Střechy

A tak jsem přijel do města, a to pouze s vědomím, že jsem tu jen na nějakou dobu a že zase odjedu. Něco jako turista. Co mě k této cestě přimělo? Možná mi nějaká žena řekla, že bychom se teď nějakou dobu neměli vídat, že když budeme každý sám, prospěje nám to. Ale možná žádná taková žena nebyla, a pokud ano, nehraje to roli. Možná mi ten, co mě platil, řekl, že bych si měl vzít volno, možná jsem si to volno vzal sám. To je jedno. O to přece nejde.

Ale bylo léto, začínal červenec.

Tohle město bylo ze tří stran obklopeno hradbami, o něž se kdysi polámalo mnoho mečů, štítů a kopí, což však já už nezažil, a z jihu ho chránilo moře. Na hradby se nyní zvnějšku tiskly domy, které už se dovnitř nevešly, takže to místy vypadalo, jako by je chtěly z toho zklamání povalit. Některé, ty menší, hladově šplhaly po úbočí hradeb, hlavy zvrácené dozadu a křečovitě se snažící výškou hradbám vyrovnat. Větší budovy pak stály u hradeb trochu s odstupem a pohrdlivě si je měřily s trochou zášti za to, že nikdy nebudou tak staré a důstojné. Tak na ně alespoň vrhaly povýšeně stín, pokud jim to světlo dne dovolilo. A od doby, kdy jsem tu byl naposledy, ta zástavba zhoustla natolik, že v některých místech už hradby nebyly vidět vůbec a daly se jen vytušit. Když jsem okolo nich procházel s kufrem v ruce, nevypadaly však, že by se tím nějak trápily. Stále stejně hrdé jako dřív, okolních domů si ani nevšímaly. Snad žily s vědomím, že ony jsou jediným pravým kabátem města a že ten nelze jen tak jednoduše vysvléct.

Když jsem vystoupil z autobusu, zdály se mi fasády domů natřené jedinou bledou barvou, ve které se však mísily všechny možné odstíny této bledosti. Od moře foukal mírný větřík a přinášel s sebou i trochu hluku z ulic. Nic konkrétního, nic kvůli čemu bych se měl zastavit, kufr položit na zem a bez hnutí poslouchat.

Jak se město jmenovalo, to slovo, co mu dávalo pro lidi zvenku tvář, jsem zapomněl. Pro mě jiné město nebylo. Jeho jméno jsem jen přijal, protože jsem se tu narodil, a více se o to nestaral. Jméno také není a nebylo důležité, neříká se v něm nic o tom, jak dlouhé jsou zde dny, jak vysoké domy, zda se na vás lidé na ulici usmívají či jaké je tu počasí na podzim. Vzpomínám si, mohlo mi být asi tak deset let, že pokaždé, když jsem procházel kolem hlavní silnice, kde byla cedule se jménem města, na jehož území se vstupovalo tím, že tu ceduli člověk nechal za zády, hodil jsem po ní kámen ve snaze zasáhnout předem zvolené písmeno.

Trefuje-li se terč, pamatuje si snad házející, zda byly na terči nějaké číslice, a pokud ano, tak jaké měly křivky, jakým typem písma byly vyvedeny? Nebo se jen snaží zasáhnout střed terče nehledě na to, jak je značen, a pak se ještě nějakou dobu chlubí, že opravdu trefil střed? Do jakého políčka se zabodla jeho šipka, si těžko bude házející pamatovat. Buď svým zásahem zvítězil, nebo zůstal mezi poraženými. Kdyby to jméno a s ním i celé město jednou ze dne na den jednoduše zmizelo z mapy, nikdo už by se po něm více neptal a zbyl by jen nejasný pocit, že tu cosi někde bylo, jen si na to vzpomenout.

Ve městě je také přístav, na nějž už časem zbytek světa stihl zapomenout, neboť byl moc malý na to, aby hrál nějakou významnější roli v námořní dopravě. Byl alespoň hodně starý, vlastně by se dalo říct, ač by to dnes málokoho mohlo napadnout, že tohle město vzniklo původně jako přístavní.

A ačkoliv není nijak zvlášť rozlehlé, nedá se říct, že by si tu každý s každým na potkání třásl vřele rukou a lidé se na ulici zdravili jmény ne proto, že jsou nejlepší přátelé, ale že je jich ve městě tak málo a přátelé být musejí. Ale i tací by se tu našli, co mohli zaklepat na jakékoliv dveře a byli by přijati vřele a osloveni jménem. Jsem zvědavý, co se od té doby změnilo.

Já a můj bratr Jáchym jsme kromě posledních asi deseti let žili jen zde, dvě desetiletí bez přerušení. Oba jsme chodili do stejné základní školy a potom další čtyři roky na stejné gymnázium. Bratr je o rok mladší a z našeho města odešel dříve, nedlouho potom, co dokončil střední školu. Rodiče se stěhovali chvilku po něm, oba dva za prací a spolu.

„Ty tady chceš zůstat? Co tu budeš sám dělat?“

Jáchym šel na univerzitu, ačkoliv se mi nikdy předtím nezmínil o tom, že to má v plánu. Za měsíc mi napsal dopis, že studium je náročné, ale že ho baví, a ať všechny pozdravuji. Jenže už nebylo koho. Po dokončení vysoké školy se nejspíš stal lékařem a v hlavním městě již zůstal. Ráno vstává a jde do nemocnice, večer se vrací domů, celý den uzdravuje lidi. Jako otec. Nikdy jsem tomu neuvěřil. Žije beze mne a já ho taky ztratil z dohledu.

Jáchym měl kudrnaté vlasy dlouhé k uším a pořád někde usínal. Seděli jsme třeba s kamarády na molu, jeho si chvilku nikdo nevšímal a on hned dělal, že poslouchá probíhající hovor, zkřížil ruce na prsou a za moment již spal. Bylo mu jedno, co se děje okolo, a když mu někdo vyčetl, byť jen v žertu, že takhle je to s ním pořád a že si z jeho strany nikdy neužijeme žádnou legraci, odpověděl jen, co že je komu do toho. „Když vám to tak vadí… Já za to nemůžu, že jsem unavenej! Když mě pořád všude taháte sebou…“ Na takovéto výtky reagoval vždy trochu podrážděně, přestože se to například jen z gest poznat nedalo. Mluvil stejně klidně a potichu, jako když třeba prosil matku u snídaně, aby mu nalila čaj. Nerozčiloval se, nemával kolem sebe divoce rukama. Já jsem věděl, jak mu to vadí, a jeho klid mu záviděl. Chtěl jsem se ho zeptat, jak to dělá, jak to, že na sobě nedává nic znát, ale neudělal jsem to. Raději jsem na to zkoušel přijít sám.

Jáchym si taky přál, aby mu nikdo nepomáhal, když třeba usnul někde venku na ulici. Seděl jsem s ním potom na chodníku, on měl jako obvykle ruce zkřížené na prsou, bradu opřenou o hruď a vlasy mu zakrývaly tvář. Někdy jsem si sedl vedle něho a čekal, až se probudí, abychom šli domů společně. Rodiče náš život moc nekomentovali, ale věděl jsem, že jsou radši, když jsme někde spolu.

Když jsem se tedy občas posadil vedle něho na chodník, opřel jsem se o jeho rameno, a pak si zase trochu poodsedl do strany, takže se Jáchymovo spící tělo po mém trochu svezlo a já nesl jeho váhu. Muselo mu to být příjemnější než ležet na dlažbě. S jeho hlavou na rameni jsem pak naslouchal nočním ulicím a loučil se s kamarády, kteří okolo nás odcházeli domů.

Marie si z něj dělala legraci, že kdyby nám střechy padaly na hlavu, on to zaspí… A pak mě od sebe odstrkoval, když jsme šli nočními ulicemi domů, trochu vrávoravě se potácel a v tom tichu mohl každou chvíli spadnout ke straně a s omítkou za nehty se sesunout podél zdi. Někdy ten moment natahoval celou cestu, až se pak konečně alespoň opřel o lampu u domu, ve kterém jsme bydleli, když jsem já odemykal vchodové dveře. Občas zase nechal své tělo jen tak, aby ho chvíli podpírala zeď nějakého jiného domu, a když jsme došli na jeho roh, zhoupl se v pase, aby se narovnal, a pokračovali jsme dál. Zdálo se mi, že do toho pohybu musel vložit veškerou svou sílu, zvláště když chodil s rukama v kapsách, on však ani tehdy na sobě nedal znát pražádnou námahu a dělal, že to bylo jen nepatrné pokývnutí hlavou, jímž by zdravil na ulici kolemjdoucího, jehož odněkud od vidění zná.

Což také dělal často a mě to nutilo přemýšlet, co dělá, když nejsme spolu, a jestli se také vídá s jinými lidmi, s někým, koho třeba neznám, protože jak by jinak mohl takhle každého zdravit?

Časem jsem se tím však přestal zaobírat, stejně jsem na nic nepřišel. A on mi sám nikdy neřekl, odkud všechny ty lidi zná.

Většinou jsem poznal, jestli můj o rok mladší bratr Jáchym usne či nikoliv podle toho, jak se choval. Vždy to mělo stejný průběh a mě překvapovalo, nebo jsem si alespoň myslel, že to tak je, že si toho nikdo jiný za tu dobu nevšiml. O něco se opřel, přestal se zapojovat do hovoru, ruce překřížil na prsou a pomalu zavíral oči. Vůbec se nenamáhal, aby předstíral, že poslouchá, a protože byl zticha, a tedy mimo pozornost ostatních, prostě usnul. Tehdy si z něj nikdo nedělal legraci, nikdo ho nepopichoval, Marie se spiklenecky usmívala. Tohle se stávalo většinou v létě, kdy jsou dny delší a noci horké a někdy i bílé. On spal, já byl vzhůru. Bylo hezké v tomhle městě vyrůstat.

Nejraději jsem měl kašny, byly zde tři a všechny stejné a stejně černozeleně omšelé, což bylo víc než dost na tak malý prostor. Jedna před kostelem, druhá hned za hlavní bránou a poslední pak dole u mola v přístavu, ve kterém však moc lodí nekotvilo. Ale to půlkruhové náměstí s kašnou se mi zde líbilo. Na jedné straně domy, na druhé moře. V létě, kdy slunce rozpalovalo dlažbu a vzduch byl tak horký, že se horizont rozmazával, navíc příjemně studily do zad. Nevýhodou kašen naopak bylo to, že pod nimi jsme byli s Jáchymem zase až moc na očích a ničím nechráněni, protože všechny kašny stály uprostřed náměstí. Ne všemi jsem chtěl být viděn. Jáchymovi to bylo jedno, říkal, že je to pohodlné všude a proč by ho mělo něco chránit. A před čím taky.

Ideální byly chodníky, hezky u zdi, a když nebyly v nejbližším okolí lampy, zdálky mohl kolemjdoucí vidět dvě siluety, dva stíny, jeden pevně vzpřímený a ten druhý trochu vychýlený ze své osy a pevně prolnutý s tím vyšším. Tedy ten, kdo se dovtípil, že je to spící Jáchym, a mnoho lidí to vědělo, musel bezpečně poznat onen druhý stín.

Na mém bratrovi bylo všechno tiché. Mluvil tiše, smál se beze slov, jen pohybem rtů, a když se něčemu věnoval, dělal to taky potichu. Tedy tak, aby byl sám co nejméně vidět a vidět byl až teprve výsledek jeho práce. Každý jsme měli svůj pokoj, on mě do toho svého nepouštěl. Ale v mém pokoji byl zase balkon.

Slunce se usadilo na vrcholku nebe a žhnulo tak, že se jeho přesný tvar nedal rozpoznat, ani když jsem sebevíc mhouřil oči. Jeho záře se táhla od obzoru k obzoru a nenarušovala ho silueta jediného ptáka, několik jsem jich viděl letět nízko nad střechami, ale jinak unaveně posedávali na okapech a jen občas otáčeli hlavami a zatřepali křídly nebo se o to spíše jen s námahou pokusili.

Naobědval jsem se v restauraci, na kterou jsem si nevzpomínal, nejspíš tu dříve nebyla, interiér tomu nasvědčoval, sněhově bílé stěny, deska stolu bez jediné rýhy, a našel si ubytování ve dvoupatrovém hotelu na náměstí hned za původní hlavní branou města. V mém pokoji bylo jen to nejnutnější – postel, jedna skříň, stůl s židlí a umyvadlo. Toaleta a koupelna byly na chodbě. Vyhovovalo mi to po všech stránkách. Pokoj byl hned pod střechou a z balkonu bych viděl ven z města, tedy na sever, kdyby ostatní domy nebyly vyšší než hotel a terén města se terasovitě nesvažoval k moři. Z moře město muselo připomínat pestrobarevné schody.

Když pršelo, celé město se slévalo do přístavu, jako by se chtělo schovat, ve strachu běželo hledat útěchu, jako by mělo touhu najednou být někde spolu pohromadě, seběhnout z kopců a přikrčit se na tom prostranství, malém náměstí u mola. Párkrát se i stalo, že v těch přívalech vody na mokrých dlažebních kostkách někdo uklouzl a zranil se, ale mě to netrápilo, mě se to netýkalo a nedávalo mi to tedy důvod začít na počasí nadávat.

Voda se valila z kanálů, které se táhly pod celým městem, a byla teplá a kalná. Líbilo se mi to, občas jsem na mokré dlažbě ztratil rovnováhu a měl co dělat, abych si pořádně nenatloukl, ale vždy se mi podařilo možný pád nějak vybalancovat nebo ho alespoň zmírnit tím, že jsem se ve vzduchu přetočil a nepadl na záda, ale na bok. Že jsem byl mokrý od hlavy až k patě, jsem skoro ani nevnímal.

Měl jsem déšť dokonce i rád, protože se takhle město vylidnilo už přes den a bylo celé jenom naše. Matka se tvářila ustaraně, a když jsem byl starší, tak už jen kroutila hlavou, že jsem blázen, když chci schválně takhle nastydnout, a že jí to snad dělám naschvál. Bratr zůstával doma, on prý nemusí být taky u všeho, a já ať si dělám, co chci.

Dnes to nevypadalo, že by obloha zaplakala. Dnes bylo město bledé a jeho komíny taky, ani se z nich nekouřilo, pouze několik slabých proužků dýmu proti prázdné obloze. Město vyhaslých kamen, o které se nikdo nestaral a v nichž se netopilo, neboť nebyl nikdo, kdo by přiložil do ohně. Město bledé, město, kde lidé otevřeli dveře domů, vykročili z nich do rána a zpátky už se nevrátili. Slunce dál stálo nad městem a náměstí bylo ztichlé v tom odpoledni.

A můj pokoj v hotelu byl ideálním útočištěm pro někoho, kdo přijel jako turista.

V přístavu byl většinou klid, a proto jsem ho vyhledával už dříve, když jsem tu ještě bydlel. Mnoho lidí se tu nezastavovalo, většina jich jen prošla, a tak jedinými trvalými obyvateli mola a přilehlého náměstí s kašnou jsem byl já, moji kamarádi a racci. A právě racci byli jediná tvář, kterou jsem i po deseti letech poznal.

U mola nekotvily velké lodě a mě moře navíc nikdy nelákalo. Snad i proto, že zde nikde nebylo místo, kde by se dalo koupat, žádná pláž s pískem, kde by se na mě nalepila drobná zlatavá zrnka, a jak bych osychal, postupně by mi opadávala z nohou. Tak mi to popisovali ti, kteří někdy na takové pláži byli. Třeba Marie, ta o tom mluvila moc zajímavě, až jsem měl chuť se hned na místo, o němž vyprávěla, rozjet.

Ale protože se krom pozvolného sestupu v podobě přístavu okolo města z moře tyčily jen útesy, zůstával jsem raději ve městě. V přístavu do vody skoro nikdo nelezl, snad jenom Petr. A když Marie o písečném břehu vcházejícím do moře právě nemluvila, ani jsem si na něco takového nevzpomněl a nelitoval, že se v moři nevykoupu. Nikdy jsem nebyl a asi ani nebudu dobrý plavec. Ne že bych se zrovna utopil, ale ve vodě jsem pokaždé začal po krátké chvíli těžce dýchat a v mých pohybech nebyla žádná lehkost, na každé tempo jsem se hrozně nadřel a k tomu mi ani nepřišlo moc zábavné plavat někam na volné moře, pak si v náhodně vybraném místě říct, že už to asi stačilo, a otočit zase nazpátek. Nikdy jsem z toho také ani neměl nijak zvlášť dobrý pocit, z té zdánlivé volnosti, kdy byl prázdný prostor vyplněn jen vodou, v jejímž středu jsem byl zase já.

Ta rozlehlá vodní plocha mi přišla jako propast, kterou jsem letěl – nic nalevo, nic napravo, jen propast, která končí bůhví kde pode mnou, a nehraje žádnou roli, je-li dno v hloubce třiceti nebo jen pěti metrů.

Já to přeci nemůžu vědět, kde je dno, copak se o ně mohu vzepřít nebo se ho přidržet?

Žádný roh, za který bych mohl uskočit, stěny, od kterých bych se mohl odrazit a nabrat tak ještě větší sílu. Tady opravdu nezáleželo na tom, v jaké jsem právě výšce, dva metry pod hladinou znamená pro mě stejně jako metrů padesát. Žádné orientační body, měl jsem tedy raději město. Město bylo lepší než moře. Moře mi bylo k ničemu, dalo se v něm jenom plavat nebo jet na lodi, a to mi nestačilo.

Když mi bylo tak šestnáct let, letní noc, nebo lépe řečeno doba před rozedněním a svítáním, byla pevnější než skořápka ořechu. Budil jsem se obvykle dříve, než jsem musel, a trhavě se převaloval v posteli ve snaze usnout, což se mi dařilo tak napůl. Vzduch byl již horký a těžký, jako by vnitřek této skořápky byl skleník a dusil se pod náporem slunečních paprsků, které se ve snaze znovu a znovu proniknout do jejích útrob odrážejí zpět ke slunci, a i když se jim to nedaří, tak nepřestávají do skořápky tepat.

Pak se najednou přímo nade mnou skořápka odklopila tak, jako se odklápí kulovitá střecha hvězdárny, aby se oko dalekohledu mohlo zaměřit na noční oblohu, dovnitř se vedral den a jeho záře mě pokaždé na krátkou chvíli oslepila. Každé ráno jsem tomu musel znovu a znovu přivykat, a když jsem otevřel oči, spatřil jsem Jáchyma, Marii a ostatní kamarády.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem první večer usínal v čerstvě povlečené posteli ve svém hotelovém pokoji. Musel jsem se tomu v duchu usmát a snad se mi do úsměvu i trochu zkřivily rty, jak jsem tak ležel na zádech. Na stole ležela zatím neotevřená kniha. Už jsem ji měl dlouho, přesto ještě nebyl čas a chuť ji přečíst, a tak jsem si ji vzal s sebou sem do města. Mám přece dovolenou a o dovolené se čtou knihy. Do skříně jsem vybalil šaty, na umyvadlo položil kartáček na zuby a přes židli přehodil ručník. V hotelu pravděpodobně nebyli jiní hosté, na chodbě bylo úplné ticho, když jsem otevřel dveře a na chvilku se zaposlouchal. Venku ve městě bylo taky ticho, jen sem tam se ozvaly kroky lidí přecházejících náměstí. Když jsem tu žil dřív já, nebývalo tomu tak. Město chodilo spát později, touhle dobou by ještě divoce dupalo do dlažby tak, že bych ani nemohl usnout.

Na druhý den jsem vstal okolo desáté hodiny, dávno potom, co se skořápka noci rozloupla, a protože jsem na noc neotevřel okna, což, jak se ukázalo, byla chyba, v pokoji nebylo k nadechnutí. Rozhodl jsem se, že se dnes projdu po městě, a to jen proto, že mě nic jiného nenapadlo. Hned zkraje jsem si však přikázal vyhnout se ulici, v níž stál dům, ve kterém jsme kdysi, ano, už je to opravdu kdysi, bydleli. To si nechám zase na jindy. Něco jako turista. Ti se přece procházejí. Ve městě, jak jsem si mohl všimnout, se toho moc nezměnilo. Tam byl nově natřený dům, jinde obchod, který jsem nepamatoval, lidé mi již nebyli tak povědomí a já jim také ne. Nikdo se neotočil, nepozdravil mě pohledem. Od moře foukal vítr a to bylo příjemné, jinak by byl den suchý a pomalý.

Také budova školy byla nově omítnuta. Ne že by jí to přidalo na kráse. Chvilku jsem před ní i postál a přemýšlel o tom, jak se říká té světlé barvě, která je k vidění v tolika městech na každém rohu, aniž by však kdy někoho upoutala. Snad proto mi připadala nyní tak cizí.

To Jáchym, můj mladší bratr, nikdy neměl problémy s učením. Vzpomínám si, že vždy, když si vybral něco, čemu se pak se zájmem věnoval, dělal to potichu a jeho výsledky byly přesvědčivé. Já jsem nesdílel jeho neveřejné zájmy a sám se ani žádným podobným nevěnoval. Dával jsem raději pozor na Chmurnou… Ale teď jsem tu přece jen na výletě, tím se nebudu rozptylovat. Koneckonců, rozešli jsme se s ní smírně.

Bratr byl ve svém ročníku premiant z matematiky a i doma rád rýsoval. Tohle bylo taky jedno z mála témat, díky nimž si ze mě dělal legraci. Zvláště když jsem něčemu nerozuměl a on se nabízel, že mi to vysvětlí.

„A co ti na tom přijde nepochopitelného? Všechno to na sebe jenom logicky navazuje, musíš postupovat krok za krokem…“ Brzy jsem tu větu začal nenávidět.

Později, když odjel, vystudoval, myslím, architekturu a dnes pravděpodobně projektuje domy. Nevím. Nikdy by mě to nenapadlo. Myslel jsem, že je to jen nějaká momentální záliba v něčem, co mu právě jde, aby ho za to okolí chválilo a obdivovalo. Nějak ho pořád nemůžu pochopit.

Neobědval jsem, vstával později a v tomhle horku, kdy, ať jsem se nadřel sebevíc, mi vzduch protékal mezi prsty, jsem ani neměl hlad. Posadil jsem se na lavičku do stínu stromu na nábřeží, loupal si pomeranč a z kapsy jsem vytáhl nůž. Vždycky jsem ho nosil, dal mi ho otec. Nepamatuji si už přesně, kolik mi tenkrát bylo, ale je to již opravdu dlouho. Řekl mi, že čepel je z dobré oceli a že se musí brousit. Když byl malý, první věc, kterou si prý koupil za vlastní našetřené peníze, byl právě zavírací nůž podobný tomu, co mi dal. Dokonce tvrdil, že si někde přečetl, jak se nože brousí o kámen, a tak z chodníku vyndal uvolněnou dlažební kostku, a pak ji užíval jako brousku tím způsobem, že do ní nožem řezal. Takže brzy čepel úplně zničil.

Já jsem nůž od otce ostřil o kovovou nohu postele. Kamenem kov nerozrazíš, ale kovem kámen rozbiješ. Kov s kovem jsou silnější, než spojí-li se s kovem kámen. Časem jsem musel svoji postel přirazit bokem ke stěně, aby rýhy na jedné její noze nebyly vidět. Rodiče by mě za to určitě nepochválili.

Z okna svého dětského pokoje jsem viděl na rudé střechy domů a doutnající komíny, až jsem měl pocit, že je snad protější barák, o dvě patra nižší než ten náš, nějaká tajná továrna. Jáchym jen stál u okna a nechápavě kroutil hlavou, protože mu to přišlo normální. Když u nás byla na návštěvě Marie, s vážnou tváří mi řekla, že bych to měl pořádně vypátrat, a pak se jí obličej zase rozzářil úsměvem. S ní jsem si vždycky rozuměl.

Marie se narodila jinde, přistěhovala se však, když jí bylo dvanáct let. Byli jsme stejně staří. Na gymnáziu jsme chodili do stejné třídy a seděli spolu v lavici. Marie byla hodně veselá a málokdy jí něco dokázalo zkazit náladu. Pořád se smála, pokud si pamatuji. Chodila po ulici a mhouřila oči proti sluníčku. Vždycky jsem se na ni mohl spolehnout, a i když se držela trochu zpátky, nikdy nezkazila žádnou zábavu a proti Chmurné se vždy vrhala s vervou. Myslím, že neměla žádné sourozence a její rodiče jsem snad nikdy neviděl. Jáchyma měla také ráda a vždy, když usnul, ho přikryla kabátem, aby neprochladl. O mě se opíral, ona ho přikryla. Trávili jsme spolu hodně času.

Škoda jen, že čím více se blížil konec střední školy, tím méně jsme se vídali. Snad to bylo tím, že chodila častěji než jiní lidé do kina a já do kina nechodil skoro nikdy. Taky se doma hodně učila a několikrát odjela na pár dní do hlavního města. Tedy dost daleko odsud, od moře a hradeb. Ale tenkrát to bylo vůbec takové podivné období, hodně věcí se pokazilo. Tedy to Chmurná je… Ale jsem přeci na dovolené, nesmím na to myslet, každý turista odjíždí a já také odsud za nějakou dobu odjedu.

Když nejsem turista, pracuji s knihami. Vím, která kam patří a kdo jakou napsal. Máme na ně dlouhé regály z leskle hnědého dubového dřeva, na nějž se dost často uchytává prach, který já potom stírám. Taky o těch knížkách, co máme v regálech, hodně hovořím s lidmi. Marie ráda chodila do kina a ráda četla knížky. Ptal jsem se jí, jestli má nějaký systém v tom, jak si knížky, co bude číst, vybírá. Usmála se, tak jak to uměla právě jen ona, a odpověděla, že ne, že čte, co ji zrovna napadne. Já mám knížky taky rád.

„Na shledanou, přijďte zas!“ musím od devíti do šesti hodin říkat lidem. Každý den kromě soboty a neděle. Teď ale ležím v hotelu na posteli a ten hotel stojí uprostřed města, kde jsem se narodil. Regály jsou daleko.

Nedávno jsem dával do výlohy knihu, jejíž cena byla stejně vysoká jako částka, kterou na začátku každého měsíce platím nějakému člověku, jehož jsem nikdy neviděl, za pronájem bytu. Ta kniha byla mnohem větší než všechny ostatní a taky v ní bylo málo textu, zato však plno černobílých fotografií přes celou stránku. Byla těžká. Ptal jsem se pana vedoucího, o kom si myslí, že si takovouhle věc koupí, a proč ji dáváme do výlohy, když od ní máme na skladu jenom dva další výtisky. Odpověděl, že dřív nebo později se někdo určitě najde a že si ji koupí právě proto, že kniha má malý náklad. A právě kvůli tomu se nám vyplatí dát ji rovnou do výlohy.

On mi tyká, já jemu vykám. Je to můj nadřízený. Rodiče mi dali jméno Filip.

Po dvou dnech a nocích, které jsem strávil v hotelu, kde jsem se ubytoval, bylo město stále klidné, bledé, s bezbarvými střechami a vyhaslými komíny. Tak jiné než dřív pro někoho, kdo přece přijel jen jako turista. Večer jsem si vždy vzal dva prášky na spaní, s nimi je noc milostivá. Dvakrát zabraly, třetí den, který právě končil, nikoliv. Ještě jsem nebyl v ulici, kde stál náš dům. Možná, že tam vůbec nepůjdu. Stačí mi, že je hezké počasí, a mořský vzduch prý také prospívá zdraví. Pokud jsem potkal nějakého známého, tak jsem ho asi nepoznal, a popravdě řečeno jsem se o to ani nesnažil. Už tu nebydlím, nikdo tu nebydlí, jsem turista a mám dovolenou.

Ani Chmurná už tu asi není, napadlo mě, i když jsem věděl, že zrovna na ni bych myslet neměl. Nemohl jsem však usnout.

Vlastně si ani nevzpomenu, kdo ji viděl první, ale já to nebyl. Já jsem se o Chmurné od někoho doslechl, ale určitě jsem ji neviděl jako první. Kdoví, kolik jí bylo tenkrát let a kolik bylo let mně. Možná právě proto také nikdy neslézala ze střechy, už prostě byla pomalá, ale ona byla nahoře a my dole, ale ona byla sama a nás bylo víc, ale ona nikdy nespala a některým vadilo, že prší, ale my jsme byli rychlejší, ale i když jsem se snažil sebevíc, byl jsem občas slyšet, kočičí hlavy a ulice mě nikdy neschovaly tak, jako ji ukryly komíny, okapy, hromosvody, střechy.

Rychle jsem se posadil na posteli. Měly bouchnout dveře, mělo se zničehonic otevřít okno, ze stolu měla spadnout kniha, abych se lekl, ale nic z toho se nestalo, a já se přesto posadil na posteli. V uších mi hučelo a měl jsem žízeň.

Napil jsem se vody a chvilku se procházel po chodbě. Na zemi byl koberec, a tak mě nikdo nemohl slyšet. Jako když jdu za deště. Někde dole, nejspíš na recepci, hrála televize. Chvilku jsem uvažoval o tom, že bych se recepčního zeptal, jestli bych se na ni nemohl chvíli dívat s ním, že nemůžu spát, ale pak jsem si to rozmyslel a vrátil se do pokoje. To turisté nedělají, i když je těžké být cizincem ve vlastním městě.

Když jsem dosedal na postel, byl jsem už konečně unavený a několikrát i zívl. Postel byla měkká, stěny okolo mne bílé, bílá mě vzala do měkké náruče. Z posledních sil jsem se ještě stihl přikrýt dekou a můj den končil, odcházel z pokoje a přivíral za sebou potichu dveře. Pod stropem je měsíc, ale schválně není vidět, aby mě jeho bílé světlo nebudilo, a vzduch už se netřese jako v poledne, je naopak studený tak, že mám peřinu vytaženou až po ramena. Do mého pokoje nevedou žádné dveře ani okna, je v něm jen postel, půlnoční měsíc a já. Jáchym polyká prášky, aby neusínal, já zase kvůli tomu, abych spal. Jsem rád, že jsem přijel.

Můj pokoj v posledním patře hotelu na náměstí, nad ním jenom bledé střechy.

II.

Není jednoduché být turistou ve vlastním městě, ve kterém jsem se narodil a žil první dvě třetiny svého života. Po týdnu už jsem ho měl prošlé křížem krážem několikrát, a tak nebylo moc co dělat. Všechno, co jsem jako turista mohl vidět, jsem viděl. I tak jsem stále necítil, že je čas odjet.

Často jsem se vydával do přístavu. Ve městě, které mi bylo posledních deset let útočištěm, žádné moře nebylo. A i když mi tady ta vodní hladina kdysi dávno nic neříkala, teď mi bylo příjemné se na ni dívat. Moře po ránu nejisté a čekající, odpoledne rovné a průzračné jako skleněná tabule a trpělivě snášející den, večer pak uklidňující temnou modří, již nelze prohlédnout. A tak jsem ho vlastně měl i rád. Já na břehu, moře vedle, každý jen a jen sám a za sebe. Mám moře rád a budu ho mít rád, ale té slané vodě se raději vyhnu. Pak bude všechno v pořádku.

Na molu si skoro každý den hrála malá holčička. Měla zrzavé vlnité vlasy, jež jí splývaly přes uši a okolo tváří, a bylo jí jedenáct let, sama mi to řekla.

Oba dva jsme chodili každý den na stejné místo, a tak bylo asi logické, že jsme si jeden druhého všimli. Ona za mnou přišla jako první, aby se mě s bezelstností malé jedenáctileté holčičky zeptala, kdo jsem já, že mě nezná.

Představil jsem se jí stejným způsobem, jako se ona představila mně. Řekl jsem jí křestní jméno a kolik mi je let.

„Ty jsi tady poprvé,“ navázala hned. „Já totiž tady ve městě znám každého, a tebe vidím poprvé. Ty ses přistěhoval?“

Odpověděl jsem jí, že ne, že jsem jenom přijel na návštěvu. Chvilku čekala, jestli jí ještě prozradím cíl mé návštěvy, ale když jsem mlčel, zeptala se sama.

„Na návštěvu? A za kým jsi přijel na návštěvu?“

„To nevím, vlastně ani nevím za kým. Přijel jsem navštívit…“ Najednou mě nenapadlo nic, co bych jí na to odpověděl. Potřebuje ale někdo jako turista odpověď?

„Přijel jsem navštívit město,“ doplnil jsem.

Nesouhlasila se mnou: „To ale přece nejde. Vždycky musíš přijet za někým, když už jedeš na návštěvu.“

„Já jsem tady dřív bydlel, víš? Tak jsem se jen tak přijel podívat, jak to tady teď vypadá. Už jsem tu dlouho nebyl.“

„Aha. A proč už tu nebydlíš? Když jsi tady bydlel, tak tu určitě musíš mít nějaké kamarády. Jestli jo, tak je určitě budu znát. Já tady znám každého. A můj táta je navíc policista a ten zná taky všechny lidi ve městě. Nosí uniformu a má pistoli. Ale nestřílí z ní,“ chlubila se mi. Nevzpomínám si, že bych zde dřív někdy potkal policistu, a tak mě to překvapilo. Proč je tady najednou policista? Copak je ho tu potřeba? Holčička se na mě přitom celou dobu zespoda upřeně dívala, jako by si chtěla v mém obličeji přečíst odpověď. Tak jsem jí řekl, jak je to tedy s těmi kamarády: „Už ne, ona všechny kamarády vyhnala… Vlastně ne, odjeli,“ rychle jsem se opravil. Nemusím hned na potkání vyprávět, jak to bylo s Jáchymem a Marií. „Všichni moji kamarádi už odjeli, nikdo z nich tu dnes nebydlí.“

Počasí se v posledních dnech pozvolna měnilo, jako by si samo slunce vzpomnělo, kdo jsem já a že jsem se vrátil do města, a mělo z toho radost. Každým dnem bylo o něco tepleji, a kam jsem se jen podíval, nikde jsem nezahlédl jediný mrak. Moře na horizontu splývalo s oblohou, až z toho pohledu pálily oči. Co je ještě voda, a co už ne, se rozeznat nedalo, ale bylo to daleko, daleko od přístavu i všech domů, a tak jsem se tou hádankou nijak netrápil. Teplý vzduch byl všude, chvěl se nad kamennou dlažbou, nehybně visel mezi domy a zalézal do nich otevřenými okny a dveřmi.

Hodně času jsem trávil na náměstí a v přístavu, několikrát jsem se byl projít i v malém lesíku za městem. Vždy v něm rostly jen borovice s větvemi vysoko nad zemí, a proto jsme sem ani dřív s kamarády moc nechodili. Co si také počít se stromem, na který se nedá vylézt a který jen tak tupě stojí a od ostatních dřevěných sourozenců se dá rozeznat jen tehdy, když jsem vyryl něco nožem do kůry.

Borovice však od té doby notně prořídly, a to dokonce tak, že bylo z jednoho konce lesa vidět až na konec druhý.

Mělo to být naopak, více stromů a méně nových domů. Nová zástavba za hradbami města se mi hnusila, nepatřila sem a její domy byly mlčenlivé nejen ke mně, ale i mezi sebou navzájem. Po celé dlouhé dny jen beze slova stály vedle sebe. Mlčely i v noci a i v noci byly jedné barvy, jedné krve. Vlastně jim mohlo být jedno, je-li den či noc, neboť neznaly slunce, neznaly měsíce, znaly jenom sebe a možná některé z těch, kdo obývali jejich útroby.

Chodila Chmurná i po jejich střechách? Napadlo mě to jen náhodou, přímo uprostřed ulice. Nezastavil jsem se v chůzi, srdce mi nebušilo tak, že bych kvůli tomu neslyšel, jak se někde v ulici za někým přibouchly dveře od domu. Chmurná, chtěl jsem to jméno zašeptat, ale nakonec to neudělal. A vlastně proč taky? Přijel jsem na výlet, dovolenou, návštěvu nebo co to bylo, tak proč by mě jedno jméno mělo nějak rozrušit. Co jsem si to vlastně namlouval, když jsem zamykal dveře bytu, ve kterém bydlím? Ne tady v hotelu, dveře bytu, ve kterém bydlím už deset let.

Tyhle nové domy, domy, které jsem neznal, mi však až moc připomínaly ten, ve kterém bydlím dnes v jiném městě, ve městě, kde není moře. Zde jsem někým jako turistou, s Chmurnou se stejně nepotkáme, kdoví, zda ještě vůbec žije. Třeba ji někdo vyhnal. Byla by to ironie, dokonce jsem se tomu i škodolibě pousmál. Ale na tom, co dnes dělá Chmurná, už přece nezáleží.

Na nepřátele se má vzpomínat v dobrém, a když ne, tak na ně alespoň nezapomenout. Může jím být každý, proto v nich není rozdílu. Padne-li jeden, jeho místo může hned zastoupit další, a i kdyby mi protivník podal na znamení míru ruku a já jeho ruku umazanou vlastní krví přijal, je třeba nezapomenout. Nezapomenout a chyb, které jsem v boji učinil, se vyvarovat. Můj nepřítel je mým učitelem, proto na něho budu vzpomínat v dobrém. Ať už pobil sebevíce mužů, sebevíce vojáků z mé armády, ale i dětí a žen. Je rozdíl mezi mužem, který leží s kulkou v zádech neznámým obličejem k zemi, a jeho obličej, když do něj nohou kopnu, aby se otočil, je tváří kohokoliv, kdo pro mě nemá jméno, a nejlepším přítelem? Jaký je rozdíl mezi mrtvým bez tváře a beze jména a nejlepším přítelem, který dlouho krvácí a krvácí mi do náruče, sám si převazuje ránu, ačkoliv já i on dobře víme, že tím svůj konec jen oddaluje? Podle mě takový rozdíl není, oba skončí stejně. Jediné, co je může odlišit, je důvod, proč na ně vůbec nepřítel zamířil svou zbraní. Na Chmurnou je proto třeba vzpomínat, i když už je to dlouho, co jsme se potkali naposledy.

Ale jak to s ní tedy vlastně bylo?

Tím, že Chmurná Jáchyma a Marii vyhnala, vyzvala mě a já její výzvu přijal. Rodiče byli také pryč a nezůstal ani Petr. Jen my dva, já a ona. Já jediný jsem zbýval, bylo to tedy i logické. Jak je to dlouho? Už to bude deset let, myslím.

Tehdy jsem na ni celé tři měsíce čekal a stačilo jen malé pokývnutí hlavou, celou tu dobu jsem jí byl k dispozici. Když už to Chmurná nechala zajít tak daleko, že lidé, moji kamarádi, ti, co se jí postavili, kvůli ní jeden po druhém opouštěli město, měla mít tu odvahu rozhodnout to hned.

Jenže ona se za tu dobu ani jednou neukázala, ukryla se za ten nejzapadlejší komín, kde na ni nevidělo ani slunce, schovala se tam, kde snad nebylo ani město, protože to jsem já prolezl celé a nenašel ji. Zmizela, aniž by za sebou zanechala jedinou stopu.

Moc dobře si totiž tenkrát uvědomila, kdo je její protivník. Bála se a tři měsíce se choulila někde nahoře na střechách. Celou tu dobu jsem na ni čekal, den co den dole v ulicích, v přístavu, na náměstí u kašny, kde mi dříve na rameni usínal Jáchym, můj o rok mladší bratr, jenž musel kvůli Chmurné studovat medicínu nebo architekturu nebo něco jiného, sám ani nevím co. Měl zde zůstat se mnou, i když byl příliš slabý. Ochránil bych ho.

Po těch třech měsících mě přijeli navštívit rodiče. Chmurná nebyla statečný protivník, to si myslím dodnes.

Nejhůře mi bývalo vždy v létě o prázdninách, kdy hodně lidí odjíždělo z města pryč.

Jenom já a Chmurná. Kam já bych jezdil, jiná města jsem neznal, ani nikoho v nich, tak co bych tam dělal. Ani teď, když žiju ve městě, kde pracuji s knihami, na dovolené nejezdím. Tenhle výlet je výjimkou.

O prázdninách jsem se tedy rok co rok, jako by to bylo nějaké hloupé pravidlo, zastavil, protože prostě nebylo kam se pohnout. Marie byla pryč, Jáchym taky netrávil celé ty dva měsíce mezi červnem a zářím ve městě, všichni někam cestovali, aby se zase vrátili, ale ještě nejméně týden s vytřeštěnýma očima povídali, kde že to všude byli. Všichni byli najednou v transu z toho, že se ráno vzbudí a můžou si dělat, co chtějí. Jako by všichni zapomněli, že je tu Chmurná a ta přece takovou volnost nedovolí.

Já ale raději zůstal, než bych před ní někam zbaběle prchal, abych se pak zase vracel a tvářil se, že se nic nestalo. To ne, já mám svědomí čisté. Zůstával jsem tedy uprostřed města vydán jí napospas.

Mohl jsem se otočit doleva i doprava, udělat úkrok dozadu a stejně tak běžet dopředu pořád dál a dál, bylo by to však k ničemu, neboť nikde na dohled nebyl kámen, strom, o který bych se mohl opřít, za kterým bych si mohl ve stínu odpočinout.

Chmurná na tuhle dobu po celý rok čekala a trpělivě snášela svoje prohry, aby v prvních paprscích začínajícího července vše proměnila v jednu nekonečnou poušť. Rány, které jsme jí v předchozích měsících zasadili, se v teplých nocích rychle zhojily. Už nebyly žádné komíny, za nimiž by se musela schovávat před ozvěnou našich kroků, odrážejících se v úzkých uličkách přístavu a města mezi hradbami. Nikdo ji nezval, neměla na to žádné právo, ale červenec a srpen byla doba Chmurné, jak přichází pouští, jíž si k tomuto účelu sama, díky liknavosti ostatních, z města stvořila. Právě to byla Chmurná – mezi domy, v odlehlé uličce, kde by nás nikdo neslyšel, nebo klidně i na náměstí přede všemi, tam se mi bála postavit.

Když jsme byli ještě děti, mně bylo třeba dvanáct let a Jáchymovi jedenáct, tenkrát nás ještě Chmurná nebrala vážně, nebála se nás. Nestáli jsme jí ani za to, aby se alespoň otočila a výhružně na nás křikla. Nebyli jsme pro ni nepřítelem a zřejmě bylo pod její důstojnost nás vůbec vzít na vědomí. Naháněli jsme někoho, kdo měl delší nohy, a proto, i když nikam nepospíchala, vždy zmizela dřív, než jsme jí stihli něco provést. Ale zkoušeli jsme to dál a nevzdávali se. Já především, měl jsem trpělivost. To jsme ještě byly děti a z naší strany Chmurné nehrozilo žádné nebezpečí. To klidně připouštím. Dorostli jsme ji však a ona nás konečně na vědomí vzít musela. A o prázdninách pak přicházela její chvíle.

Nikdy se mi nepodívala do očí, vždy přicházela zezadu, slyšel jsem ji už zdaleka a přesto se neotočil, protože ona by stejně přeběhla tak, abych ji měl zase v zádech. Bála se mi postavit čelem, a tak byla Chmurná bičem, který jsem ani koutkem oka nezahlédl, a přesto mi rozdíral záda, bič vyšlehávající odnikud a přesto se krutě mstící.

Celé léto jsem tedy usínal a zase se probouzel na té rovině bez konce a vždy s novým škrábancem či modřinou od té mrchy ze střech a ani ve dne jí nedocházel dech, aby na chvilku zvolnila, aby si promnula zápěstí, napila vody nebo se jen na chvilku zadívala na racky nad mořem, než mě zase začne trestat. Já jsem však ani jednou nepoklesl v kolenou a nezakřičel bolestí. Byl jsem to já, na kom si vybíjela zlost za všechny. Dva měsíce dlouhý den bez slunce, dva měsíce dlouhá noc bez měsíce.

Jáchym, Marie, Petr… i rodiče pravidelně odjížděli. Jak tomu říkali oni, vzali si volno. Můj otec, který léčil lidi, ale na moje záda obvaz nikdy nepřiložil. Pro něj jsem nebyl pacient. Raději si vzal „volno“. Moje matka, která mě pokaždé přemlouvala, abych jel s nimi, a nikdy nedokázala pochopit, že já prostě odjet nemůžu, že musím zůstat.

Vždy jsem si ale říkal, že je to nakonec vlastně dobře, když jsem zůstal ve městě sám, je by Chmurná určitě zlomila. Mě ne, já jsem nikdy neutekl a neuteču. Ani teď. A jestli teď čekáš, že odjedu jako turista, je to ten největší omyl, jakého se můžeš, moje milá Chmurná, dopustit.

Teď už se nemusím vůbec na nikoho ohlížet, teď už tu není můj o rok mladší bratr Jáchym, pamatuješ si ho ještě, ne? To byl ten, co usínal. Teď už tu není Marie, od které mám na stole dopis, dostal jsem ho zrovna, jak jsem měl ten zápal plic, jaká náhoda, viď? Dopis, co mi do nemocnice přinesl Jáchym a ve kterém Marie píše, že odjíždí studovat na vysokou školu a nějakou dobu se neuvidíme. Musela jsi mě takhle odklidit z cesty, abys mohla na Marii, která je slabší. Moc dobře jsi věděla, že nikdo krom mě ji neubrání. A tak jsi mě poslala do nemocnice. Myslíš, že jsem to neprokoukl? Že opravdu odjela sama, že si jí ty nevyhnala? To si vážně myslíš? Jsi jenom Chmurná a mě jsi se vždycky bála. A bojíš se i teď a celé město to ví.

Slyšíš ty mě vůbec?

Stál jsem uprostřed ulice s hlavou zvrácenou k nebi a okolo mne kruh lidí. Jeden muž na mne mluvil a tahal mě za rukáv. Řekl jsem mu, že jsem v pořádku, a rychle odešel.

Asi jsem se nechal trochu unést vzpomínkami, ačkoliv jsem jen někdo jako turista. Ale právě jsem odcházel od domu, v němž jsme dvacet let bydleli.

Ano, sentiment. To se přece dá pochopit. To se může stát každému.

Chmurná věděla, že tváří v tvář mě neporazí. Věděla to i ten rok, co jsme s Marií oba dokončili střední školu. O tom, co budu dělat po prázdninách, jsem nepřemýšlel. Léto bylo mírné a uteklo rychle a klidně. Slunce bylo často nemocné, a tak střídavě leželo v mracích a střídavě svítilo, ačkoliv v plné síle se nám za ty dva měsíce neukázalo ani jednou. Přičítal jsem to jeho stálému churavění.

Marie se mi zdála klidnější než kdy předtím, před maturitou ji nebylo skoro vidět, ale když jsem jí říkal, že bychom neměli zapomínat na Chmurnou, protože určitě něco chystá, jenom mi odvětila, ať s tím dám pokoj. A přitom se na mě dívala, vůbec se nesmála a zdála se mi nějaká unavená. V dubnu a květnu několikrát dokonce odjela z města a teď, již po zkouškách, celá zářila. Ani u Jáchyma jsem moc nepochodil, jenom zamyšleně kýval hlavou a říkal, že bych se snad teď měl starat o všechno ostatní, jen ne o tuhle pitomost. Pitomost… a to byl teprve ve třetím ročníku, jemu se přece nic nedělo, nemusel pořád někomu odpovídat na otázky, co bude dál dělat, kam půjde studovat a podobně. Pořád to samé.

Snad jen Petr zůstával nadále ostražitý, souhlasil se mnou, že by Chmurná mohla využít nepozornosti ostatních. Vraštil čelo a říkal, že právě v téhle době nesmíme ve své aktivitě, jak to on sám nazýval, polevit. Jenže pak vždycky navrhl, že půjdeme skákat z mola do moře nebo něco podobného. Takže s ním jsem taky nemohl moc počítat. Ale jinak chodil všude se mnou, a jak sám říkal, Chmurnou z duše nenáviděl a bylo to prý bezva. Tomu jsem sice nerozuměl, ale přece jen byl o čtyři roky mladší. Podstatné bylo to, že když jsem se snažil najít Chmurnou, věděl jsem, že půjde se mnou. Jáchym mi někdy doma říkal, ať mu nemotám hlavu. Měl zvláštní smysl pro humor.

Chmurná se naštěstí moc neukazovala, a tak jsem na ni stačil sám. Tedy ne že bych jindy potřeboval pomoc někoho druhého, ale dívám-li se zrovna nalevo, jsem klidnější, když vím, že druhé oči pozorují, co se děje napravo. Že to však nešlo jinak, rozhodl jsem se pohlídat spánek ostatních v této době nepozornosti sám.

Nůž od otce jsem brousil každé ráno, ještě než jsem vylezl z postele. Nikdy nebylo na světě ostřejší břitvy a já skoro nevyndal ruku z kapsy, v níž jsem ho nosil. Byl jsem neustále ve střehu. Domů jsem se vracel okolo půlnoci, a pak jsem ještě dvě tři hodiny proseděl na balkoně ve svém pokoji. Nebyl sice moc velký, ale jedna židle se tam vešla. Vzhůru jsem byl již okolo sedmé. Občas jsem na chvilku usnul i přes den, ale jen když jsem věděl, že se Jáchym právě chystá ven. Kladl jsem mu na srdce, že teď to nechám chvíli na něm, ale kdyby se něco dělo, tak ať mi dá okamžitě vědět. Ťukal si jako malé dítě na čelo a ptal se, jestli taky nechci k Vánocům pod stromeček autodráhu. Jinak se zavíral v pokoji a s nikým se moc nestýkal.

Když se slunce hodně roznemohlo, občas zapršelo. Déšť přišel i jednou v noci, kdy jsem hlídal na balkoně. Čekal jsem, kdyby se náhodou nocí mihl stín černého dlouhého pláště, Chmurná. Blížil se konec srpna a já usnul. Byla to chyba, moje chyba a chyby Chmurná trestala. Nikdy předtím se neodvážila na střechu domu, ve kterém jsme bydleli. Teď to udělala, přemluvila mraky a zavolala vítr ze severu a já byl ve chvíli promoklý až na kost. Vzbudil jsem se v náručí otce, který mě táhl dovnitř do pokoje, ale neprocitl jsem úplně. Chtělo se mi spát, věděl jsem, že nesmím, že mám dávat pozor, když se všichni ostatní starají jenom o sebe a před Chmurnou zavírají oči, jako by nebyla, ale tentokrát jsem si neporučil a na balkoně zavřel oči.

Matka proseděla celou noc u mé postele, Jáchym mi to později řekl. Bylo mi hrozné horko a nemohl jsem mluvit. Chtěl jsem svého o rok mladšího bratra varovat, chtěl jsem mu říct, ať si teď všichni dávají pozor a jsou zvláště opatrní, že Chmurná bude chtít určitě využít toho, že spím, že se jim omlouvám, jenom na chvíli zavřu oči, a pak zase budu hlídat. Tohle všechno jsem mu musel povědět, když jsem však otevřel ústa, nedokázal jsem vyslovit ani jednu jedinou hlásku. Můj otec, lékař, mi řekl, ať se nenamáhám a raději spím. Snažil jsem se ho požádat o tužku a papír, abych to mohl Jáchymovi napsat, on mi však místo toho píchl do ruky injekci a já opět upadl do bezesné noci.

Poprvé jsem si mohl prohlédnout městskou nemocnici zevnitř. Chmurná na mě z té střechy poštvala těžký zápal plic. Ležel v ní předtím i Petr, v městě mezi hradbami u moře jiná nebyla. Bílé pláště, bílé postele, bílé chodby, špinavé žluté zářivky na stropech.

Nejčastěji mě chodil navštěvovat otec, dvakrát denně. Byl také lékař, ale v jeho ordinaci jsem ležet nemohl, na to nebyla zařízená, ani dost veliká.

S ostatními doktory z nemocnice se znal, neboť i on tu kdysi pracoval, a tak hovořil více s nimi než se mnou. Ptal se jich na můj stav, ne na to jak mi je a jak se cítím. A že mi bylo celkem dobře, jen jsem se cítil hrozně slabý. I krátká cesta po chodbě mě unavila tak, že jsem pak jenom ležel a těžce oddychoval. Chmurná mi tam na balkoně ochromila všechny svaly.

Matka mě navštěvovala každý den k večeru. Několikrát přišel i Jáchym, jenže když jsem se rozpovídal o Chmurné, začal si najednou prohlížet pokoj, jako by ho vůbec nezajímalo, co říkám, a jednou si rovnou došel pro bundu k věšáku s tím, že už snad raději půjde. Přerušil mě uprostřed věty.

O týden později se na mě dokonce rozkřikl, ať už jednou provždy nechám těch nesmyslů, a co ještě chci, aby se stalo, abych už se konečně probral a uvědomil si, kolik mi je let a co dělám. A že zrovna tady bych si to měl uvědomit. Na tuhle větu položil hlavní důraz. Pochopil jsem, že má na mysli Petra.

Viděl jsem Jáchyma v takovém stavu poprvé a mrzelo mě to. Můj o rok mladší bratr se bál a bál se mi to dokonce i říct. Měl strach z Chmurné. Nechtěl o ní mluvit, raději mlčel, než aby ho slyšela. Nikdo nechtěl mluvit o Chmurné, takovou z ní měli hrůzu.

Když se potom ztišil, tvářil se ustaraně. Skoro jako otec, když si prohlížel tabulku, jíž jsem měl zavěšenou u postele a do níž se každý den zaznamenával můj stav. Tedy to, jak si doktoři mysleli, že mi je. Pak mi Jáchym tichým hlasem říkal, že by si přál, abych na Chmurnou na chvilku zapomněl. Že teď od ní bude určitě na nějakou dobu pokoj, tak ať si s tím nelámu hlavu a raději se pořádně uzdravím. Mluvil na mě dlouho, snad tak dlouho jako nikdy předtím.

Marii jsem viděl jednou, přišla hned druhý den mého pobytu v nemocnici.

Vyprávěl jsem jí, co mi Chmurná udělala, a když jsem se ji snažil varovat jako předtím Jáchyma, všiml jsem si, že jí po tváři tečou dvě slzy. „Nepřeháníš to?“ zeptala se mě.

„Co?“

„Chmurnou, nebo jak jí říkáš, přece!“

„Přehání to snad ona, ne?“

O týden později mi Jáchym přinesl dopis. Marie odjela do hlavního města studovat vysokou školu. Jakou, to si nepamatuji a je to jedno. Ať prý na sebe dávám pozor, a že mě hrozně ráda zase uvidí, až se dám do pořádku. Pod tím byla připsaná adresa a telefonní číslo. Marii už jsem pak nikdy víc neviděl, a co dělá dnes, nevím. I ji Chmurná vyhnala z našeho města pryč a byla to moje chyba. Bylo mi Marie líto, bylo mi to hrozně líto. Měl jsem s Chmurnou už dávno zatočit.

Mezi mořem a hradbami jsme tedy zůstali tři. Já, můj o rok mladší bratr Jáchym a Chmurná. Když jsem večer usínal, slibem, kvůli kterému jsem nemusel pohnout rty a nikdo ho neslyšel, ale který mi pak stále zněl v uších, jsem se konečně rozhodl, že musím Chmurnou zabít. Nic jiného nestačí.

Byl konec léta, před těmi deseti lety, a tři měsíce od doby, kdy se Jáchym a oba moji rodiče odstěhovali. Prý za prací a můj o rok mladší bratr za studiem. Tak mi to alespoň řekli. Nikdo nepřiznal, že důvodem jejich odchodu byla Chmurná. Ani Jáchym, můj o rok mladší bratr. Ale asi se za to styděli a já jsem to i matce řekl, když mě poprvé přijeli navštívit, aby se podívali, jak se mi samotnému daří. Řekl jsem jí, že nejsou jediní, koho Chmurná vyštvala, a že přede mnou se přece přetvařovat nemusí. Taky jsem jí slíbil, že už to nebude dlouho trvat a budou se moci vrátit. Překvapeně se mně dívala, uměla se opravdu dobře přetvařovat.

Rodiče spolu celý večer mluvili v kuchyni, poprosili mě, abych je nerušil, a tak jsem na balkoně čekal, zda se objeví Chmurná. O čem si povídali, nevím. Matka však jen seděla u stolu, hlavu opřenou o obě ruce, takže když mluvila, nebylo jí rozumět. Otec oproti ní neustále přecházel po místnosti a někomu telefonoval, obsah těch rozhovorů jsem ale také nepochytil. Nezajímalo mě to. Podle mě přemlouval matku, aby se vrátili, ta se však pořád bála. Komu byly určené ty telefonáty, nevím. Snad Jáchymovi, aby také řekl, co si o tom myslí.

Na druhý den za otcem přišel jeho kamarád, nebo mi ho alespoň tak představil. Hrál mu úsměv na rtech a chtěl si se mnou povídat o Chmurné. Tak jsem mu vysvětlil, jak se věci mají a že jestli to takhle půjde dál, brzy nad městem zavře svůj kabát, ale to už bude stejně jedno, protože město bude prázdné a zůstane jen Chmurná, domy a ulice.

Rodiče zůstali ve městě asi týden a otcův přítel za mnou docházel každý den, aby si se mnou povídal o Chmurné. Jeho zájem mě překvapil, ale nemohl jsem přece být jediný, kdo měl na Chmurnou spadeno. Pokud tedy nepočítám Jáchyma a ostatní kamarády.

Ten den, co se měli rodiče vrátit zpátky za Jáchymem, mě otec poprosil, jestli bych s ním a s matkou nejel na výlet. Neměl jsem z toho zrovna radost, protože to znamenalo vzdálit se z města, ale neprotestoval jsem.

Po hodině jízdy otec zastavil před rozlehlou nízkou budovou, která byla oplocena vysokým pletivem a o níž řekl, že to byl kdysi klášter. Přivítat nás přišel jeho kamarád, ten samý muž, co si se mnou v předchozích dnech povídal o té ze střech.

S otcem mi oznámili, že bych v tom bývalém klášteře měl na čas zůstat a odpočinout si. Odpočinout si od Chmurné, jak ten usměvavý muž dodal. Matka plakala a schovávala se za otce, abych to neviděl. Pak za mnou každý víkend jezdili a ptali se, jak se mám. A otec ještě u svého přítele zjišťoval můj „stav“.

V bývalém klášteře jsem odpočíval čtyři měsíce nebo tak nějak dlouho. O Chmurné jsem tam moc nemluvil a snažil se vždy otočit řeč na nějaké jiné téma. Bylo jasné, že než aby se mi postavila tváří v tvář, poslala mě sem, protože otcův kamarád se na Chmurnou pořád jen vyptával, místo aby sám řekl, co udělala jemu. Jak jsem se v něm zpočátku spletl! Někdy se dokonce opakoval, aby zjistil, zda mu na stejnou otázku neodpovím pokaždé jinak. Bylo to hrozně únavné a postupem času už jsem mu začal jenom přitakávat na to, co řekl on. Navíc tam spolu se mnou byla spousta dalších divných lidí, někteří celé dny jen křičeli a váleli se po zemi, jiní naopak mlčeli a neslyšel jsem je nikdy vůbec promluvit. Dost jich taky povídalo úplné nesmysly a občas jim ani rozumět nebylo.

Nerad na to vzpomínám.

Když už otcův přítel usoudil, že jsem si od Chmurné dostatečně odpočinul, rodiče si pro mě přijeli. Seděl jsem na zadním sedadle otcova auta, vepředu vedle otce byla matka, a díval se z okna. Cestu do bývalého kláštera jsem si nepamatoval, a tak pro mě vše, co jsme míjeli, bylo v ten okamžik nové. Ale to, co jsem za oknem viděl, jsem zapomněl hned, jak jsem se zadíval na něco jiného. Dům u cesty zanikal při pohledu na strom, který stál vedle něj, a ten se v mžiku ztratil, když jsem očima přeskočil na ceduli s názvem vesnice, jíž jsme projížděli. A to jméno se mi smazalo z paměti hned, jak jsem třeba jenom zamrkal.

Uvnitř automobilu bylo dlouho ticho, dokonce ani matka se mě na nic neptala, a pak mi otec oznámil, že ve městě u moře, v jediném městě, které jsem znal, které bylo moje, naše, už nebydlíme. A myslel tím, že se to týká i mě. Nic jsem na to neřekl. Náš starý byt prodal a já teď budu bydlet s nimi. Věci mi prý už přestěhovali, všechny jsem je našel ve svém novém pokoji, nic nechybělo. Jen postel byla nová, s dřevěnými nohami.

Brzy jsem si našel práci a po roce se od rodičů odstěhoval na druhý konec města. Zda s nimi pořád bydlí Jáchym, nevím. Nevídám je. Telefon nemám a zvonek u dveří neposlouchám. Nelíbí se mi jeho zvuk. A kdyby mě tam teď někdo hledal, stejně by neuspěl. Jsem totiž ve městě, kde jsem se narodil a žil dvacet let.

Když nejsem něco jako turista, pracuji s knihami. Jmenuji se Filip.

Holčička mi prozradila, že až bude velká, bude zdejší starostkou. Pochyboval jsem, že by v jedenácti letech věděla, co to slovo vůbec znamená. Asi ho někdy zaslechla z úst otce, toho policisty, o němž se již zmiňovala, a zalíbilo se jí natolik, že jím odpovídá na dotazy všemožných tetiček a babiček, čím by jednou chtěla být. Pravděpodobně je pro ni starostka ekvivalentem královny nebo princezny, jen to nezní tak dětsky. A musel jsem uznat, že vlastně ani není daleko od pravdy. To jsem si nechal pro sebe a jenom ji pochválil, že je hezké mít takové ambice.

„A co vlastně celý den děláš?“ obrátila najednou téma hovoru na mě. Odpověděl jsem jí, že vlastně celkem nic. Procházím se, odpočívám, že prostě dělám to, co dělají i ostatní turisté. Vždyť jsem přece na dovolené. Je na tom snad něco divného?

„Ne, ale žádní turisti tu nikdy nejsou dýl jak tři dny. Máma říká, že tady toho moc k vidění stejně není. A mně se tu líbí.“

„To chápu, to mně taky.“

„A budeš tu zase někdy bydlet, když se ti tu líbí? Lidi přece bydlí tam, kde se jim to líbí.“ Holčička si jednou rukou stínila oči, aby se mi mohla dívat přímo do obličeje, a druhou pohupovala podél těla.

„To nebudu… Jsem přece na výletě. Na prázdninách.“

„A jak dlouho tu chceš ještě zůstat?“

„Nevím, možná že přece jen někoho hledám.“

„Ale ty jsi říkal, že tady nemáš žádné kamarády.“

„To není kamarád… Spíš známá.“

„A jak se jmenuje?“ nepřestávala se holčička ptát.

„Chmurná.“

„Tu neznám, ta tady nebydlí,“ řekla se samozřejmostí, která ani žádnou jinou možnost odpovědi nepřipouštěla.

Zkusil jsem jí lehce odmítnout: „Ale třeba ji jenom neznáš.“ Trvala však pevně na svém.

„Ne, ne, já tu znám všechny. Přece budu starostkou, to musím znát všechny, co tu bydlí. To je škoda, že nemáš kamarády. Já jich mám spoustu, možná někdy nějaký přivedu, ale teď musím jít na oběd,“ rozloučila se stejně rychle, jak rychle po celou dobu hovořila, a odešla. Ani jsem jí nestihl říct, že já mám kamarádů hodně, a to, že už tu jen dnes nikdo z nich nebydlí a že se s nimi nevídám, přece nic neznamená. Asi by to však bylo zbytečné, takhle bychom se pak mohli hádat až do večera, a stejně by to k ničemu nevedlo. Vždyť je jí jedenáct let. Jestli to Chmurná slyšela, musela se někde opřít o komín, aby smíchy nespadla dolů na ulici. I když tak bych alespoň věděl, kde právě je. Takhle mi nezbývalo než bezmocně sklopit hlavu tak, jak už to někdo jako turista může jen udělat.

Zimy jsou dlouhé a nepřívětivé. V zimě se Chmurná schovávala, a alespoň na čas dala pokoj, zalezlá někde nahoře mezi komíny, které ji hřejí. Když se odvážila zvednout hlavu a vykouknout, aby zjistila, co se ve městě děje, zahnali jsme ji nazpátek kameny.

Chmurná je zákeřná. Jednou, když to zkusila – pamatuji si, že s tou zprávou za mnou přiběhl Petr, a když jsem se ho ptal, jak vypadala, říkal jen, že to prostě popsat nejde, ale že nic ošklivějšího snad v životě neviděl – odpovědí k večerní obloze těžkých mraků vzlétla sprška kamenů. Jenže Chmurná se bránila a schválně hned rozbila okno v nejvyšším patře domu, na jehož střeše se právě schovávala, a sklo pak vysypala dolů na ulici. Naštěstí nikoho z nás nezranilo. V okně se okamžitě objevil nějaký muž a začal hrozně křičet. Chtěl jsem mu vše vysvětlit, Jáchym mě ale táhl pryč, že jsem se prý zbláznil. Nevím, jak to dokázal, ale najednou se v něm vzalo tolik síly, že jsem nebyl schopen mu odporovat, a za chvíli jsme už byli doma. Když se můj mladší bratr Jáchym v předsíni zouval, tvářil se, že vůbec nerozumí tomu, co mu právě říkám, a ptal se, co že jsem to tomu chlapovi chtěl vysvětlovat. A aniž by čekal na odpověď, šel hned spát. Pak s ním několik dní nebyla řeč, zůstával doma a nikam s námi nechodil. Dělával to dost často, když se mu něco nelíbilo.

Ale jinak se v zimě většinou nic nedělo, zima byla pro Chmurnou vysvobozením, kdy mohla znovu nasbírat síly. Ne že by si to někdo přál, ale taky s tím nešlo nic dělat. Zamrzlé okapy zábly do rukou, bílé chodníky podkluzovaly pod nohama, a když jsem se chtěl rozběhnout, bylo to, jako bych se o běh pokoušel někde v bazénu a stál při tom po pás ve vodě. Ztratila se lehkost. Jako rvačka dvou opilců, ve které se oba dva zúčastnění snaží svého soupeře nějak pevně chytit, ale i když na to vynakládají sebevětší soustředění a sílu, jenom se vrávoravě potácí a ruce jim stále znovu sklouzávají po těle soupeře směrem k zemi a stále ho nemůžou pořádně chytit. A proto v tom zápase nikdy není převaha na straně jednoho z bojovníků, neboť oba dva se perou spíše se sebou a svými momentálními možnostmi.

Jsem rád, že jsem si pro svůj výlet vybral léto a nepřijel třeba právě v zimě.

Holčičku přemohla zvědavost. Vídal jsem ji teď každý den, většinou v přístavu. „A kdo je to Chmurná?“

„Jedna zlá paní,“ zkusil jsem ji odbýt, což se mi však nepodařilo.

„A proč ji tedy chceš najít, když je zlá?“

„Udělala mi spoustu zlých věcí.“ Snažil jsem se mluvit tak, aby mi svými deseti nebo jedenácti lety rozuměla.

„Jaký?“

Přešel jsem to mlčením, holčička však svou otázku opakovala.

„Jaký? Dělej, řekni mi to!“ Nemohl jsem se rozhodnout, zdali to řekla jako výzvu nebo zda to byl spíš trucovitý vzdor, který stál za tím rozkazem.

Rukou jsem rozřízl krátký pruh vzduchu, abych jí naznačil, že konkrétní být opravdu nemusím, o to že přece vůbec nejde.

Zkusila mě poprosit. Poprosila mě podruhé. Pak se vztekala, že to není ode mě fér, jelikož ona mi řekne všechno, na co se jí zeptám, a já na oplátku jenom takhle mlčím. Bylo to celkem zábavné představení. A najednou holčička zničehonic zmlkla, podivuhodným způsobem, děti se přece nedají jen tak snadno odbýt, alespoň jsem si to myslel, v sobě potlačila touhu vymámit ze mě odpověď a klidným hlasem, jako by se před tím nic nestalo, řekla: „A co budeš dělat, až ji najdeš?“

Jak jsem jí odpověděl? Mlčel jsem, a to ne proto, abych ji dráždil, jako jsem to udělal předtím. Ale co jsem měl odpovědět? Neptala se dál, jen mě pozorovala a čekala a už dále nenaléhala. Opravdu jí bylo jen tolik, kolik mi sama řekla?

Rozešli jsme se s krátkým pozdravem.

Nad mořem létali racci, jejichž siluety se v odpoledních paprscích skoro ztrácely. Včera večer jsem poprosil recepčního, jestli by mi v mém pokoji v hotelu nevyměnil postel za nějakou, která by měla kovové nohy. Divil se, ale udělal to. Potřeboval jsem nabrousit nůž, jen tak pro jistotu. Šel jsem se projít ulicemi spálenými sluncem. Neměl jsem žádný cíl, jen se mi nechtělo zůstávat na jednom místě. Venku na chodníku se ke mně přidala holčička.

„Proč nejdeš po druhé straně ve stínu, když je takové horko?“

„Nemám rád stín, ve stínech se schovává…“ Uvědomil jsem si, co říkám, a vzpomněl si na to, jak dopadla naše poslední rozmluva. „Jedna moje známá, kterou nemám rád, má takový zvyk, že chodí vždycky ve stínu, a nechce, aby ji lidi viděli.“ Řekl jsem to přesně tak, jak jsem si před krátkým okamžikem umínil, že to říct nesmím. Bylo to tím počasím? Horko mi přece nikdy nevadilo…

„Proč?“ zeptala se holčička.

„Protože je na lidi zlá a různě jim ubližuje a tak.“

„Aha. To je ta, co si o ní včera nechtěl mluvit, viď? To je jedno. Já jdu teďka domu, tak můžeš jít kus se mnou, jestli chceš.“

Odpověděl jsem jí s úsměvem, že takové pozvání nelze odmítnout, ale moc mě neposlouchala.

„No, ale já jsem se včera večer stejně ptala tatínka, jestli tu Chmurnou nezná, a on mi povídal, že se takhle nikdo nejmenuje. A že nikdo takový tady nebydlí,“ obrátila ke mně za chůze tázavě hlavu.

„Tak když to říká tvůj tatínek, bude to asi pravda.“

„A proč ji teda hledáš, když to není pravda?“

„Já ji nehledám.“

„Říkal jsi přece, že ji hledáš.“

„Říkal jsem možná.“ Už jsem mluvil skoro jako ona. Raději jsem se pokusil odvést řeč jiným směrem a doufal, že už budeme brzy u domu, v němž holčička bydlí. Ona se pořád jen na něco ptala a dnes jsem na tento způsob konverzace neměl nejmenší náladu.

„Slíbila jsi mi, že přivedeš nějaké kamarády.“

„Řekla jsem, že někdy.“ Při cestě do kopce se zadýchávala, a proto mezi jednotlivými větami dělala delší pomlky. Kolik jí bylo let? Už se mi o tom, myslím, zmínila. Cesta nám utekla rychleji, než jsem předpokládal.

„Přivedu je třeba příště, teď už jsem doma. Tak ahoj,“ prohodila přes rameno a zmizela v dvoukřídlých dveřích, nad nimiž byl kamenný štít se dvěma vytesanými zkříženými noži. I na to, že byl červenec, bylo nezvyklé horko. Přesto jsem pocítil mráz, který mi od zátylku projel jako vlna, jež se rodí daleko od břehu a čím je blíž k pevnině, tím více mohutní, až ke kolenům. Ten erb, ty dveře, ten dům!

Nepamatuji si již přesně, jak je tomu dlouho od toho dne a večera, kdy se Chmurná na střechách rozkročila, aby svým černým pláštěm přikryla město, a nad střechami tak roztáhla další střechu, pod níž měla žít jen ona sama. Ale tehdy jsme tu ještě bydleli všichni.

Petr byl jedináček, o tři roky mladší než já. Bylo na něj spolehnutí, neboť když jsem řekl „půjdeme“, první se zvedal ze židle. Říkal, že Chmurnou taky nenávidí a že je to prima. Vždycky jsem s ním mohl počítat a on si mé důvěry patřičně vážil. Taky pevně věřil, že tu Chmurnou jednou určitě dostaneme a že to je bezva hra. Když jsem mu opáčil, že jestli to bere jako hru, je pro nás zbytečný, rychle mě začal přesvědčovat, že to vlastně nemyslel tak, jak to řekl. Někdy mě jeho dětinské chování štvalo, to přiznávám. Zato Jáchym mi řekl, že bych si z něj mohl vzít příklad a nebrat to tolik vážně. Někdy jsem mu opravdu nerozuměl.

Ten den bylo deštivé jaro a Petr se právě vrátil z hor, kde byl s rodiči lyžovat. Řekl nám, že lyžování nemá rád a že se hrozně nudil. Tak nás rád vidí.

Už nějakou dobu jsem přemýšlel o tom, kde by se Chmurná mohla schovávat. Napadlo mě, že má-li být Chmurná královnou střech, musí mít svůj trůn a trůn je vždy výše než ostatní křesla a židle v místnosti. Podle této logiky by tedy Chmurná měla mít svůj úkryt na nejvýše postaveném místě ve městě, a protože kostelní věž byla příliš strmá, shodli jsme se na domě uprostřed města, jenž stál osamělý přesně na místě, kde se město začalo svažovat dolů k moři. Petr se nabídl, že půjde první a dům prozkoumá.

Když lezl nahoru, přidržoval se hromosvodu a co chvíli se otáčel a se smíchem na mě volal a já mu se smíchem odpovídal. Vlastně mě překvapilo, do jaké se dostal výšky po tak tenkém drátě, a kdyby tu noc nebyly vidět hvězdy a srpek měsíce zcela jasně, na černé obloze by se mi jistě ztratil z dohledu. Jeho hlas pomalu slábl a mezi jednotlivými slovy dělal stále delší pomlky, takže se mi zdálo, že mu lezení dělalo čím dál větší námahu.

„Hej, du si pro tebe, Chmurná, nebo co že to si. Dem si pro tebe,“ ozývalo se už přerývaným hlasem, pořád však dost drze a výsměšně.

Na tu krátkou chvíli před půlnocí nerad vzpomínám, ale přesto si myslím, že já jsem neudělal nic špatně. Snad to bylo tím, že ten den pršelo a drát byl kluzký, snad to bylo tím, že Petr neměl tolik síly, aby se Chmurné mohl ubránit, kdyby ho napadla, snad to bylo tím, že s námi tenkrát nebyla Marie, která by mu to rozmluvila, a nahoru bych vylezl já. Ale to všechno nic nemění na tom, že ho Chmurná strčila. Já jsem ji neviděl, už byla tma, ale jinak se to stát nemohlo.

A pak se ozval krátký výkřik, ze tmy něco rychle prolétlo kruhem světla okolo lampy, v jehož středu se nad dveřmi domu rýsovaly dva zkřížené nože, a zem pod našima nohama, jak se mi zdálo, se zatřásla. Nikdo nevykřikl, bylo nás asi pět, nikdo se nepohnul z místa, nikdo se k Petrovi nechtěl přiblížit. Stál jsem nejblíže a viděl, jak se Petrovy oči, když tam tak ležel na dláždění, otočily směrem ke mně. Nic neříkal, nehýbal se, jen se na mě díval a z ucha mu vytékal malý, skoro neznatelný pramínek krve, který se přesto nedal přehlédnout.

Potom svět ztratil souvislosti. Pamatuji si, jak přibíhám do nemocnice, ale už si nevzpomínám, co říkám; jak jedeme v sanitce nazpátek do kopce k nejvyššímu domu ve městě a v sanitce je všechno bílé a všechno se třese, celá sanitka se třese a já se musím držet, třese mnou dokonce i doktor sedící vedle mě, ale já ho neposlouchám; vidím, jak Petra obklopuje kruh lidí, všichni jsou v pantoflích a mají přes pyžama přehozené bundy anebo jsou jen nalehko, spěšně a ledabyle oblečení; pamatuji si starou paní s tak podivně rozcuchanými vlasy, jak už jsem něco podobného nikdy potom neviděl, jako by měla k jedné straně hlavy připnutou růži z Jericha; pamatuji si na svoji bundu přehozenou přes ležícího Petra, který pořád nemluví a střídavě otevírá a zavírá oči; jak tam s ostatními kluky stojíme ještě potom, co sanitka odjíždí, a Chmurná nás nahoře ze svého tmavého království určitě sleduje a usmívá se nejprve jen tak mírně a čeká, až se ulice pomalu vylidní, a my tam s ostatními stojíme; jak každý váhá, jestli by se už neměl hnout z místa, nebo raději počkat, až ten náš mlčenlivý kruh protrhne někdo jiný, nejlépe jsem to měl být já; jak se na mě ostatní dívají a já nevím, co mám říct, ale přesto ten první, kdo promluví, musím být já. Pamatuji si, jak mě za rameno bere ruka nějakého neznámého muže v županu a ptá se, kde bydlím; jak potom jedu taxíkem a město je za jeho okny najednou jiné, cizí, světla lamp v ulicích jsou světly města otáčejícího za cizincem, a to přece já nejsem, dívám se přes sklo auta ven, ale lampy mě nepoznávají, nahýbají se k sobě a navzájem ptají, kdo je ten člověk, který právě projel okolo, vidím matku, jak nemůže pochopit, co jí vyprávím, jak si sedá, jak mě potom objímá, a otec se zvrásněným čelem nervózně přechází po pokoji a neví, co má dělat, ačkoliv stejně nemůže udělat nic, ten můj otec, soukromý doktor, a jeho ordinace, která otevírá v osm hodin a zavírá po šesté; vzpomínám si na to, jak mě potom tlačí moje postel, ve které dlouho neusínám, a jak už je potom všechno docela jiné. Vzpomínám si, jak střechy města, našeho města, hoří. To je úsměv Chmurné.

Tenkrát to byl první z dnů, který patřil Chmurné. Byla to náhoda, která mě sem dneska po takové dlouhé a nejasné době zavedla?

V novém městě bez moře a přístavu, v městě, v němž jsem se nenarodil, se mi nelíbilo, ale rodičům jsem to neříkal. Jáchym studoval vysokou školu, bral prášky, aby neusínal, a často nebyl doma. A pokud ano, tak jen seděl nad knihami a učil se do školy. Nejprve mi ho bylo líto. Mluvil ještě méně než předtím a se mnou se nebavil skoro vůbec, ačkoliv jinak se jeho chování nezměnilo. Jen ubylo slov.

Navrhl jsem mu, že bychom mohli jet na výlet. Zpátky do našeho města.

„Jaké naše město? Snad si tam nechceš zase hrát?“ Zavrtěl hlavou a sklopil oči. Mluvil tiše. „Vím, že to tady nemáš jednoduché, ale už nám taky není dvanáct. Už si nemůžeš hrát. Tady je to skvělý, za chvilku si zvykneš a bude se ti tu líbit. Je to báječný město. Tolik možností co dělat, ne… ne jako předtím.“ Jáchym mluvil a ten, jehož hlas jsem slyšel, nebyl Jáchym, který mi usínal na rameni a o kterého se matka bála a byla klidná jen tehdy, když byl někde se mnou. Ne ten Jáchym, můj o rok mladší bratr, jehož jsem po nocích vodil domů, on se o mě opíral a celé město to vidělo. Kdybychom si k sobě stoupli zády, byl by teď on vyšší. Tak hovořil Jáchym, ale nebyl to můj o rok mladší bratr, s kým jsem mluvil. Poznal jsem hlas Chmurné.

Odpoledne jsem seděl na lavičce v přístavu a nechal se hřát sluncem, neměl jsem na ten den žádný plán, a tak jsem jenom čekal, jestli mě něco napadne. Zdálky bylo chvílemi slyšet auto, zvuk jeho motoru vždy zesílil a pak zase pomalu slábl, až se úplně rozplynul. Sem dolů do přístavu auta moc nejezdila, uličky byly úzké a nedalo se tu skoro zaparkovat.

Neměl jsem automobily rád, pletly se mi do cesty, ve městě mi překážely a navíc místo toho, aby řidiči přiznali, že jsou tu omylem, že zabloudili někam, kde nemají co dělat, omluvili se, počkali, až chodec projde okolo, a potom rychle a potichu zmizeli, troubili klaksonem. A hysterický hlas klaksonu jsem přímo nenáviděl. Nikdy nebral ohled na okolí, křičel stejně nenávistně, ať jsem byl od auta dvacet metrů daleko či stál-li jsem přímo před ním.

Seděl jsem tedy na lavičce a pozoroval lidi procházející po molu. Nikdo nikam nespěchal, hlavy měli většinou skloněné před sluncem, mlčeli. Každý jako by jen plnil nějaký úkol, ne nepříjemný, ale také ne nijak zábavný. Jako by chůze byla mlčenlivě snášenou povinností, jejíž nutnost si všichni ti lidé uvědomují, ale taky vědí, že bez ní by jim bylo lépe. Já měl procházky rád, rád jsem se jakkoliv pohyboval uvnitř města. Uplynulo deset let od doby, co jsem tu byl naposledy, ale i tak mě překvapilo, že jsem zatím nepoznal nikoho známého. Kdyby byl v mé situaci Jáchym, určitě by se alespoň s polovinou mně neznámých lidí pozdravil pokývnutím hlavy, pokud tady někteří z nich žili i v době, než jsme se odstěhovali. Měl výbornou paměť na tváře a někdy jsem měl pocit, že mu za kmotra bylo celé město, přestože se nikdy nezastavil, aby s někým prohodil pár slov, jelikož nebylo co říct. Ale tváře znal, město si u kolébky zapamatovalo jeho obličej a on si zase zapamatoval obličeje těch, co se nad ním skláněli.

Co jsem se do města vrátil jako turista, se na obloze neobjevil ani mráček a dny byly s každým novým ránem stále teplejší a teplejší. Napadlo mě, jak dlouho to takhle může pokračovat, ale po chvíli jsem toto uvažování vzdal. Nedokázal jsem spočítat, o kolik průměrně denně roste teplota vzduchu a kdy by začala dosahovat již nereálných čísel. Jáchym, můj o rok mladší bratr, by to jistě svedl, ale ten dnes dělá bůhvíco, sám nevím.

Když jsem teď zavřel oči, snažil jsem se podle jednotlivých zvuků poznat, co se kde děje. Jenže křik racků se mísil s veselým hovorem lidí, který proudil z otevřených oken kavárny, do toho se přidávalo volání nějaké ženy na dítě. Co po něm chtěla, jsem nerozpoznal – mohla to být výhrůžka stejně jako veselé škádlení malého, který ještě neumí pořádně vyslovovat, a tedy součást nějaké hry jen mezi nimi dvěma, která postrádá logiku a spočívá jen v tom, že dítě jakýmkoliv způsobem reaguje na cokoliv, s čím se na něj matka obrací. Nevěděl jsem, jestli ten klapot podpatků, jenž se stupňoval, což znamenalo, že jeho původce se blíží směrem ke mně, patří ženě v lodičkách nebo rotě vojáků s okovanými botami. Nepoznal jsem nic.

Vzpomněl jsem si na Chmurnou. Ta se nikdy nenechala slyšet a v tom byla vždy o krok přede mnou. Nebylo mezi námi rozdílu jen tehdy, když hustě pršelo. Kapky bubnující o plechy na střechách, na parapet a o okapy ji musely ohlušovat a tím svoji výhodu ztrácela.

Ale ani horko mi nevadilo. Naopak Jáchym, když jsme zde ještě oba bydleli, si stěžoval na to, že se mu při takovém počasí špatně dýchá a že je pořád unavený. U mě tomu bylo naopak, často jsem dříve ani nemohl dospat rána a stejně tomu je posledních pár dní tady v hotelu. Ráno jsem se z okna díval na náměstí, nejprve prázdné a potom se časnými chodci pomalu probouzející. Když otevřeli první obchody a z oken domů zavlály ve větru bílé záclony, opustil jsem svůj pokoj. Rovnou do přístavu. Sedím tu a jsem trpělivý.

Kostelní zvon odbil poledne, křik dítěte se ztratil a holčička se zrzavými vlasy, kromě racků moje jediná zdejší známá, se zvedla z mola, zamávala mi a vydala se nahoru do kopce do útrob města, které se nad přístavem rozevíralo, jako se nade mnou před deseti lety rozevřel plášť Chmurné. Brzy se mi mezi domy ztratila z dohledu. Zvon ji zase volal k obědu a slunce už dnes výše nevyšplhá, od teď už bude z oblohy jenom sestupovat.

Malé náměstí s kašnou, kde jsem seděl, a okolostojící domy vybledly a převlékly se do světle žlutých šatů, takže to vypadalo, že všechno je z písku a jen z písku. Zůstal jsem tu sám.

V domě, který stál přímo naproti mně, se otevřelo okno, zaplála záclona, jak to tady díky větru, co foukal od moře, bylo zvykem. Ten ale pojednou zničehonic ustal a bílý kus látky jen zplihle visel v prostoru jako muž na oprátce. Podíval jsem se na hodinky, bylo za dvě minuty čtvrt na jednu. Natáhl jsem nohy před sebe, zavřel oči a obrátil tvář vzhůru. Tak jsem zůstal.

Bylo léto, prázdniny a okolo mě ticho. Ticho, které už nerušily ani motory aut nahoře ve městě, ticho, které nepřerušovalo nic z města. Znal jsem tenhle pocit a teď mi nebyl příjemný.

Znovu jsem otevřel oči, a když pominuly mžitky z ostrého slunečního světla, všiml jsem si, že záclona se nehýbe, nic se nehýbalo, ačkoliv jsem zcela jasně cítil ve tváři vítr od moře, který začal znovu foukat. Pohled na hodinky mi ukázal, že jsou tři minuty po čtvrt na jednu. Proč jsem tedy před třemi minutami neslyšel úder zvonu, když jsem si podle kostelních hodin včera řídil hodinky?

Po molu přicházela žena v krátké sukni. Hlavu jí obtáčely, ač bylo znovu úplné bezvětří, lesklé nazrzlé kudrnaté vlasy, na nohou vysoké boty s taktéž vysokými podpatky. Přicházela po molu, přicházela z bleděžlutého horkého vzduchu, jenž sedl na město, přicházela a nic se nehýbalo, bylo poledne a já neslyšel, jak přichází.

Bylo léto, červenec, a podpatky té ženy mlčely, a proto jediným zvukem v této chvíli v tomto městě bylo šumění v mých uších, moje krev. Ano, znal jsem ten pocit, ale už je to dlouho, co jsem ho cítil naposledy. Mezitím uběhla třetina mého života. Ale to je teď jedno, teď se musím soustředit, slyším svoji krev a budu rychlý, jestli se ona objeví. Sevřel jsem nůž ve své kapse a rychle se rozhlédl po okolních domech. Střechy holé, tiché a bílé. A ona, Chmurná, byla tam někde nahoře a pozorovala mě.

Pozoruje mě, v ramenou mám její pohled a je to zloba, zášť, ale ten pohled netlačí, sedím na lavičce a nic mě z ní nemůže shodit, v tom pohledu není síla, a je to strach, který té síly zbavuje. Přece jen tedy přišla…

Jáchym, Marie, Petr i rodiče, hned jsem si na ně vzpomněl… Ale ještě zbývám já, já a Chmurná, přijel jsem si pro ni a teď vím, že tu stále je. Zabiju ji, jak jsem to přísahal Marii slibem, který nikdy neslyšela a neuslyší, protože až se s Marií zase setkám, až se vrátí sem do města, kde jsem se narodil a do něhož se Marie přistěhovala, když jí bylo dvanáct let, až se Marie vrátí do našeho města, tak ten slib už bude splněn.

Já tě cítím, Chmurná, prozradila jsi se a tenhle příběh, který je mezi mnou a tebou, tak můžeme dopovědět. A až dozní slova poslední věty, všichni, které jsi bez milosti vyhnala, se sem budou moci vrátit. Určitě to udělají.

Petr ležel dlouho v nemocnici a Marie se přestala usmívat. Když měl pohřeb, nešel jsem na hřbitov. Kdybych to udělal, nikdo by tu nezůstal a celé město by patřilo Chmurné. Celé by ho zahalila svým pláštěm, a protože byl hřbitov až kousek za hradbami, u lesa, nedostali bychom už se zpátky domů. Nikdo nesmí dovnitř, nikdo nesmí ven. To jsem nemohl připustit.

Napadlo mě, že bych Chmurnou mohl nalézt na střeše toho domu, z něhož Petra shodila.

Když Petr uléhal do své nové postele a přikrývali ho peřinou z hlíny a růží, které přinesli kamarádi a rodiče, já byl u nejvyššího domu ve městě. Vytloukl jsem mu všechny okna a strhal okapy, aby Chmurná nemohla dolů do ulic mezi lidi. Potom jsem si sundal svetr, ovázal ho okolo dlažební kostky, zapálil a hodil na střechu. Chmurná oheň udupala, takže střecha hořet nezačala, ale alespoň jsem ji pořádně vystrašil. A jestli kdy předtím pochybovala, tak tehdy konečně pochopila, že si se mnou nemůže zahrávat.

Na hřbitově jsem nikdy nebyl. Když jsem znovu přijel, chtěl jsem se tam jít podívat. Teď už to nejde. Alespoň prozatím. Chmurná by mě určitě sledovala a Petrův hrob poničila. Já nebudu ten, kdo ji na hřbitov dovede. Až bude Chmurná mrtvá, a že to už nebude dlouho trvat, a ona se naposledy podívá na město, potom mě do očí, i kdyby nechtěla, uvidí moji tvář a pak už nikdy nic jiného, tím jsem si naprosto jistý, vždyť jsem to slíbil. Až bude Chmurná mrtvá, půjdeme na hřbitov všichni spolu. Jáchym, Marie i já. Nikdo se už nebude bát.

Kolik už je to vlastně dní, co jsem se vrátil? Dva, tři? Týden nebo už měsíc?

Je večer, a i když je dusno, okna mého pokoje jsou zavřená. Pro jistotu. Vím, jakých podlostí je Chmurná schopna. Na nočním stolku leží nůž, co mi dal otec. Jeho čepel je stále ostrá bez sebemenší stopy rzi.

Chmurná. Tohle bylo moje město, ale deset let jsem byl pryč. Kdo je vlastně dnes Chmurná? Myslím, že se za tu dobu moc nezměnila, ale nemůžu si dovolit udělat žádnou chybu, jelikož já jediný ji můžu zabít, já jsem poslední naděje našeho města. Proto je třeba toho o ní zjistit co nejvíce, a to i s cizí pomocí.

Nejlepší bude, když se zkusím zeptat holčičky. Povídala přece, že zná celé město, a i když ona sama o Chmurné nic neví, někdo z jejích známých si na něco určitě vzpomene. A i kdyby mi lhala a neměla jediného kamaráda, její otec je policista a ten musí mít přehled. Holčička se musí zeptat především svého tatínka. Hned zítra ráno ji půjdu najít, snad bude zase v přístavu.

Holčička sedí vedle mě na lavičce a poslouchá. Kýve přitom nohama. Nepřerušuje mě, jen se občas otočí a zadívá se mi do tváře, snad mě tím chce znervóznit a zjistit, zda jí třeba nelžu. Já hledím před sebe, levou rukou držím v kapse nůž a hovořím. Snažím se být stručný, ale i tak je to snad moje nejdelší promluva v životě. Od doby, co mě otcův přítel nechal odpočívat čtyři měsíce v bývalém klášteře, nerad vyprávím. Tentokrát však musím. Holčičce důvěřuji, a tak jí nic nezamlčím. Hovořím potichu, aby nás Chmurná neslyšela.

„A jak ta Chmurná vypadá?“ ptá se holčička.

Odpovídám jí, že se přece nenechává vidět. Že je na to příliš zbabělá. „Kdo ji teda viděl jako první?“

„Jak to mám vědět,“ snažím se nezvyšovat hlas. Všechno jsem jí vysvětlil, ale holčičce je přece jen dvanáct let nebo kolik. „Už tu byla, vždycky tu byla.“

„Ale někdo ji vidět musel, ne?“

„To je přece jedno, ne? Asi ji někdo viděl, ale o to teď nejde. Copak jsi nerozuměla, co všechno udělala? Každý se jí bojí, a tak o ní nikdo nechce ani mluvit.“ Holčička jen mlčí. Neměl bych zvyšovat hlas, musím být klidný. I když je město jiné, i když lidé jsou tu jiní. Jako ty nové domy za hradbami. Jen němě stojí jeden vedle druhého a jejich oči mlčí, jsou zavřené, možná, že jsou dokonce slepé. A některé vůbec nemají obličej, to Chmurné určitě vyhovuje. Domy jako mrtvé a polapené stíny.

Ale všechno bude jako dřív, jen mi musí tahle holčička s kudrnatými vlasy trochu pomoct.

„A to budeš zase zapalovat domy?“

Proč se mě pořád na něco jen vyptává? Dvanáct, jedenáct, deset. Marně přemýšlím, kolik je holčičce roků. Pořád si ta čísla opakuji, jinak bych si snad myslel, že mě svými otázkami chce schválně rozčílit.

V tomto městě u přístavu dnes žijí jiní lidé. Jáchym by se takhle nikdy nezeptal, ani Marie, o tom jsem přesvědčen.

„Já jsem nikdy žádné domy nezapaloval a ani zapalovat nebudu. Potřebuji jenom, aby ses zeptala kamarádů a tatínka, kde je Chmurná.“

„Ale táta už říkal…“

Přerušil jsem ji: „Tak se, prosím, tatínka zeptej ještě jednou, třeba si jenom nemohl vzpomenout.“

„A neublížíš někomu?“ Zdá se mi to, nebo v jejím hlase slyším strach?

„Neboj. Zeptej se, prosím, toho tatínka.“

Holčička kýve hlavou, ale mlčí a nic neslibuje. Pak odchází a já se vracím do hotelu přebrousit nůž.

Holčička sedí na zemi a maluje si barevnými křídami. Ještě neodbilo ani poledne a v ulicích už je těžké se nadechnout, město plave v bílém světle a v ulicích moc lidí nepotkávám. Je přece léto.

Jdu podél zdí a dávám si pozor, vím, že mě Chmurná sleduje, cítím ji v zádech, i když je tichá a její krok není slyšet. Krouží okolo někde nahoře nade mnou a bojí se, čeká. Když zvednu hlavu, slunce mě oslepuje, tohle si zařídila chytře. To zase musím uznat.

Holčička si maluje barevnými křídami, a když zvedá hlavu, aby mě pozdravila, na nose má drobné pihy.

Její otec, policista, o Chmurné nic neví a trvá na svém, že nikdo takový ve městě nebydlí. Zjišťoval si to. Ale zajímá ho, kdo jsem já. Policista také své dceři radí, aby se mi vyhýbala. Ani její kamarádky o Chmurné v životě neslyšeli a myslí si vlastně to samé, co otec mé malé známé. Ona sama se ptá, jak dlouho tu ještě chci zůstat a co budu dělat, když nikdo o žádné Chmurné nic neví.

„Třeba tu zůstanu déle, než jsem si původně myslel. Až tu nebude Chmurná, kamarádi se vrátí a bude tu zase hezky jako dřív.“

„Ale tady je hezky.“

„Bylo tu lépe, ale to ty si nepamatuješ.“

Holčička si přestává malovat. „To mi je jedno, žádná Chmurná tu není.“

Tomu se nemůžu než pousmát. Marie, Jáchym i rodiče čekají před branami města, aby se mohli vrátit, až zmizí ta, která je odsud vyhnala, a tahle malá mi tu vykládá takové hlouposti.

„Chtěla bych, abys jel domů.“ Dívá se mi upřeně do očí, a i když to, co říká, je rozkaz, čeká na odpověď. Odpovídám jí.

„Tady jsem doma.“

„Ne. Tady jsi byl doma. Teď už ne. Teď jsi turista,“ říká mi zpříma do očí. „Ve svém městě nikdy nemůžeš být jako turista. A tohle je moje město.“

Později toho dne říkám muži v recepci hotelu, že tam nadále nebudu přespávat. Nechávám si u něj kufr s věcmi, vyzvednu si ho později. Samozřejmě, to je v pořádku, říká mi on.

V hotelu už raději nezůstanu, můj pokoj je pod střechou a střechy patří Chmurné. V pokoji zůstat nemůžu.

Ačkoliv je večer, den se nekrátí. Kamennou dlažbu mezi domy už napohled nerozmazává horký vzduch a slunce mi nestojí přímo nad hlavou, ale i přesto je ve městě stále bílé světlo. To Chmurná leze ze svého úkrytu a roztahuje svůj dlouhý kabát, aby jí nebránil při chůzi.

Narovnává se v pase a rozhlíží, ona se rozhlíží po městě, které jí nikdy nepatřilo a patřit nebude, a domy jsou stále světlejší, jeden vedle druhého se ve stínu jejího pláště barví do sotva znatelné žluté. Ona je nahoře na střechách, já dole v ulicích. Jinak je město prázdné, moje kroky osamoceně bubnují na dlažbu.

Uvnitř domů je ale bezpečno, zdi chrání před horkem i světlem, uvnitř domů jsou dny bez nocí a noci bez svítání. Uvnitř domů není město, město je za okny venku. Kdo může, ať nevychází na ulici.

Než jsme se rozloučili, řekla mi zrzavá holčička s pihami v obličeji, že bych měl odjet. Přála by si to, neboť tohle je jiné město, než jaké znám já. Nepatří ani Chmurné, ani mně. Turisté prý nezůstávají. Už vidím Jáchyma nebo Marii, co by jí na to řekli. Nebo Petra.

Za ním se půjdeme brzo podívat, těším se na to. Až se budeme vracet, Jáchym mi usne na rameni, Marie se usměje a pohladí nás oba po vlasech a až dojdeme domů, budeme spát u otevřeného okna. Už to nebude dlouho trvat a znovu otevřu brány města.

V kapse mám nůž, který mi dal otec a jehož čepel patří tobě, Chmurná! Je to dárek pro nás pro oba.

Pouštím se nahoru od moře do kopce, hlouběji do města, jdu ti vstříc, když ty nemáš tolik odvahy přijít za mnou. Před kým si myslíš, že utíkáš?

Zvon bije jen jednou a ulicí jdou kroky, ale nejsou to moje kroky, já stojím a poslouchám. Muž s modrou čepicí s tmavým, modrým oblekem. Policista. Otec zrzavé kudrnaté holčičky s pihami v obličeji. Ten, co mi vzkazuje, že mám odjet z města, kde nikdy nemůžu být jen turistou. Prý má taky revolver, ze kterého ale nikdy nestřílí, to mi taky řekla holčička. Jde městem, kde jsem jen já a ty, paní střech.

Toho jsi za mnou poslala? Jestli je to pravda, tak jsi k smíchu, milá Chmurná. Tolik jsi se bála, že se jednou vrátím! Ty sis tedy v době, kdy jsem byl pryč, kdy jsem byl zavřený v tom bývalém klášteře a pak v městě bez moře, kam jsi vyhnala také oba mé rodiče a mého o rok mladšího bratra Jáchyma, pořídila nějakého policajta, aby tě chránil! Nikdy tu žádný nebyl potřeba, ale ty máš strach, bála jsi se, že znovu přijedu!

Tak on tedy hlídá tvůj úkryt. Nebo máš snad jiné vysvětlení, proč se takhle prochází nocí? Proč se policajt prochází nocí? Všichni ve městě spí, tak koho jiného by hlídal? Mě ale nechytne, já jsem stín domu, světlo noční lampy, mě nechytne, protože to ve městě znám lépe než on. Já vím, kam se schovat. Může projít metr okolo mě, může o mě klidně zakopnout, ale bude si myslet, že zakopl o chodník. Povalím ho na zem a on se bude jen divit, jak silný vítr v noci fouká. Mě ale nechytne. Já jsem Filip.

Pravdu měl otec, když mi dal nůž. Ano, byl to on, kdo se tě bál tolik, že se mnou o tobě nikdy nemluvil, a přece mi ukázal, kde se schováváš. Kvůli tomu jsi ho vyhnala?

A Petr. Byl příliš blízko, stačilo mu pár metrů, ještě jednou se přitáhnout rukou a pak se přehoupnout přes okraj střechy a uviděl by tě, jak se choulíš někde pod komínem a celá se třeseš, protože víš, že tvůj konec se pomalu blíží. Proto jsi ho shodila. Že jsme tě konečně našli? Dům s kamenným erbem uprostřed města, jehož převyšuje jenom kostelní věž?

Dva nože jsou ti domovem, jeden ti bude zkázou.

III.

Není slunce, není stínu, jen unavená vybledlá žluť polehala všude okolo mě, není domů krom jediného, a ten je stále přede mnou, nespouštím z něho oči a mířím přímo k němu, není ulice, je jen město a čepel jednoho nože, kov broušený kovem, já a Chmurná. Žádný zvuk se nerozléhá, jdu k domu a není nic jiného, znám hlas svých nohou nazpaměť, vím, v jakém rytmu bubnují o dlažbu, a tak zvuku už ani není potřeba. Chmurná už se v ničem, co zazní, co je slyšet, nedokáže schovat, přede mnou už ne, třicet let skrývání a ta doba teď končí, za branami města čekají Marie s Jáchymem a taky rodiče nervózně přecházejí před hradbami, uklidní se teprve až ve chvíli, kdy otevřu brány a vyjdu z nich ven, abych je přivítal, a město, naše město bude zase svobodné a naše, jenom naše.

Marie se usměje a Jáchym mi usne na rameni, až půjdeme večer ulicemi k nám domů. Všichni se vrátí, i ti, které jsem neznal, ale které Chmurná taky vyhnala.

Bílá je teď všude okolo, bílá a bez času, je léto a vzduch se chvěje horkem, na chodníku se odráží jen stín mé postavy, poslední stín v mém městě, který se ještě pohybuje, a do něj se ty, Chmurná, už neschováš. Ten jediný si nevezmeš. Paní střech, zlodějka stínů.

Město nedýchá, město je puklá skořápka, uvnitř které nic není. Všechny dveře jsou otevřeny, všechna okna vymlácena, listí ze stromů opadalo, a tak je skrz jejich koruny vidět obloha. Už pro tebe, Chmurná, není žádný úkryt. Tvá letní poušť dnes není jen nekonečná spojnice dvou obzorů, na nichž se země kamsi propadá, a já vidím dům, uprostřed té pouště stojí dům se dvěma kamennými noži, které jsou vytesány nad zamčenými dveřmi. A já jdu přímo k tomu domu, je vysoký a bílý a jeho zdi jsou rovné, od střechy po nich stékají jen čtyři měděné okapy a hromosvod. Bič, kterým jsi mě každé prázdniny trestala, se mě nemůže dotknout, teď ho uvidím dřív, než se vůbec ruka držící bič napřáhne, a jeho švihnutí se tak hravě vyhnu. Řekneš mi alespoň, za co jsi mě vlastně trestala? Čím jsem byl vinen? Ale já už jen nestojím a nepřijímám rány za ostatní, teď jdu bílou pouští nahoru do kopce k nejvyššímu domu ve městě, bílý vysoký dům bez balkonů, jen s okapy a hromosvodem, jiný žebřík tu není.

Jeden nůž přichází k nožům dvěma, kamenem ocel nerozrazíš, ale ocelí kámen rozetneš. Čepel mého nože, který mi dal otec a který jsem brousil už tolikrát, že se to snad ani nedá spočítat, tahle čepel broušená kovovými nohami mé postele rozetne Chmurné žíly a stane se to bez větší námahy, než když se z jarní oblohy odlepí první slza, a krev Chmurné se potom rozlije v ulicích města a spláchne všechnu tu bílou a všechnu tu žlutou barvu, která leží jak závoj, jak dlouhý kabát na celém městě, omyje každý dům, každou lampu, každou střechu. A nebudu to já, kdo půjde otevřít bránu, mýlil jsem se. Karmínově rudá krev Chmurné, co se prožene ulicemi jako stádo býků na fiestě, bránu prolomí. Ano, takhle se to stane, a proto svůj nůž, nůž od otce, dobře brousím a nosím ho stále sebou.

Není možné být něčím jako turistou ve vlastním městě. Turisté se procházejí, ptají na cestu, smějí se a kupují pohledy s barevnými obrázky města, do kterého právě přijeli. Ale já vím, že není možné být něčím jako turistou ve vlastním městě, protože procházím-li se, mohu mít při chůzi zavřené oči, jenom v duchu počítám kroky a jdu, a když se pak najednou rozhlédnu, stojím přesně tam, kam jsem chtěl dojít. I kdyby mi každý, koho po cestě potkám, chtěl poradit, odmítnu ho, já poradit nepotřebuji.

A čemu bych se měl smát? Turisté se smějí nápisu na vývěsním štítu obchodu, protože je jinou řečí, turisté se smějí opadané omítce kostela, smějí se rackovi, který se drápem zachytil v rybářské síti, mává křídly, ale nemůže vzlétnout. Čemu z toho se mám smát já, když nápisy nad obchody, omšelá zeď kostela i racek v přístavu, to všechno jsou stromy a moje město je les, který hoří a v němž ty stromy stojí. Čemu se mám smát, když vím, že sirkou škrtla Chmurná?

Nelze být turistou tam, kde jsem se narodil. Nemusím si kupovat pohled, na němž je barevný obrázek střech, jak se na sebe tisknou jako klasy obilí ohýbané větrem. Nemusím si kupovat pohled s barevným obrázkem města, já už jsem se v tom obrázku narodil. Já sám jsem na tom obrázku. A i když usínám daleko odsud, tam, kde není moře, usínám se svým městem a se svým městem pak ráno otevírám okna nového svítání. Ať už do postele kdekoliv, město u moře, v němž jsem se narodil, tomuhle městu přeji vždycky dobrou noc jako prvnímu, jako svému nejlepšímu příteli, milence, která se právě vedle mě na lůžku otočila na bok.

Nemohu být něčím, někým jako turistou, tím je Chmurná, ne já. Ona je nezvaná, já jsem tu doma. Turisté také přijíždějí bez pozvání, ale na rozdíl od Chmurné to nikomu nevadí.

Chmurná je horší než turista. Proto taky nebydlí v žádném domě, nikdo by ji neubytoval, ale přespává na střechách, tedy tam, kde už město pomalu mizí, kde se ztrácí z očí a protíná s oblohou. Město je průvod, dlouhá řada chodců a Chmurná žije na samém konci této řady. Náměstí, kostel, přístav s molem, to jsou ti, kteří jdou v čele, to jsou ti, jež na křižovatce rozhodují, zda průvod bude pokračovat po asfaltové silnici, nebo zahne na polní cestu. Střechy jsou poslední opozdilci, kteří pospíchají, aby dohnali zbytek davu, ale klopýtají, podpírají se berlemi, občas zakopnou, šaty mají propocené a nemůžou si ani na chvilku odpočinout, jinak by jim hlavní část průvodu zmizela a oni by už sami dál nenašli cestu. A Chmurná je jejich královnou. Chmurná, paní střech.

Dům s kamenným erbem nade dveřmi přede mnou každým krokem roste. Den a noc stojí vedle sebe, oba se hryžou do rtů a navzájem si připalují cigarety, kouří jednu za druhou, rty mají suché a popraskané, stojí a čekají, den a noc, něco si potichu říkají a ukazují na můj nůž, noc a den, chtějí vidět, co se bude dít.

Mohl bych jim konec příběhu odvyprávět už teď, ale jen ať se dívají.

A tak ptáci padají z větví stromů a okapů a zůstávají bezvládně ležet na zemi, neboť neví, jestli jejich zpěv má město budit nebo mu přát dobrou noc. Ani oni neví, jestli mají zamávat křídly, nebo zda se mají na větvích pohodlněji usadit a usnout. Ale nepřestávají zpívat a zpívat.

Město, průvod. Postupuji proti směru, kterým jde, a prodírám se stále více a více na konec davu, průvod postupně řídne, blíže ke střechám, blíže k Chmurné. Do nikoho nevrážím, kufr jsem nechal na vrátnici v hotelu, později se pro něj vrátím nebo pro něj pošlu Jáchyma, protože Jáchym mi bude vděčný, že jsem zabil Chmurnou. Jáchym bude mít radost, bude se smát, bude mě chtít obejmout, Jáchym mi rád přinese kufr.

Bílá a žlutá, obcházím jediný dům ve městě, okapy se trochu viklají, ale hromosvod drží na stěně pevně, dům dvou nožů, dvou nožů a Chmurné. Pomalu ho obcházím, není z něho kam utéct, z jeho střechy nelze slézt, abych si toho nevšiml, také hromosvod je dostatečně silný, unese mě. Vzduch už se nechvěje, ani čas se nechvěje mezi dnem a nocí. Ani můj ostrý nůž se nechvěje, nůž od otce, otec je doktor a ten se v nožích vyzná. Někdy, když nepomáhají prášky, je používá při práci. Musí nožům rozumět, aby mohl pomáhat lidem. Jsem jako on – léčím město, uzdravuji ho.

Střecha je rovná, komín dost vysoký i široký, aby se za ním mohl kdokoliv schovat, všude dole pode mnou jen poušť a dům v jejím středu, ten dům, na jehož střeše teď stojím, je prázdný, bez hnutí a vysoký. Okolo domu poušť, brzy ji zaleju krví Chmurné a město znovu vyroste, město u moře uprostřed hradeb znovu vykvete a s ním můj mladší bratr, kolik mu jen je dnes asi let, není třeba už starší než já? Jáchym a Marie, rodiče, Petr, střecha je hladká bez jediné rýhy, zrcadlo proti bílému nebi, zrcadlo mé tváře, zrcadlo a nůž, držím v ruce nůž, několik kroků vpřed od kraje zrcadla, jsem první, kdo se dostal až sem nahoru, a v ruce držím nůž, abych splnil slib Marii. Otáčím se, i moře je bílé a žluté, lesklé, jako by zamrzlo.

Chmurná musí být schovaná za komínem uprostřed střechy, Chmurná se k němu tiskne a teď doufá, že pustím nůž z ruky, obrátím se a skočím ze střechy dolů, jenže to já neudělám. Já nejsem Petr, abych se polekal cípu tvého pláště, když se mi mihne před očima, nezačne mi rychleji tlouct srdce, když mě zahalí tvůj stín, kolik lidí se jen takto polekalo a uteklo a kolik jsi jich ty sama vyhnala. Stále těsněji se k tomu komínu tlačíš, tiše si s ním šeptáš, prosíš ho, chceš srůst s komínem a ztratit tvář, ale ten komín, bílé cihly, on už tě neschová, on už ti nepomůže. Nic už ti nemůže pomoct! Bojíš se? Máš strach?

Slyším svoji krev, moře je městem, město mořem, jedna žlutá a jedna bílá, nůž držím pevně, ale zápěstí mám volné. O krok blíž ke komínu. Kolik lidí muselo z města odejít? Dva? Pět? Deset? Sto? Jsi paní střech, a přesto ti už neposkytnou útočiště. Jsi zlodějka stínů, a rozhlížíš se marně, už není, co bys ukradla.

Nůž držím pevně, ale ruku v zápěstí mám volnou, bílá a žlutá je všude okolo, tiskne se na mě, bere mě za rameno, snaží se mi podrazit nohy a shodit na zem, vráží do mě, já ale neztrácím rovnováhu, nic necítím, jen čepel svého nože, čepel je studená, když po ní přejíždím prstem. Kroky. Stačí natáhnout ruku a dotknu se komínu.

Komín je vyšší než já, na druhé straně vrhá stín, stín je prázdný, na bílé a žluté střeše tmavý čtverec, který se nehýbe, nežije, natahuji k němu ruku a i moje ruka se jím na chvilku pokryje. Směju se, musím se smát, koho by to nerozesmálo. Chmurná, ta hrozivá Chmurná, o níž se lidé ve městě bojí jen slovem zmínit, její jméno, to slovo, běhá ulicemi a naráží jen na zamčené dveře a zatlučená okna, na Chmurnou se každý bojí jen pomyslet, tak tahle Chmurná právě nyní sama utíká. Teď stojí na druhé straně komína, tam kde jsem ještě před chvilkou byl já. Jenže touhle hrou na schovávanou mi utéct nemůže, na to už je pozdě. Já jsem Filip, ona je Chmurná!

Ale Chmurná hraje na schovávanou dál, žlutá, bílá, Chmurná se bojí, bílá strana komínu, žlutá strana komínu, přebíhá sem a tam. Je rychlá, ale to taky nestačí. Budu rychlejší. Volám na ni jménem. Mlčí.

Jáchym už je určitě netrpělivý, přechází před městskou bránou, dívá se do země a kope do kamenů, co chvíli se zastaví a dívá se nahoru na hradby, ale ty jsou moc vysoké, v botách má písek. Marie sedí u cesty a uklidňuje ho, hraje si se stéblem trávy, obrací ho v dlani, a když ho zlomí, utrhne si nové. Otec jednou rukou objímá matku, nemluví a čeká, otec je klidný, nepochybuje o tom, že Chmurnou zabiju, dal mi přece nůž. Petr se pokouší dělat si z Jáchyma legraci, ale nikdo se nesměje a jen Marie ho poslouchá, ale je zticha a na jeho vtipy neodpovídá.

Stoupněte si stranou z brány, ať vás krev Chmurné nepotřísní.

„Jeď domů,“ ozývá se vzadu za mnou na střeše. Stojí tam holčička se zrzavými vlasy. Ta tu být neměla, ta tu být nesmí! Mě se Chmurná bojí, ale co kdyby najednou vyskočila ze svého úkrytu a shodila třeba holčičku ze střechy! Holčička tu nemá být, nikdo další, jen já a Chmurná. Říkám holčičce, ať se jde rychle někam schovat, že se jí může něco stát.

Říká, ať jedu domů.

Říkám jí, že tu jsem doma, tohle je přece moje město, že tu nejsem jako turista, a ať se jde schovat, Chmurná by jí mohla ublížit.

Říká mi znovu, ať jedu domů a v ruce drží revolver. To je ten revolver jejího otce, policisty, který z něho nestřílí.

Říkám jí, ať ten revolver někam zahodí a jde se schovat, že její pomoc nepotřebuju.

Říká, že mi nepřišla pomoct, křičí, ať jedu domů, já nepřestávám sledovat komín, Chmurná teď získala trochu času, holčička má pihy v obličeji, holčička se ponořuje do žluté a bílé a její silueta mizí a ztrácí se mezi dnem a nocí, revolver v její ruce se leskne. Slyším její hlas:

„Zmiz odsud,“ to jediné z ní teď zbývá, křičí, ať toho nechám a odjedu a já jí ještě jednou přes rameno odpovídám, ať se schová a položí tu pistoli, že Chmurnou musím zabít sám nožem, co mi dal otec, kov broušený o kov.

„Nestarej se o střechy, nestarej se o komíny, nestarej se o Chmurnou, zmiz odsud, sem nepatříš,“ říká hlas holčičky, revolver, žlutá a bílá, revolver na bílém slunci mezi dnem a nocí, slunce nestojí nad námi na obloze, ale je všude okolo po celé střeše.

Říkám jí, že nechci její pomoc, že nechci revolver.

Říká, že mi nepřišla pomoc, že mi nepřinesla revolver.

Říkám jí, že mám nůž, nůž od otce, nůž pro Chmurnou.

Říká mi, křičí, ať odejdu, ať odejdu, říká mi, ať odejdu i se svým nožem, ať se vrátím za Marií a Jáchymem, k rodičům, ať jedu domů, její hlas běhá po střeše mezi dnem a nocí, kteří stojí opodál a kouří.

Říkám jí, ptám se, kolik je jí let, že by měla být doma, rodiče se o ni určitě bojí. Malé děti přece mají mezi dnem a nocí ještě spát. Tak ať se teď alespoň schová.

Říká, prosí, ať odjedu z města, že jsme na střeše jen my dva, ať se pořádně rozhlédnu a pak ať jedu domů. Pryč odsud, žádná Chmurná tu není, říká holčička a zvedá ruku s revolverem.

Naposledy jí říkám, ať tu pistoli zahodí, že nepotřebuji její pomoc. Chmurná musí zemřít mým nožem, ne kulkou z revolveru.

Tohle říkám holčičce a otáčím se k ní zády, teď splním slib Marii, teď si ho Marie konečně vyslechne, ještě jednou na holčičku volám, ať se ničeho nebojí a hlavně, ať zůstane tam, kde je. Žlutá a bílá se přede mnou rozestupují. Ke komínu, ke komínu! Několik rychlých kroků ke komínu, za nímž sedí Chmurná! Jsem rychlejší než ona, ani se nestihne zvednout, jestli si se mnou před chvílí hrála na schovávanou, tak ta hra teď končí, za mnou holčička, už ji neslyším, a přede mnou komín, jeho stín a Chmurná.

Ještě dva kroky a brány města u moře se otevřou.

Nůž padá z ruky, kov padá na kámen a mezi mořem, které je klidné, a letním sluncem létají racci a navzájem na sebe v tom letu pokřikují. Muž jménem Filip sedí a zády se opírá o komín a před slunečními paprsky ho kryje jeho stín. Ruce má sepjaté na břichu a mezi prsty mu protéká krev. Těžce dýchá a do očí ho pálí kapky potu, které mu stékají z čela. Je unavený, je vyčerpaný, jako nikdy předtím nebyl, že se nemůže ani pohnout.

Kousek od něj stojí holčička se zářivě zrzavými vlasy. Protože od moře fouká vítr, musí si ty vlasy každou chvíli jednou rukou odhrnovat z obličeje. V druhé ruce drží revolver, jehož hlaveň ještě míří na Filipa. Hlaveň revolveru je horká, protože se z něj před chvilkou střílelo. Holčička je vystrašená. Výstřel ji překvapil a ona se lekla. Oba dva mlčí. Filip se pomalu rozhlíží po střeše, hledá svůj nůž. Nůž leží nedaleko a jeho čepel se na slunci leskne, ale Filip už na něj nedosáhne a je stále unavenější. Zavírá oči a myslí na to, že až se trochu vzpamatuje, zavolá z hotelu telefonem svému mladšímu bratrovi Jáchymovi, aby za ním přijel. Filip i Jáchym bydlí v hlavním městě, daleko odsud.

Taky by si chtěl přečíst dopis od Marie, nosí ho sebou už deset let, ale neměl by sílu ani ho otevřít. I dopis tedy bude muset počkat.

Mezitím mu mezi prsty stále protéká krev. Žlutá, bílá. Rudá a všechny ostatní barvy léta. Je červenec. Ale Filipovi je zima, hrozná zima a špatně se mu dýchá. Chtěl by teď spát, na nic jiného nemyslí. Oči má zavřené.

Až se slunce skloní k obzoru, racci se z moře vrátí zpátky do města a tam přečkají noc. Rozsadí se po stromech a ti, co nemají nikde hnízda, přijmou zavděk střechy domů ve městě mezi hradbami.