky červenýho. Nedala bys mu taky jednu?“ V něčem byl Yaromirovi podobný, možná že je to nějaký obecný rys českých mužů, že opravdu poslouchají, co jim vyprávím, nepřerušují se svými vlastními teoriemi a dokáží mlčet. Po Yaromirově smrti se v mém okolí nikdo takový nevyskytoval. I to byl částečně důvod, proč jsem přijela sem.

S Maruškou jsme si po kouskách skutečně všechno řekly, i to, jak moc jsme na sebe žárlily a jak jsme to překonávaly. Jistě, v období, kdy její dopisy začaly chodit častěji a byly mnohem delší, jsem toužila umřít. Věděla jsem, že mne Yaromir neopustí, ale přece mi unikal někam do říše vlastních vzpomínek, reality jeho domova a Maruščina nehmotného, papírového kouzla. Věděla jsem, že je potřebuje k životu, protože přestává rozumět tomu, jak vlastně v Čechách lidé žijí, a že ho to mrzí a trápí. Ty dopisy jsem si neuměla přečíst. Mohla jsem některé ukrást a nechat si je přeložit od jediné české překladatelky v São Paulu, vysoké, přísné dámy, co páchla po vepřovém bůčku a co by jejich obsah rozhlásila mezi všemi krajany. Po tom jsem netoužila. Teď, když je má čeština po hodinách Maruščina drilu a praktikování s Vladimírovým otcem ucházející, jsem schopná všem dopisům porozumět. Jenže už mě to nezajímá. Takže jsem se nakonec naučila česky, ale Yaromirovu korespondenci jsem si nepřečetla.

Chtěla jsem v Praze zůstat, a nevěděla jsem, jak to Marušce říct. Hlavně potom, co jsme zazvonily v domě profesora zeměpisu Jandla a otevřela nám nějaká paní v batikované zástěře. V domě měla keramickou dílnu a kožený, ohmataný batoh s nepatrnou Jandlovou pozůstalostí pořád ležel na vetché podlaze půdy. „Nevyhodila jsem to, protože jsem si říkala, že jeho deník možná bude ještě někoho zajímat. A vidíte, odhadla jsem to dobře.“ Usmála se, postavila na kávu a nechala nás u sebe přespat. Dva dny jsme ten deník společně četly, taky nám přijely na pomoc Lena s Martou. U Jandla naše pátrání končilo. Už jsme nepotřebovaly rekonstruovat střípky z archivů a luštit krycí jména. Jeho deník vrhl na Yaromirovy motivy takové světlo, že jsme si s ním už navždycky vystačily.

Vzpomínky na přechod přes bolívijskou hranici

Psáno v Medlové

Setkal jsem se s ním. Oba víme, že to bylo naposled. Síly mne valem opouštějí a já tuším, že tahle výprava byla moje poslední. A nejkrásnější. Viděl jsem sněhy And. Co na tom, že jsem nemohl podniknout túru až na některý z vrcholků. Nakoupil jsem si také cetky na proslaveném tržišti v La Pazu. Obdivoval eleganci indiánek v buřinkách, jak jsou vyobrazeny v mém bedekru, a koupil jsem si kokové nápoje na povzbuzení, co mi ve chvílích fyzického a psychického vypětí skutečně dobře posloužily. Pozorně jsem si na tržišti také prohlížel různé škapulíře a embrya lam, co se vystavují ve skleněných láhvích. Vyptával jsem se, k čemu ty magické předměty slouží, ale moje školní španělština na to nestačila. Indiánky se po mně jen udiveně dívaly, chichotaly se a zakrývaly si obličeje svými zaprášenými buřinkami. Co víc si mohu přát? Naplňuji svůj skromný sen a mé oči se sytí obrazy, o nichž jsem zatím jen mohl číst a snít. On mi v tom pomohl, penězi a tím, že za ně žádal pramálo. Jen informace o jeho bývalé dívce a také to, že mohl mít pozorného posluchače, jako jsem ho já míval tenkrát v těch čarovných chvílích v zeměpisném kabinetu. Společně jsme se tehdy toulali mapami a cestopisy, které jsem mu půjčoval.

Dnes mi vyprávěl strašný a krásný příběh o své cikánské lásce. Měl také pochyby o tom, co dělá a proč to dělá. To, že je ohrožen způsob života lidí, tak podobných Jaromírovi v „jinakosti“, o niž on celým svým životem usiluje, ho pobídlo k tomu, aby pokračoval. Zvláštní důvod, naprosto iracionální, důvod, který k Jaromírovi nesedí a zároveň mu tak dokonale padne. Obdivoval jsem ho už v odboji, když ho jako agenta D nasadili Američané. Jistěže mne využívá, stejně jako využívá svou ženu a dávnou milou v Praze, nicméně jeho důvody jsou silnější než naše malé role v jeho příběhu. To co mi vypravoval o brazilské vojenské diktatuře, jen potvrzuje teorii, že všechno se znova a znova opakuje, že jediná možnost, jak se tomu postavit, je spolehnout se na svou „jinakost“, jak to označuje Jaromír. Povídali jsme si dlouho, o lásce k jeho ženě Luize, o dopisech, v nichž si hraje na toho, kdo vzpomíná a zjišťuje, co potřebuje ke své práci. Tu dívku, jíž píše, ovšem svým způsobem miluje také, i když o tom neví a nechce si to přiznat. Myslím ale, že časem na to přijde sám, nevyjadřoval jsem se k tomu. Nevěřím Jaromírovi v tom, že opravdu potřebuje vědět, co se děje na ministerstvu, kde Maruška pracuje. Je to příliš průhledné, tedy to, že touží spíš vědět, jak u nás věci pokročily, jak žijeme, jak žije ona, jestli se česká realita proměňuje rychle nebo pomalu, protože on k ní už nepatří. A Jaromír není ten sentimentální typ člověka, co s jinými krajany smaží bramboráky a vzpomíná na staré dobré časy. Chce znát současnost. A ta dívka se k němu velmi dobře hodí. Žije v Praze osamocený život, který si ovšem dobrovolně vybrala. Je zlomená a zároveň neuvěřitelně houževnatá, dokáže naslouchat a s velkým zápalem se zajímá o umění. Hodně čte a mám pocit, že i trochu tuší, co za Jaromírovými dopisy vlastně vězí. Jsem rád, že se za ním v nějakém záchvatu melancholie nechystá vydat. Někdy přemýšlím, jestli jsou to zmarněné životy, nebo životy navýsost výjimečné. Vážím si jich, vážím si jak Jaromíra, tak těch dvou žen, co kvůli lásce k němu trpí. Jak dlouho to ještě mohou vydržet? Ptal jsem se na to Jaromíra, ptal jsem se, co bude dělat, až bude po všem, až se zase na hladině odporných lidských dějin zableskne kapka naděje na demokratické poměry nebo prostě jen na lepší časy. Odpověděl mi, že se to nestane v obou zemích naráz, a proto se pak dříve nebo později bude muset odstěhovat pod jinou identitou do Států. Řekl to tak nějak chladně, o malý stupínek chladněji, než měl, vycítil jsem, že by vlastně nebyl rád, kdyby jeho práce měla skončit, že by se nechtěl odstěhovat do Států a dožít tam jako vysloužilec. Začal se mne vyptávat na Čechy, na krajinu, na některá jídla, jichž už dlouho neokusil, říkal, že přestože někdy služebně do vlasti zavítá, je to vždycky na krátkou dobu, že ani nemá čas pořádně zajít do hospody a dát si skutečný guláš a že v hotelích, kde většinou nocuje, jídlo nestojí za nic. Zejména ho trápilo, že nerozumí lidem, někdy nechápe pár slov, rytmus ticha v pauzách, významy hovorů v hospodách nebo vtipy, co zaslechne po kantýnách. Když zapřede hovor, lidé se od něj po pár větách odtáhnou. Připadá si prý jako opravdový cizinec, co se jen dobře naučil česky.

Pochopil jsem, že se touží dostat zpátky domů. Řekl jsem to a vyslovil jsem něco, co jsem neměl. Jaromír se zachmuřil. „Ne, nechci se nikam vracet, nemám vlast a nechci ji mít, je to jenom přítěž, zbytečná sentimentální komplikace, je to chiméra, již odvrhli tisíce poutníků přede mnou. To byste měl chápat, pane profesore, zrovna vy byste to měl chápat.“ Překřikoval zoufale sám sebe. Nikdy jsem mu netvrdil, v žádné z našich dlouhých rozprav, že poutníci nemají domov, nebo že po něm netouží, myslel jsem, že je mu to jasné. Cestování je krásná věc, jenže člověk má mít tam, kde se narodil, místo, na němž by si vždycky mohl odložit svou hůl a ulehnout do čistě povlečené postele. A Jaromír takové místo nemá.

„Kde jste ten deník našla?“ zeptala se Maruška. „V takovém malém koženém pouzdře, asi s ním nevyrážel na cesty, byl pečlivě udržovaný, psal si ty zápisky pravděpodobně až doma. Je obdivuhodné, jak si všechny ty detaily pamatoval. Byl schovaný uvnitř falešného trámoví na půdě. Přišli jsme na něj, až když jsme opravovali střechu. Neměl žádné příbuzné, ale přeci jen asi toužil, aby ho někdo po čase našel. Z toho, co v deníku psal, vyplývalo, že by se někdo z těch lidí ještě mohl objevit, ale už se mi zdálo, že je to příliš dlouho, co se nikdo neobjevuje, a po revoluci v osmdesátém devátém jsem taky uvažovala, že deník věnuji místnímu gymnáziu,“ řekla žena a pomalu usrkávala kávu. „Taky jsem na místní gympl chodila, bylo to strašné. Ty nuly, co nás učily, buzerovaly a vtloukaly do nás nesmysly. Nakonec jsem se sem stejně jako Jandl vrátila umřít. Manžel už nežije, Praha mi ho příliš připomínala, a tak jsem všechno prodala a vrátila se sem.“ Koupily jsme od ní barevné talíře a sadu květovaných hrníčků. Od té doby jsme obě chápaly, proč se Yaromir nakonec zabil. Už nebylo po čem pátrat.

II.

Vyprávěla jsem Marušce o té noci, kdy jsem ho našla. Ležel klidně, už ho jistě netrápil ten sen, o němž tvrdil, že se mu nezdál pěkně dlouho, ale já jsem každou noc konejšila jeho výkřiky a utírala mu pot z čela. Vzal si jed, měl ho přichystaný v malé ampuli se speciálním broušeným uzávěrem, vždycky po ruce. Ležel a nedýchal. Diskrétní jako vždycky. Silný jako vždycky. Ve svém činu označovaném často za slabošství působil jako vítěz. Ležela jsem vedle něj, po tvářích mi tekly těžké slzy, a když povolilo nejzazší zoufalství z toho, že už se k němu nikdy v noci nepřitisknu, začala jsem přemítat o životě, který jsem s ním prožila. Byl to ten nejlepší život, jaký jsem si mohla vybrat. Vytáhl mne z nicotné existence dobře placené kancelářské myši a dal jí nějaký, i když pochybný smysl. Smysl, o němž jsem mnoho nevěděla, ale ochucený tajemným způsobem Yaromirova života. Jeho cestami na východ Evropy, záhadnou prací, při níž na měsíce mizel neznámo kam, dokonce i žárlivost na přízračnou ženu v Praze měla svou příchuť něčeho výjimečného, co běžný člověk prožívá jen v kině nebo když čte dobrodružnou knihu s detektivní zápletkou. Uvědomila jsem si, že jeho život byl kořením mého života. A s jeho smrtí koření došlo. Musela jsem odjet do Prahy a setkat se s Maruškou, abych znova začala něco prožívat.

A našla jsem ji a spolu s ní i další dvě báječné bytosti. Lenu a Martu. Společně jsme potřebovaly objasnit to minulé a najít to, co přijde. Cítily jsme, že máme šanci. Život byl znova opojný, plný příslibů a já i Maruška jsme věděly, že takhle by to Yaromir chtěl. Uvědomovaly jsme si, že by s náma oběma rád seděl na břehu Vltavy a chodil na výstavy. Rozhodl se ale ve špatný čas. Poprvé neodhadl věci správně. Jistě se na tom podepsal i ten banální sen. Jak do Brazílie, tak do Československa přišla volnost v takřka stejnou dobu. Mohl své špionství pověsit na hřebík, a ani by nemusel na důchod do Států. Jenže on už asi nedokázal snášet svá tajemství dál.

Stesk
(Jaromír)

Stesk je to slovo. A mně se obyčejně stýskalo. Po všem, co bylo doma a co pro mne bylo zakázáno. Co jsem si už nikdy nemohl dovolit. To nikdy mne začalo děsit. Chtěl jsem se setkat s Maruškou a všechno jí říct. Omluvit se jí, líbat její ruce. Chtěl jsem dokonce vzít s sebou Luizu. Chtěl jsem se vrátit. Vzpomínal jsem na Jandla, který mi tohle prorokoval. Tenkrát jsem tomu ani za mák nevěřil. Stesk po domově pro mne bylo stejně absurdní spojení jako třeba komunismus bez diktatury. Ne, tenkrát na bolívijských hranicích u kukuřičné kořalky se mi nestýskalo. Stesk přihopkal jako roztomilá chundelatá opička. Nejdřív byl krotký, ale pak se začal roztahovat všude, svými ostrými zoubky se mi zakusoval hloub a hloub do života a zanechával hnisavé ranky.

Maruška se v jednom dopise zmínila o tom, že jede na hrob rodičům. Oba zemřeli v Terezíně, ale ona jim udělala malý pomníček v chřib­ských stráních a nosila jim na něj čas od času drobné věnce ze slaměnek. Ten obraz se vracel. Představoval jsem si ji ne jako již starší ženu, ale jako mladou dívku s copy do pasu. Představoval jsem si tu letní stráň v Chřibech a Marušku, jak se sklání nad hrobem. Představoval jsem si zříceninu, porostlou mechem a ztracenou mezi bukovými lesy. Chodili jsme tam a usínali v trávě zmožení láskou a příkrým výstupem. Při jedné cestě jsem se tam vypravil, zřícenina tam byla pořád, jen jsem se víc zadýchal, když jsem se jako poraněný chroust plahočil do kopce. Kousek od hradu stála malá, napůl rozbořená hájenka. Zatoužil jsem ji opravit a odstěhovat se tam. Pozorovat, jak padá bukové listí, a přestat být kolečkem ve velkém soukolí dvojích operací, pochopit konečně vlastní tíhnutí k jinotajům, zapomenout na to, že jsem snad maličko přispěl k něčemu důležitému, co mi ovšem ve své nesmírnosti naprosto unikalo. Byl jsem možná důležitý, ale zároveň o tom nikdo nevěděl. Moje pracovní úspěchy se poměřovaly jen výší platu, který mi chodil na tajné konto, a větší komplikovaností zadaných úkolů. Jenže opravit hájenku jsem nemohl. Možná kdyby skončil komunismus, ale to nebylo na pořadu dne. V Rusku se sice věci o něco pohnuly s Gorbačovem, ale nepřikládal jsem tomu příliš velký význam, asi jsem nějak víc věřil informacím Američanů, abychom perestrojku prozatím považovali za lehce naivní. Brouzdal jsem se tedy spadaným listím a skutečnost, že se do své země nesmím nikdy natrvalo vrátit, mne úplně přemohla.

Pak jsem několik let pozoroval, jak stesk prosakuje vším. Každá má myšlenka byla do něj namočená, byl v očích Luizy, v broušených skleničkách i v japonském jídle, na něž jsme chodívali do restaurace na rohu. Vyplnila se také má slova z prvního dopisu Marušce, i když zpočátku lstivá a patetická věta o tom, že se pro mne stane nitkou spojující mne s vlastí, byla najednou pravdivá. A já se na té nitce věšel a nohy se mi houpaly v podzimním prázdnu.

Luize jsem nic neřekl, ale tvrdila mi, že vzdychám a křičím ve spaní, že si pro sebe někdy mluvím česky, aniž bych to postřehl. Rozhodl jsem se zbavit stesku, stejně jako jsem se zbavil toho protivného snu. Jenže ani ten nejlepší odborník na hypnózu si nevěděl se steskem rady. Byli ke mně upřímní. A nahlásili můj stav na patřičná místa. Najednou jsem nedostával úkoly, jež by mne zavedly do Československa, ale jezdil jsem víc do Maďarska a na Balkán. Stesk se změnil v zoufalství. Udělal jsem několik chyb. Úkolů bylo najednou o něco méně, nepostřehnutelně méně, ale vycítil jsem stejně jako moji nadřízení, že se přestávám kontrolovat. Doktoři si to mysleli taky. Pak přišel návrh na práci ve Státech, konec podobojného chameleonství. Luiza byla tou vyhlídkou nadšená. Já jsem věděl, že je to jen synonymum pro předčasný důchod. S poměrně dobrým zajištěním jsem měl učit na policejní akademii. Měl jsem se znova postavit do řady a v mrazivém školním dvoře zpívat společně s dalšími, tentokrát americkými důchodci píseň o spokojeném štěstí. Navíc jsem měl pocit, že jsem vůbec nic nedokázal. Zbylí fašisti si dál úspěšně podnikali v Brazílii, Chile nebo Argentině, komunismus se mi zdál nesmrtelný a cítil jsem, že pro svůj stesk nejsem vůbec žádný rovnocenný protivník.

V noci mi do snu vkročila Johana. Usmála se a vedla mne za ruku. A na cestu tou kalnou stokou plnou špíny nám svítily její žluté oči. Připomněla mi, že má smrt patří jen mně. Nejdřív jsem nemohl uvěřit, že by to mohlo být tak jednoduché, asi proto, že jsem si za celý život navykl věci vidět vždycky pokroucené a nikdy mi nedávaly jen jeden smysl. Nakonec jsem to ale pochopil. Měl jsem to přeci napsané na dlani už dávno. A pak Johana tančila. Pomalu rozhoupala boky. Na napnutých lýtkách se jí zřetelně rýsovaly jemné svaly. Potrhaná sukně klouzala dolů. Tančila jako tenkrát a já jsem zase nehybně hleděl na její vláčné pohyby. Všechno se zrychlovalo, skvrny na sukni vířily… její dech, co najednou zněl jako sípání, jsem zaslechl někde uprostřed času, který mizel mezi zelenými šlahouny lián, co se posměšně kývaly ze strany na stranu vedle velikého stromu, v jehož kůře bylo vidět záseky po ostré sekyře. A já jsem v té chvíli viděl věci takové, jaké opravdu jsou, a poprvé jsem netoužil mít je přikryté několika závoji. Vzal jsem jako ona do ruky motyku a vrhl jsem se na svůj stesk, jenž mne chtěl vést na smrt. A Johana tančila dál. Věděl jsem, že v téhle chvíli nezazní žádný výstřel a nikdo neumře.

Miluji tě
(Marta)

„Miluji tě,“ opakoval Modroočko. Právě jsem dostala dopis od mámy. Po dvou letech první. Psala v něm, že je velice spokojená s tím, že jsem po ní dva roky nechtěla peníze, a že bych si měla ověřit, zda jsem téhož úspěchu schopná dosáhnout i v Brazílii. Tam prý je to mnohem těžší než v Praze. Po její aroganci se mi skutečně nestýskalo. Ovšemže nepsala jen tak, aby pochválila mou píli a soběstačnost. Psala mi, že nestarat se o vlastní nemohoucí matku nemá žádnou úroveň. To byla novinka, nevěděla jsem, že je nemohoucí ani odkdy. Nenapsala mi víc. Znala mne tak dobře, že jí bylo jasné, že mi to začne vrtat v hlavě. A taky že začalo. „Miluji tě,“ špital tiše Modroočko, protože viděl, jak strašně se na ten kus papíru mračím.

„Tak se tam jeď podívat, zkus se zase na chvíli vrátit.“ Nedokázala jsem si to představit. Být bez něj a vyměnit ho za mámu. „Nemůžeš ji tam nechat samotnou. Věděla jsi, že to musí jednou přijít,“ konstatoval přemoudřele ten idiot, co jsem od něj nechtěla ani na krok. „A já taky potřebuju být chvíli sám. Trochu si to srovnat v hlavě.“ Nevěděla jsem, co že si to chce srovnávat v hlavě, a z něj vypadlo, jak strašně křičel na svou manickou pacientku, co s ní měl nebeskou trpělivost víc jak rok. „Prášky, co stojí skoro deset tisíc, hodila do popelnice, protože jí jistá léčitelka z brdských vrchů řekla, že už nemusí brát žádnou chemii. Její aura teď svítí veselou oranžovou.“ Křičel na ni, že je kráva pitomá, ale bohužel u toho byla sestra, co nás oba nesnášela, a ta ho šla okamžitě udat řediteli. Musel na kobereček, a tam mu sdělili, že ho nevyhodí jen proto, že jeho otec je primář na protialkoholním. Spolknul to ponížení a odešel sám. „Dodělám disertaci a vezmu místo na univerzitě, které mi nabídl jeden známý.“ To bylo dobré řešení, i když Modroočko patřil spíš do praxe, k lidem, ale nějaký čas za katedrou by ho mohl určitě zavést taky někam jinam, nebyl by tak unavený po nočních službách a prostě by si trochu odpočinul. „Takže ty chceš, abych jela za mámou?“ „Ne, nechci, ale vím, že když tam nepojedeš, budeš si to pořád vyčítat, to je snad jasný, ne? A mezi námi, měla bys vymyslet, co se sebou. Přece nemůžeš donekonečna plést šály a občas roznášet kafe v baru.“ Poučil mne, že bych si měla dodělat normální maturitu a pak se rozhodnout, co dál. Takže chtěl, abych vypadla. A tak jsem vypadla.

Válka
(Lena)

Máma mi poslala mail a v něm psala, že na farmě začala válka. Před několika dny jela s předákem Lelém nakupovat do městečka. Lelé zrovna potěžkával nový, nádherně zdobený opasek. Zaslechl v krámě tichý hovor. Byl to zkušený stopař, a tak se potichu přikradl a chvíli poslouchal. Když totiž v městečku někdo šeptal, nevěštilo to nic dobrého. „Konečně je odtud někdo vypráská, ty dvě městský nány, mohli by vzít rovnou všechny pozemky, ať to stojí za to.“ Lelé zrovna natahoval krk, jak nejvíc dokázal, ale poslední slova taktak zaslechl. Pak vyšla velká prodavačka v umaštěné zástěře a Lelé si od ní koupil nový opasek a taky rovnou krabici ostrých nábojů. „K čemu ty náboje, pane Lelé, chystáte se na válku nebo co?“ „Jo, jasně, na válku, na co asi tak jinýho, najali jsme pár docela ostrejch chlapů z města, tak ať maj co cpát do kvérů.“ Lelé byl zdejší a moc dobře věděl, co má té staré hrošici říct. Za den, maximálně za dva bude celé městečko vědět, co jí řekl, a přesně to Lelé chtěl. Máma taky zaslechla, že se velká tlupa tuláků a bezzemků tajně, vyzbrojovaná vládou, hnula od velké řeky a míří z jihu na máminy pozemky, ale že mají v plánu zabrat i některé menší farmy po cestě.

Máma měla talent na organizování čehokoli. Včetně války. Nejdřív se ale s ostatními farmáři, byl mezi nimi i Roberto, dohodla, že se pokusí bezzemkům nabídnout zaměstnání, případně kousky půdy na okrajích farem. Vyjednávače poslala banda k šípku. Nikdo z nich nechtěl pracovat na malých pozemcích a už vůbec ne být někoho zaměstnancem. Chtěli svou půdu. Hodně půdy. „Nemáte stroje, velké pozemky stejně necháte ležet ladem. Nemáte na nákup dobytka.“ „Táhni, odkud jsi přišla. Nerozdávej nám tady rozumy, seš jen ženská z města,“ zněla jejich odpověď. Stará známá písnička. Všichni věděli, jak sny o kolektivizaci vždycky dopadnou. Divoké bandy, kterých vláda využívala ve svůj prospěch jako oddané voliče, nad jejich akcemi zavírala oči a nechávala je na pokoji. Kam přišli, rozmlátili zařízení farem, dobytek porazili a snědli, a když přeci jen odtáhli, léta na místech, kde si vybudovali provizorní tábořiště, nic nerostlo. Půda byla zamořená zahálkou a zabedněností. Máma to nevzdala. Tak dlouho společně s ostatními farmáři obtěžovali soudce v hlavním městě, až dostali povolení k nutné sebeobraně. Mohli se tedy chystat na válku.

Nejdřív se opravdu složili na ostré hochy z města. Nevýrazní chlápci se studenýma očima. Tak je každý znal. Čas od času, když se potřebovali uchýlit do bezpečí, protože se někomu stali nepohodlnými, se objevovali na farmách a hledali práci. Na nic se nikdy neptali. Hlavně ne na výši platu. To bylo poznávací znamení. S nikým se nepřátelili a vyznali se ve zbraních i v kovbojské práci. Rozmístili je strategicky na každou farmu, byli to zruční ostřelovači, většinou se ve městě živili jako hlídači firem, co na zloděje rovnou stříleli, nebo jako najatí vrahové na nepohodlnou konkurenci. Byli spolehliví a mlčenliví. Po čase opět někam mizeli. Kolem farem se vykopaly zákopy, nakoupily se světlomety a velcí, až třicetikiloví mastifové, co je Římani používali na gladiátorských radovánkách. Válka začala. Máma mi v mailech líčila průběh operací, položky na nákup zbraní a čarostřelců. „V týhle válce taky můžete přijít vo kejhák, paninko,“ sdělovala mámě hrošice z krámku. „Možná přijdu o kejhák, ale nebudu sama,“ odsekla prý máma. To mi zase napsal Lelé, bál se o mámu, ale taky mi napsal, že jestli mají válku proti „těm šmejdům s holou prdelí“ vyhrát, tak jedině když je povede máma. A já seděla v Praze u počítače a měla v krku knedlík.

V cestovní kanceláři, když se dosyta nasmáli mé prosbě, že bych potřebovala letenku teď hned – asi dva dny před Štědrým dnem – mi nakonec žádnou nesehnali. Zatím se máma, Lelé, Roberto, ostatní majitelé a zaměstnanci dobře postarali o to, aby se zvěst o přípravách na válku roznesla do všech koutů bažinatých pozemků. Všichni měli vědět, „že ta nána z města“ zorganizovala farmářskou domobranu. Tuláci a na ně navěšená pakáž všeho druhu, která si hrdě říkala „bezzemci“, se houfovala asi padesát kilometrů od městečka. Brousili si srpy, dávali do pořádku vetché pásy s náboji a čekali tajnou zásilku zbraní od levicových organizací z větších měst. Měli se zmocnit půdy a za bojového pokřiku písně „Revoluce, ta jediná cesta září v tmách“ si ji mezi sebou spravedlivě rozdělit. Zprávy o tom, že se proti nim farmáři spojili, považovali za výmysl. Počítali se vším, s ostrými psy, najatými ostřelovači a v případě úspěchu, jako už tolikrát, s lány polí a pastvin předanými bez odporu. To, že věčně rozhádaní a navzájem si konkurující farmáři teď proti nim stojí společně – ale kdeže, o tom přeci marxistické barevné letáčky dovezené z Venezuely vůbec nic nepsaly. Takže nad možností nějaké války mávli rukou.

Jenže to neznali mámu. Pracovala jako advokátka léta. Dokázala si představit, co se honí v hlavách různých zlodějíčků a kriminálníků přiživujících se na „spravedlivé“ myšlence pozemkové reformy, která už léta hnila v šuplících byrokratů. Navíc dokázala skvěle logicky argumentovat. Svolala farmáře na schůzi do šedě natřené krabice, kde se pořádaly pravidelné baptistické bohoslužby. Byla to jediná větší společenská místnost v městečku a máma si stoupla na kazatelnu a spustila. Mluvila krátce, úsečně a úplně si dokážu představit, jak říká něco v tom smyslu, že „máme všeho víc, nebudeme se bát vlka nic“. Se stejnou razancí, jako když mě posílala k zubaři nebo babičku místo sebe na rodičovské sdružení. Farmáři jí opravdu uvěřili, že není důvod, aby tuláci neodtáhli, odkud přišli.

Drželi asi tři dny hlídky ve dne v noci. Chlapíci s chladnýma očima už taky dorazili, příkopy kolem vrat farem byly vykopány, v noci se zapínaly silné světlomety a nic bych za to nedala, že nachystaná byla i nějaká ta stará nášlapná mina, co si je děda přivezl z paraguayské války jako suvenýr. Dobytek neklidně přešlapoval a nechtěl žrát. Sem tam zakňučel do ticha pes. Máma přejížděla od farmy k farmě, v kostkované košili, kožených kovbojských kalhotách a babiččině klobouku a všechno kontrolovala, organizovala a hlavně vlévala teď už do trochu pobledlých farmářských obličejů naději. To byl její nejoblíbenější džob. Věřím tomu, že na smrtelné posteli mi bude vykládat, že vlastně jede na dovolenou k moři. Taky vyslala Lelého na průzkum, protože Lelé dokázal strávit hodiny a hodiny stopováním zvěře, kterou měl sice mnohokrát na mušce, ale nikdy vlastně nic nezastřelil, protože na to měl zvířata příliš rád a byl téměř vegetarián, který si občas ze slušnosti vzal kousek kuřete. „Už se hnuli,“ prohlásil udýchaný Lelé čtvrtého dne.

Tuláci prý nasedli do rozviklaného autobusu, v němž se obyčejně přemisťovali. Projeli oklikou polními cestami a na kola se jim lepilo červeně zbarvené bláto. Dostali se až k naší farmě, zhruba dva kilometry od vykopaného příkopu. Ten viděli asi poprvé. Když dojeli na dostřel, polední prosincový žár všechny oslepoval a do mozku vypaloval velké ohni­vé díry. Jeden chlap s ledovýma očima zamířil a prostřílel rozpálená přední kola autobusu. Tuláci se vyhrnuli ven, zaujali palebná postavení. Kovbojové, poschovávaní v příkopu a chránění ostřelovači, se vyřítili a se svými dlouhatánskými biči s řetězy na konci se odhodlaně snažili trefit do rukou svírajících srpy a pistole. Když tulácká záborová parta viděla tu nelítostnou přesilu, stáhla se. Nechali autobus autobusem a utekli do nedaleké pralesní houštiny. Mačetami vysekali malou mýtinu a radili se, co si dál počít. Lelé se plížil za nimi.

Chvíli se prý přeli, jestli odtáhnou úplně, nebo zkusí přepadnout ještě jednu farmu. Rozhodli se zkusit štěstí – tentokrát u Roberta. U nás zůstalo jen pár hlídek a ostatní se přesunuli k Robertovým pozemkům. Svažovaly se přímo k řece, k mělkému rameni plnému krokodýlů, piraní a vodních hadů. Útok byl tentokrát prudší, nezkažený překvapením a potupným vyskakováním z ostřelovaného autobusu. Stříleli také malí podvyživení kluci ze slumů, co se k tulákům přidali před několika týdny. Ti nemají strach vůbec z ničeho. Naopak jim všechno válčení, přestřelky a boje připadají jako jedna velkolepá hra. Malí běsi neumějí číst ani psát. Zato umějí střílet. Jejich život je dost krátký a plný pouliční nudy.

Roberta zasáhl jeden z nich. Když vjel na koni do řeky. Asi ty děti chtěl zastavit nějakým příkazem. Neznal jejich zvyky, protože neznal slumy. Nevěřil, že by na něj nějaké dítě mohlo namířit pistoli a vy­střelit. Roberto byl jediný mrtvý v téhle podivné válce. Všechno prý na několik okamžiků ztuhlo. Pak se na tuláky vyřítili Robertovi kovbojové a psi a za chvíli je definitivně zahnali do okolních bažin. Robertovo tělo už ale nestačili z řeky vytáhnout. Leží pohřbené v tlamách krokodýlů nebo nabodnuté na jehlách drobných zubů piraní.

Tohle všechno mi vyprávěl Lelé, když jsem konečně mohla přijet. Chodila jsem pak často k řece, v křoví se blýskaly oči plachých mravenečníků a já se snažila vybavit si zelenou košili, která se tak dobře hodila k zeleným očím muže-trofeje. Někdy se mi to dařilo. Jindy ne.

Vztek
(Marta)

Pořád jsem ještě zuřila. Na toho modrookého hulváta, co si dovolil zpochybňovat mé alternativní vzdělání. To jsem mohla jenom já. Především jsem ale měla vztek, že naše štěstí pokládal za provizorium, které bychom měli ještě nějak vylepšovat. „Co je na tom špatného, že chce, abys měla opravdovou maturitu a nějaké povolání,“ domlouvala mi za všech okolností praktická Luiza. „Nejsem mu dost dobrá,“ vznášela jsem logické protiargumenty. „A chce se mě zbavit.“ Byla jsem uražená a měla jsem strach. Zase se mi v hlavě rozběhl zmatek, z něhož prosakovala úzkost. Už jsem si myslela, že to v Praze pomalu začal vzdávat. Jenže stačila první rána, která zasáhla mé halabala vyspravené sebevědomí, a totální chaos si to štrádoval v kanadách po mém ubohém já. Navíc odjela Lena. Zoufale mi chyběla. Její snaha o dokonalost. To, jak chtěla, aby věci, co se dály, byly prostě nejlepší. Dávno jsem si přestala myslet, že je to nafoukanost. Ne, ona prostě šlechtila nejen býky, ale i realitu svého života. Chtěla vyšlechtit dokonalé bytí, a čím víc se to nedařilo, tím víc hledala ty správné geny štěstí. Dokázala vytvářet hezké chvíle, sehnat ty nejčerstvější rohlíky k snídani, kupovat si jednu sukni za rok, ale tu nejkrásnější na světě. Teď tady není. Místo ní se na mne směje v přihrádce Doručená pošta mail. Jejich farmářská válka skončila. Zabili jí Roberta. Sedí u řeky a kouká na ni. Taky se zase snaží stát kovbojkou. Na Prahu vzpomíná často, ale nevěří, že se vrátí. Možná někdy, jako turistka, jestli bude farma vydělávat. Trčím tady jako kůl v plotě. Modroočko mi po Luize posílá vzkazy, ať neblbnu a nejsem jak malá, ale já jak malá jsem.

Jdu večer k Vltavě. Dívám se na tu řeku, tak odlišnou od páchnoucích černozelených stok v Paulu, v nichž nežijí ryby a ptáci se jim vyhýbají, aby jim náhodou smrduté výpary nerozežraly křídla. Můžu se tady courat, a nemusím si při tom zacpávat nos. Můžu přemýšlet, a neohrožuje mě svist tisíců aut valících se těsně kolem břehů. Pak mi to dojde. Máma má pravdu. Musím si v Paulu ověřit, jestli jsem schopná stejného pocitu štěstí jako v Praze. Jestli ten pocit se mnou zůstane kdekoli. Modroočko bude mít to, co si přál, a já se dozvím, jestli náhodou nepatří jen k životu v Praze. Třeba jsem si ho k svému pražskému hledání přidala jako nezbytný „mužský element“.

Plány a zábojný
(Maruška)

I.

Vlastně jsem o ničem doopravdy nikdy nesnila. Nebo jsem spíš na svých snech nelpěla. Válka mi je vyhnala z hlavy. Soustředila jsem veškerou svou touhu na to, aby mě nikdo neudal a abych přežila. Šeď donekonečna se opakujících komunistických zítřků taky k žádným snům moc nepobízela a sen, že se Jaromír někdy vrátí, nebyl opravdový. Byla to spíš těkavá a daleká představa.

Plány jsem si však dělat uměla. A dělala jsem si je ráda. Naplánovat nebo si rozvrhnout věci na měsíce dopředu, to jsem milovala. Po válce jsem vlastnila svůj první zápisník s kalendářem v kožených černých deskách. Skutečně hezká věc, kterou jsem si koupila za vlastní peníze. Začala jsem tak své hodiny a dny vlastnit. Tím, že jsem si je mohla naplánovat, jsem je držela v šachu. V létě jsem jezdívala do Tater a pečlivě si na každý den propočetla podle mapy délku túry. Už po Vánocích jsem měla promyšleno, kdy na kterou vyrazím. Budoucnost jsem měla naplánovanou, ale jaksi se mě netýkala. Nežila jsem jí. Byla moje, byla rozvržená, a tím to končilo. Žila jsem doopravdy jen při úkonech v práci, kdy jsem si někdy bolestně uvědomovala, že svírám v dlani inkoustové pero a že když si ho nedopatřením nebo z nervozity strčím do pusy, mám rty modré. Minulost, ta byla příliš plná hořkých vzpomínek, takže jsem se k ní nikdy nevracela. Možná byl můj život dokonale nudný, ale byl vyrovnaný. Muži mne přitahovali jen velmi zřídka. Občas jsem s někým udržovala, jak se tehdy až příliš tajemně říkalo, milostný poměr, ale nikdy jsem nebyla schopná překročit tu hranici skutečné důvěry a stát se něčí ženou. Musela bych pak skrývat Jaromírovy dopisy, nebo se jich vzdát. A za to žádný z mých poměrů nestál. Zejména potom, co z mého života zmizel Jan Zábojný.

II.

Zábojný Jan. Jan Zábojný. Byla jsem tím jménem opilá, líbil se mi jeho zvuk, líbil se mi Jan. Zábojný. Často mi opakoval, že ho koncentrák proměnil. Říkal, že mu tam do obličeje zblízka vydechovala čirá nicota. Někdy se mi zdálo, že mi nemůže odpustit, že jsem tam nebyla taky. Když jsem mu to v jedné hádce řekla, strašně jsem si přála, aby na to odpověděl: „Ale to snad ne, přeháníš, jsi hysterka!“ Sklopil místo toho hlavu a do dlaní tiše řekl: „Ano, možná máš pravdu, v tom nejčernějším koutku duše tě nesnáším za to, že jsi nemusela prožít to co já.“

Rád dělal se vším tajnosti. A zároveň vášnivě propíral všechny drobné klípky a milostné dvojice z ministerstva, sbíral ty lehce nechutné informace, a já ho podezírala, že nejen pro potěchu z klevet, ale aby mohl dotyčné lidi když ne přímo vydírat, tak alespoň uvádět ve vhodnou chvíli do rozpaků. S nikým nežil, nikdy mne nevzal k sobě do bytu, jen se mnou udržoval přísně sexuální vztah. Přistoupila jsem na to všechno ponižování proto, že skrývat jsem se naučila v pubertě a protože jsem uvykla tomu, že věci nikdy nejsou tak, jak bych je chtěla mít? Myslím, že v tom bylo něco víc. Zábojný se podobal Jaromírovi, a nejen fyzicky. Oba byli pavoukovitě vytáhlí, složití a připomínali hlavolam, který mě nikdy neomrzel. A ani jeden z nich se ke mně nechtěl přiznat. Jaromír se nechtěl stavět proti rodičovskému nesouhlasu a dnešní svatouškovské předstírání před kolegy a známými byla zase Janova vzpoura proti rozjásané době, vytrubující do světa přímost, jas a bratrství. Jeho kus chandry, zkažené malomyslnosti, kterou na Rusech tak obdivoval. A taky jsem byla zbabělá. Nedokázala jsem mu udělat scénu, ječet a rozdupat mu kostěné obroučky brýlí. Něco mi pořád říkalo, že se musím chovat tiše, jinak všechno skončí. Byla jsem si jistá, že kdybych na Jana zvýšila hlas, odešel by. Ano, Jan Zábojný by udělal čelem vzad. Uvědomovala jsem si ale, že kdyby mne jednoho dne požádal o ruku a skoncoval se vším tím tajnosnubně směšným ukrýváním, občasnými urážkami a ponižující upřímností, přestal by mne zajímat. Oba jsme věděli, že už prostě nejsme vhodní kandidáti na normální spořádanost.

Janu Zábojnému jsem taky nikdy nevěřila a Jaromírovy dopisy jsem před ním pečlivě schovávala do dvojitého dna starožitné skříně, kterou jsem koupila v bazaru. Původně se mi nelíbila, ale prodavač s tenkým knírkem mi najednou pošeptal: „Ta skříň je pro ty, kdo si chtějí něco nóblově ulejt.“ Nechala jsem si vysvětlit tu podivnou skrýš a náv­davkem se mi dostalo vysvětlení, že to černé břichaté monstrum patřilo jeho nevěrné babičce, co měla poměr s aristokratickým synkem. Ten jí daroval skříňovou skrýš, aby měla kam schovávat milostné dopisy. Tohle znamení jsem nemohla přehlédnout, a tak jsem skříň koupila. V té době jsem už nebydlela ve své králičí noře a měla jsem ji kam postavit. Jandl mi totiž odkázal svůj domek a spořitelní knížku. Domek jsem vyměnila za žižkovský byt s vysokými stropy, kde jsem se snad poprvé v životě pořádně nadechla. Jako by se najednou má úzkost skrčila v rohu těch prázdných místností se secesními vlysy. Dokonce i Jan se ke mně začal chovat jinak. Uctivěji. Asi mi ten byt propůjčil vlastnosti protřelé, blahobytné měšťanky, co v něm možná kdysi bydlela. Černá lakovaná skříň usedla do obývacího pokoje jako měkká saze. A tvářila se, že je to jediné místo, jež je jejích tajemství z dvojitého dna hodno.

Tušila jsem, jakým způsobem mě Jaromír využívá, neměla jsem mu to ale za zlé, protože čím dál častěji do dopisů probleskoval jeho zájem o to, co se ze mne stává a na co myslím. Děsila jsem se, že dopisy přestanou chodit, a snažila jsem se proto do nich vkládat i informace, o nichž jsem si myslela, že by Jaromíra mohly zajímat. Dělala jsem to tak, aby to vypadalo, že mu naivně popisuji události z běžného provozu ministerstva. Líčila jsem, jak se cítím osamělá, protože jsem Zábojného neviděla už dva týdny. Jel totiž podepisovat nějaké důležité smlouvy do Ruska a pak v Moskvě zůstane asi ještě měsíc na nějakém školení ohledně bezpečnostních opatření na ministerstvu. Líčila jsem svou samotu, kterou vyplňuji četbou Dostojevského v originále a obcházením nových divadelních představení. Nevím, jestli mu má dětinská konspirace k něčemu byla, ale později mi neustále zdůrazňoval, abych mu co nejpodrobněji popisovala slova, která se teď v češtině zabydlela, dožadoval se nejnovějších vtipů, chtěl vědět všechno o studentských avantgardních divadélkách nebo kolik stojí silonky. Moje soukromé reportáže z pražské oprýskanosti mne časem začaly skutečně bavit, mnohem víc jsem si všeho všímala, každé vyprávění jsem poměřovala Jaromírovými hladovými dotazy, toužila jsem ho uspokojit, jako by na tom závisela nějaká speciální odměna v podobě nového dopisu.

III.

Po Stalinově smrti se uvolnila i atmosféra na ministerstvu. Jan Zábojný si začal kupovat hedvábné kravaty a v očích mu plál úplně jiný oheň. Tušila jsem, že dostal svůj životní nápad, a měla jsem zároveň jistotu, že mne ten nápad nezahrnuje. Po Chruščovových projevech a mezi nádechy studené války jsme i my kancelářské myši dostaly pozvánku na setkání na ruské ambasádě, kam, jak mi s nadšeným výrazem pošeptal můj milenec, přijdou i nějací Američané. Ovanula mne v té chvíli vzpomínka na blízkost tepla jeho nahého těla. Někdo mi břitvou přejel po břiše. V uších mi zacinkal jeho ironický smích, uslyšela jsem jeho zadumané improvizování na harmoniku – když si myslel, že už spím, a ve vedlejším pokoji tiše přejížděl prsty po černobílých klapkách. Jako by se v té pošeptané větě ukrývala rána do vazu.

Párty to byla zahradní a velkolepá. Spousta kaviáru a ještě větší spousta nejistoty na všech stranách. Byli tam i tři slibovaní Američané, první a druhý tajemník z jejich ambasády a mladá, plavovlasá sekretářka s kozím obličejem a hladkou, alabastrovou pletí. Jan Zábojný mě představil a mne překvapilo, že umí lámaně anglicky, nikdy mi neřekl, že se dokáže domluvit. Poletoval kolem Američanky jménem Jane jako šatní mol z mé břichaté skříně.

Nechci mít odvahu, nechci být zbabělá, nechci nic z těch velkých, těžkých pocitů. Chci mít jen věci uspořádané a na svých místech, aby spolu ladily, aby nezpůsobovaly zmatek. Tyhle myšlenky mi vybuchovaly v hlavě, když jsem překračovala štěrkovou cestičku na zahradě ruské ambasády. Šla jsem pěšky domů. Světla několika málo aut se ve tmě potichu leskla. Věděla jsem, že Jana ztrácím. Už si nebudu pohrávat se zvukem jeho jména. Nevěděla jsem, kdy k tomu dojde, ale byla jsem si jistá, že brzy. Dva dny po večírku, který se do historie podobných událostí zapsal jako největší pijatyka s Rusy od skončení války, u mne zazvonil. Byly dvě hodiny ráno. Obličej měl strhaný a bílý jako led, co si předevčírem házel do stakanů, a v očích mu sedělo příkré odhodlání.

„Já vím, že mi musíš něco říct,“ snažila jsem se mu to ulehčit. „Asi tě to zraní.“ „Asi ano,“ povzdechla jsem si. „Nebudu chodit kolem horké kaše.“ „Ne, nechoď.“ „Chci pryč, chci na Západ,“ vyrazil ze sebe. Prohlédla jsem si pozorně jeho tvář. Úzkou linku nosu, hezké hnědé oči a ženské rty vykrojené do srdíčka. Dostala jsem na ty rty, co mi určitě nepřinesly dobré zprávy, vztek. „Myslela jsem si, že chceš něco podobného, ale co komunismus, co ten si bez tebe počne,“ moje ironie byla opravdu chabá, chabá jako moje šance, že Jan zůstane, že mě bude milovat až do smrti, že mi udělá dvě zdravé děti a že se spolu třeba odstěhujeme někam na venkov. Pak začala přednáška. Stejně přesvědčivá, jako když kázal o slovanské duši a propletenosti slovanských kořenů a osudů. Jenže to mělo opačné znaménko, a navíc kdyby Jana Zábojného zaměstnával ďábel, nemohl by si vybrat lepšího advokáta. „Nic tady nedokážu změnit, všude nastrkali průměrné diletanty, navozili je sem z kdovíkteré díry a teď se kvůli nim nedá vůbec s ničím pohnout…“ Přistihla jsem se, že ho neposlouchám. Jen jsem toužila, aby už bylo po všem. Abych se téhle hádky nebo rozchodu, nebo co to vlastně bylo, nemusela účastnit, aby to nebylo stejné, jako když se mnou smrtelně vážně mluvil Jaromír a říkal: „Maruško, rozmysli si to dobře, protože všechno tady v Evropě vezme divný konec, v Americe se ale můžeme zachránit.“ Ta tíha, tíha jeho slov mě obkličovala. Cítila jsem téměř fyzickou nevolnost. Rozhodnutí tak velké, na celý život. Nechtěla jsem dávat věci do pohybu. Už když mi Jaromír nabízel záchranu, už tenkrát mi její chuť hořkla na jazyku.

Jenže Jan mi teď žádnou záchranu nenabízel. Jen pořád mluvil. Zaslechla jsem: „…tady je to všechno průměrný, nanicovatý. Nechtějí mě k ničemu pořádně pustit. Ceny, co nabízejí Rusové za uran, jsou výsměch, nikdo nechce doopravdy obchodovat, smlouvy jsou předem dojednaný na politbyru, nebo co já vím v který putyce v Moskvě. Nic se tady doopravdy nerozhoduje. A kdybys viděla všechnu tu bídu v Rusku.“ Představila jsem si ho, jak chodí do nějakých zemljanek a roz­mlouvá s bývalými mužiky o jejich bídě a na sobě má svou novou hedvábnou kravatu. Málem jsem se při té představě neudržela a zasmála se. Měl být novinář, a ne úředník na ministerstvu. Minul se povoláním: Miloval do všeho strkat nos a ještě víc zbožňoval svoje vznešené ideály, i když měly poněkud měňavou povahu. Jenže sloh mu prý nikdy nešel a i tu nejobyčejnější zprávu jsem musela nastylizovat za něj. Přesto byl vášnivý čtenář. Zvláštní kombinace, jako by se jeho žvanivost postavila před prázdnou stránkou do pozoru a ztuhla na kámen, s nímž Jan Zábojný nedokázal pohnout. Už zase jsem neposlouchala, co říká. Chtěla jsem jen, aby věci zůstaly, tak jak jsou. Den za dnem. Nebylo to ale možné, protože do mého přání jako kapky špinavého deště dopadaly Janovy řeči. „…prostě chci zdrhnout, dezertovat, vypadnout, protože tady už nic nedokážu. Stává se ze mě šedivá nula. Z těch Američanů jsem vycítil, že bych tam měl určitě šanci. To věčný chození po schůzích a úřadování k ničemu nevede. Dusím se. Jestli to takhle půjde dál, tak mě stejně zavřou, protože už mě nebaví si všechno nechávat pro sebe.“ Mohl by už mlčet. Toužila jsem po tom, aby teď hned zavřel svá chytrá ústa.

„A já?“ „Ty?“ udiveně se na mne podíval. „No já přece nemůžu chtít, abys tady všechno nechala.“ „Co všechno?“ „Nevím, svoje kamarádky, Prahu…“ „Takže mě nechceš vzít s sebou,“ ujistila jsem se. Mlčel jen chvíli. Kdyby byla ta pauza o chvilku delší, uvěřila bych, že je to pro něj těžké. „Ne, to není nic pro tebe, budu muset přes hranice do západního Berlína a nemám peníze pro oba. A ty jsi jiná než já. Po čase bys byla nešťastná, žes odešla.“ Takže rozhodl za mne. Ani se nepotřeboval ptát, bylo mu jasné, kde bych si zvykla a co bych cítila. „Musíš konečně dospět, jsi příliš závislá na jiných… na mně.“ Ozvěna těch slov. Zadřená tříska, co zarostla do masa a nedá se vytáhnout. Vidím rodiče a slyším maminčin konejšivý hlas: „Maruško, musíš být dospělá, schováš se prostě u strýce. On se o všechno postará. Jen na chvíli. Pak bude všechno jako dřív.“ Celý ten chuchvalec ozvěn ve mně ucpával jakékoli reakce, až se mnou musel Jan zatřást. „Taky jsem ti našel práci v knihovně. V Praze šest.“ „Cože?“ konečně jsem se probrala ze ztuhnutí, jež mne celou obklopilo. „Jestli uteču, začnou kolem mýho života doopravdy čmuchat, přijdou na to, že jsme byli milenci, mohlo by ti to hodně ublížit.“ „Ale já, já nechci z ministerstva,“ odvážila jsem se protestovat. „A proč ne? Stejně většinu času pročteš. Co tě tam proboha drží? Chápu, když jsem tam byl já… ale takhle?“ Milovala jsem ho. Jeho neodolatelnou sebeúctu. Jeho nabobtnalé velkohubé řeči. Všechno to z něj sálalo jako sluncem rozžhavené bílé kameny na břehu potoka. Lehala jsem si na ně a vyhřívala jsem se. A přestože mě to kamení sem tam pálilo do zad, nikdy jsem nemohla odolat, abych se na ně nepoložila. Představila jsem si práci v knihovně. „Proč si lidi vlastně vyprávějí příběhy?“ zeptala jsem se zničehonic. Ta otázka ze mne vyletěla jako ostrá šipka. „Cože? Já ti tady vyprávím o tom, že chci emigrovat, utéct z komunismu, který byl mým snem, který jsem chtěl zažít… a ty se mě zeptáš na tohle?“ „Ano, vyprávíš mi tady. To je ono. Vyprávíš mi svůj příběh a o mně v něm není ani slovo, tak by mě zajímalo, proč to vlastně děláš?“ Změřil si mě téměř nenávistně, nebylo to často, kdy jsem se zmohla na nějakou ostřejší repliku. „No do té knihovny se budeš hodit, třeba se to tam někde dočteš.“ Švihl zlostně dveřmi a byl pryč.

Ulevilo se mi. Někdo zmizel a ještě za mě naplánoval další osud… ale přeci jen to byl nějaký plán. Měla jsem se čeho chytit. Podala jsem výpověď a uvedla studijní důvody. Tvrdila jsem, že bych chtěla začít dálkově studovat na vysoké škole a že se v knihovně budu moci lépe připravit na přijímací zkoušky. Jaromírovi jsem teď už mohla psát jen neověřené klepy pochytané od bývalých kolegyň, které za mnou prvních pár měsíců občas nevěřícně do malé knihovny zašly. Od nich jsem se taky dozvěděla, že Jan Zábojný skutečně odjel. Poté, co se oženil s Američankou z ambasády.

IV.

Pak jsem prostě žila dál. Dny přicházely a odcházely. Dopis za dopisem. Už jsem je neházela do kastlíků na kolejích, ale chodila jsem s nimi do nejrůznějších vědeckých ústavů, kde jsem je nechávala na určených poschodích, vedle dané kanceláře v koši na odpadky. Kurýr už asi dostudoval a dělá vědeckou kariéru. Představovala jsem si, že třeba jezdí do zahraničí na kongresy a odtamtud mé dopisy posílá. Bylo to stejné, jako bych je zapečetila do skleněné láhve a poslala po moři neznámo kam. Nosila jsem velké brýle s perličkovým řetízkem a ta práce v knihovně byla pro mne skutečně jako stvořená. V tom jsem musela dát Zábojnému za pravdu a být mu vděčná. Občas jsem se letmo zamilovala, na chvíli, ale vždycky jsem byla příliš ve střehu, příliš napjatá, a to muži poznají, chtějí někoho, kdo má v sobě uklizeno. A já ať jsem se snažila sebevíc, od té doby, co za Janem zaklaply dveře, jsem měla všechny přihrádky v životě přeházené. Už jsem sice na nikom nebyla závislá, přesně jak si to Jan přál, ale hlavně proto, že ani nebylo na kom.

Když Jaromírovy dopisy přestaly chodit a přijela Luiza, ucítila jsem, že ona je ta správná hospodyně, co mi pomůže dát všechno do pořádku. V léčebně jsem se sice mohla dosyta a pod profesionálním dohledem vypovídat, ale nikdo doopravdy nechápal, o čem mluvím. Zobala jsem na pokyny a doporučení psychiatrů antidepresiva jako slepice omámená silnou žárovkou v drůbežárně. Ti, co viděli dál, říkali něco o jing a jang, o submisivnosti a nedostatku životní energie, o tom, že tíhnu k mužské autoritě v podobě ztraceného otce, a podobné hypotézy. Všechny mohly být pravdivé a sedět mi jako ulité, ale chyběla ta opravdová bodrá ženská ruka, co se pustí do úklidu tak, že ze všeho nejdřív poleje podlahu horkou vodou. V párách, co stoupají, se pak rozpustí strach, že něco při úklidu zůstane zaprášené. Mluvily jsme a mluvily, upíjely společné minuty jako nějaký sladký drink v kavárně a nebyly u toho bílé nemocniční zdi, ale moje barevné, jejichž omítka tiše pohlcovala úzkost. Luiza nebyla vzdělaná ani sečtělá a často pronášela klišé typu: „Ano, alespoň jsi poznala, co je to milovat.“ Od každého jiného člověka by tohle znělo směšně, ale když to říkala ona a měla při tom ruce v bok – její zastřený hlas zněl, jako by pronášel nějakou naprosto zásadní věštbu. Jednou taky slavnostně s přivřenýma očima zarecitovala: „Když chceš zakusit štěstí lásky, zapomeň na svou duši.“ To už jsem nevydržela. „Kde jsi prosím tebe vzala takovou patetickou slátaninu?“ Přimhouřila oči a zničehonic připomínala slastně se protahující, vševědoucí kočku. „Já ani nevím, mám dojem, že to bylo v památníku, co jsem dostala od maminky k patnáctým narozeninám. Hezká věta, viď?“

Ale já jí nakonec uvěřila. Uvěřila jsem, že jsem skutečně poznala lásku. A ne jednou. Luiza mi pomohla znova najít nit. Co na tom, že pozdě. Taky často říkala „pozdě, ale přece“, což znělo ještě příšerněji než „je důležité pocítit rozkoš základních věcí“ (výkřik nějakého jejich brazilského patéta), ale když mě donutila jít poprvé v životě do sauny nebo se ostříhat na úplně odbarveného krátkého ježka, jak jsem si vždycky přála a obdivovala na modelkách v časopisech, musela jsem tomu jejímu „pozdě, ale přece“ dát za pravdu.

Vidím i na Luize, jak našla v Praze opravdovou radost. A já s ní. V těch jejích pátečních bazénech za všech okolností, v každodenní konzumaci zeleniny, v labužnickém dvouhodinovém stolování doprovázeném zvolací větou „Vaření je druh umění!“, v obnošených džínách, které, jak tvrdila, „udělají ze staré ženské zajímavou starou ženskou“, a v jejím praktickém smyslu pro rozkoše života. Úhelným kamenem Luiziny terapie se ovšem staly japonské skládačky origami. Jak v koupelně na zrcadle zahlédla moje krabičky Deprexu, povzdychla si: „… á do prdele, tak ty seš doopravdy marod.“ Hned se rozběhla k telefonu a cosi důležitě přikazovala Martě a pak zase volala Leně a všechny odpoledne přinesly a položily na stůl do obývacího pokoje haldy barevných papírů a velké akvárium. To Luiza naleštila tak, že téměř nebyl rozdíl mezi sklem a okolním vzduchem. Čekala jsem, co se bude dít. Luiza mi vysvětlila, že podle její japonské sousedky se prý dá uzdravení nemocného člověka spolehlivě zařídit. Musí se ale poskládat tisíce malých barevných ptáčků orizuru z papíru. Soustředění a to, že na nemocného při skládání někdo myslí, je nejlepší lék na světě. Pořád jsem to ale nechápala. Co mají společného nějací barevní ptáci z papíru s depresí? Luiza se na mne poprvé za celou dobu, co jsme se znaly, rozkřikla. „Tě mám fakt plný zuby, teda toho tvého nezájmu o duchovní věci. Duchovní, rozumíš? Duše. Duševní. Duchovní. Duchovno,“ recitovala umanutě. „Nebo taky duchařiny, duše a duchny. Jdi s tím někam,“ pokusila jsem se všechno dostat do nějaké zábavnější roviny. Jenže Luiza se tvářila smrtelně vážně a bylo vidět, že je opravdu rozzlobená. „Když ti vyprávím, že vedle soch na tom překrásném dramatickém Karlově mostě vidím sedět černý postavy, který na mne čekají, a že mě stojí veškerou energii, co ji v sobě mám, abych jim nedala šanci, aby mi ublížily, tak chápu, že mi nevěříš ani slovo, jak bys taky mohla, nejsi moc senzitivně naladěná a pro tyhle věci nemáš cit, ale když ti nabízím pomoc, tak mě sakra sere, že nechápeš, co dělám.“ „Tak dobrá, tak mi ty ptáky vysvětlete ještě jednou,“ povzdychla jsem si a řekla jsem to jen proto, že mě mrzelo, že se jinak za všech okolností trpělivá Luiza tak rozčílila.

Marta se podívala na Lenu, obě byly v rozpacích z naší hádky, a tak to se mnou Lena zkusila ještě jednou. „Je to jednoduchý, Maruško, prostě složit origami zabere nějakej čas, chce to trpělivost. A tím, že pro tebe budeme orizuru skládat, věnujeme ti čas a pozornost, a ten čas nám nikdo nevrátí, dáme ti ho jako dárek. Chápeš to?“

Začaly. Všechny tři to kupodivu uměly stejně rychle. Martu a Lenu skládat květiny, malé hvězdičky a zvířata naučili jejich japonští kamarádi ve škole a Luizu sousedka. Tři moje zachránkyně hbitě kladly prsty na malé trojúhelníky, z nichž se pak stávaly kosočtverce, přihlazovaly nehtem hrany a po malé chvilce jim zpod rukou vzlétli drobouncí křehcí orizurové. S každým dalším malým ptáčkem potichu mizela nedůvěra, poražené či nikdy nesněné sny a strach z duté nicoty, ukryté pod vrstvami jalových let. V hlubokém akváriu stejně jako ve mně se třepotali titěrní papíroví tvorové, usazovali se kolem stěn a lákali mě do krajiny utkané z prostých radostí. Hbité prsty, společné mlčení a ulehčený výdech, když se povedl další orizuru. Všechny jsme mlčely a snažily se zaplašit každou nepřesnost. Asi týden jsme plnily akvárium. Po mnoha nezdařených pokusech jsem se k nim přidala. I mí zpočátku všelijakými nedokonalostmi postižení ptáčkové mohli usednout k barevnému hejnu. Když jich bylo přesně tolik, kolik jich mělo být, jen jsme se na ně dívaly. Bylo nám s nimi dobře.

V noci se mi pak zdálo, že to velikánské barevné klubko ptáků táhne plochou bezkrevnou krajinou a pomalu usedá na natažené ruce snědé dívky s nepřirozeně velkýma, žlutýma očima. Usmívala se a tiše těm ptákům něco šeptala. Toužila jsem se dostat blíž a šepot zaslechnout. Orizurové přikyvovali úzkými hlavičkami a ona se najednou obrátila a její oči byly náhle očima všech ptáků, třpytily se v cárech mlhy, co se válela pod bosýma nohama neznámé dívky. Zoufale jsem toužila zaslechnout, co říká orizurům, měla jsem dojem, že na tom závisí celý můj další život, že se stůj co stůj musím dozvědět, co jim říká. „Ničeho se nebojte, drahouškové, mé oči vedou domů, leťte podle nich, držte se světla za každou cenu,“ konečně jsem porozuměla pohybům jejích úst. Bylo to nepochopitelné, ale tam, kde slova nemají žádnou moc, jsem jí rozuměla.

Když jsem sen ráno vyprávěla Luize, tvrdila, že by to mohla být nějaká bohyně ptáků. Jenže jako bohyně ta dívka vůbec nevypadala, byla zubožená a vychrtlá a nepůsobila nijak mírumilovně ani zlověstně. Byla jen nehybně klidná. Orizurové teď tiše seděli v akváriu a podle všeho jim pomohla doletět tam, kam si přáli. Šly jsme pak s Luizou do knihovny a prolistovaly všechna možná pojednání s vyobrazeními nejrůznějších bohyň a s mýty, v nichž se vyskytovali ptáci, četly jsme si japonské legendy a prošly také postupy věštění augurů. Na nic jsme ale nepřišly. Další den se sen už neopakoval. Krabičky s Deprexem jsem sice vyhodit nemohla, abych neporušila dohodu s lékaři v blázinci, ale po tom snu jsem je už nevnímala jako něco nedůstojného nebo nepřekonatelného. Díky orizurům jsem věděla, že se jich jednou zbavím a že se tak jako oni dostanu z vlastní pasti, protože mi na cestu svítí tisíce očí a letět mi pomáhají jejich papírová křídla.

Pomalu mi ale začínalo být jasné, že do São Paula se Luize se mnou asi nebude chtít. Ještě tady může rozkvést. Vrásky se jí nevyhladí a trochu shrbená záda nenarovnají, ale bude žít s někým, kdo jí porozuměl, bude si s ním povídat, možná spát v posteli, každé ráno si pro něj bude natahovat modré džíny, kupovat si hedvábné spodní prádlo a chodit s ním v pohodlných pohorkách po kopcích. Pomalu se budeme od sebe vzdalovat a už teď cítím tu náhlou lítost. Naše přátelství, které zplodila čirá nenávist, je tak vzácné, že si tuhle banální lítost nezaslouží. Cítím, že bych si měla koupit nový diář a poprvé se vydat na skutečně dlouhou cestu.

V.

Luiza mi vtiskla do dlaně klíče od svého domku ve čtvrti Moema, vysvětlila mi, kde se rozžíná světlo v kuchyni, kde nechala cukr a jak mám správně udržovat peřiny, aby je nezničilo vlhké podnebí. Na cestu mi dala památník potažený vybledlým červeným plyšem, co dostala k patnáctým narozeninám. Na poslední stránku namalovala modré moře, nad ním se třpytily zlaté hvězdičky a vedle obrázku svým přehnaně velkým krasopisným písmem napsala verše, které prý složila pro mne: „Jasná, zvláštní noc. Už nemám strach se dozvědět, kým v temnotě vlastně jsme.“

Já jí vložila do dlaně klíče od žižkovského bytu a ještě předtím jsem všechno své oblečení zanesla do charity. Vyšívané šaty jsem darovala Martě. Plánovala jsem si, že v Brazílii budu chodit jen v lehké sukni, nových džínách a v plátěných halenkách. Toužila jsem se stát někým jiným, zjednodušit svůj svět, nebo ho alespoň nechat celý v Praze. A pak už jsem mohla vyrazit. Letěly jsme s Martou společně a společně jsme také měly bydlet. Těšila jsem se na to, vždycky jsem si přála dceru a Marta mámu asi taky nevyhrála zrovna v loterii. Spíš v nějakém hodně mizerném bingu. Slibovala mi velká muzea zasazená do betonové architektury porostlé popínavými rostlinami, tisíce pachů a odstínů smogu, moderní kina, malá divadla, japonské trhy s jídlem a koupání v moři plném medúz. Trochu mne znervózňovalo, jak říkala, že v „Paulu“ (vždycky to takhle zkracovala) se nic nedá naplánovat. „Maruško, v Paulu je všechno úplně jinak, než si člověk naplánuje.“ To jinak spočívalo, jak jsem se později přesvědčila, v příjezdech městských auto­busů, v nejroztodivnější zavírací době obchodů, nefunkčních peněžních automatech, válkách gangů, co dokázaly i na týden ochromit město, a vlastně ve všem tom živočišném chaosu tepající příšery, v jejímž obrovitém chřtánu jsem se rozhodla na zbytek života zkusit štěstí.

Když jsme se dokodrcaly letištními vozíky se špatně seřízenými kolečky k taxíku, okamžitě mi z nosu zmizela vlhká, trochu kanálově zatuchlá vůně Prahy. Nahradil ji pocit, že se udusím smogem. V letištním bufetu, kam si Marta odskočila koupit cigarety, mne překvapil malý vyhublý přízrak dítěte, které se inkognito plížilo podél stěn a chtělo po mně peníze. Dala jsem mu kousek zabalené bagety. Vztekle něco zahučelo, třísklo drobnou ručkou do mého plastikového kelímku s kávou a bylo pryč.

VI.

Moema je nádherná. Prorostlá houštinami lián, v nichž probleskují velké oranžové květy jako zmenšeniny lampionů. Procházím kolem stromů s vlhkou kůrou posetou trny a sbírám ty spadané oranžové květy, jimiž jsou některá místa na chodníku vyzdobená jako umírajícím kobercem. Marta je najednou jiná. Mnohem roztržitější, těkavější a ne­spokojenější. Neustále něco kritizuje, srovnává, poměřuje. Jako by ji blízkost matky nenechala na pokoji, ať se hne, kam chce. Taky jsem s tou paní měla tu čest, hned první týden, co jsme se nastěhovaly. „Zbláznila jste se nebo co? Letět tak daleko, abyste tady mohla umřít. A moje dcera aby vám u toho ještě asistovala,“ pověděla mi na uvítanou a vyzývavě čekala, co já na to. Neměla jsem odpovědi na takové věci. Nikdy jsem nebyla pohotová ani příliš přesvědčivě výmluvná. Tak jsem mlčela a dolila jí do hrnku kávu. Nedala si pokoj. Musela jsem jí odpovídat na záludné otázky, kde že je pochovaný Palacký a které místo je považované za Libušin hrob. Pak jsem se také dozvěděla, že musím být pěkná komunistka, když jsem pracovala na komunistickém ministerstvu. Těch urážek byla celá nůše, asi si myslela, že pod vší tou špínou pěkně ohnu hřbet. Pochopila jsem, jak moc těžké to pro Martu musí být. Být jediným člověkem, co téhle elegantní čarodějnici celý život naslouchat prostě musí, protože je její dcerou. Odporoučela se po dvou hodinách, zanechala po sobě kouř z cigaret a pachuť luxusní voňavky. Vyvětrala jsem a oddechla si. Mohla jsem začít plánovat výlet k Leně na farmu. Chtěla bych se naučit jezdit na malých, hodných konících, o nichž mi Lena tvrdila, že na nich může svézt i děvče, co má přes sedmdesát. „Džíny už máš, ještě ti někde seženu dětský kožený boty na tu tvoji trpasličí nožku a můžeš rajtovat, jak budeš chtít,“ slibovala mi rozjařeně do telefonu. Rozhodně jsem ve svých plánech neuvažovala o žádném umírání. A přece bych tady asi umřít chtěla. Proč ne? V Praze by to bylo umírání v malých dávkách. Udýchané procházky po skromných parčících kolem Vltavy a zpátky tramvají na Žižkov, pokývání na pozdrav lidem, které potkávám už desítky let. Smrt by se přibližovala šouravě a jednoho dne by mě příliš rychle překvapila. Tady na ni myslím mnohem víc. Rozhodla jsem se jí každý den zacpávat ústa dosud nevyzkoušenými věcmi, nějak ji pořádně zabavit, aby neměla čas přikrást se zezadu.

Umírání je tady ve vzduchu neustále. Když se přiblížím ke slumům, což je vždycky, když se vracím z pekařství, cítím zápach hory odpadků a střelných zbraní.Vytáhlo mne to z pohodlného limbu, v němž jsem se tolik let pohupovala. Nikdy teď nejdu po ulici bezmyšlenkovitě nebo zasněně. Kreditní kartu mám pro jistotu fešácky zastrčenou v pod­prsence, nebo jdu jen tak nalehko s pár drobnými a dobře se dívám, kdo a jak přechází ulici. Je to únavné a zároveň to udržuje smysly ve střehu a připomíná mi to, že konečná je příliš blízko a že já jsem přece ještě ráda živá.

Někdy se v podvečer vydávám k těm krabicím uplácaným ze všeho možného. Všichni jsou venku a hrají na tamburíny a staré plechovky útočné pagode. Stojí většinou kolem ohně, přestože je vedro, a pálí na něm smradlavé pneumatiky. Zpočátku jsem měla strach, Marta se na mne zlobila, když zjistila, že večer občas vyrážím ven. Jenže mne ty zvuky, třpyt ohňů a pachy smažených sardinek lákají. Jsem si teď už jistá, že se mi nic nestane. Když jsem se poprvé přiblížila a oni mě uviděli, měla jsem trochu obavy, aby si mé okounění nějak špatně nevyložili, ale když jsem přicházela pravidelně a postávala opodál, začali mě zvát, abych si poslechla zblízka, co zpívají. Moc jsem jim nerozuměla. Jejich portugalština na rozdíl od té Luiziny byla rozvláčně měkká a jednotlivé hlásky se slévaly v něco sladce nesrozumitelného. Jejich výslovnost připomínala hustý rybízový džem. Pak jsem to začala chápat, oni byli jen neradi přesní, nechtělo se jim slova dotahovat do konce, nechávali je zaznít ve vzduchu jen napůl, v tom byl ten trik. Nespřátelila jsem se s nimi. Nepřinášela jsem jim staré oblečení ani jsem nezkoumala, jak žijí. Byli mi lhostejní a já jim. Jen jsme se navzájem pozorovali, jako když se díváte na obrázek v knížce namalovaný extravagantně barevnými odstíny. Děti po mně kupodivu nechtěly peníze ani se mi nevěšely na paty. Do jejich očí se vpíjela má dávná nechuť cokoli měnit, mé vlažné, na několikrát ohřívané bytí a touha po tom, aby věci měly řád a smysl. Nehnuté dětské oči mi říkaly, že nic nikdy není na svém místě a hledat soulad v tomhle městě je stejné, jako chtít nakrmit všechna jejich hladová břicha nebo je přesvědčit, že škola je základ života. Jednu z písní vyklepanou na mastnou plechovku jsem si tiše pobrukovala několik dní. Zpívala ji asi dvanáctiletá holka ve špinavé zástěře s volánem, točila u toho rukou a vždycky na konci sloky zlostně dupla. Tohle bych si chtěla nechat zahrát na pohřbu, pozvala bych jen tu holku, aby při každém zvuku hlíny dopadající na rakev dupla, rozvlnila volán a zazpívala: „Hodil jsem cosi do moře, a moře to pohltilo, hodil jsem na tmavou holku svou lásku, a ona mi odpustila.“

Ti lidé dokázali celé dny dřepět vedle svých nedokončených krabic u silnice a pozorovat svištění aut, úplně stejně jako se buddhističtí mniši učí nehledat smysl v neustálé proměně plujících mraků. V očích jim někdy úplně chyběl jakýkoli výraz, hleděli někam do hlubin smogu. Připadala jsem si jako duch staré bílé ženy, co se občas večer přišel podívat, jestli už dosáhli nirvány.

Stopař a já
(Lena)

„Nemůžeš tady pořád sedět a čumět,“ řekl Lelé. Stopař Lelé. Mohlo mu být něco mezi dvaceti a padesáti, ne víc. Nebyl ani urostlý, ani příliš drobný. Jako by ho někdo vyměřil tak, aby na sebe dokonale ničím neupozorňoval. Hranatá tvář a na hlavě shluk černočerných kudrlin, co vypadaly jako vyrobené z chemlonu. Nikdy jsem si ho vlastně pořádně nevšimla. Pracoval hlavně s mámou a na farmě to byl kus inventáře, děda ho zaměstnal už jako malého kluka a vychoval z něj skvělého předáka, který uměl všechno, co bylo potřeba. My dvě jsme ho prostě po dědovi zdědily jako starý teplý svetr. Handrkoval se o osivo, nakupoval zásoby krmení, rozdával výplaty, objednával v městečku vakcíny, a když bylo potřeba, očkoval dobytek sám. Vždycky jsem o něm uvažovala tak nějak nepřímo. Byl pro mne výkonným domácím skřítkem nebo robotem na klíček. Taky jsem ho vídala zřídka, když měl po práci, ztrácel se a stopoval zvěř. Měl rád opičí mláďata a nikdy dětem kovbojů nedovolil, aby si některé z nich vzaly domů a týraly je. S nikým se taky moc nedával do řeči, ale pravidelně si kupoval v městečku jediné místní noviny. Číst ho naučil děda a dokonce jsem ho jednou přistihla, jak louská Velkou divočinu od Guimarãese Rosy.

Zopakoval, že bych měla přestat sedět a čumět. „A proč?“ „Protože takhle tě ten smutek nikdy nepřejde, voda ho jen tak neodplaví, to dokáže jen pořádná facha.“ A tak jsem ho poslechla. Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo, byla jsem jak velká hadrová panna plná sena. Popadla jsem kožené kalhoty, osedlala koně a vydali jsme se společně zahnat březí krávy do ohrady. Trvalo nám to tři hodiny a pak jsme se ještě jeli projet do džungle. Lelé mi ukazoval nová titěrná hnízda kolibříků a párek žlutomodrých arar, které byly vzácné i v divočině. Projížděli jsme se a v tom tichu najednou opět zmizel čas. Jenže tentokrát jsem se nebála, byl tady Lelé. A Lelé nic takového jistě necítil. Já jsem ale v tom bezčasí zahlédla, jak se v kapkách rosy zachycených na obrovské pavučině chvěje obraz toho nově objeveného člověka. Uviděla jsem snad poprvé jeho tvář. Byla stejně hranatá jako dřív, prostoupená pravidelnými vráskami a na malém nose mu koketně trůnila vybledlá jizva. Lelé neříkal žádná moudra o tom, že všechno přebolí. Věděl, že to není pravda. Jenže celá jeho bytost vyzařovala touhu ujistit mne, že smutek je tady v džungli příliš velký přepych.

Pomsta
(Marta)

Zase jsem v Paulu. Zase si hlídám každé ohlédnutí. Nikomu se nedívám do očí, abych na sebe neupoutala pozornost. Lena říkávala: „V Paulu je to stejný jako na farmě, když se nějakýmu bejkovi nebo psovi podíváš do očí, je to výzva k boji, a v tý betonový spleti je to úplně stejný, oční kontakt v nějaký zapadlý uličce v Paulu, to je to nejhorší, co můžeš vyzkoušet.“ Kam jen to jde, jezdím autem a žebravým dětem vždycky strčím do ruky bonbony. Ty si aspoň můžou sníst a nemusejí je večer odevzdat svým břichatým matkám. Uzavřel se kruh, nebo je to jen další pokračování jiného sedmiletého kruhu, v němž hledám, kam se vrtnout?

Paní Hrubešová, ta co jsem jí zatlačila oči, měla pěkný pohřeb. Sešel se na něm celý klub Nový Slovan. Všechny tety a báby, co paní Hrubešovou léta pomlouvaly a ona je. V Novém Slovanu nikdo nebyl dost decentně oblečený, dostatečně bohabojný, věrný nebo správně bohatý. „Víte, že se ta Vaňková, no ta, co o ni žádný chlap nikdy ani nezavadí, v noci koupala úplně nahá v bazénu hned se dvěma…? Asi si to může dovolit!“ Takové věty, vyřčené napůl šeptem a za pomoci našpulených rtů obtažených drolivou rtěnkou, byly jen malou nevinnou ukázkou jejich kreativity. Všechno, co si kdo přál, sloužilo za potravu květnatým pomluvám a ty zase živily mozkové buňky stárnoucích žen. Bylo to takové nebezpečné, ale zdravé perpetuum mobile, jež udržovalo po desetiletí v chodu malý ostrůvek češství uprostřed barbarských tropů.

Lenochod se svým kuchařem začali být po dvou týdnech na obtíž. Kuchař si totiž začal představovat, že by si mne vzal. Nechápe, že mu nějaká holka mohla pomoct prostě jen tak, že se to nestalo kvůli tomu, že potřebuje manžela. Navíc pekelně žárlí, a když jsem mu řekla, že mám v Praze přítele, odvětil, že by si rád otevřel malou vývařovnu a že nejlepší by bylo k tomu použít peníze mé mámy. Zajímavý exemplář macho total, co si žádný omyl nepustí k tělu. To, že vypadá jako právě vylíhnutý troll a nemá ani vindru, mu nebránilo v přesvědčení, že budu opravdu šťastná, když se o mne postará. Lenochoda jsem tedy strčila do velké dřevěné krabice a vypravila s Maruškou k Leně na farmu. Kuchtíka jsem odporoučela do hostinského pokoje k Novým Slovanům, ať se o něj pro změnu stará někdo jiný. Máma samozřejmě vůbec není nemohoucí, ale ostatní tety ano, a tak pracuju jako dobrovolná převoznice z kostela do klubu a učím se na maturitu. Tu opravdovou, jak říkala Luiza. Máma nad tím ohrnuje nos a nechápe, k čemu by mi to mohlo být dobré. „Ty chceš, aby ti uznávali papír ze školy ti komunisti v Praze?“ Neposlouchala jsem ji. Už dávno jsem ji neposlouchala, přesto ozvěna těch jedovatých plivanců vždycky někde zůstávala. Chtěla jsem zpátky za Modroočkem a zároveň jsem se doma prostě cítila doma. Znala jsem bar na rohu, pachy spojující okolní slumy a naši drahou čtvrť, dopravní zácpy, které se řídily svými vlastními navyklými zákonitostmi, policajty v těžkých černých botách a modrých baretech snídající na rohu, co po snídani třeba zastřelí ve vedlejší ulici překupníka drog. Malí kluci, kteří venčili za pár centů zaneprázdněným majitelům psy, mě pokaždé zdravili už zdálky a já v tom spatřovala jakousi záruku, že se mnou svět má přeci jen nějaké úmysly. Zvláštní bylo, že v mnohem menší Praze jsem si připadala zaměnitelná téměř neustále. I když jsem do sídlištního stánku chodila pro cigarety každý den, nikdo se mě nikdy nezeptal: „Tak co, Petry jako vždycky?“

Pak přišel tenhle mail a já celá roztřesená chodila po Moemě a má­lem si vypíchla oko bambusovým šlahounem.

Ahoj Marto,

píšu, protože mi prostě chybíš. Já vím, že jsem Tě naštval, a Ty moc dobře víš, že jsem Ti poslal po Luize nejmíň deset omluvných dopisů. Závidím vlastnímu tátovi, že má teď prima ženskou a že si s ní rozumí, a hlavně že ji má u sebe. Ty jsi daleko. Ani nevím, jestli spolu vlastně ještě chodíme, nebo jsi to definitivně zabalila. Já ne. A taky vím od Marušky (píšeme si docela často), že už Ti chybí jen poslední písemka a můžeš udělat tu zatracenou maturitu, co jsme se kvůli ní málem rozešli. Já se teda s nikým nerozešel. Snad nemáš žádného nového chlapa. Maruška psala, že nemáš. To mi sakra taky nemůžeš jako ona občas psát o tom, jak společně vaříte knedlíky a zdobíte je fialově proužkovanými květy a pozorujete zelené papoušky, co baští červené bobule na zelených palmách? Chtěl bych, aby ses vrátila. Prostě bych to hrozně chtěl. Našel jsem Ti místo pomocné terapeutky v blázinci, myslím, že by ses na to hodila. Umíš poslouchat lidi, umíš je utěšovat, umíš se prostě do lidí vcítit. Je to náročné, musela by sis ještě po té maturitě dodělat nástavbu a pak třeba i vysokou, ale Ty bys to určitě zvládla. Taky bys mohla pacienty poslouchat a u toho plést ty svoje ptačí šály. Co Ty na to? Přijedeš? Kdy?

Líbám Tě úplně všude! Vláďa

Zajímavý, jak lidi kolem milujou, když mi můžou chystat budoucnost. Takže nástavba a pak vysoká. Šály jako koníček. Příjezd zpátky. Ta jeho jistota. Taky bych si chtěla být něčím někdy tak jistá. Pak jsem si vzpomněla na Lenu. Na to, že věci mají být dokonalý. Položila jsem sama sobě těžkou otázku. Jsem teď v Paulu. Je to dokonalý? Je to fajn, ale dokonalý to teda není. Chybí mi Vladimír, přestože mám vztek na tu jeho jistotu ohledně mého štěstí a vzdělání. Chybí mi sníh, šedá obloha ztěžklá mraky. Zvonění kostelů. Barokní patos. Všechno to přeplácané minulo. Potěžkávám Paulo a Prahu. Kladu je na pomyslnou váhu. A najednou jsou v rovnováze. Tak zkouším psát seznam pro a proti. Učila mě to máma. Dělala si vždycky tyhle seznamy a pak se podle nich rozhodovala. V mém seznamu je asi pět pro a pět proti.

Maruška mi poradila, že mám odjet a mámu vzít s sebou. Tohle už mě pěkně dlouho nenapadlo. Chvíli o tom uvažuju. Jako tolikrát. Vzpomínám si, jak máma vždycky potahovala z cigarety a vykřikovala: „To jako mám jet do Prahy a sednout si pak u Vltavy a brečet štěstím, jak je to tam všechno krásný? Ani za nic!“ Dřív jsem o tom nepřemýšlela doopravdy, protože jsem Česko dobře neznala. Teď vím, že by se tam máma možná nakonec přece jen hodila. Mohla by ty svoje jedovatosti střílet mnohem libovolněji než v Paulu. V Česku by ji lidi víc chápali, protože hodně z nich se jí podobalo. Představuju si, jak odjíždím a místo kufrů s sebou vláčím mámin vztek. A ona se mnou najednou jet chce. Žádný křik ohledně brekotu u Vltavy. A co kdyby byla máma moje opravdu první pa­cientka? Secvaklo mi to, jako když ozubené kolečko zapadne pěkně ukázněně do drážky miniaturního strojku vyrobeného nanoskřítky. Ano, třeba by to šlo. Brát ji jako pošahanou starou paní, s níž musím mít „profi“ trpělivost. A bude to zkouška Vladimírovy lásky a oddanosti. Takovou tchyni jen tak nenajdeš. Konečně mě napadla vhodná pomsta.

Tady a s ním
(Lena)

I.

Zamilovat se do Lelého, to nešlo. Jen tak s ním prostě být, to šlo. Žádná vyznání, žádné „Je ti teď fajn?“ nebo „Co sis při tom představovala?“. Lelé pracoval a pak byl se mnou. Kupodivu když jsme byli spolu, byl výřečný a pořád mi něco vysvětloval. Já zjistila, že o okolní džungli nevím vůbec nic. Lelé dokázal hodiny vyprávět o tom, jak mravenečníci chytají termity, a sám dokonce několik mravenečníků postupně a velmi trpělivě přilákal na naše pozemky – tak, že na ně přestěhoval několik termitišť s druhem termitů, o kterém věděl, že jim mravenečníci nedokážou odolat. Tak proto na pastvinách nenarážím na ty ošklivé malé menhiry, co si je termiti budují a co je pak člověk musí buď vypálit, nebo vybombardovat, a stejně to není k ničemu. Lelé mravenečníky zbožňoval, jejich medvídkovitá těla, dlouhé kmitavé jazyky a slabost pro stinná vlhká místa u řeky. Vyprávěl mi také příběhy, které se in­dián­ské děti učí nazpaměť, aby spolehlivě rozeznávaly ptáky. „Vidíš tam tu hromadu bláta na stromě, co připomíná včelí úl?“ ptal se mě jednou. „To je sršní hnízdo nebo tak něco,“ zkoušela jsem štěstí. „Ne, to si staví takový malý šedivý nenápadný ptáček, říká se mu blátivý Jan. Když je mu jeho družka nevěrná, tak si sama dobrovolně sedne do toho podivného hnízda a on ho zalepí blátem, to uschne a samička tam umře.“ Při té představě se mi udělalo špatně od žaludku. „To je ale pitomá legenda, nebo co to vlastně je,“ vzteky jsem skoro křičela. Lelé se ale nesmál. Jen utrousil, že to není žádná legenda, ale že se tak ti ptáci opravdu chovají. Připadalo mi, že když tiše pozoruje zvířata, nahrazuje tím něco, co mu muselo kdysi chybět. Byla jsem si jistá, že mu něco strašně chybí. Jenže on o tom nikdy nemluvil. Jen mě tiše stopoval. Pozoroval mé zvyky, mou tvář, studoval mé chutě a věděl, jakou značku cigaret mi má přivézt z městečka. A já jsem si uvědomila, že kdybych mu jednou byla nevěrná, že bych si pak nejspíš sedla do hnízda a dobrovolně bych se tam nechala zazdít blátem. A nikdy jsem o něm nepřemýšlela jako o svém milenci nebo muži. Byl prvkem ve vzduchu nutným k přežití, základní buňkou, z níž se teď skládalo mé tělo.

II.

Právě jsem si chystala v malé laboratoři vakcíny, když jsem ji uviděla z kuchyňského okna. Stará známá kšiltovka o něco upatlanější než před časem, bosá rozpraskaná chodidla v rozpadajících se žabkách a vý­střední šaty poseté vyhaslými flitry. Neměla zbraň, jen velký zelenohnědý batoh s koženými přezkami plný mastných skvrn na zádech. Zastavila se před laboratoří a vyštěkla. „Tak jsem tady.“ Ano, přesně řečeno. Byla tady. Tentokrát jsem si rozhodně nepřála, aby mi věštila z karet. Nechtěla jsem se dozvědět, že Lelé mi vlastně nepatří nebo že spadne zítra v lese do velké jámy a sežerou ho za trest termiti, co na ně poštval mravenečníky. „Budu tady na důchod,“ oznámila a šinula si to k domku, v němž bydlel Lelé. Než tam došla, zahlédla na polici vysušenou kouli s macumbou. Krákoravě se zachechtala a už ji měla v ruce. „Kterej břídil tohle dělal? To že funguje? Chacha.“ Vyhodila kouli do vzduchu a v letu ji nakopla. Suché bláto lehounce zapraskalo a zbytky baba rozšlápla žabkou. Třeštila jsem chvíli oči na to nemožné stvoření. Jako by mi samo peklo oznámilo, že se mnou na stará kolena zůstane. Vyrazila jsem za ní. Našla jsem ji, jak sedí za vycíděným stolem v Lelého mrňavé kuchyňce a zkoumá barevnou přílohu novin. Lelé seděl naproti ní a usmíval se. „To je máma,“ oznámil tiše. „Tak máma, jo? A že ses nezmínil dřív, když tady otravovala se všema těma proroctvíma…“ Všechno se ve mně vařilo a chtělo se mi kopnout do nohy toho nablýskaného stolu. A kopat dál do Lelého úzkostné čistoty a vyrov­naného stavu mysli. „Byl jsem tenkrát přece v Paulu kupovat hnědý bejky,“ vysvětlil mi klidně. „Nikdo se ti nezmínil, protože všichni vědí, že se za mámu trochu stydím a že bych byl nerad, aby to nějak komentovali.“ Babizna se pobaveně zašklebila, pohodlně se uvelebila v křesle a usnula pod staromódním větrákem. Lelé si rozvážně ubalil cigaretu z černého tabáku, nabídl mi a pak mi začal líčit, jak ho tady nechala, když mu bylo dvanáct, protože už ho nemohla živit. Utekli společně z jiné farmy daleko na severu, odkud je chorobně žárlivý manžel vypráskal bičem, protože nabyl dojmu, že je Lelé parchant a jeho máma děvka. „Od tý doby neměla nikde stání a bloumala po okolí hranice až doteď. Prostě jí z toho přeskočilo. Dala se na africký kulty, spiritismus a podobný srágory. Já měl štěstí, že si mě tvůj děda nechal a všechno mě naučil. O ni jako o zavrženou ženskou nikdo nestál, ale vracela se za mnou, dával jsem jí peníze, když jsem nějaký zrovna měl, a slíbil jí, že až ji to toulání přejde, že může bydlet zase se mnou.“ Přiznala jsem se, že z ní mám strach. „Mám husí kůži, když promluví,“ vysoukala jsem ze sebe. „To ti nemůžu poradit, já z ní mám taky někdy nahnáno, když začne do všeho rejt, ale je to máma, do prdele! Každý nemá to štěstí a nevyfasuje takovou hodnou mámu, jako máš ty.“ A to byla pravda. V tomhle se na mne někdo tam nahoře nevykašlal a na Lelého jo. Začala jsem se smát. Při představě, že můj osobní ďábel je vlastně taky má tchyně.

Domů
(Marta)

I.

Maruška odjela nočním autobusem na jih za Lenou, lenochod už svými drápy necvaká po betonovém dvorku a máma má sbaleno. Jede domů. A už se sem nevrátí. Všechno prodala. Chce si v Praze koupit dům a bydlet se mnou. „Její duše se musí vrátit, jinak si svůj útěk nikdy neodpustí,“ řekla jedna sousedka, co má předplacený Spiritistický občasník. Něco na tom bude a já doufám, že na tu svou ztracenou duši někde narazí. Zkusím jí v tom pomoct, budu s ní hledat místa nabitá energiemi, předčítat Steinerovy spisy a konečně se ji pokusím poslouchat dýl jak půl hodiny. Nebude to jednoduché, stokrát se pohádáme a já budu utíkat za Modroočkem do blázince a škemrat o radu. Jenže najednou mi připadá, že se máma musí opravdu vrátit tam, kde se její život přetrhl a kam se pak sama neměla odvahu znova vydat, i když už mohla. Pochopit ji můžu asi jedině v Praze. Už když jsem tam byla sama, dokázala jsem rozeznat v našedlých tvářích starých lidí ten samý sžíravý vztek na dějiny, nebo na vlastní zbabělost nebo na něco neurčitého, co vzlínalo z nevkusu kolem a ničilo jim život. Chápala jsem, že se mi nemohla moc věnovat, dřela v továrně, honila své podřízené, chtěla to dokázat jako všichni Evropané, co přišli a zvítězili. Zaplatila mi čínskou chůvu, nesmyslně drahou školu a doufala, že to bude stačit. Pak hledala něco vyššího, vrhla se na dobročinnost, antroposofii, sbratření energií, a já zase zůstala jaksi stranou, mimo její zájem. Ten jsem vzbudila až potom, co jsem se v Praze o sebe dokázala postarat. Vím, že se jí moje šály líbí, i když tvrdí, že nechápe, proč by za ně měl někdo dávat peníze. Možná máme ještě obě šanci přestat se míjet. Na chvíli, na zlomek toho, co jsme dávno mohly udělat.

II.

Maruška se do Paula už nevrátí, chce učit malé kovbojské děti číst a psát. Bude jim předčítat indiánské pověsti sepsané jezuity a vyprávět o Evropě a o Praze. Lena postavila na svých pozemcích krémově žlutou školu a psala mi, že je Maruška tou představou nadšená a děti, které to mají do městečka čtyři hodiny cesty rozviklaným džípem, taky. Trochu jim závidím, že jsou spolu, ale já patřím do Prahy. Nepochopila jsem to v jedné vteřině, nezazněly u toho fanfáry, ani jsem to nenašla napsané někde na zdi jako tajnou zprávu osudu. Události spíš získaly jakési skupenství, které se jemně vyjadřovalo k tomu, co mám nebo nemám dělat. A v Praze bude Luiza a ten muž se svou báječnou jistotou vonící po vzdělání.

Lena mi taky psala o tom, že stopař jménem Lelé jí překopal představy o lásce a že z Roberta je už jen obraz, co ho někdy zahlédne na hladině řeky. Když jsem se loučila s Maruškou na velkém tepajícím autobusovém nádraží, měla v jedné ruce sáček se sýrovými koláčky a v druhé svírala dopis, který jí Luiza dala až na letišti. „Už ho nepotřebuju, ale pomohl mi. Teď si ho přečti ty a odvez ho zpátky do Prahy, tam patří.“ Usmívala se, mávala mi z okýnka a ukusovala při tom koláček. Vypadala rozjařeně jako dítě, které dopsalo všechny domácí úkoly a teď si může jít hrát ven. Cestou z nádraží jsem zašla do parku Ibirapuera, prodrala se cestičkami plnými psů, cyklistů a obtížných prodavačů všeho možného a sedla si do uválené nažloutlé trávy. Začala jsem číst.

V São Paulu, v noci 18. srpna 1987

Milá Maruško,

stačilo by tak málo, aby všichni dorazili tam, kam by chtěli. Aby v sobě změnili to, co jim brání vyrazit na cestu. Cesty jsou široké, plné lidí, ale ty moje byly vždycky samotářské úzké stužky. Možná se rozhodneš a uvidíš zem, kde jsem byl rád, ale kde jsem se nikdy necítil doma. Špatně jsem Jandla pochopil. Chtěl jsem být důsledný, chtěl jsem všechno, nebo nic. Byla to domýšlivost. Dnes odcházím, budu dlouho pryč a možná se už nikdy neuvidíme. Platím teď za to, že jsem nedokázal být jednoznačný, přímý a vyrovnaný. Dnes jsem si sám vystavil účet. Sedím na bíle povlečené posteli, Luiza šla k někomu na návštěvu. Pohrávám si s broušenou ampulí, která mi hodně dlouho dávala naději, že mě nikdo nedostane. Nakonec jsem se rozhodl pro ni. Je krásná. Není to ošklivá kyanidová kapsle, kterou jsem měl za války několikrát pod jazykem. Není v ní nic nejasného.

Stmívá se, všechno dýchá a bzučí spěchem aut, co popojíždějí a zastavují se v zácpách na dlouhé hodiny. Je to chvíle, kdy každý v tomhle městě touží být jinde. Nemyslím na to, co bude potom. Prostě sedím na posteli a chce se mi umřít. Ty možná přeci jen jednou poznáš tohle místo stvořené z vůně fialových azalek, které jako vodopády dopadají na betonové mosty. Nikdy jsi za mnou nepřijela. Já jsem to zpočátku nechtěl doopravdy, ale potom ano. Ty jsi však zůstala v Praze. Měla jsi své důvody a já je přijal. Narážel jsem na svou neschopnost o čemkoli lidi přesvědčovat. Třeba se setkáme v noci, za sněhové vánice. Už mi na víčka hebce dopadají první vločky. Mraky jsou těžké. Vidím sochy na Karlově mostě, po kterém někam spěcháš. Je ještě skoro tma. Chtěl jsem, aby zmizela ta hrozná studená hranice, přes niž se nikdy nedostanu zpátky. A přeju si, aby se všichni, kteří opustili místa, kde se narodili, mohli vrátit a ta místa by zůstala stejná, jako když odcházeli. Je to jen sen a já taky usínám, vede mne za ruku někdo, koho jsem miloval. Tu ženu jsi neznala, jmenovala se Johana a setkal jsem se s ní na jednom strašlivém místě, kde taky potom zemřela. Já jsem zůstal sám. Pak jsem žil, jak nejlíp jsem dokázal, a díky Tobě jsem si alespoň někdy mohl představovat, že svému domovu zůstávám nablízku. Nebyla to pravda, všechno se vytrácelo, bledlo a velmi pomalu rozpadalo. Přesto jsi mi celá ta léta pomáhala. Všichni jednou najdeme tu správnou chvíli kdy odejít a já teď půjdu s Johanou. To ona mne naučila, že se nemám ničeho bát. Vedou mne domů její oči, po cestě, kterou jsem konečně našel. Věci a já, místa a já už teď spolu nevedeme spory. Johana byla cikánka a říkala, že jen věci, co se ne­ustále pohybují, mají cenu. Jenže to byla její představa, já jsem jí podlehl, protože jsem si neuvědomil, že člověk by si neměl přivlastňovat cizí pocity, i když mu připadají přitažlivé. Takže jestli se sem nikdy nepodíváš, nevadí, protože azalky a betonové mosty jsou přeci všude.

Tvůj Jaromír

Dočetla jsem a pomalu se vydala zpátky. Ještě musím zajít do banky a k zubaři. Myslím na to, jak jsme se protnuly v Praze. Já, Lena, Luiza a Maruška. My s Lenou teď díky těm dvěma ženám, které se spolu setkaly, aby přemohly své trápení, můžeme minulost potěžkat v ruce a třeba ji i odhodit, když budeme chtít. Už se nepohybujeme v mlha­vých kruzích. Našly jsme v těch laskavých dýcháncích na Žižkově jinou vůni vzpomínek, v nichž nerušil sentiment. To bylo v Novém Slovanu nejhorší. Povinná nostalgie. Významné zámlky ve vyprávění. Pořád dokola omílané polopravdy, zamlčované podrobnosti, zvláštní stihomamy, jež každý rok ústily do navaření obrovského kotle svíčkové. Hovory, které jsme vedly s Luizou a Maruškou, mají dodnes příchuť laciné brazilské detektivky z edice Vampiro a pražské tmy. Myslím taky na tajemnou Johanu z Jaromírova dopisu. Vymyslel si tu ženu? A kde zůstala Luiza, proč ji v posledním dopise ani jednou nezmínil? Připadalo mi to nespravedlivé. Ale koneckonců proč by měl být zrovna v posledním dopise spravedlivý. Luiza i Maruška si přece mohly vybrat. Vybraly si Jaromíra. Musely být tou volbou tak uhranuté, že ji už pak ani jedna nechtěla měnit.

III.

Večer předtím, než jsme s mámou nasedly do letadla, jsem zaklepala u sousedky. Otevřela mi žena ve středních letech a bez ptaní mne vedla po schodišti polepeném linoleem a osvětleném mrtvolnou zářivkou, jaké se používají v arabských restauracích. Měla jsem trochu nahnáno, ale chtěla jsem to alespoň jednou zkusit, ještě než se dostanu do pražského racionálna. Zrovna probíhala jedna z pravidelných seancí. Vedl ji starý spiritista, jehož úkolem bylo ten den správně usměrňovat médium. Posadila jsem se na malý pruhovaný gauč a zaplatila ženě padesát reálů. Vysvětlila jsem, o co mi jde, a asi deset přítomných vážně pokývalo hlavou. Prozradila jsem taky, že něco takového zkouším poprvé a že nevím, co mám vlastně dělat. „Musíš se jen soustředit a věřit tomu. Nic víc v tom není,“ uklidňoval mne stařík v hnědém saku s vyboulenými rukávy na loktech, co bych mu na ulici nedala žádné peníze. Zapálili jednu jedinou svíčku, nejlevnější, jakou mohli sehnat, takovou, co se jí říká sedmidenní a dává se na hroby. V místnosti páchla jasmínová vonná tyčinka vyrobená na koleně, venku šustilo palmové listí a hučely motory aut, které v noci nezastavují na červenou. Žena ve středních letech houpala velkým krystalem na řetízku. „Můžeme začít,“ řekla. Podívala jsem se na staříka. Měl zavřené oči a opíral se lokty o stůl pokrytý nažloutlým ubrusem z umělé hmoty. U stolu seděl kromě něj ještě malý, asi jedenáctiletý tlouštík v pruhovaném tričku s velkými dírami. Chroupal smažené brambůrky a lil se z něj pot. Stařík mu poručil, aby laskavě dochroupal a soustředil se, protože slečna si potřebuje s někým promluvit. Malý umaštěnec po mně zašilhal a najednou se jeho oči jakoby samy od sebe začaly obracet v sloup. Pravidelně oddechoval a já jsem věděla, že už to začalo. Světy se spolu chtěly potkat, kluk a stařík byli jen vodiči původního spojení mezi živými a mrtvými, nic neznamenali, byli to jen dva dráty správně propletené a stisknuté tlačítkem čehosi mnohem obskurnějšího, než je věčnost.

Zhluboka jsem se nadechla a zkusila oslovit Jaromíra. „Kdo jsi?“ zeptal se odměřeně. „Kamarádka Marušky, jen jsem vám chtěla říct, že Maruška žila nějaký čas v Moemě a… viděla rozkvétat ty azalky.“ Dlouho bylo ticho a já jsem si myslela, že spojení nefunguje. Pak znova promluvil. „Johana měla pravdu, když se věci pohybují, začínají nám dávat větší smysl. Jenže já se pohybovat přestal, protože jsem toho měl dost, a možná to byla chyba, dodnes jsem nepřišel na to, jestli byla, nebo ne.“ Přišlo mi to takové nějaké moc moudré, ale mlčela jsem a čekala, jestli ze záhrobí vypadne ještě něco. „Jsi šťastná?“ „Ještě ne, ale v Praze možná být začnu,“ odpověděla jsem. „Chceš mi napsat, jaké to tam teď je?“ zažertoval. „Je to tam malé a hezké, bezpečné, plné kaváren a zlevněné knížky tam někdy stojí stejně jako pudinkové taštičky.“ Smál se. Dlouho se smál a já si pomyslela, že musel být opravdu okouzlující. „Je hezké, že se snažíš lidi pochopit, nakonec pochopíš i svou matku, uvidíš, netrap se tím, že to bude dlouho trvat. Nejsi asi zrovna trpělivá, ale měla bys začít být,“ zase mluvil jako nějaký profesor katedry správného života. „Chcete něco vzkázat Luize? Ona mi uvěří, že jsem s vámi mluvila, Maruška asi ne,“ lobovala jsem za Luizu, která mi připadala odstrkovaná. „Vzkaž jí, ať nespadne z kola,“ úplně jsem viděla, jak se tam někde, kde čas není, ušklíbl.

„Neměla jsi strach sem přijít?“ optal se za chvíli. „Trochu, ale ne tak, jak to asi myslíte, spíš mě jenom lehce brnělo v zádech. Jako když člověk neumí plavat a učí se aspoň splývat.“

Nevím, jestli to ještě slyšel. Bylo dlouhé ticho. Dýchavičně zaječel nějaký pták. Nebo to byli noční hlídači se svými píšťalkami? Pak si starý muž odkašlal a bylo jasné, že se Jaromír nadobro odmlčel. Postavy naslouchající našemu českému rozhovoru začaly zpívat, vzdávaly dík nějakému africkému božstvu s nesrozumitelným jménem a Panně Marii za to, že se duch, jehož jsem toužila uslyšet, ukázal. Píseň jsem neznala, ale připadala mi hezká, pobrukovala jsem si s nimi, kývala se zepředu dozadu a dokonce jsem si vypůjčila kovovou tubu ganzá, co měla uvnitř už trochu nahnilá obilná zrnka, a snažila se náš výstup doprovázet. Kluk znova začal šustit sáčkem od brambůrků. Bylo mi veselo. Čas zmizel, zmizelo Paulo, Praha i máma.

Najednou jsem uprostřed kruhu zahlédla pružné tělo mladé vyzáblé ženy. Začala tančit. Chytili jsme se za ruce a upřeně jsme ji pozorovali. Nepřestávali jsme zpívat, jen nápěv byl postupně mnohem táhlejší a melodie se lámala, jako bychom ji rozbíjeli o špinavý kus skla. Tančila a houpala boky. Paže se jí pomalu vlnily. Plavali jsme s ní temnou podzemní řekou bez konce. Loreta zvonila. Pak zvedla hlavu a velmi měkce na mě upřela pohled svých děsivě žlutých očí. Jako by někdo právě vycídil dvě velké mosazné lampy. Její lebka, před chvílí holá, začala těžknout tuhými černými kadeřemi. Pohodila s nimi a boky se jí ještě víc rozhoupaly. Změnil se rytmus písně, byla najednou zběsilá, dravá jako hladové hadí mládě. Pak ta žena tančit přestala. Jen stála v otrhaných šatech a někde strašně mrzlo. Byla bosá a odcházela po jiskřivé zasněžené pláni. Vydala jsem se za ní. Ohlédla se a počkala na mne. Zkoumavě se na mne dívala. A v tom pohledu, který se na mne nehybně upíral, bylo i něco těkavého, jako by ty oči byly ručičkou buzoly, co se ne a ne ustálit, a zároveň už naznačuje správný směr. Pobídla mě, abych jí podala ruku. Vzala ji do své a pak řekla: „Domov je blízko nebo daleko, jen od něj nesmíš utéct.“ Nechala mě tam s tou větou civět. Pak si vykasala zalátanou sukni a vyskočila na okraj dřevěného vozu. Uvelebila se a vesele klátila v mrazivém vzduchu nohama plnýma modřin. Naposled po mně blýskla žlutým pohledem a já se na ni usmála. Vůz se dal do pohybu. Potichu jsem se vykradla ze sousedčina bytu. Vzduch voněl ranním smogem, čerstvě rozkrojenými ananasy a hustými závoji barevných květů, co hnijí na chodníku. Trochu jsem spěchala. Byl čas vyzvednout mámu, objednat taxík a jet na letiště.

Markéta Pilátová

Žluté oči vedou domů

Edice Současná česká próza

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 6. 10. 2017

ISBN 978-80-7587-256-2 (epub)

ISBN 978-80-7587-257-9 (pdf)

ISBN 978-80-7587-258-6 (prc)

ISBN 978-80-7587-259-3 (html)