Nové překlady z Victora Huga

Oheň nebes

Zda ten mrak vidíte? S černým se bokem zved,
tu bledý, rudý tam, pln žáru na pohled
a neplodný jak léto, charý;
vám zdá se vespolek, že větru na křídlech
tu prchá žhavý kouř a valný hlomoz v spěch
kdes z města, které zhltly žáry.

Zda z nebes přichází, zda z hor, zda z vodních hrůz?
Jenž vozí démony zda ohnivý to vůz,
kams k planetám se cestou dává?
Ó hrůzo! Z ňader mu, kde chaos dávný vře,
ký strašlivý to blesk se občas k světlu tře
a jak had dlouhý rozpoutává?

II.

Hle! Moře, moře kol! Tříšť proudů vlnivá,
v svém letu nestejném pták nad míru umdlívá,
tu proudy a tam vlny stálé;
a nové proudy zas novými honěné;
zří oko, proudy jen na propast zřícené
pod vlnami se valit dále.

Nad vody povrchem ryb velkých šupiny
se v slunci zamihnou a blýsknou z hlubiny,
či azur dlouhých chvostů jejich,
a moře jest jak brav, svým rounem potřásá,
však obzor vzdálený kruh z kovu opásá;
hrá nebes modř azurných na peřejích.

„Mám vody vysušit?“ Mrak ohnivý se ptal.
„Ne!“ — Boha pod zrakem mrak tíh v své pouti dál.

III.

V hor věnci záliv leží,
se zhlíží v proudu vod! —
hřmí buvol bez otěží,
zní vzduchem chorovod!
Tu jesle, stanu krovy,
kmen tento honí, loví,
jsa volně živ v den nový,
blesk — šípů jeho hrot.

Vzduch čistý je tu všade
kočovným rodům těm,
tu hoši, dívky mladé,
vojíni v tanci sem!
Kol ohně na té pláni,
jejž vítr zdouvá, sklání,
jak duchů vír se shání
snícímu nad čelem.

Tu černoňadré děvy
smích tají rys vnad všech,
když matně se jim zjeví
v kovových zrcadlech;
dav jiných plesně výská,
co černý prst jich stiská
vemeno, odkud tryská
zdroj mléka v opálech.

Tu muži, nahé ženy
se v moři koupají;
neznámé tyto kmeny
zkad jdou? kam stoupají?
Tu cimbál hlasně křičí,
dav hřebců v zvuk ten řičí,
v to moře, jak se týčí,
hřmí občas potají.

Mrak který kráčel tu v prostoru na mžik stál.
„Mám zde se zastavit?“ Kdož ví, kdo děl mu: „Dál!“

IV.

Aj, Egypt! Rozkládá se celý klasy plavý,
ta pole peřestá, koberec barev žhavý,
pláň za plání se vlní zas,
na severu vln chlad a v jihu písek žhoucí
o Egypt dál se rvou, co on se noří skvoucí
v dvojího moře stříbrojas.

Tři hory stavěné od lidí mizí v mraku,
tři štíhlé jehlance, však ukrývají zraku
se v popel, jenž vše obláčí;
z jich ostrých vrcholů až v zlatý písek vedou
jich stupně obrovské s bazaltu barvou šedou,
krok z nich šest loket nestačí.

Sfinx, granit růžový, zelený mramor, bůžek
je střeží, aniž by vstal vítr z písku lůžek,
jich očí víčka zavřel nach,
dav lodí širokých co vjíždí do přístavu,
kde město obrovské u vody sedíc splavu
kamenné nohy koupá ve vlnách.

Tu Samum vražedný řval z daleka a hýkal,
po bílém křemeni šupiny těla smýkal
obrovský krokodýl,
co šedý obelisk trysk k nebi smělým skokem,
jak kůže tygřice na západě blýsk tokem
pln ostrovů svých žlutý Nil.

Král-slunce — zapadlo, ztich vítr, velkou zoří
se zlatý slunce glob odrážel živě v moři,
našeho světa duše sálajíc,
a v nebi zarudlém a v proudů skvoucích kobě,
dva králi, přátelé jak šli by proti sobě,
dvě slunce šla si vstříc.

„Kde mám se zastavit?“ Tázal se oblak zas.
„Dál, hledej!“ — odvětil, jímž Tábor chvěl se, hlas.

Jen písek, písek zase,
poušť, chaos ze všech stran,
kde vře ve každém čase
změť potvor a zlých ran;
zde nic se nezastaví;
těch vrchů hřeben hravý,
když orkán duje dravý,
jest v proudy rozhoupán.

V ta svatá místa sáhne
hluk všední odevšad,
toť karavana táhne
z Ofiru, z Mambré snad;
zrak v daleku ji stíhá,
jak v žhoucím písku zdvíhá
se, rozplítá a míhá,
skvrnitý, pestrý had.

A tyto pouště dálné,
ty patří Bohu jen,
zná hranice jich dálné,
střed jich jím vymezen;
mha vždy a vždy se chmouří
nad mořem tím, jež kouří
a hází popel v bouři
a žár na místo pěn.

„Mám poušť tu v jezero snad změnit?“ oblak děl.
„Až dále!“ — jiný hlas se z hloubi nebe chvěl.

VI.

Jak velké předhoří vztyčené nad změť vln,
jak spousta věží, zdí tak v směsi stínů pln
se chmurný, pustý Bábel stmívá.
Ten lidstva nicoty je svědek zázračný
a v svitu měsíce hor čtyř vrch oblačný
svým velkým stínem skrývá.

K dnu hlubin hloubí se ta stavba zřícená.
Pod stropy vřava mu orkánů vězněná
zní, kvílí smutnou hudbou věčnou;
kdys kolem hlomozil a hlučel lidský rod,
nad zeměkoulí měl kdys Bábel vzpnout svůj hrot
spirálou svojí nekonečnou.

Ty schody stoupati měly až k zenitu.
I z hor ty nejvyšší k jich boků granitu
jen dlaždici dát jednu měly;
tu vrchol na vrchol měl týčit se a vznést,
a očím zdiveným se ztrácet v moři hvězd
nad hlavou pyramid v mrak ztmělý!

Tu hroznýš beztvárný, krokodýl zelený,
jak ještěr smykl se přes valů kameny
do štěrbin zdi, jež holá,
a jako olbřími v svých valných obrysech
tu palmy košaté se chvěly v starých zdech,
trav chumly zdály se být zdola.

V zdí těchto otvory tlum slonů zamíří,
les celý mohutní pod těmi pilíři,
jež dlouhým množily se polem,
a orlů zrzavých i supů olbřímích
rej vířil v den i noc u bran těch ztemnělých
jak nesmírného úlu kolem

„Mám dílo dokonat?“ Mrak rozhněván se ptal.
„Jdi!“ — „Ano, pane, jdu, kam odnášíš mne v dál!“

VII.

Zde vizte města dvě, neznámá města cizí,
jak patro nad patro až v oblacích kdes mizí,
pod mrakem jeví se, spí v mlze noční tiše
jich bozi, lidé jich, jich vozy, chrámy v pýše.
Jak sestry ulehly si v jeden ve úval,
stín halil věže jich, svit luny kol nich plál.
Dál oko rozezná, jak hlouběj v chaos vstoupí,
sta schodů, pilířů a mostů valné sloupy,
hlavice zející a v sloupů zmatku tom
řad slonů z granitu nesoucích velký dóm,
vzpřímené kolosy, jež vidí v pózách různých
se plazit, netvory z objetí vzešlé hrůzných,
visuté zahrady, kde květy v arkádách,
hle černé kmeny se shlížejí v kaskádách
a chrámy v nádherných kde mříženích se týčí,
sto bájných idolů z jaspisu s hlavou býčí,
kde z kusu jednoho strop kryje sály valné,
kde, aniž zvedly by své hlavy kolosálné,
bdí v kruhu na sebe patříce modly z kovu,
na kolenou svou dlaň, však nehlásí se k slovu.
Ty valy, terasy, paláce v cihel moři,
zkad tvary neznámé se každou chvílí noří,
ty mosty, oblouky, ty věže, vodojemy,
jež oko poděsí svých spirál stíny všemi,
zřels k nebi stoupati s valnými jejich stíny
jak bájné předhoří se vznášet ze hlubiny!
To věru děsná změť je tmy kol rozložené
a nad vším horizont se ohvězděný klene,
valného předhoří pod klenbou tisícerou
plá hvězdným promykem tak jako krajkou šerou.

Ó města pekelná v svých chtíčích šílící,
kde každý rodí mžik rozkoší směsici,
kde každou pod střechou taj nečistý se choulí,
svět poskvrnila jste, dvojité rovna bouli!

A tiše spalo vše. Na čelech obou měst
sem tam se míhalo pár světel krajem cest,
to lampy rozkoše, jež v tom co vzplály, mřely,
žár z kvasů posledních v ulicích osamělý,
zdí velká nároží měsícem ozářená
do stínu vryla se neb vodou odražena
se chvěla; slyšel jsi, jak vzdálenými echy
se dusí polibky a míchají se vzdechy,
jak města sesterská dne žárem zmdlená celá
se v lásky společné objetí s šeptem schvěla,
jak vítr zdouvaje vrch svěží sykomory,
tíh vonný v Sodomu zvěst nesa od Gomory.

A černý jak spěl mrak nad hřebeny těch měst,
tu s výše křikl hlas, řka k němu: „Zde to jest!“

VIII.

Výbuch oblak v chvat!
Oheň nad šarlat
bok mu roztrh v mžik,
jícen se otvírá,
odkud srší síra
na paláců šik,
požár mihotavý
rudé světla splavy
v bílé štíty střík.

Ve přívalu tom
jaký žhoucí dóm
na zdi vaše pad
zatracená města!
Jaký žár vás trestá,
plana odevšad!
Peřej ohně týčí
nad vámi se, syčí
blesk z nich, rudý had.

Lid jest probuzen,
bez Boha jenž v sen
ještě včera kles,
paláce se hroutí,
zdi se v žáru kroutí,
v starých vozů směs
dav zří, ohně řeka
náměstím jak stéká,
jak by strh se jez.

Trčí v plameni
obři kamenní,
věže ve věnci;
tam se tísní davy,
černé stíny tmavy
smrti snoubenci,
po rozvalin kraji.
Tak se rozlézají
černí mravenci.

Děsný ohně proud!
Kam lze uprchnout?
Všecko hyne, ach!
oheň všecko škrtí,
střechy plosko drtí,
smílá mosty v prach,
padá v blýskavicích,
šedých po dlaždicích
žhavý lije nach.

Každou jiskrou zas
znovu vznícen jas,
svrchovaný žár!
Žhavější hřmí, běží
jak oř bez otěží
plamen, požár, var!
V jeho výhni podlá
ruce lomíc modla
roztaví se v škvár.

Zuře roste dál,
skokem výš se vzpjal,
do stříbrných vrat
buší plamen žhavý,
místy zelenavý
sirný vodopád
hlodá zdi, žár nítí,
v šupinách že svítí
jimiž hraje had.

Jak vosk roztaví
achát černavý
hrobní desky v půl,
jak strom z ohně rázem
obr z žuly na zem
kles, on Nabo slul,
až sloup každý chrámu
víří v jednom plamu,
v pochodeň se vzdul.

Darmo mágů pár
probíhá ten žár
s bohy na zádech,
darmo král vší silou
tuniku stře bílou
v modrý síry žeh:
proud, v který se dívá,
palác i chrám zrývá
v dýmných záhybech.

Strhne ve svůj splav
palác, kde řve dav,
stísněn jako v klec
divý ten proud žhavý
kamenný mys splaví
v kouři nakonec,
povrchem že krouží,
taví se a hrouží
jako ledovec.

Na ten žhoucí břeh
velekněz tu vběh,
stál tu sám — kol dým…
mitra se mu vzňala,
jako maják plála;
s okem zděšeným
chtěl ji servat — muka! —
u čela než ruka,
mitra v ohni s ním!

Zástup mužů, žen
řádí, ohně plen,
zrak jim požár stih,
u mrtvých měst obou
štvaní děsem, mdlobou
u bran železných,
dav se tísní lidí,
kteří — hrůzo! — vidí
peklo v nebesích!

IX.

Tenkrát zvěst vypráví: (By viděl popravu,
jak starý zajatec se v žaláři svém vzchopil)
Že Bábel vzdálený pohlížel v dálavu,
měst spoluviník těch, přes hory v dál zrak ztopil.

A slyšel z hluboka ruch z podzemí a temně,
než taj ten dokonán v svět šlehl zděšený,
tak děsný divoký, že vzrušil zmatený
i divé národy žijící v středu země.

Žár bez soucitu byl. Ni jeden odsouzenec
těch hradeb hořících opustit nemoh věnec,
ač vztahovali ruce napořád,
již objímali se v posledním „sbohem dání“,
se ptali, ký to Bůh tu sopku v ohně plání
v jich města spustil snad?

Vzdor ohni božskému, vzdor ohni pozemskému
střech mramorových řad tu vyvzdoroval všemu:
pád na zbujníka vždycky čeká.
Své bohy vzývali, však oheň, který kárá,
ty bohy zničil též, jichž očí sfinga stará
v ráz v ručeji slz lávou stéká.

Tak všecko zaniká v tom víru. Hrozná vřava!
Tu člověk s městem svým, tam brázda a v ní tráva,
Bůh zžeh vše ve plameni;
nic pouhé zbylo jen ze zkrušeného lidu.
A vítr neznámý, jenž v noci neměl klidu,
tvar horstva přes noc změní.

XI.

Dnes tvrdý palmovník, jenž roste na skalisku,
zří tuhnouti svůj stvol a schnouti v rudém písku,
ve vzduchu, který tíží, pálí;
těch měst již není víc, zrcadel minulosti,
pod jejich troskami spí tůně v strnulosti
a kouří jako výheň z dáli…

Hlavy serailu

Ó hrůzo! Hrůzo! Nejstrašnější hrůzo!
— Shakespeare

Ten chmurný noci dóm, v němž všecky hvězdy bděly,
se zhlížel v pochmurném a zářném moři celý,
co smavý Stambul spal, skráň v stíny zahalenou,
jak byl by uleh si k zálivu, jenž jej koupá,
v střed hvězd, jich odlesků, jež mořská vlna houpá
ve kouli velkou, ohvězděnou.

To spící město hle, zde ční jak palác pravý,
jež letem ve vzduchu sbor nočních duchů staví
tu velké harémy, kde nuda vévodící,
tu modrá kopule, azuru nezadají,
tu půlměsíců sta, kterými, zdá se, vzplají
paprsky srpků na měsíci!

Dle rohů poznává zrak ostré hrany věží,
i ploské střechy kol, hrot mečet, jak se ježí.
balkony maurické, jež jetele tvar mají,
i pestrá okna jich, jež skryta pod mřížemi,
a zlaté paláce, a palmy, haluzemi
jak chocholy jež při nich vlají.

Tu minaretů řad, jichž štíhlá věž výš tryská,
jak stožár ze sloně, na které píka blýská,
tu pestré kiosky, svítilny v barvách sterých,
na hlavním serailu, jejž věnčí strmé valy,
co báně cínové, jichž počtem sto jest, vzplály
jak přilby obrů v stínech šerých.

II.

Ó Serail!… Dnešní noc jak plesá a v ples vábí,
při zvuku bubínku, v kobercích, po hedvábí
sultánky tančí dnes posvátných dlažin polem,
jeť serail jako král, jenž vyjde v zlatohlavu,
tak dětem proroka svou ukazuje slávu,
šest tisíc hlav jej zdobí kolem.

Zrak zhaslý, sinalý, vlas černý, rozježený,
ty hlavy trčely v cimbuří zaraženy
nad snivou terasou, kde v růžích jasmín vonný;
jak přítel truchlivý, jenž těší, luna vzplála,
ta hvězda umrlých, bledostí sladkou hrála
v tu bledost krvavou, jíž vzplály ony.

Nad branou serailu, tou hlavní, jež ční k nebi,
nad oknem východním tři z všech visely lebi,
je černou perutí bil havran ve své zlobě;
ty hlavy hlásaly své smrti okamžení,
ta jedna v útoku, ta druhá při modlení,
ta třetí až v svém hrobě.

Dí zvěst, jak nehnuté co ony, stráže bděly
v svých pózách nehybných jako by zkameněly,
ty hlavy mluviti že začly náhle, děsem
že zněly hlasy jich, jak zpěvy, jež se zdají,
jak šepty na březích, vln, které usínají,
jak vítr, jenž usíná lesem.

III.

První hlas

Kde jsem…? Člun zápalný! Sem k plachtám!
A sem veslo!
nás Missolungi zve, jež hoří, to buď heslo!
Již Turci zmocnili se jeho valů ctných,
k jich městům vzdáleným jich vraťme zase lodě,
má pochodeň k jich škodě
vám budiž majákem, však bleskem v davy jich!

Již jeďme! Korinte, buď sbohem s všemi mysy!
kde k skále každičké se jméno slávy mísí,
i Archipele ty, po vlnách rozptýlen!
vy sličné ostrovy, jimž nebe s vesnou přeje,
že ve dne každý z nich se květin košem směje,
jsa v noci váze vonné podoben!

Má vlasti, sbohem buď! Ty Hydro, Sparto nová!
tvá mladá Svoboda se v našich zpěvech chová,
u zdí tvých stožáry bdí, město plavců všech,
buď sbohem, rád mám tvou nadějí výspu plnou,
tvé luhy milované vlnou,
tvé skály, v které blesk i proudů bije šleh.

Když bratři vrátím se a Missolungi k spáse,
ať Krista ku poctě chrám nový pozvedá se!
Když umřu padna v noc, jež plna věčných mdlob,
když proliju svou krev, tu jež mi ještě zbývá,
ať v zemi svobodné mé tělo odpočívá,
na slunci buď můj hrob!

Missolungi! Turci! — Ó zažeňme již v davu
jich děla z pevností, jich lodě ze přístavů,
pod trojím dělem svým buď spálen kapitán!
Ať člunů zápalných se brousí žhavé spáry,
loď jeho zažehnu-li žáry,
pak nebes na klenbě chci býti podepsán!

Ó druzi! Vítězství! — Ó nebe, loď má hbitá
je bombou schvácena, již krátký můstek lítá,
teď výbuch, vše jest vír, má loď je proudů plen,
já křičím, nadarmo! mám ústa pěny plna,
mne řeka pohltí a hrob můj bude vlna
na písku moře na dně, sen!

Ne, já se probouzím, ký hlubý taj mne mrazí,
Ký ošklivý to sen! Paž mému meči schází,
ó jaké strašidlo ční vedle v svitu hvězd?
Co slyším z daleka? Sbor ženských hlasů k uchu
mi slétá, či snad zjevy duchů…
Ten souzvuk! — V nebi jsem…? Ta krev? —
To serail jest!

IV.

Druhý hlas

Ó Canarisi zříš zde serail i mou hlavu!
Tu z rakve vyrvali, jen zvýšit dnešní slávu,
až mého do hrobu se krutý Turek vdral,
ty kosti vyschlé, již jich plen jsou — konec všemu!
od Botzarise viz, sultánu vznešenému
co hrobů červ tu zanechal?

Slyš, já spal v hrobě svém, když křik mne
vzbudil náhle,
„Missolungi padlo!“ — já vstal v své hlíně zprahlé,
já zpola vztyčil se v své noci jako duch,
já slyšel valiti se ulicemi děla,
co války vřava zněla
v třesk prutů železných a v chvatných kroků ruch.

Já slyšel v boji tom, jenž plnil třídy města,
hlas: Zachraň město své! Stín Botzarisův ztrestá
ty vrahy, zachrání své Řecko v zápase!
Bych unikl těm tmám, já v boj se pustil s nimi,
až v těžkém zápolu s deskami mramornými
jsem hnáty svoje otlouk bezmasé!

Jak sopka pojednou zem vznítila se nachem
a ticho… oči mé v svět jiný zříce strachem,
teď něco viděly, co nezřel smrtelník;
ze země, ze vzduchu, i z lůna ohně, síry,
se nesly duchů víry,
buď v nebe odlétly, buď let jich v hloubi znik.

To Turci vítězní v mém hrobě divě ryli,
mou hlavu ku vašim, které již zneuctili,
ve pytel tatarský uvrhli v směsi tam;
má hlava uťatá tu zajásala čistá,
já snil, že pro Řecko a pro svatý kříž Krista
podruhé umírám!

Dnes dokončuje se náš osud — konec seče!
by Stambul dovršil tu velkou žertvu meče,
se bouří u sedmi bran města Fanaru,
co hlavy naše zde na posměch davům dány
a v serailu zdi vtkány
jsou supům lačným vhod, sultánu k rozmaru.

Zde naše reky viz! Zde Costu rytířského,
zde Crista, Hellase od moře Ikarského,
zde Kitza, Byrona jenž tolik miloval;
a zde to dítě hor, náš přítel Mayer činný,
jenž šípy Tellovy pro Thrasybula syny
až z dálky posílal!

Však mrtví neznámí již klidně pohromadě
skráň mrzkou ku naší rekovné tisknou v řadě,
jsou syni prokleti Iblise, Satana,
to šavle otroci jsou, Turci, kterým vzíti
lze bez reptání žití,
když chybí jediná leb k počtu Sultana.

Jak onen minotaur, báj děsná našich dědů,
jen člověk jediný živ jest v těch skrýší středu,
snad cáry našich těl všem v plachý kynou zrak,
neb druzí, svědkové všech mrzkých jeho hodů,
ti mrzcí eunuši, ti zmetci z kata rodů,
jsou jak my mrtví zrovna tak!

Ha, jaké výkřiky! — Teď mžik je vytoužený,
kdy na klín rozkoše zve dcery naše, ženy,
by v dechu nečistém z nich každičký květ zvad,
neb tygr císařský, jenž řve v rozkoši svojí,
se počítati strojí
za noci děvčata, hlav našich z rána řad.

Třetí hlas

Ó bratři, Josef vás, váš biskup, nyní zdraví,
Missolungi padlo, v svůj zhyn schystáno, dravý,
zub hladu schvátil je, poznalo jeho jed,
ve poslední svůj zmar vše Turky strhlo spolu,
jsouc děsnou obětí se vrhlo do plápolu,
jejž v mstící pochodeň se vzňalo v let.

Po dvacet vida dnů již město plenem hladu,
já křičel: „Lide můj, armádo sem a v řadu,
při svaté oběti, je loučiti se, čas,
z mých rukou vezměte chléb, z něhož síla splývá,
jenž jediný nám zbývá,
jenž duše nasytí na boha změní vás!“

To mroucích strašlivé a smutné přijímání!
Rty drahé hledaly hostii v umírání
vojáci klesali, kdys vrahu děsný zjev,
tu panny zoufalé, tam ženy a zas kmeti,
a s prsy zvadlými též matky a jich děti
sající místo mléka — krev!

Noc tady. Odešli — však Turci obléhali
již naše mrtvé jen a pusté naše valy,
svůj chrám jsem nejistým jich krokům otevřel;
na trosce oltáře, mne zatopila vřava,
má šavlí klesla hlava,
kdo ťal mne, nevím dnes — já na modlitbách mřel.

Mahmeta litujte! Barbarský zákon jeho
od lidí dělí jej i Boha pravdivého,
v ráj slepý jeho zrak nevnikne zvyklý tmám
a jeho koruna, ó věřte! ta se třese,
na každém hrotu svém krvavou hlavu nese;
tak ukrutný on není sám!

On bědný, kořistí je ustavičných děsů,
pro věčnost ztratil již dny svoje, plen jest běsů,
co jitro neví, noc, jej opustil i chtíč,
vždy nudy ve jařmu on žije, zlatá modla,
sběř rabů před níž podlá
své pálí kadidlo, jak spahiho chce bič.

Leč pro vás vše jest ples a radost, svátek, sláva,
na zemi dobyté vám dějin vavřín vstává,
Bůh žehná z výsosti na serailu zdech všem;
Smrt zdusit nemohla tu slávu, jež vám patří,
bez hrobů vaše lbi jsou trofejemi, bratři,
a vaše kosti pomníkem!

Ať nejvíc odpadlík vám závidí. Ten trestu
zlé kletby propadni, kdo zprznil vodu křestu,
za kruhy života buď provždy vytržen!
V sčítání andělů, kde dlíme, on buď chyba,
klet lidstvem, jako ryba
on budiž páchnoucí z úst všemi vyvržen!

Evropo křesťanská, kéž lid tvůj by nás slyšel!
Nás kdysi zachránit k nám svatý Ludvík přišel,
s ním čacké rytířstvo v boj za víru a čest;
ó rozhodni se již, než zvedne se Bůh, záhy!
Tu Ježíš — Osman tam — tu kříž, tam meč je nahý,
tu svatozář — tam turban jest!

VI.

Ba, ona uslyší vás jistě, stíny svaté!
Smrt nepotlačí víc ty vaše vzdechy vzňaté,
Evropa uvidí, co vryto vaší skráni,
zpěv slavný odvety vám k patě vzdechne ráda
v čest vašim ostatkům. Grecie dvojí mladá,
na harfu, na loutnu zahraje u plesání;

Ach, nebo světci jste a velcí vy jste všicci,
bratrské oběti, polbozi, zpovědníci,
paž vaše v bitev hluk se světem proslavila,
teď hlavy zprznili vám vrahů ruce klaté,
po Thermopylách svých zde Golgotu svou máte,
neb vždycky vaše krev se v každou oběť lila!

Když v smutku Evropa tou krví nezděšená
až v serail nenajde si cestu, označena
jež vámi, jistě Pán ji neušetří vzlyků.
Teď knězi, vojíne i plavče, vaše doba!
neb Nebe s Olympem čekají na vás, oba,
plejádo hrdinů, trojice mučedníků!

Mufti svolává k válce

Hiero, despierta te!
Železo, probuď se!
— Válečný pokřik Almogaravů

Do boje vojáci! Ať křik zní oblohou!
Psi hryžou spícího lva klidně do nohou,
čumáky drze pozvedají;
božského proroka ó děti, zdrťte již
rod, jenž se potácí, nesnese vína číš,
kde muži jednu ženu mají.

Zhyň vojsko křesťanů s jich králi prokleté!
Sem spahi, agové, běžte a vrhněte
do zmatku v boje moře
své šavle, turbany i rohů vašich huk,
své ostré ostruhy i cinků zlatých zvuk,
s vlající hřívou oře!

Syn Orthogrulův teď se ve vás Othman zjev!
Ty pohled jeho měj a ty měj jeho hněv!
Sem všichni, boj ať vzplane!
Ať domů azurných tě město, svým zas zvem,
Molle Setiniah, barbarů jazykem
Athény nazývané!

Píseň pirátů

Rychle! Rychle! Ejhle piráti
z Ochali již jedou úžinou!
— Zajatec z Ochali

Sto rybáků, již loví korál,
jsme včera chytli v zajetí;
pro sultánovo objetí
kolikrát člun náš vlny zoral!
Všech klášterů jsme rvali květ…
od Catanie na Patras —
na hlavní lodi bylo nás
veslařů dvakrát čtyřicet.

Zas klášter! Signál z koše zní.
Již zakotveno, z lodí v běh,
hle jeptiška, kde stinný břeh
spí v šumu vln, muž rychle k ní!
Ach, jaké poupě, granát ret!
Jak platán stíny na ni třás…
na hlavní lodi bylo nás
veslařů dvakrát čtyřicet!

„Jen drahé dítě žádný křik,
jen s námi, vítr nelení,
to jen se klášter promění,
za klášter stojí haremlík!
Rád paša prvničku vždy zved,
turkyni uděláme z vás!“ —
Na hlavní lodi bylo nás
veslařů dvakrát čtyřicet.

Aj, ke kapli nám utíká?
„Ty ďáble, ty tu smělost máš?“
„Mám!“ odpoví kapitán náš;
ať pláče, prosí, naříká
jest zajata, spoutaná v let,
s ní v tartan! Nejvyšší jest čas! —
Na hlavní lodi bylo nás
veslařů dvakrát čtyřicet.

Krásnější ještě v pláči svém,
jak talisman zrak její byl,
ji paša dobře zaplatil
tomanů tisíc! Ďas to vem!
Ať skuhrala: „Umírám hned!“
„Z jeptišky sultánka je v ráz“ —
Na hlavní lodi bylo nás
veslařů dvakrát čtyřicet.

Ztracená bitva

Na nejvyšší hory kraje
stoupá a se opíraje
o svůj oštěp, viděti
musí útěk vojska svého
a sametu strhaného
ze stanu cár viseti!
— Em Deschamps: Roderigo mezi bitvou

Alláh! Kdo vrátí mi mou hroznou armádu?
Za jízdu_; vzteklou v boj, kdo dá mi náhradu?
Kdo vrátí mi můj stan, můj tábor zářící,
jenž v noci ohňů vzplál tisíci, že bys řek:
to nebe spustilo na chmurný pahorek
své všecky hvězdy sršící?

Kdo beje vrátí mi s vlající kožešinou,
timarioty mé, druž rvavou, nehostinnou,
kdo pestré khany mé, mé spahi, hnědolící
kdo moje Araby, od pyramid se hnali,
i děsu mladého rolníka již se smáli,
své hřebce ženouce zrající kukuřicí?

Ty oře štíhlých noh a zraků ohnivých,
již hřměli stádo jak kobylek vířivých,
já více neuzřím přes brázdy ve skoku,
jich šiky — nadarmo jsou zmaru obětí, —
hřmít jako oblaka a blesky sršeti
na vojsko v útoku!

V krvi jich čabraky, jsou mrtví tito věrní,
hle, v černých skvrnách krev hřbet špiní jim a černí,
o bok jich ostruhy bys věru otlouk záhy,
než znovu vzbudil bys krok jejich v ryčné cvaly,
a mrtví páni jich spí vedle jako spali
v zastávkách poledních v jich stínu vedle dráhy.

Alláh! Kdo vrátí mi mou hroznou armádu?
Po celém bojišti se tříští v neladu
jak zlato, na dlažbu jež mrhač rozházel;
ach, koně, jezdci jich, s Araby, Tatary
jich trysk, jich turbany, zástěry, fanfáry…
vše jak by bylo snem — ó žel!

Mí statní vojáci! Mých hřebců druži němá!
Zvuk nemá jejich hlas, jich noha křídla nemá,
vše zapomněli již, meč, udidla, jež škrtí,
těl stohy údolí je kolem plno celé,
pro věru dlouhý čas to údolí je ztmělé,
dnes večer krve dech a zítra již dech smrti!

To byla armáda! Stín její to je dnes!
A dobře bili se_, od rána nežli kles
ku zemi večer mdlý, muž proti muži stál,
teď noci rubáše se kladou v obzory,
kdo rek, ten hotov jest — spí mrtvých tábory
a krkavců kvas započal!

Své týčí zobáky již v svém hustém, černém peří,
sem z lysých předhoří se slétli z lesů šeři
a stohy mrtvol těch jsou záhy jimi zdrány.
Ta mocná armáda! Tak včera velká, běda!
Ta mocná armáda se v odboj nepozvedá,
dnes orla nesplaší a nezažene vrány!

Ó kéž bych nesmrtnou svou armádu zas měl!
Já světy celičké bych dobýti s ní chtěl,
nad králi nepřátel by vládla veliká!
Má sestra byla by, choť, žena lahodná
Co počne si však Smrt žárlivá, neplodná
s mrtvými tolika?

Že nepadl jsem já, že nesmýká se v prachu
můj turban zelený i s hlavou v krve nachu!
Já včera mocný byl! Tři spahi na mém prahu
bez hnutí sedíce v svém hávu pruhovaném
před zlatým stanem mým týčili před svým pánem
tři koňské ohony, urvané hřebcům vrahů.

Když jel jsem okolo, sto tlouklo tamborů
v své bubny, čtyřicet pak agů bez vzdoru
se třáslo v domech svých, když obočím jsem chvěl,
na místo hmoždířů spících v svém kadlubu
já u čtyřkolých děl, sršících záhubu,
anglické dělostřelce měl.

Já včera města měl a vinice a hrady,
a Řekyň tisíce, žid dobře znal jich vnady,
a velké harémy a velké arsenály,
dnes ožebračen, zdrán, jsem bídný, smutný psanec,
nic nezbylo mi víc, z své říše prchám, štvanec,
z mých hradů cimbuří mi poslední věž vzali.

„Vezír tří ohonů já v středu závrati
za hory modravé, za obzor prchati
teď musím, žebraje, zrak skláním v úzkostech,
jak zloděj, který v tmách vyplašen dá se v chvat,
zří v stromech u cesty jen šibenice stát
jej chytající ze stran všech!“

Tak Rešid naříkal po porážce své, ztmělý
byl večer, tisíc jen my Řeků mrtvých měli,
on ale prchal sám; v té zkrvácené nivě,
co z krve otíral svou damascenku v trávě,
dva koně tepali zem před ním nedočkavě
a prázdné střemeny v bok zvonily jim snivě.

Strž

… Alte fosse
che vallan quella terra scomolata.
— Dante

Strž v horách hluboká protíná hřeben tmavý,
jak v Cedar, kdyby šel, kavkazský nechav svah,
kýs z oněch titanů, jež pranic nezastaví,
          přes horstva strmé hlavy
          povozu svého kola jak by táh.
Ach, běda, kolikrát ve našich dobách sváru
zde krve křesťanů i Turků zpěnily
se proudy, meč i soucit v boje žáru
se skoupaly, na bystřeň v krve varu
          obřího vozu kolej změnily!

Sara v lázni

A slunce s větrem v temných lesů klínu
po čele lupením jí střely pohru stínů.
— A. de Vigny

Sara, líná v svojí kráse,
kolébá se
v hamaku nad fontánou
až po samé kraje plnou,
hravou vlnou,
z vod Illyssu čerpanou.

Houpačka se zhlíží lehká,
věru křehká,
v zrcadle tam průhledném,
sebe zříti, zjev ten bílý
níž se chýlí
k vodě blíže v letu svém.

Kdykoliv se loďka hbitá,
jež se zmítá,
v letu dotkne hlatě vod,
nad vlnou, která se zdvíhá,
v let se míhá
krásná šíj i nožky hrot.

Nožkou bázlivou hle, snivá
vodu zrývá,
v které obraz chvěje se,
až vzplá úběl nožky nachem.
V letu plachém
chladu vody směje se.

Zůstaň tady ukryt v stínu!
Za hodinu
uzříš s tváří planoucí
celou nahou dívku v lázni,
ručky v bázni
přes ňadra si kladoucí.

Jesti hvězdou dívka smavá,
z vln jež vstává
a v své bázně výbuchu,
zda kdos nejde, zírající
a se rdící
celá vlhká ve vzduchu!

Pod stromy se třese celá
plachá, bdělá
nejmenším kol ševelem,
mušky křídlem, jež jí tkla se,
hoří v kráse
jako granát v květu svém.

Závojem co kryto, šatem,
uzříš chvatem
v mokrém jejím oku hrát.
Co můž její pohled skrýti?
Hvězdou svítí,
v azuru již vidíš plát.

Voda, jíž si údy smývá.
deštěm splývá
jako prškou z topolu,
z šíje jak by z její stuhy
přes prs tuhý
perly tekly pospolu!

Saře v této lázni vnadné
nenapadne,
sloučit řadu hříček těch,
kolébá se v tichu dále
neustále
šeptajíc si jako v snech:

„Kdybych byla kapitánkou,
neb sultánkou,
lázně ambry brala bych,
v mramorově žluté vaně,
trůnu v straně
zlatých nohou pár se zdvih.

Hedvábný bych hamak měla,
tíže těla
v kterém hravě omdlívá;
měkký divan, v jehož lůně
dýchá vůně,
lásky vůně blouznívá!

Těkati bych mohla nahá,
tam kde vláha
láká zdrojů v lupení,
nemusila bát se v stínu
v keřů blínu
zřít dvé očí v plameni!

Musil v sázku hlavu zbojnou
nepokojnou
dát, kdo by mne toužil zřít,
s hajdukem se rváti hrubým,
s bělozubým
černým eunuchem se bít.

Své bych procházela síně
hodně líně
co by vlekl sandály,
v kterých rubíny se blyští,
po schodišti
i háv krok můj nedbalý!“

Jako princezna tak dále
mluví, stále
houpajíc se zas a zas,
zapomíná, co tak lítá,
křídla hbitá
že má den, že prchá čas.

Ve fontan jak nožka vniká,
voda stříká
po trávníku kapek stem,
na košilku v perlách tryská,
kterou blízká
střemcha houpá tam a sem.

Co se v pole rozcházejí
družky její,
cesty vše jsou plny jich!
Za ruce se drží, běží
a jich svěží
na vše strany zvoní smích.

Zpívají jak ona polem,
jak jdou kolem
s výčitkou se točí k ní:
„Zač to líné děvče stojí,
jež se strojí
takhle pozdě v době žní!“

Čekání

Esperada, desperada.

Veverko, na dub skoč si výš,
kde haluz nebi blízká již
se chvěje, ohýbá jak třtina!
Ty čápe, věrný staré věži,
ať let tvůj spěje bez otěží
od kostela až na pobřeží,
od zvonice až k věžím týna!

Ty starý orle v plesný ruch
se v hor stověkých povznes vzduch,
jež ustavičná zima bělí,
a ty, kterého v hnízdě bdělá
jitřenka v lůžku neuzřela,
skřivánku čilý, hleď, by spěla
tvá peruť k nebi v povzlet smělý!

Teď ze stromu jak vrcholu,
teď z věže hrdě okolu,
teď z hory, jež se v západ ztrácí,
z obzoru, mlh jejž šero halí,
zda zříte kynout pero v dáli,
zda oře — slyšíte již cvaly,
zda zříte, milý můj se vrací?

Přání

Jak možno vyvoliti růži
v Saronských květů girlandách,
tak vzrostlou dívku zvolte muži
z lilií vašich v zahradách!
— Lamartine

Ó kdybych mohl listem býti,
jímž větrů křídlo točí v běh,
jenž vodou plave, jež se řítí,
a který sleduje zrak v snech;

Jak svěřil bych se, posud svěží
od větve rodné odpoután
zefíru, jenž vstříc zoře běží
a zdroji od západních stran.

A dále nežli hněvná řeka
a dále nežli dálný les
a dál, než hluboká strž čeká,
já leť bych, běžel bych, se nes!

Dál, nežli vlčice je skrýše,
než hrdliček zpěv skalami,
dál než jest pláň, kde ztajen tiše
spí fontan s třemi palmami.

Dál od skal, bouř jež dále valí
jak ručej v hustém obilí,
od jezer dál, jež zraku v dáli
v kře zcuchané se zakryly.

Dál, než poušť zprahlá bez otázky
se Mauru vzdá, jenž jatagan
a bledou tvář má a v ní vrásky,
víc než vtká do vln uragán.

Rybníkem Arty bez váhání
bych letěl živým zrcadlem,
a horu, jejíž vrchol brání
se vidět Mykos s Korintem.

Až zastavil bych tu se ráno,
jak čárem zváben nad městem,
jež Mykos čtyřhranné je zváno
a svítí bání z cínu stem.

Ku dceři kněze šel bych, dívá
se bílá černým okem ven,
a ve dne na svém prahu zpívá,
večer si hraje u oken.

Pak bědný lístek zabloudilý
bych přišel podle touhy své,
na čílko pad jí, přes něž chýlí
se plavé vlásky vlnivé.

Jak papoušek si čile hraje
v obilí žlutém plamenný,
neb na zlatých jak stromech ráje
plod zaskvívá se zelený,

Nad hlavičkou tou, jež se chýlí,
pyšnější byl bych na mžik jen,
než v perlí zdobě chochol bílý,
jímž sultán chodí zastíněn.

Prokletí

A jiné mluvil, co víc nemám v mysli.
— Dante

Ať bloudí bez klidu již schýlen v zem, ač mlád,
na poušti bez konce, kde začne slunce plát,
jak na obzor se vznese,
ať prchá nocí dál štván jako černý vrah,
ať, kam se obrátí, za sebou slyší v tmách
krok cizí, ať se třese!

Po hladkých ledovcích jak ostří širočiny
ať klouže, padá hloub a padá ve skal klíny,
se nehty chytá o jich štít,
ať za jiného jat, živ do kola je vpleten
ať řve: „Jsem nevinen!“ pak celý krví zhněten
on budiž na kříž vbit!

Ať prostovlasý tam a s modrým visí rtem,
ať lysou kostru, smrt zří s šklebným úsměvem,
jak stále blíže k němu leze,
ať jeho mrtvola dál žije, trpí zas,
ať cítí smrti hlod a rvaní v každý čas,
kdy její zub se po něm sveze!

Ať nežije pak víc a není ani duší,
ať nahé tělo mu žár slunce — žhne a suší,
ať déšť jej omývá!
Ať probudí se zas noc každou v mlhy kouři,
ať slintá nadarmo, pod spáry ptáků v bouři
se hrůzou zachvívá!

Kusy hada

Ostatně pravili mudrci: Nemáš upírati
srdce své k věcem pomíjejícím.
— Sadi, Gulistan

Bdím, nocí jako dnem sní skráň v nach zardělá,
mé oči slzí zdroje
od chvíle Albaydé kdy v hrobě zavřela
gazelí oči svoje.

Jí bylo patnáct let, byl šťastný její smích,
mne věrně ráda měla,
když ruce zkřížila na nahých ňadrech svých,
měl bys ji za anděla!

Kdys moře po břehu jsem bloudil vnořený
v svůj sen v středu dvou mysů,
na písku hada zřím, byl žlutý, zelený,
pln černých skvrn zde v hnisu.

Na dvacet kusů hle, sekerou přeťat, ční
a voda přes něj běží,
a pěna mořských vln, jak hází vítr s ní,
v krev míchá se mu svěží.

Ty kusy, rozbité a rozptýlené, sil
svých mroucích zbytky vzpjaly,
z nich každý snažil se, by se zas v celek slil,
jak rty by v polibek se vzňaly.

A smutný jak jsem snil a srdce svého spor
obracel k Bohu němě,
v tom hlava zubatá svůj otevřela zor,
„Ó básníku!“ řkouc ke mně.

„Jen sebe polituj! Víc jedem navřela
zlá, krutá rána tvoje,
neb Albaydé tvá ve hrobě zavřela
gazelí oči svoje!

Ta rána sekerou tvůj mladý sklála vzlet
tvé myšlenky, tvé žití,
kol jedné vzpomínky se bude točit v sled,
jež, cudný skvost, ti svítí.

Tvůj genij přesmělý, v svém letu líbezný
jenž líp než vlaštovice
hned země dotkl se, hned vzletěl vítězný
až mezi vlasatice,

Teď hasne jako já, u zkalených vod již
mdlý zmírá v beznaději,
ty kusy rozbité nemohou k sobě blíž,
se svíjejí a krvácejí…“

Rusá Nourmahal

Není šelmy, které by tam nebylo.
— Joan Lorenzo Segura dc Astorga

Mezi černou skalou dvojí
houšť tu zříte? Zcuchaná
na rovině tam se rojí,
jako vloček vlny stojí
mezi rohy berana?

Ve tmě, tam jež nerušená,
zkrvácený tygr skryt,
lvice, matka postrašená,
s hyenou tam šakal sténá,
pestrý pardál má tam byt.

Potvor to je azyl stálý,
basilišk tam sní svůj sen,
břichatý hroch tam se válí,
hroznýš, jenž vypadá z dáli
jakby oživ starý kmen.

Tam sup rudá víčka mhouří,
opice tam a zlý had
syčí (roj včel tak se bouří),
slon v močálu, jenž se chmouří,
bambus drtí napořád.

Rod tam divých šelem žije,
bručí, hlučí, vše kol rve,
celý hvozd se hemží, vyje,
oko žhoucí keř tam kryje,
v každé sluji hlas tam řve.

Nahý tam a nočním časem
měl bych menší strach a bol
než před Nourmahalou s žasem
stát, jež mluví sladkým hlasem,
sladkým okem hledí kol.

Sultán Achmet

Ó dovol, rozkošná dívko,
ať ovinu své hrdlo tvými pažemi!
— Hafiz

Z Granady k Juaně malé,
(žertuje neb zpívá stále,)
sultán Achmet jednou děl:
„Za Medinu říš svou, žel!
dal bych, za tvou lásku ale
Medinu bych dáti chtěl!“

„— Křesťanem se staniž, králi,
najdeť rozkoš málo chvály,
již bych měla hledati
v Turka vilné závrati;
dosti zla již hřích jest malý,
zločin strach mám spáchati!“

„U těch perel, jejichž skvělá
zář bělejší tvou šíj dělá
nad mléko a nad opál,
co chceš, rád bych udělal,
za růženec kdybys chtěla,
bych tvůj náhrdelník vzal!“

Snění

Již hnědnul vzduch a den se k sklonu chýlil,
tma dovolila tvorům spočinouti
od mdloby jich…
— Dante

Ó nechte mne! Toť čas, kdy obzor v mlze splývá,
a čelo nerovné pod víkem jejím skrývá,
disk slunce obrovský kdy za hory se snes,
hvozd velký, žloutnoucí kdy rám pahorek zlatí,
že řek bys v jeseni, teď dnové když se krátí,
to sluncem, lijáky zrezavěl celý les!

Ach, kdo jen vykouzlí tam v hloubi v okamžení,
co sám dlím u okna jsa vhroužen v tiché snění,
co plní koridor se stíny tmavými,
maurické město mi, jež v kráse neslýchané,
jak snopy rakety, zkad jisker liják kane,
by mlhu trhalo střech hroty žhavými?

Ať vzplá, ó duchové, ať ožije v mé básni,
jak nebe plné mlh a zhnědlé podzim zjasní,
ať vrhne v oči mé svůj odlesk míhavý,
ať hasne, v ztlumeném co ruchu v hloubi leží,
s paláci z pohádek a tisícem svých věží
ať ostře protrhá kol obzor mlhavý!

Ekstase

A slyšel, jsem veliký hlas.
— Apokalypsa

Sám bděl jsem u moře. Noc hvězdnatá se sklání,
ni mráčku na nebi, na moři plachty ani
dál za skutečný svět jsem těkal pohledem,
a lesy na břehu a hory, kosmos celý
sta kladly otázek v ruch splývajíce ztmělý
jak vlnám tak i hvězdám všem.

A zlaté hvězdy kol, legie, v hromném huku
i tichém šepotu, však sterém ve souzvuku
kol přály, koruny kloníce ze všech stran
a proudy modravé, jichž nikdo nezastaví,
kol děly, zpěněných vln sklánějíce hlavy:
„Toť Bůh, toť Bůh a Pán!“

Závoj

Modlila jste se večer, Desdemono?
— Shakespeare

Sestra:

Co máte, bratři mí, proč stranou
se kloní čela vrásčitá?
Jak lampy pohřební proč planou
vám oči, v nichž hněv prokmitá?
Jsou roztrženy pasy vaše,
a třikrát běda!, z pochvy své
pod prsty, jež se třesou plaše,
hrot dýky zahrál blýskavé.

Nejstarší bratr:

Zda závoj nezvedlas, jen vzpomeň, dnes a kde?

Sestra:

Já vracela se, bratří, z lázní;
já, páni, z lázní domů šla,
se tajíc před pohledy v bázni,
jež metá chasa ďaurů zlá
kol mečety můj průvod hnul se,
můj palankin byl odstřený,
v tom vedru trochu rozhrnul se
můj závoj stále zavřený.

Druhý bratr:

V tom okolo šel muž, měl kaftan zelený.

Sestra:

Snad, možná dost, však tahy moje
on v smělosti své nepostih;
co šeptáte tak, jaké boje?
co znamená ten škleb a smích?
Či chcete krev? Mne nemoh zříti,
při spáse vaší dím to vám.
Či nahá, slabá žena mříti
a bez pomoci tady mám!

Třetí bratr:

Jak slunce krvavé dnes kleslo v náruč tmám!

Sestra:

Ach milost, úzkostí já zmírám,
ach, čtyři dýky v boku mém,
při nohách vašich, které svírám,
můj závoj bílý dejte sem.
Před krví mojí neprchejte,
mé kroky podpírejte spíš,
na oči mé, ach soucit mějte,
pad závoj hrobu, zlá to tíž.

Čtvrtý bratr:

Ten aspoň dojista si nepozvedneš již.

Bounaberdi

Velký jest svět!

Často Bounaberdi, evropských Franků pán,
jak černým pláštěm by samumu opásán,
sám obr slézává štít hory obrovité,
zkad bloudě po písku, po vlnách, trávníku,
dva světy zrakem svým objímá ve mžiku,
v zející propasti u nohou jeho skryté.

Sám vzpřímen na vrchu on stojí v záři hvězd;
po levici má poušť, jež slaví jeho vjezd,
a prachu oblaky zrak z dálky jemu kalí,
nalevo moře má, host jehož kdysi byl,
hlas jeho z hluboka až sem ho pozdravil,
jak pes jenž štěkaje si pána vítá z dáli.

Tu starý císař ten chvílemi probuzen,
zrak dráždí mu ten prach, sluch dráždí mu ruch ten,
sní jako milenec po milence když touží,
mní, že to armáda jest valná, nesměrná,
jež dělá tento prach a ruch, tmy do černa
pod šedým obzorem v pochodu věčném krouží.

Motlitba

Na hory přijdeš-li zas, Bounaberdi, snít,
rač vlídně v údolí, kde stan můj stojí, zřít,
jej vidíš, bělá se, kde písku vlny dravé,
já volný jsem a chůd, z Káhiry Arab jsem,
a Alláh! křiknu-li, můj oř již tepe zem
a letí, pod víčky má uhlíky dva žhavé.

Psáno na tabuli okna flamského

Ve starých městech rád mám zvonků nápěv hravý.
Ctná země, střežící svých otců dávné mravy.
Ó Flamsko, sever kde se zimomřivý zhřívá
na slunci kastilském a s jihem v souzvuk splývá,
hra tvoje zvonková když začne z nenadání,
mně zdá se, španělská že tanečnice sklání
se s výšin oblohy, zří z okna mračen smělá,
kde bránu vzduchovou si rázem otevřela,
jde tančíc na střechy, jež spí, na vížek hrot,
stříbrnou zástěru, jež plna sladkých not,
otvírá, probouzí vše omrzelé spáče,
a krůčky drobnými jak čilé ptáče skáče,
se chví jak v terči šíp, doznívá pomalu,
po schodech pružných jde vzdušného křišťálu,
a jako splašená tancujíc z nebe skočí,
až duch, ten hlídač, jenž je z uší stkán i z očí,
jak ona přichází, jde, vrací se a houpá,
naslouchá, po stupních jak její nožka stoupá.

Červnové noci

Za léta, když prch den, pláň celá kryta kvítím
dech vůně opojné rozlévá hojně v dáli,
ač zavřený mám zrak, ruch každý přece cítím,
snem dřímu na polo, jejž lehký závoj halí.

Jsou hvězdy čistější, stín sladší k nám se chýlí,
v dóm věčný poloden se neurčitý loudí;
a bledé svítání čekajíc na svou chvíli,
se zdá, po celou noc že krajem nebes bloudí.

* * *

Své plachty, lodníci, vy někdy rozvinete,
dnes třeba veselí, však častěj zasmušilí,
a při mdlém svitu hvězd svou cestou pohlédnete
na přístav, břeh neb tes, kam loď se větrem schýlí.

Vy závistníci soch podstavce rozhlodáte,
pět ptáci budete, vy větve v zeleň hnáti,
vy brány spadnete, jež břečťan za háv máte,
a zvony, na váš hlas vsi budou žít i spáti!

Měníce povahu dle různých lidí mravu
jak bludné pochodně vy chodci pospíšíte;
a v dumách budete dál kráčet skrze vřavu
a časem nad hroby se leckdy zamyslíte!

Vy duby vzrostete ve hloubi lesních mýtin
ve dálkách mlhavých, při jasném podvečeru,
vy vrby schylte se, u vlhavých sítin
se zhlížet budete ve močále a v šeru.

Cítíce křídla růst, se hnízda zatřesete!
cítíce osení, se brázdy rozvlníte,
své jiskry, krvavé pochodně, rozvrhnete,
jež jak duch zmámeny zavíří v chůzi hbité.

Vy hromy budete jak moře hlásat Boha,
vy zdroje živit svět, jejž květen povyzlatí,
stín chmurný člověka zachytí vlna mnohá,
a člověk jako proud se budou dále bráti!

Věc, člověk, předmět, duch svou drahou půjde dále
za cílem, zákonem neb vášně svojí svodem,
ku dílu chmurnému svůj kámen přidá stále,
jež staví stvoření zde s celým lidským rodem.

Však duch můj jedině se s otcem světa snoubí,
jenž dává v žízni nám, ať v stínu nebo jasu,
své nebe, ohromnou tu urnu, z jejíž hloubi
klid možná čerpati a úkoj v každém času.

Verše

Tak jako v rybnících, jež dřímou v šeru lesů,
lze v duši nejedné zřít dvojí spolu v děsu:
tož nebe barvící ty vody bez zachvění
se všemi paprsky i s mraky, jež se mění,
i bahno v hluboku, dno, které stíny kryjí,
kde černá háďata se splítají a svíjí…

Básníkovi

Svůj život, druhu, skryj, však rozšiř ducha svého!
Chlum, na němž kvete směs trávníku rozličného,
sráz, na němž z daleka tlum míhá se koz bílý,
dol, nad nímž snětí krov se v husté změti chýlí,
jež plny ptačích hnízd a šeptů jsou a hlasů,
jež vichr prochvívá a odkud prsten jasů,
svit slunce, v duši tvou se zamihne a kmitá,
jak dukát vrhla by tam ruka roztržitá,
pár skal, jež sestavil sám Bůh do příkrých tesů,
by Echo lákaly, jež dřímá v hloubi lesů,
víc nemáš potřebí ku svému obývání,
zde, ať tvůj zpívá dům, se směje, pláče v lkání,
zde dlužno tobě žít, sem prchnout, zde cíl najít,
snad tajný poslat vzdech ku stržím, snít a bájit;
v tvé vnitřní myšlence, jež tebe rve a tíží,
ať život, ples i bol i každý čas se shlíží,
sám dobrý, bez rmutu a výčitky v tvé hluši
dej dětem srdce své a mrtvým svoji duši.
V tu dobu do světa ať letí nahodile
dle fantazie hry vážné i rozpustilé
v dál žhoucí za obzor, dál v blankytovou tůni
tvá píseň jásavá vždy plesném na výsluní.
Ať v městech hlučících, ať v tichu snivém polí,
ten si ji pro vázu a onen pro rty zvolí;
nech téci ji a všem ten křišťál živý, věčný,
vždy k Bohu tíhnoucí, v ten jícen nekonečný,
ať čista, průzračna v střed zúrodněných duchů
je proudem nesmírným snů, citů, dum a vzruchů,
jenž pochod slavnostní si sbírá, kol jak spěje,
tu vodu ze země, tu, co se z nebe leje!
Ty v stínu šťastný buď; v svém žití utajeném,
v svém klidu vznešeném a ctném a posvěceném
jak v zátiší tam žij, mystický mysliteli!
A poutník zádumčiv a dlouhou cestou zmdlelý,
když svede náhoda jej v žáru pod tvou střechu,
ať čerpá naděj tu a mír a svěžest, těchu,
ať střese mdlobu svou, zapomní nebezpečí,
ať pije z duše tvé a svoji bolest zléčí,
nevěda, že z týchž vod pro davy úkoj stéká.
Buď malý jako zdroj, buď veliký jak řeka.

Na kytaru

Pěl Gastibelza, ten muž s karabinou,
          a k tomu hrál:
„Aj, zdali před lety s doňou Sabinou
          se kdo tu znal?“
V rej, nebo již se Falů v soumrak noří,
          ať zpíváte! —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate! —

Nu, Sabinu snad, seňoru mou sladkou,
          znal některý?
Jí stará Maugrabina byla matkou
          z Antaquery;
ve vřesku sovy z věže, jež se boří,
          ji poznáte —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate!

V rej, kdož by darů, které člověk dává,
          užít se bál?
Kdo viděl zrak i její ústa smavá,
          zamyšlen stál; —
Snad kmetu s děckem, hlad je oba moří,
          sou podáte! —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate!

Vděk královny by zatemnila zcela
          ta spanilost,
v živůtku černém v Toledě když spěla
          přes starý most,
z dob Karla růženec šperk hrudi tvoří
          výš vypjaté. —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate!

Tu král, když za ní pohlíželi páni,
          k bratrovci řek:
za pohled jeden, za vlas, za usmání,
          za polibek,
dám Peru, infante, Španělsko k moři
          přebohaté! —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate!

Zda opravdu jsem miloval tu dámu,
          již nevím dnes,
však vím, za pohled její beze klamu,
          já bídný pes,
ať deset let mne v bagnu pouto moří
          v kruh sepjaté —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate!

Byl letní den, kol viděls všecko pláti,
          se smát a hrát,
se sestrou v lázeň šla, se vykoupati,
          tu plné vnad
jsem lýtko viděl, jak je do vln noří,
          tak kulaté —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate!

Když jsem ji viděl — pastýř v onom času,
          kam sahá kraj —
tu mnil jsem, že zřím Kleopatry krásu,
          o níž jde báj,
že chytla Caesara své krásy zoří
          v jho proklaté! —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate!

V rej vesničané! Stoupá z noci klína
          tma nad horou…
vděk holubicí prodala Sabina
          i lásku svou:
„Za prsten zlatý, Saldagno komoří,
          mne zlíbáte!“ —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate!

Na lávku sednu, mějte soucit s kmetem
          ach, jsem již mdlým…
Nuž tedy, ano — prchla za hrabětem,
          kam — což to vím?
do Cerdagny, kde cesta záhyb tvoří
          do hornaté —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne pomate!

Já viděl, chýš mou opustila v spěchu,
          to konec již…
kam v dlouhé chvíli mám jít pro útěchu,
          mám hnus a tíž!
Teď, tulák, duší bloudím po pomoří,
          ve pochvě nůž, —
Ten vítr, který vane od pohoří,
          mne zmátl juž!

Své dceři

Věz dítě, já se vzdávám s klidnou lící,
čiň jako já, žij ve ústraní;
snad šťastna? Ne! A nikdy vítězící,
— leč v odříkání! —

Buď sladká, dobrá, zbožné čelo zvedej
jak den, jenž nebi chce svým ohněm vlásti,
ty moje dítě, v blankyt očí hledej
svou duši klásti!

Zde není šťastných, vítězů zde není,
co hodinou zveš, zlomek jest a změna,
toť samy stín jest, žití dráha v tmění
je z něho utvořena.

Svým losem znaveni jsou všickni tady,
z nich žádnému se štěstí nedostalo,
vše chybělo jim — vše to dohromady,
ó běda! je tak málo!

To málo každý dosáhnouti chvátá,
je hledá světem v touhy svojí vzplání,
toť slovo, jméno, pohled, trocha zlata
a pousmání.

Bez lásky králům každá radost schází
a krůpěj vody chybí pouštím, dítě,
je člověk tůň, kde prázdno beze hrází
vždy otvírá se hbitě.

Viz myslitele, jež jsme zbožňovali,
viz reky, nad nás již svá vznesli čela,
jak jmény svými v obzor vždy nám vzpláli
a v leta naše stmělá!

Jak podobně nám pláli v celé době,
co záře lili v tmu, vše oslnili,
jen trochu stínu hledali pak v hrobě,
tam naposled se skryli!

I nebe, které zná vše naše hoře,
se soucitem se v marnost naši sklání,
svým pláčem porosí vše naše zoře
ve chvíli ranní!

Bůh osvěcuje nás ve každém kroku,
co žijeme, náš krok v jistotu řídí,
jest všemu zákon zde vryt ve hluboku
i v srdce lidí!

Ten zákon svatý, třeba se mu vzdáti,
jej tady slyš, jej stihneš, děcko,
nic nenávidět, všecko milovati,
litovat všecko!

Idyla

I byla zuta, byla prostovlasá
a bosonohá usedla si v sítí,
já mnil, to víla, Bože, jaká krása!
i děl jsem: Nechceš se mnou v luhy jíti?

A vzhlédla na mne zrakem, který kráse
vždy zbude i když nad ní zvítězíme,
„Je měsíc lásky, pojď,“ já děl k ní zase,
„jak tmí se stromy, jaká hloub v nich dříme!“

O trávu svoje nožky osušila,
a podruhé mne stih zrak její smělý,
ta sličná blouznilka se zamyslila…
Ó kterak ptáci v hloubi lesa pěli!

Jak břeh se chvěl jsa zlíbán vlnou jasnou,
když vyjdouc z rákosí přede mnou stála,
když viděl jsem ji divou, plachou, šťastnou,
přes oči vlasy, jak se jimi smála!

Stará píseň z mladých dnů

O Rose nesnil jsem tu chvíli,
ač s Rosou šel jsem v lesní tiš,
o všeličems my hovořili,
však o čem věru, nevím již.

Jak mramor byl jsem, beze vznětu
a roztržitě šel jsem dál,
o stromech mluvil jsem a květu.
Zrak její: Co dál? ptát se zdál.

Ve trávě hrály perly rosy,
keř skýtal stín svůj veliký,
já šel a poslouchal pět kosy
a Rosa opět slavíky.

Já šestnáct let byl, omrzelý
a ona dvacet, v očích jas;
slavíci Rosy krásu pěli,
mně vysmíval se kosů hlas.

Tu vztyčila se Rosa, zvedla
svou krásnou páž se chvějící
po zralém plodu, který zhlédla —
já nezřel rámě zářící.

Zdroj po mechu tu běžel svěží,
v samotu jeho šum a smích,
příroda v lásce kolem leží
dřímajíc v lesích hlubokých.

Šat zvedla Rosa nad punčošku,
střevíčky sňala, s klidem vším
vhroužila do vln jasných nožku —
já nožky sobě nepovším.

Já nevěděl jsem, co jí říci
a za ní musil v hvozd se brát,
ji slyšel časem vzdychající,
ji zřel se časem usmívat.

Já viděl, jak se krásou skvěla
těch opouštěje hvozdů chlad.
— Nu, nemyslem víc na to, děla, —
Já myslím na to posavad.

Píseň

Ó nemáš-li mi nic co říci,
proč, jak mne zříš, jsi u mne hned?
Proč kouzelný máš úsměv v líci,
jenž by i králi hlavu splet?
Ó nemáš-li mi nic co říci,
proč, jak mne zříš, jsi u mne hned?

Nemáš-li se mnou nic co sdělit,
proč, jak jdeš kol, mi tiskneš dlaň,
sníc, kterak andělský sen vtělit,
jenž cestou oblétá ti skráň?
Nemáš-li se mnou nic co sdělit,
proč, jak jdeš kol, mi tiskneš dlaň?

Mám docela snad odtud jíti,
proč chodíš tady okolo?
Vždyť víš, tě zřít, musím se chvíti,
jsi ples můj i trud napolo;
když docela mám odsud jíti,
proč chodíš tady okolo?

Píseň

Jak pružnou třtinu já jsem tisk
tvůj útlý, štíhlý pás,
tvých ňader úběl šerem blysk,
ptačím se křídlem třás.

Nad námi nebe tmělo se,
my zřeli mříti den.
Co v našich duších dělo se?
Ach, láska, láska jen!

Jak anděl závoj sundává,
ty hledíš na mne, zrak tvůj v tmách
je celá hvězdná záplava,
před kterou klesám v prach.

Nač myslili dva jezdci v lese

Jak černá byla noc a kterak les byl tmavý!
Mně Herman po boku jel zrovna jak stín mhavý,
trysk našich koní hřměl, kam Bůh sám chtěl,
kol mračna hnala se jak mramorové lomy,
a hvězdy lítaly skrz větve mezi stromy
jak roj ohnivých včel.

Já pln jsem lítosti a utrpením zlomen,
duch slabý Hermanův jest skepsí prázdnou zhromen,
já pln jsem lítosti. Ó spěte, lásky mé!
A jak jsme pustinou dál v trysku uháněli,
děl druh: O hrobech sním, které se otevřely!
a já děl: Na hroby já myslím zamčené!

On hledí dopředu, zpět obracím se v stínu
a koně cválali dál tryskem přes mýtinu,
zvon z dálky, po větru, zněl zvukem ztlumeným,
On děl: Já o těch sním, jež trudný život znavil,
kdo žijí, zápasí. — A já mu na to pravil:
O těch, jichž není více, sním.

Fontány zpívaly. Co fontány jen pěly?
A duby šeptaly. Čím šepty jejich zněly?
jak staří soudruzi, kde kol se pohnuly.
Děl přítel: Žijící tak málo v říš tu vkročí,
víc očí pláče tu a víc tu slzí očí
a Běda! já jsem děl, však jiné usnuly!

A Herman začal zas. Je velkou bědou žití.
Víc mrtví netrpí. Jsou šťastní a já kvítí
jich hrobů závidím, kam listí své hvozd střás,
neb noc ta hladí je hvězd sladkých září z vejší
a nebe svítící jich duše ukonejší
v jich hrobech v jeden ráz!

A já děl: Umlkni! Nad taji chvěj se všemi!
Ti mrtví pod námi hluboko leží v zemi,
ti mrtví, srdce jsou, ti drazí v mládí dnech,
to svatý anděl tvůj, to otec, tvoje máti,
svým hořkým sarkasmem je nemať, nech je spáti,
vždyť musí slyšeti náš hovor jako v snech!

Dětství

I pělo dítě, matka v loži mřela
v stín čelo chýlíc, smutně krásný zjev,
ve mraku nad postelí smrt již bděla,
já chrapot slyšel ten i tento zpěv.

U okna pělo pětileté dítě,
to her a smíchů vřava nemalá,
v tom křiku, který zněl již na úsvitě,
co po celou noc matka kašlala.

Pod dlažbu klášterní šla matka spáti
a zase dítě slyšíš pějící…
Plod bolest je. Bůh nenechá ji zráti
na příliš ještě slabé větvici.

Quia pulvis es

        Ti jdou a oni zůstávají,
pod chmurnou vichřicí, v níž staré hlasy lkají,
rod lidský i prach cest, vše mizí v děsu.
Týž chmurný vítr vlá, kde stín nás halí tmavý,
        přes všecky lidské hlavy,
        přes všecky listy lesů.

        Dí k těm, kdo pryč jdou, zbylí:
Ach, bědní, smrtelní, v stín vaše skráň se chýlí!
Ach, nelze slyšet vaše hlasy lkáti!
Víc neuzříte zem, ni nebe, stromy, hory,
        v noc klesnete a pod mramory
        půjdete všichni spáti!

        Dí jdoucí k těm, kdo zbudou:
Co vaše? nic! Jen slzy svědčit budou,
vám sláva, štěstí, čest, jsou slova šálící,
Říš pravou mrtvým jen Bůh dává s všemi divy,
        jste fantomy vy, živí,
        a vskutku my jsme žijící!

Psáno pod krucifix

Sem, kteří pláčete, on Bůh a také kvílí,
sem, kteří trpíte, ó pojďte, on vše hojí,
sem, již se chvějete, on úsměvem vše zkojí,
sem, kdo spěcháte v dál, on v každé dlí tu chvíli.

Bůh

Kdys jednou pochmurný, prorocký, velký kmet,
jenž na Pathmu snil, Jan,
na stěně propasti jenž hrůzy slova čet,
sám děsem zchvěn a sklán,

Děl k orlu: Příšero, mne chyť a vzhůru nes,
chci Boha viděti! —
Byl orel poslušen a brány do nebes
již jsou jim vzápětí.

Zřel místo bezjmenné, jež v úzkosti se chví,
proletěl anděl sám,
že Bůh tak velký jest, vždy proto se jen tmí,
stín jeho leží tam!

Bůh
(jiný překlad)

Kdys ten kmet pochmurný, ten prorok, nadšeně
jenž na Pathmu žil v snění,
čet slova příšerná propasti na stěně
a zamyslil se v chvění.

A k orlu svému děl: Ó příšero, mne vznes,
já Jehovu chci zříti! —
A orel poslechnul a létli do nebes
a stáli. Jan moh dlíti.

Kraj viděl bez jména, kam ani anděla
se neodváží noha
a byla samý stín ta místnost setmělá
od velikosti Boha!

Náboženství

Byl večer v děsném klidu, v stín splývala zem širá.
Druh děl mi: Kde tvá bible, rci jaká tvoje víra.
mluv, jsi sám obrem sobě?
A nejsou-li pěn vločky, hra větrů tvoje rýmy,
tvá sloka louč když není, jež vysílá jen dýmy
v tu spoustu popela v Nic, v mdlobě?

A nejsi-li jen duše, již v propast rvou zlé boje,
rci kde tvé ciborium, rci, hostie kde tvoje,
kde zdroj, zkad piješ smělý? —
Já mlčel. On děl: Snílku, jenž lidstvo k zoři vodíš,
do chrámu modliti se, já vím, ty sotva chodíš…
My pospolu jsme lesy jeli.

Já pravil: Teď se modlím! On: V kterém chrámu ale?
Rci, jaký kněz mši slouží, k němuž zíráš, dále
kde oltář, před nímž v touze
tvá duše kleká, pověz, kde že máš zpovědníka?
Můj kostel volný azur a co se kněze týká…
V tom v nebes bílé prouze

Jak obrovitá hostie se zvedal velký měsíc.
Jilm, cedr, borovice, se chvělo vše, se děsíc,
vlk, orel, co zrak stíhá;
ten ukázav nad zemí, jež ve stíny se hrouží,
já děl jsem k němu: Klekni! Mši sám Bůh nyní slouží —
hleď, hostii teď zdvihá!

* * *

Rybáři zaplativ, jenž cestou svou šel dál,
já hroznou potvůrku do svojí dlaně vzal;
to pochmurný byl zjev, vln obyčejný tvor,
být větší, hydra byl, být menší a byl škvor.
Jak stín byl bez tvaru, jak Bůh bez jména byl,
svá ústa otvíral, z škeble své vystoupil,
by po mě sáhnout moh, ba kousnouti mě chtěl;
Bůh v knize řádů svých se na něj rozpomněl,
on měl své místo mít, byť chmurné v tvorů sboru
a jak mne kousnout chtěl, my octnuli se v sporu,
zub jeho prsty mé, které se hlodu bály,
jen hledal, rybář však za okraj zašel skály;
jak zmizel, krab mne bod, já soucitem jsa hnán
děl k němu: Ubohý, buď navždy požehnán!
A já ho odhodil do víru mořských vln,
by oceánu řek, jenž věčných hněvů pln,
jenž křtitelnicí jest, kam vždy se slunce vrací,
že člověk potvoře zlo vždycky dobrem splácí.

15. února 1843

Jdi s tím, kdo má tě rád a budiž šťastna v něm,
buď jeho pokladem tak jakos naším byla,
z rodiny v rodinu, jdi jako dobrá víla,
nám tady nudu nech a štěstí s sebou vem!

Tam touží po tobě, zde zadržet tě chcem.
Dci, choti, anděle! — Za dvojí metou spěj.
Nám zanech lítost jen a naději jim dej,
se slzou odejdi a tam vstup s úsměvem!

Mé dvě dcery

V sousvětlí večera, jenž k zemi klesá snící,
ta rovna labuti, ta druhá holubici
a krásné obě dvě a v plné mládí zdobě,
si starší ku mladší usedly sestry obě
na prahu zahrady a nad jich mladou hlavou
trs karafiátů se změtí stvolů hravou
ve váze z mramoru se třásl větru dechem,
tu stanul bez hnutí, k nim tu se klonil spěchem
a ve stínu se třás a na kraj vázy skanul,
jak chumáč motýlů by v úžasu zde stanul.

Veni, vidi, vixi

Já věru dosti žil, v svých ježto bolestech
jda, rámě nenajdu, mně ku pomoci spěti,
když sotva dovedu, se usmáti hrám dětí
a potěšiti se ve květných záhonech;

když mohu na jaře, kdy přírodě Bůh strojí
kvas lásky, státi sám a bez radosti snu,
když v chvíli žijí tu, kdy člověk prchá dnu
a cítí smutek jen, jenž ze všeho se rojí;

když jasnou naději jsem duše pohrobil;
když v tomto počasu, kde voní všecky růže,
má dcero, tobě blíž chci v stín se stulit úže,
když srdce mrtvé jest — já věru dosti žil!

Co moh jsem na zemi, já dostál jistě všemu.
Má brázda? — Tady jest! Mé snopy? — Tady jsou!
já dojatější víc a s tváří úsměvnou
žil vzpřímen, nakloněn jen trochu k taje lemu.

Já dělal, co jsem zmoh, já sloužil, kmet se stal,
já viděl, strasti mé jak smáli se, ó hrůzo!
jak záští předmětem se stalas, moje múzo,
neb mnoho trpěl jsem a mnoho pracoval!

V tom bahnu pozemském, kde vzletem každý klesl,
bez nářku krvácel jsem, padal v útoky,
bled, dumný. vysílen, lidskými otroky,
řetězy věčného já článek svůj jsem nesl.

Teď pouze na polo můj zrak se k světlu snul,
já neobrátím se, když slyším jméno svoje,
jsem plný úžasu a nudy, plný boje,
jak ten, kdo ráno vstal, noc celou neusnul.

V mé hnout se lenosti, je pro mne velká svízel,
co zlobě, závisti dnes ještě říci mám?
Ó Pane, otevři mi brány nočním tmám,
zkad abych odešel a pro vždy odtud zmizel!

Andělům, již nás nevidí

Ty, chodče, kdo jsi, já tě znám,
ač duch jsi a stín mlhavý,
bez věku jsi a pohlaví?
— Jsem tvoje matka, pospíchám!

Ty, jejíž křídlo svítí v šeř,
a oko něhy, lásky zdroje,
kdo ty jsi? Já jsem sestra tvoje!
— A ty zas kdo jsi? — Tvoje dceř!

— Kdo ty jsi, chodče? Ona jsem,
k níž řek jsi: Mou buď, buďme šťastni!
a ty? Já jsem tvou duší vlastní…
Ó skryj mne, noci, v klínu svém!

Klepaje na jedny dveře

Já ztratil otce, matku svou,
mé s nimi první dítě sní
a umíráček přírodou
mi celou zní.

Já mezi dvěma bratry spal,
tři ptáci, jeden smích a ples,
los místo kolébky mi dal
dvě rakve dnes.

I tebe, dcero, ztratil jsem,
má pýcho, kterou v každý čas
i z rakve nad mým osudem
se lil jen jas.

Já stoupal v svit, šel dolů v tmách,
zřel stín i nebe plné hvězd,
já poznal popel, poznal nach,
co lepší jest.

Já poznal vášní peřeje,
já poznal chmurné lásky sny,
zřel prchat křídla naděje
a větry, dny.

Teď nad hlavou mám supů sbor,
na práci své škleb rouhání,
prach na noze a v srdci chor,
trn na skráni.

Teď šat můj děr má na tisíc,
mé dumné oko slzí tíž,
však na svědomí nemám nic —
otevř se, hrobe, již!

Večer

Ve chvílích nočních přemýšlel jsem, Pane,
na místa osamělá sed jsem jako děd,
na pustých vrcholcích, kde ticho vane,
kde ty sám dlíš jen, v myšlenkách jsem sed.

A naslouchal jsem drsným skřekům ptáků
a chvět se viděl bledou květinu,
strom plačící se nořit v roušky mraku
a zoru třást se noci ve klínu.

Já viděl večer, jak se plání plíží,
tlum černých stínů táhna bez ruchu,
já patřil se skal, jež se v srázech níží,
jak moře v noc se tmí a ve vzduchu.

Já v sosnách měsíc děsný zřel, on mihnul
se chvílemi a srdce v úzkosti
mně zdálo se, že přírodu jsem stihnul,
jak děsem chví se vůči věčnosti!

Večer
(jiný překlad)

Já o všem přemýšlel ve chvílích noci ztmělých,
já v dumách zasedl si jako snící děd;
na srázy pustých hor, na místech osamělých,
kam člověk nevstoupí, kde zří jen Boha sled!

Já sýčka úpěti jsem slyšel v lesů klínu,
já bledou květinu zřel chvět se ve trávě,
strom rosných slzí pln se nořit z mračen stínu
a jitro třásti se nad obzor mlhavě.

Já stíny příšerné jsem viděl, jak se plazí
a táhnou planinou, se vlečou bez ruchu,
jak v noci zachvívá se moře beze hrází
jsem viděl z tesů skal v dál patře do vzduchu.

Já měsíc příšerný zřel vstávat ve sosnách,
já svědek, cítil jsem chvílemi v úzkosti,
ký netušený děs, ký odpor a ký strach
můž schvátit přírodu před tváří věčnosti!

Epopej lva

Zpěv I.

Bohatýr

Lev jednou uchvátil do tlamy svojí dítě;
však neublížil mu, v les odnesl je hbitě,
v les, máť jež zdrojů, hnízd, je odnes v hlubinu,
tak jako utrhnem na jaře květinu.
Proč, sám to nevěděl, ba nekousnul je ani,
buď ze soucitu snad anebo z pohrdání;
jsou lvi již takoví, ty velkodušné šelmy.
Leč ubohý ten princ tím v sluji trpěl velmi;
ta byla skalnatá, vždy drsným zněla hlasem,
zde chvěl se, trávou živ a syrovým jen masem,
žil mrtvý napolo a ve úzkosti stále.
To svěží hošík byl, princ sousedního krále,
mlád, deset roků stár, zrak žhnul mu silou jarou.
Král dcerku ještě měl, dva roky teprv starou;
tak stalo se, že kmet, jenž stárnul, v úzkosti
o syna dědice se trápil v starosti,
jak vyrvati jej lvu; ba krajina kol celá,
jež více přede lvem než o prince se chvěla,
zle byla vzbouřená.
Bohatýr tudy spěje,
se zastaví a dí: Co se to zde jen děje?
Tu zvěděl příhodu a k lva se stočil skrýši.
Strž byla, slunce kam jen hlednouc v lesní tíši
po špičkách pronikne a tam v hluboké díře
tes majíc za polštář se krylo divé zvíře.
Les kol byl hluboký, kde močál u věnec
se splítal se stíny, víc drátů nemá klec.
Hvozd věru nádherný, kde taký sídlil pán,
v čest Irmensula stál tam menhir zbudován,
hvozd houštím Bretaně byl podoben tak zcela,
a jeho na konci ohromná hora čněla,
z těch jedna vrcholů, jež obzor objímají,
a tam se v granitu lva příšerná skrýš tají
s pochmurným okolím v odvěkých buků plášti.
Ty strže dokola, na odvěť měst všech zášti,
jsou přísnou hradbou všem. Kol chodcům děly: Jděte!
a duby šeptaly: Zde úkryt lva, ten ctěte!

* * *

V ten palác pochmurný bohatýr klidně vstoupil;
síň byla jevištěm, kde lev rval, vraždil, loupil,
moc hrůzy zjevná tu a strach, beznaděj, hoře,
stín vlád tu ponurý jak na královském dvoře;
tříšť kostí na zemi, že pán tu bydlí, děla,
jenž nouze netrpí; ve stropě díra zela,
hrom snad ji vyrazil, to okno v šeru skal,
tou světlo dralo se jen mlžné, jas v němž tál,
moh září orlu být, však sýčkovi byl nocí,
leč celkem světla dost, co stačí také moci
Vše jinak nádherné, neb lze si domysleti,
že zvíře královské spí v loži uschlých snětí,
že nemá potřebí krajkových záclon kolem,
že časem pívá krev, leč čistý zdroj též dolem,
že nemá lokaje, ni číše, korbele.

Sem vstoupil bohatýr, on zbroj měl na těle
od hlavy ku patám.

* * *

Rozhléd se slují divou,
zřel královského lva, jenž nejskvostnější hřívou
byl kdysi ozdoben, toť byla šelma, snící,
zrak měla hluboký, neb kdo jen může říci,
zda hvozdů potvory jich nejsou velekněží?
Na tlapách mohutných s ostrými spáry leží,
je děsný, těžko bys jej ve rozpaky sved.
Postoupil bohatýr, však ne tak příliš vpřed,
krok jeho zvučný byl a chochol jeho rudý.
V brlohu královském kol ticho bylo všudy.
Lev zcela pohroužen byl v svoje zadumání,
o vstupu cizince nemaje ani zdání.
Tak rovněž Theseus když vstoupil v Hadu nivy,
zřel práce Sisyfa i Avernu proud divý
a stanul v jeskyni, jak tato byla, v skále.
Leč k reku našemu povinnost děla: Dále!
On vytasil svůj meč, a v mžiku tom lev vstal
a děsnou hlavu svou, jak jemně moh jen, vzpjal.

A pravil bohatýr: „Buď, šelmo krutá, zdráva!
Tvá skrýš v svých útrobách zde dítě přechovává;
kam tady do kola se hrouží oko moje,
já dítě nevidím, však urvu je, nech boje,
my proto přáteli dál dobře můžem býti.
Ty nechceš? Pak jsem lev jak ty a musíš mříti!
Co tvoje teplá krev se tady kouřit bude,
své dítě obejme král otec, v záři rudé
to zora dosvědčí, jak vzplá nad vršky stromů!“

A lev děl zamyšlen „Ne, nevěřím já tomu!“

* * *

A na to bohatýr couv o krok. Hlasem hromu
děl vytasiv svůj meč: „Hleď, sire, sebe dbáti!“
Tu bylo vidět lva, taj děsný, jen se smáti.
Smích lva jest strašlivý. I začal zápas divý,
jak mezi obry jen, byl hrozný, krve chtivý,
z těch, které v Indii se v džunglích odbývají.
Rek meč svůj napřáhl a šelma spáry v taji,
šlo tělem k tělu to, lev tlamu plnou pěny
se jal drát člověka, jenž celý ozbrojený.
Rek náš byl statečný a lev byl dravý zase,
lev drtil reka v ráz a hýřil v jeho mase:
pod žhoucím spárem svým jej drtil mocný lev,
že ocel, železo, vše bylo krev a krev,
pod zbrojí rytíře šat krev a krev jen smáčí,
jak dítě ostružin když plody prsty tlačí,
a pak po kuse kus lev z přilby, z reka hávu
jen kosti vybírá ve hojném krve splavu,
že velký bohatýr byl těstem jen a blátem
pod těžkým brněním, ve krunýři svém spjatém.
Lev bohatýra zhlt. Do klínu tvrdých skal
skráň složil kosmatou a jakoby nic spal.

Zpěv II.

Poustevník

Pak přišel poustevník.
                                         Ke sluji kráčel v tichu,
stár, chvěl se, v ruce kříž a provaz na svém břichu,
vstoup, bohatýra zřel, tříšť kostí; jak se díval,
lev probudil se v tom a pokojně si zíval.
Pak oči otevřel a cítil jakýs dech,
pak mnicha kutnu zřel a provaz na bedrech
a černou kapuci, v které byl člověk skryt.
I počal zívati, jen zubů cenil třpyt,
pak povstal vznešený řka, jak když skřípne brána:
„Co chceš tu?“
                  — „Krále chci.“
                                    — „Jakého?“
                                                  — „Prince, pána!“
„To dítě? Králem jej vy lidé nazýváte?“
Poustevník úctu vzdal. „Co proti králi máte?
Proč vzal jste dítě to?“
                                 — „Já nudou jsem se trávil,
by za dnů deštivých byl druh můj a mne bavil!“
— „Vrať dítě!“
               — „Nevrátím!“
                            — „Což chceš je sežrat snad?
Co počíti chceš s ním?“
                                — „Náhodou nemám hlad.“
— „Na otce mysli jen, žal, jímž jej zahrneš.“
— „Mně lvici, matku mou, zabili lidé též!“
— „Však otec pán jest, král, jak ty jsi!“
                                               — „Ne tak zcela,
když mluví, člověk jest, — já lev, krajina celá
ví o tom, slyšíc mne.“
                                — „On syna ztratí věru!“
— „To možná, ale král má ještě mladší dceru.“
— „To málo pro krále.“
                                      — „Mou tady rodinou
je pouze skála ta s tou hvozdů hlubinou
a blesk, jenž náhodou se nad mou hlavou kmitne,
mně stačí —“
                 — „Srdce tvé tak nebuď bezsoucitné,
buď dobrý, milostiv, to velkost je, vrať děcko!“ —
— „Já neznám milosti, mně smutkem je zde všecko.“
— „Chceš nebe? Úpis dám ti v ráj, jen po něm sáhni,
sám Bůh ti otevře…“
                               — „Hlupáčku, starý, táhni!“
A poustevník táh pryč.

Zpěv III.

Honba a noc

Lev zůstal sám v svém snění,
jak šelmy bývají, byl plný zapomnění
a usnul. Přišla noc a brzy měsíc vzplál,
z menhiru před slují strašidlo udělal,
z rybníka rubáš stkal, lží byla stezka polem,
a černá krajina snem nevýslovným kolem.
A nic se nehnulo v tom brlohu, jenž ztmělý,
jen hvězdy posvátné k západu drahou spěly,
pod drnem krtek spal a cvrček v trávě svojí,
a velký oddech lva se klidně v celek pojí,
a spala pokojně zvěř všecka v širém lese.
Tu náhle křik a shon, zvuk rohů sem se nese,
to smečka štvaných psů, směs mužů v honbě líté,
že lesy ohlasem jsou náhle jako zpité,
že vila v zdroji svém, to slyšíc, jen se chvěje.
To trouby divý třesk, jenž krajinou dál spěje,
tím pln tu každý stín, zdroj, hora, luh v svém snění,
vše překvapilo v ráz to divé burácení.
Houšť celá zaplála tím skřekem a tou směsí,
v tu smečku míchaly se povely a děsy,
psi vyli, za plenem se hnali, černé stíny
se mihly, strašidla, a vpadly do mýtiny.
To ruch byl, vítězně jenž pokračoval v půtku,
to byla armáda, to vojsko bylo vskutku,
jež vyslal otec, král, by osvobodil syna,
by prince zachránil. Strom chvěl se tu i třtina.
Lva kůži krvavou chtěl zoufalý král míti.
Ze stínu jakého se taká vřava niti?
Ze strany člověka neb zvěře? — Těžká nouze!
Bůh ví, vše číslo jest a on jest součet pouze.
Vojáci mezi tím již dobře večeřeli.
Zbroj měli výbornou jak meče, píky, střely,
a hodně bylo jich a měli kapitána.
Z nich byla nejedním zlá bitva prodělána,
a byli stateční a znali boje vřavu.
Lev slyšel pokřik jich sem hřmíti v celém davu,
jen trochu otevřel svou chmurnou zřítelnici,
na skálu složil pak svou hrdou hlavu snící
a pouze ocasem svým velkým tloukl tiše.

A venku bouřil dav kol němé velké skrýše,
tam z davu četného křik burácí a hlučí,
jak much kol pavouka se zástup shrne, bzučí,
jak vůkol medvěda, jenž chycen, úl včel celý.
Legie myslivců se honby chtivé chvěly
a již se řadili do bojovného šiku.
Lva znali postavu a věděli, že v mžiku
sníst umí hrdinu jak ořech zlouskne dítě,
že větší tygra jest, jenž vraždí lstí a skrytě,
před jeho pohledem že orel sklopí zor;
tož války pravidly již začli v klínu hor
houšť kolem obléhat, topory začli kácet,
by mohli šikem jít, i staré duby zvracet.
Na svoje tětivy již střelci kladli střely.
Pak ztichli, aby krok potvory uslyšeli
po listí uvadlém, až zráčí se lvu jíti;
psi dobře cvičení své zadrželi vytí,
šli mlčky před střelci, jen otvírali tlamy.
Sta žhavých pochodní v tmu šlehlo houštinami
a dlouhý jejich žeh a chvějný jejich jas
nad sněhu vývraty se větrem nočním třás.
Tak přesně řízena ta honba byla celá.
Skrz větve pralesa skrýš lva jak jícen zela,
jak hmota beztvárná ve stínech starých lesů,
však němá, zející a plna hrůzy, děsu
a plna snů o hon se nestarala ani.
Kouř aspoň vychází, kde krb v svém hárá plání,
zní zvony na poplach, když město obleženo.
Bez hnutí vojáci, vše stálo ohromeno,
tak na lva čekali ve spjatém těsně šiku,
ten na své kuši pěst, ten v svojí dlani píku,
klid vanul děsivý kol epické té skrýše.
Cos neznámého jen psi povídali tiše.
Děs, který ve stínu se chmurném zmlklý halí,
víc leká nežli bouř, jež rozpoutá se z dáli.
Však pro lva přišli sem, tož statečně zde stáli,
ač třásl jimi strach, to vidět, co si přáli.
Teď vzpjaty smolnice, trysk rudý ohně nach,
a sluje zející v tmách osvícen byl práh,
vzdech stromy projel, ty zde němí svědci byly,
a nyní celý šik, hlav tisíc, vpřed se chýlí,
v tom šelma vyšla ven, klid strašný v tváři zpupné.

* * *

A již viděli lva.
Vše bylo nedostupné,
jak scéna změněna, kol stromy růst se zdály,
a reci největší se třásli, ano báli.
Pak zazněl šumný svist, již v první řadě byli,
na královského lva v ráz střelci vystřelili.
Vír šípů drtil lva, leč poklidně stál on,
jak Ossa v bouři se nehne ni Pelion.
Jen svraštil svoji srst a klidný, vážný zas
těch šípů většinu si z hřívy zvolna střás.
Tvor jiný, kdyby jej déšť takých zasáh střel,
na prvním výstřelu by věru dosti měl,
neb v útěk by se dal. Krev zbarvila lvu hřbet,
však na voj díval se, krok neudělal zpět,
a v tomto okolí tak žas těch mužů kruh,
že ptal se, zdali to je potvora či bůh?
Psi němí krčili se pod oštěpů stráži.
V tom lev ten nádherný své sluje na zápraží,
v tom tichu močálů a hvozdů rozlehlých,
v té spící tišině svůj mohutný hlas zdvih,
řev spustil ohromný, z těch černých, velkých řevů,
jež více lekají než božství hlas v svém hněvu,
při nichž i spící hrom se vzbudí, děs ho jímá,
že ptá se v oblacích: „Kdo dole tak tam hřímá?“

Tím ukončeno vše. Již na útěk se dal
voj celý, mlhu tak odnáší vichr v dál.
Do světa uhlů čtyř se rozptýlili všicci
tím strašným zařváním, sprostí i náčelníci
neb nadlidského cos, na místě tomto zdálo
se utvářeti zde, co z hněvu kosmu vstalo,
a v cvalu, po čtyřech a v trysku, poskoku
vše zniklo, co lev řval: „Než tisíc otroků
víc zmůže volný lev, to vězte hvozdy tmavy!“

* * *

Řev mají potvory a sopky proudy lávy,
a výbuch takový, jenž k nebi tryskne v hřmění
zas brzy postačí ku jejich utišení;
ba lvi jsou klidnější než bozi, v dávném čase,
když světem Olymp vlád v své moci a v svém jase,
děl Herkul: „Kdybychom ku svoji kratochvíli
tak jednou pro vždycky lvy všecky poškrtili.“
Lvi odpověděli. „Herkula ušetřeme!“
Však lev náš soumraku byl syn, a v zlosti němé
dál zůstal pochmurný, byl z těch, jež hněv dál stíní
a kteří uklidnit se, jsou tvrdošíjní, líní,
byl z těch, jež příšerný hněv dlouho ovládá.
A zvíře spáti chce, když slunce zapadá,
on s plazivými psy nic neměl společné.
Však zaskočen být lstí, přec bylo zbytečné!
Tak urážeti hvozd, lva v hloubi srdce bolí.
I vystoup na horu, se vztyčil na vrcholy,
a začal řváti zas ve prostor beze hrází,
jak svoje obilí rozsévač v dálku hází,
řev protahoval, král až v městě svém jej slyšel.
„Ty králi, zbaběle mne obléhat jsi přišel.
Já neublížil, věř, ni za mák tvému děcku,
však dím ti přes prostor a řeč svou splním všecku,
že zítra ráno hned do města přijdu hbitě,
jak zora zaplane, přinesu živé dítě,
před tvými lokaji a celým dvorem tvým,
v tvém vlastním paláci že syna tvého sním!“

Noc přešla. V travinách dál tekla zřídla v šeře,
a mraky bloudily dál nebem ve nádheře.

A z rána druhý den se toto v městě stalo:

Poušť náhlá v ruchu všem, vše pobíhalo, řvalo,
a vklouzlo v domy své, děs chyt vše příšerný,
neb ulicemi sám lev kráčel nádherný.

Zpěv IV.

Zora

Po sklepích rozptýlil se poděšený lid.
Ni muže na valech a na ulicích zřít,
a brány dokořán po celém městě stály,
neb tyto šelmy jsou jak bozi, děs je halí
a divná příšernost, že každý prchne spíše.
Jak chmurná hradiště jsou valné jejich skrýše
a skoro rouhavé a hloupé zdá se býti,
když na potulkách jsou, jim cestu zastaviti.
K paláci, s kopulí jenž zlatou k nebi čněl,
lev krokem pomalým a zamyšlený šel,
šíp mnohý v srsti se mu od včerejška třese,
tak rány toporů též kůra dobře snese,
však strom nezajde tím. Tak zamyšlen a němý
ni střelce neviděl, dál kráčel ulicemi,
lid za okny se třás, jej nechal jít, kam chtěl,
lev kráčel pokojně a v tlamě svojí měl
princátko omdlelé. — Ó děsné, chmurné ráno!
Je také princátko člověkem malým? Ano!
Ve tmách kdes po tichu štkal nad ním soucit: svatý,
a mezi zuby lva, jenž kráčel chundelatý,
bled hošík visel mu ve tlamě z každé strany,
byl omdlel, posavad na těle neměl rány.
Tak s tlamou zacpanou lev musil dál se bráti,
a to jej hlodalo, že nemoh z hloubi řváti,
to šelmě nudou jest. Klid jeho děsný byl,
že v očích plameny mu větší rozsvítil.
A nikde ve oknech, ve dveřích ani luku,
snad každý myslil si, že nejistou má ruku,
jež míříc na šelmu ne dosti ostražitě
by chybila se lva a mohla zabít dítě.

* * *

Jak slíbil přes prostor, lev městem kráčel dál,
neb jako žalářem on městem probíhal;
šel přímo k paláci, děs lidský nechtěl zřít,
jen hledal někoho, jejž možno oslovit;
i brána dokořán jak třtina větrem hnána
se chvěla. — Ticho kol ni sluhy tu, ni pána.

* * *

Pro syna v zármutku ač byl pak rovněž král,
žít chtěl jak ostatní a skryl se, neb se bál,
a myslil, nutný jest ku poddaných svých štěstí.
Nechť šelma divoká, upřímná také jesti,
a nemá ráda strach; lev zahanben se cítil,
tím, že tak velký jest, kde člověk v prach se řítil,
řek v noci, duší lvů je noc, „já sním to dítě,
neb otec bídák jest!“ Nádvoří prošel hbitě
pak bloudil chodbami a pod zlatými stropy
zřel trůn, však prázdný byl, po nikom nikde stopy,
zřel jizby v zelené a v žluté barvě plály
a v nachu, židle však ty ve všech prázdné stály
ze sálu do sálu vše bylo skvostů plné.
Lev hledal ku žrádlu si místo pohodlné,
neh hlad měl najednou lev zastavil se rovně
v své cestě.
U parku, jenž v květu, ve alkovně
tvor útlý, maličký v peřinách ležel hebce,
byl ve všech útěku opuštěn ve kolébce,
byl ukolébán snem a slunce ve záplavě,
jež loubím kmitalo teď probudil se právě.
To malá dceruška, to krále druhé dítě,
zde nahá ležela a začla okamžitě
si v tichu zpívati, jak u dětí zvyk bývá,
neb když vše zmlkne kol, dál dítě ještě zpívá.

Ten hlásek čarovný, svěžejší než jest lyra,
ten ret, jenž s úsměvem se pouze otevírá,
ten anděl v peřinkách a v hračkách snící tiše,
jak v hnízdě pro ptáka, v jesličkách pro Ježíše,
ty modré oči dvě tak jasem rajským vlahé,
ten krček, nožka ta, to bříško — všecko nahé,
ta výheň bělosti, v níž nenašel bys chmuru,
ten paprsk v podjaří, ten úsměv na azuru,
ta nebes lilie na šeré zemi zkvetlá,
to dítě zářilo víc nežli zora světlá:
to všecko viděl lev, to kouzlo, něhu, jas
jak vstoupil v alkovnu, kde každý trám se třás.
Nad stůl, jenž hraček pln, do pestrého jich davu
lev vztyčil pojednou příšernou svoji hlavu,
leb děsné potvory a přísnou hlavu krále,
tím hroznější že lup svůj držel v tlamě stále.
Tu dítě vykřiklo: „Můj bratře, bratře milý!“
se vzpjalo v postýlce, trs růží v světle bílý,
jež v zlato tkalo ji a teplým svitem hřálo,
na obra pralesů se klidně zadívalo;
i Tyfon, Briareus by couvli v pohled ten.
Kdož ví v těch hlavičkách co děje se to jen?
Nad kraj své postýlky tu vztyčila se bílá
a růžným prstíkem té šelmě pohrozila.
A tu do kolébky v hedvábu krajek sítě
lev hocha položil k ní vedle ostražitě,
jak matka sklání se, tak měkce složil jej,
řka: „Zde máš bratříčka, na, jen se nehněvej!“

* * *

[1] 24. listopadu 1867.

Včera byli pověšeni v Manchestru tři feniové Lardin, Alten a Gould. V. H.

Jaroslav Vrchlický

Nové překlady z Victora Huga

Edice Odborná literatura

Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 22. 11. 2017

ISBN 978-80-7587-376-7 (epub)

ISBN 978-80-7587-377-4 (pdf)

ISBN 978-80-7587-378-1 (prc)

ISBN 978-80-7587-379-8 (html)