Lidé z maringotek

Proslov hraběte
d’Ascensons-Létardais

Dovolte, vzácní přátelé, abych vám, než začneme toto nové víno, pověděl, proč jsem vás pozval k dnešní hostině. Zajisté že první pohnutka je rozkoš, kterou pociťuje člověk, může-li kolem sebe shromáždit v družné pohodě výběr lidí, které má rád. Setkáváme se, pravda, skoro denně, ale to přicházíme k sobě prachem ulice, každý nějak užírán starostí a poháněn vteřinami, které překotně hltají hodiny a dny našeho života. Zde však, pánové, unikáme pro tuto noc hrůzovládě času, v těchto místnostech nestojí ani jediné z oněch umělých soukolí, která lidé sestrojili, aby stále slyšeli odbíjet svou cestu k neznámému konci. Pro tuto chvíli, nad tímto znamenitým vínem, je v nás, pánové, věčnost; opouštíme skomíravý den a odplouváme na azurové jezero, jehož břehy nám sejdou z očí. A my, trvajíce sami pro sebe, můžeme uzříti život tam na pobřeží jasnějším zrakem, než když se přímo prodíráme jeho nakupenými zmatky.

Chvíle odstupu jsou chvíle zasvěcení. Nemiloval bych dost moudře život, kdybych nechtěl svrchovaně užíti těchto chvil. Užíti, vyžíti a využíti – neboť jediné oprávněné sobectví je to, které lne k životu a chce z něho vysáti všechna jeho krásná i zrádná tajemství. Ve vedlejších pokojích najdete tisíce tlustých knih i tenounkých svazečků, hrubých tisků i ozdobných rukopisů pergamenových, všechny nashromážděné mými ctihodnými předky a všechny usilující odhaliti tajemství smrti a záhrobí. Lidstvo je touto záhadou fascinováno po věky. Já se však, přiznám se, k tomu nedostal – jsem zatím fascinován tajemstvím života. Vidím jeho nekonečný proud valit se po celé zemi a všude vytvářet podivuhodné osudy a zápletky, jejichž pochopení často uniká našim smyslům, ale jejichž nevyčerpatelná proměnlivost budí vždy znovu úžas. Je v tom všem nějaký určitý řád, zákon a smysl, nebo je to jen náhodné a zhola nevypočitatelné víření a vření?

Neodvažuji se odpovědět, jen se dívám, poslouchám, pozoruji. Činím tak od jedné události, která převrátila můj život naruby. Byla to večeře podobná naší dnešní. Hostů bylo při ní méně a hovor zněl trochu napjatěji, neboť nad ním se vznášel veliký osudný otazník. Jeho přítomnost cítím dosud.

Bývají události, na jejichž památku se ryjí a razí medaile. Žádný však reliéf, ani ve zlatě, ani ve stříbře, ani v bronzu, neuchoval by mi vzpomínku na onen památný den s takovou plastičností, s jakou je vyryta a vyražena v mé paměti. Na jedné straně této pomyslné mince zřím skupinu mužů. Byli to lidé vynikající a každý z nich byl dosti ozářen zásluhami a slávou, aby mi bylo ctí, že jsem je směl považovati za své přátele. Na druhé straně – je to líc? je to rub? – vidím ženu. Mince mé paměti je průsvitná jak čirý křišťál; ať ji vezmu po líci nebo po rubu, obraz ženy splývá s podobami mužů, jako by to byla společná, jednotná kompozice.

Zamlčím pravé jméno té, jejíž rozkošnický profil takto uchovávám v duši ještě pod šedinami. Nám, potomkům starých, proslulých rodů, je jméno závazek. Ale čím je v rodinách bez tradice, kde lhostejnost odkopla památku děda i báby? Sám ani nevím, odkud ona žena přišla. Vynořila se z podsvětí, zplozena patrně oněmi neznámými silami, které věčně boří a obrozují svět. Kdyby měla mít jméno, jež by jí příslušelo, nazval bych ji Lilit na památku oné magické bytosti, která přišla na tento svět dříve než pramáti Eva, aby omamovala muže země i duchy sestupující z nebes. Kdybych jí měl dát jméno podle tváře a postavy, říkal bych jí Liliana, abych postihl úběl nevinnosti, který klamavě zářil z celé bytosti. Ona sama nevěděla nikdy, kdo byla Lilit, a nechápala, co by mohlo znamenat Liliana; a přece své prosté jméno, jímž ji pokřtil vesnický farář, změnila v náznak obou těch bájných bytostí. Říkala si Liana a to byla stejně vhodná varianta, neboť postihovala útlou křehkost, kterou tisíciletý kult vypěstoval v ženě pro oblouzení našich smyslů, i naznačovala onu dravou sílu, která bují v temnu pralesa, aby ovíjela, zdobila a ničila, co tvoří jeho slávu a vznešenost.

I znělo její jméno zároveň exoticky i přirozeně a nikdo se nad ním nepozastavil, kdo ji spatřil vévodit jevišti. V ní zazářila herečka nevídané, neodolatelné milostnosti. Každá doba, pánové, má svůj erotický sen. Krásné ženy, mezi nimiž žijeme, zaplňují skutečnost našich dní, ale snům osamělých nocí vládne vidina nových, neznámých kouzel a vábení. Jen několik málo žen jest obdařeno milostí nebes, že předjímají tento příští typ krásy a před našima uchvácenýma očima ztělesňují přelud. Objevují se nám pak jako bohyně, jež ztracené, ale nezničené nebe starého Řecka sesílá odumírající zemi, aby ji osvěžilo novou životní silou. Tyto luzné poselkyně z olympských luhů stanoví nám nový kánon krásy, určují vkus, vytvářejí módu a vynalézají tisíce drobných, marných pošetilostí, které dohromady dávají právě ono záhadné nic, pro které stojí za to vyžíti si svůj život.

Jejich lehkonohý zjev převrací svět vytrvaleji než revoluční výbuchy, neboť všechno, co se v lidském díle vytváří vášnivostí, vyrůstá přímo nebo nepřímo pod jejich vábením. Svět má k nim ovšem poměr nejistý jako ke všemu, co se vymklo ze zaběhlého řádu a je obklopeno neznámou září. Jedny ženy je nenávidí a jsou k nim plny opovržení; jiné, které tuší v nich zjevení zítřejších vítězství, běhají za nimi, zbožňují je a bláznivě napodobí každý jejich pohyb. Mužové jsou před nimi většinou v rozpacích, neboť jemný duch váhá dotknout se hrubou rukou snu. Zato povahy drsné a sveřepé, konkvistadoři a prasečkáři, usilují neomaleně o to, aby jimi mohli korunovati své triumfy nebo majetek.

Z takových zjevů byla Liana. Hrála divadlo, ale divadlo jí nepostačovalo. Chtělo se jí okouzlovati davy, ale nemohla k nim proniknout zástupem obdivovatelů. Víte, co se děje ve velkoměstě, zrodí-li se umělkyně těchto vlastností. My všichni, kteří cítíme, že se v ní naplnil náš sen, přicházíme s vyprahlými rty večer co večer a znovu a znovu vpíjíme rozkoš pohybů, pohledů, úsměvů i slz. Náš obdiv je nenasytný, protože je to zároveň živelná touha. Ztracen v žití den, kdy hrála a my jí neviděli!

Snad nás není mnoho, kteří takto sajeme slast podívané, ale je nás dost, abychom vtiskli svůj ráz hledišti dvorního divadla. Ve svých fracích s bílým karafiátem na hrudi obsazujeme vždy táž místa jako neodbytní obléhatelé. Prvním pohledem obhlížíme své pozice, jsme-li všichni přítomni, neboť tucha stejného zájmu tvoří z nás kohortu jednoho praporce. Ejhle, jsme všichni, nuže udeřte batonem[1], královská hra pro naše touživé oči se může započít!

„Habitués“[2] pokřtil nás pařížský fejeton. Bylo to napůl posměšek, ale přijali jsme to s jistou hrdostí, vědomi si svého sektářství. Čeho jsme si však nebyli vědomi, to bylo, abych tak řekl, divadlo, které my poskytujeme v divadle. Pohled z druhé strany jevištní rampy. Odtamtud davové obecenstvo, které zaplňovalo hlediště až na třetí galerii, mizelo pohlceno tmou. Ale my v předních lóžích a v prvních řadách křesel, my jsme se odloupli odraženou září jeviště, my lemovali i zaplňovali jeho horizont. Pro pohled ze scény jsme existovali jenom my. A tato skutečnost vyštvala Lianu z divadla.

My, vyznavači, uváděli jsme své božstvo v zuřivost. Neboť pro koho hrála divadlo? Jako bych ji slyšel, jak křičí v šatně, dupajíc nohama: „Přece ne pro tuhle sebranku duchaprázdných snobů a prkenných panáků ze společnosti! Chci vidět živé lidi před sebou a cítit, co s nimi dokáži!“ Nebylo pro mne zrovna lichotivé, do jaké třídy jsem se v jejích očích svou věrností zařadil, ale neodvážil jsem se jí to vyvracet. Byla příliš živelně dravá, přijímala hru jako zápas s tisícihlavou hydrou, cítila v sobě sílu zdolat ji a připravit o dech a chtěla přímo čenichat svůj triumf. V ní hřmělo evangelium umění: Had hada-li nepozře, drakem se nestane! Ale mezi ní a její kořistí jsme trčeli my jako černá hradba s bílými karafiáty. Věděla, co se sluší, měla pro každého z nás třpyt úsměvu a zážeh pohledu jako důvěrný vzkaz; ale jak nás přitom nenáviděla! Ze tří stran se cítila uzavřena mrtvou kulisou a čtvrtou stěnu jí zahradila kulisa fraků. A to ji nakonec přimělo, že opustila divadlo a šla za vaší uměleckou sférou, pánové, vstoupila v manéž cirku.

To bylo tehdy, pánové, kdy jakýsi montmartreský velekněz s licousy a monoklem vyhlásil pompézní obrodu antické podívané. Cirkus opravdu začínal přibírat všecky způsoby umění, aby vytvořil monumentální krásu. Říkám mo-nu-men-tál-ní, jako bych to psal v uvozovkách, protože jakkoli miluji vaše umění, nemohu v sobě potlačit jistotu, že vaši šéfové chápali monumentalitu jen jako mnohost a mnohotvárnost, zatímco monumentalita je prostá jak postoj gladiátorův. V té době tedy se všechny olympské Múzy jaly putovati za stanem kejklířů. Po potřeštěných literátech, kteří první vznesli svůj objevitelský pokřik, vzdáleni od skutečného objevu jako Kolumbus od pravé Indie, přicházeli režiséři, hudebníci, malíři, sochaři a architekti a nezbytně museli přijít i nejbližší bratránci kejklířů, protagonisté jevišť, jako ve starém Římě mimos vyústil v pantomimos. Průsvitné dekorace byly již pro ně vymyšleny, aby obklopily ozářené dno cirkusového kráteru a orámovaly nový klamavý svět, a maskované pódium bylo připraveno, aby vyzvedlo jejich umění výše než antický koturn. A stupně kolem dokola se tměly lačnícím davem, davem o mnoho početnějším, než je ten, jejž mohlo pojmouti divadlo, a také neskonale živočišnějším. Zde se mohla Liana tváří v tvář setkat se svou říjivou šelmou, naslouchat jejímu výhružnému vrčení a radovat se z její porážky.

Věděl jsem, že ji vidina takového vítězství omamuje. Ale věděl jsem ještě určitěji, jakého obludného omylu se tu dopouští. Dovedla, pravda, vésti své tělo v postojích a posunech takové suverenity, jako by sama Feidiova Athéna Promachos sešla z Akropolidy pod zlatou září své helmice a s kopím, jehož třpyt oslňoval plavce až u mysu Sounion. Leč čeho všeho se vzdala pro blýskavice svých úspěchů! Nevděčně odvrhla svrchované umění nevyčerpatelných proměn a stálého převtělování; ta, jež uměla se stát vším, čím může jen žena být, omezila se na tři čtyři heroické typy, jež připustil vkus cirkusových podnikatelů. A vzdala se – bože, jak to pochopit? – vzdala se řeči, nástroje bohů a básníků, flétnové hudby rtů, sladké tlumočnice lásky, vášnivé zvěstovatelky hněvu, bouřné nositelky prokletí. Odvrhnout mluvené slovo, umlčet vánek šepotu, zarazit laskání hrdliček, zastavit odvěký šum příboje, oněmit kvílení meluzín, zrušit hukot a soptění vichřic, uloupit a zmrhat z božích darů všemohoucí zvuk – jaká to u herečky ohavná, pobuřující, po trestech nebes volající svatokrádež!

Běda, já ji miloval; a toto doznání uklouzává mi proti mé vůli ze rtů, protože nevím, čím ospravedlnit, že jsem neměl síly ji zadržet a vrátit jejímu poslání. Milovat tuto nádhernou ženu byla pro mne láska zlá, jako bych sám sebe vydal útrpnému právu. Nebyl jsem pošetilý mladík ani neurastenický romantik; trýzeň mé lásky byla zvláštní – plynula z jejího herectví.

Liana neměla „obor“. Milovnice, salonní dáma, heroina – co bylo v roli, to se v ní rozeznělo, ať to byla konverzace, lyrika nebo patos. Víte, ona jako by vdechovala text hry a okysličila si plíce jejím kyslíkem a pak měla pro každou úlohu jinou krev v těle; stěží bylo možno jinak vysvětlit přerody, které se s ní udály ode hry ke hře. Nesla to v sobě tak dokonale, že člověk nechtěl věřit, že hraje. Nejúžasnější byla její tvář, v níž se vždy soustředil každý její jevištní osud. Stokráte jsem sledoval kukátkem onu hru očí, úst, obočí a znovu byl uchvácen zjištěním, jak podivuhodně málo nasadila, aby dosáhla téměř všeho. Zdálo se, že její hra není ve svalech tváře a očí, nýbrž v něčem, co je pod nimi nebo mimo ně a kudy se přelévají dojmy a nálady, jako se mění světlo a stín v den letních přeháněk a jako se nepozorovatelně přeskupují bílá oblaka na modré obloze. Její tvář nehrála a nemimovala, její tvář jen obrážela hru, která se rozvíjela kdesi v hlubinách její psýchy. Slovutní kritici velkých měst, kde hostovala, jednomyslně ji po všech dithyrambách zařadili do kategorie herců citových.

Tu však mi budiž dovoleno kacířské slovo: kde je kritik, který dovede na jedno spatření pochopit všechny hlubiny složité lidské duše? A divadelní kritik by to měl provést dvojnásob: měl by vytušit postavu, o které snil básník, a zároveň proniknout k podstatě osobnosti, kterou tvoří herec. A měl by to současně vidět u osmi, desíti, patnácti postav hry. A k tomu odhadnout, jaký vliv a podíl v těchto kreacích má režisér. Mimoto si má rozebrat stavbu dramatu a ohledat zvuk a vůni jeho řeči a ohlédnout se po literárním spříznění tématu i metody; a ovšem sledovat souhru, výpravu, kostýmy, barvy, světla a náladu publika a možná že i přítomnost vynikajících osobností v lóžích. Není to trochu mnoho požadováno po jednom člověku pro jedno představení, přičemž musí mít i své osobní indispozice a chvíle homérského podřimování[3]? Zajisté že mnoho znamená zkušenost a cvik. Ale praví se, že dokonalá představení vznikají po třiceti a více zkouškách a že i znamenití herci teprve po tolikerém opakování přicházejí na nejskrytější kořen své role. Úkol hercův je však jednodušší než kritikův a jeho zkušenost a cvik pro tento úkol jsou mnohem vyspělejší; jak možno tedy předpokládat, že by kritik obsáhl mnohonásobek takové práce za jedno zhlédnutí? Vskutku vím jen o jednom nebo o dvou kriticích na Západě, kteří pochopili podstatu své funkce a vracejí se znovu a znovu ke každému velkému představení a pokorně studují detail za detailem. Ti mi také potvrdili, že při osmé desáté návštěvě teprve objevují věci, které patří k základnímu poznaní.

Vím, že je těžko žádati takovou oběť po lidech, kteří se živí psaním o divadle. Ale pak jsme tu už jedině my, směšní a karikovaní habitués, kteří můžeme – pokud to dovedeme – při svém vášnivém vyznavačství a uctívání divadla dobrat se jeho tajemství. A také asi ne každého, neboť i my jsme specialisté požitků. Já, který jsem tehdy byl nadšeným průzkumcem umění Lianina, dospěl jsem posléze k objevu, který mne téměř zdrtil. Tato žena, jež všecku krásu tvořila citem, byla bez citu.

Jsem opravdu na rozpacích, dovedu-li vám to vysvětlit. Víte… různé herectví je v různých hercích uloženo na různých místech. Máte herce, kteří mají herectví někde pod pokožkou. Ti vlastně vůbec nehrají, pohybují se po jevišti zrovna tak jako venku ve společnosti. Napoprvé vás překvapí milou a půvabnou přirozeností, po čase vás nudí, jak jsou věčně stejní, jak je to pořád týž civilní občánek, jen trochu pro prostory divadla zesílený a zdůrazněný. Jiní mají své herectví uloženo v mozku. Dovedou uchvátit geniálním pojetím. A zklamou u věcí, před nimiž „zůstává rozum stát“ a jež nutno vytušit jiným, pudovějším smyslem. Někteří mají herectví v nervech, někteří v krvi, někteří u srdce. O Lianě se mohlo říci, že její herectví je vloženo v její duši. Ale bylo tam vloženo tak dokonale a úplně, že už pro nic jiného nezbylo v ní místa. Její duše, to bylo samo komediantství. Viděls na scéně zjasnělou tvář, z níž zářilo cosi svrchovaně sublimního. V pokoře a v úžase jsi se sklonil: ejhle, zde se člověku zjevuje duše s celým svým bohatstvím citů. Jenže to, čemu jsi šeptem říkal duše, bylo v tomto případě jakési ústrojí hereckého organismu, které dotykem divadla bylo uvedeno jako do transu a v něm začalo teprve vytvářet výrony, jichž předtím nemělo a o kterých jsi jako divák předpokládal, že jsou to city. Pro vnější pohled a poslech byly tyto domnělé city mnohem tvárnější a výraznější než city přirozené. Vnímal jsi je v úžasné čistotě a síle a podléhal jsi jejich sugesci. Vděčně sis opakoval: „Hle, co je pravý a nefalšovaný cit, co není zplozeno spekulací mozku ani rozechvěním nervů, co vychází přímo z duše!“ Jenže sama tato duše o sobě byla šalba a klam, a člověk odhalivší toto tajemství zůstal užaslý před novou záhadou: Existuje ještě mimo to člověk Liana? Má toto hýřivě se vydávající srdce ještě nějaký kouteček, kde žije svým životem pro sebe? Je schopna nějakého opravdového pohnutí, když všechna, která u ní nacházíme, jsou umělá a lstivá?

Kdyby na to přišel muž, který ji nemiloval, byl by asi se zdvojeným zájmem sledoval a zkoumal tuto psychologickou zvláštnost. Kdyby ji miloval člověk, který nebyl s to objeviti toto tajemství její tvorby, byl by asi v šťastné nevědomosti spěl dále ve svém dobrodružství podle tlaku své touhy. Co však si měl počíti ten, který miloval i věděl? Kolikrát bylo se mu zamysliti nad objevenou skutečností, že láska trpí věděním a že poznávání nechce být rušeno city! A kolikrát byl překvapen zjištěním, jak je láska sobecká a chce si být jista svou kořistí jako majetkem, a jak je ješitná, věříc marnivě, že její vliv a její působení předčí všecky jiné síly! Zde však tato kouzelná bytost na jevišti rozehrála všechno milostné mámení na pouhý předpis ve svrchované plnosti a milující srdce marně číhalo, kde zbývá, kde se skrývá ještě nějaký nadbyteček, o němž by mohlo v jedné omamné chvíli věřit, že zůstal uchován jen a jen jemu. Hlupák zamilovaný do herečky se domnívá, že všecko, co ona hraje, je z něho a pro něho. Ale člověk zkoumavý jest uvržen do zmatků, neboť nic nezbývá v této vrcholné dokonalosti výlučně pro něho, není pohledu, není šepotu, není vzlyknutí, jež by nebyla ochotna předvést a vyzradit seběhnuvší se ulici; a on sám není s to probudit, co by tato ďábelská žena nedovedla zahrát i bez něho.

O těchto mučivých úzkostech bylo třeba vám povědět, abyste pochopili, proč jsem večer co večer sedal v divadle, kde Liana hrála, a proč jsem opustil svůj rodný Brusel, když mohutný cirkusový stan odvážel její umění k Paříži. Byl jsem mlád, svobodný a nezávislý, nic mi nepřekáželo, abych se jí nezavěsil na paty i při její bludné pouti. A jakkoli mne trápilo, že taková umělkyně opustila prostředí, jež jediné bylo pro ni stvořeno a jediné jí bylo důstojno, našel jsem zároveň jistou odměnu a útěchu v tom, že za tohoto bláhového harcování po velkých městech objevil jsem duši cirkusu. Tehdy se začala má láska k vašemu umění, pánové, a už mne neopustila. V pachu zamžených koníren, v pološeru chodeb plných podivných rekvizit, v šatnách bez podlahy, kde se mísila prudká vůně pudru se syrovými výpary země, pod galeriemi, jimiž pronikal dupot a potlesk davů s řinčivou hudbou, viděl jsem postavy fantasticky ustrojené, připravené pro nějakou velkolepou hru, ale zatím ještě nezapjaté do jejího vysokého napětí, pohybující se s uvolněnými svaly, odpočívajícím hrudníkem a očima, jež ještě byly ponořeny do starostí o zítřejší chléb. Byly to groteskní fantomy té pyšné slávy, k níž se rázem vymrštili, když zazněl jejich signál, opona se rozhrnula a oni vjeli před obecenstvo, nesouce mu vstříc gesto, jehož obřadná krása byla vypracována staletími. Viděl jsem, jak se pro uspokojení davů ženou na okraj života a smrti a chladnokrevně kreslí ozdobné piruety nad vyšklebeným záhrobím, jediný ornament světa dynamicky nabitý životem.

Denní podívaná na tuto odvahu hodit vše v sázku, aby se dosáhlo triumfu, uvedla mi na mysl, že také já se svým věčným přemítáním zůstanu jako přešlapující člověk mimo hru a nedospěji nikam. Pochopil jsem, že je lépe riskovat zklamání a vynutit si rozhodnutí než váhavě čekat, až si sám najdu vysvětlení své milostné sfingy.

Udržovali jsme spolu tón kamarádského přátelství, který dovoloval leckterou důvěrnost. Nicméně Liana okamžitě postřehla drobné návěsti mého změněného postupu a zdála se být tím poněkud překvapena. Nemohl bych říci, že nemile; ale přece jsem jen postřehl cosi jako kmitné stíny jakýchsi rozpaků. Napadlo mne, že snad je Liana už rozhodnuta jinak, nebo spíše že se naklání k jinému rozhodnutí, – tak to bylo všechno neurčité, nevyslovené, zakryté, možná že jen rozechvěná tucha a dohad mého vlastního, neklidem zbystřeného srdce. Znal jsem všechny muže, kteří tenkrát v Paříži měli výsadu tvořit její důvěrnější společnost; bylo-li oprávněno mé podezření, mohl být mým sokem jen někdo z nich. Několik dní jsem byl velmi na střehu, ale nezjistil jsem v jejím chování nic jiného než o špetku více laskavé něžnosti, o maličko více pobízivého záření – což všechno platilo mně. Byly to zcela nepatrné projevy, lékárnickým gránem bys převážil, co mi přidávala proti ostatním, ale krásné ženy umějí dózovati balzám své milosti a bezpečně znají onu mírku, kterou již zplna cítí srdce milující a která je neviditelna nezasvěceným. Láska je mistryní jemnosti a tajní milenci dovedou spolu mluvit i uprostřed podezíravých strážců a špehů.

Chtěl jsem se však přesvědčit přímou zkouškou, a proto jsem uspořádal ve svém hotelu přátelskou večeři pro Lianu a její nejdůvěrnější ctitele. Šest mužů sedělo kolem stolu, uchváceno nevysloveným soupeřstvím. Každý cítil atmosférické napětí, které se šířilo z Lianiných pohledů, a řeč všech byla vybroušena v hroty, z nichž jako by sršel oheň svatého Eliáše. V přítomnosti té, která nás tolikráte opojila svou hrou, hráli jsme my nyní svou improvizovanou commedii dell‘ arte a ona byla divákem, který úsměvem oceňoval naše výkony.

A to se tu sešla společnost, která uměla rozvinout rozhovor! Po Lianině pravici seděl obrovitý portugalský konzul Eugenio Arnaldo de Vieia, jehož jeden praděd získal v Brazílii po několikerém krveprolití diamantová pole a jiný, o sto let později, se vrátil do mateřské země s nešťastným králem Janem VI. a z brazilské revoluce si vylovil portugalský predikát. Také Eugenio Arnaldo strávil polovinu svých mužných let tam naproti, za vodou, mezi řekou Amazonek a řekou svatého Františka, posílaje do Evropy bavlnu, rýži, tabák a manioku; druhou polovinu prožil ve všech hlavních městech evropských, zakládaje všude prodejní kanceláře pro odbyt portugalských sardinek. Jeho olivová tvář hlaholila širokým smíchem a z jeho ošemetných historek se zdálo, že není typu ženy bílého, rudého a černého plemene, jehož by důvěrně nepoznal. Ale před Lianou krotla všecka jeho výbušná bujnost, drsný plantážník měkl v sentimentálního obchodníčka; stará francouzská komedie mohla si ho vzít za příklad, jak Bramarbas se mění v Pantalona.

Vedle něho seděl kapitán čestné setniny spahiů Jean Alphonse de la Roche, chlapík jakoby sesazený ze samých řeřavých uhlíků, nejdivočejší jezdec pánských steeplechasí, nejzasvěcenější znalec neřestných podniků pod pařížským Montmartrem i pod alžírskou Kasbou, odborník pro všecky druhy zápasů od souboje cvrčků a kohoutů až po boxing a džiu-džitsu. Kapitán nebyl už žádný mladík, ale i se svou ošlehanou a vráskami rozbrázděnou tváří vypadal jako dionýský jinoch, srovnal-li se jeho sevřený, znamenitě přisedlý frak s tou zašedlou, zezelenalou rozsedlinou, kterou byl oděn Lucien Forgeret. Lucien Forgeret, kritik Figara. Lucien Forgeret, akademik. Se svou lehounce ochmýřenou lysinou, poplašeným pohledem a zdviženými rameny vypadal tak trochu jako marabu, který se octl v ohňostroji. Ruce mu rozčileně pobíhaly od spadávajícího skřipce k ujíždějící vidličce, cigareta za cigaretou mu sypala chumáčky popela na kalhoty i na hrudník s několika stužkami, oči se pod zdviženým obočím jako nechápavě otáčely od jednoho mluvícího k druhému; nicméně v celém tom zdánlivém zmatku M. Forgeret jasně věděl, že sedí v nejlepší společnosti, pije znamenité víno a má za protějšek nejkrásnější ženu. Žádná z těchto líbezností mu neunikla a čím častěji zvedl sklenku, tím roztodivnější nápady bujely pod jeho žlutou lebkou a tím hravěji se mu rozpřádaly vzletné připomínky starých sympozií i novodobých hostin s výkvětem hereček a milostnic. Nechť se kamkoli ťuklo, z jeho nesmírné paměti se jako souznivý akord ozvaly živé paměti francouzského divadla, zauzlené anekdotami a bonmoty.

Škoda že neměl po pravici takového sekundanta ve vtipu, jakým byl ohnivý kapitán spahiů[4]. Ale sochař Hendrick Dyckmans byl člověk málomluvný. Jeho hlava se silnými kučerami byla vždy trochu skloněna, takže jeho mocné klenuté čelo připomínalo býka chystajícího se k útoku. Něco býčího bylo i v celé jeho rozložité postavě, v širokých ramenou, mohutných plecích i svalnatých rukou. I z těch rukou cítils jakousi sveřepou urputnost; říkalo se o něm, že pustí-li se do díla, nesnese v zuřivém zanícení žádného pomocníka a sám těmi pařáty vynáší metráky hlíny na lešení. Při vší tělesné síle byl to člověk zasněný, každé chvíle jsi ho mohl přistihnout, že je myšlenkami v jiném světě, ponořen ve vidiny nějakých zázračně dokonalých těl.

Jeho mlčení však vydatně nahradil snědý mladík po mém boku, Lorenzo Gioberti z Verony, pomocník sekretáře italského vyslanectví v Paříži, esejista a dynamický básník, autor Tragického jara a Hymnů k slunci a dramatu Beatrice Cenci.

Chtít obnovit rozhovor této společnosti bylo by jako rekonstruovat údery vln v peřejích a slapech. Věděl jsem však, že přijde chvíle, kdy Chateau Laffitte vykoná svou povinnost a kdy figury commedie dell‘ arte zapomenou na souhru a začnou mluvit každá ze svého nitra. Ta chvíle se blížila, hovor se trhal, pohledy mužů žádostivě spočívaly na Lianině zjevu. Skryté myšlenky se prodíraly k svému vyjádření, jako kouzelná noc svatojanská nutí milióny vodních larev, aby opustily svůj živel a staly se tvorem létajícím.

První podlehl obr Vieia. Odmlčel se, zadíval se na Lianu, v očích se mu nejistě zamžilo. Pak zachytil její ruku, pohansky ověšenou náramky, řetízky a prsteny, a vtiskl na ni tlustými rty polibek.

„Jsem doyen[5] lásky k vám, Liano,“ řekl nečekaně měkce, „znám vás od vašeho debutu ve vídeňském veseloherním divadle. Pamatujete se na to rozčilení? Byla jste bledá a všecka sevřená a jedině oči žhnuly horečkou vítězství.“

„Eugenio, nepřipomínejte minulost. Uběhlá léta, ztracené poklady. Na vaše zdraví, vy nejvěrnější!“

„Ó, díky za toto slovo. Jaké vyznamenání je krásnější než modrá stužka věrnosti? Rytíři tohoto řádu neumírají. Promění se v kámen. Dyckmansi, jak říkáte těm sochám, které nesou balkóny šlechtických paláců? Ano, zkamením v karyatidu, která navěky ponese břímě své lásky.“

„Láska se nedá měřit trváním,“ vpadl mu do řeči mladý Gioberti, „z jednotek času rozhodují v ní ty nejkratší. Jedinou vteřinou muž prohrává nebo vítězí, a jediná noc má hodnotu celého života. A je-li něco, co se vyrovná blesku lásky, je to báseň, která má její prudké vzplanutí i žeh.“

„Náhlý zážeh jako věčné rozeplání,“ pronesl Lucien Forgeret, opravuje si skřipec, „rozhoduje hloubka pochopení. Uctíti v ženě, co je v ní božského a co nás unáší k nebesům.“

„Duše! Duše!“ sentimentálně zavzlykl de Vieia, jejž zřejmě víno přemáhalo. „Zbožňuji duši, pánové. Vyvržte mne, sepsujte mne, zničte si mne, zbožňuji, co je nedostupné. Ctím Boha a miluji ženskou duši. Těl bylo… ale ženská duše…“

„Láska se neprojevuje horováním,“ vpadl mu do řeči kapitán, „láska se dokazuje činy. Třikrát jsem se bil za vaši čest, Liano, a můj život je vám zas kdykoli k dispozici. Na pistole, na kord, na šavle.“

„Umřít je krásné, žít je krásnější!“ zakrákoral marabu Forgeret.

„Jsem právě ochoten obětovat to nejkrásnější,“ odsekl de la Roche.

„To nejkrásnější je pochopit a pochopené učinit pochopitelným,“ vyhlásil slovutný akademik rozčileně, setřepávaje popel z kabátu.

„To nejkrásnější je vyslovit i to, co nelze pochopit,“ vykřikl Gioberti.

„Nejkrásnější je nemluvit a bít se,“ udeřil do stolu kapitán.

„Nejkrásnější…,“ mumlal Vieia, „nejkrásnější je milovat…“

Neúčastnil jsem se této napilé licitace. Lianina ruka vklouzla do mé dlaně jako podvečerní pták do budníku. Bylo to nepatrné gesto, ale cítil jsem, jak tím dotekem prochází blažená shoda. Nebylo třeba slov. Té chvíle jsem odevzdával vše, co jsem byl a co jsem měl, jméno i jmění, Lianě a Liana přijímala. Nedívajíc se na mne notovala si potichu, že jen já tomu mohl rozumět, refrén pomalého valčíku, který tehdy zněl celou Paříží, zpíván jejími zpěváky a drnčen všemi orchestriony:

A já tě miluji a ty to víš,

a přece lásku mou ty sotva pochopíš…

Najednou se ode mne odtrhla.

„Na vaše zdraví, pánové,“ zvedla s úsměvem sklenku, „na zdraví vám, vy nejohnivější, Lorenzo, vám, který jste nejstatečnější, kapitáne, i vám, staroušku Luciene, který patrně z nás ze všech nejvíce záříte moudrostí. Zač však mám připíti vám, pane Dyckmansi? Co vy považujete za nejkrásnější?“

Opravdu, jediný Hendrick Dyckmans zdál se být v našem kruhu cizí. Pil zabořen ve své myšlenky a nyní jako by se probudil.

„To nejkrásnější? Nevím… stále to hledám… stále to čekám. Glyptotéka[6] v Torontu chce po mně sochu vynořivší se Afrodity. To by mělo být to nejkrásnější. Zjevení božského krásna na této zemi. Dokonalost ženské harmonie. Hledám…“

Zadíval se na ni a zmlkl. Uprostřed obdivu, který celý večer obléval přítomnost Lianinu, zaznělo skoro netaktně, že někdo zůstal ponořen do svých vidin a snů. Také pohled, jejž nyní na ni upřel, nebyl obdivný. Čišela z něho urputná věcnost, jako by nevšímavě pronikal lahodou pokožky a ohmatával jen svaly a kosti a odměřoval jejich rozměry. Na Lianu to zřejmě nepůsobilo nepříjemně, víčka se jí nervózně zachvěla.

„Myslela jsem, že nejkrásnější bohyně je Venuše?“ odpověděla mu, prozrazujíc bezděky, jak málo ví o shodách mytologie řecké a římské.

„Možná,“ odpověděl lhostejně sochař, „ale nikdo si ji u mne neobjednal. Mám zakázku na Afroditu Anadyomené, a nejkrásnější tedy musí být ona.“

„Umělci jsou ohavně komerční,“ zabručel sardinkový konzul po boku Lianině.

„Och, Afrodité Kythéreia!“ zahoroval akademik Forgeret, „luzná dcera Diova, připoutaná osudem k obludnému umouněnci, k chromému Héfaistovi, jako všecko vznešené je na této zemi stísněno výplody její hrubosti! A přece nám darovala rozkošného neposedu Eróta, který bez úcty k šedinám prostřeluje mužské srdce šípy slasti i hořkosti!“

„Nejkrásnější ze všech bohyň,“ vpadl do jeho chvalozpěvu Lorenzo Gioberti, „jakým hymnem vyjádřit jí vděk za to, že rozkoše lásky povýšila na posvátný akt a zbožný hold tvůrčímu božstvu!“

„Afrodité… Afrodité… Neměla milostnou avantýru s bohem války?“ lovil de la Roche nějaké vzpomínky z gymnázia.

„Ano,“ odpověděl Forgeret, „ohavný Áres, krvelačný bůh hekatomb[7], tak u starých Řeků nenáviděný, že mu ani nestavěli chrámů. Nicméně učí Plato, že je dvojí Afrodita, Uránia čili nebeská a Pandemos, pozemská…“

„Nevěřím!“ přerušil ho nezvykle prudce Dyckmans, neodvraceje očí z Liany, „nevěřím a nebudu věřit v tlachy filozofů o dvojitosti krásy. Sama krása je božskost, a dotkne-li se hmoty, učiní i z uplácaného bláta boží dílo. Nepochybuji o tom, že Adam byl nejkrásnější člověk. Stvořil jej Bůh, a my sochaři, následovníci Hospodinovi, jediní obnovujeme jeho tvůrčí dílo. Nejsme všemohoucí, abychom stvořili organismus, ale kus boží síly je v našich prstech a dlaních, aby nám mrtvá hmota ožila krásou, jež je jen jedna, zároveň nebeská i pozemská, boží i lidská, duševní i tělesná. Neboť kolikrát stály přede mnou ženy bez ducha i duše, jen to mámivé tělo, a já, pane, těmato rukama bušil a tepal do dláta v kameni, ťukal a štěpil a hladil a prorýval, až jsem navěky vdechl mrtvému kameni duši, jíž živoucí tělo nemělo!“

Dyckmans se rozohnil, jak jsme ho nikdy neviděli. Černé kučery mu spadly jako opilé věnce do čela, oči sršely, ruce bloudily vzduchem, jako by vyhmatávaly nějaký nám neviditelný tvar. Liana zírala na něho beze slova.

„Chcete ještě pít víno?“ zeptal jsem se jí, protože se číšník chystal otevřít novou láhev. Trhla sebou a vteřinu nevěděla, co jí chci. Pak pohodila hlavou.

„Ne,“ prohlásila a hlas jí zněl tak divně, jako by měla sucho v krku, „objednejte koňak. Nevídáno, když se opijeme.“

Trošinku mne zamrzel vulgární tón, jímž to řekla. Poručil jsem, aby přinesli napoleona. Když jsem se obrátil zpět k Lianě, setkal jsem se s pohledem, který jako by mne zhluboka zpytoval. Bůhví co všecko v tom jejím pohledu bylo: kus něhy, kus soucitu, kus starosti, kus přátelství, a všecko tak vlahé, že to mnou proniklo jako sladká dýka lásky. Ale pak to v jejích očích přešlo v přejemnou laskavou zář, všecko bylo jako jitřní aurora a Liana se s úsměvem přitulila k mému boku.

Napilý de Vieia seděl s hlavou zabořenou v dlaních a ostatní se hádali s Dyckmansem o Platóna. Pro mne s Lianou se rozprostřela chvilinka blažené osamělosti. Zatím číšníci vyměnili sklenice a majordomus obřadně nalil vzácnou pálenku.

„Cítíš, jak voní?“ zašeptala Liana. „Pojď, opijeme se.“

Znovu mne lehounko ťukl závan nevůle, ale z ní žhnulo něco nezdolatelného. Jako by se splašení koně utrhli a vyřítili na volnou pláň.

„Opijeme se…“opakovala naléhavě a najednou dodala smrtelně vážně: „Pro pravdu boží mezi námi.“

Kdyby v tu chvíli bílá sova sněžná tichým letem proplula opary a dýmy a usedla mi na rameno, nebyl bych se víc zachvěl než při těchto slovech tajemné a čarokrásné závažnosti.

Ale Liana se zvedla a uchopila číši.

„Maestro Hendricku Dyckmansi, kterýž jste tu na místo Boha Stvořitele, tuto sklenici vypíjím na vaše zdraví.“

Převrátila ji prudkým gestem a podala číšníkovi.

„A tuto druhou, Hendricku Dyckmansi, piji na zdar vaší Afroditě. Nechť i vám se vynoří z pěn, par a paprsků, jak o ní sníte… A tuto třetí sklenku vypijte se mnou…“

Opravdu, dala si potřetí naplnit sklenku tím těžkým, osmdesátiletým dryákem; a tu se jí hlas trochu zlomil a pak najednou přešel jako v milostné arpeggio harf:

„… vypijte se mnou… na mou lásku!“

Obešla je pohledem a zastavila se v mých očích, jako by tu chtěla zakotvit navěky. Pak vypila koňak, dala se do rozpustilého smíchu a rozbila číši o mramorový sloup. Nikdy jsem neslyšel v jedné minutě tolik proměn v hlase a tónu, kolik jich vyčarovala tato kouzelnice na prahu opojení.

Podle jejího hesla se začalo opravdu pít a napoleonský koňak rozohňoval a mátl hlavy beztak již dosti napilé. Sám jsem cítil, jak se mi mozek slastně zamžívá. Zmocnila se mne prudká touha po Lianě. Ostatní propadli zase křiklavé hádce, v níž každý brebentil sám pro sebe a snažil se překřičet druhé. Vztáhl jsem ruku po Lianě, abych ji přivinul k sobě. Přichýlila se napolo, zvrátila hlavu a jala se zas tiše a vábně zpívat svůj milostný refrén:

A já tě miluji a ty to víš,

a přece lásku mou ty sotva pochopíš,

to srdce mé se touhou zajiká

a je to sen, sen, který uniká…

Mámivá melodie omotala mou mysl. Zachtělo se mi být s Lianou sám. A Eugenio Arnaldo de Vieia, konzul a sardinkář, spadl pod stůl.

„Skončíme to?“ zeptal jsem se Liany.

Místo odpovědi mne horoucně políbila. Žel, netušil jsem, že i polibek může být pýthijská odpověď!

Zdržel jsem se poněkud při vyrovnávání účtu. Když jsem vyšel do vestibulu, našel jsem jen konzula. Seděl v křesle jako ztroskotanec, s kloboukem v týle, a z jeho opadlých tváří dívaly se na mne dvě navýsost smutné oči.

„Kde jsou?“ zvolal jsem překvapen.

„Osudný večer,“ zablekotal, „smrt kosí mezi přáteli.“

„Co to žvaníte, konzule?“

„Nežvaním. Kapitán vyzval Forgereta na souboj. Ctihodný akademik se vyjádřil o Lianě, že je božská děvka jako každá veliká actrice. Gioberti a já jsme svědci. Dejte mi něco pít, hrabě. Něco hodně hořkého. Hořčejšího než je náš život. Nesrovnáme-li to zítra s tím pominutým spahiem, zemře Lucien Forgeret pozítří v mém náručí a Figaro přijde o nejznámějšího kritika. Pojďte zpět a napijme se nějakého extraktu žluči.“

„Kde je však, člověče, Liana?“

„Pravím vám, vraťme se popít hořkosti.“

„Vieio, kde je Liana?“

Nachýlil se a hlava mu sklesla. Pak ji pomalu zvedl a povstal.

„Pryč… Zmizela… Ponořila se…“

„Co to blábolíte?“

„Ponořila se opět do vln, z nichž pro nás vzešla. Afrodité Anadyomené. V tuto chvíli se asi zjevuje Hendricku Dyckmansovi. Galerie v Torontu bude mít svou bohyni… naši bohyni, hrabě. Pojďte to zapít. A pochopíte mou pravdu, že nám nelze než ji milovat – milovat a nic víc.“

To je moje příhoda, pánové. Desítky let přes ni přešly kroky čím dál tím méně těžkými a dnes ji mohu vyprávět beze stesku. Vím teď, že mne Liana opravdu milovala. Aspoň tolik mne milovala, že nechtěla, abych se stal její obětí jako ten tlustý de Vieia, kterého si vzala, když se vrátila z náruče Dyckmansovy. Vzala si ho, aby rázem uzavřela cestu ke mně. Ale po čase mu utekla s Lorenzem Giobertim, když se stal tiskovým atašé. A toho podváděla s kapitánem spahiů a ze žárlivosti obou chodívala se zotavovat ke starému akademiku Forgeretovi, jehož ochmýřená marabutí hlava nebyla vystavena žádné palebné či sečné zbrani soubojové, ale podlehla jednou přílišnému rozčilení z milostného mazlení.

Vím, že mne milovala a z lásky ke mně chtěla mne ušetřit osudné vášně. A já se vystonal, oženil, stal se otcem, prošel státní kariérou; to vše by patrně nebylo, kdyby mne byla milovala o něco méně.

Snad shledáte, že co vám pravím, je paradox. Ale dávno už mne jalo podezření, není-li všecko paradox, co my tak žhavě a krvavě prožíváme, a nestojí-li někde nad námi kdosi Svrchovaný, jenž není jen nejvyšší láska, ale i nejvyšší ironie. Dívám se do svého života a do životů tisíců svých známých jako do podivuhodné hry. Někdy v ní rozhoduje náhoda. Někdy šťastný pud. Někdy zdravý rozum. Někdy milost boží. Ty čtyři věci objímají půdorys, nad nímž lze zvednouti hrdý obelisk. Nebo lze v jeho mezích vykopat bezejmennou jámu pro ostatky všeho hrdinství. Kde je toho zákon? Hledám jej, jako Aristoteles hledal, pozorováním. Jsem šedivý, ale ještě jsem nenasbíral dost zkušeností, abych vyslovil formuli zákona. Tož toužím ještě po zkušenosti jiných. Dnes po vaší. Jsme muži mezi sebou, vy světoběžní jako já téměř odcházející. Toť případ, kdy lze vyjeviti vše, co plní mužská srdce: lásku, čest, zápas a boj.

Není zde ženy, která by znesvětila naše chlapské zpovědi. Ale je zde toto Cháteau Laffitte, nerušivý ženský prvek v mužských hovorech, měkký, vonný, poddajný i pomocný. Nechť poslouží našim hrdlům a poskytne jazykům abolici[8] ze všech závazků mlčení. Ťukněte si se mnou, přátelé komedianti, a začněte vyprávět!

Vyprávění
hráče na xylofon

Kdykoli slyším uvažovat o tom, co ženská svede s mužským, vždycky si vzpomenu na Harryho Harweye a jeho nosatou opičku. Sám ze svých vlastních zkušeností bych sotva mohl co vyprávět; při xylofonu, víte, není žádná romantika. Od svého pátého roku buším celé dny do těch palisandrových špalíků. Jsem už starý chlap, ale pořád se mi zdá, že mi za zády stojí otec a dá mi pohlavek, ťuknu-li vedle. Víte, otec byl původně virtuóz na klavír a moc se od něho očekávalo, Chopina prý nikdo na konzervatoři nezahrál s takovým citem jako on. Měl také své úspěchy ve světě, ale začal pít a ztratil v prstech všechnu jemnost; kdepak by mohl se odvážit na takové Chopinovo nokturno nebo na jeho impromptu. Tak tedy skončil svou kariéru jako učitel hudby na předměstí, měl vztek na celý svět a úměrně k tomu taky pil. Když jsem se narodil, zapřísáhl se prý, že musím sklidit slávu za něho, ale že mě nedá do rukou těm tupcům na konzervatoři. Ono se mu to tak v jeho hlavě urovnalo, že celým jeho neštěstím jsou vinni profesoři. Někdy, když přišel domů a sotva se držel na nohou, dopadl ke klavíru a křičel, aby si prý svět poslechl, jaký je on pořád ještě hráč. A pak začal zuřivě hrát, s očima zavřenýma, s hubou zpěněnou, divoké laufy a krkolomné pasáže, člověk nechápal, kde se v těch odulých prstech bere taková střelhbitost. Ale toť se ví, bylo to jen jako když se hrách sype, bez citu a oduševnění. A k tomu chtěl už v pěti letech přitáhnout mne. Prstíčky mi na klávesy nepostačovaly, to ho však neodradilo, prý to napřed zkusíme s xylofonem.

Tak se začala má denní dřina a v sedmi letech už jsem vystupoval jako zázračné dítě. Lidem se to hrozně líbilo, koncerty byly vyprodány, otec nechal školu školou a raději mi dělal impresária. Ke klavíru jsem se už nedostal, od svého osmého roku jsem musel vydělávat na živobytí celé rodiny. Jezdili jsme světem, po všech možných varieté a tingltanglech, večer jsem vystupoval, ve dne cvičil. Otec se vrhl na komponování: kde byla jaká populární opera, všecko přepracoval na potpourri pro xylofon. Hrál jsem Rossiniho, Aubera, Lortzinga, Verdiho, Gounoda, Nicolaie, Bizeta; nezáleželo na tom, co, jen když to bylo efektní, v prestissimu. Otcovy transkripce nebyly lehké, chtěl v nich uplatnit všechnu bravuru mé techniky a někdy chrlil na papír noty, jako když v opilosti hrál na klavír. A pak stál za mnou a já nesměl jedinou z nich vynechat, jinak jsem ihned dostal ránu. Někdy jsem se učil takové směsi půl roku i rok, než jsem ji úplně zvládl a než mi šla z rukou s takovou mechanickou jistotou, jako když se otáčí válec v orchestrionu. Zato však jsem byl, zvlášť později, uznávaným mistrem, i kritika o mně psala a direktoři se o mne rvali. Ale pak najednou, když už mi bylo skoro pětadvacet let, začal zájem o mne ochabovat. Objevila se nějaká Polka, Julie Sandrowská, a ta hrála na xylofon zrovna tak dobře jako já a k tomu prý to byla sličná holka. To tedy byla větší atrakce a nejslavnější varietní divadla začala jí dávat přednost.

Otec soptil, že nás ta ženská připraví o chleba, a jednou se za ní rozjel, aby si ji poslechl. Zůstal tam asi o tři dny déle, než nám slíbil. Měli jsme strach, že se tam rozpil a že se mu něco stalo, ale vrátil se zdráv a kupodivu střízliv. Ba vcházel jako v triumfu.

„Ať jsem jakkoli zhanobil svůj život,“ prohlásil nám po prvním uvítání, „tentokráte jsem provedl čin, který mě ověnčí zásluhami jako hudebníka i jako otce. Julie Sandrowská je xylofonistka nevyrovnatelná. I je tu, synu můj, jediné řešení, které jsem již provedl: ty si ji vezmeš. Budete hrát čtyřručně a zabezpečíte si příjmy na celý život. A nyní jdi mi přehrát Rigoletta – jsem přesvědčen, že jsi ty tři dny jen prolenošil.“

Nebylo mi možno odporovat. Z rozhodnutí obou otců se Julie Sandrowská stala mou ženou a její xylofon se přiřadil k mému na celý zbytek života. Společná hra je ještě choulostivější než sólo, a proto jsme den za dnem osm až deset hodin při práci. Na zdi je rozvěšen seznam našeho repertoáru a ten repetujeme číslo za číslem, samé operní předehry, pochody, potpourri, variace a fantazie. Traviata, Zampa, Lazebník sevillský, Král to řekl, Carmen, Robert Ďábel, Car a tesař, Rigoletto, Butterfly, Aida, Cavalleria rusticana, sem tam koncertní kousek, národní píseň, oblíbený šlágr, od sedmi ráno do oběda, od oběda skoro do večeře. Víte, ono je to, jako by se měl složit obraz z miliónů pomíjivých jisker, a to tedy musí být všecko pořád secvičeno na setinku vteřiny. Dvaadvacet let jsme už spolu a ještě se nám večer nepřihodil jediný omyl, jediné máknutí vedle. Ale to právě člověk se musí tomu zcela obětovat, musí být úplně v tom, na nic jiného nesmí myslet, pro nic jiného žít. Kdepak mít děti, to by byla naše zkáza. Původně jsme si říkali, že to musíme vydržet dvacet let a pak že si koupíme někde na venkově domek a tam si zařídíme krásný a spokojený život. Ten domek jsme si opravdu opatřili, je to pěkná, útulná vila nad potokem se starými vrbami. V potoce je prý spousta pstruhů, i raky prý tam lze chytat, zahrada mívá na podzim krásné ovoce, jablka, hrušky, ořechy i lískové oříšky, a za těmi se táhnou z lesů veverky. Jaro prý je tam překrásné, když se všecko zabělá květem, a taky v zimě se tam prý líbezně žije. Ale co je to platné, když my se už nemůžeme odtrhnout od tohohle čtyřručního pouta, jaképak jaro, tuhle je Němá z Portici, jaképak léto, tuhle je Norma a Tosca a Trubadúr, jakápak jeseň – Lucia di Lammermoore a Maškarní ples.

Někdy je mi z toho smutno až k nenávisti. Říkám si: celý život prostát jak dvě pradleny u necek! Ale kdepak pradleny; ty si mohou povídat a polevit, ty nežene žádné presto a vivace. Někdy tedy je toho člověku líto. Ale když už jednou tady ta dokonalost je, ten cvik, ta technika, jakpak je to možno opustit, to jest zničit to a sprovodit ze světa? Vždyť taková svrchovaná dokonalost už nepatří nám, ta je nám jen svěřena a my ji musíme opatrovat, dokud při tom nepadneme.

Na život není přitom kdy. To já jen po chvilkách po něm pasu, abych zahlédl nebo zaslech, co to všecko je. Jako kluk si přitom připadám, který se vytahuje na ohradu, aby na chvilku uzřel, jak tam na té druhé straně běhají lidé atletických těl a v slunci se třepotá zvonivý míč. Jen tak ho ukrádám – v poledne v knížkách, večer v hovorech v zákulisí. Dějí se patrně podivuhodné věci tam na té druhé straně; já si jen tak namátkou vzpomínám na Tři mušketýry nebo na toho Balzaka. A co toho vědí sami živí lidé, kteří nejsou osudem přikováni k variacím z Fausta a Markéty! Tu se tedy člověk dovídá opravdové moudrosti – jedna z nich je také ta, o níž mi vyprávěl ten Harry Harwey. Nenudí-li vás to, povím vám pravdivý příběh Harryho Harweye, jak jsem jej sám od něho slyšel.

Tenkrát byl rychlík z Mnichova zcela ve znamení artistů. Bylo posledního v měsíci a měnily se štace. Z Lipska, Drážďan, Prahy, Norimberka přijížděli varietní lidé na jih, něco zůstalo v Mnichově, něco jelo dál. Jiní zase tam přisedli, i jelo k Švýcarům a dál na Itálii množství mužů v americky střižených šatech a žen víceméně výstředně nalíčených. Celé jedno oddělení obsadila létající rodina Sanpietrova; vedle seděli The 6 Barrows, ikarské hry; pak trochu míchaná společnost – umělecký hvizdač, dvě tanečnice, řetězový král, padající Max z firmy Max and Evelyne (ona sama jela na účet jednoho jihoamerického velkoobchodníka ve spacím voze); šesté místo měl Harry Harwey. Byl to hezký plavovlasý muž s dokonale vypěstěným tělem a s klidným pohledem, jaký vycházívá z organismu, který je v bezvadném pořádku. Měl zde pohodlné místo v rohu u dveří, ale nechtělo se mu ještě sedět. Potloukal se po chodbě vagónu a pokukoval po čtvrtém jeho oddílu.

Také tam seděli vesměs artisté, ale co Harweye výlučně poutalo, byl sírově žlutý klobouček nebezpečně ostrého tónu; byl nasazen šikmo a stínil, ale nezakrýval dvě velmi modré a velmi sladké oči, zalité vlahým leskem. Tyto oči s kloboučkem se vznášely nad neuvěřitelně nadýchanou kupou zelených a modrých závojů, z nichž vyčuhovaly jen dva červené safiánové střevíčky. Klobouček, oči, závoje a střevíčky dávaly rozkošný pastelový obrázek; dohromady se jmenovaly Mlle Louise Printemps. Mezi námi odhadnuto, mohly stejně dobře znamenat špičkový tanec nebo ochočené papoušky. Ve skutečnosti to bylo horší: tahací harmonika. Pravda, její malý šestihranný bandoneon[9] byl zázrak instrumentářského umění, skoro hračka, právě tak pro ty její útlé pracičky, ale přitom schopný rajsky ševelit i hřímat, jako kdyby ocel se železem bojovaly v hymně kovů. Úchvatné to bylo – ale přece jen tahací harmonika.

A tento bandoneon slýchal Harry Harwey ze své šatny již po tři programy. Troje angažmá za sebou měl, kdy se pokaždé v programu vynořila Louise Printemps. Nezdržovala se nikde v divadle, takže se s ní téměř nesetkal. A přece ji každého večera viděl a každého dne musel vsát do sebe její přítomnost. Když skončila práci, objevila se v rezervní ředitelské lóži. Harwey si denně zkontroloval její přítomnost slídovou špehýrkou v oponě. Seděla v pozadí lóže a očima zcela neúčastně klouzala úsekem hlediště, jenž se odtud otvíral jejímu rozhledu. Ve chvíli však, kdy Harwey za třeštění trubek a třesku činel vstupoval na scénu, byl žlutý klobouček na kraji lóže, zrovna v dosahu rampového světla. O devět minut později, když malý buben lermo vířil poplach před hlavním skokem, mrskl Harry okem do lóže, zachytil dva modře planoucí plaménky, zavřel je do svých očí, odrazil se a proletěl s nimi svým trojnásobným saltem. Pak zahřměl tuš, do toho potlesk jako krupobití, Harry spěchal se uklonit k lóži – lóže však byla prázdná.

Nemohl si toho nevšimnout, nemohl na to nemyslet; ale nakonec si vždycky musel říci, že mu po jejích návycích nic není. Divné děvče, tahle Francouzka! Večer mu zmizí a ve dne je dočista nezvěstná, jako by neexistovala. To snad není možno, že by při své líbeznosti poustevničila; to asi někdo za ní stojí, komu je zavázána vším volným časem. Ale také proti tomu nemůže přece jakýsi Harry Harwey nic namítat. Snad to tu a tam trošičku bodne u srdce, ale práce je práce, ona má své harmonie a Harry své salto, all right.

Nu… tak docela all right to přece jenom taky není, to si musí Harry přiznat. Dejme tomu, když se vezme odraz z trampolíny: to má přece Harry v nervech, jaký nápor musí učinit, aby ho to vymrštilo na trojnásobné salto. To přece je určitá trať a je na to třeba být jistý čas ve vzduchu. To se musí dostat z těla maximum výkonu. Dobrá – jenomže když se tam ty dva modré ohníčky rozzáří, je odraz najednou ještě mnohem pružnější a tělo letí vzduchem, jako když se člověk převalí peřinkami. Když si tu zvláštní lehkost Harry poprvé uvědomil, začal si dávat na sebe pozor. Má přece své tělo úplně v moci, sleduje se, i když se bleskurychle protáčí vzduchem; a hleďme, ten odraz teď nese tak, že tu opravdu zbývá ještě kus trati vzduchem a kus setrvačnosti ve vrženém těle. Je-li tohle pravda, pak není ještě všecko all right…

A Harry se v příštích večerech zkoumá, měří a kontroluje skok, prohlíží odraziště, pozoruje dopad. A pak najednou, když ty ohníčky mu planou vstříc nejjasněji, rozběhne se o dva kroky víc, dopadne prudčeji, dá se vyhodit a pak, v mrtvém bodě vzestupu, se skrčí – jedno salto – škubnutí – druhé salto – trhnutí – třetí salto – a teď, teď, vzepnout, trhnout – čtvrté salto! Teď teprve je to all right!

Málem by se byl zabil: dopadl už mezi kulisy, rovnou na břicho hasiči. Všecko bylo úžasem bez sebe. Kolegové gratulovali. Direktor se přihnal a křičel nadšením. Lidé venku mohli rozdupat divadlo. Ale to nic. To čtvrté salto bylo přece jen pro ty dva zářivé ohníčky. Jde se jim, trochu zpocen, uklonit. Leč ohníčků není. Lóže zeje prázdnotou jako kdykoli jindy. A přece to bylo jejich dílo, jejich působení, jejich čaromoc, že ho tak jako tajemné magnety vyzvedly k největšímu výkonu! Proč nezůstaly, aby inkasovaly svůj sukces? Chtějí snad… chtějí ho vydráždit, aby dal víc? Jinak? Jinde?

Ne, tohle je to jediné, co jim mohl dát. Je to moc, je to veliké, příští týden už budou všecky odborné listy psát o jedinečném výkonu Harryho Harweye. A víc dát nelze. Kdyby šel jinak, pohřbil by i to třetí salto. A Harry Harwey je poctivý chlap, dbalý své třídy; tuhle má v aktovce šestatřicet kontraktů a to znamená, že musí ještě tři roky večer co večer skočit svoje tři salta. A teď patrně čtyři, aby nezadal své ctižádosti.

Dobrá – ale jak to přijde, že to děvče je tu s ním v jednom voze? Říkalo se, že má příští termín ve Vídni. V posledních dnech dostávala plno depeší. Změnila zase angažmá? Proč? Bude snad zase s ním pohromadě v Curychu? Neměl na to odpověď; ale když se zastavil mezi dvířky jejího oddílu, přivítala ho zdvižením černých řas, které pak zůstaly několik vteřin nahoře jako opona nejkrásnějšího divadla. Pak už si ho zase nevšimla a jen hltala výklady starého Reimanna.

Kolem ní byl totiž zbytek onoho neklidného varietního a cirkusového národa. Tady podřimoval vychrtlý Dolleschal s povadlou svou ženou, muzikální klaunové staré solidní práce. Vedle paní Dolleschalové seděl The Great Gordon, kaučukový fenomén, s hlavou připomínající reklamu Penkaly[10]. Jakživ nevěděl, co se kolem něho děje, protože měl i ve vlaku plné ruce práce. Tu bylo nutno doplnit card–index podnikatelů, tu zas prohlédnout kartotéku hotelů, dát do pořádku účetní knížky, z malých notýsků přepsat závěrečné cifry čtrnáctidenního údobí do hlavní knihy, vyřídit korespondenci a nastylizovat nově inzerát. Malý přenosný psací stroj putoval brzo na klín, brzo na zem mezi nohy, z indexů, notesů, seřaďovačů, knížek a knih byla kolem celá barikáda, The Great Gordon, na scéně nejhybnější komik, v životě nejsuchopárnější puntičkář, odumřel pro své okolí a křísil se jen ve chvíli, kdy se někdo zmínil o dobrých obědech nebo levných nákupech. Tu rázem přerušil svou práci, honem se vyptal na adresu, vyhledal v kartotéce příslušný lístek a vtělil do něho celou informaci i se jménem informátora, datem a místem sdělení.

Poslední cestující mezi nimi byl vedle starého Reimanna karetní král Marelescu, nejméně vítaný a ostatně nejméně přítomný. Potloukal se vždy v restauračním voze, sháněje kavky na partii karet. Na jeho uprázdněné místo pozval Hans Reimann Harryho Harweye a tak se stalo, že Harry tu seděl šikmo proti slečně Printempsové a mohl znovu přemýšleti o mnoha záhadách té svůdné závojové záplavy. Ostatně si ho příliš nevšímala, tak byla všecka upoutána vyprávěním starého Reimanna. Harry již dávno věděl, že když old Hans spustí, sedí se bez dechu až do rána. Měl v hlavě nastřádány příběhy z celého světa a jeho láska k zvířatům z něho udělala nejpoutavějšího vypravěče. Harwey se neodvážil ho rušit; spustil se mlčky na sedadlo a jen občas, jako ti druzí, podepřel Reimanna drobnou otázkou.

A už šly historky šedovlasého pána jedna za druhou, měkce a vláčně, jako když medu nabírá. O tom, jak poprvé cvičil tuleně, o zamilovaném papouškovi, o zpívajících kočkách, o drezúře mývalů, o lásce poníka Valdy k mladému kuguáru, o hlouposti cvičených slepic a o slonu Toxym, který nenáviděl zrzavé trombonisty.

„A jak to bylo s tím psím divadlem?“ zeptal se Harry, který slýchával leccos o Reimannových zážitcích.

„Ach, tenkrát v Katovicích? To byl těžký případ, chlapče, a buď rád, že tvůj pružný můstek neběhá a neštěká. To bylo tak, Luizičko. Vypracoval jsem velké psí divadlo. Ale ne takové obyčejné, s psíky v tyrolských kostýmech. Řádnou tříaktovou komedii a přitom výpravnou hru. Šedesát sedm psů v tom hrálo – na Hansatheatru v Hamburce byla premiéra. Představte si sedmašedesát oblečených psů samotných na jevišti a jeden větší džentlmen než druhý. Hrdinka kusu měla dokonce dlouhé glazé rukavičky až k loktům a publikum plakalo smíchy, když si je o svatební noci svlékala. Pracoval jsem s tou smečkou půldruhého roku a varieté bývalo vyprodáno na celý program. Nevěděl jsem už, kam s tím dřív jet, ředitelé se mohli o moje divadlo utelegrafovat. Tehdy přišel ke mně nebožtík Weizmann a nabídl mi turné po Jižní Americe. Starý Weizmann byl dobrý agent, ale zároveň s ním přijel Mr. Payne z Melbourne-Recreation-Company Ltd. a začal do mne hučet s Austrálií. Nechal jsem se pohupovat od obou. Upřímně řečeno, nevěděl jsem, co je lepší, a mimoto se mi z Evropy nechtělo. Ona paní Reimannová, tenkrát ještě slečna Wiedehopfová – ano, Harry, po saském Wiedehopfovi – měla ode mne jakýsi slib, že se na podzim vezmeme a dáme si čtvrtletní dovolenou. A tenkrát se stalo, že mladý Vandérémy vyšel ze špitálu. Se skákáním bylo po té zlomenině amen a Vandérémy přišel ke mně, abych mu tu komedii prodal. A protože ho bylo slečně Wiedehopfové líto a protože svatba na jaře je veselejší než na podzim a protože se ukázalo, že Vandérémy nesmírně miluje psy, a protože mi starý Hagenbeck signalizoval patnáct medvědů a protože láska si najde, zachce-li se jí, ještě tucet všelijakých protože, – prodal jsem smečku i s oběma zájezdy a vzal do práce medvědy.

Bylo to také dobré číslo, zase pantomima, jenomže hrubší a primitivnější, tak zrovna pro medvědí mozky a tlapy. Vozil jsem to křížem krážem a opět se sláva Reimannových medvědů táhla celou Evropou. A tak jsem se dostal asi po dvou letech do Katovic. Eden byl docela slušné divadlo, ředitel Weihrauch měl zálibu ve zvířatech a do každého programu si opatřil dvě tři drezúrní čísla, přestože to byla trošku drahá libůstka. Vzal jsem ty Katovice, abych se spíš dostal na Varšavu, protože kontrakt předtím jsem měl ve Štutgartě a ze Štutgartu do Varšavy bylo mi trochu daleko. Ale i do Katovic to nebylo nijak za rohem, a protože mi štutgartský Némesi nedovolil přehodit si číslo a chytit první rychlík, dojel jsem do Katovic zrovna k začátku představení. S největším spěchem jsem macky převezl do stájí a dohlédl na umytí a vykartáčování. Sám jsem se převlékat nemusel, protože, jak víte, nikdy na jeviště nepřijdu, – to je má reimannovská specialita. Také ty medvědy jsem řídil ze zákulisí.

Šel jsem se podívat, jak vypadá katovické jeviště. Program už běžel, co v něm bylo, jsem neznal. Na schodech jsem se setkal s paní Barrowovou, zrovna z těch ikarských, co sedí vedle. Když jsem se s ní rozloučil, nasadila právě hudba kvapík. Poslouchám – bože, to byl můj psí kvapík, který se hrál, když se v druhém aktu objevil psí ženich v automobilu na scéně! Že by se už Vandérémy vrátil z Austrálie? Spočítal jsem si v duchu měsíce – bylo to možné! Křikl jsem na sluhu, kde visí nějaký plakát. Ukázal mi na dveře k šatnám a já už zdaleka viděl velká písmena

VANDÉRÉMYS HUNDETHEATER

Věděl jsem, že sluhové drží všechny nevystupující psy na levé straně jeviště. Popošel jsem tedy z pravé strany jen natolik, abych zahlédl, hraje-li ještě ženicha Muffi. Musíte vědět, že v pozadí byla jakási teráska, kde obědvala nevěstí rodina, obsluhovaná dvěma komorníky. To bylo dohromady šest psů. Vpředu byl portýr, posluha a policajt, to máte devět. Ženich se šoférem v automobilu byl desátý a jedenáctý pes na jevišti. Šestapadesát jich leželo a sedělo v kulisách, všichni pěkně oblečeni, všichni čekající, až dá inspicient znamení, aby je pustili. Na mé straně byl jen zřízenec dávající pozor, aby tam nikdo nepřinesl kočku. Mně přirozeně ustoupil z cesty, abych se mohl podívat. Nahnu se, spatřím malý automobilek, ano, vlčák Rigo byl ještě u volánu a Muffi, můj drahý bílý Muffi, zázrak vtipného psa, zrovna vystupoval z vozu.

Frak už měl trochu potrhaný, ale vystoupil s takovou důstojnou grácií, že až ke mně bylo slyšet příval smíchu z obecenstva. Muffi jako ženich byl neodolatelný. Otočil se k šoférovi, aby mu dal rozkazy, – všecko přesně tak, jak jsem je tomu před půlčtvrtým rokem naučil. Muffi šeptá Rigovi do ucha, Rigo kývne, Muffi se otočí – haló, teď už měl jít a Rigo odejet, kdežto oni oba stojí a rozhlížejí se! Co je to jen za novou nuanci? Podívám se ostřeji – Muffi větří? Propánakrále, snad sem přece někdo přinesl kočku? Nějaký hluk naproti; Vandérémy už to také asi pozoruje.

A Muffi stojí a nehýbe se, jen se rozhlíží, nabírá vzduch a mezi šosy fráčku se mu rozpačitě vrtí bílý ocásek. Je to zřejmě zmatek z nějakého radostného dojmu, to cítím, ale co z toho bude? A teď vidím i buldoka Gustu, hrál policajta, jak je naježen, a teď se dokonce spustil na všecky čtyry a v nozdrách mu to fučí, jak rozčileně čenichá! Co to je s nimi se všemi? Ale vtom sebou Muffi trhl a ,ňafňaf’ – znal jsem ten kníkavý štěkot, otočil jsem se jako na obrtlíku a letím ven, ale kdepak, za mnou štěkot a kvikot a jekot a vytí a řvaní, a než jsem udělal šest kroků, už byl Rigo na mně a ostatní za ním.

Skákali na mne jeden přes druhého, kvičeli radostí, prali se mezi sebou, rvali si fraky, sukně a mundúry z těl, zatímco opona musela dolů a Vandérémy, všechen zničen, se chtěl zastřelit. To byla, panečku, mela – měl jsem dost co dělat, abych Vándérémyho přesvědčil, že jsem to neudělal naschvál.“

„Mají vás tedy vaše potvůrky rády?“ zeptala se Mlle Printemps.

„To je základ celého tajemství. Ostatně, nechcete se podívat na Sahiba? Vlak už brzdí a tady čekáme čtvrt hodiny.“

Mlle Printemps ovšem chtěla a Harry tím spíše. Hans Reimann vytáhl z kufříku balíček piškotů a strčil je do kapsy.

„Jinde jezdí se mnou Sahib ve voze jako cestující, ale tady ho musím zavírat do klece. Nu, má z toho rozum, ale teď už mě asi čeká. Chodívám mu vždycky přát dobrou noc.“

Vlak skřípavě zarazil a všichni tři vyskočili na perón. Ve shonu nastupujících a odcházejících se dostali až k vozu pro zavazadla, kde se Reimann prvý vyšplhal nahoru. Harry pomohl kolegyni, sám vyskočil do vagónu rovnýma nohama. Reimann je zavedl před ohromnou bednu, jejíž přední část byla hustě zamřížována. Uvnitř bylo viděti dvě malé postýlky nad sebou jako v miniaturní kajutě. Jak se přiblížili, na obou lůžkách nastal pohyb a dvě opice skočily k mužovi.

„Mon dieu, ony jsou dvě!“ vykřikla Mlle Printemps.

„Co jste myslela? Sahib a Nana. Pojďte sem, Nano, královno moje!“

Reimann odemkl klec a ošklivá psí opice skočila mu kolem krku, objala ho divoce a líbala ho po celém obličeji. Ve dveřích bedny stál hezký šimpanz s dlouhým stéblem slámy v ruce a díval se na společnost Radostné kňučení Nanino ho nějak dopálilo. Popadl dvířka klece, přirazil je a lomcoval jimi a hřmotil, až Reimann Nanu odtrhl a postavil na zem.

„Copak to tropíš, Sahibe? To se na pána nesluší! Co si pomyslí Nana?“

Sahib vida, že Reimann drží Nanu za ruku jako malou holčičku, otevřel dveře a popadl ho za druhou ruku. Stéblo slámy si přitom dal do levé zadní ruky.

Mlle Printemps byla u vytržení! Pomazlila se se Sahibem, který si nechal všechno líbit, kdežto Nana zlobivě na ni chrčela. Reimann vlezl s opicemi do klece, urovnal jim postýlky a poručil, aby si lehly. Vyhouply se každá na své, Nana dolů, Sahib nahoru, a Reimann je přikryl dečkami jako malé děti. Na noc dostala ještě každá piškot Sotva se však Reimann otočil k východu, Sahib se vyklonil z postýlky, aby viděl, co dělá Nana. Visel z postele za obě levé ruce a kousky piškotu házel po Naně, která je chytala a hned cpala do protáhlé huby. Reimann pečlivě zamkl celou skříň a seskočil z vozu. Jeho hosté za ním. Pískalo se k odjezdu.

„Neměla jsem tušení, že máte dvě,“ začala Mlle Printemps, když se vlak zase hnul. „Reklamujete přece vždy jen Sahiba! Máte Nanu v rezervě nebo pracují spolu?“

Starý Hans Reimann si nacpal s velkou pečlivostí dýmku, dovolil se paní Dolleschalové, zapálil si ji, a teprve když první obláčky spokojeně vypustil k rozsvícené polokouli lampy, pomalu odpověděl:

„To máte tak, Luizičko. Nana neumí docela nic. Ošklivá je jako noc, to jste viděla. Přitom je zlá, kousavá, náladová, vrtkavá, nejhloupější a nejprotivnější stvoření, které jsem kdy choval. Všecky šaty potrhá, všecky klobouky rozkouše, jakživa se nedovede obléci, ale co vidí, to musí mít a já jí nestačím kupovat toalety. Divím se, že vám neskočila po vašem žlutém kloboučku, to by bylo něco pro ni. Ženské nemůže ani cítit a už mi udělala několik strašných scén, když se vrhla v zákulisí na artistky. Dovede i ošklivě kousnout. Mám s ní věčné trápení a už bych ji byl dal dávno pryč, kdyby… kdyby to šlo. Koneckonců, ona mě přece jen miluje a ze zamilovanosti udělá, k čemu bych ji jinak nepřinutil. Ale to není to hlavní. Hlavní je, že Sahib je zamilován do ní a že bychom nesvedli produkci, kdyby Nana neseděla se mnou v kulise.“

„Co pravíte, Hansi? Je to možné?“

„Nejen možné, pravda je to. Má milá, Sahib dělá zázračné věci. Ale celá jeho složitá pantomima s šesterým převlekem, večeřením, jízdou na kole a střelbou do terče – ano, dívenko, Sahib střílí z pušky i pistole, to ještě žádný šimpanz nedokázal –, celá ta bohatá produkce není dělána pro obecenstvo, aspoň ne pro ono, které sedí dole a platí.“

„A proč tedy…“

„Nedělám z toho žádné tajemství. Odpovědí je stará písnička ,To všecko z lásky…ʻ Nebo jinak a upřímněji řečeno: celé číslo je založeno na podvodu. Jsem velký a brutální švindléř a provozuji své úskoky bez trestu jen proto, že neklamu a nepodvádím lidi, nýbrž toho ubohého, pošetilého Sahiba. Představte si, že je tento nešťastný opičí jinoch šíleně zamilován do šeredné nosaté Nany. Ona to ví, ale opovrhuje jím tak vášnivě a vytrvale, že Sahib je z toho sentimentální jako kvintán v měsíci květnu. Nana zná jeho ideál dokonalého opičáka: to jsem já. Snad že mne nikdy neviděla běhat po čtyřech, snad že jsem se nikdy nespustil hlavou dolů. Jak mohu vědět, odkud přišel tajemný zásah, který vzbudil v nosaté opici lásku k jejímu pánu? Fakt je, že se vyskytují takové city u vyšších druhů zvířat, a fakt je, že Nana mne miluje zrovna tak nezměrně, jak mocně opovrhuje Sahibem. Je to jakési opičí snobství, že se cítí povýšena nad obyčejné opičáky. Tak se z nás – svým způsobem – vyvinulo, čemu se v divadelních komediích říká trojúhelník. Sahib miluje Nanu, Nana miluje mne, já miluji Sahiba. Všichni tři o těchto vztazích víme, ale rozdíl je v tom, že já si to dovedu srovnat v hlavě a umím si vypočíst, co mi to vynese. Kdežto ti dva chudáci nespočítají nic a nic si v hlavě nesrovnají. Co lidé považují za vrchol drezúry, je jen tragikomedie dvou ubohých opic. Pro obě jsem jakýsi bůh, který dovede dělat nejpodivuhodnější zázraky. Nana mě obdivuje, kdežto Sahib doufá, stále doufá, že mne dostihne a předstihne a tím si dobude srdce Nanina. Představte si, že posadím Sahiba na jeviště a nosatou Nanu přivedu do kulis. Rozběhl by se k ní, ale ví, že by ho ihned pokousala. Vidí, jak ona sedí se mnou u malého stolečku. A on, sentimentální milovník, který celý den jen přemýšlí, čím by se jí zalíbil, čím by se před ní vytáhl, najednou cítí potřebu nějak se vyznamenat. A protože má na scéně zrovna takový stolek jako já s Nanou, sedne si k němu, připne si servítek, krájí řízek, nalévá šampaňské, pije a kouří a rozhlíží se s nonšalancí, kterou mi odkoukal, když jsem mu to dva měsíce předehrával. A přitom vždy mrkne do kulisy, zda ho nosatá Nana sleduje.

Najednou zpozoruje, že já, Nanin ideál, vůbec nejím, nýbrž nasazuji si na hlavu čepici. První jeho impuls je skočit ke skříni a narazit si taky něco na hlavu. Ale protože ví, že by božstvo, které Nana miluje, neudělalo nic tak překotného, ovládne se, zvedne se pomalu od stolu, jde jakoby nic po scéně, žmoulá v hubě cigárovou špičku, až se zastaví u šatníku. A jako by ho jen tak napadlo, začne si vybírat a zkoušet cylindr, pak šaty, pak druhé, svléká se a obléká a pokaždé se nenápadně projde, aby si Nana hezky všimla, jak pěkně se dovede obléci, mnohokrát líp než ten její ideál, ten starý, šedivý Reimann. Ale když je v nejlepším, najednou vidí, že pán za scénou se neobléká, nýbrž že si tam hraje s bicyklem. To ho nikdy nenapadne, že já s bicyklem v kulise čekám, až si Sahib oblékne sportovní šaty. Také publikum patrně o tom nemá tušení a domnívá se, že se Sahib oblékl jako cyklista právě proto, že si chce zajezdit na kole. Kdežto jemu teprve teď, po mém pohybu, napadne, že má přece taky bicykl. A už tíhne do kouta, vytáhne svůj malý velocipéd, vyskočí si naň a začne šlapat. Ta dvě kola s vidlicí a s želízkem nejsou pro něho žádná radost, je to cizí a ošidná věc a Sahib ví, že musí rychle šlapat zadníma rukama, aby se to s ním nesvalilo. Odhadnout rychlost jízdy nebo velikost zatáčky je nad jeho schopnosti. Proto každou chvíli do něčeho vrazí, zvláště když se pořád snaží koukat se do zákulisí a tichým pokřikem upozornit Nanu, co všecko dovede. Zrovna tak je to i s jeho střílením a se vším ostatním. Je to ohavný podvod, jejž denně na tom nevinném dítěti pralesů provozuji. Lidé jsou při tom bez sebe smíchy. Ale nepřál bych jim vidět ten strašlivě smutný Sahibův pohled. Je vám v něm taková tesklivá žalost, že asi to číslo co nejdříve prodám; jakživ jsem nebavil lidi něčím tak truchlivým. A to ještě musím počítat, jaké je v tom riziko. Umře-li mi Nana, jsem hotov. Základem všeho je sice drezúra, ale Sahib nepracuje pro publikum. Co umí, dělá jen pro tu nosatou opičku.“

Starý Reimann končil docela tiše, spíš pro sebe než pro ostatní. A přece ho poslouchala i paní Dolleschalová s ospalým mužem, i The Great Gordon, který zapomněl na své indexy. Žádný z nich nedovedl hned promluvit. Mlle Printemps se zavěsila vlhkým pohledem na oči Harryho Harweye. Ale vtom zařinčely dveře a v nich se objevila protivně napomádovaná hlava Marelescuova.

„Čert vzal všecky Švýcaráky,“ ulevoval si, „žádného z nich nelze dostat k pořádné hře.“

„Zasedl jsem vaše místo,“ povstal Harwey, „ale vyslechl jsem povídku a půjdu. Dobrou noc.“

Harry opustil oddíl se žlutým kloboučkem, ale do svého oddílu nedošel. Zůstal na chodbičce, opřen o spuštěné okno, s hlavou vystrčenou do tmy a svištivého větru. Vlak se řítil nekonečnou modrou zátopou a žluté pruhy světla z jeho oken poskakovaly zběsile podél trati. Tu a tam se vyzvedl temnější obrys lesa, tu a tam zablikalo světélko samoty. A jak letěla záře z oken po náspech a mezích v daktylovém rytmu kol, Harry Harwey myslel na svoje čtvrté salto a na svých šestatřicet kontraktů. Všechny strasti jeho panického, odříkavého života byly výslednicí dvou základních sil, touhy po ženě a strachu z ní. Tentokrát s tím zápasil zvlášť těžce. Všechno v něm křičelo, že salto přece nemůže být jediným smyslem jeho života a že těch šestatřicet kontraktů je šestatřicet smrtelných hříchů proti radostem světa. Ale najednou mu před očima vyvstal malý Vandérémy se zlomenou nohou, komický Biribu, který se zřítil z bambusové tyče, Forgach sražený lafetou, již neudržel na změklých svalech. Všechny je měly na svědomí malé neřestnice se sladkýma očima. Všechny tři osobně znal, ale co bylo těch, o nichž se v šatnách varietních divadel a v maringotkách cirkusů vykládalo jako o odstrašujících příkladech, – od toho zničeného ekvilibristy Clartina až po nešťastného Wanoryho, který od stropu pustil celý hrozen své rodiny do propasti pod sebou!

Když mi Harry Harwey vykládal, co tehdy za té noční jízdy cítil, nač myslil, poslouchal jsem ho jako orientálního pohádkáře. Kdepak by člověk při xylofonu na takové věci přišel! Tu jenom biješ od rána do večera svůj zběsilý part a večer po práci si jdeš se ženou lehnout spokojen, že jsme na setinu vteřiny vystačili s každým úderem a teď že je konečně kolem nás ticho. Zítra přijde na řadu Fučíkův pochod, Rigoletto a ouvertura k Heroldově Zampě – kdepak tu lze myslet na světské zmatky a maléry. Erotika a pudy a pohlaví, to je zkrátka pro jiný obor, nežli je xylofon; znal jsem jednoho xylofonistu, na nějž podala žena žalobu, že je sadista, že ji bije, ale on u soudu dokázal výroky znalců, že bije rukama tolik hodin denně, že by pro něho nebyla žádná rozkoš bít ještě v noci manželku. To je to, u nás se ty pudy vybijí jinak. Kdežto u Harryho Harweye se to nevybilo, a proto toho měl plnou hlavu. Vykládal mi, jak prý to pořád v tom nočním životě vidí, kterak všude muži krouží kolem žen, světáci i obyčejní lidé, všichni omámeni pachem pohlaví, všichni hotovi zápasit, rvát se a bít, utrácet, ničit, vraždit – on ten sexus v nočních lokálech musí být hrozná věc. A je prý to jako s tím Sahibem: všecko, velké i malé, slavné i strašné, všecko prý děláme pro někde nějakou nosatou opičku.

To nevím, jestli se Harry tehdy v tom vlaku polekal té vidiny zkázy nebo si to pouze rozmyslel, ale povídal mi, že se přemohl a že si řek: Děláme sice všecko pro nosatou opičku, ale stojí-li ta ženská ve žlutém kloboučku za to, že na něho počká přes těch šestatřicet kontraktů. Já jsem mu to tehdy pochválil, že je to náramně rozumné; ale nebylo a na to jsem přišel až později. Člověk nemůže všemu rozumět; znal jsem jednoho tuze velkého učence, který obejel zeměkouli a přitom si ještě pořád pletl Griegův Anitras Tanz, Drdlovu Serenádu, Dvořákovu Humoresku a Fibichův Poem.

Ale abych vám to s tím Harweyem dopověděl. Ta ženská se opravdu za ním táhla jako stín, od angažmá do angažmá, a on, jak cítil její přítomnost, skočil i čtvrté salto. Ten vliv na něho měla – a přitom s ní nikdy řádně nepromluvil. Prý měl strach, že by se neudržel. Ale nepodepsal žádný nový kontrakt, a když si ty staré odpracoval, dostal jsem od něho oznámení: „Louise Printemps – Harry Harwey, novomanželé.“

Pak jsme se po letech sešli v Renzově cirkuse. Harwey neskákal žádná čtyři salta, ba ani tři, dělal poctivé dvojí salto jako kterýkoli jiný batúdista a mluvil o tom, že si možná koupí nějaký drezúrní akt. Jeho žena ještě pořád hrála na bandoneon; ale už bys nepochopil, jak mohla takového chlapíka excitovat na čtyři salta. Zhubla a zkostnatěla a víc než modré oči upoutal tě v její tváři nos. Kostnatý, dlouhý nos Francouzek. Se svýma unavenýma očima dostala ve výrazu cosi opičího. A já musel, kdykoliv jsem ji viděl, myslet na to, s čím tehdy Harwey přišel od Reimanna: děláme všecko pro nosatou opičku.

Povídka
krále střelců

Žena je buď Eva, nebo Marie, říkají v krásné zemi španělské. Ale já vám pravím, že je v ní i Eva i Marie, a záleží na tom, co vzýváš. Nebo ještě lépe: záleží na tom, co v ní chtě nechtě probudíš. A teď vám k tomu povím příběh. Snad se vám bude zdát příliš romantický, ale udál se v zemi, době a prostředí, kde velká intrika ni zákeřná smrt nebyly nic výjimečného.

K jednomu velkému vyslanectví v Madridě byl před lety přidělen mladý důstojník. Byl to syn dobré rodiny, která časem zchudla a z valné části pomřela. Jen několik stárnoucích tet obzíralo začátky jeho vojenské kariéry; nejednou mi připadaly jako osamělé, větrem orvané polní hrušně, které už nedají ovoce, ale aspoň tě na vyprahlé cestě uvítají stínem a zelení. Byly vesměs dcery důstojníků, neboť byla to rodina vojenská a nejedno drobné šlechtictví s erbem dobytým osobní udatností zdobilo rozložitý její rodokmen. Důstojnická tradice ožívala i v jinochu, který s vyznamenáním procházel vojenskou školou. Snad to byl kus zděděné romantiky v něm, že prahnul po hrdinských činech v době, která věstila dlouhý a neochvějný mír, a proto sešel z obvyklé cesty a místo u pluku nastoupil svou službu jinde. Kdyby byl měl ještě naživu rodiče nebo sourozence, snad by ho byli od toho odvrátili; neměl však nikoho, a proto volil kariéru, která ho přivedla sem, do daleké ciziny, a způsobila, že tu byl zapsán do evidenční listiny ambasády pouze pod číslem 55 E 12. Kdo zná zahraniční agendu, pochopí, jaká to byla služba, jaké poslání.

Jeho nástupní návštěvu na vyslanectví přijal starý obtloustlý plukovník v civilu, jehož zounovitá[11] tvář vypadala jako nedospalá. Na stole měl před sebou jeho konduitní listinu, která oplývala chválou, lze-li těchto slov užít o strohém slohu úředního vojenského dokumentu.

„Mluvíte prý francouzský dokonale?“ zeptal se, když všecko ostatní z listiny již přezkoumal.

„Byl jsem od dětství vychován francouzsky, od studentských let jsem rok co rok jezdil do Paříže a znám argot každé její čtvrti.“

„A což praktické znalosti? Myslím to takhle: kdybyste dnes nebo zítra v dnešním svém povolání ztroskotal, měl byste naději, že se uchytíte někde v praxi?“

„Myslím, že je mnoho podniků, které mohou potřebovat svědomitého muže, který umí jednat s lidmi a nebojí se odpovědnosti za své rozhodování…“

„Ano; ale měl byste pro něco už speciální odborné znalosti?“

„Jistěže, pro střelné zbraně všeho druhu i pro jejich mechaniku.“

„Nu a vaše záliby? Máte přece své koníčky. Víte, někdy tomu říkáme slabůstka a ve změněných okolnostech to může znamenat sílu.“

„Všechny druhy sportu… i rybaření. A pak ovšem rozumím dýmkám, tabáku, vínu a likérům…“

„Nu vidíte. Dnes by se nám například hodilo víno; v tom bychom mohli i vyřídit nějakou objednávku, kdyby byla nezbytná. Tak tedy víno… a kde jste se ubytoval?“

„Hotel de la Paix.“

„To jsem si mohl myslet. Nejprvotřídnější, nejnápadnější hotel ve městě! A zapsal jste se jako důstojník, co?“

„Nikoli, plukovníku. Ohlásil jsem se jako soukromý učenec.“

„Ach, to je báječné zvíře. Soukromý učenec! S tím jsem se ještě nesetkal. Co se při tom dělá, když je člověk soukromý učenec?“

„Já jsem myslel na obrazy v Pradu a na galerie v šlechtických domech. Ale může to být cokoli jiného, výprava do hor za samičkou nějakého motýla nebo římské vykopávky nebo studium zlodějské hantýrky ve vykřičených krčmách…“

„Ale pak je soukromý učenec neobyčejně užitečné zaměstnání?“

„Pro naše potřeby zajisté! Ve vědě se na to dívají trochu jinak,“ usmál se důstojník.

„Dobrá,“ odpověděl plukovník, který jaksi podivuhodně okřál, „možná že příležitostně sáhneme k tomuto vašemu znamenitému vynálezu. Zatím to však musíme provést jinak. Příliš se v hotelu neukazujte a oznamte jim, že z nenadálé příčiny musíte pozítří odjet. A toho dne dopoledne, v deset hodin, vyhledejte bez vyptávání, rozumíte, bez vyptávání, kancelář pana Henri Bertona… zapište si to… Henri Berton, calle Mayor 14, druhé patro 2a. Druhé patro 2a. Jak to zde počítají, je to vlastně čtvrté patro a 2a je číslo dveří, protože tady nejsou vizitky na dveřích. Uvedete se francouzsky, rozumíte? Je to francouzské obchodní jednatelství… a tam dostanete instrukce pro všechno další. Sem k nám už nepřijdete a mne jako plukovníka jste jakživ neviděl. Mějte na mysli, že jdete do nebezpečných věcí a že možná už teď číhají před našimi vraty něčí oči, které chtějí vědět, proč tu jste. Ve všem všudy je třeba si uchovat chladnou opatrnost…“

Audience se skončila a důstojník prožil půldruhého dne jako soukromý učenec: postával před Velázquezy a Goyi v Pradu a v Akademii, prohlížel si staré zbraně v královské Armerii, prodřepěl nějakou hodinu s knihou v ruce v kavárně na hlučící Puerta del Sol a v noci se šel podívat na Plaza de Oriente s jezdeckým pomníkem a královským palácem v měsíčním světle.

Třetího dne vyhledal kancelář v calle Mayor. Přivítala ho obstárlá a hubená černá písařka ne zrovna vlídně, ale po několika otázkách pokynula mu k druhým dveřím:

„Pan Berton vás už očekává…“

„Bon jour, mon cher, ça va?“[12] ozvalo se mu odtamtud vstříc a soukromý učenec se musel sebrat, aby neotevřel překvapením ústa. Neboť pan Berton v calle Mayor nebyl nikdo jiný než jeho plukovník z vyslanectví, jen o poznání čilejší a hybnější než tam v tom vznešeném, loudavém prostředí. A dívaje se na jeho červené tváře s opuchlými víčky, na jeho napomádované, učesané vlasy s pěšinkou uprostřed, musel si mladý muž doznat, že pan Berton vypadá velmi francouzsky a že by se znamenitě vyjímal s vysokou bílou kuchařskou čepicí jako šéf nějaké labužnické vinárny Chez Henri pod Montparnassem.

Rozhovor také běžel nyní čileji. Pan Berton vytáhl ze zásuvky knížku a podal ji důstojníkovi. Domnělý soukromý učenec s překvapením viděl, že je to bezvadný francouzský pas s jeho podobenkou a osobním popisem. Jen jméno, povolání, adresa byly změněny. Soukromý učenec byl nyní Hector Delaunay, obchodní zástupce vinných sklepů firmy Frères Gossecs v Dijonu.

„S tímhle, můj drahý Hectore,“ vysvětloval mu čiperně pan Berton hybnou a dynamicky se vlnící francouzštinou, „usadíte se v hotelu Cuatro Naciones. Je to slušný, měšťanský dům obchodníků a průmyslníků. Čekáme tam někoho za pár dní a byl bych rád, kdybyste v tu dobu byl tam už nenápadný starousedlík, přívětivě zapsaný u všeho personálu. Ale znovu připomínám: všechny nitky k naší ambasádě jsou tím přerušeny – jste ve všem všudy francouzský syžet!“

Tak se začala třetí existence Hectora Delaunaye, obchodního zástupce, který byl o dva roky později odsouzen na tři léta do žaláře pro nedokonaný pokus vraždy.

S jeho prvními výkony byl pan Berton od začátku velmi spokojen a mezi oběma muži se rozvinulo a utvrdilo přátelství, které svou jemností připomínalo vztahy otce a syna. Pan Berton se během doby ukázal jako šprýmovný chlapík, který všecek funěl radostí, když se jim bezvadně podařil nějaký obtížný tah. Jednou však, když spolu večeřeli v Ceryeria Alemana, seděl zadumán a nerudný, a teprve když si zapálili doutníky, odpověděl na dotazy Delaunayovy, co mu dnes je.

„Vyskytla se těžká a choulostivá práce,“ zasvěcoval Delaunaye důvěrně, „a já marně, Hectore, hledám, kdo by se pro ni lépe hodil než vy. Budete muset odjet a já vám ani nemohu přesně říci kam. Zaváří se to někde na jihu, snad v Granadě, snad v Cádizu, snad v Seville, a je to zatím bezbarvé a neprůhledné jako mořská mlha. Jen jedno vím: ujmete-li se toho, musíte být opatrný jako had. Je v tom Afrika a Blízký východ, a to jsou vždy lidé, kteří rádi střílejí.“

„Jsem připraven,“ odpověděl Delaunay. „Kde byste mi radil začít?“

„Nevím nic určitého, ale můj čenich mi říká, že by to mohla být Sevilla. Koncem dubna tam budou jarní slavnosti, ta bláznivá feria, a to se tam už teď sjíždějí cizinci na podívanou. V takovém vzrušeném prostředí se dobře skryjí věci, které nemají být zpozorovány.“

„Dobrá, pane Bertone. Odjedu zítra do Sevilly.“

„Výborně, hochu. Povím vám, co vím o věci, které budeme podle hlavní osoby říkat causa R P.“

Za týden byl Delaunay přesvědčen, že se čenich pana Bertona nemýlil. V halách hotelů objevoval tváře, které sotva mohly patřit pouhým zvědavcům, jež každým rokem sem vábí ten bujný odkaz maurských ferií. Stinná patia starých domů ukrývala patrně ještě jiné přípravy než jen ty, které se týkaly slavnostních kavalkád, tanců, hostin a ohňostrojů. Delaunay pomalu a opatrně si zjednával důvěrníky a pozorovatele, kteří by mu pomohli proniknout k neznámému tajemství věci R P. Sám ve svém hotelovém pokoji s povzdechem spálil vydání romancí Angela Saavedry a místo něho vytáhl z kufru ceníky burgundských vín – čekal, že také on neujde pozornosti neviditelného odpůrce, a nechtěl žádnou maličkostí zavinit, aby se jeho osoba stala podezřelou.

Jakkoli chodil zcela okázale za svými vinařskými záležitostmi k patronům hotelů, alberg a taveren, bylo to v duchu vytrvalé plížení lomenými ulicemi starého města a číhání na všech cizineckých křižovatkách. Delaunay cítil v nervech napětí, které nebylo nepříjemné a stupňovalo se ještě tím, jak na něj působilo sevillské jaro. Po ostrém, studeném vzduchu madridské zimy, které vévodily zasněžené vrcholky Guadaramy, přijaly ho vlahé a vonné vánky andaluského jihu, slunné dny blaženého města, kde růže věčně kvetou. Krása žen kypěla v pohanské plnosti a rozvoněné večery sládly vábením a mámením. Když se ocelově zvonivá noc rozklenula od promenády Herkulovy k zahradám Alcazaru, měnila se štíhlá Giralda u katedrály opět v mohamedánský minaret, maurská krev stoupala ve vášnivém žilobití města a potlačená minulost země a lidu vyvstala se svým nepomíjivým dědictvím. Evropský západ vyvanul a tisícerými nápěvky se obnovoval životní rytmus afrických dobyvatelů i šumný ruch exotické římské kolonie.

Tehdy sestupoval Delaunay do místností, kolem nichž se v calle Trajano kupilo všechno neklidné mužství Sevilly. Byla to divadla a divadélka vyhrazená jen chlapským požitkům. Žádná dáma se neobjevila u drobných stolků, kolem nichž usedali nemluvní mužové v kloboucích a čepicích, městští hidalgos andaluského lidu, aby popili manganilského vína, kouřili a popatřili na připravený program. Repertoár byl jeden jediný, věčně týž a věčně poutající fantazii jejich zamyšlených očí: ženské tělo. Zjevovalo se jim ve všech odrůdách a úpravách, štíhlé i kypré, oblečené, zahalené, dekoltované, polosvlečené i zcela svlečené. Tanečnice i zpěvačky přicházely jedna za druhou, nekonečný proud milostnic, ale teprve ty, které se odvážily při posledním refrénu odhodit i poslední zbyteček šatu a protáčet se v rajské nahotě před chtivými zraky mužů, sklízely jejich potlesk.

V tomto prostředí našel Delaunay svoji Clemencitu. Šel tentokrát vlastně do Cervantesova divadla v ulici Boží lásky, ale byl nějak vnitřně neklidný a nevydržel sledovat drama až do konce. I vyklouzl uprostřed hry a obešel budovu, aby se z ulice Boží lásky dostal do ulice Trajano, do ulice, kde se snilo o lásce pozemské. Náhodná tlačenice ho vtiskla do průjezdu, kde mu už ochotně snímali plášť. I dal se uvést do lóže obskurního tabarinu, jejž ještě neznal, odhodlán přenechati zbytek večera libovůli osudu. Na scéně seděly čtyři mocné Junony v pózách prostoty téměř antické. Patetický kytarista tyčil se temně za jejich zářivými oblinami a pátá matróna s kastanětami v rukou tančila vpředu k jejich zpěvu a tleskotu.

Delaunay si objednal sanlúcarský muškát a roztržitě přihlížel k defilé žen, které se na jevišti rozvíjelo. Byla to podívaná dosti ubohá, tělnaté domácí krasavice se střídaly s cynickými holkami, které zběhaly celý kontinent, aby zde konečně odhodily poslední zbytek studu. Verbířská milostná rutina těchto protřelých frejírnic nechávala Delaunaye chladným, ale bezděky se trochu nachýlil vpřed, když se v měnivém sledu objevilo najednou děvče, které se neúčastnilo této soutěže nahoty. Vběhlo na scénu za víření kastanět a tančilo tradiční tance ne lépe, ne hůře, než jak je průměrně tančí sevillské dívky, které projdou některým z kursů, v nichž zestárlí baletní mistři učí klasickým fandangům, trinitariím a bolerům. Ale právě jako ony toto děvče ještě hořelo radostným žárem z cikánského rytmu a také její hubený kytarista zřejmě žil s hudbou, kterou vyluzoval. Závan přirozenosti působil na Delaunaye jako vykoupení; a protože se dívka zdála hezkou, kývl na číšníka a zeptal se na její jméno.

„Clemencita,“ odpověděl starý, lstivý colradore, „přeje si vaše milost pozvat ji ke stolu?“

Přišla pak a s ní její bratr Pascual Ximenez y Garcia, kytarista. Oba se chovali velmi zdvořile a jako všichni Sevillané vynikali dvorným vtipem, který lichotí v žertovných nadsázkách a nejrychleji odstraňuje všechen ostych mezi mužem a ženou. Milostné vyznání je v něm takřka společenskou nezbytností a jeho hodnota se posuzuje elegancí, s jakou je vyjádřeno. Unavený Delaunay úplně pookřál v tomto nečekaném šermu rozkochaného žertování, v němž Clemencita zářila vybízivými úsměvy a třpytem důvěrných pohledů. Ani nevěda, jak k tomu došlo, pozval si ji nazítřek k projížďce do parku Marie Luisy; vyplynulo to tak nějak nenadále a přirozeně jako vše další, co se mezi ním a tímto příjemným děvčetem událo. Shledal prostě, že nemůže rozumněji užít svých volných chvil než po boku hezké ženy, která se sama se smíchem křižovala, že není žádnou světicí, a přece byla daleko vzdálena profesionálního cynismu svých kolegyň a soupeřek. Delaunay si říkal, to že je to pravé dobrodružství pro něho, dobrodružství bez závazků, jež možno kdykoli bez bolesti přerušit.

Bylo už patrně v dějinách lidstva víc mužů, kteří se s tak lehkou myslí a s takovým zabezpečením oddali ženě a pak po čase shledali, že rozum není výsadním pánem štěstí. Hector i Clemencita byli do té míry chytří, že si nenalhávali žádná velká slova lásky. A přece to bylo tak přirozené, že se ten zdravý, svalnatý atlet, omámen jednoho dne příliš velkým blaženstvím, naklonil nad tiše oddychující milenkou a řekl s přídechem sentimentality:

„A pomyslím-li, že mi jednou nebudeš věrná… že mi snad ani dnes věrnou nejsi…“

Otevřela své velké třpytné oči, zadívala se mu vážně do tváře a pronesla pak tiše, jako by zpívala některý z těch krátkých popěvků andaluských, které v epigramu zhušťují prastarou moudrost lidu:

„Láska, můj hochu… láska sama není věrná, jako vítr není stálý a oblaka nejsou pevná. Vděčnost, obdiv, úcta, to jsou štítonoši věrnosti, neboť ctnost se řadí k ctnosti a láska není ctnost…“

Políbil ji okouzlen, ale neuzdraven z té drobounké rány, již cítilo jeho ješitné mužství.

Prudší úder pocítil, když znenadání dostal dopis z calle Mayor 14:

Drahý příteli, ve Vašem sevillském jaru se to stahuje k první bouři. Jmenuje-li se Vaše přítelkyně Clemencita Ximenez, je Vaše věc ve velikém nebezpečí. Mám důkazy, že její zprávy rozmnožily u pana RP fascikl věnovaný Vaší osobě. Nepochybuji, že to rozřešíte jako správný muž, a jsem přátelsky Váš

H. B.

Všecko se v Delaunayovi vzepřelo proti tomuto nepřímému, ale těžkému obvinění jeho roztomilé Clemencity. Leč přece jen… přece jen tu byla jedna maličkost… závažná maličkost, na kterou už zapomněl. Tehdy, té první noci, když se probudil, Clemencita kouřila cigaretu. A dívajíc se na něho se zvědavostí velkého dítěte, řekla:

„Myslela jsem, že jsi Francouz?“

„Proč se ptáš?“ zeptal se překvapen. „Choval jsem se snad jako Španěl?“

„Téměř, všechna ti čest,“ zasmála se, „ale… jsou okamžiky, kdy muž vzlykne vždy řečí své matky. A tys promluvil jinak než francouzsky.“

„Och, Clemencito,“ odpověděl jí, „nemůžeš mít dost zkušeností, abys našla pravidlo pro všecky.“

Byl rád, že našel nějakou výmluvu, neboť se cítil zaskočen a provinilý. Netrvala na tomto tématu a nikdy se k němu nevrátila a Delaunay na to zapomněl, jako v sobě uspáváme nemilé nepříjemnosti. Ale nyní se to probudilo, vyburcováno strohým dopisem Bertonovým. Úporně se rozpomínal na všecky své zážitky s Clemencitou a v duchu přezkoumával každé její slovo, každou otázku. Setkání s ním nemohlo být nastraženo – bylo v tom příliš mnoho náhod, jak přišel do podniku, kde vystupovala, a jak mu právě ona padla do oka. S tím vším nemohl nikdo předem počítat; a nebylo-li to připraveno, musela by se Clemencita dát do cizích služeb teprve během jejich poměru a to se mu nepodobalo pravdě. Kromě té jedné ošemetné otázečky první noci nenašel, co by budilo podezření.

Jedna věc však byla drtivá: odkud mohl starý Berton znát jméno Clemencitino? Delaunay nevěřil, že by si tu bez jeho vědomí vydržoval ještě jednoho pomocníka. Věrojatnější je, že se tomu prohnanému lišákovi podařilo dostat se jinou cestou do styku se skupinou R P a tam že její jméno objevil. Pak by to však podávalo přímý důkaz, že Clemencita je ve spojení s jeho odpůrci a že ho zrazuje. Snad to nedělá záměrně, snad se jen někde chlubí a z ženské marnivosti vykládá věci, které odhalují jeho soukromí – například, že není Francouz, a tedy že není, zač se vydává. Měl by nyní podle Bertonových pokynů přerušit svůj poměr. Ale nechtělo se mu do toho, všecek se sám sobě proti takovému rozhodnutí vzpouzel.

Proč by se měl připravit o jedinou příjemnou stránku svého sevillského dobrodružství? Byly to docela rozkošné chvíle, které trávil s Clemencitou, zvykl si na ni, přilnul k ní, potřeboval ji. Ale nepřipustil si žádný z těchto důvodů, aby se neusvědčil ze slabosti. Nemá to smysl rozejít se s ní, říkal si, protože tím bych nejen potvrdil, že má práce zde je jiná, než předstírám, nýbrž bych i prozradil, že jsem varován a že vím o roli Clemencitině. Nic tím nespravím a všecko zhorším. Nejlépe bude přijmout situaci, jak je, a vzít na sebe i to druhé břímě, že Clemencita zrazuje. Zrazuje-li vůbec – vždyť je to možné, že to, čemu Berton říká její zprávy, jsou třebas docela nevinná sdělení. Bude třeba zjistit, jaké jsou její styky, bude možná třeba promluvit s ní přímo.

Mrzutě zpřetrhává Delaunay Bertonův dopis na malé kousky a hází je do koše. Co má starému pánu odpovědět? Poprvé se cítí před ním provinilým. Všecko šlo dobře, ale tento prožluklý obrat s Clemencitou vytváří rázem spoustu nejistot. Jak je zdolat? Přímým útokem? Novými rešeršemi? A jakou roli si má sám při tom osvojit? Uprostřed svých nerozhodností shledává Delaunay, že nejrozumnější bude vyčkat, co přinese náhoda. Po této výstraze se mu nemůže nic trapného přihodit. Ví, nač si má dát pozor, a to snad stačí, aby brzy věděl, na čem je. I jde do města a netuší, že hned poté vklouzla pokojská do jeho pokoje, pročenichala, co je nového na stole, a opatrně vybrala z koše hrst roztrhaných papírků.

Venku je první den sevillské ferie. Ulice bobtnají davy až k závrati, ověnčené kočáry a vyšňořené kavalkády se stěží prodírají ke korzu na Passeo de las Delicitas a v Pradu svatého Šebestiána. Všechno je zpěv a smích a laškování, všude třeští hudba a ženy již touží po tanci. Podél křižujících se alejí za Alcazarem je stan vedle stanu, všecky vpředu otevřené, aby každý viděl hodující a tančící společnost a známí aby se mohli lehce vyhledat, navštívit a navzájem poctít. Rozezpívaná Andalusie putuje sem ve starých krojích koňmo i pěšky a cikáni z půl Španělska sbíhají se sem v obrovské tábořiště. Víno koluje, kytary, bubínky a kastaněty zní, noc za nocí prohoří v tanci a zpěvu a v radostném hodokvasu veselého jižního lidu. Tisíce cizinců ze severu přicházejí, aby se přihřáli na tomto velikém opojení, jímž se znovu probouzí žár orientální krve v potomcích andaluských moresků[13].

Delaunay se vnořuje do té ohlušující vřavy, ale přes všechnu tíseň a tlačenici má stále pocit, že je sledován. Co chvíli se setká s tváří, která se mu zdá podezřelou, a s pohledem, jenž mu připadá nepříjemně zpytavým. „Podrážděná fantazie špatného svědomí,“ říká si pro utišení nervů, ale z opatrnosti křižuje ulicemi sem tam a teprve velkými oklikami přes vylidněné ulice západních čtvrtí se vrací k místům, kde se má setkat se svými zpravodaji. Večer usedá ve své obvyklé lóži zpěvní síně a nenápadně sleduje celé prostředí. Nikde neshledává nic podezřelého. Přízemí je plno náhodných návštěvníků, z nichž žádný se nestará o lidi v prvním pořadí. A nahoře v lóžích vidí samé poživačné tváře ze společnosti, většinou pravidelné hosty, kteří sem přicházejí za stejným cílem jako on. Zde také nenašel nic nápadného; zbývaly jen zakryté lóže naproti. Každý z těchto nočních podniků měl dvě tři lóže, jejichž průčelí bylo uzavřeno drobnou mříží, jakou maurská architektura zanechala u jihošpanělských domů v oknech, jež vedou k ženským pokojům. Lze se odtamtud dívat a zůstat nespatřen a obskurní místnosti převzaly toto zařízení, aby umožnily vynikajícím osobnostem anonymní návštěvu. Nebylo tedy na tom nic zvláštního, že i zde byly tři takové lóže, nicméně Delaunay si jich dnes více všímal než dříve. Zjistil, že aspoň jedna z nich je obsazena, zahlédl v temnu za mříží ohýnek cigarety. A marně pátral, kudy je k těm lóžím přístup. Sešel jednou schválně dolů ke vchodu, ale nikde nenašel vedlejší schodiště, které by vedlo k nim. Byla to tedy jedna z prvních věcí, na kterou se zeptal Clemencity, když zase přisedla, úsměvná a žertující, k jeho stolu.

„Příchod k zakrytým lóžím?“ opětovala jeho otázku, „ó, to je zde velmi krásně zařízeno, že i pan arcibiskup se může přijít podívat na své pobloudilé ovečky. Vchod k nim je proražen z vedlejšího domu a ten nevede na vykřičenou calle Trajano, nýbrž na druhou stranu, do ulice Ježíše Všemohoucího.“

Snad se trochu nad tím objevem přimračil, snad se mu jen mihla nedůvěra ve zraku, – Clemencita zmlkla a upřela na něj vážný pohled.

„Je to tedy pravda, Hectore,“ řekla pak tiše, „tobě běží o život?“

„Proč myslíš?“ zeptal se jí s předstíranou lhostejností. „Kdo ti co namluvil?“

„Vím to a to mi stačí. Vy mužští máte vždy nějakou svou hroznou hru, které my ženy nerozumíme a která ničí naše štěstí.“

„Dejme tomu, že jsem zúčastněn v takové hře. Ale pak mi musíš říci, co všecko víš, abych viděl, odkud jde nebezpečí.“

„Máš svoje tajemství a jiní mají svá tajemství a já se na žádné neptám. Je-li však pravda, že jsi byl dnes přede mnou varován, je taky pravda, že ti hrozí smrt.“

Delaunay se až zachvěl. Jak mohla tato malá tanečnice mít tušení, jaký dnes dostal dopis z Madridu?

„Nebezpečí, které znám,“ pokračovala Clemencita tichým hlasem, „jmenuje se Gracia Angeles. Je to ta vysoká tanečnice, která nahá tančí s vějíři z růžových pštrosích per. Je velmi zkušená ve věcech mužů a považuje se za něco vyššího, než jsme my ostatní. Přijela z Cařihradu a předtím: byla v Moskvě. Než ses objevil, byly jsme dobré přítelkyně. Byla jsem k ní uctivá a říkala jsem jí madam. Gracia Angeles není její pravé jméno, to si dala teprve zde. Nezapamatovala jsem si, jak se jmenuje, ale je to podivné cizí jméno – jednou jsem je zahlédla v šatně na jednom jejím dopise. Gracia Angeles se shovívavě zajímala, když jsem jí vyprávěla, že jsme se seznámili. Ale když jsem jí řekla, že nejsi Francouz…“

„Tys jí to řekla?“

„Ano – netušila jsem, že je to něco závažného. Když jsem jí to řekla, její zájem velmi vzrostl. Chtěla vědět o tobě každou podrobnost a neustále se mne vyptávala. Zdálo se mi to až nepřirozené a neměla jsem pro to jiné vysvětlení, než že tě chce urvat sama pro sebe. A tu jsme se brzy pohádaly. Řekla jsem jí, co si myslím o její vznešené povýšenosti a o celém jejím umění. Rozzuřila se, rozbila dózu s pudrem, přivolala ředitele a ječela na něho, že mne musí na hodinu propustit. Ředitel to odmítl. Nato vrazila ke mně do šatny a přísahala mi pomstu a zkázu a zničení. Pascual byl při tom a musela jsem ho držet, aby se na ni nevrhl. Od té doby jsme spolu nepromluvily. Ale teď večer, před chvilkou, když jsem chtěla už jít sem, zastoupila mi cestu. ,Jdi ke svému miláčkovi,’ vykřikla na mne a div nesípala vzteky, ,ale počítej, že už tě má dost. Dnes se dověděl, co jsi zač, ty poběhlice. Dlouho se s ním už těšit nebudeš, Roderigo si to už s ním vyřídí.ʻ “

„Roderigo? Kdo je Roderigo?“ zeptal se prudce Delaunay.

„Boháč, který si ji vydržuje. Roderigo Pescador.“

Delaunay cítil, že mu krev stoupá do hlavy. Jméno, které si s panem Bertonem netroufali vyslovit a které nahrazovali jen iniciálami R P, ozvalo se mu z úst jeho milenky s nejnevinnější prostotou.

„Roderigo Pescador je Sevillan?“

„Nikoli. Je odněkud ze severu. Ale zdržuje se tu již asi měsíc, občas odjíždí a má nesmírně mnoho peněz. S Gracií Angeles se znají myslím už odedávna.“

„Viděla jsi ho? Mluvila jsi s ním? Jak vypadá? Kde bydlí?“

Clemencita se naklonila ještě blíž k němu a bezděky se ohlédla, jako dělávají ženy při důvěrném sdělení, vpravo a vlevo. Ale tento pohyb nedokončila, najednou ustrnula, oči hrůzou vytřeštěny. Její ruka křečovitě sevřela stůl a tělo se odsouvalo zpět jako v úděsu. Delaunay se podíval směrem jejího pohledu a bleskurychle vytáhl pistoli. Naproti nim, v hustě zamřížované lóži, pootevřela se špehýrka, pomalu se otevírala dál a ze tmy se vysouvala ruka s revolverem. V té vteřině Delaunay střelil.

Téměř současně padla i rána z druhé strany, ale bůhví kam šla. Ruka s revolverem poklesla a zbraň vypadla z lóže do přízemí. Několikerý skřek leknutí zaječel vzduchem, zpěv se přeřízl, na zlomek vteřiny bylo ticho. Nato se rozpoutal křik rozčilených hlasů a hluk překocených židlí a dupajících nohou.

„Prohlédněte krytou lóži!“ zařval Delaunay přes zábradlí, ale vzápětí se obrátil ke Clemencitě. „Je to zbytečné, když východ je jinde. Uklouznou, než se na to přijde. Tobě se nestalo nic?“

„Ne,“ odpověděla Clemencita všecka bledá, „ale ty uteč. Uprchni zadem přes jeviště.“

„Nemá to smysl,“ ušklíbl se Delaunay, „všecko se to sem hrne.“

Dveře lóže se otevřely a jejich výřez se zaplnil rozčilenými tvářemi.

„Zde, pánové, viníka nehledejte,“ uvítal je Delaunay, „ten byl na druhé straně.“

„Vaše milost střelila,“ bědoval třesoucí se vrchní číšník, „policie přijde…“

„Ano. Sestavte mi účet, ať jsme spolu v pořádku. Ti druzí pánové vás přitom nemusí rozčilovat.“

„Opravdu, račte odstoupit, pánové,“ volal číšník na zvědavce, zavíraje dveře, „nechcete přece, abych utrpěl ztrátu. Vaše milost měla láhev olivenského, že ano…“

Tetelící se rukou počítal starý colradore útratu. Dole v sále bylo již viděti policisty, jimž lidé ukazovali cestu nahoru.

„Clemencito,“ obrátil se Delaunay pohnut ke své milence, „jsou už to jen vteřiny, kdy můžeme býti spolu sami. Děkuji ti za tvou lásku. Dopustil jsem se těžké chyby, ale nelituji jí. Rána, kterou jsem předešel, byla určena tobě.“

„Vím to, Hectore.“ Vzala jeho ruku a přitiskla si ji k srdci. „Jednal jsi jako statečný muž. Clemencita ví, co udělá.“

Dva urostlí muži civilní stráže vstoupili do dveří. Provedli krátký výslech a prohlásili Delaunaye i Clemencitu za zatčené. Když sestupovali po schodišti, viděl Delaunay, že jiní strážníci zjišťují v přízemí svědky vražedného činu.

„Dovolte, pánové,“ obrátil se k svým průvodcům, „abych vás požádal o jednu věc. Dejte prohledati přízemí. Někde pod zakrytou lóží bude se povalovat revolver, z něhož bylo jednou vystřeleno. Tato cizí zbraň je moje alibi.“

Po desíti týdnech vyšetřování byla vypracována žaloba a Delaunay postaven před soud pro pokus vraždy. Veřejnost, vzrušená obšírnými zprávami novin o krvavé události, sledovala s napětím proces. Všechno nasvědčovalo, že jde tu o věci velmi tajemné. Především zmizel beze stopy muž, který podle předpokladů žaloby měl býti zabit. Nebýt koberců potřísněných krví, byla by se jeho přítomnost v lóži zdála smyšlenkou. Nikdo z návštěvníků tabarinu si při produkci nevšiml, že se nahoře pohnula mřížka. A spadlý revolver se nenašel.

Výpověď ředitele podniku i jeho personálu ukázala, že lóži si pro onen večer jako už několikráte zamluvila tanečnice Gracia Angeles. Setkávala se tam se svým přítelem, jejž jinak nikdo v podniku neznal. Ve chvíli útoku však byla ještě ve své šatně v zákulisí, ale pak ve zmatku toho večera zmizela. Když se policie začala o ni druhého dne starat, byla nezvěstná. Nějaké stopy později nasvědčovaly, že ujela do Francouzské severní Afriky. Další pátrání ukázalo, že byla rodem Ruska a že již několikráte byla zapletena do ošemetných mezinárodních afér.

Hector Delaunay jako obžalovaný odpovídal soudu velmi střídmě a výpověď hlavní svědkyně tanečnice Clemencie Ximenez y Garcia podporovala ve všem jeho obranu. Podle nich šlo vlastně o vražedný útok na tuto umělkyni a Delaunay jej pouze předešel a odvrátil; podnětem k nepřátelství byla zákulisní žárlivost zmizelé tanečnice. Obhájce Delaunayův přičiňoval se všemožně, aby soud uznal tento stav věci a posuzoval čin jeho klienta jako akt sebeobrany. Ježto se však nenašla zbraň, kterou Delaunay domněle vyrazil svému nepříteli z rukou, dovozoval státní zástupce, že výklady obžalovaného i svědkyně, která žila s ním v intimním poměru, byly smluveny a nelze jim důvěřovat. Naprostý nedostatek průkazných svědectví posunul na přední místo otázku věrohodnosti. A v tom vedla žaloba rozhodující ránu odhalením, že vinařská firma Frères Gossecs v Dijonu neexistuje a že obžalovaný lstivě předstíral falešné zaměstnání. Tím se jen rozmnožilo záhadné temno kolem procesu, které poskytovalo prameny ke všem možným dohadům, aniž vedlo k nějakému konkrétnímu vysvětlení. Soudcové se pak přiklonili k posuzování pouhých skutečností a odsoudili Hectora Delaunaye na tři roky do žaláře.

Jeho advokát ohlásil odvolání, které snad nebylo beznadějné, ale Delaunay zavrtěl hlavou a přijal trest. I to se považovalo za podivnou věc v tomto záhadném případě, neboť jeho vystupování se posuzovalo velmi sympaticky. Jenže Delaunay se obával, že by nové a důkladnější probírání věci mohlo odhalit jeho pravé poslání, a za nic nechtěl porušit sliby, které učinil. I sklonil raději hlavu, odešel se znamením viny a zmizel veřejnosti ve státní věznici v Granadě.

Neomezená svoboda se mu změnila v právo na osm krátkých kroků, široširý svět se scvrkl na čtyři stěny s kavalcem a se železnou lžicí a jako vzdálený sen mu věčným tichem samoty zněly zpěvy a fandanga sevillské ferie, poslední vzpomínka na ztracený život. Zmizela existence pravá i předstíraná, byl zase jen číslo, číslo 7117, tentokrát nedobrovolné.

„Jaké to krásné číslo,“ řekl mu dozorce, když mu je přišíval na rameno, „to vám jistě přinese štěstí.“

A Delaunay se musel usmát pověrčivosti prostého muže, která se nezastavila ani před branou žaláře. Ano, číslo, které je stejné odpředu i odzadu, – nezná šťastnějšího španělský lid, a Delaunay nepochyboval, že by i Clemencita při všem svém zdrcení vsadila na ně, co by měla v kabelce. Dostal šťastné číslo; usmíval se tomu ironicky, a přece byl kouskem své duše rád, že je tu taková náhoda, která řekne něco příjemného hned při trudném začátku. Není-li teď sám nic než číslo a je-li číslo samo celým jeho osudem, ať je aspoň takové, jež dává naději. Vyškrábal si je hned první den nad postel a díval se na ně jako na magický obrazec svého osudu. Od sedmičky k jedničce, toť můj pád, říkal si, od jedničky k sedmičce, toť mé příští vítězství. Šťastně se začíná a k šťastnému začátku se vrací, pevné a shodné odpředu i odzadu, nepřevržitelné jako bezový panáček, čti je tak, čti je onak, vždycky zas sedm, jedna, jedna, sedm. Nesporně je v něm krásná symetrie, napsáno v číslicích vypadá jako metrické znamínko – počkej, chlapče, kdysi ses taky učil, jak se to jmenuje, takový čtyřstopý, rytmický útvar, to je přece spojení trocheje s jambem… jakpak se ono to… ano, choriambus je to, choriambus, tramtatatam, tramtatatam. „Odumřel den – pohasla zář –“

Jak se šero zatím začalo vtírat do jeho cely, vězeň číslo 7117 klečel na kavalci před číslicí vyrýpanou ve stěně a odříkával si jako nějakou dětskou modlitbu: „Odumřel den… pohasla zář… veselý kraj… zastřel svou tvář…“ Pak se zadíval na své číslo a začal je sčítat. Celkový součet dal sedm. „Sedm,“ řekl si, „šťastné číslo v naší zemi. Mohu jít s nadějí spát.“

Když ráno vyskočil a hltavě snědl špatnou snídani, viděl před sebou zoufalou prázdnotu celého dne. „Železný zákon,“ řekl si nahlas a několikrát to kategoricky opakoval, ,,železný zákon jsou prostná cvičení.“ I začal s vytrvalým a soustavným procvičováním celého těla. Nepřipustit si přítomnost bylo jiné jeho heslo, i cvičil úporně, jako by byl doma ve své koupelně, a když mu už občas docházel dech, sedl si na kavalec a vymýšlel si, jaké cviky by mohl provozovat zde, kde nemá nic než ten kavalec a podlahu před ním.

Není však možno celý den cvičit. Dokud ještě byl ve vyšetřovací vazbě v Seville, ukládal si, že jeho prací bude příprava k útěku. Měli tam podlahu z úzkých prken, která byla šedesáti osmi hřebíky přibita k trámům pod nimi. Denně je prohlížel a věděl tam o devíti hřebících, jejichž hlavička povylezla nebo byla uvolněna zetlelým dřevem. Vytáhnu-li postupně těchto devět hřebíků, mohu jimi vykonat spoustu práce. Mříže v oknech nebudou zazděny tak hluboko, abych hřebíkem nemohl kousek po kousku oddrobit zdivo u jejich zapuštění. Jednoho dne budou tak uvolněny, že stačí jimi zatřást, abych je vylomil. Zatím budu moci promyslit a připravit další postup.

To bylo tam, v Seville… Ale zde měl pod sebou podlahu z cihel, bez hřebíků, a okno bylo abažúrové, odspodu do dvou třetin zazděné. Snad by k němu dosáhl, kdyby si tam přitáhl kavalec, ale to by mohl dělat jen v noci. A hřebíky, kde vzít hřebíky? Prohlédl pečlivě svůj jediný nábytek a shledal, že jen dva nebo tři mohl zatím odtud získat. Pak už bylo nebezpečí, že se kavalec zboří. Takhle si sotva mohl připravit útěk, s tím musel počkat, až se lépe obeznámí se všemi zvyklostmi zde a až mu náhoda přihraje do rukou nějakou lepší příležitost.

Ale jak se zaměstnat v místnosti, kde zhola nic nebylo? Rozhlížel se, přemýšlel, zkoumal, až bezděky utkvěl očima na světelném pruhu, který procházel vysokým oknem a kreslil jeho zjasněný obrys na dlaždicích podlahy. Hodiny! Sluneční hodiny! napadlo ho a všecek se zaujal pro novou myšlenku. Lžící si uvolnil jeden hřebík z dřevěné kostry lůžka a začal bedlivě sledovat pouť slunečního obrazce po dlaždicích. Uvnitř věznice se občas zvonilo, bylo třeba „ vypozorovat, které signály jsou pravidelné a v kterou asi hodinu se ozývají. Zvenčí sem zaznívaly vzdálené hlasy granadských zvonů, volání k ranním hodinkám, ke mši i k večernímu ave. Měl z toho pro prvé dny plno napjatého poslouchání a uvažování, co který zvon znamená a kdy asi vydává svůj hlas. Rozpoznával jejich tóny, a aby si je rozlišil, představoval si je jako zvířátka: ten byl beran, ten ovečka, ten pejsek, ten koník, ten lev a ten zas tygr. Pro každé zvíře si udělal kreslířské znaménko, nějakou primitivní zkratku podoby, kterou zakreslil na růžek slunečního obrazce, když se její hlas ozval. Červené cihly se mu pokrývaly vyrýpanými značkami. Některé se objevovaly nepravidelně, jiné však se den po dni řadily k témuž místu co včera, jen o kousek níž, jak slunce na nebi stoupalo. Každá z těch pravidelných vytvářela celý protáhlý řetízek, takže si již ráno mohl na volné ještě půdě naznačit, v kterém asi místě se ozve. I dělil se mu den na hodinu beránčí a hodinu lví a hodinu pejsánkovu a ještě jiné hodiny, jež nebyly hodinami občanského života lidí na svobodě. A byly tu hodiny snídaně, oběda a večeře a hodina procházky a hodina střídání stráží. A byly zvláštní hodiny, jejichž slavnostní hlasy se ozývaly z granadských věží jen v pátek nebo jen v neděli a zdokonalovaly kolečka a čárky vězeňské podlahy na hotový orloj.

Dozorcům neušlo podivné zaměstnání vězňovo, a jak byli pověrčiví a věřili v čáry a kouzla, neodvážili se stoupnout do „muřích noh“ na cihlové podlaze. Vyptávali se ho, co to má znamenat, a byli velmi udiveni, že tento člověk bez hodin určil, kdy se který zvon v městě ozve. Jejich hluboké katolictví je smiřovalo s jeho počínáním – nemohl přece být od ďábla, kdo napjatě čekal na úder velkého zvonu katedrály a zvěstoval, kdy se ozve vyzvánění na mši u Svaté Anny. Jeho řečem o koni, tygru, buvolu a ovečce nerozuměli, ale sami ho ochotně poučovali, teď že duní zvony od Svatého Petra a Pavla a teď od Terezie Ježíšovy, teď Svatý Mikuláš a teď Svatý Salvador. Bylo zvonění, jemuž on říkal kohoutek a o němž se oni nemohli shodnout, je-li to Svatý Jan z Boha nebo Svatý Ildefonso; a jindy se prudce hádali, kdo má silnější hlas, zdali Maří Magdaléna nebo Jeroným. Byli to drsní, hrubí lidé z hor, vysloužilí vojáci, zvyklí bojovat se svými svatými proti jiným svatým a vidět jejich nebeskou slávu docela pozemsky; každý věřil svému pro odpustky, jež udílel, a San José nebo San Pedro byli pro ně jako kapitáni, pro jejichž čest je možno se servat.

I žil Delaunay nad svým podivným zvířetníkem a uprostřed hádek svých žalářníků o svaté a světice a jejich přednosti a ani nezatoužil po jiné práci, kterou mu vězeňští dozorci, když se s ním sblížili, občas nabízeli, že si při ní může přivydělat pár velkých psů, jak říkají desetníkům. Teprve když se někdy zatáhla obloha mračny a cihlová observatoř ztratila vědomí času, přijal vězeň nabídku svých strážců a na jejich doporučení čistil vlnu nebo psal v kanceláři adresy na prosebné listy městského sirotčince. Jakmile však vysvitlo slunce, vracel se k svému světelnému orloji, neboť nad ním byl spjat s tokem dní a měsíců, a čas, tento hrozný nepřítel jeho bytosti, klesal mu tu na pouhou hmotu, kterou krájel, dělil a odpočítával, jako by šlo o nějakou vyšší povinnost. Po letním slunovratu postupoval mu jeho zářící ciferník do hlubin cely, na jaře se opět obrátil a vracel k oknu podle písně zvonů, vyhledávaje bod za bodem ztracená, opuštěná znaménka. Jedno drobné vyzvánění však vstupovalo do vězňovy cely bez označení, neboť v tu dobu leda měsíc sem nakoukl přes hřeben Alhambry. Delaunay mu říkal slepička; a když se slepička ozvala, tu si jen zašeptal „Odumřel den – pohasla zář – veselý kraj – zastřel svou tvář…“ odpočítal si své magické sedm, jedna, jedna, sedm a usínal s pomyšlením na Clemencitu.

Neboť ji miloval čím dál tím horoucněji. Tenkrát v té bláhové skutečnosti měl ji rád pro její šťastný rozmar, pro tu vzácnou obratnost, jak se mu přizpůsobila, jak po něm nechtěla víc, než co mohl dát a co s radostí dával, jak byla nesentimentální a jenom přitakávala všemu hezkému, co mezi nimi mohlo být. Ale teď, když se mu zjevovala jen jako sen, rostl v něm obdiv: jak byla chladně statečná, když se setkala s královstvím smrti, jak byla prozíravá, když beze smluvení vypovídala přesně tak, jak toho potřeboval; a s jakou hluboce vnímavou moudrostí pochopila bez řečí to, čemu říkala osudná hra mužů! To věru byla žena, o kterou stálo za to usilovat, aby zůstala člověku po boku po celý život, – rozkošná Eva, jež se ve velké chvíli objevila Marií!

Lehko si, chlapče, řekneš: po boku celým životem. Kudy však tě povede tvá cesta? Byla to znamenitá rána, kterou jsi vystřelil v tom proklatém hampejzu, revolver jsi mu z ruky vyrazil a zároveň jsi rozbořil celou svou existenci. Jen se v té věci neklam: sesypala se ti a leží v troskách na hromadě; to nebyla rána, to bylo zemětřesení. Žádným způsobem nelze z čísla 7117 utvořit znovu číslo 55 E 12, když jsi nedbal výstrahy svého představeného. A do své původní společnosti se teprve nemůžeš vrátit, neboť tři roky ze svého života neutajíš a lidské předsudky se rozestaví kolem tebe jak španělští jezdci. Všecko máš zasuto, co bylo doma. Jak jsi to tehdy odpovídal plukovníkovi ve vyslanectví? Střelné zbraně, mechanika, sport, dýmky, tabák, víno, likéry – jak jsi to tehdy sebevědomě vypočítával a jak je to směšné, když o tom uvažuješ teď jako ztroskotanec! Ale slepička zvoní… odumřel den… pohasla zář... kde je, kde je asi Clemencita?

Každého jitra se zavoláním kohoutka začíná Delaunay svou hru s věčností. Život a smrt mu splývají pod kyvadly jeho zvonů v jednotu, která nemá hranic. Obrazce zvířat sestupují i přibývají, jedno vystřídání rok, druhé vystřídání druhý rok, a najednou řinčí klíče a zní hlasy a vězeňský dozorce, ten, který hájil vždy Maří Magdalénu proti Svatému Jeronýmovi, praví:

„Vaše milosti, račte vstoupit!“

Ředitel věznice vchází s knězem, lékařem a písařem, všichni se rozestupují po zvířetníku, ředitel stojí mezi lvem a ovečkou, otevírá listinu a čte slavnostní slova o Jeho Veličenstvu nejmilostivějším králi… který ráčil… u příležitosti narození královského prince… uděliti amnestii, to jest milost a odpuštění… kteráž amnestie čili milost a odpuštění se týká i vězně číslo 7117 jménem Hector Delaunay, francouzského poddaného, odsouzeného dne… pro…

Donekonečna se vlekou složité úřední formule se svými starodávnými obraty, obřadnými tituly a právnickou důkladností. Hector Delaunay stojí u paty kavalce a cítí, že na tohle není připraven. Za tři dny bude propuštěn! Jak to bude, až opustí tuto kobku bezpečnosti, kde si hrál se sluneční září a z kostelních zvonů sestrojil dělítka času?

Ředitel skončil a teď mluví kněz, jednou nohou stojí na znamení kohouta, jednou je ve znamení skopce. „Nevystihlá milost boží sestupuje na tvou hlavu, synu můj…“ Dobrá, ale jak to teď nejsprávněji provést. Nejprve asi zajet do calle Mayor číslo 14 a podat hlášení o konci aféry. První je povinnost uzavřít své poslání. Skončí se tím jedna kniha jeho života: Pak může otevříti druhou, kterou nadepíše Clemencita. Pan Henri Berton bude o ní vědět, není možno, aby se byl o ni nestaral, když tolik věděla… Najde ji, vyhledá, nechť je kdekoli, a potom… potom…

„… nejmilostivější Maria přijme tě s láskou do své ochrany, synu můj!“ končí kněz a Delaunay s ostatními sklání hlavu a šeptá „Amen!“ a myslí na Clemencii Ximenez y Garcia.

Ty tři dny byly jako probuzení ze snu v život. Znaménka zvířetníku zanikají pod jeho kročeji, hlas tygra i hlásek slepičky zní jako volání na rozloučenou, ač Delaunay ví, že je bude slýchat po celý život. Ten je zas před ním – tělo je bohudík připraveno, každý sval utužen, zápas se může začít.

Třetího dne odkládá číslo 7117 a pomalu, s rozkoší obléká své pomačkané prádlo a šaty. V kanceláři mu odevzdávají prsteny, hodinky, peníze, nastrčí potvrzení k podpisu, podají ruku, nabídnou cigaretu. Loučení, jako by odcházel z penzionátu. Náhle přichází zřízenec:

„V čekárně je pro vás návštěva!“

Delaunay užasne, zkrátí loučení a spěchá dlouhou chodbou k čekárně. Otevře dveře – štíhlá postava v černých šatech, zahalená do černé mantily.

„Clemencito!“

„Jdu si pro tebe, můj drahý,“ odpovídá Clemencita a všecka září slastnou něhou. „Všechny noviny psaly o amnestii, věděla jsem, že se to musí týkat i tebe.“

Zřízenec u dveří začíná kýchat, aby věděli, že nejsou sami. Ale jim na ničem zde nezáleží. Tisknou se k sobě a v objetí odcházejí ven, do nekonečného palmového stromořadí, jež vede k městu.

Odpoledne sedí spolu v stinném patiu malého hotelu. První bouře citů se uklidnila a v tišině srdcí se začínají ohlédati po životě kolem sebe. Clemencita se dívá zamyšleně do vody, jež tryská ve fontáně, pak vezme jeho ruku do své.

„Když můj děd padl v domácí válce, zvedla má bába Oliva Ximenez jeho pušku a postavila se na jeho místo. Když můj otec odešel do námořní války, vzala má matka do svých rukou jeho obchod, ačkoli se nikdy o to nestarala. Ženy z rodu Ximenez vždy hrály velikou hru svých mužů. Také ty jsi měl svou velikou hru. Myslím, že je skončena. Roderigo Pescador je mrtev.“

Roderigo Pescador! Z jaké dálky se mu to ozvalo! Jak málo po ta dvě léta vzpomněl na osudné R P, jež tak tragicky zauzlilo jeho osud! Upřel překvapený pohled na Clemencitu. Seděla vztyčena, pevně sevřena v černé mantile, s bledou tváří, v tu chvíli víc socha než živý tvor, a její slova zněla jako rozsudek nadsvětské spravedlnosti.

„Zahynul jedné noci ranou dýky na nábřeží Cádizu.“

Cítil, jak ho zamrazilo. Šla tato úžasná žena tak daleko, že vlastní rukou…?

Jako by tušila jeho myšlenky, pronesla stejně pevně:

„Pascual se šťastně dostal do Jižní Ameriky. Gracia Angeles zmizela a již se neobjeví ve Španělsku. Našly se nové dokumenty o její činnosti.“

Stiskla jeho ruku a oddychnuvši si vrátila se k přítomnosti.

„Je to již všecko za námi. Co učiníme teď my?“

Shledával s jistými potížemi slova, jimiž by se vymanil z dojmu posledních odhalení. Byl však znovu uchvácen tou přirozeností, s níž rovnou překlenula všecky otázky, zda k sobě patří, zda na ni nezapomněl, a podobné pošetilosti. Cítil, že Clemencita s hlubokým pochopením pronikla podstatou jejich vztahů a zřídila mezi nimi harmonii, již nebylo možno roztrhnout. Začal tedy rozpačitě o svých někdejších představách, ale nedomluvil. Hoch z hotelu přišel s navštívenkou, že přišel prý tento pán a přeje si mluvit s panem Delaunayem. Vzal překvapeně lístek a s ještě větším údivem četl: M. Henri Berton, calle Mayor 14, Madrid.

Omluvil se Clemencitě a odešel do haly.

V křesle tam seděl pan Berton, ale vyskočil jako na obrtlíku, když spatřil Delaunaye, a vrhl se k němu s jásavou francouzštinou. Delaunay věděl, že tak činí, aby mu hned naznačil, že jejich hra mezi nimi zatím trvá. Nemohl potlačit v sobě pohnutí, když spatřil svého šéfa a přítele.

„Vy jste za mnou přijel, pane Bertone? To je velmi laskavé od vás. Ale jak jste mne našel v tomto malém hotelu?“

„To je maličkost, hochu, to byste přece svedl vy taky. Stačilo dát sledovat slečnu Ximenez.“

„Vy jste dal sledovat Clemencitu?“ opáčil Delaunay pohoršen.

„Jen s nejlepšími úmysly, příteli! Je to ostatně nádherná žena, ujišťuji vás. Jak vyřídila našeho pana R P, bylo mistrné dílo. Jsme vám velmi zavázáni. Bohužel se musíme rozejít, to jste asi už pochopil. Nemohu vás po té vaší nehodě znovu zde umístit. Ale kdybyste si přál pracovati jinde, v nějakém exotickém prostředí, mohl bych vám velmi prospět a jsem ochoten vždy vám dát svá doporučení.“

„Děkuji, ale nemyslím, že bych obnovil tento způsob činnosti. Obávám se, že poznamenán svým odsouzením, byl bych používán k nižším úkolům, než jaké jsem míval na mysli.“

„Jste moudrý člověk, Hectore, něco na tom je. Předsudky jsou v lidských myslích mocnější než úsudky. Dáváte mi tedy výpověď!“

„Cožpak nebyl náš poměr už přerušen?“

„Nikterak! Já jsem trval na stanovisku, že jste byl jen postižen nehodou ve službě. A firma Gossecs Frères, přesto, že neexistuje, byla tak slušná, že vám poukazovala gáži na zvláštní účet u Národní banky španělské v Madridě. Máte tam nashromážděny slušné peníze, a jakmile přijedete do hlavního města, můžete si převzít šekovou knížku. Chtěl jsem vám ji rovnou přinést, ale to bych musel falšovat vaše podpisy a to je snad zbytečné. Vím, že potřebujete teď nějaké peníze, a vezu vám tedy šek na odměnu za zbytek výpovědní lhůty. Potvrdíte mi to tuhle svým podpisem. Tím jsou naše služební styky ukončeny. Snad vám nemusím připomínat, že závazky mlčení ovšem trvají nadále. Jinak vám děkuji za vaši spolupráci. Opravdu mi je líto, že vás ztrácím. Ale byla to ošklivá nehoda, která vás postihla. Nemohl bych poznati slečnu Ximenez y Garcia? Jsem na ni opravdu zvědav. A co byste říkal, kdybychom se zítra všichni tři podívali společně na Alhambru a Alcazar, – kdoví kdy sem zase přijedeme? Můžete nám podat výklad – jste zase soukromý učenec, ne?“

Pan Henri Berton, otcovsky bodrý a kamarádsky veselý, nepokazil jim srdečnou náladu prvního večera a příštího dne. I Clemencita okřála v přívalu jeho dvorných lichotek a Delaunay si vážil jeho pozorných, zkušených rad.

Rozhodnutí o své budoucnosti provedli však až po jeho odjezdu.

„Počítala jsem s tím,“ pověděla toho dne Clemencita Delaunayovi, „že nebudeš moci žít ve Španělsku a že možná nebudeš mít ani zaměstnání. Šla jsem tedy znovu do baletní školy a nastudovala několik tanců, s nimiž mohu jít bez rozpaků do světa. Vydělám dost pro nás oba a ty si můžeš zatím rozmyslet, co budeš dělat. Po tomto všem se mi zdá, že se sotva budeš chtít usadit ve své vlasti.“

Polibkem jí dal za pravdu. Zkoumal své schopnosti znovu z tohoto hlediska a uchytil se toho, co kdysi uvedl panu Bertonovi na předním místě: střelecké zbraně. Byl již jako akademik považován za znamenitého střelce puškou i pistolí a brzo se přesvědčil, že tuto schopnost neztratil. Z madridských peněz si pořídil dokonalé kulovnice a pistole a několik týdnů denního cviku vystupňovalo jeho bezpečnost v míření do virtuozity. V Clemencitě našel partnerku, která se dovedla bez zachvění postavit před namířenou hlaveň. A tak odjížděli jednoho dne ze Sevilly na novou životní pouť po varietních divadlech a cirkusech, ona jako španělská tanečnice, on jako král střelců Gransevil.

A tímto jménem, jež tak dobře znáte, končím svou historii. Je to zase jméno přijaté, nom de guerre. Utvořil jsem je ze jmen obou míst, na něž nechceme s mou ženou zapomenout: Granada a Sevilla. Snad smím ta dvě jména spojit ve své vlastní. Čím jsem býval, to je tam pohřbeno. Čím jsem, to se tam narodilo. Dovedu deseti ranami opakovačky sestřelit deset letících míčků, ale ruka, která to dokáže, nevyrovná se v neomylnosti oné neviditelné, která mi přivedla Clemencitu, Evu v Marii, Marii v Evě.

Vzpomínka
malíře stínoher

Poslyšte, ta Sevilla musí být překrásné město. Sevilla, Toledo, Cordoba, Granada, já nevím, mně to vždycky připadalo jako čtyři zlaté hvězdy, bez nichž nebe není nebem. Ale nikdy jsem se tam nedostal. Snad kdybych byl zůstal u varieté, byla by se našla nějaká cesta do těch rajských končin. Ale přešel jsem jako malíř transparentů do cirkusu a těm podnikům se do Španělska nechce. S kolika řediteli jsem o tom mluvil, každý vykládal, jaké jsou tam potíže. Tam prý jsou od města k městu strašné vzdálenosti a uvnitř země je prý kraj vyprahlý, řeky v létě vyschlé, půda popukaná žárem, vesnice ztraceny v samotách mezi holým skalstvem bez stromů a trávy. To prý už ani není Evropa, to prý je jako kus rozežhavené Afriky, který se omylem přichytil našeho kontinentu. Nu, patrně je i to velkolepé, já aspoň docela živě vidím, jak takovou skalnatou pouští jede hubený rytíř na vyzáblé herce a za ním jak lenošně harcuje tlustý Sancho Panza. Ale dovedu si představit, že se do toho nemůže pustit náš cirkus se svými maringotkami a se svým zvěřincem. O koně nejde, koníčci jsou nádherná zvířata, která překonají všecky překážky a přenesla na svém hřbetě člověka z mongolských pouští až na pobřeží Tichého oceánu; ale řekněme lední medvědi: jakpak tam se skupinou cvičených ledních medvědů, které musíte i tady v létě cestou polévat a kropit, aby se trochu ochladili. A vidíte, to je ta spoutanost moderní existence: pro tucet ledních medvědů nemohu já, malíř Filip Kerguézac, spatřit Pohřeb hraběte z Orgazu od Domenika Theotocopuliho, řečeného El Greco, v toledském kostele svatého Tomáše.

Ta Sevilla však je myslím ze všeho nejkrásnější. Víte, tuším tam barvy, tuším tam světla a záření; a docela určitě tam všemu vládne zvláštní rytmus. Znal jsem jednoho podivného človíčka, který mi o tom vyprávěl. To bylo v Mnichově, já jsem pracoval s laternou magikou v Květinových sálech a se mnou tam současně byl jakýsi Till Vanderpyl, cyklista, který provozoval jízdu smrti. To byl takový kostnatý potlučenec, bývalý závodník; snad stokrát spadl za své kariéry z kola a myslím, že neměl v těle jediné kosti, aby nebyla aspoň jednou přeražena. A tu hromadu zlomenin nosil ten pedálista v kůži, která byla taky slátána jak starý pytel. Míval jsem vždycky pocit, že až jednou ta kůže vyschne a scvrkne se a švy na ní popraskají, vypadnou z ní polámané kostičky a bude po Vanderpylovi. Ale to se nemohlo stát, protože Till Vanderpyl nedopustil, aby mu kůže vyschla, pil jak nebeská duha, kde a kdy jen bylo možno o alkohol zavadit.

Tenkrát taky jsem najednou slyšel, jak nad kójemi šaten krákorá divoké volání: „Kerguézac! Kerguézac! Kerguézac!“, a hned jsem věděl, že to je patnáctá kabina, Till Vanderpyl, který měl jako já právě po čísle. Šel jsem tam, kopl do dveří, Till se zrovna česal.

„Haló, Filipe! Ne abyste mi dnes večer utekl! Půjdete se mnou k Zuzance.“

„Zase už si chcete popohnat žilobití, Tille?“ povídám mu. „Nestačilo by vám zastavit se se mnou na jeden cobbler vedle?“

„Nesmysl. Dnes musíte se mnou k Zuzce. Mám tam někoho u ledu a toho musíte poznat“

Hodil hřeben a kartáč do dřevěné krabice od doutníků a vytáhl zpod rámu osleplého zrcadla navštívenku.

„Znáte tohle jméno?“

Vzal jsem tu škartku a podíval se na ni. Krasopisem litografů stálo tam:

Jean Trincart de Castillard

A v rohu byl vytlačen malý znáček.

„Neznáte? Vida. Půjdete tedy se mnou. Běžte si pro kabát a jdeme.“

Vinárna Zuzany Lachnerové nebyla daleko. Přední místnost byla jako každá jiná vinárna: stolky, židle, tři barvotisky, dvě průpovídky, na pultě nad bateriemi lahví reklamní soška bílého a černého psa; u stolů dvakrát pět starých pánů ze sousedství, každý na svém prošoupaném místě, nad nimi věčná serpentina kouře jako materializace všech starých a vždy znovu opakovaných anekdot. Ale v protější stěně byly dveře s dvojí portiérou a za nimi hřměla Zuzanina sláva. Tři ventilátory se tam marně rvaly s těžkým kouřem, který zavalil celou místnost. Nebylo vidět podlahu, stěny, strop – prostor se tu zdál být bez hranic. V závojích dýmu stonavě blikaly načervenalé oči žárovek; a lidé byli jen mátožné, žluté, růžové a zelené skvrny, které se kymácely a potácely jako lupení podmořských květin v proudu. Kdo pronikl zmatenou tlačenicí až ke zdi, zpozoroval, že je celá pokryta kresbami, akvarely a dřevoryty. Kolik jich tu bylo, mohla vědět jen Zuzana, jejíž výčepní stůl trčel na dvou stupních v pravém zadním rohu. Odtud sestupovala s kyticemi sklenic v rukou a láteřením si razila cestu mezi hosty. Byla to ženská už obstarožná, ale kdyby byla mladší, nebyla by asi o nic méně ošklivá. Tady se však nikdo nestaral o to, že její tlustý nos je příliš masitý a že její zuby jsou vyklenuty jako kobylí. Tady bylo hlavní, že s ní šlo všelijak drantsky[14] žertovat a ona že uměla po svém odseknout i uštědřit přátelský záhlavec. Tykala všem svým hostům a lomila rukama nad jejich zpustlostí, ale lasice nemohla být mrštnější, když šlo o to, dolít víno a dát podnět k novému pití. Těžko pochopit, kterak tato žena stačila s jedním starým pajdavcem, který byl jen mátohou číšníka, zvládnout svůj bouřlivý obchod. Chodila sem mnichovská bohéma, tehdy hodně mezinárodní, a Lachnerčino víno probouzelo divočinu i v nejospalejších temperamentech. Každé chvíle se někde v té štiplavé mlze utvořilo nevyzpytatelné ohnisko řevu, který rázem posedl všecky přítomné. Sborem začali halasit, hulákat, dupat, bouchat a cinkat a všechen ten zběsilý lomoz měl naznačit, že si přejí, aby bylo ticho. Najednou hluk ustrnul v mnohonásobný sykot, žlutá nebo zelená skvrna se vznesla v kouři nad ostatní, uvízla u trachomické žárovky a začala do vzteklého vrnění ventilátorů recitovati lyrické verše. Bylo potřebí vší Zuzaniny nevymáchané hubatosti, aby v této anarchii individualit vládl jakýs takýs pořádek. Ostatně její soví oko znamenitě pronikalo příkrovem kouře, a když se Till Vanderpyl, cyklistický fenomén, objevil ve dveřích, ozvalo se hned její hartusivé volání:

„Hej, hej, stará kvadrupleto! Otoč vidlici napravo! Až sem, sem do kouta! Stop! Tady máš volný stůl. Baron tu ještě není, ale židli pro něho mám.“

A už nabírala pro svého oblíbence májové bowle. Till usedl zeširoka, opřel si dlaň o koleno jako chasník, a když Zuzka před něho postavila pohárek s bowlí, poplácal ji uznale po zádech. Když odběhla, zeptal jsem se Tilla:

„Co je to zač, ten váš baron?“

Ale na odpověď jsem si musel počkat. Vanderpyl vytáhl lulku a čisticí nářadíčko, čtyřmi želízky ji proškrabával a prošťouchával, pak ji důkladně a starostlivě profoukal, pak ji zase opatrně a něžně nacpal, pak rozvážně uklízel váček s tabákem i celý soubor čistítek, dlátek, škrabek a lžiček, pak volným kroužením hořící sirky zapálil tabák stejnoměrně po celé plošce, a teprve když zkoumavě vypustil tři obláčky a ujistil se, že lulka bezvadně táhne a tabák je dobrý, zadíval se na mne. A jako by mé otázky neslyšel, položil neočekávaně svou:

„Šest děvčat Williamsonových jste znal?“

Byla to otázka jako z nebe spadlá a nechápal jsem, jak k ní došel. Ale přikývl jsem:

„Ano. Byl jsem ovšem ještě hoch, ale namouduši, byl jsem do nich zamilován.“

„To bych řekl. Kdopak se mohl nezamilovat! A víte, Kerguézaku, co bylo u nich zvláštní: člověk nikdy nevěděl, kterou z nich má vlastně nejraději. Myslím, že to bylo velké štěstí, tím se moc lidí zachránilo od všelijakých hloupostí.“

„Vy jste tuším s nimi pracoval pohromadě?“

„Šestkrát. Pokaždé na měsíc. Hamburk, Janov, Varšava, Lyon, ne… počkejte… Marseille, ano, Marseille, a dvakrát v Bruselu. Ale seznámil jsem se s nimi už dřív, ještě než jsem byl v artistické lóži.“

„Kde to bylo?“

„V Antverpách. To jsem ještě vyšlapával mistráky na kryté dráze. Slyšel jste někdy vyprávět o antverpské kaši? Neslyšel. Když se teď taková věc zavaří, není to už žádná senzace. Tenkrát však to bylo poprvé, první hromadné neštěstí při závodě – a stálo to za to. Znáte ty moje švy tuhle nahoře na hlavě? No tak. To mi vyšívali křížkovým stehem v antverpské nemocnici.“

„Ale jak to souvisí s Williamsonkami?“

„Náramně. Jenom vyčkejte, až vám to všechno vypovím. Ne že bych uměl vyprávět. Chraň pámbů. Mně tady v lebedě skáče jedno přes druhé, to je těžko urovnat. Ale nakonec přece všecko vyleze najevo. Kdybych tedy měl začít opravdu od začátku, musel bych říci, že to všecko spískal jeden Řek. Jmenoval se… jmenoval… no možná, že se jmenoval Pantacoritis. Ale možná taky, že Domenicopopulos. Vždyť je to jedno, jak se jmenují. Všichni jsou na kolech stejný prevít. Na vaše zdraví!“

„I na vaše, Tille. Ale nezapomeňte, co bylo s tím Řekem.“

„Ano. Jak jsem řekl, že se jmenoval? Ach ano, Domenicopipipavos. Jen když to má aspoň osm slabik. Od osmi do jedenácti slabik, to je teprve pravé řecké jméno. Jsou-li to vůbec jména. Mně se vždycky zdá, že jsou to spíše šifry, jako si je posílají agentury, když má člověk někam nastoupit a direktor se brání platit takovou gáži. Šifry, od kterých sám ďábel ukradl klíč. Nevěříte, Filipe? To vám tedy něco povím. Jednou poslali tři Řekové telegrafickou přihlášku na závody v Liverpoolu. Jen tak tři podpisy, víme, myslili, že to pro úsporu stačí. A starý Blinkins, který to manažeroval, jim odtelegrafoval, aby mu laskavě pověděli, kterého telegrafního kódu užívají. On že má starý ABC a v tom žádná taková šifra není. Ale jeho sekretář si na ta tři jména sedl, a když nad nimi seděl noc a den a zase noc, přišel na to, že kdyby se na jednom místě místo pi čtlo fo a jinde místo ku čtlo ra, že by to znamenalo: ,Objednávám podle uzancí chicagské burzy 330 vagónů pšenice podle vzorku promptně, hodnotu vyplatí naše newyorská banka, začněte s nakládáním via Brindisi.ʻ A ony to byly jen tři podpisy a my jeli závod bez těch dešifrovaných džentlmenů.“

„A co ten váš Řek v Antverpách?“

„Aha, dobře že mi ho připomínáte. Na vaše zdraví. Tož ten Pamphletoprotokolitis. Tvrdilo se, že byl podplacen, ale já myslím, že se to zběhlo jináč. U soudu mu nedokázali nic, protože jsme mlčeli jako pneumatiky. Ale já vám teď mohu, Filipe, důvěrně vyzradit, že byl jako blázen za Finettou Williamsonovou. Děvčata tenkrát vystupovala v Novém cirku, my za nimi chodili všichni, jak dlouho trval náš trénink na závodní dráze v Antverpách. Nu a Finetta, zrovna ta třetí v řadě, jak vždycky nastupovaly, oblíbila si tehdy Velikého Sandyho. A Sandy měl třídenní šampionát v kapse, to jsme věděli všichni. Kdepak Sandy – ten měl nohy jak ocelové páky; a když mu trenér hvízdl ten jejich signál ke špurtu, bylo to takhle; ťjúfífítjú, začal to Sandy sázet, začal se ti vpředu utrhávat a za chvilku abys měl starost, aby na tebe nenajel odzadu. A hezký kluk to byl, na holky jak čert. On byl povoláním kovosoustružník, a co se amora týče, to ano, to on to doved obrábět. Proto taky byla Finetta na něj udělaná, ačkoli co se mužské krásy týče, byl tam mezi námi náramný výběr, hotová rekrutýrka. Jen to počítejte: ke startu nastoupilo čtyřiadvacet dvojic, to máte osmačtyřicet závodníků. A jelo se za kvadruplety, rozumíte, to je kolo se čtyřmi jezdci, každá dvojice měla své dvě čtveřice, to máte skoro dvě stě dalších jezdců. Však to taky byla krása, když se to všecko rozletělo, tolik lidí, tolik barev, tolik křiku… Inu, byla to nesmírná hloupost…“

„Co byla hloupost?“

„Nu – to… to… ne, takhle vám to nevypovím, když nemám co pít! Zuzko!“

Houkl na ni rozdurděně, a než přinesla novou bowli, uvízl bezradně s vyprávěním. A když se napil, ztratil zase nit.

„Odpusťte, Filipe,“ omlouval se rozpačitě, „to dělá ta výšivka na kokosu. Moc krásný ornament mi tam doktoři vyšili, ale pod ním mi to od těch dob přeskakuje. Nejsem s to myslet půl hodiny bez vodičů. Kde jsem vlastně přestal? Tuším, že právě u těch vodičů. V tom vám máte celé lidstvo. Až k vám někdo přijde a bude tvrdit, že něco je nemožnost, řekněte mu: Pane, znával jsem jistého Tilla Vanderpyla, jezdce a ožralu, který prodělal antverpskou kaši a potom po letech viděl na vlastní oči ne třídenní, ale šestidenní závody, a to bez vodičů; a tento Till Vanderpyl právě proto praví, že lidstvu je všechno možno. Jaká to tehdy byla senzace, když se mělo jet dvaasedmdesát hodin! Kdo něčemu rozuměl, každý přišel a kázal: ,Bez vodičů to dělat nemůžete, to by nikdo nevydržel.ʻ A jeli jsme tedy tři dny a tři noci s vodiči a… a… ano, to právě byla ta hloupost. Protože jsme museli mít armádu lidí na něco, co šlo i bez nich. Filipe, lidstvo jde náramně nahoru, přenáramně, věřte mi to, a není-li to všecko looping[15], pámbůhví kam až to vyletí. Pročež si přiťukněme na zdraví lidstva. Tak. Lidstvo je pašák. A teď vám něco mezi čtyřma očima povím: Jestli se dnes nebudu odtud moci dostat rovně, postavte přede mne kvadruplet! Filipe, – za tím se vám to jede! Ty čtyři páry nohou – fit-fit-fit-fit – pane, to je rytmus! Kamaráde, varieté je veliká věc, cirkus je veliká věc, ale velodrom – ó, ó Zuzanko, honem ještě bowli! Víte, velodrom, když jej tak pěkně roztočíte…“

„Cože roztočím?“

„Vy nic, Filipe, vy nic. Nejvýš ještě svoje à conto s nemravnými ženskými. Ale já, já jej tenkrát roztáčel!“

„Ale co, ke všem kozlům!“

„Velodrom, hrome! To je to nejkrásnější, Filáčku. Vy vlastně sám jedete jenom chvilku. Najednou stojíte a celý velodrom krouží kolem vás, galerie, lóže, sloupoví. Ze začátku ještě rozeznáváte nápisy: Dunlop, Cinzano, Byrrh. Ale pak se i to rozmázne v barevné šmouhy a už to letí kolem vás a zapadá někam dozadu. Pista – no, jak se to říká… ach ano, závodní dráha ta vám hřmí pod kolo, všecka se řítí pod vás, znovu a znovu a bez konce, světla jsou jako bílé pruhy, lóže se otáčejí, galerie krouží, sloupy přilétají, všecko je v rotaci, jen vy jste přibit na záda čtvrtého muže v kvadrupletu a šlapete. Je to jak ochrnutí mozku: nic než šlapat, šlapat, zuřivě šlapat. Někdy se vám najednou objeví po pravici nos. Cizí nos. Mohl byste se ohlédnout, kdo to je, ale jste fascinován vlastním šlapáním. Špička jakéhosi nosu trčí vedle vás a vy nejste schopen se na ni podívat. Jen tak nejkrajnějším úkosem ji tušíte. Moc nepříjemná věc, cizí živel ve vaší šlapací existenci. Vbodla se k vašemu pravému rameni, vězí tam a bolí víc než kudla mezi žebry. A nezbavíte se její dotěrnosti jinak než šlapáním. Je tady vpravo, ale vy ji cítíte pod pedály. Jen tam ji můžete zničit, zdrtit, udupat. Bijete tedy nohama, rvete a deptáte ten cizí nos zuřivým došlapováním, utloukáte jej, ubíjíte, drtíte. A ejhle, špička začne ponenáhlu couvat, scvrká se, smrskává, až zmizí jako fantom a vy máte zas čistý vzduch a vidíte jen to kolotání velodromu kolem vás.

Ale někdy se rvete s pedály jako nepříčetný, nohy třeští samy o sobě, vy jste celý odumřel, jen vaše nohy se perou s cizím nosem a on roste, roste, není to fantom, je to skutečný živý nos, který se tu dere na vás, leze, leze jak prašivé zvíře, ohavný slimák, už je vidět jeho domeček, není to domeček, je to čelo, na něm mokrá čupřina, dvě skvrny rukou dole a kus svetru, a už vidíte hlavu a že vás ten chlap bere, že vás bere, a vaše nohy marně bubnují alarm…

Tenkrát, když jsme zavařili antverpskou kaši, to bylo trochu jinačí. Zuzanko, bowli! Šlapal jsem, bláznivě, šíleně jsem šlapal, a najednou jsem dostal jako elektrickou ránu do očí. Bílá skvrna. Zadní z vodičů mi zamával kapesníkem, že se něco chystá. V tu chvíli se člověk probudil z hypnózy a každým zlomkem nervů byl ve střehu. Pojednou hvízdnutí – a moji lidé mi začínají unikat. Rázem nasadím jejich rychlost, přední kolo těsně za jejich zadním. Slyším křičení, juchání, halekání. Manažeři řvou do megafonů. Z galerie se sype strašlivý jekot, dupání, potlesk. Je to jak náhlá bouře a člověk musí letět zároveň s vichřicí. Někdo se patrně utrh a jde o to, aby se mu urval jeho náskok. Lidé řvou „Sandy! Sandy!‘ a najednou „Panthacoritis, hip! Panthacoritis, hip!‘ A teď nové pekelné zrychlení. Někdo vedle mne odpadl. Pak druhý. Pak ještě tři. Dopředu! Dopředu!

A najednou – jak se to stalo, nevím – vidím žlutý svetr Řekova prvního vodiče vedle sebe. ,Panthacoritis, hip! Panthacoritis, hip!‘Ani se mi neohlásil nosem, byl prostě tu a šinul se kupředu. Pomalu, ale se strašlivou jistotou. První vodič, druhý vodič, třetí… Nakonec Řek… Řval jsem na hochy, aby přidali. Byl to nesmysl, protože tempo určuje manažer zvenčí, ale já si nemohl pomoct. Chytlo mne to, musel jsem řvát, klít a otevřít stavidla sprostoty, takový vztek na chlapa mne popad. A najednou, ve vteřině, byl konec.

Co se stalo, dověděl jsem se až později. Ten Řek, ten Kréťan, vám dokázal zázračně nemožnou věc: ohromným spurtem vzal nás všecky vedoucí, dotáhl to až k Sandymu a před něj, a když už v té šílené rychlosti vjel do jeho trati a galerie byla bez sebe nadšením, zkroutil kolo a sletěl na cement pisty. V desetině vteřiny vletěli na něho vodiči Sandyho a Sandy sám. A o pětinku později skočil po mně velodrom. Najednou se jeho třeskutá rotace zastavila, z rozteklých šmouh vyrazily pevné tvary, letěl jsem ze sedla, viděl jsem písmena D, U, N, L, a to L mi prorazilo lebku. Později mi řekli, že to byl železný nosník galerie, na nějž jsem hlavou naletěl přes ostatní. Byla to moc pěkná rána, říkali doktoři, taková čistotně provedená fraktura. Víte, tenkrát se ještě nenosily gumové přilbice.“

„Při tomhle by vám kaučuk mnoho nepomohl.“

„Pravda. Vletěl jsem na vyčnívající ozdobu. Vylizoval jsem si to dva měsíce. A pak jsem nějak ztratil chuť k závodění a dal jsem se raději na jízdu smrti. To je, víte, mnohem bezpečnější.“

„Dobrá, to tedy byla ta antverpská kaše. Ale co bylo s Finettou a s těmi Williamsonkami? Myslím, že jste chtěl mluvit o nich?“

„Nu arci. Zuzanko, ještě po sklenici májové! Ale ať hezky voní – my si tu povídáme o šesti hezkých děvčatech.“

„A na sedmou si nevzpomeneš?“ zaryla Zuzka.

„Neboj se, když se vzpomíná na dávnou minulost, dojde i na tebe.“

„I ty kostro flámská, zpřerážená, tohle za všechnu mou něžnou přítulnost? Filípku, neposlouchejte toho nevymáchance. Šlape si na rozum, když nemá pedálů!“

Till na ni zamilovaně zašilhal a objal ji kolem boku. Utrhla se rozdurděně a pleskla ho do týlu, ale plesknutí přešlo v pohlazení.

„Tož tedy s těmi Williamsonovými. Řekl jsem vám – nebo jsem to ještě neřekl? To dělá ten Dunlop v lebeční kosti. Ale myslím, že jsem vám už řekl, že člověk nikdy dost dobře nevěděl, kterou z nich má vlastně nejraději. Jak víte, bylo jich šest, a nás za nimi taky chodilo šestero. Sandy, Gasqué, Torrini, Wats, Beer a já. Ten Kréťan chodil sám. A vidíte, tenkrát, když zkroutil kolo, byli jsme ve vedoucí skupině zrovna my, ctitelé Williamsonek a jaksi jeho soupeři. Velký Sandy byl na tom nejhůře. Lebka, klíční kost, nos a žebra. Beer a Torrini měli zlámané ruce. Wats si přerazil asi půl tuctu žeber. Jen Gasqué měl štěstí, přeletěl bariéru a padl do obecenstva. Potloukl se a zlomil ukazovák. Dneska má vinárnu nedaleko Vel’d’Hiv. Strašlivý masakr byl mezi vodiči. Byli to dobří hoši, moc dobří, starostliví, svědomití, ale zdrávi vylezli jen ti čtyři toho Kréťana.“

„A on sám?“

„Byl vespod. Lékaři mi přísahali, že ho poznali jen po přišpendleném čísle. Jinak by byli ten chuchvalec hadrů dali vymést. Když ho přivedli k vědomí, byla jeho první otázka, jestli se Sandy zabil. Na tom vidíte, co to bylo za potvoru.“

„Ale pořád jste ještě nic nepověděl o těch…“

„Pravda. The 6 Williamsons. Tanečnice a zpěvačky. Naše zbožňované girls. Byly při tom, chlapče. Ode dne, kdy se závod začal, oplácely nám naše návštěvy. Pokaždé se snesly do lóže jako mladé pěnkavy do hnízdečka, kde žvatlaly, chroupaly oříšky, pudrovaly se a křičely sborem naše jména, když došlo k nějakému výpadu. Také tentokrát tam byly, když se to semlelo, a chuděrky omdlely zděšením. Druhý den přišly za námi do špitálu. Poslyšte, Filipe, už jsem zažil moc věcí na světě, ale takovou krásu ne. Představte si nás šest na šesti postelích vedle sebe, všecko bílé a čisté, my už měli rány vymyté, vycpané, zasádrované, zafačované, horečkou člověk dost dobře nevěděl, co se s ním děje, a najednou se otevřou vysoké dveře a tady přijde šest děvčat se šesti kyticemi zrovna v tom pořádku, jak nastupovala na jeviště. Zaznít v tu chvíli marš, byl bych věřil, že ležíme v divadle.

Človíčku, víte, co to je, když vám do karbolky zavoní růže a když se z horečky díváte na takový živý obrázek? Já myslím, že mi teploměr v tu chvíli spadl o dva stupně. Jediná má myšlenka byla, že musím z postele, pokleknout před Sussy a políbit jí za tu návštěvu obě ruce tady dole mezi prstíčky. Jen taktak mě udržela v posteli. S Watsem, který měl hrudník v sádře, se tři ošetřovatelky musely prát. Sandy řval, aby mu dali aspoň župan, když přijímá dámskou návštěvu. Torrini stál na posteli a na zdravou ruku troubil fanfáry. Beer plakal a Gasqué, který směl chodit, běhal od jedné k druhé a se všemi se hubičkoval. A ty holky vám bečely, že jsem jakživ neviděl takovou kaši z vody a pudru jako na jejich tvářičkách. No, bylo to překrásné!“

„A pak za vámi chodily denně, co?“

„No pravdaže, Filipe! Jak cinkla třetí hodina, už se vhouply do dveří. Celý královský špitál byl jejich návštěvami obrácen naruby – ještěže nás ti lékaři a ošetřovatelky měli tak rádi. Inu, když my byli první hromadné závodní neštěstí v Evropě. Celý svět o nás psal, velké redakce z ciziny denně telefonovaly, jak se nám daří, tož oni se doktoři námi chlubili.“

„A Sussy seděla vždycky u vás?“

„Ba ne, chlapče, to byly čertovské holky. Ony se denně střídaly. Jenom Finetta pokaždé seděla u Sandyho. A tak ho dlouze líbala, že jsem jim vždycky povídal: Poslechněte, vy dva, mezi vámi musí být asi nějaká tajná láska! Ty druhé se u nás však měnily. Kdyby měl týden pět dnů, nemohl by je střídat pravidelněji. A každá dávala pozor, aby nedala víc než druhá. Ale míň taky ne. V tom ohledu byly náramné charaktery. Každý večer jsme se pohádali, která asi koho miluje. Zkoušeli jsme to všelijak, házeli jsme kostku, čtyři oka byla Sussy, ale i když mi vyšla, nebyl jsem na tom o nic líp. Jen jsem měl takový nejasný pocit, že snad ji miluji, protože jsem skrze ni tenkrát poprvé poznal, že se mi vrací život. Taky jsem se s ní nedovedl tak dobře bavit jako s ostatními. Bůhví co v tom bylo, ale moc často jsem s řečí zůstal sedět u startu. A jednou, když jsme se tak koukali na sebe beze slova už asi čtyři a půl věčnosti a mne vůbec nenapadlo, co bych jí kloudného pověděl, přepadlo mne takové zoufalství, abych ji nenudil, že jsem aspoň řekl: ,Sussy, víte, že vás hrozně miluji?‘ Sklopila očička, mrkla vpravo a vlevo a dala mi pusu. No a pak jsme si šeptem odpřisáhli věčnou lásku nadosmrti a ještě kousek po ní.“

„A co bylo, když jste se se Sussy setkal v angažmá?“

„Vůbec jsem se s ní nesetkal, chlapče. S jejími sestrami ano, za půl roku, ale to už byla Sussy vdaná.“

„Už za půl roku?“

„Nesmějte se, Kerguézaku. Těmhle stínovým kouzlům ještě nerozumíte. Co jsem byl já? Chlap, který v potu těla šlapal pedály. A ona byla Sussinka tanečnice. Pijme!“

Pozvedl sklenici nějak obřadněji než dosud. Ale nenapil se, neboť Zuzana se naklonila přes pult a vykřikla:

„Hej, Tille – vévoda přichází!“

Till Vanderpyl prudce postavil sklenici a snažil se proniknout pohledem vrstvy dýmu. Vzal jsem ho za ruku:

„Poslyšte, Tille, vy jste mi ještě neřekl, kdo je ten…“

Vyskočil však a široce mávaje rukou ze strany na stranu dával komusi znamení. Znovu jsem na něho nalehl, aby mi pověděl, kdo to má přijít. Ale složil ruce před ústy do trychtýře a řval přes ostatní hluk jako megafonem:

„Haló, staříku! Sem do kouta!“

Pak teprve sklouzl zpět na židli, všecek vzrušen očekáváním.

„Chtěl jste mi něco, Filipe?“ zeptal se mne.

„Arciže. Pořád jste mi ještě neřekl, kdo je ten váš Trincart de Castillard?“

„Jakže, Filipe, vy to ještě nevíte? Koukněte na něho, tu jde, tu je! Staříku!“

„Dobrá, Tille, ale kdo je to, u sta hromů…“

„Filipe, neklejte! To se teď nesmí. To je přece tatínek sester Williamsonových!“

To mnou ovšem řádně trhlo. Trincart de Castillard a Williamsonky, to bych byl nespojil do rodinné souvislosti snad ani ve snu. Zadíval jsem se na něj. Mohl to být penzionovaný plukovník, ale stejně dobře i vysloužilý šéf ministerské účtárny nebo venkovský šlechtic, který se k stáru usadil v Paříži. Rozhodně vypadal jako jeden z těch originálních dědků, kteří se loudají po pařížských bulvárech a plaší hezká děvčata. Drobný, suchý, domýšlivého kroku, fintivého vzezření. Jeho redingot se ostře úžil v pase a hned se zase široce rozbíhal od těla, jak to nosili šviháci v secesi. I ten bílý nakypělý plastrón[16], i ten vydutý cylindr svědčily na konec století. A když teď přistoupil ke stolu, bylo jasně vidět i jeho obličej, brunátný, rozsekaný vráskami, s dlouhým vznešeným nosem, pod nímž se mohutnou vlnou klenuly bílé kníry. Pod krabatým a rozježeným obočím dvě bledé, lesklé, jakoby skleněné panenky plavaly ve věčné vlhkosti oka pijanova. Stáří? Čtvrt století se mohlo povolit na omyly v hádání. Bylo to cosi mezi pětačtyřiceti a sedmdesáti. Podle tělesných známek spíš víc než míň; podle ducha, který jimi vyzařoval, spíš míň než víc. Ještě nejspolehlivějším vodítkem byl jeho oblek. Pan de Castillard zřejmě patřil k oněm sebevědomým světákům, kteří se ve svých čtyřicátých letech vzeprou všem novým svodům krejčovských a prádelnických výmyslů a zůstanou pak střihem šatů, výběrem kravat a klobouků, vkusem i zálibami věrni poslední módě svých nejmužnějších let, živé muzejní kousky v měnících se ulicích velkoměst. Secesní redingot páně Trincartův usvědčoval ho přibližně ze šesti desítek.

V první chvíli neměl jsem však kdy provést všecko toto pozorování. Till Vanderpyl objal starého pána velmi bouřlivě a už mne vyvlekl od stolu, aby mu mne představil.

„Kerguézac, barone, přítel Kerguézac, kolega z Květinových síní. Malíř, umělec, divadelník, předvádí stínové hry a měnivé transparenty a všelijaká optická kouzla. Doporučuji ho vaší laskavé přízni – znal děvčata a byl do nich zblázněn jako každý jiný. Zuzanko, zaber v bowli řádně ode dna!“

„Neboj se, potrhlý převode,“ odsekla Lachnerka, „to víš, že starého aristona uctím.“

„Ještě ti tak jede, Zuzko?“ otočil se Castillard k pultu. „Doufám, že tu svou míchanici aspoň křtíš šampaní. A dej mi hned dvě – jednu pro žízeň, jednu pro chuť. Těší mne, pane Kerguézaku,“ obrátil se pak ke mně, když jsme opět usedali, „vrhnout pěkný stín je velké umění. Račte dovolit, tomu rozumím. Jako výtvarník i jako filozof. Správný stín chce správné světlo. Znával jsem za svých mladých let na Montmartru jednoho mazala, myslím, že se jmenoval Rivière, ten hrával živými stíny po hospodách celé pašije. Učil se tomu od Japonců. Ex oriente lux – z Východu světlo a na Západě stíny. Velmi mne těší, pane Kerguézaku. Na vaše zdraví, pánové!“

„Jen a jen na vaše, barone!“ vybuchl Till, kterému už zřejmě stoupalo víno do hlavy.

„Vy jste tedy znal moje děvčata, pane Kerguézaku?“

„Ano, pane barone. Ovšem jen jako hoch.“

„Pravda, vy jste ještě mlád. Ale mládí vnímá krásu svěžíma očima. Bylo to dílo, co? Celý vesmír byl zamilován do mých děvčat. Žádný malíř, sochař, básník nevytvořil díla tak svrchovaného. Ach, ty má Panno orleánská, to byly tehdy doby! Tille, hříšníku, víte, kolik mi bylo předevčírem let?“

„U vás je každý tip těžký, barone. Vy se vůbec neměníte. Já bych vás odhadoval na osmapadesát.“

„Chyba! Pětašedesát! Ano, Tille, čas je letoun, mám-li to říci vaší hantýrkou.“

„Jen když vy jste vytrvalec, staroušku. A vy, jak vím, udržíte tempo na každou vzdálenost.“

„Inu, vše je v tom, kam si zavěsíte cílovou pásku. Já ji vidím až na pětaosmdesátce, to mi tedy zbývá ještě dvacet let. Víte, že se na ně těším? Pane Kerguézaku, jste ještě příliš mlád, abyste tomuhle všemu rozuměl. Ale věřte mi, že není krásnějšího daru než vědomí, že si člověk dobře žil a všeho užil. Těch pětačtyřicet let plného života už mi nikdo nevyrve. Jsou nabity rozkošemi a zážitky, zkušenostmi a úspěchem, sem tam i kapkou hořkého zklamání, která je nezbytná, aby člověk měl pro to vše moudrý pohled. Dá-li Bůh, budu se tím ještě dvacet let těšit. A snad i celé čtvrtstoletí – devadesát let není přece pro spořádaný život filozofa mnoho?“

„Račte prominout,“ usmál jsem se, „já ještě tak daleko nevidím!“

„To je dobře, ve vašem věku. Předčasná dalekozrakost je právě tak nepříjemná choroba jako krátkozrakost. Není nad zdravé oči. Vidět všechno tak, jak to skutečně je; po ničem jiném jsem netoužil a v tom je všechno mé štěstí. Díval jsem se střízlivě na svět a viděl jsem, že je v něm nejméně zrovna tolik radosti jako trápení. Když se člověk naučí tyhle dvě věci rozpoznávat, je v tom nějaký zvláštní kumšt, že užívá jedné a vyhne se druhé? A já jsem uměl, chlapci, vybírat příjemnosti a budovat si z nich celou existenci, já jsem doved uhýbat a unikat zlu a mrzutostem! Jen ta jedna nemilá věc se na mne přilepila, a té se nedovedu zbavit… Však víte, Vanderpyle, co mám na mysli…“

„Psy…,“ zahučel cyklista.

„Ano. Mrtvé psy. Pořád je vleku s sebou… Ale já je spolknu, Vanderpyle, já ty mrtvé psy spolknu, protože i to je k něčemu dobré…“

„Proboha, pane barone,“ vskočil jsem mu do řeči, protože jsem mu přestával rozumět, „co to máte s mrtvými psy?“

„Co s nimi mám: trudy a soužení. Ta ohavnost není ze mne, nýbrž patří paní baronce de Castillard. Je to dáma příliš na svůj stav přičinlivá. Představte si, že nechce zahálet! Chce dělat! Pracovat! Vydělávat! Podivuhodná věc u šlechtičny, která má rodokmen běžící už od třináctého století! Vy jste patrně nebyl na novém programu ve varieté Odéon. Zajdete-li si tam zítra, všimněte si šestého čísla, to je senzace: šest foxteriérů tam dělá sochy. Představte si, co to je foxteriér: koncentrovaná neposednost. Výlupek psí hybnosti. Neklid na čtyřech nohách s ocáskem. A teď tu je šest takových rozkošných šelmiček, které se nesmějí dvě minuty hnout, protože představují sousoší. Musí ustrnout, než se zvedne opona, a musí tak setrvat, dokud zas nespadne. Jako by byli zkamenělí, jako mrtví. Takovou hroznou věc si vymyslela paní Anna Marie Valérie Trincartová, baronka de Castillard, rozená baronesa de Mont-Saint-Jacques, moje choť a zákonitá manželka. Dokonce pro obživu si to vymyslela, jako by nebylo daleko příjemnější žít v přepychu jako host u přátel a příbuzných! Pěkné peníze za to pobírá, ale mně je to všecko odporné. Mrtví psi mi, s prominutím, lezou z krku. Je to proti životu a já jsem pro život. Nemohu se od těch zvířátek odtrhnout, protože nemohu opustit baronku, kterou odevzdal Pán do mé ochrany. Odevzdal mi ji sice bez psů, ale Pán ví, že se může spolehnout na slovo baronovo, parole de baron. I jezdím tedy s paní Annou Marií Valérií a s její vymiškovanou čeládkou od varieté k varieté, trudím se tou smutnou podívanou, uchyluji se k filozofickým myšlenkám a ve večerním pořadí věcí pozemských vymínil jsem si jednu věc: stojím za kulisami a cinknu zvonkem, když má jít opona dolů a když Foxy smí už zavrtět ocáskem. Je to největší laskavost, kterou mohu těm psíkům prokázat, a milují mne za to šíleně. Jaký to však pád, přátelé, jaký sestup z výšin slávy: kdysi šest děvčat Williamsonových, a teď jen cinkat zkamenělým psům!

Vy jste znali, přátelé, má děvčata, vy jste je milovali, vy víte jako já, jaké to byly sférické akordy, když šestihlasně zazpívaly: ,Pozor, Toničko, na ten pekáč, tatínek jde a má už hlad…‘ Pánové, takový sextet se najde pohromadě leda až u posledního soudu. Ale jestliže Bůh Otec jakožto nejvyšší samosoudce připustí, aby na svou obhajobu zazpívaly například ,Kitty, otoč se na podpatku‘, přísahám vám, že bude po soudě a po troubení a my všichni pomašírujem do nebe, já, vy, šest děvčat, Anna Marie Valérie i její mrtví psi, protože se Bůh Otec nebude moci přitom zamračit ani na tak zatvrzelou hříšnici, jako je tuhle Zuzana Lachnerová. Pánové, pijme. Začít sextetem pozemských andělů a skončit sextetem zkamenělých psů, tomu se může říkat zepsutý život. Ale je to má manželská povinnost. Ergo bibamus[17], jak říkával papež Martin, aby zbytečně neklel.“

Stařík byl řádný pijan, to jsem viděl na tom, s jakou láskou a úctou pozvedl sklenici. Ale mně táhla hlavou jiná myšlenka.

„Byly to vaše dcery, pane barone,“ řekl jsem, když se číše zase naplnily, „ale jak to přijde, že se jedna vdala, jak mi Till vyprávěl, ale já jich zase viděl šest? Měl jste jich snad víc?“

„Ovšem,“ přikývl baron sebevědomě, „takové číslo, jako bylo šest Williamsonek, nemohu přece ohrozit jakýmkoli náhodným zamilováním. Měl jsem jich celkem pětatřicet…“

„Pětatřicet dcer?“

„Ano.“

„A paní baronka de Mont-Saint-Jacques…“

„Fuj, jak přízemně vy hned myslíte! Paní baronka de Castillard byla povznesena nad takovéto podezření. Odjakživa se zabývala jen pěstováním psů. Dcerušky jsem musel adoptovat. Ale to bylo na celé věci nejkrásnější: vyrovnával jsem světskou nespravedlnost Corriger la fortune, rozumíte? Nic z vás neudělá tak všemocného velmože, jako můžete-li opravovat Štěstěnu. Hrad pánů castillardských se rozpadával, bříza vyrůstala z cimbuří, sova se uhnízdila v donžonu a netopýři se proháněli rytířskou jídelnou, ale erb s trojí kosenou lilií v modrém poli přecházel na nejluznější dívky, jež jsem objevil v sedmerém království. Na penězích nezáleželo, jen když byla rostlá jako stvol a tvář měla jako víla. Jsem poslední Trincart po osmi stoletích. Moji předkové byli bojovní rytíři, kteří zápasili se Saracény ve Svaté zemi, vládli nad kusem Království sicilského, vítězili v turnajích a padali na všech bojištích světa. Kdybych vešel sem obklopen vší jejich slávou, oslepli byste její velikostí a tento bídný lokál by shořel v jejím žáru. Takové je jméno Trincartů castillardských, které zanikne a zmizí ze světa, až přestanu cinkat mrtvým psům. Leč konec tohoto statečného rodu bude hoden jeho minulosti: nejkrásnější ženy světa budou pro něj truchliti, v nejpyšnějších rodinách vysoké aristokracie se obleče smutek a na nesčetných zámcích Evropy bude spuštěna vlajka na půl stěžně. Takové monumentální castrum doloris[18] jsem připravil pro vyhasnutí svého rodu. Nebýt této mé geniální myšlenky, umřel bych někde v rychlíku mezi Bukureští a Aténami a jen mých šest psů by zavylo lítostí nad mrtvolou posledního Trincarta. Já však věnčil svůj opuštěný erb dívkami krásnými jako růže a jako margeritky. Starostlivě jsem je sbíral, cvičil, vychovával, předváděl a pak pečlivě provdával do nejvyšších, nejstarších a nejbohatších rodů kontinentu. Samy by se tam jakživy nedostaly, bylo třeba je najít a učinit žádoucími a bylo třeba překonat propast přílišné mezaliance. To všecko jsem dokázal. Krásu bez jmění jsem uvedl na výsluní světa a skomírajícím erbům jsem přivedl novou, zdravou krev. Pětatřicetkrát jsem překlenul největší sociální rozdíl – kdo se může vykázat takovou zásluhou? Ano, pánové, vyrovnával jsem společenské protivy a přísahám vám, že je to nejmoudřejší práce na této žalostné planetě. Pijme!“

Potřeboval zřejmě oddych po své nečekané fanfáře a vypil svou sklenici do dna. Opilý Vanderpyl se jen blaženě usmíval.

„A co tedy ctěná rodina, barone, jak se daří?“ zeptal se, když se napili.

„Děkuji za optání,“ odpověděl baron zase už obyčejným tónem, „všecko všude šmahem zdrávo. Španělská markýza porodila loni řádná dvojčata, což se v dějinách rodu nestalo po tři sta osmdesát let. Francouzské větve jsou všecky v pořádku. Irská větev je teď u moře. Myslím, že se tam za nimi podíváme. Jezdili jsme poslední léta k italským dceruškám, ale mrtvým psům v tom vedru nesvědčilo. Ostrov Wight bude asi pro ně lepší. Z Ameriky dostáváme taky dobré zprávy. Jimmy zase odstřelil tři konkurenční továrny. Není to sice žádná radost mít v rodině výrobce mazadel, ale to víte, jsou případy, kdy se srdci nedá poroučet. Zbláznila se do strojních olejů, ať je při těch mázničkách šťastna. Mně to nevadí. Mrtví psi nebo fabrikant – rodina je stejně pokaňkána. A feudální doba má už dávno odcinkáno. Jeden má erb a druhý protokolovanou firmu, jeden je v Gotajském almanachu[19] a druhý v rejstříku. Každý má na světě svoje potěšení, Jimmy z trustu, Foxy z ocásku. A já jsem ten, který k tomu za kulisou klinká zvonečkem.“

Zvedl opětně sklenku.

„Na zdraví šesti děvčat!“ pronesl Till.

„A jejich potomků,“ dodal baron.

„Bowle je znamenitá,“ řekl, když odklopil prázdnou sklenici. „Zuzko, dejte každému ještě dvě.“

Vanderpyl měl zřejmě něco na jazyku, ale nějak si s tím netroufal. Mrkal a ošíval se, až se konečně rozpačitě zeptal:

„A co… jak se daří… paní velkokněžně?“

„Děkuji, je teď v San Remu. Myslím, že kuje pikle proti carovi. Politika jí stoupla do hlavy. Pořád počítá, kdyby zmizel car a asi pět nebo šest velkoknížat, že by její syn byl dědic trůnu a z ní carevna matka. Jeden jasnovidec a dvě kartářky už z ní na to vytahali spousty peněz. Nu, ona vždycky milovala změnu. Ale tohle byste od ní nečekal, když jste ji tenkrát v Antverpách slyšel zpívat.“

„Kdo je ta velkokněžna?“ zeptal jsem se.

„Sussy, mladíku,“ blýskl očima Vanderpyl. „To už jste mohl uhodnout, že se Sussinka tanečnice tenkrát po Antverpách provdala za velkoknížete Nikolaje Petroviče…“

„To je pan baron spřízněn s několika dynastiemi v Evropě?“

„Se všemi, pane Kerguézaku, se všemi,“ přikyvoval důstojně de Castillard, „mimo prince monackého. Člověk si přece nevezme do rodiny potápěče.“

Lachnerka postavila před nás po dvou sklenicích. Opilý Till uchopil jednu z nich nataženými prsty.

„Mi… milovali jsme…,“ řekl pojednou, hluboce se ukloniv, „a proto pijme.“

„Milovali nemilovali,“ zasmál se baron, „pijme.“

„Milovali a milujeme,“ opravil jsem je, „a proto pijme!“

Till vyprázdnil svou sklenici, jako by chtěl něco zničit a udupat, Trincart ji vypil stále ještě obřadně a potom zamrkal očima.

„Podívejte se, Tille, na toho chlapce. Je to človíček, který dělá stín. A tu najednou nás, staré chlapy, jaksi… opraví. Nebo přistihne. Nebo lépe: myslí si, že přistihl. I bůh zachraň. Rozumíte-li stínům, nerozumíte lásce. Láska stínů nedělá. Láska je jediná světelná vibrace bez temných šmouh v pozadí. Nemám pravdu, Tille? Jakže, vy vrtíte hlavou? Myslel jsem, že jste moudřejší. Mně aspoň láska nikdy hlavy nepomátla. Upravil jsem si v žití všecko s rozumem, upravil jsem si i lásku…“

„Žádnou lásku,“ těžce mu do toho vpadl Till, „jenom mil-ko-vá-ní.“

„Pah, mezi milkováním a láskou je rozdíl jenom kvantitativní. Láska nejde nad život, je v něm a plyne s ním. Je jen jeho složka. Nejhezčí a nejvděčnější, ale přece pouhá složka. I tu třeba zvládnout, i nad ní je nutno být pánem. Šest děvčat tomu učilo. Přilétly, zazpívaly lidem, jak je život krásný, a frnk! Jen několik hlupáků si tu krásu revolverem přestřihlo, ale i takové věci se patrně dějí pro štěstí a zdar lidstva.“

„Ale byli také hlupáci,“ řekl těžce Vanderpyl, „kteří zůstali žít.“

„Aspoň nebyli slaboši. To je taky něco. Ťukněte si se mnou, otče šlapadel. A ťukněme si i s mistrem stínů. Je to hodný hoch, ale moc toho nenamluví.“

„Nu, chcete-li už, abych promluvil,“ řekl jsem na to, „chtěl bych vědět jednu věc: jak jste přišel na myšlenku šesti děvčat?“

Starý baron zazářil a zálibně si přikroutil knír.

„Vida, stínař; ví, kam přistrčit lampu. Chlapče, – v tom právě byla má zásluha, že jsem první uviděl, čeho si nikdo nevšiml. Víte, co je podstata vší krásy? Ťukněte si se mnou, já vám to pošeptám: rytmus! Na vaše zdraví! Ano, objevil jsem rytmus. Kde? Ve Španělsku. V Seville. Kouzelné město, chlapče! Tam byste teprve viděl světla a stíny! Fantastický mumraj, kde Orient vystupuje maskován jako Západ! Všechno tuze morální, tuze katolické, tuze přísné; ale vespod pohanské kypění a africký var, který proráží navenek písní a tancem. A z toho teprve rostlo, čemu říkáme rytmus: když něco tak živelného, jako je neuhasitelná vášeň, naráží na něco tak monumentálního, jako je naše předůstojné katolické náboženství. To je pak věčné ano, ne, ano, ne, chyť život, pusť život, vezmi si mne, nedotýkej se mne, toužím, bojím se, chci, nesmím, rád bych, nemohu.

Náraz na náraz, nahoru, dolů; a z takových věčných srážek smyslů a morálky, touhy a odporu se celý život rozvlní a rozehraje – ještě to není píseň a už je to rytmus, ještě se neproneslo slovo a už mluví pohyb těla. Přišel jsem jednoho dne k tabákové továrně na okraji zahrad alcazarských. Odbíjelo dvanáct hodin, vrata se otevřela a proud za proudem se hrnuly sevillské dělnice do stromořadí, které bylo jako sežehlé sluncem. Po čtyřech po šesti chytily se mladé andaluské ženy pod paží a šly přede mnou vlna za vlnou jako nekonečný příliv života. A každá ta vlnka měla zase své vlnění, a jak jsem se na ně díval, viděl jsem, že to není jen podrážděné chvění, ale tep živočišné síly, kterou tu, v tom žhavení nebes, buší srdce kosmu pro svou odvěkou a nepomíjivou slávu. Ucítil jsem rytmus, člověče, jako nebeskou věc, a najednou mne to popadlo, že nemohu takový zázrak nechat pominout, že se ho musím zmocnit a roznést jej lidem po celém světě. Kdybych byl básník nebo muzikant nebo herec, byl bych to udělal jinak. Ale já byl jen člověk života a můj jediný materiál byl život. I šel jsem a stvořil šest děvčat Williamsonových. Shledal jsem si je po Paříži, tak, z dlažby, z periférie, vyžlata beze jména, ale s rasou v každém pohybu, vzal jsem je k sobě, učil, pěstil, vychovával v rytmickém souladu, až mohly drobnými kročeji vytančit na jeviště. A svět se rozjásal, protože co jsem mu daroval, nebyl ani obraz, ani báseň, nebyla ani socha, ani hudba, nýbrž všecko to dohromady, krása a dokonalost oživlé poezie. Neboť to jsem tehdy v Seville vycítil: co u jedné ženy tušíš jako nejasné mámení, to se u šesti žen násobí a zní jako vítězný paján. Jedna žena – jedna smyslnost, šest žen – šestatřicet smyslností. Muži byli bez sebe opojením a slaboši se stříleli. To byla má sláva, to byl můj triumf, triumf posledního Trincarta ze znamenitých pánů castillardských.“

Teď už i jemu stouplo víno do hlavy. Zbrunátněl ve tváři, žíly na spáncích mu naběhly, ruka bušila do stolu a hlas se zesiloval do křiku.

„Ano, našel jsem, kterak uzavřít dějiny svého rodu. Vy všichni jste mi Saracéni, zatracení Saracéni, každý jste poznamenán nějakou chimérou, každý vyjete nějaké to svoje Alláh il Alláh a jste pro ně ochotni kolem sebe vraždit. Ale já přišel s pěti písničkami šesti děvčat, s pěti písničkami prostými jako sluneční paprsek, a dal jsem vám zazpívat, dal jsem vám božskými nožkami zatančit: není chimér, není záhad, není zla, svět je krásný, všecko je vyzlaceno, žijte život! Nevěšte hlavy, nekazte si žaludek láskou, láska je věc aranžování a sebekázně…“

„Trincarte, mlčte!“ křičel na něho Vanderpyl a bušil také rukou do stolu, „jste rouhač a kacíř! Nemáte právo mluvit o lásce!“

„Mám právo ke všemu,“ hulákal na něho baron, „neboť jsem ukázal cestu, kterak ujít zmatkům. Vnesl jsem klid a blaho do života.“

„Nevěřte mu, Filipe,“ vzlykl bezmocně Till, „zacpěte si uši před takovým rouháním. Mně se teď špatně mluví… ztratil jsem závěs… ale jako je Bůh nade mnou, baron nemá pravdu. Láska je jinačí věc…“

„Láska je věc jako každá jiná,“ Trincart se pozvedl, aby mohl lépe kázat, „je ji třeba ovládat. Já jsem ji zvládl a pak jsem ji vzal jako nástroj a začal jsem převracet svět. Krásu jsem uváděl na trůny a staré vznešené rody jsem přivedl do styku s lidem. Není a nebylo takového vyrovnavače světských protiv, takového makléra a smírce, jako jsem já! Hory a propasti jsem odstranil, vymírající jsem oživil a krásu jsem korunoval na majestát. Byl jsem potulný rytíř a dnes jsem bratránek císařů a králů – zdaž nejsem pán a mistr života? Slyšíte dobře? Pán a Mistr Živo…“

„Hej, markýzi!“ drsně ho přerušila Zuzana od pultu, „nějaká bába se tu po tobě shání!“

Pan baron Trincart de Castillard vytřeštil skleněné oči. „Bába? Bába?“

Najednou jsem si všiml, že kouř v místnosti prořídl a okny že vklouzává dovnitř ranní přísvit. Trincart ještě stal, ale rukou si přejel čelo a jeho hlava se zřejmě snažila přemoci opilost. Pak se jeho rozmáchlý postoj podstatně scvrkl a ztratil všechnu patetičnost.

„To je poněkud trapné,“ prohlásil najednou starým svým posměšným tónem, „může-li Zuzka užíti slova bába. Ale já jsem to vždycky paní baronce de Castillard říkal, aby si nezaváděla takové obskurní návyky jako vstávat o páté hodině a chodit do trhu jako hokyně. A uvážím-li, že jsem z ní učinil tchýni velkoknížat a arcivévodů! Je to hotová katastrofa, jak plebejskou může být choť posledního potomka castillardských baronů. Ale marno říkat, v takových věcech se musí uchýlit člověk k filozofii. Buďte zdrávi, vážení přátelé. Musím spolknout svou ranní ropuchu. Paní Anna Marie Valérie nakoupila odpadky masa a na mně jest, abych uvařil psům polévku. Vanderpyle, chlapče, byl jsem přešťasten, že jsem tě zase uviděl. Buď tak laskav a Vyrovnej můj účet, nemám u sebe ani fenik. Buďte zdráv, příteli Kerguézaku, bylo to milé posedění. A kdybyste potřeboval u některého dvora protekci, jen mi napište… Trincart de Castillard je vám vždy k službám…“

Blahosklonně nám podal ruku, přihladil si knír, přitáhl revéry[20] zvonovitého redingotu, zamával rukou k Zuzce a již poskakoval mezi zpřeházenými židlemi k přední místnosti. Till Vanderpyl se dlouze za ním díval, ale myslím, že ho neviděl. Seděl a bzučel si pro sebe:

„… na ten pekáč, tatínek jde a má už hlad…“

A po tváři mu, tomu rozsekanému jezdci smrti, tekly slzy.

Úvahy
zkušeného iluzionisty

Prosím za velectěné prominutí, promluvím-li o ženách z hlediska čistě odborného. Kdykoli je řeč o nich a o lásce, slyším vždy rozechvělé hlasy pronášet slovo kouzlo. Kouzelná dívka, magická žena, čarodějné umění lásky, zklamané iluze. Pánové, pracuji v kouzlech a iluzích už skoro padesát let, a proto snad především já mohu o tom říci něco závažného. V našem rodě ostatně kvete magie již v kolikeré generaci, jsme takříkajíc dynastie iluzionistů. Začíná se to mým pradědečkem, ale ten tvrdíval, že už jeho děda se živil anglickým mícháním. To snad račte vědět, co je anglické míchání: spakluje se k sobě skupina trumfů nebo figur a pak se karty místo míchání řežou. Ale při každém říznutí se ten pakl protáhne ostatními kartami veskrze, takže jej zase máte pohromadě. A tak můžete karty říznout třeba desetkrát a pořád máte tytéž trumfy v ruce. To je to anglické míchání, kdežto Francouzi raději dělají most: ohnou vybraný pakl v ruce a on se pak od ostatních karet trošičku odráží. Mezi námi řečeno, nejbezpečnější jsou ovšem bizotýrované karty, když si figury na dlouhé hraně maličko zašlejfujete. Esa uprostřed, krále při koncích, kdo má naexecírované prsty, vymákne to ihned, udělá při rozdávání second dealing, to jako šoupne protivníkovi kartu zespodu místo svrchu a sobě naloží es a figur, kolik potřebuje. Taky v tom může posloužit volta, přetočit vrchní kartu na spodek hry nebo obráceně. Ale to je moc těžký trik, když se to musí provést neviditelně u stolu, mezi partnery. Prapradědeček to asi uměl, protože dědeček vždycky tvrdíval, že jsme ze staré umělecké rodiny.

Proto říkám: Když kouzla, tedy já. Velké řeči o ženských kouzlech nemám rád, jelikož žádná veritabilní kouzla neexistují a všecko jen egzižuje chytrost, obratnost a techniku. Také si na nás, v našem rodě, nikdy žádná ochechule nepřišla, to bych moh potvrdit notariátně. Byly takové, samo sebou, které se začaly kolem nás, v našem rodě, protahovat a prokrucovat, dělaly oči, pouštěly áchy a óchy a vyráběly nonstop všelijakou pičičandu; bodejť by ne, jsme přece někdo, jsme partie – račte uvážit, že par exemplum já, jezdím-li na svůj vlastní účet, jenom těmihle holými prsty uživím na turné osmnáct krků, jelikož mám dva traktory s maringotkami a dva forďasy, abych pobral celou ekipu. Ale že bychom my u nás v rodě naletěli ženské na její čiryčáry, to zas ne, to my dovedeme docela nonšalantně říc: Přistup, zázraku, zanech kouzel a ukaž, jak jsi technicky stavěná. Vysoké koleno, úzký bok, ohebná ruka, volné rameno, to jsou ty hlavní fortele, co egzižujeme. Tvářička taky, toť se ví, ale tvář se už vždycky nějak adaptuje; hlavní věc je, aby eminentně figura odpovídala požadavkům. Ta musí být ferstklasik.|Dejme tomu, že by měl našinec fébl pro molet ženskou. Já to nepopírám, že molet ženská má něco do sebe, tuhle vypuklinka, tamhle vypuklinka, to člověka inauguruje, oko se pokochá, ruka si polahodí, duch si zabujaří – člověk není proti estetice. Ale technicky, pánové, technicky je tu eklatantní nebezpečí, vezměte, dejme tomu, Mahárádžův zázrak, pánové, to je excelentní číslo, v kterém brilíruji už dvacet let, ale býna není všude stejná a propadla nejsou egalizovaná, a teď si představte, že strhnu přikrývku a bráhmanská princezna, místo aby zmizela, bude mi dole půlí těla trčet z díry v podlaze jenom proto, že je o nějaký centík moletnější. Nu, to myslím, že komprándrujete, že v tom přestávají všecka kouzla a všechny iluze.

Copak teď je to bon, teď mají ženské linii, že každá propadne briliantně, ale tatínek to měl zlé, před padesáti lety, když byly v oblibě junonické stokilovky a na něho na scénu křičeli, proč tu svou lépe neživí. To si to dědeček zařídil šikovněji: oženil se s hadí ženou a lidé komprándrovali, že kontorzistka nemůže být buclatá a ducatá jako Turkyně v harému. Však se jim vedlo exkvizitně, babička předvedla medúzu, udělala polypa a námořnický uzel, dědeček oklepal cylindr, vyšanžíroval králíka, nějaké ty růže a zemský prapor a šli vybírat manč. Byly to idylické časy, pánové, bez traktorů, aut a vozů, na celou existenci jim stačil kufírek a klec s králíkem, hotový eden. Ale pak přišlo vyhnání z ráje: hadí dáma dostala kloubové revma. To víte, boudičku měli jen na čtyřech tyčkách, bez střechy a bez podlahy, do produkce jim pršelo a babička asi nebyla z rodu užovek. Padlo tedy na dědečka, aby si vyforzíroval trik, ve kterém by se hadí dáma nemusela tuze hýbat. Tak přišel na svou senzaci. Každý známe ve světě nějakou zvláštnost, která nás udivuje a nad kterou často dumáme; to snad je tak zařízeno, aby se svět nezastavil a lidstvo si vždy zas vydumalo něco nového. Pro mne je takový mervej kresba; jak to přijde, že se udělá pár čar na papír a je to něčemu podobné. Vyřezat něco ze dřeva, třeba koně nebo jelena ke kolotoči, to nic není, to se jen udělá, co člověk doopravdy vidí a co si může omakat. Ale na papíře, na zdi, na stěně začít čárat a najednou z toho udělat veritabilní lidskou figurínu – to je pro mne fenomenální. Jednou jsem v jednom městečku šel do litografie a povídám tam, jsem tenhle a tenhle, dělám takové a takové věci a potřeboval bych na to plakát. Prosím, povídá ten majstr, přitáh velký arch papíru a začal po něm čmárat. Koukám, a najednou jsem na tom papíře vymalován, jak stojím ve fraku s kouzelnickou taktovkou v ruce, z taktovky šlehají plameny a jimi proletují všelijací šerední čerti; a vtom už mne v levém rohu kreslil jako mága se vznášející se princeznou Onyxou a vpravo jsem byl zase já v kouzelnickém plášti, jak dělám Indický zázrak; a přes nohy mi udělal kolo a tam vkreslil Zjevení holubic a dole v levém rohu krejíroval můj epochální Tanec smrti a v pravém Zmizení dámy; a všude, kde bylo jaké místo, poletovali dobří i zlí duchové, ďáblové a pekelníci. Řeknu vám, je-li někde nějaké kouzlo, je to v takové kresbě. V naší živnosti je všecko jen zdání a iluze, ale co stvoří takový litograf, to je pravda, skutečnost a krása. Jakživ jsem neviděl tak ferstklasní umělecké dílo, jako je můj plakát.

Nu a jako já mám smysl pro umění, byl zase dědeček zaujat schodištěm. Takové obyčejnské stupínky k pódiu před boudou ho dočista fascinovaly. Právě to, jak je to jednoduché: nahoru, vodorovně, nahoru, vodorovně, nahoru, vodorovně, pořád nic jiného než samy pravý úhel; kdyby se to překlopilo, bude to zase tak. „Toho bych chtěl znát, kdo si tohle vymyslel,“ říkával děda babičce, hadí ženě, „ten musel mít hlavu dokořán.“ Ale on měl dědeček taky hlavu dokořán, protože jak nad každými schody dumal, přišel i na svůj fortel. Napadlo ho, kdyby se poloviční schodiště postavilo před nakloněné zrcadlo, bude se to v zrcadle zdát jako celé schodiště, jako by ty stupínky šly dál. Nu a pak ho napadlo, že věc, která by se dala nahoru na okraj zrcadla, bude vypadat, jako by se vznášela nad tím schodištěm. Vidíte, a už měl z toho nové číslo pro babičku. Pořídil si dřevěné stupínky, asi šest jich bylo, postavil šikmo nad ně zrcadlovou desku, a kdo se díval zpředu, měl dojem, že má před sebou dvanáct stupňů, ačkoli jich bylo jen šest. Jenom ta horní hrana zrcadla vadila, že ji bylo vidět. Ale teď vzal děda silné chlupaté provazy, jeden natáhl zrovna po té hraně, aby ji zakryl, druhé vedl dopředu a dozadu šikmo vzhůru a nahoře za zrcadlem vypletl z nich elegantní baboučí síť. Pak si dal udělat kašírované tělo velikanánskéhó babouka s chlupatýma nohama a posadil je na tu babučinu. Následovně poručil babičce, aby si stoupla za zrcadlo, aby ji zrcadlo krylo, ale hlava aby vyčnívala; a tu hlavu jí přistrčil k baboučímu tělu. Trošku jí to kolem krku upravil, hodil to celé do černých opon, a už to bylo – dáma babouk byla krejírována. Kdo přišel, každý viděl schodiště a nad ním čistě ve vzduchu síť s baboukem, který měl živou ženskou hlavu. Živou ženskou hlavu, a ta se usmívala a mluvila. Moc krásně sice ne, ony hadí dámy většinou sípají a chraptí, ale bylo to syfizantní – copak může publikum za šesták egzižovat od ženy, která byla zakleta v babouka!

Kdyby se teda mluvilo o tom, jak ženská působí na mužskou fantazii, to by dědeček s babičkou dali hezký egzemplár. Ale taky můj tatík by se moh do toho počítat, protože my u nás v rodě jsme všichni vynalézaví. Tatík provozoval iluze ve velkém, s mnoha instrumenty, a některé z nich byly celá mašinérie. Toť se ví, taková kovová roura, skrze niž je vidět, že je prázdná, a pak se z ní vytahá tucet různých kapesníků, to nic není, to je všechno ukryto v nástrčku, jejž člověk v poslední chvíli z dlaně k té trubce nasadí. Taky vyčarovat z malého kufírku velkou klec s kanárem není extrovní trik, jelikož tu skládací klec dostanete hotovou u dodavatele kouzel a kanára si koupíte u kteréhokoliv ptáčníka. Jenom to s ním musíte párkrát zkusit, anžto kanáři mívají slabé srdce. Vy ho docela lehce uložíte do té výduti, která je pro něj připravena, ale když tajné péro cvakne a ty složené mřížky se rozklapnou a udělají klec, může se stát, že se kanár se srdeční vadou lekne a chcípne. To tedy někdy dá práci, než najdete kanára srdnatého a statečného, který se hned tak nevyděsí. Ale v Lipsku je továrna na kouzla, která vám dodá i umělého kanára, který se houpe v obroučce a třepotá křídly, ačkoli má tělo z kaučuku.

To jsou tedy velké věci, které si můžete objednat, ale stolek s dvojí vrchní deskou na perách nebo stolek, kde se vrchní deska pod pokrývkou markýruje pouhou drátěnou konstrukcí, pod níž je připraveno akvárium s rybičkami, to byly věci, které si otec sám sestrojil. Nejslavnější jeho trik bylo maminčino jasnovidectví. Tehdy se jasnovidectví enormálně rozšířilo a každý kouzelník, který dbal na čest, musel je mít v programu. Jenomže maminka byla původem provazolezkyně a neměla na to hlavu. Víte, jasnovidectví je moc těžký trik, to vyžaduje paměť pro sta otázek. Co je tohle, co to mám, co tu držím, co jsem vzal do ruky, co teď ukazuji, co má ta dáma, co drží ta dáma, povězte nám, co je to za věc, povězte nám, Sylvie, co je to za věc, nuže nyní nám, Sylvie, povězte, co je to za věc… každá ta dikce má svůj tajný smysl a označuje určitý předmět. To víte, je to pořád totéž, co se u obecenstva najde: kabelka, pudřenka, zrcátko, hřebínek, klíče, notes, taštička, stokoruna, řekněme padesát věcí, a pro ty je třeba padesáti otázek. Ale pak jsou ještě otázky na barvu, tvar a počet, zkrátka správné jasnovidectví se nevytřepe jen tak z rukávu, to musí být paměť a cvik a musí se přitom myslit. A na to nebožka maminka nebyla. Pořád to s ní tatínek prubíroval a nikdy jim to nehrálo. To už snad tak pánbůh zařídil, že kdo chodí po provaze, nemůže být jasnovidec. Maminka taky tátovi říkala: „Hanzi, všecko ti udělám, vznášející se Onyxu, ženu babouka, spící Růženku, tulení nymfu, přeříznutou dámu, zmizelou bajadéru, budeš-li chtít, vezmu tě na záda a přenesu tě na provaze přes náměstí, ale jasnovidět neumím. Když se mne zeptáš, co držíš v ruce, vždycky ti jenom odpovím: Tak mi to ukaž.“

Ale tatík chtěl z ní mít stůj co stůj jasnovidku a špekulíroval a špekulíroval, jak to narafičil, aby jasnoviděla bez myšlení. Pak na to s jedním Irčanem kápli a bylo z toho epochální číslo. Tatínek uvedl maminku v krásných černých šatech s dlouhou, širokou sukní na jeviště, usadil ji v lenošce a šel mezi obecenstvo. Tam rozdával obálky s cedulkami, na něž mohl každý napsat, co ho napadlo, sám si to vlastní rukou zalepit a dát otci do černého pytlíku. Když všecky obálky vysbíral, položil pytlík před očima všech mamince do klína, vysvětlil lidem, o co jde, a požádal Miss Sylvii, to jako maminku, aby začala jasnovidět. A maminka zavřela oči, zvrátila hlavu a pronesla nějakou podivnou větu, jako například „Pozdravujte mně nastokrát, co jsem měl v Praze tolikrát“ nebo „Pane Malej, kam to válej, do cirkusu Barnum Baley?“ nebo „Milovala jsem, ale jen jednou v životě svém…“, pak sáhla do sáčku, vyňala obálku, podala otci, otec ji podal publiku, tam ji ohledali a otevřeli, a ona uvnitř opravdu ta moudrost, jak ji matka jasnozřela. A kdo tu moudrost napsal, moh se přihlásit – jestli se za ni příliš nestyděl. Probrali tak postupně všechny obálky a publikum bylo úplně epatované. To tedy byl náramný trik, ale tuze komplicírovaný. Maminka, víte, seděla nad propadlištěm, které musela tou sukní zakrýt. Sukně byla v klíně prostřižena a ten pytlík měl otvírací dno. Pod maminkou vylezl z propadla fámulus, který vytáhl spodem všecky kuvéry a pak je tam zas po jednom strkal zpátky. Ale mezitím je podal dole pod jevištěm tatínkovu sekretáři. Ten tam měl silnou lampu, a když k ní přiložil obálku, mohl pohodlně přečíst, co bylo uvnitř napsáno. Tož on to přečetl a nahlas, protože měl vedle huby dálkomluv, víte, trubku s mušlí, a ta trubka šla podlahou k zadní noze lenošky a skrze tu nohu a dál opěradlem vzhůru a končila v polštáři zrovna u maminčina levého ucha. A v tu chvíli byla maminka zachvácena jasnoviděním a na puntík přesně oznámila, co pak zalepeno vyňala ze sáčku.

Byl to enormní sukces, úplná nouveauté v iluzi, ale příliš komplikováno, nedalo se to všude prakticírovat. Ale mluvím o tom jen proto, abych jako odborník dosvědčil, že žena může vykonávat kouzlo, – jenže to kouzlo si musí eminentně vymyslet mužský. Slabé pohlaví je, víte, náramně silné v reklamě, když uvážíte, co se už o něm napsalo a nabásnilo. Ale to je jednou fixumfixně hotové faktum, že hlavní fors je v mužských, a že nebýt mužů, bylo by po ženských kouzlech a iluzích. Řekněme ty gerls, o těch se nejvíce fantazíruje. Taky o nich mohu promluvit jako špeciální konesér, protože jsem jedno takové gerlátko epusíroval za manželku. Prosím, ty první gerls, Williamsonky, Barissonky a jak se všecky jmenovaly, – všechna čest, to byla krev, to byla rasa, ty něco dokázaly. Nebyla přece žádná maličkost převrátit svět od tlusté módy na hubenou. Takový výkon je víc než převést Armádu spásy na machometánství. Ale jejich nástupkyně, které se pak v Anglii a v Americe vyráběly na běžícím páse, pro každou sezónu fixfertik hotových čtyřiadvacet gerls, každá série komplet i se Specielní gardemaman k dodání za tolik a tolik dolarů, – ne, to už nebyl ten ferstklasik materiál. Vnější úprava, to ano, to je prima prima, to musím koncedovat. Moje paní i teď, po letech, je oslňující exteriér, a když mi asistuje v trikotu, čučí všecko po ní, že bych moh veřejně vyměnit králíka za holuba a lidé budou věřit, že do zákulisí odletěl králík. Ale jsou ještě jiné věci, které musí kouzelník od asistentky egzižovat, a tu prosím nutno doznat, že mi vlastní manželka tuze selhala, ba že mi způsobila enormálně prekérní konstelaci.

Od začátku jsem vám explikoval, že kouzla nejsou žádná kouzla a iluze že je jen iluze. Naše umění je založeno na hbitosti a na technice a není v něm vůbec nic nadpřirozeného. Tomu se právě říká milles artifex na rozdíl od všelijakých šejdířů a humbukářů, kteří pracují s tajemnými okultními silami, magnetismem, hypnózou, sugescí a podobnými nadzemskými švindly. Račte prominout, že se vyjadřuji tak drasticky, ale nemohu si pomoci, tihle machlíři jsou největší škůdcové exkvizitního umění kouzelnického a vší řádné živnosti iluzionistické. Jakpak k tomu přijdu já, který mám koncesní list bez úhony, platím enormální daně, živím až osmnáct lidí, celé velké jmění mám investováno do vozů, stanu a mechaniky, jak k tomu přijdu, aby nějaký otrhaný poběhlík provozoval vedle mne produkci s holýma rukama jenom tím, že ošperkuje lidi tlachem a tajemným vystupováním? Rozumějte mi: neříkám, že nic nesvedou. Jsou lidé, kteří podléhají uhrančivému pohledu, ale jakýpak je to artifex? Má-li někdo zlý pohled, to ho tak poznamenala příroda, ale to ještě není žádné umění. Kdyby mělo být umění, s čím se člověk narodil, tak by siamská dvojčata byla mezi námi Michelangelo a prezidentem artistické lóže by mohlo být dejme tomu dvouhlavé tele. Jsem dobrý kolega, pánové, platím řádně měsíční příspěvky do organizace a dbám všude na čest stavu, ale právě proto tvrdím, že umělec je ten, kdo vytvoří něco, co nebylo samo sebou od přírody dáno a co se dokáže jen velkým vypětím energie a šikovnosti.

To jsem vám musel předeslat, abyste pochopili, jak mne nemile tušírovalo, když jsem jedenkrát přijel pracovat do Vídně k Ronachrovi a shledal, že v programu je taky hypnotizér. Jmenoval se Sidi-er-Rahma a tvrdil o sobě, že je profesorem vysoké magie v Káhiře. Není mi známo, jak ta jeho univerzita vypadala, ale vsadil bych svého cvičeného kohouta proti kuřeti, že to byla velká státní budova, kde měl každý profesor svůj kabinet a na nohou špangle[21]. Neviděl jsem opovážlivějšího, dotřelejšího chlapa, než byl tento Rahma. Hubený, vysoký, v šedožluté tváři a na trčící bradě černá kroucená vousiska, bělmo očí kalné, chrup svítivý jak zuby šelmy – vtělený Belzebub ve fraku. Měl s sebou asistentku, médium, bledou dívku s pletí skoro průsvitnou, která upadala do transu, jakmile se na ni ostřeji podíval. Bylo to hodné děvče, tiché, uctivé, ochotné, má paní se s ní velmi spřátelila. Plakátovali ji jako princeznu Fathmé, ale jmenovala se Emílie Füssli a byla Švýcarka. Chodívala odpoledne do naší šatny a pomáhala manželce opravovat kostýmy a vyšívané věci, kterých jsem potřeboval pro jeviště. Tak jsme se dověděli její historii. Byla z osmi dětí nějakého železničního hlídače – ti lidé na štrece taky nemají nic jiného na práci než děti! –, trpěla od dětství chudokrevností, ve škole ji bolívala hlava, na služebnou práci byla slabá, tož ji poslali do města, aby se učila u jedné švadleny. Ta paní brala taky pány na byt, nejraději obchodní cestující a artisty z varieté. Jednou se k ní na čtrnáct dní nastěhoval tento Rahma. Druhého nebo třetího dne přišel do pokoje, kde šila děvčata. Jak se na Emilku těma svýma divokýma očima podíval, udělalo se jí zle, pokoj se s ní zatočil a ona se svalila ze židle. Nevěděla o sobě, až slyšela rozkaz: „Emilko, probuď se!“ Otevřela tedy oči a viděla nad sebou Rahmu, který ji držel za ruku a upřeně se jí díval do očí. Pak šel a vyjednával cosi s její bytnou, která napsala jejímu otci. Starý Füssli přijel, Rahma si ho odvedl, a když se vrátili, povídal otec Emilce, aby si to rozmyslela, nechce-li s tím pánem jezdit světem a dělat mu médium. Emilka se toho bála, ale otec jí domlouval, že všecko s panem Rahmou smluvil, že se jí povede dobře, že uvidí krásné cizí země a jim, rodičům, že by nesmírně pomohla, protože jim pan Rahma chce posílat slušné peníze. Dala se do pláče, ale když na ni naléhal, svolila a od toho dne byla jako upsána ďáblu. Rahma jí opatřil takové zvláštní závojové šaty a nařídil jí hladký účes přes uši s pěšinkou uprostřed a koupil jí těžké kruhové náušnice a ještě všelicos, ale co se s ní večer dálo, to Emilka sama ze sebe nevěděla. Rahma ji vzal za ruku, vedl na jeviště, a od té chvíle ztratila vědomí a nabyla ho, až když zase byla za kulisami.

Ve mně se všecko bouřilo, když jsem ji slyšel o tom vyprávět, protože je to cosi hrozného, takhle těžit z lidské slabosti a nedokrevnosti. Emilka sama už si na to nestěžovala, přivykla novému životu, jezdila trpělivě od města k městu a jen byla ráda, našla-li někde laskavou paní, s kterou si mohla pohovořit, aby nebyla tak v té cizotě opuštěná. Mé paní se jí tuze zželelo, protože si vzpomněla, jak také jí bývalo ouzce, když jezdívala jako gerl daleko z domova, ale to jich bylo čtyřiadvacet, a ne jedna jediná, samotinká. Nabídla tedy Emilce čaj a denně s ní konverzovala až do představení.

Jak nám byla ta dívka milá, tak nám byl odporný její zaměstnavatel. Hned první den, když jsme dopravovali do zákulisí mé kouzelnické stroje a přístroje, stál při tom, koukal se na všecko s opovržlivým, povýšeným úsměvem a k nosičům se vyjádřil, že je to brutto deset metráků švindlu. Račte komprándrovat, mně, který poctivě a počestně provádím své iluze, řekne takový dobrodruh, tyjící z ženské slaboty, brutto deset metráků švindlu! Toť se ví, že jsem nemlčel, že jsem taky řek nosičům zase své mínění o egyptských vandrácích, a tak se to mezi námi hned první večer vystříbřilo do nepřátelství na život a na smrt.

Mně osobně na něm vůbec nezáleželo. Jeho produkce pro mne neexistovala. Bylo přece pod mou honoraci, abych asistoval šokantní komedii boudaře, který se nedopatřením direkce dostal mezi uměleckou elitu. Ale kdo mne interesoval, byla Emilka. Takový bezmocný, slabý tvor ve spárech hypnotizujícího netvora! Kolikrát jsem o tom se svou paní mluvil, pokaždé mne pronásledovala myšlenka, zda by se nedalo něco učinit, co by Emilku nějak vytrhlo ze závislosti na něm. Aby se mu vzepřela, aby vydržela jeho pohled a nepodlehla jeho rozkazům. Bylo by to fenomenální, takto mu nabourat produkci a odkrýt celý ten humbuk.

Sedával jsem večer po představení s divadelním lékařem. Byl to zkušený, starý pán, který měl rád nás artisty i náš život. Získal jsem si ho všelijakými historkami ze své praxe, a když mi byl už zcela nakloněn, zeptal jsem se ho, zdali neexistuje medikament, který by na nějaký čas, řekněme na tři hodiny, uvedl člověka do vzrušení. Ptal se mne se smíchem, zda se cítím duševně osláblý. „Já ne,“ odpověděl jsem mu, „ale moje paní. Je slabá, má dny, kdy je totálně unavena a večer mi diretamentně usíná.“ On na to, že ovšem jsou taková excitans, ale že se jich nesmí užít často, protože ničí nervy. Ujistil jsem ho, že by to bylo opravdu jen extraordinérně, a doktor mi napsal recept. Druhý den jsem to nasypal Emilce do čaje. Čistě jen pro její dobro. Nu a večer lítal Rahma jako vzteklý, ve tváři měl bílé šmouhy a očima koulil, jako by z nich měl vyletět hrom. Zastavil jsem se nedaleko něho a ptal jsem se kulisáků, co se stalo. Že prý se to nějak s Fathmou nedařilo, nechtěla mu usnout, probouzela se mu a vstávala a vůbec odpovídala špatně. Pokrčil jsem rameny. „Tak vida,“ povídám, „ono to přece jen vyleze, co je švindl a co ne.“ Vtom mne Rahma spatřil a začal křičet:

„Však já vím, kde to hledat. To je najednou zájmu o médium! Ale Fathma je moje kreace, a jestli mně ji někdo zkazí, poženu ho před obchodní soud pro nekalou soutěž!“

„Myslíte tím snad mne, pane Rahmo?“ zeptal jsem se ho ostře.

„Ten, koho si myslím, ví, co si myslím,“ odsekl nepřímo, „ale ještě jsme tu v Ronachru nedohráli.“

A zaskřípal zuby, že se mi udělalo zle. Já totiž skřípání zubů nesnesu. Ale přemohl jsem se a řekl ženerózně:

„To bych prosil, pane Rahma!“

Tím jsem ho totálně usadil, že ano, ale věděl jsem, že to není erledikt. Ten čert hořel pomstou jako fakule a já si musel od té chvíle dávat gard. Taky jsem ho každý večer viděl, jak se mi potlouká kolem mechaniky, a když jsem pracoval na býně, cítil jsem jeho eklhaftní přítomnost stále mezi kulisami. Kdybychom nebyli v tak elegantním etablissementu, kdybychom byli někde na jarmarku, byl bych s ním zatočil velmi krátce, hnal bych ho ranami pěstí od nádobíčka. Zde jsem však nechtěl provocírovat skandál, a proto jsem mlčel. Lehko mi to nebylo, protože při práci má být člověk obklopen přívětivým ovzduším a zbaven všeho, co rozčiluje. Je dost starostí s publikem, aby je člověk zmenedžroval. Ale nešlo jen o sprosté a urážlivé poznámky, jimiž Rahma doprovázel mou produkci. Měl jsem strach, aby mi něco nevyvedl s nářadím, co by mi pak na scéně způsobilo katastrofu. Nařídil jsem svým lidem, aby všecko vytrvale hlídali a aby střežili každý jeho krok. Sám jsem před vystoupením celou výbavu prohlédl, kus za kusem přezkoušel, jen aby se mi nic nepřihodilo; ale v té době, kdy už jsem byl na jevišti, nemohl jsem tušit, co Rahma dělá, a to mne eklatantně enervovalo.

Nejvíce mi záleželo na Čínské skříni. Bylo to naše šlusnumero a znamenalo vždycky vrcholný sukces. Dal jsem přinést na scénu krásnou, lakovanou čínskou skříň s čápy a Fudžijamou, čistě originál čínská práce od jednoho českého lakýrníka ve Vídni. Tu jsme dali na štíhlý podstavec, takže bylo vidět, že nikde nesouvisí s podlahou a propadlem. Otevřel jsem dveře skříně a dal jsem ohledat její stěny, že nejsou dvojité. Pokynul jsem své paní, aby vstoupila, a uzamkl jsem dveře. Skříň jsme pak křížem krážem ovinuli silným provazem shora dolů po všech čtyřech stranách a kolem dokola, takže všecky stěny byly provazem zapevněny. Nato jsem na vteřinu skříň zakryl: ze sufit se spustil hedvábný poklop jako zvon, ale tak, že nikde nedopadl k zemi, a jak jsem tyčkou vespod ukázal, všecko pod skříní bylo volné. Nato jsem i ten zvon rozhrnul, aby bylo vidět, že je prázdný. Látka se zase vznesla do provaziště, přizvaní zástupci obecenstva shledali, že uzly a provazy kolem skříně jsou neporušeny. Dal jsem jim pokyn, aby je rozvázali, a když jsem otevřel skříň, byla prázdná. Potlesk, úklony, hlediště se osvětlí a jeho středem přichází zmizelá ke mně na jeviště.

Bylo to exkvizitně vypracováno a žádná kontrola nemohla postihnouti trik. Jeho jádro bylo v tom, že jedna z dřevěných tabulí, z nichž se skládaly stěny skříně, byla po zmačknutí tajného péra pohyblivá. Otáčela se právě kolem provazu, který byl přes ni veden. Ve chvíli, kdy se spustil ten látkový poklop, vyklouzla má paní ze skříně a vyšvihla se do koruny zvonu, která byla řasnatá a v řasách skrývala dvojí dno. Pak už jsem mohl látku rozhrnout a třepat jí, že v ní nic není, – zvon šel vzhůru a odnesl mou paní ke galerii v provazišti.

O tohle číslo jsem měl největší strach. Jak snadno mi mohl Rahma poškodit otáčivou desku skříně nebo naříznout lanko, které ve zvonu pomáhalo asistentce vzhůru! Hlídali jsme tedy čínskou skříň jako oko v hlavě. Den za dnem míjel a nestalo se nic, ale Rahma se zlověstně šklebil a já si nic nepřál tak vroucně, než aby už byl ten vídeňský měsíc za námi. Jsem člověk otrlý, mnoho jsem prodělal, ale z toho ošklivého chlapa se mi dělalo přímo špatně. Italové dobře vědí, proč věří ve zlý pohled. Ke konci měsíce jsem se už musel moc přemáhat, abych při práci neztratil klid. Ale dotáhli jsme to šťastně a bez nehody až k ultimu. Od Emilky jsem věděl, že odjedou, hned jak si odpracují číslo. Upřímně jsem si oddechl, že poslední vystoupení mohu provést bez jeho rušivé přítomnosti.

Přišel ten večer. Rahma se opravdu se všemi rozloučil a nosič odnesl jejich kufry. S úlevou v srdci šel jsem na jeviště, ale když jsem se rozhlédl po obecenstvu, div jsem si neodplivl. Sidi-er-Rahma seděl v ředitelské lóži a jeho oči byly posměšně na mne upřeny. Tentokrát jsem je měl před sebou a věřte si mi nebo nevěřte, – bylo mi, jako by mne ty černé oči něčím ovíjely. Nic se nedálo, ale já si připadal všecek levý, výřečnost mi vázla – a rychlý proud řeči je při iluzích enormálně důležitý – a pohyby se mi zdály nešikovné, jedno kouzlo jsem v produkci vůbec vynechal, a chvílemi se mi zdálo, že nevím, co má následovat. Zápasil jsem s tím, sbíral jsem všecku svou vycvikovanou vůli, pot mi proudil z čela a tváří, jak jsem bojoval proti té ochablosti, ale z temné lóže jsem pořád cítil ďábelské oči, které mne mátly a mátly. Viděl jsem, že nemám takový úspěch jako jindy, – nemohl jsem se dostat do elánu. Nesmíte se tomu divit, protože našinec musí na scéně myslet několika způsoby najednou. Musí sledovat obecenstvo, musí myslet na to, co mluví, na to, co rukama předstírá, a na to, co doopravdy dělá. Třebaže je to hodně zmechanizováno, je toho dost, že na víc už nemá myslet. A já tu od začátku se musel upínat k páté myšlence, která pořád zoufale křičela: Nedej se uhranout, nedej se uhranout!

Bylo vám to jako těžký boxmač, ale já jej vyhrál. Nešlo to sice všecko v správném tempu, ale dospěl jsem k Čínské skříni a pocítil jsem hluboké ulehčení. Poslední výkon a k tomu takový, že jsem při něm nemohl nic pokazit. Našel jsem opět svou jistotu a uvedl jsem číslo takovou tirádou, že jsem hned cítil, že mám zas publikum úplně v rukou. A už to šlo se vší důstojnou vážností, prohlídka skříně, nástup mé paní, uzavření a ovázání, modrý zvon se spustil, modrý zvon se vznesl, provazy spadly, rozevřel jsem skříň…

A teď se mi zastavilo srdce: čínská skříň nebyla prázdná.

V čínské skříni stála má paní opřena o stěnu a spala.

Obecenstvo v první chvíli nepochopilo, co se to stalo. Ale z ředitelské lóže zazněl náhle chechtot, řezavý, výsměšný chechtot, který strhl divadlo ve smích a ještě nad tím halasem burácel, jako by se chechtalo celé peklo. Opona spadla, já byl bez sebe vzteky. A už jsem vyrazil ven, popadl nějakou tyč, která vzadu stála, a řítil jsem se k lóžím. Utíkali za mnou, ale bylo to všecko zbytečné, Rahma už byl pryč, odjel drožkou, která před divadlem na něho čekala, rovnou na nádraží.

Byla to pro mne strašná katastrofa, po léta jsem se neodvážil ani zavadit o Vídeň a se ženou div jsme se nerozvedli. Ale musel jsem uznat, že za to nemohla. Je to výtečná manželka, elegantní exteriér při produkci a dobrá kuchařka v maringotce, ale je z těch nových gerls, a to jsem právě chtěl říci: gerls jsou svůdní andělé, ale nejsou ferstklasik materiál.

A koneckonců to platí o ženských vůbec.

Příběh
vysloužilého voltižéra

Pochválena budiž ruka Páně, která nám nadělila víno! Popiješ, a jazyk ožije. Popiješ, a řeč se sama prodere jako pramínek. Někdy i proudem vyrazí jak jarní voda z ledoviště. A přepodivné případnosti vyplaví, až se podivíš, jaký je Pánbůh na lidské osudy majstr. Udělá si z mužského žebra inštrument a hraje na něm sto miliónů kousků. Myslíš si, že je svět pořád jedna písnička, ale víno ukáže, že každému se zahraje něco zvláštního. Případně tuhle mně. Pravda, měl bych nejmíň příčiny, abych vzpomínal na svou divokou historii. Dávno jsem ji skoncoval, dávno uzavřel jako do truhličky. Teď už léta letitá jsem sám, dědek pro všecko, a v tom cirkusovém rumrejchu věru nemám kdy vzpomínat. Leda na to žábě tam doma. Mám totiž vnučku, pánové, daleko, daleko odtud, až v české zemi. Krásný kraj je tam, paloučky a háje pro boží pěvectvo a na obzoru kolem dokola hory, ráno jak stupně k nebesům, večer jak ztichlé ave. Uprostřed toho stojí mezi vrbovím mlýn klepáček, jeden bok se mu trochu vyboulil, ale opřel se o lípu, lípa se opřela o něj, a tak tam stojí, lípa a mlýn, stuleny k sobě, bůhví už kolik set let, voda je nesebrala, vichřice nevyvrátila, posel boží nesežehl. Tam v tom mlýně žije má vnučka. Do sedmého roku jde, a pobýt s ní, to, páni moji, jako když srdce uhladíš. Všelicos trudného člověk s sebou vleče, ale přijdeš k děcku a ono svýma slabýma ručkama zamkne tvou truhličku ještě na dva západy. Co bylo, minulo a pominulo, jen jméno Páně navěky. Ale tu přijdeš a popiješ, a ajta, chlapská tajemství se derou z hlubiny, ani nevíš jak, ani nevíš proč; patrně Ten, co nás má všecky v angažmá, ten virtuos na mužské žebro, zalíbil si uspořádat zvláštní galaprogram.

Víte, nenarodil jsem se v cirkuse ani v komediantském voze, ale vyrostl jsem v nich. Mezi Pítěrem a Paříží, mezi Štokholmem a Neapolí jezdil můj roztoulaný domov. Školy? Možná že jsem o něco takového zavadil. Ještě teď se mi někdy ze tmy vynoří ztracená slovíčka a straší jako bledá zjevení bez hlavy a smyslu. Sum, fui, esse, sicut erat – je to něco či není? Ale k čemu to mezi námi u cirkusu? Hřívy koňů vlají, šelmy huhlavě řvou, sloní tlapy přešlapují jako živé sloupy – k čemu v tom číst, psát a počítat? Číst musíš umět v oční štěrbině dravce, počítáš leda s koněm, když vyleštěnou rohovinou kopyta prohrabuje tříslo v manéži; a nad všechno písmo světa je smlouva, když jsme si s principálem plácli dlaní do dlaně. Ani čas nemusíš rozměřovat, neboť den ti dělí volání hladové zvěře a večery jsou rozkrájeny po minutách čísel, jako máma krájívala pomazaný krajíc na ovečky: jedním velkým řezem vejpůl a pak větší i menší kousky. A týdny, měsíce? Nač bys odpočítával čas, je-li ti dvacet let a patří-li ti celá Evropa? Všecko to plyne v jednom nepřetržitém vířivém toku, cizí kraje i cizí ženy, plavé i snědé, oddané i zběsilé. Malíčkem jsem si je mohl přivolat, když jsem vyskočil na pádícího koně a řítil se v kruhu před jejich zmámenými pohledy. Ale nesměl ses příliš poddávat těmhle úspěchům, protože na voltiž[22] a její skoky musí být svaly jak strunky na houslích, všecky stále stejně vyladěny, jediný kolíček nesmí povolit. Tisíce bylo žen, přes něž jsem šel nevšímavě jako král; a k smíchu mi bylo pomyšlení, že bych pro některou mohl ztratit hlavu. Polaskat se, to bylo jen jako úleva v napětí – hlavní věc bylo, aby tělo hrálo. Rozehřáté tělo, to je pýcha a potěšení mladého života.

A přece se vyskytla jedna, která mi nahodila ohlávku a pokrotila mou zbujnost. V ruském Polsku to bylo, objevila se nová parta. Jezdecké trio, famílie, a všichni tři na koních vtělení ďábli. Otec Lotyš, matka odněkud z Gruzie, a dcera. Sotva patnáct let jí mohlo být, ale když jsem ji spatřil, přešlo mne horko, jako by mi někdo otevřel v těle výheň. Bylo to mládě, nohy stavěla ještě jako kůzle, ale kdybyste chtěli vyvést sochu jara, nenašli byste krásnější model. Díval jsem se na ni, díval a díval, stokrát jsem se ptal, co to na ní je za kouzlo, ale slůvka pravého jsem nenalezl, jen se mi divné věci hlavou pletly, javorek tam u nás na stráni, tančivé hříbě, jarní řeka, kvetoucí šafrány a ohně na pastvinách: proskoč plamenem, ať třeba shoříš.

Není v Evropě jazyka, abych se v něm nedohovořil, ale ani všecky řeči světa by mi nedaly slova, kterými bych vypověděl, co to z ní na mne šlo. Mihla se mi před maringotkou a už mi oči do vesela zamžouraly, šla stanem a mně probíhalo tělem žíhavé vlnění, promluvila na mne, a to jako by nějaká záře s hudbou přicházela. Zasmála-li se při mně, kypělo mi ve svalech, že bych sosnu vytrhl z kořenů radostí. Ale večer, když jsem byl sám, radost vymizela a začínalo se mučení. Stále mi hořela před očima, bílá a žhavá jak planoucí slunce. Tisíckrát jsem se bušil do hlavy: Vincku, měj rozum, je to ještě dítě; tisíckrát jsem zaťal zuby, až skřípaly, a sám v sobě na sebe hulákal, že nesmím být sprostý ničema. Nic naplat, nebylo na to žádné zaříkadlo, bílé její tělo ode mne neodstoupilo, nedalo se zahnat tím, že jsem si to poroučel. A viděl jsem přitom, že všecko mé toužení je marnost. Kam se Ninočka vrtla, všude za ní žhavěly čarodějnické oči její mámy, Kavkazanky. Baba věděla, co opatruje. Jen jsem se k dceři přitočil, už jsem slyšel mámino skřehotání. A už se taky odněkud ze země vynořil kde nic tu nic Lotyš s bičem nebo karabáčem a Ninočka odlétla jako vyplašená pěnice.

Tuze mne to, páni moji, popadlo, přiškrtilo to junáka, že nevěděl kudy kam. A ze zoufalství, ze vzteku a marnosti divoké kusy jsem začal provozovat v jízdě i ve skocích. Ať se zabím, říkal jsem si, ať si mne ďábel sežere, ať padnu a kůň mi kopytem lebku rozrazí: jen když jí, Ninočce, zůstanu ležet u nohou. Takové běsnění do mne vlétlo, odrážel jsem se k nevypočitatelným skokům, letěl jsem vzduchem jako puma, střílel jsem v saltu z bambitek a dopadal na hřbet koně jako smršť, a ještě jsem to zvíře hnal výkřiky do vyššího tempa. Měl jsem tam koně rapa[23] s bílou hvězdičkou, Šejtan se jmenoval, a věřte nevěřte, to zvíře vycítilo, co se ve mně děje, mé běsnění přešlo na něho, a když jsem tak vyváděl, Šejtan se hnal s krkem nataženým, s hřívou rozevlátou, s očima zdivočelýma a do mé střelby, do mého křiku řičel, až lidé tuhli a trnuli. Co však mně záleželo na životě nebo smrti – hlavní bylo, že všichni se na mne museli dívat, že direktor přerušil počítání kasy a vylezl před sešívanou kardýnu[24], že také druzí nechali všeho a stáli v úžase nad mými výkony a že se nakonec objevil v bráně i Lotyš a Gruzínka s Ninočkou. A tu jsem teprve začal na koni bláznit.

Nemohl jsem ujíti dnu, kdy si zlámu vaz. Zachránilo mne z toho vojančení. Přišlo mi rukovat, nechtěl jsem, vzpíral jsem se a proklínal císaře pána, ale všichni do mne hučeli, abych neproved hloupost, to že bych pak měl půl Evropy šperováno. A v té půlce by zůstala Ninočka! Bylo mi zle, poprvé jsem se opil a opilý přišel do stanu. Už jsem tu neměl co pohledávat, už jsme se s direktorem vyrovnali a on mi dal dvě zlatky na šťastnou cestu. Šel jsem se rozloučit se Šejtanem; a jak jsem ho objímal a líbal, jak jsem ho v pláči prosil, aby na mne ty tři roky počkal, zadupali vedle koně a hle, Lotyš, Gruzínka, Ninočka vyjížděli k svému vystoupení. Slzy mi z očí vyprahly, když jsem spatřil Ninu na jejím strakáčku. Usmála se na mne, poklonil jsem se a zůstal skloněn jako při pozdvihování. Snad jsem se bil v prsa, snad jsem se modlil; vím jen, že najednou zazněl tuš jejich čísla. Kardýna zůstala za nimi pootevřená a nikdo u ní nebyl, kdo by ji zatáhl. A tu mnou zalomcovala zase šílená bláznivina: odtrh jsem Šejtana od žlabu, skočil naň bareback, bez sedla, stisk ho a vletěl s ním pěti skoky do manéže. Vrazil jsem do jejich čísla, strhl Šejtana na zadek, až se vzepjal, pozvedl jsem pravou ruku jako k přísaze a zvolal: „Ninočko, čekej!“ Jejich číslo se rozvrátilo, koně se poplašili, Lotyš začal řvát, lidé kolem se vyděsili, ale já viděl Ninočku, jak se rozzářila, jak zvedla ruku, jako by přejímala slib, – a už jsem Šejtana obrátil, už jsem s ním proskočil branou k stáji, už jsem z něho sklouzl a nechávaje ho sobě samému vyrazil jsem druhou stranou ven. Když jsem pak stál se svým kufírkem na nádraží, koukám, a on direktor se plíží k čekárně. Sbohem, řek jsem si, teď ti nafackuje. Bodejť by ne, takhle rozbít cizí číslo! A vtom už direktor skočí ke mně, z kapsy tahá prkenici a všecek rozčilen sype ze sebe:

„Vincku… regrute… čerti tě podpíchli… takového jezdce jsem neviděl… tady máš desítku jako závdavek, a až dovojančíš, přijdeš zase ke mně. Musíš zpátky jen do cirkusu National!“

Ach ano, radostně se slibovalo vrátit se, kde jezdila Ninočka; ale když jsem po třech letech svlékl ze sebe dragouna a stál v Klatovech s kufírkem na náměstí, panebože, tam byl sever, tuto jih, tamhle západ, onde východ, celá větrná růžice kolem mne, ale kam as větry tří let zavály tu moji růžici nejkrásnější? Hledej, vojáku, milou, jež se ti toulá desaterou zemí, hledej ptáčka, který před třemi roky uletěl za hory a doly, hledej po řekách světa jedinou rybku se zlatou ploutvičkou!

Věděl jsem, že se na ni u městského člověka, usedlého, nedoptám. Musel jsem za svými, za světáky, za přelétavci poutí a jarmarků, za běhutým lidem silnic. Sháněl jsem se, kde je nejbližší jarmark. V Písku prej, povídal jeden kočí v hospodě, a chci-li, že mne kus cesty sveze. Odskočil jsem si prodat kufírek a koupit batoh a táhl jsem do Písku. Stály tam boudy, kolotoče, mikrlata[25], střelnice a americké houpačky, ale nikdo nic nevěděl o cirkusu National. Byli to sami guberniální lidé, co měli licenci jen pro Čechy, a v té zemi zdá se cirkus National po celá tři léta nebyl. Nakonec se vyskytl mezi nimi jeden tetovaný světský, který se jako chálík, jako příživník, přichytil nechányky, kouzelnictví, a ten mi tvrdil, že zjara viděl vozy cirkusu National v Hustopeči. Pustil jsem se tedy z Písku na Tábor a na Jihlavu, přesedával ze šejtroku na šejtrok, a kde se nevyskytla svezená, odpichoval jsem lány světa jedenáctkami. Přes kopce a lesy, sluncem i deštěm bral jsem to od města k městu, skoro jsem nespal, skoro nejed, jen už abych byl v té zemi moravské, kde se snad něco dovím. Ale v lesích za Pelhřimovem jsem narazil na cikánský tábor. Byli to čáčovní rómové, jako hodní, pořádní cikáni, sami butlengři, kotláři. Tři verda, tři vozy, měli u cesty, o kus dál si rozdělali jagor a jedna stará džindžara vařila na něm melardo, špínu, no, jako kávu. „Miháš bok?“ zeptal se mne, mám-li hlad, starý róm, patrně dad, otec, a křikl na dají, rozumíte, na mámu, aby mi nalila hrnek a uřízla kus balevace, kus špeku. A od těchto hodných lidí jsem se dověděl, že cirkus National už není na Moravě, že táhl do Rakouska a principál že má namířeno do Bavor. Tu jsem se s rómy ihned rozloučil a obrátil se na Jindřichův Hradec a přes Cmunt[26] na Linec, abych našim nadběhl. Když jsem konečně došel do Lince, nikdo tam o cirkusu National ani neslyšel. Ale to mne nemýlilo, jak jsem direktora znal, věděl jsem, že jinudy nepojede. I šel jsem mu tedy po Dunaji naproti, a když jsem docházel k Ybbsu, viděl jsem nad nízkými domečky předměstí šedivou bouli jako vrcholek balónu s praporečky – šapitó cirkusu National.

Hnal jsem se tam, bylo to na jatečním tržišti, viděl jsem modré, zelené, žluté maringotky tábořit za stanem, z komínků se kouřilo, direktorka věšela prádlo, dva mužští spravovali kolo, nějaká ženská, hubená jako škilet, kojila děcko, koně se pásli, stan byl otevřen, aby se vyvětral, městské děti očumovaly kolem hradby – biblický ráj nemohl vypadat líbezněji. Překročil jsem dole přehrádku a šel po zdupaném trávníku a jen jsem očima krahujčil, kdeže objevím Ninočku. Už mne zpozorovali, direktorka mne poznala, dala se do křiku, starý se vyvalil z vozu, pupek opásaný svým tureckým bandalírem, slunce se mu zablesklo na náušnici, rukama spráskl a hned je zas otevřel, aby mě objal, – ale co to všechno bylo platno, když…

Ba, bylo to tak, jak to mé pojednou skomírající srdce tušilo: Ninočky tu není. Ninočka odešla. Lotyš se od nich už před rokem odtrhl a odešel k ruskému cirkusu Kuzněckého. Nadarmo jsem se sem za nimi plahočil, nadarmo křižoval boží zemi. Kdyby v tu chvíli byly vyšlehly plameny a sežehly šapitó, nebylo by to bývalo pro mne žalostnější. Tři roky jsem se s ní v myšlenkách mazlil, tři týdny jsem za ní putoval, a teď jako by mi ji vítr odnes daleko do ruských stepí. Všecko se ve mně sesypalo, slzy mi vhrkly do očí, a jen abych nevypadal jako chlapec, povídám direktorovi: „A co Šejtan – toho snad máte, direktore?“

„Mám, mám, Vincku,“ povídá direktor, „ale nějak nám kulhá, namohl si asi nohu.“

Rozběh jsem se ke štóle, jako ke stáji, a div jsem se nerozbrečel doopravdy. Takový himbrechtový kůň to byl a tak mi ho nechali sejít! Vyhublý, bez lesku, v srsti prach, a pravou přední si hověl, tam něco bolelo. Zařehtal, když mne spatřil, pokoušel se vzepnout se a pak mi jen hlavu třel o prsa, když jsem ho objímal. A jak už tak člověk je, víc se mi zželelo koně než sebe samého, popadl jsem kartáče a začal Šejtana čistit.

„Tak co, Vincku, vojáku,“ ozval se za mnou direktor, „pojedeš zase s námi?“

„Pojedu, principále,“ odpověděl jsem mu, „ale jen tak dlouho, než potkáme někoho, kdo jede opačně.“

„A pročpak to?“ povídá direktor a kroutí si kníry.

„Tak, principále, chce se mi na druhou stranu… třebas do Ruska…“

„Tak, tak,“ povídá direktor a ještě víc si protahuje a protáčí vousy pod ukazovákem, „tak, tak. Jen abys, Vinco, vojáku, nepřišel s křížkem po funuse…“

„Po jakém funuse, principále?“

„Po všelijakém. Třebas po funuse panenský nevinnosti…“

„Herdek, principále, jak to myslíte?“

Stál rozkročen, ještě jednou si zakroutil ty liščí frňousy, popotáh bandalír, přehodil bago v hubě, hnědou slinu uplivl.

„Co myslíš, vojáku,“ povídá pak, „proč šel Lotyš ke Kuzněckému? Prodat holku velkoknížatům. Já jsem mu jel do moc chudý země, tady lze ulovit jen grófy a barony. Kdežto vona, ta stará čubka arménská, ďas ji sper, chtěla by se dostat ke dvoru. Sám car gosudarstvenyj prej by si všech pět voblíz, povídala, babice šeredná…“

Ruce s kartáči mi klesly, Šejtan mi zmizel v mlze a mně bylo, jako by mne přibili na voj. Všecku radost ve mně sfoukl a já byl plný čpavého čmoudu. Starý odešel, já složil kartáče a svalil se do sena jako mrtvola. Zajdi, bídný dni, se svou prašivou a červotočivou slávou, padni, tmo, a přikryj mou krvavou bolest! Nejsem nic než jediná zející rána a každá myšlenka jitří živé maso v ní!

Pomalu splývá tiché milosrdenství hodin, šero se plíží a převtěluje v tmu. Cože to divoce zavřesklo venku? Ach, principál troubí a pravicí trhá zvoncem, kluci bubnují virbl, chvíle parády nadešla. Co s tebou, Vincku, vojáku, když jsi nezašel pod svým bolem? Trumpeta vřeští, virbl duní, chudý cirkus se zvedá, aby vydělal na chléb a oves. Neboť chléb dětem třeba opatřit a oves koním, ale po lidském srdci se nikdo neptá. Seber svou sílu, Vincku, vojáku, troubí ti reveille[27] k tvrdému životu, jsi také z těch chudých, kteří nemají pro sebe na sebe právo, neb musí stát jedni k druhým.

Zved jsem se tehdy a beze slova navlékl staré tričko a střevíce, namazal červeň po tvářích a na rtech si namaloval smích a vyhoup se mezi opici a papouška a udeřil činelou o činelu. Jen račte vstoupit, dámy a pánové, nejkrásnější produkce světa se začíná!

Marně vzpomínám, co jsem tehdy dělal. Asi jsem jezdil a skákal a padal a přecházel v kotrmelce, hrál na divoké dřevo a bubnoval virbl, spouštěl šapitó a boural runtovky, nakládal pakovák a připřahal koně, zatloukal angry a zvedal mast a vytahoval šapitó – ale to všecko jsem dělal jako hluchá fiškála, jako loutka z fiskálního tyátrum, která se hýbe, jak ji drátky vedou. A jeli jsme z Ybbsu na Linec a z Lince jsme táhli na Pasov, pořád za zapadajícím sluncem, pořád dál od ruských rovin. Byli jsme několik mil za Pasovem, když jsme se v hospodě setkali s cedulářem cirkusu Király. Přicházel z Landshutu a měl namířeno do Pasova. Direktor zuřil, že musí odbočit na Řezno, když mu Király landshutskou štreku vyžral, ale já se zrovna tady na tom rozcestí probudil a viděl svou rozhodnou chvíli. Šel jsem za direktorem a prohlásil jsem mu, že tady se naše ujednání končí.

„Vinco, vojáku, ty pse zrádná,“ rozzuřil se direktor a práskal bičem, „ty mi ujedeš s cikánem Királyem?“

„Ujedu, principále, a třeba s čertem. Király jede na opačnou stranu.“

„Křesťanský lidi vopustíš a chytneš se černejch? S koňskejma zlodějema potáhneš, s handlíři a mrchožrouty, k popům a machometánům? Šejtana zanecháš nevyléčeného, a to všecko pro dorotu, pro bílýho koně?“

Bílý kůň se v naší hantýrce doma říká ženské. Direktor byl všecek bez sebe. Ale já měl rozhodnuto, já viděl, že obrátím-li se k východu slunce, vyjde mi i to moje a budu zas moci žít. Nechal jsem ho práskat vlevo i vpravo, podíval jsem se mu do očí a řekl jako poslední slovo:

„A kdyby i dorotou byla, principále!“

Zatáhl se jako mrak, odplivl si přede mnou, stáhl šambriéru[28] a zasykl:

„Tak ti povím, ty zrado: ztrať se mi z očí. Nejsi víc než nádoba neštěstí. Aby hrom pobil všecko to ženský plemeno, co se už natropilo mezi řádnými chasníky malérů!“

Šel jsem ještě téhož dne ke Királyimu a ten cikán se ovšem ihned vytáh, že nikoho nepotřebuje, že je přeangažován a že jede na vyžranou rútu. Ale mne ty jeho křiky nezmátly. Ve mně bylo světlo, ve mně byla jistota, jakou jsem od Ybbsu v sobě nepocítil. Nemohl jsem tu zůstat na silnici, když jsem zřejmě slyšel, jak mne Ninočka volá. Király křičel a rozčiloval se, až mu dukáty na pupku chřestily, ale já vzal jednoho z holých jeho koní, rozběh jsem ho a pak jsem na něj skočil a bez sedla jsem s ním provedl několik triků. Věděl jsem, že dovedu neskonale víc než jeho lidé, a ti také začali křičet „beng, beng, bengaro!“, čert, čert, splašený kůň, a pak mi tleskali. Király se díval velmi pozorně, co s koněm svedu. Pak zaklel po cikánsku „devleskero devla!“ a plácl si se mnou na angažmá.

Jeli jsme oklikami, ale jeli jsme na východ a já měl jedinou myšlenku: abych byl zase v plné formě, až se objevím před Ninočkou. V Rábu jsem Királyimu utekl, protože chtěl odbočit na jih. Přidal jsem se ke komediantům, kteří pracovali bez stanu, a dělal jsem jim paňácu. S nimi jsem se dostal až do Miškolce, kde jsem našel rodinu provazolezců, kteří to brali nahoru do ruského Polska. Chodil jsem po provaze a dělal parterní kejkle až do Lublína. Tam jsem se dal najmout za kočího a stavěče k panorámě, která měla namířeno přes Minsk do Moskvy. Ale ve Smolensku jsem slyšel od několika světských, že v Orelu v cirkuse pracuje nějaký černý Lotyš s krásnou dcerou. Sluníčko mi vycházelo! Nasypal jsem koním ovsa a pak jsem se vytratil na nádraží a ujel.

V Orelu přijdu ke Kuzněckým a kdo tu nestojí v bráně jako Lotyš. Spatřil mne a začal koulet očima. Ale zůstal rozkročen a ani se nehnul.

„Ach,“ povídá, „tak jsi přece přišel, vojáku!“

„Jakpak, Lotyšskej,“ povídám na to já, „tys na mne čekal?“

„Nu,“ povídá on, „sobaka běží po čichu. Ale přišels nadarmo, vojáku. Ninočka má ženicha a bude se vdávat. A kdybys to chtěl rušit, vyrazím ti duši z těla.“

Stál jako černý hrom, ruce za zády, jen bičíkem za sebou pošvihoval. Kupodivu, že mne tentokrát nijak nezdrtilo, co mi řekl. Cítil jsem její blízkost a všecko ve mně hrálo. Radost, jistota, toužení, nu samé slavné pocity. A komediantství se ve mně ozvalo a vzepřelo se proti jeho sveřepé pýše. Já sobaka? A ty mne karabáčem? I počkej, čerte, to si ještě pohrajeme. Nu a vytáh jsem se do panského postoje a změřil si ho, jak stál v bráně, od hlavy k patě.

„Tak, tak. Hlupák Lotyš mluví o duši,“ řekl jsem náramně svrchu, „a zatím ukazuje, jak se bojí o Ninočku. Vzpomínala tedy, krasavice moje? Vzpomínala na vojáka, kterému dala přísahu? Však se jdu na ni ještě jednou podívat, jak mi vyspěla. Uveď mě k pokladně, Lotyši, pán si koupí na dnešní večer lóži. Tudy vpravo, Lotyši? Děkuji, Lotyši. Pozdravuj Ninočku a řekni jí, že bych jí rád v přestávce složil svou poklonu. Děkuji. Můžeš jít, Lotyši, poklidit koním. Zanedbal jsi hnůj a příliš to tu páchne.“

Panským tónem jsem ho úplně zmátl. Byl jsem proti němu trhan, ale na lidi platí, co jim člověk předehraje. Funěl a koulel očima jako zjančený buvol, ale podrobil se, dovedl mne beze slova k pokladně, zasalutoval a odešel. Blaženství ve mně stoupalo – pokrotit Lotyše, to bylo jako nejkrásnější příslib. Měl jsem v kapse jen pár rublíků, ale na sedadlo v lóži to stačilo. Bylo to groteskní, že já, cirkusák, si kupuji sedadlo v lóži, ale zapředl jsem komedii a musil jsem ji dohrát. Zde ráčíte mít, Vincku Antonoviči, drahocennou biletku[29] místo oběda, a jak míní Vaše Vysokoprevoschoditělstvo strávit odpoledne? Ach, můj milý, těžko odpovědět, těžko se rozhodovat, když člověku patří celý svět. Tuhlety klády jsou jako připraveny k libému posedění, tu vábí chladný břeh říčky, tuhle pro nás prostřeli rozkvetlou louku. Snad zde, Vaše Vysokoprevoschoditělstvo? Račte se natáhnout, račte se zabořit do travičky a sluníčko nechť vás opéká, aby se šťávy v těle zahustily. Do večera třeba vyčkat, kdy se nám zjeví hvězda první velikosti, naše večernice, naše jitřenka, Polárka našeho žití, která nás šťastně dovedla až sem, do města, jehož jméno je jméno dravce. Šťastně nás nesla matička země, přitulte se k ní, je všecka provoněna blaženým jarem.

Nekonečné bylo to čekání na večerní hodinu, delší a trýznivější než všecka ta pouť od Klatov sem i s třemi léty vojny. S večerem přišel i hlad, ale na víc v kapse nebylo než na talíř polévky a čtvrt bochníku chleba. Královsky jste se najedl, Vaše Vysokoprevoschoditělstvo, a teď račte usednout do lóže a s rukama zkříženýma, se zvednutým obočím shovívavě sledovat krasojezdce, šašky, krotitele a jinou chudou pakáž, která se tu dře pro vaše pobavení. Ale teď… slyšíš, Vincku, tu intrádu? Pročpak ti ruce sklouzly a přichytily se zábradlí? Ano… je to ona, je to ona, milostná, přelíbezná… Bože, do jaké krásy dal jsi tomu kvítečku vykvésti!

Vjela a bylo po mé panské komedii. Div jsem v lóži nepoklekl jak ke zpovědi a přijímání. Hořel jsem, jako by všechny žáry nebes a všechny plameny pekla mě spalovaly. V přestávce jsem se hnal za kardýnu, na saltplac. Stála tam jako mladá bohyně, vpravo Lotyš, vlevo Gruzínka, před nimi starší obtloustlý pán ve fraku a cylindru, s licousy a s monoklem. Jak se pootočil, viděl jsem mu na levé klopě strakaté pentličky řádů.

A tu mne pojednou přepadla strašná úzkost. Jako ochromen jsem stál a bylo mi zima. Co jsem? Otrhaný tulák bez peněz. A ona proti mně carevna. Jak se s tím boháčem bavila, jak zvonil její smích, jak se mu vyzývavě dívala do očí! Lotyš mě spatřil, jeho žena taky a koukali po mně, jako by už měli pro mne zpachtované peklo. Ano, vím, sobaka jsem, nic než sobaka, a váš vyvolený je vysoký, mocný pán. Ale přišel jsem, zabte si mne, přišel jsem a neodejdu.

Tu mne spatřila i Ninočka. Jen tak o mne zavadila pohledem, ale hned se podívala ostřeji a vtom jí to v očích zazářilo, těžké brvy se otevřely, tváří prošlehl jas a už odsunula toho bohatého a skokem byla u mne.

„Vincku!“ vykřikla a mně bylo, jako by mě ten hluboký, lahodný hlas objal, pozvedal a unášel. „Vincku, kde ses tu zjevil? Tys přišel za námi? To je rozkošné. To je nesmírně milé od tebe!“

Lotyš s mámou něco křičeli a hrnuli se k nám i s tím milostpánem.

„Vaše Milosti!“ slyšel jsem ječet babu ježibabu, „neračte se divit, kolegáček přijel z dalekých krajů, milý hoch, jezdíval s námi v Cirque National v Paříži už jako malý chlapec a míval s Ninočkou největší úspěchy. Dětské přátelství je to nejnevinnější a nejpevnější. Pěkně vítám, junáku, bůh ti žehnej, že ses přijel na nás podívat!“

Baba lhala lež na lež a už se hrnula mne obejmout a já měl pocit, že mne zepředu kousne a zezadu probodne.

„Chápu, chápu, dočista chápu,“ kýval hlavou milostpán, „taková… eh, profesionální přátelstva… eh, eh, ano, bývá to na celý život… eh, hm, jenom bych si, víte, nepřál… eh, hm, aby se to stávalo příliš často, že ano. Dokud ještě jezdíte, je to přirozené… ale až, eh, eh, víme, až… že ano, to bude jiný svět. Zatím se vám poroučím… nechci překážet…“

Ninočka mu podala obě ruce, staří se hluboce ukláněli a doprovázeli ho ke kardýně, kterou před ním rozhrnuli. Ale jak ji spustili, vrhli se na mne jako dvě utržené saně.

„Ty žebroto komediantská,“ křičeli jeden přes druhého, „ty ničemo tulácká, přitáh jsi zkazit naši dceru!“

„Ticho!“ zarazila je však Ninočka a stoupla jim do cesty. „Ani slova proti Vinckovi, nebo vám zítra vašeho knížete vykopu ze dveří!“

Její hluboký hlas zněl jako výhrůžné vrčení tygřice. Znali ji patrně a ztichli, třebaže byli zlobou celí zkřivení.

„Vincek,“ řekla potom a obrátila se ke mně a její hlas najednou měkl a sládl, „Vincek přišel za mnou… Vincek mne miloval, když jsem byla nedospělá holka, viď, Vincku… já to věděla, chlapče, a sama jsem všecka hořela. A vím, proč jsi mne nezkazil, proč jsi raději čekal, hodný a laskavý, a až po letech se za mnou pustil.“

Teď už byl její hlas jako holubicí vrkotání a já hynul slastným omámením. Její ruka se z mého ramene přesunula na můj týl a vklouzla mi do vlasů.

„A teď jsi tu, Vincku, miláčku…,“ a najednou mi druhou rukou pohladila čelo a tvář a přilehla ke mně celým svým horoucím tělem, „pro mne sis přisel, holoubku sivý… pro mou lásku, bohatýre… a já ti ji, slunce moje, odepřu… já se vdám za Jeho Milost… za to chrochtající čuně s monoklem… a ty to přijmeš, junáku můj statný… přijmeš a spokojíš se a já tě za to políbím.“

A přisála se ke mně, a mně jako by život unikal, jen taková rudá kola jsem viděl a sršení jisker, a když to pominulo, odcházela již Ninočka jako carevna, Lotyš s Gruzínkou jako stráže za ní.

Té noci, páni moji, když už ve mně nezbyla jediná slza a já byl všecek jako vyhořelý, zvedl jsem hlavu a odpřisáh si, že teď teprve od ní neupustím, že se k ní vedru stůj co stůj a že donutím to zlatem pobité srdce, aby šlo podle svého navzdory všem Lotyšům a knížatům celého carství.

Bylo jen potřebí dostat se do její blízkosti, přimknout se k ní a nepovolit. Vypravil jsem se dopoledne za Kuzněckým, za direktorem. Viděl jsem včera, že jsou komplet, a nedělal jsem si naději. Ale musel jsem se pokusit nějak ho na sebe navnadit; kdyby to selhalo, byl jsem ochoten za pár brambor poklízet hnůj. Jen když budu moci jet s sebou a připravovat si svou chvíli.

Kuzněckij byl velký principál, slavné pověsti a starých cirkusáckých mravů. Svou řádku křížků a metálů měl přišitou na každém kabátě a snad i na noční košili.

„Bůh vás pozdrav, Fedore Timofejiči,“ oslovil jsem ho, „a dej i slávu vašim koňům. Viděl jsem včera vaši produkci a poklonil jsem se. Věru orel principál, který má takové koně sokoly. Ale všichni na nich jezdíte po kozácku. Neškodilo by mít jedno dvě čísla po evropsku. Francouzská škola, anglická, taliánská. I Španělsky možno koně vycvičit a udivit obecenstvo vysokým krokem. Kdybyste chtěl, Fedore Timofejiči, zavést na Rusi něco uměleckého, ecco c’est moi[30], tu stojí před vámi prvotřídní umělec, Vincenc Antonovič Bonžúr.“

„Tak, tak,“ pronesl Kuzněckij a prohrábl si bílé špičaté licousy. „Bůh tě pozdrav, Vincenci Antonoviči. Tedy artista ze Západu? Kupodivu, kterak naše Rus k sobě vábí a přitahuje. A jezdec, pravíš, jezdec francouzské školy, englické, taliánské?“

„A espaňolské, Fedore Timofejiči.“

„Podivno, kolika cestami se na Západě snaží dohnati slavné umění kozácké. Tedy i espaňolská škola je, podívejme se! Nu a což – po kozácku umíš?“

„Umím, Fedore Timofejiči.“

„A sám jsi či se ženou a s dětmi?“

„Sám, principále.“

„To je škoda. Kdybys měl dvě ženy, bylo by mi to milejší. Ale jsi mlád, snad si je ještě opatříš. V naší zemi je všechno možné. A což, holoubku, odpoledne bys už jel?“

Toť se ví, že jsem přikývl, vždyť se jeho slova zvedala přede mnou jako duha příslibů a nadějí. Pojedu s sebou, budu jezdec, budu stále Ninočce po boku! Domluvili jsme se, plácli si, Fedor Timofejič mě obřadně přitiskl na své metály a já letěl ven, vyhledat Ninoččin vůz. Zelený vůz s červenými okenicemi, za každou okenicí květovaná záclonka – jak jsem jej měl v paměti i s tím jeho nahrbeným komínkem! Ale když jsem vyrazil ze šapitó mezi maringotky, zelené s červenými okenicemi tu nebylo. Vytřeštil jsem oči, ptal se vlevo vpravo, co je s Lotyšem. Pokrčili rameny, rukou mávli – kdeže prý těm je už konec!

Hlava se mi zamotala, musel jsem usednout na schůdky. Všechno to slavné a krásné, co jsem si v té strašné noci v sobě vybojoval, znovu se rozpadlo a propadlo, rozpjatá horoucí náruč stiskla do prázdna. Proto mě Kuzněckij tak rychle angažoval, proto želel, že nenastupuji se dvěma ženami, jako trio, aby nemusil měnit text na plakátech! Utekli, ujeli, zmizeli. Polohluše jsem naslouchal, jak se prý rodiče s dcerou pohádali, jak se v noci rozběhli do města a jak potom po návratu rychle zapřáhli a bez rozloučení odjeli. Věděl jsem víc než ti, kteří mně to tu překřikujíce se vykládali. Věděl jsem, o koho byla ta hádka s Ninočkou, věděl jsem, za kým běželi do města. Vylekali se naší lásky, zburcovali milostpána, naplašili ho, že by mu křepelička mohla ulétnout, a on patrně, kníže či co, rozkázal, aby ji odvezli na jeho statky.

Co nyní dělat? Když jsem v sobě přemohl zdrcení z toho, že jsem byl zase tak osudem zaskočen a oloupen, viděl jsem, že mi nezbývá než zůstat u Kuzněckého. Nemohl jsem se jako bosák pustit nekonečnou zemí a vystavit se nebezpečí, že mne vyvezou na Sibiř. A kam jsem ji měl jít hledat? Tentokrát už nejeli k jinému cirkusu, tentokrát mi zmizeli někam do soukromí a nikdo neznal ani jméno pána s monoklem, který mi Ninočku ukradl. Nemohl-li jsem ji hledat po manéžích ruských cirkusů, musil jsem spoléhat, že spíše ji jednoho dne spatřím v našem. Kdo jednou prošel cirkusem, zůstane jím poznamenán na celý život. Je to mezi námi jako tajná víra. Odřekni se jí sebeslavnostněji, když se objeví šapitó a manéž, pro tebe budou posvátným oltářem a půjdeš na produkci jako na mši. Ani Ninočka neodolá, ať zapadla v kterékoli gubernii. Kuzněckij projde všemi a jeho jméno ji přivábí jako nejsladší hřích. A já ji uzřím, zaprodanou do slávy a bohatství, a znovu se vrhnu do boje, abych ji osvobodil.

I zůstal jsem u ctihodného Fedora Timofejiče, po kozácku jsem jezdil, i koně na vysokou školu zacvičil, a den za dnem, večer po večeru jako luňák prohlížel neznámé davy, není-li mezi nimi ta, která jediná dávala smysl mému životu. Opustili jsme město Orel a vezli jsme své stany ke staroslavnému Kyjevu. Projeli jsme černou půdou Ukrajiny a koupali se v krymské Jaltě. Poznal jsem Kavkaz a plul jsem po řece Volze, viděl jsem žhavět poušť i zamrzávat moře. Dvakráte během tří let jsme objeli ruskou zemi a nikde ani stopy po Ninočce, po Lotyši s Gruzínkou, po knížeti s monoklem. Začínal jsem věřit, že to už ani není možné, aby tu někde žila, že asi odjela s knížetem a s rodiči na západ, do Evropy. Kuzněckij právě zamířil do ruského Polska a já mu ohlásil, že ho ve Varšavě opustím. Pobyt u něho se mi končil, když mě jednou vyvolali z prouby, ze zkoušky, k bráně. Vyjdu, a jako když blesk sjede: přede mnou Ninočka, krásná, elegantní, ale smutná a pobledlá, na ruce malé děcko.

„Ninočko!“ vykřikl jsem a hlas se mi zlomil.

„Buď zdráv, Vincku,“ řekla svým hlubokým hlasem, jako bychom se byli teprve včera rozešli, „jdu za tebou, vím, že mne hledáš.“

„Bůh žehnej tvému rozhodnutí,“ řekl jsem jí dojat, „vítám tě. Půjdeme do mého vozu.“

„Napřed však, než k tobě, Vincku, vejdu, slib mi dvě věci: že se nikdy nebudeš ptát, co bylo, a že co nejrychleji zmizíme odtud.“

Objal jsem ji místo slibu a políbili jsme se. Ještě v noci jsme odjeli do Krakova, na rakouské území, a odtud jsem našel angažmá v Pešti. Bylo to u cirkusu Ravelliho, který brzy potom zkrachoval. Říkali mi, že není sešlejšího tentu[31] než jeho šapitó a že ve stáji má už jen pár vybrakovaných herek. Ale já měl pocit, že děravé šapitó nad mou hlavou je ze samých rozkvetlých růží a že pod sedlem mám nejčistší arabskou krev. Vyjet před publikum byla zase rozkoš a každý můj skok byl díkůvzdání Bohu, že mi popřál dočkati se štěstí.

Také Ninočka se vrátila k jezdectví, ale z jejích výkonů mi bylo bezděky úzko. Jela a bylo to, jako když zlověstně letí stepní požár. Jakási sveřepá zuřivost ji posedla, jakés divoké vyzvání osudu, kdo s koho. Proleť nebo zlom vaz. Všichni děláme krkolomné věci, ale všichni se napřed v zákulisí požehnáme křížem a dotkneme amuletku, jejž nosíme na těle. Nic takového Nina. Zazněla-li její hudba, vykřikla „Čert vezmi!“, skočila na koně a řítila se vpřed. Stála pak na otřásajícím se jeho hřbetě, skákala hořícími obručemi a nastaveným sudem a přes plameny pochodní a obloukem ze špičatých nožů, při každém skoku výskla, že krev tuhla v žilách, a když dojela, oči jí hořely jako dva ohně. Cirkus duněl potlesky nad její odvahou; skok a aplaus, to bylo jako blesk a hrom. Ale v tom, jak jela, bylo cosi pekelného, a ona byla přitom svůdná a vznešená jako svržený anděl.

Kam jsme přijeli, mužští byli po ní jako šílení. Denně přicházely kytice a dary, dary nemalé, skvosty ze zlata a stříbra, perle, drahé kamení. S tím ovšem psaní a navštívenky, vzkazy a prosby. „Čert je vezmi!“ odpovídala na všecko s opovržením a nevšímajíc si jich šla do našeho vozu dovařit večeři nebo opatřit holčičku. Byl to krásný život.

V maringotce to i v zimě vonělo vzácnými květinami a v koutě stál kufírek stále těžší prsteny, náramky, náhrdelníky, které do něho odhazovala téměř bez prohlédnutí.

Prošla asi strašným manželstvím – bylo-li to manželství. Nikdy jsem se neodvážil ani zdaleka o to zavadit. Holčička, která se jmenovala Věra, začala mi říkat táto, a když jsem to poprvé od ní zaslechl, bylo mi měkce a slavnostně. Cítil jsem, že všecko z minulosti je zasuto a já mám tuto své dítě. Ninočka často shovívavě přihlížela, jak se s Věruškou mazlím. Sama nebyla v ničem rozcitlivělá. V ní bylo něco strašně panského, povýšeného nad naše nevýznamné životy. Opatřil jsem do vozu křeslo a Ninočka v něm sedávala jako carevna na trůně, kouřila cigarety a shlížela na mne a na Věrušku jako na své nevolníky. „Hrej si s ní, Vincku,“ říkala, „a měj ji rád – bude jí toho zapotřebí.“

Byla šťastna? Tehdy jsem věřil, že ano. Muži jsou vždy dost krátkozrací, že ve své ješitnosti přenášejí svou náladu i na duši své partnerky. Ninočka byla ke mně i k děcku milá, necouvla před žádnou prací, nereptala na žádnou nesnáz, nápadníkům z obecenstva se vysmívala a vyžívala se jen ve své bouřlivé jízdě. Spával jsem po denní dřině, jako když mne do vody hodí, ale probudil-li jsem se někdy, shledal jsem, že Nina sedí v posteli vzpřímena, kolena u brady, a velkýma černýma očima zírá do černé tmy. Když jsem se jí zeptal, co jí je, odpověděla mi krátkým přidušeným smíchem, vrhla se ke mně, líbala a laskala, až mne znovu uvrhla v únavu. Žil jsem v jednom jediném slastném omámení, a přece, když jsme tak spolu táhli Evropou celé měsíce, začalo mi svítat, že to mezi námi není jen tak obyčejná věc, že prožívám něco zvláštního a mimořádného, čemu nemůže můj prostý mozek jen tak přijít na kloub.

Pak jsem si ponenáhlu našel své vysvětlení. Táta lotyšský rejtar, máma z kavkazských hor, to může dohromady dát jen lidský dynamit. A doutná-li v něm čpavá vzpomínka na nějaké strašné pokoření, na nějakou krvavou urážku, pak to, můj ty bože, nemůže skončit jinak než výbuchem. Viděl jsem jednou v Hamburku lokomotivu s třemi nákladními vozy, která jela pomalu po spojce mezi přístavem a nádražím. Před ní šel zřízenec s červeným praporečkem a s velkým zvoncem, jímž stále zvonil. Lidé jim zdaleka uhýbali. Ptal jsem se, co to znamená, a bylo mi řečeno, že vezou nějakou výbušninu, ekrazit nebo co. Nu, teď jsem si představoval sám sebe, že já jsem takový zřízenec s červeným praporečkem, že musím jít ve svém manželství stále napřed a odhánět neštěstí. Zdvojnásobil jsem svou něžnost i laskavost, jen abych ani pak, když už náš život zevšedněl, nezavdal příčinu k výbuchu. Nikdy jsem o tom nemluvil, bylo to mé tajemství, ale každé chvíle jsem měl pocit, že mi Ninočka jediným pohledem proniká až k těm myšlenkám nejskrytějším a shovívavě sleduje, za čím se to pachtím. Skutečně mi jednou nebo dvakrát právě v takovém okamžiku z ničehož nic řekla: „Vincku, ubohý Vincku, nechtěj ze sebe dělat nejdokonalejšího manžela – já za tu námahu nestojím!“

Manžel… manželé před zákonem jsme nebyli.

Chtěl jsem i to uvést do pořádku, ale to bych musil nějak ťuknout na věci, které se zběhly předtím, a toho jsem se neodvážil, dokud by sama nepromluvila. Žili jsme tedy jen tak, jak se u nás říká, na hromádce, a byl to život šťastný a krásný. Smutek do toho přišel, když jsem poznal, že ani štěstí, které si člověk všemi silami a vší obětavostí vyrval na osudu, není zabezpečeno a zůstává stále v závislosti na něčem neznámém.

To neznámé zapůsobilo jednoho dne v Nizze jako blesk, jenž sjede z modré oblohy a ani nezahřmí. Byl jsem v šapitó na proubě, vrátil jsem se do vozu a Ninočka v něm nebyla. Nejdříve jsem si myslel, že si jen tak někam odskočila, pak jsem ji začal hledat, Ninočka nikde. Vrátil jsem se znovu domů, podíval se na její věci a tam to bylo dáno: zmizelo nejlepší šatstvo, zmizel cestovní kufr a zmizel i ten malý kufírek s pohozenými šperky. Zbyla Věruška.

Jsem, páni moji, člověk letitý, s Pánembohem to mám doufám v pořádku, s úřady a direktorstvem taky, svět je pro mne vyrovnaná věc, do které mi bylo popřáno víc nahlédnout než mnohému jinému. Ale se vším tím dodnes nevím, co se to tehdy v té Nizze stalo. Nic zvláštního nebylo pozorováno, ani žádný nápadný ctitel se neobjevil – všem nám v cirkuse, kteří jsme byli celé dni pohromadě, jedna obec, jedna rodina, to zůstalo úplnou záhadou. Naběhal jsem se, navyptával, navyšetřoval, policie se toho ujala: nic, nic, dočista nic. Jako by ruka Páně, která mi jednoho dne postavila Ninočku k bráně Kuzněckého, sáhla nyní do mé domácnosti a zase si ji odnesla. Zmizela a bylo po ní pusto a prázdno, svět zchudl a zešedivěl, Vincek voják spadl ze své junácké slávy a zbyl z něho jen ustaraný artista s dítětem.

Říkal jsem si tenkrát, když jsem se začal smiřovat s vůlí osudu, že se Pánubohu zalíbilo ještě někde na ten líbezný instrument zahrát a že mi jej odňal, shledav patrně, že byl jsem již dosti odměněn. Taková hezká moudrost to byla, viďte, kterou jsem se utěšil, taková pokora a odevzdanost. Ale lhal bych, pánové, kdybych předstíral, že se tím srdce spokojilo. Srdce je urputný buřič, nejde-li po jeho, a dovede se vzpírat proti Bohu i ďáblu a krutě se dožadovat svých práv. Byla to zlá léta, která jsem pak prožíval, léta hledání a čekání, pátrání a vartování. Cirkus je pro takovou náladu znamenitá věc. Utišuje stálými změnami, a jak jezdí ze země do země, vytrvale oživuje naděje. Celou pevninu prometeš, s celým světem se shovoříš, velkým i malým lidem si můžeš požalovat a všeho dění se dotýkáš milióny citlivých buněk. Neboť dobrá srdce se přiklánějí k tvé bolesti a opatřují pro ni útěchu, sama na sebe berouce tvé starosti a tvé soužení.

Tak se stalo, že jsem během let přišel na jakési stopy po zmizelé Ninočce. Jakési stopy, pravím, neboť nikde jsem ji sám vlastníma očima nespatřil a jen cizí lidé mi přinášeli vzdálené zvěsti o někom, kdo by mohl být mou Ninočkou. Mám to zde všecko na papírkách sepsáno, nosím to s sebou půl svého života, písmo už je skoro nečitelné. Přečtu vám ta zašlá svědectví všelijakých divných lidí a posuďte sami, jde-li o touž osobu nebo jsou-li to jen fantastické dohady.

Nejstarší je zápis o výpovědi, kterou mi učinil v Bordeaux Pierre Féval, číšník v restauraci U ztracené škeble, člověk řádný, přičinlivý, chválený svým zaměstnavatelem. Tvrdil mi, když spatřil Ninoččinu fotografii, že tuto dámu obsluhoval jako stevard na italské lodi Galabria. Plula do New Yorku ve společnosti jakéhosi milionáře a budila na palubě obecnou pozornost nevídaným přepychem svých toalet.

Druhé číslo je Philipe Lawrence Mildew, americký reportér, neobyčejně hybný zrzavý mladík, který mi v kantýně Zimního cirkusu v Paříži dokazoval, že osoba na snímku je totožná s Mrs. Ninou Wardovou, která byla obžalována před porotou v Oklahomě, že zastřelila svého milence, houslistu, a byla jednomyslně osvobozena.

Třetí lístek: Oleš Vovčok, zpěvák basista ze sboru donských kozáků, člověk dobrý, ale vychloubačný, vyprávěl mi v baru Empire v Paříži, že mluvili s nějakou ruskou dámou, navlas prý podobnou mé Ninočce, po koncertě svého sboru v Palm Beach na Floridě. Říkala jim, že je provdána za divadelního ředitele.

Čtvrtá cedulka: Kristián Stagnelius, Švéd, tehdy výpomocný filmový režisér, prohlašoval mi na přepravní lodi mezi Rujanou a Malmӧ, že se setkal s Ninou několikráte v Passadeně a v Hollywoodu a že byla manželkou velkého filmového podnikatele, který se jmenoval Joe Austin Burrow nebo Barrow.

Páté svědectví: Karl Hans Jennicke, Berlin-Lichtenberg, krotitel ve službách hamburského Hagenbecka, málomluvný muž, všecek vysmahlý od tropického slunce, ujišťoval mne v hospodě U námořníkovy nevěsty v Hamburku, že jel s nějakou dámou, velmi podobnou Ninočce, ve vlaku z Dáresalámu do Udžidži v Německé východní Africe a že šlo o loveckou výpravu k jezeru Tanganjika.

Za šesté se mi v Janově zapřísahal Španěl Enrique Torroba z firmy Three Torroba’s, králové létající hrazdy, že se na cirkusovém turné po Jižní Americe seznámil v Belemu ve státě Pará s vdovou po nějakém americkém senátoru, která denně chodila do jejich cirkusu a hlavně do koníren a vyprávěla jim, že se chystá na dalekou cestu po řece Amazonek. A na mé fotografii je prý to s ní jedna podoba.

Sedmý lístek: Franz Schillinger, hobojista v salonním orchestru v jedné římské kavárně, rodem z Vídně, vypráví, že jako člen lodní kapely na holandském parníku Pierre Collijns poznal mezi pasažéry Američanku, která jela na Borneo filmovat divoké Dajáky. Tato Američanka že byla nápadně podobná fotografii, kterou jsem mu předložil.

Za osmé: Mohamed Ali, indický žonglér cirkusu Sarrassani, tvrdí a trvá na tom, že žena, jejíž fotografii u mne viděl, byla zastřelena v Lahore v Indii pro špionáž ve prospěch Ruska.

Za deváté: řeckořímský zápasník Abdul Mehmed Chan, hostinský v Brusse a mistr Turecka ve střední váze, prohlašuje u brady Prorokovy, že tato žena, ale šedovlasá, bojovala ve velké válce v turecké armádě proti Angličanům, že prodělala s jeho plukem těžký ústup od Damašku přes Libanon a že prý zůstala i nadále v tureckých službách, nosíc stále vojenskou uniformu. Teď prý je v hodnosti majora velitelem pobřežních hlídek v Mersině ve vilájetu kilikijském.

A zpráva desátá: Hans Konnynck, Shellův agent z Rotterdamu, vypráví, že v Havaně býval proslulý bar La bella Nina. Sám tam nebyl, ale slýchal v hotelu, že majitelka je bývalá ruská krasojezdkyně.

To je tedy mých deset stop. Každá vede jinam a všecky dohromady nikam. Nevím, co z toho lze spojit, co je třeba vyloučit. Nejvíce mne děsí ty dobrodružné. Neboť v těch se mi bortí má pokorná představa o ruce Páně, která se rozhodla provést se svým zázračným stvořením ještě něco krásného, a místo toho se mi vtírá bolestná vidina ženy, která se vzepřela řízení božímu a nakonec už jen hledá a přivolává smrt. I to by mohlo u ní být, neboť vídal jsem její pohledy, v nichž bylo plno hlubokého opovržení k životu. A to mne, víte, trápí: že někde snad žije a čeká na dvě ruce, které by jí s láskou zatlačily oči, čeká, čeká a nedočká se. A zemře, jak žila, v osamělé pýše.

Myslívával jsem, dokud jsem byl mlád, na to, rozjet se za ní i po těch prvních nejasných stopách. Ale to bych se musel všeho vzdát, a já tu měl její dceru. Věruška jezdila se mnou, ženy jezdců, šašků, ekvilibristů a provazolezců mi ji opatrovaly a vychovávaly. Pak jsem však viděl, že by to bylo nebezpečné, že by se dítě zahledělo do našeho řemesla a že by ji možná stihl neklid její matky. Taky se školou to bylo zlé. Tož jsem ji odvezl k nám domů, do Čech, k sestře u Horažďovic. Sestra byla řádná ženská, dej jí Pánbůh nebe, vychovala ji v své chudobě poctivě a pěkně. Na faře a na úřadě jsem ji ohlásil jako své dítě. Vzali to na vědomí, třebaže jsem neměl dokumentů. To se u nás světoběžných stává častěji. Vyrostla nám z ní krasavice, že jsme až byli o ni ve strachu. Ale dobře to dopadlo, zamiloval se do ní jeden mladý mlynář od Otavy, vzali se a jsou šťastni. Mají děcko, taky holčičku, to je to žábě, o kterém jsem se zprvu zmínil. Tam u nich je můj domov, tam, doufám, přijdu jednou umřít. Milují mě, bezzubého dědu, a ani jedna, ani druhá netuší, že nejsou z mé krve. Inu láska dovede takové věci překlenout; a jak bych je nemiloval, když jsem v nich za ten jeden rozbitý a ztracený život zachránil dva nové, krásně a vonivě kvetoucí. Přispět k tomu, aby lidský rod šťastně a požehnaně vzrůstal, to snad je ta největší milost, jaké se nám může na této zemi dostat.

Moh bych tedy k nim, na odpočinek, ale mně to nedá. Už si ten život bez harcování světem ani nedovedu představit. A pak je tu jedna věc… přiznám se, když se tak zpovídáme… a ta mne pořád žene světem: co kdybych přece jen… kdyby Bůh dal… a já ji někde ve světě spatřil… stařenku Ninočku… tu moji carevnu krásnou!

Podotknutí
mistra těžké váhy

– Sím uctivě za velectěné vodpuštění, že taky moje sladká maličkost cejtí v sobě ňáký to podotknutí. Takto je to ovšem jako den, že v tomdle řečnickým ringu nejsem doma, na jazyku jsem si žádnej biceps nevytrénoval, to si jako rozumíme. Já taky du čistě do vobrany, du hned do parteru, jen aby se vidělo věcný stanovisko těžký váhy. Vono se to hezky bájí vo čtyřnásobným saltu a vo skoku na koně, ale hopsněte si na šimla, dyž máte dvě stě šedesát liber brutto za netto, to by se myslím Šemík poněkud probořil a rajtoval rovnou do guláše. To je tedy můj případ, dvě stě šedesát liber bez čestnejch metálů a před vobědem, po vobídku dvě stě šedesát pět, a jsou-li navrch švestkové knedle, tedy dvě stě šedesát sedum. Nepočítaje ovšem nápoje, to není inbegrifn, anžto dvé piv-paf-puf, tralala, obnáší už kilo, a já jich taky doved napojit do těla štyrycet. Napojit a dokázaně udržet v potrubí, prosím, na to kladu váhu, protože dyž piju, tak piju, abych z toho něco měl, a ne jen tak na proplachování ledviny. A to holt musí mít člověk zažívací traktor správně seřízenej.

Tak to bych teda jako jedinej reprezentant těžkoatletickýho sportu v týdle líbezný sešlosti prosil nejpřednějc za velectěný nahlídnutí, že nejde měřit jen tak vejkon a vejkon, dyž nejsou z voboru. Vona každá věc má svoje extrovní piškuntálie, von třebas hadí muž neveme na ramena šestičlennou rodinu s bytovým zařízením a já zas nemůžu poletovat po hrazdě jako otokárek přemyslový. To je jednou jako den, že ano, a teď k tomu musíme přidat otázku, esli sou ženský vod toho, aby jako pozvedly a zvelebily mužskej vejkon, esli člověk potřebuje ženskou, aby se vytáh do rekordu. A tu tedy, vezmu-li v potah moji milovanou Karolín, musím dát na velectěný vědomí, že při nejlepší vůli něco takovýho neekzistuje. Můžete arciť proti mně nastoupit do ringu s námitkou, že jako spodák, jako untrman, kerej drží lidskou pyramidu, žádnou ženskou inspiraci nepotřebuju. To by byl na mne docela správnej chvat, ale moje vobrana na to je následovní. Je pravda, že jako untrman žádnej voheň vod ženský nepotřebuju, ale nachlup tak je pravda, že bych ho ani nepřijal, že na sebe v tom ňákým směru vod ženský vůbec působit nedám. Když zapnu muškulaturu, abych nabral do pyramidy rodinu svýho velectěnýho šéfa, tak jsem v ten moment dub kamenáč, tak jsem rostlá skála na koberci, a dyby se přede mnou rozprostřelo pět set hurvisek a eště jedna, řeknu jim jen: Hamby hambatý, vocajď až pocajď! A bodejť by ne, já držím na ramenou tři bratry Klingstrӧmy, Erika, Paula a Johana, madam Leontin, to je manželka šéfa Erika Klingstróma, madam Gertrud, to je manželka Johanova, a jejich děti Gustl, Trudi a Hanse, osm lidskejch životů, kerý lezou po mých mušklích jako po žebříku, – a to že bych měl na sebe nechat působit žárem ženskýho pohledu z lóže? To voko bych rád viděl, kerý by mi vomámilo biceps!

A tejď přejdu z vobrany do útoku: dyk já sem nebyl vod začátku světa untrman, dyk já sem byl slavnej vzpěrač a zápasník, řečený Vršovický Apollo, a dyby šlo vo ženský působení, tenkrát mělo na mne ringfraj, tenkrát si to mohla krása ženskýho těla na mně vozkusit, dyž sem zvedal obouruč tahem tři sta liber, mohla prubnout, esli to de, usmát se na atleta, a von aby vytáh tři sta padesát. Pane, takovej úsměv by byl mezi námi ňáko váženej, takovej čarovnej pohled bych si nechal něco stát, dyž de vo mistrák, takový sladký vočko by bylo v konkurenci víc než dvojitej nelzon. Ale v tom je ten ouraz, že se člověk s takovým magickým zjevem v žití nepotká a že je čistě vodkázanej jen na svůj vlastní musklšpíl.

Ani má Karolín žádnej zázrak nedokázala, a Karolín je tuze náramná bytost. Esli je ňáká ženská metr, je Karolín nejmíň metr dvacet – ta by hubou položila i hrbatýho na vobě lopatky. V celý čtvrti se nenajde znalec místních poměrů, který by si to s ní rozdal na jazyk. Kolikrát mě už jen vysekala z maléru, eště dyž sem byl kotlářem u Ringhoffrů a dyž sem míval šarvátky s domovníkem. Von prodával večer koňský párky z kotlíku u Bachorů, a dyž přišel ve dvě nebo ve tři domů, nechtěl už nikomu otvírat. A my sme v klubu těžkých atletů Ctibor například voslavovali narozeniny našeho velectěnýho předsedy pana císařského rady Františka Tydlitáta, velkořezníka, a tím pádem jsem přišel pozdějc a párkař mi odepřel vstup do domu. Že prej dyž von skončí, tak je noční život aus a všecko prej má už bejt v kanafasu. Povídal jsem mu: „Ty kotlíku nebohej, ty jedno spařený ihaha, ty teplá vodo, ty mne chceš nechat před domem, dyž já du vod císařskýho rady Tydlitáta? Nesvolávej na sebe neštěstí, protože esli se ti vo ten barák vopřu, sešoupnu průčelí do zadního traktu a ty přijdeš vo naturální byt.“ Tak jsem ho tam ještě chvíli káral a už jsem se chystal vyrazit vrata, když se uvnitř ozvala Karolín: „Zde máte šesták, párkaři,“ křičela na něho, „a otevřete dům, jak to káže vaše povinnost. A ty, Ferdinande, marš domů. S párkařem tady zápolit nebudeš, to je jednou vodpískáno.“ Taková to byla ženská, správná a komandýrská, ve všem všudy akurátní. Ale že bych já v konkurenci vítězil pro její krásný buličí voči, to nemohu při nejlepší vůli připustit.

Dyk vona zprvku ani nevěděla, že sem vstoupil do zápasnickýho ringu. To byl v Košířích v boudě před Mlynářkou velkej mítink, přijel tam mistr Pošumaví Leopold Čongr se svými borci a vyzýval siláky z obecenstva k zápasu vo sto korun. Tenkrát bylo sto korun velký peníze, za sto korun sem moh koupit kredenc, po kerý Karolín tuze toužila. Tak sem tam chodil do tý Čongrový konkurence a vokukoval, jak to ti borci borcujou, a furt sem viděl před sebou tu kredenc. Na stokorunu se přihlásili všelijací chasníci, ale Čongr každého položil na lopatky. To tak ve mně vřelo, že sem jednoho dne, dyž zase vyzýval, křiknul „Tady!“ a už sem se hrnul na pódium. No, jakživ sem to nedělal, toť se ví, moc slavný to nebylo. Já šel hlavně silou, popad sem Čongra jako tur a už sem ho nepustil. Točili sme se vestoje, váleli sme se po zemi, von, potvora, mi ze všeho unikal, ale já ho tisk a svíral, jak se dalo, až byl celej zpocenej a utahanej. Tak mi v jedný chvíli, dyž sme se tahali na zemi, povídá: „Ty kluku kotlářská, dyk já chci bejt zítra taky živ, dejme to za nerozhodný!“

„No, jo,“ povídal sem mu, zatímco sem mu páčil rameno, „ale co kredenc?“

„Jaká kredenc?“ povídá Čongr a trochu povolil v tlaku. „No, ta stokoruna,“ na to já, „potřebuji ji na kredenc.“ Taky sem bezděky uvolnil objetí, abychom se mohli dohodnout vo výsledku jako džentlmeni. Ale vtom von sebou trh a podrazil mi nohu a převalil se na mne a už mne tiskl na zem a supěl:

„Ty prevíte, já ti dám kredenc!“

Jen taktak že sem roztáh nohy, aby mne nepřekotil. Dostal sem vztek, že mě takhle doběh, v tom vzteku sem sebral všecku sílu, přešel sem do pokleku a pak sem se pomalu zvedl i se zavěšeným Čongrem. Lidi mi za ten siláckej kousek tleskali, Čongr odskočil a zase sme stáli proti sobě jako na začátku. Kroužili sme kolem, čelo proti čelu, a dávali si masáže. Z Čongra stříkal pot, plíce mu pracovaly jak buštěhradská nákladní mašina pod Veleslavínem, ale já ho nemoh řádně chytit, jak byl mokrý. A dyž sme se tak vydatně pleskali, on zas začne mezi zuby:

„Kotlářskej, měj rozum… vzdej se a dostaneš desítku…“

Kdepak na mne s takovou, abych to vzdal! Já přece nebyl žádnej profesionál, já byl eště čistej amatér, kerej šel jen za tou stokorunou a pro nic jinýho. A tady se mi tleskalo a volalo se na mne „Zkrouhni ho!“ a „Voddělej ho!“ a jiné takové povzbuzující výkřiky mladistvýho nadšení. Proto sem mu odpověděl jako džentlman:

„Ty sejre, já se ti vykašlu na tvou desítku. Vyval stovku a já to vzdám.“

Ještě sme si nasadili pár chvatů a Čongr to chtěl usmlouvat na polovičku, ale já nepopustil, až sme se dohodli. Čongr byl prohlášen vítězem a já si šel pro svou stokorunu. Myslíte, že sem ji dostal? To byste málo znali, jak sou řeckořímský zápasy tvrdej šport, kerej nesporně vyžaduje celýho muže.

Dyž sem vzadu za voponou natáh dlaň, koukal se mi na ni Čongr udiveně, vrtěl hlavou a pak povídá:

„Čoeče, já ti z ruky nic neuhodnu, já sem řeckořímskej atlet a z ruky hádá ta bába vo dvě boudy dál!“

„To zas prr, Poldo,“ uváděl sem ho na jiný myšlenky, „to dybys byl i egyptsko-chaldejskej matador a měl voči tadyhle vzadu, to bys přece pochopil, že v tý dlani je vosudem vepsáno, že máš do ní vložit stokorunovou ceduli.“

„Ale di?“ podivil se Čongr, „a za co?“

„Za co! Že sem to vzdal!“

„To je divný. Já sem přece veřejně vyhlásil, že dám sto korun tomu, kdo mě porazí. A tady je borec, kerej to vzdal, a von chce taky sto korun. Ty to, se mi zdá, nemáš v hlavě v pořádku?“

„A co naše úmluva při zápase? Copaks mě neprosil, abych už tě nechal, že musíš bejt zejtra taky živej?“

„Já a tebe prosit? To si měl nějaký mámení, co?“

„Ach tak – vono to tedy bylo mámení, že chceš bejt zejtra taky živej. Tak to se tedy bude zápasit dál.“

„Až esli budu chtít. Pro mne a za mne to můžeš hnát až k Federaci. Prozatím jsem vítěz.“

„Právě že jenom prozatím. Moji kluci venku čekají. Patnáct kotlářů, patnáct ringhofráků. Zavolám je a vyřídíme si to defenytýv. Já dostanu stokorunu a ty nebudeš zejtra živej.“

„Počkej, počkej… na co takovej spěch, dyž máme tak příjemnou rozprávku? Možná že sme si něco řekli, ale já to v žáru boje přeslechl. Bil si se poctivě, to se ti musí přiznat. Sice nic nedovedeš, na zápasnický umění se neumíš ani kouknout, ale bil ses, jen co je recht. Esli se nemejlím, nabíd sem ti dvacet korun.“

„Ale já je vodmít.“

„A to byla chyba.“

„Dostanu sto.“

„To sem zvědav vod koho. Já je nemám.“

„A co kasa?“

„Jó, kasa… kasa nejsem já. Kasa je podnik. Kasa musí vyplatit enkažovaný borce, reklamu, vobecní dávky a takový věci, a až co zbude, je moje. A na to čekají moje děti. Dyk my, čoeče ringhofrácká, nemáme dohromady na večeři, a ty bys chtěl vocuď vylovit stokorunu?“

„Tak proč ji, Čongr, slibuješ?“

„Já ji neslibuju, já ji jen vypisuji, to je rozdíl. Páč i dyž to prohraju, tak se eště dá s borcem jednat, ne? Víš ty, co to je živit tady celou konkurenci a mít doma čtyry hladový dětský krky? To bys měl srdce, urvat jim vod huby večeři, na kerou celej den čekají? To seš takovej rabiát, že chceš nechat moje ubohý dětičky vo hladu? Vopravdu to chceš, vopravdu mi to můžeš udělat?“

A Čongr Leopold, mistr Pošumavska, se mi dal do breku. Pánové, to si dovoluji uctivě podotknout, že sem takto člověk měkkota, slza je na mne víc než ruláda, a dyž vidím brečet, tak jsem hned naladěnej na dueto. Tak sme tam seděli na kufrech, Čongr brečel a já proklínal kredenc, protože dybych nebyl měl na ni žáhu, tak bych se vůbec nebyl s Čongrem utkal. Teď tu přede mnou vzlykal, až mně usedalo srdce. Nevěděl sem jak z toho. Ale von najednou votřel voči, kouk se na mne ze strany a povídá:

„A takovej si slibnej… dybys jen něco uměl, moh bys vydělat velký peníze na žíněnce… moh bys jezdit se mnou, takovýho principála dobrýho nenajdeš, jako já sem, hotovej táta všech borců. Jen se jich zeptej, srdce s nima rozdělím a všecko dodržím do puntíku. Ale to by ses musel eště učit všecky triky a chvaty, kravatu, hebl, ruládu, mlejn, šuple, nelzon s klíčem a jak se to všecko menuje. Borec bys byl prima, za všecky peníze, a velká sláva by tě čekala, atletství je něco inčího než kotlařina. No co, nechtěl bys?“

Rozvažoval sem vo tý nečekaný nabídce a von honem přišed a už do mne hučel: „Heleď, tady se žereš pro stovku na kredenc, a dybys uměl pár triků, tak si pořídíš gláskostn. Co myslíš, že je pro mý lidi stovka? Uděláš výzvu, vsadíš se, vejdeš v zápas, práskneš s chasníkem na hrb a stovka je tvoje – jen dyž něco umíš. A to já bych tě naučil, poctivě každou tuhlectu finesu. Co říkáš… Heleď, já ti dám pro dnešek, abys viděl dobrou vůli, dva cejny, dvě desítky, a tuhle si plácnem na ánkažmá – já stejně potřebuju chasníka na hrdinskej vobor.“

Víte, taková zápasnická konkurence, to není jen tak, kdo se přihlásí. Aby se to publiku líbilo, musí bejt postaráno vo každej vobor jako na divadle. Musí bejt první milovník, fešák, vysokej, hezký tělo, s knírkama, musejí bejt hrdinové, kerý sou silný a moc dovedou, musí se najít někdo, kde hraje surovce, dělá zakázaný chvaty, škrtí, fackuje, podráží a třeba kouše, aby se lidé proti němu vyřvali. Pak je série komiků. To je třeba jeden, kerej se pořád hádá se soupeřem a se soudcem, protestuje, mluví při práci, dovolává se publika, žaluje na protivníka a vprostřed zápasu vopustí žíněnku a jde se dohadovat k soudcovskýmu stolu. Tomu se říká dělat Francouze. Pak musí jeden dělat Turka. Ten zas musí mít dlouhý fousy a nechat se za ně tahat a v civilu musí chodit před boudou s černejma brejlema na nose, s červeným fezem na hlavě a se zeleným parapletem v ruce. Taky je moc hledanej „ňuma“, zápasník nemotora, kerej se, dejme tomu, rozběhne na soupeře, ale mine ho a převalí se.

Takhle tedy musí bejt sestaveno to hlavní v trupě, aby měla u publika úspěch, k tomu se teprve přiangažují ti vostatní, a to třebas ne na celou dobu, třebas jen na tři porážky a pak „vypadne z konkurence“. Uvnitř takový kočující trupy je ovšem každej výsledek předem dán, buď jdou búra, to je jako nerozhodne, nebo na hřbet, to je porážka. Podnikatel ovšem nesmí bejt poražen, aby si nepoškodil titul mistra. To všecko sou nezbytný piškuntálie toho řemesla a vo tom se nemluví. Ale moje Karolín neměla pro to pochopení. Plácl sem si s Čongrem a jezdil s ním a teprve u něho sem se naučil zápasit. Pak sem byl při mý síle tuze hledanej i vobávanej borec. Tak mě vzal do svý konkurence i slavnej Hakenšmída, dyž byl v Praze a v cirkuse Renz pořádal řeckořímský zápasy. První cena byl zlatej pohár, a Karolín, jak jej zahlídla, povídala:

„Heleď, Ferdinande, koukej položit toho Hakenšmídu na lopatky. Gláskostn vod tebe mám, ale nic parádního do něho. Zlatej pohár by se mi tam moc hodil, abych tam neměla jen takovej porculánovej póvl jako párkařka.“

„Karolín,“ povídal sem jí se vší upřímností, „to teda nevím, Hakenšmída je starej mazák a zná veškerý piškuntálie. Dybys chtěla Cigáněviče, tak to jó, toho ti třebas přinesu domů jako Bivoj to divoký prase. Ale Hakenšmída, Karolín, ten mě ušvicuje…“

„Já nechci domů žádnýho Cikáněviče ani careviče,“ vona na to, „já chci domů zlatej pohár. A dyž ho má vyhrát Hakenšmída, tak ho vyhraj ty, vod čeho tě tu mám.“

Tedy v takovejch věcech byla má Karolín dětinská vod narození. Dyž si na něco postavila hlavu, tak by s ní nehnul ani Lurich. Pokoušel sem se jí to vytmavit co nejrozumněji, ale všecko to bylo, jako bych dával masáže sloupu vod kamennýho mostu.

„Koukej, Karolín,“ povídám jí, „neznáš všecky piškuntálie a já nemůžu prozradit profesionální tajemství.“

„Jakýpak profesionální tajemství,“ vona na to, „esli má vobě lopatky, tak ho na ně polož a je to.“

„No jo,“ povídám já, „ale to sou akurát ty piškuntálie naší smlouvy, že to Hakenšmída musí vyhrát, aby nikomu nemusel dát zlatej pohár. Dyk ten je vod něho štyftovanej a vo ten pohár se zápasí furtumfurt ve všech cirkusech Evropy. Dyk dyby ten pohár někdo vodnes, tak je po konkurencích, protože by se každej podnikatel na to vykašlal, platit borce a eště přijít vo zlatej pohár!“

„A to zas ne,“ povídá Karolín, „jen ho polož a já si to s ním vyřídím. To bych se na to koukla, esli by se mně ňákej mistr světa vopovážil vodepřít pohár, dyž ho vyhraješ.“

Viděl sem, že s Karolín není žádná profesionální řeč možná a že mi nezbejvá než se pustit do tý fušky. Tak sem krágloval každýho borce, kerej proti mně nastoup, za venerického aplausu. Stal jsem se miláčkem uvědomělýho pražskýho vobecenstva, kerý se za mnou hrnulo a projevovalo ryze sportovního ducha pokřiky: „Utři s ním žíněnku! Vymeť s ním pódium! Prolom mu most! Prolom mu Duchcov!“ Zkrátka člověk cítil, že má v těch davech mravní voporu, a že dyby to i regulérně prohrával, lid by si to asi nenechal líbit. Tak sem postupoval celou konkurencí až do finále, kdy proti mně nastoupil sám pan šef, jako Hakenšmída. Podle smlouvy jsem to měl prohrát, ale tady bylo lidstva namačkanýho jak mouky v pytli, všecko to žahlo na síg a dole v lóži seděla Karolín a mávala mi kapesníčkem. Tak to do mne vjelo a já hned začal Hakenšmídovi sázet masáže, že se na mne chvilku udiveně koukal. Pak mi je ovšem vracel, a kruci, to vám byly šupy, že to hrkalo až v lidech na galerii. A tak sme se na sebe dožrali, Hakenšmída a já, že sme se popadli dovopravdy. Původně byl zápas stanoven na dvanáct minut, pak jsem se měl dát na zasyčení rozhodčího porazit. Jó, panečku, rozhodčí syčel, jako dyž pára utíká z kotle, a já páčil šéfa nelzonem, jen to praštělo. Však von už Hakenšmída pochopil, voč běží, a jen funěl a vrčel: „Ty sviňo nečistá, ty mi to splatíš!“

Viděl sem, že je zle, že je šef dožranej jak vohryzek a že musím koukat, abych ho položil, jinak bude ještě hůř. Ale s Hakenšmídem byl těžkej maglaj, silnej byl jak bejk, mrštnej jak vopice a nohy měl jak pavouk sekáč, ať sem s ním točil, jak chtěl, pokaždý se ty jeho chapadla vopřely vo zem a už mi zas unikal. Ve čtyřicátý minutě sem si byl jistej, že je už Hakenšmída unavenej. Šel na zem, do kozy, já si hned k němu přiklek, nasadil sem pravýho nelzona a začal sem ho páčit k sobě. Von klad vodpor roztaženejma nohama, ale to mi nevadilo, věděl sem, že todle svou silou převážím. Tak sem se uprostřed toho tahu bezděky koukl do lóže. Karolín tam stála celá bledá rozčilením a znovu mi zamávala šnuptychlíčkem. Mrkl sem na ni, že jó, že tentokrát ho jako mám, – jó, ale v tu chvíli Hakenšmída sebou švih, vodrazil se nohama do vzduchu, zastříhal jima nade mnou, vytočil na hlavě piruetu a celou vahou se překotil na druhou stranu. Ale protože také on mne svíral nelzonem, levým nelzonem, že ano, bylo celý jeho tělo jako páka a já neměl, čím ji vyvážit. Musel sem se přetočit za ním a zachraňovat se do mostu, ale vtom se on už na mne vrh, doleh prsa na prsa a podtrh mi ruce. A mně pod tím náporem uklouzla nohaa už to bylo, už sem ležel na vobou.

„Perdu! Perdu!“ křičel soudce Francouz.

„I já vím, že sem to properdil,“ povídám mu, když sem se pomalu zvedal, „tady jde víc vo to, co se mnou udělá šef, až slezeme ze žíněnky.“

No, před publikem, toťceví, to sme si rytířsky potřásli rukama, ale jak sme vešli do šaten, řekl mi, že jsem bídná svoloč, a vyťal mi takový dvě facky, že u fajnovější palice by bylo z toho těžký votřesení mozku. Přijal sem to bez protestu, protože měl úplně recht. Kampak by se v konkurencích došlo, dyby se nedodržovaly úmluvy a dyby pokaždý zvítězil někdo jiný! Taky nebejt Karolín, nikdy bych se nebyl proti šéfovi takhle postavil. Mezi mužskejma vládne pořádek, ale ženská, to je holt rozvrat. A co se týče jejího vlivu na vejkon, to sem dodnes přesvědčen, že nebejt Karolín se šnuptychlíčkem v lóži, nebyl by mi Hakenšmída z kozy unikl.

Ale jinak to bylo pro mne dobrý, moje méno se proslavilo a všude se vo mně psalo jako vo tom, co vzdoroval jedenačtyřicet minut Hakenšmídovi. Ten už mě do trupy nevzal, ale já toho měl i tak dost, v každý konkurenci mě chtěli, říkalo se, že sem jůra, to je jako zápasník, kerej se vyplatí. A dyž nebyly zápasy, vystupoval sem jako silák, trhal řetězy a karty, zvedal v zubech koně, dal na sobě rozbíjet kamení, zatloukal hřebíky holou rukou a jiný frajkumšty. Slávy sem si užil hodně a mojí Karolín doma přibývalo zlatejch pohárů a stříbrnejch váz, že už nevěděla co s tím a v pohárech chovala hřebíček, pepř a dymián a ve stříbrnejch vázách měla rejži.

Dyž sem byl tak v plnej kondici a porážel každýho šampióna, kerej se vobjevil na povrchu Evropy, přišel za mnou ňákej takovej pomenší, ramenatej, s krátkou fajčiznou v zubech, a povídá, že je, júsej, krajan z Emeriky, a esli bych nechtěl do Čikága na šampionát státu Illinois. Proč ne, řekl sem mu, proč bych nezápasil, dyk tu sem vod toho – jen esli se najde takovej ňákej kapacita, kerej to zacáluje, zaplatí. Von na to, že by to byl prima byznys, protože se v Emerice nefajtuje vo žádnej pohár, ale vo dolary.

„No, co se toho tejčí,“ ujistil sem ho, „já bych nikerakž nebyl proti hromadě dolarů předpojatej, ve větším počtu to může bejt líbeznější zjevení než zlatá nádoba. Ale co dyž mě tam voddělají?“

„Vyloučeno,“ povídá ten malej, „ty jsi, júsej, ferstklas fenomén a s tou celou konkurencí budeš na olrajtě, ajbečů. Mně to můžeš věřit, júsej, deset let zpátky jsem prezident klubu atletů John Žižka. A naší věci by moc prospělo, kdyby to jednou vyhrál český člověk, třeba přijetej.“

„Jakživ sem nebyl proti tomu, aby vyhrál českej člověk, dyž sem to byl já; a dyž to naší věci prospěje, budu se bít jako morskej lev. Ale nějaký zajištění by mělo bejt…“

„Jaký zajištění: já budu tvůj menedžer, já tě dopravím do Čikága, já ti tam všecko zajistím, a co vyhraješ, vo to se rozdělíme fifty fifty, abych nebyl škodnej.“

To byla tedy konečně rozumná řeč. Počítal sem: dyž von je si jistej, že z tý svý poloviny zaplatí mou jízdu tam a eště vydělá, tak já si z tý svý zaplatím cestu zpátky a eště něco přivezu Karolín, to je jasná karkulace.

„Nó teda,“ přikývl sem nakonec, „to by mohlo vypadat, že by to mohlo bejt, dyby se to mělo stát.“

„Tak jsme na olrajtu,“ povídá zas von, „pojeďme k fotografovi.“

„Na co k fotografovi?“

„Dát se fotografovat, jak podpisujeme smlouvu. Vod tý chvíle musí začít kampaň v pejprech.“

To jako myslel v novinách, a vopravdu v nich hned spustil buben. Menoval se Frank Harriman Vodolka, a tohle uměl, to se musí nechat. To Čongr svýho času byl proti němu svrabař. Copak si Čongr vo mně dohromady vymyslel? Dával na plakáty, že sem pro dokonalost tělesný stavby zván Vršovickej Apollo. Že vohnu v zubech vobruč a že ani pár volů neroztrhne mi ruce vod sebe, když je sevřu. A že jsem kovář bez kovárny, kerej nepotřebuje ani perlík, anžto všecko dokážu zubama a holou rukou. Kampak s tím na Vodolku! Ten vo mně tvrdil, že sem Polyfém českejch luhů a hájů, že sem novodobej Usus nebo Ursus nebo tak nějak, že sem Kyklop stověžatý Prahy a jiný takový slova, kerý vypadaly jako nadávky, ale prej nebyly. Jakživ sem nebyl v Paříži, ale Vodolka votiskl v novinách fotografii listiny, ve kerý se mi na světový výstavě udělila pro dokonalou muskulaturu první cena v konkurenci mužský krásy. A votisk asi tucet dopisů všelijakejch slavnejch sochařů a profesorů přes sochy, kde potvrzujou, že neviděli krásnější tělo, než je moje. Pak zas dal do novin všelijaký příběhy z mýho života, až to bylo pro vostudu. Že prej sem byl vod dětství živen syrovým masem a zkyslým mlíkem a že sem jako malý školák pěstí zabil berana, kerej vohrožoval mou sestru, co ji vůbec nemám. Pak přišla povídka vo tom, jak sem na trati zastavil utržený vagóny a jak sem holejma rukama zkrotil rozzuřenýho bejka. Došel sem si na Vodolku, co to má bejt, takovýdle báchory, ale von se jen chechtal, to že prej je eště na Emeriku slabý, to že prej musí přijít silnější kafe vo vocelovým obrovi.

Byl sem rád, dyž se řeklo, že se už pojede, ale pak přišlo loučení a to mi bylo zle. Vopustit rodnou Evropu, zanechat tady vršovickou tělocvičnu, párkaře a Karolín a nevědět, co se s nima stane, – račte mi velectěně prominout – já sem brečel jako novorozeně přes celej voceán. Frank Harriman Vodolka se mi smál, cpal do mne studený rozbífy, ale co je to platný, já mám měkký srdce, já to každý sousto polil slzama, že ty rozbífy byly slanější než moře kolem.

Dyž sme přijeli do Ňujorku, bylo tam hrozitánský množství lidu a všici na mne řvali helou a hurá a hiphip a mávali praporky a běhali s fotografickými aparáty. Jeden v slaměným žirárdáku s cigárem vylez na vůz a pozdravil mne ménem krajanů a požádal mě, abych srdnatě hájil barvy starej vlasti. Dyž sem si na ty barvy vzpomněl, na tu hnědou Vltavu, na ten zelenej Petřín, na náš modrej barák se zrzavým párkařem, zase mi bylo do breku, já sem místo vodpovědi popad pana předřečníka kolem krku a přitisk ho na prsa, až křičel, že ho rozmačkám. Nato spustila kapela marš, mě naložili do vysokýho automobilu, nějaký slečinky v bílejch šatečkách s praporečky marčovaly za hudbou a tak mne vezli ve slavným průvodu přes celej Nujork jako zázračnou zpěvačku.

V Čikágu to bylo eště bláznivější, kytek sem dostal, že bych tím vykrmil kotec králíků, a v národní slávský hospodě byla trachtace, při kerý se moc mluvilo vo starým kraji, a každej krajan chtěl, abych si na něho vzal aspoň džbán piva. Pak sem se musel voblíknout do trička a ukázat jim na pódiu hru svalů a pár siláckejch výkonů. No, a dyž sem jednou rukou vyzved stůl s celým slávským vejborem, byli celí bez sebe a křičeli: „Ajbečů, že bude všecko bítovat“ – jako že se sázejí, že každýho porazím. A taky se hned sázeli a bylo toho prej moc miliónů dolarů.

Dyž mě vezli k zápasu do Victoria Hall, byla zas taková sláva jako vo mým příjezdu. Pánové, takovou místnost sem eště neviděl, pětatřicet tisíc lidí prej tam bylo naraženo, a dyž sme mašírovali v parádě, bylo tam řvaní a dupání, jako by se měl zbořit svět; a nejvíc se řvalo na mne. Vodolka seděl na jevišti u soudcovskýho stolu, a dyž sem se tam zastavil, povídal mi: „Tu to můžeš váčovat, Ferdo, celá česká Emerika má na tebe vsazíno, tak sme si šúr, že budeš bítovat.“ Ve mně vám to hrklo, poprvé sem cejtil, co to je, dyž se nezápasí jen tak vo čest, ale dyž sou v sázce celý existence.

V prvním kole nastoupil proti mně černoch, jakejsi Adam Macpherson. To meno nezapomenu, co budu živ, a toho chasníka taky ne. Měl rozpláclej nos, ale takový chechtavý voči, furtumfurt se zubil a šklebil, páchl cibulí a ruce měl dlouhatánský jako gorila. Byl vo dobrých čtyřicet liber lehčí než já, tak sem si říkal: „Tebe zamáčknu, ty vopice černá, jen co tě dostanu do pařátů.“ Víte, já sem měl jeden trik, na kerej sem zdolal nejtěžšího vodpůrce: dyž sem ho dostal záhlavním chvatem přes bok k sobě, přimáčk sem mu hlavu k žebrům a druhou rukou sem ten tlak zesílil, a z toho nebylo uniknutí, v tom sem ho musel utahat, až by mu došel dech. Dyk jsem kolikrát cejtil, jak se mi vlastní kost v předloktí vohejbá, jakým tlakem jsem mu drtil hlavu.

Jó, ale ten Adam Macpherson byl mrštnej jako černá lasice. Kroužili sme čelem proti sobě, dojili sme mlíko – jako makali sme po sobě, esli jeden druhýho chytíme, – sem tam pleskla masáž, ale von dycky tak doved uskočit, že já ne a ne zabrat. Jednou sem nečekaně hodil proti němu tělo, ale von stačil se vysmeknout. Pak sme se konečně popadli, já koukal, jakou na mne povede politiku. To sem už viděl, že chlap má větší sílu, než sem si myslel. A hned se mi bránil kravatou. To je u nás zakázaný chvat, dyk je to vlastně škrcení, tak sem prohodil k mýmu menedžrovi: „Heleď na ten ferplej, copa tu máte dovolenou kravátli?“ Ale Vodolka na mne zasykl: „Šerap, chlapče, a fajtuj!“ – jako drž hubu a bojuj.

Popad sem teda Adama křižním chvatem odspodu. Von se mi vopřel rukama vo tváře a začal mi je vodvracet, aby se dostal z vobjetí. Ale brzo poznal, že na to nestačí, to že já při svý síle vydržím; tak mi sklouz rukama pod uši a tam mě vzal palcema do presu. Já koukal jako blázen, takovýho něco sme my v Evropě neznali: von mi zabod palce tady za čelistí, jak je tam ta kost pod uchem, a to vám byla taková bolest, jak to tlačil nahoru, vod sebe, že sem viděl, že ho nemůžu v křižním chvatu udržet. Musel sem udělat něco jinýho; ale jak sem ho vzadu popustil, hodil sebou tak prudce doleva a pravicí mi srazil obě ruce tím směrem, div mi je v loktech nezlomil, popad je, strhl mne rolovacím chvatem – a už sem letěl na zem za něho jako pytel. Jak sem svou váhou dopad na rameno, vyrazil sem si kloub. Zařval sem bolestí, ale soudce křičel ómiljé, ómiljé, jako na koberec, protože já už ležel mimo. A ten černej ďábel na mne skočil, strhl mne ke koberci, položil se mi na to zraněný rameno a už mne valil na lopatky.

To všecko proletělo tak rychle, že sem se nemoh z toho vzpamatovat. Teprve dyž sem se zvedal, protestoval sem, že sem raněn, ale to už spustila po celým sále bouře, jako dyž se peklo votevře, lidé po mně házeli, co jim přišlo pod ruku, řvali, pískali, mlátili, dupali a snad i stříleli. Šel sem k Vodolkovi, aby se mne ujal, ale von byl celej bledej, koukal na mne vytřeštěnýma vočima, pak si vodpliv a šel pryč. A za mnou byl takovej rámus a dupot, jako by si milión stonožek vobulo vojanský boty a hnalo se na mne. Ale vony to nebyly stonožky, jak sem pochopil, vony to byly ty milióny dolarů, co byly na mne vsazený a kerý sem lidem prohrál.

Prosím uctivě, pánové, vono se krásně vypráví vo tom, jakej kdo měl sukces a jak se mu vejkony dařily, ale prohrát to, ouplně prohrát a voctnout se dočista na mizině, to je, pánové, eště mocnější divadlo. Před hodinou slavenej muž a vobdivovanej borec, a teď našup postavenej na nulu, prašivá vovce, vodkopnutej pes, lidská zdechlina, jen tak mě hodit na hnůj. Živá duše si mne nevšimla, všecko se vode mne vodvrátilo, všecko vode mne uteklo. Já šel jako zmámenej do kabiny, voblík se, spakoval kufírek, nasadil klobouk – nikdo nepřišel, nikdo ruky nepodal, nikdo neřek se sportovním pozdravem gúdbaj! To tedy byla ta Emerika. Vyšel jsem zadníma dvírkama, nade mnou mrakodrapy, reklamní světla jako rakety vyletujou až ke hvězdám, přede mnou vozy, tramvaje, lidi, tempo, tempo, tempo, a já tu na sajboku, na chodníku, s buřinkou na hlavě, s kufírkem v ruce, přijetej a voddělanej, v kapse dva dolary a hrst fajfáků, englicky neumím blafnout a do krajanský kolonie se nesmím vodvážit! Jak bych taky moh, dyž jsem je připravil vo jejich dolary! Dybych jim je byl ukrad, to bych byl pořád eště pán; ty jejich dolary ve mně by se byly nafoukly a zas by se mi někdo uctivě klaněl. Ale já nikomu nic nevzal, já jen ztroskotal a voni na mně prohráli svou dolarovou špekulaci – to není v Emerice k vodpuštění.

Tak jsem tu stál, rameno bolelo, srdce ještě víc, a já nevěděl co si počít. Kdyby tu byla aspoň moje Karolín! Ale ta chudinka je až za mořem, tušení nemá, jak je mi zle, a ještě se raduje, že jí přivezu hotový mění. Kdyby tak věděla, co mě potkalo, ta by popadla všecku tu mou slávu, ty mý zlatý a stříbrný poháry, medajle, vavříny, sochy a vázy, a už by s tím šupajdila do amtu, jen aby mi poslala peníze na cestu domů. Ale vona nic neví a já nevím, jak jí to voznámit; na telegram nemám a dopis tam půjde kolik týdnů. Co já zatím tu v tomto cizím babylóně?

Nemoh jsem stát pořád u Victoria Hall, vykročil jsem a šel jsem nazdařbůh ulicemi, vždycky jen tam, kde se mi zdály domy nižší. Něco mi v tý vší bídě říkalo, že mezi mrakodrapy není pro mne záchrany, že se musím dostat někam mezi chudší lid, kerej bude mít pochopení pro mou tragédii. Tak jsem šel a šel, nevím jak, nevím kudy, velké reklamy přestaly, malých přibylo, všude zářily nápisy SALOON a BAR, všude bylo slyšet za okny hospod hudbu, všude proudilo plno lidí. Jenže ti lidé tu už neměli naspěch, mnozí se jen tak povalovali, a dyž jsem si jich začal všímat, zpozoroval jsem, že sou všichni černí. Neměl jsem z toho žádnou radost, a kdybych byl býval v lepší kondici, byl bych se býval hleděl odtud dostat. Ale já byl nesmírně unaven, rameno jsem měl voteklý jako konev, dávala se do mne zima a takovej jsem byl celej zkejslej, že jsem šel dál jen jako ve snu. A pak jsem spatřil před sebou salůn, kerej se menoval U města Betléma a měl na skle namalovaný narození Páně. V tý mý zesláblosti najednou na mne přišlo, že to je to pravý místo, kde si vodpočinu, a že bych už dálejc nemoh ani krok. Tak sem vešel do salůnu Bedehem, a von byl taky barevnej, to jest vod coloured people, rozumíte, vod nigrů. Za vejčepem byla eště jedna místnost, odtamtud jsem slyšel moc hlasů, ale já tam nedošel, já se spustil hned u prvního stolečku pod pultem a byl jsem rád, že sedím. Ani jsem v tu chvíli necítil hlad nebo žízeň, jen mi bylo blaženě, že už nemusím jít a že jsem někde pod střechou. A jak tak tiše před sebe koukám, najednou se rozhrne voponka a v ní se vobjeví, propáninkakrále, to jste jaktěživi neviděli: habešskej svatej Petr. Zrovna tak ctihodnej, jak ho u nás po kostelích malujou, jenže tvář měl černou a fousy a vlasy bílé – jako dyž se člověk dívá fotografovi do negativní desky.

Tak ten habešskej svatej Petr vylez ven, zdvořile se uklonil a něco se zeptal. Vodpověděl jsem mu prvním slovem, kerýmu sem se v Emerice naučil a kerý mi připadalo zázračně jednoduchý: „Bír!“

Von důstojně přikývl, jako že je to správná volba, a šel za šanktyš, ale přitom si mě pořád pozorně prohlížel. A dyž to pivo přede mne klad, zase tak po vočku po mně koukal, a nato zmizel za voponou. Napil jsem se, dobrý to nebylo, ale něco se pít musí. Vopřel jsem si čelo do dlaně a zase teskně vzpomněl na mou nejdražší Karolín. Ale jak jsem po chvilce zved hlavu, div jsem se neulek: naproti mně, v té voponce, byla hlava na hlavě, všecko samej mladej bezvousej nigr a všecko čumělo na mne. Dyž jsem se na ně kouk, dělali, že se dívají jinam, ale ve skutečnosti se zas jen koukali na mne. Někteří vešli dovnitř a špitali si něco s tím svatým Petrem, někeří se postavili ke dveřím, já jsem si řek: „Prokristapána, Ferdinande, eslipaks to nevlez do ňáký raubírny? Dyk vono se v tom svatým městečku Betlémě taky už jednou mordovalo!“

Ale voni zas přitom vypadali tak zdvořile rozpačitě, že jsem si řek, propána, tohle přec nejsou žádný vrahové, to sou nejvejš mladý, nezkušený vrahouškové! Vtom ti, co si špitali se svatým Petrem, přistoupili k mýmu stolku, ťukli prstem k čepici a něco zabrebentili. Toťceví, já nerozuměl jedinýho vorta. Voni to zkoušeli tak i vonak, až najednou svatej Petr vytáh z pultu pejpry, noviny, víme, nastrčil mi před nos inzerát Victoria Hall a ukazoval prstem na mý meno, esli sem to já. No, musel jsem přikývnout, a jak to spatřili, začali křičet a skákat a tleskat, někerý běželi dovnitř, někerý běželi ven, nic jináč, než jako dyž čerti v předpeklí dostanou bzikavku. Koukal jsem na to jako blázen a vtom už se sem do salůnu hrnuli noví nigři a z voponky vylezla tlustá černá matróna s třema černejma holkama, patrně manželka a dcery vod svatýho Petra, a začala mi něco vodříkávat, vono to vypadalo, jako dyž mi vinšuje, i ruku si kladla na ňadro, a vostatní jí k tomu tleskali. A pak žuchla do těch holek a ty se rozběhly a začaly mi přindávat větší stůl a klást na něj talíře, já koukal jako vyjevenej. A už tu byla černá panímáma zpátky a nesla mísu se slepičí polívkou a začala mi nandavat na talíř a furt přitom šveholila a blejskala vočima. A vostatní se zubili a blejskali vočima a já jsem si říkal, hele, v městě Betlehem se dočista zbláznili. Ale řeknu vám, jak mi ta polívka zavoněla, dostal jsem takovýho fabiána, že jsem se přestal starat vo to, jaká je to záhada, a rovnou jsem zakverloval lžicí do talíře. To už byl lokál plničkej všelijakejch černochů, mladejch i starejch, všici koukali na mne, všici se smáli, všici na mne něco křičeli. Pak nastala u vchodu nějaká tahanice a jeden z těch, co předtím běželi ven, se vracel a vlekl s sebou starýho černocha v modrý livreji a strkal ho k mýmu stolu. Dědek mi zasalutoval a povídá:

„Prošem panja šanovnego, welcome na záchodě!“

To mi doufám ráčíte uznat jako vrchol všeho neuvěřitelnýho, co mě ten den potkalo, že mě tu v čikágským salůnu U města Betléma vítal černoch na záchodě! Dneska jsem chytřejší, dneska vím, že polský záchod je jako náš západ, ale tenkrát jsem to bral jako šílenej nesmysl a tlouk sem se do hlavy, estli se mi to všecko v horečce nezdá. Ale zatím ta černá panímáma přinesla biftek a brambory a to jsem si musel přiznat, že to není žádnej sen, třebaže je to rajský. A ten černej Polák si ke mně sed a hrozně do mne hučel, ale já ze všeho viděl, že neumí polsky nic víc, než co už zabrebentil. Ty druhý to taky poznali, protože se mu hrozně chechtali, a nakonec ho vyhodili a přisedli si sami. Krindofindo, to byla zábava samec! Já jsem uměl jen olrajt, gudbaj, bíra jak jsem to řek, svatej Petr se uklonil a postavil přede mne pivo. Tak jsem se v tom svým maléru rozkurážil a začal sem to s negry po česku.

„Vy kluci černý, kudrnatý,“ pronesl jsem, „esli si myslíte, že já to zatáhnu, tak to je omyl jak sto mil. Anžto já jsem v tu chvíli nejmíň tak švarc jako vy, chytráci, ale mně je to fuk, protože já jsem všecko projel a už mně nezbejvá než chodit s betlémem!“

„Oh, yes, Betlehem,“ přikývl svatej Petr a zdvořile si se mnou přiťuk

„Tak to je jednou olrajt, že já s váma, šizuňkové, nic nesvedu,“ vzdával jsem se pokusů o dorozumění. „Měla by tu bejt má Karolín.“

Chytli se toho slova a mrkli na mne, co to má bejt.

„Nu, Karolín,“ řekl sem a položil ruku na srdce, „má nejdražší bytost, má Karolín.“

„Oh, yes, Karolin… kórel… carol… Karolin…,“ usmíval se zdvořile jeden z těch mladejch, obrátil se k nim, seskupil si je, máv a voni nám najednou začali zpívat jakousi ukrutně krásnou píseň. Ale ještě než ji dozpívali, zase se vobjevil ten někdejší černej Polák a přivlekl s sebou takovýho mladýho černýho vodrbance.

„Proszem panja, proszem panja, českij niger…“

Kluk stanul, zašklebil se a povídá:

„Těbů, krajane! Kam to tu válíš?“

Krindofindo, to jsem kulil kukadla! Černej, jako dyž vy leze z derbykrému, a zpívá to jako šohaj vod Botiče! Byl jsem z toho né paf, ale hotovej Pafnuc. Tak jsem já, stará pára, zůstal s řečí zašlajfovanej a jen jsem vysykl:

„… semizdá… si sígr, co?“

„… Ésli…“

„Snad ne z Vršovic?“

„Depá, táto… ani vopo… čistej Žižkaperk… Levá spojka juniorů Viktorky…“

Von se vám vopravdu tenhle František Samuel King narodil na Žižkově u Bezovky z řádných pražských rodičů. Jeho táta přijel do Prahy s cirkusem, ale vonemocněl, uvíz tam a uchyt se v hotelu de Saxe jako lepší podomek. Jednou přijela do Prahy nějaká americká milionářka s černou komornou, ubytovala se s ní v hotelu de Saxe asi na štyry neděle, a dyž chtěla vodjet, komorná nemohla, protože pan King prohlásil, že Prahu nevopustí. Tak dyž chtěla mít pro svý příští dítě tátu, musela se v Praze usadit a dohnat pana Kinga k dodržení slibu. Tak tam pod Žižkaperkem spatřil světlo světa František Samuel King, kerej vyrůstal s žižkovskými kluky ve všelijakejch lumpárnách, až se před vojnou ulil do Emeriky.

Nu, byl mi jako darovanej, protože mi ta celá historie v salůnu Betlehem nešla na rozum. Především, co to pořád tak krásně čtverhlasně kvákali, dykoliv jsem si vzpomněl na svou Karolín. Černej Franta se přeptal a už mi to vyklopil. Dyž slyšeli slovo Karolín, tak si to vysvětlili, že to má být něco jako carol, koleda vo Ježíškovi, a ty voni negři mají překrásný. A protože tady v salůn Betlehem má spolkovou místnost Federace mladejch křesťanskejch barevnejch, tak jim to nedalo kór žádnou práci hned si to naáčkovat.

„Ale co to vítání a co ta trachtace po mým příchodu?“ Poptal se znovu a přišel náramně spokojenej, že je to olrajt, že můžeme jíst a pít až do haleluja. Von totiž ten hospodskej tady a všichni ti hosti a celá ulice a celá čtvrť vsadili všecko, co měli, na Adama Macphersona, kerej má za rohem bučeráckej šop, jako řeznictví. A protože celej svět sázel na mne, vyhráli černoši na svýho krajana ohromný peníze a v celý barevný čtvrti je sláva a zanedlouho přídě Adam Macpherson s průvodem a pude se městem a já prej muším s sebou.

A tu mně vám bylo, jako by se mi nejtěžší balvan světa svalil ze srdce. Najednou jsem cítil, že mě ani tak nezdrtila porážka, jako vědomí, že tolik tisíc lidí přišlo mou vinou vo peníze a že jsem na moc místech způsobil rodinný neštěstí. Dyť byli lidi, kerý na mne vsadili svou živnost i barák a ráno museli vytáhnout do ulice jako žebráci. To na mně leželo jako hrozná vina; ale teď najednou se ukázalo, že co jedni ztratili, druzí získali, a že se dokonce ty zatracený peníze vysypaly mezi největší chudáky, do toho ubohýho barevnýho lidu. Jako by se přede mnou rozsvítilo, viděl jsem, že já i ten černej Adam Macpherson sme jenom figurky ňákýho vyššího řízení, kerý skrze nás dělá věci mnohem dalekosáhlejší, než jak my jim předem rozumíme: vodebírá dolary tam, kde už nevědí roupama co dělat, a přelejvá je k potřebnýmu lidu.

Jak se mi tohle rozbřesklo, najednou mi bylo hej, najednou sem se cejtil z vobliga, přitáh sem si toho černýho Frantu Kingovýho a bouch sem si zdravou rukou do stolu: „Tak jo, už je to bon, ty šizuňku viktoriánskej, už je to na olrajtu, že si dáme berdo!“ No a pak přišel Adam Macpherson a s ním hrozný záplavy černýho lidu s lampióny a prapory, s muzikou a se zpíváním, a ty se utábořily kolem městečka Betléma a tancovaly tam takový potrhlý třasáky. Ten Macpherson byl docela řádnej mužskej a bylo s ním milý promluvení, dyž sem měl po ruce toho žižkovskýho negra, kerej nám všecko tlumočníkoval. Tak sme si to po kamarádsku zvopakovali, jak sme na sebe šli, já sem mu ukázal, jak sem si na něho chystal to sevření hlavy na prsa, a von mi zas ukázal, co byl jeho trik, kerým by mne byl taky udolal. Von měl hrozitánskou sílu v nohách. Dal si přinýst pytel mouky a tak jej sevřel mezi lejtky, že pytel prask nul; to přej von doved takhle mezi nohama zlámat bejku žebra. Nakonec šem byl rád, že neměl kdy nasadit na mne tyhle nůžky; vykloubený rameno a zlámaný žebra, to sou přece jen nebe a dudy. A dyž přišla řeč na to rameno, ukázalo se, že Macpherson je dobrý kolega. Hned vzkázal pro nějakýho negerskýho zařikávače z jatek a ten mi to rameno vohmatal, pak s ním najednou škub a já sem po chvíli začal trošíčku rukou vládnout.

A pak přišli, abychom prej vyjeli, že se barevnej lid už nemůže dočkat. Tak sem s Adamem Macphersonem vylez do votevřenýho vozu, Kingovo Frantík si sed proti nám se džbánem, aby bylo čím připíjet, a tak sme jeli mezi tisícema a tisícema nigrů. Voni vyváděli jako malý děti, křičeli, tleskali, házeli po nás kytkama, troubili, skákali, kotrmelcovali, točili se, tancovali, jakživ sem neviděl takový dopuštění. Na každým rohu stála nějaká muzika s divnejma, nikdy nevídanejma trumpetama a vřískala s ukrutnou divokostí, a do těch lidí jako by vjelo tisíc ďáblů, škubali sebou a klepali podešvema a řvali a kroutili tělem – vono to bylo, jako dyž je zachvátí fajtanc, taková nějaká posedlost.

Ráno si mne Macpherson vodvez domů a byl sem jeho host A dyž se vod Frantíka Kingovýho dověděl, jak to se mnou je, vecpal mi plnou kapsu dolarů, vzal mne s sebou do stokjardu, promluvil tam s nejvyššíma bučeráky a já tam rovnou dostal makandu. Peněz sem tam vydělával jako želez, ale byla to fuška řízná, jako řemen, hodit si půlku vola na záda a pádit s ní do chladíren, to byla maličkost. Ale hlavně muselo tam všecko letět a nikde nebyla chvilečka volná na nějaký přátelský pokec. A to mi nešlo pod fousy, taková štvanice vod rána do večera. Já se žádný práci nebráním, ale mám rád u ní rozmysl. To je marný, dyž něco děláte, musí se vám dílo líbit, pak to má rozum, ale dyž nemáte čas na to, aby se vám dílo líbilo, abyste si to vygustýrovali a vymakali, pak vám říkám, že sou všecky peníze za to marný a zbytečný.

Proto sem taky psal Karolín do Evropy, aby zůstala ve starým kraji a nebrala šíf do Emeriky, že u těch bučeráků enyvej nevostanu. A taky ne, jak sem čet v pejprech voznámku, že solidní atletický číslo hledá spolehlivýho prima undermana, tak sem na to šel. Moh sem se ovšem taky vrátit na zápasnickej koberec, všelijaký oferty se mi nabízely, ale mně se už do konkurence nechtělo. Víte, ta porážka na mne působila jako šejk, jako votřes. Moc sem se vo ní napřemejšlel a ze všeho mi vycházelo, že to veliký zápasení de na mne moc kách, moc rychle, a to já nelajkuju. Já mám rád svůj pohov, svý uvážení. Eště tak dyž mohu vodpůrce chytit a nepustit, ať dělá co dělá, tlačit ho, až se z něho kouří, tisknout, až ho udolám, to by mi hovělo. Ale dyž se mi v náručí vobjeví chlap jako cajdrnožka, dyž sebou švihá a metá, tuhle mi vyklouzne mostem, tuhle zas piruetou a de na mne chvat za chvatem, jako vopice, to člověku nestačí rozum na takovej kalup a pak se holt přihodí takový překvapení, jaký mi připravil Adam Macpherson.

Každej máme mozek jinak uzpůsobenej a ten můj holt není na přemety. Ale teď, dyž se jako spodák rozkročím na koberci, vypéruju pozici, zapnu muškle, to je pro mne ouplná rozkoš sledovat, jak pan šef s paní a s dětičkama na mne stoupají a lezou, jak tam zvedají stojky a kladou váhy, jak se pod nimi těžiště ponenáhlu přesouvá a jak všecko záleží na mně, abych jim na chloupek citlivě vyhověl. Tu se s ničím nespěchá, všecko má svou klidnou vážnost, z jednoho seskupení se přechází do druhýho pomalu a ponenáhlu, jak to vyžaduje elegance síly a důstojnost produkce. A já mám kdy všecko to petrachtovat a srovnat si přitom světskej běh. Protože mně se nejlíp přemejšlí, dyž mám na sobě aspoň šest lidí. To je pak moje radost, to vode mne vodstoupí všecka malichernost světa, řeckořímská sláva, pódiový matadorství a stříbrný poháry a všecky ty čáčury–fáčury, to sem boží strom, na kerým hnízdí rodina mýho šéfa a kerej se nesmí pohnout, to nejsem nic než rovnováha, a na tu nemůže působit ani Karolín, ani kerákoli jiná z toho ženskýho plemene. To sem teda chtěl prostě podotknout k velectěnejm vývodům; a můžu k tomu jen dodat, že takovej tichej, neznámej untrman může bejt neskonale šťastnější než nejvobávanější první milovník v řeckořímský konkurenci.

Příhoda
cirkusového kapelníka

Ve světě se člověk dožije mnohého překvapení a zvláště zámoří asi oplývá přemnohými, podivuhodnými zjevy. Nebylo mi dopřáno zavítati tam se svým uměním, nicméně setkal jsem se za svého přelétavého působení s některými světoběžníky tak zvláštními, že vzpomínka na ně nemůže vymizet z mé paměti. Nejkurióznější bylo mé setkání s člověkem, který se ve své hrdosti vzepřel osudu a rozhodl se osvobodit se ze všech pout, jimiž lidská společnost bezděky svírá své příslušníky. Byl to můj krajan, který z touhy po osobní nezávislosti opustil srdce Evropy a prchl za oceán. Podivnou libovůlí osudu však jsem ho nenašel v žádné cizině, nýbrž právě v domově, jemuž po léta unikal.

Jel jsem jednou v létě do jižních Čech a ten člověk přistoupil do mého vagónu v Příbrami. Už na perónu vzbudil mou pozornost. Vysoký, štíhlý, s hlavou jako z tvrdého dřeva vyřezanou: každý rys v ní ostrý a pevný, jako mívají tragédi. Na herce připomínalo i sebevědomé vystupování a úhledná hladkost všech pohybů. Herec však nebyl – to dosvědčovala prošedivělá bradka, po léta pěstěná do dlouhé nakroucené špičky, i mohutné kníry, vytáčené po obou stranách do neuvěřitelné délky. Stejně vydatné bylo husté obočí, pod nímž černé oči vystřelovaly pohled nezvykle živý. Řekl bys: někdo z jihu Evropy, ale šaty měly americký střih a boty byly nesporně walk-over. Vstoupil do spěšného vlaku, jak jsem řekl, v Příbrami a jel do Březnice, jak namátkou pronesl průvodčí, když mu procvakl lístek. Kdo to může být? Umělec? Malíř? Pokoutní člověk to nebyl, na všem bylo vidět zámožnost.

Začal však sám rozhovor, když se dovoloval spustit okno.

„Naše vagóny jsou příšerně dusné,“ řekl přitom pěkným, zvučným barytonem, „za hodinu jízdy je v nich člověk víc zničen než v Americe za celý den.“

„Vy jste byl v Americe?“ napředl jsem ihned nahozenou nitku.

„Jsem Američan,“ odpověděl prostě.

„A to jste tu na návštěvě, ne? Jedete k příbuzným nebo do svého rodiště?“

„Ó ne. Usadil jsem se tady. Mám u Březnice vilu s malým hospodářstvím. Farma žádná to není, jen tak bungalov a pár akrů půdy, hlavně lesa, kde pěstuji divoké králíky, abych měl co střílet. A příbuzné tu nemám žádné. Celé mé příbuzenstvo je v Americe. Značné příbuzenstvo. Strýci, tety, bratranci, sestřenice, synovci, neteře, dobře šedesát kusů. Jeden za druhým tam za mnou přijížděli. Nebyl v Unii jediný stát, aby tam na mne nečekalo příbuzenstvo. Když se poslední z nich usadil v South Dakota, viděl jsem, že mi nezbývá než odjet do Evropy, abych si uchoval osobní nezávislost.“

„To je zajímavý příběh. Tedy váš celý rod přesídlil do Ameriky a vy sám jste se navzájem vrátil do rodného kraje?“

„Naopak, pane, do nerodného. Neboť mimo příbuzné existují ještě sousedé, spolužáci, rodáci a krajané, nekonečná a hustá síť přátelstev a známostí, která vás omotá, spoutá a ochromí. Před tím vším jsem kdysi utekl do zámoří – jak bych se mohl svévolně do toho zase vracet? Narodil jsem se v Mukařově u Černého Kostelce, otec pocházel od Veselí-Mezimostí, matka od Manetína. Když jsem si ta tři místa vyhledal na mapě Geographical Society, shledal jsem, že je všecka mohu spojit kružnicí. A na tom místě, kde jsem kružidlo zapíchl do mapy, mám teď svou usedlost. Jsem doma a jsem stejně vzdálen všem místům, kde bych mohl být ohrožen přáteli. Dosud mne také nikdo neobjevil a mohu si tu žít po svém.“

„Vy tedy nemáte rád lidskou společnost?“

„Nu, to bych nechtěl tvrdit. Rád se setkám s lidmi a rád si pohovořím. Ale na to mi stačí cizí lidé a neznámí. Například vy: nikdy jsme se neviděli, nikdy se patrně už nesetkáme a já se klidně a svobodně vyhovořím podle své potřeby a budu mít na týden pokoj. Kdybychom se znali, kdybyste byl můj přítel nebo dokonce příbuzný, už bych musel dát pozor na tisíc věcí, musel bych se zařizovat podle vaší nálady, zachovávat ohledy, pamatovat na to, pamatovat na ono. Už by se kolem mne zapřádalo neviditelné, ale nejtužší pouto konvence. Takto však, pokud jsme si neznámi, můžeme spolu mluvit opravdu jako volný s volným. Nic nám neváže ruce. Pokud v sobě nacházíme sympatie, můžeme si povědět i věci velmi důvěrné. Znelíbíme-li se, odmlčíme se a není to ani netaktnost. Člověk je svůj jen mezi cizími lidmi; mezi vlastními se ztrácí. Rozeberou si ho kus po kuse, každý mu zkonfiskuje a obsadí kus jeho volnosti. Nakonec z člověka nezbude než jen to, co právě dovoluje konvence: bezvýznamná prázdnota. Společnost je složena ze samých okleštěných jedinců a já chci zůstat celý život svůj.“

„Myslíte, že je vůbec možno vyrvat se ze společenských pout, uniknout všem stykům přátelství, vytrhnout se z lidské družnosti?“

„Vím, že je to možno, – sám jsem to dokázal.“

„Za cenu poustevničení!“

„Nikoli, žil jsem vždycky pohromadě s lidmi a ve styku s nimi.“

„Nedovedu si to představit. Jakmile se člověk někde usadí a není nevrlý samotář, nezbytně, naváže kolem sebe známosti, a tedy sám vytvoří, čemu říkáte pouta konvence.“

„Ne, to není nezbytně nutno. Je třeba ovšem volit takové zaměstnání, aby si člověk mohl uchovat svou nezávislost.“

„A čím jste, prosím vás, byl?“

„Měl jsem všeho všudy dvě zaměstnání. Po dlouhá léta jsem byl portrétní fotograf.“

„Nu prosím. To jste si přece vytvářel trvalou klientelu. Člověk si přijde pro podobenku do legitimace. Snímek se mu líbí – nepochybuji, vidím-li vaši inteligentní tvář, že vaše snímky byly dokonalé. Klient je uspokojen, po roce přijde znovu, pak přivede snoubenku, pak si vás pozve k fotografování svatby, pak k vám zajde s prvním novorozenětem, dá si vypodobnit mladou maminku, chlapečka v prvních kalhotkách, chlapečka na bicyklu, chlapečka, jak jde k biřmování, a mezitím přibude bratříčků a sestřiček, rodina se rozrůstá a mistr fotograf je úplně zatažen do její historie. Můžete se vyhnout vlastní rodině, ale nevyhnete se rodinám svých klientů. Dobrý fotograf je víc než křestný kmotr – začíná svůj styk dávno před kolébkou a udržuje jej až za hrob.“

„Výborně, pane, tak to opravdu je, zvláště je-li člověk zaveden na menším městě. Ale tomuhle druhu úkolů jsem se právě vyhnul. Nezřídil jsem si žádný chvalně známý ateliér a nebudoval žádnou dlouholetou klientelu. Abych unikl těmto závazkům, zařídil jsem se na publikum co nejvíce proměnlivé – jezdil jsem se svým aparátem po celé Americe a otevřel svůj podnik, kde bylo vždy tisíce lidí pohromadě.“

„Pouťový fotograf! Což jsou v Americe pouti a posvícení jako u nás?“

„Nejsou. Ale existují příležitosti, kdy se sjede obyvatelstvo celého kraje a rozvine se veselice divočejší než u nás pouť.“

„A jakýpak bývá k tomu podnět?“

„Nejčastěji cirkus. Například takový Barnum & Bailey. To je ohromná podívaná se spoustou atrakcí. Aby se jim zájezd vyplatil, musí do každé své štace přivábit lidstvo ze vzdálenosti mnoha mil; a ti venkovští dovedou pak utratit bláznivé peníze. Těm už pouhá cirkusová produkce nestačí, chtějí užít víc, aby to stálo za to. Proto se na cirkus přilepila hromada drobných podniků, které těží z toho, že se sešlo mnoho lidí a že jsou v náladě. A tak jsem i já přivěsil svou fotografickou boudu k potulné dráze firmy Barnum & Bailey. Dělal jsem venkovským farmářům a zamilovaným párkům bleskové snímky, na něž si mohli počkat, celá figura za quarter, pět kusů za dolar. Lidé se hrnuli a klientela z toho nevzrostla, protože žádný nepřišel podruhé. Jednak jsem byl vzápětí za horama, jednak mu po týdnu ze snímku nezbyl leda zčernalý papír. Neslo to hezké peníze, byl jsem svůj pán a s nikým jsem se nemusel stýkat a bavit víc, než jsem chtěl.“

„Ale to jste se… promiňte… dopouštěl svým způsobem… klamání obecenstva…“

„Jakpak to? Jakživ jsem nikomu neřekl, že dělám fotografie, které vydrží jako juchtové boty. Slíbil jsem podobenku za tři minuty a dodal jsem podobenku za tři minuty. Oznámil jsem, že bude stát pětadvacet centů, a stála pětadvacet centů. To přece bylo úplně fér.“

„Ano, leč oni si mysleli, že dostanou snímek trvalé ceny…“

„Mladý muži, veškeren obchod světa je založen na dvou myšlenkách: na tom, co si myslí kupující, a na tom, co si myslí dodavatel. Proč bych já jako dodavatel měl myslit jako kupující, když pan kupující nemyslí jako dodavatel? S myšlením je těžký byznys, pane, to si třebas jeden myslí, že na snímku nebude vidět, že má hrb, a jeho snoubenka si myslí, že nebude vidět, jak je šilhavá, a já si myslím, že je to spráskaný párek a že to na fotografii teprve vyleze a že budou oba šťastni, až to za týden nebude na ní vidět. To vám poví každý americký obchodník: co se řeklo, to se musí dodržet. Ale co si kdo přitom myslí, na to se, pane, smlouva nedělá!“

„Nu, dejme tomu… vím, že Amerika má jiné názory… ale když jste si našel zaměstnání, které tak skvěle vyhovovalo vaší touze po nezávislosti, jak to, že jste je opustil? Naznačil jste prve, že jste později dělal něco jiného?“

„Ano. Něco mnohem lepšího. Člověk musí myslet na pokrok.“

„A co bylo lepšího než fotografovat?“

„Nefotografovat.“

„Jak to prosím? Nerozumím!“

„Říkám to jasně: přišel jsem na myšlenku, že lepší než fotografovat bude nefotografovat. A za to jsem si koupil tu vilu tady.“

„To je ovšem pro mne úplná záhada…“

„Nedivím se. Geniální objev nemůže být nikdy okamžitě pochopen, to by se na něj už dávno přišlo. Jsou věci navýsost znamenité, které odjakživa existují mezi námi, a nikdo o nich neví. Jsou skryty a utajeny a čekají se svou zlatou hřivnou na toho, kdo je odhalí. Objevit je, v tom je ta genialita. Na to obyčejný mozek nepřijde, třebaže potom, když zmizelo tajemství, každému se to zdá prosté a všední.“

„A nemohl bych zvědět, v čem…“

„Ale ano, dnes už to právě není žádné tajemství. Řekl jsem vám, že jsem se přichytil cirkusu Barnum. Byl to dobrý nápad, obchod šel velmi dobře, protože celý den se chodili lidé dívat na zvěřinec, konírny a do stanu rarit. Pár kroků od tohoto stanu, hned za ohradou cirkusu, stála moje bouda. Bylo to šikovné místo, protože když se lidé vraceli od všech těch lidských zrůd, které tam starý Barnum vystavoval, byli hrozně rádi, že jsou jen tak obyčejní lidé. A jako na dotvrzenou, že mají v pořádku ruce a nohy, že nejsou ani lesní muž, ani vousatá dáma, ani srostlá dvojčata, ochotně se dali u mne ofotografovat. Jenom tetovaní muži měli na to jiný názor. Ti se dali fotografovat, aby dokázali, že mají mnohem krásnější obrázky než ta dáma u Barnuma. Jak říkám, pěkný obchod to byl, ale hodinu před představením se zastavil. Jak vylezla červená kapela na estrádu a začala troubit své marše, zjančily se davy a neměly na nic pomyšlení než táhnout dovnitř. To jsem taky složil aparát a odnesl jej do hlavního stanu. Měl jsem za nějaký dolar smluveno s placmistrem, že si mohu komoru uložit mezi jeho věci pod tribunu, abych se s ní nemusil tahat do města. Nu a pak jsem se zpravidla díval na nástup obecenstva. Shora, víte, je to báječná podívaná, když se osm nebo deset tisíc lidí valí jedním proudem do stanu. Pane, to se to hrne jako živá Mississippi; a celý personál i se šašky a klauny musí se vrhnout proti tomu a stát jak skaliska a bradla a vytrvale ten příval rozdělovat a tříštit na sta pramenů, které pak proudí vzhůru mezi sedadly. Jako byste viděl řeku se obrátit a hrnout se do potoků, potůčků a stružek. A je vám při tom křiku a rámusu k ohluchnutí. Protože sotva první lidé dosedli, už se chtí bavit a už začnou dupat a křičet po produkci, div nezboří tribuny. To je docela samozřejmé – koupili si za dva nebo tři dolary zábavu a chtějí si přijít na své peníze. Ale cirkus je nechá tři čtvrti hodiny čekat, než se všecko vevalí dovnitř a usadí na svá místa. To jsem tedy při svých záskocích do stanu viděl, že tady je díra, tady by něco mělo být, nač cirkusáci ještě nepřišli. Nu a vidíte, v Atlantě jsem najednou dostal nápad, víte, tak mi to blesklo hlavou, jak jsem se do toho hlučícího vlnění díval, bůhví jakou cestou to přišlo, – zčistajasna jsem měl myšlenku a hned jsem si říkal: ,Chlapče, teď jsi popad něco za správný konec a to by moh být dobrý začátek‘. A už jsem se vytratil ze stanu, abych si to promyslil. Ano, byla to správná myšlenka, ale bylo nutno ji zabezpečit proti všemu nebezpečí. Vskočil jsem do tramvaje a dojel na nádraží. Za půldruhé hodiny jel rychlík do Washingtonu. Navečeřel jsem se, koupil lístek a odjel. Ráno v osm hodin už jsem byl před patentním úřadem. Zavedli mne k nějakému inženýru. Jednání bylo náramně krátké.“

„Haló,“ povídá mi, „položte sem dvacet dolarů.“

Vytáh jsem z kapsy hrst peněz a hodil na stůl tři pětidolary a jednoho půlvorla.

„Můžete odpřisáhnout, že jste sám vynálezce a že to není cizí myšlenka?“

„Před bohem i před lidmi.“

„Jste s to zaplatit dalších dvacet dolarů na vydání certifikátu?“

„Tu jsou,“ řekl jsem, vytáhnuv znovu z kapsy hrst peněz.

„Dobrá,“ řekl inženýr, „nyní mi vysvětlete vynález.“ Pověděl jsem mu náramně obšírně, oč tu jde. Poslouchal mne velmi pozorně, ale najednou se dal do chechtotu.

„Člověče, to je vlastně bluf!“

„Je to bluf nebo není bluf, myšlenka to je a já mám právo na patent.“

„To je pravda,“ odpověděl, „jen si musím zjistit, jestli něco takového už není chráněno.“

Zatelefonoval do oddělení zábavných vynálezů a vyložil jim, s čím jsem přišel. Tam se taky chechtali a prohlásili, že ne, že takovou blbinku si ještě nikdo nedal patentovat. Zkrátka cesta mému štěstí byla otevřena. Musel jsem vedle u stolu naškrábnout žádost a přidat k ní popis vynálezu. Pak se mnou inženýr sepsal affidavit[32] místo přísahy, pak ze mne vytáh ještě těch druhých dvacet dolarů, a za půl hodiny jsem měl v kapse krásně rytý list, ve kterém jsem na 17 let dostal výhradní právo zužitkovat svůj trik. V poledne jsem byl už ve vlaku do Atlanty a vpodvečer jsem stál před panem Ringlingem, ředitelem cirkusu Barnum.

„Pane Ringling, můžeme spolu udělat dobrý obchod. Mám úplně novou myšlenku, která povznese vaši produkci.“

„Sem s tím, chlapče, a je-li to dobré, hned to koupím.“

„Pane Ringling, je to tohle a tohle. Co tomu říkáte.“

„Výborně, starý hochu. To mohu potřebovat. Co za to chceš?“

„Engažujte mne na můj trik za sto dolarů měsíčně, zaplatíte mi dopravu od štace k štaci a necháte mi fotografickou boudu uvnitř ohrady, ne zevně.“

„Sto dolarů? Ty jsi se zbláznil. Vždyť na tom nic není, to může dělat každý kluk, kterého seberu z ulice.“

„Pane Ringling, na tom nic není než ta myšlenka. A ta myšlenka je taková, že mi patentní úřad udělil na ni výsadu a já mohu každého kluka z ulice, který by s tím přišel, dát zavřít. Tady to mám.“

A vytáhl jsem krásnou rytinu z patentního úřadu, kde uprostřed byla velkými literami vypsána nová chráněná živnost:

NO–PHOTO

Kouk se na to a povídá:

„Máš to, chlapče, v pořádku. Dostaneš padesát dolarů měsíčně a můžeš začít.“

„Dobrá, padesát. Ale budu-li mít úspěch a bude-li se publikum půl hodiny bavit, dostanu sto.“

Nato jsme si plácli a večer jsem už začal nefotografovat.“

„A co jste, prosím vás, vlastně provozoval?“

„Podívejte se, to je náramně prosté. Tisíce a tisíce lidí se valí do obrovského pětistožárového stanu. Velkou většinou jsou to lidé venkovští, omámení nevídaným shonem, ohlušení vřískotem tří kapel, vyjevení z gigantičnosti všeho, co se jim otevírá. Ti, kteří se již šťastně dostali na tribuny, koukají dolů a chtěli by už nějakou podívanou a legraci. A tu najednou zpozorují mne v nápadném úboru, s ohromným fotografickým aparátem na stativu, jak se ženu vstříc přicházejícímu davu. Všichni ustrnou v napětí, co z toho bude. A já rychle postaviv aparát požádám nejbližší skupinu přicházejících, aby se na minutku zastavila, že si je ředitelství cirkusu chce zvěčnit na památku. Jakpak by ti vyjevenci z pamp a prérií nebyli ochotni se dát vyblejsknout! Srazím jich deset patnáct dohromady, mužské i ženské, pokud možno podařené typy; bleskurychle je srovnám, natočím jim hlavy vzhůru k tribuně, požádám je, aby tak chvilku setrvali nehybně a přitom se usmívali. Nemáte potuchy, jak se rozšklebí a jak upřímně čučí nahoru do plachty. Pohled na ně je k popukání a lidé na galeriích také řvou a hýkají smíchy, poněvadž vidí, jak jsem v tu chvíli sebral aparát a utíkám s ním na druhý konec stanu, zatímco ti farmářští strýcové a tetky pořád si trpělivě vylamují krky a snaží se usmívati. Sedmkrát jsem to provedl hned první večer a řev galerie byl čím dál tím větší; a když se lidé valili po představení z bran, křičeli na asistující personál: „Všecko to bylo báječné, ale ten taškář, co nefotografoval, to byl vrchol.“

A to byla tedy pak má druhá existence. Po roce mi dal Ringling dvě stě dolarů měsíčně. Po dvou letech jsem žádal tři sta a Ringling mě propustil. Myslil, že se cirkus Barnum beze mne obejde. Varoval jsem ho, ale nedal si říci. Nato jsem zrušil svou potulnou boudu, usadil se v Chicagu a prodal jsem své právo nefotografovat všem americkým cirkusům, velkým i malým, po 10 až 80 dolarech měsíčně. Muž, který nefotografuje, stal se nezbytnou součástkou každé produkce. Ukázalo se, že to je ta pravá švanda pro americký vkus. Jediný cirkus Barnum byl bez no–photo. Lidé se tam nebavili. Otrávilo je, že tři čtvrti hodiny před začátkem marně čekali na toho darebáka s fotografickým aparátem. Za tři měsíce byl u mne Ringlingův agent a angažoval mne znovu za pět set dolarů měsíčně. Pak mi nabídli osm set dolarů, jestliže odvolám všecky licence udělené konkurenci a ponechám-li no–photo výhradně cirkusu Barnum. Pomýšlel jsem na to, ale zatím se všech 51 států a teritorií Unie zaplnilo příbuznými z Mukařova, od Manetína a od Veselí-Mezimostí a všichni se na mne věšeli jako na šťastného milionáře. Tehdy jsem odešel od Barnuma, pronajal mu licenci jako těm ostatním, ale za sto dolarů měsíčně, a odplul do Evropy, do Čech, do šťastné země, kde tou dobou nebylo jediného mého příbuzného. Dolary za mne pobírá chicagská artistická agentura a po srážce provize mi je vždycky po prvním poukáže sem do Březnice. A tu jsem klidně a spokojeně živ a ani společenský styk mi nechybí, jak vidíte sám na sobě. Mohl jsem se vám bohatě vyzpovídat téměř z celého svého života a přitom se neznáme. Teď už jsme v Březnici, já vystoupím, vy pojedete dál a víc se bohdá nikdy nesetkáme.“

Vlak opravdu brzdil a kolejnice zvolnily tempo svých nárazů.

„Jste vlastně ohavný nepřítel lidí,“ zvolal jsem rychle, abych využil posledních zbývajících minut, „vaše no–photo si tropí hanebný posměch z naivního obecenstva, a co se týče vaší osamělosti, to vám už vůbec nevěřím. Cožpak jste neměl nikdy milenku?“

Už se zvedal, ale na tato slova zůstal stát, zamračil se a zaškaredil a švihl po mně pohledem jako ďábel. Pak řekl ledově povýšeným tónem:

„Pane, na vaši otázku bych vám nemusel odpovídat, protože se neznáme. Ale abyste viděl, že mám všecko promyšleno a vytvářím si svůj život do důsledků, odpovím vám se vší otevřeností. Na pomíjivých láskách nezáleží. Ale nyní se budu ženit.“

„Tak přece budete mít příbuzenstvo!“ zajásal jsem, neboť mě hrozně žralo, že tenhle zajímavý a jinak sympatický chlapík se pořád holedbá svou necitelností.

„Není příbuzenstva!“ odpověděl mi triumfálně. „Dáma, kterou jsem si v Příbrami našel, je úplný sirotek a nemá žádných příbuzných kromě jediného bratrance, který je v cizině u cirkusu a nikdy se tady neobjeví. Poroučím se vám, pane!“

Vytřeštil jsem naň oči, ale už jsem taky vyskočil.

„Na vteřinu, pane, – je to vaše pevné rozhodnutí?“

„Nezvratné!“ odpovídal mi povýšeně, spouštěje okno u dvířek, aby si je mohl zvenčí odemknout.

„Můžete mi dát čestné slovo, že si tu dámu vezmete?“

„Čestné slovo – v pondělí je svatba. Sbohem!“

Otevřel dveře a sestupoval po schůdkách. Já však se vrhl ke dvířkám a křičel za ním:

„Sbohem, drahoušku, a na shledanou v pondělí! Neboť berete-li si Máňu Vondráčkovou z Příbramě, jsem já ten její bratranec…“

„Co to povídáte?“ vykřikl dole mezi kolejemi a vytřeštil oči.

„Jsem kapelník cirkusu Kranz-Kožíšek a jedu si do Vacova pro muzikanty. Pozítří jsem volný, a v pondělí tedy přijedu na vaši svatbu se svou ženou, s třemi dětmi, s jejími rodiči a několika tetičkami – ona vaše nevěsta u nich vyrostla! To bude pro všecky novina, že se Máňa vdává! Počítejte tak asi s dvanácti příbuznými pro začátek, vy antifamilisto! – Good-bye!“

Historie
manéžního šaška

Podivní lidé se zjevují na křižovatkách našich cest. Pochybuji, že by někdo z nás mladších znal jméno Otte Kreuger. Ten člověk za celý svůj život nevylez ze Švédska, třebaže mu direktoři a agenti dělali nabídky, že by byl přímo chodil po zlatě. Přál bych si, abyste ho byli znali. Přál bych si, aby se celé lidstvo přišlo na něj podívat. Nejenom pro to, co dovedl, ale abyste mi pak odhlasovali, je-li to člověk dobrý nebo zlý. Já sám jsem se v tom nikdy nedovedl rozhodnout a ti, kterých jsem se ptal, krčili bezradně rameny. Otte Kreuger byl takový případ, že by se o něm mělo rozhodovat plebiscitem. Dotázat se veřejného mínění. Jeden člověk sám byl před jeho záhadou v koncích. Jedině snad velké masy lidu by pudově vycítily, bylo-li v něm dobro nebo zlo. Sám osobně vím o něm jenom dobré a měl bych mu být do smrti zavázán vděčností; a přece si myslím, že to byl ďábel.

Přišel jsem do Gӧteborgu se strýcem Agathonem. To byl starší bratr mé mámy, který se mne ujal, když jsem jako dítě osiřel. Strýc Agathon byl člověk běžný, komediant, jak se říká, a uměl moc věcí. V každém cirkuse byl vítán, protože kdyby na to přišlo, byl by sám vystačil na půl programu. A když si ještě vypracoval mne, mohl obstarat snad celý večer. Měl tělo jako z ocelových pružin. Bohužel není lidská ocel neproměnlivá. U strýce Agathona se to po létech začalo operací kýly, která ho vyřadila z těžké práce. Pak se objevily křečové žíly a revmatické bolesti v kloubech; později míval i bušení srdce. Jeden cvik za druhým musel opouštět, až jsme se omezili na několik klaunských čísel, která netrvala dlouho, takže v nich vydržel s dechem křičet, pobíhat, skákat a padat. Možná že bych byl udělal velkou kariéru, kdybych se byl tehdy od něho odtrhl a šel s tím, čemu jsem se od něho naučil, na vlastní pěst. Ale neměl jsem k tomu srdce. Byl mi víc než táta s mámou dohromady, zachránil mne, vypiplal mne; co jsem doved, bylo všecko od něho, a mezi námi bylo takové věrné kamarádství, že jsem si nedovedl představit život bez toho harmonického souznění. A on se octl ve stavu, kdy byl úplně odkázán na mne. Kdybych ho opustil, měl by dohráno. Už by nenašel nikoho, kdo by se vecvičil do souhry s ním. Víte, on už pracoval jenom mechanicky. Byl tak unaven, že při produkci nepřemýšlel a ani nesledoval, co se děje. Nejvýš jen počítal kroky. Věděl, že když při pátém kroku klopýtne o vlastní patu, praští sebou na zem a udělá stojku, budu právě stát před ním, abych ho chytil za nohy a hodil si ho na rameno. Věděl, když lezl na volný třímetrový žebřík a nahoře se s ním zvrátil, že čtyři metry za ním stojím, abych jemnou rukou zachytil jeho stařecké tělo a protočil s ním podvojný kotoul. Desítky takových jednotlivostí už nemohl s nikým nacvičit, protože už se nesměl odvážit padnout někdy doopravdy. A vzdát se vystupování, to znáte, to by byla jeho smrt.

Tenkrát, když jsme jeli do Švédska, neměl daleko do sedmdesátky. Bylo mu sedmašedesát nebo osmašedesát. Leckdo mezi námi je v takovém věku ještě chlapík, ale strýc Agathon byl vyčerpán. Půl století denní dřiny ho úplně vystřebalo. Jakousi milostí boží to nebylo jen oslabení tělesné. I nad jeho pamětí jako když se zvednou mlhy. Zapomněl ponenáhlu na všecko, co kdy prožil. Zapomněl, že jsme příbuzní. Zapomněl i na mé jméno, a protože naše číslo bylo anoncováno Agathon & Partner, začal mi říkat Partnere. Když jsem to poprvé od něho slyšel, přejelo mě mrazení – cítil jsem, že se jeho duch přešinul do nějaké neznámé, ne pochopitelné cizoty, do nějakého osamění, kdy se oddělil od všeho, co bylo zde na zemi, a zůstal sám. I já, kterého měl dosud jako vlastního syna, změnil jsem se mu na pouhou část firmy. Kdo mě zná, ví, že jsem člověk otrlý a neznám, co je strach; ale narazím-li na něco nepřirozeného, jako že člověk, u něhož jsem vyrostl, promluví na mne cize a jako z jiného světa, obejde mne hrůza.

Ale pak jsem poznal, že u strýce Agathona to bylo štěstí. Zapomněl, že jsem syn jeho sestry, ale zapomněl také, čím býval a co kdysi uměl. A to byla v jeho případě milost boží. Víte, u jiných živností, dělá-li je člověk poctivě, zbude nakonec kus toho vykonaného díla, na které můžeš se zalíbením pohlédnout nebo aspoň vzpomenout. I když se živíš prací, která není natrvalo, která se den za dnem spotřebuje a zmizí, můžeš si na ni vzpomínat jako na cosi stvořeného a jsoucího, co se oddělilo od tvé osoby a vykonalo v světě svůj úkol. Dejme tomu kuchař, že ano, to je taky denní dřina a nakonec k ničemu, všechno to zmizí v lidských střevech. Ale pořád je to něco jiného než komediant, protože ten své dílo dělá sám ze sebe, a když zestárne a ochabne, vleče s sebou jako tíživý stín, co bylo kdysi jeho chloubou. Kuchaře nemusí trápit, že všecko, co líbezného stvořil, jde nakonec na hnůj, protože to byl cizí materiál, z kterého dělal; ale komediant, pane, – komediant si nakonec řekne: Já jsem ten hnůj, já, který jsem byl nádherný boží zázrak, jsem teď míň než trupel a dobrý sotva na mrvu. To je ta hrůza, pánové, které se všichni děsíme a pro kterou nám hořkne naše sláva a pro kterou lpíme na životě a na činnosti a upíráme pádícímu času vražedné jeho letopočty.

A tu vám povídám, byla to od Pánaboha laskavost, že tak strýci Agathonovi zaclonil paměť, že věděl sice o sobě, že je troska, ale nevěděl čeho a nemořil se žalobami. Žil si ze dne na den jako zvířátko. Pro něho jen platilo, že musí, když principál zatroubí, vylézt na pódium k parádě, nadýmat hrudník a napínat ohnuté ruce, jako by předváděl hru svalstva. A pak, když si pomazal svraštělou tvář barevnými líčidly a první jezdecké číslo se skončilo, věděl, že si musí sáhnout na penízek s andělíčky, který měl zavěšený kolem krku, zajódlovat holdrarió, plesknout Partnera a běžet s ním z brány a po pátém kroku v manéži klopýtnout.

V takovém zuboženém stavu přijel tehdy se mnou do Švédska. Cirkus Philips byl slušný podnik, ale naše číslo bylo velmi chabé. Zůstávalo na začátku programu, a to ještě jen ze soucitu se starým Agathonem, který jezdil s Philipsovou rodinou už přes třicet let. Já to pak vyvažoval ekvilibristikou v druhé části pořadu. Jinak byly výkony u Philipsů dobré, ale nějak jsme nemohli v Göteborgu zabrat. Náš starý mrzutě zkoumal, v čem to je, ale švédští známí říkali:

„Prosím, co jste přivezli, není špatné. Ale chcete-li mít úspěchy, musíte získat Otte Kreugra. Tady se jde jen za Otte Kreugrem. Není-li Otte Kreuger v programu, není to pro naše lidi žádný cirkus.“

Ptali jsme se, kdo je Otte Kreuger.

Prý nejlepší klaun světa a pravý národní šašek švédský. Lid ho zbožňuje a jeho jméno stačí, aby bylo vyprodáno.

A kde vystupuje?

Nikde; to on je takový podivín. Žije si v lesích na severu, loví ryby, střílí zvěř a doma si hraje sám pro sebe komedii. A jen prý, když přijede cirkus, je ochoten opustit svou dřevěnou vilu, jezera a lesy a trmácet se od města k městu, aby si zahrál; ale to prý je pak jedinečná podívaná. Jinak prý jen tak jednou dvakrát za rok vystoupí ve Stockholmu při nějaké dobročinné akademii a zase zapadne do své samoty.

Tedy diletant, ochotník, to nebylo pro nás, lidi od řemesla, nic příjemného. Ale slyšeli jsme o něm tolik, a znovu a znovu, že starý Philips prohlásil, že je dobře dbát místních zvláštností a národní tradice, a začal se po tom Kreugrovi shánět. Nu a za nějaký den byl ten zázrak opravdu mezi námi.

Tedy: aby to byla nějaká úplně světová klasa a úžasný objev, to Kreuger nijak nebyl. Co dělal, bylo všecko pro nás staré a známé a vykradeno z repertoáru všech klaunů světa. Ale něco měl, čím převyšoval všecky ostatní: úžasně se přeměňoval. Ne že by se maskoval; tak jak byl, s bílou hubou a červeným nosem se před publikem přetvářil z figury do figury s ohromnou bravurou. Vylezl jako maloměstský buržuj, oteklý a nafouklý, sotva lezl pod tíhou sádla, a šups, přeměnil se v uličnického kluka, ve kterém všecko hraje, a šups, udělal ze sebe chromého flašinetáře a zase neohrabaného hasiče a zase truchlícího pompfunebristu. Nepotřeboval nic říci, nepotřeboval nic ohlašovat, vzal si jen jiný klobouk nebo čepici, a už to bylo každému jasno, kdo to je. Ba lidé v publiku přísahali, že to není jen tak nějaký typ, ale že je to přímo nadhasič Ericson nebo kupec Larson z rohu náměstí nebo starosta Engström, a řvali nadšením.

Něco na tom mohlo být. My jsme se strýcem Agathonem taky v některých číslech figurkařili, ale když si našinec jednou udělá hasiče nebo pompfunebristu, má ho na celý život. Pětkrát ve dvaceti letech jsem viděl bratry Fratellini, a to taky bylo pokaždé, co se figur týče, nachlup stejné. Ale tadyten Otte Kreuger byl každý večer jiný. Třicetkrát jsem se na něj díval a viděl jsem třicet různých hasičů a třicet pompfunebristů a třicatero tlustých pánů. Každý jinak funěl a jinak se kroutil a měl jinou závadu, jednomu překážel úzký límeček, jiného tísnil pas, třetí trpěl kuřími oky a čtvrtý měl píchání v zádech. Čekal jsem pak už na jeho číslo, abych viděl, jak ten zázrak dělá. Víte, ono to šlo u něho od nohou, to je ta moc důležitá věc. Copak maskovat se a stáhnout tvář, to ještě není žádný kumšt, ale udělat nohy, člověče, na to mysli, když chceš být herec! A to ten zatracený švédský horák uměl náramně. On uměl jít, kráčet, vykračovat si, vyšlapovat a našlapovat na sterý způsob; jemu se nohy zvedaly, šinuly, třepaly, kiksaly, vlekly, plížily, třásly, škobrtaly, klouzaly, tetelily, belhaly, poškubávaly, zarážely a pletly v neskonalých obměnách, do O i do X, obě stejně nebo každá jinak, a podle toho rostlo z nich celé tělo, posedlé určitými návyky. Božíčku, to je herec, říkal jsem si v prvních dnech, ale pak jsem přišel na to, že herec ani není to pravé slovo. Otte Kreuger byl imitátor; chodil mezi lidmi, díval se na ně a večer je napodobil s neuvěřitelnou virtuozitou.

Víte, bylo v tom až něco nelidského, jaké karikatury před námi vypitvořil, a o každé bychom věřili, že je to skutečný boží člověk. Bylo to tím podivnější, že on sám, Kreuger, byl krásný, mužně urostlý chlapík, dokonale elegantní v každém pohybu. Ale kolik pohybů on v civilu udělal? Kdykoli jsem ho spatřil, stál zpravidla jako kamenná socha, hlavu vztyčenu, čelo proryté vráskami, rty zakleslé do pevně stažených koutků, oči přivřené jako v únavě a v opovržení – Mefisto by se nemohl s chladnější hořkostí dívat na pošetilé lidské hemžení. Někdy se mu pootevřela ústa, ale on nakonec zůstal utajen ve svém mlčení. Připadalo mi to, že jen potřebuje vdechnout trochu vzduchu, aby se nezadusil svým vlastním pelyňkem. Neboť všecko se mi na tomto hrdém člověku a neuvěřitelném šaškovi zdálo prosyceno hořkostí. Lidé ho zbožňovali v manéži, ale nikdo se k němu nepřiblížil v životě. Byl to vlastně divous; čím déle jsem ho pozoroval, tím více se mi zdálo, že se uzavírá do svých hor i do své nezbytné němoty jen z nějaké strašné, nelidské pýchy. Je to těžko slovy vyjádřit; víte, člověk, který o sobě věděl, že dovede být kýmkoliv, králem i žebrákem, hrdinou i mrzákem, a z toho se povznesl k jakémusi satanskému opovržení. Kdyby byl měl rád lidi…!

To je právě otázka, na kterou mi chybí odpověď. Neboť stalo se něco, co bylo pro i proti a o čem podnes nejsem úplně rozhodnut.

Jednoho večera, když jsme sestupovali z parády a šli se dolíčit k představení, zapotácel se strýc Agathon přede mnou, zatápal rukou ve vzduchu, zachytil se dřevěného sloupku a bezmocně se k němu tělem složil. Přiskočil jsem, měl oči pohaslé, levou rukou si přetřel čelo a z úst mu vyšlo: „Nemůžu jít… půda se svezla…“

Objal jsem ho, zvedl a odnášel do vozu. Položil jsem ho na postel, měl oči zavřeny. Když je otevřel, zaúpěl: „Proboha – moje číslo! Agathon vypadne z programu, to bude má smrt!“

Jsou někdy věci pošetilé, které však mají v sobě takovou naléhavost, že okamžitě cítíte, že je v nich pravda. Minutu předtím jsem si říkal: naše číslo musí odpadnout; kdyby měl strýc vystoupit, byl by to jeho konec. Teď jsem naopak viděl, že umře, nebude-li na programu. Příliš na tom svým životem visel. Jak to však vyřídit? Jediná možnost byla odsunout vystoupení, až se trochu zotaví.

Vyběhl jsem tedy z maringotky, abych se dohodl s ředitelem. Venku byl shon a poplach, ale před naším vozem stál nehybně Otte Kreuger.

„Kdepak je ředitel?“ zavolal jsem na něho a stručně jsem mu vypověděl, jak to se strýcem stojí. Poslouchal mne s velkou pozorností. A poprvé, co jsem ho znal, pozvedla se jeho skleslá víčka, krásné, velké oči se rozzářily jako v manéži, tvář ožila účastným napětím. Když jsem dopověděl, položil mi ruku na rameno:

„Nechoďte nikam, mladý muži, ale řekněte svému strýci, že jeho číslo zůstane na programu, i kdyby si poležel pár dní. Zaskočím za něho, převezmu jeho roli, pokud bude nemocen, a vůbec se o tom nemusí mluvit. Otte Kreuger to za něho odpracuje a bude to, jako by on sám byl v manéži.“

„Vy chcete za něho vystoupit? A bez zkoušky?“

„Ano. Znám ten výstup od triku k triku.“

„Ale co práce na volném žebříku?“

„Umím. Nebojte se. Zastanu Agathona bezvadně.“

Věděl jsem, že od svého příjezdu Otte Kreuger denně sledoval naše vystoupení. Bůhví co ho vábilo, vždyť strýc Agathon pracoval tak špatně a já jako asistent se musel podřizovat jeho tempu. Ale Kreuger stál pokaždé před gardinou a mlčky, bez pohnutí pozoroval každé naše hnutí. Jaký byl on virtuóz, mohl asi lehce převzít strýcovu roli a zachránit tak jméno firmy.

Rozběhl jsem se s tím zpátky do vozu a rozčilen, jak jsem byl, jsem to strýci vyklopil.

„Kreuger je velký umělec,“ odpověděl mi s námahou, „a nesmírně hodný člověk. On to dovede, to já věřím. A moje firma zůstane v programu! Řekni mu, že mu moc a moc děkuji. Je to jen pro dnešek, zítra si to zas převezmu. Ale řekni mu, že je hodný. Že je dobrý kolega… Ale tu máš…,“ a strýc začal stahovat přes hlavu svůj řetízek, „dej mu i tohle, ať si to vezme na krk a ať se před vystoupením dotkne toho penízku…“

Když jsem na schůdcích maringotky kývl na Kreugra, že strýc souhlasí, zazářil znovu a zvolal:

„Teď se musíme už rychle ustrojit!“

„Ano – ale strýc vám posílá ještě tohle. Na ten penízek máte před vystoupením sáhnout…“

„Ach, talisman… talisman Agathonova života…,“ zašeptal Otte Kreuger a díval se na ten drobný penízek na řetízku jako očarován. Pak zvedl pravici a bříškem prostředníku se lehounce a opatrně dotkl penízku, jako by se měl spálit. Teprve když ho nic nežahlo ani jiskra nevyskočila, přitiskl prst úžeji a pomalu hladil vypuklinu s andělíčky. Oči se mu přitom zavřely, tvář povolila, obličej všecek zešedivěl, zvadl a zestárl. Bezděky jsem myslel na to, že je teď Otte Kreuger nějak podoben strýci Agathonovi tam uvnitř.

Když jsme se nalíčili, když si Kreuger nasadil paruku a nos a oblékl strýcovy šarivari[33], každý, kdo ho v chodbě potkal, myslel, že je to Agathon. Ale celou jeho přeměnu jsem poznal teprve já, když jsme se spolu vřítili do manéže. Všechny variace našeho vystoupení provedl bez jediného zakolísání, jako by je už měl po léta se mnou nacvičeny. Ale kdyby jen to! S úžasem jsem viděl, že Kreuger nehraje jen strýcovu roli, nýbrž strýce Agathona samého.

Víte, já jsem se vlastně v poslední chvíli na tohle vystoupení těšil. Připomněl jsem si při líčení, jaký to bude požitek, budu-li konečně jednou mít partnera mladého a svěžího, s kterým vtiskneme té otřepané produkci nové tempo.

Už jsem si říkal, na kterém místě nasadím a přiměji Kreugra, aby šel do toho s větším ohněm. Místo toho však jsem náhle shledal, že mám v manéži po svém boku člověka stejně vysíleného, stejně unaveného, jako byl strýc Agathon. Kreuger obíhal před publikem s vysedlými lopatkami a rameny ochable sklopenými vpřed, kolena mu poklesávala a ztuhlé nohy s námahou překonávaly prudkost běhu. Jeho ruce měly pokroucené prsty revmatika a paže s potížemi zdolávaly znehybnělost kloubů. Tvář měl křečovitě staženou strachem o úspěch a vůlí dohrát to až do konce. I to jeho jódlování znělo stařecky vyschlým hlasem a já v něm rozpoznával strýcovu úzkost a trému. Na pátém kroku klopýtl o levou patu a svalil se jako Agathon. To jest: zrovna tak jako Agathon, těžce, tupě, bolestně, plnou vahou – on, který uměl padat jako kočka. Agathon už měl tělo otlučeno, byl všem ranám otrlý, kdežto Kreuger pocítil nešikovný pád naplno. Proti takovým věcem se samo tělo vzpírá, ale Kreuger to dokázal, že padal špatně. A když lezl na volný žebřík, který se musí stálým rychlým přesunováním a přešlapováním udržovat v rovnováze, když si přitom po agathonovsku broukal a zpíval jako papoušek lezoucí po mříži, zachytil jsem třikráte jeho úzkostný pohled, kterým zrovna jako strýc měřil, jsem-li ve čtyřech metrech vzadu připraven. Bylo to zkrátka nejdokonalejší napodobení cizí produkce se všemi jejími vadami, nedostatky, chybami a špatnými návyky. Nikdo na světě by nebyl uhodl, že toto není Agathon; Kreuger, mistr a virtuóz, sloužil nemocnému kolegovi, že ho věrně imitoval v celé jeho slabosti a stařecké nedostatečnosti. Ale dostal do svého výkonu i to, co pořád ještě v Agathonově práci zbývalo z někdejší velikosti: onen plynulý rytmus, kterým se šlo z pádu do pádu, od výsknutí k výsknutí. A skončil jako Agathon; nepatrným potleskem, div že nepropadl.

Když jsme odcházeli branou k šatnám, odfoukl si spokojeně, jako by vyhrál velkou věc, a najednou mi zčistajasna povídá:

„Víte, ten váš Agathon byl kdysi velký umělec! To člověk pozná i na troskách.“

Stáhl jsem paruku, sloupl nos a utíkal jsem do maringotky povědět strýci, jak to dopadlo.

Našel jsem Agathona v bezvědomí.

Když jsme ho vzkřísili, hned se ptal, jak to bylo s Kreugrem. Vychválil jsem mu, že číslo dopadlo věrně podle jeho přání.

„Vidíš, vidíš,“ odpověděl slabým hlasem, „Kreuger je hodný kolega. Takovou věc by jiný nepodnikl – zachraňovat konkurenci. A ty jsi hodný, že držíš firmu. Maminka by měla z tebe radost.“

Až se mi dech zastavil, když se tak nenadále zmínil o rodině, která mu už tolik let vymizela z paměti. Napadlo mi, že uniká z té své žalostné bídy k nebesům a že už dostoupil tak vysoko, že vidí zas věci, které dávno ztratil z obzoru.

Druhý den mu nebylo líp a my jsme opět s ochotným Kreugrem nastoupili jako Agathon & Partner. Co byl Otte Kreuger u nás, nikdy se zcela neopakoval, pokaždé vytvořil své vystoupení jinak. Sám říkával, že by ho opakování netěšilo. Ale v úloze Agathonově pracoval s mechanickou věrností – za celých deset minut se ani o vlásek neuchýlil od toho, co stvořil včera. Také tuto oběť přinášel službě, k níž se nemocnému soupeři nabídl. Jak jsem ho znal, věděl jsem, že v kterékoli chvíli může v našem čísle provést něco, co by bylo jako raketa a ohňostroj a co by rázem naši ubohou dřinu vyneslo o čtyři třídy výš. Ale zůstal těžkopádný, upachtěný a dýchavičný a ničím neporušil tradiční zjev firmy Agathon & Partner. Dokonce jsem měl pocit, že s napětím čeká, jaký bude potlesk, a že je velmi spokojen, když místo smršti, na kterou byl uvyklý, líně sprchlo jen pár kapek aplausu.

„Agathon,“ řekl mi, když jsme procházeli branou, „musel být v mládí hrazdař. Cítím to ve svalech – takhle se spoléhá na ruce, jen kdo pracoval na létající hrazdě.“

Zůstal jsem všecek užaslý. Byla to pravda, ale já sám to už nepamatoval, věděl jsem o tom jen z někdejšího strýcova vyprávění. Bylo to možné, že by imitátor vnikal tak do osobnosti imitovaného, že by uhádl a objevil věci, které se dály před půlstoletím?

Toho dne se strýci přitížilo. Otte Kreuger naléhal, abychom přivolali lékaře, a sám pro něj došel. Doktor strýce prohlédl, proklepal, pronesl pár utěšujících vět a venku před maringotkou mávl rukou.

„Mele z posledního,“ řekl nám suše, „všecko v něm je spotřebováno a stráveno. Počítám, že ještě tak tři dny…“

Přepadla mne lítost. Podíval jsem se na Otte Kreugra a bezděky jsem se zachvěl. Otte Kreuger stál, oči mu žhnuly a v ruce tiskl strýcův talisman.

Je to asi hloupé, co řeknu, ale v tu chvíli jsem měl náhle pocit, že tento záhadný démon vysává do sebe život mého strýce.

Jakási hrůza mě obešla a večer se mi nechtělo do představení. Ale jediná myšlenka, s kterou se strýc probouzel ze svých mdlob, byla prosba, aby firma Agathon & Partner nemizela z programu. Musel jsem si tedy nalíčit rozchechtanou tvář a znovu vyběhnout s jódlujícím Kreugrem. Řeknu vám, že to bylo ohavné, nejodpornější, co jsem kdy dělal. Víte… tamten téměř mrtvý… a tady se mnou křepčil fantom jeho života… Chytal jsem padajícího Kreugra a bylo mi, jako bych zvedal před publikem našminkovanou strýcovu mrtvolu.

Pět dní nám ještě vydržel, stále lpě na tom, že Agathon & Partner se musí objevit v manéži. Když jsem se pátého večera vrátil do vozu, strýc Agathon byl mrtev.

Pohřbili jsme ho v městečku Gӓvle nad přístavem. Komediantské pohřby jsou prosté. Při nich se nepláče a neřeční – každý na to myslí celý život, kdy ho to trefí, a pak se to přijímá už jen jako strohá změna programu a konec firmy. Jediný, kdo byl v Gӓvle smrtí Agathonovou rozechvěn, byl veliký amatér Otte Kreuger. Znovu a znovu jsem ho našel nad úmrtním lůžkem, kde stál nehybný a zarytý a němě se díval do mlčící tváře mrtvého. Ošklivost, kterou jsem cítil při posledních našich produkcích, propukla ve mně a já zvolal:

„Hej, Otte, – chcete imitovat taky mrtvolu?“

Trhl sebou a sjel mne pohledem plným výsostného opovržení. Pak beze slova odešel. Spatřil jsem ho až na hřbitově nad hrobem. Stál na vykopané zemi, nevšímal si obřadů a modliteb a jen zíral dolů do té čtyřhranné díry, kam se vejde všecko, sláva létající hrazdy i smutek zestárlého šaška. Když tam spouštěli rakev s Agathonem, pootevřel Kreuger ústa, jako by chtěl něco zašeptat. Ale neřekl nic, jen se upřeně, pozorně díval, jak ta rakev jde dolů. Hodili jsme každý s tichou modlitbou hrst hlíny za tím, co bývalo Agathon. Otte Kreuger se ani nehnul. Stál jako přimražen, když jsme se obraceli k odchodu. Podíval jsem se po všech účastnících a tu jsem viděl podivnou věc: byli to věrní přátelé Agathonovi, někteří s ním pracovali třicet let, ale jediná, velká a třpytná slza visela v oku Otte Kreugra.

Pánové, mužská slza je náramná věc a cosi slavného. Díval jsem se, jak se mu chvěje na víčku, jak se sesmykla, jak kane po krásné tváři toho, který uměl všecko na světě, – a do této chvíle nevím, co to bylo. Byla to láska, která se v něm přece jen probudila, nebo pláč pýchy, která se uzřela před nevyhnutelným koncem vší své marné slávy?

Doslov
mudrujícího excentrika

Den se probírá z temnoty noční a zvěři se trhá poslední spánek. Je na čase, abychom opustili tuto hovornou hostinu a starali se o své němé přátele v klecích a konírnách. Mnoho jsme slyšeli, mnohé se dověděli; ale o tom se, velectění, neklamte: život je ještě pořád jinačí. Kdo by mohl vybrat moře mušličkou a život povídkami! Nenajdeš-li pravdu světa mlčením, vyprávěním k ní nedospěješ vůbec. To je ve všem všudy šlakovitá věc: on Pán věděl, proč říkal, řeč vaše budiž ano, ano, ne, ne. Při výslechu, otázka a odpověď, to snad lze ještě zjistit pravdu. Ale popusť jazyku uzdu a kalupem pádí od pravdy k libovůli. To je, holečku, ten kus božího dechnutí v člověku, že jak otevře ústa, už vzniká něco nového. Z ledačehož lidé robí svůj svět, ale co je to platné, mezi všemi látkami, ze kterých lze jej vytvořit, na počátku bylo vždycky slovo.

Slovu byla dána zaklínači síla, že chtíc nechtíc buduje svůj život a nalézá svou pravdu. Posloucháš-li ji, nerozeznáš ji od pravdy života skutečného, jako nedovedeš odloupnouti obraz na vodní hladině od vody. Znal jsem jednoho, který říkal: „Povídky nemají být.“ Snad jste o něm slyšeli, jmenoval se Malina, byl faktótum[34] u starého Berwitze a spolu s ním šel na pravdu boží. Byl to člověk prostý, který měl nedůvěru ke všem učenostem, protože mu mátly jeho klidnou bezpečnost v životě. Jeho stařecký mozek chápal jen jednoduché, přirozené věci, jako je dejme tomu boží zázrak; nadevše se však hrozil zmatku, jejž může vzbudit lidská svévole, když začne pytlačit v právech Hospodinových. Říkal „Povídky nemají být“ a mínil tím, že v životě je si jist, kdo jej přijímá bez velkého přemyšlování, tak jak je, kdežto lidské výmysly, badání a fantazie jenom prostého člověka popletou. Měl pro to své tvrzení i doklad, a to je opravdu zajímavý příběh o tom, jak se může v lidském osudu zmotat pravda i báje.

To prý se u nich, u Berwitzů, v cirkuse Humberto, objevil jednoho dne člověk a chtěl, aby ho vzali s sebou. Malina se už nepamatoval, kde se to zběhlo, snad v Haliči, snad v Polsku, ale tam někde to bylo, kde lišky začínají dávat dobrou noc a medvědi dobrýtro. Přišel ten člověk, všem se hluboce ukláněl, na všecky se usmíval a jen prosil, aby mu dovolili jezdit na koni. Ptali se ho, co je zač. Uměl německy jen pár slov, ale kdyby byl nedovedl říci ani slabiku, jeho oči, tváře, ruce i tělo uměly tak vyprávět, že jimi všecko výmluvně vypověděl. Tož co byl zač: zpěvák a tanečník v kočovné družině donských kozáků, kteří jezdili světem, protože báťuška car neměl pro ně dost peněz. Nějak si při produkci vymkl nohu, museli ho odvézt do špitálu, kde uvíz, kdežto druzí odjeli. A teď tu stál, zdravý a bujarý, bez kopejky v kapse, a chtěl k cirkusu, aby se nějak uživil. Nu, cirkusáctví je široké bratrstvo, tam může baron i tulák, jen když něco umí. Muž k cirkusu jako kámen do stavby – nikdo se neptá, odkud přišel.

Starý Berwitz se nikdy nevzpíral pokusu. Dal přivést koně, chlapík se rozzářil, vyhoupl se na něho a jen ještě žádal o šavli a pušku. I to mu opatřili; zavýskl, vjel do manéže, uvedl koně do klusu, a již mu stál na hřbetě se šavlí a puškou nad hlavou. A jako by se ho zmocnilo opojení, začal zpívat a tančit odzemek, seskakovat z běžícího koně a zas na něj vyletovat, pak se sesmekl a zavěsil koni po boku a přes sedlo markýroval střílení, pak odhodil pušku i šavli a v plném trysku se spustil koni pod břicho, prolezl na druhou stranu, vyhoupl se a zase se překlopil, čím dál tím rychleji, tak mrštně a čiperně kol trupu koně jako veveřice kolem starého stromu.

Direktor Berwitz si pošoupl klobouk do týla a mrkl na placmistra Kerholce.

„To není špatné, co? Ten kluk něco umí. Co s ním uděláme?“

„Vyložené kozácké číslo,“ odpověděl Kerholec, „a nikdo je teď u nás nejezdí. Já bych ho pojmenoval Michail Strogov…“

„Člověče, to je nápad – tím je to už uděláno.“

Víte, to je takový román ve francouzské řeči, tam se vypráví o nějakém Michailu Strogovovi, kterého car pošle jako svého kurýra do vzbouřené Asie, a ten Strogov při tom zažije ukrutná dobrodružství. U Berwitzů měli někoho šikovného, který kdysi z románu udělal jezdeckou pantomimu. Jmenovalo se to Carův kurýr a mělo to obrovský úspěch. Od Berwitzů to převzaly jiné cirkusy, i my jsme to dávali a já v tom před lety hrál jednou cara a jednou zrádce Ogareva. Berwitzovi se hodilo obnovit vzpomínku na tento sukces, proto se vypjal a zavolal toho chasníka.

„Přistup blíže, junáku Ivane Ivanoviči. Mohl bys zůstat pod stanem cirkusu Humberto, ale pod jednou podmínkou: že se nebudeš opíjet. K vodce, mladíku, nesmíš mi ani přičichnout, jinak tě vyhodím. A budeš tu vystupovat pod jménem Strogov, Michail Strogov, rozumíš?“

„Rozumím, báťuško. Michail Strogov. A bez vodky. Ano.

I tak možno žít. Ale kterak po otci?“

Berwitz se nechápavě ohlédl po Kerholcovi. Ten se lépe vyznal v ruských zvyklostech a hned doložil:

„Petrovič.“

„Tak, tak,“ usmál se zeširoka nový jezdec. „Je přece třeba uctít otcovu památku. Michail Petrovič Strogov. Ano. Z které gubernie prosím?“

„Sibirjak,“ řekl Kerholec.

„Ó, Sibirjak,“ přikývl si kozák a vypjal hruď, „věrný carovi!“

„Ano. Koukej, ať děláš svému kraji čest. Pojedeš s námi po celé Evropě. Budeš mít slávu. Carové všech říší se přijdou na tebe podívat, jsi-li ty ten slavný Michail Strogov…“

„Michail Petrovič…“

„Ano, Michail Petrovič Strogov, o kterém slyšeli tolik vyprávět. Nesmíš se před nimi zahanbit. Žádná vodka – rozuměls?“

„Rozuměl, báťuško. Kůň, puška a šavle. Michail Petrovič Strogov, Sibirjak. Chvála bohu!“

Tak se stal ten osud, že člověka, který neuměl číst ani psát, vecpali do postavy z románu. Minulost ztratil a přítomnost byla fantazie. Ale ten hoch byl prostinký jako dítě, nic nevěděl a nic ho také nezmátlo. Jezdil jako ďábel, okouzloval lidi při parádách, dřel se při stavění šapitó a sbratřil se se všemi členy společnosti. Milovali ho pro jeho široký upřímný smích, pro jeho dumavé písně i pro to, jak každému od srdce rád posloužil a pomohl. Během let se naučil číst a psát a pochytal útržky ze sedmera řečí, takže se každou z nich slušně dorozuměl. Vodky se nedotkl, nemoc o jeho zdravé tělo nezavadila, žil šťasten a spokojen a pomalu se stával člověkem Západu.

A do toho blaženství najednou praštil hrom: ve městě Orléans přišel Michail Petrovič Strogov do představení opilý. Motal se, blábolil a oči měl jako krví podlité.

„Michaile, čuně,“ křikl na něho placmistr, „kde jsi se tak zprasil, zvíře jedno nečisté! Vodky jsi se nachlastal a víš, co ti direktor slíbil!“

„Odpusť, Karle Martinoviči,“ uklonil se Strogov neohrabaně, „trudno je na Západě Sibirjakovi. Pravdu jste přede mnou zatajili, nic jste mi neřekli o mátušce rodné, Marfě Strogovně, čeká stařenka vetchá v Omsku na syna, na junáka, a syn se jí po cizích zemích toulá. Och, bože rozbože, kterak se vodky nenapít, kterak v ní posily nehledat, když se takové věci dějí. Bičíkem mě ve tvář uhodil, ten pes zrádný, a kopím do hlavy jsem dostal v Irtyši řece, div jsem se neutopil. A to všecko, že jsem chtěl věrně sloužit caru jasnému, přemoudrému…“

„Co to blábolíš? Kdo tě uhodil bičíkem?“

„Petr Ogarev, Karle Martinoviči, sám Petr Ogarev, zrádce a nepřítel.“

Placmistr Kerholec se užasle rozhlédl po cirkusácích kolem. Starší mezi nimi se dali do smíchu a jeden povídá:

„Vždyť on nám tu vykládá kus naší pantomimy Carův kurýr!“

„Mlč!“ zapotácel se před ním Michail Petrovič, „to slovo se nesmí vyslovit. To slovo je hluboké státní tajemství. Dejte mi koně, ať mohu jet dál!“

„Přiveďte mu koně, snad ho to vzkřísí,“ poručil Kerholec stájníkům. Stává se někdy, že se opilci před produkcí probudí jako zázrakem. Navyklá povinnost bývá nejmocnější krotitel. Ale s Michailem Petrovičem to bylo marné. Všecko v něm žalostí změklo a povolilo, koníčka objal a do hřívy mu zaplakal, pak se chtěl na něj vyšvihnout a převalil se jako žok.

„Koně pode mnou zastřelili,“ zaúpěl na zemi, „chámové tatarští. Slitujte se, křesťané, nad duší Michaila Petroviče…“

„Odneste to dobytče,“ houkl vztekle Kerholec a dva koňáci odvlekli opilce do konírny, kde ho hodili na slámu, aby se vyspal.

„Co se to mohlo stát?“ vrtěl hlavou Berwitz, když mu placmistr hlásil tento případ.

„Nevím a ani to nechápu,“ odpověděl Kerholec. „Co tu žvastal, jsou úryvky z naší pantomimy. Ale kde k ní přišel, když ji jakživ neviděl?“

Chystal se, že to ráno z něho vytáhne, ale když si přišel pro Strogova, byl už Michail Petrovič pryč. Vyplížil se z cirkusu a objevil se až večer. Na dva metry před ním čpěla už z něho vodka.

„Strogove!“ houkl na něho Kerholec.

Ale Michail Petrovič mu padl kolem krku a zaplakal.

„Oslepili mne, báťuško, psi bisurmanští, rozežhaveným železem mi vypálili oči. A mátušku chtěli bít, ctihodnou Marfu Strogovnu. Oj, a Naďa Fedorovna se mi ztratila v Sibiři. Oj, živote, oj, duše moje…“

Hlava Michaila Petroviče sklouzla níž, nalezla ruku placmistra Kerholce a zasypala ji mokrými polibky. Nato se nešťastník beze slova odpotácel do konírny, zas na svůj chundel slámy, a tam se rozvzlykal, až z toho usnul.

Tentokrát už to Berwitzův placmistr začal vyšetřovat a kousek po kousku na to přišel.

Před třemi dny se vyskytl v šapitó starší, prošedivělý muž běloručka, vzdělanec, a přál si mluvit s panem Strogovem. Hovořili spolu rusky, spřátelili se a po produkci společně odešli. Nebylo těžko ve městě Orléans vypátrati Rusa. Žil tam někdejší lodní lékař carské maríny, který studoval ve Francii a po letech služby se tam zase vrátil. Kozácké číslo Michail Strogov na plakátech ho přivábilo do cirkusu Humberto. Zachtělo se mu pohovořit s krajanem, čaje popít a nějaký ten melancholický romans při kytaře zazpívat. Michail Petrovič, cirkusák, ochotně přijal pozvání Fedora Ivánoviče, doktora. Samovar v pokojíku osamělého lékaře ožil, čaj rozvázal oběma opuštěncům jazyky a tak se šedivý Fedor Ivánovič dověděl, že jeho bujarý host nemá ani potuchy, proč se jmenuje Michail Petrovič Strogov a jak to, že mu říkají carův kurýr. I vytáhl z knihovny červeně vázanou knížku s obrázky, které se prostoduchému jezdci nesmírně líbily. Na titulním listě stálo francouzsky: Jules Verne, Carův kurýr anebo Příběhy Michaila Strogova.

A tehdy se stala ta zvláštní a nezvyklá věc, že se smyšlený život setkal se životem skutečným. Bylo to jako srážka dvou komet v malém. Srazily se dva osudy, které se nikdy neměly navzájem dotknout. Něco muselo ztroskotat; a protože nelze rozbít, co není uděláno ze hmoty, nýbrž jen z nezničitelných slov, roztříštil se blažený život Michaila Petroviče, jezdce, zpěváka a tanečníka.

Seděl v doktorově pokoji s očima vyjevenýma, s hubou pootevřenou a poslouchal. Šedovlasý, šedobradý doktor obracel v knize list za listem, a co tam francouzsky četl, to mu zkráceně po rusku vyprávěl. A té primitivní dušce se zdálo, že se jí vyjevuje vlastní zapomenutá minulost. Tento neznámý hoch z jižních stepí, který se už zcela vžil do existence Michaila Petroviče Strogova, Sibirjaka, neměl důvtip na to, aby pochopil takové dvojnictví. Věděl, že lidé lhou, ale nevěřil, že by lhalo tištěné slovo. Knihy byly mu vůbec kouzelný fetiš; a tato přinášela dokonce obrázky, jak to doopravdy bylo.

První večer přelouskali jen úvodní kapitoly, ale Michail Petrovič už nemohl spát. Nazítří běžel hned po ránu za Fedorem Ivánovičem a nepovolil, dokud neslyšel pokračování. Zmocnilo se ho takové vzrušení, že nechtěl ani slyšet o obědě. Všecko se mu to v hlavě motalo, carské poslání, úklady Ivana Ogareva, Naďa Fedorovna putující do Irkutska, žvásty cizích válečných zpravodajů, asijské povstání. Jakživ neměl o takových věcech ani potuchy, a přece se to všecko shodovalo: byl ten v románě taky Strogov a taky Michail Petrovič a rovněž Sibirjak, matičku svou měl v Omsku. Jak to všecko v mozku srovnat, jak se vypořádat s takovým vzrušením? Tu muselo přijít něco silnějšího než čaj, aby mysl stačila těmto omamujícím objevům: a Michail Petrovič, veden neomylným pudem prostého člověka, našel butyku, kde byly za výkladem láhve s vodkou.

Ale než lidé z cirkusu Humberto všecko vypátrali a vyšetřili, vyposlechl si Strogov poslední kapitoly svého někdejšího osudu a zašel si na třetí dávku útěšné vodky. Do cirkusu se vrátil až za představení. Tentokráte neplakal.

„Z cesty, svoloč,“ řval už u vchodu pro artisty, „připravte koně carskému kurýru. Michail Petrovič Strogov přichází, kapitán osobní carské gardy, – rozumíte, vy hlupáci? Kde je můj kůň?“

Napilé jeho oči neviděly, že proti němu stojí ředitel Berwitz v perské uniformě a že má tvář jako černý mrak. A už taky udeřilo.

„Strogove,“ houkl direktor, „zakazuji ti vystoupit! Jsi odporně opilý!“

Opilý Strogov však zahřmění vydržel. Jeho obvyklá pokora zmizela. Pomalu upřel kalný zrak na Berwitze.

„Kdo jsi?“ otázal se pak s neslýchanou hrdostí. „Ivan Ogarev? Ivana Ogareva jsem zastřelil jako psa. Jsi car? Nejsi car, a proto mi neporučíš. Mně, holoubku, jen sám gosudar může rozkázat! A co ty tvé strakaté pentličky na prsou – Michail Petrovič Strogov dostal Svatého Jiří!“

Chvilku ještě stál a mluvil s urážlivou zpupností. Pak přišlo, co přijít muselo: vyhodili Michaila Petroviče Strogova z cirkusu Humberto.

Potud tedy sloužil jeho příběh onomu starému Malinovi za důkaz, že „povídky nemají být“. Ale historie carova kurýra nebyla tím skončena. Falešný Michail Petrovič se ani hladem a bídou nedal odvrátit od umělé existence, kterou mu přichystala zvůle osudu. Co všecko dělal, není známo, ale to jsem slyšel, že se po létech dal jednou pařížský policejní prefekt zdvořile zeptat na ruské ambasádě, zda mají nějaký zájem na podivné osobnosti, která se potlouká v krčmách kolem tržnice a vydává se za kurýra Jeho Veličenstva ruského cara. Z vyslanectví odpověděli, že jim nic takového není známo a že by bylo dobře, kdyby jim pan prefekt mohl onen subjekt dodat na ruský konzulát. Nazítří ho tam měli, detektiv jim přivedl otylého sešlého muže s bledýma, skleněnýma očima pijana. Žije prý mezi nejchudší spodinou v končině za Notre Dame. Někteří jeho krajani z těch žalostných brlohů o něm tvrdí, že si vydělává pár suváků jako pokoutní perikemacher[35], policie ho však zná jen jako věčně opilého povaleče, který návštěvníky nejnižších krčem animuje zpěvem a vyprávěním divokých dobrodružství. Přestupku žádného se nedopustil, krom toho, že nemá ani carte d’identité, ani pašport, ani jakýkoli jiný dokument. Tvrdí o sobě, že se jmenuje Michail Petrovič Strogov.

Vyslechli na konzulátě výklad policistův a pak si zavolali neznámého. Celé koncilium úředníků, kteří právě neměli co dělat, se sešlo k výslechu opilce.

„Zdravstvujtě, Michaile Petroviči,“ pozdravil ho vedoucí úředník, „vy prý jste tu v osobní službě Jeho Veličenstva?“

„Ano, pane,“ odpověděl důstojně Michail Strogov. „Car mne osobně pověřil posláním.“

„Vy se tedy s ním přímo znáte, Michaile Petroviči?“

„Přímo a osobně.“

„A co vám řekl car, když vás pověřil posláním?“

„Car se na mne koukl a povídá: Tvé jméno? – Michail Strogov, Sire! – Tvá hodnost? – Setník ve sboru carských kurýrů! – Znáš Sibiř? – Jsem Sibirjak, Sire!“

„Okamžik, prosím!“ přerušil výslech zapisovatel, vyběhl z kanceláře a vzápětí se vrátil s nějakou knihou. „Jakže to bylo, Michaile Petroviči?“

„Nu, jak jsem řekl. Car se na mne koukl a povídá: Tvé jméno? – Michail Strogov, Sire. – Tvá hodnost? – Setník ve sboru carských kurýrů. – Znáš Sibiř? – Jsem Sibirjak, Sire! – Narodil jsi se…“

„V Omsku – je-li pravda?“ vykřikl se smíchem úředník. „Ten chlapík, pánové, to říká slovo za slovem podle dialogu, kterým se končí třetí kapitola Vernova románu Michail Strogov. Znáš tuto knihu?“

„Znám. Tam je popsán můj život.“

Řekl to prostě, bez váhání, s neochvějnou jistotou dané skutečnosti. Kdyby prohlásil „Slunce vychází ráno“ nebo „Smrt čeká na každého“, nemohl by to říci s větší bezpečností.

Úředníci se rozhlédli po sobě a jejich tváře se prodloužily. Na tento obrat nebyli připraveni. Opilec před nimi stál lhostejně a vůbec si nevšímal jejich vzrušení. Řekl svou pravdu, když si ji přáli zvědět, a o víc se nezajímal. Srazili hlavy dohromady a sdělovali si přitlumeně svá mínění.

„Nu… což… možné je všecko. Spisovatelé prý si často berou vzory ze života…“

„A co ten Verne – žije ještě? Nejlépe by bylo přímo se ho zeptat…“

Nikdo nevěděl, kdy a kde Verne žil. Zapisovatel se proto znovu obrátil k opilci, ale bezděky mu přestal tykat. „A vy jste, Michaile Petroviči, znal spisovatele Verna?“

„Znal.“

„A kde on žil?“

„Byl profesorem v Amiens.“

„A posud tam působí?“

„Ne. Je už dlouho mrtev.“

Po pravdě řečeno, Michail Petrovič Strogov nikdy žádného profesora Verna nespatřil. Ale tehdy, když ho vyhodili z cirkusu Humberto, rozpoznal jeho orleanský krajan hostitel, jaké nebezpečné sugesci propadl, a snažil se ho z ní vyléčit. Proto mu vykládal o profesoru Jules Vernovi z Amiens, ten že si to všecko vymyslil. Lékař to mínil dobře, ale do paměti kozákovy se tím jen vrylo několik podrobností, které se přizpůsobily ostatní jeho fantastické pravdě. A jeho pevná víra ve skutečnost toho, co povídá, znovu teď zmátla úředníky. Ke všemu byl ten domnělý Strogov před nimi sešlý a zestárlý, že nebylo možno ani přibližně odhadnout jeho věk.

„Ještě by šlo to vyzkoušet jinak,“ řekl potichu zapisovatel, „má-li ty své historie z četby, bude do nich plést i jiné Vernovy věci. Kdežto jestliže to Verne naopak bral z něho, nebude vědět nic o románech, ale bude mít ještě jiné sibiřské příhody. To je prosím vědecká metoda kontroly.“

Ostatní mu přikývli a zapisovatel začal vědeckou metodou kontroly:

„Znal jste, Michaile Petroviči, jistou zajímavou osobnost, která se jmenovala César Cascabel?“

„Neznal.“

„Slyšel jste někdy jméno Klaudius Bombarnak?“

„Neslyšel.“

„A což kapitán Nemo – nevíte o něm nic?“

„Znal jsem jednoho kapitána, ale ten se jmenoval Gambier a byl krotitel šelem.“

Zapisovatel se rozhlédl po ostatních a pokrčil rameny. První část vědecké metody kontroly se skončila negativně.

„A což tam, na Sibiři, měl jste ještě jiná dobrodružství, než jsou vypsána v této knížce?“

„Měl.“

„Jaká prosím?“

„Všeliká… Například boj s velkým náčelníkem Bervicem a podnáčelníkem Kerholcem a s jejich jezdci… Ale těžko vyprávět, když je sucho v hrdle. Račte, pánové, vodku objednat a já milerád vypovím, co jsem zažil, o Petru Ogarevu a Bervicovi a o všech těch úkladech – i píseň zazpívám. Ale bez vodky trudno.“

Pánům se nechtělo hostit v úředních místnostech pijana a Michail Petrovič byl tedy propuštěn. Nelze říci tak ani tak, vyzněl pak úsudek vyslýchajících; možná že je to vše žvást notorického alkoholika, možná že je to i pravda, ruská země má nespočet divných lidí a člověk často užasne, jaká minulost je skryta v ztroskotalých existencích. Neškodí-li zrovna společnosti, je nejlépe nechat jich s pokojem; nač si zatěžovat svědomí hříchem proti nevinné duši?

V takovém smyslu promluvil tehdy i ruský chargé d’affaires s pařížským policejním prefektem. A protože nemohl prohlásit, že by tvrzení domnělého Strogova byla vylhána, pařížská policie vzala opilého perikemachera pod tímto jménem na vědomí a nechala ho už s pokojem. Tak si smyšlený život vítězně vynutil uznání i na nejpřísnějších úřadech a vybájená pravda překonala pravdu oficiální.

A jednoho dne vstoupila vysněná existence na oči veřejnosti a stala se pravdou obecnou. Bylo to roku 1921, kdy všechen francouzský tisk přinesl zprávu:

LITERATURA A ŽIVOT

Včera zemřel v nemocnici u Svatého Antonína ruský příslušník Michail Petrovitch Strogoff, zaměstnáním naposled omývač autodrožek, populární osobnost v pověstném „prostředí“ kolem tržnice. P. Strogoff měl za sebou bohatý život a jeho neuvěřitelné příběhy sloužily kdysi p. Jules Vernovi za podklad slavného románu i divadelní hry Carův kurýr.

Vševědoucí novináři razili tak poslední, dokonalou formu romantické lži, aby z ní byla obecně platná pravda. Listy celého světa citovaly pařížský tisk a nejeden pilný profesor vystřihl si toto zajímavé sdělení, aby jím zpestřil výklad o tvorbě Jules Verna. Nad hrobem ztraceného dítěte donských stepí se zvedla legenda jako pomník nad kov trvalejší. Jeho vlastní život zanikl, ale vysněný žije dál.

A když dopíjíme poslední číši této noci, noci povídek a vyprávěnek o životě, povězme si i k tomu slovo poslední.

Lidé jsme smrtelní, ale naše sny a báje vzdorují kose Smrtonošově. Jsou legendy, které přetrvávají rody a národy. Každé dítě se jednou přesvědčí o jejich nepravdivosti a každé je s láskou uchová svým potomkům. Neboť lidstvo volá po pravdě, ale miluje sen; hledá kost a kámen skutečnosti, ale zbožňuje oblaka vidin. A ten, kdo vypráví, mísí pravdu a báj, skutečnost promění v sen, touhám dá živé tělo a tvar. A ježto s každým západem slunce zaniká nějaká stará pravda a s každým jeho východem se rodí nová; ježto každá hvězdnatá noc rozhodí po nebi zlaté sémě příštích tužeb a snů; ježto marné je těšení bez pravdy a hořká je pravda bez útěchy nadějí: pro to pro všecko dáno jest lidem umění vyprávěti, neboť ono jediné může dospět v ten daleký zářivý bod, kde konečně se sejdou věčné rovnoběžky, pravda a sen.

Dobrou noc!

[2] Denní návštěvníci, stálí hosté. Pozn. red.

[3] Z lat. „bonus dormitat Homerus“ neboli „Homér podřimuje“, tj. „i Homér má chyby“. Pozn. red.

[4] Spahia – příslušník francouzského koloniálního vojska v sev. Africe. Pozn. red.

[5] Nejstarší člen ve společnosti. Pozn. red.

[6] Sbírka antických sochařských děl. Pozn. red.

[9] Druh tahací harmoniky, používaný hlavně v tangu. Pozn. red.

[10] Penkala – značka plnicího pera, reklama zobrazovala hlavu s přihlouplým úsměvem s perem za uchem. Pozn. red.

[12] Dobrý den, příteli, jak se daří? Pozn. red.

[19] Ročenka se soupisem šlechtických rodů. Pozn. red.

[33] Kalhoty se širokými nohavicemi. Pozn. red.

[35] Holič. Pozn. red.

Eduard Bass

Lidé z maringotek

Edice Klasická česká próza

Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 25. 8. 2017

ISBN 978-80-7587-372-9 (epub)
ISBN 978-80-7587-373-6 (pdf)
ISBN 978-80-7587-374-3 (prc)
ISBN 978-80-7587-375-0 (html)