Hudba pro Anvilany

KAPITOLA PRVNÍ
Devět písmen

Pražské mrakodrapy stály za oknem Ondřejovy kanceláře jako obrovské naleštěné reprobedny vyrobené z nablýskaného skla a oceli. Bylo lepkavé, nepříjemné horko, od rána se nezdvihl ani závan vánku. Světlo protkané prachem a kovem se odráželo od betonu.

Záběry klouzaly na stěně kanceláře v osmiminutové smyčce, která divákům předváděla jen zlomek toho, co vypukne, až začne Eurosat přenášet obraz z exoplanet. Ještě čtyři dny a Ondřej bude pracovat v nejsledovanější evropské televizi. Zatím byla jeho práce pouhá úředničina, měl za úkol přemluvit k odbornému komentáři řadu odborníků, jako byli astrofyzici, chemici, historici zabývající se lety do vesmíru atd. Na seznamu měl asi sto dvacet lidí, zbývalo se spojit s posledními dvaceti.

Vrhl se do práce; sklonil se nad seznamem a pečlivě maloval červené hlavičky odborníkům, kteří odřekli, a modré těm, kdo přislíbili účast.

Do signálu se vloudila pirátská reklama, tentokráte na pobyt v domově pro seniory.

„Je vědecky dokázáno, že písně, které jste slyšel, když vám bylo čtrnáct, nikdy nezapomenete, ani když se ve stáří stanete obětí pokročilého stadia Alzheimerovy nemoci. Náš ústav Hudební stáří vám zajistí, že…“

„A ty ostatní písně?“ skočil Ondřej reklamě do řeči. „Ty zapomenu? Písně, které jsem slyšel, když mi bylo třeba třiadvacet?“

„Ty přirozeně ano,“ odpověděla reklama.

„Vážně zapomenu všechny písně kromě těch, které jsem slyšel, když mi bylo čtrnáct?“

„Ano.“

„Jak to víte?“

„Je to vědecký fakt.“

„Tahle vaše televizní pseudověda mi není k ničemu. Heleďte, nezlobte se, my jsme vědecká televize, a kromě toho, bude jedenáct, pustím si zprávy.“

„Ale,“ protestovala reklama zoufale, „vaši lékaři budou vedet, co jste poslouchal, když vám bylo čtrnáct a na základě toho dokáží diagnostikovat…“

Jenže na hodinách naskočilo 11:00. Ondřej zmáčkl tlačítko, vymazal reklamu a pustil si zprávy.

Regionálním zpravodajem pro jižní Čechy byl hubený mladík v tmavé pláštěnce. Choulil se uprostřed křičícího davu, k němuž se sbíhali členové temelínské ochranky. Než stačil cokoli pronést, jeho mikrofonu se zmocnil vousatý aktivista. Ondřej doufal, že se pustí do ostré kritiky EněrGazu, který provozoval svou vlastní televizi, a poslední rok byl hlavním konkurentem Eurosatu.

Když ČEZ před dvanácti lety dostavěl plynové elektrárny, zavřel Kreml během jediné noci kohoutky plynovodu a odmítl dodávat i palivo a klíčové náhradní díly do jaderné elektrárny Temelín. Během následujících dvou let se ukázalo, že akcie ČEZu skoupili neznámí drobní investoři placení ruskou vládou, a bývalého největšího energetického giganta Střední Evropy ovládla ruská firma EněrGaz.

Jenže reportér se opět probojoval k mikrofonu. Připomínal boxera, který půjde za svým, i když ho rozhodčí ještě několikrát odpočítá. Vedle něj se objevila mohutná postava mluvčího elektrárny s impozantním jménem Václav Nebeský Jr.

„Hlídáme tu už dva dny 24 hodin denně,“ pravil reportér. „A prostory elektrárny neopustil ani jediný z vašich zaměstnanců.“

„Na tom není nic zvláštního,“ odvětil mluvčí. „Naší strategií je za všech okolností předejít možným potyčkám.“

„Můžete nám sdělit něco o muži s kajakem, který byl údajně spatřen v prostorách elektrárny?“

„Nechápu, o čem mluvíte,“ prohlásil mluvčí.

Reportér se obrátil k divákům:

„Mluvčí elektrárny Václav Nebeský Jr. potvrzuje, že v prostorách elektrárny nebyl spatřen žádný muž s kajakem.“

V tom okamžiku se otevřely dveře kanceláře. Vešel Honza ve svém tmavě černém saku, na kterém měl kolem kapes přišpendlené papírky s tím, co má dnes všechno udělat.

„Za deset minut máš bejt u šéfa,“ oznámil Ondřejovi.

„A jéje! Co mi chce?“

„Nevím. Jak se ti tu spalo?“

Ondřej neměl kde bydlet, a tak v kanceláři zůstával bez vědomí svého nadřízeného přes noc.

„V pohodě. A co ty?“

„Včera jsem sestřihal další reportáž.“ Honza vložil emesdéčko do přístroje, na jehož obrazovce se objevil obličej šedovlasého muže:

„Ty jsi natočil reportáž o doktoru Wirkusovi?“

„Jo, a jen co se naše vysílání trochu rozjede, vypravím se za ním.“

„Poletíš na exoplanetu, kterou terifikuje? Na Gliese 581e?“

„Jo. Zabývá se zdokonalováním našeho organismu a teď zkouší léčení tkání elektrickým proudem. Zkoušel jsem to sám na sobě a funguje to!“ Honza provedl už řadu pokusů, kterými hodlal vylepšit svůj organismus, a zdařile je promítl i do sitcomu, který neúnavně psal. Jeho hrdiny byli zaměstnanci firmy, kteří jako mimoplatové výhody získali řadu nových orgánů – kupříkladu ektopické oči, tedy oči rozmístěné různě po těle, jako je tomu u některých druhů hmyzu. Za tyto odměny odváděli svým nadřízeným nevídané výkony, i když se v té troše volného času, která jim zbývala, museli bránit pokusům tajné islámské organizace, která si dala za cíl zkomplikovat evoluci.

„Co to tady zase smrdí?“

„Ta firma naproti, FragranceSferics.“

„Tenhle puch si nejspíš objednalo ministerstvo vnitra, aby na demonstracích zastrašovalo anarchisty,“ poznamenal Honza. „Ale i tak si pár akcií koupím. Budoucnost patří čichofarmatikům. Otevřeš tubu, čichneš si a angína bude pryč. Hele, co to je za záběry?“

Na horním okraji obrazovky se objevilo světlo ostré vínové barvy. Pod ním se rozkládala hnědá plochá krajina připomínající savanu na jihu Afriky.

„Tmavě červený nebe? Co je to za planetu?“

Kamera staticky zabírala krajinu, neobjevila se jediná reklama, ani svůdná reportérka.

„To je náš satelit? Co to má bejt?“

Jenže to nebyl satelit Eurosatu.

V horním rohu obrazovky naskočil nápis, který se skládal z devíti písmen:

EněrGazTV

„Jak to, že tam mají satelit?“

„To jsou ale parchanti!“

Před kamerami se objevil muž ve světlém obleku s červenobílou kravatou EněrGazu.

„Jako první se vám hlásím z planety Anvil a mám pro naše diváky neuvěřitelnou zprávu!“

„Oni tam nahoře mají zpravodaje?“

„Jejich satelit pro stelární seismografii byl nejspíš pěknej podfuk.“

Barevný obraz vystřídalo černobílé zrnění, nejspíš jen proto, aby si diváci uvědomili nesmírnou vzdálenost, která se rozkládala mezi jejich přijímači a reportérem.

„Naše vesmírná loď Jáchymov3 byla několik minut po přistání přepadena mimozemšťany.“

„To přece nemůžou myslet vážně!?“ vybuchl Honza. „Co to je?“

Kamera zabrala hlavní trup obrovské nákladní lodi pokrytý pískem. Další části lodi ležely rozházené kolem a připomínaly zuřivě rozšlapanou soupravu lékárnických vah.

„Určitě nejdřív přistál modul s techniky a ti naaranžovali tyhle makety,“ hádal Honza.

„Členové posádky lodi Jáchymov3 byli nenadálým agresivním útokem naprosto zaskočeni. Jak se zdá, Anvilané jsou neviditelní a nesmírně nepřátelští. Při přepadení vyřadili z provozu naše kamery, takže vám bohužel nemůžeme zprostředkovat ani okolnosti přepadení, ani podobu našich nepřátel.“

„Jak by mohli zprostředkovat podobu nepřátel, když žádný neexistujou!?“ zařval Ondřej.

„To je nějakej vesmírnej bulvár, ne? Copak tomu může někdo věřit?“

„Zkus se kouknout na sledovanost!“

Honza zmáčknul tlačítko a na pravém dolním okraji obrazovky naskočily údaje, které ještě nikdy neviděli.

Čtyři miliardy diváků!

Kamera klouzala po troskách nákladní lodi a blížila se ke dvěma tělům ležícím v písku.

„Teď se podíváme na jejich sponzory,“ poznamenal Honza a v záběru se na zlomek sekundy objevila značka bot Caterpillar.

„Je pravděpodobné, že Anvilané sídlí v této prohlubni…“

Reportér se i s kamerou odvážně nahnul nad jámu na povrchu Anvilu. Vypadala jako právě vykopaná hluboká studna, na jejíchž stěnách vířily různé pestrobarevné drátky a divoce se míhaly tak prudce, že celá scéna připomínala mejdan několika generací lentilek ve výtahové šachtě.

„…odkud neviditelné a podle všeho zcela nedetekovatelné bytosti vyrážejí k zákeřným útokům.“

Obraz se přesunul ke zpocené tváři vysokého světlovlasého muže v bílém plášti. V chronologii tragické reportáže nadešla chvíle na rozhovor s lékařem:

„Zranění obou horníků byla neslučitelná se životem, i když lékařská pomoc i záchranáři vyrazili okamžitě k místu neštěstí.“

Teprve v tom okamžiku Ondřej i Honza pochopili to nejdůležitější. Všechno, na čem poslední rok pracovali, jim vyfoukl EněrGaz – Ondřejův šéf utopil v licenčním řízení tolik peněz, že jeho telefonní číslo a adresu znali všichni exekutoři sjednocené Evropy.

A naše taky, došlo jim oběma.

„Sakra, už dvě minuty jsi měl bejt u šéfa!“

O doktoru Velebném se šířily rozličné zvěsti, kupříkladu že udržoval kontakty s čečenskou mafií a několik let žil v jedné domácnosti se třemi nigerijskými léčitelkami.

„Sedneme si k oknu.“

Ondřej ještě nikdy neseděl u svého šéfa tak blízko, a tak se mohl do sytosti pokochat pohledem na smaragdové knoflíčky, brýle s pozlacenými obroučkami i proužkovanou mluvící psychokravatu – poslední výkřik postrogersovské terapie.

Se svou první soukromou televizí slavil Velebný závratný úspěch. Pojmenoval ji jednoduše FirmaTV a zavedl v ní efektivní organizační systém: pracovní porady, které v normálně fungující firmě zabíraly manažerům většinu pracovní doby, se řešily v rámci jednotlivých pořadů přímo během vysílání. Když bylo třeba schválit roční rozpočet oddělení, bylo zaměstnancům oznámeno, v jakém pořadu přijde rozpočet na řadu. Nejčastěji se provozní témata řešila během sportovních zpráv, přehledu počasí a v zábavních pořadech. Pokud moderátor sportovních zpráv zpíval na pódiu „Já nechci skoro nic, já nechci skoro nic, já chci jen pohladit tvé vlásky, á-hů…“ neznamenalo to, že je natolik nadaný, aby zvládl pěvecký výstup, ale že nesouhlasí s plánovaným rozpočtem oddělení. Získal-li svou kreací vyšší sledovanost, rozpočet byl upraven podle jeho přání. Takto televize představovala své zaměstnance publiku a neztrácela čas neefektivním schůzováním. Základní pravidlo FirmyTV znělo:

Pracovní instrukce se předávají výhradně během vysílání.

Neotřelé nápady se Velebnému vždycky zamlouvaly. Věci, které jsou dnes nemyslitelné, jednou myslitelné budou, prohlásil, a to díky mávnutí čarovného proutku, kterému se říká paradigma. Bude k tomu třeba parta zábavných a mediálně přitažlivých vědců, jinak totiž k žádné změně paradigmatu nikdy nedojde.

„Poslužte si, prosím.“ Velebný vytáhl čokoládové bonbony ve tvaru kamer plněné tenkou vrstvou marcipánu, která měla představovat televizní signál přenášený jeho společností.

„Děkuji.“

„O další licence na televizní vysílání již nebudeme žádat.“

„Chápu,“ prohlásil Ondřej zkroušeně.

„Chtěl jsem vám za vaši práci poděkovat. Co nevidět se po mně začnou shánět věřitelé. Nebude mi vadit, jestli budete i nadále v kanceláři přespávat. A pokud byste v ní chtěl dočasně se svou kapelou zkoušet, nikdo se to nedozví.“

Tahle slova vyrazila Ondřejovi dech.

Velebný ví, že mám kapelu, i že tu přespávám, a nabízí mi kancelář i všechno vybavení! Než se vyrojí exekutoři, mohli bysme si tu s klukama natočit videoklip! Ale co když nás tu chytnou?

Nezabaví nás taky?

„Děkuji,“ vykoktal zaskočeně.

„Nastoupíte u EněrGazu?“

„Vždyť je to banda zrádců!“

„No, kdybyste si to rozmyslel, nebudu proti. Myslím, že jste odváděl dobrou práci. A přijměte, prosím, jedno malé doporučení: kupte si akcie FragranceSferics,“ prohlásil muž, který vždy věděl, jak prorazit. A i když dlužil miliardy, stejně Ondřejovi podával pomocnou ruku.

Ale kdoví, pomyslel si Ondřej, bankrotovat je možná pro Velebného stejně běžné, jako pro mě přejít ulici a koupit si ke svačině koláč.

Dva muži v tmavých oblecích postávali u Honzova stolu a mračili se. Honza vypadal, že něco špatného snědl, a usilovně přemýšlí, jak by se obsahu svého žaludku nepozorovaně zbavil.

Exekutoři tu nemůžou být tak rychle, utěšoval se Ondřej. Budou to inzerenti, kterým už došlo, co se děje, a doufají, že z nastalé situace vyrazí nějakou slevu.

Trpělivě ťukal tužkou o stůl a čekal, až odejdou.

„Co to bylo za chlapy?“ zeptal se Honzy.

„Náboráři z terifikační kanceláře.“

„No vidíš! Letět do vesmíru, to má aspoň smysl. Rozhodně je to lepší než čekat v prázdný kanceláři na signál, co nikdy nedorazí.“

„Jo,“ odpověděl Honza zachmuřeně.

„Tvoje reportáže byly nejlepší, co jsem kdy viděl,“ prohlásil Ondřej, aby ho trochu povzbudil. „A to, že tahle televize končí, přece není konec světa, ne?“

„Ti náboráři byli z terifikační kanceláře, do který jsem vkládal všechny naděje.“

„Tím líp!“

„Jenže dneska ráno přešla pod EněrGaz.“

„To je toho! Zkusíš nějakou jinou!“

„Ondřeji, dneska ráno přešly pod EněrGaz úplně všechny! S mejma reportážema je konec.“

„No tak leť s EněrGazem,“ poplácal ho Ondřej po rameni. „Určitě napíšeš sitcom, ve kterém i ti nejlínější zaměstnanci dostanou spoustu nových superorgánů, a začnou pořádně makat. A to, že tu terifikační kancelář převzal EněrGaz, přece není tvoje chyba, ne? Pane bože, přece EněrGaz nevlastní celej vesmír?“

„Dva roky,“ zašeptal Honza.

„Jaký dva roky?“

„Jestli chci letět, musím si tady na Zemi u EněrGazu odpracovat dva roky. A víš, co budu dělat?“

„Ne.“

„Generovat falešný pozadí pro přistávání na cizích planetách – pro případ, že by se signál přerušil.“

„Je 12:00 hodin, EněrGazTV vám přináší další zprávy…“

KAPITOLA DRUHÁ
Sny tajných služeb

Ve čtverci okna bledly velké studené hvězdy a slabé světlo za okny lodi připomínalo chladnoucí gumu.

Na obrazovce naskočil obraz.

„Na hřbetech českých kaprů byla poprvé v historii k vidění znamení, jež ufologové znali dosud jen z Rakouska a Polska. Několik rybářů si všimlo obrazců zcela identických s kruhy v obilí, které se před dvěma lety objevily na polích poblíž Blaníku.“

Světlovlasá reportérka spojila tyto podivuhodné události s dalším mimořádným jevem.

„Na slavných hnětýnkách, které se pečou na svatby v nejodlehlejších vesnicích jižních Čech, se začaly objevovat tváře budějovického rodáka kardinála Klementa Václavského – stejně, jako se to dělo na rakouských řízcích při kandidatuře kardinála Ratzingera, pozdějšího papeže Benedikta XVI.

Jeden takový vepřový řízek byl v roce 2005 dokonce nabídnut v aukci na e-bay a vydražen za 10 201 eur.“

Blanka se znovu otočila k oknu. Planula před ní Gliese 581e, jedna z nejmenších exoplanet v souhvězdí Vah, těleso z hornin a kovů, obalené atmosférou podobnou pozemské. Blanka shlédla na své ruce a čekala, až jí na kůži dopadne světlo planety. Konečně, pomyslela si a fascinovaně natáhla ruku ke světlu.

Jenže místo záplavy světla sklo na okně ztmavlo.

Zklamaně se rozhlédla po ostatních cestujících. Její pohled zachytil jen černovlasý muž ve světlém obleku a zvedl se ze sedadla.

„Druhý modul těžební lodi Ural 4 společnosti EněrGaz se na Anvilu stačil uchýlit do bezpečí, plameny ho nevyřadily z provozu.“

„Povrch naší lodi kryje speciální syntetická nehořlavá fólie, takže není nejmenší důvod k obavám.“ Usedl vedle ní a mírně se uklonil. „Jsem Erik Najman, váš relaxační poradce. Všiml jsem si, že ze všech cestujících máte největší problémy se uvolnit a užít si naši výjimečnou cestu. Sice tu nemám přístroje monitorující stres a celkové rozrušení, ale poznám to i bez nich. Například vaše vlasy.“ Pokývl k Blančiným světlým vlasům, které se jí kolem hlavy vznášely jako rozevláté pavučiny.

„Když jsem nervózní, nabíjejí se elektřinou. Někdy stačí vědět, že mě čeká něco nepříjemného.“

„Proč letíte na Gliese?“

„Chtěla bych natočit reportáž o terifikační laboratoři doktora Wirkuse. Zajímám se o elektroakupunkturu.“

„Pro jakou televizi pracujete? Pro EněrGazTv?“

„Jsem na volné noze.“ Blanka pracovala u UniPlanet, dokud se její šéf v rámci omezování nákladů nerozhodl instalovat ve firmě DPM neboli De-Personal Machine, který zamaskoval jako automat na kávu. Jakmile Blanka stiskla černé tlačítko s nápisem ESPRESSO, biosenzor naskenoval zornice jejích očí, z palce odebral vzorek DNA a porovnal ho s DNA předků, DNA kolegů i spolužáků seřazených podle toho, do jakých firem a na jaké funkce to dotáhli.

Za pouhých šestadvacet vteřin DPM vyplivl profil osoby, se kterou Blanka neměla nic společného: hysterickou ukřivděnou neurotičku, která není schopná týmové práce. Dokonce jí na přiložené fotografii přidělal i řadu vrásek, šedivé vlasy a mezeru mezi zuby.

„Zmínil jsem se o něčem, o čem jsem neměl?“

Tenhle relaxační džentlmen bude ve skutečnosti přesně ten typ, který neznámé ženě pomáhá do kabátu jen proto, aby jí mohl sáhnout na prsa. A jeho práce je jen způsob, jak miliony kilometrů od Země balit osamělé ženy.

„Chtěla jsem vidět světlo Gliese, ale sklo úplně ztmavlo.“

„Naše okna jsou pokryta vrstvou elektrochromatického skla, které tmavne, pokud je světlo příliš prudké. Musíme se řídit bezpečnostními předpisy.“

„Jestli se musíte řídit bezpečnostními předpisy, tak by mě vážně zajímalo, čím mi chcete zpříjemnit cestu.“

„Ale to samozřejmě chci,“ řekl muž, stiskl knoflík a okno se pokrylo prospekty terifikací EněrGazu. „Víte, že z barvy povrchu planety poznáme, zda na ní existuje život? A že dokážeme na miliony kilometrů přečíst data a rozhodnout, na co planetu nejefektivněji využít? To jsou přece ohromně zajímavé informace, nezdá se vám?“

Prosklené stěny letištní budovy připomínaly obrovský skleník, z jehož otevřené střechy vyrážely zdivočelé holé antény. Za nimi se rozkládalo několik nízkých betonových domků a jednopodlažní krabice podobná pozemskému supermarketu.

Kolem opuštěných budov se táhly řady rozpadajících se chatrčí a obytných buněk. O kus dál stála osaměle železná kostka nákladního výtahu vyřazeného z těžařské lodi s nápisem Herna a dvěma kabely trčícími do ulice. Poslední budovou před pustinou planety Gliese byl jednopatrový dům.

Nesvítilo v něm jediné světlo a těžký zámek visel pod stříbrným nápisem:

Terifikační kancelář

Provozovatel EněrGaz Gliese 581e

Doktor Wirkus pracuje pro EněrGaz?

Odkdy?

Bezmocně usedla na schody před budovou.

Existuje vůbec ve vesmíru místo, kam se EněrGaz ještě nedostal? Nebo mu už patří všechno?

Odkudsi za hernou se ozval nezřetelný zvuk. Za výtahem ležely u kovového plotu železné traverzy a za nimi se až k horám na obzoru táhly skutečné stopy pozemské civilizace, důkazy, že na tomhle místě přebývali lidé – krabice na pizzu, igelitové obaly a hromady ušpiněných tmavě červených uniforem, zanesených prachem.

Jedna z uniforem se pohnula – objevila se v ní tvář asi šedesátiletého starce. Oči měl protkané drobnými červenými žilkami, jako by do nich vítr bez ustání nanášel písek. Pod uniformou měl vybledlou oranžovou košili podobnou zmačkanému hadru na podlahu.

„Podle prospektů,“ řekla podrážděně, „má být terifikační centrum otevřené.“

„Ale není,“ vydal ze sebe namáhavě, jako by celé dny nepromluvil.

„Kde jsou ostatní?“

„Vrátili se zpátky na Zemi.“

„To nemyslíte vážně! Co tady budu dělat?“ zakřičela hystericky a téměř cítila, jak se jí na tváři objevují vrásky, které jí přičaroval De-Personal Machine.

Střepy okna se rozsypaly po podlaze. Rány tu musí být slyšet kilometry daleko, napadlo Blanku. Seskočila z parapetu a sáhla po vypínači. Bledá zářivka zablikala a Blanka polekaně ustoupila ke zdi.

Přímo před ní stál mlčenlivý zástup mužů v šedivých uniformách. Když se nikdo ani nepohnul, došlo jí, že se dívá na laboratorní pláště zavěšené na pojízdných stojanech.

Vykročila mezi střepy na prosklené podlaze. V přízemí opuštěného terifikačního centra pod sebou viděla průsvitné skleněné tunely, vedoucí do jednotlivých laboratoří. Tady ještě nedávno postávali laboranti a zdvihali zkumavky proti světlu.

Teď tu zaprášené mikroskopy trčely jako kříže nad hroby. Ve vstupu do další laboratoře jí zabránily pytle práškového lyzolu, haldy injekčních stříkaček, role náplastí, galoší, rukavic, sterilizačních tanků, odměrek a dávkovačů. Na podlaze se válely roztrhané plakáty terifikační kanceláře – bylo jich tolik, že si do nich mohla lehnout a pohodlně se přikrýt.

O zeď se opíraly šedivé skafandry s průsvitnými přílbami. Natáhla ruku a sáhla po rukávu jednoho z nich.

„To je dé-osmička,“ řekl mužský hlas a rukáv Blance vyklouzl z ruky.

Oči byly pořád červené, ale stařec měl na sobě světlou košili, plátěné kalhoty a kolem krku se mu kýval stříbrný řetízek s miniaturním měsícem.

„Prosím?“ zeptala se vystrašeně. Náhle měla pocit, že je to ona, kdo ze sebe celé roky nevydal ani hlásku.

„Je to speciální oblek chránící před zářením, plyny, infekcí, otravou, spálením, opatřený psychovirtuální výbavou, která pomáhá zmírňovat záchvaty klaustrofobie, hydrofobie, agorafobie a hypofobie.“

„Hypofobie?“

„Psychóza, jejíž hlavním příznakem jsou radikální a nečekaná rozhodnutí, která se naprosto liší od původního záměru. Ale vy jste nejspíš nějaký záměr měla, že? Pravděpodobně jste přiletěla, abyste uklidila tenhle svinčík a pustila se do výzkumu. Má to jedinou nevýhodu, není tu nikdo, kdo by výzkum prováděl.“

„Co tu děláte?“

„Věděl jsem, že se dostanete dovnitř. Vypadáte jako mladá žena, která ví, co chce. Možná si své sebevědomí pěstujete v živném roztoku, který nosíte s sebou. Dlouhé plátěné kalhoty se spoustou kapes, šedivá košile, pořádné boty, samé praktické věci, tedy kromě těch náušnic… docela by mě zajímalo, jak dlouho si člověk vybírá náušnice, než se vydá na cizí planetu. Takže: Proč jste tady?“

„Natáčím seriál o terifikačních laboratořích.“

„A co víte o terifikacích?“

„Četla jsem o nich všechno.“

Muž se zasmál. „Víte, jak ve skutečnosti terifikace probíhá? Když se planeta zařadí do příslušné terifikační kategorie, přiletí odborníci z tajných služeb a zkoumají, jestli se místním organismům nedají odebrat toxiny a halucinogeny.“

„Myslíte drogy?“

„Myslím jedy, kterými lze zabíjet, aniž by po nich zůstaly jakékoli stopy. Nebo látky, které vyvolávají částečnou amnézii – ty se při výsleších vždycky hodí, ne?“

„Něco takového tu našli?“

„Ne, tady ne. Ale objevili strom, jehož semena tvarem připomínala nažky javoru. Dokázala zůstat ve vzduchu několik set let, na jednom jediném místě!“

„Můžu ten strom vidět?“

„Všechny jeho exempláře odvezli. To je skutečná terifikace – to, co děláme my, je jen paběrkování.“

Muž vstal a otevřel dveře vedoucí do tmy za laboratoří.

„Pojďte se mnou.“

Vysoko nad jejich hlavami plál mlčenlivý vesmír, tichá čerň posetá zářivými kapkami hvězd. Cesta mezi kopečky pískových dun končila po tři sta metrech příkrým srázem, pod nímž se táhlo údolí připomínající okrouhlou misku.

Muž se zastavil před tmavou stěnou. Chvilku trvalo, než rozeznala kovové dveře zasazené v kameni.

Prošli dlouhým tunelem vyhloubeným ve skále a vyšli v nevelkém údolí. Na jeho jižním svahu kvetly květiny, které Blance připomínaly ptáky. Přilétaly ke světlům a míhaly se jí nad hlavou jako hejna kolibříků.

„To je krása!“

„Pro lékařské účely jsme z nich extrahovali chemikálii nazývanou luciferáza, která obarvuje bakterie, aby svítily, když se objeví ve větším počtu. Nejvíce luciferázy obsahují právě tyhle květy. Každé jaro se vznesou do vzduchu a letí planetou. Stáli jsme tu a dívali se, jak nám přelétají nad hlavou. Tyhle jsou poslední, které na Gliese zbyly. Někoho napadlo, že z květů udělá živé pozadí, na kterém bude zářit obraz EněrGazu,“ řekl a zhluboka polkl.

„Obraz EněrGazu? Jak to myslíte?“

„Člověk se vydrží hodiny dívat na plynoucí vodu nebo do plamenů ohně, že ano? Tyhle květy byly stejné, nemohla jste od nich odtrhnout oči. Takže mluvím o pozadí pro televizní záznam: o biologické relaxační obrazovce.“

„Vy jste doktor Wirkus,“ zašeptala. „Jak to, že pracujete pro EněrGaz?“

„Nařízení ministerstva zahraničí. EněrGaz mě porazil na celé čáře,“ prohlásil s naprostým klidem. „Jste novinářka, že ano?“

„Ano.“

„Jestli o mně cokoli napíšete, půjdete rovnou do vězení.“

„Já vím. Proto si živný roztok nosím vždycky s sebou,“ odpověděla a vytáhla z batohu kameru.

KAPITOLA TŘETÍ
Vážky a motýli

Obchůdky a butiky pasáže v Dlouhé ulici byly ve tři čtvrtě na osm zavřené. Výloha sexshopu byla jako vždy zatažená, do tmy blikala jen světla vietnamského GuongFoodu a divadelní kavárny Merkur, kde Ondřeje znali jako kytaristu kapely, jejíž jméno její členové odmítali prozradit.

Kluci už seděli u stolu a televizní obraz klouzal po stěně kavárny.

„Výhodou terifikace je, že rostliny lze geneticky upravovat – díky pokroku v biotechnologii a nanotechnologii mohou rostlinné buňky produkovat molekulární senzory, přenašeče a přijímače, které zvnitřku monitorují rostliny a podávají zprávu o jejich zdravotním stavu, dokonce je ovládají a v pravou chvíli přinutí vyrážet výhonky a kvést.

Jinými slovy používáme rostliny, které jsou schopné nám zpětně dodávat data, která potřebujeme.“

„Můžeš to vypnout?“ zeptal se Ondřej nazrzlého číšníka. Aby mohl svou otázku přesně adresovat, musel vzhlédnout. Kavárna Merkur se během posledního měsíce změnila na bungee-jumpingový bar, kde se číšník obvykle odrážel od stěn, pokud nepředstíral, že má něco s kotníkem.

Dnes byl v pořádku a visel asi dva metry nad barem.

„Proč?“

„Protože si chci popovídat s kamarádama a nic neslyším.“

„Kamarádi, jo? Myslel jsem, že přijdou vědci, se kterými točíš reportáže o vesmíru,“ zavtipkoval číšník jízlivě. „Vypínat nic nebudu, zajímá mě terifikace. Jen si to poslechni! Kytky, který nám zpětně dodávají data! Páni, to je, jako bysme do vesmíru posílali Jamese Bonda v květináči.“

„Nemůžeš pustit nějakou muziku?“ podpořil Ondřeje Plankton.

„A jakou? Jako třeba vás, ne? Hele, jestli chcete muziku, počkejte si na znělku zpráv.“

Ondřej usedl ke klukům a číšník mu zasvištěl nad hlavou: „Tu bundu si pověs na věšák!“

Věšák rovněž visel na laně, takže Ondřejovi chvilku trvalo, než ho chytil, a pak se konečně usadil. Za prosklenou stěnou kavárny se rozpršelo.

Nejen že dnes dostal vyhazov a EněrGaz ho převezl na celé čáře, ještě se ve dveřích objevil jeho bývalý spolužák Bohdan. Chodívali spolu na gympl a oba studovali matfyz, jenže Ondřej ve třeťáku odešel.

Bohdana neviděl už dobrých pět let. Do kavárny vstoupil s krásnou černovláskou v hnědé manšestrové bundě a tmavě modrých džínách, která vypadala tak dokonale, že z ní Ondřej ani kluci nemohli spustit oči.

„To je Nina.“

Nina se hezky usmála, načež se Ondřej ujal představování. „Tohle je Višus. Jeho strýc je doktor Wirkus.“

„Kdo to je?“ zeptala se Nina.

„Jeden geniální lékař, který terifikuje jednu planetu za druhou,“ poučil ji Bohdan. „Jak se mu vede?“

„Nevím, pořád někde něco studuje. Je to hrozný tajnůstkář,“ odpověděl Višus. Dnes na sobě neměl svůj oblíbený lékařský plášť, a tak Ondřej při jeho představování raději vynechal skutečnost, že Višus medicínu nedostudoval a že se po Praze prohání v bílém plášti a hraje si na skutečného doktora, který příležitostně na sídlišti vyšetřuje nezdravě vypadající občany.

„A tohle je Plankton, vynálezce neoslizu.“

„Co to je neosliz?“ zeptala se znovu empaticky Nina.

Plankton se asi před měsícem rozhodl, že svou hudbu použije k natočení filmu, ve kterém se budou Národní galerií prohánět mimozemšťané: místo střelných zbraní budou na zdi Národní galerie vyplivovat barevný blikající sliz, který Plankton vyrobil z několika tajných přísad. Jednu dívku tím natolik zaujal, že se ho rozhodla navštívit a seznámit se s neoslizem.

Následovala asi desetiminutová přednáška o složitém životě vynálezce neoslizu.

„A to hrajete vlastní hudbu? Živou hudbu?“ žasl Bohdan a snažil se vyhnout další zmínce o slizu.

„Jo.“

„Víš, co si o hudbě myslel Darwin? Že vzniká výhradně při páření zvířat.“

„Naše hudba při žádném páření nevzniká,“ odsekl Ondřej.

„Jak se vaše kapela jmenuje?“ zeptal se Bohdan.

„Ještě není tak slavná, aby její jméno něco znamenalo.“

Vrozená hrdost jim bránila, aby jméno kapely odtajnili. Zatím odehráli jediný koncert, při kterém se však několik diváků rozhodlo dokázat, že umějí hrát i zpívat líp, takže vznikla nechutná tahanice o nástroje a mikrofony.

„Není to nějaký revival?“

„S revivalama nechceme v životě nic mít, ani kdyby šlo o ten náš,“ protestoval Višus. „Hrát v revivalu je začátkem krize identity.“

„Vydali jste už nějaký emesdéčko?“

„Ne.“

„Natočili jste nějakej klip?“

Nastala chvilka tíživého ticha, v níž přisvištěl číšník s malým pivem pro Bohdana a džusem pro Ninu.

Mít klip, který by produkoval EněrGaz, by znamenalo pořádný rozjezd. Jenže spolčovat se s EněrGazem Ondřej nehodlal.

„Zrovna jsem vyprávěl Nině, že u Šejenů patří mezi ptáky i motýli a vážky. Naopak všechny druhy sov považují Šejeni za noční duchy, ne za ptáky. Jedinou výjimkou je kalous pustovka, který létá i ve dne,“ vytasil se znenadání Bohdan se zajímavými fakty, jak to ostatně míval ve zvyku.

Ondřejovi neušlo, že Nina k Bohdanovi vzhlíží s nelíčeným obdivem. Dovedl si jejich lásku představit i za takových dvacet let. Nina sedí s Bohdanem u stolu a oba poslouchají, jak vře voda v kávovaru. Nina má na sobě bílý froté župan, pod kterým prosvítá její narůžovělá kůže. V setmělé kuchyni se protínají umělé fialové a zlaté blesky instalované divizí EněrGaz Domácí Spotřebiče.

„Těm Šejenům to ale pálilo!“ přikyvoval Višus výkladu o vážkách.

„Řeknu vám, jak pojímali elektřinu.“ Bohdan mrknul na Ondru. „Podle Šejenů je elektřina energie, která proudí pouze jedním směrem, od posvátných entit ma’heo’o k těm méně posvátným. Stejně jako v řadě mytologií může být nebezpečná a mohou s ní zacházet pouze lidé, kteří vědí, jak tuto energii usměrnit.“

A jsme doma. Bohdan začal o vážkách, aby se oklikou dostal k Šejenům a zdůraznil, že je moderní šaman, a EněrGaz existuje výhradně jako prostředník energie mezi nebesy a lidmi.

„Božská energie se nazývá éxáhestotse. Pro Šejeny plyne od Tvůrce podle přesných pravidel, která musejí lidé pochopit a dodržovat.“

Elektřina nemůže být prostě jen elektřina – je to substance, která plyne od Tvůrce (EněrGaz) podle přesných pravidel (vypsaných na složenkách) k lidem, kteří musejí pochopit metafyziku její existence.

To, že pracujeme pro vypráskanou státní firmu, nemůže zůstat jen tím, čím je.

Musí z toho být mystika.

Ondřejovi se dnes už podruhé udělalo zle.

„Víš, že jsme na některých planetách dokonce objevili zmrzlé hurikány?“ Bohdan se otočil na Ondřeje a na okamžik se zatvářil, jako by Ondřeje držel pod krkem ocelovým svěrákem a hřímal: A tvoje sny o vesmíru skončily jak? Podívej se na sebe, kam jsi to dotáhl! Co tady vlastně děláš?

Ondřejova hypotetická odpověď mohla znít takto: jako každý večer budu přihlížet, jak se kluci opíjí, místo toho, aby šli cvičit – a moje sny o vesmíru poslala do kopru tvoje podělaná firma.

„Slyšel jsi o muži s kajakem?“

„To je nějaká vaše reklamní kampaň, že jo?“ zeptal se Plankton.

„Ne, je to vážně záhada, a řeknu ti, nějak jí nemůžeme přijít na kloub.“

Muž s kajakem existuje!? Divil se Ondřej, který si dosud myslel, že je to jen propaganda protiatomové lobby.

„Dodělávám doktorandskou práci, provádím závěrečný měření. Od loňskýho listopadu dochází v celém prostoru Temelína k nekontrolovatelným jevům, při kterých se elektrický přístroje samy zapínají a vypínají, pár lidí zasáhl silnej elektrickej výboj a v řídicí místnosti vypadávaly světla. Dva zaměstnanci spatřili postavu s podlouhlou konstrukcí, nejspíš vyrobenou z kovu, která připomíná kajak.“

Bohdan sáhl do saka a vytáhl výstřižek z novin.

„A teď poslouchej, něco ti přečtu:

V roce 1930 pracoval Richard Eastman z Rhodes Electrical Society v Londýně na drátech vysokého napětí v temné místnosti a spatřil zářící modrou kouli vystupující z otáčejícího se dynama.

V centru koule se objevila ženská ruka. Při dalších pokusech se Eastmanovi podařilo vyvolat i lidskou hlavu a následně celou postavu.

Fotografie elektrického těla se objevily v řadě evropských i amerických časopisů a vzbudily ve své době nesmírný rozruch.“

Nikdo nic neřekl, a tak Bohdan pokračoval:

„Pořád nevím, co by se s tím dalo udělat,“ poznamenal a podíval se zkoumavě na Ondřeje, který se konečně probral.

Chápe to dobře? Bohdan mu nabízí práci? Jemu?

„Jak udělat? Co udělat?“

„Ve skutečnosti si neumí muže s kajakem nikdo vysvětlit, a tak z něj v naší divizi dostali všichni hroznej strach. Já mám na starosti to nějak ututlat anebo vyřešit. Ututlat se to nepovedlo, takže přišel čas to nějak zakamuflovat.

Nutně s tím potřebuju na Temelíně pomoct. Je to tak na měsíc, sepíšeme dohodu o provedení práce, víkendy budeš mít volný, abys mohl hrát s kapelou. Jde jen o pár měření a budeš mít k dispozici laboratoř s nejmodernějším vybavením!“ zakončil svůj proslov Bohdan a posunul k Ondřejovi několik listů papíru.

Ondřej se rozvážně napil rumu.

Zaprodá se éxáhestotse?

Proč? Není to jen zoufalá snaha začít znovu? Ale na to, aby studoval, už nemá čas, trpělivost a pravděpodobně ani buňky.

To bude měsíc poslouchat Bohdanovy teorie o šejenských silách?

Pro Bohdana byla elektřina vždycky Bůh. Oprášil učení nejstarších řeckých filozofů, kteří správně pochopili, že podstatou jsoucna je jediná látka. Kdyby si hylozoisté založili před dvěma tisíciletími firmy, mohly dneska Thalés Milétský, a. s. a Anaximandros, s. r. o. distribuovat veškerou energii a vydělávat miliardy, a místo Moskvy by nám kohoutky zavíraly Athény – i když slávisti by si určitě mysleli, že za to může Sparta.

Bohdan nečekal a vrazil mu do ruky i červenobílou propisku s nápisem EněrGaz.

Kluci mlčeli. Číšník visel na laně a luštil si křížovku. Tužku měl přivázanou na krku, aby mu nepadala na podlahu. Ondřeje napadlo, že by tužka měla také poskakovat na laně visícím od stropu, mohly by se dokonce pořádat soutěže v bungee-jumpingu a synchronním luštění křížovek a nesly by krásný český název Bungee Jumping Crossword Puzzle World Cup 2030.

Potom mu pohled sklouzl na čísla napsaná ve smlouvě.

Měsíční brigáda by mu vynesla neuvěřitelných třicet tisíc eurokreditů.

Nina se podívala na své hodinky ve tvaru labutě. Jednou z mimoplatových výhod jejího vyvoleného byla permanentka do divadla, a premiéra, kterou by rády zhlédly celé davy diváků, začínala za pět minut.

Obchůdky a butiky pasáže v Dlouhé ulici byly zavřené a pasáž opuštěná. Na chodník venku pořád pršelo.

Ondřej neměl práci a neměl ani kde bydlet. Nechtěl pracovat pro EněrGaz, ale seděl v kavárně a věděl, že tu pitomou smlouvu stejně podepíše, jako ji dneska podepsal Honza. Nebude generovat falešné pozadí pro televizní záznam, ale psát falešné zprávy o někom, kdo nejspíš vůbec neexistuje.

Tužka se mu v prstech pohnula téměř sama od sebe, a jeho jméno se ocitlo na všech kopiích i originálu smlouvy.

KAPITOLA ČTVRTÁ
Život na oceánu

Na život ve věznici si Blanka za pár týdnů zvykla. V noci se jí zdávalo, že je na svobodě, ale v nejhezčím okamžiku snu ji probudil elektrický výboj. Každé ráno se ve své cele posadila na posteli, vytáhla hřeben, přiložila ho k hlavě a stejně jako každý den ve svém životě bojovala s elektřinou, protože vlasy se jí na hlavě postavily jako tisíce naráz vztyčených antén. Když prošla dveřmi jídelny, trestankyně, která jimi procházela po ní a sáhla na zárubně, omdlela. Blanku přeřadili na samotku, a pokud měla vycházku, dostala povolení u sebe nosit antistatický sprej.

Po návratu na Zemi se jí podařilo propašovat reportáž o doktoru Wirkusovi do vysílání pirátské televize Coeli2, ale dvě hodiny nato ji zatkla policie. Noviny ani pirátské televize nevěnovaly jejímu případu jedinou řádku.

Rozhodnutí soudu očekávala každým dnem.

Jednoho rána zarachotily dveře její cely a vstoupila Aktovka, její bývalá spolužačka, stejně vyhublá jako v prvním ročníku na gymnáziu a pořád připomínající tajemnou bytost stlučenou z hladkých inteligentních prkýnek. Nikdo by nehádal, kolik lidí tahle útlá dívka s nakrátko ostříhanými černými vlasy a kostěnými brýlemi vytáhla z vězení, kam je poslal EněrGaz.

„Hezké boty,“ prohodila Blanka na uvítanou.

Aktovka se rozpačitě usmála. Zřejmě měla v úmyslu oplatit podobnou poklonou, jenže při pohledu na Blančiny vlasy otevřela ústa a rozesmála se.

„Ty ses vůbec nezměnila!“

„Vrátili ti něco?“

Aktovka položila na stůl hromádku emesdéček.

„Pár starých nahrávek, nic víc. Ale dobrá zpráva je, že odvolání zabralo a bude to jen podmínka.“

„Oni mě pustí?“

„Jo. Nechtějí situaci na Gliese rozmazávat, ale v žádné televizi si už neškrtneš.“

„Já do žádné televize stejně nikdy nepůjdu.“

„A co budeš dělat? S podmínkou tě u náboru na terifikace nevezmou.“

„Stejně bych neměla šanci, když všechny agentury přešly pod EněrGaz.“

„Hm.“ Aktovka si sedla na palandu vedle ní. Vězení znala jako své boty a díky tomu se chovala přirozeně a mohla svým klientům opravdu přinášet útěchu.

Usmála se na Blanku.

„Zvládáš to?“

„Jasně, že to zvládám. Ráda bych ti oplatila, cos pro mě udělala.“

„Blanko, já po tobě přece nemůžu nic chtít.“

„Právě že zrovna ty můžeš.“

„Nechci tě do ničeho navážet.“

„Jen mě do něčeho navez a to hodně rychle, jinak všechna energie, co ji v sobě držím, vyšumí úplně nazmar.“

„Dobře,“ ustoupila Aktovka po krátkém váhání. „Nemohla by ses mi dneska postarat o jednu norskou novinářku?“

„Co provedla?“

„Nic, jen způsobila menší výtržnost na demonstraci, prostě se jí líbil jeden demonstrující. Za hodinu ji pustí a Marek si ji večer vyzvedne v Budějicích na nádraží. Mohla bys ji pohlídat?“

Norka byla vysoká, blonďatá a modrooká. Na sobě měla modré džíny a bílé tričko s velkým oranžovým nápisem: „YES TO ATOM! BUT NO MORE LIES!“ Vypadala tak sebevědomě a zářivě, že si vedle ní Blanka připadala jako zaprášená prasklá žárovka.

Norka se představila jako Laila. Anglicky mluvila s přízvukem, který připomínal Frankensteina zavařeného v plechovce od Pepsi-coly. Podle toho, co naznačovala, po ní šly ruské tajné služby, protože zveřejnila úplný seznam lokací ruských jaderných ponorek, potopených poblíž norského pobřeží. Nebylo jich totiž osm, jak uváděla ruská vláda, ale čtyřicet pět.

Hned v pizzerii na nádraží se odebrala na toaletu, učesala se, nalíčila, zapnula si diktafon a pustila se s Blankou do debaty o energetice. Stejně jako většina demonstrujících nebyla Laila proti jaderné energii, ale proti lžím, kterými atomová lobby balamutila veřejnost.

Sotva vyšly na ulici, nesmírně ji zarazilo, že většina osob, které vystupovaly na budějovickém nádraží s hesly, vlajkami, ampliony, foťáky a kamerami, jsou dívky.

„Kde máte chlapy, co za vás budou protestovat?“ divila se.

Blanka pokrčila rameny.

Město bylo přecpané auty, občany a policisty. Nový papež, bývalý budějovický biskup, se chystal na slavnostní vysvěcení temelínské elektrárny.

Nadstandardní vztahy papeže a EněrGazu už nebylo možné dále utajit. EněrGaz nejdříve vyšachoval italskou elektrárenskou společnosti ENI a ve výběrovém řízení porazil konsorcium SolarPowerGroup AG, které dodávalo elektřinu do Vatikánu. Říkalo se, že se biskup Václavský stal novým papežem Janem Pavlem III. díky lobování EněrGazu, a papež oznámil, že hodlá investovat do projektu Duhové Srdce Panny Marie, kterým hodlal oživit uvadající turistický ruch na katolických poutních místech Evropy, jako byla Fátima, Medžugorije a Lourdy, a na nátlak rakousko-švýcarského sdružení katolických hoteliérů dokonce i v Kostnici.

Lannova třída byla zavalená lidmi a transparenty se míhaly z jedné strany na druhou. Na jedněch stálo:

Papeži, styď se! Vypni Duhu a rehabilituj Husa!

Na dalších:

Pryč s EněrGazem! Vraťte nám ČEZ!

Akciové opce našim manažerům! Za výdobytky kapitalismu bojujeme marně už čtyřicet let!

A další hlásaly:

Ukažte nám muže s kajakem!

Markova dodávka narvaná demonstranty parkovala na chodníku u autobusového nádraží. Jen co Blanka strčila dovnitř hlavu, ozval se hluboký hlas: „Ahoj, Blanko! Co tady děláš?“

Dirk byl její učitel angličtiny. Pocházel ze San Diega a na hodinách pronášel nekonečné projevy, kterým většina jeho studentů přestávala po pěti minutách rozumět.

„Dirku, ty umíš česky?“

„Přece jsem ti vyprávěl, že mí prarodiče bydleli v Liberci!“

„Jenže jsi to říkal anglicky!“

Marek nastartoval, dodávka vyrazila k Temelínu a Dirk se pustil do rodinné historie.

„Táta pracoval pro naftařskou firmu a ve vyschlém korytě potoka u San Diega našel kovbojskou botu. Jenže to nebyla obyčejná bota! Trčela v ní zkamenělá lidská noha, maso i s kostí, všechno z vápence – tedy zkamenělý byl obsah boty, ne bota. Táta měl takovou teorii: Někdo vypadl z letadla a v pádu šlápl na dráty vysokého napětí.

Táta donesl botu i s nohou na místní univerzitu a tam se ukázalo, že jde o důležitý nález, který potvrzuje, že různé materiály fosilizují různou rychlostí a že si lidé masové zkamenění trilobitů vykládají špatně. V Americe je bota dost slavná, ještě loni byla na 27. místě žebříčku nejvýznamnějších bot.“

Blanka jen přikývla, zato Laila se na botu neustále vyptávala. Nejspíš by stačilo jedno slovo a servala by ze sebe tričko i s Atomem. Když dodávka zastavila u prvního zátarasu, bylo jasné, že bude Dirka následovat, i kdyby se rozhodl z reaktoru vytáhnout palivovou tyč.

Před třemi lety přetvořil jeden postindustriální umělec čtyři obří chladicí věže Temelína na čtyři obrovské růžovou barvou natřené žáby, sedící nad krajinou jako její slizovité vládkyně – z tlam jim stoupala šedivá pára, která se na nebi měnila v další vrstvu mlhy.

Vystoupili z dodávky vedle příjezdové cesty. Muži v černých uniformách s červenými nápisy EněrGaz obklopovali demonstranty. Reflektory je zalévaly proudy světel ze všech stran a kabely televizních štábů se jim pletly pod nohy.

Marek začal výkladem o tom, kudy obejít zátarasy a jak se dostat na druhou stranu elektrárny, a skončil rozdáváním pout, kterými se měli připoutat k plotu.

„Taková fajn pouta se můžou na leccos hodit,“ poznamenala Laila a usmála se na Dirka.

Na příjezdové cestě se objevil traktor s rakouským zemědělcem zcela zakrytým transparentem v němčině i češtině:

Koupím řízek s papežem!

Některým členům temelínské ochranky praskly nervy a na místech, která nezabíraly televizní kamery, se obušky pustili do demonstrantů. Světla reflektorů se přesunula do holých polí vedle cesty a Marek okamžitě vydal pokyn, aby oběhli zátaras.

Zastavili se až u plotu na druhé straně elektrárny. Laila se přitiskla k Dirkovi a začala vyprávět o vysokých norských šněrovacích botách. V mlze se objevil bledý měsíc. Bezradně postávali u plotu. Laila přešla k dalšímu tématu – Knutu Hamsunovi a jeho problémům s obuví při psaní románu „Hlad“. Prohlížela si přitom Dirka, jako by ho chtěla celého slupnout.

Blance celé tohle divadlo připadalo nesmírně trapné. Myslela na dny, které strávila ve vězení, a srdce se jí svíralo vztekem.

Takhle se demonstruje proti firmě, která plundruje vesmír?

Sáhla do kapsy a vytáhla pouta. Chvilku si je prohlížela, pak sebrala odvahu a levou rukou se připoutala k železnému plotu.

V dlani pravé ruky stiskla klíč. Sice ji napadlo, že všechno, co dělá, je strašlivý nesmysl, ale to už věděla, že je pozdě.

„A teď koukejte!“ vykřikla a hodila ho za třímetrový plot elektrárny.

Laila ztuhla hrůzou.

„Cos to udělala?!“

„Tady chci demonstrovat já! Jen já, moje elektřina a tahle prašivá elektrárna!“

„Blanko, prosím tě!“ obrátil se k ní Dirk.

„Dej mi pokoj!“

Sesula se do trávy. Pouta na levé ruce tloukla do kovového plotu a vydávala žalostný cinkavý zvuk.

„Ježíši Kriste, co s ní budem dělat?“

„Nechte mě bejt!“

Z šedivých mraků se spustil déšť. Tři postavy rozpačitě postávaly nad Blankou. Ani ony si demonstraci takhle nepředstavovaly. Jenže pro Blanku už nadešla hodina zúčtování, nezvládnutá elektřina jejího těla versus desetitisícový megawattový kolos. Cítila, jak se všechno v jejím těle připravuje na ohromující elektrický výboj.

„Přinesem ti pláštěnku a sendvič!“

„Držte se ode mě co nejdál!“

Na nebi se objevil první blesk. Ze skříně s jističem asi sto metrů od nich začaly sršet jiskry.

„Tak my jdem. Budu pozdravovat Aktovku,“ prohodil Marek.

„Uvidíme se na hodině?“ zeptal se Dirk.

Blanka neodpověděla.

Rozběhli se zpátky podél zátarasů a zmizeli jí v mlze.

Křik z příjezdové cesty utichal. I přes chlad a drobný déšť upadla do polospánku, v němž se blesky klikatily po nebi a ze světel reflektorů vystřelovaly plamínky podobné těm, jaké poskakují na hořícím lihu.

Když bylo Blance šest, šli rodiče do kina a ji poprvé nechali samotnou doma. Nebudeš se bát, viď? Ne, nebudu, řekla. Ležela v posteli s očima upřenýma na zářivé rafičky budíku a ve chvíli, kdy předpokládala, že film končí, vyšla ven, aby rodiče v noční košili uvítala na schodech.

Sotva si sedla na schod, spatřila na obloze mraky. A nebyly to obyčejné mraky, ale hrozivé temné bubliny nacucané hněvem, které se k ní hnaly, jako by je vyfukovala sama nebesa.

Bouřka začala ještě dřív, než stačila vstát a otočit se ke dveřím.

A vítr je přirazil tak, že nešly otevřít.

Další hodinu stála ve větru a dešti na schodech, protože výpadek elektřiny protáhl promítání. Bolelo ji všechno, stejně jako teď, a cítila hořkou pachuť porážky.

Konečně se ze tmy vyloupl táta a kráčel přímo k ní…

V ruce držel krabici s mnoha zásuvkami, od které vedl lesklý černý kabel. Na hlavě měl brýle s miniaturním posuvným hledím a na krku se mu kývala řada měřicích přístrojů, ze kterých se občas zablesklo.

Blanka se konečně probrala z polospánku.

„Pomóc! Muž v kajaku!“ vykřikla.

Muž sebou trhl a přístroj téměř pustil z ruky.

„Já nejsem muž v kajaku!“ Udělal další dva kroky směrem k ní. „Můžu si na vás sáhnout?“

„Ne! Proč byste na mě sahal?“

„Vaše ruka světélkuje a vychází z ní slabý elektrický impulz. Jste Eastmanův elektrický přízrak!“

„Nejsem.“

„Co tu děláte?“

„Demonstruju.“

„A kdy toho necháte?“

„Až někdo támhle v trávě najde klíč.“ Pravou rukou ukázala do tmy za plotem.

Muž odemkl bránu v plotu asi dvacet metrů od nich, pak se sklonil a s baterkou v ruce začal prohledávat promočenou zem.

Po chvilce se narovnal, prošel branou, sklonil se a odemkl jí pouta.

V okamžiku, kdy pouta povolila, ruce se jí roztřásly, jako by v nich celé hodiny držela železný ingot.

„Potřebujete se zahřát. Pojďte za mnou.“

„Chcete mě vzít dovnitř? Co když mě tu někdo chytí?“

„Řeknu, že mi pomáháte s výpočty.“

Vydala se za ním železnou brankou v plotě elektrárny a vzhůru po kovovém schodišti. Kdysi viděla dokument o životě na luxusním zaoceánském parníku, který popisoval všední život pokojských, kuchařů a uklízeček. Pro ně se den na lodi skládal z přecházení z jedné paluby na druhou a popolézání po žebřících, jako byly tyhle.

Všude na chodbách se míhaly postavy v šedivých pláštích.

„Co je to za lidi?“

„EněrGaz šetří, všude pracují zaměstnanci z běloruské pobočky.“

Otevřel dveře kanceláře. Pravou stranu zakrývala knihovna, nalevo se nacházel stůl s počítačem a police plná měřicích přístrojů. Na nástěnkách visely náčrty, grafy a diagramy. Červená světla chladicích věží Temelína blikala vysoko nad nimi a nebe připomínalo rozlehlou přistávací plochu.

„Nezavoláte lidi z EněrGazu, že ne?“

„Ne.“

„Slibujete?“

„Slibuju.“

Muž konečně svlékl kapuci opatřenou měřicími přístroji. Bylo mu asi osmadvacet a byl jen o pár centimetrů vyšší než Blanka. Černé vlasy měl připlácnuté na hlavě a strništěm mu prosvítaly rezavé vousy. Pod pláštěm měl tmavě červenou uniformu s nápisem EněrGaz.

„Já jsem Ondřej Krátoška.“ Sehnul se, aby zapnul konvici, jenže v okamžiku, kdy se konvice dotknul, světla na elektrárně zhasla.

„To jsem byla já,“ prohlásila Blanka.

„Jak to myslíte?“

Světlo znovu zablikalo a ozářilo kancelář a teprve v tom okamžiku došlo Ondřejovi, odkud dívku zná.

„Vy jste dělala reportáž s doktorem Wirkusem! Viděl jsem jí na Coeli2! Jak to že vás nezatkli?“

„Zatkli, zabavili mi všechny nahrávky a pak na mě EněrGaz podal trestní oznámení! Ale co,“ mávla odevzdaně rukou. „Mluvila jsem s doktorem Wirkusem, a to mi za to stálo. Víte, čím mě doktor Wirkus vždycky fascinoval? Svou vírou, že se jako lidské bytosti musíme naprosto změnit. Slyšel jste o jeho modelu mobilního močového měchýře? Jednoho dne…“ Blanka zdvihla ruku, jako by ukazovala kamsi do budoucnosti, a ucukla bolestí.

„Bolí vás to?“

„Děsí mě, že jsme tak nedokonalí, copak to nechápete?!“ Ondřej byl zvyklý na Honzu a jeho teorie o vylepšení lidského organismu, takže očekával monolog o fyziologických změnách, kterému by dnes naslouchal o něco pozorněji.

Jenže Blanka si mnula zápěstí, choulila se ve vypůjčeném Ondřejově svetru, usrkávala mátový čaj a prohlížela si grafy.

„Neměl jste někdy chuť tuhle elektrárnu zničit? Všude na světě se elektrárny staví tak, aby je nikdo neviděl, a my si Temelín postavíme na jediném pahorku v téhle rovině!“

„S klukama jsme plánovali, že k Temelínu přimontujem kolečka a odvezem ho někam, kde nebude tolik vidět.“

„Co tu vůbec děláte?“

„Píšu zprávu o muži s kajakem.“

„Víte, že jsem dělala reportáž, ve které se o muži s kajakem zmiňuje jeden člověk dávno předtím, než se objevil na Temelíně?“

„A nemohl bych si ji poslechnout?“

Blanka sáhla do tašky, vytáhla emesdéčko a podala ho Ondřejovi. Když ho přebíral, dotkl se jí prsty a dostal pořádnou ránu. Zároveň oblohu venku prořízl blesk a ozvalo se dunivé zahřmění. Zdvihl oči a zjistil, že si ho Blanka pobaveně prohlíží.

„To jsem nebyla já,“ řekla a zčervenala.

Vložil emesdéčko do přístroje a oba trochu rozpačitě sledovali, jak nahrávací panel načítá údaje.

„Ten člověk pracuje pro EněrGaz jako elektrikář.“

„Dělali jsme na rozvodech vysokýho napětí u Třeboně. Chlapi byli v lese, já si v maringotce otevřel konzervu. V okně se najednou objevila ohnivá koule, začala se mi lísat k nohám jako kotě a jiskřila a jiskřila. Nabral jsem na vidličku kousek masa, abych ji nalákal, ale zdvihla se a skočila mi na hlavu. Lekl jsem se, pustil plechovku a ta potvora toho využila a hopsla do plechovky. Než jsem ji stačil vidličkou vyšťourat, zavařila za sebou víko a vyskočila i s plechovkou na stůl.

V tom okamžiku mi to došlo!

Ta koule se takhle chová schválně.

Chápete? Chtěla, abych viděl, že je uvnitř. Měl jsem ji někam doručit!

Takže jsem popad plechovku a vyběhl ven, abych ji ukázal klukům, jenže na cestě před maringotkou stál ten chlápek!

Vypadal jako někdo, kdo se v kajaku vydal po Lužnici, jenže se mu řeka někam ztratila. A v ten moment koule vylítla z plechovky, vyšplhala na nejvyšší stožár v okolí, skočila na okraj mraků, tam chvíli prskala a pak seskočila do kajaku. A chlápek byl pryč.

A asi za dvě hodiny vypukla šílená bouřka a rozházela úplně všechno, co jsme celej tejden dávali do pořádku.“

„Máte pro to nějaké vysvětlení?“ zeptal se Ondřej.

„Slyšel jste už někdy o fafrmanech?“

„O kom?“

„Fafrmani, ohniví mužíčci z lidových pověstí, kteří se zjevují v podobě hořícího kola, sudu, kotouče nebo sloupu. Na jihu Čech se ohnivým duchům náramně líbí.“

„Myslíte, že je to regionální jev?“ Nic podobného ho zatím nenapadlo. „Vy jste fafrmany viděla?“

„Ne, ale četla jsem o nich. Nad krajinou náhle vystoupí zvláštní světlo jako z halogenové zářivky a zbydou po něm vykácené pruhy lesa. A to vůbec nemusí být žádná bouřka! Zářící koule bývají k vidění blízko rybníků za chladných nocí, když je vlhko. Pohybují se, jak se jim zachce, a zajímají se o všechno živé. Pátrají po lidech, útočí na hlavu, ruce a nohy, na místa, kde vyzařuje tělesné elektromagnetické pole.“ Ondřej ji užasle sledoval. Dívka se mu velmi líbila, a když vykládala, mávala přitom rukama tak, že na konečcích jejích prstů viděl zářivě modré tečky. A způsob, jakým se seznámili, mu připadal nesmírně romantický. Nikdy nevěděl, jak oslovit dívku, která se mu líbí, a na Temelíně to šlo najednou úplně samo.

„To je skvělé! Všechno to dám do své zprávy!“

Najednou se na chodbě ozvaly kroky a dveře se otevřely. Do místnosti vrazil Bohdan s pětičlennou eskadrou bezpečnostní služby.

„Tak ty tu máš společnost!“

Blanka se otočila k Ondřejovi a najednou jí došla celá tahle komedie. Potřeboval z ní jen vytáhnout informace kvůli nějakému zatracenému měření! „Vy jste je na mě zavolal!“

„Ne, to není pravda! Oni se mnou nemají nic společného!“ Jenže Bohdan ani na okamžik nezaváhal a přátelsky ho poplácal po ramenou.

„Dobře, žes nám dal vědět. Tohle se musí vyšetřit.“

„Co blázníš? Tahle slečna je tady jenom náhodou!“

„Hlídejte ho.“

Potom Bohdan kývl na dva muže, kteří uchopili Blanku a okamžitě ucukli, protože je zasáhl prudký elektrický výboj a v místnosti několikrát za sebou vypadla světla.

Než mohl Ondřej cokoli podniknout, muži na druhý pokus vyvlekli Blanku z kanceláře.

„Říkám ti, že mi pomáhala s měřením!“

„Víš, že je v podmínce a že ji ráno pustili z vězení? Natočila o nás už spousty lží.“

Taková krásná holka, pomyslel si Ondřej, a teď jí už nikdy nevymluvím, že nejsem zrádce.

V chodbě se znovu ozvaly dunivé kroky a dveře se rozlétly dokořán.

„On zdě,“ křičel vysoký Bělorus navlečený v červené uniformě EněrGazu. „Kaják! Rejáktor!“

Co od něj ten jeliman chce? Má se snad kvůli tomu, že EněrGaz potřebuje ušetřit za pracovní sílu, učit bělorusky? Nebo si sehnat tlumočníka? Nebo snad bude hledat slovník?

„On zdě! Kaják! Rejáktor!“

„Cože?!“

Pak už pádil za ním, protože za výpadky světel nemohla jen Blanka.

V místnosti s reaktorem se zjevil muž s kajakem.

KAPITOLA PÁTÁ
Nejslavnější Češka

Rozlomit exekutorské pečetě se Ondřejovi nakonec podařilo. Ve své bývalé kanceláři nebyl už celý měsíc. Měření na Temelíně skončilo, Bohdan odevzdal svou práci a ještě Ondřejovi přidal deset tisíc jako zvláštní odměnu.

Společnost FragranceSferics i nadále zjevně prosperovala. Ondřej došel k oknu a měl pocit, že vdechuje konvalinky. Před očima se mu udělaly bílé kruhy.

Ustoupil od okna, protože ho napadlo, že by si ho někdo z protější budovy mohl všimnout. Dotáhl jsem to daleko, pomyslel si – redaktor, který se musí schovávat ve zrušeném studiu.

Plankton s Višusem se přesunuli do křesel a zírali na televizi.

„Slíbili jsme si, že budem zkoušet,“ nadhodil opatrně. Přece nestrávil měsíc na Temelíně, aby seděl a díval se na vysílání EněrGazTV?

„Kluci, máme zkušebnu a kamery, můžeme něco natočit!“

Moderátorka v lesklém zeleném sexy oděvu uvítala diváky přímo na planetě Gallo, vyvrátila hypotézy o muži s kajakem (na základě regionálních elektrických anomálií, které ve své zprávě detailně uvedl Ondřej a jejíž výsledky veřejnosti prezentoval Bohdan, přirozeně aniž by zmínil jeho jméno) a poskytla přehled o nových cenových sazbách, které EněrGaz přichystal pro zákazníky na příští rok. Poté přepojila na Tokijskou burzu, aby v krátkém sestřihu zprostředkovala galapřenos fúze EněrGazTV s největší japonskou vesmírnou televizní společností KamiTv a nabídla divákům přímý přenos z přistání japonsko-ruské posádky na planetě Gallo.

„Proč Japonci, proboha?“

„Protože nikdy neměli zásoby fosilních paliv, takže si museli najít strategického spojence.“

„Co je to za ženskou?“

„Vicenza Komuri Vachoušková, nejslavnější Češka minulého roku. Je to naprosto dokonalá žena, levou rukou zvládne opravit i vysokofrekvenční pásmovou vysílačku.“

„Co to má na krku?“

„Ta brož? To je měřič sledovanosti, kontroluje okolí a přenáší informace.“

„Vždycky jsem chtěl mít na sobě něco, co alespoň z jedné strany bliká,“ prohlásil Višus, fascinovaný všemi udělátky, která z lidí dělala kyborgy.

„Naši diváci již jistě slyšeli o nejnovějších vynálezech uvedených do praxe právě zde, na planetě Gallo.

Obrovské kamenné útvary, které jsme na planetě nalezli, se upravují zde na Galiu. K rozpouštění kamene se používá řada organických kyselin, a hmota se nadále transportuje v tekuté formě na místo, kde ji naši zaměstnanci odlévají do předem připravených forem. Posledním výdobytkem našich technologií jsou však pružné plastické hmoty.

Jak vidíte, veškerý materiál se dá umístit do beden z pružných plastů, shodit na povrch planety, kde se sám odráží a poskakuje po povrchu po předem naprogramované trase až k budoucí základně.“

Bylo to tak dokonalé spojení komerce, dějin, fakt, krásy a erotiky, že před tím nebylo úniku. Pokud existovalo publikum, které bylo třeba stvořit, tak ho EněrGaz tvořil právě teď. Nabízel vesmírné studio na dosud neprozkoumané planetě, nádhernou ženu s hlubokým výstřihem, výkřiky posledních technologií, všechno krásné, jasné a přehledné. Na pravé části obrazovky běžel záznam Armstrongova přistání na Měsíci, a tak se dalo říci, že se dobytí kosmu odehrávalo znovu, tentokrát bez chyb.

Ondřejovi se zastesklo po slabomyslné reklamě na prací prášek, který má úžasnou aviváž a dokonale bělí. Navíc měl neuvěřitelný pocit, že se nedívá na televizní přenos, ale na jakési světélkující drobné živé body a s hrůzou si uvědomil, že od nich nemůže odtrhnout oči.

Skoro jako by obrazovka přímo před ním rozkvétala.

A co bylo nejhorší, musel uznat, že Eurosat by se na takovouhle podívanou nikdy nevzmohl.

„Teď už aspoň víme, co poletí. Muzikanti, který budou přistávat na cizích planetách a hrát hudbu pro terifikaci. Kapela, co složila tuhle muziku, je v Japonsku druhá na žebříčku!“

„Já to balím. Soustředím se na sliz.“

Ondřej by rád Planktona zarazil, jenže neměl, co by mu místo slizu nabídl. Než stačil promyslet, jak Planktona přesvědčí, objevil se v chodbičce Bohdan. Na sobě měl manšestrové černé sako a nakráčel do kanceláře tak svižně, že se všichni překvapeně otočili.

„Viděli ho v lodi na Anvil,“ prohlásil místo pozdravu.

„Koho?“

„Muže s kajakem!“

Ondřej se napil piva. A pak mu došlo, co přijde.

„Hele, Bohdane…“

„Mluvil jsem s naším generálním ředitelem. Moc se mu líbilo zdůvodnění tvý práce o muži s kajakem, říkal, že tolik nesmyslů o jižních Čechách a elektřině zamaskuje ve vědecký omáčce jen opravdovej génius. Ale stejně ho zajímá, co ten muž na Temelíně dělal. Samozřejmě tvoji cestu na Anvil nějak zakamufluju, v rámci planetární divize EněrGazu na to dostanu mraky peněz.“

„Chcete, abych letěl na Anvil?“

„Jo, rozhodovat se umíš, improvizovat taky, a s médiama to v pohodě zvládneš.“ Což znamenalo, že EněrGaz hodlá využít Ondřejovy největší výhody – skutečnosti, že ho vůbec nikdo nezná.

„Anvil? Ale to je ta planeta, kde zabíjej horníky!“ vyděsil se Višus.

„Ne, nezabíjej, neboj se,“ uklidňoval ho Bohdan. „Jen se kolem toho vyvrbily různý legendy.“

Ondřej znejistěl, protože takovou situaci ještě nezažil. Bohdan uznává, že se EněrGaz dopustil podvodu?

„Jak tam poletím?“

„Po muži s kajakem zůstalo pár stop, o kterých jsem ti ještě neřekl. O rotaci zpomalenýho světla jsi nejspíš slyšel.“

„Jasně, ale přece neexistuje technologie, kterou by se to dalo zvládnout.“

„Jaký zpomalený světlo?“ zajímal se Plankton.

„Světlo způsobuje zakřivení prostoru. Když pomocí světla vytvoříš kruh, vzniknou zvláštní efekty, z prostoru uvnitř kruhu se stane vír a uprostřed toho víru běží čas pořád dokola. A čím pomaleji se světlo pohybuje, tím víc zakřivuje časoprostor.“

„Jenže abys světlo zpomalil, potřebuješ spoustu energie,“ prohlásil Ondřej.

„My jsme světlo zpomalovali pomocí ultrastudený lázně atomů. Ale muž s kajakem používal něco úplně jinýho.“

„Muž s kajakem tu už byl, že jo? Sledujete ho dýl, než jsi mi přiznal?“

„Jo.“

„Máte technologii, kterou můžete zpomalovat světlo?“ Bohdan přikývl.

Tak takhle se satelity EněrGazu dostaly do vesmíru dřív než naše, došlo Ondřejovi.

„Co je to za technologii?“

„To ti nemůžu říct. Ale věř mi, že funguje.“

„Proč je Anvil tak důležitej?“ zeptal se Plankton.

„Protože v jeho blízkosti se nachází měsíc Xiob, na kterém máme těžařskou základnu s dvěma tisícovkama dělníků.

Anvil má pro nás enormní význam. Nechtěli jsme, aby tam přistávaly cizí moduly, tak jsme si vymysleli Anvilany. Prostě potřebujem v klidu těžit titan, nic víc, takže díky Anvilanům OSN celou oblast oficiálně uzavře a my tam budeme mít klid.“

„Titan, jo? Neplundrujete náhodou celou planetu?“ zajímalo Planktona.

„Ne, vážně těžíme titan. Držíme to v tajnosti před Američanama i Číňanama. Prostě chceme, aby na Anvil nikdo nestrkal nos. Zůstalo tam opuštěný nápravný zařízení pro posádky těžařských lodí. Ti první dobrodruzi byli kasta sama pro sebe a ze začátku bylo těžký je zvládat. Tohle je mapa Anvilu.“ Sáhl do saka a vytáhl satelitfon, žlutomodrou elektronickou krabičku, která začala na zdi kanceláře zobrazovat povrch Anvilu.

„Hezká věcička,“ poznamenal s obdivem Višus.

„Tady se rozkládá anvilská poušť. Nebyla to vždycky poušť, víme, že její části zalévalo moře. Našli jsme vápenatý schránky, takže život tam zřejmě existoval.“

„Nebo existuje.“

„Jo. Tyhle struktury v pískovci dokazujou výskyt pravěkejch pískovejch dun.“

„Co to znamená?“

„Že je anvilská poušť dost stará. A hluboko v podzemí jsme detekovali vodu, jako na Sahaře.“

„Pod Saharou je voda?“ divil se Plankton.

„Kdysi se tam dostala z tropických průtrží mračen.“

„Vážně?“ Plankton kroutil hlavou a obdivně sledoval Bohdana, stejně jako při výkladu o motýlech a vážkách.

„Anvil výhledově sledujeme, přístroje hlásí příznivou analýzu chemických prvků. Může to být další Země, takže jsme rozhodili sítě. Všechno šlo v pohodě. Jenže dneska ráno musela na Anvilu přistát kvůli poruše naše nákladní loď letící s dělníky na Xiob. Měření odhalila stejné anomálie, jaké jsme naměřili na Temelíně, kdykoli se objevil muž s kajakem.“

Záběry líně klouzaly po stěnách kanceláře a ukazovaly několik betonových ubytoven připomínajících bunkry z druhé světové války rozeseté v africké poušti.

„Vypadá to dost děsivě.“

„Neboj, my z toho uděláme živý město. Budeš první obchodník, zakladatel města. Pamatuješ, jak jsi chtěl vždycky zakládat města?“

„Jo,“ přikývl neochotně Ondřej, který nestál o to, aby Bohdan vytahoval na světlo jejich společnou minulost.

„Jaký města?“ zeptal se okamžitě Višus.

„Jako kluk jsem měl několikrát sen, že založím město. Co budu na Anvilu dělat?“

„Pátrat po muži s kajakem, ale na to budeš potřebovat kamufláž. Můžeme tě vyslat jako zaměstnance nějaký fingovaný firmy, třeba Společnosti pro mykologický výzkum Anvilu nebo Anarchogeologický společnosti pro konzervaci jeskyň. Řekni mi, co chceš dělat, a já to zařídím.“

Ondřej pokrčil rameny a Bohdanův pohled padnul na emesdéčka na stole.

„Nechceš tam třeba prodávat hudbu?“

„To by šlo. Jestli mám zakládat město, budu prodávat hudbu.“

„Fajn, jak říkám, není to problém. Pošleme tě do téhle oblasti.“

Ondřej zíral na soustavu světlých skvrn, a nedokázal uvěřit, že sleduje místo na cizí planetě, na kterém za pár dní přistane.

„Všechno zařízení máme robotizovaný, takže z manuální dřiny nemusíš mít strach. Jediný, co je třeba, je podávat denní hlášení.“

Do téhle chvíle to Ondřejovi pořád ještě připadalo jako klukovská hra na špiony, která se mu trochu vymkla z rukou. Jenže najednou mu Bohdan podával štos formulářů, všechny opatřené hlavičkou EněrGaz.

„Hele, na rovinu: pořád mám pocit, že přede mnou něco tajíš.“

„Tak dobře. Držíme to už roky pod pokličkou a všechny vás prosím, abyste o tom s nikým nemluvili. Anvil jsme před lety vybrali jako vlajkovou loď nejnovějšího terifikačního programu. Celá planeta bude sloužit jako obrovská protialergická laboratoř. Vyšlechtili jsme typ olivovníku s minimálním množstvím pylu, jeho květy opadávaj, a ani se neotevřou. Přitom vzniká jen nepatrný množství olejnatýho pylu, kterej je příliš těžkej, než by se šířil vzduchem. Vytváříme krajinu s minimálním množstvím pylu.“

„Tohle je ale projekt, kterej navrhl můj strejda, doktor Wirkus!“ divil se Višus. „Zkoušeli ho už ve Spojenejch státech, tisíce alergiků poslali hledat zdravější pracovní podmínky do arizonskejch pouští! Pouštní rostliny opylujou ptáci, včely, motýli a hmyz, ale nikdy vítr.“

„No, je to projekt doktora Wirkuse,“ uznal Bohdan neochotně.

„Můj strejda pro vás pracuje?“

„Ano, v utajení.“

„Hm,“ zamumlal Višus, ale nejspíš si myslel svoje. „A kde je teď?“

„Říkám, že pracuje v utajení.“

„A co z toho, že tam poletí, bude Ondřej vůbec mít?“ zeptal se pragmaticky Plankton.

„Pokud operace ANVIL vyjde, nechám vaši kapelu zahrát při oficiálním přímým přenosu z terifikace další planety.“

Rozhostilo se takové ticho, až se Ondřejovi zdálo, že právě v takovém tichu na cizích planetách zamrzají hurikány.

„Vážně?“ zašeptal Višus.

„Jo, EněrGaz má vlastní vydavatelství, který spadá přímo pode mě, takže se stačí zmínit a hrajete ve vesmíru. Tady jsou podmínky.“

Bohdan natáhl ruku se smlouvou, jenže Ondřej se ani nehnul. Papír se přirozeně ocitl v Planktonových rukou.

„Za tohle bysme měli nájem studia úplně zadarmo. Na rok!“

„Planktone, to není zas tak úplně zadarmo. Nejdřív musím podepsat smlouvu na dvouměsíční práci na Anvilu, že jo?“

„Sakra, můžeš bejt první, kdo tajemství chlápka s kajakem rozlouskne. Copak tě nelákaly záhady?“

„A cesty do vesmíru!“ přisadil si Višus. „A navíc jsi vždycky chtěl zakládat města a tady můžeš založit celou civilizaci a ještě za to dostaneš zaplaceno!“

„Jsou na Anvilu zemětřesení?“ pokusil se Ondřej zachytit alespoň nějakého stébla.

„Ne.“

„Nebudu přistávat v bouřce, že ne?“ Ondřej si vzpomněl na tým pěti německých vědců, kteří si chtěli na vlastní kůži vyzkoušet, jak to vypadá přímo uprostřed bouře. Z letadla vskočili do bouřkového mraku, v němž se okamžitě proměnili v pět obrovských ledových krup.

„Jasně, že ne!“

„Budu pojištěnej?“

„Všechno je ve smlouvě, tak si ji přečti a podepiš, proboha. A řeknu vám jedno,“ vytasil se Bohdan s dalším trumfem. „Výzkumný oddělení EněrGazu má zájem o sliz.“

Planktonovi zablýskaly oči a Ondřej ucítil, jak se atmosféra změnila. Zažil to s klukama už dřív, ale nikdy s takovou intenzitou. Ještě před chvílí seděli zaraženě před televizí a nevěřícně zírali na všechno, co EněrGaz dokázal. Jenže teď se Plankton s Višusem dostali do stavu euforie, kdy se na sebe šklebili jako čtrnáctileté holky.

Zároveň mu došlo ještě něco: setkání v kavárně Merkur nebyla náhoda. Projekt budoucí planety, na které nebudou lidé trpět alergiemi, jako by náhodou vytvořený Višusovým strýcem, možnost hrát při zahájení terifikace cizí planety a teď ještě nabídka na sliz podávaná Planktonovi… Stačilo pět minut v kavárně, aby pochopil, jak to s nimi sehraje. Proto vzal Ninu, potřeboval je náležitě omráčit.

A určitě to není všechno.

Na Anvilu mě čeká nějaký strašlivý podraz, pomyslel si.

„Co uděláme?“ obrátil se na kluky.

„Klidně leť, jestli se ti chce,“ řekli oba najednou.

„Za dva měsíce jsi zpátky a ještě budeš pracovat na projektu mýho strejdy! Tohle plácání tady vážně nikam nevede,“ prohlásil Višus.

„Jasně, za dva měsíce dám sliz do kupy a budu se moct soustředit na hraní! Skládat hudbu k terifikaci, to je přece paráda, ne?“

Ondřej vyhlédl ven. Slunce stálo nad Bulovkou a mraky si pluly po nebi klidně jako bílé, právě nafouklé balónky.

„Podepiš to, letíš už dneska večer!“

„Dneska večer?“

„Jo, naše těžařská loď Agricola odlétá už za čtyři hodiny! Hodím tě do laboratoře.“

„Poletím s horníkama?“

„Sehnal jsem ti ubikaci, abys mohl studovat. Tady máš všechno, co budeš potřebovat.“ Bohdan mu do náruče vrazil tašku plnou lejster.

„Je tu ještě jedna věc,“ ozval se Ondřej.

„Jo a jaká?“

„Co ta slečna, co jste ji zatkli na Temelíně?“

„Tý už nijak nepomůžeš, a ani nechci vědět, co ti o nás nakecala.“

„Dáš mi její číslo a já to podepíšu.“

Bohdan pokrčil rameny, vytáhl telefon a prohlásil: „No dobře.“

Jenže už ve chvíli, kdy si Ondřej strkal číslo do kapsy, věděl, že Blance nezavolá – pro ni byl prostě zrádce.

A vlastně měla pravdu, pomyslel si. Protože se zase upisuju EněrGazu, i když jsem Velebnému před dvěma měsíci hrdě tvrdil, že to nikdy neudělám.

A kdoví kolikrát se téhle zapráskané firmě ještě v životě upíšu.

Vyhlédl z okna.

Nebe vypadalo jasné a vlídné, téměř nachystané na dalekou cestu. Bílé obláčky se vznášely na obloze a připomínaly dálkově ovládané moduly.

Budoucnost se náhle podobala jeho klukovským snům natolik, že nezbylo než sáhnout po peru, které mu podával jeho nejlepší kamarád z dětství, a podepsat.

KAPITOLA ŠESTÁ
Cíl cesty

„Nacházíte se na těžařské lodi Agricola1 pro 816 osob, která je majetkem firmy ENĚRGAZ. Cílem cesty je Xiob, měsíc extrasolární planety Anvil 862e, na kterém se těží titan. Výroba kovového titanu byla už v první polovině dvacátého století soustředěna výhradně do Sovětského svazu.

Nyní je největším producentem titanu na světě firma EněrGaz.“

Reklamy se valily ze všech částí lodi, a tak byl Ondřej vystaven nedobrovolné přehlídce všeho, do čeho se EněrGaz kdy pustil.

Zhlédl modely obrovských přehrad, které česká divize EněrGazu postavila v Austrálii. V oceánech cizích planet hodlala uvést do provozu výškoměrný radar používaný proti vlnám tsunami a na jedné exoplanetě zahájit terraforming oceánu. Měla k dispozici programy a přístroje na průzkum mořského dna, které zároveň dokázaly zhodnotit finanční náročnost i intenzitu případné těžby minerálů, odhalit přítomnost vzácných živočichů, určit složení minerálů a spustit projekt ROŽMBERK, zaměřený na planety, na nichž se voda nacházela hluboko pod povrchem.

Všechny nové technologie Ondřeje fascinovaly a zároveň srážely k zemi. Neustále mu připomínaly, jak za léta, kdy odešel ze školy, duševně zakrněl, a teď mu najednou bylo všeho líto a cítil ve svém životě neuvěřitelné prázdno.

Nakonec si našel místo, kde na něj reklamy nemohly; vyřazenou palubu D, umývárnu s rezavými, u podlahy seříznutými vodovodními trubkami a roztlučenými obklady.

Dělníci si ho nevšímali, protože za útok na růžové ručičky, jak nazývali všechny nedělnické profese, hrozily vysoké pokuty

Když se Agricola vynořila ze světelného víru, spatřil Ondřej Xiob. Poslední hodiny letu pročítal zprávu o jediném incidentu lidstva s Anvilany.

Nesla honosný název ODBORNÁ EXPERTIZA CHARAKTERU ANVILSKÉ CIVILIZACE, ale ve skutečnosti to byl jen záznam výpovědí horníků a inženýrů, jejichž loď musela kvůli poruše přistát v anvilském kráteru asi kilometr od místa, kde měl být vysazen i Ondřej.

Incident se týkal skupiny osmdesáti horníků, techniků a geologů, kteří prováděli zkušební vrty. Prvními nepřehlédnutelnými signály bylo neobvyklé chování elektrických přístrojů – nákladní výtahy se nekontrolovatelně rozjížděly a pneumatické vrtačky se samy spouštěly a vypínaly.

Podle očitých svědků se objevil shluk organismů, které nebylo možno věrohodně identifikovat. Jeden geolog usuzoval, že šlo o formy přízraků vytvářené elektřinou v magnetických polích velkých elektráren, a Ondřeje napadlo, že tuto teorii může použít, až bude vysvětlovat přítomnost muže s kajakem na Anvilu.

Jiný inženýr prohlásil, že se Anvilané chovali jako mořská houba. Kdysi sledoval, jak se houba rozloží na jednotlivé buňky a proseje přes síto; po chvilce se znovu spojí do nové, životaschopné houby. Jednotlivé součásti organismu si zřejmě uvědomují svou strukturu a reagují způsobem, který ji zachovává. Inženýr soudil, že mozky Anvilanů nejspíš obsahují geneticky uložené informační programy, které kontrolují nekonečné varianty pohybů a činností.

K nehodě došlo ve chvíli, kdy se oba horníci nacházeli za pískovou dunou. Jejich kolegové vyprávěli o jeřábu, který po jejich smrti v noci sám od sebe zdvihl rameno směrem k Zemi, a o rypadle, které koly vyrylo do povrchu Anvilu dvě rýhy podobné hrobům.

Zpráva přirozeně nastolovala otázku, nakolik je možno nahlížet na tyto výpovědi jako na věrohodná fakta.

Ondřej si znovu prohlédl fotografii muže s kajakem z Temelína. Vedle rozmazané nezřetelné postavy stála z obou stran uzavřená kovová trubice, uprostřed jejíhož našedlého trupu vyčuhovalo okrouhlé okénko.

Fotografii odložil právě v okamžiku, kdy na druhé straně vyřazené koupelny cvakla klika.

„Už to začíná!“ Zařval asi dvoumetrový chlap, který se vecpal dovnitř. „V tý podělaný smlouvě bylo sprchování dvakrát denně!“ Rozmáchl se a nakopl příčku, oddělující sprchy, a ta se okamžitě proměnila v hromadu suti.

Pak spatřil Ondřeje.

„Co ty seš zač?! Světlounká košilka, úřednický ručičky a vlásky, co ještě neobarvil titan? Ty budeš asi nějakej posranej účetní, co? Jeden z těch zmetků, co koumaj, jak mě okrást na daních, pojištění, prémiích a příplatcích za přesčasy.“

Ondřej zavrtěl hlavou.

„Ne? Tak co jsi zač?“

„Prodavač.“

„A co prodáváš? Tělový šampóny? Nebo umělý zuby?“

„Hudbu.“

„Jo, slyšel jsem vo těch parchantech z EněrGazu, že rozjeli nějakou akci. Doufám, že s sebou máš Massacre Talents!“

Massacre Talents! byla česká kapela, která získala mezi horníky všech národností nesmírnou oblibu.

Vznikla jako opak všech módních revivalů a myšlenka jejího frontmana byla jednoduchá.

Massacre Talents! vstoupili do dějin popmusic jako první skupina, která se rozhodla nejen krást hudební nápady známějším a talentovanějším skupinám, ale rovnou je i vraždit. Dosavadním vrcholem tvorby byl záznam nazvaný „Niebelungen Revival“, natočený několik hodin po přepadení a vyvraždění Berlínského symfonického orchestru na odpočívadle dálnice mezi Berlínem a Norimberkem.

„Jasně, že mám massakry. Ale neletím na Xiob, budu prodávat na Anvilu.“

„Blbost! Tam žijou jen vražedný zelený tyčinky, který nemůžou mít ponětí vo tom, co je hudba.“

„EněrGaz chce na místě ubikací postavit město.“

„Z těch ubohejch zavšivenejch kukaní?“

„Vy jste byl na Anvilu?“

„Jo, kamaráde, byl. Viděl jsem, jak zelený kapustňáci vylezli z děr. A víš, co je nejhorší? Ta chvíle, kdy chceš vyprávět o svým kamarádovi, pátráš po něm v paměti, a on tam najednou není. Myslíš, že mu EněrGaz zaplatil pohřeb? Kdepak, nechali ho ležet v písku, jen co dotočili reportáž.“

„Takže ti horníci byli opravdu mrtví?“ divil se Ondřej, který z toho, co vyprávěl Bohdan, nabyl dojmu, že šlo jen o nějaký trik.

„Jasně, že jo, zabili je zelený špenáti! Jsi snad slabomyslnej, nebo co?“

„To je mi líto.“

„Líto? Já myslím, kamaráde, že nevíš, do čeho jdeš. My letíme na Xiob kvůli titanu, ale ty…“ pohrdavě na něj shlédl a všiml si fotografie muže s kajakem, „…tam máš nějakou tajnou misi, co?“

Ondřej naprázdno polknul: „Kdepak, jsem jenom prodavač.“

„Houby prodavač. Víš, jak jsem to poznal?“

„Ne.“

„Že ti dávaj píbí.“

„Co?“

„Kuchař ti do jídla přimíchává Powder Blood, krev v prášku. A to znamená dvě věci. Ta první je, že zůstaneš na Anvilu nejmíň šest měsíců, protože syntetická krev vydrží dýl než pravá. A ta druhá je, že tě čeká menší šarvátka s trubičkama, protože tě vysazujou v noci. Vsadím se, že ti neřekli to nejdůležitější.“

„Co?“

„Jak to na Anvilu vypadá. Kámen, písek, prach a nuda. Ty,“ ukázal na Ondřeje obrovským ukazovákem podobným beranidlu, „podle mě, kamaráde, vyklopíš všechno, jen co na tebe někdo udělá bu-bu-bu. A říkám ti, jako že se Richard Heler jmenuju: Zelený prašivky poznaj během mrknutí voka, že jsi špion. Víš, jak za druhý světový války chytali Němci britský špiony ve Francii? Na každej tejden vyhlásili řadu nesmyslnejch opatření, jako například že je zakázáno jezdit na jízdních kolech nebo se nesmělo objednávat nic alkoholickýho k pití. Když někdo porušil zákaz, bylo jasný, že není místní, a jak to dopadlo? Gestapáci odchytávali britský špiony jak králíky.

A z toho plyne co? Že se z Anvilu nikdo živej na Zem nevrátí.“

„Čety T-X se připraví na vylodění na měsíci Xiob. Opakuji, čety T-X…“

Heler zaklel, zvedl se a poplácal Ondřejovi po rameni tak, že mu ho skoro utrhl od hrudi. „Muzika je, kamaráde, tvůj jedinej přítel, to si pamatuj. Myslet si, že zrovna tebe nechaj zelený karbanátky na pokoji, je velká chyba.“

Ondřej osaměl. Vrcholky hor Xiobu byly posázeny těžebními věžemi, nad nimiž se jako obrovské podélné bubliny vznášely barevné vzducholodě s nápisem EněrGaz. Na rozdíl od vrtulníků spotřebovávaly malé množství paliva a mohly v malých výškách na vybraném místě setrvat i po dobu několika let.

Taková vzducholoď dokáže na jednom místě vydržet tisíckrát déle, než tu vydržím já, pomyslel si Ondřej a pak žárovka nad jeho hlavou zablikala.

Nadešel čas připravit se na přistání na Anvilu.

KAPITOLA SEDMÁ
Mozartův valčík

Přesně tři hodiny po přistání se tvrdá plastová kapsule modulu otevřela. Ondřej se vykutálel ve speciální ochranné pěně, následovaný spacákem a zavazadly monitorovanými nafukovacím balónem, který kroužil nad povrchem planety a díky senzorům rozeznal v temné anvilské noci místo určené k založení obchodu. Z modulu se uvolnil trojrozměrný plachtomorf, který se nad ním nafoukl a zakryl Ondřeje ze všech stran jako hranatý pozemský stan bez kolíků, aby ho chránil před chladem anvilské noci.

Teď bylo na Ondřejových hodinkách půl čtvrté ráno. Netrpělivě sledoval povrch plachtomorfu a čekal, až se objeví světlo, poněvadž anvilská noc trvala pouhých šest hodin.

Na Zemi bývalo po ránu všechno lepkavé, chladné a vlhké, na nebi stávalo pronikavé slunce. Ale tady byl na cizí planetě a usilovně přemýšlel, co uvidí, až vyhlédne ven. Stan měl po pravé straně obrazovku, která místo výhledu na povrch Anvilu nabízela jen drobné zrnění.

Jak tu asi bude šumět vítr? A bude tu vůbec nějaký?

Zadal údaje a přední stěna se odsunula. První, co uslyšel, nebyl anvilský vítr, ale pleskání červenobílé vlajky EněrGazu, která vylétla z modulu a dopadla na Anvil ještě předtím, než na ni stačil položit svou nohu, téměř jako by ji na tento manévr někdo naprogramoval.

Všude, kam Ondřej dohlédl, se rozkládala pustá, nehostinná obloha tmavě vínové barvy, kterou znal z televizního záznamu. Asi dvě stě metrů před sebou spatřil opuštěné hornické ubikace s plochými střechami, podobné papírovým krabicím od kakaa. Za nimi se na vzdáleném obzoru rýsovala linka pahorkatiny. Stoupala z ní našedlá mlha a připomínala rodící se mrak. Na obloze se nenacházela jediná stopa po měsíci či slunci. Bylo naprosté ticho, jen klimatizační systém plachtomorfu vydával nezřetelné šumění.

Obchod ležel v obrovských bednách, přikrytých pěnou. Bylo načase zprovoznit robota, což byl oválný kovový disk o průměru jeden metr. Ocelové trubky zasouval do povrchu planety tak, že se kolem nich obtočil obrovskou rychlostí a tlačil je dolů. Potom do prostoru mezi nimi nanášel rotací speciální stavební pěnu. Tou vytvořil stěny obchodu a nato se pustil do nanášení nátěru ze stovek drobných barevných flíčků. Každý flíček byl opatřen procesorovým čipem a předával hlavnímu počítači obchodu instrukce ohledně změn teplot, odchylek ve vlhkosti a v případě zemětřesení aktivoval evakuační systém.

Robotovi šla práce od ruky. Barevné flíčky pokrývaly už větší část anvilského musicshopu a dokonce se objevila první písmena nápisu!

Nato přes sloupy natáhl speciální folii a vzduchem proudícím úzkou tryskou nafoukl střechu i stěny. Nakonec robot vyvěsil sadu vlajek Evropské unie a EněrGazu.

Za dvě hodiny byla hrubá stavba obchodu hotová.

MusicShop připomínal lesklou reprobednu, jejíž látkový kryt na přední straně se za další hodinu proměnil ve výkladní skříň. Robot do ní naskládal prázdná emesdéčka opatřená mnoha falešnými obaly a vyvěsil pestrobarevné plakáty EněrGazu.

Mraky se valily kolem a tvořily nové a nové formace. Barva oblohy se z vínově tmavé měnila na šedivou.

Ondřej na Xiob odeslal následující zprávu:

Přistání v 00:26 anvilského času. Výstup z modulu v 03:26. Materiál i zboží v pořádku. Hrubá stavba dokončena. Záznam stavby najdete v příloze.

Odpověď z Xiobu přišla vzápětí.

Na vybavení výlohy stačí MSD uložené v krabici s nápisem FD 28. V malé černé krabici jsou přiloženy suvenýry, které budou v obchodě vystaveny na pravé straně. Rozmístění zboží v obchodu dodržujte přesně podle instrukcí. Zprávy odesílejte vždy v 9.00 a 21.00 anvilského času.

Zašlete další fotografii obchodu a připravte si prezentaci na obchodní konferenci. Koordinace místa a času naleznete v příloze.

Poslední dvě věty ho zcela omráčily.

Chtějí, aby šel na obchodní konferenci?

Smlouvu zná přece nazpaměť! Jasně uváděla, že se veškerá jeho aktivita omezí na zástěrku obchodníka ve falešném obchodě. Prázdná MSD tomu odpovídala – vezl jich tuny a měl je zaplnit sérií měření.

Ale obchodní konference?!

Sáhl po smlouvě, kterou četl snad tisíckrát.

V odstavci nadepsaném Obchodní konference se nacházela poznámka psaná tak titěrným písmem, že si jí při podpisu smlouvy nemohl všimnout:

Obchodní konference je událost, na které vedoucí obchodu prezentuje výsledky firmy a inovace prodeje. Na požádání je povinen předložit seznam zboží a výrobků, které prodává. Obchodní konference se konají v anvilském sektoru D2 18°12’ a 62°31’ maximálně jednou za dva měsíce.

Maximálně jednou za dva měsíce?

Pod tím si manažeři EněrGazu nejspíš představují frekvenci jedné konference za šest týdnů. Má tu být dva měsíce, takže ho čekají dvě konference. Ale bude stačit jedna, té druhé se už nedožije. Možná se mrtví horníci vydali na konferenci nebo na školení o bezpečnosti práce.

Ještě jednou si přečetl souřadnice a uklidnil se. Nemusel nikam cestovat, obchodní konference se totiž měla konat přímo před jeho obchodem.

Mraky kolem něj se formovaly do roztodivných tvarů a intenzita světla kolísala. Poprvé se mu zastesklo po zvucích, které znal ze Země – troubení auta, hučení deště a nadávání kolemjdoucích. Zároveň se nemohl zbavit nepříjemného pocitu, že ho někdo sleduje.

Buď ho sledují Anvilané, aby ho roztrhali na kusy, protože ví, že na ně šije boudu, nebo ho pozorují šéfové z EněrGazu. Je pravděpodobnější, že si ho na mušku vzali zaměstnavatelé – mají k dispozici satelity, družice a oddělení pro kontrolu kvality. Jakmile vypátrají sebemenší maličkost, několikanásobně ji zveličí a podkopou jeho pozici. Začne to něčím zřejmým a naprosto průkazným.

Například oblečením.

Neměl si náhodou vybalit tmavě červenou uniformu se zlatým nápisem EněrGaz na prsou? Na sobě měl šedivou mikinu s dlouhými rukávy a nápisem MUSICSHOP, jehož jednotlivá písmena podávala údaje o teplotě, vzduchu, síle větru, seizmickém nebezpečí (které na Zemi Bohdan tak přesvědčivě vylučoval), Ondřejově zdravotním stavu, psychice, přijaté potravě a navigaci (písmeno S zakrývalo GPS displej, na kterém stačilo zadat avizovanou pozici, a mikina ho trhavými pohyby vedla k cíli).

Takže se konference účastní v šedivé mikině, plátěných kalhotách a okopaných pohorkách, ze kterých jako rozvařené špagety visí dvě nešťastné tkaničky.

Podíval se na hodinky.

Obchodní konference začala, i když se kolem rozkládala jen nehostinná pustina a měnící se mračna. Co má dělat?

Přivítá hosty.

Položil přehrávač na zem a prohlédl si nahrávky. Voyager letěl do vesmíru s Mozartovou Kouzelnou flétnou, hitem Billa Haleyho Johnny B. Goode a nočním zpěvem Navahů.

Co uslyší Anvilané?

Rozhodl se pro Dvořákovy Slovanské tance – jednak byl Čech a jednak často cítil podobnou zasmušilost, jakou se vyznačovala Dvořákova hudba.

Opatrně vložil nahrávku do přehrávače.

„Vážení,“ pravil do prázdna před sebou. „Rád bych vás přivítal na naší první obchodní konferenci. Jmenuji se Ondřej Krátoška a jsem vyslancem planety Země. To, co uslyšíte, je hudba naší planety.“

Polkl a dodal: „Hudba planety Země.“

Sklonil se k přehrávači. Intenzivně cítil cizí přítomnost, ale nedočkal se jediného znamení.

Z přehrávače se ozvaly první tóny.

Jenže nepatřily tesklivým Slovanským tancům, ale Mozartovu valčíku!

Co to prezentuje?

Vypnul přehrávač, vytáhl emesdéčko a zkontroloval ho. Na obalu bylo zřetelně uvedeno: Slovanské tance.

To je tedy povedená konference!

Zkusil to znovu, znovu se ozval Mozartův valčík. Sáhl do krabičky, vytáhl Beethovena, vložil ho do přístroje a znovu se ozval Mozartův valčík! Mračna dál lhostejně plynula kolem.

Obchodní konference trvala už osm minut. Co když se všechna hudba na Anvilu mění na Mozartův valčík?

Než stačil prověřit další emesdéčka, na obrazovce zablikala zpráva:

Dnes ve 12:30 anvilského času došlo na měsíci Xiob k incidentu, jehož důsledkem je vyhlášení válečného stavu mezi Zemí a planetou Anvil. Příčinou je povstání horníků, kteří na svém útěku překročili území správy těžební společnosti EněrGaz, a neúměrně násilná a nediplomatická odpověď představitelů anvilské civilizace.

Všichni zaměstnanci EněrGazu mají rezervováno místo na lodi Agricola; odlet z měsíce Xiob 19:00 anvilského času. Odlet pro východní zónu planety Anvil ve 20:00 anvilského času.

Všechny zaměstnanecké a dodavatelské smlouvy zůstávají v platnosti; OSN přebírá záruku jejich splnění.

Veronika van Longhurstová,

generální komisařka OSN pro správu nad extrasolárními planetami

a jejich měsíci

Ondřej byl skokem u smlouvy.

Stálo to tu černé na bílém!

Smlouva zaručovala, že získá dvouměsíční prémii, pokud OSN vyhlásí nad územím moratorium, což se právě stalo. Nějaký dobrý chlápek, dobrodruh jako on, dokázal ke vzteku celého EněrGazu procpat klauzuli do smlouvy: někdo, komu to myslelo, protože se musel starat sám o sebe. Toužil mu zlíbat nohy nebo postavit pomník. Ale Ondřej se o to přičinil sám – v prvotním zážehu nadšení odeslal fotky přesně podle podmínek smlouvy a EněrGaz potvrdil jejich přijetí.

Dnes večer se splní sen všech obchodníků, kteří nechtěli pracovat, ale jen vydělávat. V legendách o jejich kapele bude za názvy osmi řadových alb stát:

Za jediný den práce na planetě Anvil vydělal Ondřej Krátoška na pronájem nahrávacího studia na celý rok.

Na displeji namačkal nedočkavě dotaz určený pro EněrGaz:

Takže to balím?

Za dvě minuty přišla lakonická odpověď:

Ano.

Obchod ponechte, jak je.

Sbohem, Anvile. Skončilo to nejlíp, jak mohlo.

Vzápětí displej zobrazil další zprávu:

Víme, jaká je situace. Podmínky smlouvy dodržíme.

Přesto v případě, že zůstanete alespoň dva měsíce, získáte dvojnásobnou odměnu.

Už pochopili, že jim teče do bot. Tajná mise dostala na frak.

Odeslal svou poslední anvilskou zprávu:

Odlétám. Anvil je depresivní pustina. Po muži s k. žádné stopy.

Otevřel chladicí box a vyndal si pivo. Bublinky létaly ven z plechovky jako miniaturní kosmické lodičky. Celou zásobu, kterou původně zamýšlel zdolávat tempem jednoho piva za den, může vypít naráz.

A co si pustí v této slavnostní chvíli?

Svoji kapelu!

Jenže co když se jejich písně změní na Mozartův valčík? Vložil emesdéčko dovnitř a se zatajeným dechem naslouchal. Tóny jeho kytary prořízly hluboké ticho Anvilu a Plankton zapěl Višusova slova jejich největšího hitu:

listy se honí po perónu

jak šrouby co spadly ze stroje

ten vlak co houká veze domů

pána s žaludkem na vodě

Nohy se mu proměnily v paprsky. Tancoval ve vesmíru s plechovkou piva. Neexistovalo nic, co by se neocitlo v zářivém kruhu jeho radosti, pěna pozemského piva se valila z plechovky a mizela mu pod nohama na půdě opuštěné cizí planety.

A pak se ozvalo tlumené zaklepání na dveře.

KAPITOLA OSMÁ
První zaměstnanec

Ve dveřích obchodu stál hubený černovlasý muž. Jeho oči připomínaly rozpůlenou počítačovou myš – spodní oblá polovina byla šedivá, strnulá a nehýbala se, zato horní polovina byla naopak zaplněna mnoha barvami. Mezi oběma polovinami zářila drobná podlouhlá škvírka podobná otvorům automatu na lístky veřejné dopravy. Za ní Ondřej tušil pohyb, skutečné oko, jako by se inteligence majitele oka skrývala kdesi daleko za ním.

„Vy jste pozemšťan?“ Ondřej při otázce hlasitě polkl a zdálo se mu, že není schopen svůj pohled věnovat ničemu jinému než těm podivuhodným očím.

Muž pomalu a rozvážně zavrtěl hlavou.

„Anvilan?“

Muž pomalu a rozvážně přikývl.

„Vyhlásili jsme vám válku, takže budete chtít, abych šel s vámi, ale já s tím nemám nic společného;“ vykládal Ondřej nervózně a uvědomoval si svou situaci – jediný neozbrojený voják na nepřátelském území.

„Vaše propaganda mě vůbec nezajímá,“ odpověděl neznámý klidně. „Pro naše setkání jsem na sebe raději vzal vaši podobu,“ pokračoval, a Ondřejovi došlo, že Anvilan má na sobě šedivou mikinu s nápisem MUSICSHOP a plátěné kalhoty.

Nato se Ondřeje zmocnil schizofrenický pocit, že jedná sám se sebou a nikdy k žádnému kloudnému závěru nedospěje. Zároveň ho napadlo, že barva vlasů ani vousů nejsou úplně ono a Anvilanovi k dokonalé imitaci cosi povážlivě chybí.

„Dostavil jsem se do vašeho obchodu…“ jedno oko se nazdvihlo směrem k nízkému stropu, „… protože tu cítím silný a neznámý signál, který… Co je to?“ kývnul k přístroji.

Ondřejovi se zastavilo srdce.

„Moje hudba.“

„Mohl bych si ji vzít na menší analýzu?“

„Jistě!“ S bušícím srdcem vytáhl emesdéčko z přístroje. „Je to naše kapela, víte? Dnes večer mi odlétá loď – mohl byste se tu zastavit před osmou? Tedy myslím osmou anvilského času?“

„To nebude problém. Víte, požádali jsme vyslance vaší civilizace… Jak se jen jmenovali?“

„EněrGaz,“ napadlo Ondřeje. Zároveň mu došlo, že Anvilan ve skutečnosti žádná slova nevyslovuje – všechno se odehrávalo na bázi telepatie. Pane jo, napadlo ho, nesmím myslet na to, že je to telepatie, musím se chovat přirozeně.

Ale stejně! Zachytávám jeho myšlenky, páni, používám telepatii!

To je skvělý!

„Vůbec se nesoustředíte na to, co vám říkám,“ pravil Anvilan. „Jestli budete stále přemýšlet nad tím, že způsob, jakým komunikujeme, je telepatie, pak se nedokážete dostatečně koncentrovat na obsah informací, které vám předávám. Uděláme to takhle.“ V ústech mu zapraskal hlas, ve kterém slabě rezonovala ozvěna, jakou vydává špatně nazvučený mikrofon. „Tak tedy: Ano, těší nás, že představitelé EněrGazu doručili tuto zásilku až sem. Musela to být dlouhá a nebezpečná cesta,“ uzavřel diplomaticky. „Problém je, že tím, co nazýváte…“ jeho ústa se otevřela jaksi naprázdno a pravé oko se vrátilo z výletu ke stropu musicshopu a na okamžik se přivřelo.

„Hudba,“ doplnil ho Ondřej.

„Ano, hudba, se vůbec nezabýváme. Co to vůbec hudba je?“

„Je to signál, který… držíte v ruce,“ pokusil se Ondřej o neúspěšnou definici. „Staří Řekové věřili, že vzniká, když se hvězdy a planety pohybují vesmírem. Nazývali ji ‚hudba sfér‘. Poslední, kdo tuto hudbu slyšel, byl Pythagoras. Ještě důležitější než hudbu skládat bylo jí naslouchat, protože to znamenalo chápat, jakým způsobem je uspořádán vesmír. Je to pravděpodobně nejvlastnější rys naší kultury,“ prohlásil hrdě a stejně hrdě se odmlčel.

„To je všechno?“

„Ano.“

„Je to nejvlastnější rys vaší kultury a vy o něm víte tak málo?“

„Málo?“

„Jistě, neřekl jste mi vůbec nic podstatného. Je to kupříkladu cosi, co se obtížně a výjimečně objevuje ve vaší mysli nebo je její tvoření snadné a nekomplikované? Existovala hudba před lidským pokolením? Umí ji vyluzovat vaše planeta?“

„Nevím.“

„Proč ji hrajete?“

„Protože se nám líbí.“

„Jste za to, že se vám líbí, zavázáni planetě, civilizaci nebo každý sám sobě?“

„To je těžké říct.“

„Právě proto ji budu muset pečlivě prozkoumat.“

Anvilan se uklonil a otočil ke dveřím. S sebou si odnášel drahocenný skvost, hudbu Ondřejovy kapely!

Ondřej se svezl na židli. Možná Anvilané dokážou hudbu vnímat jen ve spojení s člověkem, který ji skládá a hraje, tedy s jeho fyzickou přítomností. Proto z obchodní konference nic neměli – neviděli Mozarta, neslyšeli hudbu.

Ale ať je to, jak chce: Cizí civilizace bude zkoumat jeho nahrávku!

Zaklonil se na židli a snažil se domyslet všechny důsledky nenadálého obratu.

Jeho hudba bude fungovat jako vyslanec lidstva! Návrat na Zemi se promění v triumf. Bude stát na velicím můstku jako kapitán pozemské flotily a přehrávat svá kytarová sóla ve všech částech vesmíru. Založí si vlastní hudební nakladatelství.

A může to udělat tady na Anvilu! Hned teď!

Krátoška Anvil Records.

Stihne to do osmi? I kdyby ne, v nejhorším tu zůstane dva měsíce, získá prémie a postaví se na vlastní nohy. Anvilané mu pomůžou, jsou to přátelské bytosti, které chtějí porozumět hudbě.

Vyšel před obchod. Mračna se rozplývala a spojovala na výrazně šedivém pozadí.

Zbývalo učinit jediné.

Odeslat odpověď vyslance lidské kultury.

Zůstávám a s prémií souhlasím.

Odpověď přišla okamžitě.

Dohodnuto.

Jakmile bylo rozhodnutí úředně potvrzeno, zaplavila Ondřejovu mysl panika. Smrt dvou horníků… Neúměrně násilná odpověď Anvilanů…

Vážně chci zůstat na Anvilu, abych tu šířil svou vlastní kulturu?

Sednul si, vypil další tři piva, zcela ponořen do vlastních představ, dokud se neozval časový spínač a Ondřejovi nedošlo, že v záchvatu snění o své nové anvilské totožnosti strávil celé dvě hodiny!

Do odletu lodi zbývalo osm minut. Ještě pořád měl šanci to stihnout, ale jako opravdový umělec se rozhodl bojovat o své dílo.

Anvilan se objevil v mlze, tentokrát se žlutými vlasy.

Kopírují mě opravdu nedokonale, pomyslel si Ondřej, nejspíš postrádají vhodné přelivy. I chlupy na rukou imitují povážlivě krátké. Budu jim muset nechat ze Země poslat balení nejkvalitnějších barev.

„Není to ono,“ prohlásil Anvilan.

„Jak to myslíte, že to není ono?“ zeptal se Ondřej ohromeně.

„Není to signál, který hledáme.“

„Poslouchal jste to vůbec?“ vybuchl Ondřej.

Anvilan neznatelně přikývl.

„A co si o tom myslíte?“

„Tento záznam je stejný jako ten, který jste nám předváděl na dnešní obchodní konferenci, a nemá pro nás vůbec žádnou hodnotu. Je to jako…“ zadíval se na Ondřeje oběma očima naráz a mírně je přimhouřil, jako by se pokoušel vžít do jeho fyziognomie, „kousat potištěný papír politý vlažnou vodou. Na druhé straně alespoň víme, co je to hudba. Naše první analýza odhalila, že existuje množina prvků hudby – not, intervalů – stejně jako existuje množina pravidel jejich kombinace a hudba je tedy na základě naší analýzy množinou všech aplikací těchto pravidel. Jistě je možné izolovat všechny tyto prvky a vytvořit z nich všechny možné kombinace.“

„Myslel jsem, že ty kombinace jsou nekonečné.“

„Zdaleka ne,“ prohlásil Anvilan sebevědomě. „Dnes jste nám prezentoval ukázku nazvanou…“

„Mozartův valčík.“

„Ano, tedy konkrétně Mozartův valčík nabízí jedenáct možných variací pro čtrnáct ze šestnácti taktů a další dvě možnosti pro jeden ze dvou ostatních taktů. Dohromady to dává dvakrát jedenáct na čtrnáctou možných valčíků, jinými slovy valčíků, které byste mohli bez ustání poslouchat několik tisíc let, ale pak byste musel přestat, protože by už nebylo co poslouchat.“

„Ano, matematika a hudba spolu kdysi souvisely…“ Ondřejovi opět došla slova.

„Přesto musím přiznat, že mne cosi v blízkosti vašeho obchodu stále znepokojuje. Slabý signál, který nejsem s to detekovat.“

„Ale myslel jsem, že naše hudba…“

„Říkal jsem vám, že se hudbou nezabýváme.“

Ondřej zůstal stát zkoprněle za pultem, protože mu došlo, co se stalo. Anvilané si z něj vystřelili a teď z něj udělají prvního válečného zajatce. Nebo ho přeškolí na svého vyzvědače a Ondřej se na konci života dočká dlouhých odpolední ve věznici Guantanamo.

Moment!

Něco tu nehraje.

Například barva vlasů! Že by civilizace, která během dvou hodin pochopí, co je hudba, nedokázala imitovat jeho vlasy?

Je to Bohdanova práce. EněrGaz si Ondřeje nahrál na záložní kopii, stvořil z něj hologram, který přinutil mluvit vzdáleným mikrofonem, a nechal ho vystupovat jako Anvilana.

EněrGaz potřebuje, aby tu Ondřej zůstal! Hodlají ho obětovat ve své nesmyslné válce, udělají z něj vojáčka, který bude poskakovat mezi hvězdnými kulisami, dokud nepadne do předem vykopaného hrobu.

Udělal největší chybu svého života – zůstal na Anvilu. Teď se objeví skuteční Anvilané a roztrhají ho na cucky.

Na hodinách naskočil čas.

Osm nula jedna.

Světla Agricoly se na obzoru dotkla okraje anvilské oblohy a mizela v nekonečné hloubce vesmíru.

A je to, pomyslel si Ondřej, jediná loď, mé jediné spojení se Zemí, je pryč.

Bezmocně se otočil k Anvilanovi.

Co od něj bude chtít? Přiznání, že pozemskou hudbou poskvrnil jejich posvátnou půdu?

„Jistě vás zajímá, jaká bude vaše úloha,“ pravil Anvilan rozvážně. „Rádi bychom vás jmenovali ředitelem naší nové firmy. Potřebujeme spolehlivou a výkonnou osobu, která nemá v úmyslu naši planetu nerozvážně opustit.“

„Ale já pracuji pro EněrGaz.“

„V naší anvilské skutečnosti přestal EněrGaz právě existovat. Nástup do pracovního poměru v naší společnosti je jediná možnost, jak vyváznout živ, a to, jestli jste zaměstnancem EněrGazu nebo ne, nehraje naprosto žádnou roli. Zde jsou k nahlédnutí oficiální prospekty vaší firmy. Byla založena dnes ve dvacet hodin nula dvě minuty anvilského času. Budete-li expandovat, personál se přirozeně rozroste. Tady jsou vaši noví zaměstnanci. Zatím to prosím berte tak, že jsou na školení.“

Podal mu několik fotografií, na nichž se leskl Ondřejův obchod s nápisem Z-Dek. V popředí se hrdě usmíval Ondřej, za ním se mračila asi pětačtyřicetiletá žena se smetákem v ruce a za ní se rýsoval zástup asi osmdesáti zaměstnanců, kteří ze všech sil cosi montovali.

„Co je to za lidi?“

„Naše civilizace se rozhodla pomoci pozemšťanům, kteří zde zůstali ponecháni svému osudu.“

„Já tady nejsem sám?“

„Horníci, kteří vyvolali vzpouru na Xiobu, se raději rozhodli podepsat zaměstnaneckou smlouvu s firmou Z-Dek, jíž budete ředitelem. Váš obchod ponecháme ve stávající formě. Vaše předchůdce jsme při jejich pobytu na naší planetě bedlivě sledovali. Odhadnout organizační strukturu i způsob, jakým spolu komunikují, bylo jednoduché.“ Podal mu dvě stránky potištěného papíru s nadpisem: JMENOVÁNÍ ŘEDITELE SPOLEČNOSTI Z-DEK, s. r. o.

„Tohle mám podepsat?“

„Ano.“

„Budu mít vlastní kancelář?“

„Jistě.“

„Kde bude Z-Dek sídlit?“

„Jak jsem již řekl – v prostorách vašeho bývalého Anvil MusicShopu.“

Ondřej vzal propisku opatrně do ruky. Byla to naprosto nevinně vypadající propiska, jakých jsou na Zemi miliardy. A přesto na cizí planetě vypadala nebezpečně. Patřila Anvilanovi a zároveň Ondřejově budoucnosti.

Kde ji Anvilan sebral?

„Podle smlouvy začíná vaše pracovní doba zítra ráno v devět nula nula anvilského času.“

„Chápu,“ řekl Ondřej a s jistými rozpaky podepsal.

Ale Anvilana už Ondřejovo pochopení situace nezajímalo.

Byl pryč a originál i kopie smlouvy jakbysmet.

Ve snu kráčel Ondřej krajinou mezi loukami a poli. Vánek ohýbal klasy, některé měly tvary balónů a vznášely se nad polem, jiné byly hladkými provazy plujícími k nebi. Na rozcestí stál strašák, ale když přišel blíž, uviděl, že je to jogín. Hrál na flétnu a z oblohy se k jeho nohám snášely proužky lidského těla. Ondřej stál a čekal, kdy se tělo složí zase dohromady a obživne, ale kosti, ruce a kus hlavy ležely v obilí, jogín stál v poli a pískal si na píšťalku.

Vtom se zvenku ozval podivný zvuk, jako by něco naráželo na výlohu.

Otevřel oči a vyšel ven.

Před obchodem stála asi pětačtyřicetiletá žena, která připomínala ženu ze včerejší fotografie. Na sobě měla úplně novou uniformu se zlatým nápisem Z-Dek a oháněla se smetákem tak nešikovně, že Ondřejovi málem urazila hlavu.

„Z cesty,“ prohlásila.

„Co tady děláte?“

„Poslali mě, abych uklidila.“

„Kdo vás poslal?“

„Z-Dek.“

„Jak jste se sem dostala?“

„Vysadili mě minulý měsíc, když se dozvěděli, že se otevře obchod.“ Podala mu objednávku, na které stálo: Edita Krausová, samostatná uklízecí manažerka, Z-Dek.

Moje zaměstnankyně, napadlo ho.

„Kde jsou ostatní?“

„Na školení o rozebírání výtahů a chladicích zařízení.“

Vrátil se do obchodu, protože měl o čem přemýšlet.

Anvilan tvrdil, že bude mít zaměstnance. A opravdu se objeví uklízecí síla ve fungl nové uniformě. Nalil si trochu vody. Jeho druhý den na Anvilu začínal.

Bylo 8:47.

Pracovní doba začínala za třináct minut.

Zvenku se ozvalo vrčení několika silných motorů. Vyhlédl ven, ale žádné stroje neviděl, jen si stačil všimnout, že vír mraků výrazně zežloutl a připomínal citrónovou šťávu. Ale nejspíš to byla jen vrstva prachu, která se hnala k obchodu.

V obrysu prašného mračna vířily barevné jiskřivé body a spojovaly se asi metr a půl nad zemí. Vypadaly jako něco mezi miniaturním ohňostrojem a neustále se měnícími strukturami složenými z pomalovaných pingpongových míčků.

Sotva vír překročil práh, proměnil se ve vířící barevnou strunu, která zamířila do kouta a zmizela.

Ondřej znovu vyhlédl z okna. Jeho dosud jediná přítomná zaměstnankyně se i nadále svědomitě věnovala uklízecím pracím.

„Vědí, co ukrýváte,“ ozvalo se za ním. Struna se znovu objevila v rohu obchodu a vyluzovala zvuky, jaké vydávaly syntetizátory v písničkách skupiny Orchestral Manoeuvres In The Dark.

„Cože?“

„Vědí, co ukrýváte,“ zopakovala struna.

„Já nic neukrývám, takže nevím, o čem mluvíte. A kdo vůbec jste?“

Z pravé reprobedny zaduněl hluboký hlas.

„Jsem část proprioceptivního globálního komunikačního anvilského systému, jaký měla i Země dávno předtím, než se na ní objevil člověk. Proprioceptivním systémem rozumíme způsob dorozumívání jednotlivých entit v případě ohrožení. Představte si, že by před zemětřesením předávaly hory a kopce signály stromům, potokům a jezerům.“

Ondřej cítil, jak se mu třese ruka a vysychá mu horní patro.

„Takže jste…“

„PraAnvilan, původní obyvatel Anvilu.“

„A co ten, co jsem s ním jednal? To je váš příbuzný?“

„Ne, patří k našim okupantům, PostAnvilanům, kteří vaši i naši civilizaci chtějí vymazat z Polyversa.“

„Co je to Polyversum?“

„Způsob propojení mezi paralelními vesmíry. Jinými slovy je Polyversum vesmírné vědomí.“

„Máme být vymazáni z vesmírného vědomí? Jak?“

„PostAnvilané pátrají stejně jako vy po modelech inteligentního a vědeckého pokroku. Jenže vaše technologie není až na několik výjimek známkou pokroku, ale úpadku, třeba fotografická a kopírovací zařízení nám zabraňují ve vstupu do paralelního světa.

V hierarchii vesmíru existuje nad Polyversem Omniversum – nejvyšší vesmírná komunita vzájemné, totální a nepředstavitelné reciprocity, nadřazená Polyversu. Je to celistvý systém, ve kterém se propojujeme v případech, kdy si potřebujeme něco sdělit.“

„Co třeba?“

„Zprávy o hrozícím nebezpečí. Několik mimozemských ras ze skrytých oblastí, které nemůžete spatřit, spolupracuje. Až na jednu, která je nepřátelská.“

„PostAnvilané?“

„Ano.“

„Chtějí nás zničit?“

„Nikdy nebylo zničení vaší i naší civilizace tak blízko.“

„A jak nás zničí?“

„Nejdříve váš záznam vymažou z Polyversa a nato jejich firma důkladně rozebere všechny výdobytky vaší civilizace. PostAnvilané právě vymýšlejí efektivní způsob, jakým dekonstrukci provedou.“

„PostAnvilané jsou bytosti jako vy?“

„Ne. Jsou to mladší výrony bioplazmy s mnohem dokonalejšími vlastnostmi, naprogramované z jiné civilizace jiným paradigmatem života.“

Struna umlkla.

„Co se děje? Musíte mi všechno říct!“

„Nadešel začátek vaší pracovní doby,“ opáčil PraAnvilan a Ondřej si uvědomil, že je devět nula nula a podle smlouvy má nastoupit do zaměstnání.

„První den v nové funkci. Začátek perspektivní kariéry. Hodně štěstí,“ popřál mu PraAnvilan existující ve spleti strun a odmlčel se.

KAPITOLA DEVÁTÁ
Z-Dek

Nemohl se opřít, nemohl se hnout, neskutečně se potil. Teplota i tlak kolem se rychle měnily, v jednom okamžiku měl pocit, že ho obaluje žhavá černá látka, která se mu na těle pomalu ohřívá.

Nejspíš měl horečku.

Začínal žhnout. Celé tělo se proměnilo v černou kapalinu…

Jsem kávovar?

Už tak povážlivě vysoká teplota se ještě zvýšila. Začínal vřít. Objevila se bílá mlha, následně všechno ztmavlo, a když přišel k sobě, zahlédl pod sebou koberec, psací stůl a kalendář. Jsem na stole? Nebo na sporáku? Ne, vzhledem k tomu, že mám šňůru zaraženou v boku, to bude stůl. Nastal čas zvednout se od stolu a začít úřadovat. Jenže to nešlo, místo nohou měl kulaté oválné dno a místo rukou růžovou plastovou rukojeť, podobnou uschlé paži.

Edita vešla do kanceláře. Ani nezaklepala a zamířila přímo k oknu, přistavila si židli, vylezla na ni a začala smýčit okna.

Přítomnost Edity Ondřejovu proměnu naráz ukončila. Najednou seděl v křesle ve své lidské podobě a měl chuť jí zvýšit plat. Možná musí v rámci autority vypadat jako ředitel. Dá Editě prémii za to, že přišla a ředitel firmy je znovu ředitelem, a ne kávovarem?

Ne, se změnami platových tarifů ještě počká.

Narovnal se v křesle.

Začal jsem na Anvilu jako prodavač a už jsem to dotáhl na ředitele firmy, i když mě zaměstnankyně svou pouhou fyzickou přítomností zachraňuje, abych se neproměňoval v kávovar, a do pozice mě jmenoval PostAnvilan, se kterým moje vlastní civilizace vede válku a který nás chce zničit.

Kancelář vypadala stejně nevinně jako jakákoli jiná pozemská kancelář. Proti němu se nacházela skříň s mnoha šanony nadepsaná Z-Dek. Napravo od ní stála kopírka, tiskárna, nízký stolek s umělými květinami, před ním tabule s barevnými fixami. Podlahu zdobil červený koberec. V okně stála Edita, stříkala na sklo různé dávky modrého saponátu a stírala je oranžovým hadříkem.

Na stole se před Ondřejem nacházela klávesnice a hromada papírů s hlavičkou

Z-Dek

IDO: 0312050922

Jednatel Ondřej Krátoška

Anvil Business Centre

045 89

Anvil

a dále pero, pravítko, pár propisek a lesklá černá kalkulačka. Možná je to přehlídka všeho, v co se může změnit. Kdyby mohl, vybral by si kalkulačku. Rád by spatřil nekonečné říše matematiky, které mu učitelé ve škole nedokázali předat a on je nedokázal převzít. Mohl by se násobit do nekonečna, Ondřej Krátoška násobený neuvěřitelnými čísly, například osm set osmdesát šest milionů dvě stě dvacet sedm tisíc tři sta devadesát osm krát…

„Neřekl jste mi, že tu máte televizi,“ prohlásila Edita. Za dveře si postavila plastové vědro, které přetékalo bublinkatou pěnou.

„Žádnou televizi tu nemám.“

„Chtěla jsem vám vybalit věci, otřít prach, a hned začala vysílat.“

„Poslyšte, můžete si trochu odpočinout. Udělejte si přestávku.“

„Neumím odpočívat.“

„Zapomeňte na tu otročinu, kterou jste prováděla pro EněrGaz! Teď pracujete pro Z-Dek!“

„Pracuju, jak nejlíp umím, a je mi jedno pro koho, za kolik a jak dlouho. A tohle mi podepište, abych měla výkazy v pořádku.“

Pochopil, že Edita je jako kůň, který celý život tahá vůz s uhlím v hluboké podzemní šachtě a světlo slunce ani iniciativa jejího šéfa její život nikdy nezmění.

Sáhl po tužce a podepsal výkaz označený Přesun zaměstnanců Z-Deku.

„Mám tu televizi uklidit, nebo ne?“

Zvedl se a raději šel za ní, jednak aby se podíval, čím vším ho Anvilané vybavili, a jednak aby unikl prokletí přeměny v kancelářské potřeby. Venku se opět valila šedivá mračna, dnes ve tvaru velkých čtverců. Tato oblaka se mu zamlouvala, a pomyslel si, že dnes je na Anvilu opravdu krásně.

Anvilanům se s jejich rozvinutou technologií podařilo změnit vzhled obchodu. Gotická písmena nápisu ANVIL MUSIC SHOP nahradila digitální písmena, dávající dohromady nápis Z-DEK. Po jeho pravé straně se válely krabice s nápisy Sklad, Uniformy, Počítače, Kancelářské vybavení atd. všechno úhledně narovnáno ke zdi v očekávání příjezdu pracovních sil. Obrovská pneumatická vrtačka ležela v písku. Kola namotaného a rozstříhaného černého kabelu s roztřepenými červenými a zelenými a žlutými drátky trčela do vzduchu jako nepovedená imitace zahradní fontánky. Nejdřív ho napadlo, že je to nějaký pokus o meziplanetární happening, ale vzápětí mu došlo, že si může názorně prohlédnout, čím vším se ještě na Anvilu ve své funkci stane. Opatrně vycouval ze dveří, aby se neproměnil ve svařovací bombu.

Asi dvacet metrů od ředitelství Z-Deku ležela krabice, ze které trčela anténa a bedna televizoru, o níž nejspíš mluvila Edita. Bedna připomínala starodávné rádio s vmontovanou obrazovkou. Ze všech stran z ní vedly pokroucené dráty a křižovaly se u jeho nohou jako silnice na objezdech, podjezdech a nájezdech poblíž pozemské průmyslové zóny.

Stoupl si přímo k ní a pokusil se ji nazdvihnout.

„Co to děláte?“ ozvalo se za ním. Otočil se a spatřil plejádu jisker v barevné struně, která se mu představila jako PraAnvilan.

„Odnáším kancelářské vybavení tam, kam patří – do kanceláře.“

„Tohle není kancelářské vybavení a do kanceláře nepatří.“

„Ne?“ Ondřej rozpačitě pohlédl na bednu na zemi. „A kam?“

„Sem.“

„A co s ním mám dělat?“

„Zapnout.“

„A jak?“

„Sednete si před přijímač, zavřete oči, napočítáte do deseti, vydechnete, otevřete oči a počkáte.“

Ondřej si sedl obkročmo do anvilského prachu, zavřel oči, napočítal do deseti a otevřel je. Na přední straně bedny naskočilo zrnění.

Potom se objevila řeka, háj, zástup slonů a mihotavé tečky.

Obraz se pomalu přibližoval k osobě, která kráčela v čele průvodu; těhotné ženě oblečené v sárí, snědé a vzpřímené. Slunce vrhalo stíny mezi listnatými stromy, nebe bylo zářivě modré a listy ševelily ve větru.

Žena vyčerpaně klesla do trávy.

Země se zachvěla.

Ozvalo se švitoření ptáků a v trávě se objevili dva tygři. Hleděli směrem k ženě a dítěti, které se právě narodilo.

A jen co se vyklubalo na svět, rozběhlo se trávou.

V jeho stopách rozkvétaly bílé květy.

Výjev doprovázel zpěv ptáků, křik opiček ve větvích, řev slonů, kteří na nízkém břehu bahnité řeky zdvihali obrovské šedivé choboty až k nebi, jejich bílé kly trčely do vzduchu jako mramorové násady na královské vlajky, a ze všeho stoupala nelíčená radost planety Země.

A pak mu to došlo.

Právě zhlédl zrození Buddhy.

„Co je to za přístroj?“

„Chronovizor, který zkonstruoval otec Pellegrino Ernetti.“

„Jak se k němu dostal?“

„Při četbě Nostradama si všiml této věty: Dějiny lidského rodu se zaznamenávají na velký magnetický pásek. Pustil se do experimentování s akustickými záznamy a získal přístup ke kronice Akaša.“

„To je kronika, ve které je zaznamenáno vše, co se na Zemi událo od vzniku světa?“

„Ano.“

„Tenhle přístroj ale vypadá úplně nevinně, jako nějaká stará televize.“

„Aparatura původně sestávala ze tří částí. Základem byly řetězově uspořádané antény z různých kovových slitin, jejichž složení otec Ernetti odmítal prozradit. Antény jsou vzájemně propojeny a přijímají všechny vlastnosti elektromagnetických i neelektromagnetických vln, které existují ve vzduchoprázdnu. Druhou skupinu tvoří přístroje, schopné rychlostí světla autenticky zrekonstruovat tu či onu zachycenou událost, která se patřičným nastavením antén v éteru vyhledá. Pro zprovoznění hrála významnou roli teorie morfogenetických polí. Třetí částí je obrazovka.“

Ondřej všechny části pečlivě kontroloval, koneckonců byl ředitelem firmy, v jejímž areálu se podivuhodný přístroj nacházel.

„Po zprovoznění chronovizoru vstoupil Ernetti do kroniky Akaša. Jako teologa ho zajímal život Ježíše Krista.“

„Viděl život Ježíše Krista?“

„Ernettimu trvalo poměrně dlouho, než Ježíše našel – v té době nebylo ukřižování ničím výjimečným, a až na pár detailů proběhlo podobně jako v evangeliích.“

„Jakých detailů?“

„Ježíš neklopýtl a nespadl, i když měl nohy svázané s nohama dvou dalších odsouzenců. Nenesl kříž, protože byl příliš těžký. Podle římských zákonů se musel odsouzenec dostat na místo popravy živý, takže Kristus nesl pouze příčné břevno kříže. Když nemohl dál, vojáci vytáhli z davu Šimona z Kyrény a nařídili mu, aby nesl břevno kříže místo něj. Šimon se vzpouzel, ale nakonec poslechl. A cestou na Golgotu nepotkali žádnou Veroniku, která by mu utřela tvář.“

„Kde se tam vzala?“

„Vymysleli si ji středověcí malíři.“

„Co se stalo na Golgotě?“

„Když Ježíše přivázali na kříž, rozhlédl se a jeho přátele ten pohled vyděsil tak, že odvrátili tvář. Přítomní se objevili kolem kříže ve zvláštním světle, vypadali jako spasení, protože nebylo žádné rozdělení na zatracené a vyvolené.

Panna Maria ani Jan neplakali, hleděli ke kříži.

Ježíš řekl:

Tato hodina je vaše

a zemřel. Příčinou smrti nebylo udušení, ale celkové vyčerpání.“

„Jak to, že víte o Veronice, když jste z úplně jiné civilizace?“

„Posledních dvanáct hodin jsem opravoval a zprovozňoval chronovizor a celý příběh jsem si důkladně nastudoval.“

„Co se s Ježíšovým záznamem stalo?“

„Ernetti ho ukázal tehdejšímu papeži Piovi XII.“

„Papež viděl Kristovu smrt? Jak se mu líbila?“

„Prohlásil ji za kacířský podvrh.“

„A potom?“

„Potom se Ernetti vypravil do chronovizoru.“

„Hledal další důkazy o Ježíšově smrti?“

„Ne. Ernetti si nepřál konflikt s nadřízenými. Proto se nechal chronovizorem dopravit do antického Říma. Studium polyfonie přivedlo Ernettiho na stopu tisíc let zapomenuté hry se zpěvy starořímského původu, která se nazývala Thyéstes. Jejím autorem byl Quintus Ennius, který zemřel v témže roce, kdy byl Thyéstes uveden. Tato hra bořila dosavadní zažité formy a byla okamžitě stažena z jeviště.“

„A dál?“

„Chronovizor byl v roce 1967 uložen na bezpečném místě a rozložen na jednotlivé díly, aby se zabránilo jeho zneužití. Věřilo se, že existuje pouze v podobě konstrukčních plánů uložených ve vatikánských archívech.“

„Takže jestli to chápu správně, tohle je chronovizor, kterým se vstupuje do kroniky Akaša, která zaznamenává všechno, co se kdy stalo?“

„Ano. PostAnvilané se rozhodli vymazat vaši civilizaci. Chtějí vám zabránit v přístupu do Polyversa a navždy vás izolovat. Stačí, když z chronovizoru PostAnvilané vymažou všechny stopy myšlenky, které jste ve své historii téměř nevěnovali pozornost, ačkoli je principem paralelních vesmírů. A pak už nebude způsob, jak si na ni vzpomenout, protože v Monoversu přestane existovat. Uvidíte jen to, co budou chtít PostAnvilané.“

„Co neuvidím?“

„Princip vesmírné reciprocity.“

„Čeho?“

„Reciprocita se obecně definuje jako skutek, který má pozitivní efekt na další osobu, díky němuž tato osoba cítí nutnost vykonat skutek stejně pozitivní odezvy. Když vám někdo zčistajasna prokáže laskavost, chcete mu ji oplatit. Ve vašem vesmíru je princip reciprocity okrajovou záležitostí, kterou se zabývají jen filozofové, o kterých jste pravděpodobně nikdy neslyšel. Marcel Mauss, Marshall Sahlins a další.“

„Proč se chronovizor ocitl právě tady?“

„Protože si ho sem přál doručit muž s kajakem.“

„Vy znáte muže s kajakem?“

„Ano.“

„Kdo to je?“

„PostAnvilan, přirozeně.“

„Proč byl na Temelíně?“

„Aby potvrdil převzetí chronovizoru od nového papeže Jana Pavla III.“

„Proč PostAnvilan vezl chronovizor až na Anvil, to ho nemohl vymazat na Zemi?“

„Ne, na Zemi je chronovizor chráněn proti vymazání. A neřekl jsem, že ho na Anvil přivezl PostAnvilan. Jen potvrdil jeho převzetí, o přepravu se postaral EněrGaz.“

„Jak se sem chronovizor dostal?“

„Vy jste ho sem doručil.“

„Já?“

„Ano, vy.“

Tohle Ondřejovi přirozeně vyrazilo dech.

„Byl v mém přistávacím modulu?“

„Ano.“

„Ale já o tom nevěděl! Maskovali ho jako vybavení obchodu, takže s tím nemám nic společného.“

„Teď už ano a na tom, co jste věděl, nebo nevěděl, vůbec nezáleží.“

Ondřejovi začínalo leccos docházet. PostAnvilan hledal signál. A kde ho hledal?

V jeho obchodě.

Nechceš tam třeba prodávat hudbu?

Kdo mu podsunul nápad s musicshopem?

Bohdan.

Jsem jenom poslíčkem, který měl doručit chronovizor, pomyslel si Ondřej. Konečně to dává smysl.

„Žádná válka není, že ne? Vyhlášení války znamenalo, že převzetí zásilky je připraveno.“

„Přesně.“

„Co za chronovizor EněrGaz dostane?“

„Dosud neznámou formu energie, která všechny pozemské energetické firmy položí na lopatky.“

„Copak nikoho z EněrGazu neděsí, že nás PostAnvilané vymažou?“

„Nikdo ve vedení EněrGazu si takovou možnost vůbec nepřipouští, protože si nedokáže představit civilizaci, která existuje na jiném principu než ta vaše.“

„Dobře, ale proč tu není nikdo z EněrGazu, aby chronovizor předal?“

„Protože na Xiobu vypuklo povstání horníků, které vede Richard Heler.“

„Heler…“ zašeptal Ondřej a naprázdno polknul. „A proč si chronovizor zatím nevyzvedli PostAnvilané?“

„Protože EněrGaz zatajil, jak a kdy dopraví chronovizor na Anvil.“

„Ten signál, který hledal PostAnvilan.“

V tom okamžiku se asi dvě stě metrů od nich ozval pronikavý zvuk několika pneumatických vrtaček.

„Co to je?“ zeptal se Ondřej.

„Vaši noví zaměstnanci.“

„Těch se nebojte, je to jen firemní bioplazma.“

„Na vašem místě bych se jich docela bál. Obávám se, že nemáme moc času. Musíme vstoupit do chronovizoru a zachránit obyvatele vaší planety.“

„Jak?“

„Přesvědčit je, že myšlenka vesmírné reciprocity je nejdůležitějším principem lidského konání.“

„Já o vesmírné reciprocitě nic nevím.“

„Civilizace Polyversa koexistují na základě reciprocity. Jedna civilizace je svou podstatou tak spirituální, že neprodukuje vůbec nic, a aby dokázala přežít, je odkázána na dary ostatních civilizací. Při přijímání daru pláče a smutní, ale ani ona, ani my nechápeme dar jako almužnu, neboť tím bychom zničili její duchovní úsilí a Polyversum by se nachýlilo ke svému pádu.

V takové situaci se nacházíte vy. Setrvání v Polyversu si můžete zajistit tím, že předáte dar.“

„Jaký dar?“

„To se včas dozvíte. Jestli ho nabídnete podle mých instrukcí, je možné, že k vám budou vyslanci Omniversa milosrdní.“

„Pořád to nechápu.“

„Víte, co vám leží u nohou?“

Ondřej shlédl na zem. „Kámen.“

„Zvedněte ho.“

Ondřej zdvihl kámen s modrým žilkováním tak lesklý, že připomínal krabičku, do které se vkládají vánoční dárky.

„Civilizace D se doslechla, že se civilizace F bude muset kvůli zkáze své planety vydat na cestu. Vyslala k ní tedy svého učitele. Učitel cestoval celý život až na planetu F, pozdravil civilizaci a pravil: Hrozí vám nebezpečí. Předal tento kámen a zemřel. Civilizace F pochopila, že je v Polyversu vítána a přežije. Při zastávce na jedné planetě za to věnovala Omniversu dar – monument obrovských rukou zdravících civilizaci D.

Dar ustavuje živé, nerozdělitelné a věrné spojenectví mezi civilizacemi. Nedá se směňovat jako to, čemu na Zemi říkáte zboží. Víte, jak je tento dar starý?“

„Ne.“

„Osm milionů let.“

„Páni, dárek starý osm milionů let!“ Ondřej zatoužil usednout k prastarému daru a pořádně si ho prohlédnout. Žilky se klikatily po hladkém povrchu kamene a byly nejspíš stejné, jaké bývaly před osmi miliony let. „Za takový dárek bych se cítil jaksepatří vděčný!“

„Teď jste konečně vystihl, o co jde – o pocity, které dar vyvolává.“

„Jak se do kolotoče darů můžeme dostat?“

„V nižších sférách do něj lze vstoupit pouze předáním drobného daru. Do recipročního okruhu Polyversa však musíte být pozváni, což není váš případ. Budete tedy postupovat podle toho, co vám sdělím.“

„Jsme miliony kilometrů od Země!“

„V chronovizoru ne.“

„Budete se mnou ve spojení?“

„Ano.“

„Takže mě stihnete vytáhnout ven, když se něco stane?“

„Stačí, když si pomyslíte Odpojit! a budete zpátky.“

„Moc se mi do toho nechce,“ řekl Ondřej popravdě. „Jak se tam dostanu?“

„Měl jsem trochu času a vytvořil jsem pro vás přijatelnou možnost vstupu. Vaše záložní kopie je tady,“ poklepal na plochou černou krabičku.

„Vy jste si mě tam okopíroval?“

„Jistě, úplně stejně, jako si vás okopírovali PostAnvilané.“

„Vy ze mě můžete udělat program?“

„Můžu z vás udělat e-mail, telefonní hovor, čárový kód na sázence, telegram, biočip, implantát nebo cokoli mě napadne.“

„Neříkejte mi, že mě jen tak můžete vložit do chronovizoru!“

„Vzhledem k charakteru vašeho organismu jsem provedl několik úprav a předělal ho na DNA počítač.“

„Jenže na Zemi DNA počítače zatím moc nefungují. A víte vůbec, kolik máme na Zemi různých typů programů a počítačů?“

„Vyvinuli jsme univerzální program, který funguje stejně, jako když genetická sekvence z nějakého živočicha produkuje přesně stejnou bílkovinu i v případě, pokud její gen vložíme do jiného organismu. Kupříkladu byste vzal gen nějakého primáta a vložil ho do jiného organismu a ten gen by i nadále produkoval tutéž bílkovinu i v jiném organismu.“

Ondřejovi se zatajil dech.

„Jak dlouho nám bude trvat, než…“

„Asi dvacet let.“

„Co budete s mým záložním já dělat?“

„V případě vašeho zničení se ho pokusím rekonstruovat. Ostatně i vy jste jen informace, ne?“

Pokud Ondřej opravdu nemohl vystát nějaké teorie, byly to ty, které pojímaly lidské bytosti jako informace. Už tisíckrát se mu chtělo někde na ulici zařvat z plných plic:

Poslouchejte všichni dobře! Co já jsem podle vás asi tak za informaci!?

„Co mám dělat?“

„Až se objevíte na Zemi, vysvětlíte, co je reciprocita a jaké jsou její principy. A dávejte si pozor, nebude to jednoduché.“

„Ale vždyť všichni uvidí, že jsem z EněrGazu.“

„Senzory jsem už odstranil.“

Ondřej udiveně pohlédl na rukáv mikiny. Opravdu, písmena byla pryč. Zdvihl oči, aby se zeptal PraAnvilana, jak to dokázal a vtom…

Vtom se to stalo. Ondřej zažil pocit fyzické proměny, onen zvláštní druh údivu, kdy zjistíte, že se děje něco, co se ještě nikdy nedělo, jako kupříkladu když padáte ze stromu nebo do kopřiv. Pak se prostor zploštil a existoval jen ve dvou rozměrech. Mraky pluly po nebi, jako by je někdo rozřízl napříč a vložil pod laboratorní sklíčko. Ondřej náhle zjistil, že se ocitl na ploše pokryté mnoha barevnými čarami.

Opravdu z něj PraAnvilan udělal počítačový program?

Jak ho vrátí zpátky?

A co když ho někdo omylem vymaže?

Jak to bude v chronovizoru vypadat?

Uvidí vše, co se kdy stalo? Stane se televizním signálem, který vstupuje do jiných záznamů, stejně starých jako Země? Svlékne lidskou kůži a stane se pouhou energií?

Jeho oči se vydaly na cestu. Spatřil je před sebou jako dvě barevné, živé ikonky, které otevírají všechny cesty, letí prostorem a daleko před nimi se objevují hranice bílých, jasně ohraničených blikajících ploch, na kterých se myšlenky rozletí prostorem jako písmenka a znaky nespoutané kurzory a řádky…

KAPITOLA DESÁTÁ
Emoční odezvy

Jeden z nejčastějších podvodů v dějinách kartografie spočíval v nesprávném rozmístění zeleně podél navrhovaných domů. Zelené plochy se provedly větší, než ve skutečnosti byly, a tak zářivou zelení, že betonové prostory vedle nich náhle vypadaly jako titěrné betonové bunkříčky.

Ondřej měl dojem, že se vznáší nad podvodnickým modelem právě takového města. Všude pod ním ležely zelené kruhy, které připomínaly cákance pistáciové zmrzliny.

Původně doufal, že spatří Zemi, ale kolem něj jen vybuchovaly pistácie. Kdesi za ním vřela našedlá pěna, jako by klouzal kuchyňským dřezem a v patách se mu valil louh. Potom se objevila kapka bílé barvy a do Ondřejovy kůže se zakousl chlad. V ústech a kostech mu začalo cukat a trnout. U uší mu cosi praskalo tak hlasitě, až dostal strach, že mu oba ušní bubínky naráz prasknou.

Pokusil se o prudký pohyb, ale jeho tělo sebou jen podivně zaškubalo, jako by byl látkou chycenou v šicím stroji. Provedl PraAnvilan vůbec nějaké výpočty? Nevypadne na Zemi z chronovizoru zabalený jako hlávkový salát?

Konečně se bílá jiskra rovnoměrně rozprostřela všude kolem, jako by se z ní mávnutím čarovného proutku stal lehounký bílý popel. Z bílé esence se vykrojily obrysy střech, tenké čáry pokryté sněhem, komíny, ze kterých stoupal dým podobný ušpiněné nitce, a nakonec se v bílém zasněženém prostoru objevily stopy ve sněhu na chodníku cizího města.

Před očima se mu zhmotnily ruce navlečené v tmavém zimním kožichu, které patřily asi čtyřicetileté ženě. Pod kapucí jí vykukovaly černé vlasy a na rtech se třpytila slabá vrstva rtěnky jako kapří šupiny obarvené narůžovo.

Žena se usmála a o krok poodstoupila k zasněženému zahradnímu bazénu, přikrytému gumovou plachtou. Za zábradlím stál stoleček s vymoženostmi moderní dětské narozeninové oslavy; kelímky s kolou a ledem, ze kterých vyčuhovala barevná brčka. Dva asi šestiletí kluci dostavěli sněhuláka. Místo očí měl dvě propojené obrazovky; běžely na nich počítačové hry.

To je opravdová zvrácenost, pomyslel si Ondřej, sněhulák s displeji místo očí.

„Dobrý den, jsem tady s důležitým posláním,“ oslovil ženu. „Vysvětlím vám princip reciprocity, a musím říct, že je to nesmírně důležité, záleží na tom přežití lidstva. Celé civilizace, chápete?“

„Ale my už reciproční účet máme,“ odpověděla žena a zdvořile se usmála. Tvář měla opálenou, jako by se vrátila z návštěvy v luxusním soláriu.

„Nemluvím o žádném účtu, ale o základním principu Polyversa. Polyversum je systém navzájem propojených paralelních vesmírů. Nad ním stojí Omniversum, nejvyšší vesmír, který poskytuje maximální reciproční princip. Reciprocita je základní princip naší budoucí existence ve vesmíru, protože nám zaručuje pokračující existenci s ostatními paralelními civilizacemi.“ PraAnvilan mi telepaticky znásilnil mozek, pomyslel si, sám od sebe bych v životě nic takového nevykládal.

„Poslyšte, mladý muži, počínáte si stejně neobratně jako všichni obchodní zástupci. Řeknu vám, že reciproční účet máme, a vy mi začnete vysvětlovat, že podmínky, které nabízíte vy, jsou mnohem výhodnější.“

„Já mluvím o něčem mnohem důležitějším než nějaký pitomý účet!“ zařval zoufale.

„Ale já mluvím o účtu, který zavazuje banku, aby nás v případě nakumulování recipročně směnitelného majetku upozornila, že nastal čas k recipročně-kulturní či recipročně-civilizační výměně.“

Cosi v jeho hlavě mu prozradilo, že tohle je pravděpodobně reciprocita promítnutá do bankovního sektoru.

„Ano,“ prohlásil překvapeně.

„V praxi to znamená, že peníze, které nutně nepotřebuji, směním za jakoukoli věc, již poskytnu darem jiné osobě, jež ji nutně potřebuje ke svému přežití. Anebo – v případě recipročně-kulturní výměny třetí osobě či organismu – mohu věnovat jistý příspěvek na natočení dokumentárního filmu o reciprocitě tak, jak existuje v pozemské přírodě.“

„Reciprocita existuje i mezi zvířaty?“

„Jistě, dnes ráno bylo například ve zprávách, že vampír nosatý dává svou kořist méně úspěšným vampírům a má velkou šanci stát se Recipročním zvířetem roku.“

„To jsou věci,“ povzdychl si.

„Abych vám ušetřila námahu, prozradím vám rovnou, že reciproční bankovní služby využívá celá naše ulice.“

Ondřej zkoprněl natolik, že byl ochoten připustit, že k němu mluví nalíčený kapr.

„Celá ulice?“

„Všichni obyvatelé této ulice podepsali smlouvu, ve které je zakotvena pojistka proti vymazání z Polyversa právě tak, jak to požaduje pravicový maussismus. Možná ho po volbách vystřídají sahlinsovci, ale to je nepravděpodobné, hlavně proto, že si milenka jejich předsedy nechala udělat na zádech fialové tetování. Jinak je báječná, jen se neměla zaplétat s majitelkou tetovacího salonu. Teď stačí, aby si chtěl nějaký zahraniční diplomat prohlédnout její záda, a náš parlamentní systém se úplně rozsype. Koho volíte vy?“

„Nevím, jestli jsem… stoupencem fialového tetování.“ Marcel Mauss a Marshall Sahlins existují a jejich myšlenky fungují v praxi – tedy podle toho, co vidí v zasněženém městě, z jehož komínů stoupá kouř a děti si spokojeně hrají se sněhuláky, kteří mají místo očí počítačové displeje.

Žena sáhla do igelitové tašky a vytáhla cosi, co připomínalo housku namazanou rybízovou marmeládou. Bohužel to nebyla houska, ale nějaký typ moderního přehrávače, na kterém běžel krátký film.

„Tady mám naši reciproční výměnu s obyvateli Simonovska.“

Ondřej spatřil malé město pokryté sněhem. Tlustá vrstva zmrzlé jinovatky se držela všech předmětů tak intenzivně, jako by ji někdo přivařil speciální svařovací technikou. Nákladní tahač přivážel za všeobecného jásotu obyvatel města obrovského dutého sněhuláka. Uvnitř dovedně maskované tělesné konstrukce se nacházelo oblečení, učebnice, školní pomůcky, faxy, pánve, knihy, televize, květináče a koberce, všechno postříkané mrazuvzdorným sprejem.

„Takže jsem tu úplně zbytečně?“

„Kdepak zbytečně, jestli chcete, ukážu vám, kde jsme byli s rodinou na dovolené.“

Ze slušnosti si nechal předvést několik záběrů z dovolené na Madagaskaru a poté se s ženou rozloučil.

Nemusí zachraňovat svět. Během jeho pobytu na Anvilu lidstvo objevilo princip Polyversa. Nějaký ďábelsky chytrý vědec se zapletl se slavnou modelkou, pronikl do médií a srozumitelně předestřel populaci skutečnou filozofii vesmíru, po které došlo ke změně paradigmatu. Veřejnost se probudila, banky skočily po jedinečné příležitosti, otevřely reciproční účty a pak už to jelo samo, jako každá ekonomika, co pořádně šlape.

Panečku, svět, který nepotřebuje jeho záchranu! To je ta největší úleva, jakou si mohl přát. Zastavil se na chodníku a svobodně se nadechl. Najde Planktona a řekne mu, co se chystalo.

Málem ho zničili PostAnvilané a Plankton o tom ani neví!

Nejdříve se objevily věže Staroměstské radnice a pak rám okna. Nad ním vystoupily do popředí tmavě hnědé historické trámy a nástěnka s plakáty na výstavu orchidejí. Jak lehce a přirozeně se dá vznášet na vlnách času a prostoru, divil se Ondřej.

Plankton seděl v kanceláři a rejdil myší po stole s takovou zuřivostí, jako by tahal na břeh dvoumetrového sumce. Na sobě měl překvapivě čistou světlou košili s náprsními kapsami a dlouhými rukávy.

„Planktone, slyšel jsi o principu reciprocity?“

Plankton ani nezvedl hlavu. Ondřejův hlas by nejspíš poznal, i kdyby vycházel z nafouklé žáby.

„Jistě, je to ustavující princip naší společnosti.“

„Ty to víš taky?“

Plankton nezažertoval jako obvykle na svůj účet, ale dál vytahoval svůj rekordní úlovek.

„Chtěl jsem ti říct, že na Anvilu se teda dějou věci!“

„Na Anvilu se vždycky děly věci!“

„Co sliz?“

„Sliz?“ podivil se Plankton a zkontroloval si košili v zrcadle na stěně.

Ještě nikdy se nestalo, aby Plankton po vyřčení slova sliz neustal v činnosti, kterou se zabýval, nenatáhl ruce za hlavu, nezaklonil se na židli, neupřel pohled k nebesům a nezačal rozvíjet plány ohledně dalších filmových triků.

„No ten, co jsi o něm chtěl točit film!“

Plankton neodpověděl, protože mezitím se otevřely dveře kanceláře.

„Přinesla jsem vám faktury k proplacení,“ řekla brýlatá asistentka ve světlé úzké sukni a znovu se vytratila mezi faxy, počítače a skartovače.

„Planktone, radši si zkontroluj datum splatnosti, ať je nezaplatíš moc brzo,“ pokusil se Ondřej o vtip.

Plankton se k němu obrátil s vážnou tváří. „To se mi nikdy nestalo a ani nestane. Víš, co by to znamenalo pro naši firmu?“

Ondřejovi zmrzl úsměv na rtech. Je po smrti. Nebo něco horšího.

Není ve správném vesmíru.

Je v chronovizoru, který patří světu, ve kterém princip reciprocity existuje. Tahle iluze ho má donutit upustit od všeho snažení a myslet si, že je všechno v pořádku a naše civilizace funguje jako dobře promazaný stroj.

Dávejte si pozor, nebude to jednoduché, varoval ho PraAnvilan.

Ale nemohl se Plankton za tu dobu prostě změnit? Kde je psáno, že Plankton zůstane vždycky takový, jakého jsem ho znal?

Plankton i kancelář zmizeli, objevilo se kupé vlaku. Stál ve dveřích, za okny se míhaly větve jabloní a švestek. Na stolku pod oknem ležely noviny.

Ondřej udělal dva kroky mezi cestující, sebral je a zkontroloval datum – 20. 9. 2030. Poté se omluvně usmál na ženu, která seděla u okna, i na dva muže, kteří zabírali místa naproti ní.

„Promiňte. Potřeboval jsem si jen něco ověřit.“

„Nic se nestalo,“ ozval se muž v šedivém obleku. „Dovolte, abych vám představil Hanse Selye, který se zabývá fyziologickými změnami organismu.“

„Těší mě,“ prohlásil Ondřej. „Já jsem Ondřej Krátoška.“

„Doktor Hans Selye ve své praxi dlouze a pečlivě uvažoval o příčinách nemocí a pochopil, že existuje něco, co mají všichni nemocní společného,“ pokračoval muž.

Ale já jsem zdráv, napadlo Ondřeje mimoděk.

„To, co mají všichni nemocní společného, je…“ muž se odmlčel jako moderátor v televizní soutěži, ale Ondřeje stejně nic nenapadlo. Mikroby, bakterie, pokažené bílkoviny?

„…stres,“ triumfálně prozradil muž jednoduchou pointu.

„Vy jste vymyslel stres?“

„Objevil. To není totéž jako vymyslet. Každá frustrace vyvolává silnou emoční odezvu,“ pravil Selye hlubokým hlasem.

Hans Selye objevil stres. No a?

„Sestavujeme tabulky stresu denního života, ve kterých jsou události seřazeny do stupnice od jedničky do sta podle intenzity stresu, který mohou způsobit. Jistě tušíte, co nás zajímá.“

Ondřej pokrčil rameny na důkaz toho, že to neví.

„Ale no tak, příteli, odpověď znáte sám.“

„Vážně nevím.“

„Zajímá nás, jak vysoko umístit chronovizor.“

„Tedy vstup do chronovizoru,“ upřesnil Selye a vytáhl z kožené aktovky na klíně hromadu papírů. Na jednom z nich se objevil piktogram človíčka, figurka načrtnutá lehce na papíře, která náhle zazářila světlem, jako by se jí v hlavě zažehl plamen.

„To jste vy.“

„Tohle světýlko jsem já?“ divil se Ondřej.

„Lidská mysl se uklidňuje dotykem s myšlenkami a vizemi. A víte, co ji uklidňuje nejvíc? Šílené, naprosto nereálné vize.“

„S tím naprosto souhlasím,“ přiznal se Ondřej.

„Odkud se berou šílené vize? Z našeho podvědomí. Musíme se tedy na něj zcela spolehnout. V krizových situacích je nutné používat tuto mantru: Prosím tě, mé podvědomí, dej mi šílenou vizi!“

Ondřej se zdvihl. „Promiňte, musím jít.“ Bál se, že mu muži budou bránit v odchodu, ale zachmuřeně přikývli, jako by jednal přesně tak, jak má. Pouze Selye prohlásil:

„Lidská psychika se díky své flexibilitě dokáže po odeznění stresu vrátit do původního stavu – to je aktivní deformace. Po překročení jisté hranice se ale návrat stává nemožným – to je plastická deformace.“

„Mně je už jedno, jak mě co zdeformuje. Nashle,“ rozloučil se Ondřej a vyrazil chodbičkou k záchodu. Na dveřích objevil nápis:

Spatření celistvého osudu jiného světa

Vystrašeně couvl, vydal se na druhou stranu a došel k dalším dveřím:

Setkání se všemi ostatními, nikde nezaznamenanými osudy

Riskne to? Půjde na záchod? Co se stane pak?

Pokračoval chodbičkou, v níž mu dveře mezi vagony málem uskříply hlavu, a zastavil před dalším nápisem:

Setkání s jiným člověkem – činitelem vašeho osudu

Vyjde to nastejno, ať udělám cokoli, pomyslel si a sáhl po klice.

Místnost byla čtvercová a mnohem prostornější, než čekal, a bylo v ní velmi chladno. Na stěnách z hrubého kamene se táhly police s nekonečnými řadami knih. Vysoké úzké okno vedlo na skalnatý ostrůvek, u něhož přistávala rybářská loď, a bílá plachta se leskla nad jasně modrými vlnami.

Pod oknem stál podlouhlý stůl z tmavého dřeva, u kterého seděl shrbený starší šedovlasý muž a obracel stránky knih. Ondřej mu nahlédl přes rameno a spatřil snad všechna zobrazení Ježíšů světa. Monstrózního tlustého Ježíše, Ježíše roztaženého prostorem jako obrovský obdélník, Ježíše složeného z kostek kamene, holohlavého Ježíše, Ježíše s piercingem i vychrtlého Ježíše, kterého ve vězení La Santé kreslil Alén Diviš.

Muž listoval knihami, dokud se v jedné neobjevila Ježíšova socha na chodbě kláštera. Prsty se zastavily, sáhly po nůžkách, vystřihly Ježíšovu tvář, uhladily ji a vlepily na bílý papír.

V tom okamžiku vlak zahoukal.

Ondřej byl zpátky na chodbičce a s proudy cestujících se valil z nástupiště nádraží Holešovice. Autobus 102, kterým jezdíval do kanceláře, zastavil přímo před ním. Ondřej nastoupil. Autobus přejel most Barikádníků a vyrazil do svahu k Bulovka Business Centru, kde se nacházela Ondřejova kancelář.

Jedu do práce jako obvykle, pomyslel si udiveně. Skoro jako by se ani nic nestalo.

Uvelebil se na volném sedadle a prohlížel si vily, zahrady a garáže, které obklopovaly ulici V Holešovičkách, dokud se uprostřed vozu neobjevil revizor.

Sakra.

Kolik revizorů může zaměstnávat chronovizor? Maximálně jednoho a ten je samozřejmě tady.

Ale možná, napadlo Ondřeje, jde o něco jiného než o pokutu za lístek. Možná jde o místo, kam se mám dostat.

Nenápadně se otočil, aby zkontroloval, jestli v zadní části vozu nečeká další revizor, a rozhodl se k nenápadnému ústupu k zadním dveřím.

Revizor minul dva spořádané cestující a zastavil se u starší ženy, která cosi nervózně hledala v kabelce. Autobus byl už deset metrů od poslední zastávky před Bulovka Business Centrem.

V tom okamžiku se dvě sedadla před ním zvedla černovlasá dívka a stejně jako on zamířila k zadním dveřím.

Ondřej vystoupil a naklonil se k jízdnímu řádu, aby zjistil, kdy jede další autobus. Nevěděl, jestli je pracovní den, sobota, nebo neděle, protože revizoři chytají černé pasažéry neustále. Po chvilce zírání na jízdní řád mu došlo, že nemá ani hodinky, takže i kdyby zjistil, jaký je den, nic se tím neřešilo.

Dívka i nadále postávala na zastávce a sotva od jízdního řádu poodstoupil, pohlédla na něj. Tmavě černé vlasy měla sestřižené kolem hlavy a tajemně se na něj usmívala.

Odněkud ji znal! Ale odkud?

Jestli chce dospět k cíli, musí využít každého znamení.

Nikdy nevěděl, jak zahájit konverzaci s neznámou dívkou, a náhle mu chronovizor vnukl okouzlující otázku:

„Není náhodou neděle?“

Dívka se rozesmála.

„Myslím, že ano. Kam jedete?“ zeptala se.

„Do práce.“ Do této formulace se už žádnou lyriku propašovat nepodařilo. „A vy?“

„Domů.“

„Kde bydlíte?“

„Tady,“ ukázala na secesní vilu.

„A na co tu čekáte?“ zeptal se.

„Na vás.“

Vteřinu po explozi sledoval, jak střípky jeho mysli odplouvají po rozpraskaném asfaltu s obaly od nanuků a oharky cigaret.

„Neviděli jsme se už někde?“ Rozčilením nemohl ani mluvit, šeptal jako ucpaná hadice, kterou se místo vody valí písek.

„Nevím. Ale mám stejný pocit jako vy – že se už známe.“

Vzala ho za ruku. Na sobě měla krátké bílé tričko. Připadal si jako v barevném snu, který postupuje vpřed podle jeho přání a vše nechává v uklidňující mlhavé anonymitě. Korunami stromů probleskovalo slunce. Dívka voněla jako karamel. Potlačil přání zeptat se jí na jméno, protože by tím nejspíš všechno pokazil.

Místo toho jí něžně stiskl ruku.

Otočila se k němu. Vánek jí obtočil kolem úst pramen vlasů. Zdvihla ruku, aby ho vrátila zpátky.

Ruku v ruce se vydali do kamenných schodů, za kterými dívka odbočila k vile na příkrém svahu. Ulice byla plná domů neprozíravě postavených v éře nevíry v zázraky automobilové dopravy. Rok nevíry považoval někdo za tak důležitý, že ho vyryl nad vchod: Léta Páně 1905.

Před zděnou garáží parkoval stříbrný džíp.

„To je vaše?“

„Skoro.“

Listy jabloní připomínaly zelené magnetky. Bělásci přelétali plot podobní bílým vzducholodím a záhony odkvetlých jahod se střídaly jako těžařská pole na Xiobu.

Vešli do domu a po kamenných schodech vystoupali do druhého patra. Všiml si dvou párů sandálů a tmavozelených holínek. U okna schodiště vyhlédl ven. Za Vltavou se rozkládal střed Prahy s věžemi Týnského chrámu.

Vedla ho do prosklených dveří, za kterými spatřil stůl s červenými svíčkami a sklenicemi na víno. Otevřela dveře do podkrovního pokoje.

Vlevo stál psací stůl s několika těžítky, vpravo ve výklenku postel s barevným přehozem s indiánskými motivy. Ve vedlejší místnosti se sluneční světlo odráželo na dlaždicích sprchového kouta.

Dívka vstoupila dovnitř, ale nedovřela dveře a dovolila mu, aby naslouchal krásné hudbě – šustění jejího oblečení. Když tuto hudbu vystřídalo hučení sprchy, otočil se k psacímu stolu.

Na jeho pravém okraji stála plechovka od fazolí Uncle Beans. Horní víčko bylo odtržené a místo fazolí v ní stál svazek propisek. Vedle ležela pootevřená černá vykládaná skříňka. Vyčuhovalo z ní cosi lesklého.

Nazdvihl víko, aby se podíval, co je uvnitř.

Hodinky ve tvaru labutě, které by poznal vždycky.

Proud vody utichl.

Vyběhl ze dveří a zamířil do pokoje vpravo.

Bohdan seděl u stolu a vázal si kravatu s červenobílým emblémem EněrGazu.

„Ahoj,“ řekl Ondřejovi přátelsky. „Vypadáš odpočatě. No tak si u nás sedni.“

Ondřej poslechl a posadil se ke stolu, na kterém stála čajová konvice, tři šálky, talířek s Ramou, sklenice borůvkové marmelády a sada ubrousků.

„Chystáte něco velkýho, že jo?“ zeptal se Ondřej rovnou.

„Kdybych ti řekl co, tak burzu zaplaví spekulanti a skoupí naše akcie po milionech. A PraAnvilanovi nevěř ani slovo. Ve skutečnosti je to naše vesmírná konkurence. Mezi náma – chronovizor nikdy fungovat nebude. Jak vidíš, je to dokonalý podvod a my máme všechno pod kontrolou.“

„Jo,“ souhlasil Ondřej „to asi máte.“

Ozvalo se pípnutí, Bohdan se podíval na svůj satelitfon a udiveně zavrtěl hlavou.

„PraAnvilan tě určitě krmil pěknými nesmysly. Celá jejich firma, která se zabývá distribucí energií, vznikla na recipročním principu – jenže to funguje tak, že nejvyšší management a dozorčí rada vlastní přes 95 procent darů a nikam je neposílají. Jejich civilizace je dokonalý systém pro podfuky, mnohem horší než pyramidový prodej.“

V tom okamžiku se otevřely dveře a vstoupila Nina v růžovém županu.

Na stupnici stresu je vstup do chronovizoru nutno umístit velmi vysoko, pomyslel si a zalitoval, že Hans Selye není poblíž.

„Dáš si s náma housku s marmeládou?“

„Ani ne,“ prohlásil Ondřej. Na housku s marmeládou opravdu neměl chuť. Odpojit, pomyslel si.

„Ani horkou čokoládu?“

Odpojit!

KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Zapeklité otázky

Před několika lety se jeden podnikavý Australan domníval, že dostal geniální nápad. Kdyby koupil Picassův obraz, rozřezal ho na kousky a rozprodal zájemcům o Picassa, vydělal by obrovské jmění. Ondřej se právě cítil jako Guernica rozstříhaná na tisíc drobných kousků – tedy s tím rozdílem, že byly naprosto bezcenné a nikdo, kdo by do nich investoval, by neuviděl už ani korunu.

Všude kolem se rozprostírala anvilská pustina. Mraky se na nebi spojovaly do různých válců a trub, takže dnes byly v módě ovály a kružnice.

„Sledujete mraky?“ zeptal se PraAnvilan.

„Líbí se mi jejich tvary.“

„Tvary mraků jsou projevem proprioceptivního komunikačního systému. Podle intenzity, jakou se do nich žene prach, jsou schopné číst jeho signály a formovat se do různých uskupení. Tato uskupení lze chápat jako informaci předávanou celé planetě.“

„Zase jsem nedokázal vůbec nic,“ prohlásil Ondřej, sedl si na zem a hlas se mu chvěl zklamáním. „Nevíte proč?“

„Vím,“ odpověděl PraAnvilan. „Protože jste nebyl ve skutečném chronovizoru.“

Ondřej několikrát vztekle zaryl patou bot do země, aby ulevil své frustraci.

„To jste mě tam posílal jen tak pro nic za nic?“

„Potřeboval jsem si něco ověřit.“

„A co?“

„Řekněte mi, jestli s vámi někdo mluvil o naší civilizaci.“

Ondřej mu vylíčil setkání s Bohdanem, ale vynechal svůj názor na krátké bílé tričko, které na sobě měla Nina. PraAnvilan trpělivě naslouchal a pak se zeptal:

„Kolik šálků bylo na stole? Dva nebo tři?“

„Tři.“

„Vypadal Bohdan překvapeně?“

„Ne.“

„Co říkal?“

„Že vypadám odpočatě.“

„A pak?“

„Pak se podíval na satelitfon.“

„Tak vidíte.“

„Vidím co?“

„Přemýšlejte.“

Ondřej si začal rekapitulovat scénu. Bohdan nevypadal překvapeně, když mě uviděl, a pak se ozvalo pípnutí.

„On mě čekal!“

„Přesně.“

„Jak to, že o mně věděl? Vrazili mi do těla čip? Tohle mě přece mělo dávno napadnout!“

„Uklidněte se, nemůže to být čip!“

„A co teda?“

„Stoupněte si a nehýbejte se.“

Trs jisker se k němu přiblížil a dotkl se ho na všech místech těla najednou. Ondřej měl pocit, že mu po pokožce přebíhají stovky stonožek a zmateně dupají jedna po druhé. „Pachové stopy.“

„Cože?“

„Nevzal jsem v úvahu váš fyziologický stav a zapomněl odstranit pachové stopy. Každý organický počítačový program vydává pachovou stopu, kterou lze detekovat.“

FragranceSferics! Nasákl šílenými vůněmi, kterých se nikdy nezbaví! Proto pořád v jejich laboratoři otevírali okno! Byl jejich pokusný králík!

Co pokusný králík, předem vytipovaná oběť.

„Teď vás zbavím všech pachových stop,“ prohlásil PraAnvilan a znovu se na něj vrhl ve své fyzické podobě strun a jisker. Tentokrát se stonožky proměnily v sarančata a Ondřejovo tělo v trampolínu – cítil se, jako by se mu kůže na mnoha místech proměnila v gumu a nárazy sarančat ho vyděsily. Setřel si z čela pot vyvolaný představou, že mu na těle přebývají tisíce testovacích vůní. Nejspíš na něj FragranceSferics nasadil špatné feromony, a proto mu to s holkama nešlo.

Honza v kanceláři vyprávěl, že se dívky vždycky zamilují do někoho, kdo má jiný imunitní systém. Když je při laboratorním testu nechali čichat k použitým tričkům různých mladíků, vždycky si neomylně vybraly to, které na sobě nosil někdo s naprosto odlišným imunitním systémem!

Takže jeho imunitní systém nejspíš vydával naprosto jiné pachy, než měl!

„Pach imunitního systému je jen jedním z hledisek, jakým si vaše dívky vybírají chlapce,“ informoval ho PraAnvilan.

„Tohle čtení myšlenek je strašně nezdvořilé!“ ohradil se Ondřej.

„Teď jste prost všeho pachu.“

„Jo, ale Bohdan ví, že jsem se dostal k pravému chronovizoru, a pochopil, že jste za tím vy.“

„Ano, ale já taky už vím, jak vás dostanu do pravého chronovizoru, aby vás nikdo nevystopoval. Pojďte se mnou.“

Ondřej se vydal za PraAnvilanem, zatímco do otevřených dveří Z-Deku vháněl vítr další zrnka písku. Nikde neviděl ani stopy po přítomnosti jakékoli bytosti, která by dveře zavřela a zabránila nevyhnutelnému zavátí jeho kanceláře anvilským pískem.

Došli asi sto metrů za Z-Dek k drobné vyvýšenině v anvilské poušti. Ondřej se pomalu vlekl. Se silami byl na dně, a to pobýval na Anvilu teprve den a půl.

„Předně bych vám chtěl sdělit, že jste se nemýlil, pokud jste před několika minutami došel k závěru, že mám plán.“

„Dost by mě zaskočilo, kdybyste mi ho prozradil.“

„Sedněte si tady.“ PraAnvilan ukázal na místo po své pravici a počkal, až si Ondřej s nespokojeným mručením sedne a natáhne nohy.

„Nadešel čas, abych vám sdělil to nejpodstatnější – co nabídnete zástupcům Omniversa jako dar, který má šanci být přijat a tak zachránit Zemi.“

„No budu upřímný – nevím, jestli vám věřím,“ prohlásil Ondřej. Cítil se přitom nesmírně trapně a nohou šťoural do anvilského písku. Prohlašovat podobné věci nebyl zvyklý; když někomu nevěřil, prostě od něj nic nekupoval.

„Na to máte právo. Nemáme moc času, ale vaše pochybnosti rád rozeženu,“ pravil PraAnvilan beze stopy zklamání či opovržení.

„Tak mi třeba řekněte, jak byl stvořen váš vesmír.“

„Nebylo žádné stvoření. Někdo nás vytáhl ze dna vesmíru silou reciprocity úplně stejně, jako si vyndáváte boty ze skříně. Vystoupili jsme z jedné reciprocity a teď jsme v jiné, kdy vám ukážeme, co máte dělat, stejně jako to nějaká dávná civilizace ukázala nám. Když přejdete z koupelny do obýváku, také nebudete tvrdit, že jste vznikl v obýváku v okamžiku, kdy jste do něj vstoupil.“

„Proč záležitost s chronovizorem nevyřizují PostAnvilané a EněrGaz na Zemi?“

„Už jsem vám řekl, že na Zemi je chronovizor chráněn proti vymazání a dalším důvodem je, že v okolí Země existuje příliš mnoho znečištění.“

„Co je to za energii, kterou dostane EněrGaz od PostAnvilanů? Je to něco jako elektřina?“

„Tato energie se nachází ve Studnách, tedy místech, v nichž existuje naše civilizace, a od elektřiny se liší tím, že je sama o sobě entitou. Vy byste pravděpodobně řekl živou bytostí.“

„Co to znamená?“

„Že s ní budete v přímém kontaktu, jako jste v kontaktu s viry, bakteriemi nebo domácími zvířaty.“

Hylozoisté to viděli správně, nejspíš cítili, že voda, oheň a vítr jsou živé bytosti. Možná je ona energie podobná posvátné síle éxáhestotse – to by vysvětlovalo, proč o ní Bohdan tolik věděl. V jeho představách byli nejspíš PostAnvilané něco jako Šejeni.

„Nebude nás ta síla ovládat?“

„S tím si nemusíte dělat hlavu, protože v okamžiku, kdy EněrGaz tuto energii získá výměnou za chronovizor, vymažou vás PostAnvilané z Polyversa a Země zanikne.“

„Papeže na řízku jste taky vymysleli vy?“

„Jde o stejný druh zpráv jako kruhy v obilí, tedy vzkazy, které vysílají různé civilizace, aby vás varovaly.“

„Jak chápete hudbu?“

„Nijak. Možná ji začneme chápat, jako ji chápal otec Ernetti.“

„A to?“

„Způsob, jak se vypořádat se zoufalstvím. Tak to stojí ve Starém Zákoně, ne?

David vzal harfu a hrál: Saula to osvěžilo, a bylo mu dobře a zlý duch od něj odstoupil.“

„Vy taky víte všechno! Sakra, už mě nic nenapadá.“

„Věříte mi?“

„Asi ano, protože EněrGazu věřit nemůžu. Stačí vám taková důvěra?“

„Ano. Teď mě, prosím, chvíli poslouchejte.“

„Dobře,“ souhlasil Ondřej a konečně se trochu uklidnil. „Nejdříve si pozorně prohlédněte toto místo.“ PraAnvilan ukázal k písečné proláklině asi dvacet metrů od nich. Ondřej se zastavil na jejím okraji. Zdálo se, že je tak hluboká, že vůbec nemá konce. Téměř podlehl nutkání zdvihnout pár zrnek písku a vhodit je dovnitř. Ze stěn vyrážely další barevné zářící struny podobné těm, ze kterých sestával PraAnvilan, a byly tak neuvěřitelně živé, že připomínaly mělčinu, ve které se prohánějí hejna pestrobarevných rybiček.

„Tohle místo jsem viděl v televizi!“

„Nazývá se Studna a je to místo, na kterém se kumuluje naše energie.“

„Vaše civilizace žije ve Studni?“

„Studna se ve skutečnosti skládá z mnoha vrstev a časových pásem.“

„A kde je chronovizor?“

PraAnvilan ukázal k nekonečnému dnu Studny. „Zatímco jste byl v nepravém chronovizoru, já si s tím pravým pohrál. Energie, která ovládá Studnu, může být chápána jako strunový počítač, podobný kvantově mechanickému počítači. Náš strunový počítač je samozřejmě výkonnější, může využívat jakéhokoli rozhraní a z formátu DNA vás převede do běžného formátu počítačové sítě, která se používá na Zemi.“

„Takže já budu zase program.“

„Ano. Ale tentokrát nevysledovatelný a mnohem výkonnější. Už žádné drhnutí, už žádný strach, že vás šicí stroj trhá na kousky.“

„Víte to jistě?“

„Z vlasů mrtvého horníka jsem získal sekvenci DNA, kterou jsem proměnil v počítačový program. Za jeho pomoci jste vstoupil do nepravého chronovizoru. Nyní mám vaši DNA, takže se dostanete dovnitř stejně, jako jste se dostal do nepravého chronovizoru.“

„Jak to myslíte?“

„Do vašeho programu jsem vložil všechny informace, které jsem o vás získal na základě vašeho pobytu v nepravém chronovizoru. A mimochodem, na základě DNA jsem zjistil, že v Polyversu existoval jediný společný předek všech bytostí.“

„Vy a my jsme si podobní?“

„Ano. Navíc jsme odvedli pozornost EněrGazu, který sice už ví, že jste cestoval chronovizorem, ale neví, že tím nepravým. Ten pravý přesunu na druhý konec Anvilu.“

„Studna se dá přesouvat?“

„I dokonale maskovat.“

„Jak budu tam dole vypadat?“

„Na Zemi se budete zjevovat jako normální program. Pokud se něco pokazí, budete se jevit maximálně jako neškodný virus.“

Přesně takhle se celou dobu cítím, pomyslel si Ondřej.

Jen co se vrátím na Zemi, nechám si vytisknout vizitku:

Ondřej Krátoška – neškodný virus (bez pachových stop)

Poté pohlédl dolů a zatajil se mu dech.

„Minule mě to málem roztrhalo na cucky!“

„Nebojte se, váš vstup do chronovizoru bude naprosto plynulý a koordinovaný s prostředím. Ale nejdřív, jak jsem řekl, vám vysvětlím, co bude recipročním darem, který jako pozemšťan předáte zástupcům Omniversa. Takže se uklidněte a pozorně mě vyslechněte.“

„Jak se mám uklidnit? Víte vůbec, co po mně chcete?“

Během následujících deseti minut výkladu se ukázalo, že PraAnvilan má opravdu promyšlený plán. Jedinou vadou tohoto plánu bylo, že byl natolik uhozený, že by mu nikdo ve vesmíru neměl říkat plán.

Další dvě minuty uběhly za Ondřejova namáhavého mlčení. Strašně rád by se zvedl a vydal na procházku parkem nebo lesem, ale poněvadž žádné lesy ani parky nebyly v dohledu, šťoural se prsty v prachu ve snaze vytvořit cestičky, které by vedly tam a zase zpátky a vyznačovaly se co největším počtem zákrut. Nad ním se valily nekonečné a dlouhé mraky podobné gramofonům. Možná je PraAnvilan tahal z klobouku jako králíky, aby ho ohromil.

„Váš plán je totální nesmysl,“ prohlásil Ondřej.

„Smím vědět proč?“

„V podstatě má jen jednu slabinu – je dokonale neproveditelný.“

„Za dva měsíce od téhle chvíle se na několik hodin otevře terifikační kancelář, která ponese jméno významného ruského biologa. Než si její činnosti všimnou právníci EněrGazu a zjistí, že se ústav pro státní dozor nad terifikačními agenturami nechal podplatit, zahájí kancelář nábor na terifikace. Právě v ní získáte další informace. Do té doby to nesmíte vzdát, i když vše, co vykonáte, bude vykládáno naprosto nesprávně a vám bude hrozit rozpad osobnosti vlivem nekonečné frustrace.“

„Za dva měsíce? To tam budu tak dlouho?“

„Čas v chronovizoru poběží jinak, než jste zvyklý.“

„Kdy moje mise skončí? Budu se moci odpojit?“

„Ne.“

„To mi neříkejte!“

„Vaše mise skončí v okamžiku, kdy se vynoříte mezi vyslanci Omniversa, a ti rozhodnou o dalším osudu vaší planety. To je vše, času doopravdy nezbývá.“ PraAnvilan kývnul hlavou k budově Z-Deku. „Vaši zaměstnanci už o vás vědí.“

„Těch si nevšímejte, jsou celí rozdovádění z návratu ze školení,“ holedbal se Ondřej.

Na okraji planiny se objevilo několik teček. Pohybovaly se značnou rychlostí. Tečky se měnily v postavy, které se blížily k troskám lodi.

Zaměstnanci se vrhli na budovu, která bývala Anvil MusicShopem, než se proměnila na Z-Dek, a začali ji metodicky, spořádaně a efektivně rozebírat. Ondřeje jejich výkon fascinoval stejně, jako když sledoval robota při stavbě obchodu. Vše probíhalo v obráceném pořadí, kovové tyče vylézaly z anvilského povrchu stejnou rychlostí, jakou je robot zarážel dovnitř, a všechny součásti jeho obchodu mizely v krabicích, které vytahoval z přistávacího modulu.

„Dekonstruovat, dekonstruovat,“ ševelily vzdálené hlasy jeho zaměstnanců.

„Domnívám se, že již chápete, co jsem měl na mysli, když jsem vysvětloval, jakou hrozbu pro nás představují PostAnvilané,“ prohlásil PraAnvilan. „Tady na Anvilu vám to nemělo dojít vzhledem k tomu, že pracujete jako ředitel postanvilské firmy.“

„Nejspíš mi to už došlo.“

Na obzoru se objevil obrys velké nákladní lodě a zaměstnanci Z-Deku se začali spořádaně seřazovat do zástupů a připravovat se na její přílet.

„Vidíte, už brzy poletí.“

„Kam?“

„Přece dolů, na Zemi.“

„A proč?“

„Protože jsou vašimi zaměstnanci.“

„Proto přece nemusí ještě cestovat na Zemi. Nebo jsem je poslal na dovolenou?“

„Tento přesun bych rozhodně dovolenou nenazýval. Jako zaměstnavatel jste podepsal příkaz k přesunu vašich pracovních sil, pamatujete?“

Ondřej si náhle vybavil výkaz označený Přesun zaměstnanců Z-Deku, který mu předala Edita.

„Já ty lidi ale vůbec neznám!“

„Zato oni o vás vědí všechno. Na školení se seznámili s vaší pozoruhodnou osobností a zhlédli váš profil ve čtyřicetiminutovém dokumentárním sestřihu. Teď už možná chápete, co se děje. Tuhle funkci vám připravili PostAnvilané.“

„Jestli mě jmenovali PostAnvilané, tak tím něco sledovali.“

„Jistě. Vyslání vašich pracovníků na Zemi je pomsta za to, že nedostali, co jim EněrGaz slíbil.“

Jinými slovy Ondřej právě zjistil, že je osobně odpovědný za budoucí dekonstrukci Země.

Neměl by své zaměstnance zastavit a aspoň se zeptat, čím začnou? Zdí Lipenské přehrady nebo Pražským hradem? „Můžu je dole na Zemi zastavit?“

„Na to zřejmě nebudete mít čas ani příležitost.“

„Vy mi ale budete radit, takže bysme to mohli zvládnout. Nechci mít na krku rozebrání Staroměstské radnice a rozšroubování orloje!“

„Já vám nebudu radit.“

„Cože!?“

„Zkonstruoval jsem sice nepravý, testovací chronovizor, ale do tohoto přístroje vstoupit nemohu. Je to magnetický záznam starý miliony let!“

„Sakra! Kdy se vynořím? Jak poznám, že je konec?“

„Až se vynoříte, budou všude kolem vás stát vyslanci Omniversa a budou bedlivě naslouchat tomu, co říkáte. Předáte jim dar, na němž závisí osud celé Země. Z jejich odpovědi pochopíte, zda jste uspěl, nebo ne.“

„Kde mám začít?“

„Uvidíte, kde se ocitnete, a tam začnete.“

„Já bych začal asi v mojí kanceláři. Ale tam se to nejspíš bude hemžit exekutory,“ došlo mu vzápětí. „Nechápu, proč to dělám. Proč zrovna já?“

„Protože nechcete promarnit další šanci. Vzpomeňte si, co jste cítil na palubě Agricoly.“

Ondřej na okamžik skoro vybuchl vzteky. Ještě že PraAnvilan existoval jen jako síť strun, jinak by ho už určitě praštil.

„No, popřeju vám šťastnou cestu. A pamatujte! Chronovizor klade stejně zapeklité otázky, jaké si neustále kladete vy sám,“ loučil se s ním PraAnvilan.

Zapeklité otázky mám v paži, protože s nimi neustále žiju, napadlo Ondřeje.

Položil nohu na okraj Studny. Písek se kolem jeho nohy spořádaně přeskupil – začal se sesouvat, aby Ondřeje nečekal strmý pád do hlubin možná čekal miliony let na okamžik, kdy se bude moci rozložit do mnoha vrstev a Ondřej se náhle cítil naprosto bezmocný, jako dítě na okraji propadajícího se pískoviště.

Ale ve vší hrůze, která se ho zmocnila, v klaustrofobii smíšené s naprostým odevzdáním se osudu, bleskla jeho myslí povzbudivá myšlenka; je v pravém chronovizoru, který sestrojil otec Pellegrino Ernetti.

KAPITOLA DVANÁCTÁ
Falešný doktor

Na začátku Legerovy ulice stála černou folií zatažená výloha sexshopu a na jejím konci se nad Nuselským mostem tyčila červenobílá budova EněrGazu, navržená lotyšským architektem Arenisem Laatyvisem. Připomínala obrovskou televizní obrazovku, z jejíhož povrchu vyrážela – a to i ve výšce čtyřiceti metrů – imitace různě zabarvených elektromagnetických vln, které vylétají do prostoru vždy, když se zapne televizor.

„Chcete vidět výlohu?“ zeptal se mikrofon zabudovaný v černě potažené výloze sexshopu a natočil se k Višusovi.

„Ne.“

„Ale zastavil jste se tady.“

„Jo, zastavil,“ prohlásil Višus frustrovaně a došlo mu, že má z návštěvy EněrGazu takový strach, že k hlavní budově nikdy nedojde. „Jenže nemám ani vindru.“

„Dnes nabízíme sezónní slevy pro entomofily a v případě, že je vám více než osmnáct, i krátký pohled na naši výlohu. V Praze je velmi obtížné sehnat hmyz, který by uspokojil všechny milovníky vzrušení. Náš obchod se specializuje na exotické druhy.“

„Něco jako bordel s asijskýma holkama?“ zeptal se Višus.

„Nebuďte sprostý, nebo zavolám policii.“

„Moc lidí tady na chodníku asi nenadává, co? To dokazuje, že váš obchod za moc nestojí.“ Višus měl chuť se pohádat, protože si dokázal představit, jak výloha obchodu asi vypadá – všude se plazí havěť, která ho bude pronásledovat i ve snech.

V nejhorším zavře oči, aby neomdlel.

„Naše prodejna se specializuje na formikofily, jedince, které vzrušuje pohled na mravence lezoucí po stehnech milované osoby.“

Černá fólie zmizela a Višusovým očím se naskytl pohled na středně velké mraveniště, nad kterým visela následující cedulka:

Sezónní sleva – 2 eurokredity za 1 mravenečka
(+ 20% sleva pro ty, kdo prokážou, že v domácnosti nepoužívají chemické přípravky proti hmyzu)

„Tak co tomu říkáte?“

„Že se vám to tu krásně hemží,“ odpověděl Višus upřímně.

„Zastavíte se někdy pro nějakého mravenečka?“

„Nejspíš ne. Ale výlohu máte hezkou,“ uznal Višus a vydal se po chodníku Legerovy ulice.

Prosklená hala EněrGazu praskala ve švech. Dav tvořily dvě skupiny obyvatel, z nichž první – frustrovaní zákazníci EněrGazu – nedosáhla ničeho, zato druhá – dealeři různých zakázaných technologií – měla úplné žně. Frustrace z neuspokojivého vyřízení stížností vytvářela podhoubí pro experimenty, které zaručovaly okamžité uvolnění.

„Nechtěl bys nějaký brejny?“ oslovil Višuse vychrtlý muž v oranžovohnědém pyžamu. Termínem brejny měl na mysli drogy implementované přímo do mozku.

„Ne.“

„A co teleorgasmus?“ Muž rozevřel plášť a odhalil svůdnou nafukovací pannu, na které běžely opravdu kvalitní pornoprogramy.

„Před chvílí jsem odmítl mravence a mám ještě spoustu vyřizování!“

Fronta se konečně pohnula. Višus stanul tváří v tvář okénku a pronesl svou prosbu.

„Wirkus, říkáte?“ Úředník měl na sobě uniformu s nápisem EněrGaz a působil dojmem přísného kurátora, který na desce recepce vystavuje odznáčky, samolepky, výšivky a kalendáře s červenobílým logem.

„Ano. Doktor Joachim Wirkus.“

„Pohřešuje se od kdy?“

„Od tohohle června. Všichni pracovníci jeho terifikační kanceláře se vrátili na Zem, ale odmítají se se mnou spojit.“

„A vy jste kdo?“

„Jeho synovec,“ prohlásil Višus.

Úředník zadal údaje do počítače.

„Lituji, ale podle našich záznamů žádný doktor Wirkus pro EněrGaz nikdy nepracoval.“

„A co ta reportáž, kterou vysílaly pirátské televize?“

„O žádné reportáži nic nevím.“

„Jasně, že nic nevíte! Mně bylo od začátku jasný, že budete dělat, že můj strejda neexistoval. Ale já to takhle nenechám! Sednu si tady a budu čekat, dokud…“

„Prosím vás, nezdržujte!“ obořila se na něj pihovatá dívka ve frontě za ním.

Višus rezignovaně usedl na lavičku. Od léta nepracoval a v nejvyšší nouzi si půjčoval peníze od Planktona, který se uchytil v reklamní agentuře.

Pátrání po falešném doktorovi, který se včera objevil v nemocnici ve Vršovicích a odrodil trojčata, stále bezúspěšně pokračuje,

(následoval popis falešného doktora. Višus si oddychl, protože z muže pokládaného za falešného doktora se vyklubalo individuum s náušnicí v uchu, které se Višusovi vůbec nepodobalo),

stejně jako pokračuje nevysvětlitelné rozkládání výtahů v budově Ústavního soudu, který sídlí v Brně. Jak nám sdělil mluvčí Ústavního soudu, uvažují soudci o zapůjčení speciální vysokozdvižné plošiny z bývalého kosmického areálu Bajkonur, na které bude Ústavní soud dočasně zasedat, chráněn elitním oddílem výsadkářů.

Mezitím nám naše reportérka oznámila, že mezi Prahou a Brnem zmizely asi čtyři kilometry dálnice D1 a vedlejší silnice jsou doslova ucpány rozzuřenými řidiči, kteří hromadně odlepují dálniční známky a proklínají ministerstvo dopravy.

Dálniční policie uvedla, že někteří řidiči v brzkých ranních hodinách spatřili poblíž dálnice zaměstnance firmy registrované pod názvem Z-Dek, jejímž jednatelem je Ondřej Krátoška, bývalý redaktor televizní stanice Eurosat.

Co? Ondřej si založil firmu? Na dekonstrukci Země? Přece snil, že bude města zakládat, a ne je rozkládat.

Nepopletl to nějak?

Akcie firmy FragranceSferics vyletěly na pražské burze o neuvěřitelných dvacet osm procent a již několik dní pokračují ve strmém růstu.

Sotva vyslechl tuto zprávu, zjistil, že se k němu blíží dva policisté.

„Můžete se legitimovat?“

„Jistě.“ Višus sáhl do kapsy a předložil doklady.

„Vy jste falešný doktor.“

„Nejsem falešný doktor! Nemůžete mě ani zaměnit s tím podvodníkem, co byl včera v televizi.“

„Ale můžeme, protože nám utekl, a jisté osoby vás identifikovaly. Byly svědky vašich dotazů ohledně zkoumání možnosti přenášet těhotenství do mobilní reklamní dělohy.“

„Jaké osoby?“

„To vás nemusí zajímat.“

V mžiku mu nasadili pouta a pohrozili, že ho zastřelí, pokusí-li se utéct. Slíbil, že to neudělá, protože není ten, za koho ho mají. Odpověděli, že kdyby nebyl ten, za koho ho mají, a ještě jim chtěl utéct, bylo by to pro něj mnohem horší. Nacpali ho do auta. Vzpomněl si na Orwellova slova: „Svoboda znamená říct to, co ostatní nechtějí slyšet.“ Otočil se k policistům a řekl: „S někým jste si mě spletli.“ Policisté si ho nevšímali a pokračovali v debatě o důvodech, proč některé druhy odposlouchávacího zařízení neměl jejich nadřízený nikdy kupovat.

Za pět minut po Višusovi dorazil na policejní stanici televizní štáb. Redaktorka požádala technika o vygenerování zamřížovaného pozadí. Prošla si popis falešného doktora a nadhodila, že si Višus rafinovaně přebarvil vlasy na černo a sundal zlatou náušnici. Nabídla mu svou s vysvětlením, že bude lepší, když ho kvůli identifikaci natočí s náušnicí; Višus odmítl.

Poté ho odvedli do opuštěné kanceláře policejního psychologa, kde dostal několik drahocenných minut, aby se vzpamatoval. Na zdech visely obrázky z rodinné dovolené a na stole leželo skleněné těžítko, kelímek s propiskami a sešity. Nemůže to být zlomyslný člověk, když má tolik propisek, namlouval si zoufalý Višus.

Nato se otevřely dveře a do křesla u počítače se nasoukal tlustý šedivějící muž, který muže na fotografiích ničím nepřipomínal.

„Klid, já nejsem psycholog. Jen si tady něco zkontroluju.“ Zapnul obrazovku, na které se objevila celá řada obličejů, a trpělivě procházel jeden za druhým; jeden Višusovi připomněl tvář jeho strýce.

„To byl můj strýc, doktor Wirkus!“ vykřikl Višus.

„Říkal jsem, že nejsem psycholog,“ pronesl muž, prohlédl si další obličej, cosi si opsal a vyšel na chodbu.

Višus se vrhl k počítači a vrátil fotografie zpátky. Jenže se mýlil, muž na fotografii byl starší a údaje patřily jiné osobě. Za chvíli se zhroutím, pomyslel si Višus a sesul se do křesla.

„Vi… šu… si…“ ozval se tlumený šepot. „Vi… šu… si…“

Višus se zachvěl, protože si vzpomněl na strašidelný film, v němž se obličeje nebožtíků krátce po smrti zjevovaly příbuzným na obrazovce.

„Vi… šu… si…“

Opravdu, muž na obrazovce pohyboval rty!

„Strejdo!“

„Nejsem tvůj strejda.“

„Promiň, myslel jsem, že…“ No jasně, strejda by mi přece neříkal Višus, maximálně by moji přezdívku zkomolil na Virus.

Ondřej byl hubenější a na bradě měl víc šedivých vousů, než když ho Višus viděl naposledy, tedy před třemi měsíci, kdy se v kanceláři opatřené exekutorskou pečetí objevil Bohdan.

„Jé, Ondřeji, jak se máš?“

„Blbě.“

„Kdy se vrátíš?“

„Nevím.“

„Podle smlouvy jsi měl být už dávno zpátky.“

„Jo, to měl.“

„Jaký je to na Anvilu? Myslím, jako počasí a tak. A co ta tvoje nová firma? Nese dekonstrukce hodně? Nikdy by mě nenapadlo, v čem se dá podnikat.“

„Hele, potřebuju, abys mi pomohl.“

„Jasně! Jak?“

„Především mi ověř jedno heslo: Marcel Mauss reciprocita.“

„Tady na tom počítači?“

„Jo, tady na tom počítači.“

„Co když někdo přijde?“

„Nikdo nepřijde.“

Višus se přesunul ke stolu a zadal jména do vyhledávače.

„Marcel Mauss (1893–1950) studoval srovnávací náboženství, zabýval se teorií reciprocity a formuloval její zásadní otázku: Jaká síla přebývá v předmětu, který se dává, a co nutí obdarovaného, aby dar oplácel?“

„To je ono! Dál!“

„Reciproční dar je podle Mausse totálním společenským aktem. Ten, kdo daruje, nepředává pouze dar, ale i část sebe sama.

Předměty, které se darují, se nikdy úplně neoddělí od osob, které se daru účastní. Neúčastnit se reciproční výměny znamená v mnoha primitivních společnostech ztrátu prestiže a v Polynésii ztrátu zdroje duchovního vývoje společnosti.

Věnování daru je základním krokem pro vytvoření společenských vazeb.“

„Pak jsou tu hesla: reciprocita historie, reciprocita příklady…“

„Příklady, to mě zajímá!“

„V severoamerické osadě nakoupili příslušníci indiánského kmene Tlingitů satelitfony vybavené svou tisíc let starou mapou hvězdné oblohy a naložili je do balónu, který poslali do blízkého města Teensville, a tak satelitfony rituálně předali jeho obyvatelům. Podstatou těchto vzájemných výměn darů bez ekonomického efektu, navazujících na tradice potlachů, bylo, že se jimi patrně snažili změnit vývoj svých dějin.“

Nebo vstoupit do Polyversa, pomyslel si Ondřej.

„Teď mi najdi všechno o Ernettim a chronovizoru.“

„Jo, moment, pořád mám strach, že někdo přijde… Tady to je:

„Alfredo Pellegrino Ernetti, 1926–1994, teolog, exorcista a hudební vědec. Při akustických pokusech se mu podařilo sestavit přístroj, kterým mohl vidět minulost. Nazval ho chronovizor, přístroj pro cestování časem. Ernetti se ho snažil držet v utajení, ale na konci padesátých let se v tisku začaly objevovat informace o jeho objevu. Na tiskové konferenci Ernetti oficiálně přiznal, že shlédl ukřižování Ježíše, což vyvolalo nelibost jeho nadřízených.

Když se ho ptali, jestli použil chronovizor na hledání mimozemských civilizací, odpověděl, že ho to vůbec nenapadlo.“

„Dál,“ poprosil Ondřej.

„Jako důkaz své cesty chronovizorem nabídl fotografii Ježíše Krista a vyloučil existenci Veroniky zmiňované evangelisty. Nicméně za hlavní důkaz funkčnosti chronovizoru se považuje nalezení fragmentu ztracené hry Thyéstes od latinského básníka Quinta Eunnia, napsané v roce 169 př. n. l.“

„Ernetti nic jinýho nepřines?“

„Ne.“

„Proč zrovna fragment ztracený hry? Byl přece v chronovizoru, mohl si vybrat, co chce, ne?“ přemýšlel Ondřej. To budou ty zapeklité otázky, o kterých mluvil PraAnvilan. Ale Mauss a Ernetti opravdu existovali. Chronovizor je skutečný. Jasně, vždyť v něm je, ale stejně…

„Višusi, kde vůbec jsi?“

„Na policii.“

„Ty si taky vybereš místo!“

„Šel jsem se zeptat, co je se strejdou, a EněrGaz mě dal zatknout jako falešnýho doktora.“

„Sejdem se v mojí kanceláři!“

„Jak to myslíš?“

„Aby ses sebral a vyrazil na Bulovku. Klíč je tam, co vždycky.“

„Ale já se nemůžu jen tak sebrat a jít.“

„Ale můžeš. Zrovna jsem to viděl v chronovizoru. Procházíš támhletou chodbou a říkáš policajtovi u vchodu, že tě psycholog poslal domu, protože si tě s někým spletli. Nebo víš co, vrať se pár fotek zpátky a najdi si někoho, kdo se ti podobá. Sejdem se v kanceláři!“

„Tak jo.“

Višus si prošel pár fotek a opsal jméno udiveně vyhlížejícího mladíka. Potom vstal, narovnal podložku před počítačem a otevřel dveře. Po televizním štábu nebyla na chodbě ani stopa.

„Kampak?“ Zeptal se policista, kterého potkal u vchodu.

„Domů,“ prohlásil suverénně. „Už zjistili, že si mě spletli s nějakým Jakubem Dolinou nebo kým.“

Višus odemkl dveře kanceláře, ve které před třemi měsíci sledoval přenos japonské televize a žasl nad Vicenzou Komuri Vachouškovou. Dnes ho však čekalo ještě mnohem větší překvapení.

Kancelář se totiž změnila k nepoznání.

Stěny byly vymalovány načerno a proti oknu visel plakát Massacre Talents! Jména obětí krvelačné kapely byla zakroužkována a vypsána na papíru, který visel z nástěnky. Na stole ležela reprodukce obrazu Ježíše Krista propíchaná různými ostrými předměty, a cesta Ježíše ke Golgotě, na níž byla Veronika několikrát velmi nehezky přeškrtnuta modrou propiskou. Na druhé nástěnce byly přišpendleny vystříhané reprodukce mnoha Ježíšů – největší patřila kamennému Ježíši na chodbě kláštera. Po zdech se rozpínaly různé satanistické symboly, takže kancelář připomínala malé administrativní peklo.

Višus s rozpaky zapnul počítač.

„Ach jo, říkal jsem ti jasně, kam máš jít! Spletl sis dveře!“ obořil se na něj Ondřej, sotva se objevil na obrazovce.

„Tohle je tvoje kancelář!“

„Moje kancelář!?“ zašeptal Ondřej.

„Nikdy jsi mi neříkal, že posloucháš massakry!“

„Já je neposlouchám.“

„Hele, mně to nevadí, jsem tvůj kamarád, ale vzpomeň si, co jsem ti vykládal o vztahu revivalů a duševních chorob.“

„Prosím tě, strhni to!“

Višus sáhl na horní okraj plakátu k albu Selaisse Ressurected, na kterém stál frontman massakrů u stánku s etiopským občerstvením nad rozčtvrcenými údy rastafariánů, a jedním mocným trhnutím ho strhnul.

Jenže překvapením rozhodně nebyl konec – pod plakátem se objevil čtvercový sejf zabudovaný ve zdi.

Višus ho otevřel.

„Co je tam?“

„Nebudeš tomu věřit.“

„Neboj se, já budu věřit všemu.“

„Tak schválně!“ Višus zdvihl šest obrovských ruliček bankovek. „To je rejže!“

„To je,“ připustil Ondřej.

„Seznamy tvých zaměstnanců! A jejich výplaty!“ Višus si nacpal peníze do kapes a divoce poskakoval po kanceláři.

„Co tam ještě je?“

„Emesdéčko.“

„Zkus ho přehrát.“

Virus ho vložil do přehrávače. Ozvalo se šumění a pak Ondřej uslyšel Blančin hlas i svou odpověď z jejich rozhovoru na Temelíně.

„Neměl jste někdy chuť tuhle elektrárnu zničit? Všude na světě se elektrárny staví tak, aby je nikdo neviděl, a my si Temelín postavíme na jediném pahorku v téhle rovině!“

„S klukama jsme plánovali, že k Temelínu přimontujem kolečka a odvezem ho někam, kde nebude tolik vidět.“

„Do pytle,“ zhrozil se Ondřej. „Teď už to začínám chápat.“

„Co?“

„Višusi, já už vím, kam míří moji zaměstnanci!“

„Jsou za Brnem a řítí se na Prahu.“

„Jo, ale cestou se ještě staví na jednu bokovku. Celou tu dobu mě EněrGaz odposlouchával,“ šeptal Ondřej ohromeně. „Nejspíš od chvíle, kdy se Bohdan objevil v kavárně.“

„Co vlastně hledáme?“

„Jakýkoliv spojení s EněrGazem. Hlavně kopii smlouvy, kterou jsem s EněrGazem podepsal. Pamatuješ si, jak ji sem Bohdan přinesl, ne?“

Višus se probíral papíry naskládanými na rohu stolu, prohlédl konvičku, květiny, šuple s razítky, pozvánkami a vystříhanými figurkami vědců, seznamy VIP a společenskými událostmi.

„Jo, ale nic tu není.“

Bohdan po sobě zametl všechny stopy.

Ondřej vyhlédl ven. Stěny jeho satansky černé kanceláře rámovaly bílý obdélník denního světla – ležely v něm střechy, antény a satelity Prahy. Nad špičkou věže kostela Panny Marie Sněžné pluly bílé pozemské mraky, které ničím nepřipomínaly mraky na Anvilu. Připadal si dokonale bezmocný, jako by byl kouskem zaschlé izolepy nebo rozlomenou tužkou.

EněrGaz, PostAnvilané i zaměstnanci jeho vlastní firmy byli silnější než on. Hravě by ho převezli, ať by se pustil do čehokoli, nejspíš by ho porazili i v sedmě, kuličkách a piškvorkách.

„Višusi, já už nemůžu. Oni to na mě všechno hodí. Ta nahrávka dokazuje, že jsem se rozhodl zničit Temelín. Proto tu nemůžeme najít žádnou smlouvu, která by potvrdila, že mi tu práci nabídl Bohdan.

Má to vypadat, že jsem se vetřel na měření, na Temelíně jsem kontaktoval PostAnvilany, abych jim předal chronovizor, vyrazil na Anvil, založil Z-Dek a vyslal svoje zaměstnance dekonstruovat co?“

„Já nevím co!“

„Jsou už za Brnem a za chvíli určitě odbočí na Budějovice! Přesně podle mých instrukcí přidělaj k Temelínu kolečka, odvezou ho někam stranou a v klidu se pustí do rozkládání chladicích věží. Víš, kde byli před pár týdny? Na školení rozebírání chladicích systémů, přesně ví, jak na to!“ Na chvilku se zamyslel. „Víš co? Všechno to o Ernettim a chronovizoru nahraj a pošli Planktonovi a Honzovi. Třeba na něco přijdou.“

„Dobře. Ale nejspíš je načase, abys mi řekl, o co jde. Všechny ty informace o Maussovi sis ověřoval jen proto, abys vyrukoval s nějakým plánem. Přece tě znám.“

„Tak poslouchej. Řeknu ti, jaký dar musíme předat, abysme zachránili lidstvo.“

Ondřej ztišil hlas, aby ho nikdo neslyšel. Vyprávěl a myslel na prázdno, které cítil na palubě Agricoly. Když skončil, obloha nad Prahou se pokryla drobnými bílými mráčky, a okny kanceláře přicházely další vůně produkované FragranceSferics, nejspíš feromony s přiléhavým názvem Dokonané spiknutí, takže bude třeba, aby ho PraAnvilan znovu odvoněl, pokud Ondřej chce, aby se do něj zamilovala správná dívka a ne nějaká tajná policistka.

Mluvil a mluvil, zatímco Višus třeštil oči, zatínal pěsti, potil se a několikrát zatoužil Ondřejův výklad rázně přerušit.

„To je šílený, Ondřeji, to nikdy nemůže vyjít,“ prohlásil nakonec. „Nebudeš se na mě zlobit, když to pro tebe neudělám? Po strejdovi ani stopa, jsem bez peněz, s kapelou je konec. Tohle přece ode mě nemůžeš chtít, no řekni sám?“

Než stačil Ondřej odpovědět, uslyšel příboj. Zdvihl hlavu a spatřil obrovské vlny, které se řítily přímo na něj. Snažil se ze všech sil udržet hlavu nad vodou a ještě stihl zařvat: „Višusi, musíš to udělat!“, ale vlny silnější než on do něj narážely ze všech stran. Když už si myslel, že je konec, objevily se ve vlnách barevné bubliny, z nich vylétly ruce a navlékly na něj černou gumovou kombinézu, ve které se nemohl ani hnout.

Chápal Višusovu bezmoc a chtěl ho utěšit, ale než stačil cokoli říct, slunce se ve vlnách zablesklo jako prasklá vánoční ozdoba a zmizelo mu z očí.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Vývoj k mýdlu

Planktonovi se na Zuzaně nejvíc líbily její nohy, respektive jejich mírná zakřivenost. Když za ní kráčel po chodníku a prohlížel si je, připadalo mu, že kráčí ve stopách slavné fotbalistky. Tuto zakřivenost Zuzana zdůvodňovala tím, že jako dítě často jezdívala na koni.

Rád si povídal i o jejím nose, který připomínal bambulku. Pro jeho tvar neměla Zuzana žádné vysvětlení. Její rodiče ani nikdo z příbuzenstva podobnou bambulku neměli. Hypotéza s ježděním na koni se nedala použít, protože úměra mezi časem stráveným v sedle a bambulkovitostí nosu neexistovala, nebo ji ještě nikdo neobjevil.

Plankton Zuzanu rád škádlil a ona se někdy ráda škádlit nechala, protože věděla, že Planktona na ní přitahuje asymetrie, stejně jako ho v hudbě přitahuje symetrie. Někdy se ale škádlit nenechala, protože jí nepřišlo v pořádku, že muž na ženě obdivuje asymetrii a nedokonalost. V takovém nešťastném období se jí zdálo, že nedokonalých a asymetrických dívek jsou kolem stovky a mohou být asymetrické tak vyzývavě, že si musela položit otázku, zda byl dobrý nápad navázat milostný vztah s mladíkem, jako je Plankton.

Těmto úvahám však měl brzy nastat alespoň teoretický konec.

Prodavač v tmavém sametovém saku předvedl další z nekonečné série snubních prstenů a opatrně položil krabičku na skleněný pult přímo před ně.

„A tenhle?“

„Připadá mi takový nedokonalý.“ Všechny prstýnky připadaly Planktonovi nedokonalé – byly příliš lesklé, příliš zlaté, příliš stříbrné a příliš drahé.

„Vezmeme si tyhle,“ oznámila Zuzana.

Prodavač se usmál. Bambulka na nose se mu velmi líbila. Bylo s podivem, že se tak zajímavá dívka zahazuje s mamlasem, který ani neocení vkusný šperk.

„Pro romantické páry tu máme ještě zvláštní nabídku.“ Prodavač vytáhl na pult šedivou krabičku, která připomínala miniaturního křížence mezi sejfem a ledničkou.

„Copak to je?“

„Citobox, speciální chladicí bezpečnostní schránka, určená pro vaše city. Po krátké návštěvě naší laboratoře a pohovoru s emočním psychologem můžete své city uchovávat jako roztoky. Stačí zadat bezpečnostní kód, sestávající z čísel či znaků, a vy a vaše city se budete navždy cítit v bezpečí.“

„A vydrží opravdu beze změny?“ zajímalo Zuzanu.

„Ano, podstoupíte například složitou operaci u neurologa či endokrinologa a city si přinesete s sebou. Sestra je uloží a vy nebudete mít strach, že se během náročné operace vytratí.“

„Nemůžou se rozlít?“ napadlo Planktona.

„Ne. A navíc se prvním vyšetřením a vstupem do našeho registru stanete partnery ve výzkumu, ve kterém jistě využijete ojedinělou příležitost – namíchat si svou permanentní citovou výbavu. Poté, co prožijete něco obzvlášť frustrujícího, jistě neuškodí možnost obnovit původní citové rozpoložení.“

„Dají se roztoky ukládat jako sliz?“ zeptal se Plankton.

„Sliz? O tom jsme dosud neuvažovali.“

„V tom případě si vaši nabídku ještě necháme projít hlavou,“ pravil Plankton.

Když ruku v ruce vycházeli ze zlatnictví v Celetné, dovnitř právě vcházela další dvojice. Zlatník měl úplné žně. Po pražských ulicích chodilo tolik zamilovaných párů, že by si ani nemusel pronajímat obchod. Místo pultu by mu stačilo prkno položené na chodníku přes dva špalky.

V cukrárně si šťastný párek koupil zmrzlinu. Plankton se rozhodl pro kávovou, protože měl rád kávu, Zuzana si koupila kokosovou, protože měla ráda malibu. Počasí bylo na začátek října příjemné. Některé mraky naznačovaly, že se roztrhají na malilinkaté mráčky, které vítr rozfouká do neviditelna, a povětří jim po snubních prstýncích snese i modré z nebe.

S ještě nedojedenými křupavými kornoutky, které Plankton zdolával obrovskými chlapskými kusanci a Zuzana drobnými dívčími kusanečky, vešli do reklamní agentury, jejíž vedení Planktona zaměstnalo a dalo si od něj zpracovat celou řadu rozmanitých nápadů.

Ani tady nebyl příjemným překvapením konec. Zuzana počítala s tím, že si Plankton vybere prstýnek, a měla pro něj v kuchyňce schovaný dárek. Počkala, až si zapne počítač, a na svých roztomile zakřivených nožkách přitančila k jeho stolu.

„Tady máš ode mě dárek.“

„Co to je?“ Plankton ještě nikdy v životě nekupoval nikomu snubní prstýnek, a tak nemohl vědět, že za to dostane dárek.

„Rozbal si to a uvidíš.“

„Mám si to rozbalit tady?“

„Jestli chceš.“

Plankton empaticky odhadl, že by Zuzana ráda věděla, jestli se mu dárek líbí, a objemná zabalená krabice se brzy proměnila v to, čím bývala, než se stala zabalenou krabicí.

„Oblek na sliz!“

Oblek na sliz vypadal přesně jako černý neoprenový potápěčský oblek s brýlemi, šnorchlem, ploutvemi a kyslíkovou bombou, jen na hrudi se mu třpytil stříbrný nápis:

Oblek na sliz

„Skvělý,“ vydechl spolu s ostatními kolegy, kteří se na Zuzanino smluvené znamení shromáždili kolem, protože znali Zuzanu a věděli, že donutí Planktona, aby si oblek na sliz rozbalil teď a ne až před oltářem.

„Je k tomu i instruktážní emesdéčko o potápění ve slizu.“

„Dík. Jsi skvělá!“

Dal jí pusu. Ostatní zaměstnanci zatleskali a rozešli se na svá pracoviště.

Plankton zasunul nahrávku do přístroje.

„Půjdeš s náma večer na bowling?“ zeptala se ještě Zuzana, než se vrátila do své kóje.

„Jasně.“

Oblek přinesl vzpomínky na dobu, kdy v branži začínal. Na čem všem se dá vydělat! Stačí jediný nápad a máte snoubenku, prstýnky, zaměstnání, oblek na sliz, pusu, pozvání na bowling a instruktážní emesdéčko.

Na obrazovce počítače se objevila postava instruktora.

„Nazdar Planktone,“ pronesl instruktor zachmuřeně. Na sobě měl černý neoprénový oděv, ale netvářil se, že by ho potápění ve slizu nějak bavilo. Plankton usoudil, že nejspíš hodlá v zákaznících krotit nadšení, aby předešel nárazům do korálových útesů.

Planktonovi připomínal faráře od svatého Antonína, kterého jednou viděl v sutaně přebíhat za silného deště z Veletržní do ulice pplk. Sochora.

To by byl ovšem od Zuzany netaktický tah, který mohl Planktonovo nadšení z brzkého obřadu poněkud zchladit.

„Ahoj,“ zopakoval instruktor. „Něco od tebe potřebuju.“

Tak moment!

Tohle není žádný farář!

„Dostal jsi od Višuse informace o Ernettim?“

„Jo,“ zahučel Plankton podrážděně. „Proč si to nezjistíš sám, když jsi v chronovizoru?“

„Protože jde o strašně zamotaný proces předávání informací,“ odpověděl Ondřej po pravdě. „Tyhle informace mi předal PraAnvilan, který je má z Polyversa. To je systém…“

„Jo, já vím, všechno jsem si přečetl: o Ernettim, chronovizoru i reciprocitě. A na rovinu – spousta věcí v tom hapruje.“

„Ty mi nevěříš?“

„Nejdřív mi řekni, jak to vypadá v chronovizoru.“

„Zrovna jsem narazil na civilizaci, která má přístup do všech hladin lidského vědomí a vkládá nám do mysli moc zajímavé věci. Psychologové si myslí, že ze světa kolem nás přichází do naší mysli dvě procenta našich vědomých myšlenek, jenže podle mě je to až šest procent.“

„To je docela dost.“

„To je.“

„Zpívají v chronovizoru ptáci?“

„Někdy.“ Ondřejovi došlo, že se debata s Planktonem pěkně protáhne. Když vyhlédl na stromy za Planktonovou hlavou, napadlo ho, že může být už září nebo říjen.

„Vidíš tam nějaký postavy?“

„Na začátku jsem viděl obrazy celýho světa, ale teď se to nějak zhoršuje. Jsou tu vrstvy času, shnilý a zetlelý, někdy jdu prázdným městem, vidím žebráka, natahuje po mně ruce, dávám mu, co najdu v kapse. Má radost, že konečně něco dostal, jdu dál, město vypadá jako Praha postavená na kraji lesa, Praotec Čech tu vodí davy Slovanů a ukazuje jim rozkopanou ulici na Příkopech a vnucuje místním nacyklostylovaný letáky, na kterých je Lovelockova výzva k sepsání Návodu k opětovnému nastartování civilizace.“

„Ty postavy, který vidíš, světlají, nebo spíš tmavnou?“

„Řekl bych, že jsou pořád světlejší.“

„A celkově jakoby na blednoucím pozadí, že jo?“

„Jo.“

„Zdvihá se kolem hustý prach?“

„Někdy.“

„Víš, kdo to byl Edgar Cayce?“

„Jasně, slavný americký médium.“

Plankton sáhl po knize, kterou měl připravenou mezi papíry.

„Cayce popisuje vstup do kroniky Akaša takhle:

Na první úrovni se nacházejí vágní, strašlivě vypadající tvary, groteskní formy, které můžeme spatřit během noční můry. Poté se kolem začínají objevovat zdeformované lidské postavy s abnormálně velkými částmi těla. Postupně jsou jejich barvy čím dál světlejší. Pak se objevují rozmazané obrysy domů, zdí, stromů, ale vše je nehybné. Jak postupujete dál, přibývá světlo i pohyb. Slyšíte hudbu, smích a zpívající ptáky. Světlo je jasnější a na této vyšší úrovni jsou nádherné barvy a krásná hudba.

A tady:

Jakákoli myšlenka, touha či skutek vytváří jistý druh vibrace. Dané záznamy mohou být chybně interpretovány. Dva lidé mohou tytéž záznamy zcela jinak interpretovat, a to v závislosti na svém duchovním stavu a osobních motivech.“

„Víš, co taky řekl Edgar Cayce?“ neudržel se Ondřej. „Když tě někdo požádá o pomoc a ty ho odmítneš, vytvoříš o sobě obraz, který se nedá nikdy vymazat.“

Plankton se zamračil.

Ach jo, pomyslel si Ondřej, budu svýmu kamarádovi přeříkávat citáty pomýlených vizionářů místo toho, abych mu řekl, že se mi po něm stýská.

„Příklad s Caycem jsem ti dal proto, že možná jsi v chronovizoru, stejně jako v něm byl Cayce, ale jestli se v něm dá všechno subjektivně interpretovat, tak je všechno, co vidíš, naprosto bezcenný,“ řekl Plankton, který se naštěstí neurazil.

„Planktone, tohle jsou jenom takový řečičky. Prostě se nechceš zvednout a udělat to, co je třeba. Stejně jako když jsme měli zkoušet, hodinu jsem do tebe hučel a nic se nestalo.“

„Nevíš ani, jestli ten PraAnvilan není tvoje podvědomí.“

„Nebo rovnou vědomí,“ opravil ho Ondřej dotčeně. „Přesně, vědomí, které brání ve vývoji jinýmu vědomí.“ Drobné bílé mráčky rozfoukal vítr, za okny se sbíral déšť. Finští čarodějové kdysi prodávali námořníkům vítr, takže i vítr byl předmětem obchodu, ne reciproční výměny.

Bohdan měl pravdu, reciprocita je podfuk a nikdy fungovat nebude.

„Existuje víc věcí, který dokazujou, že jde o podvod. Jenom bys musel bejt takovej kabrňák, abys je přijal za svý,“ pokračoval Plankton.

„Máš na mysli něco konkrétního?“

„Na tiskový konferenci, kde oznámil objev chronovizoru, předváděl Ernetti fotografii Ježíše Krista, kterou získal z chronovizoru.“

„No a?“

„Ta fotka je podvrh.“

„Co?“

„Ernetti ji vystřihl z knihy o jednom klášteře, dokázaly to už desítky novinářů. Dal jsem si tu práci a našel ji.“ Plankton sáhl do šuplíku a vytáhl fotografii Ježíše Krista.

Byla to reprodukce, kterou Ondřej viděl v mnišské cele i na zdi své kanceláře!

„O tom podvodu psaly všechny noviny. Jen si to představ: setmělej klášter, nůžky v ruce šílenýho Ernettiho. Chtěj lidi vidět Krista? Maj ho mít!“

„Jak jsi na to všechno přišel?“

„Něco jsem si domyslel sám, protože tě mám prokouknutýho skrz naskrz. Nejspíš sis všechno opsal z Nikoly Tesly, ten taky věřil, že ho kontaktovali Marťani a že kronika Akaša existuje. Pár drobností mi zjistili lidi tady. Tvoje demagogie je docela fascinuje.“

Ondřej pochopil, co se stalo. Zuzana zavlekla Planktona do téhle povedené firmy, aby poslouchal rozumy její partičky!

„Dál jsou tu zprávy o tvý údajný účasti na dekonstrukci Země.“

„Jak to myslíš údajný? Jsem ředitel Z-Deku!“

„Všechno se to ve zprávách najednou jeví jinak, od dnešního poledne to už nevypadá jako rozsáhlá dekonstrukce naší planety – na Hluboký tvoji zaměstnanci otloukli omítku, vytáhli pár kamenů ze zdi a někam se vytratili. Spíš to začíná připomínat obyčejnej předvolební boj. To by klidně mohla zvládnout frakce sociálních demokratů z Vysočiny, aby pořádně zatopila republikovýmu vedení. Dekonstrukci čtyř kilometrů dálnice by snad nezfušovali. Nebo to rozkládaj sami občanský demokrati, aby konečně věděli, co se děje; kdyby dálnici rozkládali sami, měli by aspoň něco pod kontrolou. A o tobě se už moc nemluví, takže počítám, že to všechno pomalu vyšumí jako všechny naše aférky.“

„Ty nebereš vážně dekonstrukci Země? Moji zaměstnanci na tom makaj jak šrouby, ti se jen tak nezastaví! Je to výkonná bioplazma a jen, co si to vyřídí s Hlubokou, vrhnou se na Temelín!“

„Ne, je to jenom propaganda; buď tvoje, nebo jejich, nic víc.“

„Takže?“

„Takže je to všechno podvod.“

„Tohle nejsou žádný důkazy.“

„Chceš důkazy? Dobře, já ti je dám.“ Plankton se triumfálně zaklonil na své židli. „Víš, co se dlouho považovalo za hlavní důkaz, že Ernetti opravdu cestoval chronovizorem?“

„Fragment opery, který objevil. Thyéstes.“

„Přesně. Dlouho se věřilo, že je všechno v pořádku, ale pak se objevily jistý logický otázky.“

„Jako například?“

„Proč přinesl fragment hry právě od Quinta Eunnia? Víš, kolik by vydělal, kdyby přinesl hru od Sofokla? Podle chlápka, kterej pracuje pro aukční síň Sotheby’s, by taková hra od Sofokla – a to jich za život napsal sto dvacet tři a máme jich jenom sedm, takže není vyloučeno, že se nějaká ještě objeví – přišla na… no tipni si, na kolik by přišla.“

„Vážně nevím.“

„Tipni si, sakra.“

„Dobře, sto tisíc.“

„Dva miliony dolarů. To je docela dost, ne?“

„Jo, to je,“ vypadlo z Ondřeje.

„Taky je zajímavý, že Ernetti o fragmentu ze začátku vůbec nemluvil. Novináři vyslídili informace mezi jeho spolubratry.“

„Ernetti byl samotář a lidem vůbec nevěřil.“

„Víš, o čem je ta hra?“

„Ne.“

„Vážně to nevíš, nebo si ze mě jenom děláš srandu?“

„Vážně to nevím.“ Ondřeje zaskočilo, že si ještě nezjistil, o čem Quintus Eunnius vlastně psal.

„Thyéstés a Atreus jsou Diovi vnuci a panuje mezi nimi nepřátelství. Atreus se rozhodne Thyésta pokořit. Zabije jeho dva syny, pozve Thyésta na večeři a jako hlavní chod mu předloží jejich maso. Pak se spokojeně dívá, jak si Thyéstés pochutnává.“

Plankton udělal významnou pomlku, hodnou antického dramatu.

„Dál,“ prohlásil ledově Ondřej.

„Thyéstés je tak otřesenej, že se zhroutí. V životě udělal taky spoustu špinavostí a najednou cítí, že to všechno zašlo už moc daleko a je na čase, aby se on i lidstvo napravili. Rozhodne se nasypat si popel na hlavu a navštíví delfský orákulum. Zpívá delfský věštkyni, aby mu vrátila všechno, o co přišel, prosí ji, aby mu prozradila, jak může vystoupat po žebříku bytí od nižší úrovně na vyšší, protože touží vejít do kontaktu se svým vyšším bytím. A to, co říká orákulu, je obsah fragmentu, který přinesl Ernetti.“

„Hm.“

„Jenže podle toho, co vyplouvá na povrch, ho Ernetti nejenom nalezl, ale taky sám napsal. Latina doby Quinta Eunnia nevypadá zrovna tak, jak je prezentovaná ve fragmentu. A za další je tu argument jedný slavný literární historičky, která se zabývá antickou literaturou; v každý antický hře – protože to někteří z antických hitmakerů chrlili tempem čtyři i víc kusů za rok – najdeš místo, který je slabý. Takovou tu vycpávku, vatu, kterou všichni mistři slova beztrestně cpou do svejch děl a my ji obdivujem stejně jako dialogy ve Třech mušketýrech, který jsou rozvleklý a nesmyslný, protože Dumase platili od stránky. Jenže tahle klasická vata, tak typická pro antiku, v Ernettiho fragmentu naprosto chybí. Všechno je to čirá poezie, kterou od lidí, co jako Sofokles nasekali sto dvacet tři kusů za život, nemůžeš čekat. Někdo se s tím fragmentem neanticky nadřel. Celej sestává z lyriky, za kterou by se nemusel stydět ani Mácha!“

„Ale Ernetti ten fragment přinesl kvůli hudbě!“

Plankton pokrčil rameny. „Z fragmentu vyplývá, že se tam zpívá jen v jednom chóru, a je to jenom asi šedesát veršů, což nevylučuje to, co říkám. Ernetti celej život studoval latinu i řečtinu, po večerech si to zplichtil sám a pak fragment, protože víc nestihl, vydával za hru Thyéstes, aby dokázal, že chronovizor funguje.“

Všichni se ho snaží přesvědčit, že to, co udělal Ernetti, byl kolosální podvod. Problém je v tom, že Ondřej v chronovizoru je a oni ne!

„A co tenhle záznam, sakra? Jak to, že jsem u tebe v počítači?“

„Dělal jsi v televizi, takže mě můžeš lehce oblafnout nějakým falešně vygenerovaným signálem.“

„Planktone, já nevím, nad čím mám žasnout dřív – nad tím, co mi říkáš, nebo nad tím, co se s tebou stalo.“

„Radši žasni nad tím, co se se mnou stalo. Sliz už je dávno historií. Tahle kazeta je jen připomínka toho, co jsem dokázal. Dostal jsem se mnohem dál.“

„Jo?“

„Pamatuješ, jak se mnou mluvil Bohdan a vyprávěl mi o motýlech, vážkách a vodě pod Saharou? Taková hlava jako Bohdan ti změní život raz dva. Začal jsem se vzdělávat, až jsem se dostal k příběhu o Ravanadoře.“

„O kom?“

„Ravanadora byla madagaskarská princezna, která ve středověku zabíjela křesťany. Napsali jsme o ní s klukama scénář a budeme točit film.“

Ondřej zklamaně vydechl. Jestli je to pravda, nikdy Planktona nedonutí, aby zachránil Zemi.

„Film bude o mladíkovi, kterej v Praze studuje teologii, a v půlce toho nechá. Odstěhuje se do Budějic a na józe potká zajímavou dívku. Katolicismus jí moc neimponuje, takže jí o teologii neřekne a tvrdí, že ho vylili z pedárny. Ona ho pozve na školení, na kterém si adepti procvičují zpětný pohled, což je způsob pohledu do minulosti, o kterým psal Aleister Crowley. Když se chceš dostat do minulosti, musíš se naučit psát pozpátku, chodit pozpátku, mluvit pozpátku (‚no mesj áj‘ místo ‚já jsem on‘) a číst pozpátku. Pak začneš cvičit vybavování událostí v obráceném sledu. A čím víc se technikou zpětného pohledu zabývají, tím víc čte dívka o Madagaskaru a dokonce si opatří zvíře, který žije jen na Madagaskaru.“

„Lemura, co?“

„Já nevím, na to mám odbornýho poradce,“ odbyl ho Plankton. „A ten mladík začíná mít sny, ve kterých vystupuje jako kněz na ostrově, všude jsou jámy a mýdlo, a pak si přečte o Ravanadoře a zjistí, že tahle madagaskarská princezna vykopala tisíce jam s kůly, na který narážela všechny křesťany na ostrově, protože nenáviděla obrácení na víru a jediná věc, kterou od katolíků chtěla, byly voňavý evropský mýdla. Následně začne ventilovat svoje protikatolický názory, a když se mladík zastane církve, dívka se strašně rozzuří. Mladík si jde lehnout a zdá se mu o jámách a mýdle, zatímco dívka vytrhne vanu a na jejím místě vykope šest metrů hlubokou jámu, na dno narazí dřevěný bodec a celou ji naplní mýdlovýma bublinama.

Pak si navlékne sexy prádélko a řekne mu, aby se vykoupal, že už mu napustila vanu. Mladík se svleče, leze do vany, jenže to není vana, ale hrob naplněný mýdlem, zahučí dovnitř, ještě se drží ze všech sil okraje díry, která zbyla po vaně, křičí, že už není křesťan, prosí ji, aby ho vytáhla, pod ním je šest metrů hluboká jáma a ona na něj řve: Nejsi křesťan? To říkají všichni, viděla jsem to už stokrát, zdechni papeženská kryso, čeká na tebe bodec a zmrtvýchvstání, čeho se bojíš?, a on se propadne do jámy a umře.

Zabije ho těma bublinama, chápeš?“

„Jo, chápu.“

„No a na těch bublinách dělám, i když nám pražský arcibiskupství i Procter And Gamble odmítli přispět na rozpočet. Víš, že mýdlový bubliny jsou jedny z nejtenčích blan, který může lidský oko ještě zahlédnout? A bubliny musejí být krásný i děsivý, aby diváky přimrazily na sedadlech. Zároveň by měly bejt i hrůzostrašně protikatolický a mírně feministický a možná vzhledem k tomu brutálnímu konci i trochu homosexuálně zabarvený. Dneska ráno jsme bubliny rozdávali po městě a zkoušeli, jak na ně veřejnost reaguje. Beru to jako zákonitej vývoj: nejdřív sliz, teď mýdlo a potom…“

„…třeba Praotec Čech,“ plácnul Ondřej nazdařbůh.

„Jo, třeba Praotec Čech. Mohla by to bejt taková trilogie: Sliz, Mýdlo a Staré pověsti české.“

Ondřej se zasmál, což samozřejmě neměl dělat, ale vyčerpání a nervozita ho už naprosto zmohly.

„Ondřeji, vím, že jsme spolu hráli v kapele a kamarádili se. Teď se ale věnuju mýdlu. Nevěřím, že jsi v chronovizoru. Celá pohádka o Ernettim je bouda, která mě má vytrhnout z mýho novýho života, dotáhnout k nesmyslnýmu zkoušení kapely, která nikdy nic nedokázala, neměla ani jméno…“

„Měla jméno.“

„Jo, ale nesmělo se nikde říkat. K čemu takový jméno je?“

„Planktone, věř mi, takhle to není.“

„Kdyby chronovizor existoval a všechno to byla pravda, tak by ses mohl podívat, co všechno Ravanadora dělala na Madagaskaru s bublinama.“

„Ale já jsem asi křesťan. Co když mě zabije?“

„Tak vidíš. Pomoct mi nechceš, já ti taky pomáhat nebudu. Hodlám pracovat na tom, co je důležitý. A to je pro mě film.“

„Hele, nefinancuje ten film náhodou EněrGaz?“ Zeptal se Ondřej a vzápětí se zastyděl. Začínám být jízlivý, napadlo ho, protože to nikam nevede.

„Jsi paranoik. Doufal jsem, že ti došlo, proč jsem ti vyprávěl o Ravanadoře.“

„To mi asi nějak uniklo.“

„Je jednoduchý dostat se do minulosti nebo cestovat časem. Stačí k tomu pošahanej Aleister Crowley, co úplně zblbnul Led Zeppelin. A mezi náma, najdi si jiný náboženství. Já teď fandím Ravanadoře.“

Na okamžik oba pohlédli rozpačitě stranou a oba je přemohly vzpomínky na nekonečné plány s kapelou. Nadešla nejtrapnější chvilka jejich setkání, okamžik, ve kterém si konečně řeknou do očí, že jeden pro druhého nehnou ani prstem.

„Řeknu ti, co je třeba udělat, a ty mi řekneš, jestli do toho jdeš, nebo ne.“

Plankton přikývl.

„Aby Anvilani nezničili naši planetu, musíme využít recipročního principu a předat dar.“

„Jaký dar?“

„Pojď blíž.“

Plankton sklonil hlavu k obrazovce. Ondřej si všiml, že už nemá lupy a chlupy na uších mu nejspíš zastřihla Zuzana. Kůže na krku byla vymydlená, téměř jako by už po krk vězel v příjemně voňavých bublinách.

Už v okamžiku, kdy vysvětloval Planktonovi svůj plán, věděl, že nemá šanci. Plankton si našel vlastní život. Natočí svůj film, ožení se a na kapelu zapomene. Kdyby Ondřej nebyl v chronovizoru, měl by radost a možná by si říkal, že za to, co Plankton dokázal, nějak může i on.

„Ty jsi zešílel,“ vypravil ze sebe Plankton s vytřeštěnýma očima, když Ondřej skončil. „To je největší hovadina, jakou jsem kdy slyšel. Vážně, a že jsem jich už slyšel – ale tohle po mně prostě nemůžeš chtít.“

„Takže do toho nejdeš?“

„Ne. Je mi to líto, ale tohle pro tebe nikdo neudělá. Nikdo na světě. Měj se, Ondřeji. Pošlu ti letáky z natáčení.“ Plankton se otočil k počítači.

„Sbohem, Planktone,“ zašeptal Ondřej a bylo mu nesmírně smutno.

Je to přece můj kamarád, se kterým jsem jezdil na čundry! Nemůže se na mě takhle vykašlat!

Ale bylo pozdě. Planktonovo odhodlané Měj se! představovalo nejspíš další heslo, díky kterému se věci kolem Ondřeje znovu proměnily. Tentokrát se všude kolem něj vynořovaly osoby v bílých skafandrech, jedna vysvětlovala, že nesmyslné dialogy Tří mušketýrů jsou dary nesmírné reciproční hodnoty, za které by Anvilané byli velmi vděční, kdyby si za ně Dumas nenechal zaplatit, a další a další postavy mužů a žen nastupovaly do vesmírné lodi.

Ale neletěly na Anvil, mířily na jiné planety a on, jak se zdálo, musel s nimi.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
Pach země

Hned v horní zásuvce Honzova psacího stolu ležel velký sešit se sitcomem nazvaným Mimoplatové výhody2. Od svého odchodu z Eurosatu a následného nástupu u EněrGazu do něj nenapsal ani čárku.

Napíšu alespoň, že mě dnes nic nenapadlo, abych měl pocit, že něco dělám, pomyslel si. Sáhl po zásuvce, jenže na konci chodby se objevil Denis a zamířil k jeho stolu.

„Tahle planeta,“ řekl a ukázal Honzovi dvě fotografie, „není moc veliká, ale naše sondy na ní objevily oblasti vhodné pro výstavbu slunečních elektráren.“

Sluneční elektrárny EněrGazu fungovaly na olej, který cirkuloval v trubkách, ve žhavé výhni zrcadel se zahříval až na 600 stupňů Celsia, a uváděl do varu vodu, která přes turbínu poháněla dynama, vyrábějící elektřinu. Rusové tenhle trend nikdy nezaspali – i proto před deseti lety znovudobyli Afghánistán, v jehož horách se nacházely oblasti, na které dopadalo velmi intenzivní sluneční záření.

„V téhle lokalitě postavíme elektrárnu a tady bude obrovský zásobník pro přenos energie na Zemi. A v tomhle prostoru,“ Denis posunul prstem po mapě, „připravujeme SUMMER DAČA RESORT pro naše zaměstnance. Robotický modul už odebral vzorky půdy, takže potřebujeme zamaskovat, že areál stavíme, aby do toho nikdo moc neryl.“

„Jasný, rozumím.“

„A hele, příští týden tě povýší.“

Honza překvapeně vzhlédl. Řeči o jeho postupu kolovaly v EněrGazu už delší dobu.

„Tak jsem si říkal,“ pokračoval Denis, „že by se ti tam nahoře líbilo. Jednu vilu ti tam můžem nechat.“

„Je v tom háček.“

„Jo? Jakej?“

„Já do vesmíru nemůžu. Neprošel jsem bezpečnostní prověrkou.“

„Počkej, ty jsi pracoval v tom zatraceným Eurosatu. Zkusím to navrhnout na schůzi vedení, uvidíš, že ti to přiklepnou. Ale… nebyl jsi náhodou v kontaktu s tím šílencem, co nařídil rozebrat Hlubokou a v půlce toho nechal?“

„Byl.“

„To je blbý. No snad to nějak protlačím.“

Denis se vydal na poradu vedení. Honza počkal, až zmizí za dveřmi, otevřel sešit, chvilku do něj zíral a pak ho zase zavřel. Neexistovala mimoplatová výhoda, kterou by mu EněrGaz nezaplatil, jistě by mu schválili i kurz břišního tance, kdyby o něj požádal, a tak si z toho prostě nějak nedokázal dělat srandu.

Kancelář se vylidnila a Honza sáhl po novinách.

Nejvlivnějším Čechem roku bude zvolen buď nový papež Jan Pavel III., nebo Petr Jungman, generální ředitel české divize EněrGazu. Možná titul Čecha roku dostanou dohromady za týmovou práci, Jungmanova světla ostatně svítí na všechna papežova žehnání světu. Falešný doktor byl už několikrát zadržen a převezen na různé pražské policejní stanice, a přesto stále záhadně unikal. Společnost FragranceSferics oznámila, že bude pro milenecké páry prodávat speciální čichové implantáty:

Kolem patnácti procent žen je nadáno výrazně zvýšenou schopností čichového vnímání. Aby se ženy necítily při svých prožitcích vůní osamoceny, poskytujeme mužům implantát čichových buněk. Společné čichové buňky se prodávají v jednorázově použitelném balení.

Na výrobě implantátu pro zoofily se zatím pracuje.

Na samém dolním okraji stránky spatřil inzerát, který mu vyrazil dech:

Waksmanova terifikační agentura, Bruselská 26.

Nábor pro veřejnost: 12. listopadu 2030 9:00–12:00.

Otevřel dveře a vyšel na chodbu. V patrech nad ním prodával EněrGaz elektřinu společnostem, které provozovaly distribuční sítě, a uzavíral obchody s právem koupit v budoucnosti elektřinu za předem stanovenou cenu.

Kráčel chodbou podzemní haly, ve které budoucí dobyvatelé vesmíru putovali ve virtuální realitě po povrchu cizích planet. Vedle ní se nacházelo opravdové srdce EněrGazu – dvě poschodí laboratoří a výzkumných pracovišť, ve kterých jeho kolegové zpracovávali informace z obrovské soupravy satelitů kroužících nad Zemí.

Jen během posledních čtyřiadvaceti hodin se dozvěděli, že se poblíž dalších Slunci podobných hvězd nacházejí desítky terifikovatelných planet.

Už od dospívání se Honzovi vracel jeden sen.

Je na hodině chemie a profesorka ho posílá do kabinetu. Honza táhne obrovský diaprojektor, který připomíná vesmírný průzkumný modul. Ve chvíli, kdy chemikářka vydá povel, aby Honza zařízení zapnul a třída si otevřela sešity, začne diaprojektor opravdu fungovat jako vesmírný modul. Skulí se na podlahu, zamíří ke dveřím, vyrazí je a pustí se do zkoumání prostor gymnázia.

Cos to udělal? řve chemikářka na Honzu, jehož spády ohledně vesmírných experimentů jsou na škole všeobecně známy.

Třída je na nohou a po školních chodbách vyráží za modulem. Diaprojektor poskakuje po schodech, fólie se třesou, pedagogové přerušují výuku a vybíhají ze tříd, zatímco přístroj míří ke vchodu.

Ale ven se nedostane – cestu mu zatarasí muži v tmavých oblecích.

Sahal na to někdo?

Jen Honza, říká chemikářka.

Muži pokývají hlavou, jako by o Honzovi věděli úplně všechno, a během několika vteřin diaprojektor zneškodní.

Teprve po mnoha letech, na rohu Legerovy a Bruselské, Honzu napadlo, že v hodinách chemie nešlo o Mendělejevovu periodickou tabulku prvků, ale o informace, které diaprojektor předával EněrGazu.

Kdo na pokyn učitelů zapínal diaprojektor? Kdo na ostře nasvícené ploše zanechával stopy DNA?

Ti, o kterých věděli, že s nimi budou v budoucnu problémy, ti, co budou vesmír zkoumat po svém.

Proč pro diaprojektor posílali právě jeho?

Protože se zajímal o jiné věci a měl jiné nápady.

Jaké nápady to byly?

To už nejspíš nikdo neví, ani on sám.

Práce u EněrGazu ho první dva měsíce bavila a nové technologie fascinovaly, ale bylo smyslem života generovat falešné pozadí? Jenže na druhou stranu, opravdu to chce zkusit v nezávislé terifikační agentuře?

Jak mohla uniknout státnímu dozoru pro dohled nad terifikací?

Vždyť je to stejné, jako by si někdo v Čechách postavil za domem načerno jadernou elektrárnu a dodával proud Tibeťanům.

Není to past?

Ale možná je to jediný způsob, jak skoncovat s touhle nesmyslnou prací. Denisovi to nikdy neřeknu, protože by mi to, že chci odejít z jeho oddělení, nikdy neuvěřil.

Chceš vilu na cizí planetě?

Budeš ji mít.

Přešel silnici, otevřel dveře a vstoupil do čekárny Waksmanovy terifikační kanceláře. V rozích stály červené keramické vázy, ze kterých trčely stonky tak přerostlého rákosí, že se okraji listů dotýkaly stropu. Uprostřed trůnil tmavě hnědý stolek posetý letáky. Usadil se, natáhl nohy a zdvihl jeden z nich:

Selman Waksman miloval půdu tak, že k ní neustále čichal, a jednoho dne si položil následující otázku: Co způsobuje vůni půdy?

Objevil následující paradox – půda se hemží bakteriemi a houbami, které rozkládají organickou hmotu, ale žádná z bakterií, které vyvolávají lidské nemoci, není v půdě přítomná.

Jak je to možné?

Bakterie se tam přece dostávají s lidskými exkrementy!

Na základě těchto otázek předpověděl Waksman novou terapii, kterou nazval antibios (proti životu), jejímž základem je, že chemické látky produkované jedním druhem bakterií mohou zničit jiné bakterie.

Chlápek, který miloval zem tak, že k ní čichal, pomyslel si Honza. Napadlo by někoho, že se za antibiotiky skrývá čichání k zemi?

Chybí nám nějaký druh totální, ujeté, šílené lásky. Je to stejné jako s matematikou, největší objevy posledních desetiletí nedělají profesionální matematici, ale amatéři, které matematika naprosto fascinuje.

Na stěně před ním se rozběhl proud reklam na terifikaci planet.

Tým vědců Waksmanovy terifikační kanceláře geneticky upravil rostlinu, která bude posílat zprávy z terifikovaných planet za pomoci fluorescentního záření.

Arabidopsis thaliana splňuje tři podmínky, které z ní dělají dokonalou rostlinu pro cizí planety – její maximální výška je 20 cm, životní cyklus jeden měsíc a její genom byl zmapován.

Do rostliny se vloží „hlasatelské“ geny, které budou ovlivňovat barvu záření. Každý gen je schopen reagovat na nepříznivé jevy okolí, jako jsou sucho, choroby nebo zvýšená či snížená teplota.

Kupříkladu jedna varieta rostliny se zbarví do zelena, pokud se v půdě planety vyskytne nadměrné množství těžkých kovů, jiná se v přítomnosti peroxidů zabarví do modra.

Naši odborníci z Leningradského výzkumného střediska dokonce vyvinuli umělou půdu ze zeolitu, který je obzvláště vhodný pro absorpci chemikálií a výživných látek.

Leningradské výzkumné středisko, pomyslel si Honza.

Selman Waksman nezní moc rusky, ale kdo jiný by čichal k zemi než ruský emigrant? Nejspíš to budou Rusové vyhnaní vládou nebo energomafií do všech koutů Evropy, kteří to v Čechách zkouší proti EněrGazu po svém – nebo hrstka dobrodruhů, kteří četli Kropotkina, a tam nahoře chystají evolučně anarchistický převrat.

Dveře se otevřely a starší úředník ho vyzval, aby šel dál.

Honza usedl do koženého křesla. Od úředníka ho dělil další tmavý stolek, posetý tolika lejstry, že si připadal stejně nepříjemně jako u obvodní lékařky. Na stěně visela fotka Alexandra Ivanovice Oparina, na jehož počest švýcarští vědci pojmenovali svůj vynález, lék potlačující marné a plané metafyzické myšlení. Oparin zahájil naprosto nesmyslnou vědeckou diskusi o vzniku života na zemi, ze které se rozhodl vyřadit Boha i celou metafyziku a ponechat jen vlastní objevy v oblasti genetiky, které byly, jak se zanedlouho ukázalo, dokonalým podvodem.

„Nejdříve prosím vyplňte všechny tyto formuláře,“ řekl muž beze stopy ruského přízvuku a otočil se k počítači.

„Můžu si vybrat planetu, která…“

„Jak jsem řekl, nejprve vyplňte všechny příslušné formuláře.“

Formuláře se týkaly zdraví, politického přesvědčení, vzdělání, zálib a rodinných poměrů. Nejrozsáhlejší část byla věnována majetko-právním vztahům – pokud by na planetě Honza objevil jakékoli nerostné bohatství, přešlo by automaticky do majetku Waksmanovy terifikační agentury (WTA). Celých čtrnáct stran se týkalo alergií:

Před odletem na terifikovatelnou planetu je obsah veškerých zavazadel podroben důkladné prohlídce, poněvadž většina pozemského zboží obsahuje vysoké množství alergenů.

Pokud byste je s sebou vzali na novou planetu, přivezli byste zároveň všechny své alergie.

Trvalo dvacet minut, než dotazníky vyplnil. Úředník se zvedl od počítače, přesedl ke stolku a pustil se do čtení.

„Tady podepište, že jste byl obeznámen s pokyny ohledně terifikace. Přinesete potvrzení o zaplacení ročního pojištění, prohlášení o bezinfekčnosti a samozřejmě zprávu o ukončení pracovního poměru. A tohle si vemte.“

Nahnul se k oknu a podal Honzovi drobounkou květinku se žlutými lístky v červeném umělohmotném květináči.

„Tato květina reaguje na vnější podněty, ale především na emocionální stabilitu osoby, v jejíž blízkosti se nachází. Zajímá nás její bioemocionální odezva. Vztah mezi rostlinami a člověkem se během terifikací stává symbiotickým, například při zvýšené námaze lidského organismu produkují rostliny více kyslíku.

Na další schůzku se dostavíte v pátek odpoledne, a pokud se vaše hladina stresu neocitne nad normálem, květina přežije. Jinými slovy – pokud vám zahyne, vyřadíme vás z programu.“

Honzovi se roztřásly ruce.

Dokáže s ní dojít až domů? A jak ji ochrání na chodníku?

A co pak? Nechá ji doma samotnou?

Muž otevřel dveře. Honza vyšel z kanceláře a opatrně usedl na nejbližší židli. Ruce se mu třásly, dlaně potily a náhle nevěděl, jak má dýchat. Zaklonil se, aby se vyhnul návalu paniky a strnule, téměř bez hnutí sledoval květinu.

Co když u něj nepřežije? Bude to opravdu důkaz, že do vesmíru nikdy neodletí? Je jeho osudem zůstat navždycky na téhle planetě?

„Stres je vážně zabiják,“ ozvalo se z rohu místnosti.

Honza zdvihl hlavu a uviděl rozpitou skvrnu, která na něj zírala z reklam Waksmanovy terifikační agentury. Mezi bílými postavami žen a mužů spatřil obličej, který znal.

„Vážně, mluvil jsem s chlápkem, kterej objevil stres,“ pokračoval Ondřej.

„Byl to Čech nebo Rakušák, že jo?“ opáčil Honza.

„Jak to víš?“

„Stres můžou zkoumat jen Češi nebo Rakušáci, stejně jako k půdě nebude čichat nikdo jinej než Rus.“

„Kde vůbec jsi?“

„Ve Waksmanově terifikační kanceláři. Patří taky Rusům, ale nejspíš to je nějaká radikální eko-komunistická frakce, na bioteroristy vypadá moc primitivně.“

Ondřej si vzpomněl na PraAnvilanova slova:

V kanceláři agentury získáte další informace.

Tohle je tedy místo, na kterém se všechno rozhodne.

Honza pozorně sledoval květinu. Zatím je snad v pohodě, ne?

„A co ty? Jak to v chronovizoru vůbec vypadá?“

„Poslední dobou nic moc, pořád mě pronásledujou nějaký lidi. Jde ke mně žebrák, prý potřebuje pět tun bronzu, ve skutečnosti je to Leonardo da Vinci, měl pro Omniversum rozdělaný dar v podobě obrovské bronzové sochy, ale dva dny před dokončením přišli vojáci, sochu zabavili a z bronzu odlili děla. Říkám, že žádný bronz nemám. Ptá se, na jaký burze se dá koupit, ve Florencii prý není ani gram.

Pak se v zemi otevře díra, v ní je krypta. Scházím do ní, všude stojí zkumavky, dojde mi, že jsem na ostrově Svalbard v Kryptě posledního soudu, bance rostlinných druhů celého světa, a vidím, že ostrov čeká hrozivá erupce podzemní sopky, se kterou nikdo nepočítal.

Od chvíle, kdy jsem vyslechl Cayceho názory na chronovizor, mě něco zevnitř úplně rozežírá. Honzo, na rovinu – vůbec nevím, co dál.“

Honza se narovnal a nadechl: „Pročetl jsem si všechno, co mi Višus poslal.“

„To je fajn.“

„Tak poslouchej: Maussův koncept reciprocity se musel vypořádat s řadou kritik, protože podle Mausse jsou věci jen pokračováním lidí; samotnej rozdíl mezi věcmi a lidmi je skoro nulovej. Mauss přišel s emickou perspektivou, což znamená, že objekty mají duši, která si přeje vrátit se k prvotnímu vlastníkovi. Třeba Lévi-Strauss tvrdil, že jádrem reciprocity je nevědomé nutkání darovat, a s tím se taky nedá souhlasit, určitě jsou lidi, kterým je tohle nutkání absolutně cizí. Takže v chronovizoru na tebe nejspíš útočí různý koncepty jeho kritik. Všechny mají jedinej úkol – úplně tě zničit.“

„To máš asi pravdu.“

„Obyčejný dárek žebrákovi nemá s reciprocitou co dělat, v takovým případě žádné pouto nevzniká. A ty navíc mluvíš o reciprocitě Polyversa, což rozhodně není primitivní dávání a braní. Jde hlavně o to, jak vstoupit do vesmírného recipročního cyklu.“

„Přesně! Honzo, ty jsi jedinej člověk, kterej to chápe!“

„PraAnvilan se ti snaží říct, že dar, kterým vstoupíme do řetězce vesmírné reciprocity, je něco jinýho, než co si obvykle představujeme pod slovem dar.“

„Tohle přesně říkal! Dar může být i starost o vesmír a jednotný plán každé planety na záchranu.“

„Jo. Takže je na čase, abys mi vysvětlil, co je to za dar, a já se rozhodnu, jestli do toho půjdu, nebo ne.“

„Fajn. Tak poslouchej.“

Nadešla nejdůležitější chvilka Ondřejovy cesty. Nadechl se a ze všech sil doufal, že nedostane stejnou odpověď, jakou vyslechl od svých kamarádů.

„Mám za úkol dát dohromady pár pozemšťanů, kteří odletí terifikovat jednu planetu, a za dva roky ji předají zástupcům Omniversa.“

„Planetu?“

„Jo, přibližně o velikosti Země.“

V přijímací místnosti zavládlo hrobové ticho.

„Tak co? Jdeš do toho?“

Než stačil Honza odpovědět, zářivka na stropě dvakrát zablikala.

„Sakra! Našli mě! PostAnvilani už jsou tady!“

Světla vzápětí znovu naskočila a Ondřej se trochu uklidnil. „Když kytka přežije, jdu do toho. Ale je to tak šílenej plán, že tě prosím, abys ho před kytkou už nikdy neopakoval,“ prohlásil Honza.

V tom okamžiku se otevřely dveře a z ulice vstoupila do agentury dívka v hnědé mikině s kapucí přetaženou přes hlavu. Na ramenou se jí leskly velké mokré skvrny. Venku se nejspíš zase rozpršelo.

„Honzo, ani nevíš, jak se mi ulevilo,“ prohlásil Ondřej. „Já vím, že to vypadá beznadějně, ale my dva to zvládnem.“

„Poletím na terifikaci, ale ne kvůli tobě, a dokonce ani kvůli záchraně naší civilizace.“

„A kvůli čemu?“

„Existoval autor, který dokázal Mausse postavit na hlavu – George Bataille. Přečetl si Mausseho pojednání o potlaších, na kterých se indiáni hromadně zbavovali přebytků – každý se vytahoval, kolik toho dokáže zničit. No a základní otázka, kterou si položil, byla: Kde se tohle plýtvání bere? Kde tohle šílenství začíná?“

„Nevím,“ pokrčil Honza rameny.

„Bataille má odpověď.“

„Jo? A kde?“

„Ve Slunci.“

„Co?“

„Slunce nám dává energii – mnohem víc energie, než dokážem spotřebovat. Princip naší pozemské existence zní: Budeme plýtvat, dokud se nezblázníme, protože žijeme na planetě, na kterou dopadá nadbytek sluneční energie.“

„Slunce může za to, že vším plýtváme?“

„Svítí sem tolik paprsků, že z jejich nadbytku zákonitě magoříme. To je docela krutej výsměch, ne? Slunce jako dárce života a zároveň nadbytku, se kterým nevíme, co si počít. Já přece nepotřebuju vilu na cizí planetě. Celej život čekám, až se k něčemu pořádnýmu rozhodnu, a tý pakárny v EněrGazu už mám plný zuby. A jestli to kytka vydrží, tak vlastně rozhodne za mě.“

Ondřejovi se nesmírně ulevilo. Slunce nás sice nutí rozhazovat k zešílení, ale Honza do toho půjde. Jestli to někdo dokáže, tak Honza.

A stalo se to tady, přesně jak předpověděl PraAnvilan.

Dívka s kapucí na Honzu překvapeně pohlédla, nejspíš jí připadalo zvláštní, že si povídá s obrazovkou.

„To je součást přijímacího pohovoru,“ řekl Honza na vysvětlenou.

„Honzo, musíš to s tou kytkou dokázat,“ prohlásil Ondřej. „Už mám toho cestování chronovizorem vážně nad hlavu.“

Dívka si svlékla kapuci. Její tvář se objevila v pruhu světla přicházejícího oknem, jako tvář herce, který vykoukl na pódium.

Světla znovu zablikala.

Honza pohlédl na dívku a náhle ho napadlo, že ji odněkud zná.

„Vy jste točila reportáž o doktoru Wirkusovi, že ano?“ vykřikl. „Viděl jsem ji na pirátský televizi! Jak se daří doktoru Wirkusovi?“

„Nevím,“ odpověděla smutně.

„A co děláte tady?“

„Přišla jsem zkusit štěstí – tohle je po dlouhé době první terifikační kancelář, která nepatří EněrGazu. Byl jste už vevnitř?“

„Ano, dostal jsem tuhle květinu. Nesmí mi uvadnout, jinak mě vyřadí z programu!“

„Můžu se podívat?“

„Jistě. Vy určitě budete vědět, jak se o ni starat, že ano?“ zeptal se Honza a musel uznat, že se mu dívka líbí.

Usedla na židli vedle něj, vzhlédla k obrazovce a spatřila Ondřejovu tvář.

„Co tu dělá ten zrádce?“

„Vy víte, kdo to je?“

„Samozřejmě, že to vím! Poslal na mě EněrGaz! Z Temelína mě kvůli němu odvezli rovnou do vězení a ještě ten den odsoudili! Byla jsem v podmínce a tenhle grázl…“

„Ondřeji, je to pravda?! Co po mně vlastně chceš?“

Ondřej se nadechl, aby odpověděl, a vtom spatřil Blančinu tvář. Stejně jako na Temelíně mu připadala krásná. Ucítil tak nečekanou bolest, že zatoužil zmizet, ale nebylo kam.

„Prosím tě, Honzo, všechno je úplně jinak! Věř mi! Kdybys viděl, kolik sil mě stojí, abych se tu nezbláznil. Všechno ti vysvětlím. Já…“

V tom okamžiku se za ním ozval nesnesitelný hluk. Otočil se, kopce na obzoru se kymácely. Spatřil Kryptu posledního soudu, banku rostlinných druhů celého světa, která se otevřela, všechny pozemské květiny rozkvétaly v náhlém žáru Země, erupce podzemní sopky je zdvihla k nebesům, jako na ohromném středověkém obraze Nanebevstoupení, po zemi se valily rozlehlé řeky bronzu, jak se bronzová děla všech muzeí světa roztékala.

Nemůže to skončit takhle, pomyslel si Ondřej, přece už stačila jen chvilka, a Honza by se do toho pustil!

Otevřel ústa, ale moře bronzu se ho zmocnilo a vleklo ho do útrob chronovizoru, do věčné tmy k opuštěným skladištím, k mnoha neúspěšným pokusům předat Omniversu dar.

Stačilo tak málo a Honza by to dokázal!

Ne, nesmím to vzdát, pomyslel si Ondřej.

Kdesi četl, že devadesát pět procent lidí vzdá všechno jen okamžik předtím, než by mohli opravdu něco dotáhnout do konce.

Co musím udělat?

Dát ty lidi dohromady.

Jak?

Přece jsem s nimi sedával v kancelářích i po hospodách, hrával v kapele… Celou dobu jim vysvětluju něco, co nemůžou pochopit, protože nedokážu najít bod, který je všechny spojuje.

Kde jsem pochopil, co chci?

Na palubě Agricoly, kde jsem četl o všem, co EněrGaz dokázal. Přišel jsem na to sám, když jsem cítil nesmírný smutek nad tím, co jsem mohl dokázat.

A takhle na to musí přijít i oni.

Co mají Honza a Blanka společného?

Něco tu je, hluboko v mojí paměti – Honza, Blanka a Višus…

A najednou věděl, co má dělat, a i když ho čekala cesta dlouhá miliony kilometrů, pochopil, že má ještě jednu, poslední šanci. Potom ho bronzová řeka strhla a tisíce květin rozkvétajících vysoko mezi mraky se proměnilo v drobné tečky, které musel nechat daleko za sebou.

KAPITOLA PATNÁCTÁ
Konkurenční boj

Motor vydal podivný zvuk a vypověděl službu.

Dirk sáhl po lahvi, napil se a vrátil ji do přihrádky vedle rukavic, map, hadrů a klíčů. Otevřel přední dveře vozu a položil nohy na rozpálený povrch planety Proprio, nad nímž stoupal ve žhavém vzduchu drobný mikroskopický prach, a pak naštvaně praštil do boku vozidla.

Co se s tím krámem zase stalo?

Na Zemi by si pomyslel, že přejel nějaké zvíře. Strýc mu vyprávěl, jak v Nebrasce srazil jelena, a po tomto setkání si do vozu instaloval ultrazvukové zařízení zabraňující zvěři, aby mu vbíhala pod kola.

Jenže na téhle planetě nepřicházela srážka s jelenem v úvahu. Dirk vytáhl ProprioScan, přístroj o velikosti krabice od mléka s výsuvnou obrazovkou, a sotva ho zapnul, červené světélko baterie slabě zablikalo. Možná se vůbec nedozví, co s vozidlem je, protože jestli se Proprio-Scan nerozběhne, nezadá mu souřadnice místa a on si nepřivolá pomoc.

Všude, kam dohlédl, se táhl šedivočervený pás kamenité pustiny pod vodově modrým nebem.

Na korbě dodávky převážel zemědělské nářadí, lopaty, rýče, elektrické sazeče, sekačky i miniaturní skleníky, každý o délce půl metru a výšce patnácti centimetrů, ve kterých dřímaly rostliny, které osada zkoušela pěstovat v zóně vzdálené asi patnáct kilometrů odsud.

ProprioScan naskočil a provedl kontrolu vozidla. Jeho závěr zněl:

Uvolněný uzávěr hadičky s palivem.

Dirk odklopil víko kapoty a dotáhl uzávěr. Jeho prsty se už téměř dotkly obrazovky ProprioScanu, aby ji vypnuly, když se na ní objevila zamračená tvář lemovaná černými a zrzavými vousy.

„Já jsem Ondřej,“ řekla tvář.

„No, už mi docela vrtalo hlavou, jestli tě někdy uvidím! Dva roky o tobě nikdo neslyšel, takže už jsi mytická bytost, skoro jako Beowulf,“ zasmál se Dirk. „Já jsem Dirk van Vesterveld,“ pravil hlubokým podmanivým hlasem.

„To je pěkný jméno – jestli se nepletu, tak znamená Dirk ze západního světa.“

„To se teda pleteš, protože veld neznamená holandsky svět, ale les,“ uvedl Dirk etymologickou konverzaci do správných mezí.

„Takže Dirk ze západního lesa?“

„Jo.“

„A kde to vůbec jsme?“

„Na Propriu.“

„Kde?“

„Oficiální název je Motu Proprio, jedna z planet obíhajících kolem hvězdy Tau Bootis.“

„A tady děláte – teda děláš co?“ opravil se Ondřej, protože Dirk nepatřil k onomu typu Američanů, kterým se dá jednoduše vykat.

„Na Zemi jsem učil angličtinu, tady sázím kytky a sekám trávu, než začne kvést. Ale mezi náma – hlavně zkoumám vliv elektřiny na naše pohybové ústrojí. Přemýšlel jsem o elektrických končetinách, protože když vidíš ty nekonečný dálavy…“ ukázal rukou k obzoru. „Můžu se na něco zeptat?“

„Jak to vypadá v chronovizoru, že jo?“

Dirk se usmál a přikývl.

„Jdu třeba obrovským městem a najednou za mnou vyběhne majitel sex shopu, chce mi darovat kompletní faunu a flóru jedné planety, prý bychom mohli mimozemšťanům dokázat, že je milujeme, jsou prý ženy, které by do toho šly, kdyby mimozemšťanům lezla po nohou sluníčka sedmitečná. Pak se mě vyptává, jestli je takhle směněná láska reciprocitou a jestli by se s ní dalo dál obchodovat a kolik by reciprocita přinesla ročně, kdyby se z ní neplatila DPH. Utíkám před ním, jsem v obrovském městě, uprostřed stojí nedokončená stavba, je to hotel Ruygyong v Soulu, vítá mě korejský předseda vlády a říká, že ví o Anvilanech, a kdybych lidstvu vysvětlil, co je reciprocita a sehnal mu investory, mohl by stavbu konečně dokončit a věnovat jako dar. Potom jsem v knihovně palmových listů, ve které je osud každého člověka napsán na jednom listu a na tom mém je…“ Ondřej se náhle zarazil, jako by už neměl sílu pokračovat, „na tom mém je, že předám dar, který bude špatně pochopen.“

„Z toho si nic nedělej. Všechno bude oukej,“ prohlásil Dirk optimisticky.

„Jak dlouho už jsi tady?“

„Skoro dva roky. Zrovna se vracím do tábora.“

„Tak prosím tě tenhle přístroj nevypínej. Docela rád bych si vaši planetu prohlíd.“

Dirk uchopil ProprioScan a postavil ho na miniaturní skleníky, naskládané na korbě, takže si Ondřej mohl prohlédnout celou planetu. Světle modré nebe přecházelo u obzoru do téměř žlutě citrónového odstínu.

„Líbí se ti u nás?“

„Jo.“

„Počkej, až přijde noc. Padne tmavozelená tma s fialovorudou září nad obzorem – to jsou železitý částice v dolní vrstvě atmosféry.“

„Co je to tady kolem mě?“

„Semínka trpasličí červené pšenice – produkuje mnohonásobek toho, co pozemská.“

„A tohle?“

„Semínka baizirenu. Ale o těch nemůžu mluvit,“ řekl Dirk, usmál se a zabouchl za sebou dveře kabiny. Ondřej zůstal na korbě s trpasličí pšenicí a baizirenem a napadlo ho, že se na obrazovce ProprioScanu sám skládá z podobných zrníček.

Baiziren, o tom mi přece Honza v kanceláři kdysi vykládal. Co jen říkal?

Jenže všechno, co se stalo na Zemi, už pro Ondřeje vězelo v minulosti tak dávné, že by ani nedokázal říct, co se událo doopravdy a co viděl v chronovizoru.

Motor naskočil a vozidlo se rozjelo k osadě.

Drobná zakulacená bílá oblaka stála nad Ondřejem a jejich okraje se stříbřitě třpytily. Kdesi pod ním cosi šplouchalo, takže na okamžik podlehl iluzi, že se pod ním vzdouvá moře, ale vzápětí si uvědomil, že to bude palivo v nádrži.

Vozidlo se naklonilo a Ondřej spatřil sloupce zářivého vzduchu nad rozpáleným povrchem planety. V dálce seděla na obzoru stolová hora a leskla se jako magnet. Po dalším kilometru zahlédl materiál uložený v ochranných pouzdrech a bedny vybavené brzdicími padáky, složené na povrchu planety jako obrovské chmýří pampelišek, a vzpomněl si na své přistání na Anvilu.

Za další dunou se objevily jednoduché terifikační stany z plachtomorfu. Z jednoho vycházel Višus ve světlém ušmudlaném plášti, za ním kráčela dívka s nakrátko ostříhanými černými vlasy a hranatými kostěnými brýlemi. Na sobě měla tmavě modrou montérkovou jednodílnou soupravu, která na její ploché klukovské postavě plandala do všech stran. Kráčeli k vozidlu, zatímco Dirk vylézal z kabiny a ukazoval na obrazovku ProprioScanu.

„Někoho jsem vám přivez!“

„Ahoj Višusi.“

Višusova tvář byla tak opálená, že se Ondřej nemohl zbavit pocitu, že před ním stojí indián navlečený v laboratorním plášti, který si hraje na doktora.

„Ahoj. To je Aktovka,“ představil dívku vedle sebe a celý zčervenal.

„Těší mě.“

„Mě taky.“ Aktovka se usmála a narovnala si rukáv.

„Stará se nám o právní věci. A je to moje holka,“ dodal Višus s náležitou hrdostí, kterou dívky tolik obdivují. „Umí vyprávět skvělý příběhy z vězení. Začal jsem díky ní psát rockovou operu Život a doba soudce Roye Beana na Propriu. Skládá se mi tu strašně dobře. A Aktovka kontroluje, že tam nedávám žádný právnický nesmysly.“

„Co Plankton?“

„Zůstal na Zemi, Ravanadora měla ohromnej úspěch. Už dělá na dalším projektu: Staré pověsti české.“

„Určitě tam nacpal spoustu staročeskejch bublin.“

„Ne, zasadil to do přítomnosti. Praotec Čech přijede otřískanou dodávkou do opuštěného paneláku na kraji Ústí nad Labem. Určitě si pamatuješ, jak si Plankton představoval, že budeme jednou všichni žít v obrovském domě, ve kterém bude v jednom patře galerie, v dalším hudební studio, v dalším nakladatelství, prostě taková multikulturní komuna, a v tom paneláku založí Praotec Čech svou rozvětvenou rodinu.“

„Jo, to si pamatuju.“

„Plankton podává Čechy jako bytosti, který v opuštěným paneláku bez ustání tvoří vizionářskou undergroundovou kulturu, kterou založila už Libuše a jejímiž potomky jsou Mejla Hlavsa, Garáž a Massacre Talents!“

„Páni, Plankton stvořil kulturní ságu? Aspoň jeden z nás to někam dotáhl.“

„Jo, zamotal do toho celý český dějiny. A já mezitím složil hymnu Propria a doufám, že si ji spolu zahrajem.“

„To víš, že zahrajem.“ Ondřejův pohled utkvěl na dlouhé řadě dřevěných tyček; lemovaly záhon, který se po povrchu planety táhl skoro kilometr před ním.

„Tady pěstujem jablka. Určitě jsem ti říkal, že poušť je dokonalý místo pro alergiky.“

„Je tu Honza?“

„Jo.“

„Tak mu řekni, ať přijde.“

Ondřej shlédl k zemi a spatřil světle červené a šedé kamínky, některé průsvitné, jiné s mnoha žilkami. Jestlipak se tu někde povaluje kamínek starý osm milionů let, dar cizí civilizace?

Honza usedl proti němu a Ondřej ho v první chvíli ani nepoznal. Opálenou tvář měl pokrytou černým plnovousem a hlavu mu obrůstaly černé prameny.

„Živím se semínky baizirenu,“ vysvětloval. „Kdysi jsem o něm točil reportáž. Pamatuješ si ji?“

„Ne,“ přiznal Ondřej.

„Tak jsem ji točil úplně nadarmo.“

„Takhle to neber.“

„A jak to mám brát?“

„Radši mi řekni, o čem byla.“

„Čínský císař si vydržoval tři tisíce konkubín, ale nakonec se jeho říše rozpadla a všechny konkubíny pochytali vojáci. Utekla jen jedna a ta se schovávala v lesích. Trpěla hrozným hladem, dokud nepotkala starce, který jí poradil, aby jedla semínka baizirenu.

Za sto padesát let ji objevila skupinka lovců – konkubína měla krásné mladistvé tělo, hladkou kůži bez vrásek, dlouhé černé vlasy a šplhala po stromech tak rychle, že ji lovci nemohli chytit. Když si v noci rozdělali oheň a opékali maso, seděla v koruně stromu nad nimi, ládovala se semínky baizirenu a vyprávěla jim o zaniklé říši a životě v císařském paláci.

V Číně baizirenu hrozí vyhynutí, ale my máme pár kontaktů a pašujeme ho až sem.“

„To je dobrý.“

„Jsme prostě vesmírní pašeráci,“ řekl Honza s nesmírnou hrdostí. „Konečně děláme něco, co má smysl.“

„Vrátíte se na Zemi?“

„Ne. Co chronovizor?“

„Pamatuješ si, jak jsi mi vyprávěl o Maussově emický perspektivě? Že objekty mají duši? Teď stačí, abych se zastavil před nějakým domem, a ten mě prosí, abych ho vrátil původnímu majiteli, a když ho najdu, původní majitel chce, abych si tam založil poradenskou firmu KRÁTOŠKA CHRONOVISOR CONSULTANCY, protože reciprocitu nepochopil a myslí si, že se tímhle byznysem uživím.“ Slyšel, jak se v jeho vlastním hlase ozývá zmatek a beznaděj, a tak se radši odmlčel.

„Ondřeji, chci ti hlavně poděkovat,“ zašeptal Honza.

„Mně? Za co?“

„Díky tobě jsem se seznámil se senzační holkou.“

„To jsem rád,“ vypravil ze sebe Ondřej přiškrceným hlasem.

„Zavolám ji, jo?“

Ondřej se chystal protestovat, ale už bylo pozdě. Blanka vyšla ze stanu, a jen co zahlédla Ondřeje, spustila:

„Už je tu zas?! Copak tomu zrádci věříte jediný slovo?!“

„Blanka si pořád myslí, že jsi špion EněrGazu,“ vysvětloval Honza s viditelnými rozpaky. „Udělal jsem jí vyšetření na elektroakupunktuře.“

„Jo a jak dopadlo?“

„Pro její elektrický výboje neexistuje žádný racionální vysvětlení.“

Ondřej si vzpomněl, jak u plotu Temelína považoval Blanku za Eastmannův elektrický přízrak, a najednou mu bylo líto, že tak krásné dívce nebude nikdy provádět žádné vyšetření.

„Dává květinám slabý elektrický výboje, takže je pro nás něco jako součást laboratoře.“

Blanka se usmála a Ondřej pochopil, že jim to klape. Taková dívka by si označení součást laboratoře jen tak líbit nenechala.

Všichni rozpačitě postávali kolem Ondřeje. Skulinou ve stanu spatřil staršího prošedivělého muže v bílém plášti, který se skláněl nad zkumavkami a v tom okamžiku ho znovu zavalily zkreslené představy chronovizoru. Stál v přítmí katedrály a zíral na vitráže, na kterých naskakovaly ceny na burze komodit; zažívala neobvyklý pokles a kdosi v pozadí prohlašoval, že zemědělství je jediný segment, který musí přežít. Pak se v záběru objevily zástupy vesničanů, kteří prodávali řízky s tak tlustou vrstvou strouhanky, že vypadaly jako ragbyové míče, na sobě měly tvář příštího amerického prezidenta, což bude indiánský scientolog, a nakonec se všechny informace slily do prapodivného útvaru, který připomínal husitskou vozovou hradbu kolem Sudoměře, a pak byl zpátky na Propriu.

Stáli kolem něj, protože si nebyli jistí, co od nich chce, a nemohli tušit, nakolik chronovizor ovládá jeho mysl.

Zahleděl se na kovovou konstrukci, která stála vedle nejbližšího stanu.

„Co to je?“

„Pronajali jsme si autoreprodukující se lékařské zařízení. Vydrží dvacet let v záloze, a kdyby se nám něco stalo, může ho někdo přes satelit aktivovat,“ vysvětloval Višus, patřičně hrdý na svůj zasvěcený výklad.

Nikde neviděl jedinou stopu po plastu a možná proto si připadal, jako by doplul do cizí země. Nejspíš to bylo stejné, jako když Britové dorazili do Indie – Indové, kteří nepoužívali železo a lodě stavěli jen z dřeva a provazů, byli fascinováni hřebíky a kovovými součástkami britských lodí, a všechno na Britech jim připadalo děsivě nepřirozené.

„Vezmeš mě do stanu?“

Honza přikývl. Ostatní je mlčky sledovali, protože věděli, že Ondřejovo přivítání na Propriu byla jen předehra nevyhnutelného setkání.

Vchod do stanu zakrývala látková zástěna. Za ní se na udusané podlaze střídaly dvě vrstvy kamínků – šedých a světle červených. Většinu z nich těžké boty pozemšťanů rozšlapaly na červenošedý prach. Vedle dvou skládacích židlí ležela balení laboratorních rukavic, sterilizačních tanků, odměrek a dávkovačů. U stolu pokrytého zkumavkami a miskami s roztoky stál nad mikroskopem vysoký stařec v bílém plášti. Šedobílé vlasy si svázal barevnou gumičkou do krátkého culíku. Na sobě měl světlou košili, plátěné kalhoty a na krku se mu houpal zlatý řetízek s miniaturním měsícem.

Višus položil ProprioScan na stůl mezi zkumavky a odměřovací válce.

„Jsem moc rád, že jste se rozhodl vést tenhle tým,“ prohlásil Ondřej.

„Když jste se před dvěma lety objevil na Gliese, ztratil jsem už všechnu naději,“ řekl doktor Wirkus, „a musím uznat, že bez vás bych tyhle lidi nikdy nedal dohromady. Vítám vás na Propriu,“ usmál se na Ondřeje.

„Zatím se vám daří, jak vidím.“

„Ano, prach téhle planety nezpůsobuje žádné alergie. Pamatujete si, jak astronauti z Apolla 17 trpěli kvůli křemičitým částečkám obsaženým v měsíčním prachu?“

„Jsem rád, že je podle vás Proprio vhodný jako dar.“

Wirkus zdvihl hlavu a průzorem ve stěně stanu ukázal Ondřejovi dvě obrovské lodě EněrGazu křižující oblohu.

„Některé planety se dají terifikovat, pokud se na jejich pólech nacházejí vrstvy ledu. Tání ledu se může výrazně urychlit – instalují se obrovské sluneční reflektory, které krouží na oběžné dráze, nebo se na póly nastřílejí nálože geneticky modifikovaných řas, které se rychle rozmnožují a uvolňují kyslík. Nebo – a s touto možností počítá EněrGaz pro terifikace v celém vesmíru – se póly pokryjí vrstvou prachu, aby zvýšily pohlcování tepla. A kde v takovém případě vezmete prach?“

„Nevím.“

„Na měsících, které obíhají kolem planet. Části měsíců se podminují, nechají vybuchnout a prach se snese na planety a pokryje póly. Je to levný způsob, jak terifikovat v dlouhodobém měřítku, ale není to způsob, který bych schvaloval.“

Kolik posádek stihla Waksmanova terifikační agentura vypravit? Deset, dvacet? Terifikace Propria pokročila nejdál, protože ji vedl odborník. A teď doktor Wirkus čelil hrozbě, že se čas naplnil, a všechno, co vytvořil, předá cizí civilizaci, zatímco EněrGaz bude dál drancovat vesmír.

Čekal Wirkus na okamžik, kdy se bude moci EněrGazu pomstít?

Do plachty narazil závan prudkého větru, jedna ze zkumavek na stole se zakymácela a Wirkus ji v poslední chvíli zachytil.

„Opatrně, jen opatrně,“ šeptal. „Víte, při terifikaci jde především o reprodukci. Pouhé křížení druhů, které není provázeno selekcí, by mohlo přinést obrovské škody. Proprio bude první planeta pro alergiky, půjde o naprostý historický průlom. EněrGaz přirozeně tuší, co chystáme, ale včas jsme požádali o oficiální ochranu OSN a řada vlivných vědců na Zemi za námi stojí.“

„Chápu, co máte na mysli, doktore, ale byl bych nerad, kdybyste zapomněl, co jsem vám vysvětloval na Gliese. Tato planeta byla osídlena proto, abyste ji předal jako dar zástupcům Omniversa.“

Wirkus se na chvíli odmlčel a pak se zeptal:

„Víte, co je největší katastrofou námořní dopravy na Zemi?“

„Ropné skvrny.“

„Ne, krysy, které vybíhají z podpalubí – zabíjejí extrémní množství živočichů a mění Zemi stejně, jako jsme my změnili tuhle planetu. Úkolem vědců je prozkoumat všechno, co terifikace Propriu přináší. Nevíme, co jsme s sebou přinesli, a bude trvat roky, než dokážeme vyhodnotit první výsledky.“

Není to pomsta, pomyslel si Ondřej, Wirkus prostě za všech okolností přemýšlí jako vědec.

„Zatoužil jste od chvíle, kdy jste se tady poprvé objevil, na téhle planetě alespoň na okamžik zůstat?“ zeptal se Wirkus a jeho šedomodré oči se zaleskly.

„Ano.“

„Pobývat a měnit tuhle planetu s lidmi, které znáte? Žít tady?“

„Ano, zatoužil.“

„Stát na Propriu je krásné, viďte? A komu patří tahle krása? Tahle nezávislost?“

Ondřej marně hledal odpověď. Vzduch byl i nadále průzračný, jako by se sytil červenými a bílými zrnky písku a slabý vánek ševelil ve stěnách stanu. Dirk, svlečený do půl pasu, ryl záhon; vedle něj seděla vysoká modrooká dívka se zářivými blond vlasy a sázela semínko za semínkem.

„Patří jim, Honzovi, Višusovi, Blance, všem. A planetě Proprio, přirozeně.“

„Doktore, všichni jste se sem vypravili proto, abyste Proprio nabídli jako reciproční dar!“

„Celý život jsem se trmácel z místa na místo, vyháněli mě a ničili mé laboratoře. A teď mám možnost zůstat. Víte, já věřím, že existuje možnost obnovy pro celé lidstvo, a pokud mohu být při tom, tak při tom také budu. Co mám těm lidem tady říct? Hezky jste se o Proprio starali, jenže teď nadešel čas předat všechno, co jste vytvořili, Omniversu?!“

„Jenže jestli zástupci Omniversa vymažou z chronovizoru pojetí reciprocity, zničí naši civilizaci. Pak na jedné planetě nebude záležet, i kdyby byla sebekrásnější, a vy jste žil jako nejsvobodnější bytost celého vesmíru.“

„Žádná reciprocita ve vesmírném měřítku neexistuje – popírá všechno, co o vesmíru víme.“

„A co chronovizor? Jak to, že jsem uvnitř?“

„Prostě z vás udělali DNA program pro DNA počítač! To za pár let zvládneme také. A navíc bylo všechno, co vytvořil Ernetti, kolosální podvod. Tuhle šarádu mají na svědomí PraAnvilané. Víte, co si myslím, že je chronovizor?“

„Ne.“

„Jen mizející vzpomínka na umírající kulturu, kterou naší civilizaci předali PraAnvilané v elektronické podobě.“

To jsem taky já, pomyslel si Ondřej, mizející vzpomínka na umírající kulturu. V tom okamžiku ho chronovizor znovu pohltil, jako by fungoval na Ondřejovu beznaděj, stál na dálnici, kolem se míhaly kamiony, každý měl na boční stěně obrazovku, takže sledoval nekonečnou přehlídku projektů, které lidstvo opustilo v půlce, jakýsi hudební teoretik vysvětloval, že hrozivé ticho Mahlerovy desáté symfonie je dar, Mahler prostě vyňal kus své hudby a chtěl ji předat Omniversu…

Wirkus mluvil a mluvil. Vedle balení laboratorních rukavic se třepotal roztržený plakát Waksmanovy terifikační agentury s lidmi kráčejícími k zapadajícímu slunci pod geometricky pravidelnými kopci.

„Vy jistě nejste vzpomínkou na umírající kulturu, že ne?“ zeptal se Ondřej.

„Ne, já jsem svědkem civilizace, která se rodí a pořád ještě nějakým zázrakem existuje. Právě po tom jsem celý život toužil a nevěřil, že se takového dne dožiju. Ale dožil jsem se, i díky vám. Ale to není důvod, proč bych svou práci poslal k ledu.“

„Proprio je dar.“

„Proprio je nový svět.“

„Chápu, že nemáte důvod věřit v chronovizor, Ernettiho, ani ve mě. Protože chronovizor, Ernetti i já jsme za ty dva roky, co jste tady, pro vás přestali existovat – jak řekl Dirk, stala se ze mě mytická postava, skoro jako Beowulf. Ale máte právo věřit v ráj, protože Proprio jako ráj vypadá. Jen mi, prosím, řekněte na rovinu: nabídnete Proprio Omniversu jako dar, nebo ne?“

„Ne.“

Plachta znovu zašustila, tentokrát to nebyl vítr.

Vešli dovnitř, celou dobu stáli kolem stanu a naslouchali nejdůležitějšímu rozhovoru jejich života. Višus ve svém bílém laboratorním plášti, Aktovka, Honza s Blankou, dokonce i Dirk s vysokou dívkou se světle zářivými vlasy a modrýma očima.

Viděli osud téhle planety stejně jako Wirkus. Každý z nich by mu řekl totéž – Blanka nejspíš mnohem peprnějšími slovy.

„Poslouchejte mě!“ zakřičel Ondřej. „Tahle planeta je přece dar, copak jste na to zapomněli?“

Blanka i Honza otevřeli oči a udiveně na něj zírali. Z jejich vyděšeného výrazu Ondřej pochopil, že se něco změnilo, ale pořád nechápal co.

„Proprio musíme předat…“ a náhle si ve svém hlase všiml ozvěny, která vycházela z jeho hrudi, sílila a rostla. A díky ní všechno, co říkal, znělo úplně jinak.

Protože z úst mu vycházela tato slova:

Příznivá sudba neobstojí v lidských věcech,

pospíší do krutých činů, když spojenci jsou proti,

a jako loď, jejíž plachty serval vichr,

potopí se do vln zlověstného moře.

Co se to děje?

Znovu otevřel ústa a znovu vykřikl, aby Proprio předali jako dar, ale ve skutečnosti zaslechl, jak pronáší:

Je to tak, co slyšíte, je skutečné a pravé,

můj osud mě zradil víc než mé ušlechtilé plány.

Jednou se dozvíte, že království čekalo na mě,

a proč štěstěna dala mi sbohem.

Stáli kolem něj, lidé, které měl rád, a udiveně na něj zírali. Vítr vanul planetou a červené a šedé kamínky se pohybovaly po zemi jako raci na pochodu k řece.

A pak je spatřil.

Mihli se na obzoru jako obrovské postavy s ohromnými tmavými tvářemi, vysekanými z kamene. Na okamžik měl pocit, že zemřel a že se mu jeho myšlenky a fantazie jeví jako dokonalý, nádherný vnější svět, který se proměňuje v mohutné panorama.

Otevřel ústa a řekl lidem vedle sebe cosi, čemu nikdo nerozuměl:

Co vidím, nejsou spálená pole

ani má duše hořící ve větru,

jdu vstříc těm, co nesou zemi tam,

kde oceán obepíná hory.

Bohové přicházeli.

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
Hymna Propria

Vítr přicházel odkudsi zezdola a země se mu rozestoupila pod nohama. Neměl se čeho zachytit, proudy písku ho unášely, nahýbal se a kymácel jako loď, příliv písku s ním komíhal a hrál si s ním, červené a šedé kamínky matněly a pluly kolem jako hřbety rybek. Zrnka písku se spojovala a měnila v rybářské sítě, které ho měly zachytit, ale propadával jimi hluboko do stínů, které patřily jeho zmateným a zoufalým pohybům. Slábl a slábl a propadával se ke dnu…

„Ta pitomá baterka ProprioScanu,“ zaslechl, jak Dirk láteří.

Padal dál a dál…

Jako dítě kopal jednou na zahradě. Začal brzy ráno, když rodiče odešli do práce, hrabal se v hlíně, odebíral vzorky zeminy a třídil všechny druhy kořínků. Dostal se do takového transu, že kdyby nebylo babičky, která ho poslala se najíst, vykoupat a spát, pravděpodobně by kopal, kopal a kopal jako onen muž z beatnické básně, který se tolik toužil podívat do Číny, že kopal tak dlouho a vytrvale, až všude kolem něj byla jen samá Čína, Čína a Čína.

A pak druhý den ráno, když ho bolely ruce, záda a kolena, jedinkrát šťouchl pod hlínu a pod vrstvou země se objevilo šest bílých kostí.

Kde se tam vzaly?

Někdo ho sledoval a do jámy, kterou vyhrabal, pohřbil svou oběť! Ale odvaha se mu vrátila a rozhodl se, že bude pátrat tak dlouho, dokud nesestaví celou kostru.

V tom okamžiku spatřil Ondřej poprvé v životě svou duši – Ondřeje jako šestiletého kluka. Zároveň ucítil, jak se odráží ode dna, jako by znovu skládal své vlastní tělo kost po kosti, šedivé a černé kamínky se proměnily zpátky na červené a šedé. Vykopával se pod nebem planety Proprio, aby pohlédl do tváře bohům a řekl jim, že nemá, co by předal.

Stál pod nimi, u jejich nohou a všude kolem usedal prach. Viděl zástupce Omniversa.

Vnímal je.

Cítil jejich sílu a pochopil, že se baterie klidně může vybít – byl blízko těch, kdo vyzařují nesmírnou energii.

Připadali mu jako skály. Na tváři z tmavého neprostupného kamene se na okamžik zalesklo světlo. Nesli na sobě obrazy vesmíru i Země, jejich šedivé kamenné tváře se měnily v tisíce obrazů, světlo hvězd se objevovalo a mizelo a na tvářích se střídaly další výjevy, měnily se na lesní mýtiny na Zemi, v očích se mihotali bělásci a v ústech trsy kapradí.

A pak byl najednou zpátky na stole ve stanu, zatímco zástupci Omniversa stáli venku.

„Jen klid,“ zašeptal PraAnvilan.

Ondřej byl rád, že tu je, i když ho nikde neviděl. „Normálně prožívám bilokaci! Jsem tady i tam!“

„Jsou připraveni,“ upozornil ho PraAnvilan.

„Co mám dělat?“

„Vy víte, co máte dělat.“

Kolem něj stáli lidé, které znal. Plachtomorf se třepotal ve větru, stejně nejistě, jako se chvěla jeho duše.

„Nezazpíval bys mi tu hymnu, co jsi složil?“ zeptal se Višuse.

„Dobře, ale to je všechno, co pro tebe můžu udělat,“ odpověděl Višus klidně, takže bylo jisté, že bohy neviděl. Nejspíš se z nás budou muset stát počítačové programy, abychom spatřili bohy Omniversa. Ti byli pořád venku, proměňovali se, ale existovali a čekali na jeho příchod.

Višus usedl na židli, naladil kytaru a začal hrát:

jabloně kvetou za okny

holky se vracej, promokly

pod nebem tady zdá se mi

jsme všichni trochu hvězdami

buď vnímat to, co dávno je

nebo se chystat k proměně

tam kde tě krása Země potkává

vím že se díváš a vidíš to co já

třeba tu zůstanem, ty i já

A zároveň Ondřej slyšel to, čemu nejspíš naslouchali bohové, jako by mezi lidmi a Polyversem existovalo neviditelné pouto, které všechna slova měnilo v cosi úplně jiného:

Nekonečným prostorem nebe

záříme nespočetnými paprsky,

dokud se planeta

nezaplní světlem.

Zjevili se pokojně v našem středu,

aby zaručili nekonečné hranice

a každému člověku předali

jeho vytoužený a shovívavý osud.

Nechte nás zůstat a stát se novým světem.

Ondřej stál znovu v písku před postavami bohů. Vzhlédl a pochopil, že nejsou ze šedého kamene, ale z jakéhosi plátna. Když se zadíval pozorněji, přišly mu jejich postavy tenké, téměř průsvitné, pulzovaly v nich žíly, ale neproudila v nich krev, drobné stříbrné a zlaté plamínky v nich střídavě zhasínaly, třepotaly se a plály.

„Tohle je jediný dar, který můžete nabídnout Omniversu,“ zašeptal PraAnvilan, který se znovu objevil blízko něj.

„Co to znamená?“

„Že význam pozemské hudby existuje mimo hudbu samotnou – ve vnímání Omniversa.“

„Jde jen o tuhle píseň? O Thyéstovu prosbu?!“ zašeptal Ondřej nevěřícně.

„Magnetickoakustická stopa z chronovizoru byla příliš slabá. Museli jsme získat nahrávku plnou zoufalství i naděje. Přesně jako je tahle píseň, kterou zpívají vyslanci Země.“ Thyéstes předkládá bohům žádost, aby neničili svět. Bylo třeba zrekonstruovat antický fragment – proto ho PraAnvilan strčil do chronovizoru.

A Ondřej opatřil to nejdůležitější – živý chór předávající dar.

Darem byla slova písně, která napsal Ernetti, a zpívali ji lidé, které Ondřej znal.

Prosba o záchranu Země, Thyéstova modlitba k bohům, žádost o milost.

„Pustil jste se do toho už dávno, že ano?“ zašeptal Ondřej.

„Ano.“

„Vysvětlil jste Ernettimu princip chronovizoru a pomohl mu ho sestrojit!“

„Ano. Ernetti pochopil všechno, ale nikdo ve Vatikánu mu nevěřil.“

„Vy jste ho donutil vystřihnout falešného Krista! Musel jste vědět, že ho odhalí.“

„Ernetti souhlasil s tím, že se z něj stane podvodník.“

Kněz, který se stal podvodníkem, aby zachránil svět, pomyslel si Ondřej.

Višus drnkal na kytaru a ostatní s ním zpívali hymnu, která se měnila na píseň bohům:

Hle, vidíte bohy, kteří pohnou

tím, co je nahoře i dole,

přicházejí v míru

a nesou soulad.

A kdesi v nesmírné ozvěně chronovizoru se ozýval sotva slyšitelný hlas otce Pellegrina Ernettiho:

Eho tu di quibus est potestas

motus superum atque inferurum

pacem inter sese conciliant

conjerunt concordiam.

„Už chápu, proč jste nepřinesl Sofokla. Neměl pro vás žádnou cenu.“

„Ernettiho text je dokonalý. Byl to úžasný básník.“

Višus i ostatní dozpívali hymnu planety.

Zavládlo ticho, jen vítr hnal zrnka písku a smítka prachu k několika stanům rozprostřeným na neobydlené planetě.

„Toto je tedy stopa lidské kultury,“ prohlásil Omniversan stojící vpředu. V okamžiku, kdy pronesl tato slova, se nepohnula jeho tvář, ale všechno ve vesmíru, jako by vítr pohnul sochou Velikonočního ostrova a nebe, ostrov i oceán se pohnuly zároveň s ní. Byla to tvář, která slibovala naprosté pochopení.

„Teď už chápeme, co je pozemská hudba. Je prodchnuta opravdovou pokorou a hlubokým zoufalstvím. Za tento osobitý dar lidstvu děkujeme a jsme šťastni, že Země pochopila princip reciprocity. Od této chvíle už Studna nepatří PostAnvilanům. Odpojujeme je od jejich energetického zdroje.“

„Děkuji,“ řekl PraAnvilan.

A to bylo všechno.

Bohové se rozplynuli před Ondřejovýma očima, jako by byli z vánku. Zbyla planeta Proprio, šedivé mraky, pocit, že se se vším loučí, a pak se pod jeho nohama znovu objevily kosti, které znal, protože je jako dítě vyhrabal ze země.

„Kam se dostanu teď?“

„Zpátky na Zem,“ odpověděl PraAnvilan.

„Moje pouť skončila, když jsem předal tuto hudbu?“

„Hudbu? Ano, přirozeně,“ odpověděl PraAnvilan, hlasem se mu mihlo mírné pobavení, a pak už ho Ondřej nikdy nespatřil.

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
Ektopické oči

Kosti zmizely, ale objevila se další vzpomínka z dětství. Ondřej kdysi četl irskou pohádku o námořnících, kteří se vraceli z daleké cesty, a na jednom ostrově je zastavila bohatá vdova. Zůstali u ní v přítomnosti krásných žen, vybraných pokrmů a lahodného vína a pomalu zapomněli, že se chtěli vrátit. Jeden z nich však jednoho dne zničehonic prohlásil: Odplouvám domů.

Jeho přátelé nasedli na loď, a i když do jednoho tušili, že z toho nic dobrého nevzejde, vydali se na cestu. A pak konečně nadešel den, kdy na obzoru spatřili obrys svého ostrova.

V okamžiku, kdy vstoupili na půdu rodného Irska, se rozpadli v prach – čas v jejich zemi plynul úplně jinak.

Ubohé irské námořníky prostě nikdo nezálohoval.

Písek se postupně měnil v řady barevných světel. Ondřeje napadlo, že to mohla být světla lodí kotvících v přístavu, nebo velké barevné skvrny na zvětšovacím sklíčku nebo zástup Irů, kteří čekají s lucernami na břehu na své navrátilce, jenže nakonec se ze světel vyklubaly rozzářené výlohy obchůdků a butiků po obou stranách pasáže v Dlouhé ulici. Vietnamský GuongFood vystřídal japonský suši bar. Tmavou výlohu sexshopu i nadále halilo tajemství a slabé prosincové slunce se blýskalo na kapotách aut na konci pasáže.

Televize na stěnách nehrála, ale ze znuděného pohledu dvou pobledlých slečen, kterým nazrzlý číšník zavěšený na laně servíroval koktejl s bublající čokoládovou pěnou, odhadl Ondřej, že brzy hrát bude.

Tady jsem strávil tolik let, pomyslel si.

Všechny sny o tom, jak budu s klukama zkoušet, se proměnily ve velké barevné nafukovací figuríny. Podobaly se těm nejhorším reklamám, které znal. Nadešel čas do nich píchnout špendlíkem a naslouchat jejich křiku.

Můj osud mě zradil víc

než mé ušlechtilé plány.

No a?

Aspoň si pořádně užiju, že nejsem počítačový program a existuju zas jako člověk.

Dívky už nedokázaly snést psychické napětí vyvolané tichem a požitím bublajících koktejlů a pustily nástěnnou obrazovku. Kamera zabírala prostranství před Temelínem zaplněné demonstranty, nad nimiž čněl jako Golem v obleku a kravatě mluvčí EněrGazu Milan Nebeský Jr.

Vedle něj se objevil brýlatý mládenec s mikrofonem v ruce:

Z dnešní tiskové konference EněrGazu vyplývá, že již jen týdny nás dělí od zprovoznění největší těžařské lodi historie JOACHIMSTAAL, která bude na palubě schopna přepravovat až 12 000 horníků.

Největším konkurentem EněrGazu se stává ruská terifikační agentura Waksman, která dnes otevírá další pobočky v Ostravě a Liberci.

Skokanem roku byla na pražské burze vyhlášena společnost FragranceSferics, jejíž akcie během dvou posledních let vykázaly nárůst neuvěřitelných 400 %.

Dnes dopoledne bylo znovu odloženo předběžné soudní řízení proti společnosti Z-Dek.

Namlouvat si, že člověk zachrání civilizaci, pak se vrátí na Zem a přitom nebude mít na hlavě pořádné máslo, by bylo naivní, pomyslel si Ondřej. Dal zaměstnancům příkaz, aby rozebrali Zemi. Kolik toho rozmontovali? A co dělají teď? Pořádají piknik na svahu pod Karlštejnem a probírají, jak si poradí s cimbuřím?

Jak zjistí, co mají za lubem? Promění se v email a prosviští firemními počítači, nebo se zeptá číšníka, co zas vyvedli? Radši to první, protože tenhle škarohlíd bude určitě zveličovat škody.

Co budu dělat?

Napíšu filozofický traktát o vesmírné reciprocitě? A kdo bude takové dílo kupovat? Studentů filozofie je pár a jsou většinou dost chudí.

Mohl bych složit muzikál s Ernettiho texty. Slova už mám, a když to bude znít trapně, nechám je v latině. Ale koho bude zajímat muzikál v latině o bozích, když latině nikdo nerozumí a v bohy nikdo nevěří?

„Ahoj,“ ozvalo se za ním. Bohdanův krátký sestřih se nijak nezměnil, jen na bradce a spáncích se objevily první známky šedin. „Co tady děláš?“

„Vyřizuju si starý resty. A co tu děláš ty?“

„Mám sraz s Ninou, jdeme na premiéru jedné hry.“

„No jsem rád, že se vidíme. Aspoň se dozvím, kde jsou moje peníze.“

„Ondřeji, ve smlouvě bylo jasně uvedeno, že pokud přestaneš posílat z musicshopu hlášení, ztrácíš nárok na výplatu. To si snad pamatuješ, ne?“

„Tys tu smlouvu určitě zničil, stejně jako všechny stopy.“

„Jo, představa, že si budeš potisící pročítat smlouvu, abys našel pár větiček, který popisujou, proč nedostaneš ani eurokredit, mi byla dost nepříjemná. Jestli chceš, tak tě založím.“

„Ne, dík.“

„Hele, na rovinu – jsem tu kvůli důležitějším věcem.“

„Jo a jakejm?“

„Chci ti nabídnout místo.“

Ondřej vyvalil oči, jako by na něj Bohdan promluvil staroslověnštinou.

„Jednáme s Vatikánem o sériové výrobě kapesních chronovizorů.“

„Kapesní chronovizory? A jak jste se k nim dostali?“

„Papež nám dal volnou ruku, takže jsme si prošli vatikánské archívy a našli Ernettiho plány.“

„Cože?“

„Jo, kamaráde, PostAnvilan si myslel, že na tu jejich zázračnou technologii nebudem mít, ale nepočítal s tím, jak dokonale si Vatikán všechno skladuje, takže to, co potřebuješ, se za pár let najde na nějaký zaprášený polici. Chronovizor bude hit, kterej nám přinese neuvěřitelný prodejní výsledky.“

„Ale myšlenka na reciprocitu v něm zůstane, ne?“

„Jo, ale ta nikoho nezajímá. A mezi náma – na chronovizor už máme skvělou reklamní kampaň.“

„Ještě mi řekni, že ji pro vás natáčí Plankton.“

„Ne,“ rozesmál se Bohdan, „ale jak vidím, pobyt na Anvilu z tebe udělal slušnýho paranoika. Mám pro tebe nabídku.“

„Jo? A jakou?“

„Volný místo vedoucího oddělení vývoje chronovizorů. Nikdo mi nedohodí člověka, kterej ví o chronovizorech víc než ty.“

Jako zkrachovalý redaktor Eurosatu o žádnou podobnou práci do smrti nezavadím, napadlo Ondřeje. Dva měsíce vydržím blouznit, pak se opiju a přilezu za Bohdanem na kolenou, aby mi pomohl, až mi bude soud hrozit exekucí a deseti lety vězení za řízení firmy, která rozkládala dálnici D1. Důkazů má EněrGaz dost, kupříkladu moji kancelář.

„Bereš, nebo ne?“

„Ne,“ prohlásil Ondřej těžce a na toto jediné Ne spotřeboval duševní síly, které si šetřil na celý rok.

„Potom by tu byla ještě jedna šance, abys viděl, že jsem pořád tvůj kámoš.“

„Jo? Jaká?“

„Provozní manažer jedný kapely. Chystáme se rozjet Massacre Talents Revival!“

„Vypustíte massakry se vším všudy? Vážně budou zabíjet lidi?“

„Ne, už nepůjde o vraždění, přepadávání talentovanejch kapel bude domluvený předem a kapely za krádež svých písní dostanou odstupný.“

Ondřej se na okamžik cítil podvedený, jako by se právě dozvěděl, že se Ďábel ocitl v Bibli jen proto, aby se líp prodávaly ďábelské tousty.

„Tak o to taky nemám zájem,“ zašeptal.

A vzápětí měl pocit, že je znovu v chronovizoru, protože spatřil cosi, co v něm už viděl. Krátké bílé tričko, opálenou kůži na břiše a černé vlasy, které se lepí k rudým rtům.

Nina dnes nevoněla po karamelu, ale po skořici.

„Ahoj, co tady vy dva řešíte?“

„Dáváme si hádanky,“ prohodil Bohdan a usmál se.

„Jaký?“

„Nějaká síla, dejme tomu síla S, potřebuje něco přepravit, tak pověří poslíčka P, kterej má spoustu času, protože neví, co sám se sebou. Poslíček P nemá páru, co přepravuje, ani proč, a ani ze všech narážek mu nikdy nedojde, co komu předává,“ shrnoval Bohdan.

„To je dost jednoduchá hádanka,“ poznamenal Ondřej.

„Musíme jít, nebo to nestihnem,“ dloubla Nina do Bohdana.

„Jo.“ Bohdan neochotně souhlasil, jako by ho mrzelo, že si nemůže z Ondřeje ještě chvilku utahovat. „Vážně nepotřebuješ založit?“

„Ale no jo, tak mi půjč stovku.“

Takové drobné Bohdan přirozeně neměl, a tak si Ondřej pomohl ke dvousetkreditce.

„A mimochodem: Jak jsi přišel na to, že Proprio má terifikovat zrovna Wirkus?“

Ondřej si vzpomněl na okamžik naprostého zoufalství ve Waksmanově terifikační kanceláři. „Cítil jsem se naprosto na dně, všechno se rozpadalo. Napadlo mě, že jedinej člověk, kterej může lidi dát dohromady, je Wirkus, tak jsem se za ním vydal na Gliese. Bylo to prostě vnuknutí.“

„Já bych to spíš nazval geniální tah. Jako by ani nebyl z tvojí hlavy.“

Bohdan mu podal ruku, Nina se hezky usmála a oba zmizeli ve dveřích divadla.

Sluneční svit pomalu bledl v přicházejícím soumraku. Lidé se choulili v kabátech a vysoko na nebi plulo mezi mraky scvrkávající se zimní slunce. Ondřej unaveně usedl na židli u klavíru.

Geniální tah.

Jako by ani nebyl z tvojí hlavy.

Dívky se zvedly, lesk koktejlových sklenic pohasl a televizní signál se vytratil ze stěny. Zavládlo podivné duté ticho, které k téhle kavárně nikdy nepatřilo. Vždycky se tu rozléhaly hlasy lidí a svištění lan.

„Můžeš tam dát nějakou muziku?“ otočil se na zrzavého číšníka, který si, sotva byli zákazníci pryč, zapálil.

„Ne.“

„Proč ne?“

„Seš tu jenom ty.“

„No a?“

„Ještě sis nic neobjednal.“

„Ty neposloucháš muziku?“

„Ne, já ji nevnímám. Vykládám si tarot.“

Ondřej nahlédl přes pult – číšník si opravdu vykládal tarotové karty.

Ondřej se zaklonil na židli. V ruce mu zašustila dvoustovka. Páni, zase můžu existovat. Nemusím čekat, kam se propadnu a kde potkám chlápka, co vymyslel stres. Tedy vlastně objevil, jak by mě nepochybně opravil Hans Selye.

Mám dvě stě eurokreditů a můžu si objednat, co chci!

Dám si rum?

Jenže kde budu spát, až se opiju? Zamyká se tahle pasáž na noc? Nenechal by mě tu pingl přespat?

Ondřej se otráveně otočil a sledoval, jak si číšník u pípy vykládá tarot. Co to povídal?

Já hudbu neposlouchám, protože ji ani nevnímám.

Co říkal PraAnvilan?

Nebojte se, vnímají jen vás a hudbu.

Ernetti ze sebe udělal kašpara, podvrhl Kristovu fotografii, a napsal nádherný text, dar, který maskoval jako fragment antické hry Thyéstés.

Nějaká síla, dejme tomu síla S, potřebuje cosi přepravit, tak pověří posla, dejme tomu poslíčka P, který neví, co vlastně dopravuje, a ze všech narážek mu nikdy nedojde, co předává.

Všechno, co napsal Ernetti, byl podvod, který měl sloužit k jedinému cíli. Předat Omniversu dar.

Co by to bylo za bohy, kdyby nerozuměli, co jim někdo chce říct?

Na základě naší analýzy je hudba omezenou množinou všech aplikací těchto pravidel.

Z takové definice přece plyne jedna jediná otázka: Pokud je hudba omezená množina, k čemu by byla bohům?

V proskleném okně kavárny se na okamžik objevila silueta muže, který se nahnul nad kontejner, aby vysypal skleněné lahve. Rozbíjely se o stěny kontejneru a Ondřej si najednou vzpomněl na zkumavku, kterou na Propriu při závanu větru zachytil Wirkus.

Při terifikaci jde především o reprodukci. Pouhé křížení druhů, které není provázeno selekcí, by mohlo přinést velké škody.

Jakou selekcí? Jaké druhy?

Muž odstoupil od kontejneru, zahvízdal, na chodníku se objevil jezevčík a oba zmizeli za zaparkovanými auty.

Hudba vzniká při páření zvířat. To si alespoň myslel Darwin.

Páření, hudba a Darwin.

Selekce a druhy.

Nahnul se na židli. Zavrzala pod ním, jako by říkala: Poslouchej mě, já jsem taky hudba!

Kdo předával dar?

Já, nebo PraAnvilan?

PraAnvilan. O hudbu se vůbec nezajímal. Potřeboval jen přesvědčit zástupce Omniversa, aby nechali jeho civilizaci existovat.

Jasně, je to nějak úplně jinak, protože v tom něco pěkně drhne.

Musím vycházet z toho, co jsem viděl na Propriu na vlastní oči. A co jsem viděl?

Honzu, nejchytřejšího kluka, jakého jsem znal, který se odhodlal odejít z EněrGazu. Za ruku držel Blanku, která doletěla na Gliese a natočila rozhovor s Wirkusem. Dirka, který stál nad dlouhým kanálem vykopaným v zemi a hloubil rýčem záhony a vedle něj seděla ta Skandinávka nebo kdo to byl.

Svalnatý Američan a krásná Teutonka.

V tom okamžiku se v jeho vědomí objevila strašlivá myšlenka.

„Kdo provedl selekci?“ vykřikl do ticha kavárny.

A sám si i odpověděl:

„Já.“

V tichu a přítmí kavárny Merkur na planetě Zemi pochopil, co bylo skutečným darem Omniversu:

Lidé, které tam poslal!

Předal zárodek nové civilizace, ze které zástupci Omniversa vytvoří dokonalejší bytosti.

Měl najít, dát dohromady a odeslat na Proprio reprezentativní vzorek!

Poslíček P, došlo mu konečně.

Číšník se otočil, protože mezi Ondřejovými prsty zašustila dvousetkreditka. Ale Ondřejova ruka se nezdvihla a nezamávala na něj. Místo toho se Ondřej opřel o stůl a vstal.

Tuhle kavárnu budu do smrti nenávidět, pomyslel si. Tady jsem se nechal do všeho navézt, tady se ze mě stal idiot, kterého může kdokoli opít rohlíkem. Bohdan dostal ve vatikánských archívech přesně to, co od začátku chtěl: plány na chronovizor, ze kterého bude megahit. Lidé budou surfovat na vlnách prostoru a času, jak je napadne. PraAnvilana už Země zajímat nebude, a myšlenku reciprocity máme dál, takže co?

Ondřej zastrčil peníze do kapsy a vydal se do ulic mezi obchůdky. Míjel auta, kolemjdoucí, pomalu se rozsvěcující výlohy pekařství a zlatnictví, z nějž vycházely zamilované dvojice. Chladný vzduch je štípal na tvářích a na konečcích prstů, jako by byl nabit elektřinou.

Vítr mu ke kapse kalhot nalepil leták na výprodej koberců. Možná mu ho chtěl vtisknout do dlaně. Leták byl orvaný a připomínal list z knihovny palmových listů, kterou navštívil v chronovizoru. Vzpomněl si, co stálo na tom jeho:

Předám dar, který bude špatně pochopen.

Proroctví přirozeně neuvádělo, kým bude špatně pochopen – protože jsem ho špatně pochopil zase jenom já.

Copak tomu zrádci věříte jediný slovo?! O něco mu jde, ale já nevím o co!

Omniversum z jeho kamarádů nadělá nové bytosti.

Genetické loutky.

Co udělám? Jak se s tím srovnám?

Něco ho přece jen napadlo, a tak se vydal k Bruselské ulici.

Myšlenky na vesmír i na chronovizor i sebevýčitky se střídavě objevovaly a mizely, chvilkami je nahrazovaly začernalé komíny na cihlových střechách, koše na odpadky, lidé v kabátech, kožiších a bundách, lístky z metra poházené na chodníku, roztrhané reklamní letáky na slevy koberců a plastové obaly od nanuků.

Otevřel dveře čekárny. V rozích stály červené keramické vázy, z nichž trčely stonky přerostlého rákosí. Uprostřed trůnil tmavě hnědý stolek posetý prospekty, na nichž Selman Waksman čichal k zemi a přemýšlel nad principem antibiotik.

Když jsem tu byl naposledy, viděl jsem tohle místo jako počítačový program. Teď ho vidím jako lidská bytost.

Jenže já už nejsem lidská bytost. Už jsem se vystavil přeměně. Jsem loutka, která se sama rozhodla, že se stane loutkou.

„Nábor jsme úplně zastavili, všechna místa jsou obsazená na dalších deset let,“ informoval ho úředník, který vykoukl ze dveří.

Ondřej se vrátil na chodník, zamířil k bankovnímu automatu, aby si z něj zavolal, vsunul dovnitř kartu a zjistil, že mu na účtu v bance zbývá posledních deset eurokreditů. Hovor bude trvat sotva minutu a pak bude po všem.

„Ahoj, Planktone. Tady Ondra. Potřeboval bych…“

„Jo, já vím, co bys potřeboval: prachy, to je jasný. Kde, prosím tě, jsi?“

„V Bruselský.“

„Víš, že mám kluka? A že čekáme už druhýho? Kdes byl, žes ani nepřišel na svatbu?! Na ten trik s chronovizorem jsem ti nikdy neskočil.“

„Dobře jsi udělal.“

„Ale nápad to byl dobrej. Starý pověsti už mám hotový, a tak mě napadlo, že bysme natočili film o Ernettim. O spoustě papežů se říkalo, že byli nahrazený dvojníkama, ne? Tak poslouchej: Skutečný otec Ernetti je izolován v římských katakombách, kde chřadne pod vlivem drog a má různá vidění. Mezitím EněrGaz Barrandov najme dvojníka-herce a udělá z něj opraváře televizí. Ten se dostane do chronovizoru…“

„Planktone, zní to skvěle, ale nemám kredity a budu potřebovat někde přespat.“

„Tak poslouchej, přestěhovali jsme se do Kobylis. Napiš si adresu…“

Zlomek vteřiny předtím, než se dozvěděl, kam má jet, mu jeho vlastní bankovní účet, na kterém se právě objevila nula, přerušil spojení.

Do ulic vpadl soumrak. Holé větve stromů se v parcích proplétaly se stíny a chuchvalci mlhy. Kdesi v dálce odbíjel zvon a schoulené postavy se vlekly po chodníku, jako by je kupředu táhnul jen slaboulinký magnet.

Plankton sice neví, kde jsem, ale důležité je, že mi chce pomoct. Možná ho v Kobylisích budu hledat až do rána, ale na tom tolik nesejde. Co říkal Hans Selye? Po odeznění stresu se psychická rovnováha vrací do původního stavu – moje mysl se tedy nachází ve stavu aktivní deformace. Selye to vyhmátl, kdepak já a plastická deformace, po které není návrat k normálu možný. Zatím je všechno v pořádku, můj život je pořád ještě aktivní deformace – trvalý a zaručený návrat ke skutečnosti s frustrací, která je mojí nejlepší kamarádkou.

Když zdvihl hlavu, nespatřil hvězdy, jen tmavou oponu visící nad Prahou. Světla reklam se míhala nad ulicemi jako draci z dávných pověstí. Kdesi vysoko nad mlhou plula sluneční soustava a za ní zářily všechny planety, které lidstvo pomalu osidlovalo. Nikoho z tisíců lidí tam ale nečekal osud, jaký připravil svým kamarádům.

Zastavil se u výlohy obchodu s ovocem a zeleninou a bezmyšlenkovitě zíral na pomeranče, okurky, rajčata a jablka. Vedle svítila světla hospody, nakoukl oknem dovnitř. Na lavici v rohu seděl brýlatý mladík s kytarou a zpíval. Ondřejovi se v hlavě objevil verš z Višusovy písně:

buď vnímat to, co dávno je

nebo se chystat k proměně

Proč vybrali Višuse?

Dirka vybrali, protože vypadal jako dokonalý manekýn a jeho slečna byla taky impozantní kousek. Honzovi to pálilo, Blance a Aktovce taky.

Ale Višus?

Co mohli vidět na Višusovi?

Na druhé straně ulice přeskočil semafor na zelenou. Vždycky jsem chtěl mít na sobě něco, co z jedný strany bliká, prohlašoval Višus.

A co Honza? Co všechny ty pokusy, které na sobě prováděl, aby dokázal, že lidé v budoucnosti zvýší odolnost svého organismu!

Zastavil se na chodníku.

„Co říkala Blanka na Temelíně?“ Teď už mluvil sám se sebou – starší žena s nákupní taškou na něj vyděšeně zírala.

Víte, co mě na doktoru Wirkusovi vždycky fascinovalo? Jeho víra, že se jako lidské bytosti musíme naprosto změnit. Děsí mě, že jsme tak nedokonalí, copak to nechápete?

A o čem mluvil Dirk?

Mezi náma – zkoumám vliv elektřiny na naše pohybové ústrojí. Přemýšlel jsem o elektrických končetinách, protože když tady vidíš ty nekonečný dálavy…

Zdvihl oči. Nebe nad ním připomínalo šedivé těsto. A přesto světlo tohoto soumraku nezabránilo té jediné myšlence, na které záleželo, aby konečně dorazila k jeho mozku.

Pochopil to špatně.

Nikoho nikam nedoručil.

Všichni, které znal a obdivoval, skončili na Propriu z jednoho jediného důvodu – protože tam vždycky chtěli být! Ektopické oči, elektrické končetiny, blikající indikátory… Toužili po jediném – nechat se změnit.

Ale neomlouvá si jen, co udělal?

A pak se mu v hlavě objevily Ernettiho verše:

Zjevili se pokojně v našem středu,

aby zaručili nekonečné hranice

a každému člověku předali

jeho vytoužený osud.

Tahle slova byla důkazem, že je nenavezl do žádného spiknutí. Možná jim pomohl splnit jejich sny.

Ano, věřili tomu, čemu věřil i doktor Wirkus.

Existuje možnost obnovy, a pokud při ní mohu být, tak při ní také budu.

Slunce zapadalo za kopci nad Prahou.

Ondřej nastoupil do tramvaje, která mířila z náměstí Republiky přes Vltavu do Kobylis, a opřel si hlavu o okno. Cítil nesmírnou úlevu, i když mu vzápětí došlo, že se žádné obnovy nedožije a že nikoho z lidí, které měl tak rád, nikoho z civilizace, kterou dal dohromady a založil, už nejspíš nikdy nespatří.

Potom tramvaj zacinkala a rozjela se ke kopcům nad Prahou.

Autor by rád poděkoval Otomaru Dvořákovi za kapitolu „Po čem pátrají v jižních Čechách planoucí koule“ v knize Největší české záhady, Nakladatelství XYZ, Praha 2007.

Citáty ze Starého Zákona pocházejí z ekumenického překladu Bible, Praha 1985.

Verše otce Pellegrina Ernettiho jsou citovány z knihy Petera Kraasy Father Ernetti’s Chronovisor – The Creation And Disappearance of The World’s First Time Machine, New Paradigm Books, Boca Raton 2000.

Vize Edgara Cayceho v překladu M. Židlického pocházejí z knihy Edgara Cayceho Tajemství kroniky Ákáše, Eko-konzult, Bratislava 2003.